Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1140.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>ac458b8e-4cac-45d3-84dc-ddf59cac3be1</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2000</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Na střepech skořápky světa křepčím</strong></p>
<p>Visel za prsty nad bezednou propastí. Neměl strach a nikam nespěchal. Přemýšlel, odkud se vzala propast a odkud on sám. Ne, tahle informace není ani ve mně, ani ve vzduchu. Zatím. Vítr zavířil, zacloumal s ním, jako by se posmíval. Hodil mu do očí vlasy. Zahlédl je zblízka. Jejich barva měla něco společného se vzácnými kovy, ale tím se teď nechtěl zabývat.</p><empty-line /><p>Čas, uvědomil si. Větrný vír znamená uzavření cesty. Propast je cesta, vzpomněl si. <emphasis>K’alimí.</emphasis> Přitáhl se, bez námahy se vyhoupl nahoru nad kolmý sráz. Podíval se pod sebe. Něco tam hořelo. Kouř ve spirálách stoupal vzhůru, pokoušel se uniknout. Kraje propasti se přibližovaly k sobě. Cvak.</p><empty-line /><p>Zasmál se. Zavřeno! Rozhrnul křoví, lemující mělkou prohlubeň, jediné svědectví o uzavřené cestě. Trny mu zanechaly na těle stopy. Olízl si krev ze hřbetu ruky. Slaná. Prodral se křovím. Bolest to byla jemná, pichlavá a nová. Skoro příjemná. Znovu ucítil kouř, ale jiný než před chvílí. Tento pocházel ze spáleniště. Potom uviděl vojáky. Nesli těžký náklad. Ukradené věci, zlo a čerstvé vzpomínky na zabíjení. Udělalo se mu špatně. Musím je zabít. Všechny.</p><empty-line /><p>Spatřili ho a na okamžik se zastavili. Byli překvapeni, ale zbraně měli pohotově. Byl to ten druh zbraní, který chrlí jednu střelu za druhou a střelec ani nepotřebuje moc mířit. Zamračil se, protože tahle bolest mu vadila. Vynaložil dost energie, aby se jí zbavil, a hned. Pak byl připraven.</p><empty-line /><p>Skočil mezi vojáky. Pohyboval se mezi nimi jako v neskutečně rychlém tanci. Jejich zbraně se nekontrolovatelně otáčely. Zasahovali se navzájem, ale na tom nezáleželo. Ten člověk, jenž před chviličkou stál úplně nahý a do krve poškrábaný v trní, měl místo nehtů žiletky, místo pěstí kladiva, jeho vlasy se chovaly jako pozlacené škrticí šňůry a taneční skoky, které prováděl, jeho nohám umožňovaly kácet vojáky jako kuželky, a ještě zanechávat na jejich holeních otevřené, ošklivě zhmožděné rány. Ani na holeních už nezáleželo. Ostatní zranění měla okraje ostré a čisté, byla hluboká a vydatně krvácela. Tolik, že všichni ranění museli zůstat tiše ležet a odložit jakékoli vstávání a pokračování v boji. Až si odpočineme, vyřídíme toho drzého chlapa raz dva, myslel si malátně poručík, upíraje zrak na svůj prázdný samopal. Vždyť je už mrtev; neminul jsem. Jo, určitě je mrtev, ujistil sám sebe. Bylo to uklidňující pomyšlení. Všechno je zase v pořádku a mrtví nevstávají. Ani v té vesnici, kde nebyli žádní muži, jen pár dědků, a jinak jen ženské a děcka. Holčičky… Ani tamti nevstanou… Hlava mu klesla na lepkavou trávu. Už nevnímal, jak se nad ním kdosi sklání a polohlasně říká: "Nechápu, jak zrovna vás může někdo milovat…"</p><empty-line /><p>Zamířil ke spáleništi. Vzpomínal. Takhle vypadá válka. Co nevidět si vybavím názvy zbraní. Budu vědět, jak s nimi zacházet… Ne že by to bylo nezbytné. Vzpomínky se mu převalovaly v mysli a bylo jich hodně. Kroutil hlavou nad mrtvou tlustou, obyčejnou ženou, nechápaje, komu stála za znásilnění, mlčky oplakával ohořelé dětské mrtvolky, a přitom věděl, že tohleto už viděl, a ne jednou, ale mnohokrát, pořád dokola.</p><empty-line /><p>Nezdržel se dlouho. Jen co uspal umírajícího, jenž byl příliš při vědomí a příliš trpěl. Nezvedl přitom oči k nebi. <emphasis>On</emphasis> si své lidi najde… V posledním domku našel ještě živou dívku. Zauvažoval, jestli jeho síla stačí na odvrácení smrti, té samé, která s ním tančila mezi vojáky. Ano. Klekl si k dívce. Všechno v sobě utišil a vymazal. Změnil se v univerzální diagnostický přístroj a živou vodu v jednom.</p><empty-line /><p>Vstal, když byla mimo nebezpečí. Než se probrala k vědomí, vytáhl z ohořelé skříně ve vedlejší místnosti nějaké šaty pro ni a pro sebe. Střih ani barva ho nezajímaly. Na něm se stejně brzy přizpůsobí, jsou to jen hadry bez vlastní vůle. Ostatně na děvčeti také, zůstane-li s ním. Postavil dívku na nohy. Doufal, že zapomněla, co předcházelo ráně do hlavy, kde jí teď pozvolna bledla podlitina. K smrti nerad se hrabal v lidských vzpomínkách. Preventivně vyhledávat a odstraňovat noční můry je nesmysl; lidský mozek si je pohotově utvoří ze vzpomínky uložené hned vedle té vymazané, a majitel se marně pídí po příčině zbrusu nové fobie. Třeba z traktorů. Z housenek. Z muchomůrek. Z noční lampičky, ozařující zimničně žloutenkové usínání a sny z černých plamenů a popele.</p><empty-line /><p>Díval se do zakalených očí zachráněné dívky a vybavovaly se mu všechny tyhle věci, a ještě dušičková svítání. Bez podzimních rán by se klidně obešel, a rád. Proč, na to nepřijde ani půl kliniky psychoanalytiků v čele s Freudem.</p><empty-line /><p>"Můžeš jít?" zeptal se dívky.</p><empty-line /><p>Nejistě kývla. "Kam?"</p><empty-line /><p>"Do bezpečí."</p><empty-line /><p>"A kde to je?" Vzdychla, ale v jejích slovech nebyla ani špetka ironie. Bohužel.</p><empty-line /><p>"Ještě nevím. Čí je tohleto válka?"</p><empty-line /><p>Vykulila oči. Podzimní ráno z jejich barvy zmizelo. Konečně! "Ty… Kdo jsi?" Zbytek otázky spolkla. Ne že by znala odpověď. Poznala, že ptát se je k ničemu. "Admirál Kamaňa… On je dobyvatel. Největší."</p><empty-line /><p>Vyvedl ji ven z domu. Viděla tu hrůzu. Pevně se ho chytila. "Myslím, že jeho vojáci jsou úplně všude. Žádné bezpečí…"</p><empty-line /><p>"Proč zabíjejí ženy a děti?" zeptal se.</p><empty-line /><p>"Než dobyli poslední televizní stanici, slyšela jsem jeho projev," řekla. "Něco o přehledné krajině." Rozhlédla se. "Pár dešťů, a bude tady pláň. Přehledná… Jo, a ještě povídal něco o rase."</p><empty-line /><p>Rychle zapátral v minulosti. "Chce jenom modrooké?"</p><empty-line /><p>"Nene. Je to nějaká schopnost. On při každém projevu něco řekne. Ne normálně. Jako <emphasis>zazpívá</emphasis>. Volání… A ti správní lidi se zvednou a jdou k němu." Tvářila se a mluvila trochu nepřítomně, jako by se jí nic z toho netýkalo. Uznal, že asi měla být mrtvá a že zase něco zvoral. Teď abych jí dal jméno… Po dlouhé době cítil, že má žaludek, protože se mu bolestivě sevřel. A srdce, protože to se bláznivě rozběhlo. Strach? Nebo výzva?</p><empty-line /><p>"Slyšelas to volání?"</p><empty-line /><p>"Já ne." Jako by jí to bylo líto. "Máma…" Vzlykla, ale pokračovala. "Máma povídala, že si z nás ten blbec dělá srandu. Že jenom tak otvírá pusu… Táta nadával…" A už brečela. Konečně. Možná přece jen neměla zemřít.</p><empty-line /><p>Vzal ji za paži a rázně vykročil. Dívku zpočátku téměř vlekl, aby jim spálené zdi co nejdřív zmizely z očí. Potom zpomalil. Potom ji stejně musel vzít do náruče, jinak by upadla. Šel, díval se jí do tváře, propadající se do spánku, a vymýšlel jí jméno. Byl s ním hotov právě v okamžiku, kdy ho zastavil strážce cesty a zachrčel požadavek identifikace.</p><empty-line /><p>"Neznám sebe ani cíl," zněla stručná odpověď.</p><empty-line /><p>Strážce upíral kulaté oko (měl oči po stranách hlavy jako ptáci) ze své třímetrové výšky na muže, který před ním klidně stál a tvářil se pobaveně místo vyděšeně. Neidentifikovaný člověk má strach, tak to měl uloženo v paměti. Kdo se nebojí, znamená nebezpečí. Strážce použil blesk. Výboj obtekl muže i dívku, kterou držel. Spálil jen trávu kolem nich. Strážce zmateně couvl. Ten podivný člověk si uvolnil jednu ruku, cosi s ní udělal, něco k tomu řekl…</p><empty-line /><p>Vědomí strážce se vrátilo do jeho těla na stanovišti hluboko pod zemí, na křižovatce pěti cest, které ovládal a chránil. Iluze, vyslaná na povrch, pozvolna bledla a ztrácela se.</p><empty-line /><p>Strážce se spojil s ostatními - s pěti sousedy, s nimiž mohl komunikovat bez prostředníka. Neměli potuchy, kdo by ten neznámý mohl být, ale soused z jihu se iniciativně spojil zase se svými sousedy, a ten jižně od něj nalezl v paměti obraz. Byl několik století starý: Muž s vlasy barvy vzácného kovu šel jeho cestou a nedal se zadržet, ačkoli neměl žádný vlastní kód, oprávnění k průchodu ani statut vyšší bytosti. Strážce od jihu rozeslal popis neznámého všemi komunikačními sítěmi na všechny strany. Byl to velmi podrobný popis, obsahující i vnitřní vlastnosti, které kdysi on sám, a dnes strážce z bodu Tosoto, dokázali zjistit. Brzy se v aktivované síti objevily další informace a původní pětice, udržující stále blízký kontakt, užasla do té míry, do jaké strážci mohou užasnout.</p>
<p>Ten, kdo jim dělal takové starosti, právě prohraboval obsah dodávky, převržené v příkopě. Řidič auta byl mrtev. Nezabil se však nárazem o kmen ohořelého stromu. Havárii způsobilo jeho bezvědomí. Už několik hodin se cítil bídně, ale přičítal to očkování proti té zatracené nemoci, kterou si páni vědci vymysleli - tím spíš, že mu na těle naskakovaly svědivé pupeny a v ústech cítil horečku. Když ztratil cit v rukou, pohlédl na ně a zděsil se, jak jsou oteklé, bylo pozdě. Bezprostředně po nárazu zemřel, ne na zranění, ale na onu hnusnou nemoc. Očkování prostě nebylo stoprocentně účinné. Nebyl čas patřičně ho vyzkoušet. Admirál spěchal dobýt svět.</p><empty-line /><p>Dívka z vypálené vesnice seděla na ostrůvku zažloutlé trávy, která zbyla na ohořelé, zčernalé mezi, a hleděla apaticky před sebe. Měla hlad a žízeň, ale nikde nebylo nic k jídlu. Jen popel. Jak se ksakru jmenoval ten pták… Trhla sebou. Viděla ho úplně jasně, jak letí pod zeleným mrakem. Blbost. Tady všude je jen zničená země. Kraj, zpustošený Kamaňovými vojáky. Nic tu nekvete, nic nezraje. Z králíků v lesích a slepic na dvorcích zbyly nejedlé, spečené škvarky… Nechápala, co její společník v té dodávce tak dlouho dělá. Konečně se vynořil ze stínu ve škarpě. Měl plné ruce. Nesl dvoulitrovou láhev minerálky a nějaké konzervy.</p><empty-line /><p>"Napij se, Žali," oslovil ji novým jménem.</p><empty-line /><p>Slyšela na něj. Nedala se pobízet. Než se napila, otevřel několik konzerv - ani si nevšimla jak, ale ty okraje byly hladké, jen nepatrně začouzené. Asi je odřezal autogenem. Radši se pustila do jídla. "Ty nejíš?" zeptala se s plnou pusou.</p><empty-line /><p>"Nemám hlad." Přemýšlel o divném způsobu vedení války. Čekal by jaderné výbuchy, dálkově řízené střely, ne pochodující násilníky a žháře. Čekal by radioaktivní zamoření, ne kdovíjaký modifikovaný mor, šířený nejspíš hmyzem. Admirál Kamaňa a volání… Dobyvatel a jeho rasa… Trhl sebou.</p><empty-line /><p>"Co je?" Žali si utřela pusu do rukávu.</p><empty-line /><p>"Siréna."</p><empty-line /><p>"Neslyším nic."</p><empty-line /><p>"Půjdeme se tam podívat. Vezmu něco z toho vraku…" Neřekl jí, že většina jídla je infikovaná. Totiž byla. Než s tím něco udělal. Popravdě, nevěděl jak, ale výsledkem si byl celkem jist.</p><empty-line /><p>"Nemůžu. Bolí mě nohy a motá se mi hlava," stěžovala si.</p><empty-line /><p>"Ponesu tě."</p><empty-line /><p>Nebyla těžká, ale na tom nezáleželo. Unesl by pět takových jako ona. Námaha ho prostě nezajímala. Šel rychle, skoro běžel. Chtěl už být na tom místě se sirénou. Připadalo mu důležité. Cítil v něm začátek. Začátek něčeho… Matně si vybavoval lepší, rychlejší způsoby transportu. Hm, ne v tomhle světě a s dívkou na zádech. Stráže na cestách jsou nedůtklivé, nemají pochopení pro žertíky a klukoviny, a když si z nich utahuje nějaký… Zarazil se. Kdo? Kdo vůbec jsem, že si dovolím cestovat bez omezení? Znechuceně nakrčil nos. Nechtělo se mu na to myslet.</p><empty-line /><p>To místo byl tábor za ostnatým drátem. Vypadal jako továrna. Za plotem se pohybovali lidé, vyzáblé stíny v šedočerně pruhovaných pyžamech. V zástupech, pod dohledem. Bylo po směně. Nebo možná jedou na dvě? Dvakrát dvanáct hodin? Postavil Žali na zem. Plochá, pustá krajina. Přehledná… "Zalehni támhle do toho dolíku."</p><empty-line /><p>"Co budeš…"</p><empty-line /><p>"Zabiju dozorce," prohlásil.</p><empty-line /><p>"Nemáš zbraň!"</p><empty-line /><p>Zasmál se. Skoro jí řekl <emphasis>já jsem zbraň</emphasis>… Skoro. Šel k plotu. Betonové sloupy, pletivo pod proudem. Nahoře dlouhé trny. V nich velmi trvanlivý jed. Nemají čas obnovovat ho den co den.</p><empty-line /><p>Skočil a přehoupl se přes čtyřmetrový plot. Stříleli po něm, ale neměli moc dobrou mušku. Několik zásahů. Později s tím bude trochu práce, ne moc. Ale teď… Už byl dost blízko. Mohl se pustit do tance smrti.</p><empty-line /><p>Ozbrojení dozorci se nestačili ani podivit. Přibíhali další, ale nedokázali unavit nože, žiletky a kladiva, ve které se nepozorovaně měnil. Nepřipadalo mu těžké zabít je všechny. Ani těžké, ani nesprávné. Vězňové, šedí ve tvářích, v šedočerném, postávali u baráků. Jiní vycházeli z dílen. Netvářili se překvapeně. Vlastně se netvářili nijak. Sotva se drželi na nohou. Od nejbližšího východu z dílny se odlepila žena. Obrovské oči v hubené tváři mu byly povědomé. Vypadala jako po nemoci.</p><empty-line /><p>"Je tady mor, Ziane!" vykřikla. "Běž pryč! Oni byli očkovaní, ale ty nejsi!"</p><empty-line /><p>Ziane, to oslovila mě, pomyslel si. Znám ji? Odkud?</p><empty-line /><p>"Já už to prodělala," pokračovala žena. Představil si ji před nemocí. Nestačí. Před táborem… Bože, je to její čtvrtý tábor! Už viděl, že je mladá. Měl pro ni jméno. Feri. Feri, a k ní patří ještě někdo. Jeri. Jeri je kluk. Byl. Uhořel… Pátral dál, ubíhaly jen zlomky sekund, nic mu neuteklo, žádný čas nechyběl. Pak byl u ní a objímal ji.</p><empty-line /><p>"Nemůžu se nakazit morem," říkal jí a utíral jí slzy. "Jenom když budu chtít. Zapomněla jsi?"</p><empty-line /><p>"Helenu… Zabili," vzlykala. "Jeri…"</p><empty-line /><p>"Já vím." Opravdu to věděl. Lidé se dívali. Blížili se krok za krokem. "Můžu vám otevřít bránu," zavolal. "Pokud víte, kam jít… Kolem je jenom spálená země."</p><empty-line /><p>"Jsou nemocní," šeptla Feri. "Většina z nich… Chápeš?"</p><empty-line /><p>Nejlepší by bylo vzít jednou rukou Feri, druhou Žali, a jít, dál, pryč, myslel si. Ale ne. Nejde to. Svoboda je jenom hloupá iluze, když jde o lidi. Vypadá to, že zůstanu a budu léčit mor.</p>
<p>Já, žebrák, před touhle válkou</p><empty-line /><p>Vylézali z keřů, kdysi zastřihovaných a udržovaných, dnes přerostlých a ježatých, sami ježatí, zarostlí, špinaví. Vylézali zpod betonových kreací na téma lavička, památek na konec minulého století, kdy frčela drsňácká architektura: Bunkry, pevnosti, šeď a beton, jako přítomnost, jako budoucnost, ochrana proti záření, která bude zatraceně potřeba, a žádný rozmazlování. Nikdo z bezdomovců a žebráků, obyvatel Městského hřbitova Villanvillu, se o záření a kryty nezajímal. Nezajímali se nijak zvlášť o nic. Ani o tohle místo, jediné, kde Diktátor ponechal nepřehlednou zeleň, nenáviděnou zeleň plnou úkrytů a zrady. Jen v něm přežívali. Tady přespávali divocí, neorganizovaní žebráci, po kterých šel v tomhle světě kdekdo. Policejní hlídky. Kontroly pořádku. Kolegové, pracující pro gangy… A jen na ně pomyslíš, už jsou tu.</p><empty-line /><p>Někdo z nás žebral na <emphasis>jejich</emphasis> fleku, klubalo se v hlavách, zamlžených spánkem, laciným chlastem a drogami, řezanými kdejakým svinstvem. Vylézali jako přisleplí brouci a mžourali do slunce, pálícího skrz ozónovou díru, v němž se hlavně zbraní slavnostně leskly. Vidina důstojné smrti. Vidina nóbl funusu. Se všemi těmi chlápky v truhlových kvádrech, co sem zabloudili z významnější, udržované části hřbitova za devaterými živými ploty, co vypadají tím víc učesaně, čím víc se blíží k čerstvým hrobům.</p><empty-line /><p>Koho přišli zabít právě dnes? Místní se drbali, přešlapovali a neutíkali. Nebylo kam. Do města, přes noc dočista vymeteného policií, bez tmavých koutů, bez plotů s uvolněnými prkny, s vyrovnanými zákruty uliček a vybetonovanými prostory pod schodišti, dokonale sešněrovaného diktátorskými předpisy? Do krajiny, čistě vyholené jeho údržbáři, beze stínu, bez úkrytu, bez úlevy? <emphasis>Já to nebyl, pro mě nejdou…</emphasis> Jenomže každý z místních věděl, že nebýt v nepovolené zóně nestačí. Člověk musí mít taky štěstí, aby ho netrefili omylem. Aby je neposedl amok, když nenajdou viníka. Oběť. <emphasis>Ani bych se tam nedokutálel, byl jsem namol… Nebo ne?</emphasis> Zmatené myšlenky stoupaly k zachmuřeným cypřišům a nebi s hutnými mraky. Nikdo je nečetl.</p><empty-line /><p>Dědek Mršák se krčil u plotu s růžemi, co nevoní, zato parádně píchají. Blbá příroda plýtvá květy. Na nás. Na náš funus. Když mě nenajdou, vezmou náhradníka. Tak to chodí, sakra. Hodně náhradníků.</p><empty-line /><p>Konečně kdosi vytáhl na světlo Němého. Mladík se nepřítomně podrbal ve slepených, zknocených kudrnách, které mu nejspíš od narození nikdo neostříhal ani neučesal, těkal průzračnýma očima a netušil, co se děje. Panebože, zas mu někdo něco píchnul, zoufal si Mršák, ten trik nevyjde, nevyjde to, je to v prdeli, kluk je zfetovanej…</p><empty-line /><p>A začala střelba. Zalitoval, že se nechal vylovit z houští jako hloupá ryba z potoka plného chemikálií, zfetovaná podobraz. Nějaká střela si to mířila rovnou na něj. Sehnul se, prosvištěla nad ním. Nahmátl na zemi kámen, malý kamínek, a hodil. Nad hlavou muže se zbraní kámen vybuchl, rozprskl se, všude byly plameny a jekot. Střelci gangu se dali na ústup, když Němý zvedl třetí kámen. Mladík se podíval, co drží v ruce. Zasmál se. Ztvrdlý hamburger, tvrdý jako kámen, hamburger z doby kamenné. O pár minut později by tady už neležel. Něčí zuby by se s ním popraly a zvítězily. Zuby žebráků vždycky vítězí.</p><empty-line /><p>Helena si položila prst na ústa. Feri přikývla. Jasně že budu potichu. Ležely za obrubníkem, nepohodlně se tiskly k zemi, ještě studené po noci. Hlavy jim zakrývaly přerostlé trsy trávy. Tohleto nebyla žádná policejní akce. Jen soukromá iniciativa. Podle názorů policejního šéfa Villanvillu si mají gangy vyřizovat své účty samy. To jest včetně účtů s normálními, obyčejnými lidmi, co se provinili třeba tím, že mají peníze. Nebo nemají peníze. Přijde na to, jestli jde o úplatky, výkupné nebo prostě loupež. Lidi se občas vyskytnou na nesprávném místě. Překročí neviditelnou čáru území gangu. Koupí drogu od prodavače bez licence… atakdál. Helena kdysi zkusila protestovat. Hádat se. Odnaučili ji to, aspoň tedy její nadřízený se domníval, že má dost. Vrátila se ze speciálního pracovního tábora, což byl málem zázrak, a nastoupila znovu na své původní místo. Povídalo se, že v té věci měl prsty Diktátor. Feri si to nemyslela. Viděla Heleniny jizvy. Zkusila se vyptávat. Přítelkyně trhla rameny a zabalila se do osušky - bylo to ve sprchách. "Co ty víš, jaký Kamaňa doopravdy je…" Řekla to tak, že Feri ztuhla hrůzou a víc už se neptala. Nikdy.</p><empty-line /><p>Hřbitov ztichl, jako by na jeho území zůstali jen mrtví, kterým po právu náležel. Dvě policistky počkaly, až lesklá auta odhrčí po hrbolaté půdě zrušených hrobů a hladce odsviští po širokých asfaltových pěšinách udržované části. Až bezdomovci zalezou do svých doupat dospat dopoledne nebo se vydají za denními pochůzkami. Pak se zvedly. Mladík, který házel vybuchujícími kameny, si pumpoval vodu na hlavu. Helena si byla jistá, že tahle studna je dávno vyschlá a pumpa beznadějně porouchaná. Došly k němu.</p><empty-line /><p>"Co takhle mýdlo?" zeptala se tiše Helena.</p><empty-line /><p>Zvedl hlavu. Přestal pumpovat.</p><empty-line /><p>"Vždycky se potom umýváš," řekla Helena. "Viděla jsem tě."</p><empty-line /><p>Hleděl nechápavě, ale vzal si od ní malé mýdlo, takové, jaká dávají k ručníkům v lepších hotelích. V těch pár hotelích, které nebyly zrušeny. Diktátor zakázal cestování a turistiku, protože kazí morálku, takže hotely byly najednou zbytečné. Jen jeho osobní hosté, státníci a diplomaté… Nutné zlo, říkal na veřejnosti Diktátor Kamaňa.</p><empty-line /><p>Mladík namočil mýdlo v korytě, kde zbylo trochu vody. A pak se drhnul a drhnul. Pomalu se z něj klubal hezký kluk. Blonďák, užasla Feri okouzleně. Kdyby sundal ty hrozné hadry… Hernajs, před chvílí ještě nebyly černé! Nebo jo? Díval se na ni. Čas klopýtl a chvíli se sbíral ze země s hekáním a supěním, než se zas rozběhl. Průzračné oči cizího mladíka zmatněly. Pumpa byla polámaná, rezavá, koryto úplně suché. Tady nemohla být voda. Nikdy. Mladík odcházel po zarostlé pěšině lemované bodláčím. Z vlasů mu kapalo.</p><empty-line /><p>"Jsem cvok?" zeptala se Helena polohlasem.</p><empty-line /><p>Feri zakroutila hlavou. "Jsme dvě. Dva cvoci."</p><empty-line /><p>"Tohle už provedl víckrát," řekla Helena. "Dneska si ty padlé odvezli, nemůžu ti to ukázat…"</p><empty-line /><p>"Co? Roztrhaná těla? Kaluže krve?"</p><empty-line /><p>"Ne. Ti chlapi byli mrtví, ale neměli ani škrábnutí, jen malou, úhlednou ranku. Takovou dírku až do srdce."</p><empty-line /><p>"Jak to dělá?" vyhrkla Feri.</p><empty-line /><p>"To kdybych věděla!" Helena vypadala naštvaně. Koneckonců, byla u kriminálky už před Revolucí, povinně zvanou Nový Život, kdy se ještě doopravdy vyšetřovaly skutečné zločiny. Měla vyšetřování v krvi. Byla zvědavá. Potřebovala vědět, jak a proč se něco děje!</p><empty-line /><p>"A že si na něj mafiáni ještě nepočíhali?" napadlo její mladší kolegyni.</p><empty-line /><p>"Beztak počíhali." Helena nasedla do otřískaného, špinavého auta, bouchla dvířky. "Jenže z toho nejspíš nic nebylo. Sebral šutr a udělal si z něj granát. Nebo nukleární bombu."</p><empty-line /><p>"Kdyby se tak o něm doslechl Kamaňa!" vyhrkla Feri.</p><empty-line /><p>Helena zaťala zuby. Potlačila náhlou touhu pokřižovat se a šeptat modlitby. Ode mě to stejně neplatí. Jsem prokletá. Každý, kdo se setká v noci s Diktátorem, je prokletý.</p>
<p>Měl hlad. Ne, to nebyl hlad. Jen chuť polykat něco čerstvého. Okusoval květy na keřích, zelená stébla, žvýkal malé bílé houbičky. Nepříjemná, nepohodlná vzpomínka se táhla za ním jako pach vlastního potu a špíny. Jako pach hnusu světa. Brzy zapomenu… Jestli chci. Podíval se na svá předloktí. Vystupovaly na nich modré žíly. Vypadaly netknutě. Usmál se. Když ho ti muži nemohli zastřelit, zkoušeli to jinak. Různě. Měli své zkušenosti a nevěřili, že někdo může odolat střelám i moci drog. Přijdou zase. Je to fajn. Bude to fajn.</p><empty-line /><p>Dohonil ho dědek Mršák. "Jdeme na plac?"</p><empty-line /><p>Němý přikývl. Viděl mince, padající do dědkova klobouku. Viděl dvojici policistů projít nevšímavě kolem. A muže v obleku s motýlkem a pozorným pohledem. Kufřík s těmi věcmi má v autě. Pozve mě… Teď.</p><empty-line /><p>Z okna, otevřeného dokořán, se linul nesmělý hlásek zobcové flétny. Nebyla to žádná ze schválených písní. Někdo improvizoval. Někdo, kdo už dlouho nehrál a trochu to zapomněl. A také riskoval pobyt v pracovním táboře. Vlasatý mladík, potácející se šedou ulicí, stejnou jako všechny ostatní, jako všechny v celém městě, ulicí pomalu a milosrdně černající soumrakem, se zastavil. Najednou spatřil jinou ulici. Uličku města, zalitého žárem slunce, z něhož není třeba mít strach, úzkou, kde se drží stín, chlad a vlhko, plnou tajemství. A písní a života. Vybavoval si něco nepohodlného.</p><empty-line /><p>Narovnal se. Už chápal, proč mu žebráci dávali jídlo a drogy. Už věděl, proč se na něj ta policistka tak dívala, mohl jí nahlédnout až do duše a srdce, spatřit místa, kde se jí dotklo peklo. Nebo něco podobného. Pevným krokem vstoupil do domu s písní, vyšel po schodech a otevřel dveře. Žena, hrající na zobcovou flétnu, byla stará a nosatá. Odložila nástroj a upřela na příchozího jiskrné oči. "Tak jsi tady. Zase tě ta dávka nezabila?"</p><empty-line /><p>Pokrčil rameny. "Proč by měla?"</p><empty-line /><p>"Máš jiný hlas," řekla. "Jiný, než bych čekala. Drsný. Zpíval jsi na pohřbech svých bratrů?"</p><empty-line /><p>"Byl jen jediný pohřeb. A na něm nikdo nezpíval. Dlouho jsem nepotřeboval hlas. Ani sebe jsem nepotřeboval."</p><empty-line /><p>"Jistě. Proto jsem tě zavolala. Co dělá vítr, když nefouká?"</p><empty-line /><p>"Já jsem ten vítr?"</p><empty-line /><p>"Ty," přisvědčila vážně. "Zůstaň už vzhůru. Nikam se neztrácej."</p>
<p>Ležel pod hrubou dekou na hrubé palandě. Ochutnával mor - tu novou, umělou nemoc, co se moru dost podobala. Musel ji poznat, aby věděl, jak na ni. Kdysi se naučil zpaměti všechny choroby, jež vyvolávaly epidemie, už dávno, ale pořád mu to trochu pomáhalo. Tahle nemoc byla rafinovanější. Měl horečku, sledoval její vzestupy a pády, zimnici a kolapsy, dával pozor, co se děje s jeho uzlinami, játry a mozkem a dalšími orgány. Bylo to ošklivé.</p><empty-line /><p>Feri se o něj strašně bála. Najednou jí připadal zranitelný. Když ho tak viděla rozpáleného horečkou, s popraskanými rty a šílenýma očima, nevěřila, že dokáže nemoc ovládnout.</p><empty-line /><p>"T-to nic… To z-zvládnu," vyslovil těžce. "N-neboj."</p><empty-line /><p>Celou noc se o něj dojemně starala, a teprve druhého dne jí dokázal vysvětlit, že opravdu jen studoval průběh nemoci. A že to rozhodně nedělal poprvé. "Jsem hrozně slabý," vzdychl. "Když zabíjím, vydávám spoustu energie, ale proti tomuhle to nic není. Ani ty samopaly nejsou tak zlé…"</p><empty-line /><p>Přidržela mu u úst plecháček s vodou. Opíral se o stěnu z nekvalitní dřevotřísky, světlovlasý mladík po těžké nemoci, žádný obr, pohublý, v propocené košili… Stáhl si ji přes hlavu a nechal spadnout na podlahu. Odhodil deku a vstal. Sklopila zrak. Nebyla připravena dívat se na jeho tělo. Sama si připadala zoufale šeredná, v tom to vězelo. Neměla právo prohlížet si ho. Určitě je hezký, jako tehdy… A já? Kostra se zapadlýma očima, bez ňader…</p><empty-line /><p>"Teče voda?" vyrušil ji. Ukazoval na kohoutek nad korytem v koutě.</p><empty-line /><p>"Jo, teče. Donesu ti šaty…"</p><empty-line /><p>"Pruhované?"</p><empty-line /><p>"Jak jinak? Tvoje jsou prostřílené skrznaskrz."</p><empty-line /><p>"Kde je Žali?"</p><empty-line /><p>"V baráku stráží. Snad to nechytne…"</p><empty-line /><p>"Ne, o to jsem se postaral." Sehnul se ke korytu. Feri utekla. Tiše se zasmál.Vždycky byla stydlivá. Jen jednou to bylo jinak…</p><empty-line /><p>Bylo mu mnohem lépe. Sen, který ho pronásledoval v horečce, se projasnil a stal se vzpomínkou. Paměť, pomyslel si nešťastně, moje paměť je přetížená a odmítá spolupráci… Sen či vzpomínka… Bylo to o milování s Feri a Helenou. Ta scénka se odehrávala na starém koberci mezi opelichanými polštářky na podlaze prázdného pokoje. Zian věděl, že ten pokoj našel on sám v jednom z opuštěných domů na periferii města (jak jen se jmenovalo?). Všichni tři byli nazí, jak jinak. Vzpomínal si, jak křehká, jemná těla dívek vychutnával všemi smysly, jak ztrácel přehled, kde končí on a začínají ony, jak je hladil snad tisíci rukama a při dotycích cítil proudy horka, nápory vichru i mráz, smysly se promíchaly a v tom synestetickém zmatku nebyl žádný konec, jen stálé stoupání, výš a výš a… Myslel si pak, že je nic nezabije. Mýlil se. Vlastně byl totálně vedle. Helenu zabily dvě kulky z pitomé pistole.</p><empty-line /><p>Nabíral rukama studenou vodu z rezavého kohoutku, lil si ji na záda. Sen nebo vzpomínka? Feri vklouzla dovnitř, položila na palandu balík šatů, zmizela. Pomalu si oblékl pruhovaný vězeňský hábit. Za chvíli se změní. Nejpozději do večera.</p><empty-line /><p>Vyšel ven na holý dvůr, kde nebyl žádný úkryt. Uchopil Feri zezadu za ramena a přál si, aby se brzy zotavila a byla jako dřív. Byl si jistý, že v tomhle mu její vůle nebude klást o nic větší odpor než obyčejný oděv. Stejně už pochopil, že na tu zvláštní noc ve třech se jí nikdy nezeptá.</p><empty-line /><p>Potom spolu vykročili k baráku, kde leželi nemocní. Byl připraven. Na strážních věžích tábora stáli muži se samopaly. Zian začal budovat svou armádu.</p>
<p>Udušené město, před tou válkou</p><empty-line /><p>Byl to večer těžký jako závaží z decimálky, kterou babička přechovávala na půdě, dokud půdy nezakázali - jako potenciální <emphasis>skrýš</emphasis>. V nové době se musí žít nově. Všechno musí být jasné, přehledné a průhledné. Prezident Kamaňa, muž, jenž se smál, když ho poprvé nazvali Diktátorem, a pak si ten titul ponechal, vymýtil ze země skrýše a zrušil temná zákoutí v životě svých poddaných… Ach. <emphasis>Občanů</emphasis>. Člověk se tak snadno přeřekne.</p><empty-line /><p>Půdy se změnily ve světlé, přehledné byty, sklepy v přehledná, přesně evidovaná skladiště. Decimálka zmizela a babička také. Odešla s úlevou. Ne jako Helena…</p><empty-line /><p>Toho večera se Feri zdržela u výslechu. Byla důležitý svědek. Řekla jim, co viděla. Nic z toho neukazovalo na skutečného vraha, nic jí tedy nehrozilo. A pak šla domů. Nedržela se stanovené nejkratší cesty. Potřebovala se vybrečet. Vzpamatovat. Umýt si ruce. Cítila na nich pořád Heleninu krev. A v uších jí zněla poslední slova kolegyně, nadřízené, kamarádky. <emphasis>On ví, že mě zabili. Je… tulák, ale ne žebrák. Má v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očích světlo, víš…</emphasis> Feri se snažila zastavit proud slov a proudy krve, prýštící z ran. Někdo volal sanitku, Karel, to mládě z Akademie, ten pitomec, se rozběhl za střelcem. Byly samy. Bez mužů, kteří zabijí a odejdou, nebo telefonují nebo si hrají své hry, a ženskou nakonec vždycky nechají být. Nechají umřít. Tak nějak… <emphasis>Jmenuje se… Říká si Zian… Pamatuj si to. Možná tě… najde znova.</emphasis> Helena se usmála a zemřela.</p><empty-line /><p>"Zůstaňte stát, občanko!"</p><empty-line /><p>Lekla se. Ztuhla na místě. Do nočních hlídek se prý vybírá podle hlasu. Musí být ryčný. Děsivý. Odstrašující. Taky podle postavy. No, tihle dva se povedli. Přistoupili k ní z obou stran. "Je po desáté," štěkal hlas. Nerozeznala, který z nich mluví. Možná měli reproduktory. Stereo. Vzpomněla si na bráškovu džungli. Proč vlastně? Chtěla být tam, ne tady.</p><empty-line /><p>"Zdržela jsem se v práci," řekla do vzduchu mezi nimi.</p><empty-line /><p>"To vás neomlouvá," ryčel hlas. "Upažte. Umožněte prohlídku!"</p><empty-line /><p>"Jsem policistka," hlesla unaveně. "Ta pistole je služební." Zatracený pud sebezáchovy, vztekala se v duchu. Když u někoho najdou zbraň, okamžitě ho zastřelí. Teprve pak se dívají po dokladech. Mohla jsem mít pokoj. Pokoj! Hrubě šmátrající ruce našly pistoli i průkaz. Jeden ze dvou ostrých kuželů světla se odpoutal od její tváře a propaloval teď kódy na zadní straně průkazu.</p><empty-line /><p>"Tohle není vaše určená cesta," zahučel hlas.</p><empty-line /><p>Napadlo ji, že by zdaleka nebyli tak strašní, nemít masky. To by v chabém světle z okolních oken tu a tam zahlédla rysy obličeje. Pokud mají obličeje. Vzdychla. "Zabili mi velitelku. Ve službě. Byla jsem u toho… Prostě jsem se zamyslela. Špatně jsem odbočila."</p><empty-line /><p>"To vás neomlouvá!" Stereo štěkot. Vlčáci, cvičení k zabíjení. Kde se jich najednou tolik vzalo? Od Revoluce Nového Života uplynulo teprve šest let! Vyrostli v lahvích jako klonované rychlokvašky? Zavřela oči. Světlo bolelo. Zlé světlo z baterky, těžké jako kyj. Viděla tátu, když ho odváděli na nucené práce. Helena jí zařídila povolení, jinak by se ani nesměla rozloučit… A viděla bráchu, jak se třásl a nemohl přestat… Po návštěvě jedné z kontrol. <emphasis>Komise pro práva rostlin</emphasis>, představili se. A pak vešli do bráchova bytu, jediné podkrovní místnosti, měřili umístění květináčů vzhledem k osvětlení z oken, podle světových stran, brali vzorky půdy, zjišťovali, zda některá z větviček ibišku nepřesahuje délku, povolenou pro typ místnosti třikrát tři a půl metru, a jestli není fikus příliš daleko od radiátoru… Kontrolovali stovky faktorů. Jejich činnost (podle brášky Jeriho) směřovala k tomu, aby lidé požadavkům nemohli vyhovět. Aby nikdo nepěstoval kytky. <emphasis>Ty umělé vypadají taky pěkně,</emphasis> řekl tehdy s trpkým úsměškem… Ovšemže Jeri neprošel. Kytky mu vzali. Jeri byl natolik cvok, že se vyplížil z bytu za nimi a viděl, jak je házejí do popelnice. <emphasis>A prý je dávají do útulků, kde se jim dostane lepší péče!</emphasis> To už na ni křičel, jako by to zavinila. Nikdo neví, že je vyhazují, uvažovala Feri nešťastně. Popelnice se vybírají před šestou. To ještě platí zákaz vycházení. <emphasis>Co jsi s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nimi udělal?</emphasis> A pak jí řekl o své džungli.</p><empty-line /><p>"Já vím," řekla pokorně. Nic mě neomlouvá. Můžou mě bez soudu poslat do tábora. To může znamenat třeba umělé oplodnění, rodit děti až do vyčerpání a smrti, když se zadaří, protože procento plodných žen v populaci klesá, a zvlášť dramaticky od Revoluce, nebo to může znamenat nucené práce… Co dál?</p><empty-line /><p>"Doprovodíme vás domů," rozhodl ten napravo. Vypnul stereo. Uvědomila si, že teď ti dva nejednají podle předpisů, ale vůbec jí nedocházelo, čeho by se měla bát. Až když jí to udělali. U ní doma, na její posteli. Po celou dobu se divila, že zrovna ona narazila na muže, co mají zájem o ženu, byť by šlo jenom o beztrestné znásilnění. Každý přece používá <emphasis>pomůcky</emphasis>! Je to <emphasis>pohodlné</emphasis>! Bez rizika. Dřinu strojům… Nesundali si masky. Zbytečná opatrnost. Stejně by je neudala. To ona spáchala trestný čin. Spravedlnost v téhle zemi nebyla slepá, ale zatraceně šilhavá. Když odešli, spotřebovala skoro celý příděl vody na příští den. Pak si ustlala na podlaze. A nemohla brečet. Nešlo to.</p>
<p>"Byli u mě softwaroví kontroloři," svěřoval se Jeri. Zářily mu oči. "Divili se, proč mám přes monitor černou pásku. Řekl jsem jim o tátovi. Nelegální hry, za ty ho dostali… Já na tu věc nesáhnu! Za nic!"</p><empty-line /><p>"Vzali otisky?" zeptala se Feri věcně.</p><empty-line /><p>"Jasně. Na klávesnici ani na myši nic!" Jeri se smál. "Prohledali všecko! Jestli nemám prstový rukavice. Našli jenom palčáky."</p><empty-line /><p>"A nechali tě být?"</p><empty-line /><p>"Ségro, jsi paranoidní! Nic na mě neměli, chápeš?"</p><empty-line /><p>"To nic neznamená." Nenápadně si popotáhla podprsenku. Modřiny bolely, ale chodit bez předepsaného prádla se nevyplácí. Kontroly mravnosti vedou vyschlé staré rachejtle, a ty jsou přísné.</p><empty-line /><p>"Nojo," broukl Jeri. "Pak jsem vypad. Hledal jsem kytky. Dvakrát jsem se schovával před hlídkou!"</p><empty-line /><p>"Kde?" vyhrkla. Na ulicích nejsou žádné úkryty! Všechno je rovné a přehledné.</p><empty-line /><p>"Tajemství," zubil se Jeri. Pak se slitoval. "Odemknu ve vteřině každý dveře. Tímhle." Oddělil od řemínku hodinek drátek. "Trénoval jsem to léta. Prostě zahnu do nejbližšího baráku."</p><empty-line /><p>"Jednou ti na to někdo přijde," vzdychla. "Nechci tě ztratit! Mám jenom tebe! Táta v dolech, máma v pracovním táboře, od žádnýho ani slovíčko… Už jsem ztratila skoro všechno."</p><empty-line /><p>Pozorně se na ni zadíval. "O co konkrétně jsi přišla?"</p><empty-line /><p>"Zabili Helenu."</p><empty-line /><p>"Šéf?" Jeri stiskl čelisti. "Já to říkal! Kamaňa dostal strach. Něco na něj věděla… A ten její zájem o bezdomovce… Nebezpečná. Pro ně. Jak to narafičili?"</p><empty-line /><p>"Slušně. Mohla jsem říct pravdu a nic nezatajit." Najednou viděla před sebou toho <emphasis>bezdomovce</emphasis>. Jak byl špinavý. Jak se umýval. A měl v očích světlo… A Helenina poslední slova… A ještě něco, co se klubalo k povrchu paměti, ale neproklubalo, a zůstalo to těsně pod hladinou jako lesklá, hbitá, potměšilá ryba…</p><empty-line /><p>Jeri ji vzal za ruku. Přestal se vyptávat. Zavedl ji do džungle. Na místo, kam nanosil všechny rostliny, které po nocích sbíral u popelnic. Nepředstavitelná směs hnojiv v půdě, vyhozené současně s pokojovými květinami, chemikálií, obsažených v dešťové vodě a v zemi samotné, a nejspíš i neznámé, dosud neprozkoumané vlastnosti slunečního světla, které <emphasis>sem</emphasis> svítilo po část dne přímo, bez filtrů, to všechno provedlo s rostlinami divné věci.</p><empty-line /><p>Jeriho džungle se nacházela na <emphasis>zapomenutém dvorku</emphasis>. Mezi lidmi ve městech o nich kolují pověsti, jež v sobě uchovávají naději. Jen zrnko, ale něco přece. Naděje, že Diktátor nemá kontrolu úplně nad vším. Jeri svůj <emphasis>dvorek</emphasis> hledal od Revoluce, a nakonec ho našel. Mezi čtyřmi starými, čtyřpatrovými paneláky, postavenými zády k sobě. Mezi nimi vznikl čtverec asi deset krát deset metrů, o němž nikdo nevěděl. Lidé měli jiné starosti, než porovnávat vnější a vnitřní rozměry domů. Obyvatelé těch oprýskaných činžáků z minulého století se domnívali, že větráky z jejich koupelen, záchodů a černých kuchyní, kde nejsou žádná okna, vedou do nějaké úzké šachty, která není ničím pozoruhodná a jistě ohavně páchne. Do <emphasis>dvorka</emphasis> nevedl žádný vchod, jen sklepní okénko. Sklepy v celém městě byly pochopitelně přeměněny v užitečná skladiště, ale v těchto starých domech se nacházel pouze sklad zakázaných hraček, kam chodila jednou týdně přepracovaná uklizečka a jednou za měsíc kontrolor. O okna, zatemněná a zamřížovaná, se nikdo nezajímal.</p><empty-line /><p>Jen Jeri, který si sem chodil hrát. Ani jeho láska k plyšovým zvířátkům nikoho nezajímala. Naštěstí. Od jisté doby to bylo trestné, škodlivější než pedofilie, alespoň podle Diktátorova morálního kodexu. A Jeri nedokázal projít kolem zaslepeného okna, aniž by si představil, co by mohlo být za ním. Aniž by to prozkoumal. Tak. Teď tam bujela zeleň. Jeho! Neznámé rostliny, kytky přerostlé v keře a stromy, které dávno a s chutí zapomněly na obýváky a květináče, na truhlíky za okny a stříhající nůžky, dokonce i na záhonky v parcích a zahradách. Ohromnými listy se natahovaly ke světlu. Hltaly světlo a déšť. Vysávaly ze země, tuhé a znechucené městem, co se dalo. Neuvěřitelné sloučeniny a směsi. Zalíbilo se jim to. Vyhřívaly se. Pily. Stoupalo z nich vlahé teplo. Pomalu se pohybovaly v rytmu vlastního dechu.</p><empty-line /><p>Snad bych se měla bát, myslela si Feri. Jenže už jaksi nemám o co. Proč se prezident Kamaňa nebojí lidí, kteří nemají o co přijít?</p><empty-line /><p>Jeri se zdravil se stromy, větvemi a květy. Skláněl se k nim, natahoval se k nim, hladil je a nechal se jimi hladit, mluvil s nimi. Feri by málem čekala, že mu začnou odpovídat. A možná odpovídaly, ve své řeči. Rozběhla se za bratrem, větve jí uhýbaly z cesty, některé jí dávaly přivonět ke květům. Omamné. Nespoutané. Vůně, vládkyně světa. Tohoto kousíčku světa. Copak vy víte. Žijete si na zapomenutém dvorku… Opřela se o kmen. Pomalu klesala dolů, do trávy, hustší než na starých fotkách, vysoké a sebejisté. Odřela si tvář o kůru. Zabolelo to. Vzlykla. Konečně se dala do pláče a tichý hlas bratrovy džungle ji uspával.</p><empty-line /><p>To klapnutí nepatřilo do snu. Byla vzhůru.Ve střehu. Jeri to nebyl, jeho kroky slyšela kdesi na opačné straně. Byly daleko, neskutečně daleko. Víc než deset metrů! Vstala, ale jakési větve, které tam zaručeně dřív nebyly, se jí postavily do cesty a zadržely ji. Do džungle vstoupil vetřelec.</p><empty-line /><p>Měl uniformu kontrolora pořádku, oddíl Sklepy. A nadšený výraz. Nadšený tím, co objevil.Vidinou povýšení. Odměny. Jaká tě asi čeká odměna? Lesklejší odznak? Iluze moci. Kterou realizuješ jen krutostí. K lidem. Sakra… Před pár dny mi to připadalo… No, ne v pořádku, ale snesitelné. Zdálo se mi, že s tímhle systémem lze vyjít. Jenomže nelze.</p><empty-line /><p>Muž s vítězným úsměvem pokračoval hlouběji. Až na mě narazí, zabije mě. Další odměna. Prémie. Shora, od jasného nebe téměř bez ozónové vrstvy, se snesl hnědý šlahoun, tlustý jako prst. A další. Šlehly vetřelce a ovinuly ho. Pevně, důkladně. Ještě! Uvědomila si, že svírá pěsti a v duchu rostliny povzbuzuje. Ještě víc! Z obličeje kontrolora zmizel úsměv. Feri fascinovaně sledovala, jak modrá. Vydrž, příteli, vydrž, opakovala si, a platilo to těm liánám.</p><empty-line /><p>"Nestarej se, ony to poznají," šeptl jí Jeri do ucha. Objal ji, bylo to teplé a uklidňující. Otočila se k němu. "Není to poprvé, viď?"</p><empty-line /><p>"Není," přiznal.</p><empty-line /><p>"Co děláš s těly?"</p><empty-line /><p>"Kytky si poradí," řekl Jeri. Vypadal v té chvíli velmi tvrdě. Nelítostně.</p><empty-line /><p>"Jeho šéfové vědí, kam šel," hlesla Feri.</p><empty-line /><p>Jeri se sklonil k nehybnému tělu. Liány se stáhly, uhnuly mu. "Ne. Podle čísla odznaku měl na starosti úplně jiný rajón."</p><empty-line /><p>"A co tady teda chtěl?"</p><empty-line /><p>"Kradl hračky," odpověděl Jeri zasvěceným tónem. "Jako ten před ním. Regulérní kontroloři se po oknech nekoukají. Protože nemají nahnáno."</p><empty-line /><p>Hračky… "Dají se zpeněžit?"</p><empty-line /><p>"To bys koukala!" Zasvítily mu oči.</p><empty-line /><p>"Jeri!"</p><empty-line /><p>"Jo, bral jsem je," řekl. "Ale neprodával. Já je rozdal. Nejsem kšeftař, ségro."</p><empty-line /><p>"Bojím se, Jeri!"</p><empty-line /><p>"Jo, to je ten problém." Jeri se zatvářil dospěle. Příliš dospěle. "Myslíš si, že už ti nemají co vzít, a pak najednou vidíš, že něco máš. Bráchu. Nebo… svůj život. I když ti připadal totálně bez ceny." Sklonil hlavu. "Zabíjejí nás, pomalu nebo rychle, Feri. Já bych umřel bez toho dvorku… Podívej."</p><empty-line /><p>Sledovala jeho prst. Byla by vykřikla, ale velký list jí jemně přilehl na ústa a okamžik tam spočíval, než se odtáhl. Tělo v uniformě se propadalo do země.</p><empty-line /><p>"Něco si z něj berou," řekl Jeri. Chmuřil se. "Není to hezký. Ale jsme jako… záškodníci."</p><empty-line /><p>"Jak poznají, kdo je nepřítel? Nemají přece oči, uši…"</p><empty-line /><p>"Poznají." Jeri si tím byl tak jistý! Feri se malátně usmála. Když byli malí, často si rozuměli beze slov. Kdyby tak všechno mohlo být jako dřív! Do vlasů se jí snesl červený okvětní lístek. Vůně ji objala a uložila do trávy. V polospánku vnímala, jak si Jeri lehá vedle ní a blaženě vzdychá.</p>
<p>Jeri ležel s rukama za hlavou a přemýšlel o lidech, které zabije příště. Zabíjet. Zabít. Zabít Diktátora. Co to je za člověka? Hlas má jako cucavej bonbón, ksicht jako zaručeně zdravé, vitamíny obohacené těstoviny, úsměv cukerín… <emphasis>Dal lidu práci…</emphasis> Jo. Zaměstnává tisíce kontrolorů, špehů, hlídačů. Jo, a fůru vězňů v táborech, to taky. Jak je možný, že tenhle státeček, tenhle drobek spadlý pod stůl, prosperuje? Zákony, omezující spotřebu, jasně. Máš počítač? Čeká tě malér. Máš video? Pozor na zakázané nahrávky. Přijdou na to, najdou všechno, můžou všude. Žádnej chlast, cigarety, drogy. Rozsudek smrti, chápeš? Vyzývavé oblečení, šminky, šperky? Pozor, kontrola mravnosti už po tobě jde! Domácí zvířata? Mají svá práva, existují přesné směrnice pro zacházení. Nevyhovíš jim. Nemáš šanci. Kytky? O tom už jsme slyšeli. Byty? Maximální povolená plocha, minimální povolená plocha. Mezi nimi minimální rozdíl… Povinnost pracovat, mzdy hezky při zemi. Kdo dělá, nevydělá si. Kontrolor má o něco víc. Ne o mnoho, ale může buzerovat ostatní, vydělit se z tupého stáda, připadat si jako ovčácký pes. Zabiju psy.</p>
<p>Žali se zatajeným dechem pozorovala malou, zakrslou pampelišku, přikrčenou u betonového sloupku. Pár lístků, tenký stvol, směšný kvítek. V táboře nesmělo nic růst. Ani v okolí.Všechno vypálili. Jako můj domov, a spoustu jiných domovů…Všechny domovy. Ne? Nevěřím.</p><empty-line /><p>Na suchou, tvrdou půdu dopadla první slza, po ní druhá. Přibývalo jich, byly jako déšť. Žali se překvapeně otřepala, když ji něco zastudilo za límcem. Prší! Déšť opravdu přišel, jako by jí chtěl pomoci s oplakáváním. Zvedla hlavu. Mrak nad táborem byl zelený.</p><empty-line /><p>Vyskočila, vztáhla k němu ruce. Déšť prudce zhoustl, obrysy baráků zmizely, zakryla je nazelenalá průtrž. Zdálo se jí, že kolem roste tráva. Keře. Květiny. Objevily se tenké kmínky stromů, ale všechno halil déšť, mohla to být jen její touha, která dávala tvar přeludům. Jistě, přeludy… Zahlédla průhlednou, nazelenalou postavu, míhající se mezi proudy vody. Zamrkala, aby vyhnala vodu z očí. Schovával se jí, mizel a znovu se objevoval. Smál se. Mával jí. Dotkl se jí, vlhce a chladně, dýchl jí do tváře svěží zelenou vůni. Dešťová příchuť polibku…</p><empty-line /><p>"Kdo jsi?" vykřikla. "Ukaž se mi!"</p><empty-line /><p>"Déšť," zašumělo to kolem ní. "Jsem… Déšť… Zelený. Z pralesa… Nás nikdo nespálí… Zem ožije… Zezelená…"</p><empty-line /><p>"Ty! Kdo jsi ty!"</p><empty-line /><p>Smál se. Na okamžik se zastavil. Viděla mladého muže s dlouhými zelenými vlasy, splývajícími až na zem. Zdálo se, jako by zapouštěly kořínky. Kromě vlasů na sobě nic neměl. Jeho oči jí někoho připomněly. Pak se pohnul a splynul s deštěm.</p><empty-line /><p>"Zůstaň!" zaprosila.</p><empty-line /><p>"Musíme… růst!" zazněl jeho smích. Zmizel. Déšť pomalu zřídl a ustal. Žali klesla k zemi, na kolena, v novém návalu pláče.</p><empty-line /><p>Když si konečně otřela oči, zjistila, že se octla v ráji s kobercem trávy, husté jako srst přátelského zvířete, s polštářky květin a mechů, chomáči barevných keřů a pružnými mladými stromy, jež právě odkvétaly za posledních záchvěvů omamné vůně, aby na nich mohlo uzrát ovoce. Vyskočila a rozběhla se za Zianem.</p><empty-line /><p>Byl v tom morovém baráku, byl tam s ní, s tou ženou. Na ní mu záleží, na mě zapomněl… Ale to nic, co jsem já, žal beze jména, on teď musí vědět, co se stalo a kdo to způsobil.</p><empty-line /><p>Otočil se, nepustil přitom ruku člověka na pryčně. Vypadal vyčerpaně. Pomyslela si, že tahle únava je na smrt, že i on může mít své meze a hranice, a až to pozná, bude pozdě…</p><empty-line /><p>"Žali," řekl. "Já nezapomněl."</p><empty-line /><p>Začervenala se."Já… Pršelo a teď je všechno zelené!" vyhrkla. "Byl tam muž, chlapec… Průhledný, zelený… Mluvil se mnou a pak se ztratil."</p><empty-line /><p>Feri na dívku upřela vážný pohled. Měl oči jako ona, uvědomila si Žali. Neřeknu to ale nahlas. Ne a ne.</p>
<p>Ráno - druhé Zianovo ráno v táboře - se objevili za hradbou vojáci. Museli se prosekat hustým porostem. Velitel jim sice dal příkaz spálit tu zatracenou džungli, ale zeleň nehořela. Byla nacucaná vodou a nesmírně odolná, plamínky zapalovačů hasly už ve vzduchu, který vydechovala, i plamenomety jen chabě blafly a oheň se impotentně svěsil k zemi. Zbyly nože a mačety. Vojáci, zpocení a poškrábaní, stáli za hradbou. Ze strážních věží, ovinutých popínavými rostlinami, se na ně dívali bývalí vězňové. Zatím nestříleli. Uprostřed dvora, porostlého nádherně hustým, krátkým trávníkem, se objevil muž v černém. Nikdo ho neviděl přicházet. Nikdo z vojáků admirála Kamani nevěděl, že ještě včera měl jeho oděv obligátní vězeňské pruhy. A už vůbec nikdo neměl ponětí, kdo to je.</p><empty-line /><p>Muž pohodil zlatými vlasy, usmál se. Našel pohledem nejvyššího důstojníka. "Máme tu mor. Dozorci jsou mrtvi. Sami se hlídáme, sami se léčíme… Vaše očkování je k ničemu, nefunguje."</p><empty-line /><p>Ozvaly se posměšné výkřiky. Byli si tak jisti! Zian se nepřestal usmívat. "Je to už dávno jiný mor. Změnil se. Ale i tak byla účinnost očkování padesát na padesát…"</p><empty-line /><p>Důstojník pokročil blíž. "Jak se nějaký pitomý bacil může změnit?"</p><empty-line /><p>"Já ho změnil," řekl Zian. "Jen pojďte. Zemřete rychle."</p><empty-line /><p>Někdo na něj vystřelil. Zian klesl na trávu. Nebyl připraven, ale to nevadilo, dal se rychle dohromady. Zelené věže zatím odpovídaly na střelbu střelbou, lidé (vojáci - co ještě mají z lidí?) padali. Podepřel se lokty, do kleku, pak vstal. Teď už se nedal zaskočit.</p><empty-line /><p>Žali vykoukla z baráku, Feri ji strhla nazpět. Někdo si jí však všiml. Spustil se déšť. Houstl jako záclona. Střelba utichla; nikdo nic neviděl. Zian zvrátil hlavu dozadu, voda se mu valila po tváři. Smál se spolu s deštěm. Ten průhledný a zelený byl u toho a Zian ho poznal.</p><empty-line /><p>"Jeri!" křičel. "Potáhneš se mnou na admirála?"</p><empty-line /><p>Déšť kuckal a zalykal se smíchy. "Admirála… utopíme! Bublinky… na asfaltu… Na betonu. A v hlavě… Všude!"</p><empty-line /><p>Vojáci slyšeli v šumění deště hlasy. Svých žen. Matek. Přátel a dětí. A úplně cizí hlasy, lítostivé nebo výhrůžné. Děsivé. Skoro všichni se obrátili na útěk, a ti, kdo se nezalekli, pomalu zapadali do bahna. Dokud pršelo, kolem ohrady byla bažina. Zmizela, když mluvící déšť ustal, ale oni zůstali zabořeni po pás do země a jejich trupy obrůstal mech a kapradí.</p><empty-line /><p>"Jako v karbonu," řekl Zian. "Bude z vás uhlí nebo nafta nebo co." Mrzelo ho, že si geologickou minulost téhle planety nepamatuje. Musely to být fascinující doby… "Kdo chce táhnout se mnou na admirála? Kdo mi odteďka bude věrný?"</p>
<p>Admirál Kamaňa, Diktátor, vrchní velitel vojska a vládce ležel na rudě čalouněné pohovce ve své podzemní ložnici, hlava mu spočívala na klíně ženy v rudých šatech. Jeho černé kadeře na rudém klíně. Černé oči, za nimiž doutná sen o krvi a ohni… Ta žena byla jeho sestra a obyčejní lidé ji tajně, šeptem - jinak to už dávno nešlo - označovali za čarodějnici.</p><empty-line /><p>Sourozenci bez předsudků, bez morálky a svědomí. Tuto noc však nestrávili spolu. Dívka, kterou Kamaňa použil, ležela na černém koberci. Bezvědomí k ní bylo milosrdné. Byla rozbitá, potrhaná jako hadrová panenka. I když se probere, zůstane z ní jen stín, troska. Všechny takhle končily. Večer, ve vládním baru, svěží, krásné, sebevědomé. Ráno po noci s vládcem prázdné, bezduché.</p><empty-line /><p>Ioral prohrábla bratrovy husté vlasy dlouhými prsty. Nehty měla rudé a její dotek studil. Kamaňa uchopil její ruku a políbil ji. "Co myslíš, může to být pravda?"</p><empty-line /><p>Ioral se zachvěla. "Nevím. Cítila jsem se tak bezpečně! Tady, na svém hradě, s tebou… Neumím si představit, že by se ti někdo mohl postavit!"</p><empty-line /><p>Protáhl se, zaklonil hlavu, aby jí viděl do tváře. "Ještě proti mně nestojí! Hm, věděl jsem, že nikdo nepoužije jaderné zbraně. Svět už má dost rozumu, ale ten rozum se právě teď obrátí proti němu. Lidé! Pch. Vždycky se vzpamatují, když už je pozdě."</p><empty-line /><p>"Konvenční zbraně, biologické zbraně, chemické…" Ioral vzdychla. "Nechají tě vítězit, dokud budeš hltat malé státečky. Až ukousneš větší sousto…"</p><empty-line /><p>"Ukousnu ho rychle," usmál se. "V tom je ten vtip." Měl bílé zuby. Zdálo se jich mnohem víc, než bývá zvykem. "Znám cesty. Strážci mě nezastaví. Jsou zrezavělí nečinností, hodí se leda tak na strašení dětí! Protáhnu se cestou bez času, a se mnou půjde celá armáda!"</p><empty-line /><p>Ioral si navinula na prst pramen vlasů, přidala k nim bratrovy. Byly k nerozeznání. "Co když se tvoji vojáci promění v myši?" Vyprskla, přestože šlo o vážnou věc. Komická představa! Myši!</p><empty-line /><p>Zachmuřil se. "Nesmějí se cítit jako myši!"</p><empty-line /><p>"Já to vím," řekla. Zvážněla. "Pracuješ na tom?"</p><empty-line /><p>"Ovšem. Jenže teď…"</p><empty-line /><p>"Někdo ti to hatí," dokončila. "Někdo je poráží. Kdo to může být? Člověk sotva!"</p><empty-line /><p>Kamaňa se neklidně zavrtěl. Posadil se, zašátral nohama po koberci, štítivě odstrčil bezvládné tělo dívky. "Nejsi tady tak dlouho jako já. Není člověk jako člověk. Někteří mají zvláštní schopnosti… Tím nemyslím odpověď na volání, nesměj se!"</p><empty-line /><p>"Já se nesměju. Jen… Je směšné, jak za tebou jdou!"</p><empty-line /><p>"Je to hloupé," pravil přísně. "Víš, sestřičko, v době, kdy tys odpočívala mimo čas, já bojoval o existenci. S jedním… člověkem. Bylo to neuvěřitelně těžké."</p><empty-line /><p>"Dostal jsi ho?"</p><empty-line /><p>"Samozřejmě," nafoukl se Kamaňa. "Ale potom… Teď, nedávno, jsem potkal jednu ženu. Byla tady, v noci, se mnou… A ráno odešla. S pohrdáním."</p><empty-line /><p>Ioral se neodvážila ani špitnout. Bratrova tvář planula hněvem a záští. Těžce dýchal, na čele se mu zaleskly kapičky potu. Pomalu se uklidnil. Ošklivě se ušklíbl. "Nakonec jsem ji musel dát zabít. Nedala se získat pro naši věc. Byla by nebezpečná. Ale mnohem horší je tenhle… Osvoboditel táborů… Pán deště, jak mu říkají." Zahleděl se do prázdna. "Nechává za sebou zelenou stopu. Prales, zrozený z popela. Moji lidé ho viděli kráčet v proudech deště, kolem něj se válela zářící mlha, za jeho zády bujel les. Džungle i sady, křoví i zahrady, tráva, mech, a to všechno nelze zapálit!"</p><empty-line /><p>"Můžeš použít svůj oheň," navrhla.</p><empty-line /><p>"Že bych mu vyjel naproti? Autem? Vrtulníkem? To znamená riskovat." Kamaňa se drbal na bradě.</p><empty-line /><p>"Počkej, a proč ne <emphasis>cestou</emphasis>?"</p><empty-line /><p>"Pán deště se systematicky vyhýbá všem jejím vyústěním." Diktátor měl v obličeji výraz nejistoty, téměř strachu smíšeného s neurčitou úctou. "To se mi líbí ze všeho nejmíň!"</p><empty-line /><p>"Lidé ta místa znají," řekla Ioral. "Spojují si je s návštěvami mimozemšťanů; o skutečném původu nemají tušení, ale vědí o nich… Poslyš, bratříčku, a proč mluvíš o riziku? Jsi přece nezranitelný a nezničitelný! Nepřesvědčil ses o tom už tisíckrát?"</p><empty-line /><p>Kamaňa zaťal zuby. "Ne, sestřičko. Už dávno nejsem nezničitelný. Poslední dobou se mi dostává varování… Proto tolik spěchám. Cítím únavu. Mohu být zabit. Nebo zemřít. Ne tak snadno jako člověk, ale jsem přesvědčen, že k tomu může dojít." Odvrátil se.</p><empty-line /><p>Ioral strnula hrůzou. Její bratr! Zabit? Zemřít? Ne! Copak není nesmrtelný? "Proto… proto tedy…" Zakoktala se. Jak to říct a nedotknout se ho? "Proto ti chutná krev těch…" Pohlédla na nehybnou dívku u svých nohou.</p><empty-line /><p>Zachmuřeně přikývl. "Není to mnoho. Jen trochu osvěžení, lepší než nic… Občas se bojím, že bych už nemusel umět použít cestu… Už chápeš, proč pro mě nějaký Pán deště představuje hrozbu? Neznám ho. Nevím, co dokáže. Nevím, jak blízko se ke mně může dostat…"</p><empty-line /><p>Nadechla se. "Já za ním půjdu! Nevím, jak moc jsem zranitelná, ale…"</p><empty-line /><p>"Nesnaž se to vyzkoušet! Byla jsi dlouho mimo život, když jsem tě zavolal. Tou dobou už moje síla minula vrchol… Opozdil jsem se. Odpusť."</p><empty-line /><p>Objala ho. "Jak bych tobě mohla něco vyčítat! Probudil jsi mě k životu! Zachránil jsi mě! Miluju tě, bratříčku, a udělám pro tebe cokoli!"</p><empty-line /><p>"Jsi žena," zašeptal. "Krásná žena… To může být výhoda. Znič toho Pána deště, Ioral, a svět bude náš!"</p><empty-line /><p>"Takový, jako byl dřív," vzdychla zasněně. "Postavíme si ho znovu. Pro sebe… Opatruj se, bratře. Přinesu ti jeho hlavu i se zlatými vlasy." Vyklouzla ze dveří.</p><empty-line /><p>Admirál Kamaňa, vládce, Diktátor, za ní chvíli hleděl. Pak si v duchu zopakoval její poslední slova. Tiše zavyl hrůzou. Zlato? Ne! Ať to není pravda!</p>
<p>Oddíl nepřátel se vzdal bez boje, jakmile začalo pršet. Kontejnery s *morovými broučky*, ať už to bylo cokoli, blechy, mouchy nebo klíšťata, zůstaly neotevřeny, a teď už je nikdo otevřít nedokáže. Ze zamračeného nebe, z nazelenalého mraku, sjelo pár dobře mířených blesků, které spolehlivě zatavily všechny uzávěry. Kamaňovi vojáci roztřeseně vkročili do džungle, neměnně provázející postup Zianova vojska. Někteří přežijí, jiní budou zabiti a stráveni.</p><empty-line /><p>Zian pololežel v ohbí pružného kmene, jenž tak vyrostl speciálně pro něj, a podřimoval. Jeri vesele řádil všude kolem, staral se o své zelené panství a tu a tam pronikal do Zianových polosnů. Všechno se lesklo deštěm, Zianovy vlasy zářily jako nablýskaný kov (možná roztavený? Ne, radši ne. Nemyslet na roztavené zlato!). Ve výšce na větvích se otevíraly květy, velké jako talíře, a napodobovaly tu sytou, báječnou barvu, o níž naštěstí nevěděly zhola nic.</p><empty-line /><p>Jeri se smál a tančil kolem Žali. Zian zahlédl, jak si dívka stahuje šaty a uléhá na měkký, teple mokrý a vonící trávník. Vzdychl. Nejsme vojáci. Nechceme bojovat. Nebo ano?</p><empty-line /><p>Blížili se k němu Iwan a Hery. Protřel si víčka. Chlapci se tváří zasmušile. Proč, vždyť to bylo snadné vítězství bez obětí…</p><empty-line /><p>"Pane," začal Iwan.</p><empty-line /><p>Zian se otřásl, jako vždycky, když ho někdo takhle oslovil. "Ziane," opravil mladíka.</p><empty-line /><p>"Nováčci tě ještě neviděli bojovat," řekl Iwan.</p><empty-line /><p>"Na tom není nic pěkného," pravil Zian mírně.</p><empty-line /><p>"Oni to chtějí," ozval se Hery. "My ti věříme, protože jsi nás vyvedl z tábora. Protože jsi zabil dvacet ozbrojených dozorců holýma rukama. Protože jsi nás léčil…"</p><empty-line /><p>"Lepší je nebojovat," řekl Zian. "Lepší je, když nemoc zůstane zavřená…" Viděl, že ti dva znepokojeně potřásají hlavami. Rozuměl jim lépe, než tušili, ale neměl v úmyslu přiživovat svoji legendu krví.</p><empty-line /><p>Vstal. "Postavili jste ohniště? Přichystali jste jídlo k ohřátí a kotle?"</p><empty-line /><p>Hery zachmuřeně přisvědčil. "Jak jsi přikázal. Měli s sebou spoustu zásob."</p><empty-line /><p>"Tak pojďme."</p>
<p>Jeri se naučil nechávat ve své džungli vždycky kus volného místa, kde nic nerostlo. Tam lidé nanosili kameny, naskládali je do kruhu. Kruh byl prázdný. Žádné dřevo na táborák. Žádné suché klestí - ostatně déšť ještě nepřestal a zeleň zbrusu nového lesa bujela, až to lupalo a praskalo. Všechno bylo mokré.</p><empty-line /><p>Zian počkal, až dva muži upevní nad <emphasis>ohniště</emphasis> kotel s vodou a upraví několik sítěk k ohřívání konzerv. Ženy chystaly menší nádoby a rozvěšovaly je na kovové konstrukce. Feri připevnila poslední hrnec a vzhlédla.</p><empty-line /><p>"Ustupte," řekl Zian.</p><empty-line /><p>Ze země v kamenném kruhu se pomalu zvedaly plameny, rostly a sílily. Začaly olizovat dna nádob. Zian se usadil na zem poblíž ohniště, plameny se mu odrážely v očích. Déšť nepřestával, a oheň hořel. Feri si přisedla. Žali se vynořila z houští, se zasněným, nepřítomným výrazem.</p><empty-line /><p>Zian nejedl. Feri na něj tázavě pohlédla. Zavrtěl hlavou. Toho dne mu stačil déšť a teplo z trávy a ohně. Nepřemýšlel o tom. Hlad nebyl jeho pánem, stejně jako únava, noc a spánek, ani žena, která k němu ve tmě přišla a svlékla mu černé šaty, aby ve světle hvězd a měsíce, ztraceného nahoře ve větvích, našla jeho tělo. Nehýbal se, jenom vdechoval její vůni. Dotýkala se ho, jako by to bylo poprvé. Jako by si na něj nepamatovala. Jako by nevěděla, že k ní patří. Konečně ji objal a nechal teplo, které měl ukryté v sobě, přelít i na ni. Čas ubíhal, ale žádná z těch vteřin nebyla ztracena.</p><empty-line /><p>"Dokázal bys vzkřísit mrtvého?" položila mu pak divnou otázku.</p><empty-line /><p>"Feri…" Vzdychl. Začínal rozhovor, který by raději vedl oblečený. "Vadí ti, že myslím na Helenu?"</p><empty-line /><p>"Ne. I já na ni myslím. I když jsem s tebou. Odpověz mi, prosím!"</p><empty-line /><p>"Nevím. Nezkoušel jsem to a nikdy nebudu. Neporuším zákaz."</p><empty-line /><p>"Zákaz?" Přitiskla se k němu, až ji to zabolelo.</p><empty-line /><p>Udělal se měkčím. "Platný od začátku světa… Pro vás vlastně od zkázy ráje. Ráj zničila neposlušnost, víš?"</p><empty-line /><p>"Byls u toho?" Mohl to být výsměch, ale nebyl. Ptala se vážně.</p><empty-line /><p>"Ne. Byl jsem… mimo. V podstatě… jsem si myslel, že jsem mrtvý."</p><empty-line /><p>"A nebyl jsi?" Po zádech jí přeběhl mráz, přestože hustá tráva se snažila hřát.</p><empty-line /><p>"Ne, nebyl. Ale dlouho mi to nedocházelo. Přesvědčil mě o tom až C’amanche, a hned nato mě skoro zabil…" Zian se tiše zasmál. "Už je to dávno. Ani ta země už neexistuje."</p><empty-line /><p>"Jaká země?"</p><empty-line /><p>"Atlantida… Vlastně se jmenovala jinak. Feri… Já na to nechci vzpomínat."</p><empty-line /><p>"Kdo vůbec jsi, Ziane?" zašeptala Feri. "Nezmizíš mi? Co jestli vstoupíš na duhu a vyběhneš po ní na nebe?"</p><empty-line /><p>"Jako tvůj bratr… Ne, já patřím na zem."</p><empty-line /><p>"Můj bratr?" vydechla. "Jeri?"</p><empty-line /><p>"Ty nevidíš, že ten déšť je on? Že je s námi? Myslel jsem, že ti to nemusím říkat!"</p><empty-line /><p>Chystal se velký pláč, a protože vody i otázek bylo toho dne až příliš, políbil ji a překulil se na ni, aby ji už ani nenapadlo, že tady vedle ní leží nějaký přízrak z Atlantidy. Která se beztak jmenovala jinak. Bylo to mnohem lepší než bloudění v hloubkách bolavé paměti.</p><empty-line /><p>Kránu nad novým lesem přelétlo několik bojových letadel a shodilo větší množství zápalných i jiných bomb. Vlhkost lesa plameny zdusila v zárodku, výbuchy zazněly jako šplouchnutí vody. Žali probudil déšť a Jeri, který ji hladil. "Vezmi mě s sebou!" zaprosila.</p><empty-line /><p>"Ano… ano…" šumělo kolem ní. "Mám teď práci… ale už brzo… Brzo…"</p><empty-line /><p>Zianova armáda se probouzela do teplého, mokrého dne a chystala se svým postupem proměnit další lán spálené země v bujný, živý les. Ukořistěné zbraně zůstaly zatím ukryty ve vozech. Budou potřeba, až se přiblížíme ke hlavnímu stanu admirála Kamani.</p>
<p>Já, Jeri, před tou válkou</p><empty-line /><p>Stejně se to nakonec stalo jinak. Kontroloři (čert ví, co konkrétně zrovna prověřovali) objevili v bytech několika rodin s dětmi hračky. Spálili je, jak jinak, a pár děcek potom chodilo s ovázanýma rukama, protože ne všechny se daly udržet, když jejich plyšáčci mizeli v plamenech. Potom nastaly výslechy. Perspektiva pracovního tábora nikoho neláká. Lepší je mluvit. Udat. Zradit. Kdo by nezradil?</p><empty-line /><p>Jeri se nepodivil, když pro něj přišli. Skoro necítil vztek. Vlastně se ani moc nebál. Zavedl je do skladu. Stál pod zamřížovaným oknem, zatímco oni všechno kontrolovali podle seznamů dlouhých jako předrevoluční televizní seriály (v Novém Životě pro brak není místo!), počítali a nemohli se dopočítat. Lidi neodnaučíš krást, Kamaňo, myslel si Jeri.</p><empty-line /><p>Odkašlal si. "Možná by vás zajímalo, co je tam za tím oknem," řekl. "Možná by to pro mě byla polehčující okolnost…"</p><empty-line /><p>Vstoupili do džungle všichni, ale předtím kdosi stačil zavolat Čistící komando. Když muži s plamenomety dorazili na místo, byli kontroloři a policisté po smrti. Paliči nezaváhali. Liány se na ně sice okamžitě vrhly, ale oni jim nedopřáli čas. Vypálili celý Zapomenutý dvorek. Zůstal jen popel a mrak, který chvíli rozpačitě visel nad městem, než se váhavě pohnul k severu. Nikdo z komanda si nevšiml, že vítr právě vane východním směrem.</p>
<p>Tábor. Válka už začne.</p><empty-line /><p>Feri se už posté překulila, pokoušejíc se najít pohodlnější polohu. Třeba by ji našla, jenže vlak sebou škubal a pokaždé s ní hodil ke stěně, umakartově studené stejně jako lehátko. Nikdo ve vagónu nespal. Slyšela pláč a mumlání. Kletby i modlitby, obojí stejně k ničemu. Spánek nepřicházel. Vzduch páchl potem, močí a výkaly, protože dveře záchodu nedoléhaly, a také strachem. Děsivou vidinou pracovního tábora.</p><empty-line /><p>Feri se opatrně obrátila, zády k zádům sousedky na lehátku, která se stejně jako ona marně snažila spát. Jeri, pomyslela si. Hořel jsi, bratříčku, stoupal jsi k nebi v zeleném dýmu ze svého spáleného pralesa, poletíš se zeleným oblakem, navždycky, a kdekoli spadneš dolů s deštěm, spojíš se se zemí, a na tom místě vyrostou nevídané květy. A stromy, bude-li čas. V polospánku se zasmála. Možná si ten čas udělají.</p><empty-line /><p>Bratrova tvář se jí mihla před očima, vážná, ale ne smutná, a zase zmizela. Feri vzdychla. Ze tmy se vynořila jiná tvář. Mladík ze hřbitova. Zian. Helena na něj myslela, když umírala. Nečekaně světlé vlasy, když si je umyl, jasné oči. Pod hadry tělo, které… Hm. Které znám. Ale nesmím na to myslet. Není pro mě. Ne? Pojď do mého snu, neznámý!</p><empty-line /><p>Byla s ním. V cizí zemi. Asi na jiné planetě. Je snad <emphasis>u nás</emphasis> někde místo, kde vzduch voní, kde se průzračná voda mělce rozlévá v trávě, dlouhé jako vlasy, v trávě, která tvoří zelené, proměnlivé ostrovy a poloostrovy, kde můžeš ležet na zádech s nohama ve vodě, je ti teplo a přitom se cítíš svěží, do boku tě dloubne rybka, a třeba to ani není odvážná rybička, ale dětská lodička z kůry borovice, a tak červenou kůru nemají borovice nikde, nikde… Je snad u nás takové místo?</p><empty-line /><p>Z trávy vybíhaly do vody jazyky písku s bílými oblázky a barevnými mušlemi. Volaly ji dětské hlásky. Smála se. Jen si hrajte, až dostanete hlad, máma vám dá oběd z košíku, který visí támhle na sehnuté větvi vrby, takové vrby, na jakých v pohádkách sedávali vodníci. Ti hodní vodníci, co s nimi byla docela legrace… Brodila se vodou, víříc písek, hledala svého muže a otce svých dětí. Seděl na trsu trávy, zády k ní, a pozoroval duhově zbarvené pulce, rejdící kolem jeho nohou. Obrátil se. Poznala ho a nepřekvapilo ji to. Usmál se, vstal. Objali se.</p><empty-line /><p>"Věděl jsem, že to budeš ty… Škoda, že budeme muset děti opustit."</p><empty-line /><p>"Proč?" zašeptala se rty na jeho kůži.</p><empty-line /><p>"Máme ještě moc práce." Hladil ji po mokrých vlasech. "Počkají tady, neboj se." Vzal ji kolem ramen, vedl ji po cestičce z bílého písku, lemované keři s bílými květy. Nepamatovala si, co bylo dál. Z toho snu se probudila uplakaná.</p><empty-line /><p>Ve vagónu se něco změnilo. Lidé spali. Nikdo neklel ani nenaříkal. Záchod se zázračně zavřel a stísněný prostor namísto odporného smradu naplnil noční vánek s příchutí jehličí.</p>
<p>Realita tábora. Syrová, tak se to říká, myslela si Feri. Výraz z Heleniných knížek, pečlivě ukrývaných a hodně očtených. Helena je půjčovala kdekomu. Možná to neměla dělat. Co když ji zabili právě kvůli tomu… Hm. Asi ne. Zabili ji pro to, co věděla o Diktátorovi. A o šéfovi policie… Takže syrová realita. Na úvod vás praští do očí beton a dráty. Znáte to ze zakázaných filmů a tajných reportáží. Pro tyhle nahrávky lidi nasazovali krk, dokud nepřišli na to, že skutečně nasazují krk. Pak to skončilo. Zbyla už jenom paměť… Dál zjistíte, že práce je tu tvrdá a pracovní doba celý den. Pro ženy šití pytlů, pro muže stloukání beden. <emphasis>Fabrika na rakve</emphasis>, řekl kdosi, kdo se nechtěl vzdát humoru.</p><empty-line /><p>A na mrtvoly, myslela si Feri. Hrubá pytlovina dře kůži na rukou, nečistoty přidají infekci, umýt se během dne není kde. Pak přijdou ke slovu alergie, ekzémy, práce pokračuje, nic neomlouvá, utrpení se stahuje do rukou, které naneštěstí neustále potřebuješ, zatěžuješ a ničíš, palčivé utrpení a žádná úleva, noční bolest jako plameny pekla, pach hnisu, nehojící se boláky a hluboké trhliny, do živého masa, z něhož se postupně stává mrtvé, hnijící maso, do krve, a končí to otravou krve a smrtí, nebo amputací sekáčkem. A smrtí. Bez rukou jsi k ničemu, jen ke šlapání v kole. Ano, díky šlapacímu kolu má tábor elektrické osvětlení. V kole šlapou stíny, trosky bez rukou. Nikdy se neumyjí, nemají čím. Dávají jim polévku, nalévají jim vroucí tekutinu do úst. Spálené rty a jazyk, spálený jícen…</p><empty-line /><p>To se nestává jen šičkám pytlů. Prkna, s nimiž pracují muži, jsou také hrubá, plná nečistot, zraňující. Je to stejné. Málokde se vidí taková rovnost mezi pohlavími. Ještě tak na hřbitově. Zeptejte se mě na můj nejsilnější dojem z tábora. <emphasis>Není to tu k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přežití.</emphasis> Tábor není míněn jako místo k životu a trýzeň zdejšího umírání je pečlivě naplánovaná.</p><empty-line /><p>Jedné noci Feri zjistila, že její sousedka na pryčně je mrtvá. Měla to dost snadné. Horečka vypukla prudce, slabost postupovala rychle. Když Feri mrtvou se supěním táhla ven, do jámy za barákem, necítila skoro nic. Ani bolest v rukou. Dívala se do jámy a přemítala, kdy tam skončí i ona. Určitě brzy.</p><empty-line /><p>Ale ráno byla naživu a ruce se jí začaly hojit. Ztvrdly a okoraly jako její duše. Jeden z deseti přežívá, spočítal kdosi, kdo se nechtěl vzdát zdravého rozumu a statistiky. Báječná statistika. Do tábora vozili další lidi, devět z deseti umíralo. Až zbyli jen ti nejodolnější. Tábor byl naplněn. Potom začali jeho obyvatelé šít maskovací oděvy, maskovací sítě na auta a kožená pouzdra na pistole, montovat džípy a těžké zbraně. Tyhle věci se dávaly do pytlů a beden. Měli obojího dost velkou zásobu. Tábor se proměnil ve fabriku na válku. Diktátor Kamaňa se chystal dobýt svět.</p>
<p>Tulák z Atlantidy</p><empty-line /><p>Sklepením duněly bubny. Strop nad hlavami vězňů se chvěl, zvuk se dral do kostí, i když si strčili prsty do uší.</p><empty-line /><p>"Lezou mi oči z důlků," sténal kdosi na zemi mezi sloupy z černého kamene.</p><empty-line /><p>"Jak dlouho už…" Vyšeptalý hlas z kouta.</p><empty-line /><p>"Jak dlouho ještě…" Mladší hlas, sarkastický tón.</p><empty-line /><p>"Sto let. Věčnost," zavrčel polonahý muž s tmavou kůží. Pohlédl na útlého chlapce vedle sebe, jenž už hezkou chvíli vytrvale bušil hlavou do zdi. "Co na tom," pokračoval. "Ty bubny ohlašují naši popravu, no ne?"</p><empty-line /><p>"Dřív zešílíme!" vykřikla žena s tváří zahalenou závojem proti hmyzu.</p><empty-line /><p>"Soudce může všechno! Měli jsme tomu věřit!" zaječel nenávistně kdosi skrytý ve stínech.</p><empty-line /><p>Lidé se bezděčně postupně stahovali k mladému muži v potrhané černé tunice se zlatým lemováním rukávů a šněrovacích sandálech, který se opíral o černý čedičový sloup.</p><empty-line /><p>"Může," řekl. Objal útlého hocha, jenž se k němu připlazil po čtyřech, zvedl ho a přitiskl k sobě. Krev z chlapcova rozbitého čela mu zmáčela oděv. "A chce mě, protože o tom nemlčím. A vy jste moji přátelé."</p><empty-line /><p>"Na každého z nás něco má!" zahučel tmavý muž. "Kdybys viděl ty svědky, R’Izianne! Já jsem jenom nosič vody, ale tamty chlapy musel vytáhnout rovnou ze stoky!"</p><empty-line /><p>Mladík u sloupu se pohnul, díry v jeho oděvu odhalily krvavé šrámy. Žena se závojem hlasitě sykla. Zamračil se. "C’Amanche vás propustí, když se přiznám."</p><empty-line /><p>"K čemu?" vybuchl hubený chlapík s bradkou. "K léčení lidí?"</p><empty-line /><p>"Ano. Za pomoci vzývání cizích bohů," řekl R’Izianne.</p><empty-line /><p>"A to je pravda?" zeptala se žena.</p><empty-line /><p>Nosič vody se ošklíbl. "Jak se můžeš tak hloupě ptát, Evyeh! Ty jsi prostě měšťanka! Huso!"</p><empty-line /><p>Žena se ani neurazila. R’Izianne klidně odpověděl. "Žádné bohy jsem nevzýval. Ale je pravda, že ve vaše bohy nevěřím. Příliš se podobají lidem."</p><empty-line /><p>Hoch, jenž se k němu až dosud důvěřivě vinul, se prudce odtáhl, natočil přitom potlučenou hlavu tak, že mu na tváři šikmo dopadající sluneční paprsek vykouzlil potměšilý výraz. "Povím to soudci!"</p><empty-line /><p>"Můžeš, ale on to ví," řekl mírně R’Izianne. Prohrábl si rozcuchané černé vlasy, splývající až na ramena. "A kdyby zapomněl, zopakuju mu to."</p><empty-line /><p>Vězňové ztichli. Horkým, dusným sklepením jako by zavanul chladný vítr, ale ne přívětivý vánek od moře. Tenhle vítr nesl smrt.</p><empty-line /><p>"Je mi líto, že už vám nebudu pomáhat. Léčit vás, hledat pro vás kličky ve spletitých zákonech, které jsou proti vám, ani pátrat po zlodějích a vrazích, od kterých vládcova stráž bere úplatky a soudce je hájí… Mrzí mě, že vás opustím. Ale nemá smysl, abyste zemřeli se mnou." R’Izianne bezmocně pokrčil rameny.</p><empty-line /><p>Evyeh ho objala, vzlykajíc. Její závoj okamžitě promokl. Ostatní začali popotahovat také, sklepení naplnil nářek a přehlušil bubny. Muž, zvaný v této zemi R’Izianne, mlčel a přemýšlel. Proč se C’Amanche cítí tolik ohrožen? Vždyť ho připravím jen o nepatrnou část kořisti, jen nepatrný díl vrátím okradeným, jen tu a tam někoho zachráním… Co jsem proti němu, všemocnému nejvyššímu soudci? Ubožák, blázen, který nosí ve svých vzpomínách konec světa, dějiny celých staletí, dokonce vlastní smrt… Šílený prorok, šílený, ale mlčící. Vadí mi vůbec, že mám zemřít?</p>
<p>Soud proběhl hladce. R’Izianne odkýval, co si soudce přál, a byl odveden do jiné, hlubší části vězení. První kat Ce’Rveh přikázal dozorcům, aby mu uvolnili pouta, a sám ho doprovodil na místo popravy. Byla to kulatá místnost, osvětlená pochodněmi, s nízkým podstavcem uprostřed. "Postav se sem!" vyzval Ce’Rveh odsouzence. R’Izianne poslušně vylezl na podstavec. Nad ním trčel ze stropu široký, plochý kužel s odseknutým vrcholem. Tak touhle dírou polévají vězně vařící vodou, vybavil si R’Izianne. Pomalá a příšerná smrt. Proč nemám strach?</p><empty-line /><p>Kat mu strhl oděv. "Vůbec se nechvěješ," pravil s jistou úctou. "Neděsí tě smrt?"</p><empty-line /><p>"Ne. Sám se tomu divím. Jsem jen zvědavý."</p><empty-line /><p>Ce’Rveh zvedl ruku. Shora se přesně na podstavec snesla úzká klec ze světle šedého pletiva. R’Izianne se do ní sotva vešel; odřela mu ramena do krve. Látka odolná vůči žáru, vzpomínal si. Jako by se znovu octl ve škole. Nevěděl ovšem, co to mělo být za školu. Říkali jsme tomu chlejová síť, v mém světě. V mém… Myšlenka jako blesk. Přesně v okamžiku, kdy na něj trychtýř ve stropě začal chrlit rozžhavený kov, si vzpomněl. Tohle není můj svět, tady jsem cizí! C’Amanchův rozjařený výkřik už nemohl slyšet, ale přesto si z něj zapamatoval každé slovo: "Teď jsi opravdu vzácnost, můj drahý nepříteli a bratře! Celý zlatý! Ty si to zasloužíš!"</p><empty-line /><p>Ce’Rveh o tom později napsal ve svých pamětech: <emphasis>Nikdy jsem neviděl tak podivný a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nákladný způsob popravy.</emphasis> A do svých tajných zápisků, přístupných pouze rodině a nejlepším přátelům, zaznamenal: <emphasis>Jsem přesvědčen, že ten muž žil ještě dost dlouho, nepochopitelně dlouho, a že se snažil, aby kov po jeho těle stékal rovnoměrně. Jako by se chtěl stát krásnou zlatou sochou. Vlastně se mu to podařilo…</emphasis></p><empty-line /><p>Na tom, co napsal kat, stejně nezáleželo. Jeho spisy se propadly do hlubin oceánu při obrovském geologickém neštěstí, s celým tím rozlehlým ostrovem. Dlouhou dobu, možná sto let předtím, však zlatá socha zmizela z nádvoří C’Amanchova paláce. Nejspíš ji někdo ukradl. Nejvyšší soudce se pochechtával, kdykoli pomyslel na zklamání zlodějů, když oloupali tenkou vrstvu kovu. Možná se dokonce i polekali. Ta představa ho neobyčejně těšila ještě dlouho po tom, co odešel z úřadu i z města, neboť ve věku stopěti let už budil podezření tím, jak odkládal vlastní pohřeb.</p>
<p>Zian přemítal, jestli ta událost s potopením ostrova nějak nesouvisela s potopou světa, ale nepamatoval si ani na jedno, ani na druhé. Muselo k tomu dojít v období, kdy byl <emphasis>jako vítr, když nefouká</emphasis>. V jednom z jeho bílých míst… Protáhl se. Polední slunce, před nímž se skryli do šera džungle, se na obloze téměř nepohnulo. Sen, plynule přecházející ve vzpomínku, netrval víc než pár minut. A přitom to byla důležitá chvíle. Rozhodující. Měl zemřít, tehdy v tom vězení, na tom ostrově, a v poslední vteřině poznal, že zemřít nemusí. Věděl to C’Amanche? Pochopil to, když mu jeho umělecké dílo uteklo ze dvora?</p><empty-line /><p>Z listu nad ním mu skanula na hlavu krůpěj. Nastavil ústa a list se prohnul v korýtko, aby ho mohl napojit. Celé jezírko čisté, svěží vody…</p><empty-line /><p>Od kraje lesa se ozval pokřik. Konec siesty a snění, pomyslel si Zian. Vysvobození ze vzpomínek… Vyskočil a rozběhl se tam, odkud se ozývaly vzrušené hlasy.</p><empty-line /><p>Nápadně hezká černovlasá žena se zmítala v zajetí lián. Na tváři měla nenávistný a zděšený výraz. Neznal ji. "Pusťte ji!" přikázal liánám. Rostliny neochotně poslechly.</p><empty-line /><p>Spadla na zem. Seděla, třela si zápěstí a nechápavě se rozhlížela. "Kde se to tady vzalo? Bylo tu pusto! Spáleniště!"</p><empty-line /><p>"Nikdy jsi neslyšela o Pánovi deště?" dloubl do ní Hery.</p><empty-line /><p>"Ne, ale…" Její černý pohled se zastavil na Zianovi. "Ty. To jsi ty. Poslouchají tě ty stromy. Déšť taky." Zavřela oči, čelo se jí svraštilo úsilím. "Jdeš od propasti, která už není. Přes mrtvé… vojáky. Popelem. Brodíš se morem…"</p><empty-line /><p>"Věštkyně," řekl Zian pohrdavě. "Pomozte jí vstát!" kývl na dva přihlížející mladíky.</p><empty-line /><p>"Dřív jsem se tím živila," pravila důstojně. "Jmenuju se Jermina."</p><empty-line /><p>"Z Villanvillu," dodal Zian. Právě si vzpomněl, jak se jmenovalo to město. "Co se ti tam nelíbilo? Máš v oblibě spáleniště?"</p><empty-line /><p>"Neměli mě tam rádi," odsekla. "Diktátor si věští sám. To je silná konkurence… Dej mi ruku, přečtu ti osud. Uvidíš, že nelžu."</p><empty-line /><p>Schoval ruce za záda. "Ne." Podivil se vlastnímu úleku.</p><empty-line /><p>Zasmála se. "Ty máš ze mě strach?"</p><empty-line /><p>"Jestli je Kamaňa věštec, potom já jsem prorok," prohlásil.</p><empty-line /><p>"Nikdy nedostaneš, po čem toužíš," vyhrkla. Vzápětí se zapotácela. Nemívala mnoho věšteckých chvilek, rozhodně ne od doby, kdy ji bratr podruhé přivedl k životu, ale tenhle muž jako by aktivoval její spící schopnosti.</p><empty-line /><p>"Nemáš ponětí, po čem toužím," řekl. "Můžeš zůstat s námi, Jermino. Jen se nepouštěj hlouběji do lesa. Není tam pro tebe bezpečno."</p><empty-line /><p>"Zůstanu s vámi," rozhodla se. "Jsem zvědavá."</p>
<p>Naháněl jí hrůzu. Překonávala ji silou vůle, ale té síly ubývalo. Kdovíproč ji děsily jeho zlaté vlasy. Copak jsem to nevěděla předem? Jistěže ano. Je to hezká, sytá barva. Jako žhavý kov. Vroucí zlato. Pán deště je hezký muž. Bojí se mě, jako já jeho? Nejspíš ano. Má strach z doteku. Co bych mu mohla udělat?</p><empty-line /><p>Sledovala ho zpovzdálí. Chová se jako člověk. Směje se s těmi svými hlupáčky, s těmi husičkami, co ho tolik obdivují, ale za ním jde divoká, živá zeleň, za ním jde déšť. Člověk si netyká s živly! Možná je jako můj bratr… Nepřidá se k nám?</p><empty-line /><p>Feri se k němu přitiskla v chůzi. "Ty se té ženské bojíš?"</p><empty-line /><p>Upřel na ni soustředěný pohled. Oči průzračné jako déšť. Jako Jeri… "Běhá mi z ní mráz po zádech a dělá se mi mdlo. Nedokážu se jí dotknout."</p><empty-line /><p>"Co je zač? Špicl? Zabij ji!"</p><empty-line /><p>"Špicl? Snad. Ale… Feri, ona byla mrtvá. Dost dlouho. Tisíce let. A teď je tady. Někdo tady porušil Větší zákony! To mě děsí."</p><empty-line /><p>"Když ji nechceš zabít, dej ji džungli," navrhla Feri.</p><empty-line /><p>"Ne. Džungle by její tělo nestrávila. A to, co ji oživuje, pořád působí. Dokud…" Zmlkl.</p><empty-line /><p>"Co je?"</p><empty-line /><p>"Tanky! Slyším tanky. To je poprvé!"</p><empty-line /><p>Ze všech stran se sbíhali muži. "V našich autech jsou… Tarasnice," vybavoval si zapomenuté výrazy. "Granáty… Protitankové. A…" Zvedl hlavu. Déšť. Jeri! Houští na kraji lesa, který se táhl za nimi, nabylo bizarních tvarů. Protitankové zátarasy… Zian se zasmál. A listy jako ty lapací rukavice na baseball. Doufám, že jsou o hodně pevnější. Jeri asi nebyl na vojně.</p><empty-line /><p>Přeskočil zátaras a chráněn clonou deště vyrazil naproti tankům. Jeri se objevil vedle něj. Byl znepokojen. "Dokážeme to?" Ani nešuměl, mluvil skoro normálně. Zato Žali je jakoby vybledlá, zelená a průzračná, a sotva ševelí… Něco si vyměnili.</p><empty-line /><p>"Jdu jim jenom zatavit hlavně," řekl Zian. "Ty udělej močál. Hluboký. Ať je nikdo nenajde."</p><empty-line /><p>"Ty oheň, já vodu," zasmál se Jeri. "Co si na nás připraví příště?"</p><empty-line /><p>"To nevím," řekl Zian a přidal do kroku. Tenhle boj byl opravdu krátký, i když se neobešel bez obětí. Několik nepřátelských posádek uhořelo v tancích. Nic hezkého, ale za hodinu po skončení bitvy už bojiště zaplavily keře, pod nimi se připlížila tráva, železné hrobky zaplavily květiny. Stromy se pružně kývaly ve větru, míříce k nebi.</p><empty-line /><p>Armáda Pána deště pokračovala v pochodu.</p>
<p>Diktátor strnule, nehybně seděl ve svém křesle, na svém trůnu, jak mu ze zvyku říkal. To ta věčná potřeba vládnout. Nutkání rozkazovat světu, ještě pořád o mnoho hloupějšímu, než býval ten jeho. Ani si nepamatoval, kdy ho posedla ta vášeň. Nebyl takový vždycky. Nemohl být. Nepřežil by. Matně si vzpomínal na stařenu s flétnou v horké, sluncem rozpálené ulici města kdesi na jihu, někde v subtropech. Kolem byla poušť. Stmívalo se, domy vydechovaly za dne načerpaný žár, a ona hrála píseň, kterou král zakázal. A on byl mladý a zvědavý. Přilákala ho. Vstoupil do toho domu a naslouchal jí. <emphasis>Probuď se a staň se tím, kým chceš být…</emphasis> To mu řekla. <emphasis>Víš, kde bývá vítr, když nefouká?</emphasis> Na to se ho zeptala. Byl to nesmysl, ale najednou si připadal jako vítr, který až dosud nefoukal. Objevil svou zakázanou touhu. <emphasis>Budeš umírat velmi dlouho,</emphasis> řekla mu. Pak se rozesmála. Prořízl jí hrdlo. Byla to jeho první opravdová vražda, i když zdaleka ne první zabití. Celá léta potom slýchal melodii její flétny. I to byl nesmysl. Ta žena byla pouhý člověk.</p><empty-line /><p>Diktátor Kamaňa svíral opěradla ztuhlýma rukama. Zoufalé úsilí mu zkřivilo obličej, v celém těle cítil bodavé brnění. Jak dlouho už to trvá? Hodinu? Den? Dal příkaz, aby ho nerušili. Ostatně lidé si už zvykli nechodit za ním, pokud je nepovolal. Brzy se zbavím všech sluhů. I oni mohou být nebezpeční. Jsem stále víc ohrožen. Stále bezbrannější…</p><empty-line /><p>Maximální soustředění. A nic. Bál se přiznat si, že jeho schopnost přenést myšlenky na dálku, byť i osobě příbuzné a patřičně naladěné, je pryč. Na nule. Totálně zničena. Odumřela mu ta část mozku, která je za ni zodpovědná. Bál se přiznat, že svou sestru obětuje. Jistě se dostala do blízkosti Pána deště. Jenomže nemá žádný vliv na jeho postup! Až ta mokrá, zelená armáda vstoupí do Villanvillu, bude už pozdě. Nejdřív zarostou předměstí, tou živou, divokou a možná i žravou zelení. Kořeny roztrhají asfalt i beton, ve spárách mezi dlaždicemi vyroste tráva, nadzvedne je…</p><empty-line /><p>Otřásl se. Ne! Stisknu ten pověstný červený knoflík, to obávané tlačítko. Jen jednou. Pošlu tam docela maličkou raketku. Družice mi přesně mapuje postup zelené hrozby. Raketa zasáhne přesně jeho tábor!</p><empty-line /><p>Kamaňa uvolnil ruce, třel si znecitlivělé prsty, až pocítil bolest. Když vstal, loupalo mu v kolenou a kosti mu vrzaly, jako by zrezavěly. Zadoufal, že neuplynulo příliš mnoho času. Kdysi se dokázal soustředit i na dva tři roky… To už je dávno. Rezavím. Jak dlouho bych dokázal udržet Ioral při životě? Jak rychle z ní vyprchává životní síla? To je otázka. Tak rychle, jako ze mě. Nemá smysl váhat. Stisknu ten knoflík.</p>
<p>Pamatoval si výbuch. Potom dlouho nic. Probíral se na zádech, v palčivém horku, s podvědomou obavou, že zase přijde o pracně poskládanou mozaiku paměti, že se čas bude pro něj znovu počítat od nuly… Pohnul se. Tělo pálí a bolí. Vybavil si žár, tlakovou vlnu (skoro jako tehdy, když končil můj svět). Prudce se posadil, zamotala se mu hlava a na chvíli omdlel. Jen na chvíli. To svědění kůže. Neurčité tupé bolesti v kostech, brnění putující podél nervů… Radioaktivita. Zapomněl jsem. Učili nás to ve škole… Kde? Zapomněl jsem i to.</p><empty-line /><p>Ten blázen! Ten zatracený diktátorský blázen! Točila se mu hlava, ale pokoušel se soustředit. Zjistit rozsah katastrofy. Zkoumal okolí. Lezl po čtyřech, s jeho smyslem pro rovnováhu bylo něco v nepořádku. Maličká bomba. Asi raketka s nukleární hlavicí, ta nejmenší, jakou našel, málem hračka… Udělal díru do Jeriho džungle. A v té díře jsem já. Kde je… Zahnal tu otázku. Vybavil si poslední okamžik. Než ztratil vědomí, zahlédl jednolitý, hutný proud deště, zoufalou nazelenalou tvář, průsvitné tělo omotané vlasy, a pak najednou dvě průsvitná těla… A nic. Feri! Kde je Feri! Něco se v něm zkroutilo nesnesitelnou bolestí. Chtěl tu bolest, chtěl ji celou, do dna, vypít, ale nesměl, protože pak by možná nebyl schopen odolat následkům zranění, popálenin a ozáření, mohl by zemřít, a kdo by potom zastavil Admirála! Diktátora s povědomým jménem… Zahnal bolest. Odlezl po kolenou o kus dál, když už nedokázal lézt, plazil se, odpočal si a zase lezl, jen pryč z místa, které zabíjí a ještě dlouho bude. Byl už docela daleko, když ho síly opustily definitivně.</p>
<p>Feri byla tak tichá… Jmenuje se Feri a je to jeho žena. Ioral se plazila pískem a popelem k ní. Viděla rudě, jako by slunce zapadalo. Jako by před ní hořel oheň. Všechno ji pálilo. Vědomí se kalilo, žaludek zvedal, střeva svíjela v křečích. Neuvěřitelná bolest ve všech kostech. Umírám? Opustil mě? A ona žije! Nemožné. Odhodilo nás to. Padaly jsme spolu, obloukem. Viděla jsem to. Taková dálka. A ona žije! Dýchá klidně, její kůže je růžová. Nahá kůže. Šaty nevydržely. Jak by mohly! Nebyly jsme v centru exploze, ale dost blízko, abychom vzplanuly a tiše shořely. Džungle je spálená, nejspíš na kilometry daleko. Nevidím vůbec nic zeleného. A ona je růžová, dýchá a spí. Žádné bezvědomí. Zato já brzy omdlím slabostí nebo bolestí… K ní. U ní je život. Hledala tu sílu, která chrání Feri, jeho ženu. Jemně ji ohmatávala. Dívka se ve spaní mračila, poškubávala sebou, ale neprobudila se. Ioral našla, co hledala. Objala Feri zezadu kolem pasu. To je ono. Síla proudila do ní. Strašná, úžasná síla. Hojila rány. Dávala opravdový život. Ioral začínala chápat, za co se jí bratr omlouval. To, co jí mohl dát on, nebylo to pravé! Zato teď…</p><empty-line /><p>Ioral dýchala otevřenými ústy, lapala lačně vzduch, páchnoucí spáleninou a plný prachu. Byla sama sebou. Ne loutkou svého bratra. Byla jako dřív!</p><empty-line /><p>Odtáhla ruce. Nechtěla tu druhou zabít. I to patřilo ke staré Ioral, ta nová by se nerozpakovala, vražda by se jí nedotkla. Svědomí? To mají jen živí. Spící dívka zbledla, tvář se jí propadla, nos zašpičatěl. Co když zemře? Ioral jí opatrně sáhla na čelo. Musíme se rozdělit. Chci žít, ale ty taky. Zůstaň tady, spi a odpočívej. Já jdu. Budu u něj první.Teď už se ho nebojím. Zeptám se, proč má zlaté vlasy, zeptám se, kdo vlastně je. Jak je můj bratr hloupý! Myslí si, že ho může jen tak zabít!</p><empty-line /><p>Pomalu se zvedla. Počkala, až se žaludek uklidní a kola před očima přestanou vířit. Procvičila si svaly. Nahá žena uprostřed černé pouště. Smála se. Jdu za někým, kdo mi může dát víc než bratr.</p>
<p>Džungle se vzpamatovala rychle. Vědomí rostlin ze vzdálenějších, nepoškozených oblastí prorostlo k místu katastrofy, probudilo a opravilo paměť kořenů, trpělivě dalo do pořádku zpřeházené geny a obnovilo schopnost růstu. Déšť nepřicházel a kořeny se vydaly hluboko do země, aby načerpaly vláhu pro potřebné a bezmocné části svého obrovského těla. Něco v džungli, vzpomínka na vědomosti člověka Jeriho, vědělo, že déšť z oblaku, který právě teď visí na obloze, by mohl být velmi škodlivý, a že bude lépe nepřivolávat ho zpěvem listů. Vědělo, že musí počkat, až zlověstnou šeď nad lesem rozfouká vítr.</p><empty-line /><p>Kořeny hltavě sály a zeleň se plížila po černé a hnědé zemi, až k ohromnému kráteru, ke své velké ráně. Nebylo tam zdravo, ale džungle se nebála nemoci z ozáření ani mutací; uměla škody opravovat. Tohle se zase naučila od Ziana. Jeri jí chyběl a Zian jí chyběl, ale znala směr a město, kam ti dva měli namířeno.</p><empty-line /><p>Po cestě obrostla dívku, ležící nehybně na spálené zemi. Dívka patřila k Zianovi, měla v sobě něco z něj, a byla velmi slabá, protože ji někdo okradl o sílu. Džungle ji zvedla na velkých tuhých listech, předávala si ji z větve na větev, dodávala její kůži vláhu a kapala jí rosu do úst, dýchala na ni vlhký kyslík a posunovala ji z nebezpečných míst. Síla, kterou dívka měla od Ziana, se pomaličku zvedala od nuly, obnovovala se, rostla. Feri cestovala do Villanvillu, aniž se probrala k vědomí. Probere se vůbec? Džungle si s tím nedělala starosti. Když ne, připojí se ke mně. Prostě mě bude o kousek víc. Já nenechám zemřít nikoho z přátel.</p>
<p>Vojáci v těžkých ochranných oděvech stáli nad tím tělem, potřásali hlavami a radili se. Filtry zkreslovaly jejich hlasy, gesta jejich rukou byla neohrabaná jako u železných strojů.</p><empty-line /><p>"Vypadá divně. Jako by byl ze zlata," mumlal Ravan. "Proč je nahatej?"</p><empty-line /><p>Kapitán Gaurel se mračil. "To není normální chlap. Admirál hledá nějakýho divnýho chlapa. Možná je to on."</p><empty-line /><p>"Pán deště?" ušklíbl se Ravan. No, nic moc, myslel si. V podstatě neměl právo šklebit se, když mluvil důstojník. Ale Ravan byl Ravan a všichni, kdo se pokoušeli udělat z něj poslušného vojáka, to už dávno vzdali.</p><empty-line /><p>"Je mrtvej," řekl Karlech. Sklonil se k tělu. "Sakra! Není. Dejchá!"</p><empty-line /><p>"Pravil odborník," uchechtl se Ravan. Karlech byl nedostudovaný medik. Tvrdil, že jeho studia přerušila válka, ale nebylo to tak docela pravda.</p><empty-line /><p>"Ticho!" Kapitán zvýšil hlas. "Jasně že dýchá. Je to vidět… Vezmeme ho. Admirál ho určitě bude chtít radši živýho. Takže… Ošetřit, umejt od prachu, obvázat… Karlechu! Ujmi se toho!"</p><empty-line /><p>"Pomůžu ti," nabídl se nezištně Ravan. Ne že by byl na chlapečky, ale tenhle kluk se mu líbil. A neměl rád Admirála, což si nechával pro sebe. A nenáviděl tuhle válku. Třeba se najde možnost, jak zajatce nedopravit do Villanvillu…</p><empty-line /><p>"Jo, a svázat!" vzpomněl si kapitán. "Jestli je to fakticky tenhleten Pán deště, může nás šeredně překvapit!"</p><empty-line /><p>Ravan nakrčil nos. Svazovat někoho, kdo sotva dýchá… Volovina. Pouta, která utahoval on, nebyla nijak zvlášť pevná. Držet hubu a dělat si po svém, to bylo Ravanovo krédo.</p>
<p>Karlech dokončil obvaz, zkontroloval, jak kape infuze. Zívl. "Víc už pro něj neudělám. Jdu spát… Pohlídáš ho?"</p><empty-line /><p>"Jo, jasně," broukl Ravan. Založil si ruce na prsou. Důvěryhodná hora masa. Měřil skoro dva metry, vážil přes metrák. Pral se nerad, ale uměl to, a v případě potřeby byl ochoten to předvést. V provizorním táboře kapitána Gaurela neexistoval vhodnější člověk na hlídání potenciálně nebezpečného zajatce.</p><empty-line /><p>Osaměli, muž na lůžku, připoutaný řemeny, a muž na skládací sedačce, která pod ním při každém pohybu sténala. Ravan uchopil ruku neznámého. Zdála se chladnější než před chvílí. Horečka klesá, pomyslel si. Uvolnil řemeny, rozepnuté přezky ukryl pod deku. Spokojeně se znovu usadil. Ruka na přikrývce se pohnula. Neznámý otevřel oči. Ravan se prudce naklonil dopředu, div se nepřevrhl. Ty oči byly živé a příčetné.</p><empty-line /><p>"Ahoj," řekl tiše Ravan.</p><empty-line /><p>"Ahoj," odpověděl mladík na lůžku. "Kde to jsem?"</p><empty-line /><p>"V táboře. Oddíl kapitána Gaurela. Našli jsme tě v bezvědomí. Kus od místa výbuchu."</p><empty-line /><p>"Už vím. Lezl jsem, dokud to šlo…" Mladík se usmál. "Co mě to tady tlačí? Nějaká přezka…"</p><empty-line /><p>"Odvázal jsem tě." Ravan se rozpačitě poškrábal ve vlasech, černých jako uhel. "Jsi Pán deště?"</p><empty-line /><p>"Tak mi říkají?"</p><empty-line /><p>"Nojo. Kamaňa tě chce. Gaurel měl nějaký tajný rozkazy. Asi jsme tě hledali. Měli jsme takový ty hábity… Atomkecky…" Ušklíbl se. Vracela se mu dobrá nálada. Tenhle kluk mě neukousne. Určitě ne.</p><empty-line /><p>"Fajn. Já zase chci Admirála." Mladík odhodil deku a vstal. "Radši půjdu."</p><empty-line /><p>"Takhle?" vyhrkl Ravan. "Teda ne že bys nevypadal dobře, ale…"</p><empty-line /><p>"Máš pravdu… Ravane."</p><empty-line /><p>"Ty mě znáš?"</p><empty-line /><p>"Jo, znám. Víš co? Půjdeš se mnou." Zian utrhl kus prostěradla a opásal se jím. Utáhl uzel. Pokud si vzpomínal, nosil už divnější oblečení. Ohlédl se na svého strážce. Nemýlil se. Tomu velkému chlapci je útěk docela po chuti.</p><empty-line /><p>Plížili se tichým táborem, Ravan obezřetně obcházel hlídky. Měl přehled, kde se právě teď kdo nachází. Zian se v duchu usmíval. Vsadil by se, že předkové toho milého chlapíka pocházejí z té vesnice, jak se jen jmenovala… To je jedno.</p><empty-line /><p>Najednou Ravan vpředu zakolísal, podlomila se mu kolena, upadl. Ze tmy se vynořila ženská postava. Zian vzdychl. "No tak, Ioral! Neubližuj mým přátelům!"</p><empty-line /><p>"Myslela jsem… Je to voják, jeden z nich…" zašeptala zmateně. "Nic mu není. Můžeš vstát, obříku!"</p><empty-line /><p>Ravan se sbíral ze země. Zianovi se něco v jeho výrazu nelíbilo, ale nebyl čas na bližší zkoumání. "Rychle, než na nás přijdou!"</p><empty-line /><p>"Tady je plot," sykla Ioral. "Propálila jsem v něm díru. Polezte!"</p><empty-line /><p>Při prolézání si Zian sáhl na spečené okraje pletiva. Chladné blesky, vzpomněl si. Asi to taky umím.</p><empty-line /><p>Ravan šel jako ve snu. Paní přikázala, on provedl. Patřil jí. Nemyslel. Ani si nevšiml, že paní nemá šaty, až když ho požádala o košili. Svlékl si ji. Vojenské sako na kůži škrábalo, ale nevadilo mu to. Šel za ní. Ten muž se držel za nimi. Šli dlouho. Začalo svítat. Na obzoru se objevily nějaké zříceniny, černé, vykotlané, spálené. Nejběžnější součást krajiny. Muž na ty zbytky ukázal a zavelel. Paní přikývla, a Ravan ji následoval. Potom byli uvnitř a muž se mu podíval do očí. Pořádně, hluboko. Paní se neodvážila nic namítat. Paní…</p><empty-line /><p>Procitl. "Sakra, kde to jsem? Co se stalo?" Poznal toho mladíka, zraněného a popáleného při výbuchu. Touhle dobou by nejspíš měl umírat na nemoc z ozáření, ale ani ho to nenapadlo. Jmenuje se Zian a zná mě…"Ziane?"</p><empty-line /><p>"Konečně." Zian si oddechl. "Tahle krasavice je nebezpečná, Ravane. Nekoukej se na ni. Neposlouchej, co povídá. Udělá si z tebe poslušného pejska, ani se nenaděješ."</p><empty-line /><p>"Nepřeháněj," zívla Ioral. "Nebylo to žádné velké kouzlo. Nic moc."</p><empty-line /><p>Otřásl se. "Nemám rád ten výraz. Kouzlo… Říkali jsme tomu jinak. Bylo to…" Zarazil se. Naše moc tak normálně fungovala. Tehdy.</p><empty-line /><p>"Citlivko," broukla. "Budeme dělat, že se neznáme?"</p><empty-line /><p>"Neznáme se," přikývl. "Najdeš vodu?"</p><empty-line /><p>"Zrovna tady," ukázala. "Pod námi. Chceš kopat?" Nestačila uskočit. Ze země vytryskl gejzír hlíny a prachu a pokryl ji špínou od hlavy až k patě.</p><empty-line /><p>"Máme studnu. Byla jenom zasypaná," řekl Zian. Seskočil do jámy. "Podej mi něco na vodu, Ioral."</p><empty-line /><p>Teprve teď si uvědomila, jak ji oslovuje. Vzdychla. No a co? Copak jsem nevěděla, že je silnější? Vyhrabala v koutě zpod nánosů prachu otlučený hrnec. Jistěže věděl, že tam je. Zkouší mě… "Tady. Naber hodně, musím se umýt."</p><empty-line /><p>Napili se a trochu umyli, potom Zian našel ve sklepě vedlejšího domu, z něhož zbyly jen základy, zakopané zásoby konzerv. Najedli se a odpočívali. Zian se uložil daleko od Ioral, do protějšího kouta. Potřeboval spát a doufal, že ona také. Musela mít štěstí, něco ji muselo před zásahem výbuchu ochránit… Usnul. Ve snu se znovu octl ve vesnici vdov a jedna z nich se podobala Heleně. Nějak tušil, že to je jen sen, věděl, že Helena je mrtvá, ale nechtěl se probudit. Až ho varoval pocit akutního nebezpečí. Těžce se probral. Ioral klečela nad ním, líbala ho jako o život, objímala a pokoušela se mu stáhnout úhledné černé šortky, ve které se během noci nenápadně transformoval kus vojenského prostěradla. Malátnost z něj spadla. Vztekle ji odhodil. Vycenila zuby jako zvíře. "Nejsem ti dost dobrá? Nepatřím snad k tobě víc než kterákoli žena na světě?"</p><empty-line /><p>Stíral si z tváře a ze rtů stopy jejích polibků. Mrazily. Pronikaly pod kůži a bylo to jako smrt, kterou v sobě ta žena nesla. Chvíli nemohl promluvit. "Ty!" vypravil ze sebe konečně. "Už se mě nikdy nedotýkej!"</p><empty-line /><p>Ztuhla. Viděla v jeho tváři opravdový strach. Co jsem udělala? Celý se třese, a není to jen hněvem! Bojí se. Mohla bych ho zabít? "Ne, nebudu," řekla rychle. "Promiň, nevěděla jsem… Pořád ještě nevím, zatraceně! Šla jsem tě zachránit… Jsem s tebou, nechápeš?"</p><empty-line /><p>"Nevěřím. Nevadí. Už neusnu tak tvrdě." Otočil se k ní zády. Poznala, že nechal nějaké smysly na stráži. Možná také proměnil prach a popel kolem sebe v třaskavou směs, která bouchne při dotyku… Odplížila se do svého rohu a schoulila se tam. Nemohla usnout, a když se jí to podařilo, vzbudil ji rachot přistávajícího vrtulníku.</p><empty-line /><p>Zian už byl vzhůru. Kývl na Ravana, ať zůstane v úkrytu za hromádkou hlíny ze zasypané studny. Počkal, až ze stroje vyskáčou muži se zbraněmi. Potom vyrazil tak rychle, že Ioral jeho pohyby téměř nestačila sledovat. Otevřela pusu, poklesla jí čelist. Poprvé ho viděla bojovat. Stříkající krev, neúčinná střelba, nechápavé výrazy umírajících vojáků… Kde má schovaná všechna ta ostří? Když zůstal sám, když všichni vojáci nehybně leželi kolem něj, došel k hučícímu stroji, cosi tam vypnul, a bylo ticho.</p><empty-line /><p>"Vezmeme si trochu zásob a letíme do města," řekl docela obyčejným hlasem.</p><empty-line /><p>Ravanovi cvakaly zuby. Nebyl od přírody voják a tohle mu nedělalo dobře. Ioral se zvedla a zamířila ke konzervám, srovnaným u zbytku zdi. "Smrt s tebou tančí," poznamenala klidně. "Nevím, proč se bojíš zrovna mě!"</p>
<p>Slunce po něm skrz ozónovou díru natahovalo prstíky a jemně bodalo a píchalo do holé kůže. Zívl a protáhl se. Mrkl po šatech, které večer odložil o kus dál. Byly tam, na pohled zavlhlé. To nic, uschnou. Na co tady taky má padat rosa, když tu nemají žádnou trávu… Leda na hřbitově. Jestli ji Admirál nedal vypálit, když se sám nazval Admirálem… Vypálit jako všechno.</p><empty-line /><p>Byl na ploché střeše osmipatrového domu sám. Nechtělo se mu ještě oblékat. Až si rozmyslím, co budu podnikat. Šaty, ukradené v jednom z podzemních skladišť, jsou šedé. Univerzální oděv městských uklizečů, jediné kasty, která má přístup do všech ulic. Nepotřebuju, aby zčernaly. Nikdo ve Villanvillu nenosí černou. Pouze Admirál. Zelená je pro vojáky, modrá pro policii a stráže. Rudá pro katy… Ach ne, to bylo jinde. A jindy. Obyčejní lidé se oblékají do nevtíravých, tlumených, světlých barev. Nebýt nápadný. Přežít. Je to čím dál těžší. Ubývá jich. Co chce Admirál? Mrtvý svět, kde zbude jen on, vládce?</p>
<p>Ležel na břiše a poslouchal, jak se v domě pod ním probouzí život. Bledý, přidušený život. Lidé se chystali do práce, děti pobrekávaly, ale tiše, ustrašeně. Poučené děti. Není nic smutnějšího… Hloupá fráze. Tyhle pravdy znějí vždycky hloupě.</p><empty-line /><p>Vstal, proběhl se po střeše. Cítil se odpočatý a svěží. Cítil se zlatý. Věděl, že je zlatý, ale to nic, to přejde. Ioral je pryč! To byl ten kámen, který mu spadl ze srdce. Její blízkost ho deptala. Představovala to nejtěžší provinění proti Větším zákonům. Zákony dělil na ty, z nichž si moc nedělal, a na ty, které bezvýhradně respektoval… Zamyslel se. Nebo už ne? Přestal jsem rozeznávat důležité od nepodstatného, jako kdysi před staletími ta hloupá žena, co se ohlédla a s morbidní zvědavostí pozorovala své město, ničené vyšší silou?</p><empty-line /><p>Zahnal podivné nápady. Ioral je pryč. Odešla. Ravana si vzala s sebou a myslela, že ho ovládá. Zian se zlomyslně ušklíbl. Mýlila se. Ten muž jí nepatřil. Šel s ní, ale věděl, co dělá.</p><empty-line /><p>Zian se naklonil přes nízkou zídku na kraji střechy. Pohlédl dolů. Čistá, šedá, přehledná ulice. Tady nepomůže ani slunce. Aspoň že zmizely hlídky, za noci všudypřítomné, dělící svým bezohledným dupotem spánek lidí na malé, bolestivé kousky s roztříštěnými sny. Stráže se stáhly na předměstí. Klidně si tam dupejte, vykřesávejte z dláždění jiskry. Tam už nikdo nebydlí. Předměstí už Diktátor zabil.</p><empty-line /><p>Ve středověku města mívala hradby, ale zároveň i spoustu tajných vchodů, podchodů a vůbec děr. Villanville žádné hradby nemá, je to město v rovině, zdánlivě otevřené, bezbranné, bezelstné. Dokud do něj nevstoupíš.</p><empty-line /><p>Vrtulník nechali daleko od města, u řeky, jejíž koryto bylo skoro prázdné. Jak jen Diktátor dokázal celý kraj vysušit! Jak zoufale bych tady potřeboval déšť, myslel si Zian. Žiješ, Jeri? Přijdeš sem se svou džunglí, která dychtí po pomstě?</p><empty-line /><p>Jistě je zpozorovali, ale Admirálovi vojáci je nejspíš považovali za své lidi. Kdo jiný by si dovolil létat za války nad rovnou zemí, kde není žádný úkryt? Trojice nechala vrtulník stát a vydala se podél řeky, oklikou k městu. Ioral protestovala.</p><empty-line /><p>"Oni tě na dálku nepoznají a klidně tě zastřelí," řekl Zian. "Běž si, kam chceš. Pokud víš, že jsi nesmrtelná a nezranitelná."</p><empty-line /><p>"Jako ty!" štěkla. "Čím sis to zasloužil?"</p><empty-line /><p>"Nevím. Na spoustu věcí si nevzpomínám. A nevěřím, že to vydrží."</p><empty-line /><p>"Bratr…" Zarazila se. Smím to říct?</p><empty-line /><p>"Nechci to vědět," řekl. "Zatím ani nechci vědět, co udělám."</p><empty-line /><p>Řeka obtékala město širokým obloukem, takže do něj vstoupili od jihu, místo od západu. Cestou přes pole, kde kupodivu zrálo obilí, se Zian vyhnul malé kapličce. Že by se bál ústí cest? Ioral potřásla hlavou. Netoužila po setkání se starými strážci, i když podle bratra byli zrezivělí a k nepoužití. I když si byla jista, že Zian by si s nimi poradil.</p><empty-line /><p>A byli ve městě. Mrtvá, opuštěná předměstí hlídali vojáci, kteří měli rozkaz střílet na každého a bez varování. Nikdo se nepozastavil nad nesmyslností toho rozkazu. Nikoho nenapadlo, že Admirál nejenže nechce žádné živé nepřátele, ale že nechce vůbec žádné živé lidi! Ravan prudce zvedl hlavu, když se ta myšlenka objevila v Zianově mysli, zazářila rudě a pak černě. <emphasis>Vždyť já to věděl! Věděl jsem to!</emphasis></p><empty-line /><p>Zian po střelcích házel kamínky, úlomky, které jejich vlastní těžké, okované boty kdysi ulouply z dláždění, a ty úlomky byly nečekaně nebezpečné. Vybuchovaly přesně tak, jak si přál, a zabíjely. Zlikvidoval snad tucet hlídek, než mu Ioral prozradila, že obyvatelé se nesmějí pohybovat volně, ale jen po určených trasách.</p><empty-line /><p>"Myslel jsem, že to platí jenom v noci," řekl znechuceně. Byl unaven zabíjením.</p><empty-line /><p>"Je válka," pokrčila rameny. "Zákony se mění, a tvoří je Admirál… Teď se blížíme k mé trase. Měla jsem vstoupit do města od západu. Tak to bylo domluveno."</p><empty-line /><p>"Nic neriskuješ," zamračil se na ni. "A dobře to víš."</p><empty-line /><p>"Jasně. Zian je účinnější než celá armáda," ozval se Ravan, kterému už otrnulo.</p><empty-line /><p>"Admirál by ho s nadšením přivítal v řadách svého vojska." Ioral se zářivě usmála.</p><empty-line /><p>"Nehodím se do řady," řekl Zian. "Kdo se může pohybovat mimo trasy?"</p><empty-line /><p>"Hádej!" Posmívala se, ale bylo jí jasné, že si poradí i bez ní.</p><empty-line /><p>"Stalo se," přikývl. "Teď najdu nejbližší sklad."</p><empty-line /><p>A tak se všichni tři proměnili v nenápadné postavy v šedém, s kárami a košťaty. I Ioral, protože se hodlala dostat na svou dohodnutou trasu bez nečekaných příhod. Ravan poslušně tlačil její káru a nedával ani v nejmenším znát, že mu při převlékání Zian pošeptal pár slov, která doplnil barvitými, přesnými obrazy.</p><empty-line /><p>Možná budou hlídky ode dneška střílet uklizeče, říkal si Zian na své střeše. Možná ne. Ioral zatím neví, na čí straně stojí, protože si není jista, kdo je silnější. Možná bude mlčet a vyčkávat.</p><empty-line /><p>Seběhl po požárním schodišti. Žádná stráž v dohledu. Aniž by uvažoval, jak to dělá, odemkl si sklep a vytáhl svou káru s košťaty a lopatou. Zamlklé, podivně disciplinované děti vyšly z domů a mířily na hřiště. Ty menší v doprovodu matek nebo babiček. Otcové a dědové mají jiné starosti. Zian se opřel do káry a vyrazil za nimi.</p><empty-line /><p>Hřiště ve Villanvillu byly betonové plochy, ozdobené barevnými čarami, které označovaly běžecké dráhy, stanoviště, odkud se házelo granátem, plochy pro obyčejné rozcvičky i speciální cvičení, což znamenalo zápas. Na kraji se nalézaly prolézačky, kde děti trénovaly zdolávání překážek. Obvykle na hřištích hlídaly dvojice vojáků, jejichž úkolem bylo usměrňovat hravost dětí a odkazovat je do patřičných - tedy vojenských - mezí. Matky ani babičky neplakaly. Hleděly strnule před sebe a mlčely.</p><empty-line /><p>Toho dne však vojáci měli jiné starosti. Vetřelce, kteří pozabíjeli několik dvojic stráží na předměstí. Velitel policie, ve Villanvillu od začátku války integrované s armádou, se domníval, že jde o větší partyzánský oddíl venkovanů. Pravděpodobně ze sousedního Kartasu, první okupované země. Ale možná i místních. Venkované obyčejně nechtějí válčit, a ti zdejší nebyli žádná výjimka; Kamaňovi věrní jim museli podpálit domy, aby je přiměli ke vstupu do armády. V Novém Žití sotva zbyla jediná nepoškozená vesnice…</p><empty-line /><p>Takže co mělo nohy, v rukou zbraň a v hlavě khaki mozek, číhalo na partyzány. Na dětská hřiště nikdo neměl čas. Admirál Kamaňa do akce nezasahoval. Už několik dní nevyšel ze svého hradu. Zatím si s tím nikdo nedělal starosti.</p><empty-line /><p>Zian dotlačil káru k prolézačkám. Sundal si čepici. "Jé," vyhrkla holčička, která se právě protáhla dírou v dřevěném špalku, snad simulující kanál. "Ty máš vlasy jako panenka!"</p><empty-line /><p>"Schválně," ujistil ji. "Máš ráda hračky? Panenky, medvídky a tak?"</p><empty-line /><p>"Jasně!" Oči se jí rozzářily. Ostatní děti se začaly ohlížet. Pomalu se k nim blížily. Jedna odvážná maminka vstoupila na betonovou plochu. Bylo to zakázáno. Ta žena riskovala.</p><empty-line /><p>Zian se rychle rozhlédl. "Já vím, jak se vám vrátí všechny hračky," zašeptal hlasitě.</p><empty-line /><p>"Jak?" Několik hlásků. Všechny se snažily šeptat jako on, ale byly příjemně pronikavé.</p><empty-line /><p>Usmíval se. "Přivolejte déšť. Jakmile začne pršet ze zeleného mraku, všude tady vyroste džungle. Potom vojáci utečou a sklady nebude nikdo hlídat."</p><empty-line /><p>"Kecáš!" To byl větší kluk s drzou bradou a nosem.</p><empty-line /><p>"Líbí se ti běhat tady dokola jako blbec?" zaútočil Zian. Nebylo to fér, ovšemže ne. Tomu klukovi bylo sotva deset. "Líbí se ti stát se vojákem?"</p><empty-line /><p>Kdosi hvízdl. Ta statečná maminka. Běžela k nim a mávala rukama. Ukazovala k vysokému betonovému plotu, odkud přijížděla skupina modrých uniforem na motocyklech. Zian věcně pokývl. "K zemi!" zavelel. Všichni poslechli. Perfektní výcvik… Vzal ze své káry koště a namířil na vojáky. Zabít? Sklonil násadu koštěte. Na motorky. Tak. Pneumatiky pukaly a muži se váleli po zemi. Někteří už sahali po zbraních.</p><empty-line /><p>"Pamatujte si to!" vykřikl Zian. "Přivolejte déšť! Zelený mrak!" Závodním tempem se rozběhl od dětí. Stačil to. První výstřely zasáhly jen jeho. Nic moc; byl připraven.</p><empty-line /><p>Dívaly se za ním, dokud nezmizel za rohem, děti i ženy. "Je to kouzelník," špitla holčička, se kterou mluvil. "Nic se mu nestane."</p><empty-line /><p>"Jak se přivolává déšť?" zeptal se ten velký kluk. Pár dětí se uchichtlo. V jejich hlavách se už líhly první nápady.</p><empty-line /><p>O necelou hodinu později držel velitel městské policie v ruce koště. Bylo docela obyčejné a vůbec nejevilo snahu změnit se v samopal. "Spalte to!" přikázal svým mužům. "A nikde o tom nemluvte!"</p>
<p>Velitel přikázal přísně střežit hřiště, ale Zian hodně spoléhal na šeptandu. Dítě jako dítě, a nějaký voják stěží pozná, jestli se mezi mrňaty náhodou vyskytne kluk nebo holka z jiného obvodu. Maminky jsou opatrné, a děti zase vynalézavé. A Jeri ve svém mraku slyší, co se děje dole. Možná dostal strach. Snad má starosti, kdo ví, jak moc byla poškozena jeho džungle, ale nevěřím, že tu divokou zeleň mohl rozházet jeden malý nukleární výbuch!</p><empty-line /><p>V masce uklizeče nebylo bezpečno. Už kvůli němu přišlo o život několik nevinných lidí. Musel tomu zabránit. Objevil se v černém, na to mu stačila jedna noc. Ukázal se strážím. Utekl, ačkoli ho zasáhli a mohli se přesvědčit, že krvácel - ta krev zůstala na dláždění. Nezabil je, potřeboval svědky. Potřeboval, aby začali zuřivě hledat muže v černém.</p><empty-line /><p>Uprostřed války bylo Diktátorovo hlavní město jako v oku uragánu. Boje se vedly kdovíkde, daleko, v jiných zemích. Ve městě vládlo mrtvé ticho, přerušované jen těžkým klusem hlídek, jimž se zdálo, že zahlédly něco černého. Vetřelec si s nimi hrál na honičku nebo na schovávanou, podle nálady, nedal se chytit ani zabít, a sám zabíjel jen v sebeobraně. Většinou teď hlídky uspával, a dělal to důkladně. Ti hoši klidně prospali dva dny. Situace se stávala napjatou. Na policejních stanicích to vypadalo jako v království Šípkové Růženky. Velitel policie se pokusil spojit s Admirálem, ale vysílačka mlčela. Velitel neoplýval bujnou fantazií, tentokrát však i v jeho hlavě začalo klíčit podezření. Něco se stalo. Něco se děje!</p><empty-line /><p>Zian bloumal po městě, které ho už přestalo ohrožovat na každém kroku, a čekal na déšť. Jenomže déšť nepřicházel. Jeri se mu ztratil. Cítil se strašně sám. Měl spoustu času na vychutnání bolestí, jež ho poslední dobou potkaly. Vybavoval si jiné, starší, hrabal se ve své paměti a litoval se.</p><empty-line /><p>Do toho prázdného bytu se vloupal hned po odhalení uklizeče. Byl to přízemní byt. Tušil, že v přízemí ho hledat nebudou. Jak hlídek po městě jeho přičiněním ubývalo, ulice ožívaly a on se odvažoval blíž k oknu. Každé ráno se díval, jak děti v doprovodu žen putují na hřiště. Hry se změnily. Čar na betonu přibylo a některé tvary teď připomínaly domečky, zvířátka a kytičky, a bylo to příjemné pro oči, přestože člověk musel hodně napínat představivost, aby pochopil, na jaké zvíře zrovna kouká.</p><empty-line /><p>Jednoho zlatého rána - mohlo to být dvacáté nebo snad třicáté ráno ve Villanvillu - seděl v okně a pozoroval děti. "Jste to vy?" ozvalo se pod ním. Leknutím div nespadl z římsy. Dočista zapomněl dávat pozor. Žena, která ho oslovila, se rozesmála. "No jasně, jste to vy, ten chlapík, co střílí z košťat. Kouzelník. Hany mi to pořád opakuje… Ta malá zlatovláska. Má vlasy skoro jako vy."</p><empty-line /><p>"Vy jste ta odvážná maminka," vzpomněl si.</p><empty-line /><p>"Odvážná?" Zakláněla trochu hlavu, aby na něj viděla. Měla dlouhý, štíhlý krk. "Možná. Všechny o vás mluvíme, víme, že bydlíte tady, a žádná se vás neodváží oslovit… No, tak jsem se odhodlala. Co vůbec jíte? Musíte mít hlad!"</p><empty-line /><p>Zamyslel se. V nějakém skladu ho zlákaly rybí konzervy. A čokoláda. Potom taky pivo, asi dvakrát, a ještě něco, aha, meruňkový kompot. Vyjmenoval jí to. Znovu se zasmála. Smála se hezky.</p><empty-line /><p>"Kouzelnická dieta? Chcete sendvič?"</p><empty-line /><p>Vzal si ho od ní. Musel se natáhnout dolů a napadlo ho, že by si ji mohl přitáhnout sem a pěkně by si popovídali. Jenomže na ni asi čeká Hany, Hanička, zlatovlasá jako on… "Díky. Určitě mi bude chutnat. A co za to mám udělat?"</p><empty-line /><p>"Už jste udělal. Mnohem líp se tady dýchá. Máme o vás strach." Předvedla široce rozevřené, vyděšené oči, a vzápětí se uchichtla. "Vážně. Nevěřím na nezranitelnost."</p><empty-line /><p>"Správně." Přátelsky se ušklíbl. "Nic takového není. A košťata nestřílejí. Ani se na nich nedá lítat."</p><empty-line /><p>Kývla a usmála se, ale viděl, že ji právě něco napadlo. "Asi byste uměl otevřít zámek na skladu, hm?"</p><empty-line /><p>"Jistě. Dělám to pořád."</p><empty-line /><p>"Vím o jednom, kde jsou hračky… Hořelo tam, ještě před válkou, ale myslím, že jenom ve dvoře."</p><empty-line /><p>Bylo to snadné. Měla mapu města v hlavě a orientovala se perfektně. Ani se nemusel ptát, její myšlenka se ubírala nejkratší cestou. "Jo, vím, o co jde. Chcete tam loupit?"</p><empty-line /><p>"Ano, to bych hrozně ráda." Skoro nadskakovala netrpělivostí. Byl přesvědčen, že si chce také pohrát s panenkami. Byla mladá, určitě to dítě měla v šestnácti.</p><empty-line /><p>"Až se setmí. Pokusím se zlikvidovat stráže v okolí."</p><empty-line /><p>Právě v té chvíli děti spustily povyk. Zian mrkl do ulice. Hnaly se k nim dvě dvojice vojáků v modrém. Nerozmýšlel se. Chytil ženu za ruce a vtáhl ji k sobě do okna. Vyskočil ven. Obě hlídky už si připravily zbraně. Vteřina, to nejvýš, než vystřelí. Koutkem oka viděl, že na ulici za ním nehybně stojí několik lidí. Zvědavé ženské! Poslouchaly zajímavou konverzaci a nepostřehly blížící se nebezpečí. A teď tady trčí, ztuhlé jako králíci před kobrou… Ty zbraně nesmějí vystřelit! Provedl to tak, aby náboje vybuchly ještě v hlavních. Bylo to docela ošklivé a vadilo mu to kvůli dětem… Ženské ječí, ale Hanina maminka má svoje téma: "Tak platí?"</p><empty-line /><p>Pomohl jí z okna. "Jo. Platí."</p><empty-line /><p>"A proč nepřichází ten váš déšť?"</p><empty-line /><p>Pokrčil rameny. "Možná ho zranili. Mám o něj starost."</p><empty-line /><p>"O něj," řekla tiše. Nebyla to otázka. Vážně byla jako děti. Déšť, který lze zranit, vzala jako fakt. Loudal se ulicí pryč, žvýkal chlebíček od ní a těšil se na večer.</p>
<p>Kvečeru vyčistil okolí skladiště od stráží. Tucet chlapů spokojeně chrápalo v jednom z desítek opuštěných bytů na předměstí. Zian počkal do tmy, znovu zkontroloval celou čtvrť, a pak vyrazil ke skladišti. Odemkl. Zájemci o hračky nikde. Vešel dovnitř. Byly tam, nepoškozené, v igelitu, nepohodlně naházené na policích. Napadlo ho, že panenky a medvídci by měli mít možnost koukat se před sebe. Mašinkám a náklaďákům v krabicích je to jedno, ty se cítí jako v depu nebo v garáži… Podivil se těm zvláštním myšlenkám. Zavzpomínal, jestli si vůbec někdy hrál. Marná snaha. V jeho vzpomínkách nebylo po dětství ani památky. Otevřel jedno ze zapečetěných oken do dvora. Pach spáleniny byl velmi slabý, jen pro jeho smysly, ale byl tam. Vždycky bude. Nad ním vítězila nějaká šeredná dezinfekce, nějaká vražedná chemikálie, schopná udusit život kdekoli a na libovolnou dobu. Protáhl se oknem a zkoumal ji bosýma nohama. Bylo to protivné, i když ne tak jako mor. Hlavně mu rozbor netrval tak dlouho. Měl tu odpornou látku jako na dlani, viděl do ní, a začal šťourat do její struktury. Všechno to u něj probíhalo na úrovni podvědomí, vědomě měl k dispozici jenom lidský mozek, a ten by nestačil, ale geny Rádce dosáhly přes tisíciletí v jediném okamžiku až sem a daly mu, co potřeboval. Chemická struktura jedu se změnila. Změna pokračovala jako řetězová reakce a brzy byla půda Zapomenutého dvorku znovu zdravá a mohl na ní vyrůst život.</p><empty-line /><p>Vrátil se do skladu. Dveřmi opatrně nakukovaly dvě ženy. "To jsem já, Hana," zašeptala ta v šátku.</p><empty-line /><p>"Pojďte. Vezměte si, co chcete, a rychle domů!"</p><empty-line /><p>"Je nás tu víc," řekla Hana.</p><empty-line /><p>"Však hraček taky… A co domovní kontroly?"</p><empty-line /><p>"Už nechodí. Nejsou lidi," vysvětlila mu Hanina společnice, než se vrhla na panenky, stěží zadržujíc nadšený výkřik.</p><empty-line /><p>Do skladu se nahrnulo snad dvacet žen nejrůznějšího věku. "Pospěšte," pobízel je. "Já neznám rozvrh hlídek, může sem klidně přijít někdo z jiné čtvrti… A rovnou domů!"</p><empty-line /><p>Hana zůstala poslední. Svírala pod paží dvě panenky a méďu. "Pojďte k nám," navrhla. "Možná potřebujete kromě jídla i jiné věci…"</p><empty-line /><p>"Možná," řekl pomalu. Nedokázal rozluštit, co má na mysli. A nakonec to byla taková směšná věc. Starodávné rádio. Bylo rozbité a Hana chtěla, aby ho opravil. Trochu se divila, že ten starý krám vůbec nerozebral. "Jsem kouzelník, ne opravář," řekl, protože ve dveřích z ložničky stála Hanička a lapala každé slovo. Potom malou uložili do postýlky s panenkou, tak jak to má správně být, a sedli si k rádiu. A ladili.</p><empty-line /><p>"Tady doma to teď vypadá jako dřív," řekla tiše Hana. "Moc bych chtěla zapomenout… Ale ty hlasy říkají, že válka postupuje."</p><empty-line /><p>"Ztrácí zázemí," zamumlal Zian. "Ztrácí sílu." Jenomže hlasy v rádiu chraptěly a zněly unaveně. Možná zoufale. Představuju si tuhle válku jako kruh s prázdným středem. Praskne jako přefouknutý balónek, ale kdy? Nezbudou vesnice vdov, jenom vdovy… "Budu s tím muset něco udělat. A rychle." A bez deště, bez Jeriho džungle…</p><empty-line /><p>Dívala se na něj, a teď už neměl žádný problém s přečtením jejích myšlenek. "Ale tolik zase nespěcháš," řekla.</p><empty-line /><p>Zavrtěl hlavou. Ne, tolik nespěchám. Budu muset vzpomínat, a to bude bolet. Usmál se na odvážnou Hanu. Políbili se, a pak si vzal všechno, co mu nabídla.</p><empty-line /><p>Probudila ho Hanička. Nepřekvapilo ji, že leží u nich na gauči. Spokojeně mu zaplétala copánky a něco si broukala. "Ahoj," řekl. "Kde je máma?"</p><empty-line /><p>"Šla pro chleba. Než ho vyprodají."</p><empty-line /><p>"Měl bych odejít, než se vrátí."</p><empty-line /><p>"Brečela by, a to je ostuda," přisvědčila Hanička. "Našla jsem ti jiné oblečení. Černá barva je ošklivá. Tohle je po tátovi." Ukázala mu bleděmodré džíny a světlou košili s jemným proužkem.</p><empty-line /><p>Neptal se na jejího tátu. Možná padl. Nebo zahynul v táboře. Záleží na tom? "Musím nosit jenom černé šaty," řekl jí. "Všechny na mně zčernají. To je takové… hloupé kouzlo."</p><empty-line /><p>"Tyhle nezčernají," tvrdila. "Klidně si je obleč."</p><empty-line /><p>"Tak se otoč." Velikost byla v pořádku. Hanička ho zavedla do ložničky, před zrcadlo. Barvy se mu líbily. Najednou prudce zatoužil, aby si je mohl nechat. Některých věcí prostě lituju. Lituju, a marně, jako každý člověk… "Hany, nemáš nějakou kytičku? Potřeboval bych zasadit kytku na vypáleném dvorku."</p><empty-line /><p>Přikývla. Chápala, že je potřeba zasadit kytku v místě, kde nic nezbylo. "Mám, ale je to tajemství. Musíme na půdu."</p><empty-line /><p>"Copak tyhle baráky mají půdu?"</p><empty-line /><p>"Ne-e." Zachichotala se. Uměla to skoro tak dobře jako máma. "Tak pojď. Nebo se musíš ještě umejt?"</p>
<p>Vyšplhal za ní po zeleném žebříku do kabiny výtahu, který už dávno nejezdil. V rámci úsporných opatření. V kabině byl jednoduchý motor, kolo, podobné kormidlu, na ruční vytahování uvízlých osob při výpadku proudu, a jinak šero a prach. Hany se chopila kormidla, lehce s ním zatočila. "Součásti ztroskotaného korábu," vysvětlila důležitě. To dlouhé slovo jí moc nešlo, bylo znát, že s ním zápasí. Ale zvítězila. "Támhle v koutě je truhla po tetě. Po tetě s flétnou."</p><empty-line /><p>"Aha," řekl Zian. "Zobcovou flétnou." Natáhl ruku, flétna mu do ní sama vklouzla. Krátce se zamyslel, potom začal hrát tu melodii. Možná ji trochu pletl, ale fungovalo to. Spatřil truhlu. Polámané houpací křeslo, proutěnou boudu od sto let starého kočárku, v jakém se vozily prababičky dnešních dětí, deštník se zašlými růžemi, klec s vycpaným papouškem, který určitě nikdy nikomu nenadával, protože se vycpaný už narodil, kuchyňská kamna s prasklým tálem a krabici na klobouky. Hany se zalykavě smála. Pro jistotu ji vzal za ruku. Tahle půda byla úplné bludiště, měl strach, aby se mu neztratila. "Kde máš tu kytku?"</p><empty-line /><p>"Někde bude," prohlásila s jistotou. "Ale ty jsi udělal půdu o hodně větší, netrefím tady."</p><empty-line /><p>"Najdeme ji." Sehnul se, aby nestrhl ledabyle zavěšenou záclonu, šikmo nasvícenou z vikýře. Hany spěchala za ním a kousek krajky se jí usadil na hlavě a proměnil ji v malou panenkovskou nevěstu. Zian se zasmál, znovu natáhl ruku do šera a nasadil si černý cylindr. "Myslím, že potřebuju dalekohled," řekl.</p><empty-line /><p>"Je tady." Hany už zápolila se šuplíkem ve starožitném kusu nábytku. "Zkus to ty!"</p><empty-line /><p>"Jasně, jenom pozor na intarzie." Vytáhl bránící se zásuvku, našel v ní triedr. "Tudy, slečno nevěsto," ukázal. Protahovali se kolem nábytku, jehož jako by stále přibývalo, uhýbali před vlajícími hustými pavučinami. Pavouci neutíkali. Klidně seděli a dívali se.</p><empty-line /><p>"Tady nahoře je ta díra," řekla Hany. Odněkud to zavanulo vlhkem. Stará mohutná skříň se kroutila, jak na ní společně hodovali červotoči a houba s plísní. Prkna střechy byla v tom místě prolomena, dovnitř se dralo slunce. V truhlíku na květiny, jaké dřív i ve Villanvillu bývaly na oknech a na balkónech, rostlo cosi, co možná kdysi bylo muškátem. Zian si dřepl ke květině a zkoumal ji.</p><empty-line /><p>"Ššš," zahnal Hany s její otázkou. "Nevím, jakou má povahu."</p><empty-line /><p>"Aha." Sedla si do pruhu světla a poslouchala, jak si povídá s kytkou. Moc by za to nedal, že opravdu část konverzace zaslechla.</p><empty-line /><p>Zian hbitě vyskočil. Trhla sebou. "Spala jsem? Zdál se mi sen…"</p><empty-line /><p>"Ona souhlasí," oznámil. "Vezmu si kousek s sebou. Brzy bude na Zapomenutém dvorku zase veselo."</p><empty-line /><p>Zívla. "Fajn. Necháš mě tady?"</p><empty-line /><p>"Nemůžu. Netrefila bys nazpátek."</p><empty-line /><p>"Znám to tady. Je to moje půda! Ukázala mi ji teta s flétnou…"</p><empty-line /><p>"Já vím. Na tvé půdě není nic nebezpečného. Jenomže tahle je taky trošku moje."</p><empty-line /><p>Vážně se na něj zadívala. "Jako že není holčičí?"</p><empty-line /><p>"Tak nějak. Odtud voláš déšť?"</p><empty-line /><p>"Jak to víš?"</p><empty-line /><p>"Já vím věcí…" Vedl ji zkratkou ke kormidlu a žebříku. Teta s flétnou. Helena nebo některá jiná, mrtvá, ale bloudící, přátelská k nevinným, nebezpečná, pokud se rozzlobí… "A jsme tady."</p><empty-line /><p>Holčička se kousala do palce. "Už se nevrátíš? Asi ne… Až ten déšť přijde, ty tu nebudeš."</p><empty-line /><p>Sehnul se, dal jí pusu na čelo. Pověsila se mu na krk. "Nechci! Nechoď! Nikdo moji půdu neuvidí! Teta s flétnou je mrtvá, a já budu taky a máma bude brečet, ale jenom chvíli…"</p><empty-line /><p>Držel ji v náručí a dovolil vší té bolesti, aby se do něj přelila. Až do dna. Potom holčičku donesl do její postýlky. Máma Hana se bude divit, proč to dítě ještě spí.</p>
<p>Hlídku potkal na zpáteční cestě ze Zapomenutého dvorku.</p><empty-line /><p>Mohl ty dva zabít. Nebo uspat. Uvědomil si, že se pro tu chvíli rozhodl jinak, až když dostal ten nápad. Až když to začal dělat. Byl to podobný proces jako ochrana vlastní paměti před vymazáním. Jenom do jisté míry obrácený. Kdysi tyhle věci prováděl běžně. Nikdy nevěděl úplně přesně, kde a jak vlastně zasahuje, a přesto dokázal velmi přesně manipulovat s pamětí lidí a vracet je do toho místa, kde se ještě mohli rozhodnout… Však si nad ním C’Lavirhe kolikrát zoufal!</p><empty-line /><p>Zatřepal hlavou. Pryč! Odtáhl dlaně ze spánků ležících mužů. Tak. Kamaňa nad vámi nemá moc. Rozhodněte se. Černá nebo bílá, je to docela jednoduché.</p><empty-line /><p>Nechtěl tu vzpomínku. Byla strašně živá a souvisela se vším, co ho potkalo… Sloupová síň. Učitel, žáci. Náš svět se hroutí, znamení, předpovězená proroky, se naplňují. A my odcházíme do světa.</p><empty-line /><p>Jeden z dvojice strážců zamžikal, otevřel oči. Byly jiné. Živé a neotupělé. Zian pocítil prudkou vlnu radosti. Uspokojení. Na vteřinu se vznášel někde nahoře mezi oblaky, ale vzápětí ho srazila dolů další, mrazivá vlna. Vlna strachu. Ten divný pocit, jenž ho zvedl tak vysoko! Neznal ho. Dalo mu práci pojmenovat ho pravým jménem. Byla to pýcha a dotkla se ho poprvé v životě.</p><empty-line /><p>Vykřikl. Vyskočil a rozběhl se mrtvým tichem ulice. Běžel bos, beze zvuku, jediný výkřik hrůzy za ním pomalu dozníval, ale ta hrůza v něm zůstala a žádný křik nepomůže. Zhrozil se toho, co v sobě našel. Radost z moci nad lidmi znamená smrt. Věděl, co v něm odemklo zakázanou komnatu. Byla to ta noc s Ioral, její dotek a polibky. Bál jsem se jí? Ne. Bál jsem se sebe.</p><empty-line /><p>Horko. V posledních dnech bylo stále vedro. Upocené a dusivé. (Skoro jako tehdy v Atlantidě, která se jmenovala jinak… Ne, to bylo až později, až potom. Pozor na časy. Minulý, předminulý, už dávno neexistující, zrušený až na jakési nežádoucí zbytky, které se jím kdovíjak prodraly a působí jenom zmatky… <image xlink:href="#_0.jpg" /> Pot, vyrážející pod lehkým černým oděvem na tělech učitelů i žáků, nebyl čistý a lehký jako jindy. Pálil jako žíravina.</p><empty-line /><p>C’Lavirhe přistoupil blíž k ohni, olizujícímu mramorový oltář. Hodil do něj ustřižené pramínky vlasů třinácti mladých mužů, kteří stáli v půlkruhu kolem něj. Plameny okamžitě zrudly. C’Lavirhe se zapotácel, ale hned se zase vzpamatoval a nabyl svou důstojnost současně s rovnováhou. "Jste poslední," pronesl dutě.</p><empty-line /><p>Mladíci strnuli. Ta věta do obřadu nepatřila.</p><empty-line /><p>"Máte veškerou sílu a moc, kterou vám Řád Míšenců mohl dát, ale nebude už sloužit k užitku lidstva. Konec světa je blízko. Řeknu vám jen tolik: V každém člověku je částečka věčnosti; dech Stvořitele, jenž rozhoduje o začátku i konci. Ve vás ta jiskřička doutná silněji, a může vzplanout. Jste však lidé, ne vyšší bytosti. Pocítíte-li uspokojení z moci nad ostatními lidmi, bude ten plamen zdušen. Zatoužíte-li po větší moci, zhasne. Trestem za neposlušnost je smrt, a Stvořitel si vezme svůj dech zpátky. Co s ním potom udělá, ví jen on."</p><empty-line /><p>Jeden z žáků zvedl hlavu. "Učiteli. Nedržíš se obřadu Vyprovázení, proto si dovolím otázku. V podstatě nám tvrdíš, že můžeme být nesmrtelní, nezneužijeme-li moc. Nebo se mýlím?" Vztáhl ruku, na dlani mu vykvetla ohnivá květina. S úklonou ji podal učiteli.</p><empty-line /><p>C’Lavirhe tiše zalapal po dechu. To je otázka! R’Izianh. Kdo jiný. Nejčistší krev, jakou jsme tu kdy měli. Síla, nezkalená počtářstvím. Po otci i po matce z rodů Poslů a Rádců… Kteří nám od počátku světa pomáhali nejen radami, ale i svými geny, jež mísili s našimi, a přesto neučinili náš svět dobrým… (Co všechno je potřeba k záchraně světa, jakéhokoli světa? Snad aby sám Stvořitel žil mezi lidmi, snad aby pro svůj svět mezi lidmi i zemřel?) C’Lavirhe vypudil z mysli svatokrádežnou myšlenku a vrátil se k otázce svého svěřence.</p><empty-line /><p>"Nejsem si jist, Ziane," použil dětskou zkratku žákova jména. "Opravdu, nevím to určitě. Nezneužít? To nestačí. Neopájet se mocí. Nezatoužit po větší moci…"</p><empty-line /><p>Mladík potřásl dlouhými černými vlasy. "Nerozumím. Mě ta moc těší! Vítězit nad nemocí je úžasné! Zahánět z mysli člověka zločin je úžasné!" Sklonil hlavu. "Asi brzo zemřu."</p><empty-line /><p>C’Lavirhe se vyčerpaně usmál. "Všichni zemřeme."</p><empty-line /><p>R’Izianh už neřekl nic. Teoreticky by ten, kdo nikdy nezatouží atakdál, měl přežít konec světa, no ne? V duchu se zasmál. Absurdní nápad. Zahleděl se do krvavě rudých plamenů.</p><empty-line /><p>C’Lavirhe pokračoval v obřadu, ačkoli se mu třásly ruce a pot ho štípal ve vlasech, na šíji a mezi lopatkami hůř než oheň.</p><empty-line /><p>A teď to konečně vím, pomyslel si Zian. Znám chvíli, kdy jsem začal umírat. Tehdy, za posledních dnů mého domova, jsem nechápal, o čem je řeč. Jediné přikázání, které bylo pro nás závazné. Jiná jsme nepotřebovali. Všechno vyplývalo z něj. Kdo ho porušil, stal se vrahem a kandidátem smrti. Jako já teď.</p><empty-line /><p>Rozhlédl se. Nevěděl, kde je. Octl se někde na předměstí. Nejasně si vybavoval, že cestou srazil a možná zabil dvě či tři dvojice Kamaňových vojáků. Zastavil se. Tohle je ten dům. Ten jsem si kdysi vybral. V jednom pokoji tam leží koberec a spousta odrbaných polštářků. Stěny slyšely náš dech. Bylo to jako…</p><empty-line /><p>Vesnice vdov. Zůstal stát na místě, ztracený ve vzpomínkách. Přiblížila se k němu dvojice v modrých uniformách stráže. Jasná věc, válečné zákony… Neměl tam co dělat. Zastřelit. Střely jím prolétly, jako by byl z mlhy. Otočil se. Zvedl paže. Najednou byl u nich. Samé vražedné ostří, vůbec ne člověk, který je měkký a bezbranný. Ani se neprobral. Nechal je ležet. Vyrazil dveře a šel do toho pokoje. Tam si lehl na koberec a krysy ho uctivě obcházely. Chvílemi si sedal, pak znovu klesl na zem, zkroutil se a naříkal. I pavoukům to bylo divné.</p><empty-line /><p>Tehdy na prahu války, s Helenou a Feri, to bylo skoro jako ve vesnici vdov. Tamto ale bylo po válce. Po nějaké válce s meči nebo šavlemi, už zapomněl, nebo spíš si nechtěl vzpomenout, kdo ji vedl a proč. Je to pořád stejné, pitomé variace na téma lidské neschopnosti komunikovat jinak, než z pozice majitele pěstí, kopí a kuší, pušek a děl nebo tanků, otravných plynů… Atakdál. Bylo po válce, v jednom z těch zabedněných století lidské historie, a v jedné vesnici nezbyl ani jediný chlap. Uslintaný dementní stařík na lavičce před poslední chalupou se nepočítá. Desetiletí, podvyživení drobečci nepomůžou. A do téhle vesnice dorazil jednoho zaprášeného večera mladík se zlatými vlasy a nazlátlou pletí. Také v té válce bojoval, i když po svém, a byl velmi unaven. Vždycky, když vydal příliš mnoho sil, ta zlatá barva zářila z každého kousíčku jeho kůže. Nevěděl, proč. Zase to přejde. Vždycky to přešlo.</p><empty-line /><p>Vesničanky se ho ujaly. Zůstal tam. Dělal všelijaké ty chlapské práce, ale postupně mu docházelo, že to není to hlavní. Na tom místě, kam ho osud zanesl, mohl být užitečný, i kdyby byl hrbatý zakrslík, hubený a slabý, třeba i jednoruký. A tak se pustil do té druhé práce po nocích a byl velmi spravedlivý a velmi důkladný. Miloval všechny ty ženy. Docela doopravdy. A moc o tom nepřemýšlel. Odešel, když z jeho nejstarších synů už byli zdatní oráči a řemeslníci. Naučil je spoustu věcí, které v tom století vlastně ani neměli znát, ale nemluvil s nimi o moci. Nikdo z jeho žen a dětí se ho nikdy nezeptal, co je zač. Zařídil to tak, aby se neptali.</p><empty-line /><p>Stop. Podobnost. Něco zlého. Helena byla těhotná, když ji zabili. Kolébal se ze strany na stranu a naříkal. Měl chuť mlátit hlavou do zdi, jako kdysi kdosi v nějakém sklepení, ale tahle stěna by dlouho nevydržela… Zbytky rozumu odplouvají do dálky…</p><empty-line /><p>Stáli jsme v půlkruhu kolem oltáře s krvavými plameny. Třináct chlapců, připravených vyrazit do světa a opravovat jeho kazy. Nemuselo to být špatné. Kdyby ten svět zrovna nekončil. Mezi těmi třinácti byl i C’Amanh, silný, čistý. Černovlasý, a ta barva mu zůstala. On zůstal čistý (Nevinný? Jak vyjádřit stav, kdy člověk, mladík z Řádů Míšenců, poslouchá jen své srdce, které každým úderem rozráží šedé vody skutečnosti; na jednu stranu černá, na druhou bílá… <image xlink:href="#_0.jpg" /> až do konce. Teoreticky mohl přežít konec světa a žít věčně. Jenomže se s ním pak něco stalo. Jak dlouho už umírá? Od Atlantidy? Takhle dlouho to trvá? Budeme se pořád potkávat? Kolikrát už mě zkusil zabít, spoléhaje na zmatky v mé paměti?</p><empty-line /><p>Zian se odrazil ode dna šílenství a plaval ke hladině, ke světlu, ruce plné černých perel poznání. Kamaňa nezměnil jméno. Ne příliš.</p><empty-line /><p>Zian vstal, uklidnil hlodavce a hmyz v domě, a vyšel vyraženými dveřmi. Opravit kaz. Tak nás to učili.</p><empty-line /><p>Dům byl obklopen hlídkami, jež se neodvažovaly vstoupit dovnitř. Svítalo. Ti vojáci toho měli dost. Nedovolil jim střílet. Neměl chuť zabíjet ani bojovat. "Musím mluvit s Diktátorem," řekl. "Zaveďte mě k němu!"</p>
<p>Ioral se houpala v křesle a nastavovala tvář slunci. Teď jí to bylo příjemné.Mnohem příjemnější než dřív. Než poznala Ziana. Kamaňa se držel ve stínu, jenž skrýval jeho hluboké vrásky. Za těch pár dní jich hrozivě přibylo. Schází den ze dne, myslela si. Dobře, že jsem si zajistila náhradní zdroj života.</p><empty-line /><p>"K čemu má tenhle hrad terasy," brumlal nespokojeně. "Podzemí je mnohem útulnější. Klidné a bezpečné…" Měl na sestru zlost. Záviděl jí. Ta představa, že on zemře a ona bude žít dál, bez něj… Má nové jméno a cizí nápady. Je jiná. Je opravdová, žije svůj život. Tohle dokázal Pán deště?</p><empty-line /><p>"Tohle on dokáže?" řekl nahlas.</p><empty-line /><p>Ravan, tyčící se v koutě jako svérázná ozdoba, se zatvářil tázavě. Čekal na rozkazy své paní, ale naslouchal všemu kolem sebe.</p><empty-line /><p>"A také přežít zásah nukleární zbraně," ušklíbla se Ioral - Jermina. "Ale tys měl na mysli můj život, viď, bratře."</p><empty-line /><p>"Jak jsi získala jeho sílu? Víš, kdo to je? Čím jsi ho přiměla, aby tě chránil?"</p><empty-line /><p>"Tys to nebyl, viď?" Posmívala se.</p><empty-line /><p>"Jméno!" zachrčel. "Dopřej mi tu úlevu! Chci vědět!" Za nocí, kdy týrám živé, myslící tvory, abych netrpěl svými vlastními sny, se mi zjevuje, a já nerozeznám jeho tvář. V tomhle světě nejsou žádní Míšenci! Posledního jsem zabil, dřív než se probudila jeho paměť, bezmocného, sotva narozeného, slepého jako štěně… Nejsou tady!</p><empty-line /><p>Na terasu po špičkách vstoupil sluha. V ruce žmoulal nějaký papír. "Admirále… Pane… Vzkaz od velitele policie. A od Generála… A od ministra války…"</p><empty-line /><p>Kamaňa mu vytrhl papír, vztekle ho roztrhal, hodil na zem a dupal po něm. Ioral chladně sledovala, jak se snaží zapálit oheň. Nedokázal to. Konec, bratříčku. "Nechci žádné vzkazy! Vypadni!" ječel Diktátor. Obrátil se k sestře. "Potřebuju ženskou. Sežeň mi ženskou. Mladou. Pannu!"</p><empty-line /><p>Důstojně vstala. "To poslední ti nezaručuju. Klíč!" Nastavila dlaň. Podal jí klíč od tajného východu. "Pospíším si," řekla. "Nemusíš to říkat. Běž si odpočinout. Ravane!"</p><empty-line /><p>"Ano, paní."</p><empty-line /><p>"Doprovoď mého bratra do ložnice. Dávej na něj pozor. Služ mu, dokud se nevrátím."</p><empty-line /><p>"Ano, paní." Ravan jemně uchopil Diktátora v podpaží, objal ho a podepřel. "Jen pár kroků k výtahu," zašeptal. "To zvládneme."</p>
<p>"Hrad má vlastní ochranné systémy, pane," řekl velitel stráže. Šeptal. Choval se uctivě, čím dál uctivěji. Zian si mimochodem všiml, jakou paseku nadělal pouhou svojí blízkostí ve vědomí toho nedobrého muže, ale bylo mu to jedno. Nijak zvlášť ho netěšilo, že ho ovládá.</p><empty-line /><p>"Admirál si lidi povolává, jak chce," pokračoval velitel. "Nikdo k němu nechodí jen tak, sám od sebe."</p><empty-line /><p>"A poslední dobou k sobě nikoho nevolá," vmísil se nezdvořile, určitě proti předpisům mladý voják. Vypadal jako někdo, kdo má služby plné zuby.</p><empty-line /><p>Několik mužů vzdychlo. Bylo znát, že už delší dobu žijí v nejistotě. A někteří si začali uvědomovat, že je lidé nebudou mít rádi, pokud se Kamaňova moc zhroutí.</p><empty-line /><p>"Byly nějaké atentáty?" zeptal se Zian.</p><empty-line /><p>"Spousta," odpověděl ten mladý voják. "Občas se někdo dostal přes bránu. V převleku za povolaného ministra a tak… Nebo děvčata. Vždycky jich pár brali do baru, když měli večírek… Diktátor… Admirál vždycky každého odhalil a…"</p><empty-line /><p>"Nemusíš tak podrobně," zavrčel velitel.</p><empty-line /><p>"Detaily jako stahování z kůže zaživa, zarážení hřebíků pod nehty a pilování končetin mě nezajímají," usmál se Zian. Mrazilo ho a nechtěl to vědět, jenže ten hoch, jehož před pár lety nacpali do uniformy, to na něj skoro křičel, přestože nikdo nic neslyšel. Ještě v tom byla spousta krve a vyhřezávající vnitřnosti a hladoví psi… Stačí. Stačí!</p><empty-line /><p>"Taky se stalo, že někdo šikovnej vypnul elektřinu v zevních plotech." To byl jiný voják. V modrém, starší. Kulhal. Válečný veterán. "Jednou nebo dvakrát vyřadili generátor. Neuspěli. Čert ví, jaké náhradní zdroje tam Admirál má, ale má je. Dívali jsme se, jak se hoši škvaří. Bezva divadýlko."</p><empty-line /><p>"Ve stěnách chodeb jsou prý otrávené střely. Kurare," řekl mladý voják. "Jo, a jednou to zkoušeli s vrtulníkem. Shořel támhle u té věže. Nikdo neví, proč."</p><empty-line /><p>"Ta bomba, co ji vrhli prakem, se odrazila a vrátila zpátky," zasmál se otrlý veterán. "To byla taky sranda! Pamatujete?"</p><empty-line /><p>"Jo, zdrhali pěkně," zabručel velitel. "Ale nestihli to. Amatéři! S katapultem!"</p><empty-line /><p>"Proč mu to vykládáme?" zeptal se najednou veterán. "Sakra, měli bysme toho hajzla odprásknout!"</p><empty-line /><p>Zian se na něj zahleděl, hezky zblízka, do očí. Kam až bych ho musel vrátit… Kdy začal trhat mouchám nožičky a kuchat žížaly po dešti… Marná věc. Totálně marná… "Půjdu bránou," řekl po chvíli. "Jestli nekecáte, vyjde to nastejno. Bavte se dobře, mládenci!" Počtářství, pomyslel si. C’Amanh propadl počtářství. Nemám ponětí, jak tyhle jeho hejblátka fungují, ale to nic. <emphasis>K’alimí je cesta.</emphasis> Byl rád, že si vybavil heslo. Zahřálo ho. Vesele vykročil po padacím mostě.</p><empty-line /><p>Úkolem kovové mřížky bylo uškvařit vetřelce při prvních krocích. Elektrické výboje, šlehající mezi mostem a drátěnou stříškou nad ním, by zabily slona a vyřadily z činnosti i to nejvymakanější a nejchráněnější elektronické zařízení. Zian se šklebil a ošíval, bylo to protivné, palčivé, brnělo to a svědilo, ale vytrvale postupoval a v duchu si opakoval heslo.</p><empty-line /><p>Bránu rozrazil, aniž by se jí dotkl, byl pěkně nabitý a docela se zlobil. Jedovatý plyn, který se přitom uvolnil, si dovolil ignorovat, aniž se pletl do jeho chemických vlastností. Nezájem. Chcípněte, všichni morbidní zvědavci. Vyhnul se archaickým nástrahám v hlavní přístupové chodbě, kde se bez velké fantazie střídalo propadání podlahy, přibližování stěn, klesání stropu, ze stěn vyrážely dlouhé kovové hroty a ostré čelisti, sklapávající jako gilotina. Zapálil padací síť a spřátelil se s jedovatými hady. Fontány vroucí vody, které vytryskly na první křižovatce chodeb, ho překvapily, ale stačil se jim vyhnout. Aby ho nenapadlo lít lidem na hlavu roztavené olovo, napadlo ho. A už je to tu! Odchýlil ten proud a donutil ho plazit se po stropě. Následovaly šipky s kurare nebo něčím podobným, nechtělo se mu tu látku zkoumat. Potom nějaké lasery. Kdyby si dal aspoň tu práci a nechal je vystřelit z očí sochy! Třeba některé pomstychtivé bohyně… Za rozžhavenou mříží se dávili vztekem zuřiví psi. Mříž ochladil a psy uklidnil. Vyřadil z činnosti bojového robota, zdolal pár elektronických zámků na heslo (K’alimí fungovalo! Nezapomněl!). Žádní lidé. Dokonce ani vojáci. C’Amanh lidem nevěří.</p><empty-line /><p>První člověk, jehož potkal, byl Ravan se sekerou. "Pohov!" zavolal vesele. Ravan se zastavil, spustil paži se zbraní a objal ho. "Vítej v hrobě," zamumlal. "Jdeš rovnou za ním?"</p><empty-line /><p>"Jak jinak? Mám naspěch. Válčení už bylo dost."</p><empty-line /><p>"Tak jdeme."</p>
<p>"<emphasis>K’alimí!</emphasis>" pozdravil Zian ve dveřích Admirálovy pracovny. Dveře jako do sejfu. Tlusté, těžké. Když zaklapnou, budeme tady v hrobce…</p><empty-line /><p>C’Amanh byl starý. Bledý, strhaný, vrásčitý. Hrbil se a jeho pohyby rušil stařecký třes. Pomalu vstal z křesla, od monitoru, na němž sledoval postup vetřelce svým hradem. Lehce se uklonil, měl to být vlastně jen pohyb brady, ale brada se třásla, a tak efekt zdaleka nebyl dokonalý. "K’alimí, bratře!" odpověděl.</p><empty-line /><p>Ioral konečně pochopila. Poslední, nejmenší dílek mozaiky byl na svém místě. Zian. Bratr z Řádu Míšenců. R’Izianh, tak se jmenuje doopravdy. "Přišel jsi mého bratra zabít?" zeptala se rozechvěle.</p><empty-line /><p>Pohlédl na ni. "Myslím, že to nebude potřeba. Nebo ano?"</p><empty-line /><p>"Určitě." C’Amanhův rozbředlý obličej náhle ztvrdl. "Nevzdám se. Ani mě nenapadne odvolat svou armádu z dobytých území. A pak si sednout a pomalu hnít zaživa. Abys to mohl ty, bratře, patřičně vychutnat!"</p><empty-line /><p>"Mně to nechutná," řekl Zian vážně. "Ale jinak máš pravdu. Umíráš, to je fakt. Proč ale ničíš tenhle svět? Nic ti neudělal a nepatří ti, stejně jako ty nepatříš do něj."</p><empty-line /><p>"To se pleteš! Patříval jsem sem vždycky! Seděl jsem na tolika trůnech! Na tolika důležitých židlích!"</p><empty-line /><p>"A prolil tolik krve," dodal potichu Ravan.</p><empty-line /><p>Ioral se po něm překvapeně ohlédla. Pochopila. Další zrada! Podvedli mě, a jak! Hodila po svém neloajálním sluhovi bleskem, viděla, jak se zkroutil do klubíčka, ale hned se zase narovnal. Nezraněn. A Zian… R’Izianh… se směje. "Tušil jsem, že je z té vesnice… Jak se jmenovala?"</p><empty-line /><p>"Měsíční Lhota," řekl Ravan. "Staří taky říkali Stříbrná. Tu jsi myslel? Co to znamená?"</p><empty-line /><p>"Že máš krev Poslů a Rádců," odpověděl jízlivě C’Amanh. "Jsi vyšší bytost. Máš určitá privilegia…"</p><empty-line /><p>"V tomhle světě ne," zašeptal Zian. "Jen větší odolnost proti útoku čarodějky z toho předchozího."</p><empty-line /><p>"Předchozího čeho?" Ravan se nemohl zbavit pocitu, že se mu země houpe pod nohama. Položil otázku, ale o odpověď dvakrát nestál.</p><empty-line /><p>"Světa, pitomče!" sykla Ioral. "A sklapni. Bude to bezpečnější."</p><empty-line /><p>"Vzpomínáš si vůbec, R’Izianhe?" ozval se C‘Amanh zasněně. "Vzpomínáš, jaký býval náš svět? Jiný. Zajímavější. Lepší! Nebyli jsme takoví tupci jako tihle… Tady se do jejich degenerovaných genů nikdo nemontuje, a pak to takhle dopadá! Chtěl jsem svůj svět zpátky. Byl bych ho postavil z popela…"</p><empty-line /><p><emphasis>Jak jen se jmenoval ten pták?</emphasis> Cizí myšlenka. Na okamžik už podléhal závrati. Ale odpornost C’Amanhovy proměny ho přiměla k úvaze. "Něco v tom báječném světě muselo překročit míru," řekl nahlas. Posadil se na pohovku, instinktivně se vyhýbaje místu, kde kdysi někdo vykrvácel. "Nějaké zlo. Třeba ty kanibalské zvyky na kontinentě Tu… Nebo lobotomie u nastávajících matek v Gáržúh… Chov dětí s hustou krví pro labužníky v Ranjic Nebelíbající… Mně by to stačilo. A to nejsem Stvořitel."</p><empty-line /><p>Ioral namáhavě vydechla. Na všechny ty věci si pamatovala. R’Izianh měl schopnost probudit i její paměť.</p><empty-line /><p>"Máš krev Rádců!" vyhrkl C’Amanh. "Můžeš… Cokoli!"</p><empty-line /><p>"Jako ty," řekl Zian. "Ale ty už nemůžeš. Kdy to začalo, Ciame?"</p><empty-line /><p>Ioral si vybavila bratrovo dětské jméno. Měli podobná jména, ti dva. Bývali si trochu podobní. A oba mívali černé vlasy!</p><empty-line /><p>"Hned," odpověděl C’Amanh. Netvářil se jako Admirál nebo Diktátor. Teď byl jen člen Řádu Míšenců, jenž se zpronevěřil moci. "Uvědomil jsem si, že jsem přežil. Nikdo z těch nových nedokázal to, co já. V tomhle světě nebyli žádní Míšenci!"</p><empty-line /><p>"Jen já," kývl Zian. "Proto jsi mě chtěl zabít."</p><empty-line /><p>"Jak?" vykřikla Ioral. Zatínala si nehty do dlaní, až do masa, do krve.</p><empty-line /><p>Zian se k ní otočil. "Důstojně. Nalil na mě tunu roztaveného zlata."</p><empty-line /><p>"Tunu! Ts. Nikdy jsi neuměl počítat," sykl C’Amanh.</p><empty-line /><p>Zian pokrčil rameny. "No a? K tomu mám ještě potíže s pamětí. Nic moc, bratře. Já se mezi lidmi docela ztratím."</p><empty-line /><p>"Věčný vandrák!" C’Amanh vztekle udeřil pěstí do stolu. "Jak já tě nesnášel! Vandrák, který uzdravuje, radí a filosofuje, žebrák, jehož oblékají vdovy, miláček žen, každou noc v jiné posteli… Říká ti něco výraz cizoložství, svatý muži?"</p><empty-line /><p>"Nás se v Bibli týká jen ta první věta Genesis," řekl Zian mírně. "A jinak máme jediné přikázání. <emphasis>Nebudeš vyhledávat rozkoš v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>moci nad lidmi,</emphasis> to platí pro Míšence… Co teď, Ciame? Nezastavíš to šílenství, dokud je jen lokální, dokud o něm svět skoro neví? Nebo se chceš proslavit jako jeden z největších vrahů?"</p><empty-line /><p>"Nic nezastavím!" C’Amanh se zoufalým úsilím proměnil ozdobný krbový pohrabáč v neohrabanou střelnou zbraň a začal po nepříteli pálit. Přiměl oheň z krbu, aby olízl Ziana dlouhým jazykem, donutil pohovku k výbuchu a z otvoru v podlaze, který po něm zůstal, přivolal ohavné netvory, snad něco z dávných hrobů. Zian klidně, bez námahy uhýbal, plameny mu neškodily, netvoři se ho báli a strašně si přáli vrátit se zpátky. Dovolil jim to.</p><empty-line /><p>"Tak dobře," řekl. "Tvůj hrad stojí na vyústění cesty. K’alimí. Jdeme." Zničehonic stál těsně vedle Diktátora, Admirála, C’Amanha, svého bratra. Chytil ho kolem pasu a vedl ke dveřím. Ravan sevřel Ioral do medvědího objetí. Nebránila se. Vlastně netoužila vidět, co se stane.</p><empty-line /><p>Na nádvoří rostla tráva. Zian se usmál. Potěšilo ho to. Znamení úpadku C’Amanhovy moci, nebo i něco víc? Doufal, že víc. Došel i se svým zestárlým bratrem z Řádu přesně do místa, kde ho strážce cesty mohl snadno zaznamenat. "Tady je to," prohlásil. "Jsme spolu, a teď opravdu něco změníme, bratře z Míšenců!"</p><empty-line /><p>Zadupal bosýma nohama v rytmu, který oba dobře znali. "K’alimí!" vykřikl vyzývavě. "Toso! Otak!"</p><empty-line /><p>Strážce se objevil vzápětí, v celé své kráse dokonalé iluze. Zian zvrátil hlavu dozadu a bláznivě se rozesmál. "Jsi jenom šašek! Zapomenutá věc! Nikdo na tebe nevěří, a ten, kdo přece uvěří, si tě splete s mimozemšťanem, ubohý strážce!" Objal C’Amanha, jak nejpevněji dokázal. Blesk sjel po jejich tělech a vypálil v trávě kruh. Pak země pukla.</p><empty-line /><p>Zian padal, a přestože se mu vědomí postupně zužovalo na vnímání šíleného zrychlení, které zaručeně ignorovalo gravitační konstantu, věděl, že někoho držel, a teď mu zůstalo jen trochu černého, horkého prachu v hrsti.</p><empty-line /><p>Ioral běžela a vlekla Ravana za sebou jako vzpouzejícího se bernardýna na vodítku. Stačili to tak tak. Ten nejlepší z tajných východů. Honem! Pod řekou, v chodbě to čvachtá, ze stropu kape, brodíme se blátem, plašíme netopýry a potkany… Honem! Čvachtáme o život!</p><empty-line /><p>Hystericky se zachichotala, ale potlačovala to, dokud nevylezli na vzduch. Ravan se zamyšleným výrazem vrátil na místo kanálovou mříž. Hned potom nastalo zemětřesení.</p><empty-line /><p>Hrad se propadl. Nezbylo po něm vůbec nic. Téměř současně dorazila do města džungle a nebyl nikdo, kdo by jí přikázal proměnit se v parky a ušetřit domy. Některým lidem to nevadilo. Jiní prostě odešli, protože teď už bylo kam. Některé džungle zabila. A také se přistěhovali noví, teď už to nikdo nekontroloval. Stav bezvládí trval několik měsíců v celé zemi, a ve Villanvillu už to tak zůstalo. Nová vláda si vybrala nové hlavní město, a pečlivě se přitom vyhnula džungli.</p><empty-line /><p>Válka skončila do ztracena. Praskla jako bublina, když se vojáci na vzdálených frontách doslechli o Admirálově smrti. Jako by s tou zprávou vyhasla jejich touha po krvi, ohni a popelu. Možná by se všechno ututlalo a boje by se táhly déle, ale Ravan donutil Ioral, kterou všichni Kamaňovi věrní znali jako Admirálovu sestru, aby vydala prohlášení o neuvěřitelném lokálním zemětřesení a potvrdila, že Admirál neštěstí nepřežil. Nenáviděla ho za to, chtěla ho zničit, ale zjistila, že její síla na něj nestačí. Pěkně mu stoupl hřebínek od té doby, kdy mě poslouchal jako pejsek, myslela si. R’Izianhův potomek! No jistě, on má jeho krev, já jen sílu, kterou jsem mu ukradla. A která postupně vyprchává… Jak dlouho budu ještě žít? Mám pít lidskou krev jako to dělal bratr, abych se udržela déle při životě?</p><empty-line /><p>Ravan se s ní mile, byť trochu ironicky rozloučil a vrátil se domů, nezůstal ve Villanvillu, kde žil před válkou, tentokrát ho to táhlo skutečně domů, do Měsíční Lhoty. Ke svým. Mimo jiné napsat druhý díl pověsti o zlatovlasém muži, jenž kdysi v sedmnáctém století po válce těšil vdovy, odchoval spoustu synů a tím vlil do žil zničeného kraje novou krev.</p><empty-line /><p>Ioral neměla kam jít. Zpočátku se vyhýbala džungli. Vstoupila do ní, až když se zeleň zmocnila všech ulic a obrostla všechny domy. Užasla. Ani jediný výhonek, jedna liána se po ní nenatáhly. Naopak. Listy jako by se krčily, větve jí uhýbaly z cesty, dokonce celé kmeny se odkláněly. Tráva se pod jejíma nohama rozhrnovala. Květiny zděšeně zavíraly. Vůně mizely, jako odváté větrem… Ioral se přestala bát. Jedla ovoce, které se před ní nemělo jak schovat, a zdálo se jí, že jí dodává dost sil. Brzy se cítila lépe. Vlastně se cítila báječně. Byla stále mocnější. Zdá se, že je načase zmocnit se nějakého mladého lidského života!</p><empty-line /><p>Malá Hany vyšplhala do <emphasis>výtahovny</emphasis>. Máma spí. Jen ať spí, beztak je pořád taková smutná. Ať se jí zdá krásný sen o něm, o našem kouzelníkovi. Stýská se jí. Však mně taky. Škoda, že máma neumí vidět půdu a všechny ty úžasné poklady. Sáhla na <emphasis>kormidlo</emphasis>. Zase ruku odtáhla. Zaváhala. Měla bych počkat na Paulu. Co nevidět se vrátí z hřiště. Paula umí číst o hodně líp a mohla by půdu vylepšit pomocí nějaké hezké básničky. To funguje skoro vždycky… Ale co. Chci přece přivolat déšť! Ten nádherný les, který obrostl celé město, určitě potřebuje spoustu vody. Co kdyby uschl žízní? Třeba by se pak vynořil hrad s Diktátorem z propasti, kam se prý propadl, a všechno by začalo zase od začátku… Otřepala se. To teda ne! Opřela se do loukotí, pohnula těžkým kolem. O kousíček, ale stačilo to. Uslyšela flétnu a rozběhla se za ní.</p><empty-line /><p>Tentokrát jí půda nabídla dětský cimbál s paličkami. Flétna jí napovídala melodii, Hany se ji pokoušela napodobit a doprovázet. Šlo jí to krásně. Byla to taková neladná, divoká muzika bez pořádného rytmu, ale zato dělala pořádný hluk. Tohle přece musí pán deště v zeleném mraku uslyšet na celé kilometry! <emphasis>Přijď a neboj se</emphasis>, zpívala Hany a nenapadlo ji ohlížet se.</p><empty-line /><p>Žena v černém vstoupila dveřmi, jež tu původně nebyly. Určitě nevyšplhala po žebříku, to by jí její dlouhá sukně nedovolila. Mračila se. Ona neslyšela píseň, jen hluk. Skončíme to. Blížila se k holčičce, zaujaté hrou. Oči jí planuly, dlouhé, ostré nehty hrozily. Flétna se zajíkla děsem. Ženě v černém se postavila do cesty nezřetelná postava, z níž vanul chlad.</p><empty-line /><p><emphasis>Pryč od toho dítěte! Pryč, vražedkyně!</emphasis></p><empty-line /><p>Ioral se jen ohnala. "Mně nenaženeš strach, chudinko! Jsi mrtvá, závidíš mi život! Já si vezmu další porci, jen se dívej!"</p><empty-line /><p>A Hany pořád nic nevěděla, neotáčela se, hrála dešti. Zelený mrak se na obloze váhavě obrátil a pomalinku plul k městu. Obrys ženské postavy klesl k zemi, do prachu, jakoby zasažen a zlomen. Ioral, žena v černém, svou dávnou oběť vítězně překročila. Neohlédla se, a tak neviděla, jak se postava znovu zvedá a posílena zrnky prachu, ozářeného slunečními paprsky zvenčí, sleduje ji v těsné blízkosti.</p><empty-line /><p>"Hej! Děvče!" houkla Ioral.</p><empty-line /><p>Hany upustila paličky. Dětský cimbál umlkl. Flétna přestala hrát. To není teta, poznala Hany. Tohle je… asi zlá víla. Pryč! Chtěla utíkat, ale nohy ji neposlouchaly. Nedokázala se hnout z místa. Jako socha. Socha ze sádry, odsouzená k rozbití. Ta žena, zlá víla, jí položila ruce na ramena, přitáhla si ji, sklonila se k ní… Teď mě vysaje jako upír. Teď. Už…</p><empty-line /><p>Něco ošklivě, zlobně syčelo. Hany otevřela oči. Žena v černém se skláněla nad ní, ale nemohla k ní blíž. Co to? Nenápadně se rozhlédla. Vedle ní stála teta s flétnou. Ne, byly tam dvě tety s flétnou, obě mladé a hezké, jako máma, a tvářily se smutně a slavnostně. Pochopila, že ji chrání. Že takhle na ni zlá víla nemůže.</p><empty-line /><p>Ioral zuřila a zkoušela jedno kouzlo za druhým, ale nebylo jí to nic platné, ty dvě neustoupily. Neměly žádnou moc a nemohly to dítě zachránit, jí však mohly zabránit vzít si její život. "Ustupte! To dítě je moje!" vykřikla.</p><empty-line /><p>Hany ucouvla. Najednou to šlo. Rozběhla se. Obě tety ochránkyně za ní. <emphasis>Hany! Nechoď tam!</emphasis> Volaly na ni, ale ona jejich hlasy neslyšela, nebo je možná slyšela, a vnímala je jen jako zvuk flétny. Octla se na kraji střechy. Pod ní se rozevřela propast. Viděla, že spadne. Viděla už, že ty dvě ji nezachytí, protože jsou mrtvé. <emphasis>Neboj se, Hany, budeš s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>námi,</emphasis> šeptaly jí po celou dobu jejího nekonečného pádu. Skoro se ani nebála. Jestli smrt zahrnovala hru na flétnu a procházky po půdách, nemohla být tak hrozná.</p><empty-line /><p>Ioral se po kolenou připlížila k okraji střechy. Netroufala si vstát; duchové mají na lidi, balancující nad hlubinou, zvláštní vliv. A tyhle dvě ženy na ni měly dost spadeno. Dívenka se rozbila o chodník jako hračka. Ani tráva, která už začala prorůstat dlaždicemi, ji nezachránila. Nezachránily dítě, a mně vzaly život. Stařena s flétnou, kterou můj ubohý bratr zabíjel znovu a znovu. A pak ta druhá… <emphasis>Helena,</emphasis> ozvalo se jí v hlavě. <emphasis>I mě zavraždil tvůj bratr.</emphasis> "Co tady ještě děláte!" zaječela vztekle. "Máte být v tom místním pitomém nebi nebo co!"</p><empty-line /><p>Odpověděl jí tichý smích, pár tónů flétny. Nic víc. Doplazila se k požárnímu schodišti. Objevila, že jí dělá potíže vzpřímit se. Zeslábla. Třásla se. Jako… bratr. Stárnu? Uchopila pramen svých vlasů a přitáhla si ho před oči, zčistajasna zamžené a bolavé. Nemýlila se. Zbělely, vyschly. Pohlédla na své zkřivené, kloubnaté prsty. Pevně se chytila zábradlí a vydala se na krušnou pouť dolů. Připadalo jí, že se stmívá, ale nebyl to soumrak, byl to zelený mrak, který se přihnal k městu od jihu. V polovině schodiště ji chytil déšť, prudce šlehající tlusté provazce, a hnal ji dolů tak zuřivě, že padala a zalykala se, nos i ústa měla plná vody, topila se a všechna obrana byla marná. Proud jí podrazil nohy a vzal ji s sebou. Ztratila vědomí a nevnímala už, jak je vlečena k jámě, která zbyla po jejím hradu. Dvě průsvitné postavy žen vzaly pod pažemi nejistou, drobnou postavičku a vedly ji pryč, z města. Doprovázel je tichý nápěv flétny. Krvavá skvrna na chodníku rychle zarůstala travou.</p><empty-line /><p><emphasis>"Přišel jsem pozdě,"</emphasis> řekl Jeri.</p><empty-line /><p><emphasis>"Přišli jsme tak rychle, jak jsme dokázali,"</emphasis> odporovala mu Žali, ovíjejíc si láskyplně kolem ramen pružnou větev. Listy ji lechtaly na tváři. <emphasis>"Teď musíme najít tvou sestru. Pojď, budeme tančit. Nezůstane schovaná!"</emphasis></p>
<p>Ležel pohodlně na zemi a bylo mu teplo. Podivil se. Kde je propast? Kde jsou strážci? Copak už nemají vztek? Otevřel oči. Musel se k tomu chvíli přemlouvat. Nebyl si jist, jestli se mu bude líbit, co uvidí. Ale kolem něj bylo jen obilí. Polehlé v kruhu. Vzdychl. Abych snad šel, než na tohle místo ukáže prstem nějaký senzibil a dovede sem mladé, nadšené vědce s chytrými přístroji, které jim ukážou prapodivné věci - záleží na náladě strážců cesty.</p><empty-line /><p>Vstal. Překvapilo ho, že je oblečen. Bleděmodré džíny a světlá košile. Po někom. Po tátovi… Hany. Tiše vykřikl. Hany je mrtvá. Všichni jsou mrtví? Jsem tady sám?</p><empty-line /><p>Nebyl sám. Na vnější straně kruhu v obilí se z řídké mlhy vztyčily vysoké stříbrné sloupy, hrubě tvarované jako lidské postavy. Strážci.</p><empty-line /><p><emphasis>Známe tě,</emphasis> oslovili ho. <emphasis>Už dávno.</emphasis></p><empty-line /><p>"Ani se nedivím." Mluvil k nim řečí, jaká v tomto světě neexistovala. "Chodím kolem vás celé věky."</p><empty-line /><p><emphasis>Ale bez paměti,</emphasis> řekli strážci. <emphasis>Teď konečně víme, kdo jsi, R’Izianhe. Neměl bys tu být.</emphasis></p><empty-line /><p>"Já vím." Vzhlédl. Nebál se jich. "Nemůžu za to. Mohli jste mě zabít, ne? Jako C’Amanha."</p><empty-line /><p><emphasis>Neprovinil ses. Ctíš zákon.</emphasis></p><empty-line /><p>Vycítil tichý posměch. Nerozuměl. "Myslím, že už jsem se provinil," řekl zamyšleně. Usadil se s nohama zkříženýma pod sebou.</p><empty-line /><p><emphasis>Ne,</emphasis> prohlásili strážci. <emphasis>Zůstaneš na světě. Možná chvíli, možná staletí. Tvůj pád trval dlouho, déle, než bys čekal… Už nikam nespěcháš. Tentokrát ti zůstala paměť. A my chceme slyšet příběh.</emphasis></p><empty-line /><p>"Jaký?" podivil se Zian.</p><empty-line /><p><emphasis>Tvůj. A světa, který se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>námi zapomněl rozloučit.</emphasis></p><empty-line /><p>"Ach. Vy ho neznáte?"</p><empty-line /><p>Stříbrné postavy se roztřeseně zprohýbaly. <emphasis>Správně. Pomůžeš nám?</emphasis></p><empty-line /><p>"Povím vám, co vím. Dělejte si s tím, co chcete. Stačí?"</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAAmAEwDASIAAhEBAxEB/8QAGgABAAMBAQEAAAAAAAAAAAAAAAEFBgcEA//EAC8QAAEE
AQEECAYDAAAAAAAAAAIAAQMEBREGEiFRBxYxVnGBk9ITIjQ3QnNhkaH/xAAYAQEAAwEAAAA
AAAAAAAAAAAAAAQIDBP/EAB4RAAICAgMBAQAAAAAAAAAAAAABAgMRIQQxcRKB/9oADAMBAA
IRAxEAPwDsqlEQEcE1bmyzu1ItJYoRnq4FLoQ68HXtt4zC0q5Tz0hYB7d0CJ/6binRKTk8I
tdW5smrc2Wagt7HWax2AlqMAa7zGTiTafw/FffGR7OZgCOjWGUB/J4zFn8HftVVOL6ZrLj3
QTcoNJd6ZfcFK5lFLLU6X4aNeU4qrxO7wiT7r+S6arGIUKVCAlERAZ3ab6zHftV3bCxJXIa
swwyv2GQb7N5asq/PYAc4EIvftUyiLeE67iz/AOs6rup1zvdm/Uj9iEp4eTzydHle5IVrI5
Gee676jKAiAjy+XTir7D0b+Pg+DcyA3BFtAdoWB28dH4qp6nXO92b9SP2J1Oud7s36kfsWc
a4xeUddvNvuj8WPK8WvNa/DLn97YP0uuoLLY7YOrS2gDOT5S/dtgO6z2CHTTyFlqVocYUKV
CAIiIAiIgCIiAIiIAiIgP//Z
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell