Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1172.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Ave - čarodějka na zabití</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>888a114c-1db5-47a8-9f4c-6c0ca93cfbe9</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2009</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>SCIENCE FICTION • FANTASY • HORROR</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Mladičká čarodějnická učenka Ave přichází studovat k Mistru Bojovníkovi. Aby se mohla stát plnohodnotnou čarodějkou musí projít výcvikem hned u několika Mistrů. Avšak výcvik u Mistra</strong></p>
<p><strong>Bojovníka není to nejjednodušší,</strong><strong> co ji mohlo potkat.</strong></p>
<p><strong>Ale ošklivá, jízlivá, chytrá a někdy i milá Ave vždycky dokáže zatnout zuby.</strong></p>
<p><strong>Život mladé čarodějky po vyučení není nudný, naopak. Díky své povaze, ostrému jazyku, chytrosti a osobitému pojímání povinností se dostává do mnoha konfliktů, z nichž nevychází vždy jenom se štítem. Má ale přátele, kteří pomohou jí, právě tak, jako ona v případě nutnosti pomáhá jim.</strong></p>
<p><strong>První knížka brněnské autorky naznačuje, že na naše</strong></p>
<p><strong>SF nebe vyšla nová hvězdička.</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Lenka Vyoralová</strong></p>
<p><strong>Ave čarodějka na zabití</strong></p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Lenka Vyoralová</strong></p>
<p><strong>Ave</strong></p>
<p><strong>čarodějka na zabití</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>obálka Zdeňka Boušková</p>
<p>odp. red. Vlado Ríša</p>
<p>vydání první</p>
<p>Praha 1997</p>
<p>vytiskl HS Print</p>
<p>vydalo nakladatelství Golem Ríša</p>
<p>jako svou jedenáctou publikaci</p>
<p>edice IKARIE, svazek 14</p><empty-line /><p><strong><emphasis>1. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Copak se tu děje, příteli?“</p>
<p>Nevybíravá odpověď vyrušeného čumila se odrazila od nápadně jasných, zelených očí a spěšně sklouzla zpět do hrdla. Kovářský pomocník vylekaně couvl. „Ani nevím, pane.“</p>
<p>„Nemohu ti než závidět, příteli. Také bych si přál občas vyrazit jen tak. Buď zdráv.“</p>
<p>Valmar Bylinář kývl na pozdrav a ponořil se do davu. Prvotní nechuť k nevítané překážce záhy vytlačila obyčejná zvědavost. Pokud si vzpomínal, byl podobný rej v Astlunu k vidění naposled za velkého moru ve Skalinách. Tomu ovšem do dnešního jiskření dychtivých tváří něco málo scházelo.</p>
<p>Další oběť si vybral lépe. Žena v pestré zástěře se po chvíli povinného ostychu ochotně rozpovídala.</p>
<p>„Přivedli je před třemi dny, pane. V obojcích, jako lupiče. Špinaví, potlučení, ona ještě trochu od krve… úplná hrůza, pane. Co provedli, tedy nevím. Kdybych věděla…“ Mlsný plamínek v tmavých očích hladově poskočil.</p>
<p>Čaroděj znovu otočil lesklou mincí v prstech. „Kdybys věděla, tak…“</p>
<p>Uhranutě polkla. „Měla bych po starostech, pane. Synek se chce ženit.“</p>
<p>„Jistě si vyhlédl dívku hodnou a slušnou.“</p>
<p>„Jo. Jenže chudou. Támhleten měšec by se jim moc hodil.“</p>
<p>„Vypadá pěkně,“ ocenil slibné tvary váčku zavěšeného nad centrem dění. „Co by pro něj musel udělat?“</p>
<p>„Otevřít té holce pusu, pane.“</p>
<p>„Ona nemluví?“</p>
<p>„Jakpak ne, pane,“ odpoutala se matróna od okouzlující hry s povzdechem. „Kleje a nadává jako chlap. Jen nechce říct, proč je u sloupu. Za to právě pán Lesních tůní dává odměnu.“</p>
<p>Růst čarodějova zájmu se projevil upuštěním penízku do nastavené dlaně a vylovením dalšího. „Ti dva patří čaromocným?“</p>
<p>„Mají vaše znamení, pane.“</p>
<p>„A kdo s nimi přišel, víš také, matko?“</p>
<p>Natáhla ruku. „Vím, pane.“</p>
<p>Pobaveně zavrtěl hlavou. „Na dluhy si nepotrpím, matko. Žádný strach.“</p>
<p>„Ani já, pane,“ ušklíbla se. „Ten starý čaroděj z Tůní. Bydlí u Kosula. Mohu tě tam dovést, přeješ-li si.“</p>
<p>„Není třeba, matko. Že mladým přeji slunce do domu,“ Mistr Bylinář místo třetího penízku blýskl širokým úsměvem a žena raději zmizela. Čaromocný u sloupu bylo něco jako panna v bordelu. Předem zaplatil leda blázen.</p>
<p>Valmar nicméně nebyl takový pitomec, jak si myslela. Jen si její povídání seskládal s naléhavým vzkazem, který jej sem přivedl. Pro zbytek stačilo dojít k vyvýšenému stupni se sloupy a položit jedinou stručnou otázku.</p>
<p>„Necháš toho, když Quoovi pošlu dvojnásobek?“</p>
<p>„Jak jsi to dokázal?“</p>
<p>Zelenooký čaroděj s úsměvem pokrčil rameny. „Před třemi týdny jsem mluvil s Vramem. Vracel se k ní jako pes k zahrabané kosti.“</p>
<p>„Tomu se nedivím,“ poznamenal Slovař suše. „Slovo nezapomenutelný nejspíš vzniklo kvůli ní. Vrátím ji do pralesa.“</p>
<p>„Kvůli obyčejné rvačce?“</p>
<p>„Zlomená čelist a hořící sýpka není obyčejná rvačka,“ opravil Uhir mladšího čaroděje přísně. „Prošla Vstupem, chytrá je víc než dost a právě tak rozmazlená. Quo ji pustil příliš brzy. Čtrnáct let! Kdo to kdy viděl?!“</p>
<p>„Zatím nikdo. Zrovna jako dívku u čarování.“</p>
<p>„Velká pravda.“</p>
<p>Jízlivá příchuť souhlasu Bylináři znovu přivolala zuboženou postavičku s potupným obojkem na krku. Směs bolesti a vzdoru v tmavohnědých očích. Nevybíravé odseknutí a vzápětí ustrašené volání, když se otočil k odchodu. Promluvím. Za tvůj slib, že se to para Quo nedoví. Správně ho ta nebetyčná drzost měla popudit, ale slíbil. Z jakýchsi tajemných důvodů mu uvěřila. Okamžitě. Dokonce si odpustila komentář k přinesenému míšku, ačkoliv jinak jí jazyk obojek nespoutal. Pohotově vrátila každé rýpnutí. Čistě, vtipně, bez urážky. Žákyňka z pralesa měla kuráž a Valmar Bylinář si odvahy vážil u krále stejně jako u žebráka. Zamračeně potřásl hlavou.</p>
<p>„Hodláš Quoovi doporučit ukončení výuky? Protože se ve čtrnácti letech neovládla, když jí devatenáctiletý darebák poškodil ptačí přítelkyni? To mi nepřipadá přesvědčivé.“</p>
<p>„Ukončení?!“ Starý Slovař se nečekaně zašklebil. „Takový blázen ještě nejsem, Mistře kvítí. Samozřejmě, že nejdřív jsem ji vyhodil. Žena a magie, takový nesmysl! Jenže je lepší než dvacet kluků. Učí se neuvěřitelně rychle. Potřebuje jen trochu dospět. Dva tři roky. Uznáš, doufám, že vzteklé děcko si v řemesle dovolit nemůžeme. Až se uklidní, bude výborná. Do té doby ať raději sedí pod dohledem v pralese. Lepší řešení mě nenapadá.“</p>
<p>„A nadšení?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Takovým jako ona většinou vydrží. A pokud ne…“</p>
<p>Pokud ne, Klan jen ušetří čas. Přelétavci se magii hodí právě tak málo jako vzteklouni. Valmar vzdychl a přikývl. „Škoda. Líbí se mi.“</p>
<p>„Tak si ji odveď. Má list i pro tebe.“</p>
<p>„Vím. Vrama…“ Zelené oči se přivřely v usilovném soustředění. Čarodějův úsměv zeškodoliběl. „Výtečný nápad, Uhire!“ prohlásil po chvilce s falešným obdivem. „Nač čekat celé dva roky? Pokud si vzpomínám správně, má teď Ave jít do Skalin. Jsem si jist, že Zavantovo učení jí prospěje přímo zázračně. Nemyslíš?“</p>
<p>„K Zav… Zavantovi?!“</p>
<p>„K Zavantovi,“ potvrdil Valmar pevně a po krátkém zaváhání dodal: „Konečně se nemůže stát nic horšího, než že ji přerazí. Zítra ji tam odvedu.“</p>
<p>Ave uvelebená pod stejným oknem, jen na opačné straně zdi, se zašklíbila. Bylinářův smysl pro vtip měl cosi do sebe.</p>
<p>„Kde ses naučila znát byliny?“</p>
<p>Líně sáhla po další větvi. „Toulavá holka pochytí ledacos,“ přikrmila nízké plameny. „Znám spíš kytky, než byliny vůbec.“</p>
<p>„Dost zvláštní výběr. Samé temné rostliny nebo alespoň lhavé. Padlý šarlatán se ti do cesty nepřipletl?“</p>
<p>„Možná.“ Dívka se pousmála. „Na amuletu jsem si prsty nikdy nespálila. Záleží na tom?“</p>
<p>„Pokud nechceš studovat mé Umění, tak ne.“</p>
<p>„Ty bys mě přijal?“</p>
<p>Bylinář se pobaveně uchechtl. Směs naděje a nedůvěry v tichém hlásku se mu zamlouvala. „Podle toho, jak by sis řekla,“ ušklíbl se. „Nejsem Quo ani Uhir. Zuřivkám Podskalná nesvědčí. I když jsme sloup dávno skáceli.“</p>
<p>V tmavých očích hněvivě blýsklo, ale spolkla to. „Krajová osada bez sloupu je opravdu vzácnost,“ připustila nevzrušeně. „Nelitujete občas?“</p>
<p>„Máme hodně břestu.“</p>
<p>„Brr!“</p>
<p>„Přesně tak,“ rozesmál se znovu. Bez zábran se k němu přidala.</p>
<p>„Mohla bys mi o sobě říct něco víc,“ navrhl Valmar, když veselí opadlo.</p>
<p>Ave se rázem zamračila. „Proč?“</p>
<p>„Jsem zvědavý.“</p>
<p>„Jak se holka vnutí do čarování?“</p>
<p>„Také,“ přiznal mírně. „Nedovedu si představit, jak tě to vůbec mohlo napadnout. Přes rodiče?“</p>
<p>„Nemám rodiče.“</p>
<p>„Tak o tom bych si dovolil pochybovat.“</p>
<p>Suchý žert Ave ráda ocenila kdykoliv. Uznale se zašklíbila. „Jak si přeješ, Mistře Bylináři. Své rodiče neznám.“</p>
<p>„Pokračuj.“</p>
<p>„Není až tak čím. Osm let u Atvatů, tři toulek, rok ve Visminských blatech. Chceš slyšet, co si o tom myslel para Quo?“</p>
<p>„Určitě.“</p>
<p>Odevzdaně pokrčila rameny. „Že mě nomádi moc tloukli po hlavě. Vydrželo mu to skoro dva měsíce.“</p>
<p>„Jakým způsobem jsi ho přesvědčila o opaku, mi povíš také?“ zeptal se tak, aby bylo jasné, že nemusí.</p>
<p>Bezostyšně toho využila. „Někdy snad. Až to bude důležité.“</p>
<p>„Například v Podskalné?“</p>
<p>„Hraniční lesy bývaly krásné,“ zazubila se. „Ráda se přesvědčím, jestli jim to vydrželo.“</p>
<p>Prostoduše přikývl. „Pošli Rah. Přijdu.“</p>
<p>„Bude mi potěšením,“ souhlasila přezdvořile a Bylinář konečně zaznamenal cosi divného.</p>
<p>Užasle se na dívku zadíval. „Začínám tušit, proč Mistr Léčitel tvé jméno vypráví na potkání. Nejsi trochu dovolená?“</p>
<p>„Drzá,“ opravila ho nedotčeně. „Nemilý pozůstatek z toulání. Zatím vzdoruje i nejupřímnějším snahám, ale podle para Quo to chce jen píli a trpělivost. Doufám, že se nemýlí.“</p>
<p>Ponuře kývl. „Přidal bych méně shovívavosti, holčičko. Nu což. Hraješ o vlastní život. Pojďme spát.“</p>
<p>„Urazila jsem tě?“ vzhlédla znepokojeně. „To jsem nechtěla, Mistře Bylináři. Odpusť mi, prosím.“</p>
<p>„Odpusť si sama, žákyňko. O mě v tvém boji nejde.“</p>
<p>„Byla to hloupost,“ uznala už docela zkroušeně. „Nějak mi připadalo, že když jsem nemusela prosit tam… Opravdu mě to mrzí.“</p>
<p>Prohlédl si lítostivě našpulenou pusu a trochu povolil. „Naděláš si zbytečné nepřátele. Dokážeš si snad představit, kolik dohadů kolem tebe je. Dívka, mladičká, ke Vstupu jsi došla ještě dřív než Nejvyšší… zklamání z prvního dojmu budeš napravovat velmi těžko. Přemýšlej o tom.“</p>
<p>„Ano. A… hm… Rah bych už poslat nemohla?“ Valmar rychle zapolykal, aby smích zůstal uvnitř. „Za pokus by to možná stálo,“ připustil vlažně. „Sem tam mívám podivné záchvaty zapomnětlivosti.“</p>
<p>„Sem tam znamená jak často?“</p>
<p>Mistr Bylinář byl v podstatě dobrák a tíknutí opuštěného ptáčete dojemně úzkostlivé. Roztál jako jarní sníh. „Tuším, že jeden by se mohl dostavit půl dne poté, co skončíš se Zemí,“ prohlásil mnohem vlídněji. „Dokonce bych věděl, jak mu napomoci.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Což takhle slib, že se mi v Podskalné s nikým neserveš? Alespoň do doby, než se seznámíš s řádnými pravidly zápasu. Mí osadníci jsou na prasklé kosti citliví.“</p>
<p>„To ti odpřísáhnu, kdykoliv si budeš přát, Mistře,“ zasmála se uvolněně. „Po prvé mi jedna zkušenost stačí a po druhé, věř nebo ne, já rvačky z té duše nesnáším. Proto jsem se naučila házet dýkou, což ti Mistr Léčitel nepochybně stihl popovídat také,“ dokončila maličko odtažitě. Čerstvý člen Velké Rady zřejmě nebyl jediný, komu se společné putování vrylo do paměti písmem věčnosti.</p>
<p>Zelenooký čaroděj kyselý obličej přehlédl a bylo po debatě. Zbytek večera (a kus noci, ale to jeden o druhém nevěděli) věnovali usilovnému dumání. Nutno přiznat, že Ave si vedla úspěšněji. Zatímco Mistr Bylinář usínal krušen vědomím, že z každé zodpovězené otázky povstaly tři nové, její sny pečetila spokojenost, jak hezky všechno klape. Báječné rozpoložení jí vydrželo po celý zbytek cesty, což vzhledem ke skutečnosti, že Valmar Bylinář byl právě tak výborný společník jako čaroděj, nemohlo překvapit. Úžas znalých vzbudilo až pět měsíců téže slunné pohody po boku pověstného vzteklouna Zavanta Zeměpána, o neobvykle příznivém doporučení, kterým ji nakonec vybavil, nemluvě. V každém případě se mezi jedlovými stráněmi objevila veselá, dychtivá a příšerně rozpustilá.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>2. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Ave?“</p>
<p>Tlustá kniha vyklouzla z ochromených prstů a těžce buchla o podlahu.</p>
<p>„Kdybys, prosím tě, mohl klepat trochu hlasitěji,“ sehnula se mrzutě. „Neslyšela jsem tě.“</p>
<p>„Nejspíš, že jsem neklepal,“ objasnil Mistr Bylinář vlídně a poodvrátil se. I když žákyně v diplomacii nepopiratelně pokročila, v některých chvílích bylo lepší nevidět a neslyšet. Zlostné funění za zády dokazovalo, že tato k nim patří.</p>
<p>„Mít za sebou výcvik Bojových Umění, nikdo by tě takhle zaskočit nemohl,“ poznamenal přátelsky. „Mé knihy by to ocenily.“</p>
<p>Nesrozumitelné huhlání zesílilo.</p>
<p>Zlomyslně se ušklíbl. „Mám počkat venku? Kopání do stolu přeslechnu stěží.“</p>
<p>„Se stolem žádný spor nemám, Mistře Bylináři. Už se můžeš dívat.“</p>
<p>S úsměvem poslechl. „Víš, že se z tebe stává docela příjemná holčička?“ pochválil vyrovnanou tvář. „Doufám, že ti to chvíli vydrží. Máme návštěvu.“</p>
<p>„Máme?“</p>
<p>„Svým způsobem ano. Chce mluvit i s tebou.“</p>
<p>Ave nasadila líbezný úsměv přetékající nevinností. „Svým způsobem – kdo by nechtěl, Mistře Bylináři. Vynasnažím se neudělat ti ostudu.“</p>
<p>„Bude mi nekonečným potěšením pro změnu chválit, miláčku,“ oplatil jí stejným. „Pro jistotu tě upozorňuji, že náš host je vysoce vážený člověk a hlavně můj dobrý přítel. Zklam mé očekávání a máš na krku řízení s velmi, velmi rozladěným čarodějem. Uvažuj o tom!“</p>
<p>Roztomilý úsměv pobledl. „Nemohla bych náhle onemocnět?“</p>
<p>„Nemohla.“</p>
<p>„Ach osude,“ vzdychla. „No dobrá. Tak já to tedy zkusím. Kdo to je mi asi nepovíš, že?“</p>
<p>„Zdvořilé chování je umění jako každé jiné. Nesmíš je nechat zrezivět,“ poučil ji Bylinář přívětivě. „Jsem si jist, že to dokážeš. Stačí trocha upřímné snahy.“</p>
<p>Ave napadlo hned několik případných poznámek, ale nechala si je pro sebe.</p>
<p>Nespoutané nadšení nad Mistrovou velkorysostí, s níž ji nechal spolurozhodovat o pravidlech vzájemného soužití, žákyni opustilo ve chvíli, kdy za první vybočení chytila pohlavek, že druhý vzala o stůl. Pak už si dávala velký pozor, aby slaďounkému úsměvu ustoupila včas. Kupodivu to šlo docela snadno. Stačilo jen trochu víc přemýšlet nad výběrem slov a každé ráno si zopakovat: „Domů je to pro špatné zprávy blíž než pro mě a až se vrátím, Zava mi bude vařit samé dobroty a nebude mě nutit prát. Zatím si musím užít co nejvíc legrace, protože Quo mi ji určitě zarazí. Všechno je spojením světla a tmy a možná to bude právě dnešek, kdy najdu stín toho zelenookého šaška. A pak mu ukážu!“</p>
<p>Zelenookého šaška neúmyslně vyslechnuté povídání upřímně pobavilo a potvrdilo mu, co už z náznaků vytušil. Ave, oproti Uhirovu soudu, velmi dobře věděla, co chce i jak toho dosáhnout. Hodně věcí si samozřejmě představovala zoufale naivně, ale v zásadních otázkách měla jasno. Chtěla čarovat, protože ji to uspokojovalo a bavilo. Chtěla Quoa Pokračovatele, protože ji miloval a byla ochotná udělat doslova cokoliv, aby si jeho lásku udržela. A chtěla kolem sebe samý smích. Přání zcela nereálné, protože život opravdu nosí světlo i tmu v jednom ranci, ale Ave to zkrátka chtěla. Vymýšlela hlouposti, libovala si ve slovních hříčkách, zpívala, vyprávěla divoké zkazky a pohádky, strojila pastičky, maličko i darebačila, a to všechno výhradně proto, aby slyšela srdečný chechot. Nevadilo jí být za osla, hlavně když se všichni dobře pobavili. Měsíc to Mistr Bylinář sledoval s blahosklonným nadhledem. Poté s hrůzou zjistil, že se neškodnými vtípky té malé uličnice baví snad ještě líp než ona sama a co horšího, její obraz ze svého srdce už vymazat nedokáže. Takže se o to ani nepokoušel a cestou k pracovně svolával všechny dobré síly všehomíra, ať se ta hrozná holka nedopustí žádného většího přehmatu. Víc za dané situace dělat nemohl.</p>
<p>„Nezapomeň, že žáku se nesluší mluvit bez výzvy!“ upozornil ještě než otevřel dveře. „A neškleb se!“</p>
<p>„To si vyřiď s osudem.“</p>
<p>„Osudu napráskat nedokážu, ale tobě ano,“ ušklíbl se a strčil ji dovnitř.</p>
<p>Nenadšeně sklonila hlavu k uctivému pozdravu.</p>
<p>„Tak tady ji máš, Oarane. Quoova žákyně Ave.“</p>
<p>Ave něco jako ostych před slavnými neznala, nicméně toto jméno jí kolena roztřáslo. Hlava Vodního Umění a Mistr Vod, představitel jednoho z nejváženějších cechů čaromocných. Vodní magie stála nad zemskou i vzdušnou a žárnou uznávala, jen aby se neřeklo. Což by, pochopitelně, vážilo pramálo, kdyby čaromocné pískle vodu nemilovalo a nehodlalo si u Vodařů vydupat právoplatné křeslo.</p>
<p>„Slyšel jsem o tobě, dítě.“</p>
<p>„Jistě méně a v opačném duchu než já o tobě, Mistře Vod,“ vzhlédla opatrně. „Dnešní den pro mne vždy bude znamenat totéž co slavnost zrození.“</p>
<p>Tlak obav kolem Bylinářova žaludku zvolna vymizel. Svébytná žákyně se výjimečně rozhodla ukázat v příznivém světle. Po skončení seznamovacího rituálu se uklidila na nízké sedátko kousek od Valmarova křesla, odpovědi formulovala stručně a věcně, každým hnutím dávala najevo respekt prostý podbízivosti. Vzorně vycepované mládě zkrátka. Až se musel bránit trpkému pocitu křivdy, že mu osud také nenadělil čistě šedé oči, úzkou tvář a vysokou, rovnou postavu, po níž stříbrošedý plášť plyne se vznešenou důstojností. Oproti jeho vlastnímu vzhledu sympatického pětatřicátníka, Vodařova pokojně moudrá šedesátka žákynin jazyk ukrotila bez napomínání. Zobala mu z ruky. Obecná desetiminutovka dospěla k závěru a Mistr Vod přešel k vlastnímu účelu návštěvy.</p>
<p>„Je pravda, že znáš celé severní hory, Ave?“ zadíval se na dívku zpytavě. Lehce pokrčila rameny. „Trochu ano, Mistře Vodaři.“</p>
<p>„Podle mínění Mistra Bylináře nejlépe ze všech obyvatel Pásma.“</p>
<p>„To rozhodně ne,“ pousmála se. „Žádný člověk nemůže znát pohoří tak dobře jako piskuntové a velikáni.“</p>
<p>Pobaveně přikývl. „To jistě ne. Myslel jsem z lidských obyvatel.“</p>
<p>„Pak asi ano, Mistře Vodaři. Prošla jsem je několikrát a poměrně důkladně,“ přiznala Ave rozpačitě. Nějak se nemohla dobrat důvodu, proč se Vodař o její znalosti zajímá. Jen tak se ovšem zeptat nemohla. Oaran ji chvíli pozoroval, než promluvil. „Jde mi o jedno místo, Ave. Musí být velmi dobře skryté před náhodným poutníkem a zcela bezvodé. To je v našich horách téměř nemožné. Víš o takovém?“</p>
<p>„Mračná soutěska,“ vyhrkla bez dlouhých úvah.</p>
<p>„Tam ne. Jiné neznáš?“</p>
<p>Ave se zamyslela. „Je ještě jedno,“ vzhlédla po delší době. „U Smuteční hory. Taková malá kotlinka. Dá se najít jen náhodou, vstup vypadá jako obyčejná skalní puklina. Teprve po několika sázích se průchod rozšiřuje a ústí v propadu. Neroste tam ani lišejník. Samý štěrk a kamení. Nejbližší voda je až pod Rozkalkou.“</p>
<p>Oba čarodějové ji poslouchali s neskrývaným zájmem. „Pojď ukázat, kde přesně to je,“ pobídl žákyni Valmar ke stolu s rozvinutou mapkou na brekasové kůře.</p>
<p>Ave chvíli trvalo, než se zorientovala, ale pak přesně ukázala podstatné záchytné body a položila prst na čáru nízkého hřebene. „Tady,“ oznámila s jistotou. „Ve skutečnosti není hřeben celistvý. Je tam víc propadů, ale ten, o kterém mluvím, je jediný dostatečně velký, aby se tam člověk mohl aspoň otočit.“</p>
<p>„Má vchod nějaké zvláštní znamení?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Je to obyčejná puklina, jakých jsou tam stovky.“ Mistr Vodař se zachmuřil. „Našla bys to místo?“</p>
<p>„Docela určitě.“</p>
<p>„To je dost nepříjemná situace,“ obrátil se starší čaroděj na pána domu. „Asi mi nezbyde než si vyžádat doprovod tvé žákyně, Valmare. Budu ji dobře střežit.“</p>
<p>„Odpusť, ale to nepřichází do úvahy,“ odmítl Bylinář rozhodně. „Je to příliš nebezpečné.“</p>
<p>„Nutit tě samozřejmě nemohu. Přesto o tom prosím uvažuj. Sám to místo najdu stěží. Oblast Smuteční hory je skutečně slepými průchody posetá.“</p>
<p>Valmar upřel pátravý pohled na zmatenou dívku. „Dokázala bys pár dní bezvýhradně poslouchat?“ vyjel ostře.</p>
<p>„Když bude dobrý důvod…“ zamumlala nezřetelně. „Aha. A je pro tebe dostatečně dobrým důvodem tlupa velikánů a piskuntů držících v zajetí vodní bytost?“</p>
<p>Zatajila dech. „Velmi dobrým důvodem,“ uznala napjatě. „Opravdu?“ frkl nedůvěřivě. „Nu dobrá. Pustím ji, Oarane. S podmínkou, že přibereš i mě. Tobě věřím bezvýhradně, ale na Ave se má důvěra nevztahuje.“</p>
<p>„Budu rád, když se připojíš.“</p>
<p>Mistr Vod s úsměvem potřásl hlavou a odvrátil se. Ave mu za Valmarovými zády očima udělila velikánskou pochvalu. Kdoví proč ho to potěšilo.</p>
<p>„Abys tedy věděla, oč jde,“ usmíval se vytrvale, „panovník vodní říše mne požádal o pomoc. Skupina velikánů a piskuntů unesla Paní jižních řek a požaduje za ni nesplnitelné výkupné. Musíme ji osvobodit silou. Víme zcela jistě, že ji ukryli někde v severních horách, ale nic bližšího. Proto hledáme vyhovující místo, kde by nebyla ani kapka vody. Zítra se půjdeme podívat ke Smuteční hoře. Neuspějeme-li, musíme hledat dál.“</p>
<p>Se zájmem přikyvovala. „Smím se ptát?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Co nesplnitelného požadují?“</p>
<p>„Dračí kámen. Věc ztracenou již před pěti léty. Jinak bychom jim drahokam dali. Stejně patří více vymírajícím, než našemu světu.“</p>
<p>„Ach tak,“ Ave trochu zčervenala a sklopila pohled k zemi. Valmar nepatrně zvedl obočí, ale důvod nečekaného ústupu ze scény nenašel. „Takže zítra ráno jdeme,“ povzdechl odevzdaně. Neměl nejmenší chuť jít osvobozovat vodní paní po boku ztřeštěné žákyně. Těžko však mohl dělat něco jiného. „Zůstaneš na noc, Oarane?“</p>
<p>„Přijdu s úsvitem,“ odmítl Vodař pohostinství jemně. „Mám ještě cosi k vyřízení. Tedy ráno.“ Kývl na pozdrav a bez dalšího zamířil ke dveřím. Čarodějové málokdy plýtvali časem na nicneříkající fráze, i když jinak na zdvořilosti lpěli. Do chvíle, než ztratila účelnost.</p>
<p>Valmar počkal na bouchnutí venkovních dveří a zadíval se na dívku. „Nejraději bych tě zamkl v pokoji a nepustil, dokud nebude Paní na svobodě,“ oznámil povzbudivě. „Škoda. Ale jedno si pamatuj! Nejdeme se bavit! Je to úplně vážná výprava se vším všudy. I s nebezpečím! Budeš poslouchat na slovo! Žádné debaty, žádné vtípky! Rozumíš?“</p>
<p>„Rozumím, Mistře Bylináři.“</p>
<p>„Jestli nebudeš hodná holka, bude to o naprosto vážně míněný výprask!“</p>
<p>„Budu na to pamatovat, Mistře Bylináři,“ ušklíbla se nedotčeně.</p>
<p>Čaroděj ji probodl očima. „Vím, že jsem zatím jen vyhrožoval! Ovšem právě teď se to může změnit velmi, velmi rychle!“</p>
<p>Ave mu věnovala široký úsměv. „Věřím ti, Mistře Bylináři.“</p>
<p>„Aby to k něčemu bylo! Jdi si připravit věci. Musím ještě do osady Večer si to celé probereme blíž.“</p>
<p>Obezřetně sestupovala strmě se svažující chodbičkou. Velké štěstí, že to tu znala dokonale, jinak si v té neproniknutelné černotě plné ostrých výstupků srazila vaz. Jauvej! Ave si s tichým zasakrováním přetřela naražené rameno. To jí osud vrací, že čarodějům neřekla o druhé přístupové cestě do kotlinky. I když je spíš pro kuguru než pro člověka. Temné propasti, nemohla to říct! Bylinář by ji určitě svázal, jen aby se do ničeho nezapletla. Šašek! Jako by měli na výběr!</p>
<p>Výsledek Valmarových podvečerních výzvěd trojici příliš nenadchl. Ave skutečně určila velmi vhodné místo. Tak vhodné, že čarodějové nad jakž takž proveditelným plánem hloubali skoro do půlnoci. Plod jejich úsilí se Ave hluboce dotkl, protože: za prvé s ní vůbec nepočítal a za druhé byl asi tak třikrát riskantnější než její vlastní návrh. Čarodějům se s ním pro jistotu nesvěřila, ale rozhodně byl lepší. Takže o dvě hodiny později vyrazila za uskutečněním.</p>
<p>Vykoukla do kotlinky ozářené šlehajícími plameny a pozorně zkoumala rozmístění sil. Nebylo to špatné. Stany velikánů stály přímo za planoucí hranicí, piskuntové se utábořili v ústí přístupové soutěsky. Klec se zajatkyní hlídal jediný velikán. Pohoršeně potřásla hlavou. Kdyby Bylinář místo počítání piskuntů raději koukal po ochranných opatřeních! Stříbrný řetěz kolem útlých boků při troše snahy přehlédnout nemusel. Naštěstí se tím nic moc nemění, jen bude potřebovat o trošku víc času. Ještě že proti zlomyslné náhodě s sebou nosí i dva lístky rozlomníku.</p>
<p>Ave usoudila, že víc se nedozví, a prsty sevřela drobný amulet na krku.</p>
<p>V duchu pomalu napočítala do třiceti. Vyslala další pokyn a s uspokojením sledovala zmatený chumel únosců hrnoucí se do soutěsky. I když Rah nebyla nijak velká, shazovat připravené kamínky ze srázu mohla snadno.</p>
<p>V noční tmě prostá lest zabrala výtečně. Až na hlídače klece všichni z roklinky pádili bojovat s neznámými útočníky. Víc Ave nepotřebovala. Vstala a pomalu se loudala na osvětlené prostranství.</p>
<p>Velikán vytřeštil oči. Útlá postavička lidského mláděte ho krutě zaskočila. I když nevypadala nijak nebezpečně. Spíš nešťastně.</p>
<p>„Co tu děláš?“ zíral na ni vyjeveně.</p>
<p>Ave vzhlédla. „Jé, ty jsi velký!“ žasla bezelstně. „Kdo jsi? Ty musíš mít strašnou sílu, co?“</p>
<p>Hlídač nadmul hruď. „Jsem strašně silný!“ souhlasil naprosto spokojen dojmem, který vyvolal. „Jsem velikán Lisko. A ty?“</p>
<p>„Dretu,“ představila se nomádským jménem. „Zabloudila jsem. Neublížíš mi?“</p>
<p>Nadšeně zaznamenal třesoucí se ramena. „Sežeru tě!“</p>
<p>„To nemůžeš,“ couvla zděšeně. „Nic jsem ti neudělala! Nesmíš mi nic udělat! Já chci domů!“</p>
<p>Byl to přesvědčivý výkon a velikánův rozum dostatečně tupý, aby ho pozoruhodné zabloudění lidského písklete dobrých patnáct mil od nejbližší osady neťuklo.</p>
<p>„A stejně tě sežeru,“ kochal se zmatkem, který v dívce vyvolává „Až tě ukážu kamarádům.“</p>
<p>„Vás je tu víc?!“ vyjekla už dočista bez sebe hrůzou. „Tak to já jdu pryč! Bojím se! Nebudu s tebou!“</p>
<p>Na necelých patnáct let měla Ave výtečnou představivost i vědomosti. Velikán se zachoval přesně podle předpokladů. Být na jejím místě chlapec Lisko hrozbu beze zbytku naplnil. Ublížit lidské ženě, byť malé, mu vysoce rozvinutý pud vlastní jeho přirozenosti nedovolil. Zabránit holčičce v útěku ovšem mohl. Dokonce měl po ruce příhodné vězení.</p>
<p>„Strčím tě do klece, abys mi neutekla,“ chytil dívku kolem pasu a zvedl ji do vzduchu.</p>
<p>Věrna své roli se zuřivě bránila do poslední chvíle, takže vedle spoutané vodní paní dopadla o hodně tvrději, než bylo nezbytné To co velikán měl za lehké klepnutí, ji málem přerazilo vejpůl. Zalapala po dechu a zůstala ležet.</p>
<p>Lisko upevnil závoru a kousek poodešel. Pilně přiživovaný zmatek v soutěsce vrcholil. Piskuntové pištící bolestí pod nohama velikánů, řev po přesném místě útoku, kletby a šrámy. Rah odvedla solidní práci.</p>
<p>Ave se po té ráně motala hlava, ale na foukání bolístek neměla čas Ještě vleže si prohlédla těžký zámek spínající konce stříbrného řetězu. Také stříbro. Díky všehomíru! Úlevně vydechla a zadívala se do ztýrané tváře lemované zcuchanými zelenomodrými prameny vlasů</p>
<p>„Jsem Ave, žákyně čarodějného řemesla, Paní,“ špitla tichounce „Vnímáš mě?“</p>
<p>Vodní žena na ni civěla prázdnýma očima bez jiskřičky zájmu To to zatracené stříbro.</p>
<p>„Osvobodím tě,“ zkusila to ještě jednou. Pochopitelně marně.</p>
<p>Pokrčila rameny a vsunula do otvoru zámku rozlomníkový lístek. Cvaklo to a zámek se rozpadl na tři kusy. Horečně strhávala stříbrné smyčky ze štíhlého těla. Teď stačil hlídačův jediný pohled a měla na svědomí panin konec. S veškerými důsledky v obou světech.</p>
<p>Konečně zbytek řetězu dopadl na dno klece a Paní byla volná. Rychle se vzpamatovala.</p>
<p>„Vodu, Ave! Stačí pár kapek.“</p>
<p>„Hned,“ Dívka z pod košile vylovila plochou cestovní láhev „V jeskyňce kousek odtud jsou Vodní mág Oaran a Bylinář Valmar“ upozornila spěšně.</p>
<p>„Kterým směrem?“</p>
<p>„Přímo za tvými zády.“</p>
<p>„Postarám se o ně.“ Paní nastavila dlaně vodě vytékající z úzkého hrdla. Ostříkala si tvář, paže a ramena a začaly se dít divy.</p>
<p>Ze slabého pramínku se náhle stala záplava s rachotem rozlamující klec a zpěněnými vlnami hrnoucí vše živé i neživé do soutěsky. Ave samotnou by vodní příval nepochybně rozdrtil, ale chladná dlaň vodní ženy ji držela pevně. S hrůzou sledovala mohutné tělo velikána smýkané řvoucím živlem, tvrdý náraz na žulový výčnělek a neladné zbytky odnášené proudem. Kotlinka se plnila neuvěřitelnou rychlostí. Stoupaly zároveň s hladinou. Když voda dosáhla dvou třetin skalních stěn, zvedla Paní volnou paži a sloup rozhazující zlatostříbřité kapky v odlesku hvězd je vynesl na nejvyšší štít.</p>
<p>„Dobře se drž!“ křikla vládkyně, Ave se k ní přitiskla vší silou, přišel závratný pád na pěnící skluzavce do stříbrozeleného neznáma a víc si lidská dívka nepamatovala.</p>
<p>Probrala se pocitem něčeho příjemně měkkého pod sebou a sladkou chutí v ústech. Polkla a otevřela oči. Vzápětí je zase rychle zavřela, ale Mistr Bylinář se oklamat nedal.</p>
<p>„No tak!“ pobídl ji kupodivu docela přívětivě. „Vstávat! Už ses povalovala dost dlouho.“</p>
<p>Ave se opatrně rozhlédla. „Kde jsme?“ vydechla omráčeně. Stěny z rákosí se volně pohupovaly pod náporem drobných barevných rybek čile rejdících všude kolem. Strop místnost neměla, nad hlavami jim líně plynulo zelené šero vod. Podlaha oproti tomu jiskřila stříbřitými zrnky jemného písku a nízké lůžko vystlané vodní řasou bylo z čistého křišťálu.</p>
<p>Mistr Bylinář se ušklíbl. „V sídle Paní jižních řek,“ prozradil pobaveně. „Kupodivu nám nabídla pohostinství, než se vzpamatuješ. Jak ti je?“</p>
<p>„Docela dobře,“ sklouzla z lůžka. „Moc se zlobíš?“</p>
<p>„Opravdu jsi v pořádku?“</p>
<p>„Řekla bych, že ano.“</p>
<p>Čaroděj spokojeně přikývl. „To jsem potřeboval slyšet, holčičko,“ sáhl po dívce a zručně ji přehnul přes koleno. „Některé věci je třeba dělat za horka.“</p>
<p>Ave zděšeně vyjekla a začala se kroutit. Bylinářova dlaň byla nečekaně pádná. Když ji konečně pustil, stěží popadala dech.</p>
<p>„Jauvej,“ vzlykla žalostně.</p>
<p>„Správně,“ pochválil ji sladce. „A to nebylo nic proti tomu, co udělám, jestli mi něco podobného zopakuješ.“</p>
<p>„Vždyť se nic nestalo!“</p>
<p>„Až na to, že jsem div nezešílel hrůzou! Takové kousky na vlastní pěst ti co nejpřísněji zakazuji! Rozumíš?!“</p>
<p>„Rozumím,“ povzdechla odevzdaně. Mizera! Nic by zato nedala, že to myslí vážně. Takový nářez! To mu jen tak neodpustí!</p>
<p>Valmar zřejmě poznal, co si myslí, protože se uličnicky zašklebil. „Jinak ti to ale vyšlo,“ uznal smířlivě. „Paní nám už řekla, co se dělo. Provedla jsi to šikovně.“</p>
<p>„Musím přiznat, že bych se raději tvého uznání vzdala, kdybys mi odpustil i ten druhý projev,“ ujistila ho Ave kysele. „Na můj vkus to bylo zbytečně důrazné, Mistře Bylináři.“</p>
<p>Čaroděj potěšeně přikývl. „Jsem moc rád, že to k něčemu bylo, má milá. Snad si to chvíli budeš pamatovat. Opravdu mi nepůsobí žádnou radost, když nevím, kam ses poděla v těsné blízkosti takové bandy. Byly to velmi nepříjemné chvíle, můžeš mi věřit.“</p>
<p>„Kdyby byla sebemenší naděje, že mi to hned nezatrhneš, tak jsem ti řekla, co chci udělat.“</p>
<p>„A kdes vzala jistotu, že bych ti to zakázal?!“</p>
<p>Ave se pousmála. „Mám tomu snad rozumět tak, že bys mi dovolil jít mezi velikány a piskunty, Mistře Bylináři?“ zeptala se mile „To jsi mě tedy hodně překvapil!“</p>
<p>Valmar se na ni zadíval zelenýma očima. „Nepustil,“ přiznal po dlouhé chvíli mírně. „Nechceš nechat mistrování a bylinářování minulosti? Mé jméno, myslím, znáš.“</p>
<p>Ave čekala víceméně cokoliv, od seřvání až po okamžité odeslání domu, ale tímhle jí čaroděj vyrazil dech. Říkat Hlavě Umění jménem hned tak každý žák nemohl. Chvíli trvalo, než dokázala promluvit „To… ty mi to dovolíš?“ špitla nejistě.</p>
<p>„Prosit tě sice nebudu, ale jinak by mi to bylo milé,“ ubezpečil ji mírně.</p>
<p>„No… tak já to zkusím.“</p>
<p>„Zkus. Hned.“</p>
<p>Ave přešlápla. „Jenže já nevím, co říct.“</p>
<p>„Valmare,“ doplnil pobaveně.</p>
<p>„Valmare,“ opakovala pomalu a ještě pomaleji roztáhla rty do širokého úsměvu. Vzápětí se oba bláznivě rozesmáli.</p>
<p>Žádný lidský král se nemohl chlubit tak impozantním trůnním sálem aby snesl srovnání s obydlím Paní jižních řek. Ave usoudila, že lidský jazyk nezná slova, kterými by bylo možné popsat všechno, čím teď kráčeli k sedadlu z růžového křišťálu. Zlatá pláň písku posetá chomáči nejkrásnějších vodních rostlin a ledabyle roztroušenými klenoty závratné ceny. O osvětlení se staraly tisíce medúzám podobných tvorečků líně rozkládajících věnce chapadel v půvabném tanci. Důstojní mečníci se stále připravenými zbraněmi na nose v šedomodrých hávech. Dvorní panstvo všech barev, velikostí i tvarů. To se ještě vylíčit dalo, byť nedokonale. Ale fascinující rej, jak se všichni splétali a otáčeli v lehce nazelenalé vodě mezi šňůrkami bublinek a drobnými gejzírky zlatého písku, tanec všech barev duhy a ještě nějaké navíc, rybí čeníšky ostýchavě vykukující ze zelených závojů, ne, pro to dosud slova vymyšlena nebyla.</p>
<p>Nebylo to naposled, co Ave navštívila vodní říši, ale na první dojem z té veselé krásy nikdy nezapomněla. Už proto, že tehdy jedinkrát Paní jižních řek viděla v slavnostním úboru. Stěží mohla uvěřit, že bytost na vyvýšeném sedadle je táž, která ještě před nedávnem zbědovaná a bez vůle ležela v hrubé kleci omotaná stříbrným řetězem. Předtím splihlé prameny vlasů zelenomodře splývaly k nohám vládkyně, nad čelem spoutány čelenkou z modrých perel. Bílá říza vyšívaná pableskujícími diamanty se pod nimi téměř ztrácela. Jediný náramek, jakých měla vodní paní na pažích dobře dvě desítky, představoval cenu celého Merunského panství. Přesto všechno bohatství nebylo ničím proti tváří panovnice. Světlounce modrá pokožka dávala vyniknout bouřlivé temnotě očí a rtů. Vysoké čelo nad odvážnými linkami obočí by způsobilo zeleň nevolnosti většině vyhlášených krasavic Pásma. Paní snad nebyla krásná, bráno lidskými měřítky, barvy a tvary byly příliš nezvyklé, příliš vyzývavé pro člověčí oči, ale byla půvabná, královská a omračující. Ave by bez váhání odpřísáhla, že stojí před nejnádhernějším stvořením Pásma.</p>
<p>„Jsme zde, spanilá,“ uklonil se Oaran obřadně. Oba průvodci jej mlčky napodobili.</p>
<p>Paní se usmála a pokynem ruky vyzvala žákyni, aby přistoupila bliž. Ave pokročila kupředu s roztřesenými koleny. Zjev na trůnu ji obíral o dech.</p>
<p>„Líbí se ti mé panství?“ zajímala se vládkyně přívětivé.</p>
<p>„Je to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla, spanilá,“ vydechla dívka tichounce. „Jsem úplně zmatená z tolika nádhery a vlídnosti.“</p>
<p>„Je to především tvá zásluha, že jsme tu všichni pospolu.“</p>
<p>„Nemyslím, spanilá. Jistě bys svobody dosáhla i bez mé účasti.“</p>
<p>Vodní paní se krátce zasmála a kývla na dva viřníky postávající u čehosi zacloněného rákosovou rohoží. „Ať je tomu jakkoliv, nerada bych měla v lidském světě nesplacený dluh,“ prohlásila. „Vyber si kteroukoliv z těch několika maličkostí a vezmi ji ode mne na památku, Ave.“</p>
<p>Viřníci odstranili zástěnu a Ave mimoděk pootevřela pusu. Oněch několik maličkostí představovala kupa klenotů, zbraní, šatů, drahokamů, věcí magických i přirozených. Nenašla jediný kousek, který by měl nižší hodnotu než jeden lidský život v přijatelném blahobytu. Vodní panovnice skutečně nemínila skrblit.</p>
<p>„Není to odměna,“ dodala vládkyně, když viděla, jak sbírka na dívku zapůsobila. „Míním to jako dárek pro přítele, Ave.“</p>
<p>Je třeba přiznat, že Ave by zřejmě neodmítla ani tak, avšak dodatek jí pomohl nejméně pohnout se a dojít k navršenému bohatství. Dlouhou chvíli nerozhodně jezdila očima z jednoho předmětu na druhý. Kružník? Soví perla? Omasitový prsten? Přetěžké rozhodování. Viřníci rozkládali věci do písku, aby viděla, i co se dosud v hromadě ztrácelo. A pak se konečně objevilo něco, co dívku přitáhlo jako kouzlem a zbytek odsoudilo k pohrdavému odmítnutí. Ave vztáhla ruku Ostrá dýka s jílcem z tmavého dřeva byla jako stvořená pro drobnou dívčí dlaň. Čepel v měkkém světle medůzovitých tvorečků zářila chladným plamenem. Kdoví, čím ji tak upoutala, na pohled to nebyla nijak zvláštní věc, ale dívka se už nedokázala podívat na nic jiného. Mlčky se vrátila před trůn, nesa dýku před sebou jako křehkou nádobu v obou dlaních.</p>
<p>„To je tvá volba?“ usmála se Paní očividně nepřekvapena zvláštním výběrem.</p>
<p>„Budu ji chránit a opatrovat, jak nejlépe budu moci, spanilá,“ přikývla Ave stále trochu omráčeně.</p>
<p>„Doufám, že ti splatí stejným, Ave. Zvolila jsi dobře, ač se někomu může zdát, že nikoliv. Je to zbraň Starého národa. Hodíte se k sobě.“</p>
<p>„Ach!“ Na víc se dívka nezmohla. Starý národ vyráběl ničivé předměty zřídka. V celém Pásmu nemohlo být víc, než dvě desítky zbraní z jejich rukou. Nevybrala si právě skromně. Ale když panovnice volbu schválila… V rozrušení dočista zapomněla na díky.</p>
<p>Paní se to nijak nedotklo. Přivolala i čaroděje a všechny tři zavázala mlčením, dokud král všech vod Pásma nedovede záležitost únosců do konce. Pak jim přikázala zavřít oči, přišlo duhové prázdno a stáli na travnatém břehu líně plynoucí řeky.</p>
<p>Ave zasunula novou dýku do volného úchytu a vyčkávavě hleděla na čaroděje. Nebyla si jistá, co přijde teď.</p>
<p>Oaran se malinko usmál. „Pěkná práce,“ uznal vyrovnaně. „I když jsi nás nepříjemně vylekala.“ Předtím se setkali vlastně až v trůnním sálu. Na dlouhé hovory nebyl čas.</p>
<p>Provinile přikývla. „Já vím. Omlouvám se.“</p>
<p>„Nu, tím už se nic změnit nedá. Nechceš se na něco zeptat, dítě?“</p>
<p>„Chci, Mistře Vod,“ ubezpečila ho. „Chci se ptát a prosit, pokud mi to bude dovoleno.“</p>
<p>„Pokud jde jen o to dovolení…“ zahuhlal Valmar. „Spolehl bych se na jiné. Máš konečně čas. Z Podskalné tě pustím nejdřív za tři čtyři měsíce. Nepůjdeme?“</p>
<p>Ave s Oaranem svorně přikývli i vykročili. A bylo to veselé putování. Přesto, že šli s holýma rukama liduprázdným krajem. Velmi veselé.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>3. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Zavo?“ Vracející se pária nakoukl do opuštěné kuchyně a zamířil ke studovně. „Zavo! Proč ještě… Valmare!“</p>
<p>Muž pokojně chrupající v křesle otevřel oči. „Rád tě vidím, Quo,“ zívl rozespale. „Zava už je pryč?“</p>
<p>„Neozývá se.“</p>
<p>„Ta dobrá duše,“ Mistr Bylinář se protáhl a s širokým úsměvem pokročil příteli vstříc. „Obávám se, že mě čekání v její péči trochu zmohlo, Quo. Jsi šťastný muž. Hospodyně pravý skvost, nezbedná žákyně úspěšně z domu… Zlobíš se?“ ukázal na křeslo. „Přišel jsem v půli odpoledne a v poslední době toho moc nenaspal. Omlouvám se.“</p>
<p>„Měl jsi Avě říct o východní pokoj. Co je s Ave?“</p>
<p>„S Ave? Co by s ní mělo být?“ podivil se Valmar poťouchle. „Nejspíš právě někoho dopaluje. Touto denní dobou bývá obzvlášť protivná. Tobě chodila spát bez odmlouvání?“</p>
<p>„CO JE S AVE, VALMARE?“ zopakoval snědý čaroděj s důrazem na každém tónu. „Urazila někoho?“</p>
<p>„Pokud vím, tak postupně všechny,“ opáčil host přívětivě. „Myslím, že rozhodla vyzkoumat, jak je to s tou trpělivostí moudrých doopravdy. Zatím narazila na samé malicherné pitomce. Je ti dobře, Quo? Nějak jsi pobledl,“ zadíval se do posedlé tváře starostlivě. „Raději si sedni, příteli. Vypadáš málem na omdlení. Pojď. Pomohu ti.“</p>
<p>Quo mdle potřásl hlavou. „Opravdu mi chceš pomoci?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Tak na chvíli nech škodolibosti, a pověz mi co se děje bez dovětků. Vyhodili ji úplně všichni?“</p>
<p>Valmar se zarazil. „Počkej. Ty nic nevíš? Myslel jsem…“</p>
<p>„Své myšlenky vynech,“ přerušil jej pán domu hrubě. „Zajímá mě Ave.“</p>
<p>„Co víš poslední?“</p>
<p>„Že v pořádku došla do Lesních tůní a jinak jen, že žije a je zdravá. Listy Rah nosit nemůže. Je na ně slabá.“</p>
<p>Mistr Bylinář statečně ovládl poškubávající koutky úst a vážně přikývl. „Chápu a upřímně se omlouvám, Quo. Za takových okolností byl můj žert skutečně nevkusný. Odpusť mi, prosím. Ave je v naprostém pořádku, vede si výborně a pokud vím, nikdo si na ni nemíní stěžovat. Překvapuje tě to?“</p>
<p>Vysloužil si zdrcující pohled tmavých očí a po troše přemlouvání také neochotné přiznání, že splavný spád věcí kolem svérázné žákyně svým způsobem zarážející je.</p>
<p>„Svérázná?“ rozchechtal se upřímně. „To je hodně slabé slovo, Quo. Je příšerná! Nikdo ji nevyhodil jen díky té lehkosti, s níž se učí. Přiznávám, že takového žáka jsem nepoznal ani o podobném neslyšel. Paměť zřejmě neomezená, samostatné uvažování v širokých souvislostech, obratné prsty, odvaha… prosím tě, k čemu vlohy nemá? Probírám to už šest měsíců a vyjma omezení daných přirozeností jsem na nic nepřišel.“</p>
<p>Snědý čaroděj se nepatrně ušklíbl. „Vracečctví. Chybí ji ta potřebná špetka smyslu pro pletichy. S Xantem jsi nemluvil?“</p>
<p>„Do Fetrie šla až po Podskalné. Proč?“</p>
<p>„Zaklínačství si vydupala tak trochu proti mé vůli,“ přiznal Quo bez vytáček. „Nebude se jí líbit. Dovolil jsem vlastně jen pro tu zkušenost.“</p>
<p>„Také, aby byl klid, ne?“ Valmar se kupodivu nezasmál. Prostě jen konstatoval danou skutečnost. „Jsem si jist, že mě by přesvědčila během tří minut. V dyndání je dokonalá. Dobrá, Quo. Nemusíš hledat taktní slova pro otázku, co tu vlastně dělám. Přišel jsem kvůli Ave. Hlásá tvé malé tajemství kam vkročí. Neúmyslně samozřejmě. Nicméně to dělá a touto dobou je v Pásmu málo čarodějů, kteří ještě nezaslechli tiché šuškání o zázraku z pralesa s přeostrým jazykem. Nechci se tě dotknout, příteli, ale mohl jsi nás alespoň upozornit.“</p>
<p>„Nerozumím.“</p>
<p>Bylinář se pousmál. „Potřebuješ to slyšet přímo? Dobře. Ave v sobě má přinejmenším polovinu Staré krve a z té poloviny zase polovinu Starých mágů. Oaran na to přišel během tří minut.“</p>
<p>„Kde přišla k Oaranovi?“</p>
<p>„U mě. Podrobnosti ti popovídá Ave. Já jsem se přišel domluvit, jak napravit škody, které stihla napáchat a co s ní bude dál. Začít můžeme ujištěním, že mi na ní záleží stejně jako tobě a ochotně přeorám celé severní hory bez pluhu, abych ji ochránil. Bude dobré, když mi uvěříš, Quo. Na dlouhé kroucení slovíček nemáme čas. Ave spustila lavinu už v Lesních tůních. Žel osudu jsem to zjistil teprve před třemi týdny. Opravdu velká škoda, že ses spolehl na mlčení. Příprava mohla být mnohem důkladnější.“</p>
<p>Mladší čaroděj stručně popsal dívčin střet s chráněncem zářného cechu, aniž se, věren slibu, zmínil o trapných důsledcích. Místo toho Quoovi zopakoval několik rozhovorů a přihodil zmínku o nedávné návštěvě z Kovářské země. Soudě podle šedivého nádechu páriovy pokožky, příliš klidu do spaní mu tím nepřidal.</p>
<p>„Už mi věříš?“ zadíval se do tmavých očí, když skončil.</p>
<p>Quo unaveně přikývl. „Ani ve snu mě nenapadlo, že by prošla přes všechny. Čekal jsem ji nejpozději do tří měsíců. Je přece tak prudká…“</p>
<p>„Mazaná,“ upřesnil Valmar suše. „Nejsem si jist ani po těch pěti měsících. Rozhodně by mě nějaký soukromě piplaný záměr nepřekvapil.“</p>
<p>„To měl být vtip?!“</p>
<p>„Nemyslím obecně. Quo,“ ujistil Bylinář rozhořčeného učitele spěšně. „Prostě se jen nedokážu zbavit pocitu, že si spočítala výhody rozmazlené žáby proti normálnímu žáku. Když narazila, srovnala se pozoruhodně rychle.“</p>
<p>„Nepovídej!“ Quo vzhlédl s upřímným zájmem. „Smím vědět, na koho narazila?“</p>
<p>„Na mě.“</p>
<p>„Moc?“</p>
<p>Valmar se zašklebil. „Ani ne tak moc jako tvrdě, Quo. Má skvělé základy. Vzpomněla si snadno. Tak a teď je řada na tobě. Jak tě přesvědčila?“</p>
<p>„Pracně,“ připustil pária. „Cely den ukazovala, co umí. Sama od sebe, nepřiučila se nikde. Směřovat sílu, pohybovat věcmi bez doteku, vyvolat iluzi v cizí mysli… víš o čem mluvím. Nakonec ukázala znamení Strážců. Prý je dostala s radou jít do pralesa. Bosen mi dar potvrdil, ale víc nevysvětlil. Že se mám ptát i srdce. Za dva měsíce jsem jí dal amulet. Věřím, že je čistá, Valmare. Snad bláhově, ale věřím. Za ty dva roky mě nikdy nezklamala. Nelže. Ráda kličkuje, neříká celou pravdu, ale vysloveně lhát jsem ji neslyšel. Ani podvádět. I ta její prostořekost vychází víc z přímosti než touhy ranit. Jsem zaslepený?“</p>
<p>„Pokud ano, tak ne sám,“ pousmál se Bylinář mírně. „Nebudu si s tebou hrát, příteli. Poslal jsem Ave k Oaranovi do Jezer. Vím, že jsem tím hrubě porušil tvá práva a jsem připraven ti to vynahradit. Potřeboval jsem vědět, nejen věřit. Podle Oarana je Ave slunná rošťačka s nesmírně bystrou hlavou a křišťálovým srdcem. To mi stačí.“</p>
<p>„Kdo o Ave ví ještě?“</p>
<p>„Rozhodně celá vodní říše,“ Valmar několika větami nastínil nedávné dobrodružství a pokrčil rameny. „Oaran tvrdí, že od vodolemů Ave nic nehrozí. Myslím, že se dozvěděl víc, než přiznal, ale…“ dokončil bezmocným gestem a raději se vrátil k vlastnímu světu. „Zavant přinejmenším tuší, ale tváří se slepě. Ostatní, doufám, se spokojili křížencem. Vzhled má člověčí a to ostatní musí dostat prostor, aby vyplulo. Díky všehomíru, že takových Umění je jen pár.“</p>
<p>Quo potlačil nevhodný úsměv. Zasněný výraz Mistra Bylináře promlouval o více příjemných stránkách obtížně rozeznatelného původu. Schopných stoupenců cechu není nikdy dost a čím později žákyniny mimořádně všestranné vlohy vejdou ve známost, tím větší jsou šance znalých získat ji pro sebe. Nebylo pochyb, že Hlava Bylinářského Umění hodlá náskok zužitkovat co nejlépe. Následující slova to potvrdila.</p>
<p>„Potřebuje pořádnou práci, Quo,“ prohlásil hebce. „Dřinu, že nebude vědět co dřív. Beztak nás dopaluje hlavně z nudy. Neuvažoval jsi o nějakém menším zpestření? Saka by Ave určitě slušelo.“</p>
<p>Quo si Valmara vážil jako vynikajícího čaroděje i člověka, nicméně jeho smysl pro dramatický efekt mu byl cizí. Bez ohledu na Bylinářovy city zůstal ledově klidný.</p>
<p>„Ano,“ souhlasil nevzrušeně. „Řekl bych, že by je mohla zvládnout už teď. Chceš se toho ujmout osobně?“</p>
<p>Zelené oči zasvítily. „Bude-li to přání obou, rád.“</p>
<p>„Nevidím důvod, proč by nemělo. Ave domov samozřejmě miluje, ale dalšímu, trochu méně důstojnému učiteli se jistě bránit nebude. Jsem si jist, že tu možnost přivítá s nadšením.“</p>
<p>„Tady?!“ zalapal Valmar po dechu. „To nemyslíš vážně!“</p>
<p>„Myslím.“</p>
<p>„Nepřichází do úvahy!“</p>
<p>„Pak se ohledně Ave nemáme o čem bavit,“ pokrčil Quo rameny lhostejně. „Jistě chápeš, že z pralesa ji teď nepustím. Do Hraničních lesů zvlášť. Tlachaví kupci tudy táhnou v zástupech.“</p>
<p>„Zřejmě sis toho nevšiml, ale jsem tam mimo jiné i za páriu!“</p>
<p>„S toulkami pod postelí.“ Hrot štiplavé poznámky zmizel v smířlivém úsměvu. „Pochopitelně jsem nečekal, že se tu usadíš, Valmare. To bych ti Ave rovnou mohl dát s sebou. Myslel jsem právě na využití tvé věčné nedostižnosti. Nejvyšší…“</p>
<p>„Toho nech, laskavě, s pokojem,“ přerušil jej Bylinář studeně. „Dobře víš, že mě k párijství donutil… nejemným nátlakem řekněme. Bylinář na jednom místě je nesmysl. Přesto jsem se podvolil. Zájem Klanu, jako vždy. Výtky snad proto poslouchat nemusím.“</p>
<p>„Odpusť. Tedy zůstaneš?“</p>
<p>Valmar páriu probodl očima. „Zbývá mi snad něco jiného?“ odsekl nevybíravě. „Ave potřebujeme co nejlepší.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>„Máš zač. O holku postaráno a skvělé cvičení největšímu oslovi v cechu. Perfektní práce, Mistře Pokračovateli.“</p>
<p>„To je poměrně výstižné,“ přikývl Quo mírně, čímž opět dokázal, že zlosti je nejlepší čelit klidem. Bylinář si zahuhlal cosi nesrozumitelného a rozesmál se.</p>
<p>„Aspoň konečně vím, kde se ta uličnice učila mazanosti,“ poznamenal rozmarně. „Dokážeš si představit ten rámus v Kopcích?“</p>
<p>„Na to je snad ještě čas!“</p>
<p>Valmar se zašklíbil. „To necháme, až dorazí ostatní. Zbývá dost věcí, které bych s tebou raději probral mezi čtyřma očima.“</p>
<p>„Ostatní?“ zvedl pária obočí překvapeně. Čarodějové většinou putovali sami. Nebo s jinými čaroději.</p>
<p>„Jsou to dobří lidé,“ ujistil jej Valmar. „Určitě v sobě naleznete zalíbení. Před měsícem jsem dostal zprávu od Hrasta. Mezi Kováři to začíná ošklivě vřít. Okamžitě jsem…“</p>
<p>Quo neznámé hosty dočista pustil z hlavy.</p>
<p>Ave otevřela okno dokořán už před drahnou chvílí, ale podivně tísnivý a přece vzrušující pocit čerstvý vzduch zahnat nedokázal. Zachmuřené zírala na obrazec soustředění nakreslený uprostřed bílé stěny, marně usilujíc srovnat zmatené útržky myšlenek do nějakého řádu. Něco se změnilo. Něco strašně důležitého, určujícího. Něco, co ovlivní celý její další život, něco… ach Křišťálovko, to přece nemá smysl! Nakonec si začne namlouvat, že to potutelné jiskření mezi trojicí čarodějů byla jen zástěrka skrývající hrozbu. Oaran, Valmar, para Quo a nebezpečí. Směšné! Soustředit se! A začít pěkně od začátku.</p>
<p>Bouřlivé objetí pána domu a dopad Oaranova příchodu byly zrovna takové, jak si vysnila. Možná i o něco vřelejší. Bezchybný běh věcí pokračoval veselou večeří, hodinka povídání u krbu… všechno naprosto dokonalé. To divné svírání nevyvolal ani Valmarův hloupě panovačný příkaz mazat do postele. Milý sice nebyl, ale Ave už o Bylináři věděla dost, aby si halasné stížnosti osudu nijak nebrala. A pak, poprvé jí ledová ruka do mysli sáhla ještě předtím. Když čarodějové probírali, za kterými Uměními bude muset jinam. Boj. To bylo to klíčové slovo.</p>
<p>Mimoděk se zachvěla novou vlnou chladu. Od té chvíle seděla jako na jehlách, přeplněná zvláštním napětím. Nejpodivnější na tom bylo, že jí nevadilo. Naopak. Podobalo se rozechvělému vzrušení, které cítívala na začátku složitého úkolu. Tehdy ovšem jen tak lehounce lechtalo, zatímco dnes se jí zakusovalo do mozku i srdce silou uragánu.</p>
<p>Její neklid jako by se přenesl i na čaroděje a zažehl v nich oheň neznámé, urputné přísnosti. I vždy vlídný Oaran najednou nedůtklivě odsekával mravné fráze o píli a nepochybném úspěchu. Zmateně těkala očima z jedné vážné tváře na druhou, potlačujíc vzrůstající strach. Ti tři se prostě z jakéhosi tajuplného důvodu naráz rozhodli, že legrace skončila a neváhali dát najevo, že od dívky čekají totéž. Ave proti nové, napínavé kapitole studia samozřejmě nic neměla, ale způsob, jakým k ní byla tlačena, v ní budil hrůzu. Ne, hrůzu ne, opravila se vzápětí. Jen pocit jakési strašlivé odpovědnosti kdoví za co. Stála uprostřed dění, kterému nerozuměla a… a nic. Čarodějové její nevědomost zjevně vítali a tím bylo řečeno vše. Když se čaromocný rozhodl mlčet, nebyl způsob, jak mu ústa odemknout.</p>
<p>„Proč nejdeš spát?“</p>
<p>Ohlédla se a pomalu vstala. Zelené oči kupodivu hleděly docela mírně.</p>
<p>Mistr Bylinář dívce pokynul zpět do křesílka a sám se uvelebil na desce stolku.</p>
<p>„Možná jsme tě trochu vylekali,“ nadhodil.</p>
<p>Maličko se ušklíbla. „Dala bych přednost výrazu překvapili, Bylináři. Para Quo má zřejmě větší vliv, než mě kdy napadlo.“</p>
<p>„Zažil jsem několik Velkých Rad, kde Quoův názor zvrátil napohled jasné rozhodnutí v opak,“ prozradil Valmar nevzrušeně. „Podcenit ho je nebezpečná chyba, to mi věř. Čím jsme tě překvapili? Změnou výcvikového plánu?“</p>
<p>„To také,“ připustila. „Ale hlavně mě zaskočilo, jak strašně vážně se najednou tváříte. Proč? Copak jsem nějak důležitá? Když vybouchnu, nic se přece nestane. Pro vás tedy.“</p>
<p>„Kdoví,“ Valmar se mírně zamračil. Příjemně dospělý způsob uvažování trvale rozcuchané hlavičky měl své obtížné stránky. Normální pouchle by se vyděsilo, zafňukalo si a šlapalo. Ave ovšem normální nebyla. Bylinář si živě vzpomínal na první den v Podskalné, kdy mu suverénně oznámila, že není pitomá ovce, aby bečela věty, jejichž smyslu nerozumí. Časem pak zjistil, že Ave vůbec nedělá nic, čemu nerozumí. Mohl jí zadat sebeobtížnější cvičení, a když vysvětlil účel, bez poznámek dřela jako blázen, dokud je nezvládla. Bez zodpovězeného proč nehnula prstem.</p>
<p>„Rozumím-li správně, pokoušíš se o taktní náznak, že včasné popovídání mi ušetří spoustu problémů v budoucnosti,“ pojmenoval zvídavá světýlka v tmavohnědých očích bez nadšení. „Jak moc jsi ochotná spolknout odmítnutí?“</p>
<p>„Smím být upřímná?“</p>
<p>„Výjimečně,“ vzdychl. Dívčina představa upřímnosti se pozoruhodně shodovala s tím, co on nazýval neskutečnou drzostí. Lpění na zdvořilostních jemnůstkách by však domluvu znesnadnilo víc než pár bezděčných urážek.</p>
<p>Ave ho nezklamala. „Ani kdybyste se všichni postavili na uši,“ oznámila vlídně. „Nechci být drzá, ale ty věčné odkazy na ‚jednou‘ mi začínají vadit. Opravdu už bych se moc ráda dozvěděla, proč se o mě tak staráte. Je na mně něco zvláštního?“</p>
<p>„Pár drobností by se asi našlo,“ připustil pobaveně. „Uvažovala jsi někdy, kdo ve skutečnosti byl ten stařec, který tě poslal ke Quoovi?“</p>
<p>„Mockrát. Ovšem bezvýsledně.“</p>
<p>„Ovšem. Byl to Bosen. Hlavní Strážce z Poslední citadely. Víš, kdo jsou Strážci?“</p>
<p>„Trochu,“ vydechla omámeně. První z vytoužených odpovědí byla nečekaně hutná. Para Quo dobře věděl, proč si ji nechat pro sebe! Pevně se chytila postranních opěrek křesla. „Vidí do budoucnosti! A mají nejrozsáhlejší sbírku spisů vědění v Pásmu.“</p>
<p>„Pouze ji střeží,“ opravil čaroděj pokojně. „A do budoucnosti vidí jen částečně. Přesněji řečeno, dokáží vidět možnosti, které mohou, ale nemusejí nastat. S jistými omezeními, ale to teď probírat nebudeme. Nás zajímají důvody Hlavního Strážce, které tě přivedly mezi čaromocné. Znáš nějaký? Vyjma nepopiratelného kouzla osobnosti tedy. Jsi sice miláček, ale pochybuji, že Bosenovi stačilo jen tohle.“</p>
<p>Ave sice uznala, že pokus o vylehčení pochvalu zaslouží, ale víc než jakési zapitvoření ze sebe nedostala. „Nic mě nenapadá. Tebe ano?“</p>
<p>„Dva. Oba do té míry divoké, že se neodvažuji věřit ani jednomu. Jsi si jistá, že nechceš zbytek nechat na denní světlo? K téhle řeči by se určitě hodilo líp“</p>
<p>„Prosím tě, ne,“ zaprosila očima. „Neusnu, dokud nebudu vědět všechno. Utopila bych se v dohadech.“</p>
<p>„Obávám se, že to tě čeká tak jako tak, holčičko. Znám mnohem více otázek než odpovědí. Dobrá. Nechme Strážce a pojďme kousek jižněji. O Ghorielii jsi, předpokládám, už slyšela. Co ti říkají Temné jeskyně?“ Ave zesinala. „Víc, než si myslíš,“ odpověděla téměř neslyšitelně. „Já jsem tam byla. Krátce, ale stačilo mi to. Kéž se v tu stranu už nikdy nemusím ani podívat.“</p>
<p>„Ty ses dokázala dostat do temného města?!“</p>
<p>Nepatrně přikývla. „A zpět. I když jen zázrakem. Proč se na to ptáš?“ Přes všechno úsilí se jí hlas chvěl černou vzpomínkou natolik, že Valmar seskočil ze stolu a přešel k sedadlu.</p>
<p>„V žádném případě nečekáme, že by ses tam měla podívat znovu,“ vzal křečovitě sepjaté dlaně do svých. „Tušit, že víš tolik, nikdy bych se takhle neptal. Věř mi, miláčku. Chci pro tebe jen dobré. Nedovolím, aby ti kdokoliv ukřivdil. Nikdo z nás. Nemáš čeho se bát. I když nejsme všemocní, zatím tě od všeho zlého ochránit dokážeme.“</p>
<p>Trochu se uvolnila. „Já vám věřím,“ řekla vážně. „Ale chtěla bych vědět, proč vy věříte mně. A co ode mě očekáváte. To není nedůvěra, Valmare. Prostě se jen snažím držet při zemi. Čaromocným láska neporoučí. Vím, že musí existovat něco, proč vám stojí za to piplat se se mnou víc než s jinými žáky. Strašně mě trápí představa, že vás třeba zklamu, aniž to budu vědět. Jak mohu dostát závazku, který neznám? Děsí mě to.“</p>
<p>„O závazku nemůže být řeč, má drahá,“ odmítl Valmar jemně. „Že nám na tobě záleží, je naše vlastní volba. S tou tvé svědomí nemá nic společného. A pokud jde o ten zájem… nejsme tak nezištní, jak se tváříme. Oaran i já jsme velice žádostiví dostat tě do cechu. Musíš nám odpustit trochu větší nároky, které na tebe máme. Získat schopného stoupence Umění není právě snadné. Kolikrát zmarníme celé roky výchovou žáka, který nakonec neprojde Přijetím a když, tak se mu nepodaří dosáhnout zasvěcení. Znamenáš pro nás zrovna takovou šanci jako my pro tebe. Rádi tě naučíme všemu, co známe, a nechceme víc, než abys naše Umění nenechala ležet ladem. To snad není tak mnoho?“</p>
<p>„A to je všechno?“</p>
<p>Uličnicky se ušklíbl. „Není to ani málo, zlatíčko. Navíc čekáme kapku úcty k našim šedinám, sem tam úsměv a špetka náklonnosti také ničemu neuškodí. Pořád ti připadám skromný?“</p>
<p>„Začínám tě poznávat,“ připustila mírně. „Ale zvládnout bych to mohla. Když mi ještě povíš, proč ses ptal na Ghorielii.“</p>
<p>Bylinář opět zvážněl. „Protože temný Kraj znovu začíná zvedat dračí hlavu, holčičko. A bojíme se, že tentokrát se mu Klan jen tak postavit nedokáže. Zatím není třeba zatěžovat tě podrobnostmi, otevřený střet podle všeho ještě nějakou dobu nehrozí, ale vyhnout se mu zřejmě nedokážeme. Takže jsem ti vlastně odpověděl už před chvílí. Domníváme se, že z tebe může být velmi schopná čarodějka, jinými slovy nezanedbatelná pomoc v boji s temnotou. Máš neobvykle široké rozpětí vloh pro jednotlivá Umění a výcvik saka ti umožní je využít beze zbytku. Čarodějka vycvičená v sedmi či osmi Uměních. Nebylo by to imponující?“</p>
<p>S tím se nedalo než souhlasit. Ave, oči planoucí chtivostí, vzrušeně poposedla. „Tři už mám,“ poznamenala tónem, který patrně měl být skromný. Mistr Bylinář alespoň doufal, že jí to prostě jen nevyšlo.</p>
<p>„Za prvé máš jen základy příslušných Umění a za druhé – jak to tři?“ podíval se ostře. „Pokud si vzpomínám, otravovala jsi nějaký měsíc také ve Fetrii!“</p>
<p>„Náhodou mi to tam šlo báječně, jenže Xant si na…“</p>
<p>„KDO?!“</p>
<p>„Xant Zaklínač,“ opravila se spěšně. „Jednoduše se po mně vozil. A stejně je Zaklínání otrava. Pořád to samé dokolečka. Zvládla by to i kavka.“</p>
<p>„V tom případě čekám vysvětlení, proč ty ne,“ ujistil ji čaroděj stroze. „A bez těch poznámek, laskavě. Na takové řeči jsi ještě trošku malá.“</p>
<p>Zneuznaně zvedla nos. „Tak mi nedal doporučení, no,“ frkla zhnuseně. „Prý si mám přijít, až mě přejde chuť do všeho rýpat. Jako bych za omezenost jeho třistaosmašedesáti kouzel mohla já osobně. Uznej!“</p>
<p>„Mor a švábi, co?!“ rozzlobil se Valmar dokonale. „Že si klidně otevřeš pusu na Hlavu Umění? Copak jsi vážně úplně pitomá?“</p>
<p>„Mimořádně nadaná pro spoustu zajímavých Umění. Zaklínačství je nuda a Xant Zaklínač zaujatý. Odeklínání mi šlo perfektně.“</p>
<p>„Což znamená, že Zaklínačství pro tebe nedostupné není. Do roka máš doporučení Xanta Zaklínače i Mistra Slovaře,“ uťal Bylinář nezvratně. „A všehomír tě chraň je znovu dopálit. Pod mým vedením žádné všivárny páchat nebudeš. Nebo si promluvíme rázněji. Rozumíš?“</p>
<p>Tváří v tvář protivenství se žákynina pracně udržovaná slupka rozmyslnosti rozpadla a ukázala nahý, bezmocí soptící obsah.</p>
<p>„Nechci být Zaklínačka!“ vřískla Ave zuřivě. „Zaklínání je pro tupce, nebaví mě a nikam nepůjdu! Co se mě týká, můžete si Xantem uvázat Velkou knihu zaříkání a zjevení na krk a jít se utopit! Zpátky do Fetrie mě nedostaneš, kdybys zastavil slunce!“</p>
<p>„Ale dostanu,“ ubezpečil ji medově. „Stejně jako do Lesních tůní, Kopců, k Mistru Léčiteli a na Jasnov. Možná přes slzy, ale půjdeš. A ráda. Chceš se s mými přesvědčovacími metodami seznámit hned?“</p>
<p>Podívala se do zelených očí přimhouřených v nebezpečné čárky a raději zavrtěla hlavou.</p>
<p>Spokojeně přikývl. „Věděl jsem, že se domluvíme, miláčku. Chtěla ses zeptat ještě na něco?“</p>
<p>„Myslím, že pro dnešek mi to stačí.“</p>
<p>„Pak ti přeji krásné sny, drahá. Výuka začíná hodinu po východu slunce.“</p>
<p>Mistr Bylinář blýskl zuby v širokém úsměvu a pokojně odešel. Ave za ním nehnutě civěla ještě hodnou chvíli poté, co klapl dveřmi. Chodba, studovna, křeslo u krbu. Kdovíjak si byla naprosto jistá, že během jejich hovoru došlo k výměně míst. Oaran se přesunul k čtecí desce a Valmara tedy čekalo původně Vodařovo křeslo. Para Quo si to své pootočil, aby s Oaranem nemluvil přes rameno. Co si povídali, nevěděla.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>4. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Kutamanové ořechy?“ užasl Mistr Bylinář. „Proč by to dělala?“</p>
<p>Snědý čaroděj se poohlédl. „Na to jsem se také ptal,“ zdrtil lhostejně přihlížející dívku hněvivýma očima. „Naneštěstí marně. Musím říct, že v poslední době se tu hloupé žertíky rozmáhají nepřístojnou měrou. Nelíbí se mi to. A trvám na vysvětlení.“</p>
<p>„Zkus se zeptat Duhna, pare,“ poradila Ave nevzrušeně. „Lidé většinou vědí, proč se jim v domě čaromocného přihodila nepříjemnost. Nebo alespoň tuší,“ doplnila obezřetně. „U některých čas nemilé vzpomínky překrývá velmi rychle.“</p>
<p>„Opravdu nechápu, co tě na Duhnovi tak provokuje. Je to slušný, tichý chlapec. A ty ho nenecháš na pokoji jediný den. Závidíš mu?“</p>
<p>„Nemám co, pare.“</p>
<p>„PARA! Valmare, mohl bys svou žákyni naučit slušné mluvě bez těch příšerných severských zkomolenin? Zbyde-li ti čas na výklad základních pravidel lidsky únosného chování, tím lépe.“</p>
<p>Zelenooký Bylinář nehnul vláskem. „Pokusím se,“ souhlasil zdvořile. „Prokaž mi laskavost, Quo a zeptej se Duhna ještě jednou. Se svou žákyní si důrazně pohovořím. Spolehni se.“</p>
<p>Pária přeběhl očima bezchybnou uctivostí obou tváří a semkl rty. Jaký div, že Ave zůstává rozjívenou uličnicí. Ten bylinářský blázen zjevně potřebuje stejně důtklivou lekci o úloze osobního příkladu v Pokračovatelském Umění jako ona slušného chování. A to si před rokem myslel, jak elegantního řešení žákynina problému dosáhl! Bláhový, starý osel. Mělo ho napadnout, že Valmarův břitký vtip jízlivou škodolibost Ave nejen nepotlačí, ale naopak ještě povznese k netušeným výšinám. Jenže ho to nenapadlo a najednou měl místo jedné, zvolna dospívající nezbednice na krku skvěle sehraný párek vtipálků čeřící klidné vody pralesa s vytrvalostí hodnou hladové kugury. Oba ovšem svým způsobem stále patřili do jeho práv a Quo se právě pevně rozhodl své postavení připomenout. Jakmile si promluví s tím nebohým hochem.</p>
<p>„Tak a teď vážně.“ Sotva za pánem domu zapadly dveře, Valmarovo shovívavé pochopení zmizelo jako mávnutím.</p>
<p>Na Ave hrozivě stažené obočí nicméně nezapůsobilo. Hezky se na zamračeného čaroděje usmála. „Jsem vážná celou dobu. Mistře,“ ujistila ho spokojeně. „Duhn moc dobře ví, co se děje. Že se mu o tom nechce mluvit, je věc druhá. Já za něj kaši foukat nebudu.“</p>
<p>„Přesněji!“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Je přece naprosto Duhnova věc, chce-li věřit tomu, že hivator přivolává konkrétní předmět, nikoliv prostě to, co je uloženo na konkrétním místě. Mýlím se?“</p>
<p>Valmarovi zacukalo v koutcích. „Vlastně ne,“ uznal přemáhaje hlasité vyprsknutí všemi silami. „I když to nemusel být zrovna kutaman, děvčátko. Víš, jakou paseku takový ořech nadělá?“</p>
<p>„Vím. Právě proto jsem přesvědčena, že Duhnovo studium omezení magických pomůcek bude nadále velmi důkladné. Samozřejmě se para Quo pokorně omluvím za zásah do jeho práv. Nějak jsme ho o našem sporu opomněli zpravit. Je mi to moc líto, pane moci,“ zatvářila se zkroušeně. „Ani nedokážu vyjádřit jak.“</p>
<p>„Přesně to by nám scházelo,“ ušklíbl se. „Ať tě ani nenapadne se takhle šklebit před Quoem. Vyřídím to sám. Ty omezíš své poučné výlevy. Než dojdu k závěru, že ti dlouho nikdo nenaplácal. Uvědom si, čí pohostinnosti zneužíváme.“</p>
<p>„Zaviny.“</p>
<p>„Se Zavou si promluvím také. Kdo to kdy viděl, aby se kuchyně párii řídila zmlsaným jazykem malé žáby? Rozmazluje tě, holčičko a to je špatná služba. Potřebuješ zase chvíli na mráz. Mistr Bojových Umění…“</p>
<p>„Dej mi s tím už konečně pokoj,“ přerušila oposlouchanou řeč rázem mrzutě. „Domluvili jsme se snad, že mi dáš čas. Stejně je to úplný nesmysl. Jsem holka, rvačky nesnáším a ty si umaneš zrovna na Boj. A ještě mi každý týden dvakrát zopakuješ, jaký je Mistr Bojovník pes a jak se mnou zamete. To je logika přímo kouzelná.“</p>
<p>„Logika a zkušenosti mi napovídají hlavně tolik, že si Boj zamiluješ, zlatíčko. Takže bych tě o budoucí potěšení z rvaček nerad připravil mlčením o jistých nesnázích, které v zájmu nové lásky budeš muset překonat.“</p>
<p>Ave nad přiměřeně drtivou odpovědí krátce zaváhala a tím se o ni připravila. Dveře studovny se rozlétly a dovnitř vpadl udýchaný mladík. Poznala Zavina syna.</p>
<p>„Reliku,“ pokročila k němu znepokojeně. „Stalo se něco?“</p>
<p>Cosi zachrčel a chytil se stolu. Roztřesená kolena se pod ním podlamovala. Konečně se trochu vzpamatoval. „Matka,“ vypravil ze sebe sípavě. „Kou… ku… kousl ji kuru! Pán…“</p>
<p>„Černá zlovoda!“ vyletělo z dívky mimoděk. „Žije ještě?!“</p>
<p>Relik přikývl a Ave se rozběhla.</p>
<p>Quo se tak tak stihl chytit zárubně, jak bezohledně se kolem něj drala.</p>
<p>„Co to má znamenat?“ zatřepal s ní pohoršené. „Hoří?!“</p>
<p>„Zavu napadl kuru. Pravděpodobně zlatý,“ zakroutila se. „Pusť mě!“</p>
<p>Nemilé překvapení stisk maličko uvolnilo a žákyně zmizela v chodbě.</p>
<p>„Veliký všehomíre!“</p>
<p>Quo v dané minutě podruhé potřeboval oporu. Valmar, prve příliš daleko, aby z Relikova sípění něco vyrozuměl, se vrhl za žákyní. Jestli po něčem netoužil, tak honit ji krajinou ohroženou tranzhlednou šelmou. Obluzená hospodyně ke starostem úplně stačila.</p>
<p>„Kam?“ postavil se mezi dveře dívčina pokojíku.</p>
<p>Dotáhla spínací řemínek bandalíru se dvěma krátkými dýkami a sáhla po plášti. „Dolů. Dovolíš?“</p>
<p>„Ani nápad,“ rozkročil se. „Ivalun má dobrých lovců dosti bez tebe. Nikam!“</p>
<p>Zelený a tmavohnědý pohled se spily v jedinou, jiskřící linku. Ave zalapala po dechu a pudově couvla. Pravda a víra dost možná mohly otřást všehomírem, ale Valmarem ne. Oklepala se a sklopila oči k zemi.</p>
<p>„Chci vidět Zavu,“ zamumlala nezřetelně. „Pusť mě k ní. Prosím.“</p>
<p>„Slib. Přímou cestou k Zavě, bez zastávky a lovcům se vyhnout. Jinak ani na krok.“</p>
<p>„Půjdu rovnou k Zavě a nepřidám se k lovcům,“ opakovala poslušně. „Slibuju.“</p>
<p>„A žádné hlouposti.“ Valmar neochotně ustoupil a Ave odpelášila. Díval se za ní se smíšenými pocity. Ave své slovo ctila, ovšem Zavina jediná šance v podobě malého kousku kuruových vnitřností mohla trvat nanejvýš šest sedm hodin. Mistr Bylinář se v duchu ubezpečil, že ivalunští lovčí situaci určitě rozetnou včas, a vydal se za Quoem, aby zjistil vlastní úkoly.</p>
<p>Nelze říct, že by Valmarova úvaha nebyla správná. Jen v tom chvatu trošku podcenil hloubku žákyniných citů. Takže když o dvě hodiny později uviděl Relika nešťastně přešlapovat na prahu studovny, zbělel jako sníh.</p>
<p>„Ave?!“ zopakoval po mládenci nevěřícně. „Copak ona není s páriou?!“</p>
<p>Zavin prvorozený se viditelně zmenšil. „Odešla přece chvíli po lovcích, pane,“ špitl tichounce. „Ona ti neřekla kam jde?“</p>
<p>„Obávám se, že to vím i tak,“ poznamenal čaroděj víc pro sebe. Smetl rozepsanou zprávu ze stolu a zvedl se. „Páriovi vyřiď, že se po Ave poohlédnu sám. Ať si nedělá starosti. A ještě než půjdeš, mi sem pošli Duhna. Toho nového kluka.“</p>
<p>„Toho se žlutým pláštěm, pane?“</p>
<p>„Přesně toho.“</p>
<p>Relik se zhluboka nadechl. „Tak toho jsem viděl jít do lesa za Ave, pane,“ oznámil nepopiratelně statečně. Čaromocní špatné zprávy milují asi stejně jako králové. Relik také hbitě zacouval chodby ještě během řeči. „Musel ji dohnat hned u kraje. Nemohla mít větší náskok než tři minuty, pane. Mohu už jít?“</p>
<p>„Ano, můžeš,“ Mistr Bylinář ohleduplně počkal na bouchnutí venkovních dveří. Pak praštil pěstí do třípalcové čtecí desky, kopl do křesla a šel si pro plášť.</p>
<p>Minul rozcestí a zamířil přímo k Mestí planině, jak obyvatelé nazývali rozsáhlou plošinu posetou chaoticky nakupenými balvany a vratkými skalkami asi půl hodiny chůze od Ivalunu. Průměrně bystrého lovce nepřehlednost oblíbeného útočiště šelem musela odradit. To Bylinář měl za dostatečně pádný důvod, aby se Ave za kuruem vydala právě tam.</p>
<p>Rychle se proplétal hustým šerem večerního pralesa. Mezi stromy panovalo ponuré ticho. Žádné obvyklé zvuky večerních výprav za potravou. Prales strnule střežil kroky bezohledného zabijáka, halíc se do nehybného vyčkávání. Jen chvílemi kdesi v dálce křičel pták varování neopatrným. Teď už se stmívalo rychle. Valmar neušel ani půl cesty a byla dokonalá tma. Stříbřité záblesky měsíčního svitu oči víc mátly, než jim pomáhaly. Ticho až bolelo.</p>
<p>Konečně stromy prořídly a objevila se planina zalitá studeným světlem. Balvany seskupené v bizardních tvarech připomínaly nedbale poházené hračky monstrózního dítěte. Černé stíny mezi nimi odpuzovaly studenou netýkavostí.</p>
<p>Bylinář několikrát nehlučně obešel celou plošinu a dvakrát se dokonce odvážil do bludiště skalek. Volat nechtěl. Byla-li dívka poblíž, musela o něm vědět. Věřil, že by se ozvala nejméně, aby ho poslala do bezpečí. Žádné známky života se však nedočkal. Zklamaně zamířil podél skalek zpět k Ivalunu. Přímo travnatým pásem, bez jakéhokoliv krytí a špetky rozumu.</p>
<p>Útok ho zaskočil nepřipraveného. Tráva se rozvlnila a mezi stébly zazářily uhrančivé oči šelmy. Bylinář fascinovaně sledoval smrtelně štíhlé tělo zvedající se ze stříbrem zalitého úkrytu, přikrčení před skokem a plavný let mířící mu na hrdlo. Pud velel uskočit, ale zrak bestie byl silnější. Valmar zíral do vražedného pohledu, nohy jako vrostlé do země. Čas snad ustrnul stejně jako on, skok trval nekonečně dlouhou dobu. Opravdu je tady, napadlo ho nesmyslně, vyceněné tesáky se přiblížily, přišel tvrdý náraz a tma.</p>
<p>Žiju, uvědomil si překvapeně. Přes obličej mu přejelo něco vlhkého a studeného. Otevřel oči. Proti hvězdnatému nebi se rýsoval tmavý obrys postavičky klečící mu u hlavy. Znovu mu přetřela tvář hrstí orosené trávy. Valmar vyprskl, jak mu mokré stéblo uvízlo na rtech.</p>
<p>„Dokážeš vstát?“ zajímal se dívčí alt. „Sama tě tak daleko neunesu a za chvíli se to tu bude hemžit hladovci.“</p>
<p>„Ave!“ zkusil se zvednout. Moc dobře to nešlo. „Co tady, ke všem běsím hnízdům, vyvádíš?!“</p>
<p>Uchichtla se a místo odpovědi vytáhla zátku z hrdla ploché cestovní láhve. Čistá voda čaroději vrátila rozvahu a přivolala bolest. Valmarovi se v plících začaly otáčet rozžhavené rožně. Při pádu si vyrazil dech a obnovování běžného dýchání mělo k příjemnému prožitku daleko. Zalapal po vzduchu a schoulil se do klubíčka. Bolest postupně odeznívala. Vzhlédl. Ave netrpělivě přešlapovala na místě. Nádobka s lékem pro Zavu ji pálila v kapse, ale nechat tu Bylináře samotného nemohla. Půstem podrážděným dravcům by se v tomto stavu neubránil.</p>
<p>„Ještě chvilku,“ vydechl konejšivě. „Pak to půjde.“</p>
<p>Mlčky přikývla a podívala se, kam pokročil poloviční měsíc. Ještě byl čas.</p>
<p>„Nemohl jsem tě najít.“ Sípění sláblo a Valmar mluvil mnohem snadněji. Pár minut a vstane.</p>
<p>„Já vím,“ pousmála se. „Ležela jsem na tamté skalce a čekala, až kuru přijde na dosah. Plížil se celou dobu za tebou. Udělali jste pěkných pár koleček, než se rozhodl tě sejmout. A tys mu vběhl přímo před čumák,“ dodala vyčítavě.</p>
<p>Čaroděj potřásl hlavou. „Měl jsem strach. O tebe.“</p>
<p>„Takový společník je platný!“ frkla ironicky. „Namířil sis to jako přes náměstí v pravé poledne! Divím se, že kuru nepraskl smíchem!“</p>
<p>Valmar se vratce zvedl na nohy. „Dobrá, miláčku. Byl jsem neopatrný. Půjdeme?“</p>
<p>Ave po něm blýskla očima a natáhla ruku. „Chyť se. Nemáme čas cestou odpočívat. A jinak prosím za prominutí. Měla jsem také strach. Není to správný terén pro běžecké výkony a to měsíční světlo strašně mate. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti něco stalo.“</p>
<p>„Pěkná práce,“ přeměřil vzdálenost pohledem. „Já bych netrefil.“</p>
<p>„Však jsem také třikrát minula,“ ušklíbla se kysele. „Jestli ty čepele zítra nenajdu, pořádně mě to vztekne!“</p>
<p>Čaroděj se pousmál. „Osud,“ podotkl lehce. „Přišel jsem tě vytahat za uši a teď ti vděčím za život.“</p>
<p>„Nevděčíš. Přece jsi sem šel jen kvůli mně,“ odsekla neuctivě. „Nemusíš se bát, že o něco přijdeš. Přihlásím se, jen co budeš při síle.“</p>
<p>„Přestaň!“ rozkašlal se. „Já se nemůžu smát! Bolí to!“</p>
<p>„Také tu nic k smíchu není. Nedokázal bys jít trochu rychleji?“</p>
<p>„Stihneme to, neměj strach. Nevíš o Duhnovi? Také zmizel.“ Ave se uchechtla. „Sebereme ho cestou. Nemohla jsem s sebou táhnout bizaka, který dupne na každou větev v okolí.“</p>
<p>Vyjádřila se výstižně. Duhna odřízli ze suché rozsochy kousek od osady, ovinutého řemením jako motýlí zámotek.</p>
<p>Když Zava spokojeně spala a čtveřice vyznavačů magie se konečně dostala také k jídlu, vyšlo najevo, že Ave setkání s kuruem přece jen neprošlo úplně hladce. Před zelenookým čarodějem ani nešpitla, ale sotva se rozešli k odpočinku, vklouzla do Quoova pokoje, jestli by se jí nepodíval na trochu poškrábané rameno. Že si tam sama nevidí a pořádně nedosáhne. Quo jí ochotně vyhověl, nicméně vzápětí neúprosně přizval i Valmara. Z trochu rozškrábnutého ramene mezi cáry svaloviny slepenými krví prosvítal bílošedý kloub. Nebyl to právě příjemný pohled a dívka při ošetření prostě nedokázala neuhýbat bolesti.</p>
<p>Bylinář klel snad hůř než Ave. „Ty se těš!“ vyhrožoval a žákyně ho v duchu posílala k temným propastem. To vůbec nebylo spravedlivé! Nadávat, když se oběť nemůže bránit! „To si ještě odneseš! Rychle si rozmyslíš hrát hrdinu!“</p>
<p>„Jdi se utopit!“ vybuchla konečně. „Buď aspoň tak slušný a počkej, až budu moci mluvit! Víš, jak to bolí?! Sakra!“ vyjekla neovladatelně, jak Quo znovu sáhl do rány. Valmar ji probodl očima, ale zmlkl. Víc od něj v tuto chvíli nežádala. Měla dost starostí, aby se nerozvřískala palčivým utrpením. Konečně skončili a mohla se odpotácet do postele. Trvalo dlouho, než usnula, ale pak ji únava poslala do hlubin zdravého spánku beze snů.</p>
<p>Vzbudil ji až Quo přinášející pozdě odpoledne misku polévky. Sáhl dívce na čelo. „Ty vůbec nemáš horečku!“ zjistil překvapeně.</p>
<p>Ave se bledě usmála a zkusila vstát. Čaroděj ji jemně zadržel. „Klidně lež. Moc to ještě bolí?“</p>
<p>„Normálně. Co Zava?“</p>
<p>„Dopoledne u tebe chvíli seděla, zakázala nám budit tě a tu polévku vařila ona,“ prozradil Quo s úsměvem. „Lepší lék prý není.“</p>
<p>Dívka vrátila prázdnou misku. „Má pravdu. Moc se zlobíte?“ Úsměv rázem zmizel. „Buď vděčná svému rameni, dítě. Valmar je v pořádku a čeká, až si s tebou bude moci promluvit. Šel s muži pro kurua, vrátili se před hodinou. Lovci jsou z toho celí nesví. V každém oku jedna čepel.“</p>
<p>„Ach ne!“ zasténala Ave zoufale. „No tak ať tedy přijde.“</p>
<p>„Tak vřelému pozvání nedokážu odolat!“ zasvítily mezi dveřmi zelené oči a Quo se poklidně vytratil. Bylinář pečlivě zasunul zástrčku. „Ty jsi taková milá, přívětivá holčička!“ zadíval se na vyčkávající žákyni pobaveně. „No tak ať tedy přijde,“ napodobil znechucený alt věrně. „Copak jsem ti udělal, že mě nechceš ani vidět?“</p>
<p>Ave se uchichtla. „Zatím nic,“ uznala celkem ochotně. Úvod byl povzbudivě veselý. „A ta otrávenost neplatila tobě, ale kuruovi. Nač jste ho sem tahali? Bylo by lepší nechat ho shnít v lese.“</p>
<p>„Ty nechceš zlatý kožíšek?“</p>
<p>„Co bych s ním dělala? Jen ať si ho kuru vezme s sebou do nebytí. Měl jsi je zarazit. Teď je z toho zbytečný rozruch.“</p>
<p>„Dokonalé zlatíčko,“ ocenil Valmar obdivně. „Nemyslíš, že se ti tahle historka bude moc hodit? Kdo si troufne na Putující, která umí tak výborně házet?“</p>
<p>Chvíli se na něj dívala nevyzpytatelnýma očima. „Maličko a už jsi mi lichotit nemohl,“ řekla pak tiše. „Vůbec nehážu výborně. Stačí být zadýchaná, mít strach a netrefím z pěti kroků. Mýlila jsem se, Mistře Bylináři. Půjdu do středu učit se Bojovým Uměním. Včerejší noc bych si nikdy zopakovat nechtěla.“</p>
<p>„Oho. Tomu říkám zázračný pokrok, holčičko. Takové překvapení zaslouží odměnu.“ Čaroděj hodil na přikrývku balíček zabalený v jemné kůži. „Co to je?“</p>
<p>„Podívej se. Myslím, že se ti to bude hodit. Zvlášť teď,“ pousmál se trochu výsměšně.</p>
<p>Dívka nešikovně, protože rameno protestovalo proti každému pohybu, rozmotala obal. První vypadly tři čepele, které včera kurua minuly. Po nich se objevilo obdélníkové pouzdro potažené temně zelenou kůží. Uprostřed byla stříbrem vyražena runa jejího jména a pod ní několik znaků, které neznala. Valmar natáhl ruku, stiskl skrytou západku a víko kazety odskočilo. Ave vydechla. Dvě štíhlé dýky s jílci z černého dřeva matně zářily ušlechtilým materiálem i vypracováním. Polkla. Krom dárku Paní jižních řek zatím neviděla tak nádherné zbraně.</p>
<p>Valmar pokrčil rameny. „Jsou to prý docela dobré dýky,“ podotkl lehce. „Až si na ně zvykneš, měly by ti sloužit stejně poslušně jako ostatní.“</p>
<p>„Ale to si přece nemohu vzít,“ dotkla se vyleštěné čepele lítostivě.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Jsou strašně drahé. A dokonalé. Pochází přece od Malého národa, ne?“</p>
<p>„Pochází. A co?“</p>
<p>„Nic. Jsou to zbraně pro mistry. Nezasloužím si je.“</p>
<p>„Také ti je nedávám jako výsluhu,“ ušklíbl se Valmar nakysle. „Velká škoda, že jsem se večer nechal unést. Neumíš si ani představit, s jakou chutí bych si s tebou popovídal o slibech a poslušnosti. Moje chyba. Tohle,“ ukázal na kazetu, „ber třeba jako jištění. Opravdu tvé budou, až ti právo k nim přizná i Mistr Bojovník. Ujednáno?“</p>
<p>„Ujednáno. Dobře se mi o ně starej,“ postrčila dárek zpátky.</p>
<p>Pousmál se. „U tebe jim bude líp než v mé truhle. Nemám dýky v oblibě. Navíc je budeš potřebovat na tu ukázku.“</p>
<p>„To jako že se na rozdíl od jiných leštěním namáhat nehodláš?“</p>
<p>„Tak nějak.“</p>
<p>Ave si to nechala projít hlavou a usoudila, že více zdráhání by mohlo působit urážlivě. „Tak já si je tedy nechám,“ div se neolízla. „Děkuju.“ Chtivě sáhla do kazety. Zkusmo potěžkala, vyhodila do vzduchu, zachytila a bez přerušení pohybu hodila. Čepel se zasekla do rámu dveří, ale rána neseděla dostatečně pevně. Po krátkém zaváhání dýka spadla na zem. Valmar se zvedl a přinesl ji zpět.</p>
<p>„Vsedě a levou rukou… nebylo to špatné,“ podotkl konejšivě, když viděl strnulou tvář.</p>
<p>„Nestálo to za nic,“ sykla přes zaťaté zuby. Rameno se při prudkém pohybu ostře vzbouřilo. Měla pocit, že ji někdo tiskne v rozžhavených kleštích.</p>
<p>„Bolí?“</p>
<p>„Nijak zvlášť,“ povolila semknuté čelisti opatrně. Žádná sláva, ale vydržet se to už dalo. Páriovy Léčitelské znalosti byly dostatečné, aby dokázal zamezit zbytečnému utrpení. Jen sebou nesměla cukat.</p>
<p>„Zítra, myslím, vstanu,“ oznámila, když se bolest zmírnila na slabé pálení. „Odjakživa se hojím rychle. Do týdne budu úplně v pořádku, uvidíš.“</p>
<p>Valmar zkoumavě prostudoval zarudlou tvářičku. „Zatím vypadáš na začátek horečky,“ usoudil nespokojeně. „Raději si zase lehni a spi. Klidně můžeme počkat do zítřka.“</p>
<p>„Jak – můžeme?“ zabystřila Ave rázem. Kdesi v dálce za slovy vycítila něco silně podobného netrpělivosti, možná i zklamání. „Někdo na mě čeká? Pověz mi to, Valmare. Jsem v pořádku, opravdu. Na spánek nemám ani pomyšlení. Cítím se skvěle. Žádná horečka. Sáhni si.“</p>
<p>„O nic nepřijdeš, děvčátko. Pokojně si odpočiň. Oaran ti neuteče.“</p>
<p>Pokud bylo Valmarovým záměrem dostat dívku z postele už dnes, uspěl se vším všudy. V mžiku byla na chodbě a vykřikovala Vodařovo jméno, až se dům třásl.</p>
<p>Důstojný Mistr Vod se objevil téměř okamžitě.</p>
<p>„Vrať se na lože, Ave,“ řekl klidně. „Mám jednání s páriou. Přijdu za tebou, až skončíme.“</p>
<p>„Hrozně ráda tě vidím, Oarane. Hrozně moc.“</p>
<p>„Ano. Vrať se na lože. Že Valmara prosím o krátkou chvilku.“</p>
<p>Ave zrudla a honem zapadla zpět do pokojíku. Takže se Bylináři krom děsivého zážitku postarala také o pár peprných slov váženého přítele. Za tolik radosti jsou vzácné dýky odměnou vskutku přiměřenou. Ach, osude.</p>
<p>Proč se mé chyby vždycky vymstí těm, které mám nejraději?</p>
<p>„Ty cetky?“ Ave udiveně pokrčila rameny. „Jistě, že je můžete vidět. Para Quo jednu konečně zná. Mám je ve vaku. Za závěsem.“</p>
<p>Chvíli hrabala v poloprázdném zavazadle, než pěkně vypracovaný váček našla.</p>
<p>„Tady,“ vysypala obsah Oaranovi do dlaně. „Tenhle mi dal Bosen a tenhle jsem měla u sebe už když mě našli nomádi. Chtěli mi ho vzít, ale když se jich pár popálilo, raději s sebou vzali i mě. Znáte přece ten zákon. Co patří jednomu, je zároveň majetkem celého kmene.“</p>
<p>„Víš, co to je?“</p>
<p>Pousmála se. „Dlouho jsem myslela, že obyčejná měď. Až Bosen mi řekl, že je to červené zlato. Po Starých takové prý už nikdo zpracovat nedokázal.“</p>
<p>„To je pravda,“ přisvědčil Vodař mírně. „Vysvětlil ti také, co znamenají ty rytiny na nich?“</p>
<p>„Uhm… ne. Jen, že je mám opatrovat jako vlastní život. Proč, mi ale neřekl. Ty to víš?“ Ave se nechtělo přiznat, kolik nocí zmarnila pokusy pradávné znaky rozluštit. Jí samotné haldy tajemství kolem jejího původu a raného dětství vadily natolik, že by ráda nespala třeba týden, jen aby se něco dozvěděla, ale čarodějové na to mohli pohlížet jinak. Už proto, že nepochybně věděli víc, než z nich zatím dostala.</p>
<p>„Vím,“ připustil Oaran. „A domnívám se, že je čas, aby ses to dozvěděla také, moke. Začínáš být trochu divoká. Alespoň podle toho, co jsem slyšel.“</p>
<p>Ohlédla se po Quoovi a ohrnula rty. „Para Quo nesmíš tak úplně věřit, Oarane. Strašně rád přehání.“</p>
<p>„Výpravu na kurua a tvé rameno přehání stěží, dítě. Zajímá tě tedy, co vlastníš?“</p>
<p>„Zajímá.“</p>
<p>Mistr Vod chvíli přemýšlel nad vhodnými slovy. Nepřál si ranit a po pravdě řečeno, nejraději by mlčel dál. Jenže Ave bylo šestnáct, hodně z loňské naivity už pozbyla, moc ráda strkala nos, kam neměla, a rychle pokračující výcvik saka ji naučil spojovat i nepatrné, zdánlivě nesouvisející náznaky skutečnosti. Zarytým mlčením by jí pravděpodobně způsobili mnohem horší chvíle, až se pravdy domyslí sama. Takto aspoň mohli zodpovědět všechny otázky, které výklad vyvolá. Nepatrně vzdychl a začal.</p>
<p>„Ty, jak říkáš cetky, jsou úlomky z pásu poslední královny Odešlých. Jednou jsme o ní již hovořili. Jmenovala se…“</p>
<p>„Brienda a byla jednou z těch, kteří rozhodli o odchodu za vodu. Vzpomínám si.“</p>
<p>„Správně. Jako panovnice měla značné znalosti o magii a já jsem přesvědčen, že sama byla velmi mocnou čarodějkou. Dokázat to ovšem nelze. V každém případě ve své družině měla několik vynikajících mágů, z nichž nejlepší byl jejím prvním rádcem. I jeho jméno jsi už slyšela. Amir. Vzpomeneš si?“</p>
<p>Zamyslela se. „Pokusy zvrátit čas?“ vzhlédla pak nejistě.</p>
<p>„Velmi dobře, moke. Ano. Dokázal se spřátelit s Odvrácenými a sám několikrát prošel do jiného času. Pro nás je však nyní důležitější, že pro svou paní skul pás ze zlatých oválů a jeden každý dílek zavázal k určité službě. Dohromady tvořily patrně nejmocnější magickou věc jakou kdy Pásmo spatřilo. Královna jej nosila ke všem jednáním s lidskými panovníky a mnohokrát jí pomohl ve svízelných chvílích. Když nakonec padlo rozhodnutí lidem ustoupit, pás, který z Pásma odnést nemohla, rozlámala na kousky a proklela jej věštbou hořkých slz. Amir však dílky posbíral se slovy, že ne vše, co bude pomocí některých vykonáno, přinese žal. K dobrému byly stvořeny a dobré zradit nemohou. Během staletí kousky zmizely kdoví kde a tři se znovu objevily až s Gasalem, sjednotitelem moudrých. Použil jejich moc k ustanovení Klanu, a když pak za podivných okolností odešel, samy přešly na Poslední citadelu do rukou Hlavního Strážce. Od té doby jsou uloženy v pevnosti a Strážci je užívají jako znamení výsostné ochrany. Jeden z nich Bosen svěřil tobě. Má na sobě vyryt znak nekonečnosti poznání a nositele obdaruje schopností rychlého a snadného učení. Díky němu můžeš studovat tak zázračně lehce, jak se ti daří.“ Ave zbledla. „Takže bez něj nejsem nic?“</p>
<p>„Ovšem, že jsi, moke. Co ses naučila a naučíš, ti nelze nijak odejmout. Tvé vlastnictví ti jen usnadnilo cestu. Na tom není nic špatného, každý z nás by takové možnosti rád využil. Navíc ani ovál poznání ti nemůže pomoci v Umění, pro nějž nemáš vrozené předpoklady. Sama přece víš, že bez přirozeného nadání s magií pracovat nelze. Stejně jako bez poctivé píle a snahy.“</p>
<p>„Jinými slovy, nemám být na co pyšná. Spíš dlužím dík osudu, že mi do cesty položil takový dárek.“</p>
<p>„To je výstižné,“ souhlasil Vodní mág pokojně. „Podívej se na kresbu toho druhého, moke. Představuje slunce, znamení života. Tento kousek zlata tě chránil při ohni v Hrulu, ve Vintelunu, při antelunské honbě… všechno jsi přežila díky jeho síle. Proto si přeji a přikazuji ti, ať se od něj neodlučuješ ani na chvíli a nikde se jím nechlubíš. Dokud jej budeš nosit, nemá nad tebou moc zlá náhoda. Před důsledky vlastního konání tě ovšem neochrání. Na to nezapomínej.“</p>
<p>Ave nepřítomně kývla, oči upřené na oválnou ozdůbku. Klidně ji mohla schovat v zaťaté pěsti. Kousíček opracovaného kovu, napohled laciná tretka. Tretka skrývající síly, jejichž dosah si téměř nelze představit.</p>
<p>„Bosenovi tedy zbyl jeden?“ ozvala se konečně. Většinou skoro nepostřehnutelné křapání dívčího altu zesílilo. Jiné známky rozrušení však najevo nedala.</p>
<p>„Dva. Tvůj je čtvrtý.“</p>
<p>„A kde jsem k němu přišla?“</p>
<p>Oaran bezmocně roztáhl ruce. „To netuším, moke. I když bych to věděl stejně rád jako ty. Objevení dalšího dílu Briendina pásu mě znepokojuje. V této době…“</p>
<p>Podívala se po něm nepřátelskýma očima. „V době horečného shánění nových sil?“ upřesnila chladně. „Proto mě přece para Quo přijal, ne?“ stočila pohled k snědému čaroději. „Den a noc jsem mu předváděla věci, které běžný žák svede nejdřív na třetím Kroku. Plýtvání silami a časem, že? Stačilo jednoduše vytáhnout zašlou cetku a mohli jsme si to ušetřit. Zájem Klanu nade vše. Nad lásku, důvěru, přátelství… co uděláte, když teď řeknu ne? Na oko samozřejmě nic. Jsem přece svobodná, mám nezadatelné právo volby. Čaromocní nepracují tak přímo. Nenápadné ochládání? Pozvolné odstavení, příliš mnoho jiných, důležitějších povinností? Dva tři lehounké náznaky, že přece stačí jediné krátké ano? Co si vyberete, abych do té bitvy šla s nadšením a úsměvem? Jakou mincí mi hodláte zaplatit? Červeným zlatem? Nebo mědí za zlato vydávanou?“ Stoupající hlásek dosáhl vrcholu a náhle se zlomil v hluchém vzlyku. „Jděte pryč,“ zašeptala vyčerpaně. „Jděte teď, prosím vás, všichni pryč. Chci být chvíli sama. Já… jděte pryč.“</p>
<p>Dveře za pánem domu zapadly s hlasitým prásknutím. Trpce se ušklíbla.</p>
<p>„Trochu mu křivdím?“ mrkla úkosem po Valmarovi.</p>
<p>Poněkud strnule přikývl. „Dokonce hodně, má milá. Zájmy Klanu jsi do toho tahat skutečně nemusela. Pokud vím, stálo tvé přijetí Quoa hodně nepříjemností. Ve jménu zájmu Klanu.“</p>
<p>„Ale přijal mě jen pro ten pitomý kousek zlata!“</p>
<p>„A proto, co jsi mu předvedla. Víš, holčičko, nemusíš mi věřit, ale Quo na tebe vsadil přinejmenším své křeslo ve Velké Radě. Takový omyl by Hlavě Umění Pokračovatelů neodpustil nikdo. A pravděpodobně ani Pokračovateli jako takovému. Měla bys za ním zajít.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ souhlasila ironicky. „Pokorná nevděčnice. To zvládnu. Spolehněte se.“</p>
<p>Oaran vzdychl. „Chápu tvé pocity, Ave, ale křivdíš nám všem,“ poznamenal těžce. „Ty jsi svobodná a máš právo volby. Pokud se rozhodneš neúčastnit se našich snah, nic se nezmění. A ty to víš! Je mi líto, že cítíš potřebu byť jen malé msty. My vinni nejsme.“</p>
<p>„Odpusť, Mistře Vod, ale jak mám vědět, že váš zájem není jen předstíraný? Stále mi opakujete věty o mimořádných schopnostech, povinnosti využít darů osudu. Je to sotva rok, co mi Valmar vykládal o obtížnostech obsazení cechovních křesel. Co si pak mám myslet?“</p>
<p>„To je věc tvého srdce a rozumu, dítě. Pokud věříš, že ti lásku jen předstíráme, že schopnost vyměňovat si myšlenky beze slov je zcela běžná a na vzájemné náklonnosti nezávislá… Pokud tomu skutečně věříš, jsi mnohem hloupější, než jsem myslel. I v tom případě si však můžeš být jistá, že tvá výuka nedozná žádné změny. Leda by sis to sama přála.“</p>
<p>Ave trvalo delší dobu, než se prolapala ke stavu dovolujícímu promluvit. „Co tím chceš naznačit – vyměňovat si myšlenky beze slov?“ vynutila ze sebe konečně. „Copak to lze?!“</p>
<p>„Ještě před dvěma lety bych to co nejrozhodněji popřel,“ odtušil Vodař suše. „Dnes se domnívám, že je nejvyšší čas na upřímnou omluvu. Chceš-li tedy toto nedorozumění ponechat mezi těmi trapnými okamžiky, které velké pohnutí žel může způsobit i těm nejmoudřejším. Rozumní jim ovšem váhu přikládají, až trvají-li příliš dlouho.“</p>
<p>To bylo víc než srozumitelné a Ave se z prvního, nejtrpčího nárazu už vymluvila. Jakmile se na věc dokázala podívat bez pocitu zneužívané loutky, ztrácel hořký výbuch tu pravou šťávu. Správná chvíle na změnu stran.</p>
<p>„Zřejmě jsem se nechala unést,“ připustila přesně s tou špetkou zmatku a lítosti, která čarodějům spolehlivě lámala srdce jako perník. „Je hrozné najednou zjistit, že všechno, na čem jsem si zakládala, vůbec není moje zásluha. Lituju, že jsem se tu hrůzu zkusila zmírnit právě přes vás.“</p>
<p>Valmar nemohl než v duchu složit obdivný hold Mistru Slovaři. Pořadím druhý pobyt v jeho domě Ave rozhodně neprozahálela. Navzdory pevnému odhodlání tál každým jakoby potlačovaným vzdechem. Umělecky bezchybnou slzičku při zajíkavém rozboru žákyniny malosti a sobeckosti ještě jakž takž zvládl, ale nehodnost takových zastánců s ním otřásla do kostí.</p>
<p>„Tak to by snad stačilo,“ uťal dojemné výlevy mnohem méně rozhodně, než by si přál. „Že jsi holka nesnesitelná a nevychovaná, víme dávno. Nemusíš to rozebírat zase tak podrobně.“</p>
<p>Ave na něj upřela pohled zvlhlý zoufalstvím. „Opravdu si myslíš, že s tím nic udělat nejde?“ málem zaplakala. „Ani při opravdové snaze?“</p>
<p>To už nevydržel ani Vodař. Spěšně se odvrátil, dusíc neovladatelný smích dlaní. Zhrzeně po něm sekla očima.</p>
<p>„Valmar mi opakovaně tvrdil, že výcvik v Umění Boje mě sebekázni naučí do dvou týdnů!“</p>
<p>Oaran němě přikývl, aniž riskoval střet s tragicky staženou tvářičkou.</p>
<p>Zachránil ho Bylinář. „Nejdřív Léčitelství,“ prohlásil pevně. „Mistra Bojových Umění budeme ještě moc potřebovat, holčičko. Takže mu musíš být schopná rychle pomoci, až z tebe chytne záchvat pratečnice. A teď upaluj za Quoem. Po tom zásahu si kapku komedie nepochybně zaslouží.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>5. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Poslední možnost, holčičko. Tentokrát by ti dobrý první dojem za šrám na hrdosti stál. Věř mi.“</p>
<p>Ave s úšklebkem zavrtěla hlavou. Mizera. Nenechá si ujít jediné rýpnutí. Jako by se ponurých věšteb za poslední týden nenaposlouchala dost. „Jak vypadá?“ zeptala se. „Ať se neurazí, že neznám nejobdivovanějšího čaroděje Pásma.“</p>
<p>„Bojovník do posledního vlásku. Poznáš ho na první pohled,“ Valmar přidrzlý výrok kupodivu nekomentoval, ačkoliv jinak teď vedl tvrdou výchovu. Že si musí zvykat nesmlouvavé skutečnosti, dokud se ještě má kde vyplakat. Ave tím příliš nenadchl, ale smířila se. Jednak jí nic jiného nezbývalo a jednak, což bylo podstatnější, si s Bylinářem užila mnohem víc legrace. Velké holce vynalézavé slovní šarvátky dopřál. Jen kdyby ji vytrvale nestrašil Mistrem Bojovníkem. Ještě pár dní a snad by se vážně začala bát.</p>
<p>Za trest se neohlédla, dokud nestála před domem až bolestně podobným tomu v pralese. Hnědočerná postava na kopci zamávala a zmizela. Vzdorně za ní vyplázla jazyk. Strach? Co to je? Povýšeně minula klepadlo a vešla.</p>
<p>Obnovená sebedůvěra jí vydržela i u dveří, za nimiž cítila dech živoucího tvora. Suverénně stiskla kliku.</p>
<p>Mladý muž usazený u krbu užasle zvedl hlavu a vstal. Valmar mluvil pravdu. Široká ramena, závěs pro těžký meč, ospalá vláčnost pohybů. Ztělesněný sen rekovného Bojovníka.</p>
<p>„Kdo, u Velkého stromu, jsi?!“ zamračil se.</p>
<p>Spokojeně se usmála. „Jsi Pereas, Mistr Bojových Umění a Hlava Umění Boje a člen Velké Rady Klanu Mu a…?“</p>
<p>„Stačí,“ zarazil výčet mávnutím ruky. „Své tituly znám docela dobře. Zato o tobě nevím nic. Kdo jsi?!“</p>
<p>„Ať,“ prozradila vesele. „Toulavá nebo taky Vzteklá. Ale teď jsem víc Ave. Takže odpověď zní – Ave.“</p>
<p>„Jak ses sem dostala?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Dveřmi.“</p>
<p>„Tak stejnými dveřmi zase vypadni, Ave,“ přikázal pán domu chladně. „Podobné vtipy nemám rád.“</p>
<p>Dívka místo ústupu pokročila blíž. „To není vtip. Opravdu jdu do učení na Bojovnici.“</p>
<p>„Půjdeš sama nebo tě mám vynést?“ Mladý čaroděj nijak nezvýšil hlas. Jako by mu podobní hosté chodili čtyři denně.</p>
<p>„A což raději…“ odmlčela se, neboť ji bez okolků chytil pod rameny a odnesl ven. „…vyslechnout víc?“ dokončila větu sbírajíc se ze země.</p>
<p>Prásknutí dveří otřáslo celým domem.</p>
<p>Ave obdivně potřásla hlavou a vrátila se ke vchodu. Tak roztomilého chlapa je na Hlavu Umění škoda. Do měsíce je zpátky v pralese. Klepadlo pro jistotu zvedla sotva na palec.</p>
<p>„Buď zdráv, Mistře Bojovníku,“ řekla mírně, když čaroděj otevřel. „Mám pro tebe list.“</p>
<p>Mlčky natáhl ruku, podíval se na podpis a ustoupil stranou. S hrdě vztyčenou hlavou němé pozvání přijala.</p>
<p>V pracovně zůstala stát, zatímco čaroděj pohodil svitek na stůl a usadil se v křesle. Zvědavě těkala očima kolem sebe. Velký krb, police přetékající knihami, pracovní stůl a tři křesla. Na podlaze před krbem ležela největší medvědí kůže, jakou dosud viděla. Představila si původního majitele a uznale přikývla. Musel to být pořádný kus. Jak ho asi ulovili? Kožešina se zdá neporušená.</p>
<p>„Až se vynadíváš, můžeš říct, co chceš,“ ozval se Mistr Bojovník uštěpačně.</p>
<p>Zdvořile vrátila pohled jeho směrem. „Byla bych ráda, kdybys mě přijal do učení.“</p>
<p>„Neučím domácím pracem.“</p>
<p>„Chci se stát Bojovnicí.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Dívka nepatrně zaváhala. „Umím házet a bojovat dýkou,“ řekla pak pomalu. „To je málo pro Putující.“</p>
<p>„Jsi snad čarodějka?“ povytáhl obočí. „Že o tom nic nevím!“</p>
<p>„Právě studuji Sedmý Krok,“ vysvětlila s povzdechem, „ale po Přijetí se chci stát Putující.“</p>
<p>„Jaké Umění studuješ?“</p>
<p>„Zatím Byliny, Pokračovatelů, Zeměpánů, Slova, Zaklínání, Léčitelů a Vodní.“</p>
<p>„To ti nestačí? Většina z nás má sotva čtyři.“ Pokrčila rameny. „Líbí se mi ještě Životadárství a Umění Věci. Teď jsem tady. Přijmeš mě?“</p>
<p>„Pokud o to slušně požádáš, tak možná ano,“ usmál se čaroděj způsobem, který Ave vyrazil dech. Do této chvíle byla přesvědčená, že Valmarovu širokému úsměvu se nikdo postavit nemůže. „Něco už jsem o tobě slyšel.“</p>
<p>Naklonila hlavu k rameni. „Jsem Ave, žákyně Quoa Pokračovatele a prosím, abys mi dovolil vstoupit k tobě do učení,“ oddrmolila předepsanou frázi, netajíc se znechucením. Zemětřasný úsměv a trvání na formalitách. Kdepak měsíc! Letí ještě dnes!</p>
<p>K jejímu překvapení však mladý muž pobaveně potřásl hlavou a zvedl se. „Cože to umíš, Ave? Dýka? Tak pojď se mnou!“</p>
<p>„Tam je terč,“ ukázal na dřevěnou desku se žlutým středem. „Zkus ho zasáhnout.“</p>
<p>Potěžkala nabízenou dýku. „Je trochu krátká. Smím si vzít svou?“ Počkala na přikývnutí a vytáhla jednoduchou zbraň s jílcem z tmavého dřeva. Přeměřila očima vzdálenost, trochu se zaklonila a hodila. Čepel zadrnčela přesně ve žlutém středu. Nevzrušeně si pro ni došla.</p>
<p>„Zkus to znovu!“ vybídl ji čarodějův hlas.</p>
<p>Potlačila chuť na vlídnou poznámku a hod zopakovala.</p>
<p>„Styl máš příšerný,“ zhodnotil výkon věcně, „ale jinak to jde. Bojovat s tím umíš také?“</p>
<p>„Ubráním se.“</p>
<p>Vzal do ruky vlastní dýku a pomalu zaútočil. Celkem šikovně unikla a výpad vrátila. Po pěti minutách čaroděj zřejmě usoudil, že to stačí. Jediným úderem dívku odzbrojil.</p>
<p>„No, opilému tulákovi by ses možná opravdu ubránila,“ schoval dýku a shýbl se pro její. Okamžitě ucukl. „Zatraceně!“ Dýka pálila jako živý oheň.</p>
<p>Ave přestala třít brnící zápěstí. „Promiň. Je chráněná,“ shýbla se sama.</p>
<p>„Nepovídej!“ ušklíbl se. „Kde jsi k ní přišla?“</p>
<p>„U Paní jižních řek.“</p>
<p>Tentokrát na žákyni pohlédl s nepokrytým zájmem. „Netušil jsem, že vodní bytosti rozdávají zbraně!“</p>
<p>„Nerozdávají. Vysloužila jsem si ji,“ vrátila mu pohled chladně.</p>
<p>„A čímpak?“</p>
<p>„Nenechala jsem se zblbnout ješitným chlapem!“</p>
<p>Mladý Bojovník po dívce vesele blýskl očima. „Jestli to byla narážka, tak jsem nic neslyšel! Zkusím to s tebou. Ale připrav se na tvrdou kázeň. Ješitní chlapi mívají chuť prostořeké holky přehnout přes koleno.“</p>
<p>„Na to, že jsi nic neslyšel, máš báječný sluch,“ uchichtla se spokojeně.</p>
<p>„A ty neskutečnou drzost! Sypej dovnitř! Řeknu ti, jak to tady chodí. Cestou pro začátek vzpomínej, jak lacino zrušit ostřet,“ dodal věcně. „Chráněné zbraně u začátečníků vídám nerad. I když si to zaslouží, jako ta tvá.“</p>
<p>„Tak co si zkusíš?“</p>
<p>Žákyně rezolutně potřásla hlavou. Těla budoucích strážců královských dvorů se jen leskla potem. Plést se mezi nimi neměla nejmenší chuť. Zvídavě přejížděla očima po prostranství plném podivného nářadí a hloučků. Jedna skupina právě skončila zápolení s tupými meči a přešla k bizardní konstrukci z opršelého dřeva. Čaroděj postřehl, kam se dívá.</p>
<p>„To je pro přesný seskok z výšky mezi útočníky a rychlé šplhání,“ vysvětlil ochotně. „Tihle jsou tu sotva pár týdnů. S ostrými zbraněmi se předvedou tak za měsíc.“</p>
<p>„Hm. A tamhlety oblouky?“</p>
<p>Bojovník se vlídně usmál. „Víš, kam se dívat! Z toho ti bude mockrát špatně, žákyňko. Říkáme jim mostky. Prolezeš, přeskočíš zpět a pořád dokola. Soupeř půjde v opačném směru. Jsou pro všechny ostré zbraně a nevím o nikom, kdo by je měl rád.“</p>
<p>„Vypadají docela nevinně.“</p>
<p>„Jen vypadají. Jinak je všichni svorně nenávidí. Už jen pro vedlejší účel, který mají.“</p>
<p>„A to je?“</p>
<p>„Chvíli počkej. Krast právě sčítá zásahy bojových holí,“ ukázal na skupinku kolem zachmuřeného, černého hromotluka.</p>
<p>Zběžně si cvičitele prohlédla. Nepříjemný chlap bez špetky smyslu pro psinu, usoudila okamžitě a sjela pohledem k hromádce silných tyčí z hlazeného dřeva. Mistr Bojovník si jich všiml také a zamračil se.</p>
<p>„Hej, Kraste!“ zařval zlostně. „Co ty zatracené hole?! Nevíte snad, jak se ukládají?!“</p>
<p>Málem ještě nedomluvil a už stály v úhledné pyramidě zaklesnuté horními konci do sebe. Jen jediná zůstala v ruce cvičitele.</p>
<p>Ave se rozšířily oči. Mladící ze skupiny jeden po druhém lehali na mostky a hromotluk je vyplácel. Užasle vzhlédla k čaroději.</p>
<p>„Kraste!“ křikl znovu a ukázal tři prsty.</p>
<p>Cvičitel nevzrušeně předal hůl staršímu muži, popocházejícímu celým cvičištěm a sehnul se.</p>
<p>„Do všehomírných dálav!“ vylétlo jí z úst mimovolně. Navyklý blahosklonný údiv, proč ve všech budí přesvědčení, že výhrůžky přispějí k vzájemné důvěře, se nějak nedostavil.</p>
<p>Mladý Mistr jí s úsměvem poklepal na rameno. „Tak co? Balíš?“</p>
<p>Zamrkala a polkla. „Skoro bych měla, že?“ ušklíbla se ponuře. „Kdepak. Tak snadno se mě nezbavíš.“</p>
<p>„Škoda. Ženská Bojovnice… to tu ještě nebylo.“</p>
<p>Pohodila hlavou. „Pokud vím, tak tu ještě nebyla ani čarodějka. A já mám navíc už zkušenost s Valmarem.“</p>
<p>„Ale! Odkdy se kytičkáři bijí?“</p>
<p>„Myslím učení u prudkého, vzteklého a stále vyhrožujícího čaroděje, Bojovníku,“ vzhlédla nevinně. „To jako že mě Krast nemůže překvapit.“</p>
<p>Čaroděj se na ni podíval průzračně modrýma, klidnýma očima. „Líbilo se ti u Valmara?“</p>
<p>Rozpačitě přešlápla. „Je skvělý čaroděj,“ uhnula přímé odpovědi.</p>
<p>„Vím, co s tebou dělá. Líbilo nebo ne?“</p>
<p>„Je skvělý po všech stránkách, Bojovníku. Jsem nezřízeně pyšná, že mu smím říkat jménem,“ odpověděla lehce, jako by se vysmívala sama sobě, ale mladý muž se pousmál s tichým porozuměním.</p>
<p>„Když jsi vyšla s Valmem, vyjdeš i se mnou,“ ujistil dívku měkce. „Netvrdím, že mě budeš mít ráda, já drzé holky opravdu biju, ale naučíš se přesně to, co potřebuješ a co ti bude k užitku i potěšení.“</p>
<p>Ave ukázala pěkné zuby v úsměvu nepatrně posunutém k levé tváři. „Nesnáším výhrůžky, Bojovníku. A mám odpor k veřejným výpraskům. I k soukromým, ale přece jen je zvládám líp. Bude laskavé, když se podle toho zařídíš.“</p>
<p>V modrých očích zajiskřilo. „Budu si to pamatovat, žákyňko. Pro tvůj klid – nemá k tobě právo nikdo jiný než já. Nikdo jiný se tě nesmí dotknout ve zlém bez mého svolení. Není to ovšem žádná výhoda. Malá pážata se mě bojí jako ohně.“</p>
<p>„Řekla jsem, že nesnáším výhrůžky,“ zamračila se.</p>
<p>„To řekla. Pojď. Máme správný čas na oběd.“</p>
<p>„Ave!“ Mladý pária netrpělivě proběhl pokoje, malé cvičiště i dvůr. Dívka nikde. Vyšel před dům. „Ave!“</p>
<p>Žákyně vstala z plochého kamene. „Hledáš mě. Bojovníku?“</p>
<p>„Co tady děláš?!“ ukázal na houf dětí z osady posedávajících kolem dívky.</p>
<p>„Tak. Povídáme si.“</p>
<p>Přejel očima po nezvyklém shromáždění. „Sente!“ kývl na drobného kluka s nosem posetým pihami a špínou.</p>
<p>Chlapec ochotně vyskočil. „Co si přeješ, pane?“</p>
<p>„Co tu děláte, Sente?“</p>
<p>„Ave nám povídá pohádky, pane. A dělá nám zvířátka Podívej,“ natáhl dlaň s dřevěnou liškou. Měla rozpláclý čumák a moc krátké nohy, ale nepopiratelně to byla liška.</p>
<p>Čaroděj potřásl hlavou a znovu se podíval na dívku „Pohádky?“</p>
<p>Maličko se usmála. „Jestli máš chvíli čas, Bojovníku, sedni si k nám. Udělám ti koníčka, chceš?“</p>
<p>Mistr meče hračku gestem odmítl, ale pozvání přijal Ave se zlomyslným plamínkem v očích odložila zárodek bizaka a sáhla po dosud neopracovaném špalíku.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Už </emphasis>jsem vám vyprávěla o krásné Jasitě? Ne? To bylo tak“</p>
<p>Čaroděj se po chvíli uvolněně položil do trávy. Legendu znal. Jen nakřápnutý alt jí dodal nový rozměr. Dokonale propadl znovuobjevenému kouzlu starého příběhu. Zasněně naslouchal.</p>
<p>Boróth právě osvobodil Jasitu ze spárů kimory, když mu na hruď dopadl opižlaný kousek dřeva. Zvedl ho k očím a zasmál se. Figurka statného koně s širokým zadkem a rozevlátou hřívou. Jezdec v sedle byl předkloněný v nepřirozeném postoji. Bez obtíží poznal sám sebe i když víc podle přehnaně zdůrazněných ramen než čeho jiného. Ovšem rychlost výroby byla obdivuhodná. Chvilinku počkal aby se Jasita stihla vrátit do bezpečí otcovského domu a vyprávění přerušil</p>
<p>„Pro dnešek konec, bando. Dopovíte si to jindy. Domů.“ Děti rychle sbíraly nové hračky a s hlasitými pozdravy utíkaly k osadě. Čaroděj neznatelně stiskl rty. Zatímco k němu se obracely s naučenou úctou, Ave zdravily vysloveně srdečně. S nelibostí se odvrátil a pustil koníčka do trávy. Tu holku mu sem byl dlužen sám král všech skřetů!</p>
<p>Sent s nadějí zvedl hlavu. „Ty to nechceš, pane? Můžu si ho vzít?“ Bojovník zachmuřeně přikývl, kluk popadl neumělé dílko a rychle zmizel. Pária většinou rozdával jen pohlavky.</p>
<p>Ave se drze rozesmála. „Co ti vadí, Bojovníku? Dělám to přece ve volném čase.“</p>
<p>„Copak něco říkám?“ vrátil jí úsměv nuceně. „Přišlo ti psaní Od Valmara.“</p>
<p>„Kde je?“ vyhrkla dychtivě.</p>
<p>„V pracovně. Večer posílám odpověď. Můžeš se připojit.“</p>
<p>„Hej!“ křikl za dívkou utíkající k domu. „A kdo bude sbírat ty třísky?“</p>
<p>„Potom,“ hodila přes rameno a ztratila se v chodbě. „No počkej!“ vydechl zlostně a vydal se za ní. Uvítala ho výbuchem smíchu nad rozečteným listem. Bez okolků jí ho vytrhl z ruky.</p>
<p>„Mazej uklidit ty třísky, než se dopálím!“ přikázal suše. Dívka vzhlédla s věrohodným údivem. „Jaké třísky, Bojovníku?“</p>
<p>„Jestli do dvou minut nebudeš uklízet to svinstvo před domem, přestanu se ovládat,“ prozradil tiše. „A to bude zlé.“</p>
<p>Shovívavě zavrtěla hlavou. „Žádné tam není, Bojovníku. Jestli najdeš jediný odštěpek, máš zázračné oči. Dáš mi ten dopis?“</p>
<p>Čaroděj se zhluboka nadechl a v duchu napočítal do šesti. „Dobře. Tak sejdeme podívat. A jestli něco najdu, máš u mě první nářez.“</p>
<p>Ave lhostejně pokrčila rameny a šla s ním před dům. Přeletěl očima čistě vymetené prostranství. Nikde ani třísečka. Podal žákyni popsaný list. „Až si to dočteš, přijď za mnou,“ poznamenal klidně.</p>
<p>Šla přímo a cestou jela očima po řádcích. Do pracovny vstoupila s dopisem svinutým do úhledné roličky.</p>
<p>„Víš, že ještě nesmíš čarovat bez svolení zasvěceného čaroděje, že?“ díval se na dívku Mistr Bojovník přísně. Přikývla. „Vím.“</p>
<p>„A kdo ti to dovolil před chvílí?“</p>
<p>„Nikdo.“</p>
<p>„Tedy?“</p>
<p>„Nečarovala jsem.“</p>
<p>„Lžeš!“</p>
<p>Ave se vyzývavě vzpřímila. „Nikdy nelžu, Bojovníku! Aspoň ne poctivým lidem. Jen lupičům a darebákům.“</p>
<p>„To ti děkuju za ohodnocení,“ sykl hněvivě. „Ty třísky nejspíš odletěly samy.“</p>
<p>„Proč by odlétaly?!“ vyjela už také. „Vrátily se zemi! Smím přece užívat magické předměty třetí a čtvrté úrovně!“ Čaroděj se zarazil. „Ty máš navraceč?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Zemní nůž.“</p>
<p>„A to jsi nemohla říct rovnou?“</p>
<p>Upřeně se na něj zadívala. „A ty mi vykládáš, co všechno máš?“</p>
<p>„To je snad něco jiného!“</p>
<p>„Ale!? A proč?“</p>
<p>„Zatraceně!“ vrátil jí pohled plný znechucení. „Jak to, že tě ještě nikdo neroztrhl?“</p>
<p>Ave se pousmála. „Většina čarodějů je spravedlivá.“</p>
<p>„Já ne?“ zeptal se už pobaveně.</p>
<p>„Ještě jsi mě neroztrhl,“ ušklíbla se a mladý muž se rozesmál. Bez zábran se k němu připojila.</p>
<p>„Dost,“ uklidnil se Mistr Bojovník po chvíli. „Práce čeká. Jak jsi na tom se svaly? Dnes začneme přímý zápas.“</p>
<p>Dívka se okamžitě zamračila. „Není to zbytečné? Jsem o polovinu lehčí než průměrný chlap!“</p>
<p>„O to musíš být pohotovější a mrštnější. Nikdy nemůžeš vědět, kdy se budeš muset spolehnout jen na sebe. Jdeme. A bez protestů!“</p>
<p>„Když já nesnáším rvačky,“ zkřivila rty otráveně.</p>
<p>Mistr Bojovník otevřel dveře. „Řekl jsem bez protestů, dívko! Padej!“</p>
<p>Zahuhlala něco bezpochyby drzého a doplížila se na malé cvičiště.</p>
<p>Čaroděj předvedl základní údery a obranu proti nim. Pozorovala ho s podmračeným nesouhlasem.</p>
<p>Povzdechl. „Zkus útok.“</p>
<p>Vlažně pohnula rukou.</p>
<p>Narovnal se. „Ty jsi dnes vážně protivná holka! Jestli ti to vydrží, vyletíš z Kopců, ani nemrkneš!“</p>
<p>Ave zvedla hlavu. „Můžu ti něco vysvětlit?“ podívala se na něj prosebně.</p>
<p>„No?“</p>
<p>„Vyrůstala jsem mezi východními nomády. Pak mě vyhnali, když moje pěstounka umřela. Toulala jsem se pár let celým Pásmem. Jednou mě málem upálili a jednou utopili v močálu. Nakonec jsem se vnutila Quoovi do učení, ale dodnes mám hrůzu z rvaček. Proto jsem se naučila házet, abych si všechny udržela od těla. Nenuť mě, prosím. Aspoň teď ještě ne.“</p>
<p>Čaroděj potřásl hlavou. „Je mi líto, Ave. Bez přímého zápasu nemůžeš dál pokračovat se zbraní. Budeš to muset překonat. Čím dřív, tím líp.“</p>
<p>S povzdechem přikývla. „Nadšení ale nečekej.“</p>
<p>„Jenže to po tobě právě chci,“ přitáhl dívku k sobě. „Boj je Umění jako každé jiné. Potřebuje srdce, chuť, touhu zvítězit. Když se do něj nevložíš celá, je zbytečné tě trápit. Nedokážeš se dostat na vrchol. Zapomeň, co bylo a soustřeď se na přítomnost a budoucnost.“</p>
<p>„To nedokážu.“</p>
<p>Zpytavě se zadíval do hnědých očí. „Tohle jsem od tebe slyšel poprvé a naposled. Když budeš chtít, dokážeš cokoliv. Jasné?!“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Jak můžu popřít sebe samu?“</p>
<p>„Jen to zopakuj!“ vybídl ji chladně.</p>
<p>„K temným propastem!“ odsekla zlostně. „Nikdo nedokáže zapřít sám sebe! Ani já ne!“</p>
<p>„To mě ovšem mrzí,“ ušklíbl se čaroděj a než se stačila vzpamatovat, držel ji v předklonu a řezal, co to dalo. „Tak. A teď zaútoč znovu,“ odstrčil dívku od sebe.</p>
<p>Zuřivě se na něj vrhla.</p>
<p>„Víc zleva,“ smál se. „Takhle se mi na kůži nedostaneš.“</p>
<p>Ave, rozběsněná víc pokořením než bolestí, neúnavně opakovala údery, zatímco Bojovník ji ještě popichoval zlomyslnými poznámkami. Teprve když rány ztratily potřebnou útočnost, zachytil dívčí ruce a přitiskl jí je k bokům.</p>
<p>„Stačí, děvenko. Moc pěkně ti to šlo,“ usmál se do očí rozhořelých záští. „Na to, že nesnášíš zápas až neuvěřitelně pěkně. Zítra pokračujeme obranou. Aby se ti nic podobného už nikdy nemohlo stát. Hm?“</p>
<p>„Tys to udělal schválně?“ hlesla užasle.</p>
<p>Blýskl zuby v oslnivém úsměvu. „Láska a nenávist jsou rovnocenné síly. To ses ještě neučila?“</p>
<p>„Učila,“ uvolnila se konečně. „Ale v téhle souvislosti, by mě to nenapadlo. Co budu dělat, až budu sama?“</p>
<p>„Nebude třeba,“ ujistil ji vlídně. „Teď už víš, jak se do zápasu vložit. Ale jinak se neboj. Při tvém sebevědomí a tvrdohlavosti to nebyl ani poslední ani nejhorší výprask. Zvykneš si.“</p>
<p>„To jistě!“ odfrkla ironicky.</p>
<p>Čaroděj se ušklíbl. „Uvidíš. Jsi na samotném začátku a než dojdeš na konec, budeš mě buď milovat nebo nenávidět. Za rok si vzpomeň. A teď sypej běhat! Večer ti ukážu pár triků na vyrovnání nízké váhy.“ Ve dveřích se ještě krátce ohlédla. „Na tebe si dám pozor, Bojovníku! Na můj vkus máš zbytečně chytrou hlavu a tvrdou ruku.“ Než si stačil srovnat v hlavě, co zase myslela tímhle, byla pryč.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>6. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Co bys řekla výletu?“</p>
<p>Zlost nad nepříjemným pádem zmizela. Ave dychtivě vzhlédla. „Kam?“</p>
<p>„Nejdřív si znovu chyť koně.“</p>
<p>„K Dunivým vodopádům,“ prozradil čaroděj, když zdivočelé zvíře přivlekla. „Musím se zítra podívat do Redyně. Vodopády jsou kousek za vsí. Vezmu tě s sebou, jestli chceš.“</p>
<p>Dívka váhavě přikývla.</p>
<p>„Copak se ti nelíbí?“ pobídl ji Pereas k řeči pobaveně. Posledních pár dní byla žákyně neobvykle zamlklá a klidná. Tušil jistou souvislost s neshodou, kterou měli kvůli její hádce s hlavním cvičitelem Anstem. Moc ho zajímalo, jak dlouho jí neochota mluvit vydrží.</p>
<p>Pohodila hlavou. „Jak tě znám, nenabízíš mi to z čisté náklonnosti. Tak hledám, co na mě chystáš.“</p>
<p>Čaroděj se rozesmál. „Ty bys zasloužila, holko! Já potím krev, abych tě povyrazil, a ty hledáš zákeřné úmysly. Tomu říkáš vděk?!“</p>
<p>„Přes dva měsíce mě tu honíš jako psa a najednou výlet. Tak se nediv! Kde je ten zádrhel?“</p>
<p>„Jsi nevděčná, drzá holka,“ ušklíbl se. „Zítra se tedy připojíš ke Krastově skupině. Stejně se ptal, kdy zase přijdeš. Prý to byla ohromná psina.“</p>
<p>„Děsná!“ odfrkla ironicky. „Raději pojedu s tebou.“</p>
<p>„Už tě nevezmu.“</p>
<p>„Musím prosit?“</p>
<p>„Nemusíš,“ usmál se vlídně. „Krast bude rád.“</p>
<p>„Nechci ke Krastovi,“ povzdechla smutně. „Vezmi mě s sebou, prosím tě.“</p>
<p>Pereas ukázal dokonalé zuby v oslnivém úsměvu. „Dívce s takovýma očima neumím odmítnout! Je to devatenáct mil, takže vyjedeme za svítání. Do sedla, honem!“</p>
<p>„Na koních?!“ vyjekla zděšeně. „To snad ne?!“</p>
<p>Mistr Bojovník ji už třetí den ničil v sedle. Seděla v něm poprvé v životě. V Pásmu byli koně poměrně vzácní. Ale Bojovník trval na svém, že se musí naučit i jezdit. První den ráno to ještě šlo, ale za pár hodin už necítila stehna, záda ani ramena, o zadku nemluvě. K večeři se vlekla málem po čtyřech. Další dny to bylo ještě horší. Ztuhlé svaly ne a ne se rozhýbat. Kůň, vycítivší nejistotu jezdce, jančil přesně podle zmatených pokynů uzdy a kolen. Byla víc na zemi než na zvířeti. Navíc včera báječnou komedii sledoval i Helar a neváhal se zážitkem pochlubit i ostatním. K modřinám přibyly ještě posměšné poznámky.</p>
<p>„A jak jinak se chceš za jediný den dostat tam i zpět?“ žasl Pereas téměř věrohodně. „No tak! Sypej nahoru!“</p>
<p>„Neměl bys třetí možnost?“ zeptala se s tichou nadějí.</p>
<p>„Měl! Vidíš tu ohradu? Jestli hned nebudeš v sedle, už tě přes ni ohýbám! Dělej!“</p>
<p>Jakž takž se dokázala nahoru vyškrábat. Ovšem ten postoj… Pereas zase jednou zhluboka dýchal a počítal v duchu do šesti.</p>
<p>„Poslouchej, ty malé nic!“ ozval se pak nenuceně. „Já vím, že tě všechno bolí. To každého. Ale když jsi takhle zkroucená, bolest jen zhoršuješ. Ta zatracená herka je z tebe úplně zpitomělá! Takže se narovnej,“ zařval znenadání, „přitlač zadek a konečně se uvolni, sakra!!“</p>
<p>Ukřivděně zvedla ramena a vsunula se hloub do sedla. Čaroděj zasténal.</p>
<p>Měl koně rád, a co s ním žákyně prováděla, ho ničilo.</p>
<p>„Tak dost,“ rozhodl unaveně. „Nenechám toho chudáka dočista zkazit. Slez!“</p>
<p>Ave radostně sjela na pevnou zem.</p>
<p>„Ty máš strach?“ podíval se Mistr Bojovník na rozsvícenou tvář.</p>
<p>Ušklíbla se. „Já?! To nemožné zvíře!“</p>
<p>„Ani se mu nedivím. Se mnou takhle někdo zacházet, taky ho právě nemiluju. Není ti ho líto?“</p>
<p>„Já za to nemůžu, Peree!“ hájila se ublíženě. „Psi se mě taky bojí. I kočky. Mám přitažlivost pro ptáky, ale to je asi tak všechno.“</p>
<p>„Jenže kůň je mnohem bystřejší a citlivější než kočky a psi!“ zamračil se. „Když pozná, že mu nechceš ublížit, že ho máš ráda, svůj strach překoná. Dělej co chceš, ale za týden mi předvedeš přijatelný cval. Jinak na tu ohradu opravdu letíš a z koně hned tak neslezeš! Jasné?!“ Dívka zřejmě prožívala nějaký vnitřní boj. Konečně vzhlédla. „Když na ni půjdu rovnou, asi se moc nezmění, že?“ víc konstatovala, než se ptala.</p>
<p>„Vůbec nic.“</p>
<p>„Myslela jsem si to,“ přikývla znechuceně. „Tak mi aspoň dej týdny dva, jedno odpoledne v kuchyni a volný přístup do stáje.“</p>
<p>Čaroděj udiveně zvedl obočí. „Deset dní. A zbytek mi vysvětlíš.“</p>
<p>„Jestli se s ním mám spřátelit, ze sedla to asi nepůjde. Budu se o něj starat pořád, ne jen po jízdě. A kuchyň… koně prý milují sladké a mrkev. Zkusím něco udělat, aby mu to chutnalo. Dva týdny, Peree. Šest dní už není tak moc,“ zaprosila očima.</p>
<p>„Dvanáct dní, ani o hodinu víc. To ostatní… zkus to. Mělo by to vyjít. Ale bude se jen lesknout, jako ostatní!“</p>
<p>„To se neboj,“ zašklebila se uličnicky. „A zítra? Mohla bych s ním být celý den!“</p>
<p>„Zítra pojedeš se mnou. Vezmu tě před sebe, jen se projedeš. Možná tě budu potřebovat, malinkatá čarodějko,“ pousmál se Bojovník.</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Ticho! Přece jen jsem trochu silnější,“ zarazil náběh k protestu. „A teď zkusíme surovější metodu. Určitě budeš nadšená. Odveď Pelona a vrať se.“</p>
<p>„Kilon je skvěle vycvičený. Ví, co má dělat. Jen trochu stiskneš kolena a pojedeš. Řídit ho budu já. Ty se soustřeď na páteř. Každé hnutí hřbetu převezmeš do zad a ztlumíš v kříži. Musíš s ním jakoby srůst. Chápeš?“ vysvětloval čaroděj.</p>
<p>Nejistě přikývla. Ryzák bez sedla, jen s ohlávkou, tančil bujností.</p>
<p>„Dobře. Tak se otoč a dej ruce za záda.“</p>
<p>Pereas spoutal dívce zápěstí a vysadil ji na koňský hřbet. „Uvolni se! Jestli spadneš, bude to ošklivé!“ varoval vážně. Připjal k ohlávce dlouhý řemen a mlaskl. Kůň vykročil.</p>
<p>„Kolena, žabko!… Uvolni se! Slyšíš?!… Shodí tě! …Kříž! …Ještě! …Tak, ano! …Zvedni ramena! Necukej sebou! …Nech ty ruce! …Tak se povol! …Neboj se! …Pozor, klus!“ pokřikoval navádějíc zvíře po kruhu. Ave se zaťatými zuby zkoušela plnit příkazy. „Uvolni se! …Holko, no tak! …Nebuď tak ztuhlá! …Přizpůsob se!“</p>
<p>Kůň zvolna klusal kolem ohrady. Ave pro jistotu zavřela oči. Jestli ji teď shodí, rozplácne se na břevnech, jak špinavý hadr. A ten mizerný šarlatán se jí ještě vysměje. Kéž ho všehomír pohltí i s jeho pitomými zvířaty! Měla zůstat doma, u Quoa. S Valmarem. Za pár týdnů začne sklizeň yere. První dávku Zava usuší na peci a večer okázale přinese štíhlou konvici do studovny. Vloni u ní seděli všichni tři až do rána, povídali si a věštili budoucnost. Letos bude Quo věštit sám. Nevadí, za rok už zase bude s ním! Tentokrát se nenechá vyštvat právě na sklizeň. I když s tímhle bojovným šílencem to taky není právě marné. Zpočátku byl úplně nemožný. Odměřený, samá výhrůžka, příkaz a zákaz, ale pak roztál. Teď už je s ním psina. Jen kdyby neměl tak nesmyslné metody! Jako zrovna teď! Padá i ze sedla a on ji posadí svázanou přímo na hřbet!</p>
<p>„Nevypadávej z rytmu!“ ozval se čaroděj ostře.</p>
<p>Jdi se bodnout, pohnula rty nehlasně a pokračovala v úvahách. Život na Bouřlivce vůbec měl hodně do sebe. Nikdy by ji nenapadlo, že čaromocní mohou být tak skvělí parťáci. Jistě, trocha povýšeného odstupu k holce na mostcích proběhla, ale Pereas se všemi pochybovači vymetl, že nestačila zírat. Zírala ovšem víceméně pořád, takže si toho nikdo nevšiml.</p>
<p>Valmarovy předpovědi nebyly nijak nadsazené. Mistr meče byl velmi tvrdým učitelem, poradil si s drzými holkami, neodpustil jediný prohřešek a nevyhrožoval naplano. Co zelenooký čaroděj zmínit opomněl, že mladý Bojovník se vyznačuje též štědrou dávkou velkorysého nadhledu, každému měří stejně a ve svém Umění nemá rovného. Že zároveň nezkazil žádnou zábavu, nikdy se dlouho nemračil a dívka v chlapském řemesle mu nebyla proti mysli, Ave ho záhy shledala hodným přízně i přes trapně přímočaré výchovné metody.</p>
<p>„Ostrý klus!“</p>
<p>Probodla Bojovníka záštiplným pohledem. Tuhle tvář jediného pravého muže Pásma unylé vzdychalky zřejmě neznají, že si světlovlasou nádheru zvou do snů. Týden řevu na cvičišti by jejich oddané lásce určitě prospěl.</p>
<p>„Cval!“</p>
<p>Jen si posluž, sne dívčích srdcí! Pro tebe cokoliv! Čím jsou modřiny tvaru koňských kopyt proti záři tvého úsměvu! Ave se v duchu příšerně zašklebila. Jejím nocím průzračná modř nekralovala. Ale když po první zkušenosti v aréně při večeři vyslechla: „Jsi tak neskutečně drzá, že Bojovník z tvých úst zní jako urážka. Zkus to s Pereem,“ byla s to prasknout pýchou.</p>
<p>„Klus… krok… dobré. Pojď dolů!“</p>
<p>Překvapeně na mladého muže zírala bez nejmenšího náznaku snahy o slezení.</p>
<p>Zasmál se. „Snad se ti to nezačalo líbit, drzounku?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou, ale dál tupě dřepěla na koňském hřbetě. Pereas ji chytil kolem pasu, postavil na zem a rozvázal pouta.</p>
<p>„Na co jsi myslela?“</p>
<p>„Na para Quo a že jsi pěkný uličník,“ vyhrkla po pravdě. Teprve když slova byla venku, kousla se do jazyka. To nebylo právě taktické.</p>
<p>Pereas se široce usmál. „Příště si představuj, že mě čtvrtí, drzounku. Mělo to švih. Podívej na Kilona!“</p>
<p>Ohlédla se. Ryzák důvěřivě natahoval krk a ňufal jí po rukou. Hledal odměnu. Pohladila ho po měkké hubě a cosi zamumlala. Čaroděj s úsměvem vytáhl kousek jablka. Váhavě natáhla ruku.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>7. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Ave pustila Pelona a vzhlédla. Tichý skřek ptačí přítelkyně ji znepokojil. Nečekala žádné zprávy. Rah se snášela dolů v půvabných kruzích, ale těsně nad nastaveným předloktím znovu nabrala výšku. Ave se ohlédla a vykročila vstříc přicházejícímu Mistru meče.</p>
<p>„Zaběhni mi do osady pro všechny Bojovníky i cvičitele, drzounku!“ přikázal věcně. „A hned se vrať, budu tě ještě potřebovat.“</p>
<p>Bez zbytečných otázek splnila, co žádal, a rozběhla se dál. Rah jí v poklusu předala zprávu o poslovi z O’ndromu. Přijala to se smutkem. Pereas ještě nebyl doma ani dva týdny a už zase musí pryč. Orian, Hlava Klanu, by neposílal posla bez vážného důvodu. Předala příkazy v dolní osadě a ve zbrojnici a vrátila se do páriova domu. Napjatě čekala další rozkazy. Sice věděla, že bude-li čas, Pereas jí poví víc a nebude-li, má Rah. Zvědavá však byla už teď. Mistr Bojovník však další přání neměl.</p>
<p>„Jdi si po svém, drzounku,“ pousmál se na prahu pracovny. „Možná budeš večeřet sama, ale určitě si dnes ještě popovídáme. Utíkej!“</p>
<p>„Takže už nic nepotřebuješ?“ ujistila se.</p>
<p>„Abys výjimečně byla hodná holka. Zmiz!“</p>
<p>Pokrčila rameny a šla se vykoupat. Do večeře zbývala víc než hodina a vodní objetí na ni odjakživa působilo nejkonejšivěji.</p>
<p>Ave velmi milovala nejen vodu, ale i vodní magii. Zřejmě proto si tak rozuměla s Hlavou Vodařů Oaranem. Oaran byl přesvědčen, že dalšího žáka tak vnímavého a citlivého pro mokrotu v Pásmu není. Dívka se s vodou doslova mazlila, chránila ji, uznávala a voda jí oplácela stejným. I teď Ave okamžitě vycítila, že je voda v horním jezeře neklidná, jakoby plná obav. Zatoužila po Oaranovi, aby jí dovolil zeptat se na důvod. Nejistota dráždila. Nakonec se jen položila na hladinu, nechala se volně nadnášet a prsty probírala chladivost kolem.</p>
<p>Po chvíli si uvědomila, že vlnky běží k ní místo naopak. I voda s ní chtěla mluvit. Malinko nadzvedla hlavu. „Nemohu,“ špitla mimoděk. „Opravdu nemohu. Snad kdybys mluvila hodně pomalu…“ Ponořila se. Dokonale uvolněná se vznášela nazelenalým příšeřím, jen občas vyplouvajíc vzhůru za vzduchem. Po nekonečné době ucítila známý příval pocitů a myšlenek. Navázala rozmluvu s cizím živlem bez použití magie. Zázrak! V té chvíli jí to bylo lhostejné. Dychtivě nasávala zprávy, konejšila, uklidňovala a znovu naslouchala každým kousíčkem kůže.</p>
<p>Byla už úplná tma, když konečně vylezla na břeh a co nejrychleji utíkala domů. Strašně se opozdila a Pereas pravděpodobně vymýšlí, jak ji roztrhnout co nejsurověji. Veliký všehomíre, chraň svou vyznavačku! Vřítila se do domu s vlasy stále cedícími kapky vody. Mistr Bojovník čekal v jídelně s hněvivou vráskou na čele.</p>
<p>„Mluvila jsem s vodou bez kouzla!“ vyhrkla hned ve dveřích provinile. „Hrozně se omlouvám. Úplně jsem zapomněla na čas!“</p>
<p>„Počkej!“ otřásl se čaroděj. „Od začátku a pomalu!“ Ave dosedla na protější židli a zhluboka se nadechla. Na podlaze se pomaloučku rozrůstala louže. „Když jsi mi dal volno, šla jsem si zaplavat,“ vysvětlovala. „Voda byla divně neklidná, roztěkaná, hned jsem to poznala. Nečarovala jsem, Peree, opravdu ne! Prostě jsem se jen uvolnila a strašně chtěla vodě rozumět. A pak jsem s ní najednou mluvila. Nejezděte na O’ndrom! Problém je přímo u pramenů Zitry ve Skalním kraji. Někdo tam vyvolává skuria a běsy. Jeďte přímo tam! Když hned pošleš vzkaz Oaranovi, můžete ho přibrat cestou. Potvrdí ti, co říkám.“</p>
<p>Mistr meče si nekonečnou chvíli rovnal, co právě vyslechl. „Uvědomuješ si, jak nesmyslně to celé zní?“ zeptal se pak mírně.</p>
<p>„Nevím, jak tě přesvědčit!“ rozhodila ruce bezradně. „Ale je to pravda. Proč bych lhala?! Kvůli zpoždění? Místo nářezu rovnou vyhození z učení?! Peree, věř mi! Prosím!“</p>
<p>„Není to právě jednoduché, ale věřím. Drzounku, párkrát se zhluboka nadechni, napij se, uklidni a přemýšlej. Nemohlo se ti to jen zdát?“ Ave divoce zavrtěla hlavou, až ho postříkala. „Uvažuj, Peree! Jak bych se mohla dozvědět, že tě Orian volá právě na O’ndrom?! Přece tě vždycky posílá přímo na místo sváru! Křišťálovka vzbouřila všechny vody Pásma. Jenže Oaran se prostě už dlouho s vodou nespojil, nic neví. A je to jediný Vodař. Camentovi voda nevěří. Víš přece, že marně usiloval o zasvěcení!“</p>
<p>Pereas přikývl. „To zní rozumně. Dobře, stejně jsme chtěli vyjet až ráno, takže máme ještě trochu času. Pošli Rah k Oaranovi, ať promluví s vodou. Nesmíš ani naznačit, co jsi se dozvěděla, jasné? Já pošlu vzkaz Orianovi. Pak si teprve povíme víc. Utíkej!“</p>
<p>Ave zavolala somolí samici a předala jí zprávu pro Vodního mága. Rah se sice zlobila, protože nerada létala v noci, ale přesto zmizela v modročerné tmě co nejrychleji. Dívka s povzdechem přepočítala zásoby energie. Tenhle výlet udělá pořádnou díru do toho mála, co smí mít. Uchichtla se. No a co? Vždyť celkem snadno může nasbírat novou a tohle za pár maginů určitě stojí! Vrátila se k Pereovi.</p>
<p>„Právě jsem potkal Benu s mísou meruněk,“ oznámil vlídně. „Tak už jsou v pracovně. Budeš k nim chtít něco jiného?“</p>
<p>„Ale já jsem jí říkala, že to nemá dělat!“ bránila se rychle. „Na to bude čas později. Vezmi si, co chceš, a pojď ke krbu,“ přimhouřil čaroděj pravé oko. Ave potřásla hlavou a šla za meruňkami.</p>
<p>Bena byla báječná, zakutala do nich i několik broskví. S mísou ovoce na klíně pozorně naslouchala začátku příběhu.</p>
<p>Krátce řečeno, Ihrot Skládač vykázal ze svého území šarlatána Feriota. Rozhněvaný šarlatán se nechal slyšet, že Ihrota zničí, a zmizel. Nejvyššího to znepokojilo, protože Feriot byl právě tak schopný jako mstivý. Šarlatán byl navíc znám jako vynikající vyvolávač temných příšer nižších úrovní. Orian tedy poslal pro Bojovníka a Pátrače, aby Feriota našli a zneškodnili. Jestli má Ave pravdu, zalezl šarlatán se svou pomstou do východních hor a tvrdě na ní pracuje.</p>
<p>Dívka odložila poloprázdnou mísu. „A dál?“ pobídla čaroděje zaujata vyprávěním.</p>
<p>Pereas se usmál. „Dál to teprve bude, drzounku. Rah by se měla do rána vrátit i se zprávou od Oarana. Podle toho pak pojedeme na O’ndrom nebo přímo na východ.“</p>
<p>„Na východ!“ odpověděla rozhodně. „Jestli ztratíte čas cestou k Orianovi, Feriot vyvolá větší sílu, než zvládnete. Tedy… zvládnete, ale budou zbytečně mrtví.“</p>
<p>„O tom se my dva bavit nebudeme,“ zchladil čaroděj její zápal rázně.</p>
<p>Povýšeně frkla a vzala si další meruňku. „Neber to zle,“ pousmál se smířlivě. „Potřebujeme víc zpráv.“ Ave po Pereovi střelila očima. „Dovedu si představit, jak by se ostatní tvářili, kdybys řekl – Ave tvrdí, že máme jet za Feriotem na východ, takže tam jedeme. – Mysleli by, že ses zbláznil.“</p>
<p>„Nerad ti kazím radost, ale kdybych řekl – jedeme na východ, protože se mi to zdá být dobrý nápad – tak bez řečí pojedeme na východ,“ odpověděl Pereas pokojně. „Většina čarodějů Hlavy vlastních cechů poslouchá na slovo. Děsím se, jak s tímto pěkným zvykem jednou zatočíš.“</p>
<p>Ave se rozchechtala. „Na to se spolehni,“ souhlasila spokojeně. „Já vždycky budu dělat, co budu chtít a ne co mi někdo přikáže.“</p>
<p>Mladý čaroděj jí sebral poslední broskev zpod ruky a s chutí se do ní zakousl. „Tohle si s Benou odskáčete, drzounku,“ spolkl šťavnaté sousto. „Dobře ví, jak mám broskve rád, a cpe je tobě. Ale zpět: Právě teď potřebuju, abys těch pár dní, než se vrátím, dělala co se ti přikáže. Ber to jako prosbu nebo příkaz, můžeš si vybrat, ale budeš tu doslova vzorná. Opět se přestěhuješ ke staré Šanii, vyšly jste spolu dobře, takže odtud žádné problémy nečekám. Stejně tak tě zase i předám svému zástupci. Určí ti zaměření, a když to bude nutné, pochopitelně ti napráská. Beru s sebou téměř všechny Bojovníky a cvičitele. Proto jsou všechny souboje do návratu zakázány! Slyšíš?! Žádné provokace, žádné rvačky! Pod…“</p>
<p>Dívka se nadechla k protestu a čaroděj ji okamžitě gestem zarazil. „Ticho! Teď mluvím já! Souboje jsou zakázány pod trestem veřejného bití, tak o tom uvažuj! Dál. Necháš koně na pokoji! I Pelona. Jestli je naučíš jediný kousek, budu přímo brutální! Makej a poslouchej! Tak a teď můžeš položit pár zdvořilých otázek!“</p>
<p>Ave během jeho řeči mírně posedla. Tušila, že před ní něco skrývá. „Kdo je tentokrát zástupce?“ dokázala se nicméně zeptat celkem klidným hlasem. „Yester.“</p>
<p>Sklonila hlavu a položila tvář na kolena. „Proč mě nezabiješ rovnou?!“ zamumlala nezřetelně. „Dobře víš, jak mě nenávidí!“</p>
<p>S Dračím osudem se opravdu nesnášeli. Postarší Bojovník dívce zazlíval pohlaví a ona jemu malichernost a zbytečnou krutost.</p>
<p>Pereas potřásl hlavou. „Buď rozumná, drzounku. Yester má pochroumané rameno a tady bude mnohem užitečnější než s námi. Tím spíš, že bych tu musel nechat zdravého chlapa. Je jediný Bojovník, který tu zůstává. Těžko mohu předat velení někomu jinému. Konečně to není poprvé, co mě zastupuje a nikdy problémy nebyly.“</p>
<p>Ave se během proslovu trochu vzpamatovala. „Jestli necháš Yesterovi nade mnou volnou ruku, nemůže to dopadnout dobře. Je to surovec a já jsem mu solí v očích! Nemám proti němu nejmenší šanci!“</p>
<p>„Tak podívej!“ zamračil se čaroděj mírně. „Yester dobře ví, že ti nesmí ublížit. Dá si zatracený pozor, aby ti v ničem neukřivdil. Až se vrátím, poslechnu si vás oba. A dál se o tom už nebudeme bavit! Další otázky?!“</p>
<p>Zavrtěla hlavou a odvrátila se. Chvíli mlčeli. Pak se dívka znovu ozvala. „Peree?“</p>
<p>„Hm?“</p>
<p>Nadechla se. „Předem ti říkám, že jestli na mě sáhne ve zlém, uteču,“ oznámila unaveně.</p>
<p>Tentokrát dlouho neodpovídal Mistr Bojovník. Ani jemu se moc nelíbilo nechat tady ty dva bez dozoru. Dorazí-li ohromující novina z Velké Rady na Bouřlivku během jeho nepřítomnosti… Násilím představu zahnal. Yester přece není blázen. Žákyni sice v lásce nemá, ale otevřený střet s Mistrem cechu kvůli ní riskovat určitě nebude.</p>
<p>„To by mě mrzelo, drzounku,“ řekl s přikázaným klidem. „Nemám útěky před čímkoliv rád. Zkus to nějak vydržet. Yester se bude držet zpátky.“</p>
<p>„Rozumím,“ přikývla. „Ale přesto opakuji, co jsem už řekla. Nenechám si od něj zpřerážet všechny kosti.“</p>
<p>„Nepřeháněj, drzounku! Tak daleko by se neodvážil! A kdyby ti nařezal neprávem, věř, že mu to vrátím dvakrát. Vidíš to moc černě!“</p>
<p>Ave pokrčila rameny a víc o tom nemluvili.</p>
<p>Ráno Pereas odjel s šesti dalšími muži na východ. Oaran zprávy dívky potvrdil. Když se za dva a půl týdne vrátili, první, co Mistr Bojovník zjistil, bylo, že Ave pátý den po jejich odjezdu zmizela i se svými věcmi a ptačí přítelkyní Rah.</p>
<p>„Takže podle tebe se jednoduše sbalila a ulekla!?“ shrnul Mistr meče vypovězená fakta. „Jen tak, bez důvodu! Yestere, vzpomeň si! Něco se muselo stát! Ave není holka na útěky!“</p>
<p>Zavalitý Bojovník podmračeně pokrčil rameny. „Je to jen ženská, Peree. Nevydržela! Stává se to i chlapům!“</p>
<p>„Nařezal jsi jí?!“ štěkl mladý čaroděj už zlostně.</p>
<p>Yester přikývl. „Trochu. Byla drzá. Ale ne nepřiměřeně.“</p>
<p>„Říkal jsem, že ji máš nechat na pokoji!“</p>
<p>„Otevřela si na mě zobák před celou skupinou!“ vybuchl Dračí osud. „Jak bych vypadal?!“</p>
<p>Mistr meče vydechl. „Dobře. Můžeš jít. A pošli mi některého z mládenců, kteří u toho byli. Okamžitě!“</p>
<p>„Ty mi nevěříš?!“ Yester téměř zfialověl. S mladou Hlavou Umění se jakž takž snášel, ale rád ho neměl. Perea to nijak nevyvádělo z rovnováhy. Yester neměl rád nikoho.</p>
<p>„Raději slyším o věci z více stran, než si udělám nějaký závěr,“ odpověděl chladně.</p>
<p>Bojovník odešel a Mistr meče zašel do žákynina pokoje. Nepatrně se usmál. Na stolku ležela hvězdice, kterou si Ave před jeho očima balila k Šanii. Takže se nepletl. Ave neutekla, jen se odklidila z očí Yesterovi. Do večera ji má před sebou. Zavřel dveře a vrátil se do pracovny. Snad bude mít Yester dost rozumu, aby neposlal nějakého roztřeseného pitomce. Rozhodně neuškodí poptat se také Šanii.</p>
<p>Příjemně ho překvapilo, když od Yestera přišel Onst. Dívčin první soupeř v aréně se s Ave přátelil. Nemusel mít strach, že by jí chtěl podrazit nohy.</p>
<p>„Přál sis se mnou mluvit, pane?“ uklonil se mladík lehce.</p>
<p>„Pamatuješ si na den, kdy Yester nařezal Ave?“ vpadl čaroděj přímo do věci.</p>
<p>„Velmi dobře, pane.“</p>
<p>„Výborně. Tak si sedni a řekni mi, jak to bylo, Onste,“ ukázal Mistr meče na druhé křeslo.</p>
<p>Mládenec ostýchavě poslechl. „Stalo se to čtyři dny po tvém odjezdu, pane. Když dovolíš, Bojovník Yester byl ten den jako posedlý. Celou noc pršelo a písek byl úplně nasáklý vodou, ale jako by si toho vůbec nevšiml. Měli jsme krátké meče a…“</p>
<p>„A v kluzkém písku to bylo o krk,“ pomohl mu čaroděj z rozpaků. „Vybíral, nebo v tom nechal celou skupinu?“</p>
<p>„Všechny, pane. Šest desítek lidí,“ Onst se mimoděk otřásl. Nebyl zrovna špatný mečník, ale z toho dopoledne si jeden nepříjemný šrám odnesl také.</p>
<p>„Nebyli jste, doufám, takoví blázni, abyste se nesnažili především přežít, Onste! Celí, myslím!“</p>
<p>Mladík se pousmál. „Nu, když o tom mluvíš, pane… kryli jsme se opravdu co nejlépe. Kromě Bojovníka Yestera, pane. Postavil si za partnerku Ave a ona ho škrábla. Byla to náhoda, pane. Viděl jsem to. Podjela jí noha, tak se zhoupla a vložila do kroku čtvrtotočku. Bojovník Yester to nečekal a ustoupil pozdě. Špička meče mu roztrhla košili a přejela po kůži. V překvapení Ave udeřil volnou rukou, až spadla. Zaklela, Bojovník Yester ji nahnal na mostky a zbil. Odpoledne se už neukázala.“</p>
<p>„Co řekla?“</p>
<p>Onst zaváhal. „Přesně si nevzpomínám, pane,“ uhnul očima rozpačitě. „Nějakou nadávku. Po takové ráně by si ulevil každý.“</p>
<p>„Klidně si vzpomeň, Onste. Ave je na sprosťárny odborník. Sviní se asi nespokojila.“</p>
<p>„Bylo to mírně barvitější, pane,“ připustil mladík neochotně. „Něco jako parchant prašivé kurvy. Nebylo jí moc rozumět. Měla pusu plnou bláta.“</p>
<p>Mistr meče se ušklíbl. „Dobře, Onste. Pomohl jsi mi. Víš ještě něco?“</p>
<p>„Nevím, pane. Ale, když dovolíš, myslím, že o Ave nemusíš mít strach. Jistě se brzy vrátí. Není zbabělá.“</p>
<p>„Myslím si totéž, Onste,“ přikývl čaroděj. „Pojďme. Máme kousek cesty společný. Chci zajít do vsi.“</p>
<p>„Vítám tě, pane,“ vstala stařena od ohniště.</p>
<p>Pereas kývl. „Vypadáš skvěle, Šanio! Měl bych tě trochu proklít, abys vyhlížela na nejstarší osadnici Kopců.“</p>
<p>„To jsi řekl pěkně, pane!“ usmála se shovívavě. „Asi se nepletu, že jdeš kvůli Ave!“</p>
<p>„Nepleteš, Šanio. Zmizela a vy dvě jste si dobře rozuměly. Řekla ti proč a kam jde?“</p>
<p>„Ne úplně, pane. Posaď se. Nohy už mi tak neslouží a dokud stojíš, musím i já. Tak,“ pokračovala, když usedli, „Ave mi řekla, že nepůjde nikam daleko, aby nepromeškala tvůj návrat. A že o ni nemám mít strach.“</p>
<p>„To je všechno?“</p>
<p>„To stačí, pane. Ave ví, co říká.“</p>
<p>„A proč utekla víš?“</p>
<p>„To ví všichni, pane,“ zamračila se stará žena. „Nic proti čarodějům, ale Dračí osud jako by k vám vůbec nepatřil! Je to divné řemeslo pro holku, rvát se, ale Ave celé ty čtyři měsíce chodila a zpívala jako ptáček. Ten den, co se ztratila, na oběd přilezla div ne po čtyřech. Prý menší neshoda s Dračím osudem. Pěkná neshoda! Záda měla na cucky. Chtěla jsem…“</p>
<p>„Stačí, Šanio,“ přerušil ji malinko ochraptělý alt. „Já už páriovi sama povím, co je třeba. Děkuji ti.“</p>
<p>Stařena se spokojeně usmála. „Tak vidíš, pane,“ podívala se na vstávajícího čaroděje. „Říkala jsem, že nebude daleko.“</p>
<p>„Přijdu si to doposlechnout, Šanio,“ slíbil mírně. „Jen co si popovídám s Ave. Zatím buď zdráva.“ Bez dalšího vystrčil dívku ze dveří a vyšel za ní.</p>
<p>„Jestli mě pustíš do domu, mám tam ještě nějaké věci,“ usmála se Ave nevesele, sotva udělali pár kroků.</p>
<p>Blýskl po ní pohledem. „Nahoře, drzounku. Máme si hodně co povídat. A nevím, jak ty, ale já už mám hlad. Pohni se!“</p>
<p>Mlčky došli do domu a mlčky se usadili k večeři. Ticho porušil až Pereas.</p>
<p>„Jez aspoň něco, sakra!“ praštil pěstí do stolu, až mísy poskočily.</p>
<p>Ave stiskla rty. To se mi jen zdá!, ševelilo jí hlavou, ten mizera si snad nevšiml ničeho zvláštního! Musel! Přece byl u Šanii a prý tu měl i Yestera a Onsta. Buď se chystá na ledový vyhazov, nebo připravuje nějaké děsivé překvapení. Že by nebyl vztekem rozpálený do běla, strach mít nemusím. Zírá jako Zavant, když mu Anilita předložila nenáviděné raky. Dodnes má skvrny po omáčce na stropě.</p>
<p>„Tak bude to?!“ naklonil se čaroděj přes stůl výhružně.</p>
<p>Dívka s povzdechem přitáhla blíž pečené koroptve. Aspoň se nezdá, že by ji chtěl rovnou zabít. Mrtvolu by nekrmil.</p>
<p>Pereas ještě chvíli podezíravě sledoval, jak obírá drobné kostičky, než se znovu začal věnovat vlastnímu talíři. Konečně dojedli a přešli do pracovny.</p>
<p>Ave se očividně rozhodla nedivit už ničemu. Nenuceně se usadila do křesla a další vývoj čekala s dokonalým nadhledem. Čaroděj se spokojeně uvelebil proti ní.</p>
<p>„Tak, drzounku. Poslouchám tě,“ oznámil vesele.</p>
<p>Dívka se pousmála. „Co chceš slyšet. Bojovníku?“</p>
<p>„Tvůj pohled na dobu, co jsem byl pryč. Mimochodem – Oaran tě moc pozdravuje a mám vyřídit, že je na tebe docela pyšný. Valmar ti to řekne sám, staví se tak za dva tři týdny. A Orian je hrozně zvědavý, kdo se to mezi nás dere. Nebýt tvého koupání, stihl Feriot zlikvidovat tři Kraje než jsme se o něm dozvěděli. Takže ti to vyšlo, žákyňko. A teď už honem mluv ty.“</p>
<p>„Moc toho není. Řekla jsem, že uteču, když na mě jen sáhne. Udělal to, no a já jsem zmizela,“ shrnula málem tři týdny do až neslušné zkratky.</p>
<p>Pereas se zachechtal. „Nejsi právě mnohomluvná, drzounku! U tebe mě to přivádí v úžas. Jen se to neboj trochu rozvést. Jakpak jste vycházeli s Yesterem?“</p>
<p>„Mizerně. Bojovníku, proč ti to mám vykládat ještě i já? Přece už všechno víš od ostatních!“</p>
<p>„Peree. A chci všechno slyšet i od tebe. Povídej!“</p>
<p>Ave se stočila do klubíčka. „Tak dobře,“ přikývla neochotně. „Věděla jsem, že mě Yester nemá rád, ale předčil všechna očekávání. Nemám nic proti vysokým nárokům, ovšem tvrdohlavě trvám na tom, aby byly splnitelné. Když mi první den přikázal probít se mostky proti všem ostatním naráz, považovala jsem to za pitomý vtip. Nebyl. A dál to šlo podobně. Ty dobře víš, že nářez vydržím. Ale ten poslední byl kapku ostrý i na mě. Rovnou říkám, že na ta rozbitá záda tě podívat nenechám, kdyby ses postavil na uši. Pak jsem si přestěhovala věci sem a otočila den a noc. Chtěla jsem si to ještě užít, než mě vyrazíš. A taky jsem měla strach, aby ten surovec neublížil koním. Jdi se na ně podívat. Kilon má roztrženou hubu a Mamia kulhá, jak ji donutil přeskočit plot s příkopem. Ani si nevšiml, že je někdo ošetřoval. To je všechno.“</p>
<p>„Záda ukázat nechci, drzounku,“ ušklíbl se Pereas ponuře. „Ale ruce ano. Až k ramenům. Buď tak hodná.“</p>
<p>Ave mlčky vstala a shodila kabátec. Krátká tunika rukávy neměla.</p>
<p>„Otoč se. A dlaně. Dobře, děkuju.“ Čaroděj natáhl nohy před sebe. „Co bys řekla tomu, kdybych Yestera nechal vyloučit z Klanu?“ zajímal se klidně.</p>
<p>Ohlédla se po něm. „Nic. To je tvoje věc.“</p>
<p>„Nepřipadalo by ti to jako dostatečná odplata?“</p>
<p>„Dělej si co chceš,“ pokrčila rameny lhostejně. „Yester podle mě není dobrý čaroděj. Ale já jsem proti němu zaujatá. Když ho necháš vyloučit, řeknu, že se konečně máš čím chlubit. Ale skákat radostí nebudu.“</p>
<p>Pereas se na ni chvíli díval. „Tak to jsi mě potěšila, drzounku. Budu k tomu potřebovat tvoje svědectví. I Onstovo, ale ten to udělá rád.“</p>
<p>„Já ne!“ zavrtěla hlavou pomalu.</p>
<p>„Budeš muset, drzounku,“ usmál se chápavě. „Stačí, když to vypovíš Valmarovi. Je také členem Velké Rady. Víc není třeba.“</p>
<p>Ave zřetelně ožila. „Valmarovi?“ zvedla hlavu. „Tak dobře, Valmarovi to řeknu. Ale Yestera před ním budeš chránit ty! I když,“ rozzářila se nad novou vyhlídkou jako lampička, „i když se vás možná rozhodne smést jedním rázem oba!“</p>
<p>„Strašně mi lichotí tvá nepřehlédnutelná sympatie k mé maličkosti!“ ušklíbl se Pereas sarkasticky, když obnovil normální dýchání. „A což teprve ta důvěra, že mě rozšlape mizerný kytičkář! Jsem doslova okouzlen!“</p>
<p>Ave ho setřela pohrdavým pohledem. „Valmar by mě nikdy nenechal v drápech takového darebáka!“ odsekla chladně.</p>
<p>„No, počkej…“ zajíkl se mladý muž. „Ty mi vyčítáš… Přece jsem nemohl tušit… Dobře, máš pravdu!“ dodal.</p>
<p>Než se stačil vzpamatovat, měl dívku na klíně. „Nemám. Nezlob se, Peree. Až dneska jsem se dozvěděla, že jsi Yesterovi na mě zakázal třeba jen sáhnout,“ usmála se omluvně. „Ale do dneška mi bylo hrozně, že jsi mě v tom nechal. Říkal jsi přece, že mi může nařezat. Bylo to strašné, víš?“</p>
<p>„Ani ve snu mě nenapadlo, že by se odvážil zajít tak daleko,“ povzdechl čaroděj. „Opravdu mě zastupoval víckrát a bez problémů. Na tobě si to vynahradil. Asi jsem to měl čekat. Mrzí mě to.“</p>
<p>„Ty se opravdu nezlobíš?“ pípla rozpačitě.</p>
<p>„Mám snad proč?“</p>
<p>„Přece jsem utekla. A teď…“</p>
<p>Pereas zavřel oči. „Neztěžuj mi to, drzounku. Neumím se dlouze omlouvat a vysvětlovat. Zvlášť když se tím už nedá nic napravit. Že jsi Yesterovi zmizela z očí, bylo rozumné. Když tě dokázal bít mečem, dokázal by tě i nešťastnou náhodou propíchnout. Sice bych ho pak zabil, ale tobě by to už nepomohlo. A že jsi mi vrátila, jak jsem tě nechal v díře… při tvé výbušnosti se spíš divím, že mi nehážeš nic na hlavu. Čekal bych to víc. Jestli jsi ochotná na to zapomenout, budu rád.“</p>
<p>Ave mu uvolněně položila hlavu na rameno. Pousmál se. „Smír, drzounku?“</p>
<p>„Nikdy nic jiného nebylo. Opravdu bys ho zabil?“</p>
<p>Zamžoural na ni jedním okem. „Dost ošklivě, drzounku.“</p>
<p>„Kvůli mně?“</p>
<p>„Také. Ale hlavně z přesvědčení. Takhle se svézt po bezbranné holce je dokonalé svinstvo. Stačí?“</p>
<p>„Úplně. Přece jen nejsi takový ničema, jak vypadáš!“ uchichtla se.</p>
<p>Z Perea rázem malátná pohoda opadla. „Styď se!“ nakrčil nos pohoršeně. „Takhle zneužívat toho, že ti teď nemůžu naplácat!“</p>
<p>„Bude milé, když mi dáš ještě pár dní pokoj,“ souhlasila vřele. „Sice se hojím hodně rychle, ale tentokrát mi to nějak nejde.“</p>
<p>„Žel tím jde všechna výchova k běsím propastem, ale na nářez si počkáš ještě hodně dlouho,“ povzdechl čaroděj odevzdaně. „Máš vybráno dopředu. A teď mi prozraď, co jsi tu dělala zbytek té doby. Nevypadáš moc zlenivěle.“</p>
<p>Ave se usmála baziliščím způsobem. „Zdání často klame!“ ujistila Mistra meče vlídně a víc mu přes veškerou snahu neprozradila.</p>
<p>„Dost!“ přerušil Mistr Bojovník zápolení kinutami. Soupeři zastavili roztočené zbraně. „Dej si oddych, Nivene,“ kývl na útlého, neustále se udiveně tvářícího mladíka a obrátil se k Ave.</p>
<p>Rozpačitě odhrnula vlasy z čela.</p>
<p>„Je ti něco?“ zeptal se klidně.</p>
<p>Mlčky zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Tak proč se jen bráníš?! Málem spíš!“ vyjel čaroděj zlostně. „Je mi zle, když tě vidím! Tváříš se, jak unylá káča z hradu! Mluv, sakra!“</p>
<p>„Nic mi není,“ zamumlala dívka nezřetelně.</p>
<p>„Bude to?!“</p>
<p>„Prostě se mi dnes nechce,“ přiznala málem neslyšitelně.</p>
<p>Pereas naklonil hlavu ke straně. „Co jsi říkala?!“</p>
<p>„Nemohla bych aspoň dělat něco jiného?“ Ave rychle couvala z dosahu, nespouštějíc srdceryvný pohled ze zachmuřené tváře učitele. „Kinuty jsou děsně zákeřné!“</p>
<p>„Já asi sním!“ vydechl Mistr meče. „A prozradíš mi, co by tě dnes bavilo?!“</p>
<p>Spolkla – ležet v trávě a koukat do nebe – což jediné by ji dokázalo uspokojit a omluvně pokrčila rameny. „Cokoliv. Jen ne dřevo.“</p>
<p>„Neuvěřitelné!“ prohlásil svrchu. „A co bys ráda odpoledne? Dýky? Koně? Nebo si zajít popovídat do osady? Klidně si řekni, dívko, žádný falešný ostych! Od toho jsem přece tady!“ nabízel líbezně.</p>
<p>Ave mu před očima zalézala do země. Sžíravý sarkasmus a líbezný tón u Perea značily, že začíná vidět rudě. „Můžu pokračovat?“ pípla tichounce.</p>
<p>Chvíli ji ještě nechal zmenšovat, než přikývl. „A chci vidět trochu zaujetí! Nebo se vážně rozzlobím!“</p>
<p>Cvičení pokračovalo podmalováváno nespokojenými výkřiky. Ave pochopila, že Pereas nějakým podlým trikem zastavil slunce na nebeské dráze. Nebylo možné, aby se dopoledne vleklo tak dlouho. Znovu vzhlédla k oslnivému kotouči výsměšně pálícímu sotva dlaň od osvobozujícího místa.</p>
<p>„Kam zase zíráš?!“ zařval Bojovník na pokraji amoku. „Z nebe žádný útok nepřijde, slibuju! Nivene, zmiz! Na to se nedá dívat! Ave, mazej skočit do jezera! A utop se tam! Za hodinu na kládě! Já ti ukážu siestu!“</p>
<p>Dívka věnovala čaroději nádherný úsměv a rozběhla se pryč.</p>
<p>„Bude se ti stýskat po kinutách!“ houkl za ní ještě.</p>
<p>K jeho rozhořčení se místo odpovědi hlasitě rozesmála.</p>
<p>„To, co držíš v ruce, je dýka!“ upozornil čaroděj o půldruhé hodiny později. „Klacek vypadá trochu jinak!“</p>
<p>Ave změnila postavení prstů na jílci.</p>
<p>„U Velkého stromu! Za víc než čtyři měsíce jsem tě nedokázal naučit ani jak držet krátkou zbraň?!“ přimhouřil oči vztekle. „Aspoň se podívej na mě, když už si to nedokážeš zapamatovat sama!“</p>
<p>Žákyně pečlivě utajila povzdech. Rozdíl držení byl sotva na muší krok. Mizera! To je zase den!</p>
<p>„To by snad šlo,“ připustil neochotně po třetí změně. „Zkus znovu boční útok s otočkou. A pozor na ramena!“</p>
<p>Slunce nemilosrdně žhnulo do těl na skřípějící kládě. Všichni před ním zalezli, jen tihle dva drze přehlížejí příkaz siesty! Ještě se uvidí, kdo teď vládne! Přichystalo si nejpalčivější paprsky.</p>
<p>„Ramena, zatraceně! …Zdola …Ještě víc …Pozor na hlavu… Veliký všehomíre! RAMENA!!“</p>
<p>Ave znovu vylezla na vratké bojiště, zpocené paže a záda olepené zrnky písku. Netrpělivě potřásla hlavou. Mokré vlasy nepříjemně štípaly do pokožky šíje.</p>
<p>„Ani to nesetřásej, bude toho víc. Dotahuj otočky. Pojď!“</p>
<p>Slunce znejistělo. Chtějí si snad uhnat úpal?! Lidé! Kdo jim může rozumět! Přitáhlo si mráček na podepření brady a zívlo. Pěkně se mlátí! Protáhlo se. Takový žár…</p>
<p>„Neboj se vyklonit! …víc doleva…koleno…dobré …ramena, sakra!“</p>
<p>Ave se nečekaně vzpřímila a spustila paže k tělu. Pereova dýka změnila směr v posledním okamžiku, ale pád už nemohlo zastavit nic. Skutáleli se na zem v neuspořádaném klubku. Naštěstí oba odhodili ostré zbraně, jinak nevyvázli bez zranění.</p>
<p>„Valmar!“ zvedla rozzářenou tvář.</p>
<p>Mistr meče zahlédl koutkem oka postavu sestupující z kopce, ale na vítání přítele zatím neměl čas. Aniž se zdržoval vstáváním sáhl po žákyni. „Ty zmetku!“ zasyčel a přehodil si ji přes nohy. „Mohl jsem tě zabít! Copak můžeš jen tak zůstat stát! Myslíš?! Stáhnu tě z kůže, ty huso pitomá!“ soptil nad zmítající se dívkou.</p>
<p>„Neuvědomila jsem si to!“ kroutila se jako hádě. „Už to neudělám! Nikdy! Slibuju! Prosím! Už ne!“</p>
<p>Čaroděj konečně usoudil, že neslibuje naprázdno a pustil ji. „Ještě jednou a přerazím tě!“</p>
<p>Ave se rychle odklidila z dosahu pádné dlaně. „Když já jsem zapomněla, kde jsem!“ vzlykla žalostně. „Takový nářez! Jauvej!“</p>
<p>„Přestaň slzet, nebo ti ještě přidám! Jsi normální?! Ve snu by mě nenapadlo, že se postavíš přímo před dýku jako sloup! Kousek a byla jsi mrtvá, holko zatracená!“</p>
<p>Dívka pro jistotu spolkla slzy a vyškrábala se na nohy. Vůbec netoužila Perea rozzuřit ještě víc. Takhle šílet ho ještě neviděla. „Tak už se nezlob,“ zaprosila pokorně. „Sama nevím, jak jsem mohla tak vypadnout. Opravdu už si dám pozor!“</p>
<p>„Zabít tě!“ ulevil si mladý muž naposled a vstal také. Když si představil, jak málo stačilo, aby žákyni probodl, dělalo se mu zle. Mít po ruce řemen, nevyvázla tak snadno.</p>
<p>„Vidím, že tu máte veselo!“ smál se Valmar ještě v chůzi. „Zbyde vám chvilka i na mě?“</p>
<p>„Jsi sice jen mizerný kytičkář, ale mohl jsi tu pitomou holku aspoň naučit milovat život,“ ušklíbl se Pereas ponuře. S Valmarem se přátelili dlouho a vřele. Konečně nebýt Valmarova doporučení, asi by Ave do učení nepřijal.</p>
<p>„Jen to nesváděj na mě, Peree. Tváříš se nějak nepřirozeně, Ave. Ty sis na Mistra Bojovníka ještě nezvykla?“</p>
<p>Dívka ho setřela povýšeným pohledem. „To máš u mě schované, víš?! Jak ses objevil, úplně jsem ztuhla děsem! A takhle to dopadlo!“</p>
<p>„Vida, jak jste se spřátelili! Nebo jde o spiknutí proti mně? Můžu zase jít!“ neztrácel příchozí dobrou náladu.</p>
<p>„Seber si toho malého sebevraha a klidně tvou společnost oželím!“ ťal Pereas suše.</p>
<p>Valmar ho přeletěl pátravým pohledem. „Vypadáš nezvykle vztekle,“ podotkl mírně. „Co se stalo?“</p>
<p>„Když tě uviděla, bez nejmenšího varování se přestala bránit. Kousíček a měla nůž v těle!“</p>
<p>Starší čaroděj chápavě přikývl. „Že ještě vůbec stojí!“</p>
<p>„Už začala vřískat. No nic. Je to za námi. Pojď do stínu. Jsem rád, že jsi tady.“</p>
<p>Ave se lehce dotkla Pereovy ruky a prosebně vzhlédla k modrým očím.</p>
<p>Pousmál se. „Máš štěstí, drzounku. Zpěnila jsi mi krev tak dokonale, že mi už na odpoledne nezbývají síly. Do večera jsi volná.“</p>
<p>„A půjčíš mi i Valmara?“</p>
<p>Mistr meče se uličnicky ušklíbl. „Půjčím ti Valmara i sebe, drzounku. Máš nás na krku oba nejmíň do půlnoci. Jdeme!“</p>
<p>„Jak to, že je Životadárství zbytečné?!“ vřískala Ave zlostně. „K žádnému Skládači nepůjdu, kdyby ses zbláznil! Ihrot mě nemůže ani cítit a já jeho taky ne! Chci ke Grahnovi nebo k Hubinovi!“</p>
<p>Valmar neztrácel klid a Pereas si pobaveně uvědomil, že jeho debaty s dívkou musí vypadat podobně. Vyrovnaný čaroděj hovořící tichým hlasem a rozčilená Ave chrlící oheň a jízlivosti. Pozoruhodné bylo, že při všem osočování, dokazování a ňafání zůstávala svinutá do nehybného klubíčka.</p>
<p>„K Ihrotovi tě nenutím,“ odpověděl Valmar pokojně. „Ale Grahn a Hubin počkají. Nejdřív Pátračství.“</p>
<p>„Chci ke Grahnovi!“ mlela si Ave své a Pereas ji povzbudil okouzleným úsměvem.</p>
<p>„A půjdeš k Lumanovi,“ usmál se Valmar nevzrušeně.</p>
<p>„Nemůžeš rozhodovat za mě! Nejsem služební duch!“</p>
<p>„Jsi má žákyně. Pátračství se ti bude líbit, uvidíš. A Luman také.“</p>
<p>„Neříkám, že by mě nezajímalo,“ připustila Ave podmračeně. „Ale nejdřív půjdu ke Grahnovi!“</p>
<p>Bylinář se na ni dlouze zadíval. „K Lumanovi, drahá,“ řekl pak klidně. „A dál je každá debata marná.“</p>
<p>Ave sklapla. „A pak mě pustíš ke Grahnovi?“</p>
<p>„Podle situace.“</p>
<p>Zamumlala cosi nezřetelného, ale očividně nactiutrhačného. Valmar přikývl. „Vždycky jsem věděl, že jsi rozumná holčička!“</p>
<p>„Pitomá!“ odsekla popuzeně. „Stejně si Životadárství prosadím!“</p>
<p>„Smím vědět, jak jsi ji dostal sem?“ vmísil se Pereas do rozhovoru zvědavě.</p>
<p>„K tobě?!“ zachechtal se hnědočerný čaroděj. „K tobě se hrnula, jak velká voda! Už rok blábolila jen Boj, Boj, Boj!“</p>
<p>„Byla jsem na tebe strašně zvědavá,“ dodala Ave líně. „Bojovník a děvkař je imponující spojení.“</p>
<p>„A co z toho tě zajímalo víc?“ podíval se na ni mladý čaroděj se zájmem.</p>
<p>Sladce se usmála. „Právě to spojení. Nestřídmí milovníci rychle chátrají na těle i na duchu. Zajímalo mě, jak daleko u tebe rozpad osobnosti pokročil.“</p>
<p>„Valmare, jak jsi mi sem mohl vnutit takové drzé nic?!“ obrátil se pán domu na přítele s pravým rozhořčením.</p>
<p>„Doufal jsem, že ji trochu vychováš!“</p>
<p>„Nemohu přece odřít všechno sám!“</p>
<p>„Kdybys nemluvil! Vždyť tu docela zpustla! Zklamal jsi ve všech ohledech!“</p>
<p>Ave sledovala handrkující se čaroděje s ohromným nadšením. Jak se dokázali rozpálit navzájem, to se jí ještě nepodařilo! Konečně si všimli, jak se baví, přestali.</p>
<p>„Nakazila nás!“ prohlásil Pereas obviňujícím tónem.</p>
<p>„Samozřejmě! Může za to ona!“ souhlasil Valmar bez výhrad. „Co s ní uděláme?“</p>
<p>Dívka se ušklíbla. „Můžete mě třeba utopit,“ navrhla mile.</p>
<p>„To je nápad!“ rozzářil se Bylinář. „Kámen na krk a je to.“</p>
<p>„Taky není marné mraveniště,“ dumal Pereas zálibně. „Rozumíš, Valme? Trošku naříznout kůži a pilná zvířátka se už o zbytek postarají!“</p>
<p>„Já jsem pro utopení,“ trval Valmar na původním návrhu.</p>
<p>„Blázne! Mraveniště je to pravé!“ nedal se Pereas.</p>
<p>Hádkou, jak dívku zničit, utratili další příjemnou čtvrthodinu. Tentokrát Ave nezůstala stranou. Snaživě poukazovala na slabiny i dobré stránky toho kterého nápadu. Postupně se čarodějové ujednotili na tvrzení, že dostatečně nepříjemný konec dosud nebyl vynalezen, a poté spokojeně zmlkli.</p>
<p>„Otázkou tedy zůstává jen proč nesmím ke Grahnovi!“ dodala Ave mrzutě.</p>
<p>„Protože Grahna potřebujeme přátelsky naladěného,“ poučil ji Pereas vlídně.</p>
<p>Než stačila vymyslet nějakou zvlášť zdrcující odpověď, ozval se Valmar. „Peree, uvědomuješ si, co by řekl Nejvyšší, kdyby nás před chvílí slyšel?!“ podíval se na mladšího čaroděje naléhavě.</p>
<p>Pereas se otřásl. „Raději na to ani nemyslet! Pojďme si raději popovídat o Yesterovi!“</p>
<p>Ave se okamžitě stáhla, ale nebylo jí to nic platné. Bojovník byl odhodlán dostat z ní výpověď jakýmikoliv prostředky a dal to najevo jediným pohledem. Neochotně tedy opakovala své vyprávění o Yesterově vládě nad Bouřlivkou.</p>
<p>Valmar ji pozorně vyslechl a pousmál se. „Zkus to brát jako lekci o rozmarech osudu, miláčku. Před léty odepřel Mistru Bojovníkovi radost napráskat zloději Dračího kamene, aby si ji teď dopřál osobně. Dračí podoba mu ovšem úctyhodnosti nedodala. Kde ho máš, Peree?“</p>
<p>„Yestera v Redyni. Vrátí se zítra,“ zadíval se Mistr meče na zrudlou žákyni hladově. „Rozuměl jsem správně, že ten mizerný darebák, za kterým jsem se marně honil přes půl roku, jsi ty?!“</p>
<p>„Jedna šestina. Jsi pěkně hnusný,“ obrátila se na Valmara vyčítavě. „Říkal jsi, že mé jméno neprozradíš.“</p>
<p>„Kdybych to udělal, nebil Yester naplocho, holčičko,“ odpověděl vážně. „Šel po Dračím kameni léta. I tak chci Perea přesvědčit, aby ho poslal na O’ndrom hned zítra. S ještě jedním Bojovníkem. Yester není hloupý a já bych opravdu nerad, aby se některých pravd domyslel ozbrojený.“</p>
<p>„Vidím to stejně,“ souhlasil Pereas. „Jednomu průvodci je Yester s to ošklivě přitopit i bez přezky. Raději pošlu dva.“</p>
<p>„Jeden stačí. Dokud Dračí osud nebude bezpečně bezbranný, nespustím ho s očí.“</p>
<p>Mistr meče se zazubil. „V tom případě s tebou půjde Helar, kytičkáři. Potřebuju si něco vyřídit s jedním nenechavým stvořením, na které si potrpí. Zbytečně by mi u toho zavazel.“</p>
<p>Prias pomalu spustil krátký meč k zemi a ukázal nad obzor. Ave se ohlédla a ztuhla. Do Kopců se v ladných křivkách snášel bílý orel.</p>
<p>„Posel smrti,“ vydechla uhranuté. Srdce se znovu rozběhlo zběsilým tempem. Cítila je tlouct až v krku.</p>
<p>„Posel smrti,“ opakoval dívčina slova starší Bojovník zvolna. Bílý orel letěl k Hlavě cechu Bojovníků. Odešel tedy čaroděj Bojovník.</p>
<p>Ave se probrala z ustrnutí. „Smím odejít?“ pohlédla na Priase.</p>
<p>Přikývl. „Přijď říct, kdo…“</p>
<p>Doběhla před dům, právě když Pereas otevřel dveře. Modré a hnědé oči se na vteřinku střetly.</p>
<p>„Helar,“ hlesla dívka s podivnou jistotou.</p>
<p>Mistr Bojovník nepatrně přikývl. „Helar, drzounku. Zezadu a nejspíš ve spánku. Jedeme na lov.“</p>
<p>Ave se mu před očima schoulila do sebe v očekávání další rány. „A Valmar?“</p>
<p>„Žije!“ vyhrkl rychle. „Odpusť. Je jen trochu posekaný. Určitě se uzdraví!“</p>
<p>Roztřásla se. „Helar!“ vzlykla hluše. „Proč?!“</p>
<p>Čaroděj seskočil z prahu a přitáhl dívku k sobě. „No tak, drzounku. Neplač přece! To by se Helarovi vůbec nelíbilo!“</p>
<p>Přitiskla se k němu jako hadí liána. „Je to tak nespravedlivé! Právě Helar!“ dusila se vnitřním pláčem. Slzy místo po tváři stékaly přímo do srdce, které jimi těžklo k neunesení. Trvalo to jen chvilku, ale tupá bolest pod hrudní kostí zůstala. Přestala se klepat.</p>
<p>„Počkáš tady, ano?“ pousmál se čaroděj smutně. „Jen pár dní,“</p>
<p>Ave se odtáhla. „Ne! Peree, prosím!“</p>
<p>Dlouhou chvíli se na ni díval nevyzpytatelnýma očima, a pak přikývl. „Dobře. Jdi se sbalit, drzounku. Za hodinu vyjíždíme.“</p>
<p>„Děkuju,“ špitla užasle.</p>
<p>„To máš za Helara. Utíkej. Já musím pro ostatní.“</p>
<p>Přesně za hodinu pět koní klusem vyrazilo na severozápad. Jeden bez jezdce, ačkoliv nesli pět lidí. Ave usazená v sedle před Mistrem Bojovníkem pozorně poslouchala, co se vlastně stalo.</p>
<p>„Střídali se na hlídkách. Yester přísahal, že neuteče ani se o nic nepokusí. Dva dny cesty před O’ndromem Valmar slyšel něco divného. Šel se podívat a našel dva zlodějíčky toužící po snadné kořisti. Chvíli trvalo, než se s nimi domluvil. Po návratu našel Helara s Yesterovou dýkou v zádech. Žádné stopy zápasu. Když Helara prohlížel, Yester ho napadl. Pobili se a Yester se nakonec vzdal a utekl. Neměl ani přezku ani hůl ani chráněný meč. Nejspíš si myslel, že Bylináře dostane i tak. Valmarovi nakonec pomohli právě ti dva zloději. Mladincí kluci. Jsou teď na O’ndromu. Až ulovíme Yestera, vyzvedneme si je.“</p>
<p>Ave se malinko otřásla. „Zní to hrozně – ulovíme člověka!“</p>
<p>Pereas na ni pohlédl náhle chladnýma očima. „Není to už člověk, drzounku! Jen škodná. Zákeřný, zabijácký vlk samotář. Nezachrání ho nic.“</p>
<p>„Nezachrání!“ potvrdila s jistotou. „Jen mi ještě řekni, lovíme ho pro O’ndrom nebo pro nás?“</p>
<p>„Pro mě, drzounku. Yester, padlý muž mého cechu, je můj,“ odpověděl Mistr Bojovník klidně. „Jen mně patří právo poslat ho na ostrovy zapomnění. Vy všichni ho můžete zranit, vyřadit z boje. Víc nic. Rozumíš?“</p>
<p>„Rozumím. Nesmím ho zabít. Jen zneškodnit,“ přikývla Ave lehce.</p>
<p>Pereas se předklonil až k dívčí tváři. „Jsem zatracený blázen, drzounku! Nemáš tu co dělat, tvé místo je v Kopcích. Ale vy dva s Helarem jste se měli nějak zvláštně rádi. Dlužím mu to. Víš, co mi za to zase dlužíš ty.“</p>
<p>„Velmi dobře,“ souhlasila. „Nebudu dělat hrdinu, nemusíš mít strach. Yester je pořád lepší než já. Jen ho chci vidět umírat. A poslat po něm pozdrav Helarovi.“</p>
<p>„Věřím ti,“ pousmál se čaroděj. „Pro jistotu, kdybys někde zůstala sama, smíš čarovat. Pro ochranu vlastního života.“</p>
<p>Dívka se nečekaně usmála s krutostí, která mu vyrazila dech.</p>
<p>„Nechci čarovat pro zajetí vraha, Peree!“ řekla zasněně. „Kdybych měla to štěstí a škodná mi vstoupila do cesty, roztříštím jí kolena hvězdicemi nebo čepelemi. Snad ramena, podle situace. Nikdy už neudělá jediný krok, vyjma na most odcházení! A budu děkovat všehomíru, že mi tu milost dopřál!“</p>
<p>„Nenech se zaslepit pomstou, drzounku. Náš protihráč je stále nebezpečný!“</p>
<p>„Nemusíš se bát. Vůbec mě nebude mrzet, když ho nedostanu já. Jen říkám, že jestli mi osud určil tohle setkání, zmrzačím ho bez slitování. Hledat ho ovšem nebudu. Jsou tu mnohem schopnější.“</p>
<p>„Jsem rád, že to víš,“ přikývl Pereas s úlevou. Nelitoval, že dívku vzal s sebou, jen měl trochu strach z její výbušnosti a tvrdohlavosti.</p>
<p>Nebylo pravděpodobné, že by se s Yesterem setkala dřív než u kůlu padlých čarodějů. Pokud by ho ovšem nezačala hledat. Teď přímo řekla, že to nemá v úmyslu, a víc od ní nechtěl. Věděl, že si za svým slovem stojí i bez slibů a přísah. „Pokud se s ním přece jen setkáš, dělej co umíš a chceš. Myslím, že ti ruku povede Helar i bez mých připomínek,“ dodal tedy klidně.</p>
<p>Ave zavřela oči. „Je to tak divné, Peree! Není to ani půldruhé hodiny, co víme, že Helar odešel a netruchlíme, usmíváme se, žijeme, jako by se nic nedělo! Připadám si jako bezcitná zrůda.“</p>
<p>„To neříkej, drzounku!“ odpověděl čaroděj vážně. „Pro Bojovníky se netruchlí a nepláče. Takový je náš život. Žijeme s vědomím, že ten šedý průvodce si pro nás může přijít kdykoliv. Za sto let nebo příští minutu. Nesmíš být pro Helara smutná! Byl to dobrý, rovný Bojovník. To není právě málo.“</p>
<p>„Helar měl život rád!“ namítla zasmušile.</p>
<p>„Jistě. Ale měl rád i tebe. Nepřál by si tě obrat o jediný úsměv! Když budeš smutná, moc mu tím ublížíš i teď, drzounku!“</p>
<p>„Byla jsem na něho zlá!“ týrala se dál.</p>
<p>Pereas potřásl hlavou. „Nebuď bláhová, drzounku! Helar si z neopětované náklonnosti nic nedělal. Nechceš, nech být. Byl zkrátka takový. Přestaň se trápit. Směl tě políbit při loučení a víc nikdy nežádal. Věř mi.“</p>
<p>Ave zrudla. „Necháme toho nebo vážně začnu brečet. Měla jsem Helara ráda, i když jinak než chtěl. Ale říkat takové věci neumím. Asi to věděl.“</p>
<p>„Nepochybně ano,“ usmál se čaroděj. „A už si jdi na Kilona. Nechci Tulona úplně uštvat.“</p>
<p>„V pořádku!“ oznámil Prias stručně.</p>
<p>Ave malinko poposedla. Zvláštní vnitřní smysl ji varoval. Jenže si netroufala nic říct. Lov na padlého čaroděje pronásledovala smůla. Už několikrát byli přesvědčeni, že mají kořist v hrsti, ale vždycky nějakým způsobem zůstala smyčka prázdná. Bojovníci, popuzení, že jim jediný muž bez možnosti využívat schopností čaroděje vzdoruje tak dlouho, byli nevrlí a snadno rozhněvatelní. Dívka se raději držela stranou, aby se špatná nálada neobracela proti ní. Měla k tomu dost důvodů. Právě dnes ráno stěží unikla výprasku, když Kilona polekala prchající veveřice. Zjančil všechny koně a Bojovníci láteřili, div neohluchla. Nakonec ji Pereas zachránil, ale právě pěkně se také nedíval. Ave stiskla rty a vjela do nepřehledné soutěsky. Pravděpodobně tam číhá kugura nebo pardál. Drobnůstka. Přesto se nenápadně přesvědčila, že má všechny zbraně pohotově.</p>
<p>Jak postupovali, pocit nebezpečí sílil. Začaly jí trnout konečky prstů a vlasy jakoby ztěžkly. Táhly celou hlavu k zemi, napínaly kůži a zřetelně vnímala, jak se rvou z kořínků. To není žádná kugura, rozhodla se a pobídla koně za Pereem.</p>
<p>„Nevím co a nevím jak, ale něco tu hrozí!“ oznámila věcně.</p>
<p>Blýskl po ní očima. „Tušení?“</p>
<p>„Tušení!“ přikývla souhlasně.</p>
<p>Bojovníkova reakce ji zaskočila.</p>
<p>„Stůjte!“ křikl ostře. „Zpátky! A rychle! Ty taky, drzounku! Mazej!“</p>
<p>Překvapeně otočila koně, dlouho se však divit nemohla. Neujeli ani deset sáhů, když se za nimi sesula lavina balvanů. Ave se náhle ulevilo, naopak obratem byla nějak divně spokojená a vyrovnaná.</p>
<p>„Veliký všehomíre!“ zaslechla v doznívajícím rachotu Ikurův hlas.</p>
<p>„A to není všechno!“ houkla rozjařeně. Mimosmyslové vnímání jí vykreslilo houf po zuby ozbrojených chlapů dřív, než se zjevili před nimi. Svezla se s koně a převzala ostatní zvířata. To byl její úkol, starat se, aby Bojovníky při boji nic nerušilo. Jediným pohledem odhadla silu útočníků a uchichtla se. Pětinásobná přesila. Pitomci! Což neví, že čaroděj Bojovník odolá snadno i deseti mužům? A tady je navíc pro využití početní převahy příliš těsno. Propletla uzdy do sebe a přitiskla se ke skále. Díky všehomíru! Yester se konečně rozhodl ke střetu. Zřetelně vnímala jeho osobitý pach, ulpívající na celé léčce. I to patřilo k výcviku čaroděje Bojovníka.</p>
<p>Pobaveně sledovala, jak čtyři muži kosí protivníky bláhově spoléhající na jakési šarlatánské kouzlo. Z této vzdálenosti nedovedla určit jaké, ale zrovna moc účinné nebylo. Bojovníci s Yesterovou sebrankou zametali bez větších problémů. Yester! Kde ten lump je? Zatraceně! Schovává se a čeká na výsledek přepadení? To mu odpovídá dokonale! Ave se zamračila a hvězdicí srazila darebáka, který chtěl Perea ohrozit zezadu. Burani, nemají ani špetku slušného vychování! Mistr Bojovník elegantně probodl další dva jednou ranou, jak se mu úslužně postavili za sebe.</p>
<p>„Obranu!“ křikl varovně.</p>
<p>Poslušně se obklopila magickou clonou. Vida Yestera. Pořídil si i Iučištníky! Zmetek! Kam zalezl?! A těch šašků nějak neubývá, i když se tu mrtvoly válí už hodně hustě. Přece se nemnozí! Jeskyně! Náhle se jí vybavilo, jak se tu kdysi sama schovávala. Nahoře ve skalách jsou jeskyně a vede k nim skrytý komín! Přeletěla pohledem skalní stěnu proti sobě. Otvor se černal přesně na vyvzpomenutém místě. Kolik jich tam může mít? Jeskyně zase nejsou tak velké. Sotva pro šest desítek mužů. Ovšem šedesát proti čtyřem zní hůř než osmnáct. Ave se rozhodla, že nastal čas nasadit zálohy. Postoupila dopředu a otevřela ochranou clonu. Osmnáct čepelí. Bude psina, kluci! Druhý, čtvrtý, pátý a Pereas ji zatlačil zpět.</p>
<p>„Zalez!“ sykl zlostně.</p>
<p>„Jsou nahoře v jeskyních!“ vychrlila rychle. „Nejvýš šedesát! Nech mě!“</p>
<p>Mistr Bojovník opsal mečem široký půlkruh. „Kde?“</p>
<p>„Nalevo je komín! Pusť!“</p>
<p>„Chraň se! Zřežu tě!“ Na víc čaroději nezbyl čas. Musel tlačit čtyři darebáky od dívky.</p>
<p>Aby ses toho dožil, ohrnula Ave rty pohrdavě a vyhledala očima další cíl. Bojovník po ní ještě několikrát štěkl výhrůžku, ale odmítla ho brát na vědomí. Příliv útočníků opadával. Hrubě Yestera přecenila! Sotva čtyři desítky chlapů a z toho jedenáct sejmula čepelemi. Žabař! Teď už se určitě neobjeví! Bude muset za ním.</p>
<p>Mistr Bojovník osvobodil zraněného Karila od posledního útočníka, otřel meč a ohlédl se po žákyni. Holka zatracená! Za tohle ji seřve, že se bude divit!</p>
<p>„Peree!“ ozval se Karil a ukázal na skálu.</p>
<p>„Okamžitě dolů!“ zařval Mistr meče v amoku. Ave hbitě lezla mezi štěrbinami a římsičkami přímo k jeskyním. „Ave! Padej dolů!“</p>
<p>Okázale přeslýchala hlas ještě zesílený ozvěnou.</p>
<p>Pereas přivřel oči. „Já ji zabiju!“ vydechl zničeně.</p>
<p>„Pokud tě někdo nepředběhne!“ kývl Ikur k tmavé postavě připraveného lučištníka.</p>
<p>Ave se přitiskla ke skále.</p>
<p>„Foukačku!“ vzpamatoval se Pereas rychle.</p>
<p>Lučištník se zřítil ze srázu a dívka pokračovala v cestě.</p>
<p>„Karil zůstává. Ostatní za ní!“ přikázal Mistr meče už věcně. „Ikur přímo. Klidně jí jednu vraž! Prias zleva. Já zprava. Karile, kryješ nás.“</p>
<p>Bez dalšího se rozběhli ke zvětralé skále a rychle šplhali nahoru.</p>
<p>Díky tomu další postup šílené žákyně sledoval jen Karil. Zpočátku to vypadalo poněkud mdle. Ave spokojeně lezla po srázu k jeskynnímu vchodu, jako na pěkném výletě. Cestou sbírala větvičky a kytičky. Idyla. Karil znepokojeně uvažoval, zda vůbec ví, co dělá. Přece se nechce postavit sama nejméně pěti chlapům?! Ta holka je vážně pitomá! Za dvě minuty z ní bude žrádlo pro psy!</p>
<p>Za dvě a půl minuty budoucí žrádlo pro psy usilovně rozfoukávalo ohýnek ve výklenku tak pro půl člověka. Karil nechápavě civěl na postavičku přilepenou na skále víc silou vůle než šikovností. Když se ohníček rozhořel, dívka do něj hodila dvě hrsti naškubaných květin, oběhla blížícího se Perea a zmizela za vrcholem. Mistr Bojovník zaváhal co teď. Za tou nemožnou holkou, nebo do jeskyně? Konečně se rozhodl.</p>
<p>„Hlídejte je! Ať neutečou!“ houkl na ostatní a vydal se za Ave.</p>
<p>„Peree!“ Karil se zvedl na kolena. „Pravý štít!“ Dobře poznal známou postavu zavalitého Yestera.</p>
<p>Pereas se ohlédl. Zatraceně! Nebylo kam se schovat. Yester vložil šorií šipku do píšťaly a Karil zvedl kuši v předem odsouzeném pokusu něco změnit.</p>
<p>„Yestere!“ Dívčí alt zněl neuvěřitelně posměšně. „Já jsem tady! Nechceš jít za mnou?“ Ave mávala ze zvýšené skalní plošiny. „Mistr Bojovník ti neuteče, Yestere! Nemá kam a není zvyklý jako ty!“</p>
<p>Foukačka se stočila jejím směrem. Ave zvedla ruku. „Hade!!“</p>
<p>Šorií šipka opustila dutinu a neškodně letěla ze srázu. Roztříštěná píšťala zůstala na místě, kde ještě před okamžikem stál Yester.</p>
<p>„Zbabělce!“ křikla Ave a zmizela také.</p>
<p>„Karile, kam?!“ zaječel Pereas dokonale zmatený příchody a odchody obou protagonistů.</p>
<p>„Nevidím! …Vidím! …Úplně nahoře! …Veliký všehomíre!!!“ zapomněl Karil na rozťatou nohu a vyskočil. Hned se zase zhroutil, ale oči od vrcholu neodlepil.</p>
<p>Pereas vyběhl vzhůru rychlostí, kterou by mu záviděla každá veverka. Teď už viděl také. Yester vztyčený na římse pod samým vrcholkem skalního masívu čekal, až dívka došplhá na dosah. Pereas zatajil dech.</p>
<p>Dva sáhy a je mrtvá! Ave se však nehodlala vzdát ochrany převislé skály. Změnila směr a šikmo dolezla k hlubokému výklenku. Teprve tam začala hledat vhodný úhel pro hod. Pereovi se ulevilo, že má aspoň tolik rozumu, aby Yesterovi nevběhla přímo do náruče. Přešel k zakrslé borovici, opřel se zády a vyvážil dýku v dlani. Poslední chvíle lovu na Yestera se přiblížila. Dva stříbřité záblesky proťaly vzduch současně.</p>
<p>Ave se malinko ušklíbla, když viděla, jak Mistr Bojovník zasunuje palce za opasek. „Helar může klidně odpočívat, Bojovníku. A já jsem připravená na všechno,“ oznámila lehce.</p>
<p>„Tím myslíš co?“</p>
<p>„Nářez, vynadání, shození ze skály …cokoliv tě napadne.“</p>
<p>Tři přihlížející Bojovníci se rozchechtali.</p>
<p>Mistr je umlčel jediným pohledem. „Takže mi nechceš namluvit, že jsi mě neslyšela?“</p>
<p>„Slyšela jsem výborně,“ ujistila ho.</p>
<p>Povzdechl. „Proč jsi neposlechla?“</p>
<p>„Yester by utekl. Na svou omluvu můžu dodat, že to tady znám dost dobře. Neměl na mě.“</p>
<p>Pereas potřásl hlavou. „Když něco řeknu, tak to platí, rozumíš?! Zapomenu, že jsi svévolně otevřela ochrannou clonu. Stejně by na to došlo, bylo jich moc. Co mi ovšem vadí, že jsi šla nahoru bez jakéhokoliv jištění. Ty tři minuty na domluvu by nic nezměnily. A konečně, přeslechnout můj přímý příkaz si nesmí dovolit ani zasvěcený Bojovník, tím méně ty! Za to ti nařezat musím!“</p>
<p>Ave znechuceně přikývla a doloudala se k němu. Tak ať. Helarovi svůj dluh splatila. Bez ní by Yester pláchl. Ať, ať, ať. Čaroděj buď poznal, co si myslí, nebo měl stejné pocity. Rošťácky na ni mrkl a napohled umělecký výprask vysloveně odbyl.</p>
<p>„Doufám, že jsi mě dokonale pochopila!“ konstatoval nicméně přísně, když ji pustil.</p>
<p>„Ano,“ souhlasila s vážnou tváří.</p>
<p>Pereas se ušklíbl. „Tak si to pamatuj! Odchod! A vy nemáte co dělat?!“ vyjel na pochechtávající se zbytek výpravy.</p>
<p>„O tohle jsme přece nemohli přijít!“ protáhl Ikur pobaveně. „To vás tedy lituju!“ přimhouřil Mistr meče oči. „Bavit se nářezem malé holky!“</p>
<p>„A zvlášť takovým!“ souhlasil Karil s potměšilým studem.</p>
<p>Pereas se chladně vzpřímil. „Chce snad někdo z vás něco poznamenat?!“</p>
<p>„Ale ne! Kdepak! Jak bychom mohli!“ ujišťovali ho o překot. Ave sklonila hlavu a zakryla si tvář dlaněmi. Upřímně Perea litovala. Chtěl jí pomoci a sám zapadl do nepřijatelné situace. Přesto se celá roztřásla potlačovaným smíchem.</p>
<p>Ikur jí položil ruku na rameno s předstíraným soucitem. „Tak už neplač. Ave! Utěšuj se, že jsi Yestera dostala vlastně ty!“</p>
<p>„Jistě,“ zamumlala a vytrhla se mu.</p>
<p>„Jděte už, sakra!“ štěkl Pereas ostře. Bojovníci se rozprchli za svými úkoly a dívka mu vletěla do náruče.</p>
<p>„Nezlob se, prosím tě!“ vzhlédla rozesmátýma očima. „Jsem ti opravdu vděčná, ale ti mizerové…“ vyprskla znovu.</p>
<p>„Veliký všehomíre! Taková banda!“ vzdychl čaroděj zničeně. „Děláš mi jen samé problémy, drzounku. To jsi se nemohla aspoň trochu bát nebo bránit?!“</p>
<p>„To víš, že mohla! Kdybych poznala kdy, ječím jak zjednaná!“</p>
<p>„Holko pitomá! Přivést mě do takové situace! Sypej něco dělat, než se opravdu rozzlobím!“</p>
<p>Ave konečně zvládla záchvat veselí a uklidnila se. „Čekám tvé příkazy!“</p>
<p>„Jakýmkoliv způsobem znovu zdýchatelnit jeskyně! V noci bude pršet. Co jsi tam vůbec pustila a jak?“</p>
<p>„No přece průduchem,“ vysvětlila samozřejmě. „Vede od ohníčku dozadu do jeskyně. Hodila jsem tam dvě hrsti travičníku.“</p>
<p>„Chudáci. Umíš s tím něco udělat?“</p>
<p>„Kouzlem.“</p>
<p>„Tak padej čarovat!“ Pereas dívku lehce zatahal za vlasy. „A víš, že…“</p>
<p>„Vím,“ přikývla s úsměvem. „Příště to už bude doopravdy.“</p>
<p>„Přesně. Utíkej!“</p>
<p>Mistr Bojovník dotáhl poslední uzel a poodstoupil. „Máš ještě šest minut,“ podotkl věcně. „Nějaký vzkaz, omluva, vysvětlení… vyřídím cokoliv.“</p>
<p>„Chcípněte! Všichni!“ Yester připoutaný ke kůlu zasazeném hluboko do kamenité půdy přejížděl očima pětici lovců. „Proklínám vás! Hlavně tebe a tu couru!“</p>
<p>Ave se na něho usmála s touž krutostí, jako když plánovala, co s ním udělá. „Pozdravuj Helara!“ pohnula rty téměř nehlasně.</p>
<p>Pereas se ohlédl. „Mlč, drzounku. To je má hra! Opravdu nic, Yestere? Čtyři minuty!“</p>
<p>Padlý čaroděj vychrlil proud oplzlých nadávek.</p>
<p>„Poslední minuta.“</p>
<p>Yester se vzepjal v marné snaze přervat řemeny. „Pohlť tě všehomír!“</p>
<p>Mistr meče přikývl. „Děkuju. Ustupte!“ Počkal, až ostatní couvnou do bezpečné vzdálenosti, pak zvedl hůl Hlavy Umění. Dvanácticípá hvězda ze stříbra vbitá do hlavice zazářila. Kotouč měsíce se odlepil od obzoru. Mistr cechu zamumlal zaříkání.</p>
<p>Ave s hrůzou sledovala, jak se země otevřela a zelenomodrý plamen ovinul odsouzence jako had. Zavřela oči. Pohled na rozpadající se tělo byl otřesný. Když znovu sebrala odvahu a rozlepila víčka, zbyl z Yestera jen malý kopeček prachu roznášený větrem po celém okolí. Osm zajatců opodál vylo podivnou ságu za odešlého. Pereas schoval hůl a obrátil se. Ave polkla. Konec padlého čaroděje. Takhle může dopadnout kdokoliv z Klanu. Stačí propadnout nenávisti, pýše, velikášství a kůl, Hlava Umění a krátká formule. Zachytila pátravé pohledy Bojovníků. Přikývla. „Toto si budu pamatovat,“ řekla tichounce. Usmáli se, ale radost v tom nebyla.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>8. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Vypadá to na nepatrnou přesilu!“ zamumlala Ave v poslední zatáčce cesty ke cvičišti.</p>
<p>Mistr Bojovník ji klepl do ramene. „Znáš všechny?“</p>
<p>Přejížděla očima hlouček na malém zápasišti. Prias, Ikur, Karil patřili do Kopců. Haslera a Kratina zná také, nedávná slavnost na rozloučenou s mládenci dokončivšími výcvik nedaleké Bdící zlákala k osobní účasti. Vokala viděla kdysi v Antelunu. Stejně jako tenkrát i dnes vypadal spíš na falešného hráče vrhcábů než čaroděje Bojovníka. Ten drobný pohyblivý chlapík by mohl být Krisma. Je malou postavou známý. Běžela pohledem dál. Cosi ji malinko stisklo u srdce. Černé vlasy, široká ramena, rovné boky a sklon hlavy připomínaly Helara. Před dvěma měsíci by tu stál také. Muž se náhle ohlédl a Ave úlevně vydechla. Teď už se Helarovi nepodobal ani v nejmenším. Úzká, ostře tesaná tvář s výrazným nosem a chladně černýma očima. Nepochybně Devar, opěvovaný Mstitel dětí. K poslednímu ze skupinky žádné jméno přiřadit nedokázala. Průměrný chlap Priasova věku. Nic zvláštního na něm nebylo, leda snad jemná výšivka lemu kabátce. Bojovníci většinou nosili nezdobený oděv.</p>
<p>„Pět znám. Ostatní, snad Devar, Krisma a Vokal. Ten vedle Karila mi nikoho nepřipomíná.“</p>
<p>„Umisat. Sekyra a zápas. Hodně citlivý na své postavení,“ prozradil Pereas věcně.</p>
<p>„A zbytek?“</p>
<p>„Jména správně, takže věřím, že se nezmýlíš ani v nositelích.“</p>
<p>„Smím konečně vědět, proč je vás tu tolik?“ ohlédla se Ave trochu hněvivě.</p>
<p>„Všechno se včas dozvíš, drzounku!“ odbyl ji rozmarně.</p>
<p>„I to, proč chybí zbývajících šest členů cechu?“ ťala jazykem, jak mečem.</p>
<p>Čaroděj se ušklíbl. „To ti povím hned, dívko. Aby sis mohla říct o naplácání před těmi devíti. Stačí?“</p>
<p>Ave cosi zabrumlala, ale dál se nevyptávala. Z neporazitelně dobré nálady Mistra Bojovníka posledních dvou týdnů byla už dočista zničená. Sice vyhrožoval, ale přehlížel úplně všechno. Po cvičišti ji honil s pobaveným úsměvem místo klení a trvalého opravování. Výbuchy vzteku po něm stékaly. Zkrátka nic mu nevadilo, ničeho si nevšímal, všechno toleroval. Ave z toho byla upřímně zděšená. Co ji deptalo dokonale, jak neskrývaně se Pereas jejím zmatkem baví.</p>
<p>Bavil se i teď, protože na nesrozumitelné hučení odpověděl potměšilým zachechtáním. „Už to nebude trvat dlouho, drzounku,“ dodal tajuplně.</p>
<p>Jen ho setřela pohledem, protože právě došli k čekajícím čarodějům Bojovníkům.</p>
<p>„Tak tohle je ten zázrak sám, misteriale. Můžete se chlubit, že vás všechny poznala sama. Až na Umisata. Asi jí není dost slavný.“</p>
<p>Ave sklonila hlavu. „Bojovník Umisat, velitel útoku na Rupavu, účastník bitvy šesti Krajů, kde zachránil krále Osavuna před zajetím. Sám vyčistil Šedé jeskyně od běsů a osvobodil dceru Merunského pána,“ recitovala výčet Bojovníkových úspěchů s patrným obdivem. „Na severu mu říkají Běsoběs a na východě Velká sekera. To podle souboje s Isavunskými strážci, kde sám přemohl mnohonásobnou přesilu, aniž byl raněn. Známá je také…“</p>
<p>„Stačí, drzounku!“ přerušil ji Pereas s úsměvem. „Už jsme všichni pochopili, že jsi neznala jen tvář, zato jméno dokonale.“</p>
<p>Dívka pokrčila rameny. „Nevím o nikom, kdo by ho neznal.“</p>
<p>„Dobře. Někdy nám o tom popovídáš víc. Teď nás čeká práce. Misteriale, svolal jsem vás, protože Ave dokončila základní výcvik a je čas na magické zbraně,“ Pereův hlas zvážněl. „Proto se vás ptám, jste ochotní zúčastnit se začátku výcviku našeho cechu u dalšího žáka?!“</p>
<p>Ave prudce vzhlédla. Tak odtud ta skvělá pohoda mladého Mistra cechu Bojovníků! Žákyně věděla, že Pereas je vyznáním mečník a rváč bojovými holemi. Věděla i to, že se Mistrem cechu stal díky preciznímu zvládnutí všech tajů magických zbraní. Vůbec všechny předměty nadané magickou silou ho neodolatelně přitahovaly. A teď dozrál čas, aby tuto lásku začal vštěpovat i jí. Není divu, že září spokojeností! Ave vydechla půl úlevou, půl úžasem a přenesla pohled na ostatní Bojovníky. Dívali se na ni zpytavě, zachmuřeně, pobaveně, jak který. Jakoby kouzlem ji přitáhly tmavé oči Devarovy, hluboké, čisté, malinko zasmušilé. Budily v ní pocit zvláštního vzrušení a napětí, podobný, jaký mívala při souboji s lepším protivníkem.</p>
<p>Pohrdla možností úniku, když mrkl, a hleděla na čaroděje dál. Hlavou jí plynuly všechny příběhy, které o něm slyšela. Kolikrát už přešel Pásmo v honbě za vrahy dětí, nevěděl nejspíš ani on sám. Byl všude. Vynořil se jako duch u hořících vesnic, zákeřných přepadů, únosů či vražd na objednávku, a když se prohnal bojištěm ve víru smrtonosné bouře, jako duch zase zmizel. Ave znala dvě děti, které za život a svobodu vděčily právě Devarovi. Obě na něj vzpomínaly s něžnou láskou, ač čarodějové obecně budili jen hrůzu a ostýchavý obdiv. Ave Devara milovala a obdivovala dávno před dnešním ránem. Zastánce bezbranných a mstitel nevinných obětí lidské zloby opanoval její srdce bez nejmenší námahy. Vracela mu pátravý pohled s bezděčnou radostí. Žil-li v Pásmu jiný Bojovník než Pereas, jemuž by svůj osud svěřila bez váhání a výhrad, byl jím právě Devar.</p>
<p>Temnooký čaroděj snad vycítil dívčinu důvěru, protože s nepatrným úsměvem přikývl. „Rád ji provedu začátkem,“ řekl klidně.</p>
<p>Pereas povytáhl obočí. To tu ještě nebylo, aby Devar promluvil bez přímého vyzvání! „A ostatní?“ zeptal se nicméně věcně. Souhlasili všichni až na Krismu.</p>
<p>„Slyšel jsem, že pověst přehání,“ prohodil lhostejně. „Prý se její dýka často mine cíle.“</p>
<p>Ave se široce usmála a vzhlédla k Mistru Bojových Umění.</p>
<p>Přikývl. „Třetí břevno brány malé arény, drzounku. Ten suk uprostřed.“</p>
<p>„Nesmysl!“ přeměřil očima vzdálenost Vokal. „To by jí musel vést ruku sám osud!“</p>
<p>Žákyně vytáhla dýku a vyvážila ji v dlani. „Je to pouhých čtyřicet sáhů, Bojovníku Vokale. Ustoupíš mi ze směru?“</p>
<p>Nedůvěřivě udělal požadovaný krok stranou. Dýka proletěla vzduchem v půvabné křivce a zasekla se přesně do určeného místa.</p>
<p>„Mám to zopakovat?“ podívala se Ave na Krismu a Vokala.</p>
<p>Svorně odmítli. Hod byl dostatečně přesvědčivý i bez další ukázky.</p>
<p>„Pomluva si nevybírá,“ dodal Krisma. „Po tomhle samozřejmě souhlasím.“</p>
<p>Pereas se nadechl. „Tím mohu Ave vysvětlit, proč je nás tu tolik.“ Pokynul dívce, aby se postavila proti němu, zády k ostatním Bojovníkům. „Když nebudeš něčemu rozumět, hned mě přerušíš, jasné?! Víš, že magické předměty jsou do značné míry ovlivňovány nositeli. Stejné je to i u magických zbraní. S tím rozdílem, že při chybě se skrývačem jen nedosáhneš změny podoby, zatímco při chybě s magickou dýkou ti vlastní zbraň podřízne krk. Proto úvod výcviku provází misterial, aby žák poznal co nejvíce různých způsobů práce s magickou zbraní.</p>
<p>Víme bezpečně, že máš slušné nadání pro magii. Přesto tu zůstává určitá pravděpodobnost, že nedokážeš ovládnout magii zbraně. To je další důvod k shromáždění Bojovníků. Do tří dnů musíme poznat, zda se pro náš cech hodíš. Kdyby ne, zůstaneš na úrovni cvičitele, žádná tragédie. Dokud si nebudeme jisti, že je pro tebe magie zbraně dosažitelná, nesmíš se věnovat ničemu jinému ani spánku. Rozuměla jsi mi?“</p>
<p>Ave přikývla. Zatím bylo všechno přehledně jasné. Schopnost podávat plný výkon bez odpočinku i mnohem delší dobu se cvičila už na Pátém Kroku. Drobnůstka. A že by mohla nemít vlohy pro magii zbraně, to bylo prostě směšné. Ostatně si Pereas myslel totéž, jen dodržovat zákony výcviku.</p>
<p>„Jsi dýkařka,“ pokračoval ve výkladu, „svou zbraň znáš dokonale, ubráníš se jí jakékoliv jiné. Proto začneme dýkou. Základní kouzla Bojového Umění znáš, můžeš je využívat, kdykoli se ti zachce. Zároveň ovšem můžeme čarovat i my, jen se omezíme na kouzla, která bys měla ovládat. Jinak platí zákaz styku s kýmkoliv vyjma nás desíti. Tvou přítelkyni na tu dobu převezmu já. Radím ti nedotýkat se jiné zbraně než dýky i když vysloveně zakázáno to není. Nejbližší dny ti jde o krk, není to žádná hra. Každá chyba, každé zaváhání tě může stát život. Nezvyšuj riziko zbytečně! Pokud budeš mít pocit, že nejsi dokonale připravená k tomu, co se po tobě chce, neboj se to přiznat. Rádi chvíli počkáme. Když budeš potřebovat zaječet, aby ses uvolnila a mohla soustředit, klidně nadávej. Chovej se, jak chceš, na zdvořilost zapomeň – i když v tvém případě není nač zapomínat. Jestli přežiješ, vyřídíme si to s tebou na závěr. Pochopila jsi mě?!“</p>
<p>„Dokonale, Bojovníku!“ souhlasila Ave s úšklebkem. Tahle stránka nastávajících dnů se jí ohromně zamlouvala.</p>
<p>Pereas se pousmál. „Věřím ti, drzounku. Zatím jsi všechno zvládala snadno. Pravdou ale zůstává, že není právě málo žáků, kteří úvod do magických zbraní nepřežili. Nerad bych tě viděl mezi nimi. Snaž se, ano?“</p>
<p>„Osud to nebude mít lehké,“ odpověděla nevzrušeně. „A jestli pro mě můžeš něco udělat, přestaň mi svazovat ruce odpovědností.“</p>
<p>Chvíli se na ni díval průzračnýma očima. „Takové štěstí, aby mi tě osud sundal z krku, nemám, drzounku. Připravena? Ostatní také? Začínáme. Misteriale, rozestupte se.“</p>
<p>Bojovníci se rozptýlili po cvičišti v podivně nepravidelné řadě. Ave všechny dobře viděla, nikdo se s nikým nekryl.</p>
<p>„Každý z nás má jedinou zbraň,“ vysvětloval Mistr meče první úkol. „Buď magickou nebo přirozenou. Od tebe chceme, abys to poznala z tohoto místa. Pokračuj, dokud tě nezastavím, budeme je stále měnit. Dotaz?“</p>
<p>„Záleží na rychlosti?“</p>
<p>„Ne. Ale nemusíš váhat zbytečně dlouho. Také od tebe ovšem nechci hádání. Když nebudeš vědět, řekni nevím a jeď dál. Ještě něco? Dobře. Začni!“</p>
<p>Ave osaměla před klikatou řadou desíti čarodějů. Už chápala, proč ta nepravidelnost. Měla jí usnadnit zaměření na jedinou osobu. Nadechla se a v duchu odříkala litanii soustředění. Lidské smysly otupěly a nahradilo je skryté vnímání. Zřetelně ucítila přítomnost magické energie.</p>
<p>„Prias běžná.“</p>
<p>Bojovník přikývl.</p>
<p>„Devar běžná. Karil magická. Vokal běžná. Pereas běžná. Hasler magická,“ obracela tvář k jmenovaným čarodějům. Lehkým přikývnutím dávali najevo, že má pravdu. Vrátila se na začátek řady a pokračovala. „Pereas běžná. Hasler magická. Ikur…“</p>
<p>„Ne!“ Nejmladší Bojovník zavrtěl hlavou.</p>
<p>Vrátila se k němu pohledem. „Magická,“ opakovala klidně.</p>
<p>„Mýlíš se!“</p>
<p>Chvíli ho soustředěně pozorovala. „Nemýlím. Máš jasný kruh magické energie.“</p>
<p>Pereas se natočil k Haslerovi. „Přirozená dýka,“ potvrdil tiše. „Jdi dál, drzounku.“</p>
<p>Ave pohodila hlavou. „Má u sebe magický předmět! Netvrdím, že je to právě dýka, ale něco magického mít musí! Vidím to naprosto zřetelně!“ trvala na svém už trochu popuzeně.</p>
<p>Mistr meče nedal najevo překvapení nad mazaností žákyně. Proč by se namáhala sledovat zbraně, když stačilo jen určit kruh nositele? Přejel Haslera očima. „Haslere!“ zasyčel výhružně.</p>
<p>Narezlý mladík zrudl a něco zamumlal.</p>
<p>Ave přikývla. „Teď běžná.“</p>
<p>„Pokračuj.“</p>
<p>„Dcur běžná. Krisma magická. Umisat běžná. Krotin magická. Prias magická. Devar běžná,“ letěla pohledem po řadě bez jakékoliv námahy.</p>
<p>„Dobře. Stačí,“ přerušil cvičení Pereas. „Teď nám řekni, o jakou zbraň se jedná. Můžeš.“</p>
<p>Zbraně Bojovníků zmizely za clonou nevidění a záblesky zeleného světla svědčily o volání a odesílání hmotných předmětů.</p>
<p>Ave zaostřila pohled a zamumlala pár slov. „Prias oloo… Devar meč… Karil meč …Vokal dýka …Pereas …Pereas…“ zarazila se. Zbraň viděla úplně jasně, jen si nemohla vybavit název. Vůbec už se nepoužívala, vymřela s posledními zbytky Malého národa. Znala ji jen z obrázku ve spisu všech zbraní. Přivřela oči. Bomira? Bamira? Zatraceně! Kde ji vzal? No ano, kde by ji vzal?! Ničema! Zamumlala další formuli. „Pereas meč… Hasler kinuty,“ pokračovala hladce.</p>
<p>Mistr Bojovník se usmál.</p>
<p>„Máš ještě z čeho čarovat?“ Mistr Bojovník starostlivě shlédl na zřetelně unavenou dívku. Končil druhý den náročného zkoumání žákyniných schopností. Unavení byli všichni, nejen Ave. Pereas se v duchu ušklíbl. Tohle bylo nejpodivnější přijímání nového člena do cechu Bojovníků, které kdy zažil. Ave zkrátka nepostupovala obvyklými cestami. Úkoly řešila po svém a někdy i obratněji a úsporněji, než byli čarodějové zvyklí. Udržovala je v neutuchajícím napětí, co zase vymyslí. Nebyla sama, komu šlo o život. Bojovníci museli chránit vlastní kůži stejně pozorně.</p>
<p>Dívka zavrtěla hlavou. „Jsem na dně. Už půl hodiny.“</p>
<p>„A jsi normální?!“ Pereas jí podal drobnou kuličku magického střadače energie. „Neumíš mluvit?! Přece nikdo nečeká, že vydržíš jen se svými zásobami, káčo!“</p>
<p>S netajenou úlevou střadač přijala. „Nemohla jsem se k tobě dostat. A nevím, jestli si můžu říct.“</p>
<p>„Kdykoliv komukoliv. Všechno v pořádku? Tak pokračujeme. Ostatní čekají někde tady na cvičišti. Každý má buď útočnou dýku, nebo krátký meč. Musíš se dostat na druhý konec s co nejmenším počtem zásahů. Na čase nezáleží. Otázky?“</p>
<p>„Můžete se na mě vrhnout všichni naráz?“</p>
<p>„Každý hájí určitou část. Nebudeš mít nikdy víc než jednoho soupeře. Ještě něco? Dobře. Napočítej do dvaceti a utíkej,“ Mistr Bojovník na místě zmizel. Jen jemné zavinění vzduchu naznačovalo, kde se obklopil clonou nevidění.</p>
<p>Ave se ušklíbla. Jejich deset, každý může mít tak sedmnáct na dvacet sáhů. Pravda, dokáže vždycky najít nejbližšího soupeře, ale to jí na mnoho nebude. Dalšímu pak vběhne přímo do náruče. Aspoň vědět, jak se rozestavili… mohla by se pohybovat zhruba po hranicích mezi jejich územími sama krytá clonou nevidění. Vlastně… to je dobrý nápad, pochválila se v duchu. Co jí brání se na ty darebáky podívat?</p>
<p>Určená lhůta byla pryč. Ave zadrmolila formuli přerušení ochranných clon proti pozorování. Deset Bojovníků číhalo v nepravidelných rozestupech, z toho šest pohoršené vydechlo. Za nepatrný okamžik zase zmizeli, ale Ave to stačilo. Jako šipka proběhla územím Krotina a Krismy, než se stačili vzpamatovat. Cestou vytvářela clonu nevidění. Pokusila se prokličkovat mezi Devarem, Haslerem a Priasem, ale Devarův meč ji od plánovaného směru odradil. Prudce se otočila, odrazila Haslerovu dýku, zlomek chvíle lákala Priase k útoku, hodila sebou na zem, dva kroky se odvalila, vyskočila a utekla. Devar s Priasem do sebe tak tak nevrazili. Sklonili meče a kysele se ušklíbli, jak je žákyně napálila.</p>
<p>Karila jednoduše oběhla, Umisatovi štěkla do tváře a překvapeného nečekaným projevem zanechala osudu, Ikur přispěchal pozdě. Zahlédl už jen vlající vlasy. Osm. Zbývali dva a sotva třicet sáhů k cíli.</p>
<p>Pereas. Tomuto souboji se vyhnout nemohla. Škoda, Vokal bude mít spoustu času na přípravu. Mistr Bojovník s dlouhou dýkou očividně nemínil uvolnit ani palec prostoru. Vyzkoušela kde co a marně. Nahoře, dole, po stranách, kam se hnula, všude číhala ruka ozbrojená vražednou čepelí. Zlostně si ho přeměřila očima. Mizera!</p>
<p>„Tak už mě pusť!“ vyjela tlumeně.</p>
<p>Pobaveně se usmál. „Tak mě sejmi, drzounku!“</p>
<p>Sejmout Perea ovšem nepřicházelo v úvahu. Horečně uvažovala co dál. Aby mu ruce zdřevěněly, syčákovi! Zdřevěněly? Proč ne! A úplně stačí ta s dýkou! Ave zamumlala tři věty a skočila přímo na Bojovníka. Všehomír ji chraň, jestli se to nepovedlo nebo stihne zareagovat včas!</p>
<p>„Ty potvoro!“ sykl překvapeně, jak mu dýka vypadla z náhle necitlivých prstů. Bezohledně mu přiložila hrot vlastní dýky na hrdlo a donutila kousek ustoupit. Proběhla uvolněným prostorem v poslední chviličce. Dlouhá dýka, jakýmsi zázrakem opět připravená k boji, projela vzduchem sotva tři palce za jejím ramenem. Sehnula se, jak koutkem oka znovu zahlédla stín Mistra Bojovníka. Darebák! Nedaruje jí ani jedinou stopu bez boje. Divoce zakličkovala mezi útoky. Čtyři sáhy k připravenému Vokalovi a Pereas s dýkou u ramene. Zatracená práce! Otočila hlavu. „Ničemo!“ rafla a zaútočila.</p>
<p>Lehce výpad odrazil. „Nezuř, drzounku! Raději mysli.“ Ave se studeně usmála. „Jak je libo, ješitko!“ Vykopla levé koleno, aby ho donutila zaútočit zespodu a plavným přemetem se přenesla za Bojovníkova záda. Sílu pádu využila k bleskovému odkutálení z jeho území. Pereas už stihl jen zasáhnout cíp haleny, jak vyskočila na nohy u Vokala. Ohrnul rty, neboť tento trik ji naučil sám sotva před dvěma týdny. Teď se mu to nevyplatilo.</p>
<p>Vyřítila se na Vokala odhazujíc clonu nevidění. Bojovník vyvedený z míry nečekaným objevením dívky, která ještě měla bojovat s Mistrem meče, pudově žákyni mířící přímo na něho ustoupil z cesty.</p>
<p>Ave bez dechu dopadla na břevno ohrazující cvičiště. Tři zásahy od Perea, ostatní si ani nelízli. Nadechla se a otočila k přicházejícím Bojovníkům.</p>
<p>„Ty jsi ale bestie!“ osopil se na ni Hasler ještě v chůzi.</p>
<p>Nejistě se rozhlédla. „Něco jsem nesměla?“</p>
<p>„Nevšímej si ho!“ ušklíbl se Krotin. „Má vztek, že jsi dobrá!“ Pochvala vyzněla značně kysele.</p>
<p>„Takže vaše zásahy, misteriale!“ přerušil Pereas Krotina rychle. Snad jediný necítil příliš velkou rozmrzelost, i když dívčino ješitko ho také právě nepotěšilo.</p>
<p>Trapné ticho, které se po otázce rozhostilo, bylo pro Ave tou nejnádhernější odměnou za všechny pády a výprasky. Sice skromně bloudila očima po zemi, ale hlava jí létala v oblacích.</p>
<p>„Nikdo?!“ žasl Mistr Bojovník. „Jen já?! Co jste, u Velkého stromu, dělali?! Spali?!“</p>
<p>Krotin zachrčel. „Jdi se bodnout!“ odsekl znechuceně. „Koho mohlo napadnout, že se podívá, kde stojíme?! Stál jsem první, prolítla kolem jako kometa! Málem jsem si ani nevšiml kdy! Vy vzadu jste přece jen měli chvilku na vzpamatování!“</p>
<p>Ave byla pevně odhodlaná chovat se celou dobu zkoušky co možná taktně a zdvořile. V této chvíli vzala odhodlání černá voda. Zvedla hlavu a široce se na Krotina zazubila.</p>
<p>Probodl ji očima. „Čemu se chechtáš?!“ vyjel zuřivě. „Svítí slunce, udatný muži!“ usmívala se mu do očí bezostyšně. Napjatou situaci rozťal nečekaně Devar. Nesmírně uzavřený, mlčenlivý čaroděj se hlasitě zasmál. „Dala nám to sežrat všem!“ přiznal rozjařeně. „Peree, myslím, že je zbytečné dál ztrácet čas. Dáme závěrečnou hru a půjdeme. Přece ze sebe nebudeme dělat pitomce víckrát!“</p>
<p>Mistr Bojovník pokrčil rameny. „Jestli souhlasí všichni, proč ne?!“</p>
<p>„Zeptej se, kdo jí dál touží dělat šaška!“ trhl hlavou Karil. „Rád se na něho podívám!“</p>
<p>Pereas se usmál. „Tahle historka bude vděčným námětem pro Velkou Radu, misteriale! Ochotně se pochlubím, jak jsem při zkoušce malé holky zasáhl třikrát víc než vy všichni dohromady. Naposled – žádná námitka?! Dobře. Jdeme na závěr. Ave, šátek!“</p>
<p>Zavázal dívce oči a několikrát s ní otočil kolem dokola. „Vezmi si dýku a přivolej na ni magického ducha. My budeme mít přirozené dýky. Tvým úkolem je všechny nás odzbrojit. Kdo dýku ztratí, odstupuje. Nikdo z nás se od tebe nevzdálí dál než na pět sáhů. Když se k tobě ovšem někdo dokáže dostat, aniž bys ho postřehla, bude to bolet. Dotaz?“</p>
<p>„Smím pak vyzvat největšího surovce?!“ zeptala se úplně vážně.</p>
<p>„Smíš. Ochotně ti nařežu. Začínáme!“</p>
<p>Ave záhy pochopila, že jde opravdu víc o drsnou hru než poctivou soutěž. Čarodějové bez zábran vytvářeli dvojice, kde jeden ji zaměstnával, zatímco druhý se plížil zezadu. Jediný, kdo volavku nepotřeboval, byl Mistr Bojovník. Jeho pádná dlaň dopadala výhradně ve chvílích napjatého čekání na zvuk prozrazující útočníka. Ave v duchu proklela kočičí krok světlovlasého čaroděje. Přes vysokou, ramenatou postavu se pohyboval naprosto neslyšitelně. Zkusila taktiku nevnímání bijících dlaní a zaměření se čistě jen na odzbrojování. Déšť ran, který se na ni okamžitě sesypal, odsoudil pokus k nezdaru. Tohle prostě přehlížet nešlo. Hlasitě pronesla několik platných příspěvků do debaty opilých žoldáků a tvrdě zaútočila na nejbližší uchechtnutí. Ikur zachránil zdravou kůži, ale dýku už ne.</p>
<p>„Kdo dál?“ zajímala se a ušima lovila další cíl. Křupnutí kamínku zleva pomohlo.</p>
<p>„Dva.“</p>
<p>Hasler odstoupil s krvavým šrámem na boku a tím to skončilo. Přes všechnu snahu dalšího čaroděje odzbrojit nedokázala. Navíc ruce Bojovníků dopadaly s netušenou vervou. Ave si začala přát, aby jí konečně někdo vyrazil dýku z ruky. Když zjistila, že se k tomu nemají, se zaťatými zuby počkala, až ji znovu pleskne známá Pereova dlaň a zaútočila na samotného Mistra Bojovníka. Pokoušel se uniknout, ale zavěsila se na něj jako kulička bodláku.</p>
<p>„Už toho máš dost?“ optal se mezi obrátkou výsměšně.</p>
<p>„Báječně se bavím! Proto se držím právě tebe!“ odsekla a ťala mu po nohách.</p>
<p>„Pěkně popros a jsi beze zbraně,“ odrazil útok. „Nebo sypej zpátky!“</p>
<p>„Mizero!“ Ave nezadržitelně vyjekla, jak jí Pereas s hlasitým lupnutím přišil další ránu. „Darebáku! Prosím!“</p>
<p>Vzápětí její dýka odletěla širokým obloukem na zem. Ave s úlevou strhla šátek z očí a ušklíbla se na rozesmáté čaroděje. „Stačí to jako oplátka?“ zeptala se zdvořile.</p>
<p>„Záleží na tom, koho prohlásíš za největšího surovce!“ usmál se Krotin sladce za horlivého souhlasu ostatních.</p>
<p>„Má to nepatrný háček,“ pokrčila dívka rameny. „Nevím, která ruka komu patřila.“</p>
<p>„Ale to my ti rádi předvedeme!“ sliboval Krotin ochotně. Malinko zavrtěla hlavou. „V tom případě už není třeba. Nebyl jsi sice nejsurovější, zato nejzákeřnější. A Devar ti dělal volavku.“</p>
<p>Letmý úsměv černookého čaroděje ji ujistil, že hádá správně. Krotin se rozpačitě stáhl a na jeho místo nastoupil Hasler. „Tedy vyzýváš Krotina?“ zajímal se vlídně.</p>
<p>„Tebe žel nemohu. Odpadl jsi příliš rychle,“ odpověděla stejným tónem. „Ovšem ani Krotina. Řekla jsem surovce, ne zákeřníka.“ Zvedla hlavu k Pereovi. „Jako vždy, vítězíš i tentokrát. Jestli jsi ochoten počkat mi do zítřka, bude to nesmírně laskavé. Nerada bych brečela před tímhle shromážděním.“</p>
<p>Mistr Bojovník s úsměvem přikývl. „Když souboj, tak se slušným soupeřem. Takhle zdeptaná bys byla ještě ubožejší než obvykle.“</p>
<p>„Jsi opravdu milý!“ odfrkla Ave znechuceně. „Bude to poslední nářez nebo se dočkám i dalších?“</p>
<p>Pereas se rozhlédl. „Co si o tom myslíte vy?!“</p>
<p>„Že jsi ji měl víc ohýbat přes mostky, ale máš možnost to ještě napravit!“ chytil Krotin druhý dech. „Karile?“</p>
<p>„Pomohu ti s tím.“</p>
<p>„Ikure?“</p>
<p>„I se mnou počítej!“</p>
<p>„Krismo?“</p>
<p>„Jen jí dej!“</p>
<p>„Umisate?“</p>
<p>„Pořádně!“</p>
<p>„Vokale?“</p>
<p>„Řemenem!“</p>
<p>„Priasi?“</p>
<p>„Ohromně se na to těším.“</p>
<p>„Haslere?“</p>
<p>„Zamlouvám si místo v první řadě.“</p>
<p>„Devare?“</p>
<p>Čaroděj se upřeně zadíval na zrůžovělou žákyni. „Zúčastním se tvých závěrečných soubojů,“ slíbil klidně. „Já se proher nebojím!“</p>
<p>Růžová přešla v sytou červeň. „Být sražena k zemi při souboji s tebou je největší vyznamenání, jaké si umím představit,“ odpověděla Ave tichounce.</p>
<p>„Krátký meč bude tvým vítězstvím.“</p>
<p>„Dopřeje-li mi rozmarná náhoda nerozhodný výsledek, puknu pýchou.“</p>
<p>„Než se ta rána ozve, budeš ještě dlouho potit krev v Kopcích,“ usmál se Mistr meče. „Základní výcvik byla maličkost proti tomu, co přijde teď. Jdeme. Odpočinek si zasloužíme všichni.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>9. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Stačí! Jděte od sebe!“</p>
<p>Ave schovala dýku a zazubila se na nejmladšího Bojovníka Pásma. Odvrátil oči a něco nesrozumitelně zahučel.</p>
<p>„Děkuju, Bojovníku Haslere!“ zdůraznila dívka označení cechu nepatrně.</p>
<p>„I já tobě,“ odpověděl s vynucenou zdvořilostí. Tahle malá potvora mu pila krev. Žákyňka. A drze zůstává vyrovnaná jeho schopnostem Bojovníka nebo dokonce vítězí!</p>
<p>„Ave!“ hlas Mistra Bojovníka zněl zcela bezvýrazně, přesto dívka zamrkala a sklonila hlavu. „Jdi za Umisatem na bralman. Přijdu za chvilku.“</p>
<p>Ave zmizela bez jakéhokoliv komentáře i když neměla dřevozbraně ráda a Pereas jí na dnešek slíbil dýku až do večera.</p>
<p>Hasler se díval za málem běžící postavičkou. „Díky! Jak je dobrá, tak je drzá!“ potřásl hlavou a ohlédl se.</p>
<p>Mistr Bojovník upřel na mládě cechu chladné oči. „Já jsem Ave poslal pryč, abych mohl v klidu mluvit s tebou, Haslere.“</p>
<p>Mladík rozpačitě přikývl. „Poslouchám tě.“</p>
<p>„Nauč se prohrávat, Bojovníku!“ řekl Pereas suše a odešel za žákyní.</p>
<p>Hasler si zlostně pomyslel, že je zvědav, jak jednou porážku od malé holky přijme Hlava Umění Boje.</p>
<p>Bralman. Ideální zbraň na udržení si přesily od těla. Mírně prohnutý špalík tvrdého dřeva se zaoblenými konci a vybroušenými hranami byl tenkým řemínkem spojen s navíjecím kolem opatřeným čtyřmi ostrými hroty. Dosah zbraně byl šest sáhů, i když existovaly i desetisáhové. Většinou se bralman používal v kombinaci s útočnou dýkou nebo krátkým mečem. Navíjecí kolo při tom sloužilo jako štít.</p>
<p>Dočasná změna působiště v Ave probudila zájem i o dosud nemilovanou dřevozbraň. Když jí Mistr Bojovník oznámil, že v Písečných jamách zahájili stavbu tří arén, pročež si s Krotinem na nějaký čas vymění místa, aby stavěči nebyli odkázáni jen na plánky, vnutila se mu s sebou hlavně pro tu spoustu psiny slibovanou rušným staveništěm. Že Pereův napodiv ochotný souhlas nemusel být až tak nezištný, ji napadlo teprve, když potřetí podlehla Umisatovu bralmanu. Mlčenlivý Bojovník s ním dokázal pravé zázraky a ochota ctižádostivou žákyňku přiučit mu rozhodně nechyběla. Dokonce z něj dokázala vymámit slib, že Pereovi o nalezené lásce k drevozbrani zatím neřeknou. Mistru meče nemohlo ujít výrazné zlepšení nesourodých pohybů paží, ale že žákyně přijala do srdce právě bralman, ho nenapadlo. Ave čekala na správnou chvíli, aby se předvedla s co největším efektem. Pod dohledem pracovala dál na navyklé úrovni. Precizně, řemeslně a bez nadšení. K dokonalosti to mělo daleko.</p>
<p>Pereas přeletěl očima obvyklý obrázek a gestem naznačil, aby zastavili zbraně. „Přestaň Haslera provokovat!“ přikázal žákyni stručně a postavil se k Umisatovi. „Vezmi si i dýku. Opačné obrany. Můžeš!“</p>
<p>Ave, v levé ruce dlouhou dýku, v pravé bralman, přešla k třetímu vrcholu myšleného trojúhelníku. Čarodějové zaútočili. Tohle už bylo hodně náročné cvičení. Vyhnout se letícímu dřevu bralmanu, využít chvíle, než Umisat natočí řemen zpět na kolo k útoku dýkou, a zároveň vlastním bralmanem zabránit Pereovi, aby se k ní přiblížil. Ustup před trny Umisatova navíjecího kola spojit s přípravou dřevozbraně na další útok, kolem zahnat Perea a celé to opakovat až do pokynu k zastavení nebo osudné chyby. Každé zaváhání, každý krůček mimo mohly skončit na mostě odcházení.</p>
<p>Dýka odlétla do trávy. Ave se k ní už nestihla dostat. Pod kolem bralmanu proklouzla ostrá čepel a zastavila se na místě, kde pod žebry prudce tlouklo srdce. Žákyně s úšklebkem spustila dřevozbraň k zemi. Zásah, který ji zbavil útočné dýky ochromil celou paži. Musela by se vzdát i nebýt Pereova konečného útoku.</p>
<p>Světlovlasý čaroděj se pousmál. „Hrůza, drzounku. Sejme tě první tulák, jestli se nebudeš víc snažit!“</p>
<p>Ave zahýbala strnulou paží. Cit se zvolna vracel. „Myslím si o sobě skoro tolik co Hasler, Bojovníku. Jestli mě sejme obyčejný tulák, dost mě to zamrzí!“ odsekla spokojeně. Ač to nevypadalo, Pereova slova byla pochvala. Zásadně je uděloval formou – příšerné, nikdy z tebe nic nebude – a šetřil jimi víc než veřejnými souboji. Veřejné souboje zatím zažila všehovšudy dva.</p>
<p>„Co dál?“ zvedla dýku ze země. Na nadloktí bude mít za chvíli krásnou modřinu, ale jinak je všechno v pořádku. Mohlo to skončit hůř, třeba přeraženou kostí.</p>
<p>Mistr Bojovník se přívětivě usmál. „Chceš nařezat nebo vyhrát?“</p>
<p>„Moc ráda vyhrávám, Bojovníku!“</p>
<p>„Tak si vezmi obě dýky a ukaž se proti holím, drzounku!“</p>
<p>Ave viditelně ochladla. „A kdybych chtěla nařezat?“ zajímala se o druhou možnost. Jestli některou zbraň vysloveně nesnášela, byla to bojová hůl. Dvousáhové, těžké tyče z hlazeného dřeva v ní budily upřímný odpor.</p>
<p>„Tak si vezmeme my dýky a ty hůl.“</p>
<p>„Br. Kde máte ty klacky?!“ Ave nemínila riskovat potupu výprasku před Umisatem. Přece jen je něco jiného chytit ránu holí v souboji a něco jiného nářez od Mistra meče, že se nechala odzbrojit i při převaze zbraně.</p>
<p>Bojovník se ušklíbl. „Jen, abys něčemu utekla, drzounku!“ poznamenal jízlivě. „Vzpomeň si na předvčerejšek!“</p>
<p>„Takovou radost ti podruhé neudělám, Bojovníku!“ probodla ho očima. „A nemusíš se namáhat, dnes mě nerozzuříš!“</p>
<p>Před dvěma dny zvolila stejně jako dnes. Jenže se nechala vyprovokovat Pereovými zlomyslnými poznámkami a v bezhlavém vzteku Umisatovi vyrazila zbraň zákeřným útokem zezadu. Aby pohár zla dovršila, vzápětí se druhému Bojovníkovi postavila přímo do rány. Být to skutečný boj, srazil jí vaz jediným úderem. Páteř si zachovala neporušenou, důstojnost už ne. Pereas ji přehnul přes koleno uprostřed cvičiště a předvedl vděčnému obecenstvu důsledky nepovoleného útoku a začátečnické chyby. Mistr Bojovník podlost nesnášel.</p>
<p>Čarodějové žákyni lákali k prvnímu útoku. S dýkami v obou rukách se jim pohrdavě vysmála do očí, za jak bláhovou ji mají. Jen blázen nebo sebevrah může první zaútočit na převahu početní i zbraní. K útoku tedy vyrazil Umisat. Shýbla se, dotkla se hrotem dýky Bojovníkova předloktí, odrazila Perea a otočkou znovu stála proti nim. Začátek byl pěkný, Umisat dál mohl používat jen pravou ruku. S prchavým úsměvem zbraň nadhodil do vzduchu, zachytil přesně uprostřed a roztočil v nebezpečném víru.</p>
<p>Tentokrát byl prvním útočníkem Mistr Bojovník a Ave jen hekla, jak ji zasáhl do stehna. Nicméně ustoupila včas. Potyčka pokračovala v rychlém sledu útoků a úniků. Po chvíli žákyně dokázala ještě jednou zasáhnout Umisata, ale jen do levého ramene, tedy to pro další boj nemělo význam. Výměnou přišla o jednu dýku, což nebyl dobrý obchod. Zvednout zbraň nemohla, nechtěla-li nastavit záda konečnému útoku. „Ty budeš bita!“ posmíval se Mistr meče bezpečně chráněný dvousáhovou tyčí.</p>
<p>„To se ještě uvidí!“ odsekla, uhnula Umisatovu útoku a bleskovým nepřerušeným pohybem se odkutálela k Pereovi. Naznačila útok na podkolení šlachy a kulila se dál. Světlovlasý Bojovník okamžitě odstoupil, neboť nikdo, ani čaroděj se nedokáže udržet na nohách s přeťatými kolenními vazy. Ave s vítězným úšklebkem vyskočila a vrhla se na Umisata.</p>
<p>Únik, útok, otočka, shyb, útok, únik. Hbitě uskakovala před údery hole a číhala na svou chvíli. Umisat jí ovšem nemínil dát žádnou příležitost. Pokračovali dobře čtvrt hodiny, než Bojovník víc štěstím než svým uměním dívku úplně odzbrojil.</p>
<p>Pokrčila rameny. „Zatracená práce!“ ušklíbla se bez zklamání. „Mistra dostanu a tebe ne. Děkuju za lekci skromnosti, Bojovníku!“</p>
<p>Umisat se nedotčeně usmál. „Při troše štěstí bys totéž slyšela ode mě. Prohodíme zbraně?“</p>
<p>„Jen na přímý příkaz,“ ohlédla se Ave po Pereovi.</p>
<p>Uchechtl se. „Měl bych se ti pomstít, pískle. Není třeba, bylo to pěkné. Necháme Umisata léčit rány a jdeme na kládu. Běda, jestli spadneš!“</p>
<p>„Samozřejmě, že spadnu!“ šklíbila se drze. „A co?“</p>
<p>Mistr Bojovník žákyni zatahal za vlasy. „A zase vstaneš, drzounku. Tak už to chodí. Pojďme.“</p>
<p>„No tak pojď!“ vybídl Pereas dívku s povzdechem. „A pozor na střet clon! Už mě tím začínáš zlobit.“</p>
<p>Ave rozpačitě pokrčila rameny. Tohle jí zkrátka přes všechnu snahu nešlo. Kdykoliv se dotkly magické obrany, síla střetu ji spolehlivě odhodila na zem. Zkrátka potřebovala dostat do těla ten trik, jak se postavit, které svaly uvolnit, kterými se odpudivé síle bránit, najít polohu dostatečně pevnou, aby nespadla. Pereas radil, ukazoval, zpomaloval všechny pohyby, jak jen bylo možné, ale žákyně padala dál. Bylo to úmorné a Mistr Bojovník se opravdu začínal zlobit. Žák moudrosti musí dokonale ovládat své tělo a vyrovnat se se všemi silami, které na něj působí už při Vstupu. A Ave studovala Sedmý Krok.</p>
<p>Útok, otočka, kryt, únik, skok …a kutálela se na zem.</p>
<p>„Soustřeď se!“ vyjel čaroděj. „Nemysli na nic než na ruku! Celá paže volná, pravá noha k boku, levá přejímá náraz! Znovu!“</p>
<p>Ave vyšplhala na rozhoupanou kládu. Útok, otočka, kryt, únik, skok, pád. Šestý, desátý, čtrnáctý, dvacátý…</p>
<p>„Abys to přežila!“ smál se Hasler usazený v trávě opodál.</p>
<p>Zadumaně se na něho zadívala.</p>
<p>„Tak co bude?!“ ozval se Mistr meče zlostně.</p>
<p>Ave se otočila. „Já vím, že je to hloupost, ale nemohli byste mi ten útok předvést s Haslerem? Abych se podívala, co dělá.“</p>
<p>Pereas potřásl hlavou. „Je to opravdu hloupost, ale jak chceš. Stejně tě asi budu muset zabít. Haslere!“</p>
<p>Mladý Bojovník se ochotně vyhoupl na vratké zápasiště. Útok, otočka, kryt, únik, skok, útok, odraz a dopad zpět. Ave cosi zazvonilo v hlavě. Ramena. Hasler točí ramena k bokům nakoso, ne přímo jako ona.</p>
<p>„Ještě jednou, prosím vás!“ poprosila napjatě. Oči přilepené až na Haslerovi sledovala opakování. Samozřejmě! Pravé rameno převezme náraz a převede přímo na levou nohu. Žádné rozložení i na bok! Jak jen mohla být tak hloupá!</p>
<p>„Děkuju,“ přikývla a vyměnila si s Haslerem místo.</p>
<p>Útok, otočka, kryt, únik, skok, útok, odraz a dopad zpět. S úsměvem se narovnala.</p>
<p>„To je jen sen!“ Mistr Bojovník stiskl rty. „Co jsi, zatraceně, dělala špatně?!“</p>
<p>Dívka provinile odvrátila pohled. „No, rozkládala jsem náraz i na bok. Jako u meče.“</p>
<p>„Černá vodo! To mi ani neříkej! Znovu! …Dobře. A teď přidej podběh a útok na nohy. Můžeš.“</p>
<p>Skončila na zemi. Zapomněla na čerstvý objev a zopakovala stejnou chybu. Nový prvek ještě nepřešel do krve.</p>
<p>„Chceš to ukázat?“ nabídl Mistr meče jízlivě.</p>
<p>Ave se mlčky vrátila na kládu a setřela pár kapek krve z odřené skráně. Pád z předklonu už nestihla stočit a dopadla přímo na obličej.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak jdeme znovu. Soustřeď se. Není nic, jen ty a protivník. Pojď!“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>10. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Na zátylku jezdce se nečekaně rozprskla sněhová koule. Bez váhání sklouzl ze sedla a vrhl se do ochrany nejbližšího stromu.</p>
<p>Ave s potměšilým úsměvem seskočila na cestu. „Vítám tě v Kopcích, Bojovníku Krotine,“ chytila otěž znepokojeného koně. „Klidně vylez. Neublížím ti.“</p>
<p>Plavovlasý čaroděj se vrátil podstatně nižší rychlostí, než zmizel. „Budu žalovat, žákyňko,“ ujistil dívku chmurně. „Co tu děláš?“</p>
<p>„Vezmeš mě s sebou? Do dolní osady. Zbytek dojdu sama.“</p>
<p>Krotin nepatrně zpozorněl. „Vezmu tě až na Bouřlivku, žákyňko. Ten kousek mi neublíží.“</p>
<p>„Není třeba,“ odmítla Ave rozhodně. „Asi tě nebudu zneužívat. Dojdu i tak.“</p>
<p>„Kdepak. Pěkně pojedeš se mnou! Divím se, že tě Pereas pustil samotnou až sem,“ vyhoupl se čaroděj do sedla a podal jí ruku. „Ta loupežnická parta je pořád drzejší.“</p>
<p>Dívka zavrtěla hlavou a poodstoupila. „Raději přece jen půjdu po svých, Krotine.“</p>
<p>„Polez!“ přikázal ostře. „Něco mi říká, že dnes mi bude Pereas vděčný, když tě dovezu živou a zdravou třeba násilím, žákyňko. Hoď sebou!“</p>
<p>Neochotně se vyšplhala k Bojovníkovi. Stiskl kolena a Tulon se rozklusal.</p>
<p>„Že jsem tak smělý,“ vrátila se Krotinovi dobrá pohoda, jen co měl žákyni bezpečně v moci, „ví Pereas, kde jsi?“</p>
<p>„Co je ti po tom, Bojovníku?“</p>
<p>Sladce se usmál. „Nic. Takže jedeme na Bouřlivku?“</p>
<p>„Spolkni tě černá voda, hade!“ odsekla popuzeně. „Copak je Pereas pitomec, aby mě teď pustil ven?!“</p>
<p>V Kraji už druhý týden řádila jakási pochybená tlupa. Maskovaní lapkové se vždycky objevili jako duchové, pobrali co se dalo, svědky pokud možno pobili, zapálili a zmizeli beze stopy. Bojovníci zatím po sídle podivných lupičů pátrali marně a Mistr meče vydal přísný zákaz vzdálit se na krok z osady bez jeho vědomí. Nechtěl riskovat, že při zasněné procházce někdo přijde o krk. Jenže Ave nesvoboda přímo dusila. Nejdřív mizela jen na chvilku. Pak jí otrnulo a pouštěla se dál. Se svými dýkami a čepelemi si připadala naprosto bezpečná. A v stálých zmatcích s pravidelnými hlídkami a doprovody nutných cest si nikdo nepřítomnosti žákyně nevšímal. Dnes se sice hodně zdržela, ale slabou naději, že přece jen proklouzne zpět bez nevítané pozornosti, udržovala netknutou. Představa, jak ji Krotin shazuje přímo do Pereovy náruče, neslynula lákavostí.</p>
<p>„Nebuď přece takový ničema,“ dodala tedy smířlivě. „Koneckonců jsem v pořádku. O nic nejde.“</p>
<p>„Máš strach?“ uchechtl se Krotin. „Ani se ti nedivím. Pereas nebude nadšený.“</p>
<p>„No právě,“ spolkla šťavnatou výzvu k neproveditelnému úkonu. „A ty mu chceš přidávat další starosti. Už teď málem neví, jak se jmenuje.“</p>
<p>„Jestli jsi dokázala celou tu partu pobít, tak mu nic neřeknu.“</p>
<p>Dobrá vůle dívky měla své meze. „Slyšela jsem už zábavnější vtipy!“ odsekla vztekle. „Jdi se utopit, Bojovníku!“</p>
<p>Čaroděj se rozchechtal. „Jsi neodolatelně milá, žákyňko. Přestaň se zlobit. Přimluvím se za tebe.“</p>
<p>Ave rychle zvlídněla. „Když mě necháš v osadě, nebudu žádnou přímluvu potřebovat!“ snažila se vnutit Krotinovi méně namáhavé řešení. „Měj rozum, žákyňko,“ pokrčil rameny omluvně. „Přece víš, že to nemůžu udělat. Pereas by mě roztrhal.“</p>
<p>„Nic by se nedozvěděl.“</p>
<p>„Tomu sama nevěříš,“ Krotin se chápavě pousmál. Také byl Pereův odchovanec. Žákyňku čekají hodně nepříjemné chvíle. „Jednou ještě vydržíš. Opravdu není bezpečné se takhle toulat.“</p>
<p>Ave pohrdavě frkla a odvrátila se.</p>
<p>Potřásl hlavou. „Jak dlouho jsi pryč?“</p>
<p>„Dej mi pokoj!“</p>
<p>„Jestli víc než hodinu, třese se právě teď Pereas hrůzou, že jsi nejméně posekaná a znásilněná. Pokud ne rovnou mrtvá.“</p>
<p>„Myslíš, že to nevím?!“ blýskla očima. „Jenže jsem zabloudila. Ta včerejší vánice všechno úplně změnila. Po tobě jsem hodila hlavně z úlevy, že konečně vím, kde jsem.“</p>
<p>Krotin přikývl. „Kdy jsi utekla?“</p>
<p>„Víc než tři hodiny,“ ušklíbla se ponuře. „A jako naschvál jsem zapomněla doma i amulet Rah. Nemůžu vzkázat ani po ní.“</p>
<p>„Tak to se dobře drž, žákyňko,“ rozhodl čaroděj okamžitě. „Výprasku neutečeš, ale Pereovi pár minut úzkosti ušetříme.“ Pobídl unavené zvíře a rychle ujížděli k osadě.</p>
<p>„Nech mi čtvrt hodiny, ano?“ sjela Ave na zem před domem.</p>
<p>Krotin seskočil hned za ní. „Myslíš, že vám to bude stačit?“ ušklíbl se potměšile. „Utíkej. A moc neječ, Pereas to nemá rád.“</p>
<p>„Ty to nějak znáš, Bojovníku!“ odsekla jízlivě a rozběhla se dovnitř. Raději moc nepřemýšlela a vtrhla do pracovny.</p>
<p>Mistr meče se ohlédl a vstal. „Kde jsi byla?!“</p>
<p>„Nevím. Zabloudila jsem hned za Vítrníkem a dovezl mě Krotin od půl cesty k Antelunskému rozcestí. Nezlob se, prosím tě. Já vím, že jsem hrozná. Už neuteču, slibuju.“</p>
<p>Bojovník malinko přikývl. „Něco takového jsi mi udělala naposled.“</p>
<p>„Jistě,“ souhlasila přesvědčivě.</p>
<p>„Doufejme. Můžeš jít.“</p>
<p>Ave rozpačitě popošla až k čaroději. „Mě to strašně mrzí,“ hlesla nešťastně.</p>
<p>Přitáhl ji k sobě. „Víš, jaký jsem měl strach, ty skřítě?“</p>
<p>„Opravdu už to neudělám,“ zabořila tvář do hrubé košile. „Hlavně se nezlob.“</p>
<p>„To tedy budu! A jak!“ Mistr meče přehnul dívku přes koleno. „To se spolehni, že budu, ty jedna mizerná holko! Jsou s tebou jen samé problémy! Ty si nesedneš, jak tě zřežu!“</p>
<p>„To bolí!“ vyjekla zmatená bleskovým zvratem situace.</p>
<p>„A proč si, zatraceně, myslíš, že to dělám?!“ rozhořčil se Pereas dokonale. „Pro zábavu?! Takové darebáctví! Jestli se hneš jen na krok za osadu, ztřískám tě řemenem! Jasné?!“ pustil ji konečně.</p>
<p>„Jasné. Jauvej. Nikam nepůjdu.“</p>
<p>„To ti vřele doporučuju! Zmiz, prosím tě! Za půl hodiny na mostcích! Já ti to toulání vyženu z hlavy!“</p>
<p>„Peree!“</p>
<p>Mistr Bojovník se ohlédl, ale žákyni nikde neviděl. „Počkej!“ zastavil mávnutím ruky Ansta snažícího se dostat svolení k mimořádným soubojům.</p>
<p>„Peree!“</p>
<p>„Slyšel jsi něco?“ udeřil čaroděj na překvapeného cvičitele. Ten jen mlčky zavrtěl hlavou a odevzdaně sledoval Mistra mhouřícího oči v usilovném soustředění. Po dlouhé chvíli zvedl zrak k nebi, hvízdl a konečně opět promluvil. Žel o něčem úplně jiném, než Anst toužil.</p>
<p>„Pošleš hlídky po nejméně pěti šikovných chlapech do všech stran! Krotin a Ikur se vydají po mých stopách! Dělej!“ přikázal ostře. Počkal, až se hlavní cvičitel vydá požadované splnit, a rozběhl se opačným směrem. Za osadou se zastavil a znovu hvízdl.</p>
<p>Rah dosedla na připravené předloktí.</p>
<p>„Víš, kde je, zlato?“ podrbal Mistr meče černomodrou ptačí hruď. Somolí samice se na něho dívala zlatýma očima se zřejmou nedůvěrou.</p>
<p>„Musíš mě k Ave dovést, miláčku,“ domlouval jí vlídně. „Já nevidím tak dobře jako ty. Buď hodný ptáček a ukaž kde Ave je.“</p>
<p>Ptačí přítelkyně zarachotila zobákem.</p>
<p>„Dám ti, co budeš chtít. Jen mě honem doveď za Ave.“</p>
<p>Konečně se Rah rozhodla poslechnout i jiného než vlastní paní. Jemně klovla muže do zápěstí a vznesla se.</p>
<p>Neletěla ani vysoko ani rychle, přesto jí Mistr Bojovník stačil jen s obtížemi. Terén posetý houštinkami a zrádnými prohlubněmi pod tenkou vrstvou sněhu nebyl právě vhodný pro běžecké závody. Bojovník se probíjel kupředu co nejrychleji. Obrázek důvěrně známé tvářičky stažené zoufalstvím ho obíral o dech. Příliš časté ‚šťastné‘ náhody sice všímavému muži prozradily víc, než žákyně tušila, ale s tak nápadnou ukázkou se setkal poprvé. Byl si jist, že se k ní odhodlala až v nouzi nejvyšší. Konečně, stále platil zákaz opustit svévolně osadu a jednu zkušenost s jeho překročením měla za sebou. O opakování stála stěží.</p>
<p>Po dvou mílích se představa náhle rozplynula. Mistr Bojových Umění se rozběhl. Jestli volání přerušila smrt… Konečně cvičený sluch zachytil první zvuky bitky a trochu se mu ulevilo. Když se bojuje, je Ave pravděpodobně dosud živá a schopná udržet dýku.</p>
<p>Rah výstražně zaskřehotala a zakroužila nad rozlehlou skupinou keřů. Prodral se trnitou hradbou a povzbudivě křikl na dívku řádící mezi smečkou chlapů v kůži a kovu jako ztělesnění zkázy. Část lupičů se obrátila k novému soupeři. Těžký meč je rozhodil do všech stran. Mistr Bojovník kosil útočníky jako přezrálé obilí. I Ave koutkem oka obdivně zaznamenala zázračné znásobení paží ozbrojených vražedným ostřím. Během pěti minut nebylo s kým se bít. Ti, kteří náhodou neleželi na rudnoucím sněhu, bezhlavě prchali do úkrytu houštin.</p>
<p>Dívka spustila dýky, z nichž volně odkapávala krev, k zemi a ušklíbla se. „Hotový duch pomsty, Bojovníku! Málem jsem se tě …pryč!!“</p>
<p>Čaroděj bez váhání uskočil a svezl se na zem. Šorií šipka neškodně zapadla do protějšího keře. Druhá už přiletět nestačila. Dívka švihla zápěstím a ozval se chropot smrtelně zraněného člověka. Vzápětí se smýkala po břiše do nejbližšího křoviska. Proplazili se ven a teprve vstali. „Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Hm. A ty?“</p>
<p>Mistr meče krátce pohlédl k nebi. „Nechci ti radit, skřítě, ale raději zdvořile odpovídej a jinak mlč. Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Celkem ano. Krom hlavy. Jeden z těch šašků mě nepříjemně praštil kamenem z praku.“</p>
<p>„Ukaž.“</p>
<p>„Ty kate!“ Ave rychle ucukla nijak jemné péči. „Půjč mi ten omasit, než mě úplně dorazíš! Přece se nenechám takhle týrat! V pořádku.“ Potřásla zcelenou hlavou a vrátila čirý kámen Léčitelů v dřevěném osazení majiteli. „Všechno?“</p>
<p>Dívka vzhlédla. „Určitě tě zklamu, Bojovníku, ale nemůžeš mi ani nařezat. Omráčili mě u ohrady koní prakem a odvlekli, aniž se zeptali, jestli s nimi vůbec chci.“</p>
<p>„Teď mám tak myšlenky na výchovu!“ odsekl popuzeně. „Stejně jsi nenapravitelná! Co se stalo?“</p>
<p>„Vždyť to říkám,“ zvedla nos zřetelně dotčená chladným uvítáním. „Praštili mě do hlavy a odvlekli. Moc se zdrželi handrkováním, kdo si se mnou užije první, než mě dají Rumarovi, takže jsi stihl přiběhnout. Jak vidím, tak jen kvůli tomu, abys mi mohl vynadat.“</p>
<p>Mistr meče nabral vzduch, napočítal do šesti a shovívavě se usmál. „Zametala jsi s nimi hezky. Stačí?“</p>
<p>„Myslela jsem, že budeš rád a ty…“ fňukla lítostivě. „A to jsem dvěma schválně jen přesekla šlachy na nohách, aby ti všechno řekli.“ Čaroděj povzdechl. „Na chválení, obdivování a radování bude spousta času později, drzounku. Teď mi pěkně pověz všechno důležité. Ať se mi za měsíc nezatouláš znovu s celou bandou otrapů. Taková překvapení nemám rád, víš?“</p>
<p>Ave se znechuceně vzdala touhy vyloudit na tom kamenném obličeji aspoň střípek pochopení. „Poslal je sem Rumar z Vlákí,“ prozradila neochotně. „Měli nejdřív co nejvíc zpustošit Kraj, a pak nás dva dovléct k němu. Pomáhal jim i tvůj Haurat.“</p>
<p>„Vida, jak se nám to krásně vybarvuje. A dál?“</p>
<p>„To je všechno,“ odvrátila se zatvrzele.</p>
<p>Mistr meče rezignoval. „Dobře, skřítě. Jsem strašlivě překvapený, vyjevený, polykám na prázdno, mdloby čekají za keřem. Že jsem sebou ještě nepráskl, dává má nečitelnost, malichernost a špatné vychování. Trochu utěšit by tě snad mohlo odhodlání ještě dnes zaběhnout na Vlákí a probodnout bezmocného Rumara uprostřed tamního nádvoří. S patřičně dramatickým projevem ke všem přítomným pochopitelně. Otevře ti to pusu?“</p>
<p>„Jsi nesnesitelný! Úplně, dočista nemožný!“</p>
<p>Odměřeně přikývl. „Na půl osmnáctého roku jsi ohromně bystrá, příšerko. Málem jsem svá vlastní slova nepoznal.“</p>
<p>Utřela ho pohledem a sklapla. „Měla jsem strach,“ zamumlala omluvně. „Přece jen jich na jednu malou holku bylo dost.“</p>
<p>„Víc než dost. Nač tě Rumar potřeboval, řekli?“</p>
<p>„Nač asi?“ frkla ironicky. „Měl bys zavzpomínat, která z Hauratových žen si sáhla na život kvůli tvým očím, Bojovníku. Ti dva se o tebe přeplácejí.“</p>
<p>„Někdy příští týden si řekni o pohlavek. Teď, prosím, začni od začátku a drž se pravdy. Tvé komentáře jsou, samozřejmě, moc zajímavé, ale zatím počkají. Poslouchám.“</p>
<p>K jeho překvapení se Ave rozhodla dál nehádat. „Probrala jsem se asi míli za osadou,“ nasadila věcný tón. „Dál už jsem šla sama. Hned jsem se pokoušela zavolat Rah, ale nebyla dost blízko. Nemohla jsem dělat nic jiného než poslouchat a čekat. Tu bandu poskládali Rumar s Hauratem rovným dílem. Staré známosti. Nápad a placení ale spadají výhradně na Vlákí. Není zvláštní, kolik z té pustiny vydobyde?“ zamyslela se. „Čekala bych, že bez žoldáckého meče bude chroustat kůru. No nic. Napjaté to začalo být, když se začali hádat o psinu s mou maličkostí. Odplatu za tuhle urážku mi, doufám, neodepřeš! Rumar je můj! Naštěstí se Rah objevila včas, aby stačilo tu hádku jen protáhnout, takže jsem nemusela čarovat. Když jsem věděla, že se každou chvíli objevíš, spolehla jsem se na dýky. Nebyli moc dobří.“</p>
<p>„Všechno?“</p>
<p>„Ode mě ano. Ti dva za námi možná vědí víc.“</p>
<p>„Jsem přesvědčen, že se rozpomenou na spousty zajímavého,“ ujistil Mistr meče dívku zlověstně. „A pokud jde o Rumara, budeš se muset uskromnit, drzounku. Že jsem mu posledně nedokázal objasnit pravidla čestného souboje dostatečně jasně, je velká ostuda. Musím to napravit.“</p>
<p>„Dívat mě necháš?“</p>
<p>„Nemyslím, že to bude podívaná pro dívčí oči, drzounku.“</p>
<p>„A já myslím, že mu neprovedeš ani polovinu z toho, co mám v plánu já,“ ubezpečila ho jemně. „Taky už tě znám, Bojovníku. Tahle podívaná naopak nebude pro tvůj útlocitný zrak. Buď mi ho věnuješ, nebo mě aspoň vezmeš s sebou. Třetí cesta není.“</p>
<p>„Fuj!“ podíval se pohoršené. „Mstivost je moc ošklivá vlastnost, dívko. Rumarův trest bude přiměřený, i když se do toho nezapleteš. Mé slovo na to. Raději přemýšlej, jestli mi nemáš ještě něco povědět.“</p>
<p>„Nemám.“</p>
<p>„Tak to si na zprávy z Umrumu budeš muset počkat doma, drzounku.“</p>
<p>Tmavohnědé oči se znatelně rozšířily. „Ty bys mě tam vzal?“</p>
<p>„Záleží na tom. Dvě šikovné ruce navíc by se nám hodily, jenže těm tvým velí nebezpečně horká hlava. Nač mi bude Haurat v řetězech, když ho budu muset vyměnit za tvou svobodu?“</p>
<p>„Dám si pozor.“</p>
<p>„To je sice hezké, ale písklata v první bitvě často ztrácí přehled. Neber to zle, ale mám své zkušenosti. Dobrý úmysl nestačí.“</p>
<p>Ave zavrtěla hlavou a rozesmála se. „Jsi uličník, Bojovníku,“ prohlásila. „Věděla jsem, že to jen tak neprojde, ale že se snížíš k vydírání, mě nenapadlo. Ano, přivolala jsem tě já. Ano, dokážu to kdykoliv, nejvýš ale na dvě tři míle. Čím dál od tebe jsem, tím víc to totiž bolí a je zapotřebí se dokonale soustředit. A poslední ano, jde to i naopak, ovšem pouze se mnou. Ten dárek je ochoten poslouchat jen lidi, na kterých mi opravdu upřímně záleží a jim stejně tak na mně. To říkám hlavně proto, aby ses v noci nebudil hrůzou, že za pár let bude umět mluvit myšlenkami každý šarlatán. Podle všeho jsem jediná, kdo se o něj může dělit a to ještě hodně omezeně. Teď už jsi se mnou spokojen?“</p>
<p>Mistr Bojovník ukázal zuby ve svém pověstném úsměvu. „Teď musím přiznat, že jsi skoro tak báječná jako já, drzounku.“</p>
<p>„Stejně báječná!“ opravila ho okamžitě.</p>
<p>„Stejně ne, drzounku,“ vjel prsty do hustých vlasů něžně. „Ale skoro tak ano.“</p>
<p>Ave kupodivu zjistila, že nemá chuť přít se dál. Strach, únava a úleva vykonaly své. Zima ji roztřásala až do kostí. Bez rozpaků se přitiskla k krásně hřejícímu čaroději a zavřela oči. V uspokojujícím mlčení čekali na Krotina s Bcurem.</p>
<p>„Takže zítra ráno jedeme na Umrum a cestou zpět sebereme zbytek těch výtečníků,“ dokončil Mistr Bojovník zprávy od zajatců. „Nějaký dotaz?“</p>
<p>„Co bude s Ave?“ ozval se Krotin s poťouchlým úšklebkem.</p>
<p>„Co by s ní mělo být?“</p>
<p>„Pojede s námi?“</p>
<p>Pereas se pousmál. „Jestli se jí bude chtít, tak ano.“</p>
<p>Dívka stulená na kožešině u jeho nohou místo odpovědi frkla. Osm mužů se rozesmálo. Zvuk byl výmluvný. Ave za nimi poběží třeba pěšky.</p>
<p>„Ještě něco?“</p>
<p>„Kdy už jí konečně budu moci nařezat i já?“ nehodlal se Krotin vzdát.</p>
<p>Mistr Bojovník ho zdrtil pohledem. „Až ukončí výcvik!“</p>
<p>„A až se trochu naučíš zacházet s dýkou,“ doplnila Ave líně.</p>
<p>„Ty buď tak laskavá a mlč!“ zarazil ji Pereas suše. „Přece jen ti k nám ještě malý kousek chybí!“</p>
<p>Provokativně změřila očima vzdálenost mezi svou a jeho hlavou a přikývla. Shromáždění opět bez zábran vyprsklo a Mistr meče odevzdaně pokrčil rameny. „Asi jsi přece jen trochu ženská, když si nenecháš vzít poslední slovo. Tedy – hodinu po úsvitu u ohrady.“</p>
<p>„Poslyš, skřítě!“ strhl Mistr Bojovník žákyni zpět do úkrytu. „Máš sice za zadkem hned dva čaroděje, ale nejsme nijak žhaví nasazovat krk pro tvé hrdinství! Tak abych ti ten zadek nezmaloval!“</p>
<p>„Vždyť je sám!“ Ave si vytrvale brousila zuby na žoldáka popocházejícího mezi rozcestím a vyhlídkovým kamenem.</p>
<p>Pereas s Krotinem na sebe pohlédli s tichou rezignací v očích.</p>
<p>„Promiň, Peree,“ zahuhlal Krotin nezřetelně. „Šikovnost s dýkou opravdu není všechno.“</p>
<p>Mistr meče přikývl. „Nejhorší je, že ona není pitomá, jen líná myslet, když tu má nás.“</p>
<p>Ave je probodla očima, ale neřekla nic. Konečně voják opravdu na někoho čekal dost zřetelně. V lepším případě by jeho odstraněním předčasně upozornili příchozí na něco zvláštního, v nejhorším by zlomyslný osud přivedl čekané posily přímo k boji. Jenže dívku dnes dýky v úchytech doslova pálily.</p>
<p>„Někdo jde,“ upozornila mrzutě.</p>
<p>Mistr Bojovník jí bez okolků přitiskl tvář do sněhu, div se neudusila. Poslušně se odmlčela a myslela si své. Žoldnéř sotva tři kroky od nich byl příliš zaujat třemi poutníky na cestě, aby ho vyrušilo něco tiššího než opilé hulákání.</p>
<p>Opatrnost Bojovníků se však vyplatila. Rozhovor, který vyslechli, byl velmi zajímavý. Po vypuštění všech hrubostí si Ave stačilo pamatovat, že k Hauratovi z Umrumu se připojili i čtyři další páni z Kraje. Zásobovali bandu jídlem a skrývali ji před pátrajícími Bojovníky. Tím byla nevystopovatelnost dostatečně objasněná. Obzvlášť dívku potěšila zpráva, že po včerejší bitce zůstalo na svobodě všehovšudy sedm členů tlupy.</p>
<p>„Ten s modrým šátkem a ten vpravo,“ naklonil se Mistr meče až k ní. „Dáš nám dvě vteřiny.“</p>
<p>S povzdechem přikývla a sáhla po čepelích. Házení začínalo být trochu nudné. Teď ovšem nebyl správný čas na tvrdohlavost. Toto nebyla žádná legrace, ale běžná práce Bojovníků. Sebemenší známka odporu proti příkazům by se zle nevyplatila.</p>
<p>Ave počkala, až čarodějové s připravenými meči seskočí mezi překvapenou čtveřici, a dvěma pohyby předloktí odstranila určené oběti. Znechuceně sledovala mistrovskou tercii, jíž Pereas odzbrojil původního čekatele na zprávy. Krotin se se zjizveným hromotlukem nijak nemazlil a probodl mu krk.</p>
<p>Dívka seběhla na cestu a posbírala své zbraně. Špičkou střevíce ťukla do mrtvoly. „Škoda, že nebyl můj, Krotine!“ ušklíbla se kysele. „Odešel mi s nesplaceným vroubkem.“</p>
<p>„Bylo mi potěšením tě zastoupit, žákyňko!“</p>
<p>Ave zamžikala a odvrátila se. Stejnými slovy by se vyjádřil Helar, černovlasý usměvavý Bojovník. Zahnala chmurné myšlenky a věnovala pozornost zajatci. Buď byl neuvěřitelně zatvrzelý nebo ho hrůza připravila o řeč. Asi to druhé, hlasité cvakání zubů znělo na pět sáhů. Pereova marná snaha z vojáka něco vyrazit zahnala rozmrzelost, že ji zase nechali vlastně mimo boj. S pobaveným úsměvem popošla blíž.</p>
<p>Vnucovat se nemínila, ale na požádání byla ochotná výslech přivést k zdárnějšími směru.</p>
<p>„No tak to zkus,“ uvolnil jí místo Mistr meče. Nepotřeboval se ani ohlédnout, aby poznal, co žákyni běží hlavou.</p>
<p>Ave se nedotčeně sklonila k posedlému zajatci. „Přestaň se třást,“ naladila hlas do tlumeného konejšení. „Čeho se bojíš? Nikdo ti neubližuje. Chceme jen vědět několik maličkostí. Tak už se neboj,“ broukala hebounce.</p>
<p>Pozvolna podléhal kouzlu mazlivého altu.</p>
<p>„Budeš hodný, viď?“ vemlouvala mu dívka trpělivě. „Pěkně nám odpovíš. Nechceš nikoho nutit k ošklivému jednání. Budeš milý, šikovný kluk.“</p>
<p>Žoldák dokonale spoutaný Uměním Slova přikývl. Ave se narovnala a gestem naznačila, že je možné se ptát.</p>
<p>„Mluv!“ vyjela kovově, když první otázka nevyvolala žádanou reakci.</p>
<p>Vyhrkl odpověď, aniž si vůbec uvědomil jak.</p>
<p>„Budeš mluvit!“ dodala dívka zvláštním cinkavým tónem a ustoupila. Víc jí nebylo třeba. Voják byl pod vlivem příkazu nejméně na deset minut zbaven vlastní vůle. Po krátké chvíli věděli, co potřebovali, a pokojně odešli. Spoutaný žoldnéř dál zpitoměle pokyvoval hlavou a cosi brumlal.</p>
<p>„Vezmi mě dovnitř!“ zatahala Ave Perea za plášť.</p>
<p>Pobaveně se ohlédl. „K čemu bys tam byla?“</p>
<p>„Jako živá připomínka, aby si raději nezačínal.“</p>
<p>„Že by tě nadchlo, kdyby se rovnou vzdal?!“ žasl poťouchle.</p>
<p>„Ten se jen tak nevzdá!“ mávla rukou bezstarostně. „Ale určitě by dostal strach!“</p>
<p>„Z tebe, to určitě! Krotine!“</p>
<p>Plavovlasý Bojovník se tázavě otočil.</p>
<p>„Maličká touží vyděsit Haurata osobně,“ prozradil Mistr Bojovník nevzrušeně. „Tak ji pořádně hlídej. A kdyby si nechtěla dát říct…“ doplnil příkaz jednoznačným posunkem a oba čarodějové se spiklenecky ušklíbli.</p>
<p>Ave znechuceně frkla a poddala se.</p>
<p>Mistr meče tedy odešel na Umrum pouze v doprovodu Nivena a Priase. Zbytek výpravy se zastavil kousek od dřevěné tvrze a čekal na výsledek jednání. Ave krůček stranou upřeně sledovala palisádu dvorce. Krotin se pousmál. Doby, kdy i jemu bouřila krev každá potyčka, nebyly tak vzdálené. Ještě se pamatoval. Žákyňka nepochybně trne, aby se ten lump nakonec snad opravdu nevzdal a ona o tu psinu nepřišla. Žákyňka trnula, aby ji ten syčák zbaběle nepřipravil o psinu a navíc v koutečku srdce tišila strach o Mistra Bojovníka. Byl sice nejlepším rváčem Pásma, ale tím před ním byly už desítky jiných. Chladnému kovu je lhostejné koho zabíjí. A osud je rozmarný vládce lidského pachtění.</p>
<p>„Jdeme!“ ozval se Krotin, když nad palisádou vykvetl oranžový sloup smluveného znamení. Sedm mužů a jedna téměř žena se rozběhlo k tvrzi hájené třemi desítkami žoldnéřů a přibližně stejným počtem čeledě. Navíc Umrum hlídala smečka šedých rdousičů. Nepoměr zněl neskutečně drze. Nebýt ovšem maličkosti, že mezi útočníky bylo sedm čarodějů Bojovníků. To se v útoku rovnalo padesátce vojáků. Tři cvičitelé a jedna žákyně schopnostmi někde mezi úrovní obou skupin. Haurat měl jen malou naději odolat.</p>
<p>„Vlky, žákyňko!“ vyhodil Krotin Ave na široký stupeň pro hlídku.</p>
<p>Překvapivě se rozhodla pro šorií šipky. Bylo jí líto plýtvat čepelemi na zvířata.</p>
<p>Ti z obránců, kteří si všimli štíhlé dívky v temně zeleném plášti, pocítili údiv, strach a obdiv zároveň. Levou rukou obsluhovala píšťalu s jedovatými hroty a druhou v pravidelných rozestupech vypouštěla stříbřité blesky zmaru. Teprve když se vypořádala s šelmami, vytáhla z bandalíru krátký meč a s rozjařeným výsknutím seskočila do dvorce Mistr Bojovník mohl být spokojený. Ještě před rokem by si stejným skokem Ave srazila hlavu. V této chvíli náraz přirozeně rozložila do stran a s mečem v spojených dlaních přijala výzvu hned tří soupeřů S drobným úsměvem odrazila útok prvního, druhému ladným pohybem proťala hrdlo a půldruhá otočkou se vrátila na původní místo Bez váhání zaútočila dřív, než se některý z těch dvou vzpamatoval.</p>
<p>Svět se zúžil na desítky svištících ostří. Ave se precizními obraty probíjela k svému cíli a po delší chvíli naplnila touhu posledních měsíců. Stála po boku Mistra meče jako rovnocenný partner. To znamenalo hodně. Krátký a těžký meč opisovaly stejně půvabné křivky, stejně účelně se pohybovala dvě těla. Mistr Bojových Umění vskutku měl důvod k spokojenému svitu modrých očí.</p>
<p>Po další dlouhé chvíli Ave zjistila, že nemá dost místa pro otočku. Pobaveně se ušklíbla. Prostě je tu moc mrtvol na malém prostoru Rozhodla se, že přišla ta pravá chvíle pro odpozorovaný trik. Očima vyhledala vhodné partnery, upoutala jejich pozornost a zlomek chvíle předstírala ztrátu rovnováhy. Úslužně splnili, co od nich požadovala a postavili se do příhodného zákrytu. Probodla oba jednou ranou, meč zanechala v hroutících se tělech a sáhla po dýkách.</p>
<p>Vyznávané zbraně v rukou, vpadla mezi prořídlé obránce jako bouře. Čarodějové jí nebránili, odkláněli příliš nebezpečné meče a jinak nechali dívku řádit po libosti. Ave s jistým podivením zjistila, že vůbec nemyslí na to, co dělá. Jen s nadhledem pozorovala okolí a tělo pracovalo samo. Bylo to opojné jako podzemní dranta. Lahodná chuť a čistá hlava. Pochopila, že právě toto ji spojuje s Bojovníky navždy. Nebyla to hra, nebyla to zábava, byla to práce. Uspokojující krásná a milovaná, ale práce. Zachytila pohled modrých očí a nepatrně přikývla.</p>
<p>Boj začal skomírat. Několik málo přeživších obránců bezmocně stalo u dřevěné hradby. Mezi nimi i Haurat s Kratinovým mečem pod bradou. Mistr Bojovník přeletěl pohledem krvavou scenérii Ave právě skončila s posledním tvrdohlavcem a vydala se sbírat své čepele. Krom ní se na bojišti pohybovali už jen Bojovníci čistící zbraně o pláště padlých. Mírně přikývl a zamířil k sinalému pánu čerstvě ustanoveného pohřebiště.</p>
<p>„Možná se ti má nabídka rozležela v hlavě, Haurate,“ poznamenal lehce. „Nechci ti, samozřejmě, nic vnucovat, ale snad by neškodilo se nad ni ještě jednou zamyslet. Tři minuty.“ Tichý hlas náhle zledověl. „Pak tě vlastnoručně pověsím za uši támhle na tu vížku. Závazně.“</p>
<p>„Peree?“</p>
<p>Ikur na opačné straně dvorce zvedl ruku v přivolávacím gestu.</p>
<p>„Podívej. Není to zajímavé?“ ukázal na zkroucenou mrtvolu zpola zasypanou sesutým sáhem polen. „Kde k němu asi tak mohl přijít?“</p>
<p>Mistr meče ocenil žlutý nádech pokožky patrný i přes šedavý závoj smrti, odhrnul rty ze zbroušených zubů a zadumaně si otřel ruce.</p>
<p>„Nevím. Ale zeptám se.“</p>
<p>„Na co?“</p>
<p>„Na pozoruhodný odkrok po královském dvojdoteku, pískle!“ utrhl se na nevítaného zvědavce, aniž otočil hlavu. „Málem jsi mě porazila!“</p>
<p>„Pch.“</p>
<p>„O té ohavnosti s třetí dýkou nemluvě. Ať se Prias s Nivenem poohlédnou v domě. A zajdi se podívat za Mirasem. Nechceme se tu nechat zamknout, že?“</p>
<p>Ave se pokusila prodrat očima pod čarodějovým ramenem, ale hrozivý pohyb dlaně ji od úmyslu odradil. Posloužila tedy druhým pch a ztratila se.</p>
<p>Ikur zhluboka nadechl. „Začínám mít pocit, že nás v blízké budoucnosti čeká hromada práce,“ podotkl bez nadšení. „Ještě, že štěně už kouše docela pěkně.“</p>
<p>„Jistě si rádo vyzkouší zuby i na tobě,“ odvrátil se Mistr Bojovník od mrtvoly konečně. „Tohle někam ukliď. Nenápadně. Vysvětlil ti už někdo, co to slovo znamená?“</p>
<p>„Před léty to jeden zkusil,“ ušklíbl se tmavovlasý čaroděj. Divně mu u toho bublalo v krku. „Nechci být dotěrný, Peree, ale většinou se snažím vědět, proč riskuju život. Vlastně bych měl říct, že jsou-1i ve hře Sivertové, na tom trvám. Dost tvrdohlavě.“</p>
<p>„Ano“ Modré oči nebezpečně zajiskřily. „Tak zlikviduj tenhle hnus a zkus použít uši, Bojovníku. Až tě poženu do ztracené bitvy, dám ti vědět. Spolehni se.“</p>
<p>„MNĚ Ave nevadí, Peree. Příjemnou společnici si sice představuji jinak, ale v cechu je milá.“</p>
<p>„Jsi shovívavější než ona,“ Mistr meče hodil hlavou k nežádoucím ostatkům a důstojně se odebral zpět k zajatci.</p>
<p>„Tvé tři minuty jsou pryč, Haurate,“ oznámil zdvořile. „Rozhodl ses.“</p>
<p>Sebejistota vzpurného pána zatím poklesla. Maličko znuděná lhostejnost ledabyle se poflakujících vítězů dávala znát, že v jejich očích není tak důležitou figurkou, jak si představoval. Věci z toho vyplývající Hauratovi zrychlily dech. Nechtěl viset za uši z otevřené věžky.</p>
<p>„Najal mě Rumar z Vlákí.“</p>
<p>Bojovník nehnutě vyčkával.</p>
<p>Haurat se kousl do rtu. „Pane.“</p>
<p>Pereovi nepatrně cuklo v koutcích. Na formalitách trvat nemínil</p>
<p>„Najal tě Rumar z Vlákí,“ pobídl znejistělého pána klidně. „Co dál?“</p>
<p>„Dál? No… poslal pár chlapů a žold pro další.“</p>
<p>„Hmmm.“</p>
<p>„Sliboval dvakrát tolik, když dostane tu holku živou.“</p>
<p>„Za mrtvou jednou tolik. A za každý palec zlatý.“</p>
<p>„Tvůj mu přidám nádavkem.“</p>
<p>Haurat těžce polkl a odmlčel se. Vlídný tón poznámku zbarvil příchutí prostého oznámení. Mimoděk předmětné prsty schoval v pěstích.</p>
<p>Mistr meče se usmál. „Tohle ještě není soudčí sezení, Haurate Nemusíš čekat na vyzvání před každou větou,“ upozornil přívětivě</p>
<p>„Co ještě chcete vědět?“</p>
<p>„Například proč Rumar tak hrozně touží poničit mi Kraj.“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>„A co slíbil za mě, víš?“</p>
<p>Na tuto otázku se Bojovník hlasité odpovědi nedočkal. Nenávistný lesk zajatcova pohledu však byl výmluvný. Pokrčil rameny</p>
<p>„Přesné místo zbytku té bandy.“</p>
<p>Nic.</p>
<p>„Kdo z mých lidí ještě spolupracuje s Rumarem?“ Ticho.</p>
<p>„Ví už Rumar, co se stalo včera?“ Pereas i tentokrát vychovaně počkal, než kývl na Krotina.</p>
<p>„Prohledat, spoutat, obojek. Za půl hodiny jedeme.“</p>
<p>Plavovlasý Bojovník se zazubil a ochotně sáhl do první kapsy. „Ať se propadnu, jestli tohle zlato pochází z východu,“ prohlásil vzápětí nad hrstí lesklého kovu. „Rumar musí být vlivné příznivce, když smí dolovat za Roklinou.“</p>
<p>„Cože?!“ Mistr meče shrábl několik mincí a důkladně je studoval Barva kovu, dvojí ražba, drobná vypouklina uprostřed. Pevně semkl rty, potlačujíc vlnu vražedného hněvu. Ghorielijské zlato Krví prosáklý kov za nevinné životy. Vzhlédl.</p>
<p>„Zmýlil jsem se, Krotine,“ řekl suše. „Provaz.“</p>
<p>„Prosím?!“</p>
<p>„Přines provaz. Pět sáhů stačí. Okamžitě.“</p>
<p>Mladší Bojovník přešlápl. „Je zemanského rodu, Peree,“ připomněl mírně.</p>
<p>Modré oči se zvolna stočily ke kulaté tváři. „Vím.“</p>
<p>„Nemůžeš ho jen tak…“</p>
<p>„Myslíš?“</p>
<p>„Poštveš proti sobě urozené celého Pásma!“</p>
<p>Pereův úsměv byl výzvou všem ledovcům všehomíra. „No a?“</p>
<p>„V takovém stavu jsem tě jaktěživo neviděl! Choval ses jako pomatený! Ještě chvíli a hodil jsem tě do studny! Taková pitomost! Vůbec jsi to nebyl ty!“ Ave, pro tentokrát si k ohromné potěše ostatních zvolivší Krotinův klín k jedinému uznávanému způsobu jízdy, ho neúnavně povzbuzovala všemi prostředky. Nebylo jisté, zda modrookého Bojovníka ve vedlejším sedle víc nadzvedávají obdivné výkřiky a zářivé úsměvy nebo Krotinovo láteření. V každém případě se tvářil značně kysele a pokusy o únik v zárodku mařené nadšeným obecenstvem už počtem převýšily obyvatele středního mraveniště. Krotin, vědom si všeobecné podpory, svému Mistrovi dával těžké kapky.</p>
<p>„Opravdu se těším, až nám na setkání misterialu budeš kázat o odpovědnosti a podobně!“ bušil do přítele bez zábran. „Dokážeš si představit, co by to s Pásmem udělalo?! Jediným rozhodnutím jsi z nás všech mohl udělat lovnou zvěř! Ze slova Bojovník sprostou nadávku! Jsi nebezpečný šílenec! Nezodpovědný blázen je pro tebe lichotka! Víš, čeho lituju?! Že si nemůžu ani nikde postěžovat! Každému bych byl za pitomce, že poslouchám takovou stvůru! Ty jsi skrytý vrah, Peree! Máš vůbec nějaké zdůvodnění, co tě to popadlo?!“</p>
<p>„Přeskočilo mi z vás v hlavě. Taková sebranka by zbláznila kdekoho.“</p>
<p>„Všehomír s námi! Kdoví, co stihneš napáchat, než seženeme všechny Putující! Klidně můžeš vyhlásit válku Antelunu nebo se pustit do obléhání Ulierty! Koneckonců, O’ndrom také není špatná pevnost. Třeba si přes něj vysloužíš místo v legendách. Jako největší osel v mistrovském křesle. JAK tě mohlo napadnout chtít Haurata pověsit?!!“</p>
<p>Ave se na okamžik vyděsila, že Pereovi skutečně přeskočilo. Vražedný pohled, jimž Krotina obšťastnil, div nepodpálil les.</p>
<p>„Možná jsi to přehlédl, ale chtěl jsem ho zabít,“ řekl však docela vyrovnaně. „Přes dva týdny sprostě vybíjel MÉ osadníky. ONI byli lovnou zvěří a já jsem je nedokázal ochránit. Prodal jejich životy za ghorielijské zlato. Byl odhodlaný prodat i dva z nás, aby se mohl těšit zlatým pokladem. Jsem pária a Haurat mi propadl do moci. Právo odsoudit ho mi snad neupřeš!“</p>
<p>„Dokonce ani právo vykonat na místě popravu, i když nepamatuju, že bys ho využil. ALE NE PROVAZEM, ty blázne! NIKDO nemůže urozenému jednoduše hodit na krk oprátku! Pária, Mistr Bojových Umění… nikdo! Zatraceně, měl jsi meč, dýku…“</p>
<p>„MŮJ MEČ?!“</p>
<p>Krotin vztekle trhl rameny a odvrátil se. Dnešek jeho vírou v Pereův zdravý rozum už otřásl dostatečně. Nehodlal se dobrat spolehlivého důkazu, že slouží pod nenápadným šílencem. Beztak za to může ta pitomá holka. I když… vlastně si tak trochu vyměnili úlohy. Pereas vyváděl jako posedlý a byla to právě vracející se Ave, kdo vypjatou situaci rozťal. Pravda, trochu drasticky, ale zato s konečnou platností. Sotva pochopila, oč ve stále vzrušenějším hovoru běží, jednoduše vytáhla dýku a z deseti kroků ji Hauratovi hodila přímo do srdce. Spravedlnost byla vykonána, spor rázem bezpředmětný a mohli vypadnout.</p>
<p>„Jaké ghorielijské zlato, Krotine?“</p>
<p>Nevrle se na dívku podíval. Haurat byla jedna věc a nevyzpytatelný chlap v křesle Mistra druhá. Kdyby to aspoň bylo normální… no, prostě, kdyby Perea zajímala její přirozenost. Přišlo by to, odešlo a hotovo. Jenže Krotin se svým šibalským pochechtáváním a širokým srdcem také rád pytlačil v cizích ložnicích a o zákrutech lidských srdcí věděl své. Ti dva se měli rádi, dokonce víc, než bylo možné spolknout bez úžasu, ale s přirozeností to nemělo nic společného. Moc tomu nerozuměl, nicméně jedno bylo jasné. Ave z Pereova srdce nezmizí ani na mostě odcházení. Dál zatím úvahy pro jistotu nepustil.</p>
<p>„Chceš podíl, žákyňko?“ ušklíbl se. „Leží v blátě umrumského dvora. Vrátíš se sama, nebo potřebuješ doprovod?“</p>
<p>„Nebuď sprostý. Kde se tam vzalo?“</p>
<p>„Z Hauratových kapes. Nejspíš tušil, že všechno nepůjde úplně hladce.“</p>
<p>Ave se uznale zahihňala. Krotin zrádného pána lapil v bráně při poněkud nedůstojném pokusu tiše zmizet. Haurat plazící se po čtyřech měl svůj půvab.</p>
<p>„Kde k němu přišel pověděl?“ zajímala se rychle, než Bojovníkova vlídnost vyprchá.</p>
<p>„Od Rumara. Když už jsme u Vlákí, žákyňko, co ty jsi mu vlastně spískala, že po tobě tak touží?“</p>
<p>„Přestřílela jsem ho na Bizumském klání.“</p>
<p>„A co má být?“</p>
<p>„Nelíbilo se mu to,“ usmála se dívka na zmateného čaroděje shovívavě. „Vzpomínáš na náš souboj v létě, Bojovníku? Taky jsi nebyl zrovna nadšený výsledkem bez vítěze. Malá holka a zasvěcený Bojovník, považ! Rumar navíc nevěděl, kdo jsem, ani s kým jsem přijela. Tak si na mě zkusil počíhat a Pereas mu pak věnoval tu malou kletbičku, díky které už nikdy nedokáže zvednout ruku ve zlém proti člověku.“</p>
<p>„Víš, že jsi moc nebezpečná potvora, žákyňko?“</p>
<p>Pobaveně se zachechtala a poposedla. „Chci k Pereovi. Ten tvůj vybíjený opasek strašně tlačí.“</p>
<p>„Jak zní tvá vůle, šeredná princezno.“ Bojovník srovnal Tulonův krok s Mamiiným a lehce dívku přenesl do zvolené náruče. Odměnila ho zářivým úsměvem a vznešeným gestem propustila.</p>
<p>„Jdeš mi také trochu polichotit, skřítě?“</p>
<p>„Kdepak. Na tuhle práci je Krotin mnohem vhodnější. Šlo mu to skvěle, nepřipadá ti?“</p>
<p>„Nebyl špatný,“ připustil Mistr meče nevzrušeně. „I když chvílemi trochu moc křičel. To ubírá šťávu. Tak copak ze mě chceš vyrazit? Svěř se.“</p>
<p>„Haurat prý byl zásobený krvavým zlatem.“</p>
<p>„Byl.“</p>
<p>„A tebe nadzvedlo právě to zlato.“</p>
<p>Zkoumavě po dívce blýskl očima. „Odvážná úvaha, drzounku,“ poznamenal nicméně klidně. „Téměř stovka pobitých osadníků není nic?“</p>
<p>„Je. Ale o těch jsi věděl už předtím. A vyletěl jsi až po tom pokladu. Aspoň jsem to tak vyrozuměla. Mýlím se?“</p>
<p>Mladý Bojovník utajil povzdech a lehce přikývl. „Nedáš pokoj, dokud ti neřeknu všechno, co?“</p>
<p>„Všechno ne. Jen tolik, abych pochopila, oč šlo doopravdy.“</p>
<p>„Není to milé povídání, drzounku.“</p>
<p>„A které z tvých povídání milé je, Bojovníku?“ pousmála se. „V čem byl ten zádrhel?“</p>
<p>„Ve dvou malých zářezech nad korunou, drzounku. Ty mince byly původně raženy v Temných jeskyních. Roklinští raziči se postarali až o potřebnou úpravu.“</p>
<p>„Veliký všehomíre!“ Ave pobledla. Zlato temných stvůr svazující lidskou vůli nenasytnou touhou mít ho stále víc. Kdo přijal jediný kousek, sám o sobě se z jeho pout už nevymanil. V Krajích slunce se ve větším množství téměř neobjevovalo, čaromocní své území před vyslanci zášti urputně hájili. Jistě, vak nenápadného poutníka několik mincí skryl snadno, ale že by někdo mohl na Vlákí otevřeně dopravit takové množství, aby Rumar své pomocníky dobrovolně vyplácel právě ghorielijskými penězi, nepřicházelo v úvahu.</p>
<p>„Tak daleko by přece nešel!“ hlesla uboze. „Nemůže mě přece nenávidět tak moc!“</p>
<p>Mistr meče potřásl hlavou. „Vzala jsi mu to nejcennější, co měl, drzounku. Může. Já se spíš ptám, jak dokázal tak rychle přesvědčit jih, aby mu v jeho soukromé zášti pomohl. Od Bizumu uplynulo stěží pět měsíců, z toho tři týdny jsi byla nemocná a on v poutech. Další čtyři potřeboval na zajištění lidí, vyjednávání a tak dál. Zbývají tři měsíce, nejvýš půlčtvrtého. To je hodně málo. Co tě napadá?“</p>
<p>„Že věděl, kam jít.“</p>
<p>„Nebo ten někdo naopak přišel za ním. Oboustranně výhodná dohoda. Rumar dostane…“</p>
<p>„Mou hlavu a onen někdo vlivného stoupence,“ vzdychla Ave odevzdaně. Práce Bojovníků uměla být pěkně ošklivá. V hlubokém znechucení docela přehlédla Pereovo podivné odmlčení uprostřed věty. „Co s tím chceš udělat?“</p>
<p>„S Rumarem nebo s tebou?“</p>
<p>Dívka se zašklebila. „S oběma. Ale zvlášť, prosím.“</p>
<p>„Rumarovi oznámím, ať chystá slavnost, že přijíždím. A pokud jde o tebe – kde jsou ti zbývající dva do počtu víš, takže chci vidět, jak si s nimi poradíš. Svým způsobem nás máš na povel už delší dobu, takže se nediv, kdyby někdo žádnou změnu ve velení nezaznamenal.“</p>
<p>„Ty mi je dáváš?!“</p>
<p>Pereas se konečně pousmál. „Tak bych to nepopsal, drzounku. Dávám ti na výběr, jak zajistíš jejich zneškodnění. Utečou-li ti, vezmu si velení zpět a ty se nebudeš muset loučit s Rah.“</p>
<p>„Hvězdné dálavy, co s tím má zase společného Rah?“ zaúpěla už dočista zničeně. Počet překvapení schopných natěsnat se do pouhých dvou hodin zle dotíral na její dosud bezstarostnou víru v pevnou řídící ruku osudu.</p>
<p>„Rah Devara najde mnohem rychleji než mí poslové,“ přihodil Mistr meče bez okolků další. „Do týdne ji máš zpět.“</p>
<p>„A nač rychle potřebuješ Devara mi prozradíš také?“</p>
<p>„Já na nic. Ale ty potřebuješ důstojného soupeře s krátkým mečem.“</p>
<p>Na to Ave už jen vytřeštila oči a další půlhodinu mlčela jako zařezaná. Dobře si pamatovala Devarova slova při loučení. „Uvidíme se při závěrečných soubojích, Ave. A pak se s Devarem napiješ rudého vína.“</p>
<p>Čas učení u Mistra Bojových Umění se nachýlil ke konci.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>11. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Máš chvilku čas?“</p>
<p>Vysoký, světlovlasý muž se ohlédl. „Proč?“ zajímal se klidně.</p>
<p>„Něco bych ti ukázal,“ ušklíbla se kulatá tvář příchozího. Stříbrné přezky opasků obou mužů prozrazovaly příslušnost ke Klanu Mu a těžké meče v závěsech napovídaly na Bojovníky. I když to nemusela být pravda. Těžké meče nosilo i několik jiných čarodějů.</p>
<p>„Je to důležité?“</p>
<p>„Ani ne tak důležité, jako ohromná psina,“ ujišťoval plavovlasý čaroděj poťouchle.</p>
<p>Vyšší z dvojice tedy pokrčil rameny a nechal se vést rušným tržištěm k vyvýšenému stupni, kde předváděli své triky kejklíři, bardi a vůbec všechna cháska vesele putující mezi lidnatými místy, aby si nechala zaplatit za trochu poskytnuté zábavy. Pověstný Brulunský trh lákal kde koho. Potulné baviče, trhovce, handlíře, kramáře, hospodyňky, sedláky, falešné hráče vrhcábů a listisy, pány i žebráky, kapsáře, taškáře, povětrnice a také kavky odcházející s prázdnými kapsami a pláčem. Zkrátka každého, kdo má rád lidské hemžení a je pro něj ochoten strpět zápach kyselého vína, zpocených těl, dobytka a riziko zájmu nepříliš poctivých cechů. Většinu čarodějů trh nevábil, ale Bojovníci tu nebyli pro zábavu. Hlídali nenechavé prsty před nadměrnou hbitostí, tišili spory hlav rozpálených vínem a pivem, střežili aspoň trochu klidu pro nešťastné obyvatele pár dní převelice rušného městečka. Nehýřili přitom nadšením, nicméně tu byli potřební. Na nudu si stěžovat v žádném případě nemohli.</p>
<p>„Vidíš?“ ukázal plavý čaroděj na zápasníky předvádějící se dychtivému obecenstvu.</p>
<p>Druhého Bojovníka nabídnutý pohled zřejmě vyvedl z míry. Dlouhou chvíli jen mlčky zíral na nerovné soupeře. Ne sám. Chlap, který mohl krotit medvědy holýma rukama, stál proti útlému stvoření v mužských šatech, což přirozenost mladičké zápasnice nijak nezastíralo. Lehce zvlněné, husté vlasy měla propletené tenoučkou stříbrnou čelenkou a s hromotlukem k obrovské potěše přihlížejících zametala ukázkovým způsobem. Světlovlasý čaroděj stiskl rty. „Skvělé!“ ucedil suše. „Měl jsi pravdu, Krotine! Tenhle pohled za pár kroků stojí.“</p>
<p>„Není nádherná?“ zachechtal se oslovený spokojeně. „Můžeš být na svého žáka opravdu hrdý, Peree! Taková práce se hned tak nevidí!“</p>
<p>Mistr Bojovník ho probodl očima a zvolna se začal probíjet davem k zápasišti. Dívka mezi tím složila soupeře na prkna a čekala dalšího vyzyvatele. Čaroděj svůj postup znatelně zrychlil, ale nebylo mu to nic platné. Mužů toužících zkusit štěstí proti pozoruhodné dívce tu bylo mnohem víc. Než se Bojovník propracoval dostatečně blízko, přijala výzvu snědého lamželeza s rukama jako lopaty. Musel vážit téměř dvakrát tolik, co dívka. Přesto zatím bojovali nerozhodně.</p>
<p>Čaroděj konečně dospěl k cíli a pohodlně se opřel o prkennou dlážku stupně. Všimla si ho téměř okamžitě. Zřetelně zakolísala. Její soupeř se nabízené šance bez váhání chopil, ale zasáhl jen vzduch. Dívka se úderu vyhnula elegantní otočkou a ustoupila. Čaroděj se lehce vyhoupl nahoru.</p>
<p>„Jestlipak víš, s kým tu zápasíš?“ zeptal se překvapeného muže.</p>
<p>„Nevím, pane. Snad to také není čarodějka?!“ lekl se zápasník upřímně.</p>
<p>„Kdepak čarodějka,“ usmál se světlovlasý Bojovník vlídně. „Takoví, co se předvádějí na trzích, mezi námi nemají co dělat. Tohle je jen jedna malá drzá holka, která od nás pochytila pár triků a teď se snaží získat trochu slávy. Žákyňka moudrosti, která miluje všeobecnou pozornost. A takové touhy čarodějové plní na místě.“</p>
<p>Přihlížející bouřlivě ocenili nečekané zpestření, které Bojovník do podívané vnesl. Bez dalšího mladinkou rváčku přehnul přes koleno a důkladně jí naplácal.</p>
<p>„Jauvej!“ vzlykla, když ji pustil. „Přestávám si být jistá, že hledám právě tebe, Bojovníku!“</p>
<p>„Ale?!“ žasl upřímně. „A to jsi mě chtěla přilákat touhle podívanou?! Vím o lepších způsobech!“</p>
<p>„Já také,“ souhlasila s povzdechem. „Ale jinak jsem tu skutečně za tebou.“</p>
<p>„To mi ohromně lichotí. Pojď!“</p>
<p>Seskočili dolů a prošli ochotně vytvořenou uličkou ke Kratinovi. Uvítal je širokým úsměvem. „Tak vřelé setkání jsem už dlouho neviděl!“ prohlásil uznale.</p>
<p>Ave ho probodla očima. „Máš o čem povídat, až ti dojdou hrdinské historky, Bojovníku!“ odsekla jízlivě a obrátila se zpět k Pereovi. „Máš pro mě chvilku čas? Ráda bych se dostala domů co nejdřív.“</p>
<p>„Oč jde?“</p>
<p>„Tady ne,“ odmítla rozhodně. „Je to povídání na trochu méně navštěvované místo.“</p>
<p>Mistr Bojovník povytáhl obočí. „Začínáš mě zajímat, drzounku,“ připustil mírně. „Chceš s sebou i Kratina nebo se spokojíš mou maličkostí?“</p>
<p>Dívka předvedla nádherný úsměv. „To záleží na tom, jestli mu věříš, Mistře meče. Já bych neriskovala, ale nechám to na tobě.“</p>
<p>Plavovlasý Bojovník rázem ztratil dobrou náladu. „To si budu pamatovat, žákyňko!“ shlédl na ni pohoršené. „Klidně dokončím, co Pereas začal!“</p>
<p>„Jestli se nechám,“ upozornila přívětivě. „Chcete to slyšet nebo mám zase jít?“</p>
<p>„Přestaň provokovat, skřítě,“ pousmál se Mistr meče. „Stačí ti tichý koutek?“</p>
<p>„Jak moc tichý?“ zajímala se obezřetně.</p>
<p>„Dost, aby tě nikdo neslyšel, až si s tebou Krotin začne vyřizovat dluhy!“</p>
<p>Ave se nedotčeně zazubila a přikývla. „V tom případě by to stačit mohlo, Bojovníci,“ souhlasila spokojeně. Vždycky se jí moc líbilo, když někdo skřípěl zuby pro štiplavou poznámku.</p>
<p>„Takže stručně řečeno, dnes se v putyce U černé kočky má semlít něco málo zajímavých zpráv z jihu,“ shrnul Pereas nijak dlouhé vyprávění.</p>
<p>Přikývla. „Nejdřív mi připadalo jako dobrý nápad zajít tam sama, ale pak mě to nějak přešlo. Netoužím po hrdinství. Na to jsou tu povolanější,“ ušklíbla se na Kratina významně. Vrátil jí vlažný úsměv. Novinky ho obraly o pěknou část spokojenosti se životem. Bouřlivý jih byl pro Bojovníky symbolem spousty namáhavé dřiny se sotva znatelným nebo vůbec žádným výsledkem. Nic moc radostného.</p>
<p>„Rozumná úvaha,“ souhlasil Mistr Bojovník upřímně. „Ještě by mě zajímalo pár drobností. První – jakým způsobem jsi ty dva tuláky donutila mluvit?“</p>
<p>„Nenutila jsem je,“ vzhlédla Ave káravě. „Nevěděli o mně. Byla to náhoda, nic víc.“</p>
<p>„Ale no tak! Copak ti něco vyčítám?!“</p>
<p>„Promiň. Je to sotva týden, co jsem se vrátila od Lumana. Moc mi nejde skrývání v rovinách. Pokojně jsem cvičila a narazila při tom na ty dva. Stačí?“</p>
<p>„Jistě. A druhá věc, Valmar tě za mnou pustil samotnou?“</p>
<p>„Valmar? Proč do toho zatahuješ Valmara, Bojovníku?!“ podivila se trochu otráveně.</p>
<p>Pereas povzdechl. „Tak jinak. Ví Valmar nebo Quo, kde jsi, nebo máš na svědomí další útěk?!“</p>
<p>„Jak – další!?!“ vzbouřila se Ave okamžitě. „Copak jsem už někdy utekla?!“</p>
<p>„Věděl bych o jednom případě,“ setřel ji rázně. „Takže nic neví! Ty jsi opravdu případ k pohledání! Víš, jak jim je?!“</p>
<p>„Dobře, Bojovníku! Oba dva ví, že jsem odjela něco vyřídit a vrátím se až večer nebo dokonce začátkem noci!“</p>
<p>„A kde si myslí, že právě teď jsi?“</p>
<p>Ave ho sežehla očima. „Jsi strašný! Nechápu, proč jsem se sem trmácela! Výčitek mám dost i v Ivalunu!“</p>
<p>„Uznávám, že jsem malicherný a uminutý. A teď mi laskavě odpověz!“</p>
<p>„V Oskisce,“ přiznala znechuceně. „Není to zase takový rozdíl.“</p>
<p>„To není,“ uznal sarkasticky. „Slabých patnáct mil. Holko mizerná! Už dlouho jsou na tebe všichni přehnaně hodní, co?! Tak pojď. Odvezu tě aspoň k Sakterskému kameni. Do soumraku můžeš být dávno doma.“</p>
<p>„Neuvěřitelné!“ ozvalo se shůry nečekaně.</p>
<p>Ave se ohlédla a blýskla zuby z umouněné tváře. „Buď zdráv, Bojovníku,“ pozdravila vesele. „Co se ti na nás nelíbí?“</p>
<p>„Bláto. Co tady vyvádíte?“</p>
<p>„Cvičíme, Bojovníku.“</p>
<p>„Smím vědět co?“</p>
<p>Ave se tázavě otočila ke svému společníkovi. „Předvedeš se?“</p>
<p>Nejistě se usmál a potřásl hlavou.</p>
<p>„Neboj!“ konejšila ho potutelně. „Mistr Bojovník vypadá mnohem hůř, než jaký ve skutečnosti je. Nemusíš mít strach… Jau!“</p>
<p>„Za drzé provokování,“ vysvětlil čaroděj věcně. „Co bude s tou ukázkou?“</p>
<p>Sotva třináctiletý chlapec přímé výzvě vzdorovat nedokázal. Vyšplhal na neosedlaného chlupatého koníka a několikrát v cvalu předvedl skluz do úkrytu zvířecího těla. Bojovník mírně povytáhl obočí.</p>
<p>„Kdo je ten kluk?“ zeptal se dívky skromně postávající opodál.</p>
<p>„Esver,“ odsekla nevrle. Uvítání ji nějak nenadchlo. I když to mohla čekat. Mezi čtyřma očima byl Pereas báječný společník, ovšem před ostatními trval na povinné zdvořilosti. Jenže většinou dřív varoval, než udeřil. „Toulavé dítě. Přes deště se usadil u starého Tikarta a už zůstal.“</p>
<p>„Šikovný mládenec. Ten kůň je čí?“</p>
<p>„Jeho. Kde k němu přišel, nevím.“</p>
<p>Čaroděj se pousmál a klidně nechal žákyni trucovat. Za pár minut ji to přejde. Neměla vlohy pro dlouhé mračení.</p>
<p>Chlapec se už zvolna vracel. Sklouzl z koníka a zavrtal se očima do země.</p>
<p>„Pěkné,“ pochválil ho Mistr Bojovník. „Kde ses to naučil?“</p>
<p>„U Atvatů, pane.“</p>
<p>Ave rázem zapomněla na rozmrzelost a vzhlédla. „Ty znáš východ?!“</p>
<p>„Trochu.“</p>
<p>„Nikdy jsi to neřekl!“ obvinila ho znechuceně. „Který kmen?“</p>
<p>Esver zamračeně zavrtěl hlavou a neodpověděl. Pokrčila rameny. Tohle znala moc dobře. Malí tuláci mluvili jen když museli. Žvanivost byla nebezpečná. „Tak si to nech,“ usmála se smířlivě. „Já jen, že jsem mezi nimi taky nějaký čas byla.“</p>
<p>„No a?“ odsekl vlažně.</p>
<p>„Nic. Říkám, ať si to necháš,“ blýskla očima a odvrátila se.</p>
<p>Čaroděj sledoval krátkou mezihru s pobaveným úsměvem. Ňafající písklata byla okouzlující. „Sice mě to mrzí, mládeži, ale musím vám zábavu zkazit,“ připomněl se lehce. „Naneštěstí potřebuju chvíli času téhle drzé holky.“</p>
<p>„Proč?“ zajímala se Ave obezřetně.</p>
<p>„Zatím jen pro povídání, skřítě. Může k tomu ovšem přibýt i něco dalšího, jestli mě budeš dál dopalovat!“</p>
<p>Ave ho přejela pátravým pohledem. Něco skřípalo. Jenže co?! Vypadá trochu unaveně, ale tím to nebude. Pereas má neuvěřitelnou výdrž. V zadumaném mlčení odešla k blízkému potůčku spláchnout nejhorší nános bláta, v mlčení se vrátila a v mlčení vylezla k Bojovníkovi do sedla. Esver jejich společností opovrhl, vytratil se i s koněm, ani nevěděli kdy.</p>
<p>„Děje se něco?“ odvážila se opatrné otázky, když vyjeli.</p>
<p>Bojovník po ní střelil očima. „Děje. Vydržíš ke Quoovi nebo jsi moc zvědavá?“</p>
<p>Teď už věděla úplně jistě, že ve vzduchu visí něco zlého. Lehounce přikývla. „Jsem strašně zvědavá, Bojovníku.“</p>
<p>Chvíli se ještě rozhodoval. „Umisat zřejmě dobojoval, drzounku,“ řekl konečně. „Doufáme, že přežije. Ale meč asi už nezvedne.“</p>
<p>Ave strnule zírala nevidoucíma očima někam k obzoru. „Brulun?“</p>
<p>„Zaskočili nás,“ vysvětlil Pereas mírně. „Nečekali jsme jich tolik.“</p>
<p>„A ostatní?“</p>
<p>„Nějaký škrábanec si odnesl každý. Ale až na Umisata to není nic vážného. Nebuď smutná, drzounku. Tak to prostě chodí.“</p>
<p>„Jistě,“ zamumlala nezřetelně a schoulila se do sebe. Čaroděj ji nechal v tichu vzpomínat na dny s mlčenlivým Bojovníkem. Vlastně díky jemu se smířila s bralmanem a oloem, i když jinak ji dřevozbraně spíš odpuzovaly. Nač je Bojovníkovi život, když nemůže vládnout zbraní? Nemohoucnost je pro něj snad horší než úplný konec. Jestli Umisat přežije, bude každým dnem závidět Helarovi a ostatním přátelům na ostrovech zapomnění, natolik ho znala. Mimoděk se přitiskla blíž k čaroději za sebou. Teplo lidského těla bylo uklidňující. Pereas by se také nikdy… Pereas! Unavená posedlost kůže, netrpělivý, zvláštní tvrdost, nedůtklivý… Nenápadně pohnula prsty a dotkla se čarodějova předloktí. Zabraný do vlastních myšlenek si toho nevšiml.</p>
<p>„Peree?“</p>
<p>„Copak?“</p>
<p>„A ty jsi v pořádku?“</p>
<p>Podíval se na dívku s nepředstíraným úžasem. „Proč bych nebyl?!“</p>
<p>„Říkal jsi, že nějaký škrábanec jste si odnesli všichni,“ vysvětlila mírně.</p>
<p>„Říkal.“ souhlasil suše. „A také, že nejde o nic vážného. Takže to pokojně pusť z hlavy.“</p>
<p>„Bylo to aspoň k něčemu?“</p>
<p>Bojovník se nečekaně vřele usmál. „Bylo, drzounku,“ ujistil ji něžně. „Můžeš se kratičkou chvíli vytahovat. Nebýt tvého varování, dostali nás všechny. Brulun byl jižany doslova zaplavený.“</p>
<p>„To si raději nechám povídat od Krotina,“ ušklíbla se potutelně. „Má mnohem lepší smysl pro spád děje, Bojovníku. Ale teď mě víc zajímá, jestli jste se jen rvali nebo i něco zjistili.“</p>
<p>„Zjistili. Ale to bych raději skutečně nechal až s Valmarem, ano? Nechce se mi o tom povídat víckrát.“</p>
<p>„…Karil ho jakýmsi zázrakem vytáhl ven živého. Měla bys mu poslat vřelý dík, pískle,“ usmál se Mistr Bojovník na napjatě naslouchající dívku. „Našel rozuzlení tvé záhady s panem z Vlákí. Nebo ji aspoň vyvlekl z… chm…poněkud bouřlivější debaty. Byl to ten samý chlap, který Rumara vyhledal s návrhem elegantního řešení problému obou. Chceš slyšet, jak to bylo?“</p>
<p>„Ty o tom pochybuješ, Bojovníku?“</p>
<p>Nepatrně pokrčil rameny. „Jen jsem tě chtěl ujistit, že k tomu dojdu. Asi tak za čtvrt hodiny.“</p>
<p>„Tvůj takt mě přivádí do rozpaků, Mistře Bojovníku. Nevím, co říct.“</p>
<p>„Nic. Drž zobák a tvař se uctivě. Jedna pitomá poznámka a letíš. Beztak tu dřepíš jedině díky tomu, že jsem tě nějak přehlédl.“</p>
<p>Ave se ušklíbla a zaujala svou oblíbenou polohu s nohama přitaženýma pod sebe a pažemi ovinutými kolem kolen.</p>
<p>Mladý muž ji přejel kritickým pohledem a obrátil se k Valmarovi.</p>
<p>„Možná by sis měl zajít pro něco k pití, kytičkáři,“ navrhl lehce. „Až tě to položí, nebude na dlouhé shánění čas.“</p>
<p>„Přece nezahodím příležitost zbavit se vás dvou s konečnou platností, hospodský povaleči,“ opáčil Bylinář vlídně. „Kdybys řekl, mohl jsem pozvat pár roztomilých holčin z osady. Bylo by ještě veseleji.“</p>
<p>Mistr meče se darebácky zašklebil. „Jen si dej, zelinkáři,“ natáhl nohy daleko před sebe. „Až skončím, nebude ti do vtipkování dobrých dvacet let. Karilovi se opravdu povedl skvělý úlovek. Sám druhý pobočník zmocněnce pro severní záležitosti. Pobočník je taky poskok, jen líp placený, drzounku. A jestli nepřestaneš vrzat s tím křeslem, tak se nejspíš dopálím. Věděl dost a nebýt mé pitomosti, mohl nám povědět ještě víc. S touhle verbeží jsem se nepotkal už tak dlouho, že mi pár jejich zvyků vypadlo z hlavy. Pamatuj si, skřítě, že když někoho takového dostaneš do ruky, musíš ho vymačkat co nejrychleji. Jak mu dáš oddech, začne přemýšlet a do hodiny se ti ustýská k smrti. Rád bych věděl, jak to dělají. No nic, tak dál. Mají v našich Krajích mnohem víc spojenců, než je mi milé. Mimo jiné Diuvar z Lamkiny, Kherilin, Lanter… Hasler s Loverem už je objíždějí. Uvidíme, jak budou tvrdohlaví. Co je horší, máme pár špehů mezi šarlatány. Kelen. Draut. Selera. Ta mě mrzí. Bývala rozumná ženská. Poslední jméno míří o hodně výš. V – Vážně se nechceš napít, Valme?“</p>
<p>„Nech toho! Kdo?“</p>
<p>„Mori.“</p>
<p>„Nesmysl!“ vyhrkl Bylinář bez rozmyšlení. „Vymyslel si jméno, abys ho nechal! Něco takového prostě není možné! Nevěřím!“</p>
<p>„Nevymyslel. Ručím vlastním mečem, že mluvil pravdu.“</p>
<p>„Nemohl! Někde jsi musel udělat chybu, já nevím, přeřeknout se, cokoliv! Mori nemůže být zrádce!“</p>
<p>Ave ve svém ústraní zalapala po dechu a sbalila se do malinkatého klubíčka. Znala Perea. Jak byl ochoten spolknout kde co, obvinit ho z hudlařské práce znamenalo podpálit sopku. Nijak by ji neudivilo, kdyby Bylináře vynesl na náměstí v zubech.</p>
<p>Zničující výbuch se však nedostavil. Místo něj Mistr meče předvedl kyselý úsměv.</p>
<p>„Abych řekl pravdu, zapůsobilo to na mě podobně,“ přiznal suše. „Jeden ze Tří, přes půldruhého století věrnosti, hned po Nejvyšším nejlepší čaroděj Pásma, Jantarová výspa, Kováři, postavení Merunu… absurdnější obvinění si představit nelze. Je mi líto, Valme, ale má práce je v pořádku. Ten pobočník upřímně věřil každému slovu. Ohnivý s nimi spolupracuje osm let. Přesněji, uzavřel spojenectví s Gwertenem Storukým. Podrobnosti neznal, ale hádal bych na rovnocenné společníky. Netvrdím, že Mori prokazatelně padl. Pár podivných shod tu nicméně je. Vzpomínáš na spor o Rubínové sluje? Moriho se tehdy zle dotklo, že je nedostal. Stáhl se na víc než půl roku. Před osmi léty. A když se znovu vynořil, byl dýchánky s kdejakým zemanem přímo posedlý, ačkoliv jinak platí za morouse. Živě si vzpomínám na Loverův obličej, když mi povídal o Vesmatském turnaji. Jak tam Diuvar urazil královnu. Mori seděl vedle ní a nehnul prstem. Stačí zavzpomínat a zajímavých náhod najdeš spousty. Za sebe ti mohu přidat Rumara z Vlákí. Mori ho navštívil dva dny přede mnou. Podle služebných byl pán po tom rozhovoru ještě nesnesitelnější, než obvykle, i když to se dá představit opravdu těžko. V každém případě se otrávil suvanem. Ten se po trzích neprodává. Ghorielijské zlato jsem na Vlákí hledal marně. A že jsem si dal hodně záležet, mi raději věř. Nemám rád, když někdo unáší mé lidi. Možná by sis to celé měl nejdřív důkladně promyslet, Bylináři. Na mávnutí rukou je čas vždycky.“</p>
<p>Zdálo se, že Valmar by ten opovržený doušek docela potřeboval. Delší dobu nehnutě civěl do prázdna, konečky prstů přitisklé k sobě. Při soustředění si vždycky pomáhal spojením rukou, stejně jako Ave měla ve zvyku mnout si kořen nosu. Občas tak dali dohromady půvabné sousoší dumajících cvoků.</p>
<p>„Neříkám ano ani ne,“ prohlásil Bylinář konečně. „Pořád myslím, že jde o shodu okolností, ale na druhé straně… staly se už neuvěřitelnější věci. Musím to nechat trochu zevšednět, poptat se, mluvit s Moriho přáteli, má-li tedy někoho takového. Dovolíš mi říct o tom Oaranovi?“</p>
<p>„To nechám na tobě. Znáš ho líp než já,“ Mistr meče se ušklíbl. „Hloupá situace, kytičkáři. Můžeme ze sebe udělat osly právě tak přehnanou horlivostí jako zbytečným opatrnictvím. Pro začátek bych tady příšerce zarazil výletování mimo prales. Mám nepříjemný pocit, že se o ní i tak ví nezdravě mnoho. Pustit ji teď ke Grahnovi znamená riskovat, že se každému kováři v dosahu předvede jako v Brulunu.“</p>
<p>„V Brulunu?“</p>
<p>„Jistě. Vytahovala se tam při zápasech. S tím se ti nepochlubila?“</p>
<p>Valmar se otočil k najednou úplně malinkaté Ave. „Ona se dokonce ani nepochlubila, že byla v Brulunu,“ protáhl významně. „Všechno, o čem byla řeč, že tam chystáš zátah na pár uječenců. Myslel jsem, že to ví přes Rah.“</p>
<p>„Samozřejmě! Já jí totiž dávám vědět o každé mele, aby se hbitě přiběhla zúčastnit!“ poklepal si Pereas na čelo. „Větší pitomost tě nenapadla? Dej jí obojek a každé půl hodiny kontroluj, jestli nepřehryzala řetěz. Jiný spolehlivý způsob, jak ji udržet na místě neexistuje. No, tak já pojedu,“ zvedl se. „Kdyby ses dozvěděl víc, stačí vzkázat. A ten Brulun už pískleti moc nevyčítej. Vyříkal jsem si to tam s ní docela podrobně.“</p>
<p>„Jsi podlý ničema a nezasloužíš žádné slitování!“ popadla Ave dech konečně. „Takhle mě shodit! Měl by ses stydět!“</p>
<p>„Když ti to udělá radost…“ ohlédl se nevzrušeně. „Možná ti už také došlo, že náš protivník jde mimo jiné i po tobě. Napadlo mě to už na Umrumu, ten plán byl na Rumara hodně mazaný, ale natolik, abych měl jistotu, jsem ho neznal. Teď se situace změnila a já nehodlám riskovat, že se někde dopálíš, ukážeš, co všechno doopravdy umíš a i tomu nejpitomějšímu oslovi bude rázem jasné, co s tebou celé ty roky provádíme. Do Přijetí ti chybí poslední Krok a Grahn klidně počká. Prostě seď na zadku a hrej hodnou holku. Protestovat je zbytečné.“</p>
<p>Ave ho sežehla pohledem a přikývla. „Dobře. Zůstanu tady, pod dohledem,“ souhlasila chladně. „Životadárství si nechám až po Přijetí, dožiju-li se ho. I Věcařství.“ Úžas, který se objevil v modrých a zelených očích, jí obratem spravil náladu. Usmála se. „Nebo chcete něco jiného?“ optala se přívětivě.</p>
<p>„A sakra!“ vydechl Bojovník mimoděk. „Valme, s tím obojkem zbytečně nečekej! Nějak se mi nezdá, že by tak náhle přišla k rozumu!“</p>
<p>„Kdepak já a rozum,“ ujistila ho dívka sladce. „Toho se nedočkáte.“</p>
<p>Obrátila se k staršímu z čarodějů. „Je zraněný,“ trhla hlavou směrem k Pereovi. „Vzadu na žebrech a levé koleno. Nevím, kdo ho ošetřoval, ale asi sám. Nestojí to za nic. Podívej se na něho!“</p>
<p>Bojovník zalapal po dechu. „Neblázni!“ bránil se Bylinářovu zásahu rázně. „O nic nejde! Snad o tom něco vím, ne?!“</p>
<p>„Jako Léčitel by se neuživil,“ prozrazovala Ave mstivě. „Je spíš kat než felčar. Něco o tom vím, párkrát na mě sáhl!“</p>
<p>„Sklapni!“ setřel ji Pereas vztekle. „Než se opravdu dopálím! Co je ti, zatraceně, do toho?!“</p>
<p>„Dost,“ postavil se Valmar na stranu žákyně. „Ave, pojď mi pomoci.“</p>
<p>Ochotně poslechla. Rána mečem na pravé straně zad sice sjela po žebrech, ale byla dostatečně velká, aby zasluhovala pečlivější ošetření, než se jí dosud dostalo. Bylo zjevné, že Mistr meče hodlal nechat čas, ať si poradí, jak umí. Ledabylý obvaz ztvrdl zčernalou krví a přínosem nemohl být ani náhodou. Přes neutuchající tok protestů a výhružek Valmar s Ave nepropustili Perea z místnosti, dokud neusoudili, že víc pro něj už udělat nemohou. Trvalo to sice skoro hodinu, ale z nepříjemně vyhlížejícího šrámu zbyla jen zarudlá jizva a hluboká rána nad levým kolenem konečně dostala potřebnou dávku hojivé masti a přijatelný obvaz.</p>
<p>„Můžeš se spolehnout, že tohle ti oplatím,“ sliboval Bojovník zachmuřeně. „Vlastně vám oběma. Jak jsi na to, u Velkého stromu, přišla?!“</p>
<p>Ave mu věnovala zářivý úsměv. „Vypadáš ještě příšerněji než obvykle, Bojovníku,“ prozradila mile. „Posedlý, nevrlý, k nevydržení. Tak mě napadlo, že tě něco bolí. Vracej mi, co chceš. Já jsem s pomstou za zákaz Grahna docela spokojená.“</p>
<p>„Chm! Začínáš nám přerůstat přes hlavu, skřítě! Počkej, až mi padneš do drápů!“ odsekl nevrle. Odpověď ho moc nepotěšila. Bylinář i dívka se bouřlivě rozchechtali a neutišili se, dokud znechuceně nepraštil dveřmi zvenčí. Bylo to poprvé, co Ave dokázala získat jednoho z přátel na svou stranu proti druhému. Nová zkušenost se jí ohromně zamlouvala.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>12. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Zítra se vracíš do Hraničních lesů.“ Dívka tupě ohmatávala každý tón, jako by podobná slova slyšela poprvé.</p>
<p>Zelenooký čaroděj chladně přikývl. „Můj úkol je u konce,“ zdůraznil první slůvko stroze. „Víc tu nemám co dělat.“</p>
<p>„Já… nerozumím ti.“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„Nic. Jen… tedy… Val…“ Ledový pohled Ave důvěrné oslovení zmrazil mezi zuby. Otřeseně semkla rty. „Přál sis ještě něco, Mistře Bylináři?“ řekla co nejformálněji. „Nerada bych tě svou přítomností obtěžovala déle, než je nezbytně nutné.“</p>
<p>„Nebuď drzá!! Kdo si myslíš, že jsi?!“</p>
<p>Chvíli na něj nevěřícně zírala, ačkoliv podobně nesmyslné výbuchy v poslední době domem otřásaly každou půlhodinu. Nemohla prostě uvěřit, že její báječný učitel zmizel a nechal po sobě tuhle nespravedlivou kreaturu, s níž se domluvit zkrátka nedalo. Konečně se vzpamatovala. „Smím odejít?“</p>
<p>Bezvýrazný pohled nevrlého hada. To bylo příliš. Prudce se narovnala.</p>
<p>„Prosím o svolení odejít, Mistře Bylináři!“ zasyčela. „Budeš tak laskav a propustíš mne?!“</p>
<p>„Všehomír tě chraň prásknout dveřmi.“</p>
<p>Dávivý pocit v hrdle, kolena z hadrů. Pryč! Než se rozbrečí jako malá holka! Slepě zatápala po klice. Stříbrotvorná Křišťálovko, hvězdo všech vod, PROČ?! Čím jsem se provinila, co způsobila?! Z mého domova náhle chmurný zámek studeného odmítání, z nejdražších podezíraví horkomilci. Kam se obrátit, co udělat? Sbalit starý vak a utéct?</p>
<p>Nemožné. Už příliš jsem se zapletla do kouzelné pavučiny magického řemesla. Nedokázala bych žít s vědomím navždy uzamčených dveří. Ale bez lásky? Dokážu dobře čarovat uvnitř vyhaslá? Kde vzít odpověď na tuto otázku? Ave, jak vidno, se dramatickým sklonům nezpronevěřila ani v soukromých výlevech černého zoufalství. Odměna za pěkný výkon se dostavila vzápětí. V okamžiku, kdy douvažovala, se dveře otevřely s dostatečnou prudkostí, aby jí před očima zatančily zlaté hvězdy. Za doprovodu Quoova lání a mačkání boule si připustila, že škodolibý osud s ní zjevně hned tak skončit nemíní a důstojně odkráčela využít zdravý vztek k přípravě důkladného zatřesení všemi a vším. Planého fňukání měla právě dost. Stejně jako pokorného ustupování očividným křivdám.</p>
<p>„Valmare!“ Quo hleděl na mladšího čaroděje vysloveně nepřátelsky. „Začínám z toho mít velmi nepříjemný pocit! Nemyslíš, že už nás přesvědčila dostatečně?!“</p>
<p>Bylinář unaveně pokrčil rameny. „A myslíš, že mně se to líbí?“ svezl se do křesla. „Raději bych držel ránu mečem, než ji takhle trápit. Ale sám víš, že nemáme jinou možnost!“</p>
<p>„Máme!“ odsekl Quo zamračeně. „Konečně už jí všechno říct! Ani ten nejzaujatější už nemůže její sílu zpochybnit!“</p>
<p>„Nejsem si zcela jist,“ namítl Valmar tiše. „Bojím se, příteli. Mori o Ave ví a důkazy o jeho pádu jsou, žel, přesvědčivé. Pro mne alespoň ano. Neodvážím se mu ponechat sebemenší kousíček prostoru. Věřím, že nás Ave nezklame. Není už malá holčička plačící v koutě. Brzy přijde a pokusí se situaci rozetnout. Jistě právě tak, jak očekáváme. Jiná cesta není.“</p>
<p>„Přeháníš! Jak by ji mohl někdo napadnout po tom všem?!“</p>
<p>„Přeháním?! Mluví z tebe zaslepený soucit!“ ohlédl se zelenooký čaroděj náhle chladně. „I já mám o Ave to nejlepší mínění! Právě proto jí dám příležitost! Je výborná? Tedy musí zvládnout i nejtěžší chvíle! Co byste chtěli víc?! Kdo by se opovážil zpochybnit schopnosti a úsudek dívky, která dokáže projít nejčernějším trápením netknutá?! Musí to být! Nenechám ji zkazit falešnými ohledy! Co jsou tři týdny proti dlouhým letům, která ji čekají?!“</p>
<p>Quo stiskl rty. „Týden!“ prohlásil rozhodně. „Týden a ani chvíli déle! Pak Ave prozradím, že šlo o zkoušku, i bez tvého souhlasu!“</p>
<p>„Tolik nebude potřeba,“ uvolnil se Bylinář. „Čekám rozhodnutí každou hodinu. Pereas ji naučil bojovat přímo a celým srdcem.“</p>
<p>„Vy dva s Pereem…“ sykl Quo zlobně a třískl dveřmi, až se dům otřásl. Valmar se kysele ušklíbl. On s Pereem, to bylo hezké. Je snad zločin mít místo žáka-dítěte žáka-přítele? Oni dva s Pereem! Ach, Quo!</p>
<p>V nahořklých úvahách přeslechl skřípnutí závěsů dveří i lehké kroky za zády. Při zvuku tichého altu sebou překvapeně trhl.</p>
<p>„Nemůžeš zaklepat?!“ vyjel ostře.</p>
<p>Ave se malinko pousmála. „Klepala jsem nejmíň desetkrát. Navíc jsem tu bývala doma. Ale omlouvám se. Máš chvíli čas?“</p>
<p>Přelétl ji zkoumavým pohledem. Zvláštní. Vypadá vyrovnaně jako už dlouho ne. Jestli Quo v zlosti… „Co chceš?“ zeptal se stručně.</p>
<p>„Vědět, co se tu děje,“ prozradila mírně. „Už to nedokážu vydržet. Tak se jdu zeptat.“</p>
<p>„Nerozumím ti.“</p>
<p>„Rozumíš,“ Ave se bez vyzvání usadila na podlahu před krbem, zkřížené nohy přitažené pod sebe. Stejně jako v stovkách jiných večerů Jen nepřirozeně napjatá šíje prozrazovala vnitřní nejistotu. Ale hlas ovládala bezpečně. „Přibližně před třemi týdny se muselo něco stát. Od té doby tu nejsem doma. A já bych ráda znala důvod. Pořád jsem si myslela, že se na mě svezl nějaký průšvih. Ale nemůže to být nic takového. Nikdy jste mi neodmítli odpověď na sebehloupější otázku Nikdy nepřerušovali hovor, dokud jsem v místnosti. Nikdy jste mi neupřeli možnost obhajoby. Až teď. Nedokážu snášet nejistotu napořád. Včera jsem poslala Rah do Kopců. Pereas neodpověděl. Jednoduše ji poslal zpět bez jediného slova.“ Teď už se začínala třást potlačovanými slzami. Přezíravost mladého Bojovníka ji hluboce ranila. Tím spíš, že si při nejupřímnější snaze nedokázala vzpomenout na jediný prohřešek, který by ji aspoň trochu opravňoval. „To by nikdy neudělal bez vážného důvodu. Vím, že nemám právo vymáhat odpověď, pokud se rozhodnete, že ji nedostanu. Ale mám právo aspoň prosit. Tedy prosím.“</p>
<p>Valmar potřásl hlavou. „A když ti neodpovím?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Nevím. Nebo spíš… nechce se mi na to moc myslet.“</p>
<p>„Tak se přemoz!“</p>
<p>Ave upřela pohled někam za čaroděje. Oči mířily přímo na něj, jen hleděly kamsi mnohem dál. „Zkusím to nějak vydržet,“ odpověděla tiše. „Netuším, jestli to dokážu. Prostě to zkusím. Třeba to půjde. I když budu uvnitř mrtvá.“</p>
<p>Bylinář se mimoděk zachvěl. Dívka působila otřesně vyhasle. Šedivě. „Odpovím ti,“ přikývl stísněně.</p>
<p>Malinko ožila. „Poslouchám tě.“</p>
<p>„Vyslechneš mě až do konce bez přerušování, ano?“</p>
<p>Přikývla a Valmar se nadechl. „Pamatuješ si ještě na pravidlo, že v druhé polovině učení žák neví, jaké podmínky musí splnit, aby prošel zkouškou a mohl postoupit k vyššímu Kroku? Osmý Krok neoznamuje ani čas zkoušky.“</p>
<p>Ave pobledla, ale nepromluvila. Čaroděj pokračoval. „Také je na učiteli, aby zvolil z šesti různých možností, čemu žáka vystaví. Účel je ovšem stejný. Mezi čaroděje smí vstoupit jen ten, kdo touží po čarování víc, než po čemkoliv jiném. Kdo se protrpí čímkoliv, aby mohl provozovat naše řemeslo. Ale musí se tím prodrat čistý. Rozumíš mi? Nepotřebujeme velké hrdiny ani ukřivděné. Potřebujeme jen takové, kteří bojují za své cíle poctivě. Žádnou zákeřnost, žádný nátlak na okolí. Poctivé, rovné, odolné lidi. Jiné Klan mezi sebou nestrpí.“</p>
<p>„Zatím ti rozumím, Mistře Bylináři.“</p>
<p>„Nemohu ti vysvětlovat podstatu oněch šesti možností. Ty znají jen zasvěcení Pokračovatelé. Nikdo jiný je konečně nepotřebuje. Ale všechny jsou stejně drsné a stejně náročné. Volba se řídí vlastnostmi a schopnostmi žáka. Vždy ta nejtěžší, kterou může zvládnout. I když jen tak tak.“</p>
<p>„To je dost kruté,“ poznamenala dívka bezvýrazně.</p>
<p>„Velmi kruté. Jenže jinou cestu dosud neznáme. A výsledek je pro nás příliš důležitý, abychom se poslední zkoušky mohli vzdát.“</p>
<p>„Je to kruté pro obě strany?“</p>
<p>„Ano, je to kruté pro obě strany,“ souhlasil Valmar tiše.</p>
<p>Ave se nadechla. „Poprvé v životě mám opravdovou, strašnou chuť někoho zmlátit!“</p>
<p>Čaroděj se usmál. „Nevím, jestli to dopadne podle tvých představ, ale zkusit to můžeš.“</p>
<p>„Pereas tedy…“</p>
<p>„Pereas ti neodpověděl, protože jsem ho upozornil, co se děje,“ přerušil ji jemně. „Taky ho zmlátíš?“</p>
<p>„Taky. Tedy… pokusím se o to. I když to asi nedopadne podle mých představ.“</p>
<p>„Asi ne. Jsi v poslední době taková nejistá, roztěkaná, nesoustředěná. To se mu nebude líbit.“</p>
<p>„Mizerové!“</p>
<p>„Jen si dej,“ povzdechl Valmar odevzdaně. „Nás to totiž ohromně bavilo!“</p>
<p>Ave chvíli přemýšlela. „A teď už zase bude všechno normální?“ zajímala se opatrně.</p>
<p>„Podle toho. Máš čtyři týdny do Přijetí. Tím se něco málo změní, víš?“</p>
<p>„Opravdu? Možná vám přece jen odpustím,“ oznámila neochotně. „Uvidíme. Podle toho, jak se budete chovat dál.“</p>
<p>„Má milá, jestli chceš toto povídání skončit naplácáním, řekni rovnou. Rád ti vyhovím,“ blýskl čaroděj očima výhružně. „Ještě pořád jsi můj žák, uvědom si to!“</p>
<p>Ave mu věnovala zářivý úsměv. „Čistě mezi námi, velký učiteli, dělej si, co chceš!“ odsekla lehce. „Hlavně když pomine ten příšerný chlad. Byla to dost hrůza.“</p>
<p>„Hrůza!“ vyskočil Valmar z křesla. „Honem pojď za Quoem! Před hodinou mi málem zakroutil krk, že tě trápím zbytečně! Dělej!“</p>
<p>Rozběhli se do Quoovy ložnice. Vyslechl zmatené vysvětlování trpělivě, pohled na žákyninu uvolněnou tvář byl dostatečně výmluvný i beze slov. A kratičké přitisknutí k jeho ruce ještě výmluvnější. Konečně se vypovídali a zmlkli. Quo se pousmál.</p>
<p>„Dám ti přečíst rituál Přijetí. Nezbývá moc času.“</p>
<p>„Valmar mluvil o čtyřech týdnech.“</p>
<p>„O pár dní víc. Úplněk právě minul. Ale musíš si zopakovat všechno, co jsi se učila. Máš osm Umění, tedy osm soubojů. To je hodně náročné.“</p>
<p>Ave se přezíravě ušklíbla. „Vždyť opakuju pořád! Jen Boj bude horší. Dlouho jsem necvičila.“</p>
<p>„To ještě můžeš napravit,“ ujistil ji Valmar přívětivě. „Pereas tě rád uvidí v Kopcích. A podle všeho ne sám. Prý tam máš spousty přátel.“</p>
<p>„To smím?“ pominula skrytou narážku velkoryse.</p>
<p>„Smíš cokoliv. Jen čarovat bez svolení ještě ne.“</p>
<p>„To nebude trvat dlouho!“ odsekla potěšeně. „Kdy můžu jít?“</p>
<p>Valmar se zachechtal. „Třeba hned, má drahá! Ochotně se tě na pár dní zbavím! Ty utrápené obličeje mi berou chuť k jídlu!“</p>
<p>Ave se znovu zašklebila a tichounce zmizela. Potřebovala chvíli klidu, aby si poslední události srovnala v hlavě. Bylo to náročné.</p>
<p>„Valmare?“ Ave podmračeně vzhlédla od dlouhého svitku. Přijetí bylo sešněrováno frázemi, příkazy a zákazy víc než dokázala snést s úsměvem. Ne, že by si nedokázala všechno zapamatovat, ale nerada odříkávala naučené věty plné jemných nuancí bez účasti vlastního mozku. Připadala si vždycky hrozně hloupě. Opakovat bez pochopení dokáže každá šikovnější kavka.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Tady je, že žák musí oznámit svou rodinu a původ,“ zadívala se na něho napjatě. „To je opravdu nezbytné?“</p>
<p>Valmar odložil vlastní práci na neurčito. „Je,“ přikývl věcně. „Bez toho mezi nás nemůžeš.“</p>
<p>„Ale já přece své rodiče neznám! Takže co?“</p>
<p>„Budeš si muset nějaké najít,“ poradil ochotně.</p>
<p>Ave se ošklíbla. „Ohromně zábavné!“ frkla ironicky.</p>
<p>„Já to myslím vážně,“ ujistil ji.</p>
<p>„Najít!“ rozzlobila se. „Copak rodiče rostou na stromech jako vesáty?! Jak si můžu najít otce?!“</p>
<p>„Nebuď hloupá! Jednoduše najdeš někoho, kdo tě přijme za dceru. Osvojení, to jsi ještě neslyšela?“</p>
<p>Ave začalo svítat. „Třeba Quoa?“</p>
<p>„Toho ne,“ odmítl čaroděj okamžitě. „Rodiče nesmějí základům magie učit vlastní děti. Jen svému Umění a to ještě se svolením Nejvyššího.“</p>
<p>„Hm. A koho tedy? Copak by o mě někdo stál?!“</p>
<p>„Těžko,“ souhlasil Valmar zlomyslně. „Nejsi nejvychovanější!“</p>
<p>„Čemu se taky divit, že?! S takovými příklady před očima…“</p>
<p>„Zato drzá neuvěřitelně,“ povzdechl odevzdaně. „Zajímá tě to osvojení nebo si můžu dál dělat své?“</p>
<p>„Zajímá,“ usmála se dívka nádherně. „Poslouchám tě.“</p>
<p>„Osvojení především musí být naprosto dobrovolné z obou stran. Není ti nic platné najít někoho, kdo by tě přijal, když ty nebudeš stát o něho. Protože potřebuješ dva rodiče, musíš najít dva lidi, se kterými si rozumíš a kteří si rozumí i spolu navzájem. Víc není třeba. Jen při výběru také pamatuj, že osvojení je nevratné. Nedá se zrušit.“</p>
<p>„Nejsou to nejskromnější požadavky,“ zabručela Ave mrzutě. „Z lidí, které mám jakž takž ráda, o mě někdo bude stát stěží a se zbytkem Pásma se vytrvale handrkuju. Kdo by mě, sakra, mohl chtít?“ uvažovala polohlasem.</p>
<p>Valmar naslouchal s neskrývaným pobavením. Přestože to vlastně nijak velká legrace nebyla. Svérázná dívka skutečně neměla přehnané naděje na davy uchazečů rvoucí se o příbuzenství s ní. I když to mohlo být horší. „Omez se na alespoň mírně oblíbené jedince,“ zarazil ji, když už začala probírat i náhodné známosti z toulek.</p>
<p>Znechuceně vzhlédla. „Pěkná pitomost! Například ty bys mě chtěl?“</p>
<p>„Zkus se zeptat.“</p>
<p>Ave se zarazila. „Ty bys mě vzal za dceru?“ hlesla nevěřícně.</p>
<p>„Když přestaneš s těmi nadávkami, tak ano. Ty bys mě chtěla za rodiče?“</p>
<p>„Samozřejmě!“</p>
<p>Valmar se zašklebil. „A uvědomuješ si, že jako učitel nad tebou od Přijetí ztratím práva, zatímco jako rodič si je zachovám nedotčená, ba trochu rozšířená?! Uvažuj!“</p>
<p>„Nemám nad čím! Nádhera!“ radovala se dívka vytrvale.</p>
<p>Čaroděj se rozesmál. „Moc mě těší, jak světlý názor máš na mé výchovné metody,“ poznamenal poťouchle.</p>
<p>„Přece bys nebil dospělou čarodějku!“ mávla rukou ledabyle. „Kdo by o mě stál ještě, nevíš?“</p>
<p>„Aby ses nedivila! Možná by nebylo marné zkusit to s Oaranem. Jako rodič by byl imponující, nemyslíš?“</p>
<p>„Určitě. Jen tak mezi námi, ví o tom?“ zajímala se Ave lehce a Valmar mírně zrozpačitěl. Davy zájemců kolem domu neslídily, ale pár se jich přihlásilo. Oaran první. Po Mistru Bylináři tedy.</p>
<p>„Asi by neodmítl,“ připustil neochotně. „Ale zeptat se musíš sama.“</p>
<p>„Jak? K jezerům jsou dobré čtyři pochody! To nestihnu, jestli mám jít i do Kopců. A tam bych ráda. Pereas mě roztrhne, jestli se něco hodně rychle nestane.“</p>
<p>„Dobře ti tak,“ setřel Valmar nastávající dceru mstivě. „Místo abys mě dopalovala, máš cvičit! Ale jinak máš štěstí. Oaran pracuje v Lesních tůních a za dva dny se tu zastaví. Nemusíš nikam chodit.“</p>
<p>„To je ale krásná náhoda!“ ocenila Ave potměšile. Oaran sice měl rád Quoa, Valmara i ji, ale pro čtyřicetimílovou zacházku potřeboval lepší důvod, než touhu pozdravit přátele. Pochybnostem mnoho prostoru nezbývalo. „A když se to tak pěkně vybarvuje, řekneš mi i o ostatních?“</p>
<p>„Jakých ostatních?!“</p>
<p>„Kteří by asi neodmítli,“ uculovala se nevinně. „Strašně mě zajímá, komu dlužím slušné chování, víš?“</p>
<p>Valmar se znechuceně ušklíbl, ale zbývající jména prozradil. „Pereas a Zavant budou mile překvapeni tou změnou. Ostatní nevím. Možná bys někoho mohla přemluvit.“</p>
<p>Škodolibé uspokojení na dívčí tváři značně pobledlo. „Pereas,“ našpulila rty posmutněle. „Začíná vás na mě být trochu moc. O toho bych zase až tak stála.“</p>
<p>„Nic ti v zdvořilé otázce nebrání.“</p>
<p>„Brání. Chtěla bych vás všechny tři. To je ale hloupá situace.“</p>
<p>„A co Zavant?“</p>
<p>„No… je výborný čaroděj, ale… trochu moc prudký,“ Ave se neklidně zavrtěla. „Hádali bychom se. To se mi nějak nelíbí.“</p>
<p>„Při vašich povahách spíš rvali než hádali,“ usoudil Valmar věcně. Ty dvě horké hlavy opravdu potřebovaly k výbuchu málo. Nedělalo by to dobrotu, spory v rodině nejsou nic hezkého. „A pokud jde o tvou hrabivost v příbuzných, můžeš mít i bratra. To by Pereovi skvěle padlo.“</p>
<p>Ave se rozzářila. „Opravdu? Tak tím je to přehledné!“</p>
<p>„Jak komu. Já se v tom například nevyznám,“ uchechtl se čaroděj pobaveně. „Koho se tedy vlastně budeš ptát?“</p>
<p>„Tohle si moc představit neumím,“ přiznala upřímně. „Je to hodně divná otázka.“</p>
<p>„Vím i o horších,“ pousmál se Valmar chápavě. „A ty máš výhodu, že znáš odpověď předem. Nějak to zvládneš. Konečně, co to je – třikrát stejná otázka?!“</p>
<p>„Jak to, třikrát?!“ bránila se. „Tebe už jsem se přece ptala!“</p>
<p>„Ptala. Jen jsem si nebyl jist, jestli tě ostatní nezlákali víc.“</p>
<p>„Kdepak! Tebe přece potřebuju, abych neumřela nevychovaná,“ vysvětlila Ave jízlivě. „Oaranem se budu všude chlubit, takže ho potřebuju taky. A Pereas… jauvej jauvej, ale takový pocit bezpečí mi nikdo jiný nedá. Mistr Bojovník jako ochránce je nenahraditelný, budu se s tím nějak muset vyrovnat,“ zavzdychala při živých vzpomínkách na pobyt v Kopcích. Sympatie, nesympatie, Mistr meče měl velmi vysoké nároky a formu vyjádření nespokojenosti nepříjemně ráznou. Přesto by se ho nevzdala za všechno bohatství Pásma. S modrookým Bojovníkem většinou byla ohromná psina. Navíc mít za bratra nejlepšího rváče v Pásmu… to už za něco stojí. „Jen aby si to ještě nerozmyslel,“ dodala ponuře. „Když jsem z Kopců odcházela, tvrdil, že je to nejšťastnější den, který zatím zažil.“</p>
<p>Valmar se slitoval. „Nerozmyslí,“ ujistil Ave jemně. „Včerejší posel přinesl list i od něho. Určitě si to nerozmyslí.“</p>
<p>Nijak přesvědčena přikývla a raději vrátila pozornost k ceremonii Přijetí. Žádná velká zábava, ale pořád lepší než se užírat nejistotou.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>13. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Krotine… Nemu… Pitomče!“</p>
<p>Plavovlasý muž se uvolněně svezl zpět na rozházené lůžko. „Víš, co by mě hrozně zajímalo, má tajná lásko?“ odložil dýku. „Jak dokážeš Perea pokaždé přesvědčit, aby tě nechal žít. Co takhle občas myslet, ty kozo praštěná!“ vybuchl vzápětí. „Už ať jsi venku, než ti zpřerážím i zbytek kostí! Přišla jsi o rozum?!“</p>
<p>Ave rozpláclá na podlaze u protější stěny přestala klít a spočítala si žebra. „O rovnováhu,“ oddechla si. Pár modřin. Tomu při bezstarostném nakráčení k spícímu Bojovníkovi mohla říkat štěstí. „Potřebuju koně.“</p>
<p>„Cože potřebuješ?!“ zapomněl Krotin na spravedlivý vztek rázem. Ave a sedlo k sobě šly leda ještě s bičem. Přestože koně milovala. Ze země. „Asi jsem ti špatně rozuměl, maličká. Říkala jsi – koně?!“</p>
<p>„Jo. Potřebuju co nejdřív mluvit s Pereem. Je snad doma?!“ podívala se znepokojeně.</p>
<p>Znalecky zhodnotil tmavé kruhy únavy kolem očí a sáhl po pásu. „Když musíš, tak musíš, šeredko. Jedeme.“</p>
<p>„Neměla jsem tě budit. Můžu jet sama.“</p>
<p>„Ne, to nemůžeš. Nebudu dalšího půl roku poslouchat Tulonovo brblání. A do Kopců bych beztak musel nejpozději pozítřku. Pohni se.“</p>
<p>Pokud Krotin doufal, že důvod podivného spěchu z dívky vytáhne cestou, sklaplo mu hned za Písečnými Jamami. Sotva Ave měla žádoucí rychlost v kapse, zavrtala se mu tváří do ramene a spokojeně usnula. S odevzdaným povzdechem ji v rámci možností zabalil do pláště a pobídl koně do klusu. Začínal si zvykat. Za posledních pět měsíců mládě cechu dopravoval teprve podruhé. Proti nárokům kladeným na milujícího bratříčka pouhá legrace. Krotin se tichounce uchechtl.</p>
<p>Pozdvižení v Klanu kolem dívčiny rodiny záhy ustoupilo do pozadí, vytlačeno třaskavou kariérou mladičké čarodějky. Klan se ještě ani nevzpamatoval z ohnivé disputace mezi Pánem Plamenů a hnědovlasou adeptkou při Přijetí, která dívce zajistila stejný díl přívrženců jako nepřátel, a Ave už brousila po Severních horách zajišťujíc si první zasvěcení. Ohromené ticho nad troufalostí Mistra Vodaře zasvěcujícího ani ne dvouměsíční štěně vybuchlo o pár týdnů později, když Ave vyzval Mistr Bojovník. Rozhořčené protesty pršely ze všech stran doprovázeny bouřlivými ovacemi okouzlených zastánců. Ave pohrdavě přehlédla obojí a odspěchala se zamotat do dění kolem loupeže merunského diadému. Bláznivé dobrodružství Merunu vyneslo nezbořitelnou zeď kolem popraviště a čarodějce šeredný výprask uštědřený doběla rozpáleným bratrem hned za městskou branou. Vtlučená pokora jí vydržela celých dvadvacet dní, nebo-li přesně do chvíle, kdy ji narychlo volaný Mistr meče na pár minut spustil z očí. Když se zase ohlédl, byla ztřeštěná sestřička hodný kus cesty od Bouřlivky a od té doby vytrvale křižovala Pásmem rozsévajíc dobrou náladu stejně jako skřípění zubů. Objevila se u každé větší mely, k bezbřehému vzteku mnoha čaromocných zásadně platila všechno, co dostala, věčně prázdnými kapsami prosypávala štědrý podíl z nacpaných truhlic hořekujících lakomců a při tom všem se skvěle bavila. Když jí náhodou úsměv došel, poslala do Hraničních lesů, v případě velké bídy do Kopců a zase bylo veselo. Za zdánlivou lehkovážností tuláckého života nicméně stály nenapadnutelné výsledky dívčiny práce. Nikdo nemohl spravedlivě tvrdit, že něco odbyla nebo dokonce nesplnila svůj díl úmluvy. Mladičká čarodějka čarovala s vervou a výborně. Díky tomu také měla střadač věčně prázdný a nenávratné půjčky maginů byly spíš pravidlem než výjimkou. Po pravdě řečeno bylo mnohem lacinější být jejím nepřítelem než naopak. Na druhé straně si pak jeden neužil zdaleka tolik psiny. Ave při všem shonu nezapomínala své blízké obšťastňovat všiváckými kousky, nejlépe za účasti početného obecenstva. Ve škodolibosti se jí hned tak někdo rovnat nemohl. Za tohoto stavu věcí je zcela pochopitelné, že Krotina stejně jako mnohé jiné víc než měsíční ticho bez jediného vtípku silně zneklidnilo a pro vysvětlení byl ochoten utahané pískle odvézt kamkoliv. Mimo to se hrozně těšil na ten randál, až Perea zburcuje stejně neomaleným způsobem jako jeho.</p>
<p>K jeho bezbřehému úžasu se však skrytě zívající Mistr Bojovník objevil na prahu, sotva Tulonova kopyta ztichla. „Co se děje, drzounku?“ sundal dívku na zem.</p>
<p>Pobledle se usmála. „Jih. Nevypadá to dobře. Máš něco horkého k pití?“</p>
<p>„Na krbu. Spěcháš?“</p>
<p>„Zoufale.“ S úšklebkem se protáhla jako kočka. „Lenivím, Bojovníku. Pár dní beze spánku a padám na …eh, na ústa. Yere to asi nebude, že?“</p>
<p>„Musíš se spokojit Valmovým lektvarem, skřítě. Upaluj. Za chvilku jsme u tebe.“</p>
<p>Dívka ochotně zmizela v chodbě, zatímco muži se postarali o unavené zvíře. Když konečně také zamířili k domu, Kratinovi to nedalo.</p>
<p>„Vypadalo to, jako bys nás čekal,“ nadhodil nenuceně.</p>
<p>Pereas se po něm úkosem podíval. „Čekal.“</p>
<p>„Ale jak jsi mohl vědět, že…“</p>
<p>„Mám na Ave nos.“</p>
<p>„Ty jsi byl vzhůru?“</p>
<p>„Hoď sebou. Měla by jít ze severu.“</p>
<p>„Byl jsi vzhůru?!“ trval Krotin na svém. „Je to divočina i kdyby ano, ale já jsem ochoten vsadit vlastní meč, že jsi z postele vylezl nejvýš před deseti minutami! Jak ses dozvěděl, že přijíždí?“</p>
<p>Mistr meče mu věnoval dlouhý pohled skrývající varování. „Ave čekám tři dny,“ řekl pak suše. „Tebe pozítřku. Ještě něco?“</p>
<p>„JE to divné!“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„Kde vězíte?“ uvítala je viditelně oživlá čarodějka. „Málem jsem tu usnula.“</p>
<p>„Sklapni!“ usadil ji pán domu studeně. „Zpoždění má někdo jiný, pokud vím. Co se děje?“</p>
<p>„Co víš?“</p>
<p>„Ledacos. Nestarej se a vysyp, co máš. Já už si to přeberu.“</p>
<p>„Takže Omalun…“</p>
<p>„Vynech.“</p>
<p>Krotin se nadechl. „Já jsem o Omalunu slyšel naposled před dvěma týdny,“ vsunul se do debaty bezostyšně. „Čerstvější zprávy uvítám.“</p>
<p>„To bych se divila, Bojovníku,“ ohlédla se Ave chmurně. „Před sedmi dny se tam objevila další, téměř trojnásobná armáda. Skuria, skřeti, Černí páni. Do večera město dokonale uzamkli a v noci zaútočili. Co po nich zbylo, nestojí za řeč. Rozhodně ne s Vracečem.“</p>
<p>Plavovlasý Bojovník zbledl. „Hasler s Loverem…“</p>
<p>„Vyklouzli na poslední chvíli. S asi stovkou běženců. Zatracení pitomci!“ vybuchla hořce. „Týden jsme chodili od domu k domu, vysvětlovali, přesvědčovali, hrozili… Truhlice jsou jim dražší než životy! Zůstali tam do jednoho. Černá zlovoda! Stáli jsme s Haslerem na Hřbetné a kleli o závod. Dokonale jednotní. Všehomír ví, že to se nám dvěma hned tak nepovede. Nemohli jsme dělat vůbec nic. Jen stát a dívat se. Běsí kolo! Jak to vypadá v Kherlunu?“</p>
<p>„Odtáhli,“ odpověděl Mistr Bojovník. „Devar vyšel před bránu a vyzval vrchního velitele na život. Do rána po nich zbyla jen podupaná tráva.“</p>
<p>Ave trpce vzdychla. Deset Devarů, nebo ještě líp sto. Za uzavřeného Mstitele dětí bojoval už zvuk jeho jména. Mít ho v Omalunu, dost možná město dosud existovalo.</p>
<p>Mistr meče nejspíš poznal, co jí táhne hlavou, protože se konejšivě pousmál. „Udělali jste, co se dalo, drzounku,“ podotkl mírně. „Nic si nevyčítej. Vím, že je to kruté, ale to padlé město nám pomůže přesvědčit ostatní. Víc než sto let byl klid a lidé zapomněli. Tenhle masakr jim připomene, že Bojovníci neradí k ústupu naplano. Z osmi obležených měst padlo jediné. To není až tak špatný výsledek.“</p>
<p>„Jenže právě to, kdy jsem byla já.“</p>
<p>„Také Lover. Tebe v Omalunu téměř neznali, jeho dobře. Vyčítal si něco on?“</p>
<p>„Nezdálo se,“ ušklíbla se hořce. „Zvlášť horlivě jsem ovšem Loverův pokojný spánek nezkoumala. Sotva bylo jasné, že v Omalunu už nemám co na práci, vypadla jsem na Hrul. U Kovářů se pilně verbuje. Věděl jsi to?“</p>
<p>Modré oči rázem zpozorněly. „Ne. Kdo?“</p>
<p>„Těžko říct. Ale do Rubínových slují táhnou zbrojíři v zástupech. Vyvolávači slibující pohádkové odměny pokřikují v každé díře. Hrul je našlapaný k prasknutí a západní město neprodyšně uzavřené. Proto jsem se tak zdržela. Brousila jsem kolem plné čtyři dny, ale kdepak. Neproletí ani muška. Moc jsem litovala, že tam se mnou není Vokal. Nakonec jsem zakopla o jednoho dávného známého, takže jsem se přece jen něco dozvěděla. V celém podhůří není jediný barbar. Všichni se stáhli neznámo kam. A stany začali bourat hned po neobyčejně velkolepě pojaté návštěvě Lakvana Zuřivého u místního párii. Barbarské fanfáry prý byly slyšet až ve Vintelunu a obarvené peří ženské sbíraly na pytle. Poslala jsem Rah omrknout Jantarovou výspu a mazala za tebou. Kdoví proč jsem se nedokázala zbavit pocitu, že všichni civíte na jih a jiné směry vám jsou ukradené.“</p>
<p>„Pořád se divíš, co mi na tomhle štěněti může připadat okouzlující?“ ušklíbl se Pereas na pošedlého Krotina. „Vždycky spolehlivě rozezná, kdy se začínám nudit a hbitě mi najde další zábavu.“</p>
<p>„To tedy ano,“ hlesl mladší Bojovník omráčeně. „Koho tam, pro všechny dobré síly, chceš poslat? Už teď spíme v poklusu.“</p>
<p>„Snadná pomoc,“ ujistila ho Ave jízlivě. „Jednoduše necháme Lakvanovi volnou ruku a máme vystaráno. Na ostrovech zapomnění můžeme spát po libosti.“</p>
<p>Setřel ji znechuceným pohledem a odvrátil se. Zrovna teď měl náladu na špičkování!</p>
<p>„Nech toho, drzounku,“ zasáhl Pereas smířlivě. „Máš pravdu, že soustředit se výhradně na jih byla trestuhodná hloupost a na příštím setkání misterialu mi to můžeš osladit. Teď máme důležitější starosti. Naneštěstí totiž musím souhlasit i s Krotinem. Nemám prostě jediného volného chlapa. Chceš-li to přímo, potřebujeme zázrak. A to naléhavě.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>14. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Buď zdráv, Mistře Vod.“</p>
<p>Čaroděj překvapeně vzhlédl. Otevřeným oknem do místnosti vskočila štíhlá dívka v temně zeleném plášti lemovaném zlatavou kožešinou kurua. „Ave!“ poznal osvojenou dceru. „Přicházíš z nezvyklého směru, nemyslíš? Co se děje tak naléhavého?“</p>
<p>S unaveným úsměvem ho krátce objala. „Omlouvám se. Nechtělo se mi obíhat celý dům, máme málo času. Je třeba vyklidit celý Kraj. Co nejrychleji.“</p>
<p>„Nejdřív se posaď, uklidni a napij,“ ukázal Oaran na lavici u stěny. „Pak teprve můžeš říct, co máš na srdci.“</p>
<p>Neochotně se podřídila, ale netrpělivost z ní při tom doslova prýštila. Čaroděj dívce vtiskl do ruky křišťálovou misku s vodou. „Tak,“ usmál se pokojně. „A teď mi pomalu pověz, co se děje. Proč by mělo být nutné opouštět Kraj?“</p>
<p>Ave se nadechla. „Víš, že Mori už dva měsíce nevykročil z Jantarové výspy? Podle Rah, a Rah je vynikající zvěd, svolává černé draky a páruje je se zelenými. Jak to vypadá na jihu? Rubínové sluje jsou změněny v obrovské zbrojírny a zásobárny. Byla jsem tam před půldruhým týdnem. Zverbovali každého kováře a zbrojíře z celého západu. Ovšem co nejhoršího, konečně víme, kde jsou barbaři z vašich hor. Všechny kmeny se spojily k válce pod vedením Lakvana Zuřivého a teď táhnou k Studenému údolí. Prosím, stáhni své lidi do skalních pevností! Tam máte jakousi šanci odolat. Tady vás smetou prvním náporem!“</p>
<p>„Bojovníci…“</p>
<p>„Bojovníci?! Oarane, je nás sedmnáct! Sedmnáct lidí proti divokému přívalu ze všech stran! Vlastně…“ Ave se zadrhl hlas a rychle upila z misky. „Omalun je vyvrácen,“ pokračovala vyrovnaně. „Smeten do posledního kamene. Pereas nejí nespí, ale jeden člověk… Musí se také postarat o vlastní lidi. Nezbývá vám, než se spokojit se mnou. Víc Bojovníků prostě přijít nemůže. Hlídáme hranice Ghorielie. Tam je nebezpečí pro celé Pásmo, tady jde spíš o soukromou válku Moriho proti přátelům jedné malé holky. Spěchám k Valmarovi, a pak s vámi zůstanu v pevnostech do konečného rozhodnutí. Víc udělat nemohu.“</p>
<p>Vodař zvolna přikývl. „Nevykládej si to zle, Ave, já ti věřím a věřím i tvým závěrům. Ovšem přesvědčit osadníky, aby tu nechali celou sklizeň ptákům a žoldákům nebude jednoduché. Kolik času máme?“</p>
<p>„Žádný,“ odpověděla lakonicky. „Dobře mě poslouchej! Od Rubínových slují se předháním s posly jihu na Výspu a zpět. Pereas mě osobně pustil za vámi! Samotnou jen s Rah! Stovky nezvykle báječně vyzbrojených barbarů vám dýchají za krk! A vy chcete čas?! Možná se nedostanete do bezpečí ani když odejdete okamžitě! Nezbývá vám jediná hodina k planým hádkám! Seber všechny, kteří mají dost rozumu, a jděte! Ostatní mohou zalévat úrodu vlastní krví, když je jim dražší než životy!“</p>
<p>„Ave!“ Vodařův hlas zazněl pravým roztrpčením. „Já tě nepoznávám! Osadníci spoléhají na naši ochranu, nemůžeme je opustit!“</p>
<p>„Tak ať nám věří a uklidí se do bezpečí!“ odsekla neuctivě. „Můžeš mě nařknout ze zbabělosti, Oarane, ale v tvé části Vrety bych se nájezdu nepostavila ani já. A o mně se mezi Bojovníky mluví jako o pitomé holce, co moc ráda riskuje vlastní krk. Je to možná drsné, ale pochybovače nech osudu a sklizni. Přece kvůli nim nenecháš pobít i myslící obyvatele!“ Ave odložila prázdnou misku a zvedla se. „Myslím to vážně,“ shlédla na ohromeného čaroděje omluvně. „Útok můžete čekat každou minutou. Vím, že má slova neslynou lidumilností, ale váhání se zle vymstí i nevinným. Prožila jsem si už to před třemi týdny. Také jsme chtěli spasit všechny. Odejděte! Lepší radu neznám.“</p>
<p>Vodní mág nepatrně přikývl. „Pošlu všechny, které přesvědčím, do pevností, Ave. Buď cestou opatrná.“</p>
<p>Čarodějka se prudce ohlédla od dveří. „Pošleš?! Chceš tu snad ty zůstat?!“</p>
<p>„Nemám jinou možnost, moke,“ usmál se Oaran jemně. „Pária nesmí opustit své lidi v žádné situaci, to přece víš.“</p>
<p>„To je šílenství!“ vybuchla vztekle. „Nemůžeš dosáhnout ničeho vyjma jedné oběti navíc! Oarane, jestli skutečně zaútočí právě na tvůj Kraj, nezbude tu živá duše! Zůstat znamená sebevraždu!“</p>
<p>„To už není tvé rozhodnutí, Ave. Předpokládám, že Valmar ti řekne totéž. Hovořit o tom dál je zbytečné.“</p>
<p>Dívka se kousla do jazyka. Výbuch přišel v nejméně vhodném okamžiku. Klidnými slovy snad mohla Mistra Vodaře přesvědčit, vztekem nikdy. „V tom případě se sem vrátím přímo z Hraničních lesů,“ řekla tiše. „Pokusíme se zadržet útočníky v soutěskách. Při troše snahy i od osudu… Zatím bych byla ráda, kdybys u sebe měl aspoň tohle. Budu mnohem klidnější,“ Vytáhla drobný oválek z červeného zlata a vtiskla ho Oaranovi do ruky. „Vezmi si jej, prosím!“ zarazila nádech k odmítnutí. „Zítra se vrátím a vezmu si ho zpět. Hraniční lesy jsou mnohem obranyschopnější než Jezera. Nikdo teď není potřebnější zázračné síly než vy tady. Proste všehomír, ať útok míří jinam. Přeji vám přízeň osudu i náhody.“ Nuceně se usmála a vzápětí klaply venkovní dveře. Ave lehce sbíhala k osadě na Západní cestu, ale srdce měla těžké obavami. Oproti Pereovu mínění tušila první úder zde, nikoliv na Hraniční lesy. Kéž má Mistr Bojovník pravdu i tentokrát! Valmar své lidi přesvědčí snadněji než Vodař.</p>
<p>„Máš naprostou jistotu?!“ Valmar opřený o police s knihami zpytavě hleděl na dívku stulenou v křesle do klubíčka.</p>
<p>Netrpělivě trhla hlavou. „Jistotu?! Pravda, s Lakvanem jsem si pohovořit nešla, ale jiný výklad dané skutečnosti mě nenapadá. Zatraceně, myslela jsem, že mi uvěříš spíš než Oaran! A ono je to naopak! Mít čas, nabídnu ti Rah s dotazem k Pereovi!“</p>
<p>„Není to příjemná novina,“ pokrčil Bylinář rameny provinile. „Dobře, asi mi nezbývá než s tebou souhlasit. Odvedu své lidi do skal a pomohu ti přesvědčit Oarana, aby odešel také. Ráno můžeme vyrazit. Aspoň se dozvíme i zprávy od mých zvědů.“</p>
<p>„Já se vracím hned. I když Pereas čeká první útok k tobě, mám takové divné tušení. Raději chci být s Oaranem.“</p>
<p>„Na to zapomeň!“ odmítl Valmar rázně. „Půjdeš až se mnou. Toho půldne už nic nezachrání.“</p>
<p>Ave nepatrně přimhouřila oči. „Víš, ta vaše dojemná starostlivost o mé pohodlí mi začíná trochu vadit,“ poznamenala chladně. „I když jste si toho zatím nevšimli, nejsem už žák. Těžko mi můžeš vnutit vlastní vůli bez mého souhlasu!“</p>
<p>Bylinář zamžikal a odvrátil se. Mladá čarodějka měla pravdu, nemohl jí přikazovat. Jen přesvědčit. Což se mu v daném tónu mohlo podařit stěží. Celkem rychle pochopil, že zaujatá pozice je neudržitelná, a nabídl kompromis. „Podívej, miláčku, moc se omlouvám, že jsem tak vyjel. Zlé zprávy se dozvídám nerad, nezvládl jsem to,“ podíval se smířlivě. „Ovšem jinak předkládám k úvaze skutečnost, že sama Oarana nepřesvědčíš a jestli se obětuješ po jeho boku, zachováš se stejně hloupě, jako on. Jsem přesvědčen, že bude mnohem chytřejší počkat do rána. Řekl bych, že se s Oaranem domluvím přece jen snáz.“</p>
<p>„Tak to zní rozumně,“ souhlasila dívka pokojně a Valmar stiskl rty. Ave očividně neměla v úmyslu žádný hrdinský kousek. Jen využila příležitosti k připomenutí své samostatnosti. Mistra Bylináře čím dál častěji přepadal pocit, že žák přerůstající učitele tak záhy není zrovna to, po čem celý život toužil.</p>
<p>„Děkuju,“ přikývl mrzutě. „Doufám, že se mi podaří sedláky přesvědčit včas. Pojď.“</p>
<p>Debata na náměstí, kde se všichni muži Podskalné shromáždili, byla víc než bouřlivá. Hlavní námitkou se podle očekávání stala začínající sklizeň. Musí dostat obilí a ovoce pod střechu! Nehodlají v zimě umírat hlady! Valmar vysvětloval, hrozil, klel, ale sedláci byli tvrdohlaví. Ave stojící kousek za čarodějem mlčky bloudila očima po zarputilých výrazech tolik podobných těm z omalunských ulic. Blázni! Zatvrzelí, hloupí blázni nevidící si na špičku nosu! Nechala je řečnit a vmísila se mezi ženy. Na každém kroku prohodila pár slov, usmála se a za čtvrt hodiny bylo povykující shromáždění bez obecenstva. Všechny ženy mířily za štíhlou postavičkou rychle kráčející k louce za osadou.</p>
<p>„Slyšely jste, co vám hrozí?“ přehlédla čarodějka ustarané výrazy kolem sebe. Počkala na souhlasné zahučení a pokračovala. „Vaši muži jsou nepochybně stateční a silní. Proto jste si je konečně braly! Jenže mužský rozum nedokáže myslet střízlivě, vidí-li možnost pokrýt se slávou a ctí. V takové chvíli musí nastoupit strážkyně rodinného štěstí a bezpečí, žena! Vím, není to právě spravedlivé! Vždycky odnesete tu nejhorší a nejšpinavější práci! Rodíte děti, vychováváte je, hospodaříte, na poli se dřete s pluhem, zatímco muži vesele vodí tahouny… ale nechat tohle všechno na chlapech, moc radosti si neužijete!“ Nenápadně zhodnotila dopad svých slov a v duchu si spokojeně poklepala na rameno. Oči planoucí pobouřením a souhlasné mručení hovořily výmluvně. Zvolila správný směr. „Teď, když hrozí nebezpečí, muži opět zapomínají na životy svých drahých. Vidí jen opojnou slávu boje, hrdinství! Bláhově věří, že mohou zvítězit! Ale já jsem viděla sílu, která se na vás valí. Říkám vám, že se mýlí! Nemohou odolat, byť jsou sebelepší rváči! Postaví-li se barbarům, budou smeteni už prvním útokem, nepřežije jeden jediný! Hrdinně padnou a vás nechají plakat krvavé slzy! Bez ochránců vám nezbyde nic než zoufalství při pohledu, jak vaše děti odvlékají do otroctví, staré rodiče nemilosrdně zabíjejí a mučí pro potěchu barbarských duší, vaše domovy hoří a vy samy se stanete služkami a otrokyněmi vítězů! Nejkrásnější dcery potěší nějakého divocha na jedinou noc, a pak budou prodány dál, pokud ne rovnou zabity! Chlapce vám vychovají ve stejně špinavé bastardy, jakými jsou oni sami! To chcete?!“</p>
<p>Slyšet mladinkou čarodějku Mistr Slov Uhir, okamžitě ji vyzval k dalšímu zasvěcení. Byl to nesmírně působivý proslov. Suchý tón nakřápnutého altu dodal popisu hrůz neuvěřitelnou dramatičnost. Posluchačky v několika minutách prožily nejčernější zoufalství, jako by už bloudily mezi planoucími domy a bezmocně sledovaly krutosti na svých blízkých. Závěrečná naléhavá otázka pak byla umělecky dokonalou tečkou. Hlouček od té chvíle na čarodějku hleděl jako na spásu Hraničních lesů.</p>
<p>Ave se mazaně nechala chvilku přemlouvat, než znovu promluvila Odhodlání žen se rychle znásobilo. Sebedůvěra z nich málem kapala „Nic nemůže zachránit vaše pole a domy,“ usmála se dívka soucitně. „Vím, je to hrozné, ale domy lze znovu postavit, pole vyčistit a osít. Pokud budete žít! Vy, vaše děti, vaši muži! Zachraňte své životy a majetek nechte být! Ukryjte to nejcennější, co máte! Braňte se do posledního dechu ale jen když to stojí zato! Copak pytel obilí má větší cenu než vaše dítě? Co snesete lépe, dočasně žít bez střechy nad hlavou nebo zajetí, otroctví, smrt všude kolem?! Přesvědčíte své muže o nutnosti odchodu, záchrany holých životů, nebo se budete dívat na zkázu všeho drahého?!“</p>
<p>Bylo to naprosto přehledné. „Buď klidná, paní!“ ozvala se nejkurážnější z žen. „Na našem statku nebude zítra ráno živá duše! Já mu ukážu slavnej boj!“ Ostatní se přidaly jako na povel a výkřiky jen pršely. Pro muže moc lichotivé nebyly, ale Ave se spokojeně zasmála. „Jste pravé drahokamy svých rodin!“ ocenila přístup k věci uznale. „Muži vůbec nevědí, jaké poklady mají! Jděte teď v tichosti domů a pohovořte se svými pány! Přijdou za chvíli!“</p>
<p>Počkala, až se bojovně naladěné ženy rozejdou, a zamířila zpět k náměstí. Během chviličky zjistila, že se nic nezměnilo. Nikam nepůjdou mají sekery a nože a kosy, svou úrodu ubrání, nenechají statky špinavým barbarům… Ave se protlačila k Valmarovi a něco mu pošeptala.</p>
<p>Pokrčil rameny. „Utište se!“ křikl do hučícího davu. „Čarodějka Ave vám chce něco říct!“</p>
<p>Rámus neochotně umlkl a dívka popošla dopředu. „Je zbytečné dál tu mařit čas hádkami!“ prohlásila studeně. „Jste dospělí muži, máte své hlavy. Řekli jsme vám, jaké nebezpečí hrozí! Ostatní si musíte rozhodnout sami. Jděte domů, v klidu všechno znovu rozvažte, poraďte se s rodinami. Kdo bude chtít s úsvitem odejít, odejde! Kdo se rozhodne zůstat, zůstane. Jděte!“ Bez dalšího chytila Valmara za ruku a vlekla ho pryč.</p>
<p>„Co blázníš?!“ obořil se na ni, sotva byli z doslechu. „Vždyť tu zůstanou skoro všichni! Jsi normální?!“</p>
<p>„Nejsem,“ připustila přívětivě. „Ovšem ty zase netušíš, kdo je pravým vládcem na statcích! Vsaď se, že ráno půjdou všichni.“</p>
<p>„To bych rád… co jsi řekla ženám?!“ pochopil čaroděj konečně Ave se zašklebila. „Ženské tajemství,“ odbyla ho rozmarně. „Pojď se připravit na cestu. Pro jistotu si pak obejdeme pár domů.“</p>
<p>„Tomu bych nikdy nevěřil!“ ozval se Valmar polohlasem, když v ranním šeru pozorovali šňůru vozů mířících na severovýchod. Zachmuření muži kráčeli u hlav tahounů, občas usměrňujíce rozverné zvíře mlasknutím nebo zlobným trhnutím ohlávky. Některé ženy se při pohledu na útlou postavu v tmavě zeleném plášti u cesty vítězně usmály a zamávaly. Hrkot kol na kamenité cestě pomalu dozníval.</p>
<p>„Jsou všichni?“ podívala se Ave po páriovi Kraje.</p>
<p>Obdivně mlaskl. „Do jednoho!“</p>
<p>„Šikovné holky,“ Ave se trochu trpce ušklíbla a nadhodila vak na rameni. Hvízdnutím přivolala kroužící Rah. Chvíli si něco špitaly přitulené k sobě jako jediná bytost. Konečně somolice klapla zobákem, něžně klovla do dívčí tváře a opět vzlétla. Vyrazili.</p>
<p>Pozdě odpoledne se Ave zastavila. „Dáme oddych!“ svezla se do trávy vyčerpaně. Bylinář se usadil vedle ní.</p>
<p>„Půldruhé míle dál je studánka,“ podotkl vybízivě.</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Musíme počkat na Rah. Měla tu už být.“ Starostlivě vzhlédla k nebi. Rozkošatělé větve však zakrývaly téměř celý obzor. Mlčky něco málo pojedli a dopili zbytek vody. Po půlhodině se Ave zvedla. „Musíme jít,“ připustila nemilou skutečnost neochotně. „Snad se nemineme. Nechápu, proč tu ještě není.“</p>
<p>Došli téměř k hranicím obou Krajů. Lehký opar nad východními skalami ohlašoval soumrak. Zvedl se ostrý vítr, roztřásající chladem až do kostí.</p>
<p>„Konečně!“ Ave hlasitě hvízdla. Vítr jí vzal zvuk od úst, ale somolice už poutníky zahlédla. Složila křídla a jako kámen padala k zemi. Teprve kousek nad čaroději převedla střemhlavý pád do ladného oblouku a lehce dosedla na nastavené předloktí. Hnědé a zlaté oči se na dlouhou chvíli vpily do sebe. Konečně Rah zapleskala křídly a opět se vznesla. Kroužila však nezvykle nízko. Jako by strážila cestu před nimi. Pobledlá dívka se obrátila k Valmarovi. „Nomádští barbaři právě vycházejí ze Suché kotliny,“ oznámila s pracně udržovaným klidem. „A od jihozápadu přilétá půldruhého sta rudých draků, každý s pěti jezdci.“</p>
<p>Usměvavá tvář hrozivě ztvrdla. „Darebák! To nestihneme.“</p>
<p>„Ne, to nemůžeme stihnout,“ souhlasila tichounce. „Ale…“</p>
<p>„Jistě. Jdeme!“</p>
<p>Vytrvale polykali míli za mílí, ladnými klouzavými kroky. Cestovní krok čarodějů. Na pohled pružné lehké pohyby nohou nevyžadující žádnou námahu. Přesto byl cvičen dlouhé měsíce, než se stal přirozeným mostem mezi vzdálenými místy. Rychlé a zároveň úsporné tempo. Každý čaroděj dokázal kráčet dva dny a dvě noci bez odpočinku, aniž zpomalil v jakkoliv neprůchodném terénu. Za tu dobu urazil stejnou vzdálenost, která necvičenému člověku trvala sedm usilovných pochodů od svítání do tmy.</p>
<p>Konečně se před nimi objevil Srázný vršek vypínající se nad Oaranovou osadou.</p>
<p>„Podívej!“ Ave rozrušeně ukázala k tmavému nebi. Nad kopcem se rozlévala narudlá záře požáru. Rychle šplhali mezi vysokou trávou a pyšnými bodláky na vrchol.</p>
<p>„Ten had!“ Dívka sevřela pěsti v bezmocném hněvu. Pod nimi až k východním horám a hluboko na jih hořelo všechno, co hořet mohlo. Vesničky, samoty, sady, lesy… i na březích líné Vrety tančily ohnivé jazyky v suché trávě. Proti rudočemé obloze se míhaly stíny létajících příšer. Každou chvíli se některá snesla níž, aby přikrmila burácející plameny ohnivým dechem. Silný vítr rozhazoval celá mračna jisker a občas přinášel nahoru zvuky zuřivého boje.</p>
<p>„Ohlédni se!“ ozval se Valmar po chvilce. Ave otočila hlavu. Za nimi se rozlévalo ohnivé moře. Cesta, kterou před chvílí procházeli, teď hostila tisíc žlutých a oranžových plamínků. Jak nacházely čerstvou, několikadenními horky připravenou potravu, před očima mohutněly v nesnesitelným žárem sálající hradby. Byli uvězněni v plamenném kruhu. Jediná cesta vedla k doutnajícím zbytkům osady a do skal.</p>
<p>Víc sjížděli než běželi dolů. Štiplavý dým spáleniště nutil ke kašli a dosud žhnoucí uhlíky se bolestivě propalovaly podrážkami. Oběhli žalostné trosky vesnice a zamířili do vršku, kde se mezi kamennými stěnami skrýval Oaranův dům. Vděčně uvítali trochu chladnější vzduch. Tady nemělo co hořet. Skály, štěrk a balvany lhostejně shlížely na kruté divadlo. I vítr se o ty přísné hroty zarazil a raději vrátil mezi běsnící plameny.</p>
<p>Před poslední zatáčkou Valmar strhl dívku zpět. „Pomalu!“ oddechoval vyprahlými ústy. „Jestli už tam jsou barbaři, nemá význam vběhnout jim do náruče!“</p>
<p>Přitisknuti ke skále, obezřetně vyhlédli na prostranství Oaranova domova. Ave prudce stiskla Bylinářovu dlaň. Dům dosud nehořel, ale nomádští nájezdníci už přikládali planoucí otepi k dřevěným nosným sloupům. U kamenného stolu, kde tolikrát seděli v letních vedrech na příjemně chladivých sedadlech, stál Mistr Vodař se spoutanýma rukama. Rysy tváře mizely pod nánosem sazí, jindy bílé vlasy i vousy měl špinavě šedé popelem a žlutohnědé žárem. Z pláště zbývaly ubohé cáry. Přesto z něj vyzařovala chladná důstojnost i v této chvíli. Ave se křečovitě držela Valmarovy ruky. Všechno ji nutilo vyběhnout z úkrytu a přispět Oaranovi na pomoc. Při přesile, která se kolem vyrabovaného domu motala, tím však mohla spáchat jen sice ušlechtilou, nicméně sebevraždu.</p>
<p>„Zleva,“ špitl jí Valmar do ucha.</p>
<p>Potřásla hlavou. „Stojí moc na očích,“ odpověděla tichounce. „Líp počkat, až ho povedou.“</p>
<p>„Bojím se, že…“ Valmar větu nestihl dokončit. Z domu vyšla černorudá postava Moriho. Jako na pokyn plameny zachvátily mohutné trámy a rychle šplhaly vyschlým dřevem vzhůru. Mori přistoupil k Vodaři. Dívka vydechla. Hůl v ruce Pána plamenů nebyla jeho majetkem. S jistotou poznala safírové oko vsazené do hlavice z bílého dřeva karaku. Hůl Hlavy Vodního Umění v cizí ruce! Nemožné! Ale Mori ji nesl jako obyčejnou větev. Mrkla po Valmarovi. Sledoval neskutečnou scénu ozářenou stále mohutnějícími plameny s pevně stisknutými čelistmi. Na rozdíl od Ave nevěřil, že cílem útočníků je Mistra Vodaře zajmout. Bál se nejhoršího. Všiml si pátravého pohledu a malinko se sklonil.</p>
<p>„Bude to asi zlé,“ zašeptal. „Buď připravená zasáhnout, ale ne dřív, než řeknu!“</p>
<p>Trochu zmateně přikývla a vrátila se pohledem k nerovné dvojici. V praskotu vzplanuvší střechy nebylo slyšet Moriho šepotavý hlas, nicméně se nedalo pochybovat, že Oarana zahrnuje posměšky a výhrůžkami. Důstojný Vodař ho jednoduše přehlížel. Najednou trhl hlavou a pohrdavě plivl Morimu pod nohy. Tvář Pána plamenů se zkřivila ve vzteklou grimasu a dřív, než dvojice skrytých čarodějů mohla cokoliv udělat, Mori jediným úderem roztříštil Oaranovu hůl o kamennou desku.</p>
<p>„Stůj!“ pokusil se Valmar něčemu zabránit, ale Ave ho neposlouchala. S varovným výkřikem vyběhla na prostranství. Mori se zasmál, zvedl ruce a oddrmolil kratičkou formuli. Ozval se ohlušující třesk, světelný sloup zazářil všemi barvami duhy, pohasl a na místě, kde před okamžikem stál Vodní mág, zůstalo jen kolečko písku roztaveného ve sklovinu. Čarodějka nestihla ani hodit připravenou dýku. Barbaři s divokým jekotem zaútočili. Bylinář v rychlosti zamumlal několik slov, hodil na zem suché stéblo jakési trávy a bez váhání přiskočil dívce na pomoc. Ave se bila s urputnou zuřivostí. Dva nájezdníci už nehnutě leželi v kamení, jeden s probodnutým srdcem, druhý s otevřenou krční tepnou. Krátké meče nebyly proti dlouhé a krátké dýce v drobných dlaních dostatečně pádnými zbraněmi. Třetí útočník právě upustil meč z ruky rozťaté po celé délce. Valmar odrazil ostří mířící na dívčina bedra, druhou ranou nájezdníkovi rozsekl bok až k páteři. Chráníce si vzájemně záda chladnokrevně vyřazovali jednoho barbara za druhým. Co do posedlosti v té chvíli nebylo rozdílu mezi nomády a čaroději. Čarodějové navíc měli skvělý výcvik. Horští divoši pouze tu divokost. Náhle se kolem nich vyprázdnilo. Na zemi chladlo devět těl, na cestě dolů dozníval dupot několika párů nohou. Ranění, pokud mohli, utekli. Pokud nemohli, měli zkrátka smůlu. Nebyl tu nikdo, kdo by měl chuť a čas starat se i o ně.</p>
<p>Ave přiskočila k strnulému Pánu plamenů a přiložila mu zakrvácenou dýku na hrdlo. „Co jsi udělal s Oaranem?!“ štěkla navzdory ústům plným popela a sazí srozumitelně. Mori zakoulel očima, ale neodpověděl. Místo něho se ozval Valmar.</p>
<p>„Nech toho!“ řekl unaveně. „Nemůže ti odpovědět. Pojď zpět, už ho dlouho neudržím.“</p>
<p>Ave pochopila, že Bylinář svázal Ohnivého kouzlem, a neochotně ustoupila. Nemohla vidět, jak Valmar za jejími zády semkl víčka a zapotácel se. Neviditelná pouta zmizela.</p>
<p>Šedé oči přimrazily dívku k zemi. Nedokázala udělat ani nepatrný pohyb, celé tělo náhle měla jako z kamene. Dýka vypadla z necitlivých prstů a s tupým zařinčením udeřila do kamínků. Mori s vítězným úsměvem vytáhl vlastní hůl. Ukázal hlavicí s krvavou slzou rubínu na novou oběť. „Caserne…“</p>
<p>Z oblohy udeřil černý blesk. Rah zaútočila. Oslepen bijícími křídly Mori s bolestným výkřikem odhodil hůl a pokoušel se zbavit nečekaného nepřítele. Ostrý zoban mu do tváře vyryl hluboký šrám. Mori znovu vykřikl a zatápal po pásu.</p>
<p>Ave tupě civěla na změť peří, vlasů a rozmáchlých rukou. Vůle se vracela jen zvolna. Tělem opět vládla, ale rozum se vzpamatovával pomaloučku. Konečně si uvědomila, kde je a co se děje. Rychle se sehnula pro dýku.</p>
<p>Mori našel, co hledal. Prsty levé ruky sevřely studenou hlavičku krátké jehlice, vytrhly ji z opasku a zabodly mezi černá pera. Rah se okamžik potácela ve vzduchu, kousíček vzlétla, obrátila se a se svitem šílenství v zlatých očích zaútočila na vlastní paní. Ave pudově couvla, ale zvednout zbraň proti přítelkyni nedokázala. Jen si chránila oči dlaněmi. Nebýt Valmara, dovedla somolice útok do konce. Šipka ji však srazila k zemi sotva sáh před cílem. Těžce dopadla mezi oblázky a písek. Dívka mimoděk vztáhla ruku k zuřivě tlukoucím křídlům. Zobák se ohnal po ušmudlané dlani. Valmar dívku jemně odstrčil.</p>
<p>„Hadí jehla,“ vysvětlil tiše. „Zešílela bolestí. Nech ji, neví, co dělá.“</p>
<p>„Proč?!“ Ave prudce vzhlédla k Pánu plamenů. Šedé oči tonuly v krvi z roztrženého čela. Zuřivě se pokoušel zbavit zrádné clony. „Vrahu!“ zasyčela nebezpečně. „Za to mi krutě zaplatíš, přísahám!“</p>
<p>Mori vzdal marnou snahu. „Ještě se uvidíme, maličká,“ odpověděl posměšně a čarodějka bezmocně sledovala, jak černorudá postava průsvitní a rozplývá se ve vzduchu. „V den tvého konce!“ dodal obrys úst a zmizel také.</p>
<p>Ave se otřásla a pohlédla na mrtvé tělo přítelkyně. Černý uzlíček peří s široce vytřeštěnýma, koncem zmatnělýma očima. Polkla vyschlým hrdlem naprázdno. Rah! Nemohla uvěřit, že už se nikdy nesnese z modré oblohy v půvabné spirále.</p>
<p>„Musíme zmizet!“ vtrhl jí Valmar do úvah bezohledně. „Slyším nomády! Dělej!“ Hrubě dívku postrčil k zdánlivě jednolité skalní stěně. Potřásla hlavou a rozběhla se. Jako duchové vklouzli do skryté štěrbiny bez jediného ohlédnutí.</p>
<p>Když se na prostranství vřítil první nájezdník, našel jen neživý obraz zkázy. Ave s Valmarem tou dobou rychle šplhali komínem do bezpečného úkrytu. Očazené zbytky kamenných stěn Oaranova domu dosud sálající žárem, mrtvoly lidské ani ptačí je prozradit nemohly. Nic jiného ve zpustošeném Kraji nezbývalo.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>15. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Tmavovlasý chlapec s funěním šplhal do kopce, na jehož vrcholu přešlapovala štíhlá dívka v zeleném plášti. Poslední sáhy zdolal po čtyřech a zadýchaně se svalil do žluté trávy. Ave se s úsměvem posadila vedle něho.</p>
<p>„Pro dnešek jsme u cíle, Anemo,“ podotkla mírně. „Podívej se támhle.“</p>
<p>Zvedl hlavu a vypískl nadšením. Při úpatí protějšího svahu se hemžila skupinka mladíků s lesklými meči. Zvonění zbraní letělo zlatým dnem doprovázeno povzbuzujícími výkřiky. Mezi mladíky přecházel plavovlasý muž v černé haleně. Každou chvíli některého zastavil, aby opravil chybný úder či obranu. Dvojice poutníků se zasmála, když velitelův meč naplocho přistál na zádech jednoho ze snaživců. Muž pak nešťastníkovi předvedl správný postoj při krytí odtočného výpadu a poslal ho zpět do boje.</p>
<p>„Kdo to je?“ podepřel si Anemo bradu dlaněmi zasněně.</p>
<p>Ave se ušklíbla. „Čaroděj Bojovník Krotin.“ Dodatek o zatraceném mizerovi spolkla. Do přátelské války, kterou s Krotinem vedla už od dob učení, Anemovi nic nebylo.</p>
<p>„Ty ho znáš?“ zkoumal zaujatě.</p>
<p>„Trochu,“ připustila pobaveně. „Proč?“</p>
<p>„Myslíš, že by mi půjčil meč?“</p>
<p>Ave se zachechtala. „Nevím. Zkus se ho zeptat. Pojď. Mám už pořádný hlad.“</p>
<p>Z kopce seběhli rychle, ale dvacet sáhů před cílem čarodějka prudce zabrzdila.</p>
<p>Netrpělivě se jí pokusil vyškubnout. „Proč stojíme?!“ rval se s překvapivě silným stiskem dotčeně. „Pusť mě!“</p>
<p>„Toužíš polykat krev z vlastního nosu?“ usměrnila ho suše. „K Bojovníkovi se nemůžeš připlížit jen tak, ty moulo. Musíme počkat, až si nás všimnou.“</p>
<p>Cukat se přestal, ale toužebné pošilhávání ho nepřešlo. „Tak zavolej!“</p>
<p>Dívka se pobaveně uchichtla a pokrčila rameny. „Když myslíš… zkus to.“</p>
<p>„No… a co mám zavolat?“</p>
<p>„Třeba, že jdou hosté. Hodně hlasitě, aby slyšeli,“ svitla v hnědém pohledu škodolibá světélka.</p>
<p>Anemo se rozkročil. „Jdou hosté!“ zařval z plných plic a vzápětí se válel v trávě. Nejspíš zatím neslyšel, co taková ochranná clona provede s barbarským útokem doprovázeným typickým jekotem. Tady, v těsné blízkosti jižní hranice, byli Bojovníci opatrní. V těchto dobách zvlášť. „Co to bylo?“ vzdychal chlapec, když mu Ave pomáhala vstát. S úsměvem mu poklepala na rameno. „To bylo, že nemáš křičet, když nevíš, co se ti vrátí,“ objasnila shovívavě. „Rychle se seber. Krotin se rád posmívá.“</p>
<p>Zmíněný Bojovník se skutečně blížil obklopen září bělostného úsměvu. Ave odbyl letmým kývnutím a soustředil se na chlapce.</p>
<p>„Zdá se, že ti dlužím omluvu, mladý příteli,“ oslovil ho s potutelnou pokorou. „Past přichystaná pro nepřítele žel sklapla právě u tebe. Moc mě to mrzí. Přijmeš mou lítost?“</p>
<p>Anemo celý nesvůj přikývl a Ave tak tak potlačila záchvat bouřlivého smíchu.</p>
<p>„Měl by ses stydět, Bojovníku!“ obvinila Kratina káravě. „Odbýt poctivého chlapce pouhou lítostí! Slušelo by se nabídnout mu svůj meč! Moc prý o něj stojí!“</p>
<p>Čaroděj se ušklíbl. „Ušlechtilá duše tvého ochránce by podobnou nabídku jistě odmítla. Dobře ví, že pravý Bojovník se od své zbraně nedokáže odloučit ani na chvíli. Už proto by víc ocenil tvou dýku, čarodějko!“</p>
<p>„Stojí o meč. Aspoň to tvrdil.“</p>
<p>„Tím více obdivuji sebezapření, s nímž si své přání nechal pro sebe,“ ukončil Bojovník debatu nezvratně a ukázal k zvědavému obecenstvu. „Je mi líto, hosté, ale mám práci. Zřejmě stejně hledáte Mistra. Uvidíme se večer.“ Zašpital dívce pár slov a vrátil se k svému.</p>
<p>Ave Anema vedla téměř neznatelnou pěšinkou po úbočí a dál údolíčkem mezi vršky. Po visutém mostku přešli šumící říčku a konečně stanuli nad výcvikovou osadou v Horkách. Jeskynní labyrinty nyní sloužily jako úkryt zhruba pěti tisícovkám obyvatel Kraje a dalším šesti stům mládenců ve výcviku na žoldáky. Protože cvičiště nebyla dost velká pro čtyřnásobek obvyklého množství budoucích vojáků, odváděli cvičitelé své skupiny do celého okolí. Tím také došlo k setkání s Krotinem téměř půl míle před osadou.</p>
<p>Dívka přeletěla očima prostranství mezi čtyřmi mohutnými duby a usmála se. Světlá hlava nad rameny nápadně širokými i mezi Bojovníky, jasně svítila z desítek kmitajících těl. Mistr meče nemilosrdně proháněl mladíky ze všech koutů Pásma při práci s těžkými holemi.</p>
<p>„Za tím světlovlasým čarodějem jdeme,“ prozradila Anemovi. „Mistr Bojových Umění Pereas.“</p>
<p>„Nebude se zlobit, že jdu s tebou?“ optal se značně nejistě. Urostlá postava nabádala k opatrnosti.</p>
<p>Ave se zašklebila. „Proto určitě ne,“ ubezpečila ho ponuře. „Ten, kdo ho obere o úsměv, vypadá jinak. Pojď.“</p>
<p>„Neohlášená a milá návštěva zároveň,“ přejely průzračně modré oči chlapeckou postavičku a zadívaly se na dívku. „Už jsem málem nevěřil, že je to možné.“</p>
<p>„Den ještě zdaleka nekončí, Mistře Bojovníku,“ podotkla bez úsměvu. „Soumrak ti možná přinese přesvědčení, že bys nám raději viděl záda.“</p>
<p>„Pak snad bude lepší přenechat mládence Krastovi a vyslechnout vás hned. Ať vám zbyde čas na hledání vlídnější společnosti.“</p>
<p>„Tvá ohleduplnost mě dojímá téměř k slzám, Mistře Bojovníku,“ ujistila ho Ave důstojně. „Věnoval bys chvíli své laskavé pozornosti mému statečnému průvodci?“ postrčila chlapce před sebe. „Jmenuje se Anemo a pochází z Toscy, osady Jezerního Kraje. Vášnivě se zajímá o meče.“</p>
<p>„Seznámit se se spřízněnou duší je mi vždy potěšením.“ souhlasil Pereas zdvořile, čímž Anema uvrhl do hlubokých rozpaků. Červený až za ušima se pokusil o neohrabanou úklonu.</p>
<p>„Platí tvůj zájem pouze mečům, nebo obdivuješ i jiné zbraně, Anemo? V druhém případě bych ti totiž mohl nabídnout několik chvil s našimi pážaty. Jsem si jist, že by ti přinesly mnoho poučného. Přijmeš mou nabídku?“</p>
<p>Anemo zašilhal po skupince kmitajících vrstevníků na druhém konci cvičiště a horlivě přikývl. „Rád, pane.“</p>
<p>„Tak běž za tím rezatým mládencem a řekni mu, že tě posílá Mistr. Zbytek se dozvíš od něho. Upaluj.“</p>
<p>Anemo odběhl a sourozenci zamířili za klidným koutkem. Čekalo je dlouhé povídání.</p>
<p>„…trčeli jsme tam tři dny. Dvě urousané myši v díře obklopené sakra ostrozubými kočkami,“ ušklíbla se Ave při vzpomínce na těsnou jeskyňku v polovině skalní jehly za Oaranovým domem. „Byla to ohromná psina, to mi věř. První den jsme se s Valmarem střídali v záchvatech truchlení a vzteku, druhý prosázeli, kdy nás objeví, do toho jedna bouřka za druhou, celou dobu spojení vroucím objetím, protože jinak jsme se tam namačkat prostě nemohli… báječná psina zkrátka. Mám Valma ráda, ale jestli ho uvidím dřív než za půl roku, asi mu ublížím. Příšerně kope ze spaní.“</p>
<p>Mistr meče se uchechtl. „To asi bude vzájemné, drzounku. Co bylo dál?“</p>
<p>„Vlastně už nic. Třetí den v té spoušti dostihl hlad i nomády, takže se začali stahovat a my mohli vypadnout. Valmar je se svými lidmi v pevnostech a zůstane tam, dokud mu nedovolíš návrat. Já jsem to vzala přes Gerin a rozeslala zprávy. Jsi poslední, kdo se to dozvídá, ovšem zase se všemi podrobnostmi.“</p>
<p>„To je pro mne ohromná čest,“ ubezpečil ji sarkasticky. „Kde jsi přišla k tomu klukovi?“</p>
<p>„U studny Chereo. Jeho máma musela být chytrá ženská, sotva zahlédla pomalované chlapy, zavelela ústup. Hrdý táta si ovšem samozřejmě postavil hlavu. Tak zadním oknem vyhnala aspoň Anema se sestrou, ať sypou do Podskalné za Mistrem Bylinářem. Noc proklepali hrůzou v lese a ráno se sestřička šla podívat domů. Už se nevrátila. Anemo to zkusil další den. Našel spáleniště s ohořelými mrtvolami. Tátu poznal podle sekery, o mámě a sestře věří, že se toulají někde okolo. Dost dlouho nám trvalo ho přesvědčit, aby si udělal skvělý výlet na Orlí hřbet, případně i dál. Nech ho tady, prosím tě. Kdyby se ukázalo, že není k ničemu, odvedu ho k Zavě, ale zatím se zdá docela šikovný.“</p>
<p>„Něco jako Žamen?“</p>
<p>Ave s úšklebkem pokrčila rameny. „Nechápu, co proti Žamenkovi pořád máš. Je to skvělý kluk.“</p>
<p>„Neposlušný darebák, který musí spáchat alespoň jedno uličnictví, aby večer usnul,“ upřesnil Pereas suše. „O druhého takového nestojím. A tomu tvému Anemovi lotrovství kouká z očí.“</p>
<p>„Překvapuješ mě, Bojovníku. Takový chlap a neporadí se dvěma malými kluky?“</p>
<p>„Budeš se divit, ale mám také jinou práci než hlídat rozjívená pážata. No nic. Uvidíme, co mu řekne Sante. Co máš teď v plánu ty?“</p>
<p>„Myslím, že se podívám kousek blíž k Roklině.“</p>
<p>Následující ticho bylo výmluvnější hodinového projevu. Ave se ošila. Měla samozřejmě plné právo rozhodovat o svém bytí svobodně, ovšem právo je věc jedna a ramena dvacet minut ostré chůze od sebe druhá. Ve vypjatých chvílích Pereovi nedělalo potíže se na sestřiččina práva zvysoka vykašlat a nastolit tyranii. Krutovláda mu šla báječně. Řetěz hlídek podél jižní hranice byl nicméně dostatečně hustý, aby i malá čarodějka přiznala, že tentokrát se bez svolení Mistra Bojovníka neobejde.</p>
<p>„Musíme přece vědět, co chystají teď,“ namítla mírňounce. „Jak jinak se chceš připravit?“</p>
<p>„Kde bereš jistotu, že jsi jediný správný zvěd v okolí?“</p>
<p>„Mám pátračský výcvik.“</p>
<p>„Jdi na práh a pořádně se rozhlédni. Jestli nenapočítáš aspoň dvacet kolegů, jsi dočista slepá.“</p>
<p>„Jsem čarodějka Pátračka.“</p>
<p>„Také malá holka se zvědavým nosem, který v Ghorielii znají i žížaly. Tvým obrázkem si tam podpalují oheň.“</p>
<p>„Převleču se.“</p>
<p>„I zbraně? Jsou trošku nápadné. Nevšimla sis?“</p>
<p>Ave se zaškaredila. „Půjdu jen tak.“</p>
<p>„Skvělý nápad!“ souhlasil Pereas obdivně. „Tím Ghorielii určitě zaskočíš!“</p>
<p>„Tak si vezmu hůl! Je nenápadná a přitom účinná!“</p>
<p>Mistr meče se široce usmál. „Velká pravda, dívko. A už ses s ní naučila zacházet?“</p>
<p>Blýskla očima a odvrátila se. Bojové hole! Půldruhá sáhu dlouhé těžké tyče schopné při šikovné obsluze vyrazit mozek z lebky jediným mávnutím. Nikdy nedokázala pochopit, jak se jich někdo může zastávat. Byly neohrabané, klouzaly, bolely z nich ruce a často taky záda. Ave je upřímně nesnášela, díky čemuž si z výcviku odnesla jakýsi náznak základů. Upřímně řečeno, nemohla se postavit ani patnáctiletému výrostkovi.</p>
<p>„Trochu si je tady připomenu, než půjdu,“ navrhla bez nadšení.</p>
<p>Bojovník ji odměnil dalším oslnivým úsměvem. „Věděl jsem, že se domluvíme, drzounku.“ prohlásil vroucně. „I když se nezdáš, v jádře jsi hodná, rozumná holka. Nebude ti vadit, když zatím pošlu pár vlastních lidí? A aby sis tu nepřipadla zapomenutá, zajedu k Ventrenovi a přivezu ti nového somolíka.“</p>
<p>To byla velkorysá nabídka. Ptačí přítel se nedal jednoduše koupit. Zájemce si ho musel vysloužit a navíc dát důvěryhodnou záruku, že pták přijde do dobrých rukou.</p>
<p>Ave se přestala kabonit. „Jsi moc hodný, ale to není třeba,“ usmála se obměkčené. „Já už nového přítele mám. Od Gerin.“</p>
<p>„Gerin přece chová krkavce.“ zvedl Pereas obočí překvapeně.</p>
<p>„Však Harú je krkavec. Strašně krásný. A chytrý.“ Zaváhala. „A úplně jiný než Rah,“ dodala pak trochu zahanbeně. „Nedokážu si představit, že by její místo zabral jiný somol. Jsem pitomá?“</p>
<p>„To určitě ne, drzounku,“ ujistil ji jemně. „Rah si jasnou vzpomínku zaslouží. I když Harú nepochybně bude stejně skvělý přítel jako ona.“</p>
<p>„Je báječný!“ rozsvítila se obratem znovu. „Na první pohled mi bylo jasné, že vyrostl pro mou společnost. Gerin to ostatně viděla taky. Vytřískala ze mě celé jmění.“</p>
<p>„Harú ti to brzy splatí.“</p>
<p>Ave se uličnicky zašklíbila. „Nemá co, Bojovníku,“ ubezpečila ho spokojeně. „Když Gerin tak strašlivě toužila po napajedlu, vyvolala jsem jí před dům jezírko. Není to roztomilý obchod?“</p>
<p>Mistr meče se místo odpovědi bouřlivě rozesmál a dívka se k němu přidala. Pro mladičkou Vodařku nebylo milejší práce, než otevřít milovanému živlu další branku ke světlu. Občas Ave za svolení vypustit přidušený pramen z podzemí dokonce platila.</p>
<p>Rozdrtila mezi zuby drsnou kletbu a stále trochu omámeně začala se vstáváním. Bylo to mnohem horší, než čekala. Jindy mírní Bojovníci do ní najednou nemilosrdně řezali při každé příležitosti. A příležitost měli vlastně pořád. Chabé základy pokryté tříletou vrstvou prachu, nemohly stačit umění Bojovníků s vyznávanou dřevozbraní.</p>
<p>„Chceš oddych?“ nabídl Ikur přezíravě.</p>
<p>Mlčky přikývla. Zásah mezi lopatky pořádně otřásl celým tělem. Potřebovala se vydýchat, ať si o tom Ikur myslí cokoliv. Konečně se přemluvila, že vlastně o nic nejde a znovu nastoupila.</p>
<p>„Peree?“</p>
<p>Čaroděj přejel zbědovanou postavičku zkušenýma očima a kousl se do rtu. Ikur se vyznamenal. Sotva lezla.</p>
<p>„Copak, drzounku?“ přikývl nicméně klidně. „Myslel jsem, že cvičíš.“</p>
<p>„Necvičím,“ ujistila ho ponuře. „Jsem bita jak oves. S výcvikem to nemá nic společného.“</p>
<p>„To je mi líto.“</p>
<p>Pokřiveně se usmála. „Kdybys nežvanil, Bojovníku. Vzdávám se. Potřebuju řádný výcvik se vším všudy. Musím vzpomínat na předepsanou prosbu, nebo jsi ochoten o tom uvažovat i takhle?“ Bolestný škleb patřil podlitinám jen napůl. Řádný výcvik zaručující skutečnou, trpělivou výuku znamenal také závazek bezvýhradného podrobení učiteli a setrvání na místě, dokud neprojde závěrečnými souboji. Stručně řečeno, vzdát se svobody. Ave nad zajímavějším řešením koumala plné čtyři dny, aby dnes odpoledně ten prokletý klacek konečně hodila Ikurovi pod nohy a vydala se za Mistrem cechu. Dost nejistě, protože Pereovi se v této hektické době vůbec nemuselo chtít spoutat šestnáctinu misterialu víceméně k nepoužití. Škodolibý chechot Bojovníků, jak pitomě se pískle kouslo do vlastního nosu, by pak nepochybně roztřásl hradby až v Metalunu. Těžce zavzdychala a zadívala se na čaroděje s patrnými obavami.</p>
<p>Lehce se pousmál. „Trvalo ti to, drzounku. Čekal jsem tě dřív.“</p>
<p>„To asi není lichotka, že?“</p>
<p>„Asi ne. Zítra můžeš začít s Krotinem. Smím vědět, kdo ti konečně rozsvítil v hlavě?“</p>
<p>Ave se ponuře ušklíbla. „Zvládli jste to společnými silami. Nemůžu už ani spát, jak mě všechno bolí.“</p>
<p>„Je div, že vůbec ještě chodíš,“ přikývl Bojovník bez soucitu. „Takové bití bych nepřál nikomu.“</p>
<p>„Jen mně.“</p>
<p>„Ani tobě, drzounku. Za tak nestoudnou nafoukanost si to ovšem zasloužíš. Postavit se vyznavačům holí s polozapomenutými základy, po pořádné lekci volá. Chtěla jsi ještě něco jiného?“</p>
<p>„Ne. Koho mám za učitele.“</p>
<p>Mistr meče pobaveně potřásl hlavou. „Zkus hádat!“</p>
<p>„Tebe,“ povzdechla žalostně. „Nedoufala jsem ve velkou přízeň osudu, ale tohle už je čirá zlomyslnost!“</p>
<p>„Jaká zlomyslnost?“ ohradil se dotčeně. „Víš snad o někom lepším?“</p>
<p>„Lepším ne, ale milosrdnějších znám desítky,“ vzdychala Ave vytrvale. „Ještě se pamatuju, víš?“</p>
<p>Čaroděj se rozchechtal a ukázal ke dveřím. „Zmiz, než se urazím, skřítě! Pro útěchu mám jednu dobrou zprávu. Lakvanovo vojsko se rozpadlo na původní kmeny a většina z nich uzavřela věčné nepřátelství. Sever máme v suchu. Ven!“</p>
<p>„Ave! Ave!“</p>
<p>Útlá čarodějka se maličko ohlédla a vzápětí sebou praštila o zem, kutálejíc se z dosahu. Stín pohybující se na samém krajíčku rozhledu neškodně udeřil do hlíny patnáct palců za ní. Provinile se uculila.</p>
<p>„Jej! Promiň, Ave,“ omlouval se Žamenek zkroušeně. „To jsem nechtěl. Nezlob se.“</p>
<p>„Ave se na tebe nemá proč zlobit, Žamene.“</p>
<p>Páže vysokého Bojovníka utřelo zlobným pohledem a pomohlo dívce otřást prach z haleny. Lovera náhlá nemilost nepřekvapila. Většinou se sice těšil plné pážecí sympatii, ovšem dotknout se uctívané čarodějky žádalo trest. S lehkým úsměvem chlapce zatahal za ucho.</p>
<p>„Jen osel se ohlédne uprostřed boje, Žamene. Nebo sebevrah. A hůl sluší obojímu. Co jsi chtěl?“</p>
<p>„Tobě nic,“ odsekl kluk přidrzle. „Ave, máš jít za Mistrem. Hned teď.“</p>
<p>Překvapeně zvedla obočí. „Kdo to říká?“</p>
<p>„Mistr. Myslím, že to spěchá. Tvářil se… no, jako… jako když se chystá křičet,“ opsal kamenný výraz s obtížemi. Už aby mu bylo čtrnáct! Pážátkování skrývalo stovky drobných nepříjemností.</p>
<p>Ave v duchu bleskově proletěla poslední dny a pokrčila rameny. Na ‚jako když se chystá křičet‘ se jí nezdálo nic. Což ovšem neznamenalo, že Pereas její názor musí sdílet. Například nová jizva na Mirusově šíji ho nadzvednout mohla. Na ozbrojené vyřizování sporů byl citlivý.</p>
<p>Nebo se mohl vrátit Hasler a hájit zpoždění krkavčím provedením popěvku Nespěchej vojáku. Nebo… pohodila hlavou a ušklíbla se.</p>
<p>„Být tebou, Žamenku, zmizím dřív, než si Lover vzpomene, že tě tak trochu má na zodpovědnost,“ ukázala očima k obloze. Slunce přesně mezi zenitem a západem nápadně protiřečilo směru, odkud se chlapec vynořil. Ozvěna Santeho pokřiku zněla přesně z opačné strany.</p>
<p>„Byl jsem se jen napít!“</p>
<p>„Tím líp. Aspoň se nepohádáš ani se Santem. Sypej!“</p>
<p>„A půjdeš k Mistrovi? Hned?“</p>
<p>Znovu se ušklíbla. „Když po mně tak touží… asi mu pár minut věnuju. Žádný strach, pážátko,“ zazubila se do soucitných očí. „Já už se s Mistrem nějak porovnám, i když je namíchnutý. Klidně můžeš jít po svém.“</p>
<p>Nijak přesvědčeně přikývl a zmizel.</p>
<p>Lover se zachechtal. „Víš, že před hodinou prošel hlídkou Jarten, maličká? Také bys sebou měla hodit.“</p>
<p>Ave nadskočila a vystřelila jako blesk. Jarten byl jedním ze zvědů, které Pereas vyslal do Ghorielie místo ní.</p>
<p>„Co je nového?“ proletěla dveřmi, aniž se obtěžovala klepáním. „Nenapínej mě, Bojovníku! Přinesl Jar…“ zachytila pohled modrých očí a zajíkla se. Podobný výraz zatím viděla jen jednou. Když jí Pereas oznamoval Helarův odchod. Kdoví odkud se vynořil zástup ledových mravenců a rozběhl se jí podél páteře. Přinutila se polknout. Křeč v hrdle trochu povolila.</p>
<p>„Co se děje?“ hlesla roztřeseně. „Válka?“</p>
<p>„Ne. Jih se stahuje. Zaskočilo je, že jsme zůstali a raději obětovali sever. Chtěli nás stlačit mezi dvě armády, a když se jim jedna rozpadla, zaveleli ústup. Spočítali si, že pořád nejsou dost silní, aby se pustili do rovného střetu. Trošku to uspěchali. Díky Morimu. Hrozil vypovězením spojenectví. Uvidíme, jak se domluví dál. Řekl bych, že máme nejméně roční odklad. Zítra se vracíme domů.“</p>
<p>Ave se během Bojovníkovy řeči vrátila barva do tváří. Uvolněně se rozesmála. „Ty jsi ale mizera, Bojovníku! Vyděsila jsem se na smrt, když jsem tě viděla. Minutku a měl jsi mě na svědomí. Neměla jsem zdání, jaký jsi komediant.“</p>
<p>Pereas lehce vzdychl a natáhl ruku. „Pojď ke mně, drzounku. Ještě jsem neskončil.“</p>
<p>„Jestli se mnou chceš probrat míru Haslerovy pitomosti, tak…“</p>
<p>„Nechci. Pojď sem.“</p>
<p>Neochotně se přiloudala blíž. „Oč ti jde, Bojovníku?“</p>
<p>„O Oarana,“ Mistr meče si dívku jemně stáhl na kolena a zpříma se zadíval do tmavohnědých očí. „Před dvaceti minutami tu byl další posel, drzounku. Od Valmara. Včera se vrátil z O’ndromu. Podle Nejvyššího jste se na Jezerech nechali oklamat přeludem, protože skutečný Pán plamenů byl v sídle moci. Lépe řečeno, přišel tři dny před nájezdem a zůstal plný týden. Orian si ověřil, že během celé té doby se Mori k bráně vůbec nepřiblížil.“</p>
<p>Pokud Pereas čekal vášnivý výbuch, čekal marně. Vzteklounka Ave ho vyslechla bez jediné známky rozrušení. Jen pevně semknutá ústa dávala znát, že neuvěřitelnou zprávu vzala na vědomí. Lehce se dotkl nepůvabné tváře.</p>
<p>„Znám Valmara i tebe, drzounku,“ pokračoval mírně. „Nemohu uvěřit v přelud natolik dokonalý, abyste ho oba měli za živého člověka. Jenže právě tak nevěřím, že by se mohl zmýlit Orian. Obzvlášť na půdě sídla moci.“</p>
<p>„Na Jezerech byl skutečný, živý Mori,“ vrátila mu pohled tvrdě. „Věř, čemu chceš. Bojovníku. Já jsem ho nejen viděla. Také jsem s ním mluvila, dotýkala se ho a byla spoutána jeho kouzlem. Byl to Mori Ohnivý.“</p>
<p>„Dobře. Ale na dvou místech zároveň být nemohl, to snad uznáš.“</p>
<p>Ave chladně pokrčila rameny. „Nemám sice ponětí jak, ale dokázal to.“</p>
<p>„Drzounku, prosím tě! Přemýšlej chvíli! Není prostě možné být v jedné chvíli na O’ndromu i Jezerech! To by bylo popřením všech základních vazeb bytí!“</p>
<p>„Na to kašlu. Mori přišel na způsob, jak je obejít. A já ho z něj dostanu.“</p>
<p>Pereas se nadechl. Bylo to tady. „Nemluv hlouposti, čarodějátko,“ napomenul dívku přísně. „Na to, aby sis mohla vyšlápnout na Ohnivého, jsi pořád trochu malá. Smetl by tě jediným mávnutím. Věř mi. Na Moriho bych si netroufl ani já. I když Oaranova odchodu lituji stejně upřímně jako ty.“</p>
<p>Vzápětí zalapal po dechu, protože Ave se na něj podívala s nelíčeným úžasem. „Kam ten spěch. Bojovníku?“ podivila se upřímně. „Na pohřební hranici je vždycky času dost. Zatím Oaran pořád žije. Jen musíme zjistit v jaké podobě, a jak ho vrátit zpátky. Takže si na Moriho přece jen vyšlápnu.“ Zachytila záblesk hrůzného podezření v modrých očích a pousmála se. „Nezbláznila jsem se, Bojovníku. Vím, že to zní divně, ale jsem si jistá, že odchod kteréhokoliv z vás čtyř bych prostě poznala. Tím spíš, že se to stalo stěží deset kroků ode mne. A mimo to,“ usmála se naplno, „mimo to jsem Oaranovi půjčila díl Briendina pásu. Pokud vím, tak Oaran chybu neudělal.“</p>
<p>Pereas se se zoufalým stonem zaštítil veškerou dosažitelnou logikou, nicméně velkého úspěchu se nedomohl. Což, upřímně řečeno, v případě jeho sestry nemohlo překvapit.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>16. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Chtěla bych odejít.“</p>
<p>Pereas lehce zavrtěl hlavou. Seděli kousek nad horním jezerem, soumrakem probleskovaly první hvězdy a tráva žlutá pozdním podzimem šustila při každém pohybu.</p>
<p>„Stýská se mi po para Quo,“ pokračovala Ave zasněně. „Už hrozně dlouho jsem ho neviděla. V pralese právě dozrávají vesáty a osada je skoro prázdná, protože všichni sklízí yere. Za pár týdnů začnou deště, para Quo bude sedět sám ve studovně a bude mu smutno,“ líčila živě. Úkosem mrkla na nehybnou postavu vedle sebe. Nechvěla se tím pravým dojetím. „Tak už mě pusť,“ zaprosila lítostivě.</p>
<p>„Za měsíc.“</p>
<p>„Proč až za měsíc?!“</p>
<p>„Nemáš dokončený výcvik.“</p>
<p>Frkla. „Vždyť už mi to docela jde!“ namítla zlostně.</p>
<p>„Dnes tě Krast porazil.“</p>
<p>„Krast! Ten porazí každého krom vyznavačů dřevozbraní! A váží víc než velikán!“</p>
<p>Pereas se protáhl. „Ještě počkej,“ opakoval klidně.</p>
<p>„S ostatními zametu!“ trvala na svém. „Tedy mimo vás.“</p>
<p>„Někdy. Když máš dobrý den. To nestačí.“</p>
<p>„Proč by ne?“</p>
<p>„Nezlob, drzounku,“ ohlédl se konečně. „Prostě tě nepustím, dokud nezameteš s Krastem. Nebo s ním neuhraješ nerozhodný výsledek. Do dešťů jsi doma.“</p>
<p>„Právě proto…“ začala Ave s protestem a vzápětí se kousla do jazyka. Ticho rozkošnicky zaťalo drápky do neopatrné kořisti.</p>
<p>„Tak kam?“ ozval se Mistr Bojovník nevzrušeně.</p>
<p>„Nerozumím,“ utrhla stéblo trávy a začala si ho navíjet na prst.</p>
<p>Usmál se. „Rozumíš. Kam máš namířeno?“</p>
<p>„Přece říkám, že se mi stýská po Quoovi!“</p>
<p>„Hm. A kam chceš zajít před Quoem?“</p>
<p>„Jsi strašný!“ zamračila se otráveně. „Úplně nemožný! Neumíš nic než podezírat!“</p>
<p>Krátce se uchechtl, ale neřekl nic.</p>
<p>„Proč mi nevěříš?!“ dotírala vytrvale.</p>
<p>„Nedůvěra není právě výstižné slovo, drzounku. Ale jinak asi hlavně proto, že tě mám přečtenou.“</p>
<p>Ave sebou ublíženě práskla do trávy. „Nechápu, co na tobě tolik ženských vidí!“ prohlásila otráveně. „Kdyby tě poznaly blíž, rychle by je to nadšení přešlo! Jsi dokonale nesnesitelný!“</p>
<p>„Jsem dokonale báječný a jinak raději sklapni, dívko. O ženských se s tebou bavit nehodlám.“</p>
<p>„Ani o metalunských?“ ušklíbla se významně a hbitě se odkulila stranou.</p>
<p>Mistr meče znechuceně zkřivil rty. „Měla by sis dávat lepší pozor na zobák, skřítě. Za takové řeči se můžeš dostat do průšvihu, ani nemrkneš.“</p>
<p>Ave kupodivu další roztomilou poznámku nepřihodila, přestože narození modrookého blonďáčka prokazatelně neplodnému králi Metalunu a jeho černovlasé a černooké paní by za zábavný hovor stálo. Pereova měsíční návštěva na metalunském dvoře se s početím královny pozoruhodně shodovala.</p>
<p>„Chci jít na Poslední citadelu,“ prohlásila místo očekávané jízlivosti věcně. „Popovídat si s Bosenem. Neviděla jsem ho věky.“</p>
<p>Pereova uvolněná pohoda rázem vyprchala. Ode dne, kdy z tvrdě otřesené čarodějky vypadlo přesvědčení, že Vodní mág dosud žije, hlídal každý náznak vybočení z normálu jako ostříž. Ave Oarana milovala a tím bylo řečeno vše. Pokud se ukáže pro návrat Vodaře nutné získat základní kámen O’ndromské pevnosti, malá čarodějka sídlo moci rozebere holýma rukama. Zatím se mu ji dařilo držet jakž takž v klidu díky závazku výcviku. Tvrdá dřina však jediné za řeč stojící pouto cupovala na kousky a Pereův neklid rostl zároveň s počtem dívčiných vítězství v aréně. Sotva opadl první nápor problémů s návratem Kraje k normálnímu životu, vyslal spěšného posla do Hraničních lesů. Mistr Bylinář se objevil hned druhý den a společnými silami z Ave vymačkali i co nevěděla, že ví. Konečný efekt dramatické noci temné předtuchy mužů potvrdil beze zbytku. Ave pevně věřila, že Oaran žije a klíčem k jeho osvobození je Mori Ohnivý. Hotovo. Mistři vysvětlovali, přesvědčovali, nadávali, hrozili… a plýtvali časem i silami. Dosáhli jedině mlhavého příslibu, že s návštěvou Jantarové výspy ještě chvíli počká. Což, při dívčině nadání pro kličky a smyčky, bylo vítězství sporné. Pereem navíc zle zacloumala i Valmarova jistota ohledně pravosti muže na Jezerech. Mistr Bylinář byl jedním z pěti nejlepších čarodějů Pásma a přísahat na něco, co nemusela být tak úplně neotřesitelná pravda, neměl ve zvyku. Stručně řečeno, stáli před dokonalou záhadou. A Ave záhady pojímala jako osobní výzvu. Čím nesmyslnější, tím lepší. Mimoděk se zachvěl.</p>
<p>„Když jsi to bez Bosena přežila tak dlouho, do jara to snad ještě vydržíš,“ namítl s vynuceným klidem. „Na trajdání průsmyky už není správně období.“</p>
<p>„Proto chci vypadnout co nejdřív.“</p>
<p>„Nesmíš odejít dokud tě nepustím.“</p>
<p>„Vážně?“ podivila se ironicky, ale hned zase zvlídněla. „Tvá starost o mou dokonalost je dojemná, Bojovníku, ale přehánět to nemusíš. Každý by měl mít i pár slabších místeček. Navíc bych tě nerada ztrapňovala volnými výzvami a všemi těmi pitomostmi okolo.“</p>
<p>„Nevyhrazuj, pískle,“ ohlédl se mrzutě. „Víš, že to na mě neplatí. Co chceš Strážcům?“</p>
<p>„Nic. Samozřejmě se Bosena zeptám i na Briendin pás, koneckonců mi jeden díl sám věnoval a řekla bych, že o něm ví víc, než si myslíme. Ale jinak můžeš mít slib, že opravdu půjdu jen na Citadelu. Žádné zacházky k severu. Spokojen?“</p>
<p>„Snad,“ připustil neochotně. „Nadšený nejsem, ale zatrhnout ti to asi nedokážu. Doprovod bys snesla?“</p>
<p>„Čí?“</p>
<p>„Můj. Dobrá vůle Strážců je pro Klan důležitá a ve svém sídle si potrpí na slušné chování. Možná ti trochu pokazím chuť urazit všechny do jednoho.“</p>
<p>Ave se nedotčeně zachechtala. „Kdy vyrazíme?“</p>
<p>„Pozítřku. Zítřek máš na předvedení tří přesvědčivých vítězství.“</p>
<p>„A když je nepředvedu?“</p>
<p>Mistr Bojovník se pousmál. „Pošlu k Valmovi a Bosenovi. Pak by se vidělo. Pojď. Těším se do postele.“</p>
<p>Černá brána se stříbrným kováním za příchozími zapadla s mohutným třeskem. Bojovník dívku zvedl pod rameny a nijak jemně shodil na zem. Obratně vyrovnala náraz, počkala, až čaroděj seskočí také, a teprve umělecky zasténala. Pereas pobaveně blýskl bílými zuby, ale neřekl nic. Jen předal klopýtající zvíře do rukou přispěchavšího vojáka.</p>
<p>„To jsi mi udělal schválně!“ pleskla dívka po koňském krku. „Taková cesta! Styď se!“</p>
<p>Mistr meče se hlasitě zachechtal. Kilon hodil po dívce vyčítavým pohledem, jako by jí rozuměl. „Donesl nás až sem,“ podotkl na jeho obranu podbízivě. Odměny se nedočkal. Plavák ho jednoduše přehlédl a pokulhával za vojákem ke stájím. Neměl na nějaké vybavování náladu. Hodili mu na hřbet dvojité břemeno, donutili klusat cestou necestou mezi ostrým kamením a hlubokými proláklinami, a když si v té mizérii ještě zabodl špičatý kamínek těsně nad kopyto, místo soucitu nadávají! To je typická ukázka lidského vděku!</p>
<p>„Nechápu, proč jsme nemohli jít normálně,“ rebelovala dívka vytrvale.</p>
<p>Bojovník pokrčil rameny. „Spěchala jsi,“ vysvětlil pokojně. „Pro pěšího je to čtrnáct pochodů.“</p>
<p>„Pro normálního čaroděje deset,“ odsekla povýšeně. „Čtrnáct leda pro…“</p>
<p>„Pro koho, drzounku?!“</p>
<p>„Pro flákače,“ objasnila s obezřetnou zdvořilostí. Pereas si stále nebyl jist, jestli dělá dobře, když ji sem osobně veze. Nehodlala ho přesvědčit o opaku.</p>
<p>„V každém případě ti Kilon ušetřil nejméně šest dní. To je pěkné, nemyslíš?“</p>
<p>„Dobře, dobře,“ mávla rukou netrpělivě. „Necháme toho. I když by mě moc zajímalo, co tu vlastně pohledáváš.“</p>
<p>Odevzdaně pokrčil rameny. „Jsem tu jako dozor jedné prostořeké holky. Se Strážci se Klan svářit nechce,“ zopakoval nejmíň podvacáté. Prvotní smířlivost Ave brzy přešla. Cestu si Bojovník užil. Nechutné omezování, přehlížení práv dospělé čarodějky, bezohlednost… když si zamanula, dokázala být obdivuhodně protivná.</p>
<p>Ave kratičce zaváhala nad přiměřeně drtivou odpovědí a už se k ní nedostala. Po schodišti hlavního paláce sestupovala mírně nahrbená postava v blankytně modrém pláštíku. Světlounce šedé nohavice a čapka s pláštěm skvěle ladily. Stařec zdolal poslední stupně a svižně zamířil k hostům.</p>
<p>„Vítám vás, čarodějové,“ zahrál v zářících očích malinko posměšný plamínek. „Už jsem tě dlouho neviděl. Mistře Bojovníku. Jsem rád, že ti můžeme po létech opět posloužit. Doufám, že se zdržíš.“</p>
<p>Pereas se pousmál. „Nezáleží to na mně, veliký. Přišel jsem jako doprovod a jako doprovod zase odejdu. Je to ovšem milá povinnost, těším se našemu setkání právě jako ty.“</p>
<p>Ave zírala na hlavního Strážce s pootevřenými ústy. Ze špinavého, pokašlávajícího staříka uprostřed mokřisek byl důstojný kmet budící úctu a pokoru. Zářivý pohled vnitřního vidění vlastní všem Strážcům dojem ještě umocňoval. Málem ho nepoznala.</p>
<p>„Čekám tě už dávno, dítě,“ obrátil se k ní trochu káravě. „Dlouho trvalo, než jsi našla cestu.“</p>
<p>Dívka rozpačitě pokrčila rameny. „Máš pravdu, veliký,“ pípla nejistě. „Velmi dlouho. A nemám ani čím zdržení omluvit, jedině vlastní hloupostí.“</p>
<p>„Spíš naší, veliký. Nedopřáli jsme Ave čas na cestě k tobě. Snad nemoudře, ale už se stalo,“ doplnil Pereas věcně.</p>
<p>„Vím. Osud vede naše kroky bez ohledu na lidská přání. Pojďme nahoru, je pravý čas na pohár zlatého vína. U něj si povíme víc.“</p>
<p>„Smím vědět, s jakým záměrem přicházíte?“ usrkl Bosen z bohatě zdobené číše.</p>
<p>Bojovník zamyšleně otáčel stvolem vlastního poháru v prstech. „Již jsem ti odpověděl, veliký,“ poznamenal, když ticho trvalo příliš dlouho. „Jiný úmysl nechovám.“</p>
<p>„Je značně neobvyklé vidět jednoho čaroděje střežit kroky druhého.“</p>
<p>„Jistě. Přesto se tak děje, veliký,“ souhlasil Pereas nevzrušeně. Ač čarodějové se Strážci žili v trvalém míru a oboustranné podpoře, přehnanou důvěru k sobě nechovali. Šlo o čistě účelové spojení. Společenství šla vlastními cestami k vlastním cílům, aniž brala ohled na cíle a cesty druhého. Plodný obchod, nic víc a nic míň.</p>
<p>Bosen se pousmál a přenesl pohled k dívce. Už se vzpamatovala a pozorovala obezřetné věty s patrným pobavením. Něco jí říkalo, že něžný vztah, který s Bosenem v močálech navázali, čas nezměnil.</p>
<p>„Přišla jsem pro více odpovědí,“ usmála se tedy bezstarostně. „Vyslechla bych je ale raději sama. Je to možné?“</p>
<p>„Je,“ potvrdil Strážce. „Všechny nebo jen některé?“</p>
<p>„Většinu, veliký.“</p>
<p>„Rád vyslechnu zbývající otázky hned.“</p>
<p>Ave pohodila hlavou. „Předpokládám, že už víte o přepadení a zničení Jezerního Kraje, veliký. Chci se zeptat, kam a jak zmizel Mistr Vodař a je-li možné mu pomoci zpět do našeho světa.“</p>
<p>Bosen odmítavě pohnul rukou, až víno vystříklo na stůl. „To je záležitost čarodějů,“ odpověděl suše. „Jedna část tvé otázky má odpověď v naší knihovně. Najít si ji ovšem musíš sama. Ptej se dál.“</p>
<p>„Zatím ne, veliký,“ zavrtěla hlavou nedotčeně. „Beztak jsem promluvila jen, aby můj průvodce našel víru ve zdar mého záměru.“</p>
<p>Strážce souhlasně přisvědčil a dál nenaléhal. Jen Pereas střelil po sestře nevyzpytatelným pohledem. Výlet se mu zamlouval čím dál míň. Úvod šel nepříjemně na tělo. Přestože sestřiččiným vytrvalým snahám začal v koutku srdce podléhat už před mnoha týdny.</p>
<p>„Zdá se, že tě něco tíží. Mistře Bojovníku,“ ozval se Bosen jemně. „Tvá chráněnka obdivuje palác Citadely a já jsem připraven pomoci ti, jak jen to bude možné. Přeješ-li si to ovšem.“</p>
<p>Čaroděj vzhlédl. „Vidoucí se málokdy starají o trápení mimo vlastní zdi, veliký. Hádám správně, že nebýt Ave, nikdy by podobná nabídka nepadla?“</p>
<p>„K té dívce se váže mnohé. Mistře Bojovníku. Je… neprůhledná. Musím s tebou souhlasit. Nebýt Ave, nikdy bych ti pomoc nenabídl. Protože bys tu nebyl.“</p>
<p>„Je čistá!“</p>
<p>„Pro nás neprůhledná, Mistře Bojovníku. Sám víš nejlépe, co to znamená. Vždyť i ty máš dost míst duše, kam nedohlédne vidění Strážců ani vašich Ukrytých.“</p>
<p>Pereas se zamračil. „Nejsme tu kvůli mně, veliký. Co vás na Ave zajímá? Neptám se jako čaroděj. Ptám se jako někdo, komu na ní záleží. Velmi záleží.“</p>
<p>„Myslíš tím, že kladeš otázky právem bratra. Mistře Bojovníku?“ upřesnil Bosen nevzrušeně a mladý čaroděj stiskl rty. Měl s tím počítat. Strážci měli skvělé zprávy o dění v Pásmu i Klanu, přestože svou pevnost opouštěli jen v nejnezbytnějších případech.</p>
<p>„Právě tak,“ připustil neochotně. „Budu upřímný, veliký. Oba víme, že Ave v sobě má jen málo lidské krve. V mnohém je podobná vám, Strážcům. Přesto jsi ji poslal k vyučení Klanu. Co víc, udělal jsi všechno, aby studium zvládla co nejrychleji a nejsnadněji. Staráš se o ni sice nenápadně, o to však usilovněji. Ptám se proč. Jaký cíl tím sleduješ?“</p>
<p>„Co chceš říct slovy podobná Strážcům, Mistře Bojovníku?“ ztratil Bosen konečně trochu ze svého klidu.</p>
<p>„Že jsem ještě neviděl Strážce bez šikmých očí, veliký!“ odsekl Pereas chladně. „Odpovíš mi?!“</p>
<p>Stařec potřásl hlavou a dlouhou chvíli mlčky hleděl na vlastní ruce sepjaté na stole. „Postačí ti mé ujištění, že bezpečí Ave mi leží na srdci právě tak jako tobě, Mistře Bojovníku?“ vzhlédl konečně.</p>
<p>„Těžko, veliký. Vyučil jsem ji na Bojovnici a troufám si tvrdit, že výtečnou. O své bezpečí se dokáže postarat sama. O svobodnou vůli a štěstí se právě starám já. K čemu ji chceš zneužít?!“</p>
<p>„Nezvolil jsi vhodná slova, čaroději!“ svraštil Bosen čelo pobouřeně. „Volné duše zneužívají k vlastnímu prospěchu jen čarodějové. Vidím, že stěží najdeme společnou řeč právě k této otázce. Doufám, že to nijak nezkalí jinak přátelské vztahy. Náš dům je ti otevřen. Hlídej svou sestru, studuj, cvič, proháněj hřebce, čiň po vlastní vůli a chuti. Večery ti rád zpestřím vínem a přeješ-li si, i vyprávěním. K naší debatě se vrátíme, až se naplní pravý čas. Přeji ti krásný pobyt na Citadele, Mistře Bojovníku.“</p>
<p>„O mou vůli se neboj, veliký,“ zvedl se Pereas nenuceně, ač jím cloumal vztek. Víc na sebe než na starého Strážce. V únavě a napětí nedokázal zvládnout choulostivý rozhovor a celou situaci jen zhoršil. Teď jsou Strážci varováni a on neví víc, než už věděl. „Nezahazuji dlouholeté přátelství kvůli jediné neshodě. Těším se na další rozmluvu s tvou moudrostí, veliký,“ S tím spěšně opustil přijímací místnost a vydal se hledat mladou čarodějku. Hodlal ji střežit na každém kroku.</p>
<p>„Vracím ti zápůjčku,“ podala Ave starci zlatý oválek.</p>
<p>Zamyšleně jej potěžkal v dlani. „Kde máš svůj?“ zajímal se tiše.</p>
<p>„Půjčila jsem ho Oaranovi. A on mi s ním zmizel,“ přiznala rozpačitě.</p>
<p>„Říkal jsem, že ho máš dobře opatrovat!“</p>
<p>„Říkal,“ přisvědčila dívka mírně.</p>
<p>Bosen zabubnoval konečky prstů do postranního opěradla křesla. „To byla chyba,“ zamračil se. „Žádný z čarodějů nikdy neměl dostat tak mocnou věc do ruky.“</p>
<p>„Hm.“ Čarodějka pokojně pozorovala malby na stěnách. Tajná místnost hlavního Strážce nepřetékala nábytkem. Stolek s mramorovou deskou a dvě křesla, víc nic. Ovšem bohaté malování stěn a teple hnědý kazetový strop jí dodávaly zdání přepychu. „Nepochybně se ti už doneslo, že mám rodinu, veliký. Mistr Vodař je krásný člověk. Jestli mu Briendin pás zachránil aspoň život, když už ne svobodu, nenazvala bych tu půjčku chybou.“</p>
<p>„Změnila události nečekaným směrem, dítě. Ovšem napravit se to už nedá. K tvé nové rodině mohu jen vyslovit obdiv. Tvůj bratr je zřejmě ochoten srovnat naše sídlo se zemí, ublížíme-li ti,“ podotkl Bosen trochu výsměšně.</p>
<p>Ave se usmála. „I můj bratr je krásný člověk, veliký. Pravděpodobně bych se pokusila o totéž, ublížíte-li jemu. Jinak ovšem musím přiznat, že se nehodlám nechat spoutat ani vámi, ani svou rodinou. Nevím, jaký záměr kdo z vás sleduje a je mi to lhostejné. Dokud nezkříží můj vlastní. Pak samozřejmě budu hájit svou cestu všemi prostředky.“</p>
<p>„Řekneš totéž před Mistrem Bojovníkem?!“</p>
<p>„Není třeba, veliký. Ví to. Pokud na tom ovšem trváš…“</p>
<p>Zřejmě se jí ledabylým prohlášením podařilo hlavního Strážce zaskočit. V svítících očích se objevilo cosi podobného nevěřícímu úžasu. Vzápětí lehce zavrtěl hlavou a povzdechl.</p>
<p>„Nač jsi se přišla ptát?“</p>
<p>Čarodějka neztrácela až neslušně spokojenou pohodu. Cosi jí říkalo, že v této místnosti je kdoví proč teď pánem ona. Byl to docela příjemný pocit. „Smím se ještě vrátit k Oaranovi?“</p>
<p>„No prosím,“ souhlasil Bosen mrzutě. „I když ti neslibuji žádanou odpověď.“</p>
<p>„To jsem ani nečekala, veliký. Tedy – je správná úvaha, že nebýt mé půjčky, byl by Vodní mág nenávratně ztracen?“</p>
<p>„Na to nemohu odpovědět, dítě.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Ptáš se nepřesně.“</p>
<p>Ave nepatrný zlomek chvíle uvažovala. „Tedy znovu, veliký. Odpovídá pravdě domněnka, že Vodního mága je ještě možné vrátit do tohoto Pásma?“</p>
<p>„Ano,“ připustil Strážce klidně.</p>
<p>„A má ona možnost návratu souvislost s dílkem Briendina pásu, který měl Vodař u sebe, když zmizel?“</p>
<p>„I to je správná úvaha, dítě.“</p>
<p>„Děkuji, veliký. Dál. Mají Strážci nějakou povědomost o místě, kde se právě v této chvíli Vodní mág nalézá?“</p>
<p>Bosen káravě mlaskl. „Opět se ptáš špatně, čarodějko. Pokud jsi měla na mysli, jestli známe současnou podobu Vodaře, pak odpověď zní ano.“</p>
<p>„Ale pomoci mu nehodláte!“</p>
<p>„Na to odpověď neexistuje,“ odsekl Bosen důrazně. „Víc ti k Vodaři nepovím. Ptej se na další věci.“</p>
<p>„Jak si přeješ, veliký,“ usmála se Ave nedotčeně. „Tedy druhá záležitost. Mýlím se, když tvrdím, že u dílků Briendina pásu nezáleží ani tak na rytině jako na způsobu práce s nimi?“</p>
<p>„Nemýlíš.“</p>
<p>„A je chybná úvaha, že věc tak mocná se těžko mohla rozdělit na méně mocné kousky?“</p>
<p>Bosen se pousmál. „Není.“</p>
<p>„Tedy, pokud někdo drží jeden dílek a dokáže jej správně použít, má v rukou víceméně moc celého pásu?“</p>
<p>„To rozhodně ne! Nicméně máš pravdu, že takový člověk by byl silnější, než jiní.“</p>
<p>„Dobrá. A třetí věc. Víš, kdo jsem?“</p>
<p>Bosen se široce usmál. „Jistě. Čarodějka Ave. Toulavá či Vzteklá zvaná.“</p>
<p>„Odpusť, to byla skutečně hodně hloupá otázka,“ zazubila se dívka. „Tedy opět jinak. Znáš můj původ a mé pokrevní rodiče?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A prozradíš mi je?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Aha. Tak ještě jinak. Kdekdo zřejmě ví o mé krvi více než já. Strážci i čarodějové. Jen já sama nemám nejmenší tušení, z jakého rodu vlastně pocházím. Jsou přede mnou ať už domněnky nebo skutečnosti o mém původu tajeny záměrně?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Snaží se tím Strážci zabránit nějakému nebezpečí?“</p>
<p>„Na to ti odpovědět nemohu.“</p>
<p>„A znáš odpověď?“</p>
<p>„Znám. Přesto jen opakuji, že ti ji neřeknu.“</p>
<p>Ave povytáhla obočí. „Zvláštní situace, veliký,“ podotkla zadumaně. „Myslela jsem, že Strážci odpoví zasvěcenému čaroději, ať otázka zní jakkoliv.“</p>
<p>„Většinou to děláme, ale nejsme k tomu vázáni žádnou povinností, dohodou nebo slibem, dítě. Ptej se dál.“</p>
<p>„Dozvím se někdy onu odpověď?!“ zaútočila dívka nečekaně.</p>
<p>Bosen pokrčil rameny. „Snad,“ připustil váhavě. „Záleží hlavně na tobě.“</p>
<p>„Je zde, ve stěnách Citadely?“</p>
<p>„Je. Skrytá lépe než kterákoliv jiná.“</p>
<p>„Ale najít se dá?“</p>
<p>„Dá.“</p>
<p>„Pak ji najdu, veliký,“ prohlásila Ave pevně a zvedla se k odchodu.</p>
<p>„Ještě chvíli seď,“ zarazil ji Strážce rozhodně. „I já mám několik otázek.“</p>
<p>„Poslouchám tě, veliký,“ vrátila se udiveně.</p>
<p>„Proč se tak urputně zajímáš o svůj původ?“</p>
<p>„Není snad přirozenou touhou člověka vědět o sobě co nejvíce, veliký?“</p>
<p>„Jistě. Ovšem mám důvod se domnívat, že u tebe je ona touha posílena dalšími, méně přirozenými podněty. A právě ty mne zajímají.“</p>
<p>Čarodějka se pousmála. „Nemusela bych ti odpovídat, veliký, ale udělám to. Především mám pochopitelný zájem zjistit, co je pravdy na mnoha náznacích, že jsem nebezpečím pro celé Pásmo. Dál, zajímá mě, jestli jsou mé schopnosti pouhou hříčkou rozmarného osudu, nebo dány podstatou rodu. A konečně, zájem Strážců o mou osobu je nesmírně poutavý, veliký. Může tu být jistá spojitost s mým původem.“</p>
<p>„Toužíš tedy znát odpověď hlavně ty sama? Nehledáš ji pro někoho dalšího?“</p>
<p>„Jistě, veliký,“ podivila se upřímně. „Chci ji znát pro sebe.“</p>
<p>Bosen volil další slova velmi obezřetně. „Mám dobrou příčinu ptát se právě tak, jak dělám, Ave. Ke všem záhadám tvého života patří ještě další. Jak víš, dokáží Strážci vidět možnosti, kterými může i když nemusí být dána budoucnost. Existují ovšem černá místa, která neprohlédneme. Ty jsi takovým černým místem. Dokonale neprohlédnutelným. Pojí se s tebou stovky osudů, ale víc zkrátka nevíme. Ani v nejstarších spisech jsme nenašli zmínku o někom tak uzavřeném vidění, jako ty.“</p>
<p>„To je zajímavé,“ připustila dívka bezvýrazně. „Proč mi to říkáš?“</p>
<p>„Myslel jsem, že chceš o sobě vědět co nejvíce.“</p>
<p>„To chci. Ovšem odpovědi jsou mi mnohem sympatičtější než další otázky, veliký. Záhad je kolem mě na můj vkus značný přebytek.“</p>
<p>Strážce znovu začal klepat prsty do opěrky křesla. Ticho se prodlužovalo. Bez napětí, beze zloby. Vyčkávavé, trošku zvědavé ticho, vědoucí, že rozhodnutí už padlo a teď je jen třeba je vyslovit.</p>
<p>„Vy zde máte původní Strom rasy, že?“ ozvala se Ave konečně.</p>
<p>Bosen lehounce přikývl. „Je ovšem přístupný jen vidoucím, dítě. Pro každého jiného i letmé nahlédnutí představuje smrtelné nebezpečí.“</p>
<p>„Vím. Umožníš mi nahlédnout?“</p>
<p>„To nemohu,“ odmítl Bosen prudce.</p>
<p>„Hm. Je jiná možnost, jak se dozvědět odpověď?“</p>
<p>„Jistě. Přesvědčit někoho z vidoucích, aby to udělal za tebe.“</p>
<p>„Myslíš, že to lze?“</p>
<p>„Obtížně, ale ano,“ odpověděl Strážce mírně. „Konečně i vidoucí jsou jen lidé. Podléhají svodům stejně jako jiní.“</p>
<p>„A co by mohlo být dostatečným svodem pro vidoucího?“ zajímala se Ave s patrným posměchem.</p>
<p>„Například některý z tvých pokladů vyrobených Starým národem, dítě,“ prozradil stařec. „Nejsou dražší než tvůj život.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ ušklíbla se. „Koupit služby vidoucího je lákavá nabídka. Odpusť mi přímost, ale zač bych si mohla koupit tvé?!“</p>
<p>„Za nic, Ave,“ pousmál se jemně. „Mě si nemůžeš koupit naprosto za nic. Nejsem však jediný. Radím ti jen pro zřejmé odhodlání domoci se svého za každou cenu. Je to nejschůdnější cesta, nejméně nebezpečná pro tebe samotnou. Věř, že se mi to nevyslovuje lehce. Nicméně jsem připraven chránit tě před nebezpečím i za cenu porušení všech zásad a zvyklostí Strážců. Taková je pravda, dítě.“</p>
<p>Ave zrůžověla. „Dojímáš mě, veliký,“ řekla vážně. „V tvých slovech zní obavy starostlivého otce. Přesto tě prosím, abys o mém životě nechal rozhodovat mě samotnou. Přeji si nahlédnout do původního Stromu rasy.“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Přeji si to, veliký!“ opakovala klidně. „Neexistuje nic, co by mě od mého přání mohlo odvrátit. Prostě si to přeji.“</p>
<p>„Je to velmi nebezpečné!“</p>
<p>„Ano. Veď mě, prosím.“</p>
<p>Bosen pochopil, co tu dělá Mistr Bojovník. Zachmuřeně vstal a vyšel ze dveří.</p>
<p>„Čaroději?“</p>
<p>Pereas vzhlédl od koňského kopyta. Kilonovo zranění nebylo tak vážné. Dva dny klidu a bude v pořádku. Mistr meče lehce kývl na mladého Strážce v modrém kabátci nahlížejícího lhostejně přes pažení.</p>
<p>„Hlavní Strážce tě prosí o rozhovor,“ oznámil mladík bezvýrazně. „Čeká tě v odpoledním pokoji.“</p>
<p>Světlé obočí poskočilo, ale jinak Bojovník následoval Strážce mlčky. Napadla-li ho oprávněná otázka, co mu hlavní Strážce může v tuto dobu chtít, nechal si ji pro sebe.</p>
<p>Starý Strážce popocházel rozlehlou místností zjevně plný neveselých úvah.</p>
<p>„Přál sis se mnou mluvit, veliký?“</p>
<p>„Díky, že jsi přišel,“ odkašlal si Bosen hledaje správná slova. „Je tu malý problém, Mistře Bojovníku. Tvá sestra…“</p>
<p>„Co je s ní?!“</p>
<p>„Žije,“ odtušil Strážce rychle. „Jen je… tedy, obávám se, že spí. Velmi tvrdě. Nemohu ji vzbudit.“</p>
<p>„Co se stalo?!“</p>
<p>Stařec chvíli sledoval mladého Bojovníka nevyzpytatelným pohledem. „Pojď se na ni podívat,“ pobídl ho pak tiše. „Uvidíš sám.“</p>
<p>Dívka ležela ve východním křídle, v jednom z pokojíků pro návštěvníky. Pereas se sklonil nad nízkým lůžkem. Ave skutečně žila, o tom svědčila kůže na hrdle pohybující se v pomalém rytmu krve procházející tepnou, ale o spánku nemohla být řeč. Mistr meče se mimovolně otřásl. Široce rozevřené, hnědé oči zářily vnitřním světlem vidoucího. Stejně jako u Strážců a Ukrytých. Ani se nepokoušel dívku probouzet. Z vidoucího tranzu se mohla probrat jedině sama, vnitřním příkazem.</p>
<p>Pereas se vzpřímil. „Je v tranzu,“ řekl tiše. „Co se stalo?“</p>
<p>Strážce zasmušile rozhodil ruce. „Přinutila mne otevřít jí naše tajné spisy, Mistře Bojovníku. Nemohl jsem jí zabránit.“</p>
<p>„Nemohl?!“ Čaroděj shlížel na starce ledovým pohledem. „Položila ti snad dýku na krk?!“</p>
<p>„Měla právo na svou žádost, Mistře Bojovníku,“ namítl Strážce mírně. „Každý smí žádat totéž.“</p>
<p>„Žádat! Ovšem nahlédnout jen s tvým svolením! Jak to, že ještě žije?“</p>
<p>„Má dobré základy. Mistře Bojovníku. I od tebe. Ovšem probudit ji naše umění nesvede. Proto tě volám, snad čarodějové znají lék. My už víc udělat nemůžeme.“</p>
<p>„V podobných věcech se nevyznám, Strážce,“ odsekl Pereas. „Rozhodně méně než vy!“</p>
<p>„Nemyslel jsem přímo ty, Mistře Bojovníku,“ dodal Bosen jemně. „Naši poslové jsou ti plně k službám. Povolej Léčitele, Vraceče, Bylináře… na koho si jen vzpomeneš. Když přežila první nápor, měla by teď vydržet při životě dlouho. Jen bude stále spát.“</p>
<p>„Zemře vyčerpáním, než se sem kdokoliv dostane,“ namítl Bojovník suše.</p>
<p>Bosen pokrčil rameny. „Nemyslím. Její životní pochody se velmi zpomalily. Srdce bije jen čtyřikrát za minutu, ale tlukot je pravidelný, stejně jako dech. Vydrží velmi dlouho bez potravy i pití. A snad se nám podaří do ní něco vpravit. Pošli pro své druhy, jinou naději nemá.“</p>
<p>Pereas zvolna přikývl a zamířil ven. Ve dveřích se ještě krátce ohlédl. Bosen se zachvěl a stiskl rty. V průzračně modrých očích byl všechen mráz všehomíra. Osud buď nakloněn spící dívce i domu Strážců. Zemře-li Ave, Mistr Bojovník smete Poslední Citadelu z povrchu země třeba sám a holýma rukama.</p>
<p>Valmar Bylinář spěšně kráčel chodbou a zvysoka přehlížel nešťastné protesty strážného. Krkavec na jeho rameni občas loupl po poskakujícím vojákovi pohrdavým pohledem. Jiné odezvy se nedomohl.</p>
<p>„Hlavní Strážce tě očekává v přijímacím pokoji, pane!“ odhodlal se žoldák k zoufalému kroku a zastoupil čaroději cestu.</p>
<p>Bylinář ho odstrčil nečekanou silou. „Hlavní Strážce může skočit z okna!“ odsekl popuzeně. „Jdi mi z cesty, halapartno, než z tebe udělám mrtvolu!“</p>
<p>Než strážný znovu popadl dech, zmizel čaroděj v ohybu chodby. Otočil se na patě a šel ohlásit pobuřující chování příchozího výš.</p>
<p>Bylinář bez překážek došel do křídla pro hosty. Na začátku chodby plné dveří hostinských pokojíků se zastavil a zhluboka nadechl. „Peree!“ zařval, div malby na zdech nevybledly.</p>
<p>Bojovník se objevil vzápětí. Kývl na pozdrav a ustoupil, aby Bylinář mohl vejít.</p>
<p>„Kde jsou ostatní?“ přistoupil Valmar k lůžku.</p>
<p>„V malé knihovně. Zkouší něco vyčíst ze starých spisů. Máš zpoždění.“</p>
<p>„Nebyl jsem doma,“ zkoumal Bylinář dívčiny životní pochody. „Našel mě až Harú. Co přesně se stalo?“</p>
<p>Pereas se unaveně svezl na sedátko v okenním výklenku. Už třetí týden seděl dnem i nocí u spící čarodějky. Nevěřil nikomu než sobě. Jistě zcela nesmyslně, ale srdce si poručit nedalo. Prostě chtěl mít Ave na očích, i když nemohla nikam utéct. Že se bez větší námahy dopracovala k tajným spisům vidoucích, řádně otřáslo Bojovníkovou vírou v zdravý rozum hlavního Strážce. Doufal, prosil osud o přispění a hlídal. Vlastně, krom toho hlídání, měli s Bosenem totožné denní zaměstnání.</p>
<p>„Bosen ji pustil do jejich spisů,“ vysvětlil ubitě. „Výsledek vidíš. Je takhle už dvaadvacátý den. Nehne s ní nic a nikdo. Jsi poslední naděje. Ostatní už vyzkoušeli všechno.“</p>
<p>„Jak jí to mohl dovolit?!“</p>
<p>„Zeptej se ho,“ poradil Pereas jízlivě. „Já nemůžu. Zabil bych ho na místě.“</p>
<p>„Možná to udělám já. Zmiz, Peree! Udělám, co budu moci. Zavolám tě.“</p>
<p>Bojovník neodešel daleko. Když po dvaceti minutách Valmar otevřel dveře, uviděl ho podřimovat u protější stěny. Při vrznutí závěsů okamžitě otevřel oči.</p>
<p>„Nic,“ přiznal Bylinář zachmuřeně. „Pojď zase dovnitř.“</p>
<p>V zadumaném mlčení postávali nad spící. Hnědé oči vytrvale zářily z propadlé tváře. Ave ještě pořád žila svým zpomaleným rytmem, ale probudit se odmítala. Zajatá viděním, pro něž neměla výcvik, ztratila se v sobě samé bez znalosti cesty zpět. Jenže jako každý musela jíst a pít, dodávat tělu všechno potřebné. I když vydržela tvrdý nápor prvního vnitřního zahledění, hrozila jí teď smrt vyčerpáním. Šedý pel pokožky, kosti zřetelně vystupující pod kůží volně složených rukou, tmavé stíny kolem očí a namodralá lůžka nehtů dokazovaly, že moc času nezbývá. Valmar se znovu dotkl vyhublé ruky. Byla varovně chladná.</p>
<p>„Mor a švábi!“ vybuchl hořce. „Proč ta pitomá holka musela zase strkat nos, kam nemá! Roky do ní hučíme ze všech stran a ona se vnutí Strážcům do spisů! No chápeš to?!“</p>
<p>„Chápu. Sám víš, jak strašně jí záleželo na Oaranovi. Celou dobu myslela jen na něho. Určitě Bosena zlomila právě pro Vodaře.“</p>
<p>Valmar sebou trhl. „Ano, pro Vodaře,“ zabrumlal sám pro sebe. Spojil prsty v usilovném soustředění. Někde vzadu v hlavě se skrývala prchavá vzpomínka. Vodař… voda… Vodní Umění… voda… „Její věci!“ vyhrkl prudce. „Dělej, Peree! Kde jsou její věci?!“</p>
<p>„U mě. Proč?!“</p>
<p>„Uvidíš! Honem!“</p>
<p>Bojovník nechápavě pokrčil rameny, ale poslušně přítele odvedl do vedlejší místnosti. Valmar bez okolků vysypal celý obsah čarodějčina vaku uprostřed místnosti a horečně se ponořil do neladné kupy. Nutno podotknout, že hluboký spánek čarodějky pro něj v té chvíli byl obrovským štěstím. Vidět, jak neuctivě její drahocenný majetek rozmetává do všech stran, na místě ho uškrtila. Konečně vzhlédl a s vítězným úšklebkem Pereovi ukázal drobnou fiálu z mléčného křišťálu.</p>
<p>„Veliký všehomíre!“ Modré oči se mu rozhořely novou nadějí. Když Oaran novopečené čarodějce na uvítanou daroval vodu života, blesklo celé Velké Radě hlavou podezření, zda Mistr Vodař nezešílel. Vývěr druhé nejvzácnější tekutiny Pásma byl pečlivě střeženým tajemstvím Vodního cechu a Mistr Vodař bedlivě sledoval každou kapku v lidském světě. Vodní mág Ave nicméně důvěřoval, což fiálu uložilo do dívčina zavazadla. Pokud Pereas věděl, objevila se od té doby na světle pouze jednou. Při porodu, nad nímž Vrama Léčitel už zavrtěl hlavou.</p>
<p>Rozběhli zpět. Přede dveřmi Valmar Perea zadržel. „Nech mě teď s ní aspoň tři hodiny samotného,“ požádal mírně. „Vím, co dělat. Jednou jsem viděl Oarana pracovat na podobném případu.“ Pereas se zamračil. „Nač celé tři hodiny, kytičkáři?!“</p>
<p>„Posílím účinky svou magií, hospodský povaleči. A do té ti nic není. Zalez někam do koutku a trochu se prospi. Za tři hodiny udělám totéž, padám… hm… na ústa.“</p>
<p>Když o tři hodiny později Bojovník nakoukl do čarodějčina pokoje, měl pocit, že se ještě neprobudil. Ave, která ho odjakživa dopalovala přezíravým postojem k veškeré potravě krom ovoce, seděla na posteli, na zkřížených nohách podnos s jídlem a živila se s nezřízeným zápalem. S plnou pusou na něj zamávala půlkou pečeného králíka. Přijal to jako pozvání a vešel. Valmar slabounce pochrupoval na sedadle u nohou lůžka. Dívka namáhavě polkla a začala se potichounku škrábat z postele.</p>
<p>„Říkal jsem, že vstát můžeš až zítra!“ ozval se Bylinář se zavřenýma očima.</p>
<p>Znechuceně zůstala sedět. „Ty máš spát!“ obvinila zachránce přísně.</p>
<p>Unavenou tváří kmitl úsměv a Valmar se protáhl. „Spát máš ty. Ale moc na to nevypadáš.“</p>
<p>„Taky se mi nechce! Peree, co tady dělá ten umouněnec za severu?“ obrátila se k Bylináři zády.</p>
<p>Mladý muž se pousmál. „Nejdřív mi pověz, co si pamatuješ, pískle.“</p>
<p>„Všechno samozřejmě,“ podívala se po něm pátravě. „Co to má znamenat? Stejně se ptal i Valm.“</p>
<p>„Ale já to ještě neslyšel. Povídej!“</p>
<p>S odevzdaným povzdechem poslechla. „Podívala jsem se do Bosenových knih a trochu jsem se začetla. Pak jsem byla hrozně unavená, takže jsem si chvilku zdřímla. Probudil mě až tenhle surovec,“ drbla chodidlem do Valmara. „Ovšem jak se tu vzal, netuším.“</p>
<p>„Zdřímla sis dvaadvacet dní, dívko,“ prozradil Pereas suše. „Nemohli jsme tě probudit. Nebýt Valmara, tak spíš navěky.“</p>
<p>„Nesmysl!“ zamračila se nejistě. „Přece to byla jen chvilka!“</p>
<p>„Trochu delší chvilka, dívko. Jak ti je?“</p>
<p>„Počkej, Peree! Opravdu jsem spala tak dlouho?!“</p>
<p>„Opravdu. Konečně ti nic nebrání v pohledu na oblohu. Hvězdy už jsou vidět.“</p>
<p>Ave to uznala za dobrý nápad a přeběhla k oknu. Za vteřinku se užasle obrátila zpět. „Ale jak je to možné?!“ vyjekla nešťastně. „Přece jsem si opravdu jen chvíli četla!“</p>
<p>„Nečetla,“ vzdal se Valmar konečně naděje, že dívku ještě dostane zpět do postele. „Byl to tranz, vidění. Tedy něco vyhrazeného povolaným.“</p>
<p>„Četla!“ trvala na svém uminutě. „Sice malinko déle, ale četla!“</p>
<p>„Ano? A vzpomeneš si na jediné obrácení listu? Nebo rozvíjení nového svitku?“</p>
<p>Ave se zamyslela. „Nevzpomínám si,“ přiznala po chvíli mnohem krotčeji. „Jen, že to všechno bylo strašně živě napsané.“</p>
<p>„Protože jsi to viděla,“ vysvětlil Bylinář stručně. „Takže od začátku, má drahá. Čmuchala jsi v knihách Strážců, což se víceméně rovná sebevraždě. Žiješ jen díky jakémusi divu všehomíra! Druhá věc, Pereas vzbouřil půl Pásma, aby našel pomoc. A nebýt živé vody od Oarana, bouřil marně. Třetí věc, připrav se na veliké nepříjemnosti. Vrama, Davúl, Xant, Pertan, Grahn i já jsme museli kvůli tvé zvědavosti nechat všeho a hnát se na západ. Nevím, jak ostatní, ale já budu muset celý rok vysvětlovat, proč je málo mléčnatce.“</p>
<p>Dívka několikrát polkla, než se zmohla na odpověď. „Chybí vám v tom spolku Nimin,“ pípla uboze.</p>
<p>„Posel ho nenašel,“ objasnil Pereas vlídně. „Jinak tu byl také. Smím vědět, jestli ti to aspoň stálo za tohle všechno?“</p>
<p>Ostře modelovaná tvářička změkla ostýchavým úsměvem. „Myslím, že ano, Peree. I když se můj názor nejspíš pokusíte změnit. Bosen už ví, že jsem vzhůru?“</p>
<p>„Zatím si nikdo nenašel čas mu to říct,“ ušklíbl se Valmar. „Ale zajít bychom za ním měli. Nejlépe přes malou knihovnu. Bosen není jediný, komu ta zpráva patří.“</p>
<p>Jako by zavolal. Ozvalo se tiché zaklepání a dovnitř nakoukla hlava Mistra Léčitele.</p>
<p>„Ty už jsi tu taky?“ všiml si nejdřív Valmara. „Báječné, něco jsme našli. Čím víc nás bude, tím líp.“</p>
<p>Bylinář se ušklíbl a ukázal na štíhlou postavičku nenápadně postávající za Pereem. „Asi už nebude třeba.“</p>
<p>Místnost se v mžiku naplnila výhružnými a omluvnými pohledy. Valmar spokojeně přikývl. „Právě jsme se chtěli jít poradit, co s ní uděláme,“ dodal tónem výmluvně hovořícím o přístupnosti víceméně jakémukoliv návrhu.</p>
<p>„Utrhnout uši!“ vyjel Xant pomstychtivě. „U Lesních tůní řádí kimora a já lelkuju tady!“</p>
<p>„Hodit do mraveniště!“ připojil se Pertan Prohlédač neméně přejícně. „Zmeškal jsem kvůli ní vrcholení Apatery!“</p>
<p>„Svázat a do studny!“ To byl Vramův nápad. „Paní Dinan čeká dvojčata!“</p>
<p>„Zakovat do hladomorny!“ přispěchal i Grahn Životadárce. „Obvykle mám touto dobou jediné volnější období roku!“</p>
<p>Davúl Změnař chvíli váhal. „Nechal bych to na rodině,“ prohlásil konečně. „Něco mi říká, že lepší trest nevymyslíme.“</p>
<p>Ave prostudovala hladové výrazy všech zúčastněných a pokrčila rameny. „Velkorysostí zrovna neplýtváte, Mistři,“ podotkla odtažitě. „Já ještě jeden nářez zvládnu. Ale vaší pověsti takové ocenění snahy a píle asi moc neprospěje. Pochybuji, že bych své hluboké zklamání dokázala smlčet.“</p>
<p>„Naše pověst je už natolik pochroumaná, že s jedním šrámem navíc se snadno vyrovnáme, skřítě,“ ubezpečil ji Mistr Bojovník přívětivě.</p>
<p>„Tak parádní žertík si zaslouží pořádnou tečku. Nebo má někdo jiný názor?“ rozhlédl se vybízivě.</p>
<p>Na obhajobu úctyhodných vyznavačů řemesla moudrosti snad lze dodat jen tolik, že za tento projev píle mladičké čarodějce mohli zajistit velmi nepříjemný hovor v O’ndromské pevnosti. Úloha Klanu v Pásmu vyžadovala spousty špinavé, nudné dřiny a Nejvyšší měl vhodných úkolů pro dobrovolný závazek uklouznuvších vždycky dost. Takže ochota celou záležitost uzavřít v soukromí velkorysosti tak docela prosta nebyla.</p>
<p>„Řekl bych, že je správný čas zapadnout do postele,“ protáhl se Valmar slastně. „Všehomír ví, že dnes si to zasloužím. Brzy zase strč nos do nějaké louže, drahá,“ mrkl na silně nenaloženou čarodějku. „Takové psiny jsem neužil, ani nepamatuji.“</p>
<p>Zdrtila ho vražedným pohledem a odvrátila se. Sprosťák! Uplynuly víc než tři hodiny, co se probudila, a ani jediná, malinkatá otázečka! Nejdřív musela pokorně kývat sáhodlouhým rozborům zbytečně přivolaných čarodějů, pak uklidňovat pošedlého Bosena… a když je konečně čas na vytouženou špetku chtivého dotírání, myslí tenhle zelenooký ničema jen na spaní. To nebylo spravedlivé.</p>
<p>„Ty nepůjdeš, Pere?“ vychutnával si zelenooký ničema dceruščina vnitřní muka bezostyšně. „V poslední době jsi toho také moc nenaspal a zítra nás čeká cesta. Úkol splněn, můžeme vyrazit hned ráno.“</p>
<p>„Když o tom tak mluvíš, jsem trochu unavený,“ připustil Bojovník. „Asi máš pravdu. Beztak nemáme co jiného dělat. Pojďme.“</p>
<p>Zarachocení opouštěných sedadel Ave vyhodilo na půl sáhu vysoko. Prudce se otočila. „Vy dva jste tak nemožní, že…“ zajíkla se nečekanou vlnou lítosti. Zlostně zatřepala hlavou. „Ani trochu vás nezajímá, co jsem se dozvěděla?“</p>
<p>„Zatím jsi nám neráčila sdělit, ani proč ses do té pitominy pustila, čarodějátko,“ upozornil Pereas nevzrušeně. „Všechno, co z tebe vypadlo, je povýšené frkání. Domnívali jsme se, že si své výzkumy hodláš nechat pro sebe.“</p>
<p>„Vůbec na nic jste se nezeptali. A já jsem myslela…“</p>
<p>„Že budeme škemrat o důvěru? To nevidím slibně, mocná paní. Pokud jde o mě, klidně si své tajemství nech. Nestojím o povznesené vysvětlování, kdo jsi a kým jsme proti tobě my. Lépe řečeno, nechci slyšet naprosto nic z toho, co nám tak usilovně celou dobu naznačuješ, urozená. Jak víš, jsem zaujatý proti přehnanému násilí a dnes už jsi bita byla.“</p>
<p>Ave zrudla. „Trochu mi křivdíš, Bojovníku,“ hlesla posmutněle. „Nechci se vytahovat krví a na vás dva nejméně. To by opravdu bylo sprosté. Chtěla jsem vám říct hlavně o Oaranovi. Mezi šesti očima, protože to není povídání pro kdekoho.“ Hluboce vzdychla a pokrčila rameny. „Trošička vyzvídání by mi dobře udělala,“ připustila. „Ale když se vám do něj nechce… Vyslechnete mě, prosím? Je to důležité. Nejen pro mě. Svým způsobem se to týká celého Klanu.“</p>
<p>„Přes tebe?“</p>
<p>Ušklíbla se. „Všechno skutečně zajímavé přichází skrze mě, Mistře Bojovníku. To už bys měl vědět. Nebuď tak krutý a dopřej mi aspoň malinké vítězství. Všehomír ví, že dnes to má přepjatá sebedůvěra už slízla dostatečně. Měj přece slitování.“</p>
<p>Do široka otevřené, prosebné oči zkázu dokonaly. Mistři se po sobě podívali a vyprskli. Když malá čarodějka chtěla, uměla být nesmírně přesvědčivá.</p>
<p>„Začínám se bát nejhoršího,“ prohlásil Valmar rozechvěle. „Pokud si vzpomínám, cokoliv zatím přišlo skrze tebe, skončilo katastrofou. Mluv. Než mne temné předtuchy připraví i o ten chabý zbytek rovnodušnosti.“</p>
<p>„To by mohlo být velmi nepříjemné, Mistře Bylináři,“ souhlasila dívka zdvořile. „Naneštěstí si nejsem tak úplně jistá, zda pro tvůj klid bude lepší mlčet, nebo mluvit.“</p>
<p>„Teď už mluvit,“ ujistil ji pochmurně. „Po pravdě řečeno, to věčné handrkování kolem Oaranova návratu či nenávratu začíná být únavné. Budu opravdu rád, zmizí-li tenhle spor jednou provždy.“</p>
<p>„Pak si odtud záblesk radosti možná odneseš,“ povzdechla spis pro sebe. „Je mi to líto, Peree, ale musím začít tou krví. Bez vytahování. Zvládneš to?“</p>
<p>„Pokusím se svou horkokrevnost udržet v snesitelných mezích, vznešená.“</p>
<p>„Kdybys potřeboval přestávku k rozštípáni stolu, tak mě klidně přeruš,“ přikývla vlídně a spustila.</p>
<p>„Jsem Briendina pravnučka. Nedívej se tak, Peree! Až skončíme, můžeš si zajít do knihovny a vyhledat obraz poslední panovnice Odešlých. Kreslíř jí sice polichotil, ale při bližším pohledu podobu nepopřeš. Navíc mé příbuzenství s ní dokazuje prostá skutečnost, že jsem se mohla dotýkat Briendina pásu už jako malé dítě. Valmar ti potvrdí, že před osmým rokem věku by to lidské dítě se zdravou duší nepřežilo. Je to tak?“</p>
<p>Bylinář lehce kývl na souhlas. „Proto jsme si tak dlouho nebyli jistí, jestli Ave není sice pozoruhodná, nicméně zrůda,“ doplnil věcně. „Potvrzení čistoty nám dala až Voda.“</p>
<p>„Což je báječný vtip, protože Vodní duch by mě přijal, i kdybych zrůda byla,“ uchechtla se. „Briendin jediný syn totiž svedl Paní východního oceánu a z původně nezávazných hrátek vzešel nový život. Dcera, neboť voda, jak víte, více přeje dávající přirozenosti. Tím celé to lehkomyslné dobrodružství mohlo skončit, neobjevit se jeden mladý rybářský snílek s hlavou plnou pohádkových hrdinství. Dceru Vody jeho vyprávění okouzlilo natolik, že s ním odešla do jeho vsi. Voda jí tu zradu nikdy nezapomněla a všechny děti, které únosce vodního stvoření zplodil, zahubila. S jedinou výjimkou. Tou jsem já. Narodila jsem se pět měsíců pro otcově smrti. Stalo se to při lovu, hloupá chyba v odhadu, která se vymstila jemu i matce. Bez zastánce mezi lidmi přežít nemohla a věděla, že samo o sobě nepřežije ani její dítě. Měla jedinou možnost, vyprosit si pomoc své matky, Mořské vládkyně. Panovnice nakonec souhlasila, že poslední, právě narozené dítě zachová při životě, výměnou za život matčin. Tak se matka stala obrovskou perlou skrytou v nejhlubším místě východního oceánu a Vodní panovnice nade mnou držela ochrannou ruku, dokud ten závazek nepřevzal Bosen. Jak s tím příběhem souvisí on, vám nepovím, protože tomu sama moc nerozumím. Snad by měl mít něco společného s Briendou, ale nic bližšího nevím. V každém případě mým prohlédnutím jeho povinnost minula, takže jsem zcela volná pro vaši laskavou péči.“</p>
<p>„Jestli to znamená, že tě budeme věčně tahat z díry, tak nám buď osud milostiv,“ zabručel Valmar spíš pro sebe. Dívčino sdělení ho moc nepřekvapilo. Několikrát o jejím původu mluvil s Oaranem zajímajícím se o Starý národ. Vodařovy dohady byly obdivuhodně přesné.</p>
<p>Ave se nedotčeně ušklíbla a pokrčila rameny. „Otravuju vás tím hlavně proto, že můj původ vysvětluje jak pouto k vodě, tak… hm, některé další zvláštnosti.“</p>
<p>„To je pozoruhodný způsob pohledu.“ souhlasil Pereas pobaveně. „Nicméně, pokud jsem ti rozuměl správně, dozvěděla ses přesně to, co my víme takových pět let. Jsi ze Staré krve. Skvělé. Bereme na vědomí a jsme na to hrdí. Co dál?“</p>
<p>„Ty jsi dnes ale nepříjemný, Bojovníku!“ pokárala ho znechuceně. „Především nejsem jen tak obyčejný kříženec, ale spojuju v sobě Starý a Vodní svět. Což znamená třeba také to, že nemohu projít Lostenskou branou. To je také nezajímavé?“</p>
<p>Mladého muže najednou usmívání přešlo. Polkl naprázdno. „Chceš říct, že jsi… přirozeně dlouhověká?“</p>
<p>„Krásný obrat, čaroději. Ne, nejsem nesmrtelná. I když bych pravděpodobně žila o hodně déle než normální člověk i bez podpory životodárných Umění. Abych byla přesnější, v zásadě se od vás odlišuju jen málo a spíš … no, silnějším nerozumem. Nesměj se! Koneckonců jsi tuhle mou stránku také už několikrát s úspěchem využil.“</p>
<p>„Myslíš ten roztomilý dárek osudu, který tě varuje před blížícími se malichernými surovci?“</p>
<p>Důrazně přikývla. „Přesně tak. Mimo to mi nedovolil uvěřit v Oaranův odchod. Škoda, že tohle jsem vám předat nedokázala. Všechno by bylo mnohem jednodušší. Teď už vás totiž o své pravdě přesvědčit prostě musím. Sama ho osvobodit nedokážu. Takže vás moc prosím, poslouchejte, zapomeňte na vyzkoušené pravdy a přemýšlejte. Mo…“</p>
<p>„Počkej, holčičko,“ přerušil Bylinář odhodlaný nádech mírně. „Myslím, že ti kousek námahy mohu ušetřit. Věřím ti víceméně od začátku. Nahlas jsem to nepřiznal proto, abys okamžitě neupalovala na Jantarovou výspu oznámit Morimu: Valmar a já dobře víme, že Oaran žije, takže rychle vysyp co a jak, než s tebou vymeteme půlku Pásma. To by se mi nezamlouvalo. Tak, teď můžeš pokračovat.“</p>
<p>Ave si ho změřila pronikavým pohledem a zvolna se obrátila k strašlivě znuděnému Bojovníkovi.</p>
<p>„Mistře Bojovníku!“ štěkla ledově.</p>
<p>Modré oči bez zájmu bloudily malovaným stropem. „Ano?“</p>
<p>„Podívej se na mě, Mistře Bojovníku!“</p>
<p>Vyslal k ní laskavý úsměv. „Nechceš, doufám, říct nic ošklivého, Bojovnice. Nerad bych ti máchal pusu v támhletěch hroznech.“</p>
<p>„Ty jsi mi také odporoval jedině proto, abych nikam nešla?!“</p>
<p>„Dalo by se to tak říct,“ připustil vlídně. „Je ti stěží jednadvacet, nic moc sis ještě ze života neužila… na pohřební hranici máš čas. Žádný strach, drzounku. Já už ohlídám, aby tě nikdo nesejmul zbytečně brzy. Spolehni se.“</p>
<p>„Víš, co jsi?!“</p>
<p>„Skutečně ti těch hroznů není líto?“</p>
<p>Zabrumlala cosi nesrozumitelného, tónem připomínajícím nactiutrhání a uvolnila se. „Tohle u mě máte schované,“ podotkla suše. „U Oarana se spojily dvě věci. Briendin pás a pouto srdce. Do posledního okamžiku se bál, že se vrátím a Mori mě zlikviduje. Kdyby zvítězila nenávist k Pánu plamenů, pravděpodobně by ho Briendin pás zachránit nedokázal. Takto bylo seslané kouzlo vráceno zpět, Moriho ghrá je přetvořilo a Oaran byl pohlcen. Shodou okolností měl Ohnivý ghrá téměř plné a pozřením Oarana se přesytilo. Mori je nemůže používat, což ovšem proti pravdě, že na Oaranovo propuštění máme jediný pokus, velká útěcha není. Ghrá může vybuchnout při prvním slově. Trochu lepší je záruka podpory vodolemů a vlastně vymírajících vůbec. Jinými slovy, mám třikrát takové šance jako kdokoliv další.“</p>
<p>„To by mohlo být,“ usoudil Valmar po chvíli soustředěného ticha. „Jaké kouzlo Mori použil?“</p>
<p>Ave se nevesele usmála. „To je právě to, proč k tomu potřebuju zrovna vás dva. Mistři. Tebe,“ podívala se na Perea, „protože se perfektně vyznáš v magických předmětech. A tebe, Valme, potřebuju k vedení studiem temných čar. Těmi si totiž Mori pomohl ke své síle. Hádám, že to záhadné zdvojení zvládl přesně tímhle způsobem.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>17. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Starý muž v jasně modrém pláštíku pomalu přešel nádvoří. Voják střežící bránu hlasitě cvakl podpatky.</p>
<p>„Neviděl jsi dnes některého z čarodějů?“</p>
<p>„Neviděl, veliký,“ odpověděl branný uctivě. „Ale je to sotva dvě hodiny, co jsem střídal Kahora. Mohu se zajít zeptat, jestli snad on…“</p>
<p>Hlavní Strážce přikývl a těžce dosedl na kamennou lavici.</p>
<p>Byl jeden z prvních jarních dnů. Ostrý vítr rozehnal těžká mračna a obloha zářila stejnou barvou jako pláště Strážců. Slunce usilovně dohánělo, co v minulých měsících zanedbalo, a oslepovalo záplavami paprsků. Teplé jarní dny teprve čekaly, ale už si začínaly obouvat boty. Doba nového života valem zrála.</p>
<p>Nezdálo se, že by hlavní Strážce vnímal bujaré prosvětlování světa kolem sebe. Shrbený na chladných kamenech unaveně čekal návrat branného. Konečně se objevil.</p>
<p>„Kahor říká, že si všichni tři vyjeli časně ráno na koních,“ hlásil ještě v chůzi. „Prý se vrátí až večer, veliký.“</p>
<p>Stařec se namáhavě zvedl. „Škoda. Jak se objeví, ať mi hned vzkážou. Chci s nimi mluvit. Co nejdříve.“</p>
<p>„Nepotřebuješ pomoc, veliký?“ Voják starostlivě pozoroval nejisté kroky. Jindy čilý Strážce se dnes sotva vlekl.</p>
<p>„Díky. Nepotřebuji nic. Jen za mnou okamžitě čaroděje pošli,“ odmítl Bosen a zvolna se odšoural zpět do paláce.</p>
<p>Tou dobou se čarodějové nacházeli dobrých deset mil od Poslední citadely. Malá svažitá loučka ze tří stran obklopená lesem a ze čtvrté vesele drkotajícím potůčkem byla jako stvořená pro předlouhý oběd pod širým nebem. Mezi loňskou trávou vykukovaly zelené špičky mladé a břehy potoka svítily zlatem prvních květů.</p>
<p>Čistým vzduchem znělo zvonění mečů. Ave pololeže sledovala přátelský souboj plná malátné pohody. Po chvíli zvrátila hlavu a zahleděla se na sytě zelené špice smrků za sebou. Cítila se šťastně.</p>
<p>Po zlém konci léta a chmurném podzimu se dva měsíce zimy vybarvily nečekaně nádherně. Mladý Bojovník i zelenooký Bylinář po jejím parádním kousku s tajnými spisy Strážců pár dní hloubali o spoustách práce a nedostatku času, aby zvolna vpluli do pilného utrácení týdnů v pohodlně vybaveném paláci poslední pevnosti západu. Pro Ave tak nastalo zatím nejkrásnější období jejího života. Bez povinností, prosebníků a neodkladné práce, zato se dvěma báječnými lidmi po boku. Mohla si určovat činnost podle vlastní vůle, spěch měla výslovně zakázaný, jedním slovem – pohoda. Valmar i Pereas se ochotně připojovali k sebebláznivějšímu nápadu. Po pravdě řečeno, nehorázně malou čarodějku rozmazlovali. Nebylo přání, aby se okamžitě nehnali je vyplnit beze zbytku. Podřizovali se každému rozmaru, bez reptání opouštěli vlastní studium či odpočinek, když si zamanula vyjet ven, trčeli s ní v knihovně, když zrovna měla touhu debatovat nad nějakým zaprášeným, napůl rozpadlým svitkem. Na obhajobu Ave je nutno dodat, že to dělali z vlastní vůle. K ničemu je nenutila, spokojeně by si vystačila i sama. Že oba čarodějové zůstali a připravili jí tak nádherné měsíce plné přátelského špičkování, smíchu a bouřlivých debat, považovala za nezasloužené štěstí a děkovala za ně osudu s užaslou pokorou. Ovšem jen v duchu. Jinak neminul den, aby aspoň dvakrát neobvinila muže z role žalářníků, omezujících ji na každém kroku. Byla to její forma vyjádření lásky, jinak to říct neuměla. Ke špatnému pochopení dojít nemohlo. Pereovo vyznání se neslo v duchu příšerné holky, kterou je nutno řezat třikrát denně, aby byla jakž takž snesitelná a Valmarovo mělo podobu škodolibého smíchu nad sebenepatrnější chybou ať už v úvaze nebo malé cvičné aréně v podzemí Citadely. Rozuměli si dokonale.</p>
<p>Ave se uchechtla a znovu věnovala pozornost rušitelům klidu. Sebejistý, pevný Pereas a ohebný, pohyblivý Valmar. Krátké meče se jen míhaly v oslepujícím slunci. Pobaveně se rozesmála, když Bylinářův meč odletěl širokým obloukem do trávy.</p>
<p>Valmar rukávem otřel uřícený obličej. „Srovnej teď trochu naši škodolibku. Peree,“ oddechoval prudce. „Já končím. Jsi zkrátka lepší. V několika nedůležitých drobnostech tedy.“</p>
<p>Bojovník se ušklíbl a podal mu jeho zbraň. „Až se vydýchám. Přece se nenechám porazit od ženské, uznej!“</p>
<p>„Pch! Podívej, jak je tlustá!“ hodil Valmar hlavou k Ave štítivě „Celou zimu jen civí v knihovně a cpe se! Na koni sedí jak pytel slámy!“</p>
<p>„Na tebe bych stačila ještě dvakrát tlustší,“ ozvala se dívka přívětivě. „Jenže se mi s tebou nechce mazat. Škoda kazit takový den tvým stařeckým supěním.“</p>
<p>Pereas se krátce uchechtl. Ač z trojice nejstarší, bylo Valmarovi pětatřicet let. Alespoň tělem. A dlouhověcí počítají věk podle těla. Což ovšem Ave nijak nebránilo několika mála let rozdílu ve slovních potyčkách s úspěchem využívat.</p>
<p>„Aby ti má stařecká pravice nezmalovala pozadí,“ hodil sebou Bylinář do trávy vedle dívky.</p>
<p>Nedotčeně se protáhla. „Stejně je to zvláštní!“ prohlásila líně.</p>
<p>„Nepochybně. Co jako?“</p>
<p>„Jak vypadáte,“ dumala hlasitě. „Mnohem víc se podobáte vašim sedlákům a žoldákům než mocným čarodějům.“</p>
<p>„Však tebe by také každá městská hlídka zavřela jako podvodnici, paní moci,“ ušklíbl se Pereas z druhé strany.</p>
<p>„Sešli bychom se i ve vězení, oslnivý krasavče!“ vrátila jízlivou lichotku okamžitě.</p>
<p>Popichováním a škádlením příjemně zmarnili málem hodinu, když Ave nečekaně zmlkla uprostřed věty a otřásla se. Mimoděk vzhlédla k nebi.</p>
<p>„Co se stalo?!“ staral se Valmar při pohledu na drobounké kapičky potu vystupující na zbledlé kůži čela.</p>
<p>„Zdálo se mi, jako by slunce zastínil černý mrak,“ řekla stísněně. „Hrozně se ochladilo.“</p>
<p>Bojovník jí mlčky přehodil přes ramena svůj plášť. Přesto ji zima roztřásala stále víc.</p>
<p>„Asi… asi bych se měla vrátit,“ hlesla mdle a pokusila se vstát. Málem znovu upadla. Kolena se pod ní podlamovala.</p>
<p>„Zajdu pro koně. Zatím seď,“ prohlásil Pereas stručně a vydal se za potok, kde tři zvířata pokojně oždibovala kratičká stébla. Když se vrátil, neměla Ave daleko k mdlobám.</p>
<p>„Takhle přece nemůžeš jet,“ zamračil se. „Spadneš při prvním kroku.“</p>
<p>Valmar bezradně pokrčil rameny. „Nevím, co to má znamenat. Nemocná určitě není. Omasit je neomylný.“</p>
<p>Čarodějka se zarputile znovu vyškrábala na nohy. „Už je to lepší,“ sáhla po uzdě a nebýt Pereova pohotového přispění, práskla sebou přímo pod koňská kopyta.</p>
<p>„To vidím!“ odsekl popuzeně. „Vezmu tě před sebe. Tvého koně povede Valm. Pojď.“</p>
<p>„Opravdu mi nic není. Jen se mi zatočila…“ Ave se vzpřímila. Tmavě hnědé oči po více než dvou měsících opět zaplály září vnitřního vidění.</p>
<p>Pereas se opatrně dotkl dívčí tváře. „Drzounku?“</p>
<p>Pomalu k němu vzhlédla. „Slyším tě, Peree. Jedeme! A co nejrychleji! Bosen umírá. Musíme ho ještě stihnout, chce s námi mluvit.“</p>
<p>„Zvládneš to sama?!“</p>
<p>„Jistě. To jsem jen nepoznala, že mě Bosen volá. Spěchejte, moc času nezbývá.“</p>
<p>Branný uskočil z cesty řítícím se koním v posledním okamžiku. Než však stačil vyplivnout zlostnou nadávku, čarodějové už seskočili na dlážděné nádvoří, hodili uzdy do překvapených rukou poflakujícího se vojáka a doběhli do půli schodiště. Bylo to velké štěstí, protože slyšet Vzteklá Ave, jak je nazval, zmarnila pěkných pár maginů jeho proměnou v zubroha.</p>
<p>Ave se jako bouře hnala přímo k tajnému pokoji hlavního Strážce. Kdoví proč si byla jistá, že je právě tam. Dveře, jindy umně skryté v brokátových tapetách, byly pootevřené. Bez okolků vpadla dovnitř.</p>
<p>Stařec pololežel poloseděl ve vyřezávaném křesle s očima upřenýma ke vchodu. Od dřevěného stropu se odrážel chrčivý dech, padajíc zpět na hlavu umírajícího jako netrpělivá pobídka šedého ducha odchodu.</p>
<p>„Bosene,“ přiklekla ke křeslu. „Jsem tady.“</p>
<p>Mlčky stočil pohled ke karafě s vodou na mramorové desce stolku. Poslušná němé pobídky odlila trochu vody do misky a přidržela mu ji u úst. Několikrát polkl a začal dýchat méně namáhavě. Přesto bylo zjevné, že z něj život rychle vyprchává. Zářící oči vidoucího zmatněly a zapadly hluboko do důlků. Pokožka tváře napjatá na kostech měla šedivý nádech s namodralými stíny kolem rtů a nosu. Prsty se křečovitě zatínaly do dračích hlav na postranních opěradlech křesla v marné snaze ještě na chvíli zadržet aspoň cípek bytí.</p>
<p>Dívka znovu klekla k nohám umírajícího. Namáhavě naznačil, aby mu podala ruku. Sevřela již chladnou dlaň ve svých. Po propadlé tváři přeletěl spokojený úsměv.</p>
<p>„Tam,“ ukázal očima k malované doze na stolku. „Tvůj… díl… málo…“</p>
<p>Ave pozorně sledovala promodralé rty, aby vůbec rozuměla. Slova zanikala v sípavém dechu. Netrpělivě vydechl a znovu se zadíval na dózu. „Hned!“</p>
<p>Trochu zaváhala, ale nakonec se natáhla a vylovila z nádobky známý oválek. Spíš vytušila, než viděla nepatrné přikývnutí.</p>
<p>„Používat… málo!“ pokračoval Bosen usilovně. „Málo!“</p>
<p>Důrazně přikývla. „Rozumím ti. Budu ho používat co nejmíň. Slibuju.“</p>
<p>Usmál se očima a pokusil se ještě něco říct. Ave však z chrapotu a sípění nevylovila jediné srozumitelné slovo.</p>
<p>„Odpočiň si,“ navrhla jemně. „Řekneš mi to za chvíli.“</p>
<p>Bosen vyčerpaně zavřel oči. Dech se ztišil. Vyděšeně stiskla kostnaté prsty. „Bosene!“ špitla nejistě.</p>
<p>Víčka se zachvěla a pomalu rozevřela.</p>
<p>„Chceš ještě trochu vody?“</p>
<p>„Přátelé… sem,“ odpověděl téměř jasně.</p>
<p>Nerada ho na chviličku opustila, aby přivolala Valmara s Pereem. Nečekala, až se protáhnou dveřmi, a rychle se vrátila ke křeslu. Strážce však pohledem naznačil, že teď o její přítomnost nestojí. Přenechala své místo Valmarovi.</p>
<p>Bylinář musel sklonit hlavu až k šeptajícím rtům, ale očividně pochopil, co od něj Bosen žádá. Malinko se pousmál. „Spolehni se,“ přikývl mírně. „Stane se přesně podle tvého přání.“</p>
<p>Ave se vrátila při prvním náznaku. Něco jí říkalo, že tohle už je skutečně poslední minuta. Tmavé oči svitly bývalou září a Bosen se znatelně usmál. „Dítě!“</p>
<p>Dívka zašeptala pár slov ve staré řeči. Zjevně tím Bosena uspokojila, protože se pokusil o další úsměv. „Ohnivý… ne sama… slyší… nesmíš…“</p>
<p>Bosen větu nedokončil. Prsty se prudce sevřely kolem dračích hlav, tělo krátce vzepjalo v křečovitém oblouku a bezvládně zhroutilo zpět.</p>
<p>Čarodějka slepě zatápala rukama za zády, zachytila Pereovu dlaň a pevněji stiskla. Vzápětí se otočila k mrtvému zády a vykročila ke dveřím.</p>
<p>„Nechte ho,“ přikázala hluše. „Jen řekněte Strážcům, že… co se stalo.“ Rozběhla se a byla pryč. Štěstí prožívala se svými blízkými. Smutky o samotě.</p>
<p>Se soumrakem Pereas krátce klepl do dveří dívčina pokoje a nečekaje na vyzvání vstoupil. Uvítala ho sice posmutnělým, ale úsměvem.</p>
<p>„Jestli mě jdeš vytáhnout k jídlu, tak pozdě,“ ukázala na poloprázdnou mísu broskví.</p>
<p>Ušklíbl se. „Nedoufal jsem, že bys jedla aspoň něco, drzounku. Jdu tě opít.“</p>
<p>„Proč?!“ žasla upřímně. „Vždycky jsi mi bral už první doušek vína!“</p>
<p>„První ne. Až ten zhoubný. Půjdeš za námi nebo my za tebou?“</p>
<p>Ave se zazubila. „Jestli se mám opíjet, tak tady určitě ne. Při spaní si potrpím na čistý vzduch.“</p>
<p>Valmar očividně zcela nespolečensky poslouchal za dveřmi, protože vzápětí se z chodby ozvalo zacinkání sbíraných pohárů a konvice. Když se do sousedního pokoje dostali i sourozenci, stál celý náklad na stolku.</p>
<p>„Už jsi dosmutnila?“ zajímal se lehce a rozléval první dávku.</p>
<p>Bezostyšně se uvelebila v nejpohodlnějším křesle. „Je to jinak, než si myslíte. Potřebovala jsem dobu na přemýšlení, ne na smutek. Omlouvám se, jestli jsem vás vylekala.“</p>
<p>„Takové přátelství a žádné truchlení?!“</p>
<p>„Není proč truchlit, Mistře Bylináři,“ pousmála se pokojně. „Říkám přece, že je to trochu jinak.“</p>
<p>Pereas po dívce blýskl zkoumavým pohledem. Vypadala trochu unaveně, ale ne víc, než se po rušném dni dalo čekat. Mluvila ovšem značně tajuplně. Nelíbilo se mu to. Záhadné úsměvy mladé čarodějky většinou předesílaly pořádný průšvih. „Tak nám to vysvětli,“ pobídl ji nicméně věcně. „Ať neumřeme docela hloupí.“</p>
<p>„Nejsem si jistá, jestli to dokážu,“ usrkla z poháru. „Budete si myslet, že jsem se zbláznila.“</p>
<p>„To bys nám musela říct něco hodně moudrého a rozumného, drzounku. Na nehoráznosti jsme si dávno zvykli.“</p>
<p>Ave se kupodivu nedopálila. Místo vzteku věnovala Bojovníkovi široký úsměv, čímž ho znepokojila ještě víc. Znal ji konečně dostatečně dlouho, aby mu vlídné porozumění slabostem bližních působilo mrazení v zádech.</p>
<p>„Když jinak nedáš…“ svolila přívětivě. „Bosen je přežívající, věčný, trvalý. Nemůže zemřít v pravém slova smyslu. Jen odhazuje opotřebovanou schránku, aby vešel do nové. A právě to jsme dnes viděli.“</p>
<p>Čarodějové se po sobě nejistě podívali. Že by jí skutečně přeskočilo?! Takový nesmysl nemohla omluvit ani ztřeštěná duše té holky. Nebo to má být pitomý vtip?!</p>
<p>„A je to tady!“ ušklíbla se Ave nedotčeně. „Nebudu vás o ničem přesvědčovat. Ráno uvidíte sami. Jestli bude poslední lože prázdné, mám pravdu. Jestli bude co spálit, zešílela jsem. Může být?“</p>
<p>Pereas se nadechl. „Většinou ti spolknu hodně,“ podotkl klidně. „Ale tohle je dost silné. Chtělo by to trochu upřesnit. Rozuměl jsem dobře, že podle tebe Bosen mění těla jako jiní šaty?!“</p>
<p>„Ale vůbec ne!“ zavrtěla hlavou rozhodně. „To by přece bylo porušení všech vazeb, aby jeden duch mohl mít více těl! Kdepak, spojení těla a duše je trvalé u každého! Bosen si jen dovede své tělo přetvořit do mladší podoby. Rozumíš?! Já vím, že to pro naše chápání zní nesmyslně, ale přežívající to prostě dovedou. Jak, ovšem netuším. Jen vím, že do úsvitu bude Bosenovo tělo pryč a někde v Pásmu se objeví cizinec bez minulosti. Možná si nás bude pamatovat a možná ne. To záleží na Bosenově vůli. Dokonce může zůstat na druhém břehu pár let, než se znovu vynoří tady. Pochopte přece, Bosen není člověk. Nemá v sobě jedinou kapku lidské krve. Pochází z rodu Starých mágů. Naše vidění času ho nesvazuje.“</p>
<p>„Počkej, to myslíš Odvrácené?!“</p>
<p>„Peree, poslouchej mě přece! Je z našeho světa! Příslušník pevné rasy! Žádný vymírající! Vzpomeň si. Staří žili podle lidských měřítek věčně a nestárli. My jsme proti nim se svou dlouhověkostí trapní žabaři. A mágové ze staré krve přivedli umění žít k dokonalosti. Naučili se omládnout. Toulá se jich po Pásmu víc, nejen Bosen. Ale poznat je můžeš jen, když takzvaně umírají. Jako jediní odcházejí se zavřenýma očima.“</p>
<p>„Veliký všehomíre!“ vydechl Valmar a honem se napil. Teprve teď si uvědomil, že Bosen skutečně navzdory všem zákonům lidského těla zavřel v okamžiku smrti oči. Vyprávění dívky začínalo mít hrozivě skutečný výraz. Bylinář se mimovolně otřásl při představě, že by někdo otevřel tajemství omládnutí byť jen úzké skupince lidí. Nepředstavitelný chaos by nevyhnutelně pohltil celé Pásmo.</p>
<p>I Bojovník potřeboval spláchnout tísnivý pocit v hrdle. „Doufám, že ty strašidlo nejsi,“ vynutil ze sebe úsměv.</p>
<p>Potřásla hlavou. „Nejsem přežívající,“ ujistila ho jemně. „Až odejdu, bude to napořád.“</p>
<p>„To jsem rád. Hrozil bych se, co vyvedeš s Pásmem, až tě nebudeme moci hlídat.“</p>
<p>Ave se rozesmála. „Jste skvělí!“ pochválila rodinku pobaveně. „Přestaňte už. Není to nijak důležité. Nebýt těch soucitných pohledů, vůbec jsem vás tím nezatěžovala. Pojďte se raději bavit o dalších plánech. Něco mi říká, že pohoda zimy skončila a je čas zase začít s prací.“</p>
<p>„Ty a práce, drzounku?“ podivil se Pereas upřímně. „To snad ne!“</p>
<p>„Valme, ať ten mizerný flákač neprovokuje! Pak to zase bude na mě, až se shádáme!“</p>
<p>Valmar se zašklebil. „Řekni jemu. Mezi uječené otloukače se zásadně nemíchám. Já jsem tu na jemnosti.“</p>
<p>„A to si říkáš ochránce?“ osopila se na něj dívka pobouřeně. „Jako rodič snad máš morální povinnost se mě zastat!“</p>
<p>„Chránit tě,“ upřesnil vlídně. „Což dělám. Nevšímej si ho.“</p>
<p>Znechuceně trhla rameny. „Taková ochrana je mi platná! Jeden brutalitou posedlý šílenec a jeden roztřesený tichošlápek. Dobré síly, stůjte při mně!“</p>
<p>„To ti mohu splnit na místě, čarodějátko,“ ubezpečil ji skvěle se bavící Bojovník. „Víš, co je tohle?“ vylovil kamenný kroužek sotva tři palce veliký. Podezíravě si ho prohlédla. Teple hnědý materiál určit nedokázala, ale rozhodně to nebylo nic přirozeného. Při dotyku cítila jemňounké mravenčení. Kroužek byl doslova nabitý magickou energií.</p>
<p>„Nevím,“ přiznala opatrně. „Jen, že to muselo přijít na slušnou cenu.“</p>
<p>„Obětoval jsem ji rád,“ vyloupl dívce Pereas kroužek z prstů a zasadil do něj střed ze stejného materiálu s nefritovým páskem po obvodu. Chvilku si s vzniklým kolečkem hrál. „Báječné,“ pochválil se pak potěšeně. „Všechno skvěle ladí. Tak poslouchej, drzounku. Tohle je moc šikovná věcička. Od této chvíle ji budeš nosit stále při sobě a ona si bude pamatovat, co kde vyvádíš. V rámci spravedlnosti je nastavená jak na nehezké, tak na pěkné nápady. Takový malý hlídač místo nás. Abychom se také dostali ke své práci. Rovnou tě upozorňuju na nesmírnou citlivost vůči pojmům Mori, Výspa a podobně. Můžeš se ptát.“</p>
<p>„Co když se dostanu do průšvihu nevlastní vinou?“ zahleděla se na titěrnůstku štítivě. Nějak nebyla s to se pro ni nadchnout.</p>
<p>„Nic se nestane. Zachycuje jen tvé nápady, jiné jsou jí lhostejné.“</p>
<p>„A kdybych to ztratila?“</p>
<p>„To by mě mrzelo, drzounku,“ ujistil ji Bojovník mírně. „Opravdu je to dost drahá záležitost. Ovšem udělat se dá kdykoliv.“</p>
<p>„Jinými slovy, nepomohla bych si,“ ohrnula rty znechuceně. „Fuj, to je ale odpornost!“</p>
<p>„Nelíbí se ti? Klidně ji nos ve vaku, první dotek máte za sebou a víc není třeba.“</p>
<p>„Myslím od tebe,“ upřesnila hbitě. „No, takže hlídače máme a koho pověříme problémem Oaran? Co takhle Ihrot? Při troše snahy by to říkání mohl zvládnout už za deset let.“</p>
<p>„Ty už máš nějaké spolehlivé říkání, drzounku?“</p>
<p>Ave se zamračila. Tohle byl jediný kaz jinak dokonalých měsíců. Nekonečné sály přecpané knihami a svitky možná zaručeně bezpečné řešení skrývaly, ale trojice je objevit nedokázala. Nastudovali haldy podrobností o působení a převracení temných čar. Našli téměř určitě správnou odpověď k otázce Moriho přítomnosti na dvou místech zároveň a dokonce i způsob, jak dané kouzlo použít bez vzývání temnoty. Pokud šlo o nejprvnější příčinu usilovné píle, měli asi dvacet různých úlomků, z nichž při troše dobré vůle šlo něco sestavit. Jenže potřebovali naprostou jistotu. Propočítané a vyzkoušené vůbec nemuselo být totéž. A Oaran měl jedinou šanci.</p>
<p>Mistr meče nepatrně přikývl. „Myslel jsem si to, paní moci. Nemrač se. Jsme teprve na začátku. Najít správnou formuli víceméně prvním sáhnutím by chtělo dávku štěstí, jaká celému Klan vystačí na pět let. Jednou to objevíme. Do té doby nám nezbývá než zatnout zuby a nenechat se vyprovokovat. Jestli se prozradíme předčasně, může Mori ghrá hodit do propasti. Má jich po ruce na výběr. Netrpělivost zdraví čaromocných neprospívá. Věř mi. Vím, co mluvím.“</p>
<p>„Tomu se mi v tvém případě věří hodně těžko. Bojovníku,“ odsekla mrzutě. „Taky tu nemůžu trčet věčně, i když nejsem pária. Poslové buší na bránu málem co hodinu a dobře čtvrtina jde na mou hlavu.“</p>
<p>„Spíš polovina,“ ušklíbl se Valmar půl škodolibě, půl pyšně. Služby mladičké čarodějky byly horlivě vyhledávané. Navzdory jejímu mládí a vysokým cenám. Výsledný efekt za ně stál.</p>
<p>Ave vcelku jasná pochvala neusmířila. „Tak vidíš,“ zavrčela zhnuseně. „Kdoví kdy se sem zase dostanu. A na dlouho to určitě nebude.“</p>
<p>„Tobě se tu opravdu tak hrozně líbí, drzounku?“</p>
<p>Tak hloupou otázku Ave neuznala za hodnou odpovědi. Jen výmluvně frkla.</p>
<p>Mistr meče nedotčeně pokrčil rameny. „Já jen, že opravdu dobrá kouzla se většinou nachází jinde než v zatuchlých spisech.“</p>
<p>„A kde tedy?“</p>
<p>„Ledaskde.“</p>
<p>Oba muži se usmáli přesně tím nemožným způsobem, který dívka upřímně nesnášela. Chytří čarodějové a pitomá žákyňka. Semkla rty.</p>
<p>„Magie je všudypřítomná, miláčku,“ dodal Valmar mírně. „Musíme se ptát a poslouchat. Chce to čas, ale toho máme, díky všehomíru, dost. Jak jednou narazíme na pravou šupinu, k zlaté žíle už dojdeme snadno. A při tvém způsobu života je naděje na ten první záblesk víc než slušná. Určitě větší než v místních zdech.“</p>
<p>„Tak proč tvrdneme celou zimu tady?“</p>
<p>„Učíme se rozeznat pravé zlato od kočičího.“</p>
<p>Ave maličko vzdychla, ale dál se nehádala. Valmarova slova měla svou logiku a hlavně, opravdu už byl nejvyšší čas přesunout se zase o kus dál. Spory uvnitř Klanu by prosebníky nezajímaly, ani kdyby o nich věděli. Zajímala je ochranná kouzla, medvěd samotář řádící mezi dobytkem, děti blouznící v horečkách, záplavy a nenechaví sousedé. Jak se jmenuje současná Hlava Vodního Umění, jim mohlo být ukradené. Stejně se na něj obraceli uctivým – pane moci.</p>
<p>„Takže kdy jedeme?“</p>
<p>„Pozítřku?“ navrhl Pereas. „Můžeš se se mnou svést až do Kopců. První ptaní tě beztak čeká v pralese.“</p>
<p>„A vás?“</p>
<p>„My budeme nejdřív potřebovat pár dní klidu doma. Hrozím se, co za tu dobu lkur s Bouřlivkou provedl.“</p>
<p>„Nejspíš už dávno shořela,“ poznamenala Ave přejícně. Popadla kamenný kroužek a bez pozdravu zamířila ke dveřím. Z chodby se ještě ohlédla. „Abych nezapomněla, u Quoa čeká celou zimu Heret. Takže si té své klidné práce asi přece jen neužijete. Krásné sny!“ S potutelným úsměvem vyslechla hned dvojí zoufalé zasténání a mnohem vstřícněji vyladěná se vydala do postele. Heret byl nejotravnější prosebník Pásma a Perea s Valmarem vyhledával obzvlášť rád. V zajetí vlastního slušného chování dosud nedokázali nechuť k slizkému tlusťochovi naznačit dostatečně zřetelně, aby ji pochopil. Ohromně jim Hereta přála. Za kamenného hlídače to bylo i tak málo. A že otylá postava nečeká na ni, bylo jasné i těm dvěma ničemům. Také se s ním už párkrát setkala.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>18. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Jsi mizera, ničema, lump a darebák!“ prohlásila Ave nečekaně, s o to však větším důrazem na každé tečce.</p>
<p>„Ale jinak docela příjemný společník,“ souhlasil Mistr meče přívětivě. „Smím vědět, proč mi to říkáš?“</p>
<p>„Protože Kilon zrovna klopýtl. Určitě se to naučil od tebe!“</p>
<p>„Pokud si vzpomínám, pitominy jsi koně učívala výhradně ty, drzounku. Pelon dodnes olizuje kdekoho jako pes.“</p>
<p>Ave se rázem zlepšila nálada. „Pelon je ohromně učenlivý koníček,“ přikývla obdivně. „Také chytrý a vytrvalý.“</p>
<p>„Mlsný, rozmazlený a tvrdohlavý,“ upřesnil světlovlasý čaroděj suše. „A já vím, od koho to pochytil!“</p>
<p>„Když jsem Pelona viděla poprvé, byly mu málem tři roky, Bojovníku!“</p>
<p>„Teď je mu šest a polovinu z toho dokonale nemožný.“</p>
<p>Dívka pozorně srovnala krok plavého Kilona. „Jádro problému je jinde, Peree,“ vzhlédla od uzdy konečně.</p>
<p>Blýskl po ní očima. „Ano?!“</p>
<p>„Samozřejmě. Jen si to uvědom. Měl jsi tři roky a já sotva půl. Je to v přístupu k výchově.“</p>
<p>Pereas se bleskurychle naklonil a natáhl ruku. Chytil jen vzduch, Ave věděla, proč zvedá plavákovi hlavu. Zlomyslně se pochechtávala v bezpečné vzdálenosti.</p>
<p>„Počkej, až tě chytím!“</p>
<p>„Tak co?“</p>
<p>Bojovník se ušklíbl. „Ještě nevím,“ přiznal bezstarostně. „Musím teprve něco vymyslet.“</p>
<p>„Jen vymýšlej,“ vrátila mu úšklebek spokojeně. „Máš dobře týden čas, i když jsi mě donutil sednout na tohle děsné zvíře!“</p>
<p>„Kilon je výtečný kůň a do Kopců mu to bude trvat sotva tři dny. Což mi pochopitelně naprosto stačí.“</p>
<p>„Jak – do Kopců?!“ ohlédla se dívka podezíravě. „A co chudák Heret?!“</p>
<p>Pereas předvedl proslulý úsměv, při němž polovina žen Pásma omdlévala blahem. „Jistě to vyřídíš za mě, drzounku. Jsem si jist, že Hereta uspokojíš stejně dobře jako já.“</p>
<p>„Nebude se mu to líbit!“ varovala přísně. „Víš, jak to dopadlo posledně!“</p>
<p>„Jednání s prosebníky není tvou silnou stránkou, potřebuješ získat zkušenosti. Proto ho znovu ochotně svěřím do tvé péče,“ neztrácel čaroděj výbornou náladu. „Samozřejmě mu nejdřív taktně vysvětlíš, proč pro něj tentokrát pracovat nemohu.“</p>
<p>Ave ho probodla zhnuseným pohledem. Tohle byla od Perea a osudu bezbřehá nespravedlnost! Hodit jí na krk slizkého prosebníka a ještě se posmívat! „Řeknu, že se místo práce flákáš po antelunských hospodách a k jeho prosbě jsi prohlásil, aby se šel pověsit za uši do průvanu!“ rozhodla se pro přímý nátlak. „Určitě ho to potěší dostatečně, aby utíkal se stížností na O’ndrom!“</p>
<p>„Přesně proto to nechávám na tobě, drzounku,“ vysvětlil Pereas prostě a Ave oněměla pobouřeným úžasem. Mizera! Najednou je mu ostrý jazyk sestry dobrý!</p>
<p>„Skvělý nápad!“ vzpamatovala se konečně. „Takže já tě zbavím Hereta a ty mi pak pro jistotu ještě nařežeš za poškozování dobrého jména Klanu! Tak v tom tě poznávám dokonale!“</p>
<p>„Ani se tě nedotknu. Za Hereta ti odpustím víceméně cokoliv. Mimo to jsem přesvědčen, že pro mě tu službičku uděláš ráda.“</p>
<p>„To se můžeš spolehnout!“ odsekla ironicky. „Pro tebe všechno! Konečně, jsem taky jen ženská! Nauč nás čarovat víc a budeš bez práce úplně, Bojovníku!“</p>
<p>„V zásadě to není špatný nápad,“ připustil nedotčeně. „Drobný zádrhel, že zatím zvládám tebe samotnou jen s vypětím všech sil, časem dořeším také.“</p>
<p>„Že by milenky neposlouchaly na slovo?!“ žasla jízlivě opět v bezpečí třísáhové mezery.</p>
<p>„Milostenky poslouchají na jiné pokyny, drzounku. A jinak buď změň téma, nebo popožeň Kilona ještě dál. Mohl bych ti nechtě ublížit, až mi ruka vyletí sama od sebe.“</p>
<p>„Chudinka misterial! Nemít na místo Mistra nikoho lepšího, než zuřivce bez špetky sebeovládání…“</p>
<p>Vzápětí se rozpoutaly divoké závody, až kamenitá cesta jiskřila pod údery kopyt.</p>
<p>Díky špičatým slovíčkům se tedy Valmar dočkal přátel v smluvené lhůtě, ač z Citadely vyjeli s malým zpožděním. Ochotně se k zábavě připojil.</p>
<p>U čarodějů nebývalo zvykem putovat ve skupinách, nevyžadovala-li to práce. Stejně, jako se normálnosti vymykaly záplavy jízlivostí a narážek, které trojici obklopovaly na každém kroku. A ze všeho nejzvláštnější byl opar přátelské pohody patrný každému jen trochu vnímavějšímu tvoru na první pohled. Všichni čarodějové samozřejmě měli přátele. Ale jinak žili velmi samotářským životem. Řemeslo vyžadovalo celé jejich srdce, další věci se do něj nevešly. Z této trojice však vyzařovalo něco víc než obvyklá náklonnost k čaroději podobného smýšlení a zálib. Bylo to pouto svazující je nezávisle na jejich vůli, odejít jeden z nich, druzí dva si ponesou krvavou ránu v duši až do konce vlastních dní.</p>
<p>Tábor stavěli stále v dobré náladě až za tmy.</p>
<p>„Díky všehomíru za strážní místa,“ vzdychala dívka, když odklízela nepořádek po jídle. „Muset teď obcházel kelokruh, asi Kilona uškrtím!“</p>
<p>Muži se pobaveně zachechtali představě drobných dlaní na mohutné koňské šíji, ale jinak museli s Ave souhlasit. Měli za sebou téměř sedmdesát mil nehostinným krajem a unavení byli všichni. Trvalá ochrana poctivých nocležníků strážního místa před nepoctivými přišla vhod.</p>
<p>„Zvláštní, že jsme nepotkali jediný vůz,“ podotkl Valmar lhostejně. „Touhle dobou se tu kupci hemžívají, jak mravenečkové.“</p>
<p>„Bláto,“ usoudil Bojovník stručně. „Letos je hodně vody, zapadli by.“</p>
<p>„V tom případě máš zač děkovat osudu. Každý nešťastník by naletěl na tvá lživá ramena,“ ušklíbl se Bylinář a poklidně přešel na jiné téma. V zaujetí debaty si ani jeden nevšiml nečekaně zpozornělé dívky sedící na hranici světla plamenů a noční tmy. Pereovo vysvětlení ji kdoví proč neuspokojovalo.</p>
<p>Bez hnutí sledovala, jak se oba čarodějové ukládají k odpočinku, oheň dohasíná a řeřavě rudé uhlíky mizí pod závojem popela. Čekala, nevěděla na co, ale urputně se bránila spánku, plná vnitřního neklidu.</p>
<p>Dočkala se až k ránu. Z hustého křoví, chránícího strážní místo před větrem i příliš zvědavými zraky, tichounce vyklouzly čtyři stíny.</p>
<p>Ave bez váhání sáhla po čepelích. Spona pouzdra se pod pohybem smekla a zadrhla v tkanině pláště. Vyproštění zabralo jen zlomek chvíle, ale útočníci mezitím postoupili do zákrytu s koňmi. Ve tmě na jistý hod splynuli se zvířecími obrysy zbytečně dokonale. Nechtěla riskovat poranění koně. Tiše vyčkávala příhodnější chvíli k zásahu.</p>
<p>Osud však tentokrát nemínil plýtvat silami, aby čarodějům přispěl. Ave marně mžourala na skvrny malinko černější než ostatní temnota v marné snaze uhodnout, co se vlastně děje. Konečně jemné cinknutí prozradilo víc. Síť. Ostrým hlasem křikla varování. Trochu pozdě, síť právě dopadla. Pohotově slova podpořila krátkou formulí a dvěma gesty levé ruky. Provázky se samy od sebe rozpletly, nitky spojily ve stonky, zakořenily a mladé konopí před očima sjelo do země. Ave přiskočila k rázem probuzeným a k obraně připraveným čarodějům. Nemohla tušit, že povedená čtveřice je pouhým předvojem. V mžiku se z křoví vychumelila celá záplava zarostlých, řvoucích chlapů s obnaženými meči a dýkami.</p>
<p>Trojice se semkla zády k sobě přichystaná prodat majetek, svobodu, případně i životy co nejdráž. Desetinásobná přesila mohla skrývat nepříjemné překvapení i přes očividně neškolenou sílu protivníků.</p>
<p>„Tak co bude?!“ ozval se Pereas s netrpělivým pohrdáním. „Rád bych ještě dospal! Pojďte!“</p>
<p>„Ta holka je čarodějka!“ objasnil váhavost jeden z původních čtyř lupičů. „Měli bysme jim dát pokoj!“</p>
<p>Čarodějové návrh ocenili jako docela rozumný, nicméně zbytek tlupy viděl věc jinak.</p>
<p>„Čarodějka nečarodějka!“ zařvalo obzvlášť špinavé stvoření s jizvou přes půl čela. „Je nás mnohem víc! Na ně!“</p>
<p>„Ale Setare, jestli jsou…“ Protest zanikl v chroptivém zabublání, jak Setarova pěst dopadla. Rebelant se s kňučením kroutil v trávě.</p>
<p>„No výtečně!“ schválila Ave přístup ledově. „Pobijte se sami, ušetříte nám práci.“ To byla pravá slova v pravý čas. Vyjící smečka se zuřivě vrhla kupředu.</p>
<p>Ave v těsném sledu hodila čtyři čepele a sáhla po dýkách. Pro další hod nezbýval prostor. Vzniklá mezerka však přispěla ke vzniku pomstychtivé paniky, značně ulehčující obranu. Lupiči zmateně odstrkovali jeden druhého, zatímco čarodějové setrvávali při vzorné spolupráci. Početní převaha se začínala jevit nedostatečnou výhodou.</p>
<p>Čarodějce však hlavní úloha nevřelého setkání připadla v každém ohledu. Byla to opět ona, kdo se pootočil při odrážení prudkého seku na Bojovníkův bok a porušil tak bezpečné sevření obránců. Rázem měla jedno z nesympatických stvoření za zády, čímž se otázka, zda podlehnou v mžiku, změnila na kdy. Během tří minut ležela na zemi se špičkou cizí dýky lechtající na krku. Varování před pohybem nebo slovem bylo zbytečné. Nemínila skončit v kaluži vlastní krve. S pohrdavým frknutím se vzdala. Udělala dobře, na rozdíl od Perea a Valmara skončila sice ve stejných řemenech, ovšem bez výprasku.</p>
<p>Změněni v úhledné zámotky leželi před zjizveným Setarem, který tlupě zřejmě velel.</p>
<p>„Co jste zač?!“ zajímal se znechuceně. Vzhledem zámožní zajatci u sebe krom kvalitních zbraní a koní neměli nic v očích loupežníků cenného. Těch pár tretek spínajících pláště nestálo za námahu. Navíc se mu popálila půlka chlapů při pokusech otevřít dívčino zavazadlo. Lapka neměl proč sálat dobrou pohodou.</p>
<p>Ave ho setřela povýšeným pohledem. „Co to má znamenat?!“ vyjela pánovitě. „Odkdy jsou v tomto kraji přepadány poctivé šarlatánky na noclehu?! Okamžitě mě rozvaž a můj doprovod také, jestli nechceš skončit s černými skvrnami moru po těle!!“</p>
<p>Pobuda silně znejistěl. „Ty jsi šarlatánka?“ hlesl bezradně. Potulní šarlatáni byli pověstní chudobou a bylo jich moc. Nemohl doufat v sebemenší výkupné, jedině v slíbené seslání moru. Jestli dívka mluví pravdu, ocitl se v trapné situaci.</p>
<p>„A co jiného, ty hlavo skopová!“ soptila Ave nepředstíraně. Že se nemůže přiznat k pravému řemeslu, ji řádně dopalovalo. Přesto bylo lepší nechuť spolknout, než hrdým prohlášením odkráčet přímo do nějaké černé díry k čekání na výkup. Podarovala tedy darebáka dalším sžíravým pohledem. „Když nás okamžitě pustíte, nebudu se s vámi zdržovat,“ prskla znechuceně. „Spěchám za důležitější prací. Jinak si mě nepřejte!“ Bylo dokonale přesvědčivá, málem jí uvěřili i Valmar s Pereem. Setar se už už hrnul příkazy vyplnit, když všechno pokazil od útlého dětství nemytý skrček, který se bitky vůbec nezúčastnil.</p>
<p>„Nevěř jí, Setare!“ vřískl zuřivě. „Já tu holku znám! Je čarodějka a říkají jí Toulavá Ave! To ona dostala naši partu na šibenici! Je to obyčejná mrcha!“</p>
<p>Ave se na zakrslíka zadívala s patrným zájmem. „Ty jsi to poslední zlatíčko z Hakorovy bandy?“ zajímala se upřímně. „No fuj! To jsem nedostala zaplaceno kvůli takové mrňavé, upištěné kryse?!“</p>
<p>„Ty druhé dva znáš taky?“ zkoumal Setar pomíjejíc zelenou barvu vzteku na tváři zpravodaje. Ten jen zavrtěl hlavou a dál upřeně sledoval ošklibující se dívku. Žhavá pomstychtivost málem podpálila křoví.</p>
<p>Setar významně strčil špičkou boty do zajatkyně. „Takže čarodějka!“ liboval si spokojeně. „Chtěla jsi nás připravit o výkupné, co? Tak koho máš sebou?! Přítelíčky čaroděje? Mor to vaše plemeno posedni!“ odplivl si nenávistně.</p>
<p>„Sluhy!“ odsekla chladně. „A nezahrávej si!“</p>
<p>„Na co by ti byli sluhové?! Copak si neumíš všechno vyčarovat?!“</p>
<p>„Proč bych se namáhala, osle! Sluhové jsou pohodlnější!“</p>
<p>Lupič opět trochu znejistěl. Znělo to docela rozumně. „Jsi čaroděj?!“ obrátil se na Valmara výhružně.</p>
<p>„Kéž by!“ povzdechl Bylinář toužebně. „Dávno bych té potvoře utekl! Jenže mě proklela a žiju jen, když jsem s ní!“</p>
<p>„Chcípni!“ popřál mu Setar přátelsky. „Slušný chlap by se tak nezahodil. A ty jsi co?!“ zadíval se na Mistra Bojovníka.</p>
<p>Pereas místo odpovědi znuděně zívl. S darebáky se bavil jen v případě nouze nejvyšší.</p>
<p>„Slyšíš?!“ kopl do něj Setar bez přemrštěné něhy. „Mluv, když se ptám!“</p>
<p>Odpověděla mu Ave. „Ještě se ho dotkni a je z tebe roztomilá zelka,“ oznámila přívětivě. „Právě tohohle siláka mám docela v oblibě, Víš?!“</p>
<p>„Tak ať se mnou mluví!“ ohradil se bandita nevrle. K běsím propastem se všemi čarodějnicemi! Otvírají si hubu i v řemenech a slušný chlap je nemůže ani usměrnit! Namíchnou se a klidně z člověka udělají kus kamene nebo jedovatého pavouka! Tenhle úlovek mu byl dlužen sám skřetí král!</p>
<p>„Moji lidé nemluví jen tak s někým,“ poučila ho dívka přísně. „To jim netrpím! Vždycky se musí nejdřív dovolit!“</p>
<p>Chvíli na ni nevěřícně zíral. „To měl být vtip?!“ vyjel konečně.</p>
<p>„Proč vtip?“ Ave se začínala docela dobře bavit. Setar jí ochotně obnažoval svou duši. Ještě chvilku a bude ho mít bezpečně v moci pouhými slovy. Uhirova žákyně měla své prostředky i v poutech. „Copak někdo z domu čarodějky může ztrácet čas s kdejakým pitomcem?! Uznej! Co by si o mně lidé pomysleli?!“</p>
<p>„To je pravda,“ uznal zamračeně. „Tak mu teda dovol, ať se mnou mluví!“</p>
<p>„Na co by ti to bylo? Přece se můžeš na všechno zeptat přímo mě.“</p>
<p>„No jo, to můžu!“ shlédl překvapeně. Vlastně je to docela milá holka. I když je čarodějnice. Mimochodem řečeno, měl velké štěstí, že Ave za čarodějnici neoznačil hlasitě. Bez váhání by se vydala z poslední zásobičky maginů, aby ho na místě zabila efektně zeleným bleskem. Větší urážku vymyslet nemohl.</p>
<p>„No tak, co bys rád věděl?“ pobízela ho vlídně.</p>
<p>„Jestli je čaroděj.“</p>
<p>„Mysli, prosím tě! Proč bych s sebou tahala čaroděje, když jsem čarodějka sama?! Nač by mi byl?!“</p>
<p>„Jasně. Takže ty jsi čarodějka a oni tví sluhové,“ přikývl Setar dokonale zpitomělý otřesnou logikou.</p>
<p>„No a když je všechno jasné, tak nás snad můžeš rozvázat,“ navrhla Ave mazlivým tónem.</p>
<p>„Jo, to můžu,“ sklonil se k jejím poutům ochotně.</p>
<p>Právě v této vypjaté chvíli všechno zkazil zakrslý šťourálek. Minutku a čarodějové odkráčeli hrdě středem. Žel právě ta minutka jim byla upřena.</p>
<p>„Chlapi!“ zaječel mužíček vztekle. „Vždyť ona toho chudáka dočista očarovala! Honem ho odtáhněte a dejte jí roubík!“</p>
<p>Ave pochopila, proč jí právě tahle myš před rokem unikla. Loupežníček byl natolik nemyslící, že na něj neplatila ani svazující moc Slova. Bystrostí mohl směle soupeřit s žížalou. Pokud by se ovšem žížala podobnou výzvou neurazila.</p>
<p>Zlostný výkřik probral přihlížející z mrákotného otupení a vrhli se jak na vůdce tlupy, tak na drzou čarodějku. Tentokrát zmlácení neunikla, rány jen pršely. Na hrubý smyk ji hodili napůl v mdlobách a jen díky Pereově až nelidsky dokonalému ovládání těla neskončila pod vahou spoutaného čaroděje ještě hůř. Jinak si ovšem neměla nač stěžovat. Bandité ostatní zajatce za snahu dívku chránit vlastními těly odměnili stejně razantním způsobem. Na cestu k jeskyňce asi čtyři mile od místa zkaženého noclehu se vydali poněkud nenaloženě.</p>
<p>„Zatraceně!“</p>
<p>Další nápor bolesti v krvácejících zápěstích Mistra meče přinutil boj s řemeny ze syrové kůže vzdát. Zlostné zachrčení zprava ho upozornilo na maličkost, kterou zatím pomíjel. Zatímco jemu se podařilo chuchvalec špinavého cáru vyplivnout, sotva osaměli, zbytek zajatců takové štěstí neměl. Pracně se odsmýkal k supící sestře a pomocí zubů ji nepřijatelného mlčení zbavil. Vděk projevila formou několika šťavnatých kleteb na hlavy lupičů i vlastního bratra.</p>
<p>„…bídácké zneužití cizí snahy!“ dokončila proslov o opožděném zásahu mile. „Co Valm?“</p>
<p>„Pro tebe je radost něco udělat. Snaž se taky trochu sama, sakra!“ zasyčel nevlídně a otočil se.</p>
<p>V rámci možností se snažila chvályhodně. S dalším chroptěním a funěním vytrvale okusovala pevné uzly, dokud pouta trochu nepovolila.</p>
<p>„Stačí,“ odtáhl se konečně a další aktivity se opět chopil sám. Napínal a povoloval svaly, dokud jednu ruku nevyprostil. Hned bylo veseleji.</p>
<p>„Co je?“ zajímal se, když tok vrčeného klení neutuchal.</p>
<p>„Jeden z těch slizounů mi zlomil zub,“ vyplivla trochu krve. „Odporně to bolí. Hoď sebou!“</p>
<p>Bojovník už bez obtíží přelezl k Valmarovi. I tady se setkal s drsnou urážkou. Pokrčil rameny. Zřejmě by se na šikulku zbytečně marnícího čas díval stejně.</p>
<p>„Zmizíme, ne?“ navrhl smířlivě, když všichni dostatečně obnovili běh krve v ztuhlých končetinách.</p>
<p>„Jen tak?!“ podivila se Ave upřímně. „A co ta parta?!“</p>
<p>„Chceš si snad některého vzít za sluhu?“</p>
<p>„Brr! Taková špína! Ale něco bychom s nimi provést měli. Co když někoho zabijou?“</p>
<p>„Bude mrtvý,“ odvětil Pereas stručně. „Nic proti tvé snaze, drzounku, ale není mi teď právě do další rvačky. Jejich na nás přece jen trochu moc.“</p>
<p>„Šílenče! Kdo se chce rvát?“ ohlédla se po něm shovívavě. „Pěkně si tu lízej rány a ostatní nech na nás s Valmem.“</p>
<p>„Já už jsem dobitý dost!“ ohradil se Bylinář důrazně. „O další ztlučení nestojím!“</p>
<p>„Přestaň se litovat a čichej. Mistře Bylináři!“ Ave netrpělivě mávla rukou k světlému východu z jeskyňky. „Uspíme je. Antelunská stráž tu do tří dnů bude desetkrát. Biče důlních dozorců je naučí mlátit pokojné poutníky!“ V altu neomylně cinklo mstivé uspokojení. Čarodějka bude mít nový zoubek na místě zlomeného nejpozději zítra večer, byla koneckonců Léčitelka, ale bolelo to a Ave byla pevně odhodlaná zajistit viníkům hluboké prožitky stejného rázu.</p>
<p>Valmar natáhl vzduch a s úšklebkem přikývl. „Takhle ano,“ souhlasil spokojeně. „Počkej tady, Peree. Nebude to trvat dlouho.“</p>
<p>Mistr meče pokrčil rameny a na chvilečku zmizel. Podřimující stráž si změnu rolí ani neuvědomila.</p>
<p>Vzápětí do ranní mlhy vyklouzli oba Bylináři a světlovlasý čaroděj osaměl. Čekání si krátil zkoumáním škod, které mu bandité způsobili. Pár modřin a pošramocená zápěstí. Maličkost. Kysele se ušklíbl při pohledu na zřetelné otisky po dívčím chrupu. Ave přibrala k uzlům i jeho vlastní kůži. Rázně shrnul rukáv košile a přešel k východu. Krom rozmazaných obrysů nejbližších stromů a balvanů neviděl nic. Mléčná mlha úspěšně zdusila i všechny zvuky. Znovu frkl a odevzdaně usedl na práh jeskyňky. Bylinářům se do jejich magie plést nemohl a ani nechtěl. Raději uvažoval, jak odtud poslat zprávu Hlavě Strážců Akasému. Strážní místo očividně selhalo a nápravu bylo zapotřebí sjednat co nejrychleji.</p>
<p>Neuběhlo ani čtvrt hodiny a ti dva se vyloupli z mlhy, rozesmátí a navýsost spokojení.</p>
<p>„Tak to bychom měli,“ hlásila Ave vesele, podávajíc Pereovi jeho zavazadlo.</p>
<p>„Spí?“</p>
<p>„Nejmíň na tři dny. Antelunské krčmy budou mít výdělek.“</p>
<p>Valmar se zašklebil. „Nemusíme sem vůbec tahat Akasého,“ ukázal vysvětlení úspěšného přepadu na místě chráněném magií. Z černé kůže amuletu rudě zářil symbol lateřího spáru. „Ostatní si malovali po těle sazemi,“ dodal potměšile. „Nechali jsme jim to na památku.“</p>
<p>Pereas se uchechtl. Amulet dával nositeli sílu k proražení jednoduchých ochranných bariér a stejnou službu prokázal i každému s odpovídající kresbou u sebe. Bez kousku tmavé kůže jsou ovšem malůvky zbytečné.</p>
<p>„Vrmf!“ protáhla se Ave bezostyšně. „Pěkná spravedlnost! Darebáci sladce spí a já abych se mlátila v sedle dál! Veliký všehomíre, proč jen jsem poctivá?!“</p>
<p>„Vědro vody by ti pomohlo,“ prohlédl si ji Bojovník kriticky. „Nejsi právě půvabná.“</p>
<p>„Jestli myslíš, že vypadáš líp…“ broukla bez pravé chuti do hádky. Když nebezpečí minulo, přihlásila se o slovo příšerná únava. Usínala ve stoje.</p>
<p>„Co to oko?“ dotkl se Pereas naběhlého víčka.</p>
<p>Ave se zašklebila. „Škrábanec.“ odmítla starost mírně. „Udělal mi to ten skrček. Spíš náhodou, rváč je ještě mizernější než ty.“</p>
<p>„Vrátila mu to,“ doplnil Valmar věcně. „Takovou facku jsem ještě neviděl. Probudí se s modřinami kolem obou očí.“</p>
<p>„Taky mám oplátku!“ nastavil Bojovník dívce před oči stopy kousnutí.</p>
<p>Omluvně vzhlédla. „Ty řemeny šly hrozně ztuha. Neudělala jsem to schválně.“</p>
<p>„To doufám. Tak jedeme. Také bych trochou čisté vody nepohrdl.“</p>
<p>Oproti plánům se v Antelunu zdrželi celý zbytek dne a noc. Velitel pořádkového oddílu byl úlovkem tak nadšený, že trojici přinutil zúčastnit se velkolepé merendy. Nejlepší putyka ve městě patřila od soumraku až do svítání výhradně čarodějům a rozjuchaným žoldákům.</p>
<p>Ave půl hodiny po příjezdu škodolibě zamávala Pereovi, vedoucímu vojáky zpět k povedené partě, padla do postele a tvrdě spala až do půli odpoledne. Teprve poté byla ochotná doprovodit neodbytně tlukoucího Valmara k městskému šarlatánovi Lampenovi, Bylinářovu dobrému příteli.</p>
<p>Lampen se ukázal jako skvělý hostitel. Hbitě zařídil všeobecnou péči pro nočním dobrodružstvím roztrhané a ušmudlané čaroděje, přivolal lazebníka a felčara, švadleny i pradlenky. Kuchařku měl naštěstí v domě. Ave starostlivost přijímala s tichým pobavením, dokud se lazebník nerozhodl vytvořit z umytých a přistřižených vlasů efektní účes. Pak vychrlila proud nápaditých přirovnání a neuctivě podobnou snahu odmítla, stejně jako polití voňavkou. Když však zahnala felčara, vnucujícího se s masáží potlučených svalů, blýsklo v hnědých očích světýlko potutelné myšlenky a přivolala lazebníka zpět. Po chvilce vzrušeného hovoru se dohodli a mistr hřebene vpletl do bohaté hřívy tři šňůrky falešných perliček podle poslední antelunské módy. Stříbrný pásek čelenky s drobným, rovněž perlovým závěsem výtvor doplnil k spokojenosti obou stran. Čarodějka přepásala bílou tuniku bez rukávů z Lampenova šatníku vlastním pásem výjimečně jen s jedinou dýkou a bosá přeťapala do přijímací místnosti, odkud zněly hlasy mužů. Trochu rozpačitě se zastavila na prahu.</p>
<p>Valmar přejel útlou postavičku oceňujícím pohledem. Od bělostné tuniky se odrážely temně hnědé oči a plná ústa, zatímco příliš ostrý nosík mezi vysedlými lícními kostmi změkčoval načechraný účes. Hnědé vlasy ve slunci svítily měděným nádechem a tu a tam vykukující perly ostýchavě podtrhovaly jemný půvab zvlněné záplavy. Závěs čelenky byl už jen konečným dotvrzením, že žádná mladá žena nemůže být ošklivá, dá-li si se sebou trochu práce. Jistě, Ave nebyla svůdná krasavice ani s dlouhýma nohama a štíhlými pažemi už trochu opálenými jarním sluncem, ale působila něžně a křehce. Valmar dnes poprvé viděl svou dceru v dívčí podobě a docela se mu ten pohled zamlouval. „Máš půvabnou společnici, Valmare,“ uznal i Lampen obdivně. „Když jste přišli, těžko bylo poznat pravou tvář, ale můj skromný dům už dlouho nebyl poctěn návštěvou tak krásného stvoření. Závidím ti, cestování s ní musí být velmi příjemné!“</p>
<p>„Nenech se zmást povrchním pohledem,“ ušklíbl se Bylinář a natáhl ruku k dívce. Pomalu se k němu doloudala. „Vidíš tu dýku?“ dotkl se jílce z tmavého dřeva. „Má dcera s ní umí skvěle zacházet. Mnoho proslulých rváčů by se od ní mohlo učit.“</p>
<p>Šarlatán mladinké čarodějce zdvořile uvolnil křeslo a sám si přitáhl čalouněné sedátko. Posadila se značně rozpačitě. Pobavená dvornost Bojovníků byla něco jiného než Lampenovo obřadné gesto.</p>
<p>„Říkal jsem našemu hostiteli o tvých úmyslech,“ prozradil Valmar pokojně. „Kdysi se velmi zajímal o uzamčené služebníky magie. Snad by ti mohl dobře poradit.“</p>
<p>Ave nedůvěřivě pohlédla na kulaťoučký obličej s pichlavýma očima. Lampen nepůsobil právě sympaticky s povadlou kůží a značně obtloustlým břichem. Řídké, mastné vlasy však mohly skrývat bystrý rozum, černá očka pobaveně ocenila zkoumavý pohled hnědých. „Budu tvým dlužníkem, když se mnou zmarníš pár chvil svého vzácného času,“ odpověděla s vybroušenou zdvořilostí.</p>
<p>Šarlatán ukázal zažloutlé zuby v dost odpudivém úsměvu. „Těžko ti mohu říct něco zcela nového, paní,“ sklonil hlavu mírně. „Ale třeba jsi v přemíře studia opomněla skutečnost, jak moc je každý pária svázán se svým Krajem. Mistr Bylinář mi vyprávěl o neutěšeném stavu Jezerního Kraje. Nemyslíš, že by obnovení tamního života mohlo zvýšit i naděje na úspěch v záležitosti Hlavy Vodního Umění?“</p>
<p>Valmar s potěšením vychutnával růžovou barvu dívčí pleti postupně přecházející do planoucího ruměnce. Neopomněla. Ave, zahleděná jen do osvobozovacího kouzla, na podpůrné prostředky vůbec nepomyslela.</p>
<p>„Máš pravdu,“ přiznala šarlatánovi zkroušeně. „O tom jsem neuvažovala. Děkuju ti, Lampene. Zařídím se podle tvých slov a mohu-li ti nějak oplatit, ráda to udělám.“</p>
<p>Vzhlédl s trpkým úšklebkem na rtech. „Nemáš proč mi být zavázána. Tím spíš, že mé jediné přání nemůže vyplnit nikdo, paní. Tvůj úsměv je mi dostatečnou odměnou.“</p>
<p>Bylinářův pohled zastavil v poslední chvíli všetečnou otázku a Ave pokrčila rameny. „Moc bych si přála, aby se všichni mí rádci spokojili se stejně bezcennou odplatou. Zahanbuješ mě, Lampene a to já nemám ráda. Zapamatuji si svůj dluh. Mým přátelstvím si můžeš být jist.“</p>
<p>„Znovu opakuji, že žádný dluh neexistuje, paní.“</p>
<p>„Existuje,“ pousmála se chmurně. „Čistě mezi námi, už dlouho se mi nestalo, aby mi ten, komu nabídnu přátelství, dál říkal paní místo Ave. To je zatraceně nepříjemná lekce skromnosti, Lampene!“</p>
<p>„Och!“ Šarlatán prudce vzhlédl. „Nechtěl jsem se tě dotknout, Ave! Považoval jsem tvá slova za pouhou zdvořilost! Omlouvám se.“</p>
<p>Čarodějka se zazubila. „Copak ti Valmar ještě neřekl, že já zdvořilými frázemi neplýtvám ani před králi?!“ žasla potutelně a oba muži se rozesmáli. Dívka zase jednou zvládla nepříjemně vypjatou situaci se sobě vlastním potměšilým vtipem. Vzduch se zbavil tíživého jiskření a zavládla veselá pohoda.</p>
<p>„Díky, Ave,“ uklidnil se Lampen konečně. „Potěšila jsi mě, ale vy tu nejste pro potěšení hloupého šarlatána. Jste hrdinové dneška, přemožitelé postrachu kupců i chudých poutníků! Budeme slavit, zpívat, vyprávět příběhy a vzpomínat. V jídelně nás čeká skromná tabule a několik dobrých lidí. Pojďme!“</p>
<p>Šarlatán hosty odvedl do největší místnosti v domě, zařízené těžkým, tmavým nábytkem. To, co nazval skromnou tabulí, byl stůl pro patnáct osob, prohýbající se pod tím nejlepším, co bylo možné v Antelunu sehnat. Přátelé, které Lampen pozval, brzy odhodili počáteční ostych a projevili se jako milí, zábavní společníci. Byla to nejveselejší hostina, jakou Ave pamatovala. S Valmarem přezpívali spousty starých balad, Lampen s čarodějem vzpomínali na společné zážitky a dívka se smála, až jí perly z vlasů padaly na podlahu. Po jídle odklidili stůl ke stěně a Ave znovu přesvědčila, že není sto, naučit se sebejednodušší párovníkový tanec, ale prosté třasáky a obravníky zvládá skvěle. Místní kročák za chvilku pochytila dokonale. Na oplátku pak mládež naučila milostný tanec východních nomádů.</p>
<p>„Ach to mládí!“ vzdychal šarlatán teskně, když čarodějka se smíchem přijímala pohár rudého vína od syna kapitána hradní stráže.</p>
<p>„Jdi, ty medvěde!“ smál se mu Valmar. „Nejsme ještě tak staří, abychom plakali v koutě. Už proto, že Ave patří k nám, žádný mládenec nám ji neodvede. Přej jí radost dnešního dne, sám víš, že si jí užije málokdy.“</p>
<p>„Velmi málokdy,“ zvedl Lampen pohár k přípitku. „Je v ní síla velkých činů, cítím ji i já, hloupý šarlatán! Na její úlohu!“</p>
<p>Číše zazvonily a Valmar nenápadně přivolal dívku k sobě. „Jestli chceš se mnou k Ospalci, jdi se převléknout. Ale klidně tu můžeš zůstat, omluvím tě.“</p>
<p>„Kdepak! To si ujít nenechám. Žoldácké oslavy znám jen spoutané Pereovým dozorem!“ uchichtla se a tichounce zmizela, aniž si toho kdo všiml.</p>
<p>Mistr Bylinář pokojně dopil víno a začal se proplétat ke dveřím. Udělal sotva pár kroků, když mu do cesty vstoupil mládenec, který se celou dobu o Ave tak pečlivě staral.</p>
<p>„Mohl bys mi věnovat několik minut, pane?“ uklonil se lehce. Valmar vybízivě přikývl a mladík se mu zpříma zahleděl do očí. „Máš velmi krásnou a chytrou dceru, pane,“ oznámil bez rozpaků. „Podle jejího chování soudím, že jí má společnost není nemilá. Dovolíš, abych jí po dobu vašeho pobytu v Antelunu dělal průvodce?“</p>
<p>„Proč se nezeptáš přímo jí?“ pousmál se čaroděj.</p>
<p>„Chtěl jsem nejdřív získat tvé svolení, pane.“</p>
<p>Valmar potřásl hlavou. „Pak zřejmě nevíš, kdo Ave ve skutečnosti je, mladý muži,“ řekl mírně. „Neprozradila-li ti své tajemství ona, nemohu to udělat ani já. Chceš-li, promluv s ní, ale docela jistě se dočkáš odmítnutí. Není ovšem čeho litovat, ráno odjíždíme a jen osud ví, zda ještě kdo z nás Antelun navštíví. Vzpomínej s radostí na veselý večer a nestýskej si. Buď zdráv.“ S tím nechal překvapeného mládence stát a vyšel z místnosti.</p>
<p>Čarodějka čekala zachumlaná v temně zeleném plášti až po špičku nosu.</p>
<p>Valmar se zašklebil. „Tak tohle je už moc nápadné,“ shrnul jí kápi z čela. „Podobně zakuklení chodí jen zločinci. Nechci hájit tvou svobodu před městskou hlídkou.“</p>
<p>Zpod kapuce vykoukl pár rozesmátých očí. „Vím o některých, kteří by si to pokládali za čest!“ prohlásila Ave samolibě.</p>
<p>„Já také,“ uchechtl se Valmar potměšile. „Právě mě jeden požádal o svolení ucházet se o tebe.“</p>
<p>„Nosteno?! To snad ne!“</p>
<p>„Sice se nepředstavil, ale jestli myslíš svého tanečníka, tak ano.“</p>
<p>Ave pohrdavě ohrnula rty. „Pitomec!“ uzavřela téma lakonicky a vykročila.</p>
<p>„Už jsi tady někdy byla?“ zastavil se Valmar před rozsvícenými okny domu se slaměným znamením krčmy. Střecha nadskakovala řevem desítek hrdel svlažovaných laciným vínem.</p>
<p>„Přímo tady ne,“ ušklíbla se Ave. „Ale jinak znám krčem dost. I když kapku tišších.“</p>
<p>„Aha. Tak mě dobře poslouchej, drahá. Antelun je plný Pereových odchovanců a zřejmě potkáš pár starých známých. Buď té lásky a zachovej přátelský odstup. Žádné vytahování, žádné čarování, kývej i na největší bláboly! Nemám chuť sbírat nám žebra až tady! Jinak mažeš spát! Rozumíš mi?!“</p>
<p>„Nepochybuju, že mě s Pereem spolehlivě ochráníte,“ odsekla ležérně a hodila hlavou ke dveřím. „Jestli jsi skončil, můžeme jít.“</p>
<p>Valmar povzdechl a protokolárně dceři přidržel dveře.</p>
<p>V první chvíli málem couvla. Z nálevny se vyvalil ohlušující rámus, štiplavý zápach připáleného masa, kyselotina starého vína a zpocených těl. Rychle se však vzpamatovala a s hrdě vztyčenou hlavou vešla. Postavy kolem stolů se ztrácely v šedivém čmoudu ohniště a několika příšerně páchnoucích dýmek. Nezaměnitelný smrad opilecké společnosti tu hrůzu korunoval.</p>
<p>„Na nejlepší krčmu ve městě je tu útulno,“ hodila přes rameno jízlivě a Valmar se ušklíbl.</p>
<p>„Měla bys vidět ty ostatní brlohy, má milá!“</p>
<p>Zvolna si na děsivý puch a vzduch zhoustlý drsnými poznámkami zvykla a rozhlédla se. Od rohového stolu se zubil dávný nepřítel z Kopců Xiat, jinak žádnou tvář nepoznávala. Byla za to celkem vděčná. Po zvláštní pozornosti téhle sebranky rozhodně netoužila. Pod Pereovou pevnou rukou byli přece jen znatelně čistší a vůbec přitažlivější.</p>
<p>To už se k nim proplétal rozzářený kapitán v zlatem krumplovaném kabátci a zlatou obroučkou ve vlasech. „Konečně!“ uvítal je širokým úsměvem a obrátil se k rozjařené společnosti. „Ticho, psi!“ zařval do všeobecného tartasu, až okna zařinčela. „Máme vzácné hosty, tak se chovejte vybraně! Když si poradili s tou bandou v lesích, poradili by si i s vámi!“</p>
<p>„To určitě ta holka,“ ozval se jeden z žoldáků líně. „Běhala před nimi dokolečka, dokud se jim nezamotala hlava a neusnuli.“</p>
<p>Hospoda vybuchla pobaveným chechotem a Ave se nedotčeně zašklíbila do zvědavých očí.</p>
<p>„Žádná holka, ale paní, Kretile!“ poučil drzouna kapitán ostře. „Kdo se k ní nebude chovat s náležitou úctou, toho nechám zítra zbičovat!“</p>
<p>Nezdálo se, že by výhrůžka měla nějaký účinek. Vojáci se klidně smáli dál.</p>
<p>Kapitán odvedl čaroděje k vyvýšenému stolu. „Musíš jim prominout, paní,“ přistrčil dívce židli zdvořile. „Jsou to dobří chlapi, jen pro nějaké to slovo nejdou daleko. Nemyslí to zle.“</p>
<p>„To je naprosto v pořádku,“ ujistila ho s úsměvem. „Nečekala jsem dvorský protokol.“</p>
<p>„Váš přítel tu bude každou chvíli,“ mávl velitel na sklepníka. „Chtěl se jen převléct po cestě.“</p>
<p>Ještě nepřinesli objednané víno a Pereas vešel. Žoldáci vyrazili nadšený řev. Pokrčil rameny, stručně odpověděl na několik oplzlých poznámek a cílevědomě se začal prodírat k jejich stolu, cestou odstrkovala ruce zvoucí k přisednutí. Bez okolků se složil na židli vedle dívky.</p>
<p>„Byl jsem ještě obhlédnout vězení,“ vysvětlil věcně. „Je stále důkladnější. Mimo jiné,“ ušklíbl se na Ave uličnicky, „mimo jiné jsem tam také zaslechl, že jsme si přivezli pozoruhodnou milenku. Jen se rozcházejí názory, čí vlastně je. Valmarova, moje nebo obou?!“</p>
<p>„Nepochybně obou, sne dívčích srdcí!“ vrátila mu vlídný úsměv. „Stojí aspoň za to pečlivé schovávání před mou žárlivostí?!“</p>
<p>Bojovník se rozchechtal při pohledu na kapitánův rozpačitý výraz.</p>
<p>„Víš, paní, nechceme, aby se rozneslo, kdo vlastně jsi,“ naklonil se voják až k dívce. „Před pár lety jsme tu měli jednu šarlatánku a ta nezanechala hezké vzpomínky. Lidé od té doby nevěří čaromocným ženám.“</p>
<p>„Oč šlo?“ zajímala se Ave zvědavě. Krátkým pohledem přitom doporučila oběma čarodějům potlačení potutelných úsměvů.</p>
<p>„Je to ošklivá historie,“ poposedl kapitán. „Spřáhla se s jednou drzou zlodějkou. Malá holka, ale nikdy jsme ji nechytili. Šarlatánce pak někdo podřízl krk a zlodějka zmizela sama od sebe. Určitě už dávno skončila na šibenici.“</p>
<p>„Kdo ví,“ usmála se Ave lehce. „Osud často zatočí lidskými cestami k nevíře, kapitáne. Nejmenovala se ta šarlatánka náhodou Erva?“</p>
<p>„Jmenovala. Jak to víš?“</p>
<p>Dívka se však místo odpovědi jen znovu usmála a odvedla řeč jinam. Vida, Erva na závistivé pohledy přece jen doplatila. Žádná velká škoda, byla to jedovatá, zákeřná babice. Měla dát na dobré rady malé drzé zlodějky. Ať. Neobklopovat se nestoudně vyzývavým přepychem, mohla spokojeně dožít v úctyhodném postavení druhé městské šarlatánky.</p>
<p>Jak noc plynula, kravál vzrůstal úměrně vypitému vínu. V putyce U ospalce se dnes nesešla právě decentní společnost. Opilecky oplzlé poznámky jen pršely a přítomní nesnímali ruce z jílců zbraní. Navzdory tomu se Ave bavila výborně. Bezpečně ukrytá v koutku mezi širokými rameny kapitána a ještě širšími Mistra Bojovníka bez obav sledovala hemžení kolem. Jen letícím pohárům a sedadlům musela uhýbat sama. O ostatní bylo vzorně postaráno. Smysl vojáků pro zábavu byl sice drsný, ale jednak byla na přátelské hrubosti zvyklá a jednak se hrozně bavila neohrabanou dvorností, kterou jí žoldáci usilovně prokazovali. Mohla si vybrat, z kterého z šesti pohárů před sebou k potěšení dárce milostivě usrkne a nebýt Pereova zásahu, nic krom číší se na stůl nevešlo. Noc plnou zábavných modřin a urážek rázně přerušil Valmar. Sotva lehce ovíněný kapitán začal čarodějce broukat do ouška milostnou píseň, stála venku. Mistr Bylinář je ze zbytku té psiny omluvil stejně rychle jako neodvolatelně.</p>
<p>„Máš rozum?!“ vztekal se, postrkoval klopýtající dívku k baráku, kde měli přidělený nocleh. „Koketovat se synem i otcem! Přerazil bych tě!“</p>
<p>„Mají stejný vkus,“ broukla mdle. Nevypila moc, ale různá vína se v žaludku smíchala v nepříjemný kámen. Navíc nebyla zvyklá pít. Noční chlad rozpálené hlavě přivodil motolici, cesta ubíhala kamsi stranou a Ave neměla tu správnou chuť na hádku.</p>
<p>„Ještě, že zítra nebo vlastně dnes mizíme!“ hromoval Valmar vytrvale. „Urazit kapitána městského oddílu není žádná maličkost! Počkej zítra! Pereas ti to vysvětlí líp než já!“</p>
<p>„Copak zato můžu?!“</p>
<p>„Zamknu tě a pustím až před odjezdem!“</p>
<p>„Dělej si, co chceš!“ zívla široce. „Veliký strome, jak já se těším do postele!“</p>
<p>„Moc si jí neužiješ. Vyjedeme, jen co se vrátí Peree. Dospíš cestou.“ Ave se malátně opřela o veřeje ložničky. „To nebude třeba,“ ušklíbla se rošťácky. „Podle pohledů té šikovné děvečky se Pereas vrátí nejdřív v poledne. Krásné sny, otče!“ Přes vrávoravou chůzi hbitě unikla pohlavku a klapla dveřmi. Se zlomyslným úsměvem vyslechla tlumenou nadávku z chodby, rezolutní cvaknutí klíče v zámku a tak, jak byla, padla na postel. Po dlouhé době zase jednou bezostyšně spala v botách a plášti. Ale odpočinula si výborně.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>19. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Oproti očekávání ji oba čarodějové vyhnali z lože dávno před polednem. Jinak ovšem věštila očividně dobře. Oči Mistra meče zarudlé nedostatkem spánku hovořily výmluvně. Kupodivu ho ten den jízlivé narážky nezlobily, jen blýskal po prostořeké dívce pobaveným pohledem. Vroucí úsměvy, kterými ji vyprovázel jak kapitán, tak jeho syn, měly také co prozradit.</p>
<p>Cesta jim tedy ubíhala ve vlídné shodě, ještě podporované nádherným počasím. Dobrá nálada je doprovázela celý další den. V noci se však přihnala prudká jarní bouře. Déšť se sněhem tvrdě cloumal chatrným přístřeškem a tři poutníci se marně choulili k sobě před nápory větru a vody. Teprve k ránu bouřka přešla v studený drobný déšť. Nevyspalí, promáčení a mrzutí se tiskli k jízdním zvířatům, toužebně vyhlížejíc cíl. Jen vidina útulného Pereova domu je postrkovala dál nezmenšenou rychlostí. Když v časném soumraku konečně koně zdolávali strmé stoupání na Vítmík, vydechli si jezdci netajenou úlevou. Do půl hodiny jsou v suchu a teple.</p>
<p>Jako první je uvítal Anemo. Stál kousíček pod vrcholem kopce a zuřivě mával.</p>
<p>Nenaložený Mistr Bojovník zarazil koně a seskočil na cestu. „Co tu děláš?!“ vyjel ostře.</p>
<p>„Čekám na vás,“ pípl chlapec nejistě.</p>
<p>„Nelži! Nikdo neví, že se vracíme!“</p>
<p>„Nech ho, Peree,“ zasáhla Ave unaveně. „Určitě viděl Harú, viď?“ kývla na splihlou postavičku. Anemo vděčně přikývl.</p>
<p>„Ví hlídka, kde jsi?!“ dotíral Bojovník vytrvale.</p>
<p>„Řekne ti to v suchu!“ odbyla ho čarodějka, s nečekanou lehkostí Anema zvedla před sebe a pobídla Kilona do klusu.</p>
<p>Bez ohlédnutí dojeli až k Pereovu domu.</p>
<p>„Přehoď pravou nohu a po břiše sjeď dolů,“ poradila chlapci, zatímco sama pevně přidržovala otěž.</p>
<p>Obratně seskočil a přešlápl. „Tak já jdu,“ navrhl tichounce.</p>
<p>Ave se ušklíbla. „To víš! Ty se povezeš a já budu toho chudáka sušit sama. Pěkně mi pomůžeš. Honem!“ Ztuhlými prsty rozvázala řemínky přidržující zavazadla za sedlem a Anemo ochotně odvedl plaváka do stáje. Zřejmě i proto, že se na cestě k domu objevil zbytek výpravy. Ave nechala vak na prahu a zamířila za ním.</p>
<p>„Tak co, řekl jsi hlídce, kam jdeš?“ zajímala se ledabyle, když sušili krátkou srst.</p>
<p>„Neřekl,“ třel koňský bok usilovně. „Nikdo tam není. Hlídka se schovala před deštěm.“</p>
<p>„Tak to závidím hlídce i tobě,“ Ave odhodila věchet slámy a sklonila se k zabláceným kopytům.</p>
<p>Anemo zamračeně popadl teplou houni. „Když já jsem myslel, že jste třeba našli naše,“ vysvětlil posmutněle. „A stejně to není žádný útěk, když není hlídka na místě!“</p>
<p>Vstala a usmála se. „Moc velký ne,“ uznala mírně. „Pojď ke mně.“</p>
<p>Oběhl koně a přitulil se k mokrému plášti. Ave se mu líbila i přes čarodějné řemeslo.</p>
<p>„Vůbec jsme u vás nebyli, víš?“ cuchala jemně černé vlasy. „Tosca je přece na severu a my jedeme z jihozápadu. Za pár dní tě odvedu. Nejdřív do pralesa, a pak půjdeme hledat rodiče. Snad budeme mít štěstí.“</p>
<p>„Ty tomu nevěříš, že?“ zvedl hlavu s náhle dospěle vážnýma očima.</p>
<p>Pokrčila rameny. „Mám-li být upřímná, moc ne. Doufej, Anemo. Víc se stejně dělat nedá.“</p>
<p>Chlapec se smutně usmál. „Máš nějaké rodiče, Ave?“</p>
<p>„No… mám i nemám. Mám rodinu, která mě přijala za vlastní, jenže to už jsem byla dost velká. Ale jinak…jedno ti povím, Anemo. Ono tak moc nezáleží na příbuzenství. Důležité je mít někoho, kdo tě má hodně rád. Nemusíte mít stejný rod. A to se kolikrát vede líp s cizími než s vlastní rodinou. Vím, že to zní strašně divně, ale přesto je to právě tak. Líp to říct neumím.“</p>
<p>„Já ti rozumím,“ přikývl zamyšleně. „My jsme se měli hodně rádi, maminka, táta a já. Je mi po nich smutno.“</p>
<p>Ave se nuceně usmála. „Jim určitě také. O to hezčí bude setkání, uvidíš!“</p>
<p>„Všichni mi lžete!“ obvinil ji chlapec náhle ostře. „Já dobře vím, že jsem zůstal sám z celé Toscy! Proč mi to neřeknete?!“</p>
<p>Čarodějka několikrát rozpačitě polkla, ale pak se jí překvapivě ulevilo. Hra na doufání se jí zdála krutá. „Máš pravdu, Anemo,“ souhlasila měkce. „S největší pravděpodobností jsi sám. Ale Pásmo je veliké a dobrých lidí spousty.“</p>
<p>„Tak vidíš,“ oddechl si smířlivě. „Kdy půjdeme do toho pralesa? Nemohli bychom hned?“</p>
<p>„To těžko,“ odmítla udiveně. „Podívej, jak jsem vyřízená. A v dešti se cestuje mizerně. Počkáme na sluníčko.“</p>
<p>„Mně déšť nevadí,“ přesvědčoval ji prosebně. „A ty to ještě určitě vydržíš. Jsi přece čarodějka. Pojďme hned. Nemusit to ani být moc daleko.“</p>
<p>Ave pochopila a rozesmála se. „Jestli se bojíš Mistra, tak nemusíš,“ ujistila chlapce pobaveně. „Mrzoutil, protože je zmrzlý a unavený. Trochu ještě zahromuje a pošle tě spát.“</p>
<p>„Jen aby!“ frkl zhnuseně. Vzpomínky na podzim byly dosud živé.</p>
<p>„Nebude mít chuť se s tebou zdržovat,“ ušklíbla se potutelně. „Konečně se můžeš zeptat přímo jeho. Stojí za tebou.“</p>
<p>Anemo se polekaně otočil. Bojovník opřený o pažení kývl, aby šel blíž.</p>
<p>„Kolikrát jsem říkal, že voják především musí umět poslouchat? A ty klidně utečeš, aniž komukoliv řekneš, že odcházíš! Víš, co tě čeká?“</p>
<p>Anemo se vyčítavě ohlédl po čarodějce. Smířlivě se usmála. „Postaráš se i o druhé dva koně,“ hodila rukou k zvířatům za Mistrem.</p>
<p>Pereas ji setřel pohledem, ale přikývl. „Budou se jen lesknout, jasné?! Jinak…“ doplnil významným gestem a přitáhl Ave za vlasy k sobě. „A ty mi tady poroučet nebudeš, dívko! Nebo tě srovnám zároveň s Anemem!“</p>
<p>„A ty mi ho přestaneš otloukat, Bojovníku,“ odsekla přísně. „Mám s ním nějaké plány.“</p>
<p>„To si rád poslechnu.“</p>
<p>„Nevím, jestli rád, ale poslechneš. Ovšem na útulnějším místě. Pojď, Anemo se o stáj postará i bez našeho dohledu.“</p>
<p>Po horké polévce a studených plackách kupodivu únava všechny přešla. Byli jen líně malátní, ale na spánek neměli ani pomyšlení. Sesedli se v mihotavém světle krbu s konvicí Valmarova tajemství (což byl odvar z šesti různých bylin, jejichž poměr Mistr cechu tajil) a spokojeně vzpomínali na zimu. Muži si dvou měsíců bez věčného shonu, prosebníků, namáhavé práce a poslů špatných zpráv cenili stejně jako Ave. Pro všechny tři to byl nečekaný, o to však příjemnější oddych.</p>
<p>Anemo měl štěstí, že přišel ohlásit splnění úkolu právě do této smírné pohody. Mistr Bojovník velkoryse přehlédl pohozené vědro a slámu roztroušenou na cestě. Koně se spokojeně živili s teplými houněmi na hřbetech a to bylo hlavní.</p>
<p>„Pojď ještě na chvíli dovnitř,“ usmál se na vyčkávajícího chlapce. „Domluvíme se, co s tebou dál.“</p>
<p>Anemo si ochotně vsunul nízkou stoličku mezi křesla dívky a Bojovníka. Valmara kdoví proč neměl rád.</p>
<p>„Co budeš dělat, když rodiče nenajdeš?“ zajímal se Mistr meče.</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Tak o tom začni uvažovat. Mohl bys zůstat tady.“</p>
<p>Anemo nejistě vzhlédl. „To by šlo?“</p>
<p>„Šlo,“ ušklíbl se Pereas ponuře. „I když mě s Žamenem zřejmě připravíte o zdraví. Ale máš slušný cit pro krátký meč a jednou snad i pro těžký. Za pár let z tebe může být ucházející mečník.“</p>
<p>„No… to by bylo pěkné,“ souhlasil chlapec váhavě a Ave se uchechtla.</p>
<p>„Neplaneš nadšením,“ podívala se na něho pobaveně. „Rváčské řemeslo se ti nezamlouvá?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Asi bych to nechtěl dělat pořád. Jen občas. Jako ty.“</p>
<p>„Ano? A tobě by nevadilo toulání, zima, spousty dřiny, vlci… Rváči občas svedou nějakou tu bitvu a jinak se flákají po putykách.“ ušklíbla se čarodějka na Mistra nijak pobaveného jejím hodnocením. Utřel ji pohledem a odvrátil se. Holka mizerná! Roky jí předává to nejlepší, co v Boji existuje, a tohle je vděk! Flákání po putykách! Na to má čas leda Hasler s falešným vzkazem!</p>
<p>„To je tedy pořádná otrava,“ dorazil ho Anemo neúmyslně. „Cestovat je lepší.“</p>
<p>„Cestovat!“ frkl Pereas pohrdavě. „Povalovat se v trávě! Copak to je nějaký život pro chlapa?“</p>
<p>„To jistě ne,“ souhlasila čarodějka přívětivě. „Správný život pro chlapa je samozřejmě třískat mečem a schytávat jeden nářez za druhým od nerudných Bojovníků.“</p>
<p>„Pořád lepší, než sloužit líné ženské!“ odsekl bratr přezíravě a Ave rychle přispěchala s další jízlivou odpovědí.</p>
<p>Anemo to netušil, ale čaromocní sourozenci si na něho brousili zuby stejně chtivě. Celé představení nemělo jiný cíl, než získat malého kluka pro své plány. Pereas usiloval o dalšího schopného cvičitele a Ave o žáka, jehož neexistenci jí Quo otloukal o hlavu při každé příležitosti. Anemo by se jí ohromně zamlouval. Proto teď na Perea tvrdě dotírala, aby o chlapce nepřišla. Bojovníci měli přece jen víc možností a především mnohem nižší nároky na vrozené schopnosti než čarodějové jako takoví.</p>
<p>Valmar se zuřivě jízlivou tahanicí výtečně bavil, dokud v hlasech přátel nezaslechl první opravdu zlostné tóny. Pak rychle zasáhl.</p>
<p>„Což nechat výběr na Anemovi?“ navrhl mírně. „Konečně jde o jeho život.“</p>
<p>„Přece mu jen ukazujeme výhody a nevýhody!“ ohradili se svorně.</p>
<p>„Spíš ho děsíte,“ uvedl tvrzení na pravou míru suše. „Navíc nemůžete vědět, jestli stojí o návrh aspoň jednoho z vás.“</p>
<p>Dvojice se na sebe přátelsky ušklíbla a Valmar se obrátil k Anemovi.</p>
<p>„Tak co bys raději?“ zajímal se pokojně. „Zůstat v Kopcích nebo ochutnat všechno dobré i zlé na cestách s Ave?“</p>
<p>Chlapec potřásl hlavou. „Nevím,“ přiznal upřímně. „Moc tomu nerozumím.“</p>
<p>„Čemu nerozumíš?“ usmála se dívka. „Mistr Bojovník ti nabízí výcvik vlastního cechu a tedy i budoucnost buď cvičitele nebo skvělého rváče přepláceného ze všech stran. Já ti nabízím prozatím zkoušku, zda bys se hodil pro čarodějné řemeslo, a jestli to vyjde, tak i vyučení. Co je na tom nejasného?“</p>
<p>Anemo viditelně ztuhl. „Já… ty myslíš, že… ale já přece nejsem princ!“ zajíkl se trochu nešťastně.</p>
<p>Ave znechuceně frkla. Pohádka, že čarodějové hledají žáky výhradně ve vznešených rodech, byla hluboce zakořeněná. Skutečnost ovšem byla taková, že dvorský protokol úspěšně zdusil případné vlohy pro práci s magií už v útlém věku. Naprostá většina příslušníků Klanu naopak pocházela z nejubožejších vrstev. Drsný boj o holé přežití byl skvělým předpokladem pro rozvíjení vlastních schopností a poskytl žákům tolik potřebnou dávku tvrdosti k sobě samému. Anemo byl výjimkou. Jediný syn rozmazlovaný početnou rodinou si zachoval bezměrnou zvídavost a urputnost. Věřila, že by z něj mohl být výtečný čaroděj. „Na tom nezáleží,“ poučila chlapce. „Já jsem ochotná učit i syna dřevorubce. Královské děti nechávám jiným.“</p>
<p>„Půjdu s tebou!“ rozzářil se Anemo okamžitě. „I když bych se moc rád naučil i pořádně bojovat,“ dodal s omluvným pohledem na Perea.</p>
<p>„Nemusíš mít strach,“ ubezpečila ho dívka okamžitě. „Mám dost práce, u které by mi žák leda zavazel. Vždycky tě na tu dobu uložím v Kopcích. Výprasků si tady ještě užiješ vrchovatě, slibuju.“</p>
<p>Anemův zápal pro boj lehce ochladl, ale neřekl nic. Místo něho se ozval Valmar.</p>
<p>„Nepomlouvej Mistra!“ utřel Ave přísně a povzbuzen spokojeným pohledem modrých očí pokračoval. „Dobře víš, že nikdy nesáhne na nikoho silnějšího, než je sám.“</p>
<p>Čarodějka se škodolibě zachechtala a Pereas přikývl. „Pravda. Ale před pážetem to vykládat nemusíte. Jak pak vyjdu s Bouřlivkou?“</p>
<p>„Musíš poprosit o pomoc mě,“ radila Ave hbitě. „Pro tebe ochotně zametu s kýmkoliv.“</p>
<p>„I se mnou?“</p>
<p>„Kdykoliv si budeš přát.“</p>
<p>„Výborně! Zítra na závěr odpoledních soubojů, ano? Ať mládenci mají co oslavovat!“</p>
<p>Ave se zarazila. Nepočítala s vážnou odpovědí na běžně nezávaznou poznámku. Pereas ji tím dostal do vysloveně nemilé situace. Přísně protokolárně vzato, výzvu vznesla ona a opravdu s Mistrem Bojových Umění zamete stěží. Otráveně pokrčila rameny. „Jsi mizera! Takhle mě doběhnout. Ale když to musí být… zítra na závěr odpoledne budu připravená.“</p>
<p>Světlovlasý čaroděj se široce usmál. S oplátkou za odlákání Anema byl dokonale spokojen. Ave se veřejným soubojům s bratrem pečlivě vyhýbala. Přes občasná sebevědomá prohlášení, jak jednou dostane do písku i jeho.</p>
<p>„No ne!?“ žasla mladinká čarodějka při příchodu do arény upřímně. „Chybí tu aspoň jedna lištice Pásma?!“</p>
<p>Dychtivé obecenstvo si málem šlapalo po hlavách. Takový nával pamatoval málokdo. Zvěst o souboji se díky Anemovi roznesla i z Bouřlivky, takže Ave zahlédla pár nekopcovských tváří. Pokrčila rameny a s nemalými obtížemi se začala prodírat davem. Téměř okamžitě uvízla k nepohnutí. „Hej, pustíte mě nebo ne?!“ zabouřila zlostně. Odjakživa nesnášela přímý dotyk cizího lidského těla a sevření mužů kolem bylo dokonalé. „Beze mě toho moc neuvidíte, šašci!“</p>
<p>Rozesmáli se, ale prostor neuvolnili. Jednoduše neměli kam couvnout. Ave frkla. „Tak jinak,“ vzhlédla k štíhlému mladíkovi vedle sebe. „Zvedni mě!“</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>„Nahoru, osle!“ ukápla jedovatě. „Přejdu vám po hlavách, pitomci. Stejně na nic lepšího nejsou!“</p>
<p>Nedotčeně se ušklíbl a vzápětí stála na ramenou další budoucí ozdoby panovnického sídla. Lehce přeskákala do značně zmenšeného oválu zápasiště a seskočila Pereovi přímo do náruče.</p>
<p>„Tomu říkám povýšený příchod, drzounku,“ ocenil pobaveně. „Omlouvám se, ale nic menšího než zemětřesení s nimi nepohne. Měla jsi přijít dřív.“</p>
<p>Ave blýskla zuby v potutelném úsměvu. „Přišli se podívat, jak dostanu napráskáno, Bojovníku. Všehomír ví, že se vynasnažím ze všech sil je zklamat. Jsem připravena.“</p>
<p>Čas ztratil svá odvěká práva. Sourozenci stáli dva kroky od sebe, zdánlivě uvolnění, nevšímaví k okolí i sobě. Žádné kroužení, žádný útok, jen vyčkávavé mlčení. Byl to zcela nezvyklý pohled. Urostlý Mistr Bojovník a útlá čarodějka Ave. Útočné dýky ve volném objetí prstů se nezachvěly, modré ani hnědé oči nemrkly. Sousoší čekající na oživující dotek. Pak, po nekonečné době, oba současně procitli.</p>
<p>„Hvězdné dálavy!“</p>
<p>Krotin netrpělivě setřásl Loverovu ruku z ramene a zle sykl. Nikdo krom Perea nevěděl tak dobře jako on, co všechno se skrývá v štíhlé dívce. Jen oni dva směli Ave pomoci do sedla, jen oni dva se jí směli dotknout, beztrestně se smát sklouznutí. Krotin byl jediným divákem, který netonul v úžasu. Hnal koně dvanáct mil málem tryskem, ale ne pro pohled na čarodějku plivající písek. Uměl si spočítat, kolikrát se přes zimu s Hlavou Umění střetla. Sledoval smrtonosný tanec v oválu bez údivu, jen s bezbřehým uznáním v šedých očích.</p>
<p>Změnili se v radost. Radost z boje, radost z pohybu, radost z bytí. To už nebyl souboj. Každý vlásek dvojice zářil uspokojením. Ten proti nim nebyl ani tak protivníkem, jen partnerem na vrcholu umných piruet. Rovnocenným společníkem. To bylo vzácné, nejlepší hledají důstojného soupeře těžko. Všechny smysly, každé vlákénko napjaté do krajnosti, nelidsky dokonale vypočtené pohyby… To byl život, vyznání víry. Dokonalost, touha, pohyb. Smysl všeho, směr i cíl. Štěstí rváčů, štěstí umělců řemesla. Vítězství? Nač? Boj vedený celým srdcem, to je pravý vrchol všeho.</p>
<p>Osud dopřál obecenstvu dlouhou podívanou na fascinující rej v oválu. Slunce postoupilo o půl dlaně a ti dva vířili s nezmenšeným půvabem, bez jediné známky únavy. Každý člověk by už dávno padl v mdlobách vyčerpání. Čaromocní sourozenci krom potu stékajícího po skráních vytrvale plnili svou úlohu se stejným úsměvem i dravostí. Číhali na první chybu, která boj rozhodne. Sebenepatrnější sklouznutí, nedotaženou otočku, zaváhání při obrátce zbraně, špatný odhad protivníkova nejbližšího kroku. Čekali na přispění rozmarné náhody, která protihráči blýskne do očí odraženým slunečním světlem, přistrčí pod nohu písečný násepek, rozptýlí na chviličku pozornost nečekaně hlasitým vydechnutím některého z diváků. A při tom číhání a čekání byli ztělesněním představ pohádkové dokonalostí čarodějů Bojovníků. Mistr cechu Bojovníků Pereas a dívka, které k dnešní podobě přispěl nemalým dílem. Dal jí nejlepší podmínky a ona je využila beze zbytku.</p>
<p>Dýka rozškrábla nechráněnou pokožku dívčí šíje a soupeři v mžiku přešli z pohybu do naprostého klidu.</p>
<p>Ave se pousmála. „Podívej se dolů, bratříčku,“ vydechla tiše.</p>
<p>Pereas sklopil pohled k zemi. Druhá dýka hrotem lehce tiskla halenu k jeho boku. Vesele se ušklíbl. „To bych osudu neprominul, že mě posílá na most k ostrovům zapomnění právě s tebou, drzounku,“ podotkl vlídně.</p>
<p>Krátce se zachechtali a schovali zbraně. Teprve v té chvíli se ozvaly první obdivné výkřiky, aby vzápětí přešly v nesnesitelný kravál. Ave se bleskurychle schovala za široká záda Mistra Bojovníka. Ochotně by zametla s kterýmkoliv z křiklounů jednotlivě, ale před všemi naráz raději vyklidila pole.</p>
<p>„Já chci pryč!“ zaječela zoufale. „Udělej něco!“</p>
<p>Pereas se bouřlivě rozesmál, nicméně na Krotina kývl a v bezpečném sevření dívku odvedli ven. Ani nepoděkovala a rozběhla se k Mistrovu domu. To bylo jediné útočiště, kam za ní ta řvoucí sebranka nemohla. Sbírání slávy ochotně přenechala bratrovi, představa desítek dlaní mlátící jí do ramen a zad na znamení obdivu neslynula lákavostí.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>20. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Pária pralesního Kraje spal neklidně. Každé vrznutí chladnoucích roubených stěn ho vytrhovalo z malátného polospánku a ne a ne pořádně usnout. Nakonec mrzutě vstal a rozsvítil. Zjištění, že rozečtenou knihu nechal ve studovně, mu na náladě nepřidalo. S nespokojeným zabručením zvedl lampičku a vydal se pro ni.</p>
<p>Přede dveřmi trochu zaváhal. Paprsek mdlého světla prodírající se pod prahem a tlumený šramot nabádaly k obezřetnosti a Quo u sebe neměl žádnou zbraň. Nakonec se spolehl na magické znalosti a rázně vešel.</p>
<p>U postranního stolku, zády k němu, seděly dvě postavy. Vyšší se ohlédla a omluvně usmála.</p>
<p>„Buď zdráv, pare,“ cinkl dívčí alt. „Doufám, že jsme tě nevzbudili my.“</p>
<p>„Ave! Co se tady děje?!“ postavil lampu na polici a přešel ke stolku.</p>
<p>Čarodějka zvedla koutky úst ve svém typickém úsměvu posunutém k levé tváři. „Měli jsme hlad a nechtěla jsem nikoho burcovat. Omlouvám se.“</p>
<p>„Nu dobrá. Jak dlouho už tu jste?“</p>
<p>„Chvilku. Jen co jsem ti stihla probrat zásoby. Moc dobře na tom nejste.“</p>
<p>Quo nepatrně povytáhl obočí. „Je jaro,“ oznámil suše. „Přijít na podzim, jak bylo smluveno, mohla sis pochutnávat. Teď už jsou jen suché placky. Živíme sever.“</p>
<p>„To je od vás ušlechtilé,“ ocenila mírně. „Vidím, že jsme tě opravdu vyrušili my. Jinak by ses tak nemračil. Mrzí mne to. Opravdu.“</p>
<p>„Čekal jsem aspoň zprávu, kdy tedy hodláš přijít,“ setrvával pária na strohém tónu.</p>
<p>„Copak posel nepřišel?“ podivila se Ave bezelstně. „Posílala jsem vzkaz v půli podzimu! Z Horek.“</p>
<p>„Přišel. Že se Ave zdrží, ale určitě přijde. Jen neví kdy. Nemáme se lekat špatných zpráv z Jezerního Kraje. Víc prý neví, tedy ani neřekne. Měla jsi poslat Rah.“</p>
<p>Tentokrát se čarodějka neusmála. „Skutečně víc nevěděl, para,“ řekla tiše. „Nemohla jsem dát zprávu po Rah, věř mi. V té době to prostě nešlo. Co se stalo na severu, zřejmě víš, když jim posíláte obilí.“</p>
<p>„Jistě. Ovšem nebýt Gerin, neznali jsme nic než zmatené, navzájem se popírající útržky vzkazů. Prý jsi u ní byla.“</p>
<p>„Byla,“ přikývla lehce. „Takže to nejpodstatnější znáš. Ostatní počká do rána. Jdi dospat, para, je mi moc líto, že jsme tě vytáhli z lože. Pokusím se to napravit, slibuju.“</p>
<p>Quo mávl rukou, že se nic neděje, a upřel tázavý pohled na chlapce krčícího se v křesle.</p>
<p>„Ach ano!“ všimla si dívka okamžitě. „Málem bych zapomněla. To je Anemo, pare. Můj žák.“</p>
<p>„Žák? Konečně!“ roztál čaroděj obratem. „Vítám tě, Anemo! A věř, že velmi srdečně. Dlouho čekám na žáka své chráněnky, víš!? Jistě spolu budete dobře vycházet.“</p>
<p>Chlapec mlčky sklonil hlavu v uctivém pozdravu. Snědý, robustně souměrný Quo Pokračovatel v něm se svou černou bradkou probudil bázlivý obdiv. Zvlášť, když se před ním zjevně držela zpět i prostořeká Ave.</p>
<p>„Smím ho uložit ve východním pokoji?“ zajímala se dívka zdvořile.</p>
<p>„Jistě. Je volný. A tvůj Zava také stále udržuje v pořádku.“</p>
<p>Ave vděčně přikývla. „Pak, jestli dovolíš, půjdeme spát. Máme za sebou dlouhou cestu. Jdeme jedním zátahem od Starých kamenišť.“</p>
<p>„To je slušný kousek cesty,“ uznal čaroděj. „Vezmu si jen knihu.“</p>
<p>Kupodivu ji však nepotřeboval. Sotva se přesvědčil, že příchozí pokojně oddechují v úzkostlivě čistých postelích, padla na něj taková ospalost, že tvrdě usnul, sotva položil hlavu na polštář.</p>
<p>„Ale ne!“ zakňourala Ave ublíženě, sotva nakoukla do studovny.</p>
<p>Vrama Léčitel uvelebený u čtecí desky jí věnoval potěšený úsměv. „Ale ano!“ ubezpečil dívku vlídně. Doby, kdy ho neskutečně drzé projevy členky cechu vyváděly z míry, dávno minuly. Zkušenost ho naučila, že malá čarodějka tak dává najevo radost. Lidi, které neměla ráda, zásadně přehlížela.</p>
<p>„Já se tak těšila domů a teď ty!“ naříkala vytrvale. „Co tu, u všech běsích propastí, děláš?!“</p>
<p>„Pro zábavu jsem nepřišel. Stále se tu objevují ty jednodenní horečky dětí. Chci najít příčinu.“</p>
<p>„Chudák para Quo!“ politovala Ave učitele upřímně. „Nářky rodičů a ještě ty… vůbec mu nezávidím! Jak se mají dvojčata?“</p>
<p>Léčitel se ušklíbl. „Máš štěstí, Ave! Stihli jsme to v poslední chvíli. Holčička se už dusila. Ale dopadlo to dobře. Paní Dinan je skvělá.“</p>
<p>„V tom s tebou kupodivu musím souhlasit. Mají párek?“</p>
<p>„Kumir se zpil do němoty,“ usmál se Vrama. „Páté dítě konečně syn. Asi ho to ovšem rychle přejde. Synáček je po mamince. Vlídná, tichá, skromná letora. Nu což, aspoň Bizumie za pár let přestane na čas vymýšlet, co ještě k panství připojit.“</p>
<p>Ave se zachechtala. „Všichni bardi sem! Mírumilovná Bizumie! Paní Dinan vejde do O’ndromské historie. I když musím přiznat, že Kumir je nesmírně sympatický ničema. Jdu se podívat po něčem k jídlu,“ Obdarovala Vramu zářivým úsměvem a vyplula z místnosti. V kuchyni se doplížila za pilně pracující hospodyni a zezadu ji objala. „Co dobrého chystáš, Zava? Mám hrozný hlad,“ svírala ženu na své útlé tělo překvapující silou.</p>
<p>Zava se usmála přes rameno. „Slyšela jsem, že jsi konečně našla cestu domů. Poznala bych to i tak. Takový nepořádek dokážeš udělat jen ty. Pusť mě, At! Nebo se jídla hned tak nedočkáš.“</p>
<p>„Pustím. Ale až mi řekneš, kam jsi schovala něco… hm… na uvítanou!?“ vyjednávala Ave.</p>
<p>„Pán řekl, že si počkáš na oběd jako ostatní!“ odsekla Zava rádoby přísně. „Nesmím ti nic dát.“</p>
<p>Čarodějka se zazubila a konečně uvolnila vřelé objetí. Hlavně proto, aby mohla hospodyni vytáhnout z pod ruky misku s česelníčkovým odvarem. Yere by uvítala raději, ale i česelníček mohl žízeň zahnat vcelku lahodně. „Však mi také nic nedáš. Jen naznačíš, kde by se dalo něco najít,“ vysvětlila věcně.</p>
<p>Hospodyně povzdechla a chviličku zírala na košík u ohniště. Víc dívka nepotřebovala. S vítězným úsměvem vylovila dva vesáty a s chutí se zahryzla do šťavnaté dužiny. Zava ji pozorovala s podmračeným nesouhlasem.</p>
<p>„Zase jsi zhubla,“ zhodnotila vzhled chráněnky káravě. „A co ten plášť? Podívej, máš odpáraný lem! To si ho nemůžeš zašít? Vypadáš jak žebračka!“</p>
<p>„To je schválně, Zava,“ objasnila Ave s plnou pusou. „Aby si nikdo nevšiml, že jsem vlastně šikovná holka. Ale abys neřekla, můžeš mi to večer spravit. Kde je pária?“</p>
<p>„Ve svém pokoji. Říkal, že tě máme nechat spát. A toho kluka také. Kde jsi k němu přišla?“</p>
<p>Čarodějka zvážněla. „Na severu, Zava. Je sám. Určitě se ti bude líbit.“</p>
<p>„Prý je to tvůj žák.“</p>
<p>„To také. Ale budu teď mít hodně práce, kam ho s sebou vzít nemohu. Potřebuju, aby mi ho někdo zatím ohlídal. Uděláš to pro mě?“ zahrála Ave na Zavinu soucitnou duši obratně.</p>
<p>Hospodyně se usmála a neodpověděla. I ona věděla o dívce své. Chudák kluk, užije si pralesa dosyta. Ave je jako vítr, nebude-li žák stačit s dechem, nemilosrdně ho odloží kdekoliv. Ženské náklonnosti k mláďatům nemá ani špetku. Ivalun má další děcko.</p>
<p>„Aby to přežil,“ podotkla jen vlídně. „Jednodenní horkost vždycky přichází právě touhle dobou.“</p>
<p>Dívka nečekaně zvedla hlavu. „Co jsi říkala?!“ vyjela na překvapenou ženu ostře.</p>
<p>„Že bys měla mít strach, protože ta dětská nemoc začíná vždycky časným jarem a potom koncem podzimu,“ opakovala Zava nechápavě. „A co má… At!!“</p>
<p>Pokud Ave pobouřený výkřik zaslechla, nijak to neovlivnilo ani rychlost ani směr, kterým se vydala. Jako splašená proletěla chodbou a vpadla do studovny, zanechávajíc Zavu zlostnému brumlání a sbírání vesátů rozházených po celé kuchyni.</p>
<p>„Víš, že ty horečky propukají dvakrát ročně?! Těsně před začátkem a těsně po konci zimy?!“ udeřila na soustředěného Vramu.</p>
<p>Polekaně vzhlédl. „To jsi ty?! Zbláznila ses?! Lekl jsem se na smrt!“</p>
<p>„Žádná velká škoda! Víš nebo ne?!“</p>
<p>„Samozřejmě, že vím. Co je na tom zvláštního? Jsou to období nastuzení. Pravděpodobně to spolu souvisí. Všechny nemocné děti měly druhý den bolavý krk a špatně polykaly.“</p>
<p>„Pch!“ Ave probodla Mistra Léčitele pohrdavým pohledem. „Nesmysl! Víš, co to je?! Otrava česelníčkem! Zjara děti sají šťávu z květů a před zimou sbírají plody na odvar! Plody jsou sladké, a tak si sem tam zobnou! Dej na mě, Vrame! Určitě je to tak!“</p>
<p>Čaroděj potřásl hlavou. „Příznaky by odpovídaly,“ přiznal mírně. „Ale jinak bych řekl, že se mýlíš, Ave. Česelníček tu přece roste odjakživa a nemoc přichází sotva tři roky.“</p>
<p>„Bodejť! Nemoc je tu přesně od té doby, co Quo nechal odvést Belavenku do nového řečiště! Česelníček je přece nebezpečný především ve spojení s železem! A Belavenka je červená na sto sáhů! Rozumíš?!“</p>
<p>„Veliký všehomíre!“ Léčitel vzrušeně vyskočil ze sedadla. „Máš pravdu, Ave! To musí být ono! Nikoho z nás nenapadlo spojit nemoc se změnou toku Belavenky! Tím jsou vysvětleny i obtíže s polykáním! Otrava! Při všech hvězdných drahách, my se pídíme po zánětlivých vazbách a ony jsou otrávené!“</p>
<p>„Ale dokud Belavenka tekla původním korytem, byly příznaky tak slabé, že si jich nikdo nevšiml. A těch pár silnějších se připsalo obyčejnému nachlazení,“ doplnila Ave spokojeně. „Hned teď projdu okolí a česelníček stáhnu do země. Do podzimu určitě najdu způsob, jak otravě zamezit a přitom bylinku zachovat. Je krásná.“</p>
<p>Na krásu česelníčku Vrama sice měl vlastní názor, ale nechal si jej pro sebe. Bylo to moudré rozhodnutí. Ave v dobrém rozmaru skutečně obešla všechna místa dosažitelná ivalunskou omladinou, bylinu ukryla a místo česelníčkového odvaru ten rok obyvatelé pralesa pili vyrestíkový. Pravda, nechutnal tak příjemně, ale jednodenní horečku nedostalo jediné dítě. To se dalo považovat za dobrou výměnu. Tím spíš, že další rok se lahodně nakyslý nápoj opět vařil. Zásluhou Mistra Bylináře, Ave na problém nějak nenašla čas. Valmar ano a prostým trikem změnil sladkou vůni česelníčku na nevábný zápach. Bylo to zcela vyhovující řešení. Děti se nelibě vonících plodů ani nedotkly, a když po usušení pach zmizel, přijímaly odvar stejně nadšeně, jako kdykoliv předtím.</p>
<p>„Snad se teď konečně dozvím, kde všude jsi byla a co má celý ten zmatek znamenat,“ nalil Quo po večeři yere do pohárů a pozval ostatní čaroděje do křesel. Vrama již byl připravený k odchodu. Zdržel se jen, aby také vyslechl dívčino vyprávění o zkáze na severu.</p>
<p>Ave výjimečně nechala štiplavé poznámky o zvědavcích stranou. Hlavně proto, že Mistr Léčitel měl několik přátel, jejichž služeb hodlala v brzké době využít, a přitom s nimi nebyla v nejlepších vztazích.</p>
<p>„Mimochodem, postaral jsem se ti o Anema,“ pokračoval pán domu. „Poslušně zopakoval některá cvičení a šel spát. Velmi klidný chlapec. Kde jsi k němu přišla právě ty?“</p>
<p>Ave se uchechtla. „Příležitostně se o něm zmiň Pereovi, pare. Zanechali v sobě silné zážitky. Zatím ještě pracují i v Anemovi, víš? Časem se nepochybně vybarví.“</p>
<p>„Co s tím má společného Pereas?“ podivil se Quo upřímně.</p>
<p>„Vrama ti nic neřekl?“ ohlédla se po Léčiteli. Mladý čaroděj zavrtěl hlavou a zlomyslně se ušklíbl. Byl si jist, že Mistr Pokračovatel dívčin kousek na Poslední citadele ocení velmi působivě. Nechtěl se připravit o pohled na čarodějčin kyselý obličej.</p>
<p>„Tak to musím začít už minulým koncem dešťů, kdy jsem odtud odcházela,“ povzdechla Ave odevzdaně. „Je to ovšem velmi dlouhé vyprávění. Ze spánku asi mnoho nezbyde.“</p>
<p>„Nevadí. Yere je dostatek. Poslouchám tě,“ ujistil dívku Pokračovatel a Ave tedy začala.</p>
<p>Bylo to opravdu předlouhé povídání. Ač se snažila o nanejvýš stručný popis svého putování po Pásmu od Rubínových jeskyní až k Metalunu, dopíjeli druhou konvici natrpklého odvaru, než dospěla k vyvrácení jihozápadního Omalunu.</p>
<p>„…Dva dny Hasler s Loverem chodili od domu k domu. Prosili, přesvědčovali, vyhrožovali… Nakonec je málem ukamenovali! Prý neřekli včas! Vyklouzli v poslední chvíli a jen díky běžencům, kteří měli majetek už za hradbami. Báli se, že jinak uvíznou ve městě. Vojskem je nemohl provést nikdo jiný než zasvěcený Bojovník,“ Ave se trpce ušklíbla. „Nechala jsem ty dva, ať si s uprchlíky poradí, jak umí, a zamířila rovnou na sever. Bála jsem se, že temnota útočí ze všech stran a my, roztříštění, jen s několika málo spolehlivými posly, nevíme víc, než co se děje v nejbližším Kraji. Jenže když jsem procházela přes Hrul, bylo západní město dokonale uzavřené. Zmarnila jsem tři dny pokusy proniknout dovnitř. Čtvrtý den jsem se potulovala putykami, jestli přece jen někdo něco neví, a narazila na jednoho starého známého. Trošku jsme si popovídali. Dál nemělo smysl čekat. Sbalila jsem se a po půlnoci byla v Písečných jamách. Krotin mě dovezl k Pereovi a ten mě poslal vyklidit sever. Sám už své lidi přesouval do labyrintů.“ Čarodějka zamyšleně hleděla do nizounkých plamenů v krbu. Uběhla hodná chvíle, než se znovu ozvala. „Víš, pare, Pásmo by mělo denně děkovat osudu, že mu seslal Mistra Bojovníka právě do této doby. Nedovedu si představit, kdo jiný by zachoval takovou pohotovost a chladnokrevnost. Střed byl v bezpečí podzemních slují během dvou dnů. Bojovníci střežili hranice temných Krajů naprosto neprodyšně. Jen díky tomu ještě žijeme. Jih byl připraven zaútočit na celou jižní hranici. Neudělal to jen proto, že Pereas na sever poslal pouze mě samotnou. Počítali s volností, Bojovníci chránící Jezerní Kraj a Hraniční lesy těch pár osadníků se sekerami zašlapou do země, aniž zpomalí. Taková je skutečnost. Přesto už začínají vystrkovat hlavičky zlořečné víly. Merunský pán první. Je mi z toho zle.“</p>
<p>Quo mírně přikývl. „Rozumím ti, Ave. Přesto tvrdím, že se trápíš zbytečně. Nikdo z pomlouvačů by si nedovolil svá slova opakovat Pereovi do očí. Klnout schopným dokáže každý hlupák. Smiř se, mé dítě. Závist a odsouzení provází čaroděje celým životem. Lidskou nechuť k silným nezměníš. Co se stalo na severu?“</p>
<p>Dívka hořce povzdechla a podrobně popsala podzimní události v Oaranově a Valmarově Kraji. Za okny svítalo, když konečně mohla opustit zpleněný Kraj a zamířit do Horek a na Poslední citadelu. To už mluvila velmi stručně. Vlastní vidění odbyla dvěma krátkými větami a rovnou přeskočila do Antelunu k Lampenovi.</p>
<p>„Tedy se teď musím postarat především o obnovení života na Jezerech. Upřímně přiznávám, že si to vůbec nedovedu představit. Probudit v té spoušti žití… zdá se to naprosto nemožné. Ale pokusit se o to musíme. Nejprve chci zajít za Zavantem a Gromlim. Bez zasvěceného Zeměpána a Sadaře se neobejdeme. U Fibrona jsem už byla, slíbil mi pomoc Angliho. Ostatním vzkážeme přímo z místa.“</p>
<p>„Zmaraře zaměstnáš docela jistě. Stavím se ti u Esita a pošlu ho,“ povzdechl Vrama smířeně. Vůbec nebyl tak naivní, jak si dívka ráda představovala. „Buď tak hodná a nepopuzuj ho, ano? Nechci přijít o přítele.“</p>
<p>Ave se zazubila. „Budu neskutečně zdvořilá, Vrame. Opravdu se mi Zmarař velmi hodí. Kolem Ihrota náhodou nejdeš?!“</p>
<p>„Ne,“ odmítl rezolutně. „Nejsem blázen, abych napomohl vašemu dalšímu setkání, Ave! Posledně jsi Ihrota poštvala i proti mně. Dodnes se mračí, jen se objevím.“</p>
<p>„Copak to byla moje vina?!“</p>
<p>„To bych řekl! Přestaň mě dopalovat, ano?! Docela klidně si budu stěžovat u Valmara nebo Perea, jestli mi budeš kazit život!“ sekl Léčitel očima a odvrátil se.</p>
<p>Čarodějka pohrdavě frkla, ale další debatu vzdala. Přátelství s Mistrem Léčitelem stále balancovalo na ostří meče. Navzájem si vážili svých schopností v řemesle, měli podobné názory na dění kolem, ovšem jinak ostrý jazyk dívky a Vramova citlivost na vlastní postavení nebyly právě vhodným podkladem pro vroucí náklonnost. Spolupracovali a nevyhledávali se. Většina čarodějů ostatně přátelství chápala právě takto.</p>
<p>„Zřejmě budeš chtít odejít co nejdříve, že?“ zajímal se Quo bez nadšení.</p>
<p>Přikývla. „Bylo by dobré zachytit druhou sklizeň. Nemá cenu budit Kraj, aby vzápětí zašel na hladomor,“ vysvětlila omluvně.</p>
<p>„Jistě,“ souhlasil pária s povzdechem. „Škoda. Myslel jsem, že nám pomůžeš obnovit kořínky iut. Jarní deště téměř všechny odplavily a víš sama, jak důležité pro nás jsou.“</p>
<p>Ave se pousmála. „To udělám ještě před odchodem, pare,“ slíbila mírně. „Potřebuji si ještě něco připravit. Nov strávím zde, dovolíš-li.“</p>
<p>Vrama se po ní udiveně ohlédl, ale když mlčel Quo, neřekl také nic. A Quo žádnou poznámku očividně vyslovit nechtěl, přes překvapivost ležérního sdělení. Znal Ave. Dopálí-li ji nemístnou zvědavostí, klidně odejde už zítra. Kořínky iut i jeho srdce přijdou zkrátka.</p>
<p>Ave opravdu netoužila po dotěrných otázkách. Ono zařizování mimo jiné spočívalo v usilovném studiu několika opisů skrytých v její osobní tajné skrýšce. Valmar, Xant a konečně i Vrama by se velmi podivili, moci nahlédnout. Skvosty jejich knihoven v pralese za chvíli lapání po dechu stály. Čarodějové byli na své spisy bedlivě opatrní. Ač většinou psány v nesrozumitelném jazyce Starého národa, mohly v rukou neznalého způsobit nedozírné škody. Ave se rozhodně nemínila chlubit pílí, s níž opisy stvořila a vřadila do svého soukromého majetku. Obzvlášť Valmar Bylinář, úzkostlivý na svou sbírku až přepjatě, by ji jistě ocenil velmi, velmi razantně. Tím spíše, že podobné úsilí zcela odporovalo všem nepsaným ujednáním a zvyklostem Klanu. Dívka mohla kdykoliv přijít a potřebné odstavce prostudovat na místě. Jenže Ave neviděla nic zajímavého na putování přes půl Pásma pro několik slov. Proto opisy střežila právě tak pečlivě, jako Mistři původní díla.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>21. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Všehomírné dálavy!“ vyletělo z Esita Zmaraře mimoděk.</p>
<p>Ave mu věnovala kyselé ušklíbnutí. Mistr Zmarař a Gromli Sadař k výpravě přistupovali značně vlažně. Vyprávění mladičké čarodějky se jim vůbec nelíbilo. Dlouholetí Moriho přátelé podzimní spor kolem místa pobytu Pána plamenů pokládali za nestoudnou urážku a cesta Hraničními lesy byla prošpikována kousavými narážkami na naivitu mládí. Nebýt Quoova dodatečného vzkazu, stála tu teď nejspíš jen s Anglim Rychlonohým a Zavantem Zeměpánem. Schválně vedla skupinku k Oaranově osadě, kde zkáza zasáhla nejzuřivěji, horskými stezkami. O to působivěji pak ponurý obraz na čaroděje dolehne. Mohla být spokojená, Gromli i Esit zírali dolů s rozechvělými rty. Ale zmohla se jen na to ušklíbnutí.</p>
<p>Zimní deště a sníh stopy dramatu částečně ohladily. Hluboké brázdy vymleté táním do nechráněné půdy však žalovaly stejně trpce jako zčernalé pahýly stromů a zbytky lidských obydlí. Nebyl to radostný pohled.</p>
<p>„Nemůžeš přece věřit, že toto by mohl způsobit jeden ze Tří!“ ozval se Gromli hádavě.</p>
<p>Ave pokrčila rameny. „Vidíš přece sám, Sadaři,“ odpověděla mírně. „Neshořel jedině kámen. I země je přepálená. Takový žár má jen dech rudého draka.“</p>
<p>„To nepopírám! Ovšem draky musela vést něčí ruka. Ty jsi ji přiřkla Morimu Ohnivému a mně se to nelíbí!“</p>
<p>„To je tvé právo, Sadaři,“ souhlasila stručně a ohlédla se k žákům. Neměla nejmenší chuť pouštět se do dalších vyhýbavých obratů. „Anemo!“</p>
<p>„Přeješ si?“</p>
<p>Ave se pousmála. „Být kdekoliv jinde, Anemo. Jenže je nás třeba právě tady. Musíme mít co nejpřesnější představu, jak to tu vypadalo. Pomůžeš mi? Nechci riskovat, že se v něčem spletu.“</p>
<p>„Co mám dělat?“</p>
<p>„Zamysli se a povídej, co kde stálo. A samozřejmě poslouchej, co říkám já. Pokud se zmýlím, okamžitě mě opravíš. Začni.“</p>
<p>Anemo se chvíli nejistě rozhlížel, ale pak se mu začala původní podoba Kraje zvolna vybavovat. Často sem jezdíval s dřevaři, hlavní osadu i její okolí znal dobře. „Ves stávala támhle,“ ukázal na žalostné trosky.</p>
<p>Čarodějka přikývla. „Ano. Studna byla úplně vlevo.“</p>
<p>„Přesně tak. Napravo začínaly lesy. Táhly se až k hranicím Kraje. Byly tam ještě tři dřevařské osady. Na druhé straně a na jihu bývala pole a sady. Hodně jabloní a trminek. Kolem řeky také byly vinice.</p>
<p>Támhle, u té skály, stála strážní bašta. Pod ní byla řeka přehrazená kamennou zdí. Stráž hlídala velkou vodu.“</p>
<p>„Jižní kupecká cesta vedla podél vody,“ napověděla Ave tiše.</p>
<p>„Správně,“ pochválil ji. „Až v posledním zákrutu Vrety odbočovala k jezerům.“</p>
<p>Pomalu, kousek po kousku, skládali vzpomínky do ucelené představy. Teprve se soumrakem čarodějové usoudili, že víc vědět nepotřebují. Anemo rád zmlkl. Cítil se vyčerpaný, hlava už odmítala sloužit. Ave se na něho uznale ušklíbla, ale jinak bez poznámky odvedla výpravu k bývalému Oaranovu domu. Kousek za troskami byla jeskyňka, kde Vodař ukládal zásoby. Kupodivu ji nájezdníci neobjevili, takže mohli poměrně dobře povečeřet i přespat. Dostatek pořádného jídla oteplil dosud zasmušilou náladu. Čarodějové se rozpovídali.</p>
<p>„Vezmu si na starost prameny a nestromové rostliny,“ oznámila Ave lehce. „Snad se mi je podaří vyvést na světlo.“</p>
<p>„Až to dokážeš, vrátí se i mí přátelé,“ usmál se Angli. Ačkoliv čtyřnozí příslušníci říše živoněmých přijímali dívku dost podezíravě, jejich ochránci, cech Rychlonohých, s ní naopak vycházel výtečně. Hlavně pro ochotu kdykoliv přispět na pomoc svými znalostmi Bylinářství a Vodařství.</p>
<p>„Podívám se,“ zabručel Esit na tázavý pohled hnědých očí. „Pak by ti ovšem byl platnější Vraceč.“</p>
<p>Ave pohodila hlavou. „Vím. Naneštěstí Nimin na prosbu o přispění do mého odchodu neodpověděl.“</p>
<p>Zmarař se pousmál. „Zastavím se u něj a uvidíme,“ slíbil jemně. „Možná jsi nepoužila pravá slova. Nimin je dobrý muž.“</p>
<p>„Jistě. A také Moriho učitel,“ odsekla Ave značně neuváženě. Uvědomila si to, sotva slova opustila jazyk, nicméně vrátit je zpět nemohla. Omluvně se usmála. „Řekl mi to Quo,“ vysvětlila rozpačitě. „Trošku mě pozlobilo, že Mistr Vraceč nevzkázal jediné slovo.“ V skrytu duše si oddechla, jak samozřejmě čarodějové dodatek přijali. Opravdu neměla zájem upoutat pozornost hloupým chlubením, jak dokonale je o Morim i jeho nejbližších zpravená. Pro jistotu se dál omezila na několik všeobecně nezávazných poznámek a brzy zmizela pod přikrývkou. Zdálo se jí o sluncem zalitém kamenném stole a smíchu kolem. Čtyři křišťálové misky pableskovaly v jasných paprscích, dranta voněla a důstojný, šedostříbrný hostitel pobaveně hleděl na trojici handrkující se o nesmysly. Byl to vlídný sen a probouzela se nerada. Zbytky spánku setřásla zároveň s přikrývkou, ale odporná pachuť bezmocného stesku odolala i snídani. Ave hrozně toužila mít tu aspoň jednoho z těch, kteří ji provázeli noční vidinou. Jenže měla práci a musela si poradit sama. S povzdechem se sklonila a sebrala trochu sežehlé půdy do dlaně. Pokud Zmaraři nerozhodnou jinak, začnou zemí a vodou.</p>
<p>„Myslela jsem, že s plánováním počkáme, až co nám řeknete vy,“ poznamenala po jídle na Esitův dotaz mírně.</p>
<p>Zachmuřeně se po ní ohlédl. „Nevím, jestli máš správnou představu o našem Umění,“ zabručel bezvýrazně. „Těžko ti řekneme víc, než jestli je to tu k zachránění. Nevypadá to právě nadějně. Uvidíme. Počkejte zatím tady.“</p>
<p>Mistr Zmarař s žákem zmizeli a zbytku výpravy nezbylo, než odevzdaně čekat. Kupodivu to netrvalo nijak dlouho. Během půl hodiny byl čaroděj zpět.</p>
<p>Ave nejprve pochvalně přikývla Anemovi, který dobu čekání určil na minutu přesně, a pak teprve upřela oči na Esita.</p>
<p>„Nevím!“ rozhodil rukama popuzeně. „Nemohu se dopátrat ničeho přesného! Zmar zasáhl velmi hluboko. Přesto jsou zřetelně cítit i síly čekající na probuzení. Určit, co mohou způsobit, však nedokáži. Možná konečnou smrt, možná znovuzrození. Nevím. Víc říct nemohu.“</p>
<p>Čarodějové na něj zírali v němém údivu. Aby Hlava Umění odpověděla na otázku svého řemesla – nevím, to bylo jedním slovem neuvěřitelné. Na Esitově tváři se střídaly rozpaky se zlostí, nicméně místo obhajoby mlčel.</p>
<p>Konečně se Ave trochu vzpamatovala a malinko přikývla. „Zažil jsi už někdy něco podobného?“ zeptala se tichounce.</p>
<p>Prudce zakroutil hlavou. „Nikdy! To je… to je… absurdní!!“</p>
<p>„Možná ne tak docela,“ odpověděla zadumaně a obrátila se k Zavantovi. „Snad bychom se mohli podívat my,“ pobídla Mistra Zeměpána bezvýrazně.</p>
<p>Zavrčel jakousi nadávku, ale zvedl se. Společně zamířili k troskám vesnice.</p>
<p>„Zkusila bych podzemní život.“</p>
<p>„Je to zbytečné,“ utrousil čaroděj znechuceně. „Půda prohořela nejméně dvacet sáhů do hloubky. Nemohlo přežít nic. Věděl jsem to už včera.“</p>
<p>Dívka se zašklebila. „Bojíš se, že také budeš muset říct – nevím?“ zajímala se drze.</p>
<p>Zavant výhružně zvedl hlavu. Ave byla i jeho žákyní. „Dej si pozor, štěně!“ vyjel ostře. „I čaromocné pískle by mělo poznat, kdy prohrálo! Tento Kraj je s konečnou platností zničen! Rozumíš?! Nelze ho oživit! Spolkni neúspěch a drž zobák! Pereas není jediný, kdo s tebou dokáže zatočit!“</p>
<p>„Právě Pereas mě učil, že se nikdy nemám vzdávat předem!“ odsekla studeně. „Možná nesvedeme probudit Jezerní Kraj k žití, ale já nebudu křičet o konci, dokud nevyčerpám všechny možnosti! Podívej se, prosím. Za to přece nic nedáš.“</p>
<p>„Krom zbytečně zmarněné energie!“ frkl pohrdavě a vzápětí se po dívce zle ohnal. S netajenou jízlivostí mu podávala vlastní střadač. „Dobře, podívám se!“ zachrčel rty zbledlými urážkou. „Ale jestli mám pravdu já, zpráskám tě jak malou holku!“</p>
<p>„Posluž si, Mistře Země!“ nakrčila nos přezíravě a Zavant téměř vyletěl z kůže. Zhurta odříkal příslušné formule a začal pátrat po známkách života pod povrchem půdy.</p>
<p>Trvalo přes čtvrt hodiny, než zvedli hlavy a podívali se na sebe. V hnědých očích zářilo vnitřní uspokojení.</p>
<p>„Něco tu je,“ uznal Zavant neochotně.</p>
<p>„Ano,“ Ave moudře potlačila otázku, zda ji Mistr Zeměpán pořád míní zpráskat jako malou holku a nasadila bezchybně zdvořilý tón. Zavanta ještě bude moc potřebovat. Navíc měla čaroděje středního věku ráda. Sama výbušná snášela vzteklé výlevy bez nelibých pocitů. A jinak byl Mistr Země výtečný čaroděj i člověk. „Pár piskuntů tu hrůzu zřejmě přežilo. Smím se zeptat, co ti řekli?“</p>
<p>Mrzutě pokrčil rameny. „Unikla celá severní říše. Půjdu se podívat přímo dolů. Vrátím se sám, nečekej.“</p>
<p>Ave vděčně přikývla a muž se ponořil do země. Přece jen začínala svítat naděje.</p>
<p>„Kde je Zavant?!“</p>
<p>Dívka sebou překvapeně trhla a vzhlédla. „Šel do podzemí. Omlouvám se, Sadaři. Nějak jsem při práci zapomněla na čas.“</p>
<p>Gromli zhnuseně přejel očima spoušť kolem. „Nevypadá to na přehnané výsledky,“ poznamenal štiplavě. Mladá čarodějka nechala zbytek výpravy nečinně čekat téměř tři hodiny. Napětí nebylo vůbec příjemné. Měla zač se omlouvat.</p>
<p>„Také nejsou,“ připustila mírně. „Budu muset zajít k pramenům Vrety. S tamními duchy jsme si vždycky rozuměli. Tady je nepřátelství k lidem příliš hluboké. Nedostanu z nich jediné slovíčko.“</p>
<p>„Jak dlouho? A co Zavant?“</p>
<p>„Zavant se vrátí sám. Já s Anemem se vrátíme do tří dnů. Doufám tedy. Smím vás zatím poprosit, abyste nepolevovali v pokusech zjistit, co všechno se dělo a děje? Mám pocit, že budeme mít trošku větší obtíže, než jsme čekali, ale nebudou nepřekonatelné.“</p>
<p>„Zkoušíš být tajuplná,“ konstatoval Sadař nevlídně. „To se mi nelíbí.“</p>
<p>„Nezkouším ani nechci. Mám-li být upřímná, začínám se bát, že z léta mnoho nezachráníme. Ale proč, to ještě přesně nevím. Věř mi, prosím. Nechovám jiný úmysl, než pomoci životu na Jezerech. Nic víc a nic míň,“</p>
<p>Gromli bez nadšení přikývl a Ave ho odměnila unaveným úsměvem. „Až se vrátím, měli bychom vědět více, Sadaři,“ řekla měkce. „Zatím tu buďte zdrávi.“ Bez dalšího se zvedla a zmizela ve skalách. Za čtvrt hodiny už lehce kráčela neznatelnou stezkou k severovýchodu, na rameni vak, nad hlavou Hard a po boku Anema. U srdce jí ale volno nebylo. Samostatná práce s nijak přátelskými čaroději byla neradostnější, než myslela. Cítila ve vzduchu velké potíže.</p>
<p>„Zdravím vás,“ shodila čarodějka zavazadlo na zem a bez zábran se složila vedle něj.</p>
<p>Gromli Sadař přestal probírat prsty hlínu a nerudně kývl. Oproti předpovědi dívčin výlet za zprávami trval pět dní místo tří. Pak si však všiml tváře pošedlé únavou s temnými kruhy kolem očí a poslal svého žáka pro trochu vody. Páchla ztuchlinou, ale Ave ji přijala vděčně. Anemo se napít nestačil. Sotva zastavili, padl do mdlobného spánku. Starostlivě se pomocí omasitu přesvědčila, že jde jen o vyčerpání, přetřela mu rty a čelo vlhkou dlaní a mlčky naznačila, aby chlapce přenesli do jeskyňky. Teprve pak dopila zbytek z misky a vydala zvuk plný odporu.</p>
<p>„Klidně to vylejte,“ ošklíbla se. „Jen, co se trochu seberu, vyvedu původní pramen. Mistr Zmarař již odešel?“</p>
<p>„Včera. Prý pošle Nimina. Nechal tu pro tebe pár podrobností, které nakonec zjistil.“</p>
<p>„Kdy?“</p>
<p>„Před třemi dny. Bez zjevného důvodu padla bariéra strachu a odporu. I když hodně míst dosud mlčí.“</p>
<p>Ave se bledě uchichtla. „Hodný kluk,“ poznamenala víc pro sebe. „Modrulka. Duch pramene,“ dodala na tázavý pohled a znovu se usmála. „Zlom je jeho práce. Uvěřil, že s tím požárem nemáme nic společného. Díky všehomíru! Jinak jsme odtáhli s nepořízenou. Mám k tobě velikou prosbu, Sadaři. Nemohl bys poslat žáka pro Valmara Bylináře? Správce Podskalné jistě ví, kde ho hledat. Harú se s ním ovšem nedomluví. Bojovníci a Světlonoš už jsou na cestě.“</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Nejdřív, prosím pošli pro Valmara. Pak ti povím všechno, co vím.“</p>
<p>Gromli zvedl obočí a kývl na tmavookého mladíka. „Cestu znáš, Censte. Spěchej!“</p>
<p>„Nejlíp na křídlech,“ dodala Ave s ponurým vtipem. „Jde o život člena Velké Rady a konečně i nás všech.“</p>
<p>Žák se mírně uklonil a odešel. Dívka ho bez ohledu na Sadařovu netrpělivost doprovázela nevyzpytatelným pohledem, dokud nezmizel mezi balvany lemujícími stezku. Teprve pak stočila oči zpět k čaroději. Užasle zaznamenal pobavené světélko v hnědých zorničkách.</p>
<p>Mírně pokrčila rameny. „Chceš se nejdřív ptát nebo poslouchat, Sadaři?“</p>
<p>„Poslouchat, čarodějko. Co je tu k smíchu?!“ Ave blýsklo v očích. „Když dovolíš, začnu od začátku. Není to dlouhé povídání. Pochopíš jistě sám.“</p>
<p>„Děkuji za důvěru,“ utrhl se muž nevlídně, ale otázku neopakoval. Dobře pochopil, čemu patřil posměšný záblesk. Ave nelogické zvraty nepromíjela nikomu. Ani Hlavě Umění. Vlastně nejméně Hlavám Umění.</p>
<p>„U pramenů není taková spoušť jako tady. I když se voda chvíli upejpala, nakonec jsme se domluvily. Pověděla mi několik nehezkých historek z toho masakru. Víly a vířníci zmizeli úplně. Duchové pramenů zpola. Žel, panovník severních vod dosud neuvěřil, že chceme Kraji pomoci. Čistě mezi námi, docela chápu, že háže celý lidský rod do jednoho pytle. Nebýt přispění jedné dávné známosti… no, to je jedno. V každém případě mi nakonec sice neochotně, ale přece jen dovolil využít služeb svého národa k získání co nejúplnějších zpráv. A také slíbil, že nebude bránit žádnému z duchů v propuštění vlastního pramene na povrch. Voda tedy bude.“</p>
<p>„Sláva,“ roztál čaroděj znatelně. „Bez vody by byla všechna snaha marná. Takže už nám chybí jen Zavant. Dobré zprávy, Ave!“</p>
<p>Nevesele se ušklíbla. „Naneštěstí ti radost hned zkazím, Sadaři,“ potřásla hlavou. „Zavant trčí v kobce vládce severního podzemí. Jaksi se neshodli. Je to značně mrzutá situace. Slíbila jsem panovníku vodní říše, že nikdy neužiji síly vody proti starému světu. Nebo lépe, naslibovala jsem mu toho mnohem víc, ale tohle je teď nejdůležitější. Musíme si pomoci sami. Proto jsem poslala pro Valmara. Má výtečné vztahy s podzemím a hodně přátel mezi piskunty. Věřím, že Zavanta vytáhne ven po dobrém. Bylo by to výhodné pro nás i pro dolní lid. Zvlášť v této situaci.“</p>
<p>„A když ne?“</p>
<p>„Zatím doufám, že ano, Sadaři,“ pousmála se nuceně. „Na jiné možnosti zatím máme čas.“</p>
<p>„Proč tedy voláš i Bojovníky?“</p>
<p>Ave pomalu vzhlédla. „Podzemní vládce požaduje za Zavanta vydání celého severu jeho národu a zákaz vstupu lidské bytosti,“ prozradila mírně. „Abychom mu rukojmí nevzali, poslal na Lostenský hrad. Míří sem dvacet velikánů. Proto tedy.“</p>
<p>Gromli delší chvíli lapal po dechu, než se zmohl na hlasitou reakci. „Ty jsi dočista zešílela!“ vyjekl pak zděšeně. „Dvě desítky velikánů! To je síla celého vojska! Máš ho snad?! Nebo Bojovníci?!“</p>
<p>„Ani cech ani já. Ale poradíme si i tak. Pereas s Krotinem jsou nejlepší rváči Pásma. A já také nejsem zrovna babral. Věř nám, Sadaři. Velikáni nepřekročí Vretský průsmyk.“</p>
<p>„Ach tak! Dva Bojovníci a jedna holka zastaví dvacet velikánů! Samozřejmě! Kdo by o tom pochyboval!“ Gromli s rukama rozechvělýma rozrušením kapal jed každým tónem. Ave ho pozorovala s trochou soucitu v hnědých očích.</p>
<p>„Víš co?“ navrhla jemně. „Počkáme na Pereovo posouzení. Velikáni vyšli teprve včera. Máme nejméně tři dny. Uvidíme, co tomu řekne Hlava Umění Boje.“</p>
<p>„Škoda času. Zítra odcházím. Jsi-li tak bláhová, nech se rozdupat velikány sama!“</p>
<p>„A zdejší osadníci?“</p>
<p>„Mnoho lidí skončilo hůř.“</p>
<p>Ave zbledla jako by ji udeřil. „To jsem jako vůbec neslyšela!“ zasyčela ostře. „Možná jsem jen malá holka, Sadaři, ale srdce malé nemám! V rozrušení člověku snadno uletí slova, která by jinak nevyslovil! Chceš-li, můžeme se na tom shodnout!“</p>
<p>Gromli pochopil, že se unáhlil, a rozpačitě přikývl. „Měl jsem Oarana také rád,“ zabručel smířlivě. „Navrhnu Orianovi svolat Velkou Radu. Jistě najdeme dost míst ochotných přijmout další pracovité ruce.“</p>
<p>„Tím si nejsem jistá, nicméně tě prosím o přijetí mé lítosti, Sadaři. I mé srdce po Oaranovi stále pláče,“ ušklíbla se trpce a vstala. „Víc teď nerozřešíme. Jdu vyvolat pramen.“</p>
<p>„Ano, to je třeba,“ souhlasil čaroděj tiše. „Ty máš všechno související s Oaranem hodně ráda, že?“</p>
<p>Ave na něj chvíli hleděla. „Hodně ráda,“ řekla pak klidně. „Udělám cokoliv, aby to bylo zachováno, Sadaři. Budeš-li si to pamatovat, mnoho sporů vůbec nenastane.“</p>
<p>„Rozumím, Ave,“ povzdechl odevzdaně. „Jsi velmi zvláštní. Počkám na Mistra Bojovníka.“</p>
<p>Dívka ho odměnila úsměvem nakřivo a spěšně zmizela. Kvůli vodě i ve snaze prodloužit první chvíli srozumění s Hlavou Sadařů co nejdéle.</p>
<p>„Tak kde jsou tví Bojovníci?“ zajímal se Gromli výsměšně. Den, který mladičká čarodějka určila, nenávratně končil. Husté šero zaléhalo stále mrtvý Kraj neprohlédnutelným závojem. Pro necvičené oko neprohlédnutelným. Ave ovšem byla i Pátračka. Zatím viděla docela dobře. Klidně hodila rukou k západu.</p>
<p>„Támhle.“</p>
<p>„Nikoho nevidím!“</p>
<p>„Já ano. Do tří minut jsou tu. I Jimal Světlonoš.“</p>
<p>Sadař nedůvěřivě hleděl určeným směrem, dokud mezi balvany skutečně nerozeznal pohybující se stíny. „Co to je? Vypadá to jako nájezd stvůr,“ podotkl hlasitěji, než chtěl.</p>
<p>Dívka se pobaveně uchichtla, ale vysvětlení si nechala pro sebe. V soumraku příchozí s obrovskými ranci působili opravdu prapodivně. Jako obludná zvířata vyvolaná temnou mocí. Zvolna popošla k cestě následovaná stále podezíravým čarodějem.</p>
<p>„To je dost,“ ozvala se káravě, sotva stíny získaly pevný tvar.</p>
<p>„Až moc brzy!“ odsekl Mistr Bojovník nenaloženě a obrátil se na Sadaře. „Buď zdráv, Gromli. Doufám, že má sestra příliš nezlobila.“</p>
<p>„Jsem rád, že jste tu,“ kývl Sadař odměřeně. „Velké pohodlí ovšem nečekejte. Spíme na kamení a jíme přeskromně.“</p>
<p>„Rádi ti nabídneme z nových zásob. Gerin nedala jinak a naložila nám spousty jídla,“ usmál se Mistr meče zdvořile. „Prý tě ráda uvítá ve svém domě, až půjdeš domů.“</p>
<p>Gromli rázem roztál. „Báječná žena,“ ocenil šarlatánčin vzkaz zasněně. „Tak pojďte ke studni. Vodu už naštěstí máme a trocha menolného odvaru zažene únavu.“</p>
<p>„Co vás zdrželo?“ zajímala se Ave obezřetně přes Kratinovo rameno.</p>
<p>„Proč ječíš?“ odsekl Pereas stručně a vyrazil za Gromlim k obnovenému vývěru.</p>
<p>„Protože mě jeden šašek učil neriskovat zbytečně,“ špitla tak, aby to slyšel jen jeden z Bojovníků.</p>
<p>Krotin se zachechtal. „Ženeme se celou cestu jako blázni,“ prozradil pobaveně. „Koně jsme nechali u Gerin. Nepustila nás, dokud neměla u nohou novou vlčí kůži. Všehomír ví, proč si zamanul právě na její ptáky. Nech ho vydýchat. Čtyři noci nespal.“</p>
<p>„A Gerininy rance se zatraceně pronesou,“ doplnil Jimal žalostně. Drobný Světlonoš pod mohutným zavazadlem doslova mizel. Ave se musela hodně ovládat, aby nevyprskla. Zezadu to vypadalo, že uzel ťapká na tenkých nožkách sám.</p>
<p>„Budete rádi,“ ušklíbla se nicméně kysele. „Tady je pořád poušť.“</p>
<p>„Nepovídej!“ setřeli ji svorně a čarodějka další řeč raději odložila až na tábořiště. Všichni tři muži za sebou očividně měli dlouhou a namáhavou cestu.</p>
<p>„Chcete nejdřív jíst, spát, nebo poslouchat?“</p>
<p>Pereas se okamžikem odložení břemene stal mnohem vlídnějším. „Jíst, pít a poslouchat,“ natáhl ruku po misce s odvarem.</p>
<p>Ave spolkla uštěpačnou poznámku a stručně popsala události posledních dnů. Přes Gromliho nedůvěru, Bojovníky zprávami o chuť nepřipravila. Pilně žvýkali i při popisu výstroje velikánů.</p>
<p>„Hm,“ odložil Pereas nůž konečně. „Pošli Harú do Metalunu. Zastihne tam druhé mládě a Vokala. Ať sebou hodí.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Myslel jsem okamžitě.“</p>
<p>Ave se usmála. „Pochopila jsem to tak, Bojovníku.“</p>
<p>Mistr meče po ní loupl očima. „Co je se Zavantem teď?“</p>
<p>„Včera jsem mluvila s jedním piskuntem, který nám ještě věří. Prý je jich mnohem víc. Pomohou nám Zavanta vytáhnout, pokud se postaráme o velikány. Dají nám zprávu, až budou blíž.“</p>
<p>„A Kraj?“</p>
<p>Zaváhala. „Uvidíme,“ řekla pak s vynucenou lehkostí. Kratičký pátravý záblesk v modrých očích jako by přehlédla. Pereas se nepatrně ušklíbl a další pokojný dotaz položil Sadaři.</p>
<p>Rozprava pomalu začínala skomírat. Gromli se protáhl.</p>
<p>„Jestli už nebudeme hovořit o ničem důležitém, půjdu spát,“ zvedl se unaveně. „Zítra je dobrý den pro práci s půdou. Měli bychom toho využít.“ Jako by zavelel. Téměř celý hlouček zamířil k jeskyňce. Během chvilky u ohníčku zůstali jen čaromocní sourozenci. Mlčky vyčkávali utišení příliš mnoha spáčů na malé ploše.</p>
<p>„Poslouchám,“ ozval se mladý muž klidně, když ticho trvalo nápadně dlouho.</p>
<p>Ave povzdechla. „Moc toho není. Kraj je spoutaný nějakou kletbou. Chybí mu vůle žít. Voda teče a mlčí. Prý jí není do zpěvu. Totéž půda. Ptáci utahaně posedávají po kamenech. I Harú. Že už se nalítal dost“</p>
<p>„A dál?“</p>
<p>„Co dál?“ podivila se nejistě. „Nevím. Kdybych věděla, tak tě nechám jít spát.“</p>
<p>„Hm. Nebyl by vhodnější rádce Xant?“</p>
<p>„No… byl,“ připustila neochotně.</p>
<p>„Tedy?“</p>
<p>„Tedy jsem za ním už posílala,“ přiznala s povzdechem. „Prý mu mám nejdřív říct, o jakou kletbu jde. Jenže já to ani netuším. Peree, podívej se na to, prosím! Jsi přece také Zaklínač! Zasvěcený Zaklínač, myslím!“</p>
<p>Bojovník po dívce šlehl kosým pohledem. „Ty toho víš.“</p>
<p>„Nejsi?“</p>
<p>„Jsem. Jak ses to dozvěděla? Nevzpomínám si, že bych tohle řemeslo někdy provozoval před tebou.“</p>
<p>Pokrčila rameny. „O Valmarovi také málokdo ví, že je i Kameník.“</p>
<p>„To má být odpověď?!“ vylétlo světlé obočí vzhůru.</p>
<p>„Nestačí, že to vím?“</p>
<p>Pereas se líně protáhl. „Nestačí, dívko,“ ujistil čarodějku lehce. „On to totiž krom mě ví jen Xant a Hubin. Těžko ti to některý řekl.“</p>
<p>„A pomůžeš mi?“</p>
<p>Ušklíbl se. „Ne. Měla bys být rudá až za ušima, že se musíš ptát, Zaklínačko.“</p>
<p>Ave se zarazila. „To je to tak jasné?“ pípla překvapeně.</p>
<p>„Na první pohled. Jak jsi na mě přišla?“</p>
<p>„U Xanta. Tak co to je?“</p>
<p>„Podřekl se?“</p>
<p>„Ne. Co je to za kletbu?“</p>
<p>„Mám návrh, drzounku,“ usmál se Bojovník. „Ty mi povíš, co chci vědět, a já pak zkusím popostrčit správným směrem tebe. Bereš?“</p>
<p>„Není to marný obchod,“ uznala okamžitě. „Začni.“</p>
<p>„Soustřeď se na tu nevůli žít. Máš slovo.“</p>
<p>Chviličku uvažovala. „Xant nikdy nic nevyhodí,“ ušklíbla se pak uličnicky. „Pokračuj.“</p>
<p>„Vnucovat se nebudu,“ Pereas očividně neměl chuť na nekonečné kličkování a naznačování. Mohl si to dovolit. Tentokrát měl důležitější zprávu schovanou on. „Jsem utahaný. Jdu spát.“</p>
<p>„Peree! Nebuď přece takový! Opravdu už nevím, kudy kam!“ chytila ho za ruku úpěnlivě. Podíval se po ní s pobaveným úžasem, ale neřekl nic. Zhnuseně zkřivila rty. „Styď se! U Xanta jsem našla pár svitků psaných tvou rukou. Jeden z nich o lykanech. Xant málem zešílel, když mě s nimi uviděl. Stačí?“</p>
<p>„Vida. Čmuchat v cizích knihovnách je zřejmě tvá nejhlavnější touha,“ vzpomněl si Pereas na vlastní zkušenosti kysele. Žákyňka Ave mu bezostyšně probrala každičký spisek, ať ho schoval sebelíp. Očividně nebyl sám. Stejnou službu prokázala všem svým učitelům. „Zaklínadel odebírajících touhu žít snad není tak moc,“ povzdechl odevzdaně. „Všehovšudy pět. Měla bys znát všechny. Příznaky jsou dokonale zřetelné.“</p>
<p>„Přesněji by to nešlo? Příznaky přemílám v hlavě, co jsem tu!“</p>
<p>„To Xanta určitě potěší! Tichý vzdor, odpor k pohybu, uzavřenost, odevzdanost živlů… pořád nic?“</p>
<p>Ave se zamyslela stejně hluboce jako zbytečně. Zaklínačství ji krutě zklamalo už v základním výcviku a na toulkách se mu pečlivě vyhýbala. Šest let neoprašované vědomosti vybledly víc, než tušila. „Nic,“ přiznala sklesle. „Jsem asi slepá, Peree. Vůbec nic mi to nepřipomíná.“</p>
<p>Udiveně potřásl hlavou. „Neuvěřitelné! Poslední nápověda, a pak se dopálím! Dokud se něčeho nezeptáš velmi, velmi důrazně, mlčí to! Uminutě, vzdorovitě mlčí! Hm?!“</p>
<p>„Veliký všehomíre! Je to možné?!“ Dívka se chytila za hlavu v nepředstíraném zoufalství. „Mrtvé ticho! Jak jsem to mohla nevidět?!“</p>
<p>„To by mě také zajímalo,“ ušklíbl se chmurně. „Víš aspoň, co dál?“</p>
<p>Ave provinile sklopila oči k zemi. „Do rána si třeba vzpomenu,“ hlesla nepřesvědčivě.</p>
<p>„To by bylo milé překvapení, dívko. Zítra ti pomohu. Jinak ovšem počítej s tím, že neopomenu Xantovi zmínit pozoruhodné výpadky paměti jeho žákyně!“</p>
<p>„Hm.“</p>
<p>Pátravě se na ni zadíval. „Poslyš, skřítě, nevyskakoval náhodou Valm na Lerstě právě kvůli Zaklínačství?“ protáhl zamyšleně. „A nevřískala jsi po něm něco jako zoufalá nuda dobrá leda pro kavky? To je zvláštní náhoda, nemyslíš?“</p>
<p>„Neříkej mu to!“ zvedla hlavu zoufale. „Vím, že jsem se to měla doučit, ale nahrnulo se toho tolik… Neříkej to Valmarovi, Peree! Zopakuju si všechna zaříkání i odeklínání při první příležitosti. Opravdu! Ale Valma nech stranou.“</p>
<p>„Překvapuješ mě, dívko. To musí být pěkně ostrá tahanice, když tak vyvádíš.“ Bojovník si malinkatou sestru ještě chvíli vychutnával a zvedl se. „Dva měsíce, skřítě. Poté, co skončíš tady, samozřejmě. A pak tě vezmu do ruky osobně, Zaklínačko. Námitky?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„To mě upřímně těší. Pojď, prosím tě. Usínám ve stoje.“</p>
<p>Dívka se krátce zasmála a vyhodila ptáka do vzduchu. Vykroužil nad ní uličnickou osmičku a s hlasitým pleskáním křídel odlétl k severu.</p>
<p>„Vokal právě přešel hranice Kraje,“ obrátila se Ave s poťouchlým úšklebkem k trpělivě čekajícímu Bojovníkovi.</p>
<p>Zkoumavě po ní blýskl očima. „Sám?“</p>
<p>„Ne, sám ne,“ ušklibovala se vytrvale.</p>
<p>Statečně potlačil záchvat studené hrůzy. Náhlý návrat zlomyslné uličnice po čtyřech dnech horlivé vzornosti se mu nějak nezamlouval.</p>
<p>„Tak už mě přestaň napínat a vysyp, oč jde, příšerko,“ dopřál jí trochu prosebného smlouvání. „Běží mi z tebe po zádech mráz.“</p>
<p>Potěšeně se uculila. „Chvěješ se zbytečně, Mistře cechu Bojovníků. Devar na Haslerově místě by ti vadit neměl.“</p>
<p>„Devar?!“</p>
<p>„Devar,“ potvrdila rozjařeně. „Nejsi rád?“</p>
<p>Zasmušile se po ní podíval a vykročil. „Doufám, že to neznamená nic velkého,“ zamumlal nepřesvědčivě. „Pojď.“</p>
<p>Ave se spokojeně pochechtávala, ještě když příchozí vítala. Temnooký Devar měl pro mladou rváčku slabost. Což mohlo Mistrovým rozhodnutím ji k chystanému boji nepustit docela pěkně zacloumat.</p>
<p>Tím trpčí zklamání ji čekalo, když se Bojovník jindy shovívavě krčící rameny s Pereovým míněním plně ztotožnil. Chvíli po něm zmateně koukala neschopná dobrat se příčiny nečekaného obratu, a pak se odklidila smutnit nad línou Vretu. Každého jiného by se pokusila zlomit, ale na uzavřeného Mstitele dětí si netroufala. Budil příliš mnoho ostýchavého obdivu, aby si proti jeho rozhodnutí dovolila cokoliv namítat.</p>
<p>Nahořklé úvahy plynoucí s klidnou vodou obnovené řeky dokonale ladily s pokračující prací. Zlomením kletby se sice všechno konečně dalo do pohybu, ale veselá dřina to nebyla. Na každém kroku naráželi na mrtvé připomínky zničené krásy. Příchod Valmara dívčin žal víc prohloubil, než zmírnil. Pohled na bolest v bylinářských očích v ní probouzel nesmiřitelný odpor k původci všeho zla. Poctivě dřela od úsvitu do noci, poradila si s nelibostí Sadařů i Vraceče Nimina, starala se o hladké skloubení všech návazných prací a na odlehčující smích jí prostě nezbývalo sil. Ubitá zachmuřenou otročinou toužila alespoň vyměnit na dva dny sekeru a smyky za lehkou dýku, pocítit vzrušující radost smrtonosného tance, na chvíli zapomenout na trpké důsledky lidské zloby. Nechtěla si hrát na hrdinu, klidně by se spokojila s úlohou zálohy v pozadí. Chtěla prostě jen na pár hodin vypadnout z monotónního kolotoče stále stejných drobných problémů a stokrát opakovaných kouzel. A také konečně vidět něco hotového, hmatatelný výsledek nekonečného mravenečkování.</p>
<p>„Ave?“</p>
<p>Překvapeně sebou trhla a vyskočila.</p>
<p>„Přeješ si, Bojovníku?“</p>
<p>„Devare,“ opravil ji pokojně. Lehce mávl rukou k otevřenému výhledu. „Pěkná práce. Málo za kým lze vidět takovou.“</p>
<p>„Tvá slova nepatří mně, Bojovníku Devare. Ale ráda je předám těm, kteří si pochvalu zaslouží.“</p>
<p>Téměř neznatelně se usmál. „Mluvil jsem s Pereem, Ave. Je na tebe pyšný.“</p>
<p>„Pereas někdy mívá zkreslené názory,“ pokrčila rameny omluvně. „Alespoň na mě. Nejspíš si tu hrůzu potřebuje občas prosvětlit.“</p>
<p>Podíval se po ní pobavenýma očima, ale výrok nekomentoval. Místo toho sáhl do kapsy a vylovil drobný balíček v jemné šedavé kůži.</p>
<p>„Patříš životu, Ave,“ poznamenal klidně. „V průsmycích mrazí. Škoda každého úsměvu, který by ti vzaly. Dej s sebou Pereovi Harú. Má ostrý zrak i zobák.“ Položil balíček na kámen a bez dalšího odešel.</p>
<p>Ave za ním užasle hleděla ještě hodnou dobu poté, co se rozplynul ve tmě. Pak nerozbalený dárek strčila do pláště a stísněně zamířila k tábořišti. Cosi jí říkalo, že krátký rozhovor skrýval mnohem víc, než slyšela. Co ale uhodnout nedokázala.</p>
<p>„Možná bychom měli ještě přenocovat,“ navrhl Mistr Bylinář mírně. Odpoledne se stěží stihlo překulit do druhé poloviny, ale dva dny osazování břehů jezer jim s Ave daly pořádně zabrat. Dvanáct mil zpáteční cesty zítra snadno zvládnou dávno před obědem a maličko delší odpočinek si zasloužili. Spokojeným pohledem zhodnotil svěží zeleň trávy s rozhozenými skupinkami keřů. Až tu skončí i vytrvale brblající Sadaři… s úsměvem zavrtěl hlavou. Kdovíjak se té malé vichrnici podařilo Gromliho udržet. Zarytý zastánce tradic a podřizuje se přidrzlému důkazu, že staletá pravidla další staletí vydržet nemusí. Ať to ale dokázala jakkoliv, Sadaři svůj díl práce odvádějí bez vážnějších problémů. Takže se vůbec nic nestane, obhlédnou-li jejich pokrok o čtrnáct hodin později. Obrátil se.</p>
<p>„Uvaříme si pořádnou večeři, vyspíme se… co ty na to, holčičko? Ave! Slyšíš mě vůbec?!“ zvýšil hlas popuzeně. Osud ví, co ji dnes zase popadlo! Oči kdesi v dálkách, všechno se jí musí zopakovat šestkrát…</p>
<p>„Ave!!“ zařval už zlostně.</p>
<p>Polekaně vzhlédla. „Co je?“</p>
<p>„To by mě také zajímalo!“ odsekl zle. „Od rána tu bloumáš jako přízrak. Je ti něco?“</p>
<p>„Nic,“ uhnula pohledem. „Nemám zkrátka náladu. Promiň.“</p>
<p>„To je únavou. Najíme se a zalezeme do přikrývek.“</p>
<p>Ave váhavě zatékala očima kolem sebe, jako by něco hledala.</p>
<p>Netrpělivě rozhodil rukama. „Má drahá, ty jsi asi uhranutá!“ prohlásil zvysoka. „Takové chování se ničím jiným vysvětlit nedá! Prozradíš mi, laskavě, co by ti pomohlo?!“</p>
<p>„Mám strach.“</p>
<p>Bylináři poklesla spodní čelist. Na travnatém břehu sluncem zalitého jezera vyčerpané prohlášení znělo absurdně. I bez přihlédnutí ke skutečnosti, že posledních šest let strávil pátráním po něčem, co by rozjívenému pískleti strach nahnalo, takže by aspoň občas poslechlo.</p>
<p>„Z čeho, prosím tě?“ polkl vyjeveně.</p>
<p>„Nevím. Mám prostě pocit něčeho strašného. Bolí mě z toho celé tělo. Měli bychom se vrátit hned,“ podívala se prosebně. „Možná jsem opravdu jen utahaná, ale něco mě táhne zpátky. Třeba se tam někdo zranil nebo… co já vím. Pojďme zpět, Valmare. Tak zničení ještě nejsme. Zvládneme to.“</p>
<p>„Pomohlo by ti vzít za ruku?“ zeptal se úplně vážně. V podobných stavech na Ave lidské teplo působilo skoro zázračně.</p>
<p>Pobledle se usmála. „Spíš do náruče, milovaný ochránce. Ale s takovým břemenem bys šel ještě pozítřku. Smůla. Pojď balit.“</p>
<p>Čarodějové však stihli sotva složit přikrývky, když se nad severovýchodním obzorem objevil tmavý, rychle se zvětšující bod. Ave zkameněla.</p>
<p>„Harú!“</p>
<p>„Neplaš se!“ okřikl ji přísně. „Nejspíš ti letí povědět, že se Pereas s Bojovníky vrátil.“</p>
<p>„Ne. Nese zlou zprávu. Podívej, jak přímo letí. Normálně dělá skopičiny, aby mě rozesmál.“ Dívka se ztuhle vzpřímila a vydala se poslu vstříc. Znepokojený Valmar jí byl v patách. Krkavec dvěma obraty snížil výšku a přistál na nastaveném předloktí.</p>
<p>Krátká výměna pro něj neslyšitelných slov Bylináře zasáhla stejně jako čarodějku. Ochranitelsky ji objal kolem ramen. Těžce se o něj opřela.</p>
<p>„Ve Vretském průsmyku se strhl strašný masakr,“ vydechla tichounce, ovládajíc se zjevně posledními silami. „Všichni jsou hrozně posekaní, rozbití… já… Pereas… Valme, on umírá!“ vzlykla zoufale. „Já …snad bych mohla něco… ale nedostanu se k němu… ach ne, to přece… co mám dělat?!“</p>
<p>„Především se uklidnit,“ Mistr Bylinář byl ve tváři bílý jako sníh, ale hlas měl pevný. „Pláčem mu nepomůžeš určitě. Jdeme balit. Rychle!“</p>
<p>„Nač?! Nedostanu se tam včas, ani kdybych celou cestu běžela! Možná už teď…“</p>
<p>„Přenesu tě na křídlech. Hoď sebou!“</p>
<p>Ave se otřásla jako pod úderem. Přestala se klepat. „Na křídlech nepřeneseš ani těžší vak,“ namítla mírněji.</p>
<p>Obdařil ji nevlídným pohledem a hrubě postrčil k táboru. „Když říkám, že tě přenesu, tak vím jak. Dělej! Za deset minut jsme oba na Jezerech.“</p>
<p>„Kde je?!“</p>
<p>Mladík skloněný nad kotlíkem se prudce narovnal. „Žije!“ vyhrkl při pohledu na ruměnou čarodějku spěšně.</p>
<p>„Dobře. Kde leží?“</p>
<p>„V jeskyni, paní. Nevěděli jsme kam…“</p>
<p>Přerušila ho krátkým gestem a ukázala na čadící ohniště. „Horkou i studenou vodu. Hodně a co nejdřív. Ostatní jsou tam také?“</p>
<p>„Ano, pa…“</p>
<p>„Kuš! U ústí stezky je Mistr Bylinář. Ať ho někdo přenese a zabalí do kožešin celého Kraje. Do jeskyně nikdo nevejde, dokud nedovolím. Neptej se a kmitej!“ zabodla do chvějícího se žáka pohled ostřejší dýky. „Mně totiž říkají Vzteklá Ave, mladý muži! Nezapomeň!“</p>
<p>Ve vchodu jeskyňky ji na okamžik zachvátila panika. Zděšeně bloudila očima z jednoho těla na druhé. Rozšklebené rány prosvítající provizorními cáry, sípavá ozvěna zrychleného dechu, pevně semknutá víčka v rozmlácených obličejích. A krev. Potůčky životanosné krve hrnoucí se zpod hnědých škraloupů předchozí dávky při každém pohnutí. Nabrala dech a představila si útulný pokoj s krbem a stříbrnou konvicí kouřícího yere. Nevolnost zmizela. Shodila plášť a položila prsty na čelo prvního raněného. Vokal uvolněně vydechl a s náznakem úsměvu vplul do sladkého snu. Krotin. Zachmuřeně pohlédla na rozdrcenou paži.</p>
<p>„Krotine!“</p>
<p>Pracně rozlepil levé víčko a cosi zachrčel.</p>
<p>„Nádech a zatni zuby!“ poručila suše. „S tímhle tě neuspím. Musíš vydržet.“</p>
<p>Zarudlé oko se stočilo k poslednímu v řadě.</p>
<p>„Ne, že mi zatím vykrvácíš!“</p>
<p>Malinko zavrtěl hlavou. Letmo se dotkla rozbité tváře, zamumlala pár slov a poklekla vedle Anema schouleného u Pereovy hlavy.</p>
<p>„Co mu je, Anemo?“ zeptala se měkce. „To tě tu nechali samotného?“</p>
<p>Rozechvěle vzhlédl. „Hádají se, jak tě sem rychle dostat,“ hlesl téměř neslyšitelně. „Zachráníš ho?“</p>
<p>„Pokud je to v mé moci. Co se mu stalo?“</p>
<p>Chlapec dvakrát těžce polkl. „Má… Břicho a rameno. Pravé.“</p>
<p>„Děkuju. Teď jdi ven a nikoho sem nepouštěj. Zavolám tě.“</p>
<p>Ave počkala, až tiché kroky dozní, a opatrně stáhla lehkou přikrývku. Sinalá barva kupodivu nepoškozeného obličeje příliš velké naděje nedávala. Odstranila prozatímní obvaz a zděšeně se kousla do spodního rtu. Podle zdravého rozumu měl být Bojovník dávno mrtev. Hluboká rána způsobená ztupeným ostřím šikmo rozťala celý trup od levé kyčle až k pravé prsní bradavce. Mezi rozervanými okraji prosvítaly šedorůžové smyčky střev slepené zasychající krví. Podle osychající kůže odhadla, že od chvíle, kdy se to stalo, muselo uplynout takových šest sedm hodin. Dvě míle cesty. Něco takového se přežít prostě nedalo. Ale mladý Bojovník stále žil. Bledá kůže na hrdle se pohybovala v nepravidelném rytmu srdce, jakýmsi divem nepoškozené plíce nabíraly a vypouštěly vzduch. Podívala se na rozervané rameno a lehce přikývla. Hezký obrázek to sice nebyl, ale škoda odporného dojmu zdaleka nedosahovala. Zvedla hlavu.</p>
<p>„Vodu!“ houkla stroze. „A Anema! Bleskem!“</p>
<p>Přiběhl s očima přetékajícíma úzkostí a šedým vakem, který nechala ležet u venkovního ohniště. Nahlásil, že objevil trochu čistého plátna a že Valmar se probral a poručil si horkou polévku. Rozdělal v koutku ohýnek bez kouře. Tvrdohlavě zalehával paže vzpírající se bolesti. Staral se o dostatek vody. Rozhryzal si rty do krve, ale nevydal ani hlásek, když se mumlající Léčitelka po lokty od krve hrabala v Bojovníkových obnažených vnitřnostech. Tvrdě sjel Gromliho žáka, když místo požadované leskovky přinesl hadičinec. A když Ave se stále zázračně žijícím bratrem prozatím skončila, řekl: „Ještě, že je pořád v bezvědomí, Ave. Nejspíš by zešílel.“</p>
<p>„Na to se můžeš spolehnout,“ přikývla suše. „Hlavně proto, že blázni jako on si při plném vědomí křikem neuleví, kdyby je to mělo stát život. Za chvilku to uvidíš na vlastní oči. Pokud tedy ten druhý zatím nevykrvácel. Žiješ, Krotine?!“</p>
<p>Chrčivé zamručení je ujistilo, že na odpočinek ještě myslet nemají. Čarodějka si s unaveným povzdechem začala znovu drhnout ruce.</p>
<p>„Jdi se vyspat,“ usmála se na chlapce padajícího únavou o tři hodiny později. „Do rána tě nebudu potřebovat.“</p>
<p>Smutně se podíval na čtveřici mužů ponořených v nepřirozeném snění. „Přežijí?“</p>
<p>Vyčerpaně pokrčila rameny. „Naději mají. Všichni. Dál se uvidí. Jdi si lehnout, Anemo. Čekají nás ošklivé dny.“</p>
<p>Chlapec tiše odešel. Čarodějka zvolna putovala očima po jeskyňce změněné v dům raněných. Kraj byl před velikány bezpečný a čarodějové za to zaplatili krutou mincí. Ave poprvé v životě pocítila vášnivou nenávist. Nenávist k jednomu určitému jménu. Nevěděla kdy a nevěděla, jak bude rozsudek vykonán, nevěděla ani, čí rukou se tak stane. Ale Pán plamenů byl již čtyři hodiny mrtvý muž. Dýchal, cítil, myslel. Přesto jeho život nenávratně skončil. Mladinká čarodějka se právě rozhodla, že nemá dál právo chodit Pásmem. Mori Ohnivý byl živoucí mrtvola a mohl jen doufat, že Mistr Bojových Umění naopak přežije. Tím jeho vlastní smrt získá rychlý a bezbolestný průběh.</p>
<p>Následující dny se podobaly zlé můře. Čarodějka se zarudlýma očima přecházela od jednoho raněného k druhému s lektvary a konejšivým šepotem. Přes všechno Umění měla všehovšudy dvě ruce a jediný hlas a ke třem posekaným Bojovníkům přibyl Mistr Bylinář sklácený blouznivou horkostí vyčerpání.</p>
<p>Anemo učitelce pomáhal, jak jen mohl. Udržoval oheň, vařil odvary, chystal obvazy… jen druhý zasvěcený Léčitel by mohl být ještě platnější než dvanáctiletý chlapec.</p>
<p>Třetí den si Ave připustila, že zvolený přístup není příliš nosný. Jeden každý z mužů potřeboval dvojnásobek péče, kterou mu mohla s ohledem na ostatní dát. S pochmurným úšklebkem Anemovi vysvětlila, co je třeba, a od té chvíle nechala Valmara a Vokala plně v jeho rukou. Sama věnovala všechny síly Pereovi a Krotinovi.</p>
<p>Nové uspořádání přineslo plody hned následující den. Večer Valmar usnul hlubokým, zdravým spánkem, Vokal se probral k plnému vědomí a Krotin přestal utíkat z lůžka. Jedině u Mistra Bojovníka žádné zlepšení nenastalo.</p>
<p>„Troufneš si i na ohlídání Krotina?“ zadívala se na Anema unaveně.</p>
<p>Pokrčil rameny. „Co mám dělat?“</p>
<p>„Jen mu zabránit v pohybu. Pokud to dokážeš, do dvou dnů bude mimo nebezpečí.“</p>
<p>Anemo přikývl a mlčky hleděl na světlovlasého čaroděje. Čtyři dny horečnatého třeštění strávily mohutné svaly jako slunce jarní sníh. Bojovníkovy rty rozpraskaly do krve, prsty drásaly kamennou podlahu ve snaze uniknout mučivé bolesti.</p>
<p>Ave se trpce ušklíbla. „Nevím, Anemo,“ přiznala vlastní bezradnost upřímně. „Už dávno má být mrtev. Ale žije. Drží se každého dechu, ačkoliv netuším jak. Doufej. Ještě pořád má naději. Jdi za Krotinem. Ostatní mají vyhráno, jen ti dva nás potřebují stále víc.“</p>
<p>Valmar Bylinář procitl do šerého ticha. Chvíli nechápavě civěl na nízký strop jeskyňky. Pak mu paměť předestřela cestu mimosvětem a prudce se posadil. Po levici zachumlaný v kožešinách pravidelně oddechoval Vokal. Na druhé straně se Anemo právě snažil přinutit Krotina polknout trochu vody. Za nimi zahlédl zelenou hromádku schoulenou u posledního raněného. Po čtyřech se vydal za zprávami.</p>
<p>„Šílíš?!“ obořila se na něj dívka, když se pracně doškrábal až k ní. „Honem zase utíkej dělat hodného nemocného! Anemo ti přinese vodu a něco k jídlu. Já mám dost práce s ním, nepotřebuju dalšího šaška v horečkách!“</p>
<p>„Co mu je?“</p>
<p>Ave pokrčila rameny. „Dělám, co umím. Zatím žije. Nezlob, Valme. Skutečně mám plné ruce práce s ním. Jdi si lehnout a spi.“</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ odsekl netrpělivě. „Trochu zesláblý, ale jinak v pořádku. Kam to schytal?“</p>
<p>„Ještě, že neodmlouvá i tenhle,“ zahuhlala. Na chviličku spustila dlaně z Bojovníkova čela a hrdla a přejela po Bylinářově těle. „Blázni blázniví!“ vrhla se vzápětí zpět na vzpínajícího se bratra. „Je rozpáraný jako králík,“ hodila přes rameno hořce. „Tímhle si strašně ubližuje. Potřebuje klidně ležet, jenže stačí, abych sundala ruce, a vidíš sám. Za vteřinku pokazí, co jsem napravovala celý den. Řekni Anemovi, ať se o tebe postará. Pěkně! Nebýt jeho pomoci, šli jste k temným propastem všichni. Padej!“</p>
<p>Bylinář se pousmál. „Svázat,“ poznamenal vlídně. „Celého ho omotej měkkým řemením a přivaž ke kolíkům. Lousver to tak jednou udělal s potrhaným dřevařem. Přežili to oba.“</p>
<p>Zadívala se na něj očima rozšířenýma úžasem. „Ty vůbec nejsi marný kytičkář!“ prohlásila po chvíli obdivně. „To toho šílence zkrotí!</p>
<p>Ale ty si teď necháš přenést lože sem a budeš skvěle spolupracující nemocný. Nebo tě svážu taky!“</p>
<p>Valmar se zašklebil, ale nenamítl ani slovo. Opravdu byl hodně zesláblý.</p>
<p>„Felčarko?“</p>
<p>Sípavý hlas Ave vymrštil z primitivního lůžka jako prak. „Lež!“ přitiskla dlaně Pereovi na ramena. „Lež, ani se nehni!“</p>
<p>Zkřivil rty. „Nějak mi to hýbání nejde, drzounku. Napít dostanu?“</p>
<p>„Hned.“</p>
<p>Přinesla misku a přidržela Bojovníkovi hlavu. Dvakrát polkl a příšerně se zašklebil.</p>
<p>„Fuj! Co to je za dryák?! Chutná to jak sama zrada! To jsi vařila ty?!“</p>
<p>„Osobně,“ ubezpečila ho mile. „A co víc, bezostyšně zneužiju tvé nemohoucnosti a nic jiného ti nedám! Jak ti je?“</p>
<p>„Zuřivě,“ frkl ponuře. „Aspoň vodu, drzounku!“ zaprosil však vzápětí převlídně. „Nebuď přece zlá!“</p>
<p>Ave se navzdory černým kruhům únavy kolem zarudlých očí nadšeně rozchechtala. Valmarův nápad s měkce vypodloženými pouty byl jedním slovem skvělý. Už čtvrtý den horečky poklesly a usoužená Léčitelka vítězně prohlásila, že hojivý proces konečně nabral dech. Opatrně však Bojovníka ještě další tři dny udržovala v agnalníkovém spánku. Teprve včera se odvážila s drogou skoncovat a spolehnout se na tradiční prostředky. Takže bratrovi nabídla odvar ověřený na stovkách vnitřních zranění. Pití léčivé, výživné… přesně zkrátka to, co jeho břicho potřebovalo. S jediným kazem. Bylo to hořké, že se i nebe mračilo. Mistr meče měl pádný důvod k prosebnému smlouvání.</p>
<p>„Uvidíme,“ uculovala se spokojeně. „Nejdřív mi po pravdě řekni, jak ti je. Když budeš hodný kluk, možná se slituju.“</p>
<p>„Docela dobře,“ pospíšil si s mdlým úsměvem. „Jen trošku slabo.“</p>
<p>„Pch! Musí tě bolet celé tělo! Nelži mi, Bojovníku! Nebo se vody hned tak nedočkáš! Co tě bolí nejvíc?! Pravdu!“</p>
<p>„No tak dobře,“ zavrčel otráveně. „Není to žádná sláva. Zvlášť rameno. Co se vlastně stalo? Pamatuj u si jen toho zrzka s dlouhou dýkou,“</p>
<p>Ave najednou dobrá pohoda opustila. „Tak vida, dlouhá dýka,“ pousmála se trpce. „Rozkuchal tě hodně nesympaticky, to mi věř. Nevím, jakým zázrakem vůbec žiješ.“</p>
<p>„Hm. Co ostatní?“</p>
<p>„Je hluboká noc, Bojovníku. Přece je nebudu kvůli tobě budit.“</p>
<p>„Co je s nimi?“ opakoval mírně. „Pověz mi to, drzounku. Takhle si myslím, že jsem přežil jediný. Bylo to mnohem horší, než jsme čekali.“</p>
<p>Chvíli se něj dívala nevyzpytatelnýma očima. „Vokal ti přijde popřát krásný den,“ řekla pak bezvýrazně. „Krotin ještě ne. Musíš pár dní počkat“</p>
<p>„A Devar?“</p>
<p>Lehounce zavrtěla hlavou. „Devar tě přinesl ovázaného vlastní košilí. Jen všehomír ví, jak to dokázal. Jsi dvakrát takový, co on.“</p>
<p>„Ano. Je mrtvý?“ zeptal se klidně.</p>
<p>Ave se zadívala do modrých očí. „Nebylo mu pomoci, Peree,“ pousmála se žalostně. „Měl hrdlo rozervané šípem a levou ruku uťatou v polovině nadloktí. Je nepochopitelné, že vůbec dokázal stát, natož tě dovléct přes tňčtvrti míle. Nestačila jsem se ani rozloučit. Netrap se, prosím. Málokdo se může pochlubit, že zachránil přítele sám vlastně mrtev.“</p>
<p>Mistr meče zavřel oči. „Devara Pásmo potřebuje,“ vzdychl nakonec. „To je pořádný dluh.“</p>
<p>„Je. Jenže můj, Bojovníku. Mluvila jsem s Vokalem. Devar to udělal pro mě. Spi. Budu tu s tebou.“</p>
<p>„Tvůj takt je odzbrojující, drzounku. Nech si zdát něco hezkého. Budu hrozně hodný, slibuju.“</p>
<p>Pereas se soucitným úsměvem sledoval, jak se dívka motá do napůl vypelichané medvědí kožešiny a tvrdě usíná. Malinkatá čarodějka, která už dva týdny nespala, aby zachránila, co k zachránění je. Prostořeká, uminutá a moc unavená. Zasloužila si pár hodin bezstarostného spánku. Mistr Bojovník ještě chvíli hleděl na kupu chlupů, v niž se Ave změnila, a pak spánek poslal do zapomnění i jeho.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>22. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Přestože sprostě zneužíváš situace, snad bys mi mohla přinést aspoň pár kamenů na sezení. Z toho věčného polehávání mi trnou nohy,“ nadhodil Pereas s odporem polykající polední porci hořkého lektvaru.</p>
<p>Ave kriticky pozorovala stažené rysy Bojovníkovy tváře. „Nesmysl,“ odhadla nevzrušeně. „Chceš cvičit, když tu právě nikdo není. Ani náhodou, ty blázne! Nenechám si parádní případ strhat pitomým spěchem. A neškleb se! Vždyť to není zase tak nechutné!“</p>
<p>„Je to dokonalý hnus!“ ujistil ji ponuře. „Veliký všehomíre, copak tě budu muset poslouchat do smrti?!“</p>
<p>„Neměl jsi k ní zase tak daleko,“ odsekla chladně. „Musím říct, že s vámi dvěma je skutečně radost pracovat! Krotin se sápe po meči, sotva odvrátím oči a ty celé dny prokyselíš! Moc by mě zajímalo, co jsem komu udělala, že mě osud trestá takovou prací!“</p>
<p>Pereas odložil prázdnou misku a zazubil se. „Nediv se, drzounku. Jsi tak strašně pečlivá a rozumná, že nás z toho mrazí. Chceme tě mít z dohledu co nejdřív!“</p>
<p>„To se vám splní, když budete poslouchat!“</p>
<p>„Odpusť, Léčitelko. Už mlčím.“</p>
<p>Ave chvíli váhala mezi vzteklým výbuchem a povýšeným odchodem, ale nakonec se rozesmála. „Jsi mizera, Bojovníku,“ ušklíbla se pobaveně. „Možná ti přece jen povolím polévku. Přece nemám zapotřebí poslouchat hloupé řeči.“</p>
<p>„To jsi nemohla říct dřív?“ pohoršil se. „Byl bych protivný mnohem víc.“</p>
<p>„Těžko. Už takto jsi překonal nejtemnější očekávání. Dobrá, Bojovníku. Dostaneš polévku. Ale jen když dokážeš vypít plnou misku toho báječného odvaru bez ošklibování,“ Ave těžce zasaženého Mistra meče obdarovala zářivým úsměvem a ohromně spokojeně vyplula z jeskyně.</p>
<p>„Tak prosím,“ podala večer čaroději lektvar a ukázala na kotlík šířící slibné vůně. „Může být tvá. Ušklíbni se a sním ji sama. Tady, přímo před tvýma očima!“</p>
<p>Podíval se na odměnu, na sestru… „Tenhle vtípek si šeredně odskáčeš, dívko!“ podotkl zlověstně. „Pořádně si ho vychutnej, protože odplata bude krutá.“</p>
<p>„Bez slušného jídla se na moc velkou hrůzu nezmůžeš, Bojovníku,“ ušklíbla se bezstarostně. „Jsi jako muška z toho povalování v pelechu. Můžeš zavřít oči.“</p>
<p>„Budeš hořce litovat, že sis ho neodpustila!“ Pereas zvedl misku a několika doušky do sebe vlil odporný obsah. Kamenný výraz byl téměř dokonalý. Jen řasy se mu nepatrně zachvěly.</p>
<p>Zaujatě na něj civěla ještě dobrou minutu poté, co misku odložil. Konečně pokrčila rameny. „Nic moc, ale budiž,“ podala mu lžíci. „Snažně tě prosím. Bojovníku, ovládni se a nehltej. Nechci tě k tomu všemu mlátit kamením do hlavy.“</p>
<p>První normální jídlo po víc než čtyřech týdnech bratrovi zpestřila tokem nespokojených výkřiků a obvinění z nenasytnosti. Nijak se tím nenechal rušit. S labužnickou rozvláčností kotlík vylízal do zářivého lesku.</p>
<p>„Stačí!“ sebrala mu prázdnou nádobu nesmlouvavě. „Měď chroupat nemusíš!“</p>
<p>Věnoval jí oslnivý úsměv a ukázal na misku od lektvaru. „Má to svinstvo nějaké jméno?“</p>
<p>Udiveně se ohlédla. „Korenitasitomon.“</p>
<p>„Ale ne. Myslel jsem obecný název. Náš znám,“ upřesnil netrpělivě.</p>
<p>Ave potřásla hlavou. „Pokud vím, tak ne. Proč?“</p>
<p>„To jsem chtěl slyšet, má příšerná sestřičko,“ Mistr Bojovník se se zasněným úsměvem uložil do kožešin. „Takže mu jako člen Velké Rady dávám jméno Pomsta zlomyslné čarodějky.“</p>
<p>Ave zaklonila hlavu a bouřlivě se rozchechtala. To ovšem netušila, že během deseti let bude každý nešťastník s vnitřním zraněním v kletbách drtit zuby právě tato tři slova. Snad zapracovaly bubny osudu, snad Krotin, který vyprskl smíchy pokaždé, když výstižný název uslyšel. Pomsta zlomyslné čarodějky se stala skutečností. Léčitelé jí tak říkali také.</p>
<p>Ave dotáhla poslední smyčku obvazu a vzhlédla. „Je mi líto, Krotine,“ pokrčila rameny rozpačitě. „Víc prostě nedokážu. Zkus Vramu nebo Lousvera.“</p>
<p>Plavovlasý Bojovník se trochu natrpkle usmál. „Myslíš, že některý z nich ano?“</p>
<p>„Řekla bych, že můj názor není tak důležitý jako jejich. Zkrátka za nimi zajdi. Uvidíš, co ti poví.“</p>
<p>„Takže ne,“ ušklíbl se. „Zůstaň ledově klidná, má tajná lásko. Vramovi se rozhodně ukážu. Zázraky v cechu si cení vysoko, pokud vím.“</p>
<p>Dívka se na čaroděje podívala studenýma očima a významně poklepala na tmavý jílec vykukující z opasku. „Těžký meč pro tebe sice zachránit nedokážu, odvážný junáku, ale mohu ti nabídnout několik dobrých rad, jak zacházet s tímhle. S tou nakřáplou palicí se ti budou hodit.“</p>
<p>„Copak jsi nedokázala pravý zázrak?“ podivil se téměř věrohodně. „Nesmíš být zbytečně skromná, šeredko! Dobrá práce potřebuje dobrý plat a já jsem jen prostý Bojovník. Vrama tě může odměnit mnohem líp. Byla bys hloupá, spokojit se pouhými díky.“</p>
<p>„Hloupá bych byla pořídit si do pat ještě Vramu, Bojovníku. Děkuji, nechci. Rodinka mi úplně stačí. Ale nad tou dýkou uvažuj. Hořím touhou ti důkladně napráskat. Nejen tobě tedy,“ sjela nemilostivým pohledem i přihlížejícího Mistra meče. Vrátil jí široký obdivný úsměv.</p>
<p>„Koho přehneš přes koleno prvního, Léčitelko?“</p>
<p>„Toho s pitomějšími kecy,“ Ave sebrala plášť a zvedla se. „Přijměte radu, Bojovníci a buďte tu ty tři dny moc a moc hodní. Že vás nic nebolí, neznamená, že jste v pořádku. Myslím to vážně.“</p>
<p>„Ano, mocná paní,“ zapěli ti dva přeposlušně. „Žádné meče, žádné házení horami. Spolehni se!“</p>
<p>Odevzdaně pokrčila rameny. „Příště vás jednoduše nechám kroutit jako červy. Všehomír ví, že u takových je piplačka s odkláněním drah bolesti jen pro vztek. Pokuste se nenapáchat nic nenapravitelného.“</p>
<p>„Budeme se snažit, drzounku,“ slíbil Pereas mírně. „Mohu mít ještě jednu otázku?“</p>
<p>„Jakou?“</p>
<p>„Tu sponu na plášti jsi vzala kde?“</p>
<p>„Dal mi ji Devar,“ podívala se udiveně. „Proč?“</p>
<p>„Kdy?“</p>
<p>„Než jste šli do průsmyku. Dočista jsem na to zapomněla. Až včera jsem náhodou sáhla do té správné kapsy. Oč ti jde, Bojovníku? Máš strach, že okrádám odešlé?“</p>
<p>„Fuj!“ pohoršil se upřímně. „Splň mi přání, drzounku, a zase tu tretku strč do dobře uzavřené kapsy. Spínat si s ní plášť není nejchytřejší nápad.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Pereas se pousmál. „Protože těch věciček není víc jak deset v celém Pásmu, drzounku. Je ještě o něco cennější než tvá dýka. Takže mi tu radost udělej, ano? Vím o dost lidech, kterým by krvečník stál za to, aby ti přizdobili krk šípem.“</p>
<p>Ave pobledla. „Nevěděla jsem… Veliký všehomíre, proč to udělal?!“</p>
<p>„Nejspíš, že ho nechtěl přenechat medvědům. Nevymýšlej hlouposti, pískle. Proti kovu nechrání o nic víc než obyčejný plech.“</p>
<p>„A proti čemu ano?“ zajímala se hbitě.</p>
<p>Zazubil se. „Je to ohromně šikovná věc, drzounku,“ ujistil čarodějku vlídně. „Například z takového Dračího kamene svede báječnou propast, ani nemrkneš. Asi bych ti ale nedoporučoval stát moc blízko. Mohlo by to na tobě zanechat nepěkné stopy.“</p>
<p>„Rozkošné,“ ocenila uznale. „Něco méně razantního umí také?“</p>
<p>„A kolik!“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>Mistr meče dnes oslnivými úsměvy přímo hýřil. „To si, když dovolíš, ještě pár dní nechám pro sebe. Nějak mě uklidňuje vědomí, že mám čím ti pokazit chuť mi naplácat.“</p>
<p>„Tak tomuhle říkáte být hodní a poslušní?!“ vtrhl zle pobouřený alt do veselého řinkotu mečů. „Co byste prováděli, neposlouchat?! Orali nebe?!“</p>
<p>Zápal přátelského souboje rázem vyprchal.</p>
<p>Tmavohnědé oči metaly vražedné blesky. „Čekali jste mě až zítra, že?!“ zasyčela nebezpečně. „Položte to!“</p>
<p>Krátké meče poslušně putovaly na složené pláště. Pereas se nadechl.</p>
<p>„Mlč!“ vyjela po něm dřív, než stačil otevřít ústa. „Osud ví, že tady nic k říkání není! Prostě se seberte, jděte dovnitř a tiše se nechte prohlédnout. Jinak za sebe neručím!“ Ave se celá třásla potlačovaným vztekem. Pitomci! Utekly sotva čtyři týdny, co umírali, a už musí mávat mečem těžkým jak stáří! Zabít je! Pomaloučku a co nejnepříjemněji! Pokud se tedy nestrhali vlastní pílí.</p>
<p>Mistr Bojovník odevzdaně pokrčil rameny. „Asi nemá smysl ti vykládat, že jsme se utrhli ani ne na hodinu, že?“</p>
<p>„To tedy nemá!“ ujistila ho stroze, aby vzápětí vyskočila na tři sáhy do vzduchu. „Dáš tu pracku pryč!!“ zaječela, až se skály drobily. „Mazej od toho krámu, ty černá obludo, než ti s ním rozbiju hlavu!! Chceš tu ruku podat šedému duchu?!!“</p>
<p>Krotin se pro zbraň sehnul docela bezmyšlenkovitě, ze zvyku, a že provádět něco takového před zlostí zelenou Léčitelkou není dobrý nápad, mu došlo zlomeček chvíle před tím, než začala vřískat. Navíc měl za sebou tři týdny nucené nudy, cítil se skvěle a takové Ave z něj mohly být čtyři. Pomalu se narovnal. „Možná raději šedému duchu, než po sobě nechat pištět právě tebe,“ prohlásil ledově. „Mám toho tvého komandování plné zuby. Najdi si jinou zábavu, štěně!“</p>
<p>„Tak po své vůli chcípni!“ odsekla vztekle. „Co ty, Mistře Bojovníku?!“</p>
<p>„Já bych řekl, že se můžete stydět oba,“ ošklíbl se světlovlasý čaroděj znechuceně. „Krotin se samozřejmě nechá prohlédnout, zrovna jako já. A ty se trochu kroť. Přece jen nejsme malí kluci.“</p>
<p>„To nejste,“ souhlasila sarkasticky. „Jen se tak chováte. Netuším, kdo bude Krotina doléčovat, ale já to rozhodně nebudu! Nemíním se vnucovat!“</p>
<p>Pereas potřásl hlavou a chvíli na rozpálenou dívku hleděl klidnýma očima. „Dobrá,“ řekl pak mírně. „Neposlechli jsme tě, seřvala jsi nás a co bude teď?“</p>
<p>„Podívám se, co všechno jste stihli pokazit,“ zahučela smířlivěji. „Pojďte.“</p>
<p>„Jste tak šikovní, až se mi chce brečet!“ vzdychla Ave, když spustila ruce i z Kratinových ramen. „Týden v skřetí jámě. No, stateční junáci, hádám, že Vrama nad vámi dvěma bude jásat ještě příští zimu.“</p>
<p>Přehnanou radost nevzbudila. „Co s tím má společného Vrama?“ ohradil se Krotin kysele.</p>
<p>„Nic moc, Bojovníku. Menší popovídání o obecně uznávaných pravidlech při využívání služeb Léčitele. Zeptej se Perea. Vylíčí ti, jak skvělá zábava to bývá. Času k tomu bude mít dost, protože do zítřejšího večera se z postele nehne. Ty si sedneš vedle něj, pravou ruku pohodlně opřeš o vak nebo tak něco a budeš se těšit. Je to zbytečné, Peree,“ mávla na prudce se nadechujícího bratra unaveně. „Neslevím jedinou hodinu. Kupodivu mi docela záleží na tom, aby tvůj meč osiřelý nezůstal. A Kratinovi se obě ruce pohyblivé, byť pravá maličko pomaleji, také ještě hodit budou. Prostě si zanadávejte na pitomou holku a poslechněte.“ Pobledle se ušklíbla. „Krotina v nejhorším na dva dny ještě uspím, ale u tebe už si netroufnu. Spolykal jsi tolik návykových věcí, že se trošku bojím i olertníku. Na devět měsíců bez rvaček tě asi neumotám, co?“</p>
<p>Zvolna zavrtěl hlavou. „Obávám se, že to ti slíbit opravdu nemohu,“ připustil s náznakem omluvy. „Takové riziko posunuté dráhy bolesti nejsou.“</p>
<p>„Na můj vkus větší, než jsem ochotná zvládnout s úsměvem. Tedy jak? Dáš si porci devětapadesát ze šedesáti neškodného dryáku nebo se mnou půjdeš do Lesních tůní? Cestou bys mi mohl vyprávět o krvečníku.“</p>
<p>„Čemu bys dala přednost ty?“</p>
<p>Ave chvíli mlčela. „Já těm Tůním, Bojovníku,“ řekla pak vážně. „Ale řídit by ses tím neměl. Sama nevím, nakolik je v tom přání zkusit jeden nápad.“</p>
<p>„To vypadá krutě,“ usoudil Mistr meče. „Dobře, drzounku. Udělám ti zkušebního odsouzence. Odpustíš nám?“</p>
<p>Konečně se usmála. „Vramu?“</p>
<p>„Byl by to krásný projev velkorysosti.“</p>
<p>„Ani ne tak krásný jako laciný,“ povzdechla dívka zasmušile. „Beztak byste si z toho krom otrávené nálady nic neodnesli. Jděte se natáhnout.“</p>
<p>Hlasitý protest se neozval, ale způsob, jakým se Bojovníci nemilým směrem odplížili, o nespravedlivém útlaku doslova křičel. Ave si se zoufalým zaúpěním vjela do vlasů všemi prsty. Přehnané iluze o vyspělosti pudu sebezáchovy u rváčů neměla nikdy, ovšem tohle… Normální člověk by po takové nakládačce ležel půl roku a zbytek života trávil lízáním Léčitelových nohou! Co by se těm dvěma, u všech běsích brlohů, muselo stát, aby pár dní na loži nepovažovali za bezbřehou křivdu?!</p>
<p>„Vrátila by vám snesitelnost zpráva, že Zavant je volný a Kraj víceméně připraven pro nastěhování osadníků?“ podívala se zničeně.</p>
<p>Bojovníci opět opustili přisouzená místa. „Jak to?! Kdo ho dostal ven?! Co se stalo?!“ překřikovali se bez zábran. „Povídej! Jak jste to zvládli?! Neseď jako zjevení!“</p>
<p>Pevně semkla víčka a oddala se vlídné malátnosti. Oč vlastně jde? Tak má kolem sebe pár nenapravitelných šašků, no. Jen blázen by se vzrušoval. Jiní stejně nebudou. Navíc ji už unavuje být pořád ta rozumná, pracovitá, plná pochopení. Proč by si neulevila menší nerozvážností? Proti těm dvěma pořád zůstane trapnou žabařkou. Ave se sladkým úsměvem sáhla dozadu a precizně vypočítaným pohybem zápěstí Kratina sestřelila balíkem vlčích kůží.</p>
<p>„Podzemního pána ukázka Jimalovy práce nadchla natolik, že za slib světelné fontány před svým palácem Zavanta pustil sám,“ sdělila Pereovi váhajícímu mezi ostrou námitkou a smíchem poklidně. „Až popadne dech, můžeš mu to zopakovat. Krásný večer.“ Ještě jednou se roztomile usmála a odkráčela středem.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>23. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Je to jistě zajímavé vyprávění, ale nechápu, proč problémy s léčením přednášíš právě mně, Ave,“ poklepával Uhir Slovař prsty na desce stolu v netrpělivém rytmu. „Nejsem přece Léčitel. Oproti tvé příslušnosti i k mému cechu.“</p>
<p>„Vím, Mistře Slov. Mařím ale tvůj čas v dobrém úmyslu. Smím pokračovat?“</p>
<p>Zdvořilá uctivost na výrazné tváři byla dokonalá, ale starý čaroděj se mračil stále víc. Jeho žákyně se výběrem slov příliš nenamáhala, o přízvuku nemluvě. Beztak ochraptělý alt vesele zdůrazňoval ostré hrdelní tóny k prosbě zcela nevhodné. Stačilo jen maličko ubrat dech, povolit napjaté hrdlo nakloněním hlavy, ošidné syčivky ztlumit volným jazykem. K tomu by ovšem na protější straně stolu nesměla sedět právě Ave. Obtěžovat se kvůli Mistrovi svého cechu ji samozřejmě ani nenapadne.</p>
<p>Přejel způsobně usazenou postavičku nevrlýma očima. „No prosím,“ zpracoval kratičký projev do ukázkové výtky.</p>
<p>Ave nehnula vláskem, ale precizně zvládnutá změna hlasové roviny na omluvnou pokoru to Slovaři vynahradila. „Děkuji ti, Mistře. Jsi velmi laskavý. Nuže, mám tento problém. Mistr Bojovník nesmí požít další dávku tišící drogy, nechce-li se vystavit riziku trvalých změn ve svém těle. Na druhé straně není možné vrátit dráhy bolesti na přirozená místa při jeho plném vědomí. Je to velmi krutý zážitek. I nejsilnější muž by zešílel utrpením. Jde o velmi nepříjemnou situaci. Mistře Slov. Podle mnohých dokonce neřešitelnou.“</p>
<p>„Patřím k nim, Ave. Stále mi není jasné, jakou pomoc ode mne čekáš.“</p>
<p>Čarodějka se ostýchavě usmála. „Prosím tě o svolení užít tvého Umění ke zmírnění Bojovníkovy bolesti. Zcela jej otupit se svými znalostmi nedokážu, ale jistou úlevu bych mu snad přinést svedla.“</p>
<p>V bledých očích se konečně objevila jiskřička zájmu. „Pozoruhodná myšlenka,“ připustil starý mág nezávazně. „Nevzpomínám, že by někdo užil Slov k podobnému účelu. Máš na mysli nějaké určité odstavce?“</p>
<p>„Putovali jsme velmi rychle, Mistře. Snad Knihy pokoje?“</p>
<p>„Ne, to není zcela vhodné,“ Uhir zamyšleně kroužil prstem po hladkém dřevu. „Doporučil bych spíše sloky odloučení, Ave. Jde ti přece i o uvolnění svalů?“</p>
<p>„Ano, Mistře. To jsem si neuvědomila.“</p>
<p>Znechuceně vzdychl a zvedl se. „Rozumím, Ave. Zítra ráno budou potřebné odstavce připraveny. Smím při tvé práci být přítomen? Ten nápad mne zaujal.“</p>
<p>„Bude to pro mne čest, Mistře Slov,“ Ave nedokázala potlačit spokojený úšklebek za čarodějovými zády.</p>
<p>Krátce pohlédl ke stropu. „Před tebou je zpola otevřené okno, Ave,“ upozornil suše. „Předpokládám, že jsi přizvala dalšího Léčitele. Kam?“</p>
<p>„Měli jsme v úmyslu o přístřeší požádat Denerata, Mistře. Není…“</p>
<p>„Nu?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Není to příliš daleko od tvého domu, Mistře. Nechci riskovat. Výpadek uprostřed práce by Pereovi Bojovníkovi mohl být osudný.“</p>
<p>Uhir se nečekaně rozesmál. „Už jsi mu řekla, co máš v úmyslu?“</p>
<p>„Řekla. Tady.“</p>
<p>„Neuteče?“</p>
<p>„Odtud už ne, Mistře Slov. Na to je příliš hrdý,“ objasnila dívka mírně. „Hněváš se?“</p>
<p>„Já?!“ dosáhlo Slovařovo pobavení hranice mluvyschopnosti. „Naprosto ne, má mladá žákyně. Naopak. To tvůj bratr se bude muset hrdě smiřovat s pomocí mizerných slovíčkářů. Zůstaňte, jak dlouho se vám bude chtít. Statečným Bojovníkům je můj dům vždy otevřen, Ave.“</p>
<p>Čarodějka se uličnicky zašklebila a přikývla. „Tvé pohostinství přijmeme velmi rádi, Mistře. Já i můj hrdý bratr. Kvůli tomu ho sem ostatně vláčím, ne?“</p>
<p>Slovaři se na sebe podívali a svorně vybuchli hurónským veselím.</p>
<p>Ave nevzrušeně recitovala své, dokonale nad věcí. Zatímco ostatní zaslechli jen sem tam srozumitelné slovo plující nad hladinou syčivého mumlání, ona měla podrobné popisy vlastního mučení i milostného života předků téměř dokonalé. Naslouchala jim s patrným zájmem, aniž to jakkoliv ovlivnilo příslušnou polohu hlasu. Jako by z ní promlouvala jiná bytost, zatím co ona mohla uznale pokyvovat hlavou. Netušila, že Pereas má tak výtečnou představivost. Chovala sice značné pochybnosti, že poslední královna Starého národa byla dostatečně zběhlá v praktikách kejklířů bezkostlivců, aby připisovaná dobrodružství tělesně zvládla, ovšem pozoruhodnosti Pereova vyprávění to nijak neškodilo. Spíš naopak. Ani Ave nebyla bez fantazie.</p>
<p>Mistr Léčitel kratičce vzhlédl mezi potůčky potu stékajícími po skráních. „Zaber!“ pobídl dívku stručně.</p>
<p>Přeladila hlas do tlumeného chrapotu. Nejmocnější zvuk. I Uhir s Vramou neovladatelně sklonili hlavy před vlnou malátného uvolnění. Přidala několik melodických slabik vycházejících z nejspodnějších částí hrdla. Mistr Léčitel nepatrně přikývl. Tělo pod jeho dlaněmi zcela ztratilo vládu. Přesně to potřeboval. Vnořil se do sebe sama stejně jako zkušené, jemné prsty pod volnou svalovinu.</p>
<p>Urážlivý komentář přešel v chaotickou směs sípění a chrčení. Ave nevěřícně mrkla za sebe. To nebylo lidské. Nechápala, jak Pereas dosud ovládá hlasitější reakci týraného těla. Nikdo přece nedokáže mlčky snést drásavý dotyk Léčitelových prstů na obnažených drahách bolesti! Jenže Mistr meče jej snesl. Sám nevěděl jak, ale omezil se jen na to polohlasné sípění vyschlého hrdla. Později ovšem oznámil, že příště mnohem raději sám naběhne na meč prvního žoldáka, než stejný zážitek podstoupit znovu. „V pořádku,“ vydechl Vrama konečně a zvedl zakrvácenou ruku nad hlavu.</p>
<p>Ave očima naznačila, že rozumí, ale v tlumeném brumlání neutuchala ani na chvíli. Předrážděné dráhy potřebovaly chvíli na zklidnění. S novým výbuchem nadávek se vrátila ke konejšivým tónům. Cítila se vyčerpaná, stejně jako Mistr Léčitel. Pomáhající euforie zmizela a musela se soustředit na každé slovíčko. V Umění Slova je od otupění k ubližování jen nepatrný krůček. Konečně Pereas ztichl a Vrama zvedl misku s chladným odvarem letemníku.</p>
<p>„Byl jsi ohromně milý,“ ušklíbla se Ave na bratra, když dopil.</p>
<p>„Darebáci!“ zhodnotil zážitek lakonicky.</p>
<p>„Bolí tě něco?“</p>
<p>„Všechno.“</p>
<p>„A nejvíc?“</p>
<p>Mistr meče se pousmál. „V krku.“</p>
<p>„To je z těch lichotek, urostlý junáku. Jinak se cítíš jak?“</p>
<p>Chvíli přemýšlel. „Mám i pár příjemnějších vzpomínek,“ rozhodl se pak pro pravdu, byť zaobalenou. Upřímně mu bylo příšerně. Dost příšerně, aby vřele doporučoval nejméně třísáhovou bezpečnostní vzdálenost Vramovi i Ave. „Ale s běsím plemenem je probírat nebudu!“</p>
<p>„Zítra to bude ještě horší,“ ujistila ho dívka povzbudivě. „Meč ti bude zavazet dobře týden. Můžeš se zatím věnovat ušlechtilým zájmům. Například sepisování oslavné písně na Umění Slova.“</p>
<p>„Zmiz, ano?! Než ti nenapravitelně ublížím!“ Ave se zasmála a vstala. „Škoda, že není víc tak vděčných prosebníků! Rázem by byl život Léčitele ještě zajímavější!“</p>
<p>„Slibuju ti zajímavé zážitky i tak, malá čarodějko!“ odsekl Bojovník nevrle. „Tyhle chvíle ti bohatě splatím, spolehni se!“</p>
<p>„Začínám se bát, veliký čaroději,“ souhlasila přívětivě. „Vyhlídky předestřené před několika málo minutami skutečně zněly velmi lákavě.“</p>
<p>„Zavřeš ten zobák konečně?!“</p>
<p>Vrama horlivě přiskočil k dívce. „Mám ti ji podat?“ nabídl další služby přeochotně.</p>
<p>„Sáhni na mou sestru a něco zažiješ!“ ubezpečil ho Bojovník zhnuseně. „Nechcete už jít? Je mi mnohem hůř, když vás vidím!“</p>
<p>Trojice se znovu rozesmála. Bezmocně soptící Mistr meče byl nesmírně působivý. Zvlášť pro Vramu a Uhira. Ave přece jen Perea v otrávené zlosti vídala častěji. Což ovšem kouzelnosti pohledu nijak neubíralo.</p>
<p>„Mám pocit, že se mohu chlubit dalším zázračně napraveným případem,“ zubil se Mistr Léčitel půl škodolibě, půl pyšně. „Sám bych nevěřil, že je možné přesunout dráhy bolesti tak jemně, aby oběť mohla téměř okamžitě slibovat pomstu.“</p>
<p>„Přišel jsi málem k hotovému, mastičkáři!“ usadil ho Pereas okamžitě. „Jestli tu někdo má právo na chlubení, pak jedině já! Že jsem vaši péči přežil bez vážnější újmy!“</p>
<p>„To je skutečně div všehomíra,“ souhlasila Ave líbezně. „Bylo by nesmírně sprosté, kdyby se tak poslušný prosebník nakonec neuzdravil navzdory Léčitelovým radám a zásahům!“ Vysloužila si zhrzený pohled modrých očí a až neslušně spokojeně se na bratra usmála. Dělalo jí strašně dobře, že výjimečně má vrch ona. Honem si to ještě vychutnávala. Zítra Pereas vstane a rázem bude všechno jinak. „Nezapomeň ovšem s projevy vděčnosti ani na Mistra Slovaře. Mám neurčité tušení, že pro tebe našel nejúčelnější odstavce vůbec,“ dorazila Bojovníka s chutí.</p>
<p>Mistr meče však věděl, co se sluší. „Nemusíš mít strach, že někoho opomenu!“ ujistil malou zlomyslnici pevně. „Na rozdíl od tebe je mi jistá míra zdvořilosti vlastní.“</p>
<p>„Jistou mírou vládnu i já,“ ušklíbla se Ave uličnicky. „Uznej, že nemohu odpovídat za rozdíly mezi představami více jedinců o čemkoliv!“</p>
<p>Kupodivu nijak přehnaně vtipnou poznámkou vyvolala pobavený úsměv na obvykle bezvýraznou tvář Uhira Slovaře. Překvapeně se na něj zadívala.</p>
<p>„Sebemocnější Slova nejsou k ničemu, nepředneseš-li je pravým hlasem,“ poučil ji vlídně. „Velmi se mi to líbilo, Ave. Vyzývám tě.“</p>
<p>Dívka mírně strnula. Hlavně nad skutečností, že Uhir výzvu klidně vyslovil před čaroději jiných cechů. Do zasvěcení nikomu nic nebylo. Věděl o něm jen příslušný Mistr, sám čaroděj a Nejvyšší. Pokud pochopitelně pravdu neprozradili i někomu dalšímu. O takové tajemství zase nešlo. Nicméně byl nepsaný zvyk soukromí většinou dodržován. „Přijímám,“ vzpamatovala se konečně.</p>
<p>„Dobrá. Zbytek ti povím jinde,“ usmál se Mistr Slov naposled a pokojně vyšel z místnosti. Ať si ostatní myslí o nezvyklém výběru prostředí co libo. Uhir ráno náhodou viděl dívku házet věci do cestovního vaku. Nějak mu připadalo, že spěch je víc než na místě.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>24. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Jsi volný, Bojovníku,“ oznámila Ave důstojně, zdůrazňujíc slova gestem královny svolující žebrákovi otřít jí bláto ze střevíce. „Propouštím tě ze své péče. Díky všehomíru!“ dodala už běžně štiplavým hlasem. „Nemohu se dočkat, až mi zmizíš z očí. Reptajících chlapů mám právě dost!“</p>
<p>Pereas blýskl zuby v oslnivém úsměvu. „Tvá sesterská láska mne okouzluje, drzounku,“ podotkl vlídně. „Vždycky jsem věděl, že pro tebe znamenám hodně, ale podobné projevy mne přivádějí do rozpaků.“</p>
<p>„Máš zajímavé představy o rozpacích, Bojovníku.“</p>
<p>„Ne zajímavější, než ty o zdvořilosti k Mistrům svých cechů.“</p>
<p>„Škoda, že mě ti pohněvaní Mistři vyzývají jeden za druhým,“ uchechtla se drze. „Musím přiznat, že mě Uhir překvapil. Nečekala jsem, že o mě bude stát právě on.“</p>
<p>Mistr meče se pousmál, ale neřekl nic. Neviděl důvod, proč Ave kazit radost. Přestože se jisté domněnky nabízely samy. Znepokojivé rozmáhání šarlatánských hlasatelů jediných pravd zasvěcené Slovařce otvíralo spousty možností vytahovat se před davy zaujatých posluchačů. Fanatismus je pro Klan symbolem černé hrůzy. A čelit mu lze jen vhodnými protislovy. Rozum ani síla na zaslepené neplatí. Uhirovi se právě teď hodí každá schopná ústa.</p>
<p>„Můžu se na něco zeptat, Bojovníku?“ vzhlédla Ave nejistě.</p>
<p>„Jen do toho.“</p>
<p>„Co bude s Krotinem?“</p>
<p>Pereas se usmál. „Proč by se mělo něco měnit právě u Krotina, drzounku? Není první ani poslední Bojovník, který změní vyznávanou zbraň.“</p>
<p>„Jenže Krotin těžko může dál učit práci s mečem,“ upozornila mírně. „Pokud si vzpomínám, dělal v Jamách velitele hlavně jako jediný tamní mečník.“</p>
<p>„Umisat s Haslerem si vymění místa. Kde je problém?“</p>
<p>Napjatá šíje konečně povolila. „Nikde,“ souhlasila dívka s netajenou úlevou. „Moc nerada bych Krotina potkávala na cestách. V Písečných jamách ho mám krásně z dohledu.“</p>
<p>Čaromocní sourozenci se svorně rozesmáli. Věděli své. Kdyby plavovlasý Bojovník musel opustit způsob života, který mu očividně vyhovuje, a stát se Putujícím, Ave nebude mít klidné spaní, dokud pro přítele nenajde příjemnější řešení. Ovšem když je to takto, malá čarodějka naopak napne síly, aby Krotin neumřel na nudu. Mág s kulatou tváří má báječně vyvinutý smysl pro všivácké kousky a jako terč darebáckých vtípků je k nezaplacení. Obzvlášť pro dívku bezpečně ukrytou kdesi daleko v Pásmu.</p>
<p>„Když už jsme u toho, co máš v plánu teď?“ zajímal se Pereas. „Nemohla bys mi převzít Koniera? Vzkazoval už třikrát.“</p>
<p>Ave lehce zavrtěla hlavou. „Je mi líto. Mířím úplně na opačnou stranu. Tím zasvěcením jsem se strašně zdržela a mí prosebníci právem ustupují od uctivého tónu listů.“</p>
<p>„Nejsi sama,“ povzdechl čaroděj při vzpomínce na haldy nevyřízených proseb na vlastním stole. „Co se dá dělat, pošlu tam někoho jiného. Kdy vyrazíme?“</p>
<p>„Jak – vyrazíme?!“ ohradila se. „Copak hodláme jít spolu?“ Pereas rázem zpozorněl. Pokud Ave tvrdí, že jde přesně opačným směrem než do Malerty, znamená to na Kopce. Neměla důvod odmítat společné cestování. „Skutečně mi to připadalo jako dobrý nápad,“ připustil opatrně. „Smím se zeptat, kam tedy míříš?“</p>
<p>„Smím se já zeptat, nač ti ta povědomost bude, Bojovníku?!“</p>
<p>„Něco mi napovídá, že by nebylo marné znát odpověď. Řekneš mi ji?“</p>
<p>„Jsem snad tvůj žák, abych ti musela všechno povědět?!“ vyjela zlostně. „Také se nezajímám o plány druhých, nevyžadují-li mou osobní přítomnost! Oč ti jde?!“</p>
<p>„Právě teď hlavně o tvé zklidnění, čarodějko. A jinak jen připomínám jistou úmluvu, kterou jsme zhruba před rokem uzavřeli v Kopcích.“</p>
<p>„Tam jsme toho napovídali spousty, Bojovníku,“ probodla ho očima. „Nenecháme toho? Paměť mi ještě docela slouží.“</p>
<p>Zvolna přikývl. „Paměť ano. Ovšem o rozumné úvaze chovám oprávněné pochybnosti. Chceš jít na Výspu?“</p>
<p>Ave stiskla rty. „Jednou jistě, Bojovníku. Jsem na Moriho sídlo nesmírně zvědavá. Ještě jsem tam nebyla.“</p>
<p>„Mohu tě ujistit, že jsou mnohem krásnější místa!“</p>
<p>„Nemám důvod ti nevěřit.“</p>
<p>„Tedy tam nepůjdeš?!“</p>
<p>„Na to jsem ti už odpověděla.“</p>
<p>„Poněkud vyhýbavě. Alespoň na můj vkus, dívko,“ řekl Mistr meče suše. „Zjevně se svěřit nehodláš a já opravdu nemám právo to od tebe vymáhat. Proto mi dovol drobné upozornění. Porušíš-li naši dohodu stran setkání s Morim, vzbudí to ve mně značnou nelibost! Pokud bys ten střet náhodou přežila, nic to na mých pocitech nezmění! Neohrozila bys jen sebe, ale i nás s Valmarem. A já pro tvé hrdinství riskovat příslušnost ke Klanu nehodlám. Jasné?!“</p>
<p>Čarodějka nevzrušeně přikývla. „Naprosto jasné, Bojovníku. Jen bych ráda dodala, že nemíním dělat hrdinu. Setkám-li se s Pánem plamenů, bude to výhradně kvůli Oaranovi. Když jste mi s Krotinem umírali před očima vedle Valmara blouznícího v horečkách, chtěla jsem Moriho zabít. Teď jste všichni živí a celkem zdraví a já chci jen Oarana. Nejsem mstitel ani soudce, Peree. Ti zůstali ve skalách Jezer. A pro tvůj klid… dokud si nebudu jistá, že jsi zcela mimo nebezpečí, máš mou společnost zajištěnu. Nehodlám se tvé láskyplné výchovy vzdát jen tak.“ Znovu kývla a obrátila se k odchodu.</p>
<p>„Drzounku!“</p>
<p>Ohlédla se. „Přeješ si?“</p>
<p>„Nech to ještě pár týdnů být,“ zaprosil Bojovník mírně. „Opravdu je o dost silnější než ty.“</p>
<p>Pousmála se. „Myslíš, že se to někdy obrátí?“</p>
<p>„Těžko. Ale snížení rozdílu také není právě marná věc.“</p>
<p>„To jsi řekl velkou pravdu, Bojovníku,“ zesílil úsměv i v očích. „Budu se Pánu plamenů vyhýbat, dokud mé šance nebudou aspoň půl na půl. Spokojen?“</p>
<p>„Ne. Ale víc z tebe asi nedostanu. Opravdu mi chceš utéct? Napnu síly, aby se ti to nepodařilo!“</p>
<p>Ave se darebácky zašklebila. „Ty dnes pravdami přímo hýříš, Bojovníku. Šetři si i pro budoucnost.“ Hnědé vlasy zavlály a byla pryč.</p>
<p>Čtvrtý den po této rozmluvě, přiběhl Anemo se soumrakem do Pereova pokojíku. „Nevíš, kde je Ave, Mistře?“ zeptal se udýchaně.</p>
<p>Čaroděj prudce vzhlédl. „Copak tě dnes neučí?!“</p>
<p>„Hned po obědě mě poslala s Mistrem Slovařem na pastviny. Vrátil jsem se až teď a nemohu ji najít. Říkal jsi, že mám přijít říct, kdyby…“</p>
<p>„Vím, co jsem říkal,“ přerušil ho Mistr meče suše. „Díval ses venku? Touhle dobou často sedí s dětmi u pohádek.“</p>
<p>„Díval. A také…“ Anemo nepatrně zaváhal. „Byl jsem i v jejím pokoji,“ přiznal nejistě. „Není tam žádná dýka.“</p>
<p>„Ostatní věci ano?!“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Tak se jdeme podívat,“ rozhodl Bojovník věcně. „Hoď sebou!“</p>
<p>„Nemá tu nic,“ hlesl Anemo po zběžné prohlídce nevěřícně. „Přece…“</p>
<p>Pereas pokrčil rameny. „Obávám se, že ano, mladý muži. Podle tohoto soudím, že se budeš muset nějaký čas spokojit mou výukou,“ ukázal na svitek pohozený na stolku pod oknem. „Ave sotva označila zprávu, kam jde, značkou Klanu bez důvodu.“</p>
<p>„Nic na něm přece není!“</p>
<p>„Naneštěstí je, Anemo,“ pousmál se čaroděj nahořkle. „Přestože ty to zatím vidět neumíš.“</p>
<p>„Přece by mě tu nenechala!“</p>
<p>V modrých očích na kratičký zlomek chvíle blýskla pobavená shovívavost, vzápětí vystřídána dokonalou bezvýrazností. Nechala. Na cestu k Pánu plamenů Ave nechtěla ani Mistra meče. Natož žáka. Ovšem říkat to Anemovi nebylo nutné. Tím spíš, že ještě pořád měli naději. I když nestála za mnoho. „Vzpomeň si, Anemo. S kterým tím malým uličníkem se bavila nejvíc?“</p>
<p>„S Neatem. Od koželuha Blestena,“ určil chlapec bez váhání. „Výborně. Tak se zajdeme podívat ještě tam.“ Spěšně prošli osadou a bez okolků vtrhli do maličkého domku na samé hranici polí. Blesten vyskočil z lavičky u okna, jako by pálila. „Víš něco o čarodějce Ave?!“ zaútočil Pereas přímo.</p>
<p>Koželuh polkl. „Za nic nemohu, pane!“</p>
<p>„Také tě zatím neobviňuji. Kde je?!“</p>
<p>„To nevím, pane. Ale nechala tu pro tebe toho ptáka,“ ukázal muž do tmavého kouta. „Jen si vzala boty, co jsem jí ušil, řekla, že si pro něj přijdeš, a byla pryč. Opravdu to není má vina!“</p>
<p>Čaroděj přistoupil k bidlu a nastavil předloktí. Harú ochotně změnil místo. „Škoda, že jsi nevzkázal hned,“ vrátili se k oknu.</p>
<p>„Paní Ave neříkala, abych ti dal vědět,“ namítl Blesten nejistě. Sledoval urostlého Bojovníka sklánějícího hlavu, aby se pod nízký strop vůbec vešel, s patrnými obavami. Upřímně litoval, že se kdy zkusil plést do záležitostí čarodějů. Místo mezi dvěma ohni mu nijak neimponovalo. Kdo ví, jestli se teď nepopálí o oba. „Kdy přesně odešla?“</p>
<p>„Začátkem siesty, pane. Ne víc než půl hodiny po obědě.“ Pereas lehce přikývl a pohnul se ke dveřím. Ave odchod naplánovala skvěle. Teď už měla na stíhání příliš velký náskok. Předhonit ji mohl jen na křídlech. A Mistr Bojovník severozápad neznal tak dobře, aby cestu mimosvětem riskoval. Přesto se ještě nevzdával. Snaha zabránit šílené čarodějce ve víceméně jisté sebevraždě dosud mohla být korunována úspěchem. Mistr Bylinář znal sousední Kraj výborně. Záleželo výhradně na rychlosti.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>25. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>„Jak ti, prosím tě, mohla utéct?!“</p>
<p>Pereas pohodlně usazený v křesle s nohama nataženýma před sebe líně sledoval přítele rozrušeně křižujícího knihovnou. „Tím nejprimitivnějším trikem,“ vysvětlil klidně. „Nastrojila to tak, abychom si všichni mysleli, že je s někým z nás. A než jsme se domluvili, byla dávno pryč.“</p>
<p>„Hospodský povaleč!“ frkl Valmar pohrdavě. „To se dalo čekat! Neuhlídá ani jednu malou holku!“</p>
<p>„Malou čarodějku. Docela schopnou, řekl bych,“ upřesnil Bojovník vlídně. „Koneckonců jsme ji učili právě my dva.“</p>
<p>„Pro Moriho jsme se s ní neopatrovali!“</p>
<p>Pereas se usmál. „Nepovídej?! A pro koho tedy?!“</p>
<p>„Mor a švábi!“ Valmar unaveně padl do druhého křesla. „Takže naše holčička si přece jen vyšlápla na Moriho sama. Nevím, jestli se tomuhle vtipu někdy zasměju!“</p>
<p>„Záleží na tom. Jestli ji chytíme včas, zasměješ. Jestli nám proklouzne, je to tak půl na půl. Nebýt té hloupé náhody s Bisurem, sázel bych víc na Ave. Smůla. Ale hranici jí nestavím ani tak.“</p>
<p>„Měla by radost, jak jí věříš,“ rozpálil se Bylinář znovu. „Nějakou hmatatelnější pomoc vymyšlenou nemáš?!“</p>
<p>„Mám.“</p>
<p>Valmar neochotně spolkl připravené zdrcující hodnocení neschopných hospodských flákačů a mrzutě se na přítele zadíval. „Ano? Tak povídej!“</p>
<p>„Hned. Jen mi ještě prozraď, jestli jsi na jaře rozeslal zprávy, na kterých jsme se domluvili,“ setrvával Pereas v neotřesitelném klidu. On už si první výbuch bezbřehé zlosti a znechucení nad uminutou dívkou odbyl. Valmar o posledním parádním kousku dcery věděl sotva hodinu. Bojovník mu rád přiznával právo na pár kousavých vět.</p>
<p>„Pochopitelně. A co?!“</p>
<p>„A nic. Takže nám stačí na naši malou počkat u hranic Jantarového Kraje s pořádným hejnem somolíků. S Gerin jsem domluvený. Dozvíme se o ní včas. Pak přes Janetel a pošleme Morimu zprávu, že Ave k němu jde přes hory. Určitě se na ni připraví u Soumračných propastí. Tam ho dostaneme bez rizika. I s ghrá. A jako moučník nám padnou do klína i spousty svědků pro Velkou Radu. Jediné, co nám může zkazit plány, je právě naše maličká. Pronikne-li až na Výspu, nezbude než prosit osud o pořádnou dávku štěstí. Ani ne tak pro boj s Morim, jako aby ho nezlikvidovala dřív, než dostane ghrá do rukou. Sami ho nenajdeme.“</p>
<p>„A Ave, naneštěstí, Výspu nezná, takže nebude brát ohledy,“ doplnil Valmar s povzdechem. „Jinak to zní dobře. Kde na ni počkáme my?“</p>
<p>„Podle toho, kdo se ozve. Přece jen má na výběr z nejméně pěti cest. I když nepočítám severní. Na křídlech se tam dostaneme včas v každém případě. Škoda, že už to Ave umí také.“</p>
<p>Mistr Bylinář zezelenal. „Jak to?!“</p>
<p>„Devar jí přenechal krvečník. Popovídali jsme si o něm a slíbila, že ho nechá spát, dokud nedovolím. Pokud ovšem získá pocit, že jinou možnost nemá…“</p>
<p>„Proč jsi jí to řekl?!“</p>
<p>„Ave není dočista hloupá,“ upozornil Pereas staršího čaroděje přívětivě. „Neřekl jsem jí víc, než bylo v danou chvíli nezbytné. Ale že se domyslela, na to vsadím vlastní meč.“</p>
<p>„Třeba ne!“ zadoufal Valmar úpěnlivě. „Ve smutku po Devarovi…“</p>
<p>Mistr meče potřásl hlavou. „Přestaň ze sebe dělat pitomce!“ zkazil mu naději přísně. „Samozřejmě už nejméně tři týdny ví o krvečníku tolik, co každý z nás! Copak ji znáš dva měsíce?!“</p>
<p>„Žel osudu trochu déle,“ připustil Bylinář chmurně. „Proto od ní čekám cokoliv. Třeba i spolehnutí se na vyprávění, když cíl sama nezná.“</p>
<p>„Těžko. Tolik riskovat nebude. Proč také? Vždyť neví, že na ni budeme čekat přímo na hranicích. Nevymýšlej nesmysly, Valme. Na tu bídu máme slušné šance. Při troše štěstí chytíme Ave i Moriho bez větších problémů. Nač se deptat možnostmi, které pravděpodobně nikdy nenastanou?“</p>
<p>Stejný den, kdy Pereas přinesl zprávu o zmizení čarodějky z Lesních tůní do Hraničních lesů, Ave usilovně šlapala k hranicím mezi Jelením a Jantarovým Krajem. Nebyl to zrovna špatný výkon, tři dny a málem dvě stovky mil. Přesto vytrvale kráčela rovnoměrným, plynulým tempem jen s nejnutnějšími zastávkami. Pečlivě se vyhýbala místům, kde ji příliš znali, plášť obrátila naruby, odznaky čarodějného řemesla odpočívaly na samém dně umazaného vaku. Při nečekaných setkáních se představovala nomádkým jménem a vůbec všemožně tajila svou pravou příslušnost. Zlomyslný kousek osudu, který jí přistrčil do cesty šarlatána Bisura hned druhý den, nabádal k opatrnosti. Nesympatický zakrslík s polovinou skřetí krve v žilách kladl nepříjemně zvídavé a zjevně dobře připravené otázky. Ave nepochybovala, že teď už o jejím pozoruhodně nenápadném putování ví nejméně deset dalších lidí. Tedy docela jistě i Pereas s Valmarem a nanejvýš pravděpodobně Pán plamenů. Ještě se nerozhodla, co z toho je horší, ale jedním si byla jistá. Potkat kteréhokoliv z nich dřív než v síních Jantarové výspy netoužila ani náhodou. Naneštěstí musela jíst a občas si na pár hodin zdřímnout. Což znamenalo nepohrdat lidskou společností přehnaně zavile.</p>
<p>„Cestuješ sama?“</p>
<p>„Sama.“</p>
<p>„Slyšel jsem, že se nikdy neodlučuješ od svého ptačího přítele.“</p>
<p>Ave odložila nůž. „Nerozumím ti,“ podívala se přes stůl s mistrně zahraným úžasem. „Jaký přítel?!“</p>
<p>Starý osadník se nevzrušeně natáhl pro další placku. „Čarodějka Ave má krkavce Harú,“ vysvětlil klidně. „A podle pověsti ho vodí všude s sebou.“</p>
<p>„To je docela dobře možné. Ale stále nechápu, proč bych kvůli čarodějce měla mít přítele i já!“</p>
<p>„Copak nejsi čarodějka Ave?!“ podivil se stařec upřímně.</p>
<p>„Přece jsem říkala, že se jmenuji Dretu!“</p>
<p>„Ano. To je přece tvé jméno z dětství,“ souhlasil mírně. „Odpusť, nevěděl jsem, že cestuješ potají. Jsi obyčejná poutnice. Žádná čarodějka nepřekročila práh tohoto domu. Spolehni se.“</p>
<p>Ave stiskla rty, nadechla se, popřemýšlela a zvedla koutky úst v pobaveném úsměvu. „No dobrá. Jsem Ave,“ přiznala trochu posměšně. „Nenapadlo mne, že to staré jméno je už také známé. Díky za upozornění. Nech si, prosím, pro sebe, kdo tě dnes požádal o přístřeší.“</p>
<p>„To sice udělám, ale změnit jen jméno ti nepomůže, Ave. Chceš-li se skutečně schovávat, sundej také čelenku a stáhni kápi přes obličej. A tvá dýka prosvítá i tím nánosem špíny. Je k poznání od prvního pohledu.“</p>
<p>„Zdá se, že toho o mně víš hodně.“</p>
<p>Osadník se krátce zasmál. „Nejen já,“ ujistil ji pokojně. „Víš, paní, obyčejní lidé si místo pohádek povídají o čarodějích. Je to naše radost a odpočinek po práci. Takže víme, jak jsi byla s Bylinářem při tom ohni na severu, že se přátelíš s Bojovníky a nemáte se rádi s Pánem plamenů. To už pak člověka napadne ledacos, když tě uvidí nenápadně mířit k Rubínovým slujím.“</p>
<p>„Například? A nech té paní, nemám to ráda.“</p>
<p>„Nu, třeba, že zanedlouho si budeme povídat o odchodu jednoho z čarodějů. A možná i želet mladého života.“</p>
<p>Hnědé a léty vybledlé oči se střetly v poklidném souzvuku.</p>
<p>„Na obyčejného osadníka máš pozoruhodné znalosti o vztazích uvnitř Klanu, starče,“ poznamenala dívka bezvýrazně, když ticho trvalo příliš dlouho.</p>
<p>Jemně se usmál. „Často sem chodívá Angli Rychlonohý. Je to dobrý člověk. Trošku upovídaný, ale moc hodný.“</p>
<p>Pomalu přikývla. „Dost možná příště bude mluvit jen o svých čtyřnohých přátelích.“</p>
<p>„Budu velmi rád, Ave, stane-li se tak,“ ubezpečil ji vážně. „Přijmeš radu starce, který se nemá co plést do tvých záležitostí?“</p>
<p>„Bude-li dobrá, pak nepochybně ano.“</p>
<p>„Nevím, zda dobrá, ale bude upřímná. Nechoď do Jantarového Kraje, dokud si nepromluvíš s šarlatánem z Kovářské země. Nevím, jak<strong> </strong>se jmenuje, ale stará se kovářům o výhně. Doprovázel Pána plamenů dlouhá léta. Jistě o něm ví víc než jiní a rád ho zřejmě nemá. U Kovářů se usadil po nějaké velké hádce. Myslím, že ti ochotně řekne o slabostech bývalého velitele.“</p>
<p>„Smím se zeptat, jak o tom všem víš?“</p>
<p>Hostitel se usmál. „Moje žena pocházela z Kovářské země. Znávala toho šarlatána velmi dobře, než se rozhodla jít za mnou. Několikrát vzpomínala, jak zle o Pánu plamenů mluvil. Ale jméno už mi z hlavy opravdu vypadlo. Je to příliš dlouho, co jsem ho slyšel naposled.“</p>
<p>„Hrast,“ konstatovala Ave klidně. „Je to on, ne?“</p>
<p>„Ano. Ty ho znáš? Pak prosím za prominutí, že tě zdržuji zbytečně.“</p>
<p>„Znám jen to jméno,“ pousmála se. „Není to špatná rada. Co za ni?“</p>
<p>Podíval se na ni s neskrývaným pobavením. „Co bys mi dala?“</p>
<p>„Přání?“ navrhla s úsměvem. „To je přesně podle pohádek, ne? Přej si a čarodějka ti za večeři splní cokoliv. Musím doufat, že nebudeš přemrštěně lakotný. Naneštěstí nejsem všemocná. Ale poklad ti vyčaruju na místě.“</p>
<p>„Co bych si jedině přál, mi dát nemůžeš, Ave. Zapomeň na to. Pomůže-li ti má rada, budu mít radost. To stačí.“</p>
<p>„Potřebovala bych více tak skromných zastánců. Prozradíš mi své nevyplnitelné přání? Kdoví, třeba bych ho mohla uskutečnit aspoň částečně.“</p>
<p>Chvíli se na ni díval. „Měl jsem syna,“ řekl pak tiše. „Šikovného, obratného hocha. Když mu bylo patnáct, odešel na zkušenou. Nikdy jsme už o něm neslyšeli. Žena se ustýskala a já zůstal sám. Rád bych věděl, žije-li ještě a je-li šťastný. To je mé přání.“</p>
<p>„Neshodli jste se?“ Ave jasně zachytila maličko provinilý podtón starcových slov.</p>
<p>Pokrčil rameny. „Snad ani ne. Jen jsem si představoval, že bude jako můj děd se vším všudy, když po něm má tvář. Jenže byl jiný. Přišel jsem na to pozdě, Ave. Takový je život.“</p>
<p>„Rozumím. Jak se tvůj syn jmenuje?“</p>
<p>„Lampen.“</p>
<p>Ave nepatrně mžikla. „Kolik let by mu teď bylo?“</p>
<p>„Devětačtyřičet.“</p>
<p>Hnědé oči sklouzly k žilnatým hřbetům dlaní volně spočívajících na stole. Mezi vystouplými klouby prostředníku a ukazováku pravé ruky bylo nápadně velké mateřské znaménko.</p>
<p>„Nemá tvůj syn nějaké zvláštní znamení?“ zajímala se mírně. „Třeba jizvičku nebo nějakou skvrnku na těle.“</p>
<p>„Nevím o ničem takovém.“</p>
<p>„Vzpomínej. Děti často přebírají některá znamení svých rodičů. Mateřská znaménka. Vždyť se podle toho i jmenují!“</p>
<p>„Ty… ty víš, kde je!“ vydechl nevěřícně. „Řekni mi to, prosím!“</p>
<p>Pousmála se. „Nevím. Jen znám někoho s tímhle,“ ukázala na tmavý hrbolek. „Ale říci ti o něm nemohu, dokud se nepřesvědčím. Zajdu k němu co nejdříve, slibuji.“</p>
<p>„Jsem starý člověk. Ave. Nemohu čekat. A tvůj cíl…“</p>
<p>Ticho až zabolelo. Jemné praskání roubených stěn vychládajících zároveň s postupující nocí jen podtrhovalo napjaté mlčení, výmluvnější čehokoliv jiného. Ave pozorovala vrásčitou tvář hostitele nevyzpytatelným pohledem. Zoufalá naděje. Prosba a stesk. Touha. A odevzdání. Ach, osude, jak spletitě vedeš naše kroky! Konečně se rozhodla.</p>
<p>„Nikdo nežádal za dvě placky a jablko takovou odměnu,“ ušklíbla se kysele. „Nu což. Sliby se musí plnit. Je-li má domněnka správná, do dvou týdnů máš zprávu o synovi zde. Neozve-li se do té doby nikdo, mýlila jsem se. Nemáš nějaký starý plášť? Nerada bych kradla. Zaplatím jako za nový.“</p>
<p>Kapitán městské stráže přejel pátravým pohledem po shrbené osobě v dosluhujícím plášti, napůl skryté ve stínu střídané hlídky. „Co to má znamenat?!“ houkl na muže v pozoru.</p>
<p>Strážný řízně cvakl okovanou botou. „Přišla ze severních hor k našemu šarlatánovi, kapitáne!“ hlásil uctivě. „Prý má nemocného synka. Zavedu ji tam.“</p>
<p>Kapitán mrzutě mávl rukou a přikývl. „Ručíš mi kůží zad, že pokud ji šarlatán nepřijme, skončí zase za hradbami!“</p>
<p>„Jak říkáš, kapitáne!“</p>
<p>Proplétali se špinavými uličkami k bílému domu. Ave skromně ťapala za postarším žoldákem, pečlivě napodobujíc těžký krok vesničanky. Zatím šlo všechno podezřele splavně. Dobrácký voják bez váhání slupl historku o nemocném dítěti i dva měďáky z ušmudlané dlaně. Navíc se ochotně nabídl za průvodce. Po tom sice vůbec netoužila, ale odmítnout mohla těžko. Nebezpečná chvilka kapitánova pohledu naštěstí nevyplynula v příkaz ukázat tvář. Sotva by ho přesvědčila o náhodné podobě s jednou mladou čarodějkou.</p>
<p>„Tak jsme tady,“ zastavil žoldák před nenápadnými vrátky. „Dávej si pozor, holka. Seveřani říkají žádání, ne prosba. Jinak jsi přesvědčivá.“</p>
<p>Ave se narovnala. „Proč jsi mě vpustil?“ zůstala u chraptivého hlasu pro jistotu.</p>
<p>„Ani nevím. Zaklepeš?“</p>
<p>Pousmála se a vztáhla ruku po klepadlu. Tři krátké, ostré rány rozezněly dům tlumenou ozvěnou. Neuspěchané kroky se ozvaly téměř okamžitě.</p>
<p>„Copak?“ Lampen nedůvěřivě hleděl na nesourodou dvojici.</p>
<p>Voják postrčil prosebnici blíž k němu. „Tady ta jde prý prosit o lék pro dítě, pane,“ oznámil zdvořile. „Kapitán mě poslal, abych ji raději doprovodil. Nestojíme o další žebračky.“</p>
<p>„Aha. Tak pojďte dál. Oba. Možná přece jen najdete cestu k věznici,“ ustoupil zavalitý šarlatán do chodby.</p>
<p>Protáhli se dovnitř.</p>
<p>Sotva dveře bezpečně zapadly, shodila dívka kápi z hlavy a otřela si obličej rukávem.</p>
<p>Lampen s úsměvem sklonil hlavu. „Vítám tě, Ave, ve svém skromném příbytku. S tebou sem vešlo slunce. Poroučej, vše zde je tvé.“</p>
<p>„Nepotřebuji dům, Lampene. Jen kousek střechy pro zdřímnutí a chvíli tvého času. Ráda tě vidím,“ uvědomila si, že vlastně neodpověděla na dvorný pozdrav.</p>
<p>„Jistě ne tak, jako já tebe. Svoláme přátele, budeme zpívat a vyprávět…“</p>
<p>„Určitě se skvěle pobavíš. Já, žel, nejpozději ráno zase musím dál. Příště, Lampene.“</p>
<p>„Jaká škoda, Ave!“</p>
<p>„Veliký všehomíre!“ voják dosud strnule civící na nečekanou proměnu prosebnice se vzpamatoval. „Odpusť, paní! Netušil jsem…“</p>
<p>„Ale?! Už nemáš strach z další žebračky, zlodějky či šlapky v ulicích Antelunu?!“ rozchechtala se čarodějka upřímně. „To mě těší! Víš, jak mi říkají?!“</p>
<p>„Ave.“</p>
<p>„Toulavá Ave. Nebo, za mými zády, Vzteklá Ave. Právem. Jestli jen pípneš, koho jsi dnes doprovodil k šarlatánovi, udělám z tebe i tvých blízkých zelky. Líbilo by se ti to?!“ podívala se roztomile.</p>
<p>Žoldák se viditelně rozklepal. Proměna v jedovatého pavouka ho zřejmě nelákala. „Budu mlčet,“ vykoktal roztřeseně. „Moudré rozhodnutí. Ty měďáky si schovej. Za dva měsíce poznáš sám, jsem-li tvou mlčenlivostí spokojena či ne. Kapitánovi ohlásíš, že tu seveřanku šarlatán přijal a slíbil ji pak osobně doprovodit za hradby. Nic víc nevíš. Pochopil jsi? To jsem ráda. Běž!“</p>
<p>„Ano, paní. Jak říkáš, paní,“ zablekotal a dočista zpitomělý děsem zamířil dál do domu. Šarlatán ho jemně zadržel a vyvedl na ulici. Ave se za ním dívala s trochu nahořklým pobavením. Chlap, že by mohl krotit býky holýma rukama, a bojí se mladičké holky, kterou vidí prvně v životě. Nicméně pořád bylo sympatičtější využít zakořeněné hrůzy z čaromocných, než mu skutečně ublížit.</p>
<p>„Čím ti mohu být prospěšný, Ave?“ Lampen dolévající rudé víno zkušenou rukou královského číšníka si dával záležet. Na protokolární výši hladiny i lhostejně zdvořilém vyznění otázky.</p>
<p>Zazubila se. „Jdu tak náhodou kolem… Díky, Lampene. Dlouho už jsem se neměla tak báječně. Skoro se bojím, že jsem snědla večeři přichystanou pro vítanější návštěvu. Tvá představa dokonalého pohostinství je stejně lahodná jako vražedná.“</p>
<p>„Není vítanější návštěvy než ty. Alespoň v těchto zdech, Ave. Víš přece, že žiji velmi osaměle.“</p>
<p>„Dokonce i na šarlatána,“ souhlasila s úsměvem. Kratičce se dotkla očima velkého mateřského znaménka na hřbetě šarlatánovy pravé ruky. „Také tajuplně. Pro mou zvědavost provokativně tajuplně. Kdo vlastně jsi, Lampene? Nejschopnější šarlatán jihozápadu. Ale jinak? Máš ještě rodinu? Nějaké tajné přání? Cíl, který se dosud nenaplnil a ty k němu spěješ po nocích, skryt střeženými hradbami svrchovaného panství? Neznám tě mnoho, ale vím o tobě ještě míň. Prozradíš mi více?“</p>
<p>„K čemu ti to bude?“</p>
<p>„Ráda vím o přátelích víc, než jejich oblíbené nápoje a jídla.“</p>
<p>Lampen se zasmál. „Neznám tajemnější stvoření než čarodějka Ave. Na mně není nic pozoruhodného. Syn řezbáře z maličké osady u hranic Jeleního Kraje, který zatoužil po dobrodružství. Odešel a osud jej svedl s Valmarem Bylinářem. Čarodějem se stát nedokázal, tedy skončil jako městský šarlatán. Proč potřásáš hlavou, Ave? Doufala jsi v životní příběh, nad nímž se tají dech? Omlouvám se za svou obyčejnost.“</p>
<p>„Musím přiznat, že ti v některých směrech onu ‚obyčejnost‘ závidím, Lampene. Už pro tu neobyčejnost výsledku. Ne, jen mne napadlo, jak podivně nám dlouhověkost mate smysly. Je k nevíře, že jsi Valmarův žák. Podle vzhledu tedy. Ve slovech i úvaze to poznávám na první pohled.“</p>
<p>„Není zase o tolik starší než já, Ave. Co je čtyřicet let pro čaroděje?!“</p>
<p>„Málo i hodně. Tobě už je padesát?! Hádala jsem o něco méně.“</p>
<p>„O něco více, Ave,“ opravil ji nedotčeně. „Mám v ložnici i zrcadlo. Pátou desítku vrásek dovrším příští rok. A šesté se sotva dožiji. Odpusť mi smělost, ale odkud pramení tvůj nečekaný zájem o hloupého šarlatána? Mohu-li ti pomoci, udělám to rád i bez dlouhých úvodů.“</p>
<p>„Ale ne,“ podívala se dívka znechuceně. „Což opravdu mám tak hroznou pověst?! Prostě je mi teď příjemně, jsem sytá, v pohárech voní víno, teplo, bezpečí… povídáme si, všechno skvěle zapadá. Proč bych se nemohla ptát na tvé dětství jednoduše z rozmaru, chvilkového zájmu?!“</p>
<p>Lampen trochu netrpělivě pokrčil rameny. „Život kluka z vesnice uprostřed lesů není nic úžasného. S otcem jsme si moc nerozuměli, matka byla naopak až přehnaně hodná. Sourozence nemám. Není na tom nic k dlouhému vyprávění.“</p>
<p>„Vrátil ses někdy?“</p>
<p>„Nikdy. Můj život je jiný, než jejich. Sotva bychom se shodli. Báli by se mě.“</p>
<p>„Vidíš,“ usmála se posmutněle. „Já myslela, že bys zašel nejméně na návštěvu. Přesvědčit se, že dosud žijí, netrpí bídou… Musí být přece dost staří, ne?! Co když musí žebrat, protože na práci už nestačí?!“</p>
<p>„Bohatí nebyli nikdy, ale z žebrání strach nemám,“ odpověděl úsečně. „Těžko to dokážu vysvětlit, Ave. Našel jsem svou cestu a jsem s ní spokojen. Nesnesl bych pomyšlení, že mí rodiče cítí lítost, zklamání nad synem. A pro ně by má cesta nepochybně zklamáním byla. Lépe to říct nedokáži.“</p>
<p>„A co když ne?“ namítla tiše. „Co když jim léta přinesla pochopení, že každý člověk může být jen sám sebou a odchýlí-li se od obrazu, který si o něm rodiče utvořili, není to jeho vina? Co když čekají, zda přece jen nepřijdeš, co když žijí už jen přáním, dozvědět se, zda žiješ a jsi šťasten?“</p>
<p>„Oba?“</p>
<p>„Nerozumím.“</p>
<p>Černé oči vytrvale hleděly kamsi za tmavé ostění jídelny. „I otec čeká, Ave?“</p>
<p>Polkla. Celou cestu hledala vhodná slova. Marně. Taková zkrátka neexistovala. Sdělit princi, že brzy bude králem, bylo něco zcela jiného. „Jen otec, Lampene. Je mi to líto,“ hlesla bezradně.</p>
<p>„Ano. Jistě.“ Šarlatán se zvedl a jako v omámení zamířil ke dveřím. „Nic se neděje, Ave. Ložnici máš připravenu. Omluv mne, prosím.“</p>
<p>„Mohu-li ti jakkoliv pomoci…“</p>
<p>Nepřítomně se usmál přes rameno. „Díky. Není třeba. Přeji ti klidný spánek, Ave. V mém domě jsi v bezpečí. Krásné sny.“</p>
<p>Přes otupující únavu Ave nemohla usnout. Neklidně se převalovala na širokém lůžku, víčka naběhlá a přesto neochotná překrýt pálící oči. Pocit něčeho nemilého tahal za vlasy, mravenčení v konečcích prstů, trnoucí jazyk. Zprvu to přičítala nepříjemnému rozhovoru, nesmyslné vině za špatnou zprávu. Jak noci přibývalo, přestávala si být jistá. Odhodila přikrývku a sáhla po plášti. Přistoupila k oknu. Hvězdy i měsíc zmizely za vrstvou těžkých mračen. Neproniknutelná tma a syčivý vítr v klikatých uličkách budily tíseň. Mrzutě uvažovala, jak utratit čas do svítání. Ještě pět hodin sedět a zírat do tmy s hlavou obolavělou neradostnými myšlenkami ji vůbec nelákalo. Tlumená rána kdesi v domě rozhodla za ni. Nahmatala pás, přesvědčila se, že krátká dýka vyklouzne z úchytu na první náznak, a tichounce vyšla na chodbu.</p>
<p>Dveřmi Lampenovy pracovny se lilo jasné světlo velké lampy. Po špičkách přeběhla k protější stěně a doplížila se k světlému obdélníku. Opatrně nakoukla, ušklíbla se a vešla.</p>
<p>Lampen rozpačitě vyskočil. „Odpusť, paní.“</p>
<p>„Ave.“</p>
<p>„Ano. Ave. Odpusť, prosím.“</p>
<p>Dívka přeletěla očima malebné zátiší ohřívadla, hromádky satkových kořenů, vlastního šátku a několika svitků. „Netuším sice, nač ti povědomost o mých záměrech bude, ale nebylo by jednodušší se zeptat?“ mávla rukou a zamumlala pár slov. Kořínky zmizely jako odváty větrem zvenčí. „Prostě položit zdvořilou otázku,“ sebrala šátek a strčila ho do kapsy.</p>
<p>„Chtěl jsem ti pomoci.“</p>
<p>„Jistě,“ Ave se uvelebila v křesle, nohy natažené daleko před sebe. Pereas by žasl, jak výtečně jeho oblíbenou polohu odkoukala. Samozřejmě především pro ohromnou působivost ve chvílích jako tato. „Nejlepší pomoc bude, když mi teď povíš, kdo všechno už ví, že jsem tady. Poslouchám,“</p>
<p>„Nikdo. Čekal jsem na ráno,“ ohradil se rychle. Na čarodějčin vkus až příliš rychle.</p>
<p>Líně sáhla po dýce a položila si ji do klína. „Víš, Lampene, já jsem proti násilí upřímně zaujatá,“ usmála se na pobledlého šarlatána přívětivě. „A zlá jsem strašně nerada. Jen když musím. Bez příčiny nikdy. Rozumíš mi, že? Mluv, zatraceně!“ štěkla bez varování. „Než se přestanu ovládat! Pravdu!“</p>
<p>„Rodiče mají právo vědět o svých dětech!“</p>
<p>„To jsi řekl moc hezky!“ pochválila ho s nadhledem. „Tedy Valmar. A dál?!“</p>
<p>„Dál nikdo. Poslyš, rozmysli se ještě.“</p>
<p>Pousmála se. „Počítej, šarlatáne. Valmar je mocnější, ale daleko. Já zde. Koho je zapotřebí bát se teď víc?“</p>
<p>„Pána plamenů,“ odpověděl vážně. „Vím o něm dost, abych měl strach i tady, v Antelunu. Jít do jeho sídla je jasná sebevražda. Bojím se, Ave. O tebe. O nás všechny. Jeho msta bude strašlivá.“</p>
<p>„Dožije-li se jí,“ přikývla souhlasně. „Také mám strach, Lampene. Přesto jinak nemohu. Oaran je dobrý člověk. Musím udělat všechno, co je v lidských silách. Tedy to udělám. Kdyby se proti mně postavil celý zbytek Pásma. Nechci se s Morim bít. Nechci být ani jeho soudcem, tím méně katem. Dá-li mi Oarana dobrovolně, pokojně odejdu.“</p>
<p>„Nedá.“</p>
<p>„Pak mi nezbyde, než si ho vzít proti jeho vůli.“</p>
<p>Lampen si unaveně přejel dlaní po čele. „Chápu tě, Ave. Přesto… počkej ještě pár dní. V mé knihovně je mnoho svitků o Umění Ohně. Některé nemá ani Poslední citadela. Pročti si je, bude ti to k užitku.“</p>
<p>„Proč rovnou neřekneš: zabav se čtením, dokud nepřijde Valmar!?“</p>
<p>„Zbytečná starost,“ ujistil ji mírně. „Bylinář s Bojovníkem budou za pár hodin čekat u kupecké stezky z Hrulu, spolu s třemi desítkami somolů. Nemůžete se minout. Můj Drumis odletěl okamžitě po našem večerním rozhovoru. Každou chvíli musí být zpět.“</p>
<p>Ave prudce stiskla rty. Úplně zapomněla, že Lampen má ve svých službách i dva netopýry. S nočními posly nepočítala. Harú byl výjimečným skvostem, když létal tmou. Většinu ptačích přátel k tomu šlo přimět jen ohrožením života pána.</p>
<p>„Neměla jsi vůbec naději projít nepozorovaně,“ pokračoval šarlatán půl omluvně, půl konejšivě. „Mistr Bylinář rozeslal zprávy už koncem jara. Hlídáme cesty sedm měsíců. Nepomohla by ti ani křídla.“</p>
<p>Pracně se ovládla. „Mizera,“ ušklíbla se s vynucenou jízlivostí. „Také mi mohl říct, ať se nenamáhám,“</p>
<p>Lampen na ni hleděl s patrným napětím.</p>
<p>Pokrčila rameny. „Jste darebáci, šarlatáne. Asi se budu muset prozatím vzdát. Fuj! To mi zaplatíte! Takhle mě doběhnout!“</p>
<p>Znát Lampen čarodějku o malinko lépe, nikdy by tak splavné rezignaci neuvěřil. Jenže neznal. Takže si oddechl a dokonce se v duchu pochválil, jak brilantně nesnadnou situaci zvládl.</p>
<p>„Díky,“ usmál se smířlivě.</p>
<p>Setřela ho očima. „Nemáš zač, šarlatáne! Poslyš, někde v Kovářské zemi má žít Hrast, bývalý Moriho žák. Nevíš, kde přesně? Ráda bych s ním mluvila.“</p>
<p>„Vím. V Erkině,“ prozradil s krajně nemístnou ochotou. „Ale chodit za ním je zbytečné. Neví víc, než ti mohu říct já. Mnohokrát jsme o Pánu plamenů mluvili. Jsme přátelé. Ohnivý má výborně chráněné celé sídlo. Už půl míle před branou je stále připravený Duhový vír. Vrata…“</p>
<p>Ave zvolna přitáhla nohy pod sebe a stočila se do klubíčka. Úlevou dočista zpitomělý muž chrlil popis Moriho Jantarové výspy i se všemi pastičkami v plynulém toku. Netušila, jak obsáhlé vědomosti v tomto ohledu má. Zmáčkla by ho už dávno. Ovšem lepší teď než vůbec, že!? Chvílemi obdivně zabroukala a jinak si jen pečlivě ukládala vyřčené do paměti. Za deset minut se o Pánu plamenů dozvěděla víc, než předtím za půl roku. Začínala se na Lampena opět dívat s vřelou náklonností. Sice se podle připojil k Valmarovi a Pereovi, nicméně v jádru ještě dočista zkažený není. Dostane-li příležitost, projeví se v pravé podobě. Ochotný, upovídaný… Lampen je v podstatě ohromně milý člověk!</p>
<p>„…A pokud jde přímo o Ohnivého, Hrast mi půjčil takový spisek o síle a slabostech čarodějů žárného cechu. Ještě jsem jej nestihl pořádně prostudovat. Později ti k tomu budu moci říct více. Zatím čeká, až budu mít chvíli čas,“ ukázal na útlou knížečku v polici. „Jestli se zdržíš, můžeš…“ Lampenovi konečně došlo, že prozradil mnohem více, než v dané chvíli bylo, řekněme, omluvitelné. V němém zděšení zůstal zírat na uznáním prozářenou dívčí tvář.</p>
<p>„Co mohu?“ pobídla ho vlídně.</p>
<p>Sklapl ústa. „Půjčit si některého z mých přátel pro vzkaz Bylináři,“ hlesl se značně opožděnou obezřetností.</p>
<p>Ave se široce usmála. „To je od tebe nesmírně laskavé, Lampene,“ prohlásila vroucně. „Valmara nepochybně potěší, jakou péči o jeho klidné spaní chováš. Nicméně ti musím prozradit, že pro mě za mě teď právě klidně může puknout. Nikdo mu neporoučel trčet na číhané! Ať si tedy počíhá dosyta! A jestli mi zkazíš i tuhle malinkou pomstu, všehomír ví, že se zatraceně dopálím! Doufám, že mě necháš aspoň pořádně vyspat ve slušné posteli. Krásné sny.“ Zvedla se z křesla a beze spěchu odplula do tmavé chodby. Lampen za ní civěl ještě dlouhou chvíli, než konečně potřásl hlavou, zavzdychal a odešel do lože též. Slovy Ave, trošičku se to vymklo.</p>
<p>Když druhý den vlídné podzimní slunce vystoupilo pět dlaní nad obzor, začalo být Lampenovi přece jen nápadné, že se z dívčiny ložnice neozývá jediná známka života. Chvíli ještě váhal, ale nakonec se odhodlal k opatrnému nakouknutí. Vzápětí se vřítil dovnitř a zničeně dopadl na pečlivě urovnanou postel. Při pomyšlení na Valmara Bylináře se mu ze rtů vydral hlasitý sten. Nekonečnou dobu jen tupě zíral do prázdna, neschopen jiných pocitů než děsu a dokonalé bezmocnosti. Konečně nemilé překvapení částečně vydýchal a vrávoravě přešel do pracovny.</p>
<p>Spisek pochopitelně zmizel. Místo něj ležel kousíček pergamenu s několika chvatně načrtnutými znaky. „Vrátím přímo majiteli. Poslové vysláni. Odpusť.“ Podepsána Ave.</p>
<p>‚Kéž ji všehomír pohltí!‘ pomyslel si vroucně a roztřesenou rukou sáhl po konvici s vínem. Představa rozzuřeného zelenookého čaroděje nabyla živosti. Zhluboka se napil a šel dál, zbytek vína pro jistotu s sebou.</p>
<p>Bylo to prozíravé. Místnost létajících přátel truchlivě žalovala na nezvyklou prázdnotu. Další cár jemné kůže hlásal z bidýlka pro sovouna: „Jen co posloužíme tvé milé přítelkyni, vrátíme se domů. Tví netopýři, somolík a sovoun.“ Lampen do sebe obrátil obsah prosté konvice a odevzdaně zamířil balit. Za hodinu už spěšně kráčel k severu a drmolil mezi zuby upřímné prosby ke všem dobrým silám všehomíra. K šarlatánově cti je třeba dodat, že prosil výhradně za uminutou čarodějku. Že by dobrým silám zbyla kapka času i pro jeho naivně důvěřivou hlavu, nedoufal ani ve snu. Ave nepochybně strhne veškerou jejich pozornost na sebe.</p>
<p>Valmar Bylinář Lampenovo očekávání nezklamal. Při prvním pohledu na postavu ztrativší cestou dobře polovinu obvyklé kulatosti zbledl. Při druhém zezelenal. Po třetím se ustálil na krvavě rudé. „Co tu děláš?!“ vybuchl hrozivě.</p>
<p>Šarlatán se zmenšil ještě víc. „Utekla mi,“ přiznal nepopiratelně statečně. Ze zelených očí zářila vražda. „V noci. Oknem.“</p>
<p>„Měl jsi ji svázat! Peree!!“</p>
<p>Lampen zvedl oči k nebi v němé prosbě o rychlou a bezbolestnou smrt. Mistr Bojových Umění tiše vyklouzl ze stínu skupinky stromů. „Kde je má sestra, šarlatáne?“ zeptal se mírně, nicméně to stačilo, aby se pod Lampenem rozhoupala země.</p>
<p>„Nevím,“ připustil tiše. Nadechl se. „Váš hněv na moji hlavu, Mistři! Ale ji uhlídat nelze ani celým stádem draků! Vzala mi i posly! Spěchám, abyste si ji chytili sami, mé síly na to nestačí. Obelhala mne a prchla. Můžete mě potrestat, ale taková je pravda!“ vysypal překotně a odevzdaně se zadíval na výhružně vzpřímené čaroděje.</p>
<p>„Obelhala tě těžko. Spíš jsi jí špatně rozuměl,“ poučil ho Pereas věcně. „Co se dělo? Přesně, prosím! Každá maličkost může být důležitá.“</p>
<p>Lampen unaveně vylíčil rušnou noc s čarodějkou i dopolední objevy. Čarodějové byli zpraveni a jemu už nezáleželo na ničem. Byl dokonale ubitý. Spíš ponurými představami než cestou, ale výsledek byl týž. Choval jedinou touhu. Zalézt někam do koutka, usnout a spát, dokud nepadne konečné rozhodnutí.</p>
<p>„Řekl bych, že je to jasné,“ zhodnotil Mistr meče vyprávění suše. „Lampen jí snaživě řekl, co potřebovala, takže se přenesla někam do hor a právě teď může scházet Nočním průsmykem k Výspě. Máme možná i dvě hodiny.“</p>
<p>„Pokud se tedy nepokusila přejít rovnou na Výspu,“ doplnil Valmar optimisticky. „V tom případě je už mrtvá.“</p>
<p>„Nedělej z ní větší husu, než je. Úplně mi stačí skutečná míra pitomosti. Snad abychom šli, co říkáš?!“</p>
<p>„Co s ním?“ ukázal Bylinář na postavičku ledabyle pohozenou uprostřed cesty.</p>
<p>Pereas se pousmál. „Když došel sem, dojde i zpět. Naneštěstí má pravdu. Naši maličkou uhlídá jedině stádo draků. Smím-li ti radit, Lampene, vrať se co nejrychleji do Antelunu a bedlivě sleduj severní oblohu. Rozleje-li se při obzoru krev, sbal pár nejcennějších tretek a upaluj k Citadele, co ti budou nohy stačit. Pán plamenů nebude šetřit nikoho a nic. Jdi.“ Jako by muže polil živou vodou. Lampen vyskočil a v minutě po něm nebylo ani památky. Nikdy se nesvěřil, kde ho týrané plíce donutily zastavit, ale na nejbližších mílích to rozhodně nebylo. Zázraky na lidskou duši působí obdivuhodně povzbudivě.</p>
<p>„Obávám se, že mě budeš muset vést,“ obrátil se Bojovník k příteli, sotva šarlatán zmizel. „Neznám Jantarový Kraj nijak dobře.“</p>
<p>Valmar zachmuřeně přikývl. „K rozcestí. Nemíním přistrčit Morimu další dvě oběti.“</p>
<p>„Nech toho, ano?!“ zamračil se Pereas. „Zkrátka nás zase doběhla, no! Je to chytrá holka, nějaký ten měsíc nás už zná. Pořád máme slušnou naději, že ji chytíme včas.“</p>
<p>„Přerazím o ni vlastní hůl!“</p>
<p>„Jestli ji někdo přerazí, tak já, protože k tomu hůl nepotřebuji. A ty přestaň šílet a začni s přemýšlením. Něco mi říká, že to teď budeme potřebovat. Jdeme!“</p>
<p>Valmarovo znechucené ošklíbnutí zůstalo viset ve vzduchu. Čarodějové se na místě rozplynuli.</p>
<p>Zatímco Mistr Bylinář zuřil na hranicích tří Krajů, měla Ave napilno. Pereas její nový plán odhadl skvěle. Trochu se zmýlil jen v době, kterou sestře přiřkl na odpočinek po cestě mimosvětem. Tvrdé léto čarodějce dodalo netušenou houževnatost, takže místo tří hodin zničující mráz vydýchávala stěží půldruhé. Ve chvílích, kdy oba čarodějové vcházeli do mimosvěta, stála před magickým zrcadlem ve středové síni Jantarové výspy. Pán domu hleděl z jednoduchého rámu s ironickým úsměvem.</p>
<p>„Tak jsi konečně tady,“ ozval se šepotavý hlas spokojeně.</p>
<p>Dívka neodpověděla. Za ochrannou clonou nejvyšší možné úrovně bedlivě sledovala každý závan vzduchu kolem sebe.</p>
<p>„Jsi lepší, než jsem myslel,“ pokračoval Mori po chvíli. „Až sem se bez mého svolení dosud nikdo nedostal!“</p>
<p>„Duhový vír je opravdu poměrně bezpečným hlídačem,“ souhlasila mírně.</p>
<p>„A jak se ti líbí má osobní stráž u brány?“</p>
<p>Dva černí draci chrlící ohnivé záplavy v nevyzpytatelných odstupech Ave připravili o cíp pláště, botu a slušný pramen vlasů. Přikývla. „Milá zvířátka. Jen kapku bázlivá. Nechtěla se nechat pohladit, hned uletěla,“</p>
<p>Mori se odmlčel. „No dobrá,“ řekl po dlouhé chvíli zcela jiným hlasem. „Co chceš? Zlato? Magické pomůcky? Draky? Seber si, co libo a zmiz! Nestojím o návštěvy!“</p>
<p>„Škoda. Právě se mi tu začalo líbit. Ale budiž. Chci Oarana, Mori Ohnivý. Dej mi své ghrá a já pokojně odejdu. Nemíním tě zbytečně obtěžovat, takovou lásku k tobě přece jen necítím.“</p>
<p>Rudočerný čaroděj se rozesmál. „Tak mé ghrá?“ zalykal se pobavením. „Nechceš právě málo, křížence. Nejmocnější střadač kouzel v Pásmu. Skutečně nejsi z nejskromnějších! Ne!“ uťal smích náhle. „Mé ghrá nedostaneš! Pohněvala jsi mne! Neodejdeš odtud!“</p>
<p>Ave pružně uskočila a propadlo klaplo naprázdno. „Dostanu, Mori!“ přimhouřila oči před oslepujícím paprskem obtáčejícím clonu jako zlatý had. „Snad ne mou zásluhou, ale Oaran jednou z tvého vězení vyjde živ a zdráv!“ Monstrózní vlk zahrabal tlapami naprázdno a zcepeněl. Ave precizně odrážela útoky hrnoucí se ze všech stran. Ohnivého hněv měl hodně do sebe. Stvůry, pasti v nábytku i stěnách, potoky jedu, ohnivé záplavy, šipky vrhané neviditelnými zbraněmi, bestie vyvolané temnou mocí… neměla čas na další dlouhé handrkování. Šetřila každým maginem a pomáhala si spíš vlastními zbraněmi a mrštností. Krom draků, Duhového víru, trasetní smyčky v první chodbě a několika příliš silných stvůr energii čerpala pouze pro obrannou clonu. Sebepříšernější služebnictvo bylo pouhým předvojem, malou zkouškou dovednosti. Skutečné potíže teprve čekaly. Elegantní otočkou se otřela o vousy ohnivého tunraka a obdivně ohrnula rty nad novým krbem. Sice mu chyběl sopouch, ale jinak byl perfektní. Pelvar se strnule otočil, široce roztáhl přední pracky a otevřel tlamu. Krátce se ubezpečila, že podivná komedie nemá ulehčit práci jinému útočníkovi, a pomalu zacouvala k nosnému sloupu uprostřed síně. Ze žhnoucího chřtánu vytékal stále hustší, měňavě černý dým s nádechem do zelena. Lehce opřená o chladný kámen sloupu zvědavě přihlížela růstu beztvaré masy. Neměla zdání, co se z toho vejce má vyklubat, ale vypadalo to ohromně efektně. Černým balvanem projížděly zelenkavé zášlehy rozechvívající zhmotňující se cosi jako rosol. Pak se ozvalo hluché lupnutí, tmavá huspenina na zlomek chvíle ztuhla obklopena krvavě rudým svitem a rozbalila se do tři sáhy vysoké obludné postavy vzdáleně připomínající zuřivou chobotnici na bezhlavém mastodontovi. Ave tlumeně vyjekla a jako ještěrka zmizela za sloupem. Šestice chapadel připravená k vřelému objetí v ní budila živočišný odpor. Zamumlala pár slov doprovázených odtažitým gestem. Průzračná bublina čisté vody rozverně zaskotačila kolem sloupu, vzlétla a střemhlav si to namířila do přibližného středu nestvůry. Ave ještě zahlédla tři jedovatě žluté blesky opouštějící konečky černých chapadel a jako loutka odlétla na druhý konec sálu. Burácivý výbuch dýmové obludy otřásl Moriho palácem do základů. Rozpláclá čarodějka téměř vplynula do rozkmitané podlahy. Konečně nesnesitelný tlak pominul a mohla se zvednout.</p>
<p>Otřeseně přehlédla rozmetané zařízení sálu a zvedla oči ke stropu. Klenbou běžela řídká pavučina prasklin vycházející od hlavy nosného sloupu. Opatrně si na hladkou oporu místnosti došla sáhnout. Stále mírně rezonovala, ale na bezprostřední zřícení se jí nezdála. Pokrčila rameny a obrátila se k nepoškozenému zrcadlu. Zmatněle odráželo nepořádek po boji.</p>
<p>„Hej!“ houkla pohrdavě. „Došli ti sluhové?! Nebo se snad začali bát malé holky?!“ Altový, malinko nakřápnutý hlas se chvíli točil mezi stěnami. Pak místnost znovu zalehlo strnulé, vyčkávající ticho.</p>
<p>Přeběhla ke dveřím proti magickému zrcadlu. Zamčeno. Ave stiskla rty. Jiný východ z místnosti nebyl. Jen vysoké veřeje, jimiž vešla a zamčená, železem okutá dvířka. Ani ve vstupní chodbě žádné dveře neviděla. Pokud existovaly, byly tajné nebo zastřené magií. Krátce zaváhala. „Mori!“ zabušila do železa jílcem dýky. Žádná odezva. Zamumlala zaříkadlo. Vsunula do zámku rozlomníkový lístek. Další formule. A ještě jedna. Konečně.</p>
<p>Před čtvrtým zaklínadlem se dveře pomalu otevřely. Uviděla zeď. Solidní, pevnou stěnu z pravidelných, šedých kvádrů. S úšklebkem mávla rukou. Místo několika kamenů se objevily nože. Uznale zaznamenala mazané rozmístění matně lesklých čepelí. Mimoděk se pousmála při myšlence, že jed na hrotech nejspíš nezná ani Mistr Zmarař, a opatrně ťukla hrotem tesáku do maličko narudlého kamene. Kameny i nože sjely do stran. Opatrně se protáhla vzniklým průchodem.</p>
<p>V úzké chodbě měla pro změnu dveří na výběr. Dveře, sloupek hrubě otesaných kvádrů a zase dveře. Nejméně pět desítek dveří. Ave bez váhání zamířila chodbou, dotýkajíc se jednotlivých zámků hlavicí hole. Osmnáctý se nerozplynul. Stiskla kliku, nahlédla, hlasitě zabouchla a šla dál. Líhniště draků ji nezajímalo. Hledala pokoj pána domu. Další pravé dveře, další chodba a dveře. Ohrnula rty a s povzdechem opět odčerpala několik maginů. Trasetní smyčka byla zřejmě Moriho oblíbenou pastí.</p>
<p>Středový sál zatím neviditelné ruce urovnaly do původního, strohého pořádku. Jen magické zrcadlo bylo zakryto tenkým závěsem.</p>
<p>Ave pokrčila rameny. „Mori!“ zaječela do prázdna. „Už jsem se prošla! Slyšíš?! Což zase pár teplých lidských slov?!“</p>
<p>„Proč ne?“ souhlasil šepotavý hlas.</p>
<p>Ohlédla se. Před krbem zvolna získával pevné tvary Pán plamenů. S chladným úsměvem pokročil dívce vstříc.</p>
<p>„Jsi šikovná,“ pochválil ji upřímně. „Šikovnější, než se na neznámého bastarda sluší, maličká. Neuvažuješ o širších obzorech?“</p>
<p>„O kolik širších?“ vzhlédla se zájmem.</p>
<p>Mori se usmál. „Nenudí tě ty věčně stejné malicherné problémečky s úrodou? Spory o kousek meze? Hádky s lakotnými měšťánky o zaplacení? Přidej se ke mně! Schopnou pomocnici ocením!“</p>
<p>„Jak?“ zajímala se zvědavě. Upřímně ji zajímalo, kolik zlata pro Moriho váží.</p>
<p>Vítězný záblesk v šedých očích byl výmluvný. „Celé Pásmo se ti bude klanět,“ nabídl věcně. „Nebude nic, co bys nemohla. Žádné troškařské shánění maginů na deštnou formuli, maličká! To by se ti mělo líbit, ne?!“</p>
<p>Dívka se pobaveně zachechtala. Obratný tah nedokázala neocenit. Malá Ave je přece proslulá i stálým nedostatkem energie. Dejte jí tisícovku a do měsíce lítostivě pokrčí rameny. Nemůže, nemá maginy. Že normálnímu čaroději tisíc jednotek stačí na rok a ještě pár dní navrch? Možná. Ovšem Ave má také o moc víc zájmů než normální čaroděj! Zmiz, Peree! Zmiz i se svým láteřením o prvním zákonu Klanu! Teď se tvá rozhazovačná sestřička potřebuje soustředit. Pán plamenů je velmi dotčen jejím smíchem.</p>
<p>Ave naposledy blýskla zuby v potěšeném úsměvu. „Pokud ovšem nebudu zavazet tobě, že? Ale i tak… musím ti přiznat skvělé zpravodaje, Mori Ohnivý. Tvé ghrá! Máš jej u sebe?!“</p>
<p>Mlčky rozhalil plášť. Bledorůžová krychlička s ohnivým znakem zasvítila od opasku.</p>
<p>„Dej mi ho a já okamžitě odejdu,“ navrhla smířlivě.</p>
<p>„Přidej se a je tvé!“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Přišla bych o to nejcennější, co mám, Mori. Dej mi své ghrá, prosím. Mír mezi námi možný není, ale snad dokážeme oba žít v jednom malém Pásmu. Ghrá, Mori Ohnivý. Víc mne zatím nezajímá, přísahám!“</p>
<p>„Dostaneš ghrá! Dostaneš moc! Všechno bohatství Pásma! Co cennějšího bys chtěla?!“</p>
<p>„Klidný spánek, Mori,“ pousmála se. „Přátelství. Pravé přátelství, ne patolízaly a pochlebníky plazící se u nohou vládců. Oaran je můj přítel. Prosím o tvé ghrá kvůli němu. Netoužím po tvých kouzlech. Znám vlastních dost. Nemůžeš si mne koupit. Jsem Ave.“ Dívka nijak nezvýšila hlas, jemný úsměv na rtech trval v nezměněné podobě. Žádný výsměch, žádná urážka. A přece Mori Ohnivý, jeden ze Tří, zrudl zlostí. Nic nemohlo být krutějším srovnáním pro padlého čaroděje než kratičké, hrdé prohlášení: Jsem Ave. Mori Ohnivý namířil svou holí před sebe. „Kusene…“ Dlouho připravovaný souboj započal.</p>
<p>Ave nestudovala nadarmo v knihovnách Poslední citadely, trpělivě nenaslouchala tichým slovům znalých bez užitku a konečně nikoliv zbytečně sebrala Lampenovi onen tenounký spisek. Přestala šetřit energií. Snad i trochu zlomyslně upřednostňovala vodní magii. Pokud měla v úmyslu Moriho vyprovokovat, celkem uspěla. Pod tlakem průzračných vln zalévajících místnost, Pán plamenů ztrácel sebekontrolu. S očima podlitýma zuřivostí útočil nejmocnějšími kouzly vlastního Umění. Ohniví hadi, stěny žhavých jazyků, potoky lávy, plamenné stvůry… oheň je neuvěřitelně všestrannou zbraní. Stejně jako voda. Protivné živly v rukou znepřátelených čarodějů. To je jen trochu rozvleklejší opis pojmu zkáza.</p>
<p>V šedých očích se postupně objevilo překvapení, úžas a konečně strach. Mladinká čarodějka měla být dávno mrtvá. Sotva vylíhlé pískle, pouhý zárodek služebníka magie! Nemůže přece odolávat druhému nejmocnějšímu muži Pásma! Jenže odolávala. Co víc, odolávala bez nejmenší známky námahy. Štíhlé paže vířící v tanci potřebných znamení, ústa nepřetržitě drmolící formule. Útlá, vysoká, soustředěná, chladná. Smrtelně nebezpečná. Vskutku důstojná soupeřka pro Moriho Ohnivého, otroka Temnoty, jež mu oplátkou za zradu znásobila síly. Jeho zkušenosti vyrovnávala dravostí a vědomím oprávněnosti svých požadavků. Navíc byl Mori značně omezen, co do zásob volné energie. Nemohl užívat své ghrá a hodně sil odčerpal na útoky, sám skryt magickým zrcadlem. Víceméně si tedy byli rovni, aspoň co do magických možností. Sotva si Pán plamenů tuto pravdu uvědomil, přešel z bezhlavého útoku k promyšlenějšímu způsobu boje.</p>
<p>I mladá čarodějka však rychle pozbývala pracně shromážděné maginy. Ohnivý měl o trochu více energie, než doufala a o trochu méně, než předpokládala. Zhruba po hodině sáhli na samé dno svých střadačů. Jízlivou hříčkou osudu oběma zůstávalo přesně dvacet maginů. Zarazili se.</p>
<p>Stačil zlomek chvíle, aby pochopili, že i protivník je vyčerpán. Mori první sáhl po tradičnější zbrani. V levé ruce krátký, zubatý mečík, v pravé dlouhý, štíhlý meč, vykročil k dívce.</p>
<p>Ave dvěma ladnými pohyby hodila dýky, které dostala od Valmara. Vyznáním dýkařka a vrhačka nemohla zvolit jiné zbraně, než dar Paní jižních řek a útočnou dýku vybojovanou při závěrečných soubojích na misterialu. Soupeři si opět byli rovni. Převaha zbraně na straně Moriho, převaha mládí a výcviku na straně Ave. Mori nepříjemně zasažen letící dýkou do levého ramene, Ave unavenější o předchozí boj se stvůrami a pastmi.</p>
<p>Třesk kovu naplnil rozlehlý sál beze zbytku. Pán plamenů nebyl právě špatný rváč. Mladičká Bojovnice musela využít všechny zálohy skryté v úhořovitě mrštném, ohebném těle. Meč a pružná dívka se míhaly v zběsilém tanci smrti. To nebylo pro Ave výhodné. Stát proti ní zasvěcený Bojovník, podlehla únavě nepatrně zpomalující její pohyby. Mori Ohnivý se však bil poněkud nejistě, vědom si rváčské pověsti své protivnice. Přesto zvolna získával vrch. Dívka při nárazu do povalující se židle přišla o krátkou dýku. Teď už se jen bránila. Na tenké rty Pána Plamenů vstoupil studený úsměv. Vítězství bylo na dosah.</p>
<p>Ave přimhouřenýma očima sledovala hrot meče kroužícího v půvabných smyčkách nepříjemně blízko, chladný svit šedého pohledu, rubín planoucí pod dvanácticípou hvězdou v hlavici Moriho hole. Situace zrála k dlouho očekávanému vyvrcholení.</p>
<p>„Ještě než zkusíš výpad, měl by ses ohlédnout, Mori Ohnivý,“ podotkla maličko udýchaně. „Nerada bych tě dostala podrazem. Můj bratr je na falše přecitlivělý, i když jsou jen oplátkou. Mohl by mi nařezat.“</p>
<p>„Bratr, parchante?“</p>
<p>Lehounce pokrčila rameny. „Osud má svá práva, Ohniváku. Takže se nepodíváš? Tvá vůle. Sestřičko!“</p>
<p>Pán plamenů strnul uprostřed pohybu. Nezaměnitelný dotek ostré dýky v oblasti ledvin ho krutě zaskočil. Nevěřícně pootočil hlavu.</p>
<p>„Říkala jsem ti to, Ohnivý,“ poznamenala vlídně Ave číslo dvě. „Tvé ghrá, buď tak laskav,“ Zvláštní, cinkavý přízvuk přikazovacího Slova.</p>
<p>Omámeně sáhl k opasku.</p>
<p>Ave si slaboduchost žádosti uvědomila až ve chvíli, kdy tak tak unikla překvapivému úderu plně ovládané pěsti. Přezka! To bylo velmi hloupé opomenutí! Tisíckrát nacvičovaným přemetem ustoupila z dosahu, přehodila dýku do pravé ruky a vyčkávavě zůstala stát.</p>
<p>Padlý čaroděj uznale přikývl.</p>
<p>„Jsi opravdu chytrá, křížence. Kde jsi k tomu kouzlu přišla?“</p>
<p>„To nejdůležitější jsi mi řekl sám, Ohnivý.“</p>
<p>Nepatrně přikývl, nepouštěje je z dohledu. Každé nové kouzlo přestalo být výhradním majetkem tvůrce v okamžiku, kdy jeho existenci prozradil. Způsob provedení pak dřív či později nějaký urputný šťoura objevil i bez další nápovědy.</p>
<p>„Stačí zranit jednu,“ podotkl chladně.</p>
<p>„Vím. Jak jsi si s tím poradil v sídle moci?“</p>
<p>„Štěstí, maličká. Orian právě odešel. Měl jsem dost času.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Nerozmyslíš se ještě? My dva bychom tvořili dokonalou čtveřici.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Pokrčil rameny a postoupil o půl kroku vpřed.</p>
<p>Ave jedna ukázala připravenou hvězdici. „Být tebou, Ohniváku, moc blízko k té holi nechodím. Tvůj rubín by to rozhodně nevydržel. Mám v ní osm jednotek.“</p>
<p>Okamžitě zastavil. „Zůstala bys tu také.“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„I s tím žádaným ghrá. Neznáš můj hrad, maličká. Nikdo by jej už nikdy neobjevil.“</p>
<p>Přemýšlivě svraštila čelo. „Výměna, Ohnivý? Ghrá za přístup k holi?“</p>
<p>„Proč bych to dělal, bastarde? Jednou ti dech dojde. Nezapomeň, kde jsi.“</p>
<p>„Nedělej ze sebe hlupáka, Ohniváku!“ napomenula ho útrpně. „Bylinář s Bojovníkem mi dýchají na krk už od Erskiny. Máš nejvýš hodinu a to si říkám o důkladné seřvání, jak si dovoluju je takhle podceňovat.“</p>
<p>Pánu plamenů chvíli trvalo, než kyselé sousto strávil. Konečně se rozhodl.</p>
<p>„Dobrá, parchante,“ zavrčel. „Dostaneš, oč prosíš. Spoj se.“</p>
<p>„Až s ghrá v ruce, Mori Ohnivý. Nemám žádný důvod věřit právě tvému slovu.“</p>
<p>„Tak se postavte k sobě.“</p>
<p>Ave dvě volně přešla k jedničce stojící kousíček od sloupu.</p>
<p>V šedých očích se jasně zračilo pohrdání nad čarodějčiným bláznovstvím. Stačilo jí prostě jen švihnout rukou a mohla si nejen vzít své ghrá, ale zároveň se také zbavit nebezpečného protivníka jednou provždy. Měla ho v hrsti, a přesto pěst dobrovolně otevřela, aby mu dala šanci zvrátit výsledek ve svůj prospěch. Velmi dobrou šanci, protože moc Pána Plamenů zdaleka nekončila jedním vyprázdněným střadačem. Trhnutím zahlcené ghrá uvolnil od opasku a mrštil jím dívkám pod nohy. Jednička obezřetně sklouzla do dřepu, zatímco dvojka bděle střežila každý Moriho pohyb, vyváženou dýku připravenou v prstech.</p>
<p>Bez hnutí čekal, až čarodějka nechá obě svá já postavit do těsného zákrytu a předloží mu jeho čtvrtminutu na zlatém talíři i s patřičnou fanfárou. Koutkem oka zaznamenal jemňounkou opalizaci kolem splývající dívky. Dva skoky a ohnivý rubín se rozžehl krvežíznivou záští. Krátká formule zakončená suchým třeskem zrození posledního, rozhodujícího blesku. Zlomeček zajíklého ticha rozervaný novým, mnohem hlasitějším rachotem probíjejícím vše živé bolestivou silou hraničící s šílenstvím. Do nekonečna opakovaná ozvěna přecházející v temné burácení neodvratné zkázy. Černý kámen srdce zasazený do základů Jantarové výspy před půltřetím tisíciletím, aby jí navždy prorůstal až k vyhlídkové plošině věže co nezničitelná opora celé pevnosti, střetu zdivočelých živlů neodolal. Sesílaje na hlavy vítězů i poražených rovný díl smrtícího deště své podstaty důstojně odkráčel do minulosti.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>26. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Prvním pocitem byla nebetyčná úleva. Zlý sen, noční můra. Díky všehomíru! Pak se přihlásilo tupé škubání v místech, kde se páteř spojuje s lebkou a Ave mimoděk tichounce zaúpěla. Spíš vědomím skutečnosti zážitku než bolestí. Odezva však zjevně platila druhé možnosti.</p>
<p>„Holčičko!“</p>
<p>„Drzounku!“</p>
<p>Dva hlasy plné starostlivosti z Ave vyrazily další zoufalé zasténání, tentokrát plné temné předtuchy. Pro jistotu se skrz řasy přesvědčila, že původci jsou skutečně tíž, které má na mysli. Byli. Takže se s uměleckou dokonalostí vyjádřila potřetí. Tentokrát až moc umělecky.</p>
<p>„Ona to na nás jen hraje!“ pohoršil se Valmar obratem. „Nic jí není! Vstávej!“</p>
<p>Rozlepila víčka přesně na jeden bolestně statečný pohled. „Nehraju,“ kníkla ukřivděně. „Probrala jsem se právě teď. Kde jsme a co tu děláme?“ Vzápětí zvolené taktiky prudce zalitovala a neváhala to dát najevo všemi dosažitelnými prostředky. Maličko si pomohla, ale způsob, jakým ji ten světlovlasý surovec konečně posadil proti sobě, nebyl v žádném případě ani ohleduplný ani příjemný. Pro jistotu to s žalostným vzdycháním nepřeháněla a ostrý nesouhlas s podobnou formou hovoru omezila na polonechápavý, poloprovinilý pohled.</p>
<p>„Není správná chvíle na to, dělat z nás pitomce,“ poučil ji Mistr meče se zjevně vynuceným klidem. „Jinak jsme dvě míle od Výspy, nebo lépe toho co z ní zbylo a poslední hodinu trávíme hlídáním jedné uminuté takyčarodějky, až se probere. Jsi na řadě.“</p>
<p>Malá takyčarodějka nepropadala panice nijak snadno a před Mistrem meče už vůbec ne. Při pohledu na ledové blesky sršící z modrých očí však pocítila silné nutkání zalézt pod zem a nevystrčit nos, dokud se situace neuklidní. „Jak – zbylo?“ hlesla uboze. „Přece spadl jen ten černý sloup.“</p>
<p>Pereas se ušklíbl. „Pokud myslíš černý sloup nesoucí celou stavbu, tak mluvíme o tomtéž, dívko! Jantarová výspa, jedinečná pevnost z dob Malého národa, je v troskách a co z toho plyne, si při své mazanosti určitě domyslíš sama.“</p>
<p>Ave ztuhla. „A Mori?“</p>
<p>„Zůstal tam. Tebe jsme vytáhli v poslední chvíli a jen díky tomu, že tě napadlo zamířit správným směrem. Za námi se všechno sypalo.“</p>
<p>Čarodějka se schoulila do malinkatého klubíčka. Všechny pečlivě promyšlené plány se rázem staly zbytečně promarněným časem. Bráno z jakékoliv stránky, Moriho smrt a zničení jeho sídla bude pro Radu hodně velké sousto. Když nikdo, Nimin Vraceč obvinění ze sprosté vraždy a zametání stop vznese určitě. Že by nenapjal všechny síly, aby z Klanu zároveň nedostal celou trojici, nemohl doufat ani pitomec. A Ave hloupá nebyla.</p>
<p>„Nechtěla jsem Moriho zabít,“ vynutila ze sevřeného hrdla namáhavě. „Jen jsem se bránila. Byla to nešťastná náhoda. Přísahám.“</p>
<p>„Hlavně, že sis zahrála na hrdinku,“ odsekl Valmar sarkasticky. „Pereas týden nespí, abychom dostali Moriho i ghrá bez velkého rizika! A ty si napochoduješ přímo do jeho sídla! Chci vidět, jak nás teď z toho dostaneš!“</p>
<p>„To je nám platné, drahá! Škoda, že tě nemrzelo dřív! I když,“ připustil náhle sladce, „i když jedno prvenství ti přiznat musíme. Smést do propasti naráz čtyři čaroděje, se pokud vím ještě nepovedlo nikomu. Máš být nač pyšná!“</p>
<p>„Jak to čty…“ Ave se zarazila uprostřed slova a sklopila oči k zemi. Teď nemělo význam Valmarovi v čemkoliv odporovat. Usměvavý čaroděj se opravdu dopálil málokdy, ale když už jednou vzplál, bylo nejrozumnější svěsit uši a pokorně kývat na cokoliv. Rudý drak byl proti němu miloučkým jehňátkem.</p>
<p>„Možná bude lepší, když nám to popovídáš podrobně celé,“ navrhl Pereas. „Takhle vaříme z vody.“</p>
<p>Obdařila ho vděčným pohledem. „Je to ale trošku delší.“</p>
<p>„Nevadí, času máme kupodivu spoustu. A stačí, když začneš útěkem z Antelunu. Mluvili jsme s Bisurem i Lampenem.“</p>
<p>Ave moudře spolkla nápaditý komentář a začala s popisem neblahé návštěvy. Stručně a věcně. Když chtěla, uměla být obdivuhodně výstižná. Jen si v závěru neodpustila jemné opakování připomínky vlastního čistě sebeobranného jednání. V zásadě to vůbec nebyla špatná řeč. Což uznal dokonce i Valmar rozpálený doběla.</p>
<p>„Pro nás je to přesvědčivé,“ připustil neochotně, když dívka zmlkla. „Ovšem důvěrou Rady si nejsem nijak jist.“</p>
<p>„Ukrytí…“</p>
<p>„Ukryté nech zatím spát, skřítě,“ skočil jí Pereas do řeči nespolečensky. „Něco jsi, tuším, vynechala!“ nastavil dlaň.</p>
<p>Nepatrně zrůžověla a sáhla do pláště. „Jak jsi na to přišel?“</p>
<p>„Nejsem zase takový osel a nějaký týden se už známe. Bude to?!“ Valmar při pohledu na bledorůžovou kamennou kostku jen zalapal po dechu. Do této chvíle byl přesvědčen, že zůstala zasypaná zároveň s Morim pod hromadami sutě.</p>
<p>„Kde jsi k němu přišla?!“ dostal ze sebe konečně. Ave mírně pokrčila rameny a zavrtala se očima do země. „Dal mi ji sám. Poctivý obchod.“</p>
<p>„Podruhé a naposled, dívko! Přestaň z nás dělat pitomce!“ vzplály modré oči znovu. „Povídání pro Radu sis už vyzkoušela, takže teď vysyp pravdu! A to zatraceně rychle, než ji z tebe vyždímu o támhletu kládu!“</p>
<p>Sekla po něm ublíženým pohledem, nicméně k odporu odvahu nesebrala. Přestože skutečně jen zkoušela, co s posluchači udělá mírně přileštěný příběh. Zrovna nadějně to nevypadalo.</p>
<p>„Nechala jsem před branou samodvojče,“ přiznala s povzdechem. „Nebýt toho, sedí tu s vámi Mori. Společně jsme ho skříply, takže si musel vybrat. Domluvu, kterou samozřejmě dodržíme jen my, nebo v družné zábavě počkat na posily. Nakonec jsme se dohodli, on nám dal ghrá a…“ rozhodila ruce v bezmocném gestu, „dál prostě nevím. Lépe řečeno, mám v tom strašný chaos. Logicky mám ležet vedle Ohnivého pod troskami. Nemohu si to srovnat.“</p>
<p>Mistr meče krátce vzhlédl k nebi s nevyslovenou otázkou osudu, proč, zatraceně, zrovna on má tak příšernou sestru a odevzdaně si dívku přitáhl na klín. „Zvedla jsi ghrá. Co dál?“</p>
<p>„Jak víš, že jsem je musela zvedat?!“</p>
<p>Káravě ji dloubl pod žebra. „Mori nebyl blázen, takže podat ti je nemohl. A do tebe jsem zase natloukl, že při boji musíš sledovat především nepřítele. Pochybuji, že bys na Výspě zkoušela něco proti zažitým návykům. Spokojena?“</p>
<p>„Tvůj způsob uvažování mě občas znechucuje, Bojovníku,“ ošklíbla se kysele.</p>
<p>„To je vzájemné. Dál, dívko. Ghrá máš v ruce.“</p>
<p>Ave se přitulila k bezpečnému tělu a zavřela oči. „Zvedla jsem ghrá a začala se spojovat. Mori doběhl ke své holi a vyslal blesk,“ vzpomínala pomalu. „Viděla jsem, jak letí přímo ke mně. Dostala jsem strašný vztek, že si ghrá jednoduše zase sebere, až dohořím, a Oaran v něm zůstane na věky. A pak… pak jsem nějakým způsobem stála za tím sloupem, blesk letěl za mnou… uhnula jsem… třískl do sloupu… kouřilo se z něho!“ zvedla hlavu vítězně. „To je ono! Z toho sloupu se začalo kouřit a já jsem se k smrti vylekala, protože výbuch té kouřové bestie předtím s ním pěkně zacloumal. Dívala jsem se pak na strop, jak je popraskaný. Takže jsem se bála, že obnažené trámy chytí a upečeme se tam všichni. V tom shonu mi vůbec nedošlo, že voda na rozžhavený, otřesený kámen je dokonalá pitomost. Prostě jsem poručila pořádnou vlnu. Máš pravdu, Peree. Jsem husa.“</p>
<p>„To vím už pět let. Co se stalo pak?“</p>
<p>„To, co se dalo čekat. Všechno se začalo sypat. Tedy… nejdřív se ozvala strašná pecka,“ otřásla se mimoděk. „Pevně doufám, že něco takového už nikdy nezažiju. Měla jsem pocit, že mi mozek leze z hlavy ušima. Když jsem se jakž takž sebrala, rozhlédla jsem se po Morim a v tom spadl první kámen ze stropu. Zařvala jsem, on se vyhrabal na nohy a vyrazil ke dveřím. Utíkala jsem za ním, ale po pár krocích se mi mezi vším tím svinstvem ve vzduchu ztratil. Pak už vím jen, že jsem nemohla najít východ a když jsem ho konečně uviděla, slízla jsem to do zátylku. Jak jste mě našli?“</p>
<p>„Pereas tě viděl padat,“ vysvětlil Valmar chmurně. „Jen tě popadl a hnali jsme se ven, co to dalo. Mori se dostal sotva o dva kroky dál než ty. Hlavu a ramena měl na kaši. Z tohohle kousku se budeme vyvlékat hodně těžko, holčičko! Jestli vůbec! Nedo…“</p>
<p>„Nech ji, Valme,“ ozval se Pereas nečekaně. „Nemusíš to celé opakovat šestkrát,“ dodal na vzteklý pohled mrzutě. „Strkala zobák, kam neměla, dostala po něm a hotovo. Máme důležitější starosti než se donekonečna hádat. Zatím se mi do žoldu moc nechce. Další příšerně mazaný nápad, kudy teď, máš také?“ shlédl na usilovně mlčící sestru.</p>
<p>Pokorně zakroutila hlavou a po straně mu věnovala náznak vroucího úsměvu patrný jen jim dvěma. Setřel ji kyselým pohledem a odvrátil se. Pro Velkou Radu bude víceméně naprostý souhlas Hlavy Bojových Umění s čarodějčiným jednáním v bývalé pevnosti naneštěstí spíš dokladem spřeženectví než nezaujatým hodnocením.</p>
<p>„Škoda. Mohli jsme mít nejparádnější vyloučení v celé O’ndromské historii. Pamětní kruh.“</p>
<p>Chvilkové uvolnění rázem zmizelo. Ave v duchu hořce zasakrovala. Pro čerstvě proklubaný smír existovala mnohem zdravější přání.</p>
<p>„Nechci ti nic vnucovat, Bojovníku, ale to bys chtít opravdu neměl,“ hlesla rádoby lehce. „Rozhodně ne teď.“</p>
<p>Užasle naklonil hlavu k rameni. „Ale!? A pročpak?!“</p>
<p>„Protože se děsně vztekneš a mně úplně stačíte rozpálení, jak už jste,“ objasnila ponuře. „Dej na mě, Bojovníku. Výjimečně vím, co mluvím.“</p>
<p>„Chm, to vypadá skutečně zajímavě,“ uznal. „Tak ho vylov. Ať to máme za sebou.“</p>
<p>Čarodějka rezignovaně sáhla po vaku. „Jestli si chceš ověřit, že říkám pravdu…“</p>
<p>„Tak co?“</p>
<p>„Tak ti ten krám moc nepomůže,“ podala mu kamenné kolečko s povzdechem. „Měla jsem trošku náročnější období. Něco málo jsem si z něj půjčila.“</p>
<p>Mistr meče do kroužku vložil vlastní dílek a otřásl se. „Veliký všehomíre!“ vyhrkl mimovolně. „Jak se ti to podařilo?! Darestíkový zámek je přece všeobecně brán za nesejmutelný!“</p>
<p>„Všeobecně uznávanou pravdou je také nemožnost být na dvou místech současně, Bojovníku.“</p>
<p>Semkl rty. „Jenže tohle mohl být docela pěkný důkaz pro Radu, pískle!“ setřel ji tvrdě. „Po tom všem se mi vůbec nezamlouvá představa, že Niminovi trajdáš před křeslem v zástupu. Obvinění z temné práce by bylo přece jen trochu moc.“</p>
<p>Ave mu pohled vrátila s patrným zaujetím. „Ty myslíš…“</p>
<p>„Já ano!“</p>
<p>„Peree! Já ti ty čtyři stovky vrátím! Opravdu!“</p>
<p>Chvíli se na zkroušenou tvářičku díval čistýma očima, než lehce potřásl hlavou. „Aspoň neslibuj nesmysly, pískle,“ pousmál se konečně. „Ty a čtyři stovky by byl větší zázrak než ten darestík. A pokud jde o Nimina, budeme mu tě zkrátka muset nacpat do chřtánu i s botama. Věřím, že se mu tam vzpříčíš dostatečně, aby tě ještě rád nechal běžet.“</p>
<p>„Nebudeš se tvářit otráveně! A budeš se neochvějně držet pravdy! Mluv stručně a věcně! Tvé pocity nikoho nezajímají! Žádné kličkování! Žádné uhýbání!“ Valmar zjevně mínil chrlit příkazy až k bráně.</p>
<p>„Už ji nech!“ zarazil ho Pereas suše. „Paměť má, díky všehomíru, slušnou a říkáš to nejméně pošesté!“ Vysloužil si jeden zneuznaný a jeden vděčný pohled. Pousmál se. „A ty si pořád připomínej, že jestli mě kvůli tobě vyrazí, ztřískám tě, že uslyšíš zpívat hvězdy,“ doplnil s povzbudivou vlídností.</p>
<p>Ave pohrdavě frkla, ale jinak se pro jistotu neprojevila. V posledních dvou týdnech nějak zjišťovala, že role malého, láskyplně piplaného čarodějátka měla cosi do sebe. Žel osudu trochu pozdě. Události na Jantarové výspě čarodějátku nenávratně odzvonily, aniž se kdo ptal, zda s tím souhlasí. Hodit nejpozoruhodnější stavbu Pásma na hlavu jednomu ze Tří si možná mohla dovolit dospělá čarodějka schopná zvážit a unést veškeré důsledky. Rozpustilé mládě ne. Tečka. Ave si po večerech skřípěla zoubky a jinak šlapala. Jednak jí nic jiného nezbývalo a jednak to pár výhod také mělo. Například mohla Perea otevřeně poslat do nereálných míst, když jí vlídně nabídl nový pamětní kruh, tentokrát i s přejímačem. I když řada dát pár maginů na noční kelokruh byla opravdu na ní.</p>
<p>„Sleduj Oriana. Napoví ti,“ povzdechl Valmar usouženě. Přes novou, kupodivu příjemnou podobu čaromocné dívky měl strach. Především o ni. Urazit Nejvyššího také mohlo skončit doživotním uvězněním v sídle čarodějů. V podobě pěkně zakulaceného kamene.</p>
<p>Nepatrně přikývla a dál zírala na dnešní cíl. Odtud mohla pohodlně ocenit zubaté hradby se dvěma strážními vížkami. Mezi nimi do okolí důstojně hleděla koruna Velkého stromu. Ave od Valmara věděla, že nejstarší vesát Pásma roste přesně uprostřed O’ndromskeho nádvoří a pověstná Křišťálovka, studánka se stříbrnou vodou, pramení právě v jeho kořenech. Tam byly měněny ve stříbro odznaky členů společenství: amulety šarlatánů, přívěšky a spony žáků moudrosti, přezky opasků čarodějů a dvanácticípé hvězdy vbíjené do hlavic holí Hlav Umění. Celá pevnost se v dolíku mezi vršky vyjímala poněkud zvláštně. Přesto byla jedním z mála míst Pásma, které nikdy nebylo dobyto nepřátelskou silou. Chráněna magickým uzlem šesti drah energie mohla lehce odolat celému zbytku známého světa. V zamyšlení přeslechla, že na ni opět někdo promluvil.</p>
<p>„Hej!“ houkl jí Pereas do ucha, když se nedočkal žádné odezvy.</p>
<p>Překvapeně sebou trhla a vzhlédla. „Promiň. Co jsi chtěl?“</p>
<p>Povzdechl. „Počkáš těsně za branou, dokud tě nezavolám. Uvidíš pár zjevení, ale když se k nim nepokusíš přiblížit, ani si tě nevšimnou. Takže se nemusíš bát. V Kruhu patří první slovo Orianovi, ty laskavě počkáš na přímé vyzvání k řeči. Pokus se chovat aspoň snesitelně, když už zdvořilost neznáš. Ať se dostaneš i ven. Jasné?!“</p>
<p>Povytáhla obočí, protože o tom řeč ještě nebyla.</p>
<p>Pereas se ušklíbl. „Správně bych ti nic říkat neměl, ale jsi natolik příšerná, že se raději jistím. Všehomír ví, co bys jinak vyváděla!“</p>
<p>„Budete zírat,“ ujistila ho účinlivě.</p>
<p>„Toho se právě bojím. Jdeme. Už by tam všichni měli být.“</p>
<p>Před mostem je Mistr Bylinář nechal čekat a sám zašel zjistit, zda ještě někdo nechybí.</p>
<p>„Pán plamenů, Pán bitev, Pán Vod a Pán bylin,“ odpověděl branný na stručnou otázku monotónně. Bylinář se dál nevyptával. Voják nebyl hmotné podstaty a víc, než kdo je uvnitř, ‚smíš vstoupit‘ a ‚odstup od sídla moci čarodějů‘, se z něj dostat nedalo. Valmar tedy bez dalšího houkl na zbytek výpravy.</p>
<p>Ave poprvé viděla zvláštní rituál, kterým se brána otevírala. Samozřejmě pouze povolaným.</p>
<p>„Otevři, halapartno!“ křikl Bylinář znechuceně, ač většinou na zdvořilost nezapomínal ani v nejhorších brlozích.</p>
<p>„Kdo buší na sídlo moci?!“ zajímal se duch hrozivě.</p>
<p>„Jsi snad slepý?! Pán bitev a Pán bylin! Otevřeš nebo ne?!“</p>
<p>„Sděl své jméno a vstup.“</p>
<p>Valmar se letmo dotkl holí místa, kde podle obyčeje měl být zámek, a zamumlal své jméno v Radě. Pereas udělal totéž a vrata zmizela. Čarodějové chytili dívku za ruce a rychle ji provlekli dovnitř, nedbajíce rozhořčeného ‚odstup od sídla moci čarodějů!‘. Ave stiskla rty, aby zadržela nevhodné uchichtnutí. Bez říkání pochopila, že nečlen Rady se dnes přes bránu nedostane. Rodinka to však vyřešila elegantně. Poslušně kývla na dvě významně zvednuté ruce a zůstala stát v malém výklenku průchodu.</p>
<p>Čarodějové odešli a Ave nezbylo než odevzdaně vyčkávat. Slyšela hlasy z nádvoří, ale nízký prostor zvuky příliš zkresloval, aby rozeznala obsah slov nebo aspoň původce. Pak vycítila napjaté ticho, dlouhou dobu se nedělo nic a konečně kolem proběhlo zjevení dvouhlavého koně v rojích jisker. Zoufalé volání sladkého hlasu a opět dlouhé ticho, tentokrát však mírné a úlevné. Ave si řekla, že kvůli tomu ji Pereas věru varovat nemusel. Vzápětí se kousla do spodního rtu, až na jazyku ucítila chuť krve. Zavřenou bránou prošly dvě lidské postavy. První Mori, ve svém černém plášti s rudým podsítím a těsně za ním Oaran. Nebýt toho, že skrz Vodního mága viděla kameny protější stěny průchodu, snad se k němu rozběhla. Málem splynula se zdí, jak pevně se k ní tiskla, oči široce rozevřené strachem i steskem. Obrazy čarodějů si dívky nevšímaly. Důstojně prošly půl sáhu od ní a kráčely na nádvoří. Ave vydechla a uvolnila se. Zástup dalších zjevení nad jejím srdcem moc neměl. Líně se opřela o hůl a čekala, krátíc si čas přemítáním, zda je rituál stále stejný, nebo ho Orian mění.</p>
<p>Zvolna se dobírala k závěru, že zahájení spíš probíhá bez větších změn, když se objevila tmavá postava jednoho z Ukrytých. Ostrým šepotem strážné zjevení přiměl k otevření brány a posunkem vyzval dívku na mostě k následování. Kritickým okem zhodnotila ležérní chůzi a polorozevřený zelený plášť. Celkem to ušlo. Přinejmenším dávala najevo důvěru, že moudří pravdu naleznou i pod nánosem neuvěřitelna. Spokojeně se za sebou pousmála a počkala na živou představu Pereova vybízivého posunku. Pak beze spěchu vstoupila na sluncem zalité nádvoří podruhé.</p>
<p>Byla to přesně taková rána, jak si naplánovali. Možná i o něco větší. Polovina úctyhodných mágů otevřela ústa dokořán, tři čtyři tlumeně vykřikli. Mírně sklonila hlavu k pozdravu a přešla do Kruhu devětatřiceti sedadel.</p>
<p>Na vyvýšeném křesle z čistého stříbra seděl Nejvyšší Orian, Hlava Klanu Mu. Po levici měl Ukryté, na druhé straně vyzývavě zářilo rudočerné sedadlo pro Pána plamenů. Hned vedle svítily pátravé oči Strážce Akasého v jarní zeleni. Všichni čarodějové měli svá křesla v barvách Umění, jež na této půdě představovali. Kradmo vyhledala hnědočernou Bylinářů. Valmar ji sledoval nezúčastným pohledem, ukazovák významně poklepávající na postranní opěrce. Neznatelně se usmála a poslušně se soustředila na svou úlohu. Zvolna došla k Nejvyššímu a položila svou hůl vedle přezky odložené číslem dvě. S lehkou úklonou pak poodstoupila opačným směrem, než stálo samodvojče. Efektní scéna byla připravena. Bílý čaroděj na stříbrném trůnu mezi dvěma totožnými čarodějkami v temně zelených pláštích. Působivější úvod vymyslet nedokázali.</p>
<p>Tmavé oči zůstávaly dokonale nevyzpytatelné. Konečně Orian lehce zvedl ruku v gestu přijetí pozdravu. Ave se uvolnily. Tímto okamžikem získaly právo odpovídat. První schůdek byl překonán.</p>
<p>Nejvyšší vstal. „Co to má znamenat, čarodějko Ave?“ zeptal se přísně. „Den Velké Rady není vhodným časem pro žertování! Okamžitě svůj obraz odvolej!“</p>
<p>„Podle tvé vůle, Nejvyšší,“ ubezpečila ho mírně. „Která z nás má být odvolána?“</p>
<p>Na příjemné tváři se objevil nevěřícný výraz. „Pomátla ses snad na rozumu, čarodějko Ave?! Přikazuji ti odvolat ten obraz!“</p>
<p>„Rozumím, Nejvyšší,“ odvětila z druhé strany. „Prosím pouze o určení, která z nás je obrazem. Nedokážeme se na tom totiž dohodnout. Jedině tvá moudrost může náš spor rozhodnout.“</p>
<p>Tentokrát zařvali téměř všichni. Předvedení pohledné iluze na O’ndromské půdě bylo sice divokým počinem, nicméně roční usilovná píle jej umožnit mohla. Drobným zádrhelem v logice byla skutečnost, že iluze nemůže mluvit. A už vůbec ne přesvědčovat Nejvyššího, aby jí dělal soudce. To se zkrátka neslušelo a Velká Rada se nijak netajila pohoršením, které to v ní vzbudilo. Výkřiky jako ‚temné čáry!‘ a ‚neuvěřitelná drzost!‘ obě dívky málem vynesly za hradby. Pokrčily rameny a mlčky čekaly odezvu nejpodstatnější.</p>
<p>Bílý čaroděj se uspěchat nenechal. Sestoupil ze stupně a důkladně si obě prostudoval z bezprostřední blízkosti. Každé položil několik otázek, dotkl se tváře, požádal o úsměv, přitáhl drobnou dlaň k vlastní přezce. Ke svému místu se vrátil obohacen o několik starostlivých rýh na čele. Zdviženou rukou si vyžádal klid.</p>
<p>„Nedokáži rozhodnout, která z těchto dívek je skutečná čarodějka Ave a která pouhým zjevením,“ oznámil věcně. „Domnívám se, že to není schopen zodpovědět nikdo z nás. Vyjma samotné Ave. Proto navrhuji nejprve vyslechnout její vysvětlení, než začneme vyvozovat jakékoliv závěry. Má někdo námitku?“</p>
<p>„Já!“ Nimin Vraceč vyletěl z křesla rudý jako jahoda. „Nebudu poslouchat nesmyslné obhajoby temné stvůry a zákeřné vražedkyně! Všichni víme, že právě její zásluhou tu dnes jeden z nás chybí! Její ruka to byla, která nenahraditelnou oporu našeho společenství podle zbavila života! Přítomnost té zrůdy je urážkou sídla naší moci! Nesmíme dopustit…“</p>
<p>Ave ho skoro bylo líto. Vraceč ve svém zápalu vůbec nevnímal znechucené pohledy, kterými si jej přítomní měřili. Vedle pokojné věcnosti obviňované dívky jeho záštiplný křik působil vysloveně uboze. Aniž si to uvědomoval, pokládal sympatie téměř celé Rady k nohám protivnice. Když mu žlučovitá slova konečně došla, byli mágové připravení spolknout i to nejnehoráznější vyprávění v klidu a hlavně důkladně si konečný soud rozmyslet. Nikdo netoužil zahrát si v podobně trapné podívané osobně. Dlouhá chvíle zhnuseného ticha toho byla jasným důkazem.</p>
<p>„Smím, Nejvyšší?“ odhodlal se pak Vrama Léčitel jako první. Počkal na souhlasné přikývnutí a zhluboka povzdechl. „Odpusť, že neděkuji, Nejvyšší, ale byl bych mnohem raději, kdybys mi promluvit nedovolil. Vstávám jen proto, že mě stěží kdo může podezřívat z přehnané náklonnosti k této nesnesitelně drzé, namyšlené čarodějce. Nebudu zde rozebírat, čím vším mi už osm dlouhých let upíjí klidný spánek. Je plnoprávnou členkou Klanu a má právo volit si svou tvář i cesty. Stejně neodejmutelné jako sdělit Velké Radě důvod, který ji sem přivedl. Upřeme-li jí ho, jsme pošetilí bláhovci nevidící si na špičku nosu. A nezasloužíme si být zváni moudrými. Víc k tomu nemám.“</p>
<p>Ave jedna mu poděkovala lehkou úklonou, zatímco Ave dvě maličko nakrčila nosík v grimase uražené královny.</p>
<p>„Ano. To jsem měl na mysli,“ zavrčel Vrama znechuceně a posadil se.</p>
<p>Přes několik tváří kmitl pobavený úsměv a Akasé Strážce se dokonce neostýchal uchechtnout nahlas.</p>
<p>Orian ho usadil ostrým pohledem a zadíval se na dívky. „Snad bys už mohla přejít do přirozeného řádu věcí, čarodějko Ave,“ navrhl bez valného nadšení. „Toto je poněkud… chm… matoucí.“</p>
<p>„Jak si přeješ, Nejvyšší,“ souhlasila dvojka zdvořile. „Smím doufat v tvůj laskavý dohled nad provedením? Myslím, že by to mohlo zabránit případnému nedorozumění ohledně podstaty sil, které jsou s mým samodvojstvím spojeny.“</p>
<p>S uspokojením zaznamenala zkoumavý plamínek prosvítající z hloubi tmavých očí. To potřebovala ze všeho nejvíc. Zájem dokutat se pravdy, ať zní jakkoliv. Postavila se za sebe a tiše splynula v jedinou postavu.</p>
<p>„Přijmeš mé slovo, že jsem se nikdy nepokusila volat temné síly ani nebyla v pokušení to udělat, Nejvyšší?“</p>
<p>Nepatrně zaváhal, ale neodmítl. „Pro tuto chvíli ano,“ přiznal čistotu předvedené ukázky podmračeně. „Předpokládám, že tvé podivné chování je dáno záměrem, čarodějko Ave. Jsme připraveni tě vyslechnout.“</p>
<p>„Díky, Nejvyšší.“ Dívka popošla k prázdnému černorudému křeslu, odkud se mohla dívat do očí každému z přítomných. „Důvod, proč jsem si dovolila připravit vám pohled na dvě zcela totožné ženy schopné samostatné úvahy i činu, je prostý, moudří. Jinak bych vás stěží dokázala přesvědčit, že totéž dokázal Mori Ohnivý, když vedl nájezd na Jezerní Kraj. Jak si jistě vzpomínáte, ztroskotalo svědectví Mistra Bylináře i mé na skutečnosti, že Mori Ohnivý v ten den dlel zde, v sídle moci. Nyní vám předkládám důkaz, že jsme se s Mistrem Bylinářem nemýlili a na Jezerech viděli skutečného a za své počínání plně odpovědného Moriho Ohnivého. A já zde prohlašuji, že jeho odchod pro Klan není ztrátou, nýbrž spravedlivou odplatou vykonanou nikoliv mnou, ale osudem. Svá další tvrzení žádným kouzlem ani představením dokázat nemohu. Přesto vás prosím, abyste mne vyslechli a zvážili vyřčené rozumem i srdcem. A také o trpělivost. Začátek toho příběhu totiž leží v době mého učení u Mistra Slov v Lesních tůních. Tehdy jsem ovšem netušila, že žák zářného cechu Mavar není ke svému jednání veden prostou nesympatií, nýbrž nevědomě přijatými příkazy para. Vidím, že mnohým z vás má slova nejsou po chuti. Zneužít žáka a navíc jen tak, z rozmaru? Nuže, nebyl to rozmar. Nevím, jak se Mori Ohnivý dozvěděl o znamení Strážců, které mi bylo propůjčeno, ale věděl o něm a obával se, že díky jemu mohu pochopit pravou podstatu sil, jimž se zaprodal. Proto tak vytrvale napadal mé schopnosti a skrytě také mě samotnou. Koupil Rumara z Vlákí, když mi štěstí dopřálo…“</p>
<p>Jak vyprávění plynulo, stávaly se původně odtažité výrazy stále napjatějšími. Nikdo z přítomných samozřejmě nepředpokládal, že čarodějka bojující o setrvání ve společenství moudrých jednoduše vysype syrovou pravdu. Bylo jejím nepsaným, nicméně platným právem svou verzi příběhu maličko uhladit, přičesat, ukázat se v co nejlepším světle. Zadumané odmlky sloužily především k tomu, aby si Rada vyřčené mohla přebrat, rozhodnout, jak velká část slyšeného patří k onomu dolešťování. Ošemetnost dívčiny situace spočívala v neexistenci svědků, kteří by její slova mohli potvrdit. Mistr meče se mohl podrobit zkoušce Ukrytých v záležitosti Vlákí a Brulunu, což vzhledem k stále jen domnělé souvislosti s Pánem Plamenů nemělo valný význam. Trochu zajímavější byla Valmarova přítomnost na Jezerech, ovšem ta zase potřebovala víru, že Mori opravdu použil předvedené kouzlo, aby se s Oaranem střetl. Mistr Bylinář se útočníka nedotkl, tedy při nejlepší vůli nemohl jeho pravost dosvědčit nezvratně. Všechno stálo a padalo na Ave. Přesvědčí-li Velkou Radu, že návštěva Jantarové výspy proběhla v zásadě tak, jak líčí, měli vyhráno. V opačném případě celé trojici zbývala cesta do Ghorielie za věrohodným svědkem Moriho spřažení s jižní temnotou. Také tedy rezignace na magické řemeslo, ale o tom nikdo ani neuvažoval.</p>
<p>Za tohoto stavu věcí mohlo čarodějčino povídání skončit jedinou otázkou. Padla o více než hodinu později a položil ji Orian jedenácti Ukrytým, svědkům Velké Rady. Nosili černé kápě, nikdo neznal jejich pravá jména ani tváře, nikdy nezapomněli jediné slovo, které kdy slyšeli, a dokázali ve vyřčeném rozeznat pravdu od lži. Nejspíš pro tu jistotu, že zkouška Ukrytých dívčiny smyšlenky rozmetá na prach, si Nimin dal opakování.</p>
<p>„Nic jiného ani dělat nemůžeš!“ vyletěl ze sedadla, sotva dlouhý projev uzavřela formálním odevzdáním do moci Rady. „Ale stejně ti to nepomůže! Lžeš! Znal jsem Moriho téměř sto sedmdesát let, učil jsem ho! Nevěřím ti jediné slovo! Tys ho zabila z čiré msty! Protože se právem postavil tvému Přijetí!“</p>
<p>„Mlč!“ Orian gestem zarazil nádech Ave k ostré odpovědi. Semkla tedy rty, ale hnědé oči metaly blesky padni kam padni. Označit ji za lhářku si nesměl dovolit nikdo! Nejvyšší však stíral shromáždění neméně plamenným pohledem. „Nevěřím vlastním uším!“ prohlásil popuzeně. „Domníval jsem se, že nemusím své znechucení připojovat ke slovům Léčitelů, ale už vidím, že jsem se mýlil! Je mi stydno, mágové!</p>
<p>Jsme snad děti, že neovládneme ani sami sebe?! Můžeme si leda hrát na mocné! Uhaste svou zášť a nechte hovořit chladný rozum!“</p>
<p>Ave tak tak potlačila touhu vypláznout na Nimina jazyk. Stejně jako všichni ostatní okamžitě pochopila, že Orian je rozhodnut její podání skutečnosti podpořit. Ať pukne, Vraceč! Žákem jako Mori se ode dneška může chlubit leda v Ghorielii a to ještě potichu. Protože ho přemohla malá holka a Temný Kraj slabost neodpouští nikomu. Hé! Vítězné ušklíbnutí si vzít nenechala. Ono bylo malé čarodějky také dost.</p>
<p>Orian dívku usadil dalším rozhořčeným pohledem. Urychleně se vzpamatovala. K dokonalé výhře měla ještě daleko. Omluvně pokrčila rameny a zavrtala se očima do země.</p>
<p>„Chceš ještě něco doplnit?“ zajímal se Orian chladně.</p>
<p>„Nechci, Nejvyšší. Děkuji vám za trpělivost,“ pípla vychovaně.</p>
<p>Přikývl. „Bylo to zajímavé, čarodějko Ave. Obracím se na svědky. Hovořila tato dívka pravdu?!“</p>
<p>Zakuklení čarodějové chvíli váhali. Konečně se jeden z nich zvedl. „Nevíme.“</p>
<p>Ave strnula. Neslyšela, že by se někdy od Ukrytých ozvala tato odpověď. Soudě podle výrazů kolem, nebyla sama.</p>
<p>Tmavá kápě rozpačitě přešlápla. „Nedokážeme rozpoznat pravdu nebo lež v jejích slovech,“ doplnil svědek omluvně. „Je vidoucí. Nemáme nad ní moc.“</p>
<p>„Prosím?!“ Orian zjevně znovu nevěřil vlastním uším. „Je vidoucí,“ opakoval Ukrytý jistěji. „Nemůžeme tedy rozhodovat o jejích úmyslech. Stejně jako neprozřeme slova Strážců. Lituji. Jinou odpověď dát nesmíme, leda na… eh… přesnější otázku a s jejím svolením.“</p>
<p>„Tys vidoucí?!“ zaměřil se bílý čaroděj znovu na Ave. Rozpačitě přikývla. „Odpusť, Nejvyšší. Nenapadlo mne, že se to k tobě dosud nedoneslo.“</p>
<p>„Jak dlouho?!“</p>
<p>„Téměř rok.“</p>
<p>Orian se rozhlédl. „Kdo z vás věděl, že máme ve svých řadách vidoucího?!“ Vrama, Pereas, Grahn, Pertan, Xant, Valmar, Davúl. Zhnuseně je spočítal. „Sedm! Sedm členů Velké Rady, kteří zřejmě neslyšeli o zákonu, který zná každý žák Umění Vůdce! Sedm Hlav Umění nikoliv! Všehomír s námi! Usedněte!“</p>
<p>Ave mimoděk pootevřela pusu, oči na samém vrcholku hlavy. Úžasem docela zapomněla, že jde především o její budoucnost. Setřít čtvrtinu Velké Rady jako malé kluky… to se Nejvyššímu obdivuhodně podařilo! Probrala se až zdrcujícím pohledem modrých očí Mistra Bojovníka. Výmluvným pohledem. Pereas očividně velmi dobře věděl, co její prohlédnutí znamená. Ave polkla a zřetelně potřásla hlavou. Ona se dalšími dopady zážitku z Poslední citadely dosud nezabývala. Nebyl čas.</p>
<p>„Nuže?!“ pobídl ji Orian netrpělivě. „Mohou nám Ukrytí říci o svých domněnkách?!“</p>
<p>„Samozřejmě, Nejvyšší. Nemám co tajit.“</p>
<p>„Tedy prosíme váš soud,“ kývl na zakuklence.</p>
<p>Čaroděj pokrčil rameny. „Pokud můžeme rozeznat, mluví ta dívka pravdu. Nese na sobě stopy Duhového víru a boje vedeného záštiplným protivníkem. Také ovšem několik jiných.“</p>
<p>„Jakých?“</p>
<p>„Nezáštiplných,“ odpověděl svědek stručně a dal zřetelně najevo, že jeho úloha skončila.</p>
<p>„Povíš nám to ty?“ zadíval se Orian na rázem zrudlou čarodějku.</p>
<p>Mlčky zavrtěla hlavou, nicméně z postoje musel pochopit každý pitomec. Ozvalo se několik škodolibých uchechtnutí. I Nejvyšší se pousmál.</p>
<p>„Máš skvělou rodinu, dítě,“ podotkl náhle vlídně.</p>
<p>„Nepochybně, Nejvyšší,“ souhlasila odměřeně. „Přestože se tak někomu zdát nemusí.“</p>
<p>„Dobrá. Jsi připravena odpovědět na otázky členů Rady?“</p>
<p>„Na všechny, Nejvyšší,“ ujistila ho klidně. Právem předpokládala, že moc šťourů se nenajde. Po Niminově díle by se každý otevřenější projev nedůvěry proměnil v pustou šaškárnu.</p>
<p>Promluvili ovšem téměř všichni. Koneckonců jsou čarodějové také jen lidé a mají své slabůstky stejně jako jiní. Někteří například nekriticky milují vlastní hlas.</p>
<p>„Ještě někdo?“ rozhlížel se Orian vybízivě. „Ani ty, Nimine? Ani Gromli? Jak pozoruhodné! Dokonce i Ihrot přispěje k obhajobě…“ Slova Nejvyššího zazněla neskrývaným posměchem. Skládač skutečně sice kousavě, nicméně hlas k zastáncům dívky připojil, ač se ti dva nemohli ani cítit. Nikdy si nic neudělali, ale nesnášeli se urputně. „Nu, odporuje to zvykům, ale tento případ je už natolik výjimečný… rodina nepromluví?“</p>
<p>„Díky,“ Valmar se hbitě chopil nabízené příležitosti. „Rád bych dodal, že se ochotně podrobím zkoušce místo Ave, je-li to vaším přáním. Byl jsem s ní, když Mori seslal neblahé kouzlo na Oarana.“</p>
<p>„Snad není třeba,“ odmítl Orian vlídně. „A bratr?“</p>
<p>„Mou zbraní nejsou slova, Nejvyšší,“ poznamenal Bojovník líně a skvěle propočítané. Prudký vzrůst sympatií k rodině postižené hnědookým neštěstím byl doslova hmatatelný.</p>
<p>„Nikdo tedy? Dobrá. Pak navrhuji následující. Domnívám se, že Ave mluvila pravdu a Mori, ač to zní neuvěřitelně, padl. Přesto neměla právo vniknout do jeho domu a tam vést osobní boj. Nechme tedy rozhodnout toho, který byl postižen nejhůře. Při příští Velké Radě Ave provede branou sídla naší moci Oarana Vodaře. Nedokáže-li to, pak zde její vlastní moc zůstane navěky. Souhlasíš?“</p>
<p>„Přijímám tvé rozhodnutí, Nejvyšší,“ přikývla bez nadšení. Za precizní výkon čekala lepší odměnu. Zdráhat se nabízenému by ovšem bylo, mírně řečeno, nemoudré.</p>
<p>„Dobrá. Není-li tedy jiná námitka… Můžeš odejít, čarodějko Ave. Tvůj spor je rozhodnut.“</p>
<p>Pereas se zvedl. „Dovolíš-li Nejvyšší prosbu, rád bych se přimluvil za setrvání své sestry zde. Pokud vím, o ničem tajném hovořit nebudeme a já bych ji nerad honil po půlce Pásma. Je neuvěřitelně hbitá. Luman může být na svého žáka hrdý.“</p>
<p>Odpověděl mu pobavený smích a čarodějka směla zůstat. Nijak dlouho. Tísnivý dojem Moriho konce vnesl do jednání neobvyklou stručnost. Velká Rada skončila dlouho před soumrakem.</p>
<p>„Jau!“</p>
<p>„To bylo za Nimina a Ukryté!“ vysvětlil Mistr meče. „Jinak jsi normální?!“</p>
<p>„Moc ne,“ připustila vesele. „Zato vy dva jste přetékali důstojným studem nad nepovedenou příslušnicí rodinky.“</p>
<p>Čarodějové se rozesmáli. Pravda, výsledek nebyl úplně dokonalý, ale vcelku Ave svůj výstup zvládla výborně. Dloubnutí pod žebra bylo spíš přátelské než zlostné.</p>
<p>„Díky osudu za Ukryté,“ vydechl Valmar úlevně. „Jen jsem se třásl, kdo první vzpomene ghrá. Přehodili řeč v pravé chvíli.“</p>
<p>„Bylo to o muší krok,“ ušklíbla se dívka. „Ale vzdala bych se. Ihrot málem praskl radostí.“</p>
<p>„Nech být. Zastal se tě pěkně. Kdy a kde si dáme sraz?“</p>
<p>Ave povytáhla obočí. „Vy chcete někam jít?“</p>
<p>„To si můžeš napsat vlastní krví, pískle!“ ubezpečil ji Pereas ponuře. „Na jihu se mi bez dozoru flákat nebudeš! Problém?!“</p>
<p>„Já?!“ podivila se upřímně. „Kdepak! Ve třech se nám na hrdinné mrtvolky bude hrát mnohem líp. Jen si zajdu do pralesa pro Anema a za tři týdny jsem v Kopcích.“</p>
<p>Mistr meče pobledl. „Ty chceš toho darebáka nechat na Bouřlivce?!“ zaúpěl zoufale.</p>
<p>„A kde? Quo má teď tři žáky! Přece mu nemůžu na krk hodit ještě svého!“</p>
<p>„Hlavně, že mně ano! Asi tam nikoho jiného nemám!“</p>
<p>„Myslela jsem, že jdeš s námi?“ vzhlédla Ave překvapeně a Pereas se vzdal. Věděl o sestře své. Pokud přetékala malinko pohoršeným úžasem, nezvrátilo její rozhodnutí ani stádo draků.</p>
<p>„Co se dá dělat,“ povzdechl odevzdaně. „Měl jsem dobrého přítele Krotina. Snad to přežije.“</p>
<p>„Ráda mu vysvětlím osobně, jak ukrotit mého žáka,“ vyjela Ave už popuzeně. Upřímně nechápala, co pořád Bojovníci mají. Žamenek s Anemem občas provedli nějakou nevinnou rošťárničku (například po vzoru obdivované čarodějky nasadili před zbrojnici pár hadích lián) a misterial je celý pryč! Jinak jsou to přece šikovní kluci, zbraně jim v rukou jen hrají! A když poslouchají ji, je chyba Bojovníků, že s chlapci nevyjdou!</p>
<p>„Jen to ne! Jinak mi Krotin uteče na ostrovy a kde já honem seženu někoho do Jam!“ zaprosil Pereas úpěnlivě. „Zařídím to sám.“</p>
<p>„Tak kdy a kde?“ vrátila se dívce dobrá pohoda, jen co problém úspěšně hodila na jiného. Navzdory sebevědomým výlevům právě s Krotinem o Anemovi debatovat netoužila. Plavovlasý Bojovník měl mnohem míň trpělivosti než Mistr a hlavně nepotřeboval k ráně víc než se rozhněvat. Pak to lítalo vinný nevinný.</p>
<p>„Tebe chci mít za dva týdny v Kopcích a s Valmem se potkáme při úplňku u čtyřramenného kutamanu. Vezmeme to přes Kamenný národ.“</p>
<p>„Dva týdny a pět dní.“</p>
<p>Pereas dívku obdařil studeným pohledem. „Hodláš snad cestou ještě někoho dopalovat, čarodějko?!“ zajímal se výhružně.</p>
<p>Krásně se na něho usmála. „Hodlám si pořídit nový střadač, čaroději. Můj, jak víš, odešel na Výspě do nebytí. A na jihu se bez přijatelné zásoby předvádět nehodlám. Za necelé tři týdny ti zametu s každým, na koho ukážeš.“</p>
<p>„Nezdržuj se novem. Tuším, že ta hračička, kterou jsem ti půjčil, u mě stejně nemá využití,“ skryl Mistr meče odevzdaný povzdech. Když Ave přiznala, že na osudnou vlnu vyplácala všechny zbývající maginy do posledního, musel se rychle zadívat vysoko nad dívčí hlavu. Titěrný střadač, úplným vyprázdněním pochopitelně zničený, pohlť temná propast, ale takové riziko zcela odporovalo všem nepsaným zásadám. Přinejmenším pár jednotek na ochrannou clonu si nechat měla. Jenže Ave troškařením zvysoka pohrdala. „Snaž se, ať ti v něm zbyde i na cestu do Kopců!“ natáhl dlaň k sestřičce zaujatě sledující jeho vnitřní boj se vzpomínkami. Další stovka v běsí propasti. „A jestli tam do dvou týdnů nebudeš, můžeš Anema rovnou vést do Horek! Pochopila?!“</p>
<p>Ave s darebáckým úšklebkem uhnula odměně za pokus vybrat si ze dvou střadačů ten plnější, strouhla poklonku a bez pozdravu zmizela mezi stromy.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>27. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Slabounký šramot projel tmou jako poplašený had. Většina lidí by jej pravděpodobně zaspala, ale vycvičené podvědomí neurvale zabouřilo poplach. Ave pootevřela oči, rázem plně bdělá. Zvuk vyhasl právě tak rychle, jako se objevil. Tísnivý pocit blízkého nebezpečí však trval. Ukázněně ovládla chuť zařvat. První pořádný spánek po čtyřech dnech namáhavého putování nepřátelskou krajinou a lupič! To prostě nebylo spravedlivé! Navíc ležela s tváří téměř přilepenou k širokým zádům Mistra meče úspěšně marnícím jakýkoliv pokus o výhled. Nehlučně posunula ruku a jemně zaťukala na nevítanou překážku.</p>
<p>Cesta Kamennou říší byla náročná. Mladičká čarodějka znala území Zekontského národa jen z hrubých náčrtů věky polorozpadlých map Poslední citadely, přičemž její vědomosti značně přesahovaly znalosti průměrného člena Klanu. Čaromocné to do kraje mezi horami netáhlo. Nejvyšší Zekontové jejich nechuť vysvětlovali strachem z odhalení, což štědře rozváděli asi tak osmi tisíci důkazů, proč kouzla patří výhradně do pohádek. Ve skutečnosti hustý pás hraničních hlídek každého čaromocného nemilosrdně hnal pryč, protože samostatné uvažování místní vládci potřebovat rozhodně nemohli. Řadovým Zekontům ale údajná zbabělost čarodějů dělala dobře a Klan Kamennou říši ponechával jejímu osudu. Zkušenost ho poučila, že tady je každá snaha marná. Na lidskou omezenost je krátká i magie.</p>
<p>Horší než nepřívětivé okolí však bylo vzrůstající napětí uvnitř Trojky. To tam bylo přátelské pošťuchování a špičkování dotvrzující neochvějně vlídnou pohodu na pohled nesourodého kroužku. Jako by všechny zachvátil mor nesnášenlivosti. Světlých chvil dobré nálady ubývalo každou mílí, Mistři vrčeli pro každou maličkost a Ave pochopitelně nemohla než jim pilně přihrávat. Kupodivu ale byla jediná, kdo měl pro zlostné rafání jakž takž obhajitelné důvody. Od chvíle, kdy opustila Kopce, se jí smůla držela s vytrvalostí hodnou vzteklé kugury. Během jediného týdne si pro ni společníci museli třikrát dojít do cizího příbytku. Doslova zakopla o podřimujícího medvěda, čímž se Valmarovi postarala o nehezky roztržené předloktí a Pereovi o dvě hodiny piplavé správky poškozeného meče. K uzoufání bylo, že původkyně zla si šelma vůbec nevšimla. Zrovna tak Mistry nijak nenadchla práce zasvěcené Vodařky změnivší jediné příhodné tábořiště široko daleko v odporně páchnoucí bahniště. Mlhavý výklad o nevypočitatelnosti aktivit podzemních zřídel mrzutost jedině prohloubil. Stručně, Ave měla mizerné dny. Sebeupřímnější snaha se jí pod rukama vždycky zvrtla v pravý opak toho, co zamýšlela. Kdo by se mohl divit, že jí jakýsi zatracený lapka do poctivě zaslouženého odpočinku vpadne zrovna ve chvíli, kdy bude pokud možno úplně bezmocná? Čarodějka, mile zaskočena příhodností útulné jeskyňky, večer navzdory zvyku odložila víceméně všechny zbraně k vakům, spoléhajíc na liduprázdnou pustinu a Valmarovo hlídání. Vybízivé šťouchnutí pak zasáhlo stejně neopatrného Mistra Bojových Umění.</p>
<p>Další zaškrábání na samé hranici slyšitelnosti Ave přimělo rýpnout do bratra citelněji. Mistr meče se maličko nadzvedl a zakryl pátrající prsty dlaní. Zlehka objela nehtem pomyslnou runu Bylinářova podpisu.</p>
<p>To by mě také zajímalo, ujistil ji dotázaný stejně nehlasně.</p>
<p>Pracně ovládla puzení kopnout. Kolik vetřelců vidíš? dotírala dál.</p>
<p>Jednoho, vložil Bojovník do lehkého klepnutí dost neochoty, aby se víc raději neptala. Koneckonců, to opravdu důležité se už dozvěděla.</p>
<p>Podle Ave pak nekonečnou dobu nehybně civěli do tmy v přemítání, jak dlouho ještě bude těm oslům trvat, než se rozhodnou zaútočit naplno. Že by spád událostí mohli popíchnout sami, výjimečně zavrhla. Zekontové se krom neobyčejné tuposti vyznačovali též silně vyvinutým společenským pudem. Osamělý Zekont, případně pouhá dvojice byli zjevem stejně častým jako sněhová vánice při první sklizni roku. Ave o nevítaných hostech ani nenapadlo uvažovat v jednomístném čísle. Něco kolem dvacítky solidně vyzbrojených chlapů, připravených zelenookému zajatci zakroutit krkem na první požádání, považovala za mírně optimistický odhad skutečnosti. Tím drtivěji ji zaskočilo, když Mistr meče z ničeho nic přešel do zkázonosné akce.</p>
<p>Tlumený výkřik překvapeného zloděje venku vyvolal hlasitou odezvu. Na víc Ave nečekala. Hbitě se odkulila k zadní stěně jeskyňky a vyšplhala ke stropu. Zavěšená jako moucha ve stínu širokého výstupku tiše pozorovala zuřivou bitku, o jejímž výsledku se nedalo pochybovat. V omezeném prostoru útočníkům stačilo Bojovníka zasypat vlastními těly. Přišli na to za necelých pět minut a za další tři ho vlekli ven omotaného řemením jako mravenčí kuklu.</p>
<p>Následující důkladná prohlídka pro Ave znamenala mučivou věčnost. Valem slábnoucí prsty přidržující ji v chabém úkrytu doplnily kotouče černého štiplavého dýmu z navlhlých pochodní. Skrz slzy z pálících očí si neviděla na špičku přeplněného nosu a nekašlala pouhým zázrakem, když vetřelci s nespokojeným brumláním konečně vyklidili pole. S obrovskou úlevou se spustila na zem. Vyšlo to přesně na efekt.</p>
<p>Chvíli nabírala dech, než se pustila dál. V uzounkém komíně si sedřela kůži z čela, loktů a kolen. Bez nálady se přeplazila k břehu srázu.</p>
<p>Mihotavé světlo pochodní osvětlovalo skupinu tří desítek mužů s měděnými obroučkami na hlavách. Spoutaní čarodějové leželi mezi nimi. Podle zdobné čelenky velitel družiny právě zuřil nad nesouladem počtu zavazadel a zajatců. „Ještě jeden tu někde být musí, vy blbci!“ hulákal dostatečně vztekle, aby dívka pohodlně rozuměla každému slovu. „Nevidíte tři pytle?! Okamžitě mi toho posledního přiveďte! Rozumíte, hlavy skopové?! Okamžitě!!“</p>
<p>Vojáci poslušně sebrali pochodně a rozběhli se do všech směrů. Osobní posluha Prvního Zekonta byla nicméně dostatečně početná, aby Ave usoudila, že v této chvíli je tu navíc. Ještě jednou přehlédla protivníkovo vybavení a vytratila se jako stín.</p>
<p>K dosažení pocitu uspokojivého bezpečí čarodějka potřebovala téměř dvě hodiny rychlé chůze. Náhorní plošina přehnaný výběr úkrytů neposkytovala. Konečně vzdálenost od místa neblahého noclehu prohlásila za dostatečnou. Nejspíš i díky několika významným náletům rozzlobeného Harú. Krkavec měl z nočního putování zjevně ještě menší potěšení než ona sama. Omluvně uhladila načepýřenou hlavičku.</p>
<p>„Zřejmě to zbyde na nás, lásko,“ oznámila bez nadšení. „Mocní mágové se nechali pochytat jako čerstvě vylíhlá kuřata, víš? A víš, co udělají, až je z toho vytáhneme? Seřvou nás, kde jsme se flákali!? Tomu totiž říkají spravedlnost! Má vůbec cenu kvůli nim riskovat krk? Co myslíš?“ Zaznamenala znechucený záblesk v černých očích a ušklíbla se.</p>
<p>„Nepovídej! A proč jsem tedy nejméně týden neslyšela nic jiného než nadávky?! Ze samé lásky… No dobře, ty zrádče. Pomůžeme jim,“ ustoupila pohrdavě odvrácenému zobáku spěšně. „Rychle, ochotně, elegantně. Jak je konečně naším zvykem.“ Dívka se zakřenila. „Jsi stejný mizera jako oni, vrabčáku. Beztak ti jde jen o žrádlo navíc. Nemysli si, že o Valmových lahůdkách nevím!“</p>
<p>Harú, rozhořčen na nejvyšší míru, se po ní ohnal tvrdým koncem křídla.</p>
<p>„Vždyť mi vyrazíš oko!“ ohradila se pohoršeně. „Jeden by řekl, že patříš k nim! Styď se!“</p>
<p>„Krmích?!“</p>
<p>„No dovol! Jistě, že jsou mí přátelé!“</p>
<p>„Kchrrr… rra.“</p>
<p>Ave se zarazila. „Vážně?“ podívala se nedůvěřivě. „Pereas také?!“</p>
<p>„Chorrra,“ ubezpečil ji krkavec důrazně.</p>
<p>„Krráá?“</p>
<p>„Ale no jo!“ odbyla ho netrpělivě. „Však to přežijí! Harú, jsi si naprosto jistý?!“</p>
<p>„Krroch!“</p>
<p>„Nemusíš být hned sprostý!“ zamračila se. „Zatraceně! Odkdy ví kdejaký brkoslávek víc než čaroděj?! Jau! Černá zlovoda, přestaň s tím! Stačí, že mě otloukají ti dva šašci… No jo, vždyť nic neříkám… Ale ano, zlatíčko! Věřím ti na slovo… No tak! Samozřejmě, že nejsi ledajaký vrabec! Nemyslela jsem to tak. Vážně ne! Mám si kleknout? Dobrá, tak jsme, my lidé, pitomci plní předsudků a já z nich ten nejpitomější! Uznávám! A teď už laskavě pohneš párátky a zaletíš se kouknout, co je nového?! Díky všehomíru! I tobě, nejkrásnější a nejchytřejší ze všech ptáků, pochopitelně. Bez tebe bych nesvedla ani mizernou hlídku… Ou! Ne tak hr, uličníku… Slavnostně prohlašuji, že jsi má nejčernější láska.“</p>
<p>Čarodějka se přitiskla tváří k měkkému peří ptačí hrudi, vychutnávajíc okamžiky dokonalého srozumění až do dna. Nebyly tak časté, aby ji podivuhodné spojení bytostně odlišných partnerů nepřestávalo přivádět do téměř posvátného vytržení.</p>
<p>„Nejspíš si zkusím trošku porovnat hlavu,“ upozornila po chvíli jemně. „Nebudeš mít problémy, že?“</p>
<p>Harú pobaveně blýskl očima.</p>
<p>Zasmála se. „Máš pravdu, ty neotesanče. Najdeš mě určitě rychleji než já tebe. Ale teď už opravdu leť, ano? Nemáme zase tolik času. Hoď sebou!“</p>
<p>Doprovodila přítele něžným úsměvem a usadila se pod zkroucenou borovici k hlubokým úvahám. V jednom měl krkavec nepopiratelnou pravdu. Ta vzrůstající netýkavá malichernost uvnitř kroužku byla přinejmenším znepokojující. A hrozně divná.</p>
<p>Svítalo. Druhý ze Zekontů odevzdaně odhodil přikrývku. Velitel vyžadoval časné snídaně. Přiloudal se k ohništi, rozdělal oheň, upekl placky a s mísami v obou rukou zamířil ke stanu Prvního Zekonta. Trochu ho překvapilo, že hlídka není na místě. Rozhlédl se a potřásl hlavou. Muž tu zkrátka nebyl. Chvíli uvažoval, co o takové situaci říkají obyčeje. Pokud byl s to se rozpomenout, obyčeje neříkaly nic. Pokrčil rameny, položil mísy před stan a pokojně šel po další práci.</p>
<p>Poplach ztropil až velitel družiny o půldruhé hodiny později. Když odpoledne musel uznat, že zajatci neodvolatelně zmizeli i s nezanedbatelným dílem jejich vlastních zásob, nechal Druhého zbičovat, těla mrtvých hlídačů hodit vlkům, přeživší hlídky osobně zbil do krve a s trapným zbytkem lidí pak pokračoval v cestě. Dost možná jeho průvodci chvílemi záviděli těm, kteří polomrtví zůstali v neblahém táboře. První ze Zekontů ještě mnoho dní nebyl příjemně vyrovnaným velitelem.</p>
<p>Přibližně ve stejné době, kdy kůže zad Druhého začínala pod bičem měnit barvu i soudržnost, zalézala trojice čarodějů do čerstvě stvořeného podzemního úkrytu. Shodně usoudili, že bude lepší teď na pár hodin zmizet z dohledu. Smírně ulehčili drobným zdržením ztěžklým vakům a pěknou chvíli zmarnili odhady, kolik Zekontů První žít nechá a kolik ne. Nejblíže se dostal Valmar, ale nikdy se to nedozvěděl.</p>
<p>„Co dál?“ zajímala se dívka vlídně naložená splavným průběhem záchranné akce. Ti dva hlupáci si o čistou ránu řekli sami. Svědomí si jimi trápit nemínila.</p>
<p>„Spát,“ ozvalo se stručně.</p>
<p>„A pak?“</p>
<p>„Podle situace,“ zavrčel Pereas mrzutě.</p>
<p>Obdarovala ho zářivým úsměvem a odklidila se do koutka. Mladý Bojovník se s výměnou úloh vyrovnával nerad a pomalu. Nechala ho být a sama pokračovala v úvahách započatých minulé noci. Pořád si toho potřebovala spoustu ujasnit.</p>
<p>Když konečně dospěla k určitému závěru, muži už spali. S potměšilým úsměvem chvilku kramařila v zavazadlech, usilovnou píli završila tichým mumláním doprovázeným několika gesty nad pravidelně oddechujícím Valmarem a teprve pak nehlučně zmizela v úzkém průchodu, který se za jejími zády okamžitě uzavřel. Usměvaví průvodci k vladaři zdejší části podzemní říše zvrátili hlavy k zdvořilému pozdravu.</p>
<p>Pereas se probudil ve stejné chvíli, kdy venku nad obzor vykoukl srpek měsíce. S lehce ostýchavou úlevou zjistil, že vnitřní nepokoj, který jím zmítal víceméně od začátku výpravy, téměř zmizel. Protáhl se. Krátce pohlédl na slabě chrupajícího Valmara a náznak obrysu dívčího těla pod tmavou přikrývkou. S tlumeným pobrukováním sáhl po měchu s vodou. Napil se. A vyletěl na nohy, rázem zpět v Jezerním Kraji, před očima škodolibý úsměv malé čarodějky nabízející polévku za zvládnutí misky tohohle hnusu bez hnutí brvou. Holka mizerná! Vztekle se obrátil k spící dívce. U nohou mu něco slabě zašustilo.</p>
<p>„Jestli mě chceš probudit, vzpomeň si, jak jsme se v době Pomsty zlomyslné čarodějky nasmáli, Ave,“ Mistr meče znechuceně zavrčel a sáhl po druhém měchu. Tentokrát nejdřív opatrně ochutnal. Potřásl hlavou a pousmál se. Při druhém doušku sestře zlomyslný kousek s dryákem odpustil. Při pátém i všechny předcházející. A když konečně měch odložil, přetékal dobrou vůlí s tou malou potvorou neztrácet trpělivost. V jádře přece jen není úplně špatná.</p>
<p>V tomto růžovém rozpoložení ho zastihl probouzející se Bylinář. Obočí mu při pohledu na přívětivou tvář už pěkně dlouho mrzutého čaroděje udiveně poskočilo.</p>
<p>„Našel jsi Stříbrný vodopád?“ zajímal se zvědavě.</p>
<p>Pereas se uchechtl. „Skoro. Na,“ přistrčil příteli ten lepší z měchů.</p>
<p>Valmar pokrčil rameny a usrkl. „Tak co se děje?“ vyzvídal vytrvale.</p>
<p>„Počkej. Co v tom je?“</p>
<p>„Voda.“</p>
<p>„Prosím?!“</p>
<p>Valmar si pro jistotu lokl ještě jednou. „Voda,“ oznámil pak pevně. „Co jiného?“</p>
<p>Bojovník znejistěl. Znovu ochutnal. „Nemohu si pomoci. Dranta.“</p>
<p>Chvíli hloupě civěli na chvějící se měch.</p>
<p>Konečně Pereas pochopil. „To svinstvo!“ luskl prsty vítězně. „Tak znovu, Valme. Nejdřív se napij z tohohle.“</p>
<p>„Fuj! Co to, k běsímu kolu, je?!“ vyprskl Bylinář zhnuseně a Pereas se rozesmál.</p>
<p>„Pomsta zlomyslné čarodějky,“ prozradil pobaveně. „A teď z toho druhého. Dělej! Než se ti úplně zkroutí jazyk!“</p>
<p>Valmar nedůvěřivě poslechl a vzápětí se rozsvítil stejně jako před chvílí Mistr meče. Skutečně podzemní dranta. Nebo lépe, voda, ale s chutí a vůní dranty. Jednoduchá, jednosměrná přeměna vnímaných vlastností. Jen bylo zapotřebí nejdřív zvládnout hořký lok, aby obsah druhého měchu mohl projevit přetvořenou chuť. Mistr Bylinář se zasmál.</p>
<p>„Vzbudíme ji a donutíme vypít aspoň misku toho svinstva,“ navrhl rozjásaně. Žádný protest se neozval. Sáhl po tmavé přikrývce s úmyslem dívku probrat pěkně rázně. Plstnatá tkanina se mu rozplynula pod rukama a místo Ave na čaroděje nevinně zamžoural Harú.</p>
<p>„Ale ne!“ otrávil se Bylinář. „Copak se ještě nevrátila?!“</p>
<p>Pereas zaúpěl. Sílil v něm neodbytný pocit, že je buď úplný pitomec nebo zešílel. „Odkud nevrátila?!“ zjišťoval zničeně.</p>
<p>„No z podzemí!“ žasl Valmar nechápavě. „Přece to říkala než… mor a švábi! Musela mi to vložit do podvědomí! Ještě meditovala, když jsme šli spát! K temným propastem, rozumíš tomu?! Nač si to hrajeme?!“</p>
<p>„Nerozumím ničemu, připadám si jako dokonalý šašek, tu holku roztrhnu a teď se pojď najíst. Hladový bývám zbytečně popudlivý,“ vychrlil Mistr meče jedním dechem. „Zeptej se Harú. Třeba něco ví.“</p>
<p>Bylinář se nemusel namáhat. Harú pohrdavě zarachotil zobákem a odvrátil se. Lumpové! Nechali ho sedět na strnulých nohách přes čtyři hodiny! Syčáci! Jen ať si to vyřídí sami mezi sebou! Každý si myslí, že pták je snad bez citu nebo co! Kašle na ně!</p>
<p>„Neřekne nic,“ povzdechl Valmar odevzdaně. „Buď mu zakázala s námi mluvit nebo je dotčený. Co je?!“ vyděsil se, když uviděl strnulý výraz přítele, hrabajícího ve vaku s potravinami. Jedovatý pavouk tu nebyl žádnou vzácností.</p>
<p>„Nic,“ Pereas rezignovaně vysypal obsah zavazadla na podlahu. Písek a štěrk. Ave se skutečně vynasnažila jim čekání zpříjemnit.</p>
<p>„Možná je to vzkaz,“ napadlo ho po chvíli.</p>
<p>Zamumlal pár slov a kamínky se rozhýbaly.</p>
<p>„Rychle se vyvztekejte, ať mohu přijít,“ přečetl řádek kostrbatých znaků polohlasem.</p>
<p>„Cože?!“ Valmar se mu naklonil přes rameno. „Opravdu! Peree, připadám ti jako pitomec?!“</p>
<p>Bojovník nepatrně potřásl hlavou a odvrátil se. „Ani ne. Třeba je to jen únava.“</p>
<p>„Vidíš. Ty mně ano,“ zauvažoval Valmar bezostyšně. „Nejraději bych se otočil a nechal vás, ať si poradíte, jak umíte.“</p>
<p>„Máme podobné pocity, kytičkáři.“</p>
<p>„Tak co tu ještě děláš?!“</p>
<p>„Čekám. Na Ave,“ objasnil Pereas nevzrušeně. „Chceš vědět proč?“</p>
<p>„To tedy chci!“</p>
<p>„Protože si jako pitomec připadám i sám, Mistře kvítí. Bláhový, dětinský, nedůtklivý pitomec. Jak se vidíš ty?“</p>
<p>Valmar cosi zavrčel a stáhl se. Dál čekali v nepříjemném tichu.</p>
<p>Měsíc zvolna putoval svou odvěkou drahou, mladičká čarodějka vedla tajuplná vyjednávání kdesi v zemských hlubinách a muži se marně dohadovali, oč tu vlastně kráčí. Nesmírné vypětí posledních měsíců rozostřovalo břitkost úsudku do tisíců mlhavých tušení bázlivě unikajících každému pokusu o uchopení. Jako by se nakazili mdlou odtažitostí kamenité krajiny. Bez chutě a bez výrazu. Šedivé tváře bez špetky osobitosti. Nevýznamné částečky stáda. Přirozenost zahnaná do klece odevzdané lhostejnosti vybuchovala krátkými, ostrými záchvaty vzdorné zloby, ale na zatrpklou tíseň to nestačilo. Čekali, aniž přesně věděli na co, hledali a nenalézali. Něco se určitě dělo. Jenže co?</p>
<p>Co se děje, byla také otázka, která se na čarodějku konečně vystoupivší z hrbolaté stěny sesypala první a to hned dvakrát.</p>
<p>Pobaveně se ušklíbla. „Právě jste mi věnovali nehynoucí vzpomínku, mí moudří Mistři,“ prohlásila s báječným smyslem pro dramatický efekt. „Jak dojemné! Neporazitelný se dobrovolně přiznává k nevědomosti! Jsem doslova okouzlena!“ Se zřejmým potěšením přijala sérii vražedných pohledů a umírnila se.</p>
<p>„Tak tedy vážně,“ přikývla věcně. „Nechali jste mi také jednu snídani?“</p>
<p>„Měsíc mine Zelenavu přesně za třicet osm minut,“ podotkl Mistr meče lakonicky.</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„Čas hodně pozdní večeře.“</p>
<p>Ave se zachechtala a pokrčila rameny. „Je mi jedno, jak to nazveš, Bojovníku. Sním i pozdní večeři.“</p>
<p>„Máš-li jakou…“</p>
<p>„Přece mi nechceš namluvit… ale ne! Vždyť jsi Za… fuj, věci znalý!“ všimla si dosud neporušeného vzkazu. K všeobecnému úžasu však ostudné přehlédnutí víc nerozváděla. Místo krasořečnění změnila štěrk do původní podoby, připravila jídlo a spokojeně se usadila proti čarodějům.</p>
<p>„Už jste na to přišli?!“ zajímala se přívětivě, pečlivě zkoumajíc sušenou meruňku.</p>
<p>Pereas vzhlédl ke stropu. Jestli ji nezabije, tak jen proto, aby viděl, jak tu zatracenou sušeninu milostivě strčí do pusy! Pochopitelně až se přesvědčí, že opravdu není úplně jedovatá! „Na co?!“ vyjel ostřeji, než chtěl.</p>
<p>„Nepřišli,“ odhodlala se Ave konečně k opatrnému uždibnutí. „To je tedy mrzuté.“</p>
<p>Muži si vyměnili zoufalé pohledy.</p>
<p>„Můžeš nám prozradit, o čem mluvíš?“ zasténal Valmar odevzdaně. „Musím přiznat, že se tohle se mi moc nelíbí, drahá!“</p>
<p>„To je celkem logické, Mistře kvítí.“</p>
<p>Bylinář stiskl rty. Podruhé za jeden nevlídný večer bylo moc. „Vybrali jsme špatnou cestu!“ vybuchl tlumeně. „Měli bychom se vrátit!“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Uvažuj! Vrátíme se do Citadely, prohrabeme veškeré Ondromské záznamy, vyzpovídáme třeba půl Pásma, připravíme se, opravdu připravíme a máme jakousi šanci! Teď si jdeme leda pro smrt!“</p>
<p>Dívka nepatrně zavrtěla hlavou. „Nemyslím. Nemáme především čas. Nemám,“ opravila se vzápětí. „Vy se klidně vraťte. Já jdu dál.“</p>
<p>Udělala hned dvojí chybu. Beztak popuzeného Valmara lehce povýšená odpověď rozpálila do běla a dosud váhajícího Bojovníka zle zasáhlo nevyslovené podezření ze zbabělosti. Vyzývavě se narovnal. „Nevšiml jsem si, že by tu někdo mluvil o rozdělení, pískle!“ upozornil chladně. „Vrátíme-li se, pak všichni tři. Stejně jako půjdeme-li dál.“</p>
<p>„V tom případě se není o čem bavit. Jdeme dál.“</p>
<p>„Ne tak hr, dívko! Tady rozhoduje více hlasů!“</p>
<p>Ave se ušklíbla. „Jenže jeden každý plně svobodný, udatný junáku,“ opáčila s ironickou vlídností. „Jinými slovy – nenutím vás jít se mnou, ovšem k návratu zase nedonutíte vy mě. A protože se mi tahle díra právě přestala zamlouvat, balím a mizím. Vy si tu pro mě za mě řešte až do zimy.“</p>
<p>„Nepovídej!“ přimhouřily se modré oči nebezpečně. „A jak to zmizení hodláš provést?!“</p>
<p>„Jednoduše. Seberu se a půjdu.“</p>
<p>„Obávám se, že k tomu bys potřebovala ještě alespoň dvě takové, čarodějátko.“</p>
<p>Studeně se usmála. „Myslet si můžeš co libo, mocný čaroději. Přeji vám přízeň osudu i štěstí. Uvidíme se na Velké Radě.“ Sáhla po přikrývce a začala ji cpát do vaku, čímž situaci elegantně přivedla k žádoucímu kypění.</p>
<p>Vždy společensky vybroušený Mistr Bojovník vysypal plynulý tok nadávek, nad nimiž by se začervenal i otrlý válečný vysloužilec, a hrubě jí zavazadlo vykroutil z ruky. Dívka odpověděla komentářem neméně barvitým, což v Bylináři probudilo rodičovskou odpovědnost, takže se k debatě připojil též. Rozhořčené okřiknutí oba sourozence dopálilo přibližně stejnou měrou, ovšem zatímco Pereova nelibost mířila na drzého vměšovatele, pro Ave příčina všeho zla i nadále měla světlé vlasy. A že si ten mizerný šarlatán dovolil zařvat i na jejího sice někdy přemrštěně upjatého, nicméně pořád oblíbeného přítele, ji rozpálilo natolik, že poprvé v životě zkusila udeřit Neporazitelného doopravdy.</p>
<p>Byla to dokonalá rána, přes mírně hospodské pojetí. Mistr Bojových Umění se jen zapotácel, jak perfektně sedla. Třesk prudké srážky zubů musel být slyšet až venku. Tak všestranně bezchybný úder Ave dosud nezažila. Pravda, Pereas zřejmě také ne. Neskonalý úžas zelených očí jediného diváka nebyl proti Bojovníkovu ztělesnění nevíry ničím. Odezva však žádnou známku nejistoty nenesla. Čarodějka dočasný úkryt přeletěla v plné délce, přičemž rozmetala složené věci, Harú přinutila k střelhbitému ústupu, Valmara jen tak mimochodem odhodila o tři kroky a na závěr do jílovité stěny vyhloubila znatelný výklenek. Otřesená do posledního vlákénka to pak celé podtrhla neurvalým výpadem proti ochotné ruce podané s nejčistšími úmysly. Mistr Bylinář se naštěstí spokojil slovní odvetou.</p>
<p>„Nezbláznila jsi se tam dole?!“ chytil se za postižené rameno ukřivděně. „Já se připojit nechci!“</p>
<p>„Ha hah to háh hvědět!“ odsekla maličko záhadně. „Sakra bóra!“ dodala po vyplivnutí slušné dávky krvavých slin srozumitelněji. „Takovou pecku jsem nečekala. Surovče!“</p>
<p>Mistr meče přestal jezdit jazykem po viklajících se zubech. „Zkus po mně takhle vyjet ještě jednou a neseme tě domů ve vaku.“</p>
<p>Ave se namáhavě vyškrábala na nohy. Kosti měla všechny a kupodivu celé. Tomu se dalo říkat štěstí. Když Mistr Bojovník chtěl, dokázal přerazit devítipalcové poleno jako třísku. Valmarova zběžná prohlídka rozhodně nebyla jen zbytečnou formalitou.</p>
<p>„Je to hotový zázrak, ale krom pár modřin jsi v pořádku,“ ohlásil výsledek s patrným ulehčením. „Co tě to, prosím tě, popadlo?!“</p>
<p>„Mě?! Nás všechny!“</p>
<p>„Já nikoho mlátit nemíním, holčičko. Tím méně kohokoliv silnějšího a už vůbec ne mocnějšího.“</p>
<p>„Zrovna velký výběr asi nemáš,“ ušklíbla se dívka nadrzle. „Pere?“ Mrzutě se po ní podíval.</p>
<p>V rámci možností se pousmála. „Nebudu se omlouvat, ale teď už ráda povím, co jsem se dozvěděla v podzemí.“</p>
<p>V modrých očích se objevil náznak zájmu. „Mezi tím je nějaká souvislost?“</p>
<p>„Popřemýšlej, jak ti je.“</p>
<p>„Jako by mi chybělo pár zubů a půl tváře přebývalo,“ přiznal bez nadšení.</p>
<p>„Měnila bych,“ ujistila ho suše. „Myslela jsem uvnitř.“</p>
<p>Šlo o poněkud zvláštní prosbu, ale Bojovník se své soukromé pocity rozhodl před kritickým odseknutím poctivě prozkoumat. Chvíli mu to trvalo.</p>
<p>„Nepřimíchala jsi něco do jídla?“ ozval se konečně s neskrývanou nedůvěrou. Tíseň nepříjemná jako stará rána ohlašující bouřku najednou zmizela. Krom tlaku už patrné modřiny na čelisti se cítil nepochopitelně volně. Jako když první jarní vítr rozežene nízká mračna a slunce zdivočelé dlouho odpíranou svobodou pobídne krev všeho živého k splašenému běhu nezkrotných peřejí. Upřeně si napjatou čarodějku prohlížel zkoumavýma očima. Mistr meče odjakživa dával přednost přirozeným řešením před násilnými. Představa libovolné drogy se mu nezamlouvala.</p>
<p>Ave se zasmála nezdravým, panikou podbarveným smíchem. „Žádné ochucování,“ ubezpečila ho, zjevně na hranici sebeovládání. „Byli jsme pod kletbou! Uřknutí! Jako nezvedení kluci, co ve vinné pýše urazili netýkavého šarlatána! Rozumíte?! Někdo nás uhranul! Všechny tři! Nás! A my, oslové všech oslů, jsme…“</p>
<p>„MLČ!“</p>
<p>Otřepala se.</p>
<p>Světlovlasý čaroděj nepatrně přikývl. „A teď to vezmi od začátku. Jaká kletba, jak jsi na ni přišla, kdo ji seslal, co ti řeklo podzemí. Pomalu, rozumně. O uřknutí snad víš dost, abys nemusela takhle jančit. Seber se!“</p>
<p>Břitký tón zapůsobil. Dívka polkla a vzpamatovala se.</p>
<p>„Kdo se nám o ni postaral, nevím. Vlastně o něj. Prosloví Ledového větru zná kdekdo.“</p>
<p>Obočí obou mužů poskočila. Ave měla proč ztrácet klid. V jejím postavení bude vysvětlování, že za všechny sváry a mrtvé může prostá kletba, hodně těžké. Ledový vítr obecně patřil k nejjednodušším proslovím. Skromný odstavec v Zlobném spise si vysloužil jedině díky zvláštnůstce, decentně opisované jako neobjasnitelnost. Nejen, že nikdo netušil, čím je uřknutí podloženo, hlavně nebylo možné oběť o působení cizí síly přesvědčit. Záludné prosloví zkrátka každého jakýmsi záhadným způsobem utvrdilo ve jistotě vlastní neomylnosti. Co taková věc dokáže s normálním, myslícím tvorem provést, si Trojka v posledních dvou týdnech vyzkoušela se vším všudy. Nejméně sedm postradatelných mrtvol, rozkol dokonale svorného kroužku a mizerné zažívání. Ave je třeba připsat ke cti, že ty mrtvoly jí vadily nejvíc. I když šlo o krajně nesympatické barbary.</p>
<p>„Ať se o nás takhle stará kdokoliv, bude trpce litovat,“ poznamenal Pereas po chvíli výmluvného ticha. „Ani já nemám uhranutí rád. Jak jsi dokázala přijmout podezření?“</p>
<p>Ave se kysele ošklíbla. „Stejně jako vy. Jen maličko míň… hm, razantně.“</p>
<p>„Nerozumím.“</p>
<p>„Harú,“ objasnila lakonicky a odvrátila se. Mistrům viditelně cukalo v koutcích. Dobrý přítel je zkrátka k nezaplacení. Jen škoda, že tou ránou potřebnou k prolomení bludného kruhu sváru mohl obšťastnit opravdu pouze Ave. Ptačí křídlo, na rozdíl od dívčí pěsti, nezanechávalo stopy.</p>
<p>„Cítím až v kostech obrovské nepříjemnosti!“ zavěštila si Ave docela spokojeně.</p>
<p>„Já také. Pohneš se, laskavě?!“</p>
<p>„Nebuď přece takový suchar! Jak můžu lézt dál, když Valm trčí v průchodu jako žába v prameni?!“</p>
<p>Zelenooký čaroděj vydal tlumené zavrčení a pokusil se uzounkou chodbičkou protlačit rychleji. Ave zuřivé kopání Bylinářových nohou do vzduchu zjevně těšilo. Schoulená v malinko prostornější kapse sledovala jak Pereovy znechucené grimasy tak Valmarovu neúspěšnou snahu postup zrychlit. Obojím se bavila stejně skvěle.</p>
<p>Po několika drobných potyčkách s hloučky Zekontů čarodějové začínali pociťovat nepříjemnou prázdnotu magických střadačů. Ve světle touhy postupovat co nejnenápadněji zásoby z domova nestačily a příležitostí k doplnění v kamenitém, nepřátelském kraji mnoho nebylo. Rozhodli se proto z plánované trasy odbočit trochu k severu a navštívit jednu z volných zásobáren Klanu. Zásobárny samozřejmě neexistovaly pro volnomyšlenkáře jako mladá čarodějka, Klan je zřizoval a udržoval pro případ nenadálé potřeby při vzbouření živlů nebo nájezdu stvůr. Nicméně tentokrát i slovy Ave ‚chorobně skrblivý‘ Mistr Bojovník soudil, že jinou možnost než sáhnout na tak trochu nevlastní majetek nemají. Drobným problémem zůstal pouze průchod do dobře skryté prostory. Z tohoto směru šlo o cestu vhodnou spíše pro hada než člověka. Útlá čarodějka podzemním tunýlkem pronikala nejsnadněji a neváhala se výhodě těšit co možná hlasitě.</p>
<p>„Vždycky jsem věděl, že tvá pověst ucházející Zeměpaní přehání,“ potlačil Mistr meče touhu označit sestru nijak přívětivým slovem.</p>
<p>„Lže,“ opravila ho Ave vlídně. „Ale Zavantovi to raději neříkej. Mnohem zajímavější bude popovídat si se Sitem.“</p>
<p>„Peree, vraž jí pohlavek za mě!“ zaječel Valmar zepředu. „Co se má co otírat o Kameníky?!“</p>
<p>„Jistě! A jak to tady mám udělat, mi poradíš?! Lez a nežvaň! Rád bych se konečně narovnal!“</p>
<p>Mistr Bylinář zamumlal několik nápaditých osočení a usilovné plazení mohlo pokračovat.</p>
<p>„Poslyšte, tady opravdu něco není v pořádku!“ ozvala se dívka pár sáhů před cílem. „Vlasy mi div nervou kůži!“ Dočkala se hned dvojího pohrdavého komentáře a ohrnula rty. „Jak myslíte!“ ucedila studeně. „Já vás varovala!“</p>
<p>„Měj rozum!“ dloubl ji Bojovník do zad netrpělivě. „Tady zkrátka nic hrozit nemůže! Vždyť je tu ochranné znamení nejvyšší úrovně!“</p>
<p>Ave frkla a dál se nehádala. Však se ještě uvidí, kdo měl pravdu! Žádná obrana není neprorazitelná. A její pud klame málokdy. Místo marného ujišťování raději uvolnila sponu pouzdra s čepelemi a přesvědčila se, že má obě dýky pohotově. Napjatě čekala, až Valmar odkryje nenápadný vchod do zásobárny.</p>
<p>Dva kamenné kvádry nehlučně zmizely.</p>
<p>Ačkoliv se napohled všechno jevilo v nejlepším pořádku, první nápor zlovůle, která se z rozlehlého sálu vyvalila, Ave vyhnal krev z tváří. Bledě potřásla hlavou a sáhla po zbrani. Teď už jí nikdo neodporoval. Muži nebyli ani zpola tak vnímaví na ono neviditelné jiskření značící bezprostřední nebezpečí, ale tato síla byla dostatečně velká, aby se k obraně připravili i oni. V hlubokém tichu čekali první útok.</p>
<p>„Ne!“ Ave chytila vykročivšího Perea za rukáv. „Řekla bych, že je to zbytečné. Energie je přeměněna.“</p>
<p>„Nepovídej!“ odsekl jízlivě. „Stůj na místě a mlč, ano!?!“ Zvolna zamířil k opalizujícímu hranolu vlastní zásobárny.</p>
<p>Ave přimhouřila oči. Bojovník s obnaženým mečem obezřetně zkoumal každý palec prostoru. Zdálo se, že má potíže. Několikrát zastavil a jako by odpočíval. Konečně dospěl na tři sáhy od obrovského střadače a tím skončil. Dál to zkrátka nešlo. Kolem světlovlasého čaroděje samým úsilím zapraskalo namodralé kolo odvracené energie, ale další krok udělat nedokázal. Zadýchaný se vrátil k přátelům a pokrčil rameny.</p>
<p>„Na tohle bych potřeboval třikrát víc maginů, než máme všichni dohromady. Raději zmizíme. Ať v tom má prsty kdokoliv, zabezpečil se výborně. Nemá cenu nabízet se mu sami.“</p>
<p>Ave zvolna zavrtěla hlavou. „Nepustí nás. Cítím stejný kruh jako na té mizerné kletbě. Brzy se dozvíme, komu za všechnu tu psinu dlužíme díky.“</p>
<p>„Správně,“ pochválil ji příjemný hlas uznale.</p>
<p>„Ukaž se!“</p>
<p>„Rád. Ale připravte se na poněkud nezvyklý vzhled, čarodějové.“</p>
<p>Zatímco Pereas s Valmarem majitele hlasu kdoví proč čekali u hranolu, dívka vzhlédla k vzdálenému stropu. Mýlili se všichni. Pitvomá napodobenina člověka vyvstala přímo z hladké podlahy čtyři sáhy nalevo od skupinky.</p>
<p>Ave vydechla a vzápětí stiskla rty v kratičkém návalu příšerného vzteku. Melet! Když si vzpomněla, že téhle urážce dobrého vkusu před necelým rokem poradila byliny na bolesti kloubů, nejraději by se neviděla.</p>
<p>„Momentálně jsem pouhým mluvčím, čarodějové!“ pospíšil si. Dojem, kterým zapůsobil, nevzbuzoval přehnané naděje na dlouhý, vlídně smírný zbytek života.</p>
<p>„Sluhou!“ sykl Mistr Bylinář štítivě. „Který pitomec se, u všech hvězdných drah, snížil až k tobě?!“</p>
<p>Melet se ještě víc přihrbil. „Naneštěstí můj přítel osobně přijít nemůže. Přesto se nemusíš znepokojovat. Brzy se setkáte s někým, kdo všechny otázky zodpoví s konečnou platností. Odpor je zbytečný. Pojďte, prosím, za mnou,“ Otevřel dlaň a trojice s patrným zhnusením couvla. Bizarní propletenec helamníkových proutků sám o sobě nijak špatně nevyhlížel, ovšem rudohnědé očko pomrkávající uprostřed bylo dostatečně pádným důvodem Meletovi věřit na slovo. Proti ilivsíkové kleci bojovat nemohli. Pokud tedy nehodlali riskovat rozmetání zásobárny i s okolím dvaceti mil na jedno velké štěrkoviště. Mlčky se vydali směrem, který jednooký šarlatán určil.</p>
<p>Ave, jak už bylo jejím zvykem neobtěžovat se planými dohady, cestou dumala nad zlomyslností osudu, který Meletovi přiřkl tuto podobu. Vychrtlý hrbáč s rukama málem ke kotníkům, malinkou hlavičku vtištěnou rovnou mezi ramena. Mastné vlasy mu padaly do obličeje, což nemohlo zakrýt nápadnou podobu s prasečím rypáčkem. Jestli někdy pravé oko měl a Ave by se hádala, že ne, přišel o ně tak dávno, že záhyby kůže původní důlek téměř dokonale zakryly. Pod pitoreskní tváří však pracoval pohotový, chladnokrevně ostrý rozum. Melet se postupně stal snad nejschopnějším zaříkávačem Pásma. Uhranutí, uřknutí, odvrácení vůle… v této oblasti nezbývalo mnoho, co by neznal. Ave ani na okamžik nepochybovala, že Ledový vítr byl Meletovou prací. A právě tak si byla jistá, že nějaké vylepšené prosloví na nich dosud lpí. Jen se malinko lítostivě divila, proč to Melet udělal právě jim. Pokud věděla, nikdo z Trojky mu nikdy neublížil. Naopak. Pokřivený šarlatán jim vděčil za pomoc v několika ošemetných situacích. Nejednou se už zaříkal vděčností až za most odchodu. Bohatství? Moc? Sláva? Pokora těch, kteří jej dnes kamenují? Co ho asi mohlo zlákat k proradě na několika málo vlídných bytostech, které zná?!</p>
<p>„Zde počkáme,“ přerušil nic neřešící úvahy Meletův hlas. Oproti zevnějšku byl milý, dobře se poslouchal, vzbuzoval pocit křehké, smírné pohody. Ave zvedla hlavu a zadívala se přímo do ohyzdné tváře. „Proč, Melete?“ vyhrkla mimoděk.</p>
<p>Levý koutek úst se nepatrně zvedl v náznaku omluvného úsměvu. „Nelituj, prosím,“ odpověděl šarlatán mírně. „Tam, kam máte namířeno, stejně nečeká nic než smrt. A kdybyste náhodou přežili, odpověď pro Vodního mága nenajdete.“</p>
<p>„Ty ji snad znáš?“ ušklíbla se trpce. „Ach, šarlatáne Melete! Osud má podivný smysl pro žertování!“</p>
<p>Hrb poskočil, jak Melet pokrčil rameny. „Kdoví, čarodějko. Snad to ani není žert. K tomu, co tě tíží, ovšem nevím víc, než že jste zvolili špatnou cestu. Můj pán tvé touze vyhovět nemůže, i kdyby chtěl. Snad Mračenský labyrint skrývá odpověď. Přežívající.“</p>
<p>„Kdo to je?!“</p>
<p>„Mlč, prosím. Kdo uvěří slovům zrádce, navíc uvězněného v smrtících čelistech temnoty?“ dodal s hořkým sarkasmem.</p>
<p>Ave potřásla hlavou a odvrátila se. „Vidíš. A já věřila, že jsme přáteli,“ zamumlala nezřetelně. Melet po ní šlehl kosým pohledem a sklonil hlavu.</p>
<p>Okrouhlá místnůstka na konci slepé chodbičky. Dvě chladně přezíravé postavy. Jedna užasle zklamaná. Drahá pitvorná, pouhý odlesk člověčí podoby, nevyzpytatelná. Minuty zvolna odtékaly. Čekání. Napjaté a beze strachu.</p>
<p>Melet se posadil na podlahu. Rozepjal spony střevíců. Vytřepal několik smítek a pečlivě se znovu obul. Vstal. „Pojďte,“ řekl stručně a otevřel dveře. Ave vykročila okamžitě, muži po kratičkém zaváhání. Téměř utíkali úzkou chodbou stále hloub do podzemí. Šarlatán musel tajnou zásobárnu čarodějů znát výtečně. S jistotou se proplétal složitě uspořádaným labyrintem chodbiček, místnůstek a průlezů. Protahovali se mezi ostrými výčnělky krápníků. Po čtyřech lezli nízkými tunýlky. Prostornější odpočívadla obcházeli podél stěn. Melet neřekl jediné slovo vysvětlení, jen vytrvale vedl trojici do hlubin. Konečně, potrhaní a špinaví, dospěli k stříbrem okutým dveřím. Znetvořený průvodce zastavil.</p>
<p>„Naniret neví, že tu máte ještě jeden střadač,“ oznámil klidně. „Dál budete muset sami. Udělám poplach o tři patra výše. Zkuste piskunty. Ještě se k nám nepřidali.“</p>
<p>Ave povzdechla. „Zabíjíte.“</p>
<p>„Kdoví, čarodějko. V každém případě si to povíme při příštím setkání. Prosím,“ Melet ustoupil k poslednímu zákrutu chodbičky a schoval se za skalní stěnu. „Jděte! Začnu křičet!“ zasyčel, když se čarodějové stále nehýbali.</p>
<p>„Pojď s námi.“</p>
<p>„Nechci. Nenávidím vás! Jděte mi z očí!“</p>
<p>„Melete…“</p>
<p>Padlý šarlatán vzal kámen a hodil. Dívka se s překvapeným syknutím chytila za rameno.</p>
<p>„Kdo tě platí, Melete?! A čím, zatraceně?!“ vybuchla tlumeně. „Komu chováš věrnost?! Tak se vykup pořádně! Co na nás lpí?!“</p>
<p>Popadl další odštěpek a významně jím potřásl. „Pij lutesqol, čarodějko! Nezebou po něm nohy!“</p>
<p>Ave vytřeštila oči a couvla. „To bys neudělal, Melete!“</p>
<p>„Já ne, čarodějko,“ ušklíbl se trpce. „Ale můj pán je bohatý. A má slabost pro zrůdy, víš? Jdi, nechceš-li tu zůstat navždy.“</p>
<p>Ave zamumlala několik měkce znějících slov. „Drž se od podzemí dál, Melete,“ vzdychla. „Vlhko kloubům neprospívá. Buď zdráv.“ Smutně se pousmála a proklouzla pootevřenými dveřmi. Valmar je okamžitě zabouchl a zajistil. Pereas se už zabýval střadači.</p>
<p>„Měli bychom zmizet!“ Ave nedůvěřivě zírala na mohutnou závoru. „Už nás hledají.“</p>
<p>„Jestli Melet hned neřekne…“</p>
<p>„Melet neřekne, Peree,“ ujistila ho suše. „Ale Naniret není takový pitomec, za jakého ho rádi máme. Pojďme. Než nás tu usmaží zaživa.“</p>
<p>Světlovlasý čaroděj se na dívku zadíval zkoumavýma očima. „Říkal, že nás nenávidí,“ připomenul jemně.</p>
<p>Vrátila mu útrpný pohled. „No a?“</p>
<p>„A nic. Jen že na žalostnění není ta pravá chvíle ani důvod.“</p>
<p>„To víš, že ne, chrabrý junáku,“ ošklíbla se jízlivě. „Tak tedy naplň ještě jeden. Ale pak jdu třeba sama. Hrdinný konec mě zatím neláká.“</p>
<p>Valmar se uchechtl a připojil k velkému střadači svůj. Tři sta maginů se jim bude moc hodit. Zatím posbírali sotva pět stovek. To pro jih nebylo mnoho.</p>
<p>„Nechceš nám to vysvětlit?“ navrhl Mistr meče mírně. Upřímně řečeno, prudký spád ho silně mátl. Meletův náhlý obrat ještě jakž takž chápal, ale tajuplné narážky malé čarodějky mu braly dobrou pohodu. Což nebylo nic divného, vezmeme-li v úvahu léta, která ji znal.</p>
<p>Loupla po něm očima. „Co?“</p>
<p>„Třeba proč Meletovi věříš, že nás nezavedl do pasti. Nebo proč naopak nevěříš, že nás skutečně nenávidí.“</p>
<p>Malinko se usmála. „Ty ses nedíval, jak se přezouval?“</p>
<p>„Moc ne,“ připustil s povzdechem. „Špinavé nohy ve mně budí pudový odpor.“</p>
<p>„Spíš slepotu,“ podotkl Valmar pobaveně. „Třetí články palců prosvítaly i přes tu vrstvu prachu.“</p>
<p>Ave se zašklebila. „Asi tak. I když si myslím, že víc než krev mého lidu v něm zapracovalo, že jsme přišli spolu. My člověčí nesnášenlivosti věříme hodně pevně, víš?“</p>
<p>Bylo to poprvé, co se čarodějka otevřeně přihlásila ke Starým proti lidskému rodu. Valmar pomalu odložil napůl plný střadač a zadíval se na dívku stejně zpytavě jako Pereas. Netrpělivě pohodila hlavou.</p>
<p>„Copak?! Nelíbí se vám to? Nám také ne. Ale to na lidském sklonu ničit všechno odlišné od sebe samého nic nemění. Nebo snad chcete popírat, že jste dost výjimeční, když je vám můj původ lhostejný?!“</p>
<p>„Díky,“ přikývl Pereas sarkasticky, že jim přiznala aspoň špetku blahovůle. „To ovšem nijak nevysvětluje, proč by Meleta mělo naše přátelství uspokojovat.“</p>
<p>„Řekla bych, že netuší, kdo jsem.“</p>
<p>„Nesmysl! To přece každý musí poznat na první pohled.“</p>
<p>Navzdory nebezpečí Ave propukla v nehorázný chechot a Valmar se k ní bez zábran přidal. Pereas kratičkou chvíli váhal mezi pohrdavým gestem a ostrou kritikou, ale nakonec pokrčil rameny. Dívka skutečně nebyla příliš typickou představitelkou svého rodu. Vždyť on sám kdysi potřeboval téměř měsíc, než poznal, jaká krev v ní koluje. A Bojovník učitel zná tělo svého žáka lépe než milenec. Oblíbené tvrzení Mistra meče o bezbřehém žabařství každého, komu není rod čarodějky okamžitě jasný, stálo na hliněných nohou. Oči měla sešikmené ještě mírněji, než východní nomádi, uši zakrývala hříva hustých vlasů dokonale a třetí článek palců nohou byl tak drobný, že stopy nepoznamenal vůbec a vidět byl jen při některých cvičeních.</p>
<p>„Tak dobře,“ připustil mírně. „Neví, kdo jsi. Ale ani tak se mi moc nechce věřit právě jemu.“</p>
<p>„Proč? Valme, prosím tě, spěchej! Opravdu se mi tu nelíbí!“ Mistr Bylinář se s úsměvem vrátil k nejvlastnějšímu důvodu pobytu v těchto zdech a nechal sourozence, ať se srovnají sami. Ač to nikdy nepřiznal, jejich debaty plné nelogických zvratů příjemně lechtaly jeho smysl pro absurdno.</p>
<p>„Má duši křivou stejně jako záda.“</p>
<p>„Hra. Odpusť, Bojovníku, ale s křivou páteří se narodil. To druhé mu dali až dobráci, kteří potřebují sami sebe přesvědčit o vlastní dokonalosti skrz nezaviněné vady druhých.“ Dívka vytrvale zírala kamsi za Pereovo rameno. „Melet není žádný skvost, to uznávám. Ale tak pokřivený, aby splácel dobro zlem, také není. Ani nemůže být. Tak padnout nedokáže nikdo z kříženců. Proto je lidé tak nenávidí. Dobře cítí, že v rovném boji by dostali nařezáno. Tak zneužívají početní převahy. Chceš-li, někdy ti popovídám pár rozkošných historek o upálených a ukamenovaných. Ale klidné spaní z toho mít nebudeš. Věřím Meletovi, protože znám svůj lid lépe než kterýkoliv jiný čaromocný. Jsem potomkem nejlepších ze Starých. Právo vlády u nás nebylo záležitostí rodu. Přesto si ho mí předci podrželi tisíciletí. Já bych ho nezískala. Jsem příliš divoká a nerozvážná. Uminutá, tvými slovy. Každá křivda mě pálí víc než oheň a nemám pokoj, dokud ji alespoň nezmírním, ale dělám to kvůli sobě. Kvůli vlastnímu smíru v duši. Nejsem právě povedený výhonek, prabába by na mě pyšná nebyla. Na Meleta chvílemi ano. Protože dokáže popřít svou touhu v zájmu jiných. A já jsem si jistá, že právě to udělal, když nám nabídl cestu ven.“</p>
<p>Pobavení z Bylinářovy tváře se postupně vytratilo až k nádechu červeně. Bojovník naopak pobledl. Ave promluvila tichým, monotónním hlasem. Žádné důrazné tóny. Přesto to byla jedna z nejkrutějších obžalob lidské krve, jakou kdy Pásmo slyšelo. Nebo možná právě proto.</p>
<p>Mladičká čarodějka zamžikala a ostýchavě se usmála. „Takže jdeme dál na jih?“</p>
<p>„K Mračenu.“</p>
<p>Přikývla a otevřela opět naplněný střadač. Odejít museli podzemím.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>28. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Mistr Bylinář prudce zvedl hlavu.</p>
<p>„Valmare! Valmare!!“</p>
<p>Rozběhl se. Volání prorážející průzračný vzduch zimního horského dne na chvíli utichlo. Nejistě zamířil vzhůru. Skály hlasem točily trapně dokonale. Nové houknutí mu znovu ukázalo směr a čaroděj se hbitě začal škrábat na strmý hřebínek. Konečně mohl udýchaně přeletět očima skrytou proláklinu. Ave zachumlaná v zeleném plášti až po špičku nosu dřepěla přesně uprostřed.</p>
<p>„Co se stalo?!“ křikl starostlivě. Jedovatí pavouci a hadi sice dávno zalezli k tříměsíčnímu spánku, ale mohla natrefit na kuguru nebo osamělého barbara. Konečně, zvrtnutý kotník by k spoustě nepříjemností stačil také.</p>
<p>Rozrušeně se zasmála. „Pojď ke mně! Honem!“</p>
<p>„Jdi se schovat před pohlavkem! Víš, jak jsem se lekl?!“</p>
<p>„No jo. Tak už se pohni!“</p>
<p>Valmar pokrčil rameny a opatrně se spustil dolů. Propad byl mnohem větší, než shora vypadal. Trvalo skoro pět minut, než dospěl až k dívce. Netrpělivě přešlapovala mezi dvěma bludnými balvany, zjevně cosi zakrývajíc vlastními zády.</p>
<p>„Jestli mi chceš namluvit, že jsi našla satinku…“ zadíval se na rozzářenou tvář nedůvěřivě.</p>
<p>Ave se pohrdavě ušklíbla. „Satinku? Kdepak! Něco lepšího!“</p>
<p>„Lepšího?!“ Zelené oči ještě znejistěly. „Tak ukaž.“</p>
<p>„Podívej,“ ustoupila stranou a Valmar hlasitě vydechl. Trs kožnatých rudofialových lístků, tvarem připomínajících kapradí, ležérně trůnil mezi drobnějšími kameny.</p>
<p>„Magičník! Veliký všehomíre, já sním!“</p>
<p>„Víš, kolik jich je?! Dvaačtyřicet! A to nepočítám kořeny ani to, co pravděpodobně hlídají!“</p>
<p>Mistr Bylinář se vzpamatoval. „Ty jsi vážně oblíbenec osudu, holčičko. Škoda, že ho nemáš blíž. To by byl nádherný koutek splněných přání.“</p>
<p>„Smím se zeptat, co mi nabídneš za jediný lístek?“ rozesmála se spokojená se životem i rozmarnou náhodou. Pokud si dobře vzpomínala, byl poslední magičník nalezen téměř před padesáti léty a hned zničen. Jeden každý lístek znamenal splněné přání a objevitel si tehdy neuvědomil, že jde koneckonců jen o rostlinu. Chtivě orval všechny listy napoprvé a magičník pochopitelně zašel.</p>
<p>Valmar zvážněl. „Já nic. Ovšem každý z pánů tě zasype zlatem, Poslední citadela vyžene od bran a Klan přiřkne doživotní volný pramen energie. Už ses ptala na poklad?“</p>
<p>„No… s tím právě čekám na tebe,“ zrozpačitěla mírně.</p>
<p>Trochu posměšně se na ni podíval. „Nevíš jak, co? To bude slzení! Aspoň se pořádně dívej.“</p>
<p>„Je už označený. Avape.“</p>
<p>Valmar se uličnicky ušklíbl a přiklekl k rostlině. „Tak otvírej,“ vyzval dívku beze zloby. Magičník byl natolik vzácný, že složitý odstavec rozmluvy mohl lehce vypadnout z hlavy i zasvěcené Bylinářce. Jediný, kdo zapomenout nesměl, byl on sám.</p>
<p>Lehce, jako by s magičníkem pracoval denně, přenesl na rostlinu dar řeči a začal s vyptáváním. Za pět minut znali uložení i ochranu pokladu. Čím je tvořen, však magičník nerozradil. Valmar se aspoň zeptal, zda je nebezpečný. Rostlina ho odbyla frází ‚jak pro koho‘, stáhla lístky a víc se nebavila.</p>
<p>„Chceš to zkusit?“ vzhlédl zelenooký čaroděj k dívce věcně.</p>
<p>Chvíli si zadumaně mnula kořen nosu. „Myslíš, že mám?“</p>
<p>„To je tvé rozhodnutí, holčičko. V tom ti pomoci nemohu.“</p>
<p>„Není nad dobrou radu,“ zabručela a znovu se zamyslela nad všemi pro i proti.</p>
<p>Valmar pokrčil rameny a trpělivě čekal. Nebyl si jist, ani jak by volil on sám, natož se do toho plést jiným.</p>
<p>Konečně potřásla hlavou a sklonila se k magičníku sama. Zabrblala krátkou formuli.</p>
<p>„Smí člověk využít darů seslaných náhodou bez závazku?“ zeptala se. Zřejmě našla správnou otázku. Magičník se roztřásl. Důrazně otázku opakovala.</p>
<p>„Nač ti to bude?“</p>
<p>„Odpověz, bylino!“ přikázala ostře.</p>
<p>Stvoly zakmitaly, div se nevyrvaly z kořenů. „Na to nejde odpovědět jednoznačně,“ vytáčel se magičník urputně.</p>
<p>Ave přimhouřila oči. „Pak ti budu muset otrhat všechny lístky, ještě než půjdu, bylino! Rozumíš mi, že? Ne ze zlé vůle, jen pro jistotu návratu.“</p>
<p>„Nejsi ty náhodou čarodějka?!“ osopil se na ni zhnuseně. „Smí!“</p>
<p>„To jsem chtěla slyšet. Vezmu si jen tolik, kolik mi dáš dobrovolně. Nechci ti zbytečně ublížit.“</p>
<p>„Jdi si pro svůj poklad,“ vybídl ji ponuře. „Pak se ještě vrať. Povím ti k němu víc, budeš-li se ptát stejně drze.“</p>
<p>Ave se vítězně ušklíbla a obrátila k Valmarovi. „Jaká jsem?“ dožadovala se chvály.</p>
<p>„Chceš to vysvětlit slovy nebo ručně?“</p>
<p>„Pch!“</p>
<p>„Utíkej pro ten poklad a hoď sebou,“ pousmál se shovívavě. „Nehodlám si pohovořit i se strážním duchem.“</p>
<p>Čarodějka zmizela v hoře a Mistru Bylináři nezbylo než netrpělivě podupávat kolem rudofialového trsu. Po deseti minutách napětí nevydržel.</p>
<p>„Kam jsi ji poslal, ty pometlo buližnické?!“ zabouřil nebezpečně.</p>
<p>Magičník pohrdavě zachrčel. „Dej si pozor na zobák, šarlatáne!“ odsekl neuctivě.</p>
<p>Valmar ucedil krutou nadávku, ale dál se s povýšenou bylinou nehádal. Naopak zvolil podlézavý tón. „Nemohl bych za ní?“ zaprosil přívětivě. „Je to má dcera a žačka, víš? Mám strach.“</p>
<p>„To je mi jí líto. Muset se tajit tátou jistě není žádný med. Seď na zadku a čekej. Nepotřebuje tě. Leda bys jí zavazel.“</p>
<p>„No poslyš! Já jsem Hlava Umění Bylin!!!“</p>
<p>„No a?!“</p>
<p>„Mora švábi! Tak jsem snad i tvým pánem, ne?!“</p>
<p>„Mým pánem je strážní duch kotliny!“ usadil magičník čaroděje chladně. „Mám ho zavolat, abyste si to spolu vyjasnili?!“</p>
<p>V hádce čas utíkal přece jen rychleji. Když se Ave konečně vyloupla ze skalní masy, našla nikoliv Bylináře okusujícího si samým napětím nehty, ale rozvášněný debatní kroužek. Jejího návratu si ale všimli okamžitě.</p>
<p>„Tak co?! Máš?!“ vyhrkly hned dva hlasy současně.</p>
<p>S očima navrch hlavy přikývla.</p>
<p>„Co to je?“ třásl se Valmar nedočkavostí skoro jako magičník při nepříjemné otázce.</p>
<p>„Kuš!“ zkazila mu rostlina výstup suše. „Nemáte čas na dlouhé plkání, chcete-li ven se zdravou kůží. Dobře mě poslouchej, čarodějko! Otrháš mi z každého stonku čtyři lístky. Dvacet přání je dost, ne? Pak se rychle seberete a budete upalovat jako kugury. Až budeš v bezpečí a sama, to zdůrazňuji – SAMA!, dáš jeden lístek na poklad. Zbytek uvidíš. Tak trhej, pokud to svedeš jemně a rychle, budu rád, a utíkejte! Jestli nebudete do desíti minut za stezkou, máte po pokladu i po přáních!“</p>
<p>Ave beze slova otrhala určený počet lístků, dýchla na prořídlý trs a s Valmarem letěli pryč, co jim nohy stačily. Nahoru, dolů kolem křižovatky horských cest, ostrou zatáčkou k rozhledné mohylce a nezmenšenou rychlostí až k tábořišti. Bylo to o sražení vazu, ale v patách jim jedovatě svištěl dech strážního ducha. Nejspíš to tedy byl vítr, ale oba by přísahali, že jim rozhněvané zjevení už už sahalo po krku.</p>
<p>Pereas střežící tábor je uvítal obnaženým mečem.</p>
<p>„Co se děje?!“ křikl, jak se prosmýkli kolem do bezpečí srázných skalních stěn.</p>
<p>Valmar zabrzdil a zachytil Ave za plášť. Jinak snad doběhla až do pralesa. Bez velké něhy ji popadl za rameno a tvrdě s ní zacloumal.</p>
<p>„Řekneš mi konečně, co to je?!“</p>
<p>„Potom!“ odsekla udýchaně. „Zmiz!“</p>
<p>„Co to, u Velkého stromu, znamená?!“ vybuchl Mistr meče dokonale zmatený spěšným příchodem i nesmyslným rozhovorem.</p>
<p>Valmar nemínit ztrácet čas vysvětlováním. Netrpělivě Bojovníka odstrčil. „Dej pokoj! A ty mluv!“ uhodil na dívku znovu.</p>
<p>„Zmizte!“ vřískala vytrvale. „Musím být sama! Jděte pryč!“</p>
<p>Pereas konečně pochopil, že dokud budou ti dva spolu, rozumné slovo z nich nedostane.</p>
<p>„Tak dost!“ zavelel suše a odvedl Valmara k blízkému kameni. Do ruky mu strčil cestovní láhev se zbytkem vína. Potom popadl stále povykující čarodějku pod rameny, odnesl ji na opačnou stranu a zhurta postavil do štěrku.</p>
<p>„Tady budeš tři minuty stát, ani se nehneš!“ přikázal věcně. „Srovnej si myšlenky, a pak teprve vysvětlíš, proč máme jít pryč. Rozumíš?“</p>
<p>„Mám…“</p>
<p>„Ticho! Zhluboka dýchej! Řekneš mi to za chvíli!“ Bojovník se usmál a odešel k Valmarovi.</p>
<p>„Poslouchej mě, kytičkáři!“ houkl rezolutně. „Hrozí nám něco?!“</p>
<p>„Ave…“</p>
<p>„Nech Ave, zatraceně! Řekne mi to sama. Utíkali jste před nějakým nebezpečím?!“</p>
<p>„Jistě. Ale už minulo. Aspoň myslím. Neříkal…“</p>
<p>„Mlč! Napij se a vzpomínej na klid Hraničních lesů.“</p>
<p>Sesedli se po pár minutách, až rozrušení trochu vyprchalo. Ave zajíkavě, ale jinak docela rozumně vysvětlila, co zažili.</p>
<p>„Musíte mě tady nechat samotnou, chápeš?!“ zadívala se na bratra prosebně.</p>
<p>Mírně povytáhl obočí a vylovil z kapsy stříbročerný drátek stočený do protispirály. Nejcennější věc z jeho přebohaté sbírky magických předmětů. Chránila proti kouzlům až do druhé úrovně naléhavosti. V Pásmu byly všehovšudy dvě. Po Starých už nikdo výrobu zopakovat nedokázal.</p>
<p>„Pro jistotu,“ hodil ji dívce do klína. „Kdyby něco, křič, co to dá. Nebudeme daleko.“ Nekompromisně popadl zdráhajícího se Valmara za loket a odvedl ho soutěskou ven.</p>
<p>Ačkoliv se mužům zdálo, že uplynula celá věčnost, netrvalo ani čtvrt hodiny, než je mladá čarodějka přivolala zpět. Stačil jediný pohled na rozpálenou tvář a všechno bylo jasné.</p>
<p>„Mám… Oaran… dokážu ho osvobodit,“ vysypala jim v ústrety.</p>
<p>„No vida. Co se dělo?!“</p>
<p>„Promiň. Nemohu to popisovat moc podrobně. Ale ten poklad je…podívejte,“ Ave roztáhla cípy pláště.</p>
<p>Muži strnuli. Nad dívčiným vlastním pásem zlatě zářil druhý. Z oválných, na čtyři palce vysokých plíšků, každý s trochu jinou, jemnou rytinou. Ve sponě matně blýskal modrý křišťál. Briendin kámen.</p>
<p>„Ty jsi mluvila s Briendou?“ hlesl světlovlasý čaroděj po dlouhé době.</p>
<p>Rozepjala sponu a odložila pás na kámen. Teprve teď bylo vidět, že nejméně třetina dílků chybí. „Ne. S jejím druhým rádcem.“</p>
<p>„Aha. No, tak my půjdeme,“ pokrčil rameny a odvrátil se.</p>
<p>„Oho. A kampak?!“</p>
<p>Valmar zkřivil rty. „Domů přece, mocná paní. Nač bychom ti ještě byli?“</p>
<p>Upřeně se na něj zadívala. „Překvapuješ, Mistře Bylináři. Nezapomněl jsi náhodou, že bez mého svolení odejít nedokážete?!“</p>
<p>Čarodějové sebou trhli.</p>
<p>„Něco ti povím, ty malá černá královno,“ zavrčel Pereas nebezpečně. „Můžeš nás zabít, proklít, cokoliv. Ale nikdy nás nedonutíš dělat něco proti naší vůli. To si pamatuj!“</p>
<p>„To bych nikdy nechtěla.“ V hnědých očích jiskřila lítost s trochou pobavení. „Jednou jsem Valmarovi slíbila, že i kdybych získala celý pás, nikdy jej nepoužiju. Takže ho prostě jen budu mít na sobě při Oaranově osvobození, pak znovu rozlámu a poschovávám po všech koutech Pásma. Co nejlíp, samozřejmě. Jestli chcete, jděte zpět. Já se jdu podívat po Přežívajících. Průvodce uvítám strašně ráda.“</p>
<p>„Ten pás tě může udělat paní celého světa,“ připomněl Pereas tiše.</p>
<p>Napjala se. „A to mi nabízíš právě ty?“</p>
<p>„Připomínám.“</p>
<p>Neuhnula očima o nejmenší kousíček. „Pustě provokuješ, Mistře meče! Měl by ses stydět! Stát tu v opačných úlohách, je z toho nářez jako hrom! Chceš-li, dám ti Briendin pás a vládni všehomíru. Naučím tě s ním zacházet. Já se na vládkyni nehodím. Mám hrůzu ze spásonosných mocných. Na.“</p>
<p>„Co bych s ním dělal?!“ odmítl zděšeně.</p>
<p>„Dobrá. A ty, Valmare?“</p>
<p>„Blázníš?!“</p>
<p>Konečně se nesouměrně usmála a mávla rukou. Nejmocnější předmět všehomíra zmizel v záblesku zeleného světla.</p>
<p>„Co jsi s ním udělala?!“ polekal se Mistr Bylinář upřímně.</p>
<p>„Dala do vaku,“ ohlédla se Ave udiveně. „Nelíbí se ti něco? Na nošení je kapku těžký.“</p>
<p>Valmar se rozpačitě odvrátil. Trapný omyl pro čaroděje. „Proč jsi nám ho vůbec ukazovala?“</p>
<p>„Přikázal mi to. Takové rozhodnutí nemůže udělat jeden člověk. Smím-li o něco poprosit, zapomeňme na pás. Není a už nikdy nebude. Jeho úkol je u konce. Nepotřebujeme volat síly prvních. Copak, Pere?“ všimla si nevyzpytatelného pohledu modrých očí. „Rozmyslel sis to? Chceš mít u nohou nejkrásnější holky Pásma?“</p>
<p>„K tomu žádnou zlatou tretku nepotřebuju, drzounku,“ ubezpečil ji Mistr Bojovník jemně. „Poradím si i tak.“</p>
<p>Dívka se rozesmála. „I s potupenými manžely?“</p>
<p>„I s nimi, drzounku. Když mi to prochází už tolik let… Kde jsi vzala jistotu, že pás nebudeš potřebovat třeba někdy později?“</p>
<p>„Já nikdy, Peree,“ potřásla hlavou rozhodně. „Jak říkám, nejsem správný tvor pro panování, tím méně neomezené. A ač to zní neskutečně, vyměnit vás dva za kousek šikovného zlata mi nepřipadá jako dobrý obchod.“</p>
<p>„To byla lichotka?“</p>
<p>„Úžas, Mistře Bojovníku. Co mě, zatraceně, tak přitahuje právě k mizerovi, který mě tříská a uráží?!“</p>
<p>„No dovol!“ ohradil se pobouřeně. „Čím jsem tě jako měl urazit?!“</p>
<p>„Nedovolím!“ setřela ho očima planoucíma nefalšovaným rozhořčením. „Jak tě vůbec mohla napadnout taková nehoráznost, že bych chtěla zotročit právě vás dva! To ti vrátím, spolehni se!“</p>
<p>„A co jsem si měl myslet, když jsi před námi stála s nosem málem u nebe?!“</p>
<p>„Já?! To vy jste se dívali, jako bych podpálila O’ndrom a nechtěla se přiznat!“</p>
<p>„Připomínala jsi mi…“</p>
<p>Valmar pokrčil rameny a šel dělat večeři. Představa hospodských povalečů o báječné legraci. Nejdřív si vynadají, několikrát květnatě urazí, pak vymetou celou kotlinu v polovážné rvačce a k jídlu se přiženou ohromně spokojení, jak skvěle si navzájem natrhli košili. Ještě, že je tady také on se svým zdravým Bylinářským rozumem.</p>
<p>„Málem bych zapomněla,“ klepla se Ave do čela po veselé večeři. Briendin pás byl zapomenut, osvobození Oarana přešlo z roviny toužebných přání do pravděpodobnosti a čarodějové se svorně bavili špičatými slovíčky.</p>
<p>„Tady je devatenáct barevných snů,“ ukázala dlaň plnou temně fialových listů. „Jeden si nechám pro ghrá a jestli ode mě chcete zpět zbytek z toho střadače, máte smůlu. Žádný už není. Ale na druhé straně se tím pádem můžeme podělit rovným dílem.“</p>
<p>Mistr meče pečlivě uložil svých šest přání a zvedl hlavu. „Měla bys jeden obětovat na vyvolání dvou tří Přežívajících do skutečnosti, drzounku,“ poznamenal přívětivě. „Vláčet se dlouhé míle tmy za pohádkou tě jinak zklame.“</p>
<p>„Jak víš, že je to pohádka?!“ dopálila se dívka obratem. Už hezkých pár dní poslouchala více či méně skryté narážky na výmysly několika piskuntů a padlého šarlatána a politováníhodně důvěřivá čarodějátka. Šašek! „S tvým přístupem k legendám to zní ohromně, Bojovníku!“</p>
<p>„Jednoduše. Na rozdíl od některých znám i dobu vzniku jednotlivých příběhů. Neridiké byla složena v našem věku. To jsi ještě neslyšela?“</p>
<p>„Budeš se divit, ale slyšela. A také, že jde o převyprávění jedné z nejstarších legend vůbec. Zaběhni si na Citadelu, Strážci ti to potvrdí.“</p>
<p>„Jistě. Jenže Siluana jaksi neměla s Mračenem nic společného, chytrá čarodějko.“</p>
<p>Ave opět zvlídněla. „Neridiké také ne, chrabrý Bojovníku,“ prozradila mile. „Zato potomstvo obou podle všech náznaků směřovalo právě sem. Jinými slovy, Přežívající mají nejpravděpodobněji sídlo právě v srdci Mračného pohoří. To je ale nepříjemná novina, že?“</p>
<p>„Nepříjemná snad, ale novina stěží,“ blýskly modré oči významně. „Jaká škoda, že jde pouze o náznaky, navíc vyložitelné nejméně třemi různými způsoby!“</p>
<p>V této chvíli začal spor silně zajímat i Valmara. „Musím přiznat, že ty další dva bych moc rád slyšel i já,“ vmísil se hedvábně.</p>
<p>„Orlí hřbet!?“</p>
<p>„Lehounce mimo jasně zmiňovaný jižní horský pás,“ odmítl Valmar mírně.</p>
<p>Mistr meče ho probodl očima. „Zajímej se trochu o starý jazyk, kytičkáři. Překlad vůbec není tak jednoznačný, jak by se vám dvěma hodilo.“</p>
<p>„Oho! O tom si můžeme chvíli povídat.“ Jízlivý alt téměř bodal. Z trojice byla nepochybně nejlepším jazykozpytcem Ave. A řeč Starého národa znala dokonale.</p>
<p>„Četla jsi snad původní legendu?“</p>
<p>Zašklebila se. „O tom nepochybuj, urostlý jinochu.“</p>
<p>Pereas se zarazil. „Kde?“</p>
<p>„Na Poslední citadele, samozřejmě,“ kochala se úspěchem slastně. „Dokonce dvakrát a jeden večer ji probírala s Bosenem.“</p>
<p>Na to mnoho odpovědí nebylo. Mistr meče pokrčil rameny. „Vzdávám se. Udělej mi laskavost, drzounku, a ušklíbni se na opačnou stranu.“</p>
<p>Ave však vítězství oslavila širokým úsměvem nepatrně posunutým k levé tváři, čímž mile překvapila i sebe samu. „Stejně bych tam šla v každém případě,“ poznamenala spokojeně. „Mračenský labyrint je živá legenda sám o sobě a já jsem tam ještě nebyla,“ dodala obviňujícím tónem. „Teď, když už jsme tak blízko, mě ani nenapadne takovou příležitost zahodit.“</p>
<p>„Pokud míníš příležitost nějaký ten týden bloudit mokrou tmou mezi mnohamílovými slepými chodbami, průlezy pro králíka, krápníky jako dělanými na rozbití hlavy každého otravy a propastmi, pak jsi zvolila správný směr,“ popsal Bojovník nejrozsáhlejší a nejtajuplnější jeskynní systém Pásma poněkud odtažitě.</p>
<p>Ave nepatrně zvedla obočí. „Neříkáš to právě vesele.“</p>
<p>„Také není proč,“ ujistil ji. „Jednou jsem tam byl. Není oč stát.“</p>
<p>„Ty vůbec nemáš podzemí moc rád, že?“</p>
<p>Pereas se pousmál. „Já podzemí nesnáším, drzounku. A s tvými zábavnými kousky to bude obzvláštní lahůdka. Už vidím, jak se hrabeme z nějaké vodní propasti.“</p>
<p>Potěšeně se uchechtla. „Nejvíc se těším na hádky, jestli zase na chvíli vylezeme na světlo nebo půjdeme ještě kousek.“</p>
<p>„Tak to tě musím zklamat. Mračenský labyrint nemá žádné průduchy pro odpočinek. Jak tam jednou vlezeme, tak zkrátka půjdeme, dokud nesníme dvě třetiny zásob. Pak nám nezbyde, než se co nejkratší cestou vrátit. Doplnění nebo oddych nepřipadá v úvahu.“</p>
<p>K čarodějovu bezbřehému znechucení si dívka místo ústupu nadšeně zamnula ruce. „Tomu říkám dobrodružství!“ libovala si hlasitě. „Mračenský labyrint je očividně přesně to, co k pořádné výpravě patří. Vrátit se z pohodlné procházky Kamennou říší uzavřené slavnostním předáním Briendina pásu, všichni se nám leda vysmějí. Uznej!“</p>
<p>„To měl být vtip?“</p>
<p>Nevinně se uculila. „Maličko. Ale že zima stěží začala a stejně byste doma neměli co dělat, myslím vážně. Navíc jsme s návratem počítali až za měsíc, možná i dva. Řešení Oaranova problému máme také, tak proč bychom se nemohli jít podívat třeba i za pohádkou? Nebuď takový morous, Peree. Nejde přece o víc než dva tři týdny.“</p>
<p>Mistr meče se obrátil k šklebícímu se Valmarovi a odevzdaně pokrčil rameny. Tak tedy labyrint.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>29. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Ave bezcílně bloumala protáhlou jeskyní, zlostně kopala do všeho, co se namanulo, na otázky odpovídala vzteklým nebo zase pohrdavým frkáním… slovy Perea každým krokem dokazovala, že je opravdu příšerná holka.</p>
<p>Muži už šestý den metodicky prozkoumávali nejbližší část labyrintu. Mapka na příší kůži však rostla pomaloučku. Spleť klikatých, do sebe zatočených chodbiček, jeskyněk, průlezů, slují a tunýlků mátla i báječný smysl pro orientaci Mistra meče. Čarodějka hned po prvním výletu do hlubin usoudila, že přínos plánku několika mil bludiště nemůže být nijak omračující a tedy není důvod dál trčet na místě. Sbalit věci a vydat se do neznáma s pevnou vírou ve štěstí považovala za řešení stejně vyhovující jako kterékoliv jiné. K jejímu bezmeznému zhnusení však Mistři takto podaný návrh odmítli a vytrvale zakreslovali každý kámen na obrovský plát vydělané kůže. Po vzrušené debatě se nakonec podřídila, ale prodejem poloviny protivnosti mohla nahrabat slušné bohatství.</p>
<p>„Uteču!“ prohlásila ke skloněným zádům ten den teprve asi po osmé. „Uteču a půjdu sama!“</p>
<p>Pereas dál nevzrušeně lámal větve na příhodnou délku pro ohniště. „Žádný strach,“ broukl konejšivě. „Však my tě najdeme.“</p>
<p>„Pch! Než zjistíte, že jsem pryč, budu už na druhé straně hor!“</p>
<p>„Spíš u prvního vývěru.“</p>
<p>Slaný pramen byl sotva půl hodiny chůze od tábořiště.</p>
<p>„Nesmysl! A vůbec – jsem čarodějka?! Jsem! Nemůžete mě tu držet násilím!“</p>
<p>Mistr meče odhodil poslední kusy dřeva a pousmál se. „Nepovídej!?“ podivil se přívětivě.</p>
<p>„Budu si stěžovat na Velké Radě! Pro nepřijatelné omezování!“ vyhrožovala pobledlá bezmocnou zlostí.</p>
<p>Smířlivě jí poklepal na rameno. „Stěžuj si, kde chceš. A teď toho necháme, ano? Než to dopadne špatně.“</p>
<p>Ave se málem udusila vlídným tónem Pereova hlasu. „A uteču?!“ zasyčela vztekle.</p>
<p>Povzdechl. „Nezlob, drzounku. Buď hodná holka.“</p>
<p>„Stejně jednou budeme muset jít dál! Nedokážeme zmapovat celé bludiště! To je na roky a roky práce! Proč nemůžeme jít hned?!“</p>
<p>„Protože je tu celkem osm východů a mít krytá záda znalostí všech se může hodit.“ Odevzdaná monotónnost slov napovídala, že stejné vysvětlení zaznělo už mnohokrát.</p>
<p>„Jestli budeme utíkat, tak určitě Mořským průsmykem!“ namítla dívka týmž tónem. „A jestli nebudeme, nepotřebujeme plánek.“</p>
<p>Bojovník se vzdal. „Přestaň zlobit a jdi něco dělat!“ doporučil suše.</p>
<p>„Došel ti dech, co?!“</p>
<p>Loupl po dívce očima. „Půjdeš dobrovolně nebo ti mám pomoci?!“</p>
<p>„To je tvá jediná záštita: ramena!“ ohrnula rty pohrdavě. „Peree, uznej, že je jedno, jestli půjdeme s mapou nebo bez ní, a já ti dám pokoj.“</p>
<p>„Neuznám, protože si to nemyslím. A dál se o tom bavit nemíním! Mám práci, a pokud si vzpomínám, ty také! Sypej!“</p>
<p>Tvrdohlavě setrvala. „Máš pro svůj nesmyslný odpor jiný důvod než strach z Valmara?“ zkusila boční útok.</p>
<p>Pereas krátce vzhlédl ke stropu jeskyně. „Víš, co je zvláštní?“ poznamenal s patrným úžasem. „Že s tebou mám takovou trpělivost. Podívej, skřítě, můžeš to rozebrat z hlediska všehomírných vazeb, myšího kožichu nebo naší zbabělosti, ale máš to marné. Jasné?! A teď, jestli nezačneš dělat něco rozumného, než napočítám do šesti, skutečně dostaneš! Jedna, dva…“</p>
<p>Ave otráveně kopla do kusu větve a přiklekla k ohništi. Dnes měla přípravu jídla na starosti ona.</p>
<p>Pokud světlovlasý čaroděj pocítil uspokojení, jak krásně se vyhnul další nekonečné hádce, trochu to uspěchal. Sotva dívka zavěsila kotlík s vodou nad plameny a rozložila vše potřebné kolem sebe, vrátila se k obehranému tématu.</p>
<p>„Peree, přece se můžeme vždycky zastavit a vrátit, když to dál bez mapy nepůjde,“ začala mírně a bleskurychle uhnula letícímu dřevu.</p>
<p>Mistr meče si zamyšleně pohrával s druhým kouskem.</p>
<p>„Co kdybychom zkusili probrat to v klidu,“ navrhla takticky.</p>
<p>„Ne. Probírali jsme to nejméně dvanáctkrát.“</p>
<p>„Ale jestli se pořád budeš chovat takhle nesnášenlivě k názorům druhých, nemůžeš se stát dobrým čarodějem!“ upozornila Ave mateřsky.</p>
<p>Pereas se zjevně rozhodl neztrácet klid, i když některá prohlášení hraničila se sebeovládáním kohokoliv. „Pokud nutně chceš naplácat, řekni rovnou,“ nabídl další řešení nevzrušeně.</p>
<p>„Proč bych, u všech hvězdných drah, měla bít právě tebe?!“</p>
<p>Uznale přikývl, jak pěkně výpad odrazila. „Chtěl jsem říct, že my, nesnášenliví tyrani, raději debatujeme rukama než slovy. Aspoň s uminutými, protivnými holkami!“</p>
<p>„Valmara jistě potěší, co si myslíš o jeho dceři!“</p>
<p>„Valm je na rozdíl od svého dítěte rozumný a šikovný chlap. Ten by vodu vyvařit nenechal.“</p>
<p>Ave s nijak dívčím slovem odstavila rozžhavený kotlík s trochou čoudící soli na dně do písku.</p>
<p>„Nech to chvíli vychladnout,“ ozvalo se, když natáhla ruku po poloprázdném měchu.</p>
<p>Mrzutě vzhlédla. „Tos nemohl říct?!“</p>
<p>„Tos nemohla místo planého žvanění dávat pozor?!“</p>
<p>Cosi zahučela, smetla úlomky větviček do plamínků a opět vyrazila do útoku.</p>
<p>„Já myslím, že Oaran si zaslouží trochu ohledů. Čím déle budeme trčet na té pitomé mapě, tím později ho osvobodíme.“</p>
<p>„Zkus to znovu, drzounku. Nebýt tvé uminutosti po Přežívajících, sedí právě Oaran v pralese a pije yere.“</p>
<p>Zamračila se. „Ty se necháváš unést city, Peree! Když se na věc podíváš čistě logicky…“</p>
<p>„Tak se musím moc ovládat, abych tě neroztrhl,“ přerušil Pereas dívku suše. „Naprosto nestojím o tvé absurdní úvahy. Máš-li něco rozumného, sem s tím. Jinak raději mlč!“</p>
<p>„Nesmíš být hned neurvalý, že má pravdu někdo jiný!“</p>
<p>„Poslední varování!“</p>
<p>„Já dovedu pochopit, že je ti nepříjemné…“</p>
<p>„Co je mi nepříjemné?“</p>
<p>„Pusť mě!“</p>
<p>„A dáš pokoj?“</p>
<p>„Ale… jau! Surovče!“</p>
<p>„Jistě. Poslouchej, ty jedna malá čarodějko. Ze všeho nejdřív připravíš večeři. Pak se postaráš o pořádek, a pak teprve můžeme debatovat. Čímž myslím debatu, nikoliv dva současné, ovšem jinak zcela nesouvisející monology! Jestli budeš pořád jen mlet svoje bez ohledu na druhé, bude se vysvětlovat! Velmi důrazně vysvětlovat! Jasné?! Mazej!“</p>
<p>Vysloužil si záštiplný pohled hnědých očí, ale také shon kolem ohně, kotlíku a vaku s potravinami. To Mistr meče v případě své sestry nazýval úspěchem.</p>
<p>„Copak chceš?!“ zajímal se Valmar při pohledu na připravenou tabuli.</p>
<p>Ave ublíženě vzhlédla. „Jste oba stejně děsní! To nemůžeme slušně jíst jen tak?!“</p>
<p>„Nu, když to říkáš takto…“</p>
<p>Že by dívka odseknutím Bylináře uklidnila, se říct nedalo. Přece jen už ji nějaký čas znal a nepochybně pracně stvořená večeře budila oprávněné podezření. Polévka kořeněná směsí bylin, jejíž tajemství Ave pečlivě skrývala, dva divocí králíci dušení mezi horkými kameny, medové placky s brusinkami… ne, to bylo příliš křiklavé porušení navyklé prostoty. Když z popela vyhrabala ještě pár brambor, které včera s klením vydobyla z kamenité půdy, přeběhl Valmarovi mráz po zádech. Všehomír chraň nevinné!</p>
<p>„Necháme to vychladnout, nebo můžeme jíst?“ vtrhl mu Pereas do chmurných úvah vesele.</p>
<p>„Vystydnout by takový skvost nechal jen barbar.“</p>
<p>„Takže bych to od vás čekala kdykoliv. Pojďte. Víc už nepřinesu.“ Mladá čarodějka své dílo korunovala sloupcem už napohled křehkých chlebových oplatek a širokým gestem vybídla muže k usednutí. Když chtěla, vařila skvěle. Chtěla ovšem málokdy.</p>
<p>„Měli bychom ti starost o jídlo svěřit natrvalo,“ odložil Valmar nůž konečně, předem smířen se sžíravým – to víš, vy si budete cárat labyrintem a já lítat kolem ohniště, tos uhodl! Ave se však místo toho skromně usmála a hbitě začala s uklízením. Čímž s konečnou platností potvrdila, že Valmarovy obavy jsou zcela na místě. Horečně zauvažoval, oč asi tak může jít. Nic převratného nevymyslel. Otázku jít – mapovat probrali už tolikrát, že ji ve své naivitě muže a otce pokládal za uzavřenou. Pereas na tázavý pohled odpověděl uličnickým ušklíbnutím. Ledoví mravenci temných předtuch radostně pochodovali podél Bylinářovy páteře.</p>
<p>Dívka zatím svižně srovnala zbytky do kouta a nalila horký odvar do misek. Umět číst myšlenky, chrstla obsah konvice mužům do klína, ale za daného stavu věcí se o pohodlí druhů starala vzorně. Zatím byla výhoda průzračnosti myšlenkových pochodů silně jednostranná. Zkrátka to ještě pár let chtělo.</p>
<p>„Tak čeho si žádáš od tupých starců?“ povzdechl Valmar, když se konečně posadila zpět k nim.</p>
<p>Vyčítavě se ohlédla po Pereovi. Lehce zavrtěl hlavou a rty nehlasně vyslovil: stručně, věcně! Najednou se jí úvaha: dobrá večeře – dobrá nálada – však oni změknou! nezdála zdaleka tak mazaná, jako před půldruhou hodinou.</p>
<p>„Nic,“ zavrčela mrzutě. „Jak dlouho ještě budeme tvrdnout na té nemožné mapě?!“</p>
<p>„Myslel jsem, že to už jsme prodebatovali dostatečně.“</p>
<p>„Také se neptám jestli, ale jak dlouho,“ upřesnila nevlídně. Pokrčil rameny. „Dokud se nedostaneme na dva pochody. Týden, deset dní tak nějak.“</p>
<p>„A když vám pomůžu?“</p>
<p>V zelených očích se objevil nevěřící úžas. „O tři, čtyři dny míň. Miláčku, nejsi nemocná?!“</p>
<p>„Ne!“ probodla nepokrytě se bavícího Perea zuřivým pohledem. Dusivá lítost, že nesedí u stolu, ji zaplavovala novými a novými vlnami. S chutí by ho kopla, mizeru!</p>
<p>„Tak co se s tebou, u Velkého stromu, stalo?!“ naléhal Valmar upřímně znepokojený překvapivým návrhem.</p>
<p>„Nic! Zatraceně, když bez té čmáranice nemůžete dýchat, tak ať je aspoň hotová co nejdřív!“ Ave se raději odvrátila. Tohle tomu modrookému ničemovi ještě spočítá! Zlomyslná spokojenost z něj téměř odkapávala. Sprosťák!</p>
<p>„Neříkej, že jsi dostala rozum!?“ zajásal Valmar trochu předčasně. „To se také začneš chovat zdvořile?“</p>
<p>„Jdi se utopit!“ zkazila mu radost vzápětí. „Chci vypadnout z téhle hnusné díry co nejdřív!“</p>
<p>„Jej! Začínám tě poznávat!“</p>
<p>„Šašci!“</p>
<p>„Nezuř, drzounku,“ napomenul ji Pereas vlídně. Ave vší silou potlačila šťavnatou odpověď, vyskočila a vyletěla do mrazivé tmy jako splašená. V bezpečné vzdálenosti vychrlila proud nadávek, nad nimiž by zrozpačitěl i otrlý žoldák, několikrát práskla pěstí do lhostejných balvanů, sebrala hrst sněhových krystalků a hodnou chvíli si chladila rozpálené čelo. Pak se nadechla a zvolna napočítala do šedesáti. Rudá clona před očima zmizela, rozum opět pracoval. Byla připravena k návratu. Otočila se a pomalu zamířila ke světlu a teplu.</p>
<p>„Smím vědět, co se tu děje?!“ uvítal ji Valmar rozhořčeně.</p>
<p>Pokrčila rameny. „Zeptej se jeho,“ hodila hlavou k Bojovníkovi.</p>
<p>„Díky za radu. Naneštěstí jsem z něj víc než tajuplné úsměvy nedostal.“</p>
<p>„To je mi tedy moc líto,“ ujistila ho dívka mírně a znovu naplnila misky šalkovým odvarem. Dokonce je mužům přinesla až pod nos.</p>
<p>Mistr meče vzhlédl. „To, na čem stojíš, je má ruka, drzounku,“ upozornil nenuceně.</p>
<p>„Ach! Promiň, Peree! Hrozně se omlouvám!“</p>
<p>„Není třeba. Stačí, když slezeš.“</p>
<p>„To je děsné, jak jsem roztržitá, že?!“ potřásla hlavou a zhoupla se na špičkách.</p>
<p>„Příšerné!“</p>
<p>„Doufám, že tě to moc nebolí!“</p>
<p>„Nebudeš tomu věřit, ale celkem ano.“</p>
<p>„Ještě jednou se omlouvám,“ odsunula nohu konečně.</p>
<p>Pereas ji odměnil širokým úsměvem. „To je v pořádku, drzounku. Netrap se. Nic hrozného se přece nestalo.“</p>
<p>„Jsem opravdu ráda, že mám tak velkorysého společníka, Peree,“ vrátila mu úsměv mile.</p>
<p>„Všestranně nejbáječnějšího, drzounku.“</p>
<p>„Ano. Tak by se to také dalo říci. Ovšem nikdo jiný by se ke mně samozřejmě nehodil.“</p>
<p>„Nezbývá mi, než s tebou souhlasit.“</p>
<p>„Máme zkrátka štěstí. Všichni tři.“</p>
<p>„Velké štěstí, drzounku,“ souhlasil mladý muž jemně a sáhl po své misce. Víc k tomu neměl co dodat.</p>
<p>„Hlavně, že máme krásnou mapu!“ poznamenala mladá čarodějka obdivně, když Pereas toho dne počtvrté přistál po kolena v ledové vodě.</p>
<p>Otráveně se vyškrábal na pevnou půdu. „Bylo by milé s lichotkami počkat, až nebudu tak mokrý.“</p>
<p>Pohnula dvěma prsty v příslušném gestu. „Už můžu?“</p>
<p>„Jen si dej.“</p>
<p>„Nemotoro!“</p>
<p>„Zlomyslnice!“</p>
<p>„Šašci!“ doplnil Valmar suše. Ti dva se zahrnovali štiplavými slovíčky, co udělali první krok do bludiště. Začínal toho mít právě dost. „Povíte si ještě něco, nebo jdeme dál?“</p>
<p>Nedotčeně se zašklebili a opět zvedli vaky.</p>
<p>Cestování labyrintem bylo mnohem nudnější, než Ave čekala. Nekonečné míle vlhkými chodbami rozdírajícími ramena, stále stejné výklenky sotva na otočení, nepříjemný průvan a tma. Hustá, neproniknutelná černota, jen neochotně ustupující před plápolavou září louče, aby se po půl sáhu opět spojila v neporazitelnou stěnu hrozby. S Pereem tísnivý pocit zaháněli násilnou veselostí. Valmar se naopak stáhl do sebe a jako nejlepší zbraň zvolil stručnou věcnost. K příjemnému výletu mělo takové putování daleko. Přesto vytrvale vnikali stále hloub do chaotické změti průchodů a jeskyní.</p>
<p>Klopýtali po nerovném dně tunelu další hodinu, než došli k rozšklebené trhlině. V černé tmě dole zuřivě burácel vodní proud. K protějšímu břehu vedlo nejméně osm sáhů prázdnoty.</p>
<p>„Hm. Tak se zase vrátíme,“ usoudil Bylinář po bedlivém průzkumu.</p>
<p>„Nevím proč,“ oponovala Ave okamžitě. „Pereas je přece na vodní propasti odborník.“</p>
<p>„Navíc tu máme jednoho, co skvěle umí lézt po stropě,“ dodal Mistr meče mile a Valmar v duchu zle zaklel.</p>
<p>„Přestaňte už s tím provokováním, než se vzteknu!“ sykl nebezpečně.</p>
<p>„Vždyť je to psina! Přece nic neděláme!“ ohradili se jedním hlasem.</p>
<p>„Tak buďte tak hodní a nic nedělejte trochu tišeji! Kdo to má pořád poslouchat?“</p>
<p>„Protivo,“ povzdechla dívka víc pro sebe a zřetelně dodala: „Přelezu po stěně a natáhnu provaz. Tamta římsa pomůže na druhou stranu i vám.“</p>
<p>Pereovi přidala vlídný úsměv (také byl Pátrač s výcvikem pro přechod i zdánlivě neschůdných míst) a hbitě naplnila slova skutkem.</p>
<p>Za patnáct minut byli na druhé straně i se zavazadly. Chodba se značně rozšířila. Mohli pohodlně kráčet vedle sebe, dno bylo mnohem rovnější. Ave několikrát natáhla vzduch.</p>
<p>„Je tu něco divného,“ zamumlala nejistě. „Dávejte pozor.“</p>
<p>Muži se obezřetně rozhlédli. Dívka měla neuvěřitelně vyvinutý cit pro náladu místa. Když řekla, že se jí někde nelíbí, bylo nanejvýš moudré mít oči i na zátylku.</p>
<p>Syrový průvan rozkmitával prskající plamen louče do klamavých stínů. Pokrčila rameny. „Byla bych pro zmarnění pár jednotek. Ruce mám jak ze dřeva.“</p>
<p>Valmar zadrmolil pár slov. Dál postupovali pod kuličkou namodralého světla. Po nějaké chvíli Ave mlčky přidala ještě jednu. Na tázavé pohledy jen trhla rameny a ukázala dopředu.</p>
<p>Ušli dalších pár desítek sáhů.</p>
<p>Dívka se zastavila. „Peree, jdi první,“ přikázala suše. „Vak mi dej. Je to živé a vražedné.“</p>
<p>Bez poznámky uvolnil meč ze závěsu a přesunuli se ke stěně. První Mistr Bojovník, dva kroky za ním Ave těsně následovaná Valmarem.</p>
<p>Útok přišel znenadání. Před Pereem se ve vší tichosti zvedla protáhlá, chlupatá smyčka zrůdného těla. První rána mečem se svezla po tmavé, krátké srsti, jako by sama byla z kovu. Udeřil podruhé a dvojotočkou se vracel ke stěně.</p>
<p>„Za tebou!“ Ave plynule hodila tři čepele do rozevřené hadí tlamy.</p>
<p>Zlomek překvapeného váhání Pereovi pomohl dostat se zpět k přátelům. Tvrdě je zatlačil do mělkého výklenku, aby mohl všechnu pozornost věnovat obludnému nepříteli.</p>
<p>„Pusť!“ Dívka proklouzla Valmarovi pod rukama a přitiskla se ke skále.</p>
<p>„Pojď zpět!“</p>
<p>„Zůstaň tady!“ poručila kovovým altem bez obvyklé stopy ochraptění. Pod ochranou hrubé stěny pomaloučku postupovala k mladému Bojovníkovi.</p>
<p>Široká, ale poměrně nízká chodba přenechala výhodu nestvůrnému plazu. Ave nepatrně přimhouřenýma očima sledovala smrtelný rej hadího a lidského těla, v dlani dýku vyváženou k bleskurychlému hodu. Zaznamenala Valmarův pokus přispět Pereovi z druhé strany, ale svíjející se, chlupaté smyčky mu v přesunu úspěšně bránily. Bojující čaroděj byl dokonale uvězněn mezi nekonečnými vlnami neprobitelné srsti. Pak ho nečekaný úder ocasu připravil o zbraň a Ave ostře vykřikla. Na břiše obludy chystající se Perea obtočit smrtelným závitem postřehla světlejší lysinku. Sotva na dva palce, ale dívce to stačilo. Švihla předloktím a lesklá čepel se zabořila do nechráněného místečka až po jílec.</p>
<p>Chlupatý had si všiml prudkého pohybu doprovázeného nepříjemnou bolestí. Nechal odzbrojeného Bojovníka být a zaměřil se na nového nepřítele. Přivítala ho úderem dlouhé dýky. Hrot minul zvolené místo a svezl se stranou jako po skle. Na okamžik ztratila vládu nad celou paží. Útočný nůž vypadl z ochromených prstů. Přitiskla se ke skále.</p>
<p>Rozšířenýma očima sledovala krvavě rudý chřtán se smetanově lesklými zuby. Do tváře jí zavanul omamně nakyslý dech. Klínovitá hlava zaútočila. Pudově se sklonila a jakýmsi zázrakem proklouzla pod vzepjatým obloukem krku, má-li had něco takového. Na záda jí dopadlo několik palčivých kapek jedu. Proti vší logice unikla i druhému útoku. Zaslechla tupý úder, jak plaz narazil do kamene. Do kolena ji bolestivě udeřil ostrý úlomek skály. Tvrdě dopadla na hrbolaté dno chodby. Omráčená vlnou prudké bolesti i pádem zaťala prsty mezi kamínky. V duchu jasně viděla odpornou tlamu rozevřenou ke smrtelnému útoku. Viděla, jak se kolébá, sklání, tupý čenich míří na bezmocné tělo. Konečně popadla dech a bleskurychle se odkulila k protější stěně.</p>
<p>Otřes odezněl. Začala se škrábat na nohy. Sprška ostrých úlomků ji okamžitě srazila zpět. Rozpláclá jak žába téměř splynula se skalní masou. Další nápor kamení. Zakryla si hlavu rukama a čekala. Víc udělat nemohla. Osud buď milostiv zrazeným vlastním konáním. Možná přece jen měli jít zpět.</p>
<p>Opatrně zvedla hlavu. Hluché rány zněly neumenšenou silou, ale další kamenná sprcha nepřicházela. Vzápětí vyjekla živočišnou hrůzou. Nestvůrné tělo se svíjelo sotva krok od ní. Mezi zuřivými smyčkami zahlédla přízračnou hlavu zvící statného berana. Vytrvale otvírala a svírala čelisti. Uhranuté civěla na mléčný lesk čtyř zubů velikosti její dýky. Tlukoucí ocas jí vmetl do tváře hrst kamenného prachu. Vzpamatovala se. Jediný zásah a budou ji ze stěny škrábat. Ještě myšlenku nedokončila a už hleděla na zvolna se snižující, černé kličky z bezpečné vzdálenosti.</p>
<p>Zcela nesmyslně ji napadlo, jaký kravál Mistr Bojovník ztropí, až se mu k panické ztrátě sebeovládání přizná. Přes nepříjemnou bolest v koleni a na zádech se osvobozeně zasmála. Pak jí došlo, že Pereas nemusí být schopen tropit cokoliv, tím méně rámus a rozkulhala se kolem už jen chvějícího se těla k ostatním.</p>
<p>S odporem obešla široce rozevřenou tlamu. Malá očka už zmatněla, ale zuby blýskaly stejně nebezpečně jako kapky jedu na zahnutých špičkách. Ucedila šťavnatou kletbu a přelezla monstrózní tělo. Chlupy jí zraňovaly dlaně, jako by lezla po jehlách. Zanechala zdechlinu osudu a spěšně klopýtala dál.</p>
<p>Udělala sotva pár kroků, když se z šera vynořil pobledlý Pereas. Vrhli se k sobě s touž úlevou.</p>
<p>„Díky všehomíru!“ vydechl vděčně. „Mysleli jsme, že tě dostal.“</p>
<p>„Valmar?!“</p>
<p>„Bude v pořádku. Je trochu omámený jedem. Můžeš jít?“</p>
<p>Zazubila se. „Žádná sláva, ale odtud se odplazím třeba po břiše, Bojovníku!“</p>
<p>Vrátil jí unavený úsměv a odvedl zpět k bezvládnému Bylináři.</p>
<p>„Valmare!“ svezla se vedle ležícího čaroděje.</p>
<p>Naběhlá víčka se zachvěla. Namáhavě otevřel oči a pokusil se o úsměv.</p>
<p>Položila mu špinavou dlaň na čelo a cosi zamumlala.</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ zasípal téměř nesrozumitelně. „Starej se o sebe!“</p>
<p>„Co tě bolí?“</p>
<p>„Nic. Zmiz, miláčku. Než ti naplácám!“</p>
<p>Zasmála se a další snahu o pomoc vzdala. Když se zelenooký čaroděj zmohl na výhrůžku, nemohlo to s ním být nijak zlé.</p>
<p>„Ta bestie měla jedovatou krev,“ vysvětlil Pereas s ponurým úšklebkem. „Valm dostal slušnou dávku.“</p>
<p>Ohlédla se po nevábných zbytcích hnědočerného pláště. Tomu už nepomůže ani zázrak. Rozleptané cáry zvolna tály v rezavě špinavé louži. „Fuj, to je smrad!“ nakrčila nos znechuceně.</p>
<p>Mistr meče se bledě usmál. „Chceš něco vidět, drzounku?“ Sundal jí plášť z ramen a nastavil před oči. Od kapuce až skoro k pasu zely dvě čisté trhliny jako od nejostřejší dýky. Hadí zuby zachytily tkaninu v pádu. Na kůži se nedostaly.</p>
<p>„Zatraceně! A Zava je kdoví kde! Máme vodu?!“</p>
<p>„Jeden měch praskl a druhý je prázdný. Musíme vydržet.“</p>
<p>„Černá zlovoda!“ ulevila si procítěně. Spláchnout odpornou pachuť po kamenném prachu i děsivém zážitku teď toužila nejvíc. „Můj vak?“</p>
<p>„Nech ho být. Pak pro všechny zajdu.“</p>
<p>„Běž hned nebo řekni, kde jsou. Mám ještě trochu dranty.“</p>
<p>Světlé obočí vyletělo až k vlasům, nicméně pro zavazadla Bojovník odkráčel bez poznámky. Ave si chmurně pomyslela něco o odkládání poprav. Naposledy láhev těm dvěma zapřela dnes ráno. Byla poslední a teď se hodila mnohem víc.</p>
<p>Dranta opravdu všem třem pomohla. Svorně se dělili o obsah ploché láhve, dokud nebyla prázdná. Valmar nejistě, ale přece jen vstal.</p>
<p>„Jestli můžeš, tak bych šla,“ hodila dívka láhev do vaku. „Jsem strašně zvědavá, kterému z vás vděčím za život, ale z toho smradu je na zvracení.“</p>
<p>Setkala se s bezvýhradným souhlasem. Kyselý puch plazí krve i těla byl nesnesitelný.</p>
<p>„Zůstaneme ale v jeho části labyrintu,“ upozornil Pereas věcně. „Hadi jsou naštěstí samotáři a mě vůbec neláká druhý takový boj ještě dnes.“</p>
<p>Ave se zašklebila a přiotrávený Valmar vydal zvuk vzdáleně podobný pobavenému smíchu.</p>
<p>„To byl umeru, Bojovníku,“ vysvětlila čarodějka škodolibě. „Tvá neznalost legend je sice bezbřehá, ale nejnebezpečnější hříčku dračí krve bys znát mohl.“</p>
<p>Zlostně se na ni podíval. „Díky za poučení, štěně. Nicméně, pokud si dobře vzpomínám, má umeru tytéž zvyky co hadi.“</p>
<p>„Máte skvělý vkus na místa pro hádky!“ ozval se Valmar dřív, než dívka vymyslela dostatečně zdrcující odpověď. „Mně se tady motá hlava, že ani nevidím. Pojďte, prosím vás!“</p>
<p>Osud se asi rozhodl, že dnes už pro trojici udělal dost. Zachraňovat je ještě před pachem odmítal. Ať volili cestu sebepečlivěji, průvan jim kyselotinu zdechliny určil za věrného průvodce. Maličko slabší, ale spát se v tom nedalo. Nezbývalo, než vytrvale klopýtat dál a dál.</p>
<p>Konečně Ave postřehla slibnou štěrbinu mezi dvěma ostrými výstupky. Průzkum ukázal, že úzká, klikatá chodbička ústí v nevelké jeskyňce s několika průduchy do horních pater. Napravo bublal drobný vývěr sladké vody. Další vchod jeskyňka neměla. Dívka zavolala na přátele a zvedla dohořívající pochodeň nad hlavu. Štiplavý dým smoly stoupal přímo vzhůru a beze zbytku mizel. Netopýry nenašla, tedy by neměl existovat ani skrytý východ. Spokojeně přikývla. Přece jen budou nocovat v bezpečném, čistém koutku. Drobnou vadou na kráse byly závěje křemičitého prachu, ale to mohla spravit troška vody a píle.</p>
<p>„Šikovné místečko!“ ocenil i Pereas, sotva se rozhlédl. „Jako stvořené pro tři unavené poutníky.“</p>
<p>„Rozdělej oheň. Podívám se zatím na Valma.“</p>
<p>„Nemáme už skoro žádné dřevo.“</p>
<p>Upřeně se na bratra zadívala. „Musím ti snad já radit, jak si pomoci, čaroději?“ zajímala se po chvíli jízlivě a hned mnohem mírněji dodala:</p>
<p>„Potřebujeme se napít něčeho horkého a při louči se pořádné ošetření zvládnout nedá. Musíme zkrátka něco obětovat.“</p>
<p>„Mám nepoužívaný věštební prsten,“ ozval se Valmar unaveně. „Dám ti ho. Ave má pravdu, nemá význam zajít tu na špínu v ranách a mokrou zimu.“</p>
<p>Mistr meče se nehádal. Konečně, poznámka neměla být odporem, ale upozorněním. Za pár minut Ave měla horké vody i světla přebytek.</p>
<p>„Nech toho kramaření a pojď blíž,“ pobídla Bylináře pilně hrabajícího ve vaku.</p>
<p>Ukázal bezvadné zuby v přívětivém úsměvu. „Nemusíš se mnou ztrácet čas, miláčku. Jsem dokonale v pořádku.“</p>
<p>„Nežvaň!“ setřela ho suše. „Nevíš, jaký jed v tobě pracuje! Lehni si a neztěžuj mi to. Nemám pravou chuť na hádky.“</p>
<p>Zamračeně se podvolil.</p>
<p>„Chm,“ kývla dívka po pár minutách spokojeně. „Krom té popálené kůže na prsou je to dobré. Dva tři dny. Zavážu ti to.“</p>
<p>Mistr Bylinář vyskočil jako kugura. „Nepřichází v úvahu!“ odmítl další péči rozhodně. „Na rány je odjakživa nejlepší vzduch. Žádný obvaz!“</p>
<p>Ave skutečně neměla náladu na dlouhé handrkování. „Tak si užívej při odlepování košile,“ ušklíbla se odevzdaně a mávla na Perea. „Přistup blíž, hrdinný muži!“</p>
<p>„Nesmysl. Nic mi není.“</p>
<p>„Valme, jestli mi ho sem okamžitě nepřihraješ, budu na tom obvazu trvat! A přidám ti do něj dytčenku!“</p>
<p>„Peree, lehnout!“ zavelel Mistr Bylinář nekompromisně.</p>
<p>„Zrádče!“</p>
<p>„Dělej! Nenechám se kvůli tobě týrat od vlastní dcery.“</p>
<p>„Takže jí raději podstrčíš mě!? A to si říkáš přítel?!“</p>
<p>„Řekněme, že v tom nechci zůstat sám,“ zašklebil se Valmar potměšile a gestem dal najevo, že další debaty jsou zbytečné.</p>
<p>Bojovník se tedy prohlídce podvolil, ale modré oči metaly výmluvné blesky.</p>
<p>„Vida. Pouhá dvě naštípnutá žebra a pár zhmožděnin!“ prohlásila Ave přezíravě. „To ses tedy tentokrát moc nevytáhl, Bojovníku! Na severu to bylo zajímavější.“</p>
<p>Zhnuseně se na ni podíval. „Jestli nejsou zlomená, není třeba žádný nesmyslný cár, že?“ podotkl nicméně mírně.</p>
<p>„Kdepak! Jen malinko stáhnout, aby se neodloupla nějaká třísečka,“ ujistila ho vlídně.</p>
<p>„Nevykládej hlouposti, drzounku! Naprasklých kostí jsem viděl třikrát tolik, co vy dva dohromady! A třísky nepadaly z jediné!“</p>
<p>„Pochopitelně. Protože byl po ruce vždycky někdo rozumný, kdo je zavázal. Valme, buď tak hodný! Mně se při pohledu na ten vlčí výraz třesou ruce.“</p>
<p>Vrčený tok vynalézavých hrozeb změnil právě tak málo jako vemlouvání. „Tohle ti spočítám, malinkatá čarodějko!“ sliboval Pereas chmurně, když měl konečně dovoleno se znovu obléknout. „Rok mi potáhneš celou Bouřlivku se vším všudy! A to se budu hodně rozmýšlet, jestli bys sem tam nemohla přebrat i pár mládenců z Jam!“</p>
<p>Kysele se usmála. „Slyším tě, Bojovníku. Podrobnosti ale, prosím, nech, až něco provedete s mými zády. Také kapku utrpěla. Docela to bolí.“</p>
<p>Ještě pořádně nedomluvila a už ležela na břiše. Valmar tvrdě odstrčil přeochotného Bojovníka a sklonil se nad dívkou sám. Jemně odstranil žalostné cáry z kdysi krásné haleny. Zvedl hlavu.</p>
<p>„Dobře se dívej,“ vyzval Perea suše. „Tohle jsou prosím záda, co docela bolí! Vy dva si skutečně můžete hodně vyčítat!“ Odkapávající jed rozleptal kůži i svalovinu málem ke kostem. Hluboké, zkrvavené rány vyhlížely značně odpudivě.</p>
<p>„Jed pracuje dál,“ konstatoval Valmar po zběžné prohlídce. „Otravy se v tvém případě nebojím, ale musíme ho rychle zarazit. Nebo z tebe zůstane čisťounká kostřička.“</p>
<p>„Klidně vypaluj,“ broukla ležérně.</p>
<p>„To nestačí,“ ujistil ji vesele. „Budu muset řezat.“</p>
<p>„Dělej, co chceš. Hlavně rychle! Je to na… hm… nepříjemné.“</p>
<p>Bylinář se ušklíbl. „Budeš mi ji držet, Peree. Ať ji nakonec nedorazím já.“</p>
<p>„Ani se nehne. Spolehni se!“</p>
<p>Znělo to až neslušně mstivě a Ave se neudržela. „Kéž vás oba pohltí temná propast!“ vřískla záštiplně. „Hoďte sebou, zatraceně! Mám snad zapotřebí nechat se kuchat, abych vzápětí zašla na otravu? I tak budu mít co dělat, abych vyvázla bez horeček! Dělejte, než se dočista zblázním!“</p>
<p>Valmar potřásl hlavou a vložil dýku do nízkých plamenů. „Mám ve vaku trochu žalostníku,“ prozradil mírně. „Na otravu určitě neumřeš.“</p>
<p>„Pch! A nač tedy?!“</p>
<p>„Netuším. Jen na co ne.“</p>
<p>Ťala po něm pohledem. „Tak to jsi mě opravdu uklidnil, Bylináři! Zato já vím, čí rukou skončíš ty, jestli se hodně rychle něco nestane!“</p>
<p>Upřímně řečeno, bolestí se jí dělaly mžitky před očima. Každý okamžik působení jedu znamenal nekonečná muka. Nějaké pižlání napadené tkáně bylo proti žhavé palčivosti příjemnou společenskou rozpravou. Nebo o tom aspoň byla přesvědčená, dokud Valmar nezačal s vlastní akcí.</p>
<p>Pak vychrlila proud nadávek, nad kterými i Pereas znalý drsné žoldácké mluvy uznale ohrnul rty. Předky obou čarodějů probrala do poslední nelichotivé podrobnosti a s ohromným zápalem se vrhla na samotné mučitele. Pereovi ke zkrášlení vlídných chvil přidala rozsáhlé modřiny na obou předloktích po sevření jemných prstů. Ještě týden na to vzpomínal, kdykoliv měl zvednout něco těžšího než lžíci. Konečně vyčerpala i méně sympatické stránky přítomných a slibně se rozvíjející popis hrůz, které jim připraví, jen co zase bude na svobodě, žel, nedokončila. Valmar usoudil, že další řezání není nutné. Ještě tlumeně vyjekla při první kapce žalostníkové esence a dokonale vyčerpaná zůstala ležet. Setkání zbytků jedu s protijedem bylo kruté, ale účinek naštěstí přicházel brzy. Pár minut a křečovitě stažené svaly povolily. Vzhlédla.</p>
<p>„Proč se já pitomá raději nenechala ztřískat?! Ničemové!“</p>
<p>„Nedozvěděli bychom se, jak ohromně nás miluješ,“ ušklíbl se Mistr meče uličnicky a pomohl jí s odplížením k ohníčku.</p>
<p>„Černá zlovoda!“</p>
<p>„Copak?“</p>
<p>Ave se zmohla na chabý úsměv. „Nic. Vždycky jsem myslela, že horší felčar než ty není. Jste oba moulové. Při takových jatkách bývá zvykem trocha bivelníku. Spolehněte se, že Vramovi popovídám, jak jste mě tu masakrovali naživo.“</p>
<p>„Proč sis neřekla?“ zajímal se Valmar nevzrušeně.</p>
<p>Loupla po něm očima. „Chtěla jsem zjistit, jak dalece jste mstiví.“</p>
<p>Uchechtl se a začal připravovat jídlo. Ave mohla Hlavě léčitelů vykládat, co libo. Jednak si na bivelník očividně i ona vzpomněla pozdě, což by Vrama nepochybně ocenil velmi zajímavým vyprávěním o povinnostech členů svého cechu a pak – tišící droga měnící odpovědi týraného těla by v tomto případě byla příliš riskantní.</p>
<p>„Nedáme zítra odpočinek?“ navrhl Pereas. „Je to tu příhodně bezpečné a trocha klidu prospěje všem.“</p>
<p>„Pro mě… Dozvím se konečně, kdo z vás má na svědomí, že si pořád drze dýchám?!“</p>
<p>„Valm.“</p>
<p>„Peree.“</p>
<p>Ave se docela vylepšila nálada. „Milá skromnost,“ zazubila se potměšile. „Jestli vám činí problémy odpověď na jednoduchou otázku kdo, pak snad svedete složitější. Jak?“</p>
<p>„Jednou mi budeš muset vysvětlit, jak jsi dokázala tak rychle utéct,“ pousmál se Valmar. „Byla jsi a vzápětí nebyla. Zázrak. Ale zabil ho opravdu Peree. Když se umeru obrátil zpět k nám, usekl mu hlavu jednou ranou.“</p>
<p>Bojovník se lehce zamračil. „Už vím, kdo tě naučil kličkovat mezi pravdami, skřítě! Takže pro lepší pochopení dodávám, že když jsi zakopla, tenhle šílenec na to skočil holýma rukama. Třískal do toho pěstičkami jako ty do mých mládenců. Odletěl přes půl bludiště, ale ta obluda se skutečně nechala nalákat opět na nás. Pak už to bylo jednoduché.“</p>
<p>Vzápětí se všichni tři bláznivě rozesmáli. Vlastně vyvázli překvapivě lehce. Podivná hříčka života měla většinu výhod na své straně. Přesto nejhorší rány odnesla dívka a i ty byly spíš nepříjemné než nebezpečné. Štěstí jim zase jednou přálo.</p>
<p>„Ještě mi řekněte, jak se dostala hlava až ke mně,“ ovládla se Ave konečně.</p>
<p>Pereas si významně klepl na čelo. „Odhodilo ji tam tělo, pochopitelně. Jen tak mezi námi, kdy jsi zvládla utéct z dosahu? Byl jsem přesvědčen, že se otočil přímo přes tebe.“</p>
<p>Nerozvážně pohodila rameny a zasyčela. Prudké pohyby zad teď nebyly moudrým počinem. „Nejčernější tůň! Myslím, že jsem ti v těch chvílích odpustila brutální výcvikové metody, Bojovníku. Krom děsu ve mně nebylo nic. Prostě se tělo chránilo samo. Nevím, jak jsem dokázala utíkat.“</p>
<p>Chvíli se na sebe dívali, pak sklopila oči a natáhla se po misce s vodou. „Nechceš nám o umeru říct víc, Valme?“ utápěla hluboké rozpaky v čisté tekutině. „Také toho moc nevím.“</p>
<p>V zelených očích zatančily posměšné plamínky. „Umeru je pradávný žertík životní síly. Často se mu říká drakohad, to už možná slyšel i Pereas.“</p>
<p>„Nech si to, ano?!“</p>
<p>„Má zakrnělá křídla a velmi pevnou srst,“ pokračoval Bylinář nevzrušeně. „Zvyky má hadí, ale jinak je proti němu i nejjedovatější zmije koťátko. Jeho jed je vazebný, mění se podle prostředí, kde umeru žije. Nejhorší je, že nemá žádné životně důležité místo, proto je tak těžké mu odolat. I když mu budete odtínat kusy těla, tlama bude útočit dál. Smrtelné je pro něj až úplné přetětí hlavního svalu, tedy useknutí hlavy. Nechráněné místo je však sotva dlaň široké.“</p>
<p>Dívka předvedla grimasu plnou hnusu. „Ještě, že se nemusíme bát druhého.“</p>
<p>„To ani náhodou. Umeru je nemyslící zabiják, nesnese v okolí nic živého. Ani vlastní druh. Pobije a sežere všechno na dlouhé míle.“</p>
<p>„Jak to, že ještě nechcípl hladem?“</p>
<p>„Nemusí žrát. Vydrží neomezenou dobu jen na vodě. A té je tu dost.“</p>
<p>„Vida. Tohle jsem opravdu nevěděla,“ ušklíbla se spíš pro sebe. „Stejně by byl drak lepší. Když si vzpomenu na Siverty… Čemu se chechtáte?!“ vyjela na muže svíjející se bouřlivým pobavením. „Šašci! Závidíte, co?!“</p>
<p>„Jistě,“ dusil se Pereas vytrvale. „Shrábnout tři čtvrtiny dračího pokladu a utéct s ním celému národu, to přece je záviděníhodný kousek!“</p>
<p>Probodla ho očima „Že mi z těch třech čtvrtin zbylo hodně!“ prskla znechuceně. „Stejně jsem měla právo na celý! Původní domluva byla jasná!“</p>
<p>„Ale my ti nic nevyčítáme, drzounku,“ ujistil ji se širokým úsměvem.</p>
<p>„Také těžko můžete!“ odsekla otráveně. „Seděli jste doma u krbu, já málem přišla o oči a nakonec jste mi nejcennější kousky sebrali!“</p>
<p>„Koupili, miláčku,“ opravil ji Valmar vlídně.</p>
<p>„Pch! Za cenu zlata! S tím se můžete jít utopit!“</p>
<p>„Ale tys přece tehdy zlato sama chtěla!“ podivil se Pereas potutelně.</p>
<p>Setřela ho záštiplným pohledem a odvrátila se. Chtěla. Aby mohla vykoupit tři muže, co si sjednala za pomocníky a pak nechala Sivertům napospas. Lhůta dobíhala a jinde se k takové sumě dostat nemohla. To by spolkla celkem lehce. Jenže tenhle modrooký mizera jí po uzavření celé záležitosti pobaveně prozradil, že pomocí prodaného přetišníku mohla získat desetinásobek zlata, které za něj zaplatil, a za poloviční dobu. Ave málem spolkla vlastní zuby, nicméně obchod byl právoplatný, a že o moci přetišníku nevěděla, byl její problém. Trpkou stížností u Valmara si pomohla jedině k pár ostrým slovům a půlročnímu odkladu výzvy k zasvěcení. Bylinářka a nechá se napálit Bojovníkem ve vlastním oboru.</p>
<p>„To raději nepřipomínej!“ znechutil se i teď. „Ale jinak ti v pátrání nic nebrání. Umeru také shromažďuje zajímavé věci. Jsi-li ochotná se kvůli pár tretkám hrabat po kolena ve svinstvu…“</p>
<p>„Já těžko,“ ujistila ho dívka důrazně. „Nejsem jako někteří nenasytové s pokojem přecpaným nepoužívanými krámy.“</p>
<p>„Ani ne tak přecpaným, jako skvěle uzavřeným všem nenechavým prstům,“ ušklíbl se Pereas škodolibě.</p>
<p>Ave ohrnula rty. „S tím tvým skvělým zabezpečením bych si poradila za pět minut.“</p>
<p>„To bych se divil, drzounku,“ pousmál se vlídně.</p>
<p>„Oč chceš přijít?!“</p>
<p>„O nic. Ale jestli znáš způsob, jak se bez příslušného označení dostat přes keperlový zámek, rád se ti za poučení odměním tím vytouženým skrývačem.“</p>
<p>„Mohu to brát jako trvalou nabídku?“ zajímala se hbitě.</p>
<p>„Můžeš.“</p>
<p>„Na jaro mě čekej v Kopcích,“ řekla suše. „Skrývač můžeš nechat tam, kde je. Vezmu si ho sama.“</p>
<p>Pereas povytáhl obočí. „Budu se na tebe těšit,“ přikývl nicméně klidně. „Snad do té doby potkáš někoho, kdo ti vysvětlí podstatu keperlových clon líp, než jsem to dokázal já.“</p>
<p>„Možná tobě některá tvá půvabka prozradí, že žádná clona není neprorazitelná!“ odsekla okamžitě.</p>
<p>Upřeně se na ni zadíval. „Mé půvabky zajímají jiné věci, dívko. Smím-li ti radit, změň téma i tón nebo si jdi lehnout. Víš, jak na mě podobné poznámky působí.“</p>
<p>„Zneužívám toho, že jsem jako vážně zraněná nedotknutelná,“ ušklíbla se drze, ale urážlivá přezíravost z altu zmizela beze stopy.</p>
<p>„Nejsi,“ ubezpečil ji Valmar. „Žalostník už musí dávno účinkovat. Nebo to opravdu ještě bolí?“ dodal znepokojeně při pohledu na mrzutý výraz.</p>
<p>„Ani ne.“</p>
<p>„Už jsem se málem lekl,“ oddechl si. „A spát jdeme všichni. Oba jste z únavy protivní a mně se vůbec nechce dělat vám soudce. Hlídky nepotřebujeme, dám do hlavní chodby hlásník.“</p>
<p>Další ráno Ave strhla obvazy, navlékla náhradní halenu a byla připravená k dalším půtkám, jako by žádné umeru nikdy nepotkala. Krásný den Pereovi popřála vlídným ujištěním, že rychlé hojení je záležitostí šikovnosti a vůle, nikoli rodu, uhnula pohlavku a v pohodě vykročili dál do hlubin.</p>
<p>Nudný stereotyp putování se vrátil snad ještě únavněji než dřív. Jeskyně, chodby, křižovatky, voda, propasti, kamenné závaly, tma. Valmar v krátkých přestávkách črtal prošlé území na mapu a před spaním ryl konečný nákres. Dny ubíhaly, zásoby se krátily a trojice jako by neušla ani krok. Cíl zůstával v nedohlednu.</p>
<p>„Nedá se nic dělat,“ prohlásil Bylinář sedmý den po setkání s umeru. „Musíme se vrátit. Nehodlám tu zajít hladem.“</p>
<p>Bojovník souhlasil bez výhrad, zato Ave s odporem vrtěla hlavou. Teď, když už museli být málem v srdci hor, návrat považovala za nepřijatelný.</p>
<p>„Rozbal tu čmáranici,“ vyzvala Mistra Bylináře ponuře.</p>
<p>„Ave, buď rozumná! Musíme na světlo!“</p>
<p>„Nepovídej!? Ukaž to.“</p>
<p>Neochotně roli kůže vytáhl. Netrpělivě mu ji vytrhla a nijak jemně rozhodila po nerovném dnu chodby.</p>
<p>„Hm. Nepřipadá vám zvláštní, jak se poslední tři dny všechno opakuje?“ zírala na kresbu zamyšleně.</p>
<p>Mistr meče vydal zhnusené zavrčení. Všechno se opakovalo od samého začátku, takže k údivu neviděl pravý důvod.</p>
<p>Kratičce k němu vzhlédla. „Myslím to vážně, Peree,“ pousmála se smířlivě. „Pojď se podívat. Prosím.“</p>
<p>Rošťácky se na ni ušklíbl a sklonil hlavu blíž.</p>
<p>„Vidíš?“ jela prstem po rytině. „Tady ta jeskyňka jako srpek měsíce. Pořád se opakuje, jen je zrcadlově otočená. A hned za ní tahle křižovatka. Vždycky zvolíme stejnou cestu a vždycky po pár sázích narazíme na vývěr a zával. To je dost divné, nezdá se vám?“</p>
<p>„Náhoda,“ broukl Bojovník nejistě.</p>
<p>Valmar potřásl hlavou. „Pozoruhodná náhoda,“ podotkl věcně. „Řekl bych, že Ave má pravdu, Peree. Točíme se na místě.“</p>
<p>„Ale já si nemyslím, že bychom se točili,“ namítla dívka mírně. „Dnes byla ta zahnutá jeskyňka plná ostrých výstupků. A včera jsi mě právě tam seřval, že si nemám hrát s pískem a hledat vodu, pamatuješ? Stěny byly hladké, tím jsem si jistá.“</p>
<p>Muži na ni chvíli nevěřícně civěli.</p>
<p>„Přece… snad nechceš říct, že…“ dostal ze sebe Valmar s obtížemi.</p>
<p>„Přesně to chci,“ ujistila ho mile.</p>
<p>„Nesmysl!“ ozval se Pereas suše. „Trasetní smyčka se opakuje beze změny.“</p>
<p>„Pokud jí někdo nepomůže.“</p>
<p>„Nikdo tu není,“ odsekl zlostně. „Nenašli jsme jedinou známku něčí přítomnosti.“</p>
<p>Ave povzdechla. „Napij se, nadechni, a tak dál, můj velký bratře.“</p>
<p>„Promiň.“</p>
<p>„Nic se neděje. Takže co?“</p>
<p>Valmar se na své dítě podíval s potěšeným uznáním. Vrátila mu potutelné ušklíbnutí. Trasetní smyčku pochopitelně bylo možné udržovat a měnit výhradně zvenčí. Uvnitř žádná stopa původce existovat nemohla. Ave by za jiných okolností Pereovu chybu v úvaze s chutí ocenila škodolibým posměškem. Jenže Mistr meče měl dnes obzvlášť černý den, všechno mu padalo z rukou a on sám vletěl do každé myší díry. Nechtěla ho rozmrzet ještě víc. Pereas dokázal být velmi nepříjemně odtažitý, měl-li se stát příčinou všeobecné chmury. Což k smírné náladě nepřispívalo a Ave se s bratrem hněvala strašně nerada.</p>
<p>„Můžeme se zkusit vrátit,“ navrhla, když váhavé ticho trvalo příliš dlouho. „Uvidíme, co to udělá.“</p>
<p>„Jestli máš pravdu, tak nic,“ usmál se Valmar kysele. „Nu, za pokus to stojí. Pár hodin si oddychneme a zkusíme smyčku přerušit.“</p>
<p>Přešlápla. „Já… pojďme hned.“</p>
<p>„Hned? Proč?“</p>
<p>„Nevím. Prostě je to jen takový pocit.“</p>
<p>Váhavě pohlédl na Perea. „Jsme unavení, nevíme, jestli nás to nerozdělí, nevíme, kam se dostaneme…“</p>
<p>„Ráno nebudeme vědět to samé,“ pokrčil Mistr meče rameny odevzdaně. „Klidně můžeme okamžitě. Příšerka občas ví, co mluví. Třeba máme štěstí a ví to právě teď.“</p>
<p>„Smůla. Krom toho, že větší mizera než ty Pásmem nechodí, si nejsem jistá ničím,“ ubezpečila ho Ave přívětivě.</p>
<p>„Chudák Krotin. Jdeme?“</p>
<p>Přitiskli se k sobě, propletli ruce a na Valmarovo kývnutí zadrmolili příslušnou formuli. Dívka měla pravdu. Slova ještě zněla a už cítili známé napětí přenosu do přirozeného řádu věcí a dějů.</p>
<p>Ave se nečekaně zmocnila závrať. Pocit pádu do černého prázdna, šílený vír oslepivé oranže v hlavě. Zoufale se pokusila sevřít dlaně přátel, ale prsty volně projely nicotou. Pak přišel náraz a stála sama před mohutnými vraty. Vysoko nad ní se bělal flíček nebe mezi rozeklanými štíty temných skal. Nechápavě se zadívala na vlastní ruku. Snítka zaklečníku. Potřásla hlavou. V okrouhlé roklině nerostl jediný stromek, jediné stéblo trávy. Kamenný suchopár a ponuré hradby. Čaroděje smyčka vyhodila kdoví kde. Zůstal jí jen vak.</p>
<p>Pokrčila rameny a přistoupila k vratům. Ať se stalo cokoliv, zaklečník jistě nedržela jen tak, bez účelu. Opřela se do těžkého křídla a proklouzla na nádvoří. Budova paláce nevypadala právě pohostinně. Strohé zdi bez ozdob, kamenné schodiště k palácovým dveřím. Celek působil odpudivě chladně. Vydala se dál.</p>
<p>V přísné vstupní dvoraně se zastavila. Neodbytný pocit, že tady už někdy byla, sílil každým krůčkem. Přitom si byla naprosto jistá, že v Mračném pohoří je poprvé v životě. Ale rozvržení celé stavby bylo důvěrně známé.</p>
<p>„Je tu někdo?!“ křikla do chmurných stěn.</p>
<p>Odpověděla jí jen ozvěna. Kdo?, kdo?, kdo? Mladá čarodějka se rozhodla spoléhat na vnitřní tušení a zamířila doprava. Odhodila všechny zábrany a prostě šla, kam ji srdce táhlo. Pokojně otevřela jedny z mnoha dveří a vstoupila. Zvolna přeťapala ke kamenné stěně a stiskla nápadný výčnělek. Stěna se rozestoupila a Ave prudce nabrala vzduch. Konečně si vzpomněla. Tajemná pevnost věrně odpovídala paláci Poslední citadely. Právě stála před dvojčetem tajné místnosti hlavního Strážce.</p>
<p>„Bosene!“</p>
<p>Stařec seděl v křesle uprostřed komnaty, přesně jako před necelým rokem sta mil západněji. Jen oči neskrýval matný povlak blízkého konce. Zářily vnitřním světlem toho, kdo ví.</p>
<p>Usmál se. „Pojď dál, dítě. Našla jsi mne velmi rychle.“</p>
<p>„To ty jsi pánem té trasetní smyčky?“ víc konstatovala, než se zeptala.</p>
<p>Omluvně mávl rukou. „Kdyby ses do labyrintu vydala sama, nemuselo to být. Žel však mohu hovořit pouze s tebou. O přátele se nestrachuj, jsou v bezpečí. Pojď a posaď se.“</p>
<p>„Proč?“ vydechla zmateně.</p>
<p>„Vše se dozvíš, čarodějko Ave. Nejdřív si ale udělej pohodlí a napij se. Čeká nás dlouhé vyprávění.“</p>
<p>Poslušně přijala křeslo i pohár a napjatě se zadívala na tajemnou bytost před sebou. „Ty jsi Přežívající?“</p>
<p>Pobaveně potřásl hlavou. „Přežívající jsou pohádka, dítě. Tvůj přítel z lidské krve měl pravdu. Je to velmi bystrý muž.“</p>
<p>„Myslíš na svůj rod?“ zledověly hnědé oči obratem. V Bosenově poznámce zazněl neskrývaný výsměch.</p>
<p>„Myslím vůbec. Nemař čas spory, dítě. Přísahám, že mám o Pereovi Bojovníkovi, Valmarovi Bylináři, Oaranovi Vodaři i Quoovi Pokračovateli to nejlepší mínění. Bez ohledu na krev, která jim koluje v žilách. Stačí ti to takto?“</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptala se mírněji.</p>
<p>Pousmál se. „Mnohem důležitější je, kdo jsi ty, Ave.“</p>
<p>Dívka se zamračila. „To vidění na Poslední citadele nebylo pravdivé?!“</p>
<p>„Samozřejmě, že bylo,“ ujistil ji pobaveně. „Jen ti nemohlo ukázat vše.“</p>
<p>Chvíli na starce hleděla zamyšlenýma očima. „Kdo jsi?“ opakovala klidně. „Neustále se mi vracíš do života a každé setkání přináší zvrat k lepšímu. Proč ti na mně tak záleží?“</p>
<p>„Stejně se mne ptal tvůj bratr, dítě.“</p>
<p>„Já dosud ne. Teď se ale ptám. Kdo jsi?“</p>
<p>Bosen vzdychl. „Záleží na tom? První rádce tvé prabáby. Uspokojí tě to?“</p>
<p>Ave zalapala po vzduchu. „Amir,“ vydechla omámeně. „Vládce času. Veliký všehomíre!“</p>
<p>„Je to jedno z mých jmen,“ pokrčil rameny. „Nepřemýšlej o tom, Ave. Dnes se vidíme na velmi dlouhou dobu naposledy.“</p>
<p>Potřásla hlavou. „Proč jsi mě sem zavolal?“</p>
<p>„Protože ses rozhodla probudit sílu Zlatého pásu, dítě,“ odpověděl vážně. „Není to dobré rozhodnutí, ale zvrátím je zřejmě stěží. Mohu jen požádat, abys mne vyslechla a pak vážila znovu. Vyhovíš mi?“</p>
<p>Ave se pousmála a přitáhla nohy pod sebe. „Poslouchám tě, Amire,“ přikývla. „Myslím, že vím, co mi chceš říct, ale i tak tě poslouchám.“</p>
<p>Bosen-Amir tiše vzdychl. Mladá čarodějka nějak nebyla tou samou, která se urputně domáhala pravdy o svém původu. Hodně se změnila. Zlidštěla, řekl by. Nechala si přistřihnout vlasy, kolem úst se jí rýsoval náznak pevného odhodlání a hlavu měla plnou malých plánů s ryze lidským cílem. Tváří se prabábě podobala víc, než myslela, ale uvnitř byla jiná. Nechtěla měnit celý svět. Jen ten svůj kousíček. Ale zato jej mínila přeorat do základů. Tvrdit, že Bosena-Amira její představa bezchybného uspořádání plnila nadšením, by páchlo lží. Svým způsobem by se raději utkal s budoucí paní všehomíra než tohle. Sny královen mívají slabiny. Sny malých holek o skákání velkých chlapů podle pískání jemné pusinky se oproti tomu většinou plní. Což bylo na pováženou, protože velcí chlapi zvolení touhle okatou princezničkou byli docela nepříjemně schopní. Určitě dost, aby svému pískleti položili k nohám o něco větší kus svrchovaného panství, než původně žádalo. Projeden nesouměrný úsměv. Lidé. Vždycky s nimi byly jen problémy, uzavřel trpké hodnocení něčím nápadně podobným tichounkému zaúpění a dal se do díla</p>
<p>„Když dovolíš, začnu několika okamžiky z historie našeho národa, čarodějko Ave. Moc Zlatého pásu s nimi totiž úzce souvisí. Vynasnažím se být co nejstručnější.“</p>
<p>Stručné shrnutí trvalo téměř tři hodiny. Ave celou tu dobu spokojeně srkala víno, občas přikývla a nemluvila. Teprve když Bosen přešel k posledním létům před odchodem z Pásma, předklonila se, oči upřené na jeho ústa. Marná snaha poslední královny národa písní vyjít s lidskou krví v míru a pokoji ji silně zaujala.</p>
<p>„Rozuměla jsem dobře, že Staří dokázali mluvit s živoněmými, zemí i živly jedním jazykem?“ odložila pohár na stolek, když se rozhostilo ticho.</p>
<p>Stařec přikývl. „Ano.“</p>
<p>„Pak je tedy umění čaromocných pouhým odleskem umění Odešlých.“</p>
<p>„Dalo by se to tak říct, dítě.“</p>
<p>„Hm,“ Ave se zamyslela. „Nech mě hádat, Amire,“ přitiskla ukazováček na kořen nosu. „Chceš, abych se Briendina pásu zase vzdala, protože jeho moc je s to čaromocné cechy spojit do kasty vyvolenců, jimž by se v tomto světě nikdo nemohl postavit. Mýlím se?“</p>
<p>„Jsi velmi bystrá, dítě,“ uznal mág hlasem prostým byť jen náznaku nadšení. „Uděláš to?“</p>
<p>„Proč ne,“ vyrazila mu dívka dech pokojně. „Mně osobně svět docela vyhovuje i bez pásu. Vlastně mi v něm chybí jen Oaran.“</p>
<p>A bylo to tady. Amir unaveně přikývl. „Jinými slovy, vyměníš pás za spolehlivé odeklínadlo. Jenže to, má paní, naneštěstí neexistuje. Mohu ti nanejvýš povědět, jaké stěny tvého přítele uzavírají.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Což ti pomůže jen částečně, protože bezpečné otevření ti nezaručí naprosto nic.“</p>
<p>„Ani pás?“</p>
<p>„Dokonce ani ten ne, má paní,“ přisvědčil zasmušile. „Nicméně musím přiznat, že by Vodařovy šance zvýšil. Nezanedbatelně.“</p>
<p>„Tím je to celkem jasné, že?“ pokrčila Ave rameny. „Budu upřímná, Amire. Není moc věcí, po kterých toužím. Ale chci je hodně. Nevím o jediném důvodu, proč bych ti měla dát něco, co dokáže omezit riziko, že Oarana ztratím. Pokud nějaký znáš, jsem připravena si o tom pohovořit. Předem tě ale upozorňuju, že s nějakými osudovými předurčeními a podobně se budeš namáhat zbytečně. Jsem svobodná čarodějka a jako taková věřím víc v sílu vůle než osudu.“</p>
<p>„Toho jsem si všiml, svobodná čarodějko Ave. Budiž. Tím důvodem je pravda, že použitím Zlatého pásu svou svobodnou vůli ztratíš. Nevšimneš si toho. Ani tví blízcí ne. Ale moc Zlatého pásu tě přesto pohltí. Tvá přání se začnou zvolna rozšiřovat, a abys je uspokojila, budeš Zlatý pás užívat stále častěji. Pravděpodobně mi neuvěříš. Stejně jako neuvěřila tvoje prabába.“</p>
<p>Tmavohnědé oči se nepatrně zúžily. „Pokračuj!“</p>
<p>„Není čím, dítě. Učení o svazku dobra a zla znáš přece sama. Nebo už nevěříš v platnost obdivuhodně trefného přirovnání tvého skvělého bratra?“</p>
<p>Stiskla rty. „Hrabat se někomu v hlavě není právě dobrý způsob, jak si zajistit věčné přátelství, pane Času!“</p>
<p>Omluvně pokrčil rameny. „Příliš jasná vzpomínka, Ave. Nevzal jsem si ji záměrně. Víš přece, že tato pouta jsou na naší vůli nezávislá.“</p>
<p>„Zato prohnilá hráz uprostřed rybníka až moc,“ ušklíbla se ponuře. Obraz dne, kdy jí Pereas vysvětloval rovnováhu sil, si před chvilkou skutečně vybavila nezvykle živě. Rybník přepažený děravou hrází oddělující čistou, sladkou vodu od nepoživatelné. Základní finta spočívala v pravdě, že vybrat hnijící bahno ze dna zkalené půle nešlo bez vyčerpání špatné vody a to by zase znamenalo provalení chatrné hráze představující Pásmo. Smysl celého Amirova povídání byl krutě zřejmý. Co nedokázala poslední panovnice Lesního lidu s podporou celého svého národa za zády, svobodná čarodějka Ave svede stěží.</p>
<p>„No, tak k těm stěnám, moudrý rádce,“ vzdychla. „I když ti pořád nic neslibuji. Je to dost nehorázný útok na mou sebedůvěru.“</p>
<p>Pokud doufala, že jí podrobný popis sil splétajících klec Oaranova vězení rozhodování usnadní, doufala marně. Celou záležitost ovlivňovalo tolik podstatných maličkostí, že se jí z toho motala hlava. Jedno každé kouzlo uložené v Ohnivého ghrá se na výsledné pevnosti podepsalo alespoň znamínkem a Mori jich tam měl hodně. Slepit spolehlivý klíč vyhovující takovému zámku bylo téměř nemožné. Téměř. S podporou Briendina pásu o maličko větší téměř. Ale ne zase o mnoho. Minuty plynuly a Ave stále hledala alespoň malinkatý kamínek, na němž by mohla něco postavit. Věděla, že je to marné, ta dvě základní přání byla zkrátka neslučitelná, ale i tak uminutě pátrala po zázračném řešení, které jí umožní obojí – Oarana i svobodu.</p>
<p>„Co když pás hned po Oaranově osvobození rozlámu?“</p>
<p>„Co ti zabrání jej znovu složit?“</p>
<p>„Musí existovat vyhovující řešení!“</p>
<p>Mág nepatrně potřásl hlavou a neodpověděl.</p>
<p>Sekla po něm zlostnýma očima a odvrátila se.</p>
<p>„Svůj dílek si nechat mohu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Při troše štěstí se mi Oaranovi podaří pomoci i tak.“</p>
<p>„Snad. V každém případě zůstaneš sama sebou. Ty i tví přátelé.“</p>
<p>Ave se zarazila. „Co s tím mají společného oni? Pás bych přece použila já.“</p>
<p>„Na tom přece nezáleží,“ pousmál se trochu překvapeně. „Cožpak nevíš, že pouto, kterým jsi je zavázala, je neporušitelné? Nemůžeš jejich cestu oddělit od své. Každé tvé rozhodnutí je zároveň jejich. A naopak.“</p>
<p>Dívka se vzpřímila. Poslední kousek mozaiky právě zapadl na své místo. „Výjimečně vím zcela jistě, jak by odpověděli oni,“ poznamenala suše a sáhla po vaku.</p>
<p>Stála v jemném písku rokliny pod tmavým kolečkem nebe s dvěma pomrkávajícími hvězdami. Maličko povzdechla. Ponurá pevnost i se starým mágem beze stopy zmizela. Zlostně potřásla hlavou a otřela si oči. Zmatek a stesk. První odplaví pořádný spánek a chvíle času na urovnání hlavy. Kousek tupé tíhy toho druhého si ponese nadosmrti. Amir. Bude jí chybět. Přinutila se na to nemyslet a začala volat Harú. Pro pátrání po čarodějích byl způsobilejší než ona.</p>
<p>K dívčinu překvapení velmi nenaložený krkavec vylétl z úzké skalní štěrbiny. Jen jí povýšeně zachraplal nad hlavou a navzdory všem výzvám se ztratil ve výši. Odevzdaně pokrčila rameny. Starý mág pamatoval na všechno. Dva stíny se z masívu vylouply ani ne za tři minuty.</p>
<p>„Kde vězíš?!“ obořili se na ni oba současně, sotva došli na doslech.</p>
<p>Pobaveně se ušklíbla. „Tady.“</p>
<p>Pereas se na ni podíval se směsí nedůvěry, úlevy a pobouření. Prožili velmi nepříjemné překvapení, když po přerušení trasetní smyčky místo Ave našli Harú na hromádce jejich zbraní. Spojení ptačího přítele s paní naštěstí přerušeno nebylo, takže se aspoň dozvěděli, že Ave dosud žije a nehrozí jí nebezpečí. Kde však je, Harú nevěděl nebo nechtěl prozradit.</p>
<p>„Chceš snad říct, že jsi tu trčela málem dvě hlídky a ani se nehla?!“</p>
<p>„A co jsem měla dělat?! Jít zpátky do bludiště beze světla a ponětí, kde vlastně jste?!“</p>
<p>„Zatraceně! Snad máš pořád amulet Harú! Mohl nás vést!“</p>
<p>„Mysli! Jak mohu vést Harú, když ani nevím, že je s vámi! O nejkratší spojnici nemluvě!“ odsekla už popuzeně. Šašek! Místo radosti, že se v nejrozlehlejším labyrintu Pásma neztratili, ječí jak šílenec!</p>
<p>„Rádi bychom si i kousek zašli!“ ujistil ji šašek sarkasticky.</p>
<p>„Hlavně, že jsme se našli!“ Valmar hbitě využil chvilky, kdy se sourozenci nadechovali k další debatě. „Co by kdyby nic neřeší. Víš, kde jsme, miláčku?“</p>
<p>Dívka po něm loupla očima a přikývla. „V srdci Mračenu. A támhleten komín vede na svobodu. Labyrintem se s tímhle… chm… Bojovníkem vracet nebudu.“</p>
<p>„Chm bojovník s tebou také ne!“ pospíšil si Mistr meče. „Spíš ti chm vysvětlí základy zdvořilosti!“</p>
<p>„Pch!“</p>
<p>„Ave!“ Mistr Bylinář se bleskurychle postavil Pereovi do cesty. „Měli jsme strach. Tak toho nech,“ dodal mírně.</p>
<p>„Tak co po mně vříská, sotva se zahlédneme?!“ ušklíbla se z bezpečného úkrytu. „Nejsem přece služební duch!“</p>
<p>„Jen malá, prostořeká holka. Dost! Než to skutečně dopadne špatně!“ uklidnil se světlovlasý čaroděj namáhavě.</p>
<p>Ave ho odměnila zářivým úsměvem a nezvyklou ochotou k přípravě pozdního jídla, ač na ní nebyla řada. Jako výraz úplného odpuštění vylovila z vaku druhou a poslední dávku rosolu, který sice vzhledem nebyl nic moc, zato chutnal výtečně. Mistr Bojovník, celý šťastný, že je proklaté bludiště za nimi, dívce na vstřícnou smířlivost ochotně skočil a dál se na hodiny údajně strávené odevzdaným vyčkáváním nevyptával.</p>
<p>„Víš co, miláčku?“ usmál se na konci večeře Valmar přes okraj misky vlídně. „Zajdeme se podívat na ten komín. Pereas to tu zatím urovná.“</p>
<p>Dívka po něm střelila podezíravým pohledem a malinko se zamračila. „To snad není třeba. Vždyť…“</p>
<p>„Udělá to rád. Stačí, že jsi za něj vařila. Pojďme!“ Bylinář rezolutně popadl čarodějku za ruku a vlekl ji do tmy.</p>
<p>„Pusť, ty šílence,“ vytrhla se mu mrzutě, sotva byli jakž takž z doslechu. „Co chceš vědět?“</p>
<p>„Co se s tebou doopravdy dělo.“</p>
<p>Ave se pousmála a potřásla hlavou. „Nechci o tom mluvit, Valme. Prosím,“ řekla tiše.</p>
<p>„Nechceš nebo nesmíš?“</p>
<p>„Sdělené tajemství prý přestává být tajemstvím,“ ušklíbla se nadrzle. Vzápětí však s omluvným výrazem pokrčila rameny. „Nemá to nic společného s důvěrou nebo nedůvěrou. Prostě se mi o tom jen nechce mluvit.“</p>
<p>Chvíli se na ni díval. „Mlčíš, aby ses nemusela chválit,“ hlesl pak se stopou úžasu.</p>
<p>„No… možná,“ uchechtla se rozpačitě. „ I když chválit asi není to pravé slovo. Nemám na tom žádnou zásluhu.“</p>
<p>„Tys… potkala jsi Přežívající?!“</p>
<p>„Ne. Pereas měl pravdu, je to jen pohádka. Víš, Valme, opravdu ze mě tentokrát nic nedostaneš. Přestože mě máš nepříjemně dobře přečtenou. Nebo snad ne?“ ušklíbla se uličnicky.</p>
<p>Bylinář se vzpamatoval. „Celkem ano,“ připustil bez zábran.</p>
<p>„Pereas také?“</p>
<p>„Občas mám pocit, že ještě líp. Proč?“</p>
<p>Dívka vzhlédla ke dvěma pomrkávajícím světýlkům vysoko nad nimi. „Tak. Prostě je někdy život moc hezká věc.“</p>
<p>„Mám tomu snad rozumět tak, že v nejbližší době nehodláš provádět nic šíleného?“ zajímal se čaroděj obezřetně.</p>
<p>Rozesmála se. „Podle toho. Hodlám se toulat Pásmem, čarovat, učit sebe, občas učit Anema, bojovat s darebáky, utíkat z příjemných komůrek a hádat se s pár nemožnými chlapy. Normální to asi není, ale mně to tak ohromně vyhovuje.“</p>
<p>„A tvůj velký boj se zlem?“</p>
<p>Dívka zaujatě studovala vzájemné postavení hvězdné dvojice. „Zlo je věčné a neporazitelné. Aspoň mě to tak někteří učili. Spokojím se zachováním prostoru pro dobro,“ řekla po chvíli klidně. „Je to první příznak hlouposti nebo dospělosti?“</p>
<p>Valmar se uvolněně usmál. „Nemyslím, miláčku,“ ujistil dívku něžně, „a hloupější, než jsi byla, se můžeš stát těžko. Ale nám to tak ohromně vyhovuje.“</p>
<p>„Znělo to skoro jako lichotka,“ mrkla po něm nejistě. Znovu se usmál. „Skoro. Ovšem určitě neměla znamenat, že ti odpustím, když něco vyvedeš.“</p>
<p>„Tvé neodpuštění bude mít pořád stejné vyjádření?“</p>
<p>„Časem se bude zdůrazňovat, miláčku.“</p>
<p>„Hm. Tak to asi nic moc strašného vyvádět nebudu.“</p>
<p>„Moudré rozhodnutí,“ schválil Valmar Bylinář přístup uznale a oba se upřímně rozesmáli.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>30. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Studená kapka si jako nejlepší místo k přistání drze zvolila špičku dívčího nosíku. Ave mrzutě otevřela jedno oko a zašilhala do šedivého rána. Pleskot chladného zimního deště v příšeří pralesa mívala ráda. Usazená u hučícího krbu a s konvicí yere na dosah. Teď na ni naopak působil deprimujícím dojmem. Zavrtěla se pod provlhlou přikrývkou ve snaze najít kousek tepla. Balík temně šedé tkaniny se světlou čupřinou po jejím boku se pohnul a cosi zabručel.</p>
<p>„Peree, já mám hlad,“ oznámila tlumeně.</p>
<p>Bručení získalo výhružný podtón.</p>
<p>„Strašný hlad!“ opakovala malinko hlasitěji. „A je mi zima… Ale já přece dnes vařit nemám!“ ohradila se pobouřeně, když z další dávky brumlání vylovila slova oheň a zmiz.</p>
<p>Hlasitý projev rozhýbal i Valmara na druhé straně. „Co blázníte, vy dva?!“ dotazoval se ospale. „Copak se musíte hádat i v noci?!“</p>
<p>„Pereas mě nutí vařit!“ vysvětlila Ave ublíženě. „Přitom dnes má jídlo na starosti on! Řekni mu, ať jde dělat snídani!“</p>
<p>„Já snídat ještě nechci!“ zívl a otočil se na druhý bok. „A bude tady klid! Nebo se neznám!“</p>
<p>Ave jemně šťouchla do opět nehybného těla. „Peree!“</p>
<p>Jako kouzlem vyvolaná ruka neomylně pleskla do tmavohnědé přikrývky přesně v místech, kde záda už nejsou zády. „Spi nebo vypadni!“ ozval se přívětivý dodatek a dívka raději po kolenou vylezla z přístřešku.</p>
<p>Bylo to ještě horší, než se zevnitř zdálo. Drobounké kapky se slévaly v nepříjemně slizký povlak a pronikaly až ke kostem. Ave si projela prsty navlhlé vlasy a mrzutě uznala, že bez ohně se rozplizne jako pytlík mýdlové drti. S krajně nedívčími slovy vybrala bláto ze včerejšího popela a po troše přemlouvání se tenké větvičky s praskáním rozhořely. Trpělivě přikládala větší a větší kousky, dokud neměla bezpečně hořící hraničku. Dýmila a prskala, ale hořela. Okolí hned získalo trochu přívětivější barvy. Ještě pověsila kotlík na třínožku a spokojeně se schoulila v příjemném teple. Ťapkání deště smíšené s praskáním schnoucího dřeva dívce přivolalo před oči důvěrně známý obrázek Quoovy studovny. Zasněně se usmála. Dva tři dny a přitáhne nízké sedátko ke Quoovu křeslu, hlavu si opře o boční opěrku, v krbu budou tančit plameny, čtveřice čarodějů vyprávět, pít yere… a svět bude celkem v pořádku.</p>
<p>Voda v kotlíku začala pobublávat. Přihodila další větev a pokračovala v úvahách. Hned druhý den začne s přípravami pro Oaranovo osvobození. Kdy je vlastně nov? Za devět dní. Hm. To je trochu málo. Čtyři dny ještě padnou na cestu a vítání… nedá se nic dělat. Raději počká na další, než všechno pokazit spěchem. Úplně nejlepší by samozřejmě byl nov při rovnodenní, ale čtyři měsíce čekat nevydrží. Stejně je strašně legrační, jak si většina obyvatel povídá o čarování za úplňku. Měsíční svit kouzlům rozhodně nesvědčí, aspoň většině ne. Kdoví, kde se tenhle blud vynořil!?</p>
<p>Voda překypěla. Ave nepřítomně odstavila kotlík z plamenů, přisypala do něj dvě hrsti bylinkové směsi, zakryla kusem dřeva a místo třínožky položila přes nízké plameny plochý kámen. Ano, rozhodně bude rozumnější počkat na další nov. Snad Quo nezapomněl na žádný z opisů, které po něm před odchodem chtěla. Ale ne. Quo nezapomíná nikdy nic. Jistě už má haldu svitků nachystanou v pokojíku. Na důkladné prostudování bude nějaký ten den také potřebovat. Osvobození Vodního mága znamená dosud nejpečlivější přípravu kouzla, jakou kdy chystala. Také ještě nikdy neměla takovou zodpovědnost za úspěšný výsledek.</p>
<p>Slila vroucí odvar do misky a zamyšleně usrkávala. Bylo by hrozné, prohrát po tom všem plahočení. Jak by se podívala do očí všem, kteří už tolik pro Oarana obětovali?! Jak by omluvila Devarovu smrt, Kratinovu ruku, Pereovu jizvu? Zkrátka uspět musí! Osud přece nemůže být tak nespravedlivý, aby neuspěla!</p>
<p>Ave s povzdechem odložila prázdnou misku a zadívala se na vlastní ruce. Úzké, drobné dlaně, štíhlé prsty, trochu umouněné od bláta a mokré kůry. Klidné, sebevědomé, schopné sevřít jílec dýky, zmírnit utrpení rány, načrtnout do vzduchu vyvolávací znamení. Bude to stačit? Osud nespravedlivý být může. Osud může všechno. Osud činí svou nevyzpytatelností život zajímavým, pestrým, ale spravedlnost nezná. Rozmarný vládce lidského pachtění nedbá na touhy a vzdechy. Jediným pohybem smete roky práce a neptá se, bolí-li tím či ne. Štěstí? Přeje víc těm statečným, připraveným, slabé většinou míjí bez povšimnutí. Ale spoléhat na ně nelze. Jen věřit. Pro úspěch je víra ve zdar stejně důležitá jako poctivá práce. A pak už to chce jen maličko snahy i od lehkonohé náhody. No… předem prohrávat nebude, i když tíživý pocit odpovědnosti jí na klidném spaní nepřidává. Ave se s tlumeným zasakrováním zvedla. Kámen už byl dostatečně rozpálený a ona ještě ani neměla připravené těsto. Mžení opět přešlo v měkký, hustý déšť.</p>
<p>„Krásný den plný milých, teplých slov!“ prohlásil Mistr Bylinář vylézající z přístřešku zpěvavě.</p>
<p>Ave se ani neohlédla. „Odporná, hnusná bestie!“ práskla připálenou plackou do ohniště.</p>
<p>„Dnes nebudeme snídat?“</p>
<p>„Ten nemožný liják dusí oheň a všechno se pálí! Zparchantělá mrcha!“</p>
<p>„Nenadávej. Sníh byl horší,“ Valmar pečlivě zkoumal hromádku hotových výrobků, jestli opravdu vybral nejpodařenější. Obezřetnost, s níž strčil do úst první kousek, Ave na náladě nepřidala. Přestože třídenní plahočení vysokými závějemi v Mračném pohoří opravdu bylo krušnější než sebeprotivnější déšť.</p>
<p>„Máš pravdu, nestojí za nic,“ dorazil ji Bylinář vlídně a posloužil si podruhé.</p>
<p>„Můžeš si udělat lepší! Nebo říct Pereovi!“ odsekla nevrle, ale kotlík s odvarem mu přisunula.</p>
<p>„Jen peč, holčičko. Ať zůstane i na něho.“</p>
<p>„Pukněte oba!“</p>
<p>Valmar se nedotčeně zašklebil. „Vztek ti moc sluší, miláčku! Ještě, že není poblíž žádný pán potřebný půvabné ženy!“</p>
<p>K tomu Ave neměla než sprostou nadávku. Na ženitbychtivém pánu z Kažaře, mlsně obletujícím mladičkou čarodějku, jen se objevila na hranicích Mokřadel, byla sympatická jedině štědrost, s níž ochotně odmykal přebohatou pokladnici. Jinak byl obtloustlý, upocený vdovec dívce spíš odporný. Což jí ovšem nijak nebránilo bezostyšnému pouštění žilou kažařským zásobám magických pomůcek. Za pár vřelých úsměvů nikde jinde kružník pořídit nemohla. Závistivý vztek mužů nad tou lácí se pak zase projevoval v poťouchlých narážkách. Pokud zrovna nebylo odporné počasí a Ave nevyspalá, přijímaných s tichým pobavením, nejvýš vlídným odseknutím.</p>
<p>„Ovládej se!“ napomenul ji Bylinář přísně. „Oplzlostmi se do Kažaře nevnutíš!“</p>
<p>„Chceš praštit klackem po hlavě?!“</p>
<p>Široce se usmál. „Strach by ti nedovolil.“</p>
<p>„Strach? Co to je?!“</p>
<p>„To, co ti brání ve stručné odpovědi.“</p>
<p>„Máš na mysli úctu ke stáří, Mistře kvítí?!“</p>
<p>K dívčině žalu tentokrát nemilované oslovení Valmara nedopálilo. Klidně se zubil dál. „Něco se ti pálí, miláčku,“ upozornil přívětivě. „Kousek toho skvělého rosolu bys ještě neměla?“</p>
<p>„Plný vak!“ frkla ironicky a obrátila mírně zčernalou placku. „Já totiž nemám na práci nic lepšího, než krmit zmlsané chlapy! Veliký všehomíre, jak já se těším, až mi zmizíte z očí!“</p>
<p>„To si ještě počkáš. A něco jiného? Třeba kelvu.“</p>
<p>„Tři dny to nějak vydržím.“</p>
<p>„Víc než měsíc. Počkáme na Oarana. No tak, miláčku, při troše snahy pro starého známého něco určitě najdeš!“</p>
<p>„Osud buď milostiv nevinným! No, přestěhuju se k Zavě a třeba přežiju. Nebo Oarana vytáhnu ven hned.“</p>
<p>„Naštěstí vím, že jsi rozumná holčička a nebudeš riskovat zbytečně. Nebuď přece hamoun, miláčku! V takovém počasí si něco příjemného zasloužím! Zvlášť, když ty jsi tak protivná!“</p>
<p>Ave vyrazila zuřivé zaječení a zvedla nejbližší kámen. „Ještě jedna pitomá poznámka o jídle a všehomír ví, že ti rozbiju hlavu!“ zadívala se na Bylináře hladově.</p>
<p>Malinko couvl. „Co je špatného na zdvořilé otázce?“</p>
<p>„Nač ten ryk?“ vykoukla z chatrného přístřešku světlá hlava. „Nepříjemné počasí a nepříjemní společníci jsou víc, než po ránu snesu s úsměvem! Dostanu aspoň snídani do postele?“</p>
<p>Ave odvrátila pozornost od Valmara. „Tady ji máš!“ hodila po dalším provokatérovi syrovou placku.</p>
<p>Líně mávl rukou a srazil ji do bláta. „Co šílíš?!“ ohradil se dotčeně. „Copak jsem tě dopálil já?!“</p>
<p>„Dopalujete mě oba! Jste nemožní, děsní…“ Pereas vyklouzl ven a protáhl se. „Ješitní, mstiví, nesnášenliví a suroví,“ doplnil s povzdechem. „Cos jí udělal, že je tak milá?“ ohlédl se po Valmarovi.</p>
<p>„Nic. Popřála mi krásný den zrovna jako tobě.“</p>
<p>„Takže je všechno v pořádku,“ vrátil se na Bojovníkovu tvář pokojný úsměv. „Jen si dej, drzounku. Však my ještě trochu hloupých řečí zvládneme.“</p>
<p>Pohled hnědých očí připomínal vlka rozhodujícího se, co zadávit dřív. Ovci nebo berana?! Pro začátek dívka aspoň s konečnou platností opustila rozpálený kámen, aby ji při vážení všech okolností nic nerušilo. Místo neochotně převzal Valmar.</p>
<p>„No tak spusť,“ pobídl ji odevzdaně. „Když se vymluvíš hned, snad budeš do večera aspoň snesitelná.“</p>
<p>„Mizerové!“ vydechla procítěně a usmála se. „To ten hnusný déšť. Omlouvám se.“</p>
<p>„Mělas vlézt ke mně. V kaluži se spí špatně,“ ušklíbl se Mistr meče.</p>
<p>„No jistě! A Rybí oko dál bude žrát prach na Kažaři! Víš, s jakou chutí by Valm Pakernovi žaloval?!“</p>
<p>„Mohli byste mi poradit?“ zaprosila Ave, když smích utichl.</p>
<p>Muži se po ní překvapeně ohlédli. Ave a prosby o radu nešly právě dohromady.</p>
<p>„Nu… pokud to svedeme…“ odkašlal si Valmar nad těstem.</p>
<p>Malinko se usmála „Jak jsem tu seděla sama, přemýšlela jsem… Valme, Pereas dnes nesnídá!“ probodla očima bratra zvedajícího obočí ve výmluvné grimase úžasu. „Přemýšlela jsem o Oaranovi. Je to pořád strašné riziko i přes magičník a celkem dobrou znalost všech okolností,“ pokračovala rozpačitě. „Tak mě napadlo, že… Nemám už Briendin pás, víte? Neptejte se jak a proč, prostě ho nemám. A teď… děsí mě představa, že Oarana mohu lehce zabít. Čarovat se strachem je sebevražda. Jsem bezradná. Poradíte mi?“</p>
<p>Valmar počkal, až otázka dozní. „Poradíme stěží, miláčku,“ řekl pak jemně. „Rozhodovat za tebe nemůže nikdo, my tím méně. Jen ti můžeme říct svůj názor.“</p>
<p>„To stačí. Já už si to nějak přeberu,“ přikývla dívka s úlevou. Chtít od čaroděje radu bylo jako chtít od ohně chlad. Vycvičení v potlačení citů a schopní využít svůj rozum beze zbytku, dokázali precizně hodnotit možnosti. Jenže žádný výcvik nemohl zaručit vyloučení náhody. Pravděpodobný dopad je věc jedna, skutečnost druhá. Proto čarodějové nikdy neradili. Jen ukazovali cesty a to ještě neradi. Zásadně však nepřispívali vlastním názorem jiným čarodějům. Ave za ochotu pravidlo porušit vděčila výhradně něžně ochranitelskému vztahu, který k ní oba Mistři chovali. Ani tak ovšem nemohla čekat, že by převzali odpovědnost za rozhodnutí.</p>
<p>„Pak tedy – jsem přesvědčen, že Oaran by nedovolil, aby kvůli němu byla vyzývána vyšší magie a už vůbec ne tebou.“</p>
<p>Mírně potřásla hlavou očividně nepřesvědčena To je právě potíž s těmi strašně odpovědnými. Normální člověk chce žít. Udělá víceméně cokoliv, aby si žití zachoval. Šílenci cítící se odpovědní za celé Pásmo (které jim na to z valné části srdečně kašle), se hrdinně obětují a poraďte si. Riziko? Riziko je i jít do lesa na čersušky. Nikdo nemůže vědět, jestli se sběrač nezatoulá do cesty vzteklému medvědu nebo vlkovi.</p>
<p>Valmar se pousmál. „Chceš-li to jinak, pak odcházení zkrátka patří k životu. Všechno musí skončit. A jeden život, byť sebeschopnější a sebemilejší, nestojí za ohrožení rovnováhy v celém Pásmu. Užitím Briendina pásu bys riskovala všechno. Bez něj jen Oarana. Jasněji snad už mluvit nemohu.“</p>
<p>Ave se nadechla. „Můžeš mi říct, co všechno víte o těch pár hodinách, kdy jsme se na Mračenu navzájem ztratili?!“ zeptala se důrazně.</p>
<p>„Jestli ze sebe dělám osla, tak to raději řekněte rovnou! Svým způsobem by mi bylo volněji!“</p>
<p>„O tvém čase v labyrintu nevím nic, holčičko. Zato jsem se zajímal o všechno kolem Briendina pásu a jsem opravdu rád, že už ho nemáš. Bojím se ho mnohem víc, než případného neúspěchu s Oaranem.“</p>
<p>„Já také,“ souhlasila nešťastně. „Ale stejně mám hrozný strach. Jestli Oarana zničím vlastní chybou…“</p>
<p>„Nezdaří-li se ti Oarana vysvobodit, bude v Pásmu jediná bytost schopná výčitky, miláčku. Ty sama,“ podíval se na ni vážně. „Vím, že je to ta nejhorší. Ovšem ani to nic nemění na skutečnosti, že rozhodnutí zůstává tvé.“</p>
<p>Mistr meče pokrčil rameny. „Možná ti pomůže, že Orian určitě pochopí, přivedeš-li Oarana na O’ndrom až příští Velkou radu, drzounku,“ doplnil klidně. „Pásmo nemá lepšího čaroděje než Nejvyššího, dobře ví, že k magii patří pokojné srdce i ruce. Nemusíš spěchat. Dej si čas, smiř se s možností neúspěchu předem. Je naprosto lhostejné, vyjde-li Oaran z ghrá za měsíc nebo za rok.“</p>
<p>„Vzhledem k tomu, jak strašně lpím na lásce Velké rady, jsi mě ohromně utěšil,“ ubezpečila ho Ave mrzutě. „No, víc z vás asi nedostanu. Nějak se prokoušu.“</p>
<p>„Jsi skřetík, drzounku,“ usmál se Pereas shovívavě. „Už ses dávno rozhodla. Takže ti mohu jen potvrdit, že správně. Nech pás pásem a pracuj svými prostředky. Jsem si jist, že uspěješ i tak.“</p>
<p>Cítila, jak se jí do tváří hrne krev, ale oči neodvrátila. „Že bys mi tou důvěrou přehnaně ulevil, říct nemůžu,“ ušklíbla se kysele. „Nicméně ti musím výjimečně přiznat kousek pravdy.“</p>
<p>„Naštěstí tu nejsem proto, abych ti ulevoval. V každém případě u Quoa počkáme, jak to dopadne. Tebe mít raději pod dohledem, i když se náhodou chováš celkem rozumně.“</p>
<p>Konečně se usmála a přikývla. „Možná tam bude všechno vypadat zase jinak,“ dodala tiše. „Doma bývá i složitý úkol snadnější.“</p>
<p>Což sice promluvila o věci vyzkoušené mnohokrát, ale zmiňovaný osud dokáže šeredně otřást i ještě prověřenějšími pravdami.</p>
<p>V Pralesním Kraji trojici uvítala prázdná osada a páriův dům zajištěný bytelnou závorou. Dívka pobledle zamumlala otvírací formuli a zamířila přímo do studovny. Muži ji mlčky následovali.</p>
<p>Vymetený krb a viditelná vrstva prachu dokládaly, že pokoj není užíván již delší dobu. Ave zašla do svého pokojíku. Stejná scéna. Valmar zatím prohlížel Quoovu ložnici a Pereas ostatní místnosti.</p>
<p>„Nikde nic,“ pokrčil Mistr meče rameny, když se znovu sešli ve studovně. „Kuchyň vymetená, žádné zásoby, všude jen prach a pavučiny.“</p>
<p>„U mě je to stejné,“ přikývla Ave bezvýrazné.</p>
<p>Valmar unaveně dopadl do křesla. „U Quoa je jak po výbuchu. Buď tam někdo neznalý hledal poklad nebo Quo odcházel ve velkém spěchu.“</p>
<p>„Pošlu Harú,“ povzdechla dívka odevzdaně. „Zatím projdu osadu a plantáže yere.“</p>
<p>„Kam chceš Harú posílat?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Jen tak. Poohlédnout se po okolí. Třeba někoho najde.“</p>
<p>„Třeba ano.“</p>
<p>„Dobře, jděte si prohlédnout Ivalun a já se postarám o přijatelný nocleh,“ rozhodl Pereas věcně. Věděl zrovna jako zbytek výpravy, že Quo by nikdy neodešel, dokud hrozí nebezpečí jedinému obyvateli Kraje. Na suché hodnocení skutečnosti byl však ještě čas. Přestože jistá domněnka se vnucovala. Takto vypadaly osady zachvácené morem. Léčitelé odklidili mrtvé, živé odvedli na nějaké odlehlé místo, aby se nákaza nemohla šířit dál a domy i půdu nechali, ať si s nimi poradí slunce a deště. Jen bylo zvláštní, že nenašli jediný vzkaz nebo aspoň náznak, co se tady stalo. Na druhé straně ovšem nikdo nevěděl, že se budou vracet právě přes prales.</p>
<p>Domky osady zely opuštěností stejně jako Quoův dům. Sem tam zapomenuté zbytky potravin vyschly, shnily nebo se o ně postarali myši a mravenci. Valmar s Ave zvolna zamířili k plantážím.</p>
<p>Yere bylo sklizeno jen napůl. V řádcích ještě ležely poházené košíky, více či méně poznamenané dešti a blátem. Bylo to absurdní. Podle všeho se zkrátka celé společenství během několika málo hodin ve spěchu sebralo, vzalo potraviny a to nejnutnější pro přežití a odešlo kdoví kam.</p>
<p>„Museli odejít skoro okamžitě po nás,“ určila Ave s jistotou. „Když jsme vyráželi do Kopců, sklizeň právě začínala. Proč zmizeli, netuším ani náznakem, ale rozhodně to nebyl mor,“ dodala po chvíli klidně.</p>
<p>„Proč myslíš?!“</p>
<p>„Protože jsme nenašli už sebrané listy. Přece by je neodvezli, kdyby mohly nést nákazu!“</p>
<p>„To je pravda,“ připustil Bylinář s úlevou. „Jenže co tedy mohlo vyhnat půltřetího tisíce lidí z domova právě na zimu?!“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Říkám, že netuším. Počkáme na Harú a uvidíme. Je celkem slušný zvěd.“</p>
<p>Valmar se krátce uchechtl a pokynul k návratu.</p>
<p>Na Harú však čarodějové ten den čekali marně. Ave netrpělivě popocházela před domem a vyhlížela černou tečku až do úplné tmy.</p>
<p>„Kde může být?!“ zoufala si pak před krbem málem v slzách.</p>
<p>„Přestaň šílet!“ zamračil se Pereas. „Zdržel se a raději přenocuje než letět v noci. Ráno ho tu máš.“</p>
<p>„Nesmysl! Harú letí i v dešti, když ví, že ho čekám!“</p>
<p>„Dobře, dobře. Tak se zkrátka někde zapovídal. Nech toho hořekování, drzounku. Kraj je velký, mohl najít cokoliv.“</p>
<p>„Také se mu mohlo cokoliv stát. Stačí chvilka neopatrnosti a už ho drží orel. Nebo nějaký pitomec s lukem!“ klepala se vytrvale.</p>
<p>Čaroděj pohoršené potřásl hlavou. „Jestli vydržel tvé zacházení, určitě uletí i lovcům a orlům. Nevymýšlej hlouposti a jdi si lehnout. Nač ti budou zprávy utahané a nevyspalé!?“</p>
<p>„Počkám. Stejně bych neusnula.“</p>
<p>„Máš za sebou málem třicet mil a …“</p>
<p>Ave unaveně vzhlédla. „Nech mě, Peree,“ pousmála se nuceně. „Nebudu se trápit, ale spát prostě nemůžu. Pochop to, prosím. Harú je přece můj přítel.“</p>
<p>„Lehneme si všichni tři tady,“ zasáhl Valmar mírně. „V tomhle strašidelném domě bude lepší zůstat spolu, když nevíme, oč jde. Pojďte, nanosíme kožešiny a bude to.“</p>
<p>Takto podané řešení uspokojilo všechny. Nebo se aspoň žádná námitka neozvala. Za pár minut bylo místo před krbem změněno v široké primitivní lůžko a trojice se uložila k odpočinku.</p>
<p>Ačkoliv Ave upřímně věřila, že neusne, tichounké praskání dohasínajícího ohně a těsná blízkost pravidelně oddechujících mužů ji postupně ukolébaly do dřímoty. Nespala však nijak tvrdě. Při prvním zašramocení v chodbě otevřela oči a posadila se. Další zaškrábání. Dívka po špičkách přeběhla ke dveřím a opatrně vykoukla z místnosti.</p>
<p>Chodba byla prázdná, opatrné kroky se teď ozývaly z kuchyně. Přesvědčila se, že má dýku pohotově a podél zdi zamířila k jádru domu. Podivné zavrčení ji zarazilo v polovině vzdálenosti. Tak přece volá nespokojený kuru! Jak se, při samotné Křišťálovce, dostal dovnitř? Přece osobně zavírala dveře na závoru. Ave se už už obracela zpět ke studovně vzbudit Perea, když zlatavý stín nehlučně vyklouzl ven. Strnula nemilým překvapením. Kuru prošel zavřenými dveřmi. Zjevení! Veliký všehomíre, takže proto je Kraj prázdný! Valmar jistě netušil, jak trefná byla poznámka o strašidelném domě! Vzpamatovala se a zadrmolila běžnou formuli proti neklidným. Strašidlo zvedlo hlavu a velitelsky zabodlo pohled do lidských očí. Dívka mimoděk couvla, ale malátné ochabnutí nepřišlo. Moc ji to neudivilo. Jestliže na ni neúčinkovala hypnotizační schopnost hmotné šelmy, proč by měla podléhat nehmotné? Kuru se trochu zarazil, ale nakonec nevšímavě prošel kolem nedobytné oběti do Quoova pokoje. Stěnou. Ave stiskla rty a co nejrychleji zapadla ke krbu. Kde se vzal přízrak nepříjemně vysoké úrovně právě v Ivalunu, vymyslí později. Teď měla spoustu jiných starostí.</p>
<p>Z nevzhledné kupy věcí vysypaných z vaku vylovila široký mečík z čistého stříbra a dvě ochranná znamení. Amulety položila na přikrývky přátel. Nebyla si jistá, zda platí i na zjevená zvířata, ale bylo to lepší než nic. Nakreslila cestičku příslušných znaků na podlahu. Ujistila se, že má u sebe hadičinec i vnakník. Pak už jen stála a čekala. Víc v tuto chvíli dělat nemohla. Nebo lépe, mohla, jen vědět co. Silnější zaklínadlo si prostě nevybavovala a k možnosti optat se Perea chovala značné pochybnosti. Přes ostudné mezery v Zaklínačství si základy pamatovala celkem dobře. Tedy i to, že přízraky mají nad živými vyšší moc než hmotná stvoření. Bála se, že Mistři už kuruovi podlehli, aniž si toho kdo všiml.</p>
<p>Valmar se zavrtěl a pomalu posadil. Nedůvěřivě se po něm ohlédla, ale nepromluvila. Vzápětí zjistila, že uvažovala správně. Bylinář se strnule zvedl a zamířil ke dveřím. Mávla rukou a zamumlala pár slov. Neklidně se rozhlédl a zkoušel jít dál. Neviditelná bariéra však hmotné tělo nepropustila. Pereas, vyvolaný zjevením, když přítel neuspěl, dopadl stejně.</p>
<p>Ave později na následující půlhodinu vzpomínala s mrazením v zádech. Potřebovala, aby kuru přišel sám. Bez pozvání těžko mohl čaroděje podávit, ale moc nad muži si zatím uchovával nedotčenu. Ave mínila zjevení ‚zabít‘, aby hypnotické omámení na chvíli opadlo. To znamenalo oddělit kuruovu hlavu od těla a zabránit jí pro tuto noc v návratu. Prostá úvaha každého jen trochu věci znalejšího tvora. Pouze vědomí, že se proti ní kdykoliv mohou obrátit obluzení přátelé, dodávalo situaci nový, děsivý rozměr. Vůbec to nebylo příjemné čekání.</p>
<p>Zlatavý stín proplul dveřmi. Mistři mu vykročili vstříc, ale velitelským zavrčením je zahnal. Postavili se tedy za něj a nezúčastněnýma očima zírali na připravenou dívku.</p>
<p>Ave pro jistotu ještě jednou zopakovala běžné protizaklínání a pevněji sevřela jílec mečíku. Pravý zaklínačský meč by byl samozřejmě lepší, ale vybírat si nemohla. Stříbrné meče nosili jen pracující zasvěcení Zaklínači. Nebyly právě pohodlně neobtížným předmětem pro cestování.</p>
<p>Kuru znuděně přeměřil vzdálenost pohledem, přikrčil se a skočil. Dívka půvabnou otočkou ustoupila stranou. V pohybu zároveň ťala mečíkem po hrdle plachtícího zvířete. Zlostný výkřik a očividný zmatek zjevení ji ubezpečily, že zvolila správný směr. Vyžadoval ovšem pohyby precizně vypočítané do posledního zlomku. Mečík byl sotva o půl palce delší než zlatá šíje. Naštěstí u ducha nemusela mít strach z nárazu čepele na kost.</p>
<p>Strašidlo se obrátilo a znovu zaútočilo. Čarodějka zopakovala zrcadlově otočený únik. Bez žádoucího výsledku. Hráli si tak hodnou dobu, než dívka našla pravou chvilku pro výklon a protětí obrysu zvířecího krku po celé šíři. Hlava se odkutálela ke krbu, zatímco tělo slepě běhalo po místnosti. Ave bleskurychle přehodila přes hlavu šátek s magickým ornamentem, rozžehla zelenavý plamen změny a jednou ranou hlavu probodla i s šátkem. Elegantní pohyb doprovodila značně nelibozvučným výkřikem. Obě části přízraku se rozplynuly.</p>
<p>Otřela si zpocené čelo a s obavami přistoupila ke stále nehybným přátelům. Dvěma prsty se dotkla Valmarova čela, cosi zamumlala, druhou rukou mu přejela přes víčka a ústa. Do zelených očí se vrátil život. Bylinář se zmateně rozhlédl.</p>
<p>„Co se tu, u všech hvězdných drah, děje?!“</p>
<p>„Nic moc,“ odpověděla dívka ledabyle a šla zopakovat stejné úkony u Perea. Přes únavu měla najednou docela dobrou náladu. Harú opravdu nebyl žádný pitomec. Nepochybně před nehmotným nepřítelem zalezl do bezpečného koutku a vrátí se, až paní záležitost vyřídí. Darebák! Bezbřehá důvěra v čarodějčiny schopnosti přece neznamená, že ji nemohl varovat!</p>
<p>„Takže tím je všechno jasné,“ zhodnotil Valmar dívčino vyprávění. „Kuru, kterého jsi tu před pár lety zabila, se vrátil pro pomstu.“</p>
<p>„A protože na něj neplatí magická ochrana, vyklidil Quo Kraj,“ dodal Pereas věcně. „Smím se zeptat, proč jsi ho neposlala do zapomnění pořádně? Takhle se zítra vrátí!“</p>
<p>„Že se ptáš!“ ušklíbl se Bylinář přezíravě. „Copak Ave baví Zaklínačství?!“</p>
<p>Čarodějka oba setřela zhnuseným pohledem a odvrátila se. Jako vděk za záchranu života to bylo moc pěkné povídání.</p>
<p>„Ale! Mám to snad chápat tak, že nevíš?!“ podivil se Mistr meče téměř věrohodně. „To je tedy nepříjemné!“</p>
<p>„A kdy jsem se měla učit?!“</p>
<p>„Nu, nějaká ta chvíle by se našla. Při kapce snahy… Jsem upřímně zvědavý, co teď hodláš dělat!“</p>
<p>„V zásadě máš pravdu,“ připustila Ave náhle vlídně. „Půl dne bych jistě vyšetřila, nebýt tak líná a uminutá. Jenže jsem na to zase přišla pozdě. No nic. Asi mi nezbyde, než se po tisíc a šesté pokusit zneužít tvé dobroty. Poradíš mi, Pere? Prosím moc!“</p>
<p>V modrých očích zajiskřilo. Bojovník půl mrzutě, půl pobaveně pokrčil rameny. Valmar se samozřejmě chechtal jako posedlý.</p>
<p>„Nejspíš budu muset,“ přikývl s povzdechem. „S podmínkou, že rovnou pomažeš ke Xantovi!“</p>
<p>„Spolehni se!“ slíbila dívka důrazně. „Oarana nechám tobě! Přece jen je to práce pro zkušeného, věci znalého mága a ne pro hloupou, ztřeštěnou holku!“</p>
<p>„Zatraceně! Myslel jsem, že ode mě něco chceš?!“</p>
<p>„Také že ano. Hlavně abys mě nestíral za jednu věc desetkrát. To už raději nářez, Bojovníku!“ odsekla chladně. „Navíc ti kurua ráda přenechám, je-li to tvým přáním!“</p>
<p>Mistr Bylinář stěží popadal dech, jak bouřlivě se bavil. „Potřebuješ pár dní odpočinku, Peree!“ podotkl škodolibě. „Když už tě z nemyšlení usvědčí i malá holka… Uvažuj nad sebou, čaroději!“</p>
<p>„Zmiz, kytičkáři!“</p>
<p>„Rád. Nechceš tu nechat nějaké menší ochranné kouzlo, hospodský povaleči?“</p>
<p>Potěšeně vyslechl nesrozumitelné zachrčení a vytratil se. Do Zaklínačství mu, díky všehomíru, nic nebylo.</p>
<p>„Posloucháš mě vůbec?!“</p>
<p>„Poslouchám.“</p>
<p>„Tak ze mě sejmi ten nevěřícný pohled, buď tak hodná! Připadám si jako nějaké obzvlášť podivné zvíře v kejklířské kleci!“</p>
<p>Ave potřásla hlavou a nenuceně se usmála. „Dobrá. Oči spálím. A dál?“</p>
<p>„Pak už ti zbývá jen dokončit čistnou formuli a jsi hotová. Pamatuješ si všechno nebo mám něco opakovat?“</p>
<p>„Myslím, že pamatuju. Tedy…“ dívka věcně vyjmenovala všechny náležitosti a úkony, které musí provést.</p>
<p>Mistr Bojovník přikývl. „Výborně. Dávej pozor, drzounku. Nebude to nejjednodušší práce.“</p>
<p>„Podle příkazu,“ ušklíbla se uličnicky. „Snad abyste šli. Jestli chcete být do soumraku za hranicemi Kraje, moc času nemáte.“</p>
<p>„Žádný strach, stihneme to. Nad čím dumáš?“</p>
<p>Ave se rozpačitě usmála. „No… co jsem ti udělala?“</p>
<p>„Nic,“ zvedl obočí překvapeně. „Jak tě něco takového napadlo?“</p>
<p>„Jsi… zvláštní.“</p>
<p>Pereas stiskl rty. Zvláštní bylo velmi ohleduplné označení. Naneštěstí však tentokrát nedůtklivost zvládnout nemohl. „To nemá nic společného s tebou,“ řekl nakonec klidně. „Nelam si hlavu.“</p>
<p>„A s kým?“</p>
<p>„Spíš s čím, ty zvědavko. Proč si myslíš, že Zaklínačství neprovozuju a naopak se mu vyhýbám!?“</p>
<p>„Nebaví tě!“ navrhla vysvětlení s patrným nadšením.</p>
<p>Pobaveně zavrtěl hlavou. „Můj životní sen má sice trochu jinou podobu než stříbrný meč, ale jinak docela ano. Jen jsem na Zaklínače zbytečně citlivý pro všechny obluzující stvůry. Dlouho mi trvá, než se vzpamatuju a začnu uvažovat normálně. Zatím mi spoléhání na pud a navyklé postupy procházelo. Ovšem jako řemeslo to dělat nemohu. Stačí?“</p>
<p>„Vidíš,“ broukla dívka užasle. „A já myslela, že tě znám.“</p>
<p>„S tím bych celkem ochotně souhlasil, drzounku,“ ušklíbl se ponuře. „Nevím o nikom jiném, kdo by se mnou tak drze a zároveň beztrestně mával!“</p>
<p>„Drze možná, ale tou beztrestností bych si právě jistá nebyla,“ ujistila ho roztržitě. „Myslela jsem to jinak. Vždycky mě trochu děsilo, že nemáte žádné… prostě, že jste takoví…“ Ave větu dokončila bezradným gestem. Výstižné slovo nenašla.</p>
<p>Mistr meče však kupodivu pochopil. „Moc mě mrzí, že jsem tě zklamal, drzounku. Ale k dokonalosti mám hodně daleko,“ pokrčil rameny nedotčeně. „Koneckonců, jsem také jen člověk.“</p>
<p>Pomalu roztáhla ústa k nádhernému úsměvu. „O zklamání nemůže být řeč, Bojovníku,“ ubezpečila čaroděje až neslušně spokojeně. „A o jen člověku také ne. To mi věř. A teď,“ zvýšila hlas zhnuseně, „teď buď té lásky a jdi si dělat kyselé obličeje jinam! Já se potřebuju soustředit!“</p>
<p>Dostala úsměv neméně zářivý a k němu vlídnou radu. „Jdi se utopit, drzounku. Uvaž si kámen na krk a jdi se utopit.“</p>
<p>Ave nikdy nikomu neřekla, co přesně se onu noc, kterou trávila v pralese sama, jen s kuruem, dělo. Během plynoucích týdnů z ní vypadl stručný popis dne (spala, soustředila se, jedla a několikrát obešla Ivalun) a lakonické ‚příště raději přivolám ještě jednoho, než si to s ním rozdat‘. Pereas se marně pokoušel zjistit průběh samotného boje. Zarytě vrtěla hlavou a odvracela se. Nepoví. Nakonec mu nezbylo než pokrčit rameny a spokojit se vlastními dohady. Poměrně pestrými.</p>
<p>Když druhý den časně ráno oba Mistři doběhli do studovny, našli bezvědomou dívku v zasychající kalužině krve z rozdrásaného ramene. Valmar nebyl špatný Léčitel, ale tentokrát jen nechápavě vrtěl hlavou. Zjevení Ave způsobilo stejnou ránu jako kuru, z něhož vzešlo. Tehdy druhý den vesele žvatlala drzosti. Tentokrát zírala do stropu nevidoucíma očima, občas malátně přikývla, že vnímá, a tím to končilo. Spala neklidně, zmítala se, křičela strachem… zkrátka, bylo to vážné. Jen horečka se nedostavila, ale to nikoho nepřekvapilo. Ave se horkost vyhýbala odjakživa. Tři čarodějové bezradně hlídali podivnou nemocnou a čekali na zázrak a Vramu Léčitele. Přišel čtvrtý den.</p>
<p>„Tělo je víceméně v pořádku,“ prohlásil po kratičké prohlídce suše. „To rameno se sice hojí pomaleji, než jsme u Ave zvyklí, ale hojí se. Jako u kohokoliv z nás, za týden bolest zmizí a po měsíci zůstane pár jizviček. Žádná katastrofa.“</p>
<p>„Tak co jí je?!“ zeptal se Mistr meče ostře. „Zdravá není, to pozná každý na první pohled!“</p>
<p>Vrama se pousmál. „Není,“ souhlasil mírně. „Jenže stůně její duše, ne tělo. Prožila něco moc zlého, děsivého. Víte co?“</p>
<p>„Zaháněla přízrak kurua.“</p>
<p>„Jistě. Ale mě zajímá, co přesně se dělo. Jestli jste zjistili, jak to celé probíhalo.“</p>
<p>„To nevíme,“ přiznal Pereas zasmušile. „Když jsme se vrátili, byla bez sebe a studovna dočista rozvrácená. Zbytek domu byl netknutý, ale tam jako by vybuchl celý ranec žitramníku. Ohořelé stěny, stůl na třísky, krb rozbořený… muselo to být drsné.“</p>
<p>„Ptali jste se jí?“</p>
<p>„Zavírá oči,“ řekl Valmar unaveně. „Raději jsme nenaléhali.“</p>
<p>Vrama si oddechl. „To je dobře. Tím byste všechno jen zhoršili.“</p>
<p>„Děkujeme. A když máme pochvalu za sebou, snad by bylo dobré vrátit se k Ave. Jak se jí dá pomoci?“ Mladý Bojovník se netrpělivě ohlédl po dveřích, za nimiž dívka ležela. Pokud šlo o jeho sestřičku, věřil jedině sám sobě. Už několikrát prokázala, že spoléhat na její údajnou nemohoucnost je čiré bláznovství. Pereas si s mrazením v zádech připomněl okamžiky, kdy se Ave s pochroumaným zápěstím rozhodla pro výlet na území mezi třemi znepřátelenými kmeny močálových kříženců. To si také všichni mysleli, že zrovna uštěpačnými poznámkami dopaluje Haslera a nakonec pět Bojovníků pořádalo závody s těmi třemi kmeny Sivertů, kdo ji lapne první. Několik drobností, které si bez předchozího ujednání půjčila, tehdy dodalo celé záležitosti spád i pikantnost. Od té doby Pereas mladičkou čarodějku nespouštěl z očí, ani když byla zamotaná v obvazech po špičku nosu.</p>
<p>Mistr Léčitel si kradmých pohledů k ložničce všiml a usmál se. Jak dojemná starostlivost o zdraví vydařeného kousku náhody zrodu! Málokdo tušil, jak výtečně je Vrama zpraven o většině zajímavých jedinců v Pásmu. Nad jeho znalostmi například o hnutích mysli i těla čaromocných sourozenců by nepochybně celá Trojka zírala s ústy dokořán. Naštěstí se jimi nechlubil. K Léčitelství mimo jiné patří také naprostá mlčenlivost o duších, jež se svěřily rukám představitele. A Vrama byl skvělý Léčitel se vším všudy.</p>
<p>„Pojďme někam stranou,“ pobídl Bojovníka s Bylinářem jemně. „Quo zatím počká u Ave. Kdyby náhodou…“</p>
<p>Pokračovatel neochotně odešel hlídat chráněnku a mužská část Trojky nechápavě následovala Léčitele do východního pokojíku pro hosty.</p>
<p>„Proč to tajnůstkaření?“ ozval se Valmar, sotva za nimi zapadly dveře.</p>
<p>Vrama lehce pokrčil rameny. „Nejde o nic zvláštního. Jen mám pocit, že bude lepší, když si nejdřív o Ave popovídáme spolu. Vím, že to zní divně, ale je nemocná hrůzou. Viděla a slyšela věci tak děsivé, že se uzavřela do sebe a nemůže ven. Zkrátka se strašně bojí. Dokud strach nepomine, bude ležet a koukat, nic víc. Rozumíte?“</p>
<p>„To může být,“ přikývl Pereas pomalu. „Byl to přízrak nejvyšší úrovně. Jistě ho přišlo chránit kdejaké silnější zjevení. Co s tím?“</p>
<p>„Je zapotřebí vyvést ji na světlo. Donutit otevřít oči. A dát jí jistotu, že nic podobného už nehrozí.“</p>
<p>„No dobře. Ale jak to uděláš?!“</p>
<p>Mistr Léčitel se pousmál. „To nedokážu, Peree. Je mi líto.“</p>
<p>„Přece ji nemůžeme nechat takhle!“</p>
<p>„To jistě ne. Naneštěstí však říkám pravdu. Já jsem bezmocný. Pomoci jí musí někdo jiný.“</p>
<p>„Kdo?!“</p>
<p>„Vy dva,“ Vrama se na čaroděje díval s maličko posměšným pobavením. Příliš moudře se netvářili. U sedláků by ten výraz byl nazván tupým civěním. Mistři čarodějných cechů hleděli poněkud nejistě.</p>
<p>„My… my dva?!“ polkl Valmar konečně. „Ale my přece…“</p>
<p>„Ano. Vy přece…“</p>
<p>„Nu… jak si tu pomoc představuješ?!“</p>
<p>„Nebude to přehnaně namáhavé,“ ubezpečil ho Léčitel s neskrývanou jízlivostí. „Dokonce bych řekl, že to zvládnete bez větších problémů. I když… no… snad ano,“ prohlédl si přátele kriticky. „Uvidíme. Zkazit naštěstí nemáte co. Ave potřebuje jistotu. Tou pro ni jste, kdoví proč, právě vy. Takže teď půjdete za ní, vezmete ji do náruče, budete na ni potichu mluvit… zkrátka dělat to samé, jako by byla úplně maličké dítě. Pochopili jste mě nebo vám musím napsat přesný postup?“</p>
<p>„To je pořádná pitomost!“ usoudil Pereas po delší chvíli. „Přece je jeden z nás u ní celou tu dobu. A nic.“</p>
<p>Vrama se ušklíbl. „Chceš říct, že jsi ji držel za ruku?“</p>
<p>„To ne,“ připustil Bojovník tiše. „Jen jsme v pokoji.“</p>
<p>„Což ona nevnímá. Potřebuje se před svým strachem schovat přímo v důvěryhodné náruči. Všehomír ji opatruj, je-li to zrovna ta tvoje. Vybrala si ovšem sama. Pojďme,“ uzavřel Vrama rázně a zamířili zpět k dívce.</p>
<p>Výsledky netradiční léčby byly přímo zázračné. Už první den malá čarodějka pokojně usnula stulená mezi ochrannými pažemi a muži uvěřili, že Vrama ví, o čem mluví. Trpělivě se střídali v pozvolném uklidňování vyděšené duše, dokud se Ave poprvé neusmála a neodplížila do kuchyně za Zavou. Na radu Mistra Léčitele však dál zůstávali po ruce. Tiší, ochotní a bezpeční.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>31. kapitola</emphasis></strong></p>
<p>Když se dívčím pohybům začínala vracet navyklá pružnost a nakřápnutý alt trousil znevažující poznámky bez delších zámlk, odešli Valmar s Pereem do svých Krajů. Ave se opět zasmušila. Týden strávila převážně s Quoem nebo Zavou. Pak po západní stezce přišel Krotin přivádějící zářícího Anema a chmury byly ty tam. Čarodějka obratem propadla horečné aktivitě a předvedla Ivalunu, že se zase tak moc od dob učení nezměnila. Na téměř dvoutýdenní návštěvu plavovlasého Bojovníka se sladkým úsměvem pro každou sukni vždy pohotově prales vzpomínal ještě dlouhá léta. Obzvlášť místní uličníci nadšením ani nespali. Četná představení s dýkami či krátkými meči měla obrovský úspěch. Nutno dodat, že Pereas při zprávách o řádění dvou důstojných představitelů svého cechu po způsobu drahé sestřičky zelenal vztekem. Zdrženlivý Quo neopomněl patřičně zdůraznit klid, jímž Ave do Krotinova příchodu oplývala.</p>
<p>Když Krotin neochotně uposlechl hlasu svědomí a odešel za vlastní prací, vrátila se dívka k přece jen umírněnější podobě. Hospodyně Zava zářila jako sluníčko. Její holčička dlouhé hodiny vysedávala v nízkém domku a s prchavým úsměvem sledovala čiperného kloučka obracejícího pečlivě vedenou domácnost v stálý chaos. Malému Atinovi bylo půldruhého roku, pusu nezavřel a po čarodějce zjevně zdědil víc než pouhé jméno. Jednoho dne Ave popadla špalík vyschlého dřeva a s broukáním vyřezala trochu křivonohého koníčka. Atin ji sledoval s patrným zájmem, ale když pochopil, že nožík do ruky nedostane, vrhl se mezi kočky a všechny vytahal za uši. Hotovou hračku pak bedlivě prozkoumal, ochutnal, podíval se na čarodějku a řekl: „Av… dej… mňau!“</p>
<p>„To víš, že jo!“ zachechtala se potěšeně a sáhla po novém kusu dřeva. Do týdne měl Atin sbírku téměř všech zvířat Pásma hotovou a Ave znovu začala zpívat všem dětem.</p>
<p>Zima smírně plynula k jaru, čarodějka studovala, učila, povídala pohádky, občas vymyslela nějaký žertík, přivedla Atinovu mladou matku k závěru, že čarodějové nejsou tak strašliví, jak se povídá, a poctivě připravovala Oaranovo osvobození. Při tom všem stihla ještě dopalovat Quoa stálými vzkazy do Kopců a Hraničních lesů, maličko se vytahovat na každého náhodně zatoulaného rváče a vštípit Mistru Pokračovateli pravdu, že nejotravnější lekce do Anema vždycky vpraví někdo jiný než jeho vlastní učitelka. Možná nerad, ale nakonec soustředěnému nátlaku podlehne. S velkou vodou měla čarodějka návrat Vodního mága nastudovaný do poslední podrobnosti, Quo učil jejího žáka bez reptání a oba začínali vyhlížet světlé nebo leskle hnědé vlasy s touž nedočkavostí.</p>
<p>Valmara přinesl šestý závan jarního větru. Své čaromocné dítě objevil mezi tlupou malých darebáků v divoké bitce. Se směsí pobavení a pohoršení se ujistil, že stojí sama proti celé smečce rošťáků, z nichž nejzuřivěji si počíná žák moudrosti Anemo. Ne bez zájmu zaznamenal, že chlapec užívá několik oblíbených triků své učitelky.</p>
<p>Dívka s protivníky zametala bez větších obtíží. Ležérně lovila z útočícího klubka rozpálené jednotlivce a odhazovala je do rozmoklého okolí. V tom shonu si zelenookého čaroděje, opřeného v bezpečné vzdálenosti o hůl, nějak nestačila všimnout.</p>
<p>Když Valmar pochopil, že by tu neviděn mohl stát ještě hodně dlouho, odložil zavazadlo a rozrazil houf dobyvatelů několika dobře mířenými dloubanci. Překvapenou čarodějku vynesl na světlo za límec, zatímco druhou rukou přišil pohlavek nejprve Anemovi a vzápětí rozcuchanému darebovi, který se na drzého rušitele bez okolků vrhl.</p>
<p>„Co se tu děje?!“ štěkl hrozivě a kluci se rozprchli jak vodoměrky na hladině. Poschovávaní kde se dalo, zvědavě vykukovali, co bude dál. Příchozí blýskal očima padni kam padni. „Chceš naplácat rovnou nebo až v domě?!“ zatřásl dívkou výhružně.</p>
<p>Opatrně se mu vykroutila a otřela rukávem bláto z obličeje. „Mizero! Proč jsi nám to hned zkazil? Ta sběř si pořád myslí, že když neroznesla Krotina, povede se jí to aspoň u mě! Kde máš Perea?“</p>
<p>„Ještě tu není? Nu, však také dorazí. Anemo!“ Bylinář strčil chlapci do ruky těžké zavazadlo a rázně hnal oba provinilce k stavení na vršku. „To se s těmi darebáky musíš rvát zrovna uprostřed osady?!“ stíral Ave cestou vytrvale.</p>
<p>Dotčeně vzhlédla. „Jak – rvát?! Nepoznáš spravedlivý zápas?!“</p>
<p>„Já viděl praobyčejnou rvačku! Ty jsi vážně zlatíčko! Čarodějka a předvádí se s malými kluky!“</p>
<p>„Předvádí malým klukům, že je dobré mít před čarodějkami úctu,“ ušklíbla se nedotčeně a prošla dvorně otevřenými dveřmi do studovny. Valmar je pohodlně stačil přibouchnout Anemovi před nosem.</p>
<p>„Buď zdráv, Quo,“ pozdravil ukázkově zdvořile. „To se tvá žákyně obvykle baví rvačkami s ivalunskými uličníky na náměstí?!“</p>
<p>Pária s drobným úsměvem vstal od nového stolu. „Má žákyně nikoliv, Valmare. Ovšem chování tvé dcery by tomu odpovídalo. Jsem rád, že jsi tu. Naprosto zvlčela a potřebuje rodičovskou domluvu!“</p>
<p>„Co ještě prováděla?!“</p>
<p>„Než nás navštívil Krotin, ještě to s ní šlo. Pak ovšem…“</p>
<p>Víc Ave neslyšela. Nesložitým myšlenkovým pochodem dospěla k závěru, že tady je zbytečná, a vytratila se jako dým.</p>
<p>„Valme, ohlídal bys mi do večera Anema?!“ vtrhla mladá čarodějka do studovny.</p>
<p>Jediným pohledem ohodnotil cestovní ustrojení a zvedl obočí. „Nějaký problém?!“</p>
<p>„Dalo by se to tak říct,“ ušklíbla se zlomyslně. „Potřebuju si něco vyřídit s Pereem. Ohlídáš?!“</p>
<p>„Zvláštní způsob oznámení jeho příchodu. Co s tím klukem?“</p>
<p>„Svaly, koncentrace. Může si vybrat. Díky,“ Ave se otočila na patě a vyběhla z místnosti jako šipka. Mistr Bylinář ji bez váhání následoval. Pozdrav jim snad to třeštidlo dopřeje. Jenže dívka spěšně utíkala k Ivalunu a dál na západní stezku. Valmar pokrčil rameny. Očividně zapracoval onen dárek osudu nebo Harú. V každém případě Perea pozdraví až večer. S povzdechem se obrátil a šel hledat Anema.</p>
<p>Mistr Bojovník pobaveně potřásl hlavou nad několika znaky chvatně načrtnutými do hlíny, smazal je nohou a zamířil mezi stromy. Na pozoruhodné chápání malé čarodějky běžného uvítacího rituálu si už dávno zvykl. V Kopcích se mu pravidelně servala s půlkou osady dřív, než ji Mistr stačil zahlédnout, v pralese zjevně připravila překvapení. Pereas měl překvapení rád, takže krátký vzkaz ochotně uposlechl. Přestože slova: jestli jeden světlovlasý mizera půjde tudy, něco uvidí!, měla k vřelému pozvání daleko.</p>
<p>Ave cosi horlivě kutila u širokého pařezu. Zelený plášť však podstatnou část jejího díla zakrýval.</p>
<p>„Kupodivu tě vidím docela rád, příšerko,“ ozval se za ní známý hlas vesele. „Copak to chystáš? Konečný výbuch celého Pásma?“</p>
<p>Ohlédla se a ukázala pravidelné zuby v nesouměrném úsměvu. „Pospíšil sis, Bojovníku. Nebo jsi přece jen o maličko lepší Pátrač, než jsem myslela“</p>
<p>„Děkuji. Škoda, že jsem místo očekávané víly našel jen malou, prostořekou holku. Co potřebuješ?“</p>
<p>„Luzné víly lákají udatné junáky jinak. Bojovníku,“ ušklíbla se nedotčeně. „Já mám naneštěstí místo sladké odměny naopak prosbu,“ Ave udělala krok stranou, čímž konečně odkryla pestrou sbírku roztodivných předmětů na pařezu.</p>
<p>Modré oči letmo ocenily rozložené bohatství a vrátily se k hnědým. „Jen do toho,“ pobídl Mistr meče sestru odevzdaně. Vlastně už odpověď znal.</p>
<p>Usmála se. „Nehodí se mi trčet kdovíjak dlouho u Xanta. Povzpomínala jsem, něco málo přečetla… řekla bych, že umím přibližně to samé jako při Přijetí. Pochopitelně žádná spletitá, dvanáctkrát přečarovávaná záležitost, ale to bych nesvedla nikdy.“</p>
<p>„Chápu. Co já s tím?“</p>
<p>„Vyzkoušej mě. Jestli vím, co vědět mám, nikam nejdu. Jestli ne, zůstanu u Xanta až do Velké rady.“</p>
<p>Pereas se na dívku zadíval zkoumavým pohledem. „Zdáš se být velmi jistá úspěchem!“</p>
<p>Uličnicky se ušklíbla a podala mu drobnou kuličku magického střadače. „Je plný a volný, můj čaromocný bratře. Prosím.“</p>
<p>„Chm,“ Mistr meče zamyšleně otočil titěrností v prstech. „Vzhledem k tomu, že Quoovu knihovnu znám docela dobře, je mi tvé sebevědomí krajně podezřelé, skřítě. Dobře. Zkusíme to. Ale Xanta dopáleného nepotřebujeme, takže riskuješ spíš pár dní v Horkách. Hasler bude určitě rád. Hm?!“</p>
<p>Ave se znovu zašklebila. „Začínej.“</p>
<p>Po hodině usilovného čarování Pereas zkoušku přerušil. „Kde jsi přišla k Velké knize zaříkání a zjevení?!“ udeřil na překvapenou dívku ostře.</p>
<p>Mimoděk sebou trhla. „Co tím chceš říct?“</p>
<p>„Snad mluvím jasně!“ odsekl popuzeně. „Tohle všechno nemůže být tím málem z Quoových zásob a vzpomínáním! Poslední dva měsíce jsi denně listovala v nejlepší sbírce kouzel Zaklínačství. Chci vědět, jak ses k ní dostala! Okamžitě!“</p>
<p>„Takže umím zaklínat?“</p>
<p>„Odeklínat. Umíš. A teď honem vysyp, nač jsem se ptal!“</p>
<p>Ave soustředěně studovala cosi za zády rozpáleného čaroděje. To nebyla právě příjemná bystrozrakost. „Nechápu, oč ti jde!“ rozhodla se čelit nebezpečí útokem. „Nejdřív řádíš, jak šílenec…“</p>
<p>„Stačí!“ přerušil ji chladně. „Takže se mám zeptat Quoa?!“</p>
<p>„Co má para Quo společného s mou pamětí?!“</p>
<p>Mistr meče se nadechl a v duchu napočítal do šesti. Svět byl zcela normální. „Dobře,“ zmírnil tón do věcné polohy. „Tedy jinak. Náhodou jsem měl cosi k vyřízení ve Fetrii, takže jdu přímo odtamtud. Velká kniha zaříkání a zjevení je tam, kde má být. V Xantově knihovně. Buď jsi ji dokázala opsat, i když jen osud ví kdy a jak, nebo existuje ještě jedna podobná, o které neví nikdo vyjma tebe. Povzbudí tě to k mluvení?!“</p>
<p>Dlouhé ticho bylo spíš odevzdané než napjaté. Skutečně příliš prostoru pro váhání nezbývalo. Konečně Ave pokrčila rameny. „Tomu říkám pitomá náhoda,“ zhodnotila otráveně. „Proč jsi, zatraceně, musel lézt ke Xantovi právě teď?!“</p>
<p>„Ruka osudu. Opsala?“</p>
<p>„Najít druhou, už mám doživotní volný pramen energie. Xant by mi ho nepochybně zajistil.“</p>
<p>„Nepochybně,“ souhlasil Pereas suše. „Smím se zeptat kdy?“</p>
<p>Mírně zaváhala. „Nějaký ten týden od té doby utekl,“ připustila pak neochotně.</p>
<p>„Přesněji!“</p>
<p>„Záleží na tom?!“</p>
<p>Mladý čaroděj lehce potřásl hlavou. „Mohu tedy vzít na vědomí, že ještě coby žákyně?“ navrhl nevzrušeně.</p>
<p>Setřela ho pohledem, ale neodmítla. Byly chvíle, kdy si přála mít trochu méně bystrého bratra. Například teď.</p>
<p>„Kde to máš?“</p>
<p>„V takové malinkaté tajné skrýšce.“</p>
<p>„Sem s tím.“</p>
<p>Zabrblala pár slov a na pařezu se objevila tlustá kniha. Čaroděj ji zběžně prolistoval a uznale přikývl. „Perfektní. Škoda tak krásné práce. Ustup,“ Položil svazek na plochý kámen, oddrmolil příslušnou formuli a z opisu zůstala jen hrstka sazí. „Máš něco i z mé knihovny?“ zajímal se zvědavě.</p>
<p>Ave zavrtěla hlavou. „Ty mi v případě nouze poradíš i přes Harú,“ vysvětlila mírně.</p>
<p>„To máš tedy velké štěstí, dívko! Jak moc tajná je ta tvá skrýš?“</p>
<p>„Nu, vím o ní jen já a nedostal by ses tam ani ty.“</p>
<p>„Jen dál! To mě ohromně zajímá!“</p>
<p>„Když se někdo pokusí skrýš najít, spustí hlásník. Ten mám spojený se sponou, takže se o tom hned dozvím a přes ghrá pošlu příkaz vnakovi. Pokud by ten někdo čirou náhodou vnaka zvládl a našel správný kamínek k otevření, musí znát celý skret mého osobního znamení. Jinak má smůlu a počká na mě v podobě pěkného, hladkého kamene. Nepomůžu mu už ani já. Zkamenění je podloženo momentálním jasem měsíce a to se, uznej, prostě neopakuje. Ale i kdyby onen někdo skret zjistil a zapamatoval si ho, najde jen obyčejnou díru obloženou kelvovými destičkami. Bez jistého kousku mého těla bych dopadla stejně.“</p>
<p>„To vypadá bezpečně,“ připustil Pereas bez nadšení. „Aspoň něco. Takže co? Mám se otravovat žalováním Xantovi?“</p>
<p>„Ano! Zákaz Zaklínačství… ano, to je ono! Přiznám se sama, chceš?!“ rozzářila se Ave upřímně a Mistra meče zaplavila beznaděj podložená živou vzpomínkou. Žákyňka na samém počátku výcviku Bojových Umění utekla předčasně z cvičiště, ztratila dýku a aby toho nebylo málo, ještě si zavtipkovala se samotným velitelem osady. Když došlo na lámání chleba, stála před ním celá bez sebe úžasem, proč by se, zatraceně, měla bát. Jistě, Mistr Bojovník je na osobní zbraně a dodržování pravidel citlivý až přehnaně, ale strach?! Veliký všehomíre, copak taková bude až do smrti?!</p>
<p>„Drzounku, tebe nenapadá, že tohle je především o vyloučení z Klanu?!“ téměř zaprosil o slitování.</p>
<p>Vzhlédla s bezbřehým údivem v hnědých očích. „Že máš právě teď náladu na vtipy…“</p>
<p>„Jaký vtip, sakra?! Já to myslím vážně! Odkdy si žák může opsat hlavní spis Umění pro vlastní potřebu?!“</p>
<p>„Neřvi na mě! Právě proto, že jsem to udělala ještě jako pitomá žákyňka… A vůbec, Xant mě má rád!“ dodala dívka vítězně.</p>
<p>Bojovník se opět nadechl a v duchu napočítal do šesti. Bude! Osud buď milostiv každému, kdo jí vstoupí do cesty! Z Ave zkrátka přesvědčení o vlastní nedotknutelnosti nedostane nic a nikdo.</p>
<p>„Nejčernější tůň!“ ulevil si procítěně. „A že bych ti měl přinejmenším pořádně naplácat, tě také nenapadá?!“</p>
<p>Obezřetně couvla. „Proč? Přece jsi sám říkal, že odeklínat umím a ohřívat šest let starou záležitost… takový bys snad nebyl!“</p>
<p>„Protože co nedomýšlela žákyňka, měla domyslet čarodějka! Nebo proto, že mě neskutečně dopaluješ tím drzým sebevědomím! Co má, u běsího kola, být, že tě má Xant rád?! Je Hlavou Umění, jeho povinností je především chránit všechna jeho tajemství!“ prozradil unaveně. „To bys měla vědět zrovna jako já! Nejsou to konečně ani čtyři měsíce, co jsi škrábala Vramovi oči, když si stěžoval na tajnůstkaření Bylinářů!“</p>
<p>„No jo, jenže to nehrozil nářez!“ odsekla čarodějka s neotřesitelnou logikou. „Víš, jak to bolí?!“</p>
<p>Průzračně modré oči se bolestně přimhouřily, pak široce otevřely a zahleděly vysoko do větví. „Proč právě já mám tak příšernou sestru?!“ zeptal se Mistr Bojových Umění mladinkých lístků naléhavě. „Proč?! Co jsem kdy udělal tak špatného?!“</p>
<p>Toulavá Ave nenechala otázku ani pořádně doznít a bouřlivě se rozchechtala, čímž neodvolatelně doložila skutečnost, že čarodějové nejsou všemocní ani vševědoucí. Někteří jsou dokonce ještě mizernější věštitelé než šarlatáni. Pereas se pod dojmem škodolibého smíchu bleskurychle vzpamatoval, přehnul příšernou sestru přes koleno a vysvětlil jí opodstatněnost nepsaných ujednání víc než důkladně. Sotva popadala dech, jak přehledné najednou všechno bylo. Zhnusení ze zelených očích zvolna mizelo střídáno pobaveným zadostiučiněním. Když se čaromocní sourozenci zastavili, měl svět Mistra Bylináře svou obvyklou, úsměvně velkorysou podobu. Opatrné pohyby většinou půvabně rozevláté čarodějky nemohly mýlit.</p>
<p>„Co to vidím!“ zahlaholil Valmar bodře. „Hospodský flákač dokázal ujít šedesát mil za pouhých devět dní?! Jak milé překvapení!“</p>
<p>„Nesu ti pozdrav od Gerin, kytičkáři,“ oplatil srdečný pozdrav Pereas vlídně. „Dělal jsem jí nosítka, aby pro tebe měla co poslat, až zatouží po mizerném dni!“</p>
<p>„Ach osude! Zase budu muset utěšovat krásnou ženu zlomenou prohlédnutím, jak levoruký může i čaroděj být?! Ave, tady máš svého žáka a odkliď mi ho z očí! Je jedním slovem nemožný! Neposlouchá a drze odmlouvá! Naneštěstí vím, od koho to pochytil!“</p>
<p>„Buď rád, že aspoň neprovokuje,“ podotkla dívka útěšlivě a tázavě se zadívala na Anema. S omluvným úsměvem rozhodil ruce. „Zmiz!“ štěkla úsečně. Chlapec se vytratil a muži rozesmáli. „Co dělal?“ vrátila pozornost k Valmarovi.</p>
<p>Ošklíbl se. „Spíš nedělal, drahá. Jen žvanil, že ty bys dělala všechno jinak. Samozřejmě lépe.“</p>
<p>„Samozřejmě!“ vrátila se Ave dobrá nálada konečně. „To je žák, co?! Zítra bude mít celý den volno!“</p>
<p>„Buď tak hodná a nauč ho nejzákladnější zdvořilosti, ano?! Jeden nevychovaný člen Klanu naprosto stačí!“</p>
<p>„Jak ho můžu učit něco, co sama neznám?!“</p>
<p>Sladký úsměv rozsvítil sympatickou tvář jako ranní slunce. „Pravda, zapomněl jsem. To proto jdeš po jehlách?!“</p>
<p>„Pch!“ Víc Ave pro tuto chvíli k hovoru nepřispěla. Nicméně šlo o ‚pch‘ dostatečně přezíravé, aby se Pereas opět rozchechtal a dívka otráveně zmizela v domě.</p>
<p>Bylinář zvědavě poklepal příteli na rameno. Mistr meče důvěru nezklamal. Ani přítele ani sestry.</p>
<p>„Nejde ke Xantovi,“ podal vysvětlení pravdivě a neúplně. Valmar se ovšem spokojil. Jeho víra v Bojovníkovu přímost byla dojemně pevná.</p>
<p>„Řekl bych, že jsi myslela opravdu na všechno,“ přikývl Mistr meče souhlasně. „Kdy vyrazíme?“</p>
<p>Ave užasle zvedla tvář od vaku. „Jak – vyrazíme?! Ty snad někam jdeš, Bojovníku?!“</p>
<p>„S tebou,“ ujistil ji vlídně. „To si ujít nenechám, věř.“</p>
<p>Chvíli se na něj dívala neproniknutelnýma očima, než zvolna potřásla hlavou. „Není to práce pro dva, Peree,“ pousmála se jemně. „Kdyby ano, určitě bys byl první, koho prosím o přispění. Ale takhle je to čistě má záležitost. Nechci tam mít nikoho. Nezlob se.“</p>
<p>„Tak proč jsi mi to celé povídala?“ zamračil se nespokojeně.</p>
<p>„Asi, že jako jediný jakž takž tušíš, o čem jsem mluvila.“</p>
<p>„Chm. Poslyš, drzounku, nebudu se ti plést do čarování, slibuju. Jen ti budu krýt záda. Co ty na to?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Ave se zachechtala. „Protože proto, udatný junáku. A každá debata je marná!“ půjčila si Pereovo oblíbené dotvrzení konečné platnosti rozhodnutí s chutí.</p>
<p>Spolkl to bez ztráty úsměvu. „Bojovník se může hodit vždycky!“ vnucoval se vytrvale.</p>
<p>„Tam, kde každému zvědavci hrozí nepříjemný konec, ne.“</p>
<p>„Pro mé řemeslo je smrt normální.“</p>
<p>„Jdi si pro ni do boje, hrdino,“ ušklíbla se kysele. „Ušetři si námahu, Peree. Prostě s sebou nevezmu nikoho a hotovo. Smiř se.“</p>
<p>Mladý muž nerad pokrčil rameny na znamení rezignace. „Tak dobře. Doprovodit tě snad smím. Po obědě?“</p>
<p>„Po siestě stačí. Ale dopoledne mě nechte tady. Chci mít klid pro soustředění,“ Ave ledabyle kopla nacpaný vak pod postel a usmála se. „Jestli máš nějakou dobrou radu nebo výhrůžku, sem s ní! Zítra už tě poslouchat nebudu!“</p>
<p>„Mluvíš, jako bys někdy poslouchala,“ zabručel, ale zloba v tom nebyla. „No, poraď si, jak umíš. Drzounku, buď prosím opatrná, ano? Nebude to žádná legrace!“</p>
<p>„Že by ti neudělalo radost, kdybych už nikdy nemohla rozvracet misterial?“ ušklíbla se potutelně.</p>
<p>Nuceně se usmál. „Dost možná bych ho rozvrátil já, drzounku. Z nudy. Pěkně se vyspi.“</p>
<p>Ave s prchavým úsměvem sledovala, jak se Bojovník odvrací a spěšně odchází. Nemohla si pomoci. Oaran zkrátka byla její záležitost. A ruce spoutané starostlivými pohledy se zachvějí spíš než ty nezodpovědné.</p>
<p>Kroky v chodbě dozněly a čarodějka se rozhýbala. Před chvilkou Pereovi tvrdila, že pravý čas nastane zítra večer. Teď ho v duchu odprosila, naházela na sebe oblečení, vylovila vak zpod lůžka a spěšně vyskočila oknem do noci. Večer, k němuž se upínala, na který svolala všechny své síly, byl tento, nikoliv příští.</p>
<p>Ostrým tempem zamířila na louku, kde byla přijata do Klanu. Volba místa byla důležitou součástí kouzla a Ave doufala, že po jednom úspěchu bude osud přát i dalšímu. Do nejvhodnější chvíle zbývalo půltřetí hodiny.</p>
<p>Noc novu před rovnodenním byla jako stvořená pro čarování. Čisté nebe poseté hvězdami, dokonalé bezvětří, přízračné světlo mezi černočernými stíny. Čarodějka se pousmála. Za takových podmínek nemohla neuspět. Všehomír zjevně Oaranovi i jí hodlal pomoci ze všech sil. Vlastně o nic přehnaně těžkého nešlo.</p>
<p>Čtyřmi lístky magičníku vyznačila v nizoučké trávě čtverec. Do středu rozprostřela šátek a na něj položila kostku ghrá. Sama se pak postavila vedle pomyslné hrany, holí načrtla dvojkruh protínající čtverec až k šátku a základ měla připravený. Vak, plášť, zbraně i hůl odložila do menšího kruhu za svými zády. Zbývalo jen předat kratičkou zprávu Harú a mohla začít.</p>
<p>Stála v ochranném kruhu mimo čtverec, prostovlasá, štíhlá, s nahými pažemi. Od tmavé haleny se nápadně odrážela stříbrná spona opasku. Na šíji čarodějky se jemně pohupoval drobný amulet, jak kývala levým předloktím v rytmu zpěvu. Klidná, měkká melodie přednášená malinko ochraptělým altem zněla velmi příjemně. Ave tu píseň skládala a nacvičovala týdny. Pochopitelně vůbec nezáleželo na ději, důležité bylo vyslovení určitých slov a slabik v tom správném rozestupu, pořadí a způsob pronesení. Mohla samozřejmě potřebné jednoduše odříkat. Jenže čarodějka v tomto ohledu dokonale podlehla výchově těch nejlepších. Správné kouzlo muselo působit ladně a lehce, jako by o nic nešlo. Ave trvala na dokonale samozřejmém půvabu, i když neměla diváky.</p>
<p>Zpívala dlouho. V okolí obrazce se postupně objevovala nejrůznější zjevení, ze země i vzduchu vystupovali zástupci vymírajícího světa. Mlžné přízraky tančily v spletitém reji, stvůry plivaly plameny a jed. Ave si jich nevšímala. Hnědé oči upřené kamsi do dálky, vytrvale vyzývala další a další bytosti k účasti na plese dvou Vodařů. Konečně se vedle ochranné čáry objevil ten, na něhož čekala nejnetrpělivěji. Melodie zrychlila tóny zdůrazněly. Černý stín vzrostl. Znovu zrychlila Ještě jednou. Ještě. Slova písně divoce stíhala jedno druhé, prolínala se, spojovala, ale zůstávala zřetelná. Každý tón srozumitelně zněl nocí přízraků.</p>
<p>Stín se roztřásl a Ave zvýšila hlas. Ostré, útočné tóny jakoby stín tloukly. Schoulil se do sebe a začal křičet. Vysoký, nenávistný zvuk se smísil s čarodějčiným přikazujícím hlasem. Teprve teď dívka stočila pohled k černé mase a velitelsky shlížela na protivníka. Očividně krutě trpěl. Ječel, svíjel se kolem kruhů, ale vstoupit nemohl. S vypětím všech sil ještě přiostřila hlas. Stín zasažen do hloubky, vyplivl několik vět a zmizel.</p>
<p>Mírně unavená čarodějka zamumlala propouštěcí zaříkadlo pro duchy nižší úrovně. Louka se znatelně vyprázdnila. Zůstalo sotva dvacet bytostí. Seskupily se kolem kruhu. Ave se pousmála.</p>
<p>„Děkuji. Smím vás požádat ještě o chvíli strpení? Jeden nám tu do počtu stále chybí.“</p>
<p>„Děláš, jako bychom mohli odejít bez tvého svolení, nelidská ženo!“ ucedil Pán podzemních ohňů a odvrátil se. „Radím ti spěch, chceš-li naše přátelství zachovat! Mám i jiné starosti, než sloužit právě tobě!“</p>
<p>„Pane…“</p>
<p>„S pokojem čiň po své vůli, čarodějko Ave,“ přerušila dívku vítrnice, téměř neviditelná mezi propletenými vzdušnými proudy. „Ač nechápeme, proč ti tolik záleží na libovolném člověku, pomůžeme. Víme, že nám oplátku nezůstaneš dlužná. Konej, prosím. Noc již pokročila a my musíme mít čas ke svým cestám.“</p>
<p>Ave lehce pokrčila rameny a začala s vyvoláváním Vodního pána.</p>
<p>Stříbromodrý vládce bystřin přišel obklopen zástupem svých poddaných. Pokynem dlaně pro něj uvolnila čelné místo.</p>
<p>Mrzutě se na ni zadíval. „Proč mne voláš, čarodějko?“ zeptal se nevlídně. „Nevíš snad, že dnešní noc je nocí slavnosti bublajících vod? Proč nás vyrušuješ?“</p>
<p>„Vím, králi,“ přikývla omluvně. „Právě proto prosím o přispění moc, která je dnes nejvyšší. Žádám tě o pomoc příteli. I tvému příteli, králi!“</p>
<p>Zamračeně pohlédl na šedorůžovou krychličku. „Nevím, proč bych měl cokoliv dělat právě já, ženo nepatřící žádnému ze světů. Proklela ho lidská zloba. Ať mu tedy pomůže člověk. Můj lid pro člověčí nenávist trpěl dost, nebudu jej kvůli člověku krátit znovu!“</p>
<p>Ave malinko přimhouřila oči a vzpřímila se. „Což ti ublížil právě on?!“ vyjela chladně. „Necháš trpět nevinného za rod, z něhož pochází?! I ty, Pane spěchajících vod, máš ve svém područí bytosti nenechavé, zlé a nenávistné! Zavrhujeme snad pro ně celou tvou říši?! Odmítáme pomoc tvým pramenům?! Nechráníme řeky, říčky, potoky?! Suď spravedlivě, králi! Co zlého kdy tvému lidu provedl Vodní mág?!“</p>
<p>„Je vidět, že již dlouho žiješ mezi lidmi, čarodějko!“ odsekl znechuceně. „Slovy žádáš činy. Lichotná, hezká slovíčka, víc za službu dát neumíš!“</p>
<p>„Dosud jsi nevyslovil žádné přání, králi. Tedy zatím mohu jen podotknout, že splním, co bude v mých silách. Pokud to ovšem neohrozí svět, v němž žiji.“</p>
<p>Vodní vládce se zamyslel. „Je pravdou, že vlastníš Dračí kámen?“ zajímal se po chvíli obezřetně. „Ano, králi.“</p>
<p>„Pak ti nabídnu svou pomoc výměnou za něj!“</p>
<p>„Je tvůj, králi,“ souhlasila dívka s úsměvem. „Smím vystoupit ze svého kruhu? Zaručíš bezpečí mně i Vodnímu mágovi?“ Počkala na nedočkavé přikývnutí a přeskočila k vaku. Skrýval spousty pozoruhodných věcí. Trojka počítala víceméně s jakoukoliv žádostí. Nejcennější kousky z jejich majetku ležely shromáždění doslova u nohou.</p>
<p>Ave poslepu vylovila obrovský rubín velikosti slepičího vejce a vrátila se do kruhu. „Zde je tvůj Dračí kámen, králi,“ ukázala drahokam v otevřené dlani. „Stačí mi tvé ujištění, že jej nechceš přijmout bez protislužby.“</p>
<p>„My nelžeme jako lidé!“ ujistil ji pobouřeně. „Dej ho sem!“ Hodila kámen do nastavených rukou. Vodní panovník se chvíli zálibně kochal získaným pokladem. Dračí kámen byla víc než slušná odměna za celkem primitivní kouzlo. Pečlivě jej uložil v řasnatém šatu a vzhlédl k netrpělivé čarodějce.</p>
<p>„Dej si pozor, až budeš mou pomoc žádat příště, Ave. Vidím, že ti cena nepřipadá vysoká. Podruhé budu chtít víc.“</p>
<p>Nakysle se ušklíbla a pokrčila rameny. „Kdo může vědět lépe než ty, Pane bystrých vod, že za přítele není žádná cena vysoká přehnaně? V záři jeho úsměvu opláču Dračí kámen lehce, v tom se nemýlíš.“</p>
<p>Na králi bylo vidět, že se ho poznámka silně dotkla. Vyžadovat za pomoc pro dobrou bytost přemrštěné sumy patřilo k zvyklostem opovrhovaného pevného světa. A Oaran byl opravdu i jeho přítelem. Aniž se podíval čarodějce do očí, pokynul služebníkům. Ve chvilce měl vše připraveno. Perlový bič prudce udeřil do země a hrabáč pak vytrysklý pramen třikrát přehnal přes kamennou kostku. Potřetí vlnky zezlátly, zrudly a opět zestříbrněly. Král vrátil pramen pod zem. „Vězení je volné,“ oznámil suše. „Dál si už poradíš sama.“</p>
<p>„Užívej svůj Dračí kámen v pokoji, králi. Provází jej mé díky.“</p>
<p>Neurčitě pohnul hlavou a zmizel i se svým doprovodem. Čarodějka se ponuře zašklebila a obrátila pozornost zpět k zemním, rostlinným a vzdušným bytostem. Trvalo pěknou chvíli, než se dohodli na přiměřených cenách, přestože nijak zvlášť nesmlouvala Jen udržovala požadavky v mezích svých možností. Konečně rozdala další předměty. Některé lítostivě, některé s jistým škodolibým uspokojením. Třeba přetišník nebo hranivík ohromně ochotně. Pomoc jednotlivých bytostí pak byla záležitostí okamžiku. Během kratičké chvíle zůstala na louce sama se zářící krychličkou.</p>
<p>Ave se chvěly nohy únavou, ale bez oddechu se pustila do vrcholného odeklínání. Obchodování trvalo déle, než předpokládala. Pravá chvíle pro poslední kouzlo téměř minula.</p>
<p>Nejprve si vyžádala služby magičníku. Lístky souhlasně zestříbrněly. Zvolna odříkávala pracně složené odstavce klidným, monotónním hlasem. Rukama přitom posilovala účinek příslušnými znameními. Ghrá se zachvělo a rozzářilo oslepujícím svitem. Po rostoucích plochách se rozběhly tmavší obrazce. Dívka mluvila se stále větší námahou. Cítila, jak z ní všechna energie odchází do nenasytné kostky. Silou vůle vyrazila konečnou odmykací formuli, zahlédla, jak se ghrá rozpůlilo, šedobílý obrys lidské postavy a omdlela.</p>
<p>Mdloba byla jen chvilková. Po pár minutách zvedla hlavu a posadila se. Po boku jí seděl otrhaný, ušpiněný muž s vlasy i vousy plnými sazí a popela. Sledoval ji nevyzpytatelným pohledem. Natáhla ruku. Později Ave zahlédla světlejší pásek nebe při obzoru. „Svítá, Oarane,“ oznámila tiše. Jemně přikývl. „Ano, svítá. Jsi v pořádku, moke?“</p>
<p>„Jistě. A ty?“</p>
<p>„Já také,“ pousmál se. „Jsi velmi šikovná.“</p>
<p>Ave se uchichtla. „Nesváděj to na mě Oarane. Nebýt Valmara s Pereem, Lampena z Antelunu, Krotina, Strážců… konečně také jednoho špinavého, padlého křížence šarlatána… Jsem strašně ráda, že se to povedlo, Oarane,“ vyhrkla, aby vzápětí rudá až ke kořínkům vlasů sklonila pohled k zemi.</p>
<p>„I já jsem rád, moke,“ přikývl jemně. „Kvůli vám všem. A hlavně kvůli tobě. Nemusíš mi nic vyprávět, znám všechno, co vidělo ghrá. Dohlédlo na dvacet sáhů.“</p>
<p>Dívka rozpaky málem odletěla. Pokrčila rameny. „Pak se nemohu než utěšovat myšlenkou, že o mé ztřeštěnosti a uminutosti jsi věděl už dávno.“</p>
<p>„Kdyby ses pokusila otevřít ghrá dříve, pravděpodobně bys neuspěla, Ave,“ podotkl nevzrušeně. „Poznal jsem jej dokonale. Nejslibnější chvíle za celou tu dobu nastala dnešní noci. Není čeho litovat.“</p>
<p>„Jsi laskavý.“</p>
<p>„Jsem svobodný,“ opravil Oaran dívku klidně. „To je velmi mnoho, mé dítě. Navíc bych rád Velké Radě řekl pravdu o Morim. Byl horší, než si myslíš. Naneštěstí nejen on. Nejvyšší bude dávat příkaz k setkání více cechů, nejen plamenného.“</p>
<p>„Nu, ohniví přehnaně velkou místnost potřebovat nebudou,“ ušklíbla se rošťácky. Po Moriho smrti zůstali v Pásmu přesně dva čarodějové Umění Plamene. A ani jeden zasvěcený. To už ovšem nebyla její starost. „Kteří ještě?“ zajímala se raději.</p>
<p>Vodař se na ni dlouze zadíval. „Zmaraři, Ave,“ řekl pak mírně. „Zmaraři a Kameníci. Také cechy Bylinářů, Létačů a Prohlédačů přijdou o některé členy. V sítích temnot uvízlo sedm čarodějů. Je to neuvěřitelné, že? A ještě neuvěřitelnější je, že se proti nim postavila mladičká dívka a zvítězila. Jsem opravdu velmi rád, že nás osud svedl na jednu stezku, Ave.“</p>
<p>„Hm. Možná stopy, které ghrá zanechalo na tvém vkusu, nebudou neodstranitelné. Oarane, ale Esit se strašně snažil pomoci Jezerům!“</p>
<p>„Jezera jsou mým Krajem, dítě,“ usmál se hořce. „Esit o něj velmi stál už před sto lety, kdy se rozhodovalo o párijství. Ale to je dlouhé vyprávění a ty jsi unavená. Povím ti tu historii, až si uděláš chvíli času a navštívíš mne doma“</p>
<p>„Máš pravdu,“ Ave se zadívala na blednoucí oblohu a namáhavě vstala. „Musíme jít. Ostatní jsou určitě strachem bez sebe.“</p>
<p>„Snad by tě zajímala ještě jedna drobnost, Ave,“ Oaran se nečekaně poušklíbl. „Meletovi, Bisurovi a několika dalším schopnějším přivolávačům neshod zaplatil Nimin. Nemyslím, že se vy dva někdy spřátelíte. Ale prosím tě o pochopení. Nimin je čestný muž. Skutečně je do hloubi duše přesvědčen, že zlo do Klanu vešlo skrz tebe. Odpusť mu.“</p>
<p>V hnědých očích svitlo pobavení se špetkou škodolibosti. „Já? Já mu nemám co odpouštět, Oarane. Nejvíc se provinil na Meletovi a ten, Mistře Vodaři, ten mu neodpustí nic. I z druhého břehu mu splatí tvrdou mincí. Musím ovšem přiznat, že Nimina nijak zvlášť nelituju. Slepota lásky je stejně nebezpečná jako slepota msty. Zajde-li si za Pereem, dostane se mu o tom důkladného poučení. Můj báječný bratříček je chráněn dokonale před obojím. To mohu odpřísáhnout. Pojďme.“</p>
<p>Vodní mág s vlídným úsměvem potřásl hlavou. „Není třeba přísahat,“ ubezpečil čarodějku mírně. „Přece jsem ti už před lety říkal, že Mistr Bojovník je spravedlivý muž.“</p>
<p>Na to se Ave jen upřímně rozesmála a Oaran se k ní bez zábran přidal.</p>
<p>„Chceš jít nejprve sama?“ zeptal se Oaran před domem.</p>
<p>Zděšeně zavrtěla hlavou. „To by nebyl nejlepší vtip. Netoužím Perea dopálit ještě víc.“</p>
<p>„Změnila ses.“</p>
<p>„Ty také,“ odpověděla vážně. „Možná víc než já.“</p>
<p>„Takový zážitek změní každého. Ale já jsem měl na mysli, že jsi dospělejší, Ave.“</p>
<p>Ohrnula rty. „Abych pravdu řekla, dospělost v obecném slova smyslu mě moc neláká, Oarane. Připadá mi hrozně nudná a sešněrovaná zodpovědností k nedýchání.“</p>
<p>„Mluvím o dospělosti čarodějky, nikoliv dívky,“ Vodní mág se vytrvale usmíval. „Čarodějka Ave poznala skutečný strach, naučila se žít s vědomím neúspěchu patřícím k životu. Rozumíš mi?“</p>
<p>„Ne,“ usmála se nesouměrně. „Ale něco mi říká, že je to dobře,“ Otevřela dveře a oba zamířili ke studovně.</p>
<p>Quo úlevou hlasitě vydechl. Valmar se dokonce zmohl na unavený úsměv. Mladý Bojovník zavřel oči, stiskl postranní opěrky křesla, až mu zbělely klouby na rukou a to, co zamumlal bledými rty, zřejmě byl dílem dík všehomíru a dílem počítání od jedné do šesti. Ave zamířila přímo k němu.</p>
<p>„Strašně se omlouvám, ale já bych to jinak nedokázala,“ hlesla nejistě.</p>
<p>Uvolnil sevření prstů a vzhlédl. „To bylo naposled!“</p>
<p>„Jistě,“ Vyznělo to přesvědčivě i toužebně. Obrátila se k ostatním. „Nemohla bych se pořádně soustředit, kdybyste tu takhle seděli od začátku. Nezlobte se, prosím. Prostě jsem lepší řešení nenašla.“</p>
<p>Quo potřásl hlavou, pousmál se a obrátil pozornost k Vodnímu mágovi. Oarana necelá míle chůze znatelně vyčerpala. Vlídnou péči teď nutně potřeboval.</p>
<p>„Neměla jsi aspoň posílat Harú,“ zahrozil Valmar prstem. „Musela,“ odpověděl Pereas za dívku. „Vyslovila úmyslnou lež. S tím nemohla uspět.“</p>
<p>„Asi tak. Opravdu mě to mrzí.“</p>
<p>„To nám tedy hrozně pomůže, miláčku,“ ošklíbl se zelenooký čaroděj někde mezi uvolněním a odevzdanou výčitkou. „Nu, jsem rád, že to vyšlo. Kdyby ti tenhle hospodský povaleč chtěl ubližovat, zavolej. Pomohu mu,“ Zvedl se zamířil k starší dvojici.</p>
<p>„Moc se vztekáš?“ zajímala se Ave obezřetně. Mistr meče stále vyhlížel poněkud strnule. Příjemné hodiny to nebyly pro nikoho. Světlovlasý čaroděj si je však jediný vychutnal úplně do dna. Díky nejpodrobnějším vědomostem. Ave rozsápaná zjeveními na kousky byla z těch představ nejkrotší. Díky osudu byla živá. Stáhl si ji na klín.</p>
<p>„Ještě nikdy jsem se tak nebál!“ zadíval se do hnědých očí naléhavě. „Jestli mi něco podobného zopakuješ, zmaluju tě, že budeš potřebovat Vramu, rozumíš?! Myslel jsem, že jsi nezvládla napětí a vrhla se do čarování předčasně! Drzounku, vždycky, VŽDYCKY! mi povíš sebehorší pravdu! Je ti to jasné?!“</p>
<p>„Ano,“ Čarodějka zívla a stulila se do klubíčka. Byla strašně utahaná. „To je dobře, že se nezlobíš,“ zamumlala spokojeně. „Ale dala jsem tvůj hranivík Pánu podzemních ohňů. Nic jiného přijmout nechtěl.“</p>
<p>„Ať si ho užije. Měla jsi problémy?“</p>
<p>„Uhm. Peree, nech to na večer, ano? Vezmeme víno a zajdeme na Dunavu. Musím se kapku vzpamatovat.“</p>
<p>„Spíš vyspat. Vypadáš jako strašidlo.“</p>
<p>Ave se malinko uchichtla. „To je snad normální, ne? Můžeš zatím udělat Oaranovi novou hůl a vzít s sebou Anema. Má čas vidět kousek jemné práce.“ Znovu zívla, zabořila tvář do hrubé košile a vzápětí spala jako sysel uprostřed zimy. Neprobudila se, ani když ji Pereas nesl chodbou, ani když ji ukládal do postele. Jen cosi broukla a usmála se ze sna. Chvíli nad ní zadumaně postával, pak se otočil a šel seřvat Anema, že se povaluje na lůžku málem i v pravé poledne.</p>
<p>„…prostě je to víc zázrak než co jiného,“ dokončila dívka zprávu o nočním zážitku nakysle.</p>
<p>Mistr meče se pousmál. „Chybička se vloudí. Nelam si hlavu. Vyšlo to.“</p>
<p>Ave zakomíhala nohama. Odpolední přeprška je přinutila místo na Dunavě skončit kousek nad Quoovým domem. Kmen padlé borovice ale chránil před vlhkostí a navíc měla krásnou houpačku. Nestěžovala si. Pereas chránící poloprázdný džbán před překocením na tom byl hůř. „Stejně to byla žabařina.“ povzdechla rozmrzele. „Moriho stín se jen třásl, aby mohl zase zmizet! Taková doba, než jsem si vzpomněla, brr!“</p>
<p>„Mohlo to být horší, drzounku. Na začátečníka… Přestaň, sakra! Sletíme oba!“</p>
<p>„Ty a džbán?“ zajímala se vlídně.</p>
<p>Uchechtl se. „Tak všichni tři. Jen tak mezi námi, skřítě, sypeš si popel na hlavu kvůli čistému svědomí nebo něco chceš?“</p>
<p>„Že bys mi na čas ohlídal Anema, nedoufám. Dopaluje mě, že ani po půl roce příprav neumím čarovat čistě.“</p>
<p>Pereas rezignoval a přesunul se. Sestřička očividně s pohupováním přestat nemínila. Zbaven neohrabaného břemene pohodlně natáhl nohy před sebe. „Asi už máš pomalu čas začít si zvykat, drzounku,“ řekl mírně. „Zatím jsi měla nehorázné štěstí. Nač jsi sáhla, všechno se dařilo. Jenže to nemusí trvat věčně. Může přijít třeba i rok samých proher. Nauč se s tím žít včas. Přece víš, kolikrát už někdo roky piloval jediné kouzlo, aby mu ho v nejvypjatější chvíli zkazil nějaký mizerný šarlatán. Rozuměj, já tě v žádném případě nenabádám k odevzdanosti. Jen říkám, že tak to zkrátka chodí. Konečně, jsme jenom lidé. Moc nikoho před chybou nechrání. Necháš-li se zaskočit omylem nebo únavou nepřipravená, zešílíš výčitkami sama sobě. Vím o dost čarodějích, kteří své řemeslo nemohli provozovat roky. Ze strachu. První neúspěch a přestali si věřit. Nepočítali s ním a vina je smetla. Rozumíš mi?“</p>
<p>„Ale čarovat bez víry se přece nedá,“ namítla nejistě.</p>
<p>„To nedá. Jenže je trochu rozdíl mezi vírou ve vlastní neomylnost a vírou v možnost zvítězit. K čarování patří pokora, nikoliv nos u nebe.“</p>
<p>„A sakra,“ zahuhlala mimoděk hlasitě. „To tedy asi opravdu moc šancí nemám, co?!“</p>
<p>Mladý muž se pobaveně rozesmál, ale slova vyzněla stejně vážně jako předchozí. „Kdyby mělo čarovat to vzteklé, uminuté skřítě, tak asi ne. Naštěstí, i když jsem nikdy nepochopil, jak to děláš, při práci nabýváš docela jiné podoby. Malinko čarodějštější. Spokojena?“</p>
<p>„Snad,“ připustila zamyšleně. „To je zvláštní… Víš, ráno mi něco podobného řekl Oaran. Moc vám nerozumím. Přece si nikdo nemůže dovolit vtipkovat s magií. Pokud tedy netouží spáchat dost nechutnou sebevraždu. Ale na druhé straně, proč bych, zatraceně, kvůli řemeslu nemohla mít i trochu legrace?!“</p>
<p>„Právě o tom mluvím, drzounku,“ ujistil ji Pereas jemně. „Klidně na to podivné rozdvojení zapomeň. Jestli si nutně musíš lámat hlavu, tak raději skutečností, že kdo tě pozná nejdřív v té uminuté podobě, těžko najde odvahu svěřit se čaromocné. Ale jinak na to prostě zapomeň.“</p>
<p>Pravidelné zoubky blýskly v širokém úsměvu. „Budu ještě uminutější a vzteklejší!“ prohlásila Ave důrazně. „Už teď mám prosebníků zbytečně moc!“</p>
<p>„Veliký všehomíre!“</p>
<p>Vzápětí se sourozenci svorně rozchechtali. Konečně, byl výjimečně nádherný večer druhonovu. Ničit křehkou krásu smírného poklidu mračením by bylo pustým barbarstvím.</p>
<p>„Peree, co bude dál?“ ztišila se dívka konečně.</p>
<p>Trochu nechápavě se po ní ohlédl. „Co by mělo být? Dopijeme a půjdeme spát.“</p>
<p>„Já myslela za měsíc, za rok. Co budeme dělat?“</p>
<p>„Pracovat,“ pousmál se. „Aspoň my určitě. Ty se budeš spíš flákat od ničeho k ničemu, jak tě znám.“</p>
<p>„Připadá mi to takové… krotké,“ ušklíbla se přezíravě. „Žádný temný pán, žádný velký úkol, jen pořád stejné, malicherné spory… s kým se budu hádat?!“</p>
<p>Pereas potřásl hlavou. „Krotké říkáš? A nezdá se ti, že osadníci podstatně víc potřebují tvou obyčejnou práci než hrdinské bourání pevností?! Že je pro ně mnohem důležitější Bylinářka pro úrodu, Léčitelka pro nemocné děti, Bojovnice pro medvěda samotáře?! Nač je jim tvá výprava na Mračen?! Vrať se na zem, čarodějko! Velké činy většinou splácí nevinní, to jsem tě snad učíval! Navíc bych se moc divil, kdyby jih přestal pošilhávat po našich Krajích jen proto, že přišel o mocného spojence.“</p>
<p>Ave kupodivu místo jízlivého úšklebku předvedla nádherný úsměv. „Máš pravdu, Peree,“ souhlasila s poťouchlou provinilostí. „Konečně tu nejsem pro zábavu, ale hlavně pro práci. Jako každý slušný čaroděj. Unáhlila jsem se. Odpusť mi to, prosím.“</p>
<p>„Veliký strome!“</p>
<p>„Samotná Křišťálovka tě podpírá,“ doplnila dívka mimovolný výdech přívětivě. „Víš, Peree, teprve teď si začínám uvědomovat, jak hrozně všem kolem sebe těmi vtípky a náladovostí ubližuju. Je to jedním slovem hanebné. Vůbec nepřemýšlím, jestli třeba nepřeháním, jestli se někoho nedotknu víc, než jsem chtěla. Navíc to odporné odmítání prosebníků, kteří jsou mi nesympatičtí… vždyť je tím přece hážu na krk někomu jinému! To musí přestat! Budu se strašně snažit žít jako správná čarodějka, opravdu!“ sypala si žhavý popel na hlavu zaníceně a Pereas zvolna šedl. Jak byl ochoten sestřičce slupnout kdeco, že by dostala rozum, byl zkrátka nesmysl. Ave se ovšem teprve teď vžila do nové role naplno. „Je mi tak trapně!“ málem vzlykala. „I když nechám všech bláznivých lumpáren, jak odčiním všechno, co už mám na svědomí?! Jak se podívám do očí všem napadeným?! Třeba bych mohla dělat chvíli odříkačku ve Fetrii,“ vypadla ze zkroušeného tónu zálibně, ale hned se zase vzpamatovala „Vlastně né. Když už, tak na Skalinách. Nebo…“</p>
<p>„Kdekoliv, jen v Kopcích ne,“ zmohl se Mistr Bojovník na chabý pokus o zlehčení stále napjatější nálady.</p>
<p>„V Kopcích?! Kdepak! Tobě a misterialu vůbec jsem přece uškodila nejvíc! Nemusíš se bát, Bouřlivce se teď budu vyhýbat uctivým obloukem! Propadla bych se hanbou! Třeba Ikur, co ten už pro mé krátkozraké žertování zkusil! Nebo Sante! Chudinka! Musím pro něj vymyslet něco opravdu hezkého! Odpustit mi samozřejmě nemůže, ale snad ho aspoň trošičku potěším. A tobě…“</p>
<p>„Mně řekneš, nač tohle představení!“ probral se Pereas z šalebného ustrnutí konečně. „Okamžitě!“</p>
<p>V hnědých očích se objevila lesklá vláha křivdy. „Prohlédla jsem,“ hlesla Ave nešťastně. „Já vím, že pozdě. Už nedosáhnu odpuštění, nikdo mi neuvěří. Vlastní vinou…“</p>
<p>„Stačí!“ přerušil ji stroze. „Provedla jsi něco?!“</p>
<p>„Ne. Tedy… nic hrozného. Jen mě mučí výčitky svědomí. Chovala jsem se jako nezodpovědná…“</p>
<p>„Drzounku!“</p>
<p>„Přeješ si, Bojovníku?“</p>
<p>„Upozornit tě, že jestli bleskově nevysypeš, co to má znamenat, bolestivě ti naplácám. Pokračuj!“</p>
<p>Ave nepatrně zaváhala. Nezúčastněný tón výhrůžce dodal věrohodného zabarvení. „Zkrátka jsem se rozhodla konat dobré skutky,“ prohlásila citelně věcněji. „Jako všichni právoplatní členi Klanu.“</p>
<p>Pereas pokrčil rameny. „Dobře. Když jinak nedáš, bude nářez,“ natáhl po ní ruku nevzrušeně.</p>
<p>„Nemůžeš mi nic udělat, protože jsem nic špatného neprovedla!“ vyhrkla spěšně.</p>
<p>„Tak mě přestaň děsit a rychle vysvětluj!“</p>
<p>„Nebuď přece tak nedůtklivý! Copak není dávným zákonem Klanu, že čarodějové musí hájit a podporovat dobré Kraje třeba i za cenu vlastního života?!“</p>
<p>„Je,“ připustil mladý muž ochotně. „Ovšem, pokud vím, dosud ti tohle ustanovení klidné spaní nekazilo.“</p>
<p>„Také se nebavíme o mně, Bojovníku!“ poučila ho dívka přísně. „Já jsem, jak jsi sám nesčetněkrát opakoval, nenapravitelná! Ale z tebe, při troše snahy ještě něco být může. Aspoň podle Valma. Takže mi dal za úkol s tebou vážně promluvit.“</p>
<p>Pereas si na nehoráznou drzost malé čarodějky s léty docela zvykl, nicméně poslední slova byla krajně nestoudná i pro něho. Zíral na sestru s pocitem jakéhosi podivného odosobnění. Jako by sledoval zajímavý výstup komediantské dvojice. „Smím vědět o čem?“ zajímal se chladně.</p>
<p>„O Jantarovém Kraji, pochopitelně!“ podivila se upřímně. „Ty už jsi zapomněl, jak příšerně vypadá?! Mori z něj udělal dokonalou pustinu. Je zázrak, že tam ještě neřádí hladomor!“</p>
<p>„To je jistě smutné a Kopce ochotně pošlou pár vozů obilí.“</p>
<p>„Styď se, Bojovníku!“ pokárala ho přetékajíc zhnusením. „Obilí! Servou se, nejsilnější se najedí a co ostatní?! Potřebují ochránce! Spravedlivého rádce, který už má nějaké ty zkušenosti! Někoho, kdo si dokáže zjednat úctu a přitom jí pak nezneužít! Sice nechápu, proč Valm myslí, že je to tedy práce zrovna pro tebe, ale zkazit se tam už stejně moc nedá,“ dodala opět vlídně. „Není ti špatně?!“ vzala křídově bílého čaroděje za ruku starostlivě. „Nevadí. Severské povětří tě otuží. Věř mi. Za pár týdnů bez větší námahy zvedneš i tesařskou sekyru, uvidíš!“</p>
<p>„Chceš pohlavek?!“</p>
<p>Ave důrazně zavrtěla hlavou. „Nechci. Chci mít bratra, na kterého mohu být hrdá, chlubit se jím!“</p>
<p>„Je mi moc líto, že tě zklamu, skřítě,“ Mistr meče zachovával ledový klid. „Sice si nejsem jist, že jsem tu záplavu drzostí pochopil správně, ale pokud ano, mohu tě ujistit, že mě ani nenapadne nechat vlastní lidi bez ochrany a dřít na severozápadě. Rozumíš? Nepřichází v úvahu!“ vyštěkl bez jakéhokoliv náznaku varování. „Nepotil jsem roky krev ve středu, abych si to zopakoval jinde! Tím méně v Kraji zpustošeném tím darebákem!“</p>
<p>„Peree…“</p>
<p>„Ne!!“ blýsklo v modrých očích nebezpečně. „A už o tom nechci slyšet jediné slovo!“</p>
<p>Mladá čarodějka pokrčila rameny. „Když mě nechceš ani vyslechnout… Zítra si s tebou popovídá Valmar a Quo.“</p>
<p>„Zatraceně! Co jste si umanuli zrovna na mě?!“ soptil Pereas už bez zábran. „Ať jde plnit velké úkoly Valm! Proč bych, sakra, měl nejšpinavější dřinu vždycky zvládat já?! Mám vlastních starostí dost!</p>
<p>V misterialu sotva polovina obsazených křesel, Kopce se mě málem ptají, kdo jsem, když se náhodou na pár dní objevím… jste normální, vy tři?! Raději budu neschopný pitomec, za kterého se má malá sestřička musí červenat!“</p>
<p>„Nepřeháněj. Když nic jiného, občas se aspoň zasměju,“ broukla dívka konejšivě.</p>
<p>„Aspoň něco,“ probodl ji očima. „U Velkého stromu, proč jsem si kdy nechal tuhle příšernou holku vnutit?!“</p>
<p>Příšerná holka zasténání plné lítosti a bezbřehého znechucení odměnila zářivým úsměvem a výměnou pružné větve za Pereův klín. „Protože by ses beze mě strašně nudil,“ vysvětlila mile.</p>
<p>„Mou jedinou touhou je strašně se nudit!“ ujistil ji trpce. „Tak povídej. Ale říkám ti předem, že je to zbytečné. Ze středu mě nedostanete!“</p>
<p>„To po tobě také nikdo nechce. Jádro problému spočívá ve skutečnosti, že momentálně není volný jediný čaroděj vyučený v Umění Vůdce a než někdo patřičným výcvikem projde, zajde Jantarový Kraj s konečnou platností. Sleduješ mě?!“</p>
<p>„Sice s nemalými obtížemi, ale ano.“</p>
<p>Ave po čaroději loupla nedůvěřivým pohledem. „Opravdu? Tak dobře. Je tedy zapotřebí Kraji pomoci překlenout ty dva tři roky, než dostane svého vlastního páriu. Jsem si jista, že to je úkol pro tebe jak stvořený. Ne sama,“ dodala chvatně. „Valm a Quo si myslí to samé, Oaran také.“</p>
<p>„Jistě. Pitomců, kteří postaví víceméně mrtvý Kraj na nohy, aby za dva tři roky odkráčeli dřít na vlastním, který zatím samozřejmě zpustl také, opravdu není přehnaně rozmanitý výběr! Smím se zeptat, kdo je té mazané myšlenky původcem?!“</p>
<p>„Já,“ přiznala hrdě. „Valmar mě pochválil, že s tak velkorysým pojetím problému se setkává poprvé v životě!“</p>
<p>„Nemohu než s ním souhlasit. Ani já podobnou nehoráznost zatím neslyšel. Jsem moc zvědav, kde takového osla objevíš.“</p>
<p>„Jakého osla?!“ namítla dotčeně. „Hrdinu! No, v každém případě ale určitě slušného, zodpovědného čaroděje, který se nebojí občas trochu pracovat i bez nároku na odměnu. Jak mu káže svědomí a kodex Klanu. Podívej se na to čistě logicky, Peree. Orian pochopitelně prohlásí, že když jsme odstranili Moriho, musíme se teď postarat i o opuštěný Kraj. A nikoho jiného neukecám,“ dodala v náhlém záchvatu upřímnosti.</p>
<p>„S odhadem Orianova mínění musím souhlasit také,“ přikývl Mistr meče lehce. „Jinak ovšem myslím, že neukecáš ani mě.“</p>
<p>„Nic jiného mi nezbývá,“ ujistila ho zasmušile. „Quo pokrčil rameny a znáš ho, nehne se na krok, Oaran nepřichází v úvahu, bude rád, když zvládne vlastní lidi a Valm se zasekl,“ opsala zuřivé ‚zmiz mi z očí i mysli!‘ vznosně. „Takže to prostě zůstane na tobě. Navíc jako jediný získáš krom uznání Klanu i hmatatelnější odměnu.“</p>
<p>„Ano? A prozradíš mi jakou?!“</p>
<p>Ave potřásla hlavou. „Copak si celé roky nestěžuješ, že o sebe v Kopcích a Jamách málem zakopáváte?! Výspa by byla báječná výcviková osada, to snad uznáš! A kdo má lepší podmínky pro prosazení párii z vlastního cechu, než ten, kdo Výspu obnovil?!“ zadívala se na Perea naléhavě a pečlivě utajila spokojený úšklebek. Na tváři čaroděje se objevil nezaměnitelně zaujatý výraz. Nebyla to právě marná představa. Bojovníci skutečně museli pro nedostatek prostoru hodně zájemců odmítat. Čtvrtá osada by byla nepopiratelným přínosem. A páriů-Bojovníků není nikdy dost. Mistr cechu zkoumal nový pohled na věc se vší pozorností a Ave se v duchu potěšeně ušklibovala. Možná malá holka, ale velkého čaroděje donutila spolknout návnadu docela elegantně.</p>
<p>„Chm. Z toho by něco být mohlo,“ připustil Pereas po dlouhé chvíli neochotně. „Hasler by se na páriu docela hodil. Stejně má správný čas dostat vlastní skupinu, od Anstera už se nemá co učit.“</p>
<p>„Věděla bych o sympatičtějších, ale zvládnout by to mohl. Když přijde k hotovému… Takže jsem uspěla?“</p>
<p>„Ještě s vítězoslávou počkej, skřítě. Mám takovou drobnou podmínku.“</p>
<p>„Jakou?“</p>
<p>Mistr meče se široce usmál. „Půjdeš do toho se mnou. Jantarový Kraj je práce pro skupinu. Tak my dva stvoříme družinu pro Jantarový Kraj. Bereš?“</p>
<p>„Ale já přece nejsem poradce ani…“ namítla dívka nejistě. „Nevadí,“ přerušil ji mírně. „Vedení zůstane na mně. Ty budeš jen poslouchat a dřít. Víc od tebe žádat nebudu, slibuju. Hm?!“</p>
<p>„Není to právě lákavá nabídka. Mám pokoj doslova zaplavený vzkazy a pak, tvoje velení jsem už ochutnala dostatečně… Metalunu spadly hradby, to je aspoň měsíc… Anemo také nějaký ten čas potřebuje… na druhé straně jsou stavby moje vášeň… Hasler tam být nemůže, když bude skřípět zuby u Calara…“ přemítala polohlasem a Pereas se skvěle bavil. Že jde především o měsíce tvrdé dřiny od svítání do soumraku, Ave zjevně nepokládala za důležité. Zajímalo ji výhradně, jestli bude i psina. Což nepochybně obstará osobně a v dostatečné míře, pokud se návrh rozhodne přijmout.</p>
<p>„Hraniční lesy jsou hned v sousedství,“ upozornil vlídně. „Valm tam bude každou chvíli.“</p>
<p>„A rozhlásit, že místo pralesa a středu vzkazy přebírá jantar není problém,“ přikývla hloubavě a vzhlédla. „Možná by to šlo, Peree.</p>
<p>Pokud se smíříš s tím, že občas budu muset i po svém… zařídím, abych na Výspě byla co nejvíc.“</p>
<p>„Pochopitelně. Nečekal jsem, že by ses na tři roky usadila. Konečně, budu na tom stejně. Stáhneme-li i Valmara, můžeme se krásně v hlídání střídat.“</p>
<p>Ave se konečně uculila a přikývla. „Platí. S výhradou, že mě nebudeš na každém kroku omezovat.“</p>
<p>„Nevzpomínám si, že bych tě někdy omezoval, drzounku.“</p>
<p>„Mám na mysli, že mi nebudeš vnucovat své stařecky zapšklé názory o povinnostech a legraci!“ upřesnila hbitě.</p>
<p>Pereas se usmál. „Nemusíš se bát, drzounku,“ ubezpečil dívku mírně. „Nebudeš mít na vtipkování čas ani silu. Volnější chvilky vděčně využiješ k odpočinku v ústraní. Můžeš mi věřit, vím, o čem mluvím.“</p>
<p>„A když ne?“ trvala na svém obezřetně.</p>
<p>Vědoucně se zašklebil. „Spíš ano, drzounku. Mori tam nechal takových stvůr a problémů, že nebudeme vědět, co dřív. O stavbách ani nemluvím. Ty ještě pár měsíců zůstanou pouhým snem. Budeš toužit po troše klidu.“</p>
<p>„Po klidu budeš toužit spíš ty,“ ujistila ho čarodějka mile. „Zamračenou dřinu nesnáším. A bohaté zkušenosti mi napovídají, že některým morousům to nebude vhod.“</p>
<p>„Morous si s tebou nějak poradí, skřítě,“ slíbil Pereas s jistotou. „Brzy tě přejde chuť zasahovat mu do života.“</p>
<p>„To má být výhrůžka?!“</p>
<p>„Vůbec ne. Jen upozornění. Víš konečně sama, že unavený bývám silně popudlivý. I jak to pak dopadá, když prostořeké holky spískají nějakou hloupost.“</p>
<p>„To tedy vím,“ souhlasila Ave upřímně. Mistr meče nechodil pro ránu daleko ani v nejvlídnějším rozpoložení. Natož ve vypjatých chvílích. Tehdy bylo nanejvýš moudré poslouchat na náznak a jinak mu jít z cesty. Pokud si tedy člověk nemínil říkat o pořádný problém „No, možná přece jen zkusím vyjít s tebou po dobrém,“ připustila neochotně.</p>
<p>„Považuji to za rozumné předsevzetí,“ přikývl Bojovník vřele a tím oba přijali úmluvu jako hotovou věc. Zpečetění mělo podobu smírného popíjení v dokonale spokojeném mlčení.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Informace o Pásmu</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>KLAN MU</emphasis></strong></p>
<p>Je společenství všech čarodějů, řídící se vlastním vnitřním kodexem. Nejvyšší rozhodující moc má Velká Rada, shromáždění Hlav všech Umění a jedenácti Ukrytých. Svolává a řídí ji Nejvyšší Hlava Klanu Mu. Velká Rada je pro čaroděje jediným soudem, právu ostatních obyvatel nepodléhají.</p>
<p>Uměním je rozuměn obor činnosti. Čarodějové v něm vycvičení tvoří cech vedený Mistrem. Ten nemusí být shodný s Hlavou Umění, ač většinou bývá. Celkem je Umění 27.</p>
<p>Ukrytí jsou čarodějové, jejichž totožnost ani tváře nejsou známy nikomu jinému než jim samým. Ve Velké Radě plní funkci svědků, neboť jsou vycvičeni v rozpoznání pravdivosti vyřčených slov.</p>
<p>Všichni členové Klanu se pak dělí na Putující, Bdící a poradce Krajů párie.</p>
<p>Hlava Klanu Mu trvale žije v pevnosti O’ndrom nazývané sídlem moci čarodějů.</p>
<p>Je nutno rozlišovat čaroděje a šarlatány, ač obojí do jisté míry disponují magickými schopnostmi. Transformovat magickou energii však dokáží výhradně čarodějové. Což ovšem úlohu šarlatánů v Pásmu nijak neumenšuje.</p>
<p><strong><emphasis>PÁSMO</emphasis></strong></p>
<p>Území o rozloze odpovídající pozemské Evropě, ohraničené přírodními překážkami, obecně pojímanými jako nepřekročitelné. Není známa jediná zmínka o rozumném suchozemském životě vně Pásma. Rozdělení Pásma na Kraje je dáno tzv. Kaselutským kamenem s vytesanou mapou. Pochází z dob odchodu Starého národa a slouží výhradně pro potřeby Klanu (panství jsou zvětšována nebo zmenšována podle stejných principů jako v pozemském středověku). Přesto se postupně vžilo i mezi obyvateli a je často užíváno. Dle jakého klíče byly hranice Krajů určovány, není jasné.</p>
<p>Krom Krajů jsou v Pásmu dva další územní útvary, a to svobodná půda nomádských kmenů, kam čarodějové přicházejí jen na přímé vyzvání, a tzv. svrchovaná panství bez páriů. Jsou to království Bizumie, Metalun, Antelun a Kovářská země.</p>
<p><strong><emphasis>KLIMA</emphasis></strong></p>
<p>Pro představy pozemského obyvatele poněkud anarchistické. Čarodějové ovlivňují počasí i faunu s flórou svých Krajů do té míry, že není možné najít jakýkoliv náznak klimatických pásem pozemského typu. Je možné během jediného dne přejít z pralesního typu krajiny do typu mírného podnebí. Jediným společným jmenovatelem všech Krajů je střídání ročních období. Jsou čtyři, z toho dvě dlouhá a dvě krátká. Jaro a léto trvají po sedmi měsících, podzim a zima po dvou. Zaručují čtyři sklizně (dvě teplomilných plodin a dvě vlhkomilných). Sníh se vyskytuje pouze v horských Krajích a někdy i u sídel Bojovníků a Rychlonohých. Jinak zimu představují chladné deště.</p>
<p><strong><emphasis>JEDNOTKY</emphasis></strong></p>
<p><strong>Č</strong><strong>as: </strong>Obyvatelé užívají krom kalendářních jednotek pouze určení svíce (1,42 hodiny), hlídka (dána místními zvyky) a pochod, což je smíšená jednotka časodélková. Počítání času čaroději se řídí následujícími poměry:</p>
<p>rok = 18 měsíců měsíc = 5 týdnů týden = 8 dní den = 20 hodin (z toho 7,4 hodiny je noc)</p>
<p>hodina = 100 minut (1 minuta odpovídá 1,04 minutě pozemského času)</p>
<p>Pásmo nezná nic podobného letopočtu. Podle záznamů O’ndromu lidé vystřídali Starý národ přibližně půltřetího tisíciletí před dobou, kdy se Ave toulala Pásmem. Délka obyčejného lidského života je asi 60 let.</p>
<p><strong>Délka: </strong>Kromě časodélkové jednotky pochod jsou užívány: míle= 1.515 sáhů sáh = 115 palců (1 palec odpovídá 1,38 cm) Místně jsou používány lokty, stopy, vasáhy, kračky atd., ale čarodějové užívají pouze výše uvedené.</p>
<p><strong><emphasis>MAGICKÁ ENERGIE</emphasis></strong></p>
<p>Je síla řízeně transformovatelná a převoditelná v hmotu a zpět. Je možné ji sbírat a uchovávat v magií nadaných materiálech. Počítá se v maginech, přičemž 1 magin odpovídá množství nutnému k přeměně živé masy velikosti jablka v neživou.</p>
<p>Je slušností poznamenat, že v Pásmu víceméně neplatí naše fyzika ani chemie. Pokud se to snad některému pozemšťanu zdá divné, nechť se pokusí změnit jablko v kámen nebo se spřátelit s vodou natolik, aby ho při přechodu řeky nezmáčela.</p>
<p><strong><emphasis>RASY</emphasis></strong></p>
<p>Otázka rasové odlišnosti je poněkud komplikována prolínáním dvou světů – lidského a starého. Čarodějové dle toho rozlišují rasy tzv. pevné (zřejmě podle nutně hmotné podstaty lidského světa) a vymírající (protože ani Pásmo není ušetřeno rasové nesnášenlivosti).</p>
<p><emphasis>Pevné rasy:</emphasis></p>
<p><emphasis>Člověk</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>odpovídá pozemskému typu, jen průměrná výška je něco málo přes sáh asi dva až pět palců.</p>
<p><strong><emphasis>Starý národ</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>Odešlí. Od člověka se odlišují mírně sešikmenými vnějšími koutky očí, ušní boltce se zašpičatělými lalůčky jsou umístěny výše k temeni hlavy. Palce na nohou jsou tříčlánkové. Mimo to Odešlí mají v oblasti jater uložen zvláštní orgán vylučující ingredienci neznámé podstaty, která jim zaručuje dlouhověké mládí. Podle lidských měřítek jsou víceméně nesmrtelní. Čarodějové zjistili způsob, jak tuto vlastnost do jisté míry napodobit, nedokáží však zcela zamezit odumírání mozku. Po odchodu Starého národa z Pásma (legendy neprozrazují bližší určení než ‚vodu‘) několik set příslušníků zůstalo. Postupně došlo k splynutí ras a vznikli tzv. kříženci. Vyznačují se neobyčejně vřelým vztahem k živoněmým (rostliny a zvířata), výrazným nadáním pro jazyky a zvýšenými regeneračními schopnostmi. Jako snad všude i v Pásmu se najde dost šťourů, kteří nemají rádi nic odlišného od sebe samých. Slovo kříženec má hanlivý význam a potomci Odešlých své předky raději zapírají.</p>
<p><strong><emphasis>Malý národ</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>byl pevně svázán se Starým. Název pravděpodobně vznikl od drobných postav (okolo 0,7 sáhů). Byli výtečnými bojovníky a kovotepci. Odešlí je rádi přijímali do svých služeb, protože za práci vyžadovali zlato a drahé kameny, které Staří nepovažovali za nic zvláštního. Malý národ beze zbytku vymřel během prvního století odchodu Starých. Příčina náhlého zániku celé rasy je neznámá.</p>
<p><strong><emphasis>Velikáni</emphasis></strong><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>přežívající komunita asi dvou tisíc příslušníků na tzv. Lostenském Hradu. Jsou přes dva sáhy vysocí, disponují neuvěřitelnou, leč jen hrubou silou a k lidem jsou velmi nepřátelští. Poměrně dobré vztahy mají jen k podzemnímu světu. Je to značně tajuplné společenství zjevně nesmrtelných bytostí, řídící se výhradně svými vlastními zákony, z nichž většinu nikdo jiný nechápe.</p>
<p><strong>Vymírající: </strong><emphasis>Drydy a dryduny</emphasis><emphasis> </emphasis>– bytosti stromů a keřů vzhledu příjemných, ač poněkud rozmlžených mladých žen. K lidem jsou přátelské, dokud není ublíženo jejich domovům. Není tedy nijak překvapující, že většinu lidí příliš nemilují.</p>
<p><emphasis>Fajáni</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>bytosti lidské postavy porostlé dlouhou stříbřitou si s kočičími čeníšky a dlouhými oušky. Jsou prostředníky mezi rostlinným a zvířecím světem. Jde o bytosti nesmírně plaché, před lidmi ukrývající. Hodně se přátelí s drydami.</p>
<p><emphasis>Pelvarové</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>polozvířecí bytosti, samotářské, k jiným lhostejné. Pro schopnost způsobit lykantropii u pevných ras jsou velmi obávaní.</p>
<p><emphasis>Odvrácení</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>zcela tajemné bytosti, o nichž čarodějové ví jen z vyprávění jiných příslušníků starého světa. Jsou to bytosti vzduchu, dané schopností cestovat časem. Čarodějové velmi touží se s Odvrácenými spřátelit, neboť by to mohli být skvělí zpravodajové.</p>
<p><emphasis>Černí páni</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>málokdo z obyvatel tuší, že snědí, bohatí cizinci, vyprávějící nádherné hrdinské příběhy, jsou bytosti jiného světa. Čarodějové je nemilosrdně vyhánějí od lidských obydlí, neboť jde o bytosti zlé samotnými kořeny, zasévače zloby a závisti do člověčích srdcí. Spolehlivě se dají rozeznat od podobných zástupců lidského světa pomocí omasitového kamene, jehož dotek nesnášejí.</p>
<p><emphasis>Zplozen</emphasis><emphasis>ci</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>další typ bytostí zlých samotnou podstatou. Vzhled dobromyslného, růžolícího človíčka jim pomáhá odvádět především děti na místa neschůdná a nebezpečná. Jsou nesmírně prohnaní, zákeřní a zlomyslní. Ani Ukrytí nedokážou rozeznat, kdy lžou a kdy mluví pravdu.</p>
<p><emphasis>Piskuntové</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>bytosti podzemní, spadající pod vládu panovníka podzemní říše. Jsou drobní, přítulní a veselí. Piskuntů jsou dva druhy – ohniví a chladní.</p>
<p><emphasis>Běsi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>bytosti na samotné hranici mezi rozumným a nerozumným životem. Tupost vynahrazují řvavostí, ač rozumu mdlého se nenaučili ovládat jiné zbraně než klacky sebrané cestou. Přesto jsou často vyvoláváni pro boj, neboť ostré tesáky a dlouhé drápy z nich dělají nebezpečné zabijáky.</p>
<p><emphasis>Skuria</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>bytosti nesmírně vhodné pro násilné vpády zla do lidského světa. Poslušní vyšší moci, bez vlastní morálky a uvažování, zato disponující nočním viděním a touhou velet vlastním druhům. Černá pleť a podlézavost je odlišují od všech ostatních ras na první pohled.</p>
<p><emphasis>Skřeti</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>bytosti taktéž válečnické podstaty, ovšem mezi skuria a běsy stojí nejvýše. Mají velmi dlouhé paže v poměru k tělu výšky Malého národa a bleděmodré bělmo očí. Líbí se jim lidské ženy a kupodivu poměrně často dokáží najít životní družku, která s nimi zůstává dobrovolně. Krom toho milují drahocenné šperky a výrobky z drahých materiálů vůbec. Velmi zvláštní je, že disponují slušnými magickými schopnostmi a nebýt tak líní, měli by v nich čarodějové nepříjemně silnou konkurenci.</p>
<p><emphasis>Vodolemové</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>bytosti vodního panství. Jde o souhrnný název pro víly, duchy pramenů, viřníky a vládce vod. Většinou nejsou lidem nepřátelské, spíš přezíravé k suchozemským krysám, jak jim říkají.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Lenka Vyoralová</strong></p>
<p><strong>Av</strong><strong>e </strong>čarodějka na zabití</p>
<p>obálka Zdeňka Boušková</p>
<p>odp. red. Vládo Ríša</p>
<p>vydání první</p>
<p>Praha 1997</p>
<p>vytiskl HS Print</p>
<p>vydalo nakladatelství Golem Ríša</p>
<p>jako svou jedenáctou publikaci</p>
<p>edice IKARIE, svazek 14</p>
<p>doporučená cena 115 Kč</p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAA9AEQBAREA/8QAGw
AAAgIDAQAAAAAAAAAAAAAAAAUBBAMGBwL/xAAyEAABAwMDAQYFAgcAAAAAAAABAgMEAAURB
hIhMQcTFEFRYRUiMnGBQqEWFyM0YoKR/9oACAEBAAA/AOy1NFFFFFFRU0UUjbS/qMLeW+/G
thOGUsLLbkgDqsqHKUnyAIyOSecUot2nnHrSJ9lN0sFwC1bWZ0lx9CylRGHELUoFJx1GCM5
Bp7p++C9RXg9HVEnRHO5mRlHJacAB4Pmkggg+YNNqKipopJf7iHI6rRAeC7hLPdBLfzFlJI
C1qx9ICSSM9TgUouuhZE7WFqu0a7vRrfCSgOQUrUEq2Z24wcYPAP296qat0ZfbvrS13W2XV
yPBQUCYz4haAAlWcpA4ORx+KbXhSdO6kb1B3Tyocxnw1w7hpThQpPLTpSkE4HzpJ/yT6U6t
d4tt7i+Ktk1mU1nBU2rO0+hHUH2NXaippRPdfuM5VqivOMNNpCpcls4UgH6W0nyURyT1Ax5
kGmESHFgsBmIwhlseSBjPufU+9addhf5c9yNIXJW53v8ARgw5PhG3mfNYexuUscZRlOPccl
q/PuumYyjMZk3mGjht6M2FSE+gcSMBXpuTj3HnV9mTeJTyQYDcFoAFan1hxSvYBBwPuT+DW
G56aiy5Hj4SjbroOUzI6QFL9nB0cT7H8EHmrdnlzJcM/EYnhZbKy26lOS2oj9SCeqSCCPTk
HkGr1TXEtSMJ1B2pz9OTpsmLbYzS5CI7LoSqS6UJWRlXG4k4GegSAMUjkaqXA7PH7fp5+8M
NiclqQ9LeBKAUqOxG36QdvI9vervdfwLqzTarLqVd1j3JTfiGe8yCCpI5SCeu4kZ5BBrbey
ye85edXMSZrjndzghhDrxO0bnOEgnjoOlaf2YquF2v7Dsp7UMlLEsHvWpBMZAHOHM5z+D0p
JB7Qrzbrpen25ct4XFt5lgF5RDK1KBSpOehAzjHrXTOxC63C52W6C4y5EpxqUMLfdUtQynp
z9v3rptTWt6l0Bp3VjyZF0hkyUp2h9pZQvHoccH81gb0Jo+06fk2hcNlqFKwXi88dy1Dodx
OQRzjGKoab0Boa03VudbCiXKRlbO+SHdmP1JSOuMjnnB96oRtBaWXc5V+i266mVEeMpPfud
wh10KKsAqxxkc5wBVXSegtOl0Xox/CIiq3d43eEyEBY6glKQMAH1/FO7R2daNVBhm2rMtiJ
NMpp1EkOAuDaCCR1HyDinOm9G2zSsqfItzkkmesLdQ64FJBBJ4GBj6j+1Pq8uqWhlamm+8W
BlKN2Nx9M+VKl2u43AE3C5uMIUP7eAe7A+7hG8/cbftXtGm7SwlxbNvjrkKSQHZCS6onGBl
SsqP/AGtRh9mt2iaf+HR9T/DnFEblW+GloKGSVbjneo8nHzAD0rJK7PbkmGIUe5Rp8ZTaUr
bubbhQgjzQhpSUAHg8pz15Oax/yftT9het8qa8XnXS8HGAWmmlnaDsaB29E45yeTTW36CVA
gIiI1NeEttJwhDC22EJ/wBUJH7mm0HTjUG5Ccm5XNxWwJUy7LWppRxjdtPn1P3NN6miiiii
iior/9k=
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAC3AMkBAREA/8QAHA
ABAAEFAQEAAAAAAAAAAAAAAAYBAwQFBwgC/8QASxAAAQMDAgQEAwMIBQgLAQAAAQIDBAAFE
QYhBxIxQRMiUWEUcYEVMpEjM0JScoKhsRYkN7LCCDRidKKzwdEXJSZDRFRjZXOSk+H/2gAI
AQEAAD8A7LVaUpSlKUpSlKUpSlKUpSlUqtKUqhISCSQANyT2qLfH6g1OwZWnZkS3W4kpZlS
I5dckYOOdKcgJRnOM5JxnYGtvYEXlu1Jbvzsd6alagXI6eVK058px2OK2dWJkyNb4T0yW8l
mOwgrccV0SkdTWls97vd0u6kvafcg2lTBcZkvvJ8Rw5GAWxunIJODv/KpDSlKUpSrEyZHt8
N2ZLeSywykrccWcBIFa2w6lj6hclJYgXCKI3L5pkYsh0KzgpzuR5fbtW5pSlKpVaUpUP4l3
F5jTzNphuFEy9SUQmyn7wSo+cj6bfvVKocRmBCYhx0cjLDaW20+iQMCr1Kh2r3jddTWHSwC
lMyHTNmgdC01ulJ9lLx+FTGlYNzu8e1No8VDrzzpIZjsIK3XSOvKn27k4A7mo3O1xdoDsdD
+jZ6BLfSwxzyWeZa1dBgKOOhJPQAb1s2tXQV6xVpZbL7UwRw+FrThC+5Sk98Dv02PpW/pSl
Q/ULxvOuLNptJCo8cG5TU+oQcNJPtz74PoKmFK0+pbrMtdrUbXGRMubykoixlEjxFEjJOOy
Rkk7DbqK2jHjCO38QUF7kHiFAISVY3xntmrlKpVaUpUCuKRfuMduiD8oxYYapLo7Jdc2SPn
jlP0raXW63e062tbTkphyz3FLqFNeFyrYUhsr5irO48p9MVqbS/ddRXRGrmrs7EtaITnLHU
OZoEk4IG2SEgFRP6Ww2BxH9OXXUlxTolD13kkzpUh95Kti82gkkqPpg4SOn8MXLsqdfNRaq
dtshxqcSzabcppWFqKcKdSD2A3Uo9gPet/fbzIttvk2RFyfSqzWf4ibNbI8VxzHK2jJzgqI
KievT1NSDRbM1jR1rFxkuyJbjAddceUVKKl+bBJ9M4+lYN2lS7Tr22zFxZEi3zopg8zLZX8
O7zhQUrHRKhtn/R9qxNPOnUevbzd3jzMWZZt0JvOyFdXV/tE4GfTaqahW4/qx6fCLSXdP2p
5annBlKXXQClJ9whBPX9Ieta213m+utaRuk26r+GMCRKuieUBJbSnKVqwPdO3tt3r4TctSu
630zNauDph3uO68u3qThthtKQpOTjOcKTkncH22qtovWq7pMm3B+5xWLNa7s98W8EcvMy0g
eRAwfLsSSTnf2xV+Jf77edX6dQ3NXFiTozlwfgpbT5GOjXMrqSonfoK+LNdmYk7WWtZmVtt
yRBjJB+8GsJCU/tLUPrX1EuOsYGurnbpM+PcGja/jEIU14bUdZVgDbJwMK75UMdO2PZtR6s
uNo0dMVMZUblMdTNQGQFLaClHPoEhKT0x+jvWVJ1VdrveLCqzyWo8K5z3WkJDIW47HZP5Rz
mPQHlIAx0IOa6FSlUqtKVZlJkKiuJiONtvlJDa3ElSUn1IBGfxqF2fSGqtPTJkiFfrdNXPf
D0l2bBUHFHHTKV9BvgdB2rdTNOybrDk/aU1tctyI7GZUy0Utx/ETyqUEkkknbcnoMDGTnWW
3Rt4haEk6fdvvjyHYxitOFrlbYb3GABuTgncn09KvtaHQ1cLHJbnONt2iAYnhNDl8b7u5PU
DY5HX3rWN8OZbGnYoYnsJ1BDnOTmpvIeRS1qypKh15VJAB+Qq1dOGs+8P36ZJuyGXrzHYQp
hpJ8JDiOXc53UBy7dPvGp3BifBRUtKecfX1W64d1q7nA2HyGwrJqAt6L1RatQXN+wagjRbd
dZBkPJeY8RxlavvFA6E79z6elbibaIVr0pJsEdx12TdG3Wgtw87sh1xJCnFnvjOSegA+Qqx
M0bIXw8e07HmJVOXCbjGSsYCuQABO3RPUfUnc5r6sFivEWE3OuYiG7Rbf8HEbZUrwkAdyT3
UQnO2wSMd6xI2i57PCp7TBfZFxeZc8R3mPIpxSyo5OM43xnFfGntD3a06kauMq7pkNItjMR
agnCypBzyp7JRsPc7+pNaqRoPUbPDv7IYksPz27h8UhsK5EKSHCrr3JyDv0xjtky2JYpLsO
6y5obaul3YDbqW1lbbICClCEnAyBkknHVR9q1WndKXOHoEQZzjYu/wBnuRWSMBMcKBwkEd8
4Kld8e1azT2hdR22dYXpVwZ5YUB2M6Ugf1cFQIDY7qI6qORt06V0mlKpVaUpSlKUpSlKg1u
vwZ4k3iHcIkxctZaZgFEcqQljlBUQroAVHKifQegFTmlKUpSlKUqlVpSlKUpSlKUpSlKUpS
lKUqlVpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUqlVpSlKVjT58S1wXZs6QiPHZTzLcWcACtXpLVkHWNrcuM
BDjbTb6mSl3AVsAc4HqCK3tWJs2NbobsyY+hiOykqccWcBIrW6a1XaNWw3ZVofU6hlzw1ha
eVQOMg4PY9q3NaXUurbNpOEZN1lpbURlthO7jv7Kf+PSoBYeOsOfexFuluECG6rlbkB3m8P
05xjp7jpXWAQQCDkHoRWtY1JYpX5i8wHDzcuEyUE59MZ61l/Hw/wDzbH/6Csd/UFlijMi7w
WR/6klCf5mtLI4m6MjSG2FX6OtS1hILYUtI9yoDAHvmpSCCMg5B71WlKUqlVpSlKx5ypaYL
6oDbTkoIPgpdUUoKsbZI3xXnDiTL1qu6IY1YVNoOVx2miPAx0ynHU/PcZ96lPAO8hudc7K4
vHjITIaBPdOysfQp/CuzzVyWoL7kNlL8lLaiy0pXKFrxsCe2T3rz1xRc1yqW0vU6PBhuK/q
7UZeY4Ppsd1ftb+m1WeEGpDYtaMxnXOWLcsR3AenP+gfx2/eNegb63eHbWtFifisTVEBLkl
JUhIzucDvjp2rlOoeCd5noduP8AST7TuShzLTIaKAs+gVzHHtsB8q49JjPw5TsWS0tl9lRQ
42sYKVDYgivQvBnUjl70iYMlwrkWxYZyepbIyj8MEfu1puLnDu0tWORqS1x0xJMdQU+20MI
dSpQBOOxBOcj3rl2h9PMap1ZEs8l51ll8LKltAFQ5UlXf5V1x7gLp1THKzcri27+upSFD8O
UfzqB6r4PX/TzTkuGU3SGjJKmUkOIHqpH/ACJrq3CbUo1Dothp1zml2/Ed4dyAPIr6p7+oN
TelKUqlVpSlKVxvjveQ+u2abjth19SviFhKeZQJylCR8/Nt8q5toa8/0f1pbLgtZbaQ+EPH
/QV5VZ+hz9K9Wda1WqNPxtT6el2mSBh9H5NZH5tY3SofI/wyK8oyY8m13F2M8C1JiulCgDu
laTg/xFeqdHX5OpdKQLrkeI80A8B2cGyv4g1u64bx4081FuMK/sJCTLBZfAHVaRlKvmRkfu
ivjgC+pOoLrH35XIqVn0ylYH+I103iX/Z3ev8AV/8AEK4nwb/tKgf/ABvf7tVelKVroFhtV
rnTJ0CC1HkTiFSFoGOcjpt0HU9PWtjSlKVSq0pSlfDrqGWluurCG0JKlKJwAB1NcT0A07rr
irP1VIQTFhqLjQV0B+60n6JBPzFQXiDZfsDW9zhJQUtF4us/sL8wx8s4+leguHV+GodEW+W
pZU80jwH89edGxP1GD9ak9efON2n/ALM1a3dW04ZubfMcDo4gAK/Ecp+prf8AAO+gtXGwOq
3SRKZB9Nkr/wAP4muyVy3j4f8Aslbxn/x4/wB2utP/AJP0NRfvU455UpaaHuSVE/yH41O+K
sgR+G93UVAFaEIGe+VpFeetKXK8Wi/NTrFHVInNIXyoSyXdikgnlHsam6uKvEZC0oVb0pUr
7qTAUCanWgZHEG9SvtDUjwg29O6IxjJQ48SNu2UpHXfc7V0OlKUpVKrSlKVAOMmofsXRbkN
pfLIuavATjqEdVn8Nv3qzeFunk6c0TFS6gIlTP6y/nrlX3R9E4+uahXHyypP2ZfWkjO8V5Q
/+yP8AHWJwH1D8PdJmn3lgIlp8dgH9dI8wHzTv+7XcqgnGKyC7aDkSEIy9b1iQg9+UbL/2S
T9K4lw8vJsWubXMKylpTwZd9ORflOflkH6V6ori/wDlAT0ldmtyVeYBx9afY4Sn+Sqk/BW0
fZ2hESlpIcuDy3jn9UeVP93P1r740veFw6kI2/KyGkb/ALWdvwrlfBoE8SIRCScNPZIPTyG
vSVKUpSlKpVaUpSvO/E2dM1pxHNotLTkoxP6qy0jfmWMlZ9t8gn0TW+t3Aq5SWW13jUPhOA
D8kygu8o9OYkfyq9deBLEe0yn4d5lSJLTSltNLbGFqAyE9e/SuS2S7SLFe4l0jHDsV0LA9R
3HyIyPrXreFMYuMFibGWHGJDaXG1DukjIqsuM1NhvRH08zT7am1j1BGDXkS6wHLTd5dvcP5
SI+tokdykkZ/hXqvS10F60vbbkDkyIyFL9lYwofiDXBOI8p3VnFN2BEPOUOtwGceoOD/ALZ
VXoe2wGbXbItvjjDUVpLSPkkY/wCFc848O8miojePzk9H8ELqAcE/7Q2v9Wd/kK9GUpSlKU
qlVpSlaXWF/RpnS067HlK2W8NJP6Th2SPxI+ma5lwEYiPyb1PeUly4AoSCr7wQrJUR8yBn5
Cuz0ryzxFsJ09re4REo5WHF+Ox6ci99vkcj6V07gnrNmVa/6MzXkpkxiVROb/vGzuU/MEn6
H2rrFeceNFpNu167JSgBueyh5OPUDlV9cpz9amPDjWDdp4RXGS8rK7QtaW0q/SK90D6qURW
i4JWBy7ank6hlgrRCB5Vq353l53+gyfqK71XNuOsUvaGZeAUfh5qFHHQApUMn6kfjXIOHl5
asOurZOkLShgOlt1auiUrBSSflnP0r1OCCMjcVWlKUpSqVWlKVybj9McbsdqhJJDb8hbit+
vIkAf3zXOOGEGdcNeW9mFIejhC/FfW0spPhp3UDjsdh9a9QUrkXHnTzkiDB1Awjm+FJYkED
olRyk/IKyP3hXFIzbrspppjPirWEo5evMTtXsGDG+DgR4vMVeA0lvmJyTgAZ/hXKuP1tDlq
tV0Sndl5TCj7KGR/cP41xyNPn/AO2eMtRYmPNrW0kbuLTkJH+0dvl6V6f0PppGk9KRLXsXw
PEkKH6Tit1fhsB7AVIK02rrEnUulbhaSQFvtfkyeyx5k/TIFeUZUV+DLdiSmlNPsrKHG1Dd
KgcEV0jRfGebYYbdtvUZdwitDladQrDyB6HOyh6dD71M3OO+lktFTcO5rX+r4SB/Hnre6E1
nN1qiXNNo+BtzaghhxTvMp1X6W2BsNv/AO1L6UpSqVWlKVBuKujJWr9Psi3BKp0JwrabUoJ
DiSMKTk9DsD9KtcKdCPaRtL0q5ISm5zcc6QQrwkDonI79zj29Kn1Kwrzao18s8u1ywSzKaL
asdRnoR7g4P0rjWhuE93ga7D94jgQbY54jbvMOWQofcKfbOCfTGK7lUV4k2GTqPREyBCY8e
XzIcYRzAZUFDO52+7mufcMeF13t+p03XUUD4ZuEOeOhTiFc7nY+UnZPX54rtdKVBNfcLrfr
AmdFWmDdAMF7lyh4eiwO/uN/nXEr1w91VYniiVZ5DiAcB6OguoP1T0+uKaU0Nd9UXpmEiI+
xH5svyFtkJbSOu56n0FenbXbIlmtke3QWg1GjICG09dvf1PfNZdKUpVKrSlKUpSlKUpSlKU
pSlKUpVKrWNcJfwFvfmfDvSAwgrLTCeZa8dkjuawLPqi2agkFFqcVKaQylxchA/JpKuiCf1
8blPbvitxSlK08zVFsg6igWBx1Sp87mKEJTkJASVZUe2cYFVn6ps1skS482YGHYbKX3ELSQ
VIUcAo28++3lzvgV8NastLlynwFuuMO25hD8gvNlCUIUkEHJ9ARmsiwX+DqW0ouduUtUZxa
0pK08pPKognH0rZUpSlKUrCnXi3W2RFjzJbbL0x0NMNqPmcUewH/HpWZWJa7vbr1FMq2TGp
bIWUFbSsgKHUVmVjwZ8S5xES4MluTHXkJdaUFJVgkHBHuCKyKpVa0up7w7aYEdEUtiZPlNw
4xcGUpWs/eI7gAE474xViw2a72hFzZkXRl5l1fPDUIrbfhEpyoqSgJB8x/Add6jMLU1xicQ
LVaU6pYv0a4h5L6EMNoDCkJyCko9emCT0NXVar1VcdW33TVuiw48qMhsxnHSVNtIIypxRx5
lHmQAkDY+uDm/qe+apZt5h6ZS1OuNrbQu6PqQOUnlzyJT3UfvEDoMdyKuM8QF3PR1ruNujt
/ad2kJhtMrJKGncnmUrG/KkAq/CtVdY13i8VNHoudyanoIlFpaY4aUk+H5gQCQR93H1q5qS
6XC7XeJKtEK2PvRbkYcFEqOXHXVJ/POBWRyISRjODunOR5akNr1NJuOsrzYZEFMZEBhtbai
oKU7zZ8xwcAbjA+efSobw5u92kaNiWfS7MRUmOpap0mYpQbYKnVYSlI3Uop39Bt610O+rvL
bKF2uTbYqEgl56clSgnpjABA9dya12gdSzNT2N+TPbjpkxZbkZxUYktuFOPMnJO2/rXzqXW
EmxX+0WpizvSzcXFJDgUlKThJ8qcnrkpJJ2Az1qzpbU97n6pvFgvsKJHfhIbdbMVSlJKFDo
SevUb4HfarGqdT6n0z/ANYOxLQ5bfiUt+El5wyCgq5QroBncbDOM96mbrhaZW4EKcKUlQQg
eZWOw96h0XUGs3LzBhSbFbWRJPiOoEtSnIzIO6l4GM9hg7n5EjI1ZqDUen4sy5xrXb3bdDA
UrxZSg86nbJACcDBPc9q0uuZcV24aKvaYi1qclpcSG2Qt5SSjmCB67n1xnes6wa/mzdTTLD
fbC7aZLbJfYRz+Kp1A6gYHmON/LnoR2rXK1b4HDW5XjSdiagNtPvIwopb8PBALpSBurceXt
67VkyNUSbLw5RLv0B9hCozTLRiyS488VJGVKXy4bz6kk9e+KnECJGgwWYsNhEeO0gJbaQMB
IrIqlVqDcVVyoNntd8jMF8Wi5NSnUD9QAg/LqB9a0+sdbRNTcPpUuyomKhNyWET1+GUENqO
VoB7n7oONvMN8GsS66otc7XmiZtpivqtbSnWWVtR1ISpSwEcqQQMhJIzjat3pqUhHGTV0Up
WVusx1pUE5SAlCQQT2+8PwNWNF3yPZ9Y6qsd4fRFku3BcxhT6+UOtq6YJ22SEn6+1RqVjTc
ezak8Am0jUcuQCgdGXCEoUkehSgkeu3rW6vGrLLduJ+kZESSt6K146EyG2lFC3HEhISDjfB
xnHTmGas6F1FY9NSrnbb488i9x5jjKAtKnCtClkhDQAOMqOSO5IPpjcRP7U9WH/2tn+6Kgl
mSnTuhdM60gNFp2JOcZnqQN32VLI83rjGBn1qYL1DZblxGf8At+Sx9ms29l61tStm3OdIUV
hJ2K8HABGfSr/B65Q5MC+RGCUOoujrxZUgpKG145du33SMdsVl63I/p3okZH+dvHGd/uprW
m8It3E/WDrJSuU1aEOtN4JKlIbCsfxFRa/XGxP8Jo8/4hmdfpjran5CyFyELC+ZWT1QkY5Q
Nhgj1rt0OSzNhMSo7gdZfbS42tPRSSMg1BGdKMSeKJvUGZNUmAlRnOreKg68oZS0PZKTkjo
ByjrmotKulq1Bwyvd/u0lqTd3nXENtOucxjeYBCG0dvLvkDfck1vpUxqYvhrIjPpXHUvlJC
h94NAY+YIUPnW0vcT4rjBp1xkq54sGQ6/y42bOUpz7FSiKh8GYz/0Gaj8F5DihLcC0908zi
AMj3BzW+17LjTOCSHoq21NFqLgNqyE+ZG30ro0V1t+Iy8y4lxtxCVIWg5CgRsQfSrtUqtfD
jbbzS2nUJcbWkpUhQyFA9QR3FYrFntka2KtjECO3BUkpVHS2A2QeoI6b1VFptzbcRtEGOlM
H/NgGx+R2x5fTY9qutworUt6W3HbRIfCUuupSApYT90E98ZNYN20xYr6+y/dbXGlus/cW6j
JA9Pcex2rMnW6FcoDkCbGbfiup5VtLT5SKxmdPWdhNvDVuYT9mAiHhP5nIwcfPv+NfD+mbJ
IvrV8etrK7iyMIkEeYeh9CR2J3FQ7RSpV54i6vuMyIuO0nw4fhrx+iMY29gD+9UyVpqyrsC
bAq3tG2JSEiPvy4ByN+uc7565pI03ZZd1iXR+3MrmQU8sd0j82O2B027enar9vs9utTkpyD
EbYXMeL76k9XFnqT/AMunWkmz2+Zc4lzkRkuS4QWI7iifyfNgKwOnavlqyW5m8ybwiMkTZb
SWnXTuVJT0Ht7+uB6VqmuH+l2bTNtbVqbRFnrC30pUrmUQcp82cgA9AOlb4t/DxPDitpHht
8rSBsBgbD5VzjhFqqdcmZNhnWx5MmEt12TLUcZWtwqwodebJV9E1KGuHumWX7q+i3JC7shS
Hzn7oVnmCP1ck527gelVlaCsMu3WyCpl5tu1JIhqZeU2tpRx58jqrKQcnvms+z6eiWd16Qh
2RKmSMB2XKc53VgdE52AA9AAKw4eh7FBsdwszUdRi3Ja1yOdWVEq9D2xtj0x61hM8NbExot
3SyDIEV9wOuvBY8VawQck4x+iB06CpTGjMw4rUWO2G2WUBDaE9EpAwB+FXapSlKUpSlKoEp
SSQAMnJwOpqtKUpSlfCGmm1rWhtCVOHK1JSAVH1PrX3SlKUpSv/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKIAXADASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDj/h7ey6n4duFvo4JRBPsj
LQR5UbAcZxk9T1rr/JgdvmQfkB+PFcB8NHxoN3u6G5/9kWu/V0ZsBue4xxXdCzim0fHYyVR
V5KMml6ifZrZ0AkiTHoygmlFhp4BQW8R4/uKaaz4BA+9Sic7RjkmtEo9jk56v8z+8UabZZB
S0hz1yY1HP5VZWztACDbQnPU+Wv+FVDcBT6jrwaV7oBhkYPfFO0ew+at/M/vJH0zTTuVrOB
hn/AJ5r1/KmnSNNlGxrCAr6eWP8KTz8DOeMc5NOF027jAA9DRywa1QKpXW0n97GDRdKT7th
bgH1jH+FPfw/o20FrCAgn+4v+FONyWbp6U83IIYHHByOelLlp9UvuH7Wv/O/vZSm0HSGbLW
UR44+RTgflVc+GtDIDf2bAD7Ip/pWjLL86hemO1RB9owgIP40ezh2RPtsRfSb+9lQeH9GjA
22Fv3GBChx+lB0HRzw1hAWPcwoT/6DV1nkIyeAfemq5YbchR3z/Sn7Kn/KvuH7bFdJv72U3
8M6PIMG0hXjoIYwT/47UI8JaQWIECAdT+6T0/3a10kXABHX8KmDlclCQByRSdGl0iT9ZxS0
5397MNfBuijDC1iZ8dWhjOB/3zSv4O0RuXtYCByAYI+v/fNbpYdc5zTg6FRkg45BFT7Gn2K
WKxS3m/vMAeDPD5/5htqRnPMKf/E0i+DtBVtw0y3BHAxAn/xNdAJFxhDz25pdykDJK+3aj2
MOwvruKv8AG/vMYeGdHiyBpWnMp4y9lCf/AGWkfw3ozjP9j6Zg9CLKIY/SthXzk4OCOPSkJ
APzYH480vq9LsP69i1tN/eZP/CMaNtP/Ep01fQCyi/+JpP+EX0ndhtJ08/Syi/+JrcXbkjO
M07Klc8j685qfq9PsP6/if5395gnwxpKIwXTrEZ6gWUPOP8AgNQv4U0SRvn0m1/4DaQqD/4
5XSbg5z296TemTk4A45qXhqfYPr+J/nf3nMv4V0VsH+y4B04NvF2/4DTl8LaTjA0y2Ix3hj
/otdFjKYQc9MUhVl5GOKlYeCZLx+Jejm/vZiDw5oynJ0uzx0/49k5/SmL4d0vcWGkWTEDva
xHP/jtbxJ6MBg+lGQ0gyT0xVewpvdAsbiFtN/eYw8O6WQT/AGZYBfQW0QP6LTV8OaKc/wDE
psjjp/o6f4VsyHnPyg9Mnmm5UjaCCcdqaoU+wniq8tXN/ezKOgaHgA6LYsCen2dCM/lTh4d
8PyDL6JZH/t3X/CtI7ChOCMnrzxQHUZ5bHqKv2UX0F7eu9pP72Zn/AAjfh0HP9h2Azxn7On
A/KkPhrw+AT/Y1kBjgiBf8K0txLBuCfrT1fsZBkeval7KK6Ddev/O/vZlDw54cXBbw/YE9t
1sjZ/MU0+HNDyANC07OOP8ARUB/9BrW5C9fck9+aVWXOGYHNJ0odiHXrfzv72Yn/COaHtUf
2LY+w8hf145qN9B0Mk50Ox9R/o6D+lbwZd+c7cDketMHIIzn8Ky9insgeIr/AM7+9mSNG0c
qIzo2n7EGArWsZxnnuOKibQNDyf8AiSWIx6W6D+lbBCngHpz1ph3Be6nsDUugmCxFf+d/ez
IbQtF/6A1kRxgeQn+FQ/2FoKt82jWIPX5rdf8ACug4BKgZ/rTHjRgNzA/Ss/Y2ZaxFbrJ/e
zEGl6SpBGj2Q9B9nT/Cn/2ZpyFpl0y0DDJBFugPT6VcaPaxI6d8n+lQyEDcSSyFTwRzjBqZ
Uo72OmFSs1fnf3s434fkLoFwSMr9pP8A6CtdmshIHGRXGeAwR4elI4/0huP+ArXWECMgMx9
cAda9GmvcVjsxEOatLQth8oABnA6ZoLfODgD05pkS2kq7vPMTehXP8qsJaPLL5VtNFOTz94
Jn/vr+VXymPsmiMsFwc49gMAUzcFPyZHt7UssckTmO4Ron7qRioudoO45x1p2Q1AeZTk/Nk
U3zgp3ZHHFR5GAwPA9D1pqnB64HXk1SgivZkzTdAD34p4c7cgj3qt5gBAIIweKeH3DAIwR0
p+zBwXQtiRjjYM8c/WmtIxI9c9arruCjDfT3pdzZOGJ+tPkMvZosEkjO7d2FKm5AGOD9TUU
ecgAYBODz3qQEZAYhm+vFHKLltoTI2DkYJA6EVICQwUMEJ7dzV/TbW0TTNU8QauJF0XSIvN
uBD9+ZyQEhTtuZiB7da6zQ5/Fdx4X1G91DQvDOmWc9nJ9gsTaMZTKUPl/vSxLAHGWK884He
uedTldkrnRTwvOrt2TOIG7BGBjpgn+dBOOS4CE5HzDiuvEvhrRrSBFsLeW6jiRZbq8O95JN
vzMFPAG7PGOlPtvGRkgEQmtMKQDGIUGff7vYVXO3sjJ4a2jf3I5BBhgBICoGcipNzBQWUfl
nFdtqGoeGrLTbC+1fQTeXWrTOljaacFjlmC8ySMzEBUXgZJ74rkL9ZWvryf8AsmXS7SS4cW
kMrhnEQwFLEEjceT1PGKcJqTtYmphXTipt7/f9xWZ3MeDjg9xTFIzx8ynOCOakFvJtwSSo7
k8kVLHasWWKOFnkfokYLM3HYCtVFLc51G+iIACVxvIGMdacrAnHP+Fblt4buvJZp5obZxnG
/wCc4/4D0PtmmPoLH7mpxBz0zCSPxwahyXQt0G1sY+Qpy7DjqR6UwNIRlRn6dK05tG1GJTI
ViuVGciBsN+R6/hWcwDKVQng4Izgj1yPWjcydGwpkbYSOmenpU8au5wq7senaqbM4znAAPA
zVq2uAIDFGuZd+RxndnAA+oOePelyjjSTLTW8ZVSw3D07ZqsYg8myBP3nUAH73qPrWjql1o
mg2t7Zajrk03iS2RHOl21q8qo7kARvIBtV9rAkZGAKp20kMkkc0eQ0b4IB+Xj+IGoTUvhOl
4V09JIoNIcfL36ZBppbMYbpjvmpGYu33tyjO3PpmmMcN82ORzmr5TL2avZCFmKYC8N1OO1K
X2nayH3NV2uD9xB0/ugcVattzcTICPTHWlys3dCyGBtxzwB0z6U8FSSeN1Nu4FhgFxA/7t2
KFT1Hp+FUxM/K4HAHYUcrI9k+xdUAgkcdxz/KrKwIFBmkwx52jkj69qzBcOoHyk4PXFWIrw
CZW9D37mhwJVF9SYwh2JUAionPlsQww46g8EVJLemWV5ZnyzsWJ245z+nNGoBBbW0u4eYQw
Y9cgEYJ/M1Ki1pYfsEyuXUtn9Kj8wISrN3qATlCMDJz6UxpyRhsMfTbmm4uxCw5aMyhsNja
3eh2jIB3Enocd6z/NU7QBljyDSCcr8vOc9DzUOOiL9iWJGCgMAQucEZqCcgrwSp2kevanea
rKQD82Ov8ASopyThyQc54I46VjKLNFA5f4fgL4WMjj53uX28cHhck10hYPIc8nvWD8P4N3h
IybgFFxJ97v06V0Lg5BVSB2ropfAj0KiTqyZcs7W3kjkkumZUVc4jxuY9hk02JYVcq0blQS
Rlv64ptvFK7KzAKhOcscAe/NbVrcaTayNlWu5QNqsvCse555x74rUlrzI123tqY2wWUEoSf
u45x/SsQqvOWwMZzXRqLHY99bu9tCoJ8kocI2MAZJ+Yk+n41yzklSd2MDoTwaIq5m7Cbl37
SpPPTtT9yMuNhB9CelQF9yZz7+5pN2eQSRjoDWorEpaP8AjIAJx8xrdtfDmsXFuLmS0Wxgb
pJeP5W70wuCx7c4rS0hYfDViNVkUNqci4QvjbbIeuM9yMZPpx61yWreNpri7fymNwwP33Pf
/IrOU1Hc6Y0lJHTSeGYYJTG/iC0Mgxwlu7A9jycVI/g3UjZm7sLi21BEG5liYpKB6hG68+h
/CuHi1vUZJS5kJ4z04FdLoPiONZktppQMnGee/GahVPMUqVlqis0Y5JDBlOGDDGPwNTRxfP
vKDntXcalb2OrW8VwFWC/jAUP1WRR2fPJPXB7cDpVTQ/Cuoa1rEFnHCio0o3ksTtjzy2B7e
p71vzJK7OF0pOVoamlqGnWFto3gnwrqIVobqWXxDqMTE/vFiUCJDjkgu6cf7JrI8ceLZTdv
ZwLLJcuwVY9u0jJwoAHPfAFWdb1x9T+JOs61Y29xHbWqxaTppaIqWERLSOAw6GRiAcchK3b
i2/tLXNX8Uz295ea3oGhW1vPHp0KvcG+k3NlFPyiURlecfLvzj5cV5fM4x53uz2YwjOXs+k
bfM8futA8VnV7q01DS7sXlpCLq4RhkwxEZDtjoMVvaX4W1j7bY2lxaSQtfbGhDjBZGOA49q
72z8TeIrHwf468WeJXt7q7cLp8GlCKMxQzMxSOBnA3SbS6htxxy3AzXQ3CXcHxaGsa+D/Z3
hnw8JPP4X7RJgvLIFHYcAcYzkDpUqo4uzRq6ScfdOH8TQ3Fz471DUobd49E0JYvD9lcHhDI
o3zYPclyF/wCAVftrC5vtHm+028wtFPmC6KkiNs8HcePb8avT2HiPxR4j8K+G9Wubb+xLlz
4gmktyAs5YsUgiUAYjjDDLN8zMwPeoPFtp4lHgPUIb+G4hj1TX3keKRgsNhptscxjn5UDeW
h9WL96cK7ilGxlWwiqTc76Gfp+gXl9eR25QRb2A8wMGGCeoA5NaKappGj3Vzp2ieHdY8SyR
S/Z5ry2kigSSQMVKLuJZlDAqWACg8ZNZdhe6yl7bXKXIdo3WXAxg455wR1xXZaEYV8T+IdT
0HQL+JbKxlvbcTmMpJcybmMcQUliMk9e7YrarOT9Dmw1CEXZ2uc1qF9omp/E228LxJeWlna
hY9VnScS7bpgNtumB/DnDP9BiuavNN1C18QarY2lxczR2F9JZ7xnBI6DI7kEfjmr3hYaV4e
8Lp4j16zIt9LjW8vLuWPZJc3bHf5angu7yNgDnFb2mapqB+HfhfWrlre1e48QvqmqXkUWyK
2RVkeUyN3PRMnqcAdqy5nFq7udPs41E+VW+Rg2kesrci0eCaS4zt8ryzvz/OrM9iurxELG8
V/EMhxGcnH8Lj39TznFbmg6nrUniDw7ryh9OPjLV7m/kVhlo7GKNRFDz93cNsjYwaS28cyQ
+CvFfjSDTLO5h1LW0ttKSZWH2gF1RXkIP3cLvAXHA9TVrEabGDwSvfm/4Y4GSCWOQxFJFkB
OY2Uhs+hHrXS+C7CG31+XVdYj8q00S3fUbpJAVKqgLLkH1PP4V1ujW/iK18Q6Pq1/PHI+rS
XWuaveW1viOK3jjVYbVC2SoOVY85Yqa5VG13UPg5fPNa3kuq+NNYVGgZGLxwSN5rrjqqiEY
9BmieJ5otJDp4KMJRk3c4TSmv760n1m6jma7vpn1C6ZVzteViwBPbAKjn+7UhkvJNsWJXyd
u0A4J9AB1NernXrfwfL4606SKCPRNC0uEG1iXBubqZck7uW5LrGozxioxql3oMPw7vtTsbP
TbTTdPvNQ1SSIFobeIKigBm6uSwwSdzN9TVRxKj7qiN4Nz96UtTzG08j7Uhv7qK0tIjulkk
3HCDkgBQSSegA5JqU6nHrXia7urXR10jT3bytPsmX94qKuA8n+255x1HHOa9C8Iw31preh6
vd2Qszq0N94j1OSSEMba03ZgtgSMKf3gZiOflx0ryWG81K9Mmrap5sd5qEr3zLICGQSMXQD
PQBSuK2pzVWpddEY1KHsaevVmwYGTezR7dpwQFqPZMhZhNjBO3aSCCPaopNQu51CST7yvqB
z9fXr3qMzkSiTjHDcH2wa6mjlQ+a53Q+WygcglvU1UyisCcYJ69hVmVdxIY/d9BwarHnaY8
YxzkdaaWgxSQXz2PvTVkbIVuh6HrUbKSCQB9Cc05I1cgtnYOvHX2HrTSLViYybl6BTzwR2q
B3LepyPWnSbvMZiVHHIJ+7UbHLNk4HAB+lFrDsRmTkg8g+g5pm5uNxPJ6CmzMOWVu3qajyS
cA455zUNCsiQt8oG7HNIzkEMrds7R61FKxMeVGMnnnn2qHe8ZA6ge/P6Vk4hYuK7EjKkH0z
jFNuJCFXIY4zyPpVfzECncFLeuaJWBRQxPQ8j6VhJOw+Up/D9DN4QgRZfma5lz+Yrr3jW0Z
oI3gmI58yI5BP1x29K4XwDdy2/haORNpbzpCMjOOa6ZtRZ5CdgLdcFq0pJciKrfGy08kkgI
OSTx9KXyvLTzrkMoX7uOcjNVZbltzKHHKg7gMfWq8dwY2Zbn7jjDFm6ehrexjqWLm+eQ4jJ
VAvygHoP8AGqTSZALHn1xxV200jV9QLf2ZpN7fKON1vAzD88YqO+03VNJmSDVtNu9Pmk4RL
mJk3H2J4P50lKN7F8krXtoV1GVJzxgDJrT0O0a+1JZFRRb2a+bKxHBP8C9eckH8qoW0Ut1I
sFnE11NIdqxwjcWbpjjp9e1ejalp1t4W0D+zYcNIsSyXU3/PaYg7/wABnaB6Ae9TN9Cqcb3
bPLfFOszT30lnExjjXh+Tj6Vh2NobmQbMlR7Vct7Nr7UTPMCsTyEswHB59a9Gg0fwvaQRyB
mwI/mJlwpb246dK5bOcrs73JU1ZHM2WnbUCOmS3T3rM1LTJ7a9V4tqTqeEUkkex9K6u+8U6
TpEDW+nQI0jDlgOfz9KwtDZ9Z1R7iYZ+bJx/jTkleyFGTScpbHQaHda4tsft6QD+4oHzAe+
a0m1PWBEIbLWL+xUuHY2VwYSxAIAYryQM9OlJPF5QUJkNnnA4B6VU87qoXdjoB2rVRduVnH
KavzR0NP7d4wu4TE/xA8QLG3Qidcj/gQTd+RrLZPEXhzw9eWnh7X7/T0uiXuJIHxLOx6szN
k7j/ezn3rTtnywySoAwMZq3fFZLPaBvyMcdRVexi1axksbUUtXc8fOqajH4et/DsGpXEWkQ
z/axaqQFebqHY4yxyM9evNdBoepa/reo64brX75pNbhS31CYFDJLCoIWIFlOxMEjjHWubvg
qXk0BXAUkD2Ga6PwThJJnYDnuO9csaackj1KtSSg5Lc9Lv8AW/EdpFp1tpviO90+2syCscE
cZJ/2dxUsF6cA4OBnpWPBp897ZWVhqWs6jqFlaXEl2YbmXek9w7bjJIP4iCTgdBnpS3cgLg
ggY5+YYyKjs5dsm4OCenFW6a572OWFZ+zSudbaRxk9ipGcdATW1Fd3enRNNZXJtZdpCvGQS
oPcg5B/EVy9tc+bEcEoSMbx2z6ZHWr01yI7dyWAOOoB4/KritLNHG5O91ucFrUfiPxr4yt7
LWdduNZeJs20c4SC3tsAl5SiAKMAElzkgUkNxa68LDSbK6nfwrpkzS2qS5UahOTzcuvZP7i
ntyeTVnRPEml6F4vvLvUrGS/s7y1ls5YomCvtkXBK5IHTjqOtN0MwSzNJY6S+kadGiw20E9
x5s7Kv8cmPlBPGAPSsoRXtEraHo1ptUea+p1+qaj4g1Lw/BoMesrY6aEMD+TbKbgoR8ypKT
lAynacDOO9Ub6zvLvTNH0aKe3t9A0mXz47JLf5pJQrKpZ89AG6AdQKsRl4kJUKcddxx06Va
idTjB2nscYraVOF9jzI16ttWMfWfGCyRNY+K3s4bOxe0trcQK0cbNx5r5/1jLgAZ4HPrWA0
muyeHbHw9pniG5SG2ujf3XmOXmvJshsySZyVLDcV6HgdBXRFXzwvyZ5UrktXD6tqAs9XMsD
FDHhcD09KzlTilex1Uq1WenMQeNPE3izxJqUQ11LC1t45knaGztjGbqRM+W0rkkuFydo4Az
WhLrl/4xt9H0fVpM6VpUWUskyv2ibPyyyHo2wfdHTPJq3aaxZaxaNHeRReYBghhz+FQjRol
kE9uxi5yqk44qo01dOOxVTEtpqWjNy98X+P7O68i21u3W3g09rS1ie03IxYAefIN3zuAuAO
AOeDmuGS0mgDNcXE99cyuZZrm4fdJM5xlmP4dOgrt1dLuJFnSMuOnzYYj0z0GKry6G04Q2s
qMWHCvgbT3y2Menp1rqpxp027KxyutOaSbuczbW3mGSQypGEjkdS+cZCkhfqeBUJR0jJXDA
Hd68Vcu7K6tp5Le7haKeP5WVhyP5g/UcGoo4pZIEjwG5IwBjaD/APXxWwlJbEDZAWQhgCM4
9aqlxsxsOfUdquMxES+YMEH19v0qmRlsgHPbNAxpIZRs7+p71KjumGb769AR39ajVmBwPm/
2cUzcCQzMuQM+m2mNMGZSuQhNNaRTgY47HtihiXctnt9M00SJgjrx1z60i07jGIzhun86il
Pzeh9zyfapZACQyLwRnFMKLkkqQcZOO2algVizLnGBk9DTRuJDEEEdyeMVY8s4O/5i3HPep
BbyGMrGN5HOAOnvWbLSRWymFGNzAd/88Ukn+q9Rg9uOlXPszkjdyDwcDr+NE0CpEcOckHtk
dPSuebuaWOX8HkJ4WiTzCFeR+F781uiVNwAXHfHTPvXM+F5W/wCEfhyeGdsbfqa23nMaiRi
S33RmtKekEzGqm6jXmdNpek3GtTbrZorZLcCOe4uFbywpzgDH32x/COQME4rroE8MeG4w1g
jX18nK3tyqkr/sqh4X64zxXMprZsvC9paG4ItIAXUZ6MSST9ckk/yrgdU8RzXk5SKZlQHGc
9fespyVrzOiFN/ZPY7zx/LNtSfUJPLQbQm84/8Ar1NafEISJLHLetP5yFCHcjOeM89CB0xX
hSiWQbgSW7H2q/pFuLidmkbeAQOe9Z86vojd07K9z3hvGunQxrLbokNzs8t5FABPHHTqTk1
wviDVW1mTyEZ/JJ+ZSQNwrIggQAqpPTjAP41q29rEpAYZOQw+verXZHM3bVsba6aRbKSgRc
dMZB+tY+s2MlsoO5gvbqB+VdlAIlTbk8nkdB1qp4hijl09hGBhfmwR196tx0MKVb37PqeTT
BVdgWYke9dz4FiC2003QFsDPT8TXFXRxM5Az+GK77wSSNLcgnlj1NYUtZnfiHamzo710SMm
Tdzx14z6CsP7QFkIXjPX3rS1ZyqYB5HH0rmwzmQ4GPpXU2eWoux01nMzJn054Gea1JnT7Jt
+Yk9h0rnbFnZgGJbjpW4ArQcOxz7VpFowlCzPKtdjli1iYKCFLVveFVEdsRnIJyKr+IISdV
lZsDIHXir+hoYrdVbgkHkCuWGk7ns1FekjobhwYssd2Ouf0qGBlEq7SR1wFGajlztBB+Ujn
/69SWikkspxjqR6VpI41pGx0FoSyKiyZzx9frU15K32RirrhV6j1qK1j3AZdiB7cUapth02
RlDcDp0/PFJpIxgryPOyhm1TaCfmY9R+FdpZJHFb4ycgdTkiuU08Ga+LLCSRzjBb8TXTGZl
i2kdQDjHQ0qT0aOnFweiNIyqCAuW5znGAPwzWjbugJBHy4wc8gCucguGaURYYHsa3rTaE4P
I6gdKtnNbTUuTN+5IZCAo5JIx+leaa68UuoyjI44HpXe6hMkNpKwAUgdB3/Lp1rzWRZbi9a
QDcS3A9azqPSx04aDu5F7SLMgq2AO+f/r11sUTqAdwOBnL81X0rS2t0BlKbsZKkdBWklsC+
VO4YPLc/5FbU4qMdDlxE3OehXVQFJVzuPUg5xRNeTQEeW+8R5LJu5I9RVsQBlOVJA6/LjFY
D3v2fVxC43RserHoauTM6dNv5HQ2c+kazarb3EOyVc/vo/wDWR8cEDPIz1FYV/p0lhcy2cj
q2OTJEx2SqeQw9R7Hv9KmudPmtbpNUsEIj3ZYJ29/cVfvGF7piXICHyWOR3AP8wD/OlC97M
qo48t4nJTR9Mvx3z1OPWq/lhvkC59x61pXEPA+TkjpioEhK4XgZ9a2sZxkUzEFHDKGPUUgj
yCy4JHo1Xntw4JHLDjr3qNgUyCW3dMY60XRsncoeSQOTjBo8s4PPzCr3kocsecdAaYYgGHy
nPpjNHUtMqeUMHbg+/cCjysYUtyeetXCNysANp+7SrE25Ay4UcYx/jUPUu5LYaMJszTt5cQ
5zjJ+v0pskYB27tqDgAcZFX7XeJJVmnKhAf3echj0+mP8AGsi73YBU/KemDWDd9WbxSSRBI
UjbbIwIHYd6a7FomG0cAkY7HFU3+ZiefTPvTkUhG5OMHp9KxkrmuljjvC6n/hG4GJydzcf8
CNaFw5a7t4i55O4gdqp+EEJ8M257szZ/76PStCVWbWolUBQgGO9aybVJL0IS/fNk/iO5kRh
YWz5jVRvz3PrWLYaZNdXSRqhaTP3V5/M9q09RjEmqOygkE856+9b1rrunaNZkWFtunf8AT3
JrlcU5XkzqbaWhNfaTZeHtDLXZ8y/lXaEXACj0A6/WsLwzbb76QnLcbvpVO+1K61O6M13J5
rngYOAo9AK1vDL/AOm+XyCByB1NLmTasDjaDT3OoeDylYDAz1OOlRI+0Ahjx09KtXhVY2ZT
krwBnpWYsxJJJHoRmtrnA9rmxBOqsBkkds1elEc1u6kAqwwc1z8Mh388k9BWpFcAKuTuHf8
AxrdK5xyXLK5wWoWfl3LIEIxnhh6V0vhAFbJxuKjdwPWqXiCNUmLqp5+Y98VN4XlYRyIzH7
3rXPBWqWPUqvno8yN7UpAW2AY2jk44P1Nc+x/e7S2D9ea2dRxJHuwTngmudYcgMcf0rZs5o
WsbNrKANrYHHrXS6fFNcr+7XKqcEseOfU1xto4EoHpyTjNdHaB3jTZcXEDKdwaKXac47jof
oQRWNb2zpv2Fufpfb52HBUnUTr35ett/xOih0S0VpnlQSzTIY2dhnaCOijtXA6Uk8X7qfPm
wM0b4HRlO0n8x+temQeY1vG0ygOVyQOxrkryyW28RX/UC4C3Kcccja3/jy5/4FXwWQZhWnj
6tLEyvKX3Xj28rXPuc5wdKODpzoxsl+TK8Nld38qi3hZwpwXJwq/U109jo1tb2rK+JZnBBk
I6e4FcXc3V/FIi2eqXVoqvuKQEKHPH3sg5HtXd6XeLf2CzYAcfLIvT5vWuniStmFGHNTklT
v0vf5+Xp8zmyOjgqjtNXnbrt8v8AgkFhGfLKyIPOjYo4P94ensQQR9RS6lpr31sIZJxDCT8
7g5LD0571I+221eKQ5Md0vlsR0WRQSpP1XcP+AiuX8b6Vpt5cQz3Vt9onKbVDyMyKO3yZ25
98V7GHxdbMMDCpRkoyejdr2a0dl36nlSwlLA46UKseZLVdPS/kdXp+m2mmweVaR7ARkt1Z/
cn/ACKztatUS3F0E+QOFkOemTgN+fH41D4XgGnaYttllic5Vcnahx2z0Fbt1bLe2U9lJ0uI
mj9Ooxmvh6v1vJsfGrVm5X1v/Muqf9adD6+Kw2aYR04Rtbp2fQ53TxYKoW6SYuW2iSNSVAP
97HQe9dJHaRQoojZlA9McGsDw9i80+1u5AN0qLuyf4sc9PcGukxg45PHrmvo+IcRisJGOJw
9ZpSdraW26aeR4GSUcPi5SoYikm4rf5mFq15oDh7G+161tZM4ZJLqMOCOxB5FLpuh6OiLc2
sgvFB4cSBl/8d4rm9NsIdS1m8ja1iB/tC5Ly+WCW/enqcc16GnhrRIUDxWMVrOBxNbDyn/N
ev0ORWv9n4+tRVSOKldq+1vxRDx2Cw1T2csOrX/rRlRmQXfkFAm9NyHqGI+8PryD/wDqp8M
RlkKEjb2DDms/W3uNOs0m+z3GoTRTIYfsyAs5JwVcdACCcnp9K6mzhDNkgqOnAHNexlNTFK
j7LFr3o6X7ro79Tx8zp4f2vtcM/dlrbt3XkULuFYLRsdRyRgCvO7qFrvUSFU53Hp1rvfFN3
DY2LIrbnbjAPNYPhfS3nmNzOMKreuc+wr2HK9kjzqUPZxc2dFpdgf7PiWUnzNoyFzxUFzZG
MXESbxHIMsin5c9enfoOa7KGyAt0Cx89iOorLv7RskMGxzwvUn+taxn3OapTaVzgZ7cIMhO
B246VQKjbl8D1x3rfvYVVjGh24PCjj881hSvtZtxIOcEYrosc0W7kLBMcBjnoahlDZPPPp2
p7SNnjg9fpULFiM5BP50nE0uAdjhQmfrTigKblB571X80NIQASe+etSCRRgMwBB9DkUajvo
RyLIoG1RjvUJLIoJVsj36/SrDtvzt5IqCRyp4H64oaZrFjjPlt7uQp6jPNW0t7eZWy4AIGM
Yz9KzPtJTAlVcEEZbnFI0jLGJVkJVuBz0NZuNzZTZJPZGI7zEwB4BxUaWhYOVVjkE/L9KR7
q4UhJnYCM8bm+77CrMOpvtYZVcA9Rz06ms3CSNbmH4F8Iarc/Diw1sGzWydmUFp8SZ3kH5M
cdz1qxPpsNndSzyyK7AYDLkA+nB5qh4N1S8h8D6Zbq2Iwr4Utxy7flVx7aa8lLySMV6hSel
RCXuJS1Npq020UYbSS6vTMMBTwMiodX0doIPtERZlXh8cY+ldNbW/ljavAXg89Kvx2qPCyM
MgjoaTpprzMvbOMtdjy9VAUMzbgeqjjitfRJwmpRKw2g8fSnarpJs7ll48s8riqtqVhuo5R
ltnoa5LOLO9e8ro7HUZcwsQx9/esUTESgD5eT1HetS4O63Dqc7h6VkEAn5lA4z15xWrRwdT
Tt5TnIOT6mte2JJ3ZOe4PFYUCyBBt45/EVsQxnap59u1dFN2OOrFlXXoN8AfOSB1ArM8OSb
LmSFshSQcHoSP8A9ZrpLyJZLNweSP5+tczp26HVGG0DJ7cVFT3ZqSOui+ai4nT3kTFACxPp
kfpXMykiYhzgA11N822BTwPl461yl2wWXPGSckYzmm3dkxjpqW7Zv3oOCc+3X6V1uixG4uo
0KAgHLHHYf5FcfacnI79Peu60Z4dM0C71q+IWFEaRieoRBkn8cfyryc2xbwmEnOPxPRer/q
56mWYRYjExhLZav0RaGvo/jaTw9EEKQ2omlfPIlJyqD/gAJ/EUzxJHttra/TKi3k2v/wBc3
4J/Bth/OuB0eWZL6LWLtv8ATbmf7bcAnlS3IT8Fwv4V6rPDDfWU1vI2YZ4yhI/usOor8/xe
GllFfD149tfVb/emfcUKscxo1aMvl6dDzi4yXLfxZPf862vDl8IL/wAlm+Wf5Tnse36/zrm
G8yKV4JyRPExicerKcE/j1/Gr1m2yVTvOfvDjpX6RiKVPGUZU3rGS/PZ/qfD0Jzw1VT6xf/
Do9D1C2kurCVYsrMuHiIH8ancv6jH4muU1O7j1PUYDCcK4UrkdMjP/ANauxtZvtFrFOMguA
foe9ca1u1l4wu4duIQwnj9lfJ/Rgwr4jhirOjWq4Kp6/NaP+vI+pz6lGpThi4dvweq/rzNZ
5Ta2iRuSSo6Dnp3roUYYSRvY89q4+9m8ydFJzuYKB9a2vE12dO8Japcx/wCsjtnWP/fI2rj
8SK6+K4Ko6FNbtv8ARHHw4+WNao9tP1MvwcVfwzp7tu/eIX46EMxI/nXWsAHAAGK5zQ7c2W
m2tnGd4t4ljA/3VA/pXRDk8H9KOLbQw1KC7/krfqTw17+Iqz8vzZjaDpEmnNd3Fy6iWW7nm
CK2cq0hK/jg1uz3Mp+WFlAz1PAFchbXOv3cN1cQ63bQqt1PEsMliH2KkhUfMHGeBVG/stX1
jNpq/iDfYsAJLaxt/s4mHo77mbHsCM11Yb+2XCEbQUbLXVu33mFdZU6k5NzcrvTz+46zSrm
31WJL62uI7mBiwSVPunBwcccjIIzXSxMIo2eRtqgclq5/Skhht4oLeCOOKFQscaDaqjsAKp
+INSl2DT7Vv3kg7EdK+rjFrdnzE3zTtHYzbrf4g8QiLkRI3O0cYr0LTLGG2gWNDhF9sfjXM
6Hp8el2olYE3EnLsRWjLrEayBQ+W74/nWiiROrzOy2R1ZvIwpjUgkdQBmsy/uQkTyHHI5Iq
jb3mSCcfU1j+KdUjttIKq4Ej8YHUUfDdiTdRqJl6jc75GvEDmJCEcnvmsy9TdbmYKHZcZ+n
0/wA96vaHcR6pocsSFFcjY2DyD261m2nmlJrecZZWKHA7dK6aMmzlrQ5ZPyMlmIJ5A9qhMg
AyWz6UTuwYgZG3jmq5dl3DJFdXKrma2JmdQ3I5+uCKa1wBswpPbFQeYpToQRwfWqzu2A2fw
z2oSVtSy090Bksy8HHXpUD3IJLDt1qmzggkYGecHv70w54B4GP8/hSVmaJWLf2jPBA3Hjin
rcFYJQQWBwcHjFZxJGQ2G/DpRJLJ9nCr948kA0nYtItz3W1Yyo5xndil+2sIWBUb3BbeR7V
lzMzjLE4GBkUwtwzOxVVHqeOKiWx0RZf8HQMngjTHVcKyMwP/AAM1sKAj+xPP1qHwVGG+G+
jsoy3lHjt99qmlMiSY+Vu4z3rz4fCi27yZajfGPmIHrnrWjDtK7S3ToDWFk4+YnI7A4wav2
8yYA5OPetebQxqRurjta05bmyLIPmUHGD1rhmjZHwQSQe/H616fFsdACdwPbiuM1vTjBqHy
jCNyCK56q1ub4OrzJwZctNs+lpuxuUYIz0qgUCSZB4zwDVrRceRLGzjghsnuOlVroHzmORx
0oT0KatJlmF1Q56gc8mrkc43AOQAOQM1hxynk7iM+tXI2IYEZyO+aqDsYVIXN3zlZCAoweK
4y5ZrfWADnAbjHbmunhlUg45OKxtdjxdRzrg+w9qda/LoXhdHY25Zkl05cvjC885rnrlsyn
bggnr0qzbTI1oRzjoOelZ90hErN1JOOO9TF3N5RSZoacvnXkUETAySsFA9816bqmm6Zc6A9
jqUnl6coQSMZfLXCkEbm9CRz61xPgDTjdaxPqE0eUtV2pnpvP+A/nWJ4guZ/EHia8kvWL6f
ZTvBaWrf6sFDtaQr/ABMSDyegFfIZnCrmWPjhKMuVU1zN+b2+7Q+mwEqWBwssTUV3PRLyOo
l1f4brO5OrxyuvXyWklBP1UEGur0XU9I1GwJ0i68+G3IjbKspXjIB3AHpXkLBo3C52KOyjA
rq/BepGDWWtZGO26TAJ/vryP0yK580ySp9VlN1pzcdbN3Xn+B05fmkPbxh7OMVLTT8B3ja2
NjrMOoQjbHfKVf0EiD+q4/75rn4L6QY4xnnNeneIdK/tfQ5rVFBmGJYsjpIvQfjyPxryxIX
KghNq9wwwVPoa7uGsZ9YwqpN+9DT5dP8AL5HFnWH9jiPaJaS1+fU9G8IagbmzntXbLQkMuf
7rf/XH61H4qP2K7sNSA4bfayfj8y/qrfnWB4TmFr4hhjZsLOpiIPqeV/UV1fi23+0+E77aM
vbqtyvHdCG/kD+deLj08DncK62k0/v0f+Z6mEaxeVypveKa+7VHPaTMdQ8Q28eMrGxkP0Az
/PFXfG10JbjRtD3Y+1XH2qYf9MocNj8XKD8Kj8D2IENxqLqSJG8mPPPGck/nj8q5i+vhrPi
7UdTjbdBG32K2b1SMncw+rlvyFelUX13OYreNJfj/AMO/wOGFsJlj71H+H/Dfmdwt5HBafM
f3h9OK6ReccZ9jXlE98+5Isk4I6fWvVQwYBxz3FcvF8m1SVu/6G/DdJQ9o/T9ThNPumFrdK
XABvbrAz1/fNV61GZge/Q88fhWN5Rtb6+tH6peTHBPZm3g/kwrb0x1XLyYKqCT719phLPDw
cXul+R8nik41prrdm1JfQafZtM7DgcL0zVPSIHu7qTU7jDE/MpYdjWKZZte1b7Oh/wBHTrz
xxXUySRWdqqRtgD5QMYrrOGScV5sj1TUPLwiHDY568VmQTM+ckknrmomDvKS7MW+ucfjU9r
CQxbBU9ctj+dWtzB6LQ2Y7gQQMzMyLjODycelcRrN/Jq16xUkxqNqgetbGo3SiM28bMGY9N
1P0PRQWE0w5JBVRn9aiSctEdVBezjzvcm8L6VJY2kkr5Due/H5etLdwIL6SReDLguQMciuq
FqVREVMbR1z39cVkajaYG9SV4ySTz+Nb07RsjzMRKTk5nC3iRrI2GLDJOSMYrPwH5X/9VbN
+u24bIJDDg+tZDoobDfL16D+ldy11IjK6K5OGK9PoM/nVST5ScMAO1XHVPMIyFzzmq0wXcV
T8frUu7OiJVJ+bBOMZ5zTDMcbB97qD61J5XTGeeuDkVEY2HUAZGRzWZqrdSF5GHqeehoaQn
tgdDxQy/NgAeuSaYxO92X5R0PNQ5FobIWORu/DGc0XIeO3zna5G51xyBjjNPQvD++DfOB8u
ece/vVW5lZQ8rEyHJPPf61DmXF9DpPh/dl/A+nQcgxxFSAf9o/41e1AOnO7Cnoa4/wAB6j9
j021hPSVMZJ9zXa30gkhyzHPvXnwknG1zapHkqvzMhXUnazcH3/WtG2njXAxu7daw5JAXPO
ec5J6VNDOcDO3FWmloOUbo7ayuY2A+XBAxjNVNdiS4sdyQ/PH827vWZZ3e1ucZ+ta5nR7dg
e44zzVOzRxwj7OpzI4q1v8AyLkgp97jGafdT5IOPwBqnqcX2e9kK4GTnPpSecJIt5Pt1rFP
oz15xW5Msq7s9foasrcYUgDryM1k+YMgZ4B6CrELK45PXse1O5hJG1bSl8BVAyMZpL6J3h3
FSSDj61DAcDC9OvH8q0VQSRhTlmYev9a1tzGfNysyrM71Kggg/wANR3AbPBzzyPSrcdq6XC
qCOCQc9RTpYFL5Ugjvz1qqcbodSWp6J4UtFs/Ddpt4edfOcn1PT9MVzHi210601u2t7OA/a
r7zLmba3yIowN+PVmP866XRdX09fDkU13cxWyWcOJjK4UIFHXntjFcZZefrl/eeI5kYfbmx
bIy4MVsufLH1OSx/3q+AynDYmeb1qs7pJu/nd6L06/I+yzOvh4ZbThGzbSt+rM6S02tjJHH
BNPt1e2nhuYuJImEin3HSull0a6l024v1jX7PasqyM5AyWOAAO57/AEqhJaZO7b8oHGBX37
gpJxZ8Z7VpJ3sejwzJc28c8RBSRQwx71yHjGKxtPsUsFqhvL26EJIJGRtZmYjoTgVqeG7v/
RfsEhAaPLR89VPb86wNauF1fxmUgfdb6NCY22cj7RJjcPqqAfQtX5nl2W1sLnP1eLaS19Y7
r/L1Pusdj6FbKnXdm3p6PqYy77a5inT70bq/5HNepyrHc2zxkbop0Kn/AHWH+BrzWeECUKS
SRyfSvQNGdpdFtCSGYIFODnpx/SvW4uw/7unXW6dvvV/0OHhuv706T6q/9fec9rtw3hLwDD
YWEpe/kRbG1fHLSsOZD9Bub8BXGWtutjZRW8SnyolCAk5P1/HmresX58Q+Kpr5G3afYFrS0
I6OwOJZB9SNo9l96inkVFG7Jz+devkWClQw7q1fjqPmfz2PPzbFxrV/Z0/hhoismWlY9a9U
0S8XUNEtrlThtvluPRhwa8pULtPUk9A3atXQNefRb0j5pbWXmSMevqPes89y2WOw1qXxxd1
590XlOOjhq37z4Xp/wTtdX0I3lwb61YLclQrq3SQDp9DWBcx38ERiNnMGPUhCRn6jiuv07V
LDVoDLYXCygfeTo6H/AGl6j+VXecnH0r47A59i8vh9WqRul0d00fS4rJ8NjJe3jKzfbVMwt
ItoNK0V7u8C27bDJK7nbtA9T6YqSYpP+8AyAcj0+prm/EF8PEWvNoULBtK05w9+wPFxMOVh
z3VeC3qcCt+CVGhAK785PXFffZXiMRiKPtsRFK+yV9vO/c+IzKjQoVfZ0W5Nbt9/IdDEoYk
gjngHvUeo3KQRBI/mkIwB0H5U65vUgQvHtOP7v+NQ6PpsurXhkk3eUp5HrXsNnkxi78z2F0
XRpLiQXF1EW5+9jiuptFU3awhRsz9B9K3bayjjgIO3GO3as1gsd42OeeuffvSuuhopc/xGv
9mjVOdrg85FYuppGYJSEG0AnJ6EevFaLXALclSDXL+K9TS2s1RJDmQ4AA6/X8qOa2pzyip+
6jBmijnjmtXVdzHdHKVyUYdh04PT9a5O4kCuS67X6EH+VdNeL9ngt5937tj83rz3rC8QmN5
Y72MMslwHaXPQyBucemQQfqTXfTldHLTinoZDyLj0PfHGKgLMQcsv5UjSE59T71X3jBBPtm
qk9ToSsS7vkDKQfT2qMhWzjjj86ickAnJXnjPeo/MODgg+p4rFsdmO2biBkcckdABUEjo7b
ewOBgU+SU+UIwuB94mqkjD6c8EdqxbuWlYHmJJwCBnioZJFaNhKSRjOCfal3bidvbtUZIjV
pOsgGVHbpWbfYpK+jMrRA39m2pGQUXjmvTrBlvdOjkK/OV6V5zZ2s9t4f0+6RcxzRBs+ua6
bw/qRhkW2ZsI+O/Q15sGovU9epBSVya9hMcxUkkA4+tU4pwrOGDE9jW7qkW6Euo5rmpcpIe
mR09q6XYwtobVvMpcEE465rUW62xbS2QPX1rloJ24OcEHFTyX5jQAHBx2p3sZqF2LrDh2Ln
kgdxWTbyD/VZBXPQ1I8/nKxJyTVBz5EoDIUxwfx71zyetzsTurFtnCcdwcEVZgcMSQeewBq
m2WXfnAIwRipIDuYc49cE5rZa6nNI6O02s2O2Omec1v2casuGPOM+xrnrBiwQAD2B6V1Vkr
EnJwARxiuqHc8+oLJo88um3GrRlDBbzJDIO6lhlWx6ZGKqPaEsCFbPBJGcA12Glym2kuIGt
xNFfwG3Kkn73JB468ZH5Ul7oL2BIDmazYgwzhNocH+8OcH69a0hpKzFN3gpI40aZb3JEd7B
FcBWDAOoYA9jz6V0dvalU4LFv4QasQ6cyMcqB3zjNbEVtGk6SSsBDEfNkIHIVfmP8q6ZxSV
zk5nJ2uTa7YQWfh3TdOglZl83zJCybcyY+bvk89D6CuYktcvwMccnPevRdZjivdLs5khjVf
NZSAQSAR1OCRwfesUWKs4LryOhrnpJcuptVvexyUenhx5Zi+Vvl2+o5/zmn2+lWmlWK2tna
R2sS5bC9yeSfUknua7JdOG5f3YeRztXYCWb8O5qe+03+x9KullhB1K6jNvEvURqwwxwO4B5
P4VUpqL0WpMISlu9DzKeEm4YbSvv2qlfaZp935b3tsk7qNoZxnH5V0M1tJ56pFDIWlHynb9
4e1Y0wRSwDY7DBzmsrxqaaM60pxs3dFKOGCCCO3t4FihQYREXAUegrNuRmUZP4Cr03C8sR2
BziqBw7kcjnrVNWNUxHAChR8xxk5qsQQ3Xp+VXWhZlDA456CmeRNLtSONnkfARRyWPpispN
FxMuad1lXyRIrqfldHKMv0I5FaJ1TX2tfs58SamqEbTtmG7HpuK7h9c1RELyXbho3Gw4bj7
v1q01rO0O4QvtAzwhIx65rgqUKNX36kU/VJno061WmrQbXpcvaXcQWdvHZ2seyNM4A5OTyS
T3JPJNbkN6eofjqBnpXJrFLHGswVwjHarFTtJ9AfWtKC4UjywcknJ966E7aI5pw5ndnQWKz
arfpCq/ux1I716dplvDZwBFwAB1rlfDNrHb2ombbl+cY6Vq3Wq7FKxnPpxxTTsjhqXcuWJr
3eorEmzoPU1hm88yckZIIzkflWNdXbSN8zBj6Hv7VUm1BbfLs7ADtjv7c0R7kuL6HVPqccE
DM7cflz7153qt7LqurFlJcfcCjp+lPku7vV7kxxhtmc5Azx6k1safoltYp50h8yVu5/h+gr
WNOVR6DbjQXNLcaYGm0treV+WXqex7Vzl6H+x+VJxJG/1AOORXS3bgL8u4Y71z2rkK0+wFQ
6JKOPz/Wu6K5VY8yE7yf3nOTdMYG2qjMoGfb8R7VNK53cZwf0qqW3KehX270mzvitBHkYcc
56cnoKRmDHmmyMo+Yde/aojJlc5GPasnLsXyiSyFcAMcDsDxUEkpC7RgED6iklPHGcY6moN
29tpO0dz7Vi2zRIn3ssO7AHmcCq0t2wjbPA57ZFJNJvfgbFHAX2qtIVAbdgjB6Z9Kxm7FqO
p3Om6cLn4d6MyqS32RD+dcxIktpPz8jKeo7V3nhKVT4I0eJ1OBap/KsjxBpqljIqjB7np+N
ZVIaJo7qU7txfclt75L2wDMTvGFYmsS9RklIwRgd+KpWk7Wd0yk/L6E9KuXrhwrbQQamNTm
VmKcLMzzMYwCCRnjigyntmq8hJcDkgdOwzSq2G+b7vfnmkZ2LS5PykYGO1MnQBRwfm4ye4p
qHLY34AGBVmJd6dDk+9CQXsJaYk/dt9KuR2/wA4wCTn61HDEI3OMHI7GtGOI7gRxW0Y9GTN
3RcsIXDKVwB3FdfpsB+UtzjGc1z+nRRll6juT/SuqssQRLl2Ubc8H8Pwrqh5nm1TcWKNoQW
QAYzwcHPrVC28RTWmrPp8MMczmRGaVZfndAf3iKpBXcRzlulZOq681vF9ltHVJnz82fuDpn
6muSub63SIiG4kjuuDHIOok6jA964q+JXNaKNaFFtXZ7XrmlXKaTFqPh4Wt7O0Ykn08Phum
SYiDjdj+E/ocCquh3FxP4afVLqymaR1cw2xT97IgAydv97ORjvj3pvgTTNfvdEGpax9pgsz
vuIrJoxERv5O1AfkXI4zyR2Fbe/Vb2ezij0m1LIYrmGBbj/WJwxgIVSVbjJzlRtHBqud35r
mzopu1lcuXfl2/gi71W3tpGgt2V1ieHymMecFip5Xgk4x+FV9CD6taNdRIPIDbfNJ4zj7qg
9fr0FdJdanp1hbeTrklrbfbEkMqyy7UAC/NHuIAY4OMDrzioJmh8O6Hc6jKIn0nT7dZInH/
PMA/KyjuMAZ796lVJp3voaOhGWttSG6udL0eFLSOFZNSnOU2EmWQDrk/wAKDv0HTqa5y/hn
mlae5m8yVuDgYCL/AHR7fzrB8EeObLX7m8muY1TUZ2BkJbqgzsRfQLnp3JJ6mumv7lHQswz
Gp3Z4x1q6VWLbS3OetFpqJ5r4n1G0Ww1TSX1i8tHtbcXF19lt9x8tjxCHP3Xfjpzg1WtLfR
lax0ZDeQSSIESKG1LRQgdFZ+grXvtNuIdV1e9dB5Ny6SlyBhQsYU59MbScn1FNa11UeLbCO
ymkh0iGFJX8lR/pLndu8xsdAAvA/vV8ysVGOHdWlUtUqXlpyqzS1T0fpZ6t9dz6n6s51vZV
IXhTtHXmd7vR7/jskYcOkyalc38FrOm6yeSMqOXkdeMAZ6E9+nNZ/wBjspNXt9IsdRjvrsx
tJdGFg0drggEM2cDv+VdDp1nfQan4rMUbR3MvnvbqOp3DKEfU1jado6P8NdSsLSFlkNvEjI
o5dBhnX8cNn1q1mWId6jmuWKp6WW81a7fZPXQTwNFWpqGrc9bvaLvp5taE2paI1hJbvFOt1
Bcf6uVP4jjOOpz7Vd0NLWy8Zxab/aatqESbp4I4SyqCM7TJ0D4wcdcVJbywW+k6TakooXV4
I7dUAAwckge2N3T1qLRNPuLXx3dGaNkZr6e4LbcBlbO05+mB+Fc2JxeInTq4SvPWMZa2Xvb
W7231sb0MPRjOniaUdJONlr7vf/gGP4fdbIajfzzwR2MtzLbzfac7JC8zBEAXknPTFT3lv4
kjt/E6y+IIoURFS5eGL93bxBMiKJTypCtyfU1ILe9t/BUNxZad52qQapcNE02dtq7O6+cyf
xFVPyj1INR2ulrpngfxLFmVpZLJ5ZJpv9ZM53Eux7k1lJuop4hKNo8sddb6x136d/T57K0O
Wk27yu9Omj0LGr2t/qeh+GYbeNCVacyMuEjRVQjcx6AdOawNPtrNNbuIv7UsZo7QjzblZR5
IG0N972B/Ouwlms7jSdB0DUbRLmw1hpYZlcsPujeuMY74rIi0yLR9O124fT/P/spSIoApRJ
z/AAk4/hxjOPetMLjPYSqwk7JOXKrb3nbvunpbTu2RXwvtY05JXbUbu+1op7ea6nSNf2cem
2tza3lvPbXJKwvESVdgMnB+gP5VWge51G5YW8e4oMn0A6c1mait6/hzw7LeiEyi8kLm2i8u
NQY5AMDJ49yea0vDysmoyKGOVhfaM9+MV6UMbXWCq1nZzg5L7u9jzZ4Ol9bp0lflkk/v9R1
4v2TTHvp2i2K6oyh8mNjwFPofY881hxWtzrV3Aj39lbvPlobZ5wJXUE5IQc461V06ygk+FK
29vD5ZkvLV5SByzF03Mx7nPc11VnA9l4uj0yxsbNIrWFJLu8mQvNKW3YSPoFxtJJPr0rCpj
8QqdSDkueLdrLooqTvrpa+9zaODoqcJ292SW76uTXbXbYs2FrBaWKi1aNwCUJHzcg4P45FW
LiMIZmnvreN4YzLKrzDMajqxHYe5rN0bMdndoWYeXf3Q5H/TZj/Ws/W7fQNP8OaoJfDyt9p
lj2kN8+pXLEsqHB3EBgCQ3GPpXs4vGYinhqVaj9rlvpfe3mv1Z8/hsLQrYqrSrX929tbbXv
0f6FsQDUIYTb3loGuV3wAzKGlXHBVc5Iquwmn8M6/DaW/mXcdq0UZUbpGfn5Rj/aHQVZYJF
420/T7fSLSWaCFJbq9nGWiDbgEhA7/KxyePzrKDTweEfGUiSNFOJLrDIdrJ+9fpjpxXkY7M
KuIhOMX7j5ZRdrfbS7u6+70PXwOX0sPOE5L3veUle/2G+ys/vMW+0HVdGlt5720DB3GFzvB
brtIHc1YXRNX1/wAZyDUrO20+D900kVvgeVHjPPq7D24xV0yvaeAFhSSVWttRt0tmLksCZF
4DE56FvzrXghEnxdvJNp/dW8WOM7cxkf1NRiMdiYyqRmoqpBVPeV+ii9Fe2z631/Hqo4PDy
jCUL8k3DR26tre3l9xxVlps1trey6043D2yPdGxiljkcohOwOc4UHAyT71gSSXN3LPeXQgW
adjKVgUCOPPO1fYDvXYeCLZLTS9RWP5GmsppJVUYDvyNzY6n/Gsiwh03+zLNJw0DmGPEgOQ
PlHUV7OEqTliJxqtNxjHVX63ex5uIpxVGLpJ2cpab7WW9jn5MEHBHAxx1qq0Z6qME11N1pM
kGSFVkY5V15DfjWZPbNG27ZtGOAR1r02rnkqWphOnyjp+HeoZCvlHcPug9KuTowOOD2PHSq
N2Sbc8DHINc9Q6I6tHeeG7jZ4Z0xN3S2TA/CtW7lWe2ZDjB5rjdCvDFo9irHaFhUfXitt71
ViwxGB+FC1ihr3ZXOX1NfLnZiAMdcDio7W4Mg8vdkA/gKdq03nuxUkheuTWUjmM7lkIJPTF
cfws7eZSVzSlQBCBknOd3pVdd+7GSMHg56VLDL559R7097dg24ZI9+hrVa6mEgB+fYcgDqf
StCGMuMndtHQ4qrbwHdkgmtiGLCBM/jn/GtYxdrmUmMSJmY4AGfVf1NbunWBnQSE7E7sRx+
VMs4JSuxISxx94nFbMaXpYQQQqqerN09+KcpPZGcnoWIjZW0TNs8zH8TngfgKp3/iJ1jMFj
axx7uAzgnefUVYngW2gM98xkcD5U6An/AD61m6ZYHVtWEtyjG2jXfOITghAR8inoCxIUe5r
hqv3lciFNS1kTaD4X1PX5Vu5rlbS0lk8s3c2CGbuFXqcZ9h716Lplv4P8IkTadYJNqJkNvH
f6rJHlpMdFLYEY5ByMYz1rz3xN4nni1Mto5tooLaA2kTrHuEI+UkRBhlWBBDP36Y715jq1y
8waa7ne4kf5SZWLs31JzTvFep2RhJ7uyPo26+KcMlt/oN5bQzuRFFDOvm+cTGcY8lmwd4AG
T1IzxWh4P8Ua3qesi5jtmjkt3ltbj7TarFGJAsZZY9rlmYOSD22gHqRXhPhbwpb3mli8vhO
kUuSzwrkoPX19e1eveEPDy6L5cCas0dtK/nWmp26xrLExBG2TIIkU5OCfu9PQ1pGTkQ5U4u
yep3Go6vYavdjwxPnUbyWRvNkiiWRbWWMqwZlJzGoyCCeuMdTVuXXLjSfD90msXMcF/wCWd
73RRUklYkBlVSSE5HX396ztUurOLSo7dtZk0y3dVia58z/Sbp8dA68k+6jPXGBXz98StC0/
w9ren3ukXcsyXCsxaclpFcEdWb5uQe/pVNW3NINPRMv38lvpvjSTVNI0qXSYo1DSWkjh2Zh
t3PlflwxJIA/SvareSK50S3uACvmIGw68kHr14NeG+G421u0lUMWndViABPQnkn2Fe13GpX
OkW2j6Bd6c00DqIkuURpFjcAbeBllYgk56DbznNZUGvaN9jKtHn33OX8S6Tc6xAbN76SDT2
YfaLdYxmZQc7C/ZScZA6jise/S+uLqwJ1CWOysWEi2sS7BI6/dLMOSo/u9K9AuYftFuszH5
ivRRwDXL3do67iN7cYx0Fd6wGFlvTWrvt17mLx2JT0qPRW36djmI4tRt5NXuYtWb7dqeRJd
GEHylAwqqucDaOnuc1NpjyaJaRQaaSqRRCNTKpfIHTPPrzx71b+zYZ2YdO27IH4elMkBP3C
uBwcdvb3o+o4dRlDkVmkmrdFt93QaxldyUud3Tv83uYtympXmpx6pq11FN9l3fZre2hMUUJ
PV8Eks56ZJ4FaA13xBdanaTNcxR2lrljFGhBuGIx+8JP3RnOBjnntSXCcDp9FOf8+lRKjLG
zBfl6fMcc+1cc8tws4xhKCaje3z3O2OPxELyU3d/psTaXf6zplvdSmeK9vbqVp5TLuERkPQ
KAcqoAAHXpUYt7qDwJ4t1fVroXV3fQO0rL8qbguAiDsq5UD1696aVdkHzHbnJOax9RSS8tv
sD3Mv2RpFlkiWTCy7eRuHcZxx7Vy4vK6U4/uIqMny3duiadvwN8LmFSMkqsm4q9l5tDJdQ1
K7uNKiZ44rTTQzRKgy0kp6sxPYDoBW7a69rZ1vUtVdbaXzo1gt7TewjRVyQScE5JY5I7Viw
2pLZGDx0rRgR1UgLhe5rSeW4WorTpp7/AIu7+9krH14axn2/DRCXN94gutJttNvb+Ilrn7R
dzxgqxXO4RRgdEBwOecD3qWPWL2yaVdLjilu/LZIxKSqBjjDHAPAqtcyKkQzwT3IyTTtIjH
2g3JXJJyA5/WtI4KhCEqEYpRluiJ4ytKSryleUdjQttN1S28HRaDY3axvK6C4umyrKnG8pj
+I4wOmM1vXV3rM2sWa2pht9Oiw9xNjdLcYHEQBHyr3LZJ9KEbkc4Pt2qV5BgYLE9CTk5qqm
WYSq25wvd3/C35HDHNcZT0hPpb8b/mULE6mHvbrVJYzNczs8cUb7o4IwAqqCQCTgZJ9TS6v
prDWLbVr24iFnawJDbK7gbJnYh2werMNoB+tSuxdiOmOwzj9apX2ni7vrO5u7y4kjsm8yK1
JHlB8YDnjJIB4ycD0p1MNUi6Kw7SjB6p9rW0810Oani6bjXeITcqi0a79vR9Sxealqr6pYL
Y20EUKEG6uWwzyKP+WSrjIz1Ldu1UDNqzW+rjUNNhuV1KfabVbgRiG3C7QdwX5nPU8dT7VO
16HuTbwjLDqc9K15FhuLJSo2SgY3Z4bHQGlHJsE72hv5vunp21Wg3nWPTSlJfcu1vxTOQeK
+1fVbCFrJdN0ywlN0I2nEslxKOA7FRgADOB64rat7rVbjxhc6w9oINOjjW2iUuMydSXZh0O
TgDsBUdpIpnlRtu4jgN7HOKlupj5u1m3bVAUDgL9K6Z5Vh5aSV9Ja31fNvfuxRzbEw1i7fD
olouXaxXsdSu4b3V9UOjRxB02WtghQM+OSzsDt+ZiePSs+x0Upp0Ed5HG9z5QEjKAF3dwB6
DoPpW9GURpF+yhyiZbcx9R2HT86e1ziJVW3jDHgspNXQwNLDNyp3vZLV30W35mOIzWvWXLN
q129NN9zHSzkhAUfNHjDKen5Vj6zpYVfPh4VuCvUr/wDWrsA8Trs/1LdOeee/NZWrLstSOq
sccnrXRoc8MQ5bnld+piyCT1z06+1Y9yQYWPAI6+9dVqcUfLdWz0rmb2NRC5POewrGotG0e
rSexPpjgadbYOP3a4x9KvXF1lNo+8TUFvAF0mzZQc+Sh6e1UWkfziHXBHHBrkbsjocdSRm3
cnFH2cOM4G0+lKuSfmYkn1HWtO2izjnjuM1EY8wnKyKENr5cu+M8DtWxboJo9ynIAxjFP+z
KE4UkkYz60trbmKfdGMg8ECuiEOXQnmuizbWR3j+/6DnFbMNjufzGY4U8Z7/SrVpY7YVknd
YFOPvYyfersd3o1on+mFp0CYxG20g+uSCPet3ZLUz62GQRRM4VSwyQNu4j9O9btpaySt5UQ
UzjLCLPzEd8DqfwFYP/AAl3htHMUekzfZwchVlO4/j6++K2LfxHZ3Fsbe2mkitmbAiuUD55
/vMDS501oW4Ldkv9gzajOZLstGqnnevJ/Pp+NQa2tposBs7aGNbp5AYZWRt0QCfM+T8ufvY
HUEA+ldJYyrH+8dRtxjKHC/l0/LFedeLtStLnWJ20uNru+YFHlyMIvHy59Bt6e5x1riqxUd
eoUmm7dDiNWu1+0NhiI4/lXBz+P+e5rnbuRyd7fKSMKP8APet2ax2SF5WEjLyeeB7e9YF/c
LLcYj+4vX3Ncx3JnUaP40u9Jt4IkFzGkaEB4lXI464YYYetej/C/wAS3F1eXVjqLgQPukRS
uArAZYY7A9cVR074UW19o9pqS39xFHdQBnEMm35GHK/Q/rmui0PR7HSNamhnvQki20spD7n
eUbcO5wOTgdO+OK6IJ7o4akqUrxjucvqfxMn0/wAY3t1PazPEimC1SMKDEuRn5m4UnuQCeg
4Fcz4v8Xr4ottPZoWilhLbgw5+YfqPevUR8ONL8S2VvfW+szxRMzSRTWx6hhhhgjjI4PQjG
K88+I/hbT/Cl1pOnWbySyyI8krytucgYVcn/PSnUi1eTNqbpOS5dzV8BTpo2pWk8hCxOQr7
u2e49K+hruyg1S0xJAkoP+qjbkEj+Q9T3rwew0/7RDpEUce43DqOnp1r2jS9fSyV4Lp1bJ2
7l+8/+yPauehNNuxtSp+0vJE/lWkllFcQXUflXGGTyyWVc8Yz+HesnULIKpVjvb2GAK6xLe
0jtJGsra2toctJI6RhY1J64A6n3rMmt5pmHl24jgY5N1dvsJ/3EHJ/SvVp1nszzqtCz0ODu
dOwdyhh/sgD+dZbaZJyPLZiOSo6V6bJo8sg/dqdjDJlc7R/jWZc6PHHx5yO2fuRZYD9K19o
pPcwSaPPjpku5SynHGB1wfakmtZPLAbdgcA++eldsbKIIQI9u4HJOc/rVWazjZcKMr2AwKn
QLs4e4gHl9X2g5zx+tZCRF5i7Kp/2cc/jXZ6ra+XFsA5PGMVhi3IABjwcdRyKT7m0ZWVyis
ZToMcd+1IW4IIz/tHirU27n5cnPc9vWs25maOLJGOenv65qStynczefchFPy/XtWtayNHtC
LtA7nvWZaW5ZzM5+YnpV9IpC4LEkZ9azSb1Lm1blOgguULAMOn8XtVrzECfMQzHpkVnQQgR
qWORnjPpWTqWrpGWhtcM54LAYxWl7HC487tE1b3VobZHBxkDCgdR+FYEmsXV2SiKUQ9/Wo9
M0q71KYzyKdpOSSO1dZbaTBCgCLkd+KajKe2xFSVGgrNXZjaNaTCT7QxP1Brod/kqASWAH0
4zUywoi7QmFzjiobwuluwUnzAMcGuunHlVjznW9rUvY5OaQreybGPDnbk5I5q1FdNLL+8wx
I5+lYU0266kAIPzk5HrUiXLxjg/rWh11KOlkdhbtnzDuzuQ5zTgdrZYqAvcCudh1Nki6dSM
1NNqShnwTjJ4qJHnSozvY23urWDLPFJLMMkBSFUHtnvjrXIarqLSyZLl26H/AOtTr7UgY2Y
Pyewrlb+88wHDdeOpNYWOzD0G9yO+ugzM4GAexrndQmzGecnrmn3MzoxDNz7VnTytsO4j1H
vXPVlpY96lS1RtaZqHn2VtbuCGSNVB9cCrs1srRiRQQRya521idbKJlBPyjoMdq2bS/YkJJ
nj+LFcUJJ6M6ZBHAyvtPGea3LNFCjgZFV0EcgDgYGOuKtW7J0OMn1PWuuEbHHO5qQwhlDvh
Yxxk/wCFTJmF2FrGVc9JW6j6DtTInUA+YwLdRkgfSmzXUCg7ZF29wMgfia391K8mYXleyKd
zcX5dmS4VUA5kkGWOPT/GsZp7y9l/dyF0H3pGPH4Ctc2SakokurpYYBwsao2GHucdKnOjSm
MSWjpKhHSMgdK4JSpuVm7I6I+6tdzNtII4nLEtKw5Yv/T0ras7gKQM7Rjv0rN+zTxv++jYM
PQVWuftNx8kZEMR++x4yK6OenTjoTZye5stqM188sVtdmwsMbZpg2PN/wBke1Md44rfy1H2
S0HIHV5feswPFBGrMyjZwrSDhcD+FfWq8Vrf69c74GdbUcPcSnC49vWvMq1G3eR0Qiluyjq
lw91mK3UiIcY9vcis5dKk/stL/wDgdiBkdQK6DWlstPsf7L08l5piEZ26senPpXR3+leRoF
vYxgb4odvHqaydSzXmbKaVrHZeB9ceT4c28qJLcvYxNGYY+Wdk/hHqTXBX/wASfE+oatcG1
v4tCt4zsFs8ZaQkcfMQjHd19AKf4U1hvBviK70+8JbT5tpYryUbHBH8j9K7oeHfAmuahJrs
19cxXU7B3NtO0Ybj7x2jOffiu2m7r3WcSgqc25K6ezLfwy8Y6t4jhntL+xcvajLXqIERyTw
hAwN2Dnjr1wM15p491T+3/iZcLBmWK3dLSMA5zt+9j/gRP5V6XrOvaR4X8KTaV4WWN5xE+1
Y/m8sYJaVyec98k8mvF/DFrNdX8UcDOLi4fb5hOWRf4mz6npmirJqNjSlG16lrI9JivIodO
t5gzRpDJ5KunVj/ABFf5A+tdZN50t3BdvtUMqosS8bWA+4PUgdTXC+KZ4tMt7KxhXy0jYbE
XHHpXRaZey3ZghZkGyM7ih+VAOoBPQZ+856ngZxXFhVd8y6nVhajh76PWdJ1mH7FEk7qfL4
3PykX+6P4m/Wr9zdoqi6fyrVCBi5vDmRs9lTPy/jj6V5/a6nBaCOUIFkQbY52XJUf7Cnp9e
9UrjxDIZy8KBpOglkO5x/hXrRhcyq1E5aHoE+q2vlCWHTr3US4OJpcRwnHXrjP4CqZ168ER
xd6NpYPDIZdzfoBXmN9q09wx+03Ekq913nj6CoIJISy7YxnoprdUrnN7RHozasJixk8SW8n
XHlwgZ/EnNZ0y6ZIT5mqsxyfmjUfrXNrN8hUcgfw4zn2rRsI5Z0M7BVtUPEjDg+w9a0VFrV
mbqp6IlubW0eTdDqVxINvyiWFev13f54rLnghLHynI255I21vNH5eNxDuwyFxworMuoyzMd
pY87WXP5U3CyM3M5meIq+S27GepxisK7YzXCxljsB4HrXS3u9EdWGfwzmsm0tjJMzNHwOtY
ta2NYSumwiURqqBeRxxVkchCRgdRntUzQFQTjBA/Oqk26KJmbjHb3/yKG0thqLkx19qLJb/
AGS2y0pGMgcAVWsIbNJVSaK5uLpxkQRwsz4z19Me+a2NA0vzrgvO6s7c7MgE+4HWr39s2Vv
rMumaVpz6hcods8qyBFQj+Hcc5xntwKxlLrc0Ube5BalzSmtLyx82yLGMEoVZdrKwOCrDrk
VprbqcFgAT1yea5t3Y2+oajpuqNp9v5hadJIldhJgZ4PQHjjuTWbB8R4YLdI7qzNzcKMO0T
YXP/wCuop4xL4zkqZdKbbhr+fzOylgI3AsB/ujj8ayr91W2nJYB1HHPf0rll8aavqVzJJFf
WOmWyj/Vyxl8/rn8eKy7vxTqF+QjTWdiGXg+S0hk9+eg9uvvWyx0OzMlldSMrtogljKM+eD
VfDbSc9expklxcsz7lhuYx/y0g+U5/MioCxdTgOrZ5DV10q6npZo6JU7bstNcOm3aQSvNNn
viXkkPPvVTq5LfcUZJ9arTTFmKI3HTd0zWrdxKmmFze7jngisu4nWRjltvYsBmpJGXkZ57M
B0rPkkzgKOaykjohTSKc+CxKsOf73BrOlh3KVHPHGKuyNxtZsc45qKNvLuImADAOCAOc1xV
lozupo17KLzNPt1JwNi59jtqVLZ94bJz1qSyA+wQBmA+RTgd+KuKpwFJ3D09K54xucjm0yx
aeW6mOZdp9QetXPsER+TbHIGP8Q5qtHgYHXPPWr0ADMFDHPUg10qLQrp6MrrZiGURrcOCOk
Z+Y/hV230mV5g9wr+oDHP59vwq7FDxzCW54K8irw82FQCQwbgAjr7VDhFayJlCVvdZB9gTj
dyxHA9KqywxwHCMyuOCATwa1ZXXyXlumW3VF3MM42j1J7D9TXJ32uPcAxaXH8mcGZ14P0H9
TXLVxEJO0FcUISehPdzmKLfcXZVeuC1Yb6heXM4SzgZs9C3Q1AYTPPmUmWTqWduKsQ3kUe7
BMUC8Fxwznvg9hWFzrjSSRetdKtRIJdZulmcDPk78KPrVrUfEqIn2TT0DFeFCLhVHtWbYi7
1q+Sw0PR/tMzk4yemOpJPSreqeGNZsbx7K8urCC7iCk26ucnIydvAB296n2be5air+8Zdgj
3PiPT7dzvk8wSzFj3HIH+fWvSdT3STBWIz8q8c9/wD61cN4QsWi8UFS6ysGKiReQfWu2vdz
TwtkDdPGoGfqawqL94kuxz1X+8SOf1KyF1rV4SeR37cDiui8HeHI5bYyzOzD0zj86yWZRrd
8S4IJIwa7fw4/l2hkUk7uAoHArtofCrlzlL2do+Rg65pEem+D/E2prgvJGLaJumN7gY/I1j
+BNN23aTlBuRdw9q9I8Q6VHqXgmSB5ltoPtKTO0mQNqZY9AT+lchpEkWlaFcXyrt3DCt/eH
rWeLb5bLqZOblTa6vQ5PxfefbfFixAnapAHHT8ufyrt1WPQLeKG6XN9JGrC3bgx+jygfxei
9F+tcn4fvIbLVbjxLdQJcXwOLGOTlY3P/LUj/Z7e5q5YR3V/eyyzmSWZ5C7FjksT3rfDxUF
6HS4+7yo6GKS5mLTTSs5Y5570lzu2/KwUH+InHNadpp7tH8wwVPbv+NW49Gubl9sNs78jLM
MBecde/wCGa9iMUlqeW5+9ZHMC2mc/Nufbzyav2du0koggilklb7qIpZj+Hp7nArq49AtYJ
GN1O0z4/wBTagj65brj6AfWt+y02X7P5MUcOnWzgEqoJZ/cnqx+pNJzS2NOW6uznrLw/Da7
TqMqTOOttGdyD/fcdfoOPc1uLFcTRjyF2ejY2qo9FHYD24rdstDRQpjjaZx/y0lGB/3yOK1
P7K3YeR2bI5PrWftUt2Q4t/Cji5bWOIMI2Msrc7j0FYd4rJkBsgkkiu51SO0hj2IpUgZyw4
z/AJ9a43UMAk5CgdycAU1NM53Fp2ZyN+WIIQ9M8Zp2nW2IQV2oMdMjk+2KJ43mnCB+O/PT2
4rXtbYLyVA4yMcgVLZu5WSSIjb4UEAcD+I55rPltFmvdpJRCML82Cfp71e1FtUeL7Na20cG
8YN275A/3UA5P1IFYGq6fZWtoxjsb+4ukGDdQHnzP9pifz4wPauGtUldW/E9LD0lbVjtVVZ
jNY6Jo0N1Pa/O97OSrrKRnCMOcgY7gcgVxkGuLpca/YHubO5Xh93JzjnI6HPpVS7byd3mam
0e4lt/mMd57kKDyM96yo1kvL0fvGkUn55Mc49M+tcb1ep6SUUrWNzU/E93qKuhRYFmZXkCn
7xUYB/WmQ3EOPsqXJt4GxuI55+valudI1bUbhUVFRYxiOFMKqL2H19Se5qhc6TrOkj5rcj5
uTnkD0HaoadjTnSVi3eWFlAymwu573IyWeNkVDj1YDd+GaTTrF7i6EU4yZDndnHP9Kxr6e6
cpJcTyyRp8o3H5oz6EdjTrTV4rb5POnkXsmQhXP8AtEHH5VKujnk09tDr77Qr20thdW91LI
FwxUsSCM8jH0zWfeS25iM9vLnYNzAA5x680DUQbRZrC7mWRP8AWW88pkDehDd8+tW7W4tTb
QrLwjcqcdM9Qa76OIv7i0XmedXpOPvS1MhpVdP3bZGM/Lzn/CqzAlM42nHFb15ZwRyb4Y0X
/d4JrFuI8Ng8A8kGvWhGd7yZyKcXsjOlJC49ewqjKOqg8Dkkd60pF43E89ARVKRCM5G444z
WjVzeMjNkUnGCpyeCP8KjjzFLE7KSEcNirvlksA2GPoDQ0bK8O0gnOcevNc1SK5WdEJpPU1
bNCbWLPzEIvAPsKuhhu2jOfXNVbRW+yxZ4/drgj6CrOMHA4APauSBxttliIksMg44re02OO
Ty/MdR6EdvrWXZ2k9wAyW7nPcDgfia3bSCW0YSNDuwwPY/pmtJVoR3Yk+xtNbwwQCWK8jBI
wq7d25v0/Gs+91aOwtjPdShpGHA2YyfYc/lTb/UJMSXEm2JAOC38I9AKzdF8P3nifUGuZdw
sk53N96X2FeXWnKtO0djohBy1kzLSDV/FE/Ro7TPQ8c+pNOvrWK326bY/vJWbYWAwSf8AP+
eDXZeIrqHw/paadaoElkHAQchfXHbtx6ke9SeCfDUrWR8QajGUaX5bcOwGF7tz1z/j61Tpa
8qOq6jvsYK+CraHRV+1zSfbGG5jbSqcf7Pzda4rUdKjhuGSOaVsEKodRn6ccV674kaKCzLA
O3YEngn8hXAafZPqmvwRAfLu3Hk8V0Sgo6GzhFRvc6v4UW1/b6pYyXE2oLZNcT+XEVUWjus
S5YHO4yYIBGMYwc5FTeNbn7PfavdtPLGHkX92u3y3ODyc/NuHbHHNaHhXTNL07xYbvzLJZL
Vbks32h/tAXCLhovuqnPDdWP0rzPxvro1bWbgxNujaTGfYdMVPwxscq1qO3YveDpi+qS3BA
J2Mcn3re1Wby5tK3g5ku249QFxWF4RAW2mlHI4XPep/EFw63+gKFII3SkZ/vEVzWvK5zSV6
39dmN1bdFqd0/mFSu5goXdv6YA9D15NdV4e1GztYrlZdZsZrWF4l8yJyWcucZVSAzBedxAw
MVs6DoFrquqM1ynmqq+YQBwBnA3enQ/WvU7XwvodvAoTSbYbBwwjGRXTBe6i3VXKonn/jfV
H0zw6bPT2L228Rx38E3yXKsvzJsK56559O9ee6/Ns0mz0iGQA7N8vtmtzxzr0GreLEsYdq6
fpOdxHRm/l7D8awtB0m68S+JokkYoJZN8rAZCRjnH5Y/Ouao06i8ioJK3lqdl8PPCFlf38p
1qCKYJDlbd4yGAIXGSeAP1yT6V0FpoGnf2rrEel2tsJ7SaREthKA/CpgMuMhSc4bPI6CrXg
q5QfEXXNPee6nMZ2ruVhCWCR5IAXYG+bH3sgdsc12OibZtd1eAy2rtHOzhY5FaRc7QQ4+8O
QepxjGOhrtjsVO+tjxpPE11K8u+2htX37QI1MrrjqDnAGDW3Y6o9yirPK0hJwFllzx9F4rM
8X6VHYeNr2JIo41lYSZZzjJ6/r/ADqaw0+a6uwbIQRqMZIyf/110qTBUoP3jutMga9fCSGJ
BziBdo/Ouy07SreEbyu5iM73GW/M1zOjadqKRYSQbB1ZR1rpWt7hRiSdztHODilN3drkOml
qaz3Fnbxx75Bjp1qndalalCxfe2OMf1rMmKiNgi7jgDJYnn1rD1PUPsMe9mCYPG0AFvw61E
aaFKcLWQa1eSFBuidI25B24Df41xF/PufbsO7A9gPrVq+1WR3eVrjzHb7xZtxH+fasS4uzL
hQMfzNbxi0cMrN6EFsjNMZSpyRn61t2yjaXVRkc565rOsYF2hj2brjp+da8b+XE7BQAOPvA
E/gKvoS9yjqd1bW1vLd3Mu23t03Njv7D36CvKL/Utdv7/cJ5g0xKrZwZ2IDzhiSFB9Seldx
4qhe7j0+zR9iSzGSQDuFHA+mT+leZaxOk+oTQo2YISYogPbqfqTXl1ZNuyPcw8Uo3Mq6h1I
3sv2mB4pF6+YMBV6AA9MY9K67TYFeztLaExxyRASFIYjcTzN13Mi5CD2Yj6VxtxPcGEW/ny
OvUrk7RXrdj4o1vTPANkdKhstLskthvkhQNLKQPmY9APfP/ANasUr6s1k3f3UUtL0/xJrcV
xcaUmpypAwV5mnjtgCVBHyqGPcVjXMHirUkvIhDbXC2cxhcXFx84YdccCtSyjttO0a41XxX
eahp8F5KDDYozCScBQMmNOpPYHtip59CllD6tbeFLzT1WMOYtRYH7Qo/i25JjfHQnr0PrWl
m1qHV2PP7zyBex2+pW8umllKPIJN4b0PuM1iSCPyiodS6k4PqK09at4ItSuY1jZI8F1XHQn
Bx/KsRRzgfKKwdge+pLb3MsYyjHnoM9K3rXVIBpzxyNhwxx0xiufUbW3nqDgjrVzT7mO1u4
7jyEkZc4RhxRs7oHFNWZuw64fsnkyx7mX7hTncP8aqNdmYsskDpIOqleR6VO+qQSShYbCCz
kb/WTbc8ew7/WknQ+eJDPGzEYJAwHHUcV6lGpLl+PY8ycFF/CZs6h5Q5LKo4wDjn1qByQxy
SzeverdxLBF8jSLuzyAM4/pUDqAcDtXTSlFpuDuS+ZEWMHPTNMlYxvG6YJB3DJp7AgZYDH5
1UncgrggLg4xSqvRlQbub1urGGEKpLFFGAPYVpRBYmBEYd+nzdFNZFmZliXdnGwDg9sVrxM
SRjp61xRTe5nLQ0YpLmU/PO209gcAfhV6SaGKLa8oBA3MzNnavcmsaS9W1hycMfX0qrDDc6
5KDKWjts854LfSiSjblitQjH7TNSBpfE+qpGqyDTYm+ZlwC5r0xLy20DRN21IUQYC7s7j+l
craPFpFptij2ADgAY496wtT1C41C8DSurBR8sY+6g9T6mhRhTVlqy4ylNpbI1rC1fxP4ka4
ulZ4lIMvGeOyfjk/QZ9a9W230luipFHaRKu1EQAsAOwPb8K8v8ABmq3kOuRaZp1mLiOT5ZD
18vP8ZJOM9snnnivaY4Y4VLyrnYMu5bI/CnTitW9zacnznm3i6yjs9PeeTJmc/ec7iPx7Vz
fgxrK11WTVtQYrFAgC4U5dyThQP4j9P8AGug8e3YuLKRj8qKNwXGMDOBn3P8ASvOrfUZLS3
YW37uWbjd1MY7ke5qJto6ZJuOpP4g8RXUl1fxWpaCKeVnePaAeSOGYcnoOO1cJIHdi5+8ee
a2bnYdw3ZC888kms+JN5Zm5XPUnFYNt7ko67w3v/s11ChSz4AA9v/r1L4hG7xDZoF/dxbIl
x7dateHYI1ig5ACjefzz/IVDfgS6zp7cs7zl/c1i5WbOKP8AFuenaPoGsXOrw32mSQlYQjP
bXIZoLjAOBIoI3AZyKt67rXjDR9I/s+6gsTO8bxG5SRy0ju2VdUx8oVfl25Oaf4f8X2GmWk
9pu828QhFh2kZJIVct05J4AycCrmtTQ6VbT6rqpafUWYRBZFIEcjcBQD938ecc1fM4xstxK
claNjxkWDQb/OYtsbLFxkyOehP+FepfDmxjsZLjVbmTZEi+WSRkBupP9K8+Ev2vVDEpD+Sx
aQjkM2fUdea9h8OaXJ/whwFzGY47mJvkIG4En7x98jp6GsI3lUSZcpalb4XS2F94l8Q6hE1
xLdSX8zGRrseQqEjGyDOQxA5cjnGM9q7DwZf2t/f6q8N/eTzW91LFLbyxBIYT5hPyHGXz3J
Jx04rzT4TR3lndXh+3bYGmkZrU2yj5hhVfzcZYYH3BwOtei+FZJLawMUcl40Ykl2LcjhcyE
kR46rk5B9zXpxjdFSqJNo4r4pQSL4sRoApM0APKg9DitbwPoarAs07K5Y7jmM/kDyK0PFun
yXuqadMYHkVQUYocMMnP41tabDDBEqRg4HJV02MD+FapdAlW9xQR1dvLbWdsQwjzjkZwawt
S8UWFou2WXcRxtXBJ+nPNYuua49omyP8AdSMCAzZIX3PWvONR1i/u8wzXsskechd+1fxA/r
W0KS3ZzzqytZHa3PjjTQGCafcSt0BMgjx+lcZqevtcuyJbpEG+8zOzv+Z4x+FYMlyWOVbOO
MkfyqFiXkLbie5yK1cIpmN3a5Za6JwMbj6YpRIXKgPktyTzx7VXiHzFiAO+Se9WI4zuBLH1
I607Kxmnrc1bV+QfMAA9f89a0DIG2KWODzuK8hf8ayVYqgTaODxyQeKpalbLf25Ms3lwp80
rFd2AB2B4z7nP0rKrJRi2zSilKSuY19qLrOdRupxPKsTrBbQpgQj++z5O44A9BzXnhCKs0h
+8BtT/AHieSfoM10d1o9zLocmsRXPlW5ztiI5Zc4UcYBJ9Md6w9VtGsp/snnAmMgORjg968
dt3166nvws0kuhltGoBxnZ3YjrWlodxCl4qJpEp3fu7ifzW8oxP8h3pg4GSuGHINLeNGLCS
4QY5EcePQcD8+TXSfCzMuvXcCrCbhITIGKhn2jqq56ZyPfmnF3KcbPQ9J1e0v76G4k0tY21
Sytf9GZgpMTtwWXPAIx1ridO+HWpWs89/f65dQX8d0HE0dwJVuYsHcSucgtx1Ixk5B4rsYr
yRdXsZtE0/VZRLEr3El0iQiJs48t0bk49R6ivSZdO0u90uYxQIj4xheAK05kmkxe6tz5h8X
WoOuTPCuUmQHr0bPWuQNrPGpkZAyDgMGBH6V2fiz7RPdXDCExQh2t4+n7wg8nHoMGuIgd4p
HR2O1jtOPaspLW6FNWkWXgKQLOIRJFIMlQcEH8OlJBJa/aUSSHy4mGGUvnB7HNW4ruCyt5F
aRZ1bpAAeD6k0ltDpd+xi3/Z5m5Cnpn0FY6ost/ZFm09lQlZEyw5yGHbHp+FZcd9LFHGysV
jcfNgDr357Uy4W60q8MfmbOeHzx+lJcsZQqyRJ9oYho3jPyvk9xWqipWOdpxv2LLXFpKn7t
kAP4VGrSCNEKMewfORV+a2ijORHHnp0GKyZCIJl8tflfIYLxkf41684zg+dr7jz4NSCeRiv
PIPTFUZSDnnBA/OpppyQCV9veqEzMQCpbPtSnK61NIQO0t02ogCfNsXgfQdalKsfvOwHcKS
Ks20ASKPevVVGfXiplty8m5FJA6Z7sa55qTSRjHcqQWT3UgaZQIk5CY79j710tvcWtjHt3L
GQOSev4elVDAIIy80ixQqMEk4zVrTNHfUT5skLQWOcjzBgze5HUD26n6VCjyvlW437xEy3W
ppi2Vo4SeHb7z/T2rY03wc8pR7omODOSvdvqe1dHZx29qB5aAuowOOn+FXJL0rlFKs5XnnA
X6+g/U10QpxiXCnN6RRWeGz0ezjS2tljUnaqRLlnb/ZHc/Xj1xVfT/Fd1EJrC7JmtRKMOH3
hSOkWertkkkjgYApLpDcRNO7kxMNjSpkNJ/sp6A+1YepQRQRt8nkuq4Kpx5UfZFHZm9fSlL
yO6GHUV7xd8aQyLoc0rgGZnSRwexbkL9Qm38XNedSJ5cXU7h6iuztr+LULCTSZo9rLHJ8+Q
AHLKMAegUBRXG35T5cMBgb2/L9a453YVbpWMDUGRQE3nIHTGOajjXi3t4yd7sDnOeT0qOaR
prrJOcckk9q1vDlu11qct7IP3cALDsM9B/OsJSstzNuyuzrrBQlgyoSDIRGMenT/ABqYxb/
E2nQ4G2NTJn2/yKSwAa6RV5WJC3A/iPA/rVuz2y+J7y4GNtvCIxxxnHT9a5ZTszgejbOv8N
6Umo6vJczpxAQ0bjgq4xg59qXWtHjvNWvry4mlniU+ZI8srN50oGNxzxwoAz+FWfDlyUsWS
E/v5iQF9PerHiu4g0/wrPbI4DkBAhYFjnufbrXQpc/ur5kpt1OVM4bwxYGfUl2oD502QFOA
QDgD8zXt11cx6PYSJPkbkKxqoJCsFJP9Oa8x8EWSxaU91tLTMhEMacMxHIPtz3rpvGuqQ6V
4UjeS9Fzc3UYCPkDzCQAcAdgf1FaYWN5uoym+aV0upz/hjVltdXtrYo6JLG0mWUqpy7DK5O
COOSuB+NejeEy7aZCypdrvy+y6J+XJJwoP8Hcexr5x0q6ew1q0mCIHZCSyKuW5JGSDknoOc
Ht0r6H+H90LzQ45RbCGEErFGsxmAUYGQ3uc8dq74TRtWhZpmx4kMUGm/bLrmO3PmZ2k84wM
YGc/41HZX4u7NCsgZ2QMIp2AkXPPysOGFL4zdovC115cmyR3jRGEpg+YuOPM52Z/vY4rxvR
vGTWzizuwqKD8m5cpjPAOOc+4pqWo40HKN0dh4lEw1CeCaGVNr/dl43DHDA9CD261yksYGR
tZuOvtXSvef2syNJJKVHCCaXePop9M8461TurOQZIjLj3FdcHdHFV93SxzEiHP3flHqRikE
RJPGBnoSDmteWz2uzEHIGevQVWMT4wvP06YqmY8+liui4JVlKg/U1ZhjGdw+6PWpFtnAz/D
jkdcVZjhygYqQM/XNK5nzFOSVwMRhS5+Vd4OOnesa9sZZYtt3rlwA6jehwA49lHT6c10U3C
kABsAlQe/1rMGkWHllryKG6uH5lmkXcST2HoB2ArlqUnN7a+Z04epydTPvLnSINNkU2xt76
3hLWwuUK4ODtK9iQfxrz68NrGfKjjkIBH7xzkuR1PvzmvRtV0rTrbR3SO2XdvVB5mXKZYZx
nOOM15zqgad3WFABuwTjhVHAFefUhNSvI9uhKLXu3+ZmNM77LdCdincc+vT+pqTR9ZuvDni
W21azfDQsCwzwyH7y/iP6Vs6no1vpuk27ryz/efGS1c3LbFVeaYbBJwuRzxWMZX1R2SptaM
7nUdY8Qa3ezXK3LLaSOBFM04CKG5GRgk8dhjkHNeo+AL06f4cvru/1q4vExuaS4IRIkUYAU
fwj8SeleIeENe0bSL+SPxBYS3kCf6sxYJUk9CD1FdFc+JU8TXrW9vCLDSYm/dWinmQ9nc9z
noOg9zXSmmjGTvoR6zef2vqz3McbRWilvJUrjIJyWI7Z6159qAC3kzbsBmO0+vOK9Z1S1jg
8OPcQptfIjVsfdB6sfoMn8K4vxz4b/sVbV42MikbD7d6hpkN31OVtrpYHKyxGUMuACehpW/
1uUUpjkZP9aaib0yQSAOV5wD9KnjYyxhVbOBjkdKhtX0Kjoa1+y32jRysp8zH5HNYkC74RE
ZGR1bK57GtlQ8ekxKfutn5ug61Y8Q6AtoY5oHP7yBJGGOASvIrKLdhyit7lOV9QSLfO0Uy4
5wCCf6VSl+ZUnXn2/pWrEpk0yJnycj1FZs8Map8gb1Fe5CTcU0eP9prsUZZDuGDjmodqzOI
1ciQglR6nHSnPkHaVOD09qlgggluI4J1bD5xtIBB5wRng/jj61zVpOzOmB6LFExVFUlgQOf
wrWtLMlAzAA56+9Z2miRoRIRvIAwq1oNDPO2WJ6fc61qrNXIpUHPd2Jhb6cJxM7RzPCM75G
OxP/r1sw3MDgM12qKRyTxx6+wrGh0iR3GPmPA6cCtO20xhIQIt8gPPPH1px0Z1Spxp7O5pL
IssaGGZY4mztYkbn/3R/Wte30tDErXGBGvIjAzuJ/ma5eWMBm8oqZVPJPRT+NVTq1zpzreR
3UkZjbIfPLnPRRVSdgVSW0T0ZdLkQxzmLMxO2CHk7T6msDV9AnkgeTDOsT8Ej/Xznqfov9P
asjTPiZfWUzf2rax3bStgtGdjQp6DsT/SvS7HWNN8RaaJLSfy2K/Z4IW+8pf7zlfbIGfrXO
5oqNSS+M8ZtLFrS8C7SVByue3vk/hXG68ypczxggIpwoH1r3LX9Khtbw3I2iDBZc+gOAfyW
vBNcuI5tRm2HKs5OewFYzQVZqck0YyDeCq8buT7V3Fqi6V4bghKjzLn96eucY4H9fxrK0PQ
xezCe5Qi0jOZZOgOOiA+p/QZq5qd02oawsI6uwRdv8NccrSlyo55a6G/oSsLNrtyp+0SZXP
QAdP5U3TcvbX11186fAq/cGGy0wrGFzDAcA9j0H86isI1XR4EBGHYnArl31ZxJ3Tl3O08Jp
DEjzzswAwvA5PPb/PWuZ+IGsxXetGyiIWKJv3xHt0X3wD+ZNWLTUbi3s7tIh5QCH94TjAPX
aPWsqLSbgPa3c0ILT5mVHOBsXrk+9dMWrWiaU46uR2/hfVNM0Hw9LJqkyWV3cKJo0kbDSRY
ACp/eYHqo55FeWeL5X/tjz5NqPc3LkwZO6HAHBB6A5GMcflXpxtNU1nT9P8AEbWATT7CVJr
ewB3yTpnDyn/a25wg9PU15n49vIdT8bTPZMHhRljRwCuQB1IPPXNdsYuMC6K97zsUw0lzqt
tBEzSPsjQYbJ5GcDn3/wD1V9J+AJJJtEAd28xCwbLAkNuOc44zn04r5x0u3SPWmlldJEj+c
71bDADodvPtx9a9o+D17FHd3ukKdgB8+IHn5WPI/A5rRaLU6ay5kj0zWrGfUbG1tYLiGNnm
DsZrbz0IAPBXIBPpnjOK8X13weh1e8hCmSOOZk8w4DKeuGx0JHT1r1W/t9S1f4j6VDp99c2
tlYIxvXijVlk3EFYmJPy5C5DAE9uMmtDXtLto9dlMUKNLOm8qwyJQOqn+YNCld2NKcnBXR4
LBb6ropCuXlgyBh8hl54yK7O2vUuYFWRikhGPmHBroNe0xbm0tkiU7EPUr88X+y3qKgi8NR
ahYqihUcjAYn5ZPp7+xrVOzLrUI1aam1qZktoSpJU+4H+eKymsWXggxgHqpzmt+HTdc00mO
9tpLiyT5dx4dB/sn+L6H8KLi2t2jMttNIyHseOfQjsfauiMz56tQlTeuxz7xhx03IB82F7+
9SRBUV3zwDlgBwKc1uQ5OwbfQqePekIQKxQkgjucgdO1XfUxKdwyySrsHUnDY/nVB5IoQXb
IUDIGK0pPLUElQxzn5R6/0rPnjnkZoREDCfvylwAoBzyO9OV1G6Lgk2cj4i8S8Npo0qcTDb
OG3cIN3BbGcdD1rC8rydKv/AJ45W+Rg6EMGyex/Gup+22LeIZLuwu4riKVFSVlOVLLkcH8a
uy+H9GvroXEEgtp3bfs/gz2bGcZrx62ulz6TDR5UrI5XVUa6sdLFuTM8iB22dR7AeorHOkO
moQzS2E6xxtiVZGjJYZ5wFP8AOupvfBWt6YZrvT5Rf2x+YrGdpGfQZxzXI/b7s3DwFWjkXg
xyEgj2rkty7HelzP3jJubKGK2utpIZZflypBYHoefb+VS6FKIL2J5MhC4yKstp0txN5t08R
3cBQ2Pw6c1sWWmaHYIbzU5GjH8Fuj/M/pkjoPYfnWkZIwqU5X8jrbzWU1Cwez0u0DrjbJLK
MRoD1ye59hXA65fiS4YSTG6mHHmP/QDoKn1bxDd3kC29vEthYoMBFOM1zyRCRgxUqnqeppS
bloXCHLstSmWkMjkDCM3NWotIu55wtqC2eOSM1ehtXeWKFBjd0GM7a7rRrCOGNSqA+XjnGM
VlKfKaRoczaZnr4D8UzaRCr6U6pGOGRg27I9qy9Xl1Pylg1KxlSSFFhMhUgMBwPxr3fQ/Ec
YsljcAvny8deav+ItLsdQ0wvPCr5GfmGeMcVrSUKmiZ52InKnpJHy5GQEKxMyEfwMMjNLvE
sAKH6jPQ967fVPCkfny3dg2QV+eMj07iuTntDBIzOvlydCK9KlCcdUedKcWzFdIw/Tbnpx+
dNto8TokavJJ2Xg59sGrWzbOpkI2k4rMv1COAq5GD83Ssaqu3ZmtO9z1jToxABHKW8vA+Vf
p+tdZZWlsYllnfarYCRjkt+HWuJSZyykjHA+Yc9q6bSdQitriOeWETMBjZu27h9a7FoJTa2
Z18VrbpbC4um+zwjgLtG5v8PpWddTG5UxxRfZrUcDB+aT/PpTHupb258+VkLdEjQfKg9s8/
Unk1OH8lw2MyE4RfX6UNWOmlDnXNLUpTafDDDvuACxOEhXuf9o1wutTM15JISpZchcdF+nt
XeakzW8QUsZLuYHA/uD/AV5/qNtI9z5O0uUID5HJY9vrzWVR3R0KFtWQaLp0+o6ginPlgjc
cdPQZr1qxgjihCw43KMKB/F9M962fCvgpNO8Los8HmXUqbpSOSD6D6VjaqJ7e3lnhIcDlxH
1BH/LRff1FY20uccq17pHI+OdbMOlJDFM2+T5ACxPHcY/P9a82sbO3lVr/VJGjtQ2yNE+/O
w6gegHQmtPxFcHVdeS1JAwfmYfd92/LmsK4na+vBs+SKMbYkzwiDgD+v1yaxqauyK3Ovt9R
+3E+XCtvYW6kRxL90D19zVfw9DHd6nNqEhwkZ4z3NQuWsfCZdR80/yqMVr2EX9neHVUjEzD
LehJrm0S0OOq7RaXXQXVrxXhlgj5M06wrn0X5mP5kVroYYre1iZtxSMHg/Kc81wct20uow2
qMGEf3iO5Jyf1r0KyspdS1OO3VT5YRdx257VhUVlq7DlBJJF3wzZDxD4rhtpuLRFLMoGA2O
wrqYtMHif4hXtvFIkGmWKJDIR1KgZKr254BPpWdb3Fv4Zunvc4hggckJ1ZtvA+pP86veBrX
WxYx6qxkMEl0JLwKmd6MfmH4ZB47Ct6Gqsax2ujrEjj0XTLiW41Nm0u0dhbxSoA0K/e27ur
DJwoPOMV82yXK33i8XtwiKkt35zCQ4UDfu5IIOMdcHPXvXpXxa1KX+0Y7uKZ10+WAlFEp2S
OGC7wucZAIGQPevP5JGsvP1qxZFLw7YTHPGsiPIpXPlkMCF+bIHqOc16MmrWNKcbe93EkuI
tj31o5V7tSDGJHVkLHLf7y445Oa6jwffS6Vr9hfQsFX/AFZJOBtb/wCvXntm5UIingYHHav
SvDkMU+kywsuCoMsZ7gdxnthqer2Oh25bM9b8E7rrxBc6xNcHyi8jsFvMoQny/NEOjA5+Y9
jxXY4N9Yy6gy7Zp5PMUY+ZI8YUfXAziuC8EpdS6VcSXuxYztgYJGqO4HRTt+8T3OeRXpWms
geSSX5UhBaQkcIfT6/y6VnfW5nfWxSsrdL4/aYlT7ZCMMpOVlH+Hoatm0t0sZruzjB25Els
+AFPf6GrFpYtaIbwIU8xi4TH+qyen09u1TX8S3Nu80TKk4XDr13D0P8ASqvdlqbRlTGI2OR
lht5DYyo9K4LUY4fOkkP7tWJDAZH+frXSXt7I0eS3ylfu9xXJXt4rIcs7HjluCc12U46Hj4
iSctDLudhkwzsfYt1+lVJpFwN3IxjoOaZLL5chYODk9CRwKpSTtjbvyAc+ta2ONl6UJJCMD
5fQHimm3imheIHcjjBAHb0Pr1xVZHZ87mG0+owOlX7VyE2MSe5Ax1py21HHc828YPDba60F
oscIhQDbGgUA/QfWuZGvahAyiJuEOSSMk/jVzWLh59Qurm5BEksjE5/h5/wrCeUbdqxfIeP
rXjTinJux9jQ9ykrs6/RvH19ayulyCEcYPGQatalPoGpyC+mtZDcZzujB5H4VpeBfAmm6tY
m61KUo7j9yhPH1roU8PalocpiSyWeHk7gu4YJ71zyaRqp6nmgSdpGGmaZMz52+bKhO3168C
qc2mywODdYMzDhD87/l0A9zXpeo22tXCOryR2EK9difOa4i+jjjLQWoOM/O5O5pD7nvWbau
aJOZy0lkXlLTEMB2PQU9IsyqgwRnnNXplKx4GCx4Ve9bGjaZFHuaaIz3J4AyAqt6H39qHJJ
amiSjsUfsXl31vMqllSHfkjHfFdRaPsOOocAjI4+tSiJ7+ea4+zNbrBbJAqdQSdzMR+YFc8
dR8iCOV2OYH2Op9PWuWo3J2Q4NK8jo4rpi/lxy7WNx29sfpXpcUouNGVHkBIHIzXhOlXTXH
i4hZMoPmAI4HFeu6fdKLUoXz2A9MVpRbp1V5nnYyKq0210Zx+qzjSReSSj90qs/ueOK8jfU
7q7vzNdTFvNPC9AvoBXc/EXWIFjTTrd9zSnMjjkKB0H1z/KvMdoln29Sfzr1ueUWkuh5kac
Wm3uac+EbcT14Pv8ASs2cMzr8wxg81bcYUlssynaSeOKhuiBCskYyxJVhjviqqtPUmmd7Aw
DfLk8Dj8K17e6DJHAdscIbezbeSfU+uOwrnluVCrsQZIHT6VbW5fyvKAAHUkfxGuuMl0MEu
XU7O31W1hYLCjyDpyQM+5P+FaY1a1hhaZ4mluAOwGF9FFcPBICwxy35Vbe5FvFulxwMjBod
1uaqv0OnV44bCTUbiVJNQulwFBz5Xoo9h61X8IaUuseL4RInmW1k3nyMf4pM/KP5n8K821D
Wbm7vVMcvlqpwmDjAr3X4WWBt/D8V3KuJrz982R26D9P51wzqX0RtUqyUNXqz1qFEFsF28A
YyTXk/j28s7NLm9BEUiAgleC/oCO9epTzrbac8jtnaOnSvnvxiZvEOsSwW7H7NEfnODgv6f
hSiRGN2eTXFx5k9xPvw8mcj/epNLtXur1IEBy/BPoM8mopNOvWunjijJVGw7twgPTlun4Vv
actvYEQwyCR2PzyqMZx2HtWMpW0W4+ayZq6gIrjWdP05E3RQ4ZgOmBS6zdiVHAGEU7Vx0Jp
NPie71C4mViqDhnxjA9Kqao6yQlojiOPKoPX396zjG7t2OeKTml2MbTY2fUDLkZJ4Heve/C
VrH9reQjcSi9vu8V4VZReXKrHA+YCvb/DMc+p2cSxytEsiKCU4ORkVz4t25S62pQ12zfWfE
tvplvLutUclz2Leg9f8a9psrdNB8OrDgCFVUyuOqLjkkf54rltP8OR2urWLiHocBR1x2rp7
K6QS3HhydZZdQthvlaTkNExOxy3cnlcdeK7cPuXvE+b/AIx/bLEaNoxkiudNjM9xaXMRzvV
yMKT6gHscHNcbpqmaxCyMNoBxnvXrnxp0ZIPDNkLe3Vf7LuRENoAxGy8ZA/DmvHNPkZYGQc
nHQGuq3vG0HdCQALcMhAKZ4B9a9J8I3MkYEJAbBymTnORyD9RXmkqeXcbmBz1/Gu28Py7lj
lDbSRn5T0P/AOv+dOFrhPax7Bpt5JYXcbW7mG3k74zsyMEj3H8q9Z023tksIVQ74Rhhzwx6
7j6mvGdJkS7tY43IXzDjGfuSd/wNddoGsXOjkWl3uFmTgO3/ACyPoT6HtQ49jGE+56eHEis
Ox4rhtcivLKQwC4kS3I+SRW+Z/Zj2weR611MF8sqK6SAqRxjpUWq2kV9ZNHIuQRwR1HuKmL
sy5e9HQ8q1HVJIInYMG9D1Jrl7m+EjMA3HpkGr/iCGWzuZbeZCjA/dPII9RXJzSnzQw4A6c
frXox2PKnE0ZJcDaMZXpwOag8wlQpJ4GOlUnlBQEvkgfjTBMhJJIHtjtRcycWaMTNnKuz/X
oK04mQRYDgN9cdBWGlwc8Pg+npVuK4ZULHJJ5AIP60N6Aqet2cZrOnpcandSOdgWZuOgxXH
28Iu9WS2i3EO+DjsDXZeJI7mFriaHPl3ByDjlTxxUPgvQnk1y3Z8+YzbiD6+lePUXK2z6ul
LmgonrM+jzaZoFrPZKygxquVHQVSXxfdWw3zLlgMcnrj2r2GLTojp0cUkYYbQCp5rzHxL4b
s2d5LZyuD90ccV5931NqUo1HyyRwPiDX7nUJ5JOUBJwpNcrLPGqMzZLNzW5rGnzWrnahIJO
GrLt7G3jjN1dkrHHyzH+nrTv1Z2pKC8ihFZXSLHdH/X3DeXbgjp6v9B/MiuosbIWdtHBCjS
OBgL3LVV02WTVbyXUJVJjUeTbL2SMd/qT1/Cuz0m2QypO3OO57GuXEVNeUiGkXMr2unzWXh
uBrwh52jHmMBxk15jrCEX0sZAKSZyB0Nep6/eLDB5KgKMZ25xg15jqIE1z5jE8dCFzk9hWl
LWTfQ52246mJoG6019lky52YXnqK9Ikg1SbTHkBZIT0VR/P1rh7Qx2/jLTI3Xlsk/iMCvcr
aCJrMgjgr0FenSim+ZnnV6zhG3Q8K1yAy6fI7AeZG24HH4GuPUqZ43wNoPJ74r13X9LRDex
KvysGAH16V5CuI5vLZSQMgj/PeuycOWxxOV3dFi5xA0e4B0dcttO4Hkjj8qy7+UoiIPnUAs
SeM5/yK0n8nyVjWUthiyb12nnqO9UbkAIfN5QnBrGS0Kp6M6NfNiTcG5Az1p0d5cF8HBPcV
pNpqIwOflwM8cVG1iHkZwdsS9+m6qacdzNyiyza3cjRkrxt+82eBVTULzzgYt5CY+Ynv7H/
AAouXCKI412tgYXGQB6mswRySEKQxQtk44zUSm3oTTh1L2lWD6jqlvaY+a4kCL9O/wCgr6o
8P2qWtpDCgKoihQPTFeF/DXSzfa7NqBU+XajykGONxwSfywK99tQYLVn4HGc9qhRvrYzqzv
NLsZPjbW5oYEtbRyZ5vkQenqx9h1rjo7ZLJHtISG8onLsOWO3JJ96xNT8Xh/FNxdsvnWoBh
GP7ueSK27PUdI1p5Luxuw0YdS6McOuOCCOtXON1Y9GMVCHvHmnixbr7Qk0sbeUzErxgD8Ky
9MLm+UsNqheMetel+JbCC5hkhftwTjuO/wDKuAt4HgutoJ3Z2njpWPKkrHNGcZxaRpWkTiw
kjQHazFpGP8hWbfRs11FZKuAPnfHauhmljsfDiO427vz61jpG62puXP765Jznris4y1bREH
e8vMy5U2QNL0O7hfavZ/hRcrdxS2bNmSEhl46hjkf1ryu9tCtkPl+Yn8q6T4c6r/Zevwzl8
MoMcoJ4ZDyp/Cs6iU43fQ6HH3T6ij01op7VxHvdFJIzjrUF3bIuriS3ETX8sZLKwOGQdFz2
5P8AOrFvqNvPDFcvJlCg+cD9apXn25L/AM21sVudNIJYKxWbfxhlJ6j2rtpJbg7JWRwXxU0
19X8CX7ND5F5HEJHjXphTnHvjB5r5m0gq0hxhuOOa+171I77TpIZLKUrIhDibjg9Qc18q6r
4QfRdblXTn+2WaksNgy0a543D09Ceo5ro7Dp9UczqMLLMjbQMjFbvheQtIbfGT1Uep9Pxqh
qcbNCr4Py+lM0y6FnqSXGdpRgc4zxUvSRq4dz2fRWEUJT5pfMXgZ5X3/CuttkNyqte7Z3Ix
uZeCB321gaRbxG3jucbTIAc5zwegrWk1TTbUKklyhPbB5+la2PPnLXQvQXt3od0PvT6cTwT
yYM9j6r79q7uxvYbiNHV9yuOCDxXnUXiHS5yEJOeh3LwR6Yq1p94lgxksJPMsm5MIzui+nf
b/ACqXC44Tkt0avjPw7/adibmEYuI+VwPvDuK8TniaKYqwKEZXBHIPpivo60uI9Qh3CQFT6
V5h8SNJ0/T5YNSWVIWuJDEYwCXmYDPyKASTgHPtWlOfRhKHNqjzYkNKdz4AHJ9KahCsP7pH
UjtTnOUEkf3GXIyKrgn7rADseOK3uY8jLSBNy7fr0xmrLPsj5HykHOfSq6YAIIHHY9a6bw9
pLX8rzToptbbGd4GGc9F9+OT+HrWcpW1ZUI3ZnW3hq4u9MF/dnyo3TzIIQf4ccOeO/Yfj6V
J4Kso11/zmOFTOOvNd1Kq3UE6IBgggZ4/z0rmNPX7FdTklVMeST1wOv6V5VWpzs9qi7RaPU
r7X7TTLEXV3PHFCuFJkbqewHrXE6n4o0G4j8ywt5roj1G0E/jzXm8+p3vjGU36tIbVWK28J
6KgON2PU9am0pXhubiyeLKECQHnIOcEH9KxrQ5YXjub0YJS95i+JdZu5LBpreyigAIADDeQ
D9a5W5tnXTp9QvJWcopZVboD9Bx7VseJre5nFrZWM6K1yWyHBwMEYLEchQT2BJJAxWDqmna
z5cIm1CC4tDJGk0kPAVSwG7B6jPGeue3WsKSnOCl5nRVlGMmlqdRoll5Gn21rgsyIoP1xz+
ua6SSaO0sztPOOFTnNSaRo7OFhjJIJA966x9F0/SrOSe7iRpGHGeTXlK9WbbehVWoqcbHll
7bXuqNvCGOMnjNZTWelWy7pryDerYIY9T6Z6frXQ+Ib+e9vYNPtYzFaTMxkccFwMZUe3Iyf
euT+Il3FZaTb6RbqqmUguFGAFHbHbnFe3SoRUb3PPlXbdrHCy3wfxX9tBwEmUjHQKDj+lfS
2jxmewDBgVK/L7+9fK+FUhvu4Oeor6M+HurLqHhm13NmRV8p884I4/liumm+hw4pXiVfEFm
FnuD5fO3JrwTVLbydRlOw7TIw/I8ivp3X7UeVI5Ufc74596+b/Ertba5dwSKpSRg4B6g46g
13VLygpI46b1MoQq8ErA7duCGXv7GqlzGrFYyMBwcn0xVhIyUfIJDjg44OOeKp3gIixITgn
kD6VyvqdMNz0eVFb92o/dLjeRnk46CmMcfu0Chl6/7A/xpw8wKiQ/KoUZOfb+dPigmuHMFv
gYGXcHOP8AE1nOpd3ZyrfUpLbb5QkI3Fjlif60Xiw2MQSMAuflAHUtWtIbfTLcomOBgk1U8
KQrrXjKO5uAxtrQ+YQFL8/wjA9+fwrON29Dpi9LntXgXQV0Xw7a20iAS4DzHH8bcmp/iJrg
03Rl0+1c/a7z5QB/Cn8R/wA+tadrf20tpJAWEcpUlcn5TjqQf6V5XNezeJ9fvNTJL28T+VA
D2Uf5J/Gu2KtoThKLqVLyMqy0SS5XfIu1HOAx/LNcRfWlzp2ttH5hQg5BBIyDXucFgwtzEU
2hI2wenIANcF460aRLlL5FVgDyQeMHkf1pVFoehVkk7GDZ6zfvKInuXfdySTnNa32aESLNd
zqmMHYOWP5dK5ewlEV0ZtpDYwoHr61ptORl1J3Dn6muWab62OSSSehe1K6Go31vZQLi3gwo
Gc7m/wDrf41ow26S3xJxst1C49T6VnabEq3EUj4O1GY4+v8A+uun8F2n9oa/GHI2K3mP7ns
P1rna+zEyVo+iJpNBlllhtJY9s0vzYx/eIxXURfCe7WdJrC/NtMihh8gdT379q3dEsU1P4h
TTNxa2RCEkZBYD+ma9ca2gnXY0mPdeCp9jWlKDbfNsapucdDzXRJNd0QLb6ntkgQ8StFjH5
HBX8jXVNq9+UBt3sXVwSpKyNn8AP61ufYWeMjz47gYwPNTmqJ0GZZPNsJYLN++0Fl9sqeDz
9K6YR5VYhQkmcPr1n4h1mFkuL2+mtmOTDbxC2hP+8WYFvxz9KwrXwLrd1aeSypZ2hOAtxNI
d/v5aBFP/AAKvQNTbxdYcx2GnXqLz5ql1wfdeePpVrTbjWNVgEs93pkSE9IC0hHtzjBrRPW
5rr0PG9Y+Et5HZkWd4jsBxEsIjQn25J9uteW3+j32m3LW95bvFKvDKw5xX2O+nKq75rgze7
kAfpWD4i8JaN4lsDFI0SyoCUliYEqf6j2qm0xxlNfHsfPtpruoHRY7Q3RQRjGRwSPQkVAsx
kbDt8knYt+tXNV0O78PapLY3cJ3A5XAOHXoGX/PFUoNuPIx/FlWB/Stk+h2KCUbo3bQuhCn
DSjAHv7V0djNdK5lgciZRkr6n0rjreZy4jkOGBxnHWuisLrcu8MRMnXnr7Vokjlm7HZ6P4g
e13XCRnoDPCB93/aX/AArUvIpdUvILmxcDV9T3WkFyVWT7DbLzNIoOQCeAPcpngEVyEM8ao
lwTscfe4xge9UtE8VDQfEb3kcIm0x0W3HlncyyOxYkD+6Tt/HnpXLNNTtHYlJNNor+LfDVn
4euZPsk8psw26V55NxEjHsTySepA6Z461y+2Pd8zbh1yOuK93sbOO/zqlyEMsqkgAghRn+d
cr4j8E2dyGlsCLW4bllH+rJP8vrV0KjcU5HPNq559aW73NzDbxp5ksrBI93AJPY16JEkOl6
ZHZwjKRgsz4xvc9W/E/piuKVW8IyS6jrEZj+zrmJlw4djxwPX/ABrzXV/Gmu6ndTSJeyQW7
5AgVsAA+/c1NeavY6KFJzd+h7Taa/pwLxPfwCUHlfMBJOPTP4V5x468SywvLo9o+15hm4Ze
Cqnoo9Cf5fWvNDFnIwOuRjrn61YkMs921zMC7vt3EnJOFA6/hXFaJ6saFnoe6fC61ik8Jxy
BdrFpAT+NaEGl2M3i0+bDvIVirDgjp0Pas74dEWfhCIMCDIztn6saWTX4NN1iV2ZXuZV2RI
zbRknqT2FVzLkdzi9/nkkc74u0a9h1q7ntZfMVHUoSWYxbWDZ2jqOMEDqDnqOcr7TqGsQya
NbxxNNdeUbmby28vYCG6OFJ3bQMAcDv0rtFMksryO253LO7erHr+HNSaRpWn6aHe1gSMOS7
Fen1z9K8f69ypxt6Hs/U/dU5P1N/QrhrCONJ4w7ogX5RyfT6VuTadNcW7XuoblVhuEXfFZv
hLTk1L/ia3Yf7O/NvArFcqDw7Eckn06AVoeLWt7bSyII/KdmGGBOTVYXBNvmqM8vF4iMny0
zz6++bxBFK6okZQpEmMBcHJH1PX8K8b8V6iNQ8TXMzfNHGfKT8OuK9U8T507wzNqdzOzqoG
2Nm+beThdp9c14uYhdSM8hwevB+pNetJtRSZxU1dtlKQLsyDxkYr0X4S6ube/u7GRz5bYdS
Ox6VxdnaNdI+W+6CVRRyTWp4KdrXV45Nx3bivTseg/OqpJ8wV5JxaPorWFFxYZjAyV6+/wB
a+afGtqE8RHDgbl6k5zgmvpC2drjRImYnO3B714H8QLXbqavxklhgCu3eLiedSepx9vJcRf
KrkAcsmenvio7/AGymORQAMEFTxg9/zo52Kx3blOBgmkuAgunWc7lK5O3jBrklozthud9ZL
c65IPskZtrNMZlbjPritO4uLPSrIxp8ka/KWI6n09zVbVvEdvCy6dokBkCKFxGvA46e386w
HsNV1SQPcqynoqAcj2VfeuNJy1aMoU+Z3lojP1TUpdRlwq4hBxj/AD3rv/Buo2HhazSz1SQ
abdXH71mu4ZIg3piTBAGPUAetbngv4eRWEi6hq6LJcDmOHqI/Qn/a/lXdeINAstd0eWynVE
kVd8MxA3QuOQR/UdwSK7oUp8t1oROvTvyW0OO8c+Irm28MCylSKSa7fy4pfuyxEDJJwSG+U
8Mpwc1JoFgdM8NxFlRdyKxcnABc+p6YArgftIuv7Mju4SlrYBysWSVVSQwRT6DlR7Cs3xL4
svdSuWBk2Q9FjThFA4AA9hQpPeW56NNKktD24+KPDiyx+Zqds2JmUkyDkFMfj0rH1kWup6O
ixTpKVXyZGXDEc/KfzH614N55faoIBBLFwTk8Y+lTWuqX1vqRkjuHUsMNg43duamTuc9Sm5
u6Zs3lq9hqbJMhBJwOOBUjSfKoBySfzqeW/bUB5d2gaRVyrjvSm122puZVKxKOCeNx9Kxcr
E3dtSwkwVAm7DMu089M8V2PgXUYLJrqVud0h2ntj3rzt5ykBfHJBPy8Y7VJpOsyQSNHu2jP
ahIiUG4n0x8O7qF9La5aT/SJ3Z2Oc5JbP9a9IhvI3ABIznr6GvmHw54nl09BHE5aLOGANem
6P42t5gBKxB78+tbw2sYqvyys0exxMpTnGe+KmMZ3Eg8HrmuJs/EcZUYk+i9M109hqEdzGJ
BIdpHRuMU3c7oVoy2LMlhby58zzGB7byAPyrndV+HnhnVrhbia2mgnGczQzujnjjJB5/HNd
Urq67lORTqi5uefW3g278OpI1nZW3iCHridjFcfQEko34ha1tP1jTZJls20+9027A5tprYh
h9NuQR7gkV1IdGO0MCemM1Fd2dvew+VcJnByrA4ZD6qRyDQhNXOO8V+ELLxVpLQgPbzod0U
2wqyN7Z7eor57uNG1DSdXl0rUYTb3SNkc8MOzL6j6V9PQWuow3UtvLdXV5GmCp88KWU9AQR
2we9ZHizwnaeIbFd1mYLyBT5M/BZD6Z7g9xW0ZdGCfKfOU0bpId5+bPUHqauWs8rEBD84Pz
H2rW1jRLq2aSCaFRcx8kL0I9Qe4rFsIxHIWYEN905OP6V1xZlNaXOm+1R+QswHMYyc45rnZ
JYZL6S4kQlXbJVT3xtzj6fypby+jK+Uhwf7wPT9KyxeI7hR9337mrkrqxywTTueyeH9Vji8
Fx3dzN+5tt5dh1CqxxkeuMVestd03W7Rzp90kkichG4ZfqOuK848LXMtnDevd+adHu12Ssw
yqvjG8e2OCR7VrXq6XpXh2aRLSNTZxeYk8Lf6wHo6uOTnpjPUYrm5bK3YTi3Kz6nl/xL8RS
6vrbWsUhFrAdqp7/wAR/OuIiAIXK59eK6DW9G1S1ZbvUbd4TcfvFEg5YE1kwwZkCls5POOP
0rgm22e9SpJQXLsOjRWQtjOOetPEWZFCncR26Vakj8pMsMA1e8P2QvvEFjat/wAtZkTrjjc
KyT1O53Ubnrun6Fd6f4ZtQFMYSFSc9emf61n+H3077dqV7fQxyPHGI1LLktycIPqe1ev31n
EdAdWXnYTg/SvC0kjsr3Ub0xNIIZNkUQYDc5AAA9yWAzROXLBvueRTftW7mvDDK8yIwG4ry
g/p6itefSZ30S4tkIjmnhdEdhtG4qQOTXQeHriz8OaOL7VJoY5XG64uZMKufr2UdhXexzWW
r6XHKrR3NtOu4MDkMD3rzoYSLfM2dtXGtrkS0OB8LyI/hu0aNWQxRiF0fho5F+VlYevH5YP
eqHiOTzJIlZj8xyB29qS8uB4a8YSFibmyuCIriOH53UgExykf+Ot+B7Vz+t+K9Pm1LzmYOk
J+SMHjd/tEfyFetTko7nkQw1SpUvBXRwvxeuni0/R9NVX2PI08nodo2j9WP5V5pY3Kweayg
4dCmT2JHFeiePdUsfESxXKTs13bqU8uNVEYBOe/OenAzXBXNrb2dhZXBj2iQuJGB4J4x/Wn
KfMdCoun7siHTdQW21GLeDsLbSR3FdVFZiy8VeVAo2OUlAHYlsY/WszT9Aiv3gktJFkt7hx
uBP3SDk+4rtNMsnn+I1lGyt5cKly3ZioA/LJAroheK1POq8spXXY9dt7cpp4j6Hb1FeH/AB
Qtgl1F5YAJY5xX0H5e223cH5eteHfEwGfVIYoQpAyznH5f1q+Za3OaCe55XBbI7MJssgUkl
ep9APx4qrqAYKhdVRpy7ttHQc4/CulFkQCCmB9ec1FcWcbOjOgzjy+efWuSclqbwlqd9HZa
LpjJZ28U9zcKoLQ24VBHx0ZjkZ9hnHfmuj0k2dtH9uewTT5tvmytPJ5xt4skKxPHzv0Vfx9
qqywW+mW5nghWR1VRHDjiWQ4VEPqCxGfYGo7m5h0qyivbpl1CTzC8Ckf8ftyB81w3/TNTwg
6ADjtXWoW0FJ83zOu1DxDYeH9LS61ENE8g/dWo+eRiev1PqeAKo6P4tg1nTNRumhltPJQlh
IwY7dp/WvNTJcX17LeX9wbm6lPzO3QegUdgPSrV5dCw0R7RHy9026TthF6Z+prRu2pEaEdn
uchMxt7BYGkJxyWbqOa5yR2nkyBwfwq9qd6J3KA/XHOazo8s20DJ7VxHoN9yeCPkk8c85q3
YRB52c4ODgGmxR7IW2kk8dq09IiK7HIA5yMd6T7mTZtWUCRTBpI90mMhD0Huf8KfqjvcgKW
G2PBIPQH0qBJdlw7qMuflVSepouY/Lt28w/O5yT71ly+9d7mNm5IoXMJbT0dTglsHHJzWVH
HLHKGKlh61v2tu0kM9uGBMo+Qt03ryB+NRRxxPpzuSBMh/P2rq5Op03S0K1vfy28oIJGeoz
it2y8QcgltrDrg1EmlQ3MAdCMkZwfWqkvh2ZVzFh+eQOKpQdrownKnLSR2en+K5YH4uGOfX
nNddpnxHu4FEck5Kj1PP0rxOSxvbdiFjkGOtMDX6t1cD39KTTMfYR+yz6YtfimqoJPMUn0Y
5rQbx7qGpIhgk2q54VeCfzr5ps5rtdsgy+OjHpXZ+Hdb1G41BYjCs4OAVIwMe+O1HLcbhNK
ykfSWh6ksdoXaQFBy8rD759F9veushlEibs5rx3S7q41GSKR8LCr7EQHAZh1b6CvUtNlEca
hmyG6Z9KHFHRSk9mUdU8SWOi+K7Kx1DMUd9AQk+3hWDdGPYHNdB8skYZfmBGQfWsDxFNNaX
enXkFlDdli0BEz7VG7BBJwe4rWsFvREXvXQytj5Y+FX2GazZ1nDeO9KgezF06LlDtZhwdp9
/rXhupYhmkkD559ea+jPGGm3OrWKafbyJFGT5kzMM8DoB9T/KvLb7w54bsW36jdmZgSArHC
n8BXXB6HJKXI7HkcjXE8xSJJJGPACAk12PhbwbNM8V3rKAQghltu5Pqx9PauwsrGymDLpmk
Oyjo5AjX8M81sR20lpHvuoZICP7x3A++RW0Unuc1StJx5YKxILdGiEHlq0eMBAMAfhWLP4T
tBcRfZZzFZmZXmtmOYzg7sj+7yBwOD3qW88TaVAuILhZmHZSCPqa5u58UT3Klo7qONRw25+
voabatYzo06l9BfidFDcaCrMQ80LZQr6Z5rxW2D/boUwevpXoWraj/AGvEI4JDLGRlinIz0
69K5jT9OkPiq3t3X5clj649K8us7zPp8HHko2ZW1VWilyy7c8jjtWn8Pwr+NtHEnCm4B6VN
4z0+S0lQiIpEw4NdH8NfDcSyWPiG6IYGUeQn47d388VkkzevUUYep73qcyf2BJnbv2EA5r5
fluJRI91ADNbpqP2qaIE70dSRkeo747Yr6E1q88jRZCxxHtye9fMN7fzaZdSTgpE0jFmAcM
DliQD2zz61StKJ52Faabex9F2k3hrUPDMOravcQSWKhZv3h+UMOencgjp61y+v/FKKKya30
C3NlaMflJGyST3x/Cvt1PtXjE+q3thcBb2za1SbEkSh8wSt/wA9FbofoD1qN7kP++aXczdZ
H4z9BWfLyKyZ6WHo05Pmmbd7rupag7G4umRSc+WnHPv61gTtczA+bKVjHZDgke5qBdShEm2
OKSUjq4B59+aJLi4utwERjU8cioPYU6drItWbW8e1GijMZOCAoP4/WslLqK11tbG82tZLKQ
N3THbrWnD+6CM6jHb/AOvU91HC9v8AanRSjIVO5c7jVRdmeZj6V4p2JtJtta0fWAtlpLXti
JGngdHCqytxgsemP6V6P4KgfVfE02pXFq1u0USw7Cc7WLFmGe/RawNDmt00iOGIGMKrKAOA
FJzgD0rvvASDyJJQhAeQnJGOgrr5v3d77ny1SSk3pqdXq8q2mnSv6DHTpXi14y6jNdXTKOJ
Aig9SByf516f4+vhZ6SY3J+ZSSR2ryaKa4gsYI4I8ySpvZm4xnmsakmoIlR5abv1M+4skQl
n3KBwdgyST2FYF2At1CfNPls33DwQfcVtXH2sROJCDnncDjbntWNcsUnjD4ye+2uV81tRUr
c2p0tx4igRo4/Je5MY3nadoB24HP0J6dAT7Vk3mrXN/debO6s5GFCDCxqOiqOwFbs3hmCE4
lkw2BknvkelZr2ljBKwJEmD0UZ/A16z5lrJmycOhUt928OxbaDznpWLr+p5d8OSrcKPQen0
ra1KQWliZrtliT+GNDyx9K4iMT6zqeAMZPX+6K56lTm06DS05iKONnfzWbOTnr3q1aQ75DI
hPHTI7VLcRqji3iAAPH0FaNtaNHGGwV96lNEylci8tuVzzjt24rWWNLSMIBufbgDuSaqxgN
MihS7O3C1oRxEuzli7scZ9KohstaVYtPcgyHOeST2FNvgJ9UEUedqnH41vWcaWelSzFdp2k
Lz6f/XrJ0azN9qDhyRuztYn+LqKypvnnfsKg3Um30Rc0zS3lIY8buMkfdkByPzrI8T6dNpt
4l0IykFwTlegRx95f616RommTT3J3p5cdwuB6pIO+e3Na2raGmp6XLDdw4LfupcD7rjo/8v
wr0uVONjSq+Vnkej3EcluiOuMcZ9K6GOCN+PO2rx61yeoaVe6Hqz2kyFSp+VgeGXsfcVraf
qzKuycZH+e9KMuXRnPVp3V0bo0Hzm3tcOUxjA5q1F4e0i3XzJ5QSOu45NR2dzaTIXLg5HUE
g/pWk39l7PMKGUkY5Y81t7trnnSlUi+W7Ob1a4tfmtbKPKj0HNdPoGljTNOjDfu7if5pZM8
Rp71iQfZ0vGvBb7oomG1AvEjen0H8/pTdU1K8v5TucIvVlXoTWVluz0qafId9B4j0mwuY18
0fIuxETnjuSa0ofirZqF8uCZsepFeKzYSHzJDyR61Z0ZDcXQdM7ARjJ/z6Ut3Y2p0o73PoC
08dW2sW4tbm3lhDkYfOVBHf1Fen2NzHd2ccsbqwwASD3rxHw9pyPaxh0yzE5I45x+td7pt5
FoOmzT3ExSIkDDHgVE4bWN1KCk1Esa5Nb3csqmS/kLfL5Vu2wYHHXr79e9c4nhJJ5Ny6dHa
rv+ZmJeT16k12EfijRJrfzbe5jwR1JArGvPFmmRZY3q/TPJoimZTb7mhYaVDaxxxBQABjaB
VpooVB3c59a4G88f22/bBMxcnbjHFT6d4zhlnAnBIHQ+9Uk+phdJWsX9Y8AeG9dkLPp4Wds
nzIjsYHpniqWl/Bnwxa3InmWW6A52SNuTrnoetdNa+J9MYf61VYjuOSK3LLWLC4QbbqLJ7b
xkn6VMmzeEuzOQ8T6Lard6DoOmWUUUVzLI8zKgAiRE5OO/3sfUivN7PwbCPjUdFnBubS3ia
7ctyTHn92Gx/tH8dtewapcWltqtldy3ETSRQSRoxPQOVP9B+VctJrWlaT4x1bWriaJRNZ20
KyEgY2mQke/UVjKKZ0qq4qxyXxN8OBpLWytFkla7ZhD8vMQx8zM3ZRnqfp1pRfaVokmk6Rb
MxVHihjCjJIXAzj+tYni3xnPrGqj+y1eJdm0zOpGBnsPesLTATqtrLKzSOZk3OTyeR+VWqe
jbIqV20os9N8ZXvlWTxoSOMlT/npXz8lvbaeBcSgTTInGeR068/5xXsXxHu0tE3lg0suVCZ
56cn3rxW+nLSH0c45INcHSyPdy2ilS9rJehnx3F9patFbKJbOcGSW1kG6JjnnA7HnqOaghu
bNrtHtMBJDjyZcl4zjPB7r71bunDamIFPCRHGffisuaF0Ed0g+ZBsf2xxVN30Y3D2cueG1/
wDhzpeUG9bY4x1HINVJtRgEm3fsYj7pGOe9VrXWJ40CsAR1GKsvd216fLljAYjgkVG256XO
5K8GV2uVZWEZ3c9+1aFrMXtJEUDeo3pnByRzUEWmwpb5iOVzj1rQtbYRAYBXIxzUtpO5E6c
p02pF+00y3jt47uzeSIDEi7pWKhe64Jxj2r0/wbqttHpUKWcsUtxk4ikyj5P1/Q+leV2Lzj
SxZwxtLcbnhUJ0XuCc9gKs6hZarpEX2dr2O6VAJobiIkOrd1x6A5xiuuc7LQ+VoUOeT5+hv
+MvFdvrmvLobF4bjzRE6FSB/tVNcNaApEJV8wL9zODjp0NeY2ep3/iDXYft8zfbLc4F1ty0
iD+Bu2e4PtXoN2fPi5b5xyH/ALtQ3JwucWNtzRijKvpB90/KR0PasadI1nDyBj6heT/9ete
R1ZD5nJIx0zurKmmEeoWcaIVDShXz/CD7VySmzLDp3SN2+1VLhizncDjjPfArAv8AWhb7Qo
BkI+VVHNX73RrxF3MphiABMsgwOnYVw2ozQpNJDZO7yscPMe3rj3r0qlV6pHeoRWqKmo3V1
qd2EMjyMTj2HsK6Czs49K0dpW/10nc8U/QdGUIJZI8r696s62wlZLQIMADp/KuHnbZhUfM1
FGFawPc3e5cszenHFb95CkFssHJc9a3NH0M6fYi5uABLIMgEcj/61YmpN51yyrwd20Z5+p/
KmpamLleVkRaZCWeS6KYEa4X3rVsLdnuEcoSRxUdrGkdrFbqCDId75647V0Fmgig81l4HC0
VKnKjOc9CnrkwgsvJUnAwOeM1peDrVpbeeIQEzw4uVb/Z6H6//AF653XGMt1BbI3zEjjHOS
eK7/wAPs+m2mnaiIDuhD2dzEO/b/wCJNa4XRHfhqdoWO4sNOjjnWIqDDeLvibH3HrY+yyyW
xvHjBeLMN3H3PuBWZoCX17L9hmiMXkfvIx6DPaupkRYrhL2Ry0cqbJlA7joa9G5VajbR7nB
+JPC+m39pHC6gQOo8qcDlG9Poa8r1Hw2+m3JhnQoM/K/8Le4Ne+XMUEDSQu2+zlzt5Hye30
rnNStLZ4zbXipNEw+RzzkehppX3PN5uTRHksWnRLjbJhwc59aueTMEGJMxkc571s3ulRWtx
vt8SKeqMQWH09fxqoZklzGq7ZF5ZSMFfqDTUSJetyNDF5MS7lCqSo7At6AewrM1KW2tY3VZ
FMy8FVOSD+FWXhBkR8MsqHcGBzjnjHpTTZxW8AcL/tZ75q7GsallaxzF15xgWSU7Cxwqjt9
a6jRYrWzhie7nighxjfKwAPOOh+ma5a/u8Xiy43CI7sHoT2qgZri7uw8hM0jDAB/hHtWKsm
dVOm5rex7jD8QdBsIQlkz3TdRwQufqea62wvYPF2h3FlPJs+0DYSOsbdQR+deB6ZYBPsktw
ciYtGcjjPNeh+A9Y+zT2MczhDc7rQuef9Ij5UH/AHkHX2puXc1eHjTi+U5fWNP1rw7rMunX
KSEoxCyAkrID0I+tVGN7tDJbyls+h5r6F1rRbfxNpCXMEai6QZUkZII/hNeW3Ur6ezQSIfM
HybF5bPpjrT5hJ32OOefV413GwmBGei4zVb/hIr2KUQJauZn+6mcnJ7cda7X+x/EOqQmRlG
m2YHzSS8MR6BfX60qeHIdJeD7HbGS9uGxE0vMh9Xb0A9KbuR7q3RLoOhXF5oP2rVJ5JNUvb
hbW2hRyFtkz88hx95uuPTFehrb2cB1f+zoIooLaODR7IIuCikgyNn1Jbr14NYemfYLAXk7z
N5WjxbVGAQ8p5bnPYYH41o6TKbeHRoLhSstxM19MPU4JA49CRWTi9yFV1IPHOmvdWMtxZzf
ZVhuTGQn/ADzwBkDt2rm7XRbXTdOm1jUI3upo0yryHcWY8DGenNdXqbm+8PSzvhPNknkXHo
Dwa5bX7sx6fY6aCCAgkbHHPYH9T+VZlSk5WUTkorC5uriW7kBkZ2LuRxz6gfpitO3tFsWS8
nTZHC4YntgHvUVvfpHKEYYj6kdqNV1GbWGttCsI8y3LDeka5yvYAepP6A9Kqc2otF0qDq1F
F6I5rxFrF14i1qW6ZCELbYkX+FRwPx7/AI1iS6Jcz3MUjxnyo2+bFeuD4f3OhabJqEsNvJc
qQwQEyHb39BnHYfnXl1x4+1dcRtBYTxK7Ff3GDgngZBrzWpn10a9BxUIfCjmdUt2svEAcNh
ZBgZ9M1GsZOp3Nvt+SRQ3PIOf/ANVafiLVLXXLaG5WxW0voP8AWhDlJFJ4YehHcVWgJkgil
OCwG3d3NF7LUFFVZPl2Tv8AeYjR+TOY5EwoPStTTLY3N4ojUkk4HHIqG9jX7WHIJD4wK63w
ZpzPOZSgIU8VEpWR0Uo8qfkbNt4c/wBFXG4N1A9ary6LOHdogcIPvNXp1jZ+dbrw2Mdx/Sr
d3olulm4CgEDP04rHmb0D21ldnkuh6bfvr9yllHFIVh85t7AEnpgZxkke/asbxXq11bXf2U
QEOq/MjcFfbFerN4Ju/wCwJtWCws5zIlu6lXZQOMt/Dnr0rxXV5rXUL+FoEu5TKqhYpV/fx
7sk7ezgf0rtabikfP8APFOTXUteFo53tJrueJYmkl+U4OTgdf1rWaR1VhuOMenA7V12k+Gr
UaPbSQscNEp2kcj5fT3p1xoMA3AKDzgjufauhJWsj52vUTldnn8kjtkJESvT6epqi0c5vYp
XVnVeSpJwa7mTSoYsoq7wOvOP16VRNhAb9ImJdZGwwGQMVzTUeoU5+8rEfiKHWdY/4/ZRBA
VB8pT7CuZstDWXUre2GEB5Ix0FddeXdxdkblIUAbs/So/CVt9o1O5vJOVzgZ9BWuIahByO+
pLlg2WriCCwgIC7Qi/KMY/GqXhnw+2qX/8AaVzFmNWyqMMjParV8n9ra4LNFOxWwxAr0Kzs
LfSNJPlAAhen17mvPvaNzz43irnH+JzHaxuqKCsKDIHTd2FeexI8sythlYenXJ6/pXWa9LP
dq9tC2d2QSf1JrPtbe3imwD5jDnd0xRGppcVO6i2y1YWJLebJjcenHQVfZoI42LZMEALP7n
0+tVZLrZESz/Z4QPmbHP4VzGuayZYPLgLRQBcIp/i/2jUqEqsh0qLqSvIWC8+2a285+VixZ
M9iPu/rivWdOv7eWzvXkKQ2+oRLcjIAEcgGGHseK8CsbqWC/WSVjsJIPqB/9biuj13WJzYW
unwSkQy5lkH6EfQnmvZp6HrKXLGyPQdR+MEdoLWLR7H7VcW6+U1y7bAV/maxj8WfEMm9TbW
iiTkqN/Xt3rzXkbdhzkflVhYiSPm3dsVSMJPmWp3yfEzXJFEU9vbup4O0Hj071KnjvU7vNp
e26TQMMZGcj3H+FcQsJU5H6VZSV0w+7gVrF6HHKMeiOsOrX00e0sihehXOR6dBTzemdVW4f
zCp4JPP51yq3oI+Ulc8fL2qe2kmunBBaOMH8xWilqYuDeux1UVymDliQPf9TVDULrKHYxA6
ewqvJIEj2R4BBzuY8/lVKZlOQcN6c9PyobbQorUyJ0A3lm59PWqi3MsbkWxKYH3uMmpLqR3
PkpkjvV6x05nUmRfcZ6YrK3NsepSUnsZifajHvZmyrdz+dbumT3sMDssjp5Eiy4HQMDw2PU
ZPNaa6EDoCy4w7MCQOwJrYfQ3g1p7KOMgXFsSAeMMOufzNPlsdNlax23hX4lX+nyNDqtuLl
HcFnj+UhWHDY6H3r0gx6dqSy+IPDz29w0qjztqAkkcBj3yBwR6V4TpFqbiwhWVd0tkzW0wP
A2f5wa6bTRqmhTb7W7kjRjglRhW5+Vz7N0PuKiztdA6F1pudrNNHBLvQNqF//wAs0wAF/wB
oDoPrWVqGdJtXmaRr/wAQakfKhi7L6BfRR1J74P0rRttYh1OynGn2GdUVd7wIAPMP94E/rn
pWNHdSeH7q41fXo3mvjH5aH+CNeuxR7nqe/Fb3vqcEo8rs0YVxBdWNxZeH5Zmld3Nxduo5b
5sk/QnjB7VvrqML3+oamhZorGEQJheSwG5sfjgVQk+0abo82uX8Yl1vVpAI4TyY8/cjHsBy
ff6U4Wq6dZ6X4eY+dNcyh7l8c4BDO354H40aanK272/rzNW6mjtPDohkYFoNNcleoDNjjH5
1wlz9o1K5kuzv2kAKo5OAMAfj/Wup1+4a7jv1i+7NPFZK3tnc5/P+VRR2tra26KXAA6nIGa
yfkP2iikznl0eRY1YrwwyQTwPb/wCvUnhS3/svVDrMnzySyBo1A5WIH5V/Ecn/AOtWnfXyC
J4YiN7KRkdqoRyBZECsVBygVQO38qFC+5rHEXR6tfXDbGk3FlHOPWuM8T/D/wAI+LNNmuNL
lt9P8SiHzliicL5pxxvT39QK2NIvRqNpAruW8+Jk+jocMPr3/CvFdX1C60v4mahK0rK8NyA
jdCAAMYrgmlBtnq5fGdRuMXqcBexXFsZYJomimjfY6MMFWBwQa0YU/wCJXuGcjBPtW14+mt
tQ8TvqdnEsCXSrJIoGBvHDfnwc1FYQR3OmyBACmzqDnBrGbVk0fVYePvXemmxzsuZwjAjg8
89q9c8IWcR0uGdOd3Bz0zXksSD7SEbB9QK9F8P6m1jZeTH80ZfKrnGCeP8A69YVXax0wpOV
7Hq2mlpJQpHy57D+VdHZ2QuP3k0PygkoDyGA/iP+FYFgY4oE3MsZJVWbjjJx+dUvB2r6l4j
8Y6vqAlf+zIlMFpAjYVVVgA5Hckgn6YFTTV22eHjrxi1E6vXZmi09ogRvk+8SK8PtPD1vJ4
vt7/zlSTS5okVAc7g4fOR6YI/KvV9fuEvLG5ntbgSpBI0LGM5AZclhn1B4rxSw8QtpXxIuP
tXNpcBYpvRTgFW/An9a9LSEErHiRhP2baPSRcQW0KwW6mRBnO0HA5rD1LU3SUI8DqhBK7lP
I4zXQyXkEY37l+i9Pxrnda1OKeARQ27XDscBjyFrGU+x46inLVFV5hKv3ljVugYAnHt+tY2
6N9btYEG4u+SA2CRg1c+yOP8AWMVbg+uKqizRb2CTYCzZ5Y4I4PNc05Se5004RU0zpZPD/w
Bns3nkUt+77j2rndJlXTtDunGA+QFOcZJ/+vXquvxqlhI/8HldP+A15Ppemz61q8GkxqRBv
864KdFUcAfU12V1zRsxxbqQ1Op8D6QjRSanMSWlPy59P/r1f8TahFGnlxuXCnp79v8AGuin
jh0yw8qJAoUYVRxivOdavGnu253lflA7EmvKrSWkEcs5a8pyt/cqHaNDlSME88k1ZsIhBZN
LL948gelVGjR79jI2Uj5z6mrTFrmOTyi2EQn2AA4/WttEkjSW1jKuAb6VpJSGhjJCITw7ep
9hWLJay6hcCbIKeZsUnjecdq6q20ya8+x6ZDkSSqGlYdETr+Zrak0SGKO2ghiJAuCBj2z/A
IV6GGp8yuzrgeRT2jjaNpXCDkj0OP8ACmS3MjwwCQZaMGPPcDtXf3vhwNDEFUDe0sWAfqRX
MPpnlSAyRFlI3DI/P+RrslGxs1dFCEGTaFyT6kVrQQGNS0xwv5101jpdjJpcdxaxKyMDjOC
Qe4rIvkWJztznp/8ArquVJXRx31sVCCGz2zgdqZKApOTz7Gk3SSNtUdPx4rUstHkfDzfKeD
t6E1KTloiH3K1lYmdd0gIQnPPetUlYF2K3C9BnmrrReSuzAGB0Has2QjeVAGf881ty2Vznl
K4yWXB3E4Yc89qz7y5xGfmwfapZsKhxkj2OBWfHBJeXOWH7tPfFQzpo0+azLGm2jyMXkABY
9+mK6q3sZZEZ48KSCo44IqLSNPBIJU4HOcdDXoGn6Q7RABMqRgccGtErI9enLk2KltpEo8O
G4KAxqVwT06jnFdFqmjraanpF3InyBsMc4zn/ACK6S/0xV8M7I1yflwAcY5FbXirSYZ/DcW
xiXjKsCB0xUSlayOaMnOSb7nFDQksvG1zayRqbW+QSAHucdR+Fadhoqy/adKngLyRcx7ifn
j7qRWt4gcHStK1SBcvbKpbjJx0P860dbu4LQ2OtWzK7Io8wD0P/AOus0zeU1FJo4G5tZrOf
fE7JNAw2uuBkHv8AQ459xWlBHa6zcya1rNxvazwI4G6I3XcfU/y5qz4huNKeeG8+228cUw3
AFgOvXjPSuYkAur9raS7kisRtdlTgyjsM+mO/pW0Vc5sTVg1zbM0I4/7Wvx4iudyWdruFqj
Y57NIfwyBWDFql/Nf3/iCEBIFRoIHI/gB5x7k/nVrWtdGqXA8O6aRHCV2zTKAFjjHG0e/FL
LPYnyLC2VY7OwCySbR94j7i/wBT9BWjieUqiWtt/wAF/wAEybuG+2W0EZBlhQzyBc/ffPf1
60f2ZqNxEhedc4wQTx+FOeTUZXlusBGncMpKgnH8I+v+NWYHv1kVW4U85zy3rXO5WOecryK
g0DUNzOZEKjoAelX4NNK8yYdlGST0x1rRWaXycMhx7dqv2rJ8u9ckjoe31rL2tlqaQepka/
PceG/DNpc2K7PIvbaQnA+YuAzD8cn868/+LukvZ+NV1KP/AFGoQJMjDoSBg/0rsdQKar4a1
/T4A+Y1ju7ZCc7fJb7g7424H0FUPHE0Wt/C7TbsBjeabciNm28bHXGM/gPyrmqTu9D6/BUp
UpKbX9M86SJ9S07Y5O+JWYMPQDJ/lXG2erTWt0tzCWQcHGeGHoa9I8HQLcrdJwHaFkx9VOa
8nUhYyv8Adx9awpxTTudubVZRnCUex2UcMc+oi6tUzFMd0YJz17fWuhsI9uoKGYqqMMDPFZ
Pg2K6u9KuPKjRktiNvYgvknP4LWlO7eftKkZG3A7GuepFXsfQZdV9rSU3uz0DUtVeTT47K0
vGiduJGiAyykEYBPTr161sWxu9B+Hi2WjgQ6rrkq2FgFPzIDw0g7/Ku5s+wrh9DjiZ0e6kK
Qgje4GcDvj3/APrUzXfGVzc+IZb+2U26RQ/ZLSMHJggxgjP95zyxHsOgpUJKLuzizDC879n
TWr1fodVJqkWkadp2lWcf/EvIlhtE5AFtGCZ7x+5Lt8iZPq3evCJb+S61GS8djulkLnHTBP
T8sVr6r4h1S8SeOa8crKixSHJy0YzhM9lHoOK5dHHnqD69K6alR1NjyqWG9nfm6nt3hTUY9
U0/7HcMBc22OT1kXsf6GukeztVTCwqc9u9eNaXfz2lxDcwZ82DkDOMjuPoa9Ct/FFrfQJMi
sFYdzznuP506d5RsfNY+g6NXTY1JbaEbnCAEHAU9PyrB1CMW8MkoAxGjMWA6HBq3/bEcjD7
wHXnge3NZ2uX3naRdRou5mjb5geenGMVz1Iu5FBXaN3xT4nurqI2VrGf3m0BV5L8Diug8Ee
HW0TSnvL3H2y5+eQ/3B2FR6JoNpb3CahPIJ5toIPQLwOlaWq6ssaGGP5mHULjGa1xNZJXZz
yqxirLYzvEOpuziKIsG5Ck9v9o1wepzLZ27T9ZG+WIe/dq1dTvQitPcSfJ/Hg/e54ArgtTv
Jr26BlP+6g/hHYVx0Yub52c1KMqs+boSIXmZY0JJOC3v711tjYRrYP5i4XqxGOVAzisjQ7I
LC08gBODj2rtvsIfQp4kbaWQgORnbnFaTXNJRNKsryUVsUPAGmM2lSaq4AlmTILcFEBwP5G
ujltS8mmKqAAuznB9Q3+NaenWcWm+H2t7YBQF2KeOOKS7uIba+t4yqBYICMn1xg/SvapbWO
vnTd0crPp5Glmcj5YbzOBzxnnH4GuZ17RDGJ5I1wFkyPYOMj/x4V0V94j0uHTJ0mv4gfMDF
A2T7DA+lYep+KtNuUZV3uJIgoIXGGVsiui5bqyi9rnOaJO8LXMD5WBsSKCPut0/UYH/AaWf
TZL6ZjnCddx7fSp7dFu9QMlvGyxHk5HODzXU2tnHlQYwFByQO/p/9emldESklK6Rj6ZoEUR
LIV8wf3u1bH9nrHEQFzgZJ6fUityONVjxhducYA61m6xOsMPqRwFB6mtFbqeZXqSbscfqks
Yk8oLjucVkvMqLuRsN1NWbpnllLN95qx7zfHEVVd2TjaPX0qJM6KNNyaRWmumkuDFG2fVun
FWob62tWUxp5pXuDx+dZ1vYTXDscEknnA4PNdLp/hx2w7jgfLyOCahNn0FOjGCSZZstcvDK
ggiWMEcfLnP1rtNJ1rW2IXKOhOAAn+FUdO0L7OJHaMFIwF4Hc16vo3hy3tFsEARmlRXkLkZ
HPIGKUnY1qKEVqjHsZfFN5H5EjoFRgWGzt/StmVvEQiNrNcoUkTI+UZrutPsbOO6u1DofkC
gA9Biq1/axP9hni2tklTg5BGOawTuzjk432PI9f1PxBpmkxxSz7oWGwlYx09zXIJr2pfKja
ldEJ91Wl+UYPAx0r1nxHpi6ha3Ns0RGxR5cjEYcn0xyMHg5rwfUdVt9PuZLVlUSREqw9D71
0xilqcvtlO8UdLbaxsUm4KsQcDPYZzjntVG71ia7byYJOAMB+ygdh61xMmrvNKQMunoeM0n
9pSFtqqUJHHXIrT2iTMJ029WdrHqUNmv2S1YSTvyxJBIz3JqKXUmgjSC0bcFOZHP8AE1cva
TLndhi56mteLDp9zB7HvUyqXRhKnGGrNu38RXK43KhPcjPFXLfXblm4QDHG/GcVk20GABkY
PY5zWza20KMCBhuoJFZ8sex59ScFsjWsr64nkVcl8EdvvcfhW1JdTR2M8jRsNqZEgIArN09
gj8DknkYxWvLaR36Q2puJI4nceZsOC6jkgnsOK55rVmmGmnJNrQ4C41aWwkaW1hkkeRGRto
GBwRyTx61hnxEupWctuLKeKFAQeQQDjGcZ5/8Ar123j0C3uYraGNIrdYl2IoAC8V5zZhWsn
KnPzsdo9zXDOOup9Ss1qJtxSsbHgxIlW3vEdJTM7KEU5JweQRXnGv6ZHpXiHWbGJcR29wyI
DztU8r+hFSP9p0jXobu0neCQMXVlPQ+3amane3WpXl/fXr+ZNKylnwBuIAHT8KqEeW5risZ
9ZjG61R3vw1h3+G9YkdxtWWPGAScBDnP5/rU0sKvOpC5GcgkYp/gyB7PwYX80p9sldhGOA/
RR+gNXZ4EjLsSOBkDrxXJWdpWPrclTjh031Kk8iw2JhRyrHqM9fyrBmTcCVQjJzj1ret4Te
Foim8v0OOMelad3plpZaXPOUJkSM4zzis4nq15qKd+p5JfZ8yQHK4PIPesWMs90BtPLdRW1
fiVoZZXOASTg1k20bGYY2muqNrXPmq1/aJHTaaz/AGxBgnjHtWvZGW1vzbFsRzkshHTd3ql
pUMm4M6gA9T1FbF9aSfYVuYQWkt2D89v8iilLlmeVmEOZam3ZQiaXy3yGHQ/zq9qttZDSrg
lgreWwyo9uOKk0zQhfQR3UV2+2UBl47GrOtaG1vol5K0rSPHAzEYwDwePpVV6iaueNQXvWN
t7sQQAPKQqKCPmx2rk9V8TxREeW+5s4CoetcrK+sXCAST3DjaCQWx2HvSWVophM5eGM/wAR
kJyv1FcEqUebmmcUcOt5MsNLe3t0Jbhizn7kY6D8KpiLdeEDDfNgN2J71de6GfIt2ALcGcZ
ww9BnkUkMJV1UDn88V3Uabkrmy93Q6G1JjszhSDtwBiuohvFj0mbeyrtBwccetcct2ir5Rd
QF5kb0HoPUmobqW4uASAyxOeB04x6VdOmpVbLocqh1lpqberfEWKKzEWnRb5ODuYYUH6d+l
cBqes6nq900l9eSSk/wg7Vx9BU01ksU5j25Q9D2HtT/ALANpGPzr1IJbI6IyhAylComwAAH
qAKljXcyll+X3HerphtoSwlkVcdMnvSLdaYmd91GGXpluBWlkty+bm2NWwmWOPbHg46gdRX
S6fKgCo7FHk54Gdozz+Fc5YyWFy21LiOTZhiFILMfYd66uz0+QZDxgPJ8zEkDCjtQmtrkOy
3NMSxkAjITGcnsP/r1yWrXjT3TDdwpwuB2ra1q5ltbVYABukB7Y49qwbeAzSg7snGTjk1Rx
KDk3JmZKkhyVAKgdBxj8aorYNM+WBzjp3ArsH0sra4RWJP8WME1TaSWztmey0yS5cDd8wxk
+9B62GSirljQ9Diije4k4EABwejSN0/IVdvPEfh7QZ0s7m4E0kEZd0gXezSntxwMcDk153r
Wq+IZbNbe9kktYg7FkiGwEnGOep4rmlIyWzjJ5OM5rFs6ZSlJnpX/AAsdRCsWn6WQ/mGV3n
f7x7DA/wAa1rfx34lv52uZLkQN1/dKAFHoK8r0+INckkEsDxzx+VdtpduzYULjPHT1NJa7m
i7s7G38W675zY1KUOyFcg5ByOc1fh8U+JFgt4mvg6QHdHlQc59f896x7SwUzYcbOSxwOeOP
zrXS1XblI/l2qeD7jiq5TOdSGxOnj+ZZGF/p74HBkhHB59D+NcR4x0mx1XU/7W0iVZ47kr5
wUYw5AIOOoyCPxz6V6KPDUN1lMA7iTgcD1FZt34Rksp4hAJA7v8v/AH13+oIrRLSx5Huqd4
bnk76BcRuBKhTBqwmkEFAT14JxXs15oUcrETHyZT8q4XK1mSeFBwJo9j5GDF9xh6kHpT5I7
s5niJvc82g0tU/hJP0q9DEYwc8A966u68J3cR3W+JFz16Yx7VVg0G5d8FHVhj5WFS4xIlKU
ldszbeNvlVgQPUY/yK0kV4tpwQAemOcV0Vh4ZIcNIuW6kHkCthdBgYANEvHr0/8Ar1n7SKZ
yunKRy8SyFFcuxb0wOlbGgw3U+rw7sqkRMpx2+U4/Uiuls/DsSLnymX3Hb2xV2xsFglvtm3
cGRScdgCf5n9KiVSMlY66NFx1PM/ibFL9tjkY4WSLAIHQ+ma85ht/s9icOTnqa9e8dxx3Fv
HEU3SE/L65Neealpz2WlAlSXOCcDmuGorM6oXtY4TWrctfWrAYyeBjtiqX2R5pjbQoZJbiZ
Y0XHViQBWpqzESWxJxk461c8CWb3niqOYKSlo3nMO+egI/E/pU81lc9CjHnait2egQ6ILP7
Lp0EheGzVUGTnJ/jP4nNWdYsFjgcKMswxkDOK67T9LVMfu9zMRk+gp2q2CjgoDnJIArzpau
5+gUasaajTjsjnfD2jRrZGQg7QMYHWqPjURWmhGAfI83yKvTivQdEt4RpbFjgbsAAda858d
gXvia102MYCJu2jvz+lWlZMwdf2lbl7HluvWhi05BjkjtWDZRfvE/vE13fje2+z6VCoQAZG
Wx+grjLCMtcRjB9a1i3y2OednVudlpto/kodoLOeMd66a0tlKFZArAjG2qun2xCqXzgAcY6
D+ldjpenicq3lHA4Unj/PWnTvzXPJxV3uYnhGUrDLpvm7Xs5mQr/eQ8qR+ePwrY8TSiHwjq
7/AGlyUtZCEUc/dP6Vlizex8cbPmijvomhBPH7xfmH1O3d+VSeL9Pkg8E65cySsUjsZNwz1
G00qz96xwU6VpOSPP54C4/dJLKTgHB2jp2qt9ikjnQmE72OPvZBHeuwn0kJIqvPLcQ4AK5O
QcDnjrSx6Hbw3ZkVuNvCrzj86FJdTgd0c9bxFjIqR/KWwB2UVajiBXaztjJHWtWSxjWXerg
E4BHSpobaMqw2hW6EkHr7fpXZTalZs55yaMNpYIZQrAb+voaqPf3rO4RVXHfGSBW6+kBpAz
jzB1q7BoymRd+2MHoAAT+NdkXbSOiMZVIRORENy5DSyu2BnAwOfemym8c7E3Io5GeK79dEh
jiVUi+brlhnjuTUD6QGk8yONsE9ducitkkkZxxEL3aPPhpNzPg7SSD3HSpYvBl1cvlnVEJw
MLmvT4NMRyGKFG7DrmtBLZLYMqhFijxkkEfrTUYjeMb2R5knwtup33x3qLIAcBh3Poa1dM/
t/wAJXkNvrsv2rTJysYmzuMfPHOM4z2NelW09q/GS8knoM8f4Cq2uCCewNrJbhUKEIGP3e2
cDvgfrVKC6GtOc6r5WrnL6hCb3VWuFyViO3B6E/X8a0dF0VgADHudjknBGTTbKCPyEUudiL
jceMqB/9auq00k2hfy/ljgaf5TjPZQf1oPRWFcI6jYdLiuVmkWLzFiYxKy9yOvXrzU0ukrC
rxlMsAFKgD9e1X7BrCx0q0hvLuGB8CR1chcnrjk80ov7G+imeC9gnZpSFWJwcAcVLZx1JOL
ahsjxf4kRiGzSLy9pMgxxz+deXOh2KQcg8etet/FRAPIjQcNIeMdeO9eb21mbieK3QZLtip
a7nbSk3FXNfw/pMkkIkEZIbAyOvJxXoemacIimVH3ixOeoAq5pWjR2VjCu4Bdpfk9QOn9TW
u93plkzpPdpvji2qsR3ZJ5PPTvS2Q6tS2iEsbFnbzGQnEBYsrZ5Jrp7TSUBLMArHYOa5B/F
Ui5TTrXeNgXcT1x7VfsG1bVn33UzrEGBO35R174qr31OdUpSd3od4kul28wi84NOSVEceCW
J7e1bA00vse8gCCXGwE/cOOh96r6b4ftbGIR3oWSO6XAk6lT9fyq+s13ZING1NDd7ztimJx
5i54JP94dz6/WsnJ3KjQT0GPptu/7i4iUwvwrkDGf7pHY1Ufw3LAu2Mb4icBerIB79x7da6
i2tXghaOaXzw3qB0qyBhQB0FT7Rol0IPQ41fDf8SY46DPWg6BC42MjQS+uMgn3FdgUwwK4H
PPHWnFVIOR1pObZCw0Dgp9KltWJkj247jkfWkgRHwCBjOMYxiu0kjZcq6qUYcPjOPqKxL3S
AiNLb4C45XnIrknFh7G2xFG0QQk7cKeRnBqtLJHG0wVV/eANxg9OP61AuRGwz0PU1l61qln
plklzf3K28Rby/MYHGSO/5VnCethN3Vkjz3xteM9xICcbfusOOfrVSJYNY8Jx3kpLSGMo+R
1ccZ/TP41k+LtTt7y7zb3Ec0bjIKMDn8q3fCsJbw5HG/wAwZnOB6Z/+tXTV+G5pVgo0onke
vx+WIXx0cKTmu3+Gemsun6jfq3zNKsXTjAGT/Oud8c2IgLrGmwecAue/NereDtJXS/BtnAJ
U3efPI3PLMHKk/htrkm7U2zqyt3qRl2Ox00osKJgGUY+Yj/OaPEUSw2QKQ5LcsRV+0sCXRl
LMij64NT67ayDQ84DOnIz2rkt7p9BGqlViU9At1XRG3DBJz05FeW65pkrePpZkBAfAH0616
n4ZkeWzaN9zMOck5qjrWlxxazBcYUNID8xA61a2RcZ8leVzwj4lweXp1pGQNxfLdeeK47SL
KV54mCknj+dej/FO0VGs1lcIhk+aQnpmvPdS8UWtpClhoMBBAAe9lHL+yr2HHU/lWkYt6Ic
8RTprmlqz2CDS4bXTo7y6ljtYlUB2mIxn396e0+q+INFvIvCd19jSJSn2wKcycE4Tuv1rwe
78S63rVzG+q6pJdhMAJwqL9FAxn3r6D+Fd39p8HPbxKikTNkr7jvV/BE8p1HU1Y7wX4YvrT
QbXU9YvbrUr2T94guHLiDj+HOeccZ68moviNDHF8MfEbKn73+z5hnuBtNdzIl1DB5Ywuzja
DXnXxR+1n4aeI3kZlC2UhJBwDx0+lcDm51Fd9TRRsnYkfy40+Tcp2jH5DNZ8s6ttY8nBHTG
avC3bPks+QADyfb1qRrBF/dkbxjI44/A13OMYuyZ4ftEjEjaQPtDBi3bv9alCzkFQu4dcEd
Px71uR6VAHLiPDfyqydOjDH93tJ+Ynsar2iSsjCpVWxgi3mRgx4UDkkjkVNFHceeGIkCsMF
n6V0SWalcsg24BO4DGfamtZRrJkkg+mBjnqKtYhRWpxS94qxR+Ym1l+buCclv8APpUkUe28
aIptdovNUY42ggEZ9sg/nWils29TCqoCM5bg5rO1bNprej3KuQrmWI4AJPAYAA8E5Hes54l
uLsFKjzzszYS2EMXmGPCgcY71nJp8moXGZN2wHOK6bTbaO7Y20qtb+WSpSXG76H6dPemeLJ
JfD3hi5vtIgj83fFHEZMHc7yqoGP8AgRrsoV04Jm9Oi4vTcoXNpFY2gKrt4zuAritRvGu7p
IiGbzW6Y4CV3+owXt1DLGsSeTuIBLc46jj6VyN1oN7IzzySJEGXaMDkg13U6qnBNHpYaVOi
25vUyEuDJBLI/wAkbN5a8jAUHk1T1PxTqEyz2Ont5UE+1WI4bA7Z7CthtEZLcQs4ZVH3Rye
KSLRIs/MhDds85p866l4jHxlotjg7qO8uZRLd3ckjhQgLEkhRwB+VS2MF5YXEdxbSPG0TZB
U4H5V6AdAtQSXUEdenBNWI/D9ujDagCe3Wjnief9Zgzj/Fglv9DtLl0+cSYfPqc8/pWb4b0
23jZtQulIKriFV6se/0Arvb3QjqAjtoVAjBGcHtXQWXhOELGVhIRVG0Y4GD/U805HRTqJqx
w9x9v1EsNxihxxGoIIUds1f0/wANy3C28yxsA4JAI7V358PQi1u0ChTtEIYrnk/e/nW/a6X
mVIocgxoFwB2rN9ynUvokcdonhiFJJluBH8owNtdXYaZCPDE9tHEscikkNnknOQfWr9ppE7
3c4H7tgANxGM1qaTo32bzXnkLnJGM1N1bc0WusmT2ca6loFtvb5mUHd02sKttBHeWgjnU5Q
gg91YdCKdaQi3haFSMKxwB2B5qYlVJbGN3U1gxvcVd20BsZHBx3paKTIzjNIQtFYOseJrXS
5DbxwSXdzjhE4GfQmucufFnid5G+y6bbwxkcbgWNLmRLkkeg4yMEZqB4wrBkXjGCK80m8Ve
K1fMioikngR4FW4fFniAARTRxPxw2z/69S2mZutFHSXmlpJI08C7STl0z19/rXN63Z28lks
U0SyRuSCjDIYYNaNn4on80Lc2yOT1KnFc18RZIZYbG+TWptHaIPhRgiYnHy7f4vWsWluh2j
PZ2PJfFfheKxv8AfY28cqMf9TJxz7Guv8H2irodokcBgGw5iJ5Q5Pp1rj9R1fXpE/fWj3kY
PyzGPYzenyjr+la/h/xqLTSVS0hgkkjBB83Od2c9ODitmm4muIpzlBJblbxdpLXfifS7FEP
+kX9uuAvrMuT+Veh+CPD893ZDUAAIFurg7pOFQec+Tmqcem3N3q3gzU7llZpJ4Z3aMYU/Nu
xj2xXG/Erwl40i8P6BZQPqOrQMby7ls7dcRQIZAyAqPvkBjy2TnpUezUlyseClKhB231R7N
qPxA+HfhmZdPvvElr9oydyQZnKf72wHb+NQzfEb4c3kBsoPFenGSX5FDybMn/gWBXx5EkkI
MAiERXJC424/CqeqZSzdxwOORzScY/CkSqrU02fZPgmVJ9R1G3WWOUR7SDGwYYI46Va8bxw
WOiPqt1IsdvbAySO5AAUdua+MPDuu67oszz+H9au9MndQrm3fAcDoGB4OO3FWPEXiXxTr9s
y+IPEd/qaJ8wjmmJQH/dGB+lZ+zilZnXLFN1OfqbHj3xt/wml1CLWB7bT7bJRWxvkc/wAbe
nTAFefKBJdpFwAWAyT6mtjSYBJbuz/eA4HWsQnydRyxz5b7iByeDmtFvYx9o29T1Pxp8OV8
I6Fpl/FK0zXD+XJnja20kY/I16T8FdMa38N3l/J5qyXNx5YUn5SE/iA9ff2re8YaZJ4l8F6
DFbgMZ7qCTLDqu0k1veHdETw7oR01JWAEzyDe+7AY9B7Vw4iaUH3Oykr6mlcSfKQWOefl4y
K81+LOJPhX4nVR0sJK9AnuIhHhpAp7Z6mvNfidc+Z8OPEsYHLafLgj1x1rz6V3JPzR1aJM2
GLtt2xKDgY7gcdeKasN8ZBjAC9O9bdzYOE2W6DeFXn7vbmmjzLdkElq4ToZFIfH/wBauqVf
lPnnTM2zkma6a3b/AFy/N5Z+9j+9/u1qJaTH5UjwMdKguZ0e9tXhkihnT/VyyKWjkVjgqxH
K5OOexxVvT9cuB4pOhatpy288kLT280EpkjlVSAwOQCpBI9qxlibpkKjdpWJEsbgOH2Z7ZH
QU6fTrk84G3qfWupjiib5lGRnntTmhQ/LsAFcrxN9joWFRytlaC6tYrhZPNikBKOp4IBxx+
Ix+GKxvF9pbWx0s3PlyJBcPJOrMCVTyWGMe5ZfrVLU9Qu/CfijVLS0YmwnBvo1k5WB5FwWX
0XerFgcg5zxjmtLbSap4QvZorqOa/SUyed9oaaKV8huHAGVOMYAAwSOldcaiSvunb8TqpYR
KakWvBniD7Z4dOpXc1laxo/k28NoSGjAXhWDE7vY1rWKy+If7NN/qKzRwsbxI0kaUGYDChy
wH3d2cDjPTpXkUCSR38dmsEum2fmbnFxhlgzwP3in94oyecAkAZ716/aXZXVIZnu4JRFsiW
WCEpE6jgELya1xFVUk3F6O39fM6Z0Kc6rdJaWv6FiWG7YmOa6KKjAKoI6/3TjGOc4qtNp7t
cwQmQvNLuKr1OFGWbHoAP1FX7+NItTngQApMcjuMg54H0q7pscH9u/Z1Vd4+VivBwcYB74y
K5MFjp3lTlqk1b5nDXwfM/aI5yO1uJBuWMgYycrTVs7yQ7REwxyTt7V6KI7XeNgQsoxgdQe
9RylDu2KOOm0Z57fXmvoFW8jy3Q8zgjZ6iuc8hT0Ip6xXZiG9V+o5/Cu1eEyqAYQp5A4qrL
p1y8XZVJ9jmrjW8jN0Xucrb/uHyIjnOSc/54rrtH1C1l2rcOEkA4UdGH+NVV0FJGPnyKARg
EDAFTHw/CUGLtCNuOnX8629tfQuClB3SOhit1zFEgJQOZGJPAz61r2iR75TH9zgZx1rl7fS
buKILBq7KB0IPyj8KtBLmJMPqzg45K45/Ss3NdztjLudOEWMu+cbuSxrIn8SaHp8ky3mpwR
sDuwGyT+A71yOrWd3cxGIahcSjnDmQ1h6ZoNk1yGv3AC9M96OZD9pE7Kf4j+Ho5wsLXNyu3
kpCQP1xVOb4lWEiOsWj3hXOAZCqhv506PTNBgk3RwwgAZ3cE/TFa6RaYqBRbxlR3IH5Vn7R
FcyZV0/x1azny7nT7qFh6YYD0rVXXLC8jzaXG4t2+6w+oPNVpF0vyyPssY2jJGBz9KzLqaz
BOyDGRwQcEfSplO5m6nK9S6tpZiQzImSx4yOlEzwocFMdcYHAqlZ31wsao8RlwxAkPHHuP8
Klkt7u54wyjgkf/Xrmauhcya0IpfLlGW246+uazpbYSD92AAOenJH4CtOHRpihcnBLdCf8K
00064QKUZGOCcY4Nb01ZXMHCUuhj2WluzLI2S2ep4BrM8XaZazXNrczwJJNbKwiYjOzJGcD
p2Fd5aQzwoPMTOPauI8Vf8Iv4i1RdOe9gudQstzNbxTkPHnHLBTx+NNp2udUFyo88vYGudU
trdemTkd65/xh4OsbWz+3W8i2F1ChJnVtoI/2geD/ADroLzwDpNzrSQFrlUxuJinZSP1rnN
c8AaJHf2unW6XF7cXcyW6G7uGl2lm54J7DJ/CuiGxpze+kpHt+maVfP4I8DBDuubU20kzY4
KmPLZ/Su+2jj1HQ1FaokVpFDGNqRoEUDjAAwKlzgZ60eYHkT/CDTtZ8favrOtwgWLzgwQxH
G8bQST7ZzXGfHX4f6LovhCzu9B09YZLm8hs0giHLls4AHc8V9HLKj/drJ1LT477XNHllVHj
sZJLgK/J8wpsUj6bmqEoq7FCCTufDaeHNR0a4a31Szms7lkz5My4bHrWbqcKx2cpGOeBx71
9B/HhFXxdYOoGTabs45GGNeCarkyRhxlcluvH+eaxlvoYw9+ryoj0CCRtMmlXDKrHn0rmTl
r2YkZDMfQcV6BpEKtpMxQBV5OB1OK4/+x9TWFL6e0mjtZ5TEs5X5S/cA0om8ItSa8z608K3
st34O8Nr5XmNHarITj7pCAZ/Wuims5Lpt0h2ADAxz+FU/AlqIvA2iBl2FbRFORmuklUN91Q
T7nFeRWqtTsjvgrI5aSzcTnahAA5Yfyrg/iVauvw38TEt8qafM2cei57V67LEN7cLnHfrXm
/xaEUfwl8VHgyDTpRwOmR6/jUU6knNJ9zfZM37vWFsWCTRwMcDgXKKWGOwOCfp1pH1C0vVE
G4wzMhYI+A3sQM9jXRl7aVAYpInUqBwQew9K5Xxdr3h6ytljv8AXLGKUcokmJGU/wDAfmX8
P1ribcnaLOCUeVXuVVc3YNvLbRxX1uN7RscRTI3DMreh7jscVNps0lv4hhn1GxlaVYBapcE
BmA3EryOuQcE+oFczZa7NLNZywPHeWUhKedC27axB4Pp2649xWrqN7applxcNaX6GEB2mtN
2AOOcA/wBOtZ2a07mMYuWqPTYgvUZ3NzjOaVnGMZ/GuE8J6nqUst9Z3F99rt7aXbFcHrIpA
IyfUZwfcV0MoMnDzEKegB6561CTTszsjaSucP8AEmMG7s5Y9jme2mtsY7qVdcn0+9WLo2tO
+r3NvLJcy+fw8lxAIpJcgHdtGBtznHYgZp/iyw1nR23z6ncanpZz5RuGMj22f4CT1XsD+FY
OoWUumPYX8hRWe1jkYrdtclsglSSeF+XA2LkDHevVhTTptdNGjphpa3mdFYSQ2XiX7XNrFn
pbWIaWJrmEyrO/3RGACMk54wc5xjNb9oJmb7QS7Mx3Myjoep5PH69qwb++vtF0GIWfiDTtQ
0y+C3lwkUO6SJgBhVcNgjOOoyOcVhyT6frVgbrWNfmjeV2VLURsxZR0ZQOo564pSwznGMG9
EaU63LzTte53mseLdCguoXvtXtI5Y1A8m3PnSt2IIXOPxpi+LtGWSCe2tNTaVtqpNLbPHGv
0OAT255FeRT2umWKhY47ZyzY3XMBjOR7qVrovDF1ZxSC4Om2UsiMNrWqSSP7/AOtkZR/wEH
p0ranhqMG52bfyOScptcrtY+itI+x3Vt5sK7WAA+c7vxFaTQp0CgAd8YJrzeHxalrttongW
RiB5LSmSUnsD0AOSMADFEXjbWptU8klTESCBBDj5fUyMdvHp3ohi1yPn1a/H8jD2L2SO9lk
ghkMUoOeOQpOAemT26VYFupyBke3rXOpqcE94LUSXF26kGSNCGCf73A2j2yCa6aCeKVAfuk
HO08Ee1Xh8QquuxnKFisbU7x93nqPQUHTlPyupPGT2xWgzRqMleB075pWcK3CZJXjGRXfex
lyJlBLGIcsSPoTxS/2fbsx4wG5+WrWfLyxOAOeeKha4jUgLsxj1GTUSmkWqaQxrK3XO2IFP
UL0NQvZ2r7wYDvPA24wevU9qmNwrKWi6tkf59qrGCSUg7sfQdPes3NrYTguxl3VvYquAcgd
1JBH5VTygQJGxGOmck/rWxJpsDMMs2VxwW60f2baKpLBmOOMnqKhzlqZ+xV7lG0t4bg488u
OoAbvmtmOzt0G9EjwAeccDn3qpHZW8KqkEe0LxtHp6VbW0lkkwshxjgZNSqsnotTRUkh4jC
gcLn72cj8x6VaRY12gdSPmyaiW2RUIbcT9OtWFjVRnZgdOeDj2raLlfVFKKRLE2ZNiIQcDq
atIMDLDbjt6VBGA20EdDgDmrIBUAEliO9ddNdyX5Fa/nMVuUiP75xhRjP415D4t0F4/EVn4
kt55rK6s0MThUBM8Z6KwPvyD1r2bylExlwCxGM45ArzP4o6jbaPp01zNJGssmCiK2XftyOo
6dayrqaanF+R04dRlLllseaaZ4k8SDxK95caBfX9sgP722gzx0ywrofDEV9rPxHtdVvdMuL
O0tEkkiadQuZCNoyOvRmrnNK8dm70r+zIbaS3kiG4zZwJB0OO/HvWBrXjrUNCNvd2OJZXc8
OxAwOefyFTGvUb5eU6pYSFnVufUourpGUPbkr7Hk083UhLBoSq5HOOop+mXo1HRbHUEAxcw
JMMd9yg0+RgvJBwR61pK9r3POWjKou2VnJ5wOAT0FN+37ZBLLxhelPjcySFUQcDr3BqY6ZE
43Sc98GogpSKdkeH/ABqiNzp8Wr20J+0Oyw7x/wA81BJH54r5vu/tLOZHTcEXjA6Cvr/4qw
GSxsrGOLMaq8pIGB1Ax+v6V85WljHceJr6zfhDnOPTFKdRKTR20MPHkU1uzl9O1mSHTJrVQ
pV24bHK19AfDHRLDxJ8HJLTUYVnR7ydkJA+Rg3BB/Kvm27tDHeXqwnYI5GUA+lfXnwn0K60
P4V6XFertubrddmPGfLEhyq/98hc/U07tXaMp2srGj4anlXwtb2zxeW9uWgA7MqnCsPbFXG
uijEFhnGOawPFfi/SPBGlBtZkE13MG8i2t1+adh1xk8DkZJ4Ga81sfis2sQxy3LjR7leJIY
gXDHPVSRkjGK4vqdSvLnS0KjKzsevSXTshIbIyecdBXmvxWFw3wf8AFDyy+YVsHVmC4zyOc
dvzrq/C08es6J/bY1GSWORmjaKRdpjKkjkHp0yD6Yrn/is1vL8GfFZSVX/4lzlSvKkgrxms
XSdKqovubcycWSX/AIS8GYFxBp8SgKpC21w0cbcf3QcGsZRo+lqBpekWFtIThZRDvduPUnk
1Z17SU0bZLqMRTzdoS406RlctjoUIwT9a5uS7nt2a0nW0jkKlvNb7sw7Zx91/f1rntfW9zy
+Z9h0L6nLdSzR21szOeZYYTBJGc/7OVYfWuk0jVZJbW3D+YHjumt7lGXr5ZLA8fT8Qa5wui
2K6pp17brexfOEaKRSSvO0spKlSBjDDvwa0Uvxm08Wtpa2jQXDpqQgYSo8YBVZARjdjPXHQ
4NROSknZG8aStdO9zotGvruw06DS4UKxwbo1Y8lgHNby6jPGoMkTDJ53dDz+Z/CsbR5zpdq
be/dcyR/aQQP9WXYkxj2HHv71J/ak19D/AKFYb4l+Q3Msm1WPpyefwrCdZO6jE3hTctzA1f
xnFfRz2EstrbeROUuLO5bbKwVwdpzj5WA7Z4NO03W4J/ENn4g0nw/ZXsd3aMp0yJkjNuCB+
83EbFHBU5IOCcdKpajox1W8uRHaWweFirMSCoOMgbjWLYaVrd1GdE0zS0hjgjH22W3uVjBl
ZiAWcdiACAAWIz0A59GjWXJyw/Hp5m0qKg7y2N2+Gl2Flcpquq6PYvNvL2dpGZSu7PoFB9M
15zZ6ld6NqHnaZcyXdoMk+WCp3hNse9SCHC+nv611/wDwhw0tDP8AZdNuU4LK7SAn2zySfw
pYNJvdf1nT9JmCafZXGUMdsojaI7SQSRknBAyM4rqw9N1HKUFzJ7vS3+ZnOfLZN2KkHxD09
1vZrlwbxoYFV3jIlUY2yqgIKhlOWA43Zz1AqQ6z4JXVo5dL0+aK8tp9nmWMpbz4sZWYqMeY
hOQyZDD3rn9V0m28NX81lqGhpLcQn5g18V3A9CABkjvj35rsNM8MXV38P7/Xbm3Gn20DI/2
SzhYARc5L4yznOCc5wK1WHjBucNP6/roTJqVk9R954wurjSZtJ0zLz3hDNNcMDJHkgfu+hJ
3cjdkqPUCmNpviayiWTXtTksPNbCRxRot3dPg8KqDdk85OB1riobi2ivp4RaJcbW2xzNO0P
ynkAjafXrxwK6Pw9bprerT6dNq8GjRug3yQyYnuQf4TM2Gx7DaDStTpw5pRv1u7PexjyNys
nY7nwtqcfh20COkpt2uB9ueI+YLQ8jBPO9gfvsM4P416Ot59ohW50u+iu4ZPutGwYEfjXmu
n2F7oMEem2/jCxfT0G2KJIt5TtgckZPoD+Aq9b6focIe4ubM3Ch8TyRRlAp68hP1/nXz2Ka
m5SlvfS10/xsdUKdlZHp2lXVxKhilADqeoOcD+la3kPJKQZDtxn6CvN49f0Gyjjj0jWLF2B
4tI5RIznuCOWB9z+NdppurLLZiVoyA/3ef6V04bFxjajVv69zGdO3vI0jAo+RywDHkg9u3F
R+VGN5SPA4UNjB+tMF1cSyOrRjGMld39KsszCMMQEQkjB6mu+nUhVu49O6Zi1YiLR4wAvAw
PQ/hUYkjOQgXg4470peJzsjAPvnP4U4hORgqKXM3qmBEXfJAyO+cUgIJyx5zxTsA4B7cfWo
JbiGKWGFiPNlJEa55IGMn6Diolde89gLClQfvgfXmpkLNIu2VkHoORmqHnqr9CRzyB19x7V
bgkWSOORWLqx/KijWhUbgnsNprU0eI4s72YkHJPH4VnS6tYrI628yzNGxjk2tu2uOo+oq4q
BvvZK+g61x918Pw+p3d7pfiHUdNe8YyTeUchnIxkDIwf64rsqqpKFqTs/vFFK92dRa6r50q
xrgDkgPwcd8VsqcIMmuP0LwhBo9wb2e/vdWvO817LuI9MDpXVqNp29PTd61thozppqpK/4G
crdCfpzXgPjrVbO/1fUrQzwfbYG2TJgeYCMYHIyeDxjj9a9k8T6q2heFtQ1ZIvNkt49wAHq
QM/hnP4V8t+PZo5bxpSCLp0ZllU4Zjn7zY79TV4hXsrndgk03O1zDtrtI/EUbR7XgaUQPz0
B4J/A1d0DRj8QfG0ejQymCHZIwbZnylH8RHfkj864xHu7RGRJ1Zdu9iw+7+NfS3wT8CXHhs
XWtaqySXt9awFQvSFG3Ps+uNmT6/SqhFbm2Jractjuvh9Z6vpngPT9J1ra9zYmS13L/GiMQ
h/75C10jQPk5YAjkAdRVrKKmeFWqhuEBYKwyB/ezn2q58vU8rVu6HRIUlKKqhTzjv/APrq0
OgqohUyiRXKs/oetWNxVScHj86KbQM84+L0i2vhiLUmYr5Uvl4AJ3bug4BxyOtfLd1r1tbe
Jrm/tyzRyQq2FPKkDBGfyr6Q+Knidrd10uAFltLZtQuOOCxysKH6tubH+yK+arjTo7DQGuJ
U8y4kXzNzDOWzk/nXNJxcz06Kn7NW23/QzdJhlvtat7a5/di8vY0kOMsFdxnA+hr7jBt47W
KCBBGiqEUY9Bxivm/UtMjufjb4XvLezEVpqE8MqKmNvygN29V9eeDX0PMhOnkAgEOcgcEHO
RSqtQic0tWkcl4z8J2HjDw3c2V6Il3L5kF5Gd7Wc68D0JHOCPrxXz54e8P3OZIdRsJhdI5X
Kv8ALx1xxk8jr6V9SyQLBL9piTCycyIOje5HrVS60ewF09wltHudtxIGATURxfsYOMegKLb
1PL/Dnh/VVWW18yaKwZvMMbMcFsY/HpVj4sQmL4L+KQAAF09gfU8rXoE0kNurSEDAB4yOAK
8y+J1zNdfCLxjNIx8t7HMSYGFAwDj69fyrkdWdeopPa5tFcqY/x1rUT6vFYWcc7C5iWK2kj
OwpOGB+U4JPT9K4ye7cXBsbjTJ7W6VtjJZwRAO3+1Kzlc+uMda6drO/fUpJ9OJjeSMrBPtD
NBCV2tIAeA7nIBxwBntXPDTNU0S2mUXEMlrDGX2XEJkP0DAglvrUNxmnynIuWLUZrUfYaPZ
3mlz39nFqNjc26b0kM3zS5yMEBiBghlIzz7ZrVupBZeEb3R9paS0tDC5XnzgORj3IBz6HNQ
ambaaRB4Ziiki1W22+bZ4AbysOSVHR8HYQeegNWbe5uLyKKV7LR7WJITG0tsCoI3Z3Yb7r5
Hc8E1yyUpP33by/r5ndGktGlozJudZmu7psShgyB1BPBUng/wD1vasyHxH4o0W3kW2it7qz
3E4uVIKAnJwwPT2pUm8Padd3kEEr3LrdeZDFApnJTAzgr8uPvDqAMe1SahdapdL/AKPaLpl
u5INxORJIox/3yn1+Y+4rrjSilytK3maOUeS3VdiKDXb030tzYeJ4mvb5lB06GzMiSOBhdq
sM5/IdzV5P+E98OnUNRESXEU5E1zF5sZaMjjfsQ5TsDVTw74R1CfU57zSZoJWltJFS5MhzG
zYw3TJBGRkciu01TS9YGlXM0ccmoyWxSS3gttrNEAfnjG3DBWXgjGDjPU1TlTjJwik++1/6
/wAjmUW9Wzi9A12/1wanBdTOqrObuHJLJAGIDIO/YEfj0rv/AA5Fb2LrqT35W4hPmGRsFUO
Mc+x6Vwvh+GHTb7WbkJGIFkgCCVPliEjHDspPY8YOBnrXRa69/cTPYnSHjjfy/ssi2wtJTM
esUiI21wFyScYAGc16axkIv2cVZL/I5p0KkpXb3JdT+y+LPiEbyFMKY1/dsuS5UcnPXaBzj
6V7loOmwWegTwSbFh2LkHgKNuTmvm6x8F+JtW1QSW97p808IMjQJK4C/wCzllA56c9fpXaX
fii0sNL/ALE1aeCC4KO26BHYMrAjYQu7BAGOuO9VOvBRcrXLlRqKSvoc1qOreDbjUZjPpvn
lpDHDI+IldeqsZDjaMHODk+1cjf8A2a4vpGgs9NvUiOwPpshMUOOApPryM9yTXUW89tdQ6f
c3EdvdhhGjRrcs4ZchD5z7cxklQ2xckcAE5rUWOxi1GbTrBrJQpDIDdxRoFQZPmSSLuUDb8
nfJOc158YqHuxvvbU6f70vUh8I3um6LpxGreGNWkvVyDLHEZgwzwFYk7euOwrM1/wAR3H9q
3CrpWo6DcBFTzEYhmQ8jcwOCfr0roNS1bX4NJnh+3qkyQozi1tw8qDoZCyjABJwpB529smr
C2EZRpNIS2v8AJMgnijS5mlyBksXJKMeflAAFczjCnJ1Jr3nsU7y91HN6J4h1ee5SytDpsc
842NqF5IzsB3JGQD14A6mvZtL0+KxsoIW1OW+aNAGcvtVvoFxj864SKx8c20Zu4LV/s3C/Z
riSO2Cgd923b+FOXxFcpp9zaXF/ozamw2RxWk4uEtSf45ZwFQEdlGST14rixNCpX1pJJfeO
LUXaTO+tdeRtQlt7SRY44mCM0rM534z8voMHkk+lbl9ZrqVpEt1cywKjb4poZdjqcc4I9s8
EEV454SsZdV1uTTNG1Q2ThRNeSz26SvPyMnzAFyc4wCOPcV7NeeHre9sLe2+03cDW+Sk8Uu
yTOMHkCtqWCnDrpbb87/12OepJcxW0zSLGwna4N/dXsj/KstzNv2+oUYAHTsPxrZZ8f73p7
VzejaXoulag88d1eX12AYvtN9O0u0Z5C5OAPoK6nchj3SFUAHL5wAK6qK0cU1ddjKWruQhS
Ac5UDqMZzWbq2h22rrEk0ksLxEtHLC2x0yMHB7cVsKSxQneB1BxwaFPOCrAN/fHNdHJ0JTO
a/wCENtpnja71G+mjjUIIPtDIhAHoDXSQQJFAsMESIi4UIBgYqZAF24cIo65549qsKQCCq5
IHXqDWsKSSshSkyKNCNwLbccbR2NOWNmQGRmZSOFIxgipcZwuPmznPrUuHEgY4cHg7e341u
oWM3IaitjzGbcfTGMCpFDKCCwPPcUqphdp+b615x8QfG/8AZ1rJpuk3CfaMlZ5ByYzj7o9+
RWjl7NXZdKlKrJRiaHjXxfollpV3pk0sU0ssZV0PKqPevk3xFqsmpas1y0sgtwdqhVAwufa
tXWdSu5/NMkjMzcs3c1zLtlgOjN6DisIylJtyPoI4SNKKSepJa2dvKHu5C9wsciARb/8AWZ
OAMd8nFfdMEOyCM+Xl2jUPz0wK+MtE062ge31JoY/Mt54nUnuQ4PSvtOBg0CleTjIz24rWL
ueRi6bhKzMXxBLrsAs/7KgSeAuftLF8SRjHylARg88EHHXOa82vrbx3d+II9VsdNEEyxeTI
t6++OZc5A2qeGHPzA9+9ewzMhJAUk4yfaoQxA3bmXn7o9K5qtKMqinLXy6GEJ2Vkjl9Ft/E
hMT6lHa2iryxinZ88+m0Y4rsZCVjAAxkfez+tQwuUXLAZPzFuP1qK7nypG75hzxVUacKMLR
27EyblueTeMbS2bxHqVlfKzf2jDbzKemYUYpIAe2Dz/wACrxLxvCdO1+bTGRlS3fA3Hqo5B
/GvffiMIrzTI4WvxpxEbMlwH+aTPDREcZXoTz2GOleL+IbGXxboUOq2Y+06tbxrbXSbstMq
8CZfqB3pQintud8akoRT6HXfCO6j1+0t5rmMSXOiuEjkdTgjB8vaf7yqWBHfivayZDEGcHb
vI5PBrzD4K2QfwpqsskBtoXu1iijLhiPLQBmOO5Yn8q9NWJ/s+12/eZwHJxn0qMQ3K68jmt
abIZCps2OeY227T6dR/OmTuJDDCxIWWPKnjII96WYFUuFGVJUH8vX1rKu47iTT7WWKb95bz
5JJPIJ/lg156ab16o3SvscR4j1m4sdaXTb1M2VwBseNWLiTdgqw7r93pXPfE69tpPhf4xgg
y3l2LR+mMHGfpXYeIPDst3q5vWunH8ce04wcYrz74iaLBB8NvFVyzNJNFprgEjOMlR+HSum
EouUY9inF8jkbcGs6pZyTifRNR3yRwxqpaNUJAVPvZzgtjGP73TrWPqi6ibe61aG5j3SR7B
bNH5tuxTI3LnBzwRnOG64p178NPEMSefPJc6qyKrljqXllSF44O0DAJwc965zSrixsbeXUU
u7l7CeEoBKGfbIMA455C9CVJxx2rClh0o80Xfy1t+LZMql3zJWMSGx/tDVlk0yO4+2yxbyq
JJEpJ43ZToCO5NNOiXEl39hvra4tr2VumxnJkzwcnO8muj8ISeIoJ3vNCaG9t5icQXGdskQ
PDKf4RnJHTrT/ABPda68iS6zpkVhbTkMHUiQq6DAUYYkZGe/UGt+eanyaW9dRRacbmBe6Zd
6fIv2xYbG6MH2i3aN2XKg7SoXGCSe1azXU6ade+THeahLdWjBPtGEa2ThSzjA4O7gjP+GdY
PBNF/aEkwkubR1SK2mlZwwBywz0CnkA9K2bbUNI/wCEV1pYUubW5u5CkaSoZAEB/dxiTvjk
VMrtbX1RcVbfrc1fDE/iJNOvL62ubWzSLEcnmxeZvYL0ByOAMfnWr4e1bxSkb6pqHhtJdNk
+bzrecJIi/wB/yjyV69Dn2rkPDmvy3Gi3Wmwj5jIZCCeeRj/61ehW+o3cIWzKCJ54xEkh5V
FxgsR6Adq4K03Gcozimn8tDqjCM6fMmdFdaZoPiSFb+2Ob0KYnnCgsFJ/1UyniReM4b8CK5
uHTYdMvZY9WghtbdMKI9Lhc+YuARhiWZQeu0bf0qxc2Oj+H7A6xp0I08QoQ04lwZjkYDAn5
yx9u9cfJpmoeI9avvEmpaZp93YwFru825+0SwE7QoBbY+xQFUdOD3rtwMFVXO9tLJ+X9dTi
nOVKXu9Da1nxpp2m2Uthp8H2SAqWazglU3lyCOBgEiFT3ZiW9BmvPhreo3sl5cTRzyWs4LN
FHGIxGoGFQ99oAwOT7iu11DwVDPO1/pL3thEV22kV6quY0A6H+nOQMVm2Gga/rHie20p7jS
p4oR9qntZQ8Uc0SkZjJGTz06YFdKq06srRd3/W3/Dinzu9SozShcR3PhmyfxbDLbQQKRLot
oJHgIBYr8obe+AecHHUjNX7q7e58e2V5DqQt/PuFP2/Vo1eGVFQ4YxcfMckZO0A81W0FriP
VNZ8ZaUll4dFqfKj0q0t/MErEYIUjaATgfd64NVtE1u8t9T1rxXDeWEkmm27p9k1RCGmDEF
tpHTGPfPTpzW06d5pLvcwU21p6Fi1l06fxVqcUUEH2GCGdZWW7ZYZBnAkhVSRnOSFIGO1YO
p+GtD0tDP8AbI4rj5XVfPLvIRg4wPmOehPQc5Naeg6joHh7wrd2Mtu+r6lqjb7i28tY4bZk
JZV343DbgE9eGB6ZIxbYyRayL2xjjspRIrCK1jAyckZOfvnORhic8qeSprKdlK0W7anRTTf
xfiiA6dpUwjW88LatDtict5MhdGbb8uQzEA5zkjHGOO9JFJLp15b3ej2l1AloRguVHUYkKA
fdOM4PbNdffwajqdpNt1SWxu41DSRwtmCQY+9EGyF9duOOxHSs/TPDF8biyuJtRvL3TmGWh
tEVpnyMq/PLe+emc84qqK5k/e9VcmrKztY3vBPjbRdNuZr+7uliuXXm2kkA2EgscE8t025P
f610OpfExtRguf7M1O3sII0z58aNI4BA+b0Uds9VPUVT0n4dapPoVzpkmi2EEM96Ltbm7UP
cAAqyRsMYIyueD0JHvXcz+C5tSvb26vbu2t47+FIJ7e1j2RuqcgfNnuc8Y6D0q3h49JEKot
2rs4XTtB13XdTSLTrz+zbaU72e4m3TleuQhxk8kA4AIxmvTtft9T/sA2elRiW63RlPNOEIV
wSGPuARnHesS+8Ka3Z77zTtYuLyee4hmu/M2rNNHGMFElxlTt6fz5rU0LxZa6jJa2V40EN3
dRC4gi+0CRthOFVyBjzPUdeDR7KMPej/AF6kylzO5f0+61W7vZo723jtUjQYhEokYk/xEjh
QccD6njpWmjAMC6kdhz39Kwr/AEzWx4hbUdH1GO3WeJYpoLhC6uVJKsuGBDDcR6Edegras4
XhtxDPJ5snVmYAbj3wOw9qb116mZMiOdxIXZ2HU5q5HglhtB9TWRPqVvFcRWiypHNKpcBiA
SFxn69RUR123+0fZllCy45Udfrj0rJYinTfK3qxcrZ0IAKjOG9Diq17qFnpsHmXUqxjsueT
XO3Or6iYQtsTvPG8DOK4jXtH8SavKbqa6ZHCeXuxlSobIyPYk/nXcptr3dxxhHm97Y2vEHj
ZLi0+zWs8tpHOzRLMhA5xkcn1xivItWcws7XuorOFXIC4BI9K1pPhvr2sIkeoXs8yFlCqDs
Vsk9h9K1tF+C+mzXksF+0kn2cDdH9oZ0jY9FPv3xWHsm9Jzuz06eIp0n7kNDw67S+1y+eLT
osxg43DoPpWvpvw31q7fIebcRkYTIr6Ns/AmiaXLHEjxIq8bNuOnb3rq7GC2tQscdsir90N
tI6fgOK6IqMUc1SvOcua54p4S+FF0NQim1K4lkSIhwkgG0EHjgcGvfLcC3gWJcsF4JPHNOR
8rlRn3HSpNm7BIJOPWhrqjklUlJ+8QybmXIIz1yxFVZjHGDzjHTvVpYmC4IyT7dKja2Zhgg
jv6YrCcZNaCukZkt0BhVlAycZP8xmoWnQr5clwEmXJQsRmVcfd9yMfWn6jZ2tpGbq7udvZY
weXPXAz/n1ry7XtY1ee8Q/YmjhyfKKPtbI/uE4BPuDXK4yi/eOynGMtia/f/hJY7/Q9VtXt
ZZGLW/mOMxODhV47N/M15db6XHoWrTavDcTQPbBwYy2RLxyreqk9voeK9Kj8ZaXIpg8Q2c7
XEKnLPCUuExyOnBPQ5yM9eaw/EmnW3iOwe+0G7t5YJjhhMTEWI52tkfKx9+DWqTv7p02ik1
UWn6nZfDW+tbnS7hbKyNjIHEtxbk7l8x1Dbkb354PpXczN5lmQyHcH6dCD/WvMPh3c3uhWd
8PElubC4vZE2QsoykarhFyOCTknj1Feiw6nDcpPGjsxRd+dpzisaqfM0+pxaJ6bEiyiSUF8
b1XB4+8DWPNOhN5Yxn98IyyID3H+RU8Rnn1MKQRtGQM8OvfHr1qpNpD2+sJqK75Pm+ZSOV4
wT78frXOotpSn0NYys2kZOozT3lvYTom0SxfNk/Tj+dcJ8RbF0+DnjO4Z9wFkw5+o6fnXp+
oQi2tGjRQFSUkHuN3P5V5/8T3LfAzxjlDxalc9MHK9f1oh/HSNn/BZZ8U69KLmeP8As46lE
YFSNZAvks2Pm3BumeOeemK83fVIdC8yRtl2c7H8sO7W6HnYDjaF56cV6vqNkLmR0dSwCgOp
4DcD86xW0nTLd/tRRI2A27i3KE+melZqtBPlijmja3vHllpruq6DALjS7u1SOOPy0jmdCTF
uLBWHTgnjvSal4h8QeI9qSNAIgGKlIGQHIxkbucgHj0zXpi+GYbYibykQkF/LWPhmP8RJwW
OO5/Cuf1HTVupD5juiRcLCD82T1yR/+qumlUp1n7iuyZ2jqcN/aSW+mfZY/D6x3MRw0ztuT
PqFIzn860nsrwWVtqMZjV8B/LRT5bLg8F+5561pxRaXp95LDf2kyQxgSRssTTLJnqvBzu/D
GKL/AEzw/PZiW30acGXcyxO7osjK4DKyI3yZ5ySBXSo2klZ+oRba3OR08XV5q8dxpMc0d0b
hLYyoVZS7nG0D+I4yeB2r0ax17TvDouM6XLqI3ExSyXIJOMDGCDxnPr9KxvDi2cU+pXF3pt
teQ2unrDFbzIHC5ciOJSeVGc8jnANWYNJivNKtnvLh1mtGNmwiaMggLuRVjA3RqFwAzZLEE
1FSjGtNprb8eo4T5I7mzb3sPil7bUfFdnNfaBlglnYo8qxScYM2z5mzyM9Bxkc1PZ2Uus6V
Z6TqDRX1rpSMltGkHlGBewYKxDMAFGTxx65NVLSDwZptpPKRqVvLGN0kNuZNj8ZJODz71o6
F4Yn1nZ4psLgaXFNJuhSMhzkcBpARg9emMc81x1K3LTcNYr8fTqaxspc6V/Uoax/bPhnQWe
y125js4D8qugPJ7bv1xirMOlajpvgOG68UaLbvLqkouFvUnLXUcZwQpQDK5AxwSPWofF/hn
UpNMmnuZ7zVLksEieaX93Gx7KPur/Ktu8vtD0+e1totMOmzRWT24it7t7ppQdgwzIeu0Nyx
4zXXhJJU+ffzasZVdZWX4HD317qEmjrFZTX0OlJcOYFiLF48kEoXXLPjrj64qfVtEOmXNhF
4da+8TabJam5a4it2WQjO5pFOMblz1PB+6Qe1eK1v4NXt9Vt9Uls3Rg9vNcOsgOOCRgfOAC
c8krjnGM1b1PxN4hgsjaR+KZnjitvs5jihRf3S8gYA59M9/U10xr05LRF1dUlCNrENr4d1i
3vxBHas4KqwEeNpHVRk9BhgyZyVzJGeK2ItLtdLCz61exQsAV+z237xhxgqD69OM5AC/wB0
V1MNv4r8XtYy2+uabNcPbgXnk2zRfZMY+RufmJyeGweM4wcUy+8GWuh3c0TXV7c3kMIuXux
ai4WDL4XeuQqxkg5C9QDxWc6M5zacrLy3IVWySRNoGmeIfEAjGjaL9gsDhTeXozIwIBBUe4
welek6N4GTSbiO8utTuru4TBVWOIweeQvryawfG8VnpfhPRtBnu5dC0W6mKX82mN5TKgUts
Vh/q1ZjyR2GARmvM9Aso11y4svBl74hhs7mVF8kXsrxoo5LbyeZcHOASMnHaqhQpUvhjq/6
3KjCtiHaOtj6Qb5wUGQF4yTmgptA6AhsHIyKhuriGxsZby6P7m3haV3brhRkn8ga8g0Lxu+
q+L7fWb66eWyKKqWts42wMyMSmCw3kbkyeueg6VrJWi5vZHMo9j1+9v4bN1iZJZZpASscY7
DrzxXM654UsvFtj9o0+4+xTpvjdokUFs43Kx25XoOQQ2D1rp0ttO1K3humjFzG4EiM+e49D
0+lUL3wXoF7qv8Aaxhmtr1tu+W1uJIfM2/d3BWAbHHUUoRqOTk9uglJJWK+j6NrNhLLHcXd
t5TyNIqRiVmAPRRvYhQAAOOvJ71OthrQ1ectdwNYSKGjbkSREZDLt6MDwd2cjHSuYOtat4c
8V32ka7qZuba5U3OkfIA0oH34M8AuvUeoPsa2rb/hJxospi1W2utVkb7RBDqEAjMUZIPlsI
zkdwGIOPQ45z5k5OLjqN3eqZLrXhbT9ct0W/hW42fdL5Vh7gjoeO1W9F8PaXpSeVb2SLIeS
+4sSPcmqNl4lur6/bSW0+a01hI/Nltp1OIVzgNvA2spPQg5PoOa6SPzI0RJHDOB8xxjJ78U
qbjKTVnp3BuSW424+zWVv5kqBYxndIBwnufauSl8XaXe3d1HaajD9miX91JDIPmOAVbn7y5
z09K6a/mtvJeKdkIYEbWkC5/OvH7jTF1TWNS+w6zpmmXcU+Vtr3dJtXav7xGBVgd2TwcZyC
Oa0c+V+RpTg5XbPSL5pbP+y9StLxxJNLCHs5MbJEZgGI4yCN+7risvVvGFvoet3elwiFVMo
meUcs+8AsoA/iHoeuR6GvO9X1TWtI8mGbX08R/ZInjhFvbeWLVm/iLlz5nBK7ST8uO/NeYa
nrl1Jqd295eXEhuZNy3MqhGbPXIHQg5AwelVTj7zbQaPdn0nNq9lqEbXdmWWZTiTyXGVA5K
s/rjJwtaMN5p8xJR4llUhtyRmQ49y1fPGh+M9QtYYxajPljyzhOTxg9iAO4wBnJrWm8UXL3
sU1zJcAoyuIxcui8dMgDj8q2Sui1BNan0THbsp8wMy5/hMIG7j86kn1KK0tpbieVYYrfLSb
0KZGPU/0ryGD4gqBEyyajCqtltt155b1GHGa15PGeq6tNJbWjbdNZQvnTRbZpf7wC5wB7n8
KznJU9ZGbh0PVVnjeNJA4CuoZcnsap3ep29jp1zdTzqEt1ZmYnoAM1xVrq11qGq21kwdLfB
ZvLzwFXIGe3pWUk083ifUdMuJCYJEZBuGckHIGOmSCRSjVciXSsWbvxJZ3cJt5NRS606ztV
e5eKUMbud+Vh39h6gY6qOnFcRrOjWUC391b+IbqzuodrvDBIstu0r/AHYUhbKhRxlup5rnd
R8Lz22oTQbpY2STl4JDHuIOVbAOCfzqtN4YZyxurq6lDN5jB52wT/eGKmUo9zpjF2ujC1jX
Utmk07UGt7jULdgimyDFJsjIKA8j3Fb/AIGsdbh1N9X1JmSGeExS2JOUkjzzu7bs4IPb860
tP0CxsADbwxxEk5Zk6Huc9T9a6izaOG2WNYw4PJLNyT2//VWUq0KfvHR7OpVXKdNpOlWMOm
xpaOZrZMlEkJdQD255U/TpWrbvZ27LIihZFG1xnLYPX61y66msSHYdjL82OBu9iDmqx1i1l
zHckxg8h4mye/B44715rrqpL3WaLBSitUdRdBYW8pmCAnMLk4Kk9h/SnxayjWIedVLBxC7M
dpzkAD3zx+dcwmpLcWwsru6MkDD91Meq+mcdMev501MSS3WmXcu57lQUbtOB0K44yMj9K6K
aV9DCdM6SV4tVsbiJPMXY+zbjDA4BBB6Ec5/OvM/ifDLa/BrxtbzyIy/ZyyORguOMjHsQPz
rpYb65gMllfoJHBVJAMgkYykoH+0OCPr6V558T7u/j+Fvia2R3ksWtCEMh3eUuQdoY84z2O
ccVrFLmUrEpPklE17fRviDpwNpb6np+o2uNym9jPmKW55cct+P50S6Tf3dtDba7MlzPcMUj
W2j8uM4HIBJOcDJye1dx5U19qMV9cW7NavBgWcIztkPGXPf5eh6fnmoJfDxsdLEepaxJBYW
ZD2qwDypo2zgfMDy2Dt7ZHXvUwhTjLmaSl5IwUWl7zONsvBMjXWpacms6jB/Z4We6inuAVB
wdpRiDgfeyfoDWnovh/TH0XTrxNVtxDekNIV/eNED0LHPXsc9zXRCy8NW2pabps1iXvrqJ5
le8ctlVI3726scsPl6cVox6xa28eoP4bsNPSeORoSjAK1zIO4I6gEj1rqWl9LGbVzJPg6xs
oLyS9eW4i82Oe1vFYbkwR/D/AL3cjGOtcj4s0q8kvbto7R7SNWfz5Q6oZiAeSR94k7Tn7oA
I5JxXTap420rT3tk8Si+0+8ntvIubEQi4a5Qn5jgHCrnOGPJBPHFM1/xBY+LPCkul+FbNkl
C+WkTqIvLXpnDEEgDnjNVGUU73K5Wuhy3w70e01OK0/tGGQXWozPKPLX5cIMBgo6IoIGT3P
vXoereHNP0Oyub9rl1spWh3wlEAaQHYrbsbgPm556Crnw70RNG0l3uE23bKttGjLhooU+6M
dfmYs5/3vatjXfFXhXS5Y7HWdRtvtLsF8lvmIJ6bsZx+NZUbtOe1yvZyqPkirnn11FrWm6h
eWNnpket2OSxWylyyYXDbQRhh0yOuSfpXNW9vr8TxvoumyaFpEoDsZJFlaYEZG2MghP0x2A
rvtZ1ywuLtZNOgubV7dXgJt3CkA9V2jjqK5jR7bxG9ytrpOtLc2sakJaajGQyKD0VsHgZHT
NYV8MtalP4nv/wx0eyrUopTi7HMXkOul2imfzmeXESyuSoB/wCmfAJzk5YkdOK5zXJPE1jr
NrFq08l5FCS4FoyxeZx03Rjgg8Z74xXqFx4P8QXN1HcX16hljbfGLePy1Q5yCepJHqT+FY/
iS1Hh+OPUNVuzd3U74jSQ/O4zyTgcKvt7DvUUZq3LJXkc7tF82yOOjsdV1eSSa4nk2MQ0h2
eUshUYDso+83+38pPcV1/hrwPJP9l1G6gvLXR87/tVi0ay7w3ytg5IQYzkDnjtzTbfVpXvr
aBrIraPIoljigLPsJwW59M59K7m3i8VQaE2gxx2aRwp5S3vmEs0Q+6dvTJGBnnjPFdMLwi3
LQ54YiFZvk/E6C68Taf4fuYbG4nFxqV2yB2CjfIT8qMwHJJwBwD36AVgtH4ifxBBr+uaB9v
iQPHNaQXChR3icIcBivI+Yk/MSMYxVXw9q+l2cdxqOtZjvopViklk/eMG2gHHUqCRk4wORW
m/xE8ONANk7sjBmABXdxnqoO4dOMjmualiJN88np2NuUxr3xboHiDwoLTVroRalLL5EtiG2
myBfaNxI+4AQd+ee1b/AIL0/QPDmsf2BpmpHUbkwG4MsspcRjIBCjOAxPJxg461RHiPwtrV
u+nQMkqS4VjEBIGJwcEKTz9fersvgzQL+xsbXTraG3t4XLnylCE54PIxjPf1rthiqU3yXsy
ffSsnoX/EOq3+qeD9figtIWtUV7T7QkoZpnyFZUj+p24JGT6DmuE8AaVrFpqF3DBpelJdxl
mnt1njZYTI+77q5GFAROOfkNdTf/DuxmlmitJru0sDGX+ywXDLG0oHyuFBwGGBzim+G7ptN
0uHVJbea4it4jDILKzjS3iIx+7QjDNgjBY5GSeauraUbJ6bji2loek6bClpZxWbSr5iLuKj
jHPOB6Zq+CCvTr2rx6Hxs/8Awkt3qiWtzcI6p8ttDLcLEqDafnUbCfm6KW5PevQNK18apAH
jRgyffWRSjA/7pAI/GsoYmOzT+5kzpNO5B4007StR0Qf2jp6X09s6z2cD8ZuF5jw38JyOvp
msfxBZ3S6zo/imytPOuTEbG5ihQszRudykHttcD8GNN8SaR4i1zVraWDX00uzgDcQQB5WY8
E7myBxwOO5rV0a1XRtLNib671FtzOZ72Te4J684HGegHSsa8+dtSa5WvO9/62BKyTL9g9xH
YKuoXYe6zlhCMhf9kdz9TV77SN7EbiOep/wrLkusgtvJPc4rMl1DN2wLPyp5HC9R19KzhW2
gmJ9zZd45gplCNjldwyR781RupLaeMNOVmUjo4Dfhg9q4e+8WPFrU9mZIESHb8ztw/rg9OM
EflVWPxPLfzssEFnJ5rY8uAb2AGepBOPXJxzWLqytqjSMJPY2b+DQbl2WeFCQMBVGOPyrz/
X/B2kTlfJjkjC5BVGOG9iGyP612dtHqDzHzYVjQjAJIJJqZrC5mbEjhuO9X7dx6msKUlqzx
1/CEMe5IoJFUcfxZNWbPwa8ciedFNEs3OWfAY9BzXqcemSB45opBHIjZUkcEg/5Fa8US3O+
O4sYoJ3XarbtyZ9s9D6dfrWsK6ldcxtKNtlc47RvBmlxR75ARIDnAfIx/Wutg02zSIBY1wu
MdTxn2qvJpD28rNbyyMGABXdnZ+H9aZ9iuYk2RznJ6kk4/CuapUu7SY1G+yNq1aG21G3Kvt
DSbeOAcjFQ3UduuuTyxz7Z1jFyo4wwBwcnt06+9c/Ja3azCU3RLIwb8jnpXSPCkl7YagkRc
fMr8/wADr+vzYq6U4v3bhJSi7owtdMU80F7aRjZONhYYIPcdPbP5Vz72splXLMMn+Ifz9a7
m3S3e2m02RRsgYx5Uc7c/Kw9McVg3Nu0EjxM5ynOexHY1hiask+aGz/M6sPTT92W6MOGN4r
g7mPmDoMcEVZeN9hO5gEO4KO30pskrtPgdD/F1zQ73DBz90A59RXmTlKWrZ7UIKGxWmmlVP
lb72Rk81pvY2mqaGhtfKgurZAHHQ59G/vA9Q3Y8GojYTR2K3ZTfE67vkOTjscenvVIFrWZb
iCQxuPuspGT3/EV00m6T95bmNW1Re49UYdyk0EhDu0TjrkkH/wDVVWy1K7YpDNvi2HMG5Tu
U5+8pPb/H2rtC+j68wtpohb3pGeAF3HphW6E99prgvE+k3Phu9i1SWM/YnYo80QyAwB27x/
D6Z+lenBa3Wx5s7zdnpI3da1mWOWzuIVBYgCYr3Gfug+mcn8RXHfFC5Nx8M9bnF1siaz2CF
hgsSwwffHP+TWyt2BZhbdwZZJDtcHJXjPHv0rlPiPJPc/DTWJrpQXjtypkDDJYuB064OBz6
10U53nY5Zx5abZ9DafrPha3jxbavp3KrnbdIccD3o1K58KavbyW99e2l1G6kMhuF2t7YzRR
XFqtU9TiUnLcyNTfwbpejzSslveOo3RedJ57h8YUhmJP9KyvDt/4TW4W80yER3JRjLcXLMp
A/u/N15/u/yxRRXVHWlq9xvc83+I17YSeKG1jTL0XFwyCOaMHOcfdKkfXH4CuYs/E2393P5
kbZwQQ3P4HiiiqVKLikwc2md9pHxK1K1iiX7dLMsSFFSYblCnk47g4468Z6Vi67oUkviTKz
pBY32ZxJcvgoCMsrZOWI6Y6niiiqo3jNxR6WDxVShO9Pqjr4/Eul6UkNjBpTXqwoiPdSSYa
XAAzke3rXo3h640m71i0NnDMxmXIMhHy/LkcfpRRXTLY9nFUoyw/Pqm1rq9Ts/IikJ24JUk
n2rx74r+GZYpI/Flpbz3fkII7m3Q/fQcqyg9xnkDr+FFFYQl76t1PjZRTi0zl/Aniy2k1K6
QWV1K08Y4dOGwwIBOec5PFeg6F/a+oX88s8DfYrdWigRc5ZickknqB0AHHJoop46EaV1Eyp
QUZOKLb+CtMu71by902A3IHEnlAuB6Zps3h7w7o6+a9v5ZY5O2PG8/gOaKK+ejUlfTsz0o0
otK5k3l1b33/EosvDqvG3/LWWMlV4yHwBzz7g8dOldV4WtLzS7cQX8yysx/dLFGRHCoAwuT
yeeefoOlFFFOrKTTbNJ0opWR1kby7BkEjnO4dfSuD1qHUNOittHvNQjh8P3F0UMmzbNCGJY
Rl87dpbjJGeQM0UV7MKkk7I4C9ENV1HUpE0Ge2k0y1xGJ5nJLvwSAQOvC5PqKvWU0ghVxCV
bG07ASOpyM+n5k5ooqMRNpK3UuCuaFlqEskF432aeNkJUbl5PuOehqpm4kXJMh9eNo496KK
4qknyI6IU43YoeY7sxNtzgAg4P5UhEpVpHjGQvIOQByMc4oopUW+dFuKSKUmgafdOJJtOim
OOS8fzYz61Zh0W3tox9ns1iX0RMUUVTbaYm7bFk2RzkoWzjotNlttuQIiGx1xRRUTM1Jt6l
R0kGG8thnpkVDsdshY2VD7GiisU9WdkdidDPLbNFISHQEBgCcr2z71nS3UUUWJZCHHXJIxR
RXVU96MWyqcU5WM6XULZpgFO4nrjJrT0rUbcFrVgwaPLxhRgspPI/OiinRilNF1oq1inc3U
UWpSyW8u1vvAle59u/SppJbbUrFpLcbbiPl0AJ2nuPoe1FFUoL2ko9GOXuwUlujnpX+UKo2
5wc461Rlvn5Xy8oDn0yfrRRXJ7NandCbYyy8WR6XcCG5aP7KWLbQ3zp/u9vqDx9Ksap9juN
Jk1rR5ftMCgvJ5ALAjuVA6EYOVoor0KVOMo8sjmr3pyU49WcPLr1pICIoy8Z5II5+vvV208
b36odNFuNSjlXYsEzbHIHO1XP06HOTRRWdP3ZKx2V6UXBporvJ4W1yX7Dp2tS6Bqm9neznU
hs4yQf4cHIIKsO/FcP8S5ja+BdSjnuTcGURwRukZVGJYfMCeTwpoor01Fc1z56pUlFOPc/9
k=
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell