Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1152.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>c5538776-d7ae-41b5-bdba-9fd94ef63144</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2008</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Poslední z kamene</strong><strong><emphasis>Jana Rečková</emphasis></strong></p>
<p>Simistaor opustil složitý vzorec bludiště světlých mramorových chodeb, protože vstřebal veškeré vědění, obsažené v jejich stěnách, v jejich stoleté vůni a šeptání. Zámek, uzavírající východ, mohl zlomit vůlí, ale neudělal to. Těžkýma, obratnýma rukama si pohrál s jeho důmyslným systémem a přiměl ho k uvolnění stříbrné kliky.</p>
<p>Vyšel ze skály v hodinu, která k tomu nebyla určena. Nikdo ho nečekal. Měkce zelená tráva na paloucích mezi tmavorudými hloučky vysokých stromů byla touto dobou plná žluťoučkých ptačích mláďat. Mláďata je potřeba opatrně překračovat a našlapovat na bílé hrací křemínky. Mohu se sehnout, vyhodit jich do výšky devět a nastavit dlaň. Křemínků dopadne deset a desátý přitom rozpustile ťukne do ostatních. Zasmál se své představě a soustředil se na chůzi. Mláďata neuhnou. Prošel pod stromy a jejich rudé listy mu napadaly na ramena a do vlasů a zůstaly tam. Vyšel z lesa na břeh Tůně Odeslání.</p>
<p>Na břehu, kde tráva ztmavla od neustálého loučení, seděli dva z jeho rodu a pracovali na oživení. Žena byla blíž a kámen, který hladila, už nesl stopy jejích dlaní. Nevěděla o světě, oči měla přikryté bílými víčky. Muž ji objímal jednou paží kolem ramen, druhou ruku držel vysoko vztaženu a světlo, zdržující se nad Tůní, mu vstupovalo do prstů.</p>
<p>Simistaor se zastavil. Namáhavý obřad se chýlil ke konci. Ještě Pohyb, Hlas a… Loučení.</p>
<p>Kámen se nepozorovaně proměnil. Vytrhl se ženě z náručí, na trávě se blaženě protáhl, připomínaje žluté ptačí mládě. Nemohl tušit, že z něj nebude šťastný pták, ale cosi nesmírně složitého, nespokojeného, trpícího, a že to začne hned, jakmile se octne v hustých mlhách pod hladinou Tůně. Vydal čistý tón, čtyři sta čtyřicet kmitů za vteřinu, a muž i žena vstali a smutně se na sebe usmáli.</p>
<p>Muž se otočil a spatřil příchozího. Nikdy se neviděli.</p>
<p>„Tys už přišel, Simistaore,“ podivil se. „Pojď, máš plno síly, hodíš daleko!“</p>
<p>Simistaor přikývl. Sehnul se pro tu věc, v níž už teď bylo mnohem víc, než mohli pochopit, a s rozmachem ji vrhl daleko do Tůně. Ozval se bolestný výkřik, sprška mlhy vystříkla až k nim a zanechala na jejich oděvech černé, spálené skvrny. Žena si zakryla tvář, zaleskly se slzy, které předcházejí novou touhu, spustila ruce a řekla: „Kde se asi narodí?“</p>
<p>„Musíme za Velkým,“ promluvil muž a udělal první, nejobtížnější krok z místa oživení a loučení. „On říká, že je poslední Velký a že všechno končí. Pojď. Mluví těžce a pomalu.“</p>
<p>„Každý si může myslet, že všecko končí s ním,“ poznamenal Simistaor, „když se jeho myšlenky mění v kámen.“</p>
<p>Šli lesem, kde se křivé stromy prodíraly ke světlu prasklinami ve skalách, rozeklaných a zvětralých, ale ještě vzdorujících červenému živlu větví a listí. Simistaor se usmíval nad tím bojem a jeho společník užasl, když mu náhodou pohlédl do tváře.</p>
<p>Žulová vrata domu Velkého se otevírala myšlenkou. „Stůj, Keridaore,“ řekl Simistaor. Jeho společníka nepřekvapilo, že ho zná jménem. Znali se všichni.</p>
<p>Simistaor spatřil na dveřích obyčejný zámek. Klekl si k němu, protože jeho ruce byly rychlejší než myšlenky, které neustále váhaly u vrátek nervových spojení. Nad otisky jeho kolen ve spečeném písku budou vrtět hlavami všichni, kdo přijdou a najdou vrata dokořán.</p>
<p>Zámek nezapomněl na povinnou poslušnost obratným rukám, žula zakvílela a otevřela se navždy. Chodba obrůstala šedorudými lišejníky, kráčeli po vysokém mechovém koberci. Mech dorůstal do výšky jejich kolen.</p>
<p>„Dlouho tudy nikdo nešel,“ řekl Keridaor. „Měl jsem zůstat venku.“</p>
<p>„Ne.“ Simistaor vztáhl ruku a dotkl se jeho lokte. Z hloubky se ozvalo temné bušení. Údery pomalého srdce, jeden za vteřinu. Mech se chvěl, jako by chodbou letěl vítr.</p>
<p>„Vzplane,“ řekl Keridaor.</p>
<p>„Není tu tolik síly, aby zažehla oheň. Podívej.“ Mech černal, jak se blížili k sálu, jenž se zvolna stával hrobkou Velkého, a před prahem už z něj zbýval jen prach.</p>
<p>Velký ležel ve svém sále na žulovém lůžku, celý z kamene, jen se ještě díval, slyšel a bilo mu srdce, jedenkrát za vteřinu. Rty měl pootevřené, ale nepohnuly se, když mluvil.</p>
<p>„Otevřel jsi dva zámky, Simistaore,“ pronesl hlasem zavírajícího se hrobu, „porušil jsi zákony.“</p>
<p>„Jinak bych se opozdil,“ odvětil Simistaor.</p>
<p>„Jsi mladý a bílý, máš modré, pružné žíly, ukryté pod kůží,“ zamyšleně hučel Velký, „ale nestaneš se Velkým. Já jsem poslední.“</p>
<p>„Ubývá nás,“ řekl Simistaor. „Mramorové chodby jsou plné úzkosti. Vůně se chvějí a zapomínají, o čem chtěly vyprávět.“</p>
<p>„Jeď na Zubatý vrch.“ Velký mluvil čím dál pomaleji. „Najdi si tam ženu. Už nikdo další se nenarodí z mramorových chodeb.“</p>
<p>„Zubatý vrch je daleko, a mě žádný kůň neunese,“ namítl Simistaor.</p>
<p>„Cestou přes hory ti ubude tíže.“ Hlas Velkého se nepatrně zbarvil smíchem. „Podobáš se člověku.“</p>
<p>„Víc už neuslyšíš,“ ozval se Keridaor. „Zavřel oči a brzy se zavře skála.“</p>
<p>„Nezavře,“ prohlásil Simistaor. „Půjdeme. Mám před sebou cestu.“</p>
<p>Údery srdce zmlkly a koberec mechu se uklidnil. Už mu nic nebude bránit v růstu.</p>
<p>Zubatý vrch měl podobu ležícího netvora, ale jak byl porostlý zelení a posetý květinami, nebudil už strach. Celý jeho masiv byl provrtán chodbami, z nichž odbočovaly tajemné chodbičky ukončené pevnými dřevěnými dveřmi, střežícími pokojíky bez oken, celé růžové od záře větví světlonoše. Bydlely v nich ženy.</p>
<p>V komnatě vytesané uvnitř nejvyššího zubu hory, vyzdobené mnoha větvemi světlonoše, od starých, slabě rudě žhnoucích jako uhasínající ohniště, až po nejmladší, sálající téměř bílým světlem, seděla na skromném lůžku žena, již nazývali Nejstarší sestrou. Před ní na studené zemi seděl se zkříženýma nohama šedovlasý poutník.</p>
<p>„Vzdaly jsme se života s muži, kteří jsou velcí jen proto, že šlapou po nás,“ řekla Nejstarší sestra. „Pustila jsem tě sem, ačkoli jsi muž. Tak povídej!“</p>
<p>„Vpustilas mě, protože jsem ti už zdálky oznámil svůj příchod.“ Poutník měl hluboký hlas a hluboké oči. Nejstarší sestra se zachvěla. „Není pro mě žádná zvláštní čest mluvit s tebou,“ pokračoval poutník. „Necením si nikoho, kdo sám sebe považuje za víc než prach, mužů ani žen. Mám však zprávu. Ze Země Začátku, od Tůně Odeslání, přijde muž a vybere si tady ženu. Nesmíš mu bránit. Země za horami nesmí zůstat prázdná. Jinak se mlha z Tůně vyleje i přes vrcholy hor, o nichž si ty myslíš, že tě bezpečně chrání.“</p>
<p>„Hory jsou vysoké,“ namítla. „Tvůj hlas se podobá zvuku tlustých strun, proto tě poslouchám. Slova nedávají smysl.“</p>
<p>„Protožes zavřela svůj rozum do chodeb Zubatého vrchu. Pusť ho ven a nech ho proběhnout po lese.“ Poutník vstal a čelo měl až u stropu.</p>
<p>„Ty po nikom nešlapeš,“ řekla zamyšleně. „Je to pravda, že obyvatelé Země Začátku se rodí z kamene?“</p>
<p>„Bylo to pravdou,“ odpověděl úsečně. „Odcházím.“</p>
<p>Pohnula se za ním.</p>
<p>„Chceš mě snad vyprovázet?“ podivil se.</p>
<p>„Chci tě zdržet. Na jedinou noc.“</p>
<p>„Musí to být zrovna noc?“</p>
<p>Usmál se, protože pochopil. Zvedl ji a položil na skromné lůžko.</p>
<p>„Chci se zdržet,“ řekl, když klečel nad ní.</p>
<p>Orjaalx mlčky hleděla za poutníkem. <emphasis>Jakou zprávu přinesl? Zlou</emphasis><emphasis>. Zprávy bývají zlé.</emphasis> Stála v houfu sester, on odcházel. Nikdy ji neviděl. A přesto upřel pohled přímo na ni. Něco jí tím řekl. Věděla, že slova se jí ozvou v uších, až bude potřeba. Ještě je neslyšela, a jeho se bála. Měla pocit, že by ji mohl schovat v pěsti. Ale on se v bráně, která byla najednou malá a těsná, otočil a pozdravil ji rozevřenou dlaní.</p>
<p>Dveřnice za ním zavřely, třesklo dřevo a kov, a Nejstarší sestra řekla: „Sejdeme se ve Velkém sále.“ Tam jim téměř doslova zopakovala poutníkovo sdělení.</p>
<p>Orjaalx se přitiskla k dřevěnému obložení stěny, malá a tmavá, se schoulenou tváří. <emphasis>Nechtěla jsem žádn</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho muže, </emphasis>tepalo jí v hlavě, žádného <emphasis>z vesnice ani ze samot, a nechci ani žádného z kamene. Určitě je větší než poutník, s těžkýma rukama. Odejdu odtud. On si</emphasis><emphasis> z nás má vybrat! Bude to jako na trhu?</emphasis> Rozhlédla se. Některým ženám svítily oči. Vyklouzla ze sálu, běžela k bráně a protáhla se ven úzkou skulinou, tak úzkou, jak jí síly dovolily otevřít. Utíkala pryč, do lesa, jehož větve se ve tmě rozsvítí<emphasis>. </emphasis></p>
<p><emphasis>Jsou-li cesty pro poutníka, jsou i pro mě.</emphasis></p>
<p>Simistaor se zastavil na nejvyšším vrcholku. Vítr mu rval z vlasů poslední rudé listy, a jeho vlasy se přitom ani nepohnuly. Keridaor schovával před větrem tvář a ruce. Simistaor se zasmál. Nebyl unaven, ale cítil se velice lehký.</p>
<p><emphasis>Snad by se teď mohl rozletět dolů jako pták. Snad. Nebudu to zkoušet. Huňaté lesy pod nohama jsou zelené a budou čím dál zelenější, dokud nedojdu k porostu světlonošů, stromů, jejichž růžové větve a listy září ve tmě. Tam někde ční k nebi Zubat</emphasis><emphasis>ý vrch.</emphasis></p>
<p>„Musíš se vrátit, Keridaore,“ řekl svému průvodci. „Ke své ženě a k hladině Tůně.“</p>
<p>Stiskli si ruce a rozešli se, každý na svou stranu hor.</p>
<p>Simistaor putoval dlouho, a jeho krok byl lehčí a lehčí, ale sil mu neubývalo. Narůžovělá záře, kterou vídal za nocí, se přiblížila. Před sebou měl Zubatý vrch. Musím ho obejít, vchod je z opačné strany. Zrychlil. Byl zvědavý a po dlouhém osamělém putování toužil po setkání s bytostmi, jež myslí, mluví a naslouchají. V noci pod růžovými větvemi potkal dívku.</p>
<p>Potácela se mezi stromy, padala a znovu vstávala, vzlykala únavou. Její šaty byly na cáry a tělo, které dobře viděl, v něm probudilo tichou radost. Dívka zase upadla. Několika kroky ji dostihl a zvedl. Držel ji v napjatých pažích, nechtěl ji k sobě příliš tisknout, bál se své síly. Dívka byla tak měkká a křehká…</p>
<p>„Můžu tě nést?“ zeptal se. „Kam jdeš?“</p>
<p>„Utíkám,“ vydechla, „utíkám před mužem z kamene.“</p>
<p>„Vždyť už nemůžeš,“ namítl. „Chceš snad umřít?“</p>
<p>„Nevím…“</p>
<p>Tiše se zasmál. Zkusil bosou nohou, jestli je tráva pod stromem dost suchá, a jemně tam dívku uložil. „Odpočívej,“ přikázal jí. „Utrhnu ti jablko. Ty bys na ně nedosáhla. Půjdeš dál, až budeš vědět.“</p>
<p>Seděla pod stromem, u jeho sametového kmene, poslušně odpočívala, a dívala se na vysokého mladého muže s pomalými, jistými pohyby, jak hledá nahoře ve větvích to nejkrásnější jablko. Pro ni. Měl teplé ruce a držel mě bezpečně, vzpomněla si. Pak spatřila před sebou jeho bledou tvář a vedle červené jablko. Několikrát si ukousla a usnula, a ve spánku nakousnuté jablko pevně svírala.</p>
<p>Simistaor poseděl chvilku u ní, potom ho napadlo, že země je v noci chladná a může dívku studit. Opatrně si ji položil na klín a opřel se zády o strom. Nepotřeboval spát, ale chtěl se účastnit jejích snů.</p>
<p>Orjaalx se probudila první. Slyšela ve spánku pomalý, pravidelný tlukot. Teď věděla, že to tluče jeho srdce. Ležela na něm celou noc. Spala s nosem zabořeným do mužova ramene a rty se dotýkala jeho kůže. Jeho tělo bylo pevné a tvrdé, ale měkčí než zem, a mnohem příjemnější.</p>
<p>Pohnul se, zvedl bílá víčka s tenkými modrými žilkami, usmál se na ni. „Zdálo se mi, že utíkáš přede mnou.“</p>
<p>„Ne,“ řekla dívka. Položila mu ruce kolem krku, tak to bylo pohodlné. Vnímala zblízka jeho vůni, ale nedokázala rozeznat, co jí připomíná. Tak voní mlha po ránu ve skalách. To Orjaalx nevěděla. „Utíkám před někým, kdo by si mě mohl chtít vzít.“</p>
<p>„Vzít?“ podivil se Simistaor. „Jsi bytost, která myslí, mluví a naslouchá. Jak by si tě mohl někdo vzít? Nikdo si tě nemůže vzít jako jablko!“</p>
<p>„Nikdy jsem neslyšela žádného muže takhle mluvit.“</p>
<p>Dívka se zavrtěla a její špičaté koleno se mu zarylo do stehna, zalechtalo to, musel se zasmát. „Jsi první žena, se kterou mluvím,“ řekl, „a líbí se mi to. Líbí se mi taky tvoje kolena a oči, ve kterých je tma, a líbí se mi, jak si držíš jablko a můj krk.“</p>
<p>„Nechci už utíkat,“ oznámila mu. „Co budeme dělat?“</p>
<p><emphasis>Najednou patří ke mně a říká my!</emphasis> <emphasis>A včera </emphasis><emphasis>utíkala…</emphasis></p>
<p>Dívka se pomalu zvedla, jako by se jí nechtělo, a protáhla se. Díval se na ni zdola a znovu cítil tu radost jako včera.</p>
<p>„Já ti to povím!“ ozval se hrubý hlas z křoví a na malý palouk, kde nocovali, se nahrnulo deset chlapů ozbrojených dýkami, řetězy a holemi. Ošklivých, zarostlých, páchnoucích. Simistaor cítil jejich pach velice ostře, choulostivý čich byl v té chvíli jeho nevýhodou. Neměl strach, jen nevěděl, co chtějí dělat.</p>
<p>„Lesní přízraky!“ vyjekla Orjaalx.</p>
<p>Ona o nich věděla dost.</p>
<p>„Nejsou to přízraky,“ namítl Simistaor.</p>
<p>Stál už na nohou a prohlížel si je.</p>
<p>„Co ty jsi zač?“</p>
<p>Muž ve špinavém klobouku ho jemně dloubl dýkou do boku.</p>
<p>„Vezmem dívku, ta se bude hodit!“ houkl jeden z lupičů, „chlapa svážeme, ať se nám neplete.“</p>
<p>Simistaor se nepohnul, nechal se bez odporu omotat řetězy.</p>
<p>„Chcete ji někam odvést?“ zajímal se nevzrušeně.</p>
<p>„Jistěže odvést!“ smál se muž v klobouku. „Do města! Tady ji nikdo nekoupí.“</p>
<p>„Koupit…“ Simistaor se s tím výrazem setkal ve staré paměti chodeb, ale nevěnoval mu tehdy pozornost. „Co to znamená?“</p>
<p>„To je horší než vzít!“ vykřikla dívka. „Už mi nepomůžeš!“</p>
<p>Simistaor bez námahy přetrhal ty směšné řetězy. Jejich zbytky sevřel do pěstí a obořil se na lupiče. Házeli po něm noži, ale ty se od něj odrážely. Hole se o něj tříštily.</p>
<p>„Běžte pryč, nerad bych vás zabil,“ řekl jim klidně.</p>
<p>Někteří se schovali do křoví, ale další vztekle zařvali a znovu zaútočili. Simistaor vložil do rány řetězem víc síly a první lupič klesl na trávu s rozbitou lebkou. Brzy ho následoval druhý. Teprve teď se zbylí ztratili.</p>
<p>Orjaalx vylezla zpoza tlustého kmene. Celá se třásla. „Postrach všech lidí na samotách a těch, kdo pracují v lese,“ drkotala zuby. „Vraždí a kradou. I ženy, viděl jsi. Měl jsi je pobít všechny. Pojď.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Nechtěl jsem je zabít.“ Ohlédl se na dva mrtvé. Nevěděl, jak se lidé pohřbívají, a dívka se o tom nechtěla bavit.</p>
<p>„Pojďme odtud,“ opakovala.</p>
<p>„Dobře,“ uklidnil ji. „Pověz kudy, a půjdeme.“</p>
<p>Šli řídnoucím lesem, většinu času se drželi za ruce, dívka chroupala jablka, ořechy, kořeny jedlých bodláků a dívala se po houbách. Bylo mu do smíchu. Ti lidé pořád něco pojídají. U jezera, kam ho dovedla, foukal studený vítr. Dívka povídala něco o loďce, ale na břehu žádnou neobjevili.</p>
<p>„Musíme jít kousek podél břehu, na nějakou narazíme. A přeplujem na druhou stranu.“</p>
<p>Simistaor měl obavy, že ho loďka neunese. Přestože už byl zase o kus lehčí než včera…</p>
<p>„Chyť mi rybu!“ vykřikla najednou Orjaalx a rozesmála se.</p>
<p>Odhadl hloubku u břehu a hbitost těch šupinatých tvorů.</p>
<p>„Zkusím to,“ řekl vážně.</p>
<p>Než mu v tom mohla zabránit, shodil šaty a skočil do ledové vody. Sahala mu k ramenům. Znehybněl. Poplašené ryby se rychle uklidnily a začaly kroužit kolem něj. Jistým pohybem sáhl po té největší a podával ji dívce. Vylezl z vody a klidně nastavil záda mrazivému větru.</p>
<p>„Takhle ryby nikdo nechytá,“ řekla tiše.</p>
<p>Mlčel a cítil chlad, ale vítr za to nemohl, chlad byl uvnitř jejích slov. Jí se na něm něco nezdálo, a on neměl tušení, jak to napravit.</p>
<p>„Obleč se,“ řekla, „půjdem zpátky.“</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>Nechtělo se mu oblékat. Kdyby se tak mohl přikrýt rudými listy!</p>
<p>„Do Zubatého vrchu. Do úkrytu sester.“</p>
<p>Otočila se k němu zády. Přistoupil k ní a dotkl se jejích vlasů. Když nic nenamítala, zabořil do nich ruku a nahmatal její šíji.</p>
<p><emphasis>Jak může unést hlavu s takovými myšlenkami, s tak divnými </emphasis><emphasis>nápady…</emphasis></p>
<p>Orjaalx vychutnávala jeho ruku ve vlasech a náhle jí v uších zazněla slova poutníka, do té chvíle ukrytá. „On nic neví. Ty se musíš k němu sama přiblížit!“</p>
<p>„Ne!“ vykřikla. Prudce se mu vytrhla. „Já nechci! Zavedu tě k sestrám a vybereš si jinou. Některým zářily oči, když na tebe pomyslely…“</p>
<p>„Ne,“ řekl mírně. Sebral ze země své šaty. „Já tě zavedu k sestrám a vrátím se zpátky přes hory.“</p>
<p>„A Tůň a mlha?“ zděsila se.</p>
<p>„Bolest zůstane bolestí, i když ji cítí jediná bytost,“ pronesl záhadně. „I když jsem to jenom já.“</p>
<p>„Myslela jsem, že tě nic nebolí. Voda ani vítr tě nestudí, neznáš hlad ani únavu, zbraně tě nezasáhnou…“</p>
<p>„Můžu tě nést?“ usmál se. „Něco mě přece zasáhlo.“</p>
<p>Dívala se na něj se zakloněnou hlavou a náhle jí vytryskly slzy. Pár jich zachytil do dlaně, cinkly o sebe, byl to něžnější zvuk než u padajících křemínků, pálily a mrazily tak, jak to neumí oheň ani led. Zvedl oči a nejdřív si pomyslel, že její potrhané šaty rozfoukal vítr. Ale vítr za nic nemohl.</p>
<p>Objal ji, aby jí nebylo zima, když už se tak nerozumně zbavila té chatrné ochrany, a z dotyku jejího hladkého bříška pochopil, že její počínání nebylo nerozumné, že mělo přesný cíl, jehož také okamžitě dosáhla. Bál se, aby ji nerozmačkal, neublížil jí, ale nebyla tak křehká, jak se zdála. Opíral se o lokty, celý překvapený tím, co se stalo, a náhle ucítil, jak mu vánek, při zemi docela slabý, čechrá vlasy.</p>
<p>Stáli u Tůně Odeslání a byla jich jen hrstka. Hladina mlhy stoupala.</p>
<p>„Zůstanu tady,“ řekl Keridaor. „Nemá smysl utíkat. Uplynulo dost času a Simistaor se nevrací. Není už naděje.“</p>
<p>Obláček mlhy se vyhoupl nad hladinu a blížil se k jeho bosým nohám. Keridaor pocítil strach, ale nepohnul se. Čilý chomáček se vysunul ještě výš, ale vtom ztratil oporu hladiny a bezmocně klesl zpět. Mlha se skromně schovala pod břeh.</p>
<p>„Simistaor překročil hory,“ řekla jedna z žen. „Není sám.“<emphasis>(Základna 3/1993)</emphasis></p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell