Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1142.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>0a40e957-a232-4318-b09c-b6442a71da89</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>1600</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Nejdražší příšero</strong></p>
<p>Skleničky na podnosu, všechno broušené a krásně to cinká, led uvnitř chladí a domácí kino pro přátele zase hřeje, ani ne vzpomínkou na teplejší kraje, spíš tím, že my na to máme a oni ne, protože prostě neumějí vydělat prachy! Honza si prohlíží videokameru, a není to těžký, všude to tahat s sebou? Ten nezávidí, zato Danka cítí jasně ten rozdíl společenské třídy! Klidně si řekni, že do Řecka jezdí z civilizovaných zemí nezaměstnaní. Klidně. U nás je to jinak, víš, kamarádko? Milena Kohoutová se na Danku vyzývavě usmála, usadila se a zapadla do oblaku blaha.</p><empty-line /><p>"Hele, to je zajímavý, zastav to!" Aby taky Honza přehlídl tu šmouhu na nebi!</p><empty-line /><p>"Jo, lidi povídali, že tam přeletělo UFO," řekla Milena. "Jeden mladej tvrdil, že přistálo na pláži. Prodával z tý pláže škeble."</p><empty-line /><p>"Jenomže naše Darina tam zašla za tmy a přinesla toho kilo!" Lubomír Kohout se ironicky šklíbí, ale vůbec mu nevadí, že jeho dcera získala takovou vzácnost. I když tohle všecko jsou pochopitelně nesmysly.</p><empty-line /><p>"Já bych to ukázal UFOlogům," míní Honza a debata sklouzává k docela jinému tématu, kde si Milena už není tak jistá. Obláček blaha řídne.</p>
<p>"Zas už mě kilnul, sakra!" Slávek Kohout se vzteká. Tyhle Darkovy hry!</p><empty-line /><p>"Náročný, co?" Darek se přátelsky uculil. "Ukážu ti takovej trik, dávej pozor!"</p><empty-line /><p>"Kdes to ukrad?"</p><empty-line /><p>Darek se neurazil. Postoj Kohoutovy rodiny k jejich byl zřejmý. Kdo je chudej, krade. "Tohle jsem náhodou dostal. K narozkám. Mám kámoše, kterej vypaluje cédéčka. Kdybys měl zájem, pro známý dává slevu."</p><empty-line /><p>Slávek se div neolízl.</p><empty-line /><p>"A co říkal fotr na ten Internet? Člověče, vždyť vy na to přece máte!"</p><empty-line /><p>"Fotr je fosil," broukl Slávek.</p><empty-line /><p>"Musíš mu vysvětlit, že Síť potřebuje každej podnikatel a manažer. Že v Americe se bez toho prostě neobejdou!" Koukl na mladšího kamaráda. Nojo, tyhle úspěšný lidi! Slávkův táta je štědrej, když se mu neodporuje. Co kdyby ti zarazil kapesný, viď, ty troubo. "Hele, tak já ti předvedu, jak si postavu uložíš. Před riskantním místem, jo? Abys o ni nepřišel. Jinak se to prej nedá dohrát…"</p><empty-line /><p>Darina rozsvítila. Cingrlátka lustru rozhodila po pokoji ostré, zlomyslné blesky. Darek si posunul brýle na nose a káravě se na ni podíval. Dvanáct let! Nehty na červeno, ve vlasech fialovej gel a palec v puse. Ženská, za každým rohem číhá pedofil, dej si bacha!</p><empty-line /><p>"Mám pro tebe dárek," prohlásila. "Do akvárka."</p><empty-line /><p>Podezíravě se zamračil. Že by to zkoušela už i na mě? Zatím u ní vždycky vyhrávali ulízaný panáci… Že by právě objevila sílu intelektu? Volovina.</p><empty-line /><p>"To je z Pláže UFOnů," objasnil situaci Slávek. "Ségra to strká každýmu, chlubilka. Ale jsou hezký, fakt."</p>
<p>Ulita byla ozdobná, zakroucená a uvnitř perleťová, až zářila, a Darek se na ni zakoukal, zapomínaje, že má v ruce sklo, sloužící k ochraně akvária před prachem. Prsty mu sjely, do vody skanula kapička krve. "Au," sykl tiše, aby se máma nelekla. Díval se, jak se kapka rozptyluje ve vodě. Dobrou chuť, rybičky, vy kanibalové zatracený. Teď z vás budou upírci.</p><empty-line /><p>Vedle v pokoji máma právě řekla: "U nás je vstup do pekla obyčejně zahalen tmou a mlhou, zato tam v těch teplých krajích vcházejí do podsvětí z plného slunce, nezdá se ti to typický?"</p><empty-line /><p>"Mně se tyhle věci nikdy nezdají," zasmál se táta. Čert ví, jak to vlastně myslel. Možná chtěl říct, že nemá sny.</p>
<p>Roman ťukal prsty do skla. "Rybičky se vždycky navzájem žerou, to je normální."</p><empty-line /><p>"Teď se žerou víc. Statisticky významně," poznamenal Darek. "Asi to akvárko zruším. Stejně nemám čas hrát si s tím."</p><empty-line /><p>"Je to hezký. Zelený světýlko, vodní rostlinky, mušle, duševní hygiena…"</p><empty-line /><p>Darek si přitáhl židli ke kamarádovi. "Mě to zas tolik neuklidňuje." Jejich dva páry brýlí se odrážely ve skle jako další rybí oči. "Hele!" vyhrkl Darek. Z lastury něco vykouklo. Nějaká bledá potvůrka. Pulec albín.</p><empty-line /><p>"Už se schovala," řekl Roman. "Kupoval jsi něco novýho?"</p><empty-line /><p>"Ani náhodou. Došly." Významně luskl prsty. "Nemít peníze je normální," dodal své oblíbené motto. Jednou si ho dá na webovou stránku. Až ji bude mít.</p><empty-line /><p>"Třeba byl zárodek něčeho v ulitě," navrhl Roman. "Možná ti žere rybky. Zkus ji přikrmit."</p><empty-line /><p>"Jo, dám jí kus salámu," pravil Darek střízlivě.</p><empty-line /><p>"Něco přinesu," slíbil Roman. "Na salámek je ještě malá." Ani jeden z nich si neuvědomil, že o neznámé potvůrce uvažují v ženském rodě.</p>
<p>Patrik odjakživa sázel na drzost a vyplácelo se mu to. Týdeník Vichr hltal zajímavosti a skandály jako dvoulitr benzín, jeden se naběhá a nashání, ale tuhle lahůdku si pěstoval a lovil opatrně. Tady by mohlo jít o víc než jeden článeček.</p><empty-line /><p>Tu dívku sledoval už týdny. Šlo to, měla pravidelnou pracovní dobu, podařilo se mu pár fotek, i když je dělal sám, zatím do toho nechtěl tahat fotografa, a kromě toho byla docela kus. Nejlepší bylo, když vyrazila se svěřenci na procházku, když trénovali přechody a oťukávali hůlkami chodníky, číhali na auta a poznávali je podle zvuku a tak podobně. Musela na ně dávat pozor a neměla čas koukat, kde co lítá, no jen si zkuste vyvenčit pět slepejch rošťáků! Děcka s ní vypadaly spokojeně. Dojemnej začátek příběhu. Idylka. Naši čtenáři milujou, když se před nima rozbije napadrť něčí idylka! Proto jsme tady, vážení.</p><empty-line /><p>Domů chodila pěšky a sama. Nikdy ji neviděl s chlapem. Měl její adresu, ale ani jednou se mu nepodařilo sledovat ji až domů, pokaždé mu zmizela. No nevadí. Jsem připraven, říkal si, když k ní zamířil přes parčík před Domovem zrakově postižené mládeže.</p><empty-line /><p>"Slečno Magdalénko!" zavolal.</p><empty-line /><p>Zastavila se. Upírala na něj tázavý pohled přes brýle.</p><empty-line /><p>"Už vás sleduju pár týdnů," pravil upřímně. "Nelekejte se, žádný nemravný návrhy. Neutečte mi, nejdřív mě vyslechněte!" Hrál na zvědavost. Která ženská není zvědavá!</p><empty-line /><p>"Tak jo." Ten pohled byl až moc upřený. Pronikavý. Ne, spíš těžký. Patrik měl neurčitý dojem, že mu tuhnou rysy, špatně se mu vyslovovalo a usmívalo… Odvrátila se, zahleděla se do zeleně. Ulevilo se mu.</p><empty-line /><p>"Před čtyřmi lety se hodně mluvilo o vraždě na jedné chatě poblíž Klášterka. Tři lidi přišli o život a nikdo nevěděl proč. Vy jste je viděla umírat. Vyslýchali vás, ale žádný podezření na vás nepadlo… Myslím, že taková záhada by i po letech…"</p><empty-line /><p>Podívala se na něj. Protivný pocit ztuhlosti se vrátil. Zkoušel si ho nevšímat, obdivovat její vlasy, nějaký ten afro účes s tlustými copánky, zakroucenými jako hadi, její masivní čelenku z napodobeniny bronzu (nebo co to bylo), odpoutat se od jejích očí.</p><empty-line /><p>"Proč to chcete vědět?" zeptala se.</p><empty-line /><p>"Pro týdeník Vichr," přiznal ochotně. "Mohla byste mi pomoct. Nebylo by to zadarmo."</p><empty-line /><p>"Běžte pryč," řekla. "Nechci vás zabít."</p><empty-line /><p>Vyrazila mu dech. To zní skoro jako by se přiznala! "Máte u sebe ten záhadnej jed, co ho nikdo neidentifikoval? Něco jako strychnin nebo tetanotoxin nebo k čemu všemu to přirovnávali?"</p><empty-line /><p>"Jasně," kývla. "Nosím ho pořád s sebou!" Zasmála se mu do tváře a rozběhla se. Zjistil, že se nemůže pohnout. Chvíli nemohl ani nadechnout, jen tam stál a představoval si, jak modrá. Potom ztuhlost povolila, lačně nasál podvečerní smog, rozkašlal se. Dívka byla pryč. Loudal se k parkovišti. Hypnotizérka! Dá se takhle i zabít? Nojo, ale tři najednou? Sotva.</p><empty-line /><p>Vedle něj parkovalo neskladné černé auto s neprůhlednými okny. Ve chvíli, kdy se Patrik soukal za volant, okénko sjelo dolů a odhalilo nezapamatovatelnou tvář pod decentním černým kloboukem, kus černého saka, elegantního černého motýlka. Muž v černém se na Patrika díval, jako by mu chtěl předat telepatické poselství. Nepohnul se. Nepromluvil.</p>
<p>Do háje s půlnočníma hororama, myslel si Darek, upíraje zrak na příšerku, vesele se prohánějící akváriem, tohle by byla animace! Ta chuťovka od Romana, něco, co se dává jako výživa do infuzí lidem v bezvědomí, jí vyhovovala. Vyrostla a přestala pojídat rybky. Dokázala se s nimi parádně boxovat o piškot, plovoucí na hladině. Oždibovala rostliny, až Roman dostal nápad, šoupnout jí kousíček šumivé tablety celaskonu.</p><empty-line /><p>"Vypadá trochu jako embryo," pravil Roman. "Ale je pěkně čilá. Hele, mrká na tebe." Smáli se a ťukali na ni, ale byli přece jenom nervózní.</p><empty-line /><p>Danka jim donesla šťávu a sušenky. Nepozorovaně vešla do pokoje a zase zmizela. V kuchyni si sedla a propletla si prsty pod bradou. Sakra. Stanete se rodičem, čímž se o vás automaticky předpokládá, že jste blbí, hluší a slepí. Fajn, nevadí. Zato mi vadí obludka, vylezlá z nějaké řecké ulity. Posunula si brýle. Znechuceně koukla na hromadu ponožek ke štupování. Andulka Pepík vydala nespokojený skřek. "Opovaž se rozcuchat mě!" varovala ji Danka. "Zavřu tě do klece, potvoro!"</p><empty-line /><p>Ráno litovala, že pohrůžku nesplnila. Darek a Honza už byli pryč, ona to měla na polikliniku kousek, takže se ráno co ráno snažila nepatrně zkulturnit ložnici a synův pokoj. A vyvětrat, není nad čerstvý smog, maminka ranní natřásání peřin a větrání vždycky zdůrazňuje… A sakra. Andula Pepík leží pod akváriem. Mrtvá. Danka si přinesla ze záchodu rukavice, uchopila tělíčko a podivila se, jak je těžké a tuhé. Jako by peří něčím nasáklo a zatvrdlo… Jo, tohle by chtělo spálit, ale kde! Zabalila mrtvolku do několika starých igelitových sáčků a strčila do krabice od čaje. Rukavice namočila do Sava. Cestou to hodím do kontejneru.</p><empty-line /><p>Ještě nahlédla do pokoje. Příšerka na ni z akvária zírala nalepená na sklo. "Seš morbidní," řekla jí Danka. Něco ji napadlo. "A víš co? Budeš se stěhovat. Do vědeckýho prostředí." Naplnila zavařovačku vodou z vodovodu, samý výživný ionty, holka, fluor, chlór, jód a co já vím co ještě, vylovila tvorečka naběračkou a přendala do sklenice. Šup tam! Dám tě milánku do prázdný laboratoře, byla ztrátová, a tudíž se nepoužívá. Jo, musím zavolat Romanovi, co ti to dával za dryák…</p>
<p>Skleněný válec byl zpočátku ohromný. Měla spoustu místa na plavání a dost jídla. Ta ženská bytost, Danka, nebyla úplně přátelská, ale starala se. Nejlepší bylo, že jí pouštěla televizi - tehdy Meddy pochopitelně nevěděla, o co jde, ale obrázky se jí líbily a hodně se z nich poučila.</p><empty-line /><p>Válec začínal být těsný. Bytost Danka, kterou postupně začala považovat za svou matku, si toho všimla. "Musím ti obstarat něco většího. Co z tebe sakra bude, holka okatá?" Zaťukala prstem na sklo, Meddy naznačila chňap a napodobila úsměv. V napodobování byla dobrá, mnohem lepší, než matka tušila.</p><empty-line /><p>"Asi bych si měla pozvat nějakýho odborníka," povídala si Danka dál. "Někoho, kdo se vyzná… Ale v čem, zatraceně, v čem vlastně? Ach jo, ty moje obludko, jsou s tebou starosti!"</p><empty-line /><p>Meddy měla z odborníka neurčité obavy. Danka nemohla vědět, že její malá obludka rozumí každému slovu. Ačkoli na tom nebylo nic divného, když ji svou krví probudil Darek, od té chvíle bratříček. Znala všechno, co on. Obavy z cizích lidí ale byly čistě její, přestože je zatím nechápala. Pokaždé, když do opuštěné laboratoře přišly sestřičky a rehabilitační pracovnice z přízemí, aby si daly do velké lednice svačinu, znehybněla a hrála preparát v lihu. Věděla, co to je, protože to věděl Darek.</p><empty-line /><p>Večer, než odešla domů, jí máma Danka hodila plátek šunky a kus rohlíku. Krmila ji tou vydatnější stranou už pár dní a dělala si hlavu, aby bytůstce neublížila. Asi bych neměla vypadat tak fetálně, myslela si Meddy, vlastně tehdy ještě ne Meddy, na jméno si bude muset počkat, ale zato jí ho dá Darek, bratr a kamarád. Ách, šunka je dobrá a rohlík taky. V jídle je síla, spousta síly! Meddy vyplavala ke hladině. Nadechla se vzduchu, i když to nebylo zrovna příjemné, ale uměla to od Darka. Vyhrabala se ven. Nedbale dovřená lednička bzučela a škvírou se z ní linulo světlo. Takže, hup na stůl, natáhnout se, skok na židli, a dolů na podlahu. Strčila packu do dvířek, lednice se otevřela. Copak jste si holky dneska zapomněly odnést?</p><empty-line /><p>Jídla bylo dost. Stačilo to, aby ukončila svůj základní vývoj. Skoro se jí chtělo nechat vzkaz matce, ale nevěděla, co by tam měla napsat. Odcházím? To je přece vidět. Mrkla do zrcadla, před nímž se nakrucovaly ženy v bílém. Vypadala jako děvče. No, až na ty vlasy. Bílý plášť jí neslušel, ani gumové trepky se jí nelíbily, ale nic lepšího nenašla. To se spraví. Něco si seženu. Vnitřní hlas jí našeptával, že je silná, velice silná.</p>
<p>Telefon zabublal docela jemně, ale venku byla tma, v pokoji zima jako v psírně, radiátory přiškrcené kvůli šetření, a na budíku blikají nuly, v noci vypli proud. Darek doškobrtal do předsíně. Nebylo tam o nic tepleji. Na telefonu námraza, nojo, Klášterek, výspa Arktidy! "Co je?" zavrčel.</p><empty-line /><p>"Komu jsi půjčil chajdu?" Romanův napjatý hlas. "Pravdu! Jedou ke mně poliši. Neřekli nic moc, ale jde o tu chatu po tetě. Sousedi důchodci nahlásili podezřelej cvrkot."</p><empty-line /><p>"A klíč mám já." Darkovi zadrkotaly zuby. "Vloupání? Nemluvili o nějaký holce?"</p><empty-line /><p>"Ahá," vzdychl Roman. "Znám ji?"</p><empty-line /><p>"Jo, to by ses divil," řekl Darek. "Hele, nic jim neříkej. Sháním pro ni papíry, přes Luboše a jeho kontakty v podsvětí… Snad se jí nic nestalo."</p><empty-line /><p>"Stavíme se pro tebe. Neumím lhát, chápeš."</p>
<p>Nemluvní policisté Darka naložili jako krám. Uvnitř v autě už se choulil Roman. Proč tady mají takovou zimu? Chata je kousek od Klášterka, ani se nestačíme zahřát…</p><empty-line /><p>Na střeše ležel poprašek sněhu. Na verandě a na trávě také, všude bylo plno stop. Policejní pes seděl na zadku a vytrvale vyl, kdosi mu ochraptěle vyhrožoval zastřelením, atmosféra byla napjatá.</p><empty-line /><p>"Zloději?" vyhrkl Roman.</p><empty-line /><p>"Nojo," odvětil starší muž v uniformě. "Pojďte." Postrčil mladíky dovnitř. "Znáte někoho z nich?"</p><empty-line /><p>Darkovi se při pohledu na tři nehybná těla na podlaze udělalo špatně, musel rychle na vzduch. Roman se sehnul k první mrtvole. "Nemáte rukavice?" zeptal se.</p><empty-line /><p>"Tak znáte ho?" vybafl policista.</p><empty-line /><p>"Ne. Ale vypadá zajímavě. Studuju medicínu. Pomáhám na patologii, víte?"</p><empty-line /><p>Dveře se otevřely, zavanulo to chladem a cigaretou. Jediný klášterecký patolog překvapeně zahalekal: "Čau, Romane! To jsou věci, co?"</p><empty-line /><p>"Jo, koukám."</p><empty-line /><p>Policista jen zvedl obočí a nechal ty dva vědce pracovat.</p><empty-line /><p>"Jako kamenný," kroutil hlavou Roman. "Máte ponětí, co to může být?"</p><empty-line /><p>"Droga, co zesiluje rigor mortis? Uvidíme, jestli najdu vpich nebo něco v žaludku…"</p><empty-line /><p>"Musíme je poslat do Jihlavy," přerušil ho policista. "Víte, jak je to u nás s vybavením, ne?" Obrátil se k Romanovi. "Takže žádný kámoši, co si sem přijeli zafetovat?"</p><empty-line /><p>"Určitě ne. Stejně by to byl dost divnej fet," mínil Roman.</p><empty-line /><p>"Vypadá to, že tady někdo bydlel. Kamna vlažný, plechovky od konzerv v kýblu…" Policista tázavě vzhlédl.</p><empty-line /><p>"Byl jsem tady v neděli," ozval se Darek. Držel se co nejblíž dveří a snažil se nedívat na mrtvé.</p><empty-line /><p>"Sám?"</p><empty-line /><p>"No… Ne."</p><empty-line /><p>"Fajn," kývl muž v uniformě. "Ta noční košilka, co leží támhle pod polštářem, by vám fakt nesedla."</p>
<p>Pacienty v Dančině čekárně máloco překvapí. Většina z nich má svůj svět, méně či více odlišný od takzvané reality, někteří působí i navenek značně netypicky. Ovšem dívka, vytrvale klopící zrak, s exotickým účesem z hadích copánků, lyžařskou čelenkou a v promočených teniskách, byla nápadná i v takové konkurenci. Danka ji každopádně nepřehlédla. Položila jí ruku na rameno. "Copak je?"</p><empty-line /><p>Dívka zvedla oči a strašně se lekla. Vzápětí pevně sevřela víčka. "Mami!"</p><empty-line /><p>Čekárna ožila. Koho by nepotěšilo cizí neštěstí! Danka vtáhla děvče do ordinace. "Už jsem tě poznala, holka okatá," broukla. "Tak povídej! Proč vůbec zavíráš oči?"</p><empty-line /><p>"Nic se ti nestalo? Žiješ, mami?" Úzkost té dívky byla skutečná a pravá, i když momentálně nepochopitelná.</p><empty-line /><p>"Jo, žiju, a proč mami?"</p><empty-line /><p>"Krmila jsi mě a tak…" Dívka otevřela oči. "Můj pohled zabíjí, mami."</p>
<p>Darek otevřel obálku hned na schodech. Občanka jak má být. Magdaléna Malá, bydliště Kárnice nad Bečvou, to je ta dědina, co ji smetla loňská povodeň. Komu by se chtělo do toho vrtat… Jo, leda by šlo o vraždu. Luboš přiložil vzkaz. Bylo to levný, dlužíš mi už jenom deset táců. Bezva. Tak zaprvé nemám deset táců. A zadruhý nemám Magdalénu Malou, alias Meddy.</p><empty-line /><p>V zámku zevnitř trčel klíč. Kdo touhle dobou může být doma? Darek zazvonil a z nervozity si začal čistit brýle. Vtom se dveře rozlétly, spatřil známé hadí vlasy, a pak zčistajasna ztuhl a bacil sebou, a než ztratil vědomí, stačil se podivit, jak to zadunělo.</p><empty-line /><p>Probraly ho její slzy. Nadechl. V těle cítil tíhu, vážil snad tunu. Slzy kanuly zpod zavřených víček. Pohnul prsty, vydal zvuk, jako když kohout trénuje.</p><empty-line /><p>"Darku! Žiješ?" Zoufale a mokře ho líbala, dokud ji jemně neodstrčil. Rozhýbal si jazyk. "Proč máš zavřený oči?"</p><empty-line /><p>"Můj pohled zabíjí," vzlykla. "Maminka říká, že je to blbost, ale já zabila tři chlapy a teď skoro i tebe!"</p><empty-line /><p>Nahmatal vedle sebe brýle. Vydržely, to je klika. Nasadil si je. "Teda, Meddy, vždyť jsme spolu byli prakticky denně a koukali jsme na sebe v jednom kuse! Co se stalo v tý chatě?" Posadil se. Tíha už pominula.</p><empty-line /><p>Meddy na něj opatrně zamžourala. "Nic ti není?"</p><empty-line /><p>"Nic, dobrý."</p><empty-line /><p>"Vlezli tam v noci. Oknem. Hrozně jsem se lekla. Jeden na mě posvítil baterkou, a pak žuchnul na zem. Další rozsvítil, měli sekeru, já jenom ječela, a oni ztuhli taky. Bylo po nich. Tak jsem zdrhla."</p><empty-line /><p>"Neměl jsem ti vykládat o Meduse."</p><empty-line /><p>"Beztak jsem to viděla v televizi." Vzdychla. "Podívej, nesnaž se mě utěšovat. Vylezla jsem z ulity, ne? Mám tyhlety vlasy…"</p><empty-line /><p>"Jo, v noci to lechtá," usmál se. "Ale jsi hrozně hezká. Medúzko. Meddy."</p>
<p>"Mně ani není divný, že lidi zkamení, když se na ně Meddy podívá," řekl Roman. "Já spíš nechápu, proč se to nestane pokaždý!"</p><empty-line /><p>"Mně se hlavně nelíbí to auto pod oknem," ozvala se Danka. Opatrně vyhlížela za záclonou. "Ani se nehne. A uvnitř někdo je."</p><empty-line /><p>Roman si sundal brýle a leštil je kapesníkem. Vzhlédl. Vtom se na něj Darek vrhl a srazil ho na gauč.</p><empty-line /><p>"Co blbneš?" hekl Roman. "Zlomíš mi žebra, těžká váho!"</p><empty-line /><p>"Brejle!" zasípal Darek. "Nesundávejte si brýle, lidi!"</p><empty-line /><p>Hleděli na sebe. Meddy poposedla. "A kdybych měla brýle já?"</p><empty-line /><p>Danka se naklonila k oknu, poodhrnula záclonu. "Vystoupil. Kouká se sem… Jo, počkej, něco ti najdu."</p><empty-line /><p>Meddy si nasadila brýle, nedioptrické, jenom s UV filtrem a ne moc tmavé. "Vyzkouším to na něm." Rázně otevřela okno a vyklonila se ven. Muž v černém obleku a černém klobouku si ji prohlížel jako věc. Pak sáhl do auta pro fotoaparát. Nebo možná kameru. Meddy ucukla, jak se honem chtěla schovat. Volné brýle, zvyklé na větší hlavu Darkova otce, jí sklouzly, chňapla po nich, a její pohled se setkal s očima muže v černém.</p><empty-line /><p>"Sakra!" sykl Roman. "A místo špióna máme šutr!"</p><empty-line /><p>"Nadřete se, mládenci," řekla Danka. "Dělejte, kruci! V ulici není ani noha, starej Karásek z přízemí čumí na bednu, je tam fotbal… K nejbližší přehradě…"</p><empty-line /><p>"Nemám řidičák," pípl Darek, už na schodech.</p><empty-line /><p>"Řídit budu já," okřikla ho matka. "Ale neutáhnu tři metráky, milánku!"</p><empty-line /><p>Meddy odhodlaně vstala. "Jedu taky. A kdyby vás někdo ohrožoval…" Se sveřepým výrazem se dotkla půjčených brýlí.</p>
<p>Patrik dohonil oběť v podchodu. Bylo tam tma, zas se někdo vyblboval na zářivkách. "Počkejte, Magdalénko!" zavolal. "Mě zajímá hlavně pravda, vážně! Čert vem noviny a senzace!"</p><empty-line /><p>Zůstala stát. "Nelžete?"</p><empty-line /><p>"Přísahám! Jen mi povězte, jak to bylo. Byli tam ti tři muži…"</p><empty-line /><p>"Schovala jsem se. Nevěděli o mně. Něco vybalili a čichali," řekla. Rozeznával z ní jen obrys a vlasy, vlnící se jako hadi. Skoro slyšel sykot. "Potom upadli a bylo po nich."</p><empty-line /><p>"Tohle jste vykládala policii v Klášterku," vyhrkl zklamaně. "Nikdo na světě ale nezná jed, co by měnil tkáně v něco…"</p><empty-line /><p>"V kámen," ozval se mužský hlas. Za stánkem s květinami, teď večer zavřeným, se schovával štíhlý obrýlený mladík.</p><empty-line /><p>"A víš proč?" promluvil Patrikovi za zády jiný hlas. Patřil mladíkovi o poznání robustnějšímu.</p><empty-line /><p>"Proč?" Patrik se zajíkl. Ti hoši nevypadali na mlátiče. Profíci nenosí brýle. Ale byli dva.</p><empty-line /><p>"Protože je Medusa. Nedošlo ti to? Vidíš ty vlasy? Na koho se podívá, ten na místě zkamení."</p><empty-line /><p>"A tohle klidně napiš do toho článku," řekla dívka. Zasmála se a odcházela, hoši se k ní přidali.</p><empty-line /><p>Patrik se loudal za nimi. Měl vztek. Takhle si z něj utahovat! Na ulici bylo ještě dost světla. Viděl, jak si dívka sundává brýle, mne si kořen nosu a pokládá si hlavu na rameno statnějšího muže. Směje se. Posmívá se mi! Já ti dám. Aspoň tě postraším, rozčílím… "Hej, slečno!" Vytáhl foťák. "Jenom snímeček!"</p><empty-line /><p>Zvedla hlavu, otočila se. Byl to takový rychlý, reflexní pohyb.</p><empty-line /><p>"Meddy!" vykřikl Darek zděšeně.</p><empty-line /><p>"Mizíme! Fofr!" houkl Roman.</p><empty-line /><p>Postava s fotoaparátem v rukou znehybněla. Pak začala padat. Když dopadla, ulice se zatřásla. To už po trojici mladých lidí nebylo ani stopy.</p><empty-line /><p>Muž v černém opatrně vyhlédl z průjezdu. "Hlásí se Havran," promluvil do mobilu. "Další případ. Biologický robot mimozemského původu je stále aktivní. Žádám instrukce." Pozorně naslouchal. Najednou se mu před obličej vymrštila ruka, hmátla po jeho černých brýlích. Srazil útočníka úderem hrany předloktí, brýle však nezachránil. Prudce se obrátil. Spatřil mladíka, jehož útoku tak úspěšně čelil, jak pomalu vstává. A tu dívku. Dívala se mu do tváře, zbavené ochrany. Její vlasy syčely a oči hořely. Potom zkameněl.</p><empty-line /><p>"Opřete ho támhle," řekl Darek, ohmatávaje si čelist. "No, a budeme se zase stěhovat!"</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell