%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1147.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name></first-name><last-name>clie</last-name></author>
            <book-title>Jana Rečková – Peklo</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name></first-name><last-name>clie</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>15.8.2019</date>
            <id>001e7c13-3f16-4198-8bee-d47912ccd61a</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            <publisher>---</publisher>
            <year>2003</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><strong>Jana Rečková – Peklo</strong></p><empty-line /><p> Půl roku jí byli vším. Obdivovala je, protože oni se bavili, jediní z celého světa, co se střídavě pachtí za penězi a umírají nudou. Vůbec si nevšimla, že jejich zábava leckoho bolí. Až když dostala tu facku.</p>

<p> Mistr světa, šéf party, to po ní chtěl. Ne poprvé, ale předtím byli vždycky sami, v noci, a pokaždé byla kapku zfetovaná. Teď byl den a parta posedávala okolo. Přede všemi? To mi přece neudělá! A jo, udělal. A pak jí dal facku a zařval: „Táhni!“ Ostatní se smáli. Bavili se. A mě to bolelo, pochopila. V tom je ten fór. Bavit se, aby to bolelo jiného...</p>

<p> Angela se vymotala na žhavou betonovou cestu před pobořený barák, kde ve sklepě měla parta své doupě. Domů? Hádky o prachy, televize, pivo, pět dokola omílaných výchovných frází? Nezájem. Takže co? Rovná silnice.</p>

<p> Zastavil jí usměvavý chlapík v otlučené dodávce. „Kampak, slečno?“</p>

<p> „Nevím. Co nejdál.“</p>

<p> „Tak sedejte!“</p>

<p> Nebylo jí do řeči, ale on se tak hezky vyptával, docela jinak než rodiče nebo učitelé, bylo znát, že ho její problémy fakt zajímají. Pomalu začala odpovídat, a pak zjistila, že se mu svěřuje a brečí u toho.</p>

<p> „Strašné, tak pustý svět,“ mumlal si, „jak špatně, mizerně udělaný pro tyhle děti. Ubožátka. Při životě je drží jenom drogy...“ Dupl na brzdu. V příkopě se válel opilý nebo zfetovaný mladík, špinavý, hnusný. Majitel dodávky s ním však zacházel stejně pěkně jako s Angelou.</p>

<p> Nedalo jí to, vylezla z kabiny a pomohla mu dostat opilce na korbu. „Co se ti přihodilo zlého, hochu?“ zeptal se laskavě ten obyčejný chlapík. Mladík nejdřív jen vzdychal a vzlykal, a potom Angela a její dobrodinec vyslechli uslintané povídání o nesnesitelné prázdnotě života, jež mládence přinutila pít a pít a... nakonec zabít vlastní mámu. Pro prachy. Předevčírem mu došly. Hrůza, otřásla se Angela, hrůza.</p>

<p> „Máte vy právo soudit?“ zeptal se jí přísný hlas. Usměvavý muž se už neusmíval.</p>

<p> „Ne,“ souhlasila pokorně. „Nemám.“</p>

<p> Asi za hodinu přibyla na korbu dodávky stará žena, před dvěma týdny vyhoštěná z bytu, když už nebyla schopna platit nájem. Svěřila se Angele s neurčitým plánem na sebevraždu.</p>

<p> Stmívalo se. Majitel dodávky vytáhl termosku, naléval kávu do kelímků a rozdával sendviče. Projeli dědinou se zchátralými domky a vzali do auta malého kluka, špinavého, otrhaného, hladového sirotka, a pochybně zmalovanou ženskou, která se nejistě, toporně potácela jedinou ulicí.</p>

<p> V temném lese, kde se cesta zúžila a točila a klikatila a její povrch byl víc štěrkový než betonový, je přepadl lupič s pistolí velikou jako dělo. Chlapík za volantem ho vlídně vyzval, ať se přesvědčí, co je tady k ukradení, a zatímco maskovaný lupič prohledával vůz, promluvil k němu tak smutně a dojímavě o špatném, prázdném, beznadějném světě, až si muž strhl černou punčochu z hlavy, pistoli hodil na zem a rozplakal se.</p>

<p> „Vezmeme tě s sebou, neboj,“ ujistil ho laskavý řidič. Lupič se vmáčkl do kabiny vedle Angely a jeli dál.</p>

<p> Za lesem se temně tyčil strmý kopec. Auto však nejelo do vrchu. Klesali a byla čím dál větší tma. Angele přeběhl po zádech mráz a bezděčně se přitiskla ke svému sousedovi. Ucítila, jak mu cvakají zuby. „Kam jedeme?“ zeptal se vyplašeně.</p>

<p> „Neboj, za chvíli budeme v teple,“ uklidňoval ho majitel vozu.</p>

<p> Zastavili před černou bránou. Ta musí vrzat, pomyslela si Angela. Seskočila spolu s neúspěšným lupičem a blížili se k bráně. Všichni cestující z korby se mátožně, pomalu, ale jakoby přitahováni neviditelným provázkem pohybovali za nimi.</p>

<p> Vlídný majitel dodávky obešel vůz, Angela zahlédla ve světle reflektorů jeho podivně změněný profil, ostrý nos a bradku, kterou předtím neměl, kudrnaté vlasy, ačkoli původně byl skoro plešatý, a zdálo se jí, že najednou nějak napadá na nohu...</p>

<p> Muž vedle ní vykřikl. Temná vrata se rozletěla dokořán a všichni to viděli. Oheň, sálající horkem, šlehající tlustými mlsnými jazyky až téměř k nim, doutnající pod ohromnými černými kotli, v nichž to vřelo a bublalo. Slyšeli křik, chechtot, šílený a vítězný, i zoufalý nářek, ztlumený ve sprškách vařící vody a zdušený párou.</p>

<p> Ubohá skupinka příchozích ucouvla,ale za zády měli dodávku a smějícího se ďábla. „Tohle, moji milí,“ překřikoval hukot a sykot, linoucí se z otevřené brány, „tohle je pro vás to nejsprávnější místo!“</p>
</section>

</body>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0