Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1144.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Rečková Jana - Než vypukl pravý svět</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>0a93385d-7827-45f1-a36d-a3e1aa273cfc</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2008</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Než vypukl pravý svět</strong><strong><emphasis>Jana Rečková</emphasis></strong></p>
<p>Wenna byla dítě, které by každého otce přivedlo k šílenství. Zerek ovšem nebyl její otec. Přestože její matku miloval, přestože byl dva roky jejím manželem, přestože mu zemřela v náručí. To bylo Wenně pět, byla mrňavá jako roční batole, vyhublá na kost, s křivýma nožkama, jež ji neunesly, a obrovskou hranatou hlavou skoro bez vlasů. Matka ji v noci dovlekla na zádech z boliny zavržených, položila ji Zerekovi k nohám a sama padla vysílením vedle ní. Málem ji nepoznal. Potom jim dal oběma napít mléka a Alon se trochu vzpamatovala. Řekla mu, že ho vždycky milovala a nikdy mu nebyla opravdu nevěrná, že ji donutili, a že musela odejít. „Ale teď umírám, a dítě za nic nemůže,“ řekla, „a nemá otce.“</p>
<p>„Teď už ho má.“ Zerek se ohlédl na ubožátko spící v rakvi, kterou toho dne dokončil; klidně do ní dítě uložil, neboť nebyl pověrčivý a neměl postel navíc.</p>
<p>„Věděla jsem to,“ zašeptala Alon a zemřela.</p>
<p><emphasis>Vždyť jsem se ani nezeptal, jak se dítě jmenuje, </emphasis>uvědomil si Zerek, sotva se tiše vyplakal nad svou ženou a zlým osudem. Ve snu by ho nenapadlo, že to nedochůdče umí mluvit.</p>
<p>Wenna mluvila, a jak! Z její bledé pusinky plynuly souvislé, rozumné, místy až ozdobné věty. To objevil hned dalšího dne, kdy holčička slabounkým hláskem plným slz pronesla nad matkou pohřební řeč, jakou by nesvedl ani starosta.</p>
<p>„Jiné rozloučení už nebude, Alon,“ řekl Zerek. „Já moc mluvit neumím.“</p>
<p>A dal se do stloukání další rakve, obyčejné, bez ozdob, z bílého dřeva.</p>
<p>Wenna nevyžadovala zvláštní péči. Najedla se s ním a jala se šmejdit po domě. Chodit uměla, ale lezení bylo pro její tenké nožky pohodlnější. Zalíbilo se jí na půdě, kde si chvíli povídala s pavouky, až uslyšela tiché prozpěvování. Pozpátku jako ráček slezla ze schodů a našla vousatého muže, jemuž od prvního pohledu říkala táta, v zadumání nad víkem rakve.</p>
<p>„Máš starosti?“ oslovila ho.</p>
<p>Otočil hlavu a usmál se. Přesně jako maminka. Vztáhla k němu hubené, průsvitné ručky. Zvedl ji.</p>
<p>„Na rakvi má být jméno,“ vysvětlil jí. „Ale já neumím psát. Vždycky jméno obkreslím podle našeho písaře. A o tohle mu nemůžu říct, víš?“</p>
<p>„Napíšu ti ho,“ pronesla klidně Wenna. „A psát tě naučím.“</p>
<p>Ještě půl roku vypadala Wenna víc na umření než k životu. Ale nedala se. Pomalu přestala lézt, nožky jí zesílily, začala růst. Lidí se zpočátku bála, a jedině Zerek věděl, co v ní je. Naučila ho číst a psát a vyprávěla mu neuvěřitelné věci, o nichž se učí děti v bolině zavržených. Od ní se teprve dověděl, kdo jsou cizinci, co je planeta a co vesmír. Odkud to měl její učitel z boliny, nedokázala vysvětlit. Vesnický učitel o původu cizinců rozhodně nevěděl nic. Wenna se o něm vyjádřila, že je dobrý jedině na to, aby jim půjčoval knihy.</p>
<p>„To jistě,“ souhlasil Zerek. „Jenže všude žvaní, že truhlář se zbláznil a učí se číst.“</p>
<p>„Tobě to vadí?“ divila se Wenna. „Ostatně už umíš číst. Čteš rychleji než on.“</p>
<p>„Ovšem. A ještě rychleji rozdávám pohlavky těm jeho uličníkům.“</p>
<p>„Přidej jim i za mě,“ ušklíbla se Wenna. Mrňavá holčička s velkou hlavou byla terčem posměšků, nezbývalo jí, než nevšímat si jich. <emphasis>Počkejte, až vyrostu,</emphasis> slibovala těm hloupým klukům. <emphasis>Jen počkejte.</emphasis></p>
<p>Moc nevyrostla. Nejmenším děvčatům sahala sotva k ramenům a byla pořád tenká, jako by se měla každou chvíli přelomit. K tomu ta hlava, nevalné vlásky, hranaté čelo a příliš vypouklé oči, křivá zádíčka. Zato života v sobě měla za dva. Zerek se vedle ní zdál velký, silný a pomalý. Také byl pořád vousatější a trochu se hrbil, ale ženy z vesnice o něj i tak projevovaly zájem. Snad by se nechal chytit, jenže Wenna bděla.</p>
<p>„Je docela hezká, ta vdova,“ tak obyčejně začínalo její hodnocení, „a milá, a povídá se, že dobře vaří, ale… Je tak hloupá!“</p>
<p>Tím končila a Zerek přikyvoval.</p>
<p>Byl to Wennin nápad, naučit se řeč a písmo cizinců. „Je užitečné rozumět jim,“ tvrdila, a sama si zašla do jejich ohrazeného sídla a přinesla kouzelnou krabičku. S klidem vyslechla otcovy výčitky, prohlásila, že cizinci vůbec nejsou nebezpeční, a ukázala mu, jak ten nástroj pracuje. „Žádná kouzla. Dívej se a poslouchej.“</p>
<p>Wenna se od cizinců naučila jejich způsobu psaní, ťukala na malé čtverečky s nakreslenými písmeny v dolní části krabičky, písmena se poslušně objevovala nahoře na prázdné černé ploše. Vedle slov, jež takhle napsala, se ihned rozsvěcely tytéž výrazy v řeči cizinců a cizí hlas je pomalu, pečlivě vyslovoval.</p>
<p>„Ta věc ví úplně všecko,“ zabručel Zerek. „Nepovídej, že není kouzelná!“</p>
<p>Wenna se jen zasmála. „Žádný kluk z vesnice se ti nevyrovná,“ prohlásila téměř zamilovaně.</p>
<p>Byla to pravda.</p>
<p>Jenže Wenna musela pokukovat po mládencích. Bylo jí šestnáct a byla dospělá, i když malinká. Pro okolí její snahy představovaly povyražení. Wenna se chvílemi vznášela na oblacích snů, chvíli trpěla. Zerek trpěl s ní. Občas někoho zmlátil, jenže tím pomohl jen sobě a jen na pár dní. Později si říkal, že Manyho měl mlátit mnohem víc. Many byl hezký drzý kluk a Wenna do něj byla celá pryč.</p>
<p>Až jednoho večera se vrátila od řeky, kde se mládež po večerech scházela, nápadně zamlklá.</p>
<p>„U řeky je zima?“ zeptal se Zerek.</p>
<p>„Ani ne.“ Wenna si sedla a dívala se, jak Zerek hobluje desku budoucího stolu. Byla tak potichu, až se otočil. Viděl v šeru obrovské oči pod vystupujícím čelem, tenký ohrnutý nos a sevřenou čárku rtů. Nevnímala ho. Byla jinde. Nechal práce a připravil skromnou večeři. Obvykle to dělala Wenna. Dnes ne. Snědla, co jí podal.</p>
<p>„Wenno,“ řekl tiše. „Je to jenom hloupý kluk.“</p>
<p>Rozplakala se a stulila se mu na klíně. Kolíbal ji jako malou, až usnula.</p>
<p>Ráno našli Manyho v řece. Utopil se ještě zvečera. Všichni věděli, co krátce předtím řekl Wenně, a kdyby nebyla tak malá a bezmocná, nejspíš by ji podezírali.</p>
<p>Jenže ona byla doma, dumal Zerek a cosi se mu strašně nelíbilo.</p>
<p>„Radši se už nezamiluj, holčičko,“ vyjádřil své přání a Wenna pokorně přikývla.</p>
<p>Paolin měla na stanici funkci druhého lékaře, a starala se také o ukládání materiálů, získaných expedicemi. Všechny informace musely být přesně archivovány, zabezpečeny proti zničení, perfektně roztříděny a kdykoli pohodlně dostupné. Kromě toho byly ihned po obdržení odesílány na družici, kde se průběžně vytvářela rezervní databanka. I to byl Paolinin úkol.</p>
<p>Plnila své povinnosti poctivě, jen zpočátku občas brblala, že se málokdy dostane ven, aby si mohla prohlédnout planetu, na které už tráví kdovíkolik týdnů. Muži ze stanice se jí dobromyslně smáli. Byli rádi, že ji tu mají. Paolin byla milá, štíhlá plavovláska, a i když neměla ve zvyku věnovat svou přízeň na potkání, služba s ní byla mnohem méně nudná.</p>
<p>Poprvé se vydala na výlet po šesti týdnech služby na stanici. Krajina, ubíhající za oknem obyčejného terénního vozidla, vyhlížela vcelku civilizovaně. Políčka s pracujícími rolníky, vesničky, osamělé domky, rybníky, člověk by si skoro myslel, že je doma, v nějakém zapadlém koutě na Zemi. Zblízka bylo znát, jak primitivně domorodci svá políčka obdělávají, jak hrubé mají šaty a jak ubohé jsou jejich příbytky. A ta ustrašená úcta, kterou vesničtí obyvatelé cizincům projevovali! <emphasis>Ubožáci,</emphasis> říkala si Paolin se špetkou bezděčného pohrdání.</p>
<p>Příliš si domorodců nevážila. Nevážila si ani celé té planety. Dokud se neseznámila s Wennou. Dokud se jednou s kolegy nedostala do města Modrebu a nespatřila první obraz.</p>
<p>Wenně trvalo dlouho, než se vzpamatovala z Manyho smrti. Kolik dní chodila a zakopávala na rovině, neviděla a neslyšela. A pak se rovnou z těžké zádumčivosti zrodil další bláznivý nápad. Koupit <emphasis>chom</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ček</emphasis>.</p>
<p>„Já to umím,“ přesvědčovala Zereka. „Umím udělat obraz.“</p>
<p>„Kde ses to naučila?“ vyzvídal zasmušile. Tohle totiž byla moc drahá hračka.</p>
<p>„Nikde. To se nedá naučit. Ale jsem si tím jistá.“</p>
<p>Mívala takový sen. Pod rukama jí rostl z chomáčku strom či keř. Obrazy mívaly podobu rostlin… Do jejího stromu však bylo líp vidět. Nejen z povrchu a podél hlavních větví. Kdo se pozorně díval, mohl spatřit všechny tajné kouty a v nich malé události, které se tam staly, rozpuknutí pupenu, rozvíjející se list, včelu, jak usedá na květ, mohl cítit, jak bolí cestování brouků pod kůrou. Byl to strom i nebyl. Mohl se stát řekou s mnoha prameny a hlídat hbitý pohyb ryb pod hladinou, i líný růst leknínů a šplíchot brodících se nohou. Barvy na obraze, který Wenna snila, měly více vrstev a byly pro každého jiné, záleželo na tom, jak hluboko dohlédl. Věděla, že dokáže dělat lepší obrazy než kdokoli jiný, přestože v životě viděla jen jediný, v přijímacím pokoji starosty. Zato o nich hodně slyšela v bolině. Žilo tam dost umělců, kteří dříve obrazy tvořili. Dožívali mezi zavrženými, vyčerpáni dlouholetým úsilím, na němž bohatli pouze kupci. Ti jejich díla levně skupovali a draho prodávali, a tvůrce nechávali uboze živořit. Wenna měla dost rozumu. Ale touha byla silnější.</p>
<p>Nakonec Zerek spočítal peníze, zavřel dílnu a vyrazili do města. V Modrebu na trhu se je pokusili okrást. Stávalo se to běžně. Banda zlodějů obstoupila vyplašeného venkovana a oloupila ho, zatímco místní, měšťané a trhovci, se bavili.</p>
<p>Zerek s Wennou však nebyli vyplašení. Dívka se schovala za otcova široká záda, on chytil oběma rukama svou důkladnou hůl a lehce se s ní ohnal. Chlapík, který neuskočil dost rychle, se svalil na zem a hlasitě hekal. Ostatní se rozprchli.</p>
<p>„Nejsou moc stateční,“ zabručel Zerek.</p>
<p>Wenna se rozhlédla. „Tady. V tomhle stanu je mají.“ Myslela jen na chomáčky.</p>
<p>Ve stanu, přísně střeženém zamračeným hromotlukem, jich měl mladý kupec desítky. Zerek na něj pohlédl s úctou. Nikdo neví, co vlastně chomáčky jsou, zato každý v životě vyslechl spoustu napínavých příběhů o jejich lovcích.</p>
<p>Na plochém vrcholku hory Omilhao, jenž ční nad mraky, a proto zdola není vidět, rostou chomáčky v podivné zahradě. Vyrůstají z úžlabí ostnatých větví na černých, jakoby ohořelých stromech bez jediného lístku, vybublávají na světlo nestíněné mraky, mokré, křehké a tiše pukající. Dokud nevyschnou a nedozrají, může je neopatrný dotek lidské ruky zničit. Chomáčky postupně schnou a nabírají svou měňavou narůžovělou barvu, a jejich povrch, zprvu hladký a vlhký, se rozpadá na tisíce blýskavých jiskřiček.</p>
<p>Dostat se do zahrady je nesmírně obtížné. Už proto, že svahy hory Omilhao jsou strmé, kameny na nich ostré, viklavé a zrádné; čas od času se spojí v lavinu, která prohučí po úbočí a všechno bere s sebou. Jinde zas poutníka chytá za nohy a drásá zlé trní tvořící neprostupné houštiny. Až docela nahoře pod mraky je hora samý led, a hluboké skalní průrvy trpělivě čekají…</p>
<p>Kterýsi král, jehož jméno lidé s úlevou zapomněli, dal kolem úpatí hory postavit mohutnou, vysokou hradbu z kamene a dřeva, cihel i železa, a poručil svým vojákům, aby ji hlídali. Král zemřel, ale stráže žily dál. Založily svérázný rod, jehož život vyplňovalo hlídání hradby. Strážci se dají koupit, ale cena za průchod je vysoká. Navíc mají tihle potomci vojáků své vrtochy. Stane se, že je lovec chomáčků vpuštěn dovnitř, a na zpáteční cestě najde bránu zavřenou. Je uvězněn. Na den, na deset dní, navždy, záleží na náladě strážců.</p>
<p>Na Omilhao se odváží málokdo, a kdo přinese tolik chomáčků jako tento mladý obchodník, zaslouží úctu. Mladík si měřil Wennu a Zereka pozorným pohledem. „Máte na to?“ zeptal se ostře.</p>
<p>„Wenno, podívej se na ně,“ pobídl Zerek dívku a otočil se k obchodníkovi. „Ještě nevím. Ceny prý jsou různé. A chomáčky také.“</p>
<p>„Poznáš to?“ ušklíbl se mladý muž.</p>
<p>„Já ne. Dcera ano.“ Oba se zadívali na Wennu. Obcházela nízké stolky s vystavenými chomáčky. Skláněla se k nim, zkoumala je zblízka, dotýkala se jich a brala je do rukou, ani jedinkrát přitom nevyvolala ten zvláštní tichounce kvílivý zvuk nelibosti, který vydávají, vezme-li je do dlaně nepovolaná osoba.</p>
<p>Mladík k Wenně přistoupil, ve tváři užaslý výraz.</p>
<p>„Mají tě rády,“ zašeptal.</p>
<p>Zvedla k němu oči. „A co to znamená, pane?“ usmála se. Vycítila, že mu nepřipadá ošklivá. Viděl hlouběji než jiní. „Dáš mi slevu?“</p>
<p>Mlčky kývl. Mlčel, protože v tu chvíli nedokázal promluvit.</p>
<p>„Máš vybráno, Wenno?“ zeptal se Zerek. Jemu se zdály chomáčky všechny stejné, ale od Wenny se dávno naučil, že věci bývají jiné, než je na pohled vidět.</p>
<p>„Ano,“ vydechla. Zrůžověla a oči jí zářily. „Tenhle. A tenhle.“</p>
<p>„Řekni cenu,“ vybídl Zerek zaraženého mladíka.</p>
<p>„Wenno,“ hlesl obchodník, „vezmi si je a udělej své obrazy. A přijď. Přinesu ti další. Teď už vím, jaké chceš.“</p>
<p><emphasis>První muž, který Wennu bere vážně,</emphasis> uvědomil si Zerek. „Rozmysli si to,“ poradil mladíkovi, „my víme, jak jsou drahé!“</p>
<p>„Už jsem se rozmyslel,“ řekl lovec chomáčků. „Byl to můj krk, který jsem pro ně nasazoval. Nemluv mi do mých věcí.“</p>
<p>Zerek podle Wenniných pokynů opatrně zabalil oba chomáčky do míšků z jemné látky, jakou by Wenna v životě neplýtvala na svůj vlastní oděv, a uložil je do proutěné krabičky a do svého vaku. Ani v jeho rukou chomáčky nekvílely.</p>
<p>„Smím tě někdy navštívit?“ ptal se mladík nejistě a Zerek žasl.</p>
<p>Wenna pokývla. „Bydlíme v Sokolné. Hned za sídlem cizinců. Můj otec je truhlář.“</p>
<p>„Já jsem Šet,“ uklonil se mladý muž, nečekaně se sehnul a políbil dívčiny tenké prsty.</p>
<p>Paolin se opalovala na šikmé střeše se slunečními bateriemi. Po prašné cestě před branou důkladně opevněné stanice se pomalu vlekly povozy. Sem tam prošel i pěší. Někteří domorodci vrhali kradmé pohledy na pevnost cizinců. Paolin začínala zívat.</p>
<p>Pomalu se zvedla a zahalila se do průsvitné tuniky. <emphasis>Vedro…</emphasis><emphasis> Že bych si šla zaplavat? </emphasis>Protáhla se a mrkla na silnici. <emphasis>To je přece Wenna!</emphasis> <emphasis>Mrňavá, ošklivá dívenka s velkou hlavou</emphasis><emphasis>.</emphasis> <emphasis>Asi s </emphasis><emphasis>otcem…?</emphasis><emphasis> Podobní si zrovna nejsou. To děvče musí být velmi inteligentní, když se naučilo naši řeč jen s pomocí učebního pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>gramu pro domorodce. Já bych to tedy nedokázala.</emphasis></p>
<p>Paolin se postavila na kraj střechy a zamávala rukama. „Wenno!“ Dívenka na cestě zvedla hlavu. „Pojď sem!“ volala Paolin.</p>
<p>Bylo vidět, jak dívka diskutuje s otcem, který se zřejmě k návštěvě u cizinců stavěl odmítavě. Přemluvila ho. Došli k bráně současně s Paolin.</p>
<p>„Dobrý den,“ uklonil se urostlý vousatý domorodec, a Paolin si všimla jeho úsporných, elegantních pohybů.</p>
<p>„To je můj táta,“ řekla Wenna. „Učili jsme se vaši řeč spolu.“</p>
<p>„Bezva,“ mínila Paolin. „Tak pojďte na návštěvu!“</p>
<p>Na rozlehlém nádvoří bylo plno stromů, pod nimiž si pozemšťané rozestavili lavičky a stolky. Usadili se a Paolin objednala u číšníka-robota svačinu. Wenna roboty znala od dřívějška. Ani Zerek nevypadal překvapeně. Zato Paolin nemohla odtrhnout zrak od jeho tmavých, teplých očí. Pak ji upoutaly jeho ruce, volně položené na stole. Působily dojmem klidné síly. Ruce s mozoly a krásnými dlouhými prsty. Většinou mlčel, jen doplňoval povídání své dcery, když si moc vymýšlela. <emphasis>Wenna má fantazii,</emphasis> myslela si Paolin, <emphasis>jak dramaticky vypráví o té bitce se zloději! A táta se usmívá pod vousy.</emphasis></p>
<p>„Byli zbabělí. Utekli.“ prohlásil Zerek.</p>
<p>Wenna po něm jen loupla očima a pokračovala nadšeným líčením stánku s chomáčky. Paolin zpozorněla. Od okamžiku, kdy v Modrebu spatřila obraz, umělecké dílo, kterému se nic na Zemi nepodobá, cítila neurčitý nepokoj, hlad po dalších obrazech a prázdnotu, když je nemohla nikde objevit, ačkoli objela kolik vesnic v okolí a vyptávala se i kdekoho z kolegů na stanici; každý o nich slyšel, ale nikdo nevěděl, kde se nacházejí a jak vznikají.</p>
<p>„Obrazy jsou úžasné,“ řekla tiše. „Ty je umíš dělat, Wenno?“</p>
<p>„Umím,“ přikývla.</p>
<p>„Ještě jsi to nezkusila,“ ozval se Zerek.</p>
<p>„Dej mi jeden chomáček,“ řekla dívka. „A potřebuji dílnu. Místnost. Slunce mě ruší.“</p>
<p>To už kolem nich postávalo pět či šest pozemšťanů, překvapeně si obhlíželi Wennu a Zerek dostal ohromnou chuť jim namlátit jako drzým klukům ze sousedství.</p>
<p>Cizinci zavedli své hosty do laboratoře. Zerek si vybavil, že to slovo označuje druh dílny, té jeho se to ovšem nepodobalo. Wenna položila chomáček na hladkou desku stolu, stála nad ním a dotýkala se ho. V laboratoři se udělalo horko. Zerek zatím pošilhával po cizí dívce. Od začátku se snažil nevšímat si jejího úboru. <emphasis>Ona je jistě zvyklá oblékat se takhle, a nic tím </emphasis><emphasis>nemyslí…</emphasis> Ucítil dotek na rameni. Paolin mu posunkem naznačila, že si má svléknout svoji hrubou, teplou halenu. A boty taky, ukázala. Poslechl. <emphasis>Ještěže jsme se před chvílí koupali v řece,</emphasis> pomyslel si, ale stejně se na cizinku Paolin bál pohlédnout. Dlouho, příliš dlouho se ženám vyhýbal. Až zapomněl, jaké jsou.</p>
<p>Wenna vzala chomáček do prstů. Vstřebávala touhy té křehké věci-bytosti a přidávala k nim svá vlastní přání. Spojila je. Pod rukama jí začalo cosi růst.</p>
<p>Přihlížející tajili dech, některým se do očí draly slzy. Viděli to nejdřív v její tváři. Na hezkém, pravidelném obličeji by nikdy nemohl tak jasně vystoupit smutek, bolest, naděje… Krása skutečnost ukrývá, ošklivost ji křičí nahlas, ale bez diváků, bez posluchačů. Musela to být právě taková křehká pokřivená tvářička, nedozrálá pro tolik síly, aby pozemšťané, otupení symetrií a dokonalostí věcí, jež je obklopují, znovu viděli… Byl to keř, strom, květina, stavba a složitý příběh, obraz slepého malíře, dílo sochaře, který přišel o ruce, historie světa napsaná negramotnou žebračkou, plačící na cizích pohřbech, bolestný křik narkomana zbaveného své drogy, navždy, neboť zatímco snil své sny, nastal konec světa.</p>
<p>Paolin procitla. Obraz byl hotov a byly v něm všechny básně, které nepřečetla. Wenna stála před tou obrovskou, nadýchanou, chmurnou a vítěznou věcí a hrbila se únavou. Kdosi ji vzal do náruče, aby se mohla opřít a narovnat.</p>
<p>Zerek hleděl na dceru, a už vůbec neměl chuť cizince zbít. Vždyť oni rozumějí. Chápou její obraz.</p>
<p>„Spát,“ vydechla Wenna. Paolin pokynula dvěma mužům v pracovních oděvech. „Nechte ji odpočinout… Třeba na ošetřovně.“ Obrátila se k Zerekovi. „Pojď, ukážu ti, kde bydlím.“</p>
<p>Šel. Bylo nebezpečné jít za ní. Náhle objevil, že se sám před sebou celá léta vydával za starce a že to vůbec není pravda. <emphasis>Chtěl jsem </emphasis><emphasis>zapomenout…</emphasis><emphasis> Zapomněl </emphasis><emphasis>jsem…</emphasis></p>
<p>Nezapomněl. Rychle pochopil, co si přeje cizinka Paolin, a přál si to také. V jejích pokojích stále svítilo světlo. Nevěděl, jak dlouhá byla noc, a jestli to byla jen jedna noc. Snad jich bylo i víc. Nespal. Nemohl spát vedle krásné cizinky Paolin. Když viděl, že je unavena, zvedl z podlahy své šaty.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Uhnul její ruce. „Nevím, proč jsem tady a zač mě máš,“ vysvětlil. „Odejdu a budu o tom přemýšlet.“</p>
<p>„Nerozumím ti,“ řekla nešťastně. „Nebylo to krásné?“</p>
<p>Usmál se a přikývl. „Musím jít.“</p>
<p>„A dcera?“</p>
<p>„Není moje dcera,“ prozradil jí. „Vzbudím ji a odejdu.“</p>
<p>„Staráš se o ni, a není tvá dcera,“ opakovala Paolin.</p>
<p>„Je to dlouhý příběh. Neumím vyprávět.“</p>
<p>„Přijdeš někdy?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Ne. Jestli chceš, přijď ty za mnou.“ Pohlédl jí do očí a trpce se zasmál. „Nepřijdeš.“</p>
<p>Stáli nad neuvěřitelným obrazem.</p>
<p>„Mají obrovskou cenu,“ řekl velitel stanice.</p>
<p>Paolin souhlasila. „Vím. Královský dárek…“</p>
<p><emphasis>A teď, když mám obraz před sebou, chtěla bych něco jiného. Ještě větší </emphasis><emphasis>dar…</emphasis><emphasis> Vznášeli jsme se nad zemí, trhali kytky na oblacích a ochutnávali </emphasis><emphasis>nebe – potom</emphasis><emphasis> odešel. Přijď za mnou, jestli </emphasis><emphasis>chceš…</emphasis><emphasis> A já n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>vím. Jsou tak upřímní. Je v nich tolik pravdy, až to </emphasis><emphasis>bolí…</emphasis><emphasis> Bojím se. Ale ty jeho oči! Vlasy. </emphasis><emphasis>Ramena…</emphasis><emphasis> Já se zblá</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>ním. Tak pomalu mě </emphasis><emphasis>hladil…</emphasis><emphasis> Kde přitom byly tvrdé mozoly, kam zmizely z jeho dlaní?</emphasis></p>
<p>„Paolin,“ řekl velitel, „vždyť za ním můžeš zajít. Nejsi tady v klášteře.“</p>
<p>Konečně se mohla rozplakat.</p>
<p><emphasis>Stejně to na mně každý </emphasis><emphasis>pozná…</emphasis><emphasis> Za tři dny mám dlouhé </emphasis><emphasis>volno…</emphasis><emphasis> Za tři dny.</emphasis></p>
<p>Zerek celý den zarytě mlčel. Wenně bylo do pláče. <emphasis>Neměli jsme k nim chodit.</emphasis></p>
<p>„Ty si myslíš, že jsi pro ni… hračka?“ ozvala se.</p>
<p>„Hm. Nech toho. Přemýšlím.“</p>
<p>„O čem?“</p>
<p>„O tobě. Udělal jsem pro tebe moc málo… Nenechal jsem tě umřít. Hm, to je toho… Měl bych se vypravit do zahrady pro chomáčky. Každá hradba má někde skulinu. Měl bych se domluvit se Šetem…“</p>
<p>„Už sem nepatříme, viď?“ pronesla Wenna zadumaně.</p>
<p>Zerek vzhlédl. <emphasis>Je to tak. Do téhle dědiny už nepa</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>říme.</emphasis></p>
<p>Večer udělala Wenna druhý obraz.</p>
<p>Zerek stál za ní, když ho dokončila a pomalu odtáhla ruce.</p>
<p>„Tohle není strom,“ řekl. „To je tvoje srdce zevnitř. Je v něm výčitka, svědomí a strach. Tys zabila Manyho.“</p>
<p>Wenně tekly slzy. Obrátila se a objala ho kolem pasu. O moc výš by stejně nedosáhla.</p>
<p>„Já to nevěděla… Nevěděla jsem, že ho zabíjím…“</p>
<p>„Netrap se tolik,“ vzdychl bezmocně. „Nebo budu plakat s tebou.“</p>
<p>Druhého dne si přišel učitel pro hotovou lavici a užasl nad Wenniným dílem. „Kde jste to vzali?“ vykoktal.</p>
<p>„To Wenna,“ odpověděl Zerek.</p>
<p>Dívka šila u okna. Ani se nepohnula, neohlédla se.</p>
<p>„Nesmysl. Tohle je umělecké dílo. Lepší, než co jsem viděl ve městě.“</p>
<p>„Myslíš, že bych utrácel za obrazy?“ Zerek pohoršeně zvedl obočí. „Nebo že kradu?“</p>
<p>Učitel vycouval. Zerek se uměl zamračit.</p>
<p>Ještě téhož dne se učitel vydal do města. Tam šel pěšky, zpět se vracel rychlým kočárem. Nebyl sám. Z kočáru vystoupil bohatě oděný pán a nedůvěřivě si měřil obyčejnou chalupu, před níž zastavili. Učitel ho však postrčil dál. Vešli do dílny. Pán se chytil za srdce, vydal zvuk mezi prudkým výdechem a vzlykem a vrhl se k obrazu. Hleděl a hleděl a Wenna se držela zárubně kuchyňských dveří, protože jí bylo jasné, že tenhle pán vidí všechno, vidí dovnitř, do tajných zákoutí, do zapletených příběhů, tak, jak to chtěla.</p>
<p>Podíval se na ni, ve tváři ještě čerstvý dojem z obrazu.</p>
<p>„Vezmu tě do města,“ řekl. „Musíš se učit. Tohle je strašně divoké. Citlivému člověku by to mohlo ublížit.“</p>
<p>„Ublížit?“ zamumlal Zerek, „přeháníš, pane. Je to čisté.“</p>
<p>Znalec umění se neurazil. „Ano. Ale i ty jsi čistý. Každý není.“</p>
<p>Zerek sklonil hlavu. „Wenno. Pojedeš?“</p>
<p>„Ještě ne,“ odpověděla tiše. „Chci si ještě vyzkoušet něco divokého.“</p>
<p>„Pouštíš se do neprozkoumaných věcí,“ upozornil ji pán z města.</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„Ozvi se, až s tím skončíš,“ nabídl jí.</p>
<p>Přikývla. <emphasis>Až </emphasis><emphasis>skončím…</emphasis></p>
<p>„Opravdu musíme?“ Wenna nešťastně obracela v rukou nůžky.</p>
<p>„Musíme. Je tam trní.“ Zerek jí vzal nebezpečně vyhlížející nástroj a obratně se pustil do jejích vlasů. „Vždyť ti to sluší,“ podivil se, když byl hotov.</p>
<p>Prohlížela se v maličkém zrcátku. „Hm… Dopadneš hůř. Já to neumím, nejsem holič.“</p>
<p>„Na mně nezáleží,“ zasmál se. „Dej se do práce!“</p>
<p>Potom si zbytek vousů oholil břitvou a Wenna zatím našla v truhle kožený oděv, jaký se nosí za silného větru. Nejvhodnější oblečení na výpravu za chomáčky. Otočila se od truhly a užasla. Zerek stál u okna a upevňoval si na záda krátký meč v kožené pochvě. „Nemusí být vidět na první pohled.“</p>
<p>„Já vím,“ řekla. „Jen se dívám, jak jsi mladý a hezký. Nikdy jsem si toho nevšimla.“</p>
<p>„Tak to má být,“ usmál se. „Wenno. Vezmi si, na čem ti nejvíc záleží. Sem se už nevrátíme.“</p>
<p>„A peníze od pána z města,“ připomněla. „Musíme zaplatit strážím.“</p>
<p>„Možná ne,“ mínil Zerek. „Jako kluk jsem vlezl do každé zahrady. V jedné jsem uviděl tvoji matku, jak se umývá ve škopku. Potom bylo moc těžké vydržet ty tři roky, než nám oběma bude šestnáct…“</p>
<p>„Nikdy jsi mi o tom nevyprávěl.“</p>
<p>„Neumím vyprávět… Obleč se.“</p>
<p>Vyšli před dům a loučili se s ním. Vtom uslyšeli rachot a před chalupu se snesl létající vůz cizinců.</p>
<p>Paolin pochopila okamžitě. <emphasis>Odcházejí. Utíkají?</emphasis> Hleděla na Zereka. <emphasis>Skoro by</emphasis><emphasis>ch</emphasis><emphasis> ho nepoznala. Jak omládl! Utíká přede mnou?</emphasis></p>
<p>„Odcházíte?“ Vyschlo jí v krku a slova zazněla drsně.</p>
<p>Natáhl ruku a pohladil její vlasy. Zvedl své zavazadlo a hodil si ho na záda. „Jdeme na horu Omilhao. Možná se nevrátíme.“</p>
<p>„Pak musím s vámi,“ rozhodla Paolin. Sama nevěřila tomu, co říká.</p>
<p>Zerek se mlčky usmíval. Pečlivě urovnal Wenně na zádech její proutěný košík. Čekal.</p>
<p><emphasis>Když s ním nepůjdu, celý zbytek života budu </emphasis><emphasis>mrtvá…</emphasis><emphasis> Jak se umí dívat! Jak se dívá právě teď! N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>řekne nic. Nepozve mě, nezažene </emphasis><emphasis>mě…</emphasis><emphasis> Co pro něj znamenám? </emphasis></p>
<p>„Co pro tebe znamenám?“ vzlykla Paolin.</p>
<p>„Ženu,“ řekl. „Co znamenám já pro tebe?“</p>
<p>„Muže.“ Otevřela dveře vrtulníku. „Nastupte. Zkrátíme si cestu.“</p>
<p>Horu našli snadno. Přistáli až za zdí. Ke stroji se seběhli hned tři rozzuření strážci. Zerek se jim chvilku pokoušel objasnit, že jsou ochotni zaplatit za vstup a pokračovat pěšky, jak žádá pověst, aby neurazili duchy Omilhaa, ale víc než jeho výklad zapůsobily zbraně cizinců, které Paolin s hraným klidem postupně vytahovala z kabiny. Strážci jsou původem vojáci, a ve zbraních se vyznají. Tyhle vypadaly velmi účinně…</p>
<p>„Proč se musíme plahočit pěšky?“ vzdychla Paolin. Stoupali obtížným terénem, začínala mít dojem, že tohle nezvládne.</p>
<p>„To je zvyk, na kterém strážci trvají,“ odpověděla Wenna. Její tenké nožky měly neuvěřitelnou výdrž. „Já myslím, že na tom trvá i zahrada. Kdyby mohl krást chomáčky kdejaký sprostý lupič, brzy by nezbyly vůbec žádné.“</p>
<p>Paolin odkopla trní, jež se jí sápalo po noze. Zerek ji podepřel, když uskočila před pružnou větví a málem spadla do mělké jámy. „Jako by odtud právě vstalo něco hnusného,“ otřásla se.</p>
<p>„A mělo to křídla,“ špitla Wenna. „Duchové hory. Potkáme je pod vrcholem.“</p>
<p>Paolin se tiskla k Zerekovu rameni a při dívčiných slovech pocítila, jak se zachvěl. Tváří mu přelétl mrak zlého tušení. Ne, nebál se bytostí s křídly. Bál se Wenny.</p>
<p><emphasis>Je v ní neznámo. Jdeme do neznáma. Dvě části neznáma splynou, a co bude pak?</emphasis></p>
<p>„Lavina!“ vykřikla Wenna.</p>
<p>„Rychle do křoví!“ Zerek táhl Paolin, Wenna běžela jako horská kozička. Lavina prohučela těsně kolem keřů, kam se nakvap ukryli, a zasypala je prachem. Keře zešedly a Paolin se zdálo, že kýchají a otřepávají se zrovna jako lidé.</p>
<p>„Máme štěstí,“ řekl Zerek. „Teď je na svahu málo pohyblivých kamenů, lavina je vzala s sebou…“</p>
<p>Šplhali přímo do vrchu a Paolin domorodcům prostě nestačila. Co chvíli na ni museli čekat.</p>
<p>Chlupatého tvora s drápy a ostrými zuby, který na ně vyskočil z výklenku vyhlodaného ve skále větrem, Zerek přesekl vejpůl. <emphasis>Meč jsem si připravil opravdu šikovně,</emphasis> pochválil se.</p>
<p>„Tohle zvíře neznám,“ podivila se Paolin. „A my mysleli, že máme zachyceny všechny živé tvory.“</p>
<p>„Asi žije jen tady,“ řekl Zerek.</p>
<p>„Raději tyhle skály obejdeme,“ navrhla Wenna.</p>
<p>Museli přebrodit ledový potok. Zerek přenesl Wennu a chystal se vrátit pro Paolin, ale ta už vstoupila do potoka sama. Uprostřed proudu jí u kolen cvakly pěticentimetrové zuby. Leknutím strnula na místě. Zerek skočil a zubaté rybě skoro usekl hlavu. Tělo sebou mrsklo a vylétlo na břeh.</p>
<p>„Má to nohy!“ vyjekla Paolin. „A třetí oko!“</p>
<p>Wenna ohrnula rty odporem. <emphasis>Třetí oko, vzadu na hlavě. Patří ta ryba k duchům Omilhaa?</emphasis></p>
<p>„Už budeme pod ledovcem,“ ukázal Zerek do dálky. Věnec mraků a mlhy, pod ním bledý lesk sněhu a ledu. <emphasis>Krása. Ale je to strašně daleko.</emphasis></p>
<p>Přespali ve stanu a za svítání vkročili na ledovec, svázáni důkladným lanem. Několikrát Paolin zachránilo před pádem do ledové propasti. Nekonečně dlouho stoupali v oslepujícím bílém lesku a ochromujícím nebezpečí. Potom se Zerek náhle ztratil dívkám z očí. Lano se napjalo a strhlo je za ním. Klouzali dolů dlouhým ledovým korytem a přistáli na trávě, celí roztřesení jízdou. Kus šli po rovině, pod nohama zelenou trávu, před očima šedé mraky. Pak cesta začala znovu strmě stoupat do mlhy.</p>
<p>V mlze potkali přízraky. Obrovité postavy, o hlavu vyšší než Zerek, s hranatými čely, vypoulenýma očima a křídly, se vynořily proti poutníkům jako hrozivá stěna. Paolin odjistila pistoli v pouzdře. Zerek spojil ruce za hlavou. Z této polohy mohl bleskově tasit.</p>
<p>„Chcete dál za každou cenu?“ promluvil jeden z obrů řinčivým plechovým hlasem.</p>
<p>„Chceme!“ vyhrkla Wenna.</p>
<p>„Ona je naše!“ vykřikl obr a sklonil se k ní. „Ta nesmí dál!“</p>
<p>Těžkou rukou v rukavici chytil dívku za ramínko. Zerek ťal po jeho paži. Obr Wennu pustil a zařval. „Běžte!“ zavelel Zerek.</p>
<p>Wenna poslechla a rozběhla se do mraků. Paolin zůstala stát na místě. Obři mávli křídly a vznesli se. Z jejich rukou vyšlehly blesky. Zerek se svalil na zem a kutálel se ze strany na stranu, aby ho blesky nezasáhly. Paolin vytrhla z pouzdra pistoli, nastavila nejvyšší intenzitu paprsku a vystřelila. Přejela létající obry svým vlastním ohněm. Za děsivého jekotu se ztratili v mracích.</p>
<p>Zerek vstal. „Duchové Omilhaa,“ řekl.</p>
<p>„Padlí andělé,“ vzlykla Paolin. Objala ho kolem krku.</p>
<p>„Díky,“ zašeptal. „A teď do zahrady.“</p>
<p>Prošli mlhou a přelezli nízkou kamennou zídku. Spatřili černé stromy bez listí, černou zem bez trávy a pukající chomáčky. Wenna stála u nejbližšího stromu.</p>
<p>„Tohle se nesmí krást,“ povídala si polohlasně. „Musíme… Kvést. Tady.“</p>
<p>Zerek náhle pochopil, že jí už nikdy nebude rozumět. Rád by ji zadržel, protože se chystala k něčemu nenapravitelnému, ale nedokázal se odlepit z místa.</p>
<p>Wenna se rozběhla zahradou a dotýkala se chomáčků. Nejdřív se ozvala tichá hudba, která sílila, tóny a melodie se mísily, až se zdálo, jako by se překřikovalo pět, deset, sto orchestrů; po nebi se honily mraky s větrem, slunce vysoušelo déšť nebo ho měnilo v páru, hromy a blesky udávaly jednotný rytmus rozhádaným kapelám, a zahrada s černými stromy zmizela, ztratila se v záplavě skutečných, zelených i rudých stromů, trávy a zdivočelých květin velikých jako kolo od vozu. Užaslí poutníci se octli v nejnižším poschodí bizarní stavby s terasami, věžičkami, sloupy a vlajícími závěsy v nesčetných otevřených oknech, s jezírky s labutěmi a rychlými potůčky, po jejichž hladině se proháněly barevné kachničky a pod ní stříbrné ryby, zírali v němém údivu na známá i docela neznámá zvířata, pobíhající v lesích podobných zahradám či parkům, jež co chvíli přiběhla až k nim a zvědavě si je prohlížela i očichávala, stáli a kolem nich pučel a bujel nový svět.</p>
<p>„Wenna je jim podobná,“ vyslovila těžkým jazykem Paolin. To ty vůně, tisíce cizích i jakoby důvěrných vůní v neurčitelné útočné směsi… „Těm duchům Omilhaa. Já už vím… Tady se schovával zbytek ráje… Wenna je dcera padlého anděla. Přišla sem, a to je jejich konec.“</p>
<p>Zerek nevěděl, co je ráj a padlí andělé. Beze slova se vydal vzhůru po schodišti, které před ním právě vyrostlo, zářilo čerstvým mramorem a zvalo k opatrnému našlapování, on se však po něm rozletěl, jako by neměl v nohách dlouhou pouť na vrchol hory. Dostihla ho až u světlého paláce se sloupovým průčelím. Opíral se o kraj kašny s modrou vodou tryskající z otevřených rybích tlamiček.</p>
<p>„Vidíme obrazy, jaké opravdu jsou.“ Najednou se mu nedostávalo dechu. „Wenna je probudila k životu, a ony se už nikdy nedají spoutat do chomáčků…“</p>
<p>„Můžeme tady žít?“ zašeptala Paolin.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Tady může žít jen ten, kdo se k tomu narodil. Ostatní odejdou. Uvidíš.“</p>
<p>Ve věži nad nimi se otevřelo okno, odrazila se v něm žlutá sluneční záře a z ní vyhlédla Wenna. Na dlani držela chomáček. Nedočkavě jiskřil. „Pojďte za mnou! Rychle!“</p>
<p>Točité schody je dovedly do kruhového pokojíku vysoko nad zemí. Ačkoli, kdovíkde byla země…</p>
<p>„Podívejte se ven!“ vyzvala je Wenna.</p>
<p>Krajinu kolem nepoznávali. Všude se rozrůstal zázračný lesopark s lehkými stavbami, barevnou nádherou ptáků a poletujícími odrazy slunce na vodních hladinách a lesklých listech a tryskajících praméncích.</p>
<p>„Zaroste celou planetu,“ vydechla Paolin.</p>
<p>Wenna vážně kývla. „Temní odcházejí a země se třese. Vaši lidé to pochopí a odejdou. Sem už nepatří.“ I ona se změnila. Vyrostla, vlasy měla po ramena, husté a zvlněné jako voda, záda se jí napřímila a oči i řasy získaly sytou barvu.</p>
<p>„Jak bychom mohli patřit do ráje,“ hlesla Paolin.</p>
<p>Wenna pohladila chomáček na dlani. „Tohle je cesta. Musíš si pospíšit, Paolin. Vaše létající lodi se brzy vznesou, jinak by je růst nového světa zničil.“ Vyhodila chomáček oknem. Objevilo se ústí světlé chodby se zářícími stěnami a stropem z pavučin, orosených duhou. „Naše cesta,“ opakovala Wenna a vykročila z okna. „Za chviličku budeme na stanici.“</p>
<p><emphasis>Země plná krásy a krutosti,</emphasis> myslel si Zerek. <emphasis>Nová, svěží nádhera, nový kvetoucí svět, který Wenna pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>budila, si vyrostl a nešetřil nic starého. Jak dlouho už bloudíme tou voňavou zemí a nacházíme pod usměvavými květy roztrhaná mrtvá těla, pod rozkošnou trávou trosky starých domů, zbytky ošklivých chalup a ošklivých lidí, kteří si nezasloužili žít v tak krásném </emphasis><emphasis>světě…</emphasis><emphasis> Pozemšťané odletěli. Prchali. Měli strach, když se půda pod sloupy jejich stanic divoce roztřásla a mírný vzduch se zkroutil do vírů. Naryc</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>lo se ukryli do svých lodí a v plamenech vystřelili do výšky. Nerozumím tomu, ale Wenna tvrdí, že se vrátili domů. Stavby a přístroje, jež po nich zůstaly, pohltila země. Nový svět se hněvá na starý, že ho tak dlouho utiskoval a dusil. Wenna to umí vysvětlit. Wenna je příčinou toho všeho, a přitom pláče.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co jsme měli, krásná Paolin? Noc, kousek dne, čekání, cestu a </emphasis><emphasis>bolest…</emphasis><emphasis> Proč tak málo? Proč víry, trhající lidská těla na kusy, fičely tolikrát kolem mě, tak blízko, že jsem se jich mohl dotknout, a nechaly mě žít? Proč, když se cítím tak starý, a k tomu pláču?</emphasis></p>
<p>„Město,“ řekla Wenna a ukázala na něco, co neviděl, neboť to bylo přerostlé zelení a záplavou bílých teras. „Brána,“ napřáhla prst. „Zůstala tu.“</p>
<p>Brána byla krásná a čistá, špína a lišejníky, které na ní viděli ještě nedávno, cestou na trh, zmizely a zbyl jen tvar, jenž ozdobí každý svět.</p>
<p>Prošli pod světlým obloukem. Wenna utrhla kulaté růžové ovoce, jaké nikdy předtím na světě nebylo, a vychutnávala jeho svěžest. Zerek neměl hlad. <emphasis>Asi už nikdy nedostanu opravdový hlad,</emphasis> myslel si. Podvědomě sledoval směr, kudy se dřív šlo k tržišti. Nepotkali ani živáčka. Na venkově, tam bylo lidí víc, ale nepoznávali se navzájem, jako by se právě narodili. Jen lidé z boliny, které Wenna znala a zdravila, zůstali stejní i se svou pamětí. Opustili však své vyhrazené sídliště a rozešli se do světa.</p>
<p>„Tady někde…“ šeptla dívka. „Ano. Tady…“</p>
<p>Zerek nadzvedl větev s hustými rudozelenými listy.</p>
<p>„Šete!“ vykřikla Wenna.</p>
<p>Zerek opatrně vyprostil bezvládné, zkrvavené tělo ze zeleného hrobu, ale když položil ruku na mužovu hruď, nepatrně se zvedala.</p>
<p>Wenna se sklonila nad mladíkovou nehybnou, potrhanou tváří. „Žije,“ užasla.</p>
<p>Pod keřem zčistajasna vytryskl pramínek. Wenna nabírala vodu do dlaní a jemně jí polévala a vymývala Šetovy rány. Trochu mu nalila do úst. Zakašlal, slabě a bolestně, a otevřel oči.</p>
<p>„Wenno,“ vydechl s námahou, „chtěl jsem tě hledat…“</p>
<p>Zerek zaslechl tichý nářek. Odhrnul další větve a objevil okénko do sklepa. Obratně se jím protáhl a skočil dolů. Na ošklivé hromadě staré řepy leželo drobné tělo. Zvedl je. Bylo lehké. <emphasis>Mrtví jsou </emphasis><emphasis>těžší…</emphasis> Kolem krku se mu ovinuly živé paže. Okénko mezitím zarostlo zelení, s níž musel vybojovat těžký boj.</p>
<p>„Lidé se s tebou vždycky budou prát, jen si nemysli, ty jeden nafoukaný keři,“ řekl větvím, jež ho nakonec musely pustit ven i s kořistí, kterou jim vyrval. Složil ji na slunci u pramene, vedle Šeta.</p>
<p>„Moje sestra,“ zasípal mladík. „Žije?“</p>
<p>„Teď zahyneme všichni,“ řekl Zerek. Na bývalém náměstí se točil větrný vír a blížil se. „Každý svět je jen pro někoho…“</p>
<p>„Zachraň se, Wenno!“ křikl chraptivě Šet a snažil se zbavit jejích rukou.</p>
<p>„Ne!“ Svírala ho pevně. Volnou ruku napřáhla k Zerekovi, ten objal Šetovu sestru, viděl zblízka její bílou tvář a úplně černé oči, smířené s koncem, držel se Wenny a té cizí dívky, a čekal, jaké to bude. Smrt určitě bolí, vždyť život bolí také…</p>
<p>Vír se těsně u nich zastavil, jako by váhal, a pozvolna se rozplynul. Vzduch se uklidnil a zteplal.</p>
<p>„Žijeme,“ řekla Wenna.</p>
<p>„Nevím, jestli o to vůbec stojím,“ zabručel Zerek, ale Šetova sestra mu stiskla paži a zavřela mu ústa dlaní. <emphasis>Jak může vonět, když ležela na nahnilé řepě,</emphasis> podivil se a pro tu chvíli pustil z hlavy nepříjemnosti nového světa kolem sebe.</p>
<p>Paolin se po celý zbytek života neustále vrhala do těch nejztřeštěnějších kosmických dobrodružství, ale přece si jednou, při dovolené na Zemi, našla čas vypovědět své zážitky známému básníkovi Albertu Ostaenovi. Pak na dlouho odletěla. Opuštěný básník nespal kdovíkolik nocí, a napsal o tom všem básnickou skladbu Ztracený ráj. Čerta se staral o to, jestli ten název náhodou už nepoužil někdo před ním.</p>
<p><emphasis>* 1993</emphasis></p>
<p><emphasis>(</emphasis><emphasis>Základna</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>4</emphasis><emphasis>_199</emphasis><emphasis>4</emphasis><emphasis> – Literární revue SF příběhů, povídek a myšlenek</emphasis><emphasis>)</emphasis></p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell