Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1139.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>b6931783-5047-46ea-bbe0-7fc7d4224e63</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>1600</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Na pěší zóně chcíp pes</strong></p>
<p>Možná se zrovna nad náma udělala na Slunci skvrna. Nebo přeletěl mrak, kdopak ví. Radši bych byl namol, škoda, přeškoda, že nebylo co pít. Ležet jako placka na nedodělaným balkóně toho superbaráku úspěšnýho pána podnikatele, nevědět o světě. Nevidět, jak se po průhledný hladince žhavýho vzduchu nad rozpálenou dlažbou pěší zóny promenádujou psí stíny. Kruci, proč jsem tu jen já sám se dvěma popelnicema! Proč tady nikdo nedřepí se mnou, aby mi řek, neblbni, vole.</p><empty-line /><p>Nezapad jsem jim do party. Odtáhli jinam. Možná k rybníku. Budou plašit malý holky, hambatý vandráci… Málem jsem se naučil jejich řeč. Pasivně. Zdá se těch hnusnejch, uslintanejch, smradlavejch slov hodně, ale to je omyl, jen se furt opakujou dokolečka. Znám je. Rozumím jim. Akorát že mi nelezou z huby. Za střízliva ne.</p><empty-line /><p>Takže jsem nezapad. Nic novýho. Zaživa jsem taky nezapadal. Blbej nápad, vzpomínat, jaký to bylo, dokud jsem pracoval a bydlel, pěkně blbej nápad ve chvíli, kdy se ke mně po hladině žhavýho vzduchu ze všech stran stahujou psí stíny. Poznal jsem mezi nima čokla, co ho včera ráno policajti našli chcíplýho pod svýma schodama. Drzost, zdechnout si zrovna před policejní stanicí. Třeba to jednou od něj opíšu.</p><empty-line /><p>Jo, je to ten velkej flekatej vořech. Radši si vylezu na popelnici. Pravý poledne, nikde ani noha, hic. Obklopili mě, nevrčeli, neštěkali, koukali a hrabali předníma prackama. Jako by se chtěli seznámit. Takový vedro, a stejně mám husí kůži, a ve vlasech ledový potůčky. Fuj. Proč neležím mrtvej na tom balkóně, proč!</p><empty-line /><p>Klečel na špinavém, poplivaném víku popelnice, na tom koleně, co se konečně proklubalo z manšestráků, a nevěděl, kam utíkat dál, protože stíny vyskakovaly, ne, neskákaly, vznášely se, výš a výš, brzy se ho dotknou, a to bude konec.</p><empty-line /><p>A potom začaly odbíjet hodiny na věži a rozklinkaly se zvony. Stíny se odvrátily a ladně klusaly pryč, vzdalovaly se a mokrý lesk nad chodníkem se ztrácel, jako by se na Slunci udělala skvrna zrovna nad pěší zónou.</p>
<p>Maruška byla sirotek. Matku ztratila v šesti letech, a otec se po deseti letech znovu oženil. Macecha nebyla žádná krasavice a na Marušku si moc netroufala. Dívence nikdo nevysvětlil, že macecha není pouze neplacená služka s povinností zříkat se svého směšného výdělku ve prospěch nevlastní dcery, a nikdy ji nenapadlo, že by otec mohl tu obyčejnou ženskou milovat. Na lásku jsem tu já, přece!</p><empty-line /><p>Maruška byla krásná. Měla modré oči, zlaté vlasy, štíhlá byla jako proutek a mluvila, jako když slavíček zpívá. Dala-li si záležet. Nejhezčí děvče z gymnázia.</p><empty-line /><p>Toho divného, nezvykle horkého léta oba rodiče ulehli s chřipkou. Maruška se starala, jak uměla, ale moc neuměla… Pořád na něco zapomínala. A tak přišla neděle, a v domě nebyl ani kousíček acylpyrinu.</p><empty-line /><p>"Nedá se nic dělat," řekl otec, rozpálený horečkou, "musíš do lékárny, dceruško."</p><empty-line /><p>Lékárna u polikliniky měla zavřeno. Takže do toho krcálku na pěší zóně, vzdychla Maruška, kopla do hrudky na záhonku s uschlými maceškami, a co noha nohu mine mířila k pěší zóně, což byla vlastně jedna jediná ulice a malé náměstíčko s morovým sloupem. Bylo horko, blížilo se poledne.</p><empty-line /><p>Na rohu náměstí zakopla o dlažební kostku, zakolísala, zabalancovala na jedné noze, načež se rozhlédla, zda její směšné cvičení nikdo neviděl, a strnula. Od morového sloupu vybíhala podivná psí smečka. Vždyť se vznášejí kus nad zemí, zírala. Vidím skrz ně na domy naproti i okrasné květináče na chodníku…</p><empty-line /><p>Veliký štíhlý pes v čele smečky otočil hlavu s protáhlým čenichem a jeho krásné lesklé oči utkvěly na dívce.</p><empty-line /><p>Neslyšela nic. Ani štěkot, ani rozkaz, ale nohy se jí samy rozběhly a přidaly se k ladnému pohybu průsvitných psů.</p><empty-line /><p>Jsem průsvitná, lehká jako mlha. Lehká jako nikdo… Já. Já! Lékárnu minuli. Zahlédla směšný nedodělaný balkónek na nedostavěném domě místního velkého podnikatele. Zasmála se. Jsem jako mlha, žádné starosti, žádné dluhy, horečky a tabletky a vitamíny… Vznáším se. Klidně dosáhnu až na ten balkón. Povyskočila, ruce jásavě vzpaženy, a vtom ji za ně uchopila cizí, protivná síla, kdosi ji táhl, a už nebyla mlhou a měla tělo. Škoda… Zmateně a rozezleně upřela zrak na rozedraného tuláka. Začichala. No fuj.</p><empty-line /><p>"Podívej," ukázal jí dolů. Psům planuly oči, uši měli vztyčené, dívali se a cenili zuby. "Líbí se ti to?"</p><empty-line /><p>"Běžet s nimi," vydechla a znovu nakrčila nos. Psi nepáchli.</p><empty-line /><p>"Kam?" zeptal se věcně. Koukl pod balkón. "Skáčou, bestie. Třeba se to dozvíme," ušklíbl se. "Hned teď."</p><empty-line /><p>Najednou ji obešla hrůza. I mně, mně by se mohlo něco stát? Přitiskla se zády k rozpálené stěně. Chybí tu jedna vrstva omítky, napadlo ji. Asi už na ni neměl. Pan podnikatel investuje, investuje, a na dluhy kašle… Tak to povídal táta. Na omítku taky…</p><empty-line /><p>Psi skákali výš a výš a rudé oči se míhaly nad okrajem balkónu bez zábradlí. Maruška se chytila neznámého tuláka a zabořila tvář do jeho špinavé košile. Objal ji oběma rukama, slyšela, jak cosi recituje, verše, nerozuměla, ale modlitba to nebyla. Pak se rozezněl zvon na kostele a hodiny začaly odbíjet poledne. Smečka se zvolna obrátila a běžela vzduchem, jenž se jí tetelil pod nohama, horkem pěší zóny k morovému sloupu.</p><empty-line /><p>"Tvé tělo bílé, spanilé, bylo by jak ty košile, " řekl tulák. "A teď ti zas budu smrdět. Hop dolů, dívko."</p><empty-line /><p>Hleděla, jak tam sedí se zkříženými kotníky, dírou na koleně a jasnýma očima ve škaredě zarostlé tváři.</p><empty-line /><p>Co to o mně povídal… Stojím pevně na zemi. Jdu do lékárny. Nemůžu pro něj nic udělat. Otočila se a zapomněla.</p>
<p>Zdál se jí sen o vznášení nad hladinou horké ulice, o nehlučném dopadání nohou, o letu ve smečce přízraků. Posadila se na lůžku. Nedá se tu dýchat. Otevřela okno dokořán. Měsíc lákal. Kam? Vyskočila do zahrady. Tmou, mřížovanou měsícem a ubohými lampami, tmou se houpu jako cár mlhy, k morovému sloupu, k půlnoci. Neslyšný štěkot. Neslyšný běh. Ovanula ji bláznivá radost, a vzápětí hrůza, vzduch se prudce ochladil, pocítila bolest trhané kůže, zuby, jejich zuby, vyškubla se a utíkala, těžce, neobratně dopadajíc na tupé, neposlušné nohy. Cestu jí zkřížilo jakési zvíře. Kočka, poznala, když uslyšela křik, podobný nářku dítěte, určitě byla černá, ta kočka, a zbyl z ní chomáček srsti v černé kaluži. A smečka běží zase za mnou… Balkón. Bude tam?</p><empty-line /><p>Byl vzhůru, byl sám. Co to propána vyvedla, holka praštěná! Nedošlo jí, že tady jde o krk? Běžet s nimi… Hloupá, hloupá!</p><empty-line /><p>Klopýtala a koukala úpěnlivě, zachraňte mě přece, no tak! Sehnul se a podal jí ruce. Jsme nízko, věděl. Půlnoc už odbila. Půlnoční zákony jsou jiné než polední… Skáčou výš a výš…</p><empty-line /><p>Už věděl, že doskočí. Přistrčil dívku ke zdi a stoupl si před ni. Toužila splynout se stěnou, s ošklivou flekatou omítkou, a zavřela oči, když psí smečka trhala na kusy tuláka, jenž ji chránil svým tělem.</p>
<p>Ráno ji našli na balkóně. Nic se jí nestalo. Šetřili ji, jenom nejnutnější výslech, a honem s děvenkou na psychiatrii. Všem se nějak strašně moc nelíbilo, že je tak klidná. Vlastně si oddechla. Dali mi pokoj. On je mrtvý. Nechal se roztrhat místo mě… Stejně jeho život za moc nestál. Byla mu vděčná a litovala ho, a myslela, že udělal správně, když ji zachránil.</p><empty-line /><p>Neznala jeho jméno. Nikdo ho neznal.</p>
<p>"Oběd!" volala tlustá ošetřovatelka a pacientky se pomalu scházely v jídelně. Maruška se usmála na mladého lékaře. "Nepovíte mi, kdy už…"</p><empty-line /><p>"O tom si promluvíme odpoledne," řekl rychle. "Teď pospíchám. Dobrou chuť." Klusal chodbou k východu. Vzdychla. Běží jako pes. Skoro jako pes…</p><empty-line /><p>Nebaví mě to tady, dumala nad polévkou. Nechutná mi tady. Nic mi není, tak mě už pusťte!</p><empty-line /><p>Ošetřovatelka zmizela v kuchyňce. Ohřívá diety. Maruška vstala a chtěla odnést prázdný talíř. Kdosi jí ho vzal z ruky a položil na vozík se špinavým nádobím. "Ahoj," promluvil tichý hlas. Otočila hlavu a zabolelo ji v šíji.</p><empty-line /><p>Neměl na tváři strniště, nebyl špinavý, usmíval se. "Bude poledne," řekl. "Tak už pojď!"</p><empty-line /><p>"Ne!" vykřikla, "nechci!" Pacientky se po ní začaly ohlížet. Jeho, mrtvého z pěší zóny, neviděly.</p><empty-line /><p>"Nebýt tebe, Maruško," vysvětloval vlídně, "byli by to jen psi. Jenom psi. Žádní lidé. Tys to zavinila, dívko. Tak pojď." Vzal ji za ruce.</p><empty-line /><p>K oknu. Táhne mě k oknu. Je zamřížované. Jsme ve třetím patře. Co to má na sobě? Bílá košile, bílé kalhoty, v bílém chodí nevěsta, ne ženich… Co to dělá?</p><empty-line /><p>Tulák dýchl na mříž, mříž pukla, sklo pod ní puklo, náhle v něm zela široká trhlina, pacientky stály na nohou a ječely, a všichni viděli Marušku, jak kráčí k oknu, už se vyhoupla na parapet, skočí, ona skočí! Vtom se odkudsi ozval hlas hodin a nesměle se přidal zvon.</p><empty-line /><p>"Příště," zasmál se tulák v bílém a prošel rozbitým oknem. "Poledne je každý den!" zaslechla Maruška zdálky.</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell