%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Jana</first-name><last-name>Rečková</last-name></author>
<book-title>KRÁL JE MALÝ</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Jana</first-name><last-name>Rečková</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>f008f27e-94a1-4605-9771-83e56f75712e</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2012</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong>JANA REČKOVÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KRÁL JE MALÝ</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Jana Rečková: KRÁL JE MALÝ</p>
<p>Copyright© 1999 Jana Rečková</p>
<p>Cover Art Copyright © 1999 Martina Pilcerová</p>
<p> <image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Copyright ©2000</p>
<p><strong> </strong><strong> </strong></p>
<p> <strong>ISBN 80-86096-28-9</strong></p><empty-line /><p><strong>Nevvah</strong></p>
<p>Pobřežní skaliska ostrova Nevvahu se tyčila nad krajkovým příbojem a mlčky, zachmuřeně slibovala, že se nevzdají dorážejícímu moři ani za milión let. Parehya jim nevěřil. Jeho představivost zahrnovala i tak obrovský časový úsek; věděl, že podlehnou. Útoky zdola, zběsilost shora - špatná nálada živlů sežvýká tvrdou slupku Nevvahu a pak si pochutná na bezbranné dužnině... Zasmál se a jeho pomocníci se otřásli. Ke smíchu nebyl sebemenší důvod. Jejich loď, neohrabaná kupecká kocábka, určená pouze pro plavby po klidných řekách, se už neměla jak bránit náporům bouře. Brzy se rozbije o skály.</p>
<p>Dokud je pronásledovaly hlídky krále Gurarca na rychlých veslicích, byl to výborný nápad zamířit k Nevvahu, věčně ověnčenému mračny, bouřemi a blesky. Tváří v tvář jeho obávanému pobřeží však už to tak báječně nevypadalo, a Mistr Parehya se směje!</p>
<p>„Bouřky a příboj ostrov jednou úplně rozhlodají,“ vysvětlil Parehya sedmnácti vyděšeným mužům. Vlastně mohl mít pomocníků mnohem víc, ale vybral si tyhle. Poslední dobou měl nejasné podezření, že v jednom případě udělal chybu. Jeden z těch sedmnácti vyděšený nebyl.</p>
<p>„Tak z toho mě hlava vážně nebolí,“ prohlásil Tryna, nejmladší z Parehyových mužů.</p>
<p>„Nemusí tě bolet ani z těch skal,“ řekl mu Mistr. „My máme bránu připravenou.“</p>
<p>Sledovali gesto, jímž ukázal k pobřeží. Z mlhy, do níž se neovladatelná loď hnala, se vynořila skutečná brána, skalní útvar dost prostorný, aby jím projel královský trojstěžník. Prolétli branou na vysoké vlně a octli se v zálivu, jehož klidnou hladinu rušil jen prudký déšť. Vlny odumíraly těsně za skálou. Parehya se lačně zahleděl na pusté pobřeží, skrápěné proudy deště. „Toto je Nevvah, ostrov, který proslavíme,“ pronesl slavnostně. Jeho vyvolení pomocníci viděli, jak je mladý, silný a sebejistý, a všichni mu věřili.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Uplynula řada let. Loďka, kdysi ukradená obchodníkovi z Kauwaru, byla dávno zaplacena. Král Gurarc se konečně oženil a přestalo ho bavit při každé zmínce o zázračném léčiteli z Nevvahu vyskakovat, mlátit pěstí do stolu a hlasitě ho nazývat podvodníkem a šarlatánem. Snad pod vlivem manželky, kterou velmi miloval, dokázal opatrně připustit, že mezi nebem a zemí jsou i věci, na něž jeho rozum nestačí.</p>
<p>Možná na změně jeho postoje k Mistru Parehyovi měla podíl skutečnost, že ze všech lodí, které k ostrovu vypravil, unikla zkáze jedna jediná - ta, která vezla náklad raněných a nakažených žabím morem z té nešťastné války v Estellevských mokřinách jihovýchodně od Pakaiše. Nikdo mu neuměl vysvětlit, proč loďky, lodičky, ba i ubohé vory s nemocnými vždycky bezpečně dorazí na místo určení, do klidného zálivu, kde sice většinou prší, jako ostatně na celém Nevvahu, ale voda je tam vlídná a písčitý břeh zve k přistání i ta nejchatrnější plavidla.</p>
<p>Právě tak mu nikdo z učenců u jeho dvora nevysvětlil, jak Parehya vrátil zrak nebo sluch, popřípadě rozum zničený horečkami, mužům, kteří měli neodvratně zemřít na druh žabího moru z mokřin, postihující mozek a smysly. Čím zhojil hnisající rány, které už otrávily krev. Jak ztišil křeče, jak vyléčil klouby, ztuhlé po válečných ranách, jak zbavil muže s uťatými končetinami nesnesitelných bolestí v chybějících údech, čím zahnal noční můry, připravující vysílené vojáky o spánek...</p>
<p>Nic z toho králi nikdo nevysvětlil. Gurarc se vážně zabýval myšlenkou vyhnat své takzvané učence a povolat ke dvoru Parehyu. Královna mu to však rozmluvila. „Pronásledoval jsi toho muže. Dal jsi popravit jeho přátele. Vypsal jsi na jeho hlavu odměnu. Proč by ti měl vyhovět?“</p>
<p>Král na svou krásnou ženu upřel nechápavý pohled. „Copak on nepozná, že teď mi už může věřit? Povídá se, že je synem některého z bohů... Měl by to poznat!“</p>
<p>„A když pozná? Bude ti chtít odpustit?“</p>
<p>Nasupil se. „Proč musíš mít vždycky pravdu?“</p>
<p>„Přece proto, aby se můj pán a manžel mohl správně rozhodnout,“ usmála se.</p>
<p>„Ach, Terizo,“ vzdychl a vzal ji do náručí. „Ty jsi také dítě bohů. Nebo aspoň blízká příbuzná bohyně lásky.“</p>
<p>Královna sklopila dlouhé řasy, její úsměv posmutněl. „Lavenilla také není právě plodná...“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Jednoho dne se spojilo, jak už to bývá, mnoho malých a velkých bolestí a strasti a choroby naplnily loď, důkladnou plachetnici, schopnou dlouhé plavby po moři, žádný obyčejný říční člun. Loď vyplula ze Seillacu, přístavního města, jež se sídelním Weillacem tvořilo jakási srostlá dvojčata, o půlnoci. Vítr byl příznivý, nebe jasné.</p>
<p>Lidem na palubě i v podpalubí byl čas většinou lhostejný. Málokdo z nich se ještě dokázal bát hodiny mrtvých. Mohla to být jejich hodina. Už brzy. Mnozí už vídali smrt u svého lůžka celé týdny. Parehya, zázračný lékař na Nevvahu, byl jejich poslední naděje.</p>
<p>Iacere zaplatila mladému kapitánovi lodi tím jediným, co měla, a chystala se obléknout a opustit kajutu. „Počkej!“ zavolal na ni. „Já sice nevím, co ti schází, ale vypadá to, že si svého života moc neceníš! Zaplatila jsi sotva polovinu!“</p>
<p>Otočila se. Oči pod rozcuchanými černými vlasy měly barvu a výraz ohně. Požáru, který se v noci blíží ke tvému domu. „Nejedu na Nevvah kvůli životu, ale kvůli smrti, kapitáne!“</p>
<p>Otřásl se. Čarodějnice! Ta holka mi ještě přinese smůlu! „Vypadni!“ rozkřikl se. „Nejradši bych tě hodil do moře, ale bojím se, že by se začalo bouřit!“</p>
<p>Ušklíbla se. „Znám ty námořnické pověry, statečný Talagolone, a klidně budu na tvé lodi dál mluvit o smrti, protože já na ně nevěřím! Ani ses nezeptal, jestli netrpím nějakou šerednou nakažlivou nemocí, hlupáku! Doufáš, že tě samotný ostrov na místě vyléčí? Že se zázrační lékaři nebudou vůbec na nic vyptávat?“</p>
<p>Hodil po ní cínovým džbánkem. Víno se rozstříklo po kajutě, dveře utrpěly šrám. Ale dívka už byla pryč. Potvora! Co k čertu myslela těmi řečmi o smrtí? Chystá se snad někoho podříznout? Znechuceně se oblékl a zamířil ke kormidlu. Jeho posádka měla tři členy, zbytek tvořili dobrovolníci z řad nemocných. Jeden ze tří opravdových námořníků musel být pořád u kormidla. A ve střehu, to také. Plná loď pitomých suchozemců, pch. Vzdychl. Královský rozkaz. Snad aspoň odměna bude stát za to! Kdyby aspoň Veličenstvo napsalo, co přesně ode mě chce. Ne, prý si určitě poradím. Není tohle do nebe volající blbost? Odplivl si a vydal se na palubu hledat tu holku. Netušil, že Iacere nedošla ani ke schodům...</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Ta žena ji mohla nechat zabít. Uškrtit. Hnusná smrt! A místo toho teď Iacere seděla v pohodlné kajutě, upíjela víno, ředěné železitou kyselkou, a prohlížela si krásnou ženu, která měla před svými dveřmi velmi podezíravého osobního strážce. Ještě cítila na hrdle jeho prsty. Kdyby ta krasavice nezaslechla hluk a nevystrčila hlavu... „Odpusť,“ omlouvala se ta paní už potřetí, „musela ses tou chodbičkou plížit hrozně podezřele.“</p>
<p>„Vy jistě nejste nemocná!“ vyhrkla Iacere.</p>
<p>„Ani ty,“ usmála se žena.</p>
<p>„Co když loď kvůli nám dvěma ztroskotá? ozvala se dívka.</p>
<p>„Nemyslím, že by Parehya byl tak zlý. Nebo mstivý.“ Tajemná paní otevřela dřevěnou, nádherně vyřezávanou truhličku a vytáhla z ní obrázek - podobiznu mladého muže. Měl světle hnědé vlasy, jasné oči a příjemnou tvář. Malíř však zachytil víc než podobu; vtiskl mužovu úsměvu moudrost, jaká se k jeho věku nehodila.</p>
<p>„Mistr Ourakazz,“ řekla majitelka obrázku. „Maloval Parehyu v době, kdy se spolu potloukali po tržištích a předváděli své umění na nárožích.“</p>
<p>„Ourakazz maloval, co viděl,“ zamumlala Iacere. „A viděl hodně. Proto ho dal Gurarc popravit.“</p>
<p>„Král míval zlé chvíle,“ přisvědčila žena s podivnou neochotou. „Dnešní Gurarc by se tak strašného činu nedopustil.“</p>
<p>Iacere zívla. Zmáhala ji únava. „Krále nikdo nepotrestá.“</p>
<p>„Zůstaneš u mě,“ rozhodla paní. „Ustelu ti na podlaze. Mám spoustu pokrývek.“</p>
<p>Iacere už skoro spala, když se k ní tajemná paní sklonila a zašeptala: „Myslíš, že krále nikdo netrestá? To by ses divila!“</p>
<p><strong>Dítě </strong><strong>bez otce</strong></p>
<p>Parehya byl nepřirozeně mladý. Podle všeho by mu mělo být přes čtyřicet, ale vypadal téměř jako chlapec. Ani na jeho pomocníky nedoléhal věk plnou vahou, nicméně na Nevvahu zestárli a někteří už šedivěli.</p>
<p>Iacere šla za svou hostitelkou jako ve snu. Pronásledovala ji vzpomínka na kapitánovu tvář. Když je proud hnal na skaliska, vykročil k ní, kymáceje se na vratké palubě, a ona si byla jistá, že ji chce zabít. Přede všemi, protože v tu chvíli byl nahoře každý, kdo jen trochu chodil nebo lezl, ji obvinil. „To ona! Ona přivolala neštěstí!“</p>
<p>Osobní strážce tajemné paní už si připravil dýku k její obraně. Vtom kdosi zařval: „Brána!“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Stejně mě zabije, Teri,“ zašeptala Iacere, aby to slyšela jen její nová přítelkyně.</p>
<p>Paní Teri se krátce zasmála. „Dáme si pozor.“ A pak následovaly jednoho z mladších pomocníků a dorazily do Osady. Jiné jméno ten shluk nízkých domků nepotřeboval. Rozhlížely se stejně dychtivě jako na smrt nemocní. Mistr Parehya vyšel z domu. Na dvojici mladých žen utkvěl dlouhým pohledem. Potom se odvrátil.</p>
<p>„Umírající dejte do mého domu,“ řekl.</p>
<p>Dalo se do deště, a pršelo a lilo, kamenitá půda a písek vodu bez odporu propouštěly dolů do hlubin země a povrch ostrova zůstával netečný a neplodný.</p>
<p>Iacere, Teri a její strážce se usadili na prahu Parehyova domu. Iacere lapala ústy kapky deště. Teri se jí tiše smála, ale opravdové veselí v tom nebylo.</p>
<p>Přistoupil k nim ten mladý pomocník. Měl na sobě hábit, jehož nezdravě zelená barva vyvolávala dojem, že plesniví. „Jsem Tryna. Léčím hlavně kožní choroby. Pro dnešek jsem skončil. Co schází vám?“</p>
<p>„Potřebujeme Mistra,“ odvětila Teri. „Odpusťte, Tryno. Je to vážné.“</p>
<p>„Budete dlouho čekat.“ Tryna se zatvářil trochu ukřivděně.</p>
<p>„Ale ne.“ Dveře nad čtyřmi schůdky se otevřely. Teri sebou trhla, Iacere vzhlédla. „Tak pojď, Iacere,“ pozval ji Parehya. „Vy počkáte, paní.“</p>
<p>„A-ano.“ Teri se kdovíproč zakoktala. Zbledla a strážce ji rychle podepřel, upíraje na Mistra Parehyu nevraživý pohled.</p>
<p>Iacere vstoupila do pachu smrti, sténání, bolesti. „Nejsi ještě hotov, mistře,“ špitla.</p>
<p>Pohlédl na ni. Oči měl jako ze skla nebo z ledu. „Uzdravení je na cestě. Aspoň pro ty, kdo ještě mají sílu žít.“</p>
<p>„Co o mně víš, mistře?“ Dívala se na cizího člověka, který se svíjel v křečích. Nezapomene na to, nikdy. „Takhle nějak vypadá plod při potratu,“ řekl. „To chceš?“</p>
<p>„Byl to omyl!“ vykřikla. Probrala k životu dva nebo tři umírající. Parehya se usmál. Vítejte zpátky, přátelé! Ta dívka má zřejmě právo odvolat vás z temné cesty... „Omyl? Pověz mi o tom omylu. Všechno.“</p>
<p>„Tady?“</p>
<p>„Místo umírání a místo zrození...“ Pokrčil rameny. „Nevidím rozdíl. Moji pomocníci tě budou nenávidět. Protože s tebou přichází konec.“</p>
<p>„Nerozumím. Já chci jen konec toho -“</p>
<p>„Těhotenství,“ dokončil. „Kdo je otec?“</p>
<p>„Nikdo!“ zaječela. Zaťala si prsty do břicha, jako by se pokoušela vyrvat, co tam nepatří. „Netušila jsem, jak se dělají děti! Byla jsem úplně nevinná, a najednou... Vyzkoušela jsem si <emphasis>lásku</emphasis>, až když jsem musela zaplatit za cestu sem. A je to hnusné, hnusné!“ Křičela a křičela. Připadalo mu, že si její křik nějakým způsobem zasloužil. Možná za všechny muže, kteří to prostě udělali, pak usnuli a ráno odešli. Přestože on sám nikdy nezplodil dítě.</p>
<p>„Mohlo to být jinak. Třeba jsi spala. Na světě jsou omamné byliny. Také pálenka...“</p>
<p>„Snad. Ale já nemám žádné mezery v paměti.“ Sedla si na lůžko k ženě v bezvědomí. Vzala do ruky její vyschlé dlaně, pohladila je. „Vůbec nevěřím na zázraky. Nevěřím, že jsi syn některého boha.“</p>
<p>„Nejsem,“ řekl. Zahlédla v jeho tváři zákmit strachu. Mistr jí, cizí ženě, prozradil víc než svým pomocníkům za celá léta.</p>
<p>„Nechtěla jsem zabíjet,“ vzdychla Iacere. „Doufala jsem v jiné řešení, ale nemám potuchy jaké. Nenávidím</p>
<p>tu nespravedlnost!“</p>
<p>„Zkusím ten omyl napravit. Byl-li to omyl. Nelžeš mi, viď?“</p>
<p>Mlčky zakroutila hlavou.</p>
<p>„Pošli mi sem královnu,“ požádal Parehya. „Královnu?“ Zatvářila se velmi hloupě.</p>
<p>„Nepoznalas ji?“</p>
<p>„Teri... Ach, Teriza. Naše královna. Není nemocná. .. Co chce? A-ha.“</p>
<p>Parehya kývl. „Víš to. Dědic. O to jde.“</p>
<p>„Aha,“ s podivným výrazem couvala ke dveřím. „Pošlu... sem... královnu.“</p>
<p>„Budete spát spolu v pokojíku, který určím. Přesně nad mou pracovnou.“</p>
<p>„Ano. Ovšem.“ Bála se ho, přestože se usmíval a byl tak mladý. Narazila zády na dveře, zašátrala po klice. Ven. Na vzduch, do deště.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Vlastně se jí bál. Musel se kvůli ní dopustit strašného činu. Zrušit volbu. Přijde trest, a bude krutý... A nikdo z lidí nepomůže. Nikdo se nedozví... Tvá poslední noc, Parehyo. Řekni, ale pravdivě, pro koho to děláš? Kdo ti tolik leží na srdci? Ta dívka? Sotva. Královský dědic? Ještě méně. Pro koho? Rozhlédl se. Ještě zachraň pár životů, Parehyo, než se zamícháš do věcí, jež ti nepřísluší. Než konečně použiješ to, co ses už dávno naučil.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Z obyčejného kotlíku se valilo neuvěřitelné množství páry, která naplnila malou temnou místnost - plamínky svic v ní beznadějně tonuly. Plameny v ohništi se zajíkly, ale vydržely. Kdyby se někdo pozorně podíval, co Parehya pod kotel přikládá, asi by zaječel. Ten příjemný mladý muž, zázračný lékař a zachránce životů hází do ohně lidské kosti! Jeho tvář, sklánějící se nad kotlíkem, ztvrdla a zaostřila se. Objevily se nečekaně dravčí rysy. Oči potemněly. Mládí je pryč. Snad ho spolu s kouřem a parami nasály syčící větrací otvory, kde nenávistně bojuje žár zevnitř se studeným deštěm zvenku.</p>
<p>Sykot se mísil s temným zvukem Parehyova hlasu, pronášejícího slova v řeči, kterou v té době neznal nikdo z celého Quistrytu. Kosti v ohništi se svíjely, jako by chtěly ožít, spojit se a vyrazit ven do deště, kamkoli, jenom pryč z této strašné místnosti. Spojení a oživení bylo také původním záměrem muže, jenž je vyrval z kmenů a kořenů houževnatých stromů v jižní části Nevvahu a dal jim tvar. Měl tu moc. Mohl bojovat se smrtí všemi možnými způsoby, jaké mu přišly na mysl; toto byl jeden z nich. Teď však něco změnilo jeho plány a přimělo ho nemilosrdně zavrhnout nedokončené dílo.</p>
<p>Namáhal se. Po obličeji mu stékal pot smíšený se sraženou párou. Několik pramenů v jeho vlasech zbělelo; do rána jich přibude.</p>
<p>Pomocníci, šestnáct (už ne sedmnáct) věrných, se trápili ve svých domcích. Ztráceli sílu. Cítili závrať a bolesti hlavy, údy jim slábly, svaly se chvěly, mysli zaplavila představa neodvratného konce. Někteří se kolébali v rohu místnosti jako od narození postižené děti, jiní vybíhali ven do deště a bouře, jež nabývala na prudkosti. Daleko nedoběhli. Slabost jim podrazila nohy a mrštila malátnými těly do mělkých louží. Neutíkejte, myslel si Melavek, nejstarší z pomocníků. Mistr pro nás bude mít úkol.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Dvě ženy se v těsné komůrce tiskly k sobě, zmítány horečkou střídající zimnici, při níž svým třesem div nerozložily chatrné lůžko. Obě zakoušely kruté bolesti v břiše, sužovaly je vidiny. Oheň se sráží s mořem. Živly burácejí - obrovité vlny smetají ze země všechen život - plameny se zakusují do mrtvých zbytků... Řev tisíceré smrti přehluší každý lidský výkřik, každý pláč, a prchat není kam... Ve společném snu se objaly a vlny se přes ně převalily, následovány dychtivým jazykem ohně...</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Běžte domů!“ Parehya stál ve dveřích, za zády měl ranní slunce. Teriza se těžce probrala a malátně zatřásla druhou dívkou. Iacere zasténala a otevřela oči. Vykřikla. Její ruka vystřelila vzhůru, ukazujíc na mistrovy vlasy. „On... Zešedivěl!“</p>
<p>Parehya si pročísl vlasy prsty. „Všechno je, jak má být. Odejděte. Nevvah už nepřijme jediného nemocného. Zázrakům je konec.“ Otočil se a zmizel.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Toho rána se všichni nemocní probudili uzdraveni. Slepí sami našli cestu k pobřeží, chromí odešli po svých. Iacere a Terizu podpíral královnin osobní strážce. Současně s lodí nemocných vyplul ze zálivu neuměle vyrobený člun se šestnácti muži, shrbenými zoufalstvím a tíhou vesel - a nenávistí.</p>
<p>„Nenávidí mě i tebe,“ řekla tiše královna.</p>
<p>„Co pro nás udělal?“ zeptala se Iacere zmateně. Připadala si otupělá a uvnitř jakoby dutá.</p>
<p>„To teprve uvidíme,“ odpověděla královna Teriza. „Ale nikdy se nedovíme, <emphasis>proč</emphasis> to udělal.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Při svém návratu z Nevvahu byla královna ve čtvrtém měsíci. Královský lékař, dokonale obeznámený s jejím stavem před cestou na ostrov, tu skutečnost váhavě označil za zázrak a vydal se na svatou pouť ke chrámu Všech bohů na hoře Leggedo, ležící až v nejsevernějším výběžku Quistrytu. A zřejmě nijak nespěchal zpátky do Weillacu, neboť v době královnina porodu byl ještě stále na cestě. Jeho zástupce a porodní báby nedokázali Terize zachránit život. Chlapec s velkou hlavou byl na světě a jeho matka umírala.</p>
<p>„Myslela jsem si to,“ zašeptala, dotýkajíc se sametových vlásků dítěte, poprvé a naposled.</p>
<p>Dítě dostalo jméno Terizio, dobrou kojnou a chůvu. Král Gurarc ho nemohl mít rád, ale neměl jiného dědice a žal po Terize mu dlouho bránil v hledání nové nevěsty. Místo toho vyhlásil pátrání po ženě, která byla královninou společnicí při osudné plavbě. Od své drahé, ubohé královny věděl, že ta žena se měla původně stát matkou dítěte, jež Terizu zabilo.</p>
<p>Po Iacere, bednářově dceři, se však slehla zem. Král nechal bednáře i s manželkou popravit, ale jeho žal se tím nezmírnil. A ani trestná výprava na Nevvah nebyla úspěšná. Deset lodí se roztříštilo o pobřežní skaliska a jediný muž, jenž unikl smrti na prkně z paluby, vyprávěl, že Brána Nevvahu dočista zmizela.</p>
<p><strong>Velká vlna</strong></p>
<p>Terizio si nenápadně omotal dlaň kapesníkem. Zamračil se na růžovou skvrnu, která se na bílé látce objevila, a znovu se chopil lopaty. Starý hrobník se ve stínu živého plotu zavrtěl, na hlavu mu spadla hrstička černého jehličí. „Ještě toho nemáš dost?“ zavolal. „Aspoň si přikrej čelo! Je skoro poledne!“</p>
<p>„Mně slunce nevadí,“ odpověděl Terizio. Myslel na mrtvá těla tam dole. V tomhle horku se začnou rychle rozkládat. Představil si ten zápach. Ne, tenhle hrob musí být vykopán hned teď!</p>
<p>„Tati.“ Halika přidřepla ke starci. „Dej si pivo. Chlapi ze Seillacu už jedou nahoru s nákladem. Pomůžou vám.“</p>
<p>Hrobník se zhluboka napil a s hekáním se postavil. „Všichni už toho mají po krk. Tohleto je potřetí za posledních dvacet let!“</p>
<p>Dívka přistoupila k mladíkovi, který nepřerušil práci. „Napij se! Vždyť chytneš úpal!“</p>
<p>Poslušně si od ní vzal džbánek, upil a otřásl se. Jak tohle může někomu chutnat! Dívala se mu na ruce. Pak zvedla pohled. Zčervenal.</p>
<p>„Nejsem zvyklý házet lopatou,“ řekl skoro omluvně.</p>
<p>Halika vážně přikývla. Teta Kaja je málem slepá, a to prudké slunce by zmátlo i lepší zrak; tenhle mládenec přece nemůže být princ. Nevypadá tak, nechová se tak... Zasmála se. Ale ruce má jako princ! „Pojď do domu, ovážu ti to pořádně. Než dorazí chlapi z přístavu.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Stará Kaja se stáhla do svého pokojíku s výhledem na dosud poloprázdnou část hřbitova. „Stejně je to princ,“ mumlala si pod nos. „Vypadá přesně jako předloni o Velkých hrách kněžny z Dauwu. No, možná trochu vyrostl. Ne moc. Jak se rozmachuje lopatou! Zrovna jako když házeli kladivem do dálky!“</p>
<p>Halika přinesla masti a obvazy. „Nebolí tě ramena?“ zeptala se.</p>
<p>„Ne.“ Hezky se usmál. „Síly mám dost. Jen ty mozoly mi chybí.“</p>
<p>Nebyl vyšší než ona, ale v ramenou byl široký a předchozího dne ho viděla zvedat a nosit narychlo stlučené, nehoblované rakve - bylo znát, že má vypracované svaly a velkou sílu. Litovala, že se neumýval s ostatními muži u koryta v Bílém hájku. Docela ráda by si ho prohlédla. Jenomže on musel na noc domů. Hm, třeba má krásnou ženu.</p>
<p>„Už jdou,“ ozval se. „Slyším Sigmina.“</p>
<p>„Ty máš ale uši!“ Utáhla obvaz, zavázala na kličku. „Hotovo!“</p>
<p>Vyběhli ven.</p>
<p>Čtyři muži ze Seillacu se s klením vypřahovali z popruhů. „Proč jsou ty hřbitovy vždycky na kopci!“ brblal Sigmin, drbaje si zarudlý pruh na hrudi, vytlačený řemenem.</p>
<p>„Aby je moře nevyplavilo,“ odpověděl mu Terizio.</p>
<p>„Margu! Tak ty jsi ještě neodpadl?“ Kylm, o hlavu menší, ale o hodně těžší než vyčouhlý Sigmin, se vesele zazubil. „To jsem rád, aspoň máme o dvě ruce víc!“</p>
<p>Terizio si vzpomněl, že se jim představil otcovým rodovým jménem. Hloupost. Proč vůbec tajit, kdo jsem? Na tom neštěstí nenesl žádnou vinu. Ani král Gurarc, jeho otec, nemohl předvídat příchod Velké vlny. Nikdo nevěděl, kde se v nekonečnu moře zrodila a proč se v posledních letech opakovaně vrhá na Seillac. Tentokrát byla vyšší než kostel a smetla třetinu domů. Stovky lidí se utopily, některé zavalily bortící se zdi, jiné Vlna spláchla s sebou, když ustupovala, ale spousta těl zůstala v domech i v ulicích a tahle těla bylo nutno pohřbít. Co nejdřív!</p>
<p>„Měli jste mi dovolit, abych sehnal ty koně,“ podotkl Terizio. „Kopat se musí, ale vy se dřete zbytečně.“</p>
<p>„Nejsi z přístavu,“ odsekl Sigmin. Tohle už probírali včera. „Podle našich zvyků mrtvé táhnou vždycky muži, ne koně!“</p>
<p>„Jistě. Obvykle ale neumírá pět set lidí najednou,“ řekl Terizio.</p>
<p>Sigmin se nasupil. Halika mu honem podala pivo. „Marg to myslí dobře, Sigi,“ zašeptala. „On rozumí koním, ne pohřbívání.“</p>
<p>„Maká jako blázen,“ prohlásil Kylm. „Takovej chroust, a kolik od rána nadělal práce!“</p>
<p>Starý hrobník se přibelhal od márnice. „Došly rakve, hoši. Musíme nebožtíky strkat do pytlů.“</p>
<p>„Co kčertu dělají bednáři?“ mračil se Sigmin. „Bednářů je ve městě málo.“ Hrobník pokrčil rameny. „Král je nemá rád.“</p>
<p>„Měl by tady bejt s náma,“ zavrčel mlčenlivý silák Roc. „Aby to viděl zblízka. A taky čuchal.“</p>
<p> „Jo, panstvo se zavře v paláci, ani se nekouká z oken,“ mínil zlobně Sigmin.</p>
<p>„Co takhle dát se do práce?“ navrhl tiše Terizio. „Ti mrtví tam dole se co nevidět začnou hýbat. Až se do nich dají červi...“</p>
<p>„Dřív přijdou krysy,“ opravil ho hrobník. „Ale máš pravdu. Jdem na to, mládenci!“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Měl odmalička své cestičky, které sám objevil. Některé náhodou, jiné, ty utajenější, našel ve starých zapomenutých plánech paláce. Naučil se otevírat zámky pomocí plíšků a drátků - žádné dveře mu neodolaly. Nelámal si hlavu přemýšlením o tom, po kom to podivné nadání zdědil. Jemu se hodilo. Nestál o to, aby ho viděli přicházet a odcházet. Potíž byla, že otec o jeho zvycích věděl a toho večera si na syna počíhal v jeho pokoji.</p>
<p>Terizio se potmě vplížil do ložnice a přivítala ho dobře mířená rána bičíkem. Neuhnul, jen zpevnil ramena. Vlastně to pálilo méně než první polibek od Haliky, přinejmenším ho rány neuváděly do rozpaků. Byl zvyklý; otec ho měl rád podstatně méně než koně, a ani s těmi nezacházel zvlášť vlídně. S králem Gurarcem to byl celkem běžný způsob rozmluvy, byť poněkud jednostranný.</p>
<p>„Kdes byl?“ štěkl král. Napřáhl se k další ráně. Terizio si rozvážným pohybem stáhl propocenou, špinavou košili. „Takhle to bude lepší?“ ušklíbl se do šera pokoje. Nemohl si pomoct, rád toho staříka dráždil. Jednou ho raní mrtvice a... Nedokázal říct a bude pokoj. Netoužil vládnout. Nikomu a ničemu. Prostě jenom rozčiloval otce. Bolest bral jako druh trestu za nedostatek synovské lásky.</p>
<p>Rána nedopadla. Král postřehl obvazy na Teriziových rukou, bledě svítící ve tmě. „Kdes byl?“ opakoval. Teď to znělo znepokojeně.</p>
<p>„Pohřbívat obětí Vlny,“ odpověděl Terizio. „Měl tam být oddíl tvých vojáků, králi!“ To už neudržel hlas na uzdě. „Válejí se v kasárnách, opíjejí se a vykládají vtipy o ženských... Kdyby nás napadli obyčejní horalé ze Severního Quistrytu, tak oni utečou první! Měli by být v Seillacu a odklízet trosky! Kopat hroby! Měli by tahat vozy s mrtvými...“ Došel mu dech.</p>
<p>Otec kupodivu mlčel. Terizio se svalil do volného křesla. Bolel ho každý sval v těle. Klouby a šlachy tvrdě požadovaly konec jakékoli námahy. Nehýbat se! A jíst, přidal se žaludek.</p>
<p>„Prozradil jsi někomu, kdo jsi?“ zeptal se konečně král Gurarc.</p>
<p>„Ne. Ale nenosil jsem žádnou masku,“ ušklíbl se princ.</p>
<p>„Nikdo tě nezná. Myslíš, že tě někdo vidí, když jdeš městem uprostřed stráže? Tebe, mrňousku? Holky koukají po gardistech! Po vojácích! To jsou aspoň chlapi! Ne nedochůdčata jako ty!“</p>
<p>„Pořiď si většího následníka!“ odsekl Terizio. Vylétlo mu to z úst ve zlosti, proti jeho vůli. Nechtěl to. Uráželi se s otcem často, ale on na rozdíl od Gurarca měl své hranice. Nepřekročil by je, nebýt únavy, bolestí a hořkosti. Nebýt toho, že viděl příliš mnoho mrtvých.</p>
<p>Král se zalykal zlostí. „Ty! Ty... Odporná zrůdo! Stokrát radši bych měl tvou matku živou a tebe mrtvého! Měl jsem tě utopit jako kotě! Obludo! Dílo hnusného čaroděje z Nevvahu!“ Gurarc supěl a bublal, v plicích mu pískalo. Terizio zapálil svíčku. Spatřil naběhlé žíly na otcově čele a krku. Zkřížil ruce na prsou, upřel na krále pohled, jímž obvykle uklidňoval koně nebo psy. „Když tě teď raní mrtvice, bude tvému království vládnout obluda,“ řekl suše.</p>
<p>Král nevydržel sedět. Vyrazil ke dveřím, zalomcoval klikou, div ji neutrhl, s bouchnutím otevřel, s třeskem zavřel.</p>
<p>Terizio chvíli pozoroval plamínek svíčky. Věděl o svém podivném původu. Ten příběh mu v den jeho osmnáctých narozenin vyprávěl Nešťastný Poutník, bývalý královský lékař, nyní potulný ranhojič a bylinkář. Znal i příčinu otcovy nenávisti k bednářům, s jejímiž následky se právě toho dne potýkal. Čas od času se nad slovy starého lékaře zamyslel. Rád by věděl, kdo je jeho pravá matka. Bednářova dcera? Královna, které se prý velmi podobá? A otec? To je teprve záhada! Zrůda z Nevvahu. Dílo čaroděje. Něco nepřirozeného, nechutného, zhoubného jako... Zamrkal. Na okamžik usnul a ve snu slyšel hlas. <emphasis>Jako Vlna, </emphasis>řekl ten hlas. <emphasis>Co když je také z Nevvahu ?</emphasis></p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Třetí den byl nejhorší. Pomocníků ze Seillacu přibylo. I ty, kteří se do práce dvakrát nehrnuli, zápach, šířící se po městě, donutil přidat se k odklízení mrtvol, tahání vozů a kopání hrobů.</p>
<p>„Do večera budeme hotovi,“ řekl Sigmin při pozdním obědě. Jedli jen ti nejotrlejší, většině nováčků se zvedal žaludek a odrazovala je hejna much. Terizio nepřítomně žvýkal chléb. Nejvíc ze všeho mu vadila představa, že se večer vrátí do paláce. Nenávidí palác! Naleštěné podlahy kloužou. Do chlupatých koberců z Kauwaru se zamotají nohy. Obrazy spadnou ze stěn. Svícny se překotí a svíce podpálí lůžko... Trhl sebou. Zase nějaký sen v napůl bdělém stavu! Halika na něj upírala pohled. „Máš toho dost,“ prohlásila. „Už jsi udělal práce za čtyři. Nechceš si odpočinout? Jít domů?“</p>
<p>„Nevrátím se tam.“ Ani nevěděl, že to říká nahlas.</p>
<p>Dívka se chystala něco namítnout, a podle výrazu její tváře to mohla být dost závažná připomínka, ale hrobník právě zazvonil lopatou o kovovou mříž starého hrobu. „Konec přestávky, do práce! Chceme to do tmy dodělat, ne?“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Večer ho zavedla do <emphasis>opravdové</emphasis> koupelny. Byla na tu malou, napůl podzemní místnost hrdá, takže ji hlasitě pochválil.</p>
<p>„Ohřála jsem vodu,“ oznámila. „Umyju ti vlasy... a záda.“</p>
<p>Podíval se na plechovou vanu. „Ta vana je pro dva.“ Vesele se zasmála. „A já myslela, že se tak trochu bojíš!“ Shýbla se pro vědro.</p>
<p>„Nebojím, jenom... Složil jsem takový slib. Vlastně jsem to slíbil sám sobě.“ Vzal jí vědro z rukou, nalil vodu do vany.</p>
<p>Zvážněla. .Jaký slib? Jako mnich?“</p>
<p>„Že nebudu mít děti.“ Zvedl hlavu a překvapeně zjistil, že se Halika už zase směje.</p>
<p>„Pojď, doneseme horkou vodu z kuchyně!“</p>
<p>Když byla vana skoro plná, řekla mu: „Víš, dá se to dělat i bez... Bez následků.“ Zkusila teplotu vody. „Tak, rychle, než nám to vystydne!“ Viděla, že mladík váhá, a tak se svlékla první. Byla pěkná a věděla to. A Marg byl taky pěkný, i když se styděl a trošku se krčil. Však ho to přejde.</p>
<p>„Kdo tě švihl bičem?“ podivila se, když mu odhrnula mokré vlasy z ramen.</p>
<p>„Táta. Nelíbí se mu, že tady pomáhám.“ Podal jí hrudku mýdla. „Moc to nebolí.“</p>
<p>Zamyšleně mu mydlila vlasy. „Proto utíkáš z domova?“</p>
<p>„Ani ne. Vlastně... Já neutíkám. Jen musím...“ Vzdychl. „Musím na Nevvah.“</p>
<p>Strnula. „Jsi blázen? Žádná loď tam nedopluje!“</p>
<p>„Vím. Jenže... Co když odtud přicházejí Vlny?“</p>
<p>„Kdo ti tohle řekl?“</p>
<p>„Hlas,“ zamumlal. „Ve snu. Měl bych s tím něco udělat. Já... Necítil jsem po tom neštěstí nic, chápeš? Koukal jsem na mrtvé, i na děti, a vadilo mi jen to, že smrdí a že se s nimi musím tahat a jestli některé mrtvole praskne to nafouklé břicho a...“</p>
<p>„Za to se nemusíš stydět,“ zašeptala Halika. „Takhle to prožívá každý. Táta by mohl vyprávět! Kvůli tomu se chceš zabít na skalách Nevvahu? Blbost!“</p>
<p>„Třeba se nezabiju.“ Obrátil se k ní, voda mocně šplouchla na podlahu. Kupodivu Halika vůbec nepomyslela na to, kdo tu spoušť potom uklidí. Myslela na úplně jiné věci...</p>
<p><strong>Hledání Mistra</strong></p>
<p>Ráno ještě před rozedněním vyklouzl z lůžka a po špičkách se kradl ke dveřím. Podařilo se. Ani nevrzly. Oblékl se v chodbičce, boty vzal do ruky a plížil se ke schodům.</p>
<p>„Hej, princi!“ sykl tichý hlas. Otočil se. Belhala se k němu stará žena ve vybledlé noční košili. „Vracíš se na začátek osudu? Na Nevvah? Budeš potřebovat loďku. V Seillacu ti nikdo nepomůže, tam mají jiné starosti! Západně od majáku je opuštěná dědina. Rybářka se jí říkalo. Najdi dům ve skále. Tímhle klíčem odemkneš postranní vchod. Je to jenom díra, jeskyňka, ale je v ní člun. Možná je rozeschlý, ale zatáhne se. Patřil mému muži.“</p>
<p>Terizio na stařenu jen němě zíral. Nebránil se, když mu strčila do dlaně klíč, přestože ho nepotřeboval. Oslovila mě princi. Ví, že potřebuju loď. Na začátek osudu...</p>
<p>„Měla jsem umřít,“ řekla. „Jenomže mě před pár dny napadlo vyškrábat se sem na ten kopec, za bratrem. Měla jsem sedět na zadku a být tam dole, když přišla Vlna. Já husa to zmeškala!“ Opatrně předvedla, jak si rve vlasy. „Jsem napůl duch, princi. Od třetí Vlny vidím a slyším věci... To by ses divil!“</p>
<p>„Divím se už teď,“ podotkl.</p>
<p>Stařena nerušeně pokračovala: „Mizerně spím. V noci jsem ti přichystala trochu jídla na cestu a vodu. Je to v kuchyni na stole.“ Uchichtla se. „Nadělali jste dost hluku, ty a moje neteř! Ale dobře se to poslouchalo. Tak už běž, než se chudák děvče vzbudí. Malá Halika byla vždycky na kluky, ale ty se jí líbíš moc! Naučila tě něco?“</p>
<p>Zčervenal a stařena se znovu spokojeně uchichtla. „Hodně štěstí,“ a zmizela za dveřmi na konci chodbičky. Jako duch. Kulháním se už neobtěžovala.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Loďka se houpala čím dál nebezpečněji. Terizio položil vesla. Tady nejsou k ničemu. Tohle není závod na klidném moři, v němž se dá vyhrát a vysmát se soupeřům, těm nafoukaným dlouhánům. Příboj, který bije do skal Nevvahu, se nevychloubá. Ten zabíjí a nekecá.</p>
<p>Spustil ruce do klína. Dlaně mu už zase krvácely. Bolesti v ramenou a zádech si po celou dobu své osamělé plavby nevšímal. Až teď. Teď měl čas. Nechat se uchopit běsnící vodou a dívat se, jak se blíží smrt v podobě nějakého špičatého kamene? Ušklíbl se. A co jiného? Buď mě tady ten ostrov chce, nebo nechce.</p>
<p>Přiložil dlaně k ústům a zahalekal, pokoušeje se překřičet řev příboje: „Hej, Nevvahu! Přivítej mě, ostrove! Jsem tvoje dítě, tvoje zrůda!“</p>
<p>Loďky se zmocnil proud a hnal ji na skaliska. Terizio se vší silou držel. Člun letěl na vlně a rozrážel našedlou pěnu. Potom se přehoupl přes šedočerný zubatý val a lehce dosedl na hladinu zálivu. Terizio s námahou odtrhl ruce od okrajů loďky. Olízl si suché rty a chraptivě zašeptal: „Díky.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Svítilo slunce a obloha byla jako vymetená. Terizio se vlekl do kamenitého svahu, klopýtal o kamení a šaty na něm rychle schly. Byly nepříjemně slané. Objevil rozbitou cestu a dorazil po ní ke zborceným zbytkům Osady. Tady Parehya prováděl svoje zázraky... Měla by tu být studna. Něco přece pili!</p>
<p>Pátrání po vodě ho zavedlo za vnější zdi domů, které zatím odolávaly zkáze. Není to zvláštní, že poměrně nový dům za nějakých dvaadvacet let prostě spadne? Vzpomněl si, že Nevvah bývá nazýván ostrovem bouří. Zmateně zakroutil hlavou. Prý tu neustále prší, šlehají blesky... Odkopl kus prkna a objevil díru v zemi. Trhlinu. Pokračovala jižním směrem. Sledoval ji. Rozšiřovala se a prohlubovala. Teď už by ji stěží přeskočil. Kam až se táhne? O tomhle mu nikdo nevyprávěl, a že všelijakých divokých povídaček o Nevvahu kolovalo po Weillacu spousta!</p>
<p>Váhavě se začal spouštět po strmém svahu dolů. Zhruba v polovině uklouzl a na dno sjel po zadku. S potížemi se vyhrabal z kupky písku, která přistála současně s ním. Nahoru to půjde hůř. Pochodoval po dně, stěny se kolem něj tu svíraly, tu zase ustupovaly. Písek a sypkou hlínu vystřídala holá skála. Připadalo mu, že už tudy putuje celé dny. Začínala se mu točit hlava, kolena se mu podlamovala. V téhle díře bylo něco neskutečného, jako by na něj útočily cizí myšlenky, cizí vzpomínky, a snažily se zaujmout v jeho pamětí právoplatné místo. Bránil se, ale stálo ho to hodně sil a pořád netušil, s čím se to vlastně pere.</p>
<p>Zavrávoral, opřel se o skálu. Byla vlažná a... tepala! Nejdřív tomu nevěřil. Odtáhl se, čekal. Pomalu položil dlaň na kámen. Žádný sen, žádný přelud. Cítil tep. Jako by skála měla srdce.</p>
<p>Měl strach. Bál se celou dobu, už od svého rozhodnutí vydat se na Nevvah, ale až teď nad ním strach získával převahu. Nutil ho křičet a běžet pryč. Nechat ostrovu jeho tajemství... a <emphasis>zahynout v moři.</emphasis> Kdo to řekl? Můj vnitřní hlas? Terizio si setřel pot z čela. Úpal,“ prohlásil. Ovšem. Ten hlas patřil mě. Tak dál, jenom dál, protože zpátky to nejde!</p>
<p>Po skále stékal tenký pramínek. Chvíli se bavil chytáním vody do dlaní a olizováním vláhy z vyhřátého kamene. Cítil se trochu lépe. Skála pořád tepala. Jdu k tomu srdci.</p>
<p>Stěny rokle změnily barvu, jejich tmavá šeď zrudla. Udělalo se dusno. Sípám jako starý Gurarc, pomyslel si Terizio. Co se to zas děje? Vzápětí to uviděl.</p>
<p>Ke skále, rudé jako krev, byl přikován člověk. Rozepjaté paže, zápěstí v okovech, šedivé vlasy skrývají tvář a visí na prsa, z oděvu zbývají cáry. Ten muž není mrtev. To jeho srdce svými údery rozechvívá kamenné stěny rokle.</p>
<p>Terizio přistoupil blíž a jemně vězni odhrnul vlasy, Upřely se na něj pronikavé světlé oči. „Vítej. To už uplynulo tolik let?“ Hlas i pohled byly až příliš jasné.</p>
<p>Terizio o půl kroku couvl. „Jsi Parehya?“</p>
<p>„Kdo jiný. Nedávej zbytečné otázky, princi!“</p>
<p>„Jak... Proč ještě žiješ?“</p>
<p>„Tahle je lepší, ale také není k věci. Nebyl jsem dost prozíravý. Zařídil jsem si sto let života navíc. Sto let trestu, princi! No nic, to uteče jako voda.“ Parehya zvedl hlavu. „Tak se ptej!“</p>
<p>„Možná bych tě dokázal osvobodit. Umím otevírat zámky.“ Terizio zalovil v kapse. Jeho prostinké zlodějské nářadí bylo na svém místě. Jako vždycky.</p>
<p>„Tyhle zámky neodemkneš. Nech to být. Ptej se, zatraceně!“ V ostrých rysech Parehyova obličeje se jasně zračila narůstající netrpělivost.</p>
<p>„Vlny!“ vydechl Terizio. „Tři zabijácké vlny! Pocházejí odtud? První přišla rok po mém narození. Souvisejí se mnou?“</p>
<p>„Odtud nejsou. Souvislost s tebou? Hm. Ne přímo. Rozhodně ne jako trest.“ Parehya se ušklíbl. „Trest za tebe nesu já, a tady ho vidíš před sebou. Neplaš se, princi. Svobodně jsem se rozhodl. Možná se pokouším tvým prostřednictvím napravit, co jsem kdysi pokazil. Ty neneseš žádnou vinu. Žádnou!“</p>
<p>„Vlny,“ opakoval Terizio. „Odkud tedy jsou, co znamenají?“</p>
<p>„Z moře. Znamenají varování. Musíš se připravit. Proto ses narodil na místě, které ti dává moc a možnosti. Budeš potřebovat všechno, co ti tvé postavení může nabídnout. Pro záchranu Quistrytu. Bohům to snad konečně dojde...“ Parehya se zadýchal a odmlčel. Ruce v okovech sebou škubaly, jako by se snažil odtrhnout od skály.</p>
<p>„Jaké hrůzy se na nás ještě valí?“</p>
<p>„Janzilové se zvedají z Neviditelných ostrovů,“ řekl Parehya. „Někdo z nich ochutnal život na souši a zalíbilo se mu v Quistrytu. Ze snůšky protichůdných proroctví si vybral to, které mu vyhovovalo... Janzilové nemají co ztratit, rozumíš? Jakmile vyjdou z moře na břeh, dobudou celý Quistryt, a možná celý svět.“ „Jsou to opravdu zelené obludy se žábrami?“ zeptal se Terizio. Nikdy pověstem o Janzilech nevěřil. Jsou strašní? Silní? Obrovití?“</p>
<p>„Jsou jako my,“ vzdychl Parehya. „Mají zbraně jako my, i když šípům a oštěpům říkají harpuny. Pamatuj si, že nemají co ztratit, to je důležité! Ale teď už nemáš čas. Musíš se odtud dostat živý! Má dohoda s živly končí... Hledej pomoc v chrámu Všech bohů. U Věštkyně. A také najdi mnicha z Yzuruu, který pátrá po dětech bez otců. Utíkej. Vezmi z prvního domu Osady první prkno, které ti padne pod ruku, nepřemýšlej. Skoč do moře a osedlej si vlnu! Donese tě na pevninu.“ Parehya se prudce pohnul, okovy vydaly rezavé zaskřípění. „Utíkej!“</p>
<p>Byl to rozkaz a Terizio poslechl. Hnal se roklí, odíraje si lokty o kámen, šplhal po srázu, kde mu písek podrážel nohy, běžel osadou zřícenin, kde se zvedl vítr a mlátil uvolněnými prkny o zbytky stěn. Jedno z nich chytil a utrhl. Bylo podivně hladké, bez třísek, ale nepřemýšlel o tom a pádil dál, nejkratší cestou k pobřeží. Nezdržoval se hledáním zálivu, kde nechal loďku. Sápal se rovnou na skály, tyčící se nad mořem. Octl se ve výšce, která brala dech. Zaváhal. Nesmím ztrácet čas, pomyslel si. Když se opozdím, zahynu.</p>
<p>Hodil prkno dolů do vln a vrhl se za ním. Pochyboval, že takový skok přežije, ale jakýsi vír ho vynesl nad hladinu a přistrčil mu prkno přímo pod nos. Vyškrábal se na něj. Hladina byla v tom okamžiku zázračně klidná. Klečel a rozhlížel se. Pak se přímo za ním zvedla vlna. Pokusil se otočit rovnoběžně s ní, ale vlna ho uchopila, podebrala jeho směšný dopravní prostředek a zvedla ho na svém stříbrozeleném hřbetě. Dali se do pohybu. Terizio by byl rád zavřel oči, ale neodvážil se, přestože se mu dělalo zle. Všude kolem něj se otevíraly tmavozelené propasti. Hukot vody ho ohlušoval. Do zad se mu opřel studený, pronikavý vítr a začal ho šlehat prudký déšť. Po ztemnělém nebi se míhaly blesky, duněl hrom. Jestli tohle přežiju, zaručeně mi to šílené cestování vytluče z hlavy všecko, co mi Parehya povídal, napadlo Terizia a dal se do smíchu. Bylo to zábavnější, než celý jeho dosavadní život.</p>
<p><strong>Přítelkyně</strong></p>
<p>Našla ho Beeg, kněžna z Dauwu, na své pláži. Přesvědčila se, že dýchá. Potlačila chuť nechat ho roztrhat psy - koneckonců na <emphasis>jejím</emphasis> území neměl nikdo cizí co dělat bez <emphasis>jejího</emphasis> povolení. Připustila však že muž, topící se v moři nemá čas žádat ji o povolení. Prohlédla si ho. Malý, ale dobře stavěný. Mohla by s ním být zábava.</p>
<p>Zvedla ho a přehodila si to lehké břemeno přes rameno. Téměř vojenským krokem se vydala k zámku, ukrytému v háji stromových růží.</p>
<p>Kněžnin lékař usoudil, že mladík se netopil, ale plaval, až doplaval na pláž, kde usnul vyčerpáním. Utopení vypadají jinak. Zřejmě vyplul na moře za klidného počasí. Tyhle krvavé mozoly má asi od vesel. Možná ho překvapila bouře, převrhla mu loď...</p>
<p>„Musí být dobrý plavec,“ vyjádřila se kněžna z Dauwu uznale.</p>
<p>„Vypadá dost zdatně,“ přisvědčil lékař.</p>
<p>Beeg z Dauwu se zvedla ze židle. „Postarej se o něj. Jdu si zacvičit.“ Její cvičení spočívalo hlavně v deptání vojáků ze stráže. Kněžně by chybělo, kdyby si denně nedokázala svou převahu nad těmi mužskými slabochy v boji s mečem, kopím i v zápase. Tu a tam přidala závody v běhu, jindy na koních. Beeg z Dauwu byla posedlá tělesnou zdatností. Což o ní bylo známo i ve Weillacu.</p>
<p>Když byla hotova s těmi nemotory a celá zpocená a rozpálená vpadla do pokoje pro hosty, Terizio seděl v posteli, záda podepřená poduškami, a opatrně usrkával horkou polévku. V očích se mu mihlo zděšení, ale okamžitě se vzpamatoval.</p>
<p>„Vy musíte být kněžna z Dauwu,“ prohlásil.</p>
<p>„To jsem tak slavná?“ Pokusila se upadnout do rozpaků.</p>
<p>„Jistě. Jste největší a nejurostlejší žena v celém Quistrytu. Díky za vaši péči. Pokud si vzpomínám, usnul jsem v písku...“</p>
<p>„Jak dlouho jste plaval?“ zeptala se dychtivě.</p>
<p>„Celé hodiny. Nevím přesně. Nerad se vám představuju v posteli, ale vaši lidé mi asi odnesli šaty... Marg-Elwe.“ Vsedě naznačil úklonu.</p>
<p>Znělo to dost starobyle a také povědomě. Určitě už to jméno někde slyšela. Asi je z nějakého zchudlého šlechtického rodu.</p>
<p>„Šaty vám najdu. Občas tady pořádám závody a hry, i muži jsou tak zapomnětliví, vždycky nechají někde válet nějaké ty svršky.“</p>
<p>Matně se na ni pamatoval. Před třemi lety se účastnil jejích her. Mohl zvítězit v šermu, ale připadalo mu trochu nevkusné, aby cenu získal zrovna princ. Beeg ho tehdy trochu děsila svou výškou a rázným, neženským chováním. Teď ale viděl, že je docela hezká, a možná umí být i milá. „Snad jsem tady něco zapomněl i já,“ řekl. „Před třemi lety. Moc jsem od té doby nevyrostl.“</p>
<p>„Výška není všechno,“ podotkla.</p>
<p>„Ale při bojových hrách je to výhoda.“</p>
<p>Pokračovali v plynulé rozpravě o různých druzích bojového umění. Beeg marně vzpomínala na hry, jichž se tenhle mladík údajně zúčastnil, a čím dál víc litovala, že si na něj nepamatuje. Marg-Elwe se vyzná ve zbraních, hovoří zasvěceně o zápase i šermu. To by byl velitel stráže! Až si ho oťuknu, zkusím se zeptat, jestli je chudý. Vypadá nemajetně, ale zdání klame... Nechci ho urazit. Seděla u něj, dokud ji lékař zdvořile nevykázal.</p>
<p>„Co jsi zač?“ sykl, když zmizela za dveřmi. „Přišel sis pomoct jejím věnem? Svést velkou bojovnici?“</p>
<p>Terizio odstrčil ruku, která mu cloumala ramenem. „Nesahej na mě, ranhojiči! Pocházím ze starého rodu! Jsme spřízněni s králi Quistrytu! Najdi si jméno Marg-Elwe v knihovně.“</p>
<p>„To tedy udělám.“ Lékař se zle uchechtl. „To si piš, ty mrňavý lháři!“</p>
<p>„Mě tam ještě nenajdeš,“ řekl Terizio tiše. „Chybí mi půlrok do plnoletosti a mnoho let do chvíle, kdy něco zdědím. Tak. Vlastně ti do toho nic není, felčare.“</p>
<p>Vstoupila komorná s balíkem šatů. „Máte si je vyzkoušet, pane,“ špitla.</p>
<p>„Díky,“ usmál se na ni a ledabylým mávnutím ruky ji propustil. To gesto lékaře přesvědčilo. Nikdo nenapodobí takovou obyčejnou, každodenní vznešenost! Ano. Rod toho mládence je nepochybně spřízněn s králi... Ale stejně si to najdu v knihách.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Terizio se smíchem odložil meč. „Kdo vyhrál? Ty?“</p>
<p>„Ne, ty!“ Beeg oddechovala, že skoro nemohla mluvit.</p>
<p>„Ničitelko mužů!“ zahalekal. „Potíš se taky tak jako já?“</p>
<p>„Pojďme se koupat!“ vyhrkla.</p>
<p>„Závod?“</p>
<p>„Samozřejmě!“</p>
<p>Běželi k moři. Terizio těžší Beeg snadno předhonil, přestože měla delší nohy. Bez rozpaků shodil šaty a vrhl se do vln. S kněžnou Beeg se od prvního dne cítil jako s kamarádem, jako s vojákem z jednoho oddílu nebo jako se starším bratrem. Spíš než sestrou.</p>
<p>Plavala za ním. Přidal, aby jí unikl. Potom se nechal chytit. Zkusila ho potopit. Vrátil jí to. Oba byli obratní a oba byli dobří plavci. Báječně si vyhráli, jako děti. Potom se natáhli na pláži a odpočívali. Terizio na chvíli usnul. Probudil ho upřený pohled. Beeg ho s vážným výrazem zkoumala.</p>
<p>„Nech toho,“ zamumlal.</p>
<p>Sklonila se níž. Měla velká, ale pevná ňadra. Dostával chuť dotknout se jich. Taková hloupost! Ve vodě jsme se prali a ječeli a tuhle malou modřinu mám zaručeně od toho... a teď je mi trapně. Překulil se a vstal. Beeg klesla do písku a vzdychla. „Máš všechno, co u mužů oceňuju, Margu. Proč jsi jenom nevyrostl o kousek výš? To je nespravedlnost!“</p>
<p>Zasmál se. „A já už se bál, že mě sníš!“ Popadl své šaty a rozběhl se k zámku.</p>
<p>Znovu vzdychla. Jak lehce běží! Jak ladně! Pružně jako šelma. Malá, hbitá, nebezpečná. Doufám, že se v háji oblékne. Nechci, aby ho viděla ta mrňavá potvora Elidi! Vlekla se za ním, poprvé v životě znechucena svou výškou a váhou.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Večer jí řekl, že odchází. Měla tisíc námitek, ale umlčel ji slovem <emphasis>povinnost.</emphasis> „Hrozí nám přepadení z moře. Nevím přesně kdy, nejsem si jist, jestli nás napadnou lidé nebo kdovíjaké obludy, netuším, proč touží po naší zemi... Ale musím s tím něco udělat. Proto si jdu pro radu do chrámu Všech bohů. K Věštkyni.“</p>
<p>Zasypala ho otázkami. Řekl jí jen část toho, co věděl, zdůraznil, co všechno ještě neví.</p>
<p>„Tys byl na Nevvahu?“ Hleděla na něj obdivné. „A přežil jsi! Jinému bych se vysmála, ale tobě věřím. Ty dokážeš víc než jiní. O Janzilech si rybáři vyprávějí strašlivé báchorky, jenomže rybáře nemůžeš brát vážně. Vždycky jsem si myslela, že Janzilové jsou obojživelní lidé... Možná se jim přestalo líbit ve vodě.“</p>
<p>„Moc by mě zajímalo, co to znamená <emphasis>Neviditelné ostrovy."</emphasis> Terizio se zavrtěl na pohovce a pak si položil hlavu kněžně Beeg do klína. Na okamžik ztuhla, ale vzápětí jí to přestalo vadit.</p>
<p>„Třeba že jsou pod vodou,“ navrhla a hned se tomu nápadu zasmála. „Jejich bůh Janz se prý o ně opravdu stará. Oni asi věří, že jim pomůže.“</p>
<p>„Přestože mu chtějí uprchnout?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Tohle ses dověděl na Nevvahu? Kdo ti to povídal?“</p>
<p>„To není moje tajemství. Nezlob se.“</p>
<p>„Nezlobím.“ Zamyšleně mu čechrala vlasy. „Margu. Ty mě nemiluješ?“</p>
<p>Ani se nestačil poplašit, jak rychle to přišlo. Nejlepší je nic nepředstírat. „Je mi s tebou dobře,“ odpověděl po pravdě. Jako s kamarádem. Nevykládej, že bys mě chtěla!“</p>
<p>„Hm. Vezmeš mě s sebou? Cesty jsou plné lupičů, vrahů a šílenců. Jako kamarád s mečem bych byla užitečná.“</p>
<p>Posadil se, uhladil si rozcuchané vlasy. „Počkej, Beeg. Počkej.“ Natáhl se po láhvi a dolil jí víno. Sám pil vodu a nedal si to vymluvit. „Abys tomu správně rozuměla. Té výpravě velím já!“</p>
<p>„No... To je samozřejmé,“ řekla rozpačitě.</p>
<p>„Jsi zvyklá rozkazovat.“</p>
<p>„Tak tedy jednou budu poslouchat.“ Zkusila si to představit. Nebyla si jistá. „Jestli se někdy vdám, bude se mi to hodit,“ dodala hrdinsky.</p>
<p>„Hm. Dobře. Zítra ráno, jen my dva,“ řekl.</p>
<p>„Rozkaz,“ zašeptala. Jen tak na zkoušku, jak jí to půjde.</p>
<p><strong>Letohrádek</strong></p>
<p>Kněžna Beeg z Dauwu i Terizio byli dobří jezdci při závodech, ale ani jeden z nich neměl mnoho zkušeností s dlouhým cestováním. To je úplně něco jiného než hry a soutěže, uznali svorně. Nebylo to příjemné zjištění a hrdost kněžny z Dauwu trpěla. Terizio se na rozdíl od ní uměl posmívat sám sobě, ale Beeg jaksi nedokázal směšnou stránku celé záležitostí vysvětlit.</p>
<p>A tak ji nechal vrčet a brumlat a trochu pozměnil plán cesty. Přesněji řečeno, zahrnul do něj dva či tři dny odpočinku ve Sněžné Růži. Tento královský letohrádek byl vystavěn za života Teriziovy matky v místě, kde si vrchovina, váhavě se zdvihající z mořského pobřeží, začíná hrát na hory. Růžových stromů kolem rostlo spousta, a na jaře i na podzim skutečně kvetly na sněhu. Terizio to několikrát zažil a považoval ten pohled za velmi působivý. Teď bylo pozdní jaro a vzduch přetékal vůní. Květiny v horách vždycky voní víc než ty z nížin.</p>
<p>„Tady budeme spát,“ ukázal Terizio zbědované Beeg a mimoděk poposedl, jako by doufal, že přece jen najde v sedle pohodlnější polohu.</p>
<p>Zvedla hlavu. „Ale to je... královské letní sídlo!“</p>
<p>„Vypadá hezky, ne?“</p>
<p>„Ano, všechny ty ozdůbky a věžičky,“ přikývla bez nadšení. „Kdo tam teď bydlí?“</p>
<p>„Ani noha. Král už sem dávno přestal jezdit. Nenávidí to místo.“</p>
<p>„To tady nenechává ani stráže?“</p>
<p>„Ne. Správce bydlí dole ve vsi a vůbec sem nechodí. Trpí záduchou a ten kopec...“ Terizio se zasmál. „Neboj, vím to jistě.“ Pobídl koně, Beeg ho váhavě následovala.</p>
<p>Brána parku nebyla zamčená, což Terizia trochu překvapilo. Těžké hlavní dveře z černého dřeva však zdobil řetěz se zámkem. Tady si musel pohrát se svým zlodějským náčiním hned dvakrát, a ještě za sebou zamknout, aby případný návštěvník - nebo zloděj - nic nepoznal. V chodbě poklidně visely pavučiny, kroky vetřelců vířily prach. V kuchyni ale bylo čisto a v lázni byla v kotli voda a vedle připravené dříví na topení.</p>
<p>Beeg zbledla. „To se mi nelíbí,“ hlesla.</p>
<p>„Někdo nám přichystal dřevo a vodu, tak si ji ohřejeme,“ prohlásil Terizio. „Nejdřív se vykoupeš ty, já zatím najdu ve sklepě něco k jídlu.“ Tvářil se mnohem klidněji, než se doopravdy cítil. Lámal si hlavu, kdo u všech bohů může tuhle barabiznu používat.</p>
<p>„Ty jsi zloděj,“ zašeptala Beeg. „Viděla jsem, jak jsi otevíral!“</p>
<p>„Občas se to hodí,“ řekl. „Nezapomínej, že chceš spát v posteli, ne?“ Vylovil zpod lavice krabici s křesadlem a dal se do zatápění. Jeho královský otec by nic podobného nikdy nedělal, a mimochodem, ani by to nedokázal.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Na noc Terizio vybral jednu z ložnic v patře, s balkónem, k němuž původně vedlo schodiště ze zahrady. To se už před léty zčásti sesulo, ale v nouzi by se po jeho zbytcích dalo sešplhat do hustých, dávno nestříhaných křovin. Beeg usnula jako zabitá. Terizio seděl ve tmě na balkóně a přemítal, co se v tomhle domě vlastně děje. Až dosud na chodbách nepotkali živou duši. Že by správce přece jen vylezl nahoru? Že by očekával návštěvu? Krále sotva, to by musel být někdo jiný. Otec od smrti královny Terizy jezdil do letohrádku s nechutí a před pár lety toho nechal úplně... Skoro usnul.</p>
<p>Z dřímoty ho probral dusot kopyt na příjezdové cestě. Asi deset jezdců projelo branou, na nádvoří vzplanuly pochodně. Muži sesedli. Vůdce, vysoký chlap v kožené vestě a černém klobouku, přeťal těžkým dlouhým mečem řetěz na dveřích. Jeden z mužů poklekl a šťoural se v zámku. Velmi povědomým způsobem. (Terizio se pro sebe pochechtával - tomu lupiči to zabralo víc času než jemu!) Pak stiskl kliku. „Můžeme.“</p>
<p>„Tak pojďte!“ Vůdce nakoukl do prázdné chodby. „Ničeho se nebojte! Správce pro ten mladý krásný páreček všechno přichystal, budeme se mít dobře! Jako v hnízdečku!“</p>
<p>„Než dorazí naši ptáčci,“ zamumlal vousáč s přilbou na hlavě. „Deigle, zůstaneš v zahradě! Dáš nám vědět.“</p>
<p>Čtyři z lupičů se ukryli v keřích a živém plotě. Zbytek vešel do domu. Terizio pozorně naslouchal. Pamatoval si, jak vržou schody do patra, a byl si jist, že ten zvuk okamžitě pozná. Zastrčil závoru na dveřích ložnice a zadoufal, že lupiči nedostanou stejný nápad jako on a nepustí koně do výběhu za domem, jemuž se říkalo zadní louka. Musím zjistit, co mají tihle hoši v plánu, a to nebude moc těžké.</p>
<p>Na hrbolaté cestě od vesničky Ruypu zahrčel kočár. Kočí seskočil, otevřel bránu, nasedl a zajel ke vchodu. Znovu seskočil a otevřel dvířka. Terizio se napjatě vyklonil přes zašlé mřížoví balkónu. Z kočáru vystoupil velký, urostlý muž v plášti, podal ruku štíhlé ženě. Žena měla na hlavě kapuci, ale ty vlasy si Terizio nemohl splést. Libila! Muž se sehnul k řetězu, a náhle se prudce napřímil. Terizio zahlédl jeho tvář, zkřivenou strachem. No tohle! Ty, jasnovidče? Div se nerozchechtal nahlas. Tak tady tvá předvídavost dokonale zklamala, drahý Anadahete!</p>
<p>„Tak vás tu konečně máme,“ pronesl vlídným, blahosklonným hlasem vůdce lupičů. „Ten meč nech na pokoji, přítelíčku! Jednak to s ním moc neumíš, jednak na tebe míří čtyři kuše.“</p>
<p>Anadahet se vyděšeně rozhlížel. Co řekl ten loupežník o jeho šermířském umění, byla pravda. Jak se to mohl dovědět? Libila se k němu tiskla, jako by jí mohl poskytnout bezpečí. Terizio se ušklíbl. Otcova nejmilejší přítelkyně... a správce o jejím poměru s tím mizerným jasnovidcem ví! Nechutné.</p>
<p>Račte vstoupit!“ Lupič rozpřáhl paže na uvítanou. „Promluvíme si uvnitř.“</p>
<p>Trojice zmizela ve dveřích. Dva muži s kušemi se loudali za ní, dva zůstali na stráži. Terizio už neváhal. Nahmatal a otevřel si v krbu tajný průchod, jakýsi falešný komín, který vedl dolů do jídelny, kde však nekončil tajnými dvířky, ale za jedním z černých obrazů předků krále Gurarca, pánů z Marg-Elwe. Oči této podobizny mohly za určitých okolností skutečně vidět. Pokud v nepohodlném úkrytu za nimi někdo stál.</p>
<p>Terizio se opatrně rozhlížel. Anadahet seděl na židli, Libila na lavici u protější stěny. Třásla se a strachem celá zošklivěla.</p>
<p>„Co od nás chcete?“ vyhrkl jasnovidec.</p>
<p>„Nejdřív ti zopakuju, co všechno máme,“ začal loupežnický vůdce. Vysoký, namyšlený pitomec, ohodnotil ho Terizio. „Máme královu oblíbenou děvku a jeho oblíbeného šarlatána...“ (V Teriziových očích tím stručným popisem poněkud stoupl.) „Víme, co tu vy dva provádíte. Vyslechli jsme správce letohrádku. Víme i to, jak dlouho už tady spolu laškujete.“</p>
<p>„Chcete peníze,“ usoudil Anadahet. „Dostanete je.“</p>
<p>Loupežníkovi se objevil na tváři zvláštní výraz. Ne, ten nestojí o peníze. Terizio se zachvěl. Ty už dostal, a hodně. Od někoho jiného. Rád bych věděl od koho.</p>
<p>„Jistě znáš stav královského vojska,“ řekl lupič. „A také plán paláce s tajnými chodbami. Plány města s tajnými chodníčky a brankami, slabá místa hradeb, máš přístup ke klíčům od mnoha dveří.“</p>
<p>Anadahet se viditelně potil. „A-no. Něco z toho vím. Částečně.“</p>
<p>„Zbytek zjistíš.“ Lupič velkomyslně mávl rukou. „A budeš králi Gurarcovi věštit určité věci. Brzy ti vysvětlím jaké. Tahle... dáma tě v tom pochopitelně podpoří.“</p>
<p>„O co tady vůbec jde?“ zeptal se zoufale Anadahet. „No-o,“ protáhl lupič. ,Jde o to, že tě můj vládce po válce ušetří. Nebo dokonce odmění.“</p>
<p>„Tvůj vládce...“ Anadahet tupě zíral. Terizio nebyl jasnovidec, zato chápal rychleji. Správce Severního Quistrytu! Už nějakou dobou do paláce doléhaly zvěsti o tom, že posiluje vojsko, a jeden špeh dokonce donesl zprávu, že je v nápadně dobrých vztazích se severními sousedy a přijímá jejich kmenové náčelníky ve svém opevněném městě Gacsionu. Velký Egedan, tak si dává říkat. Vládce! Tak daleko už to došlo? Egedan, vládce loupežníků, majitel schopných špehů!</p>
<p>Terizio věděl dost. On a Beeg byli ve smrtelném nebezpečí už teď, království až časem. Za pár měsíců, možná let. Nečekaný útok ze severu, hrozba z moře... Hmatal špičkou, hledaje výstupky na zdi, po nichž se dalo vylézt zase nahoru. Vtom se v jídelně rozlétly dveře a dovnitř vpadl hubený muž s řídkým vousem.</p>
<p>„Nerliqu! Venku je Mieevte a hrozně vyvádí! Celá se třese. Je tady někdo označený!“</p>
<p>Terizio přestal myslet. Nebezpečí bylo blízko, skoro hmatatelné. Začal se co nejrychleji a co nejtišeji hrabat nahoru. Konečně vylezl z krbu a vzbudil Beeg. Překotně jí vyložil, co všechno se v domě přihodilo, zatímco spala. Kývala a oblékala se, prsty se jí přitom třásly jen docela málo. Protáhla si ztuhlé svaly. „Vypadá to na menší rozcvičku!“</p>
<p>Byl rád, že mu nic nevyčítá. „Nejspíš si trošinku zabojujeme,“ přisvědčil.</p>
<p>„Proč myslíš, že ten <emphasis>označený</emphasis> jsi ty?“ zeptala se. „Mohl by to být ten jasnovidec.“</p>
<p>„Anadahet? Obyčejný podvodník. Znám ho.“</p>
<p>„Pořád zapomínám, že jsi spřízněn s králi,“ ušklíbla se Beeg. „Vyjdeme na chodbu?“</p>
<p>„Ano, tam bude víc místa.“</p>
<p>Otevřela dveře. „Nikde nikdo.“</p>
<p>„Najdou nás. Ten zámeček není zas tak velký.“</p>
<p>„Vypadáš nějak zmateně,“ poznamenala Beeg šeptem.</p>
<p>„Semlelo se to hrozně rychle.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Plížili se ke schodům. Od jídelny k nim dolehl vzrušený hovor, mumlání, brebentění, výkřiky. „Nahoru!“ opakoval ženský hlas. „Je nahoře. Zničí tvoje plány, Nerliqu, všechno ve tvém životě převrátí naruby! Věř mi!“</p>
<p>„Podívám se tam,“ rozhodl Nerliq.</p>
<p>„To bych nedoporučoval,“ ozval se Terizio. Beeg cítila jeho napětí.</p>
<p>„Označený!“ zakvílela ta žena. „Chtěl jsi, abych tě varovala, Nerliqu! Utíkej, prchej odtud!“ Vystoupila ze stínu. Terizio zahlédl obličej posetý šerednou vyrážkou a znetvořený bolestí. Nenávist v něm nenašel. Mieevte. Tak se jmenuje.</p>
<p>„Co je to za označení?“ zeptal se, oslovuje jen ji.</p>
<p>„Byl jsi... Poslán. Jdeš za svým cílem a nesmíš se ohlížet na ostatní. Máš moc...“ Z obrovských očí jí hledělo zoufalství. „Ušetři ho, pane!“</p>
<p>Nerliq propukl v pohrdavý smích a odtáhl dívku zpátky do jídelny. „Ty prosíš za mě? Huso! Nikdy jsi mě neviděla s mečem? Je sám! Máme přesilu deset na jednoho!“</p>
<p>Beeg se tiše uchechtla. Budeš překvapen, ty loupežníku či špehu! Přesila? Rozsekáme vás na kousíčky!</p>
<p>Nerliq se rozběhl po schodech. Dva meče se srazily. Beeg se zatím držela ve stínu, jak jí její velitel přikázal. Marg to zvládá. Dobře, počkám. Marg je lepší. Víc než dva se na ty úzké schody nevejdou, to je výhoda, a dvěma se s přehledem ubrání. Zvlášť když si ti dva překážejí navzájem... Výborně! o jednoho míň! Jeden z Nerliqových mužů se svalil s ranou v prsou, ale vzápětí ho nahradil jiný. Nerliq zavrávoral. Protivníkova zbraň ho škrábla, na rukávu se mu objevila tmavá skvrna. Barvy se v tom šeru nedaly rozeznat, ale kdo by pochyboval o barvě krve. Další lupič padá! Proč Marg šetří toho vůdce?</p>
<p>Terizio v poslední chvíli zaslechl vrznutí podlahy. „Beeg! Za tebou!“</p>
<p>Beeg se bleskově obrátila a jediným úsporným pohybem probodla chlapa, který zřejmě vyšplhal do patra a vyšel z některé z ložnic. Za ním se plížil druhý. Beeg a Terizio teď stáli zády k sobě. Sehraní bojovníci, usoudil by odborník. A Nerliq byl odborník. Musel je obdivovat. Dva proti deseti. Hm, teď už proti sedmi... Ne, šesti. Žádný z mých mužů se jim nemůže rovnat, ani vzdáleně!</p>
<p>Někdo zase spadl ze schodů. Chlapík, se kterým dosud bojovala Beeg, zvědavě natáhl krk a trochu si ho odkryl. Beeg po něm ťala a uskočila před proudem krve. Klesl s nechápavým výrazem. Za ním se krčil třetí, velmi opatrný. Začínala zase cítit únavu. Této noci se moc nevyspala, a ta cesta předtím... Marg se směje, posmívá se svým nemotorným souperům. Ztrácela přehled, kolik jich ještě zbývá. Konečně dostala toho třetího. .</p>
<p>„Už jsi skončil?“ sykla. .</p>
<p>„Hotovo.“ Terizio skopl se schodů Nerliqa. Bylo vidět, jak se vůdce lupičů snaží zůstat při vědomí a neupadnout. Jenomže jeho rány hodně krvácely a z těla mu valem vyprchávala síla. .Ještě ho svážu.“ .</p>
<p>„Zab mě!“ žádal Nerliq slabým hlasem. .</p>
<p>„Ve skutečnosti to nemyslíš vážně,“ řekl mu Terizio. „Možná za tebe Egedan něco zaplatí. Nebo vymění...“</p>
<p>„Označený,“ zachrčel Nerliq. „Všechno víš... Nech ji žít.“ Víčka mu klesla. Jako z dálky slyšel, jak jeho neznámý přemožitel říká: „Myslíš Mieevte? Proč bych i měl zabíjet?“ .</p>
<p>Terizio bezvládného Nerliqa nadzvedl a táhl do jídelny. Libila se přikrčila, vrhla na něj ustrašený pohled. Anadahet zachmuřeně zkoumal podlahu. Mieevte skrývala tvář v dlaních a vzlykala. .</p>
<p>„Egedan se chystá dobýt Quistryt zradou a úskokem,“ řekl jí Terizio. „To ti připadá správné?“ .</p>
<p>Její oči se toulaly někde daleko. „Ta země Egedanovi nezůstane,“ zašeptala. „Tys mi zabil Nerliqa. Jediného ochránce. On se mě ujal, nevyhnal mě...“ .</p>
<p>„Zabíjel jsem v sebeobraně a nerad. Ale Nerliq žije.“ Obrátil se k Libile. „Sežeň něco na obvazy. Anadahet ti pomůže ošetřit ho. Přeju si, aby žil, jasné? Nic na tebe neprozradí, pokud já nebudu chtít, chápeš, jasnovidče?“ .</p>
<p>Anadahet bezmocně rozhodil rukama. „Ne. Nerozumím ti. Ty nejsi ten princ, kterého jsem znal!“ .</p>
<p>„Ale budeš mě poslouchat,“ řekl Terizio a při jeho úsměvu jasnovidci tuhla krev v žilách, ačkoli to byl mírný, téměř vlídný úsměv.</p>
<p>„Pomůžu vám,“ nabídla se Mieevte a spustila ruce z obličeje. Libila se s odporem odvrátila. Mieevte přivřela víčka. „Ty!“ sykla. „Ty...“ Spolkla výraz, který se jí dral na jazyk. „Dotkni se mě! Tady! Na tváři! No!“ .</p>
<p>Libila couvla. „Ne!“ zaječela. .</p>
<p>Beeg, která na chodbě prohlížela mrtvé lupiče, zaslechla zvýšené hlasy a nakoukla dovnitř. „Jsou mrtví. Všichni. Čisté rány,“ oznámila Teriziovi. „Co se to tady děje?“</p>
<p>Terizio mlčky upíral pohled na Mieevte. Parehya by to dokázal. Jenže Parehya je uvězněn na Nevvahu. Dal mi něco s sebou? Občas se mi zdá, že dal. Zkusit? Mám?</p>
<p>„Margu!“ vyhrkla Beeg. „Co to děláš? Vypadáš strašně!“</p>
<p>Neodpověděl. Přistoupil k dívce a položil jí dlaně na tváře. Ano, <emphasis>dal mi něco s sebou</emphasis>.</p>
<p>„Nemůžeš se nakazit,“ zamumlala. Jsi označený. Nemůžeš...“</p>
<p>Beeg pokročila dopředu, chystala se zasáhnout. Marg není ve své kůži. Není zvyklý zabíjet, to bude ono.</p>
<p>Terizio odtáhl dlaně. Beeg vykřikla. Libila proti své vůli otočila hlavu a vytřeštila oči.</p>
<p>„Prostě jsem mu věřil,“ řekl Terizio.</p>
<p>Mieevte spatřila svůj obraz ve tmě za okenním sklem. Svezla se na kolena, chytila Teriziovu ruku. „Králi,“ zašeptala.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nerliq se probral, s námahou se nadzvedl a chabě zacloumal pouty. Pak zahlédl Mieevte. Nevykřikl. Chvíli si prohlížel její novou, neznámou tvář. Král, pomyslel si, ale myšlenky se mu vzápětí zamotaly a zabloudily. Můj král, vynořilo se z té změti. Už nikdy nezradit pro peníze. Nestřídat pány. Zvolit si jediného. Krále. Hlava mu klesla.</p>
<p>Terizio si k němu klekl. „Máš na vybranou, špehu,“ řekl. „Buďto tě zabiju, nebo budeš od téhle chvíle sloužit mně.“</p>
<p>Nerliq malátně zvedl víčka. „Lžeš,“ zachrčel. „Nechceš mě zabít. Ale... Hledal jsem tě celý život. Jsem unavený.“</p>
<p>„Tohle byl slib,“ ozvala se tiše Mieevte. Beeg se pohrdavě ušklíbla. Teď už začínala věřit tomu, že ta vyrážka byla nějaký trik. Zázraky se přece nedějí!</p>
<p>„Ano,“ přikývl Terizio vážně.</p>
<p>„Budu ti sloužit, princi,“ promluvil náhle Anadahet. Já i Libila.“</p>
<p>„Tak už běžte pro ty obvazy!“ houkl Terizio a dvojice zmizela. Tihle se tady vyznají nejlíp.</p>
<p>Beeg stála uprostřed místnosti a nabírala dech. „Princi?“ vyslovila pečlivě. „Co to má zase znamenat, Margu?“</p>
<p>Věnoval jí neodolatelný úsměv. „Jsem Terizio Marg-Elwe. Skoro jsem ti nelhal.“</p>
<p>„Kčertu. Už vím, kde jsem to jméno slyšela,“ řekla trpce. „Pěkně sis ze mě utahoval!“</p>
<p>„Odpustíš mi?“ zeptal se potměšile.</p>
<p>„Rozmyslím si to.“ Znáš odpověď, mizero, zlobila se.</p>
<p>Mieevte vykoukla oknem ven. „Nebe bledne. Běž spát, můj králi. Lehnu si na tvůj práh. Už žádné zrady. Dva muži přežili, ale utekli a nevrátí se.“</p>
<p>„Radši pohlídej Nerliqa. Libila asi nebude právě skvělá ošetřovatelka.“</p>
<p>„Jestli to je tvůj rozkaz...“</p>
<p>Zasmál se a políbil ji na čelo. Musel se k tomu malinko sklonit. Příjemný pocit. „A rozvaž mu pouta. Ty přece zradu poznáš.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Přestože Beeg i Terizio celou noc spali, byli ráno všichni, kdo přežili noční bitku, stále naživu, nikdo další neutekl, Nerliqovy rány se hojily a Mieevte zůstala hezká, s hladkou pletí. Mrtvé někdo pohřbil v zahradě. Nejspíš Anadahet. Ano, ovšem, ještě má v těch krásných vousech prach a kousky hlíny.</p>
<p>„Zůstaneme tu, dokud se Nerliq nedá dohromady,“ oznámil Terizio v jídelně všem, kdo ho poslouchali. Libila nalévala bylinkový čaj, Mieevte krájela chleba. Beeg zívala a čekala, kdo ji obslouží.</p>
<p>„Zásob je tady dost,“ ozvala se Libila. „Spousta vína a naloženého masa ve sklepě. Nasolená zelenina. Zavařené ovoce.“</p>
<p>„Mouka,“ dodala Mieevte. „Upečeme si chleba.“</p>
<p>Libila i Beeg se zatvářily odtažitě.</p>
<p>Terizio okamžitě dostal chuť chystat kvásek, hníst těsto a hlídkovat u pece. „Upečeme,“ souhlasil nadšeně.</p>
<p>Beeg poklesla čelist. „Ty umíš péct chleba?“</p>
<p>„Nezkoušel jsem to, ale často jsem se díval.“ Zasmál se. „Zajímá mě, jak se co dělá. Jsou řemesla, která opravdu docela umím.“ Třeba hrobníka, vzpomněl si.</p>
<p>Nerliq se zvedl ze svého lůžka na podlaze. „Kam cestuješ, princi?“ zeptal se. Oči měl zarudlé, byl bledý, ale nevypadal na umření.</p>
<p>„Do chrámu Všech bohů.“</p>
<p>„Co tam hledáš?“</p>
<p>Terizio poctivě odpověděl: „Věštkyni. Měla by mi říct, co ode mě svět očekává. Nebo něco v tom smyslu.“</p>
<p>„Není to tak, že nemáš nechávat Quistryt Egedanovi?“ Nerliq se obrátil na bok, tiše zasténal, ale rychle se ovládl. „Lidé ho nenávidí. Je zbytečně krutý, zbytečně chamtivý, okrádá krále a horaly v Severním Quistrytu nenechá vydechnout, s daněmi z nich dře kříži.“</p>
<p>„Nějak ses rozpovídal,“ podotkl Terizio. „Vždyť jsi mu do včerejška sloužil. Bral jsi od něj peníze, o které připravil chudé. Nebo krále.“</p>
<p>„Do včerejška,“ řekl Nerliq. „Jen do včerejška.“</p>
<p><strong>Věštba</strong></p>
<p>První kněz chrámu Všech bohů Citel stál u vysokého okna věže nad branou, někdy zvané Stará věž. Prsty bezmyšlenkovitě přejížděl po černém, rudě žilkovaném mramoru. Chrám byl celý ze světlého kamene, jen věž černá. Byla mnohem starší než zbytek stavby a jemu občas připadala nebezpečně živá. Vnímavá. Možná i varující.</p>
<p>Dnes nebyl kámen tak chladný, jak by měl být. Citelovy prsty hmataly nejistotu, chvění v základech, v hloubi stěn. Podobné příznaky věž vykazovala před lety, předtím, než do Chrámu vstoupil Parehya. První kněz objal tlustý sloup uprostřed kruhové místnosti. „Rád bych věděl, kdo tě postavil, Věži,“ zašeptal. „A jestli to vůbec byl člověk.“</p>
<p>Oknem v tu chvíli nebylo k vidění nic zvláštního. Zástup poutníků, pěších, na koních i na vozech, chudých horalů a venkovanů z pobřeží, slavnostně oděných měšťanů i šlechticů. Na prvním nádvoří poutníky vítalo na padesát mladých kněží, kteří je třídili podle proseb a žádostí, a také podle darů, jaké chtěli Chrámu poskytnout.</p>
<p>Citel jako První už poutníky běžně nepřijímal, ale jednou dvakrát do týdne se stalo, že někdo přišel s tak složitou či zajímavou žádostí nebo s tak velkým darem, že bylo třeba osobního slyšení. Toho dne kolem poledne do pracovny Prvního kněze vstoupil jeho tajemník Arraha. Bylo znát, že jím něco otřáslo. „Poutníci, pane!“ vyhrkl. „Skupina tří mužů a tří žen právě přešla po mostě a žádají...“</p>
<p>„Mě? Co je na tom? Jak vypadají?“</p>
<p>„Pane, je s nimi ta zběhlá novicka, ta poznamenaná... Co mívala vidiny.“</p>
<p>„Ano, vím,“ přerušil ho První netrpělivě. „Byla nemocná. Také asi trpěla chorobnou lhavostí.“</p>
<p>„Je vyléčena,“ hlesl Arraha. „Má pleť jako miminko.“ Citel se zamračil. „Pak to není ona! Nejlepší léčitelé...“</p>
<p>Tajemník mu nezdvořile skočil do řeči: „To jsem tomu mladíkovi také povídal, a on se zasmál a řekl: <emphasis>Ještěže jsem to nevědě</emphasis><emphasis>l!</emphasis>“</p>
<p>„Jakému mladíkovi?“ zahřměl Citel. Arraha je úplně mimo! Neumí stručně podat zprávu?</p>
<p>„Tomu, co ji prý uzdravil,“ špitl tajemník. „Tomu, co chce mluvit s Prvním knězem a oslovit Věštkyni. Jde o nadcházející války.“</p>
<p>„Války?“ zabručel Citel. „Tak to řekl, <emphasis>války?"</emphasis> Pročísl si prsty vous, ohlížeje se po hřebenu. Marně, jako obvykle. „Setkám se s těmi lidmi na Ohnivém nádvoří. Doveď je tam.“</p>
<p>„Já...“ Arraha koktal a zajíkal se. „Dnes neprojdu. Jsem... Rozhovor s nimi mě vyčerpal.“</p>
<p>„Jen jim ukaž cestu a vysvětli jim, co obnáší,“ pravil milostivě První. Ani on se nechystal projít <emphasis>chodbou Zkoušky.</emphasis> Šetřil si sílu na odhalení podvodníků. Budou zesláblí, bude je trápit bolest, a ten, kdo právě kňučí bolestí, většinou nedokáže dobře lhát.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Terizio pokynul a jeho skupinka se pohnula za tím vyděšeným knězem. Mieevte mu pošeptala do ucha: „On s námi nepůjde. Zavede nás do chodby Zkoušky, tak se jí říká. Musíme tam přejít po rozžhaveném kamení. Pouštějí tam vařící vodu, každý den už od rána, a kdo neprojde, nemá nárok na radu bohů.“</p>
<p>„Takhle zkoušejí každého, kdo chce poradit?“ zeptal se Terizio, nedbaje, že kněz škubl rameny. Jen ať to slyší!</p>
<p>„Jen toho, kdo se jim nelíbí. Pár lidí se tu už pořádně popálilo.“</p>
<p>„A ty?“</p>
<p>„S tebou to přejdu.“</p>
<p>Terizio kývl. „Stůjte. Čeká nás zkouška. Kdo si netroufá přejít po žhavém kamení, počká tady na druhém nádvoří.“</p>
<p>Arraha se roztřásl vzteky. Loupl po Mieevte pohledem, který by mohl zabít. Dívka se vlídně pousmála.</p>
<p>„Je na tom snad něco proti pravidlům?“ zeptal se přísně Terizio.</p>
<p>Kněz jen potřásl hlavou.</p>
<p>Nerliq položil hůl, o kterou se dosud opíral. „Jdu. Vím, oč jde.“</p>
<p>Anadahet kývl. „Já také. Libila ne.“</p>
<p>„Ani já,“ ozvala se Beeg. „Jsem bojovnice, ne kněžka. “</p>
<p>„Jdeme čtyři,“ oznámil Terizio.</p>
<p>Arraha ukázal bradou na zašlá, nízká dvířka. „Musíte bosi.“</p>
<p>Terizio shodil boty a otevřel dvířka. Dýchla na něj pára a palčivé vedro. No, když je to potřeba... Mieevte ho vzala za ruku. Vstoupili do chodby. Arraha pozorně naslouchal. Žádné výkřiky. Zalkli se snad žárem? Ten vysoký zamračený chlap s modročerným vousem ho provrtával pohledem. „Nač jsi to zapomněl, kněže?“</p>
<p>„Já? Zapomněl?“</p>
<p>„Jsem totiž jasnovidec,“ představil se muž. „Ne moc dobrý, ale mívám okamžiky... Dej mi tu věc!“</p>
<p>Arraha couvl, ale Beeg mu položila těžkou ruku na rameno. Nerliq knězi věnoval svůj nejohavnější špehovský škleb. „Sem s tím!“</p>
<p>Arraha vytáhl z kapsy roucha klíč.</p>
<p>„Takže na druhé straně je zamčeno?“ zeptal se Nerliq zlověstně.</p>
<p>„Odemkněte si sami!“ Arraha nevydržel, mrštil klíčem na zem a zbaběle uprchl. Beeg zaťala pěsti. Jak si Terizio poradí s takovou zradou?</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Tady by se dalo zabloudit,“ řekl Terizio. Mieevte se uchichtla. Cítila žár kamenů pod nohama, ale věděla, že jí neublíží. „Rovnou za nosem,“ zasípala. „Jsou tam další dveře.“ Zarazila se. „Oni... Oni je zamkli!“</p>
<p>„Neboj se.“ Jeho hlas v té horké mlze byl chladný i a vyrovnaný. Cosi zacinkalo. „Tady. Už jsme u dveří.“ Potopil se do mlhy, smíchané s tmou. Ozvaly se tiché chřestivé a škrabavé zvuky. Dveře se rozlétly.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nerliq, sehnutý u vchodu do chodby, spatřil světlo. Hlasitě vydechl a položil bosou nohu na rozpálené kameny. Nebylo to příjemné, ale necítil nebezpečí. Vstupoval do těch míst za svým novým pánem, a tudíž oprávněně.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>První kněz Citel pozoroval nevítané hosty oknem, dovedně ukrytým ve stěně z leštěného kamene. Procházeli se po nádvoří, nakláněli se k mísám s věčným ohněm a nahlas uvažovali o palivu. Poznal tu dívku, Mieevte. Nikdy se ani neusmála. Kaja z Rybárky ji sem dovedla jako malou, snad pětiletou, ale ona se nikdy nenaučila hrát si a smát se při tom jako jiné děti, a že tady v Chrámu vychovávali hodně sirotků a víc nemocných než Mieevte! A teď se směje na toho mládence, který nějakou záhadou dokázal otevřít zamčené dveře, vypadá úplné zdravě a ani v nejmenším nepůsobí dojmem šílené.</p>
<p>Krom toho si ani jeden z té divné čtveřice nepopálil chodidla. Muž s modročerným vousem je řemeslný šarlatán. Kde vzal tu sílu? Vysoký, štíhlý muž s pohlednou, bledou tváří, který vypadá jako po nemoci, je navzdory své pestré minulosti naprosto oddán drobnému<strong> </strong>mladíkovi, přirozenému vůdci celé skupiny. Citel bezradně rozhodil rukama. Obvykle do lidí viděl, ale na tom mládenci prostě nic nebylo. Žádná nadpřirozená síla. Žádné zvláštní nadání... Mladík zvedl hlavu a pohlédl mu přímo do očí.</p>
<p>První kněz se okamžitě dal do pohybu. Jako by ho někdo nakopl. Seběhl se schodů a roztřeseným hlasem poutníky přivítal. „Co vás přivádí na tato místa? Co<strong> </strong>vás přimělo projít nejtěžší zkouškou?“</p>
<p>Nerliq si spokojeně pokývl. Hned k věci. Správně. Asi toho mrzouta přesvědčily horké šutry.</p>
<p>„Dvě hrozby,“ odvětil Terizio. „Správce této provincie Egedan je bližší, ale původně jsem se chtěl Věštkyně<strong> </strong>ptát na Janzily.“</p>
<p>„Jede v tom,“ prohodil na půl úst Nerliq. „Egedan Chrámu něco slíbil.“</p>
<p>Terizio se obrátil k němu. „A splní to?“</p>
<p>„Sotva. Nevzdá se části své moci ve prospěch kněží.“ Citelovi poklesla čelist. Poznal toho hezouna. Nerliq, Egedanův nejlepší zvěd!</p>
<p>Terizio se krátce zamyslel. „Takže proti Egedanovi tady mluvit nebudeme. Základní potíž vězí v tom, že<strong> </strong>království, ať už Gurarcovo nebo Egedanovo, oslabené válkou Janzilové snáz dobudou.“ Mluvil nahlas. Nehodlal se zaplétat do zdvořilostních kliček. Tihle hoši v blankytných hábitech na něj nastražili past. Neměl je rád.</p>
<p>Mieevte přešlápla drobnýma bosýma nohama. Dlažba nádvoří ji studila. „Králi,“ zašeptala. „Tenhle kněz je sotva víc než pouhý úředník. Musíme mluvit s Věštkyní a ta už přichází.“</p>
<p>„Ty drzá...“ spustil Citel, a vzápětí si uvědomil, jak toho chlapce oslovila.</p>
<p>„Nejsem král,“ řekl Terizio. „Zatím.“</p>
<p>„Zhasnou!“ vykřikl Anadahet a s očima vsloup se zhroutil. Ohně v mísách zhasly. Nádvoří zahalila nepřirozená temnota. Tmu naplnil hlas, zvučný a lahodný, hladký a ostrý současně.</p>
<p>„Ustupte ke stěnám! Ty mlč, úředníčku! Promluvím k princi Teriziovi!“ Uprostřed nádvoří se objevila socha z černého mramoru, protkaného rudými žilkami. Podoba patřila mladé ženě v nařaseném rouchu. Nehýbala se, ale oči měla živé. Našly Terizia a přivřely se. Měl to být úsměv? Terizio se hluboce uklonil.</p>
<p>„Sečtěme, co máš,“ pronesla socha. „Máš generála, který ti vycvičí a povede vojsko. Máš věrnost muže, jehož život byl až dosud plný zrady, a vděčnost bezvýznamných, ubohých a mrtvých, která může převážit misku na vahách osudu. Tvá matka se stala mužem, tví nepřátelé se stanou přáteli, tvá žena se podruhé nestane princeznou.“</p>
<p>Socha se odmlčela, načež oslovila Citela: „Poslyš, úředníku! Ty vůbec nevíš, kdo je Janz. Není krotký jako bohové, k nimž se obvykle obracíš. Měj to na paměti!“ Její tón zvlídněl. „Ty, princi, začni hned sbírat vojsko. Usnadním ti to, pošlu své holuby do všech vesnic i do kláštera Yzuruu. Tam bude tvá pevnost.“ Živé oči sochy zakryla kamenná vička. Hlas umlkl. Než znovu vzplanuly ohně, byla úplná tma. Den se na nádvoří vracel pomalu a neochotně.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Pět lidí si protíralo oči. Anadahet přemítal, co to bylo za divný sen. Citel zvažoval zlověstnou narážku na boha moří a podivnou skutečnost, že si Věštkyně pro své zjevení vybrala sochu z kamene Věže. Mieevte ležela v hlavě princova manželka, která se nestane princeznou. Proč? Nerliq myslel na své zrady, jimž je teď nenávratně konec. Celý život jsem hledal svého pána, protože jsem neuměl být pánem sám sobě, a teď ho mám. Jsem u konce a na počátku... Pohlédl na Terizia, ten však upíral zrak nahoru, do výšek, a představoval si letící holuby.</p>
<p><strong>Začátek války</strong></p>
<p>Brána kláštera Yzuruu byla po celý den dokořán. Mniši. poutníci, žáci, přátelé i zásobovatelé chodili tam i ven, z kaple se neustále linul sytý, byť ne zcela sladěný chorál.</p>
<p>„Píseň lásky a přátelství,“ zašeptal mnich, vyčerpaně se opírající o veřej brány. Měl na sobě kutnu jiného řádu, sytě zelené barvy, bosé nohy rozedrané, v očích zoufalství. Dva místní mniši k němu přistoupili. „Potřebuješ jídlo, vodu a odpočinek, bratře,“ prohlásil starší z nich.</p>
<p>„Potřebuju odsud zdrhnout,“ řekl chraptivě cizí mnich. Po tváři zarostlé několikadenním strništěm se koulely slzy.</p>
<p>„Úpal,“ usoudil bystře místní mnich.</p>
<p>„Houby,“ ohradil se cizinec. „Za chvíli přiletí ptáčci. co z tohohle vajíčka vysedí válku, a já blbec pro něj dám hlavu na špalek!“</p>
<p>Yzuruuští mniši ho vzali pod pažemi a vedli do stínu sloupové síně s vodotryskem. Tam se vzpamatuje. Trochu tu procházku na slunci přehnal, taky už není mladík...</p>
<p>„Přijde nás víc,“ mumlal cizinec. ,Ještě patnáct! A pak ještě spousta dalších. Uvidíte!“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Opravdu jsem to viděl,“ tvrdil chlapec. Matka se tvářila nedůvěřivě, babička pokyvovala a bezzubá čelist se jí třásla. Chlapcovi sourozenci se hihňali. „Když vjel do Krybu, všichni ti holubi se k němu slétali a sedali mu na ramena a tak. Měl bílého koně! Jako opravdový princ!“</p>
<p>„Ten kůň byl asi bílý, jak ho ti holubi...“ Chlapcova sestra se zarazila pod otcovým těžkým pohledem.</p>
<p>,Je to tak,“ řekl otec. „Kněžka přece povídala, že nám holubi z Chrámu ukážou našeho prince. Krybský kněz slyšel ve snu to samé. Máme jít za ním a bojovat za svou zem, jinak připadne Správci, navždycky.“ Byla to na dřevaře dlouhá řeč, i když částečně opakoval, co řekli kněží. Jeho žena údivem otevřela pusu. On však ještě neskončil. „Z vesnice jde devět chlapců. Naši dva nejstarší taky.“</p>
<p>„Je jim sotva dvacet!“ zakvílela dřevařova žena.</p>
<p>Manžel na ni upřel pohled, který tak dobře znala. „Ten princ není o moc starší.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Vyhublý, křehký mnich se uklonil představenému Yzuruu a pozval ho do své pracovny. „Chci odtud odejít, První,“ řekl. „Proto jsem ti chtěl předat své dílo o dětech bez otců.“</p>
<p>Představený si sedl na tvrdou lavici. „Neptali jsme se tě na nic, když jsi mezi nás přišel, Iacere. Ale tvé pátrání a tvé dílo, které se podobá posedlosti, mnohé z nás zaujalo. Bratři se mě mnohokrát ptali, proč se straníš ostatních a proč nevstoupíš do řádu; vždyť naše pravidla jsou prostá a nijak by tě nesvazovala. Teď se chci ptát i já. Proč?“</p>
<p>Na hubené, bezvousé mnichově tváři se objevil výraz beznaděje. „Poslechni si prosím, co ti chci říct. Potom se rozhodneš, zda má smysl ptát se dál.“</p>
<p>Představený kývl. „Dobře. Poslouchám tě.“</p>
<p>„Děti, které nezplodil muž, se rodí, co svět světem stojí,“ začal Iacer. „Většinou o nich nikdo neví - snad matka má podezření, když právě v den početí spala sama, protože se manžel opil, ale dá se někdy taková věc spočítat přesně? Sotva. Leda snad na<strong> </strong>měsíce a i ta nejvěrnější manželka, jíž se tohle přihodí, obvykle uzpůsobuje věci tak, aby muž neměl podezření. Ať je jak chce nevinná.“</p>
<p>„Nedokazatelné,“ mínil představený.</p>
<p>„Ano. Nápadné však je, když otěhotní panna.“</p>
<p>„I panenství lze předstírat, jak jsem slyšel.“</p>
<p>„Snad. Ale matka dítěte ví, že to není v pořádku. Sebral jsem svědectví o několika případech. Mé pátrání zahrnuje staletí a není v něm nic, co bys nazval přesvědčivým důkazem. Jen nápadné shody.“</p>
<p>„V čem?“</p>
<p>„Ti chlapci - ach, vždycky to jsou chlapci! - se všichni narodili v době, kdy hrozilo nebezpečí společenství, do něhož patřili. Válka. Nebo velké zemětřesení. Ničivé vichřice a povodně... a všichni vykonali velké činy pro záchranu svých společenství. Někdy šlo o vesničku, o údolí. Jindy o celé království... Je to v mé knize.“</p>
<p>„Domníváš se, že šlo o přímý zásah bohů?“ Představený přimhouřil oči. Bude ten malý mnich koktat?</p>
<p>„Co jiného?“ odvětil prostě.</p>
<p>Jako člověk, který má pravdu, pomyslel si představený. „Zatím nevidím důvod k tvému odchodu,“ poznamenal.</p>
<p>„Osud jednoho z těch chlapců se mě bezprostředně týká, či spíš dotkl. Před dvaadvaceti lety. Teď končí období nevědomosti, osud se ujímá vlády a ten hoch procitá. Blíží se nebezpečí. Ten chlapec sem přijde.“</p>
<p>Představený si vzpomněl na mnicha z neznámého řádu a jeho blouznění. Skoro jako by to do sebe zapadalo. Nebezpečí. Boj, který nás čeká. Odchod Iacera badatele, Iacera proroka a pak ty povídačky o holubech. Používala je Věštkyně, starší než tento klášter, možná tak stará jako Stará věž chrámu Všech bohů, kterou nepostavil nikdo z lidí. „Bojíš se nebezpečí? Války?“</p>
<p>„Nechci se setkat s tím chlapcem.“</p>
<p>„Dobře. Kdy odcházíš? Nebudu ti bránit.“</p>
<p>„Zítra za svítání.“</p>
<p>Představený opustil Iacerovu celu. Když přecházel nádvoří, zašuměla mu nad hlavou holubí křídla. Věděl, co to znamená, přestože jemu osobně se nic takového dosud nepřihodilo. Věštkyně mu posílá sen. Pokorně usedl na nízkou lavičku, opřel si záda o kámen, vyhřátý za dne, a čekal.</p>
<p>Terizio se ve spaní neklidně zavrtěl a zabořil se hlavou mezi ňadra Beeg. Poplašeně ucukl. Mieevte na druhé straně se otočila a objala ho kolem krku. Tiše vzdychl. Kdo mohl tušit, že úděl budoucího válečníka zahrnuje spaní na zemi mezi dvěma mladými ženami. A holuby. To také. Pravda, ti ptáci se chovali dost slušně. Věštkyně jim asi dala přísné pokyny. Nicméně pohled na slétající se hejno nebyl příjemný. Mohli by nás sezobat, kdyby se do toho opravdu dali.</p>
<p>Posadil se. Bylo po spaní. Všude kolem něj oddechovali nebo chrápali chlapi a chlapci z hor, úplně pitomí kluci, kteří slyšeli Věštbu a uvěřili jí. Je pravda, že neměli co ztratit. Co je ten Egedan za člověka? Jak někdo může vládnout tak mizerně! Proč ty lidi mučí? Během těch pár dnů, kdy projížděl horami, vyslechl tolik smutných i hrůzných příběhů o krutosti, nespravedlnosti, o hnusných vraždách obyčejných, nevinných lidí, kteří nikoho neohrožovali a byli tiší a poslušní. Proč, zatraceně?</p>
<p>Potichu vstal a po špičkách se plížil z tábora. Narazím na stráž a mládenci budou celí bez sebe, že je navštívil princ. Zrodí se pověst o tom, že nikdy nespím. Že to snad ani nepotřebuju. Pasován na vyšší bytost! Jak strašné bude vidět ty hodné, hloupé kluky umírat! Terizio se tiše ubíral spícím táborem a hlavou mu táhly neveselé myšlenky o smrti, věštbách, nezodpovědných čarodějích, přikovaných ke skále, o sochách z divného mramoru a svědomí. A také o tom, že by si měl nejdřív zkusit s Egedanem promluvit. Vsadím se, že otce to jakživo nenapadlo. Beru si Egedanovy lidi a dělám z nich své vojáky a Gurarc o ničem neví. Nebo už ví?</p>
<p>„Nemůžeš spát?“ Nerliq se k němu přiblížil tiše jako noční dravec.</p>
<p>„Přemýšlím, můj první rádče. Moje právo postavit vojsko z těch důvěřivých horalů se zakládá na několika pochybných proroctvích. Není to skutečné právo. Jen divoký sen.“</p>
<p>„Mě jsi přesvědčil,“ řekl Nerliq. „A já nejsem právě důvěřivý. Nevím, jak jsi to dokázal, ale nebyla to záležitost mečů, přestože bojovníků lepších než já zase tolik není. Nevím, proč za tebou jdu, a to je ten nejpádnější důkaz.“</p>
<p>„Nejdřív jsem myslel, že jsi hloupý,“ svěřil se Terizio. „Ale teď vím, že jsi záhadný. Kde máš kořeny?“</p>
<p>Nerliq se zasmál. „Pojďme k ohni. Hoši na stráži mají oči jen pro tebe. Klidně by na ně mohla skočit zezadu stovka nepřátel.“</p>
<p>„Nesmysl. To tebe je vidět na dálku!“</p>
<p>Nerliq se znovu zasmál a změnil námět hovoru. „Libila by měla brzy dorazit do Weillacu. Naučil jsi ji dobře, co má povídat?“</p>
<p>„Doufám.“ Terizio zasněně vzhlédl. „Byl jsem přísný. Nikdy jsem ji neměl v oblibě a ona mě pak chtěla líbat. Chápeš to?“</p>
<p>„Docela dobře. Ráda by si tě pojistila. Gurarc už je starý. Jakmile dojde k ohrožení země, moudří půjdou za tebou, když je zavoláš. Rozumní tě budou hledat a chytří tě najdou i v úkrytu.“</p>
<p>„A kdo jsi ty?“ zeptal se Terizio. „Chytrý? Nebo moudrý?“</p>
<p>„ Já? Právě svlékám kůži,“ řekl vážně Nerliq. „Trochu to bolí. Buď ke mně shovívavý.“</p>
<p>Přisedli si k ohni, kde se hřáli vojáci, připravení ke střídání hlídky.</p>
<p>„Až se všechno rozběhne, stavba pevnosti, výcvik vojáků a tak, zavedeš mě k Egedanovi,“ řekl Terizio.</p>
<p>Nerliq se zatvářil kysele. „Dostat se do jeho města není pro cizince jen tak!“</p>
<p>„Copak to tam neznáš?“</p>
<p>„Znám. Proto to říkám. Gacsion je pevnost!“</p>
<p><strong>Žáci</strong></p>
<p>Průvod byl dlouhý a vinul se po úzkých cestách, údolími a po úbočích, překračoval sedla a obezřetně přecházel křehké, nejisté mosty nad potoky a stržemi. Blížili se ke klášteru Yzuruu.</p>
<p>„Támhle!“ukázal Terizio. Je trochu opotřebovaný.“ Jako by ty zdi okousal párek obrů,“ přisvědčil Nerliq.</p>
<p>„Mluvíte neuctivě,“ pravila Beeg upjatě. Uvědomte si, že je to klášter!“</p>
<p>Mieevte pohlédla dolů do údolí, které museli překročit, aby se dostali na horu Yzur. „Čekají na tebe, králi!“ zavolala.</p>
<p>„Nikdy mi nebudeš říkat jménem?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne teď,“ řekla netrpělivě. „Podívej se na ně!“</p>
<p>„Mniši.“ Terizio pokrčil rameny. Dva vousatí mniši v zelených hábitech, přepásaných opasky z lesklé kůže - nezvyklý doplněk pro řádové bratry. „No a?“</p>
<p>„Místní řád používá tmavomodré nebo černé pláště. Místo opasků provazy,“ poučila ho Mieevte. „Tihle jsou tu cizí.“</p>
<p>Neznámí mniši Teriziovu budoucímu vojsku zastoupili cestu. „Je vás už hodně,“ pronesl ten starý s bílou bradou. Druhý, mladší s hnědým plnovousem, pokývl.</p>
<p>„Máš práci jinde, princi,“ pokračoval bělobradý.</p>
<p>„Aha.“ Terizio klouzal pohledem z jednoho ke druhému. „Kdo jste?“</p>
<p>„Melavek,“ představil se stařec.</p>
<p>„Tuddem,“ uklonil se mladší mnich. Jeho úklona kdovíproč vyzněla posměšně.</p>
<p>„Nadešel čas a my opustili úkryt,“ pokračoval Melavek. „Mistr nám dal úkol. Teď ho splníme.“</p>
<p>„Mistr... Parehya?“ Terizio horečně uvažoval. „On vás zavolal? Dal vám vědět?“</p>
<p>„Myslíš si, že jsme pověrčiví hlupáci?“ zamračil se Melavek. „Mistr je mrtev. Ale před smrtí nám vysvětlil, na jaká znamení máme čekat a na co se máme připravovat. Jsme tu, abychom ti pomáhali, princi.“</p>
<p>Terizio si oddechl. Moc toho nevědí. Bývalí Parehyovi pomocníci... Věřil jim? Bezvýhradně? Sotva. „Povězte mi o mé práci,“ vybídl falešné mnichy.</p>
<p>„Egedan,“ řekl Melavek. „Ví o tobě. Ví, k čemu se chystáš. Poslal oddíl vojáků a ti teď honí po horách chlapce, kteří vyrazili za tebou a opozdili se. Dnes chytili menší skupinku. Zřejmě je zabijí. Nebo popraví, se vší parádou. Aby lidé viděli, co si Správce může dovolit.“</p>
<p>Terizio na něj upíral skelný pohled. Věřil mu. Koneckonců, tenhle muž byl Parehyův žák, přestože nevěděl nic o Mistrově uvěznění. Egedan. Správce. Zdánlivě v právu, a ve skutečnosti tyran, takový malý, místní tyran... Vzmáhal se v něm nepoznaný pocit. Kde?“ zeptal se úsečně.</p>
<p>„Břidličná rokle. Doprovodíme tě.“ Melavek zamhouřil oči jako proti slunci. Čím to, že v té mladé, nezralé tváři vidím svého Mistra?</p>
<p>„Jak rychle můžete jít?“</p>
<p>„Koně tady nech,“ štěkl Tuddem. „Jsme rychlejší. Sotva nám v horách stačíš.“</p>
<p>„Naše zkratka je jen pro lidské nohy,“ prohlásil Melavek smířlivě.</p>
<p>Beeg se naklonila v sedle. „Margu, ty chceš jít sám?“</p>
<p>Terizio s pevně sevřenými rty kývl. Skoro se bál promluvit. Netušil, že vůbec může mít takový vztek. Zuřil. Egedan zabíjí mé lidi! „Nerliqu,“ řekl velmi tiše, „jeďte do kláštera. Mluv mým jménem. Určitě už o nás vědí, a kdyby nesouhlasili, utáboříte se na jižním svahu jako poutníci.“</p>
<p>„Chci jít s tebou!“ vykřikla Beeg. „Nenechám tě...“</p>
<p>„Já taky!“ přidala se Mieevte. Docela ráda by se zbavila toho hnusného sedla...</p>
<p>Terizio sesedl a postavil se mezi dva cizí mnichy. „Ne!“ pronesl zřetelně. „Beeg, ty jsi můj generál. Budeš řídit výcvik mého vojska. Budeš mu velet. Potřebuju tě, ale tohle si teď vyřídím sám.“</p>
<p>Melavek se nenápadně ušklíbl a šťouchl do svého druha. Sám! To jistě! A co my? Terizio se k němu obrátil, jako by ho slyšel. „O vaší pomoci se domluvíme cestou.“ Pokynul a trojice rázně vykročila po úzké pěšině do strmého svahu. Po několika krocích se ztratili v hustém porostu nízkých jehličnatých stromů.</p>
<p>Vladařské pokynutí, pomyslel si Nerliq. Nenechává nikoho na pochybách, kdo tady dává rozkazy. Beeg z Dauwu generál? No dobrá. To děvče se na to hodí.</p>
<p>A já? První rádce? Nejvyšší špeh? Uvidíme. Napřímil se, vyrovnal ramena. Zatím nepojmenovaná hodnost hřála a zvedala mu hlavu. Už žádné úplatky, žádné i střídání stran...</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Mieevte se zabrala do pomalých, neurčitých úvah, v nichž to líně houpalo, občas zajiskřilo nebo vykvetlo jako růže. Proč jdu s ním. Kámen na krku nebo věrný psík? Kanárek v kleci nebo obtížný hmyz? Kolik slov ke mně až dosud promluvil? Spočítám to na prstech jedné ruky. Lituje mě? Nebo se mnou rád mlčí? Povídá si jen s Nerliqem o zradách a úskocích a s tou obryní Beeg o válce a zbraních. Vrátí se? Zaposlouchala se do budoucnosti, obsažené v jejím tajném vědomí. Někdy byla přístupná zkoumání, jindy ne... Teď! Vrátí se. Vidím ho. Vydechla. Rozhodnu se, až ho zase uvidím.</p>
<p><strong>Nezdařená poprava</strong></p>
<p>Správce Egedan bude spokojen, myslel si velitel Ašidhala. Dobře připravená a dokonale provedená poprava vzbouřenců, to je to pravé! Chtěli jste se obrátit proti svému vládci? Tady je vaše odměna!</p>
<p>Patnáct mužů, většinou velmi mladých, sedělo na zemi se svázanýma rukama. Dva nejmladší tiše plakali, ale neprosili. Dva muži už leželi opodál, byli zabiti při neohrabané potyčce se Správcovým trestným oddílem. Směšný odpor, myslel si Ašidhala. Stejně by tomu falešnému princi nebyli k ničemu. Neumějí se ani prát, natož pořádně bojovat!</p>
<p>Zalétl pohledem k lešení. Moji chlapci jsou zruční ve všem. I v tomhle! Šibenice už budou hotovy. Těla na nich necháme viset. Dlouho! Náramná ozdoba. Taková válečná. Diváci se už scházejí. Mlčí. Čekají.</p>
<p>Ašidhala si mnul ruce. Nebál se. Jsou to tupci. Kdyby zaútočili, tak je mých třicet hochů zvládne levou zadní, jenže oni nezaútočí. Zažil to už mockrát. Jsou jako ovce. Jen se dívají, ale nehnou se. Nikdy se mezi nimi nenajde vůdce, chlap, který by zařval <emphasis>Na ně!</emphasis> Nebo něco na ten způsob. Už jich bude ke stovce. Víc ženských. Pár výrostků. Nějací staří. Znovu si zamnul ruce. Budou o popravě žvanit sto let. Pch.</p>
<p>„Pane,“ ozvalo se za ním. „Jsme hotovi. Můžeme začít?“</p>
<p>„Počkáme. Ještě se scházejí.“</p>
<p>Voják se zatvářil pečlivě bezvýrazně. Ašidhala se usmál. Nikdo mu neodporuje ani pohledem, ani myšlenkou! Kázeň, to je ono. Prošel se po skále před šibenicemi. V hloučku nově příchozích zahlédl nějaké mnišské kutny. Mniši! No to je teprve to pravé! Potěšeně tleskl.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Mniši prošli mezi diváky a blížili se k vojákům. Nebyli ozbrojeni, aspoň ne viditelně. Ašidhala pružně seskočil ze skalky. „Nechte je!“ křikl na vojáky.</p>
<p>Oba mniši byli vousatí, jeden z nich už stařec. „Náš řád nám ukládá povinnost těšit umírající,“ pronesl stařec důstojně.</p>
<p>„I zrádce?“ ušklíbl se Ašidhala.</p>
<p>„Nám na tom nezáleží,“ řekl mnich. „Máme vaše svolení, veliteli?“</p>
<p>„Dělejte si svoje,“ mávl rukou. „Potom se dáme do práce my.“</p>
<p>Mniši se s podkasanými kutnami vydali k řadě odsouzených. Těžce zdolávali příkrý svah. Chudáci staří mniši! Sotva lezou. Starci. Bezmocní starci. Vojáci se zájmem sledovali nezvyklou předehru k popravě. Velitel byl klidný a spokojený. Horalé kolem jsou hloupí, odsouzenci odevzdaní do vůle osudu...</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Terizio položil ruku na ramena dvou mužů před sebou. Ohlédli se. Dívali se na něj trochu shora a velmi překvapeně. Věnoval jim přátelský, klukovský úsměv. „Nás je víc! Na co čekáme?“</p>
<p>„Mají zbraně,“ namítl šeptem horal.</p>
<p>„Vezmeme si je.“ Terizio poklepal dlaní na jílec meče. „Pošlete to dál! Rychle!“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Melavek se sehnul k prvnímu odsouzenci v řadě. Tuddem ke druhému. Nikdo z vojáků si nevšiml zavlnění, které proběhlo shromážděným davem. Melavek postoupil k dalšímu muži. Terizio se rozhlédl. Lidé se na něj dívali. Dobře. Nadechl se a vyrazil. Neotáčel se.</p>
<p>Prvnímu vojákovi vykopl meč a nechal ho ležet. Vojáka probodl. Vrhli se na něj dva další. Uskočil v poslední chvíli, aby se srazili. A další nepřítel. Koutkem oka zahlédl, jak Melavek tasí z rukávu dýku, jak dva ze zajatců vstávají. Bodal a sekal kolem sebe, bleskově uskakoval, podrážel vojákům nohy. Byl hodně rychlý, takže nebyl zraněn, ale dlouho to tak nevydrží! A potom konečně zjistil, že už není sám. Horalé se drápali po svahu a zmocňovali se zbraní, které upustili vojáci. Rvali se s nimi, jak uměli, nešikovně, zato s vervou. Mniši hbitě osvobozovali zbylé vězně.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Ašidhala držel meč v ruce, chystal se zabít nejdřív staršího mnicha, pak toho druhého, a potom postupně ty zrádce a... Na hrdle pocítil studený dotek. Netrval dlouho. Terizio na starého mnicha udělal jednoznačný posunek a mnich nezaváhal...</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Egedanovi vojáci se nevzdali a byli pobiti, neprofesionálně a většinou ošklivě. Mezi mrtvými horaly byla jedna žena a bezzubý, vyschlý stařec. Terizio se vyhoupl na lešení a vysvětlil těm lidem, proč sbírá vojsko a co má proti správci Egedanovi. Řekl to stručněji než jejich vesničtí kněží a kněžky. „Nikdo, ani správce Egedan, ani král Gurarc, se nebude připravovat na útok z moře, protože na něj nikdo nevěří,“ prohlásil. „Jenom já. A teď i vy. Vyřiďte všem, že mně na mých lidech záleží!“</p>
<p>Melavek a Tuddem ošetřovali raněné. Terizio rozhrnul dav a vykročil, čtrnáct mladíků (jeden byl zraněn) za ním. Váhavě se k nim přidalo pár dalších. „Náš princ,“ slyšel Terizio šepot. „Náš král. Přišel si pro své lidi. To by správce nikdy neudělal.“ Máte pravdu, myslel si a napadlo ho: doufám, že nikdy nebudu mít čas na pochyby.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Byl to dobrý plán,“ řekl Tuddem. „Náš chlapec je chytrý.“</p>
<p>„A odvážný,“ kývl Melavek.</p>
<p>„Je to ten pravý,“ usmál se Tuddem.</p>
<p>„Musíme ho chránit. Dokud nezvítězí.“</p>
<p>„Pak už na něm nebude záležet?“</p>
<p>Melavek zakroutil hlavou. „Pak už bude záležet jen na něm. Je člověk, no ne?“</p>
<p>Tuddem se nad tím zamyslel. „Jenom člověk?“</p>
<p>„Ovšem. Vsaď se, že nikdy nesáhne po Tajemstvích, i kdyby je měl na dosah!“</p>
<p>„Jako to udělal Parehya?“</p>
<p>„Jo. Jako Parehya. Ano. Ten hoch se tváří, jako by s Mistrem mluvil. Jako by ho potkal. Rád bych o tom slyšel víc.“</p>
<p>„Vždyť se ho zeptáme.“</p>
<p>„Ne hned. Nejdřív musíme do chrámu Všech bohů. Vyměnit Prvního.“</p>
<p><strong>Egedan</strong></p>
<p>Složitý vzorec cestiček v palácové zahradě Egedana vždycky uklidnil; vždyť je navrhoval slavný zahradník Mistr Klidu, který přísahal, že právě chůze po nich dovede člověka nejkratší cestou k vnitřní blaženosti. Egedan se po jeho cestičkách prošel jednou, dvakrát, potřetí, načež navrhl Mistrovi Klidu ještě kratší cestu a donutil ho vyzkoušet ji. Končila oprátkou. Teď, po letech, si správce Severního Quistrytu uvědomoval, že se unáhlil. Na tom písku, nevtíravé šelestícím pod nohama, na zaoblených úhlech chodníčku pod klavoňovými keři a na bublání potůčků přece jen něco bylo. Ovšem ne dnes!</p>
<p>Vrátil se do paláce. Kasvek na něj čekal, popíjel víno a tvářil se mrzutě.</p>
<p>„Pověz mi to ještě jednou,“ vyzval ho správce Egedan.</p>
<p>„No, pane, jak víte, šel jsem na ně jako na pitomce. Byl jsem si jistej, že najdu dřevaře a ovčáky a tak. Navíc nás byla docela přesila. Jenže oni se v tom údolí objevovali a zase ztráceli jako duchové! Jeden by řekl, že ani nepotřebujou meče, že to kamení, ty křivý větve, ty klouzavý svahy s tím zatraceným jílem a šlahouny trní prostě pracujou pro ně. No, měli i ty meče. Dost nás překvapili. Víte, nejspíš si pro sebe předříkávali kroky a obraty jako při tanečku, ale šlo jim to! Musejí mít náramný cvičitele. No a ten mnich. Vsadil bych se, že tu mlhu a lijavec přivolal. Jenom tam stál a koukal, celej zelenej, ale čert ví, co si mumlal pod fousy! No, to už bylo stejně všecko ztracený. Vždycky se z toho deště vynořila ruka s nožem a někoho podřízla... Sebral jsem hochy, co zbyli, aby vám měl vůbec kdo podat zprávu.“ Kasvek si oddechl i vzhlédl. Oči měl hodně nejisté. Správce byl pověstný svou krutostí a leckdy dával popravit poražené velitele za menší neúspěchy.</p>
<p>Konečně Egedan promluvil. „Ty nejsi blb jako Ašidhala. Nedal ses pitomě podříznout. Přinesl jsi mi zprávu... Dobře. Co jejich velitel? Jak vypadá?“</p>
<p>„Pokud tam byl, nelišil se od ostatních. Neměli ani stejnokroje, prapory, nic! Byli hnědí jako hlína, šediví jako kamení, zelení jako tráva. Všichni.“</p>
<p>„A hlídky jsi nezahlédl? Jak dokážou pokaždé poznat, že se blíží můj oddíl? Jak to, že jsou vždycky připraveni?“</p>
<p>Kasvek se podrbal ve strništi na bradě. „Věřil bych, že najali orly. Tomu princi prý už jednou pomohli holubi.“</p>
<p>Egedan se chopil svého poháru a vypil ho do dna. A mám to. Bez velitele, zato s orly, a to je teprve začátek! Až do předchozího dne byl správce přesvědčen, že záhadný vůdce vzbouřených horalů je podvodník a Nerliqa si koupil. Ale ten dopis! Dopis od starého, hloupého krále Gurarca, ten všechno změnil. Egedan vytáhl zpod kabátu roličku hrubého papíru, jaký se používá na důležité vzkazy. Takový papír leccos vydrží, i cestu přes hory v brašně rychlého jezdce. Rozložil list na stole. „Gurarc ví, že se na něj chystám zaútočit,“ pronesl bezbarvě. „Tvrdí, že prince poslal do hor on sám! Což je nesmysl, ten stařec už nedostal nejméně čtvrt století jediný nápad. Nicméně je zřejmé, že za princem stojí a schvaluje, co ten mladík provádí.“ Kasvek se ošil. „To je zlý. Nemůžete ty dva rozdělit? Aby se pohádali?“</p>
<p>„Pokud vím, mají se rádi jako pes a kočka. Zkusit se to může, už jsem si trochu lámal hlavu. K čertu, potřeboval bych Nerliqa. Jeho nápady!“ Správce bouchl pěstí do stolu. Jako odpověď se ozvalo zaklepání na dveře. Dveřník strčil hlavu do pracovny. „Pane, je tu První chrámu Všech bohů. Smí vstoupit?“</p>
<p>V tom jednoduchém prohlášení byly hned dvě nepřesnosti. Citel už nebyl Prvním knězem Chrámu a nevstoupil. Byl vnesen. Zbyli mu čtyři věrní, a ti teď postavili nosítka na hladkou, naleštěnou podlahu.</p>
<p>Egedan neskrýval překvapení, ani malé zlomyslné pobavení. Hned vytušil, co se v Chrámu přihodilo. Někdo Citela donutil předvést příslušné schopnosti v chodbě žhavých kamenů. „Máš popálené nohy, kněže?“ ušklíbl se.</p>
<p>„Hloupá otázka,“ zavrčel Citel. „Ti mniši! Žádný takový řád prostě není! Nikdo nenosí takové zelené kutny s koženým pásem! A oni si klidně projdou a chtějí mě zkoušet! Mě!“</p>
<p>„Tvoji kněží nebyli proti?“ zeptal se Egedan potměšile.</p>
<p>„Ani jeden se mě nezastal!“ zuřil Citel. „A ten podvodník, ten falešný mnich s umatlaným bílým vousem a špinavýma nohama prohlásil, že je potřeba vyměnit Prvního, jinak hrozí Chrámu nepřízeň bohů... a sám se nabídl!“ Citel zavřel oči a zmučeně si vybavil, jak kněží začali váhavě projevovat svůj souhlas, až jejich tiché přizvukování přešlo v mohutný jásot. Čím je ten stařík tak okouzlil? Tím, že jednoduše prošel chodbou Zkoušky? Pch, to je toho. Jenomže já neprošel, uvědomil si.</p>
<p>„No ne,“ řekl tiše Egedan. „Kdo je to?“</p>
<p>Jmenuje se Melavek. Jakživ jsem o něm neslyšel. Ty vousy! Divže je nevláčí po zemi!“</p>
<p>„Ale jistě mu vous neshořel, když kráčel po žhavém kamení,“ poznamenal správce kousavě.</p>
<p>„Jsi bystrý,“ sykl vztekle Citel.</p>
<p>„Ano, to jsem. Pokračuj.“</p>
<p>„Melavek promluvil o princi Teriziovi a o tobě, správče. A umí dobře řečnit. Dostal je! Ted už pro tebe z Chrámu nevzejde jediná příznivá věštba. Navíc se nějak vyneslo ven, že Věštkyně se kvůli němu osobně objevila!“</p>
<p>„Kvůli princi?“</p>
<p>„Ano. Radila mu. Byla tentokrát sochou z černého mramoru. Jako je Stará věž.“</p>
<p>Správce Egedan si položil prst na černý, hladký knírek. Měl dosud černé vousy, i když vlasy mu už šedivěly, a byl na ně pyšný. On nikdy nepožadoval, aby mu radila sama Věštkyně. Stačily mu příznivé věštby, zprostředkované Prvním. A teď se Chrám obrací proti mně? „Nevěřím na ty klukoviny s ohřátými šutry,“ řekl. „Nevěřím na celou vaši Věštkyni. Zato už jsem přesvědčen o síle toho prince. Citeli. Jsi k ničemu. Už pro mě nemůžeš nic udělat. Měl bych tě dát pověsit. Aspoň bys na chvíli zdobil nádvoří.“</p>
<p>Citel vyvalil oči. „P-proč?“</p>
<p>„Ale dostal jsem nápad,“ pokračoval blahosklonně Egedan. „Usaď se v knihovně. Kdybys ji měl projít i přečíst celou, do posledního písmena, zjistíš mi, kterému z bohů je zasvěcena ta prokletá černá věž!“</p>
<p>Citel lapal po dechu. „Správče! Pane, jak víš, že nikdo v Chrámu —“</p>
<p>„Neví nic o původu té věže? Snadno. Zeptal jsem se. Vy jste se spokojili s vybíráním poplatků. Věž vás nezajímala. Ani vaše vlastní vnitřní síla vás už nezajímala. Totiž tebe. Ostatní to zřejmě raději nezkoušeli. No, mně to teď už nevadí. Já už jsem ve válce a necouvnu, ať si proroci a slavná Věštkyně říkají, co je jim libo.“ Pokynem, který byl hněvivější než jeho slova, bývalého Prvního propustil. Čtyři bledí mniši zvedli nosítka a vydali se do knihovny. Egedan se obrátil ke Kasvekovi. „Poslyš. Důvěřuju ti. Ty jsi má náhrada za Nerliqa... Dej příkaz písařům. Vypisuju odměnu na Nerliqovu hlavu. Tisíc zlatých zítů... K čertu. Kdybych tak mohl vypsat odměnu na prince! Ale to se prostě nehodí. Nedělá se to.“</p>
<p>„Na prince?“ Kasvekovi se obličejem mihlo zděšení, ale rychle se ztratilo. „Nemusíte nic vyhlašovat veřejně, pane! Stačí dát vědět šikovným lidem. Kolik dáte za prince?“</p>
<p>„Deset tisíc,“ vydechl správce. „I kdybych měl celou tuhle provincii navždycky zadlužit!“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„A co jestli tě někdo pozná?“ Nerliq spustil nohy ze skály, kýval jimi a kroutil bosými prsty. Měl je špinavé. Terizio také. Byli otrhaní, zanedbaní a unavení cestou. Schválně putovali kus pěšky, aby vypadali opravdu věrohodně. Terizio táhl na zádech nástroje potulného brusiče. Nikdo by nevěřil, že před několika dny vyjeli z téměř dobudované pevnosti Yzuruu. Quistrytský princ a jeho nejbližší rádce, vyprovázeni stovkou vojáků na dobrých koních na obhlídku stráží. Dokonale se změnili.</p>
<p>„Mě si nikdo nepamatuje,“ řekl bezstarostně Terizio. „Jen si vzpomeň! Když k nám do Yzuruu dorazí noví muži...“</p>
<p>„Nebo dívky,“ uchechtl se Nerliq. Žen totiž přicházelo stále víc. Mezi horaly se rozneslo, že princův generál je žena, a to mnohým dívkám dodalo odvahu.</p>
<p>„Nebo,“ kývl Terizio. „Rozhlížejí se a hledají mě, i když stojím před nimi. Hledají zlatovlasého, vysokého krasavce, pokud možno ve zlatém kabátě na bílém koni. Egedan netuší, jak vypadám. Ani žádný z jeho špehů mě neodhalí. Vsaď se!“</p>
<p>„Zato mě znají dobře,“ vzdychl Nerliq.</p>
<p>„Jistě. A jdou po tobě. Dohodli jsme se přece. Nemůžeš jít se mnou.“</p>
<p>„Ne,“ řekl Nerliq. „Jen bych tě dostal do průšvihu. Musel sis vybrat zrovna brusiče nožů? Co když po tobě budou chtít něco nabrousit?“</p>
<p>„No co, hrát na loutnu neumím,“ zazubil se Terizio. „A za vojáka by mě nevzali. Ostatně, Nerliqu, já tohle řemeslo <emphasis>ovládám</emphasis>. Docela dobře. Loni jsem si v Seillacu za léto vydělal tři stovky měděných zítů!</p>
<p>Nerliq otevřel pusu úžasem. Nenapadlo ho, že by si princ zkoušel vydělávat broušením nožů! „Ty ses vyučil řemeslu?“ zeptal se nechápavě.</p>
<p>„Proč ne? Taky jsem se naučil plést sítě,“ a kopat hroby... a stloukat rakve, ale za moc nestály, dodal v duchu Terizio. Co ty víš, zvěde!</p>
<p>Nerliq ukázal na město pod nimi. „V jižní bráně bývá nejslušnější stráž. Do Gacsionu se jako potulný řemeslník dostaneš, to půjde. Ale palác?“</p>
<p>„Zkusím to přes kuchyně,“ řekl Terizio. „Takže, každý den při západu slunce tady, na téhle skále.“ Nerliq přikývl. „Čekám deset dní. Potom...“</p>
<p>„Seženeš Melaveka.“</p>
<p>„Ano, a vrátím se do Yzuruu a Mieevte mi vyškrábe oči.“</p>
<p>„Mieevte?“</p>
<p>„Miluje tě, jestli sis toho ještě nevšiml. Jak snadno jsi zaujal mé místo v jejím srdci!“ Nerliq se zatvářil jako loutnista zpívající dojemnou píseň. „Poprala by se o tebe i s Beeg!“</p>
<p>„Všechny dívky z mého vojska mě milují,“ pravil Terizio. „To patří k věci.“</p>
<p>„U ní je to jiné,“ řekl Nerliq už vážně. „Uvidíš. Pokud přežiješ tuhle pitomou výpravu.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Tlustému vojákovi ze stráže u jižní brány Terizio nabrousil parádní dýku. Muž pečlivě zkusil ostří, pozorně si prohlédl čepel, zda na ní nejsou škrábance od šlapacího brusu, spokojeně zafuněl a podal brusiči malé nůžky. „Zapomněla si je tu moje žena,“ řekl na vysvětlenou. Terizio mlčky kývl a dal se znovu do práce. I tuhle zkoušku zvládl.</p>
<p>„Dobře. Běž dál. Takovéhle pracanty potřebujeme,“ prohlásil voják a hodil brusiči měděný čtvrtzít. Terizio se uklonil. Od vojáka to byla slušná odměna.</p>
<p>Prošel se městem, na některých nárožích se zastavil a zpěvavě vyvolával: „Brousím nože! Nůžky! Dýky! Cokoli vás napadne!“ Tak jako loni v Seillacu. Usmíval se na hospodyňky i podezřelé mladíky s nejistými pohledy, bral všechno a všechno uměl.</p>
<p>Večer si našel nocleh v přístavku u chrámu Bohyně lásky. Lavenilla je opravdu milá bohyně a její kněžky se rády postarají o opuštěné poutníky. Obzvlášť o ty mladší a pohledné. Těm se občas dostane nejen noclehu a snídaně, ale i jiné, nečekané pozornosti... Terizio tak bez prošení přišel ke koupeli i společnici na noc. S obojím byl spokojen. Ráno mu</p>
<p>rudovlasá Ešmima donesla snídani a hromádku kuchyňských nožů a nůžek. „A teď předveď, jak ti půjde práce, Margu!“ smála se, mhouříc oči.</p>
<p>„Vezmu si brus na nádvoří,“ řekl. „Do tvého pokojíku bych se s ním nevešel.“</p>
<p>Přátelsky ho pleskla po rameni. „Doprovodím tě. Takových pokojíků je tu až příliš, mohl bys i zabloudit!“</p>
<p>Do města se vydal až po obědě. Propracoval se k paláci - nebylo to daleko od Lavenillina chrámu - a obhlížel si hradby, mříže, přiostřené železné sloupky, bytelné brány i dokonalou zbroj stráží. Do večera zjistil, kudy proudí do kuchyně dodávky potravin a jak se dostávají dovnitř zaměstnanci. Se svým plánem se svěřil Ešmimě.</p>
<p>„Nač chceš do paláce?“ podivila se.</p>
<p>„Jsem zvědavý,“ odpověděl. „Ale hlavně si myslím, že tam budou líp platit. Potřebuju peníze. Táta se zadlužil a teď mu hrozí zabavení statku... No, spíš statečku.“</p>
<p>Ešmima mu pročísla mokré vlasy - před chvílí se společně koupali - a řekla: „To chápu. Počkej, znám jednu kuchařku z paláce. Myslím, že má na starosti maso. Tam potřebují hodně ostré nože! Zeptám se jí.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Bylo to báječně snadné. Tlusté, věčně zpocené kuchařky si šikovného mladého brusiče okamžitě oblíbily a projevovaly pochopení i pro jeho venkovskou zvědavost. Když se neustále vyptával, jak to vypadá ve vyšších patrech paláce, jedna z hlavních kuchařek se nad ním slitovala a domluvila s jídlonošem, že tady mladého Marga protáhne až do velké jídelny. Terizio zajásal a dal jí pěknou pusu.</p>
<p>Tou dobou už díky pilnému vyzvídání věděl o paláci skoro všechno; kde visí nástěnné koberce, kde obrazy, jak se zatáčejí schodiště, kde stojí stráže, kolik má správce pokojů a kde má ložnici a že je před ní oblékárna, že se mu nosí jídla nejen do velkého sálu, ale i do pracovny, kde je ta pracovna, že má u sebe většinou tajemníka, ale ne po obědě, kdy obvykle spí, a tisíce dalších důležitých drobností.</p>
<p>Pomohl mladíkovi v černém kabátci, jenž se tvářil velmi povzneseně - aby ne, při tak důležitém úřadu! - donést dva těžké podnosy až ke dveřím jídelny. Zůstal za dveřmi; obyčejní pomocníci dovnitř nesměli. Počkal, až se nastrojený hlídač dveří zakouká na stoly uvnitř, a vydal se rychlým, cílevědomým krokem ke správcově pracovně. Byl nenápadně, slušně oblečen (v tom mu pomohla Ešmima) a červená páska na rukávu hlásala jeho příslušnost ke kuchyním. Vyhýbal se střeženým chodbám a schodištím; na to byl zvyklý z domova. V případě ohrožení se chystal zahrát zmateného nového pomocníka, který v tom velikém domě zabloudil. Naštěstí to nebylo potřeba.</p>
<p>Vklouzl do prázdné správcovy pracovny přes odpočívárnu; tajné vchody jsou ve všech quistrytských palácích stejné a jemu nedělalo potíže nacházet je. Další výhoda těch chodbiček a dvířek je, že nejsou hlídány. Ze skryté zásuvky správcova stolu vytáhl dlouhou dýku. Nebyla nijak skvěle nabroušena. Schoval se za závěs mezi oknem a knihovničkou a čekal.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Egedan asi nepatřil k velkým jedlíkům, neboť se naobědval rychle. Vstoupil tajným vchodem, zívl a klesl na měkkou pohovku. Terizio si ho prohlížel škvírou v závěsu. Správce byl muž v plné síle, mohlo mu být nějakých pětatřicet, možná čtyřicet let. Začínal šedivět. Vousy měl pěstěné, pleť zdravou. Slušné svaly, ne moc vysoký, i když o dost větší než princ. Hm, a velmi ospalý.</p>
<p>Správce tiše chrápal. Terizio neslyšně přešel ke dveřím do pracovny a zavřel je na závoru. Sklonil se nad správcem a přiložil mu ostří dýky k hrdlu. „Probuď se, Egedane,“ zašeptal. „A žádný křik.“</p>
<p>Egedan chápal rychle. „Ovšem. Kdo jsi? Co chceš?“ zasípal.</p>
<p>„Marg-Elwe. Princův posel.“</p>
<p>„Máš mě zabít?“</p>
<p>„Ne. Poslouchej. Nevěříš, že hrozba z moře představuje nebezpečí i pro tebe,“ řekl Terizio. „Zeptej se svých jasnovidců a hvězdopravců a kartářek nebo</p>
<p>čarodějů, jistě nějaké máš ve svých službách. Budou něco vědět. Nebo tušit.“</p>
<p>„A co chce princ?“</p>
<p>„Mír, co jiného?“</p>
<p>„Mír? S králem? Nebuď směšný. Ten starý blázen ani nemá pořádné vojsko, jenom bandu povalečů! Moji vojáci jsou skvěle vycvičení, vyzbrojení a oddaní. Prostě ty Gurarcovy kapouny podřežou! Vyřiď svému princi, Margu, ať se vzdá koruny v můj prospěch. Potom nebudou žádné boje a nebudu nikoho trestat, i toho Gurarca nechám v klidu dožít.“</p>
<p>„Na to, že máš dýku na krku, mluvíš odvážně,“ podotkl Terizio. „Ale zapomínáš na spravedlnost. Ty ji lidem nedáš.“</p>
<p>„Co je to spravedlnost?“ Správce se odvážil lehce ušklíbnout. „Pohádka. Pro hlupáky. Já jsem chytrý a schopný. Tahle země se zvětší, pohltí sousedy, dosáhne rozmachu a slávy, a také blahobytu. Kdepak Gurarc!“</p>
<p>„Zapomínáš, že tvým protivníkem je princ, ne král.“ „Princ je mládě. Dobrodruh. Hraje si na vojáčky. Kdyby byl co k čemu, dávno by se svého pitomého tatíka zbavil!“</p>
<p>Ne že by ho to nikdy nenapadlo, pomyslel si Terizio. Jenže. Někde v hlavě nebo v srdci mi sedí taková divná věc, říká se jí mravnost. Pro Egedana asi nic neznamená. „Princ má na to jiný názor.“</p>
<p>„Ale stejně bude prolévat krev.“</p>
<p>„Už to tak vypadá. Je to chyba. Země bude oslabená, až ji zasáhne útok z moře. Ty, Egedane, odtud z Gacsionu Janzily nezastavíš! Když už nemluvíme o právu na korunu.“</p>
<p>„Když už <emphasis>mluvíme o</emphasis> právu, tak tvůj princ nemá vůbec žádné!“ Z Egedana spadl strach. Ten mladík neměl způsoby vraha. Nebyl nebezpečný.</p>
<p>„Narodil se královně,“ řekl Terizio. V koutcích úst mu pohrával úsměv.</p>
<p>„Ts,“ prskl Egedan. „Ale ne králi. Pochybný nárok, víc než pochybný. Vstup do mých služeb, Margu. Potřebuju schopné zvědy. Neviditelné, když přicházejí. Jako ty. Platím dobře.“</p>
<p>„Radši zůstanu chudý,“ odmítl Terizio.</p>
<p>„Měl bys chtít zůstat živý,“ řekl Egedan. Přesně v té chvíli se mu přitiskla na nos a ústa měkká látka, hladká jako hedvábí, s divnou, nebezpečnou vůní. Tvář nezvaného hosta jako by odplouvala do dálky, houpala se. Houpání zesílilo a nastala tma.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Když se správce probral, mladík byl pryč. Mohl to být sen, kdyby na zemi u pohovky neležel bílý šátek, zchumlaný a vlhký, v němž se stále držela ta zvláštní vůně. Egedanovi se zvedl žaludek, sotva se pohnul, ale šátek zvedl a schoval. Nemusí každý sluha vědět, že se velký správce nechal nejdřív překvapit a nakonec ještě omámit od nějakého kluka, údajně princova posla. Doplazil se ke dveřím, s námahou se vyšplhal do vzpřímeného stoje, přehmatávaje rukama po zárubni, a dal si zavolat Kasveka.</p>
<p>Nikdo v paláci si nevšiml ničeho podezřelého, a tak Kasvek rozšířil pátrání na celé město. To by bylo, aby nechytil nějakého horala, který si hraje na špeha!</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>V době, kdy Kasvekovi muži obraceli palác naruby, aby ho našli, mířil Terizio k jižní bráně.</p>
<p>„Tos u nás dlouho nepobyl!“ halekal na něj voják ze stráže.</p>
<p>„Kdyby všichni platili jako vy, zůstal bych třeba napořád,“ odvětil Terizio. „Jenomže místní měšťané jsou pěkní šetřílci, pane!“</p>
<p>Vojáci se rozchechtali, Terizio prošel branou. Ke skále, kde se měl sejít s Nerliqem, se kradl oklikou, pro případ, že by se za ním stráže dívaly. Ukrytý v mělké úžlabině mezi balvany pozoroval Gacsion. Čeho touhle cestou dosáhl? Ničeho. S Egedanem není rozumná řeč. Kdyby se ten hlupák věnoval svým velikášským snům a nechal obyčejné lidi na pokoji! Tak by se mi nepodařilo sebrat proti němu vojsko. To by se ke mně horalé nehrnuli... Takže jsem získal přítelkyni, nabrousil pár nožů, vydělal pár zítů a nezabil Egedana. Bylo to správné? Nevím. Nemohl jsem s ním nejdřív mluvit a pak ho zabít. Nešlo to. Ostatně, kdybych ho zabil, nastoupil by na správcovo místo jeho nejbližší podřízený, který by jistě nečekal, až dojde z Weillacu jmenování.</p>
<p>„Sss.“ Do zad se mu zarylo cosi ostrého. „Ani se nehni,“ zašeptal ženský hlas.</p>
<p>„Copak jsem provedl ošklivého?“ zajímal se Terizio.</p>
<p>„Lhal jsi! A teď za to budeš pykat.“</p>
<p>„A jak?“</p>
<p>„Zbiju tě,“ prohlásila žena.</p>
<p>Bleskově se na zemi zkroutil, vyvlékl se zpod té věci, co ho tlačila do zad. No ovšem, byl to kámen. Za ním dřepěla Ešmima a nazlobeně špulila pusu. „Máš s sebou aspoň tucet chlapů?“ zeptal se. „Jinak se mnou asi nic nepořídíš.“</p>
<p>„Ty jsi princ Terizio!“ vyhrkla.</p>
<p>„Jak jsi na to přišla?“</p>
<p>„Zahlédla tě První kněžka. Na tom dvoře. Povídala, že tě nesmíme prozradit, protože jsi pod ochranou naší bohyně. I jiných. Viděla tě v chrámu Všech bohů na Leggedu a slyšela, že se ti zjevila Věštkyně! Je to pravda?“</p>
<p>„Hm. Je.“</p>
<p>„Stejně jsem o tebe měla strach. Zabil jsi správce?“</p>
<p>„Ne. Neměl jsem v úmyslu zabíjet.“</p>
<p>Překvapeně zamžikala dlouhými řasami. „Tak proč utíkáš?“</p>
<p>„Mluvil jsem s ním. Jistě mě už hledají.“</p>
<p>„Sledovat tě není těžké.“</p>
<p>Usmál se. „Když tobě pomáhá Lavenilla.“</p>
<p>„Nemyslela jsem, že jsi tak malý,“ řekla zamyšleně. „Ale nevadí to. Vůbec ne.“</p>
<p>„Jsi moc krásná. A milá. A neutěšuj mě!“ Vesele se ušklíbl.</p>
<p>„Neutěšuju tě,“ ohradila se. „Kdybys někdy hledal ženu... Jsem z dobrého rodu. Starého.“</p>
<p>„Vzpomenu si,“ kývl. „Tak už běž.“ Políbil ji a ukázal jí, kudy má jít, aby ji nebylo vidět od brány.</p>
<p>Já vím,“ zasmála se. „Znám to tady líp než ty.“ Zmizela mezi řídkými keři a šedými balvany.</p>
<p>Když se slunce dotklo obzoru, dostavil se Nerliq.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Ešmima vstoupila do chrámu za šera. Už na ni čekali. Některá z kněžek si dala zaplatit za zradu. Nebo Egedanovi muži uměli dobře přemlouvat... a správce měl mezi svými lidmi schopné zvědy i katy. Ešmima prozradila jen to, co věděla, a toho nebylo mnoho. K ránu se octla ve sklepení pod palácem, napůl mrtvá, ani ne s polovinou kůže a vlasů, s polámanými kostmi a popáleným obličejem. Toužila po bezvědomí a smrti, ale nic z toho ji nepotkalo. Byla nemilosrdně při vědomí a věděla, že vedle ní na studené zemi umírá První kněžka Lavenillina chrámu. Ani na ni nemohla mluvit, První ji neslyšela; při mučení jí protrhali ušní bubínky. Když vyšlo slunce, Ešmima ležela v kobce s mrtvolou a čekala na krysy...</p>
<p><strong>Úplně nové setkání</strong></p>
<p>Mieevte vylezla z ledového potoka a oklepala se. Připomínala kuře nebo malé opuštěné štěně. Voda v horách je studená i po poledni, ale při cvičení se člověk zapotí. Beeg při výcviku nedělala rozdíl mezi muži a ženami a některým děvčatům to dokonce vyhovovalo - což Mieevte těžko chápala. Ona měla pocit, že se jí ta obryně snaží vyhnat z hlavy všechno, co tvoří její život - hlasy, zpěv, nová neznámá slova a sny. Používá k tomu tělesné vyčerpání a posměch. Prastaré zbraně, nic nového jsi nevymyslela, velká bojovnice Beeg.</p>
<p>Mieevte zůstala nehybně stát na plochém kameni, vyhřátém sluncem. Zasnila se. Vlastně ne, naslouchala. Terizio se blížil. Jel na koni; hoši, kteří na něj čekali na hranici gacsionského okresu, vzali s sebou bělouše. Teriziovi pak pochopitelně nestačili, ujel jim a teď vesele klusal k Yzuruu. Poběžím mu naproti!</p>
<p>Seskočila z kamene. Vtom ji zastudil cizí pohled. Tryna, ten nejpošahanější ze šestnácti falešných mnichů, řečeno Nerliqovým výstižným slovníkem. Uvědomila si, že je nahá. Ne, že by to mohlo někoho vyvést z míry, řekla si trpce. Považovala se za ošklivou, naprosto nepřitažlivou, jak jí to vtloukli do hlavy v Chrámu, když tam dělala služku. Tu nejpodřadnější, nejpohrdanější služku... Pak v tom pokračovali Nerliqovi hoši, ti lupiči, které si najal pro špinavou práci. Spali s kdejakými děvkami, ale jí se ani nedotkli. Byla s nimi v bezpečí. Byla zkrátka před všemi muži v bezpečí. Leda by ji některý chtěl zabít. Ale zabít ji chtěla spíš Beeg, kdovíproč.</p>
<p>Nicméně Tryna na ni civěl a to se jí nelíbilo. Oblékla se a vydala se tam, kam původně mířila. Zastoupil jí cestu. „Kam si myslíš, že jdeš?“</p>
<p>„Jdu, kam chci,“ odsekla. „Ty mě nezadržíš, mnichu.“</p>
<p>„Stůj!“ přikázal jí. Měla ho poslechnout, dal do příkazu sílu. Ale ne dost pro Mieevte. Kromě toho se odhalil. Tihle zelení mniši se cvičili v ovládání lidí. No, asi na to měli málo času.</p>
<p>Tryna se zachmuřil. Ta holka se směje! Už od Nevvahu se učíme, jak vyslovit příkaz, aby ho každý musel splnit, a ona se směje!</p>
<p>„Zůstaň tady u potoka,“ řekla dívka. „Tady. Nepůjdeš za mnou.“ Otočila se a odcházela.</p>
<p>Zjistil, že se ubírá k potoku. Nevěděl proč, ale táhlo ho to k té vodě. Postupně mu došlo, že ho porazila jeho vlastní zbraní. Zaskřípal zuby. To si dovolila příliš! Počkej, ty potvoro! Toho budeš litovat! Povím Taslykutovi... Lepší by byl Melavek, ale ten je daleko... Zívl. Byl hrozně ospalý.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Teriziův kůň letěl jako šíp, jako by se už nemohl dočkat pevnosti a své stáje. Už byli blízko, v údolí, z něhož se zvedal povlovný svah Yzuru. Kůň náhle zpomalil a na cestě mezi keři už šel téměř krokem. Pod nízkým rozložitým stromem, jehož listí hrálo dožluta, stála dívka. Jemné vlasy neurčité světlé barvy se jí vlnily kolem obličeje a ramen. Na sobě měla tenké kalhoty a krátkou halenu. Byla bosa.</p>
<p>„Mieevte!“ vykřikl. Zalila ho vlna radosti. Seskočil ze sedla a bouřlivěji objal.</p>
<p>„Bez tebe tady bylo smutno,“ řekla. „Věděla jsem, že se vrátíš. Beeg se bála a tím víc nás proháněla.“ „Nás?“ Zamračil se. „Copak Beeg musí udělat vojáka z <emphasis>každého?“</emphasis></p>
<p>„Jde jí to. Už i já se oháním mečem jako starý žoldnéř,“ zasmála se Mieevte. „Ale hlavně mi tím dává najevo, že bez tebe nic neznamenám.“</p>
<p>Vedl ji po cestě, držel ji kolem ramen a cítil se doma. Doma u ní. Ať už to znamenalo cokoli. „A jak je to doopravdy?“</p>
<p>„Nevím. Nemám ponětí, kdo jsem. Našla mě jedna stará žena na pláži. V Rybárce. Dala mě do Chrámu. Tak se to se sirotky dělává.“</p>
<p>„Třeba na to časem přijdeme,“ řekl. „Hm. Nebo ne.“</p>
<p>„Mnich mě za tebou nechtěl pustit,“ pokračovala. „Nevíš proč?“</p>
<p>„Jeden ze zelených?“</p>
<p>„Ano, z těch Parehyových pomocníků.“</p>
<p>„Jak to víš?“ podivil se. „Řekli to jenom mně!“ „Nejsem hluchá. Slyším věci...“</p>
<p>„Jaké věci?“ Upřeně na ni hleděl, zastavil se, ale nepouštěl ji.</p>
<p>„Sílu. Kolem tebe to samou silou jenom zpívá! Tryna bzučí. Ten, co se stal Prvním v chrámu Všech bohů, ten hučel jako úl. Jako řeka ve tmě, a hodně Lidí zní falešně. Nebo vůbec ne.“</p>
<p>„Takhle jsi tehdy v letohrádku slyšela, že jsem označený?“</p>
<p>„No. Tak nějak. To je ale ještě něco víc. Jako svědění. Ještě víc, skoro bolest. Teď už jsem si zvykla.“</p>
<p>„Proto jsi tak vyváděla?“</p>
<p>„Nerliq byl na mě hodný. Nevyháněl mě. Tys měl moc převrátit celý jeho život... Nenapadlo mě, že by to pro něj mohlo být dobré.“</p>
<p>Terizio zakroutil hlavou. „Budu se tě muset čas od času vyptávat, co slyšíš. Jsi lepší než jasnovidec.“ „Neměl bys mě vyhledávat. Kvůli Beeg.“</p>
<p>„Že by žárlila? Beeg?“</p>
<p>Mieevte zaklonila hlavu a podívala se mu do očí. Světlé a jasné. Nikdy nezní falešně. Usmála se. „Na mě? To jistě ne.“</p>
<p>Byl to zvláštní pocit, když na něj hleděla zdola. Na okamžik zatoužil být jedním z těch vysokých, úžasných mužů, k nimž se vzhlíží. Jen na okamžik, pak mu to přišlo k smíchu.</p>
<p><strong>Egedanova kartářka</strong></p>
<p>Malglamin odložila karty, vstala a zamračeně se zahleděla na Egedanova široká záda. Masér si protřepal prsty a znovu se dal do díla, předtím na ni ale odvážně mrkl. Egedan otočil hlavu ke kartářce. „Tak co? Co mě čeká? Jen do toho, krasavice!“</p>
<p>Sevřela rty. Kdysi to byla pravda, a ty si na to pamatuješ, zmetku, dobře se pamatuješ! Zastrčila si černé vrkoče se stříbrnými nitkami za uši a přisedla si k němu na nízkou stoličku. „Velký správce jistě už ví, kdo byl tajný host v jeho paláci.“ Ušklíbla se, jak sebou škubl.</p>
<p>„Ano, vím,“ řekl, jako by šlo o všeobecně známou a dávno odbytou záležitost. Netrpělivě mávl na maséra, aby odstoupil.</p>
<p>„Princ bez krve quistrytských králů, a přece pravý,“ pokračovala nerušeně Malglamin. „Může znamenat smrt nebo život. Smrt i život krouží kolem něj a neusedají.“</p>
<p>„Kecy,“ broukl Egedan. „Utři mě, zatraceně!“ houkl na maséra.</p>
<p>„Je tu ještě voda,“ pravila klidně kartářka. „Moře. Přichází blíž. Tvoje karta je vzadu, nezadržíš ho. To může jen on, princ.“</p>
<p>Egedan se zahalil do osušky, vstal. „A dál? Zabije mě?“</p>
<p>„Nezabije. Pokud nebude nucen okolnostmi. Ale ty jsou dost vzdálené. Málo pravděpodobné.“</p>
<p>„Vidíš válku?“ Naklonil se k ní. Skoro jako před lety. Kolika už? Patnácti? Šestnácti? Tehdy měla strach. Teď už se neměla o co bát, všechno jí vzal.</p>
<p>„Válku?“ přeptala se zmateně. „Válku ne. Boj, ano. Boje, malé, bezvýznamné šarvátky... Něco se stane ve vodě. Možná námořní bitva?“ Vzhlédla. Spatřila v jeho tváři něco zvláštního. Chvíli jí trvalo, než to poznala. Egedan byl vystrašen! Tentokrát se bál on a nepřestal se bát ani v noci, proto si zavolal právě ji a ne některé ze svých oblíbených děvčat. Přesto i jí, která ho znala nejlépe, dalo práci ukonejšit ho.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Ráno odešla, dokud spal. Věděla, že jí tu noc nikdy neodpustí. Potřeboval se cítit jako muž. Nesnese, aby si ho někdo, byť jenom bezvýznamná kartářka, pamatoval plačícího. Malglamin věděla, že její život v Gacsionu končí. Zbývalo utéct nebo zemřít. Zasmála se pro sebe. Uteču. Nebude to poprvé.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Toho dne se v polozbořeném chrámu neznámého, zapomenutého boha u severní hradby sešlo několik členů Kruhu chápajících a hledajících - kněží a kněžky různých chrámů, jasnovidci, věštci z letokruhů i růžových lístků, hvězdopravci. Skládali dohromady střípky svých vidění a objevů, až se před nimi objevila tvář budoucnosti. Bělovlasá kněžka bohyně úrody třesoucíma se rukama položila svou křišťálovou kouli. „Už jdou,“ řekla. Členové Kruhu si vyměnili němé pohledy. Nikdo nevykřikl. Byli bledí, ale nepohnuli se z místa.</p>
<p>Na dveře dopadla těžká pěst. Věštci sklonili hlavy. Do dřeva se zaťala sekera. Stačilo pár ran, dřevo bylo zpuchřelé a chatrné. Kasvek vešel se širokým úsměvem, který si zpravidla šetřil pro odsouzence. Sekeru držel, jak ji držívají kati. Malglamin si zakryla oči. Nic víc. Karty mluvily jasně, znamení smrti se nedalo přehlédnout. Tady nepomůže žádný útěk. Osud je určen.</p>
<p><strong>Bitva</strong></p>
<p>Na podzim se Egedan konečně rozhodl vypravit vojsko do Yzuruu. Uznal, že je nezbytné zničit hlavní sídlo odporu, hlavní stan nepřítele. Tou dobou už měl Nerliq v Gacsionu své lidi, takže se k němu správcovy rozkazy donesly skoro stejně rychle jako k Egedanovým vlastním generálům.</p>
<p>V Teriziově armádě, neustále se rozrůstající, díky Beeg a jejímu tvrdému výcviku dokonale bojeschopné i připravené četnými šarvátkami s menšími správcovými oddíly, zpráva vyvolala nadšení. Beeg svolala poradu do největší síně kláštera, kterou jí představený nedokázal odmítnout. Velitelé usedli ke kulatému stolu, nižší důstojníci se rozesadili na lavicích podél stěn. Princ Terizio dorazil se zpožděním, které zavinila drobná slovní potyčka s představeným kláštera.</p>
<p>Po celou dobu se ten dobrý muž nebránil přestavbám, měnícím klášter v pevnost, poskytoval sklepní prostory pro skladování zásob, nádvoří pro výrobu a opravy zbraní, klášterní louky ke cvičení a pomáhal, kde se dalo - přesně tak, jak mu to poradila Věštkyně v onom denním, napolo bdělém snu, ale teď, ve chvíli skutečného ohrožení, začínal couvat.</p>
<p>„Přece ses radoval s námi, když naše hlídky porážely Egedanovy oddíly, byl jsi ochoten obětovat svoje pohodlí, svůj čas...“ Terizio rozhodil rukama.</p>
<p>„Nikdy není jisté, co je sen a co opravdu pokyn od bohů,“ zamumlal představený. „Co když klášter úplně smetou? Egedan si prý najal divochy z Plošiny. Ti neznají žádné bohy. Jen krev a smrt, k nim se modlí!“</p>
<p>Terizio na starého muže chvíli hleděl. „Chápu, že se bojíš. Ale já nemám v úmyslu dopustit obléhání kláštera. Vůbec ne. Nepřítele zničíme cestou.“</p>
<p>Představený hlasitě vydechl. Mlčel, ale bylo to významné mlčení, předcházející nějakou řeč. Terizio trpělivě čekal.</p>
<p>„Ti vaši mniši, princi. Nechovají se jako řádoví bratři. Ostatně žádný řád se zelenými kutnami není, aspoň ne v našich horách. To, čím se zabývají, nemá nic společného s klidem, láskou a nasloucháním hlasu bohů v zemi, vodě a na nebi. Spíš jde o umění čarodějů.“ Zvedl oči, očekávaje, že princ uhne pohledem.</p>
<p>Terizio se usmál. „Nejsou <emphasis>moji.</emphasis> Dejme tomu, že jim kdosi dal za úkol hlídat mě. Radit mi. Mezi námi, moc o to nestojím, poradil bych si i sám. Práci, kterou pro mě dělají, není vidět. Hledají, rozhlížejí se, a kdyby Egedan použil proti mně falešné věštby nebo do svých služeb povolal čaroděje, řeknou mi o tom. Kromě toho jsou zdatní léčitelé a ve válce budou užiteční. Je pravda, že vůbec nejsou mniši. Je to pro ně jen maska.“</p>
<p>Představený přikývl. Princova upřímnost ho odzbrojila, cítil se skoro zahanbeně. Byl by se rád zeptal, kdo je ten záhadný kdosi, ale netroufal si. Terizio mu věnoval další mírný úsměv a vytratil se. Spěchat začal až za dveřmi.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Beeg se zatvářila vyčítavě, když vstoupil. Je zvyklá velet, pomyslel si. Pořád ještě neví, že mně velet nemůže. „Spusť, Nerliqu,“ řekl usedaje.</p>
<p>Nerliq stručně vyložil, co se dozvěděl od svých špehů. „Správce Egedan vyjede v čele vojska zítra ráno. V gacsionských kasárnách se v posledních týdnech tísní na tři tisíce mužů a dnes v noci dorazí posily z Pakaiše, zhruba jednou tolik. Přicházejí od severu nejkratší cestou. Moji lidé počet jen odhadli, neodvážili se k nim blízko. Kavnové jsou ostražití. Když se můžou hnát s větrem o závod na koních po své rovné zemi, přemohou každého. Doma, na Plošině. Myslím, že v našich horách nebudou zdaleka tak nebezpeční.“</p>
<p>„Takže Egedan to hezky upekl se starým Skvallavrútem,“ řekl Terizio. „Podle toho, co jsem o náčelníkovi Kavnů slyšel, je to šilhavý hlupák, který si dělá na hlavě z vlasů chochol a zpevňuje si ho nějakým lojem. Muselo to být nádherné jednání. Určitě se sešli pod širým nebem. V místnosti by Egedan s tím Kavnem nevydržel.“</p>
<p>„Možná je hlupák, ale jeho muži jdou slepě za ním,“ prohlásil Nerliq.</p>
<p>„Poznáš ho podle chocholu. Má bílé vlasy.“ Terizio se zasmál. „Až ho uvidíš, zabij ho.“</p>
<p>Několik velitelů si šeptem vyměnilo vzrušené poznámky.</p>
<p>„Nahlas!“ vykřikla Beeg a udeřila pěstí do stolu.</p>
<p>„To množství je hrozivé,“ ozval se Enest, její oblíbenec, rozvážný muž středních let, ostřílený voják se zkušenostmi z válek na Airatu a přilehlých ostrovech. „Tolik chlapů se nenajde v celém Severním Quistrytu!“</p>
<p>„Ovšem. Většinu jich máme tady,“ řekl Terizio. „Nerliqu. Kde jsou naše hlídky?“</p>
<p>Nerliq se vesele zašklebil. „Před Gacsionem a po cestě sem. Na dohled, když je potřeba.“</p>
<p>„Jak rychle je můžeš posílit? Myslím asi tak ztrojnásobit.“</p>
<p>„Hned. Chlapi vyrazí ještě v noci. Budou očekáváni. Máme vypracovaný způsob dorozumívání...“</p>
<p>Beeg pohrdavě trhla ramenem. „Ohňová znamení?“</p>
<p>„Něco na ten způsob, kněžno,“ odvětil Nerliq. „Ne tak nápadného, generále Beeg.“ Zvedl bradu, hleděl jí do očí.</p>
<p>Ještě ne, pomyslel si Terizio. Právě teď nepotřebuju, aby viděla, jaký jsi hezký chlapec. Jak se jí nebojíš. Jak jí dokážeš vzdorovat. Později, Nerliqu. Zvedl ruku, sevřel ji v pěst a nechal dopadnout na desku stolu. Poslouchají? Dobrá. „Nerliqu. Ať si chlapci vezmou luky. Egedan nesmí projít jediným údolím, jedinou soutěskou beze ztrát! Oždibujte je z boků, zezadu, jak to půjde, a až projdou kolem vás, vydejte se opatrně za nimi a nedopřejte jim chviličku klidu. Nesmějí spát! Když to půjde, ukradněte jim zásoby. Seberte jim koně. Zbraně. Cokoli.“</p>
<p>Nerliq s rozzářenýma očima přikývl. „Kam až za nimi máme jít?“</p>
<p>„Poslouchej. Pošlu svoje mnichy, aby je zmátli a zavedli do Hučící rokle.“</p>
<p>„Blbost,“ řekl Nerliq neurvale. „Egedan má ve svých službách lidi, co znají hory jako svoje boty.“</p>
<p>Terizio svraštil obočí. „To je moje starost... Náš oddíl bude čekat u ústí rokle. Vojsko, co se brodí v řece Getintě, to už není tak hrozný nepřítel, hm?“</p>
<p>„Moji lidé mají čekat nahoře?“ zeptal se Nerliq s nehybnou tváří.</p>
<p>„Ano. Kdyby se Egedan pokusil obrátit. Je to tam úzké, průchod ubráníte.“</p>
<p>„Jistě.“ Nerliq vstal. „Hesla zůstávají? Barvy také?“ „Zůstávají.“ Terizio pokynul a Nerliq opustil shromáždění.</p>
<p>Beeg vrhla na Terizia zkoumavý pohled. „Máš nějaký pořádný plán?“</p>
<p>„Vždyť jsem ho právě vysvětlil,“ odpověděl udiveně. „Zaútočit, až bude nepřítel oslaben.“</p>
<p>Jeden z mladých velitelů, horal, nadšeně zatleskal. „To je ono!“</p>
<p>Enest věcně kývl. „Jednou z jejich zbraní je přesila. Tu se jim Nerliq pokusí vzít.“</p>
<p>Muži souhlasně brumlali. Feztut, kromě Beeg jediná žena, se zachmuřila. Vyměnila si pohled s Beeg. Beeg zvedla ruku. „Margu. To není dobře. Takhle se neválčí!“</p>
<p>„Nikdy jsi v žádné válce nebyla,“ namítl mírně.</p>
<p>Beeg zrudla. „Ani ty. Ale já o válčení hodně četla a vycvičila jsem tohle vojsko!“</p>
<p>„Jenže já velím vojsku i tobě,“ řekl Terizio.</p>
<p>„Ty neposloucháš, co ti povídám!“ vykřikla. Jenom proto, že jsem žena!“</p>
<p>„To tedy jsi,“ prohlásil a znělo to obdivně, až Beeg zčervenala ještě víc. „Myslím, že podrobnosti dořešíme zítra ráno. Díky Nerliqovým zvědům máme dost času. Končím poradu.“</p>
<p>Velitelé se rozcházeli. Feztut se přitočila k Beeg a chystala se jí něco povídat, ale Terizio zvedl obočí a vykouzlil na tváři vlídně opovržlivý výraz. <emphasis>Ž</emphasis><emphasis>ádný chlap o tebe nemá zájem, ty chudinko?</emphasis> Přesně to z jeho tváře vyčetla. Probodla ho pohledem a ztratila se.</p>
<p>„Otravná ženská,“ zamumlal. „Pojď ke mně,“ pozval Beeg. „Našel jsem ve sklepě nějaké hodně staré víno. Já tomu nerozumím, ale ty ho možná oceníš.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" /></p><empty-line /><p>Byla trochu zvědavá, jestli nelže. Nelhal. Víno měl a bylo opravdu staré a dobré. Protože nepil, zbylo víc na ni, a tak měla za chvíli trochu v hlavě. Koutkem mysli si dobře uvědomovala, že tohle není samo sebou, ale vůbec se jí nechtělo vzpírat se něčemu, co si on dopředu promyslel. „O co ti jde?“ odvážila se konečně.</p>
<p>„O válčení,“ pravil nevinně. „Povídala jsi, že takhle se neválčí... a co takhle?“</p>
<p>Nevěděla jak, ale najednou se octla na podlaze, ta však nestudila ani netlačila, protože na ni někdo předem položil tlustý koberec, který nejspíš sundal ze stěny, a ještě ho něčím podložil. Možná slámou. Takže dopadla měkce, neuhodila se. Možná ji někdo přidržoval. Byli v místnosti sami, tudíž to musel být on, ten ostýchavý princ. A potom ležel na ní a obratně jí stahoval šaty. Nevěřila svým vlastním smyslům. Napjala svaly, aby ho odstrčila, ale nedal se. Byl nepochopitelně silný. Ach, už jsem zapomněla, jak jsme se vesele prali! Je silný. Vždycky byl. Silnější než já. Z nějakého důvodu ji to potěšilo. Dost dlouho snila o tom, že Marg (nikdy mu neříkala Terizio) neodolá a vrhne se na ni, i když si nepředstavovala, že k tomu dojde na podlaze. Marg byl nezkušený a báječný milenec. Bylo nádherné, jak si hrál na násilníka, protože to neuměl. Neudělal jí jedinou modřinu, a přesto dosáhl toho, že vykřikla, dokonce několikrát. Zadoufala, že nikdo neposlouchá za dveřmi... a pak už jí to bylo jedno...</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Proč jsi to udělal?“ zeptala se, když bylo po všem. „Nemiluješ mě přece!“</p>
<p>Klečel nad ní a usmíval se. „Chci, abys mé poslouchala.“</p>
<p>Vyprskla. „Chceš mě <emphasis>zkrotit</emphasis>?“</p>
<p>Sklonil se a políbil ji. „Myslíš, že na to nemám nadání?“</p>
<p>Zaváhala. „Možná máš. A možná to nepotřebuješ.“</p>
<p>„Buď teď se mnou, Beeg, na mojí straně,“ řekl tiše. „Věř mi. Moje plány nejsou nejhorší.“</p>
<p>„Já vím.“ Zasmála se, když viděla, že ho to překvapilo.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Až následujícího dne, když Terizio mluvil z okna věže k vojsku, pochopila, že se mu jeho záměr dokonale podařil. Nedovolila těm husičkám z hor jakkoli zpochybnit princovy rozkazy. Ostře sledovala výrazy velitelů. Jen ať si někdo zkusí ušklíbnout se! Všechny je zkopu na jednu hromadu! O mého prince se nebude nikdo otírat... Ach. Došlo jí to. Právě tohle ten zatracený chlap chtěl!</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Mieevte sešla po rozbitých točitých schodech do sklepení. Minula zásobárny, sudy s vínem, proklouzla chodbičkou mezi hrobkami. Až v tichém koutě, který nepatřil mrtvým ani živým, a kdo ví, k čemu byl vlastně určen, se zastavila a usedla na zem. Zhasla svíčku, zůstala potmě. Schoulila se, až z ní bylo malé plačící klubíčko. Hloupě se zamilovat. Jak ubohé! Proč vždycky vím, co dělá? Proč nejsem uvnitř hluchá jako jiní, když mě Terizio k ničemu nepotřebuje? Když mu nemůžu být užitečná. Terizio potřebuje Beeg, jako válečnici a jako milenku. Ne mě!</p>
<p>Nejdřív ze mě Nerliq udělal svou osobní věštkyni. Nemyslel to vážně, ale nevyhnal mě a nenechal mě žebrat u cesty. Potom se mě Terizio dotkl a změnil můj znetvořený obličej na obyčejný. Proč mě oba vzali s sebou?</p>
<p>Teď budu tady, kde mě nikdo nenajde. Kdo by mě hledal. Než si někdo vzpomene, budu už dávno mrtvá. Kde jste, moje falešné sny o královské krvi, o rodině, otci a sestře, kterou jsem už viděla před sebou tak jasně, tak zřetelně... Pryč! Jen jste se mi zdály. Hra na věštění! Dala jsem se hloupě nachytat.</p>
<p>Úspěšně skrývala nejen své tělo, což nebylo těžké, ale i své vědomí až do noci. Potom však usnula a Taslykut, po Melavekovi nejlepší v pátrání, našel její sny. Nepřečetl je, na to neměl schopnosti, ale stačily, aby ji odhalili. Přišli si pro ni, a když je spatřila, poznala, že pro ni nechystají vůbec nic dobrého.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Terizio už seděl na koni, připraven vyrazit s Parehyovými žáky k hornímu vstupu do Hučící rokle. Najednou se mu bez příčiny zrychlil tep. Zničehonic měl málo vzduchu a cítil smrt. Seskočil a rozběhl se zpátky do kláštera. Nebloudil. Vedly ho smysly, jimž z nedostatku lepšího označení říkal čich.</p>
<p>Tryna stál ve dveřích přístavku, kde se Nevvahští usídlili. Terizio se zastavil proti němu. Nejmladší z falešných mnichů neustoupil. Terizio souboj pohledů dlouho nevydržel. Vyrazil a řádně Trynu praštil do brady. Překvapený mnich zavrávoral, Terizio ho odstrčil a otevřel si. V chodbě potkal dva další Parehyovy pomocníky. Zamračil se na ně. Neodvážili se ho zadržet. Nakonec našel ty správné dveře. Byly zamčené. Odemkl si je plíškem a drátem. Kdosi mu při tom funěl na zátylek, ale on si ho nevšímal.</p>
<p>Místnost byla holá, jen uprostřed stál kamenný stůl. Jako náhrobek. Na něm ležela Mieevte, důkladně spoutaná řetězy. Zvedla hlavu, ale neudržela ji. Slabost. Bolest. Spousta bolesti... Cítil to. Chtěla ho nenávidět, a místo toho ji trápilo, že ji našel takhle. Nevvahští jí byli lhostejní, ačkoli měli v úmyslu ji zabít. Ano, ty potrhané šaty jí vadily. Vadilo jí, že on vidí většinu její kůže, i když byla hladká a obyčejná, taková, jakou mají skoro všechny dívky v jejím věku. Teriziovi se nelíbilo, že ji vidí oni. A nelíbilo se mu, co s ní udělali a co ještě chtěli udělat.</p>
<p>Taslykut mu zastoupil cestu. „Ona je nepřítel! Vyslýcháme ji.“</p>
<p>Terizio mu sevřel loket, až mnich zaúpěl. „Pusťte ji! Teď! Hned!“</p>
<p>Taslykut se pokusil vyškubnout. Ostatní se přiblížili. obstoupili prince v kruhu.</p>
<p>„Teď hned,“ opakoval Terizio.</p>
<p>Taslykut se roztřásl. Ten hlas! Právě takhle uměl promluvit Mistr!</p>
<p>„Mistra byste poslechli,“ řekl Terizio tiše. „Ale není tady. Proto budete poslouchat mě!“</p>
<p>Taslykut na sobě cítil zmatené pohledy pomocníků. Nemohl jim nic přikázat. Jeho vůle ve srovnání s princovou za moc nestála. Dovrávoral ke stolu a osvobodil dívku, na níž Teriziovi zcela nepochopitelně záleželo. Proč, dunělo mu v podivně duté hlavě, proč, když má tu urostlou kněžnu? Řetězy spadly na zem. „Ona je nepřítel!“ opakoval Taslykut.</p>
<p>„Není.“ Terizio dívku vzal za ruce, přitáhl k sobě. „Buďto špatně slyšíte, nebo vás dráždí, že je silnější než vy. Žádný nepřítel... Mieevte. Najez se a převleč. Moas ti už něco najde, ta není z těch velikých bojovnic. Pak za mnou přijeď k dolnímu ústí Hučící rokle.“</p>
<p>„Ano, králi,“ špitla. Nevvahští nezřetelně mumlali, ale nechali ji projít. Nikdy by nevěřila, že jim Terizio opravdu dokáže zavelet. Nikdy. Jsi opravdu mizerná věštkyně, Mieevte!</p>
<p>„A vy pojedete se mnou hned teď,“ přikázal Terizio.</p>
<p>Taslykut sklonil hlavu. „Ano, králi,“ řekl. Nebylo mu vidět do tváře, ale Terizio měl dojem, že se neposmívá.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>V horách se nedá pochodovat v jednom šiku. Egedanova armáda se záhy rozdělila na skupiny a hloučky, které se pokoušely chovat jako oddíly, a příliš se jim to nedařilo. Roztříštily se na dvojice a trojice, které se navzájem ztrácely mezi skalami, stromy a porostem nízkého, zato hustého trní. Místy se hloučky a skupinky znovu spojovaly jako pramínky, tvořící potok a řeku, ale jen na chvíli, než je rozdělil další kámen, houští nebo strž. Zvláštní věc, zdálo se, že po každém setkání je jich o něco méně.</p>
<p>Ty oddíly, jejichž důstojníci se rozhodli pro postup husím pochodem, to brzy věděly určitě, když se spočítaly - po každém průchodu průrvou mezi skalami, vždycky když se vynořili z průseku v lese v hlubokém tichém údolí, kdykoli přebrodili vodní tok, tříštěný balvany - opravdu jich ubývalo.</p>
<p>Hloučky bez řádného velení, šplhající po skalách a strmých svazích, jak kdo našel schůdnější cestičku, se o úbytku přesvědčily později. Až zpětně Egedan pochopil, že k neviditelným ztrátám docházelo téměř od bran Gacsionu. Zvědy vyslal až druhého dne, ale žádný z nich se nevrátil. A potom přišel ten divný kus krajiny. Ahock, místní člověk, se neklidně rozhlédl. „Tohle nesedí,“ zamumlal. „Divný. Bejvalo to jinak.“</p>
<p>Egedan na skále porostlé křivými břízkami neviděl nic zvláštního. Cesta jasně zahýbala doleva a dolů, to bylo v pořádku, až dosud stoupali. Zleva bylo slyšet, jak se na skále pachtí vojáci, další hlouček zkoumal křoví vpředu. Průvodce tvrdil, že tu žádná zatáčka nebývala. Kčertu, jak to mohl na tak klikaté pěšině, ze všech stran tísněné skalami, poznat? Egedan na okamžik zalitoval, že dal zabít Malglamin a její přítelíčky. Teď s sebou neměl žádného věštce... Nakonec ale pokrčil rameny a vydal rozkaz. Po cestě, doleva.</p>
<p>Po nějaké době začalo být klesání podezřelé. Soutěska byla úzká a průvod vojáků dlouhý. Zezadu se tlačili další, jiní postupně slézali, klouzali nebo i padali ze strmých stěn. Nebyla jiná možnost, museli dál. Průvodce Ahock těkal vystrašeným pohledem kolem sebe. Egedan si otřel čelo rukávem. „Je tady horko,“ řekl. „Co to hučí?“</p>
<p>Průvodce vytřeštil oči. „Hučící rokle!“</p>
<p>Velitel Bereil pobídl koně a přitočil se k němu. „To by museli zahradit pravou cestu! Nesmysl, poznali bychom to!“</p>
<p>Egedan pocítil, jak mu tělo tuhne chladem. Horko bylo pryč, teď mrzl. Ahock <emphasis>poznal,</emphasis> že něco není v pořádku. Jenomže mu nikdo nevěřil. Jsou v pasti.</p>
<p>Po chvíli musel dát průvodci za pravdu i Bereil. Vzduch byl vlhký a dunění sílilo. Ze stěn soutěsky se spouštěly pramínky vody. Brzy jim čvachtal pod nohama pěkný potůček a pomalu se měnil v řeku. Obrátit se, zauvažoval Egedan, vrátit se a hledat správnou cestu? Než se stačil rozhodnout, přinesli mu zezadu zprávu. Útok na opozdilce! Kdo? Nějací otrhanci. Venkované. Ale měli meče a uměli to s nimi.</p>
<p>Na Egedanovo vojsko začaly pršet šípy a kamení. Úzká cesta se stáčela, uhýbala a táhla se do nekonečna, a zabíjela. Pak přišla voda. Proud zesílil. Podrážel nohy koním i pěším. Místy se muži brodili po pás. Egedan měl dobrého, silného a vysokého koně, ale i tak mu tu a tam vlna zvednutá balvanem v řece olízla kolena. Tekoucí led! a oni na nás čekají, uvědomil si. Bylo by divné, kdyby nečekali. Rozhlédl se. Na tvářích svých velitelů viděl, že pochopili. Prosté a účinné, princi, ty bastarde, myslel si. Jak jsi nás ale dokázal tam nahoře oklamat? Kdo a jak změnil to místo tak, aby se stala křižovatka zatáčkou? Kdo tam pro tebe nechal narůst falešné skály?</p>
<p>Tryna udeřil pěstí do skály, přesvědčivě porostlé mechem. Skála se zřítila k zemi, ale podivně tiše. Byla z naškrobeného a nabarveného plátna. Řada lučištníků, ukrytých za ní, se pohnula. Na většině z nich bylo znát ulehčení. „Konečně,“ zvolal jejich velitel. „Měli jsme si nechat aspoň škvíry, takhle jsme vůbec nic neviděli. Kdyby se o tuhle maškarádu někdo opřel...“</p>
<p>„Hlídali jsme. Nikoho to ani nenapadlo.“ Tryna vyzařoval sebedůvěru.</p>
<p>Velitel lučištníků se podrbal na bradě. Mniši se mu nelíbili, ale doufal, že jejich sebevědomí je oprávněné. A beztak to nejsou žádní mniši, aspoň se to šušká mezi lidmi... „Můžeme už vyrazit?“ zeptal se, obraceje se na nejvyššího z mužů v zelených kutnách. Zdáli se mu všichni stejní.</p>
<p>„Běžte k ústí,“ řekl Taslykut. „Jeden oddíl už správcovo vojsko sleduje roklí. Princ na ně čeká, přidejte se k němu.“</p>
<p>„Díky, pane.“ Velitel si oddechl. Taslykut se pod vousy usmál. Tak jsme to chtěli. Aby se nás báli. Ale je to únavné a Mistr Parehya by s námi nebyl spokojen. Kéž by tu mohl být! Princ nám nějak přerůstá přes hlavu. Jako by věděl víc než my. Říká mu to ta dívka? Možná. Dostat tak z ní, co ví!</p>
<p>Vzpomněl si na Melaveka. Jak ten asi bojuje na svém nelehkém místě? Zdalipak ho Věštkyně neodhalila? Nespojili se proti němu Egedanovi zaprodanci v Chrámu? Melavek by si s princem poradil. I s tou holkou!</p>
<p>Posadil se do trávy. Do bitvy nijak nespěchal, koneckonců Parehyovi žáci nebyli žádní válečníci. Ostatní svého vůdce napodobili. Tvářili se, že hlídkují na začátku soutěsky pro případ, že by se někdo z Egedanova vojska přece jen probil nazpět. Ve skutečnosti odpočívali a vzpomínali. Taslykut zaslechl slovo <emphasis>Nev</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ah.</emphasis> Jsou zklamaní, povzdechl si. To my měli prince seznámit s jeho úkolem, my ho měli řídit. Jenže on se pustil do práce dřív, než jsme se připravili. Co na nás zbylo? Falešná skála. K čemu jsme použili svou sílu? Ke zmatení hloupých vojáků a teď hlídáme u opuštěné díry.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Egedanovi velitelé odhadli, že už ztratili polovinu mužů. Většinou ještě doufali, že někteří ze ztracených dosud šplhají po skalách a nemohou najít cestu nebo se skrývají v lesích a nakonec přispěchají jako vítaná pomoc. Místo konání bitvy naneštěstí určil protivník. Správce nedoufal v návrat zmizelých. Když už si princ Terizio dal takovou práci s jejich pronásledováním a vlákáním do pasti, jistě situace dokonale využil a teď počítá s tím, že budeme nuceni začít bitvu zmatení, vystrašení, promrzlí a mokří. Tak to chtěl.</p>
<p>Skvallavrút Egedana dohonil. „Tohle není boj, jaký jsi mi slíbil!“ vztekal se. „Nač se máčet ve vodě? Nejsem špinavý, abych se umýval!“</p>
<p>„Náš nepřítel je lepší, než jsem myslel,“ pravil úsečně Egedan. Pohled mu zabloudil k náčelníkovu bílému, mastnému chocholu. Ten muž zjevně netuší, co znamená být čistý. Pokud má princ dobré zvědy, chochol Skvallavrúta prozradí a zabije. Žádná škoda.</p>
<p>„Nebo tvoji špehové nestojí za nic!“ zasyčel zlostně náčelník. „Pusť mé lidi dopředu! Rozsekáme ty zbabělce na kousíčky!“</p>
<p>Tvář soutěsky se změnila. Řeka se ukázněně vlila zpět do koryta a vojsko mohlo postupovat po pevných březích. Skály byly nižší, vpředu se otevírala široká mezera. Egedan se v sedle napřímil, zvedl paži. Velitelé se sjeli k němu, vojsko se už jakžtakž seřadilo. Neustálé dunění řeky většině vojáků působilo bolest a třes, všichni byli mokří a dobře věděli o šípech, přilétajících zezadu a shora. Hlasy rohů, svolávajících jednotlivé oddíly, v hukotu téměř zanikaly. Vodní tříšť a mlha bránily ve výhledu.</p>
<p>„Ještě pořád máme početní převahu,“ prohlásil Egedan. Velitelé váhavě kývli. Pravděpodobně se nemýlil. Pokud byly správné odhady ohledně síly Teriziova vojska. „Ještě pořád můžeme zvítězit,“ řekl Egedan jen pro velitele. „Zvítězíme!“ vykřikl, tentokrát pro uši obyčejných vojáků.</p>
<p>„Do nich!“ podpořil ho hromovým hlasem Skvallavrút a pobídl koně. Egedan s úsměvem znovu zvedl paži a jeho vlajkonoš zamával praporem. Správce Severního Quistrytu a náčelník Kavnů jeli bok po boku do své bitvy.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Terizio stál na skalce, napůl ukryté pod povislými větvemi borovice, a pozoroval, jak se vojsko valí ze soutěsky. „Egedan je opravdu v čele,“ otočil se k Mieevte. Nepřítomně přikývla. Cítila správcovy krvavé činy na bezmocných obětech a jeho osobní statečnost pro ni nic neznamenala, ale chápala, že mužům se tohle líbí. „Nedávej se do boje přímo s ním,“ řekla. „Je lepší bojovník než ty, můj králi.“</p>
<p>„Zabije mě?“ Terizio se usmíval. Musel se s Egedanem utkat. Lidé to od něj očekávali. Kromě toho nebyl tak <emphasis>hluchý </emphasis>jako<emphasis> </emphasis>ostatní. Budoucnost se před ním objevovala v cárech, v podobě tušení a záblesků denních snů.</p>
<p>„Nevidím to.“ Mieevte se zděsila. Opravdu v té chvíli nic neviděla ani neslyšela. Jen svůj zrychlený tep a dech. Jak to? Proč?</p>
<p>Terizio pochopil, co se s ní děje. „Možná nesmíš vědět předem, jak to dopadne,“ řekl. „Možná bys provedla něco nenapravitelného. Schovej se mezi stromy, nikomu se neukazuj!“ Seskočil ze skály a nasedl na koně. V proudu vojáků právě zahlédl špinavě bílý chochol na hlavě jednoho z jezdců.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Beeg zavelela k útoku, sotva první řady nepřátel opustily past soutěsky. Tak, jak si to Terizio přál. Ona sama by počkala, až se Egedanovo vojsko seřadí. Bylo by to víc podle pravidel. Ale Terizio nechce bojovat podle vžitých pravidel. Vytváří si svá vlastní. Takže teď její trubač zvedl k ústům trubku. Měla nepříjemný, pronikavý hlas, z něhož naskakovala husí kůže, zato však přehlušila hukot vody. Horalé, sledující správcovo vojsko soutěskou, musí vědět, že útok začal.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Egedan si raději nepředstavoval, co se děje vzadu. Hnal se kupředu, pořád mezi prvními, obklopen několika věrnými včetně Kasveka, ale jinak hlavně Kavny. „Kdo dřív zabije tu ženskou!“ řval na Skvallavrúta. „Kněžnu z Dauwu, tu zatracenou mužatku!“</p>
<p>Skvallavrút místo odpovědi významně zvedl do výšky svůj krátký meč.</p>
<p>Řady bojovníků se srazily, v prostoru omezeném skalami se vzdula vlna a vynesla na svém hřbetě první mrtvé. Mezi jezdci se propletli pěší. Vlny představované lidmi a jejich koňmi se rozlily do stran a změnily se ve vlnobití. Bitva se přelévala od jednoho skalnatého břehu ke druhému, provázena záblesky kovu a zpěněná krví. Egedan žasl, jak dobře jsou venkovští dobrovolníci vycvičeni. Za tu krátkou dobu na nich kněžna z Dauwu odvedla pěkný kus práce. To byl ale od prince nápad, udělat ženskou generálem a svěřit jí výcvik! Jak k čertu mohl vědět, že je tak skvělá? Bude škoda zabít ji! Velká škoda.</p>
<p>Egedan se k Beeg neúprosně blížil, prosekávaje si cestu. Dokonce i Skvallavrút za ním zůstal pozadu. Správce byl strašný bojovník. Ti, kdo se mu postavili, ale neměli čas uvědomit si to, tak rychle umírali.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Beeg ho spatřila a vyjela mu naproti. Honem, než se k němu dostane Terizio! Prince nebylo nikde vidět a ona byla ráda i nerada současně. Nevyznala se v tom, co cítí. Nechtěla by zbabělce, ale co s mrtvým hrdinou? Poprvé v životě ji napadlo, že válka je hrozně hloupá hra.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nerliq se prosmýkl kolem skalní stěny. Spěchal. Opustil svůj obvyklý způsob boje - bodání dýkou v levé a mečem v pravé ruce v nečekaných okamžicích a do nečekaných míst, kde však jediný šikovný zásah znamenal smrt, místo toho se rozmachoval jako sekáč a kráčel, sice blízko skály, aby se držel dál od koní a jezdců, ale dost daleko, aby posečená řada nepřátel byla co nejširší. Spěchal k náčelníkovi Kavnů, který se opozdil za Egedanem kvůli potyčce s několika divokými mladíky z hor. Nerliq poslal k zemi dalšího muže, jenž mu stál v cestě, zjistil, že najednou má kolem sebe dost místa. Sňal ze zad kuši a pečlivě zamířil. Tětiva zadrnčela, šíp zasvištěl a zabodl se Skvallavrútovi do levé strany prsou. Prorazil pevný kožený kabát i drátěnou košili. Nerliq by přísahal, že hrot šípu musí trčet náčelníkovi ze zad.</p>
<p>Skvallavrút se zhroutil, v obličeji nechápavý výraz. Bojovní horalé se zatvářili zklamaně, jeden dokonce na Nerliqa zahrozil. Nerliq se ušklíbl, kopnutím dozadu srazil nepřátelského vojáka, bleskem se otočil a podřízl ležícímu hrdlo dýkou. Až pak si uvědomil, že se všude kolem ozývá strašlivý jekot. Kavnové nebudou mít čas bojovat, když musí oplakat svého náčelníka, pomyslel si. Divoši!</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Egedan zatím nepostřehl, že s jeho spojenci není všechno v pořádku a že vlastně už předem vyhrál sázku. Nepochyboval o tom, že Beeg v souboji porazí. Je to jenom ženská! Nemůže mít sílu jako já. Ale bojuje jako lvice! Důstojný soupeř! Rozmachoval se mečem, urputně se probíjel ke kněžně a ona dělala totéž.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Terizio se ne a ne odlepit od skal na severozápadní straně. Zahlédl Nerliqa a pochopil, k čemu se chystá. Výsledek jeho snažení však neviděl, protože mu zakryla výhled skupina jezdců, jež se střetla s horaly, ozbrojenými sekerami. Zaťal zuby. Tak honem! Zdvojnásobil své úsilí. Čtyři muži, poslední z malého oddílu, který ho před chvílí napadl, nedokázali čelit jeho rychlostí a postupně padli do bláta. Terizio překvapeně zjistil, že mu někdo pomáhá. Statný horal se na něj zazubil a s jistou námahou vyprostil sekeru z mrtvého těla nepřítele. Vtom mu na zátylek dopadla rána mečem, vedená shora. Protivník seděl na koni a smál se, jak snadno toho chlapíka dostal. Terizio musel povyskočit, ale síla, kterou vložil do bodnutí mečem, stačila. Probodl jezdce naskrz. Postavil se místo zabitého muže do čela skupinky horalů, jež pod jeho vedením brzy pobila celý nepřátelský oddíl. Terizio hvízdnutím přivolal svého koně a vyšvihl se na něj. Nevzpomínal si, jak došlo k tomu, že před nějakou chvílí vyletěl ze sedla. Musel to být dost šikovný pád, když se mu nic nestalo.</p>
<p>Prodíral se mezi bojujícími. Jeho věrní horalé za ním, v sevřeném hloučku, z nějž vyčnívaly sekery, rubající nepřátele věcně a klidně jako kmeny stromů. Terizio se zaměřil na to, aby jezdce zbavoval zbraní nebo srážel z koní. Připravoval tak kořist pro své dřevorubce. Při té činnosti si konečně vybavil, jak ho velký, škaredý chlap s křivým, plochým nosem obratně chytil za nohu a přehodil přes hřbet koně. Teď ho potkal znovu.</p>
<p>„Ty ještě žiješ, ubožáčku?“ vykřikl chlap a rozmáchl se mečem. Terizio po něm hodil dýkou. Nezasáhl, ani na tu krátkou vzdálenost, ale soupeř se podíval za letící zbraní a Terizio ho prudce sekl do nechráněného stehna. Vzápětí musel hbitě uhnout nové ráně. Ten muž měl nezvykle důkladné odění, na prsou i zádech s tuhými plechovými pláty, něco takového Terizio viděl jen v některých knihách u Beeg a nikdy moc nevěřil, že by si bojovník na sebe dobrovolně navěsil tolik železa. Neuvěřitelná věc se stala skutečností, a on tady kroužil a hledal mezeru.</p>
<p>První zranění nepřítele oslabovalo. Ztrácel krev. Jeho tvář, zakrytá přilbou, bledla. Točila se mu hlava. Terizio už to poznal. Kasvek pochopil, že bude zabit. „Kdo jsi, zatraceně?“ zasípal.</p>
<p>„Terizio Marg-Elwe,“ odvětil jeho soupeř zadýchaně. Už našel svou mezeru. Byla na boku, vysoko v podpaží, a když protivník zvedl ruku, aby si narovnal na hlavě přilbu, Terizio bodl. Strhl koně dozadu a čekal, až se muž zhroutí. Tak. Ještě kohosi nakopl do lokte a důkladně mu ho pohmoždil. Koutkem oka zahlédl, jak se horalé vrhají za ním, ale už se o ně nestaral. Beeg a Egedan byli na krok od sebe... Sekerníci si poradí. V zápalu boje sice vesměs drží válečné sekery jako dřevorubecké, ale co na tom? Uchechtl se a pobídl koně.</p>
<p>Nepřátelé padali, aniž by si všimli, jak k tomu došlo; Terizio se mstil za svůj vlastní pád. S vděčností si vzpomněl na svého učitele zápasu - ten muž tleskal všem neotřelým nápadům malého prince a rozvíjel je dál, pro potřeby všech možných i nemožných způsobů boje. Z nápadů se vyvinuly chvaty, jaké dokázaly vyhodit ze sedla i kněžnu Beeg, a ta byla jistě schopnější než průměrný voják.</p>
<p>Zdálo se mu, že řady nepřátelských jezdců řídnou. Už viděl Egedanovu narudlou, měděně lesklou přilbu s rudým pérem vedle bledě stříbrné Beeg. Zatraceně, už se do toho dali! Pobídl koně, probil se zbytkem nepřátel, kteří ho od dvojice dělili. Lehký meč se už dávno stal součástí jeho těla a nevyžadoval od něj téměř nic, zabíjel stejně přirozeně, jako se jeho pán nadechoval a vydechoval. Mužů, kteří Teriziovi překáželi, však bylo pořád ještě mnoho. A Egedan byl opravdu dobrý. Vynikající. Úžasný.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Beeg stékal pot z čela, oslepoval ji, pálil ji na těle. Přestávala věřit, že správce porazí. Aspoň ho unavit. Než mě tenhle neuvěřitelný šermíř zabije. Nedokázala jsem to, Margu! Budeš muset bojovat. Nevím, jestli máš vůbec nějakou naději, tomu mizerovi snad pomáhají temné síly! Je neúnavný. Jeho obrana neproniknutelná...</p>
<p>Podél žeber jí sjel blesk, ve spánku jí tupě zatepalo. Paže s mečem zeslábla. Přehodila si zbraň do levé ruky. Jiného bojovníka by zdolala i levičkou, ne však Egedana. Tomu mohla být leda pro smích. Správce bez námahy odstranil Feztut, která se pokoušela svou velitelku chránit. Další dva vojáky, muže, kteří se také chystali svému generálovi Beeg na pomoc, zabil jen jakoby mimochodem. Zatlačil Beeg s jejím koněm ke skále, obrovskému kameni s plošinou nahoře. Už neměla kam ustoupit.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Terizio viděl, že je Beeg zraněna. Byl už hodně blízko a posledními řadami projel jako nůž máslem. Seskočil z koně a vyškrábal se na skálu. „Egedane! Tady jsem!“</p>
<p>Kolem nich se všechno zastavilo. Beeg si držela bok, dívky z její osobní gardy ji rychle odváděly. Enest převzal velení, ale právě v té chvíli v podstatě nebylo čemu velet. Bylo ticho. Na Egedana nikdo neútočil. Správce sesedl a vyšplhal se nahoru, kde na něj čekal Terizio.</p>
<p>„My dva proti sobě, Terizio Marg-Elwe?“ zeptal se posměšně. „Mě neporazíš.“</p>
<p>„Uvidíme,“ odpověděl Terizio. Upřímně řečeno, vcelku s Egedanem souhlasil.</p>
<p>Na Egedanovi nebyla znát únava. Zdálo se, že se právě teď přiměřeně rozehřál. Nepotřeboval žádné plechy na břiše, žádný štít; jeho meč byl všude. Jeho útoky byly děsivě nenápadné, téměř nepostřehnutelné, a protivník méně bystrý než Terizio by byl mrtev nejpozději při druhé nebo třetí ráně. Terizio byl rychlejší než Beeg. Souboj na zemi mu dával větší možnost pohybu než v sedle; tady mohl využít své hbité nohy. Byl pružnější než Egedan. Skákal rychleji a výš, než by kdokoli předpokládal, a unikl tak nejednomu záludnému útoku. Kromě toho se nestaral o pravidla, což zase dělalo starosti Egedanovi; jeho útoky přicházely z jiných úhlů, než soupeř očekával, všechny jeho otočky končily nejméně o čtvrt kruhu dál, než správně měly. Egedana princova nevypočitatelnost rozčilovala, ale přesto ho nepovažoval za nebezpečného protivníka. Jen otravného. Únavného. Bude to náramná práce, než ho zdolám.</p>
<p>Terizio si Egedana nepouštěl k sobě, ale když se to poprvé stalo, jejich meče se srazily, hleděli si do tváří a zblízka se přetlačovali, s mírným údivem zjistil, že ten statný muž není silnější než on. Egedan zakolísal, o krok ustoupil, nabral směr a už znovu útočil. Ale i on byl překvapen.</p>
<p>Terizio zrychlil. Přehodil si meč do levé ruky. Egedan okamžitě poznal, že tohle je něco jiného než Beeg. Princ se změnil v leváka tak dokonale, že to protivníka zaskočilo. Ale bude to stačit?, pomyslel si Terizio. Marně hledal skulinku v jeho obraně. Ti, kdo měli čas přihlížet, si s úžasem uvědomili, že princ útočí. Správcových mužů se zmocnila neblahá předtucha. Egedan byl nejlepší. Nikdo nikdy neviděl, že by se musel doopravdy bránit! Jenže ten mladíček nedbá na žádná pravidla, klidně si vyskočí do výšky a oběma nohama udeří Egedana do prsou, správce se svalí, on také, ale je první na nohou a jeho rána přiletí z opačné strany, než by měla... Vzápětí provede jakýsi klamný výpad, prosmýkne se kolem Egedana, praští ho loktem do brady, zastaví se na samém kraji plošiny a láká soupeře ke kroku do prázdna... a směje se. Egedan dokázal uhlídat princovy ruce a meč, ale neuhlídal jeho nohy. Nebyl zraněn, alespoň ne ostřím protivníkovy zbraně, zato mu na těle přibývalo pohmožděnin. Jak Egedanovi tuhly svaly bolestí, princ se pohyboval stále rychleji. Egedan se proti své vůli rozzuřil. Začal dělat chyby a tím víc se zlobil.</p>
<p>Teriziovi se podařilo přilákat ho ke kraji plošiny. Pak stačil malý zásah, docela lehká rána zleva a docela lehké kopnutí pravou nohou, hezky pod koleno – a koleno podklesává. Egedan padá, ne moc, skála není vysoká, jenže než se zvedne, princ je na něm, správcův meč letí pryč a princův mu spočívá na hrdle. „Vzdej se!“ přikazuje princ. „Ukončíme to!“</p>
<p>„Vzdávám... se...“ chrčí správce. Mít ještě trochu síly, řekl by z<emphasis>ab' mě.</emphasis> Ale nemá ji. Nezbyla. Nikdy nebyl tak vyčerpán. Objevili se dva Teriziovi muži, chytili správce pod pažemi a znovu jej vyvlekli na skálu. „Vzdejte se!“ vykřikl Egedan z posledních sil. Sklonil hlavu, aby se nemusel dívat na muže, jak se vzdávají jako on. Když klopil hlavu, zahlédl, že někoho odnášejí zpoza skalky. Podíval se pořádně. Princ Terizio ležel na nosítkách nehybný, bledý, zjevně v bezvědomí…</p>
<p><strong>Špatný pokus žáků</strong></p>
<p>Ležel na zádech, nad sebou plátěnou střechu stanu. Pomalu se probíral, bezvědomí z naprostého vyčerpání přešlo ve spánek, jenž se zvolna odléval jako moře z pobřeží. Nepříjemné, být jim takhle vydán na milost. Trápilo ho to i ve zmatených snech před probuzením. Byl nahý a něčí jemné prsty (prsty z Nevvahu, na to by dal krk) ho prohmatávaly a masírovaly, hledajíce na jeho těle místa, odkud se dají ovládat nervy, svaly, a možná i vědomí... <emphasis>Braň se!</emphasis> Kdo mi to přikazuje? Vnitřní hlas? Něco, co mi dal na cestu Mistr Parehya? Nevím, ale nevadí. Poslechnu!</p>
<p>Terizio napjal svaly, pohnul se. Poznal, že tím pohybem změnil rozmístění oněch bodů, to zatím stačilo. Prsty, které neviděl, protože ještě nedokázal zvednout víčka, se odtáhly, k jeho uším dolehlo znechucené mumlání. Víc hlasů. Pomocníci. Nevvahští žáci.</p>
<p>Později, když už byl schopen souvisle uvažovat, usoudil, že mu přece jen radil Parehya. Kdo kromě Mistra a jeho žáků kdy slyšel o řídicích bodech, které mají vliv i na vědomí a vůli? Mistr si nepřál, aby byl Terizio vydán jeho pomocníkům bezbranný. Nepřál si, aby ho někdo řídil.</p>
<p>Taslykut zvedl ruce, vzhlédl. Princovy světlé oči neurčité, proměnlivé barvy se na něj upíraly bděle a ostražitě. Ten chlapec ví, co se s ním děje. Taslykuta zamrazilo.</p>
<p>„Šaty!“ přikázal princ. Trochu chraptěl, ale promluvil rázně a velitelsky. „Jak je Beeg?“</p>
<p>Nevvahští vzdychli zklamáním. „Nechtěli jsme tě zabít,“ řekl Tuddem.</p>
<p>„Vím,“ přisvědčil Terizio. Jen se vám znelíbil úděl pomocníků. Ale já vás tu nedržím. Můžete jít, jste volní.“</p>
<p>„Nenajdeš lepší ranhojiče!“ ušklíbl se Tryna.</p>
<p>„Ale vy neléčíte,“ namítl princ věcně. „Nesaháte lidem na duši, abyste jim pomohli, ale abyste si je přivlastnili.“</p>
<p>Taslykutovi poklesla čelist. Jak tohle může vědět? Jak to mohl tak klidně vyslovit? Polkl. Vzpamatoval se. „Kněžna z Dauwu utrpěla několik menších zranění,“ odpověděl. „Je slabá, ztratila hodně krve. Ale už zase velí. Je s ní Geta a... Mieevte,“ dokončil kysele.</p>
<p>Terizio se s námahou posadil a začal se oblékat. Třásly se mu ruce, hlava se mu točila, ale pohár s bylinkovým nápojem odstrčil. „Vodu!“</p>
<p>„Nevěříš nám?“ zeptal se Taslykut ukřivděně. „Přivedli jsme tě k vědomí...“</p>
<p>„Vydáte se hned na cestu,“ řekl Terizio. „Za Melavekem. Touhle dobou je buďto už odhalen a uvězněn, nebo se s Věštkyní dorozuměl a dověděl se od ní spoustu zajímavostí.“</p>
<p>„To je rozkaz?“ Trynovi ošklivě blesklo v očích.</p>
<p>„Ne. Jak jsem říkal, jste volní. Dejme tomu, že jsem právě pronesl proroctví.“ Terizio se usmál. „Ale můžete mi někdo zavolat Nerliqa. Pokud vám to nevadí.“</p>
<p>„Ještě se nevrátil. Rozestavuje nové hlídky.“</p>
<p>„Je tady, v táboře. Tryno, najdi ho. Nebo požádej Mieevte.“</p>
<p>„Není třeba,“ ozval se starý, šedivý Vukmete. „Už přichází sama.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Mieevte vtrhla do stanu s planoucíma očima a dýkou v ruce. „Co jste mu...“ Zarazila se. Terizio seděl na nízkém lehátku jen v košili a vypadal živě a zdravě.</p>
<p>„Jsi to... ještě ty?“</p>
<p>Se zamrazením si uvědomil, jak správnou otázku položila. „Určitě to brzy poznáš,“ usmál se na ni. „Jsi statečná. S tímhle perořízkem na tolik chlapů!“</p>
<p>Její napjatý výraz se uvolnil. „Pojď se mnou za Beeg. Pořád se po tobě ptá.“</p>
<p>„Hned. Jen se chvilku koukej jinam, než si obleču kalhoty.“</p>
<p>S tichým zasténáním se postavil na nohy. Mieevte se odvrátila. Taslykut si zachmuřeně prohlížel Teriziovy ztuhlé svaly. „Potřeboval bys pořádně namasírovat. Bylinné obklady...“</p>
<p>„Jistě,“ přisvědčil Terizio. „Kdyby mi tvoje prsty neprozradily, že prostřednictvím těla dokážeš ovládat duši. Radši tu bolest vydržím.“ Kulhavě vykročil k východu. Mieevte ho podepřela, zmizeli ve tmě, spravedlivě se dělící o tuto noc s plápolavým světlem ohňů.</p>
<p>„Jak jsi to poznal?“ zašeptala Mieevte.</p>
<p>„A jak jsi to věděla ty?“ oplatil jí otázkou. „Budoucnost se přece před tebou schovala.“</p>
<p>„Už ne. V té chvíli jsme stáli... V tom místě uprostřed bouře, znáš to. Oko se tomu říká.“</p>
<p>„Aha. Kde ses ukrývala během bitvy?“</p>
<p>„Zapomínáš, že jsem měla svůj meč,“ řekla mírně. „A že mi Beeg něco vtloukla do hlavy. Nebo do těla. Zabila jsem tři Kavny, ještě v tom křoví. Plížili se mezi balvany jeden za druhým, a nedívali se nahoru. Takže měli smůlu...“ Vzdychla a otřepala se. „Ti falešní mniši mi nahánějí větší hrůzu než všichni Egedanovi vojáci. Jak mohli takhle ohavně obrátit, co je Mistr Parehya naučil? On přece tímhle způsobem léčil!“ Pokrčil rameny. „Touha po moci. Prý je to běžná lidská vlastnost.“</p>
<p>„Ty netoužíš po moci?“</p>
<p>„Proč? Já ji mám. Je to jen břemeno.“</p>
<p>Možná nelže, pomyslela si. Jenomže je teprve na začátku. Ještě se o moci mnoho nedověděl.</p>
<p>„Zůstaň u mě.“ Objal ji kolem pasu, předstíraje větší slabost, než opravdu cítil. Došli k ležení. Stráže je poznaly, muži vyskočili od ohňů a projevovali nadšení nad princovým uzdravením. V jejich jásotu bylo slyšet úlevu. Nikdo tady Nevvahské nemiloval a málokdo jim opravdu věřil.</p>
<p>„Zůstanu,“ zašeptala Mieevte. „Ale co Beeg?“ „Všechno bude v pořádku, jen nesmíš žárlit. Neberu si ji za ženu.“</p>
<p>„Aha. A co já?“</p>
<p>„Rád bych se dožil naší svatební noci,“ řekl Terizio.</p>
<p>Svatební noci? Chvíli si nebyla jistá, o čem to mluví. „Cože?“</p>
<p>„Myslím s tebou.“</p>
<p>„To nepůjde. Ty budeš králem.“ Viděla, že se směje a dostala zlost. „Nezdá se ti to všechno nemravné? “</p>
<p>„Najdi mi v dějinách jednoho mravného krále,“ pokrčil rameny.</p>
<p>Zmlkla. Něco na tom bylo. Stejně se mu nedá věřit, rozhodla se. Prostě potřebuje věštkyni, tak jako potřebuje generála. Každou z nás drží něčím jiným... Hlavou jí prolétla naprosto nepatřičná představa, zahnala ji a byla ráda, že je taková tma. Tváře jí zalilo horko. Pak si vzpomněla na zoufalství, které ji hnalo do stanu Nevvahských. Zamilovaná věštkyně. Směšné! Ale možná užitečná! Beeg tomu nevěřila. Nerliq nevěřil. Jenom Terizio ví, že ho ti čarodějové mohli opravdu zničit.</p>
<p>Do generálova stanu vstupovala vzpřímeně, podpírajíc svého krále. Důležité je, že král je naživu a že je to pořád on, svobodný, s vlastní vůlí.</p>
<p>Beeg se nadzvedla na lůžku, rozzářila se. „Mieevte nás pěkně vyděsila!“</p>
<p>„Právem,“ řekl Terizio a klesl na hromádku podušek. „Chybělo jen málo. Neměli jste mě nechávat Nevvahským. Pro příště si to pamatujte.“ Přejel přísným pohledem shromážděné velitele. „A věřte Mieevte. Slyší víc než vy.“</p>
<p>„Občas to přehání,“ broukl Nerliq. „Odpusť, princi. Všichni jsme unavení. Hodně našich druhů padlo. Ani my v horách a lesích, my oždibovači velkého vojska, jsme to neměli lehké.“</p>
<p>„Byli jste v lesích a na skalách a také v bitvě,“ řekl Terizio. „Viděl jsem vás. Viděl jsem, jak jsi použil svou kuši, Nerliqu.“ Vzdychl. Změnil tón. „Dá mi tady někdo najíst a napít? Musím se dát dohromady a navštívit Egedana správce.“</p>
<p>„Řekl jsi <emphasis>správce</emphasis>?“ Nerliqův úžas se rychle změnil v hněv.</p>
<p>„Ano. Ať napraví, co zkazil.“</p>
<p>Nerliq otevřel ústa, ale rozmyslel se a neřekl nic. Ve stanu zavládlo ticho. Všichni si náhle uvědomili, že Terizio rozhodl jako král. Bez nich. Mieevte se smutně usmála. Jednou tu hranici musel překročit. Toho správce možná zabiju. Možná. Zatím si nelámala hlavu jak a čím. Ta chvíle byla ještě daleko.</p>
<p><strong>Přísaha</strong></p>
<p>Egedan neobratně uchopil spoutanýma rukama misku s polévkou a pomalu usrkával. Svázali ho volně, aby ho řemeny nedřely. Mohl se trochu pohybovat. Chovají se slušně na to, jak musí správce nenávidět. Poslouchají svého prince! Kolika z těch chlapců dal správce popravit otce? Kolik z nich připravil o střechu nad hlavou, vyhnal je do podzimních dešťů nebo do sněhu a mrazu! A všichni, i ti šťastnější, ho jistě tisíckrát prokleli už jenom kvůli daním! Kvůli jeho nespravedlivým zákonům, zabírání koní pro armádu... a stovce dalších křivd.</p>
<p>Vyhýbal se jejich studeným pohledům. Přemýšlel o princi Teriziovi. Zvláštní muž. (Už na něj přestával myslet jako na chlapce.) Skládá se jen z vůle a síly. Nikdy nepochopím, jak mě mohl porazit. Věděl naprosto přesně, proč se se mnou bije. Věděl, že moje vojsko opustí odvaha, když někdo zlomí kouzlo mé neporazitelnosti, zničí tu pověst, která byla až dosud pravdivá, a tak to prostě udělal.</p>
<p>Co bude dál? Slavnostní poprava? Nebo tiché bodnutí dýkou někde ve sklepení pevnosti Yzuruu? Terizio jistě nenechává poražené nepřátele mučit nebo škrtit. Nic tak ohavného. Egedan se ušklíbl. Jen jestli ho nepodceňuju.</p>
<p>Dopil polévku, odevzdal misku zasmušilému horalovi. Pak se stočil na bok na rohoži, kterou mu sem dali, a usnul. Spal tvrdě. Byl unaven jako snad nikdy v životě.</p>
<p>Byla už noc, když ho vzbudilo světlo. Ve stanu s ním byl princ Terizio, droboučká dívka, z níž Egedanovi kdovíproč naskočila husí kůže a studeně se zpotil mezi lopatkami, a Nerliq, ten zrádce. Egedan se nešikovně zvedl. „Přišel jsi mě zabít?“ zachrčel a rozkašlal se.</p>
<p>„Dejte mu trochu vína, nebo co vůbec pije!“ přikázal Terizio strážím, neviditelným v šeru mimo kruh osvětlený svíčkou. „Poslouchej, správče.“</p>
<p>Egedan sebou škubl. <emphasis>Správče?</emphasis> Terizio si jeho údivu nevšímal a pokračoval: „Odpřisáhneš mi věrnost. Zapomeneš na jakoukoli pomstu a i já se vzdám veškerých trestů. Zrušíš své kruté a hloupé zákony a nahradíš je jinými. Lepšími... Jelikož nejsem hlupák, abych věřil pouhému tvému slovu, pomůžu ti sliby dodržet. Dám ti s sebou Radu, kterou sestavím spolu s Nerliqem. Nicméně, budeš přísahat při bohu, jemuž náleží věž z černého mramoru v Chrámu na Leggedu. Nikdo z nás neví, který to je, ale tušíme, že je starý a strašný.“ Terizio skončil.</p>
<p>Egedan si protřel oči. Zatřepal hlavou, jako by si potřeboval vytřást z uší vodu. Málo platné, pořád viděl, co viděl, a ani sluch ho neklamal. „Nevěřím ti.“</p>
<p>„Věř. Musíš.“</p>
<p>„Žádná pomsta? Žádné popravy?“</p>
<p>„Ne.“ Terizio měl pevný pohled, neuhnul. „Zítra to probereme veřejně. Tvoje a moje vojsko jsou od této chvíle jedno. Důkladně je promíchám. Všude, v každém oddílu, v každé hlídce, budou moji neúplatní.“</p>
<p>Egedan se bezděčně uchechtl. „Podle čeho si je vybíráš?“</p>
<p>„To je má starost. Chci ti říct, že budeš sledován. Nejpohodlnější pro tebe bude držet se mých rad.</p>
<p>A naslouchat mé Radě,“ usmál se princ.</p>
<p>Egedan nastavil ruce, Terizio mu uvolnil pouta. „Ještě mi prozraď, jak jsi nás dostal do té pasti,“ požádal Egedan.</p>
<p>„Správnou cestu vám zahradilo plátno. Naškrobené, nabarvené, polepené mechem a větvičkami, napjaté na dřevěných rámech. Kdyby se o něj někdo opřel, hned by ten podvod odhalil.“</p>
<p>„Proč se do něj nikdo neopřel?“ zasténal Egedan.</p>
<p>„O to se starali moji pomocníci.“ Terizio se zamračil. „Oni tvrdí, že tebe i tvé lidi od plátna odpudili svou silou. Hm. Asi na tom něco bude.“</p>
<p>Egedan hlasitě polkl. Zdá se, že princ o tyhle pomocníky moc nestojí. Nebylo by marné najít je a popovídat si s nimi. Ale na to je dost času. „Budu přísahat,“ řekl. „Přineste červenou svíci a stříbrný nůž.“</p>
<p>„A dvě bílé růže, z těch keřů pod Sovím kopcem,“ dodala Mieevte.</p>
<p>Zamrkal. Chtěl se zeptat, k čemu růže, když stačí kapka krve, která skane do plamene svíčky, ale pak si všiml jejích očí. Je šílená. Nebo se dotkla <emphasis>moci</emphasis><emphasis> </emphasis>a <emphasis>moc</emphasis> se dotkla jí... Což je skoro totéž.</p>
<p>„Proroctví se nikdy neplní tak, jak jsou vyřčena,“ poznamenal Terizio a Egedan přes zřejmou nesmyslnost té věty pocítil ochromující strach.</p>
<p><strong>Vražedný stín Věže</strong></p>
<p>Citel se ploužil po knihovně jako mdlý stín. Spáleniny se mu už zahojily, ale nohy ho pořád bolely, zvlášť když bylo chladno. Poslední dny byly hodně studené a on krutě trpěl přes vrstvy plátna a vlněné bačkory, které pro něj upletla jedna soucitná služebná ze správcova paláce. Nerozeznal jednu od druhé, a tak už ani nevěděl, která to byla. Ostatně na tom nezáleželo. Nepatřil už světu. Patřil těmhle ohromným, rozlehlým prostorám plným prachu, se zatuchlým vzduchem, jenž škrábe v krku, a mlčícím, stoletým knihám vázaným v kůži.</p>
<p>Nosil s sebou vlhké hadry. Na pracovním stole měl stále škopíček s vodou, kterou mu sloužící čas od času vyměnili. Na židli s prosezeným čalouněním si položil několik polštářů, svícny rozestavil kolem stolu i přímo na desku. Okno v pracovně bylo neustále dokořán, protože chlad byl příjemnější než udušení. Přesto se zdálo, že vzduch v knihovně se ani nehne. Vítr se rozpačitě zastavil před oknem, nakoukl dovnitř a odvrátil se. Pitomé kouzlo, vrčel Citel.</p>
<p>Poctivě četl, listoval, hledal. Na ono proroctví o vojsku v pasti hor narazil ještě před Egedanovým odchodem. Bylo mu jasné, že ta věštba správci sedí jako ulitá, ale neřekl mu nic. Kdykoli si na to vzpomněl, zalila ho vlna zlomyslné radosti.</p>
<p>Našel a prohlédl stovky knih, pojednávajících o minulosti Quistrytu. V těch nejstarších dějepisci květnatým jazykem se šroubovanými obraty líčili i tak dávné události, jako činy krále Elvartanga. Citel se přezíravě usmíval. Elvartang byl sotva víc než postava z pověstí. Na druhé straně se o jeho činech četlo dobře. S takovým vladařem se lidé mohli opravdu cítit v bezpečí. Je vůbec možné, aby král jednal vždy čestně? Aby neměl pod palácem mučírny, aby neplatil zrádcům a sám nezrazoval spojence? Sklapl knihu. Nedočetl proroctví, které pronesl umírající Elvartang. Škoda času. Prohrabal a utřídil téměř polovinu polic a skříní předních místnostech, než narazil na vyprávění stavbě chrámu Všech bohů. Zvláštní, o Staré věži ani zmínka. Až na samém konci. Citel přivřel unavené oči. Pečlivé, ozdobné písmo se na poslední stránce prudce změnilo. Nyní bylo chvatné, sotva čitelné, bez okras. Navíc notně roztřesené, jako by ten, kdo knihu psal, náhle dostal strach. Citel tiše zaklel. Vůbec se mu nechtělo číst. Měl chuť zastrčit knihu až někam dozadu, aby ji už nikdy nikdo nenašel. A byla mu náhle zima, strašná zima.</p>
<p>Ach. Zrada. Citel byl dost dlouho Prvním knězem, a nejednou sám zapracoval na odrazování zvědavých lidí od zkoumání černých tajemství Chrámu. Věděl, jak to udělat, aby dotyčného prostě nenapadlo položit určitou otázku. On to dělal slovně. Tady na něj cosi působilo beze slov. Rozzlobil se a pustil se do čtení. Zatvrzele luštil nečitelná písmena a domýšlel si nedopovězené.</p>
<p><strong><emphasis>První tvrdí, že tohle nesmím napsat... přijdu o život? Možná. Nechápu to. Věž z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>černého ka</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>mene tady už byla! Stála na vrcholku Leggedu dřív, než na horu vstoupili mniši z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řádu Skrytého vědění a rozhodli se, že toto je pravé místo pro Chrám. Přilákala je sem? Přáli si snad mít ve svém Chrámu skutečné Tajemství? Neboť Věž je skutečným tajemstvím. Víme o ní jen tolik, že k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nám někdy mluví. Že nás varovala před nájezdem Kavnů, kteří se bláhově těšili, jaké poklady tu nenajdou! Že zabila mladého kněze, který vymyslel ten chytrý trik s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přecházením po neviditelných mostech mezi chrámovými okny – zdá se, že ten chudák vstal ve spaní a šel do Věže, kde vypadl z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nejvyššího ochozu. Prý se tak vedlo všem, kdo se pokusili znesvětit opravdová tajemství podvody… V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našich časech už není tak přísná a krutá, jako bývala. Spousta menších podvodů jí unikne. První soudí, že bůh, jemuž byla zasvěcena (byl-li to bůh), slábne nebo se od nás vzdaluje. Přesto mi zakázal vyjevit čtenáři této knihy pravdu. Věž není součástí Chrámu!</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis> </emphasis></strong></p>
<p>Citel dočetl a v ustrnutí zíral na tmavě rezavé skvrny, táhnoucí se v řádce šikmo přes stránku. Stříkanec krve, napadlo ho. Neklidně se ohlédl. V místnosti bylo najednou tma. Podle všeho mělo být odpoledne, ale sem se už vkradla noc. Roztřásl se. Zoufale zatoužil po přítomnosti lidí. Kdyby sem aspoň přišla služebná, kterákoli! Šátral po stole, hledaje zvonek. Ten se však záhadně ztratil. Nebyl na obvyklém místě a nebyl ani jinde; na rozlehlé zašlé desce stolu stály svícny, ležely hromádky knih, škopíček s černou, špinavou vodou a hadry na utírání prachu a jeho ruce s bledými, křečovitě škubajícími prsty. Ledový strach mu sedl do týla a sešplhal k lopatkám, pak mu zezadu sevřel srdce jako do pěsti. Citel s hekáním vstal, hrbě se v kříži. Zavřel knihu. Nepatrně se mu ulevilo. Namáhavě se šoural k polici. Nohy ho sotva unesly, srdce mu vynechávalo. Znecitlivělými prsty odstrčil první řadu knih a uložil <emphasis>tu věc</emphasis> až dozadu. Zastavěl ji dvěma řadami těžkých svazků. Neměl tušení, kde na to všechno vzal sílu. Tak. Hotovo. Vydechl. Byl jsem příliš blízko odhalení. Nestojím o ně.</p>
<p>Okno se s třeskem zavřelo. Dveře zaklaply tišeji, zato závora, kterou se daly zajistit zvenčí, rezavě zaskřípěla. Citel zapomněl na všechny bolesti. Přebelhal se k oknu, udeřil pěstí do skla. Tabulka se rozbila, ale vzniklý otvor byl příliš úzký, aby se jím protáhl dospělý muž. Citel zoufale mlátil do okna, až popraskaly tenké dřevěné příčky mezi tabulkami. Neohlížel se, věděl, že tma za jeho zády houstne. Za okamžik se ní něco objeví. Něco, co nesnesu! Co nikdo z lidí nesnese! Hrůza, stokrát strašnější než smrt... Poslední příčka praskla. Protáhl se vzniklou dírou, nedbaje na střepy. Vrhl se dolů po hlavě; neměl už čas. Cosi se natáhlo za ním, chytilo cíp jeho pláště. Váha těla malého kněze strhla a osvobodila od hrůzy. Pád byl krátký, a přesto si Citel po celou dobu přál ještě ho urychlit.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nikdo ze služebných a strážců, většinou starých mužů, kteří se Egedanovi už nehodili za vojáky, Citelovu smrt nepochopil. Nikdo nedokázal vysvětlit, proč vytloukl sklo z okna, které bylo otevřené, proč považoval za nutné skákat z okna s rukama do krve rozedranýma a co mu vlastně tolik chybělo, že bez toho nemohl žít. Citelův plášť se nenašel, ale jeho zmizení si nikdo nevšiml.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Melavek procitl z odpoledního spánku, přeplněného těžkými, dusivými sny, jaké se obvykle zdávají kolem půlnoci. Malátně vstal a vykročil. Až po chvíli si uvědomil, kam míří. Věž se tyčila nad ním a jemu připadalo, že se třese. Ano, otřásala se smíchy.</p>
<p>Melaveka ochromil chlad, stoupající od nohou. Polil ho ledový pot. Musel sebrat veškerou odvahu, aby překročil práh. Rudé žilky v černém kameni tepaly a vyprávěly mu o něčí smrti. Na tom člověku mu nezáleželo. Byl to podvodník. Ale neudělal nic, čím by si zasloužil takovou smrt! Melavek se opřel o stěnu. Zatoužil být zpátky na Nevvahu, se svým Mistrem, současně mladším i o mnoho starším než on, který zná víc odpovědí na jakékoli otázky než všichni kněží dohromady.</p>
<p>Náhle se ho zmocnil zvláštní pocit. Jeho tělo zůstalo stát, opřeno o stěnu, ale jeho vědomí se prolnulo s kamenem. Měli společnou vzpomínku, on, Melavek a duše Věže. A podobnou touhu. Setkat se s jedním mužem. Byl tady, zjišťoval Melavek. Vstoupil sem a černé kameny se zatetelily radostí. Parehya však nesplnil jejich přání a nezůstal. Jako zůstal <emphasis>ten starší</emphasis> ve své Věži. Jeho cesta vedla dál, ještě hodně daleko... Byl opravdu synem některého boha? Věž neuměla odpovědět slovy, ale Melavek patřil ke slyšícím a chápajícím, i když netušil, že kdesi v Gacsionu věštci a proroci založili řád podobného jména. <emphasis>Ne, nic tako</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>vého.</emphasis><emphasis>.. </emphasis><emphasis>Ačkoli.</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>.</emphasis> Bylo v tom nějaké ačkoli. Záhady krve a příbuzenství. V Melavekově mysli, vsáklé do kamene, se mihl obraz prince Terizia. Teď už věděl, že ten chlapec je opravdu princ, i když úplně jinak, než si lidé myslí, a pak spatřil svého Mistra, uvězněného na Nevvahu. To bolelo. Melavek se násilím odtrhl od Věže. Nechtěl vědět víc! Potácel se ke dveřím, které před ním uhýbaly. Zdálo se mu, že celé hodiny hledá východ. Něco v jeho hlavě ten nápor nevydrželo. Převalil se přes práh. Slunce mu poslalo hrst paprsků, aby ho zahřálo, ale bylo už pozdě.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Když za několik dní nato dorazili do Chrámu ostatní Nevvahští, Melavek už se trochu zotavil a přivítal je vsedě v křesle. <emphasis>Přivítal?</emphasis> Nemohl mluvit, jeho pravá ruka při pokusu o pohyb tuhla v křeči, takže nemohl ani psát. „Mrtvice,“ vydechl Vukmete.</p>
<p>Melavek se křečovitě zašklebil a zavrtěl hlavou. <emphasis>Žádná mrtvice!</emphasis> Pochopili. Rozuměl jim, ale nedokázal jim vysvětlit, co se vlastně stalo. <emphasis>Nikdy nezabíjejte kvůli tajemství</emphasis><emphasis>,</emphasis> toužil jim říct, <emphasis>což nestačí, když zabíjí Věž? </emphasis>Nemohl jim to říct. Věděl, že někdo z nich zabije. Pro tajemství. Vzdal se. Ať už aspoň odejdou! Do bezpečí!</p>
<p>Prudké mávání zdravé levé ruky něco naznačovalo. „Pryč odtud?“ zeptal se Taslykut. Kývnutí. „Na jih?“ Netrpělivý škleb, kývnutí. „K moři...“ Teď už Taslykut nečekal na souhlas. „Na Nevvah!“</p>
<p>Melavek se náhle usmál, aniž by křivil tvář. Pak obrátil oči v sloup a zemřel.</p>
<p><strong>Poprvé vítězem</strong></p>
<p>Celý Weillac netrpělivě očekával příjezd vítězného prince Terizia. Domy a ulice byly vyzdobeny květy a přetékaly davy, dychtícími spatřit na vlastní oči prince a jeho vojsko. Král Gurarc měl z toho všeho trochu měkká kolena a třes jeho brady zřetelně zesílil. Libila ho oddaně ovívala, osušovala mu pleš a po doušcích ho napájela střídavě bylinkovými nápoji a vínem.</p>
<p>„Kam jen mohl zmizet ten zatracený Anadahet,“ stěžoval si král. „Potřeboval bych... Hm, potřeboval bych... se zeptat. Na hodně věcí zeptat.“</p>
<p>Libila si těžce povzdechla. Gurarc nebyl sám, komu jasnovidec chyběl, i když jí nechybělo právě jeho jasnovidectví, o němž ostatně měla silné pochybnosti.</p>
<p>Uslyšeli vzdáleny jásot. „Už projel branou,“ odhadla Libila.</p>
<p>„Neměl bych mu jít naproti?“ Král Gurarc se bezradně rozhlédl. Jeho rádci vrtěli hlavami. „Odešel přece bez vašeho svolení, Veličenstvo! Teď by se měl omluvit!“</p>
<p>„Vítězové se neomlouvají!“ Studený hlas mnicha z Yzuruu, hladký a čistý, ukončil neplodnou rozmluvu.</p>
<p>Gurarc se ošil. Mnich ho zneklidňoval. Nevzpomínal si, jak se ten hubený chlapík vůbec octl u jeho dvora. Na druhé straně, pomáhal mu při rozhodování. Kam se na něj hrabou všichni staří rádcové! Tenhle zakuklený hoch uměl vždycky říct to pravé. Jeho slova měla váhu i míru. Ať už přišel odkudkoli, byl užitečný. Hm. Ale ne zrovna příjemný. Hubený obličej, který nemá věk, nepřirozeně vyrovnané chování i řeč. Anadahet byl aspoň veselý, i když jeho předpovědi a rady za moc nestály. To tenhleten Legge, ten musí mít vždycky pravdu.</p>
<p>Terizio musel myslet na něco jiného, aby vydržel mávat a usmívat se. Většina z těch lidí ho už potkala stokrát, ale <emphasis>viděli</emphasis> ho teprve teď. Když se doslechli o bitvě u Hučící rokle. Když věděli, že proléval krev. Jako by byl ze skla, a teprve krev, která po něm stekla, ukázala jeho obrysy.</p>
<p>Mieevte jela těsně za ním a cítila, jak se mu v hlavě převalují těžké, ošklivé myšlenky. Velmi si přála držet ho za ruku, ale místo vedle prince zabrala kněžna Beeg. Nesla se jako pávice. Mieevte věděla, že Terizio potřebuje mít vedle sebe významnou osobnost. Kněžnu z Dauwu znal každý.</p>
<p>Beeg obdiv davu rozehříval. Hltala jásot jako oblíbený pokrm, pila ho jako víno. Tohle bylo lepší než závěrečný průvod her, které pořádala. Vyhráli jsme skutečnou válku! Proč ten Marg kouká tak sklesle? „Netvař se tak znechuceně!“ sykla. Zaslechla, jak Mieevte za nimi tiše kucká smíchy.</p>
<p>„Nenávidím to,“ zašeptal. „Pojeďme rychleji!“</p>
<p>„To nejde. Lidé nám házejí pod nohy květiny. Jsou hrozně neopatrní. Někoho bychom přejeli.“ Věděla, co na jejího prince platí. Terizio vážně přikývl. V letu chytil růži, kterou mu hodila hezká dívka, nebezpečně vykloněná z okna výstavného domu, políbil květ a obratně jej hodil zpátky. Dívka zčervenala, přitiskla si růži na srdce a zmizela. Beeg zuřivě zasupěla.</p>
<p>„Jen ho nech,“ ozvala se tiše Mieevte. „Když se takhle usmívá, je o moc hezčí!“</p>
<p>„Jak vidíš, že se usmívá?“ zavrčela Beeg.</p>
<p>„Nevidím. Vím to.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nerliq se usmíval na dívky celou dobu. Byl pohledný a tajemný, muž, který přišel odnikud, aby pomáhal princi. Teď však směl být až na druhém místě a dobře to věděl. Vybral oděv sobě i Teriziovi; pro prince světlý a nápadný, pro sebe tmavší a jednodušší. Terizio se vztekal, že se má strojit jako ženská, ale vysvětlení rychle pochopil a podrobil se. Když princ hodil růži zpátky do okna, Nerliq div nespadl z koně, jak se chechtal.</p>
<p>„Nechceš si to vyměnit?“ štěkl Terizio.</p>
<p>Konečně se propracovali k bráně paláce. Terizio se na setkání s otcem dvakrát netěšil, ale ten roztřesený, dojemný stařík, který by nejspíš upadl, kdyby ho Libila nepřidržovala, to byl docela jiný král, než na jakého se pamatoval! Tohle už nebyl ten muž, který ho zavíral v pokoji a nutil učit se nazpaměť jména předků, bil ho a nikdy mu neprojevil ani špetku náklonnosti. Kdepak. Terizio klesl na mramorové dlaždice, objal otci kolena a rozplakal se. Gurarc mu položil dlaně na hlavu, hladil ho po vlasech a plakal s ním.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„To je to nejlepší, co mohl udělat,“ šeptl Nerliq Beeg do ucha. Přikývla. Nechtělo se jí věřit, že ti dva se nikdy neměli rádi. Co se změnilo? Mieevte to věděla, ale nechávala si to pro sebe. V místnosti byl ještě někdo vědoucí. Hledala ho. Drobný, útlý mnich, s nímž něco nebylo v pořádku. Jasné oči, hladká kůže bez vousů a podezření. Beeg tomu mnichovi nevadila. Vadila mu ona, Mieevte. On věděl, která žena je pro prince důležitá. On jediný. Otřásla se. Odvrátila zrak. Když po chvilce zalétla pohledem do kouta, kde předtím postava v kutně postávala, už tam nikdo nebyl.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Libila potajmu hltala pohledem klečícího prince. Změnil se. Možná i vyrostl. Je statnější a mnohem hezčí. Muži obvykle vypadají ohavně, když pláčou. Terizio ne, ten to umí. Postřehla, jak se na ni dívá Beeg. Ach, tak ta mužatka už ho dostala? Počkej, však uvidíme, kdo je lepší! Když teď nemám svého jasnovidce. Zbabělec, zůstal radši někde v horách! Přece nebudu bez chlapa, no ne?</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Mieevte se nechtěně dostala do stavu, kdy téměř slovo od slova slyšela myšlenky přítomných, vnímala jejich náladu, radost, úlevu, zlost i zárodky plánů. Nenáviděla je za to. Zaťala pěsti. Bála se dotknout dýky za pasem, aby někomu neublížila. Nerliq ji vzal za ruku. Z jeho stisku k ní proudila útěcha a klid. Nerliq byl přítel. Sklonil se k ní a zašeptal: „Jen se podívej! Měla jsi pravdu! On už je králem, i když teď zrovna klečí!“</p>
<p><strong>Únos</strong></p>
<p>Přístav Seillac se vzdaloval, ztrácel se v oparu. Slunce začínalo pálit. Moře bylo klidné a skoro modré a jeho barva se odrážela od nebe zpátky a také do Teriziových očí. Vesloval jako o závod, aby unikl své stráži, kterou ho otec vybavil i pro tak nevinnou záležitost jako projížďka po moři. Terizio si prosadil, aby ho stráž následovala na malých veslicích. Byl si jist, že jim káže kdykoli uprchnout. Uf. Dokázal to, vojáci zůstali daleko za ním, ani je už neviděl. Odložil vesla. Promnul si dlaně a protáhl záda. Svlékl propocenou košili, nechal si jen krátké rybářské kalhoty. Moře lákalo, měl chuť vykoupat se. Opatrně se ve vratké loďce postavil. Strážci museli být opravdu hodně daleko.</p>
<p>Chystal se svléknout úplně a skočit do vody, když vtom se mu křehké plavidlo vzepjalo pod nohama, strhlo ho zpátky a rozletělo se po hladině. Terizio se udeřil do hlavy, ale vědomí neztratil. Stejně nebyl schopen se zvednout, aby se aspoň podíval, co ho táhne a kam. Pokaždé, když se o to pokusil, se loďka prudce zhoupla, uhnula do strany a jemu se zvedl žaludek. Tak zůstal ležet a čekal, až bláznivá plavba skončí. Zdálo se mu, že už trvá nekonečně dlouho a že slunce stojí na obloze nehybně, ačkoli čas běží. Určitě to dělá naschvál!</p>
<p>Pálil ho obličej, otočil se tedy na bok, schoulil se klubíčka. Pohyb loďky se zklidnil, houpání uspávalo. Terizio se spánku chvíli bránil, ale byl přemožen a usnul.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Slunce stálo přesně na tom místě, kde ho nechal před začátkem toho bláznivého únosu. Pálilo. Člun se houpal na mírných vlnách, voda kolem byla modrá a zelená. Terizio si promnul oči zalepené spánkem a solí. Hm. Je tohle ještě pořád sen?</p>
<p>Po vodě k němu přicházely dvě ženy, úsporně oděné do krátkých šatiček, připomínajících rybí kůži se šupinami. Měly zelené vlasy, ale jen na první pohled. Když se přiblížily, viděl, že si do dlouhých, mokře zplihlých kadeří vpletly nějaké vodní rostliny. A nešly po vodě. Sahala jim do půli lýtek. Terizio se přehoupl přes okraj loďky a postavil se. Voda mu omývala kotníky. Stál na písku.</p>
<p>„Podívejme, jak je chápavý,“ pronesla jedna z žen. Byla mladá, na obličeji měla ošklivou vyrážku natřenou něčím mastným a vlasy pod záplavou falešných zelených pramenů řídké a rovné. Položila Teriziovi ruku na rameno a stiskla. „A svalnatý. Jistě dobře vesluje.“</p>
<p>Všiml si, jak má dívka křivé prsty a znetvořené klouby. Vypadalo to, že trpí zánětem kloubů, jaký obvykle postihuje staré lidi.</p>
<p>„A hezký,“ poznamenala dívčina starší společnice. „Bylo by ho škoda, Fisal!“ Zaznělo to naléhavě. Ta žena, také ošklivá a strupatá, s nohama do O, si o něj dělala starosti.</p>
<p>„Neublížím mu,“ odsekla dívka. „I když pro něj vybrali sestřičku. Ať si jen spolu užívají, třeba sto let. Chci mu jenom ukázat...“ Zamračila se.</p>
<p>„Kdo jste?“ Terizio se konečně dostal ke slovu, ale sotva svou otázku vyslovil, přišla mu hloupá a zbytečná. „Ach. <emphasis>Janzilové.“</emphasis></p>
<p>„Správně,“ pochválila ho starší žena. „Pozvala tě k nám princezna Fisal, druhá dcera krále Nuverauma. Já jsem její chůva.“</p>
<p>Zvedl obočí. <emphasis>„Pozvala?“</emphasis></p>
<p>Dívka trhla rameny. „Ubylo tě snad?“</p>
<p>„Praštil jsem se do hlavy a večer mě budou pálit ramena,“ postěžoval si.</p>
<p>„S radostí tě ošetřím,“ slíbila mu princezna Fisal.</p>
<p>„Obejdu se bez tvé péče,“ odsekl. „Bude to bezpečnější. Cos mi chtěla ukázat?“</p>
<p>„Náš chrám. Janzův chrám.“ Dupla štíhlou nohou, písek, na němž dosud bezpečně stáli, zmizel. Padali do prázdna.</p>
<p>Dopadli do měkkého - na hromadu mokrého písku. Otvor nad jejich hlavami se zavřel, do místnosti, kde se nacházeli, stačilo natéct jen trochu vody.</p>
<p>„Jsi v pořádku, princi?“ ozvala se chůva. Od jediné svíčky, chráněné kloboučkem před sprškami shora, zapálila několik dalších.</p>
<p>„Jenom jsem se lekl. Jste samé překvapení.“ Vyhrabal se z písku.</p>
<p>Fisal ho vzala za ruku. „Tudy.“</p>
<p>Vedly ho vlhkou, ponurou chodbou, v níž jejich svíčky budily mrzuté stíny. Čvachtali ve studené vodě, zvuk padajících kapek je doprovázel jako nezvyklá hudba. Strop chodby byl z kamenných, hrubě opracovaných kvádrů a spáry mezi nimi byly vyplněny na pohled mazlavou hmotou, kterou Terizio neuměl nikam zařadit.</p>
<p>Pak potkali první lidi. Malé, většinou pokřivené a s nateklými klouby, s bledou, nezdravou pletí a řídkými vlasy.</p>
<p>„To není chodba, to je ulice,“ řekl Terizio tiše. Jako na potvrzení jeho slov se chodba rozšířila. A tohle je náměstí, pomyslel si. Spousta dveří - jejich domy - a také okna. Malé, tlusté tabulky skla. Zaoblené rohy. Kdyby sem vtrhla voda... Jak se sem dostává vzduch? Ten vzduch byl ostatně hutný, vlhký a nepříjemný, vznášely se v něm různé pachy, jako rybina, plíseň, moč a něco olejovitého, možná ten místní tmel.</p>
<p>Princezna Fisal si nevšímala pozdravil a úklon a táhla svého nedobrovolného hosta dál, chodbičkami-uličkami, čvachtajícím šerem a neustávající, všudypřítomnou hudbou kapek. Chůva se belhala za nimi. těžce popadajíc dech. Tiše si něco brblala.</p>
<p>Došli na prostranství, osvětlené velkými, tlustými svícemi ve svícnech s krycími kloboučky. Vysoké, bytelné dveře z černého dřeva s vyřezávanými postavami lidí, zvířat a podivných bytostí, pro které Terizio neměl jméno, střežila dvojice mužů v krátkých sukénkách, ozbrojených oštěpy - či spíš harpunami, vzpomněl si Terizio na Parehyova slova.</p>
<p>„To je chrám,“ špitla chůva. Princezna Fisal pokynula, stráž otevřela dveře. Zblízka se obrysy řezeb ztrácely pod nánosy slizu. Chrám byl malý, s nízkým stropem, jeho prostor byl členěn pevnými sloupy. Vzduch tady páchl hůř než v chodbách. U stěn se krčily ubohé bledé rostlinky v květináčích. Oltář, kamenný stůl se sochou příslušného boha, se podobal všem oltářům, které Terizio viděl na pevnině. Bůh moře Janz byl však o hodně šerednější než většina jeho rodiny a jeho vyvalené oči, mohutné kníry a vyceněné ostré zuby působily hrozivě.</p>
<p>„Otevřu pro tebe naši Knihu,“ oznámila Fisal. Sehnula se, na okamžik zahlédl zezadu její stehna a ještě o kousek víc, ale na tomto chmurném místě z toho neměl valné potěšení. Vytáhla z tajné dutiny v zadní části oltáře (kdyby tak chudinka tušila, že přesně na tom místě mají podobnou skrýš všechny pevninské oltáře!) těžkou knihu. Položila ji na zem, chůva přitáhla blíž jeden ze svícnů. Fisal si klekla ke svazku, chvíli v něm listovala. „Tak, a teď čti!“</p>
<p>Terizio zaujal její místo na studené, vlhké podlaze. Písmo v knize patřilo k dávno nepoužívaným, ale číst se dalo.</p>
<p><emphasis>Když se země Janzilů propadala do hlubin a vlny s ní otřásaly, hubíce vše živé, král vzkřikl k Janzovi: Proč neochráníš své děti</emphasis>,<emphasis> </emphasis><emphasis>jak jsi to slíbil? A Janz promluvil a jeho hlas duněl víc než moře: Ty znáš provinění, pro které se toto děje! Tvůj lid nezahyne. Bude žít na neviditelné zemi, skryté pod mořskou hlubinou. Vaše domy ochráním, dokud si je sami nevyzbrojíte proti pronikání vody. Naučím vás brát si vzduch k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dýchání z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vody, jako to dělají ryby. Až po sedmkrát sedmkrát sedmi letech najdete nový domov na souši. Dám vám zemi zeleně lemovanou</emphasis>, rudohlavou a s <emphasis>bílým závojem...</emphasis><emphasis>u</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p>Terizio zvedl hlavu. Písmena mu skákala před očima, kroutila se a odplouvala mu ze zorného pole. „Nevidím na to.“</p>
<p>„Zbytek už nepotřebuješ,“ řekla Fisal. „Jiný prorok přísahá, že tu zemi viděl, že ji navštívil...“</p>
<p>„Ve snu,“ dokončil Terizio. „Sny jsou různé. Má nějaké jméno?“</p>
<p>„On ji nazval země Ver.“</p>
<p>„Nikdy jsem o takové zemi neslyšel. Už uplynulo těch tři sta čtyřicet tři let?“</p>
<p>Fisal na okamžik užasla nad jeho počtářskými schopnostmi. V duchu si udělala poznámku, že její budoucí manžel musí umět počítat! Mužů schopných zpaměti vynásobit tři čísla se v království jejího otce mnoho nenajde.</p>
<p>„Půlrok chybí. Janz vás už varoval.“</p>
<p>„To tedy ano.“ Terizio se bezděčně podíval na své ruce. „Měl jsem z toho krvavé puchýře. Ale moje rány nebyly hluboké, zahojily se. Jiní neměli takové štěstí. Proč myslíš, že vám patří právě naše země?“ zeptal se.</p>
<p>„To je důvod, proč ti strkám pod nos naši posvátnou knihu! Otec a všichni jeho dvořané si myslí, že to je jen něco jako báseň. Že se musíme zmocnit nejbližšího pobřeží, ať už vypadá a jmenuje se, jak chce. Varuju tě, odejděte, nebo zahynete. My nemáme co ztratit.“</p>
<p>„Pokud mě nenapadne nic lepšího,“ řekl Terizio. „Copak by vám Janz slíbil zemi, kterou už po staletí obdělávají jiní?“</p>
<p>„Co ty víš o bohu moře,“ odsekla princezna.</p>
<p>Terizio zabloudil pohledem k soše. Nebyla o nic hezčí než před chvílí, ale teď, když se v šeru trochu rozkoukal, rozeznal v její černé tváři rudé žilky. Zmocnila se ho lehká závrať. Věštkyně! Nejstarší věž chrámu Všech bohů! A Egedanova přísaha, k níž Mieevte cosi doplnila, takovou maličkost... Růži. Rozhlédl se, překonávaje nával závrati. Ano, tady v koutě za oltářem, v černém květináči. Bledá, malá, nehezká... Došel k ní a dotkl se průsvitných lístků květu. „Jeho růže,“ zašeptal. Mieevte to věděla. „Náleží mu nejstarší věž největšího chrámu na pevnině,“ řekl do ticha, jež za jeho zády podivně zhoustlo. „Slouží mu Věštkyně největšího chrámu Quistrytu.“</p>
<p>Uslyšel sykot. Otočil se. Fisal se tiskla ke stěně, ústa dokořán v němém výkřiku. Uprostřed chrámu stál s rukama vbok statný křivonohý muž s řídkým umaštěným vousem a zašlou korunou na hlavě. „Sáhl jsi na Janzovu růži!“ pronesl vysokým, nepříjemným hlasem.</p>
<p>„Přivolala si mě,“ řekl Terizio, „aby mi prozradila tajemství Věže, a také rad, které mi dala Věštkyně.“ „Dcero!“ Král Janzilů zvýšil hlas. „Koho jsi to sem přivedla?“</p>
<p>Fisal se odlepila od stěny, oči upřené na harpunu v otcově ruce. „Někoho, kdo by měl vědět, jak žijeme. Toho, kdo by měl znát naše proroctví. Muže, který má moc zabránit válce!“</p>
<p>„My zvítězíme!“ Král ostře vyrážel slova. „Nikoho se neprosíme o pomoc!“</p>
<p>„Princezna neprosila, ale hrozila,“ ozval se Terizio.</p>
<p>Král Nuveraum mávl, návštěvníka obklopili muži s dýkami a krátkými harpunami. Dva ho chytili pod pažemi a pevně přidrželi. „Uvidíme, jak budeš mluvit teď!“ Král napřáhl svou zbraň a zabodl její hrot Teriziovi do břicha. Terizio stáhl svaly a zatajil dech. Přemohl nával zvracení, sklonil hlavu a podíval se, co mu působí takovou bolest. Hrot ho jen škrábl, po břiše mu stékala kapička krve. V tom hrotu musí být nějaký jed! Zvedl pohled. Fisal mu hleděla do tváře, oči plné úzkosti.</p>
<p>„Jak mám mluvit?“ zeptal se Terizio. „Mám ti říct, že moji lidé jsou velcí a silní a výborní vojáci? Mám ti říct, že budeš poražen?“</p>
<p>Hrot se zabořil hlouběji do jeho kůže, Terizio zalapal po dechu.</p>
<p>„Jsi bledý,“ poznamenal Nuveraum. „Neumíš snášet bolest. Za chvíli budeš prosit!“</p>
<p>„O co?“ Terizio zahnal z očí mlhu, která začínala růžovět. „Leda, abys dostal rozum! Já s tebou nechci válčit!“</p>
<p>Fisal skočila dopředu a pověsila se otci na paži. Král škubl oštěpem, Terizio v téže chvíli prudce rozdíl rukama a skácel se dozadu. Své strážce vzal s sebou. Když se vymotal z klubka zapletených rukou a nohou, král objímal svou dceru kolem ramen a upíral na něj těžký pohled. „Já také nechci válku,“ řekl. I vítězná válka je strašná.“ Pokynul Fisal. „Udělej to, dcero.“</p>
<p>Dívka přistoupila k Teriziovi, klekla si před něj a přiložila ústa ke krvácející rance na jeho břiše. Pečlivě ji vysála a vyplivla slinu s krví do zčernalé stříbrné misky, kterou jí podala chůva. Připadal si velmi hloupě, ale bolest rychle ustupovala.</p>
<p>„Tímhle jedem nás chceš porazit, králi?“ zeptal se věcně.</p>
<p>Nuveraum přikývl. „Nejen jím. A věř mi, že se mi to nelíbí. Jenomže tady už nemůžeme žít. Trápí nás zlé choroby. Rodí se málo dětí a spousta jich umírá. Nemáme jinou volbu.“</p>
<p>„Možná máte,“ řekl Terizio. „Kolik času zbývá do naplnění Janzova slibu?“</p>
<p>„Necelý půlrok. Podívej se do knihy. Je tam obraz noční oblohy toho dne, kdy vyjdeme z moře.“</p>
<p>Fisal rychle nalistovala obraz a ukázala mu ho. „Hořící hvězda,“ zašeptala. „Ukazuje se jednou za sto let.“</p>
<p>„Za devadesát osm,“ opravil ji Terizio.</p>
<p>„Pod tou hvězdou se sejdeme, princi.“</p>
<p>Terizio se usmál. „Takže jsi mě poznal? Podle čeho?“</p>
<p>„Máme proroctví i o tobě, ale je velmi mlhavé. Něco o synovi dvou králů a dvou matek... Jehož údělem je chránit zemi, a moře si ho hýčká.“ Král potřásl hlavou, jeden falešný zelený pramen se mu uvolnil z vlasů a spadl na podlahu.</p>
<p>„Je to nesmysl. Xnir byl šílený a umíral na horečku,“ zamračila se Fisal. „Radši mu řekni... Víš co. Vyzkoušel jsi ho. Líbí se ti!“</p>
<p>Souvisí to s její sestrou? Chtějí mě oženit a dostat se do Quistrytu po dobrém? Rád bych věděl, kolik jich je! Co umějí, čím se živí... Jenomže to mi nikdo neprozradí. Protože možná budeme nepřátelé. Protivníci. Jakou asi vojenskou sílu proti nám postaví?</p>
<p>„Tajemství... Známe jich mnoho.“ Nuveraumův syčivý hlas se v chrámu rozléhal. „Mou zbraní je vědění. Znalost. Vím o vás hodně, lidé z pevniny.“ Nuveraum se zle mračil.</p>
<p>Terizio kývl. „I já o vás. Vlhko a nebezpečí zborcení... Chápu, že se chcete stěhovat. Jenomže Quistryt je už obsazený. Musíme najít tu slíbenou zemi!“</p>
<p>Po jeho slovech se opět rozhostilo ticho. Terizio koutkem oka zaznamenal něco červeného, blikajícího jako svíčka. Pootočil hlavu. Janzova socha se zdála světlejší než dřív, rudé žilky jako by vystupovaly z povrchu kamene a tepaly. Rychle přelétl pohledem tváře Janzilů. Nic neviděli. No, tak tedy díky za znamení jen pro mě, velký Janzi!</p>
<p><strong>Tajemství mnicha Legge</strong></p>
<p>Král Gurarc naslouchal mnichovu jednotvárnému předčítání. Byl přesvědčen, že mu Legge, jenž si dal jméno podle svaté hory, čte ze svatých knih, prověřených pokoleními řádových bratrů. Ve skutečnosti byl stěží schopen něco takového posoudit; po několika řádcích mu začal smysl slov unikat a on se propadal clo dřímoty. Bylo to jako brodit se hustou mlhou, z níž se tu a tam zvedl kopeček - mnichův hlas, pronikající do králova otupělého vědomí. Mnich Legge Gurarca báječně vyléčil z nespavosti a nenásilně mu propašoval do hlavy některé skutečnosti o dětech bez otců, zplozených z vůle bohů, zrozených k určitému úkolu. A v době, kdy se Terizio připravoval na dalekou plavbu, byl už Gurarc přesvědčen, že na to všechno přišel sám. Ovšemže Terizio patřil k těm zvláštním, vyvoleným dětem a on, Gurarc, byl opravdu hrdý, jak dobře ho vychoval pro významný úkol a úděl.</p>
<p>Gurarcovi klesla brada, mnich, jenž si říkal Legge, se usmál a ztišil hlas. Vtom vrzly dveře, do pracovny vstoupil princ. Legge se k němu obrátil, Terizio bezděčně zvedl svícen, který si nesl, aby mu viděl do tváře. Ruka mu vzápětí klesla. Zůstal jako přikovaný na místě, jen užasle upíral strnulý pohled na mnicha. Legge vstal, knihu držel před sebou jako štít. Až doposud se tomu chlapci dokázal vyhnout. Teď stáli proti sobě. Co asi vidí?</p>
<p>Terizio se vzpamatoval. Natáhl ruku a vzal si od mnicha knihu. „Děti bez otců,“ přečetl název. „Stejnou jsem viděl v Yzuruu.“ Stále se díval do tváře před sebou. Znal ji. Když si odmyslel drobné vrásky na jedné a jemné vousy na druhé, byly obě téměř stejné. Mnichova a ta, kterou vídal v zrcadle.</p>
<p>„Nech mě jít, princi,“ zaprosil Legge úpěnlivě.</p>
<p>Terizio zavrtěl hlavou. „Dávám si dvě a dvě dohromady. Ty musíš být Iacer, ten, kdo sbírá báje o dětech bez otců. Ten, kdo přede mnou uprchl z kláštera Yzuruu. Proč jsi najednou Legge?“ Viděl, jak se mnich roztřásl a schoulil do hábitu. „Proč se mi tak vytrvale vyhýbáš? Možná proto, abych ti nemohl pohlédnout do tváře?“</p>
<p>„Možná,“ vydechl mnich. „Jméno se změní snáz než tvář.“</p>
<p>Král ze spaní něco zamumlal, pohnul se v křesle. Terizio uchopil mnicha za ruku a táhl ho za sebou. Zastavili se až v knihovně. „Tak. Tady máme klid... Máš moji tvář,“ řekl Terizio, když se usadili proti sobě. „Jen trochu v jiném provedení. Jemnějším. Ty nejsi mnich.“</p>
<p>„To skutečně nejsem,“ zasmál se Legge skřípavě.</p>
<p>Terizio kývl. „A nejsi ani muž.“</p>
<p>„Chceš se přesvědčit?“</p>
<p>„Ne,“ pravil Terizio. „Jestli si představuješ, že ti strhnu ten ošklivý hábit, pleteš se. Došlo mi, kdo jsi, přestože je to k neuvěření. Jsi moje matka. Máš mi co vysvětlovat. Parehya mi toho prozradil po čertech málo.“</p>
<p>Rozhodila rukama. „Nikdo nepostřehl naši podobu. Nikdo! Co to máš za oči? No ano, jsem Iacere a nosila jsem tě čtyři měsíce ve svém těle. Kdyby mě odhalil Gurarc, dá mě popravit. Chceš mě zradit?“</p>
<p>„Chceš ho zavraždit?“ zeptal se chladně. „Pomstu za rodiče bych chápal. Nebo možná i pomstu za bednáře. A nedostatek rakví.“ Nevesele se zasmál, když spatřil její nechápavý výraz. „To nic. Jenom vzpomínka na Vlny.“</p>
<p>„Nechci krále zabíjet. Umírá sám od sebe. Víš to stejně dobře jako já.“</p>
<p>„Věřím ti. Věř i ty mně! Iacere, kdo je můj otec?“</p>
<p>„Nikdo,“ zašeptala. „Je to děsivé. Nikdo, chlapče. Jsi jeden z těch synů bez otce.“</p>
<p><strong>Loď jménem Korál</strong></p>
<p>Kapitán Talagolon byl vysoký, urostlý a nápadný muž. Dívky a ženy si za ním mohly nohy uběhat, námořníci poslouchali a lodě také - nikdy v životě neměl důvod pochybovat o své dokonalosti. Přinejmenším si to myslel. Posledních pět let velel nejlepší královské plachetnici, což bylo vynikající postavení, a jediné, co ho mrzelo, byl naprostý nedostatek námořních bitev.</p>
<p>Toho jasného, teplého podzimního dne se kapitán Talagolon vypravil do přístavu, aby se podíval, jak pokračují opravy na Korálu. V Seillacu ho znali všichni, a tak musel cestou neustále odpovídat na pozdravy. Měl to rád.</p>
<p>V doku probíhaly závěrečné práce. Odevšad se ozývalo horečné bušení a ťukot, dva hoši dokončovali nátěr. Krásná loď, pomyslel si Talagolon téměř dojatě, škoda, že zase vypluje za nějakým úplně zbytečným obchodem nebo poveze královské rádce a úředníky k jednání se spřátelenými zeměmi na severozápadním pobřeží. Jaká škoda!</p>
<p>Odkopl z cesty velkou třísku, ta narazila do krabice s hřebíky, zarachotilo to. Mistr tesař Liron se ohlédl. Drobná dívka, s níž vážně rozmlouval, také, ale kapitán Talagolon ji nevnímal. Nebyla to žádná nápadná kráska, a jiných si už dávno přestal všímat. „Hej, mistře!“ pozdravil kapitán. „Kdy už budou tvoji chlapi hotovi?“</p>
<p>„Brzy,“ usmál se Liron. „Tentokrát mě popohání jeho Veličenstvo, nejen ty, příteli.“</p>
<p>„Že by se chystala válka na moři?“ ušklíbl se Talagolon. Ve válku, která proběhla jakýmsi podivným, venkovským způsobem kdesi v horách, moc nevěřil. Nějaké princátko, které moc nevyrostlo, se potřebovalo vytáhnout a projet se městem na bílém koni. Pf.</p>
<p>„Slyšel jsem pověsti o nebezpečí z moře,“ pravil opatrně Liron. Znal Talagolonovu prchlivost a nechtěl ho rozzlobit.</p>
<p>„Ty víš, co má král za lubem?“ vyzvídal Talagolon. „Král nic. Tu výpravu si vymyslel princ.“</p>
<p>„Výpravu? Princ?“ Talagolon neskrýval nelibost. „Ten malinký princ?“</p>
<p>„Není tak malinký,“ ozvala se dívka. „A hledá zemi Ver, pro Janzily.“</p>
<p>Sotva se na ni podíval. „Tak výpravu,“ opakoval. Náhle se zasmál. „No, a proč ne? Popluju, kam mi můj král nařídí!“ a rozběhl se po soustavě pohyblivých lešení na palubu lodi. S jistotou skočil ze zavěšeného můstku na loď. Málem přitom zakopl o mladíka, který tam přitloukal poslední prkna. „Co se tady pleteš?“ obořil se na něj, ale bez opravdové zloby.</p>
<p>„Pracuju,“ odpověděl mladík a upřel na vysokého muže světlé oči. „Máme dost naspěch.“</p>
<p>Kapitán se mírně podivil, že s ním někdo z tesařských pomocníků hovoří tak klidně, aniž by vyskakoval a stavěl se do pozoru nebo se naopak ukláněl. „Ty jsi tady nový?“</p>
<p>„Už pár dní.“ Mladík se znovu chopil kladiva. Talagolon zakroutil hlavou. „Držíš to jak prase kost. Už jsi někdy zatloukal hřebíky?“</p>
<p>„Po Velké vlně jsem stloukl pár rakví,“ řekl mladík tiše. „Vy jste tu tou dobou nebyl, kapitáne. Prý jste měl neodkladnou obchodní cestu.“</p>
<p>O co se ten kluk snaží? Omrzel ho už vlastní nos? Kapitán sevřel pěsti. Mladík vstal. Sahal Talagolonovi sotva k ramenům. Takové kuře bych měl bít? Talagolon se zamračil. Jak z toho? Budu všem pro smích, když ho praštím!</p>
<p>„Tu záležitost jste si vyjednal v Amtotte sám, to nebyl králův rozkaz,“ pokračoval mladík s nepochopitelnou drzostí. Talagolon toho měl právě dost. Jeho pěst vystřelila proti chlapcovu nosu. Jenomže nedopadla. Místo toho dopadl sám kapitán na čerstvá prkna paluby, tvrdě a se zaduněním.</p>
<p>„Už se budí,“ promluvil dívčí hlas. Ještě hadr, Lirone! Moas, vodu!“ O čelo mu plesklo cosi mokrého. Otevřel oči. Liron, nějaké ženské, a kde je ten zatracený...</p>
<p>„Omlouvám se, kapitáne.“ Mladý nešikovný tesařík se skláněl nad ním. „Nenapadlo mě, že si mě nepamatujete.“ Což byla od Terizia čirá lež. Dobře to věděl. Pro namyšlené krasavce býval často neviditelný.</p>
<p>„Kdo kčertu...“</p>
<p>„Princ Terizio,“ odpověděl mu Liron.</p>
<p>U Talagolona to nevzbudilo ani náznak úcty. Strhl si z čela obklad. „Obvinil jste mě ze zbabělosti, princi! Nebo spíš ze zrady!“</p>
<p>„Skutečně?“ Terizio se zatvářil mírně povýšeně. Moc se mu to nepodařilo. „Pouze jsem zopakoval, co jste udělal. Byla to pravda. Co vás přimělo k té cestě?“</p>
<p>Talagolon bystře usoudil, že bude rozumnější odpovědět. „Kníže Leas z Amtotte mi poslal dopis. Jsme... Byli jsme přátelé. Přiložil seznam. Tak jsem poslal lidi pro zboží a...“</p>
<p>„Kdy jste se dověděl, že je Leas po smrti?“ zeptal se Terizio.</p>
<p>„Až tam, v Amtotte. Jeho synovec Reus se mi vysmál. Leas ten dopis nemohl napsat, protože byl mrtev už tři měsíce.“</p>
<p>„A posla, který to psaní doručil, jste nenašel,“ doplnil Terizio.</p>
<p>Kapitán zrudl. „Nevěříte mi?“</p>
<p>„Vy byste takové povídačce věřil?“ Princ se lehce usmíval a Talagolon znovu zaťal pěsti. Ovšemže nevěřil. Ale musí se mi tohle nedorostlé mládě posmívat? Kdybych mu řekl, že šlo o docela jiné psaní; o dopis, který mi poslala až z Gacsionu jedna krásná (no, kdysi!) kartářka, která před lety cestovala na mé lodi a nikdy na to nezapomněla? Kartářka, která opravdu předpověděla, co se stane? Popadal by se za břicho, pitomeček!</p>
<p>„No, vaši námořníci tomu věří,“ ukončil Terizio. „Dobře vědí, že jste nadřazený, namyšlený a vzteklý parchant, ale ještě je nenapadlo, že byste mohl být taky zbabělec.“</p>
<p>Talagolon zavřel oči. Těžko odolával nutkání praštit prince do brady. Jenže on by mi to vrátil. Jeho úder vůbec neodpovídá jeho postavě. „Takže?“ zachrčel, pokoušeje se tlumit vrčení hluboko v hrdle.</p>
<p>„Vyplujeme na Korálu hledat zemi Ver. Zemi pro Janzily.“</p>
<p>„A proč vaše úžasné vojsko prostě nepočká na břehu a nezažene do moře všechno, co z něj vyleze?“ zeptal se kapitán pohrdavě.</p>
<p>„Protože i z úžasného vojáka je ohavná mrtvola,“ řekl Terizio. „Ostatně ti lidé nemají kde žít. Chci jim pomoct.“</p>
<p>Talagolon se chystal ke štiplavé odpovědi, ale princ zvedl ruku. „Mlčte. Nechte si ty kecy. Štvete mě stejně jako já vás. Vyřídíme si to někde za větrem a beze svědků, hm? Až se vám přestane točit hlava, kapitáne. Do té doby držte hubu!“</p>
<p>„A potom?“ Talagolonovi se nebezpečně zúžily oči.</p>
<p>„Potom? Nejspíš taky. Postarám se, abyste hezky otekl.“ Terizio pokrčil rameny, vzal Mieevte za ruku a vykročili k vratům doku.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Beeg zuřila, když se dověděla, že je nepostradatelná na pevnině. Jako generál pozemního vojska nemá na lodi co dělat... Což bylo nad slunce jasnější. Jenomže se jí s tím těžko smiřovalo. Zvlášť když jí došlo, že Terizio s sebou bere Mieevte, která je na rozdíl od ní nepostradatelná na moři. Tomu nerozuměla a cítila se odstavená, zrazená, okradená.</p>
<p>Přesto prince vpustila do své ložnice, když jednou zrána vyťukal na dveře smluvený sled úderů, a oddaně mu ošetřila četné boule a šrámy.</p>
<p>„Máš asi zlomené žebro. Nebo dvě,“ řekla věcně. „Cos prováděl?“</p>
<p>Opatrně se otočil na druhý bok, žebra si přidržoval dlaní. Dýchal mělce a přerývaně. „Trochu jsme si vyjasňovali vztahy s kapitánem.“</p>
<p>„S Talagolonem?“ Zvrátila hlavu a rozchechtala se. Je vyhlášený rváč! Tos nevěděl?“</p>
<p>„Ale ano. Taky je o hlavu větší. Nejsem slepý.“</p>
<p>„Měl sis vzít meč,“ pravila vážně. „S mečem bys ho porazil.“ Nanášela na nahřáté obklady tlustou vrstvu masti. <emphasis>Válečníci vědí, jak na to,</emphasis> říkal jasně její výraz. Takových výprasků už jsme zažili...</p>
<p>„Pravda,“ ušklíbl se Terizio.</p>
<p>„A vůbec, proč se neobrátíš na tu svoji vědmičku?“ zeptala se Beeg uštěpačně. „Když už si ji bereš s sebou.“</p>
<p>„Potřebuju věštkyni.“</p>
<p>„Hm. Aha. No tak se otoč. Padal jsi docela šikovně. Umí to s bylinkami? Určitě ano.“</p>
<p>„Před ní bych se asi styděl,“ přiznal se upřímně. „Ty jsi prostě přítel, Beeg.“</p>
<p>Beeg složila ruce do klína a bezmocně se rozesmála. „Jak bych se na tebe mohla zlobit? Nechám se od tebe využívat, a vůbec nic za to nežádám. Nejsem já husa?“</p>
<p>Terizio si nemyslel, že hodnost generála nic neznamená, ale nechal si to pro sebe. Ostatně jak se tak nad ním skláněla v lehkém nočním kabátku, dostával chuť rozloučit se s ní důkladněji. Přes tu dloubavou bolest v žebrech i leckde jinde.</p>
<p>Všimla si toho. Potěšilo ji to. Opatrně ho políbila a svlékla si kabátek. „Hodná,“ zamumlal s pusou plnou jejího růžového masíčka. „Milá, hodná Beeg... Takovou péči si vážné nezasloužím.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nerliq zahlédl ve stáji princova koně a znepokojeně potřásl hlavou. „Kněžna má návštěvu?“ zeptal se pacholka.</p>
<p>„Je u ní princ,“ odpověděl ten dobrý muž podle pravdy. Při jeho duševních schopnostech mu ostatně nezbývalo než mluvit pravdu.</p>
<p>Nerliq kývl. „Přijdu později,“ řekl a mávl na stráž u brány. Mnohem později, myslel si. Času bude dost. Co vůbec dokazuje dnešní ranní návštěva? Přátelství. Terizio si nikdy nevezme největší ženu z Quistrytu. Lidé by se mu smáli! Záměrně pominul skutečnost, že Terizio si z lidí zas tolik nedělá.</p>
<p>Talagolona na loď donesli. V noci, tajně. Na nohy se postavil až třetího dne plavby, ale nikdo ho na palubě nepostrádal; moře bylo klidné a vítr příznivý. O tom, co se stalo, věděl jen první důstojník Urgo a kormidelník Nyne, oba staří přátelé. Urgo proto, že musel velet, a Nyne proto, že někdo musel kapitána ošetřovat. Tři dny nejsou dlouhá doba, a když kapitán konečně opustil kajutu, muži se statečně snažili neviděl jeho oteklý nos, potlučený obličej plný zažloutlých podlitin a hůl, o kterou se při chůzi opíral. K princi se Talagolon choval uctivě a zdálo se, že ta náhlá úcta pramení z nějaké hlubší zkušenosti.</p>
<p>Terizio sice skrýval pod košilí pevný obvaz, stahující žebra, ale od začátku plavby pomáhal námořníkům a snažil se o lodi a práci na ní dovědět co nejvíc. Kdopak ví, co všechno se může stát, až vyjedeme z téhle poslední mapy. Kdo ví, co uvidíme, až obeplujeme maják Hirsihagu, všemi uznávaný konec světa.</p><empty-line /><p><strong>Princ a jeho věštkyně</strong></p>
<p>Korál se uctivým obloukem vyhnul bouřím Nevvahu a nechal je daleko za zády. Nebe se zase vyjasnilo. Mieevte si protřepávala mokré vlasy i šaty; po celou dobu, kdy se loď prodírala lijákem a bouří, neopustila palubu. Námořníci po ní udivené pokukovali. Taková obyčejná dívka, zjevný suchozemec, a vůbec netrpí mořskou nemocí, ba ani nemá strach z vln, řítících se na loď a hrozících spláchnout z ní všechno, co není přibité. Nikdo pochopitelně neměl čas hádat se s ní, natož odnášet ji násilím do kajuty.</p>
<p>Mieevte rozbouřené moře skutečně neděsilo. Vlny se jí líbily, houpáním se bavila jako malé dítě. Jako by jí každá vlna přinášela kousíček vzpomínky na zapomenuté dětství, na ten ždibíček života před tím, než ji našla na pláži stará Kaja. Hodná vdova se ošklivého dítěte s obličejem posetým vyrážkou ujala, neštítila se ho. No, krásná nejsem ani teď, ale aspoň se už lidé ode mě neodvracejí. Díky Teriziovi. Zvedla hlavu. Byla by ráda, kdyby se přestal plést námořníkům do řemesla, i když se zdálo, že mu to docela jde. To šplhání po lanech a uzounkých, zmítajících se žebřících, to přešlapování na kluzkých, mokrých ráhnech, tam nahoře, kde všechno skřípe a vlaje a poletuje, bylo strašné. Jak se nebála o sebe, tak ji strach o něj přiváděl k šílenství. Co kdyby spadl! Děsila se a trhala sebou při každém jeho zakolísání, přestože ho ve svých snech vídala jako krále, a tudíž, pokud tyhle sny nelžou, by se mu nemělo nic stát. Hm. Věřte ale vlastním věštbám! Ty jsou pro druhé!</p>
<p>Když na moři i na lodi zavládl klid, Terizio k ní přišel, mokrý a neuvěřitelně hezký, zasmál se, políbil ji na tvář a stáhl si košili. Musela na chvíli zavřít oči, tak moc se jí líbil. Když je zas otevřela, košile se sušila přehozená na tlustém laně a Terizio seděl vedle ní. Objal ji kolem ramen. Což u něj zase tak moc neznamenalo, objímal takhle přátelsky kdejakou dívku včetně Beeg, Moas a dokonce i Libilu.</p>
<p>„Jsi jako vodní víla,“ řekl. „Možná bys mohla chodit po vlnách.“</p>
<p>„Nezkoušela jsem to, ale možná že se o to pokusím, až ty se naučíš létat. Chvílemi jsi k tomu neměl daleko!“</p>
<p>Jeho ruka se váhavě sunula po její paži, jako by si netroufala na něco, co by si moc přál. Mieevte se neklidně zavrtěla. „Řekněme, že jsme párek statečných bláznů,“ prohlásil Terizio a dotkl se rty jejího ucha.</p>
<p>„Nevíš, proč tě miluju?“ Slova se jaksi osamostatnila a vyšla z jejích úst bez dovolení. Mieevte zrudla a přikryla si pusu, ale už bylo pozdě.</p>
<p>„To je v pořádku,“ řekl klidně Terizio. „Krále - nebo prince - můžou milovat všechny ženy.“</p>
<p>„V žádném ze svých snů jsem neviděla po tvém boku královnu,“ pravila zamyšleně. Byla ráda, že ho její nevhodné vyznání nevyvedlo z míry.</p>
<p>Zasmál se. „A vidíš mě hodně zblízka?“</p>
<p>„Snad... Ano.“</p>
<p>„Pak je to jasné. Těžko můžeš vidět sama sebe.“ Musela se odtáhnout, aby se mu podívala do tváře. Nevzpomínala si, kdy a jak se octli tak blízko. Nesmál se. Byl vážný.</p>
<p>„Jak jsi to teď řekl?“</p>
<p>„Tak jak jsem to myslel. Vím to už dávno. Ožením se s tebou, když budeš souhlasit.“</p>
<p>Zamračila se. O tomhle jsme se přece už jednou bavili. Kolem nich přešla dvojice námořníků, dopadl na ně stín. „A co Beeg?“</p>
<p>„Hm. Víš, je to ohromná výhoda. Kterýpak král měl kdy příležitost spát se svým generálem a šeptat mu do ouška své plány? Do rána si ta vojenská hlavička zvykne a považuje je za vlastní nápady. Není to báječné? Kněžna z Dauwu je žena spíš omylem.“</p>
<p>„Na omyl je dost pohledná.“</p>
<p>„To je,“ souhlasil vřele. „Pro Nerliqa jako dělaná.“</p>
<p>„Cože? Nerliq a ona?“</p>
<p>„Nevím, jestli ho to už napadlo, ale napadne ho to. Nech mě taky trošinku prorokovat, ano?“</p>
<p>„Je to všechno hrozně nemravné,“ vzdychla.</p>
<p>„To už jsi myslím povídala. Kdysi.“</p>
<p>Hleděla na něj a bylo jí jasné, že jemu to připadá úplně v pořádku. Jestli si ho vezmu, bude s ním spousta práce, pomyslela si. Jestli přežijeme všechny bouře. Jestli najdeme, co hledáme... Zívla. Z ničeho nic se jí chtělo spát. Opřela se o jeho teplé rameno. „Kdy mi prozradíš, jak to bylo s tou tvojí rybářskou výpravou?“ zeptala se ospale.</p>
<p>„Jsi přece věštkyně!“ Mluvil k ní z velké dálky. Už ho skoro neslyšela, ztrácel se kdesi nahoře, nad hladinou, a ona byla pod vodou. Procházela se šerými, chmurnými chodbami, kde neustále kapala voda, vnímala moře nad sebou, trpělivě, vytrvale se dobývající do příbytků jejího lidu. Ve vlasech měla zelené prameny, ale nebyly její vlastní. U jejího národa bylo zvykem vplétat si do vlasů vodní rostliny a trávy. Stráže chrámu se před ní rozestoupily, s hlubokými úklonami otevřely bránu. Janzova socha ji přivítala tepem rudých žilek na své kamenné kůži.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Ležela v cizí posteli v cizí kajutě. Bylo jí teplo a příjemně. Někdo jí svlékl mokré šaty. Kdo asi? Při tom pomyšlení ji polilo horko. Zvedla hlavu. Terizio seděl u stolku pod kulatým okénkem a něco psal. Asi deník, to králové dělávají. Ohlédl se. Možná měl vzadu třetí oko.</p>
<p>„Vypadala jsi úplně jako Anadahet, když předváděl věštecké vytržení,“ řekl. „Tak jsem tě odnesl sem.“ V očích mu jiskřilo. „Nadzvedla jsi závoj, skrývající budoucnost?“</p>
<p>„Asi ne. Vůbec jsem tomu nerozuměla.“ Protřela si oči. „Vzpomínám si na sochu boha moří, vytesanou ze stejného mramoru jako Stará věž...“</p>
<p>Terizio zvážněl. „Skutečně? A kdes ji viděla?“</p>
<p>„V nějakém chrámu. Pod vodou. Byly tam chodby.“ Posadila se, přikrývka z ní sklouzla, ale ona si toho nevšímala. Chytila několik pramenů svých vlasů a přitáhla si je před oči. Vydechla úlevou.</p>
<p>Terizio už seděl u ní na úzkém lůžku a objímal ji. „To nebyl obyčejný sen,“ zamumlal.</p>
<p>Napadlo ji, že by se měla z jeho objetí nějak vysmeknout, být kluzká a studená jako ryba, mít zelené vlasy a plavat pod vodou. Napadlo ji, že se zbláznila, když mu vrací polibky a tiskne se k němu. Myslela na mušli, ve které je veliká růžová perla, na obrovské lastury, porostlé chomáči zelených řas, vlajících v líném proudu jako zelené vlasy. Divila se, proč na sobě skoro necítí jeho váhu, a pak, těsně předtím, než tiše vykřikla, pochopila, že si připadá šťastná jako ve vodě a že to tak bude vždycky, při každém milování.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Vlastně jsem chtěl počkat na svatební noc,“ zašeptal Terizio provinile. „Jenže ty jsi tak pěkná... Neměla bys nosit šaty, hrozně matou. Bylo to jako skočit po hlavě do moře.“</p>
<p>„Chtěla jsem být rybou,“ řekla. „A potom mušlí. S perlou uvnitř.“</p>
<p>Obrátil se na záda, přitáhl si ji na sebe. „To je přesně ono, perličko moje. Přesně to, co chci.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Několik dní se Korál proplétal mezi ostrovy a ostrůvky Halquiagu. Talagolon a jeho muži tady znali každou mělčinu a kdejakou skálu, číhající pod hladinou, a uměli vybrat nejkratší cestu. Terizio si prohlížel ostrovy i poloostrovy, vybíhající jako dlouhé jazyky z pobřeží, ale ani jeden neodpovídal popisu z Knihy Janzilů.</p>
<p>Talagolon rozhodl, že u Posledního ostrova zakotví a doplní zásoby vody. Terizio nic nenamítal. Když ho však člun dopravil na ostrov, pochopil, že Talagolon tohle místo nevybral kvůli vodě.</p>
<p>Poslední ostrov oplýval veselými děvčaty v sukénkách, které jim nejspíš utkali pavouci, tak byly tenoučké a průsvitné, s věnečky ve vlasech, širokými, plnými ústy a věčně rozhoupanými ňadry, protože ty ženušky nepostály ani neposeděly a jejich pohyb, podobný tanci, zřejmě nikdy neustával.</p>
<p>Talagolon se ztratil, námořníci byli pryč a Terizio stál na břehu, obklopen rozesmátými krasavicemi. Mieevte pohledem vyprovodila námořníka, který ji na ostrov dovezl, na mělčině však položil vesla, vyskočil a brodil se po pás ve vodě k baculaté černovlásce, jež na něj mávala ze břehu. Mieevte si povzdechla a doveslovala o kus blíž. Opustila člun. Brodila se vodou a pískem, nedbajíc na šaty. Do cesty se jí postavil urostlý mladík, oblečený stejně jako dívky. Nebo možná méně. Podával jí ruce a usmíval se. Oplatila mu úsměv, ale naznačila, ať ustoupí. Mířila k Teriziovi. Mladík se zatvářil zmateně a vydal se za ní.</p>
<p>Terizio se mračil. „Tenhle kapitánův žertík se mi moc nezamlouvá,“ řekl. „Zvlášť se mi nelíbí, že se ztratili všichni hoši z mé stráže.“</p>
<p>„Jsou hezké,“ poznamenala Mieevte. „Některé z nich.“</p>
<p>„Jsou,“ přisvědčil. „Mám se s nimi poprat nebo co?“ Zrak mu padl na jejího průvodce. „Hej, oni tu mají i chlapy!“</p>
<p>„Nemám zájem,“ zamumlala a objala ho kolem krku. Kolem nich to nespokojeně zahučelo. Mladý domorodec zatahal Mieevte zezadu za šaty, dívky se pokoušely odtrhnout od ní Terizia. Ohnal se, jedna z dívek upadla do písku. Její družky zaječely. Vypadá to ošklivě, stačil si pomyslet, než ho vlna hezkých těl srazila k zemi. Trhaly z něj šaty, ale jinak mu neubližovaly. Báječné ženské! Teď mě asi znásilní. Všechny. To jsem zvědav... Pustily ho. Nastalo velké ticho, ve kterém bylo slyšet jen skřípot písku pod něčím těžkým krokem.</p>
<p>Terizio se posadil a omotal si kolem těla zbytek košile. Mieevte stála vedle místního krasavce, také toho na sobě moc neměla. Dav děvčat se rozestoupil. Od skupiny chatrčí pod rozcuchanými stromy se blížila postava, zahalená do bílého hábitu, s dlouhými bílými vlasy. Vousy nemá. Další ženská!</p>
<p>Pod bílými vlasy svítily jasně zelené oči. Takové oči má Mieevte při milování... Ve vrásčitém obličeji spatřil výraz úcty. Zná mě? Ach. Stařena se hluboce uklonila před Mieevte. „Buď pozdravena, královská dcero,“ pronesla zvučně. „Zachovej našim ostrovům přízeň a vyslov svá přání!“</p>
<p>Mieevte upírala pohled do dálky. Terizio už to znal. Není si jistá, zda ji právě teď neunáší s sebou neovladatelný proud snu.</p>
<p>„Tohle je skutečné,“ zašeptal, zvedaje se z písku. „Ano,“ promluvila Mieevte. „Vodu pro loď. To je všechno. A také ať nechají na pokoji mého muže.“</p>
<p>Tak tady jsem jenom <emphasis>její muž,</emphasis> pomyslel si Terizio ukřivděně. Vzápětí mu vlastní zraněná pýcha přišla k smíchu. Ve chvíli, kdy se k němu ta důstojná stařena obrátila, se vesele zubil, málem jako domorodky.</p>
<p>Stařena pod opálením zbledla, zavrávorala a klesla na kolena. „Elvartangův syn!“ vykřikla. „Odpusť hloupé staré ženě, jež nevěřila vlastním proroctvím!“</p>
<p>To znám, pomyslela si Mieevte. Tak copak tohle bude za proroctví?</p>
<p>Terizio stařenu uchopil v podpaží a zvedl. Byla lehká, vysušená jako rybí kostřička. „Pověz mi o tom proroctví!“ Prozíravě se nezeptal, kdo k čertu je ten Elvartang a čí že je Mieevte vlastně dcera. Ta ženská si nás s někým plete, ale nevadí, aspoň se dozvíme něco zajímavého.</p>
<p>„Následujte mě, vznešení hosté!“ Stařena vykročila k chatrčím.</p>
<p>Terizio a Mieevte se po sobě podívali. „Sluší ti to,“ šeptl. Mieevte se rozhlédla. „Je to hrozně neslušné, ale tady mezi těmi naháči se ztratíme.“ Vzali se za ruce a vydali se za stařenou.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Seděli v háji střapatých stromů, na nichž dozrávalo podivné ovoce, podobné přerostlým malinám. Stařena si před sebou rozložila svitky z něčeho, co připomínalo rybí kůži. Byly popsané neznámým obrázkovým písmem. Začala se pohupovat dozadu a dopředu a zase zpátky, křivým prstem si ukazovala řádky.</p>
<p><emphasis>„První smíření země a moře, které pro lidstvo získal Elvartang, nejmenší a největší z králů</emphasis><emphasis>,</emphasis><strong> </strong><emphasis>trvalo dlouho a naši předkové na ně nikdy nepřestali vzpomínat. Touha po míru proto zůstala hluboko v nás a nikdy nepomine. Když bohové rozhodli, že král Elvartang jako smrtelník nesmí žít déle než sedmkrát sedmkrát sedm let, jeho nejstarší žijící synové si rozdělili říši. Veraumque si vzal moře i s ostrovy a Leceylig pevninu. Elvartang umíral těžce</emphasis><emphasis>,</emphasis><strong> </strong><emphasis>neboť byl příliš silný a to</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>to všechno se dělo před jeho očima. Přikázal svému písaři, aby zapsal tato slova: Uplynou staletí od mé smrti, než se narodí poslední z mých synů, ten pravý syn, jenž</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong><emphasis>opět sjed</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>notí zemi a moře. Viděl jsem krev spojenou a krev vylitou a stráž mrtvých, kterým prokáže poslední službu</emphasis><emphasis>...</emphasis><strong> </strong><emphasis>a potom král zemřel</emphasis><emphasis>...“</emphasis></p>
<p>Stařena se odmlčela.</p>
<p>Prokázal jsem poslední službu mnoha mrtvým, pomyslel si Terizio. To s krví je prostě blábol; každý vládce tu a tam musí prolévat krev, neboť války jsou věčné...</p>
<p>Bělovlasá žena se nadechla, svitek jí vypadl z ruky. Zavřela oči a promluvila jazykem, který Terizio neznal. Mieevte chvilku tiše naslouchala, potom začala překládat. Ani neměl čas divit se, odkud tu řeč zná.</p>
<p>„A já viděla Elvartangova syna vjíždět do velkého města ve vzdálené zemi, na bílém koni, jako vítěze, mladého, jasného a neuvyklého jásotu davů, a věděla jsem, že ho spatřím na vlastní oči.“ Vytrhla se z věšteckého rozpoložení. Usmála se jako hodná babička. „Jsem šťastná, že jsi navštívil náš ostrov, Elvartangův synu. Teď už vím, že do tvého osudu zasáhly cizí ruce, jež neměly v proroctvích místo, leč nebyly to ruce nepovolané. A dvojnásob mě blaží, že máš po svém boku dceru...“ Nedokončila větu. V hrdle jí zabublalo, z úst se jí vyřinula krev. Upadla na bok. Z hrudi jí trčel šíp.</p>
<p>Terizio zvedl hlavu. Tušil, co spatří. Talagolon vystoupil z křoví, na tváři vítězný škleb. Námořníci stáli v kruhu kolem mrtvé věštkyně a sedící dvojice.</p>
<p>„Co se stalo s mými muži?“ zeptal se Terizio.</p>
<p>„Jsou na ostrově, a nejspíš ho už nikdy neopustí,“ zasmál se Talagolon. „Je tady nádherně. Nepostřehl jsi ty přírodní krásy? Nikdo jim neublíží. Nic špatného mi neudělali. Na rozdíl od jednoho královského bastarda.“</p>
<p>Terizio vstal. Tak nějak sis to představoval, viď, zbabělce, že budu stát proti tvým velkým chlapcům sám, malý a bezmocný. „Mstíš se za to, že jsem tě porazil v zápase,“ řekl chladně. „Tam jsme totiž byli jen my dva!“</p>
<p>Talagolon se nepřestal usmívat. „Nemáš na to svědky! Nikdo ti neuvěří, hošíčku! Stačí se na tebe podívat.“</p>
<p>„Můžeme si to zopakovat před svědky,“ navrhl Terizio.</p>
<p>„Nemíním se s tebou otravovat!“ zařval Talagolon. Mezi jeho muži jako by přeskočila jiskra. „Zastřelte ho! To děvče si nechám... necháme.“</p>
<p>„To ne, Taly,“ ozval se starý kormidelník. „Princ neprinc, ten chlapec má odvahu a neštítí se ani práce, ani nás. My všichni s tebou chceme odejít z královských služeb, ale nikdo nestojí o to začínat nový život zbytečnou vraždou!“</p>
<p>„Ty dva můžeme vysadit cestou,“ přidal se Urgo. Talagolon užasle přejel pohledem svou posádku. Je možné, aby na ně ten zatracený princ udělal takový dojem? Snad mu dokonce uvěřili i tu povídačku o zápase! (Talagolon už stačil zapomenout, že v té opuštěné rokli za Rybárkou zůstal bezvládně ležet, zatímco Terizio se zvedl a odešel po svých, byť nejistým krokem, a ještě se zastavil pro Nyneho, čekajícího v opuštěném přístavu.) No co, když bude svázaný, v noci ho podříznu. „Tak dobře,“ řekl nahlas. „Vysadíme ty dva holoubky u Dunící hory. Tam je pěkně teplo, samý léčivý pramen...“ a rozchechtal se.</p>
<p>Dunící hora, přemítal Terizio, zatímco mu svazovali ruce. Asi sopka. Na nějakém ostrově. Měl jsem se víc učit zeměpis! Není to okamžitá smrt, to je dobře. „Proč jsi zabil tu starou ženu?“ ozval se.</p>
<p>Talagolon se vztekle rozpřáhl pěstí, ale kdosi mu zadržel ruku. První důstojník. Něco kapitánovi pošeptal. Talagolon vycenil zuby, ale rychle se uklidnil. „Rozčilovala mě. Pokaždé mi opakovala, jaký jsem hnůj. Proč mi nadávala do zbabělců? Nejsem zbabělec!“ „Zastřelit z křoví starou ženskou, to chce kus odvahy,“ pravil Terizio s kamennou tváří. Tentokrát ho před ranou nikdo neochránil. Urgo se mračil, když ho zvedal. Princ na rány a urážky zapomene, ten nenosí v hlavě staré křivdy a v srdci nenávist, ale ta dívka, ta měla v očích vraždu. Co s tím? Hoši jdou za Talym. Ne za mnou nebo Nynem.</p>
<p>Terizia hodili do člunu, Urgo se posadil k němu. Dva námořníci veslovali. „Chtěl jsem ti říct,“ začal první důstojník, „že tohle neschvaluju. Jenomže Taly je skoro jako můj bratr. Jdu s ním, jako všichni.“</p>
<p>„Nakradli jste si dost?“ zeptal se trpce Terizio. „Proč mi to ten hňup neřekl rovnou? Nedržel bych ho.“</p>
<p>„Nemusel jsi ho provokovat.“</p>
<p>„To se od něj každý nechá zmlátit? Aby náhodou neutrpělo jeho kapitánské sebevědomí?“</p>
<p>Tuhle otázku nechal Urgo bez odpovědi. „Víš, ta bába by tě před námi varovala. Slyšeli jsme ty její řeči už stokrát. Vykládala to každému. Nebyla moc chytrá.“</p>
<p>Terizio změnil polohu, aby viděl na druhý člun, kam právě vedli Mieevte. „Ale nepletla se.“</p>
<p>„Ne. Nepletla. Tvoji lidé teď spí, dívky je omámily těmi svými lektvary. Až se proberou, dozvědí se, že jsi mrtev.“</p>
<p>„A bude to pravda?“ Terizio se odvrátil a nečekal na odpověď. Hleděl na moře. Námořník si povzdechl. Nyne měl možná pravdu. Vybrali si špatnou stranu. Měli se přidat k muži, který na Talagolona nepotřeboval dva tucty chlapů s kušemi. Jenomže teď už je pozdě.</p>
<p><strong>Přichází Lecenyl</strong></p>
<p>Špinavý, zatuchlý kumbál, kam ho strčili, se projasnil, když kormidelník přivedl Mieevte. „Mám taky dceru,“ řekl.</p>
<p>„Kapitán se bude zlobit,“ poznamenal Terizio. Šedivý námořník zavrtěl hlavou. „Dá si pozor. Hodně mužů věří víc mně než jemu. Hlavně ti starší a zkušenější. Co by si bez nás počal? Navíc se chlapům líbíš... A ta tvoje dívenka, nezlob se na starého mořského vlka, není tak šikovná do ruky jako ty holky na Posledním. Ta by jim přišla k chuti až po pár týdnech plavby, ne teď.“</p>
<p>„Za tohle mu nemusíš děkovat,“ šeptla Mieevte.</p>
<p>„To ani nečekám, koťátko,“ usmál se kormidelník.</p>
<p>Pečlivě zavřel dveře a ještě je zvenčí zajistil závorou. Když odešel, objevili na podlaze nůž, krátký, ale ostrý. Musel mu vypadnout z kapsy. Že by to nebyla náhoda?</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Toho večera Talagolon dlouho seděl ve své kajutě, opíjel se pálenkou a hrál si s nožem. Nakonec ho vztekle zabodl do stolu. Holčička milému princi jistě uvolnila ruce a ručičky toho prince jsou horší zbraň než obyčejný nůž. Jak zoufale nenáviděl vlastní strach a toho, kdo ho v něm probouzel! Nemohl si ale pomoct; další zápas s Teriziem mu naháněl hrůzu. Ne, zabiju ho jinak. Pomaleji.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>K ránu se od jihu přihnal prudký vítr, který se rychle změnil ve vichřici a bouři. Posádka zápolila s plachtami, kormidlo drželi tři muži, kapitán po první slané spršce, která mu dala pořádnou facku, vystřízlivěl a ujal se velení. Terizio a Mieevte se k sobě tiskli ve svém vězení.</p>
<p>„Chybí mi moje kalhoty,“ řekl Terizio. „Po kapsách jsem měl zlodějské nádobíčko.“</p>
<p>„Máš chuť skočit do moře?“</p>
<p>„Ani ne. Jenom se nemůžu zbavit pocitu, že se blíží něco, o co bych neměl přijít.“</p>
<p>Blesklo jí hlavou vidění. Přízračná loď, nesená němou vlnou. Náraz do trupu Korálu. Na palubu přeskakuje jediný muž, loď se otáčí a odplouvá, proti větru, hnána nadpřirozenými silami. Muž zvedá ruku, kvílení větru se na chvíli ztiší. „Nevidím mu do tváře!“ zasténala probírajíc se.</p>
<p>Terizio ji hladil po vlasech. „To nic, počkáme si, až přijde.“</p>
<p>„Tys to viděl také?“ Ztuhla mu v náručí. „Můžeš vstoupit do mého snu?“</p>
<p>„Neviděl jsem nic, jenom tebe. Umím si leccos domyslet.“ Tiše se zasmál. „Mívám vlastní <emphasis>sny</emphasis>, ale těžko je rozeznávám od těch obyčejných. Nejsem žádný prorok.“</p>
<p>„Poslouchej!“ vyjekla.</p>
<p>Déšť a vítr se ztišily. Pak ucítili náraz. „To je ono?“ vyhrkl Terizio. „Chci ho vidět! Ustup. Sem.“ Udělal dva kroky dozadu, prudce vykopl nohou a jeho bosá pata dopadla na dveře blízko zámku a znovu a ještě. Mieevte cítila, jak to bolí, a toužila zadržet ho, ale věděla, že ji neposlechne. Terizio vystřídal nohy. Konečně zámek povolil, dveře se s třeskem vyklopily.</p>
<p>„Můžeš chodit?“ zeptala se šeptem.</p>
<p>„Neboj, nemusíš mě kutálet.“ Našlapoval opatrně, ale představoval si, že nechce dělat hluk. Bylo to hloupé; paty opravdu bolely.</p>
<p>Vyšplhali po strmých schůdcích nahoru. Loď halilo mrtvé ticho, i déšť padal jako po špičkách. Všichni stáli nehybně a hleděli na statného muže s vlajícím plnovousem. Jeho vousy i vlasy byly zelené. „Kde je princ?“ opakoval příchozí.</p>
<p>„Tady,“ ozval se Terizio. Po těle mu stékala voda, jeho kůže se v mdlém světle úsvitu matně leskla. Vousatý muž si ho změřil. Pak se nečekaně rozesmál. „No, myslím, že je načase, aby tě svět přestal brát vážně, mládenečku! Chudák Parehya se zase jednou pěkně spletl!“ Rozhlédl se po mlčících námořnících. „Chtěl jsem vás zničit i s tímhle nedochůdčetem. Ale škoda té námahy.“ Mávl pohrdavě rukou, rozběhl se a skočil do prázdna.</p>
<p>„Muž přes palubu!“ vykřikl kdosi.</p>
<p>„Ve vodě ho nenajdeš,“ řekl Terizio. „Podívej, tamhle pluje jeho loď. Proti větru.“ To byla poslední věta, kterou slyšeli. Bouře se rozeřvala naplno a hnala loď do neznáma, plného hučících vln, kvílivého vichru, cárů tmy a proudů deště, ostrých jako nože, slané tříště a sténání dřeva lodi. Terizio se přikrčil ke stěžni mezi lana, Mieevte přitáhl k sobě. Nevěděl, jak dlouho kolem lodi řádila zloba živlů. Mohlo to být sto let. Trvalo to tak dlouho, že navzdory nepohodlí a zimě usnul.</p>
<p>Zdál se mu sen o Nevvahu. Parehya mu právě říkal: „Lecenyl byl můj pomocník a žák. Zdědil však podivné královské sny. Sny o bitvách, z nichž vyjdou vítězně ti nejsilnější, a těm pak bude vládnout on.“</p>
<p>„Lecenyl... Leceylig,“ vykřikl Terizio. „On je jeho potomek? Potomek krále pevnin?“</p>
<p>„Potomek třetího syna. Jeho rod nikdy nevládl na zemi, a tak se vydal na moře. Neviditelné ostrovy nebyly vždycky pod vodou... To už víš. Byla chyba, že jsem ho tolik naučil. Včetně chuti moci nad životem a chůze po zemi, na kterou už jeho předkové zapomněli —“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Někdo mu zatřásl ramenem. „Musíme odtud! Loď narazila na skálu, teče do ní!“ Mieevte napjatě upírala zrak do šera. „Cítím pobřeží. Pojď, zkusíme to!“</p>
<p>Malátně vstal. Sykl, jak ho zabolely paty. Na lodi bylo mrtvo. „Kde jsou všichni?“</p>
<p>„Nastoupili do člunů, když se moře na chvilku ztišilo. Někteří se po nás ohlíželi. Nebudila jsem tě.“ „To je dobře.“</p>
<p>„Pojď, skočíme. Je nejvyšší čas.“</p>
<p>Přikývl. Vzali se za ruce, přistoupili k zábradlí. „Tam!“ ukázala Mieevte.</p>
<p>„Nevidím nic,“ řekl. „Nevadí. Když se takhle držíme, nebojím se. Naučíme se chodit po vlnách.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Chůze po vodě se jim sice nedařila, ale i tak Terizia udivilo, jak malou námahu museli vynaložit na to, aby se udrželi nad hladinou, jak snadno překonali příboj a octli se na kamenité pláži. Mieevte překřičela hukot moře: „S tebou mě žádný zázrak nepřekvapí!“</p>
<p>Terizio si myslel, že tohle byl spíš <emphasis>její</emphasis> zázrak, ale nechal si to pro sebe. „Vidím stromy! Nebo se mi to jenom zdá?“</p>
<p>Těsně nad pláží začínal opravdový les. Trosečníci se prodrali podrostem, který jim dokonale roztrhal i ty zbytky šatů, do nichž se dosud halili. Rozhlédli se. Kolem nich se tyčily mocné, staré kmeny, jejichž husté koruny nepropouštěly déšť ani slunce. Dole pod stromy nic nerostlo. Na zemi ležela vysoká vrstva spadaného listí. Hřálo do nohou.</p>
<p>„Najdi nějakou studánku,“ přál si Terizio.</p>
<p>„To už ti mám dělat i proutkaře?“</p>
<p>„Nemáš proutek.“ Díval se, jak zavírá oči a pomalu se otáčí dokolečka. Ztroskotal jsem s nejlepší dívkou. Takovou bych si nedokázal ani vymyslet. Jak je bílá v tom šeru, jak svítí! Štíhlá a pružná dcera neznámého krále, princezna se zelenými vlasy. To je ale jen odraz od té spousty listí nad námi. Mieevte nemá zelené vlasy. Leda by si do nich vpletla... Co to říkala Fisal, ta mořská panna, o své sestře? Poznání ho zasáhlo jako blesk. A je po hádance! Tedy, ne tak docela, některé kousky mi ještě chybí...</p>
<p>„Tudy,“ řekla Mieevte. „Nekoukej tak na mě. Ty jsi taky nahý.“</p>
<p>„S tebou se mi to líbí.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Klečeli u tenkého potůčku a smývali ze sebe nánosy soli. Jak jsi věděl, že najdu vodu?“ zeptala se.</p>
<p>„Prostě věděl.“ Objal ji a strhl na zem do měkkého listí.</p>
<p>„Ty máš ale nápady,“ zamumlala. „Co když tady jsou nebezpečné šelmy?“</p>
<p>„Nebyla by to krásná smrt?“ Smál se, nebál se vůbec ničeho a všechno, co dělal, se zdálo správné.</p>
<p>Byla, pomyslela si a přestala se bránit.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Po dešti vysvitlo slunce. Opustili les starých, velkých stromů, prošli jiným porostem, kde na nižších stromech a keřích viselo přezrálé, sladké ovoce. Pak stoupali do mírného kopce. Za pásem zvětralých skal, vyčnívajících ze země jako zkažené zuby, se zelenaly louky plné květin a za nimi, nad další vlnou lesa, se zvedala ohromná hora. Její úbočí byla jen řídce porostlá, většinou je tvořila holá skála, rudá jako krev. Na temeni měla hora bílý sněhový klobouk, z něhož údolími sestupovaly ledové jazyky.</p>
<p>Tak jsem ji našel, pomyslel si Terizio, zemi Ver. Ani to moc dlouho netrvalo.</p><empty-line /><p><strong>V zemi Ver</strong></p>
<p>Dítě se vší silou drželo větve, objímajíc ji rukama i nohama, a vyděšenýma očima sledovalo zvíře pod stromem. Ten tvor, podobný divokému praseti s nezvykle dlouhými kly a s drápy namísto kopýtek, zuřivě vyskakoval výš a výš, drásal kmen nízkého stromu a při každém novém nárazu záchrannou větev pořádně rozhoupal.</p>
<p>Spadne, myslel si Terizio. To dítě sletí jako zralá hruška a já nemám nic v ruce, žádnou zbraň. Mieevte zvedla ze země tlustý klacek a jemně ho šťouchla do boku. Kývl. „Nech si ho.“ V lese se válela spousta dřeva, stačilo si vybrat. Konečně našel pořádný kyj, ne moc vyschlý, trochu pružící, šikovný do ruky. Potěžkal ho a vrhl pohled na zuřící zvíře. Bude to stačit? Musí.</p>
<p>Dítě na větví se třáslo strachem i vyčerpáním. Mieevte se krčila za rudým balvanem a také se chvěla. Terizio ji letmo pohladil po rameni a vyrazil. Zvíře bylo zaujato slábnoucí obětí, takže ho uslyšelo příliš pozdě. První rána ho na okamžik omráčila. Vzápětí dopadla druhá, rovnou na čumák. Lesem se rozlehl strašný řev. Zvíře se vrhlo na nového nepřítele. Terizio uskočil, mávl kyjem. Rána zasáhla zvíře do šíje. Bestie se otřepala a znovu zaútočila. Terizia zachraňovaly jen rychlé nohy. Zdálo se mu, že ten zvláštní vepř údery jeho kyje téměř necítí. A jak je ta potvora hbitá! Teď dostala pořádnou ránu ze strany do hlavy. Má vůbec mozek? Ani se nezarazila! Uhnul, ale ostré drápy mu sjely po stehně. Bolest necítil, ale stékající teplou krev ano. Krvácet není dobré, pomyslel si. Vyskočil do výšky, ještě v letu se začal otáčet. Vepř proběhl pod ním. Terizio dopadl na zem a dřív, než se zvíře obrátilo, udeřil ho kyjem přes zadní nohy. Tentokrát protivníka zchromil. Snad to chvilku vydrží.</p>
<p>Zuřivý řev ho zabolel v uších. Zvíře kulhalo a jeho útoky se zpomalily. Terizio měl čas připravit si kyj. Rozmáchl se jako při míčové hře a vodorovným úderem vzal vepře přes čumák. Něco křuplo, ale setrvačná síla hnala těžké tělo zvířete dál. Terizio uskočil, nohy se mu však zapletly do plazivých křovin, upadl. Zkrvavené kly měl náhle těsně u obličeje. Odstrčil je rukama; kupodivu to šlo. Překulil se, narazil bokem na kámen, bolest mu vystřelila do nohy a vyrazila mu dech, ale dál se snažil uniknout těm krvavým zubům a drápům.</p>
<p>Vydrápal se na plochý červený kámen. Jako ve snu viděl dvě nahé ženy s klacky, jak se vrhají na vepře, roztaženého na zemi, a zběsile do něj mlátí. Na chvilku ztratil vědomí. Když se probral, nad nehybným tělem zvířete se skláněly už tři postavy. Jedna z nich zvedla hlavu a pohlédla jeho směrem. Měl bych ji znát, napadlo ho, než se zase propadl do mlhy.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Pamatoval si, že ho podpíraly z obou stran. Nohy se mu pletly a byl by se rád zeptal, kam jdou a proč, jenomže nějak zapomněl mluvit. Potom ležel pod červenou stříškou, ale nebyla to střecha, jen skalní převis. Opodál hořel oheň a dva ženské hlasy se o čemsi vzrušeně dohadovaly. Nerozuměl jim ani slovo. Nějaká ruka mu podložila hlavu. Ten polštářek voněl trávou. Potom k němu přišly. Tohle je moje žena, věděl. Tu druhou neznám. Jeho žena mu něco povídala, vnímal její úzkost a její slova ho děsila, i když nechápal, co znamenají.</p>
<p>Ta druhá mu zatím provedla něco, co tupou bolest v jeho těle změnilo v prudce sálající a odhalilo její ohnisko. Jeho žena si na něj lehla a pevně ho objala. Vzápětí poznal proč.</p>
<p>Přesně do místa, kde sídlila a planula ta hrozná bolest, se mu zavrtal nový oheň, oheň zvenčí, který si propaloval cestu jeho masem a zanechával za sebou krvavý škvarek... Nekřičel. Všechen dech mu spotřeboval strašný požár, zuřící v jeho těle. Zmítal se a pokoušel se osvobodit. Žena, která ležela na něm, ho nemohla udržet, někdo se k ní přidal, byl malý a lehký, ale oheň mezitím vysál Teriziovi z těla všechnu sílu. Ještě chvíli tiše hořel, ale nenacházel už žádné palivo, a tak zhasl.</p>
<p>Cizí žena se mu dívala do očí a on se díval na ni. Kousala se do rtů. „Doufala jsem, že omdlíš,“ promluvila na něj. Teď už jí rozuměl, přestože měla divný přízvuk. „Ty siláku,“ dodala něžně. Něčí ruce mu nadzvedly hlavu a žena mu přidržela u úst nádobku s chladnou vodou. Ucítil bylinkovou vůni.</p>
<p>Jeho žena měla už zase jméno. „Mieevte,“ zašeptal. Slyšel její vzlyky. Potom usnul. Připadalo mu, že je všechno v pořádku, protože shořel a zůstal z něj jen popel a možná i trochu dřevěného uhlí.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Ráno - třetí ráno od jeho boje s kancem, ale to mu řekly až později - mu cizí žena vysvětlila, že to zvíře má v drápech jed, který rychle proniká do krve a vyvolává šílenství nebo ochrnutí. „Ránu jsem ti hned vysála, to trochu pomohlo. Pak jsme na ni přiložily rudou hlínu s rozemletým hadím vlasem, to je nejlepší na vytažení jedu.“</p>
<p>„A ten oheň,“ připomněl jí.</p>
<p>„Rána se musí vypálit, jinak by stále hnisala a neviditelné částečky ztuhlého jedu, které v ní zbyly, by ti pořád vypouštěly do krve nové dávky —“</p>
<p>„Stačí, rozumím,“ zarazil ji. „Vůbec jsem nechápal, co se děje, a hrozně to bolelo.“</p>
<p>„Dělala jsem to mockrát,“ řekla. „Vocsút na nás sám od sebe neútočí, ale když ho lovíme, brání se. Umím to léčit. Víš, každý přitom omdlí. Nechápu, proč jsi byl celou dobu při vědomí. Jsi velmi silný.“</p>
<p>„Kde je Mieevte?“</p>
<p>„Spí. Seděla u tebe a hlídala tě, vyměňovala ti obklady. Celou dobu.“</p>
<p>„A to dítě?“</p>
<p>„Můj syn? Šel sbírat bobule a oříšky. Možná si trochu zarybaří v potoce. Je z vás celý pryč. Nikdy neviděl cizince.“ Zamračila se. „Neměl na vocsúta střílet. Jeden šíp to zvíře ani nepocítí.“</p>
<p>„Cizinci... Můžou být nepřátelé,“ zašeptal Terizio. Zavřel oči. Byl nesmírně unaven.</p>
<p>„Vyměním ti obklad,“ řekla. „Já jsem Nyola.“</p>
<p>„Mě už jistě znáš.“</p>
<p>„Ano. Určitě jsi ten správný hledač.“ Usmála se. „Budeš mít zajímavou jizvu. Stejně jich máš málo, na takového bojovníka.“</p>
<p>Neodpověděl. Skoro spal, když ho po lžičkách krmila řídkou kaší, vonící po medu. Její šepot se vzdaloval a vlil se do snu. Sen ho vedl opuštěným táborem, kde už nezbyli žádní lidé, podél rudé skály až tam, kde se v kameni rýsoval tvar brány. Věděl, že je to sen, a tak se do brány opřel a otevřel ji. Ve snu můžu vidět i potmě, usoudil, a vydal se temnou chodbou, na jejímž konci měla být prostorná jeskyně. Ale nebyla. Narazil na hromady suti, kamení, odlámaných krápníků, zbarvených do červena. Chvíli se protahoval těsnými škvírami u stropu nebo stěn. Ze závalu trčely kostlivé ruce, napřažené v marném obranném pohybu, nohy v těžkých jezdeckých botách, koňská kopyta, žerdi se zetlelými prapory, kopí a jílce mečů.</p>
<p>Strop jeskyně se zřítil na vojsko, připravené k boji. Terizio vytáhl ze sutin meč. Kov se zaleskl. Jako nový. Ještěže je to sen, jinak by se nemohl takhle blýskat. Vždyť je tu tma.</p>
<p>S mečem v ruce se vydal na zpáteční cestu. Snažil se přesně si ji zapamatovat. Svíral zbraň a naslouchal šepotu. Teď šeptaly stíny chodby, ne, ta žena, Nyola.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nyola shrnula přikrývku a rozbalila obvaz na Teriziově stehně. „Vidíš? Za chvíli bude tvůj muž skákat jako srnec.“</p>
<p>Mieevte nejistě přikývla. Otok kolem rány se skutečně ztrácel, zarudlá byla jen kůže v bezprostředním okolí spáleniny. Nyolina hrůzostrašná léčba slavila úspěch. Nebo měl Terizio dost sil. Těžko říct. „Proč pořád spí?“</p>
<p>„Musí bojovat s jedem. Dala jsem mu do kaše kapičku mákoviny,“ usmála se Nyola. „Teď už ji nebude potřebovat. Vytáhni to nasolené maso. Dáme ho péct. Vůně ho jistě probudí.“</p>
<p>Mieevte se otřásla. „Nemůžu se na maso z té bestie ani podívat. Radši si dám oříšky a salát.“</p>
<p>„Můžeš si ulovit rybu. Nyolio tě to naučí. Kromě toho máme buchýtky. Chladí se v potoce.“</p>
<p>Terizio se nadzvedl na lokti, volnou rukou si masíroval šíji. „Nepovídej, že to zvíře je jedlé, Nyolo!“ prohlásil srozumitelně.</p>
<p>„Proč by nebylo? Má výborné maso.“</p>
<p>Terizio se pokoušel posadit, ale byl slabý a svaly se proti té námaze bouřily.</p>
<p>„Počkej, až se pořádné najíš, síly se ti vrátí,“ utěšovala ho Nyola.</p>
<p>„Vypadáš hrozně,“ řekla Mieevte. „Ten jed...“</p>
<p>„Je pryč. Mám hlad a chtěl bych něco na sebe. Aspoň takový pytel, jako máš ty.“</p>
<p>Nyola propukla v smích. „Mieevte neumí chodit nahá. Pro nás, Rodinu Rudé hory, je to přirozené. Dala jsem jí aspoň tenhle kus hadru.“</p>
<p>„My jsme na oděv zvyklí,“ řekl Terizio. „Možná bych si mohl obléknout kůži toho vepře.“</p>
<p>„Nikoho ještě nenapadlo nosit kůži vocsúta.“ Nyola potřásla černou hřívou. „Ale proč ne. Musí se pár dní máčet, pak se do ní dám. Vydržíš to?“</p>
<p>„Chceš se na něj dívat,“ poznamenala Mieevte, mhouříc oči.</p>
<p>„Proč ne.“ Nyola se zasmála. „Už dlouho jsem neviděla žádného muže.“ Obratně podložila Teriziovi záda, aby mohl sedět. Přiložila na oheň. Mieevte už vlekla soudek s naloženým masem. Terizio s potěšením a rostoucím hladem pozoroval, jak ženy krájejí maso na kousky a napichují je na klacíky, které pak opírají o červené kameny, tvořící ohniště, tak aby se konce zatížené masem nakláněly nad oheň. Přiběhl Nyolio a strčil mu hrst tmavých, sladkých bobulí. „Ať neumřeš hlady,“ zasmál se.</p>
<p>Maso chutnalo báječně, voda s bylinkami byla sladká. Čtyři lidé se spokojeně povalovali kolem ohně. „Až si odpočinu, zajdu do té jeskyně,“ zamumlal Terizio.</p>
<p>Nyola rázem procitla z dřímoty. „Jeskyně? Co ty víš o jeskyni?“</p>
<p>„Zřítil se tam strop a celé vojsko pohřbil,“ řekl Terizio. „Chci ten meč. Taková krásná zbraň se hodí.“</p>
<p>Nyola se přikrčila jako šelma před skokem. „O jeskyni se píše v knihách, o té můžou vědět i lidé z pevniny. Ale o závalu víme jen my, Rodina Rudé hory!“</p>
<p>„Neječ,“ pravil Terizio mírně. „Zdál se mi sen. Může za to ta tvoje mákovina!“</p>
<p>Mieevte zívla. „Povídala jsem ti, že je král. Obvykle pro něj věštění obstarávám já, ale vystačí si i sám.“</p>
<p>„Vůbec nevypadá na krále,“ broukla Nyola.</p>
<p>„Co kdybys mi to pověděla celé,“ navrhl Terizio. .Než usnu.“</p>
<p>Nyola těžce vzdychla. „Tajemství smíme předat jen Druhému králi.“</p>
<p>„Myslíš druhému po Elvartangovi?“ zeptal se Terizio. „Tak klidně mluv, to jsem já.“</p>
<p>Mieevte zvedla oči k nebi. S jakou samozřejmostí prohlásil něco, co se před pár dny dověděl z podezřelého svitku podezřelé vědmy!</p>
<p>„Jsem z Rodiny poslední,“ začala tiše Nyola. Její opálená pleť zbledla. „Vymíráme, protože už není co hlídat. V Rudé hoře spalo vojsko krále Elvartanga, jehož velitel nesl králův meč. Vojsko bylo určeno k obraně národa, jenž od Rozdělení žil v moři. Ten lid sem podle proroctví přivede Druhý král, Elvartangův syn. My jsme měli za úkol střežit klid spících bojovníků. Zemi Ver však postihlo zemětřesení a jeskyně byla zavalena. A pak začali naši muži umírat. Poslední z Rodiny měla být žena. Tak to řekl náš kněz, než zemřel, ale mně se narodil syn. Bylo to už po smrti mého muže. Víš, poslední ze strážců Hory zemře, až bude tajemství země Ver zlomeno.“</p>
<p>Terizio ji nechal prožít vzpomínku, než položil otázku: „Jaké nebezpečí hrozí tomuto ostrovu?“ „Nejsem si jista, že je země Ver ostrov. Nikdo ji neprošel celou. Vocsútové tady nejsou na ozdobu, princi... králi. Ale je to země bohatá, úrodná a krásná. Kdybys vystoupil na Rudou horu, nedohlédl bys konce, a možná by sis to ani nepřál. Sestoupil bys do nejkrásnějšího údolí, jaké jsi kdy viděl, a zůstal tam šťasten do konce života.“</p>
<p>„To jistě ne,“ zasmál se Terizio. „Myslíš tedy, že lidé z pevniny připlují a budou se tu chtít usadit?“ „Zatím mají strach. Podle pověstí je tato země nebezpečná pro každého, kdo sem po právu nepatří. Ale kdyby se našlo pár odvážných mužů...“ Pokrčila rameny. „Stačilo by, aby někdo zjistil, že vojsko v hoře už nikdy do boje nevyjede.“</p>
<p>„Je tady i zlato a drahokamy a tak?“ zeptal se Terizio.</p>
<p>„Jistě. Je tady všechno, nač si vzpomeneš.“ Zadívala se na něj. „Tobě nesvítí oči, když se mluví o zlatě. Jsi opravdu z pevniny? Kněz nás učil, že všichni z pevniny dychtí po zlatě. Po bohatství.“</p>
<p>„Terizio je bohatý dost,“ prohlásila rázně Mieevte. „Vždyť je král!“ Nebylo to pravda, ale nevymlouval jí to. Zlato není to hlavní.</p>
<p>„Zajdu tam,“ řekl. „Vynesu z jeskyně ten meč a možná nějakou kuši pro Nyolia... Vůbec, pár pořádných zbraní budeš potřebovat. Budete potřebovat...“</p>
<p>Mieevte s hrůzou pochopila, že Terizio se na cestu domů vydá sám a ona tu zůstane. Z nějakého důvodu věděla, že by mu překážela. Zdržovala. Zvyšovala nebezpečí. „Musíš se pořádně zotavit,“ promluvila tiše. „Nebude to snadné putování.“</p>
<p>„Ještě musím zpracovat tu kůži,“ ozvala se Nyola potměšile. „Na pevninu se nemůžeš vydat nahý!“</p>
<p><strong><emphasis>Poutník ze země Ver</emphasis></strong></p>
<p>Chittak si odplivl do prachu ulice a rázně vykročil k hostinci. Ten starý hňup! Kam dal oči! Vybral jsem si náramného špeha. Blbec! Hostinskému z Chittakova klení jistě zvonilo v uších, ať už se v té své barabizně schovával kdekoli. Stačilo přece podívat se, jak ten cizinec nosí meč. Pak by ho ve své zprávě nemohl označit za divocha. Muž, který umí chodit s dlouhým mečem po boku, <emphasis>není</emphasis> divoch!</p>
<p>Chittak rozrazil dveře výčepu. Podezřelý cizinec (neboť v Rinxu jsou všichni cizinci podezřelí) seděl u stolu zády k němu. Neotočil se. Není lekavý a spoléhá na svůj sluch, odhadl Chittak. Možná že jeho peníze jsou podivné a zašlé, ale jsou z poctivého zlata. Připlul na voru, oblečen v kůži, ale hned prvního dne si pořídil slušné šaty, nenápadné, ale z dobré látky a dobrého střihu. Šlechtic. Nebo měšťan ze staré rodiny. Nebo kupec. Mohl ztroskotat s lodí u těch prokletých břehů...</p>
<p>Obešel stůl a posadil se naproti cizinci. „Buď zdráv,“ řekl.</p>
<p>„I ty.“ Muž vzhlédl. Byl mladý a trochu pohublý jako po nemoci. Vlasy se mu jemně vlnily a padaly až na ramena, oči měl jasné. Usmál se. „Jsi z místní stráže? Krčmář je udavač?“</p>
<p>Chittak kývl. Na šlechtice je příliš bystrý. Kupec? Možná voják z osobní gardy nějakého boháče, který vyplul na moře a špatně dopadl? „Královská tajná stráž. Ovšemže nás v Rinxu každý zná. Prověřujeme cizince.“</p>
<p>„Nejsem tady z vlastní vůle. Moje loď se rozbila v bouři o břehy toho ostrova. Hledám cestu domů.“</p>
<p>„Odkud jsi?“</p>
<p>„Z Quistrytu. Weillac.“</p>
<p>„Sídelní město. Hm. Jak dlouho už jsi z domova?“</p>
<p>„Pár týdnů to bude. Byl jsem zraněn. Skoro jsem umřel, čas se mi v horečkách pomíchal.“</p>
<p>Chittak kývl. Zatím všechno znělo věrohodně. Jste šlechtic?“</p>
<p>„Ano. Marg-Elwe. Stará rodina, spřízněná s králi.“</p>
<p>„Víte, pane, každý, kdo se přeplaví přes průliv, je podezřelý, i když vy jasně nejste divoch.“</p>
<p>„Žádné divochy jsem nepotkal.“</p>
<p>„A ty kůže, co jste měl na sobě?“</p>
<p>„Zabil jsem kance. Ta kůže je z něj.“</p>
<p>Zabít vocsúta je prý výkon spíš pro čaroděje, přemítal Chittak. Ovšem s takovým mečem... „Hm. Šaty jste zřejmě utopil. Meč ne.“</p>
<p>„A co bys zachraňoval ty?“ zeptal se Terizio.</p>
<p>Chittak se zasmál. Marg-Elwe má pravdu. Naprostou pravdu. „Musím vás předvést před krále. To je zákon.“</p>
<p>Terizio se zamračil. „Spěchám domů.“ Bezděčně položil ruku na jílec zbraně v té neohrabané kožené pochvě.</p>
<p>„Když mě zabijete, bude se vám dost těžko odjíždět,“ zašeptal Chittak.</p>
<p>„Vůbec nechci zabíjet,“ řekl Terizio. „Prostě spěchám. Je to moc důležité. Jaký je váš král?“ Zalitoval, že se o tyhle mrňavé, bezvýznamné zemičky daleko na severozápadě nikdy nezajímal. Neměl ponětí, kdo v Rinxu vládne.</p>
<p>„Daro?“ Hubený obličej strážce roztál. „To je báječný kluk. Nejradši si hraje na vojáky.“</p>
<p>Terizio vykulil oči. Chittak se jeho úžasem upřímně bavil. „Je mu pět. Zatím vládne královna matka. Darinea. Je... nádherná.“</p>
<p>A vojáci jsou do ní zamilovaní. Všichni, jeden vedle druhého. Představil si někoho jako Libilu. Kčertu, jsem nespravedlivý. Možná je jako moje druhá matka, královna Teriza! Ta nebyla žádná husa. „A nemohli bychom to odbýt rychle?“ zaprosil.</p>
<p>Chittak se zachmuřil. „Nevím. Až vás uvidí...“ Těžce vzdychl a větu nedokončil.</p>
<p><strong>Přepadení</strong></p>
<p>Nerliq byl dost bohatý a vlastnil domy v několika větších městech Quistrytu. Teď měl své pokoje v paláci, ale po Teriziově odjezdu se tam cítil jako v kleci.</p>
<p>Gurarc chátral, den ze dne se jeho pohled stával matnějším a řeč nesrozumitelnější. Ten falešný mnich, v němž zkušené oko špeha dávno odhalilo ženskou, Nerliqa silně znepokojoval. Mnichova podoba s princem byla zřejmá jen při určitém osvětlení, ale byla tu. Kdo je to, proč se skrývá? Nevlastní sestra? Nebo dokonce matka? Vztahy v královských rodinách bývají pořádně propletené a obvykle i značně nechutné; netoužil za každou cenu znát pravdu, ale netoužil ani pobývat s tím divným tvorem pod jednou střechou, byť hodně velkou.</p>
<p>Rozhodl se přestěhovat do svého domu v okrajové čtvrti, přilepenému ke starým hradbám. Weillac už dávno nebyl opevněné město, ale hradby nikdo nestrhl a tajné chodby v nich a pod nimi nikdo nezasypal. Nerliq považoval za šikovné mít ve sklepě únikovou cestu a v minulosti ji už několikrát použil.</p>
<p>Najal si ženskou na úklid, dokoupil věci, které z domu kdosi ukradl nebo je sežraly myši, a přenesl si tam sám pár drobností z paláce. Gurarcovi rádcové, z Nerliqova pohledu blekotající uslintaní starci, neskrývali radost. Mnich Legge se zamračil, ale neříkal nic. „Budu chodit do Rady denně,“ slíbil Nerliq. Sliboval to vlastně nepřítomnému princi, ale král procitl ze zasnění a věnoval mu zářivý, dětský úsměv. Legge stroze kývl. „To udělej,“ pronesl tím hladkým, studeným hlasem.</p>
<p>Nerliq se ubytoval, všechno si v domě prohlédl a prověřil, načež zašel na večeři do hospody U kopyta. Vždycky tam dobře vařili a bývalo tam celkem čisto. Zjistil, že hostinec změnil majitele, ale kuchař pravděpodobně zůstal stejný. Nikdo ho nepoznal; kromě cen se změnili i hosté. A pivo bylo lepší než dřív. Co ještě zůstalo stejné, byla obvyklá rvačka těsně před zavírací hodinou.</p>
<p>Zachmuřil se. Dřív se tohleto odbývalo pěstmi. Teď přibyly nože... Hbitě uhnul letící zbrani, která se zabodla do opěradla židle, na níž ještě před okamžikem seděl. Další nůž mu zasvištěl kolem ucha a se zadrnčením zůstal vězet ve stěně. Rychle rozdal několik pádných ran pěstí, dva tři kopance, někomu nastavil nohu a dupl mu na zápěstí s nožem, když se dotyčný rozplácl na podlaze. Potom se na něj vrhli současně tři chlapíci s dlouhými křivými dýkami. Konečně mu to došlo. Úvod rvačky ho měl jenom zmást, od začátku šlo jen o něj!</p>
<p>Co tihle vlasatí mládenci s tupými nosy chtějí? Nejsou to žádní řemeslní zabijáci, přemítal, když do nich kopal a mlátil židlí a úspěšně si na nich zkoušel Teriziovy neotřelé zápasnické chvaty i pár svých, starých, zato osvědčených. Moc toho neumějí. Oč jim jde? Komu zatraceně může chudák Nerliq překážet?</p>
<p>Nechal je tam ležet a sténat a utekl přes kuchyň. Než se objeví posily. Až doma, v ložnici, ho napadlo, že kdo zná jeho hospodu, bude nejspíš znát i jeho dům. Vybavil si obličeje útočníků. Široké, masité tváře, úzké oči, ploché nosy. Černé, dlouhé vlasy. Křivé nože, křivé nohy... Kavnové! Otřásl se. Kčertu. Pomsta za Skvallavrúta!</p>
<p>Kavnové nejsou ani chytří, ani moc dobří bojovníci, zato mají ošklivý zvyk útočit ve velkých houfech. Bude jich tady dvacet, možná třicet. Dům je dobře zajištěn, ale hrubá síla udělá své... Nerliq ležel na posteli oblečený, s dýkou za pasem, mečem po ruce, s připravenou kuší.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Chlap, který rozbil okno, schytal šíp do krku. Tedy nejspíš; hvězdy moc nesvítily, v oknech sousedních domů blikaly jen osamělé svíčky (byla to chudá čtvrť) a lucerna nad krámkem naproti přes ulici také mnoho světla nedávala. Ale útočník se zřítil na ulici i se žebříkem. Chlap určitě nevydržel; žebřík naneštěstí ano. Škrabavý zvuk pod oknem Nerliqovi vzápětí prozradil, že ho znovu opřeli o dům. Jak dlouho vás to bude bavit, hoši? Šípů mám dost. Zabil ještě tři. Pak je uslyšel dole v chodbě a to bylo vážné. Rozrazil dveře ložnice. Muž, který už stačil vyběhnout po schodech, se skutálel dolů se šípem v hrudi. Nerliq naslepo střelil ještě jednou do tmy pod schody. Kdosi bolestně zaječel.</p>
<p>Zabouchl dveře za svými zády a octl se v naprosté tmě. Na rozdíl od vetřelců se v domě vyznal. Než Kavnové stačili zapálit pochodně, prolétl mezi nimi podobně jako šípy z jeho kuše. V běhu kolem sebe sekal mečem. Několikrát ťal do měkkého, což vyvolalo výkřik či zachroptění. Dostal se do chodbičky vedoucí ke kuchyni. Za zády se mu rozjasnilo, zapálili pochodně. Otočil se a poslal jim šíp. Ale už jen ten jeden, pak si musel pověsit kuši na záda, protože už byli moc blízko a ruce mu zaměstnal meč. Úzkou chodbičku mohl bránit třeba do rána, zvlášť když světlo měli oni, takže na ně dobře viděl. Nebyli moc chytří, ani dost obratní; přesně jak předpokládal. Jeho dům se plnil mrtvolami, jenomže nepřátel neubývalo. Kolik jich zatraceně ještě bude? Pryč, pošeptal mu šestý smysl. Uteč!</p>
<p>Aniž by se musel otáčet zády ke Kavnům, otevřel si dveře do sklepa, těžké, z černého dřeva, s důkladným kováním. Probodl dalšího chlapa, jenž se na něj zblízka sápal, vší silou ho skopl z meče a poslal proti jeho druhům. Zacouval na první schod a zabouchl za sebou. Závora byla mohutná, stavěná právě pro takovéhle případy. Ty dveře jim dají práci! Odstrčil od stěny starý, červotočem prožraný prádelník a odkryl padací dvířka. Protáhl se úzkým průlezem do tajné chodbičky a zaklapl za sebou poklop. Skryté péro vrátilo masivní prádelník na místo. Nerliq se soukal šikmou šachtou dolů. V zatuchlém vzduchu se mu těžko dýchalo, přemáhal kašel. Stejně se skoro musel smát, když si představil, jak tudy prolézají Kavnové. Neušlo mu, že jeho vrahové byli pěkně při těle, a ty jejich hrudníky jako soudky!</p>
<p>Konečně se octl v samotné chodbě. Setřásl z vlasů pavučiny a vykročil. Chodba nebyla dlouhá a vedla ven z Weillacu do zanedbaného sadu za řádkou zchátralých domů. Tak, a kam teď? Nejlepší bude do rána se prospat někde v křoví. Je teplá noc. Tady u moře vlastně vůbec neznají zimu, a když se ráno probudím živý, znamená to, že mě ztratili.</p>
<p>Dál si hlavu nelámal. Dal se do běhu. Mířil k pobřeží, zhruba k Rybárce. Jeho čich ho ani v noci nezklamal. V opuštěné vesnici zvolnil, přešel do kroku. Vydýchal se a usoudil, že ještě není dost daleko, a tak se vydal dál po pláži, kde moře ihned smývalo jeho stopy. Po chvíli si uvědomil, kam jde. S úsměvem nad sebou zakroutil hlavou. To snad ne. Přece ji neohrozím! Rozhlédl se. Kus od pobřeží rostlo na písčité půdě ježaté křoví. Ulehl na trsy tuhé trávy pod křivé větve, schoulil se a pokusil se usnout. Chvíli mu to trvalo.</p>
<p>Většinu nocí prospal jen na půl očka; býval často v nebezpečí. Nejspíš ani neuměl spát opravdu tvrdě. O křivonohých, plížících se postavách se mu nejdřív jen zdálo, ale sen se rychle změnil ve skutečnost. Neviděli ho; jak by mohli, dokud o něj jeden z těch nešiků nezakopl. V pádu se nabodl na jeho nastavený meč a vzápětí už Nerliq stál na nohou a bojoval. Bylo po čertech divné, jak ho tak rychle našli, ale neměl čas o tom dumat. Necítil únavu, jenomže ta přijde. Při první chybě mě zabijí. Nešikovně. Bolestivě. Pitomci, vůbec to neumějí! Měl na ně vztek. Kdyby měli aspoň trochu úroveň!</p>
<p>Trvalo to dlouho. Nerliq začínal být unavený. V uších mu hučelo. Neslyšel vzdálené výkřiky a dusot koní. Až když se jeden z jezdců přehnal kolem něj, zaleskl se kov lehkého meče a chlap, který ho už dost ohrožoval, padl k zemi. Jezdců bylo asi deset a se skupinou Kavnů si hravě poradili. Nerliq se zhroutil do ostré trávy. Spíš cítil, než opravdu viděl, jak první jezdec sesedá a sklání se k němu. Na tváři ho zašimraly vlasy. „Co to máš za zvláštní přátele?“ zeptala se ho kněžna z Dauwu. „A můžeš mi vysvětlit, proč jsi zaneřádil mé pozemky tolika šerednými mrtvolami?“</p>
<p>„Zaneřádil jsem si i vlastní dům, Beeg,“ odvětil malátně. „Kavnům se asi rozleželo, že jsem jim zastřelil náčelníka. Mají dobré špehy, to tedy všechna čest. Nechápu, jak mě našli tady.“</p>
<p>„Hledali tě u mě,“ řekla věcně. „Možná jim někdo prozradil, že se mi dvoříš. Jenže já mám dobré vojáky a bdělé stráže. Půltucet těch hlupáků přelezl hradbu, ale na dvůr se nedostal živý ani jeden!“</p>
<p>„To je dobře,“ zašeptal. „Beeg. Nedívej se. Asi omdlím.“</p>
<p>„Zvednu tě a hodím si tě přes koně. Před sebe.“ Zasmála se. „Důstojný vjezd do mého domu, není-liž pravda?“</p>
<p>Dosáhla, čeho chtěla. Omdlévání si okamžitě rozmyslel. Ale i tak se v sedle půjčeného koně dost kymácel a klátil. V zámečku kněžny z Dauwu se nechal dovést do nejbližší postele a ani se nebránil, když ho dvě komorné svlékaly. To chichotání jim nedaruju, pomyslel si, ale to už usínal. Spal velmi dlouho.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Ráno - a jeho ráno bylo už spíš poledne - mu do pokoje donesli plechovou vanu, oblečení a vydatnou snídani. Beeg se objevila až při snídani. Určitě se koukala nějakou tajnou škvírkou, pomyslel si a zachmuřil se. Vypadala trochu rozechvěle. „Víš, kolik jich bylo?“ vyhrkla. „Pětačtyřicet! Zabil jsi za jednu noc asi třicet Kavnů! Poslala jsem svoje lidi i do tvého domu...“</p>
<p>„Jak víš, kde mám dům?“ zeptal se podezíravě.</p>
<p>„Zajímala jsem se o tebe.“</p>
<p>Ukrojil si kus studeného masa a nacpal si ho do pusy. Aby nemusel nic říkat.</p>
<p>„Nemusíš nic říkat,“ ujistila ho. „Mně jenom přijde k smíchu, že to Kavnové věděli dřív než my.“</p>
<p>„A Terizio?“ zamumlal. „Na něj zapomeneš?“ „Potřebuje generála a má ho,“ řekla Beeg. „Zůstaneš tady. Pár dní, než nabereš sílu.“</p>
<p>Vzchopil se. Podíval se jí do očí, odvážně jako dřív. „Moc mě mrzí, že právě teď té síly mnoho nemám, Beeg.“</p>
<p>„Já počkám,“ usmála se. „Však už čekám hodně dlouho.“</p>
<p><strong>V Rinxu</strong></p>
<p>Procházel se pod okny paláce, který spíš připomínal větší měšťanský dům. Však Rinx je opravdu hodně malé království. Pod nohama mu skřípal písek a ohromné listy mohutných rostlin s podezřele mlsně vyhlížejícími květy ho co chvíli jemně pleskly přes záda. Divná zahrada. Doufám, že je aspoň ochočená. Nelíbilo se mu pomyšlení na královnu matku, která si pěstuje takovéhle zelené mazlíčky.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Maličký král Daro se k neznámému muži plížil velmi tiše a proti větru. Cizinci můžou mít čich jako zvířata, no ne? Obratnýma ručkama si připravil smyčku. Zajmu ho! Maminka mi potom přikáže, abych ho zase pustil, ale možná ho stačím zabít. Tentokrát to třeba vyjde. Jestli tu někde nehlídá Chittak... Chittak je nejrychlejší. Nejlepší. Ale nechápe, že musím taky chránit svoje království před nepřáteli, zrovna tak jako on!</p>
<p>Smyčka vzlétla, cizinec se hbitě otočil, nastavil ruku a chytil provaz do dlaně. Škubl, Daro prolétl vzduchem a byl by se rozplácl na pěšině, kdyby ho ten člověk nesevřel do náruče. Pak ho zvedl a zblízka si ho prohlédl. Teprve potom promluvil. Měl divný přízvuk a nezlobil se. Aspoň ne moc.</p>
<p>„Ty asi budeš hlavní strážce paláce,“ hádal cizinec vážně. „Ostražitý, tichý, nebezpečný. Hm?“</p>
<p>Daro viděl přimhouřené světlé oči, usměvavá ústa a hodně vlasů (víc než má Chittak). „Taky ti odstávají uši?“ zeptal se.</p>
<p>„Teď už ne,“ odpověděl Terizio. „Ve válce jsem nosil přilbu. To se pak uši srovnají.“</p>
<p>„Ty jsi voják?“ Malému králi zazářily oči. Ty uši mu opravdu dost odstávaly, ale jinak to byl pěkný, zdravý kluk. „Potřebuju vojáky! Máma tomu nerozumí, ale já jsem král!“</p>
<p>„Vážně? Moc rád bych vstoupil do tvé armády, jenže mám svoje vlastní království. Je dost velké a je s ním spousta práce.“</p>
<p>„Ty jsi taky král?“ Chlapec se zatvářil nedůvěřivě. „Skoro. Jakmile se vrátím z cest, otec mi předá korunu. Je už starý a kralování ho zmáhá.“</p>
<p>„To je škoda,“ zalitoval Daro. „Líbíš se mi.“</p>
<p>Terizio ho postavil na zem. Očekával útok. Darovi zjevně uniká hranice hry a zabíjení. U pasu má dýku. Vytasí ji? Bodne? No ovšem.</p>
<p>Zachytil dětskou ruku, vzal tu malou zbraň, vyrobenou na míru, palcem zkusil ostří. „Pěkná,“ pravil uznale. „Poslouchej, Daro, král by neměl útočit na neozbrojeného člověka, který neočekává útok. Ani by se neměl plížit křovím jako sprostý vrah. Král se má bít v bitvě, když chrání své království.“</p>
<p>„Ale já <emphasis>chráním</emphasis> království!“ Daro měl slzy na krajíčku. „Před cizinci!“</p>
<p>„Copak jsem ti <emphasis>neřekl</emphasis>, kdo jsem? Dobře, představím se, jak to má správně být.“ Vážně se uklonil. „Terizio Marg-Elwe, princ z Quistrytu... Teď ty.“</p>
<p>Chlapec napodobil jeho úklonu. „Daro první, král Rinxu.“</p>
<p>„To bylo ono,“ řekl Terizio a oba se rozesmáli.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Darinea si prohrábla zlaté vlasy. „Uf. Zpotila jsem se. Jakou hru to ti dva hrají? Ten cizinec je jako kluk!“</p>
<p>„Však je málem kluk,“ řekl Chittak. „Věřím mu. Neublížil by dítěti. Jen se podívej, jak se ho Daro drží!“</p>
<p>„Jeho Veličenstvo,“ opravila ho bezmyšlenkovitě. „Zvláštní, že mu můj synáček neublížil. Ten chlapík má skutečně postřeh! A že mu ani nezkusil naplácat!“</p>
<p>„Možná má rád divoké kluky.“ Chittak odstoupil od okna. Daro právě ukazoval cizinci, ze kterého okna se na ně dívá královna matka. „Jdou sem.“</p>
<p>Darinea se ohlédla po komorné. „Rychle! Hřeben, pudr!“ Otočila se zpátky k Chittakovi. „Přijmu ho tedy hned. Když tak spěchá.“</p>
<p>Zblízka byl cizinec menší a hezčí, než se zdálo z okna. Opravdu měl v sobě něco klukovského. Daro z něj nespouštěl oči. „Běžte do svých komnat, Veličenstvo,“ oslovila syna Darinea. Jistě jste už své otázky položil.“</p>
<p>Daro se s ukřivděným výrazem odšoural.</p>
<p>„Tak.“ Hlas půvabné zlatovlásky se zlatou obroučkou na hlavě zazněl nepříjemně řezavě. „Já nejsem dítě, cizinče. Nikomu nevěřím.“</p>
<p>„Smutné,“ poznamenal Terizio. „Nic po vás nechci. Koupím si koně a vrátím se domů do Quistrytu, když dovolíte. Mám tam spoustu práce.“</p>
<p>„To není dobrý nápad. V té zemi není bezpečno. Schyluje se k válce. Prozatímní správce od královy smrti —“</p>
<p>„Cože?“ vykřikl Terizio. Bylo to jako blesk. Jako rána mečem, dokud se neozve bolest.</p>
<p>„Nepřerušuj mě!“ Královna si vztekle dupla.</p>
<p>„Král Gurarc zemřel?“ Terizio její hněv nevnímal. „A já se s ním nerozloučil!“ Konečně to začalo bolet. Ten kámen se ještě zavrtěl, než se mu těžce usadil na srdci. Skládal se hlavně z výčitek svědomí.</p>
<p>Darinea se zarazila. Vypadal opravdu zdrceně. Viděla hodně lidí zdrcených smrtí přátel nebo příbuzných. Neoklamal by ji. „Tys ho znal?“</p>
<p>„Byl to můj otec. Kdy —“</p>
<p>„Asi před třemi týdny,“ vmísil se Chittak.</p>
<p>„Kdo je ten správce?“</p>
<p>„Jakýsi Nerliq. Můj člověk o něm zjistil, že býval ve službách Egedana, správce —“</p>
<p>„Severního Quistrytu,“ přerušil Chittaka Terizio. „Vím. To je v pořádku, Nerliqa bych určil i já sám.“ Darinea se pevně přidržela opěradel svého trůnu. Je možné, aby tady přede mnou stál král Quistrytu, největšího království na Pobřeží? „Nesmysl,“ prohlásila. „Ty nejsi král!“</p>
<p>„Jak to poznáte?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Král prostě vypadá jinak. Ostatně v Quistrytu se nejspíš ujme vlády žena. Matka Gurarcova vnuka. Pokud se dítě narodí zdravé.“</p>
<p>To může být jedině Beeg, pomyslel si Terizio. Zatraceně. Vždyť jsem si dával pozor! Jenom jestli si můj milý generál něco nevymyslel! „Kněžna z Dauwu je těhotná?“ přeptal se.</p>
<p>Darinea zklamaně našpulila rty. „Víš toho dost. Pověz mi ještě o té plavbě!“</p>
<p>Terizio stručně vylíčil průběh plavby, vynechávaje, co uznal za vhodné vynechat. Účel? Poznávací. Králové Quistrytu pořádně neznají své sousedy na severozápadě. To je ostuda, no ne? Vyprávěl, jak loď dlouho hnala bouře neznámo kam. Jak ho vlna smetla z paluby do vody, jak plaval a plaval, až se zachránil na břehu... Je to opravdu země Ver?“</p>
<p>„My jí tak říkáme. Co o ní víš?“</p>
<p>„Jen z pověstí. Země zeleně lemovaná, rudohlavá a s bílým závojem. Jenže takových ostrovů může být víc.“</p>
<p>Darinea kývla. „Pověz mi ještě o tom kanci.“</p>
<p>Terizio popsal svůj boj s jedovatým vepřem. Byl ovšem nucen udělat ze sebe většího hrdinu, který zvíře zabil mečem, načež si sám vypálil ránu... Horečku, vidiny, slabost a dlouhé zotavováni nevynechal. Tak. Co ty na to, královno?</p>
<p>„Ukaž tu jizvu!“ přikázala Darinea.</p>
<p>Zčervenal. „To nejde. Je... tady,“ ukázal si na stehno. Chittak se zasmál do hrsti. Tak to ji, chlapče, ještě neznáš!</p>
<p>„Nebezpečná rána,“ pravila Darinea. „Chci si jen ověřit, jestli nelžeš. Vyznám se v ranách.“</p>
<p>Chittak by byl tomu milému mládenci rád vysvětlil, že královna bývala kdysi ranhojičkou, a velmi dobrou ranhojičkou, že se seznámila s králem Rinxu po jedné drobné potyčce na hranicích, kde byl ten skvělý muž lehce zraněn, a že viděla víc nahých mužských, než si on dokáže představit, a ať si z ní nic nedělá. Jenže tady nemohl mluvit. Bylo mu mladíka líto. Král nekrál, jeho rozpaky byly nelíčené.</p>
<p>„Ne,“ řekl Terizio.</p>
<p>Chittak vzdychl a zatleskal. Do sálu vběhlo tucet vojáků. Terizio dva srazil k zemi, aniž by někdo viděl, jak to provedl, zmocnil se meče. Chittak si znovu povzdechl. Je strašně rychlý. Jistě. Jinak by ho vocsút dostal. Zatraceně, nechci, aby zemřel! Kvůli pitomému vrtochu té husičky. „Dost!“ zařval. Všechno znehybnělo. „Zmizte!“ pokračoval. „Darineo! Přísahal jsem, že tě budu chránit! Třeba i před tebou samotnou!“ Obrátil se k Teriziovi. „Proč jí tu radost neuděláš?“</p>
<p>Terizio nechal meč s třeskem spadnout na podlahu. Měl vztek a tušil, že je to na něm vidět. „Ta ženská mě chce jenom ponížit!“</p>
<p>„Jsem královna, žádná ženská!“ zaječela Darinea.</p>
<p>„Mlč!“ vykřikl Chittak. V tom okamžiku bylo jasné, kdo tady doopravdy rozhoduje. „Jsi možná slepá, ale já ne, královno! Ten chlapec je tak rychlý, že by mohl zabít <emphasis>dvě</emphasis> ty odporné zrůdy najednou! Pochybovat o jeho slovech je hanba!“</p>
<p>Darinea ztichla. Předstírala, že přemýšlí. „Dobrá, přesvědčil jsi mě,“ řekla po krátkém zaváhání. „Smíš opustit Rinx a vydat se na cestu. Zítra. Teď si odpočiň. Cesta je dlouhá, jediná noc zdržení už mnoho nezmění. Dám ti koně i doprovod.“</p>
<p>Terizio zmateně pohlédl na Chittaka. Ten nenápadně ukázal prstem na sebe a přikývl. Terizio nad těmi podivnými vztahy v duchu zavrtěl hlavou. Nenašel vhodnou odpověď, a tak jen něco zamumlal a uklonil se.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Mnoho odpočinku si ale Terizio v paláci neužil. Odpoledne strávil s malým králem, který se na něj přilepil a zjevně si z něj v mysli budoval jakýsi vzor. Následovala večeře se spoustou jídla a vína a Chittakovým neoblomným rozhodnutím, že královnina hosta prostě musí naučit jak vychutnat dobré víno, a jako vrchol pohostinství krásná ložnice s velikou postelí. Pozdní návštěva ve zmíněné posteli pak Terizia ani nepřekvapila. Byl trochu opilý, i když méně, než by si byl Chittak přál, a ona nesmírně obratná a zkušená. Vůbec se nebránil; vlastně ani nestačil pomyslet na odpor. Prostě jen dělal, co se od něj žádalo. Docela hezky, jak mu se smíchem oznámila ráno.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Ty vždycky dosáhneš svého, co?“ Mhouřil oči před světlem. Bolela ho hlava a svět se trochu houpal.</p>
<p>„Původně jsem chtěla vidět tu jizvu,“ řekla Darinea tvrdohlavě. „Jenže nebyl čas. Vždycky tak spěcháš?“</p>
<p>„Připadalo mi, že spěcháš ty,“ odpověděl překvapeně. „Nemám moc zkušeností. Měla jsi něco říct.“</p>
<p>Uchichtla se a prudce roztáhla závěsy na okně. Terizio si zakryl oči oběma rukama. Okamžitě toho zneužila a strhla z něj přikrývku... a bylo ticho. Pomalu spouštěl dlaně z obličeje, zvykaje si na ostré světlo. Darinea se na něj dívala a kousala si palec. „Promiň,“ zašeptala. Teplými prsty se dotkla čerstvé jizvy na jeho stehně. „Tys to nevěděl, viď... Neměl jsi ponětí, že to zvíře je stvoření z bájí. Že jeho škrábnutí je smrtelné.“ Ruka se jí chvěla. „Podle té báje vocsúty stvořil čaroděj Mylappas, který začaroval obyčejné divoké vepře. Prý ho o to ve své závěti požádal Elvartang.“ Nevrátila mu přikrývku. Zakryla ho svým tělem. Vlastně proti tomu nic neměl. Šeptala mu do ucha. „My tady v Rinxu žijeme hodně blízko pověstí. Pamatujeme si víc než jiní, protože jsme blízko zemi Ver. Jedovatí kanci ji střeží. Přede všemi, kdo tam nepatří. Ta země má připadnout lidu z moře. Nikdy jsem tomu nerozuměla.“</p>
<p>„To není potřeba,“ ujistil ji.</p>
<p>„Vím, o čem mluvíš.“ „Když se té rány dotknu, vidím to zvíře před sebou.“ Darinea se otřásla. „Muselo to strašně bolet.“</p>
<p>„To tedy ano. Tak už na tu jizvu nesahej!“</p>
<p>„Dobře. Teď už ti věřím. Úplně.“ Pevně ho políbila a zdržela ho ještě dost dlouho.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Daro si hrozně přál jet na koni, a ne s maminkou v kočáře, ale Chittak se na něj zamračil a řekl, že hranice je proměnlivá a její porušení je vážná, nebezpečná věc. Terizio, už usazený v sedle dlouhonohého bělouše, udiveně zvedl obočí. „Může jet se mnou. Kousek,“ pravil zkusmo. Co vy na to, tajemní domorodci z Rinxu?</p>
<p>„Ale jenom k lesu,“ vzdychla Darinea.</p>
<p>Daro se uvelebil před Teriziem. Když projížděli městem, lidé ho vesele zdravili a on jim spokojeně kynul. Jeho dětská důstojnost byla dojemná a Terizio se skoro zastyděl za svou vlastní neschopnost přijímat oddanost svého lidu, ať už hranou nebo skutečnou.</p>
<p>Za městem zpomalil a octl se vedle Chittaka. „Dozvím se už konečně, co to je s vašimi hranicemi?“</p>
<p>„Kéž bychom to věděli,“ zabručel Chittak. V dopoledním slunci se jeho vlasy leskly stříbrem. Není už mladý a Daro ho nutně potřebuje, pomyslel si Terizio. Má za něj Darinea náhradu? Nebude celá tahle zemička v nebezpečí, když mě Chittak bude vyprovázet?</p>
<p>„Něco víme,“ ozvala se královna. Nepozorovaně si přesedla na koně a teď je dohnala. „Naše hranice není vymyšlená nebo vyměřená lidskými prostředky. Skutečně nás chrání. Nedovolí vetřelcům zvenčí, aby pronikli dovnitř, a nepustí ven nikoho, kdo je na útěku před naší spravedlností.“</p>
<p>Jak?“ zeptal se Terizio. Chlapec před ním se zavrtěl, jako by se k němu chtěl víc přitisknout.</p>
<p>„Různě,“ řekla Darinea. „Viděla jsem, jak od ní jeden muž odlétl, jako by ho nabral rohy býk. Jiný se jen odrazí a spadne na zadek. Jsou lidé, které pustí až k sobě, a některé dokonce až dovnitř, do mlhy. Jenomže ti se obyčejně za chvíli vrátí. Celí krvaví, jako stažení z kůže.“</p>
<p>„A zemřou,“ dodal zachmuřeně Chittak. „Královna vám vylíčila hranici v plné síle. Jsou však dny, kdy se její mlha rozptýlí nebo zvedne. Potom se do Rinxu mohou dostat nepřátelé. Nikdy nevíme předem, kdy a kde k tomu dojde. Máme všude hlídky. Je to velmi náročné.“</p>
<p>„Jak se tedy dostaneme ven?“</p>
<p>„Tamhle, za tím lesem,“ ukázal Chittak, „je místo, kterému říkáme ‚brána‘. Mezi dvěma kameny tam rozděláme oheň. Bubeník tluče do posvátného bubnu, vojáci dují do rohů... V mlze se ukáže otvor, něco jako úzké, vysoké dveře. Musíme projít, než oheň uhasne, než se bubeník unaví a mužům dojde dech.“</p>
<p>„Líčíš to tak podrobně,“ řekl Terizio. „Z druhé strany to nejde?“</p>
<p>Chittak se zazubil. „Ne.“</p>
<p>„Takže jste zranitelní jen z moře.“</p>
<p>Darinea se rozesmála. „Země Ver k sobě žádnou loď nepustí. Copak jsi to nezažil sám? Veškeré naše pobřeží patří současně průlivu. Ne, nejsme zranitelní z moře.“</p>
<p>„Zvláštní,“ zamumlal Terizio. „Tak proč se bojíte?“</p>
<p>Darinea se schoulila v sedle. Jen na okamžik, ale jemu to neušlo. Neodpověděla. Les se přiblížil a hrozil větvemi, ovinutými popínavými rostlinami. Tak odtud pocházejí květiny z královniny zahrádky!</p>
<p>„Měla bys vzít chlapce do kočáru a vrátit se,“ zašeptal Chittak. „Neměl by se <emphasis>zvedání mlhy</emphasis> účastnit příliš často!“</p>
<p>Královna kývla. Daro se kupodivu nebránil. Jen se z okna kočáru, kam ho posadili, smutně díval za vzdalujícími se jezdci. Terizio mu zamával. Uvidíme se, pomyslel si. Teď je na řadě les. Potom kameny, buben a brána.</p>
<p>Les zdálky hrozil a zblízka chňapal. Domorodci se v něm zjevně cítili stejně nejistě jako Terizio. Vojáci se neklidně ohlíželi a co chvíli se ohnali, aby odstrčili dotěrný květ či šlahoun. Kořeny se plazily pod tenkou vrstvou půdy jako hadi. Terizio si nejdřív myslel, že ho šálí hra světla a stínu, ale když se dost rychle ohlédl, spatřil, jak mu kořen hrozí jako podivná, vyzáblá ruka. Vzápětí se ukryl do hlíny. Vsadím se, že posvátný buben má kostru ze dřeva těchhle stromů. A kůže na něm? Lidská? Zaručeně. Ušklíbl se. A buší se do něj kostmi... a nechci ani vědět, co slouží jako palivo pro oheň.</p>
<p>Ať už si představoval cokoli, skutečnost ho stejně překvapila. Ty kameny! Žádné ohniště na louce, ploché a obyčejné! Spatřil je, sotva vyjeli z lesa. Tyčily se vysoko k nebi, pyšné černé, zlověstné rudě žilkované.Hranička dřeva mezi nimi se zdála bílá a směšně maličká.</p>
<p>U bubnu stála stráž, hubený, kostnatý muž ve vojenském stejnokroji. Další voják střežil připravené dříví. Oba strážci byli bledí. „Není dobrý den,“ vypravil ze sebe muž u bubnu.</p>
<p> „Mlč,“ řekl tiše Chittak.</p>
<p>„Je jako skleněná,“ nedal se odbýt strážce bubnu.</p>
<p>Terizio se rozhlédl. <emphasis>Mlha?</emphasis> Za mohutnými kameny končil svět, rozplýval se do nicoty, tu a tam porušené cáry, perleťovými jako vnitřek lastury, jenž zrcadlí úryvky skutečnosti. Skutečnost je jen tahle louka, tento les, my. Rinx, malé království, obehnané strachem.</p>
<p>„Zapalte oheň!“ křikl Chittak. „Připravte rohy!“</p>
<p>Hubený voják u bubnu pobledl ještě víc. Udeřil dlaněmi do napjaté kůže. Terizio se otřásl, jak se mu v tom okamžiku zkroutil žaludek, sevřelo hrdlo a tep se přizpůsobil rytmu úderů. Ovládl se. Vzhlédl. Chittak se tvářil kysele. Jistě ten obřad dobře znal, ale ani jemu nebylo příjemně. „Vzpamatoval ses hodně rychle, <emphasis>cizí králi,“</emphasis> zašeptal. Terizio přikývl. Zabloudil zrakem ke kamenům. Chvěly se, vzduch kolem nich se vlnil. Rudé žilky se nadouvaly a tepaly. Kameny nasávaly mlhu. Dělají to pokaždé, když jsou vzhůru. Někdy se probudí samy. Jindy je přivede k vědomí oheň a zvuk. Musí ty rohy tak ohavně ryčet? Myslím že ne!</p>
<p>„To stačí,“ řekl někdo. „Už se nakrmily. Budou spát.“ Byl to známý hlas. Jeho vlastní. Terizio se s trhnutím probral. Div nespadl z koně. Bylo ticho. V neviditelném plotě, jen tu a tam ozdobeném perletí, se otevřelo vysoké okno, prozrazující, že svět v těchto místech nekončí. Vojáci však upírali pohledy na cizího krále. Chittak se přeptal: „Cos to povídal?“</p>
<p>„Nevím.“ Terizio pobídl koně. Do úzké brány se zvířeti nechtělo, nebylo snadné zvládnout ho. Nejkratší cesta vedla mezi černými kameny, a tak Terizio přiměl koně ke skoku přes skomírající ohníček a rovnou do brány, než se bělouš vzpamatuje.</p>
<p>Octl se na louce, stejné jako před hranicí, a přece jiné. Téhle krajině nevládl strach. Terizio zhluboka nadechl. Cesta domů je volná.</p>
<p>„Proč jsi to udělal?“ Chittak se vynořil z mlhy - protože z této strany hranici tvořila skutečná, na pohled obyčejná mlha - pobledlý a vystrašený. „Nejdřív řečníš jako nějaký prorok a potom skočíš přes posvátný oheň... Jak jsi věděl, že cesta vede právě tudy?“</p>
<p>„Nevěděl jsem to,“ řekl Terizio.</p>
<p>Chittak zvolna klusal po pěšině, vinoucí se vysokou trávou. Kdo asi do těch míst chodívá, že je tak vyšlapaná, přemítal Terizio. Jeho průvodce zvedl hlavu. „Víš, kdo jako první prošel mezi kameny? Král Elvartang. Rinx je totiž Elvartangova vlast. Je pohřben v chrámu na pobřeží. Chtěl, aby naše země byla chráněná. Jen ten, kdo najde zemi Ver, zem, která se neskrývá před nikým a přece zůstává neobjevena...“ Hlas se mu zlomil. „Tys ji hledal, viď!“</p>
<p>„Hledal.“ Terizio hleděl do dálky, v očích se mu odrážel les a obloha. „A našel.“</p>
<p>„Ty... Zlomil jsi její kouzlo!“ vyhrkl Chittak.</p>
<p>„Jak? Copak jsem první, kdo u jejích břehů ztroskotal?“</p>
<p>Chittak unaveně vzdychl. „Nechala se najít, chápeš? A pak ti dovolila odplout! Viděl jsem pár trosečníků, kteří unikli vocsútům i divochům. Byli napůl šílení. Žádný z nich netušil, kde se to vlastně octl, ale všichni se vrhli do vln průlivu a jako o život plavali pryč. Některé vytáhli rybáři. Rybáři jsou pověrčiví, nenechají někoho jen tak utopit.“</p>
<p>„Aha. Vtip je v tom, že já tu zemi <emphasis>hledal</emphasis>,“ pravil Terizio. „Pokud tomu rozumím, tak <emphasis>hledači</emphasis> se utopili nebo rozbili o pobřeží. Ti, kdo přežili, nepatřili k hledačům.“</p>
<p>„Tak.“ Chittak se podrbal ve vlasech. „Měl jsem tě zabít.“</p>
<p>„Na to nestačíš,“ řekl zlehka Terizio. „A nezkoušej to, prosím. Mám naspěch.“</p>
<p>„Nelhal jsi mi v ničem?“ Hranatá tvář rádce a generála (a kdopak ví, čeho ještě!) královny Dariney měla náhle bezbranný vyraz. Otázka zněla úpěnlivě.</p>
<p>„Netrap se tím a vrať se domů. Určitě se ještě uvidíme.“</p>
<p>„Nemůžu se vrátit,“ řekl Chittak. „Bránu mi otevřou za třicet dní. Dřív to nejde.“</p>
<p>„Tak proč jdeš se mnou? Abys mě zabil mimo území Rinxu?“</p>
<p>„Abych tě chránil před janzity,“ odvětil temně Chittak. „Nekoukej se tak. První kněz Janzova chrámu se dorozumívá se svými přívrženci i přes hranici. Neptej se mě jak. Nevím to.“</p>
<p>„Bubny,“ zamumlal Terizio. „Slyšel jsem je celou noc. Jen jsem jim nevěnoval pozornost. Co proti mně janzité mají?“</p>
<p>Chittak se sehnul, aby ho silná větev nesrazila z koně. Vjížděli do lesa. „První kněz tě nazval <emphasis>Poutníkem ze země Ver.</emphasis> To stačí. Podle janzitů odtud nesmí nikdo odejít. Tobě se to podařilo, takže podle nich musíš zemřít, abys do té země nepřivedl zloděje.“</p>
<p>Terizio se tiše zasmál. „Váš První kněz je trochu nechápavý. Nenapadlo ho, že bych mohl do země Ver přivést ty, na které po staletí čekala.“</p>
<p><strong>Cestou domů</strong></p>
<p>Les, jímž projížděli, byl světly a přívětivý, plný barevných hub, které by Terizio s chutí okusil, ale podle Chittaka byly touhle dobou všechny nejedlé. „Vám z jihu se zdá, že u nás nikdy nekončí léto, ale zrovna letos byla zima zlá, několikrát sněžilo a plískanice nás nechtěly pouštět z domů... První houby bývají vždycky jedovaté, ne moc, ale bylo by ti špatně.“</p>
<p>Terizia pobavila Chittakova představa tuhé zimy. „Měl bys někdy strávit zimu u nás v horách!“</p>
<p>„Slyšel jsem, že tam leží sníh a všude je plno ledu.“ „A fouká ledový severní vítr.“</p>
<p>„Čím to? Na severu je přece vždycky tepleji.“</p>
<p>„Náhorní plošina Pakaiš, kde žijí Kavnové, má drsné podnebí. Vichry se po ní rozběhnou a přes hory se dostávají až k nám.“</p>
<p>Chittak nad tím kroutil hlavou. Terizio se do dalších rozkladů ohledně podnebí a směru větrů nepouštěl; popravdě řečeno, nerozuměl tomu o nic víc než Chittak. Správný král nenosí v hlavě věci, na které nemá nadání. Na to má lidi a Terizio měl v plánu obklopit se opravdovými znalci.</p>
<p>Jeli rychle. Zastavovali, jen aby napojili koně i sebe u některého z čistých potoků, jimiž tato země oplývala. Večer se utábořili pod rozložitým dubem s větvemi schýlenými až do trávy. Chittak se vydal k blízkému jezírku na ryby. Terizio mezitím postavil kousek od stromu malé ohniště z šedých kamenů a nasbíral v okolí suché větve na oheň.</p>
<p>„Mažarek je země potoků, jezer a ryb,“ prohlásil Chittak. „Podívej! Není to krasavec?“</p>
<p>Ryba, kterou ulovil, byla dlouhá jako Teriziova paže a celá se leskla. „Dají se chytit do ruky?“ zajímal se Terizio.</p>
<p>„Hm. Myslel jsem, že tě najdu na břiše. Že lehneš a usneš. Jeli jsme dost ostře!“</p>
<p>„Za války s Egedanem jsem se najezdil, až mě to mrzelo,“ zasmál se Terizio. „Pořád mi nevěříš?“</p>
<p>„Nevypadáš na válečníka,“ řekl Chittak upřímně. Obratně kuchal svůj úlovek a přitom povídal. „Kdybych neviděl, jak jsi zatočil s naším Daronkem a s hochy z palácové stráže... Ale stejně si tě neumím představit v čele vojska.“</p>
<p>„Mě to taky překvapilo.“ Terizio mu podal už připravený prut. „Ale vyzkoušel jsem už několik řemesel. Tohle je prostě jedno z nich.“</p>
<p>Chittak vytáhl křesadlo a rozdělal oheň. „Král Elvartang prý byl taky malý. Drobný, štíhlý, nenápadný. Ale měl v sobě velikou sílu. Na obrazech je velký i statný, i jeho sochy jsou takové - jenže obra z něj udělali teprve pěvci. Až potom, co opustil hranice Rinxu a dobyl svět, zemi i moře. Nikdo nevěřil, že dokáže třeba jen na rok udržet mír. A jeho mír pak vydržel víc než tři století!“</p>
<p>„Nikdo mu nevěřil... Jako mně...“ Terizio zamyšleně hleděl do plamenů. „Mám skromnější plány. Rád bych udržel mír v Quistrytu a zavedl Janzily domů.“</p>
<p>Chittak div neupustil rybu do popela. „Tys hledal zemi Ver <emphasis>pro ně?“</emphasis></p>
<p>„Slíbil jsem to.“ Terizio mu vzal rybu z rukou. Obratně ji nabodl na prut. „Radši se starejme o večeři. Povídat můžeme pak.“</p>
<p>Když se však najedli a uložili pod strom v místě, kde byly větve nejhustší, ani jeden z nich neměl chuť na řeči. Usnuli, doufajíce, že je volně uvázaní koně v případě nebezpečí probudí. Noc však uběhla klidně a vzbudil je až ranní chlad.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Mažarek je země o hodně větší než Rinx, ale jen řídce osídlená, což Teriziovi přišlo divné. Taková krásná, už od pohledu úrodná krajina, ty lesy se spoustou zvěře, ryby v potocích, vysoká, jemná tráva na loukách...</p>
<p>„Loskere,“ utrousil na půl úst Chittak. „Hlavní město. Zhltne všechny lidi, co sem přijdou.“</p>
<p>„Ale lidi přece musí někdo živit! Když nikdo neobdělá půdu...“</p>
<p>„Živí je obchod.“ Slovo <emphasis>obchod</emphasis> Chittak skoro vyplivl.</p>
<p>„Loskere je město janzitů. Vzniklo kolem chrámu a kláštera.“</p>
<p>„A s čím obchodují?“ zeptal se Terizio, ale v té chvíli už měl dojem, že to ví. Chittakova odpověď jen potvrdila jeho podezření.</p>
<p>„Se zázraky,“ řekl Chittak. „Prodávají zázraky. Budoucnost, to také. Sošky boha moře.“</p>
<p>„Jsou hodně ošklivé?“</p>
<p>„Nesměj se!“ okřikl ho Chittak. Nejistě se ohlédl. „Můžou být všude! Povídal jsem, že náš První kněz je s nimi ve spojení!“</p>
<p>„Vždyť je to pravda. Viděl jsem velkou Janzovu sochu z černého mramoru. Byla ošklivá.“ Chystal se vyprávět o své návštěvě v podmořské svatyni, ale vtom uslyšel tiché kroky. Někdo za nimi běžel. Zmlkl. Položil ruku na jílec meče. Chittak otevřel ústa, nestačil však vykřiknout varování. Muži se zbraněmi se vynořili z lesa a byli všude. Terizio se už oháněl mečem, ale útočníků bylo příliš mnoho. Přesto se vzdal až ve chvíli, kdy dva muži drželi Chittaka a třetí přiložil dýku k jeho hrdlu.</p>
<p>„Byl by ses probil,“ sykl Chittak vztekle. „Zatraceně, měl jsem tě <emphasis>chránit!“</emphasis></p>
<p>„Pozor na ty koně,“ oslovil Terizio muže, v němž vytušil vůdce. „Svazovat mě nemusíte. Neuteču.“</p>
<p>Vůdce se ušklíbl. „Kdo jsi, že tvoje slovo tolik znamená?“</p>
<p>„Král Quistrytu,“ řekl Terizio.</p>
<p>„Gurarc je mrtev,“ pravil muž zamyšleně. „Ty jsi Terizio?“</p>
<p>„Takže mě znáš.“</p>
<p>„My z Loskere známe každého. První kněz rozhodne, jestli nelžeš. Já mohu říct jen jedno: tvůj meč nepochází z Quistrytu.“</p>
<p>„Ne. Našel jsem ho v zemi Ver,“ přisvědčil Terizio. Chittakovi poklesla čelist. No tohle!</p>
<p>„V zemi Ver?“ Loskerští se začali pochechtávat.</p>
<p>Vůdce zvedl paži. „Ticho! Tak ticho!“ Obrátil se k Teriziovi. ,Jistě mi chceš namluvit, že je to Elvartangův meč!“</p>
<p>„Myslím, že je.“ Terizio klidně čelil rozjařenému chechtotu Loskerských, dokonce se lehce pousmál. Když se dosyta vysmáli, se stejným klidem vykročil mezi nimi. Chittak si s úžasem uvědomil, že ho skutečně nespoutali.</p>
<p><strong>Smrt Stoletého</strong></p>
<p>Mnilien stál na vrcholku Pravé věže a naslouchal větru. Cítil, jak se mu černý mramor chvěje pod nohama. „Vím, že tvoje sestra tam v dálce je rozčilená,“ chlácholil věž. „Vím, že zabíjela. Ano, bylo to zbytečné, jistě. <emphasis>Tajemství</emphasis> se dere znovu ke světlu. Vždyť na tom nic není. Stačí nemít klapky na očích a nezacpávat si uši. Jdu za Prvním. Kdosi přichází a já nemyslím, že je to podvodník.“</p>
<p>První se zachmuřil, když spatřil Mniliena scházet z Věže. Služebník Věže ho zneklidňoval, jako ostatně většinu mnichů, kněží a kněžek. Kdopak ví, třeba je nesmrtelný. Nikdo si nepamatoval, kdy Mnilien do Loskere přišel. Zdálo se, že tady byl dřív než město, dřív než klášter i chrám. Jak nepřirozené je jeho mládí, pomyslel si První. Ten pružný krok, štíhlá postava, vlasy barvy čerstvých ořechů, jasné oči. Tolik let ho znám, a vůbec se nezměnil!</p>
<p>Mnilien sestoupil mezi ztichlé mnichy na Věžním nádvoří. „Nevyčítej mi mládí, První,“ pravil. „Ty a dva či tři tobě podobní na mě hleděli s velkou nevraživostí. a já se jen staral o Pravou věž a používal její moc k uzdravení nemocných osudů. Dnes jde o můj osud. Dnes se prolne s jiným. Ne, neodcházej. Za okamžik zabuší na bránu tvůj lovec. Ulovil Poutníka ze země Ver, jenž však je někým víc než poutníkem.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Budova chrámu čněla nad vysoké, masivní hradby kláštera a shlížela na město přimhouřenými štěrbinami úzkých oken. Terizio hleděl na věž z černého kamene. Je jako sestra té naší, quistrytské. Dvojče.</p>
<p>Postrčili ho do brány. Skřípění zavíraných veřejí a napjaté ticho. Loskerští vedli zajatce po strmých schodištích mezi budovami, jež se tísnily v omezeném prostoru za hradbou jedna vedle druhé, podchody a chodbami, ze světla do tmy, ze šera na slunce, a po celou dobu jejich cestu lemovalo ticho. Mlčení mnichů v černém, postávajících na nádvořích a u stěn chodeb, vyhlížejících z oken, nehybných a zvědavých. Terizio měl dojem, že některé z tichých postav jsou ženy, ale neviděl jim do tváří, ukrytých v kápích. Jen držení těla je prozrazovalo. Vzpomněl si na svou matku, tu první. Také by tak stála a mlčela. Ať už se něco stane, zaprosil, obraceje se docela přirozeně na boha, jemuž náležel tento chrám, to ticho ve mně probouzí touhu ječet, nebo vzlykat jako dítě!</p>
<p>Konečně stanuli pod věží. Terizio poznal Prvního kněze, pohlédl mu do tváře, podivně stažené jakoby strachem, ale neposlouchal, co mu ten člověk povídá. Jeho pozornost upoutal mladík v temně zeleném rouchu. Někoho mu připomínal. Jen si vzpomenout.</p>
<p>Vůdce skupiny lovců, která Terizia s Chittakem přivedla, podal Prvnímu meč. Kněz zbraň dychtivě uchopil oběma rukama, vzápětí vykřikl a upustil ji.</p>
<p>Tvář mladíka v zeleném se zkřivila pohrdáním. „Spálil ses jako hříšník?“</p>
<p>V té chvíli ho Terizio poznal. „Parehya!“ zašeptal.</p>
<p>Mladík se k němu prudce otočil, měřili se pohledy. Pak se mnich shýbl a zvedl meč. „Teď už ví, že patří jen do tvé ruky, králi,“ řekl tiše.</p>
<p>„A tvoje ruce?“ Terizio se nepohnul z místa, ačkoli mu mnich zbraň podával.</p>
<p>Mladík zakroutil hlavou, usmál se. „Vezmu si vlastní meč. Abych s tebou mohl bojovat... a být poražen.“ Obrátil se k zaraženým mnichům a kněžím. „Poslyšte mě, Mniliena, Stoletého! Tento muž dokáže svá tvrzení. Bude se mnou bojovat v mé Věži. Zvítězí a vy uvěříte, že je králem po Elvartangovi, a budete mu věrní!“</p>
<p>„Mnilien Stoletý!“ vydechl Chittak. „Mnich z pověsti! Nemůžeš s ním bojovat, zabije tě! Ve Věži je neporazitelný!“</p>
<p>„Nezabije mě,“ řekl šeptem Terizio. „Příliš se podobá někomu, kdo mi dal dobré rady.“</p>
<p>„Zvedni meč!“ přikázal mu První. Dusil se vztekem a nebyl si jist, kdo přesně jeho hněv vyvolal. „Půjdeš za Mnilienem do Věže. Vnitřním schodištěm, až nahoru. Tam, na vrcholu, se odehraje souboj a my ho uvidíme. Nemáš naději.“</p>
<p>„To ať rozhodne Janz.“ Terizio zvedl meč a vykročil za Mnilienem. Ten čekal ve tmě za dveřmi a rázně je přibouchl, sotva Terizio vstoupil dovnitř. I on měl v ruce meč. Terizio mu do tváře neviděl, ale odhadl, že se usmívá.</p>
<p>„Konečně,“ řekl Mnilien. „Tolik se mi stýskalo. Nemohu ale odejít jinak než prostřednictvím tvého meče!“</p>
<p>Teriziovi naskočila husí kůže, mezi lopatkami ho zamrazilo. „Po čem se ti stýskalo a jak dlouho?“</p>
<p>„Správné otázky. Stýská se mi po mé rodině. Lidé mi nevadí, ale... Kdyby tak byli všichni jako Elvartang! To kvůli němu jsem opustil... Ach, Elvarova smrt mě zlomila. Snad se s ním setkám. Byl opravdu dobrý.“</p>
<p>Terizio se roztřásl. Dotýkal se tajemství, které nepatřilo lidem. Mnilien není stoletý. Je nesmrtelný. Syn bohů. A Parehya?</p>
<p>„I po něm se mi stýská,“ přikývl Mnilien. „Vždyť je z rodiny. Příbuzný, i když vzdálený. Je mi ho moc líto, ale nepomohu mu. To můžeš jenom ty.“</p>
<p>„Jak?“ vyhrkl Terizio.</p>
<p>Mnilien pokrčil rameny. „Nevím. Ptej se sebe. To je nejjistější. Neztrácejme už čas. Pojď nahoru.“</p>
<p>„A tam? Co mám dělat?“</p>
<p>„Bodneš mě.“ Mnich se rozběhl po schodech. „Sem!“ ukázal si na srdce.</p>
<p>„Doufal jsem, že ten meč nebudu muset použít,“ zamumlal Terizio, těžce stoupaje za ním. „Nechci tě zabít! Mám spoustu otázek a stýská se mi po pravdě!“ „Ano, jistě,“ řekl Mnilien roztržitě. „Ale tu si uděláš. Věř mi. Ty sám. Bude nová a tvoje.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Terizio sotva popadal dech, když konečně dorazil nahoru na vrchol Věže. Kolena měl nejistá a dlaně se mu potily, div neupustil meč.</p>
<p>„Tak,“ prohlásil Mnilien vážně. „Malé představení pro diváky. Neboj se. Bojuj naplno. Nemůžeš mi ublížit. Jenom mě osvobodíš.“</p>
<p>Ti, kdo přihlíželi zdola z nádvoří nebo z oken četných chrámových budov a klášterních cel, si určitě nemysleli, že jde o malé představení. Byl to rychlý, divoký souboj rovnocenných soupeřů, z jejichž mečů sršely jiskry a létaly blesky, místo hromu doprovázené kovovým třeskem. Mnilien se opravdu bránil. Smál se. „Nedám ti vítězství zadarmo!“</p>
<p>Terizio mlčel. Možná věřil jeho slovům, ale byla to přece jen slova a meče byly až příliš skutečné. A smrt jednoho z nich také. Musel zvítězit, protože šlo o jeho poslání, o jeho zemi a Janzily, kteří mají také právo na svou vlast. Myslel na živé, vzpomínal na mrtvé, ale nepomáhalo to. Zabít světlého mladíka v zeleném rozevlátém rouchu... Ne!</p>
<p>Pronikl Mnilienovou obranou. Meč, zděděný po dávno mrtvém králi, jako by měl vlastní vůli a nečekal na pokyn Teriziovy paže. Pohnul se téměř sám, bodl. Mnilien zavrávoral, přitiskl si dlaň na hruď. Jeho úsměv zkřivila bolest.</p>
<p>„Dobře,“ zašeptal. „Ať mě pohřbí... Tady. Tělo taky něco znamená...“ Znovu se zapotácel, padal dozadu přes okraj bez jakékoli zábrany. Terizio nemyslel. Chytil ho v pase a pokusil se ho strhnout na sebe. Mnilien sebou škubl. „Ty... Hlupáku,“ zašeptal něžné. „Jsi jako... tvůj otec!“ Padali oba. Do prázdna, do modrého prostoru, na kameny nádvoří. Terizio si stačil všimnout, že kolem nich šlehají plameny. V poslední chvíli se Mnilien octl pod ním a pád se na nepatrný okamžik zpomalil. Potom svět zčernal, ale zase jen na okamžik.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Rozsvítilo se. Kdosi ho zvedal a kdovíproč halil do pláště.</p>
<p>„Není možné...“ zaslechl šepot. „Nemohl ho... proč? Ten oheň! Plameny... Vždyť hořeli oba! Ty šaty... na popel. Ale on je... Jistě. Probodl ho. Souboj, opravdový... Vítěz!“</p>
<p>Terizio přestal poslouchat. Chittak ho napůl nesl, napůl vlekl, neměl tušení kam. Vlastně byl při vědomí, jen se mu nechtělo myslet. Zapomenout na to, co udělal. Chittak mu vytrvale vykládal o ohni. Já vím, kčertu. Vím o tom ohni! Mlč už! Nechtěl poslouchat ani Chittaka, a tak měl zavřené oči a nechal se postrkovat a nést někam dovnitř budovy vedle chrámu, předstíraje mdloby. Až v chladné cele, kde se ho ujaly jemné, obratné ruce, otevřel oči.</p>
<p>„Co je tohle za jizvu?“ vyptával se neznámý hlas.</p>
<p>„Škrábl ho vocsút,“ odpovídal Chittak. „V zemi Ver.“</p>
<p>„Ach,“ šeptl cizí hlas. „Spálenina. Ovšem. Rána se musí vypálit.“</p>
<p>„Oheň,“ zahučel Chittak. „Kam se podívám, vidím oheň. Ten mladík ho přivolává. Přikryj ho. Nemá ani škrábnutí.“</p>
<p>„Viděl jsem, jak letí v plamenech z Pravé věže,“ řekl ten druhý, asi mnich, místní ranhojič. „Nespálily ho.“</p>
<p>„Hořeli oba,“ poznamenal Chittak.</p>
<p>„Ano. Mnilien má také čistou kůži. Jenomže je mrtev.“</p>
<p>Terizio si přitáhl přikrývku. Pochopil, že plameny, provázející pád z Věže, byly skutečné a spálily jeho šaty. Nejspíš i Mnilienovy. Představil si světlého, krásného Mniliena, jak leží na dlažbě nahý, rozbitý, mrtvý, s ranou v srdci. Vyhrkly mu slzy. Možná je už na cestě za svou rodinou, ale stejně je pořád tady. „Pohřběte ho ve Věži,“ vypravil ze sebe mezi vzlyky. „Přál si to. Řekl mi to!“</p>
<p>„Jistě, První to má v úmyslu,“ uklidnil ho ranhojič. „Netrap se. Odpočívej. Spadl jsi z velké výšky.“</p>
<p>Dveře cely zaskřípěly jako brána chrámu Loskere v malém. Vešel První. „Nesu ten meč,“ řekl bezvýrazně. „Můžeš chodit, králi?“</p>
<p>Terizio se s námahou posadil. „Ano. Když mi věnuješ nějaký oděv.“</p>
<p>„Máme jen kutny.“ První se nepatrně ušklíbl. „Bude ti slušet, malý králi. Ty víš, kam odešel Mnilien?“ Terizio se zahleděl do dálky. „Ano, vím,“ odpověděl.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nikdo je nedoprovázel. Brány, dveře a dvířka se otevíraly samy. Koně čekali na prvním nádvoří. Chittak chtěl Teriziovi pomoct do sedla. „Nejsi můj sluha,“ ohradil se Terizio.</p>
<p>„Měl bych ti sloužit,“ řekl Chittak. „Kdyby Daro nebyl tak malý a Darinea tak bezradná...“</p>
<p>Terizio se zasmál. „Jednou možná nebude Rinx tak daleko od Quistrytu.“</p>
<p>Chittak svraštil obočí, jako by si tu větu přeříkával znovu. Nerozuměl.</p>
<p>Brána byla dokořán, ale uprostřed stál zakuklený mnich. „Doprovodím vás. Nejkratší cestou z Loskere na jih, ano?“</p>
<p>Terizio se podivil. Hlas byl docela určité ženský. „Ano. Když budeš tak laskavá.“</p>
<p>Vykročila před nimi. Měla lehký krok, byla vysoká, nejméně jako Beeg. Ach, Beeg. Jak se asi daří tvému děťátku? Ať už je jeho otcem Nerliq nebo já nebo někdo jiný... S jistotou je vedla úzkými, křivými uličkami, mezi vysokými, chmurnými ploty a hradbami, skrze zanedbané zahrady zarostlé tvrdou trávou a bodláčím, mezi troskami domů, zničených požárem nebo zbořených sešlostí věkem. Protáhli se dírou v městské hradbě, kterou zjevně už po desetiletí nikdo neopravoval. Jejich průvodkyně se zastavila. „Chtěla jsem s tebou mluvit o samotě, králi,“ řekla.</p>
<p>„Chittak může slyšet cokoli.“ Terizio seskočil z koně. Byl skutečně o dost menší než zahalená žena. „Ukaž se. Rád vidím lidem do tváře.“</p>
<p>Shrnula kápi. Nebyla stará, ale v rysech obličeje měla vepsánu moudrost, jaká se nezrodí za nějakých třicet či čtyřicet let. Dědička rodu moudrých, pomyslel si Terizio.</p>
<p>„Vlastně jsme se neměly dívat,“ řekla žena. „Ale stejně jsme byly všechny u oken. Jsi úžasný bojovník. Mnilien tě nenechal zvítězit. Nebylo to potřeba.“</p>
<p>„Ty víš, že chtěl zemřít?“</p>
<p>„Odejít,“ opravila ho. „Ano. Někdy jsem s ním mluvila ve Věži. Kdysi jsme byli přátelé. Blízcí přátelé. On a já. On a moje matka a předtím babička. Janz kněžkám nenařizuje panenství.“</p>
<p>„Ale nejsi jeho dcera,“ ujistil se Terizio.</p>
<p>„Měl jediného syna. Za časů Elvartangových.“</p>
<p>Hleděl na ni a připadalo mu, že jí porozumí, pokud se vzdá myšlení. Ne. To nejde.</p>
<p>„Chtěla jsem ti jen říct...“ Málem se začervenala. „Viděla jsem tě, než tě tvůj sluha přikryl pláštěm. Proto...“ Zalovila pod hábitem a vytáhla zašlý obrázek, dřevoryt. „Podívej.“</p>
<p>Terizio si obrázek pozorně prohlédl. Dva mladí lidé v objetí. Štíhlý, urostlý mladík a útlá dívka, nazí a půvabní. „Pěkné,“ řekl. „A co má být?“</p>
<p>„Vypadáš přesně jako on.“ Položila prst na postavu mladíka. „Tohle je Elvartang, když byl velmi mladý, a jeho první žena, královna Caoth.“</p>
<p>Chittak jí nahlédl přes rameno. „Má pravdu,“ prohlásil. Jako bys mu z oka vypadl. Tedy postavou, i vlasy. Kdopak si dovolil udělat takhle... hm... nahatý obrázek?“</p>
<p>„Dvorní mistr, malíř, řezbář a sochař Addinaq.“ Kněžka obrázek ukryla pod hábit. „Elvartang mu zaplatil. Chtěl mít památku. Už tehdy tušil, že svou lásku přežije o mnoho let.“</p>
<p>„Smutné,“ vzdychl Terizio. „Nezávidím mu.“</p>
<p>„Takže teď už v Loskere každý ví, že se podobáš Elvartangovi,“ pravil věcně Chittak. „To ti asi chtěla říct. Kde je? Kam zmizela?“</p>
<p>„Vrátila se,“ řekl Terizio. Zmatený Chittak se mu podíval do očí. Zbledl a už se na nic neptal.</p>
<p><strong>Králova poslední slova</strong></p>
<p>Mnich, jenž si říkal Legge, vstoupil do knihovny po špičkách, aby nerušil králův vzácný spánek. Gurarc seděl v nejpohodlnějším křesle, na klíně knihu, oči zavřené. Mniši - dokonce i ti falešní - se setkávají se smrtí častěji než ostatní lidé. Legge viděl králův zašpičatělý nos, povolenou čelist, žluté zbarvení lící a hluboké důlky, v nichž se ztrácely oči, přikryté chabými víčky. Tiše vykřikl. Gurarcovy prsty sevřely knihu. Oči se otevřely, světlo vědomí se prodralo šerem. Usmál se. „Já... Pokazil jsem to. Všechno. Životy lidí nevrátím. Odpusť, Iacere.“</p>
<p>Strnula. „Vy jste to věděl?“</p>
<p>Gurarc zamrkal. „Já? Ne.“ Zamyslel se, jeho rysy se na okamžik zaostřily. „Stydím se. Řekni Teriziovi...“ Vzdychl. Tvář mu omládla, vyhladila se, a současně se na ní objevila bolest. „Jako by byl můj. Ne, lepší, než kdyby byl můj. Rozumíš?“</p>
<p>„Ano. Máte ho rád,“ řekla za něj, co nedokázal vyslovit.</p>
<p>„Tak.“ Spokojeně se usmál a zemřel.</p>
<p>Chvíli u něj jen tak seděla. Možná se modlila k některému bohu, ale nikdo, ani První kněz z Yzuruu, by neuhodl, který to byl. Nikdo se nikdy nedozví, zda prosila o klid pro duši ubohého, nešťastného krále nebo o její věčné utrpení.</p>
<p>Potom zavolala sluhy a dvořany. Odešla a nikdo si jí nevšiml. Zabalila si věci, malý raneček, vhodný pro mnicha na cestách, a opustila palác. Mířila ven z města, k jihozápadu.</p>
<p>Nerliqův dům u jihozápadní hradby se podobal pevnosti. Nově postavené, pevné, vysoké ploty s bodci na sloupcích, mříže v bráně, mříže na oknech. Pevnost byla střežena. Iacere zahlédla dva ozbrojence. Královi muži to nebyli, měli jiné stejnokroje. Úzkou mezerou v plotě nakoukla dovnitř. Zahrada je na druhé straně, tady jednoduše ohradili kus ulice.</p>
<p>V okně se mihla postava, zastavila se, jako by zkoumala zvědavce za plotem.</p>
<p>Iacere v mnišském převleku došla k bráně. Čekala. Za mříží se objevila ženská tvář. „Co chceš, mnichu?“</p>
<p>Jdu k Nerliqovi. Od krále,“ řekla Iacere. Jsem Legge a pán domu mě zná.“</p>
<p>Vtom se dveře domu rozlétly a vyběhlá z nich kněžna z Dauwu. Rozcuchaná, tlustá... Iacere se otřásla. Ovšemže není <emphasis>tlustá! </emphasis>„Černý mnichu... Co chceš?“ vyhrkla kněžna Beeg rozčileně.</p>
<p>Nerliq se vyřítil z domu za ní. „Otevři!“ křikl na ženu u brány.</p>
<p>Iacere se ulevilo, když se octla za plotem. Jako by venku číhalo nebezpečí. Nerliq jí netrpělivě pokynul. „Tak pojď. Kněžna má těžké sny. Už dlouho. Nikdo se nemůže stýkat s princem Teriziem a nenakazit se divnými silami.“</p>
<p>„S králem Teriziem,“ řekla bezbarvě. „Nerliqu. Terizio ti věří. Musíš se chopit moci, dokud to neudělá někdo jiný! Ty a kněžna Beeg.“</p>
<p>„Gurarc...“ Nerliq se opřel o stěnu. Beeg otevřela dveře ložnice. Nestačila se učesat, ale vzala si plášť, který zahalil její kulaté bříško. „Král zemřel?“ zeptala se. „A Terizio?“ Oči měla ještě nepříčetné, ale už se vracela do skutečnosti.</p>
<p>„Nevím, kde je Terizio,“ odpověděla ztrápeně Iacere. „Já nejsem prorok.“</p>
<p>„A radíš mi, co mám dělat,“ podotkl Nerliq.</p>
<p>„Terizio by mi věřil.“</p>
<p>„Ano, já vím.“ Prohlížel si ji. Měl pronikavé oči. Špeh, uvědomila si,ten nejlepší. „Kdo jsi? Jeho sestra?“ Beeg se přidržela pootevřených dveří, obočí jí vylétlo vzhůru. „Snad bratr!“</p>
<p>„Je to žena,“ trval na svém Nerliq.</p>
<p>„Jsem Iacere, jeho první matka. Ta, která se ho vzdala ještě před narozením.“ Iacere sepjala ruce. „Poslechni mě, Nerliqu.“</p>
<p>„Ano. Vezmu si meč a jdu do paláce. Beeg, ty sebereš všechny své muže a horaly z našeho vojska, co zůstali ve městě, a dostavíš se tam za mnou. Zvládneš to?“</p>
<p>„Aby ne. A vyšlu posly do hor. Egedana je potřeba pohlídat. Posílit stráže kolem Gacsionu.“</p>
<p>„Už ses probudila, co?“ ušklíbl se přátelsky. „Budeš po mém boku. Obleč se a dělej rychle!“</p>
<p>„Neskrývej své těhotenství,“ ozvala se Iacere. „A neříkej nikomu, že to dítě je Nerliqovo. To bude stačit. Kdyby Terizio zahynul...“ Těžce polkla.</p>
<p>Ti dva na ni mlčky zírali. „Opravdu slyším, to co slyším?“ zeptal se Nerliq.</p>
<p>„Právě to,“ řekla Iacere. „Mysli přece na tuhle zemi. Copak jsi nikdy nebojoval za spravedlnost? Nic takového? Jenom moc a peníze?“</p>
<p>Nesnesl její pohled. Tahle žena měla do čistoty nebo svatosti hodně daleko a zemřelo kvůli ní několik bednářů, ale teď jí oči planuly a pro sebe nechtěla nic. „Ne. Ne jenom moc a peníze...“ zašeptal. Pak zvýšil hlas. „Jdu do paláce. Iacere... Legge. Pojď se mnou. Než odejdeš navždycky, pomůžeš mi.“</p>
<p>Jak ví, že odejdu navždycky, přemítala cestou. Není to opravdu tak, že se každý nakazí od Terizia podivnou silou? Postihlo to snad i mě?</p>
<p><strong>Cizí země</strong></p>
<p>Krásy Mažareku, kraje neobydleného lidmi a teď i opuštěného zázraky, vystřídala strohost Zirinalu, království, kde se dbalo na pořádek, obdělávání půdy a rozvoj řemesel. Cesty byly rovné, koryta řek také, jako by ty toky poslouchaly královské plány, a na mostech se platilo. Teriziova mnišská kutna se ukázala jako velmi výhodný oděv; výběrčí jim ochotně odpouštěli polovinu poplatků. V čistých vískách po něm sice tu a tam požadovali výklad nějaké zvláštní události a zřejmě byli zvyklí na mnichy, kteří jednoznačně rozlišovali zázraky od čarodějnictví, to však Teriziovi nečinilo potíže. K velkému Chittakovu údivu se jednoduchými obřady obracel k různým bohům, nikdy se nespletl v tom, který je v místě nejoblíbenější, a žádal radu. Pak klidně rozhodl. Ani jednou za celou dobu neoznačil nikoho za čaroděje. Mrtvě narozená dvojčata srostlá hlavami prohlásil za omyl přírody, zkyslý chleba za nešikovnost pekaře a vodu ve dvou sudech v bohatém sklepě etigilského starosty za následek krádeže. Kromě toho jaksi mimochodem vyléčil mladé dívce škaredé vředy a při požáru v dědině blízko hranic vynesl dítě z hořícího domu - na takové činy lidé nezapomínají.</p>
<p>Smál se, když se ho Chittak vyptával, jak tohle všechno dělá. „Ty kněžské rozklady, to je jen další řemeslo. To už jsem ti jednou povídal.“</p>
<p>„Ale co tvoje zázraky?“</p>
<p>„Nebyly moje. Léčí Parehya. Dal mi něco na cestu, když jsem od něj odcházel. Ne moc, ale někdy to stačí. A ten oheň? Nic tě nenapadá?“</p>
<p>„Mnilien Stoletý. To je jeho dar!“</p>
<p>Terizio spokojeně přikývl. Zvedl se. Protáhl se. Shlíželi z nízkého kopce na městečko pod sebou, na potok tak tenký, že se směl svobodně vinout a kroutit. „Řeku by spoutali a narovnali,“ řekl Terizio. „Divná země. Povaluje se tady spousta síly, ale nikdo ji nepoužívá. Na zdejšího krále si jednou posvítím.“</p>
<p>Chittak se dal do smíchu. Nemohl si zvyknout, že putuje po světě s vládcem největší země Pobřeží. Že nenápadné poznámky, které ten chlapec utrousí, jsou nebo mohou být pravdivé. Vstal také. „Dnes překročíme hranici.“</p>
<p>„Za chvíli,“ opravil ho Terizio. „Už ji vidím. Ten průsek v lese.“ Otálel však s osedláním koně, až to bylo Chittakovi nápadné. Pak pochopil.</p>
<p>Od městečka se do kopce škrábala skupinka lidí. Starosta, kněz, několik sedláků, kovář. „Počkej!“ křičel starosta, popadaje dech. „Chceme se jen na něco zeptat!“</p>
<p>Terizio čekal. Chittak si připravil meč. Ale ti muži nebyli ozbrojeni.</p>
<p>„Chceme vědět, kdo jsi,“ vyhrkl kněz. „Nepatříš k žádnému řádu. Zprávy o tobě jsou podivné. Umíš víc než obyčejný toulavý mnich, a rozhoduješ moudře. Kromě toho ovládáš <emphasis>síly.“</emphasis></p>
<p>Terizio chvíli mlčel. Pak řekl: „Povězte mi, proč se v Zirinalu nedá dýchat?“</p>
<p>„Poznal jsi to,“ zamumlal kněz. „Král rovná cesty a pokouší se rovnat i své poddané. Kdopak se mu ale může postavit? Jedině jiný král.“</p>
<p>„Chcete jiného? Třeba cizího?“ Terizio měl přísný pohled.</p>
<p>„Třeba,“ odpověděl starosta.</p>
<p>„Pokud se shodnou všichni starostové a přijdou za mnou...“ Terizio pokrčil rameny. „Tak za rok, dřív nestačím udělat pořádek ani doma. Kdopak vám prozradil, že jsem král Quistrytu?“</p>
<p>„Quistrytu?“ podivil se kněz.</p>
<p>„Kdosi z Mažareku přinesl zprávu, že se objevil Elvartangův syn,“ řekl kovář. „U nás se zprávy šíří rychle. Všechno je rovné, chápeš...“</p>
<p>„Ano.“ Terizio si promnul bradu. ,Jak jsem řekl, když přijdete, pokusím se vám pomoct. A možná se uvidíme i dřív. Teď však mám naspěch.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>V zemi Siilsi, malém, zalesněném vévodství, se nepřihodilo nic zvláštního, když nepočítáme jedno neúspěšné přepadení tlupou loupežníků. Chittak ani Terizio netoužili po zabíjení, ale i tak zůstalo na mýtině ležet pět mrtvých, ostatní utekli a nikdo je nepronásledoval. Jeden ze zabitých byl drobnější postavy a jeho šaty Teriziovi skoro padly. Kutnu ovšem nezahodil. Ochlazovalo se. Chittak soudil, že je to přirozené, když míří na jih, a Terizio se s ním nehádal, přestože změnu přičítal spíš směru větru. Brzy si oba poutníci navlékli na sebe všechno, co měli. Než se večer utábořili, nasbírali dost dřeva, dokonce i přivlekli těžké kusy pařezů, které dobyli ze země, aby mohli udržet oheň až do rána.</p>
<p>Na hranici Siilsi a Invialqu, kterou nikdo nestřežil, Chittak se vzdycháním přepočítal peníze. „Vstupujeme do země, kde se platí za všechno,“ prohlásil, „a nikdo tady nedá na mnichy a jejich zázraky. Invialq je kraj učenců. Slyšel jsem o té zemi moc podezřelé věci! Ale jedno vím jistě: měli jsme ty lupiče oloupit. Byli bychom na tom teď líp!“</p>
<p>Terizio kývl. Věděl, že má Chittak pravdu; Invialq už patřil k zemím, které znal. Vedlo se jim tady tak, jako všem chudým pocestným, ale nakonec zemí projeli bez větších příhod.</p>
<p>Po plochém Amtotte následoval hornatý Terod, jímž projížděli za oblevy a v jednom z vysoko položených údolí pohoří Dimme je málem zavalila lavina. Určitě by se udusili ve sněhu nebo by je rozbilo kamení, které s sebou nesla. Jenomže Teriziovi se do toho údolí nechtělo. Zarazil se v malém sedýlku, stísněném mezi skalami, nedbaje studeného větru a mračil se. Na koně se přenesla pánova nálada a zvíře neklidně hrabalo kopyty a pofrkávalo. Chittak už už otevíral ústa, aby řekl něco nepřívětivého, vtom však Terizio zvedl ruku a ukázal na nejvyšší horský štít, lesknoucí se ledem a sněhem, jenž se tyčil přímo nad údolím. „Ta stěna se chvěje,“ zašeptal. „Slyšíš?“</p>
<p>Chittak neslyšel nic, ale obrátil se a zavedl i svého koně zpátky do úkrytu mezi skalami. Vzpomněl si, že janzité, i ti umírněnější v Rinxu, nazývali proroky <emphasis>těmi, kdo slyší víc.</emphasis> Takže Terizio slyšel víc. Nebo dřív. A když lavina opravdu zaduněla po onom příkrém úbočí a uslyšel ji i Chittak, pomyslel si, že i na řečech janzitů může občas něco být.</p>
<p>„Zdržíme se,“ prohlásil Terizio nevzrušeně. „Musíme to obejít.“</p>
<p>Ani se nelekl! Chittak v duchu zaklel. Zatraceně, cestovat jako průvodce věštce je ještě víc zneklidňující než doprovázet obyčejného krále!</p>
<p>Brzy ale své pocity pustil z hlavy. Vyhnal mu je z ní ledový vichr, v němž se potáceli a kymáceli jako papírové hračky, jen vzlétnout a nechat se hnát, na chviličku, než jimi vítr udeří o nejbližší skálu. A k tomu zima! Chittakovi mrzly kosti, snad i krev v žilách, a možná mu zamrzl i mozek. Odmítal myslet. Nezbývalo mu než následovat Terizia, vléci se za ním, zapadat po stehna do sněhu, brodit se potoky, které nepokryl led jen proto, že byly příliš rychlé, klouzat po ledových skluzavkách, drát se proti větru a nezastavit se ani na chviličku, protože ta by mohla znamenat konec.</p>
<p>Noc přežili v mrňavé jeskyňce, do níž nanosili trochu chvojí z okolní kleče. Byla tak malá, že ji k ránu skoro vyhřáli svým dechem. „Nejdu dál,“ zasténal Chittak, když ho probudilo světlo. „Umřu tady. Nech mě spát!“</p>
<p>Terizio se zavrtěl. „Nevypadáš na umření. Celou noc jsi mi spokojeně chrápal do ucha.“</p>
<p>„Tulíme se jako milenci,“ broukl znechuceně Chittak. Terizio se rozesmál a vyhrabal se z jeskyňky ven. Slunce studeně svítilo. Nebe bylo modré a zdálo se mnohem blíž, než byl zvyklý.</p>
<p>„Budou zase padat laviny,“ pravil Terizio. „Pospěšme si! Tady máš placku. Sušené ryby jsou ve tvém sedlovém vaku.“ Volně uvázaní koně si našli na noc podobný úkryt jako jejich páni, výklenek ve skále, chráněný před větrem, a teď oždibovali ubohé rostlinky, přikrčené mezi kameny.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Trvalo skoro celý den, než sešplhali z hor. Jižní část Terodu k nim byla vlídnější a před hranicemi se dokonce vyspali v dobrém hostinci. Potom už projížděli státečky spřátelenými s Quistrytem, jejichž vládcům nezbývalo nic jiného než se snažit o dobré vztahy, protože velký jižní soused by je mohl bez námahy pohltit. Tady už jméno Terizio Marg-Elwe mělo ten správný zvuk a kdekdo se mohl přetrhnout, aby mladému králi ve všem vyhověl. S výjimkou těch děvčat u černého ohně.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Stát,“ řekl ženský hlas. „Tudy nesmíte.“</p>
<p>„Je to nejkratší cesta,“ namítl Terizio. „Suchá cesta mezi močály.“ Soustředil se a spatřil ji. Dívka v černých šatech stála s rozpaženýma rukama proti nim a nemínila ustoupit.</p>
<p>„My, služebnice Lavenilly, tu provádíme své obřady,“ prohlásila. „Ty nejsou pro muže. Leda byste se chtěli stát oběťmi.“</p>
<p>„To jsou přece všichni muži,“ řekl zlehka Terizio. „Jak nás chceš zadržet, dívko?“</p>
<p>„Nejsem sama.“</p>
<p>„Vidím jen tebe.“</p>
<p>„Nemůžeš mě vidět! Mám u sebe kouzlo.“ Dotkla se prsty něčeho ve vlasech. Matně se to zalesklo.</p>
<p>„Myslíš tu čelenku?“ zeptal se Terizio. Odpovědělo mu dlouhé mlčení. Dívka stála nehybně, jen zrychleně dýchala. Hovoří se svou První kněžkou. Nebo jak si říkají. Čekal, co jí velitelka poradí.</p>
<p>„Mám tě přivést k černému ohni,“ oznámila dívka.</p>
<p>Terizio pobídl koně, Chittak ho následoval víc podle sluchu, protože on neviděl ani dívku, ani nic jiného. Pro něj byla tma jako v ranci. Nejhorší bylo, že ani ten jejich prokletý oheň nezářil. Terizio mu pošeptal něco o temných plamenech. „Ty je vidíš?“ vyhrkl Chittak.</p>
<p>„Ano, vidím. Je tady devět dívek! Mladých a zakuklených. Vzývají Lavenillu, aby na chvíli opustila chrámy a šla se projít po kraji, aby se mezi lidmi objevila láska.“</p>
<p>„Na tom není nic zlého,“ mínil Chittak.</p>
<p>„Ovšemže není,“ ozval se ze tmy hlas, který Chittak slyšel poprvé. Terizio už nějakou dobu vnímal zpěv té ženy, tichý, hluboký. Možná to byl vnitřní zpěv, možná její píseň nebyla pro každého.</p>
<p>„Muži nás však ruší. Když hrozí válka, scházejí se mladé ženy na tomto místě, zapálí černý oheň, tančí a zpívají. Lavenilla má moc odvrátit válku a zachránit naše děti.“</p>
<p>„Muže také,“ poznamenal Terizio. Jaká válka vám hrozí?“</p>
<p>„Quistryt je bez krále,“ odpověděla. „Nejhorší muž v zemi, správce Egedan, se prý chystá napadnout weillackého správce. Egedan se nezastaví na hranici. Kromě toho se něco povídá o útoku z moře. Dnes jsme položily ohni otázky. Dostaneme odpověď, ale ta bude jen pro nás.“</p>
<p>„Vyžeňte ty muže! Zabte je!“ zaječela jedna z dívek. „Ona už přichází!“</p>
<p>Terizio srazil Chittaka k zemi, protože nad nimi zasvištěly šípy. Oba se hbitě plížili pryč, dál od ohně. Terizia překvapilo, že ženy neviděly potmě o nic lépe než on. Spíš hůř. Dotáhl Chittaka k jakési zdi, či spíš zbytku zdi, schovali se do křoví. Oheň, který Chittak neviděl, hořel nějakých třicet kroků od nich. Devět žen stálo nehybně a přicházela desátá. Terizio napínal zrak. Žena šla těžce. Pochopil, že je mrtvá.</p>
<p>„Muž, který měl dříve blízko k bohům, zradil všechno, čím léta žil,“ pronesla žena-přízrak. „Dovolil si změnit proroctví a oklamat velkou část národa Janzilů. Pomocí lži vyvolá válku mezi mořem a zemí. Jedna jediná noc zbývá a v té noci se mohou na obranu své země postavit jen mrtví, kteří si vzpomenou na toho, kdo jim sloužil.“</p>
<p>Devět žen zdrceně sklonilo hlavy, žádná se neodvážila zeptat na podrobnosti. Terizio vstal a vykročil k ohni. „Neodcházej, prosím,“ řekl tiše. „Kdo jsi? Kdo tě zabil? Chceš být pomstěna?“</p>
<p>Otočila se k němu, viděl planoucí oči a víc už nic. „Králi! On tě prohlásil za mrtvého! On, Lecenyl! Nebude tam, bude čekat v ústraní. Ach ano, zabij ho, nebo ho přikovej ke skále, ať se jeho srdce stane srdcem kamene, a potom můžeš zabít Egedana, ať ubude zla ve světě živých. Ale teď pospěš! Mluvila jsem o této noci! Já, věštkyně Malglamin!“</p>
<p>Oheň jasně vzplanul, jako by se vymotal z černé přikrývky. Najednou bylo světlo a žena byla pryč. Dívky kolem ohniště na nezvaného hosta hleděly jako u vytržení. Nemohly by žasnout víc, ani kdyby se tu objevila sama Lavenilla.</p>
<p>„Kdo jsi?“ vyhrkla hlavní kněžka.</p>
<p>„Král Quistrytu,“ odpověděl. Jak jsi slyšela, mám toho moc na práci. Nezdržuj mě.“</p>
<p>„Ne, to nebudu,“ řekla. „Ukážu ti nejkratší cestu. Pojeď za mnou. Poběžím potmě rychleji než tvůj kůň, ale ty mě uvidíš. Svého sluhu nech tady, ráno se vydá za tebou bezpečnější stezkou.“ Nasála vzduch a pohlédla na Terizia. „Dotkla se tě naše bohyně. V jiné zemi, už před časem. Způsobil jsi neštěstí, smrt...“ „Nevím o tom,“ řekl. „Čí smrt? Čí neštěstí?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Dovíš se to. Teď musíme jít.“</p>
<p><strong>Stráž na břehu</strong></p>
<p>Kaja se probrala z neklidného polospánku, plného děsu a krve. Nerozlišovala už sny a skutečnost. Bratr tvrdil, že je všechno v pořádku, i kdyby se ten malý král nevrátil, kdyby doopravdy zahynul na té nesmyslné plavbě, správce Nerliq má podporu vojska a hlavně kněžny z Dauwu, která nosí pod srdcem královského dědice.</p>
<p>Kaja však měla své zprávy ze světa duchů a věděla, že dítě není královo. Nikomu o tom neříkala. Kněžna to provedla dobře, je to chytré děvče. Je generál a lidé půjdou za ní. Hm, jsou slepí jako bratr. A ta malá Halika jakbysmet. Dodnes nepochopili, kdo byl ten mládenec, který tu stloukal rakve a kopal hroby a tahal mrtvé v pytlích. A to se byli na něj podívat, když vjížděl do Weillacu jako vítěz! Ne, nepoznají, ani co mají pod nosem. Když se bavili o princově výpravě a později o jeho smrti, měla chuť křičet.</p>
<p>Není mrtvý, to by jí duchové prozradili. Ostatně by ji určitě navštívil. Byl zdvořilý. Totiž je a bude i jako duch. Pokud si ho některý z těch bohů, co mají podíl na jeho narození, nepozve přímo k sobě.</p>
<p>Do jejích myšlenek se vplížil opět ten zvuk, který ji probudil. Sluch jí sloužil docela dobře, to nebyl žádný klam. Venku se něco hýbalo.</p>
<p>Vstala a šourala se k oknu. Hřbitov se opravdu hýbal. Nedávno zasypané hroby obětí Vlny se měnily v jakési veliké krtčí hromádky. Vylézali z nich... Přitiskla si vyschlé ruce na ústa. Vzpamatuj se, Kajo, okřikla sama sebe. A co jsi ty? Napůl mrtvá stařena, která žije mimo svůj čas a většinou jinde než ve světě lidí! Jsi chodící mrtvola. Jako oni. K čemu strach? Potřebuješ zjistit, proč to dělají. Mysli! Rozhýbej se a mysli!</p>
<p>Otevřela okno. Mžourala, mhouřila oči, aby viděla, kam si to namířily první hloučky mrtvých. K přístavu. Co se děje v přístavu? Vybavila si Vlnu. Něco z moře. Nebezpečí. Něco vylézá z vody. No ovšem, mumlala si. Janzilové! Duchové jí napovídali. Měli by jít s ní, ale asi jim to už bylo jedno. Jednou budu lhostejná a budu spát a snít, myslela si. Ale teď ještě ne.</p>
<p>Janzilové vylezou z moře a dobudou naši zem. Terizio se nevrátil. Zabloudil? Není, kdo by se příšerám z moře postavil. Ale Teriziovi patří oddanost mrtvých. Celý tenhle hřbitov zná jeho lehký krok, jeho pot a možná i krev z rozedřených dlaní, zná jeho hlas.</p>
<p>Kaja se vyklonila z okna. „Počkejte na mě!“</p>
<p>Někteří se ohlédli. Možná její bývalí známí, přátelé. Neviděla jim do tváří. Kývali na ni, zvali ji. Vyskočili z okna - a přidala se k nim.</p>
<p>Pochodovali rychle, ale necítila únavu, nevnímala hlad, nic ji nebolelo, a najednou viděla docela dobře a úplně všechno. Nedivila se. Bylo to přirozené, když šla do boje s ostatními. Potom stála s nimi v řadě v přístavu, v dlouhé, nekonečné řadě, která se táhla do dálky na obě strany po kraji pláží a bránila vojsku, rozestavěnému na písku a oblázcích, v cestě na pevninu. Ráno dorazí vojsko správce Nerliqa a kněžny Beeg z Dauwu, ale teď jsou oni jediná síla, která nepřítele zadrží.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Svítalo, šedě a zimomřivě. Koňská kopyta a nohy quistrytského vojska zdupaly řídkou trávu nad pláží. Dvě vojska stanula proti sobě. Jedno vyšlo z moře, sestoupilo z plochých lodí a vorů, aby pevninu dobývalo, druhé, aby svou zemi bránilo. Každý z vojáků na obou stranách měl k nastávajícímu boji svůj důvod. Každý mohl do boje vložit své srdce a vůbec všechno. Ke střetnutí však zatím nedošlo. Obě armády od sebe dělila řada mrtvých. V šedivém světle šedivá, studená, ovinutá mlhou, stoupající ze země i z moře.</p>
<p>Lidé z pevniny mají své pověry a lidé z moře také. Jedni nepřekročí hrob, druzí na své hřbitovy nesmějí vkročit se zbraní v ruce. Kromě toho se všichni svorně bojí mrtvých.</p>
<p>„Nikdy jsem neviděl, aby mrtví opustili své hroby,“ připustil. „Proč to dělají?“</p>
<p>„Brání válce,“ řekla. „Možná má s nimi Terizio nějakou dohodu.“</p>
<p>„To by ale znamenalo, že je mrtvý!“</p>
<p>„Ss,“ sykla vztekle. „Lidé jsou už dost vyděšení, ještě tady vykřikuj o Teriziově smrti!“</p>
<p>„Je mi zle,“ zasténal. „Měli přece ještě čas! Terizio mluvil o té hvězdě. Kde ji mají? Co je tak naráz popíchlo?“</p>
<p>„Janzily? Třeba se jim promáčely stropy.“ Beeg si poposedla a zahalila se úžeji do pláště. „Tvař se odhodlaně, k čertu! Nebo se chlapi rozutečou! A moje ženy to samotné nezvládnou.“</p>
<p>„Zato Janzilové nemají kam utéct,“ řekl zamyšleně. Jejich vory leží na písku. Vidíš je? Sotva se tam vejdou. Pochybuju, že by dopluli daleko.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Mlč! Mlč a předstírej, že víš, co dělat.“</p>
<p>Svítání se nekonečně vleklo. Řada mrtvých nezakolísala, nepohnula se, až vyšlo ospale rudé slunce a zalilo pláž krvavou září. V té záři se na obzoru objevil bílý kůň. Vlastně byl v té chvíli červený, ale každý věděl, že je bílý, protože na něm seděl Terizio, král Quistrytu. Hnal se jako o život. Zvolnil až u řady mrtvých. Jel těsně kolem ní, chlácholil vyděšeného koně a šeptal díky. Ať už ho slyší nebo ne, dík si zaslouží. Tak se dostal do čela vojska k Nerliqovi a Beeg. Usmál se na ně, nevšímal si jejich rozpaků. Beeg se málem rozplakala. Vypadal tak unaveně!</p>
<p>Terizio našel pohledem krále Janzilů Nuverauma, obklopeného důstojníky. Popojel, zastavil se naproti němu. „Hej! Králi moře! Našel jsem pro vás zemi Ver!“</p>
<p>Slyšeli ho všichni široko daleko, a všichni ho také viděli, přestože byl malý a neměl ani zvlášť silný hlas. Řada mrtvých se ještě víc zahalila mlhou, pohnula se a vykročila. Nerliq ustoupil, mávl rukou, v souvislé mase jeho oddílů se vytvořila mezera. Mlčenlivý zástup se vydal na pomalou cestu zpět. Jednotlivé postavy v řadě se v mlze nedaly rozeznat, což bylo dobře. Vojáci by se snad dali na útěk, ale Terizio klidně seděl na koni a vyprovázel svůj podivný, věrný oddíl dlouhým pohledem. Nikdo nezakašlal, neozval se jediný zvuk, nikdo ze živých se ani nepohnul.</p>
<p>Když bylo po všem a lidé se probírali z prožité hrůzy, Terizio se unaveně svezl z koně a šel pozdravit krále Nuverauma. Zdálo se, že na válku už není ani pomyšlení.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Kaju našel hrobník, její bratr, pod oknem. Byla mrtvá už od noci, měla zlomený vaz. Halika ji umyla i ustrojila do rakve, potom nad ní odříkala pár modliteb. Opravdový pohřeb si nemohli dovolit, ale staré Kaje by to určitě nevadilo.</p>
<p>„Je jí tam na druhé straně dobře,“ ozvalo se za ní.</p>
<p>Otočila se. „Ne!“ vyjekla. „To jsi ty? Myslela jsem, že se už nikdy neukážeš!“</p>
<p>„Měl jsem práci,“ řekl Terizio. „Už máte připravený hrob?“</p>
<p>„Až ho někdo vykope,“ odpověděla. Zkoumavě si ho prohlížela. Je to můj hezký, ostýchavý Marg, ale změnil se. Vyrostl? Ne, aspoň ne moc. Zato se z něj stal opravdový muž, takový, za jakým bych šla na konec světa. Kdyby o to stál.</p>
<p>„Třeba já?“ zeptal se.</p>
<p>„Třeba.“</p>
<p>„Nářadí je v kůlně?“</p>
<p>„Jako vždycky.“</p>
<p>Terizio našel nářadí i starého hrobníka. Vybrali místo a společně vykopali hrob. Společně do něj rakev uložili. Hrobník mumlal modlitby. Terizio řekl: „Bylas tam. Viděl jsem tě, Kajo. Určitě se setkáme, ale teď odpočívej.“</p>
<p>Halika se dívala, jak rakev pomalu mizí. Ti dva pracovali rychle a sehraně. Potom, když už nebylo vidět nic než hlínu, zeptala se: „Kde byla?“</p>
<p>„Na břehu. Hlídala s ostatními až do svítání. Dokud jsem nepřijel.“</p>
<p>Trvalo dlouho, než pochopili, o čem a o kom mluví. Pořád si nemohli spojit toho obyčejného mládence, pomocníka a pracanta, s králem na bílém koni. Mluvili o něm ještě několik dní a večerů, a stejně nikdy neobjevili příčinu vlastní slepoty.</p>
<p>Později, až si Halika konečně vybere muže, dostane od krále věno. Hřbitov bude vzkvétat a stane se z něj místo schůzek a procházek, hrobník bude patřit k nejlépe placeným mužům svého řemesla... Později. Teď má král jiné starosti.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Každý král by je dal popravit,“ řekla Libila. „Smím vám nalít víno, Veličenstvo?“</p>
<p>„Víš, jak se jmenuju,“ zamumlal Terizio. „Vždycky jsi mi říkala jménem!“</p>
<p>Rozzářila se. Vyvíjelo se to slibně. Terizio ležel v posteli, obestavěné stolky s jídlem, teď už většinou prázdnými. Zjevně se neobtěžoval obléknout si noční oděv a nevyháněl ji.</p>
<p>„Tak vezmeš si víno?“</p>
<p>„Ano, bílé... Ne, žluté. Díky.“ Zavrtěl se, povylezl z přikrývek. Objevila, že trochu pohubl. Pod opálenou kůží se mu rýsovaly svaly. Nic chlapecky měkkého na něm nezbylo. Libila si povzdechla. Vídala ho při hrách, když byl ještě kluk. Jako dítě býval baculatý. Jak je to dávno!</p>
<p>Trhla sebou. „Cože?“</p>
<p>Zasmál se. „Myslíš vůbec někdy na něco jiného?“ Zčervenala. Dobře věděla, co tím chce říct. „Zřídka,“ připustila. „Neposlouchala jsem, odpusť.“</p>
<p>„Ptal jsem se, proč bych měl popravit Nerliqa a Beeg?“</p>
<p>„Zostudili tě přece,“ pravila trpělivě. „Beeg prohlásila, že čeká tvoje dítě!“</p>
<p>„Neprohlásila,“ řekl. „Prostě to nepopřela. Bylo to chytré. Kdybych byl mrtvý, bylo tohle jediné řešení, které nezahrnovalo válku.“ Nebral v úvahu možnost, že by byl otcem dítěte. Ne. Dostal se během dne k Beeg dost blízko, i když spolu prohodili jen pár slov. Poznal by to. Nelámal si hlavu, jaký smysl mu právě teď napovídá. Jeden z darů. Kdekdo mi dává něco s sebou na cestu. Parehya, Mnilien, Mieevte... Srdce se mu sevřelo steskem. Mieevte!</p>
<p>Libila si přisedla k němu na kraj lůžka a podávala mu sklenku. „Kdo tě naučil pít víno?“</p>
<p>„Jeden báječný chlap. Z Rinxu. Asi sem přijede. Doufám, že nezabloudí.“</p>
<p>„Muž? Já myslela, že žena!“ Opatrně se zkusila přitulit. Jenom zvedl obočí. Nic víc. Zahnal ji o hezký kus dál.</p>
<p>„Libilo. Už žádné uznávané královské milenky. Mám ženu, která bude královnou a bude jediná. Ale nevyháním tě, můžeš tady zůstat. Jako ozdoba.“</p>
<p>„Mohu zůstat ve tvé ložnici?“ zeptala se trpce. Kolem úst se jí složily dvě vrásky. Objevil, že s nimi se mu líbí víc. Možná je přece něco víc než krásná hračka. Kdopak ví.</p>
<p>„Teď ne.“ Usmál se. „Právě přichází jiná návštěva. Prosím tě, pusť ji dovnitř, ať se nemusí dohadovat se stráží.“</p>
<p>Libila otevřela dveře a užasla. Co to je za děvče? Malá, s křivýma nohama, strupatá, ošklivá. Zplihlé vlasy, pytlovité roucho. No nemá ten Terizio opravdu zvláštní vkus? „Račte dál, král vás očekává,“ řekla posměšně, ale příchozí ji vzala naprosto vážně a vstoupila se vztyčenou hlavou. Libila tiše zavřela dveře, Terizio viděl, jak vrtí hlavou. „Pojď dál, Fisal,“ pozval návštěvnici.</p>
<p>Zamrkala. „Máš ve zvyku přijímat hosty v posteli?“</p>
<p>„Jen některé.“ Zívl. „Jsem unavený. Strašně. Ale jestli ti to tolik vadí, vstanu a obléknu se.“</p>
<p>„Nemusíš.“ Přitáhla si židli a vzala si z mísy jablko. „Budu ti říkat nepříjemné věci.“</p>
<p>„Začni,“ vzdychl. „Souvisí to s tím, že jste se vypravili do války předčasně?“</p>
<p>„Ano. Otec se hrozně stydí. Nedokáže o tom mluvit. Ale já byla od začátku proti.“</p>
<p>„Ty víš, kdo je ten, co pobýval blízko bohů?“ zeptal se.</p>
<p>Zbledla. Sepjala ruce, zkroutila prsty se zhrublými klouby. Díval se na ty ruce a byl by je rád vyléčil, jenže tolik Parehyova daru mu už nezbývalo. „Jak to víš?“ vyhrkla.</p>
<p>„Potkal jsem věštkyni. Vedl vás?“</p>
<p>„Ne. Lecenyl není voják. Býval s Parehyou na Nevvahu. Prostě pořád mluvil a mluvil, až mu uvěřili. Přesvědčil lidi, že tvoje sliby jsou jen plané řeči.“</p>
<p>„A kde je teď?“</p>
<p>„Zmizel. A několik vorů s ním.“ Fisal se chopila láhve vína a zhluboka se napila přímo z ní. Terizio se usmál. Teď už věděl, že mu připomíná sestru, a byla mu proto milá. Se všemi zlozvyky. „Možná hledá zemi Ver. Možná tam chce být dřív než my.“</p>
<p>„Na vorech nedopluje daleko,“ řekl Terizio zamyšleně. „Musí postavit lodi. Jako vy.“</p>
<p>„Počkej.“ Fisal zamávala rukama, div neshodila džbánek ze stolku. „Copak on ví, kde je země Ver?“ Terizio si založil ruce za hlavu a pohodlně se opřel. „Určitě. Dal bych na to krk. Až dosud byla ta země nepřístupná pro každého. Kdosi v Rinxu, to je hned vedle jen přes průliv, mi řekl, že jsem zlomil její zakletí. Nebo tak nějak.“</p>
<p>„Pak tedy musíme vyplout co nejdřív!“ Fisal si kousala rty a na tvářích jí naskočily rudé skvrny.</p>
<p>„Jakmile tvůj otec bude mít dost lodí. Seillacké loděnice budou pracovat jen pro něj.“</p>
<p>„Proč to děláš?“ zeptala se Fisal. „Viděla jsem tvoje vojsko. Tvoji sílu. Porazili byste nás.“</p>
<p>„Zabíjet je snadné,“ řekl. „Neplač, zatraceně. Vypadáš hrozně, když ti teče z nosu.“</p>
<p>Chvíli na něj nechápavě hleděla. Pak se zničehonic rozesmála, a nemohla přestat. Podal jí hedvábný šátek, který mu pečlivý komorník položil pod polštář.</p>
<p>„Kam jsi... schoval... mou sestru?“ vypravila ze sebe Fisal. „Závidím jí! V životě jsem nikomu tak nezáviděla!“</p>
<p>„Mieevte je opravdu tvoje sestra?“</p>
<p>„Je. Vybrali ji pro tebe naši proroci. Ona byla už jako dítě divná. Má nějaké zvláštní schopnosti. Sny a tak...“ Vzdychla. „Nesměla to vědět. Byla dítě, když ji vyvezli na pevninu. Matka z toho skoro umřela, ale královna má povinnosti. Uf. Nechci být královnou. Nikdy.“</p>
<p>„Ale jsi na řadě, ne?“</p>
<p>„To jsem. Myslíš, že si mě někdo vezme z lásky?“</p>
<p>„Proč ne? Musíme jenom přesvědčit svět, že láska je i pro krále.“ Popleskal ji po ruce.</p>
<p>„Otec bude žít dlouho,“ prohlásila s nadějí.</p>
<p>„Zkusím na to dohlédnout,“ usmál se. „Jsme přátelé, Fisal?“</p>
<p>„Jsme.“ Naklonila se a políbila ho na tvář. Pevně ji objal a chvíli si ji tak podržel. I když nebyla žádná kráska, voněla příjemně. Tohle bylo vážně dobré státnické setkání. Moc užitečné.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Získám Zirinal, přemítal, když odešla. Malé sousedy už vlastně mám. Rozumné smlouvy, rozumné pravomoci... Ve skutečnosti provincie, na papíře samostatná království. Vůbec nepochyboval, že jeho vláda bude ta nejlepší, jakou kdy Pobřeží poznalo. I Rinx, Země pověstí. A tu už také mám, protože mám Chittaka a obdiv maličkého krále a náklonnost jeho matky. Než usnul, myslel na Darineu a její obratné ruce, ústa, a tak vůbec. Ráno se za to trochu styděl a rozhodl se, že mu žádné vítězství nesmí stoupnout do hlavy.</p>
<p><strong>Žebračka z Gacsionu</strong></p>
<p>Z nepřátel se rázem stali hosté. Beeg z Dauwu, přes husí kůži, kterou jí naháněli janzilští bojovníci, tolik odlišní od běžných suchozemských nepřátel, cítila trochu zklamání, přestože Terizio prohlásil poprvé na hostině v paláci, a zopakoval jí to i v soukromí, že nejlepší bitva je taková, která se vůbec nemusí konat. Vjezd nového krále do Weillacu byl velkolepý, o to se Nerliq postaral a Terizio se zase postaral, aby kněžna z Dauwu byla po jeho boku jako generál, ve zbroji, ne jako žena. Trnula, když si domýšlela důvody jeho jednání. Zdálo se, že všechno ví. Kromě toho se zřejmě už smířil s jásajícími davy; přinejmenším se naučil je snášet a kynout a usmívat se a hladit dětičky.</p>
<p>A nejspíš se někde cestou naučil vládnout. Nezdržel se ve Weillacu. Třetího dne vyrazil do hor. Nerliqa ustanovil správcem, v podstatě tedy potvrdil, co se už po nějakou dobu dělo. Korunovaci odložil, o Beeg a jejím dítěti se nezmínil. <emphasis>Až se všechno vyřeší, </emphasis>prohlásil.</p>
<p>Nerliq se vztekal, že nemůže jet s ním, chápal však Teriziovy důvody. Kromě toho ten chlapík z Rinxu, který dorazil s dvoudenním zpožděním, vypadal velmi schopně. Sice mlel něco o mlžné hranici a třiceti dnech, které promešká, ale když na něj Terizio vrhl svůj osvědčený pohled se zdviženým obočím, zmlkl a rozhodl se pro poslušnost. Nerliq ho navštívil v lázni, donesl mu darem ovoce a víno a řekl mu o správci Egedanovi, co pokládal za potřebné.</p>
<p>„Terizio jede do Gacsionu. Nenech se zmýlit zastávkami ve všech vískách a na samotách. Jde o Egedana. Správce Severního Quistrytu je zákeřný, křivý chlap. Sloužil jsem mu; znám ho.“</p>
<p>Chittak se natáhl po sklínce. Tohle opravdu potřeboval. Terizio vínu sice nerozumí, ale má ve svých službách šikovné muže. Je to zvláštní,“ zamumlal. „Považuju toho chlapce za svého krále. Netuším, proč vlastně.“</p>
<p>„Nejsi sám,“ řekl Nerliq. „Hm. Král chce vyrazit co nejdřív. Nevypadáš tak zle, jak bys mohl vypadat, ale zvládneš to do zítřka?“</p>
<p>„A co jako?“ podivil se Chittak. „Právě jsem se chtěl zeptat, jestli si můžu sáhnout na některou z těch holčiček, co tady přilévají horkou vodu. Byla to dlouhá cesta a uznej, že tisknout se za chladných nocí k druhému chlapovi není to pravé!“</p>
<p>Nerliq se zasmál. „Tak se mi zdá, že to zvládneš. Obojí. Zítřejší odjezd, i to děvče.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>A tak se Terizio rozjel do hor, na svoji první královskou cestu, s osvědčeným společníkem, jehož jmenoval velitelem své osobní stráže. Chittak proti novému postavení nic nenamítal. Když si představil země a státečky, se kterými se během svého putování seznámili zblízka, usoudil, že král s Teriziovými schopnostmi se brzy stane vládcem celého Pobřeží a že to dokáže z velké části po dobrém. V Rinxu určitě nebude mít potíže, o to se postarám.</p>
<p>V horách Quistrytu a Severního Quistrytu navštívili kláštery a svatyně, chrámy a městečka, dědiny, dokonce i samoty, odkud pocházeli někteří z Teriziových vojáků v jeho první a zatím jediné válce. Gacsion si král nechal až na konec.</p>
<p>Když vjížděl do města, stále opevněného a nedobytného, jižní branou, zmocnil se ho zvláštní pocit. Tehdy ho nikdo nevítal, mohutná brána byla zavřená, jen menší oddělená část váhavě propouštěla pěší i vozy. Teď byly mocné veřeje dokořán a oblouk brány ověnčen něčím zeleným a jehličnatým. Tehdy předvedl tlustému strážci svou řemeslnou dovednost. Teď nemusel nic. Mohl se tvářit přísně. Místo toho propukl v smích, když zjistil, že za branou stojí v čele stráže tentýž tlouštík. „Hej! Jak se má tvoje dýka?“ zavolal vesele. Strážce zrudl a ve zmatku se hluboce uklonil.</p>
<p>Těžší bylo čelit kosým pohledům mužů ve stejnokrojích i obyčejných šatech, které si pamatoval z oné jediné velké bitvy pod Hučící soutěskou, jediné bitvy v neslavné Egedanově válce. Chittak se mračil a co chvíli pokládal dlaň na jílec svého meče.</p>
<p>Správce Egedan, doprovázený sborem učených rádců, vyšel novému králi vstříc. Setkali se uprostřed nejširší ulice Gacsionu, vedoucí z náměstí k paláci. Terizio sesedl. Egedan se blížil, skrývaje rozpaky a kdovíjaké ještě pocity - nejspíš velmi složité a jistě si v nich vděčnost podávala ruku s nenávistí. Poklekl a sklonil hlavu. Teriziovi neušel záblesk hněvu, který správce skrývá. Vzal ho za loket a zvedl. „Tak. Jednou to stačilo. Víckrát už přede mnou klečet nemusíš.“</p>
<p>Egedan kývl. Nebyl schopen promluvit, i kdyby ho v hukotu davu mohl někdo slyšet. Tenhle král, to byl docela jiný Terizio, než kterého znal. Tamten chlapec ho porazil v souboji, což se nikomu před ním nepodařilo, ale tohoto muže se bál. Teď však musel být dobrým hostitelem. Pokynul, podařilo se mu zakrýt třes ruky a vedl svého krále do paláce, pomalu, pěšky. Terizio si nevšímal, oč je správce vyšší, a zdálo se, že to nevidí ani žádný z obyvatel hlavního města Severního Quistrytu.</p>
<p>K lahodným i nelahodným jásajícím hlasům se náhle přimísil podivný skřek. Egedan zbledl, ačkoli ani v nejmenším netušil, co to bylo. Tolik zoufalství! Tolik bezmocného hněvu! Ten hlas se do slavného dne nehodil! Snad to král neslyšel.</p>
<p>Ohlédl se po Teriziovi, jenomže ten měl dobré uši a už se rozhlížel, pátral zrakem ve směru, odkud se ten výkřik ozval. Spatřil dva nastrojené vojáky s nablýskanými zbraněmi, jak rychle táhnou pryč pokřivenou postavičku.</p>
<p>„Stát!“ zařval Chittak a vrhl se za svým králem do davu. Lidé se rozestupovali. Vojáci zaváhali. Egedan se bojí, věděl Terizio, ač měl správce za zády a nemohl mu vidět do tváře. Rudne. Vysouvá bradu a zatíná pěsti, protože se mu strašlivě roztřásly ruce. Strach se mění ve zlost. Vidím tě Egedane, jako bych měl třetí oko!</p>
<p>Napřáhl paže a vojáci mu poslušně předali vychrtlou drobnou ženu se znetvořenými klouby, křivými kostmi, s obličejem staženým bolestí a úsilím, s nímž se snažila křičet. Jedno oko měla slepé a potažené šedobílou blánou, ale podle druhého ji poznal.</p>
<p>Pokynul Chittakovi. „Do kočáru,“ přikázal tiše. „Ať ji hoši hlídají, a nespouštějí z očí. A rovnou do mých pokojů. Někdo ji bude chtít odstranit.“ Díval se, jak dva statni horalé z jeho stráže nakládají ženu do kočáru. Třetí se zazubil a udělal prsty znamení <emphasis>obránců pevnosti Yzuruu</emphasis>, té pevnosti, kterou naštěstí nikdy nebylo potřeba bránit. Teď se tím znamením ohlašovali hoši z Teriziova původního vojska. První a věrní. Terizio vděčně pokývl a pokračoval v cestě, jako by se nic nestalo. Poznal, že Egedan si už vzpomněl. Tu ženu měl na svědomí. Jistě. Neříkala o tom něco ta divoká kněžka Lavenilly u černého ohně? Způsobil jsem neštěstí a teď bych neměl zabít Egedana. Zapomenout na pomstu a dodržet slovo. Na okamžik zatoužil nebýt králem, ale docela obyčejným chlapem, který může toho vraha vedle sebe uškrtit, i když by si k tomu musel povyskočit. A potom uprchnout do hor a přidat se k nějaké lupičské tlupě. Potřásl hlavou a zahnal ty zoufalé nápady.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Slavnost s hostinou a tancem se měla konat večer. Na odpoledne si Terizio domluvil schůzku s rádci a pověřil Chittaka, aby zkusil zjistit, zda nejsou vydíráni. Chittak věcně přikývl. „Nerliq mi o něm pověděl pár drbů. Vím, kam se dívat.“</p>
<p>Terizio se pod záminkou únavy uchýlil do svých pokojů. Nestaral se, jestli Egedan jeho únavě věří či nevěří. Jen ať se bojí. Kdo se bojí, dělá chyby. Pokud má nějaké nekalé záměry, jako třeba smlouvy s Kavny, radši na sebe prozradí menší prohřešky. Uvidíme.</p>
<p>Pokoje byly zařízeny podle titěrného vkusu Gurarcova otce, krále, jehož jediným mužným činem bylo zplození syna. Syna, který ho v ničem nepřekonal. Terizio okamžitě přikázal otevřít všechna okna, strhat z nich krajkové záclonky, roztáhnout závěsy a vyházet polovinu ozdobných váziček, nevkusných sošek a stolečků s tenkýma nožkama, které se mu neustále pletly do cesty.</p>
<p>„Je to tady mrňavé,“ vyjádřil se nahlas.</p>
<p>Tariem, Chittakův zástupce, se vesele zazubil. „Jsou to pokoje pro hodně malého krále!“</p>
<p>„Umíš si představit ještě menšího krále, než jsem já?“ zasmál se Terizio.</p>
<p>„Neumím si představit většího,“ řekl vážně Tariem. Což nebyla žádná obyčejná dvořanská lichotka. Tariem byl horal a ti o důležitých věcech nežertují. Terizio vzdychl. A já ani nedal Egedanovi přes hubu. Tak tedy do toho.</p>
<p>Vstoupil do pokoje, kde odpočívala chromá žena. Ležela stočena do klubíčka v masivním křesle. Byla špinavá jako ten, kdo většinou leze po kolenou, a když se narovná, brzy upadne. Zvedla hlavu, příliš těžkou na tenkou šíji. Natočila se k příchozímu zdravým okem. Všiml si, že jí dali najíst a napít, ale ona jedla jako ptáček, ode všeho jen uzobla.</p>
<p>Přisedl si k ní, vzal ji za ruce, křehké, jen se zlomit. „Co se ti stalo?“ zeptal se.</p>
<p>Na hrdle jí prudce zatepala céva, svaly se napjaly, ústy jí škubla křeč. „On. Egedan. Kati ve... sklepě. Zabili První... Umučili... a mě...“</p>
<p>Přerušil její bolestnou námahu. „Bylo to kvůli mně? Vždyť věděl, že odcházím! Řekl jsem mu to. Nebo možná neřekl, ale muselo mu to být jasné!“ Ešmima, či spíš její ubohý, neduživý stín, těžce polkla. „P-pomsta? Nenávist? N-nebo jenom z-zastraš...“ To slovo nemohla vyslovit. Hleděl na ni s hrůzou. Co musela vytrpět! Co to má Egedan za katy? Proč mě ještě nenapadlo vyhnat je do hor a dát o tom vědět lidem?</p>
<p>Sevřel si spánky. „Je pozdě, abych to zjišťoval. Je pozdě na to, abych ho trestal.“</p>
<p>Nic mu nevyčítala. „Chci... umřít,“ vypravila ze sebe. „Kdybych... měla sílu...“</p>
<p>„Ne,“ řekl přísně. „Na to je dost času. Mám lepší nápad. Zatím se o tebe postarám a vezmu tě s sebou. Teď tě vykoupu.“</p>
<p>„T-ty komorné... Nevěřím jim!“</p>
<p>„Řekl jsem vykoupu.“</p>
<p>„T-ty...“ Zajíkla se a chvíli nemohla promluvit vůbec. „Král? Mě?“</p>
<p>„Tohle ti udělali kvůli mně. Něco ti dlužím.“</p>
<p>„T-ty... nemáš... žádnou vinu!“</p>
<p>Přejel jí prsty po škubající tváři. Pod jeho dotekem se křeče uklidnily. Pak zavolal stráž, a když muži přivedli komorné, vydal patřičné rozkazy. „Vy je hlídejte, hoši,“ řekl. „Až budeme sami, všechno vám vysvětlím.“ A pak vás budu držet, abyste nešli Egedanovi po krku, pomyslel si. Znal své věrné.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Na hostině Egedan krále nespouštěl z očí. Terizio se záměrně vyhýbal vínu i voňavým ovocným pálenkám, ne však hovoru. Vyprávěl příběh o svém hledání země Ver, trochu přizpůsobený a přibarvený - ne moc; však lidé se už postarají, aby zněl hodně hrdinsky. Potom dal k lepšímu svou dohodu s mořským králem Nuveraumem. Až nakonec, v době, kdy už svíce dohořívaly a unavení, uběhaní sloužící je teprve začali vyměňovat, vyprávěl o stráži mrtvých na břehu moře. Mezitím ještě stačil tančit, neodmítl ani jednu z dívek, které k němu poslaly své nejstarší dámy, jak zde bylo zvykem, a k Egedanově údivu a zlosti tančil stejně lehce jako bojoval. Ani ty nejvyšší z mladých šlechtických dívek neměly pocit, že by byl pro ně malý, a ochotně se skláněly, když jim chtěl něco pošeptat do ucha.</p>
<p>„Používáš silné zbraně,“ řekl Egedan už těžkým jazykem, když se Terizio po pomalém, vláčném tanci s mladinkou černovlasou kráskou usadil do svého křesla. „Vždycky jsi je používal!“</p>
<p>Terizio velkomyslně přehlédl nedostatek úcty v oslovení, ani nepředstíral, že neví, o čem je řeč. „Ty ne? Ženy ti vždycky rády sloužily. Na některé jsi potom poslal vrahy. To bych já nikdy neudělal!“</p>
<p>„Co máš na mysli?“</p>
<p>„Tvoje dceruška, se kterou jsem právě tančil, a její matka, ta kartářka... Nic nevíš?“</p>
<p>„Malglamin utekla,“ řekl Egedan bezbarvě.</p>
<p>„Mluvil jsem s ní.“ Terizio na něj upíral zrak.</p>
<p>Egedan s obrovskou námahou udržel tvář a ruce v klidu. Mluvil s ní! Očima vyhledal svou nemanželskou dceru. Seděla mezi svými ženami a plakala. „Cos provedl mé Gimě?“</p>
<p>„Při tanci?“ Terizio zvedl obočí. „Řekl jsem jí, že její matka je mrtvá.“</p>
<p>Egedan se křečovitě rozkašlal. „Jak to můžeš vědět? Malglamin utekla! Zmizela, jako by se propadla do země.“</p>
<p>„Ne. Lžeš, správce. Mluvil jsem s jejím duchem u Lavenillina ohně.“ Terizio si utrápeně povzdechl. „Ubohý Egedane. Tys byl ten nejmenší z mých nepřátel. Nebudu tě trestat za to, co jsi provedl před svou přísahou. Pokud vím, a pokud mi Rada sdělila, vládneš rozumně. Ale jak asi už víš, mám nový důvod k nenávisti. Varuju tě. Stačí jedno zakopnutí a dám tě popravit tak slavně, že si o tom budou lidé sto let vyprávět!“ V očích se mu zablesklo, a ten blesk pronikl i závojem Egedanovy opilosti.</p>
<p>Správce Severního Quistrytu si poprvé připustil, že na těch řečech o Elvartangově synovi by mohlo něco být. „Budu ti věrný,“ řekl srozumitelně.</p>
<p><strong>Loučení s matkou</strong></p>
<p>Hrob byl zbytečně honosný, jak už královské hroby bývají, a Terizio s lítostí pomyslel na toho vzteklého staříka, který se pod tíhou mramoru, sošek, ozdůbek a věnců určitě cítí strašlivě nepohodlně. V královské hrobce svítila jediná svíce. Terizio o ni rozžal svou, kterou si přinesl z chrámu Všech bohů.</p>
<p>Připomněla mu podivný příběh smrti Melaveka, Parehyova nejstaršího žáka. První kněz ho vítal rozpačitě a zdálo se, že má trochu nahnáno. Koneckonců dva jeho předchůdci sešli ze světa nečekaně a za zlověstných okolností. Terizio nad tím vrtěl hlavou a šel si prohlédnout Starou věž. „Možná na ni Janz zapomněl,“ řekl Prvnímu, jenž okamžitě učinil znamení proti zlé moci. „Možná z toho byla trochu vyvedená z míry. Snad to teď Mnilien spraví.“ Pohladil kámen a ten se pod jeho rukou zahřál.</p>
<p>Janz? Bůh moře?“ vykoktal První kněz. „Nikdo z nás to netušil! Odkud to víš ty?“</p>
<p>Terizio neurčitě mávl rukou. „Král by měl vědět víc než jiní, nemyslíš?“ Rychle mrkl na nebe, jestli ho za ty nejapné řeči Janz na místě neutopí přívalem slaného deště, ale obloha byla čistá a žádný trest se nechystal.</p>
<p>Tady, v hrobce králů z rodu Marg-Elwe, ta svíce hořela až příliš jasně, její plamen šlehal vysoko a světlo pálilo do očí. Postavil ji na nejbližší náhrobek a obrátil se ke Gurarcovu hrobu. Na prvním stupni se choulila drobná postava. Zvedla hlavu, když k ní přistoupil.</p>
<p>„Iacere,“ vydechl. „Hledal jsem tě! Řekli mi, že jsi opustila palác i město.“</p>
<p>„Chtěla jsem s tebou mluvit,“ zašeptala. „Ale beze svědků. Nedal jsi mi příležitost. Odjel jsi do hor.“</p>
<p>„Měl jsem tam práci. Pořád mám spoustu práce.“ Posadil se k ní. „Co budeš dělat? Chceš si hrát na toulavého mnicha do konce života? Jsem připraven prohlásit tě za svou matku. Jak víš, lidé a snad i bohové mi přisoudili většího předka, než byl Gurarc.“</p>
<p>„Ne, to neuděláš!“ Vzpřímila se. „Pokud mě aspoň trochu považuješ za svou matku, poslechneš mě. Kolem tebe je spousta zmatku, nikdo tě nedokáže přesně zařadit, nikdo neví, co se od tebe dá čekat, a to je dobře. Pro tvé záměry je to moc dobře!“</p>
<p>„Co víš o mých záměrech?“ podivil se.</p>
<p>„Víc než ty,“ odsekla. „Dej na sebe pozor, chlapče. Jsi jako svíčka ve větru, silný plamen šlehá vysoko a daleko, ale může snadno zhasnout. Potřebuješ někoho, kdo by tvůj plamen chránil.“</p>
<p>„Mám někoho. Čeká na mě v zemi Ver.“</p>
<p>Kývla, jako by o tom věděla. „Mám pro tebe vzkaz. Od Gurarca. Než umřel, řekl pár vět, které dávaly smysl. Měl tě rád, i když věděl, že nejsi jeho syn.“</p>
<p>„Rád?“ Terizio se lehce ušklíbl. „Hm.“</p>
<p>„Přinejmenším s těmi slovy zemřel,“ řekla Iacere. „To také něco znamená.“</p>
<p>„Vím. Jenom je mi smutno. Mám čtyři rodiče, a ta jediná, která je hmatatelně přítomna, se vydává za mnicha.“</p>
<p>„Vždyť už mateřskou péči nepotřebuješ. Nehořekuj nad tím, co nemáš, a buď vděčný za to, co máš. Musím ti ještě něco vysvětlit. Nerliq se prohlásil za správce po rozhovoru se mnou. Beeg jsem poradila, ať nepopírá pověsti o tvém otcovství.“</p>
<p>„V pořádku. Byl to dobrý nápad a nezáleží na tom, v čí hlavě se zrodil. Teď jsem tady a uvedu všechno na pravou míru.“</p>
<p>„Než zase odjedeš.“</p>
<p>„Odpluju,“ opravil ji. ,Jakmile Nuveraum dostaví lodě - a že to jeho chlapcům jde od ruky! Liron jenom zírá!“</p>
<p>„Pokud jsem si všimla, Liron a jeho lidé nezůstávají za Janzily ani o chlup pozadu,“ podotkla. „Přeháníš.“</p>
<p>„Jistě. Líbí se mi, jak spolu závodí. Doufám, že to těm lodím neuškodí.“</p>
<p>Iacere vystoupila po třech zbývajících stupních, zahleděla se do tváře mrtvého krále, vytesané z mramoru. Mistr sochař dokázal zachovat Gurarcovu podobu, a současně krále udělat téměř pohledným. „Přišla jsem se rozloučit. Se starým králem, i s tím novým. Můžeš věřit pověstem o svém otci. Pro bohy není nic těžkého vytvořit potomka muže, který je po staletí mrtev.“</p>
<p>„Ale mohla to být i náhoda,“ řekl Terizio.</p>
<p>Vrhla na něj zvláštní pohled. „Vlastně mohla. Jenomže Mistr Parehya by sotva zničil sám sebe kvůli náhodě.“ Důstojně jako královna zamířila k východu. Terizio ji mlčky následoval. Až v přístupově chodbě se její krok stal znovu krokem mnicha. Poznal, že si přeje odejít sama. Sfoukl svou svíci a čekal ve tmě. dokud ty těžké kroky nedozněly.</p>
<p><strong><emphasis>Přípravy na velkou plavbu</emphasis></strong></p>
<p>Ještě si tak docela nezvykl, že ho lidé poznávají. Když odpovídal asi na stopadesátý pozdrav, začal uvažovat o tom, že přestane chodit pěšky. Lidé ho milují.</p>
<p>Poblíž přístavu se k němu připojil Roc. Jsi to vážně ty?“ zeptal se ostýchavě. „Totiž... Veličenstvo?“</p>
<p>„Pro tebe Marg,“ řekl Terizio. „Pohřbívali jsme spolu naše mrtvé, ne?“</p>
<p>Roc kývl. „Jdu do loděnice. Liron svolává silné chlapy.“</p>
<p>„Takže už začne spouštět lodě na vodu?“</p>
<p>„Hm.“ Roc se zašklebil. „Šlo to rychle, co?“ a vykročil vedle svého krále tak přirozeně, jako když ještě oba pomáhali hrobníkovi.</p>
<p>Loděnice kypěla životem a úsilím. Odevšad se ozývalo bušení, pilování, povely, křik, hukot hovoru. Vonělo tam dřevo a nátěry, dehet i horké železo. Zdálo se, že se na tom poměrně malém prostoru sešli všichni řemeslníci z města, a přitom si nějakým zázrakem vůbec vzájemně nepřekážejí.</p>
<p>Terizio by se v tom nepřehledném prostředí snad ztratil, ale Roc ho bezpečně provedl mezi hromadami dřeva, pilin, kusů kování, sudů a nejrůznějších odpadků, a také povalujících se svitků s použitými nákresy, ponechanými na pospas větru. Až k mistru Lironovi.</p>
<p>Sotva Liron Terizia spatřil, nasupil se a jeho orlí nos začal nápadně připomínat dravce. „Den co den mě tady otravuje jeden král! Popohání mě, poskakuje a překáží! A teď se mi bude po loděnici motat ještě druhý?“</p>
<p>Terizio se bavil. „Takže se tě radši ani nemám ptát, kdy budou lodě připraveny k plavbě?“</p>
<p>Starý mistr zrudl, na okamžik ztratil řeč. Roc se bezděčně postavil před Terizia, jako by ho chtěl bránit před Lironovým hněvem. Liron si však těžce povzdychl. „Nemůžu ho praštit, Rocu! Je to král!“</p>
<p>„Připadám si hloupě, když se lidé bojí praštit mě,“ pronesl Terizio hloubavě. „Na druhé straně ale na tu výpravu dost spěchám. Pověz mi aspoň něco, mistře.“</p>
<p>„No jen si tak nenaříkej,“ zabručel Liron. „Nikdy nikdo nestavěl tak rychle jako my a ti janzilští hoši. Odhaduju to tak na deset dní. Těch lodí je spousta. Budeme je muset vyzkoušet. Už jsi jmenoval vrchního velitele loďstva?“</p>
<p>„Cože? Obyčejní kapitáni nestačí?“</p>
<p>Liron se podrbal v šedivé bradce. „Hm. Zdá se, že ti nikdo neprozradil, jaké lodě stavíme.“</p>
<p>„Aha.“ Terizio chápal rychle. „To tedy neprozradil. Kdo podepsal příkazy ke stavbě válečných lodí? Tedy kromě Nuverauma.“</p>
<p>„Přece Beeg z Dauwu. Velí tvému vojsku, ale námořníka bych z ní nedělal, být tebou.“</p>
<p>„Ovšem. Vždyť má před svatbou.“</p>
<p>„Ty se chceš ženit?“</p>
<p>„Já? Ne. Přece Nerliq. Copak oni to nikomu neřekli?</p>
<p>Liron vyvalil oči. „Myslel jsem... Lidi vykládali... Ne, nikomu nic neřekli,“ dokončil zmateně.</p>
<p>„Asi je načase oznámit den svatby,“ pravil vážně Terizio. „Poradím jim to.“</p>
<p>„Hmm,“ broukl Liron. „Možná bys měl vyrazit za děvčaty. Než tě tvoje Rada taky ožení.“</p>
<p>„Ano. Právě mě napadá, že bych měl navštívit jednu dívku.“ Terizio zamával Rocovi a propletl se pracovním bludištěm loděnice k východu. Sám, bez průvodce.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Čekal, že ji najde na její vlastní pláži, a také ji tam našel. Předpokládal, že jí bude muset utírat slzy a že jí vůbec nedojde směšnost té záležitosti. Už s ní přece jen měl nějaké zkušenosti. Takže si připravil vážnou tvář a důkladný šátek a ujištění, že mu Iacere všechno vysvětlila. Potom Beeg, v ženských šatech nezvykle zaoblenou, naložil do kočáru a odvezl do Nerliqova domu.</p>
<p>„Uf,“ vzdychl a složil se do křesla v přijímacím pokoji. „Nerliqu. Tebe snad nebudu muset utěšovat! Stačí říct, že jste to udělali dobře?“</p>
<p>„Stačí,“ přikývl Nerliq a do tváře se mu vrátila barva. „Mysleli jsme to dobře!“</p>
<p>„Vím. Jediný mizera jsem já, protože jsem Beeg svedl, když jsem nutně potřeboval její podporu.“</p>
<p>Beeg popotáhla. „Říkáš to, jako by ses chlubil!“ „Však se chlubím. A budu se tím chlubit pořád,“ prohlásil Terizio. „Víš, celou dobu jsem trnul, že se pořádně podíváš na Nerliqa a pustíš mě k vodě. Hrozně vám to spolu slušelo. Od první chvíle.“</p>
<p>„Ty jsi ale vážně mizera... Veličenstvo,“ řekl Nerliq.</p>
<p>„Správně. A teď mám několik věcí, které s vámi dvěma potřebuju projednat. Nejdřív svatba.“</p>
<p>„Je na to vhodná doba? Nebudou se na tebe lidé koukat divně?“ Beeg složila bradu do dlaní a zatvářila se velmi přemýšlivě. Terizio si představil, jaká z ní bude báječná matka, a div nezačal Nerliqovi závidět. To Mieevte... V duchu zakroutil hlavou. Moje křehká ženuška se nedá spoutat. Ničím.</p>
<p>„I kdyby. Přestanou, až je váš syn všechny přeroste.“ „Říkáš syn?“ Nerliq prudce zvedl hlavu a rozlil víno. „Ano, myslím si to. Beeg na to prostě vypadá.“</p>
<p>„Byl bych rád,“ řekl Nerliq a zářivě se na svou milou usmál.</p>
<p>„No a teď ten útok Kavnů,“ změnil Terizio námět. „Viděl jsem, jak jsi zastřelil Skvallavrúta. Ale tak zuřivá pomsta je divná i od Kavnů. Zjistil jsi o tom něco?“</p>
<p>„Zabili jsme je moc rychle. A všechny,“ povzdechl si Nerliq. „Víš, věděli toho o mně až příliš. Dokonce věděli, že zamířím k Beeg. Já se sice zarazil na půl cestě, jenže mě vyšťourali. Naštěstí se jich část vypravila rovnou na Dauw a Beeg si dala dvě a dvě dohromady.“</p>
<p>„A nepoptával ses takhle okolo?“ zajímal se Terizio.</p>
<p>„Poptával. Moji lidé se doslechli, že někdo Kavny popíchl, nebo jim i něco zaplatil. Ale ta osoba zůstala dobře utajena. Opravdu dobře.“</p>
<p>„To se mi nelíbí.“</p>
<p>„Ani mně. Jsem ve střehu. To jsem byl po celý život, ale teď už nejsem sám.“ Nerliq rozhodil rukama. „Proniknout mými strážemi nebude snadné. Možná se mi něco donese předem. Rozhodil jsem sítě.“</p>
<p>„Mnoho štěstí, rybáři,“ řekl Terizio. „A za třetí. Lodě. Válečné lodě. Netušil jsem, že se chystám k námořním bitvám! Beeg? Tys to podepsala. Ty, můj generál. Bez mého souhlasu.“</p>
<p>„Válečné lodě unesou právě tolik lidí, co obchodní,“ prohlásila stroze. Z nastávající maminky se najednou vyklubal voják. „A nejsou bezmocné. Ale to není všechno. Nevíš snad o svém největším nepříteli?“</p>
<p>„Myslíš Lecenyla?“</p>
<p>„Jistě. Nuveraum se domnívá, že na vaše loďstvo bude čekat na moři. Má nějaké zvláštní schopnosti.“</p>
<p>„Je to čaroděj,“ kývl Terizio. „Nevím, jestli nám proti němu pomůžou děla. Vážně nevím. Spíš bych řekl, že budou k ničemu. To bych ti býval pověděl, kdyby ses zeptala.“</p>
<p>„Potuluje se snad po moři málo pirátů?“ vložil se do hovoru Nerliq. „Zrovna než jsi odjel do hor, najal jsem jednoho jako zvěda. Míří k zemi Ver.“</p>
<p>„Zdá se, že jsem si vybral dokonalého správce,“ ušklíbl se Terizio. „Asi vás pochválím i za ty lodě. Hlavně ale zařiďte tu svatbu. Zítra, ano?“</p>
<p>„Tobě přeskočilo,“ vyhrkla Beeg. „Nemám šaty, není připravená hostina, nevím, koho pozveme, moji příbuzní nic netuší...“</p>
<p>„Máš pravdu,“ řekl Terizio provinile. „Tak pozítří. Nerliqu, jsi vůbec šlechtic? Nemám ti přidělit nějaký erb?“</p>
<p>„Něco si už vymyslím,“ pravil Nerliq s kamennou tváří.</p>
<p><strong>Trosečníci na Veru</strong></p>
<p>Spočítali se. Polovina mužů chyběla. Troskami člunů si pohazoval příboj, bujný a zpupný. Talagolon si třel naražený bok, jiní si zachmuřeně ošetřovali odřeniny. „Musíme najít vodu,“ zachraptěl mladý Xiral.</p>
<p>„Kde je les, bude i voda,“ řekl první důstojník.</p>
<p>„Ty si tak chytrej, Urgo,“ sykl Xiral. Jako by si pořád rozkazoval na lodi!“</p>
<p>Kormidelník stál na pláži a s hlavou nakloněnou ke straně podezíravě pozoroval pás lesa. „Nelíbí se mi to,“ zašeptal. „Zatraceně moc se mi to nelíbí.“</p>
<p>„Nesejčkuj,“ okřikl ho Talagolon. „Zase tě trápí nějaká pověra?“</p>
<p>„Z toho lesa na nás může něco vybafnout a my máme jenom nože.“</p>
<p>„Na ostrovech nejsou žádný velký šelmy!“</p>
<p>„Jenomže tohle, Taly, není obyčejný ostrov,“ řekl kormidelník. „Skoro bych se vsadil, že jsme ztroskotali u země Ver.“</p>
<p>„Ten mrňavej princ tě úplně zblbnul!“ vybuchl kapitán. „Motali jsme se ve člunech po moři kolik dní! Proudy si s náma hrály... Že by nás zanesly zrovna k tý jeho zemi Ver? Blbost!“</p>
<p>„Jestli nás proklel...“ Kormidelník pokrčil rameny. „Nebyl to obyčejný člověk, to mi věř, Taly! Už jenom to, jak tě zmlátil!“</p>
<p>„Tohle mi nepřipomínej!“ Talagolon si usilovně masíroval bok. „A přestaň děsit lidi, Nyne. Ver patří do pohádek a bájí, není skutečná!“</p>
<p>Kormidelník potřásl vlhkými, řídkými vlasy. „Kéž by, Taly.“</p>
<p>„No, do toho lesa stejně musíme,“ prohlásil první důstojník Urgo.</p>
<p>„A hned,“ rozhodl kapitán. „Vemte si každej prkno. Zbytků ze člunů je tady dost.“ Hned sám zvedl důkladný kus dřeva. Zamával jím. Dodával si odvahy. Nikdo kromě Nyna nepoznal, že ho opustila ve chvíli, kdy uslyšel o zemi Ver. Vykročil a jeho muži ho následovali.</p>
<p>„Slyšel jsem o jedovatých kancích,“ ozval se Urgo. „Prý je udělal z obyčejných prasat nějaký čaroděj. Prý mají tu zemi hlídat.“</p>
<p>„Jako před náma?“ zeptal se Xiral. „Před lidma?“</p>
<p>„Ne před každým,“ vysvětloval kormidelník, který se už vžil do představy, že skutečně objevili zemi Ver. „Tahle země je určena pro národ, který sem teprve přijde. Potom kanci ztratí svůj jed.“</p>
<p>„A co to vojsko v Rudé hoře?“ ozval se Haksigo, jeden z Talagolonových věrných, zjizvený chlap s tetovanou hrudí.</p>
<p>„Vojáci krále Elvartanga?“ Kormidelník se zamyslel. „Těm bychom se taky nelíbili. Ani rodině strážců, kteří o spící bojovníky pečují.“</p>
<p>„Tady je teda živo,“ zahučel Xiral. Plavčík, drobný čtrnáctiletý kluk, mávl svým prknem a rozchechtal se. Talagolon mu ani nevrazil facku. Unaveně se vlekl lesem, odhrnuje stranou větve nízkých, mladých stromů. Kde je nějaký ten zatracený potok?</p>
<p>Studánku našli rychle. Les, u pobřeží hustý a nepřehledný, se hlouběji ve vnitrozemí změnil v přehlídku obrů, mocných kmenů s korunami v nedohlednu, jejichž navzájem propletené větve bránily v přístupu slunci, a tak tady šero udusilo všechny menší rostliny. V tichu uslyšeli vzdálené zurčení poníčku a vydali se po zvuku. Kráčeli po spadaném listí, viděli daleko a strach z přízračných zvířat je pomalu opouštěl. Kormidelník objevil houby a tvrdil, že jsou jedlé. Někteří si v hustém křoví u pobřeží natrhali různé bobule a teď je odvážně zkoušeli pojídat. Tu a tam je vyplašila veverka, hbitě šplhající vzhůru po kmeni. Xiral zahlédl zajíce nebo králíka. „Nastražíme pasti,“ plánoval si. Jen co se někde utáboříme. Nežer ty černý kuličky, Haksigo! Vypadaj’ divně!“</p>
<p>V lese si trosečníci pořídili šikovnější zbraně - důkladné kyje z větví, ulámaných vichry, a také podle Haksigových pokynů našli vhodné dřevo na výrobu luků a šípů.</p>
<p>Jakmile vyšli z lesa a spatřili vysoko se vypínající červenou horu, pochopili, že kormidelník je nestrašil nadarmo, o Rudé hoře slyšel snad každý námořník. Byli opravdu v zemi Ver. Teď už tedy věděli, kam je zanesl vítr a mořské proudy, a přesto kapitán rozhodl, že půjdou blíž k hoře. Nikdo mu neodporoval, jen kormidelník Nyne znepokojeně usykával, ale i on musel uznat, že uprostřed louky tábořit nemohou. „Potřebujeme něco pevného za zády,“ podpořil Talagolonův návrh. „Ale stejně se té hory bojím, mládenci!“</p>
<p>Došli až ke skále. Talagolon vybral místo, chráněné vystupujícím skalním hřebenem před větrem. Xiral vzápětí objevil tenký pramínek, vyvěrající pod skálou. Bylo to dokonalé místo. Většina mužů si lehla do trávy. Haksigo se pustil do výroby luků, Xiral se dvěma mladšími hochy se vydal zpátky do lesa líčit pasti. Urgo zamyšleně poklepával na skálu. ,Je taková členitá. Zvětralá. Všude kolem se válejí balvany. Možná by se v ní našla jeskyně. To by teprve bylo bydlení!“</p>
<p>Talagolon zvedl hlavu a opřel se o loket. „Nyne to neschvaluje. Podívej, jak se tváří.“</p>
<p>„Co když narazíme na spící vojsko?“ řekl hněvivě kormidelník. „Já bych do té hory nevrtal!“</p>
<p>„Kecy,“ pravil Urgo hlasem prvního důstojníka. „Vezmu si pár hochů a prohlédneme to tu. Když uvidím spícího vojáka, vyhnu se mu.“</p>
<p>Talagolon pokrčil rameny a hodil si do úst hrst vyloupaných ořechů. Nějaký zvláštní druh, ale chutnaly dobře. Dva námořníci rozkládali na plochém, vyhřátém balvanu zvlhlý troud. Ostatní odpočívali. Klid. Ticho. Modré nebe nad červenou horou, bez mráčku.</p>
<p>Najednou, kdoví odkud, přiletěl šíp a přišpendlil muže, opřeného o tenký kmínek nízkého stromku, ke kůře. Námořník sebou jen zaškubal a znehybněl. Ani nevykřikl. Neviditelný střelec ho zasáhl přímo do srdce.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nyola a Mieevte seděly na stoličkách z ohlazených špalků. Čas od času se jedna z nich zvedla a došla k ohni zamíchat zeleninu v kotli.</p>
<p>„Už je to lepší?“ zeptala se Nyola.</p>
<p>„Moc ne. Strašně se mi stýská. Jako bych ztratila i schopnost slyšet. Vidět taky. Ale možná není co. Možná prostě musím jenom čekat, až se Terizio vrátí.“</p>
<p>„V noci jsi sebou hrozně házela,“ poznamenala Nyola.</p>
<p>„Ošklivé sny.“ Mieevte nabrala na lžíci vývar, ochutnala a přidala hrstičku sušené bylinkové směsi. „Nepamatuju si skoro nic, jen vlny a jak mě někdo škrtí. Nebo topí.“ Natáhla se po kostěném hřebenu a začala se česat.</p>
<p>„Hm. To není zrovna prorocký sen.“ Nyola s odborným výrazem přistoupila ke kotli a začichala. „Jo. správně. Máš už na polévku odhad.“</p>
<p>„Snad. A ošklivá tušení mám pořád.“</p>
<p>„Nyolio by tu už měl být s tím králíkem. Nebo bahenní kachnou. Nebo aspoň pěkně tlustou ještěrkou.“ Mieevte se otřásla. „To chceš do polévky přidat ještěrku?“</p>
<p>„Ovšem. Však už jsi ji jedla. Chutnalo ti. Neřekla jsem ti, co jíš, nedá se to poznat.“</p>
<p>„A žáby,“ vzdychla Mieevte. „Nejdřív jsem ti nevěřila.“</p>
<p>„No a co? Ryby taky jíš!“ Nyola potřásla dlouhými, rovnými vlasy. Byly černé a pevné jako žíně a Nyola při tom pohybu připomínala koníka.</p>
<p>Chlapec se přihnal ve chvíli, kdy už si o něj začaly dělat vážné starosti. Oči měl vyvalené, luk v ruce, sípavě dýchal. „Cizinci! Mami, cizinci!“</p>
<p>Matka ho objala. „Pomalu, kluku. Nejdřív se vydýchej. Neběží přece za tebou.“</p>
<p>„Ne, jednoho jsem zastřelil. Lekli se pořádně.“ Nyolio byl zjevně hrdý, přestože se bál. „Je jich ale moc, hrozně moc. Jsou velcí, úplní obři!“</p>
<p>Mieevte se na Nyolu chabě usmála. Nyolio viděl v životě jediného dospělého muže, a tím byl Terizio. Měl trochu zkreslené představy. „Kde jsou?“ zeptala se.</p>
<p>„U hory. Na západě. Daleko od nás, až za potokem Tlustých žab. Ale slyšel jsem, že hledají jeskyni. Mami, třeba chtějí okrást spící vojsko?“</p>
<p>„Možná,“ přikývla Nyola. „Ale netuší, že jeskyně je zavalená.“</p>
<p>Mieevte sáhla po kuši - jedné ze zbraní, které Terizio vynesl z jeskyně spících bojovníků. Vzpomněla si, jak byl bledý, když vyšel z té chodby. Řekl, že to uvnitř bylo přesně tak, jak to viděl ve snu. Jenom o něco strašidelnější, protože si musel svítit. Ukázal jim meč. Byl přesvědčen, že našel Elvartangovu zbraň. Proč? Protože se mu ukázala. A tahle dýka je pro Nyolu, dvě kuše se hodí k lovu a tenhle lehký meč je pro tebe, Mieevte... Vzdychla. Chodit s mečem po boku je nepohodlné, ale zdá se, že si budu muset zase zvyknout. Nyola se tehdy podivila, proč meč, a Terizio jí vysvětlil, že Mieevte je vlastně cvičený voják. No, Beeg s tou svojí strašnou přítelkyní Feztut se rozhodně snažily udělat z ní vojáka. Teď se uvidí, jak se jim to podařilo.</p>
<p>Uvědomila si, že Nyola i Nyolio se na ni dívají. Jsou to nepřátelé,“ řekla.</p>
<p>„Já vím,“ přikývl chlapec. „Všichni nejsou zlí, ale mají strach a budou zabíjet bez ptaní.“</p>
<p>„Jako ty,“ dodala Mieevte. Bez výčitky. Ten sen nebyl jen tak. Zdálo se jí, že po dlouhé době zase začíná slyšet. „Jmenuje se Urgo,“ řekla. „Má dojem, že je<strong> </strong>hrdina. Chce najít spící vojsko. Myslí si, že je neprobudí a že je klidně okrade.“</p>
<p>„Znáš ho?“ zeptala se Nyola tiše.</p>
<p>„Ano. Byl na lodi. Talagolon chtěl mého muže zabít. Talagolon byl kapitán. Jsou tu všichni. Všichni, co přežili. Nemají loď. Nemohou odplout.“</p>
<p>„Do jeskyně se nedostanou,“ ozval se Nyolio. Je tam brána!“</p>
<p>„Terizio ji otevřel,“ namítla jeho matka.</p>
<p>„Terizio otevře každou bránu,“ řekla Mieevte.</p>
<p>„Zabiju je. Postupně, po jednom,“ prohlásil Nyolio. Pevně svíral kuši, ve tváři měl krvelačný výraz.</p>
<p>Matka ho poplácala po zádech. „Po jednom je zabije sama země Ver. Radši se teď najíme. Maso jsi nepřinesl, tak sníme zeleninu. Potom tady všechno uklidíme a přestěhujeme se.“</p>
<p>Mieevte na ni tázavě pohlédla.</p>
<p>„Za Žlutým potokem začíná stezka, po které se dostaneme nahoru.“ Nyola ukázala na strmý svah nad sebou. „Bývaly tam naše tábory. Příbytky vytesané do skály. Schody, pěšiny, visuté můstky a pasti na vetřelce. Tam budeme v bezpečí.“</p>
<p>„A budeme jíst zrní a staré ořechy,“ zahuhlal Nyolio. „Protože mě nepustíš na lov.“</p>
<p>„Máme nasolené maso,“ řekla Nyola přísně. „Ale musíme ho tam donést. To se ti nelíbí, co?“</p>
<p>„Mně taky ne,“ vzdychla Mieevte. „Co vocsúti? Nechají cizince na pokoji?“</p>
<p>„Určitě ne. Na nás útočí, jen když je lovíme. Ale na cizince kdykoli.“ Nyola vstala a protáhla se. „Kdo mi pomůže s naléváním?“</p>
<p>„Třeba je vocsúti dostanou, dřív než sem dorazí,“ pošeptal Nyolio Mieevte do ucha. Zasmála se. To sotva. Talagolonovi námořníci nejsou bezbranná batolata! Ale stačí, aby někdo utrpěl malé škrábnutí, a oni už pochopí, že pověsti nelžou. Uchopila lžíci a chystala se pustit do husté zeleninové polévky. Lžíce jí však vyklouzla z ruky. Nyola vyskočila a v poslední chvíli chytila talíř. Jinak by se Mieevte ošklivě opařila.</p>
<p>„Kintrira je město duchů,“ pronesla Mieevte cizím, dutým hlasem. „Dojde k dělení. Každé dělení je jako ostří katova meče.“ Na tváři se jí objevil zmatený výraz. Potom se zhroutila do trávy.</p>
<p>Nyolio byl v mžiku u ní. „Dýchá,“ hlásil s úlevou. „Ovšemže dýchá. Právě jsi viděl věštkyni při práci,“ řekla Nyola věcně. „Škoda, že proroctví jsou vždycky tak nesrozumitelná, že jim člověk porozumí, až když je pozdě. Podlož jí hlavu. Nech ji spát. Času je dost. Nejsem prorok, ale předvídám, že ti cizí hoši budou mít dost co dělat sami se sebou.“</p>
<p><strong>Ešmima</strong></p>
<p>V horách to bylo lepší. Muži z Teriziova doprovodu se k ní chovali báječně. Byla pro ně hrdinkou, obětí, symbolem osvobození a také přítelkyní jejich krále; prokazovali jí úctu. Krmili ji, všude ji nosili. Kromě toho byla pořád s ním. Jako kněžka nikdy za moc nestála, ale sílu, která z něj vyzařovala směrem k ní, tu cítila jasně. Vysvětlil jí, jak je to s Parehyovým darem, ale když jí položil ruce na cukající tvář a tišil jí křeče, přísahala by, že to dělá on sám, jenom svým teplem a láskou. Během putování po horách ji stačil docela zbavit otravných a bolestivých tiků, takže mohla mluvit a neškubat přitom polovinou obličeje ani hlavou. Chittak pro ni vyrobil korýtko z lehkého a pevného dřeva, velmi tence vydlabané, které si mohla řemínky připevnit k holeni, té, co se při pokusu o chůzi obvykle zvrtla, protože jí uprostřed narostl přebytečný kloub. Tariem si vzpomněl na umění své babičky a všichni muži sbírali byliny, sušili je a louhovali a vyráběli z nich obklady a masti na její bolavé klouby. Do Weillacu zkrátka dorazila mnohem silnější a zdravější, a dokonce už teď bylo poznat, že bývala hezká. Tariem si byl aspoň jistý, že to zřetelně vidí.</p>
<p>Královi chlapci ji neopustili ani tady v paláci. Bydlela v králových pokojích, kde měla vlastní ložnici a koupelnu, nenechávali ji samotnou, vždycky stačilo zavolat a někdo jí přispěchal na pomoc. Měla dost jídla a šatů. Terizio měl spoustu práce, ale Chittak nebo Tariem jí chodili vyprávět, co král zase dělá; pokaždé si dokázali vyšetřit chviličku, ač byli sami velmi zaměstnaní. Měla by být spokojená. Jenže nebyla. No, a pak tady byla ta svatba.</p>
<p>Terizio jí přinesl zlatostříbrné šaty, které ji celou halily a přikryly její ubohost. Všichni hoši ze stráže je schválili. Král určil Tariema, aby ji donesl na její místo u stolu na hostině. Seděla blízko krále. Tak blízko, až to mohlo být nápadné. Viděla kněžnu z Dauwu, velikou, krásnou a neskrývající své těhotenství, zářícího Nerliqa z Tande Caoth. Netušila, že o tom panství nikdo u dvora v životě neslyšel a všichni to statečně zakrývají. Viděla tanec, víření barev. Slyšela smích, hudbu, zpěv. Pila víno a Tariem, který netančil (kvůli ní, ale neřekl jí to), jí pilně doléval. Pak ho poprosila, aby ji odnesl do ložnice. Byla opravdu unavená. Postál nad ní, pohladil ji po vlasech a na okamžik zauvažoval, zda ji nemá políbit. Ještě ne, rozhodl se. Třeba by nepochopila, že má zdraví a síly za dva. Dali si dobrou noc. Odešel.</p>
<p>Té noci se pokusila oběsit na šňůře od záclon. V sále se ještě tančilo, ale Terizia se zmocnil divný pocit. „Nějaké neštěstí,“ zamumlal. Chittak vedle něj zpozorněl. „Mám chuť odejít do ložnice,“ pokračoval Terizio.</p>
<p>„Tak to udělej,“ poradil mu Chittak, vzpomínaje na lavinu.</p>
<p>Terizio kývl a rozběhl se. V půli cesty si uvědomil, že nespěchá do své ložnice, ale do její. Ruka sáhla po dýce za pasem. Noha sama vykopla dveře (ten zámek se musí dát opravit!). Ešmima se právě zřítila ze stoličky, kterou pracně dovlekla k oknu a ještě pracněji se na ni vyškrábala. V té chvíli už ji držel a odřezával šňůru.</p>
<p>Položil dívku na postel. Nebyla v bezvědomí, jen důkladně opilá. „Nechci,“ sípala, svírajíc hubené pěsti, „nechci žít takhle a vypadat takhle! Pusť mě, nech mě!“</p>
<p>Vzal ji do náruče. „Měl jsem v plánu něco zkusit. Cestou k zemi Ver. Jenom jsem ti nechtěl dávat moc naděje, když nevím, jestli se to podaří... No dobrá, jdeme hned.“</p>
<p>Vynesl ji z paláce jednou ze svých tajných cestiček a posadil před sebe na koně. Tariem jel za nimi a neptal se. V přístavu oba muži spustili na vodu člun, Tariem slíbil, že najde majitele a zaplatí mu. Ešmima ležela na zádi, Terizio plynule, zkušeně vesloval.</p>
<p>„Kam plujeme?“ zeptala se konečně.</p>
<p>„Na Nevvah.“</p>
<p>„Tam už přece žádný zázračný léčitel není! Zabijeme se o skály!“</p>
<p>„Možná ne. Už jsem tam byl.“ Terizio se neúnavně opíral do vesel, člun letěl po klidné hladině. Jeho soupeři z dávných veslařských závodů by zírali s otevřenou pusou, přestože je i dřív obvykle porážel.</p>
<p>Nevvah halila mlha. Moře kolem ostrova kypělo a vřelo. Teriziova bílá košile svítila ve tmě. Kabát se zlatými výšivkami i boty už dávno shodil. Ešmima viděla, jak pokládá vesla. Zkřížil ruce na prsou. Čekal. Potom se loďky zmocnil proud a hnal ji na skaliska. Ešmimu jímala hrůza. Ona chtěla zemřít, ale proč by s ní měl zahynout Terizio, plný života a s tolika plány?</p>
<p>Člun se však přehoupl přes hřebeny vln i skály a přistál v písku klidného zálivu. Terizio vyskočil a vynesl dívku na břeh. Pršelo. Byli promoklí do poslední nitky. Naložil si Ešmimu na záda a vykročil směrem k Osadě. Svítalo. Mraky se neochotně trhaly.</p>
<p>Osada už nebyla opuštěná. Pár domů kdosi opravil. Z jednoho komína stoupal kouř. Terizio se o obyvatele ostrova nezajímal, věděl, co jsou zač. Nevšímavě prošel mezi domky. Jeho kroky však někoho probudily. Taslykut vyběhl ze dveří posledního domu v ulici. Vykřikl. Otevřely se další dveře. V uličce se shromáždili Parehyovi pomocníci. Terizio se k nim pomalu otočil čelem.</p>
<p>„Co tady děláš?“ zeptal se nepřátelsky Tuddem.</p>
<p>Taslykut si prohlížel Teriziovo břemeno. „Tady už není žádný zázračný léčitel, králi. Copak to nevíš?“</p>
<p>„Chci se jen podívat do té rokle,“ řekl Terizio.</p>
<p>„Rokle? Jaké rokle?“ podivil se Taslykut. Bývalí žáci kroutili hlavami, ale nebránili Teriziovi v cestě. Vydal se stejným směrem jako před dvěma lety.</p>
<p>Pod nohama se mu rozevřela trhlina v zemi, prohlubovala se a rozšiřovala. Parehyovi žáci šli pomalu za ním, nevěříce vlastním očím. Tentokrát Terizio sestoupil do rokle daleko opatrněji než kdysi, ani neupadl. Ešmima si hlasitě oddechla. Jinak byla potichu jako myška.</p>
<p>Vytrvale se blížil k místu, kde skála začínala tepat. Slyšel Nevvahské, jak se zmateně domlouvají. Pořád ho sledovali, ale s uctivým odstupem. „Tady,“ řekl dívce. „Sáhni si na ten kámen!“</p>
<p>Natáhla tenkou ruku. Vzápětí ucukla. „Tepe to!“</p>
<p>„Jako srdce.“</p>
<p>Parehya byl tam, kde ho před dvěma lety opustil. Vypadal úplně stejně. Zvedl hlavu a malátně se usmál. „Už jsi zvítězil, Terizio?“</p>
<p>„Vítězím a prohrávám,“ odpověděl Terizio. „Tady nesu jednu ze svých porážek.“ Jemně složil dívku na zem. Vzpřímila se, a hned zase upadla. Pak už se zvedla jen na kolena.</p>
<p>„Asi se mi něco zdá,“ řekla. „Neměla jsem pít víno. Ta šňůra za nic nestála, příště si pořídím pevnější.“ Plazila se k muži, přikovanému ke skále.</p>
<p>„Možná bys měl vědět, že se Mnilien vrátil ke své rodině,“ zašeptal Terizio.</p>
<p>Parehya škubl hlavou, udeřil týlem o skálu. Nespouštěl oči ze znetvořené postavičky, jež se už doplazila k jeho nohám. Napjal svaly. Terizio se zapotácel, jak do něj narazila strašná síla. Div neklesl k zemi. Z velké dálky slyšel kvílení. To ona, a pomocníci. Mistr jim nikdy neukázal tolik moci. Snesou to vůbec? Dělal si o ně starosti. O sebe a dívku se nebál.</p>
<p>Parehya vyrval okovy z kamene. Otřepal se. Terizio postřehl, že jeho vlasy a vousy změnily barvu a jsou teď světlé, asi tak jako jeho vlastní.</p>
<p>„Myslel jsem si, že to budeš ty,“ řekl Parehya. „Že otevřeš cestu ke mně a přineseš mi důvod, abych zrušil své vězení.“ Sklonil se k dívce. Ještě se chvěla náporem obrovské síly, jež do ní před chvílí proudila. Všude viděla světelné kruhy. Všude bylo plno hukotu a tolik vůní!</p>
<p>„Odejdi, Terizio,“ sykl Parehya. „Saješ ze mě sílu.“</p>
<p>„Já? Myslel jsem, žes mi posledně dal něco na cestu,“ pravil Terizio upřímně. „Nechtěl jsem krást! Ani tehdy, ani teď.“</p>
<p>„Tehdy...“ Parehya se zasmál. „Byl jsi dítě. Děťátko. Od té doby jsi vyrostl. Není snadné ubránit se ti, přestože to neděláš vědomě. Já přece vím, že nejsi zloděj. Jdi. Už sis vzal dost.“</p>
<p>„Necháš Ešmimu tady?“</p>
<p>„Dokud ji nevyléčím. Co ty by sis přál?“ Parehya se nevysmíval. Hovořil s králem a bylo to znát.</p>
<p>„Abys plul se mnou do země Ver,“ odpověděl Terizio.</p>
<p>„Přijdu tam, ale teď nasedni do člunu. Brána se ti otevře. Před tebou přece žádné dveře neobstojí, králi!“ Terizio se uklonil s rukou na srdci, prošel mezi zkoprnělými žáky a byl pryč.</p>
<p>„Proč jsme tě nemohli najít my, mistře?“ zeptal se rozpačitě a nešťastně Taslykut.</p>
<p>„Někdo vám musel odemknout rokli,“ řekl Parehya. „A to je práce Terizia Marg-Elvara - otevírat, co bylo zamčeno.“</p>
<p>Nová nebezpečí</p>
<p>Xiral ošklivě kulhal, ale vlekl za sebou velké zvíře, podobné praseti. Druhý námořník nesl na zádech mrtvého kamaráda. Tvářili se zachmuřeně. Je to pravda,“ řekl Xiral. „Začarovaný bestie, kurva! Bore má roztrženej krk, a já budu chcípat...“ Hlas mu vynechal. „Zatraceně pomalu,“ dokončil a svalil se na zem. To byla jeho poslední slova. Pak zapomněl mluvit.</p>
<p>Kormidelník Nyne mu vyhrnul nohavici. „Jenom škrábnutí,“ zašeptal. „Rychle, vodu, hadry!“ Ošetřil ránu, jak nejlépe uměl, ale nepomohlo to. Xiral se několik hodin zmítal v horečkách, nechápavě koulel očima a mlátil kolem sebe, než upadl do bezvědomí. Do rána zemřel.</p>
<p>Nikdo neměl chuť na maso zvířete z bájí. Obcházeli mršinu obloukem.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Urgo se vrátil z průzkumu znechucen. „Našli jsme bránu. Dveře, co vedou do skály,“ oznámil. „Jenomže jsme to nedokázali odemknout. Zítra ty vrata zkusíme vyrazit. Pořídíme si pořádnej kmen a půjdeme všichni...“ Teprve teď si všiml dvou mrtvých, mělké jámy, kterou zatím muži vyhloubili, a Xirala, rozpáleného horečkou, třesoucího se pod několika halenami, které na něj hodili. „Takže Nyne nesejčkoval pro nic za nic,“ řekl.</p>
<p>„To tedy ne,“ potvrdil kormidelník. „Kéž bych se býval mýlil!“</p>
<p>„Číst knihy se občas hodí,“ poznamenal Urgo. „Kde máte to zvíře?“</p>
<p>Kormidelník Nyne ukázal bradou k hustému keři.</p>
<p>Urgo si kance důkladně prohlédl, pak ho opatrně uchopil za nohy a odvlekl pryč, dál od tábořiště. Všem se trochu ulevilo.</p>
<p>„Snad abys tu jeskyni nechal na pokoji,“ ozval se kapitán. Bylo to poprvé od Xiralova neslavného návratu, co promluvil.</p>
<p>„Jo. Zkusím najít jinou,“ přisvědčil krotce Urgo. „Ty potvory se určitě bojí ohně. Zkuste už ten troud, hoši! A nanoste hodně dřeva!“</p>
<p>„Běž si pro něj sám,“ zamumlal hlas z hloučku.</p>
<p>„Bojíte se?“ ušklíbl se důstojník.</p>
<p>„Aby ne! A jestli se ty nebojíš, tak seš blázen,“ prohlásil Haksigo.</p>
<p>Nakonec se vydali pro dříví čtyři, v čele s Urgem. Přinesli i králíka, který se chytil do pasti. „Díky Xiralovi,“ prohlásil zachmuřeně Urgo. „Jinak jsme žádný zvíře nepotkali.“</p>
<p>Rozdělali oheň a udržovali ho po celou noc. Nikdo nespal moc klidně; rušilo je Xiralovo sténání. Vzbudili se, když utichlo. Nebe mělo růžový odstín a hora se tyčila nad nimi, tichá, výhrůžná. Mlčky přidali Xiralovo oteklé tělo ke dvěma už uloženým do hrobu a rychle je zasypali a pokryli drny. Aniž by se domlouvali, přivalili z louky několik balvanů a hrob jimi zatížili.</p>
<p>„Tu mršinu v noci někdo odtáhl,“ řekl tiše Haksigo. „Je nás devět, chlapi, a nemáme ponětí, kolik je těch druhých.“</p>
<p><strong>Výprava začíná</strong></p>
<p>Lodě byly nádherné. Světlé a štíhlé, s bílými plachtami, a byla jich spousta. Terizio čekal na molu, dokud nezůstala v přístavu poslední. Vyprovodil Nuverauma, Fisal, všechny janzilské plachetnice, pak Enesta, nového velitele válečného loďstva, jelikož ten dobrý voják na sebe při Beegině svatbě prozradil, že za války s Airatskými ostrovy velel lodi a předtím byl dost dlouho námořním důstojníkem.</p>
<p>„Teď už musíš na tu loď nastoupit,“ řekla Beeg s úsměvem. „Tariem už nadskakuje a tvůj zachmuřený bojovník z Rinxu se mračí čím dál víc.“</p>
<p>Nerliq na okamžik zavřel oči a spatřil před sebou cestu, kopyta koní zvedají prach, v čele jezdců se žene bojovník s tvrdou, zamračenou tváří... Tehdy měl ještě černé vlasy a připadal mi obrovský. Chittak, velitel královské stráže Rinxu. Byl jsem dítě a koukal se na něj zdola.</p>
<p>„Hned.“ Terizio se vytáhl na špičky a políbil ji na tvář. „Jenom... Nerliqu. Kde je Tande Caoth?“ Znělo naléhavě. Znepokojeně.</p>
<p>Nerliq se nuceně zasmál. „Povídal jsem, že si něco vymyslím, ne?“</p>
<p>Terizio mírně zaklonil hlavu a podíval se mu do očí. „No dobře. Já na to přijdu. Ale zajdi do mé pracovny a přečti si seznam, co leží na stole.“</p>
<p>„Jaký seznam?“</p>
<p>„Lidí, kteří připadají v úvahu jako prozatímní správci. Náhrada za tebe. Kdybys musel nečekaně odcestovat.“</p>
<p>Beeg se pevně přidržela Nerliqovy paže. Jakživa by nevěřila, že jí Terizio nažene hrůzu.</p>
<p>„Jak... Jak tě to napadlo?“ vykoktal Nerliq.</p>
<p>„Chybí mi moje věštkyně,“ řekl Terizio zamyšleně. „Je to hrozně nepohodlné být sám sobě prorokem.“ Zasmál se a vykročil po úzkém můstku k lodi.</p>
<p>Plavba probíhala klidně. Nevvahu a jeho bouřím se vyhnuli. Terizio se nepokoušel proniknout zrakem mlhu a temná mračna. Věřil Parehyovu slibu. Bude-li moci, popluje za námi. Jen postál, opíraje se o bílé, čerstvě vonící sloupky zábradlí, a hleděl směrem k ostrovu. Pak se otočil. Vrazil do Tariema.</p>
<p>„Je tam u něj?“ zeptal se mladý horal.</p>
<p>„Ano. Doufám, že se brzy vydají za námi, i když nevím jak.“ Když se to tak vezme, Parehya je nejspíš Janzův vzdálený potomek, a čaroděj k tomu. Jistě se nebude ploužit po nekonečné hladině jako my, závislí na větru.</p>
<p>„Zastavíme u Posledního ostrova Halquiagu,“ řekl kapitánovi. Starý mořský vlk přikývl s jiskérkou v oku.</p>
<p>„Co je na Posledním ostrově tak zvláštního?“ zajímal se Tariem.</p>
<p>„Uvidíš, mládě,“ zabručel kapitán.</p>
<p>„Nejsem mladší než můj král,“ ohradil se Tariem.</p>
<p>„Ale nejsi král, chlapče,“ odsekl kapitán.</p>
<p>„Na tom ostrově jen vyzvedneme nějakých dvacet mužů. Touhle dobou už se určitě budou dost nudit,“ řekl Terizio.</p>
<p>Kapitán na něj vrhl překvapený pohled. „Takže je to pravda? Taly, pane? Opravdu to udělal?“</p>
<p>„Slyšel jsem, že se námořníci v Seillacu sázeli, jestli mě Taly zabije nebo ne,“ ušklíbl se Terizio. „No, zkusil to.“</p>
<p>„Co se s ním stalo?“ zeptal se kapitán, zapomínaje na správné oslovení.</p>
<p>Terizio pokrčil rameny.</p>
<p><strong>Uprchlíci</strong></p>
<p>Můj syn je blázen, říkala si Nyola. Úplný blázen. Vydechla, narovnala se v kříži a lezla dál. Mieevte byla vysoko nad ní. Šplhala jako horská koza, ačkoli se pod nákladem skoro ztrácela. Ona se nedivila, když Nyolio přivlekl zabitého kance přímo z tábora nepřátel, ještě chlapcovu matku uklidňovala.</p>
<p>No dobře. Měli jsme dost času maso zpracovat. Námořníci jsou ještě daleko a podle toho, co říkal Nyolio, jim dá práci uživit se. A jsou pěkně vyděšení! Země Ver není k návštěvníkům přívětivá. Ačkoli, dřív by tady nevydrželi ani den. Něco se stalo. Jakoby Ver ztrácela svou vražednou sílu, a proto teď lezeme nahoru, k dávno opuštěným úkrytům našich předků.</p>
<p>Mieevte stoupá výš a výš, jako by necítila únavu. Vnímá vůbec něco? Možná jenom pospíchá do Kintriry. Jenomže to si počká. Chceme žít ve skalách hodně dlouho, protože kdo ví, kdy se Terizio vrátí. Budeme potřebovat spoustu jídla. Po téhle neviditelné pěšině polezeme ještě mnohokrát. Možná Mieevte časem odloží ten meč, co se jí neužitečně houpá u pasu. Asi jí připomíná milého. Ale únava se postará všechno, o sny i o vzpomínky.</p>
<p>Mieevte se zastavila na širší plošině, shodila rance, opřela se zády o skálu, mhouříc oči do sluníčka. Meč jí zřejmě vůbec nepřekážel. „Tak pojď, Nyolo!“ zavolala. „Tady je první můstek!“</p>
<p>„Čekej,“ zasípala Nyola. „Může tam být past!“</p>
<p>Za můstkem, který by se při neopatrném sešlápnutí jistého odlišně zbarveného kamene zřítil, se nacházel první tábor. „Pamatuj si ten kámen,“ řekla Nyola. „Ty taky, kluku! Sem se budeme vracet několikrát, jasné?“</p>
<p>„Ale jo,“ broukl Nyolio bez nadšení. „Odpočiňte si, vy dvě ženské, já seběhnu dolů a něco ulovím, než se vrátíte.“</p>
<p>Mieevte se jen zasmála. Nyola nic nenamítala. Jen ať se snaží. Každý úlovek nám přijde vhod a námořníci jsou daleko. Kdyby je Nyolio potkal v lese, vyhne se jim. Někdo jí třásl ramenem. Zívla. „Co je?“</p>
<p>„Nepůjdeme už? Chceš se vrátit do setmění?“</p>
<p>Nyola na Mieevte nechápavě zamžourala. „Ty nejsi unavená?“</p>
<p>Mieevte potřásla hlavou. „Možná mě opravdu přitahuje Kintrira. Nevím. Jako by tam mělo všechno skončit.“</p>
<p>„To není moc veselá předpověď.“ Nyola se pomalu postavila na nohy. „Tak jdeme. Dolů je daleko a do Kintriry ještě dál. Změní se roční doba, než tam dojdeme.“</p>
<p>„Když se budeš pořád loudat, tak určitě!“ zasmála se Mieevte a rozběhla se po můstku. Meč, ta zbytečná ozdoba, ji tloukl do stehna, ale ona jako by to vůbec nevnímala.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Den za dnem se tak plahočili, tahali zásoby na zádech do strmého svahu, na němž se leckde mohli udržet jen díky nenápadným schůdkům a úchytům, které jim zde zanechali předkové Nyoly, strážci Hory. Nyolio zpočátku denně či aspoň obden seběhl dolů, aby něco ulovil a zároveň zjistil, co dělají námořníci. Nedělali v podstatě nic, kromě toho, že se pokoušeli přežít, a dařilo se jim to už dost dlouho. Nápadně dlouho, myslela si Nyola. Proč je Ver ještě nezabila?</p>
<p>V době, kdy přespávali ve Třetím táboře, zatuchlých jeskyních, většinou přírodních, jen s nepatrnými úpravami, a nosili nahoru věci z Druhého tábora, se Nyolio vzdal. „Už je to moc vysoko,“ prohlásil, když se naposled vydrápal za nimi se dvěma králíky, které střelil z kuše. „Naši nepřátelé se vůbec nechovají jako nepřátelé. Je mi jich vlastně líto.“</p>
<p>Šeřilo se, Mieevte přikládala na oheň vyschlé dřevo ze zásob, které v jeskyních zanechala dávná pokolení Rodiny. Vzhlédla a usmála se na chlapce. „Hodně jsi poslední dobou vyrostl.“</p>
<p>„Vážně?“ Potěšilo ho, že si to myslí. Zvláštní vyraz na tvářích obou žen ho však upozornil, že Mieevte nemluvila o tělesné výšce. Vzdychl. Copak proroci dokážou říct něco jen tak, bez kliček a tajů? Dal se do stahování králíků.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Dostali se už hodně vysoko. Brzy narazí na spodní cípy závoje Rudé hory - špičky jazyků z ledu a sněhu. .Říkali jsme tomu cípy šátku,“ oddechovala Nyola. „Balvany obalené ledem. Nad nimi sníh, dole zašedlý, ale nahoře čistý, bílý... Zpod balvanů vyvěrá pramen. Tenhle potok. Pozor, Nyolio!“</p>
<p>Chlapec uklouzl ve zmíněném potoce, jehož rozptýlené praménky činily kamení pod nohama nepříjemně kluzkým, a důkladně si namočil dlouhou halenu. Chlad ve vyšších polohách přiměl i Nyolu, odpůrkyni jakýchkoli šatů, prohledat zásobárny v Druhém táboře a vytáhnout oblečení a boty.</p>
<p>„Radši mlč a dýchej,“ ozvala se Mieevte. „Povíš nám to, až se zastavíme.“ Netušila, kde ona sama bere sílu k nekonečným výstupům. Pohybovala se jako ve snu, nohy samy přeskakovaly pukliny, přelézaly balvany, ruce se zachytily vždycky na správném místě a kdosi jako by udržoval rovnováhu za ni. Ano, a ještě jí půjčil jedny plíce navíc. Možná proto, aby mohla současně jít, na zádech náklad, s jakým by měl co dělat i velký kůň - aspoň podle jejích představ, a přitom i <emphasis>slyšet.</emphasis></p>
<p>Nebyli bezprostředně ohroženi, ještě ne. Ale nebezpečí, zatím neurčité a beztvaré, se blížilo. Slyšela ho přistávat. Ano, voda, vlny a břeh, řinčení zbraní. Poprvé si uvědomila, že Talagolonovi námořníci nejsou opravdoví nepřátelé. Nepřítel přichází teď. Spávala s mečem po boku. Neodloučila se od něj ani na chvíli. Totiž, zkusila to jednou. Snad ve Třetím táboře, když do něj dorazili poprvé. Odepjala si zbraň a odložila ji. Rázem na ni padla neuvěřitelná únava. Podlomily se jí nohy, žuchla jako pytel na skálu a jen vytřeštěně hleděla do ohně. Pak posbírala zbytky vlastních sil. Usadila se pohodlněji a vzala meč do rukou. Byl lehký a o něco kratší než jiné. Ženský meč. Uchichtla se. Kdyby mě tak slyšela Beeg! Pro ni jsou ženy stejně velké a stejně silné jako muži, a nikdy si to nedá rozmluvit. Nebo snad ano? Možná, až bude mít děti. Až... zamlžil se jí zrak, zahlédla Beeg s bříškem, zasněný výraz v její tváři... Potřásla hlavou. Představa nebo proroctví? Kdopak ví.</p>
<p>Původní majitelka téhle zbraně se asi necítila stejně silná jako muž. Asi ani nebyla moc vysoká. Mieevte si meč pozorně prohlédla. Na čepeli, těsně pod záštitou, objevila zašlá písmena. Cizí. Přetřela si rukou čelo. Jednou jsem slyšela někoho mluvit tou řečí. Překládala jsem, aby Terizio rozuměl. Teď přečtu tenhle nápis. Prsty znovu jemně přejela po vyrytých znacích. Ruka, kterou si předtím stírala pot z čela, jí sklouzla, ostří se jí něžně zakouslo do bříška prstu.</p>
<p>„Nirir Caoth,<strong> </strong>Tande Caoth,“ řekla nahlas. Před očima se jí mihl obrázek, snad dřevoryt, dva nazí mladí lidé v objetí, muž je podobný Teriziovi a ta žena je Caoth. První a jediná láska velkého krále Elvartanga. Přátelé, a neměl jich mnoho, mu říkali Elvar. Tak Elvarova Caoth, a já mám její meč. „Čemu se divím,“ zasmála se, nedbajíc, že Nyola i její syn na ni hledí trochu vyděšeně. „Proč by meč Elvartangovy ženy neměl být kouzelný?“</p>
<p>„Je ti dobře? Sluníčko tady nahoře bývá ostré.“ Nyola byla opravdu znepokojena.</p>
<p>„V pořádku. Jenom mě konečně napadlo přečíst s ten nápis. Dar pro Caoth,<strong> </strong>odpočinek pro Caoth. Už chápeš, proč mi Terizio přinesl právě tenhle meč?“ Nyola si sevřela spánky. „Není ta věc nebezpečná?“ .Nevím.“ Mieevte stiskla rty. „Možná mě popohání. Spěchá ke své paní. Do Kintriry.“</p>
<p>„Nenávidím pohřebiště,“ zasténal Nyolio. „Bojím duchů!“</p>
<p>Mieevte vyprskla. „Ty? Ty a bát se?“</p>
<p>Nyola se zamračila. „Najezte se a prospěte a ty Mieevte už ten meč konečně polož!“</p><empty-line /><p><strong>Námořní bitva</strong></p>
<p>„Jsou těsně za námi,“ řekl Lecenyl jednomu z janzilských námořníků, jejichž jména si nepamatoval, ačkoli jim bude vládnout. Možná už brzy, velmi brzy. Popravdě řečeno, měl teď v hlavě jediné jméno, to, jež poslední dobou prodělalo drobnou změnu: Terizio Marg-Elvar. Jméno mladíka, jehož hrubě podcenil. „Tady na ně počkáme. Za těmi útesy.“</p>
<p>Nepřátelé - Nuveraumovo a quistrytské loďstvo - nemohli Lecenylovy lodě vidět. Pohybovaly se pod příkrovem černých bouřkových mračen. Navzájem však na sebe Lecenylovi Janzilové, kteří dali přednost jemu před svým králem, viděli výborně a dorozumívání mezi plavidly nečinilo potíže. Poslouchají na slovo.</p>
<p>Jsou to vojáci, myslel si. Samí muži. Nevadí, ženy pak vezmeme poraženým.</p>
<p>„Už vidíš zemi Ver, pane?“ zeptal se ostýchavě princ Tista, nejmladší Nuveraumův syn, patnáctiletý hoch, dost hloupý na to, aby ani přibližně nedokázal předvídat Lecenylovy plány.</p>
<p>„Ne,“ pravil úsečně Lecenyl. „Ale cítím už její vůni. Nejdřív ovšem musíme zničit nepřátelské loďstvo.“</p>
<p>„Otec se k tobě připojí, až potopíš loď quistrytského krále,“ řekl princ rozechvěle.</p>
<p>„Dám mu příležitost,“ kývl Lecenyl a jeho důstojný vous s vpletenými zelenými travinami se vážně zahoupal. „Teď se schovej. Zvednu mraky. Ti hlupáci! Kdyby se cestou nezdržovali u všelijakých veselých ostrovů, mohli nás předehnat a zastihnout nepřipravené!“ Posupně se zachechtal. Věděl o Talagolonových úskocích dost. Věděl dost i o jeho životaschopnosti. Ten mizerný zbabělec jistě ještě žije. To se zbabělcům stává. Proudy ho zanesly k zemi Ver, o to jsem se postaral. Později mi ukáže cestu k těm, kdo se ještě skrývají pod Rudou horou a v ní; čas na to měl, určitě je už objevil, a jak ho znám, pokusí se je okrást o všechno, Taly není žádný troškař.</p>
<p>Terizio věděl, co se skrývá v tom mraku. Na to nepotřeboval žádné věštecké schopnosti. Jeho muži pod odborným vedením Enesta už chystali děla na všech lodích. Nuveraum byl nedůvěřivý, on nebyl tak skálopevně přesvědčen o Lecenylově čarodějnictví. Pro něj to byl sprostý zrádce, který málem způsobil strašné a zbytečné krveprolití u quistrytských břehů, zkrátka někdo, kdo si zaslouží velmi pomalou a bolestivou smrt. Fisal však na rozdíl od otce věřila v Teriziovy schopnosti, a co řekl Terizio, to platilo. Přemluvit otce jí zabralo zhruba dva nádechy a dobu několika úderů srdce.</p>
<p>Mraky se zvedly a místo bouře vypukla bitva, rovnou a bez váhání. Děla nahrazovala hromy i blesky. Víc hřmění pocházelo z quistrytských lodí. Lecenyl hlasitě klel, nechápaje, jak to, že je protivník tak dokonale připraven. A čím to, že má tak rychlé lodě, stavěné pro úder a únik, jak to, že kromě děl se jeho paluby ježí meči a harpunami a létají z nich zápalné šípy. Několik lodí se už dostalo blízko k sobě, došlo k přímému střetnutí. Muž proti muži, meče a dýky a kopí proti sobě. Do toho další blesky. Ostří zbraní se zalesknou bez zahřmění, ale nevadí, kolem stále duní děla. Kdo by se chtěl vzdát, nemůže, nikdo ho neuslyší. Zabíjení až do konce!</p>
<p>Terizio vedl svého kapitána k lodi, na jejíž přídi stál Lecenyl. „Tam! Copak ho nevidíš?“</p>
<p>„Nastavíme bok tamtěm dělům!“ řval kapitán. „Dej mi pokoj, já vím, co dělám!“</p>
<p>Chittak položil Teriziovi ruku na rameno. „Má pravdu!“ zakřičel mu do ucha. „Kdo se potopí, nevyhraje!“</p>
<p>Lecenyl stál nehybně. Nebál se výstřelů z děl. Neděsila ho ani porážka, která se zdála nevyhnutelná; zachrání dost lodí a přijdou jiné boje, na které se připraví lépe. Roztřásl se však, když se přes rozvlněný lán moře setkal s Teriziovým pohledem. Šlehal z něj oheň. Čišel z něj šedý, nelítostný mráz, byly v něm i černé hloubky moře; byla v něm smrt, sterá možnost Lecenylovy smrti. „Máš na to sílu, králi,“ zašeptal Lecenyl. „A není to Elvartangova síla. Je tvá vlastní. Jenomže já nejsem bezmocný a nevzdám se. Jsi důstojný protivník, jenže já určuju pravidla! Zapiš si do deníku dnešní vítězství, a dej pozor, ať není poslední!“ Pokynul svému kapitánovi, loď se rozletěla jako pták.</p>
<p>„To není možné!“ vykřikl Tariem.</p>
<p>„Je.“ Terizio zatínal zuby a byl bledý vzteky. „Už jsem ho při něčem podobném viděl. Zbabělec!“ Obrátil se k Chittakovi. „Ať už ta jatka skončí! Berte je do zajetí. Pověz námořníkům, ať to ohlásí těmi praporky!“</p>
<p>Zajatců bylo mnoho. Ze dvou potopených Lecenylových lodí se zachránili téměř všichni, a všichni jako jeden přísahali věrnost Nuveraumovi. Terizio postupné navštívil své i janzilské lodě; některé poškozené, ale všechny schopné plavby. Promluvil se zajatci. Nikdo mu neuměl vysvětlit, proč následovali Lecenyla. Jeden mladý muž, jenž působil dojmem rozumného, bystrého člověka, prohlásil: „Vysvětloval nám to. Bylo to úplně jasné. Ale teď si nevzpomínám na žádný z těch jeho přesvědčivých důvodů. Že nás dovede domů. Ano, ale to přece král chce taky!“</p>
<p>„Čarodějovy triky,“ zamumlal Terizio. V ovládání lidí jsou Parehyovi žáci dobře vycvičení. Moji falešní mniši mi to kdysi předvedli velmi názorně a Lecenyl byl určitě nadanější než většina z nich. Doufám, že teď už jsou tihle muži mimo Lecenylův vliv. Ovládat někoho na dálku musí být strašně těžké. To si může dovolit Janz, ale sotva už nějaký čaroděj. Poklepal mladíka po rameni. „Byly to nečestné a nečisté triky. Ale už je to pryč.“ Aspoň si to myslím.</p>
<p>Šel - přesněji nechal se převézt ve člunu a celou cestu v duchu klel, protože by dokázal veslovat mnohem rychleji než tihle Janzilové - své objevy oznámit Nuveraumovi. Janzilský král přikyvoval. „Ano. Víš, Fisal mi něco podobného tvrdí od začátku. Hm. Lecenyl je čaroděj. Asi jste měli pravdu,“ mumlal Nuveraum.</p>
<p>„Kdo ví, co všechno na nás použil v dnešní bitvě,“ zašeptala Fisal. Jenomže to neúčinkovalo. Díky tobě, Terizio, i ty máš nějakou divnou moc.“ I když se většinou chováš jako slušný, obyčejný chlapec. Proč to musela být zrovna má sestra, proč ne já!?</p>
<p>Terizio se ošil. Zrovna ten den se necítil zvlášť mocný. Ale teď, když to princezna řekla, si uvědomil, že ho brní celé tělo a že si připadá jako loutna, na kterou po celou noc hrál šílený, neúnavný hudebník. „Možná jsem si ji někde vypůjčil. Doufám, že úroky nebudou moc zlé.“</p>
<p>„Ano, splácení dluhů bude jistě zajímavé!“ pleskla Fisal, a vzápětí se zastyděla.</p>
<p>Terizio na ni upřel pohled, jaký u něj ještě neviděla, těžký a unavený. „To tedy bude.“</p>
<p><strong>Pronásledovaní a pronásledovatelé</strong></p>
<p>Najdeme je a vezmeme jim šaty, nádobí, zbraně i jídlo, plánoval si potají Urgo. Určitě tu někde jsou. Kdopak asi tehdy odtáhl tu jedovatou mršinu? Oni vědí, jak vepře upravit, aby se dal jíst! Znají spoustu užitečných věcí. Znají tenhle ostrov. Vědí o útulných jeskyních. Asi je budeme muset zabít, když chceme bydlet v jejich doupatech, no a co? Nejdřív nám ale prozradí kouzlo, které používají proti kancům! Vsadím se, že nějaké znají!</p>
<p>Když své nápady probíral s Talagolonem, kapitán s ním souhlasil. Tahle země se k nim chovala nepřátelsky. Nemínila jim dát ani pořádně najíst, pronásledovala je studenými větry, ačkoli v těchto končinách i touhle dobou podle všeho mělo být ještě léto, chrlila na ně úporné, vytrvalé lijáky a vůbec jim dávala najevo, že tu nemají co dělat.</p>
<p>„Kde asi mají svoje domečky?“ zasmál se Haksigo, který se k nim přidal u malého, zimomřivého ohníčku. „U Hory! No ne?“</p>
<p>„Jasně,“ řekl Urgo. „Prostě začneme obcházet Rudou horu a musíme na ně narazit.“</p>
<p>„Co když je jich sto, dvě stě?“ zamumlal Talagolon.</p>
<p>Urgo zakroutil hlavou. „Je jich málo. Jak dlouho už jsme tady? No, já to nepočítal, ale pár dní to bude. Pěknejch pár dní. Někoho bysme potkali. Třeba děcka v lese na malinách. Slyšeli bysme je při lovu. Ne, Taly, řek’ bych, že to bude pár lidí. Z toho půlka ženskejch a mrňat.“</p>
<p>„Ale umějí s tím zatraceným ostrovem vyjít po dobrém,“ řekl Talagolon zamyšleně. „Máš pravdu, Urgo. Potřebujeme je. Ženské snad nebudeme zabíjet, hm?“ Přimhouřil oko, zašklíbil se. Haksigo se zachechtal. Nebylo by k zahození přijít k nějakému jídlu, ale pěknou domorodku bych si taky dal líbit.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Druhého dne sebrali svůj skrovný majetek a vydali se na cestu kolem Hory. Nyne vedl nějaké řeči o tom. že by se měli snažit domluvit se s domorodci, aniž by s nimi bojovali, ale nikdo ho neposlouchal. Možná Yrsi, ten malý plavčík. Ten ke starému kormidelníkovi v posledních dnech nápadně přilnul. Ostatní byli odhodláni kvůli jídlu i zabíjet.</p>
<p>Postupovali co nejtěsněji podél svahu Hory. Místy se museli prodírat hustým křovím nebo přeskakovat potoky, kterých z Hory stékalo nespočetně. Putovali tak několik dní. Urgo se utvrdil ve svém názoru, že domorodců je skutečně velmi málo. Až jednoho dne k večeru objevili opuštěný tábor. Haksigo a mlčenlivý Akkmut rozdělali oheň. Ohniště bylo šikovně upraveno k vaření i pečení.</p>
<p>„Tady měli stany,“ ozval se Nyne. „Nebo spíš nějaké přístřešky na tyčkách. Vzali si je s sebou.“</p>
<p>„A už je to dost dlouho,“ doplnil Haksigo. „Podívejte na tu trávu. To nevyroste za den.“</p>
<p>Konečně Talagolon položil otázku: „Proč odešli?“</p>
<p>„Utíkali před námi,“ usoudil Urgo. „Povídal jsem. že je jich málo!“</p>
<p>„Usadíme se tady?“ zeptal se Nyne.</p>
<p>Urgo se zamračil. „Jídlo tu není. Ani žádné knihy, ze kterých bys vyčetl nějaké jejich tajnosti. Takže...“</p>
<p>„Musíme za nima,“ prohlásil Haksigo.</p>
<p>„Kam?“ ozval se Akkmut od ohniště.</p>
<p>„Nahoru!“ vypískl Yrsi.</p>
<p>„Ten kluk může mít pravdu,“ pravil uvážlivě kapitán. „Zítra se poohlídnem po nějaké pěšince.“</p>
<p>Jenomže ráno bylo všechno jinak. Akkmut vstal časně. Nevěděl, co ho vzbudilo, ale povylezl po strmé skále, aby viděl přes pás lesů. Podařilo se mu vylézt dost vysoko, ale jakmile se rozhlédl, vyjekl a sklouzl skoro až do tábora.</p>
<p>„Co se děje?“ zavrčel Nyne, který měl lehké spaní.</p>
<p>„Lodi. Přistává spousta lodí,“ řekl Akkmut, opatrně zdolávaje poslední metry. „Moře je klidné, chápeš to?“</p>
<p>Kormidelník Nyne zakroutil hlavou. „Ne. To nechápu. Ledaže by to byli...“</p>
<p>„Janzilové,“ ozval se Urgo. „To by ale znamenalo...“</p>
<p>„Že Terizio přežil,“ dokončil Talagolon. „Spratek zatracenej.“</p>
<p>Nyne si neklidně prohraboval vousy. „Kdyby tam dole na pobřeží byl princ Terizio, nebál bych se. Proč se bojím? Ty lodě mě děsí.“</p>
<p>„No, mě by asi princ naživu nenechal,“ poznamenal Talagolon.</p>
<p>„Nechal.“ Nyne ke svému kapitánovi zvedl pohled, náhle světlý a průzračný. „A ty to dobře víš.“</p>
<p>Talagolon vyskočil. „Rozhodně tady nebudu čekat. Ani na prince, ani na Janzily. Terizio má zatraceně dobrej důvod nemít mě v lásce. Janzilové budou chtít tuhle zemi pro sebe. Špatný znamení je to klidný moře.“</p>
<p>„Možná je to dobré znamení,“ řekl Nyne. „Třeba to znamená, že se žádná válka v Quistrytu nekonala. Nechal jsem tam rodinu, víš.“</p>
<p>„Já tam nechal hodně dětí,“ ušklíbl se Talagolon. „Ale nic moc. Válka neválka, mně na Quistrytu nezáleží.“</p>
<p>„Zato ti jistě záleží na vlastním životě,“ ozval se Urgo. „Takže? Nahoru! Našel jsi cestičku, Akkmute?“</p>
<p>„Ani ne,“ odpověděl nemluvný mladík. Rozhodil rukama. „Leze se blbě.“</p>
<p>„Cesta tady bude a bude blízko tábora,“ řekl Nyne. Ti lidé si odnesli i stany. Na zádech. Nevěřím, že si ochočili horské kozy!“</p>
<p>Plavčík Yrsi se mlčky vzdálil. Původně si chtěl jen odskočit, ale zaujaly ho polámané keře blízko tábora. Je to jako pěšina, pomyslel si, a vede... Aha! Rozběhl se zpátky. „Našel jsem cestu! Jsou tam skoro schody!“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>A tak skupina unavených a vystrašených (ať už se tvářili, jak chtěli) mužů začala zdolávat strmé svahy a nečekané nástrahy Hory, a také pasti, jež na vetřelce nastražili lidé, kteří s ní po staletí žili. Byl to náročný výstup. Hned první den přišli o muže, který se zřítil do propasti, když šlápl na nastražený kámen a povolila pod ním kamenná deska můstku. Měli hlad - ten už měli dost dlouho, ale tady nebylo kromě mechu a lišejníků k jídlu vůbec nic. Druhý den objevili jeskyně, dávno neobývané, ale se zbytky zásob, zčásti ještě jedlých. Byl tam starý, zcukernatělý med v kamenných mísách, drcené ořechy a jakési sušené plody a také sušené houby a nějaké byliny. Přespali na tom místě, ráno vzali všechno, co se jim mohlo hodit, a pokračovali ve šplhání. Dalekozraký Akkmut hlásil, že návštěvníci postoupili od pobřeží až za pás lesů a blíží se k Hoře. „Ale nejdou přímo sem.“</p>
<p>„Řekl bych, že mají namířeno k té jeskyni se zavřenou bránou,“ odhadoval Nyne.</p>
<p>„Ta je dlouho nezdrží,“ řekl Urgo. Jdeme! Pospěšme si!“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Večer narazili na další jeskyně. „Tenhle popel není zas tak starý. A tyhle kosti! Skoro bych se vsadil, že to zvíře poznávám,“ prohlásil Nyne.</p>
<p>„Jedovatej vepř,“ zavrčel Talagolon.</p>
<p>„Hele, zrní,“ ozval se Haksigo. „Přestaňte se hádat. Tohle namočíme. Yrsi, skoč k potoku, naber vodu. Tady do toho kotle.“</p>
<p>„Jo, a dáme tam ty houby,“ zaradoval se Urgo. „Já to věděl, že k něčemu budou!“</p>
<p>„Med vyjedli,“ prohlásil zklamaně Yrsi, když se vrátil s kotlíkem vody.</p>
<p>„Jsme jim v patách,“ řekl Nyne.</p>
<p>„A nám jsou v patách Janzilové,“ připomněl Talagolon. „Můžeme si vůbec dovolit spát?“</p>
<p>„Musíme, jinak se skutálíme někam do díry,“ rozhodl Nyne. „Já stejně už nemůžu dál.“ Odpovědělo mu souhlasné brumlání.</p>
<p>Uložili se v jeskyni, jak se dalo. Nyne byl unaven. Vyčerpán. Měl strach a nemohl spát. Opustil jeskyni plnou chrápání a oddechování a vyšel ven. Slunce už zapadlo, ale některé skály ještě žhnuly rudými odrazy. Zahleděl se nahoru, do míst, kde Horu halil bílý závoj ledu a sněhu. Vysoko na svahu, na bílé ploše, spatřil malou postavičku. Mávala na něj. Po zádech mu přeběhl mráz. Byl si jist, že je to ona, Mieevte, a že ho poznává a že ho zve.</p>
<p>„Ukaž mi cestu!“ vykřikl. „Ta skála nás ničí!“</p>
<p>„S kým to tam mluvíš?“ Rozespalý Haksigo se zeširoka rozkročil na kraji skály a zívaje močil na skálu. Byl to velmi hlasitý zvuk a za těchto okolností jaksi nepatřičný.</p>
<p>„Teď už s nikým,“ odvětil Nyne úsečně. „Běž spát, Haksi. Zapomeneš na hlad.“ Díval se, jak se statný muž vrací dovnitř. Pak s nadějí zvedl hlavu, ale postavičku na ledovém jazyku ve výšce už neviděl.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Následoval další den plný šplhání a zrad, ale zdálo se. že pastí postupně ubývá. Už si na ně zvykli a předem se navzájem svazovali provazem, který našli v první jeskyni. Žádné další oběti na životech. Jenomže tamti dole našli jejich cestu a postupovali po ní rychleji. Talagolon měl dojem, že o nich už vědí. „Ten kouř! Neměli jsme vůbec rozdělávat oheň!“</p>
<p>„Neřvi,“ broukl Urgo. „Máme chcípnout hlady, nebo se nechat zabít rychle? To je otázka!“</p>
<p>„Třeba nás vůbec nechtějí zabít,“ namítl nesměle Nyne. Moc tomu ale nevěřil. Proč by na něj jinak Mieevte mávala? Nebo se mu to jen zdálo? Nevšímali si ho, neposlouchali ho.</p>
<p>„Oni nespí,“ řekl Yrsi s vykulenýma očima. „Oni jdou pořád!“</p>
<p>„My už taky nebudem spát,“ pravil Talagolon. „Půjdeme celou noc.“</p>
<p>„Nemá to smysl,“ zamumlal Haksigo. „Já bych si na ně počíhal.“</p>
<p>„Jdeme.“ Talagolon rázně vykročil.</p>
<p>Šli a šplhali, tápali ve tmě a potáceli se únavou i hladem. Yrsi už neviděl vůbec nic a začalo se mu zdát, že mu skála pod rukama (zrovna lezl po čtyřech) podivně měkne. Potom ho někdo držel kolem ramen, seděli na zemi a kdosi vzlykal, jiný tiše, bez důrazu klel a pak se někde blízko ozval tichý skřípot. Otevírá se brána. Ne, to se otevřela přímo skála a chystá se nás zhltnout zaživa! Zamrkal. Ne, přece jenom je to brána! Stojí v ní drobná postava, ozářená bledým, mdlým světlem, které vychází zevnitř, z té skály. Blouzním, pomyslel si Yrsi. Nebo jsem už umřel a tohle je duch, co mě zve do hrobu?</p>
<p>„Následujte mě. Není to záchrana, ale nemáte už jinou možnost!“</p>
<p>Takže jsem neblouznil? Ta žena tam opravdu je? Yrsi si usilovně protíral oči. Muži kolem něj se pomalu, nejistě stavěli na nohy.</p>
<p>„Mieevte,“ vydechl Nyne. „Kam máme jít?“</p>
<p>„Do Kintriry, města duchů,“ odpověděla. V ruce se jí objevilo světélko. Teprve teď si uvědomili, že tu svíčku držela od začátku, ale zakrývala ji dlaní. Obrátila se a zmizela ve skále. Byl tam vchod, otevřená brána, vysoké, těžké veřeje. Vešli za ní do obrovského podzemního sálu. Uvnitř hořely desítky svíček, ale jejich plamínky se topily ve tmě. „Lampičky na hrobech,“ zašeptal Yrsi. „Tohle jsou samé hroby!“</p>
<p>„A hrobky. Některé jsou velké jako domy,“ řekla Mieevte. „Našli jsme tady spousty svíček. Naštěstí. Ta tma je k zešílení.“</p>
<p>Talagolon by moc rád věděl, jestli ho poznala. Rozhodně to nedávala najevo. Zavedla je do zadní části toho města duchů, jak ho výstižně nazvala, do jedné z největších hrobek, usadila v jakémsi předsálí a zavolala své druhy. Ze tmy ve vlastní hrobce, vytesané do skály, na niž teprve navazovala přistavěná část, se vynořili dva lidé; mladá žena a dítě, asi desetiletý chlapec. Nesli placky a nějaké nádoby. Vyhladovělí námořníci se vrhli na jídlo. Jediný Nyne se tiše zeptal: „Víc vás není?“ Mieevte mlčky zavrtěla hlavou.</p>
<p>Později, když utišili nejhorší hlad, jim pověděla o svých předtuchách. „Pořád cítím nebezpečí. Myslím, že to jsou ti muži, kteří vás sledují.“</p>
<p>„Přivedli jsme je sem,“ pravil ostýchavě Haksigo. Ta ženská byla na jeho vkus hubená a mrňavá, ale měla něco do sebe. Bál se jí, jako se člověk bojí královny, i když nebyla nic víc než milenka nějakého prince.</p>
<p>„Pokud někoho hledají, pak hledají nás,“ řekla. „Nebo tohle místo. Našly by se tu i poklady.“</p>
<p>„Ale nemyslíš si, že ti hoši jdou po zlatě, hm?“ zeptal se Urgo.</p>
<p>Otočila se k němu. „Ne. Jestli se nemýlím, jejich vůdci jde o vládu. Nad čímkoli. Nad světem, jehož součástí jsme my i Kintrira. Tohle je město mrtvých, Urgo. Je jich tady mnohem víc než v té jeskyni, jejíž dveře jsi nedokázal otevřít, a z těch, kdo do Kintriry vkročí, se málokdo dostane ven živý.“</p>
<p>„Opravdu povzbudivé,“ zabručel Talagolon. Za větou udělal malou odmlku. Mieevte ji slyšela.</p>
<p>„Jen se zeptej,“ řekla. „Nebo mám rovnou odpovědět? Terizio je naživu. Odplul na voru přes průliv. To je všechno, co vím. Zbytek jsou spíš sny, vidiny. Je králem a je na cestě sem. Nevidím, jak daleko nebo blízko.“</p>
<p>„Tamti jsou blíž,“ podotkl Haksigo. ,Jsou to Janzilové?“</p>
<p>„To ano, ale bojím se, že ne ti, se kterými se Terizio kdysi domluvil.“</p>
<p>„Nezhasneme ty světýlka?“ ozval se Yrsi.</p>
<p>„Oni o nás stejně vědí,“ řekl Nyolio. „Mieevte říká, že mají s sebou čaroděje.“ Se zájmem si prohlížel většího chlapce. Mohl bych mít přítele. Jenomže tady asi umřeme.</p>
<p>„Co budeme dělat?“ Talagolon svíral pěsti. „Jsme tady v pasti!“</p>
<p>„Tuhle hrobku jsem vybrala, protože ji můžeme dlouho bránit,“ odpověděla Mieevte. „Je to hrobka královny Caoth.“</p>
<p>„Máme jenom dýky a nože,“ řekl Nyne. Už se uklidnil. Zemřít? No dobře. Jsem starý. Kolik života bych měl před sebou? Moc ne.</p>
<p>„V hrobce je spousta zbraní,“ ozvala se Nyola. Bylo to poprvé, co promluvila. Všichni se na ni podívali. Znejistěla. „Stoupnu si k oknu. Nyolio ke druhému. Máme kuše.“</p>
<p>„A umíte s nima zacházet,“ řekl trpce Talagolon.</p>
<p>„Mlč,“ okřikla ho Mieevte. „Ty radši mlč.“</p>
<p>„Už jdou,“ ozval se Akkmut. „Kde máš ty zbraně?“</p>
<p>Mieevte mu pokynula a vykročila dozadu do hrobky. O stěny hlavní místnosti dávní bojovníci, snad královnina stráž, opřeli kopí, kuše, meče i štíty. Na policích ležely další kusy zbroje, a jak si Akkmut všiml, některé mohly být i ze zlata. V té chvíli ho to vůbec nezajímalo.</p>
<p>Z přístavku - předsíně vlastní hrobky - se ozval pokřik. „Ten hlupák,“ vydechla Mieevte.</p>
<p>„Co se stalo?“ vyhrkl Akkmut.</p>
<p>„Váš kapitán,“ řekla. „Chtěl se zachránit. Vezmi si meč a běž se podívat. Nebude to hezké.“</p>
<p>Nyne se opíral o zárubeň a zoufale vrtěl hlavou. Talagolon běžel směrem k bráně, k přicházejícím Janzilům. Něco přitom volal, ale ozvěna toho členitého prostoru jeho slova znetvořila do nesrozumitelnosti. Zato velmi srozumitelné bylo přivítání, které mu příchozí připravili. Bylo to daleko a v šeru: Pozorovatelé ukrytí v hrobce neviděli podrobnosti, nicméně bylo jasné, že Talagolon nestihl ani promluvit. Rozsekali ho na kusy. Zřejmě vůbec nestačil pochopit proč.</p>
<p>„Proč?“ zeptal se Yrsi podivně vysokým, dětským hláskem.</p>
<p>„Jen tak,“ odpověděla mu Mieevte. „Zabíjejí jen tak. Nezapomeň, že je vede čaroděj a že je opravdu zlý.“</p>
<p>Znělo to jako z pohádky, ale pohádka bylo právě to, co Yrsi potřeboval, aby si zachoval kousek rozumu a naděje.</p>
<p>Mieevte nikomu neřekla, co právě teď vidí. V Kintriře se objevil cizí duch, někdo, kdo tu nebyl pohřben. Musel, totiž musela, jistě někoho požádat o dovolení. Možná Caoth, ta byla přece královnou. Caoth, která za svého života poznala lásku a rozuměla jí. Průsvitná žena, chvějivý obrys, se sklonila nad mrtvým, zohaveným Talagolonovým tělem, dotkla se ho, přimkla se k němu. Loučení... Něco z něj přešlo do ní. Caoth to musí vidět také, když to vidím já. Nebrání jim. Nevěřila bych, že ten mizera byl opravdu milován. Ale byl. Vzala si ho s sebou? Mieevte se tiše zasmála. Já ti tedy odpouštím, Taly. Já ano. Jako by tím cizího ducha propustila. Pocítila dotek Caoth a otřásla se. Caoth zmizela, a možná to všechno byl jen sen, vidina z dlouhého pobytu ve tmě. Mieevte sáhla na jílec meče. Ten je skutečný - jako boj, který nás čeká.</p>
<p>„Zhasněte svíčky v hrobce,“ přikázala svým lidem. „Nyolo. Jste u oken? Vidíte dobře?“</p>
<p>„Máme dokonalý přehled.“</p>
<p>„Budeme střílet tak rychle, jak to půjde,“ doplnil Nyolio.</p>
<p>Yrsi se přehraboval ve zbraních, nakonec si vybral kopí. Všichni se nějak ozbrojili. Nejhorší je čekání, myslel si Nyne. Ale nebude dlouhé.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nepřátel bylo mnoho. Desítky. Možná stovky. Blížili se. Náhle na ně shora dopadlo prudké světlo, jejich těla obalily jiskry. Muži vyděšeně křičeli, divoce se oprašovali a navzájem se zraňovali. Duchové Kintriry je nemají rádi, pomyslela si Mieevte. Škoda, že jsou ještě daleko. To osvětlení je opravdu dobré!</p>
<p>Jiskřičky postupně pohasínaly, Janzilové se uklidnili. Světlo potemnělo, ale obrysy jejich postav byly stále zřetelné. Nyolio vystřelil první. Zasáhl. Aby ne, s tou kuší cvičil skoro neustále a co králíků, ba i hbitých ještěrek s ní ulovil! Nyola poslala svůj šíp za synovým. Vysoký muž v čele prvního oddílu se chytil za prsa a zhroutil se. Urgo s třetí kuší poklekl ve vchodu. I on uměl dobře mířit. Postup nepřátel se zpomalil. Kryli se teď štíty, plížili se podle náhrobků a snažili se držet ve stínu.</p>
<p>Duchové Kintriry se nehodlali jen tak vzdát. Tentokrát se na Janzily snesl prašný závoj a vířil v nepochopitelném průvanu tak, že je oslepoval a současně obaloval. Jasné terče, myslela si Mieevte. Její tři střelci se činili. Yrsi nosil z hrobky šípy. Bylo jich tam mnoho - Caoth si brala s sebou na onen svět tolik zbraní, až by se zdálo, že se ho chystá dobýt. Vítr se pomalu utišil. Prach se usadil. Janzilové kýchali a kašlali. Ubylo jich dost, ale na celkovém počtu to pořád nebylo příliš znát. Mieevte vzdychla. Zase jsou o něco blíž.</p>
<p>Přízračné světlo zhaslo úplně, vítr předtím pozhasínal svíčky. Octli se ve tmě. Za chvíli zablikala první pochodeň. Vzápětí z okna hrobky vylétl šíp a zabodl se nosiči pochodně do hrdla. Zapálili druhou. Třetí. Bylo jich tolik, že tři střelci nestačili všechny zabít. Janzilové si dávali pozor, aby se neodkryli. Pochodně tančily pohřebištěm, všude se leskly štíty. Nyola si povzdechla. Trefit se do oka opravdu není snadné, a ještě někteří mají dost dobré přilby, chránící zčásti i obličej. Brzy přijdou na řadu meče.</p>
<p>Nyne nevydržel. Odstrčil Urga, vyběhl ven a nabodl na kopí nejbližšího Janzila. Stačil mu ještě vytrhnout meč a několikrát se s ním rozehnat. Než padl s rozťatou lebkou. Chtěl to, pomyslela si Nyola. Báječný chlap to byl, tenhle Nyne. Jako by sem do země Ver patřil. Možná právě proto do ní přišel zemřít.</p>
<p>Urgo odhodil kuši a sáhl po meči. Vchod do hrobky byl úzký a mohl ho bránit jeden muž proti celému vojsku. Pokud by mu neubývalo sil. Z oken nepřestávaly létat šípy. Muži ve dveřích se střídali. Janzilové se pokoušeli vyšplhat do kulatých oken, kde stáli oba střelci. Yrsi prvního z odvážlivců probodl kopím. Nepodařilo se mu vytrhnout zbraň z padajícího těla a pelášil si pro další. Mieevte mezitím srazila od druhého okna dalšího bojovníka. Yrsi doběhl s novým kopím. Kuše jim teď nebyly moc platné. Nyola zvedla z podlahy připravený meč a bránila své okno dál. Nyolio a Yrsi se činili u druhého. Byli ve výhodě, okno bylo vysoko a zdola špatně přístupné díky úzké, ostré římse. Jenomže ta dlouho nevydrží. Chlapci nemají moc sil a nejsou to cvičení vojáci.</p>
<p>Mieevte seběhla dolů. Ve vchodu bylo zle. Dva z obránců byli zabiti, Haksigo s ukořistěným mečem se probíjel mezi nepřáteli zpátky ke hrobce - čert ví, jak se vůbec dostal ven a tak daleko! Urgo si se zaťatými zuby ovazoval paži cárem košile. Pomohla mu udělat pořádný uzel a vystřídala Akkmuta, který sotva stál na nohou.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„To je on,“ sykl Lecenyl. Seděl pohodlně na vzdáleném náhrobku, chráněn stínem jedné z větších hrobek.</p>
<p>„Je to ženská,“ zamumlal jeden z jeho velitelů.</p>
<p>„Ten meč!“ Lecenyl se zamračil.</p>
<p>„Elvartangův?“ vyhrkl Janzil.</p>
<p>„Ne,“ štěkl Lecenyl. „Královnin. To je horší. Protože jsou v její hrobce!“ Nemýlil se. Mieevte se sama divila, co všechno s tímhle mečem dokáže. Neměli čas zamýšlet se nad tím, ale při každém zdařilém zásahu jí prolétla hlavou vzpomínka na kněžnu Beeg a její posměšky. Bezděčně se začala usmívat. Lecenyl se na svém stanovišti neklidně ošíval. Ona se směje! Muži kolem ní padají a umírají, a ta šílená ženská se uculuje. Z jejích lidí se držel na nohou jen Akkmut. Nevěděla, co se děje nahoře u okének, až ji napadli zezadu. Takže už sama? Akkmut zakolísal a klesl na kolena. Neviděla, kam ho zasáhli. Když se zbavila chlapa, který ji ohrožoval zevnitř z hrobky, už jí zmizel mezi ostatními těly. Sama.</p>
<p>„Nezabíjejte ji!“ vykřikl Lecenyl. Seskočil z náhrobku. Přicházel k ní. Chtěla ho zabít, ale už jí nezbylo dost sil. Stěny podzemního sálu se vzdalovaly, světla pochodní pomalu černala.</p>
<p>„Chci ten meč!“ Lecenyl velitelsky pokynul a kdosi z Janzilů se odvážil blíž k ní. Vykopl jí zbraň z ruky. Mieevte pocítila známý prudký odliv síly. Tentokrát jí už nezůstalo nic. Ztratila vědomí.</p>
<p>„Je mrtvá,“ zašeptal Janzil. „Vypadá jako...“ Chtěl říct, že mu připomíná princeznu Fisal, že je jen hezčí a hubenější, ale Lecenyl ho odstrčil a chopil se meče. Vzápětí zařval. Jílec zbraně mu spálil dlaň. Bolest to byla hrozná. Nemohl se jí zbavit, přestože meč upustil. Janzil, kterému byla dívka povědomá, zbraň zvedl. Nic zvláštního se mu nestalo.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Probudila ji bolest a chlad. Ležela na zádech před hrobkou královny Caoth, v sále Kintriry. Všude kolem blikaly svíce a pochodně. Bylo slyšet, jak muži tlumeně klejí a dohadují se, kam své mrtvé pohřbí. Zabila jsem jich hodné, pomyslela si. Janzilů. Mužů z mého národa. Opodál se zvedly hlasy v hádce. Našli něco cenného. Ubožáci. Duchové Kintriry mlčeli. Asi se schovali a dělají, že s tímhle nemají nic společného. Hm, vlastně je to pravda. Nemají.</p>
<p>Kdosi do ní kopl. „Už jsi vzhůru?“</p>
<p>Pokusila se uhnout, ale bota se jí znovu zaryla do žeber. „Vidíš, já ti říkal, že není mrtvá,“ pokračoval hrubý hlas spokojeně. Ten, ke komu se obracel, jen zafuněl. „Veliteli! Ta holka se probírá!“ zavolal první hlas.</p>
<p>Posvítili na ni pochodněmi. Lecenylův obličej se takhle zdola a v tom proměnlivém světle, nerozlučně spojeném se stíny, zdál obzvlášť krutý a jeho vous měl kdovíproč rudý odstín. „Přemýšlel jsem, co s tebou,“ pravil Lecenyl studeně. „Nikdo tě nezná.“ Zachechtal se. Dobře věděl, že mu rozumí, a věděl, že nezačne křičet, já jsem vaše princezna! „Nikdo o tebe nemá zájem. Jako ženská mým hochům nestojíš ani za znásilnění.“ To nebyla pravda, ale Lecenyl neviděl do tváře tomu mládenci, který zvedl její meč. On sám, jako čaroděj, by se nepolekal, ale obyčejným vojákům to stačilo. Popravdě, ten voják netušil ani proč, ani jak ostatní odehnal. Prostě se stalo.</p>
<p>Lecenyl se sklonil ještě níž. „Napadlo mě, že bych si tě mohl vzít za ženu a získat tím Nuveraumovu podporu. Jenže ten nerozhodný chudák pro mě není žádný soupeř. Toho zničím, kdykoli se mi zlíbí. A vůbec, když jsem tě uviděl zblízka... Pf.“ Plivl na ni. „Nestojíš mi ani za zabití. Chcípni sama.“ Obrátil se k mužům, jejichž tváře se ztrácely v šeru nad skloněnými pochodněmi: „Hoďte ji do té díry za tou velkou hrobkou! Musíte projít skrz. Nebojte se, mrtví nekoušou ani nevstávají z hrobů!“</p>
<p>„Občas ano,“ zamumlal mladík s mečem královny Caoth.</p>
<p>„Tihle nevstanou, za to ručím!“ štěkl vztekle Lecenyl. Docela na tu nepříjemnou příhodu u quistrytských břehů zapomněl. Nejspíš proto, že u toho nebyl. Vyčkával tehdy na svém člunu, jak to dopadne. Nikdy neviděl rozumný důvod, proč se vystavovat nebezpečí.</p>
<p>Mieevte si jaksi matně, rozmazaně pomyslela, že se Lecenyl bojí vstoupit do hrobky. Je to zbabělec, a ti bývají krutí. Určitě se těší, že mě Terizio bude hledat A to on bude! Padne do léčky? Tenhle sál bude samá past. Pár jsem jich zahlédla a vyhnuli jsme se jim, ale co muž, který velmi spěchá? Odhalí je? A Terizio bude spěchat!</p>
<p>Zvedli ji na nohy, podepírali ji z obou stran, jinak by upadla. Vlekli ji do hustší tmy v hrobce a měli větší strach než ona. Protáhli ji předsíní, vlastní hrobkou, chodbou za ní, dál, do hloubi skály, kde strmě klesalo točité schodiště. Dolů. Navždycky dolů. Nesešli po něm. Shodili ji do jámy, naplněné tmou. Hustá tma jako by ztlumila její pád, přesto však při dopadu cosi ošklivě zakřupalo. Nevykřikla. Shora se k ní donesl hrubý smích. Byla v něm úleva. Poslední zákmit světla. Muži se otočili a byli pryč. Jak chvatně a poplašeně zněly jejich kroky!</p>
<p>Chvíli ležela na boku, otřesená pádem. Čekala nápor bolesti. Něco se přece zlomilo, slyšela to. Zkusila se pohnout a zjistila, že jí v tom nic nebrání. Šátrala kolem sebe, až narazila na cosi ostrého. Ohmatala to. Zlomená kost. Pokračovala ve svém slepeckém průzkumu. Brzy pochopila. Lecenyl ji dal shodit do hromadného hrobu. Z duchů, pozůstatků vědomí ubohých i zaživa, zbyly jen šmouhy, cáry stínů, vybledlé a nečitelné, lhostejné, vzdálené. Přivolala je pouze tím, jak zahýbala jejich tělesnými pozůstatky. To jejich kosti polámala, ne svoje. Tihle duchové ji neděsili, ale nebyli to ani společníci. Cítila jen beztvarý, mdlý smutek. Zbytečně zničené životy. Otroci. Ach. královna Caoth měla otroky, a ti museli zemřít s ní. On to nařídil? To nařídil Elvartang? Nebo to bylo její přání?</p>
<p>Mieevte zapomněla na vlastní neštěstí a bolesti. Objev hromadného hrobu otroků jako by vrhl hrst bláta na památku slavné milenecké dvojice. Nebylo to tak dlouho, co se o Prvním králi a jeho ženě dozvěděla, ale už jí přirostli k srdci. Je možné, aby byli stejně krutí a omezení jako jejich současníci? Ne, nechci se s tím smířit! Radši na vás oba zapomenu! Zasmála se. Moje paměť už brzy ztratí smysl, zemřu a co po mně zůstane? Nic. Nepřidám se ke stínům Kintriry. Ne. K vám ne.</p>
<p>Dovlekla se ke schodišti, sedla si na poslední schod a plakala nad osudem, nad svou porážkou, oplakávala svou směšnou představu, že i král může být dobrý. Jak se její vědomí znovu propadalo do spánku nebo možná do smrti, byla téměř šťastná, že se nikdy neprovdá za krále.</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Nerliqova cesta začíná</strong></p>
<p>„Proč jsi vlastně nevyplul rovnou s ním?“ zeptala se Beeg Popleskala koně po šíji a manžela po stehně, obojí stejně věcně. Teď si nemohla dovolit ronit slzy. Přestože právě zjistila, že její muž je někým jiným, než si dosud myslela. Přestože se vydával na nebezpečnou pouť.</p>
<p>„Aby mě ohrozilo totéž, co čeká na něj?“ Políbil ji. „Vím, co dělám. Aspoň částečně. Buď tady hodná. Starej se o syna.“</p>
<p>Položila si ruku na břicho. „Zatím je to docela snadné.“</p>
<p>Zasmál se a pobídl koně. Vyrazil s větrem o závod. Musel si opravdu pospíšit, když chtěl předhonit královskou výpravu. Nikdo, ani jeho žena, ač králův generál, neměl ani ponětí o zkratkách, které Nerliq znal. Věděl o těch úplně nejkratších a nejrovnějších cestách Pobřeží a teď se po nich hnal severozápadním směrem. Jeho cílem bylo jedno směšně malé království, chráněné podivnou hranicí. Rinx. Na té cestě měl hodně dobrých známých a věděl o několika místech, kde si bude moci vyměnit koně a nabrat vodu a jídlo. V horách Terodu se nacházely soutěsky, dokonce i podzemní chodby, díky nimž se mohl pohodlně vyhnout stoupání, nebezpečným skalám i lavinám. Jeho rychlost závisela jen na tom, jak dlouho při tomhle bláznivém trysku vydrží v sedle. Nerliq si myslel, že na jeho stehna je docela spoleh, ale nečekal, že to bude příjemná vyjížďka.</p>
<p>Zvlášť ho mrzelo, že se nemůže zdržet u Alminy. Bývali si dost blízcí, i když by si nikdy netroufl přiblížit se k jejímu černému ohni, jako to udělal Terizio. Škoda, že měl čas jen na pár slov. O Teriziově návštěvě mu řekla hned; věděla, že vstoupil do služeb quistrytského krále. Pověděla mu o jejich mlčenlivé cestě bažinami. Malý král na Lavenillinu divokou kněžku udělal silný dojem, a tak jen vzala na vědomí, že Nerliq někam spěchá v jeho zájmu, vyvedla ze stáje statného hnědáka a přehodila přes něj sedlo.</p>
<p>„Konečně jsi našel sám sebe? Toho pravého?“ zeptala se.</p>
<p>„Zatím jsem si to nedovolil. Tahle cesta zpátky mě bolí, ale jde o život přítele.“</p>
<p>„Král je tvůj přítel?“</p>
<p>„No ano. Je. Vidělas ho přece.“</p>
<p>„Jistě. Stojí za trochu bolesti.“ Podala mu láhev s vodou, raneček jídla. Odstoupila a hleděla za ním. dokud se jí neztratil z očí. Nerliqa nebylo potřeba vyprovázet, ten cestu znal. Vlastně si neuměla představit, že by někdy zabloudil.</p>
<p>V horách se svezl ve člunu, který byl neustále připraven pro poutníky, po prudké říčce až do podzemního tunelu. Koně nechal běžet, ten se vrátí ke své paní. Krátký úsek pěší chůze ho dovedl do doupěte Bláznivého Karila, chovatele koní. Karil se před lety usadil v údolí v srdci hor, nepravděpodobně zeleném a úrodném, neuvěřitelné teplém a právě tak nepřístupném, a tady od té doby žil a staral se o své koně. Nerliq kdysi, v těch divokých loupežnických letech, která už jsou dávno pryč, pomohl jeho stádečku ke značnému přírůstku a Karil na to nikdy nezapomínal. U něj Nerliq dostal silného koně a silnou pálenku na cestu.</p>
<p>Dalšími podzemními tunely pod horami prošel Nerliq pěšky a do sedla se vyhoupl až venku. Zdálo se mu to pěkně nepohodlné - neklamná známka únavy. Důkladně si přihnul pálenky. Ještě musím vydržet. Kolik nocí už jsem nespal? Nepočítal je. Vyspím se U zlaté myši v Invialqu. Je to drahý, ale pohodlný hostinec a stojí o samotě, nemusím projíždět žádnou branou a handrkovat se s vojáky.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>V Zirinalu ho zastavila královská stráž. Zamžoural oteklýma očima na jejich lesklé přilby.</p>
<p>„Dolů z koně,“ vyzval ho velitel.</p>
<p>Nerliq si protřel víčka a zakryl zívnutí. „Spěchám,“ vysvětlil ochraptěle těm nablýskaným vojákům. „Když teď slezu, už se do sedla nevydrápu.“</p>
<p>„Kam tolik spěcháš?“ zeptal se důstojník.</p>
<p>„Rinx... Ver,“ odvětil Nerliq stručně.</p>
<p>„Ke králi!“ rozhodl důstojník.</p>
<p>Nerliq si znovu protřel oči a spočítal je, ukazuje si prstem. „Čtyři... pět. Zabiju vás, hoši. Radši mě nechte. Opravdu pospíchám. Chcete peníze?“ Vytáhl z váčku hrst zlatých mincí. „Jsem bohatší než můj král.“</p>
<p>Zírali na něj. Nevěděli, jestli se mají smát nebo ho brát vážně. „Ty bys nás chtěl zabít?“ přeptal se velitel.</p>
<p>Nerliq vzdychl, nechal mince spadnout na zem a tasil. Vojáci nestačili udělat vůbec nic. Hrotem meče rozsekl důstojníkovi na prsou kožený kabát, naklonil se a přitiskl mu ostří k hrdlu.</p>
<p>„Stačí,“ zachrčel voják. „Kdo jsi? Ohlásím tě.“</p>
<p>„Nerliq, správce Quistrytu. Jedu za svým králem na Ver.“</p>
<p>„Můžeš ten meč dát pryč?“</p>
<p>„Můžu.“ Nerliq meč odtáhl, ale podržel si ho v ruce.</p>
<p>„Tvůj král je Terizio Marg-Elvar? Ten, co zabil v Loskere Mniliena Stoletého?“</p>
<p>„Ten.“ Nerliq se hrdě napřímil. Zaznamenal lehkou změnu, kterou prodělalo Teriziovo rodové jméno. Byl s ní srozuměn.</p>
<p>Velitel se uklonil a ustoupil. „Vyřiď pozdravy od zirinalských vojáků, správče. Ať na nás nezapomene.“</p>
<p>Nerliq přikývl a pobídl koně. Teď, když nebezpečí pominulo, se roztřásl jako v zimnici. Celou dobu se divil, že se dokázal udržet v sedle. Jeho tělo se už na odpočinek v Invialqu nepamatovalo. Popíralo ho. Dožadovalo se dalšího. Ještě Mažarek. Musím dojet k tetě Velnuel. Až k Loskere. To bude poslední zastávka, pak už mě čeká jen mlha kolem Rinxu, ale s tou si poradím. A Průliv. Potom země Ver, zbavená zakletí... Velnuel mi poví o tom souboji. Jak se Terizio zdráhal o něm vyprávět! Možná nevěřil, že Mnilienovi opravdu jen otevřel bránu.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Poslední úsek cesty do Loskere projel jako ve snu. Kdyby do něj někdo šťouchl prstem, nejspíš by spadl a na místě usnul. Těsně před začátkem loskerských zahrad spadl opravdu, ale dost šikovně, a navíc do mělkého potoka. Studená voda ho trochu probrala. K domku Velnuel už došel pěšky. Jako obyčejně byla v klášteře, ale měla v domě dvě služky, z nichž starší Nerliqa poznala. Uložily ho na postel dole v hale (do schodů by v té chvíli nevylezl), svlékly mu ty nejšpinavější části oděvu a zuly boty. Zatímco ho jedna krmila i napájela, druhá se rozběhla pro paní.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Velnuel přišla rychle, jako vždycky. Znala zkratky. „Ještě polévku,“ přikázala. „Je vysušený až hrůza... Nespi, můj milý. Co se děje? Zase na útěku?“</p>
<p>„Žádný útěk,“ zamumlal. Nedařilo se mu udržet víčka. Krásnou, důstojnou tvář Velnuel viděl jako mlze. „Pokouším se předběhnout svého krále... a ještě někoho. Co víš o Ver?“</p>
<p>„Spousta změn. Kouzlo je zlomeno. Tvůj král... Je to pravda? Terizio je tvůj král?“</p>
<p>„Ano. Vybral jsem si toho největšího.“ Malátně se usmál.</p>
<p>„To tedy vybral. Ten mladíček s lehkým krokem naším světem opravdu otřásl. Ale už jsme na to čekali dlouho. Víš, dokonce i Rinx je už bez hranic.“</p>
<p>„Proč zabil Mniliena? Mluvil o výzvě, ale nelíbilo se mu to.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis>Propustil Mniliena,“ řekla Velnuel. Ve tváři měla bolest. „Byl to ale skutečný souboj. Mnilien to chtěl. Žádal ho o pomoc. Toužil odejít a Terizio měl Elvarův meč a veškerá práva jeho původního pána. Zlomilo mi to srdce, ale zároveň jsem šťastná. Chápeš?“</p>
<p>„Moc ne. Vždycky jsi pro mě byla záhadou. Viděla jsi Terizia zblízka?“</p>
<p>„Dost zblízka.“ Velnuel se uchichtla jako mladá dívka. „Shořely na něm šaty. To jak Mnilien brzdil jejich pád z Věže. Umíral a při tom musí být vždycky oheň.“ Vzdychla. Pak se její výraz rozjasnil. „Hezký chlapec, ten tvůj král. Celý Elvar.“</p>
<p>Služebná donesla další porci polévky. Velnuel Nerliqa nakrmila. Jako kdyby byl ještě dítě, sirotek, svěřený do její péče. Oba se na to pamatovali. Neměli to tehdy spolu lehké... Pak ho nechala do rána spát. Vzbudila ho až ke snídani a koupeli. Přinutila ho položit se na lehátko v lázni a natírala ho bylinkovými mastmi. „Zacházíš se svým tělem hrozně,“ vytkla mu.</p>
<p>„Ale poslouchám tě mnohem víc než dřív,“ řekl „To stačí, Vel. Spěchám.“</p>
<p>„Domů? Nikdy jsi po tom netoužil.“</p>
<p>Zvedl hlavu, ale přitlačila mu ji zase dolů a dál mu hnětla ztuhlou šíji. „Nevím, co mě tam táhne." zamumlal. „Jenomže, víš, Tande Caoth je jediná pevnost v celé zemi Ver. A kdo má tuhle pevnost, má celou zemi. Trochu mě to strašilo ve zlých snech. Člověk se od Terizia naučí pátrat ve snech po věštbách, tomu se neubráníš.“</p>
<p>„Ano, jiskří to kolem něj,“ připustila Velnuel. „Ale kdo je jeho nepřítel? Zdálo se mi, že má mimořádně vyvinutou schopnost dělat si z nepřátel přátele!“</p>
<p>„Au, to bolí!“ Nerliq sebou škubl, Velnuel odtáhla ruce. „Známe ho jménem, ale nevíme, co všechno dokáže. Lecenyl. Byl Parehyovým žákem a o Parehyovi ti asi nemusím vykládat.“</p>
<p>„To ne... Uvolni se, já ti nechci ublížit. Kdy ses naučil být pořád takhle napjatý?“</p>
<p>„Už dávno. Lecenyl má nějaké královské touhy. Chce vládnout. Všem a všemu. Chtěl vstoupit do země Ver jako první a nikdy Teriziovi neodpustí, že ho předešel.“</p>
<p>„Protože mu to Ver dovolila,“ řekla Velnuel. „Nikdy nešlo o to najít tu zemi. Šlo o to, koho k sobě pustí. Lecenyl se jí nelíbil. Ale teď je kouzlo zlomeno a už se neobnoví.“</p>
<p>„Myslíš...“ Nerliq si zamyšleně podepřel bradu „myslíš, že mě by pustila?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„Proč mě nikdy nenapadlo zkusit to? Vždyť já mohl Terizia přivést rovnou do Velkého přístavu!“</p>
<p>„Protože jsi z Tande Caoth. Protože máš zákony Ver v krvi a nikdy bys je neporušil, vědomě, ani nevědomky.“</p>
<p>Nerliq vyskočil, postavil se s rukama vbok, ani ho nenapadlo zahalit se do připraveného pláště. Schovávat se před Velnuel, která ho vychovala? Její úsměv ho hladil s mateřskou něhou. Tenhle chlapec se povedl. Dalo to práci a musel dostat od života hodně ran, ale nakonec se přece stal tím, čím měl být. Terizio má štěstí, že ho našel.</p>
<p>„Teď mi moje krev říká,abych šel do Tande Caoth,“ prohlásil Nerliq.</p>
<p>„Dává to smysl.“ Podala mu osušku a čisté oblečení. Nepřekvapilo ho, že mu padne, přestože její dům opustil už dávno, v době, kdy byl asi tak poloviční. „Lecenyl je čaroděj. Jako Parehya. Parehya je skoro člověk a nadělal spoustu chyb, Lecenyl je zřejmě jedna z nich. Mnilien o něm mluvil, ale nejmenoval ho. Asi nechtěl.“ Zasmála se. „Tu věc s Elvartangovým synem Parehya zařídil chytře. Lépe než by to svedli bohové. Tak to říkal Mnilien, víš.“</p>
<p>Nerliq si přitáhl pás. „Nějak hubnu.“</p>
<p>„Zabalila jsem ti nějaké jídlo. Odkud bereš tolik peněz?“</p>
<p>Zrudl. „Dal jsem si dobře zaplatit za všechny svoje zrady. To už je pryč,ale zlato se hodí.“ Vzdorně ji pohlédl do očí, ale nenašel tam pokárání ani pohrdání, dobře věděla, že tohle si Nerliq obstará sám, a v dostatečné míře. Sama jeho svědomí vypěstovala jako květinu s pevným stonkem.</p>
<p><strong>Přistání</strong></p>
<p>Král Janzilů Nuveraum nepopíral, že má jistý vliv na mořské proudy, ale zdůraznil, že jeho dcera je v tom mnohem lepší. „Tenhle nádherný přístav objevila ona,“ prohlásil.</p>
<p>„Jen jsem požádala proudy,“ pravila Fisal skromně. Zahleděla se na čluny, převážející z velkých lodí na břeh lidi a jejich majetek, většinou jen skromné rance a ranečky. Sem a tam, na loď a zpátky. Teriziovi muži pomáhali u vesel - mezi Janzily bylo hodně žen a dětí. Fisal na Teriziovi viděla, že by se moc rád zúčastnil. Zasmála se. „Král má dovoleno veslovat jedině při závodech!“</p>
<p>Přikývl. „Měl bych se porozhlédnout tady kolem. Nelíbí se mi, že jsme nezahlédli ani kousíček Lecenylových lodí.“</p>
<p>„Je tu spousta zálivů,“ řekla Fisal. „Spousta přirozených přístavů. Některé jsou uzavřené mezi skalisky. Lecenyl má moc, je čaroděj a mohl přistát i tam, kde nám by se to nepodařilo.“</p>
<p>„Ano. Je tu a skrývá se.“</p>
<p>„Proč bychom s ním nemohli žít v míru?“ ozval se Nuveraum.</p>
<p>„Protože nás nenechá,“ odvětila zasmušile Fisal.</p>
<p>„Proč asi chtěl Quistryt?“ přidal se k ní Terizio. „Vsadím se, že o zemi Ver dobře věděl! On chce celý svět! S ničím takovým jako mír nepočítá.“ Otočil se a mávl na Chittaka. „Jdeme! Vezmi moji stráž a vyrazíme!“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Starý les s mohutnými stromy byl tišší než minule. Teriziovi se zdál jaksi zaražený, ale mohlo to být i tím, že jím procházel s mečem u pasu a s doprovodem. Napili se z čistého potůčku a postupovali dál do vnitrozemí. Na první stopy narazili až na louce s rozházenými skalkami. Pošlapaná tráva, vyhaslá ohniště, ostré úlomky skal, do nichž kopla těžká bota...</p>
<p>„Příliš zřetelné,“ zamumlal Chittak. „Někam nás vede.“</p>
<p>„Tarieme,“ řekl Terizio. „Vrať se do zálivu. Přiveď polovinu našich vojáků, druhou tam nech. Nevíme, kde a jaké pasti nám Lecenyl nastražil.“</p>
<p>„Myslíš, že tohle je past?“ zeptal se Tariem.</p>
<p>„Bude jich tolik, že se všem nevyhneme.“ Terizio se otřásl, závan chladu mu pronikl pod kůži. Měla vůbec čas uprchnout? Lecenyl se jistě blížil neslyšně jako noční šelma. Věděl o ní, jak by ne... Kam utíkala? Strážci Hory určitě měli své úkryty. Nyola si na ně jistě pamatovala. Takže, kam vede stopa, kterou nám Lecenyl přichystal? K Hoře. Jdeme!</p>
<p>Vyrazil po stopě jako lovecký pes. Tariem se s povzdechem vydal zpátky k přístavu. Chittak tiše klel, protože královým mladým nohám sotva stačil. Ostatně i hoši ze stráže, horalé, s tím měli potíže.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>První past sklapla v druhém, řídkém pruhu lesa. Vlastně šlo o obyčejné přepadení ze zálohy, vylepšené jámami v zemi, zakrytými větvemi. Terizio mezi nimi prokličkoval, aniž by si byl vědom, že něčemu uhýbá, pár rychlonohých mladíků se drželo těsně za ním a neuhnulo ze správné cesty, ale Chittak postřehl na zemi něco neobvyklého a zbytek oddílu zadržel. Zařval: „Pozor! Pasti! Díry v zemi!“</p>
<p>V tu chvíli se odevšad vynořila kopí, zazvonily meče. Lecenylových vojáků bylo přibližně tolik, co Teriziových, a Terizio se díky svému šestému smyslu doslal už mimo oblast, kde se nepřátelští Janzilové skrývali v houští a za kmeny stromů. V obklíčení se tedy ocitli Janzilové. Chittak na ně zaútočil zezadu, a než se vzpamatovali, pustil se do nich z druhé strany Terizio, rychlý a zhoubný jako větrná smršť. Měl s sebou jen pár mužů, ale on sám vydal za pět, možná za deset. Nepřátelé museli mít dojem, že se nachází na několika místech současně. Nepomohly jim kuše; nestačili zamířit. Štíty jim Quistrytští vyrvali nebo rozsekali. Porážka se blížila.</p>
<p>Lecenyl zvolna sestoupil po připravených stupních ze své pozorovatelny - padlého kmene, jenž se při pádu opřel o zdravý, silný sousední strom. Tak první pokus nevyšel. Nestaral se o zbytek svých lidí, umírajících tam mezi keři. Nasedl na koně - několik jich na lodích dovezli - a vyrazil dál. K Hoře.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Les utichl. Terizio s úlevou i údivem spočítal své muže a zjistil, že nikdo nepadl. Dokonce se celá šarvátka obešla bez vážných zranění. Zato nepřátelé buď tiše leželi na spadaném listí nebo se jejich sténání ozývalo z nastražených jam. Jsme tak dobří, nebo nám tam nahoře někdo drží palce?</p>
<p>„Tvoji hoši to vážně umějí,“ ujistil ho Chittak. „To jsem ještě neviděl! S těmi vyhraješ každou válku!“</p>
<p>„A s tvým bystrým okem dvojnásob,“ řekl Terizio. „Já bych tu past přehlédl. Běžel bych dál, až by bylo pozdě. Díky, Chittaku.“</p>
<p>„Co teď? Do další pasti?“</p>
<p>Terizio se usmál a přikývl. „Je jich tolik, že nemá cenu uhýbat, Chittaku.“ Neměl v úmyslu čekat na Tariemovy posily. Uvnitř v sobě cítil drnčení, jako by tam kdosi brnkal o napjatou strunu těsně před prasknutím. Mieevte! Kde jsi?</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Lecenyl stál na výstupku rudé skály a díval se, jak Teriziův oddíl stoupá vzhůru průrvou. Jeho úcta k malému quistrytskému králi stoupala. Jak umí v boji zuřit! Napohled se rozžhaví doběla a přitom uvnitř zůstane chladný. A teď? Cítí nebezpečí. Rozhlíží se, větří... Nikdy by do téhle skalní pukliny nevlezl, nebýt toho, že jeho milá je někde tam nahoře. A tak jde.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Stát!“ Terizio zvedl paži. „K tamté stěně! Rychle!“</p>
<p>Balvan, podepřený klíny, se překulil přes kraj strže a řítil se průrvou, odrážeje se od jejích stěn.</p>
<p>Lecenyl se kousl do rtu, až do krve. Královi muži se tisknou ke skále přesně v místě, které jim Terizio označil. To není možné! Jak mohl tak bleskové propočítat dráhu letícího kamene? Ani já bych to nedokázal! Vždyť je to nevzdělaný kluk, kterého učení nikdy nebavilo!</p>
<p>Obrovitý kámen se odrazil od stěny na šířku dlaně od Teriziova ramene a valil se dál, těsně minul muže ztuhlé úlekem a neškodně rachotil po svahu, až jim zmizel z očí. Terizio zamžikal, jako by ho oslnilo slunce. „Mládenci. Kdo máte lepší oči? Podívejte se tamhle, nahoru!“</p>
<p>„Nějaké tělo,“ ozval se nejistý hlas. Zbytek věty zalkl v chrapotu.</p>
<p>Terizio vyrazil. Šplhal rychle. Na chvíli se svým lidem ztratil v bludišti zvětralých skal, pak se z něj vynořil a na hladké, téměř vodorovné ploše ho viděli klesat na kolena. Nepohnul se, dokud k němu nedošli. Chittakovi prudce bušilo srdce. Jestli je to ona... Jestli je to ona, co bude dál?</p>
<p>Tělo patřilo černovlasé ženě, mladé a nejspíš hezké, bylo však strašlivě zohavené. Rány zjevně utržila v boji a musel to být hrozný, zoufalý boj.</p>
<p>„Proč?“ zašeptal Terizio.</p>
<p>Lecenyl, teď docela blízko něj, ale dobře ukrytý v nenápadné jeskyňce, se spokojeně usmál. Nikdy ti nedojde, že tím zabíjím tebe, hloupý malý králi. Pomalu tě ochromuji zabíjením lidí, na nichž ti záleží. A tak to bude pokračovat, dokud tě nedostanu.</p>
<p>Terizio vstal, zvedl mrtvou ženu a potáceje se pod tím břemenem mířil stále nahoru. Chittak se svraštělém obočím pokynul dvěma silným mladíkům, aby tělo od krále převzali. Nebránil jim. Jen ukázal směrem vzhůru. Nezastavil se. Chittak ho s těžkým supěním dohnal. „Kam jdeme?“</p>
<p>Terizio sebou škubl. „Ona mě vede. Mrtvá... k mrtvým.“ Přejel si rukou po čele. „Ach. Chittaku. Jistě. Musím ji přece pohřbít. Kintrira je dobré místo.“</p>
<p>„Jak víš o Kintriře?“</p>
<p>„Já?“ Terizio se zatvářil zmateně. „Ona. Strážkyně Hory. Zabili ji kvůli mně. Byla poslední.“</p>
<p>Tak strážkyně... Chittakovi se nepatrně ulevilo. A vede ho. Podle toho, co znal z pověstí, se Kintrira nacházela o něco východněji, ale věřil spíš Teriziovi.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Lecenyl to nechápal. Terizio úplně přestal sledovat nastražené stopy. Vedl své lidi jiným směrem. Ke všemu se dole při úpatí Hory objevily posily, několik stovek mužů v barvách Quistrytu. Klusali pěkně svižně, rychleji než koně. Proklatí horalé! Zapomněl jsem, odkud pochází jádro Teriziova vojska! Tady na těch svazích budou jako doma!</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Do Kintriry vstoupili neznámým vchodem, proti proudu ponorného potoka, jenž zpola vyplňoval jeskynní chodbu, svou přirozenou cestu ven. Muži se brodili po kolena, místy po pás. V době tání je ten tunel jistě plný a voda se jím valí prudce a nelítostně, myslel si Chittak. Doufám, že Terizio ví, kam nás vede.</p>
<p>Brzy narazili na schody, hrubé, vysoké, nepravidelné stupně, zvedající se rovnou z potoka, a byli na suchu, v obrovském podzemním sále.</p>
<p>„Město,“ vydechl jeden z mladých horalů.</p>
<p>„Pohřebiště,“ opravil ho Chittak. „Ty domy, to jsou hrobky. Podívejte se pořádně.“</p>
<p>Ve světle pochodní viděli velké hroby a spoustu menších i docela malých náhrobků, některé byly neoznačené, bez ozdob a sošek, jiné zase až marnotratně honosné, samé reliéfy, zlacené nápisy, kamenné květiny a sloupky. Terizio je vedl k malému domku se stěnami ovinutými popínavými růžemi, pochopitelně kamennými. Otevřel rezavou mříž nahrazující dveře. „Sem!“</p>
<p>Uprostřed místnosti stála mramorová rakev. Terizio odsunul její víko, byla prázdná. Chittak nasucho polkl. Připravená. Pro ni.</p>
<p>Položili tělo strážkyně do rakve. „Podívej, velký Janzi,“ řekl Terizio, jako by mluvil s někým, kdo stojí vedle něj. „A ty, Mniliene. Dobře se podívejte.“ Sehnul se a spolu se třemi muži zvedl těžké víko a rakev přikryl.</p>
<p>„A teď?“ zeptal se Chittak, přemáhaje chvění hlasu.</p>
<p>„Jste čestná stráž,“ pravil Terizio nepřítomně. „Zůstanete tu. Já jdu dál. To pro mě Lecenyl nastražil pasti a ukryl přede mnou moji ženu. Kintrira je velká. Čekejte.“</p>
<p>„Nemůžeš přece jít sám!“ vyhrkl kdosi.</p>
<p>„Přikazuju vám, abyste tu zůstali,“ řekl přísně Terizio. „Duchů se nebojte, ti se jen přijdou podívat. Jste tu právem.“ Otočil se, mříž zaskřípěla, byl pryč. Zmizel jako duch.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Připadal si jako ve zlém snu. Tma kolem něj, Lecenylova nesmyslná krutost, jeho posedlost mocí, jež mu nedává jinou možnost než zabíjet a zase zabíjet, každého, kdo by mu mohl stát v cestě. Jako například Terizio.</p>
<p>Všechno se zdálo tak neskutečné! Poslední obyčejná a důvěryhodná událost, kterou zažil, bylo pohřbívání obětí Vlny. Potom se život převrátil vzhůru nohama. To, co následovalo po Vlně, patřilo do pověstí, do hrdinských příběhů, a Terizio se sám sobě do nich ani za mák nehodil. Vždycky ho tak zoufale nudily! Nikdy si je nepamatoval!</p>
<p>A přece teď kráčel tmou, za pasem meč mrtvého krále, v ruce pochodeň. Na hrobech stály svíce a některé se mu podařilo zapálit. Čekal, kdy sklapne další past, a jak tak šel a trápil se nesmyslností svého počínání, zmocňoval se ho nekonečný smutek. Nač se bránit. Nyola je mrtvá. Kvůli mně. Mieevte je nejspíš také mrtvá. Přece by ji nenechal žít. Leda by měl pro ni něco ještě horšího než smrt. Tohle je město mrtvých a já už jako bych k nim patřil. Nemůžu pořád vítězit. Prohraju, teď a tady.</p>
<p>Pochodeň divoce zaplápolala. Na hlavu se mu řítil strop. Teriziovy ruce v obranném pohybu vylétly vzhůru. Pochodeň spadla na zem a zhasla. Nahoře, těsně nad Teriziovou hlavou, zacvakly kamenné čelisti. Kdyby se nepřikrčil, nebo kdyby byl větší a skrčil se příliš málo, byl by bez hlavy. Být nepatrně pomalejší, neměl by už ruce. Terizio však byl rychlý. Levou ruku strhl dolů a vyprostil včas, pravá se nepatrně opozdila. Neviditelné zuby se do ní zakously, pokoušely se ji vyrvat z ramene a současně sežvýkat. Vymrštil nohy a vrazil podrážky bot do zavírající se štěrbiny. Hrozná síla rozdrtila jeho podpatky, ale podařilo se mu vyškubnout z kamenné tlamy. Dopadl na záda a zůstal ležet s vyraženým dechem. Až po chvíli pocítil bolest tam, kde tušil pahýl své pravé ruky. Pod tělem se mu rozlévala horká krev. Z přetrhaných tepen vykrvácím, pomyslel si věcně. Proč jsem se tolik snažil? Copak jsem se nechtěl vzdát?</p>
<p>„Vida,“ promluvil hlas, který už Terizio znal. Kdysi ten hlas utišil bouři a rozkázal přízračné lodi plout proti větru. „No vida,“ opakoval Lecenyl. „A tuhle past jsem vůbec neměl v úmyslu použít! To byl ale nápad vejít do Kintriry zadem! Tak co, malý králi, ještě nejsi mrtev? Počkej, posvítím si na tebe!“ Něco zašustilo, Lecenyl luskl prsty, na blízkých hrobech vzplanuly desítky svící. „On opravdu ještě žije!“ Lecenyl se usmíval, jeho vous se potměšile kroutil, jako by v něm žili mořští hadi. „Budu tě muset zabít osobně a vlastní rukou, Terizio Marg-Elvare! Ani nevíš, jak mě to těší!“</p>
<p>Terizio nějakým zázrakem přestal téměř krvácet a postavil se na nohy. Neměl čas zkoumat, co se stalo s jeho pravou rukou. Na jejím místě šlehal plamen bolesti. Nevšímal si ho. Levou rukou tasil meč. Právě včas; Lecenyl už útočil. Terizio se zoufale bránil, čekaje, kdy mu slabost podrazí nohy a vydá ho napospas nepříteli. Kupodivu se postupně vzpamatoval, přešla ho závrať, kolena se zpevnila, pod nohama cítil zase kámen, ne tu pochybnou houpavou vatu jako ze začátku. Jeho první opravdový útok Lecenyla vyvedl z míry. Levák? Nesmysl! O tom bych musel vědět. Ale je nebezpečný! Pořád ještě je nebezpečný.</p>
<p>Uskočil v poslední chvíli. Teriziovi se v široce rozečtených očích odráželo světlo svíček. Jeho výraz se nepodobal ničemu, co Lecenyl znal. Šílený, to jistě, ale jak šílený! Ze šílenství raněného krále sálala nepochopitelná, děsivá síla. Ještě okamžik a odhodím meč... Já, Lecenyl, žák Parehyův a čaroděj, jenž překonal svého Mistra! Já!</p>
<p>Vzchopil se, sebral veškerou vůli. Musím se vzdát potěšení zabít Terizia osobně. Musím použít past. I když mě... to... velmi... mrzí! Při posledním slově, která si v duchu skandoval mezi útoky a úskoky, dupl na roh nízkého hrobu. Dobře! Nemýlil se.</p>
<p>Pod Teriziem se skála otevřela a pohltila ho. To bylo ale ostudné vítězství, pomyslel si Lecenyl znechuceně. Potom se zachechtal. Svět je můj. Rychle na Tande Caoth, neboť Rudá hora už je mrtvá a nic znamená. Když spící bojovníky neprobudil ani tenhle poslední boj, už je neprobudí nic. Jsou mrtví jako všechno tady.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Terizio si chvilku myslel, že padá z Věže v Loskere. Nebo snad z té druhé, v Chrámu na Leggedu? Ale proč tady není žádný oheň? Něco by rozhodně mělo hořet, protože teď umírám. V záchvatu nečekané jasnozřivosti si uvědomil, že si vybavuje poslední myšlenky Mnilienova lidského života. Divné, proč právě teď? Narazil do skály. Ztrácel vědomí, ale jaksi pomalu, po kouscích. Trýznivá bolest, nahrazující jeho pravou ruku, ho nechtěla opustit, ačkoli si velmi přál zbavit se jí. Konečně odplula a zanechala ho šepotu tajemného, temného místa, kde ležel bezmocný a blízko smrti. Šepot ho obklopil, dotkl se jeho meče. Cosi mu zbraň vyprostilo ze ztuhlých prstů. Rád by se proti té krádeži ohradil, ale nemohl se pohnout. Pak ucítil chlad v pravé dlani. Podivil se. Zdá se, že pravou ruku ještě mám. Proč ten chlad tak pálí?</p>
<p>Zaslechl smích, a teprve potom se propadl do hloubky, husté a necitelné.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Tak ho našla Mieevte. Už přestala plakat. Dřímala, ale vyrušil ji hluk jeho pádu. Vstala a vydala se úzkou komorou, tvořící hrob bezejmenných otroků, tím směrem. V Kintriře, provrtávající Rudou horu stovkami chodeb, komor a sálů, se každou chvíli něco řítí, hroutí a padá. Zvlášť teď, když Lecenylovi lidé obnovili většinu pastí, nastražených dávnými staviteli. Lecenyl musí vlastnit i tohle město mrtvých. Nikdo nebude mít volný přístup tam, kde už byl Lecenyl.</p>
<p>Protáhla se otvorem, podél ostrých okrajů čerstvě vzniklých po posledním otřesu, a uviděla ho. Ležel na zádech, levou ruku pod hlavou, obličej zakrytý vlasy. Z jeho pravého předloktí a zápěstí cosi sedřelo kůži. Zbylo krvavé maso, z něhož svítily žluté šlachy a bílé klouby a kosti. Zničená ruka spočívala na meči, který Mieevte znala.</p>
<p>Nevykřikla. Tiše se k němu přiblížila. Nepohnul se, ale takhle zblízka už cítila, že žije. Odhrnula mu vlasy z obličeje, odhalila šíji. Nahmatala slabý tep. Ta strašná rána už nekrvácela, jen jako by tu a tam uronila temně rudou slzu. V té chvíli si Mieevte uvědomila, že světlo, díky němuž Terizia vidí, vychází z meče. Meč tepal, světlo jako průhledná blanka ovíjelo Teriziovo předloktí, zvolna houstlo a tmavlo a nabývalo kovového lesku. Začalo to na lokti a postupovalo dolů, k zápěstí a prstům. Mieevte užasle přihlížela. Meč pomalu pohasínal, až nastala tma. Terizio tiše vydechl.</p>
<p>„Jsem tady,“ zašeptala. „U tebe.“</p>
<p>Pohnul se. Našel ji ve tmě a objal. Poznala, že ji objímá jednou rukou. Nahmatala tu druhou; byla studená, na omak kovová. „Něco mi utrhlo ruku,“ řekl.</p>
<p>„Stáhlo z kůže,“ opravila ho. „Viděla jsem, jak ti ji meč zkouší vyléčit. Můžeš s ní hýbat?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Lecenyl nás tu uvěznil,“ řekla Mieevte. „Myslím, že jsou všichni mrtví. Talagolon, Nyne, Urgo... Nestačila sem to sledovat. Bojovala jsem. Ten meč patřil královně Caoth.“</p>
<p>„Takže oni tu ztroskotali... To s tím mečem mě nepřekvapuje. Kde je teď?“</p>
<p>„Nemám ponětí. Záleží na tom? Sedíme tady potmě, mezi mrtvými, mluvíme o mrtvých... Kdy zemřeme i my?“</p>
<p>„Udělali ti něco?“</p>
<p>„Ne. Ani ne. Jen mě shodili dolů. Mezi otroky královny Caoth, kteří byli zabiti při jejím pohřbu. Napadlo tě někdy, že by Elvartang mohl dát takový rozkaz?“</p>
<p>„Zřejmě mu to připadalo přirozené. Jeho doba se od naší dost lišila, Mieevte.“</p>
<p>„Když se nelišila jejich láska, neměli právo být tak krutí!“ vyhrkla.</p>
<p>„Je to smutné. Ale svět zná jenom větší a menší zlo. Elvartang byl pouhý člověk a žil ve své době. Netrap se tím. Máme vlastní starosti.“</p>
<p>„Nedostaneme se odtud. Lecenyl hlídá východy.“</p>
<p>„Probijeme se. Mám tady Chittaka a dvacet mužů. Ach, ty neznáš Chittaka. To je můj nový velitel stráže. Přebral jsem ho rinxské královně. Dočasně.“ Terizio neobratně vstával. Opřel se přitom o pravou paži. Nepovolila, poslouchala. No dobrá, třeba bude aspoň k něčemu. Trochu ho překvapil vlastní klid, s nímž nese ztrátu. Pravá ruka nehybná a bez citu... Co teď budu za bojovníka? Zamračil se. Zatraceně. Mám přece ještě druhou! Nadechl se. Nahmatal meč a zasunul ho do pochvy. „Kudy jsi přišla?“</p>
<p>Vzala ho za levou ruku a poslepu hledala otvor, jímž se protáhla z pohřební komory otroků. Slyšela, jak sykl. „Jsou tady,“ šeptl. „Už rozumím. Chápu, proč tě to trápí.“</p>
<p>Podivila se. Jí připadalo, že duchové utichli, jako by je Teriziova přítomnost uklidnila. Možná se mýlím. Možná Terizio slyší víc než já.</p>
<p>Vyškrábali se po strmých stupních nahoru do hrobky. Když míjeli náhrobek královny Caoth, Terizio se prsty dotkl kamenného víka. „Je tam,“ zašeptal. „Proč je tak daleko od něj? Musím s tím něco udělat!“ Prsty mu proběhlo zabrnění, zavrávoral a opřel se o studený mramor i pravou rukou. Nové zabrnění, šlehnutí bolesti.</p>
<p>Ucukl a sevřel prsty. Vrátil se mu do nich cit a s ním i vzpomínka na bolest ze strašných ran. Tlumeně zaúpěl, sesul se k zemi a zády se přitiskl k rakvi. Chvíli trvalo, než se mu tělem přestaly přelévat vlny temna a horké mlhy. Mieevte čekala, slyšel ve tmě její zrychlený dech.</p>
<p>„Můžeme jít,“ řekl. „Už to přešlo.“</p>
<p>Pomohla mu vstát. Vyšli z hrobky královny Caoth a vydali se hledat tu, do níž uložil Nyolu. Nebylo to snadné a nějakou dobu strávili blouděním mezi hroby, ale nakonec ten domek s růžemi našli. Po stráži však nebylo ani stopy.</p>
<p>„Cítím med,“ ozvala se Mieevte. „Tohle je čerstvě připravený hrob.“</p>
<p>„Ano. Pro poslední strážkyni Hory. Do té rakve jsme uložili Nyolu.“</p>
<p>„A přinesli med?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Ne, med jsme nepřinesli. My nic nechystali, to jiní.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Nevím. Řekl bych, že lidé to nebyli. Mně spíš dělá starosti, co se stalo s mými muži.“</p>
<p>„Mám hlad.“ Mieevte namočila prst do medu a olízla. „Nyola se se mnou vždycky rozdělila...“ „Určitě by to udělala i teď,“ ujistil ji.</p>
<p>„Miluju tě,“ řekla s plnou pusou. „Venku jsou lidé. Asi ti tvoji, nejsou to nepřátelé.“</p>
<p>Vyhlédl skrz rezavou mříž. „Řada světel. Pochodně a svíčky. Kde se toulali?“</p>
<p>Chittak rázně rozrazil mříž. Světlo jeho pochodně ozářilo dívku, klidně pojídající med z misky pro mrtvé. Poklesla mu čelist.</p>
<p>„To je moje žena.“ Terizio vystoupil ze stínu. „Nyola byla její přítelkyně. Kde jste byli?“</p>
<p>„Uslyšeli jsme hluk. Řinčení mečů. Boj. Tak jsme vyrazili.<strong> </strong>Ale nikoho jsme nenašli, jen se před námi schovávaly nějaké stíny.“ Chittak vzdychl. „Honit duchy, to není nic pro mě.“</p>
<p>„Jak se odtud dostaneme?“ zeptal se voják ze stráže.</p>
<p>„Tak, jak jsme přišli,“ odpověděl Terizio. „Tím potokem. Má někdo lepší nápad?“</p>
<p>„Oni tam jistě hlídají,“ řekl Chittak. „No nic, probijeme se.“ Nebo taky ne, dodal v duchu.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Brzy se už brodili potokem. Mieevte ta malá koupel připadala osvěžující. Venku nebylo nic nebezpečného. Měla dojem, že Terizio to ví, ale neptala se ho. Vojáci by neměli spoléhat na věštkyni. Měli by být stále ostražití. K ústí tunelu se blížili obezřetně, ale nikdo tam nečíhal. Vzápětí pochopili proč. Tento svah Hory obsadil Tariem a muži, které přivedl. Lecenylovi lidé se stáhli, sotva je spatřili.</p>
<p>Když vojáci uviděli krále, živého a zdravého, propukli v jásot. Terizio byl rád, že jeho pohmožděniny jsou ukryté pod šaty, a ruku raději držel za zády. Nač jim hned dělat starosti.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Nevím, kam zamířil Lecenyl,“ řekl o něco později u ohně. „Ale vím, že si teď musím vydechnout a moje žena také. Klid, teplo, trochu jídla...“</p>
<p>„Zahlédli jsme ho.“ Tariem při vzpomínce pobledl. „Šel po tamté stěně. Rovně, jako po silnici... Ta skála je úplně kolmá a on... Prostě z ní tak trčel do strany a šel. Udělalo se mi zle. Jako by otočil světem.“</p>
<p>Teriziovi se zavíraly oči. Lecenylovy schopnosti ho nijak zvlášť nepřekvapily. „Co dělá Nuveraum?“</p>
<p>„Staví stany. Poslal pár skupin na průzkum. Budou opatrní. Řekl jsem jim, že Lecenyl je před námi,“ odpověděl Tariem.</p>
<p>Teriziovi klesla hlava na prsa. Mieevte ho uložila blíž k ohni. „Dokážete mi ohřát vodu a postavit nějakou plátěnou zástěnu?“ zeptala se s nadějí v hlase. „Opravdu se musím vykoupat.“</p>
<p>„Jistě,“ řekl Chittak. Upíral zrak na Teriziovu pravou ruku.</p>
<p>„Potom vám to vysvětlím,“ slíbila Mieevte. „Nebojte se, je to pořád on.“</p>
<p>„Ty jsi... Vy jste...“ Chittak se zakoktal. Čím to? Neostýchal se přece ani před královnou!</p>
<p>„Jsem janzilská princezna,“ vysvětlila Mieevte věcně. „Teriziova žena. Aspoň on mě tak nazývá. On a jeho věštkyně.“</p>
<p>Zakroutil nad ní hlavou. „Mám tě polévat teplou vodou? Vanu nemáme.“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Jsi tady nejstarší.“ Usmála se. „Víš, Lecenyl povídal, že nestojím ani za znásilnění. Žádný strach.“</p>
<p>„Blbec,“ sykl Chittak a vydal se shánět kotlíky na ohřívání vody. Bylo mu jasné, že většina otázek bude muset počkat do rána.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Probudil se velice šťastný, protože ji po celou noc cítil vedle sebe a ráno zjistil, že se mu to nezdálo, byla tam. Usmála se na něj a vymotala se zpod pokrývky. „Chtějí vidět tvoji ruku,“ zašeptala.</p>
<p>Zamžikal, aby zahnal zbytky spánku. „Aha. A smím se napřed umýt?“</p>
<p>„Zůstala tady ta komůrka, co mi udělal Chittak,“ řekla Mieevte. „Pomůžu ti.“</p>
<p>„To není třeba,“ odmítl a byla to pravda. Jeho pravá ruky se během spánku stala opravdovou součástí těla a poslouchala ho jako ostatní údy. Svlékl se sám, s Chittakovou odbornou pomocí (Velitel stráže si to nacvičil předchozího večera, a to bylo mnohem těžší!) se umyl a převlékl do čistých kalhot. Na košili se podíval a odložil ji. „Mieevte povídala, jak to bylo?“ zeptal se.</p>
<p>„No ano,“ řekl Chittak. „Vypadáš hrozně. Jako by tě pošlapalo stádo koní.“</p>
<p>„Bojoval jsem s Lecenylem. Celou dobu jsem si myslel, že mi něco utrhlo pravou ruku... Prý byla stažená z kůže.“</p>
<p>„Ano, Mieevte to líčila dost přesvědčivě.“</p>
<p>„A jsem to pořád já,“ řekl Terizio věcně. „Mieevte by mě opravila, kdybych se mýlil. Dej si na ni pozor, ta není jako Darinea!“</p>
<p>„To není,“ vyhrkl Chittak. ,Je mnohem...“ Zarazil se. „Uměla by být nebezpečná. Ale nechce. Darinea by moc chtěla být nebezpečná, a není.“</p>
<p>„Proto Mieevte miluju.“ Terizio odhrnul plátěnou stěnu a vyšel ven. Muži se na něj dívali. „Znáte konec mého příběhu,“ řekl nahlas. „A teď vám povím začátek. Poslouchejte.“ Vítr mu čechral vlasy a všichni viděli jeho modřiny i to, co se stalo s jeho pravačkou.</p>
<p>„Nebojte se,“ ozvala se Mieevte, když domluvil. „Elvartangův meč udělal, co uměl. Vždyť proto se Teriziovi zjevil ve snu, proto se nechal najít.“</p>
<p>Terizio se rychle oblékl, Tariem mu donesl snídani. Mieevte si někde opatřila mužské šaty. Podezíral ji, že umluvila Chittaka, aby jí vydal něco ze zásob, které vezl pro krále. Vypadala jako mladý, jemný chlapec. Přisedla si k Teriziovi a ukradla mu kousíček slaniny. „Až vezmeš do ruky meč, ukáže ti, kam míří Lecenyl,“ prohodila zlehka.</p>
<p>Zakuckal se. „Skončí to vůbec někdy?“</p>
<p>Ještě ne.“ Zachmuřeně namočila prst do kaše a olízla. „Málo sladké... Elvar chce k Caoth... a ty meče chtějí k sobě. Nediv se.“</p>
<p>„Už jsi jim odpustila otroky?“</p>
<p>„Na to se těžko zapomíná. Slib mi, že ty nikdy nezapomeneš, že člověk je prostě člověk!“</p>
<p>„Já to vždycky věděl. Hrobníci jsou na to nejlepší, i jejich pomocníci. Lecenyla ale stejně zabiju.“</p>
<p>Vojáci chodili kolem Mieevte po špičkách. Mnozí ji znali, ale připadala jim změněná. Jako by vyrostla. Byla klidnější, sebejistější. Neuvědomovali si, že podobnou změnu prodělal i jejich král. Když věštkyně vzala do rukou Elvartangův meč a podávala ho králi, někteří couvli.</p>
<p>„Tento meč chce najít svého druha, zbraň, patřící Caoth,“ řekla. „Ukáže směr, kudy se ubírá Lecenylovo vojsko. Lecenyl nebo někdo z jeho mužů má totiž meč, který mi vzali.“</p>
<p>Terizio meč uchopil, zavřel oči. „Tande Caoth,“ vyslovil se zvláštním přízvukem. „Nevím, co to má být, ale leží to tam!“ Ukázal hrotem meče směr.</p>
<p>„Já vím, co to je,“ ozval se Chittak. „Pevnost. Nedobytný hrad. Podle pověsti. Pokud se tam Lecenyl dostane dřív, nemáme naději.“</p>
<p>„Hm. Aspoň zatím nechávají na pokoji naše přátele u pobřeží,“ pravil Terizio zamyšleně. „Pošli někoho pro zbytek našich, Tarieme. Ať Nuveraumovi povědí, co a jak. Měl by se tam přijít podívat.“</p>
<p>Tariem věcně přikývl. Vojáci začali obratně slézat z Hory.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>V téže chvíli se studeným potokem, vytékajícím přímo z pohřebiště, brodili dva chlapci. Ten větší byl zraněn na rameni, ale nebyla to zlá rána. „Slušný nápad, zamíchat se mezi mrtvé,“ zhodnotil Nyolio stav věcí. „Jenomže já jsem teď sirotek.“</p>
<p>„Dáš se taky na loď?“ zeptal se s nadějí Yrsi.</p>
<p>„Možná. Až pomstím smrt své matky,“ prohlásil Nyolio.</p>
<p>„To bude těžký,“ mínil Yrsi.</p>
<p>„Hm. Tak pojď. Zas tak moc raněný nejsi!“ pobídl ho menší hoch.</p>
<p><strong>Novinky v Rinxu</strong></p>
<p>Rinx opravdu pozbyl svou hranici. Černé kameny zdály mrtvé, země za nimi byla krvavá a poničená - bojiště. Nerliq zastřelil z kuše okrádače mrtvých, další dva donutil pohřbít zabité venkovany, jejichž těla se válela v podupané trávě u lesa. Do dědinky, z níž viděl jen sloup černého kouře, se mu nechtělo zajíždět. Nejspíš by tam nebyl nic platný. Tudy musela projít velká tlupa loupežníků a je celkem jedno, jestli zabíjeli jménem svého vládce nebo jménem své vlastní touhy po zlatě. Asi ho mnoho nenašli a táhli dál.</p>
<p>Propustil ty dva hnusné ubožáky, sotva hrob zasypali. Utíkali, co jim nohy stačily, celí udivení, že je nechal naživu.</p>
<p>Hlavní a jediné město Rinxu hořelo. Nerliq zahlédl několik vojáků z Hirsihagu, rabujících na předměstí. Utekli před ním. Nebyli připraveni na někoho, kdo sedí na koni, po boku má meč a v rukou drží kuši. Měli jste to moc snadné, mizerové, myslel si. Ta zemička tolik spoléhala na svou mlžnou hranici! a jediný schopný velitel vojáků odešel s Teriziem! Jaká smůla!</p>
<p>Poblíž náměstí se připletl k boji Rinxských a Hirsihagských. Pochopitelně jeho meč změnil porážku domácích ve vítězství. Hnali loupežníky až za bránu. „Vrátí se,“ řekl Nerliq zamračeně.</p>
<p>Mladinký velitel si sundal přilbu a otíral si pot z čela. „Kdo jsi, pane?“</p>
<p>„Nerliq z Tande Caoth,“ představil se jejich zachránce. „Pomohl bych vám, ale mám hodně naspěch. Musím něco vyřídit doma. Kde je Darinea a chlapec?“</p>
<p>Mladík viditelně váhal. „Tande Caoth... Ta pevnost v zemi Ver? Znáš naši královnu?“</p>
<p>„Znám. A také znám Chittaka. Škoda, že tu není. Ale Terizio ho potřeboval víc.“</p>
<p>Voják se rozzářil. „Vidím, že ti můžu věřit. Pojď.“ Ukázal směrem k paláci, tomu přerostlému ozdobnému stavení v divné zahradě ze žravých květin, které Nerliq znal docela dobře, i když do něj málokdy vstupoval hlavním vchodem.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Darinea pro jistotu upadla do bezvědomí. Měla to vyzkoušené. Mdloba byla dost bezpečná, ne úplně, ale docela dost. Koneckonců, co jí mohli ti pitomci udělat. Znásilnit? K smíchu. Tak ať. Doufala jen, že se Daro neosvobodí ze sklepa, kam ho zamkla... Takže, omdlela, a nevěděla o světě. Až se probrala v náruči velmi pohledného muže. Nenápadně se rozhlédla, viděla své vojáky. Neznám ho, rozhodla se.</p>
<p>Tvářil se ustaraně. „Zahnal jsem ty zlodějíčky,“ řekl. „Copak nemáš žádné vojsko?“</p>
<p>„Asi se lekli. Nikdo nemohl předpokládat...“</p>
<p>„Zničení hranice,“ kývl.</p>
<p>„Ano. Víš, Chittak, můj velitel stráže...“</p>
<p>„Vím. Rval by si vlasy, že opustil Rinx v takovou dobu.“</p>
<p>„Ach,“ vydechla neurčitě. Potkali se s Chittakem? Kde? Pokud věděla, Nerliq byl něco jako lupič a příležitostný špeh. Ovšem jinak byl velmi dobrý společník. Bleskl jí hlavou Daro a sklep. „Můj syn!“</p>
<p>„Kde je?“</p>
<p>„Ve sklepě! Zamkla jsem ho, jenže před ním žádný zámek dlouho neobstojí!“</p>
<p>„To znám,“ zasmál se Nerliq. „Tak pojďme.“</p>
<p>Z jeho objetí by nepospíchala, kdyby nešlo o syna. Vážně ne. Ale nedalo se nic dělat. Postavila se na nohy. Nerliq měl dlouhý krok, byl zvyklý běhat. Dodatečně si všimla, že vypadá unaveně, ale na jeho pohybech se to neprojevilo.</p>
<p>Daro se právě soukal ven mrňavým sklepním okénkem, když doběhli do zahrady. „Osud Rinxu visí na vlásku!“ vyčetl matce. „A ty mě zavřeš!“</p>
<p>„Rinx ztratil hranici,“ oznámil mu vysoký cizinec. „Takovou zemičku neubráníte. Ne bez pomoci.“</p>
<p>„Kdo jste?“ zeptal se přísně Daro.</p>
<p>„Nerliq z Tande Caoth. Jsem na cestě domů.“ Darinea široce rozevřela oči. Cože?</p>
<p>„Vy jste ze země Ver?“ vyptával se malý král. „A můžete nám pomoct?“</p>
<p>„Možná. Nevím. Vstoupil jsem do služeb krále Quistrytu.“</p>
<p>„Ale toho znám!“ zaradoval se Daro. „Mami! Pamatuješ?“</p>
<p>„Aby ne,“ řekla zvláštním hlasem, který Nerliq dobře znal. Domyslel si, o čem Terizio nemluvil a Chittak pomlčel.</p>
<p>„Bude potřeba, aby tady udělal pořádek. Má vynikající vojsko. Pokud se stane vládcem celého Pobřeží, bude klid a mír.“</p>
<p>„Věříš mu?“ zeptala se Darinea.</p>
<p>„Víc než sobě,“ odpověděl.</p>
<p><strong>Tande Caoth</strong></p>
<p>Skály byly místy nepříjemně hladké, jinde zas protivně zvětralé a drolivé, ale ostružinové houští a šípkové keře dole pod Horou na její severozápadní straně ještě protivnější. Muži se zachmuřeně prosekávali a tiše kleli. Nikdo nespílal králi, nejspíš ani v duchu; Terizio hned na začátku cesty prohlásil, že zeměpis a hledání cest nepatří k jeho silným stránkám a že ho vede meč, který tomu také nerozumí. Kromě toho byl podrápaný stejně jako ostatní.</p>
<p>„Kdyby ten mizera aspoň nechával stopy,“ vrčel Chittak.</p>
<p>„Nedivím se, že žádné nenechává,“ poznamenal Tariem a otřásl se.</p>
<p>Terizio si vztekle odtrhl z rukávu trnitou větévku, rozmáchl se mečem, jako by chtěl skosit nepřítele, trní povolilo, rozestoupilo se a před ním se objevila nádherná cesta. „Cesta. Kamenná,“ vyhrkl. „Mieevte, koukni!“</p>
<p>„To bude ono.“ Mieevte se protlačila mezerou v křoví za ním. „Silnice k Tande Caoth. Je pěkně stará.“</p>
<p>„Stavěli ji za Elvartanga,“ řekl Chittak.</p>
<p>Otroci, pomyslela si Mieevte, ale mlčela.</p>
<p>Terizio si přehodil meč do pravé ruky. Známé zabrnění. Lehká křeč ve svalech. Meč ukázal doprava. „Tudy.“</p>
<p>Mezi plochými kameny rostla tráva, místy je pokrýval mech. Cestu lemovaly bodláky a na stinných místech v lese kapradiny. Klesání si odbyli ve skalách, teď vytrvale stoupali do mírného kopce. Terizio mezi svými muži marné hledal někoho, kdo by byl schopen nakreslit mapu končin, kudy prošli.</p>
<p>„Mapa už je dávno na světě,“ prohlásila Mieevte. „Uvidíš.“</p>
<p>„Jestli ji má Lecenyl v kapse, moc nám nepomůže,“ řekl. „A pokud je v knihovně na Tande Caoth... To je otázka.“</p>
<p>„K čemu ji vůbec chceš, králi?“ zeptal se Tariem. „Víme, kam jdeme!“</p>
<p>„Věděli bychom, kdy tam dojdeme,“ vysvětlil mu Terizio. Otočil se, zvedl paži. „Odpočinek!“</p>
<p>„Je tu potok,“ objevil kdosi. Mieevte se usmála. Proč asi král nařídil přestávku právě tady?</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Muži louskali ořechy a pojídali šípky, někteří opatrně ochutnávali houby, které nasbírali cestou. Většinou se snažili ušetřit co nejvíc zásob. Ti, kdo nebyli příliš unavení, se vydali na lov králíků. Mieevte si vybrala kousek měkké trávy a stočila se do klubíčka na sluníčku. Terizio se posadil k ní. Kdyby usnula, vplížím se do jejích snů. Zívl. Po chvilce mu klesla víčka. stulil se vedle dívky. Sny! Její sny! Měl to vědět. Byly plné tmy a plamenů, záblesků zbraní, letících šípů a krve. Šepotu mrtvých a sténání umírajících... Kintrira. Nechtěl se tam vracet. Znovu prožít tu bolest... Vytrhl se a oddělil od ní. Otevřel oči. Někdo se nad ním skláněl. „Tarieme,“ vyslovil těžkým jazykem. „Co je?“</p>
<p>„Nevěděl jsem, že spíš. Zlý sen?“</p>
<p>„Moc. Probudím Mieevte. Byl její.“ Zatřásl jí ramenem. „Už ne! Nech toho, jsi tady, se mnou!“</p>
<p>Pomalu se vracela zpátky. Terizio zvedl pohled. Tariem se na něj díval velmi upřeně. „Co je?“ zeptal se Terizio znovu.</p>
<p>„Myslím na ni. Je s Parehyou?“</p>
<p>„Přece jsem ti to říkal. Možná jsou tady.“ Posadil se, objal dívku pravou paží. Ucítil, jak ucukla. Asi je ta ruka pořád studená...</p>
<p>Tariem se nedal odradit. „Kde by mohl být?“ „Objeví se, až ho bude nejvíc třeba.“</p>
<p>„Ty už jsi ho potřeboval!“ zamračil se Tariem. „A kde byl, hm?“</p>
<p>„Co proti němu máš?“ ozvala se Mieevte. Už se probudila, vytáhla z kapsy hrst ořechů a louskala je dýkou. Vypadalo to velmi nebezpečně.</p>
<p>„Moc mu nevěřím. Lecenyl se u něj vyučil, ne?“</p>
<p>„Parehya toho trpce litoval,“ řekl Terizio. „A já ho vlastně nepotřeboval. Jak se ukázalo. Meč si poradil sám.“</p>
<p>„A nestudí tě ta ruka? Je jako z kovu.“ Tariem ostýchavě pokukoval po králových prstech.</p>
<p>„Jsem rád, že mám vůbec nějakou kůži.“</p>
<p>Tariem potřásl hlavou a vzdálil se.</p>
<p>„Hezký mládenec, ten Tariem. Co je to za dívku, která mu tak leží na srdci?“</p>
<p>Terizio se ošil. „Ešmima. Musel jsem ji nechat v Parehyově péči. Byla strašně zmrzačená. Egedan...“ Nechtělo se mu o tom mluvit a Mieevte dál nenaléhala. Podala mu vyloupnutý ořech. Vzal si ho a náhle dostal chuť políbit ji. „Zapomněl jsem, jak to chutná,“ řekl překvapeně. „Je to jiné než...“</p>
<p>„S jinými,“ dokončila se zavřenýma očima. Jako bych je viděla. Všechny, i tu rudovlásku. Opravdu je to jiné? Kdyby nemluvil pravdu, pak...</p>
<p>Zepředu se ozval pokřik. Muži, které Chittak poslal na výzvědy, se vraceli. „Viděli jsme hrad!“ volali. „Obrovská pevnost! Na hoře!“</p>
<p>„Na věži vlaje divný prapor, je na něm něco jako hvězdy a vlny,“ prohlásil zvěd, který doběhl první ke králi.</p>
<p>„Nikdy se tam nedostaneme,“ řekl smutně vousatý horal.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Tak takovýhle hrad ti asi nepostavím,“ pošeptal Terizio Mieevte. S úctou si prohlížel vysokánské, mohutné hradby. Hrad jako by vyrůstal ze skály; nedalo se rozeznat, kde končí přírodní skalní stěna a kde začíná přístavba, vytvořená lidskou rukou. Dokonalá práce. Žádné spáry mezi kameny. Hladké stěny. Není kde se zachytit. Střílny jsou velmi vysoko, jinak žádná okna. K mocné bráně z tlustých kůlů, pobitých černě natřeným kovem, jehož nátěrem se místy prodírá měděnka, vede úzká cesta, zakroucená jako bič. Shora naprosto přehledná. Pod skálou je kopec holý, na svazích neroste jediný strom. Možná je vykáceli, pařezy vykopali ze země, vypálili křoví.</p>
<p>„Bylo by jednodušší postavit ho než dobýt,“ řekla Mieevte.</p>
<p>„Ten znak na jeho praporu!“ ušklíbl se Terizio. „Nafoukaný chlap, tenhle Lecenyl.“</p>
<p>„Jenomže je tam.“</p>
<p>„To je.“ Terizio se poškrábal na bradě.</p>
<p>„Zkusíme vyrazit bránu,“ navrhl Chittak.</p>
<p>„Tuhle nevyrazíme,“ zamítl jeho nápad Terizio. „Počkáme, až přijde zbytek našich. Zavoláme Janzily. Je to v jejich zájmu, pokud nechtějí, aby jim vládl Lecenyl, a pak se podíváme na zadní dvířka.“</p>
<p>„Tohle má zadní dvířka?“ Tariem se nedůvěřivě zahleděl do výšky na strmé stěny.</p>
<p>„Má,“ odvětil stručně Terizio. „Utáboříme se. Až na kraji lesa, aby na nás nemohli nic hodit ani střelit. Ať se pár mužů vydá na lov. A hlídejte bránu i hradby. Nikdo nesmí z hradu odejít. My jdeme na procházku.“ Vzal Mieevte kolem pasu a vedl ji dál po kamenné cestě. Odbočku ke hradu však minuli a mířili dál, přes louku k dalšímu lesíku.</p>
<p>„Kam jdou?“ podivil se jeden z důstojníků.</p>
<p>Tariem si mlčky poklepal prstem na čelo.</p>
<p>Chittak nasadil kamenný výraz. „Král by se měl postarat o dědice. Včas.“</p>
<p>Důstojník vykulil oči a kývl, Tariem se rozesmál. Všichni tři se vydali plnit královy rozkazy, vybírat schopné lovce i místo k postavení stanů a ohnišť, určit stráže. Obléhání? Nikdo z nich to neznal. Na Pobřeží se žádná takhle veliká pevnost nevyskytovala, a pokud někde vůbec nějaká stála, pak to bylo v horách a o studené a neúrodné hory zpravidla neměl nikdo zájem. Chittak měl nejasnou představu o dobývacích strojích, obřích pracích, které viděl na obrázku, Tariem tvrdil, že k obléhání je potřeba mnohem víc lidí. Oba z toho měli těžkou hlavu. Chittak se každou chvíli ohlížel směrem, kterým zmizel král. Velitel stráže by měl svého krále střežit neustále! Co když má Lecenyl v lese stráže!</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Ten les se táhne skoro až k pobřeží,“ podotkla Mieevte. „I tahle cesta. Bude tam nějaký přístav. Chceš to prozkoumat?“</p>
<p>„Nemyslel jsem na průzkum.“</p>
<p>„A na co tedy... Ach.“ Vzhlédla. „Tady? Teď?“</p>
<p>„Bojíš se? Čeho?“</p>
<p>„Jenom... Všichni to vědí.“ Kousala si kloub na palci. Vypadala znepokojeně. Dokonce se trochu mračila. Vzpomněl si na Ešmimu a Darineu a Haliku. Koneckonců i Beeg. Všichni to vědí? No a? Znovu se na ni podíval. „Tak se ještě kousek projdeme,“ řekl.</p>
<p>Narazili na úzkou pěšinu, ze které se po bližším prozkoumání vyklubala cesta z kamene, hodně zarostlá mechem, trávou a plazivými oddenky jedlých bodláků. Vedla na plochý útes, pod nímž se táhla zalesněná rovina. Bylo z něj vidět moře, průliv mezi zemí Ver a Rinxem. „Tady je ten průliv užší,“ všiml si Terizio. Sedl si na skálu, vyhřátou sluncem, díval se na vzdálené modrozelené vlny. Mieevte si klekla za něj a položila mu ruce na ramena. Začal je hladit. Potom zjistil, že ho líbá do vlasů. Obrátil se. „Přestože to všichni vědí?“ zeptal se.</p>
<p>Přikývla. „Tady je kousek mechu. Je dost velký?“</p>
<p>„Stačí.“ Usmál se a jedním prstem ji překulil na záda jako broučka. Opatrně, co kdyby náhodou měla motýlí křídla... Já vím moc dobře, že to děláš jenom kvůli mně. Ale nebudeš litovat. Určitě ne.</p>
<p>„Létá nad námi orel,“ řekla Mieevte ospale.</p>
<p>Terizio zvedl hlavu z místa, kde slyšel její srdce. „Závidí?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>Zase hlavu položil.</p>
<p>„Obleč se.“ V hlase jí zazněl tón, který si už zvykl poslouchat.</p>
<p>Oblékli se rychle. Mieevte klečela s nataženým krkem, Terizio stál. „Nebezpečí?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne. Někdo sem jde. Běží. Ano, a teď už přichází i nebezpečí.“ Mieevte se přikrčila, ruku na jílci krátkého meče, který si přinesla z Kintriry.</p>
<p>Z keřů na kraji útesu vyběhly dvě otrhané postavičky. „Yrsi! Nyolio!“ vykřikla Mieevte.</p>
<p>„Za náma!“ hekl Yrsi. Janzilové!“</p>
<p>Vzápětí se pronásledovatelé ukázali. Byli dva. Když spatřili další protivníky, drobného mladíka a útlou dívku, zachechtali se. Nenapadlo je zastavit se a zamyslet. První zemřel se smíchem. Terizio zase jednou skočil rychleji a dál, než by kdokoli předpokládal. Druhý se stačil leknout, ale zapomněl se bát té ženy. Její meč ho ťal zboku do hrdla a jeho krev hlasitě vybublala ven.</p>
<p>„To bylo něco!“ hlesl Yrsi. „Mieevte, ty žiješ!“</p>
<p>Objímala oba chlapce najednou, tekly jí slzy. Ti nejmladší přežili. Jak spravedlivé! Jak neuvěřitelné. Terizio se pozorně rozhlížel. Nic. Byli to jen ti dva. „Kde na vás narazili?“ zeptal se.</p>
<p>„Pod Horou,“ odpověděl Nyolio. „Jako by tam číhali kvůli nám! Jé. Princi! Jsi to ty?“</p>
<p>„Teď už jsem králem,“ řekl Terizio. „Ale jsem to já. Nyolio. Tvoje matka...“</p>
<p>Chlapec přikývl. „Zabiju ho.“</p>
<p>„Také to mám v plánu. Kdybych náhodou selhal, je to na tobě.“ Terizio sevřel pěst. Chlapci zděšeně upřeli zraky na jeho ruku. „Asi začnu nosit rukavice,“ broukl rozmrzele.</p>
<p>„Povím vám to,“ zašeptala Mieevte. „Teď pojďme do ležení. Chittak už dal jistě pokácet půlku lesa a staví druhou pevnost. Je to takový důkladný voják a ty jsi mu dal rozkazy...“</p>
<p>„Ano.“ Teriziovi se zlepšila nálada. „Chittak je velmi důkladný.“</p>
<p>„Pevnost?“ Nyolio naznačil kývnutím brady směr. „Ten hrad?“</p>
<p>„Tande Caoth,“ řekla Mieevte.</p>
<p>Nyolio se podrbal ve vlasech. „Původně se mu říkalo Nefkalaq. Bydleli tam nějací divní tvorové. Přes noc nebo tak se měnili. Ve vodní hady. Nebo žraloky, už nevím. Elvartang je vyhnal, ale když umřel, vrátili se.“</p>
<p>Terizio kráčel v čele malého průvodu a pozorně poslouchal. „A teď tam jsou?“</p>
<p>„Prý vyhynuli,“ řekl Nyolio. „Já to vím jenom od mámy a ona to měla od starého náčelníka Rodiny. Prý se chtěli stát lidmi a prosili Janze, jenomže ten jim řekl, že na světě pro ně už není místo. Prokleli ho a postavili dvě začarované věže, Janzovy rohy se jim říkalo, než na to lidé zapomněli. Nějak měnily osudy světa. Janz je dal hlídat, ty věže, ale potom těm tvorům odpustil a slíbil jim, že poslední syn z jejich rodu bude člověk.“ Nyolio pokrčil rameny. „Moc si to nepamatuju.“</p>
<p>Terizio zamyšleně odkopával z cesty šlahouny ostružiní. Vodní hadi? Žraloci nebo co? Ten hrad musí mít spojení s mořem. Jen ho najít a potom zadržet dech.</p>
<p>Mieevte uzavírala průvod. Necítila žádné nebezpečí. Také přemýšlela. „Takže Janzilové nejsou opravdoví lidé z moře?“ ozvala se.</p>
<p>„Možná jste náhradníci,“ navrhl Terizio. „Tamti třeba Janze něčím hrozně rozzlobili. Víš, z čeho mám radost? Že ten hrad nepostavil Elvartang. Už jsem mu začínal závidět.“</p>
<p>„Moc nad světem jsi mu nezáviděl?“ zeptala se Mieevte tiše.</p>
<p>„Ne. Vůbec ne.“ Rozhrnul větve borovic, rozhlédl se. Vyšli na hlavní cestu. Terizio pokračoval: „Do hradu, ať už se jmenuje Nefkalaq nebo Tande Caoth, se dostaneme. Z moře! Jako se tam dostávali ti hadi. Nebo žraloci.“</p>
<p>„Co jestli Lecenyl tu pověst zná?“ ozval se Yrsi. „Je přece čaroděj!“</p>
<p>„Hm. Tak to bude těžší,“ připustil Terizio. „Ale třeba ten příběh nikdo nezapsal.“ Vzpomněl si na záhadné věže. Na jejich stráž. Mniliena. Pověst nepochybně mluví o nich. Tak tedy Janzovy rohy?</p>
<p>„Stany!“ zajásal Yrsi. „Vidím tábor! Kouř! Já mám takovej hlad!“</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Hradní pán</strong></p>
<p>Nerliq seskočil do černé vody a plaval s provazem v zubech až k zadní stěně jeskyně. Vylezl na břeh a skloněný pod nízkým svažujícím se stropem přitahoval vor k sobě. Pak přivázal lano ke kamennému sloupu. Darinea toužebně zalétla pohledem k pruhu světla pod skálou. Tudy do jeskyně propluli. Museli si na voru lehnout, tak nízký to byl průchod. „Vystupovat!“ zavolal Nerliq. „Je tady spousta místa, stálá teplota, jen trochu vlhko. Budete tu v bezpečí. Někde tady bývalo ohniště. Aha, už ho vidím. Kouře se nemusíte bát, jeskyně má přírodní větrání puklinami ve skále, a ty ústí až daleko v lese. Nikdo si nějakého obláčku páry nad stromy nevšimne.“</p>
<p>„Nalovil jsem tolik ryb,“ připomněl matce Daro. „Upečeme si je!“</p>
<p>„A třeba ještě nalovíš. Jenom dávej pozor, než vylezeš ven. Musíš se pořádně rozhlédnout. Nezapomínej, že náš největší nepřítel je čaroděj. Má bystrý zrak a vidí daleko!“</p>
<p>„Budeš dlouho pryč?“ zeptala se Darinea.</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Kam se chystáš? Na hrad? Slyšela jsem o něm. Tande Caoth. Máš po něm jméno.“</p>
<p>„Musím se tam podívat. Lecenyl ho nejspíš už obsadil. Ta pevnost je nedobytná.“ Nerliq kývl na malého krále. „Daro, podej prosím pár svíček. Jen čtyři. Tak. Zbytek zase zabal, je tu opravdu hodně vlhko.“ Zapálil svíčky a postavil je do výklenků ve stěnách. Darinea spatřila vnitřek jeskyně i se zařízením, stolem, lavicemi, na kterých se dalo i spát, ohniště a polici s nádobím... a jeho vážnou tvář. Co kdybych se zamilovala, napadlo ji. Ach Nerliqu, ty loupežníku. Zachránil jsi nás. Proč? Co z toho máš?</p>
<p>Nerliq si tiše povídal s jejím synem. Daro vážně kýval. Pak Nerliq vstal. „Půjdu. Totiž poplavu.“ Ušklíbl se, skočil do vody a plaval k východu. Zvenčí by nikdo nepoznal, že skála v těch místech nesahá až ke hladině. Výborný úkryt. Komu asi sloužil? Nerliq o něm hodně ví. Skrýval se tu někdy? Jak to, že on mohl do země Ver?</p>
<p>„Je v té vodě jako doma,“ ozval se Daro. „Mami. Naučím se plavat. Tady. Hned. Jako Nerliq.“</p>
<p>„Hned ne, a než se to naučíš, pěkně si tě přivážu na tenhle provaz!“</p>
<p>Daro udělal kyselý obličej, ale neodvážil se odporovat. Tušil, že matka má pravdu.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nerliq pochodoval po cestě ke hradu, šaty na něm pomalu usychaly. Před očima mu ožívaly všechny plány, mapy a obrazy, na které se celá léta díval u Velnuel - měla je od jeho rodičů. Věděl přesně, co bude za následující zatáčkou, na téhle cestě jako by znal každý kámen. Kolikrát po ní asi tak mohl jít? Byly mu snad tři čtyři roky, když ho rodiče, stižení smrtící chorobou, přivezli k Velnuel. Nikdy se nedozvěděl, zda se vrátili domů nebo zemřeli cestou. Ani netušil, jak věděli o Velnuel a podle čeho si ji vybrali. Možná jsou pohřbeni na dně průlivu, to by bylo správné.</p>
<p>Vyšel z lesa. Neměl v úmyslu pokračovat k hlavní bráně, kam by ho velká cesta dovedla. Odbočil po úzkých, nenápadných schůdcích do průrvy, zarostlé zakrslými borovicemi, prodral se mezi nepoddajnými větvemi a stoupal dál do strmého kopce. Blížil se ke hradu ze zadní strany.</p>
<p>Stráž uviděl včas. Ti muži sice seděli na balvanu, vyčnívajícím nad nízký okolní porost a měli přehled, ale klidně si povídali. Nerliq se podle svého zvyku pohyboval velmi tiše. Nejdřív si je poslechl. Zastřelil je, až když se dověděl, co potřeboval. Ti neopatrní hoši patřili k Lecenylovu vojsku. Hrad tedy ovládl nepřítel. Přesně, jak předpokládal. Hm.</p>
<p>Pokračoval v cestě. Další stráž tvořil jediný voják. Nerliq se k němu připlížil a podřízl ho. Došel až k zadní brance. Nepotřeboval klíč; tyhle dveře na klíč nebyly. Nahmatal reliéfy na dřevě. Byla to zvláštní pohyblivá skládanka, jejíž díly se daly různě přeskupovat. Nerliq z ní složil slovo <emphasis>otevři</emphasis>. Opřel se do veřeje. Povolila. Nezaskřípala.</p>
<p>Na zadním nádvoří byla tma. Zavřel za sebou. Přeběhl přes nádvoří, vyhnul se stráži u dveří západního křídla hlavní budovy, vklouzl do úzké, nepoužívané chodby a našel za nástěnným kobercem tajné schodiště. Mířil na půdu. Půdy se táhly nad celým hradem a Nerliq věděl, že se tudy dostane i nad ložnici pána Nefkalaqu. Protáhl se kolem krbového komína z malého sálu a zasmál se. Jak snadno si vybavoval staré názvy! Jako by jméno Tande Caoth bylo mladší než on sám. Nefkalaq bylo jméno prvního pána tohoto hradu, který nejspíš vůbec nebyl člověk, a jen Janz ví, kým nebo čím vlastně byl. Ale vzal si lidskou ženu a zplodil s ní syna. Nyneaqa. Nejstarší synové rodu vždy nosili jedno ze tří jmen: Nefkalaq, Nyneaq, Nerliq.</p>
<p>Couvl, když prkno pod jeho nohou zaskřípalo, obešel nebezpečnou část podlahy. Znovu komín. Staré, napůl rozpadlé skříně a stoly. Několik soch. Zatrnul nad vzhledem jednoho ze svých dávných předků, zaťal zuby a pokračoval v cestě. Otevřel několik dveří, protáhl se několika okénky, přeručkoval po kamenné římse mezi dvěma věžičkami a konečně se octl nad ložnicí. Věděl, že je prostorná a honosná. Tiše odstranil jedno prkno a podíval se dolů štěrbinou mezi trámy. Nikdy Lecenyla neviděl, ale okamžitě ho poznal. Ta potměšilá důstojnost jeho plnovousu s oschlými travinami, ten výraz dravce s chůzí mrchožrouta, oči vraha! Srdce černější než kolomaz, drápy krvavé, na jazyku jed, ústa nadmutá lží.</p>
<p>Lecenyl si hlasitě liboval, jak bezmocní jsou Quistrytští pod hradbami. Jejich král je mrtev,“ řekl komusi, koho Nerliq ještě nezahlédl, „ale ani on by nic nepořídil. Těším se, až bude chtít Nuveraum vyjednávat. Nezlob se, Tisto, tvůj otec mi zas tolik k srdci nepřirostl.“</p>
<p>„Když tak s tebou uzavřu smlouvu já,“ prohlásil mladý, přeskakující hlas. Jeden z janzilských princů, pochopil Nerliq. Hlupák. S ním tak bude Lecenyl jednat!</p>
<p>A Terizio mrtvý? Nevěřím. Ukažte mi jeho tělo! Visí snad na hradní bráně? Ne? Pak tedy Lecenyl lže.</p>
<p>Vyslechl ještě spoustu nabubřelých řečí, seznámil se s velkými plány, kterými Lecenyl kromě hloupoučkého prince oslňoval několik velitelů svého vojska. Pch. Terizio nikdy nevykládal o svých budoucích vítězstvích ani o světovládě, nikdy se neopájel vidinou moci! Nerliq se zvedl, uložil prkno na místo a vydal se na obhlídku hradeb. Byl nenápadný jako stín. Soumrak houstl v noc. Hluboko dole, u lesa, hořely ohně a míhaly se lidské postavy. Nerliq pocítil náhlý smutek. Byl strašně sám. Nemohl zavolat na své přátele tam dole, nemohl se vyptat, jak je to s Teriziem a co Mieevte...</p>
<p>Kolem něj prošla stráž. Neviděla ho, muži si povídali a zapalovali pochodně. Nerliq se ještě víc vtiskl do výklenku, kde končilo schodiště z věžního podkroví. Už věděl, co udělá. Vzpomněl si na nákres zařízení otevírajícího bránu. Dalo se spustit jediným zásahem z komůrky nad vrátnicí, a jakmile bylo uvedeno do chodu, nedalo se už zastavit; celá brána se sklopila dolů a stala se součástí příjezdové cesty. Zvednout ji trvalo dlouho i těm, kdo zařízení znali. Zauvažoval, jestli ten nákres skutečně viděl nebo mu otec otevírání brány předváděl, či snad jde o kus zděděné paměti. Ale co na tom záleží!</p>
<p>Přespal na půdě. K ránu, před rozedněním, se proplížil po nižším ochozu, kde řídce rozmístěné hlídky nepokrytě pospávaly, nad vrátnici. K nalezení páky, silné jako mužská paže, mu stačil jediný pohled. Vrhl se na ni. S rozběhem. Vší silou a celou svou vahou ji stlačil dolů. Skřípění zarezlých soukolí rvalo uši. Celý hrad bude v mžiku na nohou! Brána se pokládala s děsivým kvílením, které zaručeně slyšeli až v ležení u lesa.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Trvalo hezkou chvíli, než škůdce objevili. Ta místnůstka byla malá, a než Nerliqa přemohli, zabil jich tolik, že v ní nebylo k hnutí. Tou dobou už proudili do hradu překvapení obléhatelé. Na dolním nádvoří se bojovalo. Nerliq zdálky slyšel křik, řinčení zbraní, temné údery. Jakoby ještě z větší dálky k němu doléhaly rány a kopance. Vedli ho k Lecenylovi. Vůdce ho chtěl živého.</p>
<p>Lecenyl byl neobyčejně klidný. Pokynul, dva siláci zajatce hodili na zem. Zůstal ležet. Zdálo se mu, že už se nikdy nepohne, svaly i kosti se mu pod ranami, které dostal, změnily v cosi řídkého a neovladatelného. Lecenylův příkaz ho však zvedl na kolena. Výš by to nešlo, ale čaroděj byl spokojen. Tenhle mladý muž je silný, odolný, a co víc, znalý tajemství Tande Caoth a bude mluvit. Poslouchá mě!</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptal se.</p>
<p>„Ty nebojuješ v čele svých mužů?“ Drzá otázka místo odpovědi.</p>
<p>„Zvládnou to,“ pravil věcně Lecenyl. „Měl bych tě srazit k zemi, ale obávám se, že bys už nevstal. Tak kdo jsi?“</p>
<p>„Nerliq z Tande Caoth,“ řekl zajatec.</p>
<p>„No ne!“ zasmál se Lecenyl. „Ten rod nevymřel?“</p>
<p>„Ani nevymře,“ ušklíbl se Nerliq. Zabolel ho rozbitý ret.</p>
<p>Lecenyl zvedl obočí. Takže má děti! „Zavřeš bránu. Nechceš znovu spatřit své syny?“</p>
<p>„Na bráně nezáleží.“ Nerliq se zasněně pousmál. „Zadní dvířka jsou otevřená. Kromě toho sem na Nefkalaq vede ještě jedna cesta. Dřív nebo později po ní někdo přijde.“</p>
<p>„Ukážeš mi ji!“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Budu tě tedy pomalu krájet na kousky.“</p>
<p>„To nepomůže.“</p>
<p>„Ale mě to potěší.“ Na nádvoří se dostalo jenom pár nepřátelských vojáků, utěšoval se Lecenyl. Chlapi už se šli na to zařízení podívat, rychle bránu zvednou. Žádny strach. Není naspěch.</p>
<p><strong>Parehya plní slib</strong></p>
<p>Ta žena v jeskyni nebyla královnou od narození, ale měla sílu i odvahu a malý král byl báječný. Parehya ty dva vesele pozdravil a zakotvil člun vedle jejich voru. Ešmima se tvářila nedůvěřivě. Nedůvěřovala ničemu, a už vůbec ne svému křehkému, novému zdraví. Právem, myslel si Parehya.</p>
<p>„Jak jste sem dopluli?“ vyptávala se královna Darinea. O Mistrovi slyšela, jak by ne, a snažila se zakrýt strach z něj a jeho moci.</p>
<p>„Naši loďku nesl rychlý proud,“ odpověděl. „Kdo sem ukryl vás, přátelé?“</p>
<p>Chlapec, malý král, chtěl něco říct, ale matka ho zarazila.</p>
<p>„Někdo z rodu hadích lidí,“ kývl Parehya. „Zbyl jen jeden, takže je to snadná hádanka. Šel na Nefkalaq?“</p>
<p>Darinea překvapeně mrkla. Nic víc.</p>
<p>„Takže on říkal Tande Caoth,“ usmál se. „Dobrá. Máme naspěch. Ešmi, půjdeš se mnou.“</p>
<p>„Pod vodu?“ zeptala se rudovlasá dívka. „Dokážu to?“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>Oba skočili do vody a zmizeli pod hladinou.</p>
<p>A zůstali jsme sami, pomyslela si Darinea, nevíme o nich nic, a oni se zřejmě dověděli všechno, co potřebovali.</p>
<p>Plavali dlouho a Parehya využíval všech vzduchových bublin přístupové chodby. Ešmima jeho kouzla nevnímala, ale bylo jí jasné, že sama by nikdy nezadržela dech na takovou dobu. Vynořili se v tajném podzemí pod sklepením. Parehya bez námahy zvedl poklop nad kamennými schody. Vyšli do obyčejného sklepa. Dokonce tu byly i sudy s vínem. Nad hlavami se jim ozýval hluk. „Bojují,“ poznamenal Parehya. „Projdeme mezi nimi. Drž se mě. Neuvidí nás, jen se musíme vyhnout náhodným ranám.“</p>
<p>Kývla. Vyšli na nádvoří. Bylo to zvláštní, ale žádné dveře nebyly zamčeny. Parehya spatřil sklopenou bránu a poznal, kolik uhodilo. Rychle! Tak rychle jako myšlenky, sledující Lecenylovy zvrhlé nápady, vždyť ho znám, dobře, celá léta, do pokojů hradního pána. Snad je poslední potomek Nefkalaqova rodu ještě naživu.</p>
<p>Chytil dívku do náručí a rozběhl se. Jeho nohy jako by se ani nedotýkaly dlažby a schodů. Další dveře. Ty byly zamčené! Jenže Parehyovo jemné zaklepání je vyvrátilo ze závěsů. Ozbrojení strážci zmateně vyhlédli na chodbu. Dveře se náhle vrátily na své místo a nechaly je venku.</p>
<p>„Tudy!“ křikl Parehya. Vrazil do dalšího pokoje. Lecenyl s hrůzou v očích ucouvl od stolu, na němž leželo lidské tělo. Parehya si ho nevšímal. Vrhl se ke stolu. Žije!</p>
<p>Ešmima, která znala působení Mistrovy moci, se jen přikrčila. Lecenyl zařval a odletěl ke stěně. Udeřil se do hlavy a ztratil vědomí.</p>
<p>Parehya se nejdřív postaral o silně krvácející rány. pak o rychlé přihojení pořezaných tkání. Dál přišly na řadu zlomené kosti, nejvíc práce daly rozdrcené prsty a kůstky zápěstí. A ještě vnitřní krvácení; o tom Lecenyl ani nevěděl; netušil, že jeho oběť by zemřela tak jako tak.</p>
<p>No dobře, už se probuď.</p>
<p>Ešmima vycítila, že Mistrova práce se chýlí ke konci. Přiblížila se ke stolu a odvázala mužovy ruce a kotníky. „To je přece správce Nerliq!“</p>
<p>Nerliq zamžikal. Musel překonat nával bolesti prudké závrati a zvracení. Zaostřil oči (levé bylo jako cizí, co se s ním stalo?) na dívčí tvář. Byla mu povědomá. Bolest pomalu ustupovala, vzpomínal si na to, co jí předcházelo. Byl jsem skoro mrtvý. Na cestě tam. Kdo... Spatřil jasné oči a úsměv. „Něčím se podobáte Teriziovi, Mistře,“ řekl. „Vrátil jste mě do života, díky. Musím bojovat dál.“</p>
<p>Parehya pokrčil rameny. „Sežeň si šaty. Když už jsem ti spravil kůži.“</p>
<p>Ešmima se uchichtla. „Miláček Lavenilly. Určitě se líbíš všem dívkám. Nepospíchej tolik, já to zařídím.“</p>
<p>Nerliq zrudl. Skulil se ze stolu. Ešmima už otevírala truhly s Lecenylovým majetkem. „Tohle je hezké!“ zavolala a vytáhla náruč šatstva. Parehya mezitím svazoval nehybného Lecenyla. „Později ho vyslechnu. Změřit hloubku šílenství, jemuž propadl, nebude snadné. Ještě těžší bude léčba.“</p>
<p>Nerliq potřásl hlavou. Pomyslel si, že si ji bude muset na chvíli strčit do studené vody, aby se zbavil bušení a tepání tam uvnitř. „Někdo ho zabije,“ řekl. „Vsaď se.“</p>
<p>Parehya vstal. „Můžeme jít, Nerliqu z Tande Caoth?“</p>
<p>Nerliq mu vysvětlil, co musí udělat se svou hlavou, a Mistr jeho plán s úsměvem schválil. „Vezmu si jeho meč,“ dodal Nerliq.</p>
<p>„Vezmi si tenhle.“ Ešmima mu podala z truhly zbraň zářící novotou.</p>
<p>„Opatrně,“ radil mu Parehya. „Nedokážu ti vrátit hned teď na počkání všechnu sílu.“</p>
<p>Nerliq kývl. „Ty si nebereš meč, mistře?“</p>
<p>„Já budu potřebovat něco jiného než zbraň,“ odpověděl Parehya.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Navzdory svému slibu se Nerliq vrhl do bitevní vřavy na nádvoří s vervou jako vždycky. Lecenylovi bojovníci, kteří docela nedávno viděli, jak ho vedou (nebo spíš nesou!) k Lecenylovi, a tušili, co se na něj chystá, bledli a znamenali se proti zlé moci.</p>
<p>Terizio srazil ze spodního ochozu obrovského Janzila, seskočil za ním dolů a udolal ho několika údery. Uf, to byla dřina! Chlap se hýbal, ještě když mu Teriziův meč téměř oddělil hlavu od trupu. Fuj. Zabíjení je hnus. Odkopl nepřátelského vojáka, jenž se na něj zezadu napřahoval krátkým mečem. Příliš krátkým, a když už ležíš, nezbývá než provést katovský úder. Ztrácet přilbu není dobré, a když už ji ztratíš...</p>
<p>Musel čelit hned dvěma mužům, oba byli větší než on, ale už se doopravdy probudil a začínal být skutečně rychlý. Stačil se ubránit, jednoho zabít, druhého zahnat o kus dál, kde se ho ujal Tariem.</p>
<p>Chittak se pokoušel držet blízko krále, jenže to byl úkol nad lidské síly. Ten chlapec je jako z hadích ocásků! Jako blesk, jako vítr! Ano, zase už jednoho sfoukl jako svíčku.</p>
<p>Teriziovi kolem ucha prosvištěl meč. Uhnul a oplatil jeho majiteli ránu, ale o něco přesněji. Pitomče! Když už si zapomeneš přilbu, stejně jako já v tom zmatku...</p>
<p>Na Tariema se teď vrhli tři, a to bylo moc; k čertu, jak je to dávno, co tenhle dřevorubec vyměnil sekeru za meč! Terizio se rozzlobil a prosekal se ke svému bojovníkovi tak lehce, jako by mu v cestě stála jen tráva. Nebo zralé obilí. Probodl Janzila se zelení ve vlasech (kde tu trávu sehnal, tady na hradě?), nakopl druhého, čímž Tariemovi umožnil vyřídit si to s třetím, toho svého nenechal vstát a ťal ho do nechráněného krku. Když už si po ránu nestačíš vzít přilbu s chráničem, musíš být hodně rychlý!</p>
<p>Zasmál se. Sám si při tom předjitřním poplachu stačil natáhnout kalhoty a boty, koženou vestu bez rukávů a rukavici, kterou mu ušili na pravou ruku. Zatímco si tohle oblékal a jedním okem sledoval klesání obrovité brány, přísně přikazoval Mieevte, ať zůstane v táboře. Na přilbu ani nepomyslel a Mieevte je stejně tu, královský rozkaz pro ni nic neznamená. Bojuje tamhle u brány. Kdyby aspoň měla ten chytrý Caothin meč! „Chittaku!“ zařval a ukázal mečem. Chittak ihned pochopil. Vojáci kolem ní Mieevte chránili, ale Chittak bude lepší. Má zkušenosti.</p>
<p>Chittak se prodral k bráně. Zdálo se, že Mieevte žádnou ochranu nepotřebuje. Poradila si. Nechtělo se jí zabíjet Janzily, ale ulehčili jí rozhodování, když na ni zaútočili. Potom už nemyslela. Nelíbilo se jí, jak dokonale ji Beeg vycvičila, jenomže... Uskočila před proudem krve, který vytryskl z rány ve stehně nepřátelského vojska - sama ho tak šikovně bodla - a možná ji to nenaučila kněžna z Dauwu, ale meč královny Caoth.</p>
<p>Zvedla hlavu. Rozšířilo se jí chřípí. Chci svůj meč! Je blízko! Schody. Vyběhla po schodech na vnitřní ochoz. Prosmýkla se mezi bojujícími muži, rozdala několik ran, jen aby si vyčistila cestu. To je on! Spatřila mladíka, který se jí tam v Kintriře jakýmsi podivným způsobem zastal. Nebo nedovolil ostatním přiblížit se. To je jedno. Měl ten krátký, jakoby ženský meč za pasem. A teď se mu zlomila jeho vlastní zbraň. Sáhl po druhé. Mieevte skočila, provedla obrat, který do ní vtloukly Beeginy cvičitelky, její pěsti spojené na jílci meče se octly těsně vedle mužovy ruky, srazily se s ní. Obě zbraně spadly na zem, kov udeřil o kámen. Muž se rychle shýbl. Mieevte ho spojenými pěstmi udeřila do šíje. Svalil se jí k nohám. Vytáhla zpod jeho těla meč královny Caoth. Vklouzl jí do dlaně jakoby z vlastní vůle. Připadalo jí, že hřeje.</p>
<p>Otočila se a hleděla do tváře novému ohrožení. Rozmáchla se a janzilského bojovníka téměř přeťala v pase. Nepřítomně se zadívala na krvavé vnitřnosti, klesající rychleji než tělo.</p>
<p>Objevila, že meč ji táhne k Teriziovi. Zasmála se. Chtějí být spolu. Tak jdeme!</p>
<p>Terizio<strong> </strong>zachytil koutkem oka odraz ranního slunce na ostří<strong> </strong>jejího meče. Zmatek na nádvoří a na ochoze nad ním jako by tím náhlým jasným osvětlením získal řád. Teď bylo znát úsilí dobyvatelů, bylo vidět jejich postup a současně pomalé tíhnutí obránců hlouběji do hradu. Konečně spatřil Nerliqa. Celou dobu jsem to tušil, uvědomil si. Od samého začátku plavby. Vím, že sem patříš, příteli, a že je v tom nějaké bolestivé tajemství. Hlavně, že žiješ. Bál jsem se. Od chvíle, kdy mě vzbudily trubky, jsem se bál.</p>
<p>Zahlédl ještě někoho, ale nebyl si jist koho. Jako by mu v tom jediném místě něco zamlžilo zrak, ale všechno ostatní viděl jasně, účinně se bránil útokům, bodal a zabíjel a kolem něj se neustále vytvářel prázdný kruh. Všiml si, že tomu nezřetelnému člověku se bojovníci většinou vyhýbají, i když tu a tam i do něj někdo vrazil. Víc času na zkoumání záhadného jevu neměl. Volala na něj Mieevte.</p>
<p>Probil se za ní na vnitřní ochoz. Jakmile k ní dorazil, udělali si kolem sebe místo. Nestačil žasnout. Jako by bojovali takhle bok po boku odjakživa, a ne poprvé. Bylo to lepší než s Beeg. Právě tak, jako to s ní bylo lepší než s jinými ženami... Hm. Ve všem.</p>
<p>„Lecenyl prchá!“ zavolala Mieevte. „Tamhle po tom můstku! Je asi zraněný.“</p>
<p>„Kudy?“ vykřikl Terizio, odrážeje dotěrného Janzila, jako by to byl přerostlý hmyz.</p>
<p>„Tudy!“ Objevila výklenek ve stěně a v něm dvířka. Zacloumala jimi. Zamčeno. Terizio se sklonil k zámku, obrana byla teď na ní. Tiché cinkání jeho zlodějského náčiní neslyšela, ale věděla, co dělá.</p>
<p>„Hotovo,“ řekl.</p>
<p>Vklouzli do úzké chodbičky, zavřeli za sebou. Schody nahoru, další chodba s okny, aha, jsme uvnitř můstku, vedoucího do věže. Lecenyl běžel po jeho střeše. Mieevte se hnala první a zdálo se, že vůbec neváhá a nebloudí. Věděla, kde se Lecenyl právě nachází. Jak jen se dohodneme, kdo z nás má vetší nárok zabít ho, blesklo hlavou Teriziovi, ale pak to nechal být. Můžeme se střídat. Dohonil dívku uprostřed jednoho ze schodišť, když nabírala dech a držela si žebra. „V pořádku?“</p>
<p>„Jen si... vydechnu. Běž!“</p>
<p>Vyklusal až nahoru. Zmocnil se ho pocit, že tohle už jednou zažil. Plocha na vrcholu věže. Bez zábradlí, rovná, jen kámen. A muž s mečem proti němu.</p>
<p>Lecenyl měl na čele fialovou bouli a zelený plášť roztržený. Zlověstně se šklebil. „Tak jen pojď, králi s rukavičkou!“</p>
<p>Terizio držel meč v levé ruce. Byla to náhoda, zřejmě si ho přehodil někde v užší části chodby, kde se potřeboval pravičkou odrazit od rohu. Rychle však pochopil, co si Lecenyl myslí: Že má proti sobě soupeře s ochrnutou pravou rukou, unaveného bojem. Že quistrytský král sice zázrakem přežil zranění i pád do hloubky, ale jistě je oslaben ztrátou krve a má kruté bolesti. Tak by tomu také bylo, Lecenyle, nebýt Elvartangova meče!</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Zatím jen odrážel útoky. Lecenyl byl klidný. Počítal s protivníkovou únavou i slabostí, ale pamatoval si, co Terizio umí. „Jak ses dostal z té díry?“ vyptával se téměř přátelsky.</p>
<p>„Hora je celá provrtaná,“ odvětil Terizio. „Našel jsem jiný východ.“</p>
<p>„Vydržíš hodně,“ pravil Lecenyl uznale. „Nic tě nebolí?“</p>
<p>Terizio zahlédl Mieevte, krčící se na horním schodě. Byla potichu jako myška. Přece jen se rozhodla přenechat Lecenyla jemu a meč jí to schválil. Caoth asi Elvara poslouchala.</p>
<p>Souboj se vlekl. Zvuky bitvy zdola utichaly. Mieevte z toho ticha hučelo v uších. Kolem nás nastává klid po boji. Jen tady nahoře se neustále srážejí dva meče. Lecenyl supí, ne námahou, ale vzteky. Terizio se zasmál. Tenhle trik mě učili, když mi bylo osm! Moc toho neumíš, čaroději!</p>
<p>Mieevte si přitiskla dlaně na ústa. Lecenyl právě udělal něco, čemu nerozuměla, ale zmocnila se jí nevolnost. Nějaké ošklivé kouzlo. Terizio se mračí, křiví ústa, asi má stejný nepříjemný pocit, pachuť na jazyku a mlhu v hlavě.</p>
<p>Nepatrně se zdržel. Lecenylův meč, teď už i pro necvičené oko zřetelně poháněný kouzlem, ťal po Teriziově pravém předloktí. Lecenyl uskočil. Rána nebyla tak prudká, aby ruku usekla. Měla probudit a znásobit bolest, aby Terizia ochromila. Proťala však pouze kůži rukavice. Ozval se kovový třesk. Lecenyl strnul. Terizio se zle zasmál a přehodil si zbraň do pravé ruky. Zaútočil. Tvrdě a rychle. Lecenyl ustupoval. Nestačil dávat pozor, kam šlape. Netrvalo dlouho, a šlápl do prázdna. Padal z výšky a dopadl na kámen. Kdosi, ten nezřetelný člověk, se okamžitě objevil u něj. Zaklonil hlavu, pohlédl vzhůru.</p>
<p>„Parehya,“ hlesl Terizio. „Mohlo mě to napadnout.“</p>
<p>Mieevte se objevila vedle něj. „Jestli ho chce léčit, jdu mu to překazit!“ prohlásila bojovně.</p>
<p>Parehya vztáhl ruce, těla se však nedotkl. Shora viděli, jak zčernalo a rozpadlo se v prach. Terizio se narovnal z předklonu. „Tak. Moc netrpěl. Nemyslel jsem, že to skončím takhle rychle a lehce.“</p>
<p>„Dokázal bys ho mučit?“ vydechla Mieevte.</p>
<p>„Ne.“ Zahleděl se do dálky. „Vsadím se, že ti tam dole neviděli ani Mistra, ani to tělo.“</p>
<p>Mieevte se najednou zhluboka nadechla. „Terizio. Podívej!“</p>
<p>Otevřenou branou proudili na první nádvoří, už téměř vylidněné, cizí vojáci. Ty stejnokroje neznala. Zato z výšky věže viděla, že je jich plná cesta od moře.</p>
<p>„Posily,“ zašeptal Terizio. „Ale čí?“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Nerliq je spatřil z ochozu, náhodou, když klopýtl a narazil čelem do stěny vedle střílny. Okamžitě se zbavil soupeře (záludným a ne právě čistým trikem) a vyrazil do té místnůstky nad branou, kterou nedávno zaplnil mrtvolami. Doufal, že už je někdo odklidil. Jinak by totiž nemohl uvolnit několik zámků, zajištěných známými skládačkami, jež držely páku v poloze <emphasis>otevřeno.</emphasis></p>
<p>V komůrce čekal Parehya. „Přeháníš to, Nerliqu,“ pravil vlídně a soucitně. „Zaplatíš za to bolestí a kdo ví, jestli ne životem!“</p>
<p>„Dobře, ale teď mi pomoz!“ zařval Nerliq. Vrhl se na zámky, postupně je uvolňoval. Parehya mu zvědavě nahlížel přes rameno. Ten chlapec tohle vlastně <emphasis>ne</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ohl</emphasis> umět! Nikdo ho to neučil. Přesto znal hesla, použitá k obraně hradu jeho předky.</p>
<p>Nerliq byl hotov a sehnul se k páce. Parehya mu nemohl poskytnout víc než svou lidskou silu. Nebyla nijak velká, ale stačila. Brána se začala zvedat. Nerliq dotáhl páku na doraz a klesl k zemi. Tělem mu škubala palčivá bolest, obrovské proudy bolesti, neuvěřitelně mohutné. Parehya se chvíli díval, jak se svíjí, pak tiše opustil místnost. Nerliq zůstal o samotě s bolestí. Myslel si, že umírá. Nedivil se. Ani Parehya není všemocný a zřejmě nemůže jednoho muže dát dohromady dvakrát v jednom dni.</p>
<p>Dveře se pootevřely. Někdo se protáhl dovnitř. „Nerliqu z Tande Caoth!“ zavolal tiše dívčí hlas. „No tak, vstávej! Přestaň kňučet! Ještě tě bude potřeba, zatracené moc potřeba!“ Něžná ruka mu setřela z čela pot. Zahlédl rudé vlasy, oči, jedno modřejší než druhé. Ešmima. Zaťal zuby a pokusil se vstát. „Zvítězíš,“ řekla. „Vím to. Vím to lip než Parehya.“ Natáhla se a políbila ho pod bradu. „Jen pojď!“</p>
<p>Lecenylovi Janzilové byli poraženi. Ranění, které Parehya uzdravil bez ohledu na příslušnost k té či oné straně, se vesměs hlásili k Teriziovi a Nuveraumovi, dokonce i ti, kdo před bitvou bezvýhradně věřili Lecenylovi. Jako by na něj úplně zapomněli.</p>
<p>Místy se ve spojovacích chodbách, na můstcích mezi věžemi a v koutech zadních nádvoří ještě bojovalo, ale Lecenylovi muži většinou už hledali příležitost, jak se vzdát.</p>
<p>Nově příchozích bylo mnoho. Těch, kdo se stačili dostat do hradu před zdvižením brány, bylo téměř tolik, co původních bojovníků dohromady, a za branou se hromadily zástupy. Všichni cizí vojáci však zůstávali na prvním nádvoří, nehýbali se, nejevili známky útočnosti, spíš jako by na cosi čekali.</p>
<p>Chittak poznal jejich stejnokroje. Znepokojeně se ohlédl po Teriziovi, pak vystoupil z hloučku Quistrytských a oslovil vetřelce: „Co pohledáváte v zemi Ver, vojáci ze Zirinalu?“</p>
<p>Jemu naproti vyšel ze zástupu u brány muž v důstojnické přilbě. „Náš panovník nás poslal dobýt tuto zemi. Spojil se s vládcem Lecenylem, jemuž poskytl své loděnice. Kdo jsi ty?“</p>
<p>„Velitel královské stráže Quistrytu,“ odvětil Chittak. „Dočasně. Patřím do Rinxu.“</p>
<p>Terizio seběhl po schodech z věže na ochoz a chystal se rozhrnout své lidi a pokračovat v klusu dolů na nádvoří, kde hovořil Chittak s cizím vojákem, ale Mieevte ho chytila za rameno. „Pomalu! Musíš tam přijít jako král!“</p>
<p>„To myslíš, abych se převlékal?“ užasl.</p>
<p>„Ale ne, vypadáš úžasně jako vždycky. Mládenci!“ Teď už se na ně všichni otáčeli. „Musíte se rozestoupit. Stůjte rovně. Nehýbejte se, mlčte. Přichází <emphasis>váš král!“</emphasis></p>
<p>Chittak mezitím oznámil zirinalskému důstojníkovi, že Lecenyl je poražen a pravděpodobně mrtev, protože lidé viděli quistrytského krále, jak ho pronásleduje. Odmlčel se, aby vojáci mohli tu zprávu vstřebat. Vyplývalo z ní, že Terizio je prostě neporazitelný. Pak prohlásil, že nyní by spolu měli jednat král Veru, zástupce krále Zirinalu, a pochopitelně i král Quistrytu, neboť ten se o vítězství zasloužil.</p>
<p>Vtom se na širokém schodišti, spouštějícím se obloukem z hradby nad branou, objevil Nerliq. Nenápadně ho podpírala rudovlasá dívka. Několik vojáků užasle vydechlo, Tariem sepjal ruce a znehybněl. Ešmima! No tohle!</p>
<p>Nerliq byl bledý, sotva se držel na nohou, ale hlas měl pevný. „Na tomto hradě se teď bojovalo a patřil chvíli těm, chvíli oněm. Ale já, Nerliq z Tande Caoth, jsem skutečným a právoplatným dědicem tohoto domu! Zvu vás tedy k mírovému jednání. Kdy si budete přát.“</p>
<p>„Právě teď!“ ozvalo se shora. Naproti Nerliqovi, přesně z opačné strany, scházel po schodišti Terizio. S rozcuchanými, zářícími vlasy, zkrvaveným mečem v ruce, v krátké vestě odhalující ramena. Jeho výraz, jeho krok a jeho svaly nenechávaly nikoho na pochybách: Tenhle král se o svá vítězství přičinil osobně! Mieevte se držela půl kroku za ním a tvářila se jako královna. Dost se jí to dařilo. Vojáci podle jejích pokynů utvořili kolem nich dva vyrovnané zástupy.</p>
<p>Zirinalští vojáci poklekli, aniž by je k tomu kdo vyzval, aniž by k tomu měli rozumný, přesvědčivý důvod. Důstojníci se hluboce uklonili.</p>
<p>„Otevřete dvířka vedle hlavní brány!“ přikázal Terizio. „Ať může vejít vyslanec krále Zirinalu!“ Obrátil se v Nerliqovi. „Kdo nám ukáže vhodné prostory?“ Nedal najevo, jak ho bolí srdce, když vidí přítele tak trpět.</p>
<p>„Král Nuveraum tu ještě není,“ upozornil ho Tariem polohlasně.</p>
<p>„Budu zatím jednat za sebe,“ odpověděl Terizio a rázně vykročil k Nerliqovi. „Udržíš se na nohou?“ sykl.</p>
<p>„Ale ano,“ řekl Nerliq. „Jsem jenom slabý a mám bolesti. Parehya mě odvedl od brány smrti, když už jsem stál v ní, ale podruhé mi pomoct nemůže. To nic. To přejde. Zvládnu všechno, co ode mě budeš chtít.“</p>
<p>„Pomůžeš mu, Ešmimo?“ zeptal se Terizio.</p>
<p>Kývla. „Jistě. Škoda, že je už ženatý. Líbí se mi.“ Šlehla pohledem po Mieevte. „Zdá se, že všichni už jsou ženatí.“</p>
<p>„A některé jsou zadané,“ řekla Mieevte. Ešmima si v jejích očích přečetla soucit. Králova věštkyně! Všechno pochopila. K čertu s nimi, s vědmami!</p>
<p><strong>Po bitvě</strong></p>
<p>Sál, který Nerliq vybral k jednání, byl celý z kamene a připomínal spíš jeskyni, vyzdobenou usilovným tesáním do skály. Sošky, reliéfy, nápisy, sloupky vznikaly postupně a nesly známky umění různých dob. Vesměs zapomenutých dob. V celém sále se nenašla jediná barevná skvrna, černá a černošedá vítězily nad zašlou pískovcově šedou. Světla bylo dost; vysoká okna sahala od podlahy ke stropu.</p>
<p>Terizio se zavrtěl v mohutném křesle z tmavého dřeva. Nejradši by si natáhl nohy na stůl, právě tak mohutný jako křeslo, v rozích zpevněný kováním, a úplně nejradši ze všeho by se vykoupal. Jenomže mu něco říkalo, že tahle kaše se nesmí nechat vychladnout. A Mieevte si myslí totéž. Ohlédl se. Usadila se do menšího křesla vedle něj. Nerliq už shromáždil skupinku mladíků, kteří byli ochotni změnit se na chvíli z bojovníků ve sluhy, číšníky, popřípadě komorníky, a dal jim patřičné pokyny, takže zařizoval vše potřebné jejich prostřednictvím, aniž by byl nucen vstávat ze svého pohodlného sedadla, odkud měl dokonalý přehled.</p>
<p>Noví hradní služebníci svou roli zvládali úspěšně. Nerliq jim vysvětlil, kde najdou víno, a zřejmě dobře odhadl, kam asi Lecenyl dal uložit zásoby. Jídlo nebylo právě skvělé, ale Zirinalští nebyli hladoví a Quistrytští zase vůbec nevnímali chuť, jak jim v boji vytrávilo. A víno bylo staré...</p>
<p>„Chittaku!“ Terizio pokynem přivolal velitele stráže k sobě. „Posaď se tady. Napravo ode mě. Nerliqu. Chceš tady zůstat? Patřil bys spíš do postele.“</p>
<p>„Sedí se mi dobře.“ Nerliq stiskl rty a zatvářil se sveřepě. Ešmima mu nalila víno. Dřív než králi - ona ostatně věděla, že král pije raději vodu. Terizio se nad tím porušením etikety nijak nepozastavil. Jeho horalé si takovými záležitostmi také nikdy nelámali hlavy. Byli věrní. To stačilo.</p>
<p>Polovinu sálu obsadili quistrytští vojáci, do druhé vpochodovali zirinalští. Jejich vrchní velitel a královský vyslanec Valtigad byl ve slavnostním oděvu. Bezradně se rozhlédl, hledaje krále. Terizio zvedl paži, pokynul mu rukavicí. Světlá jelenice byla zkrvavená a pod loktem rozťatá.</p>
<p>„Jmenuje se Valtigad,“ zašeptal Chittak.</p>
<p>„Bojovali jsme, Valtigade,“ řekl Terizio, aniž by se zvedl. „Neměli jsme čas na koupel a podobné maličkosti. „Snad nás,“ obkroužil gestem svou polovinu sálu, „omluvíš.“</p>
<p>„Vy jste... Veličenstvo...“ zakoktal se Valtigad, pohupuje váhavě vpřed, „vy jste Terizio Marg-Elvar, král Quistrytu a Druhý král Pobřeží?“</p>
<p>„Jinak bych tu neseděl,“ ujistil ho Terizio. Položil si meč na kolena, pravou ruku si o něj opřel. Velký válečník, na mou duši! Mieevte na něj byla velice hrdá. „Jaké nároky vznáší váš panovník na tuhle zemi?“ zeptal se Terizio.</p>
<p>Dvořana přímá otázka zaskočila. „Je... je to nová země,“ vypravil ze sebe po chvíli rozpaků. „Nepatří nikomu... a smlouva s Lecenylem...“</p>
<p>„Lecenyla nechme stranou, zabil jsem ho,“ řekl klidně Terizio. „A země Ver patří Janzilům. Jejich králem je Nuveraum, s nímž mám zase já svou dohodu. Rovnou ti říkám, kdo napadne Nuverauma, bude mít co dělat se mnou a s mými chlapci z hor.“</p>
<p>Valtigad zrudl a prudce dosedl do křesla. Obratná ruka mu nalila víno. Vypil pohár jedním douškem, což byla velká škoda. Vůbec nápoj nevychutnal. „S vámi se nejedná lehce, Veličenstvo,“ vyhrkl.</p>
<p>Terizio se vlídně usmál. „Já vím.“ Šestým smyslem zaznamenal, že se Nerliq zvedá a ztěžka se vleče k němu. Vyskočil a usadil ho zpátky. „Co je?“</p>
<p>„Zahlédl jsem důstojníka, co tě dával pozdravovat. Potkal jsem ho, když jsem projížděl Zirinalem. Šušká si se sousedem, a ti hoši vedle něj dávají taky hlavy dohromady. Vsadím se, že co nevidět přijdou.“</p>
<p>„Veřejně?“ Terizio zvedl obočí.</p>
<p>„Nevím.“ Nerliq se zamračil. „Možná počkají, až skončí jednání, a přijdou do tvé ložnice.“</p>
<p>„Nebo do tvé,“ řekla Mieevte. „Nerliqu. Nechceš přece umřít, hm? Běž si lehnout. Ta krásná rudovláska se o tebe ráda postará. Třeba i uvede případné hosty dovnitř.“</p>
<p>„Rudovláska se ráda postará,“ ozvala se Ešmima, která se zjevila jako duch. „Přirozeně. Pojď, můj hrdino.“ Ušklibovala se, ale bylo znát, že toho hrdinu myslí vážně. S překvapivou silou Nerliqovi pomohla vstát. Vydali se ke dveřím.</p>
<p>Mieevte si znovu sedla. Jejich rozhovor a přesuny v quistrytské polovině sálu Valtigada viditelně rozrušily. Napínal zrak i uši, ale byl příliš daleko. Terizio se na něj nepřítomně zahleděl. Pocítil neklid. Mieevte natáhla krk. „Něco se děje... Posel!“</p>
<p>Ten, o němž mluvila, se vzápětí objevil ve dveřích. Patřil k Zirinalským. Za ním se hrnul mladík z quistrytského vojska, jehož Terizio dobře znal, jeden z jeho prvních dobrovolníků. „Terizio!“ křičel. „Oni se nám vzdávají! Chlapi, co přicházejí od moře, se vzdávají a hrozně se přitom chechtají!“</p>
<p>Valtigad měl v úmyslu zvednout obočí a zaujmout odtažitý postoj k té zprávě a lehké pohoršení nad skutečností, že prostý voják oslovuje svého krále jménem, ale pak mu došel obsah sdělení. Naplno. Jeho tvář provedla několik nenacvičených grimas a rozpadla se. Vážný pohled krále ho vrátil do kamenného sálu a na židli. Valtigad se dal dohromady, našel výraz, který vypadal téměř rozumně. Promluvit zatím nemohl.</p>
<p>„Nejdřív se nás ptali, o čem se jedná na hradě,“ pokračoval horal, který se už stačil vydýchat. „Tak jsme jim to řekli. Třikrát se ptali, kdo je náš král. Tak jsme jim řekli i to, třikrát jsme to zopakovali a oni nám začali odevzdávat zbraně.“ Zazubil se. „Není to zvláštní?“</p>
<p>„Díky,“ usmál se Terizio. „Běž a vyřiď našim, že to je v pořádku. Nemusejí ty hochy odzbrojovat. Kdo se nechce přidat k nám, může jít domů. Žádné zbytečné násilí.“ Propustil posla a obrátil se ke zkoprnělému Valtigadovi. „Myslím, že další jednání je bezpředmětné, Valtigade. Až dorazí král Janzilů, prostě se mu omluvíš. Teď si půjdeme odpočinout.“ Vstal a protáhl se. Valtigad na něj beze slova civěl.</p>
<p>„Asi se dost lišíš od jeho vladaře,“ zašeptala Mieevte. „Za chvíli objeví, že se do tebe zamiloval.“</p>
<p>„To snad ne,“ zasmál se Terizio. „Já tedy o takové dvořany nestojím. Doprovoď mě do mé ložnice. Dotírám, že nám Nerliq vybral pěknou.“</p>
<p>„A co když tam bude někdo čekat? Třeba... Ešmima!“</p>
<p>„Když tam bude někdo čekat, vyhodím ho.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>V ložnici byla Ešmima, ale čekal tam i Parehya. .No tohle,“ vyjádřil se Terizio. „Chtěli jste mít přesilu?“</p>
<p>„Poslouchal jsem a rozhlížel se,“ pravil Parehya. „Nejdřív jednu dobrou zprávu. Nerliqovi je lip. Ešmima se leccos naučila.“ Zaznělo to zvláštně, téměř smutně. „A teď tvoji rukavici, králi.“</p>
<p>Mieevte se pohnula kupředu, jako by Terizia chtěla chránit. Parehya ji zkusil zastavit. Stiskla rty a nezastavila se. Parehya překvapeně zamžikal. „Já mu nechci ublížit, princezno.“</p>
<p>„Počkám tady. Nezkoušej mi rozkazovat. To ti neřekli, ti tví falešní mniši?“ Mieevte se ušklíbla a na okamžik vypadala skoro nebezpečně. „Ostatně, já viděla, jak to ten meč udělal.“</p>
<p>Terizio si stáhl rukavici, napřáhl paži před sebe. zahýbal prsty. Parehya mu jemně prohmatal paži, loket. Terizio ucukl. „Tohle bolí.“</p>
<p>„Tady tě zachytila ta past,“ řekl Parehya. „Musela to být strašná bolest. Nechápu, proč jsi neomdlel.“</p>
<p>„Hm. Myslel jsem, že mi to ruku v lokti urvalo.“</p>
<p>„Tak to mělo správně být. Krutá past.“</p>
<p>„Stavitelé a páni Kintriry se mi nezalíbili,“ ozvala se Mieevte.</p>
<p>Ešmima se uchichtla. Parehya dál zkoumal Teriziovu ruku. „Jako z kovu,“ kroutil hlavou. „Tady tě Lecenyl sekl. Takový škrábaneček! Nikdy jsem nic takového neviděl.“</p>
<p>Terizio si založil ruce na prsou. „Takže mi ji necháš?“</p>
<p>Parehya svraštil obočí. „Rád bych o tom meči věděl tolik, co Mnilien. Mám o tebe strach, Terizio. Elvartang byl silný muž, ale nebyl dokonalý.“</p>
<p>„Ani já ne.“ Terizio se mile usmál. „Poslechnu si všechny tvoje rady, Mistře. Ale nedám si rozkazovat.“</p>
<p>„Máš v plánu světovládu?“</p>
<p>„Nic tak velkého. Mír pro Pobřeží. To znamená...“</p>
<p>„Tvůj mír,“ řekl Parehya.</p>
<p>„Ano. Od Hirsihagu až po Airat.“</p>
<p>Parehya se nahrbil, náhle vypadal unaveně. „Myslím, že mě už nepotřebuješ.“</p>
<p>„Myslím, že mě nemusíš vodit za ručičku,“ řekl Terizio. „Ty máš svou práci, a máš jí až dost.“</p>
<p>Parehya pokýval. „Vyženeš mě, když tady, na místě tvého vítězství, budu léčit všechny bez rozdílu?“</p>
<p>„Děláš to přesně tak, jak si přeju.“</p>
<p>Mistr Parehya se dotkl prsty Teriziovy tváře. „Znal jsem tě dřív, než ses narodil. Už je to dlouho, a přihodily se věci, se kterými jsem nepočítal. Osud si dává práci, aby před námi ukryl své záměry.“ Otočil se, zelený plášť zavlál. Ešmima Mistra následovala, aniž promluvila jediné slovo.</p>
<p>Mieevte klesla na lůžko, propadla se do vysoko ustlaných peřin. Kde je asi Nerliqovi noví pomocníci tak rychle sehnali? „Co to mělo znamenat? Jsem z toho celá roztřesená! Byl to boj? Nebo snad loučení?“ Tvářila se zmateně.</p>
<p>„Byl to rozhovor,“ řekl Terizio. „Takových bude ještě víc. A teď bych se rád vykoupal. Jestlipak mi připravili vanu?“</p>
<p>Mieevte ukázala na závěs v zadní části pokoje. „Co takhle tam?“</p>
<p>Terizio za závěs nakoukl. ,Je to vana pro dva.“</p>
<p>Neobratně se vyhrabala z peřin a šla se podívat. „Co se tak usmíváš?“</p>
<p>„Vzpomínka. Poprvé jsem byl sveden ve vaně. Od té doby se mi vany líbí.“</p>
<p>„Já tě ale svádět nebudu.“</p>
<p>„Nemusíš. Teď už to docela umím.“</p>
<p>Hráli si ve vodě, dokud nevychladla, potom rychle vklouzli do postele. Ani jeden z nich si nevšiml, že meče, pohozené na stole pod oknem, se k sobě přiblížily, dotýkají se a slabě světélkují.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Tariem hleděl z hradeb na tábor u lesa. Zdálo se, že je tam pěkně veselo. No co, oslava smíru je lepší než oslava vítězství, pomyslel si, aniž by si uvědomil, že opakuje Teriziova slova. Slyšel je už tolikrát, že mu vešla do krve. Dole na nádvoří se míhala světla. V přízemí stavby, zdobené sloupy ve tvaru hadů, se svítilo naplno. Mistr Parehya léčí. Neustane, dokud nezachrání každého, koho zachránit lze. A co ona? Je tam s ním? Pomáhá mu? Tariem zaťal zuby. Ešmima. Dříve milenka krále, dnes... Čí je dnes? Vždycky jsem tušil, jak je krásná. Poznal jsem to! Věděla o tom vůbec? Obrátil se zády ke hradu, opřel se o kamennou stěnu čelem.</p>
<p>„Tarieme,“ zašeptal ženský hlas.</p>
<p>Prudce se otočil. „To jsi ty?“</p>
<p>„Já.“ Ešmima se zachvěla chladem, zahalila se do zeleného pláště. „Byl jsi na mě vždycky hodný. Prý mě miluješ. Je to pravda?“</p>
<p>„Je,“ vydechl. „Kdo ti to řekl?“</p>
<p>„Nerliq.“</p>
<p>„Jak to mohl...“</p>
<p>„Má bystré oči.“ Usmála se. Na hradbách bylo téměř tma, ale jemu se zdál ten úsměv strašně smutný. Srdce mu bušilo, chtěl by ji pobídnout, aby mu už konečně řekla... Ne. Aby mu radši nic neříkala.</p>
<p>„Škoda, Tarieme. Líbil by ses mi. Mám tě ráda,“ řekl Ešmima.</p>
<p>„Ty mě...“</p>
<p>„Ano. Ale musím zůstat s Parehyou. Navždycky.“ Přitiskla se k němu, přitáhla si jeho ruce na tváře, mokré a slané. Ona pláče! Sevřel ji v objetí a neptal se. Zacouvali do výklenku. Její plášť spadl na zem. pomalu klesli na něj. Zima jim už nebylo.</p>
<p>Později Ešmima Tariema zavedla do své ložnice - spojené s Mistrovou, ale ta byla prázdná a zůstane prázdná až do rána. Milovali se v posteli. Potom na podlaze, když Ešmima nedokázala dost rychle nalít víno. Potom pili to víno a znovu si vlezli do postele.</p>
<p>Mieevte, o poschodí výš přesně nad nimi, se ve spánku obrátila, napůl otevřela oči, pochopila, co ji vzbudilo, a znovu usnula s úsměvem na rtech.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Tariema probudil Parehya. Bylo světlo. Dívka zmizela. Mistr seděl na kraji lůžka, bradu v dlaních. Byl unavený a bledý. „Nedokázala ti to říct,“ promluvil. „Je to těžké i pro mě.“</p>
<p>„Co se děje? Je přece vyléčena!“ Tariem se posadil, pohledem pátral po svých šatech.</p>
<p>„Není,“ řekl Parehya tiše.</p>
<p>„Ale vždyť...“</p>
<p>„Udržuju ji takhle svou mocí. Potřebuje si denně doplňovat zásoby. Její zranění byla takového druhu, že se vyléčit nedala.“</p>
<p>Tariem tiše polkl. „Takže se vrátí na Nevvah?“ Parehya kývl.</p>
<p>Já... Já bych ji chtěl i tak jak byla,“ hlesl mladík. .Měla bolesti,“ připomněl mu Parehya. „Nemohla chodit. Špatně viděla. O kráse nemluvě.“</p>
<p>„Ach, krása!“ vybuchl Tariem. „Máme přece srdce, i . něm je krása!“ Zmlkl. Zastyděl se. Jenomže bolesti… Zmrzačení... „A nemohl bych...“ To je přece nápad!</p>
<p>„Nemohl,“ zchladil ho Mistr. „Jsi horal a voják, Tarieme. Tvoje přítomnost by mě rušila. Přiměl jsem k odchodu dokonce dva ze svých původních žáků, protože se z nich stali až příliš bojovní muži. Ne.“</p>
<p>„Odejdu.“ Tariem se začal rychle oblékat. „Můžeš prosím vyřídit králi...“</p>
<p>„Bude tě postrádat.“</p>
<p>„Jen na chvíli. Vrátím se.“</p>
<p>„Až tu my dva nebudeme,“ dokončil Parehya. V očích se mu zaleskly slzy.</p>
<p><strong>Velké válečné tažení</strong></p>
<p>Po několika dnech odpočinku a oslav - obojího si bojovníci užili dosyta - se Teriziova armáda přeplavila na pevninu a jeho vítězné tažení po Pobřeží začalo. Na nejslavnější válečné tažení od Elvartangových časů se při něm pozoruhodně málo válčilo. Beeg by jistě nebyla spokojena, jenomže Beeg měla úplně jiné starosti a připojila se ke svému králi a svému manželovi až mnohem později, v Terodu, a to už ji doprovázel syn, odmalička uvyklý sedat před matkou v sedle a spát při jízdě.</p>
<p>Tvrdší byl Terizio jedině v Hirsihagu. Tu řídce osídlenou zemi skutečně dobyl a rozmetal doupata loupežníků - jinak místní válečníky nenazval ani náhodou - jako vosí hnízda. Slavní hirsihagští lupiči, postrach mírumilovných sousedů i domácích, kteří se pokoušeli obdělávat půdu nebo se věnovali obyčejným, nebojovným řemeslům, byli z velké části pobiti, některým se podařilo uprchnout do severních pouští. Terizio je pronásledoval dost daleko, aby si mohl být jist, že většina už nenajde cestu zpátky a zahyne žízní a vyčerpáním.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Rinx už severní hranice nepotřeboval. Daro s matkou spokojeně usedli na trůn a přísahali Teriziovi jako nejvyššímu vládci Pobřeží věrnost. Chittak zase přísahal, že se vrátí, až to všechno skončí. „A vezmeš si ji, ano,“ zamumlal Terizio při loučení, aby to Darinea slyšela. Čekal, že na něj vyplázne jazyk, ale ovládla se. Bylo to moc hezké loučení se slzami i úsměvy.</p>
<p>Kněží v Mažareku se světské moci Druhého krále nijak nevzpírali. Sláva Loskere od Mnilienova <emphasis>odchodu </emphasis>upadala, nikdo v klášteře už nedokázal měnit osudy a lidé sem přestali putovat kvůli zázrakům. Poutníků bylo sice dost, ale ubylo těch, kdo nechávali klášteru bohaté dary. Nerliq přivedl Teriziovi několik kněžek, které podle jeho názoru měly všech pět pohromadě (ve skutečnosti mu je vybrala Velnuel), a král je jmenoval správkyněmi. K tomu sehnali po řídce osídleném venkově pár lidí, kteří rozuměli zemědělství, chovu krav a ovcí a základním řemeslům a ti se stali poradci. Terizio se domníval, že v této zemi nemusí nechávat posádku, že stačí ta stovka dobrovolníků z místních mladíků, kteří se sami přihlásili, ale Chittak společně s Velnuel ho přemluvili, a tak v Mažareku zůstal silný oddíl vojska, složeného z quistrytských horalů, Janzilů (ti, kdo se nechali oklamat Lecenylem, se ostýchali usadit ve Veru a dali většinou přednost službě v armádě), a také Zirinalských, kteří očekávali brzký pád jižní hranice.</p>
<p>„Nemusíš mít obavy, Terizio,“ řekla při loučení Velnuel. „My z Loskere už sice nejsme pány zázraků, jak jsme se kdysi pyšně nazývali, ale pořád ještě jsme pány pověstí. Za rok, za dva, za pár let už svoje činy nepoznáš, jak v ústech lidí narostou. Všichni tě budou obdivovat, všichni se tě budou bát.“</p>
<p>Terizio se usmál, ale zdálo se, že myslí na něco jiného. „Chtěl bych zbořit Janzovy rohy. Co tomu říkáš, ty jako kněžka? Stejně ztratily svou stráž a stejně je postavili... hm... tvorové, kteří už dávno po zemi nechodí.“</p>
<p>Velnuel na okamžik ztratila řeč, snad poprvé v životě. „Mám dojem, že Leggedský Roh je střežen jiným způsobem,“ řekla po dlouhé odmlce. „Ne, tohle si musím opravdu promyslet. Nech je na pokoji, Terizio Marg-Elvare s rukavicí. Nech je.“</p>
<p>„Jak ses o <emphasis>tomhle</emphasis> dověděl?“ vyptával se Nerliq s očima navrch hlavy. „Ta pověst nebyla nikdy zapsána! Já ji znám od rodičů. Velnuel od Mniliena. A ty?“</p>
<p>„Ten, kdo mi ji - trochu na přeskáčku - vyprávěl, si v klidu rybaří někde na Veru,“ řekl Terizio. „Nejspíš už na ni sám zapomněl. Má teď nové starosti a nové přátele. Něco, co mu cely život chybělo.“</p>
<p>Dobytí Zirinalu se odehrálo právě tak klidně a pokojně. Tlustý král, známý jedlík a zjevně velký zbabělec, se ochotně vzdal vlády a vyžádal si pouze panství své rodiny, nejbohatší a nejkrásnější část země, kterou už částečně zohavil svými rovnými cestami a vyrovnanými toky řek, rovně zastřiženými háji a dokonalými čtverci polí a luk. Terizio s Nerliqem, Chittakem, Mieevte a několika dalšími rádci včetně místních proseděli několik dní a nocí nad návrhy nových zákonů, protože ty staré nestály za nic.</p>
<p>„Takhle si věru válečné tažení nepředstavuji!,“ bručel Chittak, když opouštěli Zirinal.</p>
<p>„Třeba si to vynahradíš v Invialqu,“ utěšoval ho Terizio. Ta země mu trochu ležela v hlavě. Měl z ní pocit nejistoty a měl s ní své plány, důležité pro další osud Pobřeží, jak se domníval.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Vévoda ze Siilsi o Teriziovi už slyšel a přivítal ho na svém hradě v čele gardy, v jejíchž řadách Chittak poznal dva z loupežníků, které kdysi nechali uprchnout. „Jsem poctěn návštěvou,“ prohlásil vévoda vyrovnaně. „Jsem ochoten podřídit se vyššímu vládci. Bude-li spravedlivý a rozumný.“</p>
<p>„Velmi rozumný, pokud se tvoji lidé budou živit něčím jiným než přepadáváním pocestných,“ řekl Terizio, který měl také dobrou paměť a oznámil vévodovi, jak si představuje <emphasis>Bezpečnou cestu</emphasis>, zařízení, kterým se později proslavil, a také jak si představuje postihy za neposlušnost a čím má v úmyslu poslušnost prověřovat. Dohodli se na podobném opatření, jaké už Terizio zavedl v Severním Quistrytu, a do rána při víně a zvěřině dali dohromady složení Rady.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Dobytí Invialqu proběhlo úplně jinak, než se o tom později psalo v knihách. Terizio si myslel, že s učenci bude těžká domluva a svým způsobem se nemýlil, ale nakonec stejně dosáhl svého. Jako ostatně skoro vždycky.</p>
<p>Hlavní město Invialqu se jmenovalo Srdce Moudrosti a Terizio se nad tím názvem zatvářil kysele, nicméně namířil si to se svým oddílem rovnou tam, bez přestávky. Zbytku vojska nařídil odpočinek. Město tvořily převážně knihovny, aspoň Teriziovi, který se s knihami nikdy příliš nespřátelil, to tak připadalo. Lidé v dlouhých, většinou vybledlých, na zadnici ošoupaných a mnišsky škaredých hábitech se loudali nebo naopak pospíchali ulicemi a příchozích vojáků si nijak zvlášť nevšímali.</p>
<p>Terizio se nadechl, vzal Mieevte za ruku a vstoupili do největší knihovny, která byla na dohled. Vešli do ticha. Málo lidí, plno knih. Jako by knihy, pod jejichž vahou se prohýbaly bytelné dubové police, návštěvníky postupně spolykaly. Uprostřed rozlehlé místnosti, kde vířil prach v průvanu z otevřených oken (jinak by se tam nedalo dýchat), seděl na židli u stolu stařec a zamyšleně se probíral střídavě svým bílým vousem a stránkami těžkého svazku na šikmém čtecím stolku před sebou. Zvedl hlavu, když se Terizio a Mieevte po špičkách plížili podél dlouhatánské řady polic. „Hej, žáku!“ zavolal slabým hlasem. „Můžeš mi pomoci?“</p>
<p>„Jistě.“ Terizio vykročil ke starci, dívaje se mu do tváře. Stařec se na něj nedíval. Natáčel hlavu podle zvuku jeho kroků. „Co pro tebe můžu udělat, mistře?“</p>
<p>„Ty nejsi žák,“ prohlásil stařec překvapeně. „Máš kožené kalhoty a o bok se ti při chůzi tře meč. Jsi voják!“</p>
<p>„Máš výborný sluch,“ pravil Terizio uznale. „Ale tak ti rád pomůžu.“</p>
<p>Stařec mávl rukou. „Potřebuju jenom uložit tenhle svazek na místo. Jenže ty asi neumíš číst.“</p>
<p>„Umím,“ zamračil se Terizio, který za svůj život (většinou z donucení) přečetl několik desítek knih a spoustu nudných státních listin. Některé (listiny) dokonce sepsal. Br. „Podle čeho se zařazují?“</p>
<p>„Tamhle je v polici mezera,“ ozvala se Mieevte. „Nesahej na tu věc, můj milý. Je to o zeměpise. Ty a zeměpis se nemáte rádi.“</p>
<p>„Ženská!“ vyhrkl slepec. „Ženy sem nemají přístup!“ „Kdo o tom rozhoduje?“ zeptala se Mieevte věcně. „Rada Moudrých.“</p>
<p>„A ty jsi členem?“</p>
<p>„Přirozeně.“</p>
<p>„A jsou všichni slepí?“</p>
<p>Terizio se tiše rozesmál. Kde je to něžné, soucitné stvoření, které má v Mieevte obvykle navrch? Při setkání s nadutou hloupostí se nejspíš vylekalo a schovalo se. To, co zbylo, je ostří. Pokud mluví, má jazyk jako meč. Naštěstí je tenhle meč dost mlčenlivý.</p>
<p>Stařec lapal po dechu. „Ty.... Ty!“ Vztekem zbělel víc než jeho vous.</p>
<p>„Uklidni se,“ řekl Terizio mírně. „Přišel jsem do tohoto města, abych se něco dověděl, ne abych se hádal. Jsem tady vůbec správně v Srdci Moudrosti?“</p>
<p> „Ovšemže jsi!“</p>
<p>„Dobře. Můžeš mi prozradit, kdo vlastně vládne Invialqu? Míním kromě těch vyděračských krčmářů a zlodějských obchodníků.“</p>
<p>„To bylo výstižné!“ Slepec se dětinsky uchichtl. „Invialq nemá vládu kromě Rady Moudrých. Nepotřebuje ji.“</p>
<p>„Ale potřebuje,“ řekl Terizio. „Někdo by přece měl ty mizery v hospodách a za pulty obchodů držet na uzdě a chránit ty chudáky, co vás živí.“</p>
<p>„Nás živí tohle!“ Stařec ukázal na přecpané police kolem sebe.</p>
<p>„Věřím, že se ti s nimi hezky mazlí,“ přisvědčil Terizio. „Ale jíst bych je nechtěl. Moc tuhé sousto. Mám na mysli sedláky.“</p>
<p>Stařec se zatvářil povzneseně, znechuceně a znuděně. To všechno současně. Terizio zvedl obočí. Blbec. „No, od téhle chvíle budete mít krále,“ prohlásil.</p>
<p>„Snad nemyslíš toho neotesaného válečníka z Quistrytu, který si činí nárok na moudrost věků?“ vybuchl stařec.</p>
<p>„Moudrost? Ne, jenom dědictví,“ opravil ho Terizio. Jinak máš pravdu.“</p>
<p>Mieevte zařadila knihu do mezery, oprášila si ruce. „Pojďme. Najdeme Radu a předložíme jí tvé požadavky.“</p>
<p>„Rada se s každým nebaví!“ zachechtal se slepý učenec. Vstal. Ukázalo se, že mu chůze činí potíže. Kromě slepoty ho trápily i klouby a pohyboval se trhaně jako loutka. Terizio ho rychle podepřel. Stařec k němu stočil slepé oči, ve tváři výraz zmatku a nesmírného údivu. „Mluvíš drsně, ale máš jemný dotek a nenosíš v sobě zlobu. Co chceš od Rady?“</p>
<p>„Zaveď mě k ní a uslyšíš to,“ pravil Terizio lstivě. Stařec se tence, vesele rozesmál.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Rada Moudrých sídlila v nízké budově podobné všem ostatním. Teď už se po městě rozkřikla zpráva o příchodu vojska krále Terizia a Rada se urychleně scházela. Před budovou se shromáždili učenci i žáci. Terizia, opatrně podpírajícího slepce, jenž tu zřejmě byl známou osobou, si nikdo nevšímal, právě tak jako mladinkého vojáčka, který dvojici těsně následoval.</p>
<p>Později někteří členové Rady vyprávěli (občas to i napsali) o drsných neoholených válečnících, kteří vtrhli do Srdce Moudrosti s meči a kopími, o jejich strašlivém králi, rozcuchaném divochovi s nepříčetným pohledem, který je pohrůžkami donutil vzdát se vlády nad Invialqem a odvlekl několik učenců a nejnadanějších žáků, z nichž se už nikdy nikdo nevrátil.</p>
<p>Ve skutečnosti se vůbec nebáli, neboť vojáci se chovali mírně a klidně a navíc hezky dlouho netušili, kdo je ten drobný mladík, který přivedl do Rady slepého Amoecha, a když jim konečně došlo, s kým mají tu čest, leckterý musel obdivovat jeho trpělivost, s níž jim několikrát opakoval své požadavky, aby pochopili, že jsou opravdu tak jednoduché, jak se zdají.</p>
<p>„Vy všichni mě považujete za nevzdělance,“ prohlásil Terizio ve svém stručném projevu. Když se učenci pokoušeli o zdvořilý nesouhlas, mávl rukou. „Mám na to stejný názor. Proto potřebuju odborníky. Někoho, kdo se vyzná ve stavitelství - ve stavění velkých budov ve velmi nepříznivých podmínkách. Někoho na stavbu silnic, které něco vydrží. Člověka, který pro mě bude kreslit mapy, odborníka na zemědělství, na těžbu kovů, na daně a vůbec peněžnictví, na řízení obchodu...“</p>
<p>A to už mu začali napovídat, koho ještě potřebuje. Potom s ním vyšli ven, Terizio zopakoval, jaké lidi by si chtěl odvést s sebou a oni se mu přihlásili. Dokonce se hádali, kdo půjde, a dva učenci prudších povah (těžba kovů) se k velkému obveselení vojáků poprali.</p>
<p>„Nevadí, když od každého oboru půjdou dva. Nebo i pět,“ řekl Terizio. „Chittaku, pořiď seznam. Hlavně ať nikdo nechybí. Oni ti už poradí, jsou to přece učenci.“</p>
<p>Přistoupil k němu urostlý muž. Rozpačitě na krále shlížel z výšky. „Nikdy bych si nepomyslel, že se setkám s velkým králem.“</p>
<p>„A že bude tak malý,“ dokončil Terizio.</p>
<p>„Zabývám se dějinami válek,“ vysvětlil statný učenec. „Prý jste výborný vojevůdce a máte dokonale vycvičené vojsko.“</p>
<p>„To druhé je určitě pravda. Můj generál si myslí, že neválčím podle pravidel. Ale vojsko vycvičila sama.“</p>
<p>„Sama? Je to tedy žena? Skutečně?“</p>
<p>„No ano, je.“</p>
<p>„Smím ji vidět?“</p>
<p>„Není tady s námi. Právě teď má jiné starosti. Kojit dítě a tak podobně.“</p>
<p>Učenec vytřeštil oči. „A vy, Veličenstvo... Povídá se, že jste neporazitelný!“</p>
<p>„To není nikdo.“ Terizio mu ještě ukázal svůj meč, a pak už se chystal odejít.</p>
<p>Mieevte učence chytila za rukáv. „Pokud budete psát o Teriziovi, nezapomeňte se zmínit, že válčí hrozně nerad. Přijdu si to přečíst, varuju vás!“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Reus z Amtotte byl přesně takový mizera, jak si ho Terizio představoval. Sladký a jedovatý. Uspořádal hostinu a pokusil se hosty otrávit. Mieevte měla neurčité podezření už od hranic, a když se jí ten pohledný mladý muž uklonil, byla si jista, že jeho strýc Leas nezemřel přirozenou smrtí. Soudila, že toho pána nebyla velká škoda, ale jídla se nemínila ani dotknout a pro vodu poslala Tariema s polovinou stráže - nabrali ji ze studánky, kterou jim určila. Terizio s vlídným úsměvem hodil kus masa ze svého talíře psovi. Reus choval spoustu vzteklých, vrčících a slintajících bestií, připravených na povel zabít. Mieevte by za jiných okolností měla námitky, ale špatná povaha těch krátkosrstých, skvrnitých a nohatých potvor byla zřejmá, a tak mlčela a dívala se, jak se pes svíjí ve smrtelných křečích.</p>
<p>Reus zbledl. Vyskočil od stolu, tasil. Terizio nedovolil nikomu ze své stráže, aby se ujal nezbytného souboje. Vstal, s rozmyslem si stáhl rukavici, sahající nad loket, a chopil se Elvartangova meče. Dvořané ztuhli. V Amtotte sídlili střízliví obchodníci, kteří nevěřili pohádkám o zázračných mečích, ale teď měli před očima cosi, co nepříjemně zavánělo docela pravdivou pohádkou.</p>
<p>Meče se srazily. Reus neměl nejmenší naději a věděl to. Když padal k zemi, v očích chladnoucí nenávist, zavolal psy. Terizio usekal několik psích hlav, pak se do věci vložili jeho muži a pozabíjeli zbytek. Také několik horkokrevnějších dvořanů, kuchaře, palácovou stráž a vůbec se trochu vyřádili. Veselá noc. Ráno se dostavili měšťané z přístavu Amtotte a předložili Teriziovi své návrhy. Těmto zdatným obchodníkům bylo ze srdce jedno, kdo jim vládne, jen když jim nebude kazit obchody. Ještě během dopoledne ustanovili Radu, která se usídlí ve vylidněném paláci. Učenci z Invialqu promluvili o daních. Obchodníci jim rozuměli. Smlouvali jen docela krátce.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Zábavné a rychlé,“ prohlásil Chittak, když stoupali ke hranici, která už ležela v podhůří Dimme, hor, vyplňujících téměř celé území Terodu.</p>
<p>Terizio už na Amtotte nemyslel. Hleděl nahoru. „Tam bude moje hlavní město, až na nejvyšším vrcholku,“ řekl. Mieevte se zachvěla. Tohle znělo jako věštba. Terizio se otřepal a pobídl koně.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Veškeré osídlení Terodu tvořilo několik vesniček a polosamot. Ta země si udržela samostatnost jedině díky tomu, že o ni nikdo nestál. Terizio navštívil všechny dědinky,na které cestou nahoru narazil, a všude vykládal o tom, že tady v Terodu postaví hlavní město své říše, a vysvětlil jaké říše. Horalé pokyvovali a nebrali ho příliš vážně, ale celkem se jim líbil a měl s sebou muže, kteří věděli všechno o plahočení na nudličkovitých políčkách, o padajícím kamení, které je potřeba sbírat a odnášet, o sesuvech půdy, o dřině při svážení dřeva z polomů i o mizerných cenách, které za ně platí kupci z nížin, o sněhových vánicích, které tě nepustí kolik dní ze dveří a leckdy zasypou celý domek...</p>
<p>„Kdysi jsme mívali krále,“ řekl starý horal, starosta vísky, přikrčené pod holou skálou západního štítu Middemu, nejvyšší hory Dimme. „Měl tam nahoře dům. Palác, tak se to říká. Vždycky přiletěl... povídal jsem už, že měl křídla? Takže on pokaždé přiletěl, když byla doba největších vánic a štíty se třpytily ledem. Často jsme ho slyšeli, jak se chechtá ve větru. Nikomu neublížil, ale někdy nám jeho lidi odnesli kozu nebo ovci. Oblékali se do černého. Ženské prý povídaly, že to nejsou šaty, že je to jejich kůže, protože má takové červené žilky... Můj praděda je viděl, jemu připadali jako z kamene.“</p>
<p>„Od té doby se už neukázali? Král nepřiletěl?“ zeptal se Chittak.</p>
<p>Starý horal zakroutil hlavou. „Možná to nebyl můj praděda, kdo viděl ty černé chlapíky a slyšel krále chechtat se ve větru. Možná to byl praděda mého pradědy. Nebo si to lidi vyprávějí už strašně dlouho... Kdopak si to pamatuje. Máme tolik starostí, jak se uživit!“</p>
<p>„To je pravda,“ kývl Terizio. „My se tam nahoru na Middem podíváme. Potom vám někdo přijde říct, co jsme tam našli.“</p>
<p>„Ty... Malý králi...“ Horal netušil, jak se má takový král správně oslovovat, ale zvládl to po svém, „ty jsi určitě chytrý a silný a mocný, ale tam nahoře jsou věci, o kterých nic nevíš. Neměl bys je budit!“</p>
<p>„Zabijí tě, když se jim nebudeš líbit,“ přidal se starostův zamračený syn. „Kdysi tady byl takový zvědavec. Lidi o něm říkali, že je to lenoch, nebavila ho práce na poli a v lese. Pořád jenom koukal nahoru na štít. Jednou v létě zmizel.“</p>
<p>„A dál?“ zeptal se Nerliq, pokládaje pohár. Příběhy byly zajímavější než kyselá pálenka.</p>
<p>„Deset let ho nikdo neviděl. Potom jednou v zimě uslyšeli smích. Pár lidí vyběhlo ven do sněhu a on se vznášel ve větru a smál se.“</p>
<p>„Jako ten král?“</p>
<p>„Po králi tou dobou už nebylo ani památky. Potom našli jeho tělo. Na jaře, když roztály ledy, v jeskyňce. Tamhle pod Černou skalkou. Ale za mého života do té jeskyňky nikdo nevstoupil.“</p>
<p>„Můžeme se tam podívat,“ navrhl Nerliq.</p>
<p>„Teď, za tmy?“ Starostova snacha spráskla ruce. „Noc je plná zlých duchů!“</p>
<p>„Už jsme jich potkali hodně,“ pravil Terizio. „Mieevte. Co myslíš?“</p>
<p>Jedině za tmy,“ odpověděla s rozšířenýma očima. „Za tmy se nacházejí nečekané cesty.“ Zmlkla a zhroutila se mu do náruče.</p>
<p>„Věštkyně,“ vydechl starostův syn. Jeho dcery vykukovaly ze dveří kuchyně, na tvářích výraz pověrčivého obdivu. Nejmladší syn se pokusil přikrást ke dveřím se zřejmým úmyslem přidat se k cizincům, ale byl chycen a dostal pohlavek. Mezitím se Mieevte probrala. „Věštkyně na tvůj rozkaz, králi,“ zašeptala. „Jdeme?“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Cesta, kterou objevili, byla skutečně nečekaná a podivná a to, co našli na jejím konci, překonalo i ty nejdivočejší sny. <emphasis>Věděl o tom?</emphasis> Tu otázku si později kladla nejen Mieevte, ale i horalé z králova vojska, ba i domorodci. Terizia se nikdo nezeptal. Všichni měli strach z jeho odpovědi.</p>
<p><strong><emphasis>Hlavní město</emphasis></strong></p>
<p>Terizio si z rovné plochy na vrcholu <emphasis>Ústředního kamene </emphasis>obhlížel stavbu. Bylo to výhodné vyvýšené stanoviště, právě uprostřed rostoucí pevnosti. Žvýkal přitom tvrdou patku chleba. Jako pekař se zatím moc nevyznamenal. Jenomže odborníka na pečení s sebou prostě neměli a jeho učenci z Invialqu, nadšení úkoly na hranici lidských možností, jako třeba stavba této pevnosti na nejvyšším vrcholu pohoří Dimme, nad tak obyčejnými řemesly, jako je pečení chleba, ohrnovali nos.</p>
<p>„Dokud se to pořádně nenaučím, budete jíst tyhlety tuhé bochníčky,“ prohlásil Terizio a vojáci, kteří mu při nezvyklé práci oddaně pomáhali, se rozchechtali. Nikomu z nich nepřišlo divné, že král peče chleba; znali Terizia a věděli, že nevydrží sedět s rukama v klíně.</p>
<p>Toho dne bylo pečivo o hodně lepší než napoprvé. Terizio si pro sebe pokýval hlavou. Už je to dlouho, co jsme se škrábali nahoru kluzkým tunelem, který začínal v jeskyňce Mrtvého letce a pravděpodobně byl ukryt za jeho tělem. Když jsme do Jeskyňky přišli my, kostra se už rozpadla, ležela na zemi a vchod bylo vidět na první pohled. Nebyla to vůbec pohodlná cesta. Nahoře na vrcholku se do nás opřel ledový vítr, ale na ten jsme hned zapomněli. Protože naše pochodně ozářily mohutnou, napůl zbořenou hradbu. Ukázalo se, že kdosi, kdysi dávno dostal stejný nápad jako já: postavit si město-pevnost na vrcholu hory Middem. Takže hradby pro mé město byly už zčásti hotové. Na některých místech zbyly jen základy, ale i na těch se dalo stavět. <emphasis>Naprosto vyhovující a použitelné, </emphasis>vyjádřili se učenci a teď tady rostou nové hradby, vyšší, odolnější, jejichž kameny jsou spojeny zvláštní sklovitou hmotou, na hony vzdálenou od obyčejné malty, hradby, jejichž tvar je přesně vypočítán tak, aby se o ně lámaly nejprudší nárazy větru. Už teď, ve dvou třetinách výšky, je poznat, jak se v prostoru uvnitř oteplilo. Škoda, že stavba nemůže pokračovat ještě rychleji. Málo lidí, málo vhodného kamene, obtížná doprava. Přitom se musí myslet i na vnitřní budovy, lidé musejí někde bydlet a stany jsou v téhle výšce k ničemu...</p>
<p>Terizio lehce udeřil pěstí do kamene, na kterém seděl. Co má ale znamenat tohle? Podstavec pro sochu? Čí? Nebo to měl být základní kámen nikdy nepostaveného paláce? Mieevte má z toho místa husí kůži, a přesto sem občas zajde, obchází kolem a něco si pro sebe povídá. Učenci navrhli, že kámen zakryjí velkým skleněným příklopem a už pracují na plánech zařízení, které jim to umožní.</p>
<p>Ve vytváření nových, nevídaných zařízení a nástrojů jsou opravdu dobří. Z některých strojů, zvlášť z těch, co zvedají kamenné kvádry na vršek rozestavěných hradeb, jde strach. Terizio si vzpomněl na Bláznivého Karila, jak se otřásl děsem, když ho Nerliq do budoucího města Middem Dimme přivedl. Přestože ho král ujistil, že v jeho údolí a na jeho přístupových cestách se nebude nic měnit a stádo koní mu nikdo nevezme, Karil se znamenal proti zlé moci, mumlal cosi o pekelných vynálezech a co nejrychleji zmizel v tunelu Mrtvého letce. Ani nepoužil vozík, v němž se dalo cestovat dolů docela pohodlně, nejspíš sjel rovnou po zadku. Snad to jeho kalhoty vydržely.</p>
<p>Tunelem lidé sjížděli dolů, ale nahoru to byl namáhavý výstup, takže všechno potřebné na stavbu, kameny, dřevo, jídlo se dopravovalo do rostoucí pevnosti výtahy - ohrazenými plošinami, zavěšenými na pevných lanech. Kladkostroje výtahů vypadaly tak složitě, že se na ně Terizio nemohl ani podívat; měl pocit, že z těch točících se koleček začne šilhat.</p>
<p>Od druhého dne pobytu na vrcholku začali také vrtat studnu. Mieevte našla správné místo, vrtání obstarali hoši ze Srdce Moudrosti. Tvůrci vrtacího stroje tvrdili, že svět ještě nic takového nepoznal a že tak hluboká studna jako bude tady, ještě nikde není.</p>
<p>Vůbec, pokud šlo o zařízení, všechno se dařilo přesně tak, jak si to Terizio představoval. S dělníky to v řídce osídleném Terodu bylo horší, ale Tariem najal zedníky v Amtotte, a když Terizio s částí vojska projel státečky mezi Terodem a Quistrytem, jejichž připojení k nově vzniklé říši bylo otázkou prosté domluvy (ve skutečnosti tyhle země byly už dávno Quistrytu podřízeny), přibyli budoucímu hlavnímu městu další obyvatelé, většinou mladí obdivovatelé mladého krále Pobřeží. Setkání s místními vládci, kteří si směli podržet většinu svých pravomocí, probíhala přátelsky a podobala se spíš oslavám.</p>
<p>V Quistrytu se Terizio dlouho nezdržel. Jen aby mohli jeho vojáci navštívit rodiny. Sám navštívil Beeg, upřímně pochválil Nerliqova potomka, s pokyvováním vyslechl lehkou výčitku, že on sám se s Mieevte ještě pořád neoženil, a také zprávy o Egedanovi. Za manželovy nepřítomnosti totiž Beeg kromě mateřských povinností převzala i řízení jeho sítě zvědů.</p>
<p>Správce Severního Quistrytu se podle všeho choval vzorně, což potvrzovali i horalé, vracející se postupně ze svých rodných vesnic v horách zpátky do armády. <emphasis>Až moc</emphasis>, řekla Beeg a tvářila se ustaraně. Terizio jí rozuměl. Egedanovi nevěřil nikdy. Jenže s tím se nedalo nic dělat, královské sliby se musí plnit.</p>
<p>A zase na cestu... Beeg slíbila, že v létě přijede se synem do Middem Dimme. Nebude čekat, až budou dokončeny silnice. To pár let potrvá. Ovšemže to zvládne. Jen ještě musí dát podrobné pokyny Nerliqovým hochům, zajistí důkladné sledování místního dočasného správce... Proč by měli do nového města chodit mniši? Ne, nemá cenu zvát je tam, však oni přijdou sami... a rozběhla se do domu, kde se právě probudilo její dítě a dožadovalo se matky. Tím poněkud uspěchané a překotné loučení skončilo, Terizio vyšel branou ze zahrady, nasedl na koně a s celým doprovodem vyrazil na cestu.</p>
<p>Nebyl v nejlepší náladě. Beeg mu připomněla jeden malý, ale důležitý neúspěch. Mieevte se chovala podivně. Vlastně už od té doby, co poslal Enesta dobýt Airatské ostrovy. Válečné loďstvo teď mělo mnohem víc lodí, lépe vyzbrojených, a kromě toho ve válce hodně pomáhala i pověst, kterou Teriziovi válečníci získali.</p>
<p>„To nepůjde po dobrém,“ řekla. „Měl by ses toho souostroví vzdát.“</p>
<p>„Mohli by nás ohrožovat,“ namítl. ,Jednou už se to stalo a taktak jsme je zadrželi.“</p>
<p>„To bylo za Gurarca. Tebe se bojí. Každý se tě bojí.“ Podívala se na něj, viděla, jak se tváří nesouhlasně. „Ty...“ řekla tiše, „ty musíš za každou cenu být jako Elvartang! Mělo mě to napadnout. Je strašně silný.“ <emphasis>Jemu</emphasis> nevyčítala nic. Zdálo se, že snad má cosi za zlé sama sobě. Jako by bývala mohla něco změnit, kdyby na to přišla včas. Hlouposti!</p>
<p>Jenomže Mieevte od té doby každou zmínku o svatbě a korunovaci nenápadně zamlouvala a rychle odváděla řeč jinam. Vyhýbala se důvěrnostem. Teriziovi to dělalo starosti, ale doufal, že ji ta divná nálada přejde. Byla tady, vedle něj. To bylo důležité.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Middem Dimme rostlo stále rychleji. Za tu poměrně krátkou dobu, co byl pryč, Terizio své město málem nepoznal. Nastěhovali se noví stálí obyvatelé, už nejen vojáci a stavební dělníci, ale prostě lidé, kteří tu chtěli bydlet. Hradby, téměř dokončené, dokonale chránily před větrem a byly nedobytné. Dokonce i sněhu bylo v ulicích mnohem méně, než by se ve srovnání s okolím dalo čekat. Domy ve městě byly pohodlné, měly důmyslné vytápění a jejich zdi i okna byly navrženy tak, aby co nejlépe odolávaly chladu.</p>
<p>Krátce po Teriziově příjezdu začala stavba silnic, po nichž se bude moci rychle přesouvat armáda, ale i kupecké vozy. Z Airatu se vrátila skupina stavitelů, které tam Terizio po Enestově vítězství poslal stavět mosty mezi jednotlivými ostrovy a pevninou, i mezi ostrovy navzájem. Všechno se dařilo, všechno, až na jednu maličkost. Králův soukromý život.</p>
<p>Beeg navštívila Middem Dimme a strávila tam skoro celé léto. Na zpáteční cestě do Weillacu její průvod přepadla tlupa jezdců s plochými, kulatými tvářemi, vlasy vyčesanými do chocholů, ozbrojených krátkými meči. Nebyla by to Beeg z Dauwu, kdyby neměla svůj doprovod dokonale vycvičený. Kromě toho i jí samotné se už stýskalo po pořádné potyčce. Útočníků byla dvojnásobná přesila, ale nebylo to vůbec znát. Větší část tlupy byla pobita na místě, části se podařilo uprchnout do bažin (přepadení se odehrálo už blízko hranice Quistrytu). Beeg vzala dva zajatce. Když si je prohlédla zblízka, nabyla jistoty, že to jsou skutečně Kavnové, a dala svým mužům příkaz, aby je zabili. „Z těch nic nedostaneme,“ pravila stroze.</p>
<p>Uprchlíci věděli, že jsou sledováni, ale lidé ze stráže kněžny z Dauwu znali okolí lépe a uměli být neviditelní. Polovina prchajících Kavnů se utopila v bažině, jen několika se podařilo vymotat z té přírodní pasti, a společně s nimi si oddechli i pronásledovatelé. Kavnové mířili do hor, na severovýchod. Přesněji, do Gacsionu. Ještě přesněji, do jednoho malého, docela skromného letního sídla v kopcích, které patřilo Egedanovi, správci Severního Quistrytu. Sídlo bylo sice obehnáno vysokým plotem a střeženo, ale jeden z mužů, které své manželce přidělil Nerliq, se proplížil dovnitř pod plotem, v místě, kde ho jarní voda podemlela, a dostal se až na terasu. Tam vyslechl všechno, co potřeboval slyšet.</p>
<p>„Ten zatracenej kočovník mu nadával!“ smál se ten statečný muž, když o tom vyprávěl své velitelce. „Měl je prej varovat! Před váma, kněžno!“ Potom zvážněl. „Ten hajzl koňácká se pak začal naparovat, že voni chtějí svoji pomstu. Na malým pánovi. Jinak že nepudou proti králi!“</p>
<p>„Proti králi,“ opakovala zamyšleně Beeg. „Tak, teď se do toho doopravdy dáme!“</p>
<p>Než přicválal z Middem Dimme Nerliq, měla pohromadě dost důkazů o Egedanově zradě. „Všichni ti lidé to dosvědčí,“ řekla manželovi. Nerliq se dal do smíchu, přestože byl po kvapné cestě řádně rozlámaný. „Bude je přece soudit Terizio a ten věří tobě. Mně. Našim lidem. Nemusela ses tolik unavovat se sháněním důkazů.“</p>
<p>„Hm. Odsoudí ho za vraždy nevinných horalů. Za Ešmimu,“ kývla Beeg.</p>
<p>„A za mě a za tebe.“</p>
<p>„To také. Na kolikátém místě bude zrada říše?“</p>
<p>„Až za lidmi,“ řekl Nerliq. „Víš to stejně dobře jako já“</p>
<p><strong>Začátek Egedanova konce</strong></p>
<p>Správce Severního Quistrytu Egedan kolem půlnoci vyhodil z ložnice mladičkou služebnou, která se opravdu snažila ve všem mu vyhovět, jen nebyla dost zkušená. Vzbudila správcovu nelibost a to bylo zlé. V těch blažených dobách před Teriziem by ji dal hodit do díry a chodil by se dívat, jak pomalu chcípá. Pch, ale teď? Aby každou zbitou děvku schovával před Radou a před Nerliqovými špehy! Jsou všude, já to vím, ale jen počkejte, posvítím si na vás! Mám tam na nevlídném, větrném severu přátele. Je jich hodně, jsou hloupí a dají se snadno ovládat. No, snadno... Vždycky to není tak docela snadné. Ale jde to. Jsou přehlední jako jejich vlast, plošina Pakaiš. Zdalipak mi přinesou ukázat hlavičku Nerliqova syna? A co kněžna Beeg? Moc rád bych viděl, co s ní udělají!</p>
<p>Nalil si pohár vína a vrátil se do postele. Poloseděl opřen o polštáře, upíjel a domýšlel plán, jak s pomocí Kavnů vyláká Terizia s jeho vojskem na rovnou pláň Pakaiš, kde budou ti jeho zatracení horalé zbaveni výhody domácího prostředí. Kavnové je rozdrtí. Přejedou! Smetou je jako drobky ze stolu. Zaplácnou jako mouchy, už jen svým množstvím. A chtějí jen trochu zlata a Nerliqa!</p>
<p>Svíčka u jeho lůžka náhle zhasla. Zavrzala podlaha, jako by někdo kráčel k posteli. Těžký dech. Stín, tmavší než temnota pokoje, dosedl na lůžko. Egedan rozlil vino, jak se mu roztřásly ruce. Sáhl před sebe, pokoušeje se to <emphasis>cosi</emphasis> nahmatat.</p>
<p>„Nesnaž se,“ promluvil dutý, a přesto povědomý hlas. „Nemám tělo. Věděla jsem, že sejdu ze světa násilnou smrtí, a čekala jsem ji z tvé ruky.“</p>
<p>Poznal ji. „Malglamin! Ty... kdo jsi? Kde ses tu vzala?“ Hlas se mu třásl stejně jako ruce.</p>
<p>„Uklidni se. Jsi otec mé dcery. Proto tě přicházím varovat. Budeš prozrazen. Uteč.“</p>
<p>Ráno se Egedan probudil na střepech sklenice, s pořezanou rukou a bolavou hlavou. Na návštěvu ducha si vzpomněl až po poledni. Byl to sen? Mnul si čelo, kde se kováříčci předháněli v bušení. Proč by ho zrovna Malglamin měla varovat před nebezpečím?</p>
<p>Toho dne kvečeru odjel na smluvenou schůzku do letního sídla. Bylo to nepříjemné. Musel držet na uzdě vlastní vztek a ještě uklidňovat rozzuřené kočovníky. Pitomci! Neporadí si s jednou ženskou a pár zbrojnoši! Ani to dítě nedokázali zabít! Ovládl se natolik, aby jim naznačil, že tuhle věc pokazili oni a že by to jejich velký náčelník nemusel přivítat s nadšením. Oddechl si, když jeho slova zamračeně vstřebali. Slíbil novou příležitost. Ale pro pořádné chlapy! Už jednou vás přemohl, ten můj bývalý špeh! A teď ještě jeho žena!</p>
<p>Kavnové rudli a potili se a naprázdno svírali čelisti. Nelíbilo se jim, co jim říkal. Ovšem kdyby to vyprávěl náčelníkovi, znělo by to náramně pravdivě! Bude lepší přijmout novou dohodu.</p>
<p>Egedan se vrátil z letohrádku unaven, ale spokojený. Všechno bude zase v pořádku. Jen si musíte uvědomit, hlupáci z Pakaiše, proti komu útočíte! Musí vás být <emphasis>desetkrát tolik!</emphasis> a možná vás přesvědčím, že nejlepším řešením je válka s Teriziem. Než se vydá dobývat vaše domovy. Což on zaručeně udělá. Elvartang, ten slavný král z pověstí, které pravděpodobně - aspoň podle mých věštců a hadačů - nejsou pouhými pověstmi, je v něm, má ho v moci, a ten se nezastaví.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Následující noci se jeho podivný sen opakoval. Skřípot prken podlahy, těžký dech, hlas, pronášející varování. Možná by zapomněl. Ale ráno do jeho ložnice, ještě při snídani, vtrhla Gima. Dítě jeho a Malglamin. Plakala a křičela na něj, tvář jí hořela zoufalstvím a nenávistí.</p>
<p>„Byla v noci u mě. Všechno mi řekla! Strašné! Hnusný, odporný zločin! Jak jsi mohl! A já se ani nemůžu pomstít! Kasvek je po smrti, ty jsi můj otec!“</p>
<p>Egedan si kdoví proč vybavil, jak zamilovaně se dívala na Terizia při tanci. V tu chvíli náhle uvěřil tomu strašidelnému varování a začal se připravovat k útěku. Při balení zlatých zítů a drahých kamenů z gacsionské pokladnice byl však přistižen. Byla to náhoda. Jak by ho mohlo napadnout, že si chodbou, vedoucí k pokladně, zkracuje cestu do zahrad jeden ze starších členů jeho Rady! Najednou tam stál a zíral, neschopen pohybu. Egedan vytasil dýku a hodil. Zasáhl, aby ne. Chlapík však byl zimomřivý a měl o několik vrstev pevného oděvu víc, než bývá zvykem, a tak stačil vyběhnout na chodbu a vykřičet, co se děje. Než ho Egedan dostihl a podřízl mu krk. Ale to už viděly stráže. Původní palácovou stráž by umlčel snadno, stačilo by pár mincí, na rozkaz krále však i v tomto malém oddílu, určeném pro ostrahu paláce, byli dva venkované z Teriziových prvních dobrovolníků a ti správce zadrželi. Ostatní by možná nesvědčili před Radou proti správci, ale ti dva se nezalekli. A tak byl Egedan uvězněn ve vlastním vězení a podle příkazu Rady střežen výhradně venkovany.</p>
<p><strong><emphasis>Poprava</emphasis></strong></p>
<p>Městem se od rána neslo dunění bubnů a vřískot píšťal. Egedan je slyšel i v hloubce vězení a neklidně se převracel na svém lůžku, ostatně docela slušném, se slamníkem, polštářem i dekou. Vůbec s ním zacházeli dobře. Jídlo, které mu předkládali, bylo chutné, dostával i víno, nikdo ho nebil, o výsleších nebo dokonce mučení nebyla řeč. Jen pohledy strážců - horalů - mu dávaly znát, že je nenáviděn. Horalé to umějí a mají dlouhou paměť. Nemluvili s ním. Začínal z toho šílet. Připadalo mu, že zapomněl lidskou řeč. Byl ovšem příliš hrdý na to, aby je oslovoval jako první. Ne!</p>
<p>Toho rána však píšťaly a bubny rozdíraly jeho uši a pronikaly až do kostí a on nevydržel a zeptal se.</p>
<p>„Přijel král,“ zněla stručná odpověď. Víc mu strážce neřekl. Postavil na stůl džbán s vodou a odešel. Snídaně nebude? Egedan svraštil obočí. Příjezd krále. Nic dobrého mě nečeká. Opláchl si tvář a ruce, sedl si na lůžko a pokoušel se nevnímat ten zatracený kravál zvenčí.</p>
<p>Celé město se zachvívalo v rytmu bubnů. Neumlkaly od chvíle, kdy jižní branou vjel do Gacsionu král s doprovodem. Doprovod se skládal z padesáti mužů v bílém, na černých koních. Jejich tváře se v přilbách nedaly rozeznat. Nezamířili k paláci nejkratší cestou. Projeli městem se zlověstným klapotem kopyt, nespěchali, nechali se vidět i slyšet. Král, jehož si všichni pamatovali jako usměvavého mládence, se držel zpříma, bradu měl zdviženou, tvář jako z kamene. Na jeho příkaz se otevřely všechny brány. Vzápětí do města začali proudit venkované. Gacsionští překonali svou nadřazenost městských obyvatel nad nějakými šupáky z lesů, neboť ti zvenčí bezpochyby věděli, oč jde, a horalé, celí pyšní, že král mluvil jen s nimi a ne s těmi měšťáky, jim ochotně odpovídali.</p>
<p>Na náměstí během dopoledne vyrostly dvě dřevěné stavby. Pracovala na nich stovka řemeslníků s pomocníky a rány jejich kladiv spolu se skřípavým jekotem pil téměř přehlušily bubny a píšťaly. Vyšší z obou lešení bylo kolem poledne chvatně pokryto temně rudou látkou.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Egedana zavedli do jeho vlastní koupelny a zavolali jeho vlastní sluhy. Pod zasmušilým dohledem čtyř ozbrojených strážců se vykoupal, sluha ho oholil a ostříhal, komorník mu přinesl nejmilejší oděv, jehož kabátec hýřil veselými barvami. Následovala snídaně, vybrané pokrmy, které měl nejraději. Nijak mu to nezlepšilo náladu. Nechtěl přemýšlet. Kdyby se jen na okamžik zamyslel, pochopil by, co se chystá. Nechtěl to pochopit.</p>
<p>Potom k němu přivedli dceru. Měla zarudlé oči, ale neplakala. Objala otce, zlíbala ho, chvíli ho držela za ruce. „Odjíždím z města,“ řekla. „Král mě bere s sebou do Middem Dimme.“</p>
<p>Nevěděl, co na to říct. A možná přece jen tak trochu zapomněl mluvit. <emphasis>Bude to rychlé?</emphasis> Ta nezvaná otázka se mu objevila v hlavě a nedala se zahnat. Málem ji vyslovil. Ne, až to děvče odejde. Teď ne!</p>
<p>Zavedli ho na terasu, otevřenou směrem k městu. Spatřil zástupy za hradbou z pozlacených mříží. Tolik lidí přece v Gacsionu ani není! Postrčili ho ke stolu, u něhož už kdosi seděl. Egedan se podíval pořádně. Poznal krále. Ten se ale změnil! Správci poklesla čelist. Rysy obličeje jsou stejné, ale kdo to je tam uvnitř? Žasl a nechtělo se mu věřit, že zprávy o Elvartangově vtělení jsou pravdivé, jedno však věděl jistě: Od toho člověka nelze čekat odpuštění.</p>
<p>„Posaď, se Egedane,“ vyzval ho Terizio. Hlas měl stejný, jen ostřejší a s větší příměsí kovu. „Udělal jsi chybu. Neměls slibovat Kavnům hlavu Nerliqova syna. Nenapadlo tě, že Beeg z Dauwu je můj generál? Že jsem si nevybral za velitele vojska něžnou ženušku, která se nechá k smrti vystrašit tlupou divochů?“</p>
<p>„Měl jsem tě zabít,“ zabručel Egedan. Nezáleželo na tom, co řekne. Věděl, že je odsouzen. Strach se už dral do jeho vědomí, ale zatím ho neochromil.</p>
<p>„Zkoušels to, ale nedokázal,“ řekl Terizio. „Tak. Jeden z Nerliqových mužů - a ty sám nejlíp víš, že i Nerliq si umí vybírat schopné lidi - vyslechl tvůj rozhovor s Kavny. Zkrátka, jsi odsouzen za zradu říše, ke které ses prokazatelně chystal. Jistě víš, co všechno jsi proti mně podnikal po celou tu dobu a čím ses provinil na lidu Severního Quistrytu. Ti lidé se teď přišli podívat na tvou popravu. Doufám, že budou spokojeni.“</p>
<p>„Jako důkaz stačí svědectví jediného špeha?“ ušklíbl se Egedan. „Kde máš ten soud, který mě odsoudil?“ Terizio se mrazivě usmál. Ten úsměv Egedan nikdy neviděl, ale kdyby se tu objevil někdo z lidí, kteří žili před mnoha staletími za šťastné vlády Elvartangovy, bezpečně by ho poznal. „Když jde o zradu říše, jediným soudcem je tvůj král.“</p>
<p>„Proč se bavíš s tím sprostým vrahem?“ ozval se muž v masce, jenž stál vpravo za královým křeslem. „Já slyším svědectví duchů těch, které umučil ve svém vězení. Jsou tady! Přihlížejí!“</p>
<p>Nerliq. Ten by mě dal přinejmenším uvařit zaživa. Stáhnout z kůže, rozčtvrtit! Co udělá král? Egedan se začal třást. Ještě to nebylo vidět.</p>
<p>Terizio se znovu usmál. „Chceš říct, že jsem příliš milosrdný? To jsem a chci, aby to všichni věděli.“</p>
<p>„Je toho plné město,“ řekl Nerliq. „Někteří nesouhlasí.“</p>
<p>„Samozřejmě. Vysvětlím to.“ Terizio vstal. „Tvá dcera nebude přítomna, Egedane.“</p>
<p>Snad si myslí, že mi na tom záleží, podivil se Egedan. Ty hloupý malý králi! Zdálo se mi, že jsi jiný, ale ve skutečnosti ses vůbec nezměnil! Nemáš v sobě krev skutečného vladaře! Máš srdce, ubožáku, a soudíš jiné podle sebe! Jednou tě na to někdo nachytá a já se budu smát! Ale kde tou dobou budu? Před očima mu proběhla představa pekla, plameny, žár, věčná bolest, tma a tisíceré umírání, neporovnatelné s tím, které mi může poskytnout malý král, jenž nemá zálibu v cizím utrpení a už vůbec žádnou představivost ohledně způsobů mučení. Určitě si ani nevzpomene na katy, kteří zahálejí v podzemí. „Kněze!“ zachrčel. „Chci kněze!“</p>
<p>„Budeš ho mít,“ uchechtl se jeden ze strážců. I tihle hoši si už stačili pořídit masky. Vsadím se, že jedině král ukáže lidem odkrytou tvář, pomyslel si Egedan. Píšťaly zvýšily tón. Nesnesitelné. Bubny zrychlily. Strážce Egedana pobídl šťouchnutím.</p>
<p>Potácel se úzkou uličkou mezi nenávistnými obličeji a mávajícími zaťatými pěstmi. V nohou měl olovo, kolena z rosolu, místo žeber železné obruče. Rukama i hlavou mu škubal rytmus bubnů. Píšťaly mu tříštily kosti lebky. Nevnímal, že po něm házejí kamení, bláto, nahnilé ovoce. Ostatně to brzy přestalo. Ozvaly se trubky. Píšťaly umlkly, jako by se styděly za své dětinské pištění, teď, když promluvili dospělí. Ulička se rozšířila, přicházel král.</p>
<p>Egedana museli na dřevěné lešení téměř vytáhnout. Stál pod šibenicí. <emphasis>Takže to bude rychlé,</emphasis> pomyslel si, ale nepomáhalo to.</p>
<p>Terizio se vyhoupl nahoru na druhé lešení, pokryté rudým potahem. Neměl korunu. Zdá se, že ho nikdo nikdy neviděl s korunou na hlavě, ale jeho vlasy to bohatě vynahrazovaly. Zvedl pravou paži, na níž měl černou rukavici, sahající nad loket. „Tohoto muže, bývalého správce Severního Quistrytu, jsem odsoudil k smrti za zradu říše, kterou sami její obyvatelé nazvali Pobřeží. Mám důkaz, že se spojil s našimi odvěkými nepřáteli Kavny, aby od ní odtrhl Severní Quistryt. O jeho dalších plánech se můžeme jen dohadovat. Nezáleží už na nich. Mohl bych pokračovat. Před třiceti dny zavraždil člena Rady. Leckdo z vás ví o jeho dalších zločinech, a jen bohové vědí, který z nich je nejhorší.“ Pokynul.</p>
<p>Nerliq, stále v masce z jemného černého hedvábí, promluvil. „Přál si kněze. Má ho mít!“</p>
<p>V davu, zdánlivě už nestlačitelném, se jako zázrakem utvořila další ulička. Lidé ustupovali ženám, zahaleným v pestrých šatech, Lavenilliným kněžkám.</p>
<p>Egedan vytřeštil oči. Zaječel. Ženy se tiše, zle zasmály. První kněžka vystoupila po schůdcích nahoru. „Doufám, že tě naše bohyně najde i po smrti! Že se ti bude náležitě věnovat za to, že jsi umučil moji předchůdkyni!“ Napřáhla se, vlepila odsouzenci políček. Ve skutečnosti úder jen naznačila. Obrátila se ke králi, jejich pohledy se setkaly. „My bychom volily jiný způsob popravy, ale podrobíme se rozhodnutí našeho vládce.“ Uklonila se a v čele svých dívek opustila náměstí.</p>
<p>„Přeješ si ještě nějakého kněze?“ zeptal se Nerliq.</p>
<p>Egedan jen zavrtěl hlavou. Nevybavil si žádný chrám či klášter, kde by jeho věrní neprovedli aspoň jeden zásah, který se neobešel bez obětí. Obličeje v davu splývaly, hněv a nenávist však viděl jasně. Poklesla mu kolena.</p>
<p>Terizio zachoval nehybnou tvář. Znovu zvedl paži. Bubny. Píšťaly. Trubky. Kat přehodil odsouzenci oprátku. Utáhl. Pomocníci Egedana zvedli na nohy. Král spustil paži dolů. Ticho. Pod Egedanem se propadl svět.</p>
<p>Ještě chvíle ticha. Terizio si uvědomil, že to ticho udržuje jeho vůle. Bylo to namáhavé. Teď. Začněte už! Skupina mnichů, převážně z Chrámu na Leggedu, ale i z dalších horských klášterů a malých svatyní, začala zpívat chorál smrti. Chmurná píseň svými hlubokými tóny naplnila náměstí, rozšířila se do celého města. Při desátém verši se začali lidé přidávat. Byla to velmi jednoduchá a velmi smutná píseň. Bylo to mnohem lepší než jásot nad smrtí zrádce a vraha. Terizio zavřel oči. Tak, a jde se.</p>
<p>Vykročil v čele své stráže, nenechal si klestit cestu. Dav se musí rozestoupit. Musí. Lehce svraštil čelo. Nebyl si jist, že to dokáže. Elvar by to zvládl! Nerliq se rychle připojil. Co když se to nestane? Co když si lidé prostě nevšimnou... Ach. Terizio si jediným úsporným gestem zjednal pozornost, lidé ustupovali. Horalé, pomyslel si Nerliq. Terizio je <emphasis>jejich</emphasis> král. Pořád je nejvíc ze všeho jejich, protože tady začal. Projevují úctu nejvíc očima, lehce se ukloní hlavou, nic víc, ale oni vědí a jejich král také ví. Vždycky půjdou za ním.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Přízemí paláce bylo toho dne otevřeno pro kohokoli, kdo chtěl přijít. Pro všechny byla připravena hostina. Královi muži odložili masky, proplétali se mezi lidmi, vykládali si s nimi, žertovali s děvčaty a ženami, nalévali víno, když nebyl nikdo z číšníků na dohled. Král byl po většinu dne přítomen, ale večer se ztratil. Později se po Gacsionu roznesla zvěst, že mladá Gima, Egedanova nemanželská dcera, strávila noc v králově ložnici. Kupodivu to byla pravda. Terizio měl obavy o její život, a tak ji na noc uložil do narychlo upravené oblékárny mezi svým a Nerliqovým pokojem. Pochopitelně předtím vyřadil z provozu všechna zařízení otevírající tajné vchody. Seděli ve třech dlouho do noci, popíjeli, aniž by se doopravdy opili, a jinak nedošlo k ničemu zvláštnímu. Až na to, že ráno si Gima nebyla jistá, do kterého z těch dvou skvělých mužů je vlastně zamilovaná. Ale co. Důležité bylo, že ji vezou pryč z města, kde už nemohla dýchat.</p>
<p><strong>Loučení</strong></p>
<p>Terizio odložil meč a vstoupil do pokoje své ženy. Na prahu strnul. Pokoj byl prázdný a uklizený. Nikdy nechtěla víc než jeden pokoj, a teď už chápal proč. Nebyla u něj doma.</p>
<p>Za jeho zády se ozval divný zvuk, napůl vyjeknutí, napůl vzlyk. Otočil se. „No tak, Raino! Odkdy se mě bojíš?“</p>
<p>„Když paní...“ Služebná si utírala slzy a byla opravdu rozrušená. „Ona... Povídala, že tady už nevydrží. Vzala si jen pár věcí. Takový raneček. Jako žebračka!“</p>
<p>„Není to poprvé,“ řekl Terizio. Tvář měl nehybnou. „Kdy odešla? Nevzkázala mi něco?“</p>
<p>„Před chvílí. Sotva ohlásili váš příjezd. Ona... Čeká u Kamene. Chce se prý rozloučit tam,“ vyhrkla dívka. Nestačila ani domluvit, a Terizio už byl pryč.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>K <emphasis>Ústřednímu kameni</emphasis> doběhl bez dechu, jako by nevěřil, že Mieevte bude skutečně čekat. Ale byla tam. Stála zády k němu. „Myslím, že bys měl vzít kámen z Věže v Loskere a Věže na Leggedu a položit je sem,“ řekla, aniž by se obrátila. „Vedle sebe.“</p>
<p>„Mieevte,“ vydechl. „Nechtěl jsem od tebe věštbu! Ne zrovna v téhle chvíli.“</p>
<p>Konečně se otočila. Smutek jí proměnil tvář v masku. „Odcházím, protože vedle tebe nemůžu žít. Možná, že prostě jenom nedokážu žít s králem, já nevím, ale zdá se mi, že se z tebe stal někdo jiný. Neviním tě z ničeho. Není z čeho.“</p>
<p>„Ani z té popravy?“</p>
<p>„To byla jen poslední kapka. Začalo to mnohem dřív, a já chtěla být slepá. Milovala jsem tě... Miluju tě.“ Vzdychla. „Jenomže nedokážu být slepá. Jsem věštkyně.“</p>
<p>„Co mám změnit?“ zeptal se rázně.</p>
<p>„Nemůžeš nic změnit. Neodejdeš přece od nedokončené práce a budeš žít tři sta čtyřicet tři let jako Elvartang. Ty jsi on. Máš jeho meč, máš jeho ruku, a možná už i jeho srdce. Srdce vladaře.“</p>
<p>Pochopil, že ji nezastaví. Musel by ji uvěznit, spoutat. „Kam chceš jít? Budeš šťastná, když ode mě odejdeš?“</p>
<p>„To ne. To už nejde, nikdy. Ale budu žít. Terizio, já nejsem Caoth a ty nemůžeš mít jinou ženu než ji, když jsi Elvartangovo vtělení. Najdeš ji.“</p>
<p>„Nejsem Elvartang a nebudu hledat žádnou Caoth!“ vykřikl.</p>
<p>„Byla jsem u té popravy,“ řekla unaveně. „Seděla jsem tady, ale někteří duchové z Kintriry jsou dost silní a dost volní, aby unesli mé vědomí až tam.“ Letmo se usmála. „A také dost zvědaví... Přesně tak by to provedl Elvartang. Bez zbytečné krutosti by všechny dokonale vyděsil a pak by pro ně uspořádal hostinu.“</p>
<p>„Nikoho jsem neděsil!“</p>
<p>„Byla jsem tam,“ opakovala. „Všichni se třásli hrůzou. I Nerliq.“</p>
<p>„Nesmysl,“ odporoval jí. „Zeptám se ho!“</p>
<p>„To udělej. Terizio, zatímco jsi byl pryč, přečetla jsem o <emphasis>něm</emphasis> všechno. Řešíš věci úplně stejně jako Elvartang. A podobáš se mu víc a víc. Já se na to nedokážu dívat.“ Prudce se otočila a zamířila k Tunelu. Slyšela jeho němý výkřik, vnímala jeho boj s vlastním tělem, které ho nutilo rozběhnout se za ní, cítila jeho bolest. Odejít bylo strašně těžké.</p>
<p><strong>Boj s Elvartangem</strong></p>
<p>Královská vlajka nevlála nad Middem Dimme dlouho. Terizio vyjel s Chittakem a svým oddílem na severozápad. Kus cesty jeli po nové silnici a libovali si, jak to pěkně ubíhá. To bude jiné cestování, až všude postavíme takovéhle silnice!</p>
<p>Mířili do Rinxu. Darinea je uvítala s nelíčeným nadšením a hned se Teriziovi nezištně nabídla jako náhrada za ztracenou ženu. Poděkoval a odmítl. „Ty nejsi žádná náhradnice, Darineo,“ prohlásil. „Kromě toho bych řekl, že už jednoho muže máš.“</p>
<p>Chittak zčervenal, ale nepromluvil. Až nastane ten správný čas.</p>
<p>Janzité z Rinxu ječeli, zuřili a vztekle se bránili, když jim král suše oznámil svůj záměr. Nebylo jim to nic platné. Terizio rozhodl a trval na svém: Elvartangovy ostatky budou přemístěny do Kintriry, do hrobky jeho manželky. „Určitě si to přál, vím to,“ řekl úplně vážně. „Možná po jeho smrti lidé přestali dbát na jeho přání a uložili ho tady. Ale já vím, kde chtěl odpočívat.“</p>
<p>Proti slovům muže, považovaného za Elvartangovo vtělení, se sotva dá něco namítat, obzvlášť má-li s sebou svůj pověstný oddíl, své malé, ale skvělé vojsko, a navíc na své straně královnu matku, devítiletého krále a prvního rádce Chittaka. Janzité sklapli a se skřípěním zubů dovolili rozkopání podlahy svého chrámu.</p>
<p>Přepravu těžké kamenné rakve dostali na starost dva učenci z Invialqu, kteří si o tom ostatně vykládali celou cestu z Middem Dimme a strašně se hádali. Terizio si už na způsoby svých užitečných pomocníků zvykl a nepřekvapilo ho, když v Rinxu během dvou dnů dali dohromady zařízení ke zvedání a nakládání rakve na zvláštní vor, který jen tak mimochodem navrhli a ani v nejmenším při práci nejevili sklon k nějakým sporům.</p>
<p>Během plavby přes průliv mu vysvětlovali, jakým způsobem ten těžký kus dostanou po úbočí Rudé hory do Kintriry. Trochu se mu z těch kladek, hřídelí, řemenů a kdovíčeho ještě točila hlava, ale statečně přikyvoval, předstíraje, že rozumí. Důvěřoval jim. Hoši z Invialqu dokážou i nemožné.</p>
<p>A tak jednoho dne, kdy venku zářilo slunce, ale muselo zůstat na obloze a nesmělo nahlížet do temné Kintriry, města duchů, stál v hrobce královny Caoth a díval se, jak se rakev krále Elvartanga na válečcích z tvrdého dřeva pomalu, ale jistě přisunuje k její. Dotkly se. Konečně.</p>
<p>„Fisal, podej mi prosím ten meč,“ požádal janzilskou princeznu.</p>
<p>Fisal, mnohem hezčí než dřív, dokud žila pod mořem (i klouby se jí spravily!), mu podala zbraň, kterou po dlouhou dobu nosila její sestra. Odstoupila. Terizio položil meč na víko Caothiny rakve. Na druhé víko položil Elvartangův meč, který si odepjal od opasku.</p>
<p>„A jste spolu,“ řekl.</p>
<p>Meče se v záři pochodní matně leskly. Král Nuveraum už se chtěl odvrátit a opustit tohle místo, které v něm probouzelo děs a jakési zděděné vzpomínky, ale Fisal ho chytila za rukáv. „Podívej!“</p>
<p>Meče splynuly s povrchem kamene, ještě okamžik se blyštěly, a pak zmizely. Terizio se náhle bezvládně zhroutil. Než se k němu stačili vrhnout, nabyl zase vědomí, vzpřímil se, jen měl trochu nepřítomný pohled, jako by nechápal, kde se to octl a proč. Ale rychle se vzpamatoval. „V pořádku,“ ujistil princeznu Fisal. „Měl jsem ten meč dlouho. Mieevte mě na tu slabost upozorňovala.“</p>
<p>Ruka ho začala bolet až cestou dolů. Po dva dny, kdy byl hostem Veru, ještě dokázal bolest skrývat. Na lodi ale dostal horečku. Když ho uviděla Darinea, nechtěla ho pustit, ale on se rozhodl pokračovat v cestě. Neudržel se na koni, a tak nasedl do kočáru; brzy ráno, za šera, aby nikdo nezahlédl, jak mu Nerliq musí pomáhat. To bylo ráno. V poledne ho Nerliq našel zhrouceného na podlaze, s pravou rukou sevřenou mezi koleny, se zaťatými zuby, napůl v bezvědomí. Vynesl ho z kočáru, uložil na trávu a okamžitě poslal dva muže pro Parehyu. Ostrov Nevvah byl od Mistrova návratu ze země Ver přístupný všem lodím, věčné bouře ho opustily, takže nešlo o nijak nebezpečné poslání.</p>
<p>Nerliq se posadil vedle Terizia. Nevěděl, co má dělat. Postrádal Chittaka a jeho klid. Bál se podívat na ruku, kterou si Terizio držel těsně u těla.</p>
<p>Přistoupil k němu horal z Quistrytu. „Nerliqu. Co zkusit tohle?“ navrhl ostýchavě. Podával mu plochou láhev pálenky. Nerliq kývl. Podržel Teriziovi hlavu, horal mu nalil trochu nápoje do úst. Terizio se rozkašlal, polovinu pálenky vyplivl a zřetelně pronesl: „Fuj!“</p>
<p>Nerliq si trochu oddechl. „Už jsi zase s námi?“ zeptal se.</p>
<p>„Taktak,“ zašeptal Terizio. „Au!“ Jak pohnul rukou, vystřelila mu palčivá bolest do ramene, do týla, rozlila se uvnitř hlavy a pak do celého těla. Jako vlna.</p>
<p>Nerliq jeho ruku opatrně uchopil a prohlédl si ji. Ačkoli se jí dotýkal nesmírně jemně, Terizio zasténal a svaly paže mu na chvíli ztuhly v křeči.</p>
<p>„Co to kčertu je?“ vyhrkl Nerliq. Kůže od lokte dolů měla ošklivou fialovou barvu, na omak byla křehká a svraštělá, prsty se křivily jako drápy.</p>
<p>„Nevím,“ hlesl Terizio. Ale ve skutečnosti si myslel, že to ví. Odložil Elvartangův meč, v tom to vězelo. Meč, který se už stal částí jeho těla, byl nenávratně pryč a s ním i dar, který Teriziovi dal tam v Kintriře, když ho Lecenyl málem zabil. Levou rukou se chopil láhve s pálenkou a zhluboka se napil. Připadalo mu, že to pomáhá. Nerliq mu láhev vytrhl. „To nemůžeš! Nejsi zvyklý, otrávíš se!“</p>
<p>Terizio se malátně usmál. „Jestli mám umřít, tak se přitom chci dívat na svět shora! Jedeme do Middem Dimme!“ Pokusil se vstát, ale neudržel se na nohou. Nerliq ho zachytil a donesl do kočáru. Po celý zbytek cesty se od něj nehnul. Napájel ho zaručeně účinnými bylinkovými odvary, které u sebe nosili horalé, a také onou pálenkou z lišejníků. Teriziem lomcovala zimnice s horečkou. Propotil denně několik přikrývek, chvílemi upadal do bezvědomí nebo blouznil a hlasitě sténal. Když se probral, sténání utichlo. „Co jsem říkal?“ vyptával se slabým hlasem.</p>
<p>„Pořád o něm,“ mračil se Nerliq. „Starý Elvar tě pěkně straší.“</p>
<p>„Nechci ho! Já ho nechci!“ Terizio se rozkašlal a natáhl se po pálence. Upíjel pomalu. Zdálo se, že se s tím nápojem už naučil zacházet. Zalapal po dechu a opakoval: „Nechci z něj v sobě ani kousek!“ Vzápětí se zkroutil bolestí, pravou ruku pod sebou, jako by se ji pokoušel vlastní vahou rozmačkat. Moc velká váha to nebyla; za posledních pár dní povážlivě zhubl. Jestli to takhle půjde dál, dovezu do Middem Dimme jenom jeho kostru, myslel si Nerliq a srdce se mu svíralo.</p>
<p>Poslední noc na cestě byla nejhorší. Terizio hlasitě vykřikoval, blouznil. Nerliq ho musel stále držet, aby nevyskočil oknem, nespadl na podlahu a nezranil se. aby v křečích nevyrazil dvířka. Co chvíli se mu zdálo, že Terizio přestal dýchat. Vždycky s ním zatřásl, Terizio vykřikl a trochu se probral. Vzápětí zase upadl do neklidného spánku, plného divokých snů a děsu.</p>
<p>K ránu vyčerpaný Nerliq usnul. Probudil se za světla. Kočár stál. Terizio vzpřímeně seděl a díval se z okénka. Pod očima měl černé propadliny, nos a čelisti se ostře rýsovaly pod průsvitnou kůží, ale vypadal bděle. „Byli u mě, oba,“ řekl. „Elvar a Caoth. Myslím, že... pochopili. Elvar mi odpustil, že nechci jít jeho cestou. Že hledám svou vlastní.“</p>
<p>„Cože?“ Nerliq se usilovné snažil probrat z omámení. „O čem to mluvíš?“</p>
<p>„Už mu nevadí, že nechci ten meč,“ usmál se Terizio. Bylo to jako úsměv ducha. „Že nejsem on, druhý Elvartang. Že teď budu dělat věci po svém.“</p>
<p>„To jsi dělal vždycky,“ namítl Nerliq. „Už vidím Elvartanga, jak si vykládá s mudrci v Invialqu! Jak otevřeně přiznává, <emphasis>tak tomuhle já nerozumím</emphasis>,... To určitě!“</p>
<p>„Jenomže dobytí Hirsihagu... Airatu... Ta Egedanova poprava... To jsem nebyl já. On byl se mnou a radil mi.“</p>
<p>Nerliq potřásl hlavou. Ovšem. Člověk se učí od druhých. Občas i od těch, kdo už dávno zemřeli, na tom není nic divného. Ale neřekl to nahlas. „Proč vlastně stojíme?“</p>
<p>„Chlapci se bojí nahlédnout dovnitř,“ odpověděl Terizio. „Asi mají strach, že jsem umřel.“ Otevřel dvířka, vystoupil, okamžitě se mu podlomily nohy. Klesl do náruče nejbližšího vojáka. Jeho muži totiž stáli kolem kočáru v mlčenlivém, vyděšeném kruhu. „Zatím ještě neumřu,“ slíbil jim Terizio, s námahou se pokoušeje postavit zase na nohy.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Parehya dorazil do Middem Dimme tři dny po králově návratu. Nechal Ešmimu žasnout nad nově postaveným městem, o kterém se už nyní po celém Pobřeží vyprávěly pohádky. Nerliq jí přidělil průvodce a následoval Mistra do králova domu (stavba paláce byla v zájmu důležitějších věcí odložena). Cestou mu vyprávěl o průběhu královy nemoci i o Teriziově názoru na její původ. Parehya zachoval nehybnou tvář, ale Nerliqovi neušlo, jak sevřel pěsti.</p>
<p>Terizio Mistra lékaře přivítal v posteli. Poloseděl, opíraje se zády o nastlané podušky. Byl bledý a hubený, ale usmíval se. Pravou ruku schovával pod pokrývkou. „Neměli tě zbytečně obtěžovat, Mistře,“ přivítal návštěvníka. „Určitě se najde spousta potřebnějších než já. Kromě toho, tady mnoho nezmůžeš. Všechno je hotovo, dokonáno.“</p>
<p>„Ukaž,“ požádal stručně Parehya.</p>
<p>Terizio pohnul pravým ramenem, zpod pokrývek se vynořila svalnatá paže s mladou, pružnou kůží, a pak... spár. Od lokte dolů zbývaly kosti, seschlé šlachy a nehybné prsty, zkřivené jako drápy, to vše pokryto svraštělou, fialovou blánou, mizernou napodobeninou kůže.</p>
<p>Parehya na okamžik zavřel oči.</p>
<p>„Už to nebolí,“ řekl klidně Terizio. „Elvartang mě propustil. Přece jen nechtěl, aby jeho syn zemřel, i když ten syn odmítl nosit v sobě část jeho samého.“ Nerliq se zachmuřeně podrbal ve vlasech. Když jeho král a přítel začal o tomhle, zmocňoval se ho neodbytný pocit, že mluví z cesty. Ale Parehya kývl. Věcně uchopil tu ošklivou věc, která bývala Teriziovou rukou. „Máš v ní cit?“</p>
<p>„Moc ne. Cítím, že mě držíš. Vzdáleně.“</p>
<p>„Hm... Koupele, obklady, bylinky a masti...“ Parehya si mumlal pod nos, prohmatávaje klouby. „Loktem budeš hýbat určitě. Zápěstí neslibuju. Poškození je rozsáhlé. Zpevníme tkáň na povrchu. Nová kůže ti nenaroste, budeš si ruku muset chránit.“</p>
<p>„Rukavice už mám,“ řekl Terizio. „Dobře, Mistře, dělej se mnou, co uznáš za vhodné.“</p>
<p>To také Mistr Parehya udělal. Ešmima ochotně pomáhala míchat a nanášet masti, přikládat obklady, masírovat, a mezi tím vším včetně vrhání zamilovaných pohledů na Terizia i Nerliqa ušila několik dalších rukavic. Na míru. Z různých druhů kůže; pevnější na cesty, jemnější na doma a pod ně ještě uháčkovala pavučinkové jemnou rukavičku z té nejtenčí a nejnadýchanější příze.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>V době, kdy byla Parehyova práce téměř u konce a Terizio skutečně dobře hýbal loktem a obstojně i zápěstím, dorazily do Middem Dimme dvě malé výpravy. Jedna z nich přivezla kámen z vrcholku Pravé věže v Loskere, druhá kvádr ze Staré věže na Leggedu. Věže měly špatnou pověst; i stateční vojáci z nich měli pěkně nahnáno a vlastní poslání v nich budilo děs. Svému králi však věřili a na jeho rozkaz dokázali čelit nejen nepříteli v bitvě, ale i nadpřirozeným silám, chránícím podle pověstí tajemné stavby. A vida, ty síly jim neublížily, přesně jak Terizio předpověděl.</p>
<p>Umístění obou přivezených kvádrů na vrchol <emphasis>Ústředního kamene</emphasis> se zúčastnil Parehya, jeho věrná průvodkyně Ešmima, Nerliq, většina učenců ze Srdce Moudrosti (přestože se tvářili přezíravě), spousta vojáků a snad všichni obyvatelé města se shromáždili v domech kolem náměstí a zvědavě vykukovali z oken, tlačíce se jeden na druhého.</p>
<p>Terizio se dostavil poslední, provázen dvěma strážci. Ti, kdo šířili klepy o jeho těžké nemoci, sklapli. Vypadal jako vždycky. Pravičku v černé rukavici, sahající nad loket, si ledabyle palcem zaklesl za opasek. Meč se mu houpal po boku. „Přineste kameny!“ zavelel.</p>
<p>Ze dvou stran náměstí vykročily naproti sobě dva malé průvody s nosítky, na nichž spočívaly černé kamenné kvádříky asi dvě pídě dlouhé, na píď vysoké a stejně tak široké. Před <emphasis>Ústředním kamenem</emphasis> se muži s nosítky zastavili.</p>
<p>„Položte je na podstavec!“ přikázal Terizio.</p>
<p>Parehya ustaraně vraštil obočí. Věděl, kdo je původcem tohoto plánu, ale nebyl si jist jeho oprávněním. Jeho vlastní vnitřní hlas k tomu mlčel. Snad má Mieevte Janzovu přízeň. Doufejme. Jinak... Jinak Middem Dimme opustí tento svět a vstoupí do pověstí.</p>
<p>Kameny ležely na podstavci. Chvíli se nic nedělo. Potom se jejich obrysy zachvěly, zavlnily, rozostřily. Zdálo se, že kameny rostou do výšky a současně se blíží k sobě, spojují se. Několik lidí couvlo, nějaká žena v okně vykřikla. Kámen nabýval tvaru lidské postavy, ale nejméně dvakrát vyšší než dospělý muž. Mlha kolem postavy se pomalu vsakovala do země. Na podstavci stála socha z černého, rudě žilkovaného mramoru. Bylo ticho. Ani vítr se neozýval.</p>
<p>První promluvil Terizio. „Podívejme se! Netušil jsem, že Janz má křídla!“</p>
<p>Parehya na něj vrhl zděšený pohled, ale spatřil jeho nadšený výraz a znovu - pokolikáté už! - si uvědomil, že o tohoto krále se nemusí bát. „Proč by je neměl?“ zasmál se.</p>
<p>„Teď už vím, kdo byl ten létající král ve větru,“ poznamenal Nerliq.</p>
<p>„Já bych tu sochu nechal tak,“ řekl Terizio. „Má to cenu stavět kolem ní chrám? Není to takhle lepší?“</p>
<p>„Určitě.“ Parehya mu lehce položil ruku na rameno. „Mieevte se nemýlila a ty se také nemýlíš. Hluboce se omlouvám, můj králi.“</p>
<p>„Za co?“ podivil se Terizio.</p>
<p>„Za nedůvěru.“ Parehya se otočil a bez ohlédnutí opustil náměstí. Ešmima vykročila za ním. Jako obvykle se Mistr neloučil. Terizio čekal u brány a zastavil jeho kočár. „Šťastnou cestu, Mistře. Hodně štěstí, Ešmimo!“</p>
<p>Dívka se k němu naklonila a políbila ho. Parehya řekl: „I tobě přeju šťastnou cestu!“</p>
<p>Terizio vážně přikývl. Opravdu se chystal na cestu. Připadal si sice jako hrozný sobec, že Nerliqa drží tady ve městě, bez manželky a dítěte, jenže tohle byla věc, kterou musel nutně zařídit, která už nepočká.</p>
<p><strong><emphasis>Znovu poutníkem</emphasis></strong></p>
<p>Na samém začátku cesty vyzkoušel novou lanovou dráhu. Svezl se vozíkem připoutaným na lanech v úzkém, hladkém korýtku. Bezpečné a rychlé. Pochválil vynálezce, schválil stavbu druhé takové dráhy na severní straně a rozloučil se. A dál pěšky. Sám. Dalo to práci utéct z vlastní pevnosti, aby o tom nevěděl nikdo kromě Nerliqa, Tariema a stavitele lanovky. Ale podařilo se.</p>
<p>Zhluboka se nadechl ostrého, čistého vzduchu, přitáhl si k tělu starý, záplatovaný mnišský hábit neurčitě hnědozelené barvy. Na pravé ruce měl rukavici, na prstech naoko zalátanou, ve skutečnosti zpevněnou kousky hrubší kůže, uvnitř důmyslně vyztuženou kovem, z něhož mu mistr kovář vytvořil na koncích prstů jakési umělé drápky. Dýka za pasem doplňovala výzbroj. Putoval v přestrojení za žebravého mnicha, ale nechtěl být bezbranný.</p>
<p>Měl určitou představu, kde asi svou ženu najde, a pěšky to bylo pořádně daleko. Mohl jet kočárem nebo na koni, ale to by byl podvod. Stal se chudým poutníkem, který hledá svou věštkyni a z jejích úst přijme svůj osud. Tak. Když ho Elvartang propustil, zanechal v něm spoustu zmatku a nepořádku. Terizio potřeboval dlouhou cestu, aby na jejím konci našel svůj vlastní klid. Ať už věštkyně řekne cokoli. Potřeboval jít a přemýšlet a hledat, zatímco se jeho nohy budou brodit sněhem, prachem cest, chladnou vodou potoků, spadaným listím nebo trávou.</p>
<p>A hlad... Potřebuju hlad? Vysmál se sám sobě. Nemáš povahu poustevníka, malý králi! Za chvíli dojdeš k potoku, jehož jméno jsi ve své královské nadutosti zapomněl, a tam si něco ulovíš. Býval plný ryb, vzpomínáš?</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Potok tekl tiše a celý se leskl. Není to tak dávno, co kopyta Teriziova koně a mnoha dalších koní jeho vojska divoce rozstříkla vodu brodu. Tehdy jsme se po rybách nedívali. Zato teď! Vyrobil si jednoduché rybářské náčiní. Pravou ruku přitom dovedně používal jako oporu, k přidržení věcí, jinak všechno dělal levou. Tohle se naučil, jakmile ho pravačka přestala bolet. Zvykl si rychle, až se tomu Parehya divil. Nachytal víc ryb, než mohl sníst, rozdělal oheň, ani to mu nečinilo potíže, a dal se přípravy jídla.</p>
<p>Ten stařík ho pozoroval hezky dlouho, než vylezl ze svého úkrytu ve vrbovém houští. „Zachraň ubohého tuláka před smrtí hladem,“ zaskuhral a šoural se blíž.</p>
<p>Terizio se zasmál. „Jen pojď, mám dost.“</p>
<p>Stařík se hladově zakousl do ryby, mumlaje díky. Terizio vytáhl kus chleba a rozdělil se s ním.</p>
<p>„Kam máš namířeno, chlapče?“ vyptával se stařík.</p>
<p>,Jen tak,“ odvětil neurčitě Terizio. „A ty?“</p>
<p>„Chtěl bych před smrtí spatřit Middem Dimme, nové královo město,“ pravil stařík zasněně a oči mu zazářily. ,Je to prý úplný zázrak! Jen nevím, jestli mě tam mé staré nohy ještě donesou.“</p>
<p>„Není to daleko,“ ujistil ho Terizio. Jdu odtamtud.“</p>
<p>Starý tulák na něj vrhl zvláštní pohled. „Vyhánějí žebráky a mnichy?“</p>
<p>„Ale ne. Prostě jsem odešel.“</p>
<p>Stařík zabloudil očima k jeho rukavici. „Nebo v tom krásném městě nesnesou mrzáky?“</p>
<p>„Nic takového. Neměj strach.“</p>
<p>Stařec chtěl pokračovat ve vyptávání, ale vyrušil ho šramot v křoví. Vyskočil až překvapivě čile, vyplašené se rozhlédl. „To jsou oni,“ zamumlal. „Šli po mé stopě, jako psi!“</p>
<p>Terizio se zahleděl do křoví. „Děti,“ oznámil. „Uličníci.“</p>
<p>„Zabili už bratra...“ Stařec těžce lapal po dechu, „zabijí i mě. To je trest, Janzův trest!“ Z houští vyletěl kámen a zasáhl starce do hlavy. A letí další, s ostrými hranami. Terizio uskočil, ale třetí kámen ho udeřil do ramene. „No počkejte!“ vykřikl a vrhl se do křoví.</p>
<p>Byli to čtyři kluci, deset dvanáct let, ani jeden nebyl o mnoho menší než Terizio. Nebáli se ho. Proč taky, s nějakým mrňavým mrzákem si snadno poradí... Postupně zjistili, že setkání s jeho rukavicí není příjemný zážitek, že jeho levá ruka je neobyčejně silná a jeho zápasnické chvaty propracované a účinné. Tři utekli, čtvrtého si podržel. Přitlačil mu pod bradu pružné kovové výztuhy, nahrazující klouby pravé ruky. „Tak, srabe! Nesnáším zbabělce, jako jsi ty a tvoji kamarádi! Čtyři na jednoho staříka, čtyři na jednoho mrzáka, to jste ale hrdinové!“ Upřímně si odplivl. „Kdo vás poslal?“</p>
<p>„Nikdo!“ zasípal kluk. ,Jestli mě zabiješ, chlapi od nás tě najdou!“</p>
<p>„Jsou to taky takoví bojovníci jako ty? To už se vážně třesu!“ Terizio zkřivil tvář pohrdáním. „Ostatně tě nechci zabít. Nezabíjím krysy. Proč jste si z toho staříka udělali terč?“</p>
<p>„Je to žebrák! Hnusnej dědek kdoví odkud! Určitě krade! Všichni se ho chtěli zbavit, tak jsme ho vyhnali... Je to zábava, jako lov, a udělali jsme dobrou věc, každýho jenom otravoval!“</p>
<p>Co je to za zatracenou díru, ta jeho dědina, žasl Terizio. „Ukradl snad něco?“ zeptal se.</p>
<p>„Všichni kradete!“ zaječel kluk. Terizio uvolnil tlak, kluk se vyškubl, překulil a pelášil pryč. Terizio zachmuřeně potřásl hlavou a vrátil se ke staříkovi. Našel ho na břehu, s rozraženou kůží na spánku. Z rány vyčuhovala žlutá kost. Byla roztříštěná. Teriziovi přeběhl po zádech mráz. Smrtelnou ránu poznal, viděl jich až příliš.</p>
<p>„Umírám,“ zachrčel stařec, „Netrestej ty děti. Jsou to jenom nástroje spravedlnosti. Janzova pomsta.“</p>
<p>„Copak jsi Janzovi provedl?“ Terizio podložil starci lávu svým rancem. Stěží mohl udělat víc.</p>
<p>„Zabil jsem... Zabili jsme ženu. Byla by prozradila tajemství mého Mistra.“</p>
<p>„Mistra?“ opakoval Terizio nechápavě.</p>
<p>„Tys mě nepoznal. Zestárli jsme. Jakmile jsme na Mistrův příkaz opustili Nevvah, projevil se náš skutečný věk... Tuddem a já. Pořád nevíš?“</p>
<p>Terizio si soustředěně prohlížel vrásčitou, zpustošenou tvář. „Tryna? Je to možné?“</p>
<p>„Neměl jsem tě rád,“ pokračoval Tryna horečně, jako by ze sebe na poslední chvíli chtěl vychrlit spoustu slov. „Ani ji jsem neměl rád, tvou věštkyni. Když jsme je potkali v Yzuruu, obě pohromadě..,“</p>
<p>Terizio ztuhl. Zabili ženu!</p>
<p>Tryna lapal po dechu. „Terizio, zabili jsme...“ Vyvalil oči. Jednu zorničku měl tak obrovskou, že zakrývala duhovku. Silou vůle se držel při vědomí, ale už ten boj prohrával, právě tak jako zápas o dech. Terizio bez hnutí čekal, až zemře. Netrvalo to dlouho. Necítil žádnou nenávist. Jenom ostrou bolest. Drásala ho zevnitř. Přijdu k jejímu hrobu... <emphasis>Obě pohromadě... </emphasis>Mieevte a ještě někdo. Ještě tam byla jiná žena. Kdo? Kterou z nich zabili? Seděl na písku, víčka pevně sevřená, zaťaté pěsti. Nikdo mě nezbaví utrpení. Nikdo mi nepůjčí křídla, abych mohl doletět do Yzuruu a získat jistotu. Nikdo mě nezbaví tichého šepotu naděje, která umře až poslední. Vztekle zabušil pěstmi do písku, vzpamatoval ho až pružný odpor, který kladla namáhaná výztuha v rukavici.</p>
<p>Král, který putuje svou zemí na zapřenou, má své povinnosti. Nemůže nechat mrtvoly jen tak povalovat u potoka. Zauvažoval o vhodném pohřbu pro bývalého Parehyova žáka. Nakonec na mrtvé tělo nanosil roští, odlámal i pár silnějších suchých větví a celou hranici podpálil. Co zbylo, nahrnul do mělké jámy v písčitém břehu.</p>
<p>Pak se vydal po stopě vraždících uličníků. V Janzovu pomstu nijak zvlášť nevěřil, podobně jako vždycky pochyboval o zlé vůli obou Věží. Přemýšlel o zlé vůli lidí. Už bych měl být dospělý, snad i trošinku moudrý. Ale zdá se, že o tomhle nevím pořád nic. Nic!</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Vesnici tvořilo několik zanedbaných stavení, poházených bez ladu a skladu po mírném svahu. Ubohé záhonky, úzká políčka s kamením, támhle kozy, o kus dál špinavé ovce, štěkající psi. Terizio si cestou pořídil důkladnou hůl, ale na psy ji nepotřeboval. Uklidnil je, jak býval zvyklý z domova, přísným, důrazným pohledem. Už byl mezi chalupami. Zahlédl tváře za okny. Zůstal stát. Z bližších domků vyšli muži s holemi, jeden s kosou, další se sekerou.</p>
<p>„Táhni, žebráku!“ zavrčel velký hranatý majitel kosy.</p>
<p>„Zloději!“ přidal se sekerník.</p>
<p>„Nejsem zloděj,“ řekl Terizio. „Na to povolání člověk potřebuje dvě ruce.“ Pomalu si stáhl rukavici. Muži couvli. Někteří odvrátili pohledy. Znovu si rukavici natáhl. „A nepřišel jsem ani žebrat,“ dodal. „Hledám vraha.“</p>
<p>Vesničané propukli v ošklivý smích. „Tady žádný vrah není!“</p>
<p>„Viděl jsem na vlastní oči, jak ten chlapec zabil člověka,“ řekl Terizio. „U potoka. Nebo si myslíte, že tulák není člověk?“</p>
<p>„Toho starýho žebráka? Toho teda není žádná škoda!“ broukl statný mladý muž.</p>
<p>„I ty budeš jednou starý.“ Terizio našel jeho oči a chvíli si ho přidržel. Mladík zrudl, přešlápl a zaťal pěsti, ale proti tomu pohledu byl bezmocný. Cítil přesně to, co si Terizio přál.</p>
<p>„O co ti jde?“ ozvalo se zezadu. „Chceš se snad s námi prát?“</p>
<p>„To by se vám líbilo? Deset na jednoho? Nedivím se, že z vašich synů rostou zbabělci!“</p>
<p>Muž se sekerou se vrhl dopředu. Na něco však narazil. Nestačil zjistit na co. Sekera mu záhadně vyklouzla z ruky, cosi ho udeřilo do týla, hekl a složil se. Mezitím další z vesničanů, jenž mu přispěchal na pomoc, přišel o hůl a do brady se mu zavrtala tvrdá pěst. Byla jako ze železa; však ji také ze železa udělali. Terizio sledoval pád druhého muže, ale přitom se ohnal pravým předloktím dozadu a srazil dalšího. Jeho hůl se téměř současně střetla s jiným klackem, bez námahy zvítězila a hbitě poraženému majiteli uštědřila několik tvrdých ran. Terizio vyskočil do výšky, aby se vyhnul švihající kose, nastavil jí hůl, zpomalil tak její pohyb i pohyb nešikovného sekáče, který vzápětí, jako už několikátý v pořadí, vyzkoušel tvrdost nenápadné rukavice.</p>
<p>„Stačí?“ zeptal se Terizio.</p>
<p>Hranatý muž, připravený o kosu, se ztěžka zvedl. „Ty se teda umíš ohánět!“ pravil uctivě. Vesničané se s hekáním sbírali ze země, oklepávajíce ze sebe hlínu a trávu.</p>
<p>„Takovej drobek!“ vyjádřil se sekerník. „Však Jorok povídal, žes ho moh’ zabít, ale my mu nevěřili.“</p>
<p>„Poslouchej, hrdino,“ řekl Terizio. „Chápeš vůbec, že ten kluk opravdu zabíjel? Tobě to připadá v pořádku?“</p>
<p>Muž pokrčil mohutnými rameny. „No to né... Ale kvůli žebrákovi nechat pověsit dítě?“</p>
<p>„Takže se ti bude líbit, když v Tirminei nebudou platit zákony?“ naléhal Terizio.</p>
<p>„Tys řekl <emphasis>Tirminei</emphasis><emphasis>?“</emphasis> vyhrkl štíhlý mládenec, jenž se rvačky nezúčastnil.</p>
<p>„Jistě. Je to přece jméno vaší země,“ odvětil překvapeně Terizio.</p>
<p>„Odkud jsi přišel, že znáš staré názvy?“ vyptával se mládenec.</p>
<p>„Z Middem Dimme.“ Pravdivá odpověď všem vyrazila dech.</p>
<p>„Takže v králově novém městě o nás vědí?“ Sekerník popotáhl, jako by ho cosi nesmírně dojalo.</p>
<p>„Pochopitelně. Jste přece součástí říše Pobřeží. A jak se tedy téhle zemi říká?“ Terizio klouzal pohledem z jedné rozpačité tváře na druhou.</p>
<p>„Bláto,“ vyslovil pečlivě štíhlý mladík. Ústa přitom křivil odporem. „Bláto pod Dimme.“</p>
<p>„A co vy?“</p>
<p>„Co, my? Nás se nikdo neptá!“ zabručel hubený chlap, usilovně se pokoušeje očistit si kolena.</p>
<p>„Když si tak budete říkat i vy sami, tak budete pořád jenom... Bláto!“ Viděl, jak se přikrčili. Bylo mu jich líto a měl na ně zlost. Místo aby se vzepřeli a zvedli hlavy, budou radši ubližovat žebrákům, protože ti jsou ještě ubožejší, ještě bezmocnější.</p>
<p>„Copak si to tu vykládáte?“ ozval se ženský hlas. Terizio se otočil a spatřil ženu velkou skoro jako Beeg, s podobným velitelským výrazem ve tváři. „Proč toho chlapíka nenajmeme jako ochránce?“ Obrátila se k Teriziovi. „Co jsi zač? Na mnicha teda nevypadáš!“</p>
<p>„Býval jsem voják. Než jsem přišel o ruku.“</p>
<p>„Máš nějaké jméno?“ Tvářila se přísně.</p>
<p>„Marg.“</p>
<p>,Já jsem Zanda. Vdova po starostovi.“ Napřáhla k němu ruku, ihned si uvědomila, že jí nemůže oplatit stisk, a rozpačitě ji stáhla. „Bereš to?“ zeptala se trochu zhurta, aby zakryla rozpaky.</p>
<p>„Ne. Jsem na cestách.“ Mírně se na ni usmál. „Přišel jsem se jen podívat, proč tady někdo považuje za správné zabíjet žebráky. Teď už to vím.“</p>
<p>„Možná proto, že jim nemáme co dát.“ Hleděla na něj zkoumavě. „Chceš toho chlapce odevzdat knížecím strážím? Chceš, aby ho pověsili?“</p>
<p>„Spálil jsem důkaz,“ pravil Terizio vážně. „Chci toho kluka zachránit. Třeba z něj nemusí vyrůst vrah. Třeba vy všichni můžete přestat zabíjet. Opravovat si sebevědomí mlácením žebráků. Když si nebudete říkat <emphasis>Bláto!</emphasis>“</p>
<p>Muži vztekle zahučeli, ale Zanda je umlčela mávnutím svalnaté paže. „Moc si troufáš, tuláku!“ řekla studeně.</p>
<p>„Je to tvůj syn, viď?“ Terizio pokrčil rameny. „Je. Vím to. Zatím tě poslouchá, ale jednou tě přeroste. Pak se budeš bát <emphasis>jeho, nejen o něj!</emphasis> “</p>
<p>Hleděla mu do očí. Jakživa nepotkala nikoho s takovýma očima. Jasné a neústupné. Přikazující. „Pojď ke mně.“ Pozvala ho ke stolu, na němž neleželo nic než suché placky, trochu brambor a pár koleček nakrájené cibule, zavolala i Joroka, svého syna.</p>
<p>Chlapec se neochotně přišoural, tváře se odmítavě. Terizio mu vyprávěl o starcově smrti. Jorok se pokoušel o lhostejný, kamenný vyraz, ale byl ještě příliš mladý. Nešlo mu to. Byl na něm znát velký strach. „Ty jsi nikoho nezabil?“ zeptal se vzdorně.</p>
<p>„Zabil. Ve válce, v soubojích... Nelíbilo se mi to. Když se tohle někomu líbí, není voják, ale zabiják.“</p>
<p>„Nesnáším cizince!“ vybuchl chlapec. „Chci, aby... nebyli!“</p>
<p>„Jsi pitomec,“ řekl mu Terizio vlídně. Ránu čekal a nastavil jí předloktí.</p>
<p>Zanda vlepila synovi pohlavek. „Má pravdu. Jsi pitomec.“</p>
<p>„Chci, aby šel se mnou,“ prohlásil Terizio. „Musí poznat svět i druhou stranu té mince. Cestu.“</p>
<p>„Jaké mince?“ mračil se Jorok.</p>
<p>„Života,“ vysvětlil mu Terizio. Chytil ho za loket. „Neutečeš, když nebudu chtít! Seď. To bys vážně chtěl zůstat hloupý? Prosedět život na zadku? Nevystrčit nos, abys po něm náhodou nedostal?“</p>
<p>Jorok vzdychl. Přestal sebou škubat, sevření bylo příliš pevné. „Nojo,“ zahučel nevlídně. „Nechci zůstat hloupej, jasně že ne.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Na Tirminei a zdejšího knížete si musím posvítit, umiňoval si Terizio, převraceje se na tvrdé posteli z boku na bok. Nemohl usnout. Pořád viděl Mieevte, mrtvou. Bledou, nehybnou, se zavřenýma očima, tichou... Věčnou výčitku. Strašně si přál potkat ji aspoň ve snu. Nebo pro ni truchlit. Plakat, dokud mu nedojdou slzy. Jenomže do jeho smutku se prodíralo vědomí povinnosti. V jeho říši byla země, které říkali Bláto, a co je horšího, její obyvatelé se také tak cítili! Trápila ho odpovědnost, kterou na sebe vzal. Tolik nepořádku! Tolik práce! Jeden lidský život na to nestačí!</p>
<p>Znovu se obrátil, lůžko zavrzalo. Nespal, dokud za ním nepřišla Zanda. Tak trochu si lámal hlavu, proč tahle pěkná venkovanka, nejmenovaná starostka, považuje za nutné svést nějakého tuláka. Že by neměla dost zájemců? Nebo prostě požaduje od chlapa víc než statnou postavu? Nechal to plavat, Zanda mu moc času na přemýšlení nedala.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Umíš to i s tou chromou rukou,“ řekla mu, když se potom na posteli tulili co nejblíž, aby jim nebyla zima a aby nespadli. „Co se ti s ní stalo?“</p>
<p>„Je vlastně stažená z kůže. Stalo se to v zemi Ver. Nechce se mi o tom mluvit. Myslel jsem, že to nepřežiju.“</p>
<p>„Muselo to strašně bolet.“</p>
<p>„To tedy ano. Ale už je to v pořádku. Poradím si.“</p>
<p>„Viděla jsem. Takže tys sloužil ve vojsku krále Terizia?“</p>
<p>„Hm. Tak nějak.“</p>
<p>„A když se ti to stalo, vyhodili tě?“ Prudce se pohnula, div nespadla. Bylo znát, že ji každá nespravedlnost rozčílí. Doufejme, že je Jorok aspoň trošinku po mámě, pomyslel si Terizio. „Ne, já šel sám,“ odpověděl.</p>
<p>„Radši žebráš?“</p>
<p>„Ještě jsem to nezkoušel. Mám trochu peněz, ale moc se tím nechlubím.“</p>
<p>„Mohl bys tu zůstat. Vážně bychom tě najali. Těch lupičů, co nás tady otravujou! Nevěřil bys, kolik blbečků si umane na takovou chudou vesnici!“</p>
<p>„Nemůžu zůstat. Jsem na cestě.“ Něžně ji pohladil po rameni. Dojalo ji to. Byla úplně jako Beeg.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Jorok si zasmušile popotáhl na zádech ranec. „A kam vůbec jdeme?“</p>
<p>„Kam jdu já, po tom ti nic není,“ odsekl Terizio. „A ty, ty jdeš prostě do světa.“</p>
<p>Kluk si něco zabrblal. „Spal jsi s mojí mámou,“ obvinil Terizia.</p>
<p>„No a? Je vdova. Chce si trošku užít.“</p>
<p>„A ty sis neužil?“ Už zase vysunul bradu a tváří se bojovně. Divoch.</p>
<p>„Docela jo. Připadá ti to špatné?“</p>
<p>„Vlastně ne,“ připustil Jorok. „Taky už jsem měl holku!“</p>
<p>„Nepovídej. Kolik ti je? Dvanáct?“</p>
<p>„Bude mi třináct.“</p>
<p>„Ve tvém věku jsem se učil šermovat,“ vzdychl Terizio.</p>
<p>„To bych taky chtěl!“ vyhrkl Jorok. Jeho výraz naznačoval, že ženská může být docela dobrá, ale meč je zkrátka meč!</p>
<p>„Škoda že tě nemůžu učit,“ pravil Terizio. „Udělal bych z tebe leváka.“</p>
<p>„To je ale výhoda, ne?“</p>
<p>„Hm.“ Terizio se zamyslel. „Stejně nemáme meč. Ani čas a nejdřív z tebe musím udělat člověka.“ Se smíchem odrazil ránu pěstí. Dobře poznal, že tahle nebyla míněna vážně. Asi děláme pokroky.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Tirminei je zemička jako dlaň. Stačili si tak jednou zalovit v řece, chytit do oka králíka, přespat v lese a vykoupat se v rybníce. Jorok Teriziovi upřímně záviděl jeho jizvy, <emphasis>teda až na tu ruku,</emphasis> jak se vyjádřil.</p>
<p>Navštívili hlavní město. Spíš městečko, ale to Jorok zatím nepoznal. Terizio mu ukázal palác. Chlapec zíral s pokleslou čelistí, až si jich všiml strážce a rozvážným krokem se vydal k té otrhané dvojici. Jorok ho koutkem oka zachytil, sáhl po noži a okamžitě zaujal přikrčený útočný (nebo obranný) postoj.</p>
<p>„Joroku!“ Terizio promluvil tiše, ale chlapec se zarazil a narovnal. Spustil ruku podél těla, zatvářil se netečně.</p>
<p>Strážný neodvrátil zrak včas a setkal se s pohledem muže v mnišském hábitu. Byl zvyklý poslouchat lidi, kteří jsou zvyklí rozkazovat. Bylo to jasné. Strážce se uklonil, obrátil se a se strnulým držením těla kráčel zpátky k bráně. „Bud zdráv, vojáku z Tirminei,“ zaslechl a to jméno mu znělo v uších ještě dlouho po tom, co dva tuláci opustili město.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Těsně u hranice Tirminei a Gurangoru leží velká vesnice, které říkají Hraniční nebo Pašerácká. Po spojení Pobřeží v jedinou říši pašeráctví ztratilo smysl a lidé, kteří se jím zabývali, se museli honem přeškolit na poctivé obchodníky nebo se živit jinak. Většině se to nijak zvlášť nedařilo, a tak Pašerácká vřela nespokojeností a napětím, jedni si zoufali, druzí se opíjeli, třetí se mezi sebou rvali, a vůbec tady co chvíli překypěly nějaké vášně. Jako zrovna toho dne, kdy do vesnice přišel Terizio s Jorokem.</p>
<p>Na návsi se chystalo upálení čarodějnice. Přípravy už pokročily, dívka byla připoutána k pořádnému kůlu a kolem ní se vršilo chrastí. Měla obličej samou modřinu, ale i tak bylo znát, že je hezká. Sádelnatý starosta s rukama v bok spokojeně přihlížel. Terizio se rozhlédl, a aniž by vyvinul nějaké úsilí,<strong> </strong><emphasis>slyšel,</emphasis> o co jde. Tak tomu aspoň říkala Mieevte. Ovšemže to udělám po tvém, nejmilejší.</p>
<p>Nadechl se a lehce rozhrnul hlouček před sebou. Jorok s úžasem viděl, jak se lidé rozestupují. Kouzlo, pomyslel si. Co jiného?</p>
<p>Terizio se zastavil před neohrabanou hranicí. Obrátil se k vesničanům. „Nejste přece slepí,“ pronesl zvýšeným hlasem, ale úplně klidně. „Víte přece, že ta dívka nic neprovedla, že jenom nechtěla tamhletoho tlusťocha. Nějaká mrtvá kráva se vždycky najde, ne? Třeba i pro vás, když se mu znelíbíte. Kdo se vás potom zastane? Kdo se zastane vašich dětí, až to padne na ně?“ Dovolil si odmlčet se. Než se mohlo z davu ozvat brumlání, pokračoval: „Těch pacholků je jenom pět a vás je nejmíň sto. Tak už je vyžeňte a tlusťocha s nimi!“</p>
<p>Jorok ztuhl hrůzou. Teď se na nás vrhnou a roztrhají nás na kousíčky! Jakživ nic podobného nezažil. Když Marg mluvil s mámou, měl docela obyčejný hlas, a přece ji přesvědčil. Ale teď mluví jako někdo, koho vždycky všichni poslouchají. Jenom jestli <emphasis>oprav</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>du</emphasis> poslechnou! Cizince, vandráka!</p>
<p>Dav byl zticha. V Jorokovi začala klíčit naděje. Ze by to kouzlo zapůsobilo? Začínají brumlat. Co udělají? Vzpomněl si, jak tenhle Marg zatočil s pěti nebo šesti chlapy. Třeba se nějak probijeme a zdrhnem, pomyslel si.</p>
<p>Starosta pobídl pacholky. Terizio uhnul ráně holí a nastavil nohu. Zatímco jeden chlap padal, druhý se napíchl na trčící konec jeho hole a odplížil se, lapaje po dechu, třetí narazil na vyztuženou rukavici. Jako úvod to stačilo. Vesničané zařvali a vrhli se na toho, na koho už měli hezky dlouho vztek.</p>
<p>Terizio skoro dostal chuť pomoci pro změnu zase pacholkům, ale pak si řekl, že lítost tu není na místě. Ujistil se, že dívku někdo odvazuje a také že nejhorší zbraně na tom malém bojišti jsou pěsti a klacky. Kývl na Joroka. Mizíme, pochopil chlapec.</p>
<p>Hranici, kterou nikdo nestřežil, přeběhli klusem. „Margu!“ sípal Jorok. „Počkej!“</p>
<p>Terizio se zastavil a počkal na něj.</p>
<p>„Jak to, že takhle běháš, ve tvým věku?“ vyrážel ze sebe Jorok.</p>
<p>Terizio se jen ušklíbl. „Ještě jednou plácneš něco o věku, ty pískle, a nechám tě někde v lese vlkům.“</p>
<p>Jorok nad tou pohrůžkou mávl rukou. „Co to bylo za kouzlo, že tě ty lidi poslechli?“</p>
<p>„Hlavně jim ten chlapík ležel v žaludku,“ zamumlal Terizio.</p>
<p>„Ale jak jsi to věděl?“</p>
<p>„To jsem se naučil od jedné věštkyně.“</p>
<p>„A nebál ses?“</p>
<p>Terizio se rozesmál. „Bál. Nikdy nevíš jistě, co udělá stovka lidí. Jenže oni by tu holku upálili.“</p>
<p>„Byla docela hezká,“ mínil Jorok.</p>
<p>„I kdyby nebyla. Nesnáším nespravedlnost.“</p>
<p>Jorok měl chuť vysvětlit mu, co si on myslí o spravedlnosti a zákonech a tak vůbec, ale rozmyslel si to, když se na něj z boku koukl. Tenhle Marg většinou vpadá jako dobrák, ale umí se zamračit. Mrkneš na něj a vidíš jenom hrany, samý čelisti plný zubů, místo nosu zoban dravce, bradu jako zaťatou pěst... a k tomu ty dráty, co nosí v rukavici. To je pak lepší držet hubu.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>V Gurangoru se zničehonic octli ve vězení. Jorok si zrovna prohlížel vysoké a divně špičaté domy městečka v malebném údolí modré říčky, když je obstoupil oddíl vojáků.</p>
<p>„Půjdete s námi,“ oznámil jim velitel s měděným odznakem na přilbě. Jeho tón nepřipouštěl odpor.</p>
<p>Marg se nebrání, takže to se asi nedá nic dělat, usoudil Jorok a poslušně vykročil, kam ho postrčili. K místní šatlavě to bylo pár kroků a příležitost k útěku žádná. Hodili je do tmavé, páchnoucí díry a zaklapli nad nimi padací dveře.</p>
<p>„Vojáci krále Lyn-Peyka,“ promluvil ve tmě Terizio. Jsou dobře vycvičení. Neměli jsme proti nim naději. Ani kdybych měl obě ruce a v každé meč.“</p>
<p>Na zemi se cosi pohnulo. „To snad není pravda!“ ozval se mladý, přeskakující hlas.</p>
<p>„Nyolio!“ vyhrkl Terizio. „Co ty tady děláš! Máš chytat ryby na Veru! S Yrsim!“</p>
<p>„Já jsem tady taky, pane,“ zamumlal další hlas, o něco dospělejší.</p>
<p>„A Yrsi,“ vzdychl Terizio. „Abyste věděli, jmenuju se Marg a jsem bývalý voják.“</p>
<p>„Jasné,“ přisvědčil kluk ze tmy. Podle hlasu mohl být v Jorokově věku. „Nic jsme neprovedli, opravdu. Prostě nás chytili a strčili sem. Včera.“</p>
<p>„My taky nic neprovedli,“ prohlásil Jorok. Trochu ho otrávilo, že Marg má s těmi kluky nějaké tajemství, ale měli vážnější starosti, než aby si lámal hlavu pitomostmi.</p>
<p>„Proč jste nezůstali na Veru?“ zajímal se Terizio. „Kdo by nechtěl poznat kus světa,“ zabručel Nyolio. „Svezli jsme se na obchodní lodi na Airat. Už ze mě byl docela dobrý plavčík, viď, Yrsi.“</p>
<p>Yrsi jen souhlasně zamumlal.</p>
<p>„A zpátky jsme se vydali pěšky,“ dokončil Nyolio. „Ne, že by to nebylo poučné.“ Uchichtl se. Vždycky měl pro strach uděláno a Teriziova přítomnost ho povzbudila.</p>
<p>„Lyn-Peyka nemám rád,“ řekl Terizio. Je v tom nějaká zrada, mládenci.“</p>
<p>Jorok postřehl, že je jediný, koho Margova známost s králem překvapila. Ti dva přizvukovali, jako by to byla úplná samozřejmost. Přece jenom bude Marg nějakej čaroděj.</p>
<p>„Ráno nám sem hodila jídlo ženská,“ ozval se Yrsi. „Teda, spustila nám ho v košíku na provázku. Dalo se s ní mluvit, byla hodná. Povídala něco o obětování. Král jednou za rok obětuje několik mladíků Sunsublahovi. Vyslovuju to správně, Nyolio?“</p>
<p>„Jo, správně.“</p>
<p>„A úřady to zaznamenají jako popravu,“ upřesnil Terizio.</p>
<p>„To neříkala.“</p>
<p>„To říkám já.“</p>
<p>„Kdybyste pane řek’, kdo jste...“ začal Yrsi.</p>
<p>„Tak bude mít Lyn-Peyk obrovskou radost,“ dokončil Terizio. Vzpomínal si na toho krále docela přesně. Zábavný společník. Úžasně vtipný. Vzdělaný, aspoň myslím, asi i sečtělý. Odporný chlap. Hm, <emphasis>chlap</emphasis>... Ale zdál se schopný a rozumný. Člověk, který zná své meze. Že by je překračoval jen jedinkrát do roka? Terizio v duchu zakroutil hlavou. Ne. Nemožné. Lidská povaha je taková, že s jídlem roste chuť. Kdyby se do téhle zemičky malinko zašťouralo. Otázka je, kdo to udělá, když ne já.</p>
<p>Uctívání Sunsublaha, démona noci, je zakázáno. Odnepaměti a po celém Pobřeží. Nejspíš už od časů Elvartangových. Jestli se nepletu, tak Sunsublahův den přichází čtyřikrát do roka a právě tak často jeho noc. A dnes je ten den. Při počítání se trochu zapotil, znalost kalendáře nepatřila k jeho nejsilnějším stránkám. Vlastně ani počítání. Jak si tak namáhal mozek a přecházel přitom po kobce, ani nepostřehl, že se mu pod nohama něco zahemžilo. Ostré zapištění... Křup.</p>
<p>„Zašlápl jsi krysu,“ oznámil suše Nyolio. ,Je to dobré znamení?“</p>
<p>„Ten svátek je dnes,“ řekl Terizio, nevšímaje si krys. „Oběti nesvazují a nedávají jim na hlavu kápě, pokud vím.“</p>
<p>„Co...“ Yrsi měl sucho v ústech, chraptěl. „Jak to probíhá?“</p>
<p>„Jako poprava stětím,“ odpověděl Terizio. Takže... Je jen jedna možnost. Ubránit se katovi. Na to je zákon. Lyn-Peyk možná zákony nectí, ale budou tam vojáci. Vojáci právě tenhle zákon znají. Patří do okruhu jejich nejběžnějších pověr, je součástí jejich výzbroje. Vojáci nepřipustí...</p>
<p>Poklop nad nimi se zvedl. „Polezte ven!“ zahulákal štětinatý, zarostlý chlap. Správce šatlavy. Voják to nebyl.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Oddíl krále Lyn-Peyka stál ve čtverci kolem popraviště. Terizio spatřil špalek. A tady je kat. Mohutný, v kápi s popravčím mečem. Jak se leskne! Koš za špalkem. Za ním... To je ono. Sloup s nenápadnou řezbou. Tvář Sunsublaha, ten škleb stačí vidět jednou na obrázku, a člověk na něj nikdy nezapomene... a král Lyn-Peyk. Štíhlý, pohledný, s jemnou tváří a věčným úsměškem v koutcích úst.</p>
<p>Lyn-Peyk se obrátil k obětem. „Žádné pitomé otázky!“ štěkl. „Umíme to udělat o hodně bolestivější a pomalejší! Jste hnůj a tohle je pro vás čest! Tak, kdo bude první?“</p>
<p>Terizio vystoupil z řady. Předstíral pro jistotu ještě kulhání. Lyn-Peyk se zašklebil. „Podívejme. Odvážný mrzák! Tvůj život asi nemá valnou cenu, co?“</p>
<p>Terizio po něm šlehl kosým pohledem, nepromluvil. Vystoupil po nízkých schůdcích. Jorok užasl nad výrazem vysokého vojáka se zlatým odznakem na přilbě. Nějaký velitel. Ale z čeho je tak vedle? Vážně, třeští oči, div mu nevypadnou! Dál neměl čas zamýšlet se. Sledoval Marga. Co má za lubem? Vůbec nepochyboval, že Marga nebude snadné popravit. Ani tím ohromným mečem.</p>
<p>Terizio si klekl ke špalku, položil hlavu na zčernalé dřevo. Byl si neustále vědom přítomnosti vojáka po svém pravém boku. Pohyb, kterým ho srazí, měl dokonale promyšlený; věděl přesně, kam toho muže zasáhnou tuhé dráty v jeho rukavici. Svaly stehen a lýtek měl napjaté, připravené ke skoku.</p>
<p>Kat zdvihl meč. Terizio skočil. Ve skoku odhodil vojáka po své pravici, odkopl špalek a hlavou vrazil katovi do břicha. Skulil se stranou, znovu vyskočil na nohy, vytrhl meč katovi, zlomenému v pase. Soustředil všechnu svoji sílu do levé ruky, švihl těžkým mečem, ťal. Hlava v kápi se skutálela z lešení, trup sebou zaškubal a padl.</p>
<p>Terizio napřáhl meč před sebe, podkládaje si levé zápěstí pravým předloktím. Byla to pořádná tíha. Třásl se námahou, ale vyčkával.</p>
<p>Vojáci vyrazili obdivný řev, bušili do štítů a zuřivě mávali.</p>
<p>Král Lyn-Peyk se zachmuřil. „Dobrá práce. Mám ale v záloze jiného kata a jiný meč.“</p>
<p>„To nejde, pane,“ promluvil velitel oddílu, ten se zlatem na přilbě. „Podle zákona se tahle poprava ruší!“ Vojáci mu hlasitě přizvukovali.</p>
<p>„Dám popravit vás! Za neposlušnost!“ vykřikl král. (Pravda, tohle by si ke mně nikdo nedovolil, pomyslel si Terizio a málem se rozchechtal nahlas, když si uvědomil, jak královská to byla myšlenka.)</p>
<p>„Žádný voják se nebude protivit základním zákonům,“ řekl velitel. „Každý ví, že by se mu to v prvním boji vymstilo.“ Jeho slova opět podpořilo souhlasné mumlání.</p>
<p>Lyn-Peyk pochopil, že narazil na silného soupeře. Proti pověře se bojuje moc těžko. Hrom aby do ní! „Nemám rád pověry,“ prohlásil tak pohrdavě, jak jen svedl. „Ale radši pokažená poprava než prohraná bitva. Propusťte ty vězně! Ať si jdou.“ Odvrátil se. Kousal se do rtů, zatínal pěsti.</p>
<p>Terizio odložil meč, pomohl vstát vojákovi, jehož tak zákeřně udeřil. „Promiň,“ šeptl. „Kdyby ti šlo o život, taky bys neváhal.“</p>
<p>„Jestli nebudu mít děti, najdu si tě,“ sykl chlapík bolestně, ale bez opravdové zloby.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Rozešli se v lesíku za městem. Terizio objal Nyolia a Yrsiho, poradil jim jinou cestu a doporučil, ať se zastaví v Middem Dimme. „Nerliqa znáte, ujme se vás,“ prohlásil. „A město stojí za to.“</p>
<p>„A ty?“ zeptal se Nyolio starostlivě. „Nepotřebuješ doprovod?“</p>
<p>„Poradím si.“ Terizio se s přemáháním usmál. Jdu za svou ženou...</p>
<p>Yrsi mladšího chlapce zatahal za rukáv. „Pojďme. Honem na sever, než se tamti rozhodnou, že po nás přece jen vyšlápnou!“</p>
<p>„Nebojte se,“ řekl Terizio. „Vojáci nemají mnoho zákonů, ale těch osvědčených se drží. Skutečnost, že každý odsouzený má naději, je pro ně hodně důležitá.“ „Co uděláš s tím králem?“ Nyolio nedbal, že ho Yrsi táhne pryč.</p>
<p>„Něco určitě.“ Terizio zamával a vykročil opačným směrem. Ušli ale jen kousek. Terizio se zastavil. „Vylez na tamten strom. Má silné větve, najdeš si tam pohodlné sedátko. Počkáš na mě. Kdybych se do rána nevrátil, běž domů.“</p>
<p>„Kam jdeš?“ Jorok vzdorně našpulil pusu. „Chci to vědět!“</p>
<p>„Zabít krále,“ řekl Terizio.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Proč mě to netrklo dřív, vyčítal si, zatímco šlapal po staré kamenné cestě, proč mi název hlavního města nic nenapověděl? Sunsu! Jak nevinné! Lyn-Peyku, ty synu temnot a prašivé hyeny! Neměl jsi mi tak pyšně předvádět svůj palác! Vím přesně, kde máš stráže, vím, kde máš ložnici. Nic jsem nezapomněl. Zato tys zapomněl na mou tvář a to byla chyba.</p>
<p>Bylo to snadné. Město tančilo na počest Sunsublaha. Král poskytl víno a pivo. Někteří tušili, čí svátek slaví, jiní o tom nechtěli nic vědět, ale pili všichni. Stráž u zadní brány zahrady chrápala. Kolem paláce nejistým krokem obcházel chlapík s přilbou nakřivo. I král bude opilý, usoudil Terizio. Má co zapíjet. Na okamžik zatoužil opít se jako každý ve městě Sunsu. Víc než jiní! Mnohem víc. Jenomže měl povinnost k téhle zemi, kterou učinil částí své říše. A povinnost ho teď bolestivě dloubala do zad a postrkovala ho dál.</p>
<p>Počkal, až stráž zajde za roh, a obratně využívaje ostrých drápků na konci drátů ve své rukavici, mnohem odolnějších než nehty, vyšplhal po ozdobných římsách, sochách a bohatě zdobených sloupech do druhého patra. Pootevřené okno vedlo na chodbu, to snadno odhadl. Přede dveřmi Lyn-Peykova pokoje stál nehybný, zachmuřený strážce. Měl skelný pohled. Při bližším prozkoumání Terizio zjistil, že ten muž je namol. Jemně ho udeřil hřbetem pravičky do brady, zachytil ho a tiše složil na zem. Žádný rachot, i když by nejspíš nikoho neprobudil.</p>
<p>Dveře byly zamčené, ale ne na závoru. Pět prstů není deset prstů, vztekal se Terizio, když zápolil se zlodějským nářadím, ale jednoduchý zámek mu dlouho nevzdoroval. Lyn-Peyk ležel na zádech a chrápal. Terizio zastrčil závoru. Vzal Lyn-Peykovu dýku, pohozenou i s opaskem na podlaze. Chvilku uvažoval, zda nemá toho muže probudit. Ale proč vlastně? Oznámit mu rozsudek? Nechat ho prosit? Je to zbabělec a všichni zbabělci prosí. Ne. Přiložil dýku k tomu hladkému hrdlu. Řízl. Zamyšleně se díval na spoušť, kterou způsobil. Tolik krve. Na posteli to vypadá tak divně. Kdybych býval tohle udělal Egedanovi, mohl jsem zachránit hodně životů. Vražda? Nebo spravedlivý trest? Dá se to vůbec rozeznat? Asi ne. Může mít kat vůbec nějakou radost z práce? Asi ne.</p>
<p>Otevřel okno, počkal, až kymácející se stráž zajde za další roh, a sešplhal dolů. Neprchal. Prostě spěchal.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Před hranicemi je dohonil jezdec. Neměl stejnokroj, neměl ani přilbu se zlatým odznakem, všechno nechal doma. Ani netasil meč. „Stůjte!“ zavolal. „Chci si jen promluvit!“</p>
<p>„O čem?“ zeptal se Terizio.</p>
<p>„O vás, pane,“ řekl opatrně jezdec, sesedaje.</p>
<p>„To je ten velitel,“ sykl Jorok. „Byl u popravy!“</p>
<p>„Já vím,“ usmál se Terizio. Jmenuje se Bernyl.“ „Máte dobrou paměť. Lyn-Peyk ji neměl a doplatil na to.“ Voják se lehce uklonil na znamení úcty.</p>
<p>„Člověk, zvlášť král, si má všímat lidí, se kterými jedná,“ poznamenal Terizio. „Ne toho, co mají na sobě.“</p>
<p>„Takže... Byl jste tam a byla to poprava.“ Bernyl se tvářil velmi vážně. „Nemusím hledat vraha.“</p>
<p>„Ne. Mám svá práva. Použil jsem je.“</p>
<p>„Nastane boj o moc. Neměl potomky. Byl...“</p>
<p>„Na tom nesejde,“ zamračil se Terizio. „Mohl bys uchvátit moc. Velíš nejlepšímu oddílu. Vojáci ti věří.“</p>
<p>„Můžu se spolehnout.“</p>
<p>„Nerliq pošle vojsko,“ řekl Terizio zamyšleně. „Možná dorazí osobně. Ukaž mu...“ Prohrábl raneček, vytáhl malou kovovou věcičku. Drápek. „Pozná to.“</p>
<p>Velitel Bernyl se znovu uklonil, tentokrát hluboce. Jsem váš, pane.“ Zabloudil pohledem k Jorokovi. Byl to chápavý muž. Poznal, že chlapec neví, kdo je jeho společník. Proč ho král tahá s sebou? Aby byl méně nápadný? Ti dva vůbec nevypadají na nějaké to něžné přátelství, jaká pěstoval Lyn-Peyk. Kluk je ježatý a neskladný, a král Terizio zase podle všeho až moc na ženské. Záhada. Ale ten kousek, co předvedl s nejlepším katem, to bylo něco! Až to prozradím chlapcům... Budou ho <emphasis>uctívat! </emphasis>A mě, jeho <emphasis>oblíbence</emphasis>, vlastně také. Bernyl se vyhoupl do sedla a odcválal vstříc své životní příležitosti.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Hranice,“ řekl Terizio, poklepávaje kovovými drápky na hraniční kámen. „Vcházíme do <emphasis>Království ryb.</emphasis> Tak se mu říká a je to přiléhavé. Tady si hezky zarybaříme! Potom přijde <emphasis>Království žab.</emphasis> Tam se ti nebude líbit. Bažiny, smrad...“</p>
<p>„Co jsi tomu vojákovi dal?“ zeptal se Jorok. „Kdo k čertu jsi? Nač ty tajnosti, když tě každý oslovuje pane a kdekdo se ti klaní?“</p>
<p>„No, ty se klanět nemusíš,“ podotkl Terizio věcně. „Ani bys to neuměl, klacku.“</p>
<p>Jorok se neurazil. Marg byl báječný chlap. Měl právo mluvit s ním tak trochu spatra. Vlastně s každým.</p>
<p>„Dal jsem mu náhradní dráp,“ pokračoval Terizio. „Aby se mohl prokázat mému příteli, který zastává vysoké postavení v královském vojsku. Ve vojsku z Middem Dimme.“</p>
<p>„A ty? Byl jsi velký zvíře?“</p>
<p>„Možná. Někteří si na mě ještě pamatují.“</p>
<p>„A toho teploušskýho krále jsi vážně zabil?“</p>
<p>„Ano.“ Terizio se zamračil. „Není to příjemný pocit. Nelíbí se mi to. Asi se mi to nebude líbit nikdy.“ Jorok si vybavil vlastní pocity, když se dověděl, že jeho kámen toho staříka opravdu zabil. Nic moc. Zato když Marg zachránil tu holku, to bylo správný! Ale chtělo to hodně odvahy. Strašně moc. „Jo,“ hlesl. „Mně se to taky nelíbí.“</p>
<p>Terizio jen zvedl obočí. „Tudy, Joroku. Vím o potoce plném pstruhů.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Rybí zemí procházeli celkem bez příhod, jen nemohli sehnat nocleh. Rybáři, tvořící většinu obyvatel země, jsou nedůvěřiví a neradi pouštějí do svých sídel cizince. Jorok na vlastní kůži poznal, jak nevraživá může být taková vesnička v přívětivém údolí. Jakmile se dva vandráci přiblížili, ozval se štěkot mnoha psích hrdel, z domků, či spíš chatrčí, vyběhli muži s dýkami, holemi, harpunami a sítěmi, zastavili se a tvářili se výhrůžně. Terizio se několikrát v různých vesničkách zeptal na nocleh a pokaždé se mu dostalo zamítavé odpovědi.</p>
<p>„Dobře,“ řekl Terizio, „pak vaší vesnicí jen projdeme a nezdržíme se.“</p>
<p>Někdy je pustili a jen je zpovzdálí sledovali. Většinou museli dědinky obcházet širokým obloukem. Pršelo; tohle byla neobyčejně vlhká země, a Jorok nevybíravě klel. „Proč ty hajzly nezmlátíme?“</p>
<p>„Nejsou zlí. Neublížili nám,“ namítl Terizio. „Třeba si myslí, že poutníci žebrají a kradou.“</p>
<p>Jorok nebyl hloupý. Pochopil, o čem Marg mluví. Pochopil, že jeho výchova je u konce. Tohle mu chybělo. Teď poznal svět. Teď. „Líbí se ti spát v dešti v lese?“</p>
<p>„Vím o jednom podemletém břehu,“ řekl Terizio.</p>
<p>„Jestli bude takhle pršet, v těch bažinách se utopíme.“</p>
<p>„Znám cestu.“</p>
<p>„A ty ryby už mi lezou krkem. Kam vůbec jdeme?“ „Teď zrovna do sídelního města.“</p>
<p>„Zas nějaký krvelačný vládce?“</p>
<p>„Ne. Tenhle je v pořádku. A ve Velké Rybné nám prodají chleba i postel v hostinci.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>V ošklivém přístavním městě Velká Rybná měli štěstí. Před hostincem stál vůz kupce ze Seillacu, majitel marně sháněl nosiče. Terizio postrčil Joroka: „Běž, síly máš dost. Ten krámek je hned vedle!“</p>
<p>Nakonec Terizio pomáhal také, protože zboží bylo hodně a kupec spěchal, aby už mohl krámek otevřít. „Jsi šikovný, s tou rukou,“ divil se kupec, který se ostatně dřel stejně jako jeho pomocníci a teklo z něj zrovna tak. „Uneseš víc než já! Můj místní člověk se asi opil. Vyhodím ho! Nechtěli byste...“</p>
<p>Terizio si setřel rozedranou rukavicí pot z čela. „Ne. Jsme na cestě. Do Quistrytu.“</p>
<p>„Když mi pomůžete, až budu pozítří nakládat ryby, vezmu vás. Budete tam rychleji než pěšky a v pohodlí.“</p>
<p>„Dokážeš tak rychle rozprodat zboží?“ zeptal se Terizio nedůvěřivě.</p>
<p>„Tohle rybářské a kuchyňské nářadí jde na dračku.“ Kupec mu podal stříbrný čtvrtzít. „Zajděte si do lázně. Tamhle ten štít s pramenem. Potom přijďte.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Jorok se rychle začal učit na prodavače. Podával zboží a pokoušel se tvářit příjemně. Terizio si vzal na starost počítání. Ne že by ho to těšilo. Mladý kupec měl pravdu. Krámek jen bzučel, přede dveřmi se tvořil zástup čekajících. Až do večera. Prodali skoro všechno.</p>
<p>„To je věc, takoví pomocníci,“ liboval si kupec. „Škoda, že nechcete u mě zůstat. Zítra to už zvládnu sám, vy si odpočiňte a přijďte pozítří ráno. Za svítání mi přivezou ryby. A pak... Do Seillacu!“ Zachrastil mincemi. „Zasloužíte si každý půl zítu. V pořádku?“</p>
<p>„Slušná odměna,“ kývl Terizio. „Vem ty peníze, Joroku. Neztrať je.“</p>
<p>Odebrali se do hostince, kde je zpočátku nechtěli, ale zlatý zít, který Terizio odkudsi vykouzlil, jim otevřel dveře. Večeře i strava na příští den byly v ceně.</p>
<p>„Jakživ jsem neměl v ruce tolik peněz,“ vzdychl Jorok. Podával mince Teriziovi.</p>
<p>„Jsou tvoje. Neutrať je za hlouposti a nenech se okrást. Tohle je město!“ Usmál se, když se na něj chlapec podíval velmi nechápavě. Ještě nevíš, co to znamená. To nevadí, na to přijdeš.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Seillacký obchodník Msead se dostal do hostince až pozdě večer. Majitel už o něm věděl a očekával ho. „Netušil jsem, že platíte pomocníkům zlatem,“ nadhodil jen tak mezi řečí. „I když ti dva vandráci sebou opravdu umějí hodit.“</p>
<p>„Neplatím zlatem,“ odvětil Msead úsečně. „Kdo ti řekl takovou hloupost? Vůbec s sebou zlato nevozím. Přitahuje lupiče.“</p>
<p>„Tak to asi museli někde ukrást,“ mínil hostinský. „Nemám zavolat stráže a oznámit krádež?“</p>
<p>„A připravit mě o pomocníky?“ zvolal Msead. „Opovaž se! Jakživ se u tebe nezastavím a z mých známých v Seillacu sem taky nikdo ani nepáchne! Okradli snad tebe?“</p>
<p>„Ne.“ Hostinský se ošil. „Když myslíte, tak je necháme na pokoji,“ dodal smířlivě, podávaje hostovi klíč. Nenabízel mu společnici na noc. Msead patřil k mravným zákazníkům.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Den strávený ve městě s penězi v kapse byl pro Joroka úžasný zážitek. Těch lákadel na každém rohu, a co teprve na tržišti! Těch ženských! Barev! Dobrot, jaké v životě neviděl a neochutnal! A Marg se jen usmívá. Asi je teda všecko v pořádku. Asi teda neutrácím za blbosti, jak mě včera varoval.</p>
<p>Po poledni si Terizio všiml, že jsou sledováni. Zatáhl Joroka do temného průjezdu. „Pst!“ sykl. Za chvilku kolem nich prošel bezradně se rozhlížející muž. Terizio vyrazil z úkrytu. „Podívejme! Náš laskavý zaměstnavatel,“ pravil potměšile. „Hlídáš si nás?“</p>
<p>„Tak nějak,“ hlesl Msead. „Promiň, jestli jsem se tě dotkl, Margu. To ten hostinský... Tvrdil, žes mu platil zlatou mincí, a domníval se, že ji máš ode mě. A já myslel, že práci potřebuješ. Jsem zvědavý, chápeš?“ „Dostal jsem odměnu, když jsem odcházel od vojska,“ řekl Terizio. „Za pravou ruku nic moc. Takže práci potřebuju. To málo, co mi zbývá, si šetřím.“</p>
<p>„A chlapce necháš utrácet,“ pokýval Msead.</p>
<p>„Snažím se ho vychovat. Večer zjistí, že si za svoje peníze vlastně nic nekoupil. Jen trošku pamlsků a klamu.“</p>
<p>„Mluvíš moudře,“ uznal kupec. „Na svůj věk. Jistě jsi mladší než já.“</p>
<p>„Hodně jsem prožil,“ řekl Terizio. „Teď hledám nějaký tichý klášter. A klid.“</p>
<p>Strávili spolu příjemné odpoledne. Jorok se dověděl spoustu věcí o obchodě, třeba o tom, proč se vyplatí vozit do Quistrytu ryby z Velké Rybné, a rybářské náčiní zase opačně. Mračil se, nezdálo se mu to správné, ale oba dospělí se mu smáli. Obchod je obchod, to potvrdil i Terizio.</p>
<p>Potom zase Terizio vyprávěl o Middem Dimme, o objevu staré, zbořené pevnosti, o níž nikdo netuší, komu patřila, o stavbě královského města, o podivných obrovských strojích, které vynalézají učenci z Invialqu, a také o budoucích silnicích.</p>
<p>„A jaký je král Terizio?“ zeptal se najednou Msead. „Kdopak se vyzná v králích,“ zamumlal Terizio. „Kdo se vůbec vyzná v lidech? A sám v sobě? Asi nikdo.“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Když se vraceli do hostince, majitel hovořil u pultu s mužem zločineckého vzezření a byl bledý a rozrušený. Cizí chlap se otočil, změřil si přicházející trojici kosým, zlověstným pohledem a zmizel zadními dveřmi.</p>
<p>„Kdo to byl?“ zajímal se Msead.</p>
<p>Hostinský mávl rukou a neodpověděl. Na čele mu stál pot.</p>
<p>„Vyděrač,“ ozval se Terizio. „Vymahač dluhů. Něco takového. Bylo to z něj cítit.“ Zašklebil se, nakrčil nos odporem. Jako by ten chlap skutečně páchl.</p>
<p>Msead se upřímně podivil. „Ty jsi někomu dlužen?“</p>
<p>„Nejsem!“ odsekl hostinský. „To jen oni tvrdí, že jo! Žraloci!“ Strašně se lekl. Zjevně měl zakázáno to jméno vyslovit.</p>
<p>„Takže přijdou,“ řekl Terizio. „Kdy?“</p>
<p>„V noci,“ hlesl hostinský.</p>
<p>„Kolik jich bývá?“</p>
<p>„Tak čtyři pět... i víc.“</p>
<p>„A nenajde se nikdo, kdo by se tě zastal? Co tvoji pomocníci, číšníci, pacholci od koní?“</p>
<p>„Každej zdrhá, když se objeví Žraloci,“ prohlásil hostinský trpce. „Každej je z nich po...“ Včas se zarazil. Jorok se vesele zašklebil. Já bych to teda řekl celý!</p>
<p>„Já ne,“ řekl Terizio. „Já nejsem zdejší. Máš nějaký meč?“</p>
<p>„Chceš se postavit pěti zabijákům?“ Msead si poklepal prstem na čelo. „A jak chceš vůbec bojovat mečem, s chromou rukou?“</p>
<p>„Mám ještě jednu,“ pravil Terizio nevzrušeně. „Tak máš ten meč?“ obrátil se k majiteli hostince, který na něj jen valil oči.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Terizio večer navštívil několik hostů, kteří se mu zdáli odvážnější a horkokrevnější a vzbudil v nich spravedlivý hněv. „Tak to teda ne!“ rozehřál se statný chlapík z Amtotte, který možná jako obchodník nebyl úplně poctivý, zato podle vlastního tvrzení dobře vládl mečem. „Okrádat se nenechám!“ a dychtivě naslouchal, co má Marg - Terizio v plánu. Dva z mužů, jimž Terizio oznámil, co se bude dít, se raději odstěhovali jinam. „Jen na tu jednu noc,“ sliboval vyděšený mladík. „Víte, mám doma ženu a tři malé kluky.“ Terizio chápavě přikyvoval. „Kdo si netroufá, ať jde pryč,“ prohlásil. „Tihle Žraloci jsou zabijáci. Nebude to hra pro děti!“</p>
<p>Žraloci vtrhli do hostince před půlnocí. Některé hosty vzbudili, ale jiní už byli vzhůru a připraveni. V čele se svým vůdcem Teriziem úspěšně nahnali násilníky do výčepu a tam se rozpoutala divoká bitka. Útočníků bylo deset, možná víc. Z obránců čtyři měli meče a všichni čtyři s nimi uměli zacházet. Ostatní se nedali zahanbit. Kdosi se krčil nad schody a velmi přesně střílel z kuše. Statná žena vyvlekla ze svého pokoje mrtvého Žraloka, jehož šíji zdobil pevně zaseknutý sekáček na maso. Pár hostů kolem sebe zuřivě mlátilo holemi. Jorok přes Teriziův zákaz seběhl dolů po schodech, chopil se rozbité židle a začal se jí ohánět; kdepak by se k němu dokázal přiblížit někdo s mečem! Msead zahájil boj tím, že lstivě pootevřel dveře, načež do nich nočnímu návštěvníkovi přivřel zápěstí, omotal ho provazem, otevřel naplno a vtáhl chlapa dovnitř tak prudce, že ztratil rovnováhu a svalil se. To už na něm kupec seděl a hbitě ho svazoval do bezmocného balíku. Nechal ho ležet v pokoji a vyrazil na pomoc ostatním.</p>
<p>Terizio myslel na zajatce od začátku a působil útočníkům jen lehké, nepříjemné rány, které jim bránily v dalším boji - bodal či sekal hlavně do nohou a rukou. Na jeho příkaz Jorok svázal další dva muže.</p>
<p>Hostinský se třásl v kuchyni, ale když mu Terizio přišel oznámit porážku Žraloků, zalomil rukama a rozplakal se. „Zabijou mě! Teď mě zabijou zaručeně!“</p>
<p>Terizio pokrčil rameny. Přesně tohle říkal i večer, aniž by tušil, že dojde k boji. Vybral ze <emphasis>svých</emphasis> lidí dva slušně a zámožně vyhlížející kupce a vyslal je do paláce. „Ta věc je tak závažná, že by tady měl být i král,“ vysvětlil jim. „Tihle Žraloci ho pěkně okrádají. Vybírají vlastně daně za něj! Zkuste to zdůraznit, uvidíte, že zabere.“</p>
<p>Tomu kupci rozuměli. Msead seděl u stolu, naléval si víno a rozumoval: „Jsi rozený vůdce, Margu. Všichni tě poslouchají. Nedivil bych se, kdyby přijel sám král! Na tvůj příkaz. Cos to těm hochům říkal za heslo?“</p>
<p>Terizio sklopil oči. Řekl jim jen, aby se zmínili o malém muži s rukavicí. Král Dannagad není hlupák a dá si dvě a dvě dohromady. A kdyby ne, tak velitel jeho stráže je velice schopný a spolehlivý muž. Jednomu z nich to dojde.</p>
<p><strong>Věštkyně v Yzuruu</strong></p>
<p>„Rád bych slyšel tvůj názor, věštkyně.“ První kněz Janzova chrámu, nově postaveného v klášteře Yzuruu. se pohodlně opřel v křesle a hleděl na bledou dívku. Mnoho o ní nevěděl, ale o jejích věšteckých schopnostech nepochyboval. Bylo mu záhadou, proč se tak mladé a půvabné stvoření rozhodlo sloužit právě nevrlému Janzovi, jemuž na ženské kráse vůbec nesejde. Patřila by mezi veselé Lavenilliny kněžky... Ačkoli, není právě veselá. Spíš naopak.</p>
<p>„Nehodila bych se mezi ty hezké ženy,“ řekla Mieevte, když jí to navrhl. „A je mi smutno po Iacere. Sotva jsme se poznaly, už jsem ji zase ztratila.“</p>
<p>„Takový je život,“ vzdychl kněz.</p>
<p>„Ano. Ti dva nešťastní zmatení starci jsou už po smrti,“ prohlásila věštkyně jen tak mimochodem toho dne, kdy za ní přišel s otázkami. „Povinnost! Špatně pochopená povinnost už zabila hodně lidí. Jsem ráda, že ti dva už nechodí po světě, i když Iacere to život nevrátí. Jejich pokřivené vášně mě děsily.“</p>
<p>„Nechtěla jsi, abychom zavolali královy lidi.“</p>
<p>„Věděla jsem, že ten zločin bude brzy potrestán.“</p>
<p>„Ano. Věřím. Ale já se přišel ptát na něco jiného.“</p>
<p>„Vím. Ptáš se mě na člověka, který zabil krále Lyn-Peyka, předtím ještě vyvolal menší vzpouru kdesi v Tirminei, poradil jakémusi vojákovi, ať se chopí moci v Gurangoru a domluví se s prvním rádcem Nerliqem z Middem Dimme. Což se dotyčnému nějakým zázrakem podařilo.“</p>
<p>„A úplně rozvrátí nekalé rejdy vrahounské tlupy Žraloků v Rybím království,“ dodal kněz. „A král Dannagad, zdá se, dělá přesně to, co záhadný cizinec navrhne. Jde vůbec o jednoho muže? Není těch hrdinů několik? Neznám nikoho, kdo by tohle všechno zvládl během pár dní!“</p>
<p>„Odjel na kupeckém voze do Seillacu,“ pronesla věštkyně. „Na voze plném ryb.“ Probrala se, kratičký záblesk vidění byl pryč. „Proč by někdo vozil do Seillacu ryby?“ zeptala se zmateně.</p>
<p>„Ve Velké Rybné jsou levnější. O hodně,“ řekl kněz. „Vyprávěl mi o tom jeden poutník. Obchod! Pro mě je to jedna velká záhada.“</p>
<p>„Znám jednoho muže, který by tohle dokázal,“ zašeptala Mieevte. „Terizio.“</p>
<p>„Myslíš <emphasis>krále</emphasis> Terizia? Druhého po Elvartangovi? Krále z Middem Dimme?“</p>
<p>„Toho. Jenom nechápu, proč cestuje pěšky a sám.“</p>
<p>„Jako poutník,“ řekl tiše kněz. „Důvody k poutím bývají velmi osobní. Míří sem? O té jeho Janzově soše s křídly se vykládají pohádky! Přál bych si ten zázrak vidět!“</p>
<p>„Mohl by ses také vydat na pouť,“ usmála se věštkyně. Objala si ramena rukama, jako by ji obešla zima. Poutníci. Všechny zprávy máme od nich, ale musíme je řádně třídit a porovnávat. Tyhle zprávy, na pohled jen divoké pověsti o nějakém novém lidovém hrdinovi, však došly z více zdrojů. Jsou ověřené. Neznámý prý má chromou ruku. Podle všeho pravou. Ale Terizio měl přece ruku v pořádku, jen jakoby z kovu. Ze stejného kovu jako Elvartangův meč. Zatmělo se jí před očima. Zahlédla Terizia, jak pokládá meč na desku kamenné rakve - a konec. Vidění se už nechtělo vrátit. Kdyby se Terizio vzdal meče...</p>
<p>„Není ti nic? Třeseš se!“ První kněz vstal z křesla. „Je chladno, pojďme dovnitř.“</p>
<p>Zapotácela se. „To není zimou. Musím se projít.“ „Chceš odejít?“ zeptal se tiše.</p>
<p>Trhla sebou. „Ne. Zatím ne.“ Ať se už stalo a stane cokoli, musím tomu čelit.</p>
<p><strong>Konec pouti, začátek cesty</strong></p>
<p>Kráčel po známých cestách. Byl zase sám. Jorok zůstal v Seillacu u Mseada, který si chlapce rychle oblíbil. Bude se učit psát a počítat, dozví se všechno o obchodu... a bude tvrdě pracovat.</p>
<p>„Já vím, co si myslíš,“ řekl Jorok při loučení. „Že nejsem moc chytrej. Ale já už pochopil, proč jsi mé vytáhl z té dědiny. Abych se naučil být cizincem a taky abych věděl, že všude na světě jsou lidi.“</p>
<p>„Tak se toho drž,“ přisvědčil Terizio. „Zdá se, že té nechávám v dobrých rukou.“</p>
<p>„Nejlepších,“ zazubil se Msead. ,Já se aspoň za nic nevydávám, záhadný cizinče Margu!“</p>
<p>„Jsou chvíle, kdy si člověk musí nasadit masku,“ pravil Terizio vážně a Msead právě tak vážně pokýval.</p>
<p>Jakmile za sebou nechal pás roviny a kopečky podhůří, začal se cítit opravdu doma. V bezpečí. Ne že by ho lidé poznávali; hodně se změnil od těch dob, kdy se k němu v každé dědině slétali holubi, poslové Věštkyně z chrámu Všech bohů. Ale jistě by si vzpomněli, kdyby se představil.</p>
<p>Cestou lidi nevyhledával. Občas se k němu připojil toulavý mnich nebo skupinka dřevařů, putujících za prací. Pomohl hrbaté babce s nůší trávy. Ale pokaždé se jejich cesty zase rozešly. V jedné vesničce na něj děti začaly házet blátem, když se však zastavil a podíval se na ně, rozutekly se s velkým křikem. Přidal do kroku. Neměl chuť hádat se s jejich matkami. Nevychované děti mívají nevychované rodiče, s tím se nedá nic dělat.</p>
<p>Spal v jeskyňkách, vymletých vodou, nebo pod stromy s větvemi visícími k zemi, jež ho trochu chránily před větrem. Myl se v ledových potocích. Hlad neměl. Tady, v zemi, kde byl doma, věděl o všem, co bylo jedlé. Našel to nebo ulovil, utrhl či vyrýpl ze země, upekl na ohni nebo snědl syrové. Mohl by takhle putovat věky, po zelených a hnědých horách s bílými čepičkami v dálce, pod modrou a bílou oblohou, stoupat do kopců a spouštět se do údolí, naslouchat větru, ptačímu křiku a zurčení potoků. Dobře věděl, proč najednou přestal spěchat. Vzdát se naděje je tak těžké!</p>
<p>Původně uvažoval o třech možnostech, kam by se Mieevte mohla uchýlit: Letohrádku, Chrámu na Leggedu a klášteře Yzuruu. Tryna mu výběr zúžil; Mieevte byla v Yzuruu. Mrtvá nebo živá. Cestou se doslechl, že tam postavili nový Janzův chrám a klášter se tím značně rozrostl a nabyl na významu. Ostatně, ten klášter jsme tak trochu pomohli proslavit i my, no ne?</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>A jednoho dne prošel tou branou. Otrhaný jako většina poutníků, jen o něco čistší, protože se nebál studené vody. Zamířil rovnou k Janzovu chrámu a překročil jeho práh. Zavrávoral, jak na něj plnou vahou dopadlo poznání. Janz si vskutku nepotrpěl na jemné zacházení. Jeden kámen, ležící na Teriziově srdci, nahradil jiný a on se zoufale zastyděl, že ten druhý je lehčí. Zamumlal díky k mladinkému mnichovi, jenž ho podepřel, a vykročil.</p>
<p>Pruhy světla, dopadající na oltář a můstky nad pohřebními prostorami, se zachvěly. První kněz znepokojeně zvedl hlavu. Vysoká okna jako by se zavlnila. Čekal. Všechno se zase uklidnilo. Pak si všiml, že několik svící v nástěnných svícnech hoří. Touhle dobou je neměl nikdo zapalovat!</p>
<p>Lidé procházeli po můstcích, kladli ke sloupkům dary, házeli mince do nádob se slanou vodou, představujících moře, někteří se tiše modlili. Stará žena s obtížemi sestupovala dolů po schůdcích, aby položila květiny k jednomu z čerstvých hrobů. Nic zvláštního se nedělo.</p>
<p>Náhle koutkem oka postřehl pohyb. Na oltáři. Jako by se pohnula Janzova socha. Vzpomněl si, že týž Janz v Middem Dimme stojí, hledí do nebe a má křídla. Zakroutil hlavou a zkoumavě se zahleděl k oltáři. Ne. To přece... On se <emphasis>dívá!</emphasis> Že bych si toho nikdy nevšiml? Sledoval směr, jímž se upíraly rudé oči sochy. O nejbližší sloupek se opíral otrhaný mladík s rozcuchanými světle hnědými vlasy, které kolem jeho čela tvořily jakousi nepořádnou korunu, a díval se na sochu. Rty se mu pohybovaly, jako by s Janzem rozmlouval. Po chvíli se odlepil od sloupu a zamířil po schodech do pohřebiště.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>V Quistrytu, ale i leckde jinde na Pobřeží bývá zvykem, že se chrámy stavějí nad hřbitovem, který se tak stává jejich součástí. Lidé věří, že jejich drazí zesnulí jsou takto pod ochranou boha, jemuž je chrám zasvěcen. Tady, v Yzuruu, bylo několik starých hrobů, většinou mnichů z kláštera, jinak tu bylo pohřbeno jen pár poutníků a nějaký ten zbožný venkovan a spousta míst zůstávala neobsazena.</p>
<p>Mladík došel k čerstvému, neoznačenému hrobu, klesl na jeho desku a položil na ni ruce. Bylo vidět, že má pravou ruku chromou a ukrývá ji v kožené rukavici. Skláněl hlavu, jako by si povídal s mrtvým... Mrtvou. První kněz nikdy nevěděl, jaké pohlaví má té nešťastné osobě přiřknout. Zvolna sešel po schůdcích, přidržuje se zábradlí. Pro starší lidi je to opravdu nebezpečné, uvědomil si. Musíme ty schody upravit.</p>
<p>Mladík vzhlédl, nepromluvil však, nepozdravil. Čekal.</p>
<p>„Znáš toho, komu patří ten hrob?“ zeptal se kněz. „Ano, znám ji,“ přikývl poutník.</p>
<p>„Jak...“ První kněz se snažil nedávat najevo neklid. Jak jsi ten hrob našel?“</p>
<p>„Zavolala mě,“ řekl mladík prostě. „Je mi smutno. Pochoval jsem jednoho z těch nešťastných vrahů. Nikdy to nepochopím. Tajemství jsou prozrazována neustále. Zdá se, že jsou k tomu předurčena. Co na tom? Ti dva starci chránili něco, co stejně vejde ve známost. Právě tak jako tvůrci Janzových věží z Nefkalaqu. Svět je i tak plný krutosti, kněže, a mrtví si v tom často nezadají s živými.“ Usmál se. „Nějak jsem se rozpovídal a ty jsi unaven. Ospalý. Posaď se tady na lavičku. Můžeš chvíli dělat mé ubohé matce společnost.“</p>
<p>Poslední slova pronikala do knězova vědomí z velké dálky, těžce a nejistě. Před sebou měl černé věže, obrovský hrad a v jeho bráně netvory s lidskýma očima a rukama, schopnýma postavit věž, památník vzdoru. Viděl bouře Nevvahu a Iacere jako dívku. A královskou vlajku, meč pod zkříženými blesky, vlající z Middem Dimme, nejvyššího bodu Pobřeží. Potom tvrdě usnul.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Setmělo se příliš brzy; nebe se zatáhlo a mniši i kněží všude rozsvěceli svíce a zapalovali pochodně. Mieevte seděla u okna a čekala na bouři. Vítr zmlkl. Očekávání. V nastalém tichu uslyšela škrábavé zvuky. Přicházely zdola. Někdo šplhá po zdi, odhadla. Vstala a vyklonila se. Její pokojík byl ve třetím poschodí, hned pod střechou. Muž, který lezl po zdi, podnikal velmi nebezpečnou věc.</p>
<p>Neviděla mu do tváře. Vlasy měl svázané řemínkem a mokré potem. S hrůzou zjistila, že mu pravděpodobně chybí pravá ruka; snad ji má dřevěnou s železnými háčky místo prstů. Obratně se těmi háčky zachytával ve štěrbinách mezi kameny a dral se stále výš. Na trávě pod oknem ležel jeho plášť, vedle něj raneček a boty.</p>
<p>Měla vědět, kdo to je, ale bránila se do poslední chvíle. Dokud se na ni nepodíval přes římsu. Vztáhla ruce a pomohla mu dovnitř. Otázky se tlačily jedna na druhou, ale zahnala je a mlčela.</p>
<p>Terizio si protáhl ramena a zahýbal prsty bosých nohou. „Bylo to těžké,“ řekl.</p>
<p>Stále beze slova nalila vodu z velkého džbánu do škopíku, pokynula mu. Stáhl si košili. Byl hubenější než dřív, ale vyzařovala z něj síla. Byla to jiná síla, než si pamatovala z jejich posledních společných dnů. Tahle neměla co dělat s králem Elvartangem. Patřila jen jemu.</p>
<p>Terizio uchopil okraj rukavice, zaváhal. Pak prudce zatáhl. Zahlédla další rukavici, jemnou přízovou pavučinku. Zbavil se i té. Přitiskla si sepjaté ruce na ústa.</p>
<p>„Elvartang mě nepropustil jen tak,“ řekl. „Vrátil jsem mu meč.“</p>
<p>Spustila ruce z úst. „Pomůžu ti s mytím.“</p>
<p>„Je to jen prach z té zdi. Odpoledne jsem se koupal v potoce. Dole v údolí, však víš.“</p>
<p>„Nikdy nejsi doopravdy špinavý.“ Svlékala ho opatrně, jako by se bála, že odhalí další strašlivá zranění. Zavřel oči a nechal se umýt. V té trošce vody to stejně moc nešlo. Potom svou ženu objal a obratně ji vyloupl z klášterního roucha.</p>
<p>Nikdy předtím si nevšimla, jak horké jsou jeho doteky a polibky. Nikdy to nebylo takové.</p>
<p>„Stejně jsem pořád čekala,“ pošeptala mu tajemství, které až dosud skrývala i sama před sebou.</p>
<p>„Udělal jsem všechno, co sis přála. I to, cos nevyslovila. Teď se můžeš se mnou vrátit domů.“</p>
<p>Nebyla to otázka, takže neodpověděla. Zavrtěla se, položila si jeho chromou ruku na záda. „Nadělali jsme dost hluku, hm?“</p>
<p>„Trošinku... asi,“ připustil. „Přijdou na nás?“</p>
<p>„Hm. První kněz. Jiný si k věštkyni netroufne.“</p>
<p>„První kněz spí. Budou ho muset budit. Máme čas.“ Věřila mu a nechala čas běžet.</p>
<p>Když Terizio usnul, vstala a prohlédla si jeho rukavici. Důmyslné, tyhle kovové drápky. Ty výztuhy dělají z ochrnuté ruky nebezpečnou zbraň. Promnula mezi prsty tenkou spodní rukavičku. Ešmima. Poznávám její práci. Není špatná, ale já ti uháčkuju lepší, můj milý.</p>
<p>Ozvalo se zaklepání. Rychle si přehodila šaty a otevřela. První kněz na prahu zaváhal. Terizio si protřel oči a protáhl se. „Pojď dál, kněže,“ řekl. Jako by do toho pokoje patřil.</p>
<p>„Můj muž si pro mě přišel,“ vysvětlila Mieevte.</p>
<p>Kněz zalapal po dechu. „Jak ses mohl opovážit... V klášteře!“</p>
<p>Terizio se usmál. „Vždycky jsem plnil úkoly, které mi Janz uložil. Co když si přál, aby dědic říše byl počat pod jeho střechou?“</p>
<p>Dědic říše? Janzovy úkoly? První kněz si vybavil svůj sen z pohřebiště. Tenhle mladý muž se zmrzačenou rukou je...</p>
<p>„Terizio Marg-Elvar, král Pobřeží,“ představil se Terizio. „Když se teď na chvilku otočíš, zopakuju ti to vstoje. A věnuj mi prosím nějaké roucho, První. Lidé mě tady sice znají a viděli mě kopat základy hradeb a stavět zdi, ale přece jen... Mají právo vidět, kdo jim to odvádí jejich věštkyni.“</p>
<p>První kněz se opřel o stěnu. Bezmocně pohlédl na Mieevte. Usmála se. „Dokázal víc, než jsem se odvážila doufat, jen aby si pro mě mohl přijít. Zaslouží si všechno, co ho se mnou čeká.“</p>
<p>„To jsou věštkyně!“ Terizio svraštil obočí, ale v očích mu jen hrálo. „Nikdy se nevyjádří jasně!“</p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" /></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_6.jpg" /></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Jana Rečková</strong></p>
<p><strong>KRÁL JE MALÝ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Obálka Martina Pilcerová</p>
<p>Odpovědný redaktor Antonín Gottwald</p>
<p>Sazba NETOPEJR</p>
<p><strong> </strong>Vydalo nakladatelství</p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" /></p><empty-line /><p><strong> </strong><strong> </strong></p>
<p>Karel Petřík</p>
<p>jako svou 37. publikaci</p>
<p>Olomouc 2000, vydání 1.</p>
<p>Tisk <strong>EURO-PRINT P</strong><strong>Ř</strong><strong>EROV, </strong>s. <strong>r. o.</strong></p>
<p><strong>Přerov</strong></p>
<p>Náklad 1400 kusů</p>
<p>Prodejní cena včetně DPH 145 Kč</p>
<p><strong>ISBN 80-86096-28-9</strong></p>
<p><image xlink:href="#_8.jpg" /></p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAzAC4BAREA/8QAHA
AAAQQDAQAAAAAAAAAAAAAABQADBAYBBwgC/8QAMRAAAQMDAwMCBAQHAAAAAAAAAQIDBAAFE
QYSITFBUQcTFCJhgRUjQpEWFzJiobHB/9oACAEBAAA/ANzV4DrZdLIcT7gSFFGeQD0OPHB/
aocq+WyFdY1rky0NS5aFLZbVkbwnrz0r1abvAvkETbbIEiMVqQHEggKKTg4z1GR1pC8WxUo
xRPj++HC0W/cG7eACU484UP3qZWa559UNWXFj1Neetc92Ou3NojoW0rH9ygfPzEgg+KEat9
QpmsLZbm5sdDM6CteZDPAcSoAdOoPHY4Oe1YY9RbtbdHxtN2haobaN5fkJV+YsqUThJ/SOe
3P1FWT0Uag3W7yok9C3JEYibGUFkc/0Lz5zuT/mt801KktQ4j0p44aYbU4s+EgZP+q5CuU1
y5XSVPdJLkl5bqsnuok/9pj2nfZD3tr9oq2he07d3XGfNZcYeZS2p1lbaXU7mypJAWOmR5F
Wb0zu/wCDa/tb6l7Wnnfh3M9MLG3n7kH7V1FQnVVsmXrTcy1wHkMPS0e0XV5whBICzgdTtz
xXPmufTedo+5Q47DyrgzOOxhxLW1RcyBsIyeeRjnmtl6L0GZmhF2PUtpVDksOuhtatqshex
W8YJGfl257YoR6y6Ymut28WWyrFvtcd1brjKQEIClZIAznjBJ470I0P6RPah04L3IuKobr2
VQUoSCMg4Cl/QkdB25+lb3iqfXDZVKbDb5bSXUJOQlWOQD35p6gOqNPu3tyzvMLQhy23JqW
d/wCpCchQH1wc/aj1Nvsokx3GHBlDqChQ8gjBofpq1qsmm7da3FJUuLHS2op6EgcmidCNQ2
mZdGWzEnOMhpLm+OlW1ErckgIUrqkZ7gZHaqd/AV1dlWz4iMw4xHlKL+bm+FKZKG0joOVDa
fGSB5Ne/wCXUmM/BXAhxEJbkLcdDtwkqKPzAUlPPJLYCSCO/em1emsqI3ZXLazDEiM978r4
iW8pCXMJHyADkZGcHGcCpKNDXWVdI13uDNqRcG3g8t2K68jKt7eTyO6UK+6sdKudoty7VbW
4a50mcpBUfflL3OKySeT3xnH2qbSpUqVKv//Z
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAJWAVgDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDy+Q4CjvgdvaoS59vyqV1O
Bj0H8qh25BPBNUJilvYZ9xUoYFc8Z9MCoODnPX3qVRwM0CHAnOBj8QKbu55x+VPxxjP603b
gE8UDAnj+H8hSbs+n5Ubc846mmn73tQIf5gzzj8qUSDPQfTAqIYJ5AAp2FHfn6UwHtNkjAH
5Cl8w9eAPXAqLHfOKUZyB/WgCVZMZAx6Hil3DrgflUePfH407tyeKAF3D0H5U4EDjA/IVGA
Pxo6H2oGTbxjoPyFAYE9vyqPPI6ihsA9c0CJA+Bnj8qfuOMnH5CoMgYpyn06CgZLu46DH0p
rMfYfgKAfekPTmgBM/T8RSZbk4GfoKODx2pPug+tAC5JyQB+VLyecD8qQDP1pcHNIAOScHH
5CgleOnPsKOhxikYcDmgYZ9APypQTxjH5UzNAOeT1oAfk+35CnA56haYCfTNBODjdQA8sQT
gD/vmk3E9QPyo6de/pRuPQUAB9do/Kkzg/dH5ClxgHmgc5wM0AODnHAGPpR1HAGfoKTLDtm
gdM/wBKAF3HPG0/gKdknsOnoKbznPSgUAPHI6D/AL5FMcc7goP4U4exoPUd6BkduHWcHjB7
YoqZCPNT649KKYFV/l5PoOPwqBmyCOlPlJJHOeBULZPtQQBBHOKmRvlwP5VXP5/jUsZ9qAJ
eq/epOn/66MEAcCgDj1FIAGev9KjY4epMHjgVE+cjtTAbu7jOaUfMfWm49T+tPUDdweemPS
gCQewpP0zQFOCD29qdt7D+VAAMY/8Ar0ueMUDPQU7BoAZ+XFHP+RQyddrcmm4fgcUDH5PA/
Skzg9c0oXv/AJFJjn0oADnrkU5eKTbzzzT9oJ6Yxx0oAUPg0Fjjk5A7UFCOhxS+X8vXJoAZ
nB9qUcggEZoZR3wDTVGM8UgJBzinsyr3OfYUwZxnINIck5HT60DF3DP3f60d6MDPHWjjr39
KAE6E5ApeAOg+lN654oHOeaAAHnH9KeOmKZjB4pwPPH40wHH60hxjAHPrSlcgHt9etNx6d6
QC5560Z/T2pM57c0o56gHNADgQM8/nSFucA8Ug6dKUn15oAU5U/WjqaYpJGCc+gp/GOTzQA
/r0oOM5ph6k9qXd+H40AOTmeLPXcP50UkZAnQ/7QopgU5AA3OOg6H2qFupOOPpU8vUHHYVA
e+e3Wgkb0Pp3qWEck4qLI7CrEYx+VAh/86QY/GnYB5yAPrRkdj81IBOM4NRyAccVJznJpCM
0xlXuetOU8jjP409kxzn9KZ0x1+lAEqlCp456U/j2pg+mM04Z6E0AO9yB+VKMjp/KkP8AOg
n0FACsfWkznk0oA9OabjnvQA7jHHT3FNzk4pwHpn86TauOtAAMd6dn8abjAz15pwOBz3oGL
n0zS7vlOKbuAB6U3Py89qAHbs8Zo5HIpgxnjIpSecbqAJFYke1KT+VRjjIp2cigBec0h3Ab
uMdKAccbaTPFAw7c5pMkClA9qD14oAXIx6fjSA5NGeowTn1oGQMH+dADtzYyAcU0kk5/Sng
ADPWkK8gjikIaCacCeRyPxpMe3tzTwCepFMAHQ/pSZ/yaOhJBoGMZxxQMMdsdKccEelAx3p
cHBOaQDeceppOcUuQSecUDnOMe9AD4P9fH25ooiP79OOMjtRTApysd2CMcD+VQc4yDg1Zm6
jHoOtQ9FOR+NBIxRjqealTII4+tM7dvXrTkIzigCXcOlA6nmjnHA60DvkGgB2cn/wCtQc0g
4PbFLk5zQBGyE5+XNMI6cc1O2fp+NQ8UAOHB607gknOB9aj56n9BRzzigCQHJx/WlJA4zTU
J9x9aeSenNACdff6UucDG3NIPrS+uRQAdOmaAQT2pmT1wTTgeuQcYoACR2pNwHekzx2pOox
mgBdxIx+OaQHj1pMEnAJGfelxjHpQMXPHT86UYoGSeTmjnOaAH4GOvPvSjntSL6UYJOexoA
UYzwKD1HHJ70DrSZPf+VAC4+lJjv1oyccGk3Y7H8aBigHk/0oAAPOcUZAGTSAjORnFAiTtk
UuB1z1pgPof6U445NIYfKOhzTgQegpnfijmmIk65xSYyRkUgJx2pc+9IYd6MjPTNJnI6c04
ZyOf1oAYcmnAH0NI7BSQetC5PBJoAmtsCdd/QsKKhVC0ygDGSKKAIHOWGeCAKjxgc/rU0/w
AsoweCAf0qEgYOcZpkjM84wRQBk0hHp/KlU4x1oAer84J5BqQ9Md6gJIOTwalRtw/woAf39
T+VKOT0poODz+lOyM//AF6BgcemKaQMk96ATk5A6d+1BX14xQIYGyMAAUmeuTzQc89/xpo/
zzSAmBBQfKd3OTnqKUjnpUakhgRxU2etMBpBz3oGc0ozyelB98/nSAb35GaCcjpS5AyCAc9
/Smk55oAPoKXjp1+tJz17fSgZoAXPGAMU3PtTiOtJwMYoGKoOOBilXBHUU3I6Uqnk5oAkB5
wBQ2SOhFNWnGmAgY9KQ8jNKwyM5/Sm85APHrSAUU7p0oA5p2e39KBkbE8ZzQOp4/OnEDdwM
/hQMZ9qBB79aU89jj3oAGeopcY6dO9Axvp0pQDjIpdvU0HgcDFMADDngdaVSM9AfcCm9xS4
x/FSAdwT6UDgcGkyS39af0FAEZXeOf509U2r2b605QCuT1p3659aAG2/FwhI4zjpRSRg+aO
cYOaKAI51JbGOcDBx7VWIboeKtz4LcdcD+VViMjI6+lAiL1rb8NaRZa3ezWVzdPaymLMDgD
aZMgKrZ7EkDNYbc8nNX7GeC3t70yTmOV4gsW1SfmDK3UdOlRO7jaLHG19TS8PeHv7Y8SrpV
/LJZxo5jmcLllbkBRnuSD+RqJdNsP8AhGL/AFVWuFlt7xbZELKVIYE7jxnPH61rQeLdPk8V
aXq88D26xEXF8Y13GeYKV3AemOfqTWTZ6hYNo2paNdSyRJcXKXMNwI9wDLkYZeuCD19q571
G7tNbfnqa2jayGWtrZS2llJIs3mT3XkPtYABfl5HHX5v0rXfRNGbxfceG45rq3lE7W0FxIy
urPnA3AAEAnuOlZIuLGB7C3imeSK3n8+WYx4ycrwq9eAvfua1JNZ0ZfGNz4lQXFyTcG5t7c
xhBvzld7ZPAPoOacnPpfZ/f0BW6mafD2rxwS3ElmVijaRS5kUDKffAyecelU7eOOS7hjlUl
HcKdpwcE44NaV/q0d94etbaSSRr1bua5lJTCnzMdDnrx6VV042IuvM1CWaNUAaMxKGy4IIB
B7da1jKXK2yLK6sXdZ8OvB4h1HT9Mjdra0nFuJZpFGWJwoJ4GTzgVQi8P6xMsjrabUjn+zO
0kioEk/unJ4rbfXtOudR1PU7iCaG7uLxbmJo1V8ICcpycA9Pm5qDUtb0y8h1KKEXI+16ot8
u+McLggg4PXn9KyU6q0sVyw3M6PQtWlne3S0KSpN9mKuwX97/cGere1UWV0dkdSGXgg9jXY
J4k0b+3JtWWK7WZtQW6B2KS0WBlOT8pyDyOtcrfTwzahcyQB/KkkZlLDBwTnkVpTnOT95WJ
kopaHWw+F9MuL/TrTZdQxXdgLuS8ZwY4CVJ+bIA28Y655rl7XS7y+kAtURtz+WrMwUO3YDP
Umt+TxTaGWzt/LmudNFjHZXltJhd+3PzpycEE5B9qrWuqaOmmSaZLNqMMcU7XFvcW4UO2QA
VcZx2HIPFZRlUS1NGoNlex0KSeOeO5guEu1Z0giG1TM6j5k5IOR1OM+lNu9HRtM0mexRlee
2kmuDJKAo2uVzk4AHA4qxLq2k32kwQ38V4l1ZvIYWiYN5qs27DseQQf4hnNTpr+ly6BaaLf
QTyW6QOHdEUMku8sjIc8gZwQetNyqXvbqK0djFt9H1C6SLyIVZpgzRIXAaUL1Kg9eh+tNOk
Xwgsrgxp5d65jhIccsDgg+nUda14tfs0m0W8kinF1pCiNVQALOqsWQk5+U889aqW+utHpl9
azwCWSaX7RA4OPIkOQ5HsVP5gVfNU7f1/VibR7jINHnexuHNss0zxtJBiYD5Iz+8cD+IDGP
zPasQnJHSup0zX9M0+0tozaXKSLbzQXAi24lLggPk88AgY6cVyzD0zj361UHJt3QpJJKwA0
9fWmLjqOalHUHj8q1JHA0c0vbnigjPvQA3A9c0hGM/wCFO6cYpCTjGKAHgn3oByOo/Om89j
SZIPGaAHEgA80inHQ/pRk9xSY5yf50AS5Ge/PvThg981Fg5z6+lOBYdP50AOPXj8aTHGBTg
wI6Ck4I6UANGetODEkADB96BtIwev1pNh9f0pAJ0OcDmnjGOT9KYSTwTuoTJJz+lAycHHHe
l49Kahx0yaX5e/WgBgzvbHUA9fpRT0QO55xkHHHsaKpAMmBz26D+VVyAOepq1MOcZ5IH8qr
OMDOefrSJIHPPyiosgHHT6mpTj1603YjHP9KBAzKyfIAPWmqmeT1qXCgcClH0x+NAwx6Clz
Thjd0oxyRQAnHFPB7AmkA5x6U5QMigBfpSN15p3HbNIQfwoAZjimkDnpUhPHGBTcdqAGnPY
YpwOe+KQAnnNOx3pAJ2/wDr0ntTiDjnpTM9qYC7Tnik7YPNKDkdc0N064oAaRkAimBc8VJj
86TkcUhjQuGycj2p4OOpzmlwSM03Ge9MB+QO1Kc88fpSAClb5fQigBuaMnsKTvnNOx6UgDI
xkjilAB6igHvng0Zz7/jQAvHfH5U49wOlM4PXrTgAepx+FMBATmlPXp+lIcnjke9Ic5weaQ
DicAnGP0o3fjTc8UAZ78fWgCQDPIFKeBz1+tIh7g9akA5xQBGSTzge2KeMYyRmlOO1MHB4F
AyQHjpRvGPuimcs2KdjHbmgQ6Llx24P8qKfAjNIpUcg5PFFMZFKdxyc5wP5VXZQOh4qeXJA
4wCB39qrseOlAiFsf5NEaM24ohbaMnaM4FDdxW/4VjlbUmkiYW4hXzJr1nYLbRj7x4IyTkA
DuaiUuVNhFXdjH+x3JinlMD7ICPNOP9XngZomtprWUR3MTxMVVwrehGQfxFdBPBpd7pviDU
bWwkgS3aFrcySszbWcgls9ScZq7caFYfab2a2tHdbWwtrkW67pCS4G9sZBIGeme9Ze27/1t
/mXyXOQGD3I+tLlc8Vf1cWg1DdY2s9pC8at5U/DA45x14J5Gea1TZafLoNnrUFrGsVurwXk
e5jum/5ZnrnDA9v7prT2iSTfUXLuYtnZXV9OILKCS4lPRIxkmn3FheWaI93ayxI+QrMOGx1
we9bXgYA+NrDAJJ8zhR/0zarF8U/4QW0t9JDyae115t3JLzJbz4wFIHCrjkEdfwrOVVqpy9
P+H/yKULxuctx3ximnH97H4V195pGnwalrWlywCOCytDPbXeTucgKVJPQh84x7jFQXdta6f
pSLd6RCdTuQsyQgNi0h67n55Zh2PQc96arJ7IPZs5bHQAGrKafeSw3M0UDNHbKGmYYxGCcA
/ma67XtPhOo+JdQWyi82ykiEUAQhdjcGQjuBwPTmprLTtM/4mESzfYLe70mCWfgsLZmlXI9
ccA89Aah11y3X9bf5jVPWxwcME1xcR20CNJLIwVFHViegpHjMUjRvgOpIYdea6hdLuba/1V
pdGSA2SIBt3SCMMwAYAf6zcO+QOc1c1Lw9FZ3GsTafphuXtLmFVtmVn2RMm4ttHJBbjPaqd
dXt/XT/ADF7NtXORayuRp4vzERamTyhJxjdjOPyqtgbueldnC0UWjSbtJjWJtYRfssjM6xg
x8rngkjP4Vzmu2sWneItRs4F2x29w6Irc4AJwKqFTmbTJlGyuUMc1Ys7O41C7jtLOEzTyHC
RjGWPoM111zotqJ9ZMWm4hTSorqFlVsLIQmSp79WrH8GKT460YAFj9pU4HpS9qnByj0X6Fc
nvJMzbnS76zhWe5tnSFmKCThlLDqMjIz7VTIOOTya6yw1OJ7qHw2mn7ra51RJbjzjvLkNtC
gADAwT71IbZZ7nWDFo1skWnzCEGOIu4BkP8JOCSBgscACl7Vr4kPkT2ZzCWF1Jpk2orEDbR
SLG75HDNnAx17GqmOe1d9f26aPZeKIrawUwxahb+VFKhZAMPjjuOagu9NsJfEms+HILW3tp
p9sllI4x5bhQxjyeisCfpgVKr3vdf8Np/mN0ziwD9PfFW7PS73UEuHtIxItunmSkuq7FzjJ
yemTT9Qj8x3u7S32WCOLdJVXCuyjv7nr+Na/hcZ0rxQzRtIn9m8heCf3i960nNqPMiIxu7M
5+9sbzT5EjvLdoWdQ6FsYdT0II4I9xTbW2mu5mjh2llRpG3MFAUDJJJrpINVt9XENteWMkV
jptn5ELQJ572+XBMjKfv8kjHbPFaVlowi1VhLa2d1bNqMUEkkEeQUZQdpU8Rrzk988dqydZ
xVpLUtU7vTY4UKSm8KducZA4z6UvWuq1OOSDwZLaxwKq22rTI/wAg3Iu0bcnrVDw5ZG9muD
II0soFEtzOYhIyqP4UB6sx4FaqqnFyJ5HexigD6VZtdOu74SNawNMIsF9p+6PU+g9+grrrO
3+2XEupHRLa0tWvII/IWMF44jngg8BSOrHknpT5dIksvtFxo+nR3UlvqM0V1buA22HI8sEd
kIzk/rWbrpadS1T6s4XHzckVautPubWzs7uYL5V4rNEVYEkKcHPpzXZaNpUc8FqJ7S2eC6h
uiDEAw3ANtDOeQwIG0Dtz3qva2clzpnhmHy4WYRXh2zDIyCSABnluOB3OKTr66f1v/kL2fc
4nORxzj1pMoDwa6PxNbxwR6PcR24jaeyXzTlQTIGYHcF4DYAzTtLFlfeH5ra5MME2nSC7D7
QGmi6Mme5BwQPc1p7T3eYnk1sc8tSDbg8j861dDkFx4v0+aaGIpLdKZEZBsCluRjpjFbPmC
6g1xY1gXU7WUJaokaqfI3sX246n7vPJxRKpyu1v6YKF0ciT0I6UhAwDkYruZraxvY7kaX9n
j137Jbu0YKqC/PmhM/KGxtz+OKhtRJdx3s9slj/bUdyjyQxyLEpjC4O3Pyn5vvAGo9urXt/
X9dSvZnGKT1/XFSGR2IPcVPqcqzatdTCO3i3uSUt8+WvqF9s1VUjqK6E7ozJoGdJUKkqc9Q
aKEAaRfrnIoqgK8rE/kP5VXYgjIINSyE8ZHHH8qrtnFBLGn/PFWLe9vLWKSO2u5YY5CC6o2
A2OmR3xVckYGa2vCojbxdpUcsMcqPcIrJIgZSCe4NRNpRbY4q7SK0OpSb3F/cXU9tKAssaT
bC+B8vOCOPcVLc61eTaqupW0z2k0caQxtE5DKqqFHI9hzV3TY7QpraiaGHUQP9DMpVRxJ84
UngNt6fjW89hp8OrQreBbWa40hJbi5jUMlnKTxIV6fMMZxz82RWEpwT1X9aGijJq9zhpZpp
5XmnlaWSQ7md2yWPqSaQSMFKB22k5K54J7V2c9paW2pXlvObeC9Gnp9iumZfLuXyMyg/dBZ
cgZ9OeazPEttFbw6NK4QX1xZiS5EeOTuIVjjjJUA+/WqjVUmkkJwa1MWGeaCQSW80kEmMbo
3Kn8xT0ublPMEc8iiXiTaxG/6+tbGmaHDqNkri5lWV4ZpclAEBjBO3J5YkDqOlZ2kafLq+r
W2nQMEedsbm5CgDJP5A1pzwd/InlenmQNcXLxLBJPK0SfdQudo+gp0l5eTKySXc8isMMGkJ
z9ea29P8PprNtHJpk7hvta2siTgAruBKuMdsKcipZjaDwDdJatKwj1NFzKoB/1bcjHr6dqj
2kb2SK5Xu2c6Lu7WYSi6mEqrtD+YchfTPp7U37VcfvCJ5f3v+s+c/P8AX1rS0nTrK9s9Ru7
25mhSxRJSIkDFwXCkckc81bj8P20mo6bp73cscuqIJLdig2orEiPePU45x0z3pupBO3YSjJ
mJ9tvN277XcZ2eWT5jcr/d69PakW8vI5jNHeTpJt271kYMR6Z9K6i709pvCGl3V4GFvYrcJ
M0QDPnzcKMemR948Cs6w0O2vrjRU8+WNdSleFjtBMZUgAj161KqQabfn+A3GV7GGs8yrsW4
lVc7sByBn1x60jM0jmSSRnc9WY5J+tEihXZQc4JXP410movbfZ/Ck17GGg+z5mCKFLIJmB6
d8CtJS5WtCErmAbi5aJYzcy7Au1V3nAX0x6VGpeMh0dkJ6FTg/nXcSxWTafrd5fXEF5py3k
JtDCeRl+UUfw/u85HsKS8jtZdK8R3hure6sRLEbHb/AAMXyEA/h+TII9qyVZdv60/zNOTzO
JDOHEodw553ZOfzpDJLliJZAXGGIY5Yeh9a6G41i5uPDE9rqkonknlje0RlAMCjO5lx91SM
ADv17VkadbC9vEsxDNcTzEJFHEQCzE9yegxmtFLRuStYi2tkUzJPyDNJjqcseat22oG3tJR
9kjkuX+7duzF4lIwQBnHPPJHFatxpWkJeXkVrc3F1FZogklBVYjIWw3zkYCjoDjLGrkmmp4
ZutQvPNNzaQXa2O0op3Arv3EEEZA6cdah1I7IpRZyeG27STtB+7ninbZVTcu5EPcZAJrp9M
0PT9Tv4UM155V5dvCk8oWM4xkHHO5snkDgDvzTorcXnhfQ7GUzMh1G4Q+Su98bU+6Kbqxvb
+uv+QcjOTVmQ7lZkPqpINJuYA4dgDyeTz9fWtnV9Mt7Ow027t5C32oSbkLhwrI23hgOam0n
RYtS09pY2+0XSM261SQJIEC5DoD9/nqByMVTqRS5nsLld7GBiTa3LYbn605FlwzLv2rySvQ
fXFby6XYyaRp+qxGZrYiRL75hmKRRkAcfxAjGf6VYW0s7PT47K/vp4F1C1F2ghBYF+fLUjH
zDseeCfapdVdB8j6nODfydxORz83WgFhk8gng89frVrShYz6vaw6pJJFaSOEd42AKZ43dOg
/lWkdMsNO1WGx1/z4S1w0cpicfu4gdofkc85P0FU5xTsxKLepisroF3oyhhlcjGR6imNnt/
Ouyt9LQeLtOsdfje5nkuxAE34TyF4Ujjoe2OoBrNg0yy1TT7+SyjkS9tZ1YxmTK+QW2lhx/
CcZ9jUKrErkZz6gHPH6U4fTArck0/TbfSodXaOWe0uLx7dEEmCqKASxOPvHPA6cVoX2haTo
9vqcl0s961lfJbLskEe9GQsM8HBHGabrR2FyM5TbnnGc0uOOR9K6KfS9PWwg1iCORtNe2O4
GT5luQdpjzj1Ib/dqp4csbXU/EdnYXyu0E7FW8ttpHyk9fwp+0XK5dg5Xexjlc8YFJtGMEZ
/CussdCsdUt9KltopYGnkuIpIw+8yeWgcY46nOMCqEtnpd3Ha/ZZRYS4dZ3uiywkgjG08nO
DyKSqxbt/X9aD5GYg6+1A4b+fNSzRCG4khSaOYIcCSPlW9xnHFRd/8K1uZliDG9SQCM96KZ
GwGMkgiiqAgk5bnk4HP4VWbj6VPKe2Ow/lVfJGcc0CE+XA/lVvTr6TTdTt9Qt0QywOJEDjK
7h0OKqc1atbGe6ilmTakMO0SSOcKpY4AJ96mVragr30FW5Au3umt4XdmLhXUlVOc9M8/Q5q
ZdWv/ALRdTzzG4a8XZceZyJBkEZ9MEDGOmKsW/h7UJ4Y5g9qkUlwbVXedQPMHb8e3rSXGga
nbwPK8UbGOcW0kUcgZ4pDnAYDpnBxWblTbs2WlIryahLLLC8kUUiQII4o2UlEUHPTPPJJ56
5qG4uri8u5Lm6laWZzyzf54HtXRPocMR064FnK1u10ltdh5shHJHyDGDg8nP4dqqzaBPca7
eW9hGkcC3j20RkJwW3cLnntjk8UozgNwlsMtvEupWlvaxRJbMbWN4Y3kiDN5b53IT3HJrOt
bqezvIry0lMNxEwdHXqpp0Vhcy6qumbFjuml8na7BQGzjBP1rW/4Rm/hAmd7WdI7lbaZUnB
MTk4Af+6Dg4NO9OO/UVpMqjW79JkltSloUmFyBAm0eYOjH9eOnJp15rl5eWU1kYLSKGeYXE
iwwBCXAI3e3U1e1PQPJ1CWCz2KluCs+6XzXiYNj5to4yegA5AqpcaDqFjLP9pMUMduEZpmY
lDv5TGOSSO2OxpL2bsx2nsUra/uLS0vLWJY/Lu0CS70ySoORg9uQKlj12/hgtY1eNnswRby
sgMkIPZT9ckZzjtXS6lolgkuuQWliGlgt7WSAxszYZ9u7HqDk9ayLHTbXyNdjuRDcS21mZY
5I3JCOHUcHoeCalTpyXNbt+Nv8x2kna5Ut/EWpWkdtHCYgtskkSq0YYMr/AHw4P3s9eaLPx
DqFilutsLdfsspmhZoQxjY9QCegOOlTS6RNHoUkqwwvLAySTushLIjgBFAHH16nkdKtW2iR
QaVr328QNe2dujqgdt8LF1BBHQ8HB64obp22/r+mHvnOSM0srOwwzEsdq4FWbrUbm8t7SCc
R+XaJ5cQVAuFzkg+vJNW30G6iTzJLiDy1nS3ldGLLGzDIzgcj6Z6VX1ewXTdYurBJlnEEhj
3gEZwcd61UoyasQ00iKe9nuI4oXcCCEkxwoMIpPU49T69adJe3MscMTsvkQHdHCFwgPc47k
+9TarZyWUlossVunm20cqmBiQ4OcMc9z37Vds/DV1dpYFLy0V79WNujOcuVOCvTg8d+KXNB
JN7DSlexXvNf1K+hkhuGt8SAB2S2RGIHbcBnHFVLLUbrTXlezkVHljMTMVB+U9QM9M+1acG
hz+bpk8U9ncxXdz9nG4tsWQYyj8A45HIpv9gTSxy3Ut5aWsS3ptGyWwj8ngAE4qb00rdCrS
buUodbv4LeS3haJIJFCtEIV2nByDjH3gT1qYeJ9b+1XNybxXe7CiZXhRkkK9CVIxkevWn3H
hq+t47vE0M09nOtvNBESWVmOFxxg5Ixwajm0O6jgvnWaKZ9PIF1Gmcx5OM9PmAPBIpfupa6
f1/SD3wtvEWs2ixiK9x5cxuI2aNWZXPUgkZGcDIpItd1WEwNDdbDBM08ZVFG12GGPTuOMdM
U3TNKfU4ryVbmC3WziE0pmz93cBkYB9atR+Hppbu2tUvIPNvQTaDkCcAkAgkfLuIOM0P2Sb
TSF77KV3q1/e20VtcyhoIWZo0VFUIW64wOntTLfU7y0SNbeQJ5TM8b7BujYjBIbqOK3fDmi
ofEOkJqyQiK8kO23mUkyKCQScdOQQM+lVoNEnvbTTkiktI1vb2S2jcgh1fjhzj7vIxijnpr
3f66/wCQ+WW/9dDEju7mOyms0mYW8zK8kY6MVzgn6ZNXF1zVxpY0sXjfZVBCqyKSgPUKxGV
B9AavL4blla1EV/BIJ7z7AxG7EcvYHjkH1FU5tHmh0ya/MsbLBdG0dRncHAJyPUcU70pbit
JGXtxxjitBbqO/1JZtcubl0KBGkiCs+FXCgbuOwqfTtLbU3VEuoomaVIVQgsxLd8Doo7ntV
VoXs9Se2mRXkgmMbqeVJDYP1FU3FtrqJJqz6E91qlzNq0d/BJJE9uEW3Jfc0aoAF59Rioft
96Lqa5W5dZp1ZJGTC7lbgjjsa2/FOlxWXiK/C+XZRtORb2+wjcn94dgoPGahPhqUpbyJeRP
FNeCy83Y23eejD+8vvWalT5U2U4zuzLt7+9tYGt4J2WF2DmMgMu4dGAPQ+9KdQv3tJrR7l2
gmk86RG53v/eJPOetakvh6OG3uJ5NXhEVrdfZJyImJRucEf3gcH6Uq+Gpf7am0qW9jE8Vyt
uAili27o+Oy9Mn3p+0pvUOWexUuru1Nmljp63KWofznE7AlpMYzgcADnH1qrbXdxZXKXNpM
0E6fddD8w+laY0JIdOmvbzUo4RFdSWhQRM5MijPbsfWrU+iTyaNGLN4ZxDcJEWSPaZ3l6FW
PLKMY7etHtIJWHyybuYo1C/WOGNLyVEgkMsQU7djnqwx0PvRe6he6lOJ7+7lupQMBpGzgVv
x2NnbeHPEEEsySz200EbyCHJj+chtp6kce2cVm6hon9n3F4r3YkhhjjkinVMLPv5XHPGRn8
jSU4OW2v/Df5icZWMbIBxRnJz6e1J360ZPWugzHDqM0U6PO5TRSuBFN169hj8qrNnPbFWZM
bumOB/KoGBxVCI+uOwrY0TVzpEskySzxyNtHyBWSRM/Mrq3DA8VjnGBxVu1jt5UkN3eGBY1
ygEe8sSegGRj1qJpSjaWw4uzujak17T3tYoY7GS3WPUjfCOMgqqkAbB+XWpv+Eogjl1O4t7
aUTXd/HfRb8FU2MW2t65zVHVdB/s23scXTTXV4nmi1EREkaH7pYZOM9QOuKyprW4hWNp7eW
JZBlC6FQ49RnrWMYU5K6L5pJm3d6vo76rDfWVnfRA3C3Esc04cLg7isfHr3NTv4i027ivre
+sLpoZbt7yBoJwjxs/3lbggqcDnqMVzstvPDs+0QSRBum5CM/TNXtQ0mWzkt4o5TctcDcmy
Nh9ByPveoGcU/Zw0TDmluP0Vw/ifT3Cqim7jbGeFG4HqfT1rXvNXgsdU1O3t4pWjuL4SzMW
XlUkLALjjk85rL/sS5m1V9P0+Ka4KRGUs8RTKhcswHp1APenTaQYtK026tvNmnvGlVoBHyh
QgEDHJ60Pkk1d/1uC5ki+viC1bVdXlubCWSx1Ri8kSy7ZIzu3Aq2MZB9uaiTWbD+zb7SpbG
b7FPIksZWYGWN1BGSSMHIJzwPaslbK8dogtrMTKSIwEPzkdQPWoiCGKlSCDgg1Xs4dBczOq
/4TBIbu9u7G1lgmuIIIVJcMF8vGcjHIYDBHvWf/a+lxTas1lp00EOoW5hWISAiEkgkjjkZH
ArObTdQWB7g2FysMYBZzG21QemTjioXtblYBObeQRHGHKnBz05pKnTW39WByl1N2TxLafYr
m3ttMkg8+GJFVZhsieMhtyrjoSMnPPPWi58R2VzLq1wNMkS41WILMPOGxW3BiVGM4JHQnvW
PFp8v2y0hvYJraOeQR7yhzyQDjPfmpLvSLmLVb2ytIJrlLaZod6JnOCQPxOOlT7Onf8Ary/
yK5p2NS98R2lxbXEUGnPAss0U6L52UhKZ+VVx93n61kaxfw6nq9zfxQNALhzIyM27DE5POB
xVLp26evWrU9m6tbJFb3XmSxBysibcnnlfVff61cYRg9CXJyJtV1JNSayKQNELa2S2+Zt27
b36cVoWniOO0k0ST7CznSt5H7zAlLEn0461kDTNRMrxixuDJGod1EZJVT0P0qK4trm0uDBd
QSQSgAlZFweelHJBpRC8lqa9rr0Vta2NuLNnFnfG+B83G4nHy9OOg5pk+uxy2c1t9jIEt/8
Abi3mdD029PfrWZDZXdwpaC3eUA8lRntn+VOjsbyW3NxFaSSRKpYuq5G0dT9B60ckLhzSNe
XxOzz6tcQ2Zim1C4juQ3mZ8lkbcMcc81Dd+IDM+py29mLWXVABcYfco+bcwUY4BIzzmqF7Z
i2S2zDcRNLCJD5wA3Ek8r/s1d0zRvtOlXWrTrI1ravGhWIgM24nJBPoAanlpxXN/XT/ACKv
JuxX07UvsFrqMLW3nfbYPILb9uwbg2RxyeBVuHxE0Q0uWWzSW60sbbeXeQCNxZQw74JPp6V
U1azis7xY7eG7hiaNXUXahXYHo2B2PaqUUck8yQxIzyO21UXksfar5YSXMTdrQ6G08V+XLp
dze6ct3d6axMMolKb1JLbWGOcEnn3qG28RLaxafGlgGFjeter+8PzMcfKeOg2is670fVbK1
Fzd2E8EO8xh3Ugbh/D9abJpuoRIJJbOVVLiPkdGPQH0J9DUezpv/h/67lc0zSh8RPBCqQWi
rIuoDUVdnzhh/DjHSm32tx3OnXVjDpy28dxd/bN3mlirYII57c1SfR9SitmneylESOI2cAE
Bj0U+/tV99BaLwzc6lcJNHdRXaWwjOCp3KSenIYEdKVqSafmHvNWI9N1sabZm2+wxzMLmO5
WQuVOV/hOPvL7etU7y9W81efUDbCITTGYxqxOMnOMmtGfRDE1iYEubtLmQIVWMKVbjMeeQX
6/pVaWwZLO+nNldqsFwIhIxG2Pk/I/+1x29DTThfmXUHzWs+hoal4sk1NpGu9Oikb7R9ogL
uW8g/wASD1Q45Bp03i0vI7jSoEDXqX+PNc4dew/2fbtXORwSXE3lQxl3IJwB2AyT+AqYabe
mbyvJw20PksAoU9DnOMH60vY0lpawc83qXZ9eM9nf2xs0C3t2LtyHOVYZ4Ht8xq7L4tnnuZ
530y33y3Ud4Pmb5XQYHf5l46HvWDc2txZXMlrdQtBNGcMjDBFW7bRdSvAv2e2MhaMygBlzs
HVsZ6cU5Qp2uwUpdC3d6817ZzWrWcMKy3bXhZWYkORgjntVufxXdStdNHZW8ElzJFMZELZW
SP7rLk4H06VlHSdQis2untiIkjWVjkZCMcKxHXBPerkmjhNI+1xx3BuE2+dEwXEQb7rHnOG
4wMD+VJxpaAnMnuPEJvEv4GsLS2/tJ0a5lG7hg2d4GeOSSQKj1HUVWDTtLjuodRtrAlt+wh
JSWzt5wxUDjn1NVn0e7s5Ea9tmWITiCTawyrdSpxnacVb1LQJU17ULTToz9lguvsyNLIBli
flXJ6k4pWppq39dB+80YsrCWeSRY1iV2JCJ91fYZ7U3B7jmnSQyQzyQzKUkjYqynqpHBFJz
XQZksYG9frRSIxDA470U9BEUiqcnk8D6dKrMD1qzJktj0A4/Cq7dM5xTJIyOQTW94aXSYrq
XUdTuIS1ou63tJshbiTtuOOFHU+vSsIjnOc04KOtZzjzRtexUXyu512hPNP4703U7vV4rm9
ub0bhCxJwQck8DA6ACptO161sEtrfWLk6ksep/aAQxk8hNpUkZ75IO3/ZrkrW5ubK5jurSZ
oJ4zlZE6qfUVLa2N5qc0/2cCR443nkywX5VGWPv+FYyop/Ftb/P/M0U+x0Omatp+kxx21/c
LqcY1JLpWjy/loAQzcjqcg49uahilsrPVoLeTxQ9xZiSWVZIQ6rGWUjLZGQW4BxnAzXL7Pf
NNzg9sVXsVe9xc53MOsaVHcaRm/iVYdOuLKUxxuFjZt+08jJX5h70yy1HRf8AhGrTR7q9WK
UicG7jVt1uSwK9uVbGCBz0rjoEeeZIYgC8h2gEgZParFza3FjN5F3EYZgMtG3DLn1Hb6VPs
Y3tfX/h/wDMOd72Op0m/wBMhttCF1qSxNpl+80gCMdyMVIZcD/ZPXFcxeyK99cvE+9GlZlb
GMgknvUCBmJ2DdgbuOcD1pc4GeK0hTUW3/XclyurHdXupnTNTtbue8MkbaLHEbXcx8wvFgA
jpjJBz7VnNqOlTWMCX06i5iNuEurMMsjIpG4SKRtJUdD6gVg38l29yEvLxbt40VVdZN4C44
APt6VTP1xWcaKsmW6juzr73UdJa0ht4tQjcxaqbrIjc7oyB8xYjJbjn9Kkg1fRotYlvzqDc
at9rCNG7KYs/eVem/sc9B0riyMdDVhNOu5bF9QSHNrGdry7hhT6H3OePWh0Y2s2Cm73SFvQ
suq3JtXM0bysyFUI3Aknp1rq2vbCA6XFqExiW40UW/nBPMMLF2IJXuOMH2NcnClxDCNQhmE
JjkCIyvh92M5A68evvUMkktxM0txM0jtyWY7iauUOayvsSpcp00erwQJqVvNrTXQOnG0gkW
NkXO8MFUYyFAB5PrWXrl7a3q6YLeYym3so4JMqRhlznr16isjrxuqxaWc9/dpa2yeZNJnAz
2AyT+ABNCpqL5gc3LQ2dG1TT7awFrqhSa0aR2aIowlhJXAeJx0J6EHjilu73TLqwsruDUJ7
S8t7QWclrHGf3mMjIccBWB5B96xbu0W2eIi6guFlQOGhbOO2CDyD7GoDgdxmhU4t8yY3JpW
Zv3ur2fl6SYYYL5rWxFvLHcxtsVtxORyM9etRRahZt4b1a2kKQXF5PDLHDFGdgCbsjPbrxW
MI38rzdh8vdt3Y4z1xTQQO/Sq9mkrf1vcXMzpb1tO1q8ttuoGBbbTUjLtCSDIi8g+gPrWNp
ZJ1mwwDn7RH2/2hVQY7kfnT0do3V4nKOvIZTgg0KNo2uHNd3O0v9ah0XXdej3G9a41FJDEy
kKojlLHOe56DHas+bVtOjbXBbXMkkeryKwLxkNAPM3lm9WHQYrm5JHlcyTSNI7clmySfxpb
i3ltpBFMNkhUMUxymex9D3xWSoxW/9Wt/kVzs6v8At/SrLVdNezZ5NM0yVZIrXyyGnbPzyO
TxuPb04FMg1rRtLgnW2nmvj/aUN7GjwlAyruyrEn73Nc7aWTXcbN9qggw6oPOcjcT0AABqb
VNGuNKluYrm6tGntpBFLFHISyn8QMj3FT7OF+W5XPK17G/HcQT61aDSb++vbNr+K4eKSDYs
Hzjl8cE84zVW/wBTshaeI7NZWMt3qImi2rlSqs+effdxXNJPLFv8mZ4ww2sEYjcPQ+tW7TT
pb2wv7uKSMJYxrJIrZ3EFgox+JFV7NJ3k+xPNfREmkXrWGpJdC5a3dFba4jEgJIxhlPVT0I
9DW+utaHKb21aGTT47yGItPaRZVJkJJKxk5CHPTPB5rkRz+FX9Q0yXTRZmSaKQXUC3CFCT8
rEgA578VU4RlLV6ijJpaDNQuTd3rzCea46KJZz87ADGT6fTtWtBf6bB4fXT4J5oZrnm+m8r
LOo+7Ehz93ufU/Ssa3t2ubmOBZI0ZzgF2wue2T2p9zbSWlw9tKymROH2MGCn0yOD+FU4xdo
9hJtXZ0f9s6PFpl3a263Si6sUh2GMNtlVlJJbOWBwceg7VBq2oaNqF82qxpeCe5KGe1yFRS
MbiGByQccDHFYSxobeSUzqsiEBYiDl89SOwx7+tMwVG7kenFSqSTumynNnUX+taRNp81jbf
aVjN8l1CGjUBEAIKnnk89e9Ok8QaQ2rX2opDdLPLfJdRuFXPljrGcn5T/tDPpXLEMMAqcn2
60gRyQPLYkjI4PIpexjaw/aO9y5qlzFeaxeXlurrFPM8iiTG4AnPOKpkE0Y4z0pR171slZW
RmxVBBHI46UVJGFaVFPGTRVCK8w2sCCeg/lUJGOo49Knmz5hB9ufwqAk9KBDSGzxXReH4IX
0jXZ2sIrua2gjli8xC2w+YATjuMHpXO9+1aNjqcljY31rHErfbUWNnLEFAGDDGPcVFRNxsv
L8youzuzp7mw026Fxc21nDFqi6XHc/YkX5BKWw5CHvsw23tnpUmmW1j9vtZPKNvNPo9w17H
CnKHDAMF7MVwcev1rhdzBt4Yh853Z5z9aQu+chm3E8nPWsHRdrcxfOr3sdhDo8Q8QCCSG3N
sbKSXTGAwl2wXKbj3Y85B7jFGmW9jPN4fF9Zwpf3Es8M0ToF8yML8jMvQHcSAeM4rkdsvle
YVcoDgNg7QfTPrTCSzFyxJbqSeafsm18Qc67HWwaatvpWgyXmjmWb7TcJPEoCyMFAKg+45I
B64q1Hpdtc38n2eZb26lsPOs0kRYJXbfgh1OR5m3OPUVw5yRktn3JqWOKaRfNEcjgvsDBSc
t6Z9faj2Ut+YOddjuLeWcvrtsmnQ2F42mKGt12sWcOuWIIwGIySB9a4n5skgZIPTrmleN0k
ZJEZWU4ZWGCD70hznrmtIQ5b+ZEpXNvxZBFb+Jp4oYEhi8uMhIxhRmNc4A981Ys4FXw3Z3u
nQR3V2bxku0ZA5VMDYMHop+bJ9a5z8enrSHjPPbHBo5HyqN9vxGpatmhrqWEPiC/TSyDZLK
RFg5GPQHuM5res4Lmy8PJcSWUV1dXkJS1hESlIU7zSHH3jztBPv6VyGBwM9aNo7H9KUoXil
fYFK12drJpwXw1drJBbsV06GeB4goXdvG4g/eZsE7u3bFT3kUTy6jZ/YbZIv7FjuBsiUETB
V5B65znge/FcKYXMXnCNhEG279vy564z61Htx61HsXvf+tP8AIt1PI6XxHN5NlplrDbW0UU
9jDJIY4lDGQZzyBkH1FN8GSSR+JUKMFHkzbmOAP9W2OvviucwPXNO2gjqMfSr9l7nJ3J5/e
5jt/DNssseny3wtpIrieaOYHYpB2YAkJ9/ugAd+aXRwIbXwxE8Nr+8vZorksiEtHuUYYntj
PNcUlpNLHJJHC0iRDLsq5CD1J7UwpjPHWolR5r6/1r/mUqlraHXqHm8N2dhHPbpHFq8iSLM
RtjQ7dpbuV4NW723jSCyeS1trm4t9VkV43kjXfGVBC/KflQkHHXFcHgZ9+lOntJrWUR3Fu0
LlQ210KkqehwaPY67/ANfeCnpsddNf2Ol6tpl6rST2c6PHPa3KIZoULYbJHBIzlW4PFZurW
Rjml0iyljuI9NR5JJtyr5mTkkZwTgFRj61lWF6+n3DTQwW8rMu0edEJAPcA9x6014LuWCS/
kikaLfh5ivG884J9TzTjBxd7icrol0l4E1qwe8x9mW4jMuem3cM5/Crur6ffX3ifXWhRZHt
ppZ5AXAOwMeRnrx2HaskWty9q90IZDboQjSbflDHoCac91cyPueQmTZ5Zf+IrjGCfpx9Ktx
blzIlPSzLJ0+7sNTsorhEVpfLlQq6spUnrkHHb8MV1N59hm+I+vtLPCWlWY2UrspjMpHyHP
T1xnviuHkkd9vmPvCqFAPQAdhTltZmt3nWEtAvVwvA/zkfnUypt6t9LDUrbI29XlhfQdKS5
C/2tG0qzEEbjFkbN+P4vve+MVb8JNYJZa1/agY2j28ausbgOw81SQoPXAGcDsDXNzWtxaiI
z27wiZfMj3pjevTI9qYAfT3+lDpqUOVP+r3DmtK9js0s/9N1yCe+tJtSa3VtPlV1VHXcNwT
srbOx5HPeprrVFttX0I3c8c8M2mpZ3YRlcruLAnjOGGQa4UqAOVFalo1/plt/aEFuqRXGYk
mkhDjIwTsJHDDjkdKydLu/6t/TLVQ2YYB/bo0aPU44LOwjaOW6BALgNlymepJwAPb61S1+8
kvL2OYwx28Cp5dvArhmjQHA3EdWPUk9ay7e0uL25S2t4ZJ55WwqKMlj6VE0ZjZkddrKSCD1
B9K2jBKV2yHK6sdBpzg+CtaB2gLcWuMgcEls1sSXWivqNjc3zi2UXv7+2EgmhI2kebHjkID
jKn8K5Ga/uprNLQlFhXblY4wu/bnaWx94jJ5PrUdrbT3U4gtoWkkYEhFHoMn8gKiVK923b/
hilO2iO0sbyWz8RaRbajf6a8FvctL50UgkwhHJZyThTxhTVe21SZNI0vdqarcQ6oxY+aAyQ
/L37JkHjpXNwaXqFyLf7NZSy/a2ZINq581l6hfXFDaXqCW0dw1lKsUhYI237xX7wHuO4qHS
hfV/1qVzy7f1oSa0YG8Qag1sY2ga4dozGcqVLEjGO2KoCkBJHGaUH3z+NdMVZWMWx8ZxIpx
nn0ooT5nGCQc0VSEVnIz+A/lURI47Ush64PBAzUXAPXg9aYh4OTxW1o9hYXen6peXrTj7DE
kirCQN+XCkHPTrWGMn6Vt6RqkGn6Xq8MhJlvIEijUxh14cMd2fpioqX5fd8vzHG19TUv/Dt
hb6U+uW8k8tg0EMscDMBIGkZl2swHQbTzjnIqG+8P2tlpp1kPLcWLRQSRx7grjzN3DHHAG0
845yKyE1nUlklc3GVmiELxMgKNGPurt6YHanW+vata3Es8F3gzRiKRHRXRlH3VKEYwO3HFc
/JVXX+v66mvNDsdBCdMHhK4iIvJtOOrxeUjMEfDRnqeQPwHNVNT0Cy0ZnlummuYG1CSyQIw
QqqYyx9WO7gdOKxW1fUWt3he43xvMLhlZF5kHAbp2HGOlObXdYkknklvDIbiQTyB0UgyDo+
MYB9xTVOonow5os6C+0HRNGA/tA3d3s1F7JjDIqAqFVgw4PPzdPWnXeiwaQsiRXc7yWmtLb
A78Iw27g23s3asldcZPDcVjG7vepevdvJJGrgkqACCcndkZz71SXVdQEPk/aHKGf7ThgDmX
++SeSalQqPdg5RR2EukWeo+L7sXiSqt1q0lt5pfavX+HglmyeewH1riplWKeSMc7GZeB1wc
VeTxFraSO41GRXab7SThc+Z/fHHBPfHWmXmrXV5YQ2tw3mCORpQxAzluo4HStIRnF67EycW
tDQu9MsbCSOxuEuHuZ7SOeKZCNu9wGAI/uAEgnrxVm50Cyjv9a0lWkS60yBplnZvll243Aj
HAOeMe3rWM+s6o+lrpr3rtaIMKhxwM525xnHtnFRz6tqF1E0c920gKCNiQNzqOgZupAx3oU
KnV/1/XQOaPY19MsbS88MyK0CrdTajBbLOz42hg3b2PPvRPpFgY9dij8y3m0hhhpGz5y79h
BHZsnIxWJFf3lvazWsFy0cExBkjHRiOh9iPUU651TUb3ctzdNLuIL5ABcjoWI+9j3o5J3dn
oHNG2xtaRo0Oq6ZbRrNLHLNqAt2w2Vx5ZbIX+9xis7UYdJFhE9kJ1ullZJkZSUx/CckZ3dc
ilk1OKHTIrHTTcJtnF0ZJCAyuFxhcds5OaePEusNqUWo3F6888SsF3AYORg5GOc9z196SVS
91sNuNrC6HY2N5Bqs18kziztTcII325IZRg8H1rXuNB0ptFbX7OOVYBZrcGzeXcVcy+WTu6
lOM1jaNqsemRanuEhkvLVoEKKCFJYHJB7cYx71Tj1K/Sf7Ql1IshTy+Omz+7jpt9qJRm5XT
sClFLU7LTNKtDZ3QtbtbWHVdJWRlnYlYG89VOT3GRkZ9aw30u08nxAstjNazaZCjIruS27z
FUlu3IOeOKyf7TvwJwbyTE6CKQf3kHRT7e1SHXdYE/n/2lMZfK8gsSDlP7p9RwOvpSVOabd
/60G5RZu3+g2NlYXWpxxO8cFraSeQzn78wyWJ67Rjp6kc1H4meKTxNpjNCWhezs8xu5OQUH
BPWsNdc1hZvPGpT+Z5QgJLZyg6KQeoqtdX17fSpNe3MlxIihFZzkqo6AURpzTTk/wCtAc42
0R1uvadYW02uaslmhS21L7GturlVRcE7jjnnGB261bu7bTtJ8OapAsTXNob2zlWF5CpXfEz
bWI7jOK5A6vqjTSzPfzO8qhZGds7wOgOeuKY2pX5hkiN5KY5ZBK6lshnHRjnqaXspWSb/AK
0D2i6I7CTSYLeDxBocExS2/tW0hVnOdoYtyfpmsPVbTTrOC7tktbqK/trny9xQhNnIw+T97
IyMcGsuXVtSuBMk99NItwwaUM/+sI6E+pFLe6rqWoxxJf3810kQwglcttpwpzi7t/1ZA5xa
2NiDTrC50C11WOEhbWRo9RXeeRjKEem7lfrWhpumW082g2flyi11S0mmuI0kOA6l8YPUD5F
yO+K45Z5likgjlZYpSC6KeHI5GfpVuDV9Xt4Y4LfULiGOIkoqOQFJ649M05U5vZgpx6o66K
20zUT4T0zUbOSX7XpxRbhZipg+eTDAdCBjnPasybSdLsI4be6huJ2urIXENxCpxvIznOduw
cgjGeKwBqOoG2+ym+m8oZATd0B6gegPcU5dT1NdN/s37dOLInP2fzCE/KoVKa2en9f1YftI
vdGxrWm22l3Wo6X/AGdMZLYoYrsOQGXjLMDwQ2eMYx71qabp41DwNbA7Z5Le7uJY7UsVa5x
GmVBHcDnHU44rk7jUdQurOK0ub+ea3h/1cbyFlT6ZpY7/AFCKGKOG8mRYW8yIK5Ajb+8PQ+
9U4TcUr6onnjdux1uhWUFlqPhS/FqJ21G5LMwLYiKyBQi47jqc+tMl0qzh1DSBcWpuk1W5l
WZ8kGM+aU2rjoQMNznrXMw6rqkO4Q6hcxh38w7ZSMt/e+vvSLf36o6rezBZGLsPMPLHqfr7
0vZz5r3/AK1/r5Fc8bWt/WhqadbaZH4pfTr5lntHle2SfcQFbJVJOO2cZ9qvaXpsEeunRr2
1/wBIitbg3G12BDhGYKcHoMD65rl9owCp6elSJdXUc7XEdzKkz53SByGOeuTVypyaevQmMk
uhoS6lcf8ACP6RAquotZZnRyp25YqeD0OMVBa394L20/eszJciZRnq5IyT7mqjSSyRLE8rN
GhJVCxKqT1wO1SWk5tLiO5jUGSI7kz0Vuxx3xVciSegubUv+Jba3tPFmq2tmAsMdw6oo6KM
9Pw6Vlc09y8rtI7FnYlixPJJ6k0mOP8A69VFNJJkt6j4MidAO7DtRTU4kDZ5FFXcRQkOeM5
GKiyMYxnNSOckc8YpmCeR9KYhyg456V0vhPToNSu9QtpbaKd1spJYRIdoWQY2nOQMc9+K5w
HBJ5z71p6RqqaWb4ta+f8Aa7Z7b7+3YG6nocnis6qbg1HcqDV7sl1aOHTgdG+wqLyBz59y6
lXZv7qg9FHY4yfpUGiWcl/rttawi3eR87VusmNuCcHFXLjXY77RIbHUbL7TdW3EN95mJFTs
h4+YD35FHhmWO01m31e4nhS3tXJcNIA5yjYwvU88cVl7ypu+5WjkrbFbTtCutQSCQSx28dx
KYYnlztLDrkj7o5HJpz6dcR+HLi5Y2uyK8Fu5wTKrbT0bpt4PSktdbtV0VdL1LSUvo4pGlg
fzTG0bN94Ej7ynA4/WrFxLDa+FJdOeaCSe5vEuQtu4ZVQIRzjpycY9qLzvr3H7ttCzdaBJN
rs9gklnbG2sluPk3bWQRhjzjJYg5JOKji8LPcS2UcGq2z/b4mktTtceYVzlTx8v3TyetMfx
Pv1m51H+z13T2f2Ip5pwo2BN2cdcDpRaeJTaS6NKtgrnSo3RAZDiTcScnjjlj0qP3yWn9af
5j9xvUwehHeuji8NSzJaBdStzLeWrXUEQDZYLuyCcYB+U9a504LEheM5AJzit+38SGC50yY
aehOn2z2yDzDhw27JPHB+Y1tU5/sER5ftEVj4fuL6G3kNzFbfalZofN4Dbc9W6LkggZpDYE
eHrO5kltkglu3iLhCZEIUZ3HuuCOB70ses27aPBYXukQ3bWhYW0zSMpjDHO1gOHGealv5YY
PDVrpXnwzzpdyXDGFt6bWRQOR34PFTed9e/+f/AK922hX1DRJNOury3muEY2pUBlUlZiwyu
36jmr17pMcGjSq6W0F5ZlRcnedzg/3QeCRn5sVm3+sXF/Z2NtMgX7HH5YdfvPj7pb3A4HtU
2p6zDqqmZ9Jt4b6QATXKO37zA67eik45IpWqNq4JxszTPh+GDxM1jbKdSjitVnkiKFXcFFY
hMc7ucjHSqlvZxyz629utsRbWpkVXRvlXKg7Qf4hnGT71Dc64Lu/wDt0tiqz+SkfmRSsjBl
AAdT/CcL+pp8viO4nu9Su7i3jklv7b7M7FiCF4+b3b5Rkn3qUqnXyG3EktPDDXX9moNSgST
UYnlgUox5UkFWPb7p5qjeaULfS7TUortLmGd3iO1CpR1xkc9RyMGrVt4ke1l0iRLKNm0yN4
0y5w+4kkn/AL6PSqM2pmXRLfShbqkcEzzLJuJYlgAQfbgVUfac2u3y8/8AgCfLbQdpOmNqt
/8AZElWJtjyDcOG2qWI46cA1em0qbVJdLu4mtoBqzukUSJsWLYQMe/9TWZpmpzaVqcV7GiS
sgZSj5wysCCD6cE1cm1xJbSwtG0q3FtZNIUj3MdwfqCc/rVT5+bT+t/+AJcttR9t4de41c6
a10bWZYJJnW4gZGTYCSpHrgZz0p48NSSLptzpt7Fe294zqJGQp5boNzBlPbHPuKu6N4gE+t
W0upzRx29nZT28ZncsW3K2FLdTycD0FZNvr95ZPYfYY0gisHaSND86szcMWz1yOMelZ/vW7
f11/wCAV7iL93pEOp3VgNKNnB9oDhoEY7oio3M7ck4IyRz2xS+G7Ow/4SrRAlzDfRXMpWSG
SLBTr94HI56iqKeIGt9Xt9R0zTrXT3gYv5UQLK5PB3biSQRxjpSw699m1u21Ky0q0tRbOZE
gQsULHuSTn6DoKfLU5XHy8vP/AIAXje5I2gpKlhPBfLJDfXTWm7yiPLcEds8j5hzU2qacXs
Li6LRQjT7v7DIEQ/OTn5h7fKeOvNURrU62FpaRQxxi1umu43BJO844PYj5RVi98Qte2d5af
2bbQx3lwLqQoXLbxnOCT0OT9KLVLr+uv+QrxsWbrwtDayanE2rq0mmqks2IWwUbHI55PzDj
9aytX0saZeRQpcefHNAlxHJtK5VhkZHY1cufEdzczapK1pCG1OJYpdpb5QuCNvP+yKo6nqM
upPbO8KRm3gS3XYTyqjAznvTpqpe8/wBOy/W4S5baGf8AdO4cVuWOi2k2kwaneaoLWGS5Nq
QIC5VtoOeCOOaxcdj3966GDULKHwVFZSCGe6W/M/kszAhNgAPHXkdKupzWSiKFr6jv+EYeP
WbnS7m8CzQXK2+Ioy24N/y07AL0755oXRrWDSNde6mf7Vp1wluuwZU5ZgT1/wBn8KjTxJfF
bk3MMF09xcpeF5FOVkXoRgjjHGDxTJtduJzqm62t9upuJZUCkBHBJDLz6k9c1klVvr5fpf8
AUr3LaGlqNlYwR6XbNLAtxPHBMTHbECRX7sd3BHoMZzmsrXIpYPEOoW8ro7xTshZECKcHHC
joPaku9Xlu7mznkt41azjjiQLkAqn3c81Xv72TUtSub+ZUWW4kMjhM7cnrirhGaa5hSknsX
bbTLf7DbXt/dtbW91M0KOqbtu3G5iM9BkcDmpLTRreSK3uL2/S2triZ4o5gBgBcAuQSDjkc
DmobTXLi10ptNe0tby28zzY1uIy3lORgspyOvHB44p9rrt1BYSWUtta3kLSGZFuY93lOerL
jGM8cdOKJKprYa5OpYttCspLGO7uNSfy3vvsR8mPdnjIcEkZHNOt9AiOp3Vhc3Lh7e7FqTG
nGCxXeSeAOnGcnNUV1e6SzjtNkTRpc/awWU5MnTnB6e1WD4k1Avct5Ns32i5F4d0Wdko/iX
nj6VDjV11GnDQz721NlqNzZswZoJWiJA6lTjP6VXyOwzU97ezahfz3s6oskzF3Ea7RknnAq
IdM/lXRG9lcyY9AC2Mc56iinRuFdSccGiqsIymB3c557/hTRjHBzU8g5HPb+lR7RjjvQIT6
5qaG1mumIt4mcrjOO2enNRDp0+tbOh6jDYi6W4aCSGYoJLa4hLpMoJycjlWHYj1qZtpXQ4p
N2ZSh0vUJ3dIbKWR0fy2AXo3933Pt1qNdPvXSKQWkhWSTyUbbwX/u/X2roLnU9Gu7O2traa
axFjfSTxM6lzJG5BByP4xjHPXjmrFxr+mamLmSdns3Oq/b1jEe/ehABHHRuM+nNY+0n/KaK
Me5gtoepJpdxqUlv5cME32dwxAYPgkgjrxip7nQmitbW4t1uZzOwR4zHt8psZ2E5+91I6cV
q3muaZKdSeJ5HL6suowK8XEqgH5Tz8p5qLUtS0a6vXEWs6h9gvbgTTweQFMIySehw7DJAPF
Rz1OqHyxM6/wBDe2FvJZLPcwzsVWUx7QX6lByckDqelUrmyu7PyvtMDRiVdyNwQ46ZBHBro
4/EOmJrkF07Sf2fDG1pDawR4+zwspBYFur5IJ9TmsfVLqGTyba31O5v4IdxRpo/KVcnoq5O
Pc1cJTulJEyUd0TWOlWk/hnVNUleUTWTRKqIRtbeSOeO2Kdq+iraXZWxSWSBLWG4keQjKb1
B5PHc8U+wv7O38K6tps0jrc3jwtGAmVAQknJ7da0tY1nRtW00WbM8b28EX2eZYSC7qgVlcZ
5HGQ3UVPNNT20v/l/wR2i4/wBeZzzaVfxwefJaSKny5JHK7vu5HUZ7Z61PLoWr2zKk+nTRs
zFQGHOQMn6cc1s3GraIdK1KytprgC7hgCB4ssrIQWDtnLex6Y4xSz69pkniXVbpjM9nqNob
bzNmHiJVRnGeeV/I01Uqdv60/wCD9w3GK6nPvpt6kiRtbMC6GRTxtKDq27pj3qvNbyW0vlT
KVbAOMjoRkHj2roLbXorWzsLO3uiv2JJiJmgDpIZCP3ZQ9UwPzNZOsXNld6k0+n2wt4iigo
uQu/HzFQScLnoO1XGUnKzWhMkktGJc2RtNNtbibIe8UyRL6Rg43H6kHH0q9LoMcuq6HY2dw
+dUhifdKB8jMxHbsMU3WbpNQ0rR548Ztrb7JKo/hZWJB+hB/Q1Fq2oW9wNJ+xzyq1napA7l
dpDKScjn3/SpTm7fMfuou23h6HU0mFhJJDJb3sdm4nwch2Kh+OhBHIqGXR7RrPU54HmiOl3
CRTCTBLozFdwHGCCOnvTL/wARXNzpa6clxJJ5kwuLi6cbWlccLgDoB1z1JOaL7xDc3WkNpv
nST+dIJrm4lADTMvCjA7Dnk8k1KVW43yDp4PD0mi3F9ZwagkkcqRJ58qFZCckjgcYAz+Iqh
qOnfYTbujNJb3cInhc9Sp4IPuCCD9KbcXSzWFlY26tiIM75HLysecfQBRV3XbuJrPSNNjYM
+nWvlyMORvZixGfbIH1zVxUotK/f+v67kuzVynaaRqGoNDHZQebJOxWNA6hnI64BOaT+xtR
aAzLbHaEeT7wyyIcMwGeQD3FX9N1HT7HRpo4ZpoNSuSY5bgR7vLh7rHyMFu59OPWrthrmgW
MEUcKXiA2k9tMAikuXyFfcT0wR8owBSlOabsilGNtzmbS1mvbqK1tkMk0rBEQYGSeg5q/de
HtYs4Y5p7FwkkpgBQhyJP7hAPB9jR4dAPijSgoJ/wBLix9N4roF8QRaBq18lvC9yzaoLqRZ
F2gBGb5R15O48+wpznNStFXFGMbXZzraLqahCYARJL5G4OpAk/uE5wD9aa+lX0dxPbyRbJL
aQRTAuMoxOAOvJq7PqdlBpWpadp/nSR39wk2ZlCmJVJIHU5bJ6+1Jq2tR6rJayGJoZSEa8f
r50qjbuA/3R+ZNClN9NAtEjv8ASZYtWvIIbN7aG0cI4nkGUPYM3TJ9B/StrVfDunWja7FBF
N5tktqYQX3cyY3A8c8nio9S8Q6Tqg1q3liuY4b26S8glVAWVgu0qy55GD1Bq0fGNhBqGpX1
pbSsbpLdEjnRSpEYAYNg9wDgjkVi5VXayf8AVv8AglpQ/r5nMtpN6kd07RArabfPZXU+Xk4
GcH14qK90+exuRBdRmKUosgGQflYZU5HqDWzFqGhQrrVlbLeRWOoRp5WUDPEVfdtPPI6jNV
te1K11LUYrm2jlREtooSJAM5RAuRjtxW8ZTcrNaf8ADf8ABIaVroj0ewXUZ0sorN57l2JMh
m2RxIByzcdBySaNVTTDqrW+iedJbriNXkOTK3QkDsCeg61ei1XTYtAGmWpubdrjm+mWNWaU
A8Ipzwg647nrWWl3FZ6xHe2EZ2QSrJEsvJO0gjdj1x2pR5nJv+v67A7JJGhqFlY6LfDTrlG
vLyPAuNr7VjY/wLjqR3PTNX73QbTS77XoJi08VkiLAzPtPmSEbQ3bIBbP0qnJqumt4in10W
ss8kkpuEtpQNiyE5+Zh95QfYZomv5tY0mW0WOWfUJ7p726kJAVhgAH8Mn86j39G/n/AF/W5
XulGTSdRS4nt5LcJLbsiyKXAILH5e/Ocjp61ZPhzWlkEZtMMZ/suC68Seh54+tXJ9es/wDh
JLW/+ztLBAImlXI/fSRoAP8AgOQDT7TxPHFJp7XNvJIIbiW8uCCMzTN90/RcChyq2vYFGHc
yk0fUGhlmMapFDP8AZ5GeRVCSc8Hn2NLcaLqVrDPLcWuwQTi2cbgSJD0GPwPNat7NBpum6R
bXUUszktqEsOQFkdj8oY9eFAzx3PSmweJot1rNf2ktxcJftfTkMAsjHGOPUYwO3NHPUesVd
Byx2ZgXVrNZXc1ncR+XNC2x1BB2nuMio1YjHt0p91Mbi7mnbdmZy53HJyTnk1ECucV0K9tT
IlBwwPNFOjAZhmiqAolhtKkMTxg9ulMA49fxqR+CDjsP5VGcEenvTJEIwOCKBgHJHFGPeuj
0KFo9K1fUfskdyVjW3hSRQR5jnrz6KCaiUuVXHFXdjEtrZru6jtbfaZJTtQMwAJ9MmnGxmD
XCAxFrdd8n71eOcEDn5jz0Ga6mS50uKG5ndbWeS009LZ9qrtnuXY5I9lXI3D0qvAbW+0aB9
QNnbDUNQigeSNEQ28MagMQByM7hz7Vgqz3t/X/DGnItjlM4HX61c1Kwl029FpNJG8nlpIdm
fl3KGAOe+CK3TAH8Sf2ZdwWllp8lyoGSpMcSEkkNnuo5J6k1otNp+uC1N00EcWp6pJKQWVZ
EiReFLdRuJxzwMCiVa1nbT+v+CChocabYJZR3JuIsu5UQg/OAOrH0HaogeuO1deIpX0a3SP
8As5b+6vmfYWjC20cY4T6ZOffA61LEhutSeDVpLV5Le1eW1iUwjzpcgDcVwucZIUnt+Z7YO
Q5jTLCTU9Tt7CF0SSZtoZs4Hucdqa9sVgadZYmjEhjGGG4nrnb1x710treKEvbtvIhlsLFo
YcyKXd5GwWJHBIBbgdOBWbrRii0/R7OJ4W2WvmSOhBJdzkg49Bgc+9Uqjcrf1/WwnGyMXgd
aXI7/AFrsdHtbG3l0iUz2pgML3dyzupMsi7iISCeAMD6578U7SrqyX+xYpXtjNJPNqFy7BC
EQZ2x89ztPH+0Kl197L+tf8h+z7s4r+IZPX0rTudFmt9ak0nz4HnQZLF9i527iuWxyOnPeu
h0mKwE2j3JubWKO4eS6u23ru3KzEQAH7q4A9ju+lQLc2w0+DWU8m5vJrmWa83yqu1t2UQg/
MU7/ACjnOKl1XfT+n/SY1BdTn209v7MuL8XMbRxTLBhcnexBPynuABVae2SCG3cXEcjzJvM
aEkxjOAG9z1xXV2i6bOdEtL2a38qYT3sqBwqtM2dkbf3R8qjnHWsHVryR4obN4okMTM7FWV
nLHHBK8ADHCjpWkKjk7EuNlcrw6dcTxQuq4NzL5MC95GyAcewyOanuNJW2+1g31u8lmdssY
3Ag7tpxkc4NaOpmOex8KmCYQRfZvKaTOBHIJTuJPqMg1ev76PU9Fvz4gjtJNRhUC0v7d18y
5bcBtcL98YydxAxio9pK6fT/AINiuVamNc6F9into7jUrWNrmFLiPIfG1hkZOOKzZrSSK1g
usBoJiQrr/eHVT6EZFdN4k1NFTT4Lb7JOp0uK3kdQrujAfMNw5BFUkeJPh5LFLjzZtSVoQe
uFjO8j25UVUJy5U5dRSSu0jnf4cqpIHXjpSDnoCfpXZ+FZra2j02a41C2WFb8+dBJIsZRSo
G5u7g8jHQc561zEVzLpusi5tJEElvNvRkOVOD+oq1Uu2ktiXGyTK6kryoYEdwa0LbS5rjT5
NUnlW3s0kEXnPk73xnaoHJOOT6Vd8QXVi08i6VOWgvXF5Kv/ADzYjiM/7p3fmKsx3EGp+B7
bR47iKC9sbqSYRysEE6OBnBPG4EdD2qXN2UrWv+A1FXaMO5skhtoLiK7iuEmLKAmQykY4YH
pnPFVdpBIZCGHXI5Fb+gx2dvqrw391bwySwSRxSM2UhkI+Usw6dxkdM5rXt9Tmhe9gvb6wE
0WlS26NC4bc2QUBfJ3t1wewolUcXZK41BNXOQtbVrq7jtd6wvIdqmX5QD2BPb60txbtaXb2
zujtGcMyHIz3APf612a3Wn3q2gudQtv7Ql0hYVuJpOFmEhO12HIJTjPvXNa5dTXV+huprWa
WKJYi9sMqdvAy38Rx1NEKkpStYJRSRPN4flhfTR9riKX8P2kPggRR5I3OT0xg1mPEouGhgl
FyoJCuqn5vcAjNdrNqWlXGk6Jod+8LWstkkctzAwMlpKHYjd6rgjKn6jmsmztI9MXVY11mz
ZlEezyZgBcKHzlX6jHBKjBNZwqy+1/WpTgr2RzyxluApJ9hmtC90x7S1064Ewm+3RGVVRSC
uGK4Pqciuq1PVoID4ml0zVYEee5t57YwSAE4B3lffnmqcVzaTQaMp1SGGWPTrhHy4z5jOxC
Fj9wsD97tQq0naVv6tcORbHJFWVirIVYdQeDWzb2NrYWcV1rcSsl5H5lvFzvwDgOcfwk5GD
1p3ie4tbqfT5ra4hlP2GKOTyiWKuoIIJPOenWp9auYNetNNvba5gintrRLSe3lcIVKZAZc8
EEfiDVubko9E9xJWb6mPc2TRzrHA4uw8YlDQKcYPbHUY6VXEE0rhY4JHJOMKpP4Vu6RJa29
hdg6tEkizQN5TMUEgBJLBgMnb/dGM59q3NQunbSddudJ1OONG1lZYpo5NgIKMeD+p+lTKs0
7W/rQagnqcjDpgl0O71MTYe2njhMOw5O/POfw6VUS3uXlMaW8rOOSojOR+GK7o69oU11rFz
csrRXVzbEBflclUKtOq9OGO7B61l6fNY2TzmbxFDcNHqEUuSz7ZkGf3owMlhn7p/WpVaet4
/1oPkWmpyZznnINKODyat608E3iDUJbaVJYJLiR0dAcEFiRjP1qnj5h6fSupO6TMXoyaMne
MYH40UxdyyoT0JxgiimIjkwMcDoP5VExX+HkfSnSEk468D+VREkYIFUIXPHNaS3F7daL/Z0
VoHtoJDcO0cZLZIwSx9MVl55z1rovC2qyaPeXd/GN6x2/7yM9JELqGU/UEis6nw3Suyo6uz
MWOFppFjhjaWVuFRFLMfYAUrWVysLzyWsiRq/ltIUICt12n39q9A0LTodA8fafJbSb4r+ZT
YvnJ+zsMlvr/B+DViafbi+8OXNm0oiSfWoIzIx4XcHGax9vfbbT8S/Z6eZyscO5giJuLHAU
Dqafc20trcyW9zC0UyfK8bjDKfQiujl0yw8vXY1ha0n0iZRGzOT5g8zZtYH+LuCMd6t+NrC
O21K+1BI1uvtNyVecMQLZgB+7Yf3iOcnjHTvV+2XNy9/+B/mJw0ucdHC8kgRIyzEdAOoFSr
azfZjc+Q/2fds8zadu70z0zWzawxx+BNSvV5uJLyK2Y91j2liPxIH5U6B2Pw7vF3EqNSi4J
4H7t6pz7d7C5TJFncvbG4W1kaFRneF4A6Z+lItldPbtcRW0hhGSXC8DHWu00e90251Cz1dn
e2h03TzBdwtH+7bCMoAbOPnJHGM5zTdDvNOutQ0vU2d7WLSbIxXkbJmNlAYcNnHz7sY6k1i
68lfTb+rFqmu5xqWNzLC00dtI8fOWC5HHX8qhkjeMKXjIDjcpI+8PWu50k28lno9vOVttWa
GVtMnGTGFLMAkg9c7sHtxmsO0ijn8D6q033rO5haFj1BfcGX6HAP4Vaqu7uuv/AABOCRzuF
JORzRjByME10WhWdlLby32p2ijTrRszzlmDSEj5YkAIG44P0HPatTTNFsb2S2W40o2y3ouX
jG9mbCqSu3+6FIwS2SacqyjdPoJU2ziNoP3hnPanCNR26Vu+GbK2vtYe3v7Yyxi2mk2hipD
KhYdPcVrW2i6dqFpp15HaeQ0tjc3DWyOxEzxHCgEnPI5P0OKJVVF2YKDaucj5kggMAb92SG
KnkA+tRhQDnGK6q1h0NbXRNUv7VVjuppLe5hDMBtGMSrzkY3cjOOKW38PoNfTQbqFXvEE0r
CM8yYUmOMc/xYz68il7aK3X9dQ5Gc3a2dzfTGGzt2mkCs5VB0UDJP4Co3mkkSNXclUG1F6B
R14rsdFitxr1iYNMns5/st0su9SqykRNgqpJI44Pam6RotjeT+Fg1h5qX8cwudpbBKswByD
wcAUvbJPVf1r/AJD9m+hx20swVV5PFTtp1+uoDT2s5VuzgCEjDHIyOPpS2Nt9o1OOBlOwMW
kGOiry2fwBrp7i7Gq6NH4mdl+2WAa1lUnli2fIPvgFh/wAVpObi7f15ExjdHIMjxysjjDKc
EelKOnT8661PD9tZSajHeWTTx6bZeZNIWZd07AbFXHVQWH1wTWPoVnb3uoCK8BSOUeRDMQS
izt9zfjsef8AIpKrFpyXQbg07GQeegwO3FTNaXEUKzyW8ixMAVdlwDnpg966RbaODQ7+SPT
Ixc3l4thAuS/l7ceZg57ttH41bksNOv8AxFP4etg5gslZxKJXbaI0JlWNTkfMw61LrLsP2e
hxgB79KXjHJ/Wup0600i5nVptPdobW3muLkruQOMARquTnO4gbu+enFS2+h6feWVq7wm3uo
LWa8uoI2Ys0YIEYxyQTkk4/h5xTdaMdwVNnJDFT2dlcX9wLe0i82TBbaDjgDJPPtmt2Ow06
fT7m+jtZCdPgUyou5fPkdyFODkhFHU98ds1Npiww2Gp6n9la2dbdLJIwSTJNKecf3coD9M0
Oro7bgoa6nLcBhx170uCTj+tbHiCwhg8SS6bYWpQx7IvLXLZk2gNjPOC2cVsQaZpkt9o8kE
SizuD5kzNkSQ+UMzIw7gnkH0OKHVSipdxKDbscreWdxY3T2l1CYp48bkJBxkZ7exqFELOFV
SWYgAV2V5YQ3ms3Vzeor2/2ZtTM0eVe6DAMEXPQAsAcDIANMsNK0+T+yZb2COJyk91dxLnC
26jKEjOQScgeoIqVXVrsr2buctNa3NpJ5V1A8Mn91xhvyqxcSahY28ujzybIvMEkkIIYB8c
EkdwDjrWskC6jpU2rR2JklhdbZRvZzI7ZPmSE9AFGOw6VoXumWFnda0W01ZUsbeK2VRuO+6
bGWHfrvP0ApOqr2kv60/zBQ00OSs7K41C9js7RA88hwqkgZ4z1NVtpDEfrmu+sLLTYb5pxJ
HYyxWcdpM8Y3Kl1MSvAz1CE59DWRFYLMuu2NxpkFrdWkAkiKgqU2yKrEknuCTQq6bfyG6dk
czgA/wD16UdferF7LDNdu1vCsMWAoCDAOAATg9Mnn8agCnp29zW61RkWLdA8ygjqfWikhkC
MCOSO9FVcCpLww47Cq+TjrUzc4yMcD+VQ4IzQQNA5qzDdXMMcsUMzRpKuyQAcOPQ+1VwQa0
tM0yXVJLlIW5t4WnKKNzuoxnaO55z9AaUmktdhpNvQhgv761niuLe7milhG2N1blB6L6dTQ
1/etbSWz3L+RK/mPHn5Wb+8R61c/sdH09722vVnijultW2xkH5gSHHqODxWjYaI1tceZcm1
mtZvMSOWZGMexTjzjgjauRxzk8jBrKUoLU0UZPQw5tSv7naZruSTaQQWbJyOhPqR6mh9T1K
UXCy387i5IM25yfNI6FvUitc6Gs2n6c8U2b6+Ek7Bl2RwwqSCxPpwT06Cs+70yO00q01FLv
zVu5HVEMZVtqYBbr0JOB9KalBu39f1oJqRDb3zwW09q3z29wB5iE45H3WHoR/U0gu7oWptB
cSC3ZtxiDfKT649a2/CNnPNcaheQw+cba1YIhUEF3+Vevpy3/AabpljaJBe6iLuGW0gZIC1
zbkqxfuADnIxn3/Gk5xTa7WGotpGK1xK8KwtIzRKflTPA/CkM0rwrAZGMSnITPy59cVt/wB
g7nWe4vlit5w8sczR7VMYJw7DtuIwFGTT4PDkc8mnwNqIjuL62a5VDHxGAGI3HPAIUnNP2s
LBySMRbu6ji8qO4kWMZwobgZ649M05r2Q6aNPjUJBv818dXfGAT7AZwPc1qRW6adF5d81qk
9zb+cizRlzEMZQk9mbsMHqM1b/seW4FtpRvEjjSzbUpG8nBQlc4c59NuOwz0oc4hys5+G/v
oYBBDdzRwhiwjViFz649fepU1bVUwI9RulAcyDErDDHqevWtaTw0kVu0zagoAsBfAGIg4Jw
FPPGcjB756Vn6Lp/9q69Y6YXKC5mVCw6gdz+VHNBpy7BaSdinDdXVtI0tvO8UjAqWRiCQev
NH26+xCBdzDyDmLDn92f8AZ9K3LfSv7bvr82qtttnCx2sAUyeXkjKqSN2AMnHJzS2mgWM9v
Yyy6hOgu717IKIOVYYwxyenzDPcUnUgtwUZPY5+a5uLl988ryPjGWOaTzpzMJzNIZQQQ+47
gR05roNP8NpfXAs2u3SczSw5EfyIUBwSTjOSDwORV7wvp0dl4i8PTXcjeZfHzY41QMoTJUb
s+pB6dKUqsEn/AF/Ww1Bto5iS/wBRkuTdSX1w85XaZWlYtj0z1xUceoahbxCKC9nhjDbwqS
kAN68d6bMcTuTnG45x6ZrodW0TTYdZuLS1a5VILWKXZtBaQlVJ+bovUkk8dqtuMdGv6/pkp
Setzmo7i4hkZ45nR2BDMrEE59fWmh2CMuSFbkjsfSu5tNAuY08S+H7RluXC2zRuQBkFg2fr
g9B1rF060iinn1i2uGFtYSoitMqqzO2cHB4GME857VKrRd7f12K5HoZBvbxwUku52BUIQ0h
Pyjop56e1NjuJ4QViuJI1JydrkDPrU+pQW8GpzxWt8L+HO5bhVxvyM8575OK6zSBBqVhptr
pF7FZatbLh7C6QCK+O4ncGIwWIwMN6cUSmoRTtoKMXJ2ucb9puFRI1uJFRH3qocgK3qB2Pv
TI5pophPFK8cqnIdWIYH1zXY2itF4HvfPuF0+aPVVjLtGWZBsOV4BOM/wAqp6bEmt65fadc
yLMHt5DFOqhfnjUlX49QuD65qfaqz00Q+V6GZDrE0GmXtsPMNxeMhe58w7tqnO36E8nnsKq
2jXcl/GYLh4rmRsLIZCpJP+179Kq8djj8a6exhis/AdxrMIU3sl6toJCMmBNm449Cx4z6Cq
laC0W4o3lv0Micahp1/Ikk0sN0BiXbJ8wz2Yg/pVUSzBf9a+N2/G7v6/X3roNClXWNW07R9
UUzW7XG4uoAfp90t1I4/nUcOkWDJbXd/etaWd3LJHG/BMYUgFiO/J6DtS9oo6SWv9f5D5W9
UYbTTNN57SuZCd28sd2fXPXNOM87NuMjs2NuSx6dxXS2XhzTLj+yEk1C436nLLArRxjarK2
A3PJU/nUel6csmn3EEdzLG9zDMZG2gKfKywQE8sDjkr04pe1h/X9eQKEjnRPPvQiaQMg2rh
j8o9B6U4vLudmd9zcNljlvY109xFZLpmgwNPMJbyOOVJIoEDL+8K4Zs5OOo/WsPWYJLbxBq
EDzPcNHcOhlf7z4Y8n3qoTUnsEotdSqjzKhRC4WTghScN/jV5tVlOippyK0Z84zyTCQ7pGx
jn2A/nWxp2mmaTwsBqV5ELuWRU2YzbsHxlPqea5mYBZ5FznaxGT3560Jxm7dv+Cv0E04oZk
4wCQM5xnAzU0ly0kKwxwBHYBZXVmZpjnvn+Q9K3JNDtV0i7u1kmjltY4JCsgALhyAfk6gDP
BPWp28PxW2p6Y8U0xtLm7SKO+tpVZSDjBHGUcH+E9Kl1Yf194+SSOVAIyCCCOxFPGc4wTUt
/GIdVu4jI0hSZ13sclsMRk+9MHOB1rZaq5AmCGHGeaKmjTMoBFFUIz2GGyM4wOv0qMqKsyD
pg9h/KoOpwDTER4wTxV/T9Tl06aKa3hj8+CXzUlJIYHGMcHke1U8dh1FXLLS72/huJrWEPH
bgNKxdVCAnAJyemamXLb3thq99Ag1a6t7G7tIygS7dXkO3kEZxj0+8aln1ma6020s5rWBza
x+VFMVO5UyTgjO04ycHGaZPo9/bX0lrNAEkjQSs28FQhAw24cYORz71Zj0O9guLuC504yPD
aG44mChUIyJAf4xjsOtZv2b1+ZSUhw8R3azK5tbZkFn9hMZU7WjxjnnIPfjFU7/AFW51GCz
hnSFFtIvKjEa7flyT/WnHSb5Usm8tNt+CYG8xcPg4P0wfWpDpkn9jW1xFaPLLc3TQpKkgIY
gD5Ao785yfahKmmmg957jLDWr3TYY4rQogS5S5zt5ZlBAB9V5PHvTLjU7i4svsXlxQ2/ntc
bI02/MQB+QHT6mm3OmXdrbJdyLGYWkMO5JAwDjqpx0NQ28JuGdVMSbF3M0jhAB07/WqtB+8
gvLY0zq0uoR2VreC2QQIIFumQlkjHY44OATzjNWtZ1vztUvjp3lpbyILZJVB3NCoCgc9Mgc
4Aqv/wAIzqyztB5UXmLbfayvnLkRf3iM8euKhfRb+O6jtykTGWA3KusilDGM5bd0wMH8qzS
pt6MfvCX2qT6gEa5hgM6xrEZlU7nVRgZ5xnAAyBU13r19dvfSOsMZvo0il2Lj5FxgD06DP0
p9po14NVjtJbJLkyW5uETzggdNpIYN7Yzj2xUD2Qj8OwX32UsZrhoxOZBgYUHaFHfnOT7VS
UNEv6/qwe9ux8+v6hci+EohP21Y0kwn3VT7qr6DpVKyvZrDUbe+tzia3kWRM9Mg5psFvJO5
RXjTALFpHCgAe5qxf6Vd6atu12IwLmPzY9sgbKdjjtntmqtBe73Fd7kragkN5LPa28ZWSYX
CeYDuhYEnAYEev48VKfEWosYHkSCR4Ltr1XZDkysQSTz04HHtT5LKzj8HW+qCAm6e8eAtvO
3aqhunrzWrrehabo18lzPZz/2a8CGJPMO64laMMQG7AE8/lWLlTvZrXX8NC0pbpmbF4q1KG
SGRYrQvbzSTxFoclDJ98dehpYvEOrWBslktoPMsW8y1aaD5og3OB0+XnIB9eKyra2N7fRwR
qIxI3c8IvUk+wFavii0jt9Tju7e4kurK+iWe3mlPzMuMFT7ggjFNxp83Lbf+v8xc0rXuYEs
jSyO7KAWJJCjA59q138SalL5/nR2souIEt5laAYkVMbSfcYHNdEfDekteWiT2ktpp8unJcz
X5lO2GRkJHXgjIAC9TmsHSLCyutB128uITJNYwxvCwcqMs4U5Hfil7SnNXa7fix8sou1yOb
xNqk7Xbv5CyXSxLJIke1v3eNhBB4IwOacPFGpC+u7pobN/tigXMLwAxTEdGK/3s85GKunRo
n8OaLfWWlfabq9eVJMysBlWAXHIxnNc7dGIXkwiiaJA5AQncV9s96qCpy0S/pafoKTkt2Fx
PLc3DzybQzdkUKoHoAOg9qvRazdRNauLe2aW0ULDK0XzJg5B9yD0zmqEERuJkhRkQscBpG2
qPqe1XbvSrmysLW+leEwXRbySsmSwHU4xnGeM1pLl2ZK5t0B1i+fSptMfY8E0/2l2Zcu0mM
bs/jSadqB037TNCD9qkheBD2QMMM31xkD61PpWltc3FpNcCNbSW4WHMr7BIcjKgj2PXtkVd
1Hw7IdS1WS0Nvb2Frem23Sy42ZJ2g9+3Wobpq8WNKW5hTXBnWFTFEghjEY8tQpYA9Wx1PPW
rNjq11YRTwRMklvcACaCVQ6PjoSPUdiOakfQdQjvbq1mRYWtZBFKzcqGPQAjOc9fpTpvD2p
QTzxXSpAbeZYJHdvkDsMr8wyMEc56U3KD0bBKW5HDq1xa39ve2Yjt3t38yMIvyg+pB6/jVi
LxFqENpLaiO1kgeQzLFJbq6xOeNyA/drGKsshU9QcVv2+k3Ul5ocK2NqzXqbow0523HzEfO
c/KeMYHpSmoL4kEXJ7MrRa9qUBsGQxbrCRpYGaPJDMckn155p8XiPVIkhVGg/cLIkZMKkqj
53Lk9iSePep9H0uDULhrSWJZbmV2WCOObaQy9d3Bwnv14rFmj8qZ4iyPsYjcnKn3B9KlKnK
TjbX+v+CO8kr3LsurXcpsC/lf6AoWHCAbQG3YPrzzUNxcvf6jJeXj4knk3ysidyeSB/SrUe
i3M9pc3Udza+VaxCWYlyNuei5xgsfTNI+iX0dhPeb4WW3WN5lWTJQP90nt6ZAORVKVNPQTU
upcl1v7KNJi0tyzaYZGjnkjxuZn3A7TnGBisaRvMkZ2xuYljjgc1qz+Gr+3juGaa1eSC2W7
eJJMsYmAO4ce4rS0jSon1rw/DfWdq9texMw8tmJkHzct6MCMcelQpwguaP9dSuWTdmZkviT
VpklV54yZo0jkPkrmQLjbk45IwOarnWtS85JY5I4ys4uQI41VTKOjkdCantbAQapp6XYifz
pkD2zZyFLAfNjGMj3q6+lqviHUJEtYfsUF3Jbosu4oGJIUHbzgdTR+7WlgXM+pzs08lxcy3
ErBpZWLMcAZJ5JwKEkIbBwanvLWbT9QmsbgJ50LFG2HcufYjqKi3Bf4f0reNraGT8y1A+6Q
DHXjNFRQPtkVzzg96KpDKcvUD6fyqA8HrUrghgRzkD+VMIHr+FMliDGB/StTTtQtrXS9XtZ
hLvvoVhjKqCFIcNk8+2Ky+natbRdDl16aa2sriJbuOMyRwyZHnY/hB6BueAetZzceW8thxv
fQ108RaY11JHNFeC0nsIbOR4tqyxtHjDrzgjI6ccUWDKn9p6iDdGwbT5reK4umyZH4G3rgH
J+7XPRWOba8lmlMD2hUPE0ZySTjHtg+taF9okOnXcFpd6qivNDHOpELFQHXIz7+tY8kFon/
X9WNU5PVkdrrIg8OzaZJAXlEhktps/wCp3DbIPxGPxqxp+vR6dp2lxw27SXNjfG8IYDY4Kg
bfXt196hk0KUeGI9fhuI5oTKYZIgCHiPQE+oJGM+tLBoMknhi58QS3KxQQyrEse0l5Mk8j0
AII/Cqapta9/wAdiVzJlbVH0h5SdIhu0V3LsLllOz/ZGOo9zRo1zYWWordahbNdCEFoohgq
ZP4SwPVQecd8Vdv9DtdN1C3tJ9Uw08Ec4YQEhVdcjPP51GmiRpZ6fdX179mTUCfJfyi6KA2
3LMOnPYZOKfNDktfRhaSdyS31m2ivr+9na7uri+tZYZJH2gl3xz16DFSJrWlE6at3aTyJZ2
L2u75SVkJJEig8HGehqsuiq2h3uqfbBi0uVtvLCZ3ls4IOenFPv9Ai0+6urG6vxHe20XmNG
0RCycA7Ubv164wahqm3br/X+Y7yWpuWOpRXmq2GseVPFa2VjJaTTzuGBcRvjp67h/KufOpQ
P4VttJCyefFctcFyBtIZQuPXPFZCxkkBRnParQtpk2tNBKkbNt3GM4z3H19quNOMf6/ruS5
NljSp9Pt9SiuNStXuoI8t5KkAO3YNn+HPX1pdTvRqF015JLNLcSsWkeQAD2CgHgAf0q1Log
t7ny57oGMRPJ5kMTODjoo6fN6j+HvWb9mufLaX7NNsUBmbYcAHuT6VS5W+ZMHdKzL8moW0n
heDR9koliumuGk42kMoXA79q2p/Fdtc6tJ9otJp9Hngjins5GGdyIFDof4W4zn8Oa5MwTCH
zvKkER/j2nb+dX7HR5brS9Qv2aSIWkKyqDGcSgsFwD+NROnTteX9XHGUug+G9srEXj2H2pJ
pF2QSPtzGpPzZx3I4yPepbjWo77wymmX6TTXUExkgnyMIjD5kx3BIzWXJa3KQmWW3lRFO0s
yEAH0zirF1pv2bTra9+0CRLj7qBGBXjndkYHtyc9apwg2m9xJytY15fFUJvbdhZvJY/Yo7G
6tpGGJlQfeBHRu4PY1QtNVsrLTdZsY7edl1CNI0ZmXMYVgwz6+lZ4srmRFeG0ndWGQQhOfy
FM+zTi3+0eRIYQceZtO3P1oVKCVl/VhuUnqaNxqthdaFpelywXKNYGQ+ahU7i7A8emMVATp
EttfSCK4hmBT7LmQMD/e3jGSTycjAFNs7K1uljQ3ExuppfLjghi3lumD1HUnGKl1rS4tK1Z
9NgvReyRgLIUXAWQ9UHJyR0z60LlT5U9d/xDVq7KVo9rHeQvewvPbKwMkaEKzL6A9s1f1fU
YdUuXu/LlWRiFRDgJDGBhUUDsOKn8R6bPpt1ZRTJb+U1qhja3X5T2bJ7sGBBPrUtz4fitLu
2SW+K2slrHdS3Bi4iDjKrjPLdsClzRbUx2krxG2mtWSaNZWF9aTO9hcm4gkhdRuDEFkYEf7
I5FSXuuW15batF9lmj/tC9W7B3g7AN3y+/wB79KrafpMGoWeq3a3jxpp8Qmw0QJkBYKB14O
TWTkAf1pKEHJ2/rqDlJJXOlufEtjeXeqre6fcGzv5EnAhmCywyKu0EHGCCM5BFU9K1+PS7m
Sa3juI1eQFoQ4eOaMDBSQNw2fXt2qLVNEudM0/T72WRXS8Qn5T/AKpweUb/AGsEH8aln0ex
tdL0u+uNQlUagjOAsAby9rbTn5ufwqeWly2Wz0+7/hh3nf0Mva13fbIYkjaaT5EBwq5PAye
g7c10cmpQ6XfeGpJYzLLpUOZoUYZ3eYzBc9OhFRweEXbVv7Ln1KCLz7f7TaXOMwzrjjJOCu
TxyODWaulPA+oQX4ktrixXLxFMnO4Ljrx1zmm5U6ml/wCnoCUo9P6RPDrFra6de20FtPFcX
jnzLhWXd5Wc+WOOAe571jytG8rmJDGmflVjkgeme9bV9oIhtdMvLGd723v+A4iCmOQH5oyM
nkdfTHNUJrSNtWFjpkr3u6QRRtt2+YxOOBk8VUHDeJMlLZly51aym0q102O0mgt7dSxRXGJ
piOZGOMn2HYVbm8Q2Mmn3lnDpksEd3bxRbFmGyJkIOVGO5GTnnnrWfb6UtzqsunJdANGCvm
7GZCwOCOMnHYHHJ+tVxYXbzSx29rPKsTFW/dnPHYjsfalyQb/ErmkbE3iOCS5uphZSKLjTl
sMGQfLgKN3T/Z6UWniKO3utEuPsbN/ZUTRgeZjzcljnpx96sRba4aAzrBI0QBJYLwB6042V
6tuLg2svlHHzlTjnp+f60/Z00rf12FzS3NS51yK8u7C9ms2N7bMplmV8faApyu4Y+9gAZ70
9vEFtP/aMF9phns7y5N2qLNskhkOejYORg4IxWdLpWqQW73E2nXMcMZAZ2jICk9M+lLcafO
tysMFpdK3lI7LMm1gSOv8Auk9PWpcKb0C8inI6yTM6RLErHIRTwo9KYASc5p7pJFK8UqMki
HaysMEEdqUAdc1ujMlijDuq9CaKfA+yZG7A0UXHYoSctk+g/lUZqSQ4IPfj+VRNVEDcc1oa
awjg1BvPSFzb4jy+1i29Tx78GqBIFWrXT7y+huJrW3MqWyeZMwI/dr6n2pStbUaubl9rNlr
Phy5nuz5eukxRyMBhbtA2RIfRx0Pr1q9rd4LrUbUWWqad9n+wQ20ruy/KRHtfnG7j2rlp9M
vrW1tru4gMdvdZMMhYYkx1xz2plza3FncG3uo/KlXGVyCRkZHSsVSimuV9/wCvkac76o6TS
NSsrKOztLy4STTruOa2u1Xlo0Z8q+PUEBqVtRspfCOs2SXMaFprdbSB2wzRx7sn8c5PuTXL
AEgDjnirV7Y3Wn3r2d2nlzoBuXIOMgEcj2Io9lG++u/3MOd2Op1m/S71C0FlrFgtt9ghtpW
fB2kJtf8Ahzx7VBouqNp0VvaJqdneaTcHN1Y3o+VBuIJAIyDtwQV5rnLGxuNRvorK0jElxM
21FLBcn6moHhZHZH+8pKnHqDS9jHl5Gx+0d+Y6SS80r/hFtas7OdYkm1GOW2gkb5zCoYZP5
jrVpdXiOn3ml6zf2ur6bDC4spTzcRvj5AhxkDPUHjFchs//AFUeWM8fypujFk+0Zeeyewut
PlS7im88JMrQsfk+bBByByCK7HWtUe11jxPaXWoCZLidVtohJnypBIDv/wBjAB+ua4WMyG5
jZXzICNpY9D261NezXc97NNqDM90zEys4wxbvmnKnzSXN/Wo1Oy0Ovn1yGXxdrk76ur2E1v
cLATI2xi6YAA7ZPtVltVOmz6DeXV8TajSQs1sXJ84EOApXvk457Yrz4AHk9Owq1cXtzd+UL
qYy+Sgjjzj5UHQDHas3h46JbB7RnV/bNJXRby3bVIrgTWFuqq+7eWR1LR4AwuBkDueuaW9v
tPMniWa11qD7PqMCfZIssGUh1IQrj5SoBFcnY6fc6nfR2VkgknkztUsFzgZ6mqZ4JHGafsV
ff+tP8h+0fY7jUdasri+8Qs+pR3FvcQQCFC5xIylCwAxwcBuaz9f1C3eO+/s7WYJ7G/lWYW
qQkSKRyA+R8u3OODzXKH7pYHpSds5pxoKLX9dv8hOo2dPZ3sNjoSrZ6rGupXiGKWV2YfZIf
7iDH3m7kduO5qbUtTtPsbXWl6vBFDc2aW0th5J80EKAV6Y25Gd2f1rmbe0muknePZsgjMsj
OwUBc479Tk8CnX+n3OnTRxXSqHliSZdrBsowyDke1Hso82+o+d2NzQruw0nSJ9Qt7+BdbmJ
hhEoIFqmPmkBwcueg9OTVaxWwsbgXjajbXM0MZlWMbsNLnCrnHOPvH8BWQ+nzjTxfbV8knH
XnrjOPrVdQRxVKmtXff+rC5tlY6t9QsdS8GvY3UkFpd2U/mWgy58xX/wBYpJzjnBHvmti71
zRr8WOiahOk2l/ZIUNzGpElnOqYLDj5h2I79q5OPRNRW5itJERLqTG23eVVkOemQTwfY80T
aXew6dDfuii2mlMKEOCWcdRjrkZFZulTk9/T5lc0uxraa+nWNj4h099Wtm+12yxW8oV9shE
gbnjK8DvWfaWumw3MElzqVvIF3SMihtp2jKqTjqx/IVUn0q+g1NdOaMSXZIQRRMHO49F47+
1X7nRo1tz9hkM1zEhkuoTIh8gKPmwQfm/DpVWSfxb/APDC17bF611Wz1LQtV03VXhs2kcXl
tIA5zPnBHfAZSR+VR6jNYXvh/QLNNThjls4pEnDh/kLOWHReePSub7c/wAqQj0H6VSpJO6f
W/4WFzvqdVfaxYXzR2dvKYrKx0xrKB5hhpmPJJAzjJzj0FNbXra/8NXMGpBjq0USQQXHXz4
g6na/uuOD6cVy/P8AkU4HgdeKXsY6eX9fiHtGzotG1KC18Na7YzXoikukjMCEE5cN8xBx8p
2kjPviqvhq9ttP8VaZeXPEEU43tj7oPGfwzmsg5zShgGBKgjuCetV7Ne8v5v8AKwud6eR0d
v8AYo9O1XQ7+8Gn3f2pZ452Qsr7cgoduT33A1oaTrOmwXdlfXesSzTRagZZvtCMxKlQPMUD
jJ5znnAFcZvZyC7FtowM84HYUv14/CodFSvd7lKpbZHULqOmf2W9pdtFeCOFxbyxq0c0bFy
RGezRnrz0zUl7renrqmualbTGWHU7RoktShDRs23hu2FI4I9q5MdOM0uSGBHBHOaPYRvcPa
M7nXNTXTfEWstJdGU3WnJbC3+blmjTBbPGF6/Wqs+uWJvi8dxb3UDWVtbywXULFJii4YZAy
pB5BFcncXNxdTGW6mkmkIALyHcT+NRDoMVMcOktd/8Ahhuo76F3UZLSTVbqSwWT7I0hMQlO
X29snvVZeuBTKcoweBXRFWRluSgjIopgYZ6UUMZFKvzD6D+VQEehFTStlhj0HP4VC2MZzzV
kDeg9TW14Y1CLT/EMBuubO5BtrkdjG42n8uD+FYhOc5pVz9amceaLixxdnc9B+xWP9lXnhy
6ljaTw/N9rMu7iVScSoP8AxzH41nw20ctto2p/YY786jdyLe7l3bDvACD+78pzn/CuR3MQz
bjlupz1+tOjnmjVkjmkRX+8FYgN9awVFpWv/X/D6mnOt7HXanb6dp3hx5bGwt7pW1G5tY7m
RCxaMKNpHOMjPBq94r0795dXlnCLqQGFLsOnz248tdm3/Zbu3qMcd+FMz7Am99o5C7jgfhS
+dOckzSc8H5jz/jTVJpp3Hzq1rHoFlY2q+IdGurGMRIupJFJbSw+XPA2M7cjh14+919ar2t
jp2pR6fLqNrDaIdWktnkRdgZNu4Kx/3uM+9cQZpSwLTSkrwCWOR9KQyO3ytIzDrgnIqfYS/
m/rX/MPaLt/Wh2enWVtKIBqunQQ3aarFbpGY9gljYnepHcLxg+9SmLTmW5S80u0s2tdVjhg
YR7fNjLkOjZ+8AuDntXI2V/Laaja35Bne2dXVZHOCQcgfSmXdzJe3U107Y8xy4jLFtuTkgZ
7UOjJvcFNWOl1XSEtdE1uRtPELQamI4XMeCsR38A/3eBVHxIsW3RZf+W8umxNNgck5IBP1U
CsNp5GYb3aVcjcrucEDtRc3U93ctPcPudsD2AAwAB2AHFaRg002yHJW0Oy8MaVHdRaabnTo
5re8mmjLhN7NhOAx/gwemOTXIbGWcRsmGDbSpOOc9KgErquFdgM5wCevrQDnOD+NEYSUm29
wck0j0SxtbOLxRpN3ZqLeH7Y8TW00Qilhbyz8mRw6+jdc/WqOnWel6pDpker2NvYXRvHhRU
XyvPQRkgOP9/au7vkiuKd5XILyMxUcbjnFRyM8j7pHZm9WOTWfsG/ta/8P/mX7RdjtNGs7a
4bTP7T02Jb7+1Vt/JMOwSwkfPuX0U4596gjkR9J8QznSbMS2BjSAi3+7+9IOR3OPWuTMkjN
uaRi2MZLEn86YSef3nX371Xsdb3/q4vaHc3+n263PiLZYRIP7LguECpgRyHy9xX06tx9afr
enmbSIbmzQT30OnW3nwyR5McO378fqc8N3Argsv/AHmP404PJkYdifY0lRkrO/8AWg/aLsd
3HpUc8qyLYI1pLoRmBCjYbgIcsO2/PXHNcroFxaWXiPTLy+QPaw3CPIMZ+UHmqAd9oUs230
zTe54/XpVRptJpvcTnqnY3te07Uv8AhIr2cxtKk07TR3K8o6lshw/TGK6XTLixtvAumDVBJ
EJru5WO9jG5rViFxJt7g4I9fTmvPCzCMLuO3rtzx+VAJx94/TNKVFyiot7AppNtI7nRNPl8
N+MJLXVWSJ7m1mitbst+7Luh2OG7Zz35Gea5WTTtRspJBcW8ts0YIYuNo9MZ759utUSSRyx
PsTUgZnAVnJA6AkkD6VUack+Zvf8AQTkmrEtxaz2kix3MTROyLIqt3UjIP0IqDr3FO5I5P4
0nIPQk1qiGN4py9OlIc9elLwR16cdaAFHWlJJxkn0o460uAFzj9KBicAjn86OvOKbgnGB1p
QGz1/WgQ4E0uTg5/nSYH0NKeB6Z9qBiZyaB7/likx6UvB9KQC5Ppn2pynjrim84pwHHSmBI
OWAOKKYGwy59aKQEUijAPJHH8qhIOCM1PKMEAc8DBH0qu+cY6VZI325/OnCm/Xv7U4qMZHN
FgFA47fSjuTxmjj3o9cUAOI/l6UDPejO7jNOH1oAUelGPpSZIPWk496QCgE9aQgk8ce+KTJ
J9qO2MUwHdDjrTTnnBpwIpuR3oAbzRnHH9aGJ6YpMdqQD9/YkUnBPFRkULjdg8imA8gE5yK
aVwTzzTsH2zQVB7n8qQxo780o5HP+FOVRnGTSMKAGE5Pb8aeOSc/wAqTtk0qnnrk0CFwcmj
qO9Bz6fpScZ6fpTGLilAHY/rSHrwKU9Of5UgDAHejIJ6ikPPsaOTxigBeMg04Y7Ck9cnHal
6nmgB4NK3zDOaYPpSngUAJ0/+tSjj/wDVR15/rTscc4oAaeR1OKCex604Lmmn6UhiZ5/+tU
mTx/hTAf8AOad7YoAU9KcO3NN9gP0p2MDpQAoHzDminA8jNFAED5OCcngVEcg+1TSDBHB6D
+VRngc4+tUSR4GaBwO1O78UY9qBCYzxnFGD/nvS8YozQMMcdaOev9KXJx3zSZ5oAGPFIMk9
cD0pQA3OfzpzAAfWgBM9jR9aTBHQ0HkcUAHseMUmAfXNLzwT0p2CVzjigBgAGeQacAOxGKO
gzQOOepoANvTmmnG4sTzUmeDTCB2oGJgEU4KQvUUDjsfypScgjHFAiM5B6Uc5p3TtTc4HPW
gYo75zSDrzSAj/ACaUYJ96BEgIKmkA7YFNyBg07fmkMdj2FBAzwcYpN2OOTRnkE5FACkA80
0jHXNLxSdBQgEJNL270cd6Bz9KAHD8KGHPP8qX88UHHPHIoAByKdnimZ9TzTjyOmaADPT/G
glTxR27j8KOopDEGffFLke/50AjsBS5z7UwAY/yaeCMYpvQ/SnAjkdKQAc54opyjcwWiiwF
eQk8g8YH8qiLYIyamcYGfYdPpUBwc8VRI4HijqOppuR1zThjFAhfyxS4460hIwRj6Uc4x0+
tAxf1pvf6U7gjmg4x06UAHvmnHk/Wm5Oadn2oAbjPGaMY4pScelJxjtzQADrwc0oxSZwc+l
OLZFACYHOBzQOvWkIJoHH+FADuMYz+tC4z1xRwRQKQCfjS444pRjIxj8aXGO9MBh657elIc
HHalYE8ZpmOPagBpx0pOoxinEUY/u/zoACDtH+FKAf8AIp/JAB70DpzQAgHb16cUuMDoSfe
g9MCl4xzj8qBicH/ClyAMY4+tOGR64+lGM8/pQAzA6/1pe/tTsY5oA96QBgHijbjJ20u3A9
KTkdRQAY55oI560YzS4AGckUAIRxxijHrS9sA5pD1HrSAB65pepxgfjSjP4AUZx1oGGMdqX
FITzQCQMA0wJUba6nuKKgZyD7UVLAjdiQO/A/lURzkf4VMx6DHYVGevtVkibeacBgGjnb1o
GSPrQAY5xSjAz6/Sl2jvS4560AIDijd3NIfw4pevrigAJ/WnJz1pDnHNANAAw9qTd2xSk+o
pDkjFAAMZ6UuexpMemKXB9aAE7+1HApfcUYIoATI9cGjP0oY0nfigY7JHOaQNk4J4pMEcYp
MetAC5HUc0vFMPGec0oJxQAnfNAPPTI+lGcnpS7efrQIdk49acOg65po+6BxTuMcCiww796
WmD1zj8Kf2/+tQAh7cilyKTPtSj1P8AOgBeCeOaUDuaQcc/1p2fUcigB3UjANIevXNICB3C
470DjpzSAQmk49aXnrSY4JP86AFBxjihiT7fjQOCOQfxp+0YoGRK2c8inDHTIpSuDzTcY6f
lQIXrS5HekxS4oGIqF5AvHJopVyrg96KQWIyQAOecCoz1NSNjOAOcD+VRHPrxVEjx0NPTpU
Y5PBp68AZ60wHHGcGm46YpeDSD8KQCYPpzS/hzSfjwaTJB45oAccZ5pNwzSEnNBODQAmRig
49aKO/egBcqD3z9KXdx0AphJxilTgUAL3oLYHJpSPUUxh6D8aAFJHc0E0zB4zScA0AS/UZp
QOKjDN0yMUokwcZoGP2+gpNv50Kwz7+tKT680AMwRTh16UmRnFLzQAoPp/OlB4I/rQKOvrQ
AEdMnNBoP0pMZPrQAvHvTsZXGKaM9MU7n05oAUY70v16Ug5x0pQKAA+uaQDml74oP3jjIPu
aAE64JHHvRnjODR1NKvNAB6GlLH04pKQk9ufxpDFzyO34UZ+b2oBzRzu5oEKAD1FOAGM5zS
D6cCl9cCgBhwGBzRSlCxA9aKQyI/e69h/KoieTzUjg5HOeBUZ+8c9c5qiRwOFp4J7EVHk/W
ng8cCmA7GOtIOvNO69eKb9aQARjkHmm5PrTunHSmEnvQAo64yKM9xmm5OM4pQR6UwF74owO
nU0g+hpc89aQCbR1/rQAaOeQKMkcdqAHk8ZqMnn6UZ460mcGgYHpSY4wP5UuSOe1IVweTQI
CBjn9KTGB7U7kdqMc8cUAAoDc8/lS9utJjjrigY4HgUdsg00A45NLjuM0AOyQelLk03GBwf
0pw69KADOOnNLnPJHFN7/8A1qcR6UALkY9acvPTpURIBP8AU04HjI6fWgCXgDGM0Y9B+lIM
e+PWlA4oAQ56/wBKTJx60pHNKSNoHf6dKAGj60vB64pvPr0pR65xQMU9eBxRt4HajkHigk9
SP0oAaBhuTmlB9aQk4ppJzxSETLinb07moAM9SaeBzxTGWIyu8HnGaKjBO4YNFIZWY8jnsO
n0qIkbic81LIvTB7D+VRkDOTTIAdeuKkXJqLPNOU4piJT+FISOcc00nmgcHnNIYY4pOv1pT
kkDrQT78UAHOaTn0FHPHNJ0IyaAFBBGMUhHTFHQZ5/Okz2pgLjvmgjjrTck5NA+uKQC/jS8
dTxSYA5HNGeRx0oAMjrnpSZ9aU5xijqOtMAOemaVck0gxnjJpw680hgenWm8Dg085x0pMYH
P5UAA68Gjjp/Wk7f/AFqljjMkqxr95mCj8aAGDGD0pduecivU1+BXjRgD5um4Iz/x8H/4mn
D4EeNRj97pp/7bn/4mjQLM8o6H6U8Z/wAivVD8CfG3aTTf/Ag//E0f8KJ8bEf6zTh/28H/A
OJpXQ7HlHfkdPQU8Y4wK9U/4UR41xzJpuP+u5/+JoPwJ8Zj/lppp/7bn/4mi6Cx5aN3YGgP
82BmvUT8DPGwzzp3/f8AP/xNMX4F+Nm536b/AOBB/wDiaLoLM8yJOfT8aMZ9K9SHwL8bY/1
unAH/AKbn/wCJpx+BfjQDPnad/wB/z/8AE0XQWZ5Zjnj+VGPwr1P/AIUV4zB5n03PvO3/AM
TS/wDCivGWCDPpwx/02b/4mi67hZnlgGecmlbOO1eqD4F+MMf8fWm47/vW/wDiaX/hRXi8j
/j803/v63/xNF0OzPKSPSmnPfNesL8CvFoIP27TQR/01b/4mkPwK8WkHOoaYD/10f8A+Jou
u4rM8pUHNPHHFXtb0m40HXbzSLx43ntH8t2jyVJwDxn61RDA9GzTEPThxiimqRuFFKxRVc5
PB7CmHvSuQDz6D+VNPJz2qiGJk9KeDjqaYoLEAU5eP/10CHgDvS8dqB19ePWgAZ56AUDDBz
wRik5LcV7zpvwftfEXww0a7S4NnrTQGRZGGUdWYsquOvQ9R+teP694a1nw1qTafrVjJbTD7
pPKSD1VuhFJO+wNWKd7pGp6fa2l1fWM0FveJ5lvI6nbKvqDQdH1P+x/7ZNlKuneaIRcFcKz
/wB0Hv07V9C6Bo0nxA+A1lpt7EiXEJ8u2lz08tsBvbK5FZXx00+30zwd4bsLLEFtbTNFHCv
AwE649f8AGkncbVjwLGeORSbDgtjpjmu08FfDrXfGdwJLeM2mnK2JL2VTt+ij+I/TivT/AB
v4F0Lwb4GsJ9PiYraXatczyDe0hZSodh6A4wB0zTvrYLdT57xjvRjrWzr93a3t8sluFyFw7
LnHXgZwM4HfFY59gaYhDnoKTBPcUvOep/Cjtzn86QhMZ60nOKcc9u1NJ5x3oGLninA+hpvO
OgpecA0AOHFGQeOlNyfX3oH0NADgvfNWbMf6Zb/9dF/9CFVMnPFWbMn7db5/56p/6EKBo+5
4x+6X/dFO7jmmR/cX6Cng1iaC15z4gs7ybX9ReeO5+xfaI2j328k9u/7gDDKhDY3ZwV6MOa
7PxBqM2k+G9Q1OBUeW2haRVf7pI9a8j1P4veIbHV7i0isbFki0+4uwWVs7o3dVHXp8ozQNF
6Ky1xtSS6OnXsN4JLRkiaOZ38sRqHXz87QOuQwJPI6mtfw5Z+JNPutIs7qG8ntodLmljmdj
uWRwn7lyf4gwbaT2Psa0b/xfqNrZwzJBAWfSoL4gg43vKiEdemGNXLnxJexeJpNLSKIxLqN
vZ7jndtkhaRj9cgY9qB3ZxFjb64kBTUk1SawMWX8hJ0YXXkkKCCSxIfqw+QsV4Fa3iWPxXP
p2mR3MTQyx27nfamWUyTbE27ggGx927BOUHOc1b0Hxvqeq+LdV0m4trdIbO4u4Y2QHcViEe
3PPfec/hWVqfxI1ix0+G5js7QvJpqXhBDY3GKVyOvTMY/M0D1I4YfEIvmbUre+ljknJ1MRr
MCkImG1QQcSZTH+rAIAPrUT2ni8KP7PS8N8UZrZ5/NDQwBZMJn7hJGzO47g2PrVHw98WfEG
r6Pa3lxY2McksjoQgbAAdF4yfRjSQfFjxBN8M4fE7WdiLuR7pTGFbZiMKV75/iOeaVvINTr
NN/te18M6lELK6msRk+ZGZYrqTKLkRRvuIO7IJyO5FYtxZ635lq9mt6se4yQwLFPticyofK
RmwVwoPzuCpDHAFSWnxG1qfwgmsPbWnnlohtCtt+a2aU98/eAH0rT8aeN9U8OyaOllBbyfb
bS5uJPNBOGji3rjB6Z60WDUk1qDxFN4jspFgAuC0PltCZWigUSkuQ2AuWThgwHbGa71M4+a
uCtPGOp3FtYyNDbg3EWnO2FPBuGIfHPbHFZvi/wCIOs+Hoo2soLWQtrh00+ahP7vYpzwfvZ
Y0hWPUu1RtXMeEfEd7rz6gLxIkFuUC+WCM7i+c8/7Irp2oEfI/xIx/ws3Xun/Hz/7KK5MqK
6z4jEn4ma93/wBJP/oIrlMmt1sZDfusAKKOQRRQAxwMDGcYH8qgbrg1LKduB3wP5VDuzwTV
EsVflIK8YqQZqLPNO7DIoESZxwM1c06zl1DVLSwiBL3MqRKP95sf1qkAOwzXoPwe0oap8TN
PZkzHZhrpuP7owP1IqZOyKW59WWltHZ2UFpEMRwRrGo9gMf0qnreg6T4i0x9N1myS6t25Ab
qh/vKeoPvWlS1mtDQ5zwh4aPhLRX0WO6N1ZxzNJbMww6q3O1uxIOeRVLxF4Hs/FviKyvNdk
Mum2CHybJSQJZCfmZz6cAYFdhSUwIYYIba3jt7eJIYYxtSNF2qoHYAdKwfG+ljWfAes6cF3
PJbMyf7y/MP1FdIaYVVgVYZU8Ee1JOzBnwkRlelJt7Yrc8UaYdF8W6tpZUgW9y6r/u5yP0I
rFJBHTB+tbGQzHtSdOxoIOc5zikAOcHpQAFjnrScZ68/WhsZ6c0nccZoAdweODSqB6ZpAOP
rTgcc0hh35FGBj0pCffimnPqPxpgOGOhzVmyyL+1/66p/6EKqY/KrVjzqNr/12T/0IUgR9z
J/q1+gp4qNfuL9BT6xNWYPjQ/8AFCa1/wBerV80+IG/4qS99P7Evf8A0ZLX0t41/wCRE1r/
AK9mr5n18/8AFR3/AKf2Jef+jZKaKieu6vj+y7X/ALF6z/8ASmOtS9H/ABX83/Yds/8A0le
svWP+QdbD/qAWQ/8AJmOtO8GfH8vP/MdtP/SRqQHNeDCB8RvEZ9bzUv5Q1z/iH/kB246/8S
GL/wBJrit/wbk/EPxH/wBfep/yhrA8Q/8AIDg/7AUX/pNPT6jOd8EAjwvYf9dZP/RsdNtDj
4CWv/XW/wD5R0/wV/yK9hj/AJ6yf+jUqO3/AOSC2fvJf/yjpjOm0/8A5JpF/vwf+kD1u/Fb
/j58N4I40y+/9J6wNP8A+SaRf78P/pA1b/xZ4ufDgH/QLvv/AEnFLqIt6aMWWlD/AKY6J/6
E1c/8TDmK3A7+LG/9Fx10Gnf8eulf9ctE/m1c/wDEkgx2v/Y1v/6BHR1A734a536x/vRf+1
K9AauA+Go51g5/ii/9nrv2qWJ7nyR8RcH4la9/18n+Qrkyp7V1nxDx/wALJ14/9PR/kK5U5
I69a2WxgQnIfrRQ2d1FDGRzH58kgjA5H0qFiCOgB/nT5MhgMY4H8qiOO4GaoljgcDingkmo
wM+34Zp/TqcUxEic5HevfP2fdKAj1rWmQclLVD/4839K8AU+pJr63+Eml/2V8MdMDLiS73X
T56/MeP0ArOfYuJ3wpabmuY8f61c6B4A1bVLMlbmOLZEw/hZiFB/DOalK7sWdVgg80dq8B+
GvxCNlPomg3l411HfrcTXdxcSM7xSAnaMk8DavT3rmdd+Keqan4w0rWNNubi0FpIyNAshEU
ieaduV75TGaLMV0fURNJmmq25A4/iAOKATUlHzP8ctL+xfEBb5VITULZZMjuy/Kf5CvLCOK
+i/j7pfn+FtN1ZV+azuDEx/2XH+IFfOROBgc1utUZdRDwcUnrz+tFB9qBDW56Dik604gdd3
NAA7tQAd6XPFISAaO2cUAJnHFJuOaX696YcEYNIY4kk53H86s2BJ1S0GR/rk/9CFU+MdcVb
00f8TS075mj/8AQhTBH3Sn3B9BTs01cbR9KdWBqc/41OPAms/9ex/mK+aNfP8AxUd+P+oHd
/8Ao2Svpbxvj/hBNZ/69z/MV8z68T/wkOoYP/MDuv8A0bJTRSPYdY/48bcH/oA2P/pTHWle
H/i4Eg/6j1r/AOkjVmaxj7JB/wBgKw6/9fKVp3PPxAk/7D1t/wCkbUAcz4L/AOR/8SHH/L1
qf/tKsDxHzocXbGhQ/wDpNNW94LH/ABXfiQg/8vOqH/0VXP8AiQ40SI/9QKH/ANJpqfUZg+
CzjwtYenmS/wDoxaZAP+LB2We73/8A7TpfBbH/AIRew/35ef8AtoKSHn4B2JP9+/8A5x0Ad
HY8fDWH/rpF/wCm9q3viz/x+eHuf+YVf/8AoisKywPhrF/10i/9N5rc+LZAvtA9tJv/AP0Q
KXUC7p3/AB76X6+Xon/s1c98SOVsv+xrk/8AQY66HTxmHSxj+DRB/wCh1znxGwPsHp/wlkg
4/wB2OgDv/hp01fnjdD/Jq9AavP8A4an5dWPbdD/Jq75qliZ8k/EL/kpGvcn/AI+m/kK5g8
pXT/EE5+I+vcZ/0pv5CuZIAXFbx2MCB+OBRQ3X8aKBkNwBuHc4H8qrkMDnNSzswYZweBz+F
Vy4yDjJ9Kogkz1xS9eoH4VGsgJ6HPepFcfj70APQDcAc4PX1xXoN38WvGJngTSr4aXY2qrH
DaxRqQFUYG8kfMeOa88B54NOzk/Wk0mNNn2F8PfGK+M/CkeoyKsd7C3k3Ma9A47j2I5rO8d
eIPCeq6DrPhGXX7OPU5IGCws/KyD5lBPQHIHGa8w+COqtYp4piBwyWX2pB7oCP6ivIZGe4k
knmYvJKxdmY53E8k1EV1LchYpHjcOjFHx1HWtnw1ZQX3ibTrW6njt4GnUyySsFVEByxJPsK
xBwMDr0pxU5wSD+tW1pYhM+3NM13RNZRzo+qWt6sfDCCQNt+ory34vfEe+8PSp4c0GfyL6W
PzLi4XloVPRV9GPr2FeSfDTU5dJ+JGjzRuUSecW8gHAZX4wfxxUHxEu2vfiXr07Eti6aNc8
4C4UfyqFHUpvQntPHWrXPhvU/DWu3s1/Z3se6KSdy7wSqdykE84JGCPfNcaTge9OIz6+tBH
tVrQkYMe1KTmkzzyaAAOwoAM+n8qOe5/SlwMUcY7flQAdeKXIFIRk8D9KTH+TQApOetN4z2
+lKen/16SgY3HX9eKuaaP8AiaWZ/wCm8f8A6EKqAVc0zjVrMDobiPn/AIEKQI+5l6CnAUij
gU4YrE1Od8bjHgPWP+vf+or5l1/H/CQ6kc/8wK6/9GvX0145/wCRC1j/AK4f+zCvmTXiR4g
1MY4/sG5/9GvVIqJ7LrIPkQ/9gPT/AP0qStG4yfiA+f8AoPW//pG1Z2tf6uH/ALAunD/yaS
tCf/kob/8AYwQf+kTUgOZ8FH/iuPEp/wCnjVP5xVz3iX/kCL/2AYf/AEllrf8ABP8AyO3iU
/8ATfVf/Qoq5/xNxoi4/wCgDD/6SyU+oGB4M48K2B6fPL/6MpkJx8AbDP8Aev8A/wBCiqTw
dn/hFbD/AHpf/RlRRZ/4UBp2fW//APQ4qYzqLP8A5JrDyf8AWR/+m41tfFzIv9DyRxpF/wD
+iRWLa8fDaD/rqn/purZ+MA/4mWigH/mD6gf/ACCKnqBo6efk0wHpjRB+j1zHxGzv0/J4Pi
yX+UddLYIQNM576H/6C9c38Qwd+lj/AKmyb/2nQB6D8MuYdW/3of8A0Fq75ulcD8M8+Tq3+
/D/AOgGu9bPrUvcT3Pkrx6cfEXXj/09t/SuZJyOa6Lx6/8AxcbXgR/y9tXON92t1sYEZGcY
ooU/OKKBlSZQDzxwP5VWKpnJPNWZc7unPH8qrlSeOeKohgAP8ipML1yajUEHmpgMjH9KBDD
jNSAYHP603aQeRn8K6HQ9Bt9XsL+5n1RbBrVdytJgI/yscdc5+X9aRQvhLxI3hnW3vjA08E
9vLazRKcFkdccH1BwfwrDHTaBwBXojabF5MM6eBEBU2EEqMz58x/myBnOJF4PoR71sX0Wn6
V4yaxn+FNvIJLMyx24aReEDMzgHr/dJ9uKVx2PJcYXjNKN3Y16ZBYi/8GXWqWfw3tRZXCzX
Av1uSTblW+WNeenAG3qc1bSTSb7xjaaDH8ObRL+3Z/Nt03gOpjydwzzg4IxTuFjzGxunsNS
tb1PvW8ySjHfawP8ASl1a7/tHW77UAP8Aj6uHlAPUbmJ/rXf3nhfVI9Y1XXv+EPtU02DzoZ
bIuQtqRFlXIJyuchh7nFQ63Z6feaZb2cvhaHw/NbS2qXN+gcBBKnJcHgg9RjoaAsedHjgHB
+lGT+A9q0desLTTNV+y2VybqLy1fzcg5JHI49On4Gs7JxxTEN5JGcikJPqfzo39OPyFNJz0
FIB5x3P5GkYj3x7mkyfU0hPNADhjt+tA/Om7hn0pw+v4YoAU9OBTMEc96k4B4/lSbc4z0+l
ADRgjk9avaX/yF7EetxH/AOhCqgAA4AFXtLGdZse/+kR/+higZ9xCnDjrSDA4petYGhzvjj
/kQ9YP/TH/ANmFfMmv4/t/VMdtBuP/AEa1fTXjn/kQ9XH/AExA/wDHlr5t1mwvp9Y1OWCyu
JUbQp1DpEzBj5rcAgdfaqRSPXdb6RY/6A2mj/yaWr83PxDfn/mYIf8A0hNVtatblmjC28p/
4lOmrwh6i6UkfUCr0tvOfiAz+RIU/t+N9wU42/YSM/TPGaQzkPBHPjHxNg/8ttW/9CirA8U
HGidcf8SKD/0kkrpvBNpdR+K/EryW0qK0uqlWZCAcvFjHHfFYXiewvH0Y7bOdj/YcK4WJjz
9lcY6dafUDmPBx/wCKT0857y/+jDTU/wCSBaae3+n/APocVXPCGnagnhSwWTT7lGHm5DQsC
Pnb2pg03Uh8BdNg/s26MwF9mPyW3DMkWOMZ5xTHc3bbj4bQ/wDXVP8A021sfGFsano4J6aL
qB/8hCqEFhfD4dwx/Ybjf5q/L5TZ/wCQcB0x68fWtf4uWN3PqelG3tZ5lXRtQUmOMsATGMD
gdTS6gWbEsZNMHT5tE4/4A9cx8QTmfSQe/iyf/wBp119laXSz6cTbSgB9FzlDxtjfd+Xf0r
mfH+n380+k+RY3EgHiqeQ7ImOFynzHA6e9JbiO6+GJzb6sf9uH/wBF13z1w3w2t7i3s9T+0
QSRFmhxvUrn93713TVL3EfIfj7b/wALE1845+1vXOBuMV0njsbviJr3/X49c2VGa3WxiIeG
HFFB6gnmimMpyAhgccYFQtnsDU0obPzKRwKhJG3PGOlBDGDd1Ap25+MHj604Lj0qQKPXk0x
ER3buCBUgUkgEZP0p6pzzmpNoz0/WgZJ9v1AvuN9ck/Lz5x/h+737dvSpJNS1GSZZ5dQuXm
ClBI0zFgp6jOc49qrkY7U0AjnJosBKt3dJbG0W5lW3ZtzQiQ7CfUjpmpFu7r7U90Luf7SeP
NDkMf8AgWc1UB54/WnYz1oAsPfX0iyrJe3DicgyhpSRIe27nn8aZJdXUgYS3U0gfG4PITux
wM564qLpyP5U0jg/4UguB44GRSjJ9fzowPx+lIemP0pgIRzzSHaBx/Kl5HbBpOM8nH40AIc
Hv+lB9P6Up29MjFIQPSgBR6YpwOKaB7UucCkAop2QOlNJ4ABpD78+9Aw3DqOavaQc63YDp/
pMfT/fFUNvNWLSb7LfQXWwP5Miybc9cEHH6UAfdlY3icyf8I/M0V+tjh0LysWUFNw3IWXlA
w43DpnNeOD9oaYn/kVV/wDAv/7Gg/tCuQQfCgI9PtP/ANjWVn2Nbo7RH1DUvhx4khCtcKLl
o7MRStcBosxn5HIy4zu5+o7VueHo0tPhuiaolxBFEk8kqqWSRVEjtxjBBx6V5gv7QjABV8K
hR2Auv/saU/tBt0/4RYH/ALev/saLPsO6OzmgvdN8K2l1Ld3EaalfLNLFLdyeXDAUbajS5L
IPu5YdWwMc1Rk1G9bStMF3eyC0Y3mDNdvBEdrgRYmHzPxnbn74yT0rmT+0A5BB8Kgj0Nzx/
wCg0n/DQGV2t4UUgdjc5A/8dot5BzI6e91LUTp8kt7qV7FqEelWsunozGF5rg7t/wC7Bw7c
LlTnH41ek1DUP+E38v7ZMJhqiRKnnsH+zlRkCD7pj6/veo59K4w/tAgkFvCmSOhNyOP/AB2
l/wCGgAW3/wDCKAtjG77Tz/6DRbyDmO28H6pdT6vDFqDzSahP55n23bv5e1jt86EjEWRjbj
rUvjK+uINVvQ19PbmPS/N05UlZPMu97DCgffbG35Tn6c1wf/DQBUkjwqoJ6n7V1/8AHaa37
QTkjPhRDjkZuun/AI7Ss+wcyO11W61GDxJbmLUxPeyXdqBB58iSwxHaJFEONrr94l+2T6U3
QdUuP7cdNRkmN2810spiunLQxqWKNLCRtRdoXaRyTj1ri/8AhoGQtu/4RRSR3+08/wDoNJ/
w0A+7cPCqZPf7T1/8do5X2DmR1y36XGkazf8Ah/VrjyRajbCJzPO7FxmYgn5ARkYGOCTgYF
V9093pd2setJZafBfwMJPtE01uU2Heqy5DsCxGckAHjNcz/wAL/YH5fCyDPpc//Y0z/hfsm
3A8LRY/6+T/APE0WfYOZHr/AITuBP4fUhCESaREk3u6zKG4kUuSdrdRya2mI55rwhfj7cBc
L4Xi/wDAk/8AxNDfHy6PP/CMxD/t5P8A8TS5WF0ee+OTn4g69/1+P/OuaY960Na1M61r99q
rwiE3crSmMHO3PbPes5h6VutjIYWBYYopm0Z60UDRFcAh8HPb+VVWJ4GDV25AxhuMVVI7Uy
WM3gdsZ96cHHYUhU55JpdoAzk0Ek6S1IHBBqrjHelyeKBlreCSc/rTWI7VW3ntR52OCefSg
CcZBwDmnDp1qsJRzgU4MScD+VAFjP0/OkI9s/jUYYj1p24YHByKAHenf8aQ47jikZvrijcO
OKADJPGBSdulP46D65oI9aAGc9cmjBPXinH/ADxTM4OBg/hQAcZwOfrRlecjmmknPOaM549
aAHZGelLTMHvxThhc5AwfekMfnjPrR14NM7ckUZ5oAkzxTSxx0/EUuQTg80vvg0ANB7etOB
/OkAIP+NOGfSgBQT6Cjd75FN5ApRnpjk0DFz3xSg+mKBkc0ZIYY45oAUk9+n0pD0+tGOgNB
4oEJwMmlB+lNOBSg/LkmgaFpQfTpTc/MB7dKOp7YpAP+Y8c05c01MZ61JgUALwSOcGgj5eD
QBgetFMCFuFopJtw5ooAivHK3EinnacVW3YxmiimInRc+nWn7Rwf6UUUCGEAEk5pdg+9RRS
AjKDtwKi8nJxmiimIcsQDYzzUvlkDqKKKBidMZpS/JH5UUUCEWT1UHn0p+9ScYOaKKQ0L36
nFISRRRTAUEMKQhcjiiigBSig8k5pfLbGQ1FFAxMHHXNNMZ4wetFFADdo75zQFPAz1oooAm
2YGc03HGaKKQCbfen7eM56+1FFAx4XjOf0pMZPvRRQA7GOKBzgc0UUCDqcZNIRziiigY0r+
tAX0PSiigBccZyaXb33GiihB1Hooz3qQ4IoopDDbjvTDJhtuOlFFMCKVhxxRRRSA/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAILATkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDzRm2yIy4BXHOKdcP5N45X
blwM/KM9KhlJ3BR2AzSakVa83of4VH44rUBolOT9w/hSGU+gP0Wq6vyRg4FPMgPQEH1pAKz
HOSFOe2KDIpwuwflURYkEhef5Uix5+Znx7UgLQkVV45PpgUb8rg9/YVXCknHQDjr0qXfyFX
8OaoCyjfKM7RjpwKTAc7VKH8BVYiQ8sc5qMqccEjJ7cUXEXgUjfbuXn0Apu6M88fkKoNuA+
6aRW5xkjFFwLjuocdD+ApCQecdPYf4VWDYbljj6Ubsnnmi4h7twRj6nAqMEbuRn6AUuck5I
GfWm/Ln73WgY8Mxyo/kDTSDnBAz9BS/Ko4bGajJOcDn3pANcgAg4OfYUwkg9Bn6CnMrgknJ
zTACMjBx9KQxxb5TwPyFRFue35U7HBzn6Uxt3TH0xUgJnIAAHvxTt7bSMA/gKjw30pec4oA
duGOmT68U3PP3QfwoKnHpRg+gpAKCMc9fpTgc9AB+FNAwad24/GmAAkcnH5UZyecD8KQ88D
rRtwu4njNAD89eAfwpm4g8AfkKXI6daQjPAoAeGG3nAx0GKaJCCcjI+gpjkZx3ppNADzJye
n5UgcDqoP0FRHaV4znvRnt70DLgTcoYYx34oExU/KR+VVhJtOdxU0b9zHJ980Aalnq9xZyN
NEEL4wNy5x7113/Cb+JP+g6f+/S/4V5/tKjJB5q1uPv8AnSauUm0aEr/MVDYOB/Klvyq3Kk
nJKKf0qK4I3njoBUl5skaEjOfKGea0IIGIyCSPzpv97FLwBgHJ7UmSenTvzSYDVPOS3T3qb
ORnuOetQ7WJ3EfrQG4HTNIZMWGNqsMd6Yr89eR61EQc44HrRtO3pkCgRPv7A5z9KUFcEsc1
Co+YHOMepqTeSCoouAj9e2KaACN23j0FLtzgnmlOOhxxQIjbngEcUK2M4Iz7UwqxyOwp3yj
GBzjk0DBFSWVVlmaJGbllXcR+Fb/ifwqfC728Nxqy3U08YmUJFtAU9CSTWCqqCpAB+YfjzX
pnxDhafxd4ehSy+2u9pCBb5wJPYn0rmnUcakV0s/wNYxTizy9XifhZAxHvS7k5PmgY9TXoo
sLS48N+LG1K3sxd6eUaNIYtotTnBUN396ivzp2neGvCl/Z6RZLd3YJlkaIEOAwB4PHNHt7u
yX9WuHs+tzgWMYUM8gAz1puVcko4Yf7Jr0bV9JS3+Impw6No1tIkdsJ8SD93a5QEvjv34qh
r1vZP8PND1NBHLeSzyxPciPyzIo6ZHf2pxrqTjpv/AJXE6bSfkc74d0OLxBrlvpUl3JaSXD
bY5FjDLn3rXsvA0Oq+Ib/QLHWXGoWgcgTRAJKV4IBByKZ8PwB8QtHBOGMvA/Cu3s7a0vdf8
Vp4aJsPFCSSeWXfesy5+YLn7pP6VzV6soTaTtovlr18jWnBOKbXc8amja2keKZQroxVue4q
Ndh+YncoPODiu+8MaRbyaB4l1a+SUajYKAAIw8kXPzNtNQaZL4f13WPDtlJbyGZZ/Lubt0C
LcLnKggcZFdDrLWy2/wArmap7eZhahpekWNnBdRapJdC5wUjWMo0a992Rgn6U/wAV6Bb+Hb
+1t4buS5juLZLje64I3DpxWn4lvtR0u51vwxd2a+UbvzVeRDmMD7pU9gRiu11fSZr3U7a40
rUIm1iHRongsJEz5oxyRngtjoKxdZwcW3o7/pYvkUk7HjG/GOw7cdaeGXrzx7V2ukWsSeBN
f8QMQ+rwzpGSy/NCrHk47c1bmkitfA3h3xOUT+1Y7lo2O0ZuIgc/MO/pmtnW1sl1t+FyPZ6
XbPPs455x9DVm2ht50klu7owQRjgqpZnbsBXeeN41sb8+INMnT7Hrlsv2eFSPkJxvGOwB/n
Wx4f0+/j8ZWWn65bDZPprlbWGH9wqleMk/eY/pUPELk5ylS96x4/k9uhoyc9e9TXCbLiSPY
ybXI2kYI59KiwFPB5rqMAOSc0u3sRSD8acBxTGNKbeSOvvTCue1WSgGMg1G454pAVmTJPWh
flNSlTnrimgAY/pTAVZduQRxUvnr/dP51EIS5wTirP2Jf79JgXJDucgegwam1BmSaBSV5iU
/SqsmUkB3KCQOtWNTYSPbHBX91g57nJ6VYiLK9zgmmnGODk0xTjqenGNtLwFC4JPc0rgPJ+
UfNk1CCRkZIFTqh2ZAIPbNVnLFyFBx3yKBkhYjGcUqu27NNVQF55/GkZgGwBn8aBEpkUjHQ
/WkMnzYXBqBieCT/WgZzyOlICYyhTjHToDSbz3/AJ1Ezc/Ko/Kkw2MdCKLgWN4A5xTCAVJA
yfpzTQpABIOegGOtbGteHtW8PxW51P7NG1wodIkk3SYPcjtUuSTt1HZ2uN0vQr/U7Ca9tHh
k8iRVa33BZCCfvDPUCuu8d+IIx4r0650i6DTafbRx+YhyFcDmvPULqpK5z7HFIEZmyefpWb
p3nzS8/wASueysjqz438RTTXsj3cZ+2rtnHlLhx9PX3qrceItRuLS0trg27w2hzAnkriP6V
jovHzLikKhmOCBVqnBbIlyl3N1PGfiFNWbVI7xUu2j8ppBGPnTsD61Wu/FGtXekHS5rvfaG
QyeXtA59vSslsqNoyaZ1GT1NNQitUg5m9Gy9pmqX2lz/AGiwlEM3aQICy/QnpUkuv6wdaTW
Rdst+OfOQBWJ9TjqaoIwGQF4FNlPUhT+XShxi90Cky/8A8JPrw1Z9VTUHW8kXa8gAG8f7Xr
+NU7vVL69kSSebDIdyiNQgU+oAqqc9CMGkxnODRypbIHJs1dQ8Sa9qkcCajqMlwsONgcA9O
mfX8aZN4j12a7trx9SlNza8QyDAaMegPpWYenB9qRiRUqMdkh8z7l+PW9VjvZ71bx/PuMiZ
sDEoP94dDTpNWnuQVvXaYbNigcBPQAdAKzucdRzTWIzt5qkktRXZNJd3M0EMM0zyR24KxK3
RATnj8a0j4p8RiS3k/tm5DWo2wnf9we1Y3bpQM7ckUnFPdApNBPPPdXL3FzK8k0h3M7HJY+
tIM5zzij+LpRjPWqEOBB4796VGG4ehNN46KOnejsGJ49qAJHkJXbgdc+9Rkkdvxrd8MeHT4
iv54ZL5bC1toTNNcOMhAKx7qK2hvJIrS4a4hViFlZdu4euKlSTbS6FNNK5CxzSDApDnHBwO
tKAQRz+VUIlVivarW4/5FUumQTz71Z3P/s0AOkbLnDZOBk1NqLZmgy+7EK8fhzVdwA/Kk8A
dan1RGMtsxB5gXv6CqEQI/wBKlQqeoqrt4A3DApwJHekBdMvy/WotiyuF82OP1eTOB+VQg+
/0FDHEZGe1AzrLz4feINM0Qa5dXOnx2DKrLKJCcg9MDFc5aWU97ew20csaNO4jRmyQWJ6cd
K908Q2F9qnwT0uz062e5uHEGET09T7V5nq2iX/gV4Ybi2P9oXcW8Xh5VB3VPQjvXnYbEupF
qTXNd2+R01aSi7paGHrHh+bRL42d5qdk8wOHWEs+z6mtdfh5rf8AwjyeIzf6eNMZA/mlm4B
PpiuZm3MSzsTu5JJyTXt6QzT/ALOQighkmcwDCIpJPz+lViKs6XJZ7tJk0oqXNpsjzKx8E6
xq9rPcaJcWGqGDl47eXDgfQiuXYSwzPDLG0cinaysMFSOoIr1P4PaZqOma/eazqML6fp625
jMlx8gc5z3rifG2o2OqeONVv9P2m2llJVh0b1P41VOrOVaVPdLr+gpwSgpdTJs3lTUbZ4ol
mlEq7I2GQzZ4yPrVnxIurx+JLyLXHZtQVsSEnjpkY9sYxV7wlPY2GuRa5qUQks7KRBt/vOT
/AEHNehfGfQoZk0/xbaKDHMohmZe/GUY/hkflSnXUa8abWjW/n2BU703LseTWMP2mZIDdRw
bmChpFJGScc4rrtc8Aan4YsIr3VtTs1jmOIxGrMWOM8VxtkP8AS4Dn/lov8xXuHxkOPC+h5
4+c8/8AABRVqyjWpwWzv+AQgnTlLqjxUnLYU9O9Kh+X5z+FR7sgBR1p5BC9Meldpzj1eFn2
ySiEf39hb9K7Kf4e3tv4WHiWTW7X7AyK4IhbcQegxnrXDMmODivc9TIP7PUORx5Mf/oVceJ
rThKCi93ZnRShGUZN9EeYeG/Cp8Uao2nWOrRxThC4EsJAYD3zTdX8L2eiaxNpeoeIY0uISA
+22YqM++fet/4QEf8ACfKAP+Xd6u+NvC1/qPjvX9TZIhZW8RnJ8wFmwoA46jms3XaxDpydl
b8SlTXs1JLU4TW9BTSFs54dUg1KC8j8yOSFSuOcEEHvxWMcFgrfIueSBk1NLO7wR2+R5cRJ
X8etQNyMFeK7YppWbOd2vod54b+GUninSRfad4giViDmGSLDL255rhbq1nsr2e0uV2TQyGN
1PYg4Nd74E1/+wNf0N2crbXKtBMCeAC5wfzq/8X/DL23i+21Wzj/dasAp29BKOD+Ywfzrhh
WnGu6dR6NXX+R0ypxdPmjutzD8H/Dy68Y2808Opx2QiOAjpuLD1/OuZ13TINI1e40+O7a6k
gcxu/l7VyD2r1/4QyIfFGqW8JzDbwJEnvg8n8815b4rjA8Zau3/AE9SfjzVUqs5V505PRW/
EmpGKpxkjKsLOXUNQt7K3XMs7hFwPWret6Pc6FrF1pN6uJ7ZtpI6MOoI+orU8J30OgapF4j
uIVlWGZYo0PQ5+8fwFehfGXRo7mz0/wAW2IDxyKsMzDuDyh/mKueIca8abWj/ADEqadNyW6
PH7GK2ub6GC6klhWR1QNGAcZOMnNdv4x+H1l4O0+1u7jV5ro3RKoiRAdBnJJ+tcTYgHUrUn
n98nT/eFez/ABtH/Eg0E/7Tf+gilVqSjXpwT0d7jhFOnKT3R4hjPQCu08FeDdJ8YXEtk+sT
2N5Gm8R7FYSL3I+lcQxIHB5rR0PWLvQ9dtNVtSRLbuGwP4h3H4it6ym4P2bszOm0pLmWho+
KdLuPCet3vh2K4ufKBUuXIAmGMq2B2qtaWGkPoFxqV5cXcMqOI4o02kTNjnHHAFeyfEHQIf
HXhPTfFOilPPjQFiSBmI/ez7qefzrxDV7mKSaO0tP+PS1Hlx/7R7t+Jrnw1b29NN7rf1/4J
pVh7OT/AAM9ipJA5FMo2mkANdxgP25Gat7B/eqrk7COxp/zetAy3MG34GMYHWptQBH2f5uT
EpJ9eKjuGJOCW6VLqCDdAnHyxLj6EZpiM0rhuWzTgOetPZVHAFMIAbAHf1pAOGCQd2frUgO
1SysAee1MVh0xmpI5oo5A0kEcwH8D8g0Ae7+Jbu5svghplzaXDwTIICro2CKs6TfaX8VfBE
mlakVj1S3UbmA5jfHEi+x715RcePdev9HGjXQtJdPKhRA0I2gDpis/QvEepeG7qW40sxQzS
Da0mzJx6V4/1CXs9HaSbaZ2/WFzeVirrGk3mh6vcaXqUfl3ELYPHDjsw9jXssMjxfs7iSOQ
xsIRhlOCPnryzWPGGq6+0R1iO1u2j4VpIRkD0z6VZHj3Xv7I/sdHt/7O2bDbmEbCvpiumrR
qVYwva6abMoTjByt1PTfCOr2XxD8EXXhXW5B9uhjxvB+ZgPuyD3B614jrehXmga1caVqEZS
5gbAIHEgPRh7GptN1a90nVl1TTWFtcITtKDge2PStLUfGWt6tdw3upC2uZ4P8AVyPApK0Uq
EqNSXJ8L6dmE6kZxXNuiC4/sWy0+20a/tbqS4i/eTNFMEBducEY6gcV6/4SurDxx8Mb7w0o
dJLZPJUSvvYd42z9RXiOqarc6zeG7vPJNw33pEjCF/rjrV7RfFWt6Ajro08VpvwHZIxuf6n
vRiMO6sFbSSd16hTqqMnfZmYsMlpqy21wpjlinCOp6hg2CK9o+MrBPCuhsxG3zOp6fcFeTX
Wv399qo1W7W3kvDyZGhXJI7n39607nx34mvoBb3t+tzD1EckakD8CKdSlOVWFTT3f1FGcYw
lHuZGjafNrOpJZ2ymReXldeioBknNRP5aFwnYkDI7VrweK9et4ZY7a4jgSVSjCOJVyD1HSs
RUJbJrrXNd3MXbodM3hK2/4V2fFkusCKQy+WtuQNp56Z9e9eiavKkH7P1pFI21pY41Udzzm
vK7LXL7TbWS0gdXt5eWgkUOjEd8Hv70mp67qutLCt/dF4ohiOIcIn0ArknQnOUXJ6J3/4Bs
qsYp2W6sdP8Ido8fqFPIt3z7VB4/vm0/4l6wwd181TGyjI3KyD8653T/EGp6QS2m3ItXxgv
GgDH8cZpLjxh4jubgSXGotLIOjOisf1FP2Evbur0asL2i9moFOTSLuHRk1W7ieGKaTy4QwI
346nFZpKgEscAVqahrur6vHBDqN69wkOfLVui+uMVTQbZA6AEg8cZrpTdtTF2voWrvemkaU
+xlDq5RiMA4btXrOpeMbPUPg1b3dykc2oowt0DclJAMbh+H868tn1bWLyzW0urwvbr92PAw
v044qmfNW1W3DExBt+3PGfWuedBVHFy+y7msanLdLqen/A5i+u6o33v3S5PvmvP/FSM/jbV
beJWaZ7t1VAOSSfSm2mu63p0RTT9SktV6ERfLn8qjl1zWHvRdSXrvc/89mwW/OlGk41pVL7
2/AbmnCMexb1Gey07y9Fn0aC4lshtkeYsGLHluM9K9c8DX1t45+G+oeG7mFImgUwKFyQo6o
Rn0NeG3uoX+pyeZfXL3D/AN5zk1Ytda1myi8uz1Oe2T0ifb/KlXw/tYJJ2a1v5jp1eVu+qZ
CLO90/xJHp9zE0d1DciNkI5yGr2T40QXdx4d0ORYJZQjkOyIW25UYzivHpta1WS5FzJfzST
4x5hbLfnTG8Ra+wIbWbsj0801VSjKdSFS/w/qKM4qLj3Lmg+G77V71j9imW0t0aaeSRCq7V
Gcc1z8j/ALw7RxngCr761rMiMj6pdFGGCPNOCKzwJEcOhIYcgg9K6Und3M210Pf/AAFHcN8
EL+Jo5N7RT7Ewdx4PQV4AQ6khlKkcYYEGrY1XVV4Go3QA7CVqglllmk3zymV8feY5Nc9Ci6
Uptv4nc0qTU0l2Iu/SgDvjAp3U9qack8YNdZiLng8cVY+T1quAean59RQMsTBi2QCcgfyqa
+Zi8DOvJgT9OKhkEgyQcYA5zTtQV1No7choF6enOKBFbaN3IFP2joAKbgbuD+FP6jAJzSAj
ZEwRuJz7U3yyMdcVIR3O400nFACrgYBOT9afx0FRHGcnj6VIh4xjJ/OmAoO09eB607IPIwM
9qCSVGTg9zQSByMGgAHKtnrj1qM54AGRSkPgYHWm4bPNIBFYg9acpznj8qbsOew/GmkEnrS
Am7e1OAIPpUIBzTwTnOKALAYEVKpGMkY/CqodVGf0oD5zkGgRbO1iDgY9qXIIwMHiqwkwOR
yPSiOTdKuR1pXCw/cF44wPamMVI+UZPtTCCxyT+FSKAevSi4DREzjBbipVQqu0cY4oBBAwT
TywA4qbjFxtUZYCmM/6DrzUbzECqxkZic9O1AWJnbJwKidiT1pMk8kfnSHkkZoGGCOc5oJP
OMA0bSfpTCnHWqEOySKNmT0wPpSIpB6nNP5yM0wECqOopWAUYxxTwuOvPtSlFI44NAEG3PQ
UvlD8aXOGxjNKGxgGi4xhiwDUeCDgdKs8dc4pGVeAPzoArZPTipcf7X6VIsfoB061N5Q/vL
SuNIklC7Sp7gfypuqMxNomw4FqmKLj/AFny+nr7VY1MK62J27T9lUdevJ5qhGcflXpj8aar
45AGTSuoHIJxTQ3pn8KQDmdiOoppJJAB9qUoWGQOKYUYD0/GgBVYsSCSBTxJjAxUB3ZzyQe
Kdk9Mfh6UAWg2VHQZpmTnAzTUcgYNO3rjkHHai4gJwNwz+JpN3BPSmEgk5BpcEDOOPTFABk
t0/nTlBx1pgBJBzTskc9qYDiCBmgdOwFRg59qeo55pALzu6CntgD73NIOnGKYRk0gAYPfip
otqOGyOPWoQrdhT1ODyOKQx5YbuT3p3mBQRioCSGxjvTSw69aALPnAZ4zn2pDITyeBUGfl4
GKMsOMYoAlkOfmxzUJyOm3PuOtSBWc7ckmpEgxU3AhGehI/KkJ+bBH5VeW3yQMZPtUosueR
+FLmQ7FIKce3YdaeYiB82PXmr62gHIBHtT/shIxtJPpS5gsZG3nHPPSlwo4J6VfmgKkkgDs
cVnyRHruyKtMVhwkQHlhz3qJ5FyQh49fWjyuf8RS+Tgcjn2pjGoCzBF5J9aR0cKX9OCD1Bp
/2eQ4ZFYimFJHc7iS3fNMRItshgWV7iKNSM4J+b8qY0lqAPLeR+2CAuDTfIkYnCt9cUhgcf
LtyfSmAKwIzwfYmp/wDgIqJYW2kBSDj1q39lm9aTQ0Mmdw+ccYHard26stgSRzAMcehNU5j
lsbew/lVu8GdPsZdpACbc1VhDCqDJA4HtVaRUk+ZVKnocUvmsoBBwR0FKJDNgjAAoYEOx+h
YgfSpRauydDjHWrKQh2AGW7/StS3t1K7VI56kmhJgc9JatEpZgMVGFAUnIOe9dVqGmGO1D7
0JK5Iz2rmmQqxBHGMim0BDgDPQmlUA8k0rBgN2OO9N5zweTUgKenrQT6A1G24Mc9KUHINAD
wcduaUnjBpm4Accim5yT/WgQ/KjtThyP/r1GGJOKkGMD0oAf06fnUq528kD2qIYH+FPV8ck
Uhjygxkk4NMcYBxg0NKWbsMGmkknk8ZpASiIMxycc03yG6gZ/CnkOXOOnWpQQSFxzSGVhbu
QTnHtjmpI7VyehrSt4NwAXHvWrb2DEbyo+X1OMCocrBYxIdOkPzbevrV2PTpCQgUA+wrcht
4gNzMqjoTnmnLeQRfu1iyw6kVDl2GkZ1to8wwZSCfULirc1pbxJtZwuDznrRJqGRjeFAOOD
+lYOs38LjbHIWf68VKTkN+RpG5s0UgHOw8j0qrJqAkDfZ0bJ746VhLKCoQHd/U1ZS58rAYn
jsKvkFcdKJWnywJHc0ohkdcAbVoW/iZ/mXjuT1q099AUxFDg47n9a1SIuSW2mK6Z++2elTP
ozsFKpkE9emaq2t23n/OnHTNdML12tdsbDaBgZqrPoFynb6MBbgzSbAfTmopdGgik+Vw2T1
p4unL4ZvlXt0FSS3qAfOOfejldx3RCNOHlA4XjoKgbToQN5UfXHWrIvoiBhsH0pHvFkQqWJ
z26U+ULmTcW4MpUA49hU32B/736USvukzk4HAqxiWiyBM5qRxnPIPGfyqe/P+j2qgkkQozD
tg5x+NQyIVbaVwcf0qW9Ui2s92AWj/MA1TEUWcY4HXpQjgHBXpSbkpnGcYOKkZox3GVAViO
emOKtRXZ3rvPArKR1ZCFwMUgcgj5iTTTYHRfby/wAjsCoGORVKa2Eq5Q8fWqcMxk9mFX4pw
Dtxx1ziq5rrURS+yTYK7TyehpBazKu5EyfT0rZL7jkKWzxk09OG2+Xk+o61ndDOfmhdVxJH
gH0qqYXUYHeuqmtvPXAGPWqS6UHY+WMdc+lFwMNIXdtuCMd8VaSwkEZY4Jro9P0RZJQipvf
HXPArom0eG3sQjhSSD90dDUSnYaieZvCyHBBH4U3afWuwudLlaZUSAlm6YFZ0+kSI+0jDDq
PSjmCxz+W75pMt0yfwrfi0R5VLFQMdqV9J8pTuQj6CnzILGMq5APQd+KmTbxuzjGPpV1YFD
FVXGfWqzrsJG0n9aAF85I2IOe3PrTDOC/BAA5+tE0LvyP7oqJYmVTuBoVgejNi1uljhzjcB
6Ve/tJFUMx+UisK3EkZwq5B7GrJhkZQGBwf0qHFBdliXWMkqhUA9881nyXjMNqZAPf1qyLF
MbgAD9adHYx53SZC/rQBlFrmY4+bb0x7UGxdjg5UfSttpbWBBsjGe5JzVG8vZJMkkZ/hUdq
aQrlQqkK4ByfUVC0gZiORSSyO+ASM+vamAEAZNUIVSATtz7VPG/bBqBe5xTlPoOlO4F1JMM
AOnfnrWkl6Y4egJ75bGB6CsFpDkHj6VMZ94AJA+lO7AuyXzPlSoQdeDVZrqQtncSO2T0qAs
R1NGQR2xRcLFjz2JyXOSOtSx3QORuIPqKoE5AwP0pcEDjJ+lK4zR+1KgwCPrUn2v/pr+lZY
OUIPFWfJf+6PzoGaEtrvbAXOQMYHtTNW0+f7FZtGpIRCDx3zW2kKB9jn5gB1PtVyeEraQoC
pUgnBrdtMk84KkDDgqfemkkgYY12s2kwXWfMGGPQmop/D1vFAAcBiOoqGgOPyw4/Kjf0B7V
qzaLcws3HmRjnI7VWk02ZclUYYGSpHOKmwFdG2vnOM1ZjlPBPT2PNNVDHHjGSP1oCkqWT5e
elNMC/Fcgn7x4rSiJl4+YYGfSue+ZWB69qvQXLADJHsakDYM7INvfPWlS7fYFGVbsRVJJI5
X3NLk/TrWjabV278ADrxmkyiaxuZlkY5IzzzXQ29/GF8yZGkCr8qbtuT71hHYXJIHHapUIR
9pyaylHmKTsdXYXsWo36xzslvBjAXGRnsPr71eufCNsZ2kNwDsGWJOMn2Fc3Y3JtJhIFKN1
B61oDULg3P2gu7ZOTmuGpCal7jsjaLjbU3dO8JwK6vdAFH5UKNxPtVXVPDMaXWyCJ2DZOFX
BHt6VbXxe8QQxw4I657Grf8AwksV2DJt2SgYJ6j8Kxh7Vtym9e3Qt8ttDz2/0D7KxkMbYJx
g9c+9Y02m5yxjzj3r1Ca8sb6Ly0hVXH3mYdawpGso5SltGCSOrf54FdcK0tpEOC3ODt4QYw
jIQ2MGq80B3YEe0V1enQxPaOUKqxkYbQv3xnn6Gnz6bYhV2T5xndx39DWqqJGcoHLW+mySg
uCDipnt3hbBHJFbMBsoLgBmyqH8Kjv7y0nlHkxgDbjJ4q3K7J5TJjA2ncCBVW6kIUhDyaus
QzYAOM8VV+yvLMQEJwfwqr9WTboZDq7MSz8+gNVvLd8gZ+prpIdKJYboySTzgVvQaHYSQt5
06wsozt25z9fSs51ox1ZUYNnApAcFQh+pp3kc4xzXdPo9mdu2VAucZxx+lIPD+nKf3l0rqe
cpnNT7ePcfIzhfs7scqhIqQWUmwuV2r7jk12U0VhbyeVCwJGOWHWqc8kMyeWvJ7nH8qqNVv
ZCcTlDAw6Ln3ppUYxt5ree1iAKrkN2yeKzbqBk67QT/AHa2UrkmeVYdPyNJHuZ+uQKmSMnP
GefTrUhj2kDpTAjxuYDHQ55p5AwRViK3Zl3BTg9/WhrV9x3DA9qQFN8GM4PJq39pb+6n5mp
GtlMYIPSn/Y19vypjRbN2yMGY7sgcH6VfuL9BY2TfMCykg/jWHMwkkxyBgc/hV25QPpVn0O
0HI79TWiJNC0vkf5XPygdcd6txXcMmFG0nvurmkJP7tCynuatxQlF8wPj2JqrgdGl/YwfI1
ukhzzgHmq734e8PCkNyflAAHpWMCFRpAxD9sHpVaSaQyDyzhh61noM0ZNCa6ut1qYtsh+Ub
sAE1KvhC6WcQsqu79AG6e9R2k0oKlWIf8sflW5bXdxHGyBxtccms5SfQaRFa+ATcA/6Ygxz
jHepbv4fXMERMMiORg7WbFbenXTRP9plcsVHyLngmtaw1Ka4mEk7qFB6Yrgq16sXdbGsYRe
jPOJfDF5auQYmLrz0OMe1LHbyK+0xEFRg5r1S61WxUEyQ5kI2rgZ+prDMWnXjSzR27KRyQT
jPvWtPEqS95ClTtscZLlGGVH+FTJ5bSAEdegqzfWKFy6Soig4wTnNZ/mNE/yvvb0A6V0qfu
6GbRtFEjAZl+YdOelSRzxMp3ZB+tYovXkbEr7uMkdTV23ikmjDqDisZya3LijSMPmFdrjJ6
56VFNFJE4UHCgg8dBUkNnMFEgDEe3NW2MHkBmBCr196xUtTToZkl0YV2qcgcKo/iP+NVy77
ged5+8R/Kt6ysLa6IlcAYP3W7CpZ4reIkQwDOPlJHShNOVgvZHK6TDO9qwBPyySEnP+1UN7
FJvLQnLfxc9f8+taWniSS5uhkDZKwOfUmppYUVjuAA7iq5km77kvU5byZ3BWMMcHn2oFq52
hh05rpJ1tI4/MiCo5G3aP4/rmm209qZjIkWcfwkcg1MqzSukChfcoW2nPId2zHuRirsUFrb
xF52wR0UcA/jU1xeGNAJGCjOcL1NZlz9okIOxQAeNxyazSqVbp7DfLA1zN9oVQiRwqB0A60
0wKQyk5QkE9s1lQyyIclhj0PUVq212Y3UuFZRzg1SjGCskO/NqLujiTy0h69zWTf3BiQyKQ
OOBWxKv2t3kCMBnOFOao3WnQrh7ieNVI4jU7jU80IyG4uxy5Z5ZdxO5j+tXorXgl2wTVswW
sR3qzFT0UcGqszl22heAOnpXQp8zsjLltuVbiNYn/wBZnHcVnTgSHuR2JNWrs4IXb8x6Gqa
oxbJ5NbrQhjkULxjj2p32dpcuE7dMVettPklQMo3H3rVg0+QLzG2Pp1qXNdBpGPDDIIwGXA
HpVny9y9j+Fbf2C4WPd5YAx3qFreWNQzJj39aE2xmG8JUkdKk8v61bnAByBjHrSedD6D860
RJz7rsbO75iBkHtxU1xJ/xL7VlPPI5PXn/9dPazeWQKDltoIx9Kml0qQ6fCScsrNhc10WIK
UDYJ3Nz3q0Z1J2FsA9aqC3uFRsxnK9RjFWraweUlnOOPu0rO4EyQrJ8u/POac1qqnA+YZ6j
vU6QGPgqAB3pxj2sHGT6mnypDEhiZNu/OSegrTtjl8bgMe3WqauzsMjJ7H0q5Amcdu9c9RJ
FouxzBn8tQefatiNjBAVB5zktjvWfaQogDjvyDUlzMWXYmSTXDNc2honYiu7iR5cly3GASe
lI1wIY8sQBtzwaqSF48M4JzxmqNzM2MNwo5rRaaIHqOeUXEhGffPTAqB3iV3+bao+8xHFQo
JGIwQGc9SepqK+RY7fc0hyDkE9M98etdME93sZMDPbbspIxK9zwD+FdJp16wtAnlL8vU+tc
IsluJCGZ2T8q6zSHD2q7fmB75zms6zVr2Kgbkd3NyWcgelIbvc6sUyFOQD/OojgqC+EQcZb
jNQveWcYJMq59yF/nXKvI1sWze7GD4KkHJxTrnXo1hywUEc7jwawpdVtCWLXKHHaMFv1xVG
W+sySWgkkDDoFOT+Jq0vIlj9O1Uy3N3h/meQvnHGP6Vea4lKnLrz71z2k3H2e6uPs9szITk
bQMqPTJrSa4uJnEaWEpYjPOM4q5u2iBK+pdDEoMtz6mnJIYm8yIfP3z/ABCq39n6p5O7+z5
Ik6lyxAqaDTtQeESLcQkE4AZST/Suey7mmpHcS5QyKQ2Dnkc596oIkvmky3i+ZnJG7PP0rR
bRry5laI30Sy9NkcZLEfh0/GqV9otvpPzanqUiTtyLeNN0mPVucL+NdNNpKxhNO9yWWRg0a
ylcngkd6fG/lsW3Hb6VUimgMav87bV6PzjPY4qd0KyqRna3zKR2omko2YLe6NaPUTHCVydp
68VTmu94YhRnse9M3MYeBk+5qvmQH/61csYRTujZyewo82RtzZ+nrTZd0Y4+XryR1oa4mQB
VG7Pb0qCV7iQncTz2FbK3RGbuZ84YyAscnmpLeJi65HJ7VMLTB3NnPpV+GAEYxnPU+taOWh
KRbtJYIEPJOOmO9WG1Z8EqQij25qkYhkeg7VBMjSyjdjaO9c9+ZmtkaP8AacgyWdiD096ik
vJmGFwB6tyaos6oCdhfHTHSqUl6wXaIwvOM5q4qxLLcreYCCS2aXyh/dP5VmrcXQzs2jFT/
AGq/9U/KreuwidvIcLskycDn04/WrixL9iVzPwsh4B47dq5pyd+5CcADBq0Z5F0qPLZPmMD
zz0Fd/NcxOntUWVPJ8neeuSOgps1u0EjFmzgY29/yrlor+aFiyOwPbacYrQt9VkKkSbpCT/
EcmpUpLYehrrEHX5/vD19KgaIk7VjIA7niiGeVzufKD6U9ZF3Y8xwo54OKavuxklvasDzES
30NaraW9vFG0rxESDd8r5I9qSz1FZIVtTLvQ8jzRkp9DSzPDyWkyi8kiuSpJ30LQkjCNAFY
cjA57VBhtwJcYP51TuLtRIdrfKemBTFuSwHX61cYKKuxastS7WBO8nHr0FUZYS7BV+bPJ+l
WmfMfIx71VuGMcbNvxn5vl9B2pwjeWuwSdkV5ZYIQ6Bx5jcdO39K5+9md5CucqPlVeuKmEr
PdNKwwApNVpmWLDjhj0rS9yB8GnTSJ5sssVvHn70rYrv8AQfCN9daYGtrwG3ZuJIzwx746c
CvNVmee4VnctyAM9hXr3w6mDWF1pUxZogolRVPIOcGsaqXLqaU9yaHwRaRti6e4c56kZqve
eH9Ot7ryIbdndj3OQB64FdiiMuoParcziN+eW3AcdMmrlvbLDNJdOy5ZQiA44Ue/ua8qc2n
od8eW1rHH2fgm0dUYBrXH975t/wBQai1Sxs9MEkPk2Up8s4dk2sCeAcHIroWa6lnkup5gkS
P+7RT1561Uu7bZKLg26uFVpGJ/gBG1QSe+T+lXBOU/e1JlZLTQ850GyFpd3INrNI8DI+2MA
nYVy2ckcbTmu1t57YmSaDT5lmIKoJABwOhPPrUdnFbr4v8AEn2cBxBLDgrzhMBW/Dk1dbft
2SuWlVjGcdTtOPxroq2eiMY6LUoTQ6hMS11NBBHjG1izkn6DA/WnWuk32pBVnfyLWPI+RAg
Prjv+taE0lppUP2u+ILN/q42OWY+mP8K5bWfGF9OxSIrFHnaFTrn61Cpyey1Jc0b+r61pfh
Lw9LHpkSfbQCI1AB2n++x714xPe3E1xLPdO0s8p3FnJJye5rZ1S8kmsX3n5sg5P1rn4YZJn
4bJJ59q7KNNQXmYSlzM1NOYhHzk7+Of51sbw0EcchPyg9DzVG0hWFxEvzuec/0q1PC5iWRf
u5xxRJa6gi/b/L1I2kce9SPHujxk5qnZ5ZtshyPXPStUfIrcEnHX1rkkmmbJlIqsRwAMmm7
YmYfLk+9WEilnbe4IUdwKuxQxwsrPtUH1PNHNZAiikLNhRFx/KrH2VUwRKvHbrRdX0X3QWI
HZeKoPd4hxgj0FJOTQaFmWRIlZi2SRxWVPcsCSDgD9aJ52kXDkis6YhNxIZvTmqhDuJsdNd
ylWwDt9cVRMrMfT6VJLMWGF+VfSmpG7EMG98dhW6ikriH87fvnn3qXCf3pP++qjaLauSSc+
lW8J/f8A0oTApTLlzhdoIGcdOgqeaIR6PFJvG0zFcenFPlA4UHjj+VNvF/4kRVcttnyM/Tp
XSmZFJQG5z9cVagdQdhf8qoI528rg46VNC5bkHBFO7QjbhORtjJIPWp5FI6EYB5461RgDBc
7gM+9WrZS820P8o70myi1ASgduSc4+vtUt5N5UawEZPVjnv6UzesTDBzjgfX1rOlmZ5c7sj
P51m9XcZKhz1b8KejgZ61GQ3BGMml2tuwMEUN9hpE7Ss0WOoPAH1qpcPIqzhs7T8q/nVhF+
dQOnVie1JcToE8s4JzkgD8qak0hPcwCXQSblG8kL9KpTHc4GcVflfdcyEnOTmqEg2SEY6Vo
jMS2DC4QgZwa9d+G9tJNr03BEcVqxPvlhxXmtoRb28Zgj3yvyXbkLXtXgmKPQPCc+u63Mts
JwDk91H3cD1J7VlV1jbuXDe51ptjK/mpF5IUYLnoF7jHesfWL9I3WKONZEPCrkD8cVy2p/E
+9mk2aVYxQ2wznz/md/rjoKx5fF/wBoJkaxVXI5IbiuJ0Hobqojpm1OGEGbUZCsakD5ec+g
ArlNZ12fU7wyFo7aEsqpCW4Cjpn39656/wBcmuJC0zDIJCRqOEH+NZzSCVkAOST1JrqhDkR
jObkbunalcwa7ezW0is7hAdvAII6H1rtNe8RWGkeTOka3F3LEJIwG4Ukclh+VeZafKNM1Ca
5kgZ32K8SN93cTwxHcd6qSXUs0hmYszD7xJ61SSuxOTsaV74gub2aS4uF8yaQ8yMeR9PQVn
G6zKGAKc9upqDG6XkdqkKDeuRxmqfkQR3Fw5iO7kf8A16YJDDgRRqcjnJ4q1NbBrY8nAIGB
VOcu0mFBUDA+mKaAdEu+R5FGxx83ymunjDDTg0h2rnnPWuVjlaNgS4Pv7V0ET79Hl2ueffr
zWVV9S4mrZtaBsyHt1HStWaaJrUyxJ90csfSuRgINspycscCujtRnR5lZckLyT2rkrrlszW
GpUOqDbkqdo6Y4qpNeSSnjiq8kUpfaBnB6ipWj8r7o3ZHGaEkirjRM7Alhz60kkny7uoH60
nknBLEgdcetHy+Xgdj2rQkozSyE5AxjtiqMko2FTyf5VoS2zyMTu6DjFUzaAOcmtItEu5UD
EjAAJq1CxThjViO3wnyr7ZxR9nBGB8pPXmqckwGtJwMDd7U/dL/zypwgKjBOT9aseQ//ADz
P5VOiArTWsrEDGRgcA+1SGCQ6MU8sZM2d2eelak8SEKYVWJTgk568VY+z/wDEpBk+4ZRj3O
K6VczOWNhIwVowxJ6jFPS0mh+aWMqO4rbt7VkZihxgnHv9atmGZ0IdAcn061LlZjsYqQyHA
24B7Vo2saoehGepq8LAsNyqAW+6o5xSz6dOkOYxwOhx196hzHYybqZTOBH24x6VCQTnGARx
mrK2T+ZuJ3HrxTmtjHFllwAad2MhDjAZuT05pykk5xwKYke4ng4B646VJ5T+WpDAFuuewoT
1sHQUOcEn2qhM25pD6kD/ABq/J5awHYSzEZzisOZ9kA+bPPJqrbIjzId4LOzEZJ/IVENjOW
kBK9h0zUUUiAFyu89AOw9zUskzTsCxSMKu0ACq6iN7RUspr6O61ZyNPtfnaNBzIf4UA9/5V
peIPE974glWSQeTao2ILVT8sQA4/HHeuYVZIkg8w/u878jpzVyRVFsJFI/1mM0gJRIVt+eW
6/hUquXUgDAqimXk2ljtA7HrU0cwEZQ9QcDjrQK5VljEiE56HJx6U1VNvOuYiz7SVUjp6E/
4UgiJVsOzOrHAXsf61Hv8pZFVwXYKC2MkewPpTewDppJZLxzJIGYxgls5Ix2pIF/dsWx3ya
jjcAs4wXeInGeOuMUkZIjKenPX/PrUoGXIQrNhiOBULuftAO7IHXFLbfeIIyCRg1CzgTYHB
J/IUaiNWNTLZzgHnYGHvg1hB2WU/N36VuWc4jcE9ChXPrxWFJLiVsDjPcUovUYgO6TaD7Vt
wFo9LuUByFTr+NYCP+8BAxWzAzPBLFnKspOPwomhofZzAwkEnO4EH0rrdH3yWThn3BwV2nv
XH2gX7P7jr+ddPpBxCqxyAE9VJ/l71zYpNw0NaT94kuLBraRgx2r1UdzTRCGCyscgenWumm
jhvtNWVgUZgePcf41z4RRIy8jHHtXBTquSs9zpcSAxCVGCnvwfal+yRrGc9SOoHSpTIkR29
cdhTWcO33fwrpTk9kZ6FGS2iHJLAdCT0qjPApl/c5IrcMLPHtEYz6mov7NwQSxz1OBVp2Wp
G5lFWSMKykD+dOVUVMlcCtZrMMoG1qgltZF4MYx2zTUrisVUETFcoAfUntWlhPSqJhlK4CA
gd+5q59mf/nj+tG40isdxkCkZxgkjtxVwR79Lb5jkyg49ODTblfLPyEAYBz04xVqBkbTWJP
zeZ1A68V2pmRUhTbtDDOf85qzCWdsNIdoPeiOHeOTzjAqzBbqEx95m6ZqJtWAFk6yIyx7uA
B1Aqnc6huTyxjy++e596v3CBIshQOy5rJmtlyV2knGQM1lCzdxim7hRgwTdt5PoTTmv41UK
LcM7dd3Ss8xtuxjNJIrKm4H5mGAfrXSpaCsTzTJ5bEIBgE8VXhHnMm4FVReSKbLHIY5FAOA
uM/hTmdYbfHBJXJxSe9xEF7IkcDvGNvG0CuduJP3BBOc1s3rH7IpIyeOKz5rODbGJJysrDO
1RnA96zpvuORnxAmBe3OafM/7zAztHSmjlggIwDjrUTE7yB271sSX7aVnDWzHMcnQehrQfz
E0dHK5Uy4z6kD/69Ye/Dhwcc5445rpBCW0KUM4SPzllV2GOCOcevapktgRnBiQQoJLHpSxE
hjGSG7kg8D2pNquNsTEr3Yjk1C2+FnTBBJxVkmgjt5W2Mbdx+Y45Pt7CqErhfNIXO4gDjpT
klbAReo6mmmPA3s+7LEDb0xih7DI7dTNMqqVUlduAhY+vQVaktxbuYHm3zZHygfdz1z+lVm
Z5rlEC7SFIAGVHA9qZ5souF54zjmp6j6G1ALRLOZ5WdZQB5YABBOec/hWO7J5p+Uk84GamD
P5ZXAwGxxxQY0Kxvkgng5HQ0Ej0Zfk8zICgnAOD7VmTglvkBwea03OXCqFKtxkHkAVWf5mx
zgDHHaktBlKNXZsAVuWKtGVdsgEkfpWRGxS4BIOMc10DSrHZB/KBXI/OlK40RQQurOmMkjj
/ABq7YSFNrMCQHB471VinEk7SA7H6Y7VswRLLACMBiMgDpn1qJv3dSkjobd2ksWiRjhCSKp
IGRjvwce1WdMkCtIpIA649jVi7sGEHmx9Aea8ptKfL3OxbXMp4sudqg59qmhRIyfMPJ7Gq8
m/fhEx2zmkYseT1+tdkU7WMXY0hLAgBJVcdzyaY2qqrsIFyPUjFVVsLt0DiAlT3JAqUWLgB
QhGfbrUzUUveYt9iJ70yDgYIHYVA85dwpAPHpVmWzkQAGJuRjJ70gsZdgYgKD3JqVJJXQNF
VrkIoCoD71L9uf+61JHYyE5bGF9O9aH2b2H5VXPCIalS5t2muDtyBgc49qlFuY7QKxGN5HT
6VpGDYoxnJwOPpU/2XfZlJR/FuGO1buoiLFS1ty6grknqcVZe1Ma/dwO9XbWIRReY64FQX0
qiMlDnI71x+0c5aF8qS1M+4xOVUJ8i8DH6mqZtRJdZGSMZ61cXcYSTke2egoh4Z3CjBGMit
4vlRLKZ05CzBB2xTJrDbOF4wOa2YYizAjA4yT/Sm+UjTHDckYFUqmthWOZlj2+YWyVOeDWX
ejdPtHH3RiuivYyHaMnODk8Vzt2R9qLbskHNXzX1QilfsEjt1z/FyfasqWUm7ck5JJFadwu
Y4pH5BJJ/OsmUiS5Y8DnpmtYCZE+PM3BQOKjGd27YMVK+5vlCkk8kClS3nkYIsTFm6Dpmtb
rqTa42O4aMHYqKSc7tuSPpmujtQ11oE0rs7uPlZnPQf161lWukXlxI/+jM5XG1QD834jtXR
WOgeIpbOaH+z2CsBuJJVSQeo9eOKynOKWrKUWY1lKlvPFKUWRUOTG3Kt7Gor2T7VcNOIxEG
YkKvAUegrei8J6whwUQ5/hTk/zqeHwLrM53yN5cY6YXnPv6U1Wi17rD2cuxyW3YGAHJ71Zt
4iY1dgcZOK6OPwe0nIvAcOY2JYAKw+9+QH6ipdO8LW91bo26RwCy+YeF4Y847mm5pIXI2cq
iIupoxJAIcHtjCVSbDBGDgNxzxxXVa74bttPk04RSSEXjPkOMdGIGPritODwVbR2sVxdWsk
y7ckIfy4Azik3Zj5W0co5shbQ4Mgujky7yNvtt7/AJ0yO4iBWJXUgsAcHp711On+G7G6i3y
3NpGUcxuJD82AcZ59sVrN4e0uO081XgG47UUSAs/vjt+NZSrWkopbjVPS555K6mfZgtgEEg
Zx+VQYn35RXZR/sHmvW4tA0G2jitxtnu5PmZYVMmD6ZA6Cn/2JpUMXm3FokakZVpBhmPso/
wABWc8S4yStuWqV1e5495N00m77PJhumR/jWhF5q2QgmhcHOVHHNerQ6Hp/k/a47I+WMDOz
ewPoM8A1U1TUfDmjWkjG2hu9RfJW2iYNtH+246fQVspOXQhxSPOI7e787i2ckDPAz/8Aqre
05pESaOfCFQT2ODWVca3fX8pjeRYV2/NHAuxFX09ST6mgcWzuh3K0fOOxzVVIOUbCTszsNH
kWfzGwFYADj6GuhtFVrOYTjemMgA4NcboUvlB1BySuRj1FdTY3atC0hPCjDL3x6142Ki004
nVTatZlWU25kwLJRjuTmqczsJP3MKpj+6vWtw3NkHAW28w9y3SpvNs5Zf3ljHEmM/LyaUcR
yrYOW5gRyXDrxIcnjA6/SpEkvDmJInlb19K3/t2nQyAW9qqt6nrihLh3LOuI1JzwOfzrGeI
evulKHmYwsdWnHmC2kVR0yv8AjQdI1pwALJyv+0OBWzJqU/lgeYzZ4GaW31GWKLLEnnvWft
6lrqKL5ImMNIvljYtCVI4A6Zqx/Zl//wA8Y/8AvsVotfeaQnO5u2as70/2fyrRVJtakcq6G
a0W58jk4H8hVtIGeFVPTdk81IICpHGH2jn8BVtQY7cHHJPOaudZrRCjEzrgBI9uc88ACqcl
oZmUcqoHTFbZiiB3EfN/KmmMKxJGc8ilTm1HUlxuzGa1XBTcce3enC3ULsDfLWi6bjgKB60
gjTATbk9BWvOxWKAhIUjsO9ZlxN5MwKtjB9M5roJUKQPx0BIPvXKXn/H4IUYuEQDn161pCS
lKyBx0uNun3vI8a5BXGfWuHupXW5lVuPn24FdtdgrYykgdQFH864q7cG5ZmGSDniuyjq2Yt
WQ2+3Qy2sLnrlz+VZW0PdFnKxqDnLVr6hK80vmfKNkQzisLaWk5OM811U0Q2X4dUezmIhhh
mTGMTJkH8K9J8LeMNCuZTa+IdN0+wtzHlJCDgnPb079K8zjtHOJcZUdadqCOsVuCgyExx9a
U6cZtXWw4ya2PorSxe3m86RMb/SwMRmQbSRj+Fx94fUfjTbuINbBdQ0y7jZRgJGUbn1B3V4
h4d8W+JtJtGs9PvnaD+GCQblTnt6fhXa6Z411FYHm1qFdTEa7xG2F2EccfWspU05WkjZTVr
o6yFJIWA0vT597ZBmuHChfqM9aY2m6lcTCK5uoI5PvExgtsT15wB+VcqfiPNcxyPDoIUocI
FmPlr9Rjn8Kwbzxx4guLOS1DpAZWy7xphiDxjJp+zv7qtoJza1OqaHQ7FrgmZgzOVt1nbLO
MZLe2WB6e1bPh2xhXTLWa5kDGKISMoOSMjdyK8dke4uXL3MjSu+ASxzViC7vCspiupkUNlV
SQgDJx0rR000Z+0Z2vxATyZPDiBWBTHPTknP8AWvQ9Ka2XTo4oZI9xD7tzgEHPf1xXjur3N
/e6Lpd/fXZuNt6YUyOQAOpPes/U9QnuZGi+0TCNCQFZ8jqecVlVpykkkxxlbU9Mk13QtG1a
9tbieK9eaVCmzDKuVwcntgj9a24be0ljN43lTSRjCqjAhM9gD0Pua8FgCrKVIDKxGasrI4l
kjSRgpbO3JxUOm0vdeoufuj1TV/Gek+HDLEkKXWpSrhYY33LEMfxk/wAhXlF74n1261p72T
UZI5W+X5TtVR6Aen61Uv5CdR+fqEGKz7kjdleCa0pUVFK+r7ilPmL8+p6pqLNFPqtzMgJwr
yHB/Co7SU227agyDg56HsaoRlg6nsefrVpejL0yeTW7JJ59kKbozlZeh6EfWptLZvtTRknb
IpUiqd0waNdoO5T19qn0/i6jbcR7UnsPqdfpKotyEdsc7SffHWtfTH/0gqmGDrjnp0rmbYk
a243fKwyM9q6GxQJfAZ2hZD1rzcQny3N4WuXwsquny4HKmlljnZQE3Hnn6Vcj+af5jweh96
tBEJOD+leU6jizdQuY0FpI7HO4c1eKsD5YOEXrmtMQrHBnkM3TioPIjfjJCjrxnNZyrcz1L
VOxURHfMh4Hb2FGBtPB46A1oLbSbATC5Xr0pPIJXcy4UdhSUuoWbKMMZjSRyVDONoPcDvV3
ZF/tfkaelq8nReB+la32Fv8AnnW8ZX1uFrbD5oAsnyjCgDt7Cl8kvHnH8X4VZ2MQcqTkDHH
sKnRcoE9+RmuBylzXuaqKsZckDAAgZNMEZaQAit3yUYZVuP5VHHBGsvOPXNWsTpqR7PsZEt
qCR5akdzioPJwQ2fY10eyNhuIHHI7VXeAGNsxqM0liG1a4/Z6nP3AC28jbT90447Vw+p/PJ
iIbAzAj1xXoerRi2s3dWGAp/wD1V5rqRP8AaMCdcgda9HBXk73MqmisSakFitV2n5ccAnPN
clNCzzhVQlnJwOldBqcrJb+ZxknAzWU522cszY3EcetenRTijnnqVpbYi22swP8AfIPWs+D
Ti82DjjmrMMsqyRx7iNuXbHOfarNzqMkDsoVEm2A4Ucge59fauxXWhhZbj2tvs8IYqE3dSf
4hVDWYiLeEs2SMqBjnHBH6Gqcs080uZnZyTyScirl25ntbJnIBwVLHvg4GaOWzWoXuinBcG
MJHEpBBySfWuhjmEltLGqs0sihVGOx5NUbXT7aRtxl8vY2HlP3R7e59hWkqRlwqKywhggDc
sT6k/wBO1Kdr3NIJfaNBW0fSdOeCG9E91IBvhCblUemc4LZ/ADuTXPzXDzynoqFvugVU6XM
qrwQT1NSxg5X3NCpxUufqEqsmuVbE8jqPvDjIOM9cU2I4VNvIPT6ZzTZ/vYX/AGifbt/WnR
D+AHkDA+nArTZGJ1F/CYvhjpTOU/eak0gI6qMYx+hrkZSWuZgWPEhx9K9G8YNBa+A9LsYyF
KzRkL0xgc/rzXnNwFW+nXOB5h/lWMJqauv61LkraDN+x1POSPyqzCpMrODznHBqtlXYAAY7
GtCywlwuQrEnJB6DirtczMrVMC9dQOiqOfpWa3UZrQu2Mty8jAHBA/pVDB3+nOK1Wgx4Vd4
I/hAqcjbbnk7pP5VAg/fbM4z1q7BCLksGfa2fl+g7UttRjltvMs2bBHQ06BEiKtuAYc1ZDN
HYHHJPHT3qsrbpk7kEcVAzai/4+vMVQBjBPeultWVysh646A+1crb3Xk6k6fwkCt/SCZWZC
3IDDr06Vw11eLubwtc6CzLSASqSAScCulsbBTCsjYOexrD0crJbMm0YVuK6WyBMITpg4z6m
vnsR5Ox3U/MnaADJGAf5Un2fjIRR7+tP8qd5AFPHf0qQwykdce9eeu7Zu/JFCccbAR+dQiB
pCMkbR2q2YRI3lJ949WxVxbVUjwOMDFX7RJqxKhoZqRYBXBUAcYq/5T/3mqJ42+7GMsavfZ
Jv7orqhUT6kcpG4ZmUk8FRx+ApMFQCTjnFXGhLFQAFyqgH8BQbRAq7nzzWamk9QsyBN20eh
p+NqlUGc9asiKMcK3T1p3lLwd2K53Ui9C1FlNVITB6052xEABk1Za3BGA4GTUb256K3501K
DHyyRyXiq4Memqi8ZkA3VwUoS5vAxYbo1yefavQ/FESLarG6gntnvXnUiKouJ0z+8PX0r6L
BySo3Rw1V75m3hMpCs3CjOKz9Q/dxpHuAZ8cegFXiFfkDJJrJldLjW238wwjgfSvSppnPJk
cDFJnudoxGMjPSswS7pZC5yzDJPqa0NQ1F7iIwKgjQdFXufesye2ktjGXdQ0g5UHJH1rrj5
mTYbuT61cSSN7eNZF4Uk49c9qziAvU5960pcQwxZIKtGpGD3x0qmJD0L+Yrbv3cR5QHt610
enmKWET7Q2xgxwOgrB026UXir5ayRkHcpH3gRyK1NPmitdXcAb4XO0L/AHs9P8+1YTTbsWn
1IdWtYYNZmRndW9AOCcAgfjmqsLLkE5DAjA7Vp6nvTWbnzIVmVuVY9icc57mqKyDeuY1BDH
JxjdzWrM0I523SqzH5+f1q7otmLzW4oWOERhvyMjaOTVUqJbrdt6H147muq8ExBtRu5jGTt
hf5iOBn/wDVUS2HHc0PiIoTQrPCBQ8uQp/DFee3MYW8nUMWGR82OvFdz4yWdPC8CTEtGH3R
Z5KD+59BkYri7mMo7c7jhCT+FOMUklHzKld3bIXzLarsiVWj+X5f4vrWnpkavNFuUtvUk+4
xVQEC3x78k1b0vcsypkjbuwT0xVepmznroMhkB9cVQy3X9a0L5tzTK3Hz1SXGQC2ADk1aQx
QSnRQWbn8KuqvMTdMt0qhGWeVmYE554q+rECM7cYz1qZDRoXcoOnLhRycZ9aq2wJXzSMelL
csTp8aEHO80kJYqkQzgmoivdKe5rfZ8mCcchThjW7pqpDcPg/e/SqcUJNusKcE/MSeigVe0
pVLvI+ScZUetcdT3otGsdGdToMYCOjcOzZH0rrYbNtqlfxxXLaGxW5GU3bySSa7y3GYwNvG
K+cxilzWR6VBJrUbHFsjwRTZQSuxenrVz5FOT+VNZw3y7c+tcboWV27GrkkUorcrk9zTpFO
KtZwPu8fWoiBnJyTUezVviByIViAG49a0dvuaoM46AZq9n6U6cV1ZLkkNkzkHHO0cfgKYyt
8parpTDD1CL/IUx4iwHGBnk11Ro6mLncqDYOxPrUh5yQpPpUrQKPpTsbTkDJ9zVPDJvVjU3
YgSEM2e/v2pG3Kx3EcVYZnB7elVpUbkk+/NXLDLk0RKqO5yHiqUMmC3zbcAEV5/qQCoqq/y
nsDXYeJZ92oeUCckDkdq4DV7gy3LIi7EBOBmvUwkGoJGNRq9zP+0COB8nGDmseMvEZpDyzj
GCKmu3JVEz1OT9KgmcJCXU4x8or14R/E45bkFtEbq9WMMq45Zm6DHtUF4zfadjNu8skH396
msplTz2AO7biormNmeOR85kBNdHUghX5ix6Adj3qxcSB7O0iU8IrMfYk/8A1qgbrsVcluBT
5JAI0hQdB8zepp2EWNOm8u6jY8KGGTXSbootZiKBWh85seork49mdrHA61pJI7wRkbiyE8g
8/WsZxu7mkXoberq6X/mBmAlCsB2Hbis/Zye5znNaN6s1xBBM21tiAFQfmGT1x6GqK72IU5
GOMHtVNGYK2J93oCcflXa+E5RBp12xjyzIM5+lcONyzNlckLgD1ya7/wAItbPa3EMsXmO8i
r9AR1FZ1Vp9xpT3HeMfNk8C75M+ZGwzjtxXAgPnMijDRIw9x0r1DxmgXwBdERHLvyfYdP5V
5hGzTRoxwP3QVfoDSp6r7wmQnhsAfKSMeorQsH2aioZCyt03+mOtVmjUjLsQ3QAD+dOsklk
voyrAKOBk8HFaIyMTUx5d/MowAJCOPrVJjjAHc5+gq9qrpJqtxIABHvLYFZZkJkPPX0rYEW
oSUD4wff0qyrgsgOT6DpVFCRkfpUnnBWGaloo0LxmFvjOMMDRaN86DceoFObE9qcYY02z2o
QmBuzU20H1O0sOUbIJ3qVx6CqumXDCZuCQvAz6VZ0qVjAD1I6nFUdNm3X/kD+JyvIrjt8SZ
rfY7rRXJurcjoMgivQ7Y4UehFeXaHOUuE7qpIP1r0qycMqZ+6RgYr57Hxadj0MO9C2w3PgY
p4UBQBSsvoPrQoIHtXLh4cxU3Ya6kL0qLaCP88VZZWPFHl7Rg/wD666/q93axk5lfyxtz2r
S2p6fpVbZnjtWv5fsK2hQtoiObuU2XLL/ur/IUjJxuGOKnKYI4/hX+QpVTcnI71uqfUjmK7
CgRjGSOasFBmjYM04ULasbqdEVSnzEmqd2diMAOa0mXv0rD1m4EFs+ePlPJ4rOvorLqVHzP
N9XuFl1ad2f5I+lcNfOWnkZc/McDFdNqsi+a47niuTuHAZl9W4r0KKRhJmfdjcRwPl6nPas
uXOdrt2zwelaUq8qCMD7zc9axp2DSMQuR0r0YHOyaKDNtvRhuOTg9xTriU5jhIAMS4yPU9a
VVAhRg4zgDaOtF4AbvzOArqGP1q76iuir5hT51+92PpURIAHI596JGG0HuabwM7sZqhE0RB
Iz90dOK2bGbLFAeDkHPpisaP5vetO1UBzswCRnJ47VnNXRUTq71CtlbXMJYOV2gjgeuD7Vm
LcvKhQnBzkjuDXQ+H5IrjT5kvIkeGOEnYzlckEYwR06ms66g04M0tmkozkfvWzx9RSWqI2Z
QtyjkMwPXj8K7LwkQJZ5o3C7ApKY5+ua4u2YLlUA4XpXTaPe29lC09qJ2mdSsgdQY8dsUpb
NGtNNySR1HjV1j8JSRZLJtz+JUnmvMbSIm2t2SMn91gn3zXV69/aU2lvcXscxjRd3PCjgnk
dzgdMVz8Vy0umW5SERrI5GQeTxnms4N2SsdFSlGF+aRHHGqSbrlT5XB2qwBPtntWnEbO1Rn
e2iTYDiMfM+D0JPQnkGslo2+6uACQ2fatO3it5CsTuY/kPKrkE9eRWsXrY4mcbq6KlyQuNr
Ybj1rOVA7+pPetbWT5l9IcAY649azIsA85xnNajQkkCI52y5IHTGKebclFkXn196cx3ZIB4
4GfSrVnxIFAyKQC2pZYWyBwOPen2oKr5vBK9afj5yeNnNNtvusWGQc8VPQZ1OjSmSFlbO0r
zg8iqFmRbahgDkSnqfereiH9ycfLgY60k0aLrkkaBQiy/XArm6yRr2OksR5NzJE5P3wwI96
9G0i5328atyQcV53N+6vWI53qNv0rsNElzIqkYBAPFeNjI88bnbQdnY7ZBuUHHFL3I/lSQ5
Ma84/rUoXAJY5rmwsNLlVXrYbjAx3phDelTEE8jilVMCvRtZHPuRqnY1sbR/dNZZyK1st6m
nEqxWYcLn+4v8AIUmPlA/KpGBOzH91c/kKayEkc9Kq1zMcqHbmmt16YFTjGzFQPyfatG7LQ
lIhfrnFcP4vuSkXlnozc+9dpdOYYSd21j0ry7xXdiUsQxbCjHPQ1wS96okje1onEajMzXK7
QQT0Fc85E1428/KO4rV1F5VYBB87DYDnp61kJiJTgc9Bz1NerTjZHMynfTBdwA284FYwy54
6Vp6gMELt+bvWco2vyc9uldkFZGTLAGFI+UY9eppkzFtmDg4wanwBGD0z2xUUgUPjH4mrEU
5uo6ZokUYGc9OtPKjcCeRT2TgZ5GMCmIjgwDjv1rTgcAA4ySMDmqscYMinbxg1pxwkR5Aw2
Og7VEmUjo9Dmt0AS4JaMcuv97jp+eKiuHhMEphmKHBDK3A/D/CotIjZlm4BIHPH3RTbm38t
9zOQGYEK3cZoiiHuPjtn8h5EXMQJy2ecV0vhSxL6xHHNbllkGAzjjr2zXPWFvMLVMTJBvBZ
md8Dn1710vhSUQ+IIFmuHeBc4YE4U9uvQE4pVFo2VCTvY6rx4rt4Suo0j/wBUW3H/AGQP/r
15np9sjeEhNks1vPGSQcfKcgj+Vep+PYjH4Ou2Ln5lc9OuRXmnhZVufD2swuOVtxIh9CDXP
TleCk+/6mk1ZtEfkxS3QhtYppnb5UHGSfoPetT+yl08kX9xFHMq7mjDhmX/AGTj+Kq0Nrft
uksxvEZ8wvFwVx3J6gUreQLdlnlYyycklCSeefqa6eWxztnDXXzPcgjkMSM+xx/Ws/O3acV
ozcXcw5I3E++Dx/UVmY9eT6Vp0KRJz5ZJ71LEWT5s5yPSqyuxGCPl96u2uHUgemPrSsMvwx
CaJsNgnlR61UQsDtHQHGKtwLIj7ei+3amSBY55NnTccZqPIo17J9tqyr3HaorV2a6d3JJMn
INJauq2zYPzMfz+lEatHfOjD5+GGKyS3KO0voftOnRX8Z5jwr4PY9DXReHbhGMQZssAFFcx
pl0v2KaB8sHXZtPYVs6DKYHKyqRsIYA9/evMq0+aDizqpu0j1S2G+BT0wKlK5OOaqadMJEX
HPFaO3J461w0bRXKjaprqRgZPSn4yMVIFGOOtKqiu699DHYjERBzjOa2Ng/uGqOVwBkCtbc
P7y1okhGWSPl9Nq/yFAdccjmsd75Awy5ztXg/QU37eufmfOD2riWISL5DZ3ZJOaaxXb71l/
b0ztyTTZ9SRYDtb5sdDWTxKk7Fqmytrd5GFMZkCqByf515Tql2sjOXfd82fl7Ct/XNRE0jR
iQZIyx9B6Vxt5cbY5eNzEYGRxXTQpttzZFSWnKYeo3Cea5HOMhBWSnLrvznmr91FnDsMe59
fSs8Kwd5GOVU4wPWvVhG0bI5G9SjcsXucY6Dr1qp5XIAJJ7VfdP3rEsFLetMSNVuE3dMZrp
WxmNnXEmwDGABVWVGMuCwJHGKv3EbBgQ2C3P0qv5Q34GST3pICDYpTOcL0JoYFlUAYx3qd0
VV29c9velKggAkDdzTuBGrYcErn0NaPmbI9mfnYjJFUeFbA6fWkeUNkgk571LVx3sdF4e1C
a2upVh2s0qEZddwH51PfPezx4mUHcS20juOOD+NYdlM0DrNj5emPWtMTLNcxjJwi7jj06/0
qotIhrUvPGVISGGTOOhGa2vDM9tZ6qZdSQxWxUqxZuufUd65/U7ySVwI3KrH8mCSBjA/XP9
Kq2qXNxIHV2OTl2J259ien4CsnJyXY0UUmei+K/FOn6loNxo1lcG5UxkJK3BA44b8M81w2j
vJpaT75yi7fLcLGzA9+ePpV61tbG1Ci5PmOnAGdoyfXuT7nFNuI7KWWLyCbYxnI2tuX8Qfb
FZRaSstjVxvqU0kuIIwsV+qhlClgGUHpweKfIbxhsa6gaTuHLKcfiKik0iRVZrZjOueArdB
3G3uMn3qnblxqBjLvHk/MrdwOxz0H51pzN7Mz5F1RlalbT21/JHMpSRSQ4z0/zxWc4xIdo4
z0PUV0msr5qWdwjBmaJY2IOdxUlM/oKwpUIYM6lTjBz6jiuiLujJ6FYrkYJG6rVk+3JPY+l
QuikFlxx3pYX2u2TjNMZupIAWIHTmqc0ivdPlwOc8U63md1478GoJQjXA3KVxis7DTLtnMI
Z1MgyrD5B9Ku3TySXSTkGMFB8q9az40CeVKOSDkYq/PNK0EbFRwMc96m2tx30NfSmL3UYkJ
bPYnNdfZgry4B52q/9K88E12ssJtGSFwwLNICQy9wMd67Cyvl3FG3bWAyDXLVh1NYSPRdJv
SYxyeDXWwyBl3E9RXmulym2mdXlMgc5AA4HFdfbXBRA3mfKewNeFOXspM9CK50bjP6GkDel
ZX27J56fWg3uT8pxSjiFuU6TNUuBySCa1/MH+TXHNdnGC9an2keprojirrQzdFnNNcKwDCY
n5R7dhUbTyqnK4yepNZUmp4wqmMkqMbeewpkt8Vhjd3BYtgAmso02noZcxpm72RM7vs9AOS
awNT1kBRGpkzghl3Y/E0+8vY7hMGR1KjscA+xrltQu3HmSFo5FAHzYOfpW1DDxk7tEupIPt
UbXDkIxDe2KqXUxkZGJ+VOwFZjXEuTMA208AAVWee4hIyzANzgjNezCmo7GLk2XZP9Ibbg4
HYCs1rWdAIkQ46565NMe9ufNzggj0IqCW9mJz5nPoD0+tbcvYzbITbSNKzSK4OcdKWe3kg8
ssu4jjPoKT7bLFjb27+9MOqyjjy1cYORj+taJMgkuXRjFtXAVAMVHJFIgV9hCkA5Ix1qF76
ZwvyrgdMjvSvfTNH5cgXbx/8Aqp8oAylk+8ACfzpXikbBCjgcc1FJeb1RABtQEY9ec0R3rI
ys5LKOADzS5RCNGwTIXjpmoxHKxJxx7mrJv4WQiSBS30qFr9yu0fKD0OOfzp2AswLM6bGOC
OlaMFo9zMqQqWJIDNnCovoTWPDdTsXkLjag6kZOewrfs5QtnIwkJEsYXHYN/k1nJNalRWpP
cWkLzs8W2d8nL9UGPQDr9TTHumt2VjcNlc7QCqKPXrk1U1CSIeXZicRRooBTJGTTdO0Z75y
ttChZTglmxWeiV2a3d7ItJqMMQyZrYk92lZyPypsmp25YFbuEn0S3f+ZNbeleE7i6upreSV
LZYcB2B7kZAHFdRffDibT4Ynl1Db5y5Tnr+FZyqU4uz/ULSZ51/bFv5YDiTK9MRnn171aTU
dMuAI5MS5/hmXH5Z5H51ftvC89/Dd3COii0maB1bJbI7/SuavpzaTfZnhR9pxnHUU1yyk4x
3QXaWpvy2WnXsMttBNJDcRfvEWQEgg9Rn04B9q5vUrcwzk8FZTuXnI6c1qWl4JRaybdglie
A89DjiqepPImk2yuAwEjhc+2K2p3vZkS1MbZkFQefSozGwOCDU/2gBgcCnrefvOI4xj1BrY
zGwGWJW3Aj2qdWLZLAknHI7U37c4ZvkXnqQKje5LtuwM+5NFgL8Eczoo2nGePWtE292LdQ0
LJg5ywrGi1G9WPy/Nwh7CnfaZmGXkY596TQGzbxys4GzeX7dvzraUXEZh8sxgBsPv7j0Bz1
rk0WYgFZ3/A1oxrJhRlg2OpPWspRuWjvba88lVjLIpH3SW6fWujsdUVz5A2sSMjFebWK7VG
FD59icVuaddLZzq4tm3fdGAefTmvNxFCMk2dEJuOx6F5spkI8pWiKjB7k/wCFPXcGJY9eQD
2rGt9VmljVZECv/FtGdtXlu0dRumwRwAeK8X2dnsdSnJ7MtEuDkpn6Vr5b+6fyrDLB+sj/A
IPmtfyB/el/WrhEOaR5ub9o4kdLSZoygwx2jnH1qpd6leNZRkQqoVuASCRUD3UMsRNjGJFR
V3kqcKMe1VpkE9mjpPEDuzgAmvajSV7s4HJiPf3ZU8Kueo4rMuRJM4kkmVc9ux+oq/8AYBJ
8uS7/AN9c4FZ82nEPhrlSf9o10QilsSMmWbaFjgRkxwUUD8uaz5DKSdy5x61bGmSySYF5GF
xjgkfhTLu0khi/etuVTxhun5V0aCuZziI5JjG7pkHFU5eWHyj6gdatGCBjwxA/GomiRcoAW
P0qkrCuUikhJJyB6U+OBfvMQFHvVg5jGAg468E1GXJIPBHsOKoQNDBuLeeqr9M/hVRim4lc
N+madO4x8gx+FV9krkAIxH0oSAVtoXdn5vQVHvUrg/zpzDacFR+BzTgqgfMBk+tMRFn5cqM
fjSAEjDEACnY9AcelPw2cYoAcGwgiBPHOBW5ZxvJYQqeMtwT9cViRx5cbuh61vE+VbRQg4K
puGTgHNRO+yKiZN2fO1SZuxkx+A4/pXX+G3tEMjXFyINzAFj6YrnjNKGJSIK/+ynWmt9tkj
GBKOfu7Saicedct7FJ2dzt7nUd9vqcluzu8l1CI3CHDIuBnHfpXTeLvET3KaJCm5jDOjSyq
CSiL1P0ry2KPVCwYQ3TKo4AjPHvUgTWhhtku053bto4qfZQtZsOZ7o7Sw8Qafa6jrnmTMIr
mUPG2w/N2J9a4fWIRdXRkgBfHJbFRyQ3bKx2nd68HNN+z3eQAW5PIJUf1pRpxjNzT3BttWJ
bDeliInjKOk4ZSeOD3puvhW8uQcfMx4HHIFOMF0AcyKAD/ABSAcU+7ITwuUlO6RZ8gqcjB7
Vp1uFtDmyVxwM+9AOOR8w/nSZTIBBHpT/k/vHjsBWxmABcnKrj61MsQK8nH061CAezfhUil
yvABoAnQRAFd7g+wqXyYQBulzntVWNJ5H2pHubPSrBhni4aNc+gpWGXraKIpj5QQOpPFaVh
cwxuPPtDMCcfKTWLG5JVVib6Vv2satEoRJFb0+Uj86za7lJmzFqMCcrargHhNxqZdWunl2t
DHDETwMsFH61WtoLaMfOm5yMbgeatx20LDLGJwDzunAIH0rlnGPU0TfQ3reS3a3VjExdlzl
ckGrQ85Jt0SJuVd2DjAHvmsWK+n8tVtzG20Y2s24fhmrP2rVUIQGAK3LBYwpP415sqUTdSZ
rR3s7RFwLbpyP8itf7feekf5Vx15dXu9FtbfC4+ZnbqfatL7TrP/ADyT8qcKN1cpzOGe9t1
XAlA4GR07U5JzLbgAxBdxO5m+lcxNpt6rY+1J0HViO1Wns3Gn26yXMSne2W3lu3SvV5EcVz
VvLhIIy3mLKTxhCQT+FZSSJKSpiFufV2IqwumwRRea+pjnosfJ/wDrU37RaR/KZGY/7XNOK
XQGRRTRjG6Vi4PVQWH60lzdOP4ZZif7q4wKdJqcY4V1UeoHNV/7Tt1fIlBXuSmc1sokkYkm
lQxJYTc87nNI0M0YDGKNWHfcOKt/2vp0hAWFR6sTg/pUMn2a4kLpImz035x+NXawtyuzShS
oMROOSGqLLYwojBxzzmrDW9qXO+4ES4yCx6/TGajSxEzbIJ0x/eLdadhFE2szMT5qgZ9eai
eNl4Mq/wDfVXW04+ZtyoI6/NVd7Ta7IwII74oArfu88uOO4p6+UOWfOentSNAu7ABPb1pyx
gEhlbA6YFFguBkgA+6DntinB1kbEcY/AUpeNAAsIz3OKFlQgrl+f4cUrDJDGdm52ReeF6mt
RLu8fTNsbFTDhc4xkVleaiqBHGo925p8EzfvE3k5X0qZK6GmQvf6huObqUY44OKYb2/c4a6
mPsXNIfmZjvHWn+WSAN+Sfxp6BqI0lyEB8+YLnkbzWmNP87Q5b1HkLqeMtwAKz3IKOoHy4z
nvxWrY3H/FO3UB6dRn1pPowRiRRyNGX3N145p6qSTuc0wMQirnbjrQPLH8YNUIkHXAJOTV+
dSbWGIsqxlmfBPXsP5VVgRZJBgjC885qSd41mj3KJFC9M496XUfQjktJNm8BdvYo4J/Kqhg
fPQj61M6xN8yApSJEnB87BPYirEV2iI/iwR+tPVT1Z8VYYHPEmfwp6x7uXVMD/bxQIks0Ak
wsUruem30rSuka2sxJNE8ay/cJUHd+tR2FtYu6+dei2HchmJ/DFOvodGjT/Qbme4k3YIdCO
PXNQ2V0IbK4toWBnVx2ODXQQDTCnmxaiQT91ACSfbFYNo8Qk8trSRvTHUVsqUtMPPbBOhCs
3P5VEho040sQczXzLnrhT/SmObWByVvCyHjhDVBdfzLtjsBIAf7tO/t6Uh1i0uFM8ZYZK/r
1rCUZP8ApGiaNewv7WOdEaY4PTCVfj1dppJFF95IThd0ZO76cVyq6vq5bKKiDt+7B/nVsav
rbwNFK0fzDG/ywrD6YrCVG71X9fcaRqWVkzozcbrJ5JJyXVhjC4yKu/bPdvyNcbD/AGo5Df
aJXOO/IrpPL1j/AJ+R/wB8f/Wq40UiXNs80uBcOw/et0GPyq3JbXP9mWvLht7klR9OKvNNo
sLLuuBIQB91Se1aaavp6WUDiFypZgvHpiuhSb2RgzmvImAO8sM0n2UsCQDnsTXSy6stx8kd
vuA7kCqzOzkhIYs+uOlWr9UBy0kBRiCN7Hniq7xoAe1dnFFE3G1fMJIJPAFVJ5NFRRHNc/v
mOPkjyMe/FXdCszjmQc5wRntxR9mJwVBx9a6EjQwhImmZ84CgY+p5qWJtGRcvyD/tc1VxHO
KjAEMSPel2bQMMcV0Etxo7HHkBVHcck/jTDDpzxhE2hj0IagDCUyL91yKeJbjGBWwLGLBIU
+2XHNQSxPFwkQwOxYGqEUhLcbCGlOOxxzUeefnkcj2qzLDcMVcx449aiaKQcFefU0AKTbqA
Ud+B271H5nJwV/GpEtpZBgAHPXHFJJB5Z2sUB/lUjHxQq43NIqnPNTzDyot8Tofw5qFIQRw
yDHTNTtGgtGZnBYc5z+mKQyosdwqltuQ3HKjp7UvIO35gfTHSnRCFyNwLc8KWrQh8vzRugC
ey85pXCxSSzlePziuFY4yW5NWkt5IrV9sy7T/D1JrdhjWSNcW+QTztY8Cui021sbn91FAWd
Odi5OceuF/Ws3PoWonmrWMrDBBJ+lH2MKRuXDehrttTjgtyytc2/wApJ2R5LD25HWsK4+zS
j5I3LY5JarUmyXZGQ58sbY0AYnqM0hWdUGQpIHQkVLcpGhAIkYgcgGqSlS2eF+p5qxC+Zc8
jGAeuDQPMYAdCfU5p6kbcdc+1IQxXCpkd6aEHlPuyZFB9jVmKB5QAsifUnrVE+YpyVP1IpV
eTORTsB0FppV3OP3cQYjvnFFza3VqwjlMKk88SBv5VhNNK2UDED61GA5/iFTZgdFYwNJcAG
eFQeCzvgYrQvYbeIrH9rhYdzHjA/E1yUblCBzn61Nl5W+Vck0nHUdzpEGmrGEe8CnOSF5NW
rb+wsEz6oUYdtnauUFtKzYBC+xIFTx6fIRkuigf7VZunfqVzeR0TX2iwSFBdtOmeCBitGDU
tDePEYcuR144/M1yUem6e7D7RdS57iJAQKstZ6IIyElut2OM7f8KmUE9NRptGtN4iFsWFgx
yQVJkOf5Vo/wBsah/dT8z/AI1yUUNnGf3kU7Z6c8fnXT7NP/55N/301VGKXQd33OclXT7aP
c8Y37QVBxzx35qdtYhs7C1b7JFKjhiBnoc4/pXHTl/MzycjjPatKeF/7H08ZJyrnp/tVrYy
Ldx4iefcI4I4R0+Uc1TOsX+3akrAegNRw2byKfmVB/tVrQ6Hbqu+W6JGOiilZDMKS8u5M7n
c575qBfOaRRvJJPTvXTxafpzTBdzkemc5rZsdKs94C4TjOCPmpoRxAtZ2PfNOFpckBtnBHX
Fey6Z4bSZFMrhg/RXAIA+nr9K3ZfCOlSxeWGVTjHygcetWkuovQ8DSymI5yMD0q1bWMspIw
oxwDjrXrD+CVS6KwktHjHOOn9a3rTwPocNrE97J5kqdQpwB7cUtHsB4S9rPFJs2ng0gYo5D
IWI64HIr2rVvCNjMwa1aOJccoRyTmpIfh/ZvaySXQxMV4IPCnH+etJK/QGeKsFuGxCHUDru
qvJE24bZMfUda9B1TwBfwXTtZxNNbnIDqOV49M1SuPCF1DbK93BIqE4DMnFKwHFeTIUy1xg
/3RTTZTY3Hp2NdC+ltaSeWIDKP7y8YqjcQzCXCbkPoBRqMz0hTOSjnHoc0+4WJoUVYzGynO
SetLIZ0yHLA564qqZ1OU6nPUjNACfZ3Y5Eyt6kGrEOyMA7gWz/CpJqCMqH3Mob2HSra3Eas
rCBUYelAG5a71CHzHKkcggL+ldj4dv4lWSCPSXTCnffJOFkT0IB4P0rhba+AXCyRKT7ZP51
p211bQzxStKZXU5PAx9KhxV7lcxNcwxteSqkjRIrE7yd278OKg8maSNslSvbGVz+VQXLOpe
aGZAjMflLDj8cVlS37YYNcsQR2anYVyOe1HmneSMn+9mnx29mDhJCx7/LVCaWMj5GJ/GofP
kU/IduffNUkK5urZac3MgYfQ1ag0rSpJNonMS8dSc1zGbhx8zMc0+NblGU+Y6g85zVAegL4
Y0iSHc2qyBBjKqOf1qrN4UhxmCeKZcnnGDXPJfNCAGldzjgA5/WrVvrToRnfgHgDtUq49C0
fCsUb4llw55C4PNRN4blxuigL4Gd3QVoReIdiZSE5Bzyc4P0qM69PKSplEW485OcVV/Iky1
sFhk8uSB1I605vsgk2rbM2O5Jrdiuo5NzXFyjKRwQn69aUzaUYmaO4DLHwdyYA/wAazctSr
GTAkORtt42P901ZWKJlJkgVCBwoHH51fBKqHjW3cE8BSu764HT8am32zOkRkg81xjbnv781
nzIvlZlxWFq5+d0Ge26rrJodhGZGupnkxkLEwwD+Van9jSFtrpGSwyACCD9KjfQHeNmS2jA
HBJxxWblGW8hpNdDnf7XN3KLa1huGZjhQTuzXRfZNU/54S/kKZ/YvkRh3uYoSeQoyCa3fs9
v/AH3/AO/v/wBeqjJfZHyvqeJSW0hbIUkkAk1vSWlxNbWEQQ7UiwGA6c966i3XRLbSvN3lr
tkA2AAAcdyatNrGkRQRh7ZGHlrnYxGOK6VqjA5SDQZ5GAQcnoDxk1s2HgfUrmZHlLeVzv2j
BH4mr6eKLeMAafZeWy87mOePxqzNrt9PZtNLdOYmJGM7APwGM/hSvYCwvhTSrBIvtLoXADE
rxjHY46/WtKO80Oxtttu8bE8/OobHtXFvdG42xCQ4Y8DIGfrmo7mNbdtr3K7sncUOWH9KHN
+grI71vEnmmKKIwR8Y4G2objVoo9zBvl7gHtXnwvIklHkrluzuck1qR3ImjQSyopx8x/hUD
1NTZPcLvodUuvzoBsyqnp7jt1qez16W5umjjURwRAySc/n9TXJ219Gt4kEUjXJY4LIOFz0x
V5b3StPsbizeOSaWRvnkBGceg/GnbzJ1NePXftd3vkfyoVbBPXPpWnJ4ie8ICyLDAScszY3
fhXBpe2crrHLMYIi2eBuwPf3qWfVIre7UQDzBHjblePxFCbQtT1XT7i9ewiSGJVt8ZjYnmX
nGSB06VP8AaLd5BbyTIhjOXcjIB7Ac15n/AMJBqQ01rlLyRWdwhcH7oAz+FQ6ZfXolN/NOW
jLH5mIJY0Skn0KUj0LULGynv0tzHGY5fmLBOoxgH2Peue1HwW01xm0nX02nn8ayD4luZJzB
I5KtgDPVfx7V02gavK0wgDiYnncSMKB+tQql91qV6HM3fw+v280SNBLIgztXgmsSXwJqccD
zSWTAKM4AGcetevS63Gw2W5jOTglcfqaii1O3laOFZUMsgOVPp7etaOcbjSZ4PP4ekQ4C+W
fc1Sl0y6t22kq/f5hXv19Y6dIvnOsaKOCWHasr/hGdM1ItsKBSPlO7moU9bDaseJi3mgIkk
Vlz3jpzgN87MSp4yeT+lekah4GMMreQWeNT1BHSuWvfDz28m2CKT5skE5GRWt0ScvL5aAs0
nTnHljn86hNxCCGEIZsfxDj8hV650u5TLCKQ4OORWbJG8ZAdSD6GmAwy7m5H5CnM0jOAAc9
u1MxIQT0AqM+azbgCaAJQ7q+SWH0NS+aM5Ds31NVv3inkYPpRuOOSo/GgC4LoowO0YApDdS
s+QMZ6cYqEKW/i49RxSlNhyJAadgLIuJicF3/DrT45ZAchF3Hu5yarCTBJycEYODSCTC4SM
A+vWkwNQkptE7Mzeg/wqWK6WMH/AEYOewcA7fesqGbbMrSYlAOSuSAasyX25m8hFhQ/wJnH
+NTYdzYj1C7mkjNwlskEbZ8vAXd9SOa0G8mWRrpohY2ZHDFGdD9D9awItXEFvthsoEmxxOQ
zMPzOKo3GoXd22+6uZZz0BYnA/Cp5Ow7nWHxDo9mm2Mz3T4wDt2j9az28Y329mtUWBCCvc/
5NcwzYHBNICwU4BNHs11GpNbG1daxeXe0Tzu3uDitvz19JPz/+vXG7pWcfJwM8Cu5wP7h/7
9mqSSDcxZFdoEG7aNozj0xTdRkihW2C7QREBxz61Tll3FFkf5VAwEHJ4p1wzSqsccIBQnHP
Y80iBYrgsD82c+o61JL5jIuVJPT1/Klgt5f+WuD6gHIFWo50tple1txcTLyGcfIp+neoAsz
aVLplvbyXDK9xKnmCEH/Vr2LVnzQ3DwpdnkOxXcWHP0HXHvUdxJcXd0bi9vPMnc889Py6VJ
GTAGKwq0gGQ5JyopoCZLGeGEXM2FXOMKclv8Ksj7RNaLF50SxKSVQnLfjiswz3N06+ZLI/u
eQtSG5t7WT55mduwHHNVbQRqRvDpyKGcNK6k9+B9KpNP9reSedxGqDJ4/QVVS4W4mYrGxJG
fvYwKbdLuREjjLdwFycGiwErXUZH7oBF6c960rJYprRp7qZxFCQFAzgjvWZb6YHdvOk+dVz
sX+RrPmu383y0B2rwqgnApeg7HVR3ouJBBZwYiXj5xkkZ449apy3M0l+qNLhlzhSBhT9Kr6
dcNaQNJKQjNwNw6cdaWGzs2kkunu/kiOWG7v2GamzCxdn1D7MpDfPIQPmzikj8RGO1KRbYi
BlyDzJ/sj0HrXOXlyZ7wmFQB91dgwD+dMkjnhePzELbhlcc1UY2A3ota1G5Jt1nYxswJQDg
c1s2+t2lnNgk3MqY/wBYcL+HeuHE8kYKtKY1P8I4pUkyfkbOPWnYR6HNrw1IANdtHGOCiA7
f1q7Be+RZvGtyVcnhl6D6V51FPcgnawQHsozmpDPesAqI+0dz3qHC40zvIfEFvpkyl5zMQC
TuPU+/tUtv4hS4n8y8PnbuAzKMKPQCvOo0upZv3rJEP7xOMVZkv2twBDtfb/fyMmly62uVc
9BvLrSJ41W2jEUhG3cwG0evFc/dWtkzkTSrLGxwH4BX8K5SO8uZp/NBO89h0FaNtY39wPMk
jxHgsXckD8hVCsXJND0+4ZjbThjjkMMfjVGbwq4YrE2SOcg5GK0/M0u0QPMZZsL9wfKCf6C
q0WtxtKvlRiKNeMtlgPyqVKQ7JGTJ4Zv1jMioxGcA4xWfPpd/bx7ngYr6gV1Ta3eoSwmVQf
4dnP5UyTXZmhCvI7tjnFWpPqKxxpEwGHV8Uc7RwfyrpE1G1yfNgLE9i1I0trIMCBt3cbau4
jn0UnjAp4RgCQTXV2nh6PUYjLGghAODukA5ptx4dW3JiYsxHYN/Wp9otrjsctgg8/TrS5fk
5OT610P9gRMwcT7R6ZzipToVnKvF0Q46hR1p86CxzLRkqOmAM8VEqMegHHrXdWXhPTpNzSa
qy7RyFGc+3ND+DNLMi4v5ChPzcY2+1LnQ+VnFxgJy6jHuatC6s4lyI97HpjtXbnwDpQXcmr
DcD8sbj8ulOj8ARskmJTI27A8sBQPXg0OaXUag2cM99IkYaK0wp6sK7/8A4S9P+fGH/vmq0
ngRof3cd4FcnAQN1/pW5/whl/8A88mpc8e40mjzfMAkRlRc4XLHvxTrkzl08s7yd2do688f
pirUVqJhCRciJtoHlvxzigQ6nKsAhYMxY4YHHfimmRYpMZlO2ctGT26U197dGJP1rUk0mWS
436xqYgkbu6tIT+VQXkOnJcY02K6kAOMyAYPuDUKVx8vUpjzl+SOFFPdicmmyAjln8w+gNW
WMiKvk2rMf4jIVwD7c0qLEVJljSNv9mTvVklF5Z2UbYdv0NVxCzHc7Nn0xVyWMl8IXyew6f
nQCyEZVdw6EgmmIrmXymB2kt2yKUT3tw20F8+gFWzGkgEk9wigDgDvQk2wbIVGDyXPf/Gjc
YttG9k322fc5wQoDcc1HHdIJ/OaEAeuauxXbiAmaEyLjH3QBntx3pDKZ51BskbPTCcD3osF
yjutpJTLJA7qTkkkljTLh7Ro0jt4XUKTwciteWWGN9h8qM/7A/U4rMZsksiFyTxkdaBFeKI
FxKYSFU5Cg9T9TTZbm4mlJJ2YzwKkZp2+V22AdgBTh5KJhISz45ZznFCGRRWZlkKk/NjPTJ
qdLZbdT50u0nHAGT/KnRyXATiTZn+6MZp+7cu2SZmPbtRcBRcCGNhBC2W6yNwTVaZipVlRu
Rk7iTk+wqwhbJIfGB1Jz+VRFjI2S5bNCQXGxTuFIGR7jvS+WCNzxO3PrUgby12kAH8zR9tI
yRCCvuetLQaTJYpYolJW2zn+4SDUwv7hownlOigY5qgdSmXoFUegFMOoXBIOcZ9FpWGy3tV
iS9uT/AMBOKVRDGSFgdc9SGwDVQanKoK7mOe5yKaL1FfluD2GTTJNJCpk4QYPoetOc2SEm4
cBsfcBx+frWYbqBhjAIPbkUyRrYt+4hJx3kHNKwzVmudLgFq1m3nM3MqCMjZ7ZPenS3sdw+
Y7aG12jghSxP1NZKSE44CipVmAzuA/Fs07Bc1U1IspWS+KALgbIuvtTftLkEq00g/vbDWZ5
0akMijPsKtS6pdzwhGlcx9NoOB+QpWAsi+JZYwdhPckLUss0EFyFuZg5P3jC+cD+VYxVic7
dtOSMbsMRj3Ao5QNSW4ieTbbKxHqWOTToUZMMs4QE8qc1miSONxt6+uM1YW4UqFLHn2p8ty
bmst5PCCEutrZ6hetXY/E2orGsUrj5e68Z+tYIDk5AzntS4lYf6vI+tQ6cew+Zm5Frzo255
HZe43V2n/CSw/wDPG4/7+15jsJjOQVwOua635P7ppeziyoyZm2x0iazTdNieOIFleTnoOMY
zU8k+i2ukQy2LMLo8lyeB7VyMqq17kqM7Ac4wc8d6S8dhaWig4BTJx61fJ5lXNKKYLOzTy+
eGORkZxVrMbg7CoPYnAxXJMzZT5jyfWqlxJIH/ANY3/fRpJakHbXGn3EagyiNQ3IJONwqn9
nbZlYjj1xn9cVx0VzP5gHmtW/YzzGTaZGwB601oFi3NZpIvytJu9N44/SqxsCVK+a49vWtB
JGkRhIQwHTIFTiKPaMLjjscVSdwsZUemqfvykn0weKtpYwICvO7GOSankzEuY2YH6mizHny
jzWZv+BEUxCSxskfl7uPQHFVmDcqu8ZHYf1rXmijRFCoP502RirIqgYYc8ChAc9LalgTtYH
1ao4rSd8l5yNvZRXc21tBJGxeME4H8qpXlpbJbK6Qqreo4pXCxyht5gDjlh3JqAxXBcs4b9
K33VTgECoZIkEbELyOlNIHoZKJKSAH2/jUxgkBycN74qykaEbiMn61c2KsIIUZPXPNMDJFt
zlg3rjinAsn7uGBix6ACr7MfL44+gxUQ++OTzSAp+TeE5ZAoPqaetpHsBeR89xnAq7cAIp2
8UyKNJFG8bvqaLDuVwNPi4aV3P+fSgPaZ58zB9eKW5giTOxcYPqaq7F44/WlYVy3/AKGRyR
z6k1E0cBB2AZ9uf6UKi8/KOKnjRdoOKLAUGiQH/wCtUqW8bdEHuQKubFwDjmhVHPFOwFVLe
FXHmHC55BHWkWyNxI5t0keNTn5RnaPetKwijlvmWRA6hcgGrjlrR2+zM0WRztJFDA57yFj4
xgg8g0Nkc7enpXQxoklshkjRickkqOajv4YkaEJGq54OB1qeYdjBU5OCW6elTeSv3nc/TNX
GhjB4QCoJbeEjOzn1BIpgRKbYcbWNTrLF02KB+tVyixk7QfxOaRo0KlioyKYiwJ4zuQMQDS
szog2vx6A1UCqEVgMN1zVd3fzwNxx9aYi808jAr5oUYyc13PlW/wDz8GuK01Vl1SCKRQ6Mw
BB719Bf2Ppn/PnHS2Lirn//2Q==
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABMAEcBAREA/8QAHA
AAAQQDAQAAAAAAAAAAAAAAAAEEBgcCAwUI/8QAMhAAAQMDAwIFAwIHAQEAAAAAAQIDBAAFE
QYSIQcxExQiQVFhcYEVkSMyQqGiscEzUv/aAAgBAQAAPwC5aWiiiiiikpaSqxtHWe1frky1
3cqbaRLcbjTkJBQpvcQneB2+44x3xUn14t2d08ucm03IMER/HbksuHBSkhRwpPyARx81S10
6r3646Vg2hMt9mQ2VCXKbVtcfSMbBuHIOM5+cD61fVz1FadOWVqddJqWGfDGzxFZW4cdgO6
j9qrFnq/O1BrKNEtbJiwSlxLSVjct1ZSdqlAd8HkJHc+9TnQF7vF7tS3ru0tLiTgqUyW+cn
gfPGDx2zj6CV0tcbV91TZNI3S4lRSpmMrYR33kYT/kRXkyutatUXizwJVviy1eSmNLaejL9
TagpJBOPY89x8VzGHfAfbeCEL8NQVtWMpVg5wR8U8vF8ud/nKm3SY5KePYrPCR8JHYD6CtF
vmu264xpzH/rGdS6j7pII/wBV69gykToEeY3/ACSGkuJwc8KAI/3W6lqruvF1MXS0O2oXhU
2TuUn5QgZP+RTVCUUUUV6T6PXc3Tp/FbWrLkFaoyufYcp/xUB+KnFLXnfrddBO115RCsogR
0Nke24+o/2UP2qu6lWjdHp1Lbr7PeceDVqhqdShkDc45hRSnkHj0mnFv6Z3x/UqrS/G3+WD
Dsnwl4PhuFI9JIxkAnv/APKu+KY6/wBLtaQ1W9a4zzjsfYlxpTmN21Q7HH1BqN1bfQK7Kbu
1ztClDY8yH0An+pJwcfhX9qvClqEHpPpyZKnzbwh24zJz63VPKWpvwwTwlISccD5z/wAqjd
WaOmac1eqwtIckF5afJnA3PJUcJ/OePuKtTpZovVOjb4/+ox2fIzWP4im3grYtJynI/KhxV
nNw4zUx6YhlKZD6Uocc91JTnaPxuP71SfU3Q+rL7qK435u3JMJlsBsB9JWW0Dvtz78nHfn5
rkdJdBxtV3F+fcwVwIKkgs8gPLOSAT8DGT9xVwu6GtsS+2282OJGt0mI5teS2jYh5kpKVJI
H9Q4IP05qUUtFVzrm1OjqVpC8JYKmvH8u45jhJzlIP7qx9qsaik71Cel1n/Rbbeo3hbAm8P
pQc/zITtA/7U3pK0Tp0W2QnZs14Mx2Rlxwg4SPk4qNzOotmjSUttMy5jbkFc1p+M2FNuoTn
clJyPUNpyPbFNH+p0Nq8C2HT17cdKEOeiKFYCkhQ4BzxkU3Y6tRHjJ36avraY6eSYufXxhB
APBO4d/kVm91SbZtrco6YvPiqkGO5HUyEqbXt3JBz3yOeB7H6ZwV1XYLtvQxpy6vCcgKSUo
GQd6kKTjPJBSa7WpdVv6cfU21YZU5AiOS1OsrQlICCNwOTngEE/jAPOGFv6nWh21yZ13YkW
cR3kMqRITu3FYJTt29+Ekn4xUxacDzKHUhQC0hQChgjPyPatNwt8W6wHYM1rxY7ydriNxG4
fGRzUTumgH3mHINnuaLXbxCSxHYbZJUy4HN5WFbs85IPvyaHdE3peso1/TqJtKWEtoLXkk7
ihIAWkKJ43c/v9KfzNLXCdCvUdy/vNG4SUPx3GWghUbaE4Hf1D0J+O31phA0LdGVRXLhqZy
4rRM81KS/FQpL/wDD8MJAJ9OBn5+eCKz1HoSXer9DucO/KtqIaEpaYbipUEYJJKTkYJzjtT
VjppJjsz2EaruBZkNOtR0LSFeXS4oFfcndnaBnj3rtRNHRUSbgq4OouMWappflX46A22tCd
u4ADGTiu+002wyhlpIQ22kJSkdgBwBWdFFFFFFFJX//2Q==
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAJTAVwDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDv7e53IgQxldi84HoKdLcK
qeSgVt33VVARzRZaTNJbRNJH5b7ASB6YFXF0edSdigtjqRXGkjvbM0H5hAEV5GOB8o/Tit6
y0lreJZXdA3XO1Qo+lRw29tpcTT3JWS4fkR559h7D9az7u8nuJ/Nmcj0X+FfYChq+iGi3fz
O9y5VQy9DlVPT6VVUlsj5SoHJAGP5VTiu7aa7ljgmWSSDiVEYFk+o7VLc31nbwNJPMltbry
8szBR+Zo5QuSSTPKNuIxEDyMDJ9zRuYDeuzJb/nmOaiRUlRZYmHluAVZejDrUjICnLBeMYz
1FOwrj/OkeQ+Yq9OvlgGkRp1QlnUg8BQq9KQkkpHK2XCZA/lSHCnodw5JYdKLAKH2DKABic
cKMn9KUZEjmVUOMY+Rcmk2L8rqUHGQcHml+TLF49zDkHPNOwXHciEkMM98qtMWQMp+RMgZB
8sD+lM4zkqcjofSnrJtDOV3DHGOlKwXGzzMLcnKMXAGNo55rc0rUZUskdduUBUZQHkDrjFc
yiSzzsQmRj+E4OK1IDthEaOflPTOCfahxTQJjDdzs7SlV3Zwp2DB+lSNMI0eJpYycchYhgZ
54pkzhpSBJkEAnJz+namOU2ZYlg3ABA/WlZBdkhYOAxaIEjgFADjvSebCiZ2bj0yqqAO/pz
VdUDAFgOO3QCnBGQ7GBbPO3/61VYLkqs7bnXy1UjJJUD+dMV0fdHLNgkjaBGvTHU04qW3Fs
psHBIqhdEfaUZ2DADHTGfelYLmhZXMdvaStFFG9wHxvdAdq+oGKWTU7pm3edxkAfKM5+mKy
yy7QY5ACvQ46+oqUM0iq+FLY9CQKOVBdkss0tzebUVd5A3YQD8TU7NJDa+SWXDOGLBBzx9K
i05kiY3UsXnA5UKvGfWpnV5JT5uEQn5QcZHpTsFxhZc7mZN2M5KDj6U0u52uzA5OQVUcUhH
lzbGQsQfrTmXDDCnBPAzx+dFhDTcHLbiuSMcIDuqNPPRk8sornqQg61dhl+zl2WKOV26M65
x9PSn3DeZAWeBQ/XchwP0osO5VExZSruu7r9xRnFN/0m8lENrErsM52qMAepNW4NBeaNJr1
mjVvm64/nV+a4s7S3FjZDeG+8ycAn69TS9AM24WCzt1iyJZgP4QMDPtVaGO8DBpIgozkKyL
0+lWVuzA37iJUcdWK5P5mlF5JM22dlDDlWAxg0WAQ3Dzu4kmRUUcnYCfYAY5oklhKBERl/2
wFzis5Xla9JBAbkEYyDVkW9xJOkRR1BOWKr0HrRyhcnLbWJ3Dyk+bd5Y59qjN7NjdF5cSZ+
6qg5/Eim3IHmmPqi/KoB6f/XqJSQC23IH6+9FguPDpIrAqEzz90GklkxEnliPjljsGcn1pE
CsflHryex9KYAd/JK+/rRYLipdtDhkKo/svX6+tTSXLSnJRfOHO4AAH68VE2FPmoik55BqO
TIAALAMckgdqLBcrPLIxdsISRgDbyK6rRARpoLFdzNk8D0HpXMSIftCKFPznk4rrtPWFLQB
XR1zwc89B1pSHuc/banePFCDIVG1RtXjjFYvjDW7rTfDYvIrp0nE6KgLH5jnJHHbAOat2Q/
0aIrnG0DB57Vw3xKvT5thZLyFDTP8AU8D+RrSEdSJM6HRvHem6yot5X+xX3/POU8N/ut/Q8
10hZVkAAxjGT3r5zIBBC8qTkCuo0Hxvq2iMI7lRqFoOPLkPzIP9lj/I1o4diFLuO19rvwt8
RZr2znx5kn2jAONysclWH5/pVXxPri674jibzfN06CRVji/hK5G4n3P8qb4x1K01jWhqtnN
mK5hVHj/iQr2I/L1FZunLbyapaJe3UcNnC4kkOB90HOMDqT0q0uor20PoBUj2KEXapPygdQ
O1c3r/AI50vQzJBERe36cCFTwv+8e30rh/EXxC1DVFkt9NzY2hPLBcSOPqPuj6c+9cWsg24
Kglh1A6ZPX1qFDuU5dj0TQdf1XW7nVfPbddTKjBIuGWNSdyIOvcH1PNdf4ahuoFeNzI1uUw
S6lAWz/ADzjHU4HNeSeGb9dP8T2dyCFQSCN8f3W4/wDr17uHdYRKcnHVTyMfSlJW0BMmdP3
qqF2YHTGcVGQC3UtkZJwM/U1amtb6KFZjabI3UMpDZ69yO1UopWTcZIy5C8fL0qEUTYRV+d
wJMAjt1/kaguZlGFX52PXkVCxMxZlbDM3OemaleyZIBPI+M9qdguc1b67qk873en6HDfWMM
xhPmXPlySbTgleMYzxzXXyxxfbG8iQeWyBl5ztJ/h461wlncTeGw9lq1ufsHms0F/CpZAGJ
OJAOVPPXpXUWs0V1Ck1o6yxSAeW8ZyrD2oaELqGt21iIrUQS3GoT58i1t13O/wDe68Ae54q
vLf8AiOC1e8m0CBreNNzxRX6vLgDJwuME47ZrO8OwLc+LvEFzcZkeOUWkec/u0C5wPQE10/
kxqmVUq38//rUWSC4n9q2EekRX8kypA6K++ThVDYxn8xUxllLB/MzkZ+U4x+Vc/wCJVKeEt
ThmXAaBm+bt3FX11HT7eJI2vYjIFGQrBmHHTA5zRZDuUdT1zWIdcXSrDTPto8jzyXuAvBOM
cjH/AOumzalq7fv7nwtJiFMukF5GWkx2UY6+1Utb1O2sdd0XWpJ5Le2cz2kryqyEAgMOCM4
yOK0I/EVtMG+waVqt7H13pbFRn2LkZp28hXLu+ymnS1jn8i4aETm1l/1iKeDk9Dg8cVuadN
cLcfZrW3W6UDlW42+uTXFRXct14x065WxmtJTZzKFukCt99Pciu1t7xID5schWdRyMcOP6V
LQye5sWiZ3uGWKRxkIjfdH9aypXMLBW2t2AHH402a5luJ5HumYsWyef0pjqzR5DjaOgbk0J
dwuKtxISykYHYg9KdDMrwFZHIZD1HQj0rodP0fTbrT4bjYSWXJBbAB71TvtO02GVUgBBJ+6
G60rrYCnAd7t5RPHBIwdopSyxuDC4Lqch26Z+lTXc4jt1sLNVWFAC7AfeNUC+1w21wc9Sc4
oAfdXDylXmkZ2PLEknJ9MUwYB3bQAvOR04qCZsyMd53AZzUsaq8XznJb2qguNS4RwyKdpbJ
+bNP+QEsWxgYGDyaZIIxKgUjCjA2nj6VXZ92/cD8v3VA4oAmtpPLZ5hgBhgA9a0f7Wm+xNG
NkeTzIODtHasUnBC54Iz6/pVmGz8xOCEAXIDHrSa7gh/nRlsAKVx1x09cU5jGy4MqED+HOc
1oQaRHsXzgGLdx0H0xV06LbRRxhIRJIzdWboKV0BznmwqwRC3JxnHGKkeVY1AGM9ME8iuhu
bJIIjGETDYyAoAFY1zDZwi4ZoN8iY2orEA59fai6YystxGdolyD3defwpgILgq27DfeHAH4
VaWdFj2ixgVe/y5yagmignKiEvFK/3UY8H6GgBkh2zwtuJYHnmuhsfshhcxkL8/IfqDgZrn
I7d/OKyqyyRjO1u5+tdFp8CNbFioRi2SM98Coe4+hzWnnNnFsX+FckDrxXj3jC6N94uvZEI
aOJhCo9l4/nmvXUley0WW5lkVBHB5nXnheK8GmkaR3eZiXclzgdSTk5rogjNkbEKPmGQB3x
mmud25zwM5AzTeGBYcgccd6VkQYVTxjnIxitSB8soeOFVhjjEYOSg+8fU571CVUZJKnaM7R
SsQG24VFA4AHB/z60n3nVQ545+hoARmBO84Jx1J6UrNuQ/LgrjIpCeoK9BjripMh41RE+6M
kk8kUAhFLhVONmD1AGQe1fSXhNItU8M2er3LhYmgDyIoBaRhwR7civmzOcJu3HOQr5xXq/w
x1UnSLmx81vMt5dyDfj5W5/mD+dRNNopHqU+rz3LbJRGIl6AYG1fTPrWRdrvUOpABwQfWpT
Irb28tQG5O3H51HI4aIh3yCQFHp6VkkVcry7RxGoIxkkVDrH9uf2SY9FhjlnyCvmEKQncjP
Bb0BOKvrYypp/2l1XB+67devatG2hBSHDEtt2kgdKBHO6dqDttim0DWEdQMkwI+49+jYqhD
oOryXQ1HwnpM+iSGXdcPeOkdpIme8eSS3uoBrtI13aikGceaCowMkepqpeXKyyi1SSQWcOU
SMHr6k+pouMytRiutG8SX2qaFaLq0OpIjXFvvETxyqMB4yeCCOoOOlZcWt38shB8L3yOvID
SRgA+uS3Nb4I8xEC/LnccnH60Owt7hlZQUUnGByPamI5LV08W6pplzbw2VnZQupT95L5jvn
sMAKufU5rpQ3lWqgKscrKC3lgDnHNOnmIUtGhbPPJ4q19jPkpcXJAJXPlg5wPU0AUvEGi/b
vDuj+VGrXsd/FcsXb+EdQD64NXT5pkZ2VnI+9irt4yvb25DBhgkAis8cgyLIe4PoKXQZmXV
jdT+J7HUU8v7PDbSxshJ3AsQRx+FaQZj+7WOPOMbs1GZbaEPH58UlwR/qRINyH1wORT4Ylb
y2VxlsHrnP40xDWZkVUWEsVxu5A5p2RIuSRnqQO340shJEuXkdRk59T71SMx2FAjKSPpSA1
7XVGjsvJMh2gkZA5A9q5vU/EMNpqi2cFndahOoEjRWqb/LU9Mk4AzjpV4N8q8FTxnHc1zN1
bzXHiG+utB1g2l4gjjvIJIt8bcfKe3buKaSGaqeLNJOj32rsbpFsmCTwvHiRWJGAVJ96gfx
ZBDGLi70vU7O3LDdLNb4RATwSQTgc1zOsXt1Joeu6Xf21rFqEUcMj3Ft92dCwCk55BHoa3b
nT/E+taSdOv5tLsrO4ULJJAHeQp3A3cDNVYm5NeeJYIdYnsrXTLy+eDaZDbIrKAwyOc960r
bWt9jcXd7p91pNvbLudrwBQV68YJzXLR2WoL411aHR76O1jjjtw3mQiXI2YGORjpV/xLaaj
F4QuG1O8GpKk0MkjRQiPbErDcCMnPr9KVlsO5K3ilxG2pTaBqC6YACboxrwv97Zndj3xWtH
fWZ1i2sWkLG6tftkbwkMuzOAD7nNST3trb6fc3zPG2nrGXLJjZtI9ehyO3vXMfb7Z/Gdhqm
xrezXSHlVDHs2oGBAPpx2o3A3Ib7Th8ULLR7m9nMCxHCpgQtKQWCyep2g4FbGs+INP/wCEi
XRbe2kDtAZ1lDBRw2MY615qLXX7vw5capDojfarq5/tGO889Qy4OVATr93jGe9alpqVvqnj
DTNRSSNY5tMZvmbGDvGR+eaTiB3eq+MLXwzo8V/d2T3CiZIiIzggHPzfhjp3qfW/G2nWfhv
+1tOhN3Edh3Btu9WYDIJ+vpXHeKpEkh0rYySoNQhJI55ycf1rnPE8MvhzSrzStjHS79w9me
vkSBgzJ9DyRSUEx3O6t9ctp/G2oxu13titotoZgYkDZzhf7xPUmtG4khkglRVxJIQyu3yk+
3Paud8Nw28nxE1e5umxbwWFvIyt1kOTgfnW1qWptqVz5o2xDPAVelDWoyLzS2IxEcAcYGAK
kXLlGJEe3oeSKn3BkTLFjtzzwMVEpwSsZDgHAAHI/CkBPNPKUJZstH0bOdw9Oa2dLlRrRiG
DDeeQM9hWDK28BQmSowdxPFbGjpL/AGcp8sDn/Cs2UebeLrqW08Fyhmw9zsi59MAn9K8pVV
A+5z0+vvXZ+NtQmnfTdNXMm1PM2hcnOMCuQeGeFis8TxN2WRSp/AGuqK0MpFd0AGQpbHY02
OG4ublIYoy8kjBUUDlj2FSncD8qjPqFrpvAUH2nx7YRt5asd5XzW43BSatkmPrHh7UNEuVg
vTHIzJ5hELb9g9+OBmqdjp8+oX0Njb7TLM+xTIdqg+ma91utKtW8S3lxE4lhubRbNy4xnk5
x7cj8qyfC3hf7Do0FncQGW/a6+07B1DLlU/ADn8anm0HY8m1bRL7Rbz7LdoASNysp3K4+tZ
4Dh+VBYe+D9BXrnxftLWystIt45FmuxI5kcfKfujge2a8lEhDMCCVxjv8A1pp3QnoKrq64L
beu4lc//rrqPh5efZ/FkUMwRo7tDFzxyOR+o/WuYghmuJ44IYmeRjhVRSWP4VuXHh3xN4fh
stevdGljslkV1nyMA5zgkH5c4703sB7rAkhlcSN5SkY+U8j3rj9A0a+vdPknk8S6p5yTyQN
GJV2hlcjuD2wa9Ls9P0+8t7S7SKSOKeNZv9bvKgjI6e1ecx/2rpvjLxHo+mfZljE6XQmuWJ
AEijkKvXp7VimUacOk6tb6pbSz+Ibu7todwMM20hj26AYFV9b1690rX9NktZT5NuGub+MNg
GDKoWPqQWyPpU5s/EkpVZPEMAbOSq2I249Bls1S0eKLWPFPiC+nj820VV02NP7wAy/6miwH
Z3VxLIrz6fKhcxOISeRnbwfcZxWBoOsprmjR31u/kzH91PCv8Eg6j/PXNVvDUrLFNokxb7R
pT+Ucn70X8D/iOPwqrp+hT2tlda1oluwmtbmWG9tw3/Hyu7ejKP74DY9xxRYZPpj6rD4l1f
TL2YTRkpPa5+8EbOR9ARUGqaj4rmOoW9noYtkjiYrcyTgM3B5UAH8jSvqdpd6xoWp2Equ7y
vZyKGIbDKWww7EFQcHpXUy+Y4Me/wDeyfIABndngZ9aNgOO0vW9dn0iyvW8Nm4ieISs0V0g
ZwOM7T057Zrf0zVxqjTGW1vLGeIKZUuY9mM+jchh9KzvCEcQ8BGFos3VpczWkjs+dpVyRtA
9jR4i1Say8K3zxE+e6eTGADku/wAoA/P9KOugFHwnrN5LfXVvdSsLW9kkvNPLfMSu8qyg+2
AcehrpdXnltdD1C6h+WeOCRoh6sFJzWRdaY+leDNMnsoy13ohD7QPvrtxKv4jJ+oFdJY3Wh
RaPZ6nq11HMNR5tIjliynuFGSff0odgOP0PQNAm0nS9SjhjmulRZBchsO79SSR945z1robq
EzWU9qLqS3EikeZGcMme4PrWdcaLb2mpyXfhWWLSw3zSWdwhltXbuducpn1X8qvaT4n0eLU
Dp2u6RHYag/8AqY1YyRz+pSTof904NDAxl1PUtJ0yU61DLci1Ut9rttpWdF/iYE/K3qK1fC
NkDZy+IdbLJd6k4ljtySRBFj5B6dP51l+PNSiv20zQoYBGL+7UMqALiNOSOPXjNdKhiltvk
Vw2cdQQpx6elHQDEttcl1XxlNpEejXEUYClXZVUx5z87nd9044x+NbGq+D/AAteTia5uLsX
qpta4tZjGcehI61uWNna3WkeaYkhkwIiyx/MGUnnd3HNeVa4mjxePdVt9c1F4reOCExE3TR
gk5zjaQCeOaS12A3p/Cmh2VlNp0VuZ7S6wZGZz5khHq3XtWqs0R2oAVCDaPl9K81uLnGn+I
ItEu7ifRxaqySSuzbJs87GbnGPwrdgh+H0a6ehs9SupXgzMuy6AL4GPfGe/SqaYjXvdA0TU
tQe+uYpHnfAdlmdAcDA4BHQVf0jw1o+nieRA1vBMAkoklaRpRzwoYnA61g6rpVtqHxNurbU
4BcRxWUJWGKRgqnJGOCMn3qWzsjoHi6z0e1gmls9TSTdazsz+TInzBlJ5AIPIpdBlw+FfDL
XRlj0sRwBt0duZHaNffYTjP4Veu9F0u9lee7tklcxGE5JXKE5K8HGOK4vVGmGsX3iy1u18v
S7oWkcAkGZYl4m478tx9K1tauX1fXtM0JmMdjdRPczeWdrSqANqZHY9TT1A6eOW08gpbmLy
0XaUTBGAOOnSqdh4d8IJMZNX06wNvGpwJuiknJ47Vzd1D4P0nWrKOOeHRb20mSRpYYWbevX
a46MG6c1ZuyPEXjjV5NWgSePT5Ft7eCRMIuVyWKepz3pagbcWieGYmeXS7C2W3MglUR8ruX
O0g56jP60ao2jy2qw6sbZrdiCEuCoHseea5qa2ttB8WaXJo8f2aLUN8VxAAfLJVdwYKO/0q
XSrXR7jwf/AMJDqlot/d3e6aeeVPOZBuIEaL2AHpQBvTJbZF+Rbg+WIzOpA8yNfugnPQZrU
06x065heWa9G8R+YkMZBbaDjeR6ZxXmlw+ljw34htdJknWFofN+zSwlFhzxhQR0OKZ/al/p
niCzm023a7vZdKWOKMHg85yfQDFHK3sHqeg3MsVtdxQfa0JlUvGN+JCPp1p9zbyQ3K28dzD
JOEErRRyAyKvYkDkCsnQ7bTZfC8HiP7a17qt+x+2XDpteMrwYsH7qr6D61xI1ezNy3itdRj
GpLe8W5f5zbD5Nv4j5qmzZVz0SSWaVzGS4BP3iOldHpufsmFk3ANjn6CsKSVby2FyCMgBgy
/dkHY/WtjTcPal0BCs2evsKhj6E2i+GdHtcajJapLcPEmZZDnaAOg9BVXxfZ6P4l0KTSltk
edRm3nAC+U/Yj27EVVGqXF3pcEBJjURrnHR+KdA64QbsheSOlWr7shnz2bS5e7+wRRObkye
V5eMndnGK7ix+HniCxtotesLqznuLZw/2fcwJx1AJGD39OtTWNrHH8YrxflMQ8ydQcg/Mo5
/U16zpX2eXRpEYlWR2CjsSRWrkSYlrEby4WMQOWccIuTzWxLFHo1uIoZs3zIRKyPnaM9Kva
JbQ2UPzXW27diOCCdvYD0zVC/0yV2ubpI9ojO45PLZ6gVm3qM8w8TeFtd8TayktvNbx28Ee
1BLIdzk8k4H5c155reg6p4evfsmqxGNmG5WVtyuPY/0r3ZeHxsBOcqM9DXLfEu1a48LRXhI
ZredQcDkhhjOfyrRPoIj8AeH4bbSob2SASXuoco3dIycAD0z1Net38AewNgwt3tZI2Qoy/L
tI6HPUmue8IW7KbKOGAyLbQLySBt+UCl1K8nmuzAf3ixnaCuMfl2qJXbGjQ0lLLRdJtdMgu
gI4DgSsSXKZ4Xv06fhUVxpdjc6pc6zbW7tLcosUxLYUBM4P61mSptUKXUPjPXv9e9XNFvJV
ma1lkLxupZUPOTjpStbYZVWcq+3fhuiis6DQ7RdGOkYnFqZTPuSRkkLZJLbhgnmtCRY0mPm
KVD/MAuOBVa4njiujBHex3DABikbZZAemR2zimBmJ4Xhh1a21m31jUXuIF2ESSBxJH/cORk
jNdxY6Y2jfbDazSXNxflLhoWH+rYIFOPY9awNNaK51u3sWZRKx8zys4OwHlvp2zXV32oJaX
csk1zDCpj2MR1Y+g9qTfQDmdT8KWZ1NPEJtIft9s3zNG20NkYGR0YjJrW0aICWPUp4zIQ/l
wRqPvNjk/QVpQT6dNo1vPb3ML28i5EikOHP51LbTQyzRyqS4tcgADaBn2FJsDjYtAl0aXWU
kulnkvrtrxFjjKCBWHK/XIFMk063vEt3nQMttIJI85xuAOCR369DXUzatZS6kiRRPNLggKg
6/WuZleK0mnEkiW2M4Z22g96abFYp3mg6bd+ZeyQOl3K2wzQzvGzADAHykfypZvh7pdnbQ2
1pYXrRxSkxSSTkvESPmCMMbVPU+9WbTUbK7stlvewzGGXLeU4cq2e+K39f1BsJFbSqEQZcr
0z1OfxouxnKr4LuskLLrQUHPN0Rj6HvTl8FJbzLeHSZpZozlJp5GkZfcEk4q4b2+m8om5J2
j7oPAHtQl3eEFFkkcDOQtPURmTaXZz6lbXd6jefZFvLbdnBIweO9ar+WIBMASOm1e/uagjA
eTc2AT/fGP50jssTYz8pb7o7CgDoNHlnXSooYZlaaSQhIiPujPJJqpB4au7Px1qusyW8FzB
cwQJEz4IDqTv+XsOnPer+l3dvZaE1z5MRnDssZP3iPWpLbXJJpFhTy95PIYgACpu+gzL8Ua
E2t+H9QsdMtwbuRTGsmdse4+56CsWyPjzSrmG3/sXTJpVj8pTJfE7hjHUL7V2xljhuXcyhF
lUmMlsqW/2R3qK0gtfKlnN5K0oUh2C4UZ9/zov3A4DUrfxHaeNP7dsLWxkaa0iRk84qqMvJ
wcHIB4zU9ppWv3sl/4jvL63TW44Hhs4YWYxxFvvOz4ySeO3FbWpMW1VihJVhhMjqK1NAkY6
TqG2MqpIOewOKd9AMSx8DeGdP8ADcFncaXY6hqboFkmaLLEn7zZPfOearJ8P9XXw5p6T38F
vqukSOtlcopkDQnokg4PTjI6YroLLXhbxeRgLIXOWI5bJ9+v6VvvqccMHmy857rzn6+lK7C
x5lL4V8VazHHa6xeabp1hM+ZWtd0k0iqc/KGHGcU7XdE1CDxE+q6PdQma7jTz4bhDsmI6Nk
cggcdK9AaRp7+CezUySOrJhvupxyTXN6wrw6v5LOHWPIUkk5FNSbYWMjTINXuvEVnqOu3tt
51qrRWcNtHiKHcMM3PLMRxmn3HhfVtHtXGg6raPZXEhmS0u4mHlsTk7GXBx7HpT3yHEqMFK
ng55zXS6bcW+pObu/d5Z4QPLiJA3Ec5FJuwzzp/C1/Pa6oL69WXUb+DyGZY8RxAdAF6/iat
2Hh68GvWdysoOy1Wz8tUOScjnPp7V3t9Yi7sVuCjQXByzEnG7/PpWefsmk2cZkC3N9KMqCf
ljXp+dHNoKxyfiTwu6atenR78Wq3kAiu0KkqX6b1GRhsVcGnWVnYR2Bt4ng8nyDlM5GMfnV
t3ea5eZiFZjkkDk5ptztHl4fPHQrzRdjKml2baZo0elPO1wsQKq2MfLnjIHpXXaXb3SWCgx
t7buvSuRZnEmM5IPbPSus0zUWFnhtzEN1POeBUSuUtjm7XMMELuxIZQMY68VpK0TEP8AeCj
kHuKzh5UWmR3ESeYUjDFGO3PHr0FZM+vz61Yq/h+ZbO5SaOIrOuQ4bkc9s1sjNlq70Np/Ft
prNpJhljMMkZBJkyPl247813SQNYW1vaBUmudzSOSTiPI9u9eaX99rS2d7f6brUQ8q8RYXE
IygxypHqCcUpXxlP4Si1OHxVBEy580SRAGVmYYyccEA4IoaYjrLfUZIJSFUEE/d/wAa6O1v
Y57dWklViQQUA6D0/wA9K8euo/EEYhsbjxRaW0yxNNJN5YUud2AOewHtToz4pvpbN9N8Tm3
kktVkdYUUqDnGRnse+aHG4z0DULZEkE9u26Fzwf8AGszXNN/tnw5c2CoA8iZX03A5B+nHWs
DUpvEd3q8Fpc+Ko7eLETGCOOMRxnaSw6g4Yggdck0txq8eqXViNK1428IkkhmjTG5yFJ5DD
PGPpQB6HoaxR6LcSSEwtKywqy9SAOR+taU9jD/aMSwackiYyc9CemT6V5f4fvfEehxaVe3f
iBtStbyCSVLWaJCCVHHlkEkt65Aq5ofjHU9dkuPOgW3MSrIoDHcdxP8ALGD75qbO4z0G7tb
YxbWsLNJWfavz5yO59hUyWMQuQIWtreMYG6JcsRjnBNcst5qLMXEu5lBAOBxSjVb9Ww7tx3
64+tFmBd8QQpDexSxxgJ02/pXF+ZoWnfES5nvbmOyjvLBDG0p2jzFcj+VdjIY59Ge8m81pp
HCxgjhfXiuG1GxLeLdH1CW1W5tZYZbSXfHvCH7ykjsO2aaEaEmp22n/ABJ0y9jCXcUunTwl
gwKuVw/BFc9pFnH4vW68Q+IYxfyXUjCKJiQkEYOAFAxg1q+JNF0TwxD4c1i1s47WRrlluvK
GAI5FIGR04o8NX8Pg1ZdN1qzlmsEkaS1uo4S6EE5CuFyVOapd0IfplnD4Mv7e6tL1pNAvrp
YpbOQbvsjtwkq5zxu4OexHpRdSX+peLNY0TxBOZLSxHm2kdtI8WS54kYqQWYAY9uaTUdTbx
PIdO06B4bK4uI5Li4eAxxxqjBsJu5LHGOKh8UQXjeO0udPme0OoWslus2wOEdfmUkfTIpW1
1GXfDl5eWmqXFtJcNO2nzIsc8g+Z1K5AY9yAf5VlfZ18U+Ntc1LVYknsrKb7Nb2zA7FIHLE
dM4/nTrLU7zQohY6lpt0q5LNeW589JD/fb+IE+4NS6fdSWs+o6to1pPq2jXkqy3D2qFntZw
uGBU4JUjB9qdgKd94ftdAc6/oMbWslqu57dR+7nQH5hz3x0+lb3in7XrXi3QLL7XA/h7VoP
PhhCffkVdxDMOecg4zjioLzV11vRpLPSdIvvtUsZTzriPyoYgeCTu5J9gK0NTsb618O+FNR
01ZpW0S4ijZIVy5Qjy2YD8RSYFCxs5dE8RyaJ5Uj2T2/2lYSd5t2DYIB7Kc8D2NbMwyNkSO
pJyF28/8A16fFa+LPCVxJNJa/27Fdyb572ORWuyP4VdGwCAOAFOPatbTvFDatI9tYiYXkSh
5I5bdoWjBOP4lAz9KQFW30W9umVo7cLn5sSfLn6CqssKx3EkO6N5AedmevpzXXFY7GzmuI7
gz3LPt82Tkjn7oPpXJywzR6jMsgHmLlvTJ60k7galoIn0UqbQuyM6h8fdPXn/69c8zu+DgH
bx7j6V0Vgsg8KXRZ1USOzYU8k+9cwRNkEEnb3NCA07K+mgEbMqyojZw/8NdJa6lHeWz2yz5
ds/IVAAPtXIQ5JHmKPp6mremqkuqxI8jRFgVyozjj0oaGT3Nus3iGOGeQsWYB2Xt/hWxAbe
A6pBBt2NLtjC9MBeBXP6lJFa6wwtWdggADdye5rY0WeQ6VfOkaZDAjd1zj/Ch7AYlmluNSV
brEkT5DAjGP/r09rh4ZCbdn8gnG0nOB9elU/m3srHDEkgetTm0mYJEJYeuSofk0AdBZanps
siq0JjmJyqqcLj3xWVrRDaszoRnA6HHbFNsBbwyQSuTuWdclhwBzml1d9+pttjCgnjcMZo2
YFByBEiFeV7gdT603f5YFwh2P2xxinXMGx8QyBs9RjkUrK+0DGMDsOKANrSm/tJy11eNGVx
nccZXmsvWZ4zqjleFGFXd1IAwK0dESKTT74Sx7VXaS6YyOv86oaxbNHdAbW2suQcdAelStx
kERjIX92HJbG7OKiucJOMr8pGMjjPtSQsqyKhGPovUVNN/qdqsq57EcDHemMEtoRp6XjTo8
hcr5J4I98d6tacXW3cCMkbzzt9h61nxwqUL85zxt71uafpWom13hBGrncA7YOKhjMWJBPZw
RzruhMYUq44YY6Y9KdPpFjcCFHtQkEconXy2MeWHQ8UtnPbrYw+bGowi9GPp71eaaORQEk3
r0AJ6VqjNmNN4Y0K4t5opLQtDNP9odfMb5pPXr+lW7bSPDieEbjQZbFXhWYzKjM2Q/HOQc9
hWk0zFEEe0ZyRhefxqj9+cl8PuP0qhGLf8Ah/SNZMbanZrMYuEySCB6ZByR9a04dF0qC6+3
2mnxwzJEIVaP5QqDtjOKsSQpGeY247rg/wBameOLyiySbkHXPBpXAxT4b8PXWr/btQ01J53
cEy5I+YdO/wBKZB4e0KLVZ7sadCJJSRK2OSCfm+ma0Y8lmXGzr061IijyXdSzZHXtmi4yC7
0Tw7DNbfYdLt7ZbXd9nCEkxgnsc9+tWAipGHCrzwTjqe9RxRBsjf8AN1OT1/wqV/8AVLx8h
PrmgRMAVUxF1Y9iOvrVWZmVgN3Pcg9asqIyMqWODniorgLJGjHGPTvSGWNNvo7XzvtO1omG
QDkYbGBVRJcwyKudrDoPSq7Iny7SM/7J4q7EpFsdi5Y9SeooAsaxqNrdhPJtiCAN7HnPSqC
LK8TyKRGgwGDMB+neoljbzSArbugJ/Wr2mzQWt4Zbu3SRPRhkUAVGjZELOu4E8ZPWkycFXB
U9xznFdJd3+mXKsq2ixoejq2Tj3FVdFht3uJ7u6kLQ23/LRjkY/wA/zovoBiLldxwSuf8A9
XNa1nqC2mk3Fm6lGlYuAeOfeop9RgN+01hZw2ygkA4yW9z2H4VXl1C5eRjM24/dViMkfjRu
Atsdok3Fj6n0qW1vby2Z4YS3lgdjnGaktbsxRGJFBWQfeIyf1pbcRnzB5nlg8424/DigB7a
pCLVbd4pC27cWZ85/OpzqthKsYaeeNEIxCvRgOuT6mmGztpjh7xS2NxULgn86yLi3jjdwzs
w7Hr+FKyA1b3xGSqw2tv5MS4IAHX/PrWc1xcXt21zubeR8zMelSR2cUMMd3fkrGwDJAp+Zx
6nPQfWntdC8lUR2yW6hSgjQ9ecjJppASW+rGLSnsDEC7k/vO55rKkL8Dg4454NPmZ2cgybQ
pwT7fWlJJX7wIb+LcMGmBLaf6vzmUKR04BzT7e7Flfid8MDlWHsRjj3oiAWHBOGPJO3OR3q
qJ8TBlyQWyM80gLlzPBNexiOExogC/Mcsfc1YhvVt4ntni3L5m/PQnjABqJWie5aQLjdzkn
k02RFW4KqvYc570AVR85cuxBHr271INgYFgSSOucYqxDYT3d6IIsKcbpHI4VfUmrGrRafbm
O1tAsjdTIev0pAU1umt7yOUIWUEOc+3TjvTb67kur4zyA5fkAAVJp9qb6/WIvlCPmxxge1T
y2AtbiON7gW6yN5UXnLjzH5wq+pwD09KAKlzImVwpBwGGDzSwOCjDYoyMjJqa9sZIYlkNxb
ncSNoJBPrVSHzVV1ihzjjIyQKBli01CG2064XcWlkcbFHAXHcnvVeS5uLjexZjn7+CSKjSB
mDF0lL5G0RrkH6+lSCG4toyXi2o45OOn/16LDEtgDhVIyem0dBU8uH5T5towxI/Sq8ewSAg
5PbgYNW2YCHPyL6ggZFICraKGu4whPB3Nz1HtXYQ6qqRKjpuYDk1x1q4glLGQcHgdRWqJQz
O2wSZP3s9eBWc1zFp2MG3iQWsZDYyowGHtWjBGhGUQKyjGeuTVK2hJjQfMFCqeR14rUiBbi
Jc+tbGTK19efZLJ7mSOWVI8DECb2P0FY8evwRuLmawv7dF53y2zYA9wM9K2597rI0mfLiG4
8egzx+VcZby6z4hRhp0t2883AtbFAiQg9DLM4688gfQCqEdTbzQ6lCtzZXAniYZVkbI61ca
KRE3EMFwBk9/wAa5bQobDwtoP8AY+rpPbaoJm3JtZom5+8jgENnjjt6V1EM7yWgLbmjxwu3
v/jSYEel6ho0fiAaXqkgS4MBmijdSQ/PtwcelQeL9a0fQ57OSGNnjumfdt4ESKMs2PTp0rN
13RP7YtA9uzwX9qfNtZuhRx2+h6Gs3S7y7vdDvfEWvaNPJb7P7PigSPeVGczPjg4LYHHYUW
6gV9OuodUvkW8tNZksbht0BlT9wQecsV5I9N3Fb2oa3DbXa6VZWs9/dogP2a1Ufu17b2JCq
PTmuH1S6jhsPsnhK/1BXZ1ItI4pG28/wkjKfTJHtWxYeGfEcLz3d1Jqs+n3LLLcXFk6edG+
OQ6n7xHT5TTsM27TxPv1Eabqekz6ZcmNpU85lKuoHzHcMgY96Z/wk0N2UbT9F1O8tycG5WM
Kh9xkgsKxNdn8KrY/2V4b0vVLnV7uRQ9zqEbgyKp3FGZuzYxxxXUJ4q0K4RE1TR73S5ARvj
8iRgnqFKggj6UhGZp4MHiDV7eQ/u5PKuUBPXcu0/qtX7bUZX1m/wBMnhVBGqS25BxuRuDn3
BBrF1GXVbvWJ9Q8MaRctAtu0Yur1Ngwrbh8h+b2GeufY0zULu/1C7sNT8OwxXJvrR7OVx92
3bIbLehXnj1pjN/RNWtNUt3urSTKxyNE2eqsDjGPTvWRrnjvRdP1RbS0je7uS+yWO3GQvrg
9z7Crn/CP22h3Fhc+HCk6zQi1v4pDjaSMCdR/eU8n1rQ8P2+leF9EgstZ8NzS3kClFvLWDz
458nJkDj5lY8cEDFLQQzSJ7PXLaK5sLiOSNmIOPvKR2I7GtjU5lSCPT7ZBDHGQ0i7s7m9TW
DaWuky+N7bVNOsrnR7RonF55o2faDj5Pl67gec8cVbs3uNU0wawtvIkcruBuO4lQxAbPcED
NAwcgOO46nFZeo6tHa3S2On2kt/ebfMMERA8sHuzHgA/nWrEoaQKpw2OfSueWHU9D1u/nGn
vqNhfSCYTQEGWM4xtKk8gY4xQBtWN5dT2klxqVgtg8fVWlDgDHXI6Vzc3xCtn1FLew065v7
WNWeWSNCDgfxKD1A9eK0tRm1HX9IutP0/QdRiEqmJrq4UQxxk+rEkn6DNalrrk2k6bb6ePB
7wzQxiNp7dklRgO6kkFc+hFHyAfp+r2Wp2Qu7SaOZHJAboVPuOoP1qVm3nlwwHzntVGyEH/
AAmD602mmws7mFY57VSpMzg/6xgOFOOMjk1t3VhA+Z9PI2OeEJyT9KQGDc3uoDxXDZXEyta
3luxiBwMSIRnn3U8fSjRtRttS1LUbMD99p8ux4w2Ny5xuB9M8VR1yx1Iz2F7o6pJdWU3DSf
dUMCpOPQdfwrRtfCr3djZT6NMsN7pQyZ5iUF0HbMiOw/vcnpwarSwGPrWoWVxeTwLZ3t3Fp
53TRRsqQq3Ub2bG7HpyKt6lrPkeFbbU9IUq8wj3JeRHbAh43MFPQfy5qxrnhvxH4omuLU21
n4f8OrkxCeQyyTN0EjBTyfQE4HXBq/a6Z49tdFTSLIaLcSwQJEs7xuzPGOMgkYDfUGloBDZ
xapHpokvLu2uw5ykloTsK/mafGMOowQOuP8aQeEdRcTG38My2V8qf66z1GONWb1YAYbPptq
GyttUtbZYNZeNrwZB8scAZ4B6An3AFGgFy4lu4rWT+zbAXkrEKFMgRU5+8Sew9s1lW97qqa
59hupbWfEbNK1vkGA8bQ2TznPseK6W2RksdzKGLHk1ymo28/wDa9zceG7czanHF513Av+rd
AM5kH9/H3cc/hQrAWF1TxNZaZLC+p6TBEWOXaB03DsGYtWbpfiSTVLu/sXED3NspYTQvuil
47E9O1bcWhandtJrFxbafe2xCGyvL45WCJlB+W3UYLZyck+nNXrHwheaTd3d1pk9vqS3yhr
uC9QxBj2dWRTs6/dwRRogIfC13NH4Ltrma7zqV1GZDMyhgpOSox6AEfWoz4u1O48G22uy2V
tLP8kZTlU3+ZtL+ufTFZUWj+INKifRDJaLbqxEc25mkiUk/L0AbHY8Vl6tYM9teaTb3NzHa
6daRSW8Eb4Eh5JZiOvK/maLBc0bjUWXS/Ft61xObhLkpAiZKx4jUAj0+Y0f8JRqdp8OUu4R
Ib6YGCNfKyXnX7wx6jBJqazsiuow3dtck6HMYrs2AyS8qoAGZzyRkBsE8muhttD0rQ9Ym8Q
WMFxJLcq8sSzy74oN/D7F7Z7nr2o0Gc6fHmn2uixS2Zhm1SUpGIg/lgMwBJfPRR6ioZtbvr
qFxD4wF3qeMxWOn2KzRSH+6cZI+pI9arf2Csl1LpGo2EFzpWd8F9ERHdWvOQgPIYDoM9q1x
o/iCxhD6DqlhcoFLKZ7by3XHclDgn8KVkBq29lPLaxS3qJaXAjUzRRNuVHxzj8ailT94f3u
9h1PequnPq8enK2s3CT3hZhI0S4U85HpzU28GIsMgnpt6fWkNEbAjAYlTnHJxWpp9yVtdjR
7th2gjnIxWT5gZfmQ7hyfer9gV+zHEm35umaloYxLidFt2EuVKAEE5xxV2PJYE4BPUZwDWc
qYZN7ZUoMexxV2KdnYr5YXA5J5qyGTyTbZEkmUTQAHEZ4X2PHWug0rUw9jK6wRoIsfKgwDz
zhfX3rnpFjliUNIwfqx6D2p2l3H2TUEcsCr/AC8Dg0CNXXrd5NOjcL5XltnYRg4PPP61z53
CEYIVevXqfTFdfMm8zNcTAWwQADqTnoT9K5aZFtpWimiJVs7W3dqEBBBuEzMwVgFJwegq9q
EkcGl2djGOeZZGHOWPb8Kr2EC3V8lvEE8tjuYvkZUcnOPYUzUbgXN/lQpA+QKBgflTGMtIp
bu5itY2IeVgoJPA9639flhsrGLTLQgbDluME/49+apaQg/tCSTzDhYm3snVAccj/PejXQj3
vmgHymUbc9RSerAyN65JmViCOR2oZ5VUbQSCOgPSkkLMOgwcduRTsIFAjDZ7g9B+NMDU0CS
OW/a1nXbFKDyOTn0qtextZ3U0dvs8lmJULwBzTtDiN1rtvETuAbcdvYD1q94jghiuIzGFAL
EkDsM0utgOffndt78445ro7hivhK3DJhwoUkDnFYJuIWcRCBlUZx82c1vXryL4WtUEJVNgJ
kzjcemKGBzrQJPEyygNGylWG7BIPUVr6A1u9yunSO0duF+WNB0AHA+lUorO4aAvBAzHGSwF
bfhuCNLiS/mKhIgUjLHlmP8A9b+dDAw79YodQkaBj5O4hR1psUL3lzFbxBi0jAAD9a19ciS
B4MYAILbcZwc80nh8/wDE1MscayOsTMo7sen8qL6AO1i+jVEsbFWWCEbAF4GRwT71iRgtli
Qc5xzWtriyhyxRBsOHRDwpNZsAbaGB5HQjihbAQTrhVAIyByQOlWtHkYaraiMs4DZ2KfvnF
Q3BbKsCAq8ZJHNWtDtpbrVYURG2g7mZT9wDufxpgSazZtZ6g8aqERxux1weuKzY7maFFGWZ
C2cdjW94hlP7m4Ubc5XBcEkA1goMbigG2QdCOVpIDqpr6K50L7SqBUIB2DnpxWDJrGovPvS
5KZ6KowAKvmEDwrDKiRqv3WkLY/iPAFc+sTvIFTMjscAAct7e9JIDs9K1Nriwea5cKseBKR
/nr0rH1uWKe8EsJDhlBPHOasoItI0/7PNtkumbeyq3EfsR61jz3RuZWkKjD5AUcChDLtjb3
F6WgAWONRueZjlEGO9Q6X4XMSatO+uTx6XdznzVjRVe4yMFfMHzBD6DBxxmktxJDpskKI5G
4MzAEjA9fYVsS2sq+HYoIyZCoDuqg4BbkdfY0PsIhu9dhijjtbWAeTGAoyOgHTAqSDxEzNt
nR1EnDZbg/gRWdFpd9Ihb+zLh5Mgo2MD3zzTJNJ1WVtv2Cbv1osO5NriGeUXSbcg+X1ySMd
cVWsdNsr6aOVzJazxowW4gYK5U9VOQQV9iPetg2bx+GSt1aiK5I5BPOAevsa5yKV1P7liHb
hQP4iaEARWC2dpHbwAiOMbE3N2HTmt3VnkbQ7SMDO2JWyOm3p1qSbRLePw4bqaRo5VGMA8M
3pUGoOp0W3CNtd4l3fMflI6cUuoIyYQDbhgwzkkkn+laehfa1vZ1tIo3LREgNjHWsiIosRM
jZJ4455+ldLpFpc6ZbSPJbf6TcKEgRm5GfX09aHsNGFqaG3vJYCwIbsPuk98VTaBkjw4DMf
XitLW/NFwEmeEsgAxFzg46GoxIZ7cRyMC5+4+3J+hNAyvp1nYzDfPLIsgz+79R65/pWlHa2
salQoxnNVNLtILm/NvdBoUx1TglhWlJaabbzPFFqRIU4PfB/Kok9RpGLEkDQoizbvlX5tp9
KtoqF9qyoxx024JrKhMflrmRh8q/yq9EI2XIO7tlmxmtTMuCP5g0g+b06EfT2qlLtRMLkkc
k9KsxyFEJ42Ht2qN0R8tASX/uucg/Q/41Qjf0qazubQmSMmU43qx3AgegqHVoLi9HmybYsH
CZ7jsaxLK8ewvElKHAOCDXTW0T3CtMskQjkfO5nzsHsO2KkDIMUmk6XJJPGVurrMSIeqKPv
H8axQSACEx75q5eTvc3LruMq7sK785560kmm3cUmGjVycchulMCxod75epgbGcurRlV610d
7YQ39giQII/KB2YPX6n1rkxLNZXCSrGUKEH516+1dZYzR3Qkv/tKsZNuIUGNg75FSxnK3Nh
dWpZWgPX7yjOaLaxvbqcxR207bhjAXBz7k9K7a8QJLbziQCGNtzM2Tge3eraSfalE3mzBW+
YAnbx60cwGTpGnR6YswR0a8mwr7DlYh6Z7msPxB5BnWNGDE/Mwz3yf6V0EuzTbSfa+ZmJxn
gAe/qa464BluydmAx9fzoW9wIyQmFVcNjIwMnFdGsZudEs4ZHzD5Yw4HVyegrBUsjkh92VI
H0rprSJrvw7ZRRyiN15JJxjk02A230u8gtZI7q9SGEklkXl5APftmrZkSC3gvHggjt0UsEV
CBuPoO59zUt0wtpm3ukVkI8c8sx9q568vrW3ijjtZJpSoyWbJ5z6dgKncClq7yNdKLqRt5A
bZ/wA8wecfrU2n+Ut7CsqSNGwK/ISCSRxj3rODPd3e+UtI7sWLDrVi5fygrJwVOcg55qgOm
vIBPDPbtC0EMbrl5TjkisS60uW0kKR5uoB9yReCRWhHeNqtpAJYjOpb96Fbken/AOutWMSX
tu8kkC29t92MA4JAqdgOWOjahdIzR2jxhRndJ8oP51radp1jp0JinvN1w5xI8JJz6Lx/nit
I2Ms9q9xduJZQNsUav8qr2P1pk90mm2FvDH5cEi4LrGNzY+p70XGc9q0VtFaqkUDLM5zuJ5
K84PXvVELiOK3j3Fn+ZSy5LN6AdxT76+kv71rhxlnOArD7o7Vds7O8ikS7trqMS7TtBGdqk
fpVCNZLKK38OQwamgQgl2QkZGf5VjnWIreFodKthZpzmU/NIT9f8KuSF5NEjnkdp53LM0sj
cAA+n4VzilColYEkHgjFJASoDJMGkw27kkNz+dXLcWe4pl4sc5b5v8/SqdvJmUuE3A/wkcH
/AApbUsZZZGjwo6LnHNUB0IvLa4toNMsoHVJZFRpZOGbnJOK1dVeRzLbRlYoolB3FtuD6Cu
f0hohqizzEFLZCwI/vMeKy9RvZ7m7keQAfNgDniosM6pZpUKebfwiMJkr5uTnsBzVa6vTPM
sMNy8MBHzSLJuI/WuUYndhj0GcmkhUNL5eQv580+UDrxJbx6U6xXX2iYjDPIeB2xisO1iWD
WhE4zn5lcHp9Kp2dwbW+QShXQMNyvyP/ANda+rK1rqtvcPKGZ8Fyg2qfTH4UAWvEFxi1trb
zOAC5UHOKmu4tPbSLSaeBg86KpMZ7gYHFZGtyCS/JBCoFCgtxnitaJYkt9P8A9Jm+0PEAir
yEP94ilsMfBa2Ol3gVbIswG8zXBB2fQetWZdQ8hZblkVkziOUt8zsfSoLi+0y1u5D881zDG
V3y8gn/ABrmrvU/tBQCGNTjPHT8KVrjGalcR3d+5VMgnHBPWnhWSJVXcCTzjjNUITumUtnB
PSrjsm3y2+XnvzVCIlZo9VUjcSeuefrVmPy0Mi7yPnJ7VTuekc0bqADnr+lXbeWN4y4mALH
JHHBqHqUjJhSN0jJjBbaMH8KlTMEhO7zVHJ9qZbyjCb48LtA3Z9qmUsuYl+YfoK1M2XQvmR
InOD0GSc1AVXy5SzBTu6Yq1Gm4KwmChAOT6elV5iTG21BjdnI7UxBAzo6yAjcnIJ7j+tW1u
Y4tOngV2MrSZULwMY6GqUDMQVxljyaa28qwYk4PsCaANLSbHzvOuXYkRnCg9M0TCQTSNJy4
PGKXw/Jn7Wj/ACkgHk8ZBq/JbOTKd6BS2C7nAHsPU1IGPN54Rnlk+9/ATnApIJri2YSRfL2
yBx/+uprlbHzWH215WTjBi4Pt1qOViLPeACM4wOg+o9aNwNE6/LIojEQVAfnbrn1GOlSy66
sXNq80spPLScYHYACuZifexHzHd0yM1bWUZGYt2Ou0c/jRYdxt/qF1dSCS5J254C9DTed7M
YyVHIIHH/1qgeYFjuQ7c+mMGp4UYgKrsSTgDOSD71QiTeplVycRswDKT0HfFaF1fWVw6ssZ
jijXYscXGADxVCa0kiURSxuGJ4b+GiCylkZoiTlRn5Rzn0pDJLm/llg8pJG8sHKqTmqPlnB
aQkk9QPSt5dC8mzkmuXSFNmQ0x2gH6darSRWEa7IbyKcbwdxyMDHrj14paAZ8fmRThSmfQA
nA/wAakmjVxnuc8UsdsZtTSCMtGZmxndkY9qvXxsdPT7HaDz58/vbhjnHsvpTAzLaWW3mKr
lMn7wbHHpitZ9aumt/Jmj89Bxy3I/EdP1rGXeZhgBiR90nH51K/ePeFTnIPb8KLXA2X8STL
DiCIQHoAuSMfjWJcXU13K0ksmCxwd/f8qj25+Usue/HFNSMsSpOIxwCD39aLJATW0SyXAG0
Djk9jWvcOVtP3ZC4GOB0z2qpZWivbTSDJdW4xxUJlZpJInBDelIB39pyrp0diYoyVOQ+OTV
QxA8gkH36ClJUSEBTg9utTeWzJkMCo9G60wEtowFZ2wM9B6/4U2NAzS72wByOf896SBwGYs
fkOcHqasxRkBxuC47jmgB8NzLp8UqxxBhIwfceSCP8A9dZqHzLomUsue4PIq9MknksysoUD
aAeN3vWcquZQqj5884FIBZolSQoAWPr61Yt0OMqnPcnjNRzK4lVGmJ98D8qkUfvcZfPXGRT
AjxE2oukgwrAjPoccVLc3U0pjhdmJUbRxVYoz3chfljnHfFbGiNDYpPqU+55/9XCrDIBPU/
hSYFGeWaO8infCGPD7CuQ2B0NTya9fu4KSJGxXYCq/MB6Z9KrXkjyytJK6yu2SWPX9azpFd
GKtuGB0Heiwy1I0rKfMYvvzksc1JFDGqko+SRxVbkYyxLY+7Vm3lIYEI2c8Y7/U0ARoha52
lflB5I9KsyJvjCoTknGQOBULB/PbcTyv3duP/r1KPNSE5UqGH40hlS6j3KgjbKr6VJBGXjL
IVxnvUV0MOu1wAoyQV6VJbnEZy/f6/wBKl7FIrWcZMWOOQOCc44/SrlojJEzZ6E8VTtmiSN
SzclR/KrSSNtKIeCeMitDNlzChgzIoR+vPNRsMKSCEVjjHrUhcwxKjKWbGQoH5ZNMYv5e0q
NxOQoNMkaqum4AL8oyPf6+tS2jRxzxyzqJFJwwYcEHrUULyGXA2hTTPmnlEaHGT0I2igZoX
clkt0U06IqijAfJJkPfj0p5NysSF1AULkKBx/wDWNU7dpN5OcbTw3vU7K8m1CxTAPLHH596
QEExUqxVSSe4/hNQxK7Bo2OBnOfX0qeWKaJPKA399wOAaiEcnlOOGGemMUAMjHlyEPIqZIy
2fu+9baJo6RHDTynqzkYDH0FYYDgeWePatGPKtgw7Vz90HGPrQBFJcWUUvyWaEM2B5jEke/
pUtk5/tPeGAVSOAO1UZVkknIjVsk9BznP8AOtKTTZtPRVnLec+G2r29BQBr6q1qlpGZxw54
x1+tUYr+KxsmbTsfanzukYZ8sDoAD3p01pLLbRm+ube1VeQJWyx/4COay5XsoplX7b58ZPz
MqH5fwOM0hkc7TXSutzK0jt/Exzk/WoVgBOxBJJt4O0f4VfmfSraWExXD3wOWbC7AOenOcU
Xuo3FzEsdupt4B92GPv9T1JouAmnu6XAaCIlUz+8xwuR+lQSxAyEyP3IB2881Vh+1QuWjYx
A8MrZUMK01ubE2zGS3k89enPyt69qAKqWzR3G6Q4U52sTgZ+tPmiwFZ7yBQeCc5GPwpt1Ne
arPEqxBVRdscEYI/L1q4fD15FbF7meGCU8iPd83T2oAhLaVDETExvZAPmLDYq/TuaywZFDF
cBSfu54rT0jTVvJ7iS8LLDbLuYJ95z2AqK4imurgx2mmtBGo4VQzE+5J60wI7e8mj3BSoUj
5gcAn0pssjzQ+asbAAjLn19KeNP1JVO+xmweSWTpVNo5oCI3R4y5yRgjNAjRRR5GGTJzwcV
KFjPCsqM3AFWtIuNK8hluJntJAv+sZdwP09DVUajZBikdk8hBIV2fA+uAKQxj20MLlJPnfO
TtHA/wAafDsd28rdGMbiGGMU0T2c0igD7MCSNzPuFP2+VLIJXjfb0OcgigCKRkY7YwWc9AM
4b8arIhWfezAN3yeR+FTzjdbvGoAydxZs5+lRHCqMMRuGeBn+tHoBXlkzMcNnHHpRFJsBZC
pbHpyD3ppHPUjB9etXLS7jW6kme2gZsY3MucY9B60wEVLOHSxcrOzXbE/uwvCj3PrUVu/mP
tjcsAQ2M8k1Z1K5F3EgaJN7DhlXbx7istB5J4BBPR84pAW3BkkOSAe49qgm+7kgDn7xq/aR
XFyvmyBI4lBLOw5P09aoXjebdbgwAI4AHQdqAHOsJREDyeYOr4GB7AU+AgS7dysMcsO/0qt
nhRygHfPBqaLbkgPnPHzdqBjmKnc0+7PPygYx71GLnEYSPlj8q55xnvRcuyP5W8nABBNN2n
aQxAIJBA7e/vSGXWkht8oLSJ1Q/ecZZj6k+9TxjTygaS3CMecLIQPyzWQLiWUhQN2OMjv9a
uo0oXH2WTj0/wD1VDKRnadaLd3NvCXYNKBkBegxXW3OnWtlBiO3zs5DscnNUdChtdKUXV/M
gnKDagOSBiptRu0uYHaOUmPrwcCrvqZspyXUb4+fGRjgZq5LZva2VvNPKFkkHEZGHx6kelJ
oVtFFLJfXcSvDEm5PQt2qvqN08hkmmVZJZGyzc9Pr2FUSVUkK3Bfd1B2sOKFnEDuzKxYDHX
pkVAiCVlUuFGM5I5qSZSNyyLl+xx+vvTGW7VkKEiQsoOeR0+nrV1GjC+dIjTucgkHoB2rLt
JcoQcnAz16VfcDap2fMpw3rjtSAk8qKaE+XKZsEgr0P6dfwqkxKowOcZ6DrUrKsZZlXgHgd
vrSQXJV2SWIyqVOSR0FAEAZDKuFbf6HmrErFoy8ZYnIAA5z7VLFFbxxG6luCsWdoVQGkY/j
xj3qkupXMeVjATJODjDEeh/8ArUAbGjR3dpdrc3Vs24/6skZb6e1P1WW50p1uJ5gb65LEDO
9YkPp7/wAqpLqqCM/ZcwbwCyhiee/XtVHUWnlcSTZYn7pPP5UrajHS2F4trFdtA7CVsIScl
voO9X18O3hjV7iWC1fgiKVwGb8K0bbUbl9ASdSPPgwilgPl7f4VzMrTT3TTmZi4OSznqfr6
UK4C3du9pcGORencAEGt9Z7bQrVfIjSfUWA8yRvuxZ52j3qnqNuJbGwklJSd13ED0zTta1C
O7S302wQLHEuPlONx96ACWefUdNe+uNuRJ5anAXNZMhBQQKu4k5OMnOa1YJ4rmwt9KukNus
GcFT94+pq3Z6faaKz6rcTCZVGIYh/E3Y0AKgi8NaeDwdUnTOOohWqWm20tzcnULtbibugAJ
ad+w9hTrO0OqSy6trFwkVsHyQT80nsvt0FW7jxW6MkNlEsMcfCDGABSAoILzT9VNowWN5XG
7ac4yf8A69aOsatdafcG1hl8tI1ALIoySRmsa0le+8TQuWyHlDccZx1qzfXKw+KWnmiDwxS
ZIIyGGMUARy6lqa2aXJvHMcjEAB8scdcj8avadIdXieG4Uu6rkBgCT78VXnsbC5YSWsyWpk
zgSH5T9DV2wTTtEhmnm1BLq5ZdqJHzj3JoA56dRHdFM7sdPbmtbTdLs40SfUyztKD9nt+rO
P7xHYVW8nGqW/8AaKtsmPmKgGC+eg/Ot2b7Nb6y2oXkrJMIyY4gM4GMAY7UMLHHXIVZm6Im
cBT2qcW9/aLHefZ54gOVlI6e9TWiJbXjahqKGSKMb0THDv2HPbv+FdTbre6ro5nvesuSigY
2+n1H1pt2A5mK5S4jK3EzCZeQ5PDe1RArJnCNj69aiMGzUREVc5PC9/wqSKKdXLPG6xy5G7
GADnvTsAwQqQwZ+nzYPpUkbgAnHPpjpWg1ta20TG5uw2OixRk5P1NZfmhZGEIZUzx60gFmY
ElpHXCj8van6YbOeRxMitt6hhxVO7WW5Bjl2srEbj/9en21pNE7OhyApyGOSB7UwN64dF0+
RUTA4AU1g3rhPL4IOO/WtCeWeSxDBNihvXnp+lZkwR5gwUljwATSQDSQzjK/gO9BjYL8qjj
t3qXyh5y7XCAerHj8KZMVlnjA5zxx1oGOaDzGUlgwUc47cc1XlkVVKRpyfQ8qPTNXosRTsu
1m4IG442nsRTrTTvOtXu7yVILcNgMRkse+0d6Qy1aXEOlaVGYLaOS5nG5nk+bavb8ael+8g
LSJGGz0DMuPwrLleW5mO1kRFwo7EjsTTIJB5Z3zfNk5ycf0rOSKTKsKmQBmcZCg57dKvwtH
5ABiMhLcg9/wrMtmLIFUADaOp68Vbt8+WMlsE44NbGZsPqFwUAbAiAxsA24qvJG1ypMakHP
R2/l7UjpI1urffA/izz9PemmRY0DjzM+g4xTEOWKNgrptTB5Y9c+1NkQo3ly7nJHrjPuKt6
dPB9oUXBUCTrnkf/rq/PbxTZW3IKY+4SODSuBjQ/uhuVdygY+Xt71cjIHmNI+0MOe2ad/Zd
xZAzRsJh3Q1D5/mbhMmzGNwwQKAJVhuLqdYLeN3kI4AJPHelmtms5zDfOY3JzgAn8Mjit3Q
5baxglmcqJ3j3KoPOBXN6lfPPdsz5Ixg5PP0pAQu8ct6Y1VkThPmPT3P861dU8PLDEslo7y
ADOX7+vPasD5RcRmQEgYwvpXRX9/Laa3tDsItoAXsvHpT9AOfEZViioNy8ndgbafPILoqHV
QEGMZwPSt6SCx1WMkYWUjIA/of6VhXFhNaPmWNmTswHf39KEBo6PMSs1m7BkkHyjtmrmlys
XGnPapcZlMm0jG31z7Vz0VwY76OfcWKEHPt710N1HdxSzTWKDbcJhscHB64pDEv4X1W4mlF
7CxRsLGAfuj0x2rn1SW3uCWDBgfWtfR7S8nvIFjtJFUMTLI3AI/kKsQ2UWp+JbmGLDxIGyw
PYd/zoA5kNIHfIyS3UnpW5cu0vh61lLZIJBP4f/Wpw0O3QvLqGqpEocqqryT7/wD1qtyXWi
QaSljEJZgG3eYVx+lDYGBc3jS2ttAEOyHJB45JNS3unx29raSFmHmxh3brgnnFaUGkWN5dx
oTcWkbIW3MmB+vWkLwpGbC/HnQJkJIo7f0p37AV/C0Xm60XcHZEhcscccY7VO+rWEepTSnT
UlLMSrS8/jiplv8ATNP06a30qCTz5xsMjnkD/OaxwjWLLcSoFYL8qPzz6n2+tIZqaqxvbeO
6RUU9F2cBaux61bGCC3sdMFxcqgVZdg5b1rN0u6haCWK5RvLZsrj164H+FWZriSxspEsNLa
zSXh5n5ds+g7Ck+whmiR3OqeIJNRvm3LANxZuee39ajE1rfa3Pe3z/ALlAW2BsF8HAWtiSA
aR4SaEECef/AFhHHXqK5tdP/wCJZ9uMxQyP5cUYXJY9/oKALEIm8Q67h0RIQeVHAjjHb/Pr
VjUby6v793sQ7WVn8oRDgY9T9amuFXQtF+yKyC9vBmXB+4npn1pkWlXFh4fOoyXXlrcMP3a
jJKc8GgZU1BFS6tbph8su1wSetai3UUOgSF2QuHYY/E1C0sCafYXMsazQxo0ToeCQR1HvWP
cX0l7BFYLaxqiMTGRyxye570biH2lje63dFIFC/wATlvuoKn1LR47CImG/+1EcHGMD1FXb1
49G0mPRrZsTSgPcyDqM9v8APaql01nbabDZ27vMJH3PcOhAx2A9R70AZEcirgkk7QDj0qW3
mR7kK7sAT3rVfSLGSNRbakZZcc/u8D8KypbY2kjxTE7l5U54pgaU8ZWB1ZOnO3rkZ61lOoN
x8g5HXjAxV2G8nNqTOy+UvB7fSoss7g+WoQZB296AIt4R1Lt5mBwAvFQ/JJeglgv+16fWpZ
WQkAkKQfTpSDYoLRupUck9cUDJWIRika5Zh/CDkn27VJMWG2Jix8sBVQAge/H1zTI7kQSLJ
5jlz3HenSRu9w8iFiXOVPYikMruHUK0bBgONpBGaoqhOW3D5jn0q6UaRzCw8rnAPXj1qxHN
YQoIotOadU48x2wWPrjt9KmTsNGRBgKu4g4UY/KrULNgcYB64GM1SgZMrjnCjOPpWjEkbIc
DgjgmtCCwjERIqZQnkfT606TCfe5BHSmxFVQbVyQcAdQKlDea6MUb8QM4/rQIjCKQW8pX4y
D6VPawtdSs8sqxKFLlm7Y5zjv9KY0a7WzkgdMHrUhu7Wzs5LO4tWeWcBo2DbSnpn/PSgC4k
9tO7QW99LIOuANmfw7mqt7dEKFVfMwMZkIYjHpUTaReWlgmpPKsTycooHzAfh0pFVprV7hm
LODg7exoAz2kdgVlU7+vPT/9dSJFL5kcTZBlbaGJ6E4q3/ZtybdZXgMaE8M4FV2DpMAhOcZ
PtQBZuNKni1UWaL5i7wA6g88+9XfEEN3/AGu5t7dpQu0blXO3inaJf6hPqUVospCclsDPSo
77VrtdUnaOd8M56nGMcUuoyklvqdrMDHZTk45XaTu/TiuisBeX8LpcWkkYAwS6kYHpz1rJt
9VuHUvc6s0a9fkOSfy/lUkmowSqIRqdy+7nBOFP1/woAq6tpkFjJlJ1icDPlnJP0FWbnWZU
0q1SDKyFQzsRjHtj8KkhudDtkklfz7646hJFwm761z093PcXYJlYkg98ijcDXfUr+S2xd3c
kMLjhRzu/LFQR6u1h50emEosigNIy/Of8BVKG2vHfb5UrjtkmrCaZMrP5z7R6L1/OnZCuQG
+upWZ3kVwTyCoINTR6jdQHNukcWP8ApkD+pqGaIKxSMkkdQTmoUVto8xCQD0NFhk01xczym
4eRpGP3nPAFQpM4cKfmPXaRxWjbujDCwjB7n+dJLBExT93g/lmgVyFryWOMbY4UYHJKLhvz
qks3nzO5ZmJ6k8k1qeQijMibgR0qxBAA2EjHHXjAoHcp2+o3FlataJDGcsHBdclD6j0qG61
K4uZUckjAxgE8/XNal3FC6fOFHOOBmsiWFVKL1U8Y7GgVyxNfTXcCqzySYHIPQds1s6DcXH
2IW9vaR3c8EhMY34xnvzXPxR3MZZo4yN3y7QNoxURMyqxXejE9VyDRYZ2dzp9lZKuqeIZjd
XbtzDG3y57D6CsLVNdn1W6xytqn+rj9PwrKCSyPhyzcZBznmpZCyKAyqT6jg0rdwL1hdRrF
9luSfLY/Lx0Na+n6bZWBk1WedWihBZI8dW7Cucit7iaymnjDHy2Hy8t16mtq7aODRtOhB2h
xvlY98dqGAyLS77WpJL6Z44omf5nkbb9cevFXNQu9ObWLS0iHnWkShOuAD/Wsu7aeWxNxMW
hhJCxISTv9Tj0ArHKoAQy4OfT+VKwGrqE1jaXu+yTyWDY2Bsgj3zV7UbB7qGC4hUN5i5POO
cVnaPp66peqjriGP55ZBxgD1zV6+1+a4vvI04CK1j+VMADIHejqMxZkmg3W8itHuOcNwDU0
IeS3cBwr4POQMj6d61/NS9t1huVUuxKjcP4veqVjZsutrCkDOM5xgke2adwKyRoqAny3xyT
709olaEhUwByMVPNZvY3zJeR7BIC6HHUZ6DtTXlBzHCggAAy2TSAiZHaDy9qAoN2eOlMVi0
J+RkReh5/P/wCtUhcrEylWJPGc5wKRGCwtJ5ecEbQzEc9sUDQxxF8p27WOSXHp2pqLFg44/
CpuCMHccZ3gL0/yaaCigblVyec4B/Cs5FIwrZvkQOB0H8qvRsqR/OTjt7CqEXyxI28fdGBn
rxVtC8ozKoI9K2My8kqsAikhGHBIpZFmLKFXKHkZ6U1Y9qodhAz0xx+FXraGa7uFht4dzt0
AbjHrQSNsra4upo4WlAjLZcYHA9TVfWJ1n1mYDBQqEUEdABxXSXDLpVi1jEivMR++lHT6Cu
YmtDPM2CC+c8nOTQhnSs/9qaGiKcsgBHXntXMAXFok0GNysAee3oau2Rv9MlUSRFkAzkHO2
tKYafq6fIBHN1xnrRsBUE962nJMJxPbovl7DgbT6MP61lGYkbScAg4x0+lFzALK88qTfj1y
cGrej6VLqt2kSgpCpzI2MbR/9egZf0Wb+zrGe9lgYSyptgY4ww7/AK1lNbSfZGu5FGHbaCT
19a39bktXmljnmCQ2y+VDBH/EcdT7VzDOxjA80lV4Bx0pLUCNUG5ix3buAR0zU6RsiEBwoH
KjHSn2kaf8tAQH6A9PrVhYk3feLE8DmqEQ28JkO1pmU56EZyP6V0mi6RYxSCZ8yS+rdB+FY
luhR9xznOeOtdHYuQAMn5xg8VLA1JbZSS3y4J6g1j3lvtLEqu0njnvW3cXdgkRha4jDDGFz
k1n3im6I+zQu4UZ+4QpP1NSgOVngh+fGVPrnJqrDGjDOPmHp0/Wt64sX3eaWhX1LSKPwxmq
yQ28TMXubcHqRvz+FXcBlrCjE8LyMZxVp4FJB2gkcAYqqdRtInXZIj5OCBnI/Gp01WFWZg0
bDPegBwthuHmbSOw9au21uDkOuwEg8Cs06zBIwcIgUHLHPT0qSPXo1dmW28wDjKH+lLUZLf
RRqCvGD+v4VmRQoxJY5x044FSy6xBMxb7PIAT7daT7ZaByArx5HdKLCJli2nBclWppiAQsS
SB61OtzZuqqsyDthvl/Q0kmRGUQkqTu9qBmdKw8wryM8YUc1WY/MwbgEYyDV50zjrnHUcH6
VC8SR3AQ5z/Fxz9KAG6bqtzpkMi2wRw33gwz+nepbXUHBRWtY53ViyoyZC59vSqVwnlzkDI
3deaYA0R3ljgjAA4AosB1bRQSXwmu5ReTRRNJtwNpOOAB2A/WsGDSdS1K6crAYkz8zsMKvr
VSG6miufNUkEdCT+ldFePNLoRuZdTIgfhI41++3oaWwFG+u7azsH0fSCSnWe4HWU+gPpRou
kmcGe5QiIY4z/D3NZyW7NOn2glEOMep/CugnuVh00QITsdgvA7/hRsAmpzxXEoa2gQxIwwR
xmtbS7u10yymmmwhk/eSEtk9OB/8AWrmWnK2zbeDjFVpBe36rGqO+OERFJyaTVx3HatqMus
6qrQodjMFiGDnr39Khu08rUJoArJ5eMqzA7fXmrEE2oackkA0uWPdwzMhJ/PtWbPL593vQM
kjclTwAR707AWpXIRUjAVzw3bP+NIodSA7MQAADnGBSQeVcSAMEiPXcTgY9QO/4US2tvNuz
eMzAYBZcA+n+TQMjM7yT+VbpzglmfhVHc5q1DcxJEB5az99+w8/kaowKIZJrdmBZ1GBgfNg
9KeixgENJsIPIJzUSKRjRovmIFyQADtB9q1Iw7Luwc+nQ1l2zK0oKqT8o5x7Vorw3TnvWpm
zThW5myELAKN3FatjqUVtalLeIxTY/eOeWY+g9BUK3Nvb2MVq8a5wWJ75q3uso7AMSryNyN
vWkIyp5XaUO+SxGfmH86bAsjO25tu4Y3AZB/wAKmSUCQSvDvB4HmHtTGnjLOiKMZ+8M0wLU
bwJxLIu0DgpxWTdXSx3TmGPDHoc8fjV1xGsW9zjjjjr3/GsmSRmc4jOMdAMgH60AdHZKmo6
fJLdphIvvyHtU8d+x0+Q2YbT9PhGFP8Uz+me/9KiQJcaVaQyTLb2Ax+6iYGSd/p9fWjVr22
s5lt0WJp4V2mJhujgB7L6t6k1IznnkYhznczHLEnrTRJHuY/dUd+v41KkQkld4gSAMn8/1o
2qkuwElOg7E/hVAW4VXscjGcBsVNHGu05GD6DvUdtAgX5ncg9DzWvBbwyJtXBNIDOSKRY2c
AlQc4B61DNezoqrIGUd1ztA9q27yB4dMmdcDCdRVaGxgvrCCa5kkRySm4H0PGRRcDGt7258
4xwt5JbnEa/161cu7mZoAk0srO44Dscge9SxaPdFZXieNJBJsBcH56z5RKJWaWL94vHpkUw
EtrWaKCWZyCN3A96guLfy8ydA3UVcjvmSF0eIkPzjPSoWnNwirhwuc8pn9aAM0FwEVS24jA
wMUmCrZB3Dvx+taBtE2ljMuO3BBFFrarcXAhE3B6ttNFxFeXyiuSmwdcetR7l2cOo/OtldI
UttN0MdOYzUq+HoCdsl9tB67UPJ/pQMwVAAwAAh6E85oMsgcEyFhnjJwPyrrbbw5psYBN1c
M3ooXA/OrI8OaIpyY7iRj03MF/lS5kBx25jks+RjIFaFnDc7kZImCkZKk11sdhp8abYbCOM
ryWIyT+Jo1VljtkJBIPU45IxxSuBz0iAxBlGe5OeTUZUE75OCOvHWtCL95AjheCM5/pUM8T
Hb1APPHNMDPeIeYCuTz3qOXawYSKHz/ADqxM5jJyw+lVBI0kRAxt5+amBTkQhMKu4D0HApv
O3liwHQZ6VJ5rRgiM4GM5xUBkKnayFgT6cigCzbSsbtXuZCUVdoB5PTip2uHLkROHRPmBK8
ZrN+fapGVHvVrTruO11O3lli3Kr5xkUAdBpmm/abR9S1QkWkQysYOC/8AgKU6vdiNUtZI7a
LPEcQCgf41NPd3F5pTtL5YzKWOW4Cjpj/Cs9YSYxuYDPTHrUeoy1Hf3UfzT3UpUnGM5Le/0
zVeTWJEMigxsoP3pED7v/r1FOpD7T85JwFJ6D+lUJQFlKIpZmO0IO/Pr3p2AviXT7lmAtoo
JCeCF4J/pVa/s4LUZhvWnkAyUKELnuAe9QPbTKBuVJJSBwjgkfUetVpb2SaPaUIKjaSSOfr
SGQyAXl1GsTBS2Ebuau+TbW5MQaV8d8A1Fov2CXUtt24hRxjfkjFajyaOsjC20priMHiR5S
pb6D0qZFI5q1jeWKNYkO9gBwPausg03TbaNEud0k2Mk5wPpxXM6dMITCwYHAHXr0rUnmL3J
UMckZwa0ZmWp4Y/NMkahew5zxSpmCNPKXaxPQ802EbEMkjYIHIxRLIdjIJArMRgrzTEN8y5
bBd2ZM4yT1pot3aUBWI9uMD/AOtSGVtyZU8cnpinop+/uOATntQBanmdiQZFlUDaATkfXms
gTRBjHjewGGZyTz7YqxelY8EHd8vK5wPb61R8xN5RtwJ7YoAC8gk3nIGdwIzge9SxQiRtwj
3tnJ3dCP8AGktFDSFpULoOnPStlVglGY/TPAxQBStbdo5mRYyFbgg54/Gku4CHCNkMBx61q
bWUKS3I546UXlt5iA7GD9eBwaLgZUczpt2nA6YBIzWla3QeRUCbX7baoxx+RzgsDnIA/XNP
hVo3UquF680Ab19My6LIpGSxA9c5NZi3YitI4+m1ieR0p95IW09FDFVLZGOOlVT/AMeasXy
wPTFJAbdxMYnt1XI3yb+eOKoXdufOmODsOSuan1TzRPbCNiflANa8TeaIoXjUkAAHv+NIDl
mhkW0YMoHy5xjPes4BkfLA57Cuz1y0iUoAgBdOuMZNUZfDoi0k3W+QTKN+M8Y9KaaDU5qYy
EKGABJ61oaRCsl2hEmW6475rPeBmOdpOOK6Dw/ConZipDwoSpwOKYEjo0cxRVzjPPapn+ZV
34DZ6HtVy9QOkUjEmQ5//XUccaeWMqM9Aeam4akixqLPGOO59asj92VkIAAXJFWLYR+SQwB
bPtT7yFfKcbjnZ9O9IepWnJWKaQfdGACe9ZGrXG+whIYhgp5Hbg1sTKTbyoemBxn9axb1M6
REFBY8jAoQDtMHnaZGFfOwEFiOetQ3OFLDDbugI71LoZ8uwcEH5X5xz1AqPUIl2tgkKTyaf
UDBuZsM4wSCeKpLJ5bgyD5AceuPer0yYGN/z5xg9DWbIu3l/kYYwBzmqAkIO98ZO7kdAMU1
kB2kggnuOABUq/OybsFsZG2nSqVgVTGSex60ARbCMEZRunB4pqoZJcH768gnrSl5Cuzbggc
Hr+FMYSbsgZOMDnoaANWF2a1SMsQBkHJAG6lN1CjqpULIOM54B+nrWUgm8lizFVzjPr9aVo
z5QmjHCkc4wWNKwzVBjmfBmEcajLEjJx7/ANBVSe4OCtlEEA4B6uPfrx+FVpLkGAKoCFjuc
KOtRkg5SM5OO9ACtuONx2f3m9KWK+iigEIgjw2cswz170iNYGRTMJMYw+wgEn2BHSrOp6dF
a2tvcwNI8NwMrvGGX8qQGdLPHI2V+U5xuxirERhMQMzOreiZxiqDI0cO5G+Vm+YA5P1qWMl
YwMqPrk0pFIfZPJcmCIImMDt7VrExpdYUZOMetZ+hL5Y8xs/cHT6VI0hWYvGzA56jtVEFu7
uVt4GklLRIgyxxyPw70kUhnhjlh+cMoZQwxn/CiJmDec+Gz2PJP502S6RZN6xFhxgbuc01u
IsxhVLSyc5GNpGce1SSSItpl2Bc8ADtVY6s7RAeSrbeMcEj6elQSXmUGIVYsMEtzz/T6UwG
tulkXzH6cAt0wOwqtvYyPF5mcAYANOaRwyqx3jucfzoPlpKfLVQetFgLFjG++ZScbhj1zVu
ObyQF35QHGKigGIVuQqvjg8dPwqMyx/eA+gC0CN63mZwFOF4x0NXiu63U9XK59MDNc0mooo
CtHgqMcg1s21/9pQJxuGBgipYwaGORwSAnGcNUawsAcAtk8HFakEIlByu45zz2qeS0LMOMd
P8APFK4HNajJH9mhQHavLZ9+lNEsS22xnViCOR/Spdej8q4t12/KwIJxjHI5qoZhHAFbH3s
Ek9qoDX1aQC9tl4B/oa1bZv9PjGdxyBXN31wkt/A7E4RFG7HtWkl0Ir5GVo2XAbJ7UgNzV9
0iQuu0/NtI55q5JzpRU44XBBrJTU4pbh/PVXUHhT2NKutReeyzY2k4K54xU+QzmLy3mtpWM
seFLYVgTzWv4dJMs6kgIRjOK1jeafI3keQnktxkdaSHTIrcsYSvllSyn1p3EU7qczTrk7gm
cHpxSKzMoxjPBA9KTyxIxKDcQcECtCGyLjCx8464xRsAkEhClRjIPJrQeQtAG/vr+IpqwQQ
KDK6uQM7c96pzzglicYPb0qdxks52BsFsNgemeKxrmQrpZQnox6/zq/c3Mb28Y3DI4Bx2rN
kkX7HKCgxzzimhFPTJtiSorb9xBzmp7iUrJsJz3JPQe1UdPKi5l2qRlR0+tXLoZXIJBPXPN
UBn3BZdytGCrDcDisWeUEnBKr2Arfuy4RHIViRj0NYtwA6ODEgyfvD+GmBHFIw3nOT0BI6+
1SyIGQSSNgjPAHSmxOqoBwAB1x/KnTBnwdwIHQAcUDIxJ5hVHPBJ5Yc05+gxMQ3TPXP0pix
oqESv+VKpJZXEny5yoNAHRad4dN1bLEAxuVG+R8/KgP3V9N1L/Zk/n3c2qI0MdonCq2A5PQ
A0o8QXAljSKcogP8ADzu460XV/eGSUXDefHKASufu47e1RqPQwY7WW6Zvs8Ty44AVdxH41o
w+FdRnXzLqeO2j+8S3JP5cfrUs3iC+jgWCCBLVMYBjjyfrRbzzjS729upnkbPlIjE5OepPt
TbYAtl4es50luLp76QH7qAbcj17Y/Go9fuH1PY8MeIIEG2NQMqP8ishk+1SCOzVhI4AaMcj
61fsLX7DqaWT3UUxl+R1jbcFOPWkMy4bJJxMDOkGxN6iQff9Rn1qrtBLbVBGewNaN/bNb6h
JEx4zgc5xiqLgwtsKqe/Sh7DQ2R0toIo7d2kfaCSPpTo765XbvYqOuAKh0izS7OyS6WHgcd
zxXS/2PotrGrXdxI47ZIGfyqtESZTTCWJTuw/YBasWunXt4TstXOed23A/M1rRano9qo+y2
QYjgNJ2H481PFreoX12ttbKEYnACJnA9ST2p3JKsvh02entc3c0aADPlhc5P1rAAbkkkAcn
oK2dU1Ka9vPshkDQwthnXo+OprJuJPtEvmQqYkHG3vj1PvQgJbOBblJXSQKU6g4P40x4jgZ
CKFP3u/8A9ermnMV815Gyo+X3P1qC4YKSAzYDHAAwDQAkYka2ct/qycnbwfzqJEKS7wCqnP
YGnW/nMdkbYVOTuOP51MIwy9cj0B70ARS+YiAupXBwMr/nFXLS7bzEzEozxuC9frVWSThVd
FUbuVIoiYtMChXA5OOgoA3YNSlSdEYAMeCuMfWuht79HkKseV685xXH3SB5Y7iIMpdMk+/e
pbeaSJstliOpPrSaGi/4mxJeQKm4nyyeBnAzXPz4Y4GWJPPGOfWtjUCZntiZBuKkcnHcVmT
wELuZgTyPl4H0xTQhkk5fBVdoXjAbJqaKXegcgsVbpmq4hjVDy7OTyuP5VPaxh5JIhuyV+U
YoAsRXTKZA3JU5qKWbD5YA4wfelaMx3qRSbVJTp71XumHmEgj3UfyoA0PtfIbBQ+oJNdNpt
+7wxQ7jhhg5XpXGQtEEL7tzL2OBWraXjKIwWPPOQetJoDoLF4oGmllUZV9gHPJqSfUJNrJG
uzPTbxWY9y00yDbtAGeB39aqvcneyEEH8qn1GaL3LkEDecgDOarvLL5m1gwXHIPrVRZuQuc
ZHQc1IGL7iWCjuB3p2EPmkYjbu+6eAeKimkzuRQFHfHWmscqSVLY9TUDNujZlXJxk0xhYyM
l3Ig43Ic9Palu5jENzHKjnp0qPTebmcspRgnQ8jk064SRWLEdfbAoAiu7pltFkjTb82CpAJ
AqgpV5CxjPI5A7mnNIfOlAwMLwCQPr1qOLmRjuDFfYYoQEU3lQsiIPlx+X0oZgygAkY7g0y
4Um6OdxGMDnNPCYHy/MFGTn0pgRK5TdgZYkhs80x1HkZ6nPUcVKqBfmKkqOPxprRiSMxsxw
TkA/xUAMjkC5Y8MOgznNS/ap96MHKsffGaFh2odybwOCfSmFNilTtJbrx0oAsJqtzaXCSJd
s23nacsv5HrVqDVkubiaK+Yqlzg4RcBTWS0aA4EZ2kdelWjHbQwQtcR73dWOAcEjtSsM0B4
euSwawukKc9H2nFaVhpEOjyf2nqt1FmMHZEpyWJH61lWml6vMFlWExW/ZpW2fiKJ9L+fJ1e
1EoONgcsR+NQ+wzKubk3N+08iHe7lsjnAzwKS+WZrx/LQkDgktjJ71Z1C0vbIefmN0P8St3
qg7NIQ/Ukc9etDGQRWnkRRzfaArYB4+la1sY9UUJLKVljHykdK56RthESy70wM5GO1aVta3
iGJoIy5l+5s5rQgtrZXAvUgETtI7ADHIauhEX2cvpGnSqk2wtdXB6bR1Ue386twSpYLFDPK
v21kwdozsOO9YM1ve2Vy80bNmQFCwPY/wBDS3EVLmYE+VAC0QPAIxk9zUIDoRkEE8HHQfSk
dflGQPTBHf609UL8BUU46gVQF6Bgh2E4H+eahSRDcMsinB5ye1TW+4xsAuCo5Oc5qumfMZ1
QEHkHtQA2UxxlgcjJ+8Dz/wDqqzGyHaGJUgZOzpmoxArqTKoGOT8vNW4IWf5SykLjAxg/pS
ArXm53Dbt5IwQOv41DG0WwoI5NwP8ACM5rWmRiSpAK4xlV5PtVWGDypgEjOG+UrjA59qLgW
bqEnSY5YycqeRnmnWS7gcqVRRg1djtDLYPC3B7bvWmWsTxruYgH029fpSAqamwNtC/JQEr/
ALtY5cbyAGI6rz0rqNQtRPp8qLGS6jcoA5OK5XLKrKhXOM4I9qYD3ZPKDDcIxz1yQa1NKeC
XAwWdemR/k1j7isAjIBZjn5RU9pNHDMJAWDK2Gx160MDamEbyxnbtdWIx6VkXMahw20E88k
5ANbqSL9oMiENG3UAfqaoa1A8EKTRjCFuSDgHvQgMtZiRIgVecKwxkitCGSONowDhtvT0rF
tnljVpY0cZ/izU8EjtOHfIx1Y0AdOJ/LjD5+QjkBc4/Gqt1KvmgABifekhlguIXhBJ+U8Yz
VGSVTblmUttXn04pWGXFuNzDhhtHU9f/AK9WEnIRip256VkR3IZvmJCAemcfSrTP5MKFS3J
PBA6etFhXLJuDsKqm5+Rg85NVnkfGwtxjOKiWYlSwySTjjGabM6G3zuy4ODzzQgNPR4nlsp
Z9uWZtv/6qszxPsBdiD2BrR02yaDSIIjnkbmBGOvNPlizEwweO+KVxnIzowmkEqc9ueMelR
20aozHAyeoPWt17JmBPAyOw6VGbPYSWIyemB1p3AwDG3nGTay54Az0qeWFzHyWPGdvSrv2Y
q5OcZ9RU91EJY1cAjjaT1z/hQBhvhLXJBG4Y5PeoEKnncVwMMw5xWrLagKrFNyjjtmqQtdp
/d/LknimBDGwcKoffjn5q6Pw5Yi8u/tE53Jb8gkcse1YSwkSD5x1PGRzXR6N5yWTMCcGQ8n
jNS9hm9qt3Z2VqZ7mKGTJwoZAc+wrm7WKDSdOOs6jGrTztm2tzj5fQ4ovp2utbs7K5IESSB
j78VX8WSTS6gg2t5UaALtH5mpS6DMe81W/v5mFxcNKpP3AcAewFSwQ6bLbCaaS5QhgMqoZQ
f8al0uW0tvPmmh8yQxlYd65BbOMjPcVbe8/s3Rvs0SiNpH+fK5JA5OKfkgKd5dW91FDp2nL
M8cY+Z3wXc/Qf0qil3NZr5Kxjjn505rV0q9lS1vzaKPt0mAki9QvfFVP7T1FAFlsjMw/jeM
lj9eKiWmhSMVYBcW/nCbe4A4x7Vbsbi+s02JcGJT2YYxTdPa30zUF87c8bKMEjOOKdqGoR3
MwMSFVU9z1rYgs2kF/eTsbVfMlX5mI7fU1sR3bSWzQXCYmQHhuPyrGtdQlt7I28O6IO253U
4Zvb2Fa5R30yyvpIwJCxA3fxY70EmbcoYxEWgEfHQ/xc1DHvaYBVJA/u8g+1TXMwuSDIAhA
wAT160yALlip+bGDTAvx+aEKqcZHXcQKZHGC4j+UkduuTU8ahoDvJx65xmkTAySRxx0FIZE
Yn8wb0OTxyeladrCyx4A3DGcAc5qsuEAYtz6c1owyoUBVlHHIpAP8ALZy2QFJHT3qKOKJZC
CuMH3Iqwr7VyrjHr1qm9yqN/e5yT0zQBtWsUZiZiCeeAe1RbFEjIRnB4zS2dzE1uzLjIPIz
z7VXupAJMZYgjcCBSAuCSMFlbOT6VzWq6eIrvzoV2xTDBx/Cf6VLLqJWXyt3frmrMVwZY2i
kwykc+9NaAc00UuTC+ML8xHf/AOvRHATIEichiQwzxn1rUvLKW2hkkQEwMMh8DKn0P+NZFv
NcpPEJOV/kKoRvWG0TzIWJYN0J/Sp9W2S6JLGyc5GAfasi0u0fVi5TaXJyOmav393bCCSPf
85HQHpUgc2qfuwR+8B7E8Zq9Yxwl2WSTK8Hms7L8hf4RwxOMVoae8nluZZFwOvzDIqmBYka
OFlWxizIxz5nQfgO9UJGkErj5gFJ4U9eelWGuVVgyMDIOjMBioLd0LzZCjJ6ZHJpAKqOqEh
/lOOAetSlwsIKSscZGCaZ5kyzKCyE8/L2pSCOu3nLEAmgZaVMW8ZY4538H9MVd0SxW71H7T
LGRbwnjdwGb2qCC1a7O6b5IFIGehb2Ht71rrdrEFiiAVF4ABwBSYHR+amCQeTxyarSyARtg
8+orCbUlxu3nI7Zpkl+BCxz26ZqbDNLzFBJVh9DSN5MjccEdB71lQ3BkG5+CeFycf1okuNm
MgqPWnYRddfLfaQD9ahk2AgjAB+8O1Z016uzaSRg05blZV2k4B65GaALDKWiG3Bxnp3qm0T
EHdliecdxSBwrY84gH14BFQzM0TnY/wA3v/SmA2QogJUAZ4zjpXaaRZrHosG7Db8uDnPXt+
VcNGS8iBSQWPGRwf8A61dkwuV09hAuUgXdkHGMVMho53xNOsGux/Zxl4wCzc/lUhmj1e3Hm
sFl6Z9qiEIvrV7mRBLJPcrEkndR1Y1T1WKDT9Ylt7EyxhSBjOcdOxpgPmtb+yhnt0VGgkxl
wvIHoPQVlxrG91HE8xSEth2A3bR7CtGPUr+zVQ5ibnlVcNU66raTNvu9PilYnBP3T+dAxIb
HSp5RDpl7dpMORvx835dKa14sbGK7vblJUO35HYAj1GKlXXbCzd2sbGG2uWXarklyn0rAch
23fNKTyTyeazabKRXkVrm2EkeMqBkfhUulWZv76O2U7QeWY9hWfY3UkFxwrSKQMr+Fdloll
HLcC+iDW64wykda2vYzHmTR9MmaC3tftcsZwzueAalFzPqlyk13tit4wQiqMKB3xWXcWF01
xK8EDtyeRzSSfb0hLukqgDBBQ4A/Gi3URSkZN52N5mTwex9KltuCVztBPrmowysuduOOx5p
UMRRW3bWHOAOaYG7AryIf3g4HU1FKhVgNpU4+ozVezufIcAj5JPX+eK1yrOCQMjH3aQzKaT
a+AwLA4BBFWA8kSo/nDnse1Na2Ilyi5YjGM8Zqu7BJFVlVcYBUc5oA1reSWZOed3AqvqymP
y5Su3Hynj/CltZcSLszgjPPI/8ArVcvN8lhIAM4AbHXNIDItb6a0lChQsbAbgx5P0rQmlF7
EWt5W+U/OpXGaxEckyMqfKQePumr2luyyhWZWVhg8/zp2EVwhlugOFTPJHPFa0MYhfaCzL/
CaSe1RXEkRyTztAoO6FA4BU9lJ6UMZrLMqRBcryOQ1Y9zbqXM1gkYcD/Vdm+npTJL4yjYoK
49f6e9WbNGcIAnBPWkBgW5Ns7KYC2eShHzKfaqt9KJpmcI6k8rvHAArvbzT7e6gy37uQdJB
1/GuI1Gwns5NkrORk7S38Y9jVIkphpFyAwQMAG461NEzvLHGcAdQz9B+HeolZR8jHcSvUdv
Q1NEB5+AQxHbNAzSgsI5V33F5HEQOMR9fp1qvdWMMUxlWRioGB3Jpkc0n+rZQSPmPcCltLa
51G9VIV3kf3jgKPUmkAkNuLgptRi7Nwo+b8q6e10BlVZryNeOUh649z6n2q7ZaZa6UVdAGm
YYaQ9fw9BWj56sdm5Qe/NS2Mx54HVWUKxA7elZzQ7VJYE9iSea6KVFk75BrPlhXB+Ue+KEw
Oefcshweewx1ps5kNm2/rwODV2eEsw4yufpVN4mjVlx8hHTNMCgLlQu1UbOcHJJGKufaHWI
xyqrADIbPas8oFY8nBPY8irEDrIGiaTqMDcO3bFMCN5CdynlOuRUdvIRE25xuzwpHQelMYh
AFwc7uRjrShY0yxXlhgMelMCY3DH5cDaOMntVmOQyKEZg2B8px+lUU2glnYFV464FP3b2yA
EQd/apAu2iwNeRK48t1YEADAPfNdmsypZS53qjKd2wda5q2SGe8tJFUMA2xiOO3Wti7Jhtr
jLE7UPXt6EUmNGdpiKtrYYjJEt1I4DHB4HBp+pHRrrUZUlkPmg4ZiOAfrTLTYLTRi7kM0jg
HORyazTp5vPELWSzCIGQlnY5wM80hk8mi6dJgR6kExk/MKlTw5aywhYtWhY9xjrVi60LS7d
U+0avJBGwyquAWbHcY6VTawtkYf2fqyyOg3bHU8/iaV79QsJN4UuLdVkSZZeOFA7fh0rCd7
izkaFWaPnJVa6O0vdYkHl2sfn7TsxuBGayrux1VbhvPstjnkgOMdfrSd+pSKS3720EcdpEi
MwAztBJ4reS2c2itf6jKoxlgCAB7CoNL037OUkutsm1QV9uKx9QvZLi8kRWbYG4WtNyDVF0
xl8rSTdSnoTySfyq5fXN3b6VHb3c5a6kJ3KTkxr2B9zWBa3d9EPJtpZF3kcR/wAR9K7Wz0q
C0sW+0iN9QmTID4O3/PrRsScVJCVkQ7eDjHOc08RBXIk6Hn5W/pVq43Rt5OFPltlSOqj0qs
pLXCKAcZ+boTTGO8g8cnk5Bq3BNPBKMyFozzsyaa8T7h5eSBxtJ5qCXecLu5boP7tAjfAWe
ASxDcv1rPlhCncEYKM5I7+lWPD4LCWBuQpznryetXtVt2itmaPBQ9e1IZgJcSMwwzkKcHby
K1Y5TcW8ijb908jjPvWGknlthS0YI5C9DVizm2TpkkBhjIpgJjaW3qASeADn9Ku2r4jOE6H
JBGMGqOMTll5JPp0NTM5Ei/Oz5H4fSgRqm6U88bgM1VnaQqCh2jmqKzFm3E9Dhq1o4GuISo
XI69OtACQWhn2yls47gf0rdiiESfOQpA4B6mksrcW8OWUBRzgU25kXaSGUZ55xxUgQTX4XK
5/CoREmr272UhAL/dbup7GsLUZ5IZwgOVbpt4zW74WObwtIDxySRinsByMltJb3TRuBkHZg
+v40W9tvuNu75s8YPtW94ttkh1+UjASVRIMc/l+NZCs8CFYWUN1zxn6U09ALF3YGzgHnkCV
1BRR3GOorc00R6bAkPy7nALt3Y/8A1qwrGKW71eHz2Zn4JLZOB1/Kte/QoQ5Jx1pMR0o23N
upQjj3rLuVKSYBwR79azdL1ho5hAZSS3QZ6VuyeXMQd+ePXvU7MooxXJAy5PTirKOj87lDY
9apXC7s7uSOy1AkcohMzShI+eD95vpTAszRfPnKkHviq09uPKK5+uB1p6zOqoWYLuBAB5p2
S5YMRle2PvUAYclopVhwo5zgVTEUSygj5RjnvXRNp8sqOxCqi9WY/wAqpXFkoOFkOMcjGTV
XAxbld9yFL5LYOMf5xSGMKTGZG3j72DwammjKSDccMOMY7Ux9jRnAaRQfTpTArlBGCA53de
OtSFQQVXIX1J4FIQZMPICwHQ9/oaQ5yAxIXI69uaANHS4ru6uZLWAlpG+ZSD90jvVzUv7Zs
rV7XUc7WXCnj5hnpmq2kOYNTWUSncFJyP5Vo6/qkly9gXwfJbcNoHPIqOoyKyufLisI7hHR
oH4LptAB+tReTK2r3k1qMtsZ1JPXnt+tXL43moXH2m1vFYMB+5PQ8c1nQXE2lLM8ls6SSH7
xA247ge1IZns813JmaVpnAGN/p9f6UlmYRfI0qlAuQxLcH/Cnb7WWdhsaJD83sfbNItheXc
7rYRfaFAyR6DtzmmBrXWo6bap/ocBkLYEmDj9fWs1deuEUCOGJh3Mq72J+pqncK0cMdtJbP
bTqSSzE/MPp2qszqjFZVLN6g9alopGu2pGO0/1i5KAc/SsNSXk3bSOeWzVeJZriVIlVmYgY
xyeldJYaStpD9t1X5UTlYgeXPvWlrEF7TLaLSrT+2L2Iu3/LCLuT6/Sl0q7kv9dWW8y7yZP
Xp6AVny3Bv7oz3kxEQBAiU8+ygdh71PoDKdfgOSVG4/TikImvY4wl3JsbcJdoYHpyeMVkJs
WdDnBz17j61rXMoltp4gcSSTlvm4GPxrLbIwx2nB5BHX3piNGImVJEVsMrcsefyqOaM+YzG
ddwP3m61HaPFuYs+Vf3wM/TtWpBbxvcuZcgdVBOKBmtoFukdsSyhNxz05qxrao9p5Z6HvUt
q8cYAICKOBgcCs/ULnIcKpI9xU9QOXlUBsAABe54p9rsM6bAd4ODn+n/ANepZo0YkYDB+hP
BB9OtQNGqqWjBODjgHINUIsz2+5pChAfpkHGapFXBAZTjuG4zU9veOkh8xRLGuAy/xH6VJP
Epl82F96MdwZuv0PvQA1LNyrEMpRiOn+FdBYiSGLa0hA+vFUYYFjYMo5I5B6k1ooA2EjySe
MdaTGWJLh5NsayEDGMk8VTuwyQZJwemT1NaMds8cW/ktnJ+tY2oMTII8ng9u1IDGvN02zZt
Uhue1df4ftzHGjfewPWuegtftU+U3OM/MPX611liot4tm4ZHQAU3tYEZXjO3RpLKfYjKFYN
1+tcm29mIGDnjIHY11viqZZbS3QAOSWPynpxXNWxWHcWckNw3y9KFsDNjQYV+1ljhiqnH+y
OBWvrcWLUsqkZXGCM5rP0GWOC6ff8AMuwEY47/AFrYvZ7adRsyyY5X3pMDz45V+DnI4wMVu
6XfOIgj4bB5PtVW7tI3uSqqVBP5f/WpJFe3iuZAf3YYAY6c0wOkIWRMbwoHQ1Uu5NqoCglw
Ovc1BZSvNbRMzgZHBHINWhGHT7vQcn0pAY7XCxyZ2F+5Rh1qWC8gLbZJCmOBng9elXJbN33
NC/3SBuxnPpVOSK4t5BG0sLg/MwK5XI7GmBpC7VmAzkY2q38I71Ez+ZuSPaue44b8/T2rOj
dBMXuUEYl5UI2eP5gCmT6k2SjSDaDtAQjb+FICGeGNm+bjHTNVZAygqO/ocVYeVTycuG79O
ajkUFcFh6kZ/WqArNC6wo6SLz95AMkelRB85TJOOewxVk43MBK2zGAfWoEie4mEcOHcnGBn
JzQA6KXYw8ptpPGSc806SSd1HmAsijjH8+nStSLw/KxHm3EMOD8xc5xVt9Htvs5ggnku52b
gRAkJ/wDrpXQzK0+21GYh7YF1X5id3y/rWk9/qNsALuFfLA55Df1zW/bWFvoFub2ZXj8wfO
Nw2Jx0IPXn0rm7ie/1u+e3s7YlG7r0A9ee1Te4wjfRrzKSQtG7d1Y5z9KsjQLgNmwuXWJju
+ZuuP8APpTYtO0jRJ45L2Q6jqAxttoeQD7/AP16m1O98RSxu62ctvG/AWNc4/H1pegyl4ht
440tI5Z0kuljzIeuOeK5aSJnfdtDe45rok8OX7gT3qNBBgtJJK2GA659Saxrkh7hzE6FBwv
yHpR5DRm2qXj3CNAh3qAfl+ldCLq9kjVLu1ldRzt2k1n6dfCF90UfG0cHntW1HrMjKEEO0d
zmrZBFGNElXBilt2PXHrW9otjpsN39qhuHLohADjAya5dpWur3Esiqu7G48AZ71v2NkZLb+
zNOuEnuJzvkkXKpGg7Z96CRr6ILjcReoxJJ25HWs+9tWtlWC5C+XHkKV4J+vepYFjs7xk1Q
yL5fAEYUr+dXNQQ3zxzKmIflVWJxn6n1p3A56QRSMQka7ezKMYrQhZFhixJlunJBxVCbe0r
DYAFPIUnmoAh4ClVHr6fjTGdRHfZi5c7l/hHeqd1dGU/LuXB6dqzEkWMMgYn0yaek0mdoXO
D0JxmkBbM6eWcjLP0zziq8ka/ZMhwrlsnLE/ypYVlNygZTuz6ZBp0kZRyWxwOaBFJgNweHg
ggHnofWtSxQFjGzAK57c4NV44I3JZSOBkDGatQhUXdxn175oA0Y0YyKgJDE4/Gt+KJYotvl
t7nH61z9zJ9jv7a6cBgc/L0zxUr+JLg3DRLbxlAMBg2Rmpeoy5f3l1bwqLVBgkgu3IX8K51
4555svLvJbhsYFWjqF3KWVnWFT6fyzUL3zK52YcKCBx1pgatrGLKNVklCyEAk55IqV76EMF
j3yu44IHH5msFL1ZZVeT5sjA2jAqaWeHe0YhyY+pRcgD60CIdWuRcXEcUUbBlVtwXnNZ8Ch
ptojZgc5JJ49zWiLY3pdwSmcAMPlDDHQZqW0tYYZDG12gXoVALH6U9gHW7x2EzSuWZNu07e
cHHSrkOq2E0ReR+U4wRggetSy6WxjYwPu3LnLdu/IrMjeExsfs4DA7S5GKW4F6SS1uYi8TA
gjbs9ff61nSQxR2d0jEiSUjaAOgFNkt5UUtENkBPTOR/jUkbSABN4fscnp9KAKfmzWsEe0Y
65J6fhWjFeygKCgCMNw+b9alhtBMg8ycuGOBH+vf1qF4nmkELKuIwQW/ujP60DNL7bmICNE
U45bGazrm43MkgjRiuRkZ5NMmnUExHezjo47r2zTGIZCcBSw7flRYCnJcvEpAjXLHLMT1/z
/SqUbqZizRFSw4wfzq9LAkvzZAXOMntVTEaSOD1HfrmmgGAgBnLE+w9ak82JWyynB4xTXEf
JQ5z1AFPgVHJUKucdT7UDFHlvESmARzgc4rqfD1rE1rDc+Tvnmk8tZG5EYx2H9a5qy06a+v
ltbYBXbqM8f5613moWf9jeHgYJnEkIU7h/ez/+upkBNrF9aaXp4hSBLmc/KsTLnJ78Vhtre
vwxLGNFS2Vl+VUXBx9AaztF1CWCeeaVGmuXU+Sz88nr9e1Nk1bW7efzLl5Dk5Dlcr9BU2GW
1tZbyBtS8QTy21nEfkjYnc578dqzrzxDI8TWmmRrY2g4AiHzN9TV2TWE1FIoruMNsPABxyf
aqz6VaTAtY3RjZjkxucgn/P1p+oB4fs7ibWrS6itpDDE253deMd/Y11Ov+KU0pfJgQSXBHf
oo9T/hXKtq2v6eRavOY40AUbRlcexrGuTJeXEk0zl5GOSc96TjzPUd7Il1LWbrVZTLcttJA
AC/KAKohjtABIxxgGkIMTckY9CATQWUn5pSp9B0odkhop2rhY1AOOBz+FWZJyIxEhBZu57V
TtyfLA6rgdvapdqhufkB9a0INfS9Hm1K4VIm2hRuZyMBfw71tRWq2c8iWOqqZMbWAXGfb/6
9QaVcNB4ZuggKyEkE+oqo2nyx6bFqDS7Ucnaqn5qCSfUJ74rHZXIBG75I1Ubcn0x1rbe3ii
XS9HlcJz587ZxtA5/xrM0y7WVfOuYDcTWoDoAdufrSX63mqXb3duoaYgbowfmxjGBSGZd1K
sl7NJC2I2kJHHUZ4pII1G5g+SBuwBnJ71pweGdVEbzTqkAIyFlfk/gKhvYdPihWJYJxeoB5
u5wYz7g07iKJdAxJ2g5ztzipgAfuojcfxGqhAJyRtB9sVtafZNNGGjXqMbgRQMpWr+XcL6E
8Ac1aOZO3yk5xmn31klnEG3Yndvlxzgd8mqtvJLIAHBbjkcDFAh8g2MAy5Cng4pr3hVCg2n
Hv1/GlkhuJQcAFQdoIPOajSxZ7pbdSFdRlyeNvrQMVWmu4VkkKvs+8AST/APWq5bwjy8qMI
ed5PT8asw6RGLXcIQGz99mzu98dKtX+6HSAIgpMo244B96VxHPXMokkWIIyLk4JGPxNRiNi
h8tx74NNdPkLFmdvQ9qnAxCNoIL4Of6VQDrQy27mO5ICMMkBjjpUglMaSKp3FmznrtH071G
YMSMpUsCuQSc5qKSOZDnaVz8uPekA9pjLOJxcZYdAc/8A6qt2NvNLNklN2eucnFU4I5FVpw
4+U8qAensa2oNto0UxOd4yNtFx2OgstKeeFz5g3DBH+FZt9Y7GYgbHxgjpzXS6XdRSQJIox
uXnPBqK9FrdhvnKuD0ArO7uFjiCpiTys49cnr9OakihbzUJZTvBI5/StG7tiAzxhcjggjNU
pZLYKqSKDs6AjHeqQFZ/NV1LoVxkEkk/gDSCUQK5ijyG75pywSXQxBIBF1AkNK0ckdu0MgB
YEYwcZ/GmBl3jOzmdX8vcOABn27UyGZpUEhO8DA5rQmZF0/5I+Qu0HP3T3qrZvFBFLOIywx
sCqMYB6mmAssnmMrDgD0HFMk35PTngbhxVuVFS3CxsHWVi3TkKBxmqAbMZAJOfU0gIsKSQp
2cc8dTU6bpVUJlzjGB7DrmoN58wKRnnOMYH411tholzb6O19HPbq0yZ2OvDL6Z7UPQA8Mz2
enrLd3bBPl3ZbmotQu9R8S3LrZApZRn77nagHqT3qnp9suq33kXO+Kzh+eUE/Lgeh9KbrV7
Ndkravs0+PKRpFwox0yKm2oxy6JaBlVdchaVeRtHApZrDU443ig1JLlf4kUgcVTs7Gbbb34
wYnmWEEnBz64qKS5kj1O6NumF8wn0pgPhh01Y5IdQe4huTyCqAqRTVsMXDRR3axoV3ROzcO
3p7H61qoBqGlmadMMMqGP8AEe4FY0Ns1zqMVkwEYeQKW+v8qBm5DZzHTLh9UaCONRhf3gYu
fbFczOsih/3bqBznacAH1rrrLw4g1Ym+uSsNu33GHEmOnJpfF2qQypHZWNwhDKfMEZ4Hsai
+th2ODkUnc+Ap9MUgEqqAkhx7jNPdGddrNuC9y3am5lwBtWQAYyGFVIcSnbH5B8jZwO3tUi
CVnOSWc9sdK07WCQxLwFXAyW47VJdyxQIqQlWbu4bO2ruQS6TOgD28zAebxyehp1480IFuc
YVsqCSKqyLC6owlJlb73YVq2WpmAK9xbR3MafKGZMgH0oJI7DTr+Ytcxutvb87pZThQPb1q
8l/ZaXvh0yXzLx1w93KDhf8AdX/Gq2q3N7dQxz3Mglt5DhNhwqY9B61f0nS7G20r+19acsj
D93CRxjscdyaT8xmEbuea5BmumdtwGXbcP1rSliTVNYltraeNUVOGY4DkdP1rVTUbrULSST
TdHiNtE23O0Ek/QVTlS3mi/wBI08RSgjc0fykA0CMGS2n8wo0TEocZB4/z71JBc3dlKVVcZ
yNvWtSa3uIYJUtX+0xuOFf7y46/X8KpRsxjLbSHxhlC8g0xkLvcSnzZmZy3y/N6023ZcDIw
c/r6VJvfBDquGGArDrjv9abEkcLiTCFR0Rh/nigC03mREOisjEY3AcA+x/HrU+nQF3E8rB+
oYNyfrTUKuXR2cSJgqucqoPJFPdWKyzDamG5jB5HFAjYiiUSDyiGtwGABPA471X1GWCSyVY
kKBWU5J7+tR2CeXG0zM6JKuCAeGPeq77WdI8tIrAryc7falYDO/fMd8ilxnByQBSLKrPyFD
DrmnXVvNA5Vf9YB0C/f9x71WSQxMGQbz0OQcj1zTAuwSoQxG7djGP6+1SXc8s8R3IzBDjJA
HaqiySsSsZCrnOABgelLulA3TktngbRRYYltJulMZUBSDk46DGeatrJNPeR7GJCYK5Xkn0q
iCyOrxZKt8oyMn1PWmxGRriMqcOXHzt29waLCOqttRnjdw5wr8ICvINWYXkHc5PPHNY14/w
Bm1WRWmZJNoDFBuUnHXFEN3L5PmKx3nIwOQamwy0siIJXky439faqF3eRNMqxo2Sf4ec0s7
z5Mi2xZjwykZH1q7YW8pKNbWrPKergABfqaYXKCWkhmUYZCTxntTLmfyWkgV9wQbWPYnr/h
Wzc3EWnQywtIs91IPvf3f8K5htpUgMSc5JPOTQK4kl9M/wAslwV44GOBUaXsxlk2wrhsDGP
TvTreFr2Zk3ou0DO4jp7etWpbGFCPLlYlRl2K4FGiGNheGdg10+0kEfKpPNMjhLjMYEpDFQ
qr0x0zT7aEtLtaJ3duEWPr7V3mmeHYkijm1AB5V+YRLwqn39TQ3YNzjbLQb/UrlEWLZAAN0
h6Ae/v7V2GqQtZ6WYg26L5UXPTgdfat/CRREgqiL6cAVzuuaraizmaOdTIilI04O52GOnoB
WfNdlWOYtGMXh3ULpQfMmlEQIHGO/wDOsi2lkgmaQuEAHI/vfh3rU05ln0u7tJCFZGEgHoK
NPSxCzmzCNdxRlw930Pf5R0/PNWSTCSOxtLW+j0z95JlsMSypzwwXtn1omt0gnihtbEyX9w
nmATtnbnngdqi0u7v7q4us3TNK0fDnBwcgDH50+9iuNOv40v7lZLpWDLOuSQff1FIYajFfa
ddWFxqEvmFl3+Xu4TnkfrUkunJe6xPDJujIjEodT909elVroarq2tWyXC7t5CgrjG0ck1rR
vC+uX/ltvCp5Y5z0GPwpDOeuNV1KW3KS3zvH93qMkVkjBUsVG3vUky7QsbuuG5wPWmknaoL
ZAGBxj8qoCFuQGZvmUY5GDSLEzKDuVvckipWkKqYzEOR/FjgdqdHFHKm8xk+hqWUjPEh8tf
MZjgDqeOlS2yecyDONzjP0qu01u6jZCxfAxjjtVuxDbw7kAr/CPStCGa95aIZmSJkURt97H
Y9P61NptzcQTGC3DytIcbVbCn3x0qOW4E6RiRdhA2q6nt7+1MhubiwvGlVFJxw2eD6UEmjr
cWoraxyXojWPOEhQgYz3wMU7Vnnn0nTURcosfJByAeBWHLNcXdwZp5GlkbqWbk+1bllcynR
2itnKy25DbepIoGaFnrllaeGEs0DLcKW3KVxk+uax7OYvquJ1cpcZjbJyBnp+uKvJ5Fzoz6
jeiB3VgnlkbWJ9iO9R6Wml3lyBEl2nl/vWUYIOPc9KQEUuo3DWMGlRwt50TsNyDk88AVamt
kvQtt5wOpRqWkZSMH2Pqa0tIKaxqV01tZraxMczTKfn29lB7Z74qS109bG/kj02GHzN52zT
kkgGlcDkZF824WLBMg6ovb6VNIvlw4UgjocDn8a6ldPXTt6XzRzS5LeaBgjPpXPagsW1zEu
FJ4I/rTuBmeUrysNyqcZIz1H5Vaspo4fMG12d+FbBIHtg1SR5I5hPENrpgk+lbsenT3WlG+
j2rCXwADgk+3402IrXVvP5cKAskeThAwOT6YFU3neCcMrAAjA7VPNBcRxZkQkq3B3Zp6W9x
JHtPKxR7jvGT17UARxSyXhKtvkA69Tg/wBKsSWE8Sq8xEsbdAv3hj+dXkVIo2WKELG8QYFu
rH14q0qq1hDI0AMkbZCBuM0gMCMxncBMAQC2GwDn09xUAV0UyPGOuQvORW28VtJEVktl+Zs
gYwQPXNUvsdssjrDPKqngc5x9KaApxsPKabJ8zcOAcD6YNWLKGa+u4k8tURMnkgAeuKtSaN
eRRZju1aLA5kTBB/GnxaZfQqP38IZR/EvXP4UaARu7zagYmijHPDh+v1q7BahG2yToFPJ6t
is77LdpdnM8cbrzkKOo+tBtp7tyomaQ+zYApDOgmutLWPbLiXbjhjgZ+gqpda1dzR+TbRra
Q8YIAGB64qCPT44LIuVj8xuDg5fPoc1VkglDst0Nu8EKzdaVkBXmwE2QBppfvPITknjvVB2
aRRtcYxyDgc1b3+TaiMS7WGe33j0xzVKK2mmuBbqAX5By2M1QhlsiyOGnuFt/dh/KtSzt7/
U5zbWMG9cBXlk4Cj3NVrLTzcarBaTuRGWCswPI57V6h5drpmnkIkccUY3e7EetTJ2GZ+ieH
10wiaZxLcgbchflUe3+NXNT1eDTVjXY09zKcRQoPmeqB8QWdvokFwJVmkdcBAed3oa5uO7l
Fvc6/dSA3TnyoAeQnqR+FRZvVlbE16baOdpdbu5ZrqRt32O3bKp7E5qBptDZlU6Uqf7XmZI
/Osa0hmvr1Yxku5Gc9PxNbuq6JDDZxyRSgS4+YDj9D/Wq2ET6dZacb4zwSGKPYS6+o+lZ9x
a2OoSs9q5typKqem4fSs7S53t9RVGcMrHaeeBx2q3dW7jW0t4ZCrs2OBnA6j/9VMRPpmiXt
l9tnfZnyv3bA9Tkfl0qOSx13WJxJPCvHyl2YAH3q61hq8S7NknHOc4H5dqeNI1ueFxLdNEg
HDM+E+hpXGOkuE0PTRp1lOLnUG5JUbhHnrVHR7K9017u8voDDD5LAvJwMnpj1rR0+1Xw4k1
3qM6GJmUARMGJx3NZ3iDxPJqe+007i1ABLMMFj/hS1Yzl3V93LZz0x2FKBt+Zhux3AyBUZV
lBDHLnrninqw2ZD5Xkbc1YDGVHIAjKFj0605m8vaqbSMZyai2nJYEjDc5PNK0r5HkruT1bP
P61LGjJVxvVQwwAP5VpI0RXeikv7f1rPWFGl+YDHH8q1bcqsYAUbfrirJNGzikeNWkHAH8P
c1bMcTbhcRGNY0JU98/X61Bb8x+iZ4HWp1kCDIcNkfdbtQSZgj+faqnP3iM/eqe0luNOvgy
xMecOhOMg+1WGSKZPkBDk8seoP9arvOGjjjmXDxD7ynBP40DRtHRxdSidbkQWX32Zjjb9B3
NOgu7SS4XSrZGtbKbIMh5eVgOCx9M9qh061umjB8vFqwzliT+WK6eysGlgS3js4FlgbzVlD
cAkYye5OO1JgUbfVItA05dPsgs8rMWZ88E9+KhTxHsYlY0EmcsSelVtY0u206byDcMWB3An
+oFY3ILOjA84wR+uKVkwLOoa3Pe3u6YlI/ukD+YqjIGdiquMdAx6GnEb8eY5+U42lc02Zl8
oOg4+6oJ5Pviq0ESvaPGwggkWZm6+Xnr2x611VxZQ2mg2dvezHzAu5sPtCk84wK5PT5BDfR
ESDOeMDGDjir/kS6tqSWU127GR9pY9hQwIZkglQGJWKtwJFckfrVmCx1KC2mY3ccduF4LnJ
I9PrWhdWWjWE32WTUpRLCMlUQMF9vrTI7uCSUPYRXV/cAfKzJgD2AHSlcCvZrc+Qwmt7yVW
A8vamD+VAnlU+Wy3EaIONyAVeW51aP57/TPoACx/nU+oXujmyDLGI5SMMHQrj6ZoDUwzqIm
UqWw7cfewAB7e9WobezeeM70kAOWGePwrNeCKeDdbKxAXcVQ5GP51CkxyFy3ljuSM0wOoNy
yGYKV8sjCqOckGo5r6aKPK4YtyGxkj3rDkvpWWNYkUIOgAHP1rXSW3nuLeOZ8vIoIwMKDjp
U6DI4NOvJojeXEY8sE/ePLfWrQc28awsY1XGTt/i47+9dJY2Yl09VnUhTn5Rxmq98+lafcr
FMsMWVyCyDNLmQWZk2tleTLJKts4Ujcjjjn8arvoGqySGSUxjglB5v3D610t3rGnWOmiRbt
H3fKiqcljWF/wmMKoDJYsRj73Y/4UJvog1GX3h0Q2MM19ejEXO2NPvGsiDT5ru8ee2h+UHG
9uAPwFSXur3Or6jHHFBJcI+VSEErj8qsi7uNHiaC5RFUj5JIHJKn05qtRE9jod4b4XRdPLX
juST9PSqfiPV7x1WzEgIUfMcVs6DrSXYnhvJwu0Z+Yhc+v1rC1+3Wa7EkEaqijZlRxj1pLf
UZNqEliYbO3S1VVkQEyrgEms2F0ns30+e4jiaKXcm7IHvUsireaBGfMHmW52Hp0oTw+4tIL
t7lPLk5IGcr/9emAXSGa5SDSVLC3RVLIuDI3c/nVY3NwkBt78bZVzjcME59a6TS54xPHa2a
orKNqFjuPu2KytY1C1uFaCWzmllU7UmkOGYewA6UAYksrSXMUcKDblVVkGBn3rfnjkPiYbQ
USAKXYDOMCqWmW81oiX2oo0VrB88UbjBlftgenqabYanIdQuJZf+W+4v7980hj9b164v7om
KdkiXoAu3NZRkkMbbpppFI+6HOG+tQs/JUSkBvQ0rOd20s7BehNO1gDy3jB8xs55wTjikkd
OItwIx6dqedspV8M2Dzk1GdxDBFIx36igCN1XhmABPcNkf/WpuzaT0w3PJB/Wl+ZceY4K98
CnDJONoC9VAPJNAxq5a4RWJPoA1E6fvP3ZVlxxwaYbkpcAhQcH6fnXQ2t5aWlusc2lw3Mh+
Yu+c/TgVnLQpHHLGRJjeASBxn2rTt8JhZFBI61iK7GfOM9P5Vq27FmAB2/1rUg3YGQKMAnn
n0zSyxARbm2ggdFHY/1pkbFY1TKDHt2/xqITyeXLiQtngbuv1FBJGsS7PkaTcOMDqKsSafd
q2yWMZIGHA4/OorTmeMNu4YHPtXShhsZXRXVuSCM496AMoXd/ZW0ENwVNuD1A5j5rtYm03T
bUyWs73DyjezGTAbPf/wCtXEyXDQyPGz/u2BHqSKrG5mBV4ZTsyBt/u/8A1qlq4ze1S5t71
cixWMjJyBkn3zXMucykg/Tcec1eS9dVlG/LdiBnNZ+4sdzcdSB6fjVIByhm+QsSOrAHpSpF
yxPXG3AP5U8H9xhpMAf7Od1TWTR/aEHQAcZHFAFg6ZFZRQXeozyRGUnykQZK47mqM0vmOro
duOC3fPtXRnUbIWU0N1As5xlFdeAx756is3SbJdV1TyXQoifNIO2B2z70eoixpumW0Fn/AG
tqxkMbf6qIHBlPqfaq93rd3cOVhK2sX8McI2gD3PerWqpdavfySWskbQRExoA4G0D2NZx0X
UvvraOVJAypB5qdxlu9uLv7Jbzi8kVJEB27j94dRUum6hc3TmGdRPGgLOzAbQo7k9vxoSyY
6ZDYahcpFd+aXCH5mRSO+Oh9qp3B320tjYEW9tCN0vmkBpj6+/07UwL8qrYxPcWCgxS5yp6
EY/SszT7F9SZnkdLeCMZklJP4AD1qzpEr3c39nlQyFePaqM1yyRTWBUbDJvOODkcYoAuXEF
vDcW9ssytaAj95jB+pNXbaYHU0tIreMQoQR8uce+aqajEItCsC6KJpFLYA/hq1b39tFp8Jb
YJkPPHJ+vrRcDp9a1hdJ07ziwaRhiOPPP1rllgTUbb+2dcuZcSnbDEg647j2rP1S+Go3zOh
2oAAAT+fbirVzifw9aSkHEQaPgdMUkrCK1zbWsVxHOpZ4Cwba3PQ1ua5MLnTrd0QCNsjag4
6cVz9zp0sGm294Z4yk+Sqhsn8fStSJ/tHhwoJPMaEgZPH+etMZR0t/slxJG8xj8+MxLJ0C5
9DV+xt/s119h1HbMsnzIVIOavaLDBqXh+WweNTPG5YM33ifwrnbhTb34xNuMTAnn7vtmluB
oSRaXPdNBPbtaOMhdrZFVL22ngj4/ewdmUnn8qu31uLq+s3LCOO5Iyw7ep/lU2oW8+i3wiW
Rri3I4YjkflQBj6bIsV4Y5DiCb5SDzz2rTjluhdtpTbfKmOMEYxjnIp0U+hkpJdWrCXIbge
ntxVy51Sya/8AtFpZtNdbdkaKmcEjGaAOfa7lF79oSMRGP5VVF2gD/PepP7Z1CGJjbPtOeW
KjI/GtK306LT9Qjn1WJpFPLoVztJHXHsay3k01tTLeWwt0zkIMGT0HNGgGgBAsNtNqkbX17
eEbUdjiNTwPxNYN+og1GRIl+XJUKvQeorcijvtReTWUMdtDGCA7f8s8DGAOv0NYzRo8m43X
nSOucAY+b/aJoQyCONDHuxyOoPamP5bNkNu98ipGIQqpkDHHUYz9M1GUCE7yOT1qhDArf6s
EZB4z/nrTsMGXc+SD0z1Pegsu0E4U9CD1p8McUlxGtw7LEW/h649vekMa+1gpJZRyAG4FJv
i3J8nzd8D+tXbmGxiB8rz+CclsH+lUAWAysgZWB4Xr+NIdiJ4HhlZWwpI4weM/WtJSnlIWY
Akf3f8A69RwSMIipSLb0KsgJP40rypAVjSXaAPuqMgfjUMpHJR5E53DPA/lWraoZCAWwvpm
sx0YSE8Dgd/atmxleGIMMN7YzWpBo4EcJ3jDk4wOOKkaGYrGWtmWPHy54Le9T2dyI5BM0MU
s3Vdw6f41PPdy6hdol3JleeduMdOlBJHZWskTCSZtsR+6G6k1duLoCMbSvTqealuRaXDfuL
oKy9FKEfrWLc+bASki4IOcYH5iluMriJ5bkZByDn5eRirdvpd1f3Dw2cZkZfmO0AYqSG2l8
hSUbzJTkADBx6V1mmeXoWkSXlzlp5jhUA5z0C4obsByVzpFzYwf6VDIhJ6OcZHqKqKu/csg
CKc8leT7VqXzm5meaWVhMWPyt0qi0VuIVMrYwP8AJoTA2LJ7ddHjU2yXG8nIZck8+tRXEVv
JCywwrbykceXyuB2qhbuYoyBN5kTHPytyD9Kc12VVufTFAFYnc4wzSEcsdvP41paFciLUJI
h8hlQrjHyiorO6mttPu44tyNcAcsOSuecVQXKyrJGeQc9ehpgaQjsYvOjuxNFKv+rMKghvr
mo7G3uZGeSW5lt7aPl5c9PQAepq/byafqYVromJ05Yx8M1V7ovLPDG0EsGmq33IwWOO5Pqa
QFuK5sp7qeSytsXQU+U0jE44wWx3NV2a/i00StY2ssQYqZJFXJ/Pmmz6nbxy7NNsEVI8YeQ
fOwHX6VLPotzcXUciyCG2mUSs0rYVaQFrQruCZ5Z306NXhQtvTgAfT8KyLJILrV4jdp+63F
mHrzwKtTXdrDB/Y+kuZWmP765Y43ew9qx5EuoWt52HmRyPiNsDLYP1p2C5v32sGTUs/Yods
SlEV+cgfSq41maUiOHTIC2QBGsOTW4sEFvqNxPJCkkkTo7Ix52lefyPNTT+JLKOTAtfLLdT
wtIDm11hBMyz6ZBkHDDy9pU+laF5fi70Av8AZo7eBHxGqDq1YWqX0N3dy3CRLHk9c8n61as
Y5bvw9JDHjzEmLYB+8CKdgMxnE0KRy87STg9APpW1ps9lYaHI8jvNNcOUESjGz3J/WqlzZJ
ZaVDHdY+2zPuEYbOxR7j1/pUVs6Wt7Np9+A0Mh2kxnO1vUUWC5fnjntGZbKR1YJ5pbbgjPp
UOllJnu7QkPNcJlWYZ5B5FdHZCO9k1BlTMMSJGu49cA5rmbi1lstUBhRwu792Suc/SkmBtm
2eOw0yG4ASUu21O+BV29u7FrCI3kypMnygkHDflUOn2NzaTPrGs3AMaRlVQtvK5449K5jVL
o3Fw/lK4hVjtJOMg0t2M1Zb3TDAyGT7QmOgQ5/Pirfh2XRLeS4ui3kOnAaVug/wBmuQiPDD
PA6DNOV/LbAXeWycVVtBHWarrtlfvHFDI2zPLqnzAfjXLzrEspEDs4HILLg/jg03MwTy9uc
fgajkJBwVzjJzQlYC8mpXS6eLDextgdwTAAJ9z/AEqpPl5S8h9OAOBUcbSKASuP1zQBvkDH
5R7HgGiwAdwADjIPTA/rUeEXKqu7sMHpT5i0efLm6jhu9EWZdoYHdnqe9AyNlAI3nOemORU
0CB5VD/NFnqaiOfuuvPT6fSrVq21nMo+XPAxxQBblREKJuJDYYq2CcVXTBu3BBIUZGD2qeV
hCqyNnAXA9m+lQ26+dLI0rfLjGB1xUjK81wmx1CMg+9k+3pSIse3LFiTzwnFOnEcivHtUAd
B6+1NSYrGojxjHPTrUspHLfM75xjIHX6VpwGSNAQucetZcEil+jZ49+1dHY2N48fmRRMv8A
00kXGPpWpDNGCSIbXYD7uNgGakTMk6ybGA/h9T71LBGASHUB8bSDwc0ZRSd7FcHoO5/xoJF
fcSN7FR1Ge9Nm/f23zRhmVvkPce1KYwdpLBhjIUtSpL8+SgJXj60DOk0y5NzDBKI1yRgjqQ
e/0qjr2pK+qQQRsGW3U4AGRuPeodKmMNvfSJkFTwT3JHNZxyjbpNuZAeScAHtk1NtQIXcy3
wdkye5FKCpWSJ9xzw2B0pyrKJTJjJc4CrwMUyy8ueLfAysCTyOQMEg/rmqAhaMwnBU4PKk8
ZqMv0JckgY+tXpo85E0gwmAMVQ/1bFDGSTnigCyLuU2/kvhlB3KW6r9DUJZXAUKT6segpq/
M+xjtB4+boKa8jKg2KcDuMmgRZgt7qQjyDu2ZC4PNb1rF4gLJH5IVfViMH3rlPtEsYjIc5z
wFOMe9Wxqd053tI6ueBknP86HcZ1lxaavBGNi2sxAJJRPmz/Wk03S57+5+3a5/q0XISRsb/
fHpXJnULubfIZ5VKnsaa93O0RlmnbCKSzytwB3P0qbMDpfEMeimJJtO8tLgEhljGMj3/wAa
ztPuprPEXyTSbsxRlc7W+tY8dwJIwxOc4IYc7v8A61SLdXEU6zJkY75607AdfcbNOsZZb2d
JLy4UuQDnk9APwrnbwrOyBMeWy5Jbg5PrVC4mMspllbexPJpqysu4+WGAOTzzihAQuCr+WI
8qCBzVqGa4tQ0cbEB/Q4okmRnZ4Pk46Pj8eabvE5WVwFbuBz+VMRcg0i/urcX7PFDG33ZZn
xux3+lOXRpHlMk+o2sYJyzb8/jgVNpel3Wq27jzQIkbHmP0z9Kz7+zjsr4wrcJOmMlo+maQ
zoINQjttHf7PNJIv2klyyjLjHFZM97NNltzsmCFHTFU4Zpfs62zPmEMXC+/Tg1FG3m7lKKB
3yeBRYCyZbpo/LkmkaMgYV3JApob924IDe/vUREQChmI2jHpiq9vdWs6yC3lSXZzIFcNj8v
xpgToD5RVgRk89waVAA/LKoA44qOOaO4Rnj3YRijFlI5HWmyzQwo9wzrHDHgszHgDpk0AWc
szHDBgB2HWmStg7TuHHY0r8qEQqcclh1qKQrnKxhyOp/wDrUATKRIpXoMdhTFAGUYYQdFzk
E0gVeFYnkE/4imuS3U88AKw5P40gJDA7EIINwYZ3A9KZL+7wFbco4ye9AmEJG64jQv8AKAx
xk+nuaZzJ8nvjPU0DFjCGUlnAGPmA7VbtBuR9g3pnruwBVdbRnh2cc/KBjk1o26+VaqkgG8
84Ufln3pMZBKjvKG+/twCpxigCSWMjAVUbBJ6gY6VO21WIjARScEsM8+gqjPvjmZk3gEY4b
JNIDQsktbi/QXC7I0Us5CgZA6ZqKeVZpd8dvBCg4VCgyB+NN0wIdPupAQruMYJqErLnh1I9
+aiRSZhaL5cMxl8nLADGRntT7e+urvWbqyvHlIdcxHdjj0HpTftLRRGOLjIGT+FJBZNPOS3
CsAQ6n5kYdxWqJZfstWeDT4LUwy398oZCgwThDgszHhR05NVf+Ew8y6/s5NLle934EaSoyu
MEk787cgdutU08LIs0l+9yj3jSMWcwgxyA44ZOh6dQR3qrqej6gviPQ4bpLeazd3hjSwjeE
o7DIJwe+O1VYk3T4pguLmPT9Lge4vypYQS/uhHjIO44OMEcjnqPWoLzxgtjNDaf2ZcT6iuF
uLe1/eCDPJBcDBOOcVOnhKfT9Wt9UgT7OEhaF0JyWy2dzE85z69c1v23hC6jubiex1dYxdy
edNDLb7gWwASCGB7dORS0Ay4/E9q2iWy6XE9/cX1w6rDuETJtXLBy33SPT3qCHW72VZLgaX
HHboSjST3SxsrA4KlSMA54xn3qn4l8NCz8SaTeTq9wLiVoLhoQY1U7PkPBznORkn0qzLoEb
XMb284SONNqRsok2EnLMu4kbj3JBNGgFjT/ABBY3mjvfvcLbxwyGJvNYcMPccHrxzXP+HtX
tbOyuoUmjuJWvphAgmVdwPzFsk4C89TWsvhtrYxrpmoyW0KS+cEeMSkOQQzZP1/A9Kjl8Ia
Ot6LiRpAXZWM5UF1cdXyeue6nj2p6CJodbn1G4ns7iGBoUgaQ3FjcGQJgcKTtGG9MVT+120
GpQajcyfZ7XU7MS/vWwVkQZ6+pU/jitbU/DOoW0Ftcv4kik0kSATwwQ+WxQ/xfJzgcZx2zW
ZB4C0q7s7XUprqKZYFeIwEsyTFSyhgScjjnI4NCsMoSeIZhElzbQ2hjf5o4ZLn99KO2EUHB
PofxxXRLmWIbYypbja38JPaqtv4fe2tWi0a+OnxNkiNoVmCZ9Cef1NaUMEkFrBDczm4dEAM
uzaX9TxQxGHeXd5FqiadZ20c7xxCdw8u07c4wvHX61A+s3q2sd3MNPhidC8StKyu6j8OtLq
FhHdeM45J7MT2k1qVDsuQjq2fw4NWRoETX80pupRFcEB4VCqNoGNuQN23/AGQR1oAgt9WF3
/Z1xH8lnfRSEJKuHV156+mAfyp9v4gsJfD1xqUqIjQI2+Jx1OOB75GMeuadfeEUeC3hlu7l
bGOTdDDkAAYwVU43bcHFaWoeDNJvNTEWoqomkh8reHwBkfKT6Edj2zRoMpS3z2ul295PbLD
PMqqkCkEl26ID/nFVv7Sl06M3Gum2to2DGFYJCxcgZK8gDNas3geIWHm6nczmRJAIS8/zqR
/EmOB+XNJdeGLg6dFFeazNdwzhh5aKi5A4OXA689qLoDnk1vUJjHJaCxmklAZbRA8j4P8Ae
cfKpx+FdJJuVx5jhvUKaqNoBt7drOx1C709Ao2xxyBwg/2dwJH51diiKRRwtL5xiQAtJgl/
ckd6G0Bi311eWt3sa9sVR8mKIwu0hX6A5P1AqXRNQXVNMF0kBiy7RkY4ODjIPoatz6H9r1N
pd1x5k6qjRK21XA9+uPbOKvN4U/seB7iK4aBC4JtYn/dg+uMcfhRdBYjvJ719Jmt7W6eBxG
xVlHCHH3sd/wAa5tPEPz6ekyqtvcQq8lxyRHI3CA+gJzXa6NcyQXotwkbRy/604/hAP6e1Y
KaFpsMFxZW8O61ndpGVuc5ORz1GO3pSVgMm+1bUNNtZ5XvLa9ltV3yQx2zAD2LAkL+NXItS
eO/gF7Glra30IaGRztKvjLRt7+h74NbEPhHTYtIe8mea7w7YgmcuiE9evUnPfNZ8nh7Srqz
fT5/PktmwBC87EIB025ougOcuLjVrxFlvI4k053aWO4eAyBV6KrhSMAgZzz1q1LqGnWGt2N
x/aFkkc1uYZfKYBOPmQ9eB94fjW5Lotq05a3uru3XAUrBOUUgDA45x07Yp8HhbToHtHjtI1
eMMyFm3Fs5B3c89T19ad0Bm22sXV9oeo6nb/Z1VXZbVpc7WVeAW+pz09qqXGrwanp1tarcR
20c2TerJgmCNRh1bPTJIGa3BoVhaXbT/AGBFlLlsEEqrHkkDJA/AVFHpVjHqdzdfZEEl6AJ
zjIcfQ/rQBy1r4wEsFnpNvM6XOCktx5JkJ28DYv8AET+lb2ltqrXUrX0kslkVGz7TCscu7u
QF/hx685rasfDei/2JMklukkVuxxbMpO0kk5JPP5Vn2uh6fbagt3Gs6SICqb5nZQp68E4FK
6AtX1vJc6VeW9q7x3HlkxlOCOMjmucg8QztPa3HkqdLaNEuJ1/5ZStyM+3QH0yK7i1gUQSX
ck7wW4BQMD80jegFZthpthDYC0isU+zOG8yLHD5OTn1oT7jOP1jVH0/xFBH5lmjSOkKgLvZ
YyeWZiQEznoBmrTyTL4kmaO6uZ4FVWEFpIG8rsd6jk5Poc+1dHHomkW+8Wunw7pzmRXi3Z+
pOasHw9pLuJ7qyt14A/dphn9uMUXQixYXUN5CzxXShYhiYMCrj2KkZBqj4hVpPD961t5kUk
C+fGVchiV+YdPXGMdKtiytIA8FjaRWoJ3t5Q+ZyBxlupqyhWS2bzGC4XawK53Doako4/wDt
9pr4yCc/2FdbbdLtCVMMm3JbOOhJ257EVkavqMllCJ9Hu7yYlgVluZtyuoPzNsI3Fcfxcet
d9bWtpHGsMCKloqhEiKDZt7D0qq1paw3LxW1pbojDBEaBR+NO6FZjtMulMoEN9BIjKXdR8z
SDAGV56ZPXnrVhmSM7dqDvz/8ArqlYW1jYmSVbSIYUhVQbeT0PHahmLEFonJx7Cs5ItHLrK
zTHc3GB/KtqzdsLIqZ29/X8K5+IjzsMcDA/lXR2BR06nPb5a0EzYhJZCZGGT0HWrMM0trMD
bBUkkQruHUZ/CokZIYASN4I4I65pEdd8crIFTODnkiggnaSRHMocvJnl25+taNnqjRhgQEB
HLL2/CszYSwQfKW4IJxg1KVCptO0HGCx6ke1IY5nkbMfzSFhjB7e5qsjLEPKXBYHnPanRO4
uGwFc4yMtg47U4oEujK65WQZGBTAdgDKEgZ5POariN2EkkpyR6iqepatb6Zf2FvcRSCO9kM
YkA+VD23H36U7WNet9EgtmvY2Au5RbpsHTJ+8cngUAdLY2bQaRMXeDM21oQWwVz69hWdqKX
UBjM15HOjYUhHyBVbVLmbTPA2t6lxu8nbEFO7DZwD7HJrnfB2pjVdBaG8aZtStfllEg5bIy
G9uKS7gdreacLa3eZLt22IHVOA3T+X0p0VrYS2cDzXFy88gyPLA2p7YFc9Pr9lrOq3NjaK6
y6aqRSF+Q5x1Az0rH8WeL5dL17R7TSJJotPtohNfxwn5nDNglvp/WnZsDtodKhkurq1uJXh
EKb1fHGPcd/wpt1Z2Bha406Z2CckN1Pr06VX1TXbHS4NV1aUeZCtqhRExmTdgDvVSG7gh8L
y6juyLhRIuRyEC5J/wDr0rMDcvmtXsrITBmkWICJ2Od/OOBVSTToRrxsJJykZGQ5A3HjIGf
U1ynhma7vvCMN9qV9LNJPNI0KuwJijzwBjtwf0rXN+E+IEtrqEyXdpdWCyWgP/LJ0wG5Hc5
z/APqotYLmhqIjFqjmC6ik3BAZn42gdv8ACtb7FFe2WnxtLsjSIs4A5b2/GuVj8Taf/a+re
G55y9yqI8BJyr8ZIHoRkU/Xdfj0vS9LuQ73N87GOKCI/NKf8PWiwjQDWL6tFbpH9ihQlXOd
zMffPFQ3F3pFxqs2lQW1xBcfZjcRO5OyZQ2GC56kdTWHcXXisTwa39m0W3SUF1huJXYKRkf
M3AB/SqN5rQ1LStL8YNmG7tLgRywOcqYmOx9pHVeQfwqrBc7KZ/tUCS3MgjJXYm44PA7Yq5
abbvRZYJJXM6gJgnIYDoc+vNczqmpWGm6Y97fSGGIfIoAJLt2AHvXIab471KLWJroaRPLps
OPNVVzJGOm7PT8KVr7Bc9It4DYJd3MuGZR5EfPcjk4+lSWFpp0tgk9y7xqrsjkNw3oB6VhX
niaxvNGbVbWf7VZW6NKwUBSD1wR2PbFY0eva3b6CL7UILOTTpWEzLASJYA3Q4PDD1osB39v
PYjTLqGYNJbpPwVboO2TVWa0gNzavYNtincKCxzj1Nc5e+IBHF/Y2j2cd5qF0FuGy22KCPs
znHOewFZWo6x4o0WCK7fWtJf7MNyWZg2eZz91TkknmkkO53t/NoELx2Sx7XklFtE5LHdIfU
jgdKLG1s1gvhexCUwMArI+M/kelYmt+IPI8JJq+x9/lozaY/wC72MxGQxA5xnr1rL1LxhBo
LSaabJ2e/gZ4QDj5wQFT3yTyfQUWYzq7qO1WxF3Ys0aEhHHVSf8AGppUjZHOnWNrcwtFnO7
dIDjnvnj0rlE0fV9Mu9NnuvEU9xGwE95p/lgxFzzhT1UY/Hiur+3aUt9/aG0I8fSJPlwfeh
hYg0y283Q79J38iNmXMrDOMU7VUawgFlbRL5EoG6XOXfv+FcnLrmu63/aL+H2tLHTp3OLm5
Qu0xB5ES+me564qxCfGEmmmwkutOuSg8x754yrxqONqx9GPvnFFmB18KWbQwEadGLXIBll4
JPqM/wBKy3kENxcwKmFjdgATz16Vk2WsXVz4nhW61aTWbO2iPm/uUj8iYY2oCmAc85H0rSn
aKfVbieOdkVnDqSvJP09qQFgm5jba8pD4HA4x/jVaSV3kzOGPbPrnpUs5EjFxeO5H3vlAwf
amKBuASVJHPI4ximBBvkQlMsFZuu0cVakKFVjjRg79TI/+HSq0ch+3fvGwuMnirP8Aq5Fcy
cf7Jzn/AOvSBELW6KDHbyEAN/EeCe/HpVdwWEkaSBiOpzwfpVidSruTxtOS/XI96qwK7h2Q
BATuYgHIHamBPDDBbxi5vomMTRkxR7sZPufSq9vNth6RHJJ+Y4pbmQsqwlldVXKlhggVoad
pUs1ikkaoynOGkOCff6VlPRalo86gX/SCTzwP5V0dkHdMbwnbkZ4rm4T/AKQcnjA/lXSaaJ
J2MduEdUXcxYgZ/GtbiZsqg8tUBwfypk2SEEjhscjgAAUqTRRxnKFZB/Ce361AZGkYPjA7D
0oIL8c6SRo5jAZR82B196eSD8yj5c8AnNVIZRsZSvzY+VhipS9ysfmG3ZUB2j0+tAxY4pnu
5ZkQybQAdgzg0kUiM3kzKY/myu8gEV2OjaXLb2PJ3yS/vHPrnsD7U3U10y4jMIMEspwo9VI
9D61PMth2OA8SaPPqeiXEEXM+RLb54wycr/h+NcjqRvvG0VvFp9nJB9jjMshlQ/67HEYP1z
XoMsxRnjkaR4VPygsDTUmXyjywk54Jx+FWnYmxxt3qFt4qj0vSLVmbcyT6jHgjytvVT2yW4
xVnUpF8PeKBrCwTPYXsSwzCKMtsdT8nA656V1cMNjBuMMMcLSnzGwoG4+px/OpXjYTrg7Ww
MZ9PX6UXCx51ax3Gha8niDX8W1nqvmCUYOLZidyBseo4+tamjaZFqNvq2t39u4j1QGK33rg
iEDCkj36/lXVSwGdjFLEk65DGNl3DPbiopHLO0eRsQYIBxT5gscSFuNS0OPwfJbut9G4S4u
GX5EhXBDg9ywwAB700XtxdaBH4RSR31WDNljYfliznzPTG0/ia69MAkOSwzgAjGK3razggJ
nbb9oKgM4QEgeme9LmCxz160fh/w1vttMku2t41RYoBubAIBI68Y5rD8T3EljNo2u21rJPs
cq0IGC29eF9jmvSYrBpmh8hzvfIGB09ay57YQXLxvscK2N2d3SkmFjh5/CMl74fa4nbZr7y
NdmQDAVz/AMssjtgAVkx+FtTGl2Wp6ZLew3MWVexuJdjxjowjbsDivTlwAcoSenHQe9VZxu
bc2SOjCqUmFjioP+Eft2gk1+x1USD5guorJKgPfGMqRn0qnrWpXHiDSb240OGZtLtYzFNFH
bjIPVW7/IcY45HpXq+msfJfULxmeNVESrjO4dgPSmvPJc/KqxQxHlYoxtX9OppcwWPPn0vW
PL0fU7ho9btbLEv2YxCOTlR26MRxjOK3E8RaSkpTyJgGbcUktJQ/5AYrcd3Z3RgVB6ADFNZ
oxEEUEEcdcAfhQ3cLHn2vadsttc1jTLeWz06e02zLInliWQsMFUPIwM5OBV3SfD8+qeGrSO
61+5ewniXMHlIDjHTdjOBiuv1C1h1HSrmweQKk6MhOM4461m+G9Ln0jw3BpupSwtNEWVTEx
YFd2V/GnzaBY5fUvAsunXsV9ok73lsw8ue1e5eOQgdw46/Q0kdxomjM9x/wil/FdKD872xl
bP8Av5OPrmu/ZlEShTuIyB2qOJWSbbg4PXJ6UubuFjzu51TU/FXh/UZbKGOytrSMNJHMm+V
3HzYB42jAHbmrXiPS726tvDOpQGS+nhlXzZlQAurkMG2joO1dDeWt7Ya3LfWdqLyG9VY7m3
3BW3KMBxnjlTgg+1T6HZ3On6LbWd2hjlgBXaHztXJ2gnuQMD8KL2CxpLbNGhOGLMMbic5FZ
EK6rNe6vY6hBFDprx7Le5Q5ZgRgg85Lc+1bSrKY9/mKmfTNNlUPGDgr34PU/wA6m4zkNLv9
c8O2a6LqmgXN7Db/ACQ3VkocMnYFeoq4+tahc4h07w5qTzj5VNyogjXPXcSc9a3WcwyJIrk
bOM4OOvarTQpvLJudSMg88ZobQHA3kd54cnS5tlgl1dgbi606z3eRKndyD9xh6jr6V0EVj/
aEMOqXt/Jc/aEWQRREpCueQAByeD3Jqlp+n+IYUvLZ7GOO8u5pHm1KWUMNpJ2lVHJwuAAcA
V00MEdnbQ2QjwltEqISMkgCm2CQRRxghTF5WBgZHT8KlwLdoxCoG3hmx1qJt8yFEw30GDin
JAwCoAuR8xx1PtUjFngd5HkAUMVyT0H404RwNEN0yZXqeeD6+9OCM0W14nXJJPb8eagMaLN
hgzL1x7elADJI7iVsIrTZPLngD+lTRaZPEjGS5gj8zt5meaBHmLaGCR9SoPAqEkEkl8YGBx
wPyouMtabpET6kJNQmj8lELAKeHx159qfJfQxOY7CAGBehlOWP+FZZeXeRyAo55xx9M80rE
sdy7GB5yDispK7KWh55EWNwBnIwP5V1Gls0LMqhRuGMmue06Mz6iEXpgZ/KvQ7WyhW2UMVA
IxhiOavmSQNFSRmlEYYgSAYOPTtUqWcjxF96gfdx71ox6fCoMiAqexU5Wj7BKV8tJgqHk57
U+ZEWKVpb+e7Qyvhe5AHJq8qM88asx8pWG5SOuKYbYWZGyXLr8xz/ABVHFdMXmLD5Wbccnm
hsdjodRvzFYrZxSYMi722nHHYZrnl27QRjAOT71Zu5FlkO08bVBDdRxVfeEkxsz2Xjg0kwZ
DdCTKLGhYyDBxThpd5s3yWkig9T1Y/4VYiuXhUybsTfcUjqPp6fWoTcXLjPmyK+cnkkVVxM
19Etre3iNzPADIikjzDnbjpxWe7yXE7TylnkY5JyBj8KsLfybHgn/eArt37cEfU96qsYtud
pO09e1L1GPYFCQZQr7v4V5Wq158rGSRh6cDg0qMpJRh0OS3/16JV8+QJFglmCqMc07iLGj2
KzubqaN2UHaoPAJ+lXbseVcjgpuPUGp1nXS9PlVcSOp2KD+pNY73Ekjl3GV6kqf61N76jN9
pZ7TTZHEsX2iY+WrKclQOtYTMkMLR9WzliOaLi4+1QQyLwqZUgDAFNZlHlnhume23NCARtq
kiPeAOp6E1DcI7QEg4GcKSM0+WRnRY1XJ/2T0NJvZvLSROjqCMYzz1qhGhN5irb2gQbYFGT
/ALRFVZJMSAZBYcYxiop3eS5kc5QMxwqnHeoHVsEn5VHTeelJATPuCBiNo7EjjP1pWc5Bk4
3Y7fe9x7VXKNGc72xjnHJFSF938T84G49qdwJkViTHGjMz4O0nAOP50nl3Bbe2OOx6j6elD
ypHwJQAfvYHFRxQ3epXC20UO45wCp4A9zRcBVljkHlrkqvKnrk+1GXJwRsU9TjBqf7D5Svb
RzhnjfDMnTNO8l0i+ZstnBLf54NFwKqthmMeV7Ek+lJsEi8OcDqPWplLqrDhs8ZxSpE/mNu
ByO3TNFwGMMBcHC9M4zTnEexXAy5H41PJHEEAUnI646/SoVSMQndu3LxhvSlcdiKRMIRnLf
XPPXFWwsy4TyQwC5wpPy/40x/LMQO0HjIIOAP/ANdXVmtoQqMkgfYpJBzz+NFwMmfzIkXcD
GTyMjHFPSaJ1HmBQ3K5HQ/j2q3KkcjSNBKX/iIdccd6hGn3MsH2iCJni5wRj/OaQAEVYm3D
fnhR6VKXZINkfys3BI6gfWqCyTQsN5IIGChGaka83Db5bNu+8cYFMCz9okC+WzuwAwDjP61
F5m2QRK7FmGDzz9KgmupGREHBJ6A80GNYoLeXfvdyWKHGVwe9AE3CqwPzLH2IyPpUO5TuZj
8hwOBnFSMsaliPlyflBHSkEZ3BGz+87Ck2Mq5Bkct8/txg08cqPTHGaWWaONdigb+y96qpf
bF2yW4dh33EVDGcj4cY/bGOATx1A9K3Xnla4fcwO3pwOKKKzjuas1EmkhQNGwU+wHpWimoX
iyhBNwQCQVB/pRRQ9iUS3txK9lHKxXez4JCgZFY93NIkgCkAdPuiiirjsQ9zXRi6wFgvzIo
PygZ5q/LDCkJKxIDgc7R60UUMClI21RtVRhyOFHY8VTjmkYNuIPzAfdFFFTdgRedI0UkjEF
gwAOB0p80jiGfGBjgfKKKK1GXYW8xpYHVGjRAVBUccetQiV0UlNqnjkKKKKlCKn2q4ldRJJ
uDZzkD0p8jE2sGQvzNg/KOaKKsRHb3Ezwzhn4HI4AxzimwOxjZeMbgfuj3ooqGxkk8sitFt
IG7rgAZoSaR7iGNiCvmDjAooqkA+Jy9xIWCkqvHyjimSu26YccBSPlHBooqGJEaXM7xkO+e
PQe9I1xKF3buSV7Ciii+rKImuZvtgTcCu7GNo6VtWM8kC3xhKoQAAVUDHH0ooq3sIm0VzJZ
FnCsS/JKirtw5W0fGByB0FFFRL4iUZYcl2yFPB/hFPllYypnb0/uiiiqRTLSBfMX5F5APCi
nKqFpCY0+Xp8o46UUUuguplX0jLBGBtALYI2j1pwOZbUEAgr0wPU0UVNy0DSMGDDGfoKtm7
uBbW0SyYRYzhQAB96iirZDLVvcSxwSuuzdnbkopOMe4rOuHLSBiqZLAfcFFFQt2WtiCVUM4
JRMkj+EelKrlX4C8KcfKKKK0WyIZNEd1rKxCkx42nA4zUJObiVSBhTwMUUUfaBbFaaGISAi
NQd2OBXS6Zp9i2mwu1nCzOCSWQHJzRRRIb+E//2Q==
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAANAEwDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+iT/gpb/wcF/sP/8ABLH9
oD4e/s3/ALQPh743eJvHfjbwh4f+IWq3nww8G+H9c0DwN4F8Sa74j8O6drev3mveL/DV5qF
2194W1eeTRPDVhreoJYRRXDKJrm3tZf53P+CtP/Bzd+1/4w/4Q2X/AIJGeGfEPg/9m7W/Gp
+Hnh/9rrxR8I9J1vxH+0D8VtP0+z1TxF8Pvgp8OPiv4a1RX0bwhDqWlaf4jupvBOqeK59Y1
TTYng8MWOq+G5fFP9lX7SP/AAT3/Yb/AGvvEmgeNP2n/wBlH4HfHPxf4V0a48P6F4p+IngH
Q9e8RWOgTyzXJ0QazPajUbjSLe7ubq90/Tru4uLPS768vb7TobW7vbqab8CPh5/waP8A7D3
wq/bL+HP7S3gz43/H20+EHwr+J1l8Z/B/7Md7qOlXmkaP480XWtG8R6Daad8TkW28TW/gjT
9U8P6NDc6XPpV5411bR9I0rT9R+Iss9m2oTgHxZ4x/4OV/2lfiD/wRg8OftCfsg6TovxD/A
G3/AIJ+J/h58NP28rvxZ8KWuU+DujeI/Bnji7T9onQfAXhrUofDFx4J8WeKfCNvpFt4kuoX
8J+E9buL7T/E3g3R4rzQbaf8qP2lv+DnT/gpP8V/2i/FXir9kL9rL4PfCv4DfCb4T/C/x14
Y+G3jD4W+AbTVfjdr58N/Dq3+IPga/t/F/gPxR4n8QfFfVPG3ijxRb33g3wb4p8NeFtN0Dw
xqh8CeIby702x8TeI/7kf2Gf8AgkH+yL/wT08aftUfEX4Kp8SfEfj79rzX9T1/4q+Kvib4j
8OeILu0sNU13xV4hbwj4O0zQ/Bvhfw/ofhaDVfFeqXBtbnR9U1HUPK02LWNT1GDTLOKL4Z/
YG/4Njf+Cf8A+wl+0DY/tJSaz8Uf2kviP4U1i+1P4SJ8cZfBF34X+F99Pf3Wq2fiay8O+FP
B/h618TeP9Lubu5k0zxX4je7ttHuTa6p4e0DRNZ03TdStQD8qv2av+DyLxB8SfE1h8L/iD/
wTR+JuvfEHQvhT468R+Nj8D/H134j1u88a/DL4c654x8Szaf8ACjV/h2mr+FvAs154dvn1q
+1Xxtruo/D7w3Jc6xqC+JTo09vffnD+1H/wdift5/toab4Y8Afsl+DvCf8AwTq8Gp4ks9O+
L37Q+r63f/GuHw3p/iTU7ey8KPrvjFvgtNa/DDQEeC9TUb3SPBOveKvEN5JFb6DeaXFZ3dn
qX+jrZfC74YaZ401b4kab8NvAen/ETXrN9O13x7Y+EPD1p401rT5BZrJYat4pt9Oj1zUbKR
dPsFktby/mgdbK0VoyLaEJyet/s6fADxF8M/HvwZ1f4K/C+4+E/wAUdO1bS/iJ8O4fBHhyw
8I+MrPXYpIdXXxBounadaWepT3olaSS9uI3vUuRHdw3Ed1FHMgB/m2fAP8A4OTf+CwXjb4W
/A/9mH4L+L9U/aM/bh0n9qzxBB9o0v4N+APiVb/Hv4Dr4T03+yPh5r7aJ4btZZI9P8X2fin
U7nx34Om8OeIJ/A8kep6n4w0i30A6nqP2R/wXs/4OFf2jLX9oLw78Lv8Agm38Zfi58L9T/Y
0l1/TP2uvF3gjRvAXif4Ia78TNS1LwToEei2uoazoXiC68TaJ8PPHC698O7q68U2ll4Y8Q6
7dzpouj6hDAmsaj/TL/AME/P+CCP7J//BNb9qDxN+0x+z78Uf2j7yDWPhtqvwr8K/B3x749
0HxF8OfAnhnxN4qXxbrNpp0sHhDTfFWuQWerRQSeFU8Sa/qV3oZu9fnvtQ1671eC40xfH/8
Awbxf8Ex/Heqfth3158M/HeiR/tzjTbr4xaX4d+IupW2laN4x0nx5D8ULT4ifDW11Oz1aTw
b4vHjaKfVZfLnv/DUtpqes+H38OHw1q+oaPcAH4V6X/wAHfvij9mX4I+D/AIeftj/sdah8S
P2zLbwj4P8AEtxr/wAH/iv8L9O/Z9+KngPxx4Z07xZ4C+KNr4p8OXvxDvvCOs+K/DGraXqe
r+CbDwrqlrYXks8vneGHuP8AhEtD/q8/4Jw/ty+Ef+CkH7G/wf8A2xPBHgHxd8MdC+Ktp4k
Q+CfGr2N1q2i6x4O8W654J8Qw2mraaVsvEGgvrvh7UX0DX4rbTpdW0lrW6vdH0W/e60qz+F
/+Cf8A/wAG8X/BMv8A4J46p4l8Q+APhZrXxz8eeKtGk0G88eftQXfhP4r6rpnh99Tt9Tm0j
w94etvBfhjwBoQuLq1sPtOsWPg+PxHcW9jFZy6y1nNeQXP7Z6L4f0Hw1pGmeHvDWi6V4c8P
6LZQabo+haDYWuj6NpOn2y7Lax03S9OitrGxs7dMJDbWsEUMSAKiKoAAB//Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAWAAwBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAD
//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABhAFoBAREA/8QAGw
ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAYHAQQFAwj/xAA4EAABAwMDAwIEAwQLAAAAAAABAgMEAAURB
hIhBzFBE2EiUXGBFBWRJDKCsSMlM0JSYpKhosHR/9oACAEBAAA/ALlrNKUpSlKUrFZpXOvd
7h6fgCfPK0xg6htxxIyG9xwFK9skZxnvW806280l1paXG1jKVpOQofMGuFrm/S9M6Qm3eCw
h5+OEbUrBKRlYSSceADUbtXV62ydDyL9NY9OXEWGXIjZPxuKyUbSfBAJ9sHv56/TnVVw1hp
966XCPHY/aVNtJYJ/cAHfJPOSf/KlLzzUZlbz7iGmmxuWtasBI+ZNQyP1Tskpd4cjIdkRbY
lva60MqkKUFlW1JxwkIJJPgE/WQaf1JD1FF9eKFo7nasdwFFOR90kfb6V16UpVRdfLyWrbb
bK2R+0OKkO984Twn7Ek/pVZ6U13fNISQuBJLkYn+kivEqbUPp4PuKuBjqfZNXaSucRB/B3R
cF/bEeG4LUEKPwnsr6cH2r593KCSkE7SckZ4NW/oHWtp0F0//AKxeL8yZIXIYhs8r24SgFR
7JyUk8+OwNQTVuvr5rF7E58NREnLcRnhtP1/xH3P2xW30zS1O1IuyPuuMoujC2UvNgbm17S
QRkHuNySPkqr+0rpONpaF+HZkuyMDaguHhtGSrakeBlRPJPf5AAd6lKV82dYbx+a6/lNJIL
cBCYyCB3I5Vn+JRH2qDUpSlbVsmrtt1iTm1FK4zyHQUnB+Eg/wDVfXseQ1LjNSWFhbTyAtC
h2KSMg160pXjLktwob0p5W1phtTiz8gBk/wAq+P5spydOflvHc4+6pxZ+ZUcn+deNKUpSvp
npNdzdun0Derc7E3Rlc5xtPw/8SmpnSlQfq/dPy3p7MQle1yYpEdPxYJBOVfX4Qf1r5rpUh
0to2Zqli5SWX248a2sF551YJ8EhIA8kJP6VyDa54fjMfgn/AFZaUrjo9M7nUq7FI8g+1SCd
oOVE0HE1c1NafjPqCXGggpU1klPc9/iGPv5FRWlW/wBAryUTLnY15w4gSW+eAQQlX65T+lX
bSlVZ1ZtN61derVpy0R1LS02qS+4sFLSM/CkqVjH91XA55qr9V9OtQaPjtyrg0y7GcO31o6
itKD4CsgEZqLVcfQuTDm2y+WCSAS+AspzgrbUkoV+nH+qrCkaLiOamsF0ZS2hmzR1spbVlS
lcANj+H4jnvnFcrq67Gt3TKXGQ220l1bTLLaQEgHeFYAHsk1831JtFaEumtpq24hEeKz/bS
nEkpSfCR81e1T63aGndMdZ2q7icmZa5DwiPu7PTLfqDA3jJG3djnPj6VdFKUrQvloi36yyr
VNSSxJbKFY7jyCPcEA/aqA6W6Miai1bJj3Zorj25BU4wolJWvdtAPt3z9MVd9q0Rp2x3b80
tduTEk+kWiW1qCSkkHlOceBzXfrkX7S9m1MlhF4h/ikMEltBcWkAnucJIyePNVD1e6fWrTt
uiXeyR/wrJc9B9kLUoEkEpUMknwQftVo9PLWi0aEtMdKNilx0vOZTtJUv4jn35x9qkDzLUh
otPtIdbOMoWkKBwcjg+9elKUpVc6L0xO071M1Gt1hYhTUF+O8EnYoKcztz8xkjHfzVjUpUV
6mWpd40DcozLS3XkpS62htO5RUlQPA+me1SG3x1Q7bFjLUFKZZQ2VDsSABmtmsY5zWawSAM
ngCuFddaWO1WR68GWJkZhSErMPDpBVgpzg4GQRySO9aLvUnT7anAkTXA3AE8lERZBaIBH8x
yePeuO11u0m6w876dxT6SUnaWBlWSBxhWOM+ce2aQutulZa5AW3PjoZaU5vcZBC8HAA2k4J
yMZwPevWH1isE21zpjcK4hyEgOLj+iCsoJxuGDgAEjJJGM15w+s1hmxpzrVvuQVEZL4bLQJ
cQCASME4AyM58c11tG9QrfrSVKjxIMyMuMhLmX0jCknjuCea5906qMWt2chenLqsQpaYq1h
CQkkjIPfz4HkEc810LD1Hsl5tMy4SfUtYgqSmQ3MG0o3fuH3zg+/FSSBcIl0homQX0vx3CQ
hxHZWCQcfMZB5rZrBBKSAcHHB+VVhK6eL0hpy8v2duRfJ1xDbamVpSlITuBUdg4POfpx71s
Q4moIN3v6GtNKXAFtKLcglsfvHcWc5wQFLXgeAnHyry6ZRtRW9cu33XTbsaKtsO+q+8FbnA
EJCUg9gcZ9jW23bNRzNAXOOzYYduui5bq2mXCgpW2XfUxxx/lGeDgHiuWpHUG7wr3cJ2nIj
Lr9tMFqOhYSte5XKuScgAngkZ4x5qST7A8xo+VIt9k33t+3qjeg7LLvphYAUlKlkjA74GM4
FQ602nqbEsE+LBhJtjyH0yWyX0uLfUeFIBWpWB2Pjse+a6jlr15crQ47Ps8BUifc4770VMj
Z6bbYSM5BPfYOxJH+w6ETRC7o9qC2X21NNWmVJbfiONSSt3KUhOdxyfGcHtuUACDUxs9qj2
O1MW2It1UeOClv1V7lJTkkJz8hnA9gK3qUpSlKUpSlKxSlKUpSlKUr//Z
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAA+AFUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+0n48/t1fsYfsteKvC3gb
9pH9qT4DfAzxl40sk1Lwr4Y+KXxO8I+C9c1zTHvhpaarZabrmqWd02lvqXmWKalJHHZPdQX
USzlrW4Ef4r/8Fsf+Dh34Pf8ABN3SPC3wb/Z3v/hl8bP2wviSvh+/0jR/Eep6nd/B34R+A/
EqLLpnxN+KXiDwvc2h1S01SKSGbw74S8Pa/a6ne6YbvxJq19pWkW+lR+I/Gf8Agtj/AMG02
t/8FX/2rfD37U3gr9q7TPgpqdv8JfDfwx8R+EvFXwvuvHNjdv4R1XXr/R9a0TVNI8X+F57J
Ly28Qz22p2F/aXpS4soru1u/Kuntbf8AkSvf2Gf+Cu37AkPxM/4J0WX7GvxB/wCEv+MPxPs
vGPwz/aX/AGb/AIHWnxG8Y/Fy98H6Veadovw7t/2gIEay079nTVoJIfiJ4v8ACGpS6N4q8F
arpFtqPiXTNL0u/wDFel3gB/ZP/wAEsf8Agut4s+Nf/BKn9pX9t39sS9+CHjv4n/so23j7x
N4t+G37Meu6c/xM1r4ceGjJaeGfEvjb4a6vrcyfDq/8Y6/Z65YaDe3F7b6Hq3hnSYfF8drY
w3gsW/JD4sf8Hlfj6T9jm2+Jfwk/Zz+EmgftOeNP2lfiF4G8MfD7xV4k8SePfB3w7+Afgjw
x8NvEeleM/iFDpt38P/EXiDx3461Txtq3hLw/B4fl0bwqE8JeIvENzcQ3VpaeGL3a/Y8/4I
d/tofs1f8ABe3w58VPAnwXsfA37Fc3w30++/aN8TrB4HufgV4ug+LH7Nthb/H/AOBPg3wPd
ajZz+MfA2t/G/V9X0DRNDTwnb6d4W0q1tdXOkCx8NafFefmT/wUs/4I5ar+zf8A8FTPHXwr
/wCCe/7JP7br2XjbwJoPiD9l6fRvhb4J+K/wMvfjB4vu408eWkPj3x5ZNongX4CfDbSfFWk
2MniHxjPrfi7wR4r0+9bU9S0nw9eeHfFengH7TfsR/wDB3RoGg+JPiJ8E/wDgsF8EdT/Za+
MfgK9vUXxH8LPhv4/utAkuo7iw2+CfGPwt1nUvFvxD8HeK7e0vWvbbVI77V9B1Wxtpjdr4f
vDYR6r+s3xu/wCDjv8A4I0+Efhz8JfEPiX9qu/1bRPjh4YTx94Si+GPgf4ja/4w8MweG/EN
ots/jTTvD2iSal4D8Q6d4r0ya0Xw14pt4pNQn0LVrXUNK1HQ2kS9/N62/wCDRb4IfHn9mzw
1qv7Xn7Svx81//gop4mkfxR8bv2pbX4gah8UtP8Q+I7iyj07TPBtz4c+IkTP4m8I+DNDtNE
0i31eTVNG8Y6vqOl3l03iW30G40zw/pXSfFH/gzO/4J3+L/BnwO8L/AA7+Lvx8+FeufDgX1
h8VfH8d14X8Y+JPj1o+pazda1LcazZarp1j4Z8D+MNIF3/YXhrXvC2gDQrPw7bW9pr/AIP8
UalEmrgA/K/9qX/g7x/bH8c/GLxL4x/YQ+CvgDwj+xn8GvEOmLrPjj46/D3xX4i1/wCJhm0
nW73SPDXj7WvCurz6B8K7n4q3fh3XNN+HfhvSJIvEUl3Z291qHi+3todctNM/Xj4Tf8HRPh
f4l/8ABQf9jL9lE/s9W1p8Kf2yfhf+z5qVh4rsvGF1f/FD4P8Axg+P+lQXGjeDPGvhq30eb
RNY0Gx1u50yy/tC1uNCvZfCPiXQ/iBKILQTaHN+f3/BUX/g2i8a/sm/AXQ/GP8AwSe8XftM
eJPAf2LwNoP7aX7LWjeOrvxf4p/aC8NeE5EWP4v+GfBF59j8JeO/H2lyXOuX2ofDO80K60T
z9ba8+HmiaLb2eoeHtVxf+Dc7/gkNoev/AAD/AG1v2j/+FL/tDfAb9rW3k+Pn7P8A+xp8b/
2jbDUPBJ8I6J4w+Hmr+E9G+Ivh34cwaFY3vh34i+Dtau7jw5418X2mqeK7fSL0X+l+B73T7
+w1y3mAPeP+C0n/AAcjftIfsI/8FIPCvwS/ZJ8Tfss/HH4H+Cfh14d1D4rfD0WupeNvFOtf
FK98U69pvjD4Wa1438D6tfXHgbxxpGiafo02g2FvZrFoN/qc0vjGw1uTyNCi/en9nL/gux/
wTs+OH7Dehft2eM/jl4M+AfgGLVbHwL8TvB/xI1yN/Gvww+MMlo11ffC660LSbKbX/FmqyW
8VxrXhi98NaBct4p8JxnxHb6dYx22r2Wlfw4/Cr/giJ/wVr/Y0/Zi/aB+Lemfs9fHHwh+0j
4V/aj+BWj61rv7O/i/wb4l+Pviz9lu08N+O/E/xW1L9nLxX4Rk8V+I7PU38ev8ADC81nV/D
EkWs6rcWdhYXek6ppvh3xZpadv8Asm/8EAP+ChP/AAWX/aP+L/7R37fWieOv2GvAlxotnZ2
ni7xl8CfC3hD4p/EvxlokWj+H9IWT4U2WmfCKLVtQvtEs9S8SfFD4xanoejjxX40lafT9P1
O41vUT4bAP9HL9n39pb4A/tYfDDR/jP+zb8WvBHxm+F+uT3FnY+MfAmswavpqalZx20t/ou
pRpsvdE1/TEu7b+1fD+tWun61pbzxR6hYW0jhCV8Uf8Elf+CWPwv/4JIfsxX37Ovwy8feLv
ipd+KfiHr/xP8e+PvGEUWitr3inV7DR9Atf7F8J2F3qem+FtK03wx4d0DSzZ29/f3N/f2d5
q97fSNfRWliUAfqYvQfQfypqoqggbgD/tue5PBLEgkk5I5PfNZ+r6zo/h3SNS17xBqum6Fo
eiabfaxrOtaxfWumaTpGk6Xay32p6pqmo3ssFnp+nadZQTXl9fXc0NtaWsMtxPLHFG7j89/
iL/AMFZ/wDgnj4B/Zn+Lv7W1l+1p8E/iR8GvgnH9l8Y6p8I/iJ4P+I+qT+KryDd4c+H+i6X
4d1m7lvfHPjC7eHT/DGjTSWqXk8kl5c3FtpNhqd/ZgH6LiGMfw9gOWY8AEcZJwcEgkckHBO
KcEULtA2rzgKSuM88YIIHPAGAO1fyHf8ABKj/AIOPvi1/wUf/AOCi/wDwz1q3gP8AZa+E/w
Czb42+GXivx78OVvfiVrMX7QemalpfiG58OeEPh9rU2s6nZ+D/AB18V/FJjt/E2reAfA/ha
O38PeEbt9Sg8T6tdaXPaX2P8cf+DtT4YeDPHH/BQXwH8MP2ZdZ1a5/Y38EX0fgXVviZ45g8
E6t8W/ivo/x78F/AbxFpMvw5Ghya7ovg/wAP3njVvGtx/wATtvGMvh3wlq8GpaHoF3qKtoo
B/YUFCjCgAcfoABk9ScADJ5wBS1/Ev+wr/wAHZmpD4s6X8HP+Crnwm+Hn7Pmi+PtDtvGXwt
/ae+C9p8QNQ+DmseFtTt7s6Jf33hq/l+IGvax4a1nUbC90e1+IPhLxBqOmadrtpqOg+IvD+
kXOjaxd2f7leM/+Dgv/AII9+A9B+F3irWv26fhjeaB8XrrXIfCl14a0Xx34suLKDw7c6zp2
rX/jLSPD3hK+17wFYw6ro7WFo3jDTNHutUkvdLu9Mtb3SdRg1JgD9nCiscnOcYyGZTjOeqk
d+/Xr60FEYgsoJXGM5PTOOOhIzkE8556gV/AL4z/4PJ/jRP8AHvVPFvwu/ZJ+H1x+wvovj/
8A4QzTdV8d3fjfTfjn8TNMh17RbS/1TwjrNhqCfD7TvHNn4a13TPFl78MW0bxBdaPpmo2ba
j4heCdL0fuL/wAE+P8Ag4J8G/tx/wDBQn9q/wDYcHwVufC/hj4CxfFjxj4S/aJ0bxbb6p4L
v/hl8KfEHhzwxqup/FPTNS07T4/Al1Lf6vPKuv2evax4c+1PZaLIluSmrX4B/RrsTj5Rkbs
EZBXf97aRypPqCCOxFARQS2MsTnccsR14BJJAG5sAYADEADJr+G/wj/wdteKPhp+2f8Tvhz
+1T4O/Zb1v9kzTf2lPGXwK8OfEL9mTxz4p8Y/EjwV4P0PV3i8P/HjURcXviHwr8Z/hZq+kT
2sl9feCbbwhriXVlrT6fokl5Dpfh7Vf6htQ/wCCrn/BOLSPjH8NPgHqH7a/7PTfFf4v2nh+
9+HnhSx8faVqR1+LxdBHc+D4JNd0tr7wxomoeLormzbwppXiDW9J1XxKb/TItFsr2fUbOO5
AP0Ik7fj/AEooc52ke/8ASigD52/a5/Z18Mftdfsw/Hb9l/xprGueHfC/x6+FnjD4X6v4h8
NzSQa3oMXizR7jTIdasNk8EV3LpdzNDfNpV8/9l6zFBJpOrLLpl7dQTf5/H7XH/BrL+2V+w
J4y+Dv7SX7DUHgT/gpJbeEtYkuPiH8Ffid8DvhzpVlbtZWEel6Rc6h8HPF3jTxB4T+LnhfV
7K7vo9as7OeLxNo2vR2muW2j38U91qei/wCkmvQfQfypaAP8zbWP+Ddr/gqX+0d8Gvh/+0F
pHwq1v4V/tZ69+2Vqeq+Fp/iZ8Rfhj4A+Jnwc/Z7tPB+j3OkeOPij4k+H8XhHTluPCfxP8O
2Unwq0D4XeAdP8V+EdHk1q7s/DEemat4Y0zw/94/8ABwZ/wQ417xz8SP2SfjL+zj+xh8bv2
kPjN8VYdR0v9un4m/s5+LtB8Ijxt4v8HeBfCunaf4z1PwZ4p8MeJvD/AIQ8XfFbxC+ueJtb
+JX2CLQrm48PX1p4o0vU/GHi2012v72KKAP4uv2VP+DSz4VfFD9kvTP+Hl3xU+OHir9rnxL
4Z8N6f4d1Xwl8XZ9Ytf2UPB3h+G4t/DHwe8Fvfx674B8bxaXpL2Np4subrw5deF4NRtp9P+
Hqadp0B8Q659FeLP8Agz2/4JgeJfhb8Cvh3Y+KPj74R1r4S3vie58b/FLw34h8Ex+P/j1b+
KNZs9We0+JE+qeB9T0KzHhu3s/7D8GyeENE0BdG0i5ulvIdXv55L9v6u6KAP4Ff+CyH/BuH
8bPhNptpqf8AwSw8I/Ffxn+xx4v0rwnB8fv2Ffh/8a77Tdeufip4Z0abw1oPxu8HaX8QLDx
P4c19NQhsfCc/jyNbfVfHB1GDWZtJitvDWsT3Pgv1n4Qf8EBvjEf+CC3iH4Y/s3fBu9/ZL/
4KQ/tNWng6D9p+y+LnxGmPif4i+AfAPj/W7LVvhN/wmWkR6hZ/DbwB8TdJsdI+Jc/gC0igs
dVuH0/wl8RbzUY7aG50z+5GigD/ADI9e/4Il/8ABWb9gFPhNrH7Nv7J+tfGmD4yfso6P4S+
J3w002++DvxT8I+H/wBoHxT4U1Pw58X4f2hPC3iu08Q+FfEGkaBL4611vhNqnhjVYdIij0v
w3qreMrS48Marpuqfo7+wT/wZpJ8P9c+AXxv/AGs/2uNdsPiH4K8UeFfiZ4s+DXwQ8IWMOn
aZrPh3ULHxDo/hay+Nes61c3M81hq9law6/rOk+AohNHHd2/hy8tnez8RL/d/RQBEyhQAPV
259Wbcf1Jx7UUsnb8f6UUAPH3R9B/Kv5wP+CxH/AAcUfDD/AIJHftD/AAp/Z+8V/sv/ABL+
NN98QPhvY/FDXfF+heMtH8C6H4e8M6p4s1jwxa2fhoat4d16Pxv4mt28N63f6tpM154XstL
STw7DJqsra3NNpP8AR6HAAHPAx2/xryz4q/BD4LfHTQj4Z+NHwl+HPxY8P/ZdVso9I+Ingr
w74xsra21y0NhrCWUOv6ffiwbUrMi2vJbLyJpolRXkOxNoB/mR/wDBXv8A4L9ft3ftVfFr4
Y+Lf2bfit8Rv2Xv2M7+61/xz8C/CvwX+KGieFvj1438HeBNabw14j+I/wAdv+EB8X6vrmg6
ne634d8Ux+Ffh74tmsvD1jp2nXEyaN4ktwPE+rfq3/wUD/4OAP2vNcuv2Cf29P2KZviFoH/
BNDV/CXi/RvjIZPAdjreveGP2q9MvfG3gPWfh1+09f+Hf7esLDT/DNnrPwx+JPw+8KWeuaN
pPxL03V59Zhh1W5Fha6H+0/wAMP+DYf/gk78Kfif48+LPhXwP8YpLfxz4Y+L/hjTfhtrXxQ
fUvhv8ADi0+NXhfW/h/r+p/D3Sm0WLxDp+v+HPCPiTWdF8C6x4h8VeJ7rwyLmDV4WufEOma
Tqtj9VeIP+CJH7DF9/wT48R/8EzPhxpXxT+B37OOv+MYfHmuyfC34k6zZ/EDX/GsGuWHidN
Y8VeLvFH/AAlMnjK1fUtM0JZdF8UWOpaVFaeHvDtvp1rp7eHtDm08A/go/ZJ/4Lcf8FJv2L
/Hk37Rvhn4xfGT/goV4B1P4X23ir9tb4N/FPxV8S/ih8Lvgf478eeK9R0fwRqUfxPi8MroP
we1TX9WbRNU0vw14Ys20DQZNY1f4SaodY1vS1m8P/sN8Qv+Drn/AIKGeHvgl+yH470f/gmB
pUOt/tL+HPG40jxPql18StU8HfFPxnonizxd8P8ASbX4H+G9Gin8TCzi1u08OapfaL4g1DW
dU1sNq3hrQHktbyw8Yw/18fsM/sA/suf8E+fhBqPwc/Zw8EXenabr+v3Pib4j+N/GWonxd8
Tvi542uABeeMvib4zvoo7vxNrU25vJTyLHSNNEtwukaRpyXNys32qYLQpBGbaEpasjWyGGP
ZbtEpSNoFxiFo0JVDGFKKSqkA4oA/yQPBX/AAWi/wCCpPwG/aO8UePPjP8Atv8A7RGufFD4
meB/2i/hd8bP2a7/AMO+PItc+BnxHn0fxh4M+GOgWXwr8b6J4a+HXgLxlYeP5PBPivwl4g+
Fnn6t4MitptI8TWN/INY8E+Iv1Z/a1/4K3/t9fBf/AII5fs4fspftT/EH9pzwN/wU2/ac1/
XPil4I8ZeFdci+Dnxi8IfstaH8TLXTPC9x8f76KKw8Z6TffFWzi+JNh4NGh6ZoHiE6D4J0L
XPGN4lnBLb+LP63v2+/+CH/AOwD/wAFCPijpXxq+NHhf4k+Bvi3DYaXp3iv4gfAfx5L8MvE
HxQ8N+F77RtU8O+HfidJBp+p2fim18O6loGhXvh/VTZ2fijR5dG0mPT/ABDbW2l6fBbfRP7
Q3/BM/wDYh/ad/aB+FP7Tnxz+DMXjX42/BbwJ4j+HfhHxm3iXxXpk174A8WaX4j0PU/Cvi+
y0vXrOw8Z6dFZ+K/Frab/wkVre3Gk3XibWb3Tbi2u76SUAH8SP7HH/AAdL/tWfsLfsdeCPC
v7YHwii/bK1vxxp3jLWP2W/i/P+0X4Pbx9L4Q8MeJ9e8FXXhz9oqDTtH8UeNpL7w94n0hLn
wv4t8Q6D4b8R+PfBmoQXtqdQsIbLX5/7O/8AgkN/wUVb/gqN+xL4C/ayn+Ed/wDBfUfEHiL
xf4L1nwfNrZ8SaO+teBr+PStU1rwpr8ml6Ncan4a1K8Mq2ZutOhutOvrbUtHuZr2bTWvrr5
G/Yw/4Nv8A/gmb+xd8Xtc+NOmeCPGn7QnjS4tJdB8Aj9p7XNG+Leg/Cjwf/Y2laPD4b8HeG
73w7p+gTPYWunz2ekeIvEOm6z4i0XRr6XQ9I1Gxsmuvtn7qeGfDPhbwXoemeF/B3hvQvCfh
rRYDa6P4d8M6Pp2g6HpNq0skxttM0nS7e1sLCAzTTSmG1t4ozLLJIV3OxIBuydvx/pRSMwb
GM8Z6/hRQB//Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0