Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1131.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>24d280c2-fc73-4597-8d90-642f7ab5e8e9</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>1600</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Jednou všichni vylezeme</strong></p>
<p>Ziriu si pohodlně natáhl nohy. Uf, to byla dřina! Chudáci předkové, ti si nemohli po namáhavé cestě takhle pohovět… Otřásl se při představě, že by měl nohy trvale srostlé s panožkami <emphasis>uli</emphasis>. A oči napevno spojené se zevními tykadly. Br.</p><empty-line /><p>Tak, jsem v ledovém kraji, došel jsem sem! Vždycky jsem toužil spatřit hory sněhu, ledovce a ta trojnohá zvířátka, poskakující po bílých pláních. Rozhlédl se. Ze zasněžených kopců se prý dá krásně klouzat. Vždycky jsem si přál vyzkoušet to. Chtěl bych vyzkoušet všechno!</p><empty-line /><p>V <emphasis>uli</emphasis> bylo chladněji než obvykle. Jeho tělesná teplota v mrazu, panujícím venku, nestačila obydlí vyhřát. Nevadí. Už jsem si odpočal, jdu se projít. Prolnul blanitým vstupem ven. Blána byla dvojitá, jedna vrstva zůstala na místě a izolovala vnitřek <emphasis>uli</emphasis>, druhá obalila a chránila jeho. I tak se zachvěl zimou. Ale pohled, jenž se mu naskytl, stál za trochu nepohodlí. Je to docela jiné, než dívat se optickým orgánem zevních tykadel. Ta obrovská rozloha pláně! Ty divoce rozeklané skály! Oslepující čistota sněhu… Jak nádherně se do něj boří nohy… A tohle, to je led! Můžu se klouzat!</p><empty-line /><p>Řádil na ledu a sněhu jako pominutý, až pocítil brnění a pálení v prstech nohou. Pohlédl na ně. V průhledné bláně viděl, že má nohy celé promodralé, a navíc byly podivně ztuhlé. Rychle do <emphasis>uli</emphasis>.</p><empty-line /><p>Ziriu věděl, že většina tvorů nedokáže vůbec opustit <emphasis>uli</emphasis>. Na volném prostranství dostávali záchvaty strachu, křečí nebo přechodné slepoty. On sám patřil k výjimkám. Adze by nikdy ze své <emphasis>uli</emphasis> nevyšla. Kdyby nepotkala zrovna jeho, i její milostný život by se odehrával mezi dvěma blánami spojených vstupů partnerských <emphasis>uli</emphasis>. Což není žádná zábava, i když svému účelu to poslouží…</p><empty-line /><p>Zapnul pomocný zdroj tepla. Adze si myslí, že tahle vylepšení, pomocné zdroje, nebo třeba dalekohledy v tykadlech, jsou zbytečné výmysly, usnadňující nezodpovědným tvorům toulání. Ten nezodpovědný, to jsem já. Adze by chtěla sedět na místě a mít dítě. Pf. Může si ho udělat sama. Úmyslně zapomínal na výsledky statistických průzkumů, podle nichž samooplodnění vede k degeneraci…</p><empty-line /><p>No tak dobře, já bych jí pomohl, ale nosit ho bude ona! Jednak je usedlejší, a jednak tvorové, kteří si sami říkají ona, jsou pro to vhodnější. Ani nevěděl, kde se tenhle názor objevil, ale šířil se rychle. To ta televize. Proto se v posledních letech různé novinky, objevy i nové názory tak snadno rozšiřují. Dneska už má skoro každý v <emphasis>uli</emphasis> přijímač, a život je mnohem zajímavější než dřív. A my jsme čím dál zvědavější.</p><empty-line /><p>I seznamování máme snazší. Vzpomněl si, jak mu rodič, podle současné terminologie otec, vyprávěl o jarních námluvách za starých časů. Jak jeden před druhým prchali, jak dlouho on sám utíkal a skrýval se před tím, kdo si ho vybral za partnera, a jak byli potom hrozně nešikovní a motali se ve vstupních blanách a nemohli se k sobě dostat… Ziriu vyrostl v <emphasis>uli</emphasis> otce, nikoli matky - tvora, který ho donosil. Což bylo trochu nezvyklé. Možná proto byl jiný než ostatní.</p><empty-line /><p>Vždycky ho víc přitahovali tvorové, kteří si říkají ona. Byli hezčí, měkčí, mírnější, a sliz v jejich blanách lépe voněl. Adze byla mírná a milá. Bylo krásné, když se poprvé dotkli tykadly a pomocí zevních optických orgánů si hleděli do očí… A hned od prvního dne Ziriu začal Adze učit zakázané věci. Prošel blánou do její <emphasis>uli</emphasis>. Adze k němu pojala nesmírný obdiv, protože projít dvojí blánou byl opravdu výkon, a Ziriu přitom nic nepoškodil. Nechali vstupy propojené a Ziriu svou novou kamarádku zval k sobě, jenže jí se nechtělo. Byla už taková. Obdivovala jeho kousky, ale neměla zájem je napodobit. Tehdy vrcholilo jaro a ve všech tvorech sílila touha oplodňovat nebo se nechat oplodnit. A teď teprve Ziriu ukázal, co umí.</p><empty-line /><p>V televizi nedávno zhlédl pořad, v němž starý zkušený tvor, vědec, vysvětloval všem mladým, jak si mohou užít rozkoší, aniž by zplodili potomka. Nebo potomky. Při silném vzplanutí vášní totiž dost často docházelo k oplodnění vzájemnému, kdy otěhotněli oba partneři.</p><empty-line /><p>"Podívej," poučoval Ziriu stydlivou Adze, "než moje pohyblivé buňky začnou proudit do tebe, aby se spojily s tvými usazenými, musím rychle utéct… Takhle. Chápeš?"</p><empty-line /><p>Zkusili to, oba ještě rozpačití a nezkušení, a ono to fungovalo! Adze se zamyšleně podívala na vstřebávající se loužičku pod jejich těly. "Bylo to pěkné," řekla a znovu ho objala.</p><empty-line /><p>"A teď ty," přál si.</p><empty-line /><p>"Ne, já se bojím. Nepoznám tu správnou chvíli… A vůbec, já to nechci dělat tak… Opačně."</p><empty-line /><p>Se smíchem ji povalil na měkkou podlahu a chystal se podráždit její pohlavní orgány a přimět její opík k činu. Překvapeně zjistil, že ho má velice malý. Chvíli si s ním hrál, a potom přešel k rudým ústečkům a usoudil, že lepší bude zopakovat si první způsob. Adze s tím byla srozuměna.</p><empty-line /><p>Později, když už se lépe znali, vyzkoušeli i opačnou variantu a shodli se, že to vážně není ono. Prostě Ziriu byl on, Adze ona. Zůstali spolu dlouho, déle než bývá zvykem, a každé jaro se scházeli na stejném pářišti. V mezidobí Ziriu obvykle propadal cestovatelské horečce. Poznával nové kraje a jiné tvory, s některými se spřátelil podobně jako s Adze, s některými si užíval rozkoší i mimo jarní období, od kohosi se naučil chodit ven z *uli* a nebát se rozlehlých prostorů, i jíst potravu, neupravenou pomocným trávením <emphasis>uli</emphasis>. Seznámil se s tvory, kteří si stavěli jakési pomocné <emphasis>uli</emphasis> ze dřeva, kamene či vypalované hlíny, v nichž mohou bydlet celé dny, aniž potřebují své původní přirozené příbytky.</p><empty-line /><p>Vždycky Adze o všem vyprávěl. Poslouchala ho se zájmem, ale vůbec netoužila vidět ty zvláštní věci na vlastní oči. I do ledových krajů se vydal sám…</p><empty-line /><p>Bylo mu zima. Pomocné topení nestačilo. Poprvé poznal pocit nebezpečí. Musím se pohybovat. Váhavě vystrčil panožky, vsunul do nich zkřehlé nohy a vykročil. Do kopce, z něj se potom sklouznu. A pojedu dolů z těchhle hor. Dole je menší zima. Pak se přeplavím přes jezero a ohřeju se u přátel v umělých <emphasis>uli</emphasis>.</p><empty-line /><p>Škrábal se namáhavě do kopce. Náhle cosi zahlédl. Přisál se očima k tykadlům, jako jeho dávní předkové. Shora se na něj valila obrovitá bílá hmota, načechraná a zářivá, ale sotva ho obklopila, byla najednou temná a drtila ho, uli popraskala a s žalostným třeskem se rozpadla na kusy. Ziriu s hrůzou čekal, kdy ta hmota rozdrtí i jeho. Jeho tělo však bylo kupodivu pevnější než <emphasis>uli</emphasis>. Zahlédl vlastní krev, to jak ho zranily ostré úlomky <emphasis>uli</emphasis>, vykřikl, ale ústa mu ucpal sníh, instinktivně začal mávat rukama i nohama, jako by se pokoušel plavat, napodobovat způsob pohybu němíků ve vodě. Cítil, jak ho ochromuje chlad. To nemůžu přežít! Ale cosi v něm se pořád ještě bránilo a bojovalo.</p><empty-line /><p>Octl se na kraji sněhové laviny. Najednou měl pod nohama pevnou skálu, udělal krok a stál, a záplava sněhu ležela docela krotce rozprostřena po pláni.</p><empty-line /><p>Jsem mrtvý, uvědomil si. Zmrznu. Ale dokud se mohu hýbat… Hýbal se. Zabalil se co nejlépe do dvojité blány, kterou při divoké cestě v lavině vytrhl z rozpadající se uli. Aspoň nějaká ochrana před chladem. Šel po bílé pláni ke skalám. Naproti své smrti. Jo, tak by to asi řekli v televizi.</p><empty-line /><p>Ke všemu se už šeří. Zatoužil po nějaké té umělé <emphasis>uli</emphasis>, ale kdo by si stavěl příbytek tady, v tak nehostinném kraji! Došel až ke skalám, k ústí soutěsky. Napadlo ho, že by se mohl ukrýt pod tím zasněženým skalním převisem, zahlédl pod ním malý prostor, tam by se schoulil… Určitě tam nefouká…</p><empty-line /><p>A pak uslyšel řev. Roztřásl se. To může být jedině… Mutant. Vyprávěl mu o nich rodič. Ziriu si vždycky myslel, že to jsou jenom pohádky, nevěřil dokonce ani tomu chlapíkovi z televize, který ukazoval obrázky obrovských uli a obrovských koster v jejich vchodech.</p><empty-line /><p>Řev se blížil. Ziriu se přitiskl ke skále. Zapomněl na zimu. Vytáhne tě ze tvé <emphasis>uli</emphasis> a sežere, znělo mu v uších. Nikdy nechápal, proč by se někdo namáhal s pojídáním tak tuhého sousta, když může využít pomocného trávení <emphasis>uli</emphasis>…</p><empty-line /><p>Byla opravdu tak obrovská jako v televizi. Ten tvor (vlastně netvor!) uvnitř taky. Děsivé tesáky. Drápy. Nízké čelo, čelisti, které rozlousknou lebku jako oříšek. Tuhé blány ve vchodu, tělo mutanta ozařuje divné namodralé světlo, ne obvyklá klidná, jemná narůžovělá záře, jakou vydávají stěny obyčejných <emphasis>uli</emphasis>.</p><empty-line /><p>Už mě uviděl! Zastavil se, váhá. Očka mu rejdí. Ziriu skoro slyšel, jak to zvíře usilovně přemýšlí. Je to k jídlu? Není to k jídlu? Už vyráží dopředu. Ziriu sevřel pěsti, obalené blanami. Nikdy se nepral, tvorové na rvačky nebyli stavění. Jenom to viděl v televizi. Musím ho praštit. Ne do hlavy, ta je moc tvrdá…</p><empty-line /><p>Neměl čas dokončit úvahu. Mutant se na něj vrhl, chystal se ho zaplést do svých blan a znehybnit. Ziriu ho vší silou udeřil do břicha. Mutant zaječel. Asi ho ještě žádná kořist nebouchla! Ziriu ránu zopakoval. Zabolelo ho v zápěstí, zkusil druhou ruku. Mutant ho povalil, využívaje váhy své <emphasis>uli</emphasis>. Ziriu ležel na zádech, ruce mu svíraly mutantovy pracky. Konec. Odporný škleb a vyceněné zuby se blížily. Teď mě zakousne…</p><empty-line /><p>Vtom si uvědomil, že má ještě nohy. A že s nimi může hýbat. Kopat… Zase nedokončil úvahu. Noha byla rychlejší. Skrčila se a vykopla kolenem proti břichu mutanta. Netvor znovu zaječel tím děsivě vysokým hlasem. Zkroutil se na bok, svíjel se a zamotával do vlastních blan. Ziriu neváhal. Vrazil prsty do mutantových blan, blízko jeho těla, tam, kde byly nejvíc namáhány, s obrovským úsilím je protrhl. Škubl. Urval pevný cár. Ještě! To je ono! Omotal utržený cár kolem netvorova krku. Než se mutant vzpamatoval, utáhl ho. Bolestný a vzteklý jekot se změnil v chroptění. Netvor však měl pořád dost síly. Vrhl se na nepřítele, toho malého, slabého tvora, který ho tak šeredně překvapil. Ziriu se hbitě překulil, konec tuhé blány ale nepustil z rukou. Vykopl patou. A zasáhl. Mutant šílel bolestí, chyběl mu vzduch, mlátil kolem sebe. Oba zápasící oslepoval sníh, který se dostal mezi jejich blány, jeho chlad však nevnímali. Ziriu se pokoušel uhýbat ranám mohutných pracek, a kopal kolem sebe stejně zuřivě. Dobře že mutant byl tak hloupý, že ho nenapadlo použít vlastní nohy!</p><empty-line /><p>Obrovské tělo se otřáslo v křeči, znehybnělo. Ziriu teď také bojoval o dech, protože tělo nepřítele ho zavalilo. Odhrnul kupu sněhu a s námahou a sténáním se vyhrabal ven. Nejdřív se rychle odkutálel co nejdál od netvora. Schoulil se u stěny mutantovy <emphasis>uli</emphasis>, ostražitě pozoroval jejího majitele. Nehýbá se. Je mrtvý? Já ho zabil? Opatrně kopl špičkou nohy do mutantovy hlavy. Bezvládně se otočila. Ohavná tvář byla modrá, jazyk čouhal z úst. Ziriu se otřásl. Potom se chtěl přestat třást, ale nešlo to, protože byla hrozná zima.</p><empty-line /><p>Musím něco udělat! A hned! Napřímil se. Překonal bolest v pohmožděných svalech. Zvedl <emphasis>uli</emphasis>. Podivil se. Vůbec nebyla těžší než ta jeho. Mrtvý mutant visel na blanách vchodu. Ziriu zaťal zuby a začal je odtrhávat od těžkého těla. Ani si nevšiml, kdy se přestal třást. Pořádně se zahřál, než se mu podařilo vchod uvolnit. Pak odtáhl uli kus od mrtvoly. Postavil ji do normální polohy, vsunul nohy do panožkových vaků. Šlo to. Kráčel!</p><empty-line /><p>Opatrně slezl níž, do údolí, ale neodvážil se na pláň, kde ho málem zabila lavina. Držel se těsně u skal. Po chvíli chůze zastavil. Musím obnovit blány. Jinak stejně zmrznu. Těžko přemáhal hnus, ale strach ze smrti byl silnější. Vlezl až dozadu, do posledního závitu <emphasis>uli</emphasis>, a namočil se do základního rosolu. Neměl ponětí, jestli to bude fungovat, o převedení <emphasis>uli</emphasis> na nového majitele věděl jenom z televize, a tam se vždycky mluvilo jen o osiřelých mladých tvorech… V rosolu bylo teplo. Skoro usnul. Vzbudil ho zvláštní pocit. Začichal. Jiný pach. Ale přitom známý…</p><empty-line /><p>Vykřikl radostí. Byl to pach jeho vlastního rosolu! Mutantův příbytek se mu přizpůsobil! Vyhrabal se z rosolu. Rychle ke vchodu! Z jeho okrajů už začínaly pučet nové blány. Přitiskl k nim zbytky svých, těch, jimiž byl ještě stále zčásti obalen. Srostly! Byl doma, ve své vlastní <emphasis>uli</emphasis>!</p><empty-line /><p>Nebylo snadné sžít se s nezvykle velkým příbytkem, ale Ziriu neměl na vybranou. Musel jít. Dolů z hor. A rychle. Teď už nebyl bezprostředně ohrožen zmrznutím, ale něco mu říkalo, že na odpočinek ještě nesmí ani pomyslet. Natož na spánek.</p><empty-line /><p>Kráčel, tu a tam se sklouzl, dolů, pořád dolů, vyhýbal se místům, kde z vrcholků skal visí ta zdánlivě načechraná, bílá hmota. Jednou kolem něj prohučela lavina, zahlédl kameny, které s sebou nesla. Tiskl se i s <emphasis>uli</emphasis> ke skále a bezděky zadržoval dech. Jako by to bylo živé a chtělo ho to sežrat.</p><empty-line /><p>Konečně se dovlekl k jezeru. Mutantova <emphasis>uli</emphasis> byla k plavbě vhodnější než jeho původní, měla lépe umístěné panožkové vaky, takže se mu dobře odráželo nohama. Kromě toho tlustší stěny ho lépe chránily před chladem vody. To koukáte, němíci! Plavu si tady jako vy!</p><empty-line /><p>Na břehu si na chvíli odpočinul. Sáhl do zásobárny v předposledním závitu. S odporem se zahleděl na zbytky mutantova jídla. Vypadá to jako natrávená mršina… Fuj! Okamžitě tu věc vyhodil, tolik s tím spěchal, až málem potrhal čerstvé blány. Potom se vrátil k zásobní kapse a sáhl hlouběji. Vydechl úlevou. Tohle už bylo jeho jídlo. <emphasis>Uli</emphasis> neměla moc času k čerpání potravy, ale vybrala cosi z lišejníků, kolem nichž se protahoval ve skalách, a také z vodních řas v jezeře. Možná přibrala i neopatrného němíka. Hm. Přece jen je zvyklá lovit… Nevadilo mu to. Dal se do jídla. Bylo ho málo, ale dodalo mu sílu k dalšímu pochodu. K přátelům v umělých příbytcích to už není daleko!</p><empty-line /><p>Samou úlevou mu vyhrkly slzy, když v dálce spatřil domečky. Tak tomu říkali. Jak se však k novému sídlišti těch podnikavých tvorů blížil, bezděčně zpomaloval chůzi. Nakonec vytáhl nohy z panožkových vaků, zatáhl i tuhé výrůstky, sedl si a přemýšlel. Co se to tam děje? Před domečky stojí spousta cizích <emphasis>uli</emphasis>, zvláštních, s prodlouženými tykadly všeho druhu, zrakovými, sluchovými i hmatovými… Nebo to nejsou hmatová tykadla? Kdo by je dneska ještě používal? Zakroutil hlavou, oči přilepené k tykadlům. Ty věci musí být umělé! Cizí uli byly opuštěné, majitelé zřejmě všichni zašli dovnitř, do některého z domečků.</p><empty-line /><p>Ziriu se zamračil. Když tady budu sedět, nedozvím se nic! Rázně vystrčil panožky, natáhl se, aby dosáhl k tykadlům. Mutant neměl ani pomocné čočky, pch, zvíře! Došel až k osadě. Postavil svou uli vedle ostatních. Prolnul blanami, vnitřní si ale nechal na sobě. Všiml si už posledně, že přátelé z domečků na sobě nosí jakési blány, docela málo průhledné a velice zvláštní. Nic podobného neměl, a tak si aspoň blánu trochu nařasil. Zaklepal na tuhý vchod. Tímhle materiálem se nedalo jen tak prolínat, tahle věc se musela otevřít.</p><empty-line /><p>Otevřel mu Peok, přítel. "Ziriu!" vykřikl. "Ty vypadáš! Kdes byl? Co se ti stalo?"</p><empty-line /><p>"To je dlouhé povídání," odpověděl Ziriu, celý šťastný, že narazil na známého. "Čí jsou ty uli venku? Mají tolik tykadel!"</p><empty-line /><p>"Aby ne. Patří tvorům od televize!" prohlásil hrdě Peok. "Představ si, budeme v televizi! Každý uvidí, že se dá žít i v domcích, bez <emphasis>uli</emphasis>! Pojď, zrovna si povídají s dětmi… Moje Tavv uvařila jídlo, teplé, vezmeš si…"</p><empty-line /><p>Tavv byla docela ona, jako Adze, ale asi jí nevadilo opustit <emphasis>uli</emphasis> a žít v domečku. Usmívala se a její uvařené jídlo bylo moc dobré. Tvorové od televize vyšli z vedlejšího závitu (totiž místnosti, tak se tomu správně říkalo) a byli hrozně zvědaví. A taky milí. Ziriu ani nevěděl jak, ale přiměli ho k vyprávění o tom, co prožil v horách. Potom chtěli, aby jim ukázal mutantovu <emphasis>uli</emphasis>. Ukázal jim ji. Peok žasl, Tavv se nadšeně smála, děti poskakovaly. Jeden z televizních tvorů, ona, se chtěla podívat dovnitř, a tak ji tam vzal a všechno jí ukázal. Taky jí řekl, že by bylo hezké sejít se na jaře, a ona vykulila oči a zeptala se, proč na jaře? Trochu ho tím uvedla do rozpaků. Vždycky mu připadalo správné začít mluvit o jaru - každý hned pochopil, oč jde. Vysvětlil jí to a Hlann se rozesmála a řekla, tradice, to jsou ty naše tradice!</p><empty-line /><p>Později, když se ukládal ke spánku, poprvé v životě v domečku, a zkoušel si tu divnou blánu, kterou mu půjčil Peok, objevila se v jeho závitu (ne, místnosti!) a prozradila mu, že celé jeho vyprávění nahrávali a natáčeli, dokonce i uvnitř v jeho nové <emphasis>uli</emphasis>. Zkrátka, že bude v televizi. Údivem otevřel pusu, a ona ho políbila, přesně tak, jak to viděl v televizi. A potom si spolu hráli, přestože nebylo jaro. Hlann byla úplně ona, a trochu ji překvapilo, že jemu to nevadí. "Myslela jsem, že jsi jenom takový divoch, ale ty jsi docela moderní," šeptla mu.</p><empty-line /><p>Stejně se už těšil na Adze a jak jí bude o všem vyprávět.</p><empty-line /><p>Sešli se až na jaře. Na známém místě. Tou dobou už měl Ziriu v osadě u jezera rozestavěný vlastní domeček. Docela malý, menší než ostatní. To proto, aby se v něm Adze nebála.</p><empty-line /><p>Vešel do její <emphasis>uli</emphasis>. Něco tu bylo nového. No tohle! Adze si pořídila televizi! Seděla před obrazovkou, ani se neotočila.</p><empty-line /><p>"Ahoj, Beko!" zavolala. "Pojď se podívat, je to o němících!"</p><empty-line /><p>"Já je viděl na vlastní oči," řekl Ziriu.</p><empty-line /><p>Otočila se. Začala zděšeně couvat. "Ty! Myslela jsem… Že se už nikdy… Že tam zůstaneš!"</p><empty-line /><p>"Kde?" podivil se.</p><empty-line /><p>Zmateně ukázala na televizi. "No tam! Byl jsi tam! V tom… domečku. Povídal jsi o… lavinách. Jak jsi zabil mutanta!"</p><empty-line /><p>"No, to je pravda. A co má být?"</p><empty-line /><p>"Jak ses dostal odtud," znovu kývla bradou k obrazovce, "zase sem?"</p><empty-line /><p>Zasmál se. "Normálně. Do televize se neleze. Ti tvorové mají zvláštní tykadla, říkají tomu kamery, a ty přenášejí obraz. Je to trochu jako dalekohled v tykadle, taky vidíš něco, co bys jenom očima neviděla."</p><empty-line /><p>Měla v zásobě tisíc dalších otázek, znal ji, a docela se na to těšil, jenomže zvenku se ozval nezaměnitelný zvuk přiražení vchodu cizí uli. "To je Beko?" zeptal se Ziriu. Kývla. Tvor se neobratně soukal skrz blány vchodu. "Máš ho radši než mě?" pokračoval Ziriu. Důrazně zakroutila hlavou. "Výborně." Zlověstně se usmál. Přikrčila se. Jako by se ho bála, a přitom se jí to líbilo.</p><empty-line /><p>Beko byl stejně velký jako Ziriu a byl taky spíš on. Ale zaručeně nebyl moderní. Zamračil se. "Kde se tady vzal tenhle… Kde máš <emphasis>uli</emphasis>, tvore?"</p><empty-line /><p>"Kousek odtud," řekl Ziriu klidně. "Trochu jsem se procházel."</p><empty-line /><p>Beko se otřásl. "Fuj. Ty novoty z televize! Já a Adze jsme spojili svoje <emphasis>uli</emphasis>! Takže vypadni!"</p><empty-line /><p>"Natrhnu ti blánu, chudinko!" nafoukl se Ziriu. "Koukej se odvalit, a hned!"</p><empty-line /><p>Beko nechápavě zamrkal. "Přece ti říkám, že jsem svoji <emphasis>uli</emphasis> spojil…"</p><empty-line /><p>"To nic neznamená." Ziriu bez námahy prolnul blánami, vtrhl do Bekova příbytku, vsunul nohy do panožkových vaků a hbitě poodešel o pár kroků. Pak se vrátil.</p><empty-line /><p>Beko stál ve vchodu a bezmocně sledoval, jak se jeho domov vzdaluje. Zdálo se, že každou chvíli omdlí. "Ty… ty…" koktal.</p><empty-line /><p>Ziriu pochopil. Nikdy nebyl venku. Chudák. "Pojď, pomůžu ti," řekl mírně.</p><empty-line /><p>Beko zaječel a schoval se v zadních závitech. Nakonec ho musel Ziriu vytáhnout ven násilím. Adze mu pomáhala otevřít vchod. Beko se zmítal a řval a nepřestal, dokud ho Ziriu nestrčil do jeho vlastní <emphasis>uli</emphasis>. Šlo to snadno. Až když vzlykající Beko zalezl dozadu do svého obydlí, všiml si Ziriu, že vedle něj někdo stojí. Adze, obalená blánou, se ještě trochu třásla. "Není to tak hrozné, vylézt ven," řekla statečně.</p><empty-line /><p>Objal ji a donesl do své nové <emphasis>uli</emphasis>. Byli spolu hrozně spokojení a dělali to tak, aby Adze měla dítě. Teprve pak jí o všem vyprávěl. "Až bude po jaru, podíváš se na můj domeček," dokončil. "Když už ses naučila chodit ven, určitě se ti to bude líbit. A vejde se tam spousta dětí. Mnohem víc, než do <emphasis>uli</emphasis>."</p><empty-line /><p>"Tvorové tam chodí v těch divných blánách," řekla. "Já nic takového nemám."</p><empty-line /><p>"Myslím, že se dají za něco vyměnit. Zítra zkusíme najít trh a zeptáme se na to."</p><empty-line /><p>"Trh," opakovala. Vrtěla hlavou, ale kupodivu se zdálo, že se jí ty novinky docela líbí. Ziriu ještě zaběhl pro její <emphasis>uli</emphasis>, potom spojili vchody, tak jak to má být, podle tradice, a pak se uložili ke spánku. Společně. Té noci, toho jara se cítil neobyčejně šťastný.</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell