%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Jana</first-name><last-name>Rečková</last-name></author>
<book-title>Mezi slovem a mečem</book-title>
<lang>cs</lang>
<keywords>Chast 1</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Jana</first-name><last-name>Rečková</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>2104548f-87ef-4d3c-af1e-4a179e16150e</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2006</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>Jana Rečková</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Mezi slovem a mečem</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong>Straky na vrbě</strong></p>
<p><strong>Praha </strong><strong>1999</strong></p><empty-line /><p>Copyright ©1999 by Jana Rečková</p>
<p>Edition © 1999 by Michael Bronec</p>
<p>Cover Art © 1999 by Jana Boušková</p>
<p><strong>ISBN 80-</strong><strong>902704-6-8</strong><strong>Obsah</strong></p>
<p>Princezny nejsou nevinné 4</p>
<p>Přízraky z ciziny 35</p>
<p>Bitva na pustém poli 65</p>
<p>Vězení Chorkorel 111</p>
<p>Dědictví Sohtonů 161</p>
<p>O sobě 187</p>
<p><strong>Princezny nejsou nevinné </strong></p>
<p>„M</p>
<p>yši v mém domě mají takový hlad, že mi prožraly i drátěnou košili," řekl Chast. „A podívej na můj meč! Ty zuby na ostří! To už nikdo nespraví... Ta rez!"</p>
<p>„Jsou to čestné zuby," namítl jeho host, mladý Oskran. „Ten meč bránil krále, i ve chvíli, kdy už zůstal jediný... Pamatuju se na ten boj, přestože jsem byl jenom vyjukané páže."</p>
<p>„Ty se pamatuješ?" Na hubené tváři rytíře Chasta se objevil vlídný úsměv. „Ale král ne. Podívej, Oskrane, nemůžu králi nabízet své služby, nemám v čem jít do paláce. Vidíš moje šaty?"</p>
<p>„Tehdy jsi byl oblečen hůř, a k tomu pokrytý krví," vedl si svou mladík, „a nikomu to nevadilo!"</p>
<p>„To bylo ve válce. Teď by mě ke králi nepustili. Hm, měl jsem dobré učitele, ale nikdo mě nenaučil prosit... Brzy opustím město, kde mě žádný kovář nevezme do své dílny, protože mě všichni znají jako králova rytíře."</p>
<p>„Ty chceš dělat kováře?" užasl Oskran.</p>
<p>„Co je špatného na poctivém řemesle?" řekl přísně Chast. „Můj otec byl kovářem, než ho král pasoval na rytíře. A mě vyučil obojímu řemeslu."</p>
<p>„Počkej, Chaste," žádal mladík rozčileně, „nejdřív si poslechni, co ti povím, a pak se teprve rozhodni!"</p>
<p>„Nech mě hádat, Oskrane. Jde o princeznu Harmiku."</p>
<p>Mladík zrudl. „Ty všechno víš, Chaste."</p>
<p>,Jeden poustevník mě učil <emphasis>vědět, </emphasis>jenže já byl špatný žák... Každý to na tobě vidí, Oskrane. Každý, kdo není slepý. Není dobře zamilovat se do princezny."</p>
<p>„Aťsi," prohlásil Oskran vzdorně. „Budují třeba čistit boty!"</p>
<p>„I jejímu manželovi?" zeptal se mírně Chast.</p>
<p>Mladík vyskočil a sáhl po meči. Chasta ani nenapadlo tasit svou zubatou zbraň. Uhnul ráně. Neuvěřitelně hbitě na to, jak byl vysoký a hranatý, chytil Oskrana zezadu kolem ramen a lehce mu vykroutil meč z ruky. „Nono," zabručel konejšivě, „divochu! Nejvíc ti vadí, že mám pravdu! Vždyť ona se vdá!"</p>
<p>Oskran zkrotí. „Pusť mě, Chaste," zaprosil. „Já vím, ty říkáš vždycky pravdu. Proto tě král nemá rád."</p>
<p>„Nejspíš," souhlasil Chast. „Vzpomínám si na doby, kdy mu to nevadilo... No, to už je pryč. Co má být s Harmikou? Jen mi nevykládej, že se na předměstí usadil devítihlavý drak nebo létající býk s lidskou hlavou a chce ji za ženu!"</p>
<p>„Ne, to ne." Oskran zaťal pěsti. „Král dostává dopisy, psané krví na pergamenu. Dvorní alchymista tvrdí, že je to lidská krev... Ty listy jsou bez podpisu. Kdosi mu v nich píše, že mu brzy unese jeho krásnou dceru. Líčí podrobně její půvaby, tak... až jsem se červenal, když mi to Rede šeptal..."</p>
<p>„Červenáš se snadno," pousmál se Chast. „A mně se nelíbí ta důvěrnost s královým prvním rádcem. Je moc hladký."</p>
<p>„Vím, Nejsme přátelé, ale občas mě potřebuje. Rád vyráží v přestrojení do těch nejhorších krčem, a přitom je zbabělec..."</p>
<p>„Ty mu děláš ochránce?"</p>
<p>„Ano. A on mi říká všechno, co se týká princezny." Oskran se hrdě napřímil. „Nestydím se za to."</p>
<p>„Není proč. No tak povídej, co dál?"</p>
<p>„Ten mizera... Určitě ji viděl. A zblízka," sykl Oskran.</p>
<p>„No, když napíše, že má princezna něžná ňadra s růžovou průsvitnou kůží, oblé a křehké boky a medově zlatou kožešinku v klíně, tak se nesplete," zamumlal Chast.</p>
<p>„Poslyš," vyletěl Oskran, „nepsals ty dopisy náhodou ty, že to tak dobře víš?'</p>
<p>„Ne. Ale uměl bych to. Je to až příliš snadné," odpověděl Chast vážně. „Nedáš si se mnou víno? Našel jsem ve sklepě ještě jednu láhev. Dlouho už mě nikdo nenavštívil. Pojďme to oslavit."</p>
<p>„Jsem já ale hlupák!" vykřikl Oskran. „Nech svou láhev na jindy, dnes tě zvu!"</p>
<p>Chast okamžik váhal, než přikývl. „No dobře, díky! Třeba pro tebe jednou vykovám pořádný meč. Až budu zase kovářem."</p>
<p>V hospodě U mostu byl nový krčmář, který Chasta neznal. Podezíravě si změřil jeho chudý oděv a odřené špičky bot, neodborně zalátaných dratví. Oskran na něj vrhl hrozivý pohled. Krčmář ustoupil a neochotně se uklonil. Chast se tvářil nevzrušeně, zato Oskran zrudl.</p>
<p>„Jsem zvyklý na takové tiché ocenění," podotkl Chast. Oskran si ve světle mnohoramenného svícnu všiml přítelových prošedivělých spánků. Vždyť je mladý, sotva něco přes třicet, a je šedivější než můj otec! Je to tak nespravedlivé!</p>
<p>Chast mlčky upíjel víno a usmíval se na hezkou číšnici. Náhle se jeho obličej proměnil, zaostřil a zpozorněl.</p>
<p>„Podívej, Oskrane! To je Rede! Bez tebe, a nemá strach."</p>
<p>Oskran se ohlédl a se znechuceným výrazem odložil pohár. „Myslí si, že ho ochrání ti dva hošíci. Jsou z králových pážat. Vidíš ty znaky na rukávech?"</p>
<p>„Dost staří na pážata."</p>
<p>„Král má i starší. Líbí se mu, když jeho hoši připomínají rytíře."</p>
<p>„Jen připomínají," poznamenal suše Chast.</p>
<p>Ke trojici honosně oděných hostí právě přistoupil přiopilý podvodnický obchodníček z tržiště, jeden z těch, co tak pěkně přihrávají zlodějům a lapkům, vykupujíce kradené zboží. U blízkého stolu se už zvedali čtyři kumpáni pochybného kupce, chlapíci potměšilých lotrovských tváří a statných postav. Chast šlehl pohledem po Oskranovi. Mladík se tvářil pohrdavě.</p>
<p>Lumpové se cítili v přesile. Tři malí vyděšení šlechtici pro ně představovali dobrou zábavu a snadné obohacení. Nejprve si jen tak tropili šprýmy. Velký černovlasý chlap se pokoušel obejmout Redea, oslovoval ho <emphasis>ty moje krasavice, </emphasis>což se k jemné růžové pleti králova důvěrníka a rádce tak hodilo, až se Oskran s Chastem na sebe pobaveně ušklíbli. Potom však násilníci sáhli po váčcích svých obětí a začali jim z oděvu strhávat zlaté ozdoby. Oskran se vztyčil, tasil meč a zamával jím. „Dost! Nechte toho!"</p>
<p>Lupiči se otočili k němu a dva se po něm vrhli, odhodláni drzého mladíka ztrestat. Nedoběhli. Cosi jim podrazilo nohy, natáhli se na zem, jeden udeřil hlavou o roh stolu a zůstal ležet, druhého Chast musel srazit ještě další ranou pěsti do týla. „Na vás je meče škoda," řekl ležícím.</p>
<p>Zbylí tři lupiči užasle hleděli, odkud se tu zjevil ten dlouhý chlapík a jak k čertu stačil ty dva tak rychle uspat... Oskran nevypadal o nic méně užasle. Zapomněl jsem, co všechno Chast umí, uvědomil si. Docela jsem zapomněl, kdo to je, viděl jsem už jen ty ošuntělé hadry. Hanba!</p>
<p>Chast přistoupil k prvnímu z útočníků, chytil ho pod krkem a pořádně s ním zatřásl. „Tebe by neměli pouštět mezi slušné lidi!"</p>
<p>Povolil sevření, chlap si rychle zakryl krk límcem a vrávoral ke dveřím. U východu se ohlédl a zaječel: „A ty nebudeš moct mezi lidi vůbec, až se ti zadek proklube z kalhot! A nebude to už trvat dlouho, žebráku!"</p>
<p>Chast pokrčil rameny a chystal se vrátit ke svému vínu. Rede ho zezadu uchopil za loket. „Počkej, pane! Něco ti dlužíme!"</p>
<p>„Ale ne!" Chast setřásl jeho měkkou růžovou ruku. „Vrať se do paláce, Rede. Král má o tebe jistě strach."</p>
<p>„Propána," vyhrkl Rede, „to je přece rytíř Chast! Nepoznal jsem tě! Promiň, zmátly mě tvé šaty..." Kousl se do rtu. To se mi moc nepovedlo. Urazil se? „Promiň," opakoval.</p>
<p>„Zlomyslný osud," řekl Chast mrzutě. „Vůbec jsem netoužil po setkání s tebou! Asi to muselo být... Řekni mi o Harmice a o tom rozruchu kolem dopisů."</p>
<p>„O <emphasis>princezně </emphasis>Harmice," opravil ho bezděčně dvořan.</p>
<p>„Před deseti lety mi sedala na klíně," vysvětlil mu Chast. „Od té doby trochu vyrostla, aleje to pořád ona."</p>
<p>„Vyrostla do krásy," vydechl Oskran. Všichni se rozesmáli a napětí mezi Chastem a Redem nepatrně povolilo.</p>
<p>„Kdybychom aspoň tušili, kdo ty slátaniny píše!" Rede zaťal pěstičky a Chast skryl úsměv. Tak i tenhle se zamiloval! Hm. Harmika byla moc hezká holčička. A moc dobře to věděla.</p>
<p>„A víte, kdo ty dopisy doručuje?" zeptal se.</p>
<p>„Ach, to je záhada," řekl Rede. „Objeví se třeba na stole. Rolička pergamenu se najde zastrčená mezi rameny svícnu. Nebo leží před trůnem, když král přichází, aby přijal vyslance Severního knížectví. Nebo list drží v tlamě princeznin pejsek..."</p>
<p>„Je to tedy někdo z paláce. Nejspíš pisatel těch listů někoho v paláci podplatil."</p>
<p>Rede při Chastových slovech položil ruku na jílec meče, vysunul bradu, ale vzápětí si uvědomil, s kým mluví, a schlípl. Neměl nejmenší chuť zahrávat si právě s tímhle bývalým královým rytířem.</p>
<p>„Nemyslel jsem tebe, Rede," uklidnil ho Chast a potměšile přimhouřil oči.</p>
<p>Dveře hostince se rozlétly, hospodský mezi zuby zaklel. Dnes večer už tu bylo obtížných hostů ažaž, a teď se mi sem ještě nahrnou vojáci! Co tady chtějí? Horečně přemítal, po kom by mohli jít. Zatraceně, tady nepůjde o žádnou obyčejnou zlodějnu, královští se nezabývají drobnostmi!</p>
<p>„Tušil jsem, že tě najdu mezi nějakými pobudy, Rede," zahalasil chlapácký bas a pod svícen vkročil statný muž ve stejnokroji se zlatými výšivkami a krátkým ozdobným mečíkem u boku.</p>
<p>„Pozor na ty <emphasis>pobudy, </emphasis>pane!" Oskran zvedl hlavu a vyzývavě pohlédl do přísné hranaté tváře velitele královské armády Eufarmata.</p>
<p>„Ach, to jsi ty, šikulo!" poznal ho statný voják. „Pořád čekám, kdy se přihlásíš do mých oddílů. Pro palác je tě škoda!"</p>
<p>„Mečem vládne dobře," ozval se Chast, „ale chybí mu tvoje ráznost, Eufarmate. Dupeš kolem sebe jako buvol a nehledíš, komu šlapeš na kuří oko."</p>
<p>„No tohle, koho já tady nepotkám! Chast, svědomí armády," posmíval se Eufarmat. „Pořád poctivý, pořád chudý?"</p>
<p>„Přesně tak," řekl Chast. „Aspoň nemám břicho jako ty. Seber si Redea a vypadni. Zacláníš mi výhled na hezkou holku."</p>
<p>Eufarmat zrudl. „Jak rád bych ti nakopal tvoji drzou hubu, Chaste," zatoužil nahlas. „Jenže já nehledám Redea. Hledám tebe. Král tě chce vidět."</p>
<p>Chast se zvedl a ukázalo se, že velitele armády o kus převyšuje i bez podpatků s ostruhami. „Našli už konečně pisatele těch ohavností? Ne? Mně je to jedno. Odcházím z města a zkus mě zastavit, ty velký tupý vojáku!"</p>
<p>Eufarmat se zaťatými zuby ustoupil. Moc dobře věděl, co tenhle rytíř dokáže. Bojovali bok po boku v nejedné bitvě a snášeli se tehdy docela dobře; nejednou si navzájem zachránili život. To byly ty krásné doby, kdy se království otřásalo v základech a oni byli hrdinové a tak svorní...</p>
<p>„Chaste!" zašeptal Oskran, „to chceš, aby se král za tebou plížil přestrojen, v šedé kápi, a prosil tě?"</p>
<p>Chast se zastavil u dveří. „To mě nenapadlo," připustil váhavě. „Máš možná pravdu, Oskrane. Půjdu ke králi a zeptám se, co ode mě chce."</p>
<p>Eufarmat se chytil za hlavu. „U všech pekelných pramenů, Chaste, ty jsi pořád stejný! Samá čest a svědomí!"</p>
<p>„Vždyť já vím, že mi závidíš," řekl Chast mírně.</p>
<p>H</p>
<p>armika je pozorovala ze zdi s cimbuřím. Eufarmat ho přece jen vede! Jestlipak šel dobrovolně? Hm, jak jinak! Sotva kdo na světě přinutí rytíře Chasta jít, kam se mu nechce... Dychtivě se naklonila, mhouříc oči proti slunci. Je pořád stejný. Má příšerné šaty, jiný by v nich vypadal jako hastroš, ale jemu sluší všechno. Rytíř, který umí vykládat malým holčičkám pohádky na dobrou noc...</p>
<p>„Blázinko!" zavolala. Drobná dívka v krátké pestré sukénce přiskočila, cinkajíc rolničkami na červené čapce. „Copak, paní?"</p>
<p>„Vidíš toho vysokého muže?"</p>
<p>„Velitele Eufarmata?"</p>
<p>„Ne, toho vedle něj..."</p>
<p>„Aha, ten. Má krásné vlasy. A je smutný. Jako já." Zatočila se dokolečka a usedla své paní k nohám.</p>
<p>„Jako ty... Jsi bystrá, Blázinko," pronesla zamyšleně princezna Harmika. „Říkají o něm, že je blázen. Kolikrát v bitvě zachránil krále! Kolikrát vyhrál ztracenou bitvu! A nedostal za to nic, o nic si neřekl..."</p>
<p>„Půjdeme poslouchat?" zeptala se věcně Blázínka. Slepý by poznal, že princezna je do toho rytíře zamilovaná! Teď o něm bude vykládat ve dne v noci.</p>
<p>„Ovšem. Sundej čapku, ať nás rolničky neprozradí."</p>
<p>Lehkými kroky seběhly po točitém schodišti v postranní věžičce dolů, nad síň, kde král přijímal důvěrné návštěvy, a přikrčily se za brokátovým závěsem u tajného okénka, jímž bylo dobře vidět i slyšet, co se v síni děje. Král o okénku neměl ani tušení.</p>
<p>„Podrobně popisuje, co s mou dcerou bude dělat," říkal právě král.</p>
<p>„Ukaž mi ten list," požádal Chast. Žádné oslovení Veličenstvo, pane, nebo aspoň králi! Harmika tajila dech. Takhle asi spolu mluvili v boji... Chast se otce nebojí. Nikoho se nebojí!</p>
<p>Král váhal. „Neměl bys to číst." Neurazil se, netrval na patřičném oslovení.</p>
<p>„Jsi zvyklý mít kolem sebe mládenečky," řekl Chast. „Já jsem dospělý. Mohu ten dopis číst a nebudu se červenat." Natáhl ruku a král mu do ní vložil tenkou roličku. Chast dopis rozvinul a četl. „Vida," promluvil po chvilce. „Paní z Netřeskových skal. Kněžna Irgina."</p>
<p>Harmika ztuhla. Žena? Co to má znamenat? Vtom zaslechla tichý zvuk odhrnovaného závěsu, na ústa jí dopadla těžká dlaň a silné ruce ji táhly pryč. Blázínka ječela a ječela, dokud ji jiné ruce nezvedly ze země. Chast běžel najisto. On o tajném okénku věděl. Postavil vyděšenou dívku na nohy. Hezké děvče... Kdo je to?</p>
<p>„Museli mít létající kočár," zadrmolila dívka, „určitě! Zašuměla křídla... Jsou to sluhové paní z Netřeskových skal!"</p>
<p>„Všecko jste vyslechly," pokýval Chast.</p>
<p>„Co s ní udělá? Neublíží jí?"</p>
<p>„Nezabije ji a nejspíš jí ani neublíží." Neměl chuť probírat s mladou dívkou klepy o zvrhlých choutkách kněžny Irginy. Sám jim příliš nevěřil. Ta ženská je moc bohatá a nudí se, tak si hraje... Ale proč zrovna Harmika? Bude Irgina od krále něco chtít? „Určitě ne hned. Spíš bude vyjednávat, a mezitím se k ní dostanu."</p>
<p>„Půjdu s tebou," prohlásila dívka. „Jsem princeznina Blázínka."</p>
<p>„Celá se třeseš," namítl. „Běž radši do postele."</p>
<p>„To přejde. Polekali mě. Už to přechází..."</p>
<p>Král těžce stoupal po úzkých tajných schůdcích. „Unesli mé dítě," řekl stařeckým hlasem, popadaje dech. „To je konec."</p>
<p>„Přivedu ti ji." Chast se zamračil. Stárneš, králi! Nebýval jsi takový slaboch! „A možná ji Irgina vymění za svoje náramky a prsteny, jistě jsou od války někde dobře uschovány v královské pokladnici..."</p>
<p>„Její čest..." začal král zlomeně.</p>
<p>Chast se zatvářil kysele. „Nemáš u dvora mnoho lidí, kteří by mohli vyprávět o cti. Nebo o nevinnosti, když už jsme u toho. Nemají poruchy, co to je. Až ji přivedu, co řekneš? Já tě už neznám? Vyženeš ji?" Otočil se a rozběhl se dolů ze schodů. „Pojď, Zinko," zavolal přes rameno a dívka poskočila jako kůzle.</p>
<p>„Chaste!" vykřikl král ochraptěle, „najdi mi mou dceru, prosím tě!"</p>
<p>„Nemusíš prosit!" odpověděl Chast na posledním schodu a byl pryč i s Blázinkou.</p>
<p>Ještě téhož večera král vyhlásil tajné pátrání. Chtěl vědět, k čemu přesně se Chast chystá. Ve městě však nezůstala po rytíři Chastovi, Oskranovi a Blázince ani stopa.</p>
<p>Byli už na cestě. Půjčili si koně od Oskranova otce a první úsek cesty s nimi jel jeho sluha, jehož úkolem bylo přivést zvířata zpět, až se krajina stane příliš neschůdnou.</p>
<p>„Tohle je ještě pohodlné," řekl Chast tiše naříkající dívce, „bude hůř! Půjdeme pěšky, polezeme po skalách! Můžeš se vrátit!"</p>
<p>„Ach jejda." Blázínka potřásla tmavými kudrnami, „nikdy bych neřekla, jak umí být sedlo tvrdé... Kam nás vlastně vedeš?"</p>
<p>„Oklikou k Netřeskovým skalám. Nad Pekelnými prameny se dá přeletět jedině v létajícím kočáře, a ten nemáme. Musíme přes Most spravedlivých a Svatyni Posledního přístřeší. Třeba nám Strážce něco poradí..."</p>
<p>Oskran se otřásl. „Jsi nevinný a spravedlivý, Chaste? Nikdy jsi neudělal nic zlého?"</p>
<p>„Určitě udělal," řekl Chast. „Jako každý. Když mám hlad, závidím tomu, kdo se cpe hovězí kýtou. Závidím kovářům, že se při práci zahřejou. A někdy závidím bláznům, že za drzý vtip dostanou nanejvýš kopanec... Závist je moc špatná, Oskrane."</p>
<p>P</p>
<p>aní Irgina byla velká a mohutná, a když šla, boky se jí houpaly a natřásaly a Harmice se z ní dělalo zle. Nebýt toho ošklivého konce, byl by to báječný výlet.</p>
<p>Cesta létajícím kočárem byla úžasná. Únosci jí neubližovali a nechali ji vyhlížet ven, dolu, kde rychle ubíhala krajina, zkrásnělá soumrakem. Harmice se líbil i ten podvod s Netřeskovými skalami. Na území kněžny Irginy nebyly skoro žádné skály. Zdálky náhodný poutník viděl vysoké stěny porostlé kvetoucími i nekvetoucími květinami, jenže stěny byly dřevěné, sbité z obrovských klád, s upevněnými nádobkami s hlínou a štěrkem, v nichž květiny rostly. Převládaly růžice netřesku, ale ze stěn se spouštěly i větvičky poseté bílými a červenými květy, Harmika zahlédla i vzácné modré kalichy s chlupatými nožkami. Irgina to tu měla krásné... Stěn bylo několik, vyšších i nižších, a zdálky spolehlivě vytvářely dojem skal. Blíž se nikdo neodvážil. Bránily v tom Pekelné prameny.</p>
<p>Harmika spatřila Prameny shora, a byl to nádherný a děsivý pohled. Pod Ohnivou skalou, jedinou opravdu velkou skalou na kněžnině území, neustále zlobně bublá jezero sytě krémově zbarvené tekutiny. Bubliny občas prasknou a z každé vyšlehne modrý plamínek, jinde zas vytryskne mocný sloup vody smíšené se žlutou tekutinou jezera, nesený horkou parou, která na chvíli zahalí rozbouřenou hladinu. Do jezera prudce klesá vodopád, nad nímž se vznáší duha. Harmika zahlédla, jak odkudsi z hlubin pod patou vodopádu vyšlehl modrý plamen a voda se za ječivého sykotu všechna proměnila v páru. Uchvacující podívaná! A potom... Kněžna!</p>
<p>Nádherně oděná, pečlivě upravená, se slavnostním úsměvem, odporná, tlustá, hladká. „U mě se budeš mít dobře, princezno," přivítala svou kořist.</p>
<p>„Únos není právě nejšťastnější způsob pozvání k návštěvě," pronesla dívka důstojně.</p>
<p>„Umíš mluvit jako kniha," zatleskala kněžna tučnýma rukama. „Teď se osvěžíš po cestě. Pak tě provedu po svém území."</p>
<p>„Proč jsi mě dala unést?" zeptala se Harmika.</p>
<p>Irgina přivřela těžká modře nalíčená víčka. „Ty nevíš? Nečetlas mé dopisy?“</p>
<p>„Ne. Nebyly určeny mně."</p>
<p>„Poslušná dcera. Poslušná princezna. Okouzlující... Náhodou se mi dostal do rukou tvůj portrét, krásná Harmiko. Od té chvíle nemohu spát. Toužím po tobě."</p>
<p>Aha. Obraz od nejlepšího dvorního malíře, jenž putoval do Severního knížectví k jednomu z možných nápadníků! Proto se ztratil a nedorazil na místo určení! Posly kněžna určitě zabila... „Jsi přece žena," řekla nahlas. „Může žena toužit po jiné ženě? Proč?"</p>
<p>„Ani to nevíš?" Irgina pootevřela masité rty nabarvené temně rudě, zaleskl se její jazyk. Harmika odvrátila zrak. Připadalo jí to nemravné. A navíc se jí zmocňoval pocit, že kněžna si kdoví proč na něco hraje.</p>
<p>„Nevinná," rozplývala se kněžna. „Všechno se dozvíš. Všechno uvidíš. Přijdeš na chuť věcem, které dosud neznáš..."</p>
<p>Harmika svraštila zlaté obočí a škubla rameny; ztělesněný nesouhlas. Irgina se hlasitě rozchechtala.</p>
<p>První lekce měla začít brzy, hned příštího rána. Po dokončení ranní toalety a vydatné snídani zavedly služebné princeznu k malebnému mělkému jezírku s travnatými břehy a hustými keři kolem dokola. Usadily ji na trávu, posetou drobnými polštářky pestrých barev. Vzápětí se objevila kněžna Irgina, oblečená v lehkém rouchu, žlutém jako kanárčí peří, jež se při každém pohybu rozevíralo. Harmice ztuhla tvář nechutí.</p>
<p>„Teď se budeme dívat!" prohlásila kněžna rozjařeně, usedla na polštáře vedle dívky a zmocnila se její ruky. Harmika se pokusila odtáhnout, ale Irgina si ji se smíchem přitulila k mohutnému rameni. Mely ze svého břehu dokonalou vyhlídku na jezírko.</p>
<p>Keře osypané květy se tiše rozhrnuly a na trávník vyšlo několik krásných dívek. Ozvala se jemná, nevtíravá hudba. Dívky se začaly pomalu svlékat. Asi půjdou do vody, odhadovala Harmika. Ale proč se tak zvláštně kroutí? Pohlédla úkosem na kněžnu. Ta si jazykem stále vlhčila pootevřené rty. Harmika se otočila zpátky. Co to dělají? <emphasis>T</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je </emphasis>ale hloupý tanec! Asi vím, co má naznačovat, ale nechci to vědět! Nechutné! „Jak můžou..." vyhrkla, „jak jen můžete tohle..." Chyběla jí slova. Odplivla si, jak to vídala u vojáků, vyskočila a utíkala, kamkoli, jenom pryč od té hrozné ženské! Irgina se zvrátila do polštářů a smála se a smála.</p>
<p>Harmika uběhla jen pár kroků. Polekal ji zvláštní svištivý zvuk. Přicházel shora, z koruny stromu. Zvedla hlavu a vyjekla. Na tlusté větvi se usadil obrovský had. Obtáčel větev svým šedočerným, leskle vzorovaným tělem s klikatými čarami podobnými bleskům, byl silnější, než by dokázala obemknout prsty obou rukou, a měl lidské oči.</p>
<p>„Sstůj, dívko," zasyčel. „Mohu tě chytit a poššramotit!"</p>
<p>„Ale proč?" zajíkla se. „Nic jsem ti neudělala!"</p>
<p>„No ano, proč vlastně?" pravil had potměšile. „Radši bych poššramotil kněžnu. Jenže ji mussím posslouchat."</p>
<p>„To musíš, Warfette," ozvala se za nimi kněžna. „To je tvůj trest, Stifoe!"</p>
<p>Hadovi zrudly oči a Harmice ho náhle bylo líto. V jeho výrazu bylo něco lidského a jí připadalo, že rozumí. Tak bezmezně kněžnu nenáviděl! Tak bezmocně!</p>
<p>„Ty budeš její strážce, Warfette!" řekla kněžna. „A ty mi ji uhlídáš!"</p>
<p>T</p>
<p>ři poutníci stáli nad úvozem a dívali se, jak se sluha s koňmi vzdaluje směrem ke královskému městu.</p>
<p>„A máme jen své nohy." Chast si nadhodil na zádech odřený vak. „Tahle pěšina nás dovede k lesu."</p>
<p>„Tvoje boty už dlouho nevydrží," podotkl Oskran s pohledem na přítelovy zalátané špičky.</p>
<p>„Můžu jít bos," zasmál se Chast Cítil se o mnoho lépe než ve městě. Město člověka čímsi nutí stěžovat si na chudobu. Jako by na tom záleželo! Nevrátím se tam. „Pospěšme si. Nerad bych procházel lesem za tmy."</p>
<p>„Straší tam?" Blázínka vykulila korálkové oči.</p>
<p>„Nevím." Chast rázně vykročil a vyprávěl za pochodu. „Potkal jsem tam modré blesky. Ve městě se o nich pak dost napovídalo. Zabily mi polovinu lidí. Měli jsme raněné z bitvy, nemohli jsme postupovat rychle... Hučel vítr a nám všem se zdálo, jako by pronášel slova strašné kletby."</p>
<p>„Vážně?" Dívka se zastavila, nechtělo se jí dál.</p>
<p>„Ty se nemáš čeho bát," řekl Chast. „Kletba lesa mění ve Stifolla ty, kdo se v bitvách nebo v životě dopouštějí ukrutnosti. Tak mi to vysvětlil můj přítel poustevník."</p>
<p>„Co to tedy bylo, ty blesky? A kdo jsou Stifolla?" zvídala Blázínka.</p>
<p>„Odkud to mám vědět? Na světě je záhad... Ani poustevníci a čarodějové je neumějí všechny vysvětlit..." Už zas se mu nechtělo povídat si s ní o škaredých, temných věcech. Jako by na ní mohly zanechat stopy, špinavé a černé skvrny.</p>
<p>„Ty nějakého znáš?" Hlas měla něžnější než rolničky. Změnil by se, kdyby o světě věděla víc? To je otázka...</p>
<p>„Znal jsem jednoho poustevníka, který..." Chast zaváhal. „Pořád nevím, co si o něm myslet. Strávil jsem u něj rok, učil jsem se od něj, a beztak jsem nic nepochopil. Aspoň Tegettal to říkal." Tehdy se za žádnou cenu nechtěl stát vojákem, ale otec ho našel i v té pustině na severu a donutil ho vyučit se i tomu druhému, vojenskému řemeslu. Ostatně mu šlo o hodně lépe než věčné rozumování a obracení věcí v mysli z jedné strany na druhou, aby vynikly nové tvary a úhly... Zahnal staré vzpomínky. Kolem byl les a něco v něm nebylo v pořádku.</p>
<p>Byl podivně prázdný. Poutníci viděli jen obrovské, hladce šedé kmeny, koruny s listím byly vysoko, k nedohlédnutí. Šlapali po starém spadaném listí.</p>
<p>„Mám žízeň," ozvala se dívka.</p>
<p>„Někde tady je studánka." Chast se rozhlížel, hledaje známé místo. ,Ano. Pojďme tudy."</p>
<p>Pramen vyvěral pod šedým balvanem, který utlačoval kmen sousedního stromu a nutil ho růst nakřivo. Poutníci se sklonili nad čistou hladinou. Vtom ucítili na hrdlech ostří nožů.</p>
<p>„Ani hnout!" přikázal jim mužský hlas.</p>
<p>„Mohli jste nás aspoň nechat napít," řekl Chast mírně. Ostří na jeho krku se zachvělo, nepatrně se oddálilo. Jemu to stačilo. Prudce se prohnul dozadu a zachytil ruku s dýkou. Muž za ním se svalil. Chast se napřímil, dýku v ruce, a prohlížel si lesní lupiče.</p>
<p>„Podřežeme ti děvče," sdělil mu vůdce bandy v černém klobouku. „Jestli ti to nevadí."</p>
<p>„Vždyť vám nic nedělám," namítl Chast. „A tamhle na mě někdo míří kuší... Pusťte mé přátele. Na nás si toho moc nevezmete, lapkové."</p>
<p>Na pokyn vůdce lupiči Oskrana a dívku pustili, ale zůstali stát vedle nich.</p>
<p>„Na tobě vážně není co ukrást," mínil pobaveně vůdce v černém klobouku, „ale to děvče se mi líbí."</p>
<p>„Je to princeznina Blázínka," řekl Chast.</p>
<p>„Královský majetek!" zvolal vůdce. „Podívejme se! My platíme králi daně, a ne malé, chudý rytíři. Máme občas nárok na odměnu..."</p>
<p>Chast se na okamžik zarazil. Platí daně králi... Znával jsem jiného krále. Docela jiného. Ten by si nenechal platit od lumpů.</p>
<p>„Platíte králi," pronesl zamyšleně. „Komu ještě? Kdo vám dovoluje přebývat v tomhle krásném začarovaném lese?" Zvedl hlavu a zahlédl na tvářích mužů ozbrojených dýkami a kušemi úlek a ošklivou vzpomínku. „Možná jste se upsali zlému démonovi," dodal se zadostiučiněním. „Ať už se jmenuje, jak chce. Například Stifoe."</p>
<p>Vůdce vycenil zuby. Jako černé zvíře, pomyslela si Blázínka. Odhodil černý klobouk a rozkázal: „Svažte je! Zavedeme je k našemu pánovi!"</p>
<p>Chast se vyškubl chlapům, kteří ho drželi, rozdal několik tvrdých ran a kopanců a obratně uhýbaje šípům a ránám krátkých mečů, skočil na černého koně, nejhezčího ze všech, a byl pryč, než se lapkové stačili vyškrábat do sedel.</p>
<p>„Nechytíme hoje zatraceně rychlý!" Vůdce zamračeně potřásl hlavou. „Měl jsem na něj dát větší pozor. Kdo je ten tvůj hbitý přítel?" obrátil se na Oskrana.</p>
<p>„Rytíř Chast," pronesl hrdě mladík.</p>
<p>„Aha." Lupič se poškrábal ve vlasech. „Tak o něm jsem už slyšel. Ten možná dokáže vyjet z lesa. Vy půjdete s námi. Třeba vás přijde vysvobodit..." Ušklíbl se. Upřímně o tom pochyboval.</p>
<p>Ch</p>
<p>ast se příliš nepokoušel koně řídit Lupičské zvíře zjevně vědělo, kam má zamířit. Cválali lesem rovnou na západ a po chvilce dorazili k mostu. K úzkému křehkému mostu z pružných kmenů mladých stromů, uprostřed prohnutých vlastní vahou a neklidně se chvějících ve větru. Strž, přes kterou byly tenké, ledabyle svázané kmínky nedbale přehozeny, byla nejméně třicet kroků široká a na její dno se nedalo dohlédnout bez závrati.</p>
<p><emphasis>Most spravedlivých, </emphasis>poznal Chast. Seskočil z koně a nechal ho běžet. Vstoupil na most, jenž se mu okamžitě roztančil pod nohama. Soustředil se na rytmus jeho výkyvů a našlapoval přesně podle něj. Houpalo to hůř než na lodi v bitvě na Slaném jezeře. Co bude s Harmikou, když spadnu, pomyslel si. Nesmím spadnout! Kráčel se stisknutými zuby, rozpaženýma rukama udržoval rovnováhu. Poslední kroky. Konečně!</p>
<p>Dopadl dlaněmi na zvláštní, červenou, hladkou a přitom sypkou hlínu. Nezvedej hlavu, řekl si. A možná v něm promluvil někdo jiný, někdo moudřejší a bystřejší... Zůstal ležet.</p>
<p>„Víš, Chaste, čím se lišíš od ostatních lidí i od nás?" ozval se hlas, jenž jako by nevycházel z lidského hrdla. „Ty nejsi ničí vězeň."</p>
<p>„A kdo jsi ty?" Chast se nepatrně nadzvedl na napjatých pažích.</p>
<p>„Stifoe. Nejstarší. Já vybírám ty, které v mém lese stihne kletba. Já. A přesto jsem vězeň."</p>
<p>Chast se opatrně rozhlédl. Viděl rovnou plochu s červenou hlínou, duhově zbarvenou fontánu tryskající přímo ze země a dům. Podivnou lesklou stavbu s oblými rohy, hladkými stěnami jako z kovu, na nichž se odrážela hra světla na pramíncích vody. Mezi domem a vodotryskem se cosi mihlo. Na zlomek vteřiny zahlédl úplně průhlednou postavu. Objevila se ve chvíli, kdy na ní zahrála duha, a vzápětí zase zmizela. Z místa, kde stála, vyšlehl blesk a přeletěl Chastovi nad hlavou. Kdyby stál, blesk by ho zasáhl do srdce.</p>
<p>„Vidím všechno, ale je těžké zaostřit," uslyšel mumlání nelidského hlasu, „Kde jsi? Jsi mrtev?"</p>
<p>„Zatím ne," řekl Chast. „Rozhoduješ divně. Lupiči ti nevadí. Vadím ti já, chudý rytíř na cestě..."</p>
<p>„Jen se nepovyšuj nad mé lupiče," zachechtal se Stifoe. „Jsi v mé moci. Budeš mě poslouchat."</p>
<p>„Hm. To záleží na rozkazech, které mi chceš dát." Chast se napřímil. Nebezpečí nehrozilo. Blesky nikdy nelétají tak rychle po sobě. Stifoa neviděl, jeho nikdo nemůže vidět, ale rychle se ho naučil vnímat. To uměl vždycky a žádný poustevník mu to nemusel vysvětlovat.</p>
<p>„Zapomněl jsem, že jsi něco víc než voják," promluvil Stifoe. „Zapomněl jsem, že tě někdo chrání!"</p>
<p>„Kdo mě chrání, a proč?"</p>
<p>„Nevím. Tam, v místech, jež se nedají popsat lidskými slovy, kdosi procitl a pohnul se... Ano, asi už rozumím. Poslyš mou prosbu, nikoli rozkaz, rytíři Chaste. Jdeš k Irgině. Dojdeš k ní, vím to. Kněžna vězní jednoho z mých Stifolla, Warfetta. Jeho trest už téměř vypršel, ale v jejím zajetí nad ním nemám moc. Pomoz mu! Ty už budeš vědět jak. Neublížím tvým přátelům, kteří sem brzy dorazí. Počkají tu na tebe."</p>
<p>„Jen jestli v tom není žádný podraz, Stifoe!"</p>
<p>„Není. Mohu zabíjet, ale ne lhát."</p>
<p>Chast se krátce zamyslel. Mám vůbec na vybranou? Ne. „Udělám, co budu umět," slíbil.</p>
<p>„Dobře. A já se postarám o dívku, která po tobě touží."</p>
<p>„Zinka? Po mně?"</p>
<p>„Muž jako ty se líbí princeznám i služkám, možná proto, že nejsi ani princ, ani sluha... Běž! Tudy! Zastavíš se ve Svatyni. Strážce svou mocí rozhoduje i o mně, ale v poslední době se vůbec neozývá. Ze by mi nechal volnost? Taková nečekaná volnost je příjemná asi jako svěděni... Rád bych věděl, co se ve Svatyni stalo. Vidím skoro všechno, jen je strašně těžké zaostřit... Povíš mi to."</p>
<p>„Pokud se vrátím." Chast vykročil k horskému hřebeni, prudce se zvedajícímu z nížin.</p>
<p>Cesta byla pohodlná jen chvilku. Brzy se krajina zvlnila, stoupal do kopce, který byl stále strmější. Na úbočí pozvolna ubývalo stromů, keřů a trávy, viděl zemi takovou, jaká doopravdy je, holou, ubohou a krutou. Cesta ho vedla do skal, tmavých, nepřátelských, s lesklými políčky slídy matoucími zrak, a v nich se ztratila. Špičaté kamení mu drásalo chatrné boty a dobývalo se na kůži. Pořád nahoru. Nezpomaluj, napomínal se, máš naspěch a před sebou spoustu práce. Boty se rozpadly úplně, odhodil je a šel bos, pak už se škrábal do prudkého kopce po čtyřech...</p>
<p>Chvílemi v mlze zahlédl obrys Svatyně, kamenný výstupek na hřebenu. Drápal se výš a výš a déšť, neustále halící hřeben řídkým oparem, činil skály kluzkými a skrýval před ním výstupky, jichž by se mohl přidržet.</p>
<p>Konečně stanul na hřebeni. Volným krokem došel k budově Svatyně. Zblízka připomínala zříceninu. Mohutné kvádry z pískovce ležely nejistě na sobě, nespojovalo je nic kromě zemské tíže a budily dojem, že je vítr užuž sfoukne a ony se jako lavina s rachotem zřítí do údolí.</p>
<p>Prošel vchodem bez dveří, jímž to mokře fičelo. Očekával Strážce a setkal se s hospodyní. Najednou stála před ním a široké škvíry mezi hrubými kvádry podlahy se pod jejíma nohama zacelily. Vypadala docela obyčejně; obtloustlá čtyřicátnice v zástěře, s prostou širokou tváří. Rozpřáhla ruce a na podlaze se objevil koberec, za zády příchozího se zabouchly dveře, v krbu, původně vyhaslém a hrozícím rozpadnutím, vzplanul domácký oheň, u stěny vyrostla pohodlná pohovka, trochu ošoupaná letitým používáním, a uprostřed místnosti pořádný kuchyňský stůl.</p>
<p>„Svlékni ty promočené šaty," vyzvala žena hosta. „Nesmíš onemocnět, nemáš čas na stonání."</p>
<p>„To nemám," souhlasil Chast. Dalo mu práci najít řeč. „Ty jsi Strážkyně?“</p>
<p>„Ne," usmívala se širokými ústy. „Kdepak. Hospodyně."</p>
<p>Rozhlédl se a přehodil mokrý kabát přes ozdobnou mřížku u krbu.</p>
<p>„Dej sem všechno," žena se přátelsky ušklíbla jeho rozpakům. „A sedni si. Ještě nikdo sem nepřišel bos. Tvoje nohy vypadají podle toho..." Mezi řečí mu natírala rány a odřeniny mastí z maličké modré lahvičky, zaručeně kouzelnou, neboť jí vůbec neubývalo.</p>
<p>„Rozpadly se mi boty," řekl. Líbily se mu ženiny lehké, obratné pohyby a dotek jejích prstů mu připadal léčivý sám o sobě.</p>
<p>„Myslíš, že jsi schopen postavit se kněžně Irgině?" zeptala se ho. „Irgina je nejenom zvrhlá, ale svým způsobem i učená! Boj s ní vyžaduje pečlivou přípravu..."</p>
<p>„Boj? Mně připadá, že jde o hru. Irgina si hraje a pokouši se udělat z lidí svoje hračky a z Ohhobarského království svůj pokojík."</p>
<p>„Dost dobrý postřeh," poznamenala hospodyně. „Umíš vidět věci, jaké jsou... Ale bude to stačit?"</p>
<p>Chast pokrčil rameny. „Jsem vyučen kovářem. Jsem vyučen vojákem. Nevím, jestli to stačí, a na přípravu nemám čas."</p>
<p>„Hm. Máš kromě svého meče i jiné zbraně, můj rytíři," pousmála se významně. „Kněžna si ráda hraje, ale určitě jí něco chybí. Nebo někdo..."</p>
<p>Zamračil se. „Proto unáší dívky?"</p>
<p>Hospodyně zvážněla. „Třeba má kolem sebe místo mužů poslušné loutky. Proto sejí zdá rozdíl mezi mužem a dívkou bezvýznamný. Kdyby se ti podařilo to změnit..."</p>
<p>„Už ty mastičky zaschly?" zeptal se netrpělivě. Tohle tlachání mu připomnělo dávné rozhovory s poustevníkem. Převracení věcí z různých stran... Co z toho? Potřebuju vidět dovnitř, ale nejvíc ze všeho musím nechat řečí a začít něco dělat.</p>
<p>„Nejdřív se najez. Kočár už vyjel."</p>
<p>„Kočár?"</p>
<p>„Teď koukáš jako kluk. Přála bych si..." Hospodyně se zarazila a rozesmála se, „přála bych si, abys byl maličký a můj. Jenže ty jsi velký a patříš jenom sobě."</p>
<p>„Kočár," připomněl jí svou otázku.</p>
<p>„Stifolla mohou sloužit i mně, můj milý," odpověděla. „Tady máš šaty. A své staré boty." Podávala mu balíček. S údivem si prohlédl šaty, suché, čisté, a svoje, zaručeně svoje boty, pečlivě zalátané na špičkách. Takže hospodyně ze Svatyně čaruje. Ale to by správně neměla!</p>
<p>„Chci vidět Strážce," řekl Chast. „Mám ještě jeden úkol."</p>
<p>„Ano." Zamyslela se a Chast cítil, jak ho zkoumá, důkladně, zevnitř. „Tak pojď," vyzvala ho.</p>
<p>Jeden z těžkých kvádrů stěny se odsunul a propustil je. Nebyli však venku. Stáli na modrém mostě, ozdobném jako svatební dort, s veselými barvami a dětskými kudrlinkami něžných tretek na krouceném zábradlí, pod sebou měli hloubku bez dna a nad hlavami nebe bez konce. Na druhé straně mostu na bílém trůně vyřezávaném ze dřeva vzácného stromu, který už v zemi nikde neroste a jehož jméno je zapomenuto, seděl stařec. Nehýbal se a Chast nedokázal rozeznat výraz jeho obličeje. Vykročil po mostě, ale hospodyně ho zadržela. „Nesmíš blíž. Nikdo nesmí blíž, jen já."</p>
<p>Zaváhal.</p>
<p>„Podívej, pokynul ti," řekla žena. „To dělá málokdy. Obvykle jen skloní obočí..."</p>
<p>Chast na ni ostře pohlédl. On žádný starcův pohyb nezpozoroval. Žena jeho pohled snesla a neuhnula. Mlčeli. Pak se Chast obrátil zády k mostu a stěna se před ním znovu rozestoupila. Vešel zpět do holé místnosti se škvírami v kamenné podlaze, kde fičel průvan a vchodem bez veřejí pronikal déšť. Venku čekal létající kočár. Hospodyně mu podávala uzlík s jídlem. „Vezmi si na cestu. Mně můžeš věřit, Chaste..." Měla v očích napůl tázavý, napůl rozpačitý výraz.</p>
<p>„Vždyť ano. Věřím ti," řekl jí a dotkl se její pevné, silné ruky.</p>
<p>H</p>
<p>armika měřila rychlými kroky území kněžny Irginy, své vězení. Warfett se plazil za ní. Nemělo smysl běžet, dostihl by ji. Už zjistila, že se po trávě i v lese pohybuje náramně hbitě.</p>
<p>Kněžna byla naštěstí zaujata něčím jiným. Warfett zajatkyni nenechal na pochybách o povaze té činnosti. Irgina se pokouší proniknout do tajů temné magie, ale nijak zvlášť se jí to nedaří. Patrně nemá ani špetku nadání a nenašla nikoho, kdo by byl ochoten ji učit... Warfett se dokázal pošklebovat i hadí tváří. Ani při nejkvapnějším klouzání krajinou nezavřel pusu, pokud se to dá říct o hadí tlamě, a jeho syčivý hlas princeznu poučoval a školil o věcech, o nichž nic nevěděla a vědět nechtěla.</p>
<p>Tohle všechno, co jí hadí hlídač tak vtíravě podával, bylo příliš ošklivé, třáslo se to jako rosol, který odjakživa nenáviděla, bobtnalo krví a páchlo jako pot nestvůrného zvířete z jižních bažin a děsivě se to podobalo jejím nočním můrám. Mívala chvíle, kdy ji strašila budoucnost, kdy jí neznámé hlasy šeptaly, že v jejím životě bude magie hrát důležitou roli. Tušila, že to neznamená nic dobrého, a snažila se na temné sny co nejdřív zapomenout... Proč mě děsíš, hade!</p>
<p>Warfett konečně zaznamenal výraz její tváře a změnil námět hovoru. Ukazoval jí teď zajímavosti. Vzácné stromy a keře, jezírka, skalky se zářivými květinami, krápníkové jeskyně se škaredými, roztomilými netopýry, hřiště určená ke hrám, jež Harmika neznala a nechápala, nádherné stavby, stvořené nikoli k pokojnému bydlení, nýbrž k rozverným zábavám.</p>
<p>Dívka pokyvovala a myslela na něco jiného. Warfett ji poočku pozoroval.</p>
<p>„Pověz mi, hade," ozvala se, „co po mně bude kněžna chtít."</p>
<p>Nadechl se svým hadím způsobem. „Povím ti, co provádí s nevinnými dívkami ve sklepení... I když, u ní jeden nikdy neví, kdy se chce jenom bavit a kdy se úplně vážně pokouší o temný obřad..."</p>
<p>Harmika poslouchala pozorně. Do tváří jí stoupla červeň, jež se pomalu vytrácela a ustupovala bledosti.</p>
<p>„Ne," zašeptala. „Takže ona dívky nemiluje. Myslela jsem si to. Jenom si se mnou pohraje a pak mě podřízne jako jehně! A obětuje nějakému démonovi... Hade, pomoz mi odtud uprchnout!"</p>
<p>Warfett se zatvářil bolestně nerozhodně. „Nemůžu... Nessmím!" zasyčel.</p>
<p>„Ani bych ti to neradila," zaskřípal za nimi kněžnin hlas. Irgina měla v obličeji nebezpečnou barvu hněvu. Zuřila. „Ty pitomý zakletý hade! Kazíš mé plány! Ničíš její nevinnost a ponoukáš ji k útěku!"</p>
<p>Harmika se bezmocně rozhlédla. Z keřů lemujících pěšinu, po níž se s hadem ubírali, se vynořili vojáci.</p>
<p>„Dolů. Do podzemí!" rozkázala kněžna. Vojáckým krokem následovala hlouček, vlekoucí zajatkyni. „A s tebou si to ještě vyřídím, hade!"</p>
<p>Harmiku přivázali k šestihrannému sloupu v jednom z chmurných sálů v podzemí kněžnina paláce. Warfett se ztratil a vojáci měli tupé, lhostejné obličeje.</p>
<p>„Je to pohodlné, princezno?" zeptala se Irgina.</p>
<p>„Není," hlesla Harmika. Byla bledá, až tady v přítmí téměř svítila. Bála se. Kam si kněžna položila své obětní nože? Bude chtít mou krev hned teď?</p>
<p>„Nebylo by ti lépe v mé ložnici?" pokračovala kněžna se smíchem.</p>
<p>„Nebylo," vzdychla dívka. Ty prokletá tlustá pokrytecká obludo, myslela si zoufale, stejně bych radši umřela, než hrát s tebou tvoji hru!</p>
<p>Kněžna pokynula svému katovi. Zasvištěl bič a ovinul se dívce kolem boků. Tiše vyjekla a pohlédla na svou sukni, na níž se rychle šířila trhlina. Tohle ještě ani nebolelo, ale co přijde dál?</p>
<p>„Už ses rozmyslela?" Kněžna přiblížila oči až k jejím, zlé a vychutnávající. „Nechám tě chodit volně, když budeš hodná a poslušná. Mohla bys mi při mých obřadech hodně pomoci!"</p>
<p>„Ne. Nerozmyslím si nic," vzlykala dívka.</p>
<p>Kat se pod svou škraboškou ušklíbl. Stejně se jí nepodaří přivolat ani jednoho démona, i kdyby vycedila krev deseti panen! Ani královská krev nepomůže, když se po světě potlouká tolik čarodějů. Všichni démoni jsou zavázáni smlouvami a málokdy se bouří... Kat by své paní mohl vyprávět o čarodějích, jimž sloužil, ale ona se neptala. A ten její nafoukaný čaroděj jí taky nic neřekne, jenom využívá její hlouposti...</p>
<p>Mlčky se dal do práce. Měl zakázáno způsobit princezně rány, po nichž by mohly zůstat jizvy. Ovšem, potom by bylo velmi obtížné vyměnit zajatkyni za něco, co má ve svém držení dívčin královský otec, něco, co by podle kněžnina mínění přineslo úspěch jejím neobratným magickým pokusům. Irgina si byla jista, že děvče přiměje k dobrovolné účasti na svých plánech. Jsou k ničemu. Měla ses zeptat svého kata, kněžno.</p>
<p>Princezna se zdála křehká a bezmocně plakala hned od začátku, ale přitom vůbec nejevila ochotu dát si říct. Kat si protáhl zápěstí. Jeho úder byl lehký a pohyby se zpomalily.</p>
<p>Warfett se neslyšně připlazil do síně. Zavřel oči. Kdyby na jeho hadi tváři mohl být nějaký výraz, asi by se ho Irgina lekla.</p>
<p>„Kněžno," zasyčel.</p>
<p>„No?" neotočila se. Poznala ho. Její hlas zněl výhružně.</p>
<p>,.Nemůžeš dosáhnout něčího souhlasu, když mu nedáš čas na rozmyšlenou."</p>
<p>„Oč se snažíš, hade?" Obrátila se k němu. „O co ti jde, ty starý zrádce!"</p>
<p>„Mně o nic. Mně pomůže jedině Nejstarší Sstifoe," zasyčel Warfett. „A ten sem nessmí. Princezna se sotva kdy stane mou důvěrnou přítelkyní, ale mysslím, že by bylo hloupé ji zabít!"</p>
<p>Irgina znechuceně mávla rukou. Jenom zdržuje! Pitomý had. Asi se do mé krásné zajatkyně zamiloval. „Pokračuj," pokynula katovi. Vtom zaslechla shora od schodiště hluk. „Co je!" zavolala mrzutě.</p>
<p>„Paní," ozval se zadýchaný, rozrušený hlas, „přistává kočár! Létající kočár, ale ne tvůj! Jiný!"</p>
<p>„Cože!" Irgina si vykasala úzkou sukni a hnala se ke schodům. „Nech toho!" houkla ještě na kata. „A pojďte za mnou, všichni!"</p>
<p>„Polekala se," podotkl klidně had, když s upoutanou dívkou osaměli. „Jsem zvědav, kdo tím cizím kočárem přicestoval..." Šmejdil nosem po zemi a cosi si pro sebe brumlal a sykal. „A, tady..." Vztyčil se, v tlamě zapomenutý nůž. Obratně přeřezal dívčina pouta. Harmika se zasténáním padla na zem.</p>
<p>„Vstávej," řekl jí přísně. „Tolik ti toho zas neudělali! Jestli jde o planý poplach, vrátí se brzy."</p>
<p>„Kam se můžu schovat? A na jak dlouho?" ptala se zoufale. Rány ji pálily, oči a rty měla vysušené od pláče.</p>
<p>„Na chviličku. Kněžna střídá nálady jako šaty... Znám ji. Brzy tě bude litovat a ošetřovat."</p>
<p>„Ne!" Otřásla se odporem.</p>
<p>„Sss. To aspoň nebolí. Vůbec, co by ti udělalo, kdyby ses troššinku řízla do prstu, zatímco ona bude předčítat z černé knihy, hm? Nic. Potom by tě vyměnila za nějaké ty šperky a tretky, co jí tvůj otec po válce zabavil. Myslí si, že mají magickou moc. Nessmysl! Tak pojď, najdeme si úkryt. Obejdeme stráže, znám to tu dobře. Ostatně mám takový nápad..."</p>
<p>M</p>
<p>ávání šedých perutí se zpomalilo, jejich šum změnil tón a Chast se vzbudil.</p>
<p>„Přistáváme," oznámil mu Stifoe, duše kočáru. Snášeli se na nádvoří, dlážděné leštěným mramorem. „Neviděl jsi skály ani Pekelné prameny, ospalče," vyčítal kočár svému cestujícímu. „Nejdřív jsi jedl a trousil drobky na podlahu, potom jsi usnul. Zábavný společník..."</p>
<p>„Hm," zabručel Chast a protáhl se. Nehádal se. Stifoe měl pravdu.</p>
<p>„Vylez," ponoukl ho kočár. „Pozoruje tě Irgina."</p>
<p>Té dámě bych se měl začít dvořit, pomyslel si Chast a podivil se sám sobě, jak chladně přijímá nezvyklý úkol. Pružně vyskočil okrouhlými dvířky. Kočár se ihned vznesl.</p>
<p>Stál na hladkém mramoru a díval se na kněžnu. Statná žena špulila velkou červenou pusu a prohlížela si vetřelce s rukama v bok. „Není úplně ošklivý, ten hoch," prohodila, „a přivezl ho Stifoe, zajímavé... Od čeho máš tu jizvu na bradě, rytíři?"</p>
<p>„Z boje," odvětil Chast klidně. Napodobil její postoj, čímž bezděčně zdůraznil rozdíl mezi svým a kněžniným pasem. Nechtěl ji rozzlobit. Jako voják bych si býval takovou macatou krásku dal líbit, myslel si. Není ošklivá! Jenomže teď se mi líbí spíš drobné, útlé dívky...</p>
<p>„Muž má vypadat jako muž, nějako tyčka z plotu!" vybafla na něj zlostně.</p>
<p>Neodporoval jí, jen se usmál.</p>
<p>„Uneseš vůbec meč?" popichovala.</p>
<p>„Chceš snad se mnou bojovat, kněžno?" Ne že by ho to příliš překvapilo; koukala se dost divoce.</p>
<p>„Ne. Mám na to lidi." Pokynula, z hloučku za jejími zády vystoupil mohutný mladý muž, opásaný pevným, pozlaceným koženým pásem, s kulatým štítem a těžkým mečem.</p>
<p>Statný, nikoli však pomalý, odhadl Chast. „Můj meč zrezavěl. Už je dlouho mír. Půjčíš mi nějaký, kněžno?"</p>
<p>„Mám ráda boj," uchechtla se kněžna Irgina. „Líbí se mi třesk srážejících se mečů, líbí se mi tryskající krev... Půjčte mu meč!" křikla. „Nabídněte mu, ať si vybere!"</p>
<p>Chast pozorně zkoumal meče, jež mu předložili. Tenhle! Irginin velitel, od něhož si zbraň vypůjčil, k němu vzhlédl s úctou. Cizinec se vyzná. Meč je přesně na jeho míru, váhu a délku paží.</p>
<p>Chast zatočil mečem ve vzduchu a uklonil se kněžně. „Jsem připraven."</p>
<p>Jeho soupeř na nic nečekal, tasil a zaútočil. Chast jen odrážel rány, lehce, s přehledem, a dával pozor na taktiku statného mladíka. Chlapec měl dobrou školu a zkušenosti ze soubojů. Scházela mu ale škola zoufalství, na jeho meči nikdy nezávisel osud bitvy, téměř už prohrané, životy stovek lidí, osud království...</p>
<p>Irgina si myslela, že její člověk je lepší. Zpočátku si to mysleli všichni. Trvalo dlouho, než poznali svůj omyl. Cizinec se nesnažil udělat dojem na diváky. Byl tvrdý. Byl rváč. Kněžna to pochopila, když si přehodil meč do levé ruky. Její nejlepší bojovník si otřel pot z čela. Boj trval dlouho a mladík byl unaven, ale cizinec byl svěží a ve střehu. Přesně odhadl stupeň protivníkovy únavy. Teď přišel čas. Nevšímaje si soupeřova meče v nejisté ruce, zdánlivě líným pohybem probodl mladíkovo pravé rameno. Odstoupil a počkal, až kněžnin muž upadne.</p>
<p>„Nebylo to právě hezké," řekla kněžna zadýchaně. Její oči však prozrazovaly obdiv.</p>
<p>„Vím," řekl Chast. „Biju se tak, jak vypadám."</p>
<p>„Asi bych tě měla znát. Určitě máš slavné jméno!"</p>
<p>„Rytíře Chasta už dávno nikdo nezná."</p>
<p>„Ty jsi Chast?" užasla kněžna. „Prý ses navždycky pohádal se svým králem..."</p>
<p>„S králi se nehádám," poučil ji Chast. „Ani s kněžnami."</p>
<p>Vojáci a přihlížející sluhové z paláce zatajili dech. Kdy si naposled nějaký muž dovolil dát kněžně najevo převahu! „Zvu tě na večeři," řekla, místo aby ho pozvala za doprovodu kata do mučírny v podzemí. Nádvoří vydechlo.</p>
<p>„Není večer," namítl.</p>
<p>„Nehádej se," upozornila ho. „Uděláme si večer... Přijel jsi pro princeznu?"</p>
<p>„Měl bych?" Zasmál se. Na jeho smích se nedá zapomenout, napadlo Irginu. A co teprve jeho ramena... Děvčata tentokrát vyženu. Jen my dva... Zapomněla, zejí neodpověděl na otázku.</p>
<p>P</p>
<p>ři večeři za zataženými závěsy, v útulném salónku se stoly z růžového mramoru, s růžovými sklínkami a růžovým vínem Chast většinu času mlčel, poslouchal, co kněžna vykládá, a jen tu a tam něco prohodil. Hovorných dvořanů má Irgina kolem sebe tucty... A kněžna mu hleděla do očí a zapomínala, co chtěla říci. Harmiku přivedli při víně. Warfett se přidal dobrovolně, když je objevili v malachitovém salónku v nejvyšším patře paláce. Komorné jí oblékly jiné šaty, vlasy jí upravily, ale byla uplakaná a na tváři měla podlitinu. Užasla, když spatřila vedle kněžny Chasta. Neusmál se na ni. Vůbec si jí nevšímal a věnoval se kněžně. Počítala poháry, které vypil. Měl by být opilý! Ale není.</p>
<p>Řeč u stolu plynula klidně, dokud Irginin kouzelník nezačal předvádět své triky. Chast mu pozorně koukal na prsty. „Máš ji v rukávě!" zvolal čas od času se smíchem, jímž nakazil i ostatní. „Teď voda zčervená, vždyť jsi ji okyselil," napovídal kouzelníkovi, jenž zřetelně ztrácel jistotu.</p>
<p>„Rozumíš těm trikům," poznamenala kněžna, „jsi vzdělaný..."</p>
<p>„Ne příliš. Ne ve všem," odpověděl. Warfett se pod stolem připlazil blíž, obtočil se kolem masivní nohy a naslouchal. „Nemám rád hraní." Chast se lehce podmračil. „Magie jako hra... Ts. Urážíš démony. Jednou se ti to nevyplatí a ty poznáš strach. <emphasis>Strach, </emphasis>kněžno."</p>
<p>Kněžna položila další dopitý pohár. „Milování s tebou musí být vážný a nebezpečný obřad," řekla a hlas se jí nepatrně zachvěl. „Žádné laškování. Magie bez úsměvu, při níž jde o život," pokračovala.</p>
<p>„Třeba na bojišti," pronesl pomalu Chast, „kde krev ještě nevsákla do půdy. Nebo ve staré hladomorně s bílými kostmi a hladovým pištěním krys... Tak by sis to představovala? Myslel jsem, že si jenom hraješ s dívkami. Mě hračky nebaví."</p>
<p>„Teď si nechci hrát," hlesla s dychtivou tváří.</p>
<p>A začíná to být zajímavé, pomyslel si. Bude mi chtít ukázat své oblíbené místo, což bude nejspíš někde ve sklepě - temné, ošklivé místo... Uf. Asi se mi podařilo říkat, co chtěla slyšet. Až budeme sami... Hm, uvidíme. „Nejvyšší čas," řekl nahlas. Mohlo to znamenat cokoli, ale Irgina si vybrala, co sejí líbilo.</p>
<p>„Málokdy se bojím, ale teď..." Vzhlédla. Tyčil se vysoko nad ní. Nepostřehla, kdy vlastně vstal. Vzpřímila se také. „Pojď," řekla odhodlaně.</p>
<p>„Kam mě zavedeš?"</p>
<p>Váhala. Opravdu se ho trochu bála a rozum jí slabě napovídal, že dělá hloupost, ale šeptal příliš potichu, protože se topil ve víně. Tenhle chlap prostě stojí za to, rozhodla se. „Pojď," opakovala.</p>
<p>Warfett vystrčil hlavu zpod stolu. Nechápal nic. Co s ní ten rytíř udělal? Jak lrginu dokázal nachytat na takovou snůšku blábolu, z nichž zaručeně nemyslel ani slovo vážně? A Harmika sedí a polyká slzy...</p>
<p>N</p>
<p>ejstarší Stifoe je zajal. Byli jeho vězňové, od těch strašných okamžiků na rozhoupaném mostě, od chvíle, kdy je oslovil velitelský hlas neviditelného, od chvíle, kdy vstoupili do lesklého domu.</p>
<p>Oskran šel jako omámený, nemluvil a poslouchal na slovo, co mu hlas přikazoval. Blázínka ho následovala, a teprve uvnitř v domku si uvědomila, že nemusí. Že ona není v zajetí slepé poslušnosti. Ji hlas nezbavil vůle. Seděla na měkké podlaze v místnosti se zaoblenými rohy a dívala se na Oskrana. Měl přivřené oči, dřímal.</p>
<p>Mohu odejít, řekla si. Musím za Chastem, ke Svatyni. Stěna se přede mnou otevře, jako to udělala, když jsme vcházeli... Nemýlila se. Stěna bez odporu povolila jemnému tlaku dlaně. Zinka vyšla na opačné straně a rozběhla se do mírného kopce. Za sebou slyšela zvuk, podobný trhání tuhé, naškrobené látky. Ovanulo ji horko, sálavé a vražedné. Koutkem oka zahlédla záblesk. Hlas neviditelného, jenž tak snadno ovládl Oskrana, se jí vnucoval, volal ji zpět, slovy i beze slov. Nedbala na něj.</p>
<p>Běžela. Další zapraskání tuhé látky, další horká střela, další záblesk. Tentokrát byla připravena a zahlédla jeho barvu. Byl modrý. Roztřásla se. Vždyť jsem nic zlého neprovedla! Nikomu jsem neublížila, proč by ze mě chtěl udělat přízrak? Nechci být Stifoe! Třetí blesk ji málem zasáhl. Tlumeně vyjekla a sáhla si na spálené vlasy na spánku.</p>
<p>„Nech mě, ty krvežíznivý lumpe! Vrahu!" vykřikla naplno, obrácená tváří k lesklému domku. Třásla se po celém těle, ale zůstala vyzývavě stát. Nemáš na mě právo, ať už jsi, co jsi! Zvuky přicházející od domku utichly. Ucítila chladný vítr. Ničivé horko bylo totam, spustil se déšť. Vydechla a znovu se vydala na cestu.</p>
<p>Svatyně je nahoře na hřebeni a Chast k ní mířil. Třeba je jen kousek přede mnou... Říkal mi Zinko... Chvátala, nedbajíc únavy a deště. Konečně se vyškrábala až nahoru. Svatyni Posledního přístřeší nemohl nikdo přehlédnout. Zhluboka se nadechla vzduchu vydatně promíchaného s deštěm a chtěla znovu vykročit Vtom se před Svatyní cosi pohnulo a kolmo vzhůru vzlétla tmavošedá okřídlená nestvůra. Zinka ztuhlá hrůzou zakláněla hlavu, dokud jí podivný létající tvor nezmizel z očí. Mířil k Pekelným pramenům. Snad až k Netřeskovým skalám. Mám jít dál, do Svatyně? Co když se Strážce spřáhl s Irginou? Všechno je možné! Strážce má podle pověstí nadpřirozenou moc, ale pořád je to jen člověk, a člověk může podlehnout úplatkům nebo lichotkám... Mám? Musím! Rozhodla se.</p>
<p>Vstoupila dovnitř vchodem bez veřeji, promáčená deštěm, a trhla sebou, když za ní s hlasitým klapnutím zapadly dveře. Kde se vzaly? Octla se v příjemné, teplé, domácké kuchyni. Hospodyně v bílé zástěře cosi míchala na plotně.</p>
<p>„Pojď dál, Zinko," zvala návštěvnici srdečně, „a rychle se převlékni. Vidíš ty šaty u krbu? Jsou tvoje. Nepoškrábala sis nožky? Kdepak, ty máš dobré boty..."</p>
<p>Zinka, omámená teplem a nečekanou materskou péčí, se poslušně převlékla a usedla vedle plotny, vzala si od statné ženy hrníček s čajem a napila se. „Co to děláš, paní?" zeptala se.</p>
<p>„Míchám," zasmála se hospodyně. „Dělám okýnko. Uvidíš. Chci se podívat, co dělá náš milý rytíř Chast."</p>
<p>„Byl tu?" vyskočila dívka.</p>
<p>„Nerozlej si čaj," upozornila ji obtloustlá žena vlídně. „Odletěl kočárem do Netřeskových skal."</p>
<p>„Ach," zanaříkala Zinka, „nestačila jsem to!"</p>
<p>„Všechno ještě stačíš," ujistila ji hospodyně. „Neboj se. Tvůj rytíř tě má rád, vždyť ti dal jméno..."</p>
<p>„Ano. A kvůli princezně odletěl do Netřeskových skal." Zinka sklonila hlavu a vlhké kudrlinky se jí rozsypaly po šíji.</p>
<p>„Kdepak. Kvůli sobě, děťátko," řekla hospodyně a pohladila dívku po rameni. „On ví, co je povinnost!"</p>
<p>„Chtěla jsem něco udělat," pokračovala nešťastně Zinka, „pomoci mu!"</p>
<p>„Všechno bude. Tady se všichni sejdeme. Tady, v mojí kuchyni," řekla hospodyně.</p>
<p>Zinka na ni užasle upřela zrak. „Kde je vlastně Strážce?"</p>
<p>Hospodyně na okamžik přestala míchat tmavou tekutinu v rendlíku. Zasmušila se. „Zemřel." Na její upřímné, prosté tváři se objevila hluboká bolest. „Kněžna Irgina to ještě neví. Ona chce, aby se jeho nástupcem stal její čaroděj... To nemůžu dopustit, Zinko. Jsem hospodyně a znám všechna dobrá kouzla, ale Strážcova vůle znamená vždycky víc než moje. Jakmile jednou dosedne do křesla za modrým mostem, získá moc i nade mnou. A Irginin čaroděj pochází z temné strany, i když myslím, že to není zrovna on, kdo touží osedlat si démony... Tak či tak, bylo by to vítězství zla."</p>
<p>„Strážce musí být muž?" zeptala se Zinka.</p>
<p>„Nemusí."</p>
<p>„A proč bys nástupcem nemohla být ty?"</p>
<p>„Mohla. Za určitých podmínek..." Hospodyně stiskla své usměvavé rty. „Najez se, děvče. Máme moc práce. Musíme to tu zvětšit, aby naši hosté měli dost místa. A pak, až se nám uvaří lektvar, podíváme se, co dělá náš milý Chast."</p>
<p>„T</p>
<p>ohle je vhodné místo," prohlásil Chast. „Vhodné pro lidské oběti. Pouta... Tady čaruješ a obětuješ?" Poklekl u nízkého oválného stolu a plamen svíce v jeho ruce se zdvojil v zrcadle lesklého povrchu. Kněžna rozsvítila několik stojacích svícnů pochmurných tvarů, podobných starobylým písmenům, jež kdysi dávala dohromady slovo nedobrého zaklínadla.</p>
<p>„Stačí." Chast jí u čtvrtého svícnu zadržel ruku. „Už je tu světla dost." Oči mu planuly silněji než ubohá světýlka kolem. Kněžna si mohla myslet, že je to plamen vášně. Myslela si to.</p>
<p>Objal ji prudce a drtivě. Není nad válečné zkušenosti, posmíval se v duchu sobě i kněžně, která se dala tak nepochopitelně snadno opít... Políbil ji tak, že ztrácela dech, a nepřestal, dokud umělou vůni její barvičky na rty nepřehlušila chuť krve.</p>
<p>Zná všechno, blesklo hlavou Irgině, může splnit všechno, co sliboval jeho pohled tam nahoře... Trhal z ní šaty, cítila jeho velké a silné ruce všude na těle, vzdychala a křičela a její křik se rozléhal podzemím paláce, opuštěným a strašným.</p>
<p>Povalil ji na kamenný stůl, vhodný pro lidské oběti, ležel na ní, dýchala namáhavě pod jeho vahou, ale nechávala se drtit tak ráda... Nebránila se, ani když jí připoutal ruce i nohy řemeny, přichystanými pro skutečné oběti při obřadech. A potom vstal. Jeho hlas byl chladný právě tak jako oči, řezal a pálil.</p>
<p>„Křič, kněžno. Hodně křič, jestli chceš, aby tě takhle našli. Možná se vrátím a odvážu tě, ale bude to chvilku trvat."</p>
<p>Pochopila, přestože se pochopení ze všech sil bránila. Zuřila, zadýchaná vztekem a hanbou. Nechala jsem se oklamat! Tak hloupě a snadno! Ten bídák, ten podvodník! Však oni ho moji služebníci chytí, dostanou ho, nebude věčně vítězit, jeho meč se zlomí, a pak... Tady bude ležet, přesně tady, nahý a svázaný, a budu ho mučit...</p>
<p>„A</p>
<p>iar sall," vyslovoval pečlivě Warfett, „musíš říct i to dvojité „L", víš... Cheiar asaeli," pokračoval a dívka po něm mumlavě opakovala, „lebochio sali!"</p>
<p>„To je celé?" podivila se Harmika. Opakovala zaklínadlo a had opravoval její chyby ve výslovnosti. „Už to umím. Proč se, Warfette, nezbavíš té kletby sám?"</p>
<p>„Může mě vysvobodit jedině nevinná dívka. Nebo jinoch, ale takový tu žádný není. Copak neznáš staré pověsti? Kletbu vždycky snímá panna."</p>
<p>„A kdo vysvobodí mě, hm?"</p>
<p>„Až zrušíš kletbu, Stifolla to poznají. Hned. A někdo z nich, nejspíš ten, kdo je právě teď duší kočáru, sem pro tebe přiletí. Je to skoro jisté, princezno. Moje záchrana je i tvou příležitostí..."</p>
<p>Harmika seděla na široké zdi, obklopující Irginin palác, ukrytá v listí povislých větví obrovského stromu. Kněžna šla s Chastem dolů do podzemí jako omámená, jako náměsíčná, jako... zamilovaná, jak se vyjádřil had, a na svou zajatkyni pro tu chvíli nadobro zapomněla. Objevila, že na světě jsou muži, prohlásil o ní Warfett svým nejposměšnějším hlasem.</p>
<p>Had si pohodlně natáhl pětadvacet kroků dlouhé tělo na vyhřátou zeď a těšil se ze sluníčka. Hlavou se dotýkal dívčiných zlatých vlasů. „Tak spusť, princezno!"</p>
<p>Harmika odhodila vlasy z čela a pečlivě vyslovujíc, pronesla: „Aiar sall, cheiar asaeli, lebochio sali!"</p>
<p>Had zavřel své lidské oči. Princezna celá roztřesená čekala, co se bude dít. Nestalo se však nic.</p>
<p>„Vůbec nic!" zaúpěl Warfett. „Proč? Všechno jsi řekla správně!"</p>
<p>Princezna zaraženě vraštila obočí a krčila nos. „Nechápu to."</p>
<p>„Jsi panna?" zeptal se had přísně.</p>
<p>„Ovšem!" urazila se.</p>
<p>„Na panenství nezáleží," ozvalo se nad nimi a z větve stromu seskočil vysoký muž v chatrném oděvu.</p>
<p>„Co ty víš o kletbách a zaklínání, rytíři Chaste," sykl had pohrdavě. „Ty tak možná dokážeš namíchat nápoj lásky..."</p>
<p>„Nepotřebuju nápoj lásky. Jak jsem se právě přesvědčil," řekl Chast vážně a usadil se vedle Harmiky. „Znám však princeznu. Deset let jsem dával pozor, co o ní lidé vykládají..."</p>
<p>„Co povídali?" Harmika zčervenala, netušíc, proč vlastně.</p>
<p>„O dívence, která z rozmaru týrá služky, bije svou Blázínku, dělá oči na pážata a pak je při cvičení nechá potrestat za nepozornost, o dívce, která v mrazu, v zimě, kdy vlci jdou až ke hradbám, dala vyhnat z města žebráka, jenž se provinil jen prozpěvováním posměšné písničky... Ještě si myslíš, žes našel nevinnou dívku, Warfette?"</p>
<p>„Takhle jsem neuvažoval," odvětil had nejistě.</p>
<p>„Princezny nikdy nejsou nevinné," řekl Chast.</p>
<p>„Proč mě tedy držíš v pase, abych nespadla?" zeptala se zlostně Harmika a šlehla po něm pohledem.</p>
<p>„Proč asi? Proč jsem v zimě šel po stopě toho žebráka, zabil šest vlků a dovedl ho tajnou branou do města a do svého domu... Pročpak asi?"</p>
<p>Má mě rád, užasla Harmika. Vždyť to téměř řekl!</p>
<p>„Poslyš, Warfette," oslovil Chast hada, „utečme odtud!"</p>
<p>„To není právě lehké, rytíři," odpověděl had. „Musíme odejít podzemím. Jiná nestřežená cesta není."</p>
<p>„Tak to zkusíme," rozhodl Chast a pohlédl dolů na nádvoří, ospale prázdné. „Skáču první. Ty po mně, Harmiko. Chytím tě. Had si poradí."</p>
<p>„Aby ne," sykl had. „Vstup do podzemní řeky najdeš jedině pod tělem lidské oběti, Chaste. Zajímá tě to?"</p>
<p>K jeho překvapení se rytíř rozesmál. „Dobrá. Už vím, kudy půjdeme."</p>
<p>Do sálu s oválným obětním stolem se dostali rychle. Chast se podzemím pohyboval, jako by tu byl doma, a Warfett nad ním tiše žasl. Došli ke stolu. Černá deska byla zpola odklopená, visely z ní přetrhané řemeny pout a dole, hluboko pod podlahou sálu, klokotala podzemní řeka.</p>
<p>„Spadla tam," řekl Chast bezbarvě. „Přetrhla pouta a spadla dolů."</p>
<p>„A odnesla ji řeka," dodal had bez lítosti. „Mluvíme oba o kněžně, ano? Cítil jsem, že s ní něco je. Její vůle mě přestala svírat... Neplač pro ni, rytíři!"</p>
<p>„Nepláču. Jen se mi nelíbí, jak jsem ji oklamal... Spusť se do díry, hade."</p>
<p>„Tss," udělal had a jeho hlava zmizela ve tmě. „Princezno, můžeš sešplhat po mně. Rytíř už si poradí. Cha!"</p>
<p>Chast se pověsil za přetrhané řemeny, chvilku se pokoušel podle zvuku vody odhadnout hloubku pod sebou, ale pak si řekl, že Warfett zas tak dlouhý není, a pustil se. Dopadl, trochu se udeřil o hladinu a nechal se nést proudem. Před sebou slyšel Harmičiny zděšené výkřiky a konejšivý hlas hada. V zátočině ho proud zanesl ke břehu, musel začít plavat, aby se dostal zase doprostřed řeky. Vtom do něčeho narazil. Chumáč vodních rostlin propletených s větvemi se mu omotal kolem rukou. Rozhrnul ho a odhodil stranou a pod ním nahmatal měkké tělo. Irgina!</p>
<p>Dýchala. Větve jí udržely hlavu nad vodou. Chast změnil plán. Zamířil ke břehu. „Tak se prober, děvče," brumlal, když ji nepříliš něžně křísil, „přece tě nepotáhnu na zádech!"</p>
<p>„J</p>
<p>enom tahle dřevěná stěna nás dělí od Pekelných pramenů," vysvětloval Warfett princezně. Seděla na kládě, vyplavené řekou na břeh, třásla se chladem a popotahovala jako dítě. Podzemní řeka v tom místě tvořila prudký ohyb a narážela do dřevěné přepážky, jež by určitě už dávno povolila, nebýt stejně silného náporu z druhé strany.</p>
<p>„Je vyztužena pryskyřicí Tančícího stromu. Dávní stavitelé věděli, že takto zpevněná stěna nepropustí ani kapku a vydrží navěky." Chast ve tmě komusi pomáhal na břeh.</p>
<p>„Kdo to je s tebou?" zvídal Warfett.</p>
<p>„Irgina. Málem se utopila."</p>
<p>„Měl jsi ji nechat," zasyčel had.</p>
<p> „Proč?" zeptal se Chast prostě.</p>
<p>Harmika se nadechla, ale neřekla nic. Jako by neznal zlobu ani nenávist! Myslela jsem si, že ho znám... Omyl! Jak vůbec mohl bojovat ve válce? Cožpak nemusel zabíjet jako všichni vojáci? A netouží ani trochu pomstít se, aspoň za mě? Kdepak, ten mě nemiluje ani za mák. Chrání mě úplně stejně jako tehdy toho žebráka... Dokonce zachránil i kněžnu! Zabolelo to.</p>
<p>„Co teď?" promluvila Irgina ochraptěle.</p>
<p>„Pryč od těch prokletých pramenů," navrhl had. „Dolů po řece. Teče do Slaného jezera."</p>
<p>„S prokletím prameny nemají nic společného," řekl Chast. „Je to něco, co vyvěrá ze země. My ale nemůžeme dál po řece. Musíme nahoru na hřeben. Do Svatyně. Čekají nás."</p>
<p>, Jak se tam chceš dostat?" namítl had. Pomalu se ho zmocňoval pocit, že tenhle člověk je něco víc než voják a děvkař.</p>
<p>„Vylézt výš a prosekat ve stěně otvor," navrhl Chast.</p>
<p>„Nahoře <emphasis>je </emphasis>otvor. Malá díra. Původně tam byl žebřík, ale ztrouchnivěl už před staletími," ozvala se Irgina. Mluvila tiše, ještě pořád ji dusil kašel. Ze všeho nejvíc si přála být v suchu. Proklínala to starodávné zařízení, jež ji překlopilo do řeky, sotva se zbavila pout, těch zatracených řemenů, o které si zlomila zub, a pokusila se vstát. Proklínala tu odpornou mokrou vodu i Chasta, toho bídáka, jenž ji zachránil.</p>
<p>Chast ohmatával stěnu. Nebyla úplně hladká. Ve dřevě zůstaly díry po vypadlých sucích, vyčnívaly z něj pahýly větví a mezi hrubě opracovanými kmeny objevil škvíry, vyplněné pryskyřicí jen částečně, z druhé strany. „Kde má být ten průchod, Irgino?"</p>
<p>„Nahoře," kýchla. „Já přesně nevím, Chaste... Chci odtud pryč!"</p>
<p>„Všiml jsem si. Warfette, co říká tvůj hadí čich?"</p>
<p>„Jsem moc nízko u země, smrdí tu voda," odvětil had mrzutě.</p>
<p>Chast se sehnul, po hmatu našel hadí tělo, položil si ho na ramena a pomalu, namáhavě se vzpřímil. Warfett se octl o hezký kus výš. Čichal. „Ano, pach Pekelných pramenů," zasyčel spokojeně. , Je to tady, rytíři. Trochu stranou, po tvé levé ruce. Polož mě už, než ti svou vahou zlomím páteř."</p>
<p>Chast hlasitě vydechl, když se zbavil břemene. „Podívám se tam," řekl.</p>
<p>Harmika s kněžnou se k sobě tiskly, zapomínajíce na zlobu a křivdy, chvěly se zimou a poslouchaly šramot, který se postupně vzdaloval, jak Chast šplhal výš a výš. Pak se ozvalo zdušené volání: „Hodím vám lano, děvčata! Nejdřív vytáhnu Harmiku, je lehčí. Přivažte se!"</p>
<p>Konopné lano určitě neleželo v průchodu sto let. Bylo napuštěno včelím voskem a pevné, že sneslo i váhu tlusté kněžny. Kdo tudy asi chodívá, táhlo hlavou Harmice, když se krčila vedle Chasta a čekala, až vytáhne nahoru Irginu.</p>
<p>Warfett poslouchal vzdalující se funění a klení kněžny Irginy a obdivoval Chastovu sílu. A co bude se mnou, kladl si nepříjemnou otázku. Lano nepřipadá v úvahu. Věčná tma?</p>
<p>Zvuky kněžnina obtížného výstupu utichly. Lano se znovu spustilo dolů, cosi zasvištělo a dopadlo na břeh.</p>
<p>„Uf," řekl Chast „Úplně jsem si prodřel rukavice. Přišel jsem tě vysvobodit, hade. Pokud si to přeješ. Je to konec, víš? Chceš to tak?"</p>
<p>„Jsi snad nevinná panna?" sykl had. „Totiž nevinný jinoch?"</p>
<p>„Chceš to?" opakoval Chast naléhavě. „Třeba vím víc než ty."</p>
<p>„Tak to zkus. Mám po krk téhle hadí podoby. Ostatně moje původní podoba nebyla o mnoho lepší, když se tak nad tím zamyslím."</p>
<p>„Dobře." Chast shodil z rukou rozedrané rukavice. „Žádám tě o pomoc, příteli poustevníku z Tanialiiny," promluvil klidným, obyčejným hlasem. „Tegettale! Něčemu jsi mě naučil, něco jsi mi slíbil!"</p>
<p>Kdesi vysoko nad nimi se rozsvítilo bledé světlo. <emphasis>„Aiar sall, cheiar asa</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>li, lebochio</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sali!" </emphasis>Chast vyslovil větu docela jinak, než Harmika. Jeho přízvuk dával jasně najevo, že tuhle řeč zná... Světlo se bleskově spustilo shora k nim, dotklo se hadova těla a ve zlomku vteřiny je sežehlo. Pak se ponořilo do vody a zhaslo. Chast se vyčerpaně opřel o stěnu. Dobře slyšel ten povzdech nesmírné úlevy. Čarování je namáhavé, pomyslel si. Nikdy by mě nenapadlo, jak namáhavé... Nebo je tak těžké jen proto, že to neumím?</p>
<p>Ve tmě, před chvilkou němé a tiché, se ozvaly kroky. Několik lidí, podle hlasitého dupotu vojáků, se blížilo po břehu. Znají to tu. Jdou najisto. Proč si neposvítí? Aha, bojí se dechu Pekelných pramenů. Výpary jsou nejspíš hořlavé. Chast hmátl po laně a zatáhl za něj. Vzápětí spadlo celou svou délkou dolů a neudeřilo ho jen proto, že bleskově uskočil. Shora Irginina zrada, dole její vojáci, pomyslel si. Tegettale, tys to říkal. Za milosrdenství se platívá víc než za zločiny, víc než za vraždy, protože je většině lidí cizí... Musíš mít vždycky pravdu, poustevníku?</p>
<p>Vzdychl. Zinka bude plakat, a nejen proto, že se to sluší.</p>
<p>Nad hloučkem vojáků kněžny Irginy se objevilo bledé světlo, jaké už jednou viděl. Zastavilo se nad nimi. Spočítal muže. Sedm. Šest vojáků tápalo, zorničky rozšířené, nevidoucí. Sedmý, v černém oděvu, měl úzké panenky a díval se na Chasta. Ten vidí. Je to čaroděj, poznal Chast Tenhle muž a já vidíme. Já a Irginin čaroděj.</p>
<p>Vojáci na povel čaroděje tasili. Teď to chce rychlost! Chast prolétl mezi nimi jako vystřelený šíp. Jejich meče zasvištěly a třeskly o sebe, dva z nich se zabodly do měkkého. Do těla jiného slepého bojovníka. Jeden ze zasažených zůstal ležet, druhý potácivě vstal. Chast se zmocnil meče mrtvého vojáka. Proběhl mezi nimi zpátky a ve skupině přibyl další zraněný. Chast stál tváří v tvář čarodějovi.</p>
<p>„Se slepými se nedokážu bít," řekl.</p>
<p>Vojáci se otočili po hlase, ale jejich velitel čaroděj je zakřikl. „Stůjte! Toho vyřídím sám. Nepleťte se do boje, dokud nezavolám. Mohli byste zapíchnout mě!"</p>
<p>Čaroděj byl zdatný soupeř. Kdepak líbivé souboje na mramoru! Tohoto muže měla Irgina na těžkou práci. Chast vnímal nepřirozenou lehkost a rychlost jeho pohybů. Nelidské, usoudil. Čaruje. Zatím ještě čelil úderům, jejichž nebezpečí násobilo kouzlo, ale v pažích i nohou cítil tíhu a záhadnou únavu. Jiný na mém místě by mohl být unaven, ale ne já, vzdoroval malátnosti silou vůle. Těžce dýchal, a čarodějův krok byl čím dál lehčí... Pohlédl soupeři do očí a pochopil. I tohle je kouzlo. Zlé kouzlo, vyvolávající smrtelnou únavu... No dobře. Rozzlobil jsi mě, čaroději. Dobře. Mám těžké ruce. Ale mám je i dlouhé a jsem vyšší než ty. A nejsem pouze voják. Jsem také kovář!</p>
<p>Vyčíhal si okamžik, kdy se soupeř obracel zpět po neúspěšné ráně, napřímil se, chytil meč oběma rukama, zvedl ho vysoko nad hlavu a vší silou shora ťal. Čarodějova přilba praskla. Hlava pod ní byla mnohem křehčí. Nebyl to vůbec pěkný pohled a Chast se raději odvrátil. Bojovný čaroděj padl mrtev k zemi. Už žádná kouzla, konec naděje, že se staneš Strážcem svatyně a rádcem všech čarodějů Bílé pevniny! Jenom mokrý, zakrvácený břeh, na takovém místě jsi skončil...</p>
<p>„Vy, vojáci kněžny Irginy," oslovil Chast zbylé muže, „vidím vás, a dobře. Utíkejte rychle zpátky. Jinak vás zapíchnu jednoho po druhém, i když nerad."</p>
<p>Jeden z vojáků se rozehnal mečem po hlase, Chast uhnul a bez váhání ho probodl. „Stačí?" zeptal se tiše. Všichni slyšeli pád těla na zem.</p>
<p>„Pojďme," promluvil mladý velitel, který půjčoval Chastovi meč při onom okrasném, zábavném souboji na nádvoří. „Tenhle rytíř nemluví do větru..." Zbylí tři muži se váhavě obrátili a následovali ho, tápajíce podél stěny podzemního tunelu.</p>
<p>Chast vydechl a vzhlédl, jako by nahoře mohl něco vidět. Díky za světlo, příteli Tegettale. Příště to snad zvládnu sám... Seděl a odpočíval a neměl tušení, co všechno uvedl do pohybu svým neobratným zaklínáním a neuvěřitelným vítězstvím.</p>
<p>Nejprve kdesi, snad daleko a možná blízko, v místech, jež se nedají popsat pomocí lidského slovníku, procitlo vědomí, uchované způsobem, jenž se rovněž vymyká lidskému pochopení.</p>
<p>Vysoko nad Chastovou hlavou vykoukla Irgina na druhou stranu průchodu, spatřila vodopád a nad ním můstek, zasmála se, chytila Harmiku za ruku a přes její chabý odpor ji vlekla za sebou. „Mám nějakou práci ve Svatyni," prohlásila.</p>
<p>Oskran se probral na výzvu hlasu, který ho před nedávném donutil k poslušnosti a spánku. „Na cestu!", přikázal mu hlas.</p>
<p>Mladík se zmámeně zvedl na nohy. Domek zmizel. Stál na volném prostranství a čekal na něj strmý hřeben hory.</p>
<p>Hospodyně dokončila poslední úpravy mile přezdobeného sálu a pohlédla na Blázínku. „Líbí se ti ty závěsy?"</p>
<p>„Nejsou moc růžové?" zaváhala dívka. „Udělej je bledší! Tak, to je ono!" Zatleskala. „Ještě krb. Mřížka je strašně zlatá, příliš se leskne."</p>
<p>„Strážce vždycky říkal, že nemám vkus," vzdychla hospodyně.</p>
<p>„Trochu nevkusu nevadí," mínila Zinka. „Zato umíš udělat útulno. To je důležitější."</p>
<p>„Pravě tak by to řekl Chast."</p>
<p>„Opravdu?" Dívce zrůžověly líce. „Vrátí se?"</p>
<p>Hospodyně vzala do rukou široký rendlík, v němž před chvílí spatřily tak škaredé výjevy, až Zinka plakala a zakrývala si tvář, zakroužila s ním, aby se tekutina dala do pohybu, a soustředěně se do ní zahleděla. „Ano... Náš rytíř je v pořádku. Ale na cestě je už spousta dalších hostí. Musíme ještě rychle očarovat nápoje..."</p>
<p>P</p>
<p>rvní dorazila dvojice prochladlých a zmáčených žen. Hospodyně jim připravila šaty a čaj a Zinka objala svou paní. Harmika jí s tichým vzlykáním začala vyprávět, co všechno prožila v Netřeskových skalách. Zinka jí hladila po vlasech, krásných, zmáčených a rozcuchaných, a plakala s ní. Nejhorší pro ni bylo, když Harmika prozradila, co Irgina provedla s lanem v tajném východu z jejího území. Kněžna, opět důstojně oděná a velmi zasmušilá, zabírala největší křeslo u krbu a zahlížela na hospodyni, jež se s mírným úsměvem pohybovala okolo kamen, pro tento účel krásných, kachlových, s květinovými vzory. Pod náhlým bodavým pohledem neznámé dívky sebou kněžna polekaně trhla, přikrčila se a vtáhla hlavu mezi tučná ramena. „Já bych ji zabila," řekla Zinka zřetelně a odvrátila se.</p>
<p>Dveře zavrzaly a vešel hezký mladík a ještě někdo, ale toho viděla jen hospodyně.</p>
<p>„Oskrane!" vykřikly obě dívky a Harmika se mu vrhla kolem krku. Mládenec překvapeně vydechl: „Princezno!" Omámení z něj rázem spadlo, byl svěží, silný, a šel by za ní na kraj světa...</p>
<p>Dveře se znovu otevřely a zavřely, ale nikdo jimi neprošel. Hospodyně zneklidněla. Cosi přece vstoupilo, a ona nedokázala odhadnout, zda je to dobré či zlé.</p>
<p>„Nač ještě čekáme?" zavrčela Irgina. „Přišla jsem za Strážcem. Doveďme k němu, hospodyně!"</p>
<p>„Na všechno dojde, kněžno." Hospodyně pobledla, ale promluvila pevně a jistě. „Ještě čekáme na muže, kterého znáš. Seďte, hosté, nebo se vznášejte, jak je komu libo, pijte čaj nebo vino a nebojte se mých kouzel. Jsou dobrá a nikomu neublíží."</p>
<p>Odpověděl jí tichý smích. Poznala Stifoa Nejstaršího. Druhý neviditelný se neozval, ale byl tu. Potom se víno samo přelilo ze džbánu do skleničky a ta se vznesla nad stul. Lidé zaraženě zmlkli.</p>
<p>Dlouho bylo ticho. Irgina přemítala, jestli její čaroděj splnil příkazy a zda uspěl v boji. Musel! Jak by mu mohl obyčejný voják vzdorovat! Ale už aby tu byl, tahle svatyně je plná kouzel, ze kterých naskakuje husí kůže... Zdá se, že přivolat démony dokáže kdekdo, jen já ne. Pomohla by mi panenská krev princezny? Kdo ví. Kde se loudá ten hlupák? Nikdy nedělá, co právě chci. Jsi mi zavázán, mizerný čaroději, nezapomínej!</p>
<p>Ticho přerušil zlověstný zvuk od kamen. Rendlík s kouzelnou tekutinou praskl. Hospodyně sepjala ruce a zavřela oči. Zinka ji bezděčně napodobila. Určitě se mu stalo něco zlého! Třeba je mrtvý! Představila si ho mrtvého, nehybného, venku, v dešti, a rozvzlykala se.</p>
<p>„Měl bych mu vyjít naproti," řekl Oskran.</p>
<p>„Ne!" vyhrkla Harmika.</p>
<p>Mladík vstal a šel ke dveřím. Otevřel je a radostně vykřikl.</p>
<p>Vešel Chast, mokrý, v potrhaných šatech, se dvěma meči v rukou. Obhlédl si osazenstvo změněného vnitřku Svatyně. Usmál se. „Všichni. I Stifoe. Zdravím vás. Kněžno, tvoji vojáci už nepřijdou. Vydala jsi chytré rozkazy. Měli vyrazit krátce po tvém zmizení, ne? Vyrazili. Potkal jsem je."</p>
<p>„Ty!" Vztyčila se, probodávajíc ho zrakem. „Ty! To není možné! Byli neporazitelní! Nevybírala jsem je na ozdobu!"</p>
<p>„Já také nejsem na ozdobu," řekl Chast. „Vím, byl mezi nimi čaroděj. Tady je jeho meč." Hodil před sebe jeden z mečů. Zbraň nedopadla na koberec. Jakmile ji pustil z ruky, čepel se rozplynula a jílec se proměnil v černého pavouka. Hospodyně na něj rázně dupla. Ozvalo se protivné zapraskání. Zena zvedla nohu a štítivě si prohlédla rychle mizící skvrnu na koberci. „Fuj," zamumlala.</p>
<p>„Irgino," pokračoval Chast. „Tvé nároky na Svatyni, založené na síle mečů a moci temného čaroděje, tímto padají..."</p>
<p>„Kde je Strážce!" vykřikla mohutná kněžna. „Chci s ním mluvit!"</p>
<p>„Je mrtev," odpověděl jí Chast. Hospodyně na něj upřela udivený pohled. Jak to ví? „Jeho nástupce je tady." Ukázal na hospodyni v bílé zástěře. Žena udělala krok kupředu.</p>
<p>„Kdo o tom rozhodl?" zeptala se, tajíc dech.</p>
<p>„Já ne. Tak vysoko jsem nevyrostl."</p>
<p>„Ale tušíš, kdo rozhodl, viď," promluvil neznámý hlas.</p>
<p>„Tegettale!" vykřikl Chast.</p>
<p>„Nemusíš tolik křičet, můj drahý, nechápavý dědici," řekl poustevník Tegettal. Zjevil se uprostřed místnosti, šedovlasý, v nenápadném šedém oděvu. „Jsem tu. Zavolal jsi mě a já poznal, že tu mám práci." Zasmál se. „Nevěřil bych, že dokážeš zdolat čaroděje od Pekelných pramenů. Zesílil jsi ode dne, kdy jsme se rozloučili..." Otočil se k hospodyni. „Vykonávej práci Strážce moudře. Začni víc číst ve starých knihách a nech na pokoji návody k vaření lektvarů, už jich znáš až dost... Ty, Irgino, teď odejdi. Stejně nikdy nezapomeneš na to, co mohlo být, kdybys nedala duši za ubohé, hloupé hry. A kdybys nezrazovala tak přirozeně, jako dýcháš..." Tegettal domluvil a počkal, až kněžna se skloněnou hlavou vyjde ze dveří. Její poslední pohled patřil Chastovi.</p>
<p>„Je mi jí líto," povzdechl si Chast. V jeho slovech zazněl nesouhlas.</p>
<p>„Kdybys ty byl soudcem, nikdy by nedošlo k žádné popravě, můj milý," řekl Tegettal. „Stifoe," pokračoval po chvilce,, jestli na to moje slovo stačí, jste volní, všichni, ty i ostatní Stifolla."</p>
<p>Umlkl. Uslyšeli tichý vzdech. „Stačilo," ozval se Chast.</p>
<p>„Je pryč," potvrdila nová Strážkyně.</p>
<p>„Oskran dovede princeznu k otci," přikázal Tegettal. „Běžte po hřebenu, pořád na východ. Ty ne, Chaste. Král nesnese vedle sebe nikoho, kdo ho převyšuje."</p>
<p>„Budu kovářem," přikývl bez lítosti Chast.</p>
<p>„Ano, budeš slavným kovářem, ale nikoli napořád... Na svých cestách zakopneš o těžké úkoly. Neodhazuj ještě svůj meč. Venku tě čeká kůň."</p>
<p>Chast vyšel do deště. Před Svatyní spatřil dva koně. Černého hřebce a plavou kobylku. „Pro koho je ta hezká kobylka?' zeptal se polohlasem. Nebyl si jist, zda má koho oslovit. Chvíle, kdy chápal a rozuměl, pominula. Čekalo na něj nekonečné plahočení za smyslem a jmény věcí, za záhadami v lidech a kovu. Škoda, připadal jsem si tak chytrý!</p>
<p>„Ta je pro mě!" cinkl za ním jasný dívčí hlas. „Podívej, má u sedla moji čepici!" Dívka v krátké sukénce si nasadila čapku s rolničkami a pohodila hlavou, aby je rozezněla. Chast ji chytil v pase a zvedl do výšky, smála se na něj a zvonila a déšť pomalu ustával.</p>
<p>„Jedině Blázínka může doprovázet rytíře jako já," řekl a vysadil ji na koně.</p>
<p>Oskran držel kolem ramen vzlykající princeznu a díval se, jak se jezdci vzdalují po hřebenu. Déšť znovu zhoustl. Oskran zamrkal, kapky mu stékaly z čela do očí. Dvě postavy na koních už neviděl.</p>
<p> <strong>Přízraky z ciziny</strong></p>
<p>V</p>
<p>esnice neměla ulice, domy byly ledabyle roztroušeny po stráni. Mezi domky kličkovala vlčí smečka. Hnala se v útvaru připomínajícím vojenský oddíl a obětí se stal každý, kdo nedoběhl do domu a pevně za sebou nezavřel dveře. U prvního stavení ležela na sněhu stařena s rozsápaným hrdlem a břichem, kolem krvavé skvrny podupaly sníh vlčí tlapy, až byla místy vidět hlína.</p>
<p>Dvě děti ruku v ruce utíkaly k velkému domu s vyřezávanou verandou. Nedoběhly. Vlci je dostihli a za příšerného jekotu roztrhali. Několik mužů střílelo z oken do zmítajícího se huňatého klubka, ale vlkům šípy z jejich kuší zřejmě nevadily. Nechali rozervané mrtvolky ležet na zdupaném sněhu, ještě jednou proletěli osadou. Zůstaly po nich jen nezvykle velké stopy.</p>
<p>„To nebyli vlci," řekla žena v chalupě přikrčené pod mohutným smrkem.</p>
<p>Její muž si zamračeně prohlížel kuši. „Určitě jsem neminul," mumlal.</p>
<p>„To nebyli vlci," opakovala.</p>
<p>„A co tedy?" zahučel nerudně. Žena pokrčila rameny.</p>
<p>O</p>
<p>bětí přibývalo. Postiženy byly skoro všechny dědiny v pohraničních kopcích. Povídalo se, že vlci přebíhají z druhé strany hranic, ze Severního knížectví. Povídalo se o pomstě knížete Charbona. Před třemi lety princezna Harmika skutečně odmítla provdat se za něj, jenže všechno tehdy proběhlo klidně a bez velkého rozčilování. Rozumní lidé v Charbonovu pomstu nevěřili. Úzkost v pohraničí rostla. Vesničané se báli vycházet z domů, pokoušeli se opevnit své vísky, jenže vlci si pokaždé chytře našli skulinku. Nebyli to obyčejní dravci, lovící z hladu. Nesežrali ani jedinou z obětí. Oni pouze zabíjeli. Mnoho mužů tvrdilo, že vlky zasáhli z kuše, někteří se jim postavili se sekerou, a našlo se dost svědků ochotných odpřisáhnout, že těm vlčím bestiím se každá rána okamžitě zacelí.</p>
<p>S</p>
<p>tarosta z Note byl ramenatý čtyřicátník. Celou dobu mlčel a krčil rameny. Neměl potuchy, proč vlčí nájezdy vynechávají právě jeho vesnici, ačkoli se nachází v nejzazším výběžku královského území, obklopena ze tří stran lesy, jež patří k Charbonovu knížectví. Starostové pohraničních vsí a vísek seděli v hospodě U Vlka, v okresním městečku Oltor, jehož obyvatelé, hlavně ti z předměstí, už sami poznali hrůzu letící vlčí smečky. Hospodský ochotně poskytl projednání největší sál a slevu na pivo. Schůzky starostů se účastnili i dva z městských radních. Pánové jednali, radili se, ale nikdo nebyl schopen podat rozumný návrh, jak účinně zasáhnout proti vraždícím bestiím. Se stoupajícím počtem vypitých džbánů silného oltorského piva se na starostu Bracila z Note upíraly pohledy stále nevraživější.</p>
<p>„Proč se vyhýbají právě Note?" vyslovil oltorský radní otázku za všechny přítomné. Noteský starosta nevěděl. „Pojeďte se k nám podívat," navrhl, „třeba vaše oči odhalí něco, co my domácí nevidíme. Něco, čím se lišíme od jiných vesnic."</p>
<p>„To je nápad!" Nejmladší radní, kožešník Pyper, ožil. Starší radní nebyl tak hr a s chutí přenechal dobrodružství jemu. Jako druhý dobrovolník se přihlásil Klaj, mladý starosta z Bokosu.</p>
<p>„Kdy?" zeptal se stručně. Nepotrpěl si na otálení.</p>
<p>Bracil také ne. „Hned," rozhodl. Pyper potěšeně zatleskal.</p>
<p>Dole ve výčepu se ke skupině připojil urostlý dlouhán, který zřejmě patřil k Bracilovi. Klaj si všiml jeho meče. Žádná krátká dýka, povolená měšťanům. Tenhle muž měl u pasu dlouhý meč, jaký smějí nosit jen královi rytíři a šlechtici. Pyper do Klaje skoro vrazil, jak na zbraň valil oči.</p>
<p>„Divné, u vesničana," podotkl šeptem. Bracilův společník oba muže přejel pozorným pohledem, mírným, přesto však zahánějícím chuť na vyptávání.</p>
<p>„Jedou s námi," oznámil mu noteský starosta. Muž kývl, až mu černé prošedivělé vlasy padly do obličeje, odhodil je pružným pohybem hlavy a úsporně, zdvořile se usmál. Vyšli před hospodu. Muž s mečem se vyhoupl na kozlík.</p>
<p>„Kočí..." šeptl užasle Pyper. „Kočí s mečem?"</p>
<p>Trojice cestovatelů nastoupila do krytého prostoru, jenž si pohodlím nezadal s městskými kočáry.</p>
<p>Bracil a Klaj nebyli právě hovorní, zato Pyper obstaral veškerou zábavu sám. Nezapomněl se zeptat na kočího s mečem.</p>
<p>„To je náš kovář," řekl Bracil. „Nabídl se, že pojede se mnou. Je u nás rok a lepšího bys nenašel snad v celém království. My se ho zbytečně nevyptáváme a on sám toho moc nenamluví. Jeho žena prý se někde dala slyšet, že kdysi prokázal službu naší princezně a ten meč má od ní."</p>
<p>„Umí s ním vůbec zacházet?" ozval se Klaj.</p>
<p>„Nevím," odvětil Bracil stručně. Odhrnul bílé plátno, nahrazující v okně záclonky. Stmívalo se. „Proč jedeš lesem?" křikl na svého kočího.</p>
<p>„Je to blíž!" zazněla odpověď. „Pod sedadlem máš pálenku, starosto! Dejte si na kuráž!"</p>
<p>V houští po stranách průseku se objevily žhavě svítící body. Vlčí oči. Koně sami zrychlili, letěli jako o závod. Tři muži ve voze zbledli strachy. Na tohle pálenka nepomůže.</p>
<p>Pyper šeptal slova modlitby, Klaj zavřel oči. Konec, myslel si. Bracil se zapřel nohama o protější stěnu vozu a chystal si kuši. „Přestaňte se klepat!" houkl na své společníky. „Nedáme se jen tak zabít!"</p>
<p>Šílený trysk koní přešel v klus, zpomalil, postupně se vůz zastavil. Štěkot a vytí vlků se přiblížilo a přehnalo kolem něj. Na okamžik se ke zvukům přimíchal vysoký, téměř lidský výkřik a všechno pomalu utichlo.</p>
<p>„Vezmi lucernu a pojď ven, Bracile," zavolal kovářův hlas. Nechvěl se. Cestující vystoupili do sněhu, podupaného známými stopami. Bracil zvedl lucernu. Kovář stál s mečem v ruce nad temným tělem.</p>
<p>„Tak přece nejsou nezranitelní..." zašeptal Klaj.</p>
<p>„Dívejte se," vybídl ho kovář.</p>
<p>Sklonili se nad mrtvým vlkem. S hlavou, po ráně kovářova meče skoro oddělenou od trupu, se cosi dělo. Vlčí tlama se měnila v lidskou tvář, ze zvířecích chlupů se staly rozcuchané vlasy a vousy. Na sněhu leželo tělo mladého muže.</p>
<p>„Pojďme odtud," zachraptěl Bracil. Pyper se pevně chytil Klaje a vrávoravě zamířili ke kočáru.</p>
<p>V</p>
<p>ůz vyjel z lesa. „Vidím světla Note," ohlásil muž na kozlíku. Bracil vyhlédl z okna. „Běží za námi," promluvil hlasem ztuhlým děsem.</p>
<p>„Podej mi mou kuši!" křikl kovář. „A vezmi si pár mých šípů. Zastavím, ale koně neudržíme."</p>
<p>„Sebevrahu," zasyčel Klaj. Pyper se roztřásl. Zastavili.</p>
<p>„Nezavedeme si je do vesnice," řekl Bracil a vyskočil do sněhu.</p>
<p>Oba noteští se pevně rozkročili a připravili si kuše. Klaj si všiml zvláštních hrotů na kovářových šípech. Měly nezvyklý tvar i barvu. Vlci se blížili.</p>
<p>„Ještě ne," zarazil kovář starostu. Převzal velení, pochopil Klaj. Umí velet Klaj neměl zbraň kromě krátké dýky. Jednoho zabiju, řekl si. To pomyšlení ho uklidnilo. Už rozeznával planoucí oči vlků.</p>
<p>„Teď!" zvolal kovář. Dva šípy, dva zásahy. Muži z Note mířili dobře a stříleli rychle, ale vlků bylo hodně a byli také rychlí. Ve tmě se nedalo spočítat, kolik zvířecích mrtvol už leží na pláni, ani nebylo vidět, co se s nimi po smrti děje. Zbylí vlci se vrhli na skupinku mužů, opuštěnou splašenými koňmi. Kovář uchopil oběma rukama meč a sekal do vlčích hlav. Bracil, ukrytý za jeho zády, střílel, dokud mu nedošly šípy. Pak vytasil dýku. Klaj se rozháněl svou zbraní, jak nejlépe dokázal. Vlci vyskakovali do výšky, trhali jim oděv, ale muži se udatně bránili. Jen Pyper se třásl mezi nimi a překážel.</p>
<p>Veliký, tmavý či úplně černý vlk prudce vyrazil a rozerval neozbrojenému kožešníkovi hrdlo. Kovář vztekle vykřikl, chytil do ruky šíp, poslední, který už nestačil vystřelit, a bodl jím jako kopím. Zasáhl černého vlka do plece. Okamžik si hleděli do očí, vlk a člověk, potom vlk ucouvl a svalil se na zem. Svíjel se na sněhu se zuřivým vytím, snažil se postavit na nohy. Konečně se mu to podařilo a po třech odkulhal k lesu. Smečka za ním.</p>
<p>Klaj se sklonil nad Pyperem. „Je mrtev," řekl.</p>
<p>„Nech ho ležet, nepomůžeš mu. Rychle. Jdem!" Noteský starosta ho táhl pryč.</p>
<p>„Pohřbívání nemá smysl," poznamenal kovář a vykročil dlouhými kroky k vesnici.</p>
<p>Klaj si z přivítání v Note zapamatoval dychtivé, vyplašené oči vesničanů nad bytelnou hradbou z tlustých klád, zpevněnou kováním, spoustu trpkého vína a pálenky z mladých šišek, a také kudrnatou mladou ženu, drobnou, štíhlounkou, jak objímá kováře a po tvářích j í tečou velké kulaté slzy. Kovář má hezkou ženu, pomyslel si. V noci se mu o ní zdálo.</p>
<p>O</p>
<p>brovský stín knížete Charbona neklidně tančil po zdech komnaty, jak kníže rázným krokem přecházel po prostorné místnosti, osvětlené jen plápolajícím ohněm v krbu. Plameny byly rudé, tapety na stěnách měly narudlou barvu, na širokých ramenou knížete vlál rudý plášť.</p>
<p>Těžké dveře se rozlétly a do pokoje bez vyzvání vpadl muž, stejně rozložitý jako kníže, s tváří zkřivenou bolestí a vztekem. Levou rukou si držel pravé rameno, kde mu bílý vyšívaný kabátec zbarvila krev.</p>
<p>„Kdes byl!" vyštěkl kníže.</p>
<p>Muž v bílém kabátci se zle ušklíbl. „Jen se tvař, jako bys nic nevěděl, Charbone! Dělej se nevinným! Dobře víš, kam chodím a kdo mě doprovází!"</p>
<p>„Já tě sem nezval!" vykřikl kníže. „Nechci tě tady! Nechci ani tvé divné přátele! Táhni si na Liddar!"</p>
<p>„Musíš mě chtít" Návštěvník se svalil do křesla a tlumeně zaúpěl, jak narazil zraněným ramenem do opěradla. „Syn tvého bratra, pamatuješ? Je oblíbenější než ty... Lidé ho měli rádi! Nezapomenou tak snadno."</p>
<p>„Nevěřím, že ještě žije," zachmuřil se kníže Charbon.</p>
<p>„Driwo žije," prohlásil raněný. „A já potřebuju ošetřit rameno."</p>
<p>„Jste prý nezranitelní," podotkl kníže s nádechem pohrdání.</p>
<p>Host po něm jen loupl očima. „A nechci žádnou čarodějnici! Obyčejnou bylinkářku nebo ranhojiče, slyšíš!"</p>
<p>„Ovšem, ovšem," brumlal kníže. „Vše pro Frederika..." Prudce zvedl hlavu a v jeho pohledu byl zlý oheň. „Chtěl bych tě někdy vidět v té druhé podobě, Frederiku!"</p>
<p>„To si nepřej," zašeptal muž v křesle. „To si vůbec nepřej."</p>
<p>Z</p>
<p>inka se ve tmě pohnula. „Spíš?"</p>
<p>„Ještě ne."</p>
<p>„Bála jsem se o tebe."</p>
<p>„Taky jsem se bál. Ale musel jsem vyzkoušet svůj nový meč a hroty k šípům."</p>
<p>„Ty jsi jediný, kdo s nimi může bojovat Nikdo neví, co jsou zač. Nikdo netuší, odkud přišli. Přízraky... Právě utekli rovnou z pekla..."</p>
<p>„Přebíhají hranice Severního knížectví, od Charbona," řekl zamyšleně. „Proč se vlastně Letí spálil?"</p>
<p>„Mawe chtěl kovat... A Letí povídal, že mu pomůže."</p>
<p>„Kováříčci," zašeptal kovář Chast „Dočkají se. Budou z nich kováři..."</p>
<p>„Ne rytíři?"</p>
<p>„Ne. Rytíři ne." Chast prudce zavrtěl hlavou. „Poslyš. Myslel jsem, že ta špetička stříbra ve slitině je zbytečná, jenže alchymista prý na ní trval. Otec na to taky hleděl s nedůvěrou... A teď si říkám, že ten moudrý muž nejspíš věděl víc. Škoda, že už nežije."</p>
<p>„Ne. Nikdo nám neporadí," vzdychla Zinka.</p>
<p>K</p>
<p>laj z Bokosu přecházel po kovárně a prohlížel si meče a jiné zbraně, zavěšené na stěnách. Mistrovská práce. Tovaryš po cizinci úkosem zahlížel.</p>
<p>„Rád bych věděl," mumlal si Klaj, „jestli jsem včera nepřeslechl jeho jméno. Jestli je opravdu Chast, rytíř Chast..."</p>
<p>„Líbí se ti ty meče?" Kovářova mladá žena stála se založenýma rukama na schodech z horního patra. Za sukně se jí držel tříletý chlapeček.</p>
<p>„Líbí," vykoktal Klaj. Po ránu se mu zdála ještě krásnější. „Jen si tak přemýšlím, komu je prodáváte. Vesničané obvykle takové meče nepoužívají..."</p>
<p>„Obvykle ne," přerušila ho. „V téhle době ano."</p>
<p>„Možná bych jeden koupil... Kolik stojí?"</p>
<p>„Dvacet tolů." Zasmála se jeho překvapení. „Ve městě by dali třikrát tolik. A rádi."</p>
<p>„V Oltoru? Těžko."</p>
<p>„V hlavním městě," poučila ho.</p>
<p>„Znáš hlavní město?" podivil se.</p>
<p>„Vyrostla jsem tam," odvětila úsečně.</p>
<p>„Na mě je to moc peněz," vrátil se k původnímu námětu. Jen pokrčila rameny. „Kde je vůbec mistr?" zeptal se.</p>
<p>„Šli pro tělo toho radního." Zvážněla. „Nenajdou ho. Těla mladých mužů nikdy nenajdou."</p>
<p>Klaj si vzpomněl na hrůznou proměnu prvního zabitého vlka a otřásl se. „Jsou to... netvoři. Přízraky. Bytosti z bájí..."</p>
<p>„Neznám žádnou báji o vlku, který se po smrti promění v člověka." Mladá žena odmítavě pohodila kudrnatou kšticí.</p>
<p>„Žádná báje. Skutečnost." Venkovní dveře zakryla vysoká postava kováře. Setřásl z vlasů sníh a oklepal si boty o rohožku. „Pohřbili jsme je. Ale oltorský radní nikde." Objal svou ženu a políbil ji. Chlapeček ho zatahal za nohavici. „Ty jsi tu taky, skřítku," zasmál se otec a zvedl ho. „Škoda že nejsi větší, Letí...“</p>
<p>„Poslyš," ozval se Klaj, „včera jsem na půl ucha zaslechl tvé jméno... Jsi opravdu <emphasis>ten </emphasis>Chast<emphasis>?“</emphasis></p>
<p>„Jaký?" ptal se kovář pobaveně.</p>
<p>„No, ten rytíř, který..."</p>
<p>„Už dávno nejsem rytířem," řekl Chast. „Kdopak potřebuje rytíře? Zato dobrého kováře chtějí všude."</p>
<p>„A-asi máš pravdu," zakoktal se Klaj. Takže je to on. Tahle dědina je plná překvapení.</p>
<p>„Už jsi objevil příčinu naší... neoblíbenosti u vlků? Pokud ano, měl by ses vrátit. Se zlou zprávou."</p>
<p>„Ta příčina jsi ty." Klaj upřel na kováře ostrý pohled.</p>
<p>„Nesmysl," mínil Chast. „Jak by mě vlci mohli znát?"</p>
<p>„Je to v tom kovu, ne?" Klaj ukázal na zbraně rozvěšené po zdech. „Nezvyklá slitina, že?"</p>
<p>„Je docela bystrý," pochválila ho Zinka. Klaj se v rozpacích popotáhl za krátký černý plnovous.</p>
<p>„Vesničané z okolí už tyhle šípy mají... A dýky. Někdo i meč." Chast se podmračil. „Bokos je daleko. Vezmeš si něco s sebou. Za dva tři týdny si pošli pro další."</p>
<p>„Nejsme moc bohatí," zajíkl se Klaj.</p>
<p>„Zaplaťte, co můžete," řekl suše Chast. „Musím za něco nakupovat suroviny..."</p>
<p>„Meč," ozvala se Zinka. Seděla na lavici v koutě, Letiho držela na klíně. „Líbil se mu meč."</p>
<p>„Umíš s ním zacházet?" zeptal se Chast. Klaj pochopil, že byl právě zařazen mezi kovářovy přátele.</p>
<p>„Umím... Docela slušně."</p>
<p>„S dýkou ti to šlo," uznal Chast. „Vezmi si meč. Vyber si."</p>
<p>„Někdy je prodáváme i takhle," usmívala se v koutě Zinka.</p>
<p>Teď nevím, jestli jsem víc zamilovaný do ní nebo do kováře, nebo do toho nádherného meče, přemítal Klaj, když už ho rychlý kůň nesl k Oltoru. V brašnách u sedla měl stovku hrotů k šípům a u pasu meč. Bojte se, vlci!</p>
<p>V</p>
<p>lci se Note vyhýbali a Chast s tovaryšem a učedníkem se věnovali své práci. Kromě běžných vesnických záležitostí vyráběli meče, nad jejichž vyváženou dokonalostí žasli rytíři z okolí i ze vzdálených měst. Noteský kovář nikomu neprozradil tajemství své slitiny. Když už sousedé příliš naléhali, vysvětlil jim svým stručným způsobem, že jde o tajemství, zděděné po otci, který je získal od moudrého alchymisty, jemuž před lety zachránil život.</p>
<p>Chastovy meče a šípy s hroty z jeho slitiny jediné dokázaly zabít strašidelné vlky. Cena zbraní stále rostla, ale byli i takoví, kdo je dostali zadarmo, protože je nutně potřebovali na ochranu své rodiny nebo osady.</p>
<p>Toho rána sešel Chast dolů do kovárny první. Rozdělával právě oheň, když mu za zády vrzly dveře. Bezděčně zabrousil pohledem na zeď, kde visely meče. Dosáhnu na meč, pomyslel si. Vstal a otočil se. Časný zákazník měl na sobě plášť tak červený, až Chasta donutil vzpomínat, jak se ta barva nazývá. Šarlat. Šarlat to je. Planoucí krev... Příchozí byl vysoký a statný a jeho pravidelná tvář přes svou krásu působila temně a zlověstně. Nenávidí mě, poznal Chast. Měl bych ho znát... Neznám ho.</p>
<p>„Co si přeješ, rytíři?" zeptal se mírně.</p>
<p>Návštěvník se zachechtal. „Tvůj meč!"</p>
<p>Věta dvojího významu. Mohl mít v úmyslu koupit si meč, nebo vyzvat domácího pána na souboj. Po souboji si vítěz vezme zbraň poraženého... Tak. Ten pán nechce nakupovat. Chast se uklidnil. Nejistota zmizela. Sňal se stěny svůj starý meč. „Tvé jméno, rytíři!" promluvil zřetelně. Nebyla to už otázka. „Moje asi znáš."</p>
<p>„Frederik." Cizinec lehce sklonil hlavu a tasil.</p>
<p>Takového soupeře proti sobě Chast jakživ neměl, v souboji ani v bitvě. Frederik ovládal triky, o nichž on neměl potuchy, byl obratný, rychlý a měl v rukou strašnou sílu. Utočil tvrdě a nebezpečně. Mezi údery se smál. Byl to zlý, potměšilý smích... Chast mlčel a bránil se. Po prvních ranách poznal, že Frederika překvapil. Cizinec počítal se snadným vítězstvím. Možná nevěřil pověstem o rytin v masce vesnického kováře, možná si myslel, že lidé přehánějí. Útočil, používal nezvyklé výpady a údery, a jeho obočí se zvedalo výš a výš a zlý úsměv pohasínal. Chast se mračil, dával pozor a šetřil síly. Učím se, věděl. Jeho triky se mi líbí. Teď! Použil cizincova výpadu a škrábl ho špičkou meče do brady. Jeho krev je šarlatová, pomyslel si. To není obyčejná krev.</p>
<p>Frederik se rozzlobil. Jeho údery nabraly na síle a ubylo jim přesnosti. Chast neútočil. Dával pozor. Chtěl co nejvíc poznat způsob boje cizího rytíře. Koutkem oka zahlédl na schodech Zinku. Tiskla si ruce k ústům a oči měla jako koláče.</p>
<p>Frederik odhodil plášť. Chtěl jim mást soupeře, ale teď mu začal překážet. Vlasy mu zvlhly potem. Chast si přehodil meč do levé ruky. Míval ve zvyku při práci ruce střídat a málokdo o něm věděl, že je levák. Jenom ten, kdo ho viděl psát.</p>
<p>Frederik se ušklíbl. Unavil jsem ho. Zkouší mě splést. Postrašit. Prudce zaútočil a utržil škrábanec na paži. Chast uskočil stranou a zachmuřeně hleděl, jak cizincova podivná krev prosakuje světlým rukávem kabátce. Frederik zaťal zuby a znovu udeřil. Chast ránu odrazil, zbraně třeskly, a náhle se kovář octl za zády svého soupeře a jeho meč proťal zadní díl protivníkova kabátce odshora až dolů. Frederik se bleskově otočil. Oči mu zčervenaly, vyceněné zuby měl bílé a dásně rudé.</p>
<p>Vlčí tlama, pomyslel si Chast. Přece tě znám! Úsporně a vytrvale vracel rány a uhýbal, pomalu a chladně nechával soupeře, ať se sám vyčerpá. Chast byl mistrem v umění neunavit se, a přitom dokonale zchvátit druhého. Čekal trpělivě. Jeho chvíle přišla. Přesně odměřeným úderem pravé pěsti vyrazil cizinci meč z ruky a špičku své zbraně mu přiložil k hrdlu.</p>
<p>„Ty nejsi člověk," zasípal Frederik sotva slyšitelně. Chast se usmál koutky úst. Frederik se nucené zachechtal. „Pusť mě, vzdávám se. Jsi lepší, než se vykládá v hlavním městě. A já tomu nevěřil..."</p>
<p>„Svým starým mečem ho nezabiješ," promluvila Chastovi za zády jeho žena. Neotočil se, ani se nepohnul. „Mám v ruce dýku. Novou dýku."</p>
<p>„Ne! Přece se nedopustíš vraždy, krasavice," vykřikl Frederik.</p>
<p>„Ne," řekl pomalu Chast „To opravdu nejde. Člověk se liší od vlka." Oddálil meč od krku poraženého nepřítele.,.Nezabiju tě ve svém domě. Táhni!"</p>
<p>Frederik se sehnul, aby zdvihl svůj meč. Vtom mu před očima blýskla Zinčina dýka. „Nech to ležet!" Mladé ženě hořely oči a ruka s dýkou se nechvěla. Frederik se vrávoravě napřímil a klopýtal ke dveřím. Ještě se na ni ohlédnu, aspoň jednou, přemlouval sám sebe. Stála tam s dýkou a byla pořád tak nádherná, jako divoká vlčice, a všechno o něm věděla.</p>
<p>„Měl jsi mě nechat," řekla Zinka. Drželi se v objetí, nadechovala vůni jeho potu a přála si, aby nebylo ráno, ale večer.</p>
<p>„Ne. Přivolala bys na sebe kletbu. I na své děti."</p>
<p>„Jak to víš?" Lehce se odtáhla, aby mu viděla do očí. Podepřel jí hlavu, prsty zabořené do jejích vlasů. „Některé věci prostě vím."</p>
<p>„Ano." Říkala to neochotně. Měl pravdu. Občas věděl víc než jiní. „A co teď? Vlk žije. Odešel."</p>
<p>Zamyslel se. „Všude o tom souboji vyprávěj. Můžeš si i přidávat..."</p>
<p>„Jistě," zasmála se. „To umím."</p>
<p>„Někdo tu zvěst donese do Oltoru. Někdo ji dá dál... Objeví se tady kníže Charbon."</p>
<p>„Charbon osobně? Je prý pyšný."</p>
<p>„Umím být taky pyšný," řekl Chast. „Charbon nemůže Frederika neznat. Běhá přes jeho území. S jeho souhlasem... Vsadím se, že kníže se vlka bojí."</p>
<p>Venkovní dveře vrzly, dovnitř vrazil vyděšený tovaryš. „Od kovárny vede krvavá stopa k lesu!"</p>
<p>„Však to taky byl boj!" začala Zinka s přimhouřenýma očima. „Děsivý! Strašný..."</p>
<p>Chast se otočil zády a sehnul se, aby konečně rozdělal oheň.</p>
<p>Ch</p>
<p>arbon byl velký, pyšný muž. Důstojně vystoupil z kočáru, jistý si svou vahou, výškou i mocí, a velice se podivil, jak málo jeho příjezd vyvedl z míry mladinkou, drobnou kovářku.</p>
<p>„Muž říkal, že přijdeš," zvala ho dál. „Vrátí se brzy. Obecní vůz zapadl do závěje. Vezl spoustu zboží z města, tak teď všichni chlapi nosí na zádech bedny a koše..." Usadila hosta v útulné světnici nad kovárnou a nalila mu horké víno.</p>
<p>„Kde máš děti?" zeptal se. „Takhle navečer by neměly pobíhat venku..."</p>
<p>„Odvezli jsme je... Do bezpečí." Sedla si proti knížeti.</p>
<p>„Ty... bereš Frederika vážně," hlesl.</p>
<p>„Velmi vážně. Chtěla jsem ho zabít. Muž mi to zakázal."</p>
<p>„Byla bys toho schopna?" Hleděl na černé kudrny nad jejím hladkým čelem. „No ano, byla," odpověděl si sám.</p>
<p>„Pij, zahřeje tě to," pobídla ho vlídně.</p>
<p>Chast se vrátil za tmy. Před kovárnou narazil na Charbonův kočár a tři promrzlé muže z doprovodu knížete a pozval je do tepla.</p>
<p>„Dobrý večer," pozdravil knížete.</p>
<p>Zinka vyskočila a běžela ho obejmout. „Podám ti suchou košili. Nalej si víno, právě jsem ho přihřála..."</p>
<p>Chast si převlékal košili a cítil na sobě upřený pohled knížete.</p>
<p>„Kde je ta síla, kterou jsi přemohl Frederika?" zeptal se Charbon. „V tvých ramenou jí tolik nemůže být..."</p>
<p>„Zdám se ti hubený?" zasmál se Chast. „Nevadí, stejně nejsem na prodej."</p>
<p>„Nechci tě koupit," zachmuřil se kníže. „Chci tě poprosit o pomoc."</p>
<p>Chast se na okamžik zarazil. Kníže je v tísni, když tak rychle prosí... „Jde o Frederika, vid?"</p>
<p>D</p>
<p>riwo si položil čelo na chladný kámen. Kamení, kamení až do nebe, snad i nebe je z kamene, ze studeného modrého mramoru. Copak nikdo nemá rušení o tomhle hradu ve skalách? Nikdo mě nehledá? Hnízdo pro orly, ale ne pro mě. Dalo by se odtud odejít. Když je člověk zoufalý a nechybí mu síla a obratnost, dokáže sešplhat po hladkých skalách, najde nepatrné důlky a úchyty pro prsty... Snad se udrží... Kdybych nevěděl, že dole hlídají vlci. Vlci...</p>
<p>Vyběhnou po čtyřech sem nahoru a branou, kamennou, vysokou branou hradu, už procházejí jako lidé. Pan Frederik nedopustí, aby se ke mně přiblížili ve zvířecí podobě. I pan Frederik sám se mnou jedná vždy jako člověk. Copak neví, že do něj vidím? Jednou se prozradil... Rozlítil jsem ho jakousi drzou poznámkou, to já umím dobře, vytáhl bič a šlehl mě, zasvištělo to, proťal mi košili i kůži, a pak se díval na moji krev a strašlivě toužil ochutnat ji... Jenže nesměl. Potřebuje pomoc mého strýce. Knížete Charbona drží v hrsti, dokud žiju. Mně by snad ani nevadilo stát se tím, čím je Frederik. Nejdřív bych ho zabil. Souboj vlků. Snad je silný, ale já ho nenávidím! A pak bych vyhledal toho muže, jehož se všichni bojí, a řekl bych mu, zabij mě. Nechci žít takhle.</p>
<p>Mladík vstal. Oprášil si kolena kožených kalhot. Brzy bude čas k večeři. Jeho zdravou chuť k jídlu nemohlo překonat žádné trápení na světě. Zahleděl se na slunce, jež se chýlilo k západu. Další studená, nevlídná noc. Kolikátá už... Zaslechl šramot. Přicházel zvnějšku. Jako by po zevní zdi někdo šplhal. Driwo se nahnul přes kamennou obrubu. Neznámý odvážlivec byl jen kousek pod ním.</p>
<p>„Počkej," zašeptal. Hbitě si sundal kožený pás z kabátce a spustil ho dolů. Neznámý se zachytil. Driwo opatrně vytahoval pás nahoru. Uf. Konečně. Oba dva padli na kamennou podlahu ochozu.</p>
<p>„Je to pořadně vysoko," promluvil mladý hlas. Driwo se posadil na zemi. Neznámý si stáhl čapku. Propána, děvče! Dívka měla černé kudrnaté vlasy a veselá ústa. Usmála se. „Jsi Driwo? Našla jsem tě rychle!"</p>
<p>„Musíš se schovat!" vyjekl mladík. „Za chvíli mě začnou shánět k večeři!"</p>
<p>„Necháš mi kousek? Mám už hlad."</p>
<p>„Co tu vůbec děláš?"</p>
<p>„Charbon nevěří, že žiješ. Nikdo tomu nevěří, jen já." Usmívala se na něj. Přesně takhle si ho představovala. Charbon říkal, že je malý. No jistě, žádný neskladný obr jako jeho strýc. Docela milý a má hezké, živé oči. Je hodný. Poznám to. Musím ho zachránit, když na něj všichni zapomněli. Dokonce ani můj muž na něj nepomyslel, a přitom tenhle hoch si jednou vezme princeznu Harmiku a stane se králem...</p>
<p>„Pojď rychle," řekl Driwo. „Do mého pokoje. Tam oni nikdy nechodí."</p>
<p>Největší potíž byla se zamykáním. Dveře neměly kliku ani zámek. Zinka musela použít jedno z mála kouzel, jež se naučila od kmotry svých synů, a zavřít je až do rána.</p>
<p>Driwo užasle kroutil hlavou nad jejím zamykáním a zvědavě na ni koukal, když ohlodávala stehno z kuřete, které pro ni ušetřil ze své večeře, a upíjela víno z láhve.</p>
<p>„Ty jsi čarodějka?" zeptal se nesměle.</p>
<p>„Ne," zasmála se. „Jsem obyčejná ženská. Zítra odtud utečeme."</p>
<p>„Bez kouzel sotva," řekl trpce. „Já to zkoušel mockrát. Číhají dole."</p>
<p>„Hm," pokývla s plnou pusou. „Musíme přes potok. Nemůžou přes tekoucí vodu."</p>
<p>„Jak to víš?"</p>
<p>„Na to přišel můj muž. Pozorovali jsme je spolu. Vlastně mu to poradila kmotra, aby si všímal takových věcí..."</p>
<p>„Ty... ty už jsi vdaná?'</p>
<p>„A mám dvě děti. Je mi přesně tolik, co tobě." Vzhlédla a v tmavých očích měla tajemství.</p>
<p>„Čtyřiadvacet... Tolik že ti je?" Zdálo se mu, že je jí k smíchu. Zamračil se. Je vdaná. „Jak budeme spát?"</p>
<p>„Ty na posteli, já na truhle," řekla stručně.</p>
<p>„To teda ne!" Driwo pohodil světlou hřívou. Vypadá jako lev, pomyslela si Zinka, takový malý, pěkný lvíček. „Opačně."</p>
<p>„Jak myslíš," uculila se dívka. „Lehneme si, a ty mi budeš povídat, co jsi o nich zjistil. Žiješ mezi nimi dost dlouho..."</p>
<p>Když úspěšně překonali potíže a rozpaky při převlékání a zalézání pod přikrývky, začal Driwo povídat.</p>
<p>„V bájích se vyskytují bytosti, které mění podobu. Například podle denní doby. Zkoušel jsem vypozorovat, jestli tohle neplatí i na naše vlky. Ne. Zdálo se mi, že někteří z nich mají občas potíže při přeměnách, ale vůbec to nezáleželo na denní či noční době.</p>
<p>„Jsou odjinud," řekla Zinka. Přitáhla si přikrývku k bradě. Kámen, všude chladný kámen, je tu zima... „Ze země, kde se den a noc střídají docela jinak."</p>
<p>„To mě nenapadlo."</p>
<p>„Taky bych na to nepřišla, ale kmotra se mě na to ptala. Ona ví spoustu věcí. I takových, co teprve budou." Zinka se uchichtla. Skoro jako by mě sem poslala. „Tak. Někteří vlci si teď dělají, co chtějí," dokončila potichu, „a na některé ještě působí stará vlast..."</p>
<p>„R</p>
<p>ozumíš jim?" zeptala se Zinka. Driwo kývl. Krčili se pod malou dřevěnou stříškou na vnějším ochozu. Ranní mlha jim vyhovovala. Dívka přehodila svůj provaz kolem výstupku na cimbuří. Pohlédla dolů. „Nic nevidím," řekla mrzutě. „Ani ten potok. Jenom slyším stráže."</p>
<p>„Už odcházejí. Další obchůzka bude za půl hodiny."</p>
<p>„Na dolní nádvoří nám provaz stačí. Dělej. Na tenhle se pověsíš, tenhle budeš pomalu povolovat."</p>
<p>„Nejsem dítě," podotkl uraženě.</p>
<p>„Já vím." Dala mu pusu na čelo. Pro štěstí.</p>
<p>Dál než na dolní nádvoří se nedostali. Zinka se pustila lana. Kolem ní se sevřel kruh vlků s planoucíma očima. Driwo se tiskl k chladné kamenné zdi. Vlci neútočili. Přijde Frederik, věděla Zinka. Kruh se rozestoupil a k zajaté dvojici přicházel pán.</p>
<p>„Černá ti sluší lip," řekla Zinka. Byla to pravda. Černý plášť podtrhoval jeho zlověstnou krásu.</p>
<p>„Víš o mně všechno," odpověděl jí. Mluvil s ní, jako by byli na nádvoří sami. Jako by pro něj na světě nebylo nic jiného, jen drobná dívka v mužském oděvu.</p>
<p>„Jsem zvědavá, ráda bych věděla víc." Upírala na něj pohled plný nelíčeného zájmu.</p>
<p>„Abys mě mohla zabít."</p>
<p>„Neznámý se zabíjí lip. Jak to, že tohle nevíš?"</p>
<p>Vlci začínali být netrpěliví. „Nikoho z těch dvou se nedotknete!" zvolal Frederík ve své řeči. Driwo zašeptal Zince do ucha překlad. Naučil se řeč cizinců v dlouhých týdnech svého uvěznění, kdy neměl nic na práci, jen vlastní chmurné myšlenky.</p>
<p>Vlci odběhli s nespokojeným poštěkáváním a dva strážci v lidské podobě odvedli Driwa do vězení, ještě studenějšího než jiná místa hradu.</p>
<p>„A</p>
<p> ty tomu věříš?" naléhal kníže Charbon. „Věříš, že tvoje půvabná ženuška zůstane v bytě nad kovárnou nebo u kmotry s dětičkami a bude čekat, až se vrátíš? Ví všechno, co ty. Celou noc nás poslouchala..."</p>
<p>„Zinku neudrží ani pár volů, ani mříž, ani okovy," řekl Chast „Zkusil jsem jí vysvětlit, že tvého synovce stejně nezachrání. Ale kmotra se přitom tak zvláštně usmívala..."</p>
<p>„Ta stará čarodějnice!" prskl Charbon. „Žena má poslouchat svého muže!"</p>
<p>Jeho společník se ušklíbl. „Harmika věděla, proč tě nechce."</p>
<p>Kníže uraženě zmlkl. Povídalo se tehdy o jakémsi chudém rytíři, jehož princezně otec zakázal... Mohl to být Chast?</p>
<p>„To už jsem byl dávno ženatý," řekl Chast. Knize překvapeně vzhlédl., Jak víš, nač myslím?"</p>
<p>„Lidské tváře jsou někdy průhledné," vysvětlil Chast „Stačí se pořádně dívat. Ale to nebývá zvykem vládců." Domluvil a uzavřel se do sebe. Jeho tvář byla, aspoň pro knížete, dokonale neprůhledná.</p>
<p>Kočár kodrcal po nerovné cestě. Silnice Severního knížectví byly snad ještě horší než královské.</p>
<p>Charbonův hrad spatřili v jasném poledním slunci. Stál na skále, podobné spíš obrovskému oblému balvanu, obklopenému příkopem se stojatou vodou, a byl vysoký, špičatý a rozeklaný. Kolem hradu se rozkládalo město Dartelor.</p>
<p>„Nedobytná pevnost," prohlásil Chast zkušeně., Jak máte hlubokou studnu?"</p>
<p>„Sedmdesát loktů," pochlubil se Charbon. „Dílo mého předka. Vymyslel pomocné čerpací zařízení... Soustrojí kladek, ozubených kol, řemenů, nahoře čtyři koně otáčejí rumpálem..."</p>
<p>„Docela rád bych to viděl." Chast uznale pokýval. „Jenže ty mě nepozveš dál."</p>
<p>„N-ne," odpověděl kníže Charbon rozpačitě. „Kdyby tu byl Frederik..."</p>
<p>„Stejně pozná, že jsem blízko," pronesl lhostejně Chast. „Zranil jsem ho."</p>
<p>„Jak to víš?" zeptal se kníže zamračeně.</p>
<p>Chast pokrčil rameny. „Ty ses nikdy předtím nesetkal s přízraky, kníže?'</p>
<p>„Ne." Kníže Charbon prudce zavrtěl hlavou. „Ubytuj se u bylinkářky Iter. Pronajímá pár pokojů. Je tam větší klid než v hostinci. A čisto."</p>
<p>„Bylinkářka." Chast se zamyslel. „Aha. Léčila ho, když měl poraněné... hm, asi to bylo rameno."</p>
<p>Kníže užasl. „To ty? Tys ho zranil v té <emphasis>druhé podob</emphasis><emphasis>ě</emphasis>?"</p>
<p>„Ptal jsem se," připomněl mu Chast. „Byla to ona?"</p>
<p>„Byla," odpověděl neochotně kníže. „Jak to, že všechno uhádneš?"</p>
<p>„Proto mě sem přece vezeš... Zastav!" Chast se vyklonil z okna a křikl na kočího, jako by to byl jeho kočí. Kočár zastavil. „Doptám se," řekl stručně Chast a vystoupil. „Ráno pro mě pošli. Něco méně nápadného."</p>
<p>Kníže se ani nestačil rozzlobit nad jeho drzostí, a Chast už zmizel v hloučku lidí u stánků s látkami, pečivem a kořením.</p>
<p>Dům bylinkářky našel snadno. Mladá majitelka si cizince prohlížela s nedůvěrou.</p>
<p>„Hledám klid," řekl mírně. „Nemám rád hospody. Ale jestli se mě bojíš, vrátím se do hostince. Nechci ti působit potíže."</p>
<p>„To ne," polekala se. „Nechoď pryč, co by tomu řekli lidé... Mě jen zaráží tvůj meč. Jsi oblečen jako venkovan, a ti obvykle meče nenosí."</p>
<p>„Neslyšelas o vlcích?" Poklepal na jílec své zbraně. „Nedám se jen tak sežrat!"</p>
<p>„Tady o nich nemluv!" Skoro to vykřikla a táhla ho dovnitř. „Kdyby tě někdo z nich zaslechl!"</p>
<p>„Copak jsou tady? Vlci?"</p>
<p>„Mají dvě podoby. Lidskou a vlčí. A střídají je."</p>
<p>„A ty máš strach, děvče," dodal. „Dají se poznat od lidí?"</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Odkud jsi přišel? Kdo jsi?"</p>
<p>„Kovář z Note. To je na druhé straně hranic."</p>
<p>„Kovář?" Znovu si ho prohlédla od hlavy až k patě. „U vás jsou taky?"</p>
<p>„U nás zabíjejí. A tady?"</p>
<p>„Zabíjejí, děsí. A vládnou. Pojď dál, ukážu ti pokoj. Máš peníze?"</p>
<p>„Prodávám přece meče," řekl Chast. „Ano, mám peníze. Máš víno?"</p>
<p>Usmála se. Byla vlastně moc hezká. Řekl jí to. „Ale já nejsem <emphasis>taková" </emphasis>upozornila ho.</p>
<p>„Možná by ses měla lip."</p>
<p>„Možná. Frederik mi nabízel..." Zarazila se. Otevřela dveře do pokojíka. Byl opravdu malý.</p>
<p>Chast si pohledem měřil lůžko. „Vejdu se sem vůbec?" Rozesmál ji.</p>
<p>Seděli spolu u vína dole v místnosti, sloužící jako kuchyně a jídelna. Povídali si o bylinkách a mladou ženu hovor zjevně uklidňoval. Překvapily ji cizincovy znalosti. „Mohl by ses sám živit jako bylinkář."</p>
<p>„Ale ne. Kovář vydělá víc. Musím živit rodinu."</p>
<p>„Máš rodinu?"</p>
<p>„Hm. Ženu a dva kluky."</p>
<p>„A co hledáš tady?" Náhle vyskočila na nohy a ruce skryla v záhybech sukně.</p>
<p>„Nech tu dýku na místě," doporučil jí. „Jsem určitě rychlejší než ty. Rád bych zabil Frederika. To tu hledám. Neboj se, nepatřím k jeho... lidem."</p>
<p>„Nikdo ho nepřemůže. Chrání ho kouzla. Zlé čáry a kouzla." Dosedla zvysoka na židli a rozvzlykala se.</p>
<p>„Nesmysl. Přemohl jsem ho v souboji."</p>
<p>„Cože?" Zaznělo to pobaveně. „Ty?"</p>
<p>„Škrábl jsem ho do brady a do paže a do zad." Chast se opřel pohodlně na lavici a nohy si natáhl na protější židli.</p>
<p>„To není možné! Nevěřím ti... Ošetřila jsem mu ty rány. Zuřil. Strašně zuřil."</p>
<p>„Líbila ses mu?"</p>
<p>„Líbila. Předtím. Od toho... vašeho souboje mě nechal na pokoji. Jako by měl jinou. Víš o jeho hradu ve skalách?"</p>
<p>„Slyšel jsem o opuštěném hradu v Liddarských skalách. Napůl pověst, napůl strašení dětí."</p>
<p>„Opravil ho, dal mu jméno Liddar. Zval mě tam." Mladá žena vstala. Unaveným pohybem si odhrnula pramen bledých vlasů z čela. Otočila se, udělala krok a na prahu omdlela. Chast vyskočil a zvedl ji. Její ruce sebou poškubávaly jako u spícího psa nebo vlka. Tak dopadne každý, kdo se dotkne jejich krve... Umazal jsem se od té krve také. Jak dopadnu já?</p>
<p>Našel její pokojík a uložil ji na lůžko. Dá se Frederik vůbec zabít?</p>
<p>B</p>
<p>ylinkářka Iter se probrala až za svítání. Zase ten hrozný sen. Vlci, krev, běh hlubokými závějemi... Kdo mě uložil do postele? Posadila se a vzpomínala. Sundal mi boty... Ach. Kovář z Note. Kovář s mečem a divnými řečmi. Kde je?</p>
<p>Pomalu se zvedla a dovlekla se k oknu. Ty sny po sobě zanechávaly žízeň a slabost. Oknem spatřila kočár. Obyčejný, černý kočár. Na někoho čeká.</p>
<p>Z domu vyšel její host a nasedl. Záclonka na okně zavlála a užaslá Iter spatřila tvář knížete Charbona.</p>
<p>„Je to ještě horší, než jsem čekal," řekl Chast na uvítanou. Bez pozdravu. Bez jediného projevu úcty. Kníže mlčel. Já to zlo pustil do země, já mu poskytl první útočiště. Jsem vinen. Sklopil hlavu. Kočár vyjel z města.</p>
<p>„Opouštíme Dartelor?" zeptal se Chast. „Kam mě vezeš?"</p>
<p>„Musím ti něco ukázat. Ty tvrdíš, že vše souvisí s Frederikem. Já nevím." Charbon zmlkl a jeho tvář se sevřela zlou starostí.</p>
<p>Jeli dlouho. Hory a kopce je míjely a průsmyky je volně propouštěly. V Severním knížectví bylo toho roku méně sněhu než v Ohhobarském království na jižní straně hor. Kočár zastavil na planině mezi kopci. Z nepohodlné lavičky vzadu za kočárem seskočili dva zkřehlí muži a jali se lopatami odhazovat sníh. Vrstva sněhu nebyla příliš vysoká.</p>
<p>„Tady," přikázal kníže. „Odházejte celý kruh!"</p>
<p>Narazili na uschlou žlutou trávu. Chast sledoval, jak se muži činí. Tohle hledáme, poznal. Na jednom místě byla tráva zčernalá, a jak lopaty pilně pokračovaly v díle, postupně odhalovaly spálenou zem, svažující se do mělké jámy.</p>
<p>„Jak je to spálené místo velké?" zeptal se.</p>
<p>„Zhruba kruh, o průměru asi tři sta kroků," sdělil mu kníže.</p>
<p>„Položte lopaty," řekl Chast Charbonovým mužům. „To stačí."</p>
<p>„Víš, co by to mohlo být?" Kníže s nadějí vzhlédl.</p>
<p>„Ne. Nemám tušení." Rozhlížel se. Zasněžené kopce, sněhem pocukrované lesy. „Támhle se něco blýská," objevil. „Bydlí tam někdo? Není tam vesnice? Samota?"</p>
<p>„Pokud vím, nic." Kníže se zamračil. „Dojedeme kočárem až k lesu."</p>
<p>„A dál se projdem," rozveselil se Chast.</p>
<p>Kníže Charbon při chůzi ve sněhu sotva popadal dech. Měl vztek na dlouhé nohy toho zatraceného kováře. Skáče po lese jako srnec, jako by neznal únavu. „Jdeme správným směrem?" zafuněl.</p>
<p>„Jistě," Chast se obrátil. „Něco jsi mi chtěl říct," prohlásil vážně.</p>
<p>„Chtěl." Kníže se zastavil, opíraje se o kmen statné borovice. „Tady v okolí sice nikdo nebydlí, ale tehdy tu tábořili dřevaři. Loni v létě... Dorazili do Darteloru celí vyděšení a vykládali spoustu nesmyslů o létajících domech, které se třpytí jako drahokamy a jsou větší než věže mého hradu... Odmítali se k planině vrátit."</p>
<p>„Létající kočár jsem viděl," utrousil zamyšleně Chast. Znovu vykročil. Vytahoval nohy ze sněhu pravidelně a neúnavně a klidně přitom hovořil. „Létající dům ještě ne. Třpytí se... Ta věc, kterou jsem zahlédl v lese, se taky pěkně zaleskla."</p>
<p>„Jak daleko od ní jsme?" vzdychl kníže.</p>
<p>„Nemám tě vzít na záda?" zeptal se Chast s vážnou tváří.</p>
<p>„Pf," prskl Charbon vztekle, „nejsem ještě nemohoucí stařec. Možná jsem mladší než ty, kováři!"</p>
<p>„Támhle je!" vykřikl jeden z členů knížecího doprovodu. Rozběhl se, zakopl o kořen napůl skrytý pod sněhem a svalil se.</p>
<p>„Pomalu," poradil mu Chast. „Ta věc třeba kouše!"</p>
<p>Ze stromů kolem ohromné třpytivé věže zbývaly jen pahýly, smutné, zčernalé. Zem v okolí je určitě také spálená, myslel si Chast, přestože teď ji milosrdně přikryl sníh. Tu věž sem musela dopravit nějaká zlá moc. Blížil se ke stříbrolesklé věži opatrně, s mečem v ruce. Už viděl obrysy vchodu. Žádná klika, žádný zámek. Vystoupil po schůdcích a dotkl se stříbrného pláště té věci mečem. Nic se nestalo. Otřel si z čela pot. To se nám udělalo horko, řekl si posměšně. Odkdy se kováři Chastovi třesou kolena? Rázně si stáhl rukavici a položil holou ruku na studený kov. Byl to kov, i když neznámý a zvláštní. Oválný vchod se pod jemným tlakem jeho ruky otevřel. Slyšel, jak kníže Charbon za ním hlasitě vyjekl.</p>
<p>Létající kočáry mají duši. Létající dům ji musí mít také. „Kdo je tvoje duše?" promluvil polohlasem. Nikdo mu neodpověděl. Nahlédl za dveře. Oválná chodba s podlahou z pružného tlustého koberce ho dovedla do kruhové místnosti, jejíž stěny zabíraly pulty se spoustou titěrných odlišně zbarvených plošek, uspořádaných do různých obrazců, většinou obdélníků. Nad pulty byla ve stěnách jakási okna, ale nic jimi neviděl. Třeba to nejsou okna, ale oči. Oči duše létajícího domu, napadlo ho. Jsou slepé. Zavřené.</p>
<p>Přímo proti vstupu do místnosti zářila na pultu okrouhlá, vystouplá zelená ploška. Chast váhavě přistoupil blíž. Ta jasná barva... Není to j'en barva. Něco tam svítí. Jako by pod sklíčko schovali svíčku. Není sklíčko horké? Opatrně se ho dotkl prstem a vzápětí polekaně uskočil. Okna se rozsvítila a současně ho omráčil strašlivý zápach.</p>
<p>Chast nebyl přecitlivělý. Byl v mnoha bitvách a znal pach smrti důvěrně a zblízka, mnohokrát přenášel raněné s hnisajícími, hnijícími smrtelnými ranami, často ve válce narazil na mrtvoly v rozkladu, ale tenhle mrtvolný pach v uzavřeném prostoru překonával všechno, co znal. Chvíli stál s nosem přitisknutým k rukávu košile, než byl schopen začít pátrat po zdroji zápachu. Aha. Tyhle dveře. Předtím nebyly vidět. Přemohl se a došel se k nim podívat. Nemusel dveřmi ani projít. Mrtvola v pokročilém stupni rozkladu ležela hned na kraji chodby, podobné té, kterou přišel. Právě tak leží lidé, rozsápaní vlky. A když se podívám na hrdlo a břicho toho člověka... Rychle zas odvrátil zrak. Stačí.</p>
<p>V <emphasis>oknech </emphasis>se objevovaly nápisy. Písmo Chast neznal. Díval se zrovna na nápis, jasně červený a nejspíš varující, podle té naléhavé barvy, když zaslechl kroky. Škubl sebou, zavrávoral a rukou se zachytil pultu. Do místnosti vešel kníže Charbon, držel si kapesníček na ústech a tlumeně klel. Současně se ozval hlas. Oba muži strnuli a naslouchali. Nerozuměli ani slovu, ale úzkost v tom hlase byla zřejmá.</p>
<p>„Bál se. A zabili ho. Myslím, že to byli vlci." Chast cítil, že mu mluvení dělá potíže. Kníže na něj pohlédl. „Je tady mrtvola?"</p>
<p>„Za těmi dveřmi... Nechoď tam."</p>
<p>„K nevydržení. Pojď ven."</p>
<p>Chast kývl. Jeho žaludek se začínal vážně bouřit. Duše létajícího domu je tady. V tomhle kulatém pokoji. Ale je cizí a já jí nerozumím.</p>
<p>„Nejsme o nic chytřejší," poznamenal kníže Charbon, když už seděli v kočáře a k náramné úlevě kočího i obou knížecích sluhů ujížděli z planiny.</p>
<p>„Myslím," řekl Chast pomalu, „že jsi dost silný, abys mohl Frederikovi vzdorovat. O to jsem chytřejší."</p>
<p>„Frederik se objevil asi dva týdny potom, co dřevorubci přinesli ty svoje zvěsti... Teď vím, že si nevymýšleli."</p>
<p>„Dals je potrestat?" ušklíbl se Chast. Nemusel se ptát Věděl to. „Nevím, jestli Frederik tou věží přiletěl, ale byl tam."</p>
<p>„Pořád se jen chvástáš," řekl mrzutě kníže. „Kde je teď? No, pověz, kde je Frederik!"</p>
<p>Chast zavřel oči. Zaklonil hlavu dozadu, opřel se o stěnu kočáru. Vlasy mu sklouzly z čela a odhalily hluboké vrásky. „Ruší mě to houpání," zamumlal. „Ale ne, on jede. Jede taky kočárem. Rychlejším než náš. Jede do Liddarských skal. Na Liddar."</p>
<p>„Včera jsi tvrdil, že o tobě ví. Proč tedy nečeká v Darteloru?" dorážel kníže.</p>
<p>„Nevím." Chast se posadil vzpřímeně. „Dnes bys mě mohl pozvat na hrad. Ale já nepřijdu. Mám práci."</p>
<p>I</p>
<p>ter vytáhla z pece dva voňavé bochníčky chleba a zálibně k nim přičichla. Položila je i s plechem na dlaždice v kuchyni a narovnala se. Najednou sejí zdálo, že cítí ještě jinou vůni. Bylinky. Někdo si tu vaří bylinky. A nejsem to já... Zamračila se a vyšla na chodbu.</p>
<p>Vůně se linula z kovářova pokojíka. Iter vyběhla po schodech a vtrhla dovnitř. „Co to tady..." Zarazila se.</p>
<p>V pokojíku bylo horko. V krbu hořela hromada bukových polínek, další, pořádná hromádka byla přichystána na podlaze u krbu, na pohrabáči, důmyslně zaklesnutém za krbovou mřížku, se lehce pohupoval kotlík, z něhož stoupala omamná, nebezpečná vůně, a na stole v několika hliněných i skleněných nádobkách chladly hotové odvary. Její podivný host se v tom nepořádku pohyboval polonahý, s černými vlasy až na ramena podobný nějakému půvabnému démonovi.</p>
<p>„Zavři dveře, Iter," řekl klidně. „Nechci, aby směsi chladly příliš rychle. Vypůjčil jsem si nějaké bylinky. Jen trochu. Naštěstí máš skoro všecko, co potřebuju."</p>
<p>„Nevěděla jsem, že jsi taky čaroděj," hlesla.</p>
<p>Pokynul jí, aby si sedla na jedinou židli. „Nejsem. Jenom znám pár dobrých návodů."</p>
<p>„Co sis vzal v sušárně?" zeptala se.</p>
<p>„Hadí kořen... Tři nebo čtyři plátky sušeného oddenku. Žabiočko. Květy a list. Kořínek slzičky. A sluníčka. Máš je pěkně vcelku. Tak to má být." Usmál se, jak na něj třeští oči. „Musel jsem připravit o život jednoho pavouka. Ale zbylo ti jich po koutech ještě dost."</p>
<p>„To vypadá," začala nejistě. „Poslouchej, kováři, kde chceš vzít dětské slzy?"</p>
<p>„Doufal jsem, že mi poradíš," řekl bezelstně. „Už chápeš?"</p>
<p>„Ano... Děláš nápoj bránící proměnám."</p>
<p>„Ale kdybys měla aspoň malou větvičku zlatokříku, nemusel bych běhat po Darteloru a plašit děti..."</p>
<p>„Mám. Na půdě. A proč bych ti měla pomáhat?"</p>
<p>„Protože ten nápoj bude taky pro tebe." Chast zvážněl. „Ničeho sis nevšimla? Já tě v noci pozoroval, děvče. Jsi v nebezpečí."</p>
<p>„Já..." Zajíkla se. „Byly to jen sny!"</p>
<p>„Nebyly to jen sny." Hleděl na ni tvrdě. „Můžeš mi věřit."</p>
<p>P</p>
<p>robudila se za svítání. Hlavu měla nezvykle lehkou. Kde to jsem, polekala se. Ležela v cizí posteli, v cizím pokoji. Zavrtěla se a u ucha jí cosi zabrumlal hluboký hlas. Nadzvedla se na lokti. Spala s hlavou na kovářově rameni. Zamžoural jedním okem.</p>
<p>„Uvařil jsem to dobře," prohlásil spokojeně. „No tak, děvče. Neznepokojuj se. Nápoj lásky se dělá docela jinak!" Rozesmál se a vyskočil.</p>
<p>Iter si zakryla oči, ale štěrbinkami mezi prsty pozorovala, jak se obléká. Byl hubenější a hezčí než Frederik. „Začínám se o tebe bát," oznámila mu. „Víš to jistě? Myslím o nápoji lásky?'</p>
<p>„Vím to jistě." Utáhl si pevný kožený pás. „Dokážeš o mně nevykládat Frederikovi? Protože on právě projíždí branou Darteloru."</p>
<p>„Jak dlouho působí tvůj nápoj?"</p>
<p>„A to se ptáš ty, bylinkářka?"</p>
<p>„Ptám se. Jsem bylinkářka, ne čarodějka!"</p>
<p>„Jedenadvacet dní. Jdu do hradu. Opatruj se, Iter."</p>
<p>Ch</p>
<p>ast si nevšímal stráží u brány hradu. Prošel kolem nich, nikdo ho nezadržel. Jako by ozbrojenci na okamžik oslepli. Mířil rovnou do hlavní hradní síně.</p>
<p>Kníže Charbon seděl v křesle z proplétaných parohů. Byl bledý. Frederik se pyšně procházel po rudém koberci.</p>
<p>„Ještě ti ten hrad nepatří," poznamenal Chast. Frederik se prudce obrátil a vycenil bílé zuby v úsměvu.</p>
<p>„Patří mi leccos jiného. Například ty." Frederik si založil ruce v bok a sebevědomě se rozkročil na koberci. Chast volným krokem došel až k němu. Byli stejně velcí a oba měli černé vlasy, Frederik čistě černé, Chast na spáncích a nad čelem prošedivělé. Jak by mohl nějaký kovář přemoci Frederika, pomyslel si zoufale Charbon. Ne, jeho nikdo nepřemůže.</p>
<p>„Povídej," vyzval Chast svého nepřítele.</p>
<p>„Já sám nad tebou už nemám moc," řekl Frederik s upřímnou lítostí. „Zranil jsi mě. Třikrát."</p>
<p>„Čtyřikrát," opravil ho Chast. Rukou v rukavici se dotkl jeho paže. Frederik se zasmál. „Nemusíš se tolik bát doteku. Hrozí ti jiné nebezpečí. Tvoje žena."</p>
<p>Chast se nepohnul. Kníže nadechl a počítal do deseti. Zaútočí? Promluví?</p>
<p>„Liddar?" promluvil Chast. Frederik se rozchechtal naplno. „Nemusíš odpovídat," řekl Chast mírným tónem. „Vím, nač myslíš. Jsme spojeni. Protože jsem tě zranil a mohu tě zabít."</p>
<p>„Já tvou ženu chráním. Zatím." Frederik zvážněl. „Chci, abys mi sloužil."</p>
<p>„Půjčíš mi koně, kníže?" oslovil Chast Charbona, jako by byli v síni sami dva. Kníže vyplašeně přikývl.</p>
<p>„Počkej, Chaste," řekl Frederik. „Neodejdeš odtud <emphasis>tak, jak jsi teď. </emphasis>Někdo přichází. Někdo, komu se neubráníš." Zvedl paži a napřáhl ji směrem k honosně zdobeným dveřím sálu. V té chvíli všichni uslyšeli jakýsi halas a pokřik. Dveře se rozlétly a do síně vstoupila žena. Bylinkářka Iter. Ve tváři měla nepříčetný výraz, pohybovala se jako ve snu, svaly na lících a kolem úst jí jemně, jakoby lačně poškubávaly.</p>
<p>Charbon vstal z křesla. Nevydržel sedět. Žasl, jak Chast klidně stojí na místě a čeká, až se k němu žena, zjevně očarovaná a v moci toho netvora Frederika, přiblíží. Ani netasil, nic, stál bez pohybu a díval se jí do očí. Frederik zvedl ruce do výšky a jeho obličej se zkřivil námahou. Rty se mu pohybovaly, němě, beze zvuku. Mladá žena už byla těsně u Chasta. Vztahovala po něm ruce. Nechal je dopadnout na svá ramena, nebránil se jejímu sevření. Cítil, jak se celé ženino tělo škube a svíjí, vnímal jasně, jak ji to bolí, když v ní bojuje Frederikova síla se silou jeho nápoje. Nepochyboval o výsledku boje, ale měl strach o Iteřin život.</p>
<p>„Žij, prosím tě," zašeptal. Její ruce mu sklouzly po pažích, klesla bezvládně na koberec. „Nemohu se zdržovat," řekl nahlas. „Ustup, Frederiku." Dlouhými kroky opustil síň.</p>
<p>Ch</p>
<p>ast se hnal rovnou k Liddarským skalám. Nemusel se nikoho ptát na cestu. Mnohokrát po ní ve svých snech sledoval Frederika. Nikomu o snech nevyprávěl a nikdo netušil, kolik sil ho stálo, probudit se z nich stejný jako dřív... Vybral si dobrého koně. Bez přemýšlení věděl, že je lepší jezdec než Frederik a rychle získá náskok. Liddarské skály se tyčily k nebi nedaleko Darteloru, ale nikdo ten kraj nevyhledával. Úzké, strmé cestičky tvořily potměšilé bludiště mezi ostrými kameny, z nichž mnohé se ve větru kývaly, vydávaly strašidelné zvuky a hrozily pádem a zavalením vetřelce. Lidé se skal báli i dřív a nyní, po příchodu vlčích přízraků, strach přerostl v hrůzu.</p>
<p>Chast nebloudil. Postupoval nejkratší cestou. Nevšímal si zlověstných viklanů ani vytí větru ve štěrbinách skal. Vlci vyjí jinak. Věděl o nich dřív, než ho mohli ucítit. Vyskakovali ze svých úkrytů za balvany a ubohými keři, když už na ně byl připraven, a naráželi na jeho meč. Až tudy pojede Frederik, spatří mrtvoly svých přátel a poddaných a jeho červené rty zbělají vzteky...</p>
<p>Na rozcestí pod křivou jeřabinou, jež se uchytila v puklině černé skály, Chast zaváhal. Z tohoto místa už viděl zevní, původní zdi Liddaru. Jenomže ho cosi táhlo dál severním směrem. Volání o pomoc. Volající však nebyl lidská bytost.</p>
<p>Rozhodl se. Na sever! Dostanu se ke hradu z opačné strany. Přebrodil mělký potok a stanul pod prudkým srázem, porostlým křovím s modrými bobulemi. Jedovaté jaliny. Nejedno dítě si je spletlo s borůvkami a svůj omyl těžce odstonalo... Chast uvázal koně k jednomu z pevnějších kmínků a vydrápal se nahoru po svahu až pod skálu, která plynule přecházela v hradní zeď.</p>
<p>Vzdychl. Nedívat se dolů. Už teď byla pod ním propast. Začal šplhat. Drobné, téměř neznatelné puklinky a výčnělky, jichž se přidržoval, jako by se mu zvětšovaly pod rukama. Někdo tam nahoře chce, abych k němu dorazil, pomyslel si. Tohle už je zeď, stará hradní zeď. Musí tu být okno, střílna, taková plocha nemůže zůstat slepá! Překonal chuť pohlédnout pod sebe. Ne, dokud visím jen na svých deseti prstech a špičkách nohou... Dál. Byl opatrný. Nespadl.</p>
<p>To okénko se skutečně víc podobalo střílně, ale zvětralé zdivo kolem něj se dalo snadno odlámat. Chast se protáhl dovnitř. Chvíli seděl a odpočíval. Neviděl skoro nic, musel počkat, až si oči na šero zvyknou. Místnost, v níž se octl, byla malá a nebyl v ní sám.</p>
<p>Tiše zařinčely okovy. Už rozeznával tři lidské postavy. Tři ženy, přikované ke stěně. Poznal je. Trojice ženských démonů z Tigarnu. Měly podobu mladých krasavic, neboť jejich údělem bylo lákat k sobě dychtivé mladíky. Chast je tehdy, před lety, náramně rozzuřil. Ačkoli byl ještě mladý, pochopil, o jaké bytosti jde, a nedovolil jim přiblížit se.</p>
<p>„Koho jsme si to přivolaly?" promluvila nejstarší ze tří sester. Ifonit se jmenuje, vzpomněl si Chast. Dost dlouho jsme si tehdy v Tigarnu povídali...</p>
<p>„Starého známého, Ifonit," odpověděl pokojně. „Kdo vás tady uvěznil, děvčata z Tigarnu?"</p>
<p>„To je rytíř Chast," řekla Caereba.</p>
<p>„Kdybych byla lidská žena, milovala bych jen tebe, Chaste," zavrněla nejmladší, Kho.</p>
<p>„Máš krásný hlas," mínil Chast nevzrušeně. „Jako vždycky... Jenže já tentokrát spěchám."</p>
<p>„Frederik... Znáš ho?" zasyčela Ifonit. „Netvor! Bestie!"</p>
<p>„Je odjinud. Nepatří mezi nás! My jsme tu doma, a on nás vězní!" vykřikla Caereba.</p>
<p>„A neplatí na něj vaše kouzla," pokývl Chast. Špičkou meče odstrčil ruku krásné Kho, jež se k němu nenápadně kradla. „Nezlob, Kho. Nemiluju tě. Mám svou ženu."</p>
<p>Kho na něj v šeru pohlédla téměř soucitně. Neurazila se. „Frederik je úplně nový přízrak," řekla. „Chce všechno. Dartelor. Tigam. Liddar. Království, odkud pocházíš ty..."</p>
<p>„A moji ženu," doplnil Chast.</p>
<p>„Ty to víš?" užasly.</p>
<p>„Vím. Teď prozkoumám vaše řetězy. Nedotýkejte se mě, děvčata. Rád bych vás osvobodil jedinou ranou. Nechci si tupit meč, budu ho potřebovat na Frederika."</p>
<p>Ztichly. Pak promluvila Ifonit. „Okovy jsou začarované."</p>
<p>„Vím. Pro vás. Se mnou Frederik nepočítal." Pečlivě ohmatával řetězy, v té tmě je nebylo pořádně vidět, a bylo mu do smíchu, jak před ním bestie z Tigamu úzkostlivě uhýbají. „Tady. To je střední článek," rozhodl. „Ustupte. Ještě kousek, Kho. Ať ti neuseknu tvoji krásnou nožku..." Zvedl meč a vší silou ťal. Řetěz pukl a tři vězeňkyně se bleskem vyvlekly z okovů.</p>
<p>Obklopily svého zachránce, oči jim svítily. „Ty se nás nebojíš?" zeptala se Caereba.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Nemluvil jsem předem o ceně. Mohly byste vědět, zač stojí jeden úder mého meče."</p>
<p>„Zavedu tě ke tvé ženě," řekla tiše Kho. „Ale nečeká tě nic pěkného. Frederik jí ublížil."</p>
<p>„Ach." Chast sevřel meč. „Proměna? Tak rychle?"</p>
<p>„Zatím jen kletba," odpověděla.</p>
<p>„Dá se odstranit?"</p>
<p>Vrtěly hlavami. „My proti němu nic neznáme. Není to proměna z našeho světa. Jedině..."</p>
<p>„Nevyslovuj to!" vykřikly současně Ifonit a Caereba, ve snaze nejmladší sestru zarazit. Kho se po nich ohnala a pokračovala. „Vzpomínáš si na krále Istoina? Jak si prodlužoval život?"</p>
<p>„A-no," řekl Chast nejistě. „Ale..."</p>
<p>„Krev nevinného dítěte ruší všechny kletby," pronesla Kho slavnostně. „Musí to však být <emphasis>všechna </emphasis>krev. V tom spočívá kouzlo. Pojď sem a odsuň tenhle kámen, je za ním východ."</p>
<p>„Chaste," ozvala se Caereba, „způsob, jak s krví dítěte naložit, není nikde popsán. To znamená, že na něm nezáleží."</p>
<p>Ifonit se s úsměvem odvrátila. Zazářily mu oči víc než nám, pomyslela si. Dobře že Chast nechce být čarodějem. Byl by z něj mocný protivník... Ty se ještě leccos dozvíš, Frederiku, než s tebou bude hotov!</p>
<p>Úzká křivolaká chodbička zavedla Kho a Chasta na polozřícený ochoz nad malým nádvořím. „Uf, tam byla tma," vydechl Chast.</p>
<p>„Měls říct, vzala bych tě za ruku," uchichtla se jeho průvodkyně.</p>
<p>„Támhle máš oběti!" ukázal jí.</p>
<p>Pod nimi přecházely stráže. „Změní se ve vlky, jakmile zaútočím," řekla Kho kysele. „Nad vlky nemám moc."</p>
<p>„Zabráním jim v proměně," prohlásil Chast „Kde je má žena?"</p>
<p>„Vidíš ty dveře naproti, na opačné straně ochozu? Jak je nad nimi okénko... Jsou jen na petlici."</p>
<p>„Aha. Dobře. Připrav se. Bude hostina." Chast sáhl do kapsy a vytáhl pár malých, svraštělých bobulek nažloutlé barvy. „Bobule zlatokříku, namočené do nápoje..." s úsměvem vzhlédl, Jehož složení ti neprozradím." Hodil bobulky mezi strážce. „Teď!" zavolal šeptem.</p>
<p>Kho seskočila na nádvoří. Rázem se na ni upřely dychtivé pohledy. „Pojď ke mně," napřáhla paže, jako by chtěla obejmout všechny najednou. Nejbližší muž se k ní vrhl. Chast slyšel až nahoře na ochozu praskot lámaného vazu. Ještě viděl, jak z mužových úst vytryskla krev. Dál už se nedíval. Zlatokřík je silná bylina. Žádný ze strážců se neproměnil ve vlka.</p>
<p>Chast přeskočil trhlinu v podlaze ochozu a pokračoval až ke dveřím na petlici. Odsunul ji.</p>
<p>Krčila se v temném koutě, jako zvíře. „Běž pryč," zachraptěla cizím hlasem. „Běž, jinak zahubím i tebe."</p>
<p>„Nejsi vlk," namítl. Sehnul se v nízkém vchodu a zavřel dveře hodinovým kouzlem. Tentokrát se jeho oči přizpůsobily šeru rychle. Byla to jeho Zinka, i když změněná děsem a roztřesená hrůzou ze začínající proměny. „Kousl tě?" zeptal se věcně.</p>
<p>„Sem." Odhrnula si potrhanou košili, aby viděl otisk zubů.</p>
<p>Lehounké kousnutí, stěží do krve. Přesně v místě, kde je nejlépe slyšet tlukot srdce... Neunikneš mi, Frederiku, slíbil neslyšně.</p>
<p>Vzal svou ženu do náruče a stáhl jí košili i ty směšné kalhoty, ve kterých vypadala jako kluk.</p>
<p>„Ne!" bránila se, když ji pokládal na svůj kabát, rozprostřený na podlaze, „prokletí padne i na tebe!"</p>
<p>„Nebojím se. Budeme spolu. Vždycky. Obejmi mě a přestaň se třást..." A neposlouchej, co se děje venku, pomyslel si.</p>
<p>L</p>
<p>eželi a odpočívali. Zinka tiše vyprávěla, jak se doslechla o vězněném synovci knížete Charbona, a proč se rozhodla vysvobodit ho z Liddaru. O tom, co o Driwovi kmotra vyčetla z tajné Knihy předtuch... Vyprávěla o svém zajetí a Frederikově podivné vášni, jež se projevila tím jediným kousnutím.</p>
<p>„A kde je Driwo?" zajímal se Chast. Byl úplně klidný a jeho klid se postupně přenášel i na Zinku. „Nevím. Zavřeli ho někam jinam."</p>
<p>V koutě Zinčiny cely se ozval šramot a bušení. Staré cihly se rozkývaly a jedna z nich vypadla ze zdi. Otvorem se protáhla tápající ruka. Chast přiskočil a jal se odstraňovat další cihly. Konečně vytáhl z těsné chodbičky vysíleného mladíka.</p>
<p>„Driwo!" vydechla Zinka. Mladík na ni pohlédl a okamžitě sklopil zrak.</p>
<p>„Měla by ses obléknout," upozornil Chast svou ženu. „Uvádíš toho chlapce do rozpaků... A teď spolkněte každý jednu bobuli. Není dobrá."</p>
<p>„Nač to je?" Driwo podezíravě okukoval bobulku, čichal k ní a převaloval si ji na dlani.</p>
<p>„Na něco určitě." Zinka svou bobuli okamžitě spolkla. „Můj muž umí trochu čarovat."</p>
<p>„Vyjdeme ven," povídal jim Chast zvolna. „Ukážu ti cestu, Driwo. Zinka mě přesvědčila, že jsi strašně důležitý pro budoucnost téhle země, tak si na sebe dej pozor! Nesmíš si všímat krásných žen. Nesmíš jim vyjít vstříc, nesmíš po nich vztáhnout ruce... Jsou to démoni. Doufám, že sežraly co nejvíc Frederikových stráží..." Viděl, jak mladík bledne.</p>
<p>„Když už jsem se z té hladomorny prokopal až sem," vykoktal.</p>
<p>„Čekají tě ještě jiné zrady, já vím," kývl Chast. „Ale pokud všecko dobře dopadne, budeš v Severním knížectví vládnout." A podle Zinky nejen v Severním knížectví, pomyslel si.</p>
<p>„Mám zabít Charbona?" Driwo se zamračil.</p>
<p>„Ne, to nebude potřeba," odpověděl Chast. „Tak. Pojďte za mnou."</p>
<p>F</p>
<p>rederik zuřil. Kdo je kovář Chast? Čím mě ještě překvapí? Dokáže nás zranit i zabít. Nejdřív byl na téhle zatracené planetě jediný, ale naučil tomu i jiné. Myslel jsem, že tady bude pro nás vlkodlaky ráj. Nikdo nás tu nezná. Místní přízraky a strašidla na nás nestačí. Lidé se nás děsí a nás jejich hrůza blaží a lechtá rozkoší... A pak se objeví nějaký kovář a všechno se hroutí.</p>
<p>Iter mi vzdoruje. A tu už jsem skoro měl! Charbon se odváží domlouvat s kovářem za mými zády. A teď, tady ve svých skalách, nacházím mrtvoly přátel. A poddaných, těch, kdo se proměnili teprve za letu, na palubě lodi. Můj triumf! Jak se to zdá dávno... Tomu poslednímu vzdorujícímu nepomohlo přemístit loď jinam, našli jsme ji a skončili to... Ach, k čertu!</p>
<p>Jeho kůň se náhle postavil na zadní a zařehtal. Frederik ztuhl úžasem. Nad cestičkou se vznášely tři ženské postavy. Mávaly na něj a smály se. Bestie z Tigamu uprchlý!</p>
<p>„Náš přítel Chast už na tebe čeká," zvolala jedna z nich, ta nejkrásnější. Zavlály ve větru a zmizely.</p>
<p>Kdo se může přátelit s démony, vztekal se Frederik, kdo! Musí to být čaroděj! Jenže zdejší mágové za nic nestojí, ani jeden z nich si s námi neporadil... Dost úvah! Pobodl koně a spěchal ke svému hradu.</p>
<p>Za branou ho uvítal hlouček vyplašených mužů. „Někdo roztrhal naše lidi na zadním nádvoří!" křičel kdosi.</p>
<p>„Nemůžeme se proměnit ve vlky!" hulákal další.</p>
<p>„Probil se do věže a čeká na tebe," promluvil konečně klidnější hlas. Patřil jednomu ze starých vlkodlaků, s nimiž Frederik odlétal ze Země. „Půjdeš za ním? Začaroval všechny vchody, nikdo z nás nemůže jít s tebou."</p>
<p>„Musím," řekl Frederik. Sevřel pevně zuby. „Kde je Zinka?"</p>
<p>„S ním," odpověděl starý přítel. „Dovedly ho k ní ty tři bestie. A pak sežraly polovinu našich..."</p>
<p>„Potkal jsem je," kývl Frederik.</p>
<p>Ch</p>
<p>ast vhodil poslední z bobulek do poháru s vínem a podal ho Zince. „Pij." Díval se, jak neobratně bere pohár do rukou. Zdržuju proměnu, jak se dá, pomyslel si. U těchhle bobulek se nedá nikdy přesně odhadnout délka působení. A on už je na hradě. Dnes těsně po poledni dosáhne největší síly a moci. Chast nevěděl proč. Souviselo to se zákonitostmi ve Frederikově vlasti. Aby sílu udržel, musí se proměnit. A to nebude snadné. Na nádvoří i na schodech do věže šlape po uschlých plodech zlatokříku a nadechuje jejich vůni.</p>
<p>Zinka rozlila zbytek vína na podlahu a rozplakala se.</p>
<p>„Už jde," řekl Chast.</p>
<p>„Cítím ho," zašeptala s rozšířenými nozdrami. „Jako vlk..."</p>
<p>„Až zemře, bude ti lip," pohladil ji po vlasech a zděsil se, jak jsou najednou drsné a tvrdé.</p>
<p>„Na chvíli," vzlykla. „Nic mě už nezachrání. Vysvětlil mi všechno. Celou proměnu. Nic ji nezastaví."</p>
<p>„Krev nevinného dítěte," pronesl zamyšleně. „Uvidíme!"</p>
<p>„Ne!" vykřikla a ozvěna ve věži se probudila a opakovala její výkřik třikrát.</p>
<p>„Slyším ho na schodech," promluvil Chast, když ozvěna zmlkla.</p>
<p>Nejdřív spatřili meč. Frederik držel zbraň před obličejem a pomalu stoupal po posledním schodišti. „Moje síla roste," oznámil rozjařeně. „Nastává náš poslední boj!"</p>
<p>„Můžeš mi odpovědět na otázku?" zeptal se Chast. Ruku měl položenou na jílci svého meče, ale dosud netasil.</p>
<p>„Proč ne?" Frederik se smál. Vezmu mu ženu. Budu mít všechno. Liddar, Dartelor, celou zemi. Celou planetu. Tam, kdesi daleko ve vesmíru, na Zemi, v kraji, kde se narodil, vycházel měsíc v úplňku. „Ptej se!"</p>
<p>„Přiletěl jsi stříbrnou létající věží? Zabil jsi toho muže, který se nás pokoušel varovat, ale neznal naši řeč?"</p>
<p>„Ano, ano," přikývl Frederik netrpělivě. „Budeš se ptát, odkud jsem. Ale to ti neumím vysvětlit. Nepochopil bys to. Pěšky ani na koni tam nedojedeš..."</p>
<p>„Musí se tam letět," hlesla Zinka. Špatně se jí vyslovovalo. Nedokázala se udržet zpříma, klesla na zem pod oknem a přikrčila se.</p>
<p>„Musí. Ale ptáci tam nedoletí... Dost. Ještě nějaké otázky, Chaste?"</p>
<p>„Poslední. Jsou u vás všichni jako ty? Nebo jsi i ve své vlasti přízrakem?"</p>
<p>Frederik užasl. Nevěřil bych, že tohle někoho napadne! Velice rád bych tě ušetřil, chytrý kováři. Možná tě nezabiju mečem. Možná...</p>
<p>„Jsem přízrak všude," odpověděl. „Braň se, kováři!"</p>
<p>Byl to strašný souboj. Mnohem zuřivější, než tehdy v kovárně. Frederik už věděl, co může od svého soupeře očekávat, a byl navíc mnohem silnější. Každou chvíli se mu zdálo, že se Chast brání z posledních sil, ale ten nezničitelný kovář vždycky přišel na nějaký uskok, který mu umožnil nabrat dech, přehazoval si meč z pravé ruky do levé a zpět a neztrácel rozvahu, přestože ho Frederik už několikrát lehce zranil.</p>
<p>Chast cítil, že se blíží konec. Poprvé v životě mu meč, jeho nejlepší, vyzkoušený, věrný meč, připadal těžký. Ještě se bránil, ještě stačil uhýbat a odrážet rány, ale věděl, že to už pracuje jenom tvrdá zkušenost z mnoha prodělaných bitev. Opouštěly ho síly, a moc jeho nepřítele stále rostla.</p>
<p>Slunce venku na obloze se obrátilo k západu. Bylo po poledni. Ve vzdálené Frederikově vlasti se úplněk vyhoupl nad obzor a jasně ozářil les, jenž býval jeho domovem. Frederik na zlomek vteřiny strnul, zaklonil hlavu a nelidsky zavyl. Současně Zinka děsivě zaječela a vrhla se ke schodům, kde ležela na zaprášených prknech napůl rozšlápnutá bobulka zlatokříku. Sebrala ji neobratnými prsty a hodila po Frederikovi. Chast se opřel o stěnu a zhluboka nadechoval.</p>
<p>Frederikovi ztuhly svaly v bolestivé křeči, vlasy se mu zježily, hrdlo sevřelo a srdce zběsile rozběhlo. Obrovská síla dosáhla vrcholu a opustila ho, neboť nemohl změnit podobu. Náhle byl obyčejným mužem a držel v ruce obyčejný meč. Stejně jako jeho soupeř. Podíval se mu do očí. „To ty," řekl užasle, „tys to způsobil.</p>
<p>„Braň se," křikl Chast. Únava byla ta tam, meč byl zase lehký a vyvážený a bojoval téměř sám, jako by ožil. Frederik ustupoval, a náhle už neměl kam, za ním byla stěna z kamene, pevná stěna, vždyť ji dal dobře opravit... A před ním se kmital meč v rukou muže, jemuž vzal ženu. Meč sekl a z Frederikova zápěstí vysoko vystříkla krev. Zinka zavřískla. Nedalo se poznat, zda radostí nebo hrůzou. Meč se znovu zvedl a tentokrát bodl. Frederik poznal, že mu pronikl k srdci. Několik úderů, a pracující sval se sám rozedře o ostří zbraně... „Tvoji ženu..." zachrčel Frederik, klesaje k zemi, „... si beru s sebou! Bude... Jako já!"</p>
<p>„To tedy nebude," řekl Chast a vytrhl meč z rány. Odvrátil zrak od škubajícího se těla. „Zinko," zvedl svou ženu, která bezvládně ležela na schodech. Otevřela oči. .Zabil jsi ho?"</p>
<p>„Zabil. Pojď. Dohoníme Driwa."</p>
<p>„Můžu... jít?"</p>
<p>„Určitě. Je mrtev, bude ti lip."</p>
<p>„Jak dlouho?" Mluvila srozumitelně, ale znělo to trpce a beznadějně.</p>
<p>„Pořád. V Darteloru mám zbytek nápoje proti proměně... A pak už snad začne účinkovat... krev dítěte." Tiše se zasmál. „Myslím, že tentokrát jsem nespletl zaklínadlo a bude to holčička."</p>
<p>„O čem to mluvíš?" Hleděla na něj zdola a vypadala strašně drobná a přepadlá.</p>
<p>„Tigamské bestie mi poradily. Nezáleží na tom, jakým způsobem krev dítěte užiješ... Důležité je, že ji máš v sobě."</p>
<p>Neřekla na to nic a položila nohu na první schod. „Jsou mrtví, ti tam dole?"</p>
<p>„Mrtví nebo umírají..."</p>
<p>„Hm." Zamyšleně pokročila o další schod níž. „Holčička, povídáš?"</p>
<p>K</p>
<p>laj dorazil do Darteloru k smrti unaven. Cestou narazil na dvě smečky vlků. První zahnal poměrně snadno. Jakmile poznali, jaký má meč, rozutekli se a zmizeli v lese. Zato druhá skupinka ho zavile pronásledovala. Vystřílel všechny šípy. Mířil dobře, zasahoval přesně i ze sedla běžícího koně. Jediný vlk zůstal nezraněn a Klaj se nemohl zbavit pocitu, že ho zná. Mohl by ho Pyper nenávidět za to, že přežil v lidské podobě? Kdopak ví... Býval to asi zbabělec... Klaj zastavil koně a seskočil. Postavil se čelem k vlkovi. Přízrak zvolnil běh. Klaj napřáhl meč. Vlk zaváhal, pak se obrátil a prchal k lesu. „Určitě to byl Pyper," zamumlal Klaj a odplivl si do sněhu.</p>
<p>Projel osadou pod hradem a zabušil na hradní bránu. „Musím mluvit s knížetem!" zahalekal.</p>
<p>„To by mohl říct každý!" odpověděl mu strážce. Vykláněl se nad branou a cítil se v bezpečí.</p>
<p>„Poslyš," oslovil ho Klaj, „jedu až z Bokosu a z Note! Cestou jsem zabil nejmíň tucet vlků. Nemám náladu na žerty. Otevři."</p>
<p>„Ty jsi z Note?" zeptal se strážce opatrně.</p>
<p>„Já ne. Můj meč!"</p>
<p>Brána těžce zaskřípala a pomalu se otevřela. „Kníže nikoho nepřijímá," řekl strážce návštěvníkovi. Klaj bystře odhadl, že nejde o běžný stav. Ten chlapík v brnění byl pořádně vyveden z míry.</p>
<p>„Co se tady děje?" zajímal se. „Rád bych našel svého přítele Chasta. Nevíš o něm?"</p>
<p>Muž zamával rukama. „Ten tu právě není! Odjel... Co odjel, odletěl, vystřelil odtud jako šíp, a rovnou do Liddarských skal! A Frederik za ním! Kníže se zhroutil a na podlaze v hlavní síni leží jedna dívka a chystá se buďto umřít, nebo se stát vlkem..."</p>
<p>„A nikdo se nevydal Chastovi na pomoc?" Klaj svraštil obočí. Jste tak zbabělí?"</p>
<p>„Zbabělí?" Strážce se neurazil. „Posloucháme knížete a kníže zas poslouchá Frederika! Jak bychom mohli bojovat s přízrakem! Není z tohoto světa!"</p>
<p>„Možná že není," souhlasil Klaj. „Kde je hlavní síň? S dívkou nic nenadělám, ale kdyby se stala vlkem..." Poklepal si na meč.</p>
<p>„Tudy rovně," ukazoval mu ochotně strážce, „po schodech nahoru a chodbou s červenými dlaždicemi doprava..."</p>
<p>„Díky," křikl Klaj už v běhu.</p>
<p>Nejdřív spatřil dívku. Byla v bezvědomí, rty měla bledé a pevně sevřené, v jemné tváři výraz bolesti. „Chudinko," zašeptal Klaj. „Z tebe se vlk jen tak nestane..." Zvedl dívku a ohlížel se po nějakém křesle nebo lehátku. Teprve teď objevil v koutě sálu knížete. Statný muž seděl bez hnutí v širokém křesle. Návštěvníka si nevšímal. Klaj položil dívku na pohovku u stěny, upravil jí vlasy a pohladil její studené ruce. „Kníže," promluvil tiše.</p>
<p>Muž v křesle zvedl hlavu. „Kdo jsi?"</p>
<p>„Klaj z Bokosu... Kde je Chast? Proč jsi mu nevyjel na pomoc?"</p>
<p>Charbon se otřásl. „Kdo jsi?" opakoval.„Jsi-li schopen pomoci mu, jeď do Liddaru! Já to nedokážu."</p>
<p>„Drží tě za nohy strach," pokýval Klaj. „Znám to. Náš strach těm bestiím pomáhá... Chast mi daroval meč, a já ten meč nenechám zahálet! Kudy se jede do Liddaru?"</p>
<p>„Pořád na sever, až dorazíš ke skalám... Tam začíná stezka, ale je snadné na ní zabloudit."</p>
<p>K</p>
<p>níže nelhal. Klaj měl dojem, že zabloudil, sotva na stezku vstoupil. Snažil se držet té nejvyšlapanější cestičky a prodíral se umíněně úzkými průchody, vyhýbaje se pohyblivým balvanům. Potkal dva vlky a zabil je. To mu trochu zlepšilo náladu. Snad jdu správně. Objel ostrou skálu a spatřil mladíka, který se vyčerpaně potácel jeho směrem. „Hej!" zavolal polohlasem. Mladý muž zamrkal zarudlými víčky. „Kdo jsi? Vlk?" zeptal se.</p>
<p>,,Ne. Hledám Chasta. Jedu správně ke hradu Liddar?"</p>
<p>„Ano." Mladík se vyčerpaně opřel zády o skálu. „Nejezdi tam. Dějí se hrozné věci. Démoni v podobě žen požírají vlky v lidské podobě... Chast se chystá k souboji s Frederikem..."</p>
<p>„A ty?"</p>
<p>„Poslal mě pryč. Jsem Driwo, synovec knížete Charbona."</p>
<p>„Ten hoch, jehož Frederik věznil?"</p>
<p>„Mezi lidmi se všechno ví," ušklíbl se slabě mladík. „Projel kolem mě před chvílí. Vracel se na Liddar a zuřil. A já se schoval. Jako zbabělec..."</p>
<p>„Sotva se držíš na nohou," mínil Klaj. „Jednal jsi rozumně." Zamyslel se. „Vezmi si mého koně a jeď do Darteloru. Mně se půjde lip pěšky... Liddar je daleko? Je to hodně velký hrad?"</p>
<p>„Jen kousek odtud. Je velký, ale zadní bránu nikdo nehlídá. U jeřabiny se dej k severu, po zdi se dá vyšplhat. A nenatahuj se po krásných ženách, které potkáš!"</p>
<p>„Nebudu," řekl vážně Klaj. Nevím proč, ale mám pořád před očima tvář nešťastné neznámé z Charbonovy síně...</p>
<p>Na démony nenarazil, zato u jeřabiny potkal nevelkou skupinu vlků a v zápalu boje se náhle octl u brány Liddaru. Byla otevřená. S rozmachem ťal po hlavě posledního vlka a vešel na nádvoří. Naskytl se mu divný pohled. Snad dva tucty mužů v otrhaných šatech, ale dobře ozbrojených, se válelo po zemi, vylo a skučelo, zuby vyceněné a ruce i nohy škubající v křečích. Vrtěl nad tím obrázkem hlavou. Vtom se k němu shora z věže sneslo děsivé zavytí a ženský výkřik plný hrůzy. Klaj se vrhl ke dveřím do věže. Pokusil se stisknout kliku, ta se však ani nehnula. Kopl do dveří, nic. Otočil se a zjistil, že dva z mužů se zvedli a malátně napřáhli meče proti němu. Bez váhání jednoho po druhém probodl., Ještě někdo další?" zabručel si. „Ne? Tak ty dveře!" Než mohl vyzkoušet na dveřích pevnost svého meče, rozletěly se. Vyšli z nich Chast a Zinka.</p>
<p>„Vy ale vypadáte," vyhrkl Klaj upřímně. Chast se usmál. „Taky nejsi právě odpočatý... Přijel jsi mi na pomoc?"</p>
<p>„Pozdě," řekl zahanbeně Klaj. „Mezi lidmi se dozvíš všecko, ale někdy trochu opožděně... Toho zbabělého knížete by měli ukazovat na náměstí! Tebe nechal odjet, tu dívku zase ležet na podlaze..."</p>
<p>„To já vlastně taky," Chast se zachmuřil. „Spěchal jsem. Strašně jsem spěchal. Co je s ní? Žije?"</p>
<p>„Snad... Umře?"</p>
<p>„Nevím. Určitě se ji pokusil proměnit."</p>
<p>„Frederik? Zabil jsi ho?'</p>
<p>„Ano. Vidíš, jeho přátelé umírají..." Chast ukázal na ležící muže, kteří sebou škubali čím dál míň.</p>
<p>„Pojďme," zaprosila Zinka. „Já se na to nemůžu koukat!"</p>
<p>Vlekli se stejnou cestou zpátky, ale tentokrát jim připadala desetkrát tak dlouhá. Chast se opíral o meč, rána na lýtku ho začínala ošklivě bolet, Klaj podpíral Zinku, každou chvíli odpočívali.</p>
<p>„Charbona nenapadne poslat pro nás kočár," mumlal si Chast. Zjevně to měl knížeti za zlé. „Ale Driwa by to <emphasis>mohlo </emphasis>napadnout. Má se stát vládcem, měl by trochu myslet.</p>
<p>„Slyším koně!" špitla Zinka. „Stůjte!"</p>
<p>Kočár zastavil na rozšířeném místě cesty a opatrně se otáčel. „Kníže Driwo pro vás posílá!" křikl kočí. „Nastupte!"</p>
<p>„Tenhle státní převrat proběhl náramně rychle," broukl Klaj.</p>
<p>Kočí se zasmál. „Pan Charbon synovce objal a prohlásil, že je vládou unaven a odchází na odpočinek. To bylo všechno."</p>
<p>„Ještě aby si Driwo vzal princeznu Harmiku," plánoval Chast, pohodlně opřený v kočáře.</p>
<p>„Určitě sejí bude líbit," podotkla Zinka a Klaj užasle zamžikal. Jak to může vědět?</p>
<p>„Napadlo mě," řekl pomalu Chast, „totiž, Klaji, tobě se líbila Iter, viď?"</p>
<p>„Ta dívka v Darteloru? Nejde mi z hlavy," přiznal Klaj.</p>
<p>„Třeba bys jí mohl pomoci..." Chast se naklonil a šeptal mu cosi do ucha.</p>
<p>„Nemusíš šeptat," Zinka se zavrtěla na svém sedadle. „Já náhodou vím docela přesně, jak se to dělá."</p>
<p> <strong>Bitva na pustém poli</strong></p>
<p>Z</p>
<p>ačalo to docela hloupě. Mintechar a Xitritor se pohádali. Nikdo přesně neví, jak k tomu došlo, neboť každý ze dvou čarodějů žil na svém hradě, Mintechar na nejsevernějším výběžku Bílé pevniny, Xitritor hluboko v pralesích Jižního zálivu, jemuž se někdy říkalo Zelený. Lidé se sídlům čarodějů uctivě vyhýbali, a z dálky se nejlíp vymýšlejí pověsti.</p>
<p>Čarodějům prý přestala stačit společnost démonů, které si ochočili, rusalek a rozmanitých zrůdiček, které si pro potěšení tvořili ve svých ponurých dílnách, a začali si dopisovat Psaní jim nosil obrovský modrý holub, do něhož Mintechar, neboť ptáci byli jeho obor, vtělil lidskou duši. Kdo kdy viděl, aby pták nosil dopisy! Aspoň na Bílé pevnině to nikdy nikdo neviděl... Snad se tedy spor čarodějů odehrál na stránkách, popsaných starobylým písmem, jež lidé už dávno zapomněli a nedokázali by je přečíst, ani kdyby se jim dopisy dostaly do rukou.</p>
<p>Povídá se, že modrý holub si po doručení posledního dopisu zoufal a vrhl se na zem se složenými křídly, chystaje se na smrt. Nezabil se však. Pádem se jen potloukl a proměnil se ve střapatého muže jménem Rigú. Jeho osudem pak bylo šíření ošklivých pradávných proroctví, jimž hádka dvou mocných čarodějů dala nový, děsivý smysl.</p>
<p>H</p>
<p>olčička měla rudozlaté vlásky, hned od narození husté a sytě zbarvené. Její černovlasí rodiče nad kolébkou kroutili hlavami a sousedé v Note si potají špitali. Jinak ale byla malá Hari dokonale podobná otci. Až na dvě drobnosti, a tou první je nos, vyjádřil se kovář, sotva ho porodní bába pustila do pokoje v patře nad kovárnou.</p>
<p>Vlásky malé Hari přitahovaly zvědavé pohledy, a možná proto s ní rodiče raději chodili do lesa, než na náves či na lavičky před hospodou. I její první narozeniny slavili v lese za kovárnou. Byl teplý slunečný podzim, víc ještě konec léta, Hari se před pár dny naučila chodit a pořád se toho nemohla nabažit, a tak běhala, padala a vstávala, její čtyřletý bratříček Leti vytrvale ochutnával letošní malinovou šťávu a rodiče se ospale přeli, zda z části úrody jablek udělat ovocné víno nebo pálenku. Mawe, nejstarší z dětí, se odplížil zpátky domů. Měl v úmyslu vyzkoušet si nový prak na drůbeži protivného ševče. Nevyzkoušel.</p>
<p>Na návsi spatřil shluk lidí. Vesničané, jindy klidní a mírumilovní, křičeli, rozčilovali se a zvedali pěsti. Mawe, sedmiletý skřítek, se prodral pod nohama dospělých až doprostřed hloučku, kde stál rozježený chlapík v odraných šatech a překřikoval místní, kteří ho nechtěli poslouchat. Říkal totiž věci, jež se jim nezamlouvaly. Mawe znal ono proroctví. Neznámý tulák ho vyprávěl přesně. Zrovna tak stálo v tajných knihách, jež byly Maweho slabikářem, v knihách z truhly na půdě, plných příběhů o démonech a strašidlech, zaklínání a strašných předpovědí. Chlapec kroutil hlavou. Nechápal náhlou zlobu svých hodných sousedů.</p>
<p>Pak střapatý prorok dostal první ránu. Mawe se jako ještěrka proplížil stejnou cestou zpátky a letěl do kopce, do lesa za kovárnou. Pro otce. Ten dá všechno do pořádku.</p>
<p>„Tatíí!" křičel.</p>
<p>Rodiče vyskočili a Hari se rozplakala.</p>
<p>„Co ječíš?" promluvil otec a hluboký zvuk jeho hlasu chlapce hned uklidnil.</p>
<p>„Na návsi bijou proroka... Vykládal jim o bitvě čarodějů... Já o tom četl."</p>
<p>„Opravdu?" Matka se mírně podivila. „To už čteš dobře!"</p>
<p>„Běžte pomalu domů. Podívám se tam," řekl kovář.</p>
<p>Uprostřed vesnice se schylovalo k vraždě. Kovář Chast se na okamžik znovu stal rytířem Chastem v králových službách, znalým všech druhů zabíjení, smrti, umírání. Zhluboka vdechl pach krve oběti a potu podrážděných mužů, připravených bít, sekat, trhat, rvát na kusy jiná lidská těla. Rozhrnul hlouček, několika ráznými údery pěstí odhodil rozvášněné sousedy, sehnuté nad ležícím tělem. Těm, kdo se nechtěli uklidnit, přidal ještě něco navíc a zvedl bezvládnou, zkrvavenou oběť jejich náhlé zuřivosti.</p>
<p>Věděl, že dává život v sázku, obrátí-li se k nim zády. Měl víc síly, než kdokoli z vesnice, čtyřem nebo pěti by se ubránil i beze zbraně, ale tady jich bylo moc. „Bracile," obrátil se ke starostovi, „toho piva už bylo až příliš, nemyslíš?"</p>
<p>Bracil se nadechl a počítal do deseti. Vztek ho pomalu přecházel. Chast má pravdu. „No tak, hoši," promluvil rozvážně, „stačí. Běžte domů. Nemůžeme zabíjet bláznivého chudáka..."</p>
<p>„Strašil nás," ozval se kdosi.</p>
<p>„A vy jste se nechali?" vysmál se jim kovář. Kráčel se svým břemenem ke kovárně. Zaslechl pár neslušných slov.</p>
<p>„Kdo se chce prát, ať přijde za chvilku ke mně. Seřaďte se po dvou, bude to rychlejší," vyzval brblající mladíky jen tak přes rameno. Pf. Na kováře si nikdo netroufne.</p>
<p>Rigú se malátně divil, kdo ho to nese a kam a proč. Potom ho někam položili, kdosi ho svlékal a umýval a ošetřoval, ale to nebyly ruce, jež ho předtím nesly, kdepak. Pootevřel méně oteklé oko a spatřil tvář mladé ženy. Stála za tu námahu s otvíráním oka.</p>
<p>„Říkal sis o to," ozval se mužský hlas. „Vykládat o konci Pevniny! Vesničanům! Tobě přeskočilo!"</p>
<p>„Je to pravda!" Rigú se pokusil zvednout hlavu, aby na toho muže viděl. „Mintechar a Xitritor hledají spojence... Bitva na pustém poli se blíží..." Rozkašlal se.</p>
<p>„Nenamáhej se." Mladá žena ho jemně přitlačila k polštáři. „My to proroctví známe."</p>
<p>Rigú se podivil. „Znáte? A tys mě zachránil... Mohli tě zabít, byli pěkně rozčilení!"</p>
<p>„Nejsou zabijáci. Neumějí to," zabručel muž. Rigú ho konečně zahlédl. Stál u okna a vyhlížel ven. Pořádný kus chlapa. Vysoký, urostlý, s hřívou černých vlasů. „Povídej mi o dvou čarodějích," vyzval zachráněného proroka. „Jsi Rigú, Mintecharův posel?"</p>
<p>„Já myslel, že tu pověst si vykládají jenom na severu," užasl Rigú. „Nejsem holub a nikdy jsem nebyl, jestli se ptáš na tohle."</p>
<p>„Hm. Nevypadáš na ptáka," uznal jeho zachránce.</p>
<p>„Mají málo mužů," začal Rigú a posadil se. Ta hezká žena mu hbitě podložila záda a podala hrníček s mlékem. „Přízraky jsou na přímý boj zbabělé... Zatím jde jen o malé pohraniční šarvátky, ale chystá se cosi velikého."</p>
<p>„Jde o naše severní hranice?" zeptal se Chast.</p>
<p>„Ano. Převážně. Mintechar se spojil s vládcem Severního knížectví. Vzbudil v něm nenávist k vaší královně."</p>
<p>„Proč zrovna my? A Driwo?" zeptala se žena.</p>
<p>„Počkej, Zinko, nepřerušuj ho." Chast si přisedl na postel. „Má to přece být bitva <emphasis>čarodějů, </emphasis>ne lidí..."</p>
<p>„Cha," ušklíbl se prorok. „Za velké vždycky umírali malí! To nevíš? Ohhobarské království a Severní knížectví jsou největší státy na Pevnině. Nejlidnatější."</p>
<p>„Nebudou, až válka skončí," podotkla zachmuřeně Zinka. Jmenuje se Zinka, opakoval si Rigú. Hezké jméno.</p>
<p>„Bitvou na pustém poli skončí všechno, nejen válka," objasnil jí. „Ke královně teď přicházejí zveličené zvěsti o pohraničních bojích a vpádech knížecích vojáků. Nechovala se k mladému knížeti nejlíp... Bojí se útoku. Není válečnice a její otec zemřel."</p>
<p>„A velitel armády, Eufarmat?" ptal se Chast chladně. Jeho klid Zinku vyděsil. Bere to vážně, poznala.</p>
<p>„Ten dědek? Pije a ruce se mu třesou..."</p>
<p>„Je jen o šest let starší než já," řekl Chast.</p>
<p>Rigú si ho překvapeně změřil. „Jenže jeho břicho tak o třicet," odsekl pohotově. „Královna je v úzkých."</p>
<p>„Asi ne," ozvala se Zinka.</p>
<p>„Proč myslíš, krasavice?"</p>
<p>„Jinak by poslala pro rytíře Chasta," prohlásila Zinka.</p>
<p>„Má prý už jiného rytíře," řekl Rigú, a vtom to pochopil. Chast je tenhle chlapík, co mě zachránil! Ovšem! Vždyť já ho viděl v hlavním městě, před lety... Ale vypadal tehdy starší než teď. „Ty jsi Chast?" obrátil se na svého zachránce.</p>
<p>„Hm. Jakého rytíře má Harmika?"</p>
<p>„Rytíře Yrruce. Prý je Xitritorův syn, on se tím ale nechlubí. Královně už vůbec ne."</p>
<p>„Jaký je?" zajímal se Chast.</p>
<p>„Mladý. Urostlý. Vysoký, nejmíň jako ty. Krásný."</p>
<p>„Kdys byl naposled v hlavním městě?" zeptal se Chast vlídně.</p>
<p>„Dávno..."</p>
<p>„Kdes viděl Yrruce?" Otázka jako prásknutí biče.</p>
<p>Rigú se přikrčil. „V zrcadle. U Mintechara. Než jsem mu utekl."</p>
<p>„Je to zrádce." Zinka vstala, v ruce se jí objevila dýka. To je panečku žena! Rigú se třásl strachy a planul obdivem.</p>
<p>„Není," řekl Chast. „Tak Xitritorův člověk podněcuje Harmiku k válce s knížetem Driwem... Pusté pole je na našem území. Nikdo je nenazve jménem. Pod ním jsou..." Zarazil se, kousl se do rtu, na chvilku ztratil svůj klid,, jsou pod ním divné věci. Něco podobného Pekelným pramenům nebo sopce... Vždycky jsem to cítil."</p>
<p>„Rytíři Chaste," pronesl Rigú slavnostně, „ty bys možná mohl něco udělat. Něčemu zabránit... Mně se tenhle svět v mnohém nezamlouvá, ale jiný neznám!"</p>
<p>„Mintechar a Xitritor určitě znají jiný," poznamenal zamyšleně Chast. „Jinak by se pustému poli vyhýbali na sto honů!"</p>
<p>D</p>
<p>ruhého dne dorazila do Note skupinka několika na smrt vysílených lidí. Noteští je dopravili do starostova statku, kde se jich ujala paní domu se služebnými. Bracil mezi těmi otrhanými, zraněnými a popálenými ubožáky poznal bokoského starostu Klaje a hned poslal pro Chasta.</p>
<p>„Tudy vtrhli do vesnice," ukazoval Klaj na mapě. „Vyrazili z lesa, překvapili nás." Vzdychl a pohlédl na hrstku svých lidí. Někteří ani nedopili a nedojedli, a usnuli únavou. „Všechno spálili. Ani jeden dům nezůstal. Nevím, jak mě přehlédli. Bránil jsem se. Podívej, Chaste, tenhle meč, tvůj dar, nezahálel!" Vytáhl ho z pochvy. Na zbrani zaschla černá krev. „Spadl jsem do sklepa, trochu jsem se přiotrávil kouřem, ale Iter mě našla. Jí se podařilo utéct do lesa..."</p>
<p>„A měli stejnokroje Severního knížectví?" zeptal se Chast. „Znáš přece Driwa... Nepodobá se mu to."</p>
<p>„Ne," souhlasil Klaj a přejel si špinavou rukou přes tvář, začernalou od kouře a prachu. „Ale byli v jeho barvách."</p>
<p>Chast mlčky zkoumal Klajův meč. Tenhle zub, to musela být strašlivá rána. Chast znal své meče. „Někomu jsi rozpůlil přilbu i s hlavou," ozval se. Klaj přikývl.</p>
<p>„Bokos stál v cestě od hranic. Teď ji mají volnou," promluvil starosta Bracil. „Louka, široký průsek lesem, a vaše vesnice. Rovná pláň, a pak cesta k Oltoru."</p>
<p>„Zatracení válečníci," zasténal bezmocně Klaj. Jeho žena si k němu přisedla a pohladila ho po rameni. Dítě na jejím klíně mělo stejně rudé vlásky jako Chastova dcerka. Bracil zakroutil hlavou. Zvláštní shoda.</p>
<p>„Náš výběžek je asi nezajímá," mínil Chast. „U nás jste v bezpečí. Zatím. Pojď, Klaji. Budeš bydlet u mě."</p>
<p>„O ostatní se podělíme," řekl Bracil. „Sirotky si nechám tady..."</p>
<p>Chast přikývl a vzal Klajově ženě dítě z náruče. Vykročili pomalu ke kovárně.</p>
<p>U</p>
<p> večeře Chast mlčel a Zinka ho sledovala plna obav. Položil prázdný pohár. „Rigú půjde se mnou. Klaj tady zůstane. Klaji, postaráš se o mou rodinu."</p>
<p>„Samozřejmě... Ale kam chceš jít?"</p>
<p>„Kam? A proč?" Zinka vztáhla k manželovi ruce, jako by ho chtěla zadržet.</p>
<p>„Přišel můj čas." Chast upíral zrak do prázdna a mluvil nepřítomně. „Musím... Vyrazíme ráno," usekl a vstal.</p>
<p>Noc poctivě rozdělil na dvě poloviny. Loučení se ženou a tajné knihy. Za svítání osedlal koně a spolu ze zachráněným prorokem vyjeli směrem k Oltoru, největšímu městu v kraji. Sotva se dostali dost daleko od vsi, Chast prudce změnil směr.</p>
<p>„Kam to jedem?" vyděsil se Rigú. Mířili teď na sever, ke hranicím.</p>
<p>„Do Bokosu," odvětil kovář úsečně.</p>
<p>„Je to... spáleniště!" vykřikl Rigú.</p>
<p>„Tak čeho se bojíš?" Chast pobídl koně, nedbaje na prorokovy nářky.</p>
<p>Pach spáleniště dusil a nutil ke zvracení a jeho vzhled k slzám či klení. Nezbude tu nic, myslel si Chast, jen volná, široká cesta. Stačí dva tři pořádné lijáky.</p>
<p>Klaj zabil čtyři vojáky. Kdepak jsou? Vidím jen mrtvé vesničany, k nepoznání ohořelá těla, ale vojenské boty a brnění neshoří na prach... Kde leží mrtví v drátěných košilích, s důkladnými pásy? Nájezdníci z druhé strany hranic neodnášejí své mrtvé... Aha, tady. Rozťatá přilba! Dílo Klajovy ruky a mého meče. Kam se jen odkutálela hlava? Obracel přilbu v prstech. Rigú si sedl na zčernalý zbytek zdi a trpělivě čekal. Chast se náhle sklonil a špičkou boty vyhrábl z popela cosi malého a třpytivého. „Slzička," zašeptal. „Zelená." Zelený vybroušený kámen, jakýsi polodrahokam, skutečně tvarem připomínal slzu. „Místo bojovníka tu zbyla slza... Rigú, podívej se po dalších!"</p>
<p>Rigú se s povzdechem zvedl. Abych prolezl celé to hrozné spáleniště po kolenou... Našel ještě jednu. Další objevil Chast pod schody bývalé hospody, které tu osaměle a zbytečně čněly k nízkým mrakům, smíchaným s dýmem. „Víc už jich těžko najdeme," uznal Chast a schoval kamínky do míšku u pasu. „Do večera musíme být v Oltoru. Na koně!"</p>
<p>„Chceš přespat v hospodě?" zeptal se Rigú. „Já nemám peníze!"</p>
<p>„Jedeš se mnou. Co se pořád bojíš? Nevěř, že by se někdo z těch mocných čarodějů chtěl mstít zrovna tobě!"</p>
<p>„Jsem tvůj zbrojnoš, nebo sluha, nebo co vlastně?' Střapatý chlapík svraštil čelo a vztekle pohnul nosem do strany. Nelíbila se mu ta narážka. Sloužíval jsem Mintecharovi, no a co?</p>
<p>„Jsi můj dlužník," řekl Chast.</p>
<p>Do Oltoru dojeli za soumraku. Rigú se bázlivě krčil a mumlal průpovídky proti zlým duchům. Město bylo jiné, než je znal. I Chastovi připadalo, že se v každém temném koutě skrývá strach. Lidé při spatření dvou jezdců prchali a zavírali za sebou dveře na závoru. Svítilo jen málo oken a pouliční lampy se nikomu nechtělo rozžíhat. Chast zamířil k hostinci U vlka. S úžasem zjistil, že nepouštějí dovnitř žádné cizince. Tak mu rozhodnutí svého pána tlumočil mohutný sluha v bráně.</p>
<p>Od studny právě odcházela dívka s vědrem.</p>
<p>„Hej," zavolal na ni Chast,, je pravda, co mi tu vykládá tenhle kus masa?"</p>
<p>Dívka se otočila a usmála se. „Je. Ale tebe znám, jsi kovář z Note. .." Odstrčila chlapa ze vrat. „Pojď dovnitř. Tebe se zákaz netýká."</p>
<p>„Co máte proti poutníkům?" zvídal Rigú.</p>
<p>„Několikrát se z nich vyklubali Driwovi hoši a pěkně nám tu všecko rozmlátili," odpověděla dívka. Houkla na pacholka od koní a vedla hosty do výčepu. „Chcete večeři?"</p>
<p>„A dva pokoje, jestli máte."</p>
<p>„Pokojů je spousta," zasmušila se. „Jedete od hranic... Jak to tam vypadá?"</p>
<p>Pár místních občanů, posedávajících ve výčepu, zaslechlo otázku. Přisunuli si své lavice a sklenice s pivem blíž a dychtivě natahovali uši. Chast jim vyprávěl o vypálení Bokosu.</p>
<p>„Co to knížete Driwa posedlo?" posteskl si slušně oděný měšťan. „Zdál se tak rozumný!"</p>
<p>„Schyluje se k bitvě čarodějů," ozval se Rigú.</p>
<p>Chast se na něj zamračil. „Podruhé už tě bránit nebudu!"</p>
<p>„Tady jsou vzdělaní lidé," namítl Rigú.</p>
<p>„Jen povídej," povzbuzovali ho oltorští měšťané.</p>
<p>Rigú se spokojeně opřel a začal. O dvou znepřátelených čarodějích, kteří štvou proti sobě obyvatele dvou největších států na Pevnině, a tím sbírají vojsko pro svůj osobní boj, jenž vyvrcholí bitvou na pustém poli. Když byl v nejlepším, uslyšeli ze dvora rachot, rány, pokřik, třesk zbraní. Několik místních vyběhlo do tmy s tasenými meči.</p>
<p>„Rozsviť v horních pokojích, rychle!" křikl Chast na šenkýřku. Pochopila. Chast rozvážně vyšel do dvora. Vrhl se na něj chlap v brnění, a vzápětí se skácel s probodnutým hrdlem. Takhle nablízko není ani potřeba vidět, pomyslel si Chast.</p>
<p>Dívka v poschodí právě postavila lampu do okna, temný dvůr se trochu prosvětlil. Hromotluk od brány se oháněl kusem klády.</p>
<p>Dotírali na něj dva po zuby ozbrojení vojáci v barvách Severního knížectví. Chast jednoho ťal do pravé paže, druhého vzal hlídač polenem po hlavě. Teď už bylo vidět docela dobře, nahoře svítila všechna okna. Chast se vložil do bitky naplno a záhy zvrátil její průběh ve prospěch Oltorských. Měšťané vystrkali útočníky ze dvora a hnali je tmavou ulicí ven z města. Chast se sklonil nad jedním z padlých nepřátel. Povolil řemeny jeho pancíře. Na mužově hrudi našel malou lesklou slzičku, zavěšenou na tenkém řetízku. Stiskl ji v pěsti. Tak, už mám čtyři.</p>
<p>Ve svém pokoji rozložil polodrahokamy na stolek. Kdosi zaklepal. Vešla mladá šenkýřka. „Byl jsi úžasný!" vyhrkla.</p>
<p>„Když jsi tak úžasně posvítila..." Nezamlouval se mu její oděv. Totiž, nebylo to ošklivé na pohled, měla hladkou kůži a pěkná ňadra, ale cítil nekalý záměr. Přiblížila se. Trochu moc na slušnou dívku. Sklonila se nad stolkem a prohlížela si zkamenělé slzy. Vztáhla ruku. Chytil ji za zápěstí. Správně jsem měl zmámeně zírat do jejího výstřihu... Jenže já nezíral.</p>
<p>„Nesahej na to," řekl tvrdě. „Běž pryč. Do rána ať jsi z Oltoru. Nebo se každý dozví, kdo je tvůj pán."</p>
<p>Přivřel víčka, aby nemusel hledět do tváře zkřivené nenávistí. Zelené kamínky shrnul zpátky do váčku. Bouchly dveře. Kdo je její pán? To kdybych věděl!</p>
<p>Vždycky měl lehké spaní. I tentokrát Otevřené okno jeho pokoje přilákalo podivného zloděje. Přiletěl šedý pták, silnými pařáty se přidržel římsy a sklouzl na podlahu. Zobákem se přehraboval v nedbale pohozených šatech. Chast se posadil na lůžku. „Kameny jsou jinde," řekl. „Kdopak tě sem poslal?"</p>
<p>Pták vztekle zatloukl křídly a skočil na něj. Mířil zobákem na pravou paži, ale Chast měl meč uložený po levé ruce. Zasvištěla čepel a pták přišel o hlavu. Tak, a už mi neřekne, kdo ho poslal... Chast rozsvítil svíčku a prohlédl si ptačí mrtvolu. Ocelově šedé peří, žlutá hlava, z přetnutého krku neteče žádná krev. Sluha čaroděje. Mintecharův sluha? Vzal tělo do jedné ruky, hlavu do druhé, a obojí vyhodil z okna. Zaslechl zašumění křídel. Ovšemže mu hlava zase přirostla, br. Ohavnost. Teď o mně poví svému pánovi. Radši abych se dnes v klidu vyspal, od zítřka mi budou v patách.</p>
<p>O</p>
<p>celově šedý pták za letu neklidně poškubával hlavou. Bál se hněvu čaroděje. Do Mintecharova žlutého pískovcového hradu se protáhl holubí vížkou. Ale pán o něm stejně věděl.</p>
<p>Přivítal svého zvěda na nádvoří, pokrytém jemňounkým pískem, odroleným z těžkých pískovcových kvádrů. Mintechar se tudy rád brodil bos. Někdy se těšíval, až se celý hrad promění v obrovský kopec písku... Ne, k tomu nedojde. Válka všechno smete.</p>
<p>Mintechar měl zlaté vlasy i oči a vypadal mladě a bezstarostně.</p>
<p>„Co máš s hlavou, Garáne?" ptal se vesele. „Našel jsi životy mých bojovníků?"</p>
<p>„Některé," odvětil pták skřípavým hlasem. „Čtyři má u sebe muž, jenž mi usekl hlavu."</p>
<p>Mintechar zvedl zlaté obočí. „Musel být rychlý!"</p>
<p>„Byl rychlý. Ptal se, kdo mě poslal." Garán schlíple složil křídla. „Spí s mečem u ruky. Je to velký válečník."</p>
<p>„Pch. V tom ospalém království nezbyli žádní válečníci. Jediný Yrruc, ale ten je v královském paláci."</p>
<p>„Yrruc to nebyl." Garán po sté neklidně zakroutil krkem. Dal mi milost, ten neznámý, rychlý rytíř. A dobře věděl, co dělá!</p>
<p>„Budeš toho člověka sledovat," přikázal Mintechar. „Vezmi si s sebou tři dvojníky, ať mi můžeš podávat zprávy." Otočil se na bosé patě a vykročil, jako by v hlubokém písku tančil. Má u sebe písečnou vílu, pochopil Garán, proto je tak veselý.</p>
<p>Neobratným ptačím způsobem ťapal k oknu do sklepení, napůl zasypaného žlutým pískem. Tam, v temné místnůstce za polozborcenou mříží, obklopen pachem potu, strachu a zla, seděl přikován na řetězu shrbený čaroděj Berin, jehož Mintechar před lety přemohl v souboji, a z řídké bublající hmoty v přírodní studni vytvářel pro svého pána dvojníky, napodobeniny jeho sluhů, schopné provádět jednoduché úkoly, donést vzkaz či něco ukrást.</p>
<p>„M</p>
<p>ěl jsem hrozné sny," ozval se Rigú, klátě se v sedle ze strany na stranu.</p>
<p>„To asi z piva," mínil Chast. Jeli po široké cestě mezi poli, kde zbyla jen ježatá strniště, a temně zelenými podzimními loukami.</p>
<p>Nebe mělo dosud žňovou fialovou barvu, ještě se neobjevila průzračná vysoká modř babího léta. Po ránu však už bylo hodně chladno.</p>
<p>„Proč jsi vyhodil tu dívku?" zeptal se prorok. „Nebyla ošklivá."</p>
<p>„Nebyla," souhlasil Chast. Co chvíli zvedal zrak k nebi. Ptáci... Tolik ptáků, jak mezi nimi poznám zvěda?</p>
<p>Cesta mírně stoupala, projížděli Stinburskou vrchovinou. Končila pole, kde se lidé lopotili při sklizni brambor, začínaly lesy. Poutníci zvolna klusali úzkým úvozem s vysokými břehy. Les, zpočátku světlý a veselý, tmavl. Vpředu na cestě se cosi zlověstně zalesklo. Brnění. Zbraně. Nablýskané přilby. Blížil se oddíl šesti vojáků v královských stejnokrojích.</p>
<p>„Uhněte," houkl mladík v čele skupinky.</p>
<p>„Uhni ty, jsi mladší," odvětil Chast.</p>
<p>Mladík v naleštěné zbroji si změřil jeho ošoupaný kabátec a pobídl koně. Chast v poslední chvilce svého koně strhl, natáhl dlouhou ruku a bez námahy vyhodil mládence ze sedla.</p>
<p>Vzápětí se v úvozu rozpoutala bitva. Rigú samým strachem nabyl obratnosti akrobata a vyšplhal na strmý břeh, odkud měl výborný přehled. Začínalo mu docházet, že pověsti o rytíři Chastovi nelhaly ani v nejmenším. Šest ozbrojených protivníků, omezený prostor, plašící se koně, a on si tam postává s úsměvem na tváři, klidně odráží rány, jež se proti jeho rychlosti zdají směšně loudavé, občas tanečním krokem popoběhne kousek stranou, polechtá špičkou meče pod žebry vojáka v drátěné košili, a při tom všem si dává pozor, aby nikoho nezabil...</p>
<p>„Dost!" zařval mladý velitel oddílu. „Nechtě toho! Jen si s námi hraje..." Namáhavě se zvedal ze země, kam ho srazil úder plochou Chastova meče. Chast mu s úsměvem podal ruku a pomohl mu vstát. „Omlouvám se, rytíři," řekl mladík. „Já jsem Zinom a vedu tenhle malý oddíl na hranici. Bránit království."</p>
<p>„S šesti lidmi toho moc nezmůžeš," pravil Chast vážně.</p>
<p>„Chtěl jsem ti navrhnout, abys jel s námi." Zinom zvedl oči a důstojně dodal: „Jsi-li poctivý rytíř tohoto království..."</p>
<p>„Jsem kovář," prohlásil Chast. „Kdo tě poslal, chlapče?"</p>
<p>„Královna sama," napřímil se mladík. „Další oddíly jedou za námi."</p>
<p>„Někomu jsi vadil," řekl Chast tiše. „Nikdo za tebou nejede. Hranice není důležitá. Jste obětovaní."</p>
<p>„Královna..." začal Zinom. Zarazil se. „První prý vyrazil rytíř Oskran... Toho by přece neobětovala."</p>
<p>„Oskran!" vykřikl Chast. „Kde jer'</p>
<p>„Nemám potuchy."</p>
<p>„Musím rychle do hlavního města," zamumlal Chast. Ohlédl se po svém koni. „Rigú, kde vězíš? Sežeň koně!" Upřel zrak na mladíka, který na něj zíral s otevřenými ústy. „Pojeďte se mnou. Všechno se rozhodne v hlavním městě. Potřebuju vás!"</p>
<p>„Kdo jsi, pane?" Zinom měl náhle ve tváři výraz úcty, smíšené se zděšením. Chast nechal jeho otázku bez odpovědi, nasedl na koně, jehož mu Rigú poslušně přivedl, a aniž se staral, zda ho následují, pokračoval v cestě. Dohnali ho až na vrcholku oblého kopce, uprostřed zelené louky, kde od ovčáka kupoval hrudku sýra.</p>
<p>„Uvěříš mi, Zinome, pokud nepotkáme žádné další oddíly?" zeptal se Chast.</p>
<p>„Věřím ti už teď," řekl nešťastně Zinom. „Mluvíš stejně jako moje vlastní duše."</p>
<p>N</p>
<p>ad jezdci kroužili ptáci. Rigú si všiml, jak Chast co chvíli zaklání hlavu. On ví, že nás sledují Mintecharovi zvědové. Co všechno ten záhadný kovář ví... „Poslyš, kováři," navrhl nenápadně, „znám dobře východní cestu kolem močálu. Je pohodlná. Bude to mnohem rychlejší, než po té rozhoupané pěšině v bažinách, a nebudou nás tam žrát komáři!"</p>
<p>Chast mlčel. Zinom zaslechl, o čem si povídají, a dojel k nim. „Mám strach," přiznal. „Bojím se toho zříceného hradu. Straší tam prý lidožraví démoni."</p>
<p>„Bojíš se Tigamu?" promluvil Chast. „Démoni ti nic neudělají, když po nich nebudeš sám vztahovat ruce."</p>
<p>„Koho by napadla taková hloupost?"</p>
<p>„Kdekoho. Jsou velmi krásné." Chast se zasnil a zmlkl. Zinom se neodvážil rušit ho. O kom to propána mluvil? Copak ti démoni jsou ženy?</p>
<p>Močál ohavně páchl a koně se plašili. Rigú odháněl mouchy a komáry a další létající havěť a zoufale si přál být zpátky u Mintechara, na jeho suchém, čistém hradě. Vždyť můj bývalý pán nechce nic zlého... Jen konec tohohle hnusného, páchnoucího světa!</p>
<p>Hrad Tigam čněl proti šedému nebi jako vykotlaný zub, zřícený a zarostlý bujnými rostlinami, původem z bažin, ale udatně šplhajícími do srázného kopce a po rozpadlých zdech. Chast seskočil z koně. „Počkejte tu na mě!"</p>
<p>„On tam jde!" hlesl kdosi ze Zinomova oddílu.</p>
<p>Rigú se bláznivě rozchechtal. Tekly mu přitom slzy. „Jde si popovídat s démony!"</p>
<p>Chast zvolna stoupal do kopce. Jak to slunce pálí! Bude poledne. Minulou noc jsme spali pod stromy na trávě, příští bych rád strávil v posteli. V Atigamu. Nikdy jsem v tom městě nebyl, ale kde jsou lidé, jsou i postele. Město je podle vyprávění vzdáleno půl dne jízdy na jih od Tigamu, na samém kraji bažin. Z jižní strany je chráněno skalami, a dá se do něj dostat jen úzkou soutěskou. No, snad nás nechají odjet.</p>
<p>Prošel branou, jíž chyběl kus oblouku, a rozhlédl se po nádvoří, zarostlém ostrou trávou a nízkými keři. Kdepak jste, děvčata?</p>
<p>Vzduch nad keřem s narudlými listy se zachvěl. Chast znehybněl. Kdyby kráčel dál, démoni by se na něj vrhli. „Ukažte se," řekl tiše.</p>
<p>Blížily se k němu tanečním krokem, tři krásné ženy ve vzdušných, průsvitných šatech. „Už je tomu hodně dávno, co sem mezi nás přišel živý muž," promluvila nejstarší, Ifonit.</p>
<p>„Při vaší chuti k jídlu není divu, sestřičky," podotkl. „Potřebuju vaši radu. Už zas."</p>
<p>„Ten hlas znám," ozvala se prostřední, Caereba.</p>
<p>„Jediný muž, který mě nemiluje," broukla nejmladší Kho mrzutě.</p>
<p>„Jsem pro tebe starý a hubený, drahá Kho," namítl Chast vlídně, „a ty jsi čím dál krásnější."</p>
<p>„Za poledne špatně vidím," zlobila se Ifonit, „je to opravdu Chast? Náš dobrodinec? Přemožitel zlého Frederika?"</p>
<p>„Nech si ty poklony, Ifonit," zasmál se Chast a usedl pohodlně na zem. „Teď je tady něco horšího než Frederik a jeho vlci. Bitva na pustém poli..."</p>
<p>„Né-é-é," zaskučely sestry, „o tom nemluv!"</p>
<p>„Čarodějové se hádají," vyprávěl Chast, „a hledají spojence."</p>
<p>„Ach... Tady?" Caereba, nejchytřejší z démonek, už mu zjevně uvěřila. „Královna?"</p>
<p>„Prý ji ovládá Xitritor. Znáte?"</p>
<p>Horlivě kývaly. „To je zlé," mínila Kho. „Poslal jí muže? Krásného?"</p>
<p>„Yrruc. Znáte?"</p>
<p>„Krásný," kývaly. „Ale není to člověk."</p>
<p>„Není člověk? Je démon?" zvídal Chast.</p>
<p>Propukly v smích.</p>
<p>„Proč se smějete?"</p>
<p>„Tebe stejně nic nezastaví," řekla Caereba. „Ničeho se nelekneš..."</p>
<p>„Co je Yrruc?" zeptal se Chast. Tvář mu ztvrdla, mezi víčky měl tmu.</p>
<p>Kho se přikrčila. Nikdy jí živý muž nenahnal strach. Dosud nikdy. Ale Chast by mohl... Nechtěla, aby začal být opravdu zlý. „Yrruc je meč. Xitritorův meč," zašeptala.</p>
<p>„Kho!" vyjekla Ifonit.</p>
<p>„Vždycky mu prozradíme všechno, co chce," ohradila se nejmladší sestra, ,jen si vzpomeň... Xitritor před více než sto lety ponořil svůj oblíbený meč do Horkého jezera. Celých sto let ho tam nechal a potom ho vytáhl. Na meči se usadily obrovské nánosy zkamenělých solí z vody, mezi ně se přimíchaly vrstvy sopečných hornin, neboť jezerní voda bývá u dna prosycena výpary ze sopky... Jistější o tom jezeře slyšel."</p>
<p>„Slyšel." Chast bezděčně položil ruku na svůj vlastní meč.</p>
<p>„Potom se Xitritor dal do sochařské práce," pokračovala Caereba. Ifonit se mračila.</p>
<p>„Yrruc má jeho podobu," prohlásil Chast s jistotou.</p>
<p>„Ovšem," přisvědčily trojhlasně.</p>
<p>„Vy se té války, co bude, nebojíte?"</p>
<p>Kho si klekla do trávy na krok od něj. „Bojíme," přiznala. „Ti dva, Mintechar a Xitritor, jsou mocní. A šílení."</p>
<p>„Něco vám ukážu." Chast vytáhl z váčku čtyři zelené slzičky. „Nesahat," zahnal zvědavé démonky.</p>
<p>„Životy," vydechla Ifonit a zahalila si tvář cípem průsvitného závoje.</p>
<p>„A ukryté uvnitř, zaplněné," hlesla Caereba a napodobila její gesto.</p>
<p>„Zabijí tě, Chaste." Kho uronila horkou slzu.</p>
<p>„Pojď," Ifonit ji vzala za ruku, „pojď, dál od něj."</p>
<p>„Chtěli mi ty kamínky vzít," řekl Chast a vstal. „Nedovolil jsem jim to."</p>
<p>„Chaste," začala Kho a zarazila se. Mlčky čekal. „Nejsi ty také... meč?"</p>
<p>„Nejsem. Víc mi neřekneš?"</p>
<p>„Yrruc je nezranitelný," řekla smutně.</p>
<p>Caereba si maličko odhrnula závoj. „Ale v Atigamu žije alchymista Chelajon, a ten zná tajemství směsi, jež rozpouští usazeniny z Horkého jezera."</p>
<p>„Díky." Chast naznačil úklonu. „Díky. Jedu právě s družinou do Atigamu." Otočil se, jeho dlouhé nohy ve starých odřených botách se přehnaly trávou jako vítr, černé vlasy zavlály v bráně, byl pryč.</p>
<p>„Tak i ty, sestro?" Kho vrhla na Caerebu tázavý pohled.</p>
<p>„Co já?"</p>
<p>„Nedělej se. Máš ho ráda. Člověka!"</p>
<p>„Možná je meč," namítla Caereba nejistě.</p>
<p>„Není ničí meč!" vykřikla Kho. „Spíš je čaroděj, i když to popírá."</p>
<p>„Má družinu," olízla se Ifonit.</p>
<p>„Opovaž se!" okřikly ji obě mladší sestry.</p>
<p>V</p>
<p>e chmurné, omšelé, dávno neotvírané bráně Atigamu stanuli za šera. Strážný, právě tak omšelý jako jeho stanoviště, se s námahou opřel do těžké veřeje se zrezavělými panty. Chast vzal za rezavou kliku a pomohl mu otevřít.</p>
<p>„Co chcete?" zvídal strážný nerudně.</p>
<p>„Přespat," odvětil stručně Chast.</p>
<p>„Kdo jste?"</p>
<p>„Jsem kovář z Note," představil se Chast.</p>
<p>„Kovář?" ožil chlapík. „Dobrý?"</p>
<p>„Dobrý."</p>
<p>„Jdeš se přihlásit starostovi?"</p>
<p>„N-ne," zaváhal Chast, „ale pokud hledá kováře..."</p>
<p>„Zavedu tě k němu," nabídl se hbitě strážný.</p>
<p>„No tak dobře," vzdychl Chast.</p>
<p>Protahovali se úzkými, teď za soumraku temnými, ale čistými uličkami, do některých už vesele zářila okna, jinde splývaly z domů závěsy popínavých rostlin. Útulné město.</p>
<p>„Tohle je starostův dům," ukázal strážce brány širokým gestem. Široké gesto bylo nutné. Dům zabíral celou šířku náměstí. Bohatý venkovský statek uprostřed města. Proti okolním stavbám byl starostův dům nižší a méně zdobný, zato působil důstojně a čistě.</p>
<p>Sluha ve světlém oděvu jim otevřel bránu z bílého dřeva. Prošli pod bílým obloukem a vstoupili na zastřešený dvůr, vydlážděný nažloutlým leštěným kamenem. Dvůr plynule přecházel ve světlou síň, která trochu připomínala dobře zásobený zbrojířský krám. Jak jim všem zazářily oči, všiml si Rigú. Neměl rád zbraně. Zato Zinomovi chlapci pobíhali od jednoho meče, zavěšeného na stěně, ke druhému, brali do rukou kuše, šípy, kopí, obdivovali štíty a přilby. Chast jen stál a rozhlížel se.</p>
<p>„Líbí se vám moje zbraně?" ozval se rachotivý bas ode dveří do domu. Všichni se vyplašeně otočili. Pán domu se ve vchodu musel sehnout, tak byl velký. Od hlavy k patě se navlékl do koženého obleku. V hladkých hnědých vlasech neměl ani jeden šedivý. Usmíval se s vlídnou převahou. Za ním nenápadně vklouzl do síně hezký urostlý mladík, oblečený naprosto stejně, s plachým, nejistým výrazem ve tváři.</p>
<p>„Máš tady krásné věci, pane," prohlásil Zinom s netajenou závistí.</p>
<p>„Ano, některé meče opravdu stojí za to," připojil se Chast.</p>
<p>„Jsem starosta Atigamu, Hartosat," představil se muž v kůži, „a vy?"</p>
<p>„Poutníci na cestě," odpověděl Chast. „Chtěli jsme tu jen přespat, ale strážný v bráně zjistil, že jsem kovář, a dovedl nás k tobě."</p>
<p>„Odkud jsi?" projevil zájem Hartosat.</p>
<p>„Z Note. Taková vesnička u severních hranic."</p>
<p>Mladík přistoupil blíž a měřil si kováře se založenýma rukama. Starosta nakrčil nos. „Hm-m," udělal. „Potřebuju mistra! Můj syn stále nenachází vhodný meč pro svoji ruku..."</p>
<p>Chast svraštil obočí. „Na takovou práci nemám čas... Ale jak je možné, že si chlapec nevybral z tolika zbraní?"</p>
<p>„Asi mám zvláštní ruce," promluvil tiše mladík.</p>
<p>„Ukaž," vyzval ho Chast. „Mně se zdají docela obyčejné."</p>
<p>„Silné," opravil ho starostův syn.</p>
<p>„Umíš psát?" zeptal se Chast vlídně. V tom okamžiku se na něj hoch vrhl.</p>
<p>„Harte!" vykřikl starosta.</p>
<p>Chast uhnul ráně zaťatou levičkou, chytil mládence za zápěstí, sehnul se, a chlapec se octl na zádech na podlaze. Pomalu se zvedal, otřeseně zíraje na podivného kováře. Chast mu nedal čas na rozmyšlenou. „Neumíš pořádně psát a neumíš se ani prát... Ale už jsem ti našel meč. Pojď sem a vezmi ho do ruky." Přistoupil ke zdi a sundal z ní meč, jenž vyhlížel obyčejněji než ostatní, nebyl příliš zdobený a měl čepel ze zvláštního, nezvykle zbarveného kovu. Podal ho mladíkovi. „Vyzkoušíme ho," řekl úsečně a tasil.</p>
<p>Chvilku cvičně šermovali a ve tváři starostova syna narůstal úžas.</p>
<p>„Je to on?" zeptal se Chast.</p>
<p>„Je," vyhrkl Hart.</p>
<p>„Tys ho snad očaroval!" obvinil kováře starosta.</p>
<p>„Podívej, ve které ruce zbraň drží."</p>
<p>Hart pohlédl na své ruce. Jeho otec zakroutil hlavou. „Levák! Nikdy jsem si toho nevšiml!"</p>
<p>„Asi to tajil i sám před sebou," řekl Chast. A tají i jiné věci, pomyslel si. Vězí v tom něco závažnějšího, stará rána a možná prokletí...</p>
<p>„A proč právě tenhle meč?" zvídal starosta Hartosat.</p>
<p>„Meče z mé dílny jsou nejlepší. Jen bych rád věděl, jak se k vám dostal zrovna tenhle. Loni jsem ho posílal svému příteli..."</p>
<p>„Tu zbraň jsem koupil v hlavním městě." Starosta se zachmuřil. „Od rytíře Siburgora, zvědavý kováři."</p>
<p>Chast na okamžik přivřel víčka. Zbledl. „Znáš ho? Znáš Siburgora, starosto?"</p>
<p>„Doporučili mi ho..." Hartosat mluvil podrážděně. Nebyl zvyklý na dotěrné otázky.</p>
<p>„Siburgor není rytíř, starosto," řekl Chast unaveně. „Je to tajný kat."</p>
<p>„Nemohl jsem tušit..." hlesl Hartosat a umlkl. Všichni byli potichu. Dlouho.</p>
<p>Potom Chast zvedl hlavu. „Přespíme tady v Atigamu... Ráno budeme pokračovat v cestě. Pustí nás tvoji strážci do soutěsky, Hartosate?"</p>
<p>Starosta přikývl. Jeho syn náhle přistoupil k Chastovi. „Vezmi mě s sebou, rytíři!"</p>
<p>Otec ho pevně chytil za ramena. „Harte! Nemůžeš přece odtud!"</p>
<p>„Osud dostihne každého," zašeptal Hart.</p>
<p>Teď jde o jeho tajemství, pomyslel si Chast. Vezmu ho i s tajemstvím, proč ne... „Mám podmínku, Harte," řekl nahlas. „Ukážeš mi ve městě jeden dům."</p>
<p>Ch</p>
<p>elajon šouravě sešel potočitých schodech. Hvězdy se schovaly za mraky. Nic mi neřeknou. A přitom právě dnes má dojít k prolnutí mého osudu s osudem Bílé pevniny. Právě dnes se mám připojit k běhu dění... Tak jsem to vyčetl ze vzorců hvězd z předchozích nocí.</p>
<p>Chelajon byl alchymista a hvězdopravec. Na rozdíl od jiných lidí věděl, k čemu se schyluje. Věděl, kteří dva mocní čarodějové vstupují do zničující války. Mintechar a Xitritor.</p>
<p>Usedl ke svým nákresům. Ano, dnešní noci mě kdosi navštíví. Muž, jenž může zabránit poslední bitvě. Není čaroděj, a je to někdo blízký královně Harmice.</p>
<p>Kdosi zabušil na domovní dveře. Chelajon nadskočil leknutím. S lampou v ruce vykročil studenou chodbou, šoupaje nohama v domácích sandálech. Byl v domě sám, služebná u něj nepřespávala. „Kdo je tam?"</p>
<p>„Otevři, nemám čas tady postávat!" ozval se za dveřmi mužský hlas.</p>
<p>Chelajon otevřel. Ruka na závoře se mu chvěla. Do předsíně vpadl vysoký chlap v ošoupaných, zaprášených šatech. Přibouchl dveře a opřel se o ně zády. „Máš strach? Ze mě nemusíš... Potřebuju tvou pomoc."</p>
<p>„Jsi z královské rodiny?" vyptával se Chelajon a vedl hosta do své pracovny.</p>
<p>„Ne." Muž se sklonil ve dveřích. „Jsem kovář Chast z Note. Jedu do hlavního města."</p>
<p>„Kovář," protáhl zklamaně Chelajon. „A já myslel... Čekám někoho, víš?"</p>
<p>„Aha." Kovář se rozhlédl po dílně. Začichal. „Sušené jaliny... Ty se bojíš vodních démonů?"</p>
<p>„Ne," zrozpačitěl alchymista, „odvar z jalin bystří smysly."</p>
<p>„A ničí rozum," doplnil ostře Chast. „Aspoň bys ho měl prolít přes tři pavouci sítě... A nač máš oddenek modřenky? Sháníš děvčata?"</p>
<p>„Měl bych tě nejspíš vyhodit," promluvil tiše alchymista. „Ale zajímáš mě. Znáš byliny... Modřenka se přidává do pálenky. Naváže na sebe škodlivé příměsi a klesne ke dnu."</p>
<p>„To jsem nevěděl." Chast se bez vyzvání usadil na stoličku u pracovního stolu. „Umíš, Chelajone."</p>
<p>„Odkud mě znáš?"</p>
<p>„Někdo mi o tobě řekl."</p>
<p>„Kdo?"</p>
<p>Chast odmítavě potřásl hlavou. „Nebyl to člověk." Díval se, jak alchymista bledne. „Potřebuju látku, která rozpouští usazeniny z Horkého jezera."</p>
<p>„Nač chceš to rozpouštědlo?" vypravil ze sebe Chelajon. Dostal hrozný strach. Host ho zkoumal a zvažoval, až z toho mrazilo v zádech. Alchymista si oddechl, když kovář sklopil oči.</p>
<p>„Xitritor by měl příliš velkou převahu," zamumlal Chast, „ale vlastně ještě nevím..."</p>
<p>Je to on! Přece je to on, pochopil Chelajon. Chystá se bojovat s čaroději... A co jeho vztah ke královně?</p>
<p>„Co máš společného s královnou?"</p>
<p>„Cože?" Chast se zasmál. „I to ti hvězdy prozradily?" Zvážněl. „Byl jsem jejím přítelem."</p>
<p>„P-pojď," chytil ho Chelajon za rameno. „Pojď, naleju ti víno, najíš se... A zatím ti vyrobím tu směs..."</p>
<p>K</p>
<p>rálovna Harmika přecházela po horní terase nádvoří a dívala se, jak se její vybraní vojáci, její budoucí královská garda, snaží. Na dolním, nejširším stupni nádvoří, kde už nerostly okrasné keře a nešuměly vodotrysky, cvičil Yrruc ty nejschopnější z jejího vojska. Na ty se budeš moci spolehnout, sliboval jí, rozdrtí Lvíčka i s celou jeho armádou... Yrruc je úžasný bojovník i rázný velitel. Co přišel, všichni váhavci museli z velení vojska odejít, vyhnal starého Eufarmata, přiměl ji zbavit se tvrdohlavého Oskrana, jenž trval na mírové smlouvě se severními sousedy, i mladého Zinoma, který si chtěl všechno prověřovat... Musíme zaútočit, rozhodl Yrruc. Není nač čekat.</p>
<p>Zahleděla se na jeho temnou postavu, kratičké černé vlasy, připomínající srst, mohutná ramena, silné paže a obratné, rychlé nohy. Moji vojáci se snaží, aby se mu vyrovnali, ale nikdo není tak dokonalý jako on. Se svým mečem v ruce je neporazitelný. Můj Yrruc. Jak je zvláštní! Jak plachý... Zasnila se. Je mi šestadvacet let. Kolik už jsem měla nápadníků, a přece jsem stále sama. Pomalu se blížila ke cvičícím. Yrruc se na ni usmál. Jako by jeho meč nic nevážil. Jako by neznal únavu. Harmice se rozbušilo srdce. Ostatní mu nesahají ani po kotníky.</p>
<p>Kníže Charbon, pch! Tehdy aspoň vypadal jako chlap, a teď, po té události s krvežíznivými vlky, je z něj roztřesený dědek, troska. A Driwo, malý lev, jeho synovec, kníže... Zdál se milý, a já prostě váhala... A vida, co se z něj vyklubalo. Zákeřný nepřítel. Posílá své lidi přes hranice, aby tam vraždili a děsili pokojné vesničany. A pak, ten seznam vhodných rytířů, který mi odevzdal otec, když umíral... Jeden větší tupec než druhý. Až na Oskrana. Věrného, zamilovaného Oskrana, špatného rádce, jehož jsem se musela zbavit. Nevěř Yrrucovi, říkal mi... Oskran už není. Kde asi zůstal jeho meč, dar kováře Chasta? Kde asi? A poslouchá vůbec cizí ruku? Chast na něj mohl při kování vložit nějaké kouzlo, ano, Chast takové věci umí.</p>
<p>Zastavila se. Nevnímala, jak na ni Yrruc upírá zrak. Vzpomínala. Chast, jediný, o něhož bych doopravdy stála. A míval mě rád. Ale já se chovala jako princezna. Princezny nikdy nejsou nevinné, řekl. To řekl o mně. Zachránil mě a zmizel z mého života. Vytryskly jí slzy.</p>
<p>„Proč pláčeš, královno?" promluvil jí u ucha příjemný hlas. „Nejsi s námi spokojena?"</p>
<p>„S tebou jsem vždycky spokojena, Yrruci," usmála se skrze slzy, „to mě jen pronásledují vzpomínky."</p>
<p>„Ty si zasloužíš jen ty nejkrásnější vzpomínky," zašeptal.</p>
<p>„Pokračuj ve výcviku, Yrruci," ovládla se královna, „budeme potřebovat vycvičené vojsko. I když tobě se chlapci nevyrovnají..."</p>
<p>„Mně se nikdo nevyrovná," pronesl hrdě Yrruc a temné štěrbiny jeho očí vzplanuly chladným ohněm.</p>
<p>„Možná máš pravdu," pokývla Harmika, obrátila se a kráčela zpět k paláci. Nemohla vidět, co na jeho obličeji vyvolalo slůvko <emphasis>možná.</emphasis></p>
<p>K paláci nedošla. Ze zdi se zubatým okrajem seskákalo osm mužů. Devátý zůstal nahoře. Rozestavili se kolem královny do půlkruhu. Jeden z nich zvedl hledí přilby. Zinom!</p>
<p>„Přišli jsme tě chránit, královno. Můžeš nás zavolat, kdykoli. Jsme tu." Pozdravil ji zdviženým mečem, ostatní ho napodobili. Devátý muž spustil shora dva provazy, zaklesnuté za cimbuří. Dva z maskovaných rytířů začali hbitě šplhat. Vyjelo jich přece šest, nechápala Harmika, šest, ne devět!</p>
<p>To už k ní klusal Yrruc a za ním několik vojáků.</p>
<p>„Chráníme královnu!" zavolal Zinom. „Bývali jsme přátelé, věřte nám!" Vojáci z královské gardy se zarazili. Jen Yrruc běžel dál, a s taseným mečem zaútočil na zbylé vetřelce.</p>
<p>Do cesty se mu postavil vysoký muž v krátkém odřeném kabátě, odřených vysokých botách a podomácku pletených kalhotech. Odhodil přilbu a Harmika spatřila kovovou čelenku, z níž splývala jemná neprůhledná maska, a dlouhé vlasy, stažené do copu koženou sponou. Vetřelec se Yrruce nebál. Jeho ruce i nohy v tom neladném oděvu byly rychlé a obratné, v jeho meči byla síla, ale Yrruc přesto získával převahu. Byl neklidný, to královna poznala, zvykl si na snadná vítězství. Muž v čelence věděl vše o soubojích i o bitvách, znal všechny klamné výpady a údery, všechny triky salonních i válečných šermířů, prováděl věci, nad nimiž zůstával rozum stát, ale Yrruc měl pořád cosi navíc.</p>
<p>Náhle Harmika pochopila. Neznámý v čelence jí otvíral oči. Jen se dívej, královno, hovořil k ní jeho meč, umím všechno, co se jen člověk může naučit, vidíš to? Síla toho druhého není z tohoto světa! Tvůj Yrruc není člověk! Jen se dívej, koho to máš ve svých službách!</p>
<p>Cizinec odrazil strašnou ránu, udělal bleskový obrat, přehodil si meč do levé ruky a vykřikl několik slov v podivné řeči, podobné žabímu skřehotání. Yrrucova tmavá pleť pobledla. Na okamžik se zarazil, ale pak se vrhl na soupeře s dvojnásobnou zuřivostí.</p>
<p>Po boku muže v čelence se objevil druhý, urostlý chlapík v černém koženém oděvu, podle pružných pohybů velmi mladý. Držel meč také v levé ruce. Boj se dvěma leváky byl obtížný oříšek i pro Yrruce. Harmika si tiskla dlaně na ústa. Zastavit tu hrůzu... Ale poslechne někdo z nich královnu? Poznala meč, jímž udatně mával mladík v kůži. Ten patříval Oskranovi!</p>
<p>Yrruc pronikavě vykřikl. Z ramene se mu valila krev. Zapotácel se a upadl. Jeho soupeři využili té chvilky k útěku. Přátelé je na lanech vytáhli na zeď a všichni seskočili na druhou stranu. Harmika zaslechla dusot kopyt. Vydechla. Donutili mě pochopit a zmizeli.</p>
<p>„Pojď, ošetřím ti ránu," řekla Yrrucovi.</p>
<p>„Ty dva bych chtěl do tvé gardy," mumlal Yrruc., Ještě jsem nepotkal lepší bojovníky. Ten v čelence... Umí víc než já!"</p>
<p>„Ale je slabší," prohlásila, jako by o tom byla přesvědčena. „Museli být dva, aby tě dokázali zranit! Co to křičel'ten zakuklený?"</p>
<p>„Nevím, neznám tu řeč," odvětil Yrruc.</p>
<p>Při večerní procházce zahradou se před královnou snesl z koruny stromu šedý stín. Ohlédla se pobouřeně po svých strážcích. „To je hoch ze tvé gardy, královno," oznámil jí velitel stráže. „Chce ti něco říct."</p>
<p>Mladík se hluboce uklonil. „Chci ti přeložit slova toho cizince. Znám trochu řeč čarodějů... Líp než on, myslím. Měl špatný přízvuk, skoro jako by se tu větu učil z knihy."</p>
<p>„Ach ne, už zas!" vzdychla královna. „K věci, hochu. Co říkal?"</p>
<p>„Zbude z tebe jen meč, synu sopky a Horkého jezera... To na něj volal. A Yrruc se polekal."</p>
<p>„Polekal," kývla. „Jsi čaroděj?"</p>
<p>„Ne, kdepak. Můj prastrýc tyhle staré řeči miloval a já chodil pořád za ním. Už je to dávno, co se odstěhoval do Atigamu."</p>
<p>„Škoda," zašeptala Harmika. „Ale co ty? Ve dne tě nepoznám!"</p>
<p>„To právě chci," odpověděl, „abys mě nikdy nepoznala."</p>
<p>V</p>
<p> obrovském prázdném domě byla prostorná koupelna s vanami, dřevěnými škopky, konvemi s kropítky jako na zalévání květin a s velikým kotlem. Noví obyvatelé domu nanosili dříví z kůlny, vodu ze studně, topili a ohřívali vodu, v dílně si uvařili kbelík mýdla. Svlékli se, namočili šaty do kádě, kovové části své výstroje složili na hromadu v síni a blaženě se koupali, mydlili, navzájem polévali a oplachovali.</p>
<p>Hart vešel do koupelny a v té páře neviděl na krok. Mydlinková vůně dráždila v nose. Kýchl.</p>
<p>„Koně jsou v pořádku?" Chast se vynořil z horké mlhy, pokrytý mýdlovou pěnou, jež mu stékala z vlasů. „Pojď se vykoupat!"</p>
<p>„J-já," zakoktal Hart, „až pak. Počkám. Koně jsou ve stáji."</p>
<p>„Co je," podivil se Chast, „stydíš se?"</p>
<p>„Mám jizvu," špitl Hart.</p>
<p>„Hm. Já taky..." Chast na sebe nalil vodu z malého džberu, „tady. A tady..."</p>
<p>„Ale..." Mladík ze sebe rychle shodil šaty a vklouzl do nebližší vany. Ponořil se do teplé vody až po nos. Za zády se mu objevil Chast a nalil mu na hlavu tekuté mýdlo z hrnečku. Hrábl mu rukama do vlasů. Hart si protíral oči. „Naposled mě takhle mydlila maminka... Asi před sto lety."</p>
<p>„Hm. To bylo zlé, tohleto..." Chast se opatrně dotkl prstem hlubokých, vtažených jizev na chlapcově pravém rameni a lopatce. „Kdes k tomu přišel?"</p>
<p>„To víly," přiznal Hart. „Už je to dávno. Chytily mě na poušti. To jsme ještě bydleli v Nenchoranu a já si hrával na kraji pouště... Říkaly, že mě chtějí a že budu jejich. Nechtěl jsem, rval jsem se s nimi a jedna mě šlehla prutem, strašně to pálilo, tekla mi krev a... křičela, když jsem utíkal, že mě stejně dostane..."</p>
<p>„Proto jste se přestěhovali do bažin... Tam písečné víly nemohou." Chast se pohupoval na kraji vany a kýval nohama.</p>
<p>„Proto."</p>
<p>„Nedivím se. Máš strach, že si tě najdou?"</p>
<p>„Mám."</p>
<p>Chast sklouzl z kraje vany, klečel teď na mokré podlaze a hleděl Hartovi přímo do očí. Hart se na okamžik nemohl zbavit dojmu, že jsou na světě sami dva, a pak uslyšel větu v neznámé řeči, která se několikrát opakovala, nejdřív Chastovým hlasem, potom hlasem kohosi neznámého a vzdáleného. <emphasis>„Nal naa jade chier! Nal naa jade chier!" </emphasis>A ozvěna jako v jeskyni, ne v koupelně plné páry, zachytila poslední slovo a tiše vykřikovala: <emphasis>„Chier! Chier!</emphasis></p>
<p>Hart cítil, jak mu kdosi pomáhá z vany a balí ho do osušky. Vtom se ozvalo zaklepání na venkovní dveře. Všechno se vrátilo na své místo, i zvuky zněly jako vždycky. Chast se rázně opásal osuškou a vyšel do předsíně. Zinom vyběhl za ním.</p>
<p>„Jste opravdu bezstarostní," zahlaholil ve dveřích starý muž v černé špičaté čepici na bílých vlasech, „ani jste nepostavili stráž, a běháte po domě nazí!"</p>
<p>„Věděl jsem, že nás přijdeš ochránit, Chelajone," řekl Chast. „Proto jsem si dovolil obsadit tvůj dům. Když jsi mi ho tak podrobně popsal."</p>
<p>„Snad jsem tě chtěl pozvat," usmál se Chelajon vlídně. Přes jeho rameno nakukoval do domu štíhlý mladík ve stejnokroji královské gardy. „To je můj prasynovec Odri. Strašně si přál poznat tě."</p>
<p>„Tos byl ty, ten rytíř v čelence," vyhrkl mladý voják.</p>
<p>„Když myslíš," nehádal se Chast.</p>
<p>„Ty a tvoje malé vojsko potřebujete trochu ošacení," prohlásil Chelajon. „Pojď se podívat do mých truhlic." Vzal Chasta za rameno a vedl ho ke schodišti.</p>
<p>X</p>
<p>itritor ulehl na své lůžko, podobné sarkofágu vystlanému černým hedvábím. Čarodějova křehká, téměř dívčí tvář se ztrácela v záplavě černých krajek nočního oděvu. Nadýchaný límec mu hladil krk něžněji než nejlepší milenka, rukavice z nejměkčí kůže dotekem lichotily dokonalým, útlým rukám a jeho bosé nohy s průsvitně růžovými nehty si před usnutím pohrávaly s kožešinou z ušlechtilé černé kočky. V ložnici bylo příjemně. Xitritor nechtěl nic vědět o vedru, jež panuje venku, o pachu i vůních, které v noci vydechuje prales. Náhodou postavil své sídlo tady, ale mohl žít kdekoli. Kdekoli si mohl vytvořit svůj umělý svět Zde, tentokrát, rozhodlo Horké jezero a podřimující sopka. Miloval spící síly pod povrchem země. Miloval okamžiky, v nichž je krotil a dokazoval jim svou převahu. Ach, mějte si svou svobodu, nechtě si svou vůli, ale vězte, že Xitritor je tady, nad vámi, a může rozkázat!</p>
<p>Čaroděj zavřel oči, černé uhlíky, za nimiž to stále doutná. Mintechar, ten veselý ctitel věcí, podléhajících času, ten rozjařený tanečník nad padlými pomníky, stavitel na písku věčně vlající s větrem, nezkrotný jako vítr, krásný, světlý Mintechar nikdy neuzná, že jsem větší než on. Nikdy... Dokud ho nezničím. Jaká škoda! Ne, nemyslím na vzpurného přítele. Chci přece spát...</p>
<p>Yrruc. Můj meč. Xitritor se ospale pousmál. Yrruc si otočil královnu kolem prstu. Je nádherná. Pověsti nelhaly. Užasl jsem, když jsem ji spatřil jeho očima. Bude se dobře vyjímat v mém novém paláci. Na Černé pevnině, kde budu pánem. Kde už téměř jsem pánem. Má loď je připravena. Má obrovská loď, jež odveze z potápějícího se světa vše, co stojí za záchranu, i krásnou královna Cha! Mintechare, co očekáváš? Myslíš, že tě odnesou tvoji ptáci?</p>
<p>Budou rádi, přeletí-li sami přes moře. To bude bouřlivé, neboť pád Bílé pevniny ke dnu vyvolá obrovské vlny. Já s nimi počítám.</p>
<p>Usmíval se a usínal. V prvním snu spatřil Yrruce. Bledého, vyděšeného, s krvácející ranou v rameni. Nebyl schopen sdělit Xitritorovi nic než jedinou větu, opakoval ta strašná slova a mizel v dálce. Zlý sen. Čaroděj se vzbudil uprostřed noci s nepříjemným tlakem v srdci i hlavě. Kdo může zranit mého Yrruce? Kdo může znát podrobnosti jeho zrození... Nikdo, nikdo z lidí!</p>
<p>Z</p>
<p>inka přikryla Hari odkopané nožičky a zívajíc sešla do kuchyně ohřát mléko. Krávy v kovárně neměli, ale každé ráno přinášela děvečka ze starostova statku konev mléka a stavěla ji za dveře. Zinka otevřela, shýbla se pro nádobu, a vtom jí ústa ucpala ruka v kožené rukavici. „Tiše, nekřič," zašeptal známý hlas. „Už tě můžu pustit?"</p>
<p>Důrazně zakývala. „Uf," oddechl si ranní host. „Pozveš mě dál? Dalo mi práci, než jsem vás našel."</p>
<p>„Co tu děláš, Lvíčku?" Prohlížela si mladého knížete z Darteloru, v Ohhobarském království nejproklínanějšího muže.</p>
<p>„Musím vás někam ukrýt," řekl Driwo a neklidně zatékal očima po kuchyni. „Chast někde něco podniká, viď? Určitě se do toho šíleného propletence zamíchal... Věří mi? Věříš mi ty?"</p>
<p>„My ti věříme," uklidnila ho. „Kdo teď u vás vládne? Ty to asi nejsi, když tady pobíháš po lese..."</p>
<p>„Oplich," otřepal se Driwo a žíznivě se napil z hrnku, který mu podala. „Stvůra šeredná, hrbatá, ale s mocí nad lidmi. Přikáže, a každý ho musí poslechnout. Ty jeho oči, br... Předevčírem jsem mu nalil silnější pálenku. Když je opilý, neumí vládnout. A všecko vyzvaní. Je sluhou čaroděje Mintechara. Ten mi ho poslal, prokletého bastarda!"</p>
<p>„Utekl jsi..." Hleděla na něj rozšířenýma očima.</p>
<p>„Než mě zase zamotá do svých sítí," ušklíbl se Driwo. „Radši jsem žebrák, než loutka."</p>
<p>„Máš hlad." Zinka vytáhla ze spíže, co zbylo od včerejška, a jediným pohledem zhodnotila stav zásob. Dnes už asi chleba neupeču...</p>
<p>„Musíš pryč." Chytil ji za zápěstí. „Mintechar se o Chastovi doslechl. Tvůj manžel zřejmě na něco narazil v té vypálené dědině..."</p>
<p>„Chast byl v Bokosu?" Klaj v krátké noční košili stál ve dveřích. „Driwo!" Otevřel ústa a nevěděl, jak dál. „Driwo, tys dal vypálit Bokos!"</p>
<p>„Ne! Stokrát ne!" vykřikl kníže a pohodil světlou hřívou, „věř mi! Nic takového bych nenařídil, ani kdyby mě Oplich svýma očima usmažil! On jen chce, aby lidé tohle všechno připsali mně!"</p>
<p>„Uklidni se!" Zinka ho objala kolem ramen. Cítila, jak se třese. Byl unaven a nevěděl si rady, a přesto je přijel zachránit... Kdybych neznala Chasta, milovala bych Lvíčka.</p>
<p>„Já ti věřím," kývl Klaj. „Ty víš, co Chast v Bokosu objevil?"</p>
<p>„Nevím. Ale pronásledují ho Mintecharovi služebníci. A Mintechar už ví, kde žije Chastova rodina. Musíme rychle pryč... Ty také, Klaji. Jsi jeho přítel, to stačí. Chast nesmí mít svázané ruce!"</p>
<p>„Myslíš, že na Liddaru nás nenajdou?" zeptala se Zinka. Shora z dětské ložnice se ozval křik. Už se zase perou. A vzbudí holčičky...</p>
<p>„Jak víš, že vás chci schovat na Liddaru?" volal za ní, když už běžela po schodech za dětmi. Zasmála se a bez odpovědi zmizela ve dveřích ložnice.</p>
<p>„Cestovat se čtyřmi dětmi," vzdychl Klaj. „A pěšky, povoz by byl nápadný."</p>
<p>„Nadřeme se," souhlasil Driwo. „Teď ještě někde zakopeme zbylé meče. Nechci, aby je dostali Oplichovi žoldnéři."</p>
<p>D</p>
<p>o Liddarských skal dorazili za čtyři dny. Což byl se čtyřmi dětmi a ranci na zádech neuvěřitelný výkon. „Tady nás opravdu nikdo nebude hledat," otřásla se Iter. Skály byly špičaté, některé se viklaly ve větru, věčně skučícím v úzkých puklinách. Hari, usazená v pohodlném postroji na matčiných zádech, se zvědavě rozhlížela. Zjevně sejí tu líbilo. Druhá maličká rudovláska Teri její nadšení sdílela. Zničehonic začala tleskat ručkama. Zinka a Iter si vyměnily pohledy plné obav. Děti, jež zrušily Frederikovu kletbu nad matkami... Co vlastně jsou? Co z nich bude?</p>
<p>„Na nádvoří jsou ty mrtvoly," řekl Klaj.</p>
<p>„Mohli bychom vejít spodní branou od potoka a ubytovat se v bývalých stájích," navrhla Zinka. „Mně se tam nahoru nechce."</p>
<p>„Dobrý nápad," mínil Driwo. Vzpomněl si, jak byli se Zinkou na Liddaru uvězněni. Nevěřil, že by Frederik mohl po smrti na hradě strašit, ale stejně jako Zinka netoužil spatřit věže a nádvoří, kde zažili tolik hrůzy.</p>
<p>„Naštípáme děvčatům dřevo a nalovíme jeleny, a vzhůru k Darteloru," prohlásil Klaj.</p>
<p>„Celou cestu vymýšlí, jak zabít Oplicha," vysvětlila Iter ostatním. „Nikdo ho nezastaví."</p>
<p>„Jen Oplich," řekl trpce Driwo. „Jeho hadí pohled... Uděláš, co ti poručí."</p>
<p>„Nebudu se na něj dívat." Klaj si nadhodil těžký ranec na zádech a přidal do kroku.</p>
<p>Mawe zvedl zrak od schodů, vytesaných do skály. „Pták! Podívejte! Dívá se na nás!" Hmátl po svém luku, jehož se nechtěl vzdát a vlekl ho na zádech, založil šíp a pečlivě mířil. Dospělí strnuli.</p>
<p>„Střílí dobře?" zašeptal Klaj. Zinka kývla.</p>
<p>Mawe ptáka zasáhl. „Padá!" hlásil Leti se zakloněnou hlavou.</p>
<p>„Už to není pták," řekla Iter důrazně. „Pozor!"</p>
<p>K nohám jim dopadl Maweho šíp, zabodnutý v beztvarém chuchvalci šedé, zapáchající rosolovité hmoty.</p>
<p>„Nesahej na to," chytila Zinka syna, který si chtěl vzít svůj šíp. „Radši obětuj šíp než ruku." Zachmuřila se. „<emphasis>I</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>r jet chier," </emphasis>pronesla pomalu. <emphasis>„Iar jet chier..." </emphasis>Zaposlouchala se do ozvěny, opakující poslušně po ní, <emphasis>„chier, chier." </emphasis>Chuchvalec se začal roztékat a vsakovat do skály, jež se v tom místě zbarvila jasně červeně. „Ošklivé kouzlo," řekla.</p>
<p>Mawe na matku pohlédl s úctou. Tak ona také čte ty knihy... Znal zaklínadla proti cizí moci, ale dosud nikdy se neodvážil žádné vyslovit. Ten pták, to byla cizí zlá moc. Zabili jsme ji, my dva.</p>
<p>K</p>
<p>rálovna spala neklidně. Odpolední a večerní události ji rozrušily a zvrátily její dosavadní jistotu a důvěru v Yrrucovy záměry. Pronásledoval ji zlý sen, v němž viděla muže, velmi podobného krásnému veliteli její gardy, ale drobnějšího, štíhlejšího, oděného v černých krajkách, jak rozpřahuje náruč a zve ji k sobě na loď. Proč na loď, nechápala. Probrala se, seděla na lůžku s bradou v dlaních a lámala si hlavu.</p>
<p>Do ložnice oknem vklouzl stín. „Královno," zašeptal Yrruc. „Minulou noc jsi zapomněla, že jsi královna... Nebyla jsi se mnou spokojena? Tvoje oči mluvily jinak! Rozpoutala jsi ve mně žár vášně, a teď mě necháš uhořet?" Blížil se k ní a byl tak nádherný, úžasný, silný a horký, nikdy nepoznala krásnějšího muže, a přitom prosil... Položila dlaně na jeho hruď, nájemnou teplou kůži, strhla mu košili z ramen a nechala se obejmout pevnými pažemi. Zapomněla na svá podezření, na válku, na celý svět.</p>
<p>Až ráno si všimla, že rána na Yrrucově rameni je zhojená. Není člověk! Poselství muže s čelenkou... Opatrně došlápla na huňatý koberec a po špičkách se plížila ke dveřím.</p>
<p>„Kam jdeš?" ozvalo se za ní. Yrruc se opíral o loket a v jeho tváři viděla leccos, jen ne lásku.</p>
<p>„Nesmím?"</p>
<p>„Ne. Jsi v nebezpečí. Musím tě chránit." Pružným pohybem seskočil na podlahu a došel těsně k ní. „Budu stále s tebou, královno."</p>
<p>Dopoledne uběhlo v naprosté beznaději. Po obědě ji Yrruc usadil do pohodlného proutěného křesla, z něhož se velmi obtížně vstává bez cizí pomoci, a dal ji donést na nádvoří, aby mohla přihlížet výcviku vojáků. Vykukovala z křesla a zoufale hledala mladíka, jenž znal řeč čarodějů. Ne, nikdo si nevšimne, že mě tu vězní...</p>
<p>Pak spatřila na zdi blízko paláce, tam, kde by nikdo nečekal žádné vetřelce, střapatého chlapíka. Ten devátý ze včerejška! Přece o mně někdo ví! Zinom a jeho hoši. Šest. Tenhle rozčepýřený na zdi. A dva leváci, mladík v kůži a mistr šermu v čelence... Mistr. Tomu by se ani Chast nevyrovnal. Kdopak ví, jestli můj dávný rytíř ještě umí vzít do ruky meč... Náhle před ní vyvstala zřetelná vzpomínka z dětství. Chvíle příměří ve vojenském táboře. Malou princezničku král svěřil svému nejlepšímu rytíři. Dlouhý mladík s havraní hřívou umí spoustu pohádek a Harmika se už těší na večer. Teď však její opatrovník čte ve veliké knize a něco si opisuje na hrubý žlutý papír.</p>
<p>„Co je tohle?" zvídá holčička a ukazuje prstem na písmena. Mladý rytíř jí čte jednotlivá písmena, pak jí předvádí, jak se píše H, A, a tak dál, to aby ses uměla podepsat, až budeš královnou, směje se. Harmice tehdy bylo asi pět a Chast ji naučil číst. S psaním to bylo horší. Když skončila ta válka, na kterou už nynější královna skoro zapomněla, a ona dostala skutečného učitele, vyšlo najevo, že princeznička maluje písmena levou rukou. Levou, protože tak to dělal její rytíř.</p>
<p>Královna si přitiskla pěsti na srdce. Proč mě to nenapadlo hned? Chast je levák. Muž v čelence je levák. Můj rytíř mě přišel chránit! Ale Yrruc je neporazitelný.</p>
<p>Ze vzpomínek a úvah ji vyrušil výkřik. Mladý gardista zaútočil na Yrruce daleko tvrději, než bývá při cvičení zvykem. Ve chvíli, kdy Harmika vzhlédla, právě utržil ránu do stehna. Meč z ruky však nepustil, a královna ihned poznala, proč. Yrruc se nemínil spokojit s drobným zraněním. Chtěl zabít. Zaječela a bez ohledu na vlastní důstojnost se drápala ze svého proutěného vězení.</p>
<p>Ze zdi těsně u paláce seskočili tiše jako kočky dva muži. Dnes nebyli v maskách ani neměli přilby, ale Harmika jim neviděla do tváří, slunce jí svítilo do očí. Zaleskla se čelenka, kterou už znala, muži tasili. Yrruc nechal zraněného mladíka být. Gardisté se stáhli, zjevně nevěděli, co mají dělat.</p>
<p>„Zase vy dva leváci?" Yrruc zařval jako obrovské podrážděné zvíře. „Jeden na mě nestačí, vy zbabělci?"</p>
<p>„To ty nebojuješ sám," řekl muž v čelence Chastovým hlasem a Harmika si oddechla a sevřelo se jí srdce strachem o něj, obojí najednou. „Za tebe bojuje síla tvého pána Xitrítora! Bez ní nejsi nic. Bez ní pro mě nejsi žádný soupeř."</p>
<p>„Zabiju tě docela sám," zašeptal Yrruc, rozžhavený nenávistí. „Docela sám..."</p>
<p>„Opravdu?" protáhl Chast posměšně. „Tak dobře. <emphasis>„Iar jet chier!"</emphasis></p>
<p>To je ta řeč, poznala Harmika. Zraněný gardista se postavil na nohy, opíraje se o meč, a opakoval: <emphasis>„Iar jet chier!" </emphasis>Slova se odrazila ode zdí paláce a několikrát přeletěla nádvoří. Yrruc zbledl.</p>
<p>Xitritor se zastavil v chůzi tak prudce, že víno smíchané s vodou z Horkého jezera vyšplíchlo přes okraj zlaté číše. Zlá bolest u srdce. Yrruc! Někdo si na okamžik podrobil jeho vůli, odvrátil jeho pozornost a oslabil ho zaklínadlem... Ach, hloupý Yrruc... Ale i tak ho nikdo nepřemůže. V této zemi není rytíř s rychlejší rukou a mečem!</p>
<p>Yrruc se uklidnil. Jako by slyšel svého pána. Zaútočil na muže s čelenkou. Druhý vetřelec ustoupil ke zdi a přihlížel. Harmika bezděčně udělala krok, a další, napjatě sledujíc průběh souboje. Vrátila se do svých dětských let, kdy byla taková podívaná na denním pořádku.</p>
<p>Padaly strašné rány, přímé, založené na síle, i matoucí, podivně stočené, oba soupeři ovládali zbraně i svá těla mistrovsky. Gardisté jen vyvalovali oči. Žádné štíty, žádné přilby, připomínající těžkopádnou bitvu, jen dokonalé taneční umění s hrozbou smrti mezi řádky not...</p>
<p>Harmika si kousala rty a žasla. Chast je k nepoznání. Kde se v něm vzalo tolik nového? Byl přece kovářem v zapadlé dědině u severních hranic... S kým tam bojoval, od koho získal ty nevídané uskoky, kde se naučil takhle stáčet meč a bodat jím pod ramenem? Odkud bere sílu mávat s těžkou zbraní jako s lehounkým, tenkým nožem? Jeho pohyby jsou obratnější, než když mu bylo dvacet, moc dobře se na to pamatuju...</p>
<p>Hart se nahlas zasmál, neboť Chast vyzkoušel na Yrrucovi stejný trik jako před pár dny na něm, chytil soupeře za předloktí, bleskově se sehnul a přehodil si ho přes rameno. Až na to, že tentokrát se musel vyhýbat ostří protivníkova i svého meče... Yrruc byl okamžitě na nohou a souboj pokračoval. Chast se dostal do stavu, kdy přestal rozeznávat, kde končí jeho ruka a začíná meč. Byl současně z masa a kostí i z kovu, právě tak jako jeho soupeř. Byli si rovni.</p>
<p>Harmika trnula. Přestává to být pěkné na pohled. Oba jsou unaveni. Kdo vydrží víc?</p>
<p>Yrruc cítil, že ztrácí sílu. Klesám pod hladinu, věděl, do mateřského tepla, do žhavé lávy... Nevzdám se ještě, ale on už to ví. Zkusím tohle... Bodl s nečekanou prudkostí, soupeř uskočil příliš pomalu. Yrruc poznal, kdy špička jeho zbraně proťala kabátec, kůži, poznal, přestože to ještě nemohl vidět, jak z rány vytryskla krev, ale protivník se nelekl bolesti a dokončil krok stranou, takže mu hrot meče sklouzl po žebrech. Nepříjemný šrám, stačil si pomyslet Chast, a meč, nyní součást jeho těla, sám zaútočil, využívaje Yrrucova nepatrného zaváhání po úspěšném zásahu, a bodl ne do míst, kde lidé mají srdce, nýbrž do hrdla, otočil se v ráně a vyklouzl z ní, následován proudem stříkající krve. Yrruc klesl na kolena a potápěl se do bezvědomí jako do bezpečí tekuté lávy.</p>
<p>„Chelajone!" křikl Chast. Shora ze zdi spustili na laně starce s bílými vlasy, který svíral v ruce nádobu z tlustého skla. Pohlédl do nevidoucích očí dosud klečícího Yrruce a s rozechvěním vytáhl zátku z hrdla láhve.</p>
<p>„Teď!" zašeptal Chast. Opřel se o rameno mladíka v černé kůži. Podlamovaly se mu nohy, ale tohle bylo potřeba dokončit.</p>
<p>Chelajon chrstl tekutinu z láhve na Yrruce. Uslyšeli strašný zvuk, zoufalý kvil, pak dunění, země se pod nimi zachvěla a vzápětí neuvěřitelnou rychlostí vsákla do sebe všechno, co z Yrruce zbylo. Na dlažbu nádvoří spadl nádherný meč.</p>
<p>„Neber ho do ruky, Chelajone," řekl Chast a unaveně se pro zbraň shýbl. „Ten meč smí držet v ruce jen Xitritor. Nebo já." Obrátil se ke královně. „Pojď s námi. Tady nebudeš v bezpečí!"</p>
<p>Harmika potlačila touhu vrhnout se mu do náruče a poslechnout ho na slovo, jako kdysi. Jsem královna. Mám povinnosti.</p>
<p>„Navštiv mě zítra v mém paláci," řekla zvysoka. „Pokud tě rána nebude příliš bolet..."</p>
<p>„Určitě bude," usmál se. „Přijď do Chelajonova domu, Harmiko."</p>
<p>Ani nestačila nic namítnout. Přitáhl se na provaze, přehoupl se přes vrchol zdi, a byl pryč. Nejpomaleji se sápal nahoru starý alchymista. Na zdi se přidržel ozdobného sloupku a zavolal: „Uteč před Xitritorem, dívko! Už dávno ničemu nevládneš!"</p>
<p>M</p>
<p>awe slídil po králících. Od té doby, co oba muži, kníže Driwo a Klaj, odešli do Darteloru se svými zoufalými plány, se cítil odpovědný za zásobování žen a dětí čerstvým masem. Na jeleny a jiná velká zvířata si netroufal; aby je dopravil na Liddar, na to mu síly nestačily, ale králíků bylo v lesích dost a jeho luk nezahálel. Je to čestnější než chytat ty čilé tvory do pastí, myslel si.</p>
<p>V lesích u Liddarských skal se už vyznal dokonale. Mawe nikdy v lese nebloudil, nikdy neztrácel správný směr, vždycky přesně věděl, kde je. Tu vlastnost zdědil po svém dědovi z matčiny strany, slavném lovci, jenž prošel nejen všechny lesy království, ale zabrousil i do džunglí hluboko na jihu.</p>
<p>Toho dne se Mawe pustil dál než obvykle. Tušil, že se blíží k Darteloru, a v skrytu duše věděl, že ho nežene jen lovecká vášeň, ale i obyčejná klukovská zvědavost.</p>
<p>Králíci se mu vyhýbali. Zato objevil jinou kořist. S tichým chichotáním se přikrčil za padlý, napůl ztrouchnivělý kmen. Ten člověk dupal, lámal tenké větvičky a funěl tak, až snad i houby poznaly, že jde, a schovaly se do mechu a starého jehličí. Mawe byl téměř neviditelný ve svém loveckém kabátku, ušitém ze zbytků starých oděvů, dvojitě položených kousků plátna z rozpadlých slamníků, ústřižků otcových propálených zástěr i zachovalých vrchních částí kožených bot. Muž prošel těsně kolem něj. Měl hrb a divně páchl. Mawe z něj cítil cosi zlého, ale současně mu hrbáč připadal směšný a bylo mu ho líto.</p>
<p>Vyskočil ze svého úkrytu. „Hej, pane!"</p>
<p>Muž leknutím poskočil, až zavrávoral. „Kde ses tu vzal, skřítku?" hekl. Mawe zahlédl jeho oči. <emphasis>Chier, </emphasis>opakoval si bezděčně, <emphasis>chier, chier. </emphasis>Zlá moc! Vydechl. Mám štěstí, že jsem dítě a on mě nepodezírá. Mohl by... Mohl by cokoli.</p>
<p>„Lovím králíky," hlesl. „Ty něco hledáš, pane? Můžu ti poradit?"</p>
<p>„Hledám studánku, malý lovce," řekl hrbáč upřímně. „Studánku s nejčistší vodou na Pevnině."</p>
<p>„Tu, co vyvěrá pod modrou skalou a roste nad ní keř bělovce?"</p>
<p>„Ano, ano, tu," zaradoval se muž. „Znáš ji?"</p>
<p>„Dovedu tě k ní," slíbil Mawe. Vykročil.</p>
<p>Hrbáč jeho dětskému spěchu sotva stačil. „Počkej, kam se tak ženeš!"</p>
<p>„Musím ještě ulovit králíka," připomněl mu chlapec, ale zastavil se. „Nač potřebuješ tu vodu?"</p>
<p>„Uvařím si z ní lék. Bolívají mě záda, víš?"</p>
<p>„Hm, chápu," pokýval Mawe dospěle. Nevěřil. Léky se dají uvařit z každé dobré vody. Záleží hlavně na bylinkách. Táta umí uvařit spoustu různých léků, a vodu si nevybírá...</p>
<p>Mawe namířil prstem na světlou skvrnu mezi tmavými smrky. „To je ten keř."</p>
<p>Muž něco zabrumlal a rozběhl se. Měl bych zmizet, usoudil Mawe bystře. V tu chvíli jako by ho kdosi chytil za límec. Máš úkol. Mawe cítil, jak se mu ježí vlasy hrůzou. Zabít? Zabít Oplicha? Voda ze studánky má zvláštní moc! Obyčejný bylinkový nápoj se změní v nápoj pravdy, je-li uvařen z této vody, nabrané právě v den rovnodennosti... Driwo prozradí všechno, co ví, a Klaj bude popraven... Oni jsou v zajetí! Chlapec téměř proti své vůli sáhl do toulce pro šíp. Napjal luk. Miř na hrdlo, ten muž je hrbáč, kdo ví, kde vůbec má srdce... „<emphasis>N</emphasis><emphasis>ajal</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jarx oríeh," </emphasis>zašeptal Mawe formulku pro zásah nezasažitelného. Šíp zasvištěl a muž se chytil za hrdlo, padl hlavou do studánky, jež se ihned zbarvila rudě.</p>
<p>„Pojď blíž..." sténal umírající, „pojď, ať si tě prohlédnu... vrahu..."</p>
<p>„Ne, nejdu," řekl Mawe. Držel se z dosahu nebezpečných očí. „Musím rychle do Darteloru!"</p>
<p>D</p>
<p>riwo se pokusil změnit polohu paží a zasténal. Řetězy, jimiž byl spoután, se mu krutě zařezávaly do kůže, rozbolavělé bitím a pálením. Oplicha nesmírně rozzuřilo zjištění, že ani svou nelidskou mocí nedokáže zajatce přimět k vyzrazení úkrytu Chastovy rodiny. Driwo i Klaj jeho hněv řádně pocítili, ale žádný z nich nepromluvil.</p>
<p>Nejhorší je ustavičná bolest, pálí a brní a nenechá mě ani chviličku spát... Nejhorší je, že nevím, co udělali s Klajem... Nejhorší je, že nás k ránu přestali mlátit a Oplich kamsi odklusal se svitem výborného nápadu v křivé tváři...</p>
<p>Mříž v okénku se zakymácela a zmizela. Driwo zaslechl tlumené šplouchnutí. Spadla do hradního příkopu, pochopil. Milý kníže Driwo, máš ve svém vězení pěkný pořádek! Málem se ušklíbl. A zamrkal. Oknem se do cely protáhla drobná postavička. „Asi blouzním," pomyslel si nahlas.</p>
<p>„Ani ne," odvětil chlapecký hlas. „Kolik je venku stráží?"</p>
<p>„Mawe, je to možné?" žasl Driwo. „Stráží... Na rohu postává jeden, pokud vím. Další jsou dole pod schody. Mají tam stůl a pivo..."</p>
<p>Mawe zkoumal dveřní mříž. „Zavolej ho. Já ho zastřelím a vezmu mu klíče od těch řetězů." Vrhl krátký pohled na zubožené tělo mladého knížete.</p>
<p>„Co když zařve?" Driwo si olízl rozpraskané rty.</p>
<p>„Nezařve."</p>
<p>„Hééj!" zakřičel Driwo sípavě a ochraptěle. Strážce kolébavým krokem došel k jeho cele a nahlédl dovnitř. Nestačil si už uvědomit, co viděl. Hrdlem mu pronikl šíp, v krku mu zabublala krev, místo výkřiku vydal jen šeplavý chropot a padl na zem. Dětská ruka proklouzla mezi dvěma tlustými rezavými tyčemi a uchopila svazek klíčů zavěšený u pasu zabitého strážce. Chlapec otevřel dveřní mříž a vtáhl mrtvolu do cely. Pak svými šikovnými prsty odemkl zámky Driwových řetězů. Driwo se nedokázal ani posadit, natož postavit na nohy. Zatínal zuby, styděl se před tím dítětem, ale musel se vzdát. „Nejde to, Mawe. Možná mi přelámali kosti... Nohy jsou k nepoužití."</p>
<p>„Hm," broukl Mawe, „jdu za Klajem. Je o poschodí níž, zrovna pod tebou. Zkus se nějak dostat pod okno..." A hbitě se vysoukal zase ven.</p>
<p>„Mawe," poznal ho Klaj okamžitě, „kde se tu bereš? Ta mříž je pevná, hochu, tady dole je opravovali..."</p>
<p>„Vidím," řekl hoch mrzutě. „Hodím ti klíče. Dokážeš se z těch řetězů vymotat?"</p>
<p>„Snad... Pravou ruku mám volnější... Házej!" Po delší námaze byl volný. S tichým klením se rozhýbal a přišoural se k okénku. „Zmiz, skřítku. Uteč. Odemknu si dveře a..."</p>
<p>„Nad tebou je Driwo, ale nemůže chodit," přerušil ho Mawe. „Na, vem si nůž." A zmizel. Klaj zakroutil hlavou. Že by tak rychle poslechl? Potěžkal v rukou řetěz. Dobrá zbraň.</p>
<p>Odemkl mříž a vyšel na chodbu. Za rohem se objevil strážce. Vyvalil oči, ale než mohl vykřiknout, Klaj mu přehodil řetěz kolem krku a řádně ho utáhl. Tak, teď po schodech nahoru... V cestě do příčné chodby, vedoucí k celám, mu bránil stůl se třemi pohodlně rozloženými chlapy. Pro mě je výhodou jejich bezstarostnost. A pivo.</p>
<p>Klaj se nepozorován připlížil za záda strážného na rohu stolu. Úsporným pohybem mu podřízl krk. Mawe má nůž výborně nabroušený, blesklo mu hlavou, a to už se skokem vrhal na druhého muže, jenž ještě nestačil položit džbánek s pivem. Po kratičkém zápase se Klaj napřímil s nožem v ruce a udiveně pátral po třetím strážném. Ten se však k ničemu neměl. Seděl v klidu na své židli a z hrudi mu trčel šíp.</p>
<p>„Mawe," zašeptal Klaj.</p>
<p>„Tady jsem... Pojď!" Chlapec ho táhl ke Driwově cele, kudy se před chvílí protáhl do chodby. Teď už šlo všechno ráz na ráz. Klaj pomohl Driwovi dostat se nahoru do okénka, odtud se Driwo po řetězu spustil téměř až nad hladinu vody a skočil po nohách dolů. Ostatní ho rychle následovali. Doplavali k nejbližšímu křoví. Driwo koupelí pookřál a zjistil, že může chodit, i když se mu nohy třásly a podlamovaly a pravá mu podivně pleskala a nechtěla poslouchat. Šeřilo se.</p>
<p>„Moje žena tady má dům," ozval se Klaj. „Bydlela tu, než jsme se vzali. Je úplně opuštěný, nikdy ho neprodala..."</p>
<p>„Co když nás tam budou hledat?" mračil se Driwo.</p>
<p>„Má zadní vchod," řekl Klaj. „Ostatně, co chceš dělat jiného?"</p>
<p>„Já jdu na Liddar," prohlásil Mawe. „Maminka se už o mě bojí... Ráno přivedu pomoc."</p>
<p>„Zabloudíš," polekal se Driwo.</p>
<p>„Já?" Mawe se zasmál. „Nikdy nebloudím."</p>
<p>Mluvil pravdu. Druhého dne za svítání zastavil před domem bylinkářky Iter, Klajovy ženy, venkovský povoz a starý kočí s malým chlapcem pomohli pod hrubou plachtu dvěma vyčerpaným mužům. Vůz je dovezl až k Liddarským skalám, vozka jim zamával a ujížděl pryč. Nikdo se nepřibližoval ke skalám rád.</p>
<p>Driwo se opřel o tlustou křivou větev. „Půjde to," prohlásil hrdinsky.</p>
<p>„Ještěže nás nehledali," vyjádřil se Klaj. Vrtalo mu to hlavou.</p>
<p>„Měli jiné starosti," řekl Mawe. „Oplich je mrtev. Přijel nový pán. Ve zlatém kočáře, se zlatými koňmi... Celý zlatý!"</p>
<p>„Jak to všechno víš?" divil se Driwo. „Kočár jsi mohl vidět, ale Oplichovu smrt?"</p>
<p>„Taky," kývl Mawe. „Oplicha jsem zabil já."</p>
<p>M</p>
<p>intechar zuřil. Nalezl Dartelorský hrad v rozkladu a bezvládí a musel všechno a všechny přidržet a řídit pevnou rukou. Což ho vůbec nebavilo. Oplich však byl mrtev a on neměl po ruce jiného stejně zdatného pomocníka. Oplich byl po smrti, Mintechar poznal chvíli, kdy umíral, ale jeho vnitřní spojení se služebníkem nebylo tak těsné, aby znal i místo oné neblahé události.</p>
<p>Tušil souvislost s útěkem dvou vězňů, knížete a toho vesničana, Chastova přítele. Ti dva věděli, kde se ukrývá Chastova žena a děti, ale nic neprozradili. Mintechar neměl zálibu v krvi a zakázal Oplichovi mučení, jenže on neposlechl. A stejně neuspěl.</p>
<p>Zlatovlasý čaroděj by se byl se zlatovlasým knížetem radši spřátelil, a tuto cestu mu Oplich uzavřel. Hm. Byliny v jeho pokojích. .. Malá alchymistická dílna... Chtěl vařit nápoj na rozvázání jazyka, žvaník. A na to potřeboval... Ovšem, studánka je někde poblíž! Rozvinul mapu. Ano. Na půl cesty mezi Dartelorem a Liddarskými skalami. Šel pro vodu a šel sám. Zabili ho cestou? Kdo dokázal odolat moci jeho očí? Čaroděj neklidně přecházel po hlavní síni.</p>
<p>Čtyři životy mých věrných má u sebe Chast, rytíř s rychlým mečem. Garán krouží nad hlavním městem Ohhobarského království, ale netroufne si níž. A kovář Chast zabil Yrruce a má v rukou Xitritorův meč.</p>
<p>Mintechar si prohlížel šípy, jimiž byli zastřeleni dva ze strážců vězení. Zvláštní hroty. Dal si zavolat místního kováře a uhodil na něj: „Vidíš ty šípy?"</p>
<p>„Vidím," přikývl starý kovář.</p>
<p>„Hroty jsou ze zvláštní slitiny," pokračoval čaroděj.</p>
<p>„Ano," souhlasil kovář.</p>
<p>„Víš, odkud pocházejí?" Mintechar se prudce naklonil dopředu, ale nemluvný starý muž se nelekl.</p>
<p>„Vím," držel se svého způsobu odpovědí. Čarodějovi pohrával na rtech neznatelný úsměv. Tolik lidí se před ním třáslo. Bylo téměř příjemné potkat někoho, kdo se netřese...</p>
<p>„Ptám se tě, odkud pocházejí ty hroty," položil přímou otázku.</p>
<p>„Z Note," řekl kovář.</p>
<p>Den plný překvapení. Poslední Mintechara čekalo v ložnici. Jeho nejmilejší písečná víla Laniatš si čechrala vlasy barvy písku a ševelila hláskem vánku, jenž umí v mžiku přerůst ve vichřici: „V hlavním městě Ohhobaru je někdo, na němž mi záleží, někdo, nad nímž jsem kdysi měla moc, můj poznamenaný... Hezký chlapec. Ještě nedávno jsem věděla o každém jeho pohybu, a teď cítím, že je pod vlivem kohosi jiného. Někdo ho zbavil mého znamení! Jenže to není žádný ze známých čarodějů... Mamě si lámu hlavu, kdo mi vzal mého Harta!" Zabušila pěstičkou do polštáře.</p>
<p>„Budeme si lámat hlavu oba," vzdychl Mintechar.</p>
<p>H</p>
<p>art se probudil v pokoji, který sdílel se třemi Zinomovými chlapci. Všichni klidně oddechovali ze spánku. Hart měl chuť křičet, plakat, s něčím se rvát, svírala ho hrůza z neznámého.</p>
<p>Vyskočil a vyběhl na chodbu. V otevřeném okně kdosi seděl, opíraje se zády o okenici. „Co je, Harte? Nemůžeš spát?"</p>
<p>„Něco mě vzbudilo... Mám strach." Hart došel k Chastovi, ten mu podal ruku. „Uklidni se. Já se taky bojím. Ptáků, čarodějových zvědů..."</p>
<p>„Netušil jsem, že se umíš bát."</p>
<p>„Hm... Je v tom tvá víla? Mintechar se blíží, víš. Prý si na písečné víly potrpí."</p>
<p>Hart sklonil hlavu. „Přijde si pro mě."</p>
<p>„Nemá nad tebou moc. Ale třeba se bude chtít mstít. Nepouštěj meč z ruky."</p>
<p>„Proti vílám a démonům jsou naše zbraně bezmocné," namítl mladík.</p>
<p>„Většinou," usmál se Chast. „Ale ne tyhle meče, tvůj a můj. Běž spát, Harte."</p>
<p>V</p>
<p>ěděl, že ten, koho hledá, musí být v Chelajonově domě. Musel se znát s alchymistou. Yrrucův konec pro to jasně svědčil.</p>
<p>Byl dobře přestrojen, nikdo by v něm nepoznal čaroděje, současného pána města. Jak <emphasis>svým </emphasis>městem procházel, viděl, že lidé mají své starosti a nevšímají si kolemjdoucích. Ani mladík u brány Chelajonova domu nebyl zvlášť pozorný. Xitritor proklouzl za jeho zády hladce jako závan větru.</p>
<p>Muž, jehož hledal, byl v zahradě. Vylezl si do koruny nízké jabloně a trhal zralá jablka do košíku.</p>
<p>„Máš tady návštěvu, Chaste!" zavolal čaroděj. Větve se rozhrnuly a na čaroděje se upřely pozorné oči, stejně tmavé jako jeho vlastní. Chast seskočil dolů. Je skoro tak velký jako Yrruc, povzdechl si Xitritor. Zajímavý muž. Tolik tajemství. Jeho mysl i duše se podobají cibuli s nekonečným množstvím plátků. Zatímco shora loupeš, zespodu narůstají nové... Chápu, jak mohl vzdorovat v souboji mému Yrrucovi. Výborně stavěné tělo. Svaly vypracované prací, nejen bojem. Obyčejní žoldnéři vypadají jinak...</p>
<p>„Už sis mě prohlédl?" vyrušil ho Chast. Mluvil mírně, nezdálo se, že by měl námitky proti tichému zkoumání. Ale pod jeho nenápadnou ochotou se skrývala jakási myšlenka, velice jemná, ostrá a nepostižitelná, kterou Xitritor nebyl s to uchopit a vytáhnout na světlo.</p>
<p>„Rád bych se s tebou seznámil mnohem líp," pravil čaroděj s opravdovým politováním.</p>
<p>„Ale zdá se, že jsme nepřátelé," dokončil Chast. „Můžeš si udělat deset takových, jako byl Yrruc, Xitritore. Můžeš mít všechno. Proč chceš zničit Bílou pevninu?"</p>
<p>Poznal mě okamžitě, uvědomil si Xitritor. Shodil převlek, vyrovnal vrásky na tváři a objevil se před Chastem mladý, útlý a krásný, celý v černých krajkách, a jeho zlaté sandály zdobily trávu pod stromy.</p>
<p>„Kdo by byl řekl, že jsi takový pěkný hoch, Xitritore," usmál se Chast. Neznělo to urážlivě.</p>
<p>„Nemůžeš mě pochopit," zamračil se Xitritor.</p>
<p>„Možná ano," zamyslel se Chast. „Můžeš <emphasis>skoro </emphasis>všecko. Vyprávěj mi o svých snech, Xitritore. Já vím, že chceš."</p>
<p>Xitritor se na okamžik zděsil přesnosti Chastova vidění, záhadné hloubky, jaká nemůže dozrát za nějakých pětatřicet či čtyřicet let života, ale zděšení roztálo pod mírným, smutným úsměvem jeho nedobrovolného protivníka. Dobrá, chápe mě lépe než kdokoli jiný. No a co? Xitritor sklonil hlavu a promluvil jako obyčejný smrtelník. „Mám sen. Jsme spolu v kajutě na lodi. My dva, sami..." Přivřel oči a vybavoval si podrobnosti toho snu. Tehdy Chasta ještě neznal, a přesto ho viděl naprosto jasně. Na stole je rozložena partie jootu, vedle stojí džbán s rudým vínem. Chast pololeží na pohodlné pohovce, s opřenými zády a nataženýma nohama, v bílé krajkové košili, zřejmě jen v té košili, protože na jeho dlouhých nohou rozeznávám každý sval, v ruce má pohár s vínem a figurky na hrací ploše se pohybují samy podle jeho pokynů...</p>
<p>„Kam pluje tvá loď?" vpadl mu do snění skutečný Chast. Na tváři měl mrak.</p>
<p>„K Černé pevnině." Vzhlédl. Chvíle pro sblížení minula, byla pryč. Chast zamyšleně pokývl. Sáhl do košíku, vybíraje jablko.</p>
<p>„Vezmi si dárek od nepřítele... Sejdeme se na pustém poli." Podával čarodějovi jablko. Jejich prsty se dotkly a nic zvláštního se nestalo.</p>
<p>„Věci by se mohly změnit," zašeptal Xitritor. „Pojeď se mnou na Černou pevninu!"</p>
<p>„Ne," řekl Chast.</p>
<p>Víc už mi nepoví, věděl Xitritor. „Tak tedy na pustém poli. Tam mi vrátíš můj meč... A nemusíš říkat chier," usmál se.</p>
<p>„Já vím." Chast pohlédl vzhůru k nebi. „Pozdravuj Harmiku. Vezmeš ji s sebou, viď?"</p>
<p>Garán vysoko nad zahradou vydal zděšený skřek. Jak přátelsky spolu hovořili! To se můj pán musí dozvědět! Hned!</p>
<p>M</p>
<p>intechar nechal své lidi daleko za sebou. Našli Oplicha. Ten šíp! Kde je neznámý lučištník? Ukrytý. Kde je nejlepší úkryt? V Liddarských skalách, jichž se každý bojí. Ne však Mintechar! Vítr ve skalních puklinách skučel toho dne obzvlášť zlověstně a nepevně usazené balvany se kývaly, jako by se chystaly pod sebou zvědavého vetřelce nenávratně pohřbít. Mintechar je zkusil zastavit zaklínáním, ale jeho kouzla zde ztrácela moc. Ošklivé místo. Čaroděj se nebál. Neznal strach. V Liddarských skalách se mu líbilo. Nadšeně si prohlížel nejrozmanitější způsoby zvětrávání skal. Zub času, ten ho vždy uváděl v úžas. Miloval zvětralé skály.</p>
<p>V rozsedlinách se místy uchytily křivé keře a kmínky zakrslých stromů, jeřabiny, jejichž plody s postupujícím podzimem víc a víc tmavly. Aha! Čistě obraná větévka. To musel být člověk!</p>
<p>Čaroděj jel dál úzkou klikatou cestičkou, strmě stoupal a zase klesal. Až spatřil Liddar. Chmurný, zvětralý jako skaliska kolem, hrad, kde se nedávno odehrály zlé události a přišlo o život mnoho lidí. Ostrému vnímání čaroděje nezůstalo nic utajeno.</p>
<p>Mintechar se chystal vjet do brány, ale kůň zastavil a odmítal jít dál. Z hradu vyšly dvě dívky s rudozlatými vlasy, nahé, krásnější než písečné víly. Nevšímaly si strnulého Mintechara, chichotaly se a žvatlaly v řeči, jíž nerozuměl. Mířily rovnou k oněmělému jezdci na nehybném koni. Ty jejich vlasy! Nikdy takové neviděl! Chci ty dívky, uvědomil si téměř bolestně. Zamumlal několik slov. Rozkaz <emphasis>pojď blíž. </emphasis>Poznaly, že čaruje, rozesmály se zlatými hlásky, obrátily se a běžely zpět do hradu. Čaroděj si protřel oči. Kulaté dívčí zadečky se v běhu změnily v dětské, nožky se zkrátily, vlasy, splývající v rudých vlnách, zesvětlaly a zkroutily se do drobounkých kudrlinek, branou proběhly dvě malé holčičky a zmizely.</p>
<p>Seskočil z koně a pomalu kráčel k bráně. Mámení se opakovalo. Dívky se přiblížily na dosah, zasmály se mu do tváře, protančily kolem něj, a žádné zaklínání na ně neplatilo. A do brány! A ještě jednou! Opakovaly své půvabné představení snad desetkrát a Mintechar zakoušel pocit bezmoci. Neměl tušení, co se tu před ním odehrává, a nebyl schopen to nijak ovlivnit. Těch pár kroků k bráně mu trvalo nekonečně dlouho. Pod kamenný oblouk se mu však nepodařilo vstoupit. Rudovlásky se objevily přímo před ním. Stály v bráně a nemínily ho pustit dál. V té chvíli vypadaly tak na dvanáct, třináct let, věk zářivých mlh a šeptaných slibů, a on nedokázal vztáhnout ruku a odstrčit je.</p>
<p>Odvrátil se, zapomněl na koně a prchal z toho začarovaného hradu s očima plnýma narudlého lesku dívčích vlasů.</p>
<p>Druhého dne vydal rozkaz a ještě téhož večera armáda Severního knížectví překročila hranice Ohhobarského království.</p>
<p>V</p>
<p> hlavním městě to vřelo. Válka! Byli jsme napadeni! Královna povolala do zbraně všechno, co mělo nohy. Najednou jako by ve městě byli samí muži, samí vojáci. Přísahali královně. Málokdo věděl, že Harmiku řídí cizí, útlá, jemná a přece pevná ruka.</p>
<p>Obyvatelé Chelajonova domu to věděli.</p>
<p>„Válce se nedalo zabránit." Chast s rukama založenýma za zády pomalu přecházel kolem oken v jídelně. „Ale bitvě na pustém poli zabránit musíme."</p>
<p>„Chtěl jsi dostat proti sobě přímo Mintechara a Xitritora," poznamenal Zinom. „Zdá se, že se podařilo. Co dál?"</p>
<p>„Vyrazím na pusté pole," odpověděl Chast. Xitritorův meč má zvláštní moc, cítím ji. Dojdu na místo, kde je zlý dech zpod země nejsilnější, a bodnu. Něco se stane.</p>
<p>„Sám?" zachmuřil se Hart.</p>
<p>„Podívej se z okna. Královna nás dala střežit."</p>
<p>„Hlídají hlavně tebe," namítl Chelajon.</p>
<p>„Vím. Ostříhám si vlasy a půjčím si tvůj klobouk. Ten plochý, černý. A meč zamaskuju do hole... A vy odvedete pozornost. Budete šermovat s našimi hlídači a dělat zmatek." Vydechl. To byl zase jednou projev! Nepotrpěl si na dlouhé výklady. Hart se dotkl prsty jeho vlasů a zavrtěl hlavou. „To by byla škoda. Stočíš si je pod klobouk. Kdo by ti ho sundával."</p>
<p>Chast se upřímně rozesmál. Hart mu promluvil z duše. Že bych byl tak marnivý? „Dejme se do toho," začal dávat příkazy. „Vyjdete boční brankou..."</p>
<p>Za chvíli se v široké ulici, kam ústila branka ze zahrady, strhl náramný povyk. Strážci, obklopující alchymistův dům, se sbíhali ze všech stran a u hlavních vrat zůstal stát jediný gardista, Odři. Z brány se pomalu belhal shrbený muž v klobouku, opírající se o důkladnou, dlouhou hůl. Zamrkal na mladého gardistu. Ten se usmál a pokynul mu do úzké tmavé uličky. „Tam není ani noha."</p>
<p>„Díky," zašeptal muž v klobouku.</p>
<p>„Koně jsem uvázal v háji k velké bříze," šeptl mladík. „Hodně štěstí."</p>
<p>Nevím, jestli štěstí má s tímhle vůbec co do činění, přemítal Chast. Nevěděl, do čeho se pouští. Netušil, jaké síly se chystá osvobodit, a obával se, že je nebude schopen zvládnout. Ale velcí čarodějové jsou dosud dva, jejich boj není dokončen, a oni ho budou chtít dotáhnout k vítězství jednoho z nich. Donutím je k zásahu. Něco se stane. <emphasis>Něco</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jiného, </emphasis>než říkají stará proroctví.</p>
<p>V háji u břízy našel koně. Nasedl a hnal se nejkratší cestou přímo doprostřed pustého pole, na místo, jemuž se rozumní lidé celá léta, ba desetiletí vyhýbali.</p>
<p>Tady je to. Seskočil a odehnal koně. Kůň za nic nemůže... Lezl po kolenou suchou travou a se zavřenýma očima naslouchal tepu podzemí, hmatal nepatrné otřesy a čichal slabý pach, docela neznámý, pach spoutané zhouby. Vtom jeho ruce samy ucukly, jako by je něco spálilo. Přesně tady. Vstal. Vytáhl meč z úkrytu v holi. Pomalu se nadechl. Možná zemřu a nedozvím se, jak tohle dopadne... Hm. Nedá se nic dělat. Zinko, chtěl jsem, abys žila!</p>
<p>Zabodl meč do toho zlého místa v zemi.</p>
<p>Sotva stačil uskočit. Zem se pod ním prolomila, pohltila meč, vtáhla zbraň do hlubin, z nichž se vyvalil kouř a strašný zápach. Chast běžel o život po chvějící se půdě, tenké slupce nad provrtanými děrami plnými rozjařených neviditelných vězňů. Každou chvíli vytryskl z hlubin sloup dýmu, jenž byl cítit peklem, a provázel ho nelidský chechtot. Tráva, tady na pustém poli už od časného léta vždy suchá a zažloutlá, v okamžiku zčernala a zkroutila se jako jazyky ohně. Oheň! Ohlédl se. Ve středu pole sálal ze země plamen, tlustý sloup, tvarem podobný víru, sahající až k nebi, zbarvenému šedivým odstínem popela. Potom ho dostihl otřes, výbuch, a pak už nic. Ještě ho napadlo, takhle se sotva setkám se svým přítelem poustevníkem Tegettalem, a kdyby, bude se mi vysmívat, jak se mi podařilo všechno dokonale pokazit... Nezasloužím si to setkání, pomyslel si pokorně.</p>
<p>„N</p>
<p>ajdete ho snadno, podle tohoto zrcadla," řekla písečná víla Laniatš svým sluhům, tlustým ostnatým démonům. „Bude vám ukazovat cestu. Vidíte?"</p>
<p>„Vidím hlavní město." Veliký démon s dlouhýma chlupatýma rukama se podrbal ve vlasech, připomínajících bodliny kaktusu. „Jistě. Až dojdete do města, ukáže vám ulici, pak dům..."</p>
<p>„Už chápu," kývl menší démon, do pasu porostlý hrubými vlasy. „Chceš, abychom ti ho přivedli?"</p>
<p>„Ovšem. Ale nesmíte mu ublížit. A čarodějovi ani slovo! Chentore, spoléhám na tebe!"</p>
<p>„Ano, paní," uklonil se menší vlasatý démon.</p>
<p>Dívala se, jak odlétají. Nebyl to vlastně skutečný let, píseční démoni se prostě odrazili svýma silnýma, pružnýma nohama, vyskočili, a jejich skok odpovídal přibližně délce sta až dvou set lidských kroků.</p>
<p>H</p>
<p>art nespal. Chast se nevracel, ve městě se objevily zvěsti o požáru někde v oblasti pustého pole, všichni cítili otřesy, a Chelajon zjistil, že Xitritor si osedlal okřídlenou kočku a odletěl tím směrem. Hart neplakal. Ještě je brzo oplakávat Chasta, možná že ještě žije. Rád bych mu pomohl, ale jak? To, co se děje, vypadá na práci pro čaroděje, ne pro obyčejného muže s mečem... Přecházel po prázdné síni Chelajonova domu, s mečem po boku. Nepouštěj ho z ruky, radil mi. Nepouštím...</p>
<p>Okno se rozletělo, ozval se třesk rozbité tabule, do zahrady tupě žuchla odlomená okenice. Do síně vlétly dvě postavy. Hart si v šeru sotva stačil povšimnout jejich podivných vlasů a vousů, a už se musel bránit. Ti dva se ho snažili zamotat do provazů, svázat, odzbrojit. To tedy ne! Hartův meč se dal do díla. Jeho protivníci měli také zbraně, kopí a krátký meč, ale zjevně nepočítali s tak tuhým odporem. Hart bodl většího chlapíka pod rameno, a jak ho přitom natočil ke světlu lampy, zděsil se. Démon! Přesně takhle popisovali obyvatelé Nenchoranu pouštní démony! Lze je vůbec zabít? Sevřel rty. Vyzkouším! Bodl ještě jednou, dřív než se velký démon mohl vzpamatovat. Do prsou. Mohutná postava se zhroutila k zemi a pomalu se scvrkávala, jak z ní vytékala rezavá tekutina, hustá jako krev. Hart se švihem otočil a právě včas uhnul ráně krátkým mečíkem. „Zabiju tě také," houkl na druhého démona. „Poslala tě ona, co?"</p>
<p>„Počkej," vypravil ze sebe menší démon, „nechceme tě zabít..."</p>
<p>„To se ti nepodaří," ušklíbl se Hart.</p>
<p>„Viděl jsem," kývl démon. „Já jsem Chentor. Laniatš se chce s tebou setkat, ale nemá už nad tebou moc. Proto nás poslala."</p>
<p>„Máte mě unést..."</p>
<p>„Tak. Jenže ty se nedáš."</p>
<p>„Ať přijde sem. Laniatš... Tak se jmenuje?"</p>
<p>Chentor se usmál. „Je krásná."</p>
<p>„Nepamatuju se." Hart sklonil meč. „Švihla mě prutem, když jsem byl kluk. Strašně to bolelo..."</p>
<p>„Dospělé muže bolí, když je Laniatš nechce," podotkl démon.</p>
<p>„Ať přijde sem," opakoval Hart. „Nejsem na hraní. Teď už se bít nenechám."</p>
<p>„Jak ji znám, tak přijde," zasmál se Chentor. „Víš, Harte, Mintecharovi na ní velmi záleží."</p>
<p>„Já ještě nevím, jestli mi na ní záleží," nasupil se Hart.</p>
<p>G</p>
<p>arán zakroužil nad pískovcovým hradem. Podivné ticho. Snesl se dolů, na hlavní nádvoří. Pusto, nikde nikdo. Písek, líně se převalující ve větru, špital o odchodu Mintecharovy svity.</p>
<p>Hm. Berina s sebou určitě nevzal, usoudil Garán. Vklouzl do sklepení. Berin seděl se skloněnou hlavou, bílý rozcuchaný vous mu splýval až na zem a máčel se v nechutné břečce ve studni.</p>
<p>„Berine," zavolal Garán skřehotavě.</p>
<p>„To jsi ty?" Čaroděj unaveně vzhlédl. „Už odjeli na smrt, Garáne. Odleť přes moře, dokážeš-li to."</p>
<p>„Proč na smrt?"</p>
<p>„Nikdo neví, co je pod pustým polem. Jen já."</p>
<p>„Ty, Berine?" užasl Garán.</p>
<p>„Já. Těžil jsem tam síru. Pro sebe, pro své přátele alchymisty, ke kouzlům i běžné práci... Spoustu síry. Pusté poleje poddolované, jen se propadnout."</p>
<p>„Oni to nevědí?"</p>
<p>„Ne. Ale o to nejde. Začaroval jsem to místo, aby se ho lidé báli. A oni se báli!"</p>
<p>„To ano," souhlasil Garán. Poposedl a složil křídla do jiné polohy. „A co je tam ještě?"</p>
<p>„Démoni. Moji pomocníci. Pomáhali mi při těžbě..."</p>
<p>„A jéjeje. Zavřel jsi je tam..."</p>
<p>„Ano. Poslouchali mě, jenže pak mě Mintechar přemohl a přikoval sem, a oni už nemají koho poslouchat. A jestli dojde k bitvě... Té krve, chápeš, můžou úplně zdivočet..."</p>
<p>„Musím tě odtud dostat!" zaskřehotal Garán. „A sebe taky!"</p>
<p>„Máš snad klíče od řetězů?" ušklíbl se starý čaroděj.</p>
<p>„Mám zobák! Lepší než ty nejlepší kleště i kladivo dohromady." Garán se nechlubil nadarmo. Řetěz pukl a Berin byl volný. Protáhl se a Garánovi se zdálo, jako by narostl. „Létající kočár!" zavolal čaroděj a tleskl dvakrát do dlaní.</p>
<p>„Nechceš mě doufám použít jako tahouna," podotkl suše Garán.</p>
<p>„Ne," odvětil čaroděj. „Já vím, co je vděčnost, ptáku! Nasedni. Ponesou nás supi."</p>
<p>„Br," otřásl se Garán, ale rychle se kolébal ke kočáru, jenž přistál na nádvoří.</p>
<p>„Jednu zastávku uděláme," řekl Berin. „Na Tigamu. Mám tam dobrou přítelkyni. Ifonit se jmenuje. Bude ráda, že jsem na svobodě."</p>
<p>Ch</p>
<p>ast se probudil a věděl, že se neprobral sám od sebe. Někdo mu to přikázal. Pomalu se zvedl na loktech, pomalinku si sedal. Byl potlučený, rozlámaný, podřený a popálený, ale zatím držel pohromadě. Chtěl jsem ještě nebýt při vědomí, pomyslel si, bolesti jsou tak protivné... Prošel tudy Xitritor a zlomyslně mě vzbudil. Napřímil se. Hlava se mu točila, ale stál na nohou.</p>
<p>Ten oheň, vzpomínal si, a chechtot... Osvobodil jsem nějaké démony. Co tam pod zemí dělali? A ten pach... Síra. Sirné doly. Patřily čarodějovi a démony měl místo horníků. Dobrý nápad. Vypustit je na svět, to byl také výborný nápad, kováři Chaste.</p>
<p>„Máš pravdu," promluvil vedle něj melodický hlas. „Bitva na pustém poli už nebude, protože pusté pole se propadlo. Nehrozí už vyplnění věštby."</p>
<p>„Hrozí leccos jiného." Chast si přejel rukama po tváři.</p>
<p>Xitritor se na něj podíval a rozesmál se. „Vypadáš půvabně. Opravdu. Rád bych tě zbavil těch bolestivých ran, i když nejsou nebezpečné, ale ty by ses hrozně vztekal. Něhu snášíš pouze od žen..."</p>
<p>Chast zachmuřeně přikývl. „Co uděláš?"</p>
<p>„Zkrotím démony. A ty se budeš dívat, ty čarodějský nedouku!" Xitritor zpřísněl a Chast znovu kývl.</p>
<p>Kdejaký obyčejný čaroděj by dal cokoli, aby mohl vidět Xitritora při práci. Ten pohled stál za to. Krásný čaroděj se vznášel ladnými skoky nad obrovskými puklinami a jemnými gesty útlých rukou z nich lákal ukryté démony, a nevšímaje si ohnivých jazyků, jež je doprovázely, lapal je do smyček z tenkého rudozlatého vlákna.</p>
<p>„Chytej," křikl na Chasta a hodil mu konec provazu. „Neboj se."</p>
<p>Chast zachytil tenké, pevné lano a přitáhl upoutaného démona k sobě. Nezalekl se jeho žhavých zubů. Zašeptal jen „<emphasis>Jet</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chier</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>" </emphasis>a démon zkrotí a usedl mu k nohám jako psík. Zježené chlupy mu zplihly, rozšklebená tlama se stočila do výrazu hlubokého smutku. Xitritor už házel další provazy a Chast se stával opatrovníkem početného hloučku lapených zrůd, podobných zvířatům, lidem, hmyzu, netopýrům, ale vesměs se smutnýma očima, uvyklýma tmě. Xitritor chodil a vznášel se po pustém poli, zhasínal plameny, uzavíral pukliny a nepokoušel se vyrovnat propadlá místa ani vracet zpět pod zemský povrch skalní pláty, vztyčené při výbuchu. Čaruje víc rukama než slovy, přemýšlel Chast, usazený uprostřed pestré skupinky zajatců. Ne, tohle se nenaučím ani za sto let.</p>
<p>Čaroděj se vrátil k němu. Chast pomalu vstal. Provazy nepustil z ruky. Démoni začali zuřivě vrčet, řvát, pištět a proklínat.</p>
<p>„No tak, buďte ticho," uklidňoval je. Žádné zaklínání. Před Xitritorem se styděl čarovat. Příšery zmlkly. Velký čaroděj upřel na Chasta dlouhý zkoumavý pohled. „Můžeš mi vysvětlit, proč tě poslouchají?"</p>
<p>„Ne," zamumlal Chast. V ústech měl sucho. Olízl si rty a ucítil krev. Xitritor mu podal misku s vodou. „Napij se. Musím tě uvěznit. Nemáš ponětí, co chceš, ale kdekoho pro to získáš. Jsi nebezpečný."</p>
<p>„Pevnina se nerozpadne," řekl Chast.</p>
<p>„Ne, nejspíš ne. Utkám se s Mintecharem jinde."</p>
<p>„To jsem chtěl." Chast podal čarodějovi provazy a vykročil za ním spolu s démony, zajatec mezi zajatci. Obluda připomínající malého chlupatého koně se k němu přitočila a jemně ho dloubla do boku rohem uprostřed čela.</p>
<p>„Nasedni!"</p>
<p>S námahou se vyhoupl na její hřbet. „Díky, koníku," potřepal příšerku po hlavě a chytil se rukama její hřívy. Xitritor se ohlédl a s údivem zakroutil hlavou.</p>
<p>N</p>
<p>etušil, že ho Laniatš navštíví ještě téže noci. Spal v Chastově pokojíku, s mečem u levé ruky. Nejdřív ji spatřil ve snu, pak otevřel oči, a víla stála před ním. Vyskočil a napřáhl proti ní meč.</p>
<p>„Tento meč by mě mohl zranit, Harte," zazněl tichý hlas, nejčistší zvuk loutny naladěné mistrem.</p>
<p>„Vím," odpověděl. „Tys mě také zranila."</p>
<p>„Ukaž mi své zranění," prosila s něžným svitem ve tváři a její vlasy měly barvu písku, hořícího při západu slunce. „Chci se tě dotknout, Harte, ale tebe chrání kouzlo. Musíš mi to sám dovolit..."</p>
<p>Hart položil meč za sebe na lůžko. „A co bude potom?' Cítil, že uvnitř celý hoří.</p>
<p>„Co budeš chtít," odvětila vážně. Postoupila o krok blíž k němu. Mladík couvl. „Tohle mě bolí," řekla. „Neboj se mě. Už jsi dospělý a já tě chci. A ty chceš mě."</p>
<p>Hart si jediným škubnutím strhl košili.</p>
<p>„Ach," vykřikla víla. „Strašně jsem tě zranila... Byl jsi tak malý! Pojď ke mně, chci ti všechno splatit..."</p>
<p>Hart udělal krok, a další, vztáhl ruce, dotkli se. To stačilo. Ztratilo se všechno kromě nich, pokoj, město, válka, kouzla, to bylo strašně dávno a strašně daleko, Hart miloval svou vílu na měkké zelené trávě, na měkkém žlutém písku a na mělčině teplého moře a přál si, aby tohle nikdy neskončilo.</p>
<p>„Chceš mi patřit, viď?" šeptala víla. „Ale i já ti chci patřit... Neměl jsi nikdy ženu přede mnou, viď, můj milý Harte..."</p>
<p>„Neměl," řekl Hart. „Čekal jsem na tebe."</p>
<p>D</p>
<p>veře se rozlétly a stál v nich Mintechar ve světlé lesklé zbroji, se zlatým mečem po boku. „Vyzývám tě na souboj!" křikl.</p>
<p>Hart pomalu vstal. Zvolna se oblékl. Byl naprosto klidný. Teď mohu zemřít, teď, na vrcholu štěstí... Mintechara se nebál.</p>
<p>Čaroděj mávl rukou a z malé ložnice se stal obrovský sál. „Braň se!" Nevyzýval Harta jako jednoho muže, vyzýval v něm všechny, kdo se mu kdy pokusili odlákat jeho vílu.</p>
<p>Začal boj, tvrdý a nemilosrdný, na smrt. Hart byl obratný a nadaný šermíř, a za poslední dny se hodně naučil od Chasta, ale čaroděj byl strašný soupeř. Několikrát Hartovi zachránilo život jen to, že byl levák a prováděl své obraty opačně, než Mintechar očekával. Ale věděl, že dlouho vzdorovat nedokáže. Laniatš to také viděla. Rozhodla se. Zatočila se, její vlasy zavířily vzduchem a na okamžik čaroděje oslepily. V tu chvíli Hart bodl.</p>
<p>Mintechar se zhroutil na podlahu v malém pokojíku. Jeho zlaté oči dohasínaly. „Ty," zašeptal z posledních sil, když se víla nad ním sklonila. „Ty?"</p>
<p>Laniatš si přikryla tvář dlaněmi. Hart zmateně pohlédl na svůj meč. „Zabili jsme ho," řekla víla. „Musíme to říct Xitritorovi."</p>
<p>H</p>
<p>art si nepamatoval, kudy ho Laniatš dovedla do paláce. Točila se mu hlava a nohy ho odmítaly poslouchat. Vzpamatoval se až při zvuku Xitritorova hlasu. Ukázal mu svůj zkrvavený meč. „Ano," řekl čaroděj. „Tímhle mečem mohl být zabit."</p>
<p>„Mintechar nežije," prohlásila Laniatš. „A my odcházíme."</p>
<p>„Zatím nežije," poznamenal Xitritor. „Ale to není tvá starost, vílo. Odejděte tudy. Nechci, aby vás viděla královna."</p>
<p>Hart následoval vílu chodbou, kde byly samé mříže, zamřížované cely, aha, vězení, ještě pořád se mu točila hlava a měl nejistý krok. Zdálo se mu, jako by za jednou mříží zahlédl Chasta, ale s cizím, ztrápeným a bezbranným obličejem, chtěl se otočit, Laniatš ho však vlekla dál. „Máme naspěch," šeptala., Jemu není co věřit..."</p>
<p>Xitritor vyprovázel dvojici těžkým pohledem. Pak přistoupil k důkladné mříži a upřel zrak na svého vězně. „Ubohý Hart," promluvil Chast.</p>
<p>Xitritor se usmál. „Lituješ ho? Jen se podívej na sebe. Co zůstalo ze slavného rytíře? Špinavý, odraný pobuda, s ohořelými vlasy, samý šrám..."</p>
<p>„Vlasy dorostou a rány se zahojí," pokrčil rameny vězeň.</p>
<p>„Zase budeš o něco šedivější," vysmíval se Xitritor. „Nezdá se ti, že platíš příliš draho? Kolik jsi dal za Bílou pevninu?"</p>
<p>„Ceny určuješ ty."</p>
<p>„Tak pojď ven. A neříkej mi, že nedokážeš projít mříží. Nevěřil bych ti." Chvíli si oba muži hleděli do očí, potom Chast zvedl ruce s napjatými prsty, zašeptal cosi nesrozumitelného a jeho levička uchopila tyčku mříže a bez námahy ji vykroutila. Protáhl se vzniklou mezerou. Stál proti Xitritorovi a převyšoval ho o hlavu.</p>
<p>„Výborně," pochválil ho čaroděj. „Kdybys chtěl být mým přítelem, Chaste..." Nedokončil větu. „Ne, to nejde. Jednou mě dorosteš, vím to. A pak... Budeme spolu bojovat. Ještě je brzy. Teď tě zavedu do svých pokojů. Mohly být tvé, víš o tom? Víš... Ano, ty to dobře víš. Abych tě neobtěžoval mužskou péčí, kterou nesnášíš, zavolám <emphasis>svou </emphasis>královnu. Myslím, že tě ošetří velice ráda."</p>
<p><emphasis>Jeho </emphasis>královna, řekl si Chast. Je jeho... Byl strašně unaven. Harmika, Hart. Ztrácejí se a kdo ví, co s nimi bude. Ztrácejí se ze světa lidí. Chtějí být neobyčejní, milují něco neobyčejného. A zmizí beze stopy.</p>
<p>Čaroděj na trůně. Harmika má krásného manžela. Království Ohhobar se rozroste na celou Bílou pevninu.</p>
<p>Zblízka byla krásnější, než tehdy na nádvoří. Není na ní vidět, že dala zabít mého přítele... To je nespravedlivé.</p>
<p>Lekla se, když ho spatřila. Proč mi Xitritor dal takový úkol? Chce, abych porovnávala? Co bych měla srovnávat? Leží tady přede mnou muž, po němž jsem toužila snad od svých pěti let, je zraněný a popálený a mně je ho líto... Jen líto?</p>
<p>Chast zvedl hlavu. „To je součást Xitritorova trestu," řekl. „Neprohlížej si mě tak, není to pěkný pohled."</p>
<p>Líto? Hloupost. Nezapomenu, pomyslela si nešťastně a zčervenala. „Řekni, kdyby tě to bolelo," šeptla a přitáhla si blíž stolek s teplou vodou ve džbánu a obvazy.</p>
<p>„Nebude," ujistil ji. „Ale radši bych se oblékl."</p>
<p>„Představovala jsem si..." Co jsem si vlastně představovala? Sklonila se ke své ošetřovatelské práci. „A teď mám jiného muže."</p>
<p>„Čaroděje," poznamenal.</p>
<p>„A co jsi ty?"</p>
<p>„Vězeň. To stačí, Harmiko, v pořádku." Posadil se. „Nerozmazluj mě."</p>
<p>Pohladila ho po rameně. „Přinesu ti šaty. Mohl bys tu zůstat."</p>
<p>„Jako tvůj sluha? Ne."</p>
<p>Vstoupili do čarodějovy pracovny. Xitritor vzhlédl. Má krásná královna a vedle ní bledý rytíř, který nemůže být mým přítelem. Škoda.</p>
<p>„Tady bude všechno v pořádku, Chaste," řekl nahlas. „Nastoupíš na mou loď. Posádka tě bezpečně doveze na Černou pevninu." Upřel hluboce doutnající oči na Chasta. Zachvěje se? Položí otázku? Asi ne. Čeká, co mu povím sám.</p>
<p>„Xitritore," ozvala se Harmika, „Chast má rodinu."</p>
<p>„A neptá se po ní," ušklíbl se Xitritor. „Tak, rytíři, svou ženu a děti najdeš na Černé pevnině, v neviditelném domě ve městě Chorkorel."</p>
<p>„Za co ho tak trestáš?" vyhrkla Harmika.</p>
<p>„Trestám?" Xitritor povytáhl své pravidelné obočí. „Ne. Dávám mu milost. Zabil mého Yrruce. Za to jsem ho odsoudil k smrti. A teď mu dávám milost."</p>
<p>„Neviditelný dům ve městě Chorkorel," opakoval Chast. Natáhl ruce dopředu. „Nasadíš mi pouta?"</p>
<p>Čaroděj kývl. „Tyhle řetězy nezlomíš silou ani kouzlem. Nesnaž se. Samy se rozplynou, až loď vypluje na moře. Běž. Kočár čeká." Odvrátil se, aby neviděl, jak <emphasis>jeho </emphasis>královně nezadržitelně proudí zpod přivřených víček slzy.</p>
<p>B</p>
<p>erin prošel zříceným obloukem tigamské brány. Nasál zhluboka svěží vzduch. Měl by se tu vznášet aspoň slabý pach krve a smrti. Že by se Ifonit odstěhovala? Garán se usadil na sloupek brány, rozhlížel se a klapal zobákem. „Tady snad žádní démoni nebydlí," poznamenal skřípavě.</p>
<p>„Oheň!" ukázal Berin. Za hradbou druhého nádvoří stoupal proužek dýmu. „Někdo tu přece bydlí!"</p>
<p>Uprostřed druhého nádvoří, zarostlého bujnou trávou, nízkými keři a statnými bodláky, kdosi vytvořil úhledné kamenné ohniště, v němž hořel oheň a na rožni se otáčel pečlivě oškubaný pták, nejspíš kachna. Voní pěkně... Jenže Ifonit tohle nejí!</p>
<p>Přicházely všechny tři, rozesmáté, mokré, šaty si nesly v rukou. Byly se někde koupat, usoudil Berin. Přikrčil se ke zdi. Nejmladší ze sester se sklonila a zkoumala pečenou kachnu. „Už bude dobrá," prohlásila.</p>
<p>Berin s úžasem hleděl, jak démonky usedají kolem ohniště a jeho přítelkyně Ifonit se chystá na plochém kameni porcovat pečeni.</p>
<p>„Hej," zavolal tiše. „Ifonit, zdravím tě!"</p>
<p>„Berin!" vykřikla nejstarší sestra, „ty jsi na svobodě!"</p>
<p>„A vy pojídáte kachnu," řekl Berin.</p>
<p>„Můžeš mě obejmout, příteli," pronesla Ifonit pohřebním hlasem. „Někdo nás začaroval. Nevíme, kdy ani jak to provedl, ale stalo se. Nemáme chuť na krev. Zabíjení se nám protiví..." Všechny tři tiše vzlykly.</p>
<p>„Na <emphasis>tohle </emphasis>kouzlo bych si netroufl," zabručel Berin. „Možná Xitritor, ten by něco takového svedl... Možná."</p>
<p>„Nebyl to Xitritor," zavrtěla hlavou Ifonit.</p>
<p>„Nechte toho, zase to přejde," mínila Kho. „Berin, jak ho znám, chce zabránit bitvě na pustém poli, Chast na něčem podobném už pracuje... Musíme do hlavního města Ohhobaru!"</p>
<p>„Jistě," souhlasil Berin. „Mám před branou kočár."</p>
<p>Berin obratně vedl supy k přistání v jakési zahradě. „Jedna z největších ve městě," vysvětlil svým cestujícím. „V tom domě bydlíval alchymista."</p>
<p>„V tom domě bydlel rytíř Chast," doplnil Garán. „Sledoval jsem ho kvůli Mintecharovým <emphasis>životům."</emphasis></p>
<p>„Cítím smrt," řekla Caereba.</p>
<p>„Tady někde leží můj pán a nepřítel," prohlásil Berin se svraštělým obočím. „Mrtvý. Prozatím."</p>
<p>„Cítím kletbu," ozvala se znovu Caereba.</p>
<p>„Musíme něco udělat. Rychle." Berin si žmoulal vous. „Myslete na myara, děvčata..."</p>
<p>Objevili spícího alchymistu v jeho dílně, spící vojáky v ložnicích, a v malém pokojíku v patře mrtvého čaroděje.</p>
<p>„Tady leží," promluvil Berin slavnostním tónem. „A čarovalo se tu. Ale rána v jeho prsou je obyčejná."</p>
<p>„Chastovým mečem, ale nikoli jeho rukou," poznamenala Kho.</p>
<p>„Je krásný," vzdychl Garán svým ptačím hlasem.</p>
<p>Mintecharovy zlaté vlasy se rozprostřely po podlaze, zlaté oči se nehybně upíraly ke stropu, ve tváři měl vznešený, klidný výraz.</p>
<p>„Mám z něj strach," řekl Berin. „Vzbudím Chelajona. Pomůže mi při zaklínání."</p>
<p>„Čtyřživelný myar?" zeptala se zkušeně Ifonit. Její sestry se otřásly. Z těla mrtvého čaroděje se může zrodit netvor, jenž nahání hrůzu i démonům. Pokud si čaroděj připraví ve svém srdci jeho zárodek. Mintechar toho byl schopen.</p>
<p>„Snad jsme přišli včas," zabručel Berin.</p>
<p>Netrvalo dlouho, a všechno bylo připraveno. Chelajon, probuzený z nepřirozeného spánku Berinovým kouzlem, donesl ze své dílny potřebné odvary a sloučeniny, postříkal jimi za Berinova tichého mumlání podlahu i stěny a dal napít z jiné baňky po řadě všem přítomným. Dopil zbyteček tekutiny a udeřil baňkou o zem.</p>
<p><emphasis>„Chier!" </emphasis>vykřikl Berin a tři démonky to po něm poslušně zopakovaly. Pak napřáhly nad Mintecharovým tělem tři meče, Caereba a Ifonit si je vypůjčily od spících vojáků, Kho našla v truhle v pokoji s mrtvým čarodějem Chastův meč. Špičky mečů předtím namočily do husté páchnoucí směsi v misce, kterou Chelajon postavil na římsu. Garán nad ní seděl a střežil ji.</p>
<p>Berin vytáhl z koženého pouzdérka, jež přechovával pod oděvem, svitek pergamenu, podle vzhledu prastarý a často používaný, a začal z něj hlubokým, slavnostním hlasem předčítat nesrozumitelné věty. Tělo se pomalu zvedalo ze země, až se otevřenou ranou na prsou dotklo tří mečů. Kdyby zbraně držely obyčejné dívky, nesnesly by žár, který v tom okamžiku z mrtvoly vyšlehl. Démonky však neuhnuly a jejich ruce se nezatřásly. Čarodějovo tělo se zkroutilo jako v křeči a zčernalo, oděv se proměnil v šedý popel a tvář ztratila lidskou podobu. Chelajon se chvěl hrůzou, ale věděl, že se nesmí odvrátit. Neodvrátil se. Berin dočetl poslední větu a svinul pergamen.</p>
<p>Dveře pokojíku se otevřely. Vešel Xitritor. Stačil mu jediný pohled na tělo u Beánových nohou. „Předešli jste mě," promluvil. „Udělal jsi tu práci za mě, Berine."</p>
<p>„Ano," odpověděl Berin unaveně. „Myar se nenarodí."</p>
<p>„Co za to chceš, Berine?" zeptal se Xitritor.</p>
<p>„Svobodu," rozhodil rukama starý čaroděj. „Nepřekážím ti. Já tě nikdy nepřerostu."</p>
<p>„Měj, co si přeješ," usmál se Xitritor.</p>
<p>„Kde je Chast?" ozvala se Kho. Xitritor se na ni zahleděl se zmatkem v očích i hlavě. Vždycky dokázal rozeznat ženu od démona. Vždycky! Ale co je <emphasis>tohle</emphasis>?</p>
<p>„Kdo jsi?' vyslovil s přemáháním.</p>
<p>„To se ptá Xitritor?" užasla Kho, „selhává ti zrak? Jsem třetí bestie z Tigamu!"</p>
<p>„Ach," řekl čaroděj. „Nemusíš mi říkat, kdo tě <emphasis>změnil. </emphasis>Jsi skoro dívka, z démona v tobě zbývá sotva polovina. Neříkej mi, kdo to byl! Vím to."</p>
<p>„Kde je, Xitritore?" prosila. „Žije?"</p>
<p>„Žije. Dal jsem mu milost," odpověděl. „Už ho neuvidíš."</p>
<p>Kho se zhroutila na zem v slzách. Účinek jeho kouzla na nás tři pomine, bylo-li to vůbec kouzlo, ale kde je můj milovaný? Kam ho odvezl, ten prokletý Xitritor, ten zatracený vítěz?</p>
<p>Všechny pro něj pláčou, pomyslel si Xitritor. Všechny.</p>
<p>M</p>
<p>awe s obtížemi zahnal holčičky z jejich oblíbeného místa u hlavní brány. Vycítily, že tady jim patří tajemné síly, a hrály by si na přízraky v jednom kuse. Kdyby je Mawe nechal. „Bude bouřka," strašil je. „Honem běžte domů!" Bouřku na Liddaru prožili několikrát, a byl to silný zážitek i pro dospělého. Blesky a hromy jako by se ve skalách násobily, všecko kolem hrozilo zřícením či požárem, zdálo se, že jsou ze všech lidí na Pevnině nejblíže k hněvu nebe... Hari a Teri běžely domů, do bývalé hradní stáje.</p>
<p>„Mami," řekl Mawe. Matka se k němu obrátila. Ještě včera j'í z očí zářil život. Dnes je měla už jen temné. Mawe věděl, že se něco stalo. Něco s tátou. Cosi se zlomilo, a brzy se to dozvíme.</p>
<p>„Někdo k nám letí," dokončil.</p>
<p>Z vedlejšího pokojíka, odděleného jen tenkou příčkou, kterou nedávno dokončili, vešli Klaj a Iter. Děti, holčičky a Leti, schované vedle, ztichly.</p>
<p>„Kdo nás chce navštívit?" zeptal se Klaj.</p>
<p>„Já," promluvil na nádvoří příjemný mladý hlas a do stáje vstoupil štíhlý černovlasý muž s jemným, vlídným obličejem.</p>
<p>„Xitritor," představil ho Mawe. Čaroděj na chlapce vrhl ostrý pohled. „Ty jsi Chastův syn. Podobáš se mu."</p>
<p>„Co nám chceš, pane?" Zinka se napřímila. Nebezpečí jejím očím dodalo starý lesk. Xitritor uměl ocenit krásu i sílu. Chastova žena a jeho nejstarší syn měli obojí. Společně jsou velmi silní. Nechtěl bych s nimi bojovat.</p>
<p>„Máš naději setkat se s manželem," řekl čaroděj mírně. „Pokud se nebudeš bránit."</p>
<p>„Xitritorovi se nikdo nevyrovná," promluvil Mawe temně. „Zatím."</p>
<p>Přesně to si myslel i Xitritor. „Odvezu tebe, Zinko, i tvoje děti na Černou pevninu. Chast vás tam musí najít. To je trest, který jsem mu určil za zabití mého Yrruce."</p>
<p>Zinka rozevřela zaťaté pěsti. „Když myslíš, že máš právo trestat..."</p>
<p>„Právo si dávám sám," zasmál se čaroděj. „Pojďme. Mám venku kočár."</p>
<p>„Myslíš, Xitritore, na myara?" zeptal se Mawe. Nikdo netušil, o čem to dítě mluví. Jen Xitritor. Účinek chlapcových slov byl ohromující. Čaroděj se zachvěl a jeho rty zbledly. „Co to povídáš?" Hlas se mu třásl.</p>
<p>„Nemohl tě Mintechar oklamat?" pokračoval Mawe. „Byl připraven na všechno. Na zradu i na tvé čarování..."</p>
<p>Xitritor přistoupil těsně k chlapci, klekl si na zem, měli oči ve stejné rovině. „Děsíš mě, chlapče."</p>
<p>„Já vím, Xitritore," řekl Mawe.</p>
<p>Největší nebezpečí na Bílé pevnině, myslel si Xitritor, jsou ti dva, Chast a jeho syn, těch se musím zbavit! Nebo je největším nebezpečím myar? Mintechar mohl zabezpečit svou pomstu i proti Berinovu zaklínání. Mohl to dokázat a Mawe to ví.</p>
<p>„Zabiju tě!" Do malé místnosti vrazil Driwo s taseným mečem. Xitritor si všiml, že má pravou nohu zčásti ochrnutou. Následek Oplichova mučení. Hm, Lvíček. Na odvaze mu to neubralo!</p>
<p>„Počkej," usmál se. „Počkej s tím, kníže. Vrať se radši do Darteloru, je tam zmatek, potřebují tě... Mně nevadíš. Mně se líbíš, Lvíčku."</p>
<p>Driwo se zmateným výrazem sklonil meč. Mawe vzal za ruku mladšího bratříčka, Zinka nesla v náručí Hari. Neřekli ani slovo. Nechtějí se loučit, pochopil Klaj a zkřížil ruce na prsou. Driwo jeho gesto napodobil. Iter tiše vzlykla. Xitritorův plášť zavlál ve dveřích.</p>
<p>Ch</p>
<p>ast hleděl za odplouvající lodí. Zůstal sám na strmém útesu Černé pevniny. Vítr mu vlídně čechral vlasy, během plavby dorostlé. Chast se nestaral, kolik mu v nich přibylo šedin. Necítil strach. Bál se jen ubíhajícího času.</p>
<p>Kdesi pod jeho nohama se udrolil kamínek. A další. Okraje skály se zachytila ruka, druhá, hmatala po nějaké opoře. Chast ruku chytil a pomohl tomu člověku nahoru. „Rigú! Tys byl na lodi?"</p>
<p>„Dobře schovaný," chlubil se střapatý chlapík.</p>
<p>„Ale proč?" žasl Chast.</p>
<p>„Jsem tvůj dlužník. Napořád." Rigú se potměšile usmál. „A hlavně nechci potkat Xitritora. Podívej, co jsem našel ve tvém pokoji!" Na dlani se mu zatřpytily čtyři zelené kamenné slzičky. Mintecharovy životy... Chast potěžkal ten zvláštní poklad v ruce, potom kamínky vyhodil k nebi a díval se, jak dopadají. Na zemi se každý z nich proměnil v rytíře.</p>
<p>„Děkujeme," uklonili se. „Daroval jsi nám život," pokračovali čtyřhlasně. „Co za to chceš?"</p>
<p>„Váš pán je mrtev. Můžete jít." Chast jim pokynul na rozloučenou.</p>
<p>„Přízraky znají vděčnost," promluvil nejstarší z rytířů. „Můžeš nás zavolat."</p>
<p>„Snad," přikývl Chast.</p>
<p>„Znáš správná slova," řekl nejstarší. Neptal se, věděl to. Čtyři rytíři se znovu uklonili a zmizeli.</p>
<p>„Tak pojď, Rigú," oslovil Chast svého zkoprnělého společníka. „Pro začátek zkusíme támhletu cestu."</p>
<p> <strong>Vězení Chorkorel</strong></p>
<p>P</p>
<p>robudil se a chvíli nevěděl, kdo je a co se s ním stalo. Uvědomil si příkaz ticha, který měl pečlivě nakreslen na srdci. Nebyl uveden v činnost. To bych už nežil... Kdosi mu svlékl košili, pomaloval mu hruď, ramena i paže příkazy nehybnosti a hned vydal patřičné povely. Chast se nemohl pohnout. Co to je, to studené pod zády, přemítal a snažil se navzdory příkazům, napsaným neviditelným písmem, rozhýbat prsty levé ruky. Současně usilovně vzpomínal, jak smrtící znamení bezpečně odstranit. Ani si nepamatoval, kdy, od koho nebo ze které knihy se tohle naučil, zdálo se to tak dávno...</p>
<p>Nelíbila se mu představa, že ho neznámý čaroděj může jediným slovem okamžitě zabít. Srdce poslechne příkaz ticha a zastaví se... Nesmírně pomalu přitahoval prsty k tělu. Nejdřív klouzaly po hladkém povrchu, možná mramoru, to docela šlo. Mnohem namáhavější bylo šplhání po žebrech, musel si zarývat nehty do kůže, aby prsty udržely váhu paže znehybněné příkazy čaroděje, až konečně nahmatal neviditelné znaky a přesně odměřeným gestem je setřel. Vydechl. Za tu chvíli mu vystoupily na čele kapičky potu, a nemohl si je setřít, ruka mu klesla podél těla a hrozila křečí z vyčerpání.</p>
<p>Kdosi se nad ním sklonil, tuctový vousatý obličej. „Pohnul se, Omxoro," promluvil hrubý hlas.</p>
<p>„Nesmysl," odporoval jiný hlas, vyšší a mladší, „bez mého svolení neotevře oči!"</p>
<p>„Dívá se na mě," hlásil první.</p>
<p>Chast spatřil nad sebou mladou úzkou tvář s tenkým narezlým knírkem. „Moje znamení je pryč, Dogno!" vyjekl mladík.</p>
<p>„Nevykládej," ozval se třetí hlas. Zněl trochu posměšně. „Však já ti povídal, že <emphasis>tohle </emphasis>se nedělá!" Kdosi se chopil Chastovy ruky a zkoumal jeho prsty. „Opravdu." Třetí přítomný se zřejmě bavil. „Není divu, že tenhle muž zrušil tvé kouzlo na tom psíku. Není vyučený čaroděj, ale něco umí..." Ke třetímu hlasu patřil snědý vrásčitý obličej, křivý nos a živé oči. Dogno.</p>
<p>„Ty mě nedáš zabít, Dogno," řekl Chast přesvědčeně.</p>
<p>„Jak to, že mluví?" rozčilil se mladík s knírkem.</p>
<p>„Nejspíš tvá kouzla za moc nestojí, Omxoro," zasmál se Dogno. „Posaď se, příteli, mramor je studený," vyzval Chasta.</p>
<p>Tohle je aspoň skutečný čaroděj, poznal Chast, ani nevím, jak mě zbavil těch tíživých příkazů. Posadil se a spustil nohy na zem. Podzemní doupě čarodějů, zdobené černým a bílým mramorem, se zelenými sloupy, podpírajícími dřevěné skříňky na tajemné nádobí a nástroje. Pěkné. Nenápadně se protáhl. Mladý Omxoro a jeho tuctový pomocník koukali nevraživě. Dogno se vlídně usmíval.</p>
<p>„Alži Vlnařka si obvykle vybírá mladíčky... Čím jsi ji zaujal, cizince?"</p>
<p>Tak ono je to kvůli té ženské, pochopil Chast. No ovšem, začarovaný pes... „Nevím," odpověděl. „Dva zápasníci z plantáží se trochu moc rozehřáli... Srazili rozhodčího a... chtěli krev. Malinko jsem je uzemnil." Hledal slova. Učil se jazyk Černé pevniny od dělníků na plantážích a měl podezření, že polovina výrazů, které pochytil, je neslušná.</p>
<p>„Oba najednou?" Dognovi zajiskřilo v očích. „Beze zbraně?"</p>
<p>„Oni také neměli zbraně," pokrčil rameny Chast.</p>
<p>„Víš, příteli, velmi jsi rozzlobil místního čaroděje," Dogno ukázal bradou na mladíka s knírkem. „ Alži ho kdysi odmítla a on žárlí na každého, o koho ta krásná dáma projeví zájem."</p>
<p>„A proto nechal zkamenět jejího psa?" Chast se zamračil. Dobře že jsem to zvíře vysvobodil. Alži je protivná lhářka, ale pes za svou paní nemůže. „Ta paní mě obelhala. Tvrdila, že ví něco o Chorkorelu. Proto jsem k ní šel. Jenže neví nic. Toho psa mi bylo líto."</p>
<p>„Ale nejdřív ses s ní vyspal," vyletěl Omxoro.</p>
<p>„Ne," řekl Chast mírně. „Tobě do toho ovšem nic není."</p>
<p>Dogno se rozesmál. „Omxoro se tě právě teď pokouší začarovat. Ovládnout. Víš o tom, příteli?"</p>
<p>„Všiml jsem si," odvětil Chast suše. „Nech toho, mládenče."</p>
<p>„Proč tě neznám?" zajímal se Dogno. „Neprošel jsi žádnou z našich škol..."</p>
<p>„Jsem zdaleka," zamumlal Chast. Nechtělo se mu rozvádět okolnosti svého příchodu na Černou pevninu. „Jsem kovář."</p>
<p>„A pracuješ na dýňových plantážích," pokýval Dogno. „Kovář s cizím přízvukem, jenž hledá Chorkorel... No, snad přijmeš mé pohostinství, příteli. Než se na tebe trochu vyptám."</p>
<p>„Z čeho mě podezíráš?" Chast vstal. Málem by čekal pouta, řetězy, ale Dogno mu jen pokynul k těžkému závěsu, za nímž začínalo schodiště.</p>
<p>„Z tajemství," odpověděl starý čaroděj.</p>
<p>Holou, bílou, křivolakou chodbou došli do sklepa rozlehlého domu. Stavení bylo světlé, pohodlně vybavené a příjemné. Hostitel zavedl Chasta do pokojíku v patře. „Koupelna je tady," ukázal mu. „Šaty a jídlo ti přinesu za chvíli."</p>
<p>Chast přistoupil k oknu. K jeho náramnému překvapení se dalo otevřít Nebylo chráněno ani mříží, ani kouzlem.</p>
<p>„Neradím ti utíkat," poznamenal Omxoro. Dogno se podmračil. Ten mladík se mu příliš nezamlouvá, odhadl Chast. Copak je asi dole, v té nádherně zarostlé, obrovské zahradě? Zvířata nebo démoni? Určitě mají spolehlivé hlídače... Ale hlídači nebudou zlí. Mistr Dogno je dobrý člověk. Ještěže ten slizký Omxoro dostal nápad dopravit mě do Dognova domu. Tady se nejspíš něco dozvím.</p>
<p>Sotva za čarodějem zapadly dveře, přehoupl se přes římsu a skočil dolů. Dvakrát se překulil a zůstal ležet na měkké vyhřáté trávě. Teplá tráva, dotek země na nahé kůži, tohle jsem si přál udělat celou dobu tam na plantážích, když jsme sbírali těžké dýně, skládali je na vysoký vůz a za mnou funěl Rigú, protože největší kusy nemohl uzvednout... Přivřel oči. V křoví cosi zašramotilo. Hlídač.</p>
<p>„Jen se tady vyhřívám," promluvil polohlasně. Uslyšel zafunění. Drsný jazyk mu olízl rameno. Chast natáhl ruku, nahmatal tuhou kůži s trčícími tvrdými chlupy. Pak teprve natočil hlavu, aby si stvoření prohlédl.</p>
<p>Škaredá tlama s ohrnutými fialovými pysky vyhlížela spíš rozpačitě než nepřátelsky. V zapadlých očích po stranách chlupatého nakrčeného čumáku to jiskřilo podobně, jako před chvílí viděl u starého čaroděje. Špičaté uši se nakláněly dopředu, jak obluda napjatě naslouchala. Tlapy mělo zvíře obrovské jako talíře, s pružnými prsty zakončenými mohutnými drápy, na bocích mu vyrůstala zakrnělá křídla. Mělo rozměry pořádně velikého koně.</p>
<p>Chast se posadil. „Už sis mě prohlédla?" Něco mu říkalo, že stvoření je ženského rodu. Fialová tlama se sešklebila do úsměvu. „Ukážeš mi zahradu?" Zvíře se znovu usmálo, zdvihlo tlapu a něžně ho povalilo na trávu. „Tak ty si chceš hrát?" Dobře si všiml, že tlapa měla zatažené drápy. Překulil se, a jak tak zvíře leželo na trávníku vedle něj, skočil mu na hřbet, pažemi objal tlustý krk a stehny sevřel jeho boky těsně nad křídly. Obluda vyrazila se zběsilostí splašeného koně. Chast se držel pevně. Splašené koně znal. Chce to pokud možno nespadnout...</p>
<p>Kroužili kolem rozlehlého domu, jen to hvízdalo, keře a stromy je šlehaly větvemi, písek z cestiček se rozstřikoval jako voda z fontány. Omxoro náhodou vyhlédl z okna. Užasl, ale nezavolal mistra. Jen ať ho tigyra zabije! Ten drzý cizinec si myslí, že odtud dokáže utéct! Cha!</p>
<p>Chast byl s jízdou spokojen. Když cítil, že jeho divokému oři docházejí síly, zavolal: „Tak už toho nech! To stačí!" Nepochyboval, že mu zvíře rozumí. Bláznivá jízda skončila. Jezdec seskočil a smál se vlastním roztřeseným kolenům.</p>
<p>Dogno vešel do hostova pokoje s náručí šatstva. Host nikde, okno dokořán. Vyhlédl do zahrady. Ticho, klid, jenže cestičky jsou rozryté šíleným tryskem tigyry. A ty keře! Olámané větvičky, strhané listy, květy rozházené po zemi. Sevřelo se mu srdce. Tigyra může být nebezpečná! Pokud se s ní někdo začne rvát, dostane se do ráže a umí i zabít... Vtom se za rohem pod terasou rozhrnulo husté křoví a on spatřil podivnou dvojici. Jeho host se lehce opíral o šíji tigyry a kráčeli spolu jako nejlepší přátelé.</p>
<p>„N</p>
<p>epochopím, jak ses dokázal tak rychle spřátelit s tigyrou..." Dogno pozvedl sklínku s vínem na znamení, že večeře začíná. Chast ochutnal. Hra, moje jablečné je skoro lepší...</p>
<p>„Já nevím," odpověděl poctivě. Co pamatoval, zvířata ho poslouchala, a vždycky se mu podařilo přijít na správný způsob, jak s nimi jednat.</p>
<p>„Čaroval," zahučel Omxoro s plnými ústy. Chast zavrtěl hlavou. V modré košili s kulatým límcem, s vlasy staženými do copu, pečlivě oholený, připomínal mladého venkovana, jenž je v rozpacích ze stolování s bohatými měšťany. Muž, který hledá Chorkorel, myslel si Dogno. Nic ho nezastaví, právě tak, jako ho nic nevyděsí, ani tigyra, ani znamení ticha na srdci...</p>
<p>„Měl bys nám povědět něco o sobě," navrhl. „Zatím vím, žes pracoval na plantážích. Čtvrt roku. Že ses rychle naučil naši řeč, máš klidnou povahu a nerad se pereš. Majitel plantáží soudí, žes byl kdysi vojákem."</p>
<p>„Byl," broukl Chast. Okusoval soustředěně stehýnko ptáka s neznámou, zvláštní chutí.</p>
<p>Omxoro se ušklíbl. „S tigyrou jsi toho namluvil víc než s námi... Aspoň bys mohl říct své jméno!"</p>
<p>„Chast," uklonil se host vsedě. Dogno se skrytě usmál. Tušil, proč dotyčný nemluví. Nedůvěřuje Omxorovi.</p>
<p>„Pojď do mé pracovny," vyzval ho po večeři. Ukázal směrem ke schodům.</p>
<p>Chast upíjel víno a rozhlížel se po prostorné místnosti. „Máš to tu zarostlé knihami," vyjádřil se. „Vždycky jsem si přál mít víc času na knihy."</p>
<p>Dogno se usadil do křesla. „Vida, umíš mluvit i ve větách. Ty knihy si můžeš všechny přečíst, dokážeš-li to."</p>
<p>„Neznám vaše písmo," zalitoval Chast. Hostitel se natáhl po knize, ležící na stole. „Ani tuhle bys nepřečetl?"</p>
<p>Chast svazek otevřel a usmál se. První kniha zaklínadel. V řeči čarodějů. „Tuhle znám. Raději bych druhý díl."</p>
<p>„Dokážeš-li ho otevřít..." Čaroděj pokynul, zasklená dvířka jedné z knihoven se sama rozlétla a kniha se vysunula z řady.</p>
<p>„Nedokážu." Chast s lítostí pozoroval, jak se svazek vrací do řady. „Nikdy bych se do vašeho umění nepletl, ale osud po mně občas chce činy, při nichž se bez něj neobejdu. A bylo by snazší, kdybych uměl víc."</p>
<p>„Říkáš to s trpkostí."</p>
<p>„Mám proč. Mistře Dogno, co je Chorkorel?"</p>
<p>„Město ve městě," odvětil zamyšleně Dogno. „Vlastně je to čtvrť hlavního města."</p>
<p>„Tam sídlí císař?"</p>
<p>„Ten má palác v Corkaru, to je hned vedle. Chorkorel je obehnán vysokou zdí a neprodyšně uzavřen."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„Aby neviditelné domy nepřekračovaly hranice čtvrti... Aby se obyčejný čas nemísil s jejich časem..."</p>
<p>Chast si složil bradu do dlaní. „Musím tam."</p>
<p>„Neviditelné domy jsou prý vlastnictvím čarodějů. I těch z Bílé pevniny," pronesl důrazně Dogno. Chast zvedl hlavu, ale mlčel. „Povídá se, že se Bílá pevnina co nevidět rozpadne," pokračoval Dogno.</p>
<p>„Nerozpadne," řekl Chast. Dogno sebou při zvuku jeho hlasu trhl. „Co o tom víš?"</p>
<p>„Ty démony Xitritor zase uvěznil," zamumlal Chast neochotně. „Měli tak smutné oči..."</p>
<p>„Xitritor," zašeptal Dogno, „a my jsme na to jméno nemohli přijít! Bylo dobře chráněno. A ty..." Pohlédl na svého záhadného hosta, „jak ty ses k tomu připletl? Cos tam dělal?"</p>
<p>„Zmatky," přiznal Chast upřímně. „Aspoň podle Xitritora."</p>
<p>„Hmm..." Čaroděj na něj upíral zkoumavý pohled. „Zajímavé zmatky... Jsi ospalý," promluvil po chvíli mírně. „Potřebuješ spát. Zavedu tě do ložnice..."</p>
<p>Chast málem usnul už cestou. Tušil, že ho Dogno uspává schválně, ale nebránil se. Věřil mu. Postel byla měkká, dávno neležel na ničem tak příjemném, kdosi ho svlékal a jemu se zdálo, že to určitě není Dogno, který je sice milý, ale přece jen chlap. Nestačil už zjistit, co je to za osobu. Až ráno ji našel vedle sebe na lůžku. Skutečně na ní nebylo nic chlapského. Poznala, že se probudil, a okamžitě se k němu přitulila. Nenechala ho rozmyslet si, co udělá. Ona v tom měla jasno.</p>
<p>Když se o něco později díval, jak se krásně protahuje na sluníčku před otevřeným oknem, uvědomil si, že mu někoho připomíná. „Koho mi připomínáš?" zeptal sejí. Dívka se nejdřív rozesmála, pak zvážněla. „Hádej! Je to těžké!"</p>
<p>„Tigyru," napadlo ho. Podobnost byla uvnitř, ne na povrchu.</p>
<p>„Tohle ještě nikdo neuhádl." Klekla si k němu a položila mu teplé rty na čelo. „Starý Dogno povídal, že poznáš věci, které nejsou vidět, a já mu nevěřila. Jsem Tigyra. My dvě jsme sestry."</p>
<p>Nevyptával se dál. Měl pocit, že to dávno ví. Dvojčata, zrozená v baňce čaroděje - alchymisty, dívka a zvíře, spojená společným vědomím. Tigyry.</p>
<p>„Tigy..." Objal ji kolem pasu. „Tvoji sestru jsem včera stiskl trochu víc."</p>
<p>„Však jsem jí záviděla!" Vysmekla se mu z objetí a byla pryč.</p>
<p>Při snídani seděla v jídelně na podlaze u otevřených dveří do zahrady, v nichž se rozvalovala její větší sestra, a obě se na Chasta uculovaly, každá po svém. Omxoro se na něj díval docela jinak než předešlého dne, teď byl v jeho pohledu zřetelně přimíchán obdiv. Dogno se tvářil tajemně.</p>
<p>Nahoře nad schody se ozval hluk a do jídelny se téměř skulil rozespalý Rigú. S přiopilým vzlyknutím se vrhl Chastovi kolem krku. Chast ho jemně odstrčil a přes jeho střapatou hlavu vděčně kývl Dognovi.</p>
<p>„Pověděl nám leccos zajímavého," řekl Omxoro. „I když domluva s ním byla hrozná. Na cizí řeči moc není..."</p>
<p>„A neumí pít," dodal Chast věcně.</p>
<p>,.Přemýšlel jsem," oznámil Dogno slavnostně. „Měl by ses stát mým žákem, Chaste." Mazal malé žemličky marmeládou a pozorně je kladl na talíř. Chast si pohrával se šálkem bylinkového čaje a nic nenamítal.</p>
<p>„A také se přihlásíš k rytířským hrám," dodal čaroděj. Nastavil ruku a žemle mu do ní sama vklouzla. Chast jen zvedl obočí. Zkusil přimět žemličku, aby mu skočila do dlaně. Pečivo na misce nadskočilo a zase spadlo dolů. Vzdychl.</p>
<p>Děláš u toho něco, co jsem přehlédl, mistře Dogno... „Jak dlouho trvá učení na čaroděje?"</p>
<p>„Základy se dají zvládnout za sedm let... Jenže ty nejsi začátečník."</p>
<p>Omxoro zamračeně zkusil napodobit kousek se žemlí. Jeho žemle se skutálela pod stůl. Tigyra po ní chňapla a spokojeně zabručela.</p>
<p>„Omxoro je vyučený?" zeptal se Chast zlomyslně. Mladík s nazrzlým knírkem zrudl. „Není tak snadné hýbat věcmi, viď?" pokračoval Chast. .Jednodušší je namalovat někomu na srdce příkaz ticha a mít jeho život v rukou..."</p>
<p>„Ty mi nikdy neodpustíš?" Omxoro se zatvářil zkroušeně.</p>
<p>„Nejde ani tak o to, co jsi udělal mně," řekl Chast. „Jde o to, jaký jsi."</p>
<p>Dogno vstal. „Nechtě toho, hoši. Vydáme se na trh. Dnes tam vládnou zbrojíři. Vybereš si meč, Chaste, a přihlásíš se do krajového kola her."</p>
<p>Procházeli tržištěm, kde se prodávalo všechno možné, ale dnešního dne, vzhledem k blížícím se rytířským hrám, především meče, kopí, štíty, přilby a drátěné košile. Chast prohlížel vystavené zbraně a poslouchal, co si lidé povídají. Omxora i Dogna tu dobře znali. Omxoro je místní čaroděj, pochopil, a Dogno mistr z hlavního města, který sem občas přijede. Odpočívat. No, díky mně si tentokrát moc neodpočine... Potěžkal v ruce docela slušný meč.</p>
<p>„Nejlepší, jaký sis mohl vybrat," hlaholil prodavač.</p>
<p>„Chtělo by to vyzkoušet," zamumlal Chast.</p>
<p>Statný rytíř, jenž si u vedlejšího stánku vybíral kroužkovou košili, ho zaslechl a ochotně se nabídl. Tigy radostně zatleskala, Omxoro zvedl paže a křikl: „Udělejte místo! Místo pro cvičný boj!" Dogno se usmíval pod vousy. Rytíř Nargaz byl mnohonásobný vítěz her. Chast nemohl padnout na vhodnějšího pomocníka.</p>
<p>„Díky," uklonil se Chast a hra začala.</p>
<p>Místní rytíř nemohl svého náhodného soupeře znát a zjevně ho považoval za nováčka, mladého venkovana. To ta modrá košile, myslel si Chast, a ten copánek. Tigy mu ho zapletla tak šikovně, že v něm dokonale schovala všechny šedivé vlasy. Před chvílí se zahlédl v zrcadle, vystaveném v jiném krámku. Učiněný holobrádek. Stačí jedna klidná noc ve společnosti mladé dívky, dobrá snídaně, a hned jsem o deset let mladší...</p>
<p>„Zkus to ostřeji, pane," zavolal vesele. Ochotný soupeř přikývl. Venkovan je obratný, na svou výšku se pohybuje hbitě a má sílu, hezky si spolu zacvičíme, liboval si.</p>
<p>„Výborně!" vykřikl bezděčně při Chastově klamném úderu. „Ještě jednou, prosím!"</p>
<p>Chast mu svůj trik předvedl pomaleji.</p>
<p>„To je ohromné!" Nargazovi zářily oči.</p>
<p>„Teď pozor," upozornil ho Chast a přehodil si meč do levé ruky. Hra nabírala obrátky. Nargaz zjistil, že jeho soupeř je levák. Tak, a dám se do toho, rozhodl. Naplno. Brzy si uvědomil, že na cizince nemá. Chyběl mu dech, jeho pohyby se zpomalily a ztratily na přesnosti.</p>
<p>„Stačí!" zavolal Chast. „Jsem ti velmi zavázán," děkoval znovu. „Dobrý meč," obrátil se k prodavači.</p>
<p>„Ten mladý rytíř je tvůj žák, mistře Dogno?" zajímal se Nargaz udýchaně.</p>
<p>„Přítel," pousmál se Dogno. „Ostatně mladě jen vypadá. Má už leccos za sebou."</p>
<p>„Zúčastní se her?" vyzvídal rytíř.</p>
<p>„Určitě. Proto sem přijel."</p>
<p>„Pak je nejspíš vyhraje," usoudil rytíř Nargaz a usmál se na Chasta. „Budu muset hodně cvičit. Když mě čeká boj s takovým soupeřem..." Nargaz se na to těšil.</p>
<p>Ch</p>
<p>ast si zamyšleně podával koláčky z mísy na opačném konci stolu, aniž by se jich dotkl. Omxoro závistivě poznamenal: „Tohle jsem nikdy nedokázal..."</p>
<p>„Je v tom víc síly než umění," řekl Chast. „Aspoň mistr to tvrdí."</p>
<p>Dogno pomalu scházel ze schodů, za ním Tigy, oblečená jako dáma. „Ty jsi živel, Chaste, a ne čaroděj. Neplýtvej silami, čeká tě pět soubojů."</p>
<p>„Alži touží po krvi," zasnil se Chast. „Její oči to na mě křičí na dálku z té strašně nevkusné lóže. Mám jí to potěšení dopřát, Omxoro?"</p>
<p>„Nějak ses rozpovídal," zahučel Omxoro. „Všiml jsem si, jak hledáš hodně bezpečná místa, než bodneš. Jen abys soupeři neublížil!"</p>
<p>Chast se náhle zastavil na místě a zamumlal: <emphasis>„Jet chier."</emphasis></p>
<p>„Co se děje? Nic necítím..." podivil se Dogno.</p>
<p>Chast se otřásl. „Proč jsem to řekl? Já nevím..."</p>
<p>Navzdory podivné příhodě den proběhl podle očekávání. Chast bez námahy zvítězil nad pěti soupeři, obecenstvo tleskalo a mávalo, Alži mu posílala vzdušné polibky a vrhala zlé pohledy na Tigy, která se úmyslně držela uprostřed mezi Dognem a Chastem. Nargaz, důkladně znavený svými čtyřmi souboji, na Chasta přátelsky zamával. „Tak pozítří!" zavolal. „Těším se!"</p>
<p>„Já také," odpověděl Chast upřímně a zabořil se do měkkého sedadla v Dognově kočáře. „Půjčíš mi dnes večer Předtuchy?" zeptal se mistra čaroděje.</p>
<p>„Měl bys odpočívat."</p>
<p>„Ty přece víš, co hledám a co musím," řekl jeho podivný žák.</p>
<p>V</p>
<p> den posledního souboje se Chast od rána chmuřil. „Našel jsi něco v Předtuchách?" zeptal se Omxoro.</p>
<p>„Popisují tam tušení čarodějů," odpověděl Chast zamyšleně. „Ale u mě je to jiné... Asi ještě nejsem čaroděj."</p>
<p>„Něco si o tom ale myslíš." Dogno nezvedl pohled od svého šálku.</p>
<p>„Zrození netvora," zašeptal Chast.</p>
<p>„Tobě je zle," ozvala se Tigy.</p>
<p>Chast pokývl. „Neboj, Tigy. Stejně zvítězím. Musím přece do hlavního města, k císaři."</p>
<p>„Získat jeho obdiv. Pak tě vezme i do Chorkorelu." Dogno hleděl strnule před sebe. Něco tady nehraje, usoudil Omxoro a v týle ho zamrazilo. Velká tigyra strčila hlavou do dveří a cosi zabrumlala. 1 ona je neklidná. Všichni jsme neklidní.</p>
<p>„Zapleť mi vlasy, Tigy," poprosil Chast. Dívka ho vzala za ruku a vedla do pokoje. Co tam zatraceně dělají, myslel si nevraživě Omxoro. Česání nemůže trvat tak dlouho.</p>
<p>„Tak, a je ti zas osmnáct," zasmála se Tigy.</p>
<p>„A můžeš za to ty," řekl Chast. „Ty se dneska nechceš jít dívat, viď?"</p>
<p>„Ne. Dnes to bude ošklivé."</p>
<p>„Máš pravdu. Nechoď." Sklonil se a políbil ji na čelo.</p>
<p>„Jsi velký, jenom když mě líbáš," zašeptala, udivena svým objevem. „Když s někým mluvíš, máš oči stejně vysoko jako on. Vždycky. Mistr Dogno tohle kouzlo určitě nezná."</p>
<p>„Ne. To mě naučil někdo jiný. A nebyl to čaroděj."</p>
<p>„Ráda bych ho poznala."</p>
<p>„Už nežije."</p>
<p>„Škoda. Musel to být zvláštní učitel."</p>
<p>Těsně před odchodem se Chast na chvíli ztratil. Mistr Dogno nevydržel čekat v kočáře a vydal se ho hledat. Našel ho v kuchyni. Chast naléval vodu do kožené láhve a cosi nad ní mumlal.</p>
<p>„Proč nad tou vodou čaruješ?" vyrušil ho Dogno.</p>
<p>„Naliji nám víno, že? Nebudu ho pít. Bude začarované. Ale o tom mi neřekly Předtuchy. Pořád nic necítíš?"</p>
<p>„Ne," pokrčil rameny Dogno. „Přeháníš to. Jsi snad prorok?"</p>
<p>„Nevěříš? Nevadí. Ale já budu pít vodu."</p>
<p>Když krásná paní starostová vzala do ruky láhev a nalila víno, Dogno pochopil. Zlé kouzlo bylo ukryto pod jiným, zcela neškodným, pod jakýmsi zaříkáním proti opilství, bezpochyby Omxorovým dílem. Byl bych ho přehlédl, uvědomil si zděšeně. Ohlédl se. Jeho chráněnec právě s úsměvem vysvětloval krásné starostové, že víno nikdy nepije, ani se u té lži nečervenal. Vyměnili si pohledy, Dogno neznatelně kývl a po skřípajícím bílém písku kráčel na své místo. Na trávníku před starostovou lóží pokračovalo zahájení posledního dne.</p>
<p>Nargaz svou číši vypil. To kouzlo vyvolá zuřivost, věděl Dogno. Brzy se v Nargazovi probudí zběsilá touha po krvi a on se vydá z posledních sil, aby svůj záměr dovedl až do konce. Nargaz zemře vysílením nebo Chastovou rukou. Jiná možnost není... Kdo má tohle na svědomí? Je tady ještě jeden čaroděj, jehož neznám?</p>
<p>Bylo to ošklivé. Nargazovy pohyby ztratily svou obvyklou lehkost, rytíř přestával dodržovat pravidla tak úzkostlivě, jak bývalo jeho zvykem, jeho údery byly břitké a zákeřné a dával do nich příliš mnoho síly. Chast zamyšleně uhýbal. Vypadal poněkud malátně a nepřítomně, asi jako po probdělé noci. Jen on sám věděl, jak účinná je to taktika. Nestál proti zlé moci poprvé. Uvažoval, jak dlouho kouzlo působí. Jistě dostatečně dlouho, aby se Nargaz k smrti vyčerpal. Nechci ho zabít!</p>
<p>Meče se srazily s pronikavým třesknutím. Nargaz se plnou vahou opřel do své zbraně a snažil se ji přiblížit k hrdlu soupeře. Chast ho nechal. Chtěl změřit sílu, kterou z toho statného těla dostane zlá cizí moc, chtěl ji poznat až do konce. Dogno zaťal zuby a vrásky na jeho tváři se prohloubily. Co to Chast provádí? Vždyť ho Nargaz zabije! Vtom Nargaz odletěl stranou, jeho meč se válel na štěrku a Chast líným úkrokem znovu nabyl rovnováhy. Je to Nargazova vlastní síla, neovládaná rozumem, uvolněná kouzlem, ale pouze lidská. To zjištění ho trochu uklidnilo. Doufal, že soupeře donutí přežít.</p>
<p>Nargaz útočil a on uskakoval a odrážel rány. Už měl svůj plán. Čekal na příležitost. Přišel okamžik, kdy rytíř napřáhl ruku se zbraní příliš daleko dopředu. Všem divákům se zdálo, že Chast uchopil soupeřův meč a otočil rytířem kolem něj. Vzápětí se Nargaz drápal na nohy, ale nemohl pohnout pravou paží. Tvář se mu křivila bolestí, avšak meč neudržel. Vykřikoval nadávky a pokoušel se vytrhnout mužům, kteří ho drželi a odváděli domů, a nikdo nechápal, co se s tím slušným, příjemným rytířem stalo.</p>
<p>„Nebylo to pěkné, já vím," řekl později Chast Dognovi. „Neměl jsem jinou možnost než ho zranit."</p>
<p>„Zuří," prohlásil úsečně Dogno.</p>
<p>„Hm. Obejdu si tvou zahradu," poznamenal Chast.</p>
<p>„Cože?"</p>
<p>„Máš tam spoustu bylinek. Uvařím nějaký nápoj na uklidnění."</p>
<p>Neuvěřitelné, myslel si Dogno. „Víš, že někteří bývají po souboji unaveni?" zeptal se mírně.</p>
<p>„Slyšel jsem o tom," odvětil Chast stejným tónem.</p>
<p>„Omxoro ti pomůže s tím vařením."</p>
<p>„Ne." Chast odmítavě mávl rukou. „Pojď, máme tu kočár... Já... Nebudu potřebovat pomoc."</p>
<p>„Co se děje? Co ti udělal Omxoro?" vyptával se Dogno.</p>
<p>„Nikdy neodhalíš lsti a uskoky," povzdechl si Chast. „Nejspíš jsi na to příliš dobrý... To kouzlo bylo jeho. Poznám jeho čarování na dálku, je tak těžkopádný! Ale ten nápad nepocházel z jeho hlavy. Vím, kdo mu radil. Byl to Xitritor a já tuším, co mu slíbil."</p>
<p>„Mlč." Dogno zamával rukou a nastoupil do kočáru. „Stačí. Omxoro chce být nejlepší, a ty mu to nedopřeješ."</p>
<p>„Xitritor už vůbec ne, ale to on ještě neví..."</p>
<p>P</p>
<p>oslední noc před odjezdem do hlavního města strávil Chast v zahradě. Ani Dogno se neodvážil zeptat, co tam dělal. A první den cesty prospal, skrčený na sedadle kočáru. Dogno pozoroval jeho spící tvář. Ke zlé únavě minulých dnů přibyla příjemná únava z dnešní noci. Jaké to asi bylo s tigyrami, zasmál se pro sebe. Jeho si ta podivná stvoření nikdy nevybrala za důvěrného přítele. Tušil důvod. Pro něj- byl svět jasný a čitelný. Příčina - důsledek, zaklínadlo - kouzlo. Co je psáno v knihách, platí. Bytosti jako tigyry však naslouchají chvění vzduchu a vnímají vůně budoucnosti. Tma je pro ně plná prozpěvujících hlasů a jejich uši dokážou bezpečně rozlišit falešné tóny, jež se probudí za bílého dne... Zívl.</p>
<p>Chast se vyzná v kouzelných nápojích lépe než já. Dlouho bych hledal v knihách, co on hned vylovil z paměti; je vidět, že se hodně zabýval léčením... Nargaz se na nic nepamatuje. Poslední souboj by správně měl být neplatný, ale rytíř Nargaz prohlásil, že Chast je beztak lepší a příští rok se uvidí, a usnul. Měl bych si také zdřímnout, usoudil Dogno. Císař po mně bude chtít ty odporně nudné hvězdopravecké rozklady, císařovna nový nápoj lásky, a žádný z nich nepochopí, že čaroděj není alchymista, ani hvězdopravec, i když musí znát od každého trochu, že čaroděje mají na to, aby je chránil před zlou mocí kolem nich i v nich... Ostatně ten nápoj by mohl uvařit Chast.</p>
<p>Rigú se ve svém koutku zavrtěl. „Sloužil jsem už u čarodějů, ale ty, mistře Dogno, jsi ten nejtišší."</p>
<p>„Když slyším tvůj přízvuk, opravdu zatoužím po tichu," odsekl Dogno.</p>
<p>„Udělal jsem velký pokrok," urazil se Rigú. „Nesmíš mě srovnávat s Chastem, tomu jde všecko samo od sebe..."</p>
<p>„Možná máš pravdu," uznal čaroděj, „ale v hlavním městě radši zavři zobák, ano?"</p>
<p>Rigú vzdychl a vykoukl zase z okénka. „Nudná krajina... Nemáte tu žádné hory?"</p>
<p>„Na všechno dojde," ujistil ho Dogno. „Hory, skály, strmé stezky, průsmyky, až se tají dech, silničky, kde kočár napůl visí nad propastí, i hluboké lesy s lupiči a rusalkami..."</p>
<p>„Lupičů se nebojím, jsem chudý," ušklíbl se Rigú, „a rusalky mě nechají na pokoji, sotva uvidí Chasta."</p>
<p>Dogno se rozesmál. „No dobře, zas máš pravdu, ale teď mě nech spát."</p>
<p>„K</p>
<p>do je ten vysoký muž s dlouhými vlasy?" zeptala se císařovna ZeFeik. „Stojí u tvého vozu a něco tam ukazuje nosičům..." Dívali se z balkónu na vnitřní stěně paláce dolů na třetí nádvoří.</p>
<p>Dogno sevřel prsty jemně vyřezávané zábradlí, ozdobné jako krajka. Proč se Chast plete mezi nosiče! Neuvědomuje si, jak je nápadný mezi těmi ostříhanými, macatými císařskými sluhy? Císařovna se naklonila přes zábradlí, aby lépe viděla, a unikl jí zasněný povzdech.</p>
<p>„To je rytíř, který sem přijel na hry. Vzal jsem ho s sebou," odpověděl Dogno. „Asi je zvědavý na palác..."</p>
<p>„Čím chce bojovat? Kopím nebo mečem?" zajímala se císařovna.</p>
<p>„Mečem. V našem kraji zvítězil."</p>
<p>„Vezmi ho s sebou i na večeři," navrhla ZeFeik. „Nebo... Zavolej ho sem. Prohlédnu si ho. Jestli je to nějaký neohrabaný křupan, nebudu zbytečně dráždit císaře..."</p>
<p>Dogno vzdychl. Pohlédl dolů na nádvoří. Nezavolal. Přesto Chast zvedl hlavu a pokývl. „Jde nahoru," oznámil Dogno.</p>
<p>ZeFeik se objevil na rtech malý, chytrý úsměv. „Takže je tvým žákem. Vždyť jsi nekřičel nahlas!"</p>
<p>Chast vyběhl po úzkém točitém schodišti na balkón. Uklonil se krásné dámě. Tušil, kdo to je. Její zájem mohl být pro něj nebezpečný.</p>
<p>„Ty jsi žák mistra Dogna?" zeptala se.</p>
<p>„Těžko říct," odpověděl. „Nemám na to dost času. Možná už ani neumím být žákem."</p>
<p>„Chast je velice nadaný, ale neukázněný," vmísil se Dogno. Měl tisíc chutí chytit Chasta za rukáv a zmizet. I on cítil nebezpečí. Znal ZeFeik už dost dlouho...</p>
<p>„Máš cizí přízvuk..." ZeFeik se dívala Chastovi přímo do očí.</p>
<p>„Jsem zdaleka." Usmál se. „Z takové dálky, že ani nevím, jak mám titulovat císařovnu."</p>
<p>„Tady na balkóně jsem ZeFeik," řekla a Dogno zvedl zrak k nebi. Pěkně to začíná! Hochu, tobě to nedochází? „Byls někdy u dvora?" pokračovala ZeFeik.</p>
<p>„Ano. V Ohhobaru."</p>
<p>„Kde je to?"</p>
<p>„Na Bílé pevnině. Největší království."</p>
<p>„Z takové dálky?" vydechla. „Musels tam něco provést. Vypověděli tě? Zabil jsi někoho?"</p>
<p>„A jak se na to dívají vaše zákony?" zeptal se Chast klidně a Dogno jen zíral, jak se jeho přítel a žák baví s císařovnou jako rovný s rovným.</p>
<p>„Lhostejně. Zákony se neplaví přes moře."</p>
<p>„Tak tedy zabil."</p>
<p>Přimhouřila oči. „Kvůli ženě?"</p>
<p>„Copak se najde jiný důvod? Kvůli královně Ohhobaru."</p>
<p>ZeFeik cítila, jak jí po těle běhá příjemný mrazík. Cizí rytíř není žádný venkovan. Vypovězen pro zabití! Jistě v souboji... Stojí za prozkoumání, tenhle Dognův přítel! „Přijď dnes na večeři. Mistr Dogno ti už vysvětlí, co a jak..." Kývnutím se rozloučila</p>
<p>„Co tě přivedlo na třetí nádvoří?" vyjel Dogno, sotva osaměli. „Chápeš, do čeho ses právě zapletl?"</p>
<p>Chast pomalu vykročil po schodech dolů. „Přivedly mě za tebou stopy zrady, mistře. Nejsem zvědavý na paláce. Viděl jsem jich už dost a pár jsem jich také pomáhal zbořit..."</p>
<p>„Zrady?"</p>
<p>„Tak. Mezi tvé bedny s pomůckami kdosi přidal jednu navíc."</p>
<p>Dogno polkl. „Co v ní bylo?"</p>
<p>„Takový..." Chast zaváhal. „Uvidíš. Nevím, co to je. Malý chlupatý človíček, nebo spíš zvířátko, a celé jedovaté. Myslím, že ten tvoreček sám brzy umře, ale měl tě nejspíš otrávit."</p>
<p>„Kde je?“ Dogno cítil víc smutek ze zrady než strach. „Neublížil ti?"</p>
<p>„Ne... Svázal jsem ho. Leží ve tvé dílně. Sluhy jsem vyhnal, tušil jsem nějakou nekalotu."</p>
<p>„Svázal? Dotýkal ses ho?"</p>
<p>„Měl jsem rukavice," uklidnil ho Chast. „O mě se neboj, já se o sebe postarám... Boj se o sebe!"</p>
<p>Zvíře, podobné člověku, ještě žilo. Dogno si ho prohlédl. „Ten nám nic nepoví. Neumí mluvit. Je to sluha některého z větších čarodějů."</p>
<p>„Soldelo," vyslovil Chast jméno Dognova příležitostného zástupce tady u dvora. „Zalíbilo se mu ve tvém úřadu."</p>
<p>Dogno zavrtěl hlavou. „Já tomu nevěřím."</p>
<p>„Přijdou další útoky," řekl Chast. Hleděl zkoumavě. Dogno je dobrý člověk, a nechápe pohnutky těch zlých. Nechá si to vysvětlit?</p>
<p>„Nevěřím," opakoval Dogno.</p>
<p>„Nevěř, ale já dám připravit koně. Tvůj vůz bude také přichystán k odjezdu. Ve stáji u druhého nádvoří... Postranní brána se dá otevřít kouzlem."</p>
<p>„Ty jsi nějak všímavý," podotkl zachmuřeně Dogno.</p>
<p>„Jsem." Chast pohlédl na svíjejícího se tvora u svých nohou. „Trpí. Mám ho zabít?"</p>
<p>„Vezmi si dlouhou dýku. A hoď ji pak do ohně i s tím..." Dogno se odvrátil.</p>
<p>„Můžeš odejít. Zvládnu to sám." Chast si natáhl Dognovy alchymistické rukavice a sáhl do přihrádky pro dýku. „Řekni císařovně o Tigy."</p>
<p>„Cože?" nechápal Dogno.</p>
<p>Chast se trpělivě pousmál. „Řekni jí o mně a tigyrách. Ať se trochu bojí. Nechci se octnout v její ložnici ještě dnes."</p>
<p>Dogno splnil úkol dokonale. U večeře na počest návratu dvorního čaroděje císařovna hleděla na Chasta se směsí obdivu a hrůzy. Jestli má klíče od Chorkorelu ona, dostanu je, řekl si. Zřejmě stačila tajemství vyžvanit svým dámám, což je moc dobře, protože ty veselé dívky oba velké čaroděje, Soldela i Dogna, neustále otravují žádostmi o nějaká kouzla, a na mě si netroufnou...</p>
<p>Ucítil ve vzduchu zradu. Zlý úmysl před ním vyvstal tak jasně, jako by ho napsali rudými písmeny na ten nádherný bílý ubrus, pokrývající dlouhý stůl. Rozhlédl se.</p>
<p>Soldelo je mrzutý, protože mu nevyšel první útok, ale sedí klidně. On vraždu jen naplánoval, zabíjet bude jiný. Dogno nic nevnímá. Ovšem, takové věci on nikdy nezpozoruje, protože nechce. Nechce žít ve světě plném zrady a zloby... Naklonil se k uchu starého čaroděje. „Pojď odtud. Zabijí tě."</p>
<p>Dogno jen netrpělivě trhl rameny. Mám tvého věštění po krk, znamenalo to výmluvné gesto. Je to nesmysl!</p>
<p>„Soldelo tady má muže, jehož ovládá. Ten muž má dýku nebo meč. Nebo nebezpečné ruce... Pojď pryč."</p>
<p>„Ne." Dogno se napřímil na židli a zvedl číši vína. Nebylo otrávené ani začarované, to věděli oba. „Tady mě nenapadne!"</p>
<p>„Napadne," tvrdil Chast. Odsedí si o kousek dál, hledaje postavení, z něhož by mohl svého mistra chránit, a současně nebyl sám ohrožen vražedným útokem. Který přijde už brzy.</p>
<p>Když se u vedlejšího stolu zvedl honosně oděný mladý muž a vrhl se na Dogna s dýkou v ruce, Chast byl připraven. Dýka spadla na zem, útočník se zhroutil na stůl, cosi v něm ošklivě zakřupalo, znehybněl. „Jdeme!" křikl Chast, chytil svého mistra a vlekl ho ven ze sálu. Nikdo se mu nepostavil do cesty.</p>
<p>„Neoznámil, že si s sebou bere tělesného strážce," podotkl císař hádavým tónem.</p>
<p>„Je to jeho žák," vysvětlila mu císařovna.</p>
<p>„Nesmysl," zahučel císař. „Ten muž je voják. Ať mi ho seženou. Chci ho! Je schopný, lepší než ten Soldelův moula."</p>
<p>Chast dopravil otřeseného čaroděje do stájí, posadil ho'do vozu a zaujal místo vozky. Otevřel si postranní bránu a vyvezl Dogna z paláce. „Ujížděj," řekl mu. „Tady jsi skončil. Máš kam jít, tak se tam vrať..."</p>
<p>„Jak se beze mě dostaneš do Chorkorelu?" vzdychl Dogno.</p>
<p>„Moje starost. Ty si zachraň život."</p>
<p>Dogno kývl a převzal otěže. Svět byl najednou ošklivě nepochopitelný a zrádný. Proč mi Soldelo něco neřekl? Rád bych mu přenechal postavení císařova osobního čaroděje! Co mi tak mohl závidět? A co Chast, co si beze mě počne? Jistěže je silný, ale dokáže bez mé pomoci kličkovat mezi ZeFeik a císařem? A Soldelo ho teď nebude mít právě v oblibě... Měl z toho všeho těžkou hlavu.</p>
<p>Za městem zvolnil. Nač tolik hnát koně, nikdo mě nebude pronásledovat. Oč šlo Soldelovi? Zbavit se mě. Dobrá, zbavil se mě. Možná by se ani nemusel mstít mému ochránci... Ve voze za ním se něco pohnulo.</p>
<p>„Radši bych zůstal u tebe, mlčenlivý mistře Dogno," řekl Rigú. „Chast se pořád staví proti osudu."</p>
<p>Dogno pustil jednou rukou opratě a přejel si po čele. „Já ne." Proč to někdy neudělám? Ohlédl se na střapatou hlavu za sebou. „Milý Rigú, obávám se, že si u mě nijak zvlášť nepolepšíš. Necháme někde koně a vůz a vracíme se do města. Mám tam práci."</p>
<p>Ch</p>
<p>ast se pomalu vrátil na nádvoří. Čekali na něj. No ovšem. Sám císař v doprovodu své osobní stráže, dvaceti zabijáků, jimž koukala z očí tupá zloba vůči všemu a všem. Tupá zloba, ze které může vyšlehnout ostrý šíp.</p>
<p>Císař mlčky pokynul. Vešli do temné budovy proti hlavní bráně a sestupovali po vrzajících schodech hlouběji a hlouběji. Císařovi vojáci zajatce obklopili tak těsně, až měl strach, že jednomu z nich šlápne na nohu. Nebylo to příjemné. Chlapi měli na sobě stokrát propocené stejnokroje a páchli cibulí. V šeru se pachy obzvlášť rozléhají, mohu je téměř nahmatat, spatřit, uslyšet... Vnímají to takhle vlci? Možná jsem měl být radši vlkem.</p>
<p>Kdosi vpředu otevřel dveře. Octli se v rozlehlém sále. Tady probíhá výcvik císařových oblíbenců, jeho gardy, Chast si byl svým odhadem jist. Co to znamená? Chce mě zabít, nebo zařadit mezi ně?</p>
<p>Muži z gardy, vesměs vysocí a statní, zapalovali lampy a svíce v obrovských svícnech, zavěšených u stropu.</p>
<p>„Soldelo je lepší čaroděj než Dogno," promluvil císař. „Ale Dogno měl lepšího tělesného strážce. Pro koho jsi pracoval před ním?"</p>
<p>„Není to mé povolání," prohlásil Chast.</p>
<p>„Asi pro někoho vysoko postaveného," vedl si svou vládce a v hubené tváři mu slabě zacukalo. „Vůbec nejsi v rozpacích v přítomnosti císaře. Někteří omdlévají, hochu," dokončil téměř přátelsky.</p>
<p>„Neomdlím právě snadno," řekl Chast.</p>
<p>„Položil jsem ti otázku," zvýšil hlas císař.</p>
<p>„Byl jsem ochráncem krále Ohhobaru. Potom jeho dcery... Už mě nepotřebovali."</p>
<p>„Kde je to království?"</p>
<p>„Na Bílé pevnině."</p>
<p>„Hm. Poslyš, hochu... Umíš se bít i beze zbraně. To je velmi užitečné. Vyzkouším si tě." Zvedl ruku s roztaženými pěti prsty. Pět prstů, pět mohutných chlapů z gardy. Kolem Chasta se utvořil volný kruh. Císař ustoupil ke stěně a zvolna spustil paži podél těla. To byl zřejmě domluvený pokyn k zápasu.</p>
<p>Pět lidí, to už je dostatečné množství, aby se při troše zmatku mlátili navzájem. Chast se snažil dělat zmatek. Snažil se uhýbat ránám a padat šikovně, pokud ho odhodili, nebýt tam, kam mířily jejich údery, a vracet rány víc nohama než pěstmi, protože tyhle boty jsou nové a z pevné kůže a hodně vydrží... Jeho úsporná taktika císařovy muže nejdřív zmátla, pak rozhořčila, a nakonec úplně rozzuřila. Dostal několik bolestivých ran a pocítil, že i jeho se zmocňuje vztek. První to odnesl tlustý veliký chlap, jenž se pokusil využít své váhy a povalit ho. Chast vyklouzl v poslední chvilce zpod těla, jež ho hrozilo zalehnout, najednou měl tlusťochovu hlavu pod paží, táhl ji vší silou nahoru, ale zbytek chlapíkovy váhy se zdráhal ji následovat. Ozvalo se žuchnuti a oba muži leželi na zemi, obr se nehýbal. Úžasem otevřená ústa dalšího císařova gardisty zavřela tvrdá rána podpatkem důkladné Chastovy boty, a nejspíš natrvalo. Chast vyskočil na nohy. Zůstali tři a ti už chápou, že jim jde o život.</p>
<p>Císař si olizoval suché rty. Je prostě tvrdší než oni. Moji cvičení vojáci jsou proti němu rozmazlení jedináčci. Třeba tahle rána! Jiný by padl a zůstal ležet, a on se ani neotřepe, využije blízkosti protivníka a nakopne ho kolenem do břicha. A ještě jednou, neboť chlapík nestačil spadnout dost rychle.</p>
<p>„Dost!" zaječel stařecky. „Nechte toho! Nebo vás ten člověk pozabíjí, vy nemehla!"</p>
<p>Vojáci odtáhli dvě nehybná těla. Chast si povzdechl. Já s tím nezačal.</p>
<p>„Vypadáš hrozně," uslyšel císařův rozjařený hlas.</p>
<p>„Oni taky," zamumlal Chast.</p>
<p>„O lidech jako ty u nás říkáme, že je odkojila tigyra," usmíval se císař. Rty měl naběhlé vzrušením. Tak tohle se ti líbí, starče? Soldelo pro tebe jistě pořádá nějaké krvavé orgie, myslel si Chast. Dogno je na tohle moc čistý. A teď má císař ještě málo, poskytl jsem mu málo krve. Zabíjím příliš rychle.</p>
<p>„Zařadím tě do své gardy," řekl císař. „Teď tě zavedou do své ubytovny. Zítra si promluvíme. Musím se vrátit na večeři. Má choť mě jistě těžce postrádá..." Veličenstvo vtipkuje, ušklíbl se v duchu Chast. No tak si prohlédneme ubytovnu gardistů.</p>
<p>Na ubytovnu však nedošel. Náhle se mu podlomily nohy, upadl na studenou kamennou podlahu chodby, jíž právě procházeli, a pak mu kdosi ukradl kousíček času. Jednu chvíli byl v chodbě, druhou v šerém pokojíku, vysoko nad zemí, jak poznal podle křiku ptáků, svázán do úhledné roličky.</p>
<p>„Kde jsi, Soldelo?" zeptal se nahlas.</p>
<p>„Nesnáším podvodníky," ozval se čaroděj zlověstně.</p>
<p>„Nejsem podvodník," ohradil se Chast.</p>
<p>„Za chvíli tě vyhodím oknem. Rozplácneš se o dláždění. Bude se mi to líbit. Chtěl ses vetřít do císařovy přízně, co?"</p>
<p>„Chtěl," nehádal se Chast. Zacloumal pouty. Čaroděj se zachechtal. Na odvedení pozornosti to nebylo špatné, pochválil se Chast, jen ať si myslí, že se chci osvobodit silou... Začal pracovat na provazech jinak, Dognovými kouzly. Soldelo netušil, že Chast je Dognovým žákem, nejen ochráncem, a nevšiml si, jak se provazy pomaličku rozpadají.</p>
<p>„Prozraď mi důvod," žádal Soldelo. „Ty nejdeš po zlatě... Co je ve hře? Touha po moci, postavení?"</p>
<p>„Po ženě," odpověděl Chast. Zápěstí už měl volná. Dál. Lokty, komiky...</p>
<p>„Po ženě?" opakoval nechápavě čaroděj. „Můžeš mít žen, kolik chceš. Viděl jsem to při večeři... Lžeš."</p>
<p>„Hledám svou manželku," vysvětlil mu Chast.</p>
<p>Soldelo zakroutil hlavou. „Jisté činy se nedělají kvůli manželkám."</p>
<p>„Čím jsi mě to uspal v té chodbě?" zeptal se Chast.</p>
<p>„Takhle." Čaroděj zkřížil ruce se zvláštně spojenými prsty.</p>
<p>„Slabé," namítl Chast, „to zná každý."</p>
<p>„Hm. Něco jsi od Dogna pochytil... Poslouchej tedy. <emphasis>Sijot enb irgar da</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>mor."</emphasis></p>
<p>„Formulka pro zpomalení... To mě nenapadlo."</p>
<p>„Hmm," Soldelo se na zajatce pozorně zahleděl. Zná kouzla... Co když se dostane z provazů i řetězů... Rychle se sehnul, aby zjistil stav jeho pout. Chast ho odkopl, vztyčil se a skočil k oknu. Zatočila se mu hlava. Byli strašně vysoko. Soldelo vykřikl silné zaklínadlo. Chast si uvědomil dusící hrůzu. To byl ohavný trik, Soldelo! Tohle si nenechám líbit!</p>
<p>Rozrazil okno, chytil čaroděje za paži a vyhodil ho ven. Vtom pochopil, že Soldelo ho k sobě připoutal kouzlem, jež ho teď nemilosrdně táhlo přes římsu a dolů. Přestal se bránit a zamumlal rychle větu, kterou před chviličkou vyslovil zrádný čaroděj. <emphasis>„Sijot enb irgar darmor!"</emphasis></p>
<p>Padal do tmy a mezi světla vysokých domů a věží a trvalo to neskutečně dlouho. Ke konci pádu ztratil vědomí. Probíral se na zemi, hrozně pomalu, než ho napadlo kouzlo zpomalení zrušit. Spatřil nad sebou cizí tváře. Kde to jsem?</p>
<p>„Tenhle ještě žije," řekl kdosi za jeho hlavou. Takže Soldelo už ne, domyslel si. Zkusil se pohnout. Bolelo to, všude. Ale hýbat se mohl. Nic zlomeného. Zato naražené mám všecko, co se vůbec narazit dá... Pokusil se posadit a před očima se mu zatmělo bolestí. Zhroutil se zpátky na dlažbu. Nezřetelně jako ve snu uslyšel vzdálený dětský hlas. „Můžete ho vzít k nám, my máme v domě spoustu místa!"</p>
<p>Mawe! To přece mluví můj syn! Asi jsem dostal pořádnou ránu do hlavy, usoudil Chast. Zaťal zuby. Zmocnily se mě zlé přeludy. Mstivé a kruté. Natočil se, aby na chlapce viděl. Mawe, o kus větší, než když se loučili v Note, ve svém záplatovaném loveckém kabátku s rukávy nastavenými náplety přešlapoval vedle mužů s nosítky. Nedával najevo nic kromě zvědavosti.</p>
<p>„Do neviditelného domu, starosto?" pronesl s pochybnostmi jeden z mužů.</p>
<p>„Proč ne," odpověděl hezky oblečený štíhlý chlapík. „Kdyby ho císař dal hledat, nenajde ho. Poznali jste toho druhého, ne?"</p>
<p>„Soldelo," prohlásil nenávistně mladší muž s kudrnatým vousem. „Mě sem poslal on. Pokud ho tenhle druhý shodil z věže, udělal náramně záslužnou věc."</p>
<p>„Tak ho naložte na nosítka, a ty Mawe je veď. Maminka už si poradí. Uvaří nějaký svůj lektvar..." Lidé se zasmáli a začali se rozcházet.</p>
<p>Mawe ukazoval nosičům cestu. Chast nadzvedl hlavu právě ve chvíli, kdy chlapec mizel ve zdi. Nosiči ho bez váhání následovali. Prošli zdí na dvůr obyčejného, pěkného městského domu. Mawe zavolal: „Maminko! Jsme tady!"</p>
<p>„Co se děje?" zeptal se známý, drahý hlas.</p>
<p>„Někdo spadl z věže a já nabídl starostovi, že se o něj postaráme," hlásil Mawe.</p>
<p>„Nesmysl," mínila neviditelná Zinka kdesi nahoře na terase. „Pád z věže nikdo nepřežije!"</p>
<p>„Mluví pravdu, paní Zinko," potvrdil chlapcova slova jeden z nosičů.</p>
<p>„No tak dobře, doneste ho sem, do horního pokoje..." Šla před nimi, ještě pořád se na něj nepodívala. „Tady na tu pohovku," ukázala nosičům a letmým pohledem si změřila raněného. Zbledla. Mawe jí stiskl ruku. Snad neomdlí, zadoufal. Před nosiči nechtěl nic prozradit. Až co řekne táta.</p>
<p>„Zítra přijdu starostovi říct, jak je mu," prohlásil důležitě. Vyprovodil muže s prázdnými nosítky ven ze dvora a rychle vy-klusal po schodech zpátky. „Už můžeš brečet, mami," oznámil. A ztratil se.</p>
<p>„Vážně můžeš," řekl Chast tiše. „Tobě sluší i pláč." Natáhl po ní ruce.</p>
<p>„Pozor, ublížíš si," varovala ho mezi vzlyky.</p>
<p>„Vlastně mi nic není, jenom jsem si natloukl. Je to vysoko."</p>
<p>„Jak jsi mohl tohle přežít..." Vrtěla hlavou. Znala tu věž.</p>
<p>„Trochu jsem čaroval."</p>
<p>„Tak ukaž," vzpamatovala se. Opatrně mu stáhla šaty. Bylo to tak příjemné, že zapomněl na bolest. „Jsi samá modřina," bědovala Zinka, „musím si jít pro mastičky, ale skoro se bojím na tebe sáhnout."</p>
<p>Tiše zadoufal, že změní názor, ale neříkal nic. Než se vrátila, obrátil se na břicho. Stálo ho to dost námahy, ale potřeboval pořádně vidět na kelímek s mastí. „Půjč mi tu věcičku," požádal. S údivem poslouchala, co si to nad nádobkou mumlá. Pamatovala si běžná léčivá kouzla, doma v Note je používali oba, tohle však neznala. „Tak," řekl, „a teď mi můžeš natřít záda." Vychutnával její péči a povídal si pod nos: „Jak mě hladíš, to mi pomáhá nejvíc ze všeho."</p>
<p>„Hladím tě schválně. Tři roky jsem tě nehladila..."</p>
<p>„Cože?" Prudce se pohnul a vyjekl, jak mu vystřelila žhavá bolest do žeber. „Tři roky?" Zatraceně! Proto Mawe tak vyrostl. Hari asi vůbec nepoznám... „Zinko," vzdychl. „Tady plyne čas rychleji. Já toho Xitritora zabiju."</p>
<p>„Jak dlouho..." Musela si odkašlat. „Jak dlouho jsi nás hledal?"</p>
<p>„Necelého půl roku."</p>
<p>„Ještěže sis tak pospíšil," hlesla. „Jinak by ze mě byla stařena..." Opatrně ho objala kolem krku.</p>
<p>„Nemusíš se mnou zacházet tak šetrně," zašeptal jí. „Radši mi dones něco k jídlu. A něco na oblečení."</p>
<p>„Hned," řekla a zamyšleně si ho měřila, jako by řešila velmi důležitou otázku.</p>
<p>„Nejsem zase tolik nemocný... A vlastně ani hladový... A... mohla bys zamknout dveře?"</p>
<p>„H</p>
<p>odili jsme ho do kanálu. Ať vyplave císaři pod nosem... Soldelo byl lump."</p>
<p>„Já vím, Joone. Dobře udělal ten neznámý, že ho shodil."</p>
<p>„Spíš se tam nahoře porvali a spadli," mínil Joon, mladý muž s kaštanovým plnovousem.</p>
<p>„Paní Zince se třeba zalíbí," plánoval si starosta. „Je to docela pěkný chlap, nemyslíš?"</p>
<p>„Hm. Ale paní Zinka není na mužské. Teskní po svém manželovi..."</p>
<p>„Jakpak ty to víš?"</p>
<p>„Svěřila se mi. A víš, kdo ji sem poslal?"</p>
<p>„Xitritor. To ví každý. Místní čarodějové mu zobou z ruky."</p>
<p>„Kromě Dogna," podotkl Joon. „Jenže ten o ničem neví. Je příliš poctivý."</p>
<p>„To je pravda," ozval se klukovský hlas. Ve dveřích dolního sálu radnice, kde dva muži rozmlouvali, stál Mawe.</p>
<p>„Copak ty ho znáš, skřítku?" zasmál se starosta.</p>
<p>„Říkal to můj táta."</p>
<p>„Nikdy jsi o otci nemluvil!"</p>
<p>„Protože tu nebyl." Mawe se bez vyzvání usadil na židli u stěny.</p>
<p>„A teď tu je?" ušklíbl se Joon.</p>
<p>„Oklamal jsem vás," prohlásil pevně Mawe. „Včera. Jdu se přiznat."</p>
<p>„K čemu?"</p>
<p>„Ten člověk, co sletěl z věže, je můj táta."</p>
<p>Starosta si prohrábl jemné, šedivějící vlasy. „Nepovídej. Kde se tu vzal? A je v pořádku?"</p>
<p>„Určitě. Maminka si od rána prozpěvuje..."</p>
<p>Oba muži se rozesmáli. „A co umí tvůj otec, kromě padání z věže?"</p>
<p>„Je kovář. Umí vykovat ty nejlepší meče," nafoukl se Mawe. „Nejlepší, opravdu. A taky umí míchat všelijaké léčivé i kouzelné nápoje... Poví vám to sám. Přijde večer mezi vás."</p>
<p>„Dnes? To snad ne! Po takovém strašném pádu..."</p>
<p>„Už chodí," oznámil chlapec věcně. „Vy ho neznáte."</p>
<p>T</p>
<p>igy dlouhými lehkými kroky přecházela po zahradě. Sestra je neklidná, pobíhá a dupe a nechce nic jíst, ani koláčky s medem. .. Něco cítím i já... Mistr Dogno je v nebezpečí. A kde vězí Chast?Nevím, nevím, ztratil se,je úplně mimo můj dosah... Sestra přiběhla s rozrušeným funěním a strkala jí do ramene. „Copak?"</p>
<p>Tigyra znovu zafuněla.</p>
<p>„K bráně? Dobře, pojďme."</p>
<p>Dívka Tigy opatrně vykoukla z brány. Vtom jí vítr hodil do tváře hrst písku, vířícího ve vysokém trychtýři. Kužel větru a prachu se pomalu rozplynul a před bránou stála mladá žena s krásnou, smutnou a nesmírně unavenou tváří, oděná jen průsvitnými cáry.</p>
<p>„Kde se tu bereš?" oslovila ji Tigy.</p>
<p>Žena si ji změřila bystrým okem a pronesla řečí démonů a netvorů: „Ty nejsi člověk, viď?"</p>
<p>Velká tigyra důvěřivě natáhla tlapu před sebe a cizinka jí stiskla prst. „Pojď dál," vzpamatovala se Tigy.</p>
<p>„Jmenuju se Kho," představila se cizí žena. „Jsem démon. Totiž, poslední dobou ne tak docela. Začaroval mě jeden muž... Ten, jehož hledám. Byl tu, cítím jeho stopy."</p>
<p>„Mluvíš o Chastovi," řekla Tigy. „My ho také milujeme."</p>
<p>„Cesta přes moře byla zlá," vzdychla Kho. Hleděly si do očí s porozuměním. „Potřebuju si odpočinout."</p>
<p>„Tady jsi v bezpečí... Chast odjel s naším čarodějem do hlavního města."</p>
<p>„To je daleko," pokývla Kho.</p>
<p>„Ano. Vyspi se, potom se zamyslíme."</p>
<p>„Mám jeho meč." Kho vytáhla zbraň ze zbytků svého potrhaného roucha.</p>
<p>Tigy meč pohladila špičkami prstů. „Necháš ho tu?"</p>
<p>„Nevím," ošila se Kho. „Chast některé věci cítí lépe než jiní... Nemluvil o nějakých zlých tušeních?"</p>
<p>„Jednou... Pronesl jakési zaklínání. A pak říkal něco o zrození netvora."</p>
<p>„Myar." Kho strnule upřela zrak před sebe. „Proto mám jeho meč. Není obyčejný."</p>
<p>„Myara není snadné zabít," promluvila Tigy roztřeseně.</p>
<p>„Tenhle je navíc poznamenán zaklínáním," řekla Kho. „Bude jiný. Nikdo nemá potuchy, jaký. Čaroděj Berin ho chtěl zničit před zrozením, ale nepodařilo se."</p>
<p>„Hrozné. Co nás čeká?" Tigy se schoulila na svém sedátku.</p>
<p>„Nevím. Ukážeš mi nějaký pokojík?"</p>
<p>Tigy vstala. „Ten jeho, chceš?"</p>
<p>K</p>
<p>ho prospala dva dny. Probudila ji nebezpečná, jedovatá vůně. Démonům neuškodí žádný jed, přemítala ospale, ale co Tigy? Tigy! Rázem byla vzhůru. Vyběhla na chodbu, nezdržujíc se oblékáním. Málem vrazila do mladíka s narezlým knírkem. Lekl se a napřáhl meč. Neumí s ním zacházet, poznala Kho. Je čaroděj, ne rytíř. Je zlý. Je to zrádce!</p>
<p>„Zahoď tu zbraň," řekla mírně.</p>
<p>Mladík zaváhal. Nahá kráska bleskově proklouzla kolem něj, meč mu sám vypadl z ruky a zazvonil o dlaždice dole v přízemí. Kho rozrazila dveře do Tigyna pokojíku. Vůně! Dívka ležela na lůžku. Dýchala pomalu a nechtěla se probudit. Kho rychle otevřela okno, lehce Tigy zdvihla a položila ji na širokou římsu. Pronikavě hvízdla. Velká tigyra se okamžitě objevila pod oknem.</p>
<p>„Chytej sestru!" křikla démonka a shodila bezvládné tělo do zahrady. Ona už si poradí...</p>
<p>Zrzavý mladík s krutým úsměvem se vzpamatoval a dral se do dveří. Omxoro, vybavila si jeho jméno. Tigy o něm mluvila. Je to vrah. Přišel zabít Tigy, protože byla Chastovou přítelkyní, a možná i proto, aby neprozradila něco ošklivého o něm, Omxorovi. Bojíš se Xitritora, zbabělce? Ale na mě si nepřijdeš, malý čaroději. Vylétla oknem a vrátila se do svého pokoje. Sevřela Chastův meč.</p>
<p>Omxoro nikdy neviděl nahou ženu s mečem. Vůbec nepochopil, že by mu mohla být nebezpečná. S hloupým úsměvem stál, dokud mu meč neprobodl srdce.</p>
<p>„Tenhle meč může zabít démona i čaroděje," řekla Kho Tigy, která se potácela ze zahrady. Velká tigyra opatrně našlapovala po podlaze jídelny, kam měla zakázán přístup. Dnes tu ale nebyl pán domu a sestra ji potřebovala.</p>
<p>„Jeden zrádce z krku," zamumlala Tigy a svalila se do křesla. „Myslíš, že by se Xitritorovi líbil? Má ve zvyku najímat do svých služeb hlupáky?"</p>
<p>„Omxorovi asi dělalo hlavu, že o něm hodně víš," pravila Kho. „Když nepočítám, že se chtěl pomstít Chastovi... Xitritor je chytrý a mocný, ale o Chastovi před ním nemluv. Trochu se ho bojí."</p>
<p>Velká tigyra zavyla.</p>
<p>„No tak, už je po všem," konejšila ji dívka.</p>
<p>„Ba ne." Kho se zaposlouchala do šumění větru ve větvích stromů. „Není po všem a tvoje sestra to cítí. Něco je v zahradě!"</p>
<p>Vyšly ven. Obyčejný člověk by se nejspíš řádně vyděsil, kdyby spatřil dvě nahé dívky ve společnosti obludy větší než kůň, ale tvor, který právě přistál mezi růžovými keři a skládal si zlatá pernatá křídla, nebyl překvapen.</p>
<p>„Myar," hlesla Kho. „Ten si pospíšil."</p>
<p>Myar stál vzpřímeně a na dálku se podobal člověku, až na ta křídla. Klidně se díval na dívky, jež se k němu blížily. Tigyra zůstávala pozadu. Nelíbil se jí. Byl celý zlatý, zlatá hříva mu spadala na záda a pokrývala boky, pleť na obličeji měl nazlátlou a úzké štěrbiny nahrazující oči mu zářily zlatým ohněm. Potřásl hřívou a na jeho temně zlatých rtech se objevil podivný úsměv.</p>
<p>Ke všemu tohle není obyčejný myar, pomyslela si Kho, mám z něj mrazení a brnění a netuším, co se od něj dá čekat. Je změněný zaklínáním, které čaroděj Berin provedl před jeho zrozením... Čtyřživelní myarové jsou i tak dost vzácní. Málokterý čaroděj si dokáže v těle vypěstovat zárodek té neuvěřitelné bytosti, schopné žít ve vzduchu i v ohni. Mintechar to dokázal, a navíc svému potomkovi dal schopnost odolat zaklínání. Ví, že jsem se toho účastnila? Jestli to ví... Kho se váhavě zastavila několik kroků od myara.</p>
<p>„Co si přeješ?" oslovila ho v řeči démonů.</p>
<p>Ani nepostřehla jak, ale náhle stál u ní, udělal půvabný pohyb svou dlouhou rukou a objal ji. Cítila žár, ale nevadil jí. Myar nemluví lidskou řečí. Krásně zpívá, a kdo z lidí se do jeho zpěvu zaposlouchá, vzplane a shoří. Tigy si zacpala uši a utekla.</p>
<p>„Tigy je skoro člověk," řekla Kho vyčítavě. „Mohls jí ublížit!"</p>
<p>Myar se zasmál a zazpíval další větu. Nevypadal rozzlobeně, nezdálo se, že by se chystal démonku spálit. Soustředila se na to, co jí sděloval. Tigy zdálky viděla, jak pokyvuje. „Dobře," říkala Kho myarovi, „poletím s tebou do Chorkorelu."</p>
<p>R</p>
<p>adnice v Chorkorelu byla jedním z mála domů, které stály na místě a byly pořád vidět. Přesto obyvatelům občas činilo potíže ji najít, neboť ostatní domy se přeskupovaly, obracely a cestovaly po svých vlastních zahradách nebo na různě dlouhou dobu mizely. Některé byly neviditelné trvale a vejít do nich mohli jen domácí nebo ti, koho pozvali. Radnice byla viditelná i dostupná všem.</p>
<p>Každého večera se zde scházeli muži z Chorkorelu, popíjeli víno a pivo a nadávali na čaroděje. Každý z nich byl vězněm čaroděje. Ale toho dne do radničního sálu vešel muž, který mezi ně spadl z věže.</p>
<p>Chast radnici našel, ačkoli byl v Chorkorelu teprve den. Když vstoupil, všechno utichlo. Dívali se, jak pomalu jde k nejbližší židli a opatrně si sedá. Na stole před ním se objevil džbánek s vínem. Dívka, jež tu byla číšnicí, se na něj usmála. Poděkoval kývnutím. Zadíval se na chvíli do džbánku, pak zvedl hlavu a našel starostu. „No tak se ptej, starosto," řekl.</p>
<p>„Na co?" podivil se starosta. „Všechno o tobě víme."</p>
<p>„Tak se zeptám já." Chast upil ze svého džbánku. „Kdo vás zásobuje vínem?'</p>
<p>Strnuli. Starousedlík v klobouku alchymisty udělal dva kroky ke stolu, kde seděl nováček.</p>
<p>„Na tohle ses neměl ptát," zasyčel. Napřáhl se k ráně, ale kdosi mu zezadu chytil zápěstí. Hubený mladík s orlím nosem odstrčil alchymistu a posadil se vedle Chasta.</p>
<p>„Císař nás zásobuje, kováři. Docela dobře. On a čarodějové, my a hezké vězení... Chápeš?"</p>
<p>„Já ano," pousmál se Chast. „Nechybí vám nebe? Je tady pořád zataženo. Abyste nevěděli, jak rychle se venku střídá den a noc. Nebo spíš jak pomalu."</p>
<p>„Zatím nechápu, o čem mluvíš," oznámil mu nosatý mladík. „Ale přemýšlím."</p>
<p>„To moc nepomůže."</p>
<p>Mladý muž se usmál. „Můžu se tě na něco zeptat já? Když starosta všechno ví?"</p>
<p>„Kerilku!" křikl kdosi u starostova stolu. „Mlč!"</p>
<p>Chast na křiklouna upřel pohled, pod nímž se zalézá pod stůl. V sále se znovu rozhostilo ticho.</p>
<p>Nosatý Kerilk pokývl. „Mají strach, v tom je ten háček. Jak jsi spadl z věže?"</p>
<p>„Nejdřív chtěl Soldelo shodit mě, pak já jeho..." odpověděl Chast.„A dopadlo to nerozhodně."</p>
<p>„Proč?" ptal se Kerilk. „Proč tě chtěl zabít?"</p>
<p>„Varoval jsem Dogna před jeho uskoky." Chast dobře slyšel uznalé zašumění v sále.</p>
<p>„Odkud znáš mistra Dogna? Ty, kovář?" Kerilk měl měkké hnědé oči. Kouká se jako malý pes, pomyslel si Chast. Je v něm něco vyděšeného, i když se to vší silou snaží zatajit.</p>
<p>„Chtěl mi pomoct najít rodinu... Oplatil jsem mu to."</p>
<p>„Řekla ti tvoje žena, že jsme tu uvězněni do konce života?" To promluvil starosta.</p>
<p>„Neřekla, protože to nemusí být pravda." Chast vstal. „Vím, jak odtud utéct. Vy to taky víte."</p>
<p>„Myslíš sklepem, kudy nám vozí zásoby?" Muž s kudrnatým vousem jménem Joon se ušklíbl. „Pár lidí už to zkusilo. Kerilku, vyprávěj mu o tom!"</p>
<p>Kerilk si náhle zakryl rukama tvář. Hlasitě zasténal a dal se do pláče. Chast se na vousatého muže zamračil. „Tohle už nedělej! Příště se rozpláčeš ty!"</p>
<p>„Leda z cibule." Joon mu ukázal na dálku zaťatou pěst. „Sotva se hýbe, a jak si troufá!"</p>
<p>„Na tebe vždycky stačím," řekl Chast klidně. „Kerilku, nemusíš plakat. Zaklínadla děsu používal Soldelo. Ten už nežije. Jestli to ve sklepem' patřilo jemu, dokážu ho zrušit."</p>
<p>Mladík spustil ruce. „Ty to znáš?"</p>
<p>„Hm. Co tam měli ještě? Kromě strachu?" Měl jasné, střízlivé oči. „Příšery? Démony? Zvířata? Nebo ty chlupaté človíčky?"</p>
<p>„Odkud tohle všechno víš?" vyletěl starosta.</p>
<p>„Je to vyzvědač!" vykřikl alchymista a vrhl se na Chasta. Vzápětí ležel na podlaze a Chast držel ve dvou prstech jeho klobouk. „Jistě. Mám za úkol vyzvědět, kolik je tady zbabělců, kteří se bojí do sklepa." Pomalu vstal. Položil klobouk na stůl, dopil víno a otočil se k východu. „Kerilku," řekl tiše. Mladík se k němu beze slova přidal. Odcházeli a nikdo ani nešpitl. Alchymistův klobouk se náhle vznesl a přistál na hlavě svého pána.</p>
<p>Ch</p>
<p>ast měl vlastní způsob, jak se vyléčit. Dával do pořádku opuštěnou kovárnu. Jeho synové prošmejdili celý Chorkorel, pronikli i do leckterého z neviditelných domů, protože ne všechny byly zakleté účinně a dokonale, a nasbírali spoustu starých zbraní, zbytků brnění, zničená kování z kočárů i rozpadlých dveří a zábradlí schodišť. Chast s Kerilkem navštívili nevlídného alchymistu a vzali mu přes jeho brblání z dílny pár potřebných příměsí. Potřebných, pokud chce kovář vyrobit poněkud zvláštní zbraně. Brzy vědělo celé město vězňů, že kovárna je v provozu a že se tam děje cosi divného.</p>
<p>Chast si pozorně prohlížel první hotový meč, když do dveří strčil hlavu Joon. „Tenhle dům se vždycky stěhoval. Proč se už nestěhuje?"</p>
<p>„Asi se mu líbí tam, kde stojí," pokrčil rameny Chast. Odložil meč. „Co chceš? Pomáhat?"</p>
<p>„Nikdo nedokáže zlomit prokletí čaroděje Hargora!" prohlásil Joon.</p>
<p>„Já se s tebou nehádám," řekl kovář. „Nic o tom prokletí nevím a Hargora neznám."</p>
<p>„Přijde sem," zašeptal Joon, úzkostně se rozhlížeje. „Opravdu, Chaste, nelžu. Tenhle dům se <emphasis>musí </emphasis>stěhovat A v kovárně <emphasis>nesmí </emphasis>nikdo pracovat!"</p>
<p>„Kdy přijde?"</p>
<p>„Až bude vykován první meč."</p>
<p>Chast mávl mečem ve vzduchu. „Stalo se. Může přijít. Třeba mi své důvody vysvětlí."</p>
<p>„Rád." Dveře vyplnila mohutná postava.</p>
<p>„Čaroděj Hargor!" vyjekl Joon a skočil k oknu. Stařec po něm jen šlehl očima a muž ztuhl na místě.</p>
<p>„Potřebujeme k rozhovoru svědka?" zeptal se Chast znechuceně a propustil Joona. To bylo lehké. Pro začátečníky.</p>
<p>„Nepotřebujeme," uznal Hargor beze stopy pohoršení a posadil se na lavici. „V tomto domě žil před lety kovář. Moc dobrý kovář. Tak dobrý, až mu to stouplo do hlavy, a on si myslel, že může čarovat i jinak, než nad svými meči."</p>
<p>„No a proč ne?" Chast zůstal stát a hleděl na čaroděje shora.</p>
<p>„Proč ne," souhlasil Hargor. „Jenže on byl pyšný. Chtěl se mi vyrovnat. Vlastně mě chtěl překonat."</p>
<p>„To si dovolil hodně," mínil chladně Chast. „Proto jsi ho zabil?"</p>
<p>„Nikoli." Čaroděj se usmál, ale z jeho úsměvu mrazilo. „Nezabil, a už vůbec ne proto. Začaroval jsem ho. Hlídá sklepení."</p>
<p>„Ten strach," začal pomalu Chast, „ten je jeho?"</p>
<p>„Jak to víš?"</p>
<p>„Nejsem pyšný. Naslouchám. Pořád naslouchám. I tobě."</p>
<p>„Kdo tě učil?" zeptal se úsečně Hargor. „A čí jsi vězeň?"</p>
<p>„Nejsem ničí vězeň. Vězněm je moje žena. Přišel jsem za ní."</p>
<p>Hargor náhle, aniž se ho dotkl, zvedl meč do vzduchu a prudce jím otáčel. Meč se blížil k Chastovi. Ten neuhýbal. Stál na místě a čekal. Zastavil pohyb meče až těsně u své hrudi. Jílec mu pokorně vklouzl do ruky.</p>
<p>„Je v tom víc síly než umění," podotkl. „Nedívej se tak, mistře Hargore. Musela tě hnát strašná nenávist. Neumím si představit, jak silná. Kdo byl ten kovář?"</p>
<p>„Můj žák," řekl Hargor a celý se schoulil. „Ukradl mi můj zelený kámen života."</p>
<p>„Čí to byl život?" Chast ze statného čaroděje nespouštěl zrak.</p>
<p>„Byl prázdný. Tehdy jsem měl důvod ho nosit... Dost!" vykřikl Hargor.</p>
<p>„Dost," souhlasil Chast a klesl na lavici vedle něj. „Někdo tě chtěl zabít. Nenapadlo mě, že by si čaroděj schoval život do kouzelného kamínku... Pověz mi o tom, jestli chceš, ale takhle proti tvé vůli tě už nemůžu vyslýchat. Je s tebou práce..." Těžce vydechl. „Měl jsem čtyři zelené kamínky. Vypadají jako slzy, viď?"</p>
<p>„Co..." Hargor na něj třeštil oči, pokoušeje se vzpamatovat. Nějaký kovář mě donutil odpovídat na své otázky! Kde na to vzal sílu? A měl čtyři zelené slzičky! „Co jsi s nimi udělal?"</p>
<p>„Vyhodil do vzduchu," řekl Chast unaveně a s bolestným výrazem si protahoval krk. „On ho použil pro sebe?"</p>
<p>„Nemusím ti odpovídat. Už nemáš sílu, abys mě přinutil."</p>
<p>„Nemám," přikývl Chast. „Jenže ty už mi věříš. Učil mě Dogno. Jen krátce, vlastně jenom pár dní... Nebyl čas."</p>
<p>„Hm." Hargor se zvedl a shrben mířil ke dveřím.</p>
<p>„Až budeme utíkat z Chorkorelu, nebraň nám." Chast vstal také. Meč se vznesl do vzduchu a zastavil se nehybně kousek od čarodějovy ruky. „Je tvůj," řekl Chast.</p>
<p>Hargor se otočil. „Dokážeš ho vysvobodit?"</p>
<p>„Tvého kováře? Nevím. Možná mě něco napadne, a třeba to nepůjde. Musel by ten život vrátit, ne?"</p>
<p>Čaroděj mlčky potřásl hlavou a zmizel.</p>
<p>Takže musel, povzdechl si Chast.</p>
<p>D</p>
<p>o sklepení vkročil jako první. Za ním nakukoval Mawe, opíraje se o rozeschlé staré dveře. Kerilk, vyzbrojený mečem z Chastovy dílny, a přesto vystrašený, čekal, až ho vůdce výpravy zavolá.</p>
<p>Chast se rozhlédl ve tmě. Závan větru, a hrůza. Taková, jakou ho počastoval Soldelo na věži. „Poslouchej mě, zakletý kováři," řekl polohlasem. „Jenom poslouchej, nic víc... <emphasis>Aiar</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sall, cheiar asaeli, lebochio sali, irg Ha</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>gor!" </emphasis>Sklepení naplnil úděsný výkřik. Chast zavrávoral, musel se přitisknout k vlhké zdi, slyšel, jak dřevěné dveře zoufale zaskřípaly, a pak všechno utichlo. Nastavil dlaň a ucítil na ní chladný kamínek. Ve tmě nebylo vidět, jakou má barvu.</p>
<p>„Kerilku," zavolal, „můžete dovnitř! Teď už nás čekají jenom příšery a vojáci."</p>
<p>Mawe se svou nezbytnou kuší otevřel dveře dokořán a muži z Chorkorelu, vyzbrojení meči a dýkami z Chastovy kovárny, se nahrnuli do sklepa, který tvořil spojení jejich čtvrti s vnějším světem. Zapálili dlouhé, tlusté svíce ve svícnech na stěnách. Brzy měli císařovi lidé dopravit sem, do sklepa pod radnicí, zásoby na celý měsíc.</p>
<p>„Do těchhle vozů naloží potraviny, víno, soudky s pivem a tak dál," ukazoval Chastovi starosta, „a vyvezou je až tamhle, k té šikmé ploše, a zavěsí je na lana. My si je pak vytáhneme nahoru."</p>
<p>„A ty příšery jim nic neudělají?" zajímal se Mawe.</p>
<p>„Ne. Poznají, kdo je jejich člověk."</p>
<p>„Schováme se za vozy," řekl Chast „Kerilku, jsi v pořádku?"</p>
<p>„Jsem," kývl mladík. „Jak jsi tu kletbu zrušil?"</p>
<p>Chast mu bez odpovědi ukázal na vhodnou skrýš u oje druhého vozu v řadě. Chorkorelští muži se ukryli, zhasili svíce a čekali. Ve sklepení tiše odkapávala voda.</p>
<p>Tma a ticho, rušené jen dopadajícími kapkami vody a pobíháním potkanů. „K zešílení," šeptl Kerilk.</p>
<p>„Počkej, až vylezou příšery," ušklíbl se Chast.</p>
<p>„Už aby to bylo," zašeptal Mawe. „Potřebuju se rozhýbat."</p>
<p>„Až vystřílíš šípy, ztratíš se," připomněl mu otec. „Slíbils mi to!"</p>
<p>„Už odemykají vrata," řekl starosta bezvýrazným hlasem, zastírajícím strach. Můžu se spolehnout na sebe a na svého syna, pomyslel si Chast. Kdokoli z nich se poleká a uteče. Mawe se nelekne a bude mířit přesně. Jen jeho matka mi neodpustí, že jsem ho vzal s sebou. Nepochopí, že Mawe už dávno není dítě.</p>
<p>Zaskřípěly těžké veřeje. Do sklepení vešel muž s pochodní. Za ním druhý, zahalený do černého pláště. Zvedl bledé ruce a vykřikl několik slov v nehezky skřehotavé řeči. Přivolává netvory, poznal Chast. Připravil si meč a dal znamení synovi. Kerilk se přikrčil a zachvěl.</p>
<p>Uslyšeli řev. Nelidský, nezvířecí, řev netvorů. Obrovská hlava s rudýma očima nahlédla do otevřených vrat. Na čarodějovo důrazné pobídnutí se protáhlo dovnitř mohutné tělo, porostlé černými tuhými štětinami. Tlapy, opatřené kopyty, z nichž na okrajích vyrůstají drápy, zaduněly na kameni. Do sklepem' se hrnuli netvoři, určení k vraždění. Nedají se ochočit, nedají se svázat či omámit, dají se jedině zabít. Bestie horce dýchaly, jejich řev a dusot otřásal celým podzemním prostorem a bral lidem dech i odvahu.</p>
<p>Chast se ohlédl po synovi. Mawe kývl a napjal kuši. Už si udělal představu o zranitelných místech na tělech příšer. Šíp z jeho kuše, provázený zaklínadlem, zadrnčel a zabodl se prvnímu netvorovi mezi oči. Zoufalý řev zahýbal snad celým Chorkorelem. Obluda klesla na kolena a zaryla hlavu do bahna v koutě.</p>
<p>Chastův meč se mihl a téměř oddělil hlavu od těla druhého netvora, jenž už vyrážel ve směru, odkud přilétl šíp. Mawe vystřelil podruhé, třetí netvor vydal strašlivý skřek. Chast vyskočil z úkrytu a zaútočil na dalšího v řadě. Kerilk se vzpamatoval a postavil se vedle něj. Chorkorelští se vyhrabali zpoza vozů a pustili se do vojáků, kteří netvory doprovázeli. Lučištník vystřílel šípy a zmizel, ale to už se všechny příšery bezmocně válely na zemi.</p>
<p>Čaroděj ustoupil zpátky k bráně a pokoušel se vykřikovat zaklínadla, jenže cosi mu rvalo věty od úst ještě dřív, než je vyslovil. Někdo čaruje proti mně, pochopil. Ve sklepení však byl zmatek, samý rachot, řev a křik, blýskaly se meče a krvavé oči dosud živých příšer, přilby císařských vojáků a jejich lesklá brnění, čaroděj nebyl schopen odhadnout ani přibližně místo, kde se jeho neviditelný protivník nachází.</p>
<p>Potom padl poslední netvor, vojáci couvali a velitel křikl na čaroděje: „Uteč! Jsou silnější!" Běželi chodbou ke schodům, za sebou nechávali třesk zbraní a výkřiky raněných. „Mají..." oddechoval velitel vojáků, „divné... zbraně... Začarované... nebo co."</p>
<p>Ve dvoraně nad točitými schody čekalo pět čarodějů. „Co se děje?" vrhli se na udýchaného tvůrce příšer. „Nevím," vypravil ze sebe. „Někdo tam dobře ovládá kouzla... Přijdou sem."</p>
<p>„Nu," řekl pomalu Hargor, „je načase uvést v činnost příkazy ticha. Každý z vězňů Chorkorelu má na srdci znamení jednoho z vás." V hloubi duše byl přesvědčen, že kovář učinil nějaké opatření. Nebyl hloupý, ten hoch...</p>
<p>„Soldelovi vězňové přežijí," namítl kdosi.</p>
<p>Hargor zvedl obočí. „Cortor zná jeho slova... Použij je!"</p>
<p>Šest čarodějů tiše proneslo své věty. Teď se zastaví srdce všech, komu na kůži namalovali příkaz ticha, ať už k tomu došlo před týdnem nebo před deseti lety...</p>
<p>Chast obezřetně stoupal po schodech. Vnímal zaklínání, přicházející shora, a bylo by mu do smíchu, kdyby právě neměl chuť proměnit všechny císařovy mistry v potravu pro mrchožrouty... Dalo práci přesvědčit chorkorelské, aby si nechali setřít z hrudi znaky, které neviděli. Dalo práci naučit se neviditelné písmo mazat, ale dokázal to.</p>
<p>Když do dvorany s kroucenými sloupy ze zeleného kamene vtrhli živí a dobře ozbrojení muži z jejich vězení, čarodějové byli tak překvapeni, že se nezmohli ani na nejjednodušší kouzla. Přihlíželi, jak vzbouřenci zabíjejí císařské vojáky, a nedělali nic. Až se jeden z čarodějů zhroutil s dýkou v srdci.</p>
<p>Hargor zvedl paže do výšky a pronesl strašné zaklínání. Síla, vyzařující z jeho dlaní, však narazila na překážku. Chast držel oběma rukama meč vodorovně před sebou a vyslovoval věty <emphasis>zrcadlení. </emphasis>Císařovi, vojáci i čarodějové kromě Hargora ztuhli bez pohybu. Hargor vydal nelidský skřek a udeřil o sebe pěstmi. Starodávná, nepoužívaná kletba, kterou už nikdo nezná. Chastovi muži ztuhli stejně jako císařští. On sám se pomalu svezl k zemi, oči mu na okamžik zeskelnatěly.</p>
<p>„Jak to, že jsi nezkameněl?" podivil se Hargor. Vyčerpáním se sotva držel na nohou.</p>
<p>„Ne... docela," odvětil Chast s námahou. „Podívej." Rozevřel dlaň a Hargor spatřil malou zkamenělou zelenou slzičku.</p>
<p>„Můžeme jít k císaři," řekl Chast. „Až se... zvednu."</p>
<p>M</p>
<p>awe se zarazil v běhu. Mraky nad Chorkorelem se rozptýlily a z toho, co viděl na nebi, se mu zatočila hlava. Nad vysokou zdí vězeňské čtvrti zahlédl zlatavý záblesk. Vzápětí z toho místa vyšlehl plamen a ve zdi se utvořila průrva. Mawe se znovu rozběhl. Někdo bourá zdi Chorkorelu. Celá čtvrť shoří nebo se propadne... Musím zachránit maminku a děcka!</p>
<p>Zdi se otřásaly, jak na ně dopadaly myarovy žhavé tlapy. Kho chvíli pozorovala dílo zkázy a pak vzlétla nad město. Musím najít Chasta. Ulice, domy i zahrady se zachvívaly, v dláždění se otevíraly trhliny. Lidé vybíhali z domů. Kho pátrala po těch svých.</p>
<p>Zinka vyběhla s mladšími dětmi na ulici. Několik žen ji obstoupilo. „To je tvoje vina!" křičely, „tvoje a tvého muže, toho čaroděje! Všichni tady záhynem!"</p>
<p>„Táhněte," mávla rukama, jako by zaháněla hmyz. Nebála se jich. Jsou jen hloupé. Hloučkem žen se prodral muž. Jeden z mála, kdo se nepřipojili k Chastově výpravě. Leti sevřel svůj nůž, malý, ale dobře nabroušený. Maminku nedám. Hari se zachmuřila a její rudé vlasy zahořely podobným plamenem, jaký šlehal kolem zdí. Zinka vytáhla ze záhybů sukně dýku. „Tak pojď, zbabělče!"</p>
<p>Nemusela zbraň použít. Dobíhající Mawe házel nožem stejně přesně, jako střílel z kuše. Muž se zhroutil na dlažbu, ženy se rozprchly.</p>
<p>„Dobrá práce," ozval se ženský hlas a ze střechy bortícího se domu skočila na chodník půvabná bytost, mladá žena, jen nepatrně zahalená do cáru průsvitné látky. Mawe se na ni usmál. Chastův úsměv, poznala Kho. „Ty jsi Mawe, viď?"</p>
<p>Zinka se zamračila a přitáhla syna k sobě.</p>
<p>„Vyvedu vás odtud. Chorkorel se rozpadne a shoří. Myar drásá jeho zdi svými drápy... Pojďte rychle. Jsem Kho, démon z Tigamu, Zinko, ale jsem také Chastova přítelkyně. Můžeš mi věřit."</p>
<p>„Můžeš jí věřit, mami," opakoval Mawe. Zinka vzdychla. Co nám zbývá? Vykročila za tou nestydatou krasavicí. „Ty jsi taky tak krásná," šeptl jí Mawe. Kho na něj vrhla zkoumavý pohled. Bude z něj hezký muž a určitě bude silný jako jeho otec... Závidím lidským ženám jedno jediné. Jejich syny.</p>
<p>Obrovská puklina v mohutné zdi měla nerovné, žhavé okraje, ale byla dostatečně široká, aby se tudy protáhli. Zinka se ohlédla. Chorkorel se měnil v trosky. Lidé následovali příkladu její rodiny a unikali trhlinami ven, někteří popálení a podření, ale živí. Kdo není dost rychlý, zahyne... Necháváme za sebou trosky a mrtvé, pomyslela si. Nechci. Najednou věděla jistě, že tohle už nechce. Dokud budu s Chastem, nezbavím se trosek a mrtvých. Vím, že on má pravdu, ale já chci raději neštěstí a hrůzám uhýbat, než s nimi bojovat...</p>
<p>Proběhli zdi a octli se v parku. Dva stromy poblíž zdi hořely. Hari zatleskala a nahlas se rozesmála. Kdosi ji uslyšel. Nad zbytkem zdi se mihla štíhlá zlatá postava, ladně přistála na trávníku a žhavé škvíry očí se upřely na holčičku. Kho znepokojeně uchopila Hari za ramínko.</p>
<p>„To je myar, mami," řekl Mawe.</p>
<p>„Je moc hezký," vyhrkla Hari. „A hodný." Vyškubla se matce i démonce a rozběhla se ke zlatému netvorovi. Myar se zpěvavě zasmál a sevřel ji v náručí. Hari se k němu přitulila, zjevně jí žár vůbec neublížil, a švitořila mu do ucha cosi v jeho vlastní řeči.</p>
<p>Její matka si zakryla tvář, nesnesitelně ji pálily oči. Ano, jednou tohle muselo přijít. Hari zlomila kletbu nad svou matkou, ale Frederikovo prokletí ji změnilo. Hari není dítě. Je to cosi neznámého. I Kho hledí otřeseně, šlehla Zinka pohledem po démonce. Ne, já nechci!</p>
<p>Myarova zlatá hříva splynula s rudou září vlásků děvčátka, v trávě se roztočil hořící vír, z něhož odlétaly jiskry, a pak všechno zmizelo. Zeď Chorkorelu se začala propadat.</p>
<p>C</p>
<p>ísař seděl na svém trůně ztuhlý hrůzou. Nezkameněl jako gardisté, protože nebyl voják a neměl zbraň. Ani ZeFeik nezkameněla. Rozšířenými zorničkami těkala od jednoho strážce ke druhému, jako by doufala, že se přece jen pohnou, ale nepohnuli se. Lámala si prsty, div jí nepraskly. Zůstal v paláci vůbec někdo živý? Zaslechla kroky. Natáhla krk, naslouchala. Dva muži v těžkých botách. Jdou sem. Dveře se zlatým kováním se otevřely, muži vešli.</p>
<p>Ach, přitiskla si pěsti na srdce, to je on! Dognův rytíř, přítel, žák a ochránce. Žije! A s ním přichází Hargor, první dvorní čaroděj, Soldelův nástupce.</p>
<p>Chast se usmál na císařovnu. Vypadala celá dojatá, že ho vidí, a měřila si ho se stejným potěšením, jako tehdy poprvé na balkóně, i když se ještě třásla strachem.</p>
<p>„Co se to děje?" zeptal se císař svým stařeckým hláskem.</p>
<p>„Pokusil jsem se zastavit uprchlíky z Chorkorelu, Veličenstvo," odpověděl vážně Hargor. „Jenže jsem narazil na čaroděje stejně silného, jako jsem sám."</p>
<p>„Na koho, Hargore?" zapištěl císař rozčileně.</p>
<p>Hargor mlčky ukázal na muže vedle sebe.</p>
<p>„Všichni vojáci zkameněli?" ozvala se ZeFeik. Vždycky čekala od rytíře Chasta neobvyklé činy a příliš ji nepřekvapilo, že se dokázal postavit Hargorovi.</p>
<p>„Všichni v paláci," kývl první čaroděj. „I čarodějové. I vzbouřenci..."</p>
<p>„Tak na co čekáme? Máme přece služebnictvo! Je mezi nimi spousta silných chlapů! Donutíme ho..." Pohlédl na Chasta. Ten se mírně usmíval a poklepával rukou na svůj meč. „Ty máš také meč, Hargore," pokračoval nejistě císař.</p>
<p>Hargor zavrtěl hlavou. „Nezvednu dar proti dárci... A i kdyby, rytíř Chast stačí mě i tvé sluhy rozsekat na kousky. Bude-li chtít."</p>
<p>„Jaké jsou tvoje podmínky, rytíři?" promluvila ZeFeik. Nejraději bych se ti nabídla sama, myslela si, na takové nabídky jsi jistě zvyklý...</p>
<p>„Jednoduché. Konec Chorkorelu. Zrušte svou smlouvu s čaroději, jsou i tak mocní ažaž," řekl Chast. Otočil se po Hargorovi, proč nic neříká. Čaroděj stál u okna a zdálo se, že také zkameněl.</p>
<p>„Chorkorel končí i bez tebe, Chaste," zašeptal. „Podívej."</p>
<p>Chast zbledl. „Musím tam!" Podal Hargorovi modrozelenou slzičku.</p>
<p>„Bez podmínek?" vykoktal čaroděj.</p>
<p>„Bez podmínek," odpověděl mu Chast přes rameno a letěl dolů na dvůr a zadní branou mířil tam, kde se rozpadaly zdi uzavřené čtvrti. V běhu zamumlal větu, jíž Hargor nerozuměl. Pochopil, když ho obstoupili čtyři rytíři v brnění. „Počkáš s propuštěním vojáků, až se vrátí náš pán," vysvětlil mu jeden z nich.</p>
<p>„Váš pán?" podivila se ZeFeik, „vy nejste naši poddaní?"</p>
<p>„Ne. Pocházíme z Bílé pevniny a naše životy patří Chastovi," odvětil slavnostně rytíř. Hargor kývl. Bystrý zrak zkušeného čaroděje odhalil pod šaty modrozelené polodrahokamy, vybroušené do tvaru slzy, zavěšené na tenkých řetízcích. Ve chvíli, kdy je Chast vyhodil do výšky a nechal spadnout k zemi, byly úplně zelené. Teď jsou prázdné, právě jako ten, který mi před chvilkou vrátil. Bez podmínek. Bez žádosti o odměnu...</p>
<p>Kho Chasta zahlédla z výšky a snesla se k němu. „Nemusíš tak spěchat. Jsou v bezpečí."</p>
<p>„Kho! Kde se tu bereš?" Zastavil se a prohlížel si její oděv. „Vypadáš hezky, tohle duhové roucho ti sluší."</p>
<p>„Jsou támhle v parku." Vypadala trochu nesvá. „A Zinka tě proklíná až hrůza."</p>
<p>„Proč?" Vykročil, kam mu ukázala.</p>
<p>„Hari odletěla s myarem."</p>
<p>Chast na ni ostře pohlédl. Ne, to není špatný vtip, Kho mluví pravdu. Hari. Myar. To myar zbořil zdi vězení... Proč?</p>
<p>„Hledal tebe," vysvětlovala mu Kho, „potřeboval spojence proti Xitritorovi. A našel Hari. Nejspíš teď docela zapomene na pomstu."</p>
<p>„Vždyť je maličká," namítl bezmocně.</p>
<p>„Ne všude," prohlásila tajemně. „Zeptej se svého syna. Mawe ji už viděl dospělou. V bráně Liddaru."</p>
<p>„Liddaru... To znamená... Asi se znala s Mintecharem! Netušil jsem, že byl na Liddaru!"</p>
<p>„Myslí ti to," pochválila ho Kho. „Hari nic nehrozí, Chaste. Je spokojená. A zkrotí tu bestii. Je přece tvoje dcera."</p>
<p>Skoro jsem ji neznal, pomyslel si nešťastně. Jen ten jediný rok... Potom jsem šel zachraňovat Bílou pevninu. Stála mi ta země za to?</p>
<p>Zinka je viděla přicházet a vstala z měkké trávy. „Nechoď sem!" vykřikla. „Nechci tě ani vidět! Nedotýkej se mě!"</p>
<p>Chast se zarazil. Měl bych ji obejmout, pohladit ji a utěšovat. Proč mě zahání? Kho stála vedle něj se svěšenýma rukama a trpěla. Ubohý Chast. Rozumí lip démonům a kouzlům než vlastní ženě. Neví, že by ji měl obejmout a nepouštět, protože jinak ji ztratí...</p>
<p>„Jdi pryč! Já se vrátím na Liddar." Zinka vyčerpaně klesla na zem.</p>
<p>Mawe se zvedl, pohladil mladšího bratra po vlasech a zamířil k otci. „Zůstanu u tebe," řekl věcně.</p>
<p>Chast se s nehybnou tváří otočil a vracel se k paláci. Koneckonců tam měl práci. Mawe poklusával za ním.</p>
<p>„Pomůžu tvé matce," šeptla mu Kho. „Neboj se."</p>
<p>„Z</p>
<p>bývá zrušit smlouvu s čaroději," řekl Chast o chvíli později císaři. Ten horlivě kýval. „Co říkáš ty, Hargore?"</p>
<p>„Já se bez vězení klidně obejdu," prohlásil Hargor. „Ostatní budou muset také."</p>
<p>„Zamysli se nad znamením ticha," vyzval ho Chast. „Měli byste ho zakázat."</p>
<p>Něco se mu stalo, usoudila ZeFeik. To není ten muž, který odtud odešel. Vrátil se jiný, starší a tvrdší, bez úsměvu, který mu dřív neustále dřímal na tváři a v očích... Je mi ho líto.</p>
<p>„Souhlasím," odpověděl Hargor. Chast pomalu pokývl a zvedl meč do výšky. Hargor pronesl několik vět v jazyce čarodějů. Vojáci obživli. Čtyři Chastovi rytíři byli ve střehu, ale nikdo se neodvážil zaútočit na cizince v přítomnosti císaře a jeho choti.</p>
<p>Chast s Hargorem doběhli na terasu, kde se už zase bojovalo. Hargor vykřikl: „Dost! Nechtě boje! Chorkorel padl, vězení se ruší!" Nejdřív se rozhostilo ticho, hluboké ticho! Potom vypukl jásot. Chast se nevšímavě obrátil, prošel mezi kroucenými sloupy a sestoupil na nádvoří. Hargor si všiml chlapce, který za ním upřeně hleděl a netroufal si jej následovat.</p>
<p>„Poslyš, hochu," oslovil ho, „ty jsi kovářův syn? Podobáš se mu... Nechtěl by ses zatím naučit pár šikovných kouzel? Tvůj otec asi chce být sám..."</p>
<p>„Chtěl," rozzářil se Mawe.</p>
<p>Chast stál u studny a díval se do černé hloubky. Lehký krok za sebou nevnímal. Až jemná ruka, jež se mu položila na rameno, ho probrala z neveselých myšlenek. „Už jsi někdy spal s císařovnou?" zeptala se ZeFeik vážně.</p>
<p>Ch</p>
<p>ast se úspěšně vyhnul strážím a otevřel si tajné dveře na nádvoří. Nikdo si ho nevšímal. Divné. Možná jsou všichni rozespalí, vždyť sotva svítá. Zívl. Připadal si jako náramný bídák, nejhorší na Černé pevnině. Jenomže neobejmout téhle noci žádnou ženu, asi by umřel. A ZeFeik to věděla...</p>
<p>Nadšeně zatleskala, když vklouzl oknem do její ložnice. „Pomáhal sis při šplhání klouzly?"</p>
<p>„Jediné pořádné kouzlo v tomhle paláci jsi ty," odpověděl. Asi to byla správná odpověď, protože ho za odměnu políbila. Měla na sobě něco, co bylo škoda potrhat, a v těch sponách se nevyznal, tak se raději zeptal.</p>
<p>„Myslela jsem, že jsi lepší čaroděj," zasmála se.</p>
<p>„Pozvalas mě sem kvůli čarování?"</p>
<p>Místo odpovědi se pustila do těch spon, háčků a neviditelných knoflíčků. Vypadalo to jako těžká práce a chudinka ZeFeik si nemohla zavolat komornou. Začal jí zaujatě pomáhat, a než s tím byli hotovi, byl u ní jako doma a ochutnal ji úplně celou. Potom ji odnesl do postele, která připomínala spíš domeček se spoustou záclon.</p>
<p>„Na co čekáš?" podivila se.</p>
<p>„Až mě pozveš dál."</p>
<p>„Tak dobře, pojď dál, ale boty nech venku."</p>
<p>Nechal venku boty a kabát, a vlastně skoro všechno včetně rozumu. Ten se k němu vrátil až k ránu a pošeptal mu, že císař nemá důvod rušit je. Proč, to Chast zatím neposlouchal. Hlavně se mu nechtělo slyšet, že ZeFeik tomu starci všechno řekla.</p>
<p>„Každý usne," ozvala se ze šera, smíchaného z dohořívajících svící a nadcházejícího svítání. „Ale ty ne."</p>
<p>„Neříkej, že ti to vadilo."</p>
<p>„Dala bych za tebe korunu, šperky, zlato, celou zemi," řekla vážně. „Bydlela bych s tebou v chalupě a naučila bych se vařit... Jenomže před císařem se neschovám."</p>
<p>Nenapadlo ho, že by to mohla myslet vážně. Byla to prostě taková noc, horká a bezesná, na jaké se nezapomíná, a ZeFeik určitě tušila, že mu zachraňuje život, ale nemluvila o tom, protože se to týkalo ještě další ženy.</p>
<p>Rozloučil se s ní beze slov, tiše opustil lůžko a co nejrychleji se oblékl. Najednou měl pocit, že ho někdo pozoruje...</p>
<p>Tady je ta branka, zamčená pouze kouzlem... Byl venku z paláce. Odpočinu si, soustředím se a najdu Hargora, plánoval si. Mawe je u něj. A vydáme se k pobřeží.</p>
<p>Na ulici bylo chladno, a přitom se špatně dýchalo. Páchnoucí mlha měla nevábnou žlutošedou barvu. Otřásl se. Ohavná čtvrť. Hnusné město. Odporný palác. Přátelé z Chorkorelu nečekali na tohle ošklivé ráno a opustili město hned v noci, a dobře udělali. Měl jsem se k nim přidat... Pořád cítím v zádech něčí pohled, přestože je sotva vidět...</p>
<p>Zaslechl tiché kroky. Ohlédl se. V mlze se nedalo nic rozeznat. Zrychlil chůzi a sevřel jílec meče. Kroky v mlze také zadupaly rychleji. Někdo mě sleduje. Císař o mně ví, věděl o mně od začátku, a teď za mnou klušou jeho zabijáci. Dal se do běhu.</p>
<p>„J</p>
<p>ste naprosto odporný," vzlykla ZeFeik.</p>
<p>Císař se ušklíbl. „Jenom uvažuju rozumně. Chci dědice. Zamlouvalo by se mi, kdyby vypadal jako ten rytíř, s nímž jste strávila noc. Ovšem vychovám ho po svém... Dva otce mít nemůže."</p>
<p>„On odtud odejde! Nebude vám překážet!"</p>
<p>„Nebude," souhlasil císař. „Moji lidé ho zabijí."</p>
<p>„Víte, že umí čarovat!"</p>
<p>„Jednoho nebo dva začaruje, dalšího zapíchne mečem nebo mu zlomí vaz, vím, nemusíte mi připomínat jeho schopnosti, ale na všechny nestačí. Někdo z nich ho dostane."</p>
<p>ZeFeik si přitáhla krajkový župan k tělu. Otřásla jí zima. Chast mrtvý... To nejde, má v sobě tolik života a síly! Nedostanou ho. „Pane," ozvala se.</p>
<p>„No? Přejete si něco?"</p>
<p>„Vidět jeho tělo."</p>
<p>Pozorně se na ni zahleděl. „Dobře. Po smrti ale nebude tak hezký."</p>
<p>„Já vím." Otočila se k zrcadlu a tiše ho nenáviděla.</p>
<p>C</p>
<p>ísař si vymyslel nějakou složitou, zbytečnou pomstu, usoudil Chast. Chce si se mnou pohrát? Tak toho se nedočkáš, starče! Chytit se nedám. Dával pozor, naslouchal. Běh v mlze ho zavedl do lidnatějších částí města, začal potkávat prodavače, přivážející zboží do obchůdků a stánků, žebráky, přešlapující na nárožích, probouzející se ve výklencích domů, u plotů a mezi dřevěnými bednami na odpadky. Uličky páchly močí a kdovíčím ještě a vzduch se ani nehnul, jak byl hustý. Města nestojí za nic, myslel si Chast. Lidé tu do sebe pořád vrážejí, jak mám poznat, který z nich je císařův najatý vrah?</p>
<p>Odstrčil chlapíka v potrhaném pytlovitém plášti. Tenhle nemá zbraň. Muž ho chytil za loket, zpod hadru, přehozeného přes hlavu na způsob kápě, se ozval známý hlas. „Sleduje tě polovina císařské gardy, ty kolohnáty poznám na sto honů! Tady zahneme za roh a skočíme do prvního sklepního okénka."</p>
<p>„Mistře Dogno," vydechl Chast užasle, a bez dalších řečí zahalenou postavu následoval.</p>
<p>„No konečně." Z hromádky starých brambor či řepy v rohu sklepa se zvedl Rigú. Dogno kouzlem změnil svůj zevnějšek, byl k nepoznání. Rigú vypadal pořád jako Rigú.</p>
<p>Dogno si Chasta změřil. „Musím tě taky trochu proměnit, jsi nápadný... Sedni si tady a nebraň se." Zvedl ruce a jal se jimi kroužit kolem Chastovy hlavy. Za chvíli měl Chast rozježené bílé vlasy, tvář s hlubokými jizvami po černých vředech a na rukou a předloktích ošklivou vyrážku.</p>
<p>„Stačí," zarazil Dognovo čarování. „Kulhání už svedu sám. Nemáš kus toho pytle? Musím schovat meč."</p>
<p>„Tady, zabal se," podával mu Rigú otřepaný kus hrubé látky.</p>
<p>„Fuj." Chast si omotal hadr kolem pasu, zahodil kabát a zašpinil si košili sklepním prachem. „Můžeme jít. Musím najít Hargora, je u něj Mawe."</p>
<p>„Nech ho, kde je," doporučil mu Dogno. „Hargor je dobrý učitel a rovný člověk. A má rád děti. Chlapec je v bezpečí."</p>
<p>„Odjedu odtud. Syna chci vzít s sebou."</p>
<p>„Třeba se ještě rozhodneš jinak," pronesl záhadně Dogno. „Ale pro chlapce zajdu raději sám. Tebe musíme dostat z města. Co nejrychleji."</p>
<p>„N</p>
<p>e, dovnitř nesmíte," uslyšel Mawe Hargorovo hluboké mumlání, „moji pomocníci démoni jsou nedůtkliví. Jak bych císaři vysvětlil smrt jeho nejlepších strážců, hm? Dostavíme se ihned. Počkejte před branou. Nebo v zahradě."</p>
<p>Bouchly dveře. To už byl Mawe oblečený. Hargor nakoukl do jeho pokojíku. „Zdrháme?" zeptal se chlapec zkušeně.</p>
<p>„Tudy," kývl Hargor. Stiskl cosi v květinovém vzorku tapety a otevřel tajný východ. Seběhli po skrytém schodišti do sklepa, kde Hargor zvedl poklop, v prachu na podlaze téměř neviditelný.</p>
<p>„A do kanálu," zasmál se Mawe. S hbitostí ještěrky seskočil na úzký suchý chodníček mezi dvěma stokami.</p>
<p>„Rychle," pobízel ho Hargor.</p>
<p>„Kde vylezeme?"</p>
<p>„V parku. V rákosí u rybníka. Poblíž třetí brány," oddechoval starý čaroděj.</p>
<p>„Zabijeme stráže," usoudil Mawe. Kuši měl šikovně upevněnu na řemenu přes záda.</p>
<p>„Uvidíme. Nestřílej, dokud ti neřeknu."</p>
<p>„Ano, mistře."</p>
<p>Oslovil mě mistře, uvědomil si Hargor až po několika krocích. „Ty bys chtěl ke mně do učení?" zeptal se opatrně.</p>
<p>„Chci." Mawe poklusával vedle něj. Rozhodl se vlastně už včera. Budu čarodějem. V téhle zemi se musí moc věcí změnit. A všechna ta práce čeká na mě...</p>
<p>T</p>
<p>ří žebráků si nikdo nevšímal, jen prodavači u stánků na ně mávali, ať se drží dál od jejich zboží. Dogno náhle zvedl hlavu a posunul si kápi. „Chaste, ty nás vedeš!"</p>
<p>Chast se otočil a rozpačitě se usmál. Po proměně měl chůzi i držení těla velmi starého člověka. To nebylo kouzlem, věděl Dogno. Chast se dokonale vžil do své úlohy. „Nevšiml jsem si," zahuhlal stařeckým hlasem. „Něco mě táhne..."</p>
<p>„Míříme ke třetí bráně," pokývl Dogno. „To je v pořádku. Nech se táhnout. Kdoví, co nás tam čeká."</p>
<p>„Přál bych si mít třetí oko," mumlal Rigú. „Mám nepříjemný tlak v týle. Sedí mi tam strach."</p>
<p>Mladá žena v šátku, která na malých kamínkách přímo na ulici smažila chlebové placky s pórkem, kývla prstem na Chasta. Váhavě k ní přistoupil. „Nastav ruku," vyzvala ho. „Na nic nesahej," dodala úsečně, když spatřila jeho vyrážku. Naložila mu do dlaně tři placky. „Rozděl se s kamarády."</p>
<p>„Děkuju," řekl tiše. Usmála se na něj, zasněně, jako by ho hladila očima. Zvláštní, pomyslel si. Co na mně asi vidí?</p>
<p>„Ty a tvoje úspěchy u žen," zavrčel Rigú a zakousl se do placky. Chast žvýkal pomalu, stařecky, a vytrvale pokulhával svým směrem.</p>
<p>„Dogno," vyhrkl najednou, „tam u rybníka. To je Mawe. A Hargor."</p>
<p>„Utíkají," řekl Dogno. „Ani je císař nenechal na pokoji."</p>
<p>„Proč se trochu neproměnili?"</p>
<p>„Hargor na to moc není... Zavolám ho."</p>
<p>Dvojice na cestičce mezi keři se zastavila. Mawe znepokojeně pohlédl na svého staršího průvodce. „Ti tři žebráci," vysvětlil mu Hargor. „Jeden z nich je mistr Dogno. Počkáme na ně."</p>
<p>Ten největší mi připomíná tátu, říkal si Mawe, jenže je starý a znetvořený nemocí.</p>
<p>„Utíkáš, Hargore?" zeptal se Dogno. „Císař tě pronásleduje?"</p>
<p>„Pronásleduje <emphasis>mě." </emphasis>pronesl důležitě Mawe.</p>
<p>„Nevím jak bych ti poděkoval, Hargore," promluvil stařec Chastovým hlasem. Mawe strnul. Tak přece! „Nechceš se teď vrátit? Sám?" pokračoval jeho zamaskovaný otec.</p>
<p>„Ne!" Hargor se zachmuřil. „Odcházím z města. A chtěl bych... Je třeba zarazit veškeré čarování na tomto území. Už toho bylo příliš! Císař umění čarodějů zneužívá, a oni mu v tom ochotně pomáhají..."</p>
<p>„Máš pravdu," kývl Dogno. „Měli bychom na hlavní město vložit pečeť. Ale jde o jedno z nejtěžších kouzel. Museli bychom být čtyři. Čtyři čarodějové. A my jsme tři. Když počítám i Chasta."</p>
<p>Mawe se přitiskl k otci a ucítil pod jeho pláštěm meč. Branou projdeme, rozveselil se. Otcův meč a moje kuše. Chast mu prohrábl rukou vlasy. „Dobrý převlek?" zeptal se potměšile.</p>
<p>Hargor a Dogno kráčeli zvolna před nimi a nahlas uvažovali, jak obtížné kouzlo provést.</p>
<p>„Tady máte čtvrtého," ozval se Chast. Staří čarodějové se otočili a zahleděli se, kam jim ukazoval. Čtyři ozbrojenci vedli po chodníku z velkých čtvercových dlaždic směrem k městským hradbám mladou ženu v černém kabátku a květované sukni. Cesta procházela cípem parku a křížila se s pěšinou, po níž se ubírali naši poutníci.</p>
<p>„Čarovala bez povolení," mračil se Dogno. „To je jasné. Svrhnou ji z hradeb. Pod tím místem je už hromada kostí..."</p>
<p>„Patří jí to," mínil Hargor. „K čemu by nám byla ženská?"</p>
<p>„Když čarovala, tak je asi čaroděj," odsekl Chast. „Pospěšme si. Dogno, přidej Hargorovi trochu té vyrážky..."</p>
<p>Velká brána byla zavřená, lidé procházeli menšími postranními vrátky.</p>
<p>„Hej," křikl strážný a chytil za rameno Chasta, který pokulhával v čele skupiny.</p>
<p>„Pozor, pane," zamumlal Chast pokorně, „ta nemoc prý je nakažlivá..." Předvedl ruce, opuchlé, zarudlé, mokvající.</p>
<p>Hargor strážnému nastrčil svá zápěstí a zaskuhral: „Proto nás odtud vyhánějí..."</p>
<p>Voják uskočil, jako by ho bodla vosa. „Táhněte!" zaječel, „ať už jste venku!"</p>
<p>Poslechli velmi ochotně. Poslední Rigú ještě schytal kopanec. „Vždycky já," zabručel ukřivděně.</p>
<p>„Tamhle leží kosti popravených čarodějnic," řekl Dogno. „Hradby jsou v těch místech hodně vysoké."</p>
<p>Chast vykročil k hromadě kostí. „Udělejte mlhu nebo tmu nebo něco!" houkl na čaroděje. „Ať není vidět, jak padá!" Už rozeznával nahoře na hradbách průvod s odsouzenou. Shazují je z toho výstupku na vnější straně zdi... Postavil se přímo pod něj a vztáhl ruce do výše, neboť kouzlo muselo působit na velkou vzdálenost. Cítil v prstech brnění velkého soustředění síly.</p>
<p>Mladá žena namáhavě vylezla na výstupek a zahleděla se do dálky. Vojáci ustoupili, za ženou se objevil muž v katovském úboru. Má snadnou práci, napadlo Chasta. Jen ji udeří do zad... Ve chvíli, kdy se kat napřáhl k ráně, Chast vykřikl: <emphasis>„Sijot enb irgar darmor</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis>"</emphasis></p>
<p>Žena padala neskutečně pomalu. Současně s jejím pádem se snesla hustá mlha. Chast stačil odsouzenou zachytit do náruče. „A rychle odtud!" Postavil vyplašenou dívku na zem. „Schováme se do lesa, pojď!"</p>
<p>Leželi, všichni řádně zadýchaní, na kraji lesa. „Mají strach z kouzel," mínil Hargor. „Nebude se jim chtít dolů z hradeb." Změřil si pohrdavým pohledem mladou ženu. „Jak se jmenuješ, ty podvodnice?"</p>
<p>„Hjodo," odpověděla a přisunula se blíž k Chastovi.</p>
<p>„A umíš vůbec něco?" vyslýchal ji Hargor. „Nemohla jsi projít žádnou opravdovou školou..."</p>
<p>„Ne, ty jsou jen pro muže," přisvědčila dívka trpce. „Učila jsem se z knih a od bylinkářů."</p>
<p>Chast se usmál. „To není špatný způsob."</p>
<p>Obrátila se k němu. Hleděla na něj a nemohla odtrhnout zrak z jeho znetvořené tváře. „Jsi mladý," řekla. „Kdo tě proklel?"</p>
<p>„To není prokletí, to je převlek," opravil ji. „Vidíte, páni mistři? Ta dívka se umí dívat."</p>
<p>„Ať kouzlo zruší," navrhl Dogno.</p>
<p>Mladá čarodějka se zvedla do kleku. Chast ji napodobil. Chvíli klečeli proti sobě, pak Hjodo vztáhla ruce a s tichým zpěvavým mumláním se dotkla prsty jeho vlasů, přejela mu dlaněmi po čele a spáncích a vzala jeho zápěstí do svých rukou. Našpulila ústa a jemně foukla na zarudlou kůži. <emphasis>„</emphasis><emphasis>J</emphasis><emphasis>et che</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ar," </emphasis>zašeptala.</p>
<p>Proč <emphasis>cheiar, </emphasis>proč ne <emphasis>chier, </emphasis>divil se Mawe. Chast vyskočil na nohy. Zase to byl jeho táta. Umí čarovat, ta ženská.</p>
<p>„Tady nešlo o zásah zlé moci, mladý muži," řekl mu tichý příjemný hlas. Koukl na ni. Jak ví, co si myslím?</p>
<p>„Víš toho hodně," zasmála se. Vlastně je hezká, všiml si. Usmívá se skoro jako maminka.</p>
<p>„Nepomáhal jsi jí?" dorážel Dogno na Chasta.</p>
<p>„Ani trošku. Je dobrá. Uznej, že i žena může být dobrá," bavil se Chast. „Hjodo, právě jsi zrušila kouzlo mistra Dogna."</p>
<p>„To jsem netušila," zčervenala dívka.</p>
<p>„Čeká tě těžší úkol," oznámil jí suše Hargor. „Chceme zrušit účinnost všech kouzel ve městě."</p>
<p>„Promluvil mistr Hargor," představil čaroděje Chast.</p>
<p>„Ach. Velcí mistři!" Nedalo se poznat, jestli to myslí vážně. Možná se jim trochu posmívala... „Pokoušíte se o vážnou věc. Četla jsem o tom."</p>
<p>Mistr Dogno se ujal velení. „Rozestavím vás. Vyjdeme z lesa... Ty, Mawe, udělej čtyřiadvacet kroků k městu. Rigú šestnáct. Pomůžete nám."</p>
<p>Mawe se zastavil v patřičné vzdálenosti. Směr, chápal, určujeme směr. Všechna síla mnou projde!</p>
<p>„Zapomeň na nenávist, Hargore, nedej se rušit," řekl Chast. Vztahoval ruce vysoko nad hlavu, aby zachytil horní proudy. Teď. Prsty nahmatal jemné vláknění větru, který Hjodo namířila na město. Ženy to s větrem umějí nejlíp...</p>
<p>Stála po jeho levé ruce, přidržovala si širokou sukni jako dvorní dáma, chystající se k úkloně před císařem či králem. Soustředil se na svá vlákna. Je to trochu jako hra na stostrunnou loutnu. Tóny musí být čisté, úplně čisté...</p>
<p>Dogno a Hargor, schoulení vkleče na zemi, pronášeli zaklínání. Hlasy se jim chvěly námahou, chvílemi přecházely téměř ve sténání. Chast mlčel a pracoval se strunami ve vzduchu. V jednom okamžiku stál na špičkách, dokonce měl pocit, že se odlepil nohama od země. Pak mu kolem hlavy zavířila dívčina sukně, slyšel, jak Hargor z posledních sil chraptivě vykřikl závěrečnou větu, a udělalo se mrtvé ticho. Klesl na zem a zůstal nehybně ležet. Mawe, celý roztřesený, ho chytil za ruku. „Žiješ?"</p>
<p>„Ano," usmál se. „Bylo to strašně těžké."</p>
<p>„Strašně," přidala se Hjodo. „Nějaká cizí řeč, cizí síla. Zdálo se mi, že nás rozmetá na kousky."</p>
<p>„Na ochraně tohoto města už někdo pracoval. Tuším, kdo to byl. Náš známý Xitritor!" vzdychl Dogno. „Ale my jsme byli silnější." Dobelhal se k padlému kmenu a sedl si na něj. „Musel mít tajnou dohodu se Soldelem. Hargor o tom nevěděl. Ani já."</p>
<p>„My čtyři," ozval se Hargor, „bychom mohli vládnout Černé pevnině. Uvědomujete si tu sílu?"</p>
<p>„Jen ať vládne ten, kdo se k tomu zrodil," řekl prudce Chast.</p>
<p>„Uměl bych to lip než náš císař," ohradil se Hargor.</p>
<p>„O to nejde," potřásl hlavou Chast. „Jde o to, co by se z tebe stalo. Za rok by na trůně neseděl Hargor, moudrý čaroděj a rovný člověk, jen loutka s jeho tváří."</p>
<p>„Xitritor vládne," podotkl Dogno.</p>
<p>„Možná přijdu včas," zašeptal Chast s přivřenýma očima. „Snad v té duté věci, co se mu podobá, najdu ještě kousek Xitritora a vysvobodím ho. Nevím. Před chviličkou jsem pochopil, že nemůžu opustit Černou pevninu hned teď. Čekají na nás další města."</p>
<p>„Chceš připravit čaroděje o jejich živnosti?" zasmála se Hjodo.</p>
<p>Chast si změřil pohledem skupinku unavených lidí kolem sebe. „V téhle zemi se čaruje až moc. A nejsou to právě dobrá kouzla. Víte, co mám na mysli. Příkazy ticha, zkamenělé lidi, vězení, patřící čarodějům... Příliš hloupí a pyšní lidé mají v rukou příliš mnoho moci."</p>
<p>„Hrozně ses rozpovídal," zabručel Hargor. „Je to docela jasné. Odteďka budou ve městech čarovat jen skuteční mistři. Jen ti, kdo pochopí a smíří se s omezením, jež jsme určili."</p>
<p>„Musíme vyrazit," řekl Dogno. „Císařští vojáci nám budou v patách."</p>
<p>„Ano, máme před sebou dlouhou cestu," přikývl Chast. Hjodo se tiše usmívala. „Tebe se nemusím na nic ptát, viď?" obrátil se na ni. Zavrtěla hlavou. „Nemusíš. Půjdu s vámi ráda."</p>
<p>Č</p>
<p>tveřice čarodějů se svými dvěma průvodci putovala po cestách Černé pevniny hodně dlouho. Mnohokrát se taktak vyhnuli nástrahám císaře, leckdy unikli o vlásek zajetí, několikrát se zachránili jen díky rychlosti Chastova meče a přesnosti šípů jeho syna. Vyprávěly se o nich podivuhodné báchorky, na nichž byla sotva desetina pravdy, a obyčejní lidé, kteří měli odjakživa strach z moci čarodějů, je tiše a s radostí vítali. Ve městech, jimiž poutníci prošli, ztrácela účinnost všechna nepřirozená, zhoubná kouzla, a přitom léčivé účinky prostých zaklínadel, pronášených bylinkáři nad odvary a mastičkami, zůstávaly stejné jako dřív. <emphasis>P</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>čeť, </emphasis>vložená na všechna města Černé pevniny, pevně bránila neblahým čárám a nebylo proti ní odvolání.</p>
<p>Hargor i Dogno se ke svému překvapení naučili mnoho nového. Hjodo se usmívala a pozorně naslouchala. Chast se učil stejně tiše jako ona. Nejvíc se z dlouhého putování se čtyřmi čaroději těšil Mawe. Nikdy nikdo nezměří hloubku znalostí, které na cestě načerpal a vstřebal. Po dvou letech se mohl rovnat mistrům, ale nemluvil o tom. Pochopil, že na své umění nesmí být pyšný, protože pýcha k dobrému čaroději nepatří.</p>
<p>Za dva roky jejich užitečného bloudění se na Černé pevnině mnohé změnilo.</p>
<p>Jednoho dne poutníci v dešti zabušili na bránu starého hradu a byli laskavě přijati. Hradní pán, mladý, vzdělaný rytíř, měl z hostů velkou radost, neboť už o nich hodně slyšel. Pohostil je, poslouchal jejich vyprávění, vyptával se a neustále hleděl na půvabnou čarodějku. Od něj se poutníci dozvěděli o nedávné smrti císaře. Jeho dědic je ještě maličký, nejsou mu ani dva roky, a tak zatím vládne jeho matka, císařovna ZeFeik.</p>
<p>„Konec pronásledování..." vzdychl Dogno, když se ukládali na rozložené slamníky a přikrývky v dobře vytopeném, prostorném pokoji. Hostitel se jim omluvil za skromné ubytování, hrad byl při posledním požáru napůl zbořen, a peníze na opravy se tak těžko shánějí...</p>
<p>„Snad," odvětil zamyšleně Hargor.</p>
<p>„Měli byste se vrátit do hlavního města," řekl Chast.</p>
<p>„My?" Dogno zvedl hlavu z polštáře.</p>
<p>„Vy dva."</p>
<p>„Ty ne? Slyšels přece. Dítěti nejsou ani dva roky. Nenapadá tě nic?"</p>
<p>„Napadá." Chast si těžce povzdechl. „Rád bych ho viděl, ale musím se vrátit. Mířím k pobřeží. Naše společná cesta je u konce."</p>
<p>„Hjodo tu není," poznamenal Mawe. Všichni se k němu otočili. „Nejsem malé dítě," dodal mrzutě. „Ona tu zůstane. Nešla by spát do každé ložnice..."</p>
<p>Ráno bylo vlhké a zamlžené. Odcházeli.</p>
<p>„Já zůstanu na Černé pevnině," řekl Mawe. Přeskakoval klády padacího mostu svým neohrabaným způsobem chlapce, který příliš rychle vyrostl.</p>
<p>„Já vím," odpověděl Chast. „Mladý císař tě může potřebovat."</p>
<p>„A ještě se musím spoustu věcí naučit," doplnil chlapec.</p>
<p>„Kde se rozloučíme?" zeptal se věcně Hargor.</p>
<p>„V Dognově domě. Mohli bychom tam dojít asi za čtyři dny," řekl Chast.</p>
<p>L</p>
<p>oučení se protáhlo na několik dní. Konečně za chladného, nevlídného poledne Chast vyšel z brány Dognovy zahrady. Mawe mu podal obě ruce a Chast na jeho prstech ucítil kouzlo <emphasis>spojení. </emphasis>„Umíš opravdu hodně," usmál se na syna. Mawe vážně kývl. „Musím."</p>
<p>Tigy se objevila ve dveřích, oblečená na cestu. Její sestra tiše vyla v hloubi zahrady. „Doprovodím tě," prohlásila úsečně.</p>
<p>„K plantážím," rozhodl Chast.</p>
<p>Pomalu kráčela vedle něj, bez obtíží stačila jeho dlouhému kroku.</p>
<p>„Už nikdy?" ozvala se po chvíli.</p>
<p>„Ne. Nikdy."</p>
<p>„Nezabije tě Xitritor?" zeptala se s úpěnlivým pohledem.</p>
<p>„Ne. Myslím... Myslím, že mu jdu na pomoc."</p>
<p>Vzala ho za ruku a držela se ho, dokud nespatřili před sebou ohradu dýňových plantáží.</p>
<p>S</p>
<p>eděl v přístavu na molu a prohlížel si plachetnice. Na plachtách ve větru je něco, po čem člověk mládne, říkal si. Jenže já jsem suchozemec a z houpání na vlnách mi zas bude tři dny zle.</p>
<p>Tamhleta je hezká, všiml si lodi s modrými plachtami. Už přistává. Půjdu se zeptat, kam míří a jestli bere cestující... Uslyšel tiché zachichotání. Ohlédl se a rázem vyskočil. Za ním stála dívka v bílých splývavých šatech, bosá, s rudozlatými vlasy tak dlouhými a bohatými, že by snad ani nepotřebovala oděv. Podobala se někomu drahému a ztracenému. „Nepoznáváš mě?" smála se.</p>
<p>„To není pěkné, když se dcera posmívá vlastnímu otci," pronesl káravě. „Milá Hari."</p>
<p>„Věděla jsem, že mě poznáš," řekla spokojeně.</p>
<p>„Proč jsi najednou dospělá, Hari? Není ti líto dětství?"</p>
<p>„Žiju dětství i dospělost zároveň a střídavě. Můžu být čtyřletá i čtyřicetiletá... O nic nepřicházím, neboj se."</p>
<p>„Takové kouzlo neznám," vzdal se. Pevně ji objal, nedbaje udivených pohledů kolemjdoucích, námořníků, obchodníků i nosičů.</p>
<p>„Myslím, že je úplně nové," pravila zasněně. „Ještě nikdy nebyl na světě pětiživelný myar."</p>
<p>„Aha, zaklínali ho," pochopil Chast.</p>
<p>„Způsobil to Berin," přisvědčila Hari, „Berin a Chelajon a tvé tri přítelkyně. Můj myar se pohybuje v čase stejně svobodně jako na zemi, ve vzduchu, ve vodě i v ohni."</p>
<p>„Kde je?"</p>
<p>„O něj se nestarej. Je lidem nebezpečný."</p>
<p>„A tobě?"</p>
<p>Zasmála se. „Mě miluje. Miloval mě, dřív než se narodil. Od chvíle, kdy mě Mintechar spatřil v bráně Liddaru."</p>
<p>„Kouzlo, jež není z našeho světa," zamumlal Chast. „Jsi šťastná?"</p>
<p>„Velice šťastná," řekla vážně dívka. „Poslyš. Chci ti povídat o tom, co bude. Viděla jsem tě na lodi s modrými plachtami. Tamhle je," ukázala.</p>
<p>Kývl. „Líbí se mi."</p>
<p>„Viděla jsem tě putovat z Jižního zálivu do Xitritorova starého paláce. A pak..."</p>
<p> „Pak?" zeptal se klidně, jako by na dceřiných slovech nebylo nic divného.</p>
<p>„Létající kočár. Tažený okřídlenými démony."</p>
<p>„Budu je muset osvobodit."</p>
<p>„Něco mi našeptává, že už jsi silnější než Xitritor."</p>
<p>„Možná. Já nevím."</p>
<p>„Xitritor si je vždycky tak jistý," řekla. „Mintechar si byl také sám sebou jist. I ti směšní čarodějové na Černé pevnině..."</p>
<p>„Až na tvého bratra," podotkl.</p>
<p>„Ano. Mawe bude největší čaroděj na Černé pevnině. Nic na světě neotupí jeho zvědavost."</p>
<p>„A nic ho nezbaví pochybností. To znám."</p>
<p>Hari se znovu zasmála. „Xitritor má bílé vlasy. Myar každou noc létá nad jeho střechou."</p>
<p>„Ubohý Xitritor," vzdychl Chast. Zabráni do rozhovoru, přestali vnímat okolí. Až Chasta cosi dloublo do boku.</p>
<p>„Héj," kolébal se před ním opilý námořník v pruhované vestě, „půjč mi tu holčičku!" A vztahoval ruce po Hari.</p>
<p>„Zmiz," doporučil mu Chast.</p>
<p>Opilcův přihlouplý úsměv se rozšířil. Byl to chlap jako hora, vyšší než Chast a o hodně těžší. Navíc cítil posilu. Od konce mola přibíhali chlapíci ve stejných vestách. „Kamarádi mají taky zájem," vysvětlil námořník a zakymácel se.</p>
<p>„Tati..." Hari o krok ustoupila a tázavě vzhlédla.</p>
<p>„Nevolej svého miláčka," ušklíbl se Chast, „máš tady tátu."</p>
<p>Rozpřáhl se a líně udeřil opilého námořníka pod bradu. Muž klesl. Jeho kamarádi vydali hrozivý řev a vrhli se kupředu. Meče, dýky, nože, a tady jedna šavle, hodnotil Chast chladně jejich výzbroj, no dobře. Tasil.</p>
<p>Hari ucouvla o další krok. Oči jí planuly vzrušením. Zdalipak by mě kdy napadlo, že se budu bít kvůli vlastní dceři... Chast nad tím zavrtěl hlavou a ranou pěsti vyrazil dýku z ruky mládence, jenž se ho pokusil obejít. Vzápětí muž se šavlí letěl do moře, aniž by postřehl, co ho tam hodilo. Chast stačil šermovat se dvěma námořníky, ozbrojenými krátkými meči, a současně rozdávat kopance těm, kdo se k němu příliš přiblížili s noži a dýkami. Hari vykřikovala nadšením.</p>
<p>Od lodi s modrými plachtami přicházela skupina lidí v modrých vestách. Všichni se čímsi nepostižitelným do tohoto přístavu nehodili. Lišili se. Zastavili se a sledovali boj.</p>
<p>„Pozor!" zvolal náhle hezký, urostlý muž s pečlivě zastřiženými vlasy i vousem. „Nechte toho! Přístavní stráž!"</p>
<p>Chlapi v pruhovaných vestách okamžitě schovávali zbraně a jali se zvedat a křísit raněné. Tlustý brunátný velitel stráže si je podezíravě měřil. Vypadali velmi pocuchané. „Co to tu bylo?"</p>
<p>Chast se podíval na muže s krátkým vousem, zřejmě kapitána modré lodi. Ten si pohladil rukou bradu a prohlásil: „Jen malé cvičení... Na lodích je tak málo místa!"</p>
<p>Tlustý velitel namířil prst na Chasta. „Co ty tu děláš? Nejsi ze žádné lodi!"</p>
<p>Hari na otce potměšile mrkla. Mohl by tlusťocha probodnout nebo začarovat... Ale nejspíš neudělá jedno ani druhé.</p>
<p>Místo Chasta opět promluvil kapitán modrých. „Vstupuje do mé posádky, pane. Proto ještě nemá stejnokroj."</p>
<p>Velitel stráže důstojně pokývl, dal povel svým lidem a stráž spořádaně odpochodovala. Hari se loudala po molu za nimi. Chast ji sledoval dlouhým pohledem.</p>
<p>„Tvá dívka?" zeptal se kapitán.</p>
<p>„Moje dcera," řekl Chast. „Děkuju ti."</p>
<p>„Plujeme k Bílé pevnině. Umíš něco?"</p>
<p>„Na lodi jsem k ničemu," přiznal Chast upřímně. „Ledaže by nás přepadli piráti."</p>
<p>„Vysoké vlny u Zeleného kamene smetly do moře polovinu mé posádky... Beru každého," vysvětlil mu úsečně kapitán.</p>
<p>Zelený kámen... Holá skála uprostřed moře, pro obyčejné lidi nezajímavá. Ale jiní jsou ochotni nasazovat život při proplouvání mezi ostrými útesy, skrytými pod hladinou. Zelený kámen je skála, kde se nacházejí polodrahokamy, z nichž obratný brusič za pomoci zaklínání pronášeného mistrem čarodějem dokáže vytvořit slzy života.</p>
<p>M</p>
<p>oře bylo klidné a Chast snášel plavbu mnohem lépe než posledně. Učil se pilně námořnickému řemeslu. Učil se podle svého zvyku rychle a nikomu nedovolil, aby si z něj tropil šprýmy. Nic nezůstal dlužen, všechno vracel ručně, i s úroky, a brzy si získal u posádky úctu. Kapitán z nouze nabral v přístavu i pár pěkných lumpů, a teď si blahopřál, že se tam na molu zastal toho dlouhého vlasatého chlapíka. Chast snadno krotil i nejdivočejší rváče a na lodi díky němu nastal klid a mír.</p>
<p>O jednu starost méně. Kapitán měl jiné, závažnější důvody k neklidu. Stříbrem kovanou skříňku pod lůžkem ve své kajutě, plnou úlomků modrozelených polodrahokamů. Muži, kteří s ním před nedávném vystoupili na strmé pobřeží Zeleného kamene, o skříňce nemluvili ani mezi sebou, ale cítili tentýž neklid, totéž znepokojení. Chastovi stačilo kolem nich projít, a hned věděl své. Jsem jenom zvědav, komu a za jakou cenu budou chtít ten poklad prodat...</p>
<p>V noci bylo ve společné kajutě posádky dusno a páchlo to tam potem, špinavýma nohama a vlhkem. Chast pololežel na zádi na smotané náhradní plachtě a pokoušel se odhadnout, jakou rychlosti plují a kdy dorazí do přístavu v Jižním zálivu.</p>
<p>Černá hladina za lodí se najednou vzdula, udělala se na ní obrovská bublina, ta vzápětí pukla a z vody se vynořil šupinatý krk s plochou hlavou, podobnou hadí, ale se zuby masožravého ještěra. Samotný krk měl výšku tří dospělých mužů a z netvorova těla Chast viděl jen ještěří ramena a pracky. Vstal.</p>
<p>„Promluv," přikázal netvorovi v řeči čarodějů.</p>
<p>„Vael," zachrčela mořská příšera. „Vael."</p>
<p>„Kapitán spí," řekl Chast. Prsty a rukama dělal jemné, nepostřehnutelné pohyby, jež netvorovi bránily uškodit lodi.</p>
<p>„Zelený... kámen..." V dálce, strašně daleko od lodi, se objevil netvorův ocas a prudce šlehl do vody.</p>
<p>„Teď si ho nemůžeš vzít. Nedotýkej se lodi."</p>
<p>Mořská obluda sebou vztekle mrskla, až se loď zakymácela. Chast se chytil lana nad sebou. Hladina se nad obrovským zvířetem zavřela a pomalu se uklidňovala. Muž, držící hlídku vysoko mezi plachtami, sešplhal po žebříku a vyděšeně jektaje zuby, ptal se Chasta: „Co to bylo?"</p>
<p>„Najednou se zvedly vlny, a pak se zas utišily," odpověděl Chast.</p>
<p>„Viděl jsem netvora!"</p>
<p>„Já taky!" zavolal kormidelník zpod své plátěné stříšky.</p>
<p>„Já byl nejblíž, a neviděl jsem nic," pokrčil rameny Chast.</p>
<p>Té noci už se nepřihodilo nic zvláštního a Chast se probudil za svítání. Vlastně ho vzbudil kuchař, protože potřeboval pomoc při vaření snídaně. Ještě před jídlem všichni věděli, že za lodí se objevil obrovitý netvor s hadí hlavou, a pak zase zmizel v hlubině. Kapitán Vael si dal Chasta zavolat do své kajuty. Nechal ho stát před sebou a měřil si ho přísným pohledem. Chast bloudil zrakem po vkusně a pohodlně zařízené kajutě. Hledal kapitánův poklad.</p>
<p>„Cos viděl v noci?" uhodil na něj Vael.</p>
<p>Chast se pousmál. „Něco moc zlého, když si zveš návštěvy a nejsi učesaný.</p>
<p>„Ty se mi vysmíváš!" Kapitán prudce vyskočil ze židle. „Můžu tě klidně dát pověsit!"</p>
<p>„Nevztekej se, kapitáne. Co když se ten hadí netvor vrátí?"</p>
<p>Kapitán klesl zpátky a opřel se lokty o stůl. „Povídej mi o tom. Prosím."</p>
<p>„Není toho moc. Chtěl tebe a tvůj poklad. Zelený kámen. Máš ho v té skříňce pod postelí?"</p>
<p>„Ty víš, jakou má cenu?"</p>
<p>„Pro toho, kdo si ho objednal, asi velkou. Neumím přepočítávat životy na peníze."</p>
<p>Kapitán se sehnul a vytáhl skříňku. Vylovil z kapsy klíč a chystal se ji odemknout. Víko náhle samo odskočilo. Vael zděšeně vzhlédl. Chast prohrábl rukou větší i drobné úlomky, podobné zabarvenému sklu. „Proč lidé říkají Zelený kámen, když jsou spíš modré? Víš to?"</p>
<p>„Nikdy jsem nad tím neuvažoval," odpověděl kapitán. Nevycházel z údivu. Koho jsem to vzal na palubu?</p>
<p>„Slzy života jsou zelené, když jsou naplněné."</p>
<p>„Viděl jsi je?"</p>
<p>„Držel jsem je na dlani," řekl Chast. „Zač tohle prodáš?"</p>
<p>„Za palác a celé území pralesů..." Vael své tajemství nechtěl prozradit, ale neubránil se tomu tmavému, klidnému pohledu.</p>
<p>„Špatný obchod. Nedělej to, Vaele."</p>
<p>Kapitán Vael setřásl cizí vliv a napřímil se. „Mě nepřemůžeš. Já plány nezměním. Myslíš, že jsi čaroděj? Cha! Za čtyři dny se setkáme s někým, kdo tě smete do moře kývnutím malíčku!"</p>
<p>Chast se otočil, sklonil se v nízkých dveřích a byl pryč.</p>
<p>Kolem poledne zaplavily palubu létající ryby. Dopadaly na loď v celých hejnech, plácaly sebou a lapaly tlamičkami po vodě. Paluba byla slizká a kluzká a námořníci s klením padali. Kdo spadl, nedokázal už vstát. Kolena, dlaně či tváře jako by přirostly k prknům. Po celé lodi se ozýval řev a nadávky. Kapitán se objevil na schůdcích z podpalubí. Držel se zábradlí. Byl bledý. „Chaste!" zavolal.</p>
<p>„Tady jsem." Chast seděl na svinutých lanech, záda mu chránila nízko stažená plachta. Šílené ryby se mu i tak vyhýbaly.</p>
<p>„Udělej něco!" křičel kapitán. „Co s nimi bude?" Ukazoval na svíjející se muže.</p>
<p>Chast se pomalu postavil. <emphasis>„</emphasis><emphasis>D</emphasis><emphasis>abi debo om-jet cheiar!"</emphasis>pronesl hlasitě. Ryby vzlétly z paluby a ponořily se do moře. <emphasis>„Dabi debo om-jet chier!" </emphasis>dodal polohlasem a námořníci se začali zvedat, třeli si zarudlé tváře a kolena a kleli jen docela potichu.</p>
<p>„Síly moře jsou naštěstí nevědomé," řekl Chast kapitánovi. „Ale možná právě teď někdo žaluje mořským vílám. Žaluje na zlého kapitána, který krade jejich životy."</p>
<p>„Zbylo jich tam dost a dost..." Kapitán se zachmuřil. „Pojď do mé kajuty. Nalejem si víno."</p>
<p>„Nebudu pít. Ale něco ti ukážu."</p>
<p>Kapitán nalil bílé víno do svého poháru. Chast nastavil nízkou misku, kterou si vybral v krabici na nádobí. Namočil do vína dva prsty levé ruky a namaloval si na hruď v rozhalené košili složitý obrazec.</p>
<p>„Není to vidět," poznamenal Vael.</p>
<p>„Není," kývl Chast. „Teď tobě. Jinak se sotva dožiješ zítřejšího rána."</p>
<p>„Přijde další útok?" Vael znovu pobledl. Poslušně si rozepnul kabátec a košili a nechal si nakreslit neviditelné znamení.</p>
<p>Do večera Chast namaloval ochranné znaky dalším mužům. Někteří námořníci se mu vysmáli. Nepoučitelní. Ani ty ryby je dostatečně nevarovaly... „Zemřete," řekl jim. Nebrali ho vážně.</p>
<p>Vael přecházel pod splihlými plachtami. Bezvětří. Stojíme na místě, vystaveni neznámým mořským silám. Je to únavné. K smrti únavné... Spát. Na všechny padla únava a k večeru usnuli snad i strážní nahoře v koši. Mrtvý klid trval do noci.</p>
<p>Kolem půlnoci se moře kolem lodi rozzářilo přízračnými světly a ze všech stran se ozvalo kvílení, neustále nabývající na síle. Posádka byla rázem na nohou. Víly se jim nemínily ukázat. Fičely mezi nimi v podobě závanů ledového vichru, semtam některý nešťastník zahlédl vyceněné žraloci zuby nebo staré, prastaré oči leklých ryb, než ho obtočil závoj páchnoucí rybinou a stáhl ho do světélkujících hlubin.</p>
<p>Těm, kdo měli na sobě ochranný znak, se víly vyhýbaly. Se zuřivým vytím se míhaly těsně kolem nich, snažíce se je aspoň vyděsit a donutit k ústupu až těsně ke kraji paluby, odkud byl už jen krůček k pádu do vražedného moře. Čas od času i je větrný vír poponesl kus po palubě. Víly vířily a zabíjely.</p>
<p>Chast vyklouzl z víru, přistál na všech čtyřech, udeřil se o bednu s nářadím, na okamžik zůstal ležet bez vlády, probrala ho až sprška slané vody. Loď se nebezpečně nakláněla. Vedle něj dopadl Vael. Chast nahmatal jakési lano, zkusil, zda drží pevně, a kapitána k němu přivázal. Vael dýchal, ale neprobíral se.</p>
<p>Chast si provlékl lano pod rameny. Právě včas. Loď se zakymácela, jako by se chystala převrátit, pod sebou viděl vlny, lačné a zářící, kolem něj sklouzlo do vody čísi tělo, výkřik přehlušil ustavičné vílí kvílení a umlkl. Chast se přitáhl zpátky na palubu a zapřel se nohama o zábradlí. Zvedal se mu žaludek. Na mořské víly neplatí žádná zaklínadla. Ony v tomhle moři vládnou. Všechno je poslouchá. A teď jsou velice rozzlobeny na toho, kdo jim vzdoruje. Vlastně jsou v právu, uvědomoval si, ale současně na ně měl zlost, že tak krutě a beztrestně ničí křehké lidské životy.</p>
<p>„Vy!" zavolal do vytí větru. „Vlastní životy si chráníte navěky, a cizí berete! A za takovou maličkost, kousek kamene!" Křičel to v řeči čarodějů, určitě mu rozuměly. Vítr se rozběsnil ještě víc. Teď mě zabijí, pomyslel si téměř s úlevou. Vlny se převalovaly přes palubu, Chast se držel lana a snažil se neutopit a udržet hlavu nad vodou i Vaelovi. Jekot vil ho bodal do uší, před očima měl černé blesky, ztrácel vědomí. Pokusil se utáhnout povolující uzly, jimiž přivázal sebe i kapitána, ale neměl už dost sil. Zajistil je tedy kouzlem. Jestli ho víly umějí zrušit, zahyneme. Stejně tahle skořápka půjde ke dnu...</p>
<p>P</p>
<p>otom bylo najednou ráno, muži se postupně probírali, rozhýbávali a vymotávali z lan, jimiž se prozíravě připoutali v noci. Hleděli s hrůzou jeden na druhého, neboť strašné noční zážitky, šrámy a podlitiny a zaschlé nánosy soli z nich udělaly učiněná strašidla. Slunce nemilosrdně pálilo, loď se potácela, skloněná ke straně jako kulhavá stařena, potrhané plachty nedávaly žádný stín a den nemínil nikdy skončit. Moře bylo teplé jako polévka a zásoby vody, které se v noci nevylily z nádob zničených prudkými nárazy, byly směšné. Pro ty, kdo přežili noc, nestačily ani na šest dní.</p>
<p>„Chcípneme," zachraptěl mladý námořník.</p>
<p>„Usmažíme se na slunci," dodal druhý.</p>
<p>„Spravíme plachty a kormidlo," prohlásil Vael. „Brzy se zvedne vítr."</p>
<p>„Nezvedne," řekl Chast. Olízl si rozpraskané rty. „Ony se o to postarají."</p>
<p>„Budeme tedy čekat, až umřeme?" vyjel na něj kapitán.</p>
<p>„Podívám se na to kormidlo," odpověděl Chast.</p>
<p>„Ty umíš plavat?" podivil se Vael.</p>
<p>„Kdysi v bitvě na jezeře jsem spadl do vody, a tak jsem se rychle naučil. Ani jsem neutopil meč..." Chast se tiše zasmál a vydal se na záď.</p>
<p>Kormidlo se nedalo opravit. Bylo prostě pryč. Plachty byly k ničemu, nefoukal vítr. Noc nepřicházela, ačkoli už dávno měla být tma. Leželi pod stříškou ze zbytků plachet, téměř nazí, a po tělech jim stékal pot.</p>
<p>„Měl jsi jim dát tu skříňku, Vaele," zasípal kormidelník.</p>
<p>„Teď už je stejně pozdě," mávl rukou kapitán. „Slunce nás upeče zaživa."</p>
<p>Chast si nenápadně pohrával s prsty. Zkoušel mlhu. Zaklínadla zde neplatila, alespoň ne ta běžná. Přemítal, jak jejich účinky posílit. Zvedl se, vytáhl si na palubu kbelík s vodou z moře a obyčejným kartáčem udělal kolem ležící skupinky kruh. Mumlal přitom formulky pro <emphasis>ostrov, </emphasis>to jest místo, které se svými magickými vlastnostmi liší od okolí. Tak. Usadil se dovnitř kruhu a zopakoval nejsilnější kouzelné věty, na které si vzpomněl. Na vyčerpané muže se snesla hustá, vlhká, chladná mlha.</p>
<p>Vydržela do rána, totiž do doby, v níž Chast tušil další ráno. Podruhé mi moře nedovolí zopakovat stejné kouzlo... Leželi v palčivém horku, usínali nebo možná umírali. Když se na obzoru objevila nádherná loď s plachtami, visícími schlíple z ráhen, poháněná dlouhými vesly, nebyl na poškozené, začarované lodi nikdo při vědomí.</p>
<p>Ch</p>
<p>ast se probudil v kajutě, která mu byla čímsi povědomá, přestože v ní zaručeně nikdy nebyl. Hlava ho bolela, v očích jako by měl písek, do krku mu snad někdo zastrčil tuhou, rezavou trubici, jež mu bránila v dýchání a polykání, kůže ho pálila. S mžouráním se rozhlížel. Na stolku spatřil sklenici s vodou. Natáhl ruku, ne, je daleko. Poručil sklenici, aby se pomalu sunula ke kraji stolku, až k nízké zarážce. Tak. Už na ni dosáhl. Navlhčil si rty a usrkl vody. Postavil sklenici zpátky na kraj stolu a překvapeně si prohlížel své zápěstí. Rukávy s krajkami... Co je to za nesmysl? Měl na sobě bílou krajkovou košili z nesmírně jemné látky, jež vůbec nedřela kůži, spálenou sluncem, a jinak nic. Přejel si prsty zarudlé oči. Něco mi to připomíná. Už vím. Xitritorův sen. Jsme sami v kajutě na jeho lodi... Ale to bychom měli pít víno a hrát joot...</p>
<p>Nadzvedl se a podíval se na stolek. Jeho vykládaná deska měla vzor, přesně odpovídající hrací ploše pro joot. Figurky jsou tamhle v té krabičce, odhadl. Naklonil si krabičku tak, aby do ní viděl. Ovšem. Připravil figurky do základního postavení. Všechno to dělal na dálku, aniž by vstal z pohodlné pohovky.</p>
<p>Xitritor vstoupil. Vypadal jako dřív, ale měl těžší krok.</p>
<p>„Podívejme," všiml si změn v kajutě. „Chceš si zahrát?"</p>
<p>Chast se nepohnul. Čaroděj si ho zkoumavě prohlížel. „Zdá se, že jsi pro mě zachránil cennou věc... Věděl jsi, že je pro mě?"</p>
<p>„Pro koho jiného?" Chast se na pohovce protáhl. „Můžeš shodit tu proměnu. Namáhá tě. Já přece vím, že ti zbělely vlasy."</p>
<p>„Ts," udělal Xitritor pohrdavě. „Kdo ti napovídal takové nesmysly?"</p>
<p>Chast se nadzvedl na lokti a vztáhl levou ruku. Nic víc. Xitritor pocítil, jak se z jeho tváře a vlasů loupe kouzlo změny. Zmateně couvl a pohlédl do zrcadla. Měl bílé vlasy a na tváři unavené vrásky.</p>
<p>„Ta skříňka tě přivolala," řekl Chast a položil si hlavu na polštář. „Víly nás chtěly zabít. Měly na mě vztek... Prohlédl sis svého dodavatele Vaela? Viděl jsi znamení?"</p>
<p>„To ty?" užasl Xitritor, „ty sám?"</p>
<p>„Já... Víš, kdo zničil Chorkorel?"</p>
<p>„Myar," vzdychl Xitritor.</p>
<p>„A kdo ti zabránil postavit nový? Kdo zrušil platnost nedobrých kouzel ve městech Černé pevniny?"</p>
<p>„Čtyři čarodějové..." Xitritor se nechápavě mračil a vrásky na čele měl čím dál hlubší.</p>
<p>„Znáš jejich jména?"</p>
<p>„N-ne... Předpokládám, že jeden z nich byl Dogno..."</p>
<p>„Dogno, Hargor, Hjodo a já," řekl Chast a posadil se. „Tak, a teď mě dovez do Jižního přístavu. To území jsi stejně slíbil Vaelovi."</p>
<p>„Nemůžeš mi přikázat..." nadechl se Xitritor.</p>
<p>Chast se mírně usmál. „Řekl bych, že můžu. Aleje to zbytečné, jsi přece na útěku. Když se neschováš, myar tě utýrá k smrti."</p>
<p>„A ty? Co budeš dělat ty? Staneš se králem?"</p>
<p>„Stanu se zase kovářem," odpověděl Chast. „Potulní kováři se mají lépe než potulní čarodějové. Neprobouzejí nenávist."</p>
<p>„Máš pravdu," uznal Xitritor překvapeně. „Nikdy jsem takhle nemyslel. Nebudit nenávist..."</p>
<p>„Až zapomenu všechna kouzla, třeba mi moje milovaná odpustí, že jsem chtěl být čarodějem," dokončil Chast.</p>
<p>Xitritor zakroutil hlavou. „Zůstaň se mnou," zaprosil náhle. „Jsem pořád sám, čím jsem mocnější, tím tíživější je osamělost."</p>
<p>„Já vím. Nechci dopadnout jako ty. Nebo jako Mintechar." Chast se rozhlédl po kajutě. „Ve tvém snu jsme pili víno... Kde ho máš? Chceš černé figurky? Nebo červené? Dávám ti první tah..."</p>
<p> <strong>Dědictví Sohtonů</strong></p>
<p>J</p>
<p>ednoho krásného rána se královna Ohhobaru Harmika probudila s pocitem ztráty. Něco se mi zdálo, a teď pláču a nevím proč... Pomalu vstala, přehodila si vyšívaný župan a zaklepala na dveře, ukryté v nařasených závěsech. Nic. Otevřela. Lůžko ve vedlejší ložnici bylo netknuté a na stolku ležel list žlutého papíru. Vzkaz. Zdálky rozeznala Chastovo písmo, špičaté a lehce skloněné doleva. „Má milá, už mě nepotřebuješ, můžu jít. Máš dobré rádce a já ti tu nechávám kočár s démony a své čtyři rytíře. Jsou ti k službám."</p>
<p>Když vkročila do rady, všichni na ni upřeli zrak. „Co se přihodilo, královno?" zeptal se první rádce, důstojný muž s bílým vousem.</p>
<p>„Chast odešel," hlesla. Do očí se jí draly slzy.</p>
<p>„Nevěřili jsme tomu," pravil první rádce s nadzdviženým obočím. „Myslel jsem, že mu zachutná moc... Nebyl by prvním čarodějem na tomto trůně."</p>
<p>„Sedal mi u nohou," podotkla Harmika. Sedm mužů se tiše zasmálo. To je naučil on, smát se královně...</p>
<p>,,Na tom pramálo záleží, kde kdo sedá," promluvil druhý rádce. „Teď je tedy pryč. A ty se musíš rozhodnout, jaké budou naše vztahy k Severnímu knížectví."</p>
<p>Harmika se vsedě napřímila a konečně začala vládnout.</p>
<p>R</p>
<p>yborovi dunělo v hlavě. To dunění znamenalo smrt, smrt, smrt... Vedle něj stál kat s připravenou oprátkou. Proč čekají... Tam dole se mě někdo zastává! Ach, ten tulák, který pomáhá v kovárně. Starosta a soudce sotva dají na jeho míněni... Vzdychl.</p>
<p>„Našli jste snad u něj nářadí, jehož pomocí by se vloupal do domu? Byly snad dveře vyražené?" vyptával se potulný kovář.</p>
<p>„Nebyly," broukl vesnický strážník. Starosta po něm loupl očima.</p>
<p>„Vnikl do domu a pokusil se vdovu znásilnit," pokýval tulák, „ale jak se tam dostal? Když náhodou přišel snoubenec té paní, dveře byly zamčené a na oknech okenice..."</p>
<p>Tenhle člověk ví, jak to bylo, poznal Rybor. On ví, že mě pozvala sama, a ví, proč mě obvinila. Jenže mi to není k ničemu.</p>
<p>„Mlč, tuláku," přerušil starosta zastánce odsouzeného. „Mlč a dívej se. Takovým jako ty neškodí vidět občas nějakou tu popravu."</p>
<p>Potulný kovář si pročísl rukou dlouhé vlasy a ustoupil. Rybor pocítil na krku oprátku a roztřásl se. Bude to bolet? Určitě... Kat odkopne žebřík...</p>
<p>Dopadl na tvrdá prkna. Žiju? Proč?</p>
<p>Strážník a kat zkoumali provaz, jenž se záhadně uvolnil. Nebyl poškozen, nenašli nic podezřelého, provaz se musel odvázat sám.</p>
<p>„Má právo na život!" vykřikla stará žebráčka. Tulák vedle ní se mírně usmíval.</p>
<p>„Ochránily tě nadpřirozené síly," zavrčel starosta. „Sejměte mu pouta! A ty si pospěš ven z vesnice, a už nikdy se tu neukazuj!"</p>
<p>Rybor pomalu sestoupil z dřevěných schůdků. Podlamovala se mu kolena. Takové zázraky se přece nestávají!</p>
<p>Starý kovář položil ruku na rameno svého pomocníka.,,Radši zmiz taky, Chaste. Někdo mohl zaslechnout, cos šeptal při popravě."</p>
<p>„Půjdu," kývl tulák a stiskl kovářovu tvrdou dlaň. Je to smutné, když se spravedlnost neobejde bez čarování...</p>
<p>K</p>
<p>ráčel po zeleném břehu čisté říčky a plánoval, jak si za chvíli chytí rybu a upeče si ji na ohýnku. A přespím na té huňaté, měkké trávě, těšil se. Lidí měl pro dnešek až po krk.</p>
<p>Říčka se rozšiřovala v malé jezírko a v něm se koupala víla. Byla krásná jako víla a nahá jako víla, ale byla to dívka. Prozradily ji jemné chloupky v podpaží i leckde jinde. Chast se neskrýval. Prošel křovím a sedl si na břeh. Dívka se po něm zběžně ohlédla, a nic, koupala se dál. Ale ale, řekl si.</p>
<p>„Nechceš si taky zaplavat?" zavolala na něj po chvíli.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Utopila bys mě, rusalko!"</p>
<p>Rozesmála se a pokropila ho sprškou vody. „Nejsem rusalka. Jsem Aner z Ommoru."</p>
<p>A tohle pěkné tělo tě živí, pomyslel si. Zaslechl v keřích kradmé kroky. Někdo sejde podívat? Na obou stranách jezírka se objevili chlapi, vyzbrojení kopími.</p>
<p>„Máme tě, děvko!" zahulákal bradatý ošklivý mrňous. „Za tohle tě čeká veřejné zmrskání!"</p>
<p>Chast vstal. „Kdopak ty jsi, že se tak rozkřikuješ?" oslovil malého chlapíka. Bradatý si ho změřil od hlavy k patě, což trvalo dost dlouho.</p>
<p>„Tohohle tuláka seberte taky!" křikl na své pomocníky.</p>
<p>„No tohle," ušklíbl se Chast a vzal mu kopí. Zdálky to vypadalo, jako by mu místní strážce mravnosti zbraň sám podal. „Tak pojďte!" vyzval ostatní. Pět mužů, pět vesnických nešiků, to není tak moc. Mrkl na dívku. Nenápadně kývla. Jakmile se chlapi pustili do boje s tulákem, vyběhla z vody, chňapla hromádku svých šatů a letěla pryč.</p>
<p>Chast se dobře bavil. Dlouho už nebojoval kopím, a rád si to zopakoval. Ovšem tihle soupeři opravdu nestáli za moc. Chvíli si s nimi pohrával, a když usoudil, že dívka má dostatečný náskok, jednoduše jim všem popořadě vykopl zbraně z rukou, naházel je do jezírka, načež majitele poslal za nimi.</p>
<p>„Vykoupejte se a zapomeňte," řekl a doprovodil slova zakroužením spojených předloktí, sklonil se a nechal si vodu proudit mezi prsty levé ruky. Pak ustoupil do keřů. Muži se vyhrabali z vody a nechápavě se rozhlíželi. Chast se spokojeně pousmál a vykročil směrem, kudy utekla Aner.</p>
<p>Omtnoru bylo kupodivu město. Jak je to dlouho, co jsme projížděli s nebožtíkem králem takovou malou dědinkou, deset domků a sešlá hospoda... Tady snad našli zlato, že se za nějakých patnáct let tolik rozrostla... Chast si na trhu koupil placku, usadil se na rozbité káře na rohu a spokojeně žvýkal. Co dál? Podívám se, jestli v kovárně nepotřebují pomocníka.</p>
<p>Středem široké ulice, příčné na trhovou, se vlekl drobný, vyschlý dědoušek s těžkou otepí dřeva. Chast vyskočil. „Počkej, pomůžu ti!" Chytil otep a složil si ji pod paži. Skoro bych mohl druhou rukou poponést dědouška, pomyslel si.</p>
<p>Stařík se uculil. „Máš dlouhé ruce, chlapče!"</p>
<p>„Kam to dříví neseš?" zeptal se Chast.</p>
<p>„Do lékárny," odvětil stařík důležitě. „Mladý pán potřebuje právě tohle dřevo, a žádné jiné."</p>
<p>,Ale," podivil se Chast. Poznal větve bělovce. Někteří čarodějové tvrdí, že jisté kouzelné nápoje se dají uvařit jedině na ohni z tohoto dřeva. Což je pochopitelně nesmysl. Mladý pán se asi učí čarovat.</p>
<p>„Mladý pán je velice vzdělaný," chlubil se děda. „Jsem rodinný sluha. Sloužím jeho rodině už padesát let."</p>
<p>„Moc tě nešetří," zabručel Chast. Stařík uraženě zmlkl.</p>
<p>Lékárna byla ve světlém, výstavném domě. Chast se zastavil a četl si vývěsní štít. Hm. Nabízí opravdu kdeco. Vtom z lékárny vyběhl statný mladík. Hnal se jako splašený a hlasitě klel.</p>
<p>„Já už tu nebudu ani den! Vykuřovat čarodějnice! To je nápad! Peníze si nech, já si nechám život! Na kouzla a čáry já nejsem a nebudu!"</p>
<p>Chast pohlédl na staříka. Ten pokrčil rameny a ukázal bradou na dveře lékárny. Stál v nich štíhlý, útlý muž kolem třicítky, s řídkými jemnými vlasy a vlhkýma laníma očima. Chast bezděčně nakrčil nos. Krasaveček.</p>
<p>„A jsem bez pomocníka v domě," rozhodil rukama krásný lékárník.</p>
<p>„Pane Hoorengu," špitl uctivě starý sluha, „možná by tenhle hoch..."</p>
<p>„Hledáš práci?" obrátil se lékárník k Chastovi.</p>
<p>„Vlastně ano," kývl Chast. „O co jde?"</p>
<p>„Potřebuju někoho na těžší práci po domě," vysvětloval Hooreng, „taky kolem koní..."</p>
<p>„Hmm," udělal Chast souhlasně. „Podíval bych se na to."</p>
<p>„Pojď dovnitř, domluvíme se," pokynul mu pan Hooreng.</p>
<p>Nabízel slušné podmínky. Až moc slušné, na takové městečko uprostřed lesů. Chastovi se nelíbil pohled, jímž si ho mladý lékárník neustále měřil, ale rozhodl se, že si ho nebude všímat.</p>
<p>„Nejsi pověrčivý?" zeptal se najednou Hooreng, když už byli téměř domluveni.</p>
<p>„Ne. Proč?"</p>
<p>„Práce lékárníka může leckomu připadat jako čarování," pronesl opatrně Hooreng.</p>
<p>„Hm," pokývl Chast lhostejně. Lékárník si viditelně oddechl. Tady to bude zajímavé, usoudil Chast. Kouř z větví bělovce na vyhánění čarodějnic, nebo oheň na kouzelné nápoje, ten mladík se žene do neštěstí...</p>
<p>Starý sluha Hoorengovy rodiny ho zavedl do dřevěného domku ve dvoře, kde bydlelo služebnictvo, ukázal mu maličký pokojík, oddělený tenkou příčkou, vybavený jen nízkou postelí a plechovým umyvadlem, a seznámil ho s ostatními.</p>
<p>Nováčka se okamžitě zmocnila mladinká kuchařka Litt. „Nejdřív ti dám najíst, a pak mi nanosíš vodu," rozhodla. Než snědl jídlo, které mu připravila, dozvěděl se všechno o lékárníkově domácnosti, a k tomu spoustu drbů o celém městečku. Zeptal se na Aner. „Ty ji znáš?" zaškaredila se dívka.</p>
<p>„Je dost známá, ne?" zasmál se. „Slyšel jsem o ní."</p>
<p>„Je pěkná," řekla poctivě Litt.</p>
<p>„Jako ty?"</p>
<p>Zčervenala. „Víc."</p>
<p>„Musí být nebezpečná," usoudil. „Kam se chodí pro vodu?"</p>
<p>„Zavedu tě ke studni." Šla před ním a byl to hezký pohled. Asi se mi v kuchyni bude líbit, řekl si.</p>
<p>Chast se práce nebál a věci ho poslouchaly. Do večera bylo každému v domě jasné, že nový pomocník je šikovný a ochotný. Za celou dobu neobjevil nic zvláštního, a to prolezl i větší část sklepa, když hledal brambory pro Litt do kuchyně. Už za tmy se chystal umýt v dřevěném korytě u studny. Litt vykoukla z kuchyně. „Chaste!"</p>
<p>„Copak?"</p>
<p>„Mám tady ještě práci... Bojím se potmě v domě. Počkej tu se mnou!"</p>
<p>„Za chvilečku se vrátím," slíbil jí. „A doprovodím tě."</p>
<p>Nezatěžoval se otáčením rumpálem, jen mu přikázal vytáhnout okov nahoru. Nalil vodu do koryta a spokojeně se umyl. Už si vytřepával vodu z vlasů, když se z domu ozval strašlivý výkřik. To nebyla Litt. Vrazil do kuchyně. Dívka se v koutě třásla hrůzou. Vrhla se mu do náruče.</p>
<p>„Zase vyvolává démony," jektala zuby. „Jednou jsem ho viděla. .. Má ve sklepě rakev! V té zamčené místnosti!"</p>
<p>„Démoni takhle neřvou," namítl Chast. „Nemá tam nějaké zvíře?"</p>
<p>„Zvíře? V rakvi?" Podívala se na něj jako matka na dítě, které si moc vymýšlí. „Odkud víš, jak řvou démoni?"</p>
<p>„Půjdu se tam podívat. Když chytím démona, přinesu ti ho ukázat."</p>
<p>„Sežere tě to!" vyjekla. „Nechoď tam!"</p>
<p>„Zavedeš mě k těm zamčeným dveřím," řekl velitelsky. Velet uměl. Dívka strnule vykročila.</p>
<p>Ve sklepě bylo tma. Chast rozsvítil pochodeň nad vchodem a dvě tlusté svíce těsně pod schody. Litt byla sice vyděšená, ale všímavá. „Čím jsi je zapálil?"</p>
<p>„Přece čaruju," řekl zlehka a vytáhl z kapsy ruku s křesadlem.</p>
<p>„Mně není moc do smíchu," pokárala ho mírně. „Tady je to. Odtud se ozývá ten řev. Není to dnes poprvé..."</p>
<p>„Tak běž," pobídl ji. „Utíkej."</p>
<p>„Zůstanu s tebou," prohlásila hrdinsky.</p>
<p>Dveře nebyly zamčené klíčem, ale kouzlem. Ten, kdo ho vytvořil, buď pospíchal, nebo to moc neuměl. Chast si otevřel pouhým lusknutím prstů, na tohle nepotřeboval zaklínadla. Vpadl do místnosti plné kouře, nutícího ke kašli. Přimhouřil oči a rozhlížel se, až zahlédl v hustém dýmu dvě postavy, menší, nataženou na zemi, a druhou, větší a nejspíš ženskou, jak klečí nad ní. Ležící tělo patřilo lékárníkovi.</p>
<p>Žena s ním neurvale třásla a křičela: „Myslíš, že mě zaženeš tím ubohým ohýnkem? Kde je!? Kam se schoval!?"</p>
<p>Vtom spatřila vetřelce. Upřela na něj obrovské planoucí oči a vyslala proti němu slovo smrti. Chast její kouzlo zrušil, dřív než se ho mohlo dotknout. Žena vstala. Viděl, že je stejně vysoká jako on, zahalená v plášti s kápí, a v ruce drží dlouhou dýku. Mávla paží, ve stěně za ní se otevřel úzký průchod, vyslovila zlou kletbu a zmizela. Chast se sklonil k Hoorengovi. Mladý muž byl bledý, ale dýchal.</p>
<p>„Vzbuď se," zašeptal Chast. Vložil do obyčejné věty nenápadné zaklínání. Cítil za sebou Litt. Třásla se strachy.</p>
<p>Lékárník s námahou zvedl víčka. „Kdo... Kde je? Kam se ztratila?"</p>
<p>„Má tady svou tajnou cestičku," řekl Chast. „Kdo je to?"</p>
<p>„Čarodějka," vydechl Hooreng. „Radši se na nic neptej."</p>
<p>„Na Bílé pevnině přece žádní čarodějové nezbyli," namítl Chast. Byla to všeobecně známá skutečnost. Xitritor s Mintecharem zahubili, vypudili nebo uvěznili všechny své odpůrce či případné soky.</p>
<p>„Muži ne. Ale Ghorrynd je žena," zašeptal Hooreng. „Pomoz mi...“</p>
<p>Chast ho zvedl ze země. „Máš v dílně nějaké bylinky?" zeptal se věcně.</p>
<p>„Všechny," prohlásil slabým hlasem lékárník.</p>
<p>„Uvidíme," mínil Chast. „Potřebuješ něco na povzbuzení." Dovedl Hoorenga do dílny, usadil ho na židli a prohlédl si zásoby. Ujde to. Zapálil velký kahan, aniž se ho dotkl. Před Litt by si tohle nedovolil, ale mladý lékárník nebyl tak bystrý. Dal se do vaření.</p>
<p>„Ty mě chceš otrávit!" Lékárník nad jeho počínáním kroutil hlavou. „Takový nápoj neznám..."</p>
<p>„Neznáš toho ještě spoustu," odsekl Chast. „Mlč a dívej se, jestli chceš. Nebo mi řekni, na koho se ta dáma vyptávala..." V otázce byl skrytý příkaz. Lékárník poslušně odpovídal. „Na mého přítele Chinkxora. Utekl před ní."</p>
<p>„Chinkxor je jméno pro čaroděje," řekl Chast zamyšleně.</p>
<p>„Chinkxor se naučil čarovat sám. Z knih." Hooreng byl na přítele hrdý. „Ghorrynd z něj možná měla obavy. Chce ho najít a..."</p>
<p>„Zabít?"</p>
<p>„Možná," kývl Hooreng.</p>
<p>Chast mu mlčky podal hotový nápoj. Hooreng ochutnal. Nedůvěřivě zkoumal a hodnotil chuť a vůni. Chast si odlil do menší skleničky a pomalu upíjel. Ghorrynd. Něco mi to jméno říká. Bude ze starého rodu čarodějů-vládců. Hooreng zívl. „Půjdu si lehnout."</p>
<p>Chast vstal a vyšel ze dveří. Litt na něj čekala v zadní síňce. „Proč nespíš?" řekl vyčítavě.</p>
<p>„Copak jsi tam s pánem dělal?" štěkla nazlobeně. „Takovou dobu!"</p>
<p>„Vařil jsem mu bylinky... Co se tak koukáš?" Chvíli mu trvalo, než pochopil. „To jsem netušil, vážně. Mně se chlapci nelíbí. Chinkxor byl jeho... důvěrný přítel?"</p>
<p>„To jo, důvěrný," ušklíbla se dívka. „Ten byl důvěrný ke všem. I ke mně, až mi to vadilo! Ještěže je pryč."</p>
<p>„Pojď, uložím tě do postele," řekl Chast unaveně. Asi jsem měl radši zůstat v lese. Města jsou protivná a lepkavá... „A půjdu taky spát."</p>
<p>D</p>
<p>ruhého dne Chast nečekaně povýšil. Hooreng pro něj osobně přišel do prádelny, kde nový pomocník při velkém prádle nosil vodu, topil a báječně se bavil, protože Litt se při praní měnila z kuchařky v pradlenu, pobíhala po roztopené místnosti napůl svlečená a neustále se o něj otírala. Lékárník vrhl na polonahé ženské znechucený pohled, zmateně zamrkal, když se Chast před ním objevil právě tak málo oblečený jako pradleny, a zakoktal: „Přijď za mnou do dílny!"</p>
<p>V dílně mu pak stručně sdělil, že dnes jeden člověk na přípravu léků nestačí, a vysvětlil mu, co po něm bude chtít. Zamračený první pomocník mlčel, dokud pan Hooreng neopustil dílnu, načež vyštěkl: „Jestli něco popleteš, dám tě zavřít!"</p>
<p>Chast se ušklíbl. Při drcení suchých plodů a strouhání kořínků se sotva co poplete.</p>
<p>„Tenhle oddenek žabiočka zvlášť jemně," nasypal mu pomocník do hmoždíře drobné kousky. Chast začichal, vstal, nakoukl do rozpisu léku a prohlásil: „Tohle není žabiočko, ale dobrobýl."</p>
<p>„Je to žabiočko. Nežvaň a dělej," okřikl ho pomocník.</p>
<p>„A v téhle směsi může být náramně jedovatý," vedl si svou Chast. Vysypal obsah hmoždíře na misku a sáhl do police pro žabiočko.</p>
<p>Po chvíli ucítil známou, nebezpečnou vůni jalin. Pomocník naléval výtažek z jalin do směsi, kam patřil odvar z jahodového listí.</p>
<p>„Už toho mám dost," houkl na toho traviče. „Tady si stoupneš," ukázal mu do kouta, „a nehneš se odtud, dokud ti nedovolím." Pomocník se snažil utéct, ale nedokázal se pohnout z místa. Jako by měl nohy přilepené k podlaze.</p>
<p>Chast nerušené prověřil všechny hotové léky, užívaje přitom kouzelných formulek, neboť v alchymii se moc nevyznal a neměl ani dost času. Vyřadil jedovaté směsi a dal se do přípravy nových. Tou dobou už pomocník řval, až mu oči vylézaly z důlků.</p>
<p>Do dílny vpadl Hooreng a jemu v patách krásná žena. Se zájmem se rozhlížela.</p>
<p>„Aner!" pozdravil ji Chast vesele.</p>
<p>„Co ten chlapík vyvádí v tom koutě?" vyptávala se.</p>
<p>„Pokoušel se otrávit tvoje zákazníky, Hoorengu," vysvětlil Chast „Tady jsou ty jedy. Prozkoumej si je. Myslel, že to nepoznám."</p>
<p>Hooreng svraštil obočí.</p>
<p>„To on! On je travič!" ječel uvězněný muž. Aner se prohýbala smíchy. „Ty ses tam přilepil?"</p>
<p>„Přikázal jsem mu to," prohlásil Chast.</p>
<p>„Proč jsi to udělal?" zeptal se lékárník svého pomocníka. Ten zarputile sevřel čelisti. Mlčel.</p>
<p>„Chceš to vědět?" Chast přistoupil blíž k uvězněnému. <emphasis>„Kijet ghorrynd," </emphasis>zašeptal. Teď ho začnou pálit tajná znamení na těle. Její znamení.</p>
<p>Pomocník si začal s řevem rvát šaty z těla. Aner přihlížela s chladným zájmem. „Docela pěkný chlap, kdyby se tak nešklebil," podotkla znalecky. „Proč se svlékl?"</p>
<p>„Abys měla radost," odpověděl Chast. „Je to jasné, Hoorengu. Vězí v tom ta tvá čarodějka. Tenhle je její sluha. Potřebovala mě dostat z domu."</p>
<p>„Pusť ho, Chaste," řekl zamyšleně Hooreng. Chast jen pokynul prstem. Muž vylétl jako šíp, tak jak byl se vrhl ke schodům, a ven z domu!</p>
<p>Aner vykoukla oknem. „No to je aspoň zábava," popadala dech, „s tebou se člověk opravdu nenudí, Chaste!"</p>
<p>„Opravdu, rusalko?" pousmál se a políbil ji na dlaň. „Nemusíš mi tolik lichotit."</p>
<p>„Přijď pozítří ke Třem myším. Bude tam velký bál. Řeknu, aby tě pustili..."</p>
<p>„Netančil jsem dvacet let," namítl Chast.</p>
<p>„Zopakuješ si to." Přimhouřila oči. „Neboj se, Hooreng nežárlí. Jsme jen přátelé."</p>
<p>„Já vím," prozradil se Chast.</p>
<p>Lékárník se začervenal. „Aner, svádět ho můžeš na bále. Teď máme práci."</p>
<p>„Mějte se dobře!" Dívka zamávala a její fialový závoj zavlál ve dveřích. „A nezapomeň na můj bál, Chaste!"</p>
<p>Při práci odpoledne rychle uteklo, najednou byla tma. Hooreng vyhlédl ven. „Běž spát, Chaste. Nezdržuj se v noci v domě. Ghorrynd po tobě půjde. Zkusí tě znovu zabít..."</p>
<p>„Nebojím se," řekl Chast „Ona nemůže z domu ven?"</p>
<p>„Pokud přijde sklepem, tak ne." Hooreng se náhle chytil za hrdlo. „Ne..." zasípal. Ruka mu sklouzla k srdci, sevřela se v pěst, lapal po dechu. Chast ho rychle podepřel a šeptaje formuli <emphasis>ki</emphasis><emphasis> jet, </emphasis>přejel mu prsty po hrdle, našel a smazal vražedné příkazy čarodějky Ghorrynd. Další příkaz měl lékárník na srdci. Chast mu rozškubl košili a zrušil i tohle znamení. Mladý muž vydechl úlevou.</p>
<p>„Musela mít dobrého učitele," zamumlal Chast. „Totiž zlého. .." Kdypak mu stačila příkazy namalovat, hm?</p>
<p>Hooreng se ke svému zachránci přivinul, Chast pohlédl do jeho něžné, skoro dívčí tváře a upadl do rozpaků. „Nechci na tebe být hrubý," šeptl, „ale radši se hned postav na nohy."</p>
<p>N</p>
<p>ásledující dva dny Chastovi uběhly v pilné práci v dílně za lékárnou. Při drcení, strouhání, míchání, vaření a loužení uvažoval, zda bude lepší na Hoorenga rovnou udeřit a vyptat se na jeho vztah k čarodějce, nebo počkat, až se rozpovídá sám. Potřebuju mluvit s Chinkxorem. Určitě ví o Ghorryndě víc...</p>
<p>Hoorengova slova nebral na lehkou váhu přesto, že je vyslovil ten jemný holčičí krasaveček. Ghorrynd skutečně mohla mít zájem i o něj. Nakreslil kolem svého lůžka ochranný kruh, zavolal prvního ze svých čtyř rytířů a nechal si z Harmičina paláce přinést svůj meč. Zálibně přejel prstem po dokonalém ostří a pohnul zbraní na světle, aby spatřil zvláštní lesk našedlého kovu. Zdalipak ještě někdy vykovám meč? Uložil zbraň pod slamník, k levé ruce.</p>
<p>Dvě noci se nedělo nic, až na to, že musel neustále odrážet Littiny promyšlené útoky a potom čelit jejímu hněvu. Měl bych konečně začít být věrný své ženě, myslel si. Spočítal své prohřešky. Takhle najednou se jich zdálo hodně. Tigy, ZeFeik, Harmika. Při vzpomínce se neklidně zavrtěl na lůžku. Které z nich se po mně asi stýská? A přitom si pořád připadám jako poustevník... Ostatně Litt je pro mě moc mladá.</p>
<p>Nadešel třetí večer. Na tento den byl pozván ke Třem myším, na bál. Dlouho se rozmýšlel, ale pak zaťukal na sousední dveře. Litt otevřela a usmála se na něj. Nejspíš mu už zase odpustila...</p>
<p>„Poslyš," začal nejistě a cítil se jako kluk, „znáš hospodu U tří myší?"</p>
<p>„Ovšem. Ta je ve městě nejlepší," zvedla oči. „Dneska tam hrajou, ale jen pro zvané. Mají vyzdobený velký sál..." zasnila se.</p>
<p>„No právě," řekl Chast. „ Aner mě pozvala a já se bojím."</p>
<p>„Ty se bojíš!" vyprskla. Přišlo jí to k smíchu. „Neumíš tancovat?"</p>
<p>Chast zakroutil hlavou. „Totiž, učila mě jedna dívka, ale to mi bylo dvacet A jí asi šest."</p>
<p>Kuchařinka se znovu rozesmála. „Musíš mít pěkné vzpomínky!"</p>
<p>„Hm. Bylo to ve válce."</p>
<p>„Bojoval jsi v králově vojsku?"</p>
<p>„Hm."</p>
<p>„To ale musíš být hrozně starý," napadlo Litt. Nebyla v počtech nejsilnější a na tohle jí prsty nestačily.</p>
<p>„To ano," přiznal Chast. „Ta holčička je dnes královnou."</p>
<p>„Strašně si vymýšlíš!" Litt ho lehounce třepla prsty přes tvář. Bylo to spíš pohlazení než pokárání.</p>
<p>„Vymýšlím," souhlasil. „Pojď mě chránit. Ke Třem myším."</p>
<p>Litt se smíchem vyskočila a roztančila se na místě. „A chceš tam jít takhle?" Zabodla ukazováček do jeho zasedlé košile.</p>
<p>„Mám jednu lepší košili. Uvidíš."</p>
<p>Litt byla připravena dřív než on. Vyšel ze svého kumbálku a spatřil na dvoře půvabné zjevení v čemsi zeleném, nařaseném a nadýchaném, se zeleným kamínkem na stříbrném řetízku těsně kolem krku, se stříbrnou čelenkou ve zlatých vlasech. Udělala taneční krůček v obyčejných bílých sandálech. Tomu říkám kouzlo, pomyslel si obdivně.</p>
<p>Litt pohladila jeho krajkovou košili. „Vzácná látka... Takovou nebude mít nikdo. Kdepak jsi k ní přišel?"</p>
<p>„Dárek," vysvětlil jí. „Od Xitritora."</p>
<p>„Od toho čaroděje?" rozesmála se. „Krásně si vymýšlíš."</p>
<p>Do sálu U tří myši nepouštěli každého. Dva hromotluci hlídali vchod a vyřazovali nezvané hosty. Chast se na ně zamračil a Litt se pobaveně ušklíbla, jak rychle ucouvli.</p>
<p>Vstoupili do sálu. Hudba se připravovala, muži se napájeli vínem. Chast způsobil menší zmatek u nálevního pultu, když si vybíral víno. Tak dlouho ohrnoval nos, až ho hospodský vztekle pozval do sklepa. Po chvíli se vrátili. Hospodský se tvářil zaraženě a Chast si nesl pod paží láhev. Kývl na Litt a usadili se v rohu, odkud byl pěkný výhled.</p>
<p>Kolem nich se mihla Aner a udiveně zamrkala. „Jak ses dostal dovnitř? Řekls jim, že jsi můj host?"</p>
<p>„Neříkal nic," prohlásila hrdě Litt. Chast jen pokrčil rameny.</p>
<p>„Kdes vzal tuhle panenku?" zvídala Aner a zkoumavě si prohlížela jeho společnici.</p>
<p>„Rozkrojil jsem jablíčko a ona z něj vyskočila," odpověděl Chast. „Tak jsem ji vzal s sebou. Vadí?"</p>
<p>Aner se smíchem zakroutila hlavou. Litt si nebyla jista, jestli chce být panenkou z jablíčka a jestli se nemá zase zamračit, ale vtom začala hrát hudba. Vyskočila. „Pojď," chytila Chasta záruku. Nechal se zavést na volné prostranství uprostřed sálu.</p>
<p>„Tak, a bude ostuda," zasmál se. Ohlédl se. Za nimi už kroužil mladý pár. Hm, ty kroky, vzpomněl si, Harmika je uměla moc dobře, už jako malá holčička. Tančila snad dřív než chodila. Objal Litt kolem pasu a vzpomínal dál.</p>
<p>„Jde ti to," šeptla dívka překvapeně. „Tobě jde ale úplně všecko..."</p>
<p>V sále byla pestrá společnost a Chast si dobře všiml, jak se Aner a několik jí podobných, nádherně oblečených dívek, snaží usměrňovat chování hostů. Chce z venkovské tancovačky udělat královský ples, usoudil. Nedělalo mu potíže vklouznout do role dvořana. Plivání na zem, rozbíjení pohárů a hlav a podobné kratochvíle mu ostatně byly vždycky cizí, i v době, kdy byl vojákem, se uměl opíjet tiše a klidně... Litt byla přizpůsobivá a líbilo se jí hrát si na velkou paní na velkém plese.</p>
<p>Aner na ně povzbudivě kývla, když je míjela ve svých plamenně červených šatech. „Pomáháte mi, vy dva!" zavolala na ně. „S vámi se bude náš host cítit jako u dvora.</p>
<p>„Jaký host?" zeptala se Litt.</p>
<p>Aner si položila prst na rty. „Počkej, však uvidíš... Chaste, tys byl u dvora, viď?"</p>
<p>„Nějakou dobu," odpověděl neochotně. „Je to poznat?"</p>
<p>„Ovšem, umíš <emphasis>chodit </emphasis>a <emphasis>uklánět se </emphasis>a <emphasis>mluvit... </emphasis>Jinak než ti zdejší křupani. Vyznáš se ve víně i v tanci," pokračovala Aner, „a co v ženách?"</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Na to jeden život nestačí."</p>
<p>Zablesklo se jí v očích. „Kam půjdeš, až tě přestane bavit lékárna?"</p>
<p>,Ještě nevím. Nejspíš něco hledám... Někoho."</p>
<p>„Sám sebe?"</p>
<p>„Možná. Nech toho, přestaň mě vyslýchat. Volají tě, podívej!"</p>
<p>„Jak jsi tehdy v lese začaroval ty strážce mravnosti?" Ostře na něj pohlédla, jako by opravdu věděla, že čaroval.</p>
<p>„Naházel jsem je do vody, pak už nevím. Šel jsem pryč." Začínal mít z té dívky nepříjemný pocit. Že by Aner hledala nového ochránce a zpovídala kvůli tomu každého dostatečně u-rostlého muže v Ommoru?</p>
<p>„Pojď tančit," zatahala ho Litt za rukáv košile.</p>
<p>„Teď ne," řekla Aner. „Už přichází náš vzácný host, kníže z Darteloru."</p>
<p>„Driwo!" vyhrkl Chast. „Vždyť netančí! Má chromou nohu!"</p>
<p>„Projíždí tudy. Jede do hlavního města najednání s královnou. Pozvala jsem ho. Neodmítl. Slíbil..."</p>
<p>„Je to moc hodný člověk," pronesl Chast vážně.</p>
<p>„Jak víš, že netančí?" Litt ho probodla pohledem.</p>
<p>„Podívej, už jde," Chast ji natočil čelem k otevírajícím se širokým dveřím.</p>
<p>Hudba hrála fanfáry. Průvod důstojně kráčel sálem. Všechny průvody vládců, i takových malých zemí jako Severní knížectví, jsou si navzájem podobné, pomyslel si Chast. A Lvíček Driwo se vůbec nezměnil...</p>
<p>„Kulhá, chudák," litovala Litt knížete. „A je mladý. A hezký."</p>
<p>„Ještě mu není třicet," upřesnil Chast. „Za tu nohu může Mintecharův sluha, který ho dal mučit."</p>
<p>„Vymýšlíš si," řekla nedůvěřivě. „Ale pěkně." Koukla na něj, a lekla se. Najednou zbledl. Sáhla mu na ruku a cítila, jak se chvěje. Obrátila se do sálu. Co tam vidí?</p>
<p>Za knížetem šla štíhlá mladá žena, dlouhé černé vlasy jí splývaly v něžných prstýncích na ramena, černé oči měla plné hlubokého smutku a černé krajkové závoje kolem ní vlály, jak zlehka našlapovala. Jako by měla pod nohama duhu, pomyslela si Aner. Také si Driwovy průvodkyně všimla. Vyměnily si s Litt pohled. Náš přítel Chast je z ní dočista jako omámený. No ano, ta paní je zvláštní. Jako z jiného světa.</p>
<p>Žena se usadila po boku knížete. Usmála se na něj, on na ni, a Aner bylo okamžitě jasné, že ti dva nejsou milenci. Mohla by být jeho sestra, ale vůbec mu není podobná. Tajemná, krásná, smutná... A Chast stojí jako přimražený. Třeba teď vyjde najevo to jeho tajemství!</p>
<p>Kníže pokynul hudebníkům. „Hrajte k tanci, lidé sem nepřišli sedět!" Hudba poslušně spustila, ale nikdo se nehýbal.</p>
<p>„Zinko," naklonil se kníže Driwo ke své společnici, „měla bys zahájit tanec. Každý se ostýchá..."</p>
<p>„Jistě," odvětila klidně. „Až pro mě přijde krásný mládenec, jistě..."</p>
<p>Aner kývla na jednoho ze svých přátel. „Běž vyzvat knížecí sestru k tanci!"</p>
<p>Mladý muž poslušně vyrazil. Aner s úžasem zjistila, že není sám. Ten Chast! Tohle bych do něj neřekla!</p>
<p>Oba muži se před Zinkou uklonili současně. Chast to umí lip, uznala Aner. Však knížecí sestřička vůbec nezaváhala a podala ruku jemu. Ale proč se kníže Driwo tváří tak vyděšeně?</p>
<p>„Myslím, že tě nikdy nepustím," řekl Chast maličko ochraptěle. „Když už tě konečně držím."</p>
<p>„Nikdy," souhlasila. Usmála se na něj. Aner to zahlédla a strnula. Tak tihle dva zaručeně jsou milenci!</p>
<p>„Bez tebe je život hrozně smutný," řekl Chast. „Víš to?"</p>
<p>„Chtěla jsem si uvařit něco na spaní... Na dlouhé spaní, víš? Ale přišel na mě Lvíček..."</p>
<p>„Musím mu poděkovat."</p>
<p>„Nemusíš. Je jako bratr." Tušila, že mu spadla ze srdce tíha. Bratr. Byla to pravda, Driwo ji měl rád, ale nikdy ho nenapadlo, že by mohla přestat milovat svého muže. Přestali mluvit. Byla by škoda kazit takovou chvíli.</p>
<p>Hudba dohrála.</p>
<p>„Pojedeš s námi?" zeptala se Zinka. „ Do hlavního města? Nebo se vrátíme domů?"</p>
<p>„Kde jsme doma? Víš to? Já ne..."</p>
<p>„Řekni mi," vyzvala ho přísně, „ty nezůstaneš se mnou, viď!"</p>
<p>Vzdychl. „Mám starosti s jednou ošklivou čarodějkou," řekl nešťastně. „Zinko, prosím tě, zkus mě pochopit. Když to všechno nechám být, změní se spousta věcí pro mnoho lidí. Někdo přijde o život, někdo upadne do otroctví..." Zastavil se. Hleděla na něj obrovskýma očima. Jako vždycky, když se vydával do nebezpečí.</p>
<p>„Já to snad nepřežiju," hlesla, „zase sama!"</p>
<p>Chtěl něco říct, ale položila mu prst na ústa. „Mlč. Možná jsem trochu zmoudřela. Nesmíš mě prosit. Už nikdy tě nenechám prosit. Jsi mnohem důležitější než já, děláš mnohem víc, než můžu pochopit. Prostě pak přijdeš a já tě přivítám."</p>
<p>„Vážně se rozpláču," zašeptal. „Pojď. Dívají se po nás. Jsi neuvěřitelná. Jsi mnohem víc než já. Jsi... Nevím, jak bych to řekl..."</p>
<p>„Neříkej nic. Jsem tvoje." Smála se mezi slzami. „Přijď."</p>
<p>„Přijdu." Dovedl ji ke stolu, beze slova se uklonil knížeti, a než mohl Driwo cokoli vyslovit, byl pryč.</p>
<p>„Zinko," vyjekl kníže, „co se děje? To byl přece Chast!"</p>
<p>„Náš svět je v nebezpečí," vzdychla Zinka. „A Chast to tak nenechá."</p>
<p>S</p>
<p>eděl na hrubé dřevěné lavičce na dvoře lékárny. Kolem půlnoci poznal, že Ghorrynd se blíží. Letí. Má létající kočár, jako každý správný čaroděj. Opustil chudinku Litt i nazlobenou Aner, nestačil se rozloučit se svou ženou... Seděl a na kolenou měl meč.</p>
<p>O půlnoci se snesl na dvůr kočár a z něj vystoupila Ghorrynd. Chast pomalu vstal. Mávl složenýma rukama a v domě i ve dvoře se rozsvítily všechny lampy, pochodně i svíce.</p>
<p>„Světlo na mou počest?" Zasmála se. Teď její hlas zněl lahodně.</p>
<p>„Chci na tebe vidět," vysvětlil jí. „Máš meč." Nepřehlédl nenápadný záhyb na jejím rouchu.</p>
<p>„Chci se s tebou bít," řekla. „Na téhle pevnině není žádný opravdový čaroděj kromě mne. Každý to musí pochopit. Chlapci jako Chinkxor, Hooreng nebo ty si přestanou hrát s kouzly a zaklínadly, jinak zahynou. Vyber si."</p>
<p>„Z čeho?" přeptal se udiveně.</p>
<p>„Buďto tě zabiju v souboji, nebo necháš čarování."</p>
<p>„Nečaruju pro potěšení," řekl Chast. „Jen když není vyhnutí."</p>
<p>Pohrdavě se zasmála. „Nevymlouvej se."</p>
<p>„Tak dobře. Vybral jsem si. Porazím tě v souboji... Nikdy jsem se nebil se ženou!"</p>
<p>„Nejsem menší než ty, a o nic slabší," prohlásila. „A nebudu tě šetřit!"</p>
<p>Chast se mlčky uklonil. Napřáhl meč. Ghorrynd tasila. Musel se tiše zasmát. Má meč z mé dílny! Jaká čest pro mě!</p>
<p>Čarodějka odhodila plášť. V přiléhavém oděvu zřetelně rozeznával její hezkou postavu. Měla široká ramena a úzké boky, a přitom bylo její tělo neomylně ženské. Měla lehké, přesné pohyby. Zasněně se usmíval a věnoval se víc potěšení z její krásy a obratnosti, než skutečnému boji. Roztržitě odrážel rány a ustupoval. Pak o cosi zakopl, zavrávoral, klesl na kolena a v poslední chvíli zachytil tvrdý úder. Konec okouzlení, řekl si. Vyskočil na nohy.</p>
<p>Ghorrynd teprve nyní poznala, že má proti sobě mistra. Nestačím na něj! Oči se jí rozšířily údivem. Já, Ghorrynd z rodu Sohtonů, nestačím na nějakého lékárnického pomocníka! Mám se nechat porazit jen proto, že ten muž je voják? Že se v boji naučil dokonale vládnout mečem? To ne! Uvědomila si, že ho nechce zabít. Můj devatenáctý! Ano, je to on. Musím ho však porazit. Začala mumlat zaklínadla. Bez účinku. Pak ji náhle zasáhlo vlastní kouzlo a pravou paží jí projela zmrtvující bolest. Uskočila. Ach! On se směje! Umí odrážet zaklínadla jako rány, mečem. <emphasis>Zrcadlení. </emphasis>Ani k tomu nemusí nic říkat... To nedokážu <emphasis>ani já!</emphasis></p>
<p>Chast čekal, až se žena vzpamatuje. V okně zahlédl vyděšenou Hoorengovu tvář. Ghorrynd zuřivě zaútočila mečem i slovy. Odrážel obojí. Přešel do útoku. Vyrazil jí zbraň z ruky a vrátil jí její vlastní kouzlo tak prudce, až se jí podlomily nohy. Klesala k zemi. Zachytil ji pod rameny a pod koleny a donesl ke kočáru. Otevřel dvířka a uložil ji na sedadla. „Vrať se, kam patříš," řekl jí.</p>
<p>Tiše, vyčerpaně se zasmála. „To udělám. Budeš se divit."</p>
<p>K</p>
<p>dyž se probudil, svítilo slunce. Na kraji jeho lůžka seděl Hooreng a trpělivě čekal, až se vyspí. „Chaste," promluvil vážným hlasem, „Chinkxor je na hradě Klesieru. Běž za ním. Dozvíš se víc o Ghorryndě."</p>
<p>Litt zoufale plakala v kuchyni. Zas dělám zmatky, pomyslel si Chast. Měl bych toho nechat. Jde se na Klesier!</p>
<p>Cestu znal dobře. O tom prastarém hradě už slyšel. V dávné minulosti prý patříval rodu slavných čarodějů, ale po válce, v níž asi před sto lety dědeček Harmičina otce připojil toto území k Ohhobaru, daroval ten velký král hrad rytíři Jorttorovi. Chast si matně vzpomínal, že se u dvora setkal s Jorttorovým vnukem, otravným tlustým chlapem. Aspoň znám hradního pána...</p>
<p>Sotva vyšel z města, spustil se déšť. Táhl se v tenkých provázcích z nebe na zem a opačně a byl náramně neprůhledný. Louky kolem Klesieru budou rozmáčené, blátivé a ošklivé, pomyslel si Chast znechuceně. Radši se dám oklikou lesem.</p>
<p>Na kulatém paloučku v mechu nacucaném vodou seděla mrzutá, střapatá rusalka a požadovala, aby vylezl na strom a podal jí támhletu šišku, tu docela nahoře!</p>
<p>Rusalky mají právo trápit pocestné, je to součást jejich smlouvy, a nikdo se nad tím nepozastavuje - alespoň ne na Bílé pevnině. Odmítnout jejich žádost by mohlo být velmi nebezpečné...</p>
<p>„To si nemůžeš vymyslet nic rozumnějšího?" zeptal se Chast.</p>
<p>„Chci šišku!" prskla vztekle.</p>
<p>„No dobře." Zahleděl se tím směrem. Šiška se pomalu uloupla z větve a zvolna padala do nastavených dlaní překvapené rusalky.</p>
<p>Lesní dívka zvedla rusalčí oči a potřásla dlouhými vlasy. „Všichni povídají, že na Bílé pevnině nezbyl ani jeden čaroděj. Ze budeme poslouchat tu strašnou ženskou, Ghorryndu z rodu Sohtonů..." Zasmála se, svižně vyskočila a přitiskla Chastovi na tvář žhavé rty. „A není to pravda! Máme čaroděje!"</p>
<p>Chast zamumlal zaklínadlo proti moci rusalčího polibku a vrtěl přitom hlavou. „Jsi bláznivá holka! Ještě se mě dotkni a udělám z tebe obyčejnou ženskou!"</p>
<p>„To umíš?" užasla.</p>
<p>„Hm," zavrčel nevlídně. „Jdu správně na Klesier?"</p>
<p>„Jdeš správně! Úplně správně!" jásala. „Doprovodím tě!"</p>
<p>„Jen si zůstaň v lese, děvenko..." Pár rázných kroků, a zmizel v houští.</p>
<p>Dlouho za ním hleděla. Pršelo a les byl stále stejně smutný, ale jí se zdálo, že vysvitlo sluníčko. Naděje. Ten dlouhý, hezký čaroděj určitě porazí v boji Ghorryndu, tu protivnou namyšlenou husu, která by chtěla pořád jen křičet a rozkazovat a kdo ví, co by si na nás všechno vymyslela! Rusalka tleskla do dlaní a roztančila se v mokrém mechu.</p>
<p>L</p>
<p>ilo, když na bránu Klesieru zabušil promoklý poutník. Jorttor odložil knihu a pohlédl na svého společníka. Chinkxor svraštil narudlé obočí.</p>
<p>„V takovém nečase? Koho může bavit procházet se v dešti v našich končinách?"</p>
<p>„Třeba zabloudil a potřebuje se schovat."</p>
<p>Knihovna, kde seděli, se nacházela právě nad branou. Jorttor s Chinkxorem se zvedli a došli k úzkému oknu. Před branou spatřili vysokého muže s tlumokem, s mokrými černými vlasy do půli zad, jak se dohaduje se sluhou. Ten jen opatrně vystrkoval hlavu z okénka vedle vrat, jak ho to Chinkxor naučil.</p>
<p>Jorttor se trpce zasmál. „Hezky jsi vycvičil mé služebnictvo, příteli."</p>
<p>Chinkxor roztržitě kývl. „Ten člověk vypadá na tuláka, a přitom je na něm něco... Je podezřelý. Nepouštěj ho dovnitř, dej na moje tušení!"</p>
<p>Hradní pán se vyklonil ven. „Co tu chceš?"</p>
<p>„Schovat se před deštěm," odpověděl muž před branou. „A pozdravit rytíře Boltara."</p>
<p>Chinkxor se znovu zamračil. Proč se s ním Jorttor vůbec baví?</p>
<p>„Otec nežije," křikl Jorttor. „Jsi jeho přítel?"</p>
<p>„Jenom známý. Ty jsi jeho syn? Nepodobáš se mu."</p>
<p>„Otevři!" přikázal hradní pán sluhovi. „Zdá se, že otce opravdu znal."</p>
<p>Chast se s úlevou protáhl bočními dvířky u brány a otřepal se jako pes. Z vlasů mu kapala voda. Rytíř Jorttor scházel po schodech k zastřešené bráně. Byl stejně vysoký jako nezvaný host, vlasy měl tmavé a husté, postavu štíhlou a urostlou.</p>
<p>„Kdo by to byl řekl, že má pan Boltar tak štíhlého syna," usmál se Chast. „Viděl jsem ho naposled u dvora, ale už je to přes deset let."</p>
<p>Jorttor pokývl a přestal si pohrávat s přívěskem s rudým očkem vsazeným ve stříbře. Přívěsek klesl na černou košili. Chast na něj zběžně pohlédl.</p>
<p>„Jmenuješ se Jorttor? Po pradědovi?"</p>
<p>Mladý muž zvedl obočí, jako by chtěl naznačit, že takové vědomosti nepatří k dobrým způsobům. „Jak to všechno víš?"</p>
<p>„Tvůj ochranný přívěsek je na jméno."</p>
<p>Jorttor rozpačitě přešlápl nohama ve vysokých botách. „Netušil jsem, že se to na něm pozná..."</p>
<p>„Snad aby ses představil," ozvalo se na schodišti. Chast se obrátil k dalšímu mladíkovi. Byl o trochu menší, statnější, a vlasy měl stříknuté rudou barvou. Pěkní hoši, pomyslel si Chast. Ghorrynd má v oblibě pěkné hochy...</p>
<p>„Bojíš se pocestných, Chinkxore? Jsem rytíř Chast. Totiž býval jsem rytířem. Teď se toulám."</p>
<p>Mladíci na něj podezíravě upírali zrak. „Znáš nás oba," promluvil po chvilce Chinkxor.</p>
<p>„Znám. Dovolíte, abych se usušil? Pak vám řeknu, oč jde. Lékárník Hooreng mi prozradil, kde Chinkxora najdu."</p>
<p>Chinkxorova napjatá tvář se neuvolnila. Jorttor pozval hosta dál. „Tudy. Převleč se v té místnosti vedle knihovny. Pak přijď za námi."</p>
<p>Za chvíli vešel host do knihovny. Měl na sobě Jorttorovy šaty. Padly mu, jen košile mu byla těsná v ramenou. Jorttor nalil do pohárů horké víno. Chast se nadechl jeho vůně a náhle se rozesmál. „Tohle nepomůže, Chinkxore! Musel bys do vína hodit celé bobulky zlatokříku. Nebo uvařit kouzelný nápoj se vším všudy. Odvarem z květů žádnou proměnu nezrušíš..."</p>
<p>Chinkxor se ošil. „Nejsi nějak moc chytrý?"</p>
<p>„Snad. Rozhodně však ne proměněný. Jsem co jsem, za nic se nevydávám. Ghorryndě je tvoje čarování zrovna tak k smíchu jako mně, Chinkxore. Nevíš, proč tě hledá?"</p>
<p>„Proč mě hledá!" prskl mladík vztekle. „Mě! Hledá mě, a taky Jorttora, a další pohledné, silné mladé muže. Přesněji devatenáct."</p>
<p>„Devatenáct," opakoval Chast. Začínalo mu svítat. O tomhle někde něco četl, ale co to bylo... „Tenhle hrad kdysi patříval Sohtonům. Nezbyla po nich rodová kniha?"</p>
<p>„Vím, co máš na mysli," řekl Jorttor. „Hlavní rodovou knihu si odnesli. Ale něco zapomněli na půdě. Zápisky někoho ze Sohtonů. Chinkxor zná písmo čarodějů a rozluštil je. Jde o popis obřadu, při němž rod znovu získá právoplatného mužského potomka. Počítali i s možností, že z jejich rodu zůstane jen žena."</p>
<p>„Už si vzpomínám," kývl Chast. „Už vím, narazil jsem na zmínku o Sohtonech v Předtuchách čarodějů..."</p>
<p>„Osmnáct mužů zabije a vyleje jejich krev na černý kámen ve svém sídle, a na týž kámen ulehne s devatenáctým, jehož si zvolí. S ním zplodí zakladatele obnoveného rodu Sohtonů," pronesl Chinkxor slavnostně.</p>
<p>„Třeba si vybrala tebe," pousmál se Chast. „Pro ten účel by nevadilo, že neumíš čarovat."</p>
<p>„Ty umíš víc?" zeptal se Chinkxor nebezpečně potichu.</p>
<p>„Uměl jsem víc už jako kovář v Note," řekl Chast pohrdavě. Ten mladík ho popuzoval. Že by to dělaly ty vlasy? Je nazrzlý jako Omxoro, malý zrádce z Černé pevniny...</p>
<p>Jorttor málem převrhl pohár. „Kovář z Note? Ty?“</p>
<p>„No ano... Byl jsem kovářem v Note."</p>
<p>„Tvé meče jsou prý očarované!" vyhrkl Jorttor. „Jeden z nich má Ghorrynd. Je s ním neporazitelná."</p>
<p>„Už ho nemá. Porazil jsem ji v souboji a meč jsem si nechal. Nebyl vykován pro ni!"</p>
<p>„Nevěřím ti!" vykřikl Chinkxor.</p>
<p>Chast se zvedl, došel si pro tlumok a vytáhl oba meče, pečlivě zabalené v hadrech. „Tenhle je můj. A tento byl její."</p>
<p>„Pak nechápu, proč jsi tu bestii nezabil!" Chinkxor se mračil a mračil.</p>
<p>„Nevím," řekl Chast mírně. „Prostě jsem ji posadil do kočáru a poslal pryč."</p>
<p>Mladíci si vyměnili pohledy. „Rozumím," prohlásil Chinkxor posměšně. „Je krásná. Očarovala tě, ani k tomu nemusela použít kouzla!"</p>
<p>Ach ty mizero, pomyslel si Chast. Líbíš se děvčatům i chlapcům jako Hooreng, ale nejvíc se líbíš sám sobě a na světě neznáš nic kromě sebe! Ty bys nikdy nezaváhal se špičkou meče na srdci soupeře... „Nevěděl jsem, k čemu se chystá," zamumlal.</p>
<p>„Musíme ji najít a zabít," ozval se Jorttor.</p>
<p>Chast se zahleděl na knihy na policích. „Potřebuju si pročíst pár knih. Vzácných knih. Dovolíš, Jorttore?"</p>
<p>„Tu vzácnost, na kterou se právě díváš, nelze otevřít," ušklíbl se Chinkxor.</p>
<p>„Máš na mysli Sohtonova kouzla?" Chast si podal svazek z police, aniž by vstal, rozložil si ho na kolenou a zabral se do čtení. Chinkxor jen hlasitě vydechl.</p>
<p>„Zdá se, že nemá smysl udělovat ti svolení," poznamenal Jorttor suše. „Nejsi z rodu Sohtonů, že tě ta věc poslouchá?"</p>
<p>„Těžko říct," odvětil Chast nepřítomně. „Nemám žádný rodokmen. Můj otec byl kovář a stal se prvním rytířem v naší rodině. Krev kovářů není jako krev králů, hochu. Tu naši nikdo nehlídá."</p>
<p>G</p>
<p>horrynd se usmála na svůj obraz v zrcadle. On nic neví. Co může vědět o otáčení světem, o objevech mých slavných předků... Přesto přišel a je tu, na dosah ruky. Cosi ho ke mně táhne. Nezabil mě, a mohl to udělat. Má dost síly a umí i čarovat, lip než kdokoli na této pevnině. Přemohl mě. Protáhla se. Vzácná vzpomínka. Udělá to ještě jednou. Na černém kameni, politém čerstvou krví. Stane se otcem mého syna, který obnoví rod Sohtonů, jediných skutečných vládců Bílé pevniny.</p>
<p>Jak je směšný s tím hledáním. Hledá mě! Jsem tady, dívám se na tebe! Zatím ke mně nemůžeš, můj velký, silný muži. Přijdu si pro tebe, až těch osmnáct vykrvácí. Ještě dnes.</p>
<p>Představila si jeho tvář. Zrcadlo jí vzápětí poslušně nabídlo obraz, vytvořený v její mysli. Je mi trochu podobný, napadlo ji. Zasnila se. Snad bych si to přála... Ne, není mi podobný.</p>
<p>Jdu si pro ty dva. Jorttor, sedmnáctý, Chinkxor, osmnáctý. Dlouho se přede mnou skrýval, ten zrzavý hlupáček. Než mi na něj ukázal příchod mého přemožitele, toho dokonalého šermíře s dokonalým mečem...</p>
<p>Kráčela chodbami svého sídla Klesieru, umístěného ve světě pootočeném o čtvrtinu Velkého Černého Kruhu, kolem zlatých klecí s vězni. Šestnáct mužů, spoutaných řetězy i kouzly, čekalo na smrt. Ghorrynd se usmívala.</p>
<p>Vstoupila do malé temné místnosti ve věži. Pronesla mocné zaklínání, postavila se pod spletitý obrazec na stropě, vztáhla ruce s prohnutými prsty vzhůru, hlavu skryla mezi ně, jako plavec, chystající se ke skoku do vody, její prsty prováděly kmitavé pohyby. Z obrazce nad ní se oddělil žhnoucí kruh, snesl se dolů, objal ženu a propustil ji do jiného světa.</p>
<p>Ch</p>
<p>ast seděl v pokoji pro hosty a četl si v tajné knize. Z knihovny k němu doléhal tichý hovor. Neposlouchal, co si ti dva vykládají. Sdělení, obsažená v knize, byla složitě zašifrována a jemu připadalo, že se s potměšilými slovy v jazyce čarodějů rve a násilím je na zažloutlých stránkách převrací a obírá o jejich tajemství. Blížil se rozřešení, každou chvíli na něj mohlo ze zmateného klubka myšlenek vykouknout jako konec vlákna... Vtom se cosi stalo. Zbystřil sluch. Hlasy vedle utichly.</p>
<p>Vstal. Skočil ke dveřím. Jorttor s Chinkxorem zmizeli, na stropě se pomalu otáčel bílý kruh, s každou otáčkou bledší a méně zřetelný.</p>
<p>„Budeš se divit," ozvala se mu v hlavě její slova. Divím se, Ghorrynd. Jsi tady, na Klesieru. Tohle je místo, kam patříš.</p>
<p>Najdu tě. Vchod vidím nad sebou a způsob, jak jím projít, musí být v knize. Kruh. Zaklínání Kruhu. Nalistoval potřebnou stránku a znovu se soustředil.</p>
<p>Ch</p>
<p>inkxor už vyzkoušel všechna zaklínadla, která znal, a pouta stále držela a svírala mu zápěstí i kotníky. Po zádech mu stékal pot. Ghorryndin sluha, podle vzhledu nejspíš démon, po něm čas od času hodil kosým pohledem a ušklíbl se. „Z těch pout se nedostaneš," řekl hrubým chraplavým hlasem.</p>
<p>Jorttor ležel nehybně, oči měl zavřené. „Přemýšlím, koho si vybere za devatenáctého," promluvil polohlasně.</p>
<p>Démon se zachechtal. „Ten tu ještě není. A podle všeho přijde dobrovolně."</p>
<p>Z hloubi hradu se ozval gong. Závěs z těžké, černé látky se odhrnul, vstoupil další sluha, navlas podobný prvnímu, hodil si svázaného Chinkxora přes rameno a vyšel na chodbu. Jorttor se vzápětí octl za ním, ve stejně nedůstojné pozici. Nejhorší bylo, že chodby důvěrně znal. Byl to jeho hrad! Jen chyběly koberce, obrazy na stěnách, zavěšené zbraně, vázy a barevně zasklená okna. Věděl, kam s nimi démoni míří. Do velké síně v severním křídle.</p>
<p>Vysoké dveře zdobené kováním se rozletěly. Sál byl podivně holý, bez koberců, bez nábytku. Pod stěnou, na níž na Klesieru bylo široké okno s barevnou mozaikou místo průhledného skla, ležel plochý, obrovský černý balvan. K němu na hrubý červený kobereček kdosi naskládal a vyrovnal do řady několik nožů. Vsadím se, že je jich osmnáct, pomyslel si Jorttor, když ho démon postavil na zem, na holý kámen, studící do bosých nohou. Byl bos jako všichni ostatní. Spočítal přítomné. Kromě nich dvou šestnáct mladých mužů, všichni úplně nazí. Vypadali podivně, omámeně, nepřítomně, nebyli spoutáni, neboť to asi nebylo třeba.</p>
<p>„Jsou spoutáni kouzlem," promluvil mu u ucha příjemný ženský hlas. Poprvé spatřil Ghorrynd. Nebýt svíravého strachu, líbila by se mu. Pozorně si ho prohlížela. Cítil, jak rudne. Na tváři sejí objevil chápavý, téměř smutný výraz.</p>
<p>„Myslela jsem, že to budeš ty, Jorttore. Přestože tvůj rod mi vzal domov... Jsi hezký a statečný. Opravdu se mi líbíš."</p>
<p>„Devatenáctý?" zeptal se, přemáhaje chvění hlasu. „Je nás tu osmnáct."</p>
<p>„Ano. Věci se změnily. Poznala jsem lepšího muže." Ghorrynd mávla rukou a pouta na jeho zápěstích zmizela. Podíval se dolů na své nohy. Byly volné, a přesto nemohl udělat ani krok.</p>
<p>„Půjdeš už jen tam," ukázala na černý kámen. Zatím je černý, napadlo ho a udělalo se mu mdlo. „Mám tě omámit, jako ty ostatní?" Hleděla mu do očí. Vychutnává můj strach, uvědomil si. Čeká, že se rozpláču a začnu prosit?</p>
<p>„N-ne," hlesl.</p>
<p>Uznale pokývla. Kráčela ke kameni. Klekla si na kobereček a vybrala nůž. Přejela prstem po jeho ostří a její smích stříbrně zacinkal, stříbrně a leskle jako to ostří.</p>
<p>Démoni se chopili prvního zajatce a přivlekli ho ke kameni. Položili ho na záda a Ghorrynd mu velmi lehce přitiskla ostří nože na hrdlo. Nepatrný pohyb a z mužova hrdla vystříkla krev a zkropila kámen.</p>
<p>„První," vykřikla Ghorrynd. Tělo na kameni sebou přestalo škubat. Démoni přiváděli další oběť. Ghorrynd zahodila použitý nůž a vybrala si jiný. Jorttor se ohlédl na Chinkxora, který vzlykavě nadechoval a zjevně byl začarován do úplné nehybnosti právě tak jako jeho přítel. „Jsi vážně mizerný čaroděj," řekl mu Jorttor.</p>
<p>Démoni u dveří se rozestoupili. Jorttor se ohlédl a strnul. Do sálu vstoupil cizinec. Muž se stříbrnou přilbou na hlavě, v podivné drátěné košili se stříbrným leskem, přiléhavých černých kalhotech a vysokých kožených botách.</p>
<p>Ghorrynd vzhlédla od sedmé oběti. „Sohton!" vyjekla a přitiskla si zkrvavené ruce na srdce.</p>
<p>Muž úsečnými pohyby prstů znehybnil démony a pomalu kráčel ke kameni.</p>
<p>„Sohton," zašeptala znovu Ghorrynd. Muž se zastavil těsně před ní a strhl si přilbu. „To jsi ty!" užasla. Jorttor zavrávoral a opřel se o nehybného démona za sebou. Poznal ty dlouhé, rozcuchané vlasy. Chast!</p>
<p>„Ty..." šeptala Ghorrynd vyděšeně, „ty musíš být Sohton! Jiného by Kruh nepropustil! A máš na sobě náš rodový kroj!"</p>
<p>„Tohle jsem nasel v Kruhu," řekl Chast klidně. „Přišel jsem ti zarazit vraždění. Propusť ty lidi!"</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Nedostanou se Kruhem bez mého svolení."</p>
<p>„Tak jim to dovolím sám."</p>
<p>„Neumíš to."</p>
<p>„Naučil jsem se. Sohtonova kouzla se čtou těžko, ale dají se rozluštit."</p>
<p>„Nikdo kromě Sohtonů je nemůže číst!" Ghorrynd si teď svírala rukama spánky. „Pojď. Nechme všechno na svém místě, nic a nikdo se zatím ani nehne. Musím vědět, jestli jsi z našeho rodu. Pak by byl tenhle obřad zbytečný."</p>
<p>„Jak si chceš ověřit můj původ?" podivil se.</p>
<p>„Mám na to Zrcadlo," odvětila stručně.</p>
<p>„Není v tom podvod?"</p>
<p>„Ne. Na tebe jsem nechystala žádné lsti. Jen jedinou. Měl jsi být devatenáctý."</p>
<p>„Aha." V rozpacích sklopil oči.</p>
<p>„Pojď," řekla.</p>
<p>Zavedla ho do svých pokojů. Zrcadlo mělo tmavý rám a bylo celé černé, dokud mu jeho paní nedala pokyn, aby se rozsvítilo. Odrazilo Ghorrynd, její tvář plnou pochyb a obav, a vedle ní Chasta.</p>
<p>„Sedni si. Sem, ke mně," vyzvala ho Ghorrynd. Chvilku seděli a nic se nedělo. Potom si Chast všiml, že se jeho obličej v zrcadle začíná měnit. Ztratily se jizvy na čele a na tváři, vlasy ustoupily dozadu a odhalily vysoké čelo, nos, zlomený v jedné z prvních bitev, se narovnal do původního tvaru a kolem úst se objevily přísné vrásky. Byla to jeho tvář i nebyla.</p>
<p>„Kdo je to?" zašeptal. Teprve teď si všiml, že Ghorrynd se už v lesklé ploše neodráží.</p>
<p>„Praotec rodu," odpověděla. „Zrcadlo ukazuje tvého nejstaršího předka, tak daleko do minulosti, jak dokáže dohlédnout. V tomhle případě našeho společného předka... Jsi Sohton."</p>
<p>„Ne. Jsem to pořád já, kovář Chast z Note!" Vyskočil na nohy. Na okamžik se bála, že jí rozbije zrcadlo. Neudělal to. Je přece jen čaroděj, nedovolí si zničit tak cenný předmět...</p>
<p>„Jsi Sohton. Zrcadlo neumí lhát. Věděla jsem, že nikdo jiný sám neprojde Kruhem. Kruh je jen pro nás."</p>
<p>Chast dlouhými kroky přecházel po pokoji. „Tvé krvavé obřady jsou tedy zbytečné. Nepodaří se, když dosud žije mužský potomek rodu..."</p>
<p>„Ano," zamyslela se. „Je to teď jednoduché. Já chci být první, chápeš? Buďto se mi podřídíš a největší čaroděj bude náš syn, anebo musíš zemřít."</p>
<p>„Nevím, jak mě míníš zabít," poznamenal. „Už jsi to zkoušela, vzpomínáš? A navíc by to nemělo smysl. Mám syny. Všechny je nenajdeš."</p>
<p>„Zůstává tedy první možnost," prohlásila suše. „Jsem snad ošklivá? Je to tak těžké?"</p>
<p>„Počkej tady," řekl mírně. „Propustím tvé zajatce. Nepotřebuješ je." Prošel dveřmi a Ghorrynd zjistila, že se nemůže hnout Ve vzteku si nemohla vzpomenout na správné zaklínání a trvalo jí dlouho, než se osvobodila. Chast ještě ke všemu mistrovsky zamkl dveře a Ghorrynd vyběhla na chodbu právě ve chvíli, kdy se vracel. Unaveně se na ni mávl. Byl bos, stačil se vyzout z bot a stáhnout si nepohodlnou stříbrnou košili.</p>
<p>„Muži jsou pryč a démoni jsou pryč, jsme na tomto Klesieru sami, Ghorrynd. Můžeme se bít, nebo můžeme zničit celý tenhle svět, vytvořený našimi předky. Co budeš chtít."</p>
<p>„Chci něco jiného," řekla vzdorně. „Je to docela jednoduché. Zvládne to i úplný hlupák."</p>
<p>„Nejsem úplný hlupák."</p>
<p>„Ty chceš být zemským čarodějem," zlobila se. „Jenže já říkám ne! A svoje <emphasis>ne </emphasis>řekne i strážce svatyně na hoře nad Pekelnými prameny! Je to totiž žena... Prokleje tě! Nemáš ponětí, jakou moc může mít kletba, pocházející ze Svatyně Posledního Přístřeší!"</p>
<p>„To že by udělala kmotra mých synů?"</p>
<p>Ghorrynd zbledla vztekem. Vzpomněla si, jak ji přivítala Hospodyně Darna, Strážkyně Svatyně. Nic nenamítala, když Ghorrynd prohlásila, že se hodlá stát první čarodějkou Bílé pevniny, jen poznamenala: „Počkej ale s tím krvavým obřadem, dokud si nebudeš úplně jista, že jsi jediná a nejsilnější. Co kdyby se objevil někdo lepší?" Ghorrynd slíbila, že počká a dá velký pozor. Tehdy ji nenapadlo, že by Darna měla na mysli někoho určitého. Ona o Chastovi věděla! Je kmotra jeho dětí! Zatraceně.</p>
<p>Hodila po něm ošklivé kouzelné slovo. Zachytil ho a vrátil. Zasténala. Bolelo to. Chvíli pokračovali ve slovní přestřelce. Ghorrynd pochopila, že její soupeř a příbuzný je silnější, i když nemá v ruce meč. Obrátila se a utíkala chodbami, které tvořily složité bludiště. Chast běžel za ní. Netušil, co je za rohem, kolem kterého se řítí, ani co ho čeká v nejbližším pokoji, do něhož žena vklouzla. Pasti a nástrahy na případné vetřelce. Otrávené ostré hroty, vysouvající se z podlahy na její rozkaz. Náhle sklapávající dveře s okraji nabroušenými jako katovský meč. Bezedné propasti, otvírající se pod nohama, vysoko šlehající plameny, jedovatý kouř, balvany padající ze stropu, žhavé klece, dusivá mlha, všechno, všecičko Ghorrynd vyzkoušela. Nechytila ho. Věděl, že to není jen jeho vlastní zásluha. Hrad Klesier druhý prostě nechtěl zabít Sohtona.</p>
<p>Tři dny bojovali v chodbách a komnatách a ve sklepeních i na nádvořích. A tři noci mezi dny právě tak. Mnohokrát za tu dobu se drželi za hrdla a dýchali si do tváří, mnohokrát se zkřížily jejich meče, kopí, třeskly štíty či spadly přilby. Několikrát měl Chast příležitost zabít ji, a pokaždé zaváhal. Za třetího úsvitu se prodral trním, jež na příkaz Ghorrynd vyrostlo ve dveřích temného pokojíku, klesl na kolena a jen těžce dýchal. Potom zvedl hlavu a uviděl ji, jak leží nehybně na rudé podlaze.</p>
<p>„Nemůžu," zašeptala chraptivě. „Zabij mě." Ve tváři měla strašnou únavu, takovou únavu, která bolí a vhání do očí slzy a do mysli beznaděj.</p>
<p>Chast pomalu vstal, spálil trní ve dveřích a vydal se hledat ten malý věžní pokojík, kde staří Sohtonové zařídili vchod do svého světa. Chvíli postál pod ornamentem s kruhy a dokončil úvahu, která ho sem přivedla. Ano. Jediné správné řešení. Vztáhl zkřížené paže, sklonil hlavu a pronesl zaklínání, jež tyto zdi nikdy předtím neslyšely. Bylo nové. Kruh se váhavě snesl, ale neotočil se prostě kolem těla procházejícího, aby ho propustil, tentokrát se protáhl v průhledný válec a začal zvolna tepat. Člověk uvnitř válce pronesl podivný rozkaz. Kruh se nahoře pootočil, ale válec ho následoval postupně, přičemž se jeho vnitřní rozměry na okamžik zmenšily. Chast zaťal zuby a zamumlal další příkaz. Stát. Právě otočil celým Klesierem, vytvořeným starými Sohtony, o čtvrt obvodu Kruhu. Ne nazpět, ale dál. Ghorrynd se odtud nikdy nedostane. Bude si muset udělat svůj svět. Docela nový.</p>
<p>Zopakoval vlastní zaklínadlo v obráceném sledu a dostal se zpátky do výchozího postavení. Do polohy Klesieru dvě. Kolem něj teď nebylo nic. Zavřel oči, vybavil si původní slova návratu, užívaná předky... Další čtvrt otáčky zpět. Konec. Klesl na zem, stěny válce zmizely. Neměl tušení, kde je. Udělal jsem zase pěkný zmatek, napadlo ho. Nikdy žádný čaroděj na světě tolik nezmatkoval jako já.</p>
<p>Byl pod zemí a vysoko nad sebou cítil kolmou šachtu směřující k povrchu. Kdesi blízko odkapávala voda, o kousek dál syčel jedovatý plyn. Ležel na studené skále a uvažoval, jestli najde dost sil, aby se dostal z tohoto ošklivého místa, jež se mohlo nacházet kdekoli na Pevnině. Návrat ze třetího světa se nedal nasměrovat přesně, nebo možná dal, ale on ho usměrnit nedokázal.</p>
<p>Zkusil se zvednout, ale tělo ho neposlouchalo. Pohnul prsty levé ruky a zastavil jedovatý plyn, plížící se k němu. Vodu si přivolal blíž a ochutnal ji. Páchla sírou. Ach, pusté pole, sirné doly, propuštění démoni, vzpomněl si. Ležel a čekal, zda se mu vrátí síly. Zemřít vyčerpáním není vůbec těžké, myslel si.</p>
<p>Probralo ho šťouchání do boku. Ohnal se a ruka mu sklouzla po hrubé srsti.</p>
<p>„No konečně," řekl koňský hlas v jazyce démonů. „Vypij vodu z poháru!"</p>
<p>Chast zatápal kolem sebe. Sevřel kovový pohár. Měď, cín, trochu stříbra, poznaly jeho prsty. Voda... S námahou se nadzvedl a napil se. Ve vodě byl život. Cítil, jak se mu vrací síla a chuť dostat se odtud.</p>
<p>„Už je dobře?" zeptal se zvířecí démon.</p>
<p>„Dobře. Jsme pod pustým polem?"</p>
<p>„Správně. Poznal jsi ten pramen?"</p>
<p>„Ne. Podle chuti je to voda z Hraničních hor."</p>
<p>„Správně. Až budeš mít čas, můžeš ho zkusit najít."</p>
<p>Chast se postavil na nohy a rozhlédl se ve tmě. „Kudy se jde nahoru?'</p>
<p>„Nebudeš přece chodit, velký čaroději," uchechtl se démon. „Nasedni! Už jsem tě jednou vezl, nevzpomínáš si? Tehdy jsme byli oba Xitritorovi zajatci."</p>
<p>„Vzpomínám. Proč bych neměl chodit pěšky?"</p>
<p>„Protože jedeme na korunovaci."</p>
<p>Chast nasedl na úslužného démona a nechal ho, ať si hledá cestu sám. Vyrazili tryskem. V šikmých šachtách, točitých chodbách, strmých, úzkých, naplněných jedy, s vodou, rozstřikující se pod kopyty pádícího oře, by se neudržel na hřbetě démona sebelepší jezdec, pokud by neznal několik důležitých slov v řeči čarodějů. Brzy spatřili nebe, modré a teplé.</p>
<p>Chast zahlédl za balvany, vzpříčenými kdysi při výbuchu, který on sám způsobil, klidné, čisté jezírko. „Zastav," poručil svému nezvyklému koni. „Chci se vykoupat."</p>
<p>„Přijedeme pozdě na korunovaci," namítl démon.</p>
<p>„Jestli mě tam potřebují, počkají," mínil Chast. „Ani jsi mi neprozradil, čí korunovace to má být."</p>
<p>„Vždyť to víš," zabručel jeho zvířecí společník.</p>
<p>„Vlastně to vím," kývl Chast. Stáhl si černé kalhoty, jediný oděv, který si na sobě nechal při souboji s Ghorryndou, a ponořil se do jezírka. Démon se s povzdechem uložil na břehu, hlavu s rohem uprostřed čela opřenou o přední nohy, a čeřil vodu kopyty. Zemský čaroděj. Hm... Měli jsme už různé pány a všech jsme se báli. Tady toho se nebojím.</p>
<p>Ch</p>
<p>inkxor si vydatně přihýbal rovnou ze džbánu. Jorttor stál u okna a zamyšleně vyhlížel do kraje. Je tady hezky. V jakém světě jsme to byli? Ve světě bez oken... Kde zůstala Ghorrynd? Kam se vracel Chast, když nás všechny vyvedl ven? Uvidíme ho ještě?</p>
<p>„Je to už dlouho," vykoktal Chinkxor přiopile. „Jsou nejspíš po smrti oba. Zabili se navzájem. To se při bitvách čarodějů stává... Teď jsem největší já!"</p>
<p>Jorttor se zachmuřil a okamžik si pohrával s nápadem, že tomu hlupákovi hodí meč a zvolá, braň se! Ale pak pokrčil rameny a soucitně se rozesmál.</p>
<p>„No tak si to mysli, ubožáčku. A vypadni odtud." Těch deset mladíků, kteří se v pokojích Klesieru pomalu zotavovali z omámení i prožité hrůzy, mu nevadilo. Najednou objevil, že mu velice vadí Chinkxor. „Běž," pokračoval, nedbaje jeho vytřeštěných očí. „První démon, kterého potkáš, tě vyvede z omylu. Jsi podvodník, ne čaroděj. Běž."</p>
<p>Nikdy se nedozvěděl, jak rychle se jeho proroctví vyplnilo. V lese poblíž Klesieru Chinkxor potkal rozjařenou rusalku a ta ho nadšeně objala a políbila. Co následuje po rusalčím políbení, každý ví. Ubohý Chinkxor, řekl by si Jorttor, kdyby o tom věděl.</p>
<p>D</p>
<p>riwo na korunovaci vůbec netrval. Byl rád, že po letech napětí, jež mohlo kdykoli přerůst ve válku, bude konečně klid. Byl rád, že má za ženu krásnou Harmiku a že první společné noci daly za pravdu Zince.</p>
<p>„Zamiluje se do tebe, protože si to zasloužíš, Lvíčku," tvrdila mu v předvečer svatby. „Už to není rozmazlená princezna jako dřív. Prožila bolest, hrůzu, zklamání, byla uvězněna ve vlastním paláci... Teprve teď dokáže ocenit muže jako ty."</p>
<p>Podle zákonů Ohhobaru královna není korunována, přestože může vládnout, ale pokud se vdá, stává se její manžel králem a po svatbě následuje korunovace.</p>
<p>Driwo nad tím zákonem vrtěl hlavou a žena se mu smála. „Můžeš ho zrušit, ale to se musíš nejdřív nechat korunovat!"</p>
<p>„Bude v tom háček," ozval se první rádce. „Korunu ti může vložit na hlavu jen zemský čaroděj. Tvého otce, Harmiko, korunoval Berin. To bylo dávno, o Xitritorovi jsme ještě nic nevěděli. .." Vzdychl. Krásné časy. „Byl jsem obyčejným úředníkem, spravujícím daně. Přihlížel jsem zpovzdálí... Mačkal jsem se v davu..."</p>
<p>„To teď věru nebudeš," zasmála se Zinka. Vynořila se z tajného vchodu. V ruce držela svou starou čapku s rolničkami. „Přece jsem ji našla!" zatřásla tím veselým hadříkem a rolničky vydaly něžný zvuk. „Co ti vlastně brání poslat pro Berina?"</p>
<p>„Jednou se už podrobil jinému čaroději," pokrčila rameny Harmika. „To zkrátka nejde. Poslední zemský čaroděj byl Xitritor..."</p>
<p>„Není-li k mání zemský čaroděj," zamumlal druhý rádce, „přebírá jeho úkol první rádce. Tak to stojí v zákoně."</p>
<p>„Nepovídej," divil se první rádce. „Musím si to přečíst. Cítím nějaký zvláštní strach..."</p>
<p>Zákon mluvil jasně. Korunovace mohla proběhnout. Driwo se vrhl do příprav s nečekaným nadšením.</p>
<p>„Je to lidová slavnost," vysvětlil Harmice, „ať si lidé užijí! Ty houpačky dáme na největší náměstí! A všechny známé kapsáře opít! Ať jsou namol!"</p>
<p>Harmika se nad jeho rozkazy popadala za břicho a městská garda a strážníci protahovali obličeje, protože měli najednou spoustu práce navíc, ale když se dozvěděli o odměně za své úsilí, sklapli a dali se do díla.</p>
<p>„Bude tady pořádek," prohlásil Driwo večer před onou událostí. Skoro se to podařilo.</p>
<p>Ve chvíli, kdy přinesli na rudočerné podušce na stříbrozlatých nosítkách ohhobarskou královskou korunu, první rádce strnul.</p>
<p>„Tak ji zvedni," šeptl mu druhý.</p>
<p>„Nemůžu pohnout rukama," hlesl zděšeně první.</p>
<p>Driwo zpozoroval, že se cosi děje. Neváhal porušit průběh obřadu a sestoupil ze svého vyvýšeného místa na prvním, největším nádvoří paláce. Nemusel se dlouze vyptávat. Viděl nehybné ruce prvního rádce. Pohlédl na zrádný lesk drahokamů na koruně. Slyšel, jak si dav začíná tiše brumlat. Zvedl ruce nad hlavu.</p>
<p>„Ticho!" vykřikl. Měl zvučný, jasný hlas. Všechno ztichlo. „Vím, oč jde. Poslouchejte. První rádce se ničím neprovinil, nesmí se však dotknout koruny. To může znamenat jedinou věc. V našem království přece jenom máme zemského čaroděje, jen o něm ještě nevíme. Musíme prostě počkat, až se dostaví." Založil si ruce na prsou a na místě usedl. Jeho jistota na všechny zapůsobila. Lidé ho napodobili a začali si sedat. Na první nádvoří se sneslo ticho.</p>
<p>Bylo tak ticho, že slyšeli zvuk kopyt za vysokou zdí. Neviditelný kůň se zastavil, pak se údery kopyt o dlažbu zrychlily, nabíraly na hlasitosti, a nad hradbu z kamene se vznesl v ladném skoku podivný tvor, podobný koni, ale chlupatý a ušatý, s rohem na čele, se zářícíma očima démona. Na hřbetě mu seděl polonahý jezdec, jehož černé vlasy vlály jako hříva. Démon dopadl na volné prostranství uprostřed nádvoří.</p>
<p>Driwo vstal. Usmíval se. Zinka, usazená u nohou královny, se smála do hrsti. Nejradši by nahlas vykřikovala radostí. Poznala už z dálky svého muže a velice se jí líbil, přestože jeho úbor byl pro tuto příležitost mírně řečeno nevhodný.</p>
<p>Chast přehodil nohy přes hřbet svého oře, a než doskočil na zem, měl na sobě stříbrný plášť, ve vlasech stříbrnou čelenku a u pasu svůj meč. „Opozdil jsem se, králi," uklonil se Driwovi. „Nevěděl jsem, že tady mám úkol... Ale splním ho strašně rád." Natáhl ruce, uchopil korunu a bez dalších řečí ji pečlivě položil na zlaté vlasy nového krále.</p>
<p>„V</p>
<p>šechno teprve začíná," řekl Chast Harmice. To už bylo po vší slávě, seděli jen ve čtyřech v pokoji před královskou ložnicí a tvářili se jako při loučení. „Vy králové to máte lehké, vládnete si někde nahoře, spravedlivě rozsoudíte ty šťastné, kdo se k vám dovolají... A my," pohlédl na svou ženu, jež se k němu tiskla a nechtěla nic víc, „budeme putovat pěšky touhle zemí a dívat se, jak kdejaký přihlouplý starosta po svém překrucuje zákony, které se vám zdají dobré a správné."</p>
<p>„Jak to chceš změnit?" zeptal se Driwo tiše a nekrálovsky.</p>
<p>„Nevím. Bez čarování to zaručeně nepůjde."</p>
<p> <strong>O sobě</strong></p>
<p>Příběhy jsem si vymýšlela snad odjakživa, snad dřív, než jsem se naučila mluvit, ale trvalo dlouho, než jsem je začala zapisovat. Ke sci-fi tíhnu od chvíle, kdy jsem pochopila, že nemusí být jen o raketách a vynálezech, fantasy jsem pro sebe objevila ještě později, když mi došlo, že psát pohádky se vlastně smí. Trvale píšu od roku 1989, původně pro sebe, až někdy v roce 1992 mě manžel donutil poslat pár věcí do brněnského SF+F Workshopu, a tím to všechno vypuklo. Workshopu jsem dodnes zůstala věrná a pokouším se předávat dál, co mě zkušenější kdysi naučili, ale přitom se pořád dovídám nové věci... Pracuju jako lékařka, přesněji řečeno léčím lidi nebo se o to přinejmenším snažím (ono to není úplně samozřejmé). Na víc činností mi už opravdu nezbývá čas.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Mezi slovem a mečem</strong></p>
<p>Jana Rečková</p><empty-line /><p>Odpovědný redaktor Michael Bronec</p>
<p>korektury Jana Kopečková</p>
<p>Obálka Zdeňka Boušková</p>
<p>Sazba Michael Bronec, grafické zpracování obálky 2D Studio</p>
<p>Vydalo nakladatelství <strong><emphasis>Straky na vrbě</emphasis></strong><emphasis> </emphasis>jako svou 8. publikaci</p>
<p>(pátou v edici česká SF)</p>
<p>Vytiskla Tiskárna Havlíčkův Brod</p>
<p>Vydání první, Praha 1999</p>
<p>Náklad 1.500 výtisků</p>
<p>Cena 115 Kč</p>
<p><strong>ISBN 80-902704-6-8</strong></p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKnAa4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDm7yMC0O4nAH9KwyxLYyMH
uF6mt/UWAs2ZiOcZz9K5Nrjc+Bkc9q0jo2csm2kP+zySXJDEFSOuK2bS0SJflAIIwTgVRtI
9jBnkPTp/StGG4UyBRWmhi7j3Vt4CbSuPQcVft4icMCoAA7Diq4AJJA565q1ACNuOvfNMjU
uqWCgHAAHTAqN5CVJIUY9hTXbIPJwPWoJZjHESXoFZkVzIu3CEA/QfjWYkaSvuzkDtgYNR3
N3h/LByXI59KW1YtIFUjaO2Kq2g9kbtinlnKoAD7CtuMfIMKvqRtFY9nuHJbGOefStZG+U/
MBms2lci7YMMOSApH+6OKiywydq/98jNTuMZ2sV9qgPKk5GaaSAapVv4Rkn+6KZJjaRjCj/
ZFAIXndjP86V8sQqnkc8UW1KRCokMqkL8o7YFWEaTzMuibcYGF609ISR8hOfyFQ3M0VrA8z
HaEz8zVm2jToYnjHxAmiaHLPvXziMIMDk180ajfz395Lc3D75ZG3Fq6Hxp4juNd1yZ2lJgj
OyNR0wO/wCNcmSM/SosdNKPVibiTmk5IA60HvzSjPY4qjoHb24+bHeguW+tMwQeaXJpCHHk
nHOKM9jnNICR170ozn/61NCYYHGc04cHHX04pwHPP40AHJ4+lIQAZ+bn3oGTwOppQMe4FPC
kLQQ2NzjB7+9OBydy+tJhcA805fvcHipC4DcD0PHpSHcCSTUnUnrz60hHUNyKAuxu4gAckD
tSbc/hUhTocDmkKHrjGaLiuM3kDFINx7/hUm0nPp0o8ts7uB70BcEXB5PX1p+AA3zDjtSxh
euTg96eF6nOe9K5LGr1DdKkXGQc9+uKbgBgCc98U/IxwOfSggk6Hrn+lWLd2Rww4IPYdagj
4XdwT71NCTu5OcUmSegaBe/aLVYmx5sfI46jvXVWjlXjkAB5zjivOdGu1tbqOTGcEZHqPSu
6tpguMcqQCufQ0RZmrrQ6G+YMrOqKQw9BzXJ3iKku4AqBXTWLC6j8jHbjP8qpapZBo9yqAR
0rZam0GZkEu5flI6ccVeUuVwxOB0GKzU/cOBzk/pWhDIDGSx/KnYqUS/A5WTAYHt0GKsmV4
5kmTHAww2jkdKoI2X8wZOBxx2rRj2sgfGeOlMyasXmkZdq7FJ6jAFTefut9jBdoORwPfvVO
2YyW+cf6olM+3b9Ktop8luMjcP61LSFqYGsSq+nnaT8uCfyrn4Ix5pOeo71r3vzWAdjncBk
D0xXPSX8ak7SAB2Bprdmtm4o1FvEEhjQ7sirtsux1Y9fTOaxrPp5z9SM9ea0IZw0ygHv09K
ozaNyMg8HgntV+PO3Oeay4W5GVPHPNaI6YBwM8+9WjO1hWbaPU9eTWbd3AG4swwO1WbqZE7
4Irg/E2sLBE1vA2Zn6Y/hHrTskrgk2aKTefOxD5GcD8OprasI14cd+prk9DMstmhkU7scnH
WuzsrWQxg8DP6U47ahJWNq3ZcDkZPStGMcbiMZHTNZtnDyPmxjrmtIJhMg59qmRkT78p83Q
cCqkr/LgDFTErEhLHA6kg1Shhv9RRn06wnuYlOzei8Z+tZuUYq8nYuMXN2iiNiCR8wOOtTx
usa7yfqMUf2Nr/ACBo1znqOBSQaR4gkuHEujXKQr0yo+Y/4VjLEUv5l950QoVOsS1HOvltI
3ccV5F8S/GIYvounzHj5ZnHHHp/KvS/Etr4ot9IePSfDl5dXLLsQIg+U+p5rwu6+G3xIupm
ll8LX7u5yTs6/rWft6P8yNY0JN3a0OGkJZ6jK4HvXbH4U/ETAI8J3w/4CP8AGm/8Kp+Iowf
+ESvjn/ZH+NCrUv5kdipytscVjIpeQAMcV2n/AAqn4hnn/hE7/kf3R/jTh8KfiGQQPCV79d
o/xo9vS/mQezl2OJwCcnrS446V24+E/wARMf8AIp3ufoP8ad/wqf4i4yfCV5j6D/Gj29L+Z
C9nLszh/cntS7SGIPX0rtz8JviL0HhO8/T/ABpf+FS/EUkf8UreZ/4D/jR7el/Mg9nPscUv
XkDijA7126/Cb4i4wPCt36fw/wCNL/wqb4igc+Fbv6/L/jS9vS/mRPsqnZnEADqaeMHHI/K
u2Pwn+InQeFbzj/d/xpR8JfiGW/5Fa7z9V/xpPEUv5kR7KfZnENjqvAp6hc8V2y/CX4iN/w
AytdAfVf8AGnj4S/EPP/Ir3P5r/jS+sUv5kJ0p9mcPwDnFTKgYfL9K7hfhJ8QCMnwxcD/gS
/41Mnwo8f4/5Fm4A7fMn+NL6zS/mRDp1OxwRjKjcByTSKhH3s+or0FvhP8AEDAH/CNXHT++
n+NNHwn+IKjJ8NTn/gS8/rS+sUv5kL2dTscIEG3PSo3GMdh9K9Ab4VePztB8Mzgtxjcv19a
afhN8QCMjw1P1/vL/AI0vrFL+ZAqVTscBg7hninEYOBkkV3S/CT4g8f8AFNT9P76/408fCL
4hEf8AIuTfjIv+NH1mj/MivZVOx5/t5JDY+tKudwyOPat7xF4R8ReFvK/t3SprJJjhHOCrH
0yO9YCNufrjit4yU1eLuZuLT1J1BAzjmpYyVGTnOaiHGDn3qRVJxjGDTZkaVtIokH+x68fS
u70m5W4s1YnLINrV51AQG255PUGuk0S+FnfIzndEfvc9RWezuiGeh6Zcm2ukkI3hTnB71tX
9uH2zwkmKQZB9qwoQBtZWJRhuU+1bmnXKywtp0x4YFomI6N3H411J6lI5PUYxE7SFzTbWRG
QHnd2ArS1e0ZLWViDtH3c1zGn3RkcIG+UA8+v/ANersbx1R1UCh1CdT149K1oQFj+UDIGBn
tWPbFSAYzjvW3bqXGNx24yRSMZobZzrb6gLd+BcDKt/tDsfqK2BGTE5HUMB/OsueNGVchgQ
ePb6VqRbprNXU9wCT680mhJ3POtdvhHoqgLhti/d+lcPDNJcXCxtktntxW7rcmNDDN85KL0
5J4rP8PWk8krTy2bqhHG4Y4qIu8mdbtGCNuANhQvGBggfzrUskZpk4OO9PtdOmeTcE2gitm
3sysi+g4ArZI5HIkt1K/eI9yatgMIvkXPtjGalVTGuAAcHFJc3AEGQ20LknPYVZmch4g1a9
sISQsTs52omeWPauHs7W4v703N78zscn0+n0rY1K8bUdRaTGIkJWNfX3q9ptqhdDy3I+ho0
b0NU7I2dJtPKHypz06dvpXWW8OIMZPPaszTockH25yOlboYbVx/Kq1OeTux8IAXKjpyc9qs
8EA9KqI52Y7kZNJcsEjOWbA4J7VLIKWv3xg02UI2GweRXqXgkKfAejMihQ9srnHcnk/rXim
vTKdMmBPGM/WvafAjBvh1oLKc/6Gn8q8DO9KUfU9zKl78mdFjb6c1VF9aNqMmnrcxtdxoJW
hDfMEJwDj0yKtE4HFczD4K0K28b3Hi6KFhqM0YjPznaD3YD1PSvlY8rvzM+gldWsdHhu341
keJNZPh/w7dautuLkwbB5e7bnc4Xr+Oa1/lwR0rl/HMF3qOhw6HY2ss0upTxo0ij5IEV1dn
Y9uF49TRSSclcJaI6ZzsTzHKqqjcxJ4Ax1rm/C/iy38Stexx2z2zW7hohIMGeBvuTD2bB/K
n+MLPU9T0ZdF0wMi6hMtvdXCsAbeA/fYZ7kDaPrWJdeFdR0bVNK17RL+91OezK2kttO6gPa
scFRgAAqcMPp71rCMHHV6vYiTlzaGz4p8Tx+F002ea0luYbq4MUhiXc0ShCxcDuBjn2zVi8
8QRQz6CLMR3dvrFx5CTI3AXy2fcPX7tRa7Y3l34n8MzwwmW2tbmaS4bsgMRUE/UnFYDeD7/
TvGej3GkTA+H4rt7qWzb/AJdJDG65j/2GLcr2PSiMabiubR2Ym5X2Ow1jU4NF0a61O5z5cC
Ftvdj0VQO5JIH41W8Na6PEGhpevbtaXKMYbm1f70Ey/eQ/zHqKzfEuj6h4i1zTNPMs1po9r
m9luImG55lOI0Gc9DljkelV7Hw/qXh/xoL6xubrUNP1ZCNQNzIC0Uqj5JRwOCPlI9gaSjDk
1fvb/wDAHeXN5HZYOSePTFcZrfjHUNI1bWIoNJhurLSLWK6uJDcbJGV8/cGMEjaeO9dr0Gc
g1wGt+E7/AFnxFr9wp+ziSGzksZ2OUeaEudrr3XJAIPrRRUG3zjqOVvdOt1LU/sXhm71mOH
f5Fq1ysb/KSAu4A+lV9Au9Zv8AT1vdWgs4BPGksS20jP8AKwz82QMHpUV+NT1b4f3sU1j9l
1O6sZEa23g7ZChG0HuM1R8EWosNJ+wr4butFaNI/NM7q4mcLgkYY+nt1pOMeRvrcSb5vIr+
ItVvtTupdA8MRXMuoWrBp7mKYQxWxI+67EHcSD90AkcHitbXNSl8N+CLnUxCLiext1Yo7k7
iMA5bqfrWLYJrXhLUdVij0OfWNPvryS9jntHXzUL43I6sRnGOCO2K0fFttf658ONTtrOzkF
7d2vyWr4Dgkg7TzjNW4x5oroCb1fUt6f4ij1XXZdP0+1ae2t0zc3ob92kuAfKX+8fXHSotW
128h1qLQdFsUvdSeL7RIZn2RW8ecBmIBOSeAB6GqWg6JqXhjVVsdNVJvDt0GlMTPh7GU8kL
/eRjnjsfam6hbavo3jebxHp2nPq1pfWsdtcwQuqyxtGSVddxAYEMQRmhxhzu23QLyUS5pev
ag3iF/DuvWMNrfNAbm3kt5C8VxGDhsZGQwJGR71b0rWmvdd1fRrm2W2udPdWQbsiWFxlZB+
OQfQis7TLPVNW8YJ4l1Sw/s2G1tmtbK1d1aQ72BeR9vA6AAc1X8Z6DrF9e2Wo+HZ1t75g1h
cyH/n2k+83+8p+YfjTtTcuXbT8QvJK6NrQNafXYL28S2Edkly8FtLnJuFXgyY7DduA9cVhL
4jhl+KC6e7XK20cTW0MofED3WN7xkd2CY5PoQK6OW3k0fws9roNosstpbFLS3yACwGFBP1x
muLf4bv8A8IqsCa5qB1WM/bUYzfuxeZ3F9uP72R16UoKk223vohS5tLHoexSd+c46c0vOee
Mc4qrpk19PpFpNqdstrePEpnhVgQj45AI7Vc4POM1zvR2NkUrXUrC/ubq3s7qKee0k8uZEb
JjbAOD+Bq2fbgHtWHofhLQfDup6jqOl2CW9xqEnmSt6cdF9BnnHqa3QcjBpz5b+7sTG9tTy
349RI3wivHdFLJcwlDjlTuxkfhXybCCU4HI9a+tfjyyj4PX4Jxm4gAHqd9fJkX+qGepr6jK
daHzPBzC3tESKFAxk81MmCOOGFQqQeAOPpViLsBnmvWPLexIF2Nk8Emr9s+eM4Yc8VVRCev
SrEQVTwCMj09KzkyPI9L8NT/adHaJiGeNsAnsprXAYSAoRkdD71wnhy/NjfIzt+6f5X+mK7
5NoPIByM5FaQldBFs0rq4ttTtXQwiOZUyQTwx6EivOksjZXjx78kuSD6DNdiZTHIsiDPPHH
Wql/aI1wsqAEMBziuhPobwfQZY5YKG6A4yeprdg4jwPXjB/WsuCM4AK7VXvWvEhwGVcnHXt
QRMsLzFub72as2zrF50LhtuVYfiDSQoGXnGfpVO/v7XTEV7ybyfMOASOtSyEjFbSYrfS4FK
h2O3LEc5xSC3SMAKBgj0rb1JgdOR2A6Kf0rGik3OeDtA6+tOO7HNt2L1tGuQeOBVpk+fI6V
UgLCTj7pHNXN/GMYraxzsaSRwvOeg9K5Hxbqwgs/wCzoZD5sowxHUCukvrlba1d1yZCOBXk
2ozTXOruxbeB1JHWqloa01d3J7Ro/MjDN97sBXV6TDgruUt6Yrz7zLie6SOB8Behxx9TXb2
F7eW0EO6MSy5A2pxnPf6VKSRrOOh3VrGARn8TV5Iyz4XnGMAjFQ2qkpGeC+M4qxAzecRLC6
EHCsOQw9aGcth2wlSCSR7VVupd0eNvBHAq3M3l8Z+Y+tZt8zJAX27j0HuT0FIaRyurPmwly
Swycj/Peqmg/ELx74Q04aTZR215ZqSYo7mIsYgTnAII4rY060nu75UuLeSKC25+f/lq3r9B
muhTSrZ2afaODjaRWdalCrG01c6qdZ0neLOYPxp+I/J/snTPXmJv8ayr39oXxzZXHkzadpY
kAyR5bcfrXaavBpmk6ZNf3UarHCpZgP5V8y6jePqOoT3ci4MrlsegzwPyrz/qOH/kR308XV
l1PXP+Gj/G3aw0v/v03+NIf2j/ABxjAsdLA/64t/8AFV42PvAkZwelGMdsCj6jQ/kRo8RU7
nsbftHeOW/5c9Lx/wBcm/8AiqT/AIaN8cjpZ6X/AN+W/wDiq8dC7mPanbQDj2p/UaH8iD6x
U7nr/wDw0b45PW00vr3hb/4qj/ho3x0D/wAeul4/64t/8VXkBVe/Wmuqlvkzt469c0fUaH8
qD6zU7nsH/DRvjvtb6Zz/ANMD/wDFUf8ADRfjvHMGmc/9MD/8VXj4TA6U7FL6jh/5UT9aqd
z17/horx7x+50z/vwf/iqP+GifHx/5ZaZj/r3P+NeTIOT7U5VHJ7in9Sw/8qF9an3PWf8Ah
ofx9x+60w/9u5/xpP8AhoT4gHrDpn/gOf8AGvKgoX+E1JHHhuRkUvqVBfYRLxdTuepD9oT4
gZ4g0zj0tz/jTh+0F8QTjEOmAn/p3P8AjXm6ICRkDHQDHQVOsSAcqB3qfqdD+RGTx1RdT0D
/AIaC+IYA/c6b+Fuf8aD+0D8Qj1TTf/AY/wCNcEsKnJxx64pzwBtoCjnoRS+p4f8AkQfXqn
c7z/hf/wAQ8ZEWm5/69z/jQPj98Regj03/AMB//r1wDQ7W6UuxeflBI6UfVKH8iD69V7nfH
4//ABE/u6dn/r2/+vSf8L++Ih5K6d/4Df8A164BY4z1XGOgp/lRnJ7gUfVKH8iD69U7ndH4
/wDxD6FdO/8AAf8A+vR/wv74iHtpw9/s3T9a4Hyxk5AHfpSbR0A/SmsJh/5EH12r3O//AOF
+fEX10/H/AF7f/XpP+F9fEUZ+fT+R/wA+v/168+wDzipFUMMEZ7c0fVKH8iD67V7mr4q8f+
L/ABxFb22uXiNbQtuSCFBGhb+8fU1hRxKqAMDjqDVlIeTkU5oxjAAyexrohGMFyxVkc1Ss6
jvIhSIcAVZjh+YbR+FNjTBJPGDirCj5s9cU2Y3Y9FCMBjcD+tOQAP69qVmG08kADp6UBuVI
GCeelZiLSALht3TtXcaJevc6Qm5stCxjb6dRXDRP83Iye9bnhu6CakbRziOddv8AwLt+tOD
swR3ICmIZ+91B65qNWZ4HUHL4+XcfaqdzJJAgTJ446VbsQbh9kWTkfM54C12I2SKFnq9zPe
JbmxeBgAXeTpn29a6i0Zto3kdCdwFYN6iw6hEVIyPlJHet6yJKDLdqbQT20NaBASCnIK5rn
fHGk3OoaZa/Z+XSXnHPY1uQ3iWrmO4+VScK2Mj6E1fuRHcW6sQrAEc54PWoZMXaRy2rXGNP
hjQFd2O/TiqduFSP5sZPNNuS/wBitGdQRsHH4UlsxZvmGSOK1itWTLRIvRNCJ4xcT/ZoCcN
KF3bB64716TpHwvN/bpfp4itr+ynXMUluDjn1rzNo1lhKnkY6V6d8CZYrTw7r6zzkQx6ggA
Y/KpZQMD0ycU5ppXKpJN2ZgeJPhPNpWn3eqat4ztLGxhBJlkiPyr278n6da+dJZYGurh7WZ
p4txEbsuxnHQHHbPpX1n+0H4ek134S3VzbqzTaXIt4FXug4fj6HP4V8madCpjXH8PKkHvSg
29zdxUdjS0yC1geD7Y7xwk/vpEXcyjuQO9e9eHfg7pevadBq2jeNReWjjhktxlT6HnII9DX
h0dqXBBI247V9VfBfQ7fw34EtLeVgl9qxe/MZ6lOAv4AY/OiT6gtTndZ+Hem+FdIk1fW/Gb
W1rEMZMAy5/uqM8k+lcdpWpR3hlaF3aDdhGk4Yj1I9a6T9pePzNO8KJk7ftkuRnj7grk/Cl
ppck8FlqGr/ANl+dhY5mTcmT0BOeKmO2plUir2RtNsB+fH4iql2wnnSJkVQo3c/pXcXvwv/
ALOsptS1DxhHbWcC+ZJK8OFQepJPSuV/sTwU8pI+K+nFnzk7R/jT5kS4SKUFvvmVVPyjvV5
kxKIk6KMk102j/Da31C2+06T42gvo+8kEYbB/A8Vy3je0tPAlzb2MviD7fqNx87QrFgxx/w
B489+1KUr6C9m0jyL4weIXPk+H7cgA/vZiO47D+teO7NoyRjJr6zk/Z3sPG6Q+J7Txyz21/
ErxkWoPHp169fxzXL6z8AvA+gzfZ9a+LtjZTAcxyxpuH4bs1m2dNNOKsfOgXnIFO2gA5+gF
e3L8KPhRuKj42WGR/wBMBj+ddxb/ALKOn3VrFdW/jqR4JUEiSfZRhlPIPX0oTNT5YAJIA+Y
mnlCMhhyv510mqaR4a0r4gT6Gmv3F1o1tP5EmoxQAtkcMyrnkA5784r3jSP2ZNE17SINX0f
4gG9srob45ktQQw/766+1VcnU+YWXngfWm7BxjPNdv8Q/DHhnwlrraLoniZ9euoTtuZFhCR
RMP4Q2TuPr6VxmM8njjtQS2xnbpT1GB0zShSWAxmus8E+BNe8eeIV0fQYA7gb5ppDiOBOm5
j/Id6QrnKKP9oE1OFzwPmJ7175rfw0+DHw/lTTvG/jPUb/V9oaS30+MDZn1Azj8TTtE+F/w
f8fO1p4H8cX1lqe3K2moRgsw9gcE/gaV0JxZ4MsSY5/PNSxqMjntXqfjb4I614B8PXOua3r
2mtaIwjhWHcZLh26KFPTuSe2Kwvh34a8K+K9YXR9c8RTaHeTMFtX8oPHKT/ASTwc/nUGdtT
lY48AdRUpQA4ABNfQ2u/s9eHfC+iXGt6347mtLC1XLu9sv4ADPJPYV8/O9o17P9gkmmtAxE
TzqFdl7FgOBUsymnFakWxgSc47YFSBcBQP8A9VPJwxxyB71E7FQcHv2pEp3EZT5eGwDULAK
Adxz0xmvaPCfwNu73Qz4n8basvhvRVj80h8eaU/vHPC/jz7VWFt+zet4bE6z4gl52/awp2Z
9enTv0pmqg3qjyDGU69fTtT+VwrDIPWvb/ABD8ABN4dHiT4c+IF8QWLIZFgfBdx/sMOCfY4
NeXeErHw1qfiIaX4s1a60OJ28tbhYwyxyZxiQHkDtnsadgcGmc/hVx1wKjfPY5xX03c/s1e
H7PTpdRuvG9zHZQxmV5mgTaqAZLZz0xXzhrq6HDq9xb+HLy5vtPjO1Li4QI0h/vBR0H60A4
NaszeTyuefSuo8NeCfFfi4ufDujTXyRNtd0ICocZwxJrmYOpDDrzXuP7M17exfE++soi32O
4sGeZc/KCrLtP1ySPxp2uTHV2MjWvhNJ4D8LnxB481WGOWQ7LXS7RsyTydcF+wA5JGa8zRv
MBfaFzzgdB7V6N8TPGWj+PPjRNFrd9dweGtOZrKCW0Acpg/NLtPXLfoBXptn+zn4SvNFj1i
z8aXk1hJF56TpEhUpjO78qT8jWUOx83Kv44OalCgDp1716n/AMIr8D0YD/hat02e62uR/Ku
o8PfBn4b+LA3/AAj3xHm1CROWjjVN6j12nmpI9nI8HPQjpntSAAEA9M816n8U/hv4W+G2lW
xXxFe32r3jYt7Vo1A2A/M7Y5AHQeprG+Gnhfwf4z1NdD1rXb3StWmbFuERWjn9gT0b271DR
PI0zi03DdggD1q1asyzJInDAg8djmvoTU/2ePCOiaRdavqfi+/t7K0iMs0rxphVHevAvN0q
XXjHo73EmmeaEikuQBI4zjcQOBmhwYpRcVdno0tmL2zjuG+9MgII9SKlhVFtUt4mWN0jG9e
Bz0z+NS2jWNhDa2msyzx2aMRLJCoLxg98HqBXqMfwV8O69p9ve2/iO8mtrhFlikRFGVPQg9
a602jSndo8auYw8oLDdgdCea2bAuIlJIOO2KwvE114X0DxfJ4d0HWrzWJrdtlxPOFEYcdUX
HUjufWtSzvCyjIGCM//AFqtO7CUWtzXcM6sqsBjvnNYv9rS2U00BJVCQyqOnfJrStn3Nx8w
I4qnqmkLeBZYpDFIuFPuKTRMWluVbw406D+8QM+3HNR2xAQcA7uc1HqE5WxgRSXX5eR6Y61
VW8EShiwXmqhuwktEaN1di1tZpGxlEPHqa6PwZcXVj8DvHF7GSLqO5jmBUdGG0g/hXk3iHX
gt1DCv7wKd749ewr0nwNc3F3+z98Q5ZBhzKhUDt8opzd0aU4Nan0No19Z+NPANnekB7XVrI
eYP99cMPwOa+JG0ufQvEep+HrlSstlcPAeOoU8H8RivoX9mbxMdS8B3vhyaT97pNwTEO/lO
SR+Tbq4v48aAdK+KVrrcS7YNYgG4jgebHwfxI2/rUQ3NpLQwfDehHWNc07SYR813Mqk46Ln
LH8ga9x8P6+mp/tG6rotmcWWhaMLONQeA+9S/9B+FcP8AC6O30m213xxeqDb6NaMsRboZGH
b8MD8aq/s9y3N58Ttc1S7O6a7tXlcnruaQE1U9dEZw2udN+0iD9h8KEdftkv8A6LFecX1sk
vh+InrxzXpP7SRP9n+FCP8An9l/9ArjdP0bXfEOkC20HTZL10A3MuAqn3J4zUxegqiu0e1f
FNc/AfXwef8AiWgf+g18s+GvDlve6aJpAM4r658d6NqWufCXVtD02ATahcWIhjiLBdzccZP
HavC9C+GHxJ0zT1gOhx7zgZ+0pge9KLS3KmnZWMbwtNf+AfGlpq1jK5tC4S8t0PEsR68eo6
g+1Y2tLqfibxNr3iW+3GS6ZzED0jQDCKPoAK7vx/pcPg++0HR2k+0XM9q0txNjG99/OPYdB
WDrl5DZeFLu6wFcxnb9T0qmluc05taM4fwv8ZNb8I/CXWfBtpJJHfvOPsNxjm2Rs+bj0PHH
1NeTMJrmZ552eWV2Jd3OWJ9ST1q3Lhpy+cknn1zWnoWiX3iPXbLQ9KgM95eSiONR29WPsBy
axe50Kbsd78Cvhk3jrxoL/UYd2haSyyXG4cTP1SMfzPt9a92/aJ+Jg8H+El8LaNMI9Y1aMo
Shwbe36FvYnoPxrtdPtfDnwV+EjGZwtrp0PmTygYa6nPp6ljwB6V8I+KvEmp+NfF2oeI9Wk
JubyQttB4jX+FB7AcU0tTXW12YkSc46E9c193fs6nPwM0gdvOuP/Rhr4XUYY46Cvur9nU4+
BukjH/Laf/0YaGxJ3Z8P62rf8JXq5x/y+zd/+mjVU2n6+9XtaJ/4SzWeOPts/H/bQ1TLAgE
YGKaZE9xRlee56Zr7Q/Zs0eHT/g/Jq1vGpvdSuJZGfudnyoufTg/nXxguT0Oe9fU37MnxB0
6HSLjwJql0lvdJO1xZGQhRKrfeQH+8Dzj3pCjufM+rPf3nifU5tXaRr57mQz+bncH3HOc0W
sl1pt7BqGn3D291buJIpEOCrDkc19uePPgR4O8b6lJq587SNVl5kuLXG2U+roeCffivGNc/
Zh8YWO59C1Wx1WMDIR8wOfzyD+dSOV76HJ/F74kz/ESTw9bxMRbWVkkk6jgNdMBvOPbgfnX
JeGYwPGGgnqPt8H/owUzWPD2teF9UbTvEGlz6fdDosy8MPVT0I+lT+HWH/CYaF/1/wf8Aow
UjKUnc+sP2lufglee17bn/AMer45tNqwqccgc19kftKf8AJEr4df8ATLf/ANDr43t2xCAet
Jjq6pFpWyOmQa9U+BXguDxV8Qje6hF5unaOouGRhlZJSfkU/Q5P4V5R0XPTHAr6n/Zftli8
Da3qBGTNfbMgdQsY/wATQtzKnG7OQ/al8WXMuraT4ItJWW3SMXl0qnG9icID7AAn8a+els0
ER/iJ716X8d531D41315ybaSCEQP2dQozj8c1wAxk9T6etDNaknfQ9m/Zq8V3OleOJvCE8z
Np+qRNLEhPCToM8fUZz9BUf7Tfgu30XxVZ+KbCERW+s7kuFUYAmUD5v+BLz9Qa4n4WXH2X4
zeFZEY5+3KnXsQR/Wvov9p6yS6+DbXZXMlnfQyKfTOVP86aNYe9E1fg1r1v46+CVtY3/wC9
kt4W0y7U/wAQC4B/FSK+MvEGiXHhrxVqvh65BEthcvCc9wD8p/EYNeyfsxeKjpfji78M3D4
g1iHzIgf+esYz+q5/Kl/ac8M/2d480/xRBHiDVofKlIHAlj4/VSPyqgteJ4aEKjkZ4zXs3w
6uW8FfBrxj4+BC3t7t0qwLd2b7xH0zn/gNeR2ljdahcpbWMRnmfhQB09z6CvRPihdS6boPh
X4ew4jj0u1F1cRr3mk5Bb3xk/jS2VzCO+p5lbRDyCSMk9STnNfdHgAf8Y8aQMf8wZ//AEFq
+Q/DHgzX/Ft42n+HtOa6kiXdJISFSMHuzHgV9p+EtB1DSfhFYeHL3yhfw6c1s+xwU3lSOG9
OetJbl03dtnwBY2weAMcZ9xWzol9qHhnxDZ69o8zRXdnIsikHG4Z5U+oI4Ir0i0/Z6+IcEG
xzpGf+v0f4VZ+KfgO0+HngPwtZsyT6ndzyveXA/iYIMKv+yP8A69J3bZLU7s4Lx94nu/Hfj
698R3CNFFIFjt4ic+VGo4X88n8a1PhfGB8XvCnp9vTr9DXLAblJxwRzXW/DMkfFzwmB0GoI
efxrO7uQpNvU+yIbjTvHPhHVbGSMeTM9zps8Z52srFD/AENfCK2FzourXel3K7bqwuWhcH1
Rsf0zX018GvEzL8V/iL4PuJOG1KW/twT/ALW1wP8Ax015p8fvD50T4snUIY9lvrUK3GR08x
flf+h/GtJ6o6aiujRNlJ4km0ixgRhNqRjj+m7qfyzX094avNPudOe10wAWunTtp6kdCYsKc
V88/DS+istD1Dxhd8xeG7FxGG7ysMIP8+tek/s+zz3XwojupiWmn1C5ldj13NJk/wA6tNWu
RSVo3PjLxGxtviPrUseR/wATGc+uCJTXdaNqvnqgP3iPmNcX4yVR4q12Ylgy6ncBdvUnzGr
Q8N3MVxEkkbESDqK1ubzjzRPVbKcSMNq9elbAiRrcuwDEsPfsa5DTp9pQSMVA9BxXY2ku+2
O49CO31qjiaON1e3ltLeCKXIIUHkfe4rjNX1R4mFvEfnPtmvbtd0yC+02GOUKrgAhxwRxiv
K5/hvqbXz3Ud/HcAnPzZU/Smlq7FRadrnAzHbfAyEs4GSuO5r2r4fO0v7PXxFZcIwljyT2+
UVwF/wCEtX0+3d57Mj5ss6/Nn/61esfDHw/dT/s9+OY0U77uV/L467EBOP1oaaRvFptHCfA
jXh4e+K9rblttrqaGyk9N3VD/AN9D9a9/+OuhHVvhhc6hFGGuNIkW8QjrtHDj/vkk/hXzXp
ekPY6VNq8TlbuK4DxkfwkNkfyr7P0a/s/E/hKy1Aok9tqFsGdGGQdwwyn8cis2rMq92fPPj
B28NfBDw34UHy3+usL67GMHZwcfqo/CtX4DwCDxxdoVGf7P/wDZxXE+Ptb/AOEq+MGom3bN
jpmLG2A6YT72Pq2a9A+DJC/Ea9TA+WwP/oa1VrRbMm/eSLv7Sf8AyCvCx6f6dJ/6LrynU9e
8RR+HbfTtP1OeytIudlqxj3knlmI5Jr1P9pbH9j+Fzn/l+k/9F15BeSbdGTcckAc+tEFoFR
tM+n/iTcXNv8Cdbube4khuE0wMsqMQynC8gjnNfGlnrXi64nt7a28R6mZpCCMXT8Y59a+xf
ib/AMkC14jH/IKBH5LXyp8ONOaa6l1GcYG3ZHn9TUw6lylaNzs/Emu6n40n8P3WoxFdR063
a2nk7THdkOPQkdfeuY+IupfZ9Ih0wMA7YZwOw9Pzr0W3tvtN/BY2UAmup32ogHXPf6V478Y
NNvvDvxK1DRryRnChHjkIwHQrkY/HI/CqlorI5LSqO5wJBALMeD3r7A/Z2+Gf/CPaH/wmWt
W5XVNSjxbRyDBt4DyD9W6/TFeLfA34cHx34y+26lEToOlsslxkfLM/VYv6n2+te6ftBfE5f
BHhL/hG9GmEetarEUXZwbaDoW9ieg/H0rFnVCF2eLftEfE7/hMPFf8AwjGkXG7RdIkIdkPF
xP0ZvcL0H4mvFghWPfUEfAJ6k816X8Nfhnq/xFTVzah4rTT7V5FlI+WS4x8kYPuevt9aq1i
m29Dz3tkDr1r7l/ZzP/FjdK9PPnxn/roa+G2WSKV4pVMckbFWQ8FSOCK+4/2czn4IaWASf9
In/wDRhpNdRR3PibXF3eK9ZA/5/Zz/AORGqlt2nk5xWnrfy+LdayOl7P0/66NVDqf580Iie
41QQeBn39KkQMsiurlZFOVYHBBHvTVwRgEYA5r1/wAHfCe+8S/BTxF4pgtzJfJIp05McyJH
zLj65wP92holbmFoXxr+JvhuJILTxJLdQJwIr1BMMemW5/WvVvDH7VV2LiODxh4djMDEBrm
wJDKPUoev4Gvm6IgjlSCDgg+tWfLRxypxUWL9o1ofevinw/4a+LXw3It5YruG6hM1heJ1ik
x8pB6jngiviHw4k1v430m3uF2zQ6lFG646ESgEfmK+mP2ar2bT/hdr11qMpj0u0vHlid+FV
RGC+PbIr5r0q8XU/iXa6mgKrdaus6jPQNMD/I0J33HK259aftJD/iyV8QP+Xy3/APQ6+Obd
SsAPFfY37SXPwTvv+vy3/wDQ6+O7chrdWyOlJmdXZD24jPbFfU/7MFzHL4A1mzLAvDqBJX0
DIMfyNeM/C34d3XxBvNYDRutpaWUnlzY+U3BH7tc/Xk+1bf7O/iweGPiVfeGNXb7MNV/cbX
OAlzGThTn1+YflRHcmnFrUveOPDxuvEeq6dIgke1nkjgfHKoyBgPwP868YuoJbWeS3nj2So
cOvoa+pPGCLaeO9TEqjBbzAPqB/hXg/jzTzB4mN1tVY7hQ4bPU961nH3UzF6SaK3wxtpJvj
B4UjQHIv0b8Bkmvpb9pa6SH4K3UTYzcXkEa5/wB4n+leQ/s/eHZtW+KaattLWekQtKzY48x
htRfryT+Faf7UHi2LUNb0zwVZSBxYk3d2VOcOwwq/gMn8azjsddPSN2eI+HNSuvD+v6Vr1l
ua4sbhJlVerYPK/iMj8a+q/i9d+HPHvgW20qCdxcebFdxzBeITjkHPU4JFeNeENAg0rT0v7
yAG/lAKhh/qgemPQ+9aup6qsP8ArbqOJiMjf/hXTGlpeRze0eqRQ8rSPCmnobDzN0GHdwfm
kI6bj6Z7V5lPe3Wua3datfSvLPcOWZ3bJPpyfQDFaPiO/u57PM1808cspSNCu3gdTgdun51
SsohHAvB/AVjVktkDThHXqXzqusW+jy6TYahPa2UjmWSOFtnmNjGWI5OO1fY/w+dz+z7pBd
2Z/wCx3yzEk/dbvXxq/wC7ibpgCvsr4fEH4AaUf+oS/wD6C1ZRepdCTdz4dsDqE8GTfXP/A
H9b/Guu8Q+MNW8S+C9D8PazvuJ9GmfyrpjlniKgBWz1Ix17iua0hwsBPWtG3trnUdQg0/T7
Zrm8uHCRwxjLMT/nrSb1sJ1JXaKkassYA5I4FdZ8NOfi/wCE+3/EwQ/jzUvxH8DXnw71DSr
W7kaUXtoshkA+UTZ+dB9OKZ8KYJLv4yeFo4hu2XYlJHYKpJP6VCvfUEmnqaFn4i/4RL9qO+
1lm2wLrE0M+f8Anm7FW/LOfwr3j9onw+mq/DeLXYU3TaPcLPuH/PJ/lf8AD7p/CvmH4nWb2
nxf8V28u5T9ukkB6ZDYYfzFfYfw81Oy+IXwY08amouEuLX7Dexk/eZRtbPpkYP41st3c6d7
o8K8Rh/DPwN8P+HUjYXviNzqV2O/ljGwH2+7Xsn7P6tH8JLUMMYvJ+D/AL1eGeMNYHin4ra
p9kYNp2m/6BahfuqkYwSPxzXv3wQTZ8NkVegvJ/b+IVdhJ290+U7jSoL7xx4heZdzJqFwFz
0BMh/WsDTbOTTdSnhiUlEmKke3UfpXbWiK/jzxKp/6CM5/8iGqGoae2meJHukJNvdDcQezC
t7aFc2tjY08GSH5jjcM10lnOFtT1PI/rXIhEd8xyPCxHzFGxVPTb/XbeW6t454rqJHwrSna
36VLuiOW567q7fuEUdTj+VVbLeQmecnqKZqU6pFEW+9hc578Uun3MDugO7ceuBVxvqc0vhR
evYYHlWK4vYbKFl+aaUEhfXAA5Ndzonj74W6HosHh6112No0UhlaJ8yE/eJ475Nche2UF2y
xyLkbemay4PBemvqAkZBnB59KUtQhUUdzktbtNBsru7i8Oa1FqelzzF44yGWSIE5wQRyBnq
K6rwb8S7Hwn8MtV0a9mcalbeadPjCMfM3jKjPQYYmuf8R6VZ6ZNaQwAB3BkP06Csg2VvP8A
O4BYfjRa6saqavcwPDVlNBatcz/NM7bnZj3J5Jr2Pwh4v+GXgUyX17q9zcatcJsllS2fai9
dqj0964YW8cUIjAx9KyrnSYLiUFl6+tW4pqxKkr3PUPHPxH+D/wAQNDTS9R1G+jlhfzLa4j
tW3QvjGfceorzLR4fDMuoCHxHrEw0i3bO+3gYvcLngAfw++arLoFoJDsQHGOMValtLO1tC8
+Ag7E9T2AqFGyLlNM9e8Q/Gf4U614YvPC9/daoLO7g+zP5VswYJx0PrxXE6TN8D9Ot1jttU
8QGNezRn+grhrXw/HeXu94wATngV1tv4TsXiG9R+AqFEcqiW53mkfFP4NeFS89jDfJPjDTv
bM749Mk8V5t8Z/Hvwp+JWkQXenXt7a69Y/LBM9oQkqE8o/t3B7fjXHfEJtMsLFNOsULzyv+
8k7ADtn16V5b5Y5/pUtFwmpK59a+BvjT8HvAng2x8PabNqLCBMzS/YzmeU8s557n+lcN4q1
v8AZ+8Y+JrzxDrOq+KJL25YFiqYVQOAqgjgD0rwNFjEilySvemui/wrhc9D2FFi79j3Cxf9
mOzlEkw8RXqjHyTBsH8sV6xov7QPwb8O6XFpeiWd9YWcX3IobPAHqevJPqa+NREMAHoe1Sr
Bx/SiwuY9A+IN94B8RfE1ta8PX91Y6TqL+be77U7oJM/MUUH5t3X2Jr3fwh8cPhB4I8KWnh
3R31c2tuCQ0lsSzsTlmJz3NfJIjBOCMg+9SeTkZ2A/jSauJSR2HxCm8BXviOTVvAt5e/Z7x
2kntLuEr5Tk5JVs8gnt2rjSDzkUu0A9PpilHOPlzjrRaxEnfUdbqhmjWdmjiLAOyjcQueSB
3Ne/aL+0v/wjdjY6HpHgmBdFsY1hiV7kiUgfxE4xk8k/WvBEU4NL5fy8gAUmRGVtT3PVdc+
AvxDun1DUY9S8G6tN80skMYaKRu5IGQT74FVIvCfwK08i4vvidd6hAvJgtrYqz+2cV4v5Ks
RgVMlsrHnp61DK50+h6l49+LkGs+GYfAfgPS30TwvEAj7uJbkZz82OgJ5PJJ71ifD6XwPpO
t2+q+NZr5o7N1kgtbSLd5jg5Bds8AHt3rko4EVRsHJ4qwYQ4BcEDp9aTM5VNT6T8YfG74R+
NvDsvh/XLfW2s5ZFkbyYdjZU5HOfWuAt779nO2cObDxJOo/5ZyMdp+uDXlBtYj2471o6R4c
1LXrtrPRNNmv7hU3GKEZbb64pFe1T6H0ho37QXwk8O6ZHpeiaPqFjZx/djhtQBnuTzyfrXg
/xO1vwn4o8dt4m8GC7tWu8S3Mc0Xl7Jh/GpB79T7iudvfD+o6frX9i32m3FvqJYKLV0O8k/
dAHfPtVjUNB1Lw/qAsNZ06WyuyocQyjDYPQ/jTuVKo0tjvIvi62rWdlb+L7eR761Tyv7QgG
4zKPu7x6j1HWrep2lr4t0KO7065W4EbfIVOGH94HPQ9a8weNGHK4z61r+H49UsdSWTSYZJm
yN8SglXHv/jWkKn2WtDnlJN36nqcvxm0LwJ4KHhj4eeHZrbVSv+kXN0vEchGC3q7emcDpXm
XhLQb7X9cuNf1d5LlVkM00svzGaQ88+vPWu81fwhZ6u0GoXhNrPgeZGmCSOuCe5HrWjb/Z7
GzFpaAQwRLgZPA9ya2p0ve8kOdVyVkYXiLxBHpcDxJiS7kXK4I+Q+prjdHv9Lk1tb3xVJqV
xFkeZ5MO7jPQdAK7B9V8MnVyZ3j89m5m8vIz9aytb17TpoZLK2szNE+VYucA/THaio03dyJ
hPkdzQ8aa78HPEejQwaNpur6Rqlop8ibyQUf/AGXG7oT3HIrgIAVhCk8kdRUYtIg+9UwM8Z
9KsrHhQCvPpXFJ3HUqc5asf7IbUoV12a5i04HMxtkDyEei5PBPrXv1l+0F8M9H8PQ+HrHRN
Xj0+CA26RhFOExg859zXzk688rn2qM20RGcDPXGKI6DpTUFsemwa5+z1Ef3fhrxEF/umbj/
ANCrrvDvxh+C3hGQz6H4P1C2nIx55iV5Mf7xbNeBi3iGPkHHXikktocZ29PandGntY32Pcf
iF8Zfhj8RPC0mjX2lavFcIfMtLkQrugk9fvcgjgiuT+FPjjwF8P72TXdXg1PUdYeMxx+VCo
jgU9cZOST0z6V5k0CrwEHrTPKRiGYE9qfmU6ifQ9J+KfjLwD8QNYXxDottqen6v5YjmWWFT
FOBwCcHIYdM/Stb4TfEyXwf4T8SaAYJp5rpDLYlOkcpXaSfb7p/CvI4olBJAOPpW/4UnSDx
PZhxmOZ/Kb6Nx/WmtxOprdHbeDdIW0sJbi/aRI2/1kiruc5PJA7mvWdI+NPgXwbpUei6boG
riCIlidiksx6see9c3BEiQ/Zio2g4+vNMfQdPlmDPEDkdQK6ZRMYV0m7nM6xqPhPV/FMmt+
ErLUNOa9cyXNvdKNu88llIJxk9RUetW/n6UzY/ex/MDWo2jwWN6CqcAcDFFxFuLx4+XHQ9K
0UbI2Uk5XOP0+dZIVDcMBgn0q4+nO0rvEQC2CQaw7ZTb38sTE/Ie31rqre4DW4fdzwD79ak
2e5111aXN0sbj5FIGSe3FX9PsVtFBIBfjFW5/wB1DDCW+4qgZPtmhMF/mJwPSlFHFUlsi+F
P2sHgkrVmJG+0owIwAR9eKpo7mbcMDirhk8qIMMZzyapIwvqeb+MLS6PiGO8ChrPZ5RIP3T
/9espXAIXOCMDiuj158ptYtyxJX1rliwyXJCgeta7HStUW5XwAM9DVdy+R83zA8e9UDdNJO
wQkgDOPaopruQ7kBCtg4Oe9TzFWZpNc7SxyC2AODisHWrlbrUNP0gQvNLK4cqnJXB4PtVEz
SmXy/MIyeNxycetdd4Y06KMG9ZCZ5AB5jcnAqW2ynaOrOm0bR5Iki84KpA6dT+dbuqaPbjS
grs++RwMK23A7jipLCJdqFm6dzU2onzdRithgCOMufqeBUO5g3fU8A+J8ZXWrWzt4mYQw7m
EakhSSfT6V575F3937LPx/0zP+FfRng+812H9pK303S2jltr1AL6KRdyeSqkk89GHY+9fS2
pIsvha+vPD8FjcXZtpGtGKBo3kAO3p1GRWblrY66SvE/NZlKNskBVh/CRg/lQAMfM2M1PqN
9qGp6zdahq0zy308rNOzjB3Z547fSoQFY4J4+tPzKloPROd2eD61KVJjJ3EU1VGOT9PanbS
wKk9PSkZMmSxvGAZLOdlI4ZY2IP6U42l8Fx9huMHv5Tf4V9Bfs0+MdZufEkvgq+kS60pbWS
4hEy7nhZSOFP8AdOTxXtPxm1HW/D3wo1XV/DEcEV5Bt8yUxAtHEThmX3GRSuaqNz4LZWjYx
urK68FSMEGpobe4nLGGGWXb1CKWx+VN8ya7ne4uJGllkbe7sclieST6103gfW/EmieNdOm8
Lylb+4nSBYmXckwY42svcc0EW1sYv2O+7WF1/wB+W/wqCaGeEr9ogkhz08xCufpmv0luglt
pVxdG3hMsMDSEbBgsFJP4ZFfnZ4k8Wa5438QS6vrtyZZWyscajbHEueFUDoKWo5QsrlZbDU
MZFhdH0xC3P6U77DqAxjT7sj/ri3+FfT/7NHizWtetNW8O6zOt3baVFG1tJIuZFViRtLdwM
cVl/Gr4u+MfBPxLfw94faxishaxTDzLVXbc2c8mpsJQTVz59jsdQUZOnXZ46eQ3H6VMbTUz
j/iW3fPA/cPx+lejab+0j8QLS6SXUbXS9RgBy8RthGWHoGHSvYvHXxo0y0+Cdr4q8NhRqGs
k21rG6gtbyD/WEj/Z/mRU2uJUk+p8pnIyG+VgcFT1FaXh+88R2HiK01DwpFcSapbOHiFuhc
n2IHY9DVn4feFNT+IHi2HR7aVg82Z7q5fnykz8zn3JPHqa9r+I3jfSfgrptt4H+HthBHrMk
QlubyRQ7xqehb1duvPAFCXYmFP3rm7qvi65u7W08Xz/AAf1p/GFhaMlvM9rmGOQjk5zkqDy
OMivl7UtR1jU9fvdQ8RvP/adxIXmNwpVs+mD0A9K6TTfjH8U9O1RdQ/4Si6u2zlobkB4256
Fe34V9QeDvEPgv4teBTr+v6Fp5uLHK30U8YfyGUbiwbrtI5H4+lNI2klJWPkWxi+13cMCYz
IwUH29a9Bm1yx8L2yWcNqySOMlFGGPuTXDeJfEw17xtd6roVrHpunwP5dhDAgRYol4BwO56
n3Ne7/C/wACxfEjQIvGXiW5Mt692yMQMbxGQMkepq4PlXmc6opyszhdP8Sf2gszPaT2uF3b
nUkMB3Bx19qyr3xK13oM81vbMSxMblhwg9feq3iP4neKrjxNc2oFmYdNnlt7eMWy7EUMyjj
oTjvWHp3i69tlnstQtYnsbx18yRE+eEAnlfzPFae0duVidNXsQJZ30iCZLC5aPB+YRMVx9c
Ypbezu7lC1rZzTov3vLjL4PvivYvin4vTwn4B0XwD4Z1H7Q+pW4ubq7jbnyG+6o9N38h715
p4K8U694R8RWN5pF0YhLLHFPGwzHKhYDDD8eK5WugpU1FpXM5tO1dv+YVfEDp+4f/Cmtb3V
sVW7t5rYtkqJUKlh6jNfoJIhe3fyNiylDsJGQGxxmvz/APEOt+Idb8W6jP4puZJtSgmeCRT
wIyrEbVHYcUOJU6SUblIRtLNshUyOxwFUZJNWjo2sqv8AyBb/AD/17P8A4VRaQxgujMjodw
YHBUjvX2n8Hb/XtW+Femal4luBcXU+4xSMvztCDtUt6ng80JX0JpU+Y+MptP1S1jNxdaXdw
xD7zywsqj8SKosepLcdq9W/aG8Xa5efEy48IvdlNHsEieO3T5Q7sgYs39488elePOxCED9O
1DjYcoKLHszGQ4yF61F5h5GfrTCx8oDcQPSoQ2SRTSBIuxMx4BGCelWoJTBPHMpwyEMPYg1
nQ5LYxVzHzdOBQKx9B29ylwsM8b5EqBgfUmtqFWKA9+teT+ANUcw3GnyOWVP3qEnoO/8ASv
VrJgyLnOOua7Y+9G6OKp7syhqUH8eOTzishgXTceMjHrxXTXULSEInLEYx7Vzt2iQK6RlmA
B3noM01fqdlPVHB6ksUOqSDcAxPJ6VahuVhjKglzntUOq6Zqbakbh7bbCw+XOD1qax0HUJb
ZmkMajIIGNx6VLTPRVj1e8I+08jAwvH4U6Igdjg8069Qi429Txn8qWJQzAYOfSktUeXU3LN
upaVcDH0p93KFwPrjPc06EMnK8YFVrtGmcIGx7nua0Wm5CV2cBrVyxnZ2PyA4ArlLy+2RBg
3XnpW34mlWLUZLZG3GM4JB71wGpSvNMkEec5xgd6qR1043NywcsjT7shzx9KLiVUjZzgU61
hMNkkZBYhcfWqd+DIgQZ44wO9QVpcisiLrUgic5Oc9frXpelgJtAG0LgVyvhzSDbxG5lUed
Jx06D0rtbCBvMU4PHNaJWRlNpux0NtcJCqFl+UAk5rKs9Uiljm1GYnezkuD1QDgD6VX1m8a
C2ES/eI/IU34feL/DWi3t9F4i06a6S6ItBIiCRFDH5gV6nJxn6VlJCjBSF8IzNoXhv4gfFF
1Aupc6bphf14BI/Ej8q6v9mbxZ/a3gK88N3U5lu9FuCFJOS0TksD+Dbh+VZfx90S78P/DLS
7Tw9aFPD1jK73AVstG7fcLe3zHn1xXjv7PfiK60T4y6fawRSzW+qo1pOkak8YyHI9AQOfQm
sGtLnZFWVkUvjh4Qbwv8Y9Tgt4CLTUmF7bKo4+c/Mo+jZrzy7tLrTr6WzvYHt7mFtrxSDDI
fQiv0B+Ix8L+H9OT4ia9oB1W50FCICigtGHYAkA8cHv2r4n+Jni/SPHnjmXxLpOkzaYbmNR
cRyuG3yDjcCOmRjP0pp9Aa6s5QYLY3cD1qbsSRUSRtt5OfxqUDgrQYM9a+ADH/AIWLqpUlS
NEu8Fex2jmvpzwFqVr8SfgbY/2gfON9YtZXeT0kAKMT+IBr5k+AH/JRdTz1/sS7/wDQRXc/
speJm87XvCM8vHF9bqf++ZAP/HTSN47HzzqOn3Gj65e6PdxlLixme3cYxkqcZ/T9a9L+COn
20Pi6/wDGWpIDp3haykvnLdDIVIjH1zmrv7Rvhv8AsL4r/wBsQxbLbWoBPuA4Mq/K/wCP3T
+NQaox8G/sz2lmBs1Hxpd/aH7EWsfT8Dx/31QRZ8x9Q+DNRuNa+Cun6veMZLi802Sd2z3YM
a/P+0ByTgdSMV96fDVf+MfNC/7A56f7rV8O+GodOn1eFNZvjY6dvLTyom5wg6hR3Y9B9aCp
/CfQH7KgC6/4q3d7eD/0Jq479pPaPjlIf+ofAf0NexfAfWPAepalrdl4L8NXWltbwx+fdXU
297kFjjI7YPP41gfGjxX8OdE+JjWfif4fHXdR+yRObvz9nynO1ce1SthpaWPnrQvD9/4iub
mHTbZpFtbd7qeT+GKNQSST+lZIeWazit2lc28TNIkZPyqzYyQPfAz9K+lvBPjv4dav4J8aa
N4a8Np4Z1GXTZpfJeTebpVjbO0/7P8Ad9818y2rN9nGTk470raGTVtj7B/Zo8Mwad8PZ/EE
kW251acgOeoiQ7QB7Zya+Y/Hupya98WfEuqT5O++kjTnoqnaoH4CvtL4OIi/Bjwt5OADaAn
HqWOf1r4V1FWHijV1PB+2zZ/7+GjpoU9IjlAGAV9jWzovifUdA8PeItFsmZItdgSCRgcbAr
ZJ/EZH41iANuyPpSqQScr071JzJtbDrRVhj2bcZr7I/Z0I/wCFQwAD/l+n5H+8K+VfC03hK
C8mvfF4ubi0t1Hl2NocPcsT0LfwqO5719hfBvV9C1r4dw3nhvQf7D083Usa2vmb8MCMtn3p
x3Nqad+ZnxZqjRr4v13IH/H/AD/+jGq8NFv7jwrdeJBbldMt5ktzKwwHkbPyr64A5r0DVvi
L8LIPEWqW03wignmiu5Ukm+04MjBiC34nmtnxv4y8LeKP2a408LafHpH2HUoUm0xWGYMliD
7g9c03qwdO7ueKfNM8cs7tIUURqWOdqjgAewq/ZOTq1gqghTcxHH/AxWbDJmNQTggdu1W7N
nOsWHA/4+Yx/wCPisznTbkfaPhzxOG+MnjDwfO53JFbX9sCf4TGquB+O0/jXzr8fNAHh/4u
PfwRbLXWoRdDAwN4+V/1AP41v+L/ABJ/wiX7Ydtq0jlLWSO3trjnAMckYUk/Q4P4V6D+0j4
ZOr/DSPXbdA1xos4mJA6xN8r/AIdD+FaM7ZLmVj5c0nTrnXdesNGtQTPfTrCmO244z+Wfyr
7C8BaxbXXxE8U+HdPP/Es8OWtnp0KqflDKG3n8+Pwr55+DEUNhqGuePr8D7H4ZsHmQno07q
Qg+vX867j9lq6nv7/xnqFy3mXFzJDLI2erMXJNJbEUY2R5t8fTs+POsnovkwHn18sV5i0pM
mAcg8mvSP2gif+F8awPSGA/X92K8xC9z06nFU9yJ7kjMdvAB9qjHUAcZpQmRnn1+tOXIfJ6
9c0iCaJsAmraMzcnsOPeqSLgZzlhzzVlMh+e3FSxHX+AnK65KrdGt3B5+le2aPG9y6RIccE
kntXh3g12i1SU85MTf0r3jQkkghR3B3yJnjsMV10F7hxVtZ3NK4e2soG8gM0rDBdvTHauTA
Ny7Ajcc9637pGbAY9umeKwBmC6eMAlicjP1q93odVPYi8TRRpp8bKCMYGAelU9Hmj+xEMME
Efe/GtLXlM2kIcDGPSuf0+6htIXWVQcke+OtUdcNVoeiXeDfuM44Xp9BU0BXvgnsKivCv25
gMENtOT9KngUrHnGfSso7HBLceCd5wePT1qjql3Hp1jPezA/uVLIPU9qf52L3kHAPNch481
IpZw2gOfNfJGeoHNaWNYRuzzC71OW4nlmlYmSVjKSPUmqFtmW/ikA+bdg5HanMmZSpHTgew
61oafBGZA442j71S9DrtZaGsR8oZiAKSC2W5uFkXHyngD1qhqFw6vGiq5yeMCum0uzEMaAg
Fup9qcN7mUlZXNO2jEajaMYGDxW2kqwWpZsZPb1rPhUBsMPpVa/vNpbB+VRgCrbucy1MTxF
q/lQyTFyXI2oo5y3bFdt8NPCkeoa9o9vcxB4rFRe3LMP4uoz9Wx+Ved6bZza54riSO3kuDC
37mKNclm+lfVfhTwlNonhK5t3Cpql/GxlYfwMVIVfoM1hNnVGNtEfOM3xhFj8Y9aXXCL/wh
rs7W13ayfMscQ+RZFHY4HPqPpWtqp8Kfs7aRe3mgXMWs+KNdLNpskgyLS1P3Sfb/wBCPsK+
d/EGlanpmr3lrq9tJb3cEzRSK4wQw7VlXV5eX0kb3dzJcNFGsSNIxbYi8BRnsKhx7HSrH6H
eGdUsPil8HLW4ugjx6xYtBcrjhZMFXGPZhn8q+AdU0u40LXr/AEW9UrcWU727g8cqSM/pn8
a+qP2UrvWm8Lazp91YzDSFnE1pcsMIXIw6L69AfSuM/aU8AajY+NG8a6bp8smmX8S/a5Y13
CKZeMt6AgDn2qUmhPax4QD6fjSoef5VEgDDjipwe2c0zmZ63+z8rN8SdRwOui3Y/wDHRXF/
C7xI3hH4p6LrO8pAlyILgesTna388/hXsv7MHhW7l1fWPFV1bOlgbc2MDsMCVmOXI9QAAPx
rw7xp4Yv/AAh411bQtQgeFoZnMLEECSMnKMp7jBFI1V1G59ifHHwFN498JaXDp0Ye8tNQiK
svXynIWQ/gCG/Cvmf446zBqfxKbQdPwNM8OQJplsq/dBUfOfz4/Cvpfwp8R4n/AGcl8aXUq
m502xeKXJ+9NGNqj6k7T+NfEluL3VL+SZ1kub28lLYVSzSOxzxjuSaRTdlc+8fhsf8AiwGh
jP8AzCG/9Bavgu0VmVwBnLHH1r9A/Aekajpnwd0fRL+1MF/FpxieFiMqxU8H8xXwbd6Pqfh
/VrjStZsprK8hch4pVwcZ6j1B9RxRcmp8B79+yugTxD4n7n7NDn/vtq5L9pRQ3xuY4yTp0H
/s1d/+y/o+qQT6/rk9jLDp1zFHDDO64EjKxLbfXGevSsX4+eA/GfiD4r/2rofhu91CyNjFF
50CZG4bsihIlaxPn5BLFIJIWZJACN6HBwRg8/jUscL/AGV2WNiiEB3A4UnOM/ka9G0j4J/E
vVJ1g/4RuSxQkZku3VFX365Ne+/8KMsLT4Lal4PtZEn1q7AuGvWXG+4XlAPRe34k1JPK3oy
x+zpryap8I7ex3Az6TcSWzr3Ck7lP5N+lfLfxG0eTQPi74l011Kr9seeM46o/zgj863PhZ4
7vfhN8Q7m01+2mhsZ2+yalbsPmiYHhwPUfqDXtPxh+GsfxL06y8ceBri3v7+OHYyxuMXkXV
cHs6+h+lHQ1avGx8rj7pOSM9K1vCmkDxB400fRGLlb25SFtnUKT8xH4ZqKXw94lt7xrK68P
ajHdg7fKNs+SfbivXfh/4ZHwx02f4n+PYxYS20LrpenSkCaaVhgNt7f/AFyTSS7nOoO+p5P
400uy0Px9rmh6fI8lrY3TwxM5ySB6nvX1b+zXgfBmEDn/AE+f+Yr4zuL+71TVbvUromS5vZ
mmfHUuxz/Wvt74B6Fq2g/CSztNYsZLO4muJLhYpBhgjEFSR26dKpG0d2j4z1oA+NNfBAz/A
GhPn/v41ViCqsiOVWTG9QcA46Z9a73WvhN8TJfF+sXEHg++kinvZpI3ULhlZyQevcVueG/2
ffiDrN9CNWtE0Sx3DzJJnDSbe+1Rnn60PczlF30PLVikit4pnR1ilzscjhscHHrip9PcjVr
DBz/pEQwf98V9RfF74RJcfCvTrfwhYs114dUtFCBl7iIj959WyN3vzXz58MPC+p+MPiHpNj
bWrvBbXCT3chX5YURgTn0JxjFTYXs2jZ/aGL/8Lv1ErwRa2xB/7Z19QeB9TtfiP8ErP7aRK
LyxaxuwecOo2Mfz5/GvDP2nPCeo2/jSz8YW9rJJp11brbzyIuRFIhON3pkHj6VsfsteJQX1
zwhLJuJ231upPUfdkA/8dNUbbSucb44sZvhp8D9N8B3Py6xrt9JeXoB5EUbbUB9jhTXYfso
4V/FY7kW//s1eSfGjxV/wlnxi1a4jmzZ2B+w2+DkbU4Yj6tur3H9mHw9rGnaTres31hJbWW
o+Utq8g2mULuywHpyOe9SyvtWPHf2hMf8AC+NY9fIg/wDRYrzBN3XOQK9k/aR8Oa1Y/Fi48
Q3GnyLpV/DEkFyoyhZUAZSex9jXjqghcgCtJGMwVWIK9R9aeMbsjrmlQELgd/UUmMN0+tQZ
lhBuyABkd81Kh/egce9RQnG71xirECr97GSBUsTOh8NFk1QMn8alfzr6HsFaNyhbcY4QpJ6
5wOK+fvCcZuPEljAM5mlUYA596+grFibaWQn55X6n0rei3ys5Kq94W4yFyORn8qwb6LbfGT
rnjFdJOuYiMdDx6GsnUU2kSFRyM1tFnRSWhn3pMmmgFORkGuEuULFlhlVCG5ycetehsMxYH
Qnoe1ef+JrDfeH7PlDnJ2nFVJ2Oukeu3gB1HA5GF789KmZgIcBsH1qC4bN+VB6gcj6U8gsM
EYAGeamCTRwyXvaFRn23BIH/ANevO/Ec4vr6VgcmEkRn37muzvdQFnDNNgFgpCj/AGu1cHJ
GzSZPPuK08jaGhwl4Taai0cmXLAFcd89hWw0q2VhuZCzt2A6k1f1TSRcCO5WPdJCdy47+1V
bCeO+uTIE+WP5Bx09ahrU3vdaGvYWy+Sm7aW9cdTW/bRBcHPOKybdFO1sgYHIFa8E6dUI3E
Y5qrpI55u7JpJTDHuP3gMAnsa5HV77diJWO4k5PTitrV5/LtneR8Ko3Ek1y+kwnWNXVQpK/
eY+gzwKlu5pTWlzs/CUGt6VYPd6Tcta3U/JdAN4HoDRqmvfFKCQGLxffgFsAAr259K6qwWO
3gVQwxjjArM13WbKwvLVboyiOUHaUjLAscAZx+NZtGftXrY8N+I+o6zfavbnXL17y9EWWmk
A3MOgzjr0rh1OV68E11Xjm+GqeJrm5QEx4EcatwQAMA1ywBA9R6VT8jqg7x1Oysvih8RNLs
IdP03xZe2trAuyOGIhVQewAqWX4q/Eu6t5Le48YX80EilHR2DKwPUEEVxobvyO2KmByuPbP
0rOyY+ZoWMnJJOO+KmjLBwwI4ORn1qIHbhVB9TT0JG4lcnpxStYyep1UPxM+IllbpaWPiy+
treMbY4omCqo9AAOKztX8W+KvEkSR+ItauNSVPueeQxX6HrWPzu+lKSM5ORRYfM9i6uta1F
4fn8PQ6pcJpFxIJpbRWxG7jGGI9eB+VGlanqGhXyahpN49rdxj5JUxlfp6VT3AZz165x1pr
nAyOcdqLEttnXN8UfiYXx/wm2qYHpLWPq3iTX/EVxFceIdXn1GaEFUknO4qO4z6Vj78cgZp
CflwenXFJoq7asdWnxJ+IFrbR2ln4t1C3t4l2JHFLtVQOgAoHxQ+JZH/ACOuqEZ6eea5Mtx
wwoHIyB9KLDuzr/8AhZnxIPH/AAmuqf8Af80h+JXxJUgHxtqvI/57muWUEc9zSk5GOpxxml
yi5mW9S1PU9cvm1DWNQlv7xgA00xyxA6ZPer/h/wAW+LPCU5m8N67dWAPLRI+Y2+qnisVSq
5H8qUkdB068VLRN5Xueky/tAfFZovJbW4FbGPMFqm788VwOta54h8T3/wBv8Q6tcajcdmnc
tt+g6D8KpsV75FNUDnB47+1VylczJbae5sLmK6tJ2gniYNHIvDI3qPet5viP8R2chfGercd
vtJrneSQe3anYIBLHH0p2BSaN/wD4WJ8RjwfGmrZH/Ty1K3xF+Ip4/wCEz1bk/wDPyeKwDg
Jg4+tKORgDOKLD52bo+InxGzj/AITTVvp9paoLLxj4w01JTp3iK+szO5kkMMuzexOcnHU1i
sSM5weMU1TnvxS5Q52blz478dXkMltd+K9TuLeQYeOScsrD0IPFZNhqWqaPe/btKv57G6Cl
fOgkKNg9RkUkEE11cpBbwtJIeAq8k1oTeHdSiZYnRGmxkxBwW/KmovoS5a6mMofO9ny7EsW
JySc9a6E+PvHcUaxxeLtUjjQBVVblgAB0FQWnhzWLyTyYrKRcD5mfgCs67s5LWZ4ZWVmUlS
Ac8ihxa1YJ67mleeKfFur2bWWreJdQvLV8Fop52dTg+hrMC/KFzjHFOQblGRTggycdP51DZ
MpN7iKuQQT+FO2kHAp6pwWA9M/WnhCSMnAzUXIGRx45PGfer8I65P41Ai5zjt6VahAC59al
iOp8GmNPE1u7cMoYp/vYOP5mvcNNJeBS3JB6ZrwTQ5Wi1y0kXqkikdu9fQGnQlQ4I4BySK2
oSumjCauy7MgUMevTFZ2pofsOc8jtWlOVCt8w7E4PJrF1O7klk8mJNkYBLF/4vp/jXQtEdF
JGdG7FFG4NnqfSsHVLUSSFu+em3J71JY6xaXSyfZZlZo2ZXU9VPvWZfaqoi+Vwrh8E59jVS
OmEdbHpc+TdM2O4GOmOKmeUFAQOmAKZeAl8AckjP5VB5nAHYCppvTU4pbnL61tadISCcMWJ
B9P/ANdZyw72C4wfer18pa+UhuSW6/hTUjZQDnOe/etpbjUtCn9k3MVK8DrmsO+sY7O5WSB
Ahkf5scbvU/WutVADnv6Vg69tV4iCcgmkVBu5nNd/ZYWlKkkdgOvpS2d2XQzO2ADuJz0rLv
rlljRM5J5xS2k32i8tLNUz5rfP7KOtZm7joat1YXmqp5m/YJFASNh0+tb2gaLFo9qUHzzty
74xmtBLYDa+OBVyPJz6D9adjllU0sTROQm31qvexi6tpYTnJHysR0ParaqdoyB07UtwAIum
TUO/Q523Y+Y/EFtNBrNxFNGUcOc59axsD/GvXPiRpkEkY1GKMBl4dvr0ryWVsMFPriizW56
FGfNEFUEc5PtmrCjKkDtVdOik4GKsZ+6Bkd6RpK4h+VcgYHWlXtt9DTjkuf4qVQcHtjtSZF
xv3SWxgmg7sjJPvT8YB+XJPX2owc4wcGkhDCOdxPvmlxjB6d81KI3JAzmm+XuGQCQPSmBEw
7HrTMYGDzUrIR1Xk0w88Ec+9Te4DcDuOR+tPweDgA0h6HHrRyp49c0WGSRhsYyT70rcDJHP
alUZGAPlPekI64OfY0hDGJOMetKgPUge9Id2eRwP1qQKTxjPtVWQNoaR7inBQOmM4708RgD
19KiJG7p+GaEguSAZUcZ+tNY7RyeD69BTd2GyM9MConbGTz6U7DsSb8c9KQS5ztbK461WZj
nge+KVWKjOOveiw7Ewcn5Rxk/nSoC7BFBJPSos45J/GlSRo5PMBGe3tSsHKdfb6jZ+HtOZb
MCa/kX55Owz2FULC+hhnfWNQdricN+6hDYyepJ9q59n3HGR1zmnLz1/I03J9COTQ6W68W3d
3asiFrZi2R5bYBHcU3SiuszNp16+Hk+aOY9Q3v61zwAxxyOmKtQyvBNHOjlXU5BHUGj2jvq
LlS2Ll9YT6bdva3OAyHnBz+NQqVbOeD6etaWq6odWihuJQgmjG04GD/8AXrNQDrWU7X90kk
VS0hBGAPSptm0kDmkiHzA59verAQc549vesWIjjjAbj6mnqDv46ZycUgBxjGCe9PDAH1xU9
QNHTpmivYpe4cED2r6ds48xDyiMyKpGR0yMk4r5dsAWuEAznPX0r6o8PxmfR7e6kzjyVVe2
QFAzV0pWbMp7qw5II4A8irukPJLc1x/ihLiO3aeIklc546V3Zgz/ABZya5rxXAkVkUA+91F
dkWmbU5anztqks2n66l5CSjs4LBTjd61a1G7Mkp+bauQcZxirXifSJ7hZGtojJ9n+d8HoPW
shpIZbSGTO/KgHFXFdGekujR9H3h8uYqSScD+VZV1chPlQgE9fpVzVZFScOSegH6Vy810Gn
JzgdKilojypIapLXzbxzng+tXI4sbQMkHJFV4gGkDY5NXY9wOVPGP0rZ7mZBJ8mccnrXPa1
DvQybi3ljIHt3reuGUbiPSufu5dhkLfxHA54xSNKfc4K7kaa6Mu/5AMcdh6113gzS2dW1SQ
fNL8iZ7KO/wBTWbB4eGqayqxSCOBhukAHQdP1r0WG1jtLdILdQEQYUCp5dTWrU0siXbjC5w
KsRIARn7tU8FsKCWb0HetW0068mAKQMVBwMnANOVkcbQ9EByRkAelMuF/clmOMVqpo16xAB
jB6AbqqalY3dpbF5EPljIDDkA+hPaoT1IeqPFfibfC3tYLGNuZ2MjD0A4H8/wBK8nKgnIP4
V1XjbUP7Q8V3LxuWiiPloT7df1zXMlQoBwabZ30laI0KMgn1qVeFHOfWmALz81TIAfXAFSa
NgQVyWOSelCnax5z68UuNw4/lT1iYnbnn3qWIQgk4wfercVu0g6c0+G3beMgZxW5Yxwxj54
1f61KVzGcrEFj4du7ySNo422nkyYO0DvzXSR+B7OWzO2+kExH3miwhP861LbVJRZCCOQp6n
sOOgAroLCGeawLSXAWduUc9vYj0rrhTildmKqHjmq6Rcaddvazph06Y5BHYj2rEdMNk5Feq
+MrPNlBcyczRuYmPfHUV5hcNhyN3APpXPKNpWRvCVyEY29OaUKAOMkfypUC4J65HGKdgg89
O4pGvqIRnAY4FSAZzkdBRjdyBzTmXpgHAHNShDDEBgDn8aXYAc4P0p+NuDjilwxbnqP0qm7
EXuJ0jyxIPSoSoHXr7VaYfKcj/AAFQPwuSM+hoGmV2PzH881Cc7sngE1O4ODjgdqjwdx5AA
qjRMixnr19c0Y5K4PXpmpD68YpFDYzzgUMsXbgHnrTcHtT84C+9JkqoxxSEHyq+B+dKudxP
Xsc00feAP8qlRTjjPXvUMTsSbRjj8qlVOB69femAAkEZ6VLGCCM5BI5qGyGPUfLyBjNTJGD
g46Uka8AA49aniBJ4x8veoZnqPt48yKOSSwAAq40e1tpB+U9a3PCGmi81IXErHyocSHI688
Cm63Bt1m6YLgM5IAHrUSWnMQ3rYwHBwVzzj8qREwwzyO4qwYxknHfrTWiwwYOcgckf0rO/Y
Z2HgbQv7V1dFlVvJTDSsOgH196+ibWRDCsartjUBVUfwivIPhflNJvGyMvIAB+FeqWztGkY
B5bk4rpjBKNzKW5t4jEBY8Dr9a47xNOssDMPTjNdRfSmLTsnjI5rgtUmRoWeY7U5+btW0VZ
pmtPc4kOjrfxsMmSFuPWvLIdziSBVLeWx49K9NcLHeSSq/wAvltkjvVj4aeDrPUbrWLvUY3
eFGRECHqTkmrW56MXaN2dd4iuD52FA3EL+HFc4FYsAB94d+uK2deY/a2LHqF/kKz4hlxkng
H8aIannSZat1A2A55HSrpG1OmPaqsWTIPT09anbzGG0ZzjpWpiUbgA5YHFcHrd8YpJYSWB9
u9eg/wBm3t2xCR7EH/LR+BTrbwZpM16s1+jXsobIVvlTP070JG8Woq7Oe8F6bePam6aN2ef
BGP4V7DNd/BpYVCbiTBUHCrz+tbDQ21lbC3QCMDgJGuBVNSJnLE8DsKowlq7oit4o1KmKFU
UHO4jn862UcBhlR0G0H+dUra2BXdKAMcgVp2gjd1CrlAOSe1RJohsdBDJNzzgckitBId9s0
cifuiMMOx/DvVgMhi8tBtUd+mapXd0I08qN9uawd2JPU+W/ij4Hm8MeInntVeTS7ty8TnnY
x6qT/KvOyvVc8+lfaOradY63ps1pqcAe3lXad/8AMehr5y8a/De98OyteWTNfae/Ifb80fs
3+NUjshUWzPORFz0zUsUO4A/mDUhDAkY6e1PgyZFwvegtvTQ0LLS57qUJbxs7Dg4FdOng66
EUkskJ/d8MUIOKu6II2hSOyKttHJHZvU11tnDPZxRvKVZMFlUvyx/vEd619loc0mzy26tGt
pNm0EdsDrVqyjEzqhfaO7HtXSeLrWA26X8EYUuxWRRxg+tcbZ3LKcZwc9ayirOwayWh3lh/
ZERaP7MJCPl3yHkn1rZVIGkjezlMTrgiJmyrjuPYmuKhhkWKNxew7/8Anm2Rx9al03Vbq31
uFLhcFZBlT6GuxOy1RCTLvjm6Bj8teBkuR36YH8q8xS2eZ+mCTXoHiyJ/7ReCZvLLSY+g9a
yktYLSSOFrgZODuC5yKyUHOVzWDdjCTSJeGBT2Utgmqk8UkMrRyoUbPKkciu0dokCW9wyyC
X/Vuo6VzOuvuuLZ5GBlMWHA9iQKKlJRV0apt7mdHycd6kK5wo4J60kattBUjrnNdV4Y8Ly6
vc+dcu0Nkh+aXuxz0FYRi5OyHI5+GyllOI0Z8jqOatDRr5F3G1lweM7DXvFjpOmWaLa2sEc
Sr1YIPm/GrLpAn7nGFY4z6e9beyXcwc+x88S2M6HDxOp/Kqb20oyTETj86+h7rT7GRWD2yy
A8glRWXd+GPD89or/Y1V2P3lJGDQ6XZjUzwWSNlQg9cVWMZ2jPFe1zfDvTrhJTZ3JjkAyBI
M55rnLz4dagiM1uFkUkjA4x+dT7OSNIzR5oVOM8YPFIuQB656dq6+68F6rbZV7Z2OeNozms
2bQNRtkPnWUwPoUIqOVmqmjDIJJz1IpMOc+w71ovYzxuI5IHUnsRg1B5ZUhSpB+lTYdyFVJ
68kU8owGM/lTxGd2V6+tSKrNngVDAbEnGemeamSMDJIz70KgfHAqdY9h6fL61i2ZtiIhwBg
ZNXYI8jBOMccVCvVexq9axM7qoBzjJqNyG9D0TwjYCLRprktgSnaAB2Hf9ayvEVk7SLcIPl
J2tk/lXWaLB5Hh20jb5S+Wx/Kq+r2hfTJCDwBkV0Sg+SxytvmODisZJVZUVjtGT9KpyW7Ac
dQeMV6fpGkiDQkLpiSX96eOcds/hXH31ksV1PFswFbgGuOcXCxopanc/D2FU8PRsfvPIzcd
+1eg2xbz1ySeRiuN8FQJFoMGMg7SxHbOa7jS4i7r5nQcnJrseyJmX9VUm1C7vl9BXB+JExo
sxPb8vaux1K63Hy0w2PlNcr41jb/hArmaI7Z0kBJ9VzgitF0N6N7o8g+0yozoXJz1HpXt3w
5t5LHwVE0yjzrl/Ob6HOP0rxHTbJ77VYrJEy0zhcg9j1r6P022S20xYI1IWMIgA9ADWjVmd
dZ6JI851wEaiDyQABz9Kr22XcxqpZvauuv7Wz+2tI8SsEAwD64pInESkwRooYAEhQPenCJx
zZlW2l3DyKwKxqRyzHj8q2IbO1tiGQ+ZMv3mI4Jpv2mNWUbsHPTtStIxjO2Iqo6Ma25e5z8
2pHdXOJmdmAz69qdb3Sxojp8zHnGelZ0wzJvkYyNnv0qzbplhkY/pTskO7aLQaW5uQhY5bp
WjHapHsjcgDHBI71QSbD+TZjdLnBbsKvQIkKmaSQy3GOpPT6VEk2RzlgLI0hj289OK2rHT4
4YVeSQKW/lVGzG9RO204Hy+gq1PeiKH525xzz0/+tWM03sJS7i3r8bYchB+ZqosHzedcAA4
zt9qINQtZ2Plgtt4LEcE4rH1bWoolZQ4I6HH8qSTtYakkSXl+s1wFjQnH3R2pqzQvC0Nwgf
dwVIyMVg2+rCWGXYPmJ2g9Bjuat200UYDkbmJwMmqcC+Y5PxL8MbLUN91pyJbSN0QDrXkuq
+DdW0mZzLbtsH8Qr6RaeRmLBuOmAagmkFzbNHLHGykEbWUHNTYaqtaHgemX0djp7IUIC4BQ
feOTjPvVu51+FZCZd8sqjoGxiu91fwvolw24WvkT9d0XGD7VzNz8O4rmbfBfOpc5IKg10Je
7Yvni9zDlv5Ne0G9htkkkkt9sjBhzt7n8Ko6VJa6fbrNcWqM7Z2+YMk/WvUvDPh2z0LULKy
jJlMrHzpCOpIxiuxu/Bmg3WBc6ZA+OB8uMflWafLr1D2kVdI+fpJI9WvPLsImiuz93yx8r8
dPb612XhvwndbobjUk238Q/dxsNwK+5HcV6fB4U021kMdjbwQ5H8CYBX3q+lrHBGgEaoUOM
rWql1J9onsee+M/Bs+raOt9YKWu4VG9T1cD+teL6lLNbagIJUaN4UUbMd6+tyQSVVRu71xf
iXwNoOtXBubmAW8x/5ax8E0k2XCR4Jb3r3luY5MAwOJAeeg61ltb3WpXzmCGSY5AVVGSFHS
vYLrwPoWnpFp9v5jvL+8llY8kA/KvsMkn8K2LOws9OtjDaxRRAcEouCfx71q4ymlc1dRROC
8N+Bg7pcay4jjB4hB5bjua9F+y2sECwwxrHGgwqLwKhVo0G7IC8DFMur2GHEgYD1oVNLY5p
ylJlyKTazB25HI9qlUpIFZuucZrmbjV4tyuDw+ASasLfM6KysFx3rTkuRZ6HUTwiPgnjOQc
+1QzQ4iZlAPfIHWs9LqR183+IDqTzxTI79xlHJZDg49DU+zY9i8gCIsiqcdDz3qxcoronll
gMfMCMgVUSbACo4553Ht7VYhuBtEc2epGe9TZoOdXK+wbm3sdwOACO1VLuIGMBog4b+Lv9a
uSSASlkPGO4607/AF2FYjI6ZHWizHzdjm7vTEkZZGijJHcjNYs/huxuXErWwJxzg/4V2zwZ
VwRxjkelZ8lgvm74XIbjjoDSa8ilUZyj+E9NHyC02LjJYknP61Vl8I2gVjHvxnop6V2p02W
ZSxlJxxmo20qUH5G4A5yeazcV2H7Rnn8vhhFUeUpRv9ps1Rn0swDa5U+hWvSZ9Lyu/BL9/e
qkmloY8SRVhOCeyJdU85jsZH+6BgHrXSaBpJuLqKGQhUY/M/tWs+nRRSjao+n9K2NIgUXas
vas4w8jKVa+xvyeWwRIsJFGoRF9AOlOaJWtxCyglhznnrTbO382dmOdoOWPtVlF828jwOC4
Az9a3aLgnLUtSQhZDGpI2gCuY8QaI0wNzF/rFGSPUV2/l73fcoJz2qrJbm6zkYQDB+npWM4
JmjVmGi2oi0iMDBAiXp9K27K7jt1LE/MQQAazPPhtJGtcAAQeYqj24rMluyLdjjpzg9azs7
lctzpbWWO4dyzAE84FQahBFd+H722lAdW3AjHtXDJ4lFpdg7iAOMDvXZWs/wDaOly29vlnn
PXPTI5rTlaehsouNmzz34e6O8/iKfVHQ/ZrU7I8Dqx/wr2aJ2WF1VsfMOn41jaVpNtoWkrY
WqEBckk8kknk1rWW02rktn5h1/GtHZhOd9Tl7pbue9baijJ6t+FOFs2AZJQT02r2NWXcCQu
zEsRzn6VTkuUUck5J6VrBaHFUlzPQlQJHKrBAxHc9qS7uFAJL8VnsbmaYCIfKec+lOe1YIZ
JpB6bRWmxmr3KUt8vmmKBGkkJwMCrdoLkAi6cIpP3V64qm8kMLYhRUBI5A5NXYT5suBk+9S
5WZtZ8ppwSEBViQAZ4VR1NasFoCqyXHyqOdpOPzqvZpDDHv2ky/SnSzzTNjO0egrFzOcnuN
SEcKrGNu0YGKzFE185edysQGWA7+1SGEFuef5VIu3AXOAfSp5+wWGXE2LRorVRHGnPJ9v1r
wrxh41uj4jn0+2BEMOFJB5Jr3DV7uCx0qWRyFCqW/SvlC5eXUdfu7vosspYsTwBn1rSC7nV
Qipt36HbL41v8A7MI4oljxxxz2rWt/HsryR7kKooH1NZvh7wvbXFul3dXA2nkKR1pusaNak
FrSYKwPAxjPtVyi7XHJR2OyXx9Yyr5RZowh6+p+lWv+ExsI4gfMG49FBrxO4jnSTAypHH0q
WBpTt+cjsSe1SrB7NbntMer290TI8gPPC5rVhnRR5gZTkenH4V5roGiXd3MLu5LwW64bLZB
b2A/rXdxuPKWNeAh+UDuK0WphN8uxpW1yV1KKT5iFcNk/WvQJXypIxge3WvOYTtdVRccj61
3pZZFijXGSgfk9eKznFXRiiCSbPOOT046VEZF+VCx3E5OKfLwTIcgY5A61SkfEmcn1561cd
jWJdeVdxK//AK6yb6YNCyOSUYZHfHvWgxGQwxjHNZ95skjwowO2e9Ut9TRHm+tazNpmoyyT
qQsg2xlumAKx5PGsERjjiBPBLGu31TRrXV7A2VygMcmQD0aNvUGvCdb0260fUXtbgnAPyPj
AcV0tpLQ6YQU92dVfeL5poCi/Lls/QViy+Ib2UkSSHnt61zbSMeh59M1Hkjq2e/WuZ1HfQ1
9mkdBJrE7hIyeF54Na7eJJDp6Ww5cfxA9fauMSRiMj04PenxkkjLc+tOM2L2a6nrei67DcW
mxpQsmzDbuoqvba1G0r22/97klfQ15vHJNEd6SFc9TUrXR3K6yMGH3SODWymiXTR6zYaok1
w0G4BkAYLnqK2hcY+Ycdq8Vg1Ce3nWdJCHU5DCu/0fxRBfQeRdkQzDqxHB/wp6PVmM6TWqO
ytmR13KQQR0zUkziHYGI54ya5CHW107UZIiwki6hgc8Hng108N7a6jAih8hx93PNQ0rnO7o
ss5fdt6HpioSJsCRMHn+IcGsPVZdQ0iXzoyXgTqRyB9fSjT/FFpeAfaAI2J9eBUsdna5stq
LRoQYfLfsTyDVP+19mPOj7djg1ZE9rOCN6yIRnAI4qhc6d5iMIiCQM7CePwNRr0JfN0La6x
BldoJJ4weeKSXW0WM4jyPfrXJ3KSWz4ET49RWdNeSnK7iM9eazem4uVs6GS/SefAHGfWt7S
FyryMMDgVxNgxkmAZwcGu+05CmmIR1Zs/h0xUxTuZSVpWNW1Ux6dM7YBY4B9sf/Xp2lxs2o
Q5yQGJI9qddN5dqkAAJUDdjue/+far2kvHBCjOgzKcbscgVdjuprQv2q75BFwpPU9ae3lxM
0ERD84LAdTVfeUlfacHO0Y61JblVmVj0Xk471m0U0ZmvWyxXKXoQmZI9mPVTjI/TNc/NcYt
2cnIYE/StzX75mgaaNgdpwQP5V57rNzLHbpcRSGNZMq4zWai7m8I3Me8d3mZjkDcc59K9d8
CQ3FtoazSkyGU5GR0XHFeWaJYPr2tW9oFMkY+aQ44Kg9K9/t7WO1sIo4lxgYA9KuSLqySXK
RMkk0xJwF9avwRKlqw2Y+YZx+NLbpwGZQcVaYxrAQAAdw7/WsW30OKUux5tNdMp+9nNVorq
IOySLgkZyaiuXOQFXjPp14qDaSfbtW8ZOwuVXNcXcKNGQxOO1Vr/Uw2VVcED61T5BGPWqlw
fkYLzxxVJ9w8iglzLPrkcBYn+PAru7WEIiYHI5rz/wAOA3Pii7lZcrGRHu+lekw8EA9OorG
pJuRrJcsLFgDt0HehiFHPTuBVe91G2sbV7q5lWOBBklq4seJNe1678rw7YiO0HDXtx0684H
eoTZzwpt6nZTXUFqha4uEiU93bGKzD4m0KJmLatbZVQTh8kVUsfCdsm241eZ9VugSd8x+Uf
RelbkWj6fEgZLG3U46rEoouNqC8zzL4g+KYbzSfJsp2EMpKGUowU8cgeteOJMICzK24D17/
AIV7J8YoVi0aykRBlZtpwOg2mvFEOXXuB+tdUdjqoqPLc9C0+5ntNFhkuwchcBAccdQDXPX
2u3txOY4sxRA9FrV0fTrnXM3N/fR2FjGcmZzwxxyqjv8A0rdOjeChKYYdU80jGSzYz71bd1
ZCdluYmh31pJdpFq9rHcRucea33lJ9fUV39jpelQu6Q2KROzFVbyw3P17Vkz/DuZrFr7RJT
cIq7mjPJx6qe9bXh+aa502OOcgTQfumLcHHrUQunZmE3bY1bwLHb4QBpWGNp/iHtWI2o2MO
oC1N1GZFx8qsMg+lUfFOpPpelX1xG7BoVEMWf756EfhmvK9GtdR1fV7aztSz3E8gCEnoc9S
f1rWTsEKHPHmbPoXT43lm8w5I65NdnOnyQ/KS2wAflXJaVPBbWQtbO6+0mJjE91jl3HBwOw
rpNavY9L8PtqNy2EihMjsT2A5rncm2YKnZ2RgeJfFWm+HbeH7fcqZn4WLGWb/63vXDW/xTh
e8EcloDCxwW3ZIFeOeINeu/EHiCfUrpyWZvkBOQi9gKs2a/uxO2fl5NaQdz0lh4pK+59TC7
8y1inhKvE6B1YcZGM5ritd8Y21lffY5GEZGc47f4VN4Y1ZB4Btby5kRFSM5c54Az1rynVNb
0uW7mMGn/AGpnJ33Ny7biT3CggD2reBnGldtdj0+11pbgBj86qwOc1T1/SrLxHZeVdbgWJZ
HXqrZ61weh6sYz9nc5iboe6/8A1q66w1cLcyWMqchfNilzwfVa1unsZq8JHk2r6Rc6Nqb2N
0uCpyrf31zwRVERkDOcDtXpPxLCXcel36KAQrRH37ivOgu5gWHf1rncNTtjK6uMCtt7A9Pr
U0cQxhsZPbNSGMbsdPaplQlh6Z4AFGhLYiRk5IHJpdvI2jJHGKshAQORn3pwjHmDmqSM7lY
grGSRg+/ap4XKENnrTjEHYbuuO9OWMCNSMHmncTZZR3kULk8GtO21W6hC+XKUKjrVCCJj8w
J9vrVlYnAAbAP6VlJ2ZzyaNWbxXqItXhEiyZUr83XGK5VWuYpvNjJAPJFWpYHMvKZBGMD1q
S3tmZNrqTnr6iocyk1FDrXVrhZMiQrnpz3rbj8Q3qptSTPuRyKwjp4WUeUeh6VaNv5SEZyT
UOpbYhuPQvz6vcyn97N8vcDjms0MxJkOWPtQsO51PJAGK0La3P3mQYzxzSUm9xSkkXdMiKk
ORx6Zr1CxtFjS3zxHFGpb3auI0azaadFKgAEZPtmvQZmAiEagcDFaI5b3dzNuJd8pZjwO1a
yMqwQIpztQHNZssBmkVUXB6mtIh3cEoB7CtFsehTasWUJkYEEHv9amkQpEzbucY69aqwg7u
CKuSgeWPmHT1rne5TOMmBaC6U9jkj3rmb+xudW+yWFjjczsxLdAMV19xBhbh+xz0FR+DdPe
bUbi9kG5FHloPQk5J/lTlKzN4NctzZ8D+EodAsDK7mW5kIZ3P06fSuyyzN1Iz+lNTCx4IK9
utKOBkVnJ3Oacru5OCEVRk5PGBRvX7MQ0gxuGM9ehqKR5fKCBQXPAOOlQyxGO23FwxZhyx9
jWbZk0up5+QzfN04HGPakC7UHvUjIyrwQOBnH0pudhXBHSrWqHNO5UlbEh6Z7ZqjJMFnVtp
OegPHtVuc/vySeKpBFa9hGPmaQDk9+v9K1CC1uaHh7TpNPgkeZgZpnLsQO5PStW917T9Mja
S8ukQnkJnJPsBXIeOfE7aDpsFjYvi9uhlX67F7t+uK5/w94K1HxFGmoaxcSW1k43IiE+ZL7
k9ga55WT1OlU+aPPN6EOueKtQ8T6wkNnZz3UEfzJZxDJb3Yiu40zxXd2cUVre+Er7T4goC7
U3qv5V0mj6Fpeg2X2bTrVIlxyw+859Se9XZLu0iB824jTHXLc5qeZXsYupH4UtDnofHfh+a
RVa5kjG7aS8ZVVb+6T2NdXa3EFzB5tvOkqHoUbIrkdOewl8aanaSWhSC9ijmjE8W1Z3XIYr
nrxirtz4VW1c3nh24On3SnJjBzFJ7EdvqKNNiJRjc5v4vRmTwyGGWCyISfTr/jXg6AAj1He
vcfFuqvq3hPUtOvLU2mpQoGeFu+0jlT3BrwsKckMMZ9+a6Yt2NqKtGzLwvrmSBIN7eVHnav
YetNt3kDjDfMeCTVeLC9/pVlF5ByCDVNFy02PW/hV4nvbLWBpLq1zZzrtUdfLb1+h9Peuj1
ZIV1y4ezzAsnLrjGGB5ryvREeG0EkfyvJJwRwQUAYD8T/KvWbuQX2n2+q8eYNvmMR94EcZ/
kaqmrM5KlrHnXj2UNoltAknmiSdnLH0Ax/Wo/h7ZNa6dq+tqha4SM29txn5iMkj8MVP46j3
WOngxiMfMSByM5pLYyWnw+t7eElPtDvkr1+Y4H/oOK1nqzeH8NJG78PpLu3fUNLvI3SSKRZ
VVh68Gtn4360bHwPZ6dFJhr5gpHQhFGT+ZxVPwDN9t0wvcMWu7SNYmc9WRvmUE+2DXO/Guc
3fiSxst58u1thwRwCep/lXNLWVghD94eQWkZaQMwyuc1ttIqWZ3fKo/WqUKDIQA4znNW7iI
y2eVPp061vTVkdkpapHod7O9l8I9Ns1kYNc/MwzztHOa84B3Ejv1/GvRtYi3w2OmPz5FqI1
UdyRy36V548YSVh79q6L+7oZQktSe3codw5xXVaPfI7RxTrli20EVySOSRx0HOa1tOnRLhH
lciFH3naMnjsPyqbszqRujU8ZT747SxQkiPdIcj14H8q5ARkYb0PSt3Vbtr64aZlCjAVVHZ
ewrOMLEAYHIxRuEZaWIkizndy3X6e1SRoC+duAOBVlINq8ZJPX61MtuwYnHJPWkS5kSR5PO
MdBU62xJLEbfp3q7BbYGcA59PWrawiTABxj0pMwlPUyFgJdh0/Gr8NnhTuGQBn3q/FZKCVV
fp6VN5YU7Aw7HB7e1ZybehlKpd6FGO3IUnafXHpUsdu7Ngg/U1oQR/wADAZPcd6sLEuR3A/
SueTZhKpbQzBZs6knH49qBAFcdux961tg2nj2xUBhGfm69iRUEKoZcsWG4AwPWlaH5VBBHb
2rTEY2fMMnOKqkY35OAaEaRlcrQwlGYLjHb0rY0uyE1w/mE+WqEnHrWdH80gGenYV0enJ5V
ru/jmPUdgK2grsHI0tORUmWKMbY1+Y+5rcjk8znHArJs0ARiQAWOPwFakKgpj+XU1u0RBq5
chbyUeZs+gz0qGG7a4kkjY/T1ouyFgESflVCAFZSc4PtQkehTaNyNmUcN0I5qwz5Q7u4qnG
w7uDkY61PMdsXY56LWHUqTMOcSTq1vEPnlO0V1+haethZLF0bqTnqTWfYaeYrkM65YjDEVv
tlAAuOnArObLb92w+V8tsUZz1x2qSLAG0H8KpxOc/MxyOp9a0IkUpksAe3vUGDZKi5UbvT9
KpalOEhAGSNw6fQ1cnlihj8xuw4296wL66HmGMkkDBwFz61hKUUtSVucks6PEqRODxjIOe1
MlmiQZLAbQOTxUEQiQOIV2kfeHTnFUbp5Wz80bW7YHrj3NbJ2Vyn5lq7eNZFIIbcMkfhWVH
dqNVUyEJFCN7E+tQ3txDbWyedlXXIwD1AHauVFxqGqapDb6fb747gnqeEHq3pWnNpqbU431
ZMIG8bePwzJiztwA/cKg6D6mvXJpFit1jiljhAIXkj5fwrm7DS7PQLNLOBxvZ90jD70zUkl
tJfLdR2LPazAgOEPXnkbu59+1clWWpTakuXoiS98SyRXb2UyDytwHnK2T75A/pTU1mNNSlj
uLHzp0CtE6EAFD0IHUnpnvUth4fL2ibrqWNwPLP8AFxz3PJ5qe/0K2Edu7xrdzxyho2lbDj
1XI61gtNWc7cTZvI01eykgmjMQTDxTqcNG453DPTB/MVNo+pre6PDeSyxlwu2UqeAw4P8AL
NY95NLb2n9m2uny3IljbcDJt2Kf4cnnNeaQX1/p9+ZLaw22ccmJIIZiUz33evHrWyehUIc8
Wj1PxHa2t7p8xZVMvlkK+OQK+druGWC5KXdsCzc7vuk++a9dh1kXDLIWFyI5DGQuVkjTHG4
dCK5m+trPUoi82ImiJ5xyfT6/StYVbaMqKlFnnskMcbModkOcDcMjPoSKkUmNfnG7HQjnNa
kulyC2lu/KKW7HAwpww6HHpVNrNraAMZAynoo/nXVzJrQ05kzpNFmVtNKn5Qs+dw5Kkjg/o
a9U0yA/2JFBKN0ckLY29D6fhwK8e8OSsbq4tVcJ56Agn1U5/lmu/t9ZWOyt4dxaSNv3CZwD
32/U9q1hormE46mR4oilv49PjtojIY0ZWUDO056VdttNvItDsrZ4lV4VBdXP3huYnP5isXV
PEt5BqM1vAgjZZWxnqMmo7HW7y4vxDeT7lkBjzngehqnJMceZaHe2Npb6I1xLBMpjmg3CPO
CCCDn69qw9efw7qE91rWp28l0/mCJULFR06fpWfBfyPJdJOrSiOCRlB7Y4I/EYqn4gl2aTY
2wlE+8tMrjqyHhc/r+VZPuJN7lT+2fD9uSIPDNqCf8AnozNVi08QWlzNHaNolkiu4Hyr7+t
co8Y35Bz65qSBmt50lHOxg315rRO1jRnbXtwk84mjkCOFO4AZDYHr9K88mGZGIPGc12uqPH
ZWM8kbApdRosGOdwPVvwHFcd5Z3YXBx2rdu+w46FYBgxxgg+9aMK4UHoT1x/Wkgtg0mCA2e
frWg8C+WSOh6YxWbYSmnoVWTfIeefWpkhVOvOOOfSpYoSpzyPQVbji+Qbl9+fWp5rGTl0IF
h+XkY9KsLFkjge9W1j2pkfjkU5YwSGwOelNNmDkxkMbEjAxnt6VdghO4EFcZ546UQxlj6kV
o26hF+YAADcc+lRKTMJSZKLCV9OkuVX5Y9oPrg9/5fnWa0cgPKZPc132gz2t3DJbxRecki7
CDxxXOTWqQ3k0SP5kaNtDEYq7JCfuxuZMcLKCc5PqasDJA4AOatS24SJZCPkOQPqKouTv24
yKyZn8TJQxIzjBzxzUMmSQQ+TS43IM8UHBBGeDzUOIrWIS20AAhvQ/1qsSxJ4BLdKnVD5hB
bjHSpobceYXZSeMmlyl3USO2tnYqgGCePrXSIqqFjQ5CrtqC1typVwMY6E+tXUC59O3vmto
KxlKoWrYYHKcDoRWjD99ewHJqnAoI4PJ4q0EKxHBByDW1i6NnuR3lx83zd6ZGMAHGM9c9qp
XNxFHIXkcKi9WPQVzOv8AjC3s7IizugsmMZByT9KmclFHq06bex2kupWOnxiS8u44Rn5d7A
E+1ZsnxA0RHj8rzZeeMLjp35ryyx8OeJ/E86XX2doImyRNcEjI9R3rt9L+GVszb73UpJGK8
hBgZ+tc93I6vZU4/EzVufihBYzqsdrkEbtxbJ/KufvfjVdCZ1tLCLjuzHP0rudM+GnhrefM
s/tBU8GVi2frWzJ8NPCE0eyTQrbBBGQpB/OsJtLqPnordHn+hfGW3uZyNX0zyAOd8T5z+Br
0G28e6BeWpk07Urd5G4RJX2c++a8t+IPw68O6DZi40ieWC6fhLbJcOB1PPIx61yGlLeXmmt
BbaI93HaqfMkjHTHcn6Vk5aFujSmuZaH0Jd+IEeBTNciKRVIZI8GMt/vVw8vixNOu5vNuZV
8w58t3DbTz0PpXnSag9layNPY3RR8YDqVVfxpLY6lqBmNvpU06Bgw2x5wD0rinFvVszVBLr
odfdeJra3vR5dw9xGwCMka5UN0ABPFc9qfi2/hkltLawSGRhuxu3kj2FWIvDTQXhtdQEssE
+XJQ4QY5/wreg0m2t5RJBGikLtCsMnrwc9a7acluZPlTvucf/AGRrOsmCW9uHtFI+833z+H
auz8K2EOnkQQplVOC5+857k06+IhRHkwGUHvisax15XvlgstokGd0jnCg4PT1+tbtvsDk5L
Y7yaGJroStlyFABPYe1Oae00uGS4ubkRp1JfoPYCvOtV8SzRXZhm1SRmUjiEYxx04rJ1DWL
W6jMckzXMzD5Q79PqKylFN7BGlodofiVaNcstvCq26/8tJTgt9AK27Hx74eulHnXSwuvZxw
a5zwRommxaULieGOe5kc7mcA7fQVp614U0++Edxa2sEV5CQy5XCyj+43tRyIiUafNY6eDXN
H1KCVrK5W4d1IIjPzdP/r1zq+GrNonFlbS2cTyKGAbd5wHUEdAOvPXmmR+GtD1SASWaS6Rd
x8OsDYaNu4I7/WoLDTdds9Zm04+JpxOq74FmUNHPH6/UHqPpWcodhKK15WcTNPeaVeyols4
DSssTFiH2DjkenHXvUNnbiS8H2m6aON8qATncDxkfQ13esx3NvNNNeWcaXl3iM3WcxbAvOP
Qn0rz2ztpBfgyRGRHclMfdHpn8KwT6mieh6XplhHFZw6PdTfamMZDfJgE5z16jiuF8S2P2f
UZLdYFiGNwjY8A+31r0m3iunSOXzvLLQ7GCjo3qDXnvjSOdNSInk3OUA3Y6110mzju+c5O3
nNvfQ3SjDRvuIHT6Vu3k7zOy224JIqSRYPXBx+fOK5zGBznHritKy1O605B5CRNgkqXTcUJ
6kV3x0OoW/O/V7kn7wchj1yehpibkYFTtIOQc+nQ1Cu9juIOTzn1q4inaTtznjmnLREydjo
49V0kabJcBJPt8pWOSIDA25BYg++BWFqd811dvLtEaBQkcQ6Ig4Apm1IsAksfU1Cy7pOhJ9
R3rMlMhWPIPAPrxU21AuCv5VahiVUyQQcUyRAei8E8Cr0ZPMittYt90nAIz/dqVIM4wvXr7
+9TwxkZLjqcVZjhBZgDke/ShysQ5lby9gKlcYHWpljDMR1J4wBV3YPKAYcUCIqeBwD171nz
EcxDGmVGeQpxyKlCYZcL06A+tSRjHcEhqnKhRzgH+tMlyIdoYHqPT61NGN3PHHTFR4A5Pc9
fWpUkCsTnp364+lbJGbLcSx+W4BOOv41oNGWtoZSgG6HoOcCs9HJhYgZOCRU0F5J5VrPJGf
JVdhycc1PVkxi3dHUeDVKGJgDtJwfQe9Sz6LcSXLvbujhmY8nHepPCsIV4s5be3TsPerU8p
sJsncY3zjI4Bz/KqKaurGZeRwN4faNlxJBJgEj+I9RXMCM5IIIPv2rtdLtYNVWGW4VpGDbg
CeD71yEgb7TKOVKu3B471D3IktLogL7VPHSm4yc8VNInzZOMZ7nrUPJHyk896htGY+OI5/x
rRgT5eF6VWhOSCcfjV6PgDj9ag55SLaZAB7fzpwBDZK8HpSRklQQOR1FTouTnPfpmt46mSv
exYhBVAWPJGB7VDquq2+nae09xIEVBz7n0FSz3MNrZyTzSCOKMbmY15Hqeo6n4w1w2VirJE
pyN3SJf7x9zWtR8q0PYwtHn16Bf6/qWv6oun6YjPuHCDoue7H0rq/DPgOy07bd6li+vPvAO
MpGfYf1rR0DQLTR7QW9sn7xsNJIw5dsd/wDCumiXYoGAMdK52uXWR3VayS5YbGhCoCFlGDj
oOPwq7bRKihe4HGeTWRbalBl878R/KSR1PtWpbX8Au/L2Oz4yTtwoPoT0BrmlWjbQyhqdHZ
hY4wx4xye2Pes7XPFdlpVgl2rCZMEgof8APeuK17V7j7bJEuqy+TKpAhTGCT0UMOfqa5E+F
LvUbTydR1mSKEOf9GQHIbsCT1zXn1qy6s19nFK8mZd5f6t468VFUl8qMjEso+7BH1xXdWxs
tPgi0/SIUS0tUwSzlBKcc59TUGgWOmafZXNpYwyptXypSw+Un+Js9yKTUdJa7NtHBLOLc4e
WQj5iM9h7V586/tHZbBKpzystkZz3Dawl3B5RlErBWC8GIE9QPpXT+HNEkvbK5M11PHDHIq
wyRNtdhg8MR1xWVaaPJYyZgkNzcAHceGxtOQG/Cum02SawhlldfLWVhujc4UNjqNv8qpp2s
hybezMCygkkuJvkZo1HAzkMK0xoYlErmUAAZXaMj8aq6ONhMOwPLGzROAdpUf1rW0a0Fhc7
hLIwYkeW5yFrfDzfMc7bUrHmvinSNeuGZEZJoEHypCeWql4X+Hep3Fymoal5lvbhx+5X7zf
X0r0jWdNWG7WaIEwOxx3x7V0vhveYVhjIHzA4PINe3Nrluaqs0uVHKDwxZWmY4rKJFB5+QZ
rnfE/g+DVtLmaGGOO9QFoZFGCSOx9jXus1rDIzCSJDuJ6Csq40O2b7jbPwrm9omONRxdz5t
8Ea8bW8ksb4mNHOCX42uOK9VjkJGcjJrkvH3w7v9O1CXWdDiE8U53zW68MG7kexrldE8Xap
p0v2a5XfGpPyzggoPTPWtE09jWcFP3onpGoiKLUbW7fzFdT5TNG2Cd3TOOuD/Oppl+26duv
CVMYZonThkbswPXNcjqXjWB7Uu1uC6suIw+QSDntTLbx5seKK9tomSQD5I8719M561nJsyU
JvYvXVxd3GjhZxcyDZukmVgwZhwwKnpzXGytcwiEQTSb1J3Kq5/nWxcXa3ekX0FpKnlTybl
DuS5KnOTjsfSuall1i2ju7iXYQQqsQeQOvFc7VjZR7nrGkS6pNpETFU+6vMYySPXnoRWF8Q
rRUubWaR2IdcH1GO1T+GNX1a6sUtbSFfkAQlztbd6f14qPxCuoanp63N/ZNCygYjLZGQSCR
6dM1rSlZ6nFODUrnmroqSsqPuG449xinquCOcirsdhCZN1xdLFkZQjnJ9DULRCOUqXVsd17
V6EZpo05rj4Y93sMdPWrAUYAxg54qKJPmPt3q0EChQSc9T7027mcm7kYQM2OuTzinxxKrYI
5yTT2VQBnHPbFSIAP4yW/QU1Em4ixu3Ug46Y707YT8vBxxzUq9cAEkg8ijB+UA4H0ovYhvs
R7Rge461ahwMHaBnv6VEqAHPYHGDU4jXBwec/lUS2M5MsAbl2lc7hx7Uh2CPG059TTgxTHQ
qetNIAYsw+U9ahLuQkRRtgkKwOOg7VMzbuGGSOn1qFcBztG0dvangEKCQcZ4BrojE0IsEud
wqSPHTOemfemlQ3PStG3to/sKyr94k7j/KtuXQb2HmxmeL7VGmUjwG9RnvVvaZ7RbWTBPX6
GtXRtrQOmB83X0NQWgE+rMQMqCfp7VFkSrnWaDa/ZkjUnkqOneotRCSxyKW5GeAcZrYtIU/
s9JAdsobatcnfJNb6vJ9oR4lZW2H1AHNHULdjS8KceWu7kHp7VYexs752iuUXe2QpGAetZv
h2dU+dQDtHDA1ahlB1sy7tqEH5aGRbocnPB5M0kT4yjFTxVHGWwAcCut17S5TeG5twWjnA5
HZq5Fh5UhTjOSpz61zSj1MXHUsQk7sDtWlHnjFUIUwAa0E6Ak/TNRF30Oab1LKKuByffHWr
UaYOSQAOeO4qvAQz4zzn0rE8Va6um2JtIGJuJODt6/Qe9d0VZXZvQpOcrIwPGOtTajex6Lp
xLguAFU/6xs/yFdBoGgwaJpgi4kuZOZZehZv8BUXhrw01hC2o3651Gdcnd0iB/hH9a6NkIa
McexqPOR60pKK9nDYcZUt0BPG4gAnjv0quL66liJs7ckswx5vAC92x1q6sCyyoxTcU5BPb1
qzcPYWUDXEzBGbCgkZye3HevAxePUZ8tzPkb1INJa9ucsQgCE4JUqD9KJ7qM6jPb3Fp5hjQ
hpNxXj2FIJbt9RhtoL5UyFPEORjqSfQmq2s3crxSGOUwFM7pUYYx0wW7V5ssXzNRLhFnOz/
AGyLUDf2QcRRsPlZgVYHsCOn61pC+kmvQZt3lP1BPJJHB/CqNhdvjNoFZj95jn94fT2qrPK
yOyKysryLgk4K8c8+n+FS25vU0l7zsb9o1wgnCuZAByuN2R9PWuksLdruFbiArDwUyRkgd/
1rmUvVhgZ4oQ0yt5XUqGwfXuea7nSx5dogkZWbvtGMf/XqoR6mTi07kcWlRadHNfxx7r14c
SunHmEd8evFYRvNXsw93qUUKxzkCOMqW29ewrs2kUDgYHua5TXPEUeiSbTaPdCRuHX5vXIx
0FaN2NISsUZLYWsyxLJIzSFZfORs7T0P15/nWqscGn3Sq4kUzjqPuE/0NeY6J4lu9B10Wmp
bmsoJykiOMvACMEj25BxXsV3Gk9vHPlp4sCaNk6H0AreMfZNDrQcHcq2l08upJY3tkUjOSu
7kMM/zrc/s9bWZJLEtsLcr/drFsYLiy1NfMnaS1cbl3nODmusiyzJhs7jx713xm2jmTehU/
tPZIyyghwcflx/SmXdxcGEm1YAnu3anaiipKJFAyQCce9QqzYxt6joazk1ctlV7O4vFH2qX
nHQdKybjwfa3JLNBC7d9yA108LERj1/nVlMFMgCmptBdrY80Ph6ztHeJ7OFcEAbYhkD2+tN
1bw1oN9p+2fSROkTbI3UAMcj144HrntXZ63ZvdwhoiEYcsw6/T8a5SW6miuJbZpFRJANzSA
lRz0x/WuatVe6HGo4s5DX/AIfW1jpz3uj6lcRC0XmJ03D6g9SK4uC0+23DkTyKkQENxFIMH
BXhh+NfQEdnZajF9kYpJaKPlKychj1XHpisXxX4XQCXXdHs0uLlY/LuLfp9oQdMf7Q7VFKs
5aM6adS+kjiPDsV/FpMW6dDcwuVKj7rITgH6+9dpqFol7YSusvlyY+ZuucdiK5NdNElhbXd
oxiW4+ZY5HHH4/X9a37TSNR1fEVy4tzCxy0Z7kcZ/qK1UjCqnexwV9p/2RXikgV45gWjIHO
fesWe1lLllg2FfvBRxmvYtZ8GXV9JJKpAaNFIbtIcYzjtzXnN1BJYXpjvCyPJ8oBGB+ddVO
o2jKLaMb7O8ahShAKg5x2qcIFUEdunFSyW7xSBmY7T0FGCyYAGe/tXowatcTkyuyjI3dM06
FP73Huaf8mcsP060DGBwffA5rqQX0JAdj4HGKGZSOBggflQM9jx6Gg7gMkHJ4xUuFyBYQGG
eM561ZQFgVP3fU1UjIDDfxg5FXR8wznCkZH1rKULESAKCoUHj0P8AOmO20DIHTFKJDnBGMd
aacEj9M96ErjWhIEVF5OeOKcTkDbgE96QEHg/U+9NyeM89OK7IRsih6RM/GMkVqR2k0EHkk
AN3qzoFuG86V493AGTzVuGE3WpFcE/NxilJXZEpD7XTNUitkCAE3AY89QKk07T59PlJuVAk
k6Lu6D1NdTdSLbQRytgLEu0D1rnbq/8APvvMCsI8ADIrKxSdzpreU+aqZb5cD6GrWraZHep
bysxURswIz1z/APqrI0uXzXj3NkuSxrbF7FdaazqeY5CPqOlZt8upUdjAS20rSL1bSISGSQ
HIB+VSeQKZdQldUAgQnK8gDPFUL+XfrDuTkh1x7dK6CKZY75JmbBKgDHWqfclo1bW3dbJRc
xj51OARyM15Leqo1K5iBO1JGGfxPNex3dxt01JO6cdK8ev8prt4h/56Eg+uec1g9rkSWhag
A2YJwKuQruIyMiqVujM20YBAySeAKY15PcSNFpaiQD5TM/yoPYetZ01d3ZxxpOeuyNOW4Fp
C8pIG0E5rB8MacdavT4h1FA6hj9ljZff7/wDhVHUY9Qe6isJp90ty4iBU8AE8n8q9AtreKC
CO2iG2NFCKo9B0rtiuZ6noR/cwsnqyY429qgGAGZuc8ZxjFShSFIc7jnpUN4WjsxJnjPJ7i
ufGTcKUpImlZySJEmjjByawtSukla7aOQoQAqyPjZuPcE+grL1PXhBJHAsqs8jBQvc/hRY3
JumaN4G2I3zKyYAIr4Hlkm5yPqaeFjymjDIbNXs7eFpdnyAgkuAepJzg5/Sm66jwaaiR6YW
t2A3ozH5cc5wP1PeobmCK4XeqP56upRQ3DfX2zVlrjXrnS453tikwBBiIGJDuwM+nr+FVzL
SZyzpOMrWMey+3XFpbmG2IFvkS4i2EIw6gDr061aeG2vbtbu2jkmWDaJSRw46Zx6+tXGW5e
OOVY1nESskrxk7zyMgc896vX8dr9hXDRWqzARq4yp4/vY75rohV1scdSLuZ0dvNf293ZlGj
kjbYiliCVHda6zRJ1i0dpSxVkJV9x5Yjjv3NYNq80Op/YmtjPGuHWUHlARgnNWLq/STNuoU
Sxttwykr7k+prsv2OeV9jZvNTlgC3brKNoOIBIMe31rjTq+oytIba2hYhvm5Dc81HeTo94x
W5JRDt8pBwo9MnuaoanqaxzYhtXZCFwsLbSnB4YetCXMzSEDpfiH4OzpA8SWe43UKBLlAch
0x1+o9a1Phnrf8Aa3hX7BM265sT5Xuyfwn+n4V6ZdWcF3aS2cqBopV2sp6EY6V88kXfw3+I
0Ucuf7PlbBbs0JPT/gP9K64rnhbqjSMvaRcWer60JrdI5Y+cE45xUnh7V2uXWOQEFG6H0NT
600dzpkMkJDIy5Uj+LNcVpd21r4oitmztdwDz0rsgrw1Moq6sepXW2WVu4PGPpVVIm3Efqa
uICUHAGRn171L5eV3bRk9q5+VmBWjiHTIqwiHZtLc4xTUB35OOtWOBuzjHrQ9EBUksQzCUy
PlVKgbvlOfUfhXK6zooknglkdtoyHxwMYzXZsfkxkciqN/bRXNlJG+4q6kHb1riqX3KscDE
q2jJHFArI8gcmPgAjoa1vD1jeRyzOJpRBK+8Rs2SOffsQauadphW3hV4vL2joTk4ro4IIol
+UAYHalpZaFJHB6/4Mjlvpr82xks+JHii+V4z1Z19emSO9dHpJ0uEytauwWYiTe4wpz6E/w
AuvNXNUjnvIjGl09tCB8zpglvbB7VzuqzzWtsqJarNasQDGI95wB145/rVtNo1d3E39XvVs
LGS6d/3SD5hGMsc8DFeWeJXtriwikcNGPM2xJJh3lHXqO49a6PVtRuJNLuLK2tWVniZrWRz
gbMYBOepFedWukX1nbS2UN5IGDrIkrNld/XAHYV0UYuxMUrXYwW7PDNIsqzAMoHy7SCarPZ
skYdvl3qHUHuPWuyg0q4hju7otEPPVQqHbkHOQfTI/WswWvnRzNZyi9eCQiWPy9jIPYen0r
thU5XY55x0ujAXTrg4ChWDDII9Ki8kq2x1wQcGtNWMcUsZRtwbMZ6FKpO7yHfIS5Pr3r1IN
sxvqVjj+FsbeTzUIfewOSoHYc1PIiYyevcVVHytuHI+ldES1ZkyhdxPzHvVhMbclyc8D61A
h3DghWI71YTPsT7CpkriaHEHbndwevuacAOvUe/vRjBIOOOgxSlgAVycn0FEUKxInzN264F
OSMnjBOe+OtRIpOccZ5zWvYWzeV5zrkk4WtWNuyNmyjjtrFIRjzHGWA7VraVZiPErDknOap
WVqzIB1JOSD6Vdv9QisIRBHzM2dq/1NRYx1bF1G6W5uFtYzlU5bHrS3lnHHbW0UgIfHJHWo
NJgaS5UPy33+n41oai2ZucZHT2rJ6MZSGm30bI9owdFHrg1o6UskFs0c0bqCx6ip7J/3YO7
o3FaazCLcjIuM8iodzaOqOX1jTo41ingOWIIbHB9iaWzO5l3Pnbj2rYvrRbuFnRtsmc9Ovs
arWNgZ3JDiKZDjaf4qFtqKSZrymJ9PZRllY8V5r4mtzb66kpA2yIAfQkV6KYnt7SOCVfm5/
GvMvHl202s2ui2nzTy8s39wdzStoTGLlKz26lGKV9Wka1iythER5jDIMzemfQVvRIkcSoih
VHAAHQVS060itLVIIlIRfXqT61dYFYyT2H5VgnqcNaopz5Y7GZAPtPjKEkZS3iaQ+xPA/Gu
tXbvA9BXMaEWmvby7YDaxWNcDniuijcNnB/Gu+CVjoqvXlLWAwOOdveiaJbi1eMkgMvBHrU
e4KOuPanKx2ElsZ/Ws6tNSi4vqZqXK7o8N8YRy6d4kWeDJaJwwLcjcOa73RPiDoNzoMtzrc
iQXiHDQouWkPqo9z+VSeKtAtr2xZlUK4+YHHevK5NGWFPmysqvg59K+VqQir059D7HD1oV6
ad7NHu8drYXmjw6ppk4lik+cY7Z6g+9O1IztpJa1fFxGQwUngkdj7d6r/D/AMK3EPhdCt1k
XTecF7J2GPyqxqdvJYXYSbOTwa+dr03CpY64uNW8EzHeXzbbzvIaQlgzEAoQR1Pv0rStI11
TR7m3uLT/AFEhKB3DA9xyKpgfbbgQBt0X3iRxkjsK6CztFtlbyh88g3En+I+/8q0dSyXc8y
tR5JMxNPeSS0jlvz5U+4n5WwBjsPb2qnrDmeNh5vyRtuypwGHvjt/OjWJrlNQQqtu6qQrvu
yF9cD1/wqq8COkksKLKWfJA4DAdq9am07M893vcxI53ksZ5VjVHd8RELk/THp71z+o3cdq4
XkyH7zbsZre1djBcNKPMUop+Un5QT6U3wpounXtpc6xrWWSZ/LhVRnp1J/Gu+nFLU6YpJcz
PqBep3Yzx/KvOvi14cXWPCkl7Embmy/eqw9P4h+VejhkLZHJOBn8KyvEsXneH7yJhw8Dj9D
VQVpI4YytJM8A0TxxqGk6LawX9vJeWC5RXHVMds9xWtpmrW+p65HfWzZjZh2xjtz9KreH0t
18LPbTKhUz8ZHTgVU0WOPRPGscDqBY3jbVPZX5wK7pW1sd9k2z3WzuC+xc8ouB9K0UYDr0F
c01xHbXfllsSFcgZ69K1oLkFg2/qBx61ztWPPktTQGN3CgKTxR94dutRq2eh4PSnmRVQk1j
IkC23JNRvIFX2P402W4j8ntjFZF3qcccbAsAB6nFZqGpqlc0A0YOSenoelUdR1u1061Mk06
IijlmbFeYeK/ilY6JuggYT3PZEPT614b4g8Y634ju/NvbthGpzHCjEKn/1/etI0Nbs6adCU
tWfSTeP9OnlZIpW2dNzfKD9M81Xm8RWV3iOSZrSVDmOR+x9QelfMMEtzLOqq0srnoATWrDq
uoWkwgTUFdm48pm8xCfQ54rf2cbWOh0eiPoXXkj1PTElkutzcCRoz94AfdHpk1BomkLd3EU
jKRsXCxtyAex5714xZ+LLrTVguoTKGDYmtnYlCQcEf4Gve/C+oW13YRahCx8qVBIMjkD0Pv
2rOVPkWhyVKXJqM13wnprQWiajdSHYxlkAYrv9ckdh2+tcFdSwWmuRmxujaDbujePJUkcYJ
Ppn9a7zxl4jtS82nRXGy6KKuQpbyx1O7sK8uike6u7lZGBt8sA79HIIyR6VNFSaM7u2psxX
7anNLa3EAGooNyGPAW5A64/2qz1KTwq8bnzM7TGeMVNaRNa2kGppCwa3nDMGOTw2OD3GK1d
a0a6OtNLp9tvhf5hhclcjP9a9enJnPNReqVjAaF0cqy4I6jHSmNgjBBPPetr+y9RCBp7WQs
v3mznFUZYtoOBjt0rri7mPNbQoqvPzY47GpolKgAnp2p4RgzEgYNTrCSNwqmDZCSpH3jnGR
70gQ5BXOe2avC3BGCAD1/Clihb7u35ieM1cVYakGn2r3Nygx8oPNdYkKlhEi429MCqVjbeR
DsRfmbkkda1YESFC7cH1xVXRDd2W0Vo4GWNgD3z2rJWx+2aqNpJC4BY9/WrrXWVKR9SevrV
3T4fKHmMOfWs5bDsjZtYIo3CxqMgDkCsa+R3vnCjvya3bUkYO3mqyRI9y7MMZJrCPdltXK1
qIwgUEHHrWqvchV3daqPaASB4Dg/3e1TozZwyt26Cm9RrREsrF4JGwMqOSBiqtpceXAG7o3
I9amilw7DBww5FZ3nJbed58gRAMktwBUi6k2s6jFb2v2+SULGi7m9q8v0JJtX1K/wDEtwMC
VzDDnuo6n+VLreqXXi/U/wCxNHZlsEbM9x2xn/OPWuoSzh0/T4LC3QCOFQFHf8fem9mOtal
Sa6sqLGMHHYVTvpi0RsYPmuZV4HTaPU1burgW4VVQySuQI4xwWPp7Cls7fyQZpRvuJD87+/
oPQCuRKzPKguS1SXyK+gx+TZG1Y4kiYq3qa10IT7pznqT2rDvIpFvbpreU27NGp3ntzir+n
m5Fmv2sq0wJBYdGHY13QlrY6pq/vdzQc75RgU9mZFwR9CaXT4JLy+SNDszyzMOAPWujk8PN
JafuJDIy9mXGaqckiHFs5a4VbiAqwzxxXm2v6TOxedAAgcduTXptxG1rdNBMhU578Vl6jDD
JZEMMIGBLEdgeteViqKl75vhMROjOyO1+GsE8Xhq1S4XLFflz2Wl8f2ccQWUja0gIGB1pfB
+upcWizpb7Lfcyr6gdM1b8ZmS4gR/LYxY2hvSvDzWko0oTR7+Bm/bts800clbxQ7cZzg12D
xiWMMHZNo4C9zjiuJtgY9SVSOD1JNdrFama02SMQp6gcZHpXztTSSZ6+OV1c5YRW32jyYFM
jo5EkhXPUZ57U2KFIF8sSgjccbRj8K6q8htbO3kZI1ROrn3ri7q8gkZ8qwRyefu7QfWvZwr
51zM+faSOe8WXCqhRXB3nAx9cVZ0qe/WyXR5mS3W3AZWUDJ68Zrn9bmie/s4QreWk4BA69a
6670A3DvcWki4dgWX8DzXrfZOhtRSTPoK0dZMkMG5HT6VHq0BbT5EJAyjD17VgaTqLpefZm
cKQ+efTFT+KtdFloTTW0QnUgksDwoHUk1b92VjzVY+fLad4bd4QxOLlvfgV09pZw6zZeQx2
SxsHjbptbt+FcdbTPLaiQHePMbB6Zya6bSLoW0iFiBnH513OOmp3yZ1/9o3uo25tZII1v7b
5biOTgsOgK/lmpU1idFbytojRSDIW4jwOrVQ8Sz7ZLW9sFLXa8HaR8yEcg+3eqrwiOzW9ih
KNOpjmXIYDPc/WuGb5dUck42XMdVoHiZ7qNjdzRmPcoSRfukntmulnuCqAg5Gc/WuE0K2gs
baW3ktwm+QKI8fKTjOfarereIreyikeVyAi5B7H2qILmJgrmhrOv22m2ck9zKsSKMlmbFeA
eLviTf6pcy2ulSGG2zgSdC1ZPjPxPPrepP58rC3U4jjU8D3I71xrMd+FYtn2rsUeVHp0qKW
rHSLNOzSu5YnOWY5p1tZtOrSswSJeWc/09asW9i8g8+6Iht16kjBP0FRXV0LhlgiHlwJwqj
v7mpbOqxbt4Zr4m2siYbXPzMere5Pf6V0XhzwLHrSyzyzSJbo21GUY3Y6mpPDOgy6tcxQBm
S1H3wOC9e2W2hrBYRWcLi0iAxuTAKj0HpXm18S4vljudsaKtdnk2r+EmuJY9K0dZJ7lAZZM
42xKAfvH+8TWt8NvGjCU6FfkRzkYgkA4GD90j+Ve2aNp2j6VpsjQJGkbZZ5CeWPqT3r5Q1k
HSPHepCyYqLa7cpt443Z4/OtKFR1YtM461NPSx7prJW6a+xGCzEbFyAZSOpI71gQ2YKfYvL
A8xNzK3970rQ0hItct/wC1gPOknhUDJxsH8QHuTya0rfT0hQ3FxER/ECT90jtn3rRS5PdPB
qaOxzUMc9haGEIY4FiaLy5uR1Oce/pVy/1O3kNnNHcSSGSEAxq2Au0YP41qvdQ3MZLqFjJ+
YNjp9a5Bby1+zubecMI5z8xXj0xmvQhOw7c0Ddtn2ET2k0kT9cgnn6g1alSPVIDIkWy+iXL
oPuyD+8KybO9huQVUhWBxtzWl5rQSR3QOwxuMnHYnB/CvSg01dHCrqVmZXlksSemMgVZgQS
clcVbu4ALqRBwMkjHT1rjNTuJNEv4rsX8zylw00JU7Cv8As9unFauVlc0hSc243OzSA+WQw
z6Vcgt1BXOc4qO1dZ4UmRgVZQwbuc1oRqM56U09DC1tGWLdAqEgdD0qR/u4GSD2pikhc8Aj
rSmTbjnhugFC1KQ6CINgEY98VtRIOFwMVlwMoBPfqKuRTFT6ZHHalJNrQcTUR9jc8YGOKak
m2TJI54+tZGqatHpul3d/KSVt4y+PXH/165jwbr2v35DaxAhgmXzYZUGNv+yw/kaz5dDoUW
4uXY9BMnJOODyKjaUlAG6D171Xaf5WYNx1rC8S6vNYaRI1vD5k0nyR/Nj5jwPrSasrkx958
pDqnjW0srs2NnBJfXmceXEM4+tcb4hl8U6lJZpqSLYW95KsCQqfmOe5Fdp4c0K30ew3ON95
KN08rfeZj159P8Ky/FVxaT3ekxxzI0iXayEBhwFBJJPYdKhrS7OmE4qVoL5m5Y6da6bYrbW
sIRFGOOrH1J96JvvdQMCo4NWtLhvIWRRcY3FO+P61nzTT6jLJBbnyoASsk46k9wv+NOTXLo
ebVu78xHZxi5upr1m3DPlxegXofzNaIU56gDNNWGOJERBtVBgAelQ3SXk00YgmEEAG5pByS
fQVyPc4X78iGWXy7maQxGRAoUkenJp1rewzyGKJwGTqhGCB9P8APSsrUblJLF/NV9kkjbJk
OdhHTOPpVnRYmmvJZnlin+RFV0+90yQfxrqjN3O7kVrs9A8NWhkWabaSThRgfia7myjAZom
xk9KyPDdkI7BeCCVBP4nP+Fakj4V3jOCCR9ahvnk0ddKGmpR8T+G47+3M0ShZx90/3vrXlO
rWtzbh7O5jZGIwQR0r3rT75Li0McgB7NnnFZPiDwvb6nCshVWc9Pp9a5XfWEiKmHaalE4vw
RpBTQ4YlRv7+CMda6XxQAnhOfIAYqAARmptIFwg8mGBUSIBSemMVPrGnyXllsL7VUnHHUel
eZmsuSh7O1zvwatUUpHhdlk6iSylRnknqa9AtyrIQBgbQc1ywtVg1h4zGpAb8q6O4voLDTj
OwJCjGBzmvjajc5JI+jxslyJlLVbks08bQjysY+b+LivOZZpjel3Tejkk56ACrWuazO1/HL
8xZ1+VF9M1mRyBLRpd+UALNu7mvpMJScYq5827tnO69iTV7YwggyTA/rXq2kzCOOQv8z8At
jr1ryq1k/tDxHBnHl26l89ya760nIhYDHUdfxr1eVuOprVeiTN9NSnk1OSaCGNcHaZmbjGO
mO9QXl2/iCWXTXuQdLtB88MfHnv6f7o7+pp+pW6m0ullt0RYlPlqjDAOO/vVPTtPNhbQwrF
k4I84/eXJq0upgko6nGNp/k6bEkcqSYlcfL6Z6e3pU9uWWWNXzwRkHsKfq14dJvJLeS1LWu
9pDIi8oWPf2qa3WO4dJo3DJJg8c5rpnJ2No3cbs2bK6juL8x4dnl/dqw52Z6mr1zbQWUtst
tK9vck7WZxlHwe/vxUcFpHp93DdyTGKPGNq88erGtVlju7aWGaVJ/LYyrs+8e/I7fWvNnZm
TavYzk1Cb7a6StLblzjcfmUsOoHp6V5P4x12OK7udL0uRnV3LON2QmeoH416r4gv55dGEVp
bmC7un8vkZEOBln/IfnXz5qLx29zNFE2fmI3Hqeeua3pRsro6MPCMtSkwRRulcvIecD196k
g1Ce3J8gIueBlA2PxNUsFz8uTUvlSxyg4KMuD6EVdz0dBZ57m5YNNKzADuaktIN86grjnvU
CndMFHOTx7mtjyxbXgjGCYhtOfXvWUtjWmk5JHfaT4ltPCkUOdOku1OC77gAv0rc1T4iaF4
htrHTbRri1kmmUSZGFUZ6E96xdFsPD91FDc6pE87xr/q2b5T6cVk6zZ6QJkg021MKggLuO5
hz615S9m79z0HCblod94l8b6Lot1bWEsFxdwWoyVibCtJxgHPUAV414p1VNY8XXOrWtqLYT
kP5QbdzjknHc4r3i00zQ01Ka01S0juVmtY438xM5+UZ/pXh3jX+z4PHWox6TCIbSKQIiqeB
gAH9a6sLKPwrc466adz1L4d37PFLbC2dIn2zR4+ZeRhsEe4/Wu0128WxijR4Q4lUk5/lXmn
wv1GIXRtmA80ocN0yM966zVnmu9QRJpDMIQAcDjOc1pWV5Jnz+Ij79yppNndTxSzztHMGG5
IyPkQg/0qheWc39uHQLKWNoHga5kCR/dYjllPcZArtrKBFtjHNEFVkGVHQjuK5/Ub6PRtUs
9QTS8iYG3cxn/VDPHH5V0wd2mjGEm20jFsbGQBppWHm4Ks4G05rWZd8JyTuKkVNKWhgEksT
nexBLKFOR6+9KoDHKnHtXr0ZLl5VucNTm5rsgSc3NtDNzvC7Wx2I4rhvF2ptqf/ABLbXBhg
IMkmOpzjA9s1oaje3Fve3OkWzFGuZ8l+6KRzj0Jqm9rEdOR4wAk90qIP9hO/vk5NROppY9K
lSUZe0Zv+DtR36GLedgHtSYiSemK3xrOmmQoLxM9OvGa8nvBOfEcmnWV0Io7h13c4G7HU10
U/h+2tYYo73UrqK4kwEmziPPp7fjWsKjasgqYeF7t7netdKwKCTa5/1bZ4Y1V/tNpks5lyh
aby3TP3TyCPzrgtPv7q2vLjQdQlzL0STPRsZVh+lXLbVZHcySYBLRzOuejglX/lVxmrmf1Z
o9Bi1DzL42yqCEXdK2eFz0H1rWjlQpuByM+tebR6pFb2bS3JKpnzpxn5ppG5WMewGCfaqU3
jLWLy62aRCGAO3CLhQfT3rSUkjNYaUtjoviNqgtvD/wBghIMt42OD/AOT/StjwfFb23ha0a
EH97GHYsckmvJ9Q1ibWtRC6gSlzGrRRrn5Ce4+teieBrszeGFgJO+1kaJl7gZyP0NZxd5XN
qtNwpJHU3V6khFvHtZmJ6n7pHtWClzc6zrsGYy8Omv85PAeQjrj2HNPuLmZLdY9Otds8zEI
zcE+rH2rOCS6RO6yG4AdhLuh+beT94n9KxqSMIKy8zs2ltby1ljSXcpBVih6GuBu5LeDXJh
9ojWGOIRRBgNrZPzZ9eQOa2tTWWeO1n047ogNwiztU/Wuf1zTvLeM2sQknTdI8YG4FPQ1m7
yVwpOKe5p3M8CRxi1aOSeNAIinVcjkn1GD/KuhtUitbNY1IWNRxk9a5zSbeCWI3MULIqw+W
pI+71JHuBWhNdWbWwe53bIMduGbpgeppNuEdTlrrm91Fy8vxbqPKQzSscBF/rWRLeC7vvJu
JHt7fOyQqTy390HsKoyXf2llg0+OdZgRIQTjOe7EdAKv2qWi2cxfOYeJPNUj5s5yB71zx5m
9SYUlTV2tSzYXNjCG04YChmZCeVZevX8a6Lw7oNuutNdW8eFdFRgOmB/kCvOVMDakLQTyxC
UBl85MK7E9CK948NWPlWom2jAGcD0A/wAa6FJ7G8qdpKzOn0/YIp2JACccU2Qb7ONsAFw5H
5023QJpckjHaXJIp13KlvY2q46Rt365rWELPTudkFYq2LSxzNJGQZejr6itKS8a4QRxI5lP
AjFY9jbXV7dKlqjbsj5vQepNd3Y2NtpNuZJTmYj5pGFVXlGG+5ty3KWjaR9htTLekM7clew
NYnibWbWCByzhEUEnmk8ReLoYIZFikAA6tnj614B4x8ZvqbSWVnIWjPDuO/sK8+pTck5TW5
cV0Rr/ANtW0txJdSODklhnoPSoNQ8QwzwiGM4DLkZPIrzkSzspXedijnmpUnkkkEcUioq/f
fqcV4qwVOMrmlWrKasXp70tcyIwVfL4Uhskj6Vn3butq0MknmBhkHpj61W3u+oSBUMzk/KF
Tmr0ehX2q2iyPeLbl87FC5JI/hPpXbFJGcVZ6lHwxHuvLty25l2r1rto0byv3ZwOO/19a4T
SpF0vxAEnG1Jf3blv4WruzLbxgq0yMTg8HP8AKupWsKqm5G7qemxww3zxJ1HRmJzjHOfWrc
YYxqJsbsdBk1kTNPc3c0NxqyzLK5EkUQBCIOo459BV+eVbRYLeTzXySFZed2OgJpxaSOaTs
itqVrG5Z2iDKwwc9K57RYEtNWurNRmON96L/dzzWvqN7dvb27RRGBY3KyQt6+uao6ZcK3iG
4Y4BZRyKJO6LpyvFndNEslmFKBiCCOnB9ea58WvleL5UeeZPMXdA2c7jj5lB9PatyV5Vsg0
WFAGWbuPpT9Pia4uZLiePIOAjHvx1x2615vN7/KJasx70TLpF0JA0kkbMF4xnPTFfOOqKXv
5sfLlzkNxivqfVYlEEh27io6Eda+aPEMajWrxUAzv4x9a9Cn8Njtw+mhV0+e0063klEXnXh
GFdx8sXuB3P8qo3Mjn965LGTnnkn3NWIoWnJ4IUDkegrPncyMW7DgfSjU7FYSJ/KkWUNtKn
I+orT86JtreYWkJ3HnP1rHxwQck5zUsDE7vUc1jNXNqbsz1Hw8jz6c8yqGwcID61z0f2681
O4S2u41JfeWbGPlPH4VreBNUt/tRs7uQKG5XdxzWg/h6zsdZeBdDa/t5smNo5CjJ+NeVfkm
0z1m7q6O60iKfVLdJ9V1C1e9ZcRJD8pwo/XIxXzrqMrT6jdTScu0zE/wDfRr6FgsdP8O+GL
3xCbAW8lvbOIVeUzPuIxnJ6de1fPODIsjN1xuPuc124VXvI8uvK7sbHhC+kt/E9j8zBWfY2
D2NfSWm6VG+cKArEHBGc+9fLuhll1y0KjJWQGvrTSbiNbGKVuPlGSaqve2h5eJV2ivrUIs4
8JxuHBqGDRItV0eWCcY387uhU9iKytX1Y3urPErFkX+E122iKr6I4ZTypzt6/hWkJuEUeda
2qPFttxNqV54e1e+a+tkXfBKMgrg4yDVia6TSdO3yS7wmIxITkOexyO9X/ABhDJYXsOr2Ns
7tY5DxlcDyiOh988/jXJySTaxbQsbb7LAJvNkReVb3H4V10qnu3RpyqolJ7GPG9wft97M2+
c87v9onAxV+Gyliu9NsHOYoJsHnOWK5qWKGObV4rNekt2C3+6gz/AIUuo6vbWerxqkbM1vI
00ozjqMAD9K1s7XOqzvZGBqOlXB1y9WHAl8xWQn6Z4rfstfub+wezvNMku9qhZghDHHrt6/
lWNf62L+8a5hSWMdgOMfkKyluAbs3NvLJExPzESEFvxq4OSN3DmSuh2pNt1dRbzPKEHys4I
dQDwrZ7jpWk9vcJJEokDNOBu7ck5qjNfJLcxSPJLK2Cv70g9ffrXQeGrxdRuH01oUMlrE84
mY9QoyFx2PvUuq4vUJJrYZq+i6lFGq3G4tJyv44Gf5Cr1xLY+HNBaKGaN9UlXYqJyYs9fx9
6kufFH9tWBuL9FVyFRI1BxGoPP175NcnLdSXeoC8SOOC2g+SMiEhT3z161u6nUy5G9JEbLE
lhOGgctvRI3I6NnJFdl4MvZbXUdWspV/eOonCZ4zjkfyrk7FWuI7e4KLLJ545D45JzjHT8a
34SbXx5ZNH+6e5Ta+e2c0ReoqqTi0dEL2W41idRL5NxFGrhlYsqDqQQfXpSajfTXVv50plD
xAjEHALccg9/XFT6pZJaJJe2MJNz8qlh125wc+vXmszWooRPbXDJJOY08qUQdF/un61E1bR
nnRakzTtoJRPaPFPJH82VDMSsiEZP4/WtOW3lGoRXEb4GGWQYzu9KbY3IdYU+zsqlDhic4x
61ohWHp61pCyWhx1Ju5m3UsVrZ/Z0lEZHyE9SP/r1QeOHTrB5AzXNwSAXPzbffHt1q5fLtB
Fso8yJ9zuU3fl781itOJZljhkW2hwU3BsMrdSzex6VxVZyb1NIRdiaC3Q6nvWaWCxaP5tx/
1mehz9a1dP8As13p8sEE0jbWILODkHoDz+lZBsry6b+0YpHeFECvbkYBKnnA/WtvRWW61Pb
FcDDpvaB+q+mKzpSalqOpqrlix0AahqqrM5ZISjqjD5genX0IFe02kAttMbaCNqhACPzP51
znhvSjJdGVh8kfzSNjsO1dngSwytnCKpA9q2lP3tCqbbVylK++yiiUdTinfYZNUvo4EPyIP
mbsBSRRlhBtOSAW6flV+xuPsYEiAYlbH4CvQ5rLTc7IGuJbHRLPauAcYz3P1rjNc8UTXG+G
EttPAwau6tMZ59vHzdee1ZM1pHGC6plthY5qadKMffluauR5f4xmuZNOnDSn5iBgHH615h5
ZjbIyR6V6l4vTdbbcnlsnHU15lLbSC7nWNGLDqTwAMdAK5MRJtlR2HNHCJUE0mABn0H41Dd
vDaMfLcmR+Sc/KR2wKsxWm2O2nvEWMAknZ1YdgT+dY+Df6pNNHjy0yxz+grzrPW4RV9Tb0G
0YtLOkjecw5weoJ/pXXabZ24zd28wfeMMoPGf8A9dc7pFh5jRzGJuZBv+bG0YBGBXXW0ENo
sjLhQ7GRiOOT/TihJvUzm7nm3iu2a11mXOMeYHX3zXVWi3JsFuNNjtTC21WSZNpVsfrXOam
58S+LUtIOVL43eijqfyr1m0tY4rUpDEAmRxtznjGfrVzlyo1qytFLqcRdWdtY6tcMIruKSZ
ysUoOd2PYc8mtbS9QmSCO3v7rDZyFmXkYPGDUsmi3F9qTyS3RKW8i+RIBhtvcVcg8MRxsso
lZZEk8zAPHuAKpLQ5JNbFS9leTTfOjZyGcg7xgg1iWytDqcRH33jOPfBrq/EADR2dvGoUFj
wPQVgXNvO2qJLaMpW0jzIpH3s/w/XArdxsiqKVjuNPxJp8aS871wQT1q+snkqAhAAwB7Vz6
3SQzRjeNhjDj2GM0R65b30Be3fIHBHcGuOULSvY15bamhfXO4Muc5zXiPinQkhuRcoHM1xK
2Vx27V6xJNuAZzgHtXM61BfXEvmWskW8cDeuce4reLNYNpnnN/ZxaLocjSvi6nG1EPUev6V
xTEAYHOK6bxHYXSXsktzfx3Ew4Yb8kf59K5khuQQcipud0F1YzIJOc46VZskLuwxziq4idm
yBWnpsJErZPXg1E3ZXN6avJGpY2TxykNwwINekeDNY1NL1rM2/2sdFdzgpj1NctEB5MEhXh
gNxH8q9N8LTWZtFMEYLH5X+XFePiKlldo9mMEkQa7bXtt8M9UsppFkxE8hIzyTz1/OvnxC0
ihFwNxwT6Cvqm7t4tTsb6xbGyaMxH2LcV8v6lp82kavdadMcSW8hQkd8d66sDUvFpnl4iK5
tDa8PWkU3iOJYFLxxBdzY7969tTUmW1ePJXjgCvLfCx0+1sh5c6tM3Lc45rtLe4Vyo3Lk8Y
zXotqR5FZNshmudl2HYhRxmvXtBuVk8PnyZf3ixkBj3OOteayaCdRCvG6qyHBBrsfDttLps
YiLjnGR1FKolY5JR0OZfztSnmv7u3l+wZJ3M52yHOOnc/4VwgNxZ6tJiWSOJJjJFGpypUnl
MV7vrttHHoggt9se1TjjhP88145rMUbicI4aSL5o2/ukDriqpWjGxEHbToY0cE0fjJrmNs2
5bzEZfR+KZr9jGPGGmzKnyXLKr56Egj+hrR0mGW6S4MQGwnnA5G1cj6c54pviFVVNJmduUn
GW/DNdTlqrHYm3KxN4nlttPt51hVI5JyY41QAYHQn+dc1Y3lhFPa2X2cMVH70uueD0x6+tW
bSN/EHimaWQs8CMcZ6KmeB+NaHi3RvKih1exjANt8kq4xlOxqLrZmqstGUfE+h20OltqFnC
I3TlwOjLVDwlqbC/8AIit1djA6MenGPvH2A61v2d4mo6NLp0zZ86IqjHqwx0+tcDDBJbnzL
eZ1kGVYDg46Gs6Kk7xkaLXQ6KXzdX1OQ2qAttxGmMAhR/WkguBNo39nRxFXMu3HQqSeQf1q
x4QdZNXcE4ZYjirmp6aLzX5W04iCVUHnEjKyN2BHrWsppS5WRLR8o6TS4op7GFYgjtMzlhw
cKtS6tZtZX+lXbH96ZgS3tkYFZ9tf3VvrCx3Z8x7YeUVzu684BrV8XTMyWJAwyyKQK0i2rN
mDTvY7KfMiEKdpI/KuYubJbZ4445SXgIllO4/OCcYA966mGGWaIbUZzwDgUlxpyhJHkibe6
4JHUkDj8a6ZpSPHg5Reuxyuk304vZr6RZ5F8zbhyFKnHQjoa6RdVE0QZB5RcHAfqpzzkVyE
iLpuhyzXiHY0oZBIP9YAfukdvrUdrqXiHUQZ7KzZ7VRsTanAHsT1+tcyvHQ6XRU/eOlmjmu
vPkheaVvKO3cNoB9cd6xAZGlkt5JhvdgN5GfNP4Uyz8RayUltbfTzKYv3bqEJZe2PrVnTrg
HW4f7XtHtGQBIw+VCDoCfWsJxTsaRoyje5s6LeTwk/aLKbaVwcHjjgnB713PhjwmEvZZ4ov
9YABK5yQOv9cfQVxFrFLZ+IRHKrNGJAELjAIIyDn/Ir2bR9XW/02Nki+z5GCnQio5nFWsc8
oam7Zw29patbQtlDyzE9TVsSKyGJCMAHNZaxZActz3qZlEW1lJx6AdaUPelY1ikiQMRu8vl
lQRquO5qSZVjuobeM52cEj1wSaNMAEL3JblGLAdecVFEWe7DE8YJ/Gu+M9bGyRSulaS+jjA
4PUntzVi/XCzcAYi4OaXaDqmR0CYpuosqpOAT80R59Patak9hs8d8YmXyYhEdnzZYj09K5D
7OGuBKy7mC7QW5wK7PxVE7SqgI2jviuPnnS1ByjEKpJYdFxXFUs3ca1Of1ia4uL+PSbQAFh
8x9Pc1rWGk2toqokQdl/jPc9zVDQrS4mml1VmAMzFcEZ+UenvmugZJAAExuJGQfT1rncRzl
b3UWoisanLgYGBXO+IfEwaI6bYKzyOdhKjJY+gFVte1aeMjTrQkzsQDjqzHoBXaeDvCEWmx
pf6ggl1JvmYtyIvYVTtFC0ppTkcf4d07VfDmuWM2o2i51NWRAzco3XBPavTNP16yVbiHU2j
spo2UA7tyuMHkGqvi7SNR1DT7SfS2T7XZT+eiycBuDnmszwi8F81+l1pkUd0jL5kErYVTzy
o9/yrnm+ZCv7ZcxpWjNFrcixM7JI37yMn/Vtj9K3Lu5WzspJ3BbA4A6n0FYFzcXUWuSXKWP
mNgOkoyGYDgg+/NX9TvrhIEldhbQKAzOw3MxP8IHr61tHYwkryM68u5Wgtbu/jWzjYsqknk
4x/wDXpun2lzEyzEZiuSWkB6qe3P0qxq13BeeG7KcW7HdMU3sOBkjJH4Zq+JlMSKuCqjGAa
6JbFx22Of8AELGCx2wkgsojHrXNaQs1rOJCxGf4fX8K39YMskgB+6CTXN3t8tmDIx6d+9ct
0dcbtWR1Ut1twQ2UPIPvXO6tr8NpaywWriW+kUrGi/Mc+vtXB6r4nv5y8FvN5MJP8PX863f
C9jHa6ab64GZpvnJbkhe3+NZTlyq5qqdrcxxwguIryX7WDvYEnJyc1ScESsuR710GuSgavK
wGAcnPsawWxI7uTgADNKMr6s9BpJEKdeB+lb+jafNcyKqDl+lZVvCGgd2684967bQgYNKa5
iXdPCwYJ1yAOcVFWbUTWk0ndliDS9Q8h7ee3dNpJQ44+ma1vD+qPpySxtG7zA7VQDlj2ro7
bUbO70xJY5Uw4DYyBilt5bGGR7pURmHOBjk/WvFdRy0aPSdamla5vW1vqDW9mI48sT5sx98
cCvDPiPEB4+1EgDkrn0zgZr2uw8R5BDsEHtXi3jORdQlGsKQTPcyjd3Kg8fyrqwjtM46koy
1OZiDLECvGD1rTtdV1K2XEV0wHUZ5rPU/u1x0JzSsxUA9MnjNem9zJxTWqOv03xR4qf9zZT
GWTnAVATj1r2TQLvU5dLtptQtHt5ZUyyt2NeUeCI9kc11txyqBvxya9/wBHYajZLHMhaMKO
P8K5J4rklyvY83GKK0ijK1C5M1oE5Yk4NcJfW8cStEWGZHG/jnJNdvrVhfaXI7MGlt2PySd
h7GuP1rLW6SbArbg5fHJxzXp03eKaPMW90R+GbK3+0XLooUEbHx/e5yfrzXF+KbyO7ulsIH
DJbsWkccgHHArUvL/UYXttN0+byJLndJK3XaB/+uuO3y2929k2yUxPgqvAbHqffiuqGquzq
pL7TOr8FNMl1LZT2flvMnnLJ6gcc10twFnjlt3wyupV1PevOrfXtQ0u8F2ZAzXA8onGPLHt
VuHW7aHVZpLSWVYZYz5gcbjuHce5rGrDmd0a2bdzJid9N1K4sJixSN/l9QOxH4YqfT9JhbW
oJRL5tq77nQ8EE9qytTuBeXBnhaRpwxBMuMso6A+4pdMup7W5a5kbiNSwAORnGK2pvTXc06
aHd6nPpsctvd2VtFBdo5VVjGAQPUVFc3kWkae94fnmlO7n+Jz0/AVwcV1NNqHntKwzyQOTj
2FbXnXOp3sNxPFILKHCqnc8dT71nUXM0ZuPc6bwxpYji/tO/QSTy5dd3bPJb61HrkctxPbz
SMEj84OQR2H/ANasqfxLfy6hHbWsIjjUFQDxnHb/AOtV0yLqDRWWtI9hLIB5c6HKk+46f/r
q1du5PL712djp17qGskpYAW9uo++eSx7irl9da34bjjl1iAy2Epx5237v19K6DRdEjsNPgn
0mQyRIgxnqfU12WLbWNLe0voUmikXayOM1FWqo2ONy11Wh4tqOh2fjCWCa31TZDF96JRkkd
a77TdLsYdPjtYQyhF2qPu7cV5frenz+BfGzQadcMbR0E6EnO1c4KmvUvD+o2Gu2i3Fu4BAx
IoP3WqlLTcqrSfKuXY56ws49L+J90kjBUv7cOo7Eg4NdH4u8KDW9NiwAjxkkMBlh7D29RWJ
430q8Bs9csg0k+mSCYKnV1B5Wu18O+JLDX9IjurOdXBADIDzGe4I7VjOT3E09JxPHtWstY0
NoZNUVru1WMwmWMnhT0z9DzzXf+FryIWscsFw8sbEspY5I9q19Zt0mVraVFZJBjBGQRXmvh
+6GgeLb7Q7iXy4t+YyxwOeQM/Q1SaauQ/fXmj3K31DzYxt+96U55pCpzkZ/SuYtbp4Srhy2
a2Y79pYlZuDSSs7oz1RrLMYLFEVTh+cdO9FtM/mSPg4IwP5/4VmSXh3AhiQO1W1nlW3U8gh
Sfz5rqpK7bNFIebgm6yRhcj8aj1S4cK5C4DDHrWVNfbGMjOdqjJ5qle6qslv5iTCTauCBW1
VJ2sNu5xmvTM07F1xjP5V51rN8Lu3jtoFZfOfaGIxnmux1i7kmu3+b5Se9cVcp53iiKKLYF
gjLfMeCx/8Ar1ySVkbU97s6exthBYxW6JsEa7R0/wA+9R6jdLYaXLctgkL8g9T/APrptlc3
GyKOaJyzkjfkHBHb6cVgeKJLnUtZtNDsmyXxkL2Pcn6CsSIrmlqWPAujzanqz67dgtHExEe
7+Jj1NeuRBlBI4PesfSbCLTtOtbGAFY4lA+vqa1t23OD9Se1YatnJWqc8hl+s8lmYYYxJ5h
C/MSML3zXD+JtPuFuN+mr9iaIiLzFwqspGdo9fX8a7qW+itoDPcTrFCnJdzgCubu9S1LxCD
D4dijkghbL3Uowjn+6uev1p2ZVBu5oSWl82ri4t7g+WZAskZHAHqKk1iGG48uG5RpI0Jk2g
4BIHAPrWqi4ndz04NVZ3jbc0u0DGCT29q0clcpXbuYl1K8+l6OZlKW5kkby0GAAB1P51Qt2
/s+5kktd13bN6HJjHvXR6mIW8NWN1I5SGSdwSnI2DgAj86y4YbfR7ee+jBnt5m+Uqudo6Cl
UkrWRpF2K2q5kn3FQB1JrgPEkK2ts9y0hkB+VRjoa77WJd0+QNu9clcYxXH+IYDc6RNGONo
DfiKwSudVGXK0zziK380GSTBGa2j4jePT2tHjw+0AMvSs6RDGPLAO3p9aqSITK2QOlU4pqz
NuZudyxq0/mG3uFA+eIZxxWUr/Jj160+aZpLSJD/AMsvlxiokJJ4/WmkrHbzcxp2+Fsm4HI
r0fwIqtp8sjjILgYPPavNPMK2rD1HSvQPAszx2LR9gQfrXJXXuaGOKv7F2Ol08waX4gl0md
EEFyfOtSR90nlkrpliiIGYlx2wtcz4hSzn00yXMwhkjO+GVThgw5GKz9N8W6hPYRST2RBGE
Zwep9a4/YyqK8Dw5QqVVzROl1uaKy0a5mRVR2QquBzk1494qUQwWenJx5KjI9WPX9a7LXtf
mkkgDwMYYXDugx+87AfnXnut3r3t69w6FGY5ANdNCjKD9478LSnC3MVYc7BnoBimycIpJ6H
uKLcsxBHaknYtHx1B6V2bs9pvQ73w7N5enWluMgSM0r49Ogr1TQ/GumQGO2S4M8w6pEN3T3
rwG1u7mW3SztiVdwFZx6eldrpiwafbRWloAZm++/cVwVqEZ7nl4qd9D3afxNYajavbtbNKj
qQ27oK4bUoo5AsbcxoCMN+lQ6NcOj+W2SrDaabqkjbjGex5xwa3wr5Y8qPOi3szj/FhKW6S
QJiWfbDuXggZ5FcpeWqWl7HEmS0kuAT6en9fxrvrnTZtQWA7CyRy7z+uKz7/AEGVtUiuJFO
2CLnI4yTx+PWvVi9DphK2hwl+SZ0gX5yHz+VWCSL+Oa3jJYpwh4HXFTssFvqtxPcKBCFbYR
znnBqgkF0pS6WNijnbgcEn1FNs3uPvooDqIWNTgD5wp5Zh3qlMGuro21r0c5OOgUdKtTSpB
btFFue4clSdvGOnH8qm0+D7DMRNgSyDOT29qFKyuUnpsXrDT1ttMcLzMUJLEd8dKoyaqx0q
ziR/LbzSzBeMVtwxyXKGMHYj9WHUfSmWmgPbX4aKRJImIyHXJH0pKRjzLZli2sZL6zdvKxc
3FyJYI8cqvcn0zXc3PhdNa0Ke1X5LqNd0bnqGHQfjV/w3pkbyBnQBV/WuwaEWsivtwCcGs3
UvKyMHP3rnMfCbWTc6RLp1xlp42JO78jXcxzCxvpVOBCTnJ7eteWeD5TpvxR1fT4xiNp2IC
+4zXpeuTC302+lkAGLdmJz6Co5U5al1o+9fueey6JD4+8RazdSytHaRr5FvIh6MOhH6muIt
JPEnhPxS+jKWW9UgIV+7OOxPrmvT/ASmw8HWkynKzZkbj39a5b4q+W82na9Zn99auI3I7gn
I/UU3JI3jL3uR7HR6N8QrG4mbTddhfTb/ABgpMuFb8e1Z1npKaRp3/CUaO5SYSPJNEh+S4j
LHgj6dKh1i40vW/DcMtxDHJcXIQW5P3wxPbvjrUeg3d1pUkvhfVJN8bIxs5ezr/d+tGlvdE
46aHoE+oxXWnwXidCokB7gEVxYstM13xJq0l7biVAscYPcHb1B7fWrei3Qm8H2+5uVjIPtg
kf0rnPD2oGTWdVZCcF1x2yMYyPrinFHKrxbsaUv9reFIw1vdTajpan50lOZIh6g9xXWafrE
FzYx3ccoMbjIqoGWSMFhuyORiuJt7iTTNdvdCdN1q7+ZFz90MM4+nBprUWk15nqS6muQgfo
cfWtG1u2eGaUuxwMAk9a86GpSRyMC+RngntXRWN9JKRHvyhHT3rrpR95GTdizqs5WykAJXN
c7DK6LlgQG444rZ1qYCzI9T6ViiQpApbjjPIrap8ReljEv5FWV3fChfX19K53QI/ts17fTR
g+Y2wZ7AVpaxcQqlzcyD7itgnmjQLaSDR4wynL5fB681yyLvaLZeuJY9L0ye8kz+5jLfN3P
auf8Ah7byXeq3uu3S72YlEJ9TyTVjxlPs0B1LZaTagre8H2i2HhqzjwQXTeeOpPNYsly5aT
fVnWxsQwJGMc+wrOvdQaOPcjKsYOMvxk+xqx5wjZVCmTfx04A9TXLyzSaleqk1y5imkKICu
EVP88fjUKKOKK1uSOX1DGo3lo11Yw5ESA70Zh/G6+npXb6c0TaRE8KrGjBTtC4A4PSuYS2m
tLuGxhYwT3KtmdD8rY7bTxXUWNlO2kRwzzjzUI3NGMA9anXoXN6Kw682xTuA2EXqemBiucN
5c6r+7SzZbLOTKxwWHTA/xrXui2p30i+WRaxnktxvb09wKdtONqLhB6dqTOlLlK0FrHHB9l
k+aLONp5AFX5FtYrAW6qBGBtCnpj0qu6kEcZxUVxueM5GMdv6Vk2mws3qczqj+ZcksckcDP
oK5bW5lSz8lfvSkA/Qcmuo1JQGGVznvXA6rP9o1Qx4BWL5R9e9XokbwWtjAk3Me3rVW4Uhh
6YzVxlbdjsCeKr3QwgrNM6bWMS4BErHPBpsWdygDNS3XJXpxTbdS0yjGeckVqzrgW5crAA3
b9TXT+CbmX7U0JYAMMjNc3eFOFHU1f0K4kg1ezKj5d4UqO+eKxqL3GVUhzU5HofiC2X7N9u
dmaREMca54Gepx61wUV1OItqyuodtpP908jH+fWux8S6ikIW3AZ5mUsqrzj3rEt4bZ7+zsk
Iby/nkOO+OAffNZ0W4xPJpXjF3Irm6JnuoWhdpAijLEYXpzXL6mwaQKfpXU6xPGt9MsYB2o
A4A5zziuPv5CJl+nIreN3qzqpPmaZLaEgnpg84pj5YuM9+KSBtsibTuB7inNgeZtGSO1HU9
G+hoaW4gjMvHmEYXjp711mjsdyuck1xVjlipzjj0rs9LO0AjjFZVDyqq1O705/mDHOccn1r
TnhNxcKT8uSDzwOlYVkSojTPTk10W75UdsFiMKD39K56LtM85Jqdi/Y6cnkb3+VR1zxmuI8
V39xNLFaWPmD5irGP0Pc8en869P03S5biFXlY8DOPT8K57xXbQ2Fu9w22NRyWxivWVrnTGL
TPHZ7F1kiN2rRw7ghyM5Hb+XNVQt3qU0nlz+VAjbUUenStfUZ0upPtcLecsQICgkHocnFV7
S3W2sI5NxOVycd61uupu3oZcdjJJNJZiX7jbywXnNJb27LdiGXJYSYBPfINbOl2UkZlmmyJ
ZTyPQdqk1C2EcO9AfPDeYnHUgdPpjNYyld2J5newtrEyMRkgHjkV0OnWrTuqbTgnkgVR06N
btyE4cAEqRjGa7zRtP8uNSVA46jrScktzGWhs6PbGNFAGQMDn1rW1chNK81nC7eST/WktYB
HEo2FmXovrXDeN9cur82mgWaS2kV7KY57luNqLy4X1+tZx1kZwg5SOd8CXZ1X4l3+qr80WW
b6joP5V33i+9ZtDksYX3XV8DBGOwJHJ/AZriNIjtNG8Z/YtG+S1uoMJuHII6/yrotTMgutN
mKBxHIytk9SVPNKtU5GrHZNJyTK/gG7ll8KrYTEg2srxN781S8W2RPhu/UYKbCw3eoOf6VR
0a5fS/F2qaeVxHcgXCBTwD0NbeosLzTZYZhuSRSrDPY1lFtyuRJ2nc5DwvdxjQLOechiLlI
Bnkhd2cZ7Vu+M7myGnCWOTZqFswlg2rkk+n4iuN8JynyrizuMeXCXZQex24/xq0t0W1/zby
RnihjLEdQMjA/rXYkjaS965t6TqijwpFaM6rPKxhCqeSW5yPwPWo7mX7B4wWaMKIvsqrIAO
q7sZH04rM8OslubmO4XY6TDbu4IQAlcfhipLq9RvEzXA5ENsDg/wATbjjFFzCS95ndR38Cx
bxMpQDrniuH1i5huPF5ljYMBan5v9oHj+dZmpzXEMqySSOzyNl4k4XkfpWWLpotXgic/N8x
Zj0+boKuCsEKVtTsBfF9hifezcnIrqfD0k27c5JxzXEWse1ipz14/rXY6DOsSyMZFXYvc12
U7cyOaVnobmsnNsgOSCe9Y9w4aHPPy+tXdZfzCgzlSoIweprnr+4aO28pSS7NtUe9Oo/eHo
jKntm1O4+ypxEr5dh/EfSui/d28IDMERRyT2FULWEQwkIgdgPlzxk+9VJWlaVrS4uWmlnJL
KgG1R6E+lc0yZPmOd8VXlxfXen2aW7JbSuCpfgvzjOO3/169Hklj03T0Hls2xAiovVvQD3r
gtYaS81nSLcwqkscgBHtkfpXb3VzKlzHFDEJGIJyf4R9azsFXWEUNfW0LpajCTvwytyE+p9
aZBJBp14IruYzfaeD8nyqOwFU4rWENNtiDXMu7Jc8n2q3o4uZpWe7QFRkKhGdpzinymDtHR
F9r5rK9tbHa93I2XikdOAOhwfUDrXSaZqC3ttOHjeCSGQIyuMYOD09RWHp1n9mnlZ52dC3m
R7uShP3hn0Nac8yCDg4O/qTjPFLlZLcXsW0t2T5ZDg4BY+5HNQbDGSmTjPf61qTj98QcDAH
8qpysASSpyeK52dV7sz7rJkHzVDcsAp2kVPPGQRk4rL1CUpKqZ7ck1kldlp3RheI7gWmmyX
JbnBC/XtXmlqDJKWyWLHJPeuv8eTSRW1pbNwZCZMew4/nXJ2BIkHOB0zVS0RrT0IvLG6RWH
IY1QvlARSFwcnvWtIBHfyJj7wDVl6kAI1zxzgGs0dS1MKfmQZwaktMGYFe3eoZctICQMVLa
kq/B6itWdkFoTSAvJkYyTgVveHLaRtXL3J5tzjty3TNc9ISw8oYIY5JrovDMyxWxLnkMRnN
RL4LGVeVotRO1vNEsNRJmuPMWUqAGR8EY54rkrSdILi9kgXZGcqgY5IH9DW9ca+gi8q3TzH
Ixu9KxminuWLMm0k5OKxppx3PLp8yVpFDT4prnU5At4yF2xkLu3Njpz2A603UvDUkemS3Yk
DtCCxZSCjAHBAPqMirtsLrTL4NHbRswkaVN5yGU46/lVvxBfXlpoMWnyw23kyqzIqqQV3dT
nJz1713Jq1jtjfRo4K3IKrzgg1OcMzEdPWq0IxhSB97j1qYk5Zex7VnbU776F3T1AXJGcdq
6nTpAZkQn/aPNc/JayW9hbXyg+WygNgdKu6XMf8AXkj5jj2wKykrq551TdnoGnylioIIJPX
NdhYTwyFSVBEXAJrzC11HzJRFbHI6s3oPSux0i7IDRA7yRnBrjcXF3PPnGzueoW2pQW8Hzd
AO3f8ACuC8ZXv9rbrVB+5/iPv6iryNLcQghtrHt7Ug0ozMXeNlHpXpQaSu2dGyueX3lg6K3
lF1kkBLY6AYx1qTT4CLURGUSEYIGMbR/hnpXY61ZrawF1Xnp0rmbSEohEjBpCACfp2rRzTF
zXRIEKnPTPtjNZMkF9JqIMQyM5kJY4APYfhXQKhxymRSRWwS5M4YqG6r6n1/KlYE7C6H5+n
3qWt4RJE5AhYAA49Peu2bVbPTkDyuN5P3RyRXm+tXkS3BeO4aK5j2AY4K5PrW1JCZY8yTKz
FQSc8Ck4pvUJLm1Z3DeJLZ7VlsSXmcYGBwvuTXILDJqHiHMzfu7CEQqQehY5P1OMfnVi2aL
TbbzJGwO3ufQUzRbmGPSvt1xIEe6dpSv8WSen4dPwp6RRUdFoZerzwWXj3SFlkEcbxsuW4w
T0zXUaig/s98PvlTDrg9xXF6nbweJPEl3C6bRBbqoY9VbOQR71uaNdbvDaGeXdJGGjdu5Kn
H9K5K0btFy2XkYen3Mep+I7y+QjbHGIR2werfrWrLOyhn3YJ/pXLeHpZBNfuh+SSQyADtkm
rWpzSrbSmM54wPat4xSIl8VjD0qVBrGo7nHkncNwPUk9qltW3zNEJgBJEqusi5L5zx9RWJa
sV8ySRGCSE7SBnJ9K17NPJaK9dONxOw8n2/lW6NpuxeuQbTVbS5kZyHj8ty/BBA4zS6PIl9
rd3cvngKEyeoA6j2zUOqSi6ubSAZZCwc5GCQe1T3NxDBqFvImAwRgcelPlMm3bXcn1doY1M
7nd8w4HU8cCubh/0qaZbhGDTtn3XB457HitK+vo8l2ORH936msY3axtuJAJJYj1NapWHC6V
jfguxGpjaQsU6FuuO1S2+oyecD5pI5HXrXJzX+WLhgT/dqW2u2LYVuB05p81tjOVJ7nqTak
Zra3c5YlMEemP8A6wrLnuw951BaNc8+p/8ArVyMOpOrFWk464qWK/cs8pJbJ5z16VTldmXI
7nVXJubiOOC1uDErH943fFWbsLBYwxwR+ZKSqDJ5OPWubt9TnEqhFV1AyxY8gUtzqt3LZye
VtGRtEmcHnsB681L3I9nJuwtnPJe+JpZZriPzI4ysGOAWH/6zXS6NrT3qSmVVEkR2Fk7++O
1c1dadBb6D5sYK3UH7xXB5z3/CtiAKkS3UZCNMAzj+9xxQol1XFo14njilmlY5dmPPoPSry
XIUAb/mOOn865aS4PnYDHjvVuO7Zx19sE1qlocjj1Z1UN2w3s5xgcY71latrccO2MyAHOet
Zdxqf2eBnZuNp6GuFub+W5neUtwTwPSk0a0aPMz6ZlG6Q7TgcY/KoLhMjJycjHAq0y7ZGGM
nA/lT3j3w+p9K8xvuV1OfuHG5AzZ/rWLqhXeSp478Vb8QObWWAjgkHAz0NYU0rSKSW4I7mq
StqWr20OP8dM9zqttGo/1VugA7nOTXMWcmzHPK10/itgdYWRegUJ+KgVyd84iufOj4V8H8a
iXY3hdlm8m23cc7D73yk1FLaNeSRx4+Vn/IVFK/2u24IBH6VsaCCyMz8GMYJrM6rWVzjb9A
l9MqgYViB+FRxcI7jtx0qS7cSXs7dQXJz+JpkJ2xsD0bjJ9a13O2KsiQIFukw4YOoOR/KrE
E5jiMKnbufr0781RQmObgDjjHpV+3VjIrHGc7jRJrqY+zc3Y63TYYEthK3TuzcD9anku9rM
YUVlB6kVmXfmx6fDKFbyi23Oe9Z0l+y2xAJBPWuNXb0NYYOnq5G9HcrdXBmdAFRdmUBIzmt
DW9L/t1LVLIupjiIJdDxjtXNaTf6itn5UGn+bk5EhbGa3bHVfFUWoobSzjyv/LPcCCPzo5p
xOlYWDXunBXVjcWF00FxGyEE43DGarYJY+9e2S6U/ijQr+HW7RLO8t2EkLoOgI/lkV4/eaf
PY6pJY3CESI20+/uK2p1FNEOPLoehWOnpPoNvBMAVaIZB9xXGXrrbMltESsC5y5/i+ld7dS
XtrYwRWdk11KyhCudoAA71SL23lrBf2TWLjosqDYfoafMlZHkSclJu2hiWF1stf9Fg8xN3J
zya3NM8TQ2lwv2qBo1bjPpVR9JgZ99mPIcDPyHgj+VWNNMUyhZ03AuU3OuMsO2Kh2ZhJxaP
U9IaC6iS5tZBKkgBBU559K6YRYgDEckdK5bwlCYo3CgCPIworsXUeUT04wO9Q6l0F7xOI16
IzsY5FEe1iwPt61xtjbGa8xwSpPbNd7r8XmqIoXG6T5XPfFUbTR1jePYNu3ByOrfWrpt21I
i7LUo/2ePKwOMCqc9t5LgOAM12Jt1WPcACe1c9qsZW5bPIA/Kto1OaVh83RHJ3tpI10x8iG
4ViQFbg4wBn3NSWdtHeWklhFP8AZbzGdoXgYzkZPFXLy7W3hZihkkxlUA5Nc5dXd5B5NrGw
S4BZpnXJwCemR3rbcqNy5c6rqcflfu/tEluhVt6ABSOD07nitSxtBZWUct0QZQu989j1OPS
mtbw2ungKBjK7ieedwqbWpfL0q6JYD92w/pUSOjpZGf4eLtJdarJkSXrlgp52p0H6VmJfDT
brXbYuRGZN6KOTlhzir884sIbeOEfMYwqqOgwBya4y7uXi1a4IbzHnAK55y3Sr5UTG7bbNn
w1Eywx/vCftCFm56kH/AOvVrxGxg05wpwWwB7moNMiEaxxJkPbIMMP72ct/SpfEz7ltCeUE
o3Cp6kX5pmW0Ag0uAO+0xDzOT1OelFvK0iqSNsXJAPueDUl/hoRHkAOQD7VlyXBt4dg5YjA
59K6FoUtUTPdML1ZpJcsATn88VFcakGd9uGdsZz2rMnmYlz34HFVllYOGz05q2bKJZur1pR
uLZx3qm8kspyuSOgx2qZoYvML7j5Q5x7+lPlQQWaXJYZk4SIf3f71RfU1SSI5I/ItozIcPM
24Z7KDyT9TTGlEV26hvkBzkelWTIby5tpCh8lI9uB3x2rPlfzLl36gngmpuK19C35nQ54Pv
VuO4IGA2ayw3GM96sI6889/zrdGbgbUUm9o2ZnyxwEQ4HvmtBpAbuKPfujRt2D69hXPLLIF
GxivTJq6k212HJC4BPqadjLk1Oh1C8B0qVS2A+FGfemwatFNEtuqsjpxg/riucuJ5LmJkYE
KORz3qeOYyspK4fpu74prcz9muU3jdDJUHOcHNWLe6OSxOM9c1gGQ4O4YA9KBdeX8wzjqK0
TM3DoXtZu2kIRW+Uc4HpWPEu4Mc9TmkluA5Ykfe6H0qW3A8ts4PPrUnRCPKj6mchpMr0OOO
napVZQpCnP4VAzAuABgDb/IVMg+XAHIryTikzjfGkQWW2foCp6VyF3M1vbSOVztUnPqa9K8
RWqzpCWOSFNeWeIibeNN2SgbJHtW6+Gwo7HLa1ctI0D55aMO2exP/AOqsf55Mo0JkX2rT1V
5ppVNtAmGhUhy3yqPQVZ03TX2JI8a3DYznfx+VYSdjtj7urMFIBbkSQ5J/ijPcGumj2WOiy
SYIIQucj2q1PpdpOAJbTH+0P/rVz/iy/SK1jsIv4wM8/wAI/wAamD5jVS9o0kciCWlyR7mg
AsXGcY5FNjUlzgY9qVsb8HjpmtUehe6FYEEfL25960bDDOCx5xWcWJQqBUkDyKsZyMH86mU
bocJWZ2AniFlLFK/ykA49x3rmrt02sUPHv2pZVcoBJOfwHNQNCoTAlLZ555zXPGNtbnSmbW
kteTWcapJCiDoWzzWpHb6rHcoYb6BWzhWXOKwdMhvZgIrWXZnk57VsR6ZfGdVn1BVYn72SM
VlO12dMXZWPQdPfVLeK+OrTwyCWFBHsGO/pWJLHaXmqedcW8UioFI3DndtIHPpxWNd3U+nz
mGbUjeu4U7s8AelQWV6j3pNw+YzKGweQQoPH5msYwktQUE7nfavElhJas0xWGeMEBeMEdaz
b63tbzTZYnLPvHfoD2P1qDX/Elpf2NiZflMbEgeoxXP3HiRDGI4UO0c59ahQm7SJjTi4crL
+gp5uloq5VkcqCexH+IrRewjlbZtKFpBLt9x1FU/CitPo2oSqCCknmr/n863lZfNSaNSVJy
CPcc1vKT5mkfKV48k3Y7LQZ4LLTVeUktzwO9WtU17daGK2GHbjcOw9a5xHWO3RXbcR796tw
WplcMBkdCQMZrqhTtG7BbE2m2krx/MxOeQT1FbkVt5anLZ45PpUdpHsAU/LjrVzAKYB71Ur
pEtsrNb7oiQ23Pf0rGu7PHmSMBx3aumSPKgjjtXE+LdVEIFhA3zn75Hp6VhSumTFXehydwJ
t1ybcko0hPmNy2P/11y1zMltfrLDE++BgZJM9Qf/111q7mgLe3Qd65rUBBPM0SuuUYF1zye
OBXZTk3uarRl6LVY9St2SU+UB0UdCeMZp+tSTX9vLb2rr5UJV5n656ELWXAY7aV57qAEqFI
YDOTnPTtVm+nt7ZorO2bNxOoMoC8EE56+tUtzaLVi7qSFp44icblCkj0rk7ti17JN5axizk
VVUDqCec12xVZh5hAIYce1clr6FLuPylCtcDY3Pocg/lWhnGV5WNpcWsFqi8byc8c88/lVb
XZI5rN0ZguMMOeeKjNypsDcyf88QAPf/8AXWXcLGwjLjc5BdmPJJxVKJEY6pjL27EkEZTGQ
AwPpWWxaWRd52oD19ak3AqC7Dav647VWafb85bdIOmei1qldnVGNitM2ZXX/aOcUioXYIOS
TtA9TT5v+PuQ9c81e0mPffGVsfu13fQ1XU1b0uV7q3khmWyLKu0AsSeAT1zUM0ol3McbioQ
88celSTStPdv5hBZmyxPY9qDBi2dgmRGP3jFu56DH51lbqUis05iiEWDnqCDjGRVYH5uck1
ZhgDSE3B2Jgc1c1TR/sVvFcoS0UnHPaoC6TsUVZQRhj6+wpxZt2eMHkVAmcjPPPSrHBRex9
a1gJk8UhLDOce9TecC7Hpk5+tVlO3PTnipBtx2rVIzZb3568+9TMXjjX5hk8fQVUEjRjIPz
HpinKS0TZ5wc9aoVi20wAIYk/SoJJd+M+mMVExGOCaYMlcjIHeglRLC5JzzirY+4R0Oaprh
RgHj+dWPM+Tg9+p70Az6pkAMuR6Kf0FTITjrzUcinIBPp/KnopEQwwz6+teR1PNadypq4Bj
jU+nTNeZeKLXcTAcKrfN8w6AV6HqjMJMZGQOM1wviq2eR2Dvwn3j6itHew7WRxlzBaKsMbR
tckKBjG7/61bdpEqovl2aRHHAA6VmLq8MBghggL5TqMAHBIrptNklu0w0Srk4HzZzXn4ifL
udkaVSSukY+pzxWVo8z4AUZODXk13dtfXklxLnL9P6V23j6+23H9lg4dDmUD8xXCohAzjr+
ldVH4Trw9Pljd7lq0i3A7hUN6As4QCtCzXEBkcAbeaybh/OuGkz1PFaRd5M6NtEO3hV6Emg
NIuMDhuBUaEp83FSqrM0YxlifXpVscSzNDLGy5ftzxUsELzSKu5mZuFApFt7qeQRgZJPrmv
W9K8FQ+F9Eh1fXGQ3zp5iRMf9Up7n3rL0NXJQWpi+GPhxq19E91Nd/Y41/hxljn+VdHqPws
ihs/tUt9dOo680xPHd3DYXZ00ouxAzNIN2efSuu07VdR1jSbgtfSC3OUBVl+UjGQV6454rO
Eru8loc0qlVO1zxHXvCt7pMLXlrMbq1HDHHzJ9fb3rEsruJXVLlXCD+56V7Npd7ZS+JLzw3
qLo0qSGLBHEyEc+2a898aeDpvDmtlY1ZrGf54JO2PQn1FbygmtDejWknysnuPDd1diOe3uI
5Iio2ocgqKcfBl/5Z/0mEMRkDnn2zWx4SvftOiCBmzJATGc9x2rqoowwUZA7DNKEE9zjq4m
rBuJieHNPn0rSGhlAaSUEMqn7taMNsLaFFDncB61adTtVVIwMjpRArbsSY2jg+9ONBKXMcH
xO7GpCWZUyfmHFddptnIlvmY5Pp6VmadY+fMpY4AOc+tdUsYXaGIAAya0n2Blbygh45I6U+
NQ23d0P60/B3krgenNVr24S1tWYfe7CsJLm0RDE1TVIbG2KglpT90e9eYakHutRaWU5LfMR
2FdPO+9DLK+524ya5yZY1mck5Pb3rSFJRiNPl0RSmdoom2sMgVy6xiG7lKxjDtvz3JPWugu
mzkHGBWT9l866Dq2Tt2gZ4pwQ1oU1WUztGzBi53sxHAX0plsjXmopLFAFt0bcJCeWx2HtVj
UYXjtWAJBciPg+pxWtawJa2q+XgkDCr6VpYrnUUJb3Mah4thRpCZAMdB6fWuV8R3Je9iEPL
QqWbnOM8Vd1GedLgLC+ydjsDKOOTWXiBJ7ljlwflJPJY9z+taxWgQVnzEj3gW2igxkLjkd+
OKqyXGJAW6cLVaCRNyq4DsvG08ZFRBt12wznajY+oFUtzeMdRlxIYp3AAYKNo9Oaqx/O6jr
k4pGY+WBuPvSwsEdHxnB6UI6LEssqvIxVdoPNS2t2ttHcNnc7phR75qkwIJBPIpgwe9Nsdr
l6wUtPvYj5ctzznFbaaW8+h21wwxuJYt9TWNYjbHcSZH+qNdDpOoQvoL2MrfvFzs3dPUD9K
znojKV+hV1XSTBZR4OAMYI7mp/EgjtNFsrF8+aACfXGK0NSkimWxQTBlkeM7e2frWV4omWf
xI68FAoUYrGL01JTbkrnMjG0NwOMEVIM4+lLdWctnKAQdjcqe2KiBz35rogzZ67E3APX65q
wFBUnGcDJqr90HJFODY75yOlaoizJ9+SQeMelALe3B5IquG4xk4PWp4zg/N2HFMVibAxzkY
ox6D600k5znr096N/UdCeoqhWJiSevWnA7Y+ueahyCRg/jUmfk9BnigLWPrKUM0xwTzt7+1
OU4THXH61ChyQ2TyAc/gKlDAgHpnpxXkx3PMuQ3Fqt0SzA8Y4FctrdhHcWN3E65dlI255rp
L6V4mjEZIB61mamigzlTtUEjJ9K3aui4S1PE3UI9rxs2x4/U16B4bdGVeBnbxnsK4nVLYie
3cMoXc5BPQjdniuw8MorIrLdoGbgDGa8TFrmsfV01ameVeMZjceLdRlPIMhAPsOKwgCvBPJ
rc8TQeR4lv4y/mEStkgY96xnII4616dPSKRyva5eeRYtMkx3AFYmCTwO/FdLpGknVYFVn2o
py2B1qvrWn22mSxQwne5XcSx7VpBaXMOZc1jGRGaTbjp6Vaa2kBQAksSAAKdbxhR5nOeteg
+CNL0y73aneOGjhbaUHLZ9B6cd6lyKcuRXOo+HPhC0061PiHXYQypzBHIcgn+8fYfrXJ+Pf
F0viDV2iikItozgY4DEd/pWn4p8VyXcT6bYyFLSIbDt4z7cdhXnMgVpN3Oc1k5XN6NJyfPM
29GH/ABL7+MEsZFRAM55LV7J4b8uVr9ofKwP3RAb5wVHdfT0NePeGp47bUBPcK/2ZSCWAyF
b+En2zXt/heNDFPOUCjgswHUVvBcyOTEvlmeH+JNRnsfiRqN5bN+8iuiea9i0680vx/wCFP
sV6RHKVyD3ik9fof8a8T8aCNfHeqGMnaZyQCPYU7QvEdxoGpGaHLqRgpnFVF8rt0NKkOaKa
3N/RYbnRfFV5o14PLkyVI9SOh9816BDlRgA7h7dK8gTVLqXXRqssheYybix/kK9usIlurWG
4iIIdQf8AP51CklKxzYuNmpMpEOcA9+1OgQkopGCT+dbZ0mQ/P0bHOaWy09BfLvIO3nGOK6
k1Y4Lo07S2jgjQleQOnpU7PulOM47092jRCMjdmqckytk52g9Pc1i1di5ifzAqFm+pzXOah
dGeQvvwi8AVdvLnzEVEbaO/vWBdupG0E5/SrpwtqS2VLqZmbIznpisa6YLuY5GfWtgqvkk5
HPvXOatcoAY0PWrkWkmZ08rGTAOSxwMVqWmnGP8AesMse1ULK2AmW4mHGcLWneal5MDJCqm
U45Y4A5rOwpdkYOvSJGqISADKDnPTGadbtIsTzq4lRgMHdx+FZeotctqC+bINhc7AFBA+U1
YMsUFiIYRtRQSMdAK2SJeyKGryq4Bzgg5QDjBHUmsgvuVjjkndii6u1u7rAOI04FU7yUC3A
RsBsjHoKrodcVpYaJRh03ckEhh296itpAlzG5GVzz/I0wABVyTwn60ibRIgJPUUkdOhJcw+
RMyBtyAnawOc1ECAc9cVNcK0alZBtO/PNV+pzVS0ARiclu9IM7ume9IzDkd6RSB1PPpUjNa
0iLQpApG65cAeyjk1BHK9rLIqkZyVOehq1pTI+oK8vQIcd8cVRuCv2l9vbFDd2QnrY0bS5a
41G0TBUCQHGelWNQVTrdw7t0C7c8ZqrocBm1aEg/cy53dOKfrzL/ageOUeYF5x/Caz5OxLf
v2RuwG0vbb7Nd4I9T2qpd+E5drS2EiyKOSM5xWLFf3JZQ7jaOc7ea6TwzcXUuoswY+QAQQe
maItp2kRJSjqmcpc201rKY54yjjse9V88c/lXbeKbRJoWuEGGjPPpg1xGOcHrnpWy12NKc+
ZDt2OmalUnoBUQAHuRTgx3ZwM/SqRb1Jl3Aj096U8DkdajLkHrzSF8jHSmmRYlWT5ue3apg
5MYx0qnnJ4PXrU6cr97GKm4WPrNMjG0fwr9OlWQcxgBhURDM4BPZTg/QVNGuV6E84rijozy
mlco6iMeWc4Gaz72EHzkcZyWHXrWnqEJYRckDPas6+GyWRhnBYk5NbO9mVBao8Z8QiSK+jR
gS2TgemTn+tafh2S98yOSBokVDlgx5NVfGBY6wY/KAVGHQ8NkCodEvreymcvAZnJ4A5P5V5
FdX3Pr6V3Ruh/iPw+uoXU2p2pInkyzx5yGNefTRtHchHUgqcEHtXsNu2+IhoyhyRtPFcx4i
0E3TG7tE/eJ1AH3hXZBe6meZGo03GQnhmMLppkA5yQBXKa9cfadbnJOQp2D8K77SbU22jxZ
GCRkjpzXmk533szZzucnP41afu2M4azbLVtwykc4rTtLm80z7V9lJEVzHgjptb1rOiQBAB9
Ota8StJYOIwQ20g471g3Y6LJ7mZBIxkKO33ufrTZVKybSD1/KmRqVuQz8YPNX7+Pa6SqvDA
DilsdUW1obPh638zTtQRu8eP517D4KlRvCEh8wGR40zz14x/jXlfhgE6bfHj7q5rrvhxC/n
6gDKxhiZdkZOQuQc1rRu0edileTPK/Git/wnGqZBB87j6YrETliTn8a6vxpayt4y1NljbLT
EjjPFYtrpc7yqjgJnkg88VMp2O2nBtKwloksjgRAnPGBX0J4Nhki0K0t5V+ZR1I5Ga4vwd4
dtFzLIoaYHGTXqmkWQWRWUAAcHNYOa3ODF1PsdjTlQJEWxjjr+Fcw1wYpndM5PHTpXU3ZCp
yeMdK47UHijdmD9T0rsotyR5kSV74nO/g9Saoz35LgqflyelUmd3iZi+TnHHahkDjHykYro
Vkyi0LiKeLG45HBI6VnXTh2Chs56CnRRMAQc9e1SpbPJlvbgYpylZiRlX86wW5O/AAz6Vzd
nbNfXvmup8sZPNdFqmmz3M6xox2HknP6VU1MLptkltGNsknykr2FJSvsU9FcrrGtxOEAAhi
OEHrWfr1pDJAGkcqEJYY7n1NatmBDb7mJzjj2rL1GRnVlxyT0NO1zG+t0c60Mt15m+TmNco
ehyR3rLurlRYrCrsC3ykt1FaMszRQkKoVnYjOe2OprDuDvMceQVwS3t71Z1Q1KceVJI7Co3
PnOqA8Dkk9APWnTkxsUDdeOKhUbbcgnDOQPw60X1OmKb1HSEGVmXkdBTo9jOCzYC8+59qrN
98hTketPjGcE5x3FCbvoW0XHV7mGP8AidMjb3Iqm/y57EdqsMSZJWA2bcDg9KhuGEqo5xv6
E+vvVuwiHrg4GfWlwSdxFN+83tinBTnGRWaKZe059lypXkYJqvy8hYnqc1LbDb5jA9EJ4pl
vGzyrGq5LEACmQt2zd0qRLDTbm/kGWciOMevrVS3025vpfOZT83LMfU1o21n9uuo7Yf8AHv
ajbnsznrWnea3aaRA1nZAS3GMGQcharTd9DByd7R3Me9sI7aJLbINw5G0DtXWWVrFo+jqOs
rY59PU1zXh+Br3UpLu4y6x/MT2zV7XtUKwmONvmJwo9Kjf3iZ3fulTVtUT57VW3KSCzHtXN
zzQSOWWIjn86hmlJIXr3J9TUStnApJtG8IKJMCp6A4x3pvGMClAB654pVGDgHGfWr5mWKBw
OKNw2e9Nzk85ApVG70ouA7ABHerNuqMp80E+mKq4I461aiTamWyc0gPrJWJlycj5VH6CrcW
cY5yewqsvLAkZG1QPfgVdiYKqnJHPWudbnkMiuUdliGc8j8KwdUL+ZMvBCsQTj3rqZsNEoL
cAZBFc5qy+YHwRluTjv71tte4ovVHjfjs/8TWIKWUFQSSc54rP027FtEhhi3Pxkk8de5rV+
IsJS8s3cEKVI47kNXOWgbyhxx0C15VdH1+CkpU0jsbS6uLt3mZQytgE9AD7etawRQpBILdv
euXsL82MkTOchsLnHT6V0M17Z+bH9l3SySMFZF5Ck+tKjUt7rOPGULPmiRzkLAwCnJBGDXk
Eo23cvGCHP4c17JPhRz82OmK8gvl2apcjkfvW4/Gus48Pu7mjHH5sJxwV9OM1qaaoXhxnt9
aztOcDCE5Fb0cIWTOPlI44rlqSsd8Y3RhalatbXjSKMo5yMVegAubFQwyVPTvVu/t/OhYdx
zWTaytbS7WGM8UX5loapM6/QINlleoBj5VI9OpruPhpZMLbWbllz+8RRx6A/41xWgzBrS8A
IxtHJ+teo/DoRSaBqG2Pb+8BJ9flrqw/wannYttTZ534ktfM8UXBOMlvSubktz/arBcYUY9
q7fxNt/wCEnuNo6EjPvXHqGl1ObJJ56+vvXnTfvNHqUJPlXod94VXEB7cnpzXo9jiO3yD7+
1cD4RQizUkjJJ7dq6m91HyLUxBgSw5x2rl1nNQieBim3NlbV9VYs8UbDKntXJ3FxJJKcnIz
kmrF1ODKc5BxVMqSueBk19DTioxsjmvbQeso2e59aerkjI701FUIVwOvfvSbv3yjGVzyP0q
7hdFu3DNkkck4Aq8FK8D6VDbwqig8rjtUzseHOSAcmspE31IroRww+bkZXOfauBvrn7febu
dgPy10WvXTNbSwq5XzPTjArD0yxaKINITnORmqgktWDfRFxIxHAATlgOa57UJQXYkkYNdFc
4SPI6AfnXG30xDn5vvHrWyEldmZO6DftGO+fesOeQfac9ulXrmVlUkE/L61kTsTKevrjFM7
acRswUt1yvYn1pkmQoUHoCTjnFOYkqBnjPQU3vnccUkdKEULnHanq2OQeeozUftRwvGetMB
WYnqep9acE3xMB94fMP5VGQMmpQAE2ZPz9fagCDG1/fvTlzninsFLFl+6MfjTVTkYIzQBYC
FYnOeo257GrunQeXHNdkZ8tcIPVqrCQJmPG4cYB6CpYbwwQNGfujrj1/8ArUXsS1poWnvJb
GzNnG+HPLuP89ay4xJc3ARAcsevc+9JJI08pZj1NbGnRpaJ57geZjKj0pRj3Ifuam9Akeka
Z9mTl2wZGNcnf3hnuHm5Kj5Vz/OrV/fM4KsSCfvt/SsVmLnAHyjoKqUubRbCpws7sZlmxkf
iKlVcYPcU1QR1GPrUnBHJ5qUkbMAcjjrSHJGQM+4FBBAznBpAeOD1FMQo4GeTTkJG4AZBpo
A9aljQHBJ6igCQRZOc8mrUaHZgcCkRMgc9KtxDCHbxzTZk5H1MrgnIYYIXj8BUrS7SIwcfT
mqOJIwXOcKF4HfgVIm1n3DnjIHpWMXZnmyVzUmXdbbl6KOfyrm9T4gfHQ960bm7eK2xt3Aj
nHeor6082zB2/KVzionUUbtkaWR5j46t3utMhnKAlHBJ9AR/9euKgjZYt4VmCfex6V6/r1l
HPZ/Z5E3A/IR9BwfyrgoLNLVkWbAjfKHPb/JzXj1K1z6XLp3TiE0cOpWMKpb+WyMPnB5NZ+
iOYLmaBzzFIcfnW5piRR2MoyDJC3K9yM1RsNJllvmnZ9o8wsygdeamm9GjavNRupbG9cgeU
dg7Zya8k1mIRa1dKST8/Ue/New3CkwEgf8A6q8r8SRFdakbHDAHmvRhJbHk0LczsVtOIaVV
Ax9a69E3RKcEYGK4ywYpMCRweRXcWpWWEYOVAGK5a+h6cXYiZN7kk4BH4ViXsGGLDqOhrop
EXbnBJIrE1Bdr7c8+9Zwlc6oWZp+Gi/2O/JzjauT+NeufDnEWj6jk43FG+hweleW+GogNNv
SDyVXp9a9G8EyMNOvUGBkqPyya9Og/cZ5ON1mzmvE0oXVryZskqSfrXI6ad0kkrZ3Hmt/xe
/lX1yg6u+MVkadG3lNhfvV5VTRtnpUtKdzvNKuDb6LBFEf3kgJJA5Ap81w7OFDF2xyfaqds
uyBSfugAD16U+Nd0jPjaG4HtWuHUYps+fqu8myOQEvkHJP8AWnhQcZOae8YxwfoaaFycjoM
Zr0ISuc92OaTaoVcD+tS28YaUkjj1NMijzISRk55zWlEgGDs25rRsCQcKAPu+pomZVXHHPq
acEK5z69+3vVC9kIUtx8o6VAGDeL9o1LZnKLyasBRtPCgKO3am26NJmRiMsecelTzbY7Y7j
gd81akIwNUkCW7LjnHQ1xV4+XPzYA5rotYuQzsMjHauQvZQATycjGfWuiOxpTVzNu5FJxkg
HjNVgVKBpQSxbCHPao5mJfHY0SA741GOMDrRc9CKshh4BwMYpCcdv/rUr7ScgYBPNRsRQUK
CCfwoxwAecUzJ7DNOALde3akA5SN30NKW+YsMZPQ+lCjnaByfU0EEgADJpgKqkg5X5RVq3j
Dt0GfT0qa1smlRcg7a3EtLexgMku0E9DWqj1ZjKaWhhSWk3zyBAFx198VnOMBRkn6VqXF1L
O/Xah5wO9VTAN7PjAFRJJ7FRfcroD16HtWgb6MxYYkEe3Q1R4ByQR9aTt049qWyLaTEmcyH
/Z7U1VIzzzTtnGelO+7nHJ6YpJDQzHGKB8vOAT05p+wkgYI+ophXdn5gMDvxQ1YBOWOMds5
pwBzg8f0pAvQevtUqrjr196QhFXLgcfSp416ccURoDkFfcGrSRYABBwetMzlIWPkABQcdM1
ZXcFySKasajkdKkClwegxQ2Zt3PqXyyyYIIyq8/gKHi8tQRgHpxUoyI15GAoPPbgVFO5NzB
COpBJ4rkjL3jz5GrptrBNAy3Chvr6VavbaPy5URAqj5VqJLaWOECNjyByPpV6/G2xY53fKP
xrzMRV95pCvdI891eJtxB5UOfxrktY0pru3/AHLRo3Uhx156g13us27NEJEGDu5/KubeIZO
/OfT0rnocs3Zndh6jhK6ODh03U7K6ExjDKn3ip+8P/rV0cC52CPGG5HfAq8wWWRVHbrViO1
iVOEVcHqK2qJRd0dFes5q0ihOiojArkV554ttB9qjkXoy4PFeo3SAjABJ9+9cb4pgD2qPgE
q2PpThMzw0rTPNogySjr1rstKkL26ha517ZhJuXJxWvpgMYC5yvpWtV3R6tmbboxz39xWHq
SFZ1+nQV0SneP51g6tg3Kqp7fnXLTbub0nqbnhlP9CvFI48sEfnXd+CInZL04AQBeSPrXG+
GIybG4HbyieOtd14D+a1vlYHJ2nGe/Nenh2+RnmYv4jifFMGden3g/eyT/KqtlHhCFXPIFb
Xi5ceIZgB1bqfpWfYqGmiUgY3ZP1ryqr1Z3ttUUbxQsgxxUqooAz0Hr3pqkLycgc4FNWRi+
7GDnrW1FNnz02STE+YSFyBx0piIwTaOP1pWZmbYOhqSJS2FU8Dg16kNDIsW0JJI5NX0VUAz
2HNMhQooUD2qdlHTBBznim2BEzAqW/hzWXefMGRRncMEHsK0nO0bSoPHNZ08bNMgz1OT70m
UitHH5eFQBQMc+1Z+pzLFAQSNxJBrVndYVLZGOma5PUrhpnb5vl7VpBGb3Od1Fww55zXLXr
MpOOfrXRX3UjPyjjFcxfuFfOQTg5FdC2OqjqZrfPJgDpxSuCpZeeppi5PPSppcFt/94DP1o
idpB1GBkCo8ckdcd6cep9KaPlyaRQAAkcYGak6E9/fFNHIx365FK3XbxkUAKMk57VZtFEk4
DetVBkkDJrX0qLMqvjIY4HFVHVmc9EbdrGixmQtwBnn0qYWxvsyXP3f4F7AU6SIBI4xxnrU
jOY4yATk9O2K6L2RwN36mPPZxJNtQZ7HJzk+1V54AuF6AnvV4B2ZmIwTzVSc/vSM5wOKg6I
u5lzQ4yx49Kg+6wJwatXDFjnrVYn0HNS7G8QZ88YHPeljQ5GOcc00KS4H5gVZC+WhYnGaS7
jk9Bsw2nAPfrVYqd5PBIP4VJKxduMdfWgKdntmobuF7LURQRjrx1qVY9zccinoqgcqSc8Cp
44wr7RgkfrQS5CxRjgDqetXCjxquRtzyMmo0++Gx0IwDTyMsWbOc9elBg33JAchunqOKVEJ
XJ784xTQP3e3GSORUoIKcDac80CWux9TKytEuQfmRePwpIUEmqE87QAADTI2KwAdwi4PpwK
t6cgNyWJ4bHSvK5rO9zil1OjUwx28bYBwvSo7/AGrblR0xxxUTkR26gtk461ZvNj2v3MZTO
M15VZ3bZNtDmdSiAiB3AqeeK43UkxPweCOcdq7PUiqxIQvykf8A1q4nVHX7QQDzjoKwwt3V
OmGjKjCMKBkAg9qntyWjJP8AFz9KoiYEYBz/AEq7Ef3YZulenUWhpU1JnKiNeMnpWJq1kJ7
CYquSRkD6VtH5uDwBzR5O+F42GAQea407GVOTUkzyeS2CEMVO08fjVi2hKR5xk+1bN7YmK5
dFXCjpVWEKJOn51q53R9BF8yuSxxsEbORnmsa9t5JLj7oHPc10O7KAYwW44phsw8hbaSahS
tqawdmbHhCxZoZ1KnmMjmuy8G2b295fIy4wg496z/B9qULgj+HFdXosXlalfBk+ZgoFdeGr
aNM8fFTbm2ec+LI93iCYbc/Ngd6h0+0wfN2j5a6HxHZh9dkkAyGbntTBEkNtgDoM1505Jys
bVK69mkZkpwwAI6ZxTYyMA/xAmiTBkwvDZwaYpAJ+vGK9WirI8lsskcDOM1atkySc96qwlS
eecDOK0bVct8vTtXWnoBoxoNowc49Ke8fGRnpwKeFGeBxuoY4PXjGAKYFBo8lSByTzmqcuD
cbc4YDgVpSSBI3JXoDmsaKQlzIx+duckdKTdxpdSnrB25HYcDHrXI3DHew9OtdJqr/P1LMe
RXPzxFsselbQ21IZzeosQhXoc5rkL5y1yRn2+ldbrBEcbueMZP1riZHLytJnr2roeisdtCI
oyPvdqcx+RQM56mo88d80089xn3pnUMLZPNHBUKOW9aeEBPHFOEWT24qbDuNAwCDTfrUzhR
yP0qMjvmk9ABEZmAAPNdbo8AABIwFA+grndOhMtwFGDXbWlttgjhAO5uv0q4dzmrSsrEyxm
UFgByeCewqO9j8uMjGffOa1Ej2kNtGB2qjfnZF1GSM4rW5xRd3oYVxKLWB5GGT25zzWJ5jN
lsHJPWrN87XM21D+7Hb1qHywABjp0xUXO2KSRXclu1R7cEZzVtYtxIBzxxiljhBwSSB9Kqx
d7EcUOAW9abLJwV7DjpVwgIpz9OlUWXdLjr3NZyEncjVAX5GAO9TouF6Uqpk449+etOwThs
4HTFIblfQTJAbHNTRhu3HFOVECKBktnqKuQwqiqz9KSIlKyJIbLKZLHdwQMcH8ameFVChSW
P0qwM+X7Hjr0pjBid4wQO1V0OfmuyqyENgHPHQUtuhIbjPNOO4sSc4+tGFI4Y/gM1LLTPpy
3MZso3d8kovr1wKu2DRxkMWHXqM0UV4VV2Z5027ms6wzaU1wJ+UzgYNXxEs1nEquPmjGCc8
fpRRXFb3gTZxmsTwrbxkSdd3Y+tcDdvNJI8m8YP1oorpwcVqzrgtSqq4XcXAK+lbFsVa3iJ
YYIwOtFFa1ti5lotFtwXAPY4NSJ5ZHzMCD9aKK4XscrbMDXLWOOYHeCGG7vXLsFEhG8AA+n
rRRVw2Pdw0nyo0rGFJtjMw5GO9b8drGjhiVPHXFFFc89zeTZ1HhsQpI3zdRkHmuhtVijvbm
USLyoxwfWiijDt3Z49Zu7OV1plOpNiQcN6GqNxJGiYL89OlFFK3vnPNuyMQyI1w7B+d2O9M
BUORu9aKK9iG5jdlyHywSNwPHvWxaKispZwWH1oorriWmy6DGEYeb79DTsozD5h9eaKK15U
O5R1EIICA4O8471BFbwiIsXyeo60UVjJajexzmqmMXeC3A7ismXaFILAg0UV009ilscT4oc
xxBQ3Lda4tcYB9KKK2O+h8JIWzznAA7UmFPPaiig3JBhafxyu7p3ooqjMawUDJNOSIO4TOM
9KKKkL6M6fRdMRAHdweN1dBp2JlacMNpPy564HFFFaHmVW7lyQosI2nPqa5fULppXManC5w
TRRVIVIom1VTu4559aGt1x97rx06UUVSSOq7GxwAKduOKJgkaIoA55oooYXZRkmQylCM44q
MIM9eRRRWBstiVBuORj61Gh3ScHoaKKTE9zShgUBWJ/H1q4gVmXOMYoooMJ7jt6uFUdOvpS
kqOC5wKKKZI1Y1kYJuAz0NXYbGGSHJc5z2FFFIo/9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0