%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Rečková,</first-name><last-name>Jana</last-name></author>
<book-title>Kniha prokletých</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Rečková,</first-name><last-name>Jana</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>a25132b5-8473-45bf-8b2f-e40278278606</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2009</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Jana Rečková</strong><strong> </strong><strong>Kniha</strong><strong>prokletých</strong></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Straky na vrb</emphasis><emphasis>ě</emphasis></p>
<p><emphasis>P</emphasis><emphasis>raha 2003</emphasis></p><empty-line /><p>edice Česká fantastika:</p>
<p>sv. 1: sborník Mlok 1999</p>
<p>sv. 2: sborník Drakobijci</p>
<p>sv. 3: Stanislav Švachouček: Roboramus</p>
<p>sv. 4: Zuzana Hajžmanová: Volavky</p>
<p>sv. 5: Jana Rečková: Mezi slovem a mečem</p>
<p>sv. 6: sborník Mlok 2000</p>
<p>sv. 7: sborník Drakobijci II</p>
<p>sv. 8: Robert Fabián: Mariňáci</p>
<p>sv. 9: Vladimír Šlechta: Sílený les</p>
<p>sv. 10: sborník Conan v bludišti zrcadel</p>
<p>sv. 11: Ivana Kuglerová: Stezky krve</p>
<p>sv. 13: Jana Rečková: Pečeti Černé pevniny</p>
<p>sv. 14: sborník Mlok 2001</p>
<p>sv. 15: sborník Kočas – Parcon 2001</p>
<p>sv. 16: Drakobijci III</p>
<p>sv. 17: Karolina Francová: Algar tarch</p>
<p>sv. 18: Leonard Medek a Františka Vrbenská: Stín modrého býka</p>
<p>sv. 19: Vladimír Šlechta: Orcigard</p>
<p>sv. 20: sborník Kočas – Parcon 2002</p>
<p>sv. 21: Robert Fabián: Planeta mezi dvěma slunci</p>
<p>sv. 22: sborník Drakobijci IV</p>
<p>sv. 23: Jana Rečková: Kniha prokletých</p>
<p>vyjde:</p>
<p>sv. 12: literární revue Základna 9</p>
<p>sv. 24: sborník Klášter slasti</p><empty-line /><p>Od stejné autorky u náš vyšlo:</p>
<p><strong>Mezi slovem a mečem</strong> (Praha 1999)</p>
<p><strong>Pečeti Černé pevniny</strong> (Praha 2001)</p>
<p>Copyright © 2003 by Jana Rečková</p>
<p>Edition © 2003 by Michael Bronec</p>
<p>Illustrations © 2003 by Jana Kvardová</p>
<p>Cover Art © 2003 by Zdeňka Boušková</p>
<p>ISBN 80-86428-29-X</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Obsah</emphasis></strong> Knihy prokletých</p>
<p>(1) Ve službách práva</p>
<p>(2) Výprava do démonova sídla</p>
<p>(3) Netvor přichází</p>
<p>(4) Mstitelka</p>
<p>(5) Zrádce výpravy</p>
<p>(6) Vězňové a věznitelé</p>
<p>(7) Poslední boj</p>
<p>(8) Ztracení</p>
<p>(9) Sirotci</p>
<p>(10) Pronásledovaná</p>
<p>(11) První střetnutí</p>
<p>(12) Útěky</p>
<p>(13) Niviat</p>
<p>(14) Sochař</p>
<p>(15) Jezero z pověstí</p>
<p>(16) Daleká cesta k jezeru</p>
<p>(17) Cesta do podsvětí</p>
<p>(18) Služebník a zajatec podzemních pánů</p>
<p>(19) Zrânský čaroděj</p>
<p>(20) Chranowská nedůvěřivost</p>
<p>(21) Druhé střetnutí</p>
<p>(22) Svatba</p>
<p>(23) Zkáza Metqu</p>
<p>(24) Válka se Seveřany</p>
<p>(25) Dobrovolníci</p>
<p>(26) Vězení pro hrdinu</p>
<p>(27) Gmivarovo tažení</p>
<p>(28) Daidrax – z deníku I.</p>
<p>(29) Šílení bojovnice</p>
<p>(30) Daidrax – z deníku II.</p>
<p>(31) Slepci z Norly</p>
<p>(32) Neslavná bitva o svět</p>
<p>(33) Daidrax – z deníku III.</p>
<p>(34) Šílený konec války</p>
<p>(35) Mezi přáteli</p>
<p>(36) Daidrax – z deníku IV.</p>
<p>(37) Xerchegarská brána</p>
<p>(38) Daidrax – z deníku V.</p>
<p>(39) Překladatelé Albethanea</p>
<p>(40) Brána v Sonnských horách</p>
<p>(41) Noví zajatci podsvětí</p>
<p>(42) Uprchlík na cestě</p>
<p>(43) Ta, která zůstala</p>
<p>(44) Daidrax – z deníku VI.</p>
<p>(45) Pokračování dlouhé cesty</p>
<p>(46) U zbrojíře Ikvara</p>
<p>(47) Daidrax – z deníku VII.</p>
<p>(48) Temní z Galturu</p>
<p>(49) Haifuxarovo tajné vězení</p>
<p>(50) Lži a zrady</p>
<p>(51) Konec krásného letu</p>
<p>(52) Daidrax – z deníku VIII.</p>
<p>(53) Spravedlnost a král</p>
<p>(54) Zkrocení tyrptyrga</p>
<p>(55) Přiznání a trest</p>
<p>(56) Haqjeren</p>
<p>(57) Narozeniny pověsti</p>
<p>(58) V téže chvíli</p>
<p>(59) Úkol, který se neodkládá</p>
<p>(60) Cesta dolů</p>
<p>(61) Podsvětní netvor</p>
<p>(62) Růžové hlubiny macechy Země</p>
<p>(63) Domov navždy?</p>
<p>(64) Útěk z laskavé náruče Země</p>
<p>(65) Kronikářka<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(1)</emphasis></strong><strong><emphasis>Ve službách práva</emphasis></strong></p>
<p>Olmar zaklel a zuřivě se ohnal pahýlem meče. Jeho soupeř měl ve svém selském kabátě zaručeně zašité kovové pláty. Nevypadal na to, hýbal se mrštně a točil se jako káča; moc nebezpečný chlap, i když bojovat se určitě neučil ve vojsku, ale tady, v lese a na pasekách, mezi lupiči. A teď se zubí, mizera. Musel to být pořádně tlustý kus železa, když se o něj zlomil meč, který bez úhony prošel tolika šarvátkami!</p>
<p>Lupiči, před chvílí nejistí a skoro náchylní k ústupu, se kolem Olmara začali pomalu stahovat. S nejzdatnějším bojovníkem nepřátel nebude ani teď snadné pořízení, to dobře věděli, ale jeho zničená zbraň jim dodávala naději. Olmar vztekle zúžil oči a udeřil štítem muže, jenž se k němu dostal příliš blízko. Síla úderu roztříštila jeho lebku, to bezpečně poznal. Kost křupla jako vajíčko, na omak by to byl úplně stejný pocit, ale kdo by se patlal v krvi a kdovíčem… Lupiči ucouvli, na okamžik se udělalo ticho.</p>
<p>Olmar se rychle rozhlédl. Kde zůstali ostatní? Támhle pod skalou se s kýmsi bije krasavec Marrai a jeho okrasný šerm kupodivu přináší výsledky, soupeř vrávorá a co nevidět padne. Drok se rozhání sekerou a tlačí protivníky do lesa. Třeba ho kus pokácí, když už se chytil sekery, no ne? Ale kde je velitelka, zlatovlasá Wairin? Zatraceně, vládce Tvinzilu podepsal smlouvu s ní, když padne Wairin, nedá nám kníže ani měďák!</p>
<p>V krvi mu to zabublalo novou zuřivostí. Strašnou ranou zbytkem meče odrazil čísi neobratný útok, někoho odkopl, komusi rozbil obličej chráničem lokte, jímž se ohnal dozadu. Mrtvý muž, na kterého právě šlápl, měl sekeru. Olmar se zachechtal. Tak, zahraju si na dřevorubce! Vyrval sekeru ze ztuhlé ruky. Byla to dobrá, těžká zbraň. Nezkoumal ostří, na to neměl čas. Rozmáchl se a téměř uťal hlavu nejbližšímu z lupičů, i s tuhým koženým límcem. Takže ostrá je dost!</p>
<p>Nepřátelé, kteří ho těsně obklopili, neměli ani příležitost leknout se. Když Olmar opravdu zuřil, byl nelidsky rychlý. Na okraji jeho zorného pole, překrytého rudou clonou, se mihl zděšený, bledý obličej muže, který se držel opodál. Jejich vůdce! Zbabělec! Olmar vydal bojový ryk, při němž se vždycky roztřásli i draci (tak to aspoň vykládal po hospodách), a vyrazil k němu. Jako by mu nestálo v cestě půl tuctu ozbrojených lupičů.</p>
<p>Pak mu kus děje vypadl z paměti. Vzpamatoval se, až když se o něj opřela Wairin. Plavé vlasy měla potřísněné krví a sotva se držela na nohou. Vlastně by se neudržela, nebýt jeho.</p>
<p>„Zranili tě?“ zachrčel.</p>
<p>„To nic,“ odpověděla. Tvář měla staženou bolestí. „Ale pár jich uteklo. Přes les. Mám něco s kolenem, nemůžu běhat… Marrai šel pro koně.“</p>
<p>S námahou si vybavil pár útržků uplynulé šarvátky. No jistě, před chvílí zahlédl Droka, jak mizí v lese. „Já to vyřídím,“ pravil sveřepě. „Mají ze mě hrůzu.“</p>
<p>„To jo,“ přikývla a slabě se na něj usmála. „Však jsi byl hrozný! S tou sekerou ti to vážně šlo.“</p>
<p>Oplatil jí úsměv – v jeho případě to byl spíš široký úšklebek – a vyrazil za Drokem. Koutkem oka zahlédl dva z těch nových, které Wairin najala v poslední simurlijské dědině. Poklidně obírali mrtvé. V duchu nad tím pokrčil rameny. Různí bojovníci, různé zvyky… Sám by se nikdy takhle neshodil, a obzvlášť ne před velitelkou. Když se o něj Wairin tak opírala, dostal chuť povalit ji a vzít si ji, hned teď, na místě, a to by byl průšvih, protože Wairin nebyla žádná obyčejná holka a uměla se bránit… Radši se dal do běhu.</p>
<p>Wairin ho vyprovázela dlouhým pohledem. Na Olmara je spoleh. Když ten si vezme něco na starost, jako by už bylo hotovo a vyřízeno. Můžete se vsadit, že nám v lese nevpadnou do zad žádní uprchlíci, ani se v noci nevplíží do tábora mstitelé, aby nás všechny podřezali. Povzdechla si. Stejně měla vztek, že nemůže tuhle záležitost dotáhnout do úplného konce. Pitomé koleno!</p>
<p>„Nechte toho!“ zakřičela na nováčky. „Berte jenom zbraně!“</p>
<p>Vzhlédli, jeden se dokonce zatvářil ukřivděně, ale oba okamžitě poslechli. Marrai se už vracel s koňmi. Kolem pohledného obličeje mu ladně splývaly dokonale upravené kadeře.</p>
<p>„Kdo šel honit ty otrhance?“ zavolal.</p>
<p>Wairin se pousmála. Celý Marrai. Na lupičích mu nejvíc vadí, že jsou špinaví a páchnou. Ona sama si dokázala představit horší vlastnosti.</p>
<p>„Drok, Olmar a tři z těch nových.“</p>
<p>„Bili se docela dobře,“ pravil vážně Marrai. „Tak ať se hoši trochu pobaví.“</p>
<p>„Dobíjení poražených není žádná zábava,“ řekla ostře. „Je to naše práce. Těžká a krutá, ale nezbytná.“</p>
<p>Krasavec Marrai na ni upřel svůj osvědčený pohled, který údajně lámal dívčí srdce hned na první pokus. Na Wairin ovšem z nějakého důvodu neplatil. „Jistě, velitelko,“ přisvědčil ochotně. „Je to práce. Tvinzilští kupci si oddechnou.“</p>
<p>Ano, pomyslela si Wairin. Kníže dá opravit cesty, obchod se zase rozhýbe a celé pohraničí ožije. A to všechno díky nám. Však kníže bude jistě vděčný. Nešikovně se vyhrabala do sedla. „Jedeme!“ zavelela. „Olmar to se čtyřmi chlapy zvládne a potom nás dohoní.“ A v čele svého oddílu zamířila do nejbližší hospody.</p>
<p>Vykonali jsme další záslužný čin, přemítala. Byla si tím jista! Neměla ponětí, z čeho pramení ten divný pocit neurčité nespokojenosti, a zlobila se na sebe. Její slavný otec o sobě nikdy nepochyboval! Copak je Waironova dcera nějaká citlivka? Vždycky přece neochvějně stála na straně práva. Nikdy by nepřijala úkol, proti němuž by její svědomí mohlo mít námitky. Jenže poslední dobou se jí nenaskytlo mnoho příležitostí ke skutečně hrdinským činům. Jako by se všude rozmohli otrhaní loupežníci, které beztak do lesů vyhnala nouze, nebo vzbouření sedláci, kteří přepadli tvrz svého pána a povraždili jeho rodinu; do takových ubohých, usmolených šarvátek se teď pouštěla… Draci snad úplně vyhynuli, princezny či kněžny už nikomu nestály za únos a králové své truhly s poklady střežili tak dobře, že je nikdo nedokázal ukrást.</p>
<p>Wairinina družina sice nezahálela; ona a její čtyři stálí bojovníci patřili k nejlepším, ale zakázky jí připadaly rok od roku nudnější a jednotvárnější. Jenomže vybírat si moc nemohla. Kdyby se tak někde objevil opravdový, pořádný, krvelačný a mocný netvor!</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Hospoda se s ní mírně kymácela, ale zatím to bylo docela příjemné. Wairin mrkla na Olmara. Ten už bude brzy pod stolem! Olmar něco vykládal Marraiovi, a i když se mu pletl jazyk, asi to bylo zajímavé, poněvadž krásný Marrai na chvíli nechal na pokoji šenkýřku a naslouchal s vyvalenýma očima.</p>
<p>„Byl tam zas,“ tvrdil Olmar. Bouchl pěstí do stolu, a jen náhodou se mu podařilo nic nerozlít ani nerozbít. „Takovej jako pták! Jó, vrány, kr-krkavci, to jó, ale tohle bylo… Byl velkej, hrozně vysoko a koukal… Na mě! Jako posledně v tý psí dědině, tam byl taky, lítal si tam, obrovskej… jako drak!“</p>
<p>„Nebyl to sup?“ zeptal se Marrai. Pamatoval si na tu ulmijskou vesnici se spoustou psů, větších než vlci, vycvičených k zabíjení lidí. Starosta byl naprosto šílený; pět let posílal psy na královské výběrčí daní, na tuláky a žebráky, na obyčejné kupce, dokonce na návštěvníky ze sousedních vesnic, a jeho vlastní lidé se ho k smrti báli. Olmar tehdy pobil určitě nejméně polovinu těch zuřících bestií, jenomže se potom nějak nemohl včas zastavit, nebo mu nedošlo, že většina vesničanů vlastně za nic nemůže a že ty vidle a sekery popadli spíš z čiré hrůzy, prostě tehdy došlo ke zbytečnému vraždění a velitelka s Olmarem a Drokem dost dlouho nemluvila. A supů na nebi bylo dost, a těch vran! Úplně černo!</p>
<p>„Ne! Supa poznám!“ Další bouchnutí do stolu. Nevadí, že se Wairin vyčítavě mračí. „Pokaždý mě sleduje, bastard! Pokaždý, když si chci kapku užít!“ Olmar nedbal, že ho už poslouchá skoro celá hospoda. „Proč neslítne dolů? Bojí se! Stejně ho zabiju, zabiju ho, chce to velikej luk, pořádnej luk, však já ho dostanu!“ Jeho řeč se změnila v mumlání, a to už ho Wairin s Marraiem táhla nahoru do najatého pokoje. Nebylo snadné uklidnit ho a uložit, ale velitelce se neodvážil odporovat, ani když byl opilý.</p>
<p>„Co myslíš?“ Wairin upřela na Marraie tázavý pohled. „Zdálo se mu to, nebo tam opravdu lítalo něco většího?“</p>
<p>„Já nic neviděl.“ Krásný Marrai pokrčil rameny.</p>
<p>„Jak já bych chtěla zabít draka!“ zatoužila Wairin.</p>
<p>„Jenomže posledního zaručeně dostal tvůj otec,“ poznamenal Marrai.</p>
<p>„Jo. Nejspíš to byl on.“ Zdálo se ale, že s něčím takovým se plavovlasá Wairin nikdy v životě nesmíří.</p>
<p>Té noci v najatém pokoji s rozvrzanou postelí Wairin snila o boji s drakem a ze spaní vzlykala, protože byl nádherný, dokonalý a nesmírně silný a ona ho musela zabít.</p>
<p>Ráno za ní přišli dva staříci z otcovy bývalé družiny (kdo ví, jak ji tady za hranicí vyslídili), sešlí, roztřesení a s červenými nosy – vlastně nebyli zase tak staří, ale strávili mnoho dní na cestách, v dešti, větru a nepohodě, a také mnoho nocí po hospodách s mizerným vínem. Kulhavý Quarsh ji srdečně políbil a uslintal jako nějaký starý pes, a žmoulaje slova jako vždycky, prohlásil: „Naše maličká se už nudí, že jo? Něco bysme pro tebe měli, holčičko! To se ti bude líbit, uvidíš!“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(2)</emphasis></strong><strong><emphasis>Výprava do démonova sídla</emphasis></strong></p>
<p>Wairin se nadzvedla v sedle, aby si prohlédla svou družinu. Deset mužů, deset nejlepších bojovníků, které si po dlouhém rozvažování sama vybrala ze dvou stovek uchazečů. Wairin se v tom řídila příkladem svého otce, slavného hrdiny Wairona, který říkal: „S deseti muži můžeš jít i na draka! Pokud deset nestačí, nebude stačit ani sto.“</p>
<p>Ve skutečnosti si vybrala jen sedm nováčků, tři členové její stálé družiny se výpravou také nadchli a rozhodli se jí zúčastnit, i když nebylo jisté, zda vůbec dostanou zaplaceno. Nebo možná měli jiné důvody, nad nimiž se Wairin příliš nezamýšlela. Musela by k nim připočíst svoje vlasy, svoje jasně zelené oči, způsob chůze a další věci, které neměly s jejími schopnostmi bojovnice mnoho společného. Ráda by sama sebe viděla hlavně jako bojovnici. Ne jako ženskou…</p>
<p>Byla šťastna, že se král Haifuxar dal přesvědčit a svěřil jí tohle poslání. Do poslední chvilky tehdy nevěděla, zda bělovlasý vládce přikývne. Z jí nepochopitelného důvodu vůbec nepovažoval za nutné vytáhnout do boje proti netvorovi, ohrožujícímu klidný noční spánek obyvatel Simurlie i sousední Ulmie. Tvářil se nedůvěřivě na zvěsti o únosech malých dětí, o tom, že okřídlená podsvětní zrůda se živí lidskou krví, a když mu Wairin sdělila, kdo ji přivedl na netvorovu stopu, znechuceně ohrnul rty a začal se škrábat pod korunou. Projevuje se na něm věk, pomyslela si. Otcovi přátelé a bývalí členové jeho družiny sice také nemládnou, ale oči jim slouží a mají pořád spoustu dobrých nápadů. Jako třeba právě tenhle.</p>
<p>„Démon z temnot ohrožuje nejslavnější poutní místo Simurlie, svatyni Muh,“ pravila důrazně. „Žije ve skalách na okraji prolákliny Lahne-Yutien. Dokud ho nezničíme, poutníci nebudou v bezpečí!“</p>
<p>„O co ti jde, dívko?“ vybuchl najednou král. „Kdo ti zaplatil za jeho hlavu?“</p>
<p>Wairin strnula úžasem. Co to ten pitomý dědek mele? Kdo by mi měl platit, když ne on, Jeho Veličenstvo?</p>
<p>Vládce by byl pokračoval dál, ale do věci se vložila jeho dlouholetá milenka a matka králova jediného syna, krásná Tikach. O Tikach se povídalo, že je vědma, dokonce snad čarodějka, a kouzly si udržuje věčné mládí (možná nebylo věčné, ale <emphasis>rozhodně</emphasis> vypadala <emphasis>moc</emphasis> dobře. Na to, že jí muselo být hodně přes šedesát! Tato žena teď chlácholivě položila dlaň na předloktí rozzlobeného Haifúxara a jemně stiskla.</p>
<p>„Nejdražší, proč nenecháš tuto odvážnou dívku vést výpravu do Lahne-Yutienu? Třeba se jí podaří alespoň zjistit, co přesně se tam děje! Naše zprávy z těch míst jsou v poslední době poněkud zmatené.“</p>
<p>Pomoc z téhle strany Wairin rozhodně neočekávala, a tak zůstala před trůnem stát s otevřenou pusou a červenými tvářemi, nevědouc, kam s rukama. Král konečně neochotně dal svůj souhlas a podepsal pověření.</p>
<p>Tikach vstala, důstojně mladé bojovnici podala listinu a zeptala se: „Jak si budeš hledat vhodné muže? Uspořádáš nějaké hry? Závody? Turnaje?“</p>
<p>„Mám v úmyslu sezvat dobrovolníky z celé Simurlie i Ulmie na náš hrad,“ odvětila Wairin. „Pod hradem je dokonalé cvičiště i závodní dráha pro jezdce… Už můj velký otec si tam vybíral své druhy.“</p>
<p>„Ano, to je moudré,“ pochválila ji Tikach. „Jen příliš nespěchej.“</p>
<p>„Ovšem, paní. Na výběru družiny záleží nejvíc.“ Wairin se uklonila a těšila se, že už se té hrozné ženské zbaví, ale Tikach ještě neskončila.</p>
<p>„Dovolíš, abych se přijela podívat? Princ Renge by určitě rád viděl souboje, vzala bych ho s sebou…“</p>
<p>„Samozřejmě, paní,“ vyhrkla Wairin. „Ale je to daleko!“</p>
<p>„Nevadí. Budoucí král potřebuje znát svou zemi zblízka. A sousední vlastně také.“ Tikach se sladce usmála a zmatenou a poněkud nazlobenou bojovnici gestem propustila.</p>
<p>Tikach skutečně přijela na Wairee i s devatenáctiletým princem, z něhož se kupodivu vyklubal velmi milý mladík. Vůbec nevypadal namyšleně a s mečem byl tak dobrý, až Wairin skoro litovala, že ho nemůže vzít na výpravu s sebou.</p>
<p>„Je to škoda,“ kývl princ Renge, když mu to řekla. „Potíž je v tom, že jsem jediný králův syn, jediný dědic… Moc rád bych se zúčastnil opravdu dobrodružné výpravy, ale králové a dědicové trůnu si hrdinských činů příliš neužijí. Za ně bojují jiní.“ Pevně jí stiskl ruku. „Povídá se o tobě, že stojíš vždycky na straně práva… Dívej se kolem sebe, Wairin. Prosím tě o to.“</p>
<p>I přes princovo přátelské chování měla Wairin neodbytný pocit, že ji Tikach neustále bedlivě sleduje a dohlíží na její výběr. Pro jistotu nekorunované královně Simurlie předložila seznam vyvolených ještě dřív, než jména členů výpravy přečetla veřejně. Tikach seznam pečlivě prošla a se spokojeným výrazem jí ho vrátila.</p>
<p>„Nezapomeň se dívat kolem sebe, Wairin. Hledat pravdu. Záleží mi na tom, aby se svět dozvěděl, jak se věci skutečně mají a kdo je v právu… A ty jsi největší a nejslavnější hrdinka Simurlie a Ulmie, dědička svého otce; tvoje slovo může mnohé změnit.“</p>
<p>Wairin jí moc nerozuměla. V duchu už byla napůl na cestě a nechápala, proč jí ta královská vědma tak zdůrazňuje otázku pravdy a spravedlnosti. Cožpak jsem někdy jednala proti právu? Ne, nikdy! Nicméně přikyvovala, přemáhala zívání a nakonec se srdečně rozloučily.</p>
<p>To bylo večer. Ráno stan s královskou vlaječkou nestál na svém místě pod hradbami (Tikach s princem odmítli ubytování na Wairee s tím, že chtějí aspoň takto okusit života válečníků!) a muži ze sousedních stanů tvrdili, že princ s matkou odjeli hned po setmění. Wairin to pustila z hlavy. Jí se jen ulevilo!</p>
<p>A teď nastal ten velký okamžik. Mladá vůdkyně výpravy si dala ruce vbok, odhodila plavé vlasy na záda a pronesla ke svým vyvoleným krátký projev: „Tak, chlapi! Vyrážíme. Každý z vás ví, do čeho jde. Možná zahyneme, ale určitě se pokusíme zbavit zemi démona z temnot. Je to naše povinnost!“ Pobídla koně. Míjela stany se zklamanými bojovníky, kteří nebyli vybráni, ale snažili se nedat na sobě znát, jak velice toho litují. Wairin byla na své mládí proslulá bojovnice a měla za sebou podobných výprav víc, než leckterý hrdina na odpočinku. Hm, <emphasis>podobných</emphasis>? Ne, žádná výprava nebyla jako tahle.</p>
<p>Někteří z uchazečů měli s sebou celé rodiny, a tak teď odjíždějícím hrdinům mávaly i ženy a děti. Před posledním stanem nehybně stála drobná žena s velikýma očima barvy jezerní vody. Navzdory nevinné barvě její pohled bodal. Wairin poznala ornamenty, lemující vchod do stanu. Zrânská čarodějka! Po zádech jí přeběhl mráz. Zrânové mi nejsou právě nakloněni, tahle výprava se jim z nějakého důvodu nezamlouvá… Prokleje nás? Jen vjeli do řídkého lesíka, zavolala k sobě Zarkisalana.</p>
<p>„Viděls tu čarodějnici, Zarki?“</p>
<p>„Ano. Jen nás vyprovázela.“ Zarkisalan byl velký a urostlý, jako všichni členové družiny, ale ve tváři měl trvale ustaraný výraz.</p>
<p>„Víš jistě, že nás neproklela?“</p>
<p>Rázně zavrtěl hlavou. „Ne. Určitě ne. Musela by kletbu vyslovit. Zrânové neuznávají prokletí na dálku. A mají zásadu, že prokletý musí znát původce kletby.“</p>
<p>Wairin si oddechla. „Dobře. Můžeš se zařadit.“</p>
<p>Zarkisalan zvolnil, počkal, až ho většina výpravy předjede, a zaujal předposlední místo v řadě. Teprve pak zmizel ten divný pocit nebezpečí v zádech.</p>
<p>„Proč jsi tak neklidný, Zarkisalane z Dakku?“ zavolal vesele poslední jezdec.</p>
<p>„My z Dakku jsme pořád samé tušení,“ odvětil Zarkisalan mrzutě, nicméně s kapkou nadřazenosti. „Proto mě Wairin vzala s sebou.“</p>
<p>„Vzala tě, abys pro nás hledal vodu!“ houkl Olmar, který jel před nimi. Všichni věděli, že tenhle mohutný muž s nevlídným, hranatým obličejem patří ke stálým členům Wairininy družiny, a také že s ním nejsou žádné žerty. „A ty radši drž hubu, Cherene! Náš čaroděj je lekavý jako dívenka, neplaš ho!“</p>
<p>„Dakčtí nejsou čarodějové, Olmare,“ řekl vážně Cheren. „A to je pro výpravu velké štěstí! Čaroděj by věděl, co nosíš v hlavě, a držel by se od tebe hezky daleko. Nebo by se tiše vytratil hned prvního dne!“</p>
<p>Olmar otočil koně a chystal se na mladšího člena výpravy vrhnout, ale Cheren byl lepší jezdec nebo měl možná důvtipnějšího koně; uklouzl do houští a vynořil se o kus dál vpředu. Wairin už zaznamenala hádku a výhružně mávla pěstí v rukavici.</p>
<p>„Máš to u mě!“ sykl Olmar.</p>
<p>„Ten zatracený Zrân,“ stěžoval si o chvíli později velitelce. „Neměli jsme s sebou brát nikoho z nich! Nic jim není svaté, nenaženeš jim strach ani silou, ani magií…“</p>
<p>„Proto jsem Cherena vybrala,“ ušklíbla se Wairin. „Ničeho se nebojí. Ani tebe, a to už je co říct!“</p>
<p>Dostali se na starou královskou cestu, lemující širokým obloukem pohoří Suival. Wairin zrychlila, její muži ji ihned napodobili. Dusot koní zvedal na málo používané silnici mračna prachu. Zarkisalan zaslechl, jak si Cheren za ním něco prozpěvuje.</p>
<p>„Co si to zpíváš?“ ozval se.</p>
<p>Cheren se zasmál, zvýšil hlas a skandovaně přednesl poslední verše.</p>
<p><emphasis>„Zabil jsem mnoho prorok</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>;</emphasis></p>
<p><emphasis>mluvili o naději.</emphasis></p>
<p><emphasis>Smrt chřestí kostmi do kroku,</emphasis></p>
<p><emphasis>a koně uhánějí…“</emphasis></p>
<p>„Veselé,“ poznamenal Alak, který zůstal s nimi pozadu. „Tím chceš říct, že naše výprava nedopadne dobře?“</p>
<p>„Já? Ty verše složil šílený básník Manitieve,“ ohradil se Cheren.</p>
<p>„Ty máš ale známosti, Cherene ze Šadvu!“ zachechtal se Alak a pobídl koně.</p>
<p>„Kdes to četl?“ zeptal se tiše Zarkisalan.</p>
<p>„Už ani nevím.“ Cheren sklonil hlavu, dlouhé černé vlasy mu zakryly tvář. „Zarki, tahle výprava dopadne docela jinak, než si všichni představují. Tys to ještě nepoznal?“</p>
<p>„Mlč! Olmar tě přetrhne! Nemáš ponětí, kolik lidí už má na svědomí!“</p>
<p>„Něco jsem zaslechl. Tak mi neodpovídej, když máš strach. Řekla ti vůbec naše krásná velitelka, kam máme namířeno?“</p>
<p>„Ne. Nechává si to pro sebe. Svěřila se prý jedině samotnému králi.“</p>
<p>Zvolnili. Cesta se opět ponořila do lesa, tentokrát hustého, hlubokého, ze samých velkých, starých stromů. Olmar se držel blízko velitelky. Rozhodně k ní nemínil pustit Droka, který byl podle jeho jednoduchých představ druhý na řadě, pokud šlo o lůžko krásné Wairin. Tentokrát si už naše drahá velitelka musí vybrat, a dobře to ví. Není hloupá, musí jí být jasné, že se jinak s Drokem kvůli ní pobijeme… Zvolí si určitě mě, uvažoval. Je náročná. Miluje silné, tvrdé bojovníky. A už ví, co ve mně je…</p>
<p>Což Wairin opravdu věděla. Olmar ji už doprovázel na mnoha výpravách. Měl tu neocenitelnou vlastnost, že v boji dočista šílel, nedbal na vlastní bezpečí a sledoval jen cíl, na který se upnul. Často se mu stávalo, že si na vrcholné okamžiky bitvy nepamatoval, a pak si o svých činech s požitkem nechával vyprávět. To jí nevadilo. Ani se moc nezlobila, když vyvolával rvačky v hospodách; to už tak nějak patřilo k němu a pověsti její družiny to spíše prospívalo. Hrdina může být nedůtklivý a vznětlivý, může obyčejným lidem i nahánět strach, proč ne. Olmar je někdy vážně moc divoký, až moc i na nájemného bojovníka, myslela si Wairin, ale potřebuju ho. Chrání, co považuje za své, a bude dobře, když to budu já. Jen nesmím připustit žádné rozbroje uvnitř družiny. Olmar by si měl uvědomit, jak je Zarkisalan pro výpravu důležitý!</p>
<p>Lidé z Dakku, vesničky přikrčené v horském údolí blízko hradu Chranowa, slouží chranowským Jedenácti mistrům už tak dlouho, že jim magie přešla do krve a stali se sami napůl čaroději. Skoro každý z nich má nějaké ty léčitelské schopnosti, umí pomocí proutku najít vodu, a většina také dokáže předvídat nepříliš vzdálenou budoucnost. Zarki se zdá hodně nejistý a Olmar mívá ve zvyku najít si hned zpočátku oběť, kterou pak vytrvale trýzní. Obvykle nejslabšího člena družiny. Budu ho muset držet zkrátka! Nebo ho zaměstnat jinak… V duchu se zasmála. To, co mu nabídnu, se mu zaručeně bude líbit!</p>
<p>Chládek v lese přestal být příjemný. Větve se spojovaly jezdcům nad hlavami v zelenou a hnědou klenbu, tu a tam některá z těch nižších chňapla po přilbě či rameni projíždějícího. Vlhkost se srážela na kovu jejich zbroje a stékala jim po kůži. V šeru potemněla i nálada. Wairin se otřásla. Nejdřív ta čarodějnice, teď zase tohle!</p>
<p>„Zarki!“ zahalekala. „Kde se loudáš? Co je s tím lesem? Jela jsem tudy stokrát, a nikdy se netvářil tak zachmuřeně!“ Poslední větu jen zašeptala, neboť Zarkisalan z Dakku už ji dohonil a nakláněl se k ní.</p>
<p>„Nálady lesů… Zatím nic zvláštního, paní. Chceš-li, u prvního pramene zkusím své hůlky.“</p>
<p>Už v táboře pod Waironovým hradem předváděl ostatním, jak se hůlky z různých druhů dřeva na jeho pokyn seskupí do určitých obrazců, jejichž pomocí se dá předpovídat počasí, stanovit směr toku podzemních řek, odhalit zrádce a další užitečné věci. Zarkisalan tvrdil, že hůlky ho dokážou zbavit vlivu jiného čaroděje, a dokonce i vlivu démonů.</p>
<p>„No, jdeme lovit démona, třeba nám k něčemu budou,“ poznamenala Wairin při jeho prvním představení s kouzelnými klacíky. Nedávala nijak zvlášť najevo, že by umění Dakckých příliš důvěřovala, ale přece Zarkisalana do výpravy zařadila.</p>
<p>Byla by dala přednost opravdovému mistrovi magie, nejlépe někomu se znalostí Albethanea, někomu z Jedenácti chranowských mistrů, jenže Chranowští se k jejím požadavkům odmítli jakkoli vyjádřit. Zvláštní, jako by ani oni její výpravu neschvalovali. Přijali ji sice na svém hradu, ale nejspíš jen proto, aby jí její záměr zkusili rozmluvit. Když zjistili, jak je umíněná, tiše se z jednacího sálu vytratili. Poslední z nich, sochař Lairgraven (mimochodem pohledný světlovlasý muž; s chutí by si s ním něco začala, ale neprojevil zájem), jí na půl úst – možná proti vůli Jedenáctého – poradil, ať nechá netvora na pokoji. <emphasis>Nemáš proti němu naději</emphasis>, řekl a zmizel, rozplynul se ve vzduchu. A nechal ji, ať si sama najde cestu ven, přestože mu muselo být jasné, jaké bludiště představují pro nezasvěceného chodby prastarého hradu a jak dokážou chranowští hlídací psi kdekoho vyděsit, jde-li bez doprovodu přes nádvoří… Způsoby čarodějů jsou někdy značně rozčilující. To Dakčtí jsou aspoň slušně vychovaní, skoro obyčejní lidé, kterým se dá rozkázat a oni poslechnou.</p>
<p>První pramen, o němž věděla, vyschl, koryto potůčku zapadalo vysokou vrstvou listí. Nevadí, další není daleko odtud… Ani druhý pramen však nenašli, a přitom si Wairin byla jista, že si přesně vzpomíná na dva stromy, mezi nimiž vyvěral ze země pod skalou se žilkami bílého křemene. Skalku našla, stromy, mohutný mychor a pokřivený jadl, také, ale studánka nikde.</p>
<p>Zarkisalan se neklidně ohlížel. „Měla tady být voda!“</p>
<p>Olmar se zatvářil tak hrozivě, že všichni rychle spolkli případné poznámky, nasedli a pokračovali v cestě.</p>
<p>„Brzy dojedeme k potoku Lace,“ řekla Wairin. „Je čistý, napijeme se a Zarki nám bude věštit.“</p>
<p>Zarkisalan pocítil, jak se jeho hůlky v míšku u pasu chvějí. Moc špatné znamení! Tohle vypadá na něco horšího než pouhé nálady lesa!</p>
<p>Muži nemluvili, na ramenou se jim usadila tíha. Konečně dorazili k potoku. Wairin zvedla paži, zastavila. Břeh byl zarostlý lopuším, mnohem statnějším a hustším, než by se patřilo, takže samotný potok vlastně vůbec neviděli.</p>
<p>Zarkisalan k tomu neviditelnému potoku okamžitě pocítil odpor, dokonce hrůzu. „Ne… Nechoďte blíž!“ vyhrkl. „Počkejte!“</p>
<p>Olmar se zachmuřil a zvedl pěst. „Nech toho sýčkování! Wairin, toho bastarda z Dakku musím uzemnit!“</p>
<p>„Co když to lopuší trochu prosekáme?“ navrhl hlas zezadu.</p>
<p>Zarkisalan náhle dostal strach z toho, co uvidí za svým levým ramenem, protože si v té chvíli nebyl jistý, jestli ten hlas opravdu slyšel. Otáčel se neochotně a zpomaleně. Ale byl tam jen Cheren a přátelsky se usmíval a ostatní si ničeho zvláštního nevšimli.</p>
<p>„Blížíme se k plošině Ibazo,“ dodal Cheren. „Můžeme narazit na divné věci.“</p>
<p>Wairin zvedla obočí. „Blížíme? Stezka se stáčí k východu, a odtud na Ibazo jsou to nejméně čtyři dny cesty!“</p>
<p>„Víš snad, jak daleko je to pro zemi nebo les?“ Cheren se tvářil zasněně. „Prý ses radila s mistry z Chranowa. Nezmínili se?“</p>
<p>„Odkud to víš?“ štěkla Wairin. „Kdo ti prozradil, že jsem byla na Chranowě?“</p>
<p>„Moje teta Niviat ze Šadvu je nejlepší vyzvědačka na světě,“ řekl bezstarostně. „A největší klepna. Zná všechny chranowské mistry jménem. Přála sis tu návštěvu udržet v tajnosti?“</p>
<p>Wairin polohlasně zaklela a odvrátila se. „Prosekejte to hnusné houští!“ houkla přes rameno.</p>
<p>Potok Lace sice nevyschl, ale přemnožily se v něm ohavné, bradavičnaté žáby, které se nemínily dát zahnat. Dva muži z družiny je zkusili odstrkovat rukama (přišlo jim hloupé kvůli pitomým žábám tasit meče), ale nevzali si těžké bojové rukavice, jen tenké kožené, a ty je příliš neochránily. Téměř okamžitě jim naskákala rudá vyrážka a pálící puchýře.</p>
<p>„Kdyby koním takhle otekly nohy!“ poznamenal Drok. „Nehnuli bychom se kolik dní. Ještěže nás zastavilo to lopuší! Musíme ty ropuchy obejít proti proudu.“</p>
<p>Wairin váhavě přikývla. Prodírali se lesem, postupovali pomalu. Věděla, že už dávno měla nařídit odpočinek, ale všichni byli napjatí a rozladění, a za takových okolností je lépe pokračovat, dokud se nedostanou na bezpečnější nebo příjemnější místo.</p>
<p>Krasavec Marrai potřásl rudozlatou hřívou, na niž byl patřičně pyšný. „Proč Zarki nezkusí ty svoje klacíky?“</p>
<p>„Můžu,“ řekl Zarkisalan. „Voda je blízko… Mám?“</p>
<p>„Zkus to. Třeba nám něco poradí.“ Wairin sesedla a opřela se o pokřivený kmen vrby. Ostatní obstoupili muže z Dakku, jenž rozložil na zemi hůlky, každou ze dřeva jiného stromu. Bylo jich jedenáct, jako členů družiny. Nejprve ležely v kruhu. Potom nad nimi Zarkisalan provedl několik pohybů rukama, broukaje tichá slova. Hůlky se přeskupily. Deset se jich stáhlo tenčími konci dovnitř kruhu, takže vytvořily obraz jakýchsi loukotí. Jedna se obrátila ven a oddělila od ostatních.</p>
<p>„Co to znamená?“ vyhrkla Wairin. „Je mezi námi zrádce?“</p>
<p>Zarkisalan byl bledý a třásly se mu ruce. „Jeden z nás zemře. Brzy. Nejspíš do večera.“</p>
<p>„Kdo? A proč?“ vykřikla Wairin.</p>
<p>Cheren s povzdechem pohlédl na muže, jemuž ruce otekly až po ramena. Až otok postoupí na krk, ten člověk se udusí. Smrt udušením je hrozná. Les nemá natolik jasné vědomí, aby na něj zapůsobila prosba o jeho záchranu… Proč jen si Wairin nedala tuhle výpravu rozmluvit! Tvrdohlavá, omezená ženská! I kdyby ji král Haifuxar nechal uvěznit, utekla by a vyrazila ke svatyni do Lahne-Yutienu, a nejlepší bojovníci země by se mohli přetrhnout, aby je vzala s sebou! Co mám teď udělat? Jak můžu pomoct? Zařídit rychlou smrt, nic víc. Rychlou a milosrdnou…</p>
<p>Zvedl oči, tak černé, že v nich zorničky splývaly s duhovkami. Upřel zrak do větví nad sebou. Vzápětí za zády neklidně přešlapujícího Olmara cosi zapraštělo. Mohutný bojovník se lekl, prudce se obrátil. Z houští se vymrštila ostrá, dlouhá větev, minula Olmara a probodla hrdlo nešťastníkovi, odsouzenému k udušení. Jasně červená krev zbarvila trávu, muž zachrčel a padl mrtev.</p>
<p>Zachmuřeně v měkké půdě hloubili hrob. Okamžité vyplnění věštby zapůsobilo na všechny, nejvíc na Zarkisalana samotného. Také druhý muž s oteklýma rukama vypadal vyděšeně. Cheren ho nenápadně sledoval. Ne, u něj se otoky nešíří.</p>
<p>Mrtvého se každý bál dotknout. Cheren ho tedy uchopil pod rameny a obratně umístil do mělké prohlubně. Ostatní začali hrob rychle zahrnovat.</p>
<p>„Řekněte někdo něco,“ zamumlala Wairin. „Ať o něm bohové vědí… Já na to nejsem.“</p>
<p>Cheren zkřížil ruce na prsou, s prsty položenými na ramena.</p>
<p><emphasis>„Nemůžeš smrti uhýbat,</emphasis></p>
<p><emphasis>všechno se jednou musí stát.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kéž deště dlouho kropí zem,</emphasis></p>
<p><emphasis>než do ní navždy ulehnem!“</emphasis></p>
<p>Wairin si poprvé všimla, jaký má ten mladík hlas. Dokonale zapadá do smutného lesního šera, dokonale se hodí k rozloučení nad smutným hrobem. Jako by promluvil sám les.</p>
<p>„Co je to za verše?“ zeptala se. „Připomnělo mi to Šíleného básníka.“</p>
<p>„Ne, tyhle nesložil Šílený Manitieve, ale jeho velitel,“ odpověděl Cheren. „Pojďme. Nechme ho o samotě s lesem.“</p>
<p>Wairin nechala Olmara a Droka, ať hledají cestu, a přitočila se k Cherenovi. „Nějak moc toho víš,“ řekla. „Dokonce i to, že velitel Šílenců Ysquanir skládal verše…“</p>
<p>Řádění Šílenců už bylo pro většinu obyvatel Simurlie a sousední Ulmie minulostí, a ti, kdo si na tu dobu pamatovali, se raději pokoušeli rychle zapomenout. Málokdo už věděl, že oddíl Šílenců, vedený čarodějem, před lety v podstatě vyhrál válku Ulmie proti Seveřanům, které tehdy ovládali Páni podzemí. Obyčejné vojsko by proti kočovnickým kmenům, posedlým zlem, nemělo valnou naději, a ulmijský král to naštěstí chápal…</p>
<p>Pro Wairin však tahle minulost zůstávala stále živá. Samozvaný velitel Šílenců Ysquanir byl přítelem jejího otce, a slavný Wairon bezvýhradně věřil, že neměl jinou volbu, než své lidi očarovat. Wairin si také vzpomínala, jak si otec zakrýval tvář pokaždé, když někdo z hostů na Wairee začal vyprávět o hrůzách řádění zbytku toho nešťastného malého vojska. Sám nejlíp věděl, kolik zla způsobilo posledních pár přeživších a jak zoufale se jejich velitel, čaroděj Ysquanir, snažil zastavit je a zabránit nejhorším škodám. Všichni Šílenci byli postupně zabiti nebo popraveni a jako poslední zemřel právě básník Manitieve. Jediný Ysquanir zázrakem přežil a oba králové, ulmijský a simurlijský, mu nakonec dali milost. Vzápětí však zmizel ze světa a jeho jméno bylo zapomenuto.</p>
<p>„Mezi lidmi se zpívá hodně písní s jeho verši.“ Cheren kráčel po hrbolaté půdě s jistotou a lehkostí, která Wairin připadala skoro nepřirozená. „Když se Manitieve opil, často mu chyběl rým… Ysquanir mu ke konci hodně pomáhal. Tak jsem to slyšel vyprávět. Ty verše se dají poznat.“</p>
<p>„Jak?“ zeptala se.</p>
<p>„Nejsou tak kruté. Manitieve byl krutý. Jako všichni, kdo nejsou milováni.“</p>
<p>„Ysquanir byl milován?“</p>
<p>„Ach, jistě.“ V Cherenových očích se černě zablesklo. „Můžeme nasednout, Wairin. Les řídne.“</p>
<p>Zarkisalan, naslouchající Cherenovi s mrazivým pocitem čehosi dobře známého, ale jen zapomenutého, co si člověk zoufale chce a nemůže vybavit, se k nim otočil. „A přebrodit potok. Žáby jsou pryč.“</p>
<p>Muži si šeptali, že les požadoval lidskou oběť. Něco by na tom mohlo být, uznala Wairin, ale místo strachu se v ní vzmáhal vztek. Překročili potok, ale nepili z něj. Velitelka pak hnala oddíl bez odpočinku do svahu, na němž les pozvolna přecházel v řídký hájek, křovinami porostlou stráň, a nakonec v louku s vysokou travou. Ohlédla se. Lidé byli unaveni, ale nereptali. Zarkisalan ve tváři zešedl a ten druhý hoch popálený žabím jedem se sotva držel v sedle.</p>
<p>„Před námi je vesnice,“ oznámila. „Zkusíme sehnat nocleh.“</p>
<p>„Je to zrânská vesnice,“ ozval se Cheren.</p>
<p>„No a co?“ zamračila se.</p>
<p>„Říkám to, aby všichni věděli, kam jdou. Tady nás nebudou mít rádi.“</p>
<p>Wairin se na něj zahleděla pozorněji. Nebyl unaven. Vůbec ne. A přitom byl z vybraných deseti nejštíhlejší. Jen jeho smrtonosná jistota v zacházení se zbraněmi ji přesvědčila, aby ho zařadila do oddílu. „Co mají Zrânové proti mé výpravě?“ zeptala se přímo.</p>
<p>Pokrčil rameny. „Musíš se zeptat jich.“</p>
<p>„Ty jsi taky Zrân!“ zavrčel Olmar.</p>
<p>„Já se té výpravy <emphasis>účastním</emphasis>!“ odsekl Cheren.</p>
<p>Wairin pobídla koně, rozjela se k vesnici. Olmar Cherenovi výhružně ukázal zaťatou pěst. „Ještě jednou ji rozzlobíš!“</p>
<p>Cheren se chladně pousmál. „Copak mi asi uděláš?“ Nedával najevo strach. Bystřejší člověk by možná v jeho hlase našel stopu lítosti.</p>
<p>„Zmlátím tě, že se nehneš!“ zařval Olmar a vyrazil za svou krásnou velitelkou.</p>
<p>V hospodě nebyli na ubytování pocestných zařízeni, ale služka se okamžitě vypravila do podkroví uklidit komoru, která se dala použít jako pokojík. Byly tam dvě staré, rozvrzané postele. Wairin se bavila pohledy, které na sebe vrhali Olmar a Drok. Cheren se věnoval Kalandovi, jehož oteklé ruce krutě bolely. Sehnal místní bylinkářku a získal od ní mast, kterou teď Kalandovi natíral ruce, zápěstí a předloktí. Něco si přitom mumlal, ale kromě Zarkisalana tomu nikdo nevěnoval pozornost. Krasavec Marrai dělal oči na dceru hospodského, jež se na něj povinně usmívala, ale sotva na ni Cheren kývl, vyskočila a podepřela vrávorajícího Kalanda z druhé strany.</p>
<p>Wairin objevila, že má dopito. Vtom se jí přes rameno natáhla ruka a dolila jí ze džbánu. „Cherene! Ty jsi na dvou místech najednou?“</p>
<p>„Ne, jenom rychle chodím. Uložili jsme Kalanda do takového kumbálku. Jilina na něj dohlédne.“</p>
<p>„Jilina? Nějak sis ji ochočil!“</p>
<p>Podíval se na ni. „Ty to nevnímáš, ale pro ni mám na čele velkými písmeny napsáno, že jsem Zrân. Právě tak pro tu vědmu, která mi dala léčivou mast… Nespi v noci s Olmarem, paní.“</p>
<p>Zaťala pěst, udeřila do stolu. „Ty! Ty… Nebudeš mi nařizovat, co mám dělat!“</p>
<p>„To byla jen rada,“ řekl.</p>
<p>Ušklíbla se. „Mám si vybrat raději tebe?“</p>
<p>„Ne.“ Vyslovil to jasně a zřetelně. Znělo to jako odmítnutí. Co si ten chlapeček dovoluje? Když zapískám, bude skákat! Jako ostatní! Jako všichni!</p>
<p>Zvedla hlavu. Zdá se, že jsem na chviličku usnula… Je pryč. Cheren ze Šadvu, nejpodivnější muž z mé družiny. Nejzáhadnější. Nejopovážlivější. Drzoun. No co. Stejně budu spát s Olmarem.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(3)</emphasis></strong><strong><emphasis>Netvor přichází</emphasis></strong></p>
<p>Olmar se neklidně převaloval, lůžko skřípalo a sténalo. Měl by být spokojen. Velitelka si ho vybrala! Konečně se stali milenci! Představoval si, jak mu teď Drok závidí… A přitom kdovíproč nemohl usnout.</p>
<p>Wairin pravidelně oddechovala, všude bylo ticho, jen ze stájí se tu a tam ozvalo koňské zafrkání, hrábnutí kopytem, pak někde zaštěkal pes… Závan větru otevřel okno.</p>
<p>Oknem vletěl dovnitř stín, podobný obrovskému netopýrovi. Oči mu ve tmě svítily. Olmar hrábl po meči, ale poslední pohyb svého života nedokončil. Noční host byl rychlejší. Největší silák Wairininy družiny ležel na posteli a jeho mohutné tělo pomalu chladlo. Neměl žádné viditelné zranění. Síla, která mu zlomila vaz, byla strašná, ale nezanechávala stopy.</p>
<p>Návštěvník složil křídla a usedl na druhé lůžko. Teď se podobal člověku, zahalenému do černého pláště. Dotkl se ženiných vlasů, její hladké tváře.</p>
<p>„Už dost,“ zamumlala. „Spi, Olmare!“</p>
<p>Odpověděl jí tichý smích. Otevřela oči. „Kdo…“</p>
<p>Položil jí dlaň na ústa.</p>
<p>„Nebudu křičet,“ vyslovila nezřetelně.</p>
<p>Pustil ji. Sáhl jí na nahé rameno. Jeho dlaň byla jemná, jakoby lidská.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zašeptala. Nechtěla dát najevo strach, ale třásla se po celém těle. Smích nočního vetřelce zazněl drsněji, chraptivěji. Odtáhla se. Netvor! Démon! Zrůda z podsvětí! „Zmiz!“ sykla nenávistně. „Pro tebe není na světě místo!“</p>
<p>Konečně se jí podařilo vytáhnout zpod polštáře dýku. Prudce po démonovi chňapla, zbraň držela připravenou. Nahmátla pevná, svalnatá ramena, ruce jí sjely na hruď, břicho… Nějaké zranitelné místo! Kde ho máš, netvore? Jsou to lidské tvary, právě takové, jaké mám u mužů ráda, ale pokryté tuhou, šupinatou kůží. Nebo to je tvůj oděv? Tvé brnění?</p>
<p>Odstrčil ji. Začal vstávat… Rozpřáhla se a vší silou bodla. Tam někde by mohl mít srdce. Pokud ho vůbec má.</p>
<p>Byl příliš rychlý. Ostří sklouzlo po šupinách, vydalo zvuk, z něhož naskakuje husí kůže. Netvor jí sevřel zápěstí, až vyjekla bolestí a upustila zbraň. Napůl dívku zvedl a podržel ji před sebou, jako by si ji v té tmě prohlížel. Čekala, že jí prokousne hrdlo nebo rozpáře břicho nebo něco ještě strašnějšího. Odhodil ji zpátky na lůžko. „Proč… mě nezabiješ?“ vyhrkla.</p>
<p>Neodpověděl. Napadlo ji, že možná neumí mluvit, nezná lidskou řeč… Ucítila na tváři vánek, který vyvolal pohyb jeho křídel. Proti oknu, světlejšímu čtverci ve tmě, spatřila jeho vlasy. Kudrnatou hřívu, kroutící se prameny, divoké, nečesané… Přitáhnout si ho za ty pačesy. Zabořit do nich prsty… Zděsila se. Vzpamatuj se, Wairin! Před tebou stojí démon, stokrát silnější než ty! A Olmar spí. Olmar spí? Po zádech jí přeběhl mráz.</p>
<p>Potřetí se ozval jeho smích, a tentokrát zněl zlobně a zlomyslně. Démon udělal dva kroky k oknu, rozhrnul záclony a vzlétl. Zahlédla dlouhé svalnaté nohy, pružný odraz… Nádherná bytost! Okouzlení pominulo. Wairin objevila, že Olmar je mrtev.</p>
<p>Roztřesenými prsty si nakřivo pozapínala pár knoflíků, seběhla dolů do výčepu. Stěží zadržovala křik, který se jí dral z hrdla. Ještě krok, a už to nevydržím, začnu ječet jako obyčejná ženská… Z lavice pod oknem se zvedla temná postava. Cheren. Jako by tady na ni čekal. Okamžitě se uklidnila. Bylo to jako probudit se ze zmateného snu, jako vyjít ze tmy na slunce.</p>
<p>Cheren se na nic neptal a zavedl ji na seník, jinam, než se uložili ostatní. Starostlivě ji zabalil do svého pláště a objal. Čekala, že se o něco pokusí, když se choval tak důvěrně, ale nepokusil se o nic. Uspal ji jako dítě.</p>
<p>Ráno se jí nechtělo vstávat. Jí, vždycky čilejší než ptáci! Zívala a protahovala se a vůbec se jí nechtělo myslet na to, co se stalo v noci. Nejraději by na všechno zapomněla a dívala se na Cherena, jak sedí, už úplně oblečený, ale s mokrými vlasy (kdepak se asi koupal?) v nízkých dvířkách seníku a komíhá nohama.</p>
<p>Jenomže byla velitelkou téhle výpravy, a proto si musela hned teď vzpomenout, co se stalo v noci. Nebylo vyhnutí… Navštívil mě netvor, můj nepřítel, můj protivník. Zabil Olmara, a mě ne. Chtěl si mě jen prohlédnout? Myslí si, že ženy nejsou nebezpečné?</p>
<p>Prohrábla si prsty vlasy. „Víš, kdo mi v noci vlezl do pokoje?“</p>
<p>„Domyslel jsem se,“ zamumlal Cheren.</p>
<p>„A proč… Proč jsi v noci nic…?“ Málem se začervenala a vzápětí dostala vztek, na sebe i na něj.</p>
<p>Vzhlédl. „Nebyla to správná chvíle. A ty nejsi pro mě ta správná žena.“</p>
<p>Zadržela dech, počítala do dvaceti, a pořád ještě se jí chtělo zařvat a zbít ho. Ale tohle také nebyla ta správná chvíle. Jen počkej, však ti to jednou vrátím i s úroky!</p>
<p>Olmara pohřbili vesničané na svém hřbitůvku. Wairin se upřímně podivila, že starosta bez námitek souhlasil s jejím návrhem. Loupla očima po Cherenovi, ale ten se tvářil nezúčastněně. Na pohřeb nešla. Ke hloučku vesničanů za chatrnou ohradou se připojili jen Cheren se Zarkisalanem. Čekala v sedle, až se ti dva objeví ve vratech ze zpuchřelého dřeva. Přes zeď slyšela hlasy a jeden z nich, přednášející verše v jazyce pro ni cizím, beztak zránsky, ji vábil a lákal k sobě. <emphasis>Pozvu sem i tvou smrt, chceš?</emphasis> Jsou to čáry? Pronáší snad Cheren nějaké zaklínadlo?</p>
<p>Otřásla se a odvrátila od hřbitova. Drok na to už čekal a bez váhání jí významně položil ruku na stehno. Zvedla oči. „Nebojíš se, že budeš další na řadě?“ zeptala se.</p>
<p>„Nebojím.“</p>
<p>„Dobře.“ Oba věděli, co to znamená.</p>
<p>Konečně se ti dva objevili v bráně, výprava mohla vyrazit. V první zatáčce v lesíku za vesnicí zůstal Marrai pozadu a něco si spravoval na sedle. Cheren se také opozdil. Když dohonili ostatní, Marrai skrýval oteklé oko a natržený ret a mlčel. Cheren také nic neříkal. V tom určitě vězí to děvče z hospody, pomyslela si Wairin. Marrai si k ní asi dovolil víc, než měl. Zrânové umějí držet pohromadě.</p>
<p>Čekalo je putování pustinou. Zásob měli poměrně dost, a ve stepi a skalách bylo hodně zvěře. Wairin důvěřovala svým šípům i zkušenostem s pastmi. Potoky v téhle oblasti často měnily koryta, vápencové skály zase tvar – krajina byla jakoby poddolována jeskyněmi, jejichž křehké stropy se čas od času propadly, kamení zavalilo podzemní tunel, kterým protékal ponorný potok, a voda si hledala novou cestu. Hluboké závrty byly na mnoha místech zarostlé kravinami, a tudíž pro rychle se pohybující oddíl nebezpečné. Wairin hodně spoléhala na Zarkisalana. Vycítí vodu i pod zemí, dokáže odhalit jeskyně, a snad nás předem upozorní i na nějakou tu propast.</p>
<p>Zarkisalan se snažil. Hned prvního večera zavedl družinu k čistému potoku. Když rozdělali oheň, rozložil na břehu devět hůlek. Zvedl hlavu a nenápadně se obrátil k Cherenovi. Ten stál opodál s rukama založenýma na prsou, s přivřenými víčky, odraz plamenů mu pohrával na tváři a leskl se ve vlasech. Nehýbal se. Zarkisalan vzdychl. Cheren měl schopnost uklidnit ho a umožnit mu lepší soustředění, a patrně by dokázal ještě víc, jenomže mu z nějakého důvodu nechtěl pomáhat. Možná ten Zrân, obdařený jakousi přirozenou mocí, na kouzla s hůlkami nevěří. Ví vůbec o své síle?</p>
<p>Zaměřil se na dřevo zbylých hůlek. Představoval si stromy, ze kterých vzešlo. Nechal na sebe i na ně působit noc, vodu a skály, ukryté ve tmě. Hůlky se pohnuly, zavířily. Wairin strnula. Kdosi vyjekl. Vzdušný vír odnášel klacíky pryč, směrem k potoku. Zarkisalan si zakryl tvář, zasténal, jako by ho něco zle zabolelo. Co tohle mělo znamenat? Proč mi je vzali?</p>
<p>„Nemáme to vědět,“ ozval se Cheren.</p>
<p>„Nebo to znamená, že zahyneme všichni,“ řekla Wairin.</p>
<p>Té noci spala s Drokem a přitom si představovala, jaké by to bylo s Cherenem. Cheren se ve spánku převracel a myslel na sametová křídla démona. Ve vzduchu byl cítit déšť.</p>
<p>Od Waironova hradu je k proláklině Lahne-Yutien daleko. Uprostřed léta je cesta téměř příjemná, totiž byla by příjemná, kdyby se před Wairininou družinou neskrývaly prameny i zvěř a kdyby jí velké šelmy, které si lidí nikdy nevšímají, kdovíproč neprojevovaly nepřátelství.</p>
<p>Wairin měla původně v plánu vyhnout se větším městům, nakonec ji však neočekávaný nedostatek zásob donutil k zajížďce do Seilanghinu. Trhovcům ve městě bylo lhostejné, komu své zboží prodají, ale chodci v ulicích jako by věděli, koho potkávají, a odvraceli se, plivajíce na zem.</p>
<p>V hospodě blízko náměstí došlo k nečekané a strašné události. Žena, kterou nikdo z přítomných členů družiny neznal, probodla Marraie. Udělala to rychle a důkladně; patrně si vůbec nestačil všimnout, že je mrtev. Kaland s Alakem, kteří spolu s ním zašli ochutnat místní pivo, byli tak překvapeni, když vytáhla dýku a bodla, že se ani nepokusili zasáhnout. Potom už se museli bránit, neboť šílená vražedkyně ohrožovala i je. Wairin, která na ulici před hospodou jen tak ze zvyku smlouvala s prodavačem ochranných amuletů, očarovaných severskými šamany, uslyšela křik a vběhla do výčepu, v patách za ní Cheren. Když ho běsnící žena spatřila ve dveřích, vykřikla, upustila zbraň a vrhla se mu kolem krku, hlasitě vzlykajíc.</p>
<p>Trvalo nekonečně dlouho, než dorazila městská stráž i se starostou, a Wairin to také starostovi dala důrazně najevo. „Ta žena musí být popravena ještě dnes!“</p>
<p>Cheren mlčel, pevně vražedkyni držel a Kalandovi připadalo, jako by se ji spíš snažil chránit před rozzuřenou velitelkou družiny.</p>
<p>Starosta, bělovlasý tlouštík s chytrýma očkama, se jemně ušklíbl. „Jsi snad soudce, paní? Ach, ne. Ty jsi kat!“ Wairin zrudla. „Vedu královskou výpravu!“</p>
<p>„Ano?“ Starostův hlas zesládl, ale z té sladkosti kapal jed. „Čím jsi našeho dobrého krále přesvědčila, hrdinko z Wairee?“</p>
<p>„Do toho ti nic není,“ procedila mezi zuby.</p>
<p>„Ten takzvaný netvor nikomu neškodí,“ řekl starosta. Vzdychl. „Ostatně soudce nesezenu dřív než zítra kolem poledne. Odjel do svého letního sídla.“</p>
<p>„Kdybych teď poručila svým lidem, aby tu ženskou rozsekali, a všichni bychom odjeli, co bys asi tak udělal?“ Wairin planuly tváře, cenila zuby jako šelma. „Odvážil by ses se mnou bít?“</p>
<p>„Neměla sis brát s sebou svědka,“ ozval se tiše Cheren, jenž dosud nepromluvil. „Já nebudu lhát.“ Předal plačící vražedkyni stráži a nenápadně pokynul starostovým mužům směrem ke dveřím.</p>
<p>Wairin se k němu otočila a namířila na něj prstem, jako by to byla dýka. „Ta žena vraždilal Pochopil jsi to vůbec?“</p>
<p>„Pochopil,“ přikývl.</p>
<p>„A pak tě objala,“ poznamenal starosta.</p>
<p>„Ano, objala,“ přisvědčil Cheren. „Bude soud?“</p>
<p>„Zítra.“</p>
<p>„A co když do zítřka přijdu o další bojovníky?“ vykřikla Wairin.</p>
<p>„Troufáš si na démona, a obyčejných měšťanů se bojíš?“ Starosta se odvrátil a důstojně opustil pracovnu.</p>
<p>Wairin se rozpřáhla a vší silou udeřila Cherena do obličeje. Ani se nepohnul, nesetřel si krev. Když vyšla z místnosti, mlčky ji následoval.</p>
<p>Té noci nespal s ostatními a Wairin připadalo trapné vyptávat se, kam zmizel. Zarki to ví, tušila, když klouzala pohledem po tvářích svých mužů. Jemu se asi Cheren svěřil. Má i tady, v tomhle městě, známé? Žijí zde nějací Zrânové? Určitě. Jsou všude. Měli raději zůstat v pekle! Bez toho prokletého národa čarodějů bychom se klidně obešli!<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(4)</emphasis></strong><strong><emphasis>Mstitelka</emphasis></strong></p>
<p>Starosta Seilanghinu Viekca se zvedl od večeře a otevřel okno, za nímž se ozval podezřelý šramot. Přes římsu se přehoupla štíhlá postava. „Od čeho máš tak oteklý ret?“ zeptal se starosta návštěvníka.</p>
<p>Mladík se křivě usmál. „Velitelka nebyla spokojena s mým chováním. Víš, kdo jsem?“</p>
<p>„Tuším. Má žena tvrdila, že jsi Cheren ze Šadvu.“</p>
<p>„Správně. Přišel jsem si promluvit o Žale.“</p>
<p>„Bude odsouzena a oběšena,“ řekl unaveně pan Viekca. „Tvá velitelka nepřipustí jinou možnost. Moji lidé nebudou vraždit bojovníky, kteří mají Haifuxarovo pověření. I když si myslíme, že králi asi přeskočilo.“</p>
<p>„Ne, v tom měla prsty Tikach.“ Cheren se bez vyzvání usadil na nejbližší židli a nalil si víno. „Smím? Mám hlad.“</p>
<p>„Jen si ber, příteli. Můžeš mi aspoň naznačit, k čemu je tahle nesmyslná výprava?“</p>
<p>„Má svůj smysl, ale jiný, než by se zdálo. Pochopitelně tady jde o jistou dívku, dceru velkého hrdiny, která o tom takzvaném netvorovi nic neví a potřebuje, aby jí někdo otevřel oči. Ale ve hře jsou ještě další záležitosti.“ Zamračil se. „Věci mezi kněžími a jejich bohy, a také podzemními pány, kteří se do nich pletou… A nikdo neví, jestli nemají na své straně některého ze sousedních vládců.“</p>
<p>„Víc nesmíš říct?“</p>
<p>„To už je skoro všechno. Zbytek musíme teprve zjistit. Nebuď tak zvědavý, pane starosto! Teď chci zachránit tu ženu. Ubožačka! Byla by zabíjela dál, kdybych se tam neobjevil… Milovala ho, viď?“</p>
<p>Starosta zachmuřeně kývl. „A patrně na něj vzpomínala mnohem víc než jiné… Myslíš, že tě poznala? Co vůbec máš v plánu?“</p>
<p>„Wairin spěchá a je netrpělivá. Jakmile tu ženu pověsíte, obrátí koně a tryskem se požene k nejbližší městské bráně.“</p>
<p>„A co? Když už chuděra bude viset?“</p>
<p>„Udržím ji naživu, než jí pacholci sejmou oprátku. Ale měli by si pospíšit.“</p>
<p>Starosta se zvedl a lapaje po dechu přistoupil k oknu. „Nějak mi schází vzduch,“ usmál se chabě. „Takové věci dokážeš? Ty, neopeřené mládě?“</p>
<p>„Vzpomeň si na jiné neopeřené mládě,“ řekl Cheren. „Vzpomínáš?“</p>
<p>„Jistě.“ Viekcův pohled se vzdálil, rozběhl se časem o víc než čtvrt století nazpět. Asi tam nalezl příjemnější krajinu, protože do skutečnosti se vracel jen neochotně.</p>
<p>„Není ve městě čaroděj, který by mě mohl odhalit?“ zeptal se Cheren.</p>
<p>Starosta zavrtěl hlavou. „Pokud vím, tak ne. A i kdyby, bude mlčet… Prozradíš mi, kam míříte? Nemám ani tušení, kde je jeho úkryt!“</p>
<p>„Neukazuje se před lidmi, když nemusí. Sídlí teď v Lahne-Yutienu, vysoko ve skalách. Ještě to poutníci neroznesli?“</p>
<p>„Mají asi jiné starosti,“ řekl Viekca. „Hodně se jich z pouti nevrátilo. Kolem svatyně Muh se opravdu děje něco neblahého.“</p>
<p>„Jistě. Proto tam jdeme.“ Cheren se vyklonil z okna. Byli v prvním poschodí, dost vysoko nad zemí, ale ne pro něj. Seskočil lehce a jakoby zpomaleně, dopadl na nohy, zamával starostovi a zmizel za plotem.</p>
<p>Zarkisalan měl po celou dobu, co se zdrželi v Seilanghinu, podivný pocit. Lidé na něj a jeho druhy hleděli se skrývaným nepřátelstvím. Prodavači ve stálých obchodech jim odsekávali. Pivo bylo hořké, víno kyselé, jídlo mělo příchuť zatuchliny, dívky se od nich odvracely. Oddechl si, když tu zatracenou ženskou konečně popravili a Wairin pobídla koně. Ani se nepokochala pohledem na houpající se tělo. Ona snad ani neposlouchala, co šílená žena vykřikovala, když ji vedli na popraviště.</p>
<p><emphasis>Zabila bych vás všechny! Co vám udělal můj miláček? Vy sami jste netvorové z temnot!</emphasis></p>
<p>Umlčel ji až kat. Dav kolem šibenice byl nepochopitelně tichý. Skoro jako by ženina slova schvaloval!</p>
<p>Zarkisalan měl chuť vyrazit hned za Wairin, ale všiml si, že Cheren se zdržel poblíž šibenice a pozoruje katovy pomocníky, jak stahují tělo dolů a sundávají oprátku. Nějak rychle, pomyslel si. No nic, vždyť byla mrtvá, jakmile ji shodili ze schůdků, její tělo sebou škublo a pak úplně zplihlo, jako hadr… Obrátil se a cválal za Wairin. Cheren ho brzy dohnal. Zarkisalan na něj letmo pohlédl a polekal se. Mladík měl vlasy slepené potem a na čele velké kapky. Jako by se právě důkladně vykoupal nebo řádně zmokl.</p>
<p>„Nesnášíš popravy?“ zeptal se ho soucitně.</p>
<p>Cheren jen mlčky zavrtěl hlavou. Podlitina na levé tváři už se mu ztrácela, ale teď její žlutá barva na bledé kůži působila přízračně. Zarkisalan pokrčil rameny. Nechceš se o tom bavit? Jak si přeješ.</p>
<p>Od Seilanghinu až k začátku Poutnické stezky cestovali bez zvláštních příhod. V lesích dokonce přibylo králíků, potoky nacházeli na správných místech a plné ryb. Dřeva na oheň bylo také dost, prostě všichni byli docela spokojeni. Jednou se setkali s lesními loupežníky, ale když zarostlý, otrhaný vůdce tlupy spatřil jejich výzbroj, jen se zdvořile uklonil a zahnal své muže zpátky do křoví. Wairin se už s Drokem nudila a občas ho vyměnila za Alaka. Zatím se jí dařilo dohlédnout, aby jeden druhého nezabil…</p>
<p>Zarkisalan byl čím dál neklidnější. Čím dál víc se ho zmocňoval pocit postupné ztráty smyslů. Podobně jako když člověku slábne zrak a sluch, jemu přestávaly sloužit vnitřní smysly. Jednoho večera už nebyl schopen najít vodu. Stál na vyvýšeném místě, bezradně se rozhlížel, ale nic necítil. Uvnitř v sobě měl ticho a prázdno. Cheren seskočil z koně a přistoupil k němu.</p>
<p>„Pojď pomalu se mnou,“ šeptl. „Jako když mě vedeš.“ Bok po boku došli ke studánce, ukryté za nízkou skalkou. Takhle blízko, užasl zarkisalan, a Cheren o ní hned věděl! Proč jsem ji nemohl najít?</p>
<p>„Co to se mnou je?“ odhodlal se k otázce, když spolu s Cherenem po večeři sekali na kraji lesa tlusté větve na noční udržování ohně.</p>
<p>„Nelíbí se mi to.“ Cheren se nenamáhal předstírat, že neví, o čem přítel mluví. „Možná se dozvíme víc zítra. U Tichého vodopádu. Na začátku stezky poutníků.“</p>
<p>„Ty…“ Zarkisalan se nadechl. „Ty jsi… Proč to tajíš? Žádná výprava se neobejde bez čaroděje!“</p>
<p>„Nikdo o tom neví. A ty nic neprozradíš.“</p>
<p>„Nechápu.“</p>
<p>„Nemusíš. Pamatuj si, že démon, či netvor, nazvi ho, jak chceš, ti neublíží.“</p>
<p>„Už zabil dva z výpravy!“</p>
<p>„Jednoho. Olmara. Ten první, to byla nepřízeň lesa. Byli jsme příliš blízko plošiny Ibazo. Voda tu zemi zná… Nemohl jsem zasáhnout, tam působily síly, které na slovo neposlouchají.“</p>
<p>Jak klidně a sebevědomě to říká, užasl Zarkisalan. S takovou samozřejmostí! Kdo ty vlastně jsi, Cherene ze Šadvu? „A proč právě Olmar?“</p>
<p>„Olmar byl… zločinec. Vrah. On takové nemá rád. A kromě toho si milý Olmar patrně nechal zaplatit od jistého východního vladaře, který se svými styky s podsvětím už ani příliš netají, a to, Zarki, radši hned zapomeň…“</p>
<p>„Vůbec tomu nerozumím,“ stěžoval si Zarkisalan. „Byl to přece dobrodruh. Hrdina… Jako Wairin.“ Vybavil si jisté věci, které si lidé o Olmarovi šeptali, něco o znásilněných ženách, mučení zajatců, prostě samé pomluvy… Určitě to byly pomluvy!</p>
<p>„Wairin nezabíjí neozbrojené, stařeny, děti… Nemiluje křik obětí a neprolévá krev pro krev samotnou.“ Cheren sebral náruč ulámaných větví a rázně vykročil k ohni.</p>
<p>Jak asi netvor pozná, kdo z nás je a kdo není zločinec? Zarkisalan potřásl hlavou. Nějaký démon jako samozvaný kat? Bylo mu z toho ze všeho hrozně těžko.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(5)</emphasis></strong><strong><emphasis>Zrádce výpravy</emphasis></strong></p>
<p>„Poslední možnost pořádného koupání!“ pokřikovala vesele Wairin. „Tohle jezírko, a potom až řeka Yuti! Do toho, pánové!“</p>
<p>Byl hezký den a proti koupeli nikdo nic nenamítal. Wairin se uvelebila na vyhřátém balvanu a s požitkem pozorovala své hochy, jak se svlékají a jdou do vody. Hledala Cherena. Kde se schovává? Pak ho zahlédla; zasvištěl vzduchem jako šíp, napjaté paže tiše a bez jediného cáknutí rozrazily hladinu, zmizel jí. Odkud to skočil? Zvedla hlavu. Skály se na ni mračily ze strmé výšky. Jak se tam vůbec dostal?</p>
<p>Vrátila se pohledem k jezírku. Cheren se vynořil u vzdáleného břehu, nadechl se a znovu se potopil. Úplná ryba. Sledovala teď jen jeho. Doplaval k malému vodopádu v nejužší části jezírka, postavil se pod něj a chvíli do sebe nechal bušit padající vodu. Pak se zase ponořil, vynořil, obrátil se na záda a nechal se kolébat na hladině, rozvlněné vodopádem. Konečně vylezl ven a zamířil k šípkovému křoví, kde měl rozvěšené šaty. Nedokázala by popsat slovy, co je na něm zvláštního, ale ostatní muži, ještě před chvilkou krásně urostlí, Proti němu najednou vypadali hranatě a neskladně, pohybovali se neohrabaně, jako by jim cosi drhlo v kloubech, a obličeje měli měkké a nevýrazné.</p>
<p>„Má oči jen pro tebe,“ sykl Zarkisalan.</p>
<p>„Aby ne,“ zasmál se Alak. „Když ho vidím, dostávám chuť být na chvilku ženská.“</p>
<p>Cheren pokrčil rameny. „Nemám zájem ani o ni, ani o tebe. Koukni, Alaku, tvoje paní jde do vody!“ Chytil Zarkisalana za ruku a zatáhl ho hlouběji do křoví. „Uteč!“ sykl. „Hned! Jinak zemřeš.“</p>
<p>„To jsi poznal právě teď?“ Zarkisalan se roztřásl, ale pokoušel se nedat na sobě nic znát.</p>
<p>„Ano. Pod vodou je leccos jinak, země se tam vyjadřuje srozumitelněji. Je to v ní, v zemi. Nemá ráda Chranow a všechno, co k němu patří.“</p>
<p>„Proč?“ Zarkisalan zoufale zavrtěl hlavou. „Copak Jedenáct mistrů dělá něco zlého?“</p>
<p>„Zlého? Většinou snad ne…“ Cheren se tvářil, jako by si tím nebyl jist. „Ale to, co dělají, není přirozené a zem je na to citlivá. Někde víc, jinde méně, a zrovna tady má zvlášť choulostivá místa… Zabije tě, věř mi. Pomalu tě zničí.“</p>
<p>„Vždyť ani nejsem z toho hradu!“</p>
<p>„Já z tebe cítím Chranow na sto honů,“ ušklíbl se Cheren.</p>
<p>„Když teď půjdu ke koním a rozjedu se nazpátek, zabije mě velitelka,“ řekl Zarkisalan. „Zkusím to v noci. Možná k ránu.“</p>
<p>„Řekni, až budeš připraven. Uspím hlídku.“ Cheren se rychle oblékl. Přicházel k nim Drok, a ten nebyl o nic příjemnější než Olmar. <emphasis>Vás dva nevidím rád pohromadě</emphasis>, říkal jasně jeho pohled.</p>
<p>Toho dne vstoupili na poutnickou stezku, v těchto místech ještě širokou a pohodlnou. Plochá, nudná krajina pomalu ubíhala dozadu, koně jednotvárně klusali a Zarkisalan stále ostřeji vnímal, jak mu ubývá sil. Dokážu ještě utéct? Pochopila by Wairin Cherenovo vysvětlení? Sotva, odpověděl si sám. Pustila by mě domů? Za žádnou cenu. Musím to zkusit!</p>
<p>Cheren v noci už zase špatně spal. Začínal se smiřovat s tím, že se na výpravě do Lahne-Yutienu moc nevyspí. Vnímal neklid a nevraživost země a měl obavy o Zarkiho. Usnul až k ránu a spal příliš tvrdě. Než se stačil probrat, leželi na něm tři chlapi a svazovali ho.</p>
<p>„To tys ho navedl, viď?“ Wairin stála nad ním, v očích led. Zarkisalan seděl na svém koni, svázaný, zhroucený, s provazem na krku, s tupým zoufalstvím ve tváři.</p>
<p>„Pusťte ho,“ zachraptěl Cheren. (Drok mu seděl na prsou a byl těžký jako skála.) „Jinak zemře!“</p>
<p>„Třeba zemře někdo docela jiný!“ Wairin se ošklivě zachechtala, poodstoupila. „Dejte mu co proto, hoši!“</p>
<p>Pět mužů (i když Kaland se moc nesnažil – pamatoval si, jak ho Cheren obětavě ošetřoval) na jednoho spoutaného je dost a Cheren se nemohl současně zbavovat pout a uhýbat ránám a kopancům. Bylo to zlé i pro někoho, kdo má k obraně víc prostředků, než je běžné. Wairin přihlížela a jemu se v těch okamžicích, kdy se náhodou překulil či zkroutil tak, že jí viděl do tváře, zdálo, že má z toho náramné potěšení. Takže ty také miluješ krev pro krev, velitelko? kouzlo, které by mohl uplatnit i bez pomoci rukou a zaklínadla. Mluvit nemohl, měl rozbité rty a v ústech plno písku a hlíny. A tak mu zbývala jen velmi nedokonalá ochranná vrstvička a vlastní obratnost.</p>
<p>Docházely mu síly. Wairin postřehla, že přestává uhýbat. „Dost!“ zavelela. Klekla si a chytila ho za vlasy, natočila si ho potlučenou tváří k sobě. „Buď rád, že tě nechám naživu, zrádce!“</p>
<p>V Cherenově pravém oku (levé nemohl otevřít) se na okamžik objevil zákmit hněvu. Pohnul oteklými rty. „Zabiješ… Zarkiho! Nepřežije cestu. Ty…“ Poslední slovo zašeptal, že ho slyšela jen ona. Netušila, že ten hezký nevinný hoch vůbec zná takové výrazy!</p>
<p>Její pohled, před chvilkou možná tak trochu nakloněný soucitu, znovu ztvrdl. Vstala, oprášila si kolena. „Chtěla jsem tě zbavit pout. Ale nezasloužíš si to. Nechte ho ležet! Ať se usmaží!“</p>
<p>Muži příkaz váhavě splnili. Jejich velitelka se chvíli zamyšleně dívala na oběť u svých nohou. Oběť horkému, palčivému slunci, žízni a horečce. Oběť podivným božstvům téhle polopouště… Potom nasedla, zvedla paži, mávla.</p>
<p>Cheren poslouchal, jak země duní pod kopyty koní. Osaměl. Zůstal ležet, pomalu pracoval na svých poutech a ranách, ale moc velké úsilí na to nevynakládal, aby se nepřipravil o poslední zbytek sil. Ostatně samotnému se tyhle věci dělají vždycky bídně. Až když slunce vyšplhalo po obloze výš a začalo ho nepříjemně lechtat na kůži, odhalené díky četným dírám ve zničeném oděvu, setřásl, co zůstalo z pout, a popolezl o kousek dál do stínu řídkého keře. Po poledni se zvedl, na nejistých nohou došel k potoku a umyl se. Přilákal jednu hloupou rybu (musela být úplně pitomá; jeho volání opravdu za moc nestálo), chytil ji a upekl na ohníčku, který vyčaroval ze zbylých uhlíků nočního ohniště a suché trávy. Nedovolil si víc. Seděl, pomalu jedl, odpočíval. Rány se hojily a ošklivě svědily. K večeru se už cítil o hodně lépe a byl by vyrazil za výpravou, nebýt toho, že jeho šaty vzaly zasvé v té beznadějné rvačce. Teď neměl sílu na látání těch ubohých cárů kouzlem, potřeboval ji na hojení. Ta potvora Wairin! Dobře ví, že hrdinské činy se snáze páchají oblečenému!</p>
<p>Přemýšlel. Zarki možná už nežije. Nebo je natolik zesláblý, že nevydrží. Nedostihnu je včas. Mnohem rychlejší bude… někdo s křídly.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(6)</emphasis></strong><strong><emphasis>Vězňové a věznitelé</emphasis></strong></p>
<p>Wairin zuřila. Ze všeho na světě nejvíc nesnášela pocit bezmoci, a toho si tady užívala vrchovatě. Svázaná, hladová, špinavá; lidská oběť, čekající na svůj krvavý konec…</p>
<p>Začalo to netvorem, který se snesl z černého nočního nebe jako blesk, osvobodil Zarkiho a vzal jí jeho i Cherenův meč. Šípy, které na něj vystřelili, se od něj buď odrážely, nebo ho prostě nezasáhly. Přestože její muži byli dobří střelci a obvykle jim blikající hvězdy jako osvětlení stačily. Byl tak neskutečně rychlý! Chtě nechtě ho musela obdivovat.</p>
<p>Zato tihleti vrazi poutníků, ti v žádném případě nebyli hodni obdivu! Proč nenechají obyčejné lidi uctívat vlídnou bohyni deště? Proč si vymýšlejí ty nesmysly s lidskými obětmi? Kdo z nich touží po postavení nového velekněze dočista změněného chrámu Muh? A proč, k čemu mu to bude? Jak hodlá přesvědčit něžnou bohyni Sarj, aby dala přednost krvi před džbánkem čisté dešťové vody, Mým kostem před bílými květy? Nebo pro něj tohle představuje jen začátek, jen hluboké nadechnutí před velkým tažením, na jehož konci je světovláda? Takových už jsme viděli! Doufám, že ho bohové potrestají, a nejraději hodně rychle!</p>
<p>Její zbylí tři muži klímali, ale jí se spánek vyhýbal. Naslouchala hovoru zajatých poutníků a žasla. Netvora, jehož sem přišla uštvat a zabít, považovali za svého dobrodince. Vykládali si pro povzbuzení příběhy o tom, jak zachránil poutníky přímo z chrámu, kde už si na ně Ochránci chystali obětní nože a mísy. Jak rozerval kterémusi z těch vrahů hrdlo svými dlouhými drápy a vykřikl: <emphasis>Tohle je aspoň ta správná oběť!</emphasis> Wairin nad těmi prostoduchými pohádkami shovívavě kroutila hlavou. Démon bude spíš spřažen s vrahy. Popíjí lidskou krev z obětních nádob, protože Šarj o ni zaručeně nestojí… Ale mlčela a přemýšlela.</p>
<p>Měla ještě čerstvě v paměti setkání s poutníky, vybavovala si, jak se na ni dívali, když jim prozradila, na jaký hrdinský čin že se to chystá, jak se od ní bázlivě nebo rozhněvaně odvraceli a pokoušeli se rychle zmizet v křovinách. Ovšem daleko neunikli. Ze zmíněného křoví se vyřítila banda otrhaných chlapů, přesně takových, s jakými poslední dobou obvykle bojovala, a všichni ti otrapové se pustili do neozbrojených poutníků.</p>
<p>Na to se Wairin nehodlala jen tak nečinně dívat. Zavelela a její muži vyrazili do boje, na obranu bezbranných. Ne, nebylo to jen tou přesilou. Ani tím, že se poctivě snažila nezasáhnout nikoho z poutníků, kteří se jí neuvěřitelně pletli pod nohy a překáželi. Samozvaní Ochránci byli zdatní protivníci, ale ani to by jim nestačilo k vítězství, nebýt půltuctů lučištníků v záloze za skalami na samém kraji srázu. Zabili dva muže z Wairininy už tak dost prořídlé družiny, mezi nimi Droka, a když ten padl, zbylí ztratili odvahu. Wairin by se nikdy nevzdala, nebýt dýky, přiložené ke krku jedné z poutnic a chladného, výsměšného pohledu muže, který ji držel…</p>
<p>Z opačné strany členité jeskyně, v níž se zvuky odrážely a cestovaly od jedné stěny ke druhé, k ní dolehl hovor věznitelů. Ti bídáci se na krvavý obřad těšili! Vy prokletí řezníci, myslela si. Kéž bych měla volné ruce! Zabila bych aspoň dva nebo tři z vás. Nezasloužíte si žít! Potom se kdosi z Ochránců zmínil o netvorovi. Ostatní ho hned zakřikli. Zdálo se jí, že se jim třesou hlasy. Nadzvedla se. Viděla, jak se neklidně ohlížejí. Oni se ho skutečně bojí! Že by na pohádkách poutníků něco bylo? Nastražila uši, poslouchala teď opravdu pozorně. Ti muži vzpomínali na nedávné události a mluvili o nich skoro stejně jako poutníci.</p>
<p>Musíme si dávat větší pozor… Však už velekněz posílil hlídky u <emphasis>svatyně i u schodů. Nikdo neproklouzne.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jenomže on má křídla! Proč nám kníže Barathaul neposlal na </emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>oc ty svoje šamany, když to sliboval?</emphasis></p>
<p><emphasis>Pch, netvor má sice křídla, ale světlo mu zaručeně vadí! Máme </emphasis><emphasis>sp</emphasis><emphasis>oustu pochodní. Ve svatyni jsou zrcadla. Bude tam tolik světla, že démon dočista oslepne!</emphasis></p>
<p>Wairin zalapala po dechu. Oslepne? Je to noční tvor… Začínala si o netvora dělat vážné starosti a zlobilo ji, jaký z toho má v hlavě zmatek. Démon z podsvětí přece musí být zlý! Zabil Olmara! Proč je najednou všechno jinak, proč se houpačka s tím, co je správné, a s tím, co není, zčistajasna převažuje na opačnou stranu?</p>
<p>V čadivém světle pochodní, stěží se prodírajícím hustou tmou jeskyní, vězňové ztráceli pojem o čase. Wairin se propadla do děsivého polosnu.</p>
<p>Viděla ubohého Zarkisalana, jak se kymácí v sedle, nepochopitelně vyčerpán, jeho oči, z nichž se pozvolna vytrácí život… Nechala bych ho umřít, uvědomila si. Co jsem to zač? Nahlédla do vlastního nitra, ani ne úmyslně, spíš že zbloudila ve svých roztoulaných myšlenkách, a zděsila se sama sebe. Krutá, krvavá, odporná děvka! Cheren kvůli mně zemřel v pustině… Co jsem to udělala? Potom spatřila Olmara a jeho činy. Zahlédla je tentokrát jen zdálky, to, čemu říkal hrdinství, a věděla, že tohle všechno bylo i v ní, že si ho vybrala pro jejich vzájemnou podobnost, pro jeho bezohlednou krutost, posedlost krví a zabíjením…</p>
<p>Mlha polosnu se rozplynula. Proti ní dřepěl neznámý muž. „Trochu jsme se spletli,“ říkal s potměšilým úsměvem. „Ty jsi naše Wairin, viď? Čekali jsme deset mužů a tebe; mé lidi zmátlo, že je vás tak málo… Rozvážu ti pouta, dostaneš všechno, co si řekneš, a vyrazíš zabít netvora!“</p>
<p>Wairin se vzepjala a pokusila se ho kopnout.</p>
<p>„Ale! Co se děje? Neodpustíš nám malý omyl?“</p>
<p>„Zabili jste mi dva muže!“</p>
<p>„Je mi to líto. Opravdu, věř mi. Můžeš si vybrat náhradu. Mám docela šikovné chlapce.“</p>
<p>„Nechci!“ zaječela na něj. „Pusť mě a moje lidi! Pusť mě a dej nám pokoj!“</p>
<p>Zachmuřil se. „To tedy ne. Nejdřív mi odpřísáhneš při památce svého otce, že půjdeš a zničíš démona!“</p>
<p>„Ani mě nenapadne! Budu si dělat, co budu chtít!“</p>
<p>Zakroutil hlavou. „Chyba, dívko. Ti dědci, bývalí hrdinové z družiny velkého Wairona, tvrdili, že to dokážeš. Proto jsem jim ukázal netvorovo sídlo. Proto jsem je poslal za tebou! A Olmar, jak ten tě vychvaloval! Ale ty? Ty se bojíš!“</p>
<p>„Ničeho se nebojím!“ Plivla mu do obličeje a trefila se dokonale. Vzápětí dostala pořádnou ránu, až se jí zamotala hlava a zvedl žaludek. „Ani tebe ne!“ zamumlala s pusou plnou krve.</p>
<p>„Ani obětního nože?“ ušklíbl se. „Tebe netvor sotva přijde zachraňovat!“</p>
<p>Nebýt toho, že se třásla vzteky, nedokázala by skrýt strach. Nebyla to jen hrůza ze smrti, mnohem víc ji děsila bezmoc. Být ubohou obětí, která se nemůže bránit! Ten nejstrašnější konec! Zavřela oči. „Vypadni,“ zašeptala. „Zrůdo. Ty sám jsi netvor!“</p>
<p>„Klidně mě proklej, já na to nevěřím.“ Vstal a odplul šerem a kouřem pryč, daleko od ní. Měla jsem předstírat spolupráci, napadlo ji. Proč mi to myslí tak pomalu? Jsem pitomá ženská. Pitomá! Teď kvůli mně zemřou další lidé… Kdybych aspoň mohla spát!</p>
<p>Nevěděla, jestli sní nebo bdí. Venku se něco dělo. Ozýval se křik, lomoz, třesk srážejících se zbraní. Dva z Ochránců se rozběhli ke skupince vězňů. Meče v jejich rukou Wairin prozradily, že se rozhodli obětování poněkud urychlit. Rozesmála se. Křečovitě, ale přece. Vnímala směšnou stránku celé záležitosti a bavila se téměř jako divák, ne jako oběť.</p>
<p>Náhle se Ochráncům kdosi postavil do cesty. Jeho meč byl hbitější než jejich zbraně, jež se v porovnání s ním zdály těžké a neohrabané, stejně jako jejich majitelé proti vetřelci. Neměli naději, Wairinino zkušené oko to odhalilo na první pohled. Bosý černovlasý mladík postupně oba zabil.</p>
<p>„A je to!“ zajásala.</p>
<p>Mladík se k ní sklonil, rychle jí uvolnil pouta. „Chyť jeden z těch mečů, a do nich!“ houkl.</p>
<p>Cheren! Nemohla ze sebe vypravit ani slovíčko, jenom kývla snažila se honem rozhýbat ztuhlé ruce a paže, zatímco on řezal řemeny, jimiž byli svázáni ostatní – její muži i poutníci, a rozdával jim zbraně z hromady za balvanem, podpírajícím nepravidelnou klenbu stropu jeskyně. Hluk v chodbě před jeskyní zesílil, dovnitř vpadlo několik Ochránců. Cheren bojoval po boku Wairin a ona jen žasla. Tohle tam pod hradem nepředvedl! Ukázal mi z toho, co umí, jen tolik, abych ho zařadila do výpravy, ani o chlup víc! Toho chci! Musím ho získat do své družiny, a na trvalo!</p>
<p>Ochránců bylo hodně, snad třicet, všichni ozbrojení, a vězňové zeslábli hladem a špatným zacházením. Cheren se koukl na Wairin a bylo mu jasné, že i ona má své meze a že je vyčerpaná. Takže na to půjdeme jinak, rozhodl se. V nejvyšší nouzi se uchýlil ke kouzlům. Začal šeptat verše z Albethanea, a nepřátelé se vzápětí museli bránit obrovským, odporně bzučícím můrám, které se na ně snášely ze stropu, a zapomněli tak na skutečné protivníky a jejich skutečné meče…</p>
<p>Použít sílu Albethanea, byť se jednalo o takovou drobnost jako vyvolání obřího hmyzu, bylo v uzavřeném prostoru nebezpečné. Strop se otřásal, padaly z něj saze i malé krápníky a chvílemi mu do zřícení mnoho nescházelo. Ale podařilo se, jeskyně vydržela a přesilu Ochránců osvobození poutníci zvládli.</p>
<p>Cheren se rozhlédl v příšeří, osvětleném krvavým svitem pochodní, odrážejícím se od krvavých, téměř černých skvrn na stěnách, dokonce i na stropě, a zaplněném chroptěním a sténáním. Spokojeně pokývl. Ti, kdo tady umírali, neměli na tomhle světě co dělat. Aspoň podle jeho názoru. Opustil Wairininu skupinku a vyrazil do chodeb, kde se také bojovalo o život. Tam se střetli Ochránci s netvorem.</p>
<p>Cheren přeskakoval mrtvoly a vyhýbal se zbytkům kouzel. Všechna je důvěrně znal. Dalo by se říct, že jimi byl odkojen. Cestou dobíjel zraněné Ochránce. Ne, z těchhle nesmí nikdo přežít, nikdo nesmí podat zprávu knížeti Barathaulovi a podzemním pánům!</p>
<p>Konečně dorazil ke klubku bojujících. Zahlédl mávnutí sametového křídla, zachytil kouzlo a vrátil je zpět stejnou cestou. Neviditelný oheň byl původním zaklínadlem řízen tak, aby zasahoval pouze nepřátele, a Cheren tuto jeho vlastnost dodržel i po odrazu. Žádný z jedenácti chranowských mistrů by neuvěřil, že je to možné. Cheren se tiše zasmál. Už viděl, že nepřítel bude zničen.</p>
<p>Wairin, která neprozřetelně vyhlédla z jeskyně, byla sražena k zemi a krvácela z povrchového zranění. Ostří nepřátelského meče kdosi nepatrně odchýlil, takže se hlavní síla úderu potkala se skálou. Cheren ji obratně uchopil, zvedl jako pírko a uklidil do bezpečí za svými zády, než se vzpamatuje.</p>
<p>Ochránců ubývalo. Cheren s netvorem v dokonalé souhře postupně shromáždili nepřátele na jednom místě, pak v tom prostoru mezi sebou založili oheň. Byly to mocné, prudce sálající plameny, které zabíjely rychle. Wairin si zakryla oči, aby se nemusela dívat na modrozelené blesky, šlehající z Cherenových dlaní, jež původní oheň ještě víc rozdmýchávaly.</p>
<p>Viděla, jak se plameny kříží a proplétají a jak ochotně poslouchají toho mladíčka Cherena a… netvora. Ti dva se musejí znát, jinak by nebyli tak dokonale sehraní! A Cheren je čaroděj, to je jasné. Že by si snad démona vyvolal a ovládal ho?</p>
<p>Tajemný netvor zacházel s plameny obratně a pohyby jeho rukou byly lidské a ladné. Drápy mu vůbec nepřekážely; ostatně se už začínaly zatahovat. Opřela se o skalní stěnu a uchváceně ho pozorovala. Nádherné tělo. Ty pohyby! Sametová čerň křídel. Planoucí oči… Ne, vůbec se nechová podřízeně! Všimla si, že povely – pokud se tak dala nazvat gesta, sloužící k dorozumívání v boji – vydává on, a Cheren ho napodobuje a poslouchá.</p>
<p>Plameny uhasly, zvuky škvíření utichly až chvíli poté, co dozněl zoufalý řev a jekot obětí. Spálená těla se rozpadla na popel, jinak z nich nezůstalo vůbec nic. Byl konec. Nastalo hluché, otupělé ticho, vznášející se v těžkém vzduchu s odporným zápachem spáleniny. A poutníci jeden po druhém vylézají z jeskyně, kde byli uvězněni, mlčí a omámeně hledí na tu spoušť.</p>
<p>„Vůbec se mi tady nelíbí,“ ozval se Cheren. „Pojďme odtud! Sešplháme po žebříku. Hned vám ho shodím.“ Netvor mávl křídlem, jako by ho zval, a vykročil k východu. Cheren ho následoval.</p>
<p>Wairin beze slova vykročila za nimi, ale šli rychle a zmizeli jí v ohybu chodby. Když dorazila k otvoru v kolmé skalní stěně, nikoho už neviděla, zato se shora snášel provazový žebřík. Zatáhla za něj. Zdál se dobře upevněn. Kdosi z poutníků hlasitě vyjekl. „Podívejte! Koukněte se!“</p>
<p>Nad propastí se vznášel okřídlený netvor. Cheren se ho držel za ramena tak obratně, že mu vůbec nebránil v letu. Bylo znát, že to nedělá poprvé.</p>
<p>Zachránění poutníci se utábořili dole pod skalou, kde vyvěral tenký pramínek. Dychtivě pili, někteří se pokoušeli umýt. Wairin na půl ucha naslouchala vyprávění poutníků, kteří si už nadšeně vytvářeli novou hrdinskou báji o úžasném netvorovi – zachránci, a ohlížela se po nějakém jezírku, kde by se pořádně vykoupala. To budu muset dojít až k řece Yuti?</p>
<p>Také by se hrozně ráda zeptala Cherena, jak se dostal z jejích pout a jestli jí vůbec někdy dokáže odpustit, a jak to vlastně je mezi ním a okřídleným démonem… A na spoustu dalších věcí. Třeba na to, jestli je pravda, že se ona, Wairin, jakousi hnusnou zradou stala figurkou v plánech knížete Barathaula, smutně proslulého svými sklony k černé magii a blízkými vztahy k podsvětí…</p>
<p>Vtom jí nad hlavou zavířila černá křídla. Zakryla si tvář před pichlavým prachem, který vzdušný vír zvedl. Když spustila ruce dolů, netvor stál před ní. V temné tváři mu mezi přivřenými tuhými víčky temně zářily oči. Možná se podobaly lidským, a možná byly lidsky zranitelné, proto je skrýval. Rysy jeho obličeje stírala tuhá, šupinatá kůže, ale i tak jí někoho připomínal… Zírala na něj tak dlouho a upřeně, až to bylo neslušné, ale zdálo se, že jemu to nevadí. Připadalo jí, že se dokonce usmívá… A pak si vzpomněla. Matčiny obrazy! Podobizny četných přátel a známých jejího slavného manžela, které dodnes visí ve velké pamětní síni na Wairee! A on je mezi nimi! Matka nebyla zvláštní malířka a jen výjimečně se jí podařilo skutečně zachytit podobu, ale tento muž na ni zřejmě udělal hluboký dojem.</p>
<p>odkašlala si. „Odpusť,“ řekla tiše. „Nevěděla jsem vůbec nic a věřila jsem lidem, kteří se dali koupit. Ale teď… Myslím, že tě poznávám. Ty jsi ten muž, který dvakrát vstoupil do podsvětí a dvakrát se vynořil na povrch země. Otcův přítel. Ysquanir.“</p>
<p>Najednou spatřila jeho oči a poznala, že se opravdu usmívá. „Máš bystrý zrak,“ řekl. „Pronikavější než jiní.“ Mluvil hlubším hlasem, než kdy slyšela, ale nepochybně lidským, jen na konci věty sklouzl do hrdelního zavrčení.</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Ne, tohle je zásluha mé matky. Vždycky se bavila malováním podobizen, ale skoro žádná se jí nepovedla. Tvoje ano.“</p>
<p>„Jarga? Netušil jsem, že malovala.“ Narovnal se v ramenou, napůl roztáhl křídla. „Máme ještě práci, Wairin.“ Vyslovil její jméno ‚Wayyrrrynn‘ a znělo to tak, že jí po páteři přeběhlo zachvění a zeslábla jí kolena.</p>
<p>„Ano? Ráda pomůžu…“ Málem se zakoktala, dokonce měla podezření, že se červená!</p>
<p>„Mezi mrtvými není jejich vůdce Luzaar. Provádí v chrámu poslední přípravy ke konečnému znesvěcení… Na tuhle chvíli, na tento poslední důkaz jsme čekali! Jeho pán, kníže Barathaul, věří, že tím vznikne spojení s podsvětím, po němž touží.“</p>
<p>„Je to vůbec možné?“ vyhrkla.</p>
<p>„Kdo ví. Páni podzemí mu už dlouho na dálku radí… Je pravda, že tohle nenapadlo žádného z chranowských mistrů. Ani mě by to nenapadlo.“ Chraptivě se zasmál. „Ani mě, a to znám peklo lépe než kdo jiný!“</p>
<p>„Musíme ho zabít,“ prohlásila. Už se zase cítila jako bojovnice, rozpaky zmizely. Tohle byl skutečný úkol, hodný jejího meče!</p>
<p>„Tak letíme!“ Chytil ji do náruče. Bylo to jako objetí draka. Držel ji oběma rukama. Ona měla ruce volné. A také dýku, kterou vzala zabitému Ochránci. A meč. Nebojí se, pomyslela si. Ani ho nenapadne mít strach! Přitom musí vědět, že ještě před pár hodinami bych ho bez milosti zabila, mít k tomu příležitost!</p>
<p>Zasmál se, jako by její myšlenky slyšel. „Byl jsem tolikrát blízko smrti! Můj život byl rozdrcen, převrácen naruby, ztratil jsem všechno, i svou podobu… Sloužím světlu, to ano, ale létám raději potmě, protože jsem převzal zvyky podzemních démonů, které tohle tělo vyžaduje. Nečeká mě žádná odměna. Nikdo mi nedá milost… Měl bych se bát? Jen proto, že ty máš dýku a já srdce?“</p>
<p>Nahmatala ho pod tuhou kůží. Pomalý, klidný tep. Zrychlí se vůbec někdy? Třeba kvůli mně… Ale ne. Pryč s tím, on přece už není člověk. A čeká nás boj. „Dýku si šetřím pro vrahy,“ řekla věcně.</p>
<p>„Přistaneme u řeky. Tam se k nám připojí Cheren. Hlídá vchod do chrámu.“</p>
<p>Napínala zrak, ale kromě řeky, tmavé v houstnoucím soumraku, neviděla nic. „Kde se Cheren naučil čarovat?“</p>
<p>„Od své matky a ode mě.“ Ysquanir ji jemně postavil na břeh. Hleděl směrem k chrámu, vlasy mu zpola zakrývaly tvář. Vypadal v té chvíli velice lidsky. „Cheren je můj syn.“</p>
<p>Wairin na okamžik strnula údivem. Jak jsem mohla být tak slepá, tak nechápavá! Vždyť Cheren se tomu obrázku mé matky podobá mnohem víc než dnešní Ysquanir! „No ovšem. Ty jsi vlastně také Zrân…“</p>
<p>„Jistě jsi slyšela vyprávět, jak jsem v podsvětí našel národ, z jehož krve pocházím.“</p>
<p>„Otec o tom vykládal, vždycky když se opil. Nikdy se ale nedozvěděl, co se s tebou stalo potom, když Zrânové vyšli z hlubin na povrch země a osídlili Ibazo.“</p>
<p>Ysquanir ji náhle zarazil gestem. „Cheren už jde… Jak to vypadá uvnitř, Cherene?“</p>
<p>„Něco se tam děje!“ ozvalo se ze šera. „V chrámu zapalují svíce! Stovky svící!“ Mladík se jako temný obrys vyloupl ze tmy. „Nejvyšší čas zasáhnout!“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(7)</emphasis></strong><strong><emphasis>Poslední boj</emphasis></strong></p>
<p>Luzaar se podobal všem mužům na světě, kteří se vědomě nechali najmout na špinavou práci, protože jim za ni někdo slíbil velké peníze. A jako většina nástrojů svého druhu ani on nevěděl všechno; jen to, co mu platící zaměstnavatel uznal za vhodné sdělit. Měl v chrámu Muh čtyři statné Ochránce. Pečlivě rozestavil na oltáři a na kamenné podlaze kolem něj nádoby podivných, hranatých tvarů. Několik jich bylo určeno pro krev obětí, do jiných měly přijít vlasy, oči, prsty a další části jejich těl. Přesně podle návodu mezi ně umístil tlusté svíce. Ještě mu zbývalo pokreslit oltář a východní stěnu svatyně obrazci, které měl před sebou na svitku tuhého papíru, vyvedené v barvách. Černá, špinavá okrová, krvavě rudá a jedovatě zelená. Se svitkem dostal od svého pána i příslušné křídy. Bylo to docela snadné. Za chvíli se dostaví jeho lidé s obětmi a obřad může začít. Dvě útlé kněžky bohyně Sarj se choulily mezi kamennými pilíři a třásly se hrůzou. Nemohly vědět přesně, jaký obřad tu ten strašný, šílený a naprosto nevědomý muž provede, ale bylo jim jasné, že ho nepřežijí.</p>
<p>Wairin jasně postřehla záblesk naděje v jejich očích, když Ysquanir prošel pod obloukem vchodu, podepřeným štíhlými sloupy.</p>
<p>„Oběti přicházejí samy?“ zasmál se Luzaar. „Tady nemůžeš použít svou temnou sílu, démone! Mě nevyděsíš, jako jsi onehdy vyděsil mé lidi! Táhni do pekla, kam patříš!“</p>
<p>„Kam půjdu, to je má starost,“ řekl chladně Ysquanir. Tiché vrčení teď podbarvovalo každé jeho slovo. „Ale než odejdu, zabiju tě.“</p>
<p>„Znesvětíš chrám! Bohyně tě potrestá!“ posmíval se Luzaar a jeho chytrá očka v masité tváři hodnotila možnosti, které podle jeho odhadu démonovi z temnot zbývaly.</p>
<p>On to neví, pomyslela si Wairin. Nezná plány svého knížete. Netuší, jak blízko k podsvětí se dostane, když dokončí ten obřad… Nenápadně se sunula ke dvěma mužům s pochodněmi, kteří postávali u oltáře a nechápavě sledovali okřídleného tvora, jemuž světlo v chrámu, znásobené odrazy od oken a skleněných ozdob, splývajících v celých závěsech ze stěn, zjevně vůbec nevadilo.</p>
<p>„Zabij ho, démone!“ vykřikla jedna z kněžek. „Pro naši bohyni ho zabij!“</p>
<p>Ysquanir vážně přikývl. Přesně v tu chvíli Cheren, neviditelný ve stínech, probodl srdce Ochránci, jenž se sápal po hrdle útlé kněžky. Ysquanir se jediným skokem octl těsně u Luzaara, uhnul ráně mečem, druhou zachytil křídlem, po němž sklouzla jako voda po skle, a sekl vůdce Ochránců drápy levé ruky. Luzaar se zhroutil s rozervaným hrdlem.</p>
<p>„Jak… to…“ vyhrkl bublavě. „Tvá kouzla… tvoje síla… tady?“</p>
<p>„Je jediná odpověď,“ řekl Ysquanir. „Nejsem z temné strany, Luzaare. Tam patří tvůj pán, který tě oklamal. A ty teď poputuješ do jámy mrtvých. Můžeš v pekle pozdravit mého váženého nepřítele Setoreina, <emphasis>podzemního pána</emphasis>. Nejspíš mu bude trochu líto, že se hned tak neuvidíme. Rozhodně ne teď v Lahne-Yutienu.“ Umlkl. Luzaarův pohled zmatněl a pohasl.</p>
<p>Wairin se vrhla na bližšího z Ochránců, rychle, než se vzpamatuje z úžasu. Probodla ho mečem, dřív než ji spatřil. Druhý byl hbitější, stačil po ní hodit pochodní, ale na to byla připravena a chytila ji v letu. Její dýka se jakoby sama od sebe vymrštila a zůstala ochránci ze strany trčet z hrdla. Wairin si pro sebe spokojeně pokývla. Jedinou ranou. Nečekala, až její druhá oběť klesne na chladný kámen, s dokonalým sebevědomím se otočila k Ysquanirovi. Ještě lečel u Luzaarova těla, ale díval se na ni.</p>
<p>„Jsi lepší než tvůj otec, Wairin,“ řekl. Ten způsob, jakým vyslovoval její jméno, jí zase roztřásl kolena. Napadlo ji, že by udělala coko1i, aby si zasloužila jeho obdiv a pochvalu. Úplná husička, mladá a pitomá, jako by jí bylo šestnáct!</p>
<p>„Už nezbyl žádný?“ vypravila ze sebe.</p>
<p>„Ne. Odpočiň si. Kněžky tě někde ubytují. My s Cherenem odneseme a spálíme těla.“</p>
<p>„Zavolám poutníky, ať to tu uklidí,“ navrhl Cheren. Mrkl na Wairin. „Po takové bojovnici to přece nemůžeme chtít.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Připadalo jí, že prospala deset dní, ale bylo teprve pozdní ráno druhého dne po boji, když vyšla z domku za chrámem a zamířila ke břehu Yuti. Na schodech, klesajících až do vody, seděli vedle sebe Cheren a Ysquanir. Okamžitě zatoužila dotknout se jeho křídel. Copak se té divné touhy nikdy nezbavím? Po špičkách se plížila blíž.</p>
<p>„Je to úžasné,“ říkal Cheren. „První žena mezi jedenácti chranowskými mistry! Moje matka! Nemůžu tomu uvěřit, když na to pomyslím, zatočí se mi hlava… Mohl bys ji navštěvovat, teď, když už Yelinen nežije. Nový Jedenáctý, Mikelan, tě přece dobře zná a má tě rád! Nemáš na Chranowě jediného nepřítele!“</p>
<p>„Dokud někdo z lidí v okolí nezahlédne letícího démona z temnot, jak se snáší na hradní nádvoří,“ řekl trpce Ysquanir. „Ne, Cherene, to opravdu nejde. Nechci, aby zase vznikaly nějaké ohavné smyšlenky a dohady… Ne. Chranow musí zůstat čistý pro všechny lidi. I pro ty hloupé.“</p>
<p>„Budeš jí chybět.“</p>
<p>„Je to její život. Rozhodla se. Věděla, že tím přetrhne poslední pouto mezi námi… A vlastně už bylo na čase.“ Ysquanir se schoulil, zahalil se do křídel. Wairin si uvědomila, že jí tečou slzy. Jeho žena! On ji miluje, a ona se raději stane čarodějkou na Chranowě!</p>
<p>Ysquanir se prudce otočil. Možná zaslechl její kroky, možná přece jen trochu vzlykla… „Nemusíš mě litovat! I já mám svůj život! A zvyky, které se nehodí do společnosti lidí. Noční lety, toulky oblohou, závod s orly, lov, krev a syrové maso, bydlení na vrcholcích skal, ledový vítr a prolétávání prudkými vodopády, svoji sílu proti silám nebe a bouří… Hraju si s věcmi, které by člověka rozbily na cáry. Jen mě nelituj!“ Hleděl na ni zdola a přivíral víčka před světlem. Za bílého dne se jeho podivná kůže trochu leskla a tím se jeho výraz stával úplně nečitelným.</p>
<p>„Nebudu. Možná ti závidím?“ Zasmála se, i když trochu nuceně. „Máš tolik moci!“</p>
<p>„Nikdo nemá dost moci, aby lidem dal mír a štěstí. Leda na chvíli. Na velmi krátkou chvíli.“ Ysquanir to vyslovil tak, že se Wairin sevřelo srdce. O štěstí, které trvá jen velmi krátce, asi věděl své. Najednou ji už nezajímalo, kde zůstal zbytek jejích mužů. Třeba se přidali k poutníkům. Jistě se jim daří lépe, než pod mým vedením. Už nikdy nechci nikomu velet! Nezáleží mi na mé pověsti a slávě. Záleží mi jenom na něm!</p>
<p>Cheren rozvážně vstal, políbil ji na tvář a šeptl: „Odpouštím ti, opravdu. Všechno už jsem zapomněl.“ Pevně ho sevřela v objetí, až tiše vyjekl.</p>
<p>„Vrátíš se domů?“ zeptal se Ysquanir syna.</p>
<p>„Navštívím matku na Chranowě,“ odpověděl Cheren. „Potom si najdu práci. Možná jako strážce kupeckých karavan, vždycky se mi to líbilo…“ Objali se, na okamžik je oba zahalil matný černý plášť Ysquanirových křídel. Potom Cheren zvedl ze země skromný raneček a vykročil k mostu.</p>
<p>„Jak se vůbec dostal do té jeskyně?“ napadlo Wairin. „Nechala jsem ho uprostřed pustiny…“</p>
<p>„Trochu jsem mu pomohl. Stejně jako tomu mládenci z Dakku.“</p>
<p>„A co ty teď budeš dělat?“ vyptávala se dál. „Zdá se, že tady už se žádná brána do podsvětí neobjeví. Barathaulovi lidé jsou poraženi… Tvoje poslání ve svatyni Muh je u konce. Kam půjdeš ty?“</p>
<p>„Proč tě to zajímá?“</p>
<p>Zamyslela se. Jak jen to říct? „Chtěla bych slyšet tvůj příběh celý. Tak, jak to opravdu bylo. A chtěla bych ho poctivě zapsat. Ne jako básník nebo blouznivý prorok, ale jako bojovnice s těžkou rukou, zvyklou na meč. Pravdivě a těžce, protože takový byl…“ Vzhlédla. „Nesměješ se mi?“</p>
<p>„Ne. Pokoušel jsem se napsat o tom sám, ale byl jsem moc blízko, vlastně spíš uprostřed událostí… Byla by to jenom moje pravda. Daidrax, má žena, se ke své kronice už nejspíš nikdy nevrátí. Ani si nevšimla, že jsem si vzal její nedokončený deník…“</p>
<p>„Takže souhlasíš?“</p>
<p>„Snad… Zaskočila jsi mě. Musím chvíli přemýšlet.“ Usmál se. Teď už si byla jista, že to pozná, i když se jeho tvář téměř nepohnula. Úsměv vycházel zevnitř a zářil mu v očích. „Nejdřív ale zabezpečím chrám proti dalším Barathaulovým úkladům. Mám teď Luzaarovy poznámky a nákresy, kterými ho kníže vybavil… Nebude to snadné, i když už chápu, jaký způsob chtěl použít.“</p>
<p>„Způsob spojení s podsvětím?“ Wairin se otřásla.</p>
<p>„Ano. Rád bych věděl, co mu podzemní páni slíbili.“</p>
<p>„Sílu a moc,“ pokrčila rameny. „Co jiného?“</p>
<p>„Mládí. Prý je nemocný. Vypadaly mu vlasy a zuby…“</p>
<p>„Ty ho snad lituješ!“ vyhrkla pobouřeně.</p>
<p>„No a co?“</p>
<p>„Nic. Jenom… Tvůj příběh musí být úžasný a neuvěřitelný. Jako ty.“</p>
<p>Vstal. „Nech toho, nebo ještě zpychnu. Začínám tušit, proč se matka tak tajemně usmívala, když o tobě mluvila… Jsou všechny stejné, tyhle starostlivé mámy.“</p>
<p>„Matka?“ Wairin nechápavě svraštila obočí. „Kdo je tvá matka?“</p>
<p>„To je dlouhé povídání. Myslíš, že bys dokázala v těch zdejších hájích něco ulovit? Z čarování vždycky dostanu hlad a Sarjiny knežky jedí jako vrabečci, nemají žádné zásoby…“</p>
<p>Wairin přikývla, přestože jí teď hlavou vířilo víc otázek než na začátku. Dobře, on bude čarovat, já lovit, a pak si sedneme a konečně se dozvím, jak to všechno bylo.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(8)</emphasis></strong><strong><emphasis>Ztracení</emphasis></strong></p>
<p>Pověsti nikdy nedbají na přesné časové zařazení událostí, o nichž vyprávějí.</p>
<p><emphasis>„Stalo se to nedlouho poté, co naposled vybuchla sopka Paoss a ulmijská údolí zaplavila žhavá láva až ke hranicím Simurlie…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Bylo to ještě předtím, než vesničané, rozhořčení zimním řád</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ním hladových smeček, vyhubili černé vlky na celém území mezi pohořím Suival na severu a Línou řekou na jihu…“</emphasis></p>
<p>Takto hovoří pověsti. Nikdo si na vyhubení vlků v Simurlii nepamatuje, každý slýchal o hoře Paoss jako o dávno vyhaslé sopce.</p>
<p>Od bitvy Zrânů s pány podzemí uplynula staletí, dost možná i tisíciletí, dozvíte se od starců a vypravěčů bájí. Z národa Zrân nikdo nepřežil, aby upřesnil nejasné údaje nebo vyvrátil přehnaná tvrzení pěvců. Alespoň donedávna si mohli básníci vymýšlet po libosti. Bitva se prý odehrála na dně jezera Fuibazoere, a kupodivu v ni nešlo přímo a vysloveně o svár Dobra a Zla, o rozpory Bílé a Temne strany, ale o docela přesně určenou věc. O knihu Albethaneum. Právě o tu.</p>
<p>Dnes každému čaroději v Simurlii zasvítí oči, sotva to jméno zaslechne. Kniha je opět na světě. Dlouho byla ztracena a lidé se smiřovali se Zlem, které jim vládlo, neboť proti němu neměli naději. S nalezením Albethanea se však objevily nejasné, neurčité možnosti nových bojů. Páni podzemí to věděli a rychle učinili nezbytná opatření. Zvolili nejlepší obranu, která, jak je dobře známo ve všech světech, spočívá v útoku. Měli naspěch. Velmi spěchali, dokud Albethaneum ještě není přeloženo z jazyka Zrân. Než někdo zapomenutou řeč rozluští a dokáže dát použitelný tvar těm nejsilnějším bílým zaklínadlům, výsledkům bádání dávných zrânských mudrců a čarodějů, svět se otřese a misky vah, jednoznačně stranících Zlu se vychýlí ze své pochybné rovnováhy.</p>
<p>Až dosud se jazýček vah zachvíval a bílá miska klesala stále hlouběji, Strážce Rovnováhy snad zaspal, Temní postupovali a zadržoval je jen pár chudých ubožáků, jimž je milejší svědomí než zlato. Takoví lidé vždycky byli, jsou a budou, a přestože umírají a trpí víc než jiní, neubývá jich. Páni podzemí je znají a vysmívají se jejich chudobě a bezmoci, ale hlasitý chechtot jim v hrdlech podivně skřípe… Úplně nejhorší jsou podle nich ti, co se ujímají sirotků.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(9)</emphasis></strong><strong><emphasis>Sirotci</emphasis></strong></p>
<p>Ysquanir měl vlasy jako černé hedvábí a oči jako černá noc. Jinak na něm nebylo nic zvláštního, až na to, že ve čtrnácti převyšoval většinu mužů z vesnice nejméně o půl hlavy, a tohle všechno dohromady děvčata pochopitelně nemohla přehlédnout. Přecházel vždycky po nějaké době od jednoho venkovského řemeslníka ke druhému, býval zpravidla víc služkou než učedníkem, ale neušlo mu nic, co se kolem něj šustlo, a obvykle si brzy udělal jasnou představu o práci truhláře, ševce, kováře, tkalce a dalších, takže by je dokázal v případě potřeby nahradit. Také věděl kdeco o polních pracech, o koních, kozách a drůbeži, vyznal se v lese a mohl by dělat dřevorubce, lovce, ba i pytláka, zkrátka cokoli. Jako sirotek nalezený před čtrnácti lety na podlaze vesnického kostelíka přizpůsobivost a schopnost rychle se učit nutně potřeboval k přežití. Byl tichý a pracovitý, uměl se chovat mile i uctivě a nepřekážet, a tak se mu vedlo spíš o něco lépe než většině nalezenců v Simurlii.</p>
<p>V poslední době žil u kováře Paqueiara, kde se mu velice líbilo. Tlustá kovářova matka se nemohla dívat, jak z toho dlouhého kluka čouhají kosti, a snažila se ho vykrmit. Za ten rok, který strávil v kovárně, se jí skutečně podařilo obalit jeho kostřičku trochou masa, i přesto, že mistr Paqueiar svého pomocníka náramně proháněl.</p>
<p>Toho dne bylo opravdu hodně práce. Ysquanir k večeru sotva pletl nohama a ramena ho bolela, jako by se měla vyvrátit z kloubů, ale nepostěžoval si ani slovíčkem. <emphasis>Mamka</emphasis> vstoupila do dílny, založila si ruce vbok a zahlaholila: „Tak, hoši! Večeře a vykoupat! Končíme!“</p>
<p>„Musim eště tady…“ začal namítat Paqueiar, ale nenechala ho domluvit.</p>
<p>„Mají si troubové dávat pozor na kamení! Každej spolíhá na kováře, že mu ty zohýbaný a zubatý pluhy a brány spraví přes noc! To tak, aby se mi můj chlapec udřel!“</p>
<p>„Uf,“ dovolil si Ysquanir kratičký povzdech úlevy. Paqueiar v úsměvu předvedl bílé zuby v začerněné tváři. „No jo, <emphasis>mamka</emphasis> má pravdu.“ A odložil nástroje.</p>
<p><emphasis>Mamka</emphasis> přísně dohlížela, aby se řádně najedli, z přístavku už se ozývaly povědomé zvuky vody, bublající v kotli. Ysquanir si náhle představil, jak se bude muset svléknout, než vleze do kádě, a že se na něj <emphasis>mamka</emphasis> bude dívat, a málem se udávil posledním soustem. „Cože si tak zblednul?“ zeptala se <emphasis>mamka</emphasis>.</p>
<p>„Nějak… mi není dobře,“ hlesl. „Radši se vykoupu v řece. Můžu?“</p>
<p>„Já ti povídala, že ho moc dřeš,“ obořila se <emphasis>mamka</emphasis> na svého syna.</p>
<p>„Dyť neřek ani slovíčko,“ hájil se kovář, a jako by se naráz zmenšil. „A vůbec, já dělám s nim, celou dobu! Dřu i sebe!“</p>
<p>„Ale ty seš kus chlapa, a on chrastítko,“ vytkla mu <emphasis>mamka</emphasis>. „Běž, chlapče, a neutop se! Takovýho pomocníka bysme už nesehnali!“ dodala laškovně.</p>
<p>Ysquanir vyrazil jako pes puštěný ze řetězu. Nechápal, co se s ním děje. <emphasis>Mamk</emphasis>a byla báječná ženská, měl ji z celé dědiny nejraději. A najednou se snad před ní bude stydět! Taková hloupost. Ale pocit palčivosti se mu vytrvale přeléval po těle a donutil ho skočit do řeky v šatech. Aspoň se umyju a vyperu současně… Stáhl si vetchou pracovní košili a stařičké kalhoty, vymáchal je a rozvěsil po větvích vrby, skloněných nad hladinou. Ani přitom nevylezl z vody. Plaval a potápěl se v klidné zátočině, kam se nikdo z vesnice nechodil koupat, protože tu bylo hluboko. Ysquanir neměl tušení, jak to přijde, že umí plavat, on jediný v téhle vesnici naprostých suchozemců. Prostě to uměl, stejně přirozeně a záhadně jako chodit a dýchat, a ještě jiné věci, kterými se raději příliš nechlubil. Miloval vodu. Kdykoli se dostal k řece, řádil jako malý a svět se mu zdál aspoň o kousek přijatelnější.</p>
<p>I tentokrát ho voda uklidnila, odplavila nepříjemné lepkavé pocity a na chvíli ho přesvědčila, že ještě může zůstat klukem.</p>
<p>Obvykle poznal, kdy se k němu někdo blíží. Toho večera však jeho pozornost ochabla, pohlcena neznámými pocity a novými myšlenkami jež se mu líhly v hlavě i v těle, a tak nepostřehl, že se k němu od své křivé chatrče loudá <emphasis>špatná ženská</emphasis>. Usedla pod vrbu a dokonale ukryta povislými větvemi, smutně laskajícími tmavou hladinu, podobnými jejím vlasům, zasněně chlapce pozorovala. Na rtech jí pohrával úsměv, něžný a teskný, ale kdyby ho Ysquanir zahlédl, jistě by utekl do lesa. Jenomže toho dne nevnímal okolí. Nevšiml si dokonce ani hloučku děvčat, vracejících se z pole. Zato dívky si všimly jeho.</p>
<p>S tichým chichotáním obklíčily zátočinu, zahradily mu všechny ústupové cesty. Pak spustily vítězný jek. Ysquanir se ve vodě prudce obrátil jako veliká ryba a zuřivě plaval k vrbám, aby zachránil šaty, ale už je jen zahlédl mizet v řídkém houští. Nebylo úniku. Po proudu i proti proudu byly samé mělčiny, tam už ty vřeštící potvory jistě číhají, a za plačícími vrbami bydlí špatná ženská. Přesně v okamžiku, kdy objevil, že nemůže utéci, mu začala být zima. Dívky pištěly a poskakovaly, mávaly a pokřikovaly na něj. Tušil, že by se rozprch-ly, kdyby dokázal klidným krokem vystoupit z řeky a klidným hlasem požádat o své šaty… Ne, to by tedy nedokázal.</p>
<p>Rozhodl se. Vyhoupl se na strmý protější břeh, polilo ho horko, když k němu dolehly hlasité poznámky, jimiž mladé vesničanky hodnotily jeho výkon. Uf, konečně z dohledu…</p>
<p>„Správně sis vybral cestu,“ ozval se hluboký ženský hlas.</p>
<p>Ysquanir strnul. Pomalu zvedl pohled od země. Díval se jí do očí. Byly smutné a zdálo se, jako by věděly všechno o jeho zmatku.</p>
<p>„Haiolo,“ řekl tiše.</p>
<p>„Ty víš, jak se jmenuju!“</p>
<p>Mlčel. Mohl by jí vysvětlit, že má pro ni i jiná, hezčí jména. Byla vždycky smutná, jenom před těmi muži, které si odváděla z vesnické hospody k sobě, to nedávala znát a chichotala se, jako by byla úplně hloupá. Před ním se neschovávala.</p>
<p>„Tak pojď,“ řekla a vstala. Přátelsky ho pleskla po mokrých zádech. Cítil její potěšení z jeho hladké kůže. Přestával se jí bát. Vedla si ho jako si vodila dospělé muže, a přitom docela jinak. „Najdu ti nějaké oblečení,“ povídala. „Občas u mě někdo něco zapomene. Vždycky to vyperu a schovám do truhly. Co kdyby se jednou v mé chaloupce zastavil mladý chlapec na útěku, myslívám si, když ty věci skládám…“</p>
<p>„Já přece nejsem na útěku,“ namítl nejistě. Sehnul se v nízkých dveřích, vešel do jediné světnice, kde byl trochu nepořádek, trochu tma a divná vůně.</p>
<p>„Ale jsi. Už pár dní,“ pravila Haiola. Zavřela dveře. „Za chviličku to pochopíš.“ Zasmála se, odhodila prudkým pohybem vlasy z tváře, jediným škubnutím si rozepnula košili, shodila sukni. „Tak co?“ zeptala se potměšile.</p>
<p>„Nic,“ zašeptal. „Jenom se dívám.“</p>
<p>„Nic?“ Udělala krok k němu. „Tvé hlavě tohle ještě nic neříká, ale tvoje tělo už ví dočista všecko. Necítíš to?“</p>
<p>„Ano,“ řekl. Překvapilo ho, jak je najednou klidný. „Je to opravdu tak špatná věc?“ Pokývl bradou k široké posteli.</p>
<p>„Jak kdy a jak s kým,“ odvětila. „Utekl jsi před <emphasis>mamkou</emphasis> kovářkou. Čekala jsem to. Měls jít rovnou za mnou. Jsi nalezenec, já taky. Jsme bratr a sestra, i když nejsme vůbec příbuzní. Patříme k sobě, ale setkáváme se jen na chviličku.“ Vzala ho za ruku a postrčila k lůžku.</p>
<p>„Budeme se teď milovat?“ Byla to otázka jen napůl.</p>
<p>„Ano. Zapomeň na všechna ošklivá slova, která jsi kdy slyšel. Já tě budu milovat vždycky, ty mě jen teď, pro tuhle noc, a tak to má být.“</p>
<p>Měl velkou chuť přít se s ní, neuznat, že má pravdu, protože ta pravda se mu nelíbila a byla nespravedlivá, jako už pravdy bývají, ale ona ho nenechala mluvit. Lehla si na postel, rozpřáhla náruč a zašeptala: „Tak pojď!“ Na spory nebyl čas…</p>
<p>Byla úplná tma. „Teď jsi zase neviditelný,“ řekla Haiola.</p>
<p>Ysquanir se protáhl, až mu zalupalo v kloubech. „Zase?“</p>
<p>„Nedělej, že o tom nevíš,“ zasmála se. „Pozoruju tě už dlouho. Zůstaneš stát, jen se koukáš, všichni tě hledají, a nikdo tě nevidí. Jako bys tam nebyl.“</p>
<p>„Nedělám to schválně,“ zamumlal. „To samo. Někdy prostě nechci aby mě našli. Někdy si myslím, že <emphasis>umřu</emphasis>, když mě najdou.“</p>
<p>„Neumřeš tak snadno. Máš hluboké kořeny. Cítím je. Spojují tě se zemí, s hlubinou, kde už není nic špatného, nic špinavého, protože to všechno shořelo v podzemním ohni.“</p>
<p>„Podzemí patří zlým silám,“ namítl.</p>
<p>„To o čem ti povídám, sahá hlouběji, mnohem hlouběji.“</p>
<p>Potřásl hlavou. Nechal její prsty bloudit po svém těle. Vůbec mu nevadilo na chvíli jí patřit. Nebude to nadlouho. „A ty mě vidíš? Pořád?“</p>
<p>„Já ano. Moje oči nikdo neošálí.“</p>
<p>„Jsi čarodějnice? A ta vůně tady je kouzelná?“</p>
<p>„To jsou jen bylinky. Umím pár kouzel, právě tak jako ty. V našich rukou to vlastně ani nejsou kouzla, jen prostředky k přežití. Nám, které nikdo nechrání, dává země zvláštní dárky. Pomáhá nám.“</p>
<p>„Hm… Matka země. Nebo snad bohyně země?“</p>
<p>„Ne.“ Haiola krátce zaváhala. „Není to bohyně. Aspoň myslím. Pro mě je těžké říct, co vlastně je, protože ji znám už tak dlouho. Odjakživa. A zevnitř. A teď… Teď znám i tebe, a to znamená…“</p>
<p>Nechtěl, aby mluvila dál a vysvětlovala mu, že teď ho poznala i země, ta, která není bohyně. Nebyl si jist, jestli se mu to líbí, a tak našel ve tmě její ústa a umlčel ji.</p>
<p>„Jsi už skoro dospělý,“ řekla potom. „Musíš odtud, jinak tady uvízneš a dostane tě některá z těch boubelatých husiček.“</p>
<p>„Mě? Mě že by některá chtěla?“ Ta představa ho pobavila. Hlavně každý otec by byl nadšen takovým zetěm!</p>
<p>Haiola tichounce vyprskla. „Budeš náramně zajímavý. Šikovný a zdatný, mistr ve všem, o co se pokusíš. A taky hezký. Ne na první pohled, ale která se koukne podruhé, chytí se. Jako muška do pavučiny.“</p>
<p>„Nejsem pavouk,“ řekl. „Spíš docela malinká muška. Dnes jsem se strašně bál. Kdyby se mě <emphasis>mamka</emphasis> dotkla, omdlel bych… Možná mě hledají! Paqueiar bude zuřit, když uteču!“</p>
<p>„Ale nevstane kvůli tobě před svítáním. Prospi se.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Svítání bylo chladné a mlhavé. Ysquanir se přehraboval v Haioliné truhle, hledaje šaty, které by mu aspoň přibližně padly, a vychutnával dosud neznámou chuť loučení.</p>
<p>„Moje první loučení,“ řekl nahlas. „Někam mám jít… Kam?“</p>
<p>„Do města. Musíš se učit.“</p>
<p>„Proč nejdeš se mnou?“</p>
<p>„Překážela bych ti. Tohle si obleč. Delší kalhoty už nenajdeš. Ty vyrosteš až do nebe, chlape!“</p>
<p>„Pokud mi to někdo nezarazí. Je pravda, co se o Seilanghinu povídá? Že tam každý nosí u pasu meč? Nebo dlouhou dýku?“</p>
<p>„Ale ne. Lidé ve městě se neperou o nic víc než na vesnici. Ty přece vždycky vyhráváš, ne?“</p>
<p>„Nebo uteču,“ usmál se. „Mám dlouhé nohy.“</p>
<p>„To vidím.“ Měřila si ho pohledem. Nejdelší kalhoty z její truhly mu končily u kotníků. „Pořídíš si dýku. Brzy. Časem i meč. Ale lépe budeš zacházet se slovem. To je nebezpečnější zbraň.“</p>
<p>„Mluvíš v hádankách. Znám málo slov. Ve vesnici se moc knih nenajde, a mě od nich ještě odháněli…“</p>
<p>„Ale kněz tě naučil číst.“</p>
<p>„Protože jsem mu nedal pokoj. Hrozně bručel, ale já to stačil rychle.“</p>
<p>„Naučíš se ještě mnohem víc. Hlavně nezapomeň, že země tě bude potřebovat. Zavolá tě. Víš, sirotci jí patří.“</p>
<p>Doprovodila ho kus cesty, až tam, kde končila měkká, přívětivá pěšina, skoro se ztrácející v trávě mezi keři s drobnými, voňavými žlutými kvítky, s okraji lesklými rosou, taková matoucí pěšinka, která přesvědčuje poutníka, že v té vesnici, kam míří jeho kroky, žijí měkcí a přívětiví lidé. Haiola a Ysquanir o tom věděli své.</p>
<p>Rozloučili se na kamenné, rozbité silnici. „Stará obchodní stezka,“ řekla Haiola. Vytáhla se na špičky, pevně ho objala a políbila.</p>
<p>„Jednou se tě možná zeptám, proč jsi se mnou nešla. Jaký byl ten opravdový důvod…“</p>
<p>„Možná ti odpovím,“ usmála se skrz slzy.</p>
<p>„A řekneš mi, proč pláčeš?“ Držel ji velkýma, teplýma rukama. Zavřela oči a viděla ho jako dospělého muže, silného a osamělého.</p>
<p>„Neřeknu.“ Otočila se a odcházela.</p>
<p>Opatrně položil nohu na kámen. Kámen cesty, první v jeho životě, byl chladný a tvrdý. Ohlédl se přes rameno. Žena byla pryč. Možná, přemítal, když pochodoval po tom tvrdém kamení, možná se jí už nikdy na nic nezeptám. Třeba se jednou vrátím, a ona už tu nebude, na místě její chatrče najdu jenom trávu. A nikdo si nevzpomene, že tady žila nějaká dívka Haiola.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(10)</emphasis></strong><strong><emphasis>Pronásledovaná</emphasis></strong></p>
<p>Vážený měšťan Seilanghinu pan Viekca, majitel Volského dvora, se rozvaloval ve svém oblíbeném koženém křesle a usilovně si čistil dýmku. Na vysokého mladíka, který trpělivě, bez jediného pohybu, stál před ním, se ani nepodíval. Pak začal tiše hovořit, aniž zvedl pohled.</p>
<p>„Ta vzácná paní je trochu zvláštní. Objednala si celé podkroví. Je prý ze svého hradu uvyklá výškám, v nižších patrech se dusí. Je vdova. Mladá, krásná paní, která před nějakými deseti týdny ovdověla. Cestuje s průvodem ze svého domova do Galturu.“</p>
<p>„Až do sídelního města?“ ozval se mladík. „To je v zimě náročná cesta!“</p>
<p>„Jistě. Loni sis to vyzkoušel, vid?“ Pan Viekca se vlídně usmál. Vlídný úsměv býval na jeho obličeji k vidění jen zřídka. Ysquanir patřil k nemnoha vyvoleným, kteří ho občas spatřili. Byl také jedním z mála zaměstnanců, o jejichž poctivosti byl Viekca nezvratně přesvědčen a svěřoval jim své peníze. Právě ta důvěra mu minulou zimu vynesla nepohodlnou cestu do Galturu, kam ho majitel hostince poslal pro koření, které nečekaně brzy došlo, a pro látky na nové čalounění a povlečení. Viekca si byl jist, že chlapec s penězi nezmizí.</p>
<p>„Letošní zima je mírnější,“ řekl Ysquanir. „Přerušil jsem tě, pane,“ dodal s nádechem omluvy.</p>
<p>„Ano. Tak dál. Paní Okriaxea prý má v Galturu tetu. Vlastně tam jede porodit, neboť na svém hradě Xerchegaru by neměla takovou péči a pohodlí. Ale její lékař jí doporučil udělat v Seilanghinu přestávku. Můj hostinec je proslulý. Nejčistší a s nejlepší obsluhou.“</p>
<p>„Pochopitelně.“ Ysquanir byl významnou součástí té obsluhy. Věděl o hostinci vše, neboť začínal úplně dole, jako pacholek ve stájích, kluk na špinavou práci, a postupně se propracovával výš a výš, až na zvláštní, nepojmenované místo Viekcova zástupce a důvěrníka s mnoha povinnostmi a rozsáhlou pravomocí. „Kdo ti tohle všechno o té dámě prozradil?“ zeptal se. Občas vynechával v oslovení slůvko <emphasis>p</emphasis><emphasis>ane</emphasis> a Viekca mu takové opomenutí nikdy nevytkl.</p>
<p>„Její společnice. Strašná babizna, mezi námi.“ Viekca potáhl z dýmky. Ysquanir čekal. Mohl se usadit na protější židli, ale neudělal to. Pan Viekca příliš nevyrostl a snad proto tak rád rozkazoval vysokým mužům. Ysquanir mu umožňoval vychutnat ten pocit. Nevadilo mu to. Viekca ho nikdy neponižoval, nikdy nepřekročil neviditelnou hranici jeho poslušnosti.</p>
<p>„Tahleta společnice trvá na tom, že vzácná paní nesmí ani očkem zahlédnout nic ošklivého. Mohlo by to ohrozit dítě,“ řekl Viekca znechuceně.</p>
<p>„Na co zemřel její manžel?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>„Promluvil malý čaroděj?“ pousmál se Viekca. „Takové otázky snad může klást tvůj učitel mistr Gaiga, ne já, příteli. Nepleť se do toho. Anebo pleť, ale tak, aby si ty ženské nestěžovaly.“</p>
<p>„Přeješ si, abych si tu paní vzal na starost? Od rána do večera, ve dne i v noci? Abych byl neustále příjemný a hezky voněl?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>Ysquanir se na znamení souhlasu uklonil. Viekca si ve Volském dvoře držel pár opravdu hezkých mladíků pro náročné paní, ale kdykoli šlo do tuhého a dotyčná projevila přehnanou vybíravost současně s ochotou platit, zachraňoval pověst hostince Ysquanir, schopný spolehlivě okouzlit ženu libovolného věku a vkusu, i se svým dlouhým nosem, příliš velkými ústy a kostnatým obličejem. Viekca si občas myslíval, že v tom vězí nějaké nekalé čáry, ovšem na druhé straně, o mistru Gaigovi, u něhož se Ysquanir učil, se vědělo, že je to starý suchar a kouzla takového druhu zásadně odmítá… Užitečné záhady koneckonců nevadí, soudil Viekca. „Cože?“ probral se ze zamyšlení.</p>
<p>„Kdy mají dorazit?“</p>
<p>„Dnes večer. Ne abys nosil zavazadla! Budeš tam za pána domu. Můj zástupce, jasné?“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Okriaxea měla z té hospody strach. Paní Danala ji vychvalovala až do nebe, to je pravda. Jenomže paní Danala se objevila na Xerchegaru až po té strašné události, údajně na doporučení Aiturmeovy tety z Galturu, které Okriaxea nečetla, neboť se ztratilo ještě v těch dnech, jež proležela v horečkách. Paní Danala se o svou nemocnou svěřenkyni oddaně starala, ale Okriaxea pořád nějak neměla jasno v tom, odkud se ta žena vzala. Trochu ji to znepokojovalo. Nejspíš to bude tou horečkou… Noci plné blouznění a strašných snů rpě příliš vyčerpaly. Nejsem zdravá…</p>
<p>Ovšem s Volským dvorem to bylo něco jiného. Její drahý Aiturme se kdysi o tom hostinci vyjádřil s pohrdáním. „Mají tam pěkné chlapečky pro osamělé paní,“ pravil s úšklebkem. „Holčičky samozřejmě také, ale ty jsou všude… Tohle je zvláštnost Volského dvora. Volský! Och! Spíš Hřebčí!“</p>
<p>Aiturme měl vždycky pravdu a byl tak úžasně zkušený! Milovala ho. Provdala se za něj proti vůli své rodiny, vyděšené jeho dvojitým vdovstvím. Po každém ovdovění Aiturme zbohatl, ale bohatství mu bylo zcela lhostejné, alespoň to vždycky tvrdíval.</p>
<p>No, a teď jsem já sama vdova, pomyslela si Okriaxea. Věděla, že nikdy nezapomene na tu strašnou noc, noc hrůzy, nejistoty a zoufalého čekání, a na to strašné ráno, kdy ho přinesli na zakrvácených nosítkách, s děsivými, sinalými ranami, nesrozumitelně mumlajícího, s bloudícím zrakem, nepoznávajícím okolí, ba ani ji.</p>
<p>Umíral tři dny a neprobral se k jasnému vědomí. Sluha, který ho tehdy na záhadné noční vyjížďce doprovázel, zmizel beze stopy. Nikdo zdrcené vdově nevysvětlil, co její manžel v noci dělal a co ho zabilo. Ranhojič si byl jist, že jeho rány nezpůsobila zbraň. Spíš zvíře. Nebyl však s to odhadnout, jaké. Okriaxea se chtěla vyptat staré chůvy, jež o jejím muži věděla ze všech lidí na světě nejvíc. Komorná jí řekla, že starou Melush od pánovy smrti nezahlédla. Okriaxea se tedy vydala sama do západní věžičky, kde měla chůva svůj pokojík, a našla ji oběšenou na stropním trámu.</p>
<p>Potom se jí svět na dlouho zamlžil horečkou, a pak se objevila paní Danala. Ochránkyně… Prohlásila, že na těhotnou ženu už těch hrozných zážitků bylo příliš, a rozhodla, že odcestují do Galturu. Okriaxea nebyla tou dobou schopna samostatného úsudku, a tak se trpně podvolila. Až nyní, uprostřed cesty, se vzpamatovala natolik, že dokázala myslet na svého drahého Aiturmea bez nezadržitelných přívalů slz a záchvatů křečovitého vzlykotu, a vybavila si jeho slova.</p>
<p>Kočár zastavil. Paní Danala hbitě vyskočila. Nastalo to obvyklé odporně zmatené pobíhání, šoupání zavazadly, pokřik pacholků a sluhů, štěbetání komorné a služky, a ona osaměla v kočáře, v té kleci, v tom vězení, jako zapomenutá věc. Zavřela oči a zaťala pěsti. Asi budu křičet…</p>
<p>„Smím ti pomoci, vzácná paní?“ promluvil ve tmě za sevřenými víčky mladý mužský hlas. Jeden z těch krasavečků, pomyslela si. Ach, už je to tu! Otevřela oči. Bylo by divné, kdyby je nechala zavřené. Nechtěla se na něj dívat, byl však příliš blízko, stál ve dvířkách, jednu nohu na stupátku, druhou na zemi, a byl tak velký, že mu to nečinilo potíže. Přátelsky se usmíval a podával jí obě ruce. Vůbec nebyl hezký. Z kočáru ji téměř vynesl, a nikdo, ani paní Danala, na tom neshledával nic nepřístojného. Podpíral ji na schodech, držel ji uctivě a přitom důvěrně, skoro jako bratr, jeho obyčejné světlé šaty vydávaly lehkou bylinkovou vůni, a když se víc sehnul, neboť dveře v podkroví byly pro něj nízké, cítila, že stejně voní i jeho vlasy.</p>
<p>Usadil ji na pohovku, podložil jí záda, nalil jí ovocnou šťávu, přisunul mísu s vodou na umytí rukou a obličeje, podal ručník a přistrčil talířek s ovocem, neptal se, zda nemá hlad, jako by dobře věděl, že nemá na jídlo ani pomyšlení, přikázal služebné, ať připraví koupel, zul jí boty a zabalil nohy do teplé přikrývky, prohrábl oheň v krbu, přiložil pár polínek, a to všechno dělal skoro současně, a přitom beze spěchu, skoro se zdálo, že mu věci samy ochotně skáčou do rukou.</p>
<p>Paní Danala vstoupila s velkým funěním. „Tys ji snad po těch schodech nesl!“</p>
<p>„Jen podpíral,“ bránil se téměř pobaveně. „Paní Okriaxea je úplně v pořádku, chodí sama.“</p>
<p>„Ty nemáš právo nazývat vzácnou paní jménem!“ Zamračila se, bodajíc prstem do vzduchu před jeho obličejem.</p>
<p>„Ať mi to tedy zakáže sama,“ navrhl.</p>
<p>Okriaxea se zasmála. Poprvé od smrti svého muže. „Danalo! Tohle není jeden z <emphasis>těch chlapců</emphasis>! Jsi snad slepá?“ Obrátila se k mladíkovi. „Jaký úřad tady zastáváš? Jak tě mám oslovovat?“</p>
<p>Uklonil se. „Jmenuju se Ysquanir. A právě teď jsem zástupcem majitele.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Okriaxea brzy naznala, že Ysquanir je pro ni nepostradatelný, a Danale to dala jasně najevo. Sama pro sebe si navíc připouštěla, že ten mladík je to nejlepší, co ji od manželovy smrti potkalo.</p>
<p>Uměl pěkně vykládat o Seilanghinu, když se dopoledne zvolna procházeli úzkými městskými uličkami, kde o každém domě znal nějakou veselou nebo záhadnou pověst. Když si prohlíželi zboží na trhu, bavil ji postřehy, jak moc který trhovec okrádá své zákazníky. V parku, kde odpočívali na lavičce ve stínu, dovedl pojmenovat každý strom. Trval na tom, že paní musí často odpočívat, ale nenutil ji, aby trávila většinu času ve svém najatém obydlí. Tím se neustále vystavoval hněvu její společnice, ale nedbal na něj.</p>
<p>Říkal <emphasis>nebojím se</emphasis>, ale ve skutečnosti mu Danala dost ležela v hlavě. Dosud se mu nikdy nestalo, že by ho nějaká žena tak otevřeně nesnášela. Další znepokojivou skutečností byla nápadná bledost a malátnost Lojha, jednoho z hezkých chlapců z Volského dvora. Ysquanir brzy zjistil, že právě s ním Danala po večerech laškuje. Hm, bude to nějaké nezvykle náročné laškování. Zeptal se, jako Viekcův zástupce na to měl právo, ale Lojho utekl, aniž by odpověděl. Jakživ jsem neviděl tak vyděšený obličej, pomyslel si Ysquanir. Co mu ta ženská provedla?</p>
<p>O jeho obavách a podezřeních Okriaxea nic netušila. Bavila se jeho povídáním, vychutnávala společné mlčení, a protože její ochránce uměl i krásně poslouchat, docela se vedle něj rozpovídala. Dokonce se mu svěřila se vším, co věděla o strašné smrti svého drahého manžela, a potom zjistila, že se jí podivně ulevilo.</p>
<p>Kromě průvodce a ochránce jí dělal i sluhu, ale tak, jako by mu to působilo potěšení. Obvykle plnil její přání dřív, než je vyslovila. Někdy jí připadalo, jako by čaroval nebo jí četl myšlenky. Jednoho večera se ho na to zeptala. Přikládal právě do krbu. Napřímil se, v té nízké místnosti se najednou zdál neuvěřitelně velký.</p>
<p>„Jsem sirotek, paní. Musel jsem se naučit rychle vyhovět těm, kdo mi dávali najíst.“</p>
<p>„Parchant,“ zahučela Danala v koutě.</p>
<p>„Tohle slovo už nevypustíš z úst!“ sykla Okriaxea.</p>
<p>Ysquanir pokrčil rameny. „Neznám svůj původ. Našli mě pohozeného v kostele. A už jsem slyšel i horší nadávky.“</p>
<p>„Kolik je ti let?“ zajímala se Okriaxea.</p>
<p>„Devatenáct.“ Pružným krokem přešel místnost, dolil Danale víno. Nepoděkovala mu.</p>
<p>„Vypadáš starší,“ řekla Okriaxea.</p>
<p>„Vím.“ Podložil jí záda polštářkem.¨</p>
<p>„A hrozně mě rozmazluješ.“</p>
<p>„Potřebuješ to.“</p>
<p>Danala prudce postavila sklenku na stůl. „Nemůžu se na to vaše cukrování koukat. Jdu na vzduch.“</p>
<p>„Potmě jsou ulice nebezpečné,“ řekl varovně Ysquanir. „Požádej dole o doprovod, paní! Nebo chceš, abych to zařídil?“</p>
<p>„Kašlu na tvůj doprovod!“ prskla Danala. Okriaxea s úlekem zaznamenala, jak její společnice kráčí zeširoka a jak se kymácí. Ona je opilá! A není to poprvé, jen já si to až dosud nepřipouštěla! Mlčela. Neřekla nic. Ysquanir zavřel dveře, které Danala nechala dokořán.</p>
<p>„Netrap se, Okriaxeo.“ Oslovil ji jménem a jí to vůbec nevadilo.</p>
<p>„Zůstaň se mnou,“ zašeptala.</p>
<p>„Zůstanu,“ přikývl. „Chceš něco? Pít? Jíst? Zabalit nohy?“</p>
<p>„Je mi dobře. Sedni si ke mně. Povídej mi o sobě.“</p>
<p>„To by bylo nudné a ošklivé. Dny jeden jako druhý, hodně práce, někdy hlad, pořád dokola. Tady se teď mám dobře. Viekca je na hostinského docela slušný chlap.“</p>
<p>Okouzleně naslouchala jeho hlasu, ačkoli říkal obyčejné věci. Byl hebký. Sametový. „A co ženy?“ Trochu při té otázce zrůžověla.</p>
<p>„Copak bys chtěla slyšet?“ zeptal se. „Pohádku? Nebo pravdu?“</p>
<p>„O čem je ta pravda?“ Cítila zděšení. Sáhla na bolavé místo Možná do bláta…</p>
<p>„O ceně. Musel bych ti vyprávět, jak pomalu stoupala má cena,“ pravil věcně.</p>
<p>„Myslela jsem,“ začala zaraženě, „já totiž myslela, že k nim nepatříš… K těm mládencům na hraní.“</p>
<p>„Ovšemže ne. Mám mnohem víc povinností. Většinou jsem skutečně Viekcův zástupce.“</p>
<p>Polkla. „A kdybych třeba já… požádala… o takové služby. Kolik by to stálo?“</p>
<p>Zamračil se. Nedával jsem pozor a hovor se stočil nesprávným směrem. Co se to se mnou děje? Copak jsem zamilovaný? Vždyť ta ženská je na rozsypání, její břicho už žije vlastním životem, jak se jí do kůže zevnitř opírají patičky čilého dítěte… „Ty bys to nikdy neudělala.“</p>
<p>„Máš pravdu,“ vzdychla. „Jestli chceš, vezmu tě s sebou do Galturu.“</p>
<p>„Přišla bys do řečí.“</p>
<p>„Zase máš pravdu. Jsi tak hrozně zkušený…“</p>
<p>„Musím být.“ Zavrtěl se na své nízké stoličce u jejích nohou.</p>
<p>Položila mu ruku na hlavu, probírala se jeho vlasy.</p>
<p>„Kdyby tak můj syn měl takovéhle vlasy,“ přála si.</p>
<p>„Je to holčička,“ řekl Ysquanir. Vzápětí se polekal. Neměl jsem se prozradit!</p>
<p>„Holčička?“ Okriaxea se zasnila. „Ty to poznáš, viď… Tak dobře, bude to holčička.“ Zavřela oči. „Budu spát. Zavolej mi prosím komornou!“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(11)</emphasis></strong><strong><emphasis>První střetnutí</emphasis></strong></p>
<p>Na schůzku s mistrem Gaigou dorazil Ysquanir až kolem půlnoci. Důstojný, bělovlasý Gaiga sám sebe nazýval hvězdopravcem a lidé si k němu skutečně chodili pro předpovědi svých osudů, které jim mistr ochotně a poměrně levně poskytoval. Ve hvězdách se samozřejmě vyznal. Jako každý čaroděj. Povolání čaroděje však bylo v Simurlii zakázáno už od dob vlády otce nynějšího krále. Král Haifuxar tento zákaz při svém nástupu na trůn znovu potvrdil.</p>
<p>A tak se z čarodějů stali alchymisté, hvězdopravci, léčitelé nebo prostě učenci, a každý v jejich okolí věděl, oč jde.</p>
<p>Gaiga nestál o učedníky. Čas od času se uvolil vysvětlit bohatým mladíkům základní zásady čtení z hvězd, ale svému skutečnému povolání neučil nikoho. Dokud se u něj před pár lety (ale uteklo to!) neobjevil Ysquanir. Otrhaný nohatý kluk od koní z Volského dvora vlezl do domu vchodem pro služebnictvo, nějakým zázrakem na nikoho nenarazil a proklouzl až do mistrovy pracovny. Přiměl ho zvednout zrak od knihy.</p>
<p>„Co tu chceš?“ houkl Gaiga. „Jak ses sem dostal?“</p>
<p>„Byl jsem trochu neviditelný,“ odpověděl chlapec. „Chci se stát čarodějem. Vlastně myslím, že asi musím.“</p>
<p>Mistr Gaiga zalapal po dechu. „Ty máš ale drzost, kluku! Umíš vůbec číst?“</p>
<p>„Umím,“ kývl chlapec. „Podívej, mistře. Tady. Jeden mladý šlechtic zapomněl v hospodě u děvčat tabulky, které jsi mu dal. Je na nich tvé jméno a další údaje… Nikdy bych tohle nedával do ruky takovým nezodpovědným floutkům!“ Zatvářil se neodolatelně vážně až se mistr málem rozesmál. Chlapec pokračoval: „Vyčetl jsem podle těch tabulek z hvězd, že bys měl někdy brzo začít předávat svou moudrost jinému. To znamená, že potřebuješ žáka!“</p>
<p>„Lžeš,“ hlesl Gaiga.</p>
<p>„Přesvědč se!“ řekl podivný host. „Vím, nač se teď chceš zeptat Proč jsem nezkoumal svůj osud.“</p>
<p>Gaiga na něj zíral, neschopen slova.</p>
<p>„Neznám den svého narození,“ vysvětloval chlapec a náhle se zdál mnohem starší, než před chvilkou. „Pro mě hvězdy mlčí.“</p>
<p>Mistr Gaiga pomalu vstal, došel si ke knihovně pro Velkou knihu o hvězdách, rozložil na stole potřebné hvězdné mapy. „Sedni si,“ pozval chlapce. „Jestli lžeš, dám ti napráskat.“</p>
<p>„Jmenuju se Ysquanir,“ představil se opovážlivý návštěvník, „a tvoji sluhové by mě docela určitě nechytili.“</p>
<p>Naštěstí nebylo třeba, aby svou pravdomluvnost dokazoval činy. Mistr Gaiga našel ve hvězdách svého osudu důrazný pokyn k předání tajného umění dál. Pohlédl na chlapce, přikrčeného na židli. Rozhodl se vzít výzvu k pokračování vážně. Neptal se po penězích, bylo mu jasné, že hoch žádné nemá. Pochopil, že Ysquanir může za ním chodit jen občas, když má zrovna volno, a smířil se s tím. Po celou dobu se divil sám sobě, proč to dělá. Nejspíš proto, že kluk byl tak zatraceně nadaný. Jako by měl v hlavě pro každé kouzlo už předem připraveno místečko, cvak, slovo zapadne do mezery, kam patří, a je tam, a napořád.</p>
<p>V době, kdy Ysquanir končil své učení u Gaigy, a kdy už zastával ono důležité, nepojmenované postavení u Viekcy, se mezi čaroději Simurlie začaly šířit poplašné zvěsti o nalezení Albethanea.</p>
<p>Slavný hrdina Wairon z Ulmie se na jedné ze svých nesčetných výprav za unesenými princeznami a urozenými slečnami schoval před prudkým lijákem do sklepení starého, zbořeného hradu. Do zbytku hradní věže přímo nad ním uhodil blesk. Waironovi se zajiskřilo před očima, na okamžik ztratil vědomí, a když se po chvíli probral, spatřil v koutě sklepní místnosti truhlu, která tam původně zcela jistě nebyla. Leskla se jako nová, kování zlatě zářilo a lak na dřevě snad právě teď zaschl. Wairon truhlu po krátkém váhání násilně otevřel a ke svému zklamání v ní objevil pouze tlustou, starou, v kůži vázanou knihu. Znechuceně vzal tu věc do ruky a zděsil se. Ta kůže! Jen se jí dotkl, hned ho napadlo, že je lidská! Živě před ním vyvstal obrázek, jak ji několik černě oděných mužů v maskách stahuje ze zoufale křičící oběti! Wairon neoplýval představivostí, ale v té chvíli ho napadlo, že ta odporná věc může mít velkou cenu pro čaroděje. Zabalil ji tedy do pláště a vzal s sebou.</p>
<p>Později, už při vítězném návratu z výpravy s osvobozenou zlatovlasou kráskou, kterou vyrval ze spárů obra nebo draka (všechny tyhle povídačky jsou si <emphasis>tak podobné</emphasis>!), ukázal knihu chranowskému čaroději Elsornirovi a lekl se podruhé, neboť čaroděj se roztřásl, až málem nebyl schopen knihu udržet. Pak klesl na židli a rozplakal se. Wairon nebyl právě vzdělanec, ale i kdyby uměl číst lépe, nemohl by rozluštit název knihy.</p>
<p>Ta kniha se jmenovala Albethaneum a byla psána v jazyce Zrân. Elsornir ji sice bezpečně poznal, ale ani on nedokázal z obsahu nic přečíst. Hm, pokud se na světě najde člověk, jenž tu řeč zná, jsou mu touhle dobou temní pánové podzemí už na stopě, přemítal čaroděj. Ti se teď budou v první řadě starat, abychom Albethaneum nemohli přeložit a použít moudrost Zrânů proti nim.</p>
<p>Elsornir od Wairona vzácný úlovek koupil a uložil knihu na hradě Chranowě, jenž byl odedávna sídlem čarodějů. Přesněji řečeno, Jedenácti bílých. Proti Chranowu se neodvážil zakročit ani minulý, ani současný panovník. Haifuxar prý neměl hrad ani zakreslen na svých mapách… Albethaneum tedy leželo v tajné přihrádce knihovny Jedenáctého, zamčené a němé, a čarodějové po celé zemi sháněli člověka, jenž rozumí řeči Zrân.</p>
<p>Gaiga se pochopitelně pátrání svým skrovným dílem také účastnil a jeho žák Ysquanir měl za úkol nenápadně zpovídat všechny hosty, kteří zavítali k Volskému dvoru. Ptal se tak, aby nikdo netušil‚ že je tázán. To patřilo k dovednostem, jež mu byly vrozeny, a mistrova vychova je pouze posílila a posunula na vyšší úroveň. Za Gaigova vedení se v umění ptát se zdokonalil natolik, že byl schopen oklamat i čaroděje. Dobrácký mistr Mikelan z Chranowa, jeden z Jedenácti, který přijel do Seilanghinu navštívit starého přítele a zašel se do nejbližší hospody jen posilnit po úmorné cestě, se pak s Gaigou srdečně zasmál, jak byl důkladně a nenápadně vyslechnut. Popravdě řečeno se oba chechtali, až jim tekly slzy, a Mikelan Gaigovi blahopřál k nadanému žákovi.</p>
<p>„Doufám, že s ním jednoho dne zamíříš na Chranow,“ připomínal příteli. „Kdopak ví, zda to není budoucí člen našeho bratrstva!“</p>
<p>Ysquanir si soukromě myslel, že rozhodně ne, a vlastně o to vůbec nestál. Ale byl ke starému pánovi zdvořilý a staral se o něj, jak se to naučil ve Volském dvoře. Není k zahození, když si vás oblíbí mocný čaroděj.</p>
<p>Onoho večera či spíše noci, kdy Okriaxea usnula v klamném bezpečí Volského dvora, si Ysquanir otevřel nikoli klíčem, ale kouzlem, šitým jemu na míru, neboť mistr Gaiga si nepřál, aby jeho dveře otevíral po libosti kdejaký cizí kouzelník. Po točitých schodech vyšel do patra, vstoupil do pracovny. Mistr kupodivu neklimbal v křesle, ale přecházel po místnosti, až pod ním prkna podlahy mrzutě vrzala.</p>
<p>„Po městě se toulá terlaj a ty nic nevíš!“ obořil se na svého žáka.</p>
<p>„Terlaj?“ vyhrkl Ysquanir. „Ukradla nějaké dítě? Zakousla těhotnou ženu?“</p>
<p>„Jen se podívej!“ Mistr ho vlekl ke stolu, kde měl rozloženy hvězdopravecké mapy.</p>
<p>Ysquanir zběžně přelétl pohledem tenké, sotva znatelně narýsované čáry. „No tohle! Zrovna u nás!“</p>
<p>„Je ti jasná ta souvislost?“ Mistr Gaiga vraštil obočí.</p>
<p>„S Albethaneem? Jistě, vidím ji. Ale co to znamená?“</p>
<p>„Narodí se překladatel, co jiného,“ broukl Gaiga. „V téhle době není nic důležitějšího, než přeložit Albethaneum!“</p>
<p>„A terlaj vylezla z podsvětí a čeká,“ řekl zamyšleně Ysquanir. „Jak jsi ji odhalil?“</p>
<p>„To Zaena,“ pravil mistr a odfrkl si. „Neměl jsem tušení, že je těhotná. Mohla mi aspoň říct…“</p>
<p>Ysquanir se tiše rozesmál. „Blahopřeju! Konečně bude v tomhle domě pořádek! Už mě to věčné uklízení nebo pobízení služebné otravovalo.“</p>
<p>„Ženit se v téhle době?“ naježil se Gaiga. „A v mém věku? Vždyť Zaeně je pětadvacet.“</p>
<p>„Když to bereš takhle,“ ušklíbl se mladík. „Vždycky je možnost někam dítě odložit. Třeba ho můžeš nechat v pěkném venkovském kostelíku.“</p>
<p>Gaiga ztuhl. Ale Ysquanir nečekal, až mu mistr začne spílat, pokračoval: „Terlaj se <emphasis>musí</emphasis> otočit za každou těhotnou ženou? <emphasis>Musí</emphasis> každou sledovat? Nikdy mi to nebylo úplně jasné.“</p>
<p>„Musí ji provázet k prvnímu domu, do něhož vejde,“ řekl Gaiga. „Už jsem se ji pokoušel vyslechnout v zastoupení conmagou, ale je moc silná. Sotva se objevila, hned se zase rozplynula…“</p>
<p>„Jak vypadá?“</p>
<p>„Obyčejná ženská. Střední věk, při těle, nepříjemná na pohled. Ulízané hnědé vlasy, křiklavé šaty. Pásek s koženou mošničkou, prý se to nosí v sídelním městě…“</p>
<p>Ysquanir si vybavil, že takový pásek s mošničkou měla dnes na šatech Danala. Popis na ni dokonale padne! Je možné, abych celou dobu nic nepoznal? „Sleduješ ji?“</p>
<p>„Čekal jsem na tebe. Zrcadlo se lépe dělá čtyřma rukama.“ Mistr ukázal na kulatý stolek pod oknem. Tmavé, hladké sklo na jeho povrchu se jen blýskalo. V celkově uprášené a zanedbané pracovně to bylo velmi nápadné.</p>
<p>Ysquanir si klekl na připravený polštářek, položil na sklo stolku dlaně, spojil své dlouhé prsty tak, aby se palce a prostředníky dotýkaly. Přestal myslet, aby mistr mohl vstoupit do jeho vědomí. Jeden z nejobtížnějších úkonů, které čarodějův učedník musí zvládnout! Ysquamrovi se to podařilo hned napoprvé. Gaiga tehdy kroutil hlavou a přiznal, že o něčem takovém jakživ neslyšel. Žák mu vysvětlil, že to nic nebylo, jen se prostě udělal neviditelným uvnitř, místo navenek.</p>
<p>Teď tedy Gaiga postupně vklouzl do jeho rukou, vysílaje do nich sílu <emphasis>zrc</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dla</emphasis>, začal nahlas pronášet zaříkání a svými vlastními prsty provádět podpůrné úpravy. Ysquanir poznal, že je zrcadlo zabezpečeno a dovolil svému vědomí procitnout.</p>
<p>Div nevykřikl. Temnou uličkou se plížila Danala, nevypadala opile a už vůbec ne jako slušná žena, společnice vznešené dámy.</p>
<p>Připomínala dravce na lovu. Chce krev, pomyslel si. Ta Lojhova bledost a únava… Jak jsem byl slepý! Celou dobu se na něm přiživovala, bestie!</p>
<p><emphasis>Kde je?</emphasis> ptal se mistra.</p>
<p><emphasis>Ve Zlodějské čtvrti, za mostem. Míří ke hřbitovu</emphasis>, odpovídal Gaiga.</p>
<p><emphasis>Musím </emphasis><emphasis>ji zabít</emphasis>, oznámil Ysquanir a zrušil kouzlo. Gaiga jen zamrkal. Jak to dokázal tak rychle?</p>
<p>„Proč ji musíš zabít?“ zeptal se.</p>
<p>„Jde po dítěti paní Okriaxey.“ Ysquanir si protřepal zpocené vlasy. Přerušení kouzla ho stálo značné úsilí. „Začínám tušit souvislosti. Aiturmea, pána Xerchegaru, zabilo na záhadné noční výpravě neznámé zvíře. Nikdo neví, jaké. Okriaxea z Xerchegaru čeká dítě. Danala, její společnice, ji vleče do Galturu… Danala je terlaj. Pořád jsem nechápal, proč se jí nelíbím!“</p>
<p>Ysquanir se chystal vyběhnout z pracovny, ale Gaiga ho zadržel. „Vezmi si mou dýku. Terlaj nezabiješ obyčejnou zbraní.“</p>
<p>„Dýka ze zubu lerby, zabité člověkem na <emphasis>bílém</emphasis> místě,“ zamumlal Ysquanir. „No ovšem. Díky, mistře.“</p>
<p>„V Galturu patrně sídlí nějaký věrný spojenec podsvětí, proč by jinak terlaj mířila právě tam?“ uvažoval Gaiga. „Kdo to jen může být? Skrývá se tam tolik temných čarodějů! A všichni maskovaní za hvězdopravce a alchymisty!“</p>
<p>„Sleduj mě. Až ji budu zabíjet, vyvoláš conmagu,“ navrhl Ysquanir. „To už by se neměla tak bránit… Vyptáš se jí.“</p>
<p>Mistr Gaiga jen zamrkal. Jak to, že ho ten chlapec stačil takhle přerůst? Vždyť on se ujímá velení, radí svému učiteli, rozhoduje za něj… Kdy k tomu vůbec došlo? Proč si on, starý, zkušený čaroděj, ničeho nevšiml? Snad proto, že si to Ysquanir nepřál?</p>
<p>Takové myšlenky se mistrovi honily hlavou, když mladíka doprovázel ke dveřím. Neřekl však nic, mlčel. A bylo to přesně to mlčení, které znamená souhlas.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ysquanir se hnal s dýkou v ruce tichými uličkami Seilanghinu. Čtvrť v níž sídlil jeho učitel, nepatřila k nejvznešenějším, ale místa, do nichž vstupoval nyní, byla nebezpečná i za světla, natož kolem půlnoci. Název Zlodějská čtvrť té části města ještě lichotil. Tady se odehrávaly horší věci než obyčejné krádeže. Starostovi zbrojnoši se sem odvažovali jen zřídka, a vždycky ve větším houfu. Tyhle uličky ostatně už nejednou spolkly i ozbrojený houf.</p>
<p>Běžícímu muži však místní uhýbali z cesty. Vlající plášť jeho vysoké postavě přidával na rozložitosti, dýka v jeho ruce mluvila jasnou řečí, a navíc lidé na okraji města a za okrajem společnosti mají vyvinutý smysl pro vnímání síly. Tušili, že tenhle mladík by byl schopen zabít i beze zbraně.</p>
<p>Konečně Ysquanir našel uličku, v níž zahlédl terlaj-Danalu v zrcadle. Tudy šla! Dohonil ji o dva rohy dál. Postávala před úzkým patrovým domkem, vmáčknutým do mezery mezi dvěma širšími a bohatšími domy, vrčela a slintala.</p>
<p>„Tam je také těhotná žena?“ oslovil ji tiše.</p>
<p>Obrátila se, upřela na něj strnulé, krví podlité oči. Vydala chrčivý zvuk, zvířecí varování před útokem.</p>
<p>„Tys opila tu svou lidskou masku,“ posmíval se Ysquanir. „Takhle s tebou bude aspoň méně práce!“ Dobře věděl, že práce bude až příliš. Terlaj skočila. Ucouvl, napřáhl dýku, ponořil ji až po jílec do jejího břicha. Zaječela, zásah byl bolestivý. Zakousla se mu do pláště, uhnul včas. Zachechtal se a znovu bodl. Sevřela ho v objetí, drásajíc mu záda drápy. Nedbal na bolest, otáčel dýkou v ráně a křížem krážem jí rozdíral kůži a vnitřnosti. Řvala, až to rvalo uši, ale pořád žila a pokoušela se kousat. Utrpěl pár ran od jejích zubů, většinou na předloktích a na rameni. Docházely mu síly. Ta zrůda mě přemůže! Jak na ni?</p>
<p>Z temného průjezdu naproti přes ulici se vynořil stín. Ysquanir koutkem oka zahlédl širokou sukni nebo možná plášť, ba ne, byla to sukně, patřila nějaké místní pouliční prodejné dívce, jiná by se touto dobou sotva potloukala po venku. Žena spatřila zápolící postavy a vyjekla. Terlaj se napůl otočila, z koutku úst, teď už spíš podobných zvířecí tlamě, jí vytekl proužek slin, natáhla krk směrem k ženě a oči jí rudě zasvítily. Na okamžik pozapomněla na svého téměř poraženého protivníka.</p>
<p>Ysquanir sebou prudce škubl, odtáhl se od jejích ostrých zubů. Stačil se trochu natočit bokem, víc nic. Terlaj mu opět věnovala plnou pozornost. Asi se rozhodla nejprve zničit jeho, než se vrhne za tou ženskou. Ale to krátké rozptýlení mu přece pomohlo. Octl se ve výhodnějším postavení. Rychle jí nastavil loket do výšky očí. Chňapla po něm, a jak přitom zaklonila hlavu, přejel jí ostřím dýky po hrdle. Má přece lidské tepny, pomyslel si zlomyslně, viděl jsem je zlobně tepat, když se na mě Okriaxea usmívala…</p>
<p>Vytryskla krev. Vytrhl se ze sevření ochabujících spárů, uskočil, aby ho celého nezakrvácela. Počkal, až podsvětní zrůda upadne. Pak ji uchopil za vlasy a oddělil jí hlavu od těla. Tělo nechal ležet, hlavu odnesl o dvě ulice dál a zahodil do opuštěné zahrady. Neposlouchal, co na něj ječí ta ženská, která mu mimoděk zachránila život, i když ho vzdáleně napadlo, že by jí mohl oznámit novinu, jež ji zaručeně nepotěší. Ale možná už o tom dítěti ví. Možná už přemýšlí, jak se ho zbavit… Nestaral se, jestli její křik náhodou nepřilákal další diváky. Lidé z téhle čtvrti sotva půjdou oznámit městským strážcům pořádku nějakou obyčejnou vraždu. Vlastně ani neobyčejnou…</p>
<p>Rychlým krokem se vracel ke Gaigovu domu. Ve dveřích stála služebná, lomila rukama a blekotala cosi o přízracích.</p>
<p>„Kde je jaký přízrak?“ zeptal se.</p>
<p>„V mistrově pracovně,“ ozval se roztřeseně kočí, muž od koní a kočáru, který se staral o všechno možné v hospodářství, i o dodávky podezřelých surovin, které Gaiga potřeboval ke své tajné práci. „Ysque, mistr je mrtvej. Trhalo ho to na kusy. Přede mnou to zabouchlo dveře…“ Pořízek vypadal vyděšeně.</p>
<p>Ysquanir bez dalšího vyptávání vylétl po schodech jako šíp, zlomil kouzlo, bránící ve vstupu do pracovny, a našel svého učitele na podlaze, na prošlapaných, místy zpuchřelých prknech, v krvi, roztrhaného a na první pohled mrtvého. A chtěl tu podlahu dát opravit, pomyslel si. Už to neudělá. Vždyť já Gaigovi poradil, aby vyvolal conmagu, ale nemohl jsem tušit, že bude silnější než on!</p>
<p>Zatímco její skutečná osoba umírala pod mými ranami, conmaga zabíjela. Jakou příšernou silou musel tuto terlaj vybavit její pán, když pouhá conmaga dokázala zabít mistra čaroděje! Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel! Nikdy dřív se takové věci nestávaly… Ano, jenomže dřív bylo na tomto světě Albethaneum a pekelné potvory nešílely hrůzou z možné porážky.</p>
<p>Dřepěl na patách a nešťastně, bezmocně hleděl na mrtvé tělo svého mistra. Jakým zázrakem jsem ji dokázal zabít? Jsem snad silnější než Gaiga? Ne, spíš jsem obdržel větší příděl štěstí… Otřásl To je jedno. Teď už na tom nesejde.</p>
<p>Vyšel z pracovny a zavolal kočího. „Ty víš, že jsem byl pryč, ale stejně po mně půjdou. Vždycky se musí najít viník, a když je svědek jenom obyčejný kočí… znáš to.“</p>
<p>Muž vážně přikývl. „Však jsem ti chtěl poradit, ať radši zmizíš.“</p>
<p>„To udělám. Hned ráno. Trochu ty dveře začaruju, můžeš říct, že se nedaly otevřít… Udržíš tu uřvanou ženskou? Do svítání. Chci, aby dorazila do domu městské stráže až ráno.“</p>
<p>„Jo. Jsi slušnej kluk, mám tě docela rád…“ Kočí se ušklíbl koutkem úst. Už nebyl tak hrozně bledý jako před chvílí. „Žádnej strach, to zvládnu.“</p>
<p>Ysquanir opustil dům svého mistra ve chvatu. Ponechal si jen dýku, popravdě řečeno ji zapomněl vrátit na místo a uvědomil si to, až když se blížil k Volskému dvoru. Umyl ji v řece Seile, protékající Seilanghinem pod nízkými oblouky kamenných mostů, schoval do pochvy a zastrčil za pás.</p>
<p>Původně chtěl hned zajít za Viekcou, vysvětlit mu, co se přihodilo a proč musí ihned odejít. Viekca to pochopí… Jenomže z horního patra se ozýval křik a dupot. Po schodech dolů běžela vyděšená komorná, vrazila do něj a rozplakala se úlevou.</p>
<p>„Pojď k ní, rychle,“ breptala. „Porod začal předčasně, a ta pitomá Danala nikde, zavolali k ní takovou čarodějnici…“</p>
<p>Ysquanir vyklusal po schodech nahoru. Tahle noc, to je zlý sen! A dveře jsou zamčeny kouzlem! Zrušil ho a vrazil dovnitř.</p>
<p>Okriaxea ležela na posteli a vypadala pouze vyplašeně, rozhodně ne na umření. Zaznamenal pečlivě pozavíraná okna. Vedle lůžka seděla na židli stařena s živýma očima ve vrásčité tváři, čistýma rukama a neučesanými, ale také čistými vlasy.</p>
<p>„Ysquanire,“ vyhrkla Okriaxea. „Neměl bys tu být, ale já se tak bojím!“</p>
<p>„Je to jen o tři týdny dřív,“ řekl klidně. „Nic zvláštního.“</p>
<p>Babka po něm šlehla pohledem. Na okno zvenčí cosi narazilo. Zlý stín. Ysquanir zahlédl zobák a drápy, rudé oko.</p>
<p>„Ona zavřela okna, nedá se tu dýchat,“ stěžovala si žena na lůžku.</p>
<p>„Je to potřeba,“ řekl Ysquanir. „Neboj se. Jsem u tebe. Neopustím tě.“ Aspoň ne hned, dodal v duchu trpce. Obrátil se ke stařeně. „Kdo jsi? Kdo tě poslal?“</p>
<p>„Jmenuju se Ebech. Zavolali mě. Bydlím naproti… Ostatně jsem rodila jejího muže.“ Ztišila hlas. „Zabili ho pozdě, víš? Melush ho dlouho chránila. Stačil zplodit dítě.“</p>
<p>„Vědmy!“ vydechl. „Proč jsi ji tak dlouho nechala na pospas terlaji?“</p>
<p>„Nemůžu jít tam, kam mě nevolají,“ odsekla. „Takové jsou naše zákony.“</p>
<p>Okriaxea vykřikla. Ysquanir ji chytil za ruce, pokoušeje se prozkoumat její bolest. Připadala mu přiměřená.</p>
<p>„Otoč se, mládenče,“ houkla stará Ebech. „Prohlédnu ji. To není pro tebe.“</p>
<p>„Žádné otáčení,“ sykl Ysquanir. „Nemám čas prověřit si tě, tak tě musím sledovat.“ Ačkoli kouzlo na dveřích bylo určitě z bílých a ta, jimiž zabezpečila okna, dokonce znal, nedovolil si spustit z ní oči. Tady šlo o vážnou věc. „A už jsem rodil hříbata,“ dodal.</p>
<p>„Jde to pomalu,“ broukala si porodní bába – vědma.</p>
<p>„A ti zvenku dorážejí.“ Ysquanir pohladil Okriaxeu po zpoceném čele. „Měli bychom si pospíšit. Zabil jsem terlaj, ona zabila čaroděje… Půjdou po mně.“</p>
<p>„Stráže i příšery, pochopitelně.“ Vědma Ebech svraštila obočí, ošklivě zaklela. „Jsi její bratr? Milenec? Nebo co?“</p>
<p>„Přítel její dcery,“ řekl Ysquanir. V té chvíli to věděl jistě; později o tom mnohokrát pochyboval, ale tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy člověk zkrátka <emphasis>ví</emphasis>. „Dej jí něco pro urychlení!“</p>
<p>„Nevydrží to. Zešílí. Bude mít velké bolesti…“</p>
<p>„Nebude. O to se postarám.“</p>
<p>„U všech ďasů, co ty jsi zač?“ Ebech se mračila, když neodpovídal, ale přitom už chystala nápoj z podezřelých zelených kuliček, které vysypala z koženého váčku. „Jak to chceš provést?“</p>
<p>„Bude spát. Vlastně ne úplně, uspím jen tu část, které vadí bolest. Pak otevřu okno a budu se věnovat těm venku. Postav se z téhle strany, až s tím začnu.“</p>
<p>„Ty si myslíš, že jsi čaroděj,“ pochopila Ebech. „Hochu, jsi moc mladý! Nemůžeš umět mistrovské kousky!“</p>
<p>„Dělej,“ pobídl ji. Podala mu pohár. Ysquanir nenápadně ochutnal, pak pohár přidržel Okriaxei u úst. „Vypij to. Neboj se.“</p>
<p>Okriaxea potlačila chuť křičet. Počkala, až bolest odezní. Potom hořkou tekutinu vypila.</p>
<p>„Poznal jsi složení?“ zavrčela Ebech nevlídně.</p>
<p>„Ne. Jen jsem hledal jedy,“ odvětil bezelstně. „Připrav se, porodní bábo!“</p>
<p>Rodička se zazmítala, ale její křik se cestou ke rtům někde ztratil. Ysquanir jí držel dlaň na šíji a tiše si mumlal. Zavřela oči, její obličej se uvolnil.</p>
<p>Ebech po chvíli přikývla. „Pokračuje to. V pořádku.“</p>
<p>Ysquanir otevřel okno, vyklonil se a zamával dýkou. Tak trochu doufal, že se stíny leknou a stáhnou, ale ony se místo toho shlukly a rozletěly proti němu. Teď už je rozeznával jasně a skoro si přál, aby radši zůstaly tak zamlžené jako na začátku. Samé zuby, pařáty, zuřivě vířící křídla… Čirou náhodou jednoho z okřídlených netvorů zasáhl a rozpáral mu břicho. Ostatní stvůry ucítily krev, vrhly se na svého druha a ještě za letu ho začaly požírat. Ysquanir se odvrátil od propleteného klubka, klesajícího k zemi. S úsilím překonal nevolnost, na to neměl čas. Proti oknu už se žene další stín, stává se zřetelnějším…</p>
<p>Znovu se rozmáchl, dýka se zabořila do čehosi měkkého, co téměř neviděl, protože ho do hlavy tloukla křídla a oslepovala ho. Netvor vzplanul, ozval se strašlivý skřek. Dýka se rozžhavila, Ysquanir tiše vyjekl bolestí. Měl co dělat, aby zbraň neupustil! Prudce ucukl odskočil od okna. Oheň se rozšířil na další zrůdy, jekot rval uši a plameny šlehaly od chodníku až do podkroví. Ysquanir vyčkával, až pohasnou, a s přivřenýma očima pátral po zbylých útočnících. Ruce se mu třásly a brněly ho. Tohle nebyl boj pro jednoho člověka!</p>
<p>Tady jsou! Letěli přímo na něj, byli tři a jejich křídla zběsile svištěla vzduchem. Ysquanir sevřel dýku a bleskurychlým pohybem vodorovně proťal tmu za oknem. Ucítil náraz, svalil se na podlahu, jeho vědomí na okamžik zabloudilo ve tmě. Probral ho děsivý trojhlasý řev. Vracejí se!</p>
<p>Vyskočil, zapotácel se, musel se přidržet zdi. Už žádné omdlévání, není čas! Mávl dýkou, nic však nezasáhl. O tvář se mu otřelo křídlo, těsně u ucha mu sklapl mocný zoban. Vůbec nevěděl, jak se mu podařilo uhnout. Levá ruka ho pálila; vybavil si, jak udeřil holou pěstí do tuhé hrudi jednoho z netvorů. Rukáv na předloktí mu doutnal. Tři zubaté potvory se ve vzduchu otáčely. Oči jim rudě zářily. Ten nalevo je pomalejší, všiml si Ysquanir. Připravil se. Poslední pokus. Bylo mu jasné, že další příležitost už nedostane.</p>
<p>Rozmáchl se. Dýka mistra Gaigy se zabodla do hrdla nejbližšího netvora. Ysquanir vší silou zabral, trhl zápěstím a ostří zbraně plynule prořízlo masivní krk, blanité křídlo, a pak ještě něco, potom odpor řezaných a páraných tkání náhle povolil a Ysquanir málem vypadl z okna, zůstal z něj napůl viset v hlubokém předklonu a chvíli se nemohl narovnat. Ucítil na šíji horký dech další ptačí zrůdy. V zoufalství se pokusil bodnout dýkou dozadu a současně zašátral levou rukou po okenici. Něco z toho se mu asi povedlo, protože mu nic neukouslo hlavu a nezřítil se na zem. Odřel si břicho o římsu, ale přece se nějak dostal nahoru, odhodil si z obličeje vlasy a konečně viděl, jak jeho nepřátelé v plamenech klesají dolů, jak se jejich křídla marně a stále malátněji opírají o rozžhavený vzduch. Skřeky postupně slábly. Těla těžce pleskla o zem, pařáty sebou naposled zaškubaly, pak všechno zahalily plameny, vyšlehly, klesly a pohasly, zůstala po nich jen tma, o něco černější než okolní noc.</p>
<p>Bylo po všem. Okriaxea ležela nehybně a tiše dýchala, Ebech umývala tence naříkající novorozeně, za okny nastalo ticho. Ysquanir si sedl rovnou na podlahu. Cítil se slabý a zpomalený jako moucha na jaře. Šaty se mu lepily na tělo, jak je za tu chvilku propotil, levou ruku měl oteklou a nešikovnou, skoro k nepoužití, pravá o sobě také dávala vědět, šrámy a škrábance by asi nespočítal…</p>
<p>„Jsi na tom hůř než to děvče,“ ozvala se Ebech. „Ale smekám před tím, co dokážeš. Řekla bych, že je po nich.“</p>
<p>Malátně mávl rukou, tou lepší. „Jo, to tedy je.“</p>
<p>„Co to vůbec bylo?“</p>
<p>„Nevím. Prostě pomocníci. Pokoušeli se nahradit terlaj.“</p>
<p>Ebech zavinula dítě do velké pleny, ukázala matce. „Krásná holčička. Jak se bude jmenovat?“</p>
<p>„Airturme chtěl syna,“ zašeptala Okriaxea. „Chtěl mu dát jméno Daidrax…“</p>
<p>„A proč by se tak nemohla jmenovat dcera?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>„Vlastně mohla,“ vzdychla šťastně Okriaxea. Zavřela oči.</p>
<p>Ysquanir se obrátil ke stařeně. „Postaráš se o ni?“</p>
<p>„Jistě. Teď už smím.“</p>
<p>„Nechoďte ale do Galturu. Ani zpátky na Xerchegar…“</p>
<p>„Nejsem padlá na hlavu. A co ty?“</p>
<p>„Musím zmizet. A oznámit na Chranowě, co se stalo Gaigovi. Měli by to vědět.“</p>
<p>„Nebudou ti věřit!“ Varovně zvedla prst. „Elsornir, pověřený stráží, je tak chytrý, že nevěří ani vlastnímu stínu.“</p>
<p>„Pokusím se s nimi domluvit.“</p>
<p>„Mě sis už prověřil?“ zachechtala se.</p>
<p>„Jistě. A teď jdu.“ Naposled pohlédl na mrňavý obličejík pod zrzavými chloupky nahrazujícími vlasy. „Měj se dobře, Daidrax,“ zašeptal a udělal nad dítětem ochranné znamení. To nejlepší, na jaké si vzpomněl.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(12)</emphasis></strong><strong><emphasis>Útěky</emphasis></strong></p>
<p>„A to mi říkáš jenom tak?“ Viekca pobíhal po své ložnici v nočním prádle a zuřivě žvýkal kus tabáku. „Přiženeš se celý zakrvácený, se dvěma vraždami na krku, a loučíš se… Dojemné!“</p>
<p>„To jsem měl zmizet beze slova?“ zeptal se Ysquanir unaveně. „Nebo mi nevěříš?“</p>
<p>Viekca se zastavil. „No jo. Tak jdeme.“ Zavedl ho do vedlejší místnosti, otevřel důkladnou truhlu ze dřeva mychoru. „Sbal si tyhle šaty. Jsou tvoje. Přesně tvá velikost.“</p>
<p>„Komu… komu patřily?“ zakoktal se Ysquanir.</p>
<p>„Mému synovi. Zemřel ve dvaceti.“ Viekca přistoupil ke stolu, odemkl horní zásuvku, vytáhl váček. Zacinkaly v něm mince. „Tohle si vezmi. Zasloužil bys víc. Kdybys byl v nouzi, přihlas se. Nemívám moc hotovosti, znáš to…“</p>
<p>Ysquanir se převlékl. Dalo mu to práci; rozbolavělé ruce se mu třásly a kolena podlamovala. Cesta, kterou měl před sebou, mu naháněla hrůzu, byl si téměř jist, že někde upadne a nebude mít sílu zvednout se… „Můžeš tyhle hadry spálit?“ požádal.</p>
<p>Viekca kývl. „Kdo tě tak zřídil?“ Pošilhával po čerstvých šrámech, které mladík rychle ukrýval pod šaty.</p>
<p>„Člověk to nebyl,“ řekl Ysquanir. „A žádného člověka jsem nezabil.“</p>
<p>Ještě před rozedněním se protáhl tajným podchodem pod městskými hradbami. Tou dobou Gaigův kočí a pomocník celý zpocený a vyděšený odpovídal na dotěrné otázky městských strážců pořádku a všechny hlídky hledaly podezřelého – mistrova žáka. Viekca bavil hlídku u hradeb opileckými řečmi, nabízeje těm těžce pracujícím mužům pálenku z ploché láhve, a trnul, jestli ta stará chodba náhodou už není zasypaná. Z představy, že by toho báječného mládence, který mu tak trochu nahrazoval ztraceného syna, dostal do rukou kat, že by ho vyslýchali, mučili a nakonec pověsili, protože ta prokletá takzvaná spravedlnost si nežádá viníky, ale oběti, z té představy mu bylo zle. Ebech se tiše modlila ke své paní, matce zemi, která sice není tak docela bohyně, ale jsou noci, kdy má velkou moc a dokáže ji použít ve prospěch svých vyvolených…</p>
<p>K nejbližšímu lesu Ysquanir téměř běžel a sám nechápal, kde na to bere sílu. Město za jeho zády se však budilo, cítil, jak po něm natahuje prsty svých ozbrojených stráží, jak si svítí do všech koutů desítkami, snad stovkami loučí… Nevěděl, jestli v běhu nespí. Možná to byl sen, noční můra, ale možná měl opravdu tak citlivé smysly. Běžel a hnala ho hrůza.</p>
<p>Teprve v lese, pod ochranou stínu hustých větví zvolnil krok. Těžce oddechoval, v hrdle měl sucho, dech se sípavě prodíral tam a zpátky. Byla to strašná noc. Pořád nemohl uvěřit, že ji přežil. Noc, kdy se životy hroutí i vznikají… Ještě kousek, a lehnu si do té žluté loňské trávy. Ještě kousek… ještě…</p>
<p>Usnul v mělkém dolíku, zakrytém povislými větvemi jehličnatých jadlů, na jejich suchém jehličí spal až do večera a po setmění dorazil do vesnice Keilenu, kde se v hospodě dobře najedl, ale nezůstal na noc. Místo toho se hned znovu vydal na cestu.</p>
<p>Pěší pouť ze Seilanghinu na Chranow zabere nejméně dvacet dní, a to ještě v případě, že máte dlouhé nohy a výdrž. Ysquanir měl obojí a pohánělo ho vědomí jakési povinnosti. Pochodoval bez odpočinku celé dny, noci trávil většinou venku, v lese nebo pod skalkou, neboť ho ve Volském dvoře naučili zvysoka pohrdat zablešenými venkovskými hostinci. Na tuto roční dobu bylo nezvykle teplé počasí, téměř nepršelo. Navíc si mohl trochu tepla přičarovat, ne moc, jen kolik nezbytně potřeboval. Žádné plýtvání. Jednu deštivou noc přečkal ve stodole za dědinou, další strávil v chatrči lesní vědmy, která měla o čarodějích nevalné mínění až do chvíle, kdy z její vyschlé studny nabral plný okov vody.</p>
<p>„Stejně jsi na čaroděje divný,“ mumlala si pod nos, když odcházel.</p>
<p>Pokud nenašel slušnou hospodu, lovil ryby v potocích a tůních, chytil do oka králíka, vyhrábl ze země pár kořínků nebo koupil ve stavení na kraji vesnice placku chleba. Celkem se mu to osamělé putování zamlouvalo. S lidmi se moc nebavil, což nikomu nevadilo, neboť venkované v Simurlii jsou nerudní a vůči cizincům podezíraví, a navíc si i sami mezi sebou dokáží vykládat leda tak o počasí nebo loňské úrodě.</p>
<p>Poblíž Itporu potkal starého tuláka, s nímž měl společnou cestu. Tulák si trpce stěžoval na rostoucí nedůvěřivost venkovanů, hlavně vesnických žen. Už ani ty vdovy nemají zájem nechat u sebe přespat statného chlapíka, každá hned ječí a vidí v něm zloděje nebo dokonce posla podzemí! Co se to s lidmi stalo, kde se vzala ta hrůza z pekelných temnot?</p>
<p>Ysquanir si soukromě pomyslel, že ten dobrý muž asi dost dlouho neviděl svou tvář v zrcadle, tudíž si nevšiml, jak mu zbělely vousy a zřídly vlasy, oči se ztrácejí ve váčcích z vrásek a nos se svěšuje nad ochablá ústa, no a o statné postavě už dávno nemůže být řeč… Ale neřekl mu nic a jen pokyvoval. Venkované jsou opravdu hodně pověrčiví a jejich kněží a kněžky jim dokážou namluvit cokoli. Otázka je, zda v Simurlii skutečně nepřibývá bytostí z podsvětí… Rozdělil se s tulákem o chléb a rozloučili se.</p>
<p>Z plochých luk a polí se začaly zvedat mírné kopečky, ty postupně ztrácely svou příjemnou oblost a rostly výš a výš, až se proměnily ve vrchovinu, tvářící se téměř jako hory. Blížil se k severní hranici Simurlie, tvořené pohořím Suival. Toto bylo jeho podhůří, a právě v místech, kde vrchovina přecházela v opravdové, nevlídné a skalnaté hory, se na útesu nad řekou Sedreší tyčil hrad Chranow, ponurý a nedostupný. Přesně takhle si člověk představuje sídlo čarodějů, pomyslel si Ysquanir, když hrad poprvé spatřil.</p>
<p>Přešel po chatrném můstku přes Sedreš, pěnící a hrozivou, přemlouvaje prkna, ať ještě vydrží. Vydržela. Stoupal po jakžtakž vyšlapané, ale podle vzhledu zřídka používané pěšince do strmého kopce. Zhruba uprostřed svahu, kde rostlo husté, spletité a nepřehledné houští, pocítil blízkost několika bytostí. Nebyli to lidé. Obrátil se čelem k nim. Vynořili se z křoví tiše jako přízraky, ale byli to jen psi. Čtyři psi, velcí, trochu podezíraví, prostě hlídací. Tvářil se na ně přátelsky, nechal se klidně očichat a promluvil s nimi. Nebyli zrozeni k nenávisti, nepatřili k rase zlých hlídačů, nicméně byli, snad z neznalosti, jako zlí hlídači vycvičeni, a nelíbilo se jim to. Jejich psí životy za moc nestály. Ysquanir jim vysvětlil, že se potřebuje dostat na hrad, a vykročil. Následovali ho, motali se kolem něj, otírajíce se mu o stehna a boky.</p>
<p>Hlavní brána Chranowa vypadala nepřístupně. „Co takhle vaše cesta?“ prohodil Ysquanir ke svým čtyřnohým průvodcům. Dal si záležet, aby mu rozuměli. To nebylo žádné kouzlo, to patřilo k věcem, které uměl odjakživa. O něco později se ocitl v psinci. Nečinilo mu potíže protáhnout se úzkým průchodem pod venkovní mříží, nebyl o mnoho tlustší než psí hlídači a měl i jejich pružnost. Otevřel si mřížové dveře, zajištěné zástrčkou dost vysoko, aby na ni psi nedosáhli, rozloučil se s novými přáteli a vstoupil na zadní nádvoří. Pohybovalo se tam několik lidí, ale zařídil to tak, aby ho přehlédli. Nikdo z přítomných nebyl čaroděj, prošlo mu to.</p>
<p>Hledal okno mistra Mikelana. Věděl, že mistr bydlí zde, v jižním křídle s oknem do dvora, v nejvyšším poschodí. Mikelan miloval výšky, podobně jako Okriaxea… Ach, kde ta asi je! A co dělá Daidrax? Spí nebo se krmí, co jiného… Našel to okno. Bylo poznamenáno Mikelanovými kouzly, ale mistr za ním nebyl. Vůbec nebyl na Chranowě. Někde cestuje a hledá Zrâny… Musím vyprávět svůj příběh cizímu čaroději. Vzdychl. To nebude lehký úkol.</p>
<p>Sotva se udělal viditelným, lidé na nádvoří se na něj vrhli. Žádné otázky, váhání, okamžitý útok. Byli vycvičeni stejně jako ti psi, ale na rozdíl od zvířat se s nimi nedalo domluvit. Nenechali si vysvětlit, že není žádný zloděj a že se s nimi nechce prát. Tak se tedy pral. Uměl to lépe než tihle pacholci a sluhové. Čelil ránám, rozdával vlastní, propracovával se ke dveřím. K těm velkým, černým, s klikou ve tvaru lví tlapy. Otevřel si, dostal se za ně. Pacholci zůstali venku.</p>
<p>V chodbě byla tma a on při prvním kroku uvízl v nastraženém kouzle. Mělo úroveň. Rychle, byť opatrně ho prozkoumal a neprodleně se pustil do boje s jeho neviditelnými okovy, ale bylo mu jasné, že jeho zrušení zabere spoustu času; představovalo pro něj namáhavou práci zhruba do půlnoci. Tušil, že tolik času mu neposkytnou. Nemýlil se. V chodbě se objevila skupina mužů s pochodněmi v čele s vysokým, černovlasým čarodějem. Elsornir, pochopil Ysquanir. Trvale nepřátelsky naladěný hlavní strážce Chranowa.</p>
<p>„Odpusť, mistře, že jsem sem vnikl bez dovolení,“ řekl rychle. „Hledal jsem mistra Mikelana, ale ten tu není, a tak jsem chtěl svou zprávu předat někomu jinému z Jedenácti.“</p>
<p>„Svažte ho,“ přikázal Elsornir svým lidem. „Důkladně.“ Ani se na návštěvníka nepodíval. Jako by jeho slova neslyšel. Zrušil magickou síť, až když byl vetřelec bezpečně spoután.</p>
<p>„Nejsem zloděj, mistře Elsornire,“ ozval se Ysquanir.</p>
<p>„Ty mě znáš?“ Čaroděj se tvářil studeně a zle.</p>
<p>„Z vyprávění mistra Gaigy.“</p>
<p>„Je mrtev.“</p>
<p>„Proto jsem přišel. Chtěl jsem vám vyprávět, jak k tomu došlo.“</p>
<p>„O tom nám tedy <emphasis>budeš</emphasis> vyprávět,“ sykl Elsornir. „Za chvíli. Dočkáš se.“ Obrátil se k mužům, kteří zajatce drželi pod pažemi. „Dolů. K výslechu.“</p>
<p>Co je to za nesmysl, žasl Ysquanir. Vždyť já o tom chtěl mluviti Jaký výslech? Proč výslech? Zatímco sebou nechal strkat a trpně se poddával cloumání, vzpomínal, co o Elsornirovi povídala Ebech. Nevěří ani vlastnímu stínu… Rozbřesklo se mu. Nevěří nikomu bez mučení! Roztřásl se. Vedou mě do mučírny!</p>
<p>„Teď budeš odpovídat na otázky,“ řekl Elsornir.</p>
<p>Ysquanir stál u chladné, vlhké kamenné stěny, připoután za zápěstí rukou vztažených nad hlavu. „Takhle ne,“ odpověděl tiše.</p>
<p>Elsornir si pohrával s bičem. „Brzy změníš názor.“</p>
<p>Ysquanir se pokusil zmizet. Pak se pokusil zbavit pout. Vtisknout se do stěny. Proměnit bič v hromádku prachu. Způsobit ve sklepení místní zemětřesení. Přivolat Elsornirovi bolest hlavy, zmrazit jeho pacholky…</p>
<p>„Není to špatné,“ pravil chranowský mistr chladně. „Mít volné ruce, jistě bys uměl hodit bleskem. Jak jsi zabil Gaigu?“</p>
<p>„Nezabil jsem ho. Byl to můj učitel. Měl jsem ho rád!“</p>
<p>Elsornir zbavil své sluhy následků Ysquanirova kouzla a nechal si podat jiný bič. „Jak jsi ho zabil? Cos mu ukradl?“</p>
<p>Chtělo se mu křičet vzteky, rozervat ta k zbláznění pevná pouta a mlátit kolem sebe, možná i házet blesky, jak předvídal Elsornir. „Já nekradu! Gaigu zabila terlaj!“</p>
<p>„Terlaj? Ta jde jen po těhotných!“ ušklíbl se mistr. „Lžeš!“</p>
<p>„Našel jsem zvláštní dýku,“ ozval se jeden ze sluhů, který prohledával zajatcovy věci.</p>
<p>„Zbraň ze zubu lerby! Gaigova zbraň!“ vykřikl Elsornir.</p>
<p>Ysquanir měl právě čas trochu uhnout vrženému blesku a vytvořit si jakous takous obranu. Se svázanýma rukama to bylo strašně těžké. Elsornir ho mohl klidně zabít! Ten zatracený bastard se považuje za soudce a kata zároveň. Žádné výčitky si nepřipustí, opravdu mě zabije, jakmile mi dojdou síly! Nevydržím dlouho takhle omezený a proti mistrovi! Po tvářích mu stékaly slzy. Tak zbytečně umřít! Další blesk to nejspíš skončí… Ale blesk se nedostavil.</p>
<p>Na schodech se ozvaly rázné kroky. „Zkusil jsi s tím chlapcem promluvit po dobrém?“ ptal se měkký hlas. „Odvažte ho! Nech těch blesků, Elsornire, nebo budeš mít na krku mě!“</p>
<p>Ysquanir klesl na kolena, opřel se čelem o stěnu a rukama o zem. Točila se mu hlava. V podzemní místnosti zuřil neviditelný boj dvou vůlí. Příchozí vyhrál. Elsornir zuřivě klel a pozpátku škobrtal po schodišti nahoru.</p>
<p>„Odneste toho hocha do mých pokojů,“ přikazoval měkký hlas muže, jemuž Ysquanir ze svého místa neviděl do tváře. „Vezměte tam i jeho věci.“</p>
<p>Odpovědělo mu čtyřhlasné zamručení.</p>
<p>Ysquanir se pomalu napřímil. „Půjdu sám,“ řekl. „Jsem jen trochu popálený. Ne moc.“</p>
<p>Čaroděj se zasmál. „Tak pojď. Pokud to dokážeš… Jsem Lairgraven, nejmladší z Jedenácti.“</p>
<p>Jeho obydlí se skládalo z ložnice, pracovny, jídelny a koupelny. Hosta uložil na pohovku v pracovně, neobvykle prostorné a se spoustou volného místa, k ruce mu postavil číši vína, zlatého a hodně silného, a obratně mu bylinkovým olejem ošetřil spáleniny.</p>
<p>„Nebolí tě to?“ zeptal se.</p>
<p>Ysquanir se malátně usmál. „Bolí. Mistr Elsornir <emphasis>tohle</emphasis> umí.“</p>
<p>„Odkud znáš Elsornira? Jistě se ti nepředstavil!“</p>
<p>„Znám všech Jedenáct z vyprávění mistra Gaigy. Učil mě.“ Ysquanir se posadil a zahalil se do prostěradla.</p>
<p>Lairgravenovy koutky poskočily vzhůru, ve tvářích se mu udělaly veselé ďolíčky. „Že bys byl tak stydlivý?“</p>
<p>„N-nevím. Ale hůř by se mi mluvilo,“ odvětil mladík. Zahleděl se na svého dobrodince. Lesklé světle hnědé kadeře, hladká tvář, jasně modré oči…</p>
<p>Lairgraven se pohodlně usadil, natáhl si nohy a vybídl ho: „Tak povídej!“</p>
<p>„Chránil jsem těhotnou ženu a její dítě před terlají a okřídlenými stvůrami z podsvětí. Viděl jsem z nich většinou jen stíny, jak se míhaly za oknem,“ začal Ysquanir a Lairgraven zvedl obočí. O tomhle nám zvědové neřekli! Mladík pokračoval: „Terlaj jsem zabil dýkou mistra Gaigy. Elsornir mě obvinil, že jsem ji ukradl…“</p>
<p>„Hm. A dál?“</p>
<p>„Ta terlaj byla nezvykle silná. Bylo těžké ji zabít, ale měl jsem štěstí a nakonec se mi to podařilo. Gaiga měl v tom okamžiku vyvolat její conmagu. Chtěli jsme zjistit, kdo na tu ženu a dítě číhá v Galturu. Vrátil jsem se a našel jsem mistra mrtvého. Roztrhaného.“</p>
<p>„A ta žena?“</p>
<p>„Paní Okriaxea z Xerchegaru porodila téže noci.“</p>
<p>„Vdova po Aiturmeovi!“ vyhrkl Lairgraven. „Kde je?“</p>
<p>„Airturme byl váš člověk?“</p>
<p>„Spíš chráněnec. Šlo o určitou věštbu. Jenže on nás neposlouchal. Nestál o bezpečí. Chtěl žít po svém.“</p>
<p>„Chránily ho ty dvě vědmy, Ebech a Melush,“ řekl Ysquanir. „Ebech je porodní bába. Byla u toho.“</p>
<p>„Ty také?“</p>
<p>„Ano. Okriaxea věřila jen mně. Zabil jsem ty obludy za okny…“</p>
<p>Lairgraven zakroutil hlavou. „K neuvěření!“</p>
<p>„Ano, asi ano,“ připustil Ysquanir. „Kdyby tu jen byl mistr Mikelan! Ten mě zná.“</p>
<p>„Mikelan? Však se vrátí. Počkáš na něj… Jak se jmenuje ten chlapec, Aiturmeův syn?“</p>
<p>„Je to děvče,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>„Cože!“ Lairgraven si sevřel rukama spánky v gestu zoufalství. „To je konec! Aiturme měl úkol… osudový úkol. Nesplnil ho. Nemá syna.“</p>
<p>„I věštby se mohou mýlit,“ ozval se Ysquanir.</p>
<p>Lairgraven potřásl kučerami. „To sotva. Tuhle vyslovil Jedenáctý.“</p>
<p>„Je jen člověk.“</p>
<p>Mistr mávl rukou. „Zklamání je kruté. Ale musíme bojovat, dokud žijeme.“</p>
<p>„Mistře, Gaiga měl v Seilanghinu dívku, Zaenu,“ řekl Ysquanir trochu rozpačitě. „Čeká s ním dítě.“</p>
<p>„Ach. Kdo by to do něj řekl,“ pousmál se Lairgraven. „Někoho tam pošlu, neměj obavy. Jak ses vůbec dostal ke Gaigovi? Pokud vím, nikdy o učedníky nestál!“</p>
<p>„Prošel jsem neviděn do jeho pracovny a přesvědčil ho, že je podle hvězd ta správná chvíle obstarat si žáka.“</p>
<p>„Neviděn?“</p>
<p>„Ano. Uměl jsem to odjakživa. Použil jsem to i zde, ale když jsem zjistil, že mistr Mikelan není na hradě, chtěl jsem o těch neblahých událostech povědět jinému čaroději. Jenže Elsornir mě snad chtěl rovnou zabít! Bral to jako… spravedlnost.“</p>
<p>„Neboj se, teď už ti nic nehrozí. Počkáme, až se Mikelan vrátí.“ Lairgraven vstal. „Teď se najíš, napiješ a odpočineš si.“</p>
<p>„Díky, mistře,“ zašeptal Ysquanir.</p>
<p>Stočil se na bok a okamžitě usnul.</p>
<p>Lairgraven nad ním postál, prohlížel si jeho spící tvář. Co všechno ten mladík zvládl za jedinou noc! A Elsornir by ho bez mrknutí okem zničil, kdybych nepřišel včas… Musím toho šílence usměrnit! Ta jeho podezíravost je chorobná, škodlivá, nebezpečná! Jednou zabije nevinného a uvalí na náš hrad kletbu. Jako bychom neměli i tak starostí nad hlavu. Aiturme zplodil dceru místo syna! Albethaneum zůstane němé… Lairgraven těžce vzdychl. Naposled se podíval na zvláštního mladíka na své pohovce. Usmál se. Je téměř <emphasis>vidět</emphasis>, jak se jeho tělo pouští do boje s ranami! Zítra bude v pořádku.</p>
<p>Ysquanir spal do půlnoci, přesně jak si předem stanovil. Cítil se mnohem lépe. Potichu vstal, oblékl se, nedbaje, že puchýře, podrážděné dotekem oděvu, o sobě dávají vědět, sbalil si věci do ranečku, přidal zbytky jídla ze stolu, s povzdechem oželel Gaigovu dýku a peníze, které jeho hostitel ukryl do truhly, chráněné složitým osobním kouzlem, dopil zbytek bylinkového čaje a po chvilce soustředění zrušil Lairgravenovu ochrannou síť v okně. Snad toho milého mistra do rána nikdo nepřepadne. Bez obtíží sešplhal po zdi, zachytávaje se spár mezi kameny, z nichž se léty vydrolil tmel. Vyhnul se strážím na předním nádvoří, udělal se neviditelným pro obyčejné sluhy Chranowa a zamířil k psinci. Psi ho přivítali tiše, jako by tušili, že je na útěku. Nechali ho projít k mezeře pod mříží a protáhnout se ven. Tu mezeru zjevně nechávali Chranowští schválně volnou, aby psi mohli za nocí vybíhat do lesů v okolí hradu a odrazovat případné nežádoucí návštěvníky.</p>
<p>„Díky, přátelé,“ zašeptal Ysquanir. „Co ty? Ty chceš jít se mnou?“ Největší z hlídačů Chranowa, obrovský pes s hustou, dlouhou černou srstí, jenž mu sahal až po pás, neobratně zavrtěl ocasem. Jako by to psí gesto zkoušel poprvé.</p>
<p>„Tak pojď,“ svolil Ysquanir. „Ale moc dobře se u mě mít nebudeš.“ Lesem kráčel tiše jako duch, pes se pohyboval poblíž. Ysquanir přemýšlel, proč vlastně tak nakvap opouští Chranow. Ze strachu z Elsornira? Ne, asi ne. Prostě už jsem splnil svůj úkol. Nemám už, co bych jim řekl. A učit se od Jedenácti? Ne. Dělali by drahoty. Možná by přímo odmítli. Snad kromě Lairgravena, ten by asi byl ochoten. Ale dali by ostatní na něj, nejmladšího? Těžko. Ne. Jestli mám nějaký úkol, není na Chranowě. Aspoň ne teď.</p>
<p>„Glenco!“ zavolal. Překvapilo ho, jakým jménem na psa volá. Pes Přiběhl. Slyšel na to jméno! „To ty sám ses mi tak hezky představil?“ zeptal se Ysquanir. „No dobře. Chtěl jsem ti říct, že míříme na jih. Na Xerchegar. To je hrad, kterému zabili pána a vyhnali paní.“ Glenco souhlasně štěkl.</p>
<p>„Vidím, že se domluvíme bez potíží,“ poznamenal Ysquanir spokojeně. Kdyby už v té době znal řeč Zrân, věděl by, že glenco znamená hledač.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(13)</emphasis></strong><strong><emphasis>Niviat</emphasis></strong></p>
<p>Bylo to velmi zábavné. Hrad Xerchegar zůstal bez pána. Služebnictvo rozkradlo, co mohlo. Většinou ti dobří lidé posléze odešli do svých vesnic. Na hradě zůstalo jen pár starců, kteří neměli kam jít, vetchých a ustrašených. Niviat je plašila ve dne a děsila v noci. Kradla se podél zdí jako ohnivá kočka a olizovala cihly žhavým jazykem. Vypadaly pak jako po požáru, opravdu, bylo to velice přesvědčivé! Poletovala kolem věží jako černá sova, máváním křídel povzbuzovala vítr, aby se do nich opíral co nejdivočeji a urychloval zvětrávání zdiva, drásala svými spáry omítku a vytrhávala kousky cihel. Jako zelená žába se co chvíli objevila v okovu, který vytáhli ze studny, a upírala na ně opovážlivý pohled. Jako had se plížila po podlaze, ovíjela nohy stolů a výhružně syčela, když se k ní někdo přiblížil. Zkoušela přivolat déšť a občas se jí to podařilo, a tak hrad vlhnul, chátral a bortil se, omítky opadávaly, okna se rozbíjela, dveřní a okenní závěsy se uvolňovaly a zkřivené okenice za nocí vydávaly příšerné zvuky.</p>
<p>Byla to opravdu zábava, nejlepší od té doby, kdy ji matka porodila na břehu vyschlého jezera Fuibazoere, a když se na ni podívala, zděsila se, až se jí zastavilo srdce. Byla sice prokletá (proč, to Niviat zapomněla), ale přece jen ještě člověk.</p>
<p>Niviat se o sebe postarala. To uměla vždycky. Mohla se živit travou, hmyzem, mechem, kořínky, mohla si utkat pavučinu a číhat na mouchy, mohla pít krev lesních zvířat. Lidskou krev ostatně také.</p>
<p>Lidé ji bavili, protože strach z ní prožívali nejsilněji. Strach ji zajímal. Naučila se dávat svému tělu tvar, který lidi děsí. Postupně objevila, že k vyvolání hrůzy se nejlépe hodí nečekané, do ruda zbarvené záblesky světla či ohně ve tmě, rudá záře v očích, raději třech nebo čtyřech, dlouhé drápy, blanitá křídla a rohy. Líbilo se jí potloukat se po vesnicích a strašit. Jemně a žertovně děti, ošklivě a nechutně mladé ženy a dívky, surově muže, jimž zanechávala na památku škrábance a šrámy, a starce jednoduše – lebkou s cvakajícími čelistmi. Kromě toho lidem kradla jídlo. Přece jen jí to, co uvařily šikovné kuchařky, chutnalo lépe než lišejník nebo šípky.</p>
<p>Žila si docela spokojeně, jen občas, obvykle na jaře, se jí zastesklo. Bývali jsme lidmi, napadalo ji. Nežili jsme tajně a osaměle. Matka byla žena. Co jsem já? Myslím na sebe jako na něco ženského, tak ženského jako země nebo voda… Jsem žena? Samička? Mám si hledat druha?</p>
<p>Vzala na sebe podobu mladé ženy a prohlížela se v zrcadle klidné temné tůně. Připadala si věrohodně. Muži však před ní utíkali, až zakopávali o kořeny stromů a tonuli v bažinách. Dlouho nevěděla, čím je děsí. Byla tak zvyklá strašit, že si ani neuvědomovala jak ve tmě světélkuje nebo celá oranžově či rudě žhne. Když na to konečně přišla, byl už zase podzim a jí se nechtělo napravovat chyby, byla ospalá a uzívaná a schovávala se do dutých stromů s holými větvemi nebo pod omšelé kameny… Příště, říkala si, snad příště…</p>
<p>Trvalo jí desítky let, než se naučila vypadat jako obyčejná dívka, což jí občas poskytovalo možnost napít se krve nějakého dychtivého mládence. Nezabíjela lidi. Vlastně je měla skoro ráda. Bez nich by se nudila.</p>
<p>Xerchegar byl báječné sídlo. Niviat byla u toho, když oné noci bez hvězd zabili jeho pána. Padl do léčky temných sil. Ubožák, chtěl se postavit pánům podzemí! Nenechal se zabít bez boje. Měl dobré zbraně, správné zbraně, pokud tomu rozuměla, ale málo síly. Přihlížela, nemohla mu však pomoci, přestože ty, kdo mu to udělali, nenáviděla.</p>
<p>Nenávist! Pro ni nový pocit, který objevila zcela nečekaně. Netušila, proč nenávidí stíny s křídly a rudýma očima, s drápy a šíleným černým ohněm v těle. Byli jako ona, když se vydávala strašit, a přitom jini. Byli to… <emphasis>Žalářníci</emphasis>! Nevěděla, proč se jí vybavilo právě tohle slovo. Běžela tomu umírajícímu člověku pro pomoc. Blikajícím světélkem přilákala lidi z hradu až k němu, ale už bylo pozdě.</p>
<p>Potom Xerchegar opustila jeho těhotná žena. Chudinka. Tak slepě důvěřovat jedné z těch bytostí! Zuby dravců a spáry se schovají ale cožpak ta žena nevidí černý oheň pekla v jejím srdci? Asi ne.</p>
<p>Niviat pokrčila rameny a v podobě krásné dívky se usadila u hradní studny. Byla zvědavá, co budou na Xerchegaru dělat lidé, jimž hrad nepatří. Povídala si s nimi. Jejich řeč už dávno ovládala, ačkoli to nebyla řeč jejích předků. Sledovala, jak odcházejí. Devět mužů jí postupně nabídlo svou lásku, dům, peníze… Kroutila hlavou, smála se. Neměla v úmyslu doprovázet ty malé zloděje. Chtěla zůstat tady. Mít svůj vlastní hrad.</p>
<p>Teď už Xerchegar skutečně vypadá jako sídlo strašidel. Poslední lidé se za nocí třesou hrůzou, ale nemají kam jít… Niviat se spokojeně usmála. Nechám si je a budu na ně hodná. Jen se tak někdy spolu pěkně pobavíme. Abych se moc nenudila.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Stará Jabekch si protřela zarudlé, uslzené oči. Ne, neklamaly ji. Nezdál se jí sen. Po cestě ke hradu opravdu někdo kráčel. Co tady kdo může hledat? Došourala se k bráně, vyšplhala na spodní ochoz. Vysoký poutník se skrovným uzlíkem přes rameno se zastavil, prohlížel si hradby.</p>
<p>„Tady nikdo nebydlí!“ zavolala na něj.</p>
<p>Zaklonil hlavu, vyhledal ji zrakem v úzkém okénku, předělaném ze střílny. „Ty nejsi nikdo?“ zeptal se. Byl mladý a měl hezký úsměv.</p>
<p>„Straší tu!“ křikla. „To ti neřekli dole v osadě?“</p>
<p>„Strašíš tady leda ty!“ Prošel otevřenou branou. Zamířil rovnou ke studni a rázně zatočil těžkým rumpálem. Ten má ale sílu! Jestlipak vytáhne žábu? Jabekch se naklonila nad nádvoří. Vytáhl! Co udělá? Zařve?</p>
<p>Mladík se nepolekal. Postavil nádobu na roubení studny, vzal žábu do rukou a jemně ji vyndal z okovu. Zůstala sedět na vyhřátém, ohlazeném dřevě a dívala se, jak pije. Niviat opět prožívala úplně nový pocit! Někdo se jí nebál a neštítil a dotýkal se jí tak pěkně, jako by právě byla krásnou dívkou. Nevadilo mu pít vodu, ve které se před chvílí koupala… Byla zmatena. Skočila zpět do studny, proměnila se v něco s křídly, potom jako ryba vklouzla do vody. V tom mládenci bylo cosi známého. Jako by voněl něčím, co jí bylo strašně blízké.</p>
<p>Kde vězíš, Glenco, myslel si Ysquanir, snad se nebojíš strašidel? Pes jako by ho slyšel. Proběhl branou, zavrčel na stařenu, belhající se ke studni, ale stačil jeden vyčítavý pohled přítele, a nechal toho.</p>
<p>„Mohli bychom tu přespat?“ oslovil Ysquanir stařenu.</p>
<p>„Tys mě neposlouchal!“ zabručela. „Huš, psisko!“ ohnala se po Glencovi.</p>
<p>„Neříkej mu psisko! Jmenuje se Glenco a je chytřejší než většina lidí,“ řekl Ysquanir. „Mně trochu strašení nevadí. Kam zmizel pan Aiturme?“</p>
<p>„Znal jsi ho?“ Podezíravě svraštila tvář.</p>
<p>„Ne osobně. Znám jeho ženu. A taky Melush, chůvu,“ vymýšlel si Ysquanir.</p>
<p>Stará Jabekch udělala nevraživý kukuč. „Hradní pán je mrtev, jeho žena pryč, asi v Galturu u tety, Melush oběšená… Hrad se rozpadá a straší tu. Uteč před setměním, hlupáku!“</p>
<p>Glenco výhružně zavrčel. Mého přítele nebude nikdo nazývat hlupákem!</p>
<p>„Takže Xerchegar nikomu nepatří.“</p>
<p>„Ohnivé kočce,“ prskla stařena. „Jen si vyber pokoj, je jich tu spousta! Ve sklepě zbylo ještě pár sudů vína, opij se, ať se opije i ta potvora, až z tebe vysaje krev! Aspoň tady bude chvíli klid!“ Odšourala se k nízkému domku, přilepenému zevnitř ke hradbě, o něco zachovalejšímu než hlavní budovy.</p>
<p>„Tak se tu porozhlédneme, Glenco,“ navrhl Ysquanir. „Nejdřív se seznámíme s místními, pak se vydáme do sklepa. Když tam nebude nic k jídlu, pošlu tě zase honit zajíce.“</p>
<p>Na hradě zůstali tři lidé. Tu babku už znali. Myltik, starý sluha, sotva vystrčil nos ze svého úkrytu v prázdné stáji, bláznivý strážce kaple boha lesů Tert bydlel přímo v kapli a nemínil ji opouštět, čtvrtý obyvatel hradu byl návštěvníkům neustále v patách.</p>
<p>„Je to ta žába, Glenco,“ řekl Ysquanir. Pes tiše zavrčel. Souhlas „Ne abys ji ulovil!“ Veselé štěknutí. „Tak dobře. Jdeme na víno.“</p>
<p>Ysquanir pozorně ochutnával víno a začínal z toho mít dobrou náladu. Dokonce si cosi pobrukoval. Znělo to trochu jako píseň, ale ne moc. Glenco ho vyčítavě zatahal za cíp haleny. „Aha, jídlo,“ vzpomněl si mladík. Houpavým krokem se vydal na další průzkum. Našli naložené a zavařené maso a zeleninu, sušené ovoce. Horší to bylo se suchary, které tady valem plesnivěly. Ysquanir zívl. „Vybereme si pokojík,“ prohlásil. „Zatopíme. Nevšiml sis dřeva?“</p>
<p>Glenco se rozběhl ven, otáčeje hlavu. <emphasis>Pojď za mnou</emphasis>, znamenalo to.</p>
<p>Ysquanir zvolna vykročil za ním. „Tady se mi líbí,“ povídal si tiše. „Vlastně jsem se ještě nikdy neměl dobře bez práce. Tohle by bylo prvně. Nějak tomu nemůžu uvěřit. Co ty na to, žabičko?“</p>
<p>Niviat se polekala, ale byl to příjemný úlek. Oslovuje opravdu mě? Ví o mně? Sledovala muže a psa na pouti po hradě a skoro ji to unavilo. Xerchegar byl velký a Ysquanir se vlivem vína dostal do povídavé nálady, hovořil střídavě k sobě, Glencovi, žabičce, ba obracel se přímo ke hradu. Jako by mluvil s každým a se vším. Niviat začínala mít dojem, že snad objevila nový druh živého tvora. Tohle přece nemůže být člověk! Člověk je tupá, ustrašená bytost, se kterou umím náramně dobře zacházet…</p>
<p>Uložila se na stropní trám v pokoji v horním patře, který si vybrali. Dívala se, jak společně hodují, jak muž nalévá psovi vodu do misky a sobě víno do sklenice, jak zatápí v krbu. Občas zalétl pohledem k jejímu trámu. Věděl o ní, i když nebyla vidět. Uvažovala, jak chutná jeho krev. Pak se jí ta představa kdovíproč zprotivila.</p>
<p>Mladík vstal, protáhl se, hlavou div neproboural strop. „Umyju se a půjdu spát, Glenco,“ řekl. Nezamkl dveře, zabezpečil je způsobem, jemuž Niniat nerozuměla, ale chápala, že ona sama tudy teď neprojde. Nevadí. Únikových cest je v pokoji až až. Ostatně, co by se bála nějakého muže a psa! Mladík se svlékl. Spatřila na jeho těle nezahojené spáleniny a zčistajasna se jí udělalo horko. Kdo mu ublížil? Zabiju ho! Dívala se, jak se pomalu, pečlivě umývá, zkouma lůžko, ohrnuje nos nad zašlými krajkami na povlečení a uléhá. Pes přišel k němu, tázavě na něj pohlédl.</p>
<p>„Jestli se ti ta postel líbí, tak pojď ke mně,“ navrhl Ysquanir. Poslední slabika splynula se zívnutím. Glenco se psím způsobem zasmál, obratně stáhl z lůžka jeden z přebytečných polštářů a ustlal si na podlaze. Brzy oba spali, muž lehce oddechoval, pes ze spaní poškubával tlapami.</p>
<p>Niviat sklouzla z trámu. Nepřemýšlela o své podobě, jen nejasně tušila, že má velmi dlouhý krk a oči na šťopkách, veliké boltce a tenké prsty. Skláněla se nad spícím mužem a dychtivě si ho prohlížela. Měla chuť dotknout se ho. Pohladit ho. A proč vlastně ne? Natáhla ruku, sáhla mu na rameno. Jeho kůže byla teplá a hebká. Niviat opatrně posunovala prsty a dlaň níž, na záda. Tady je ta horkost a bolest. Udělala svou ruku chladnější. Není to příjemné? Určitě je, viď…</p>
<p>Ysquanir o ní už chvilku věděl. Postupně, beze spěchu se probíral ze spánku, až byl úplně bdělý. Neměl strach. Ta bytost mu byla přátelsky nakloněna. Zkoušel si představit, jak asi vypadá. Má v sobě něco ženského. A také lidského, přestože o tom možná neví. Na štěrbinku zvedl víčka.</p>
<p>Měla obrovské oči, lesklé, nazlátle hnědé, téměř vyplňující celý zvláštně utvářený obličej s malinkými sešpulenými ústy a skoro bez tváří, s tenkým, citlivým nosem. Veliké uši, jejichž boltce se nakláněly podle zvuku. A dlouhatánský krk a ruce, jež ho chladivě laskaly, u kterých si nebyl jist, zda vyrůstají z ramenou. Víc ve světle dohořívajícího ohně v krbu nerozeznal.</p>
<p>Niviat postřehla, že muž má otevřené oči a prohlíží si ji se stejným zájmem jako ona jeho. Ke všemu i jeho pes zvedl hlavu a díval se na ni. Oba přitom byli úplně potichu.</p>
<p>„Strašíš lidi?“ usmál se Ysquanir. „Jsi ta žabka, co?“</p>
<p>Pomalu se přeměnila v dívku. Zatvářila se vzdorně. „Tebe hned tak něco nevyděsí, co?“</p>
<p>„Opravdové příšery mě děsí až dost,“ řekl. „Ty nejsi příšera. Ale neumím si tě zařadit.“</p>
<p>Glenco štěkl.</p>
<p>„Ty ano?“ podivil se Ysquanir.</p>
<p>Niviat se obrátila ke psovi. Skoro se jí zdálo, že mu rozumí. Ano, to zvíře si ji umělo zařadit. „Narodila jsem se prokleté ženě,“ řekla „Na břehu jezera Fuibazoere.“</p>
<p>„Máš jméno?“</p>
<p>„Niviat. Je moje. Dala jsem si ho sama.“</p>
<p>„Hezké.“ Podepřel se rukama, posadil se. Bylo znát, že si dává pozor na prudké pohyby.</p>
<p>„Kdo ti ublížil?“ zeptala se.</p>
<p>„Jeden hloupý čaroděj.“ Seděli vedle sebe a hleděli si zblízka do očí. Ty její byly opravdu hnědozlaté. Jezero Fuibazoere, opakoval si Ysquanir. To jezero se objevuje ve zlověstných bájích… Měl bych se tam podívat. <emphasis>Musím</emphasis> se tam podívat!</p>
<p>„Bolí to?“ Niviat se ho opatrně dotkla. „Smím tě hladit?“</p>
<p>„Můžeš, proč ne. Líbilo se mi to.“ Vzápětí mu zmizela z očí, octla se někde za ním, cítil její motýlí prstíky. Glenco si pohodlně položil hlavu. Všechno bylo v pořádku, úplně v pořádku… „Poslyš, Niviat,“ ozval se Ysquanir. „Víš něco o tom, co se přihodilo hradnímu pánovi?“</p>
<p>Trvalo jí chvíli, než promluvila. „Byla jsem u toho. Ale já těm tvorům neumím čelit. Nejsou jako já. Jsou to <emphasis>Žalářníci</emphasis>.“</p>
<p>„Ty bys určitě nikoho neroztrhala,“ prohlásil s jistotou.</p>
<p>„Taky jsem ubližovala lidem,“ přiznala zahanbeně. „Ale nikoho jsem nezabila.“</p>
<p>„Mluvíš o sobě jako o ženě,“ podotkl.</p>
<p>„No ano. Jsem prostě <emphasis>ona</emphasis>.“ Přesunula se před něj, najednou mu seděla na klíně.</p>
<p>„Ale,“ zasmál se. „Skoro bych řekl, že mě chceš svádět!“</p>
<p>Ucukla, na okamžik mu zmizela. „Já nevím,“ zašeptala pak odkudsi z temného kouta.</p>
<p>„Začínalo to docela slibně.“ Pořád měl na tváři ten hezký úsrněv, černé oči pod černými vlasy mu zářily, čekal. Váhavě se přiblížila. Pes spal nebo spánek předstíral. Zaujala znovu místo na posteli.</p>
<p>„Ty by ses nebál se mnou milovat?“</p>
<p>„Hm, hm. Přemýšlím.“</p>
<p>Zavrtěla se. „Tak přece máš strach.“</p>
<p>„To ne.“ Položil jí paži kolem pasu, jako by chtěl vyzkoušet, jak pevně je udělaná. „Ale k tomu bych tě potřeboval na chvilku uvěznit do jednoho tvaru. Ty se pořád měníš…“</p>
<p>„Uvěznit? To jde?“</p>
<p>„Hm – Jestli mi věříš…“</p>
<p>Odtáhla se. „Nevím. Raději to odložíme.“</p>
<p>„Dobře,“ přikývl. „Tak mi pověz o těch netvorech.“</p>
<p>„Byli čtyři. Byli to… prostě netvorové. Zuby, drápy, rudé oči, zahlédla jsem ocasy a křídla…“ Pokrčila rameny. „Byla tma. Nesvítily ani hvězdy. V takové tmě i já vidím dost bídně. Uvnitř neměli nic společného s člověkem. Ani se mnou. A byli lhostejní. Plnili úkol.“</p>
<p>„Temno uvnitř,“ zašeptal.</p>
<p>„Tak nějak.“ Mrkla zlatým okem. Všiml si, že se jí oči už zase nápadně zvětšily, ústa zmenšila, uším narostly větší boltce. Asi je zvědavá a tahle podoba <emphasis>samé oči samé uši</emphasis> je pro ni nejpřirozenější. „Pak jsem šla pro pomoc… To už není zajímavé. Lidi znáš.“</p>
<p>„Lidi znám,“ přisvědčil. „Okriaxeu, jeho ženu, jsi viděla?“</p>
<p>„Ach, to jsem ještě chtěla říct,“ vzpomněla si. „Jeden z netvorů se proměnil! V ženu. Takovou ošklivou. Nevím, proč se neudělal hezčí. No a ten… ta žena pak Okriaxeu odvedla, no a hrad je můj!“</p>
<p>Ysquanir se zamyslel. Niviat se nehýbala, pozorovala ho. Chtěl by mě uvěznit v jednom těle… Jaké to asi je, doopravdy se milovat, jako dívka? Vstala. „Musím jít.“</p>
<p>„Strašit lidi? Ty chudáky?“</p>
<p>„Ovšem,“ pravila přezíravě. „A tobě do toho nic není.“</p>
<p>„Je. Líbíš se mi.“</p>
<p>„Když chci, líbím se každému,“ prohlásila pyšně.</p>
<p>„Nejdřív se podívej do zrcadla,“ doporučil jí s potměšilým úsměvem. „Jestli tady nějaké najdeš.“</p>
<p>Pochopila. Obyčejný muž by nejspíš dávno utekl. Asi vypadám divně… „Stejně už jdu. Musíš spát.“</p>
<p>„To je pravda,“ souhlasil. „Uvidíme se ráno?“</p>
<p>„Možná.“ Zamířila k oknu a objevila, že je pro ni neprostupné. ravě tak jako dveře. Zkusila krb. Nešlo to. Strop, stěny, podlaha, všechny cesty byly neprůchodné. Vězení. Klec! Poprvé v životě se skutečně vyděsila.</p>
<p>„Máš strach, vid? Tohleto děláš lidem, Niviat! Už víš, jaké to je. Jen klid, hned tě pustím.“ Uvolnil jí všechny cesty, mohla si vybrat Zmizela okamžitě a s rachotem. Glenco zvedl hlavu a vyčítavě štěkl.</p>
<p>„Co jí říkáš, Glenco?“ zeptal se Ysquanir. „Obvykle ti rozumím ale teď ne. Je roztomilá, vid?“</p>
<p>V noci se už Niviat nevrátila a oba návštěvníci spali jako zabití, Druhý den opět věnovali prolézání rozlehlého hradu. Navštívili Melushinu věž, obhlédli si trám, na němž se údajně oběsila, a Ysquanir usoudil, že na něj prostě nemohla dosáhnout. Ani ze stolu. Ledaže by byla vyšší než on. Tak vysokou si starou chůvu rozhodně nepředstavoval.</p>
<p>Tert je s brumláním vpustil do kaple. Děravou střechou tam zatékalo, stěny byly vlhké a vyzdobené houbou. Tert tvrdil, že bůh lesů to takhle má rád. Ysquanir použil veškerý svůj vliv, aby z něj vytáhl něco o té noci bez hvězd před více než čtvrt rokem, ale dosáhl pouze toho, že se chlapík rozklepal strachy, až skoro nemohl mluvit.</p>
<p>„No tak spi,“ pokýval Ysquanir a opustil kapli. Tert zívl. Usadil se na lavičku u provlhlé stěny, opřel si hlavu a ve chvilce usnul.</p>
<p>Jabekch byla mrzutá. Bolely ji klouby. Ukázala tomu mladému zvědavci oteklé koleno a odmítla se bavit o čemkoli jiném. Až když prohlásil, že nevěří v Melushinu sebevraždu, projevila zřetelný souhlas.</p>
<p>Myltik, sídlící v bývalé stáji, nyní bez koní smutné a pusté, řekl, že pan Aiturme se bál tmy. A měl proč, jak se nakonec ukázalo. Neměl tušení, co pána zabilo. Ano, viděl ty rány. Žádný medvěd, kdepak. Kde by se tady vzal! Vlk, to už vůbec ne. Ani tu v okolí Xerchegaru žádní nejsou. Je to divné. Pan Aiturme neměl nepřátele. Byl milý, slušný, veselý… Štěstí mu nepřálo, dvakrát po sobě ovdověl. Ale svou třetí ženu moc miloval. Chudinka paní, kde je jí asi konec! Ta hrozná babizna, co se tu objevila po pánově smrti, ji odvezla, nikoho se neptala, prý do Galturu, jo, já bych jí nevěřil ani dobrý den! Byla… no, podezřelá! Společnice! Pch!</p>
<p>„Moc jsem se toho nedozvěděl,“ vzdychl Ysquanir, když se večer ukládali ke spánku. „Aspoň jsem jim naštípal trochu dřeva do zásoby.“</p>
<p>Někdo zaťukal na dveře. Niviat byla velmi krásná, úžasně naparáděná a v rozpacích. „Myslím, že ti přece jen věřím,“ špitla.</p>
<p>Potměšile se usmál. „Ty šaty si svlékneš, nebo je necháš zmizet?“</p>
<p>„Co je správnější?“ zeptala se bezradně.</p>
<p>„Úplně nejsprávnější bude, když ti je svléknu já.“ Hbitě vyskočil postele, jediným pokynem obočí vyhnal Glenca na chodbu, však on už si místečko najde, a mumlaje nesrozumitelnou větu, pevně objal dívku, kterou Niviat právě byla. A zůstane jí do půlnoci. To by snad mohlo stačit. Ačkoli, na požádání platnost kouzla prodloužím, pomyslel si, když ji spatřil bez šatů. Nakonec to opravdu tak dopadlo a chudák Glenco byl vyhoštěn až do rána.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(14)</emphasis></strong><strong><emphasis>Sochař</emphasis></strong></p>
<p>Lairgraven pomalu obracel v prstech dýku. Patřívala Gaigovi. Mistr Mikelan se po třech týdnech vrátil z další neúspěšné výpravy za mužem, o němž lidé tvrdili, že patří ke Zrânům, těm prokletým čarodějům, a který se ukázal být pouze na venkovské poměry nadměrně vzdělaným člověkem.</p>
<p>Mikelan potvrdil v podstatě všechno, co vyprávěl Ysquanir. Dosvědčil, že Gaiga skutečně měl žáka, velmi nadaného mladíka, a podrobně ho popsal. Útrpně se zasmál Elsomirovým podezřením ohledně krádeže zbraně či dokonce vraždy. „Tomu chlapci důvěřoval dokonce i jeho zaměstnavatel, majitel hostince! Čarodějové mohou být hloupí, ale hostinští ne, ti si to rozhodně nemohou dovolit!“</p>
<p>Elsornir chvíli zaraženě mlčel. Pak se ozval: „Když tedy nelhal, proč potom uprchl?“</p>
<p>„To je pravda,“ přisvědčil starý Nuquelaen. „Vždyť mu nic nehrozilo. Lairgraven se ho zastal…“</p>
<p>„Myslím, že se cítil ponížen,“ pravil mladý kučeravý mistr. „Je citlivý. Má zřejmě s lidmi spoustu špatných zkušeností.“</p>
<p>„Mrzí mě, že jsem tu nebyl,“ vzdychl Mikelan. „Já mám Ysquanira rád. Kromě toho vím, že s Gaigou usilovně pátrali po Zrânech a že ten hoch slyší trávu růst… Je opravdu velmi bystrý.“</p>
<p>Mistři se ještě chvíli dohadovali a pak se rozhodli, že Gaigova žáka nebudou hledat a ponechají ho jeho osudu. Nepodvedl je, mluvil pravdu, nic nezatajil, ať si tedy jde.</p>
<p>Lairgraven uschoval dýku do zásuvky. Pohlédl na pohovku. Vybavil si spící tvář svého hosta. Lairgraven byl totiž nejen čaroděj, ale také umělec, sochař, a jeho díla zdobila chodby i sály Chranowa. Měl rád tvary lidského těla a na cestách se často ohlížel nejen za dívkami, ale i za pěkně rostlými chlapci, ukládal si do paměti jejich držení těla, pohyby, výraz tváře… Nejspíš si Gaigova žáka prohlédl až příliš pozorně. Teď ho ruce dočista svědily touhou po hlíně, touhou vytvořit jeho sochu!</p>
<p>Lairgraven si zakryl tvář dlaněmi. Proč odtud ten ubohý chlapec utekl? Tajně, v noci, beze zbraně a bez peněz, které si jistě těžce vydělal, jen s novými špatnými zkušenostmi…</p>
<p>Pocítil zvláštní tlak za čelem. Věděl, co to znamená. Jedenáctý ho volal k sobě. Vstal a vykročil. Chodby a schody, zase chodby a točité schody, Jedenáctý sídlí vysoko, v hlavní věži Chranowa, a zřídkakdy k sobě zve mladší mistry. Lairgraven se zhluboka nadechl a jal se zdolávat poslední schody, na každém ze stupňů překonávaje ochranná kouzla. Kdo to nedokáže, ten se prostě k nejvyššímu mistrovi nedostane. Lairgraven měl vlasy vlhké potem a kolena se mu třásla, když klepal na dveře z narudlého, neleštěného dřeva, zdobené prostým mosazným kováním.</p>
<p>Nejvyšší mistr Yelinen, Jedenáctý, se zdál starý jako svět. Seděl za stolem ze dřeva horského ořechu, vyschlé, hubené ruce složeny na hladké desce, na hubené, ostré tváři úzký úsměv, bílé vlasy pečlivě sčesány dozadu a spleteny do cůpku.</p>
<p>„Trochu ses zadýchal, Lairgravene,“ podotkl.</p>
<p>„Díky za zdvořilost,“ odvětil mladý mistr. „Trochu je velmi mírný výraz.“</p>
<p>„Ty schody byly opravdu <emphasis>těžké</emphasis>.“</p>
<p>„Neustále nás podrobuješ zkouškám,“ řekl Lairgraven.</p>
<p>„Ano,“ přitakal Yelinen. „Ale vy sebe navzájem mnohem víc. Poslyš, chlapče…“ Jeho úsměv se rozšířil, když se Lairgraven při tom oslovení nasupil. „Jde o toho mládenečka, který utekl dřív, než jsem ho mohl vyslechnout.“</p>
<p>„Výslech…“ Lairgraven svraštil své jemné obočí. „Vyslýchal ho Elsornir.“</p>
<p>„Já tady nepřechovávám žádné biče a nemám ve zvyku ukvapeně vrhat blesky,“ pravil mírně Yelinen.</p>
<p>„Ty bys ho vzal sem?“</p>
<p>„Ano. Muselo v něm být něco zvláštního.“ Yelinen se zamyslel „Několikrát jsem cítil, jak se zachvěly vzdušné ochranné hráze Chranowa. Nevěděl jsem, oč jde… Zřejmě má v sobě hodně síly země. Jak je starý?“</p>
<p>„Tak osmnáct, dvacet.“</p>
<p>„Dítě! Nosí to v sobě nejspíš od narození. Víš, že odvedl jednoho z našich psů?“</p>
<p>„Cože!“ zděsil se Lairgraven. „Já sám se těch potvor skoro bojím! A to mě už dávno znají!“</p>
<p>„Pes, který šel s ním, je něco víc než zvíře,“ pravil mistr Yelinen. „Jenomže já nikdy nezjistil, <emphasis>co vlastně je</emphasis>. A měl jsem na to sto let!“</p>
<p>„Tomu psovi je sto let?“ Lairgraven pevně sepjal ruce v klíně. Zamrazilo ho.</p>
<p>„Sto let žije tady na Chranowě,“ upřesnil mistr Yelinen. „Nemám tušení, kde byl a co dělal předtím.“</p>
<p>„Vzdávám se,“ hlesl Lairgraven. „Možná jsem největší tupec mezi čaroději, ale já pořád nechápu, jak tohle všechno souvisí se mnou, a nemám potuchy, co ode mě chceš.“</p>
<p>„Přece sochu toho chlapce. Jakže se jmenuje?“</p>
<p>„Ysquanir.“</p>
<p>„Moc rád bych věděl, co to slovo znamená v řeči Zrân,“ zamumlal Yelinen.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Lairgraven si ve sklepních skladech opatřil dostatek vhodné hlíny a dal se do práce. Spěchal. Cosi ho pohánělo, a nebyl to pouze a jen rozkaz Jedenáctého. Toužil vystihnout tu tvář, příliš mladou, aby už měla v sobě otištěn svůj vnitřní výraz. Tušil, že se do ní předčasně prodralo cosi z hloubek a zabarvilo hladké rysy tíží vědění. Vzpomínal na tělo, jak je viděl připoutané a napjaté, pak stočené do klubíčka na pohovce, a předtím na schodech, v pohybu, jenž se odráží v záhybech pláště, přehozeného přes ramena… Pracoval jako šílenec a nepočítal dny, nevnímal, kdy mu sluha nosí jídlo a zapaluje svíce. Skončil a usnul únavou.</p>
<p>Probudil se, za okny svítilo slunce. Protřel si zarudlá, oteklá víčka. Pohlédl na své dílo. Je to on. Leží tady, na podstavci představujícím pohovku, a klidně spí. A všechny kruté sny jsou stále s ním.</p>
<p>Lairgraven se otočil a zamířil ke dveřím. Měl v úmyslu odebrat se nejprve do lázně, pak do jídelny. Vtom ho upoutala hromádka zbylé hlíny. To jsem si nabral tolik? Vždyť by to vystačilo na dvě sochy! Ani nevěděl jak, najednou dřepěl u té hromádky a jeho ruce jakoby nezávisle na příkazech mozku zuřivě hnětly hlínu.</p>
<p>Mistr Yelinen byl natolik znepokojen výboji přesahujícími vzdušné hráze Chranowa, že osobně sešel dolů a zrušil všechna ochranná kouzla, jimiž se Lairgraven zabezpečil. Nalezl mladého mistra v bezvědomí na podlaze v dílně a na nízkých podstavcích spatřil dvě sochy uhnětené z hlíny. Postavu chlapce čekal. Dívka byla navíc. Seděla na patách, ruce v klíně, tvář zdviženou vzhůru. Zajímavá tvář. Široké čelo, rovný nos, usměvavá ústa s plnými rty, daleko od sebe posazené oči. Útlá, křehká.</p>
<p>Yelinen se sklonil nad nehybným mužem. Lairgraven dýchal hluboce a pravidelně, v obličeji měl zdravou barvu, ale výraz naprostého vyčerpání. A také uspokojení. Yelinen přivolal sluhy, zařídil, aby sochaře umyli, převlékli a dohlédli na něj. Potom se posadil a obhlížel hliněné sochy. Přemýšlel, zdali by ten chlapec Ysquanir mohl být tím, kdo podle pověsti může probudit spící jazyk Zrân.</p>
<p>Prokletý… Tak ho nazvali proroci. Čím déle se díval do jeho tváře, tmi víc byl přesvědčen, že tenhle hoch je Prokletý. Už to, že se dožil dospělosti, je skoro zázrak, vždyť ho musely pronásledovat všechny síly podsvětí! Jak dokonalé dílo tady Lairgraven vytvořil! Toho mladíka je na čaroděje škoda, myslel si Yelinen. Nebo je tak vynikající umělec právě proto, že je i čaroděj? Hm, hm. Moc rád bych věděl, Kdo je ta dívka. Ví to vůbec Lairgraven? Myslím, že neví.</p>
<p>Když o pár dní později, už odpočatý, při smyslech a pečlivě oholen vstoupil Lairgraven do pracovny Jedenáctého v jeho věži, podezření mistra Yelinena se potvrdilo. Umělec nevěděl, kdo je ta dívka. Netušil, co ho přimělo dát hlíně její podobu. Neměl ponětí, co by jj mohlo spojovat s Ysquanirem.</p>
<p>„Odliju ty sochy z bronzu,“ prohlásil. „A pak se vydám na cestu.“</p>
<p>„Na cestu?“ opakoval Yelinen. „Nejsi na řadě.“</p>
<p>Každý čaroděj nejméně jedenkrát za pět let povinně vyráží na dlouhou pouť, jejíž směr a cíl si sám určí, popřípadě neurčí a putuje jen tak, naslepo, přičemž se snaží svým uměním pomáhat lidem a konat dobro. Obvykle tajně, alespoň na území Simurlie. Někteří mistři se těmto cestám vysmívali a vyhýbali se jim, jak jen mohli. Ušlechtilé, hloupé a zbytečné, tak své pouti hodnotila většina čarodějů. Lairgraven byl jiného názoru. Yelinen také, ale sám už byl příliš slab, aby mohl delší dobu pobývat mimo laskavé hráze Chranowa.</p>
<p>„To nevadí,“ řekl Lairgraven. Nedodal, že se najednou na Chranowě dusí.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(15)</emphasis></strong><strong><emphasis>Jezero z pověstí</emphasis></strong></p>
<p>Jezero Fuibazoere leží na náhorní plošině Ibazo a je k němu odevšad daleko, neboť pohoří Suival je rozlehlé, strmé a nehostinné a vládne v něm po tři čtvrtě roku zima a po celý rok vítr. Těžko uvěřit, že Ibazo bývalo kdysi kvetoucí zemí, hustě obydlenou a pečlivě obdělávanou, s vesničkami uprostřed úrodných polí a malým hlavním městem Šadv. Lidé z národa Zrân byli zruční a moudří a kromě běžných činností se věnovali, víc než kterýkoli jiný lid, zkoumání podstaty světa. Při svém bádání objevili moc kouzel a zdroje jejich síly a začali je používat. Tím popudili temné tvory z podsvětí, kteří odnepaměti jako jediní ovládali všechny druhy čar a zaklínání. Zrânové se totiž od způsobů temných odchýlili v tom smyslu, že jejich kouzla nikomu neškodila. Toto považovali za svou hlavní zásadu a povinnost. Později, už po zániku národa Zrân, se čarodějové tohoto druhu začali nazývat <emphasis>bílými</emphasis> či <emphasis>světlými</emphasis> a vyhlásili <emphasis>pánům podzemí</emphasis> nesmiřitelný boj.</p>
<p>Fuibazoere vyschlo před nějakými osmi sty lety zásahem temných podzemních sil, jež stáhly do země prameny, napájející jezero. Země Ibazo chřadla a umírala, ačkoli se čarodějové ze Šadvu snažili ze všech sil přemoci temné. Národ Zrân svou zemi neopustil. Raději skomíral s ní. Dlouhou dobu se zdálo, že samotná nenávist k podzemním pánům ho udrží při životě, ale pak se při oné bájné bitvě v jezeře ztratilo Albethaneum, kniha, napsaná Zrâny, po které temní zuřivě pátrali od okamžiku jejího zrodu, zdroj moudrosti a čarodějného umění bílých. Zrânové znali dost kouzel i bez knihy, ale ztráta je tolik oslabila, že nad nimi podzemní páni konečně zvítězili. Lid Zrân byl proklet, zmizel ze zemského povrchu a okolnímu světu to bylo naprosto lhostejné.</p>
<p>Jen pěvci o těch dávných událostech složili dlouhé, smutné písně. V nich se mimo jiné praví, že vůdce Zrânů Daitaroe zemřel vlastní rukou ještě před koncem poslední bitvy, aby jeho lehký stín mohl proniknout pod zem, do podsvětí, a vypátrat tam ukrytou ukradenou knihu. Střežil ji pak po celých sedm set sedmdesát sedm let, dokud nenastal čas, kdy se každý, i ten nejzaměstnanější stín, musí odebrat ke svému Pánovi do Velké Dílny, kde byl vytvořen svět. V to alespoň Zrânové věřili. Ten časový údaj by snad mohl zhruba odpovídat době, kdy Wairon Albethaneum našel ve sklepě oné zříceniny. Daitaroe se postaral, aby lidé knihu dostali, ale nemohl zajistit její překlad. V té době, tolik vzdálené od jeho smrti, už na světě nezbyl nikdo, kdo by znal jazyk Zrân a dokázal Albethaneum přečíst.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(16)</emphasis></strong><strong><emphasis>Daleká cesta k jezeru</emphasis></strong></p>
<p>Ysquanir se zastavil a zahleděl se do dálky. Hory byly modré a zdály se strašně vysoké. Ještě tak dva dny cesty, odhadoval. Niviat slétla dolů a usadila se mu na rameni. Měla podobu dravého ptáka a uměla se živit drobnými hlodavci. Lovem se zabývala ve dne. Večer se obvykle měnila v dívku a usedala k ohni, který Ysquanir zapálil. Glenco byl také vynikající lovec, takže na své pouti netrpěli hladem. Vcelku byli s cestováním všichni spokojeni, přestože Ysquanir si nechal pro sebe, co ho vlastně k jezeru Fuibazoere vábí. Ostatně by stěží dokázal vysvětlit, kde se vzalo to neodbytné nutkání, ta podivná touha, která ho poháněla.</p>
<p>Možná o tom jeho společníci věděli své. Niviat proti návštěvě svého rodiště nic nenamítala a nevadilo jí opustit Xerchegar, který si pro sebe tak překrásně upravila. Vždyť se vrátím… Dny, a hlavně noci, strávené s novým přítelem na hradě, byly báječné, ale cesta ještě lepší. Nikdy jsem neměla cíl, myslela si. A cesta někam, to už je skoro jako <emphasis>cíl</emphasis>. Mimo to díky Ysquanirovi objevila docela novou zábavu. On se jí sice posmíval, že se bude mocí milovat jen s čaroději, když si nedokáže chvíli udržet stálý tvar, ale byl jí horlivým a obětavým učitelem. Byli především přáteli, milenci až na druhém místě. Niviat tušila, že přítel je cosi vzácnějšího než milenec, a v hloubi své záhadné duše si toho vztahu velmi cenila.</p>
<p>Putovali zvolna, odpočívali, kdy se jim zachtělo, rozhlíželi se po kraji. Niviat si ze své první cesty před lety, která nedokázala spočítat, nepamatovala vůbec nic a všechno pro ni bylo jako poprvé.</p>
<p>„Líbí se ti Suival?“ zeptala se, když viděla, jak Ysquanir upírá zrak k horám.</p>
<p>„Mám z toho pohoří strach,“ přiznal. „Myslím, že tam zmrznu.“</p>
<p>„Vždyť je jaro,“ namítla.</p>
<p>„Ve vysokých horách je pořád zima.“</p>
<p>Glenco nesouhlasně zavrčel. Právě se vrátil z lovu a přinášel mladé divoké prasátko.</p>
<p>„Báječná večeře,“ pochválil ho Ysquanir. „Víš, příteli, ty máš pěkný kožich, ale podívej se na mě! Mám jen svou kůži a ty tenké hadříky.“</p>
<p>Niviat vyprskla smíchy, sklouzla mu z ramene a změnila se v dívku. No, skoro dívku. Až na ty oči. Naučila se hezky smát. Než poznala Ysquanira, jen se chechtala nebo šklíbila.</p>
<p>„Chudáčku!“ zvolala. „Proměním se v něco hodně teplého a zahřeju tě!“</p>
<p>„To je od tebe moc milé,“ pokýval. „Tady se utáboříme. Bolí mě nohy.“ Vytáhl dlouhý nůž, který objevil na Xerchegaru zapadlý ve škvíře za příborníkem, a dal se do stahování Glencova úlovku. Niviat pobíhala a poletovala kolem, sbírajíc dřevo na oheň. Taková malá, šťastná výprava byli ještě toho večera…</p>
<p>Ráno se Ysquanir probudil bez obvyklé tíže Niviat na svém rameni. Glenco zuřivě štěkal. Tábor obstoupili muži ve zbroji. Ysquanir se posadil a protíral si oči.</p>
<p>„Jsi na území pana Wairona,“ oznámil mu statný chlap, jehož tvář napůl skrývala důmyslná přilba. „Půjdeš s námi! Lovil jsi v jeho lese a čeká tě trest!“</p>
<p>„Neměl jsem tušení, že tak pustá země někomu patří,“ řekl Ysquanir. „Jsem na cestách a lovím jen tolik, abych měl co jíst… Glenco! Nech ho! Nevidíš ty kuše?“</p>
<p>Pes přestal dorážet na chlapíka v drátěné košili, schlípl a sedl si. Neměl chuť nechat se zbytečně zastřelit.</p>
<p>„Své důvody můžeš vysvětlit mému pánovi,“ uchechtl se ozbrojenec. Jeho tón dával najevo, že onen pán není nejpřístupnější jakémukoli vysvětlování.</p>
<p>Ysquanir vstal a za přísného dohledu vojáků se oblékl. „Smím si vzít nůž?“ zeptal se. „Proti vašim mečům a kuším by mi stejně nebyl moc platný… Není to zbraň.“</p>
<p>„Nůž vezmu k sobě,“ prohlásil velitel oddílu. „Chováš se slušně, takže tě nesvážeme. Proběhneš se s námi.“</p>
<p>V nedalekém houští měli koně. Nasedli, obklopili zajatce.</p>
<p>„A přidej do kroku, nebo se octneš pod kopyty,“ pravil velitel pobaveně.</p>
<p>Ysquanir byl dobrý a vytrvalý běžec a oni nejeli příliš rychle, ale Waironův hrad byl vzdálen ještě pěkný kus cesty. Když konečně spatřil hrad, vojensky důkladnou stavbu, těžce dýchal a mezi lopatkami mu stékaly potůčky potu. Klády padacího mostu viděl jako skrz mlhu.</p>
<p>Bytelná brána se zvedla, oddíl se zajatcem projel. Velitel oddílu mladíkovi uznale poklepal na rameno.</p>
<p>„Dokázal jsi držet krok s koňmi! Dobrý výkon! Každého jiného bychom nejméně třikrát zvedali.“</p>
<p>Ysquanir přemítal, kde zůstal Glenco. Celou dobu ho cítil za sebou, ale teď byl pryč. A co Niviat, kde ta se schovává? Než pacholci odvedli koně, vydýchal se a prohlédl si to málo, co odtud z hradu viděl. Nic moc. Hrad, stavěný pro válku a obléhání. Waironovo sídlo bylo ošklivé, zato nedobytné.</p>
<p>„Jdeme!“ houkl velitel stráže. Postrčil zajatce ke strmým, hrubě tesaným schodům do hradní budovy, jejíž vchod se kdovíproč nalézal v prvním patře. Že by hradní pán čekal záplavy? V téhle výšce? Ysquanir byl na Wairona, hrdinu mnohých písní a muže, jenž našel Albethaneum, velmi zvědav.</p>
<p>Wairon byl velký, urostlý, plavovlasý a opilý. Seděl v hlavní síni svého hradu, před sebou měl džbán a pohár. Vstal a kymáceje se zepředu dozadu upřel zarudlé oči na členy své stráže.</p>
<p>„Kdopak vám nařídil chytat po okolí děti?“ zahučel. Ve skutečnosti tu větu vyslovil na čtyřikrát.</p>
<p>„To není dítě,“ odporoval svému pánovi velitel stráže. „Stačil našim koním, pane! Od Tichého potoka!“</p>
<p>„Dobré,“ pravil uznale Wairon. „A čím se provinil?“</p>
<p>„Ulovil sele,“ odvětil stručně velitel. „Prý nevěděl, že je na tvém území.“</p>
<p>Wairon klesl na nejbližší lavici a prohlížel si provinilce. „Já bych mu snad naplácal na zadek,“ vyjádřil se. „Hm, vlastně i na to je moc hubený… Co s ním?“</p>
<p>Ysquanir se přistihl při širokém úsměvu. Wairon se mu ohromně zamlouval.</p>
<p>„Mohl by si to odpracovat,“ navrhl strážce.</p>
<p>„Co může takový kluk umět?“ Wairon pochybovačně potřásl hlavou.</p>
<p>„Cokoli,“ ozval se Ysquanir.</p>
<p>„Čemu se směješ?“ houkl Wairon.</p>
<p>„Jsem rád, že poznávám nejslavnějšího hrdinu na světě,“ pravil hbitě Ysquanir.</p>
<p>„Kecáš,“ mínil hrdina. „Koukni, kluku. Vidíš ty pavučiny v koutech? Nemůžu se už na ně ani podívat, dělá se mi z nich nanic. Ukliď je!“</p>
<p>„Ano, pane.“ Ysquanir se lehce uklonil a zůstal stát na místě. Drobné pohyby jeho prstů Wairon ani důstojník nepostřehli.</p>
<p>„Tak si snad někde sežeň koště!“ obořil se na něj voják.</p>
<p>„Kde máš ty pavučiny?“ zeptal se mladík.</p>
<p>Wairon zamrkal a začal rychle střízlivět. „On snad čaroval! Ty to umíš, vyžle? Proč jsi teda moje vojáky nezaklel nebo tak něco?“</p>
<p>„Byl jsem na tebe zvědavý.“ (Mohl dodat <emphasis>zmatený, rozespalý a vylekaný tak, že si na žádné rozumné kouzlo nevzpomněl</emphasis>, ale neřekl to.)</p>
<p>„Potřeboval bych čaroděje,“ vzdychl Wairon. „Vstup do mých služeb! Vždyť jsem ti vlastně odpustil výprask.“</p>
<p>„Bolela by tě ruka. Jsem samá kost,“ namítl vážně Ysquanir. „A já nemám rád, když mě někdo bije. Pověz mi, oč jde.“</p>
<p>„Někdo mě zve na schůzku,“ řekl Wairon. Jeho opilost se dočista vytratila. „Podezřelou schůzku. Na dně jezera Fuibazoere. Nesmím si vzít s sebou nikoho ze svých lidí.“</p>
<p>„Čím tě chce donutit k poslušnosti?“ zeptal se Ysquanir. Zaznamenal údivem pootevřená ústa velitele stráže. Jen se div! Budu s tvým pánem mluvit, jak uznám za vhodné.</p>
<p>„Unesl mi mou Jargu!“ vzlykl Wairon. „Chápeš, co to pro mě je? Celý život osvobozuju unesené princezny a vzácné slečny, pak se konečně do jedné zamiluju, a oni mi ji unesou! Mně!“</p>
<p>„Jarga,“ opakoval Ysquanir. „Vyhrožují, že ji zabijí?“</p>
<p>„Že ji zneuctí,“ vyhrkl Wairon.</p>
<p>Ysquanir vykulil oči. „Copak ty ses nepostaral, aby…“ Zarazil se.</p>
<p>Wairon pochmurně pokývl. „Nepostaral, chlapče. Když se muž jako já ve čtyřiceti poprvé zamiluje, chová svou drahou jako klenot a vychutnává každý den čekání… To ty asi ještě nechápeš.“</p>
<p>„Ne,“ souhlasil Ysquanir. „Nechápu. Ale na to se neumírá.“</p>
<p>V tu chvíli ho Wairon chytil pod krkem a chystal se s ním důkladně zatřást, ale z neznámého důvodu se mu podlomila kolena a on se octl na podlaze. Dodatečně si uvědomil, že krátce před svým nepochopitelným pádem pocítil lehké kopnutí pod koleny. Mladík stál nad ním a tvářil se provinile.</p>
<p>„Já tyhle věci beru úplně jinak,“ řekl. „Odpusť.“</p>
<p>„Umíš hodně takových kousků?“ zeptal se kysele Wairon.</p>
<p>„Dost,“ připustil Ysquanir. „Hodně jsem se naučil v ulicích Seilanghinu… Mám také namířeno k jezeru Fuibazoere. Ale nechci vstoupit do tvých služeb. Jen tě doprovodím a budu dělat, co umím, abych ti pomohl. Stačí?“</p>
<p>„Za služby <emphasis>platím</emphasis>,“ zaškaredil se Wairon. „Máš něco proti penězům?“</p>
<p>„Ne. Ale možná budu potřebovat volné ruce a vlastní hlavu k rozhodování. Tomu peníze neprospívají… Wairone, ty si nemyslíš, že jde o Albethaneum?“</p>
<p>Wairon už podruhé přeslechl, že mladík vynechává při oslovení veškeré zdvořilosti. No co, on sám tímhle před pár lety náramně dopaloval mladého ulmijského krále Gmivaru. Ten se uměl rozčilovat, panečku!</p>
<p>„Ta černá kniha? Našel jsem ji a prodal. Co ode mě můžou chtít?“</p>
<p>„Může to být pomsta. Nebo se podzemní páni pokoušejí něco zjistit.“</p>
<p>„Jargu unesli <emphasis>podzemní páni</emphasis>?“ Wairon se upřímně zděsil.</p>
<p>„Nevím. Napadlo mě to. Kdy se má odehrát ta schůzka?“</p>
<p>„V noci Vlka a Myši.“</p>
<p>Ysquanir hbitě z hlavy spočítal, že tato dvě souhvězdí se ocitnou o půlnoci právě uprostřed oblohy za čtyři týdny. K jezeru to trvá asi čtyři dny… „Času dost.“</p>
<p>„Jo. Můžeš mi zatím vyčistit hrad od pavučin,“ navrhl s nadějí Wairon.</p>
<p>„Ba ne. Chci se naučit zacházet s mečem. Něco jsem pochytil od seilanghinských stráží, ale ty jsi slavný mistr!“</p>
<p>„To je ale drzost!“ vyhrkl Wairon. „Žádáš o víc než peníze! Mé umění je k nezaplacení!“</p>
<p>„Moje také,“ odsekl Ysquanir. „Mysli. Co když budeš tam v jezeře potřebovat víc než jeden meč?“</p>
<p>„Za nějaké tři týdny se toho moc nenaučíš,“ zmírnil tón Wairon.</p>
<p>„Učím se rychle.“</p>
<p>Wairon měl na toho drzého kluka zlost, ale nemohl přehlédnout jeho dychtivý pohled. Nojo. Je sice pěkně dlouhý, ale pořád ještě kluk… „Tak dobře,“ prohlásil. „Nejdřív se dáš do těch pavučin. Potom uvidíme.“</p>
<p>Ysquanir se v kuchyni řádně nasnídal. Nebylo k zahození mít jednou ke snídani koláče! Potom prošmejdil hrad a odstranil kdejakou pavučinu, k tomu další smetí, a z dobré vůle přibral i potkany. Protože nic nezmizí jen tak, aniž by se to objevilo jinde, narostla za ten den v hradním příkopě (suchém, neboť Wairon nemiloval vodu), pěkná hromada. Na půdě Ysquanir objevil prastarou mapu Šadvu. Vědět tak ještě, kde to město leželo, pomyslel si teskně. Tam, v nějaké zachovalé knihovně, která přečkala rozmary počasí a sesuvy půdy, bych mohl najít slovník. Nebo něco dvojjazyčného. Vzdychl a uschoval mapu na původní místo. Tady ji podzemní páni jistě nebudou hledat. Wairon beztak neví, že ji má… Mrkl směrem k vikýřovému okénku. Na sklo dorážel velký pták. Ysquanir se ušklíbl. Jen se chvíli trap, zrádkyně.</p>
<p>Večer, po namáhavé práci a vydatné večeři, poseděl s hradním pánem a povídali si o ženách. Wairon s úžasem zjistil, že jeho mladý společník by ho mohl v lecčem poučit. Začínal se tvářit nápadně lhostejně, což u něj nevěstilo nic dobrého. Ysquanir však chápal rychle.</p>
<p>„To je známá věc, že hrdinové dívky vysvobozují ze zajetí obrů a podobně, a přitom s nimi ani nestihnou promluvit,“ prohlásil. „Někde za horami už čeká další krásná zajatkyně a hrdina právě tak stačí odevzdat tu první šťastným rodičům, a už vyráží na cestu za druhou… Obyčejní chlapi na tyhle věci prostě mají čas, když nic zvláštního nedělají.“</p>
<p>„Tos řekl moc výstižně,“ oddechl si velitel Waironovy stráže. Teď už Ysquanir věděl, že se jmenuje Keniar a za pánovy časté nepřítomnosti věrně střežívá jeho hrad.</p>
<p>„Pravda,“ zabručel Wairon. Jal se barvitě, ale velmi cudně líčit půvaby své milované Jargy a div z toho nezaslzel. Ysquanir vrhl letmý pohled na hladinu v jeho džbánu a provedl pár hbitých pohybů rukama, doprovázených nezřetelným zamumláním. Hradní pán mohutně zívl. Keniar tázavě zvedl obočí, Ysquanir s úsměvem přikývl.</p>
<p>„Pojďme spát, pane,“ navrhl velitel stráže. „Je pozdě.“</p>
<p>Wairon se bez odporu nechal odvést do své ložnice.</p>
<p>„To nebylo marné kouzlo,“ mínil Keniar, když se vrátil. „Usnul jako nemluvně. Jak to děláš?“</p>
<p>„Tajemství,“ zašeptal Ysquanir. „Poslyš, kdybys viděl mého psa, nestřílej na něj. Nikomu neublíží, leda by někdo ubližoval mně.“</p>
<p>„Všiml jsem si tam u potoka, jak tě poslouchá,“ kývl Keniar. „Zítra tě Wairon nechá nejdřív cvičně bojovat se mnou. Bude tě sledovat a mít poznámky… Nevšímej si toho. Wairon si může posměšky dovolit. Je nejlepší.“</p>
<p>„Mně posměšky nevadí,“ prohlásil Ysquanir. Později, kráčeje po schodišti ke svému pokoji, se však zamyslel, zda je to ještě vůbec pravda.</p>
<p>Niviat se objevila v noci a moc se snažila usmířit si ho. Chvíli se na ni mračil, ale pak řekl: „Dobře. Obejdi nebo obleť hrad a zjisti, co se tady povídá. Všechno. Cokoli.“</p>
<p>„Můžu se i plazit?“ ušklíbla se.</p>
<p>„Jen přitom radši nesyč. Kde je Glenco?“</p>
<p>„Našel tajný vchod a teď se potuluje někde venku po nádvoří. Neboj, ten si poradí. Je chytřejší než my oba dohromady.“</p>
<p>Ysquanir s ní v duchu souhlasil. „Budu doprovázet Wairona k jezeru Fuibazoere,“ pochlubil se. „Má tam schůzku s nějakou příšerou.“</p>
<p>„Bojím se,“ otřásla se Niviat.</p>
<p>„Neboj. Wairon mě naučí šermovat.“</p>
<p>Vyprskla. „Kolik let na to máš?“</p>
<p>„Tři týdny,“ odvětil bezelstně.</p>
<p>Rozesmála se a zmizela. Ysquanir si lehl, trochu spal, chvílemi se budil a přemýšlel o tom, kdo Wairona pozval na to divné místo a co tam s ním chce provést. Až se vrátila jeho zlatooká vyzvědačka.</p>
<p>„Wairon je bez sebe strachy a jeho muži ještě víc,“ hlásila. „Kdekdo na hradě se opíjí, každý je moc rád, že pán nesmí vzít s sebou své lidi. Podle nich jde Wairon na jistou smrt. Ale vědí, že on necouvne. Je hrdina a musí jím zůstat.“</p>
<p>Ysquanir souhlasně zabručel.</p>
<p>„Někteří si myslí, že podzemní páni budou chtít po Waironovi Albethaneum výměnou za tu jeho bledulku Jargu.“</p>
<p>„Opravdu je bledá? Ale Wairon knihu nemá.“</p>
<p>„Tak ho pro ni prostě pošlou. A on buďto pobije čaroděje a knihu jim vezme, nebo čarodějové zabijí jeho.“ Niviat pokrčila rameny.</p>
<p>„Dostat se na Chranow není snadné. Jedenáctý pozná každé zachvění ochranných hrází… Aspoň se to povídá.“</p>
<p>Vrhla na něj zvláštní, velmi bystrý pohled. „Tam tě chytili a popálili? Chudáčku.“</p>
<p>„Bylo to trochu jinak,“ řekl. Ale nechtělo se mu vysvětlovat, jak. „Půjdeš se mnou na dno jezera?“</p>
<p>Zděšeně se schoulila do klubíčka, ze kterého vykukovaly jen vykulené oči. „Ano,“ zašeptala po chvilce, když si zase udělala ústa. „Půjdu.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Wairon měl po ránu nabručenou náladu a na Ysquanira hleděl vzteklýma, oteklýma očima. „Tady máš!“ Hodil mu meč tak, že jinému by tím nejspíš způsobil vážné zranění. Ysquanir zbraň chytil v letu a uchopil tak, jak si myslel, že se meč drží. Waironovi vojáci, posedávající po nádvoří, se rozchechtali.</p>
<p>„Jsi zvyklý na dýky,“ odhadl Wairon.</p>
<p>„Přesně tak,“ přisvědčil Ysquanir.</p>
<p>Hradní pán pokynul, Keniar líně vstal a přistoupil k nim.</p>
<p>„Ukaž mu, jak se drží meč, Keniare!“ zabručel Wairon. „A vůbec ty základní věci. Potom mě zavolej.“</p>
<p>Ysquanir okamžitě věrně napodoboval, co mu Keniar předvedl, a skoro to vypadalo, jako by si jen opakoval cosi zapomenutého.</p>
<p>Keniar kroutil hlavou. „Nevím, jestli si z nás netropíš žerty, mládenče! Nevěřím, žes ještě nedržel meč v ruce!“</p>
<p>Ysquanir pokrčil rameny. „Povídal jsem, že se učím rychle.“</p>
<p>„Zkusme tedy malý cvičný boj,“ rozhodl Keniar.</p>
<p>Wairon se objevil na terase, pohár si odložil na zídku vedle sebe, opřel si lokty.</p>
<p>Keniar se při cvičení choval opatrně. Byl dobrý šermíř a měl i nadání učit druhé. Ovšem v Ysquanirovu naprostou nezkušenost věřil čím dál tím méně. Mladík se o jeho důvěru příliš nestaral, jen dával pozor na jeho pohyby a všechno, co viděl, vstřebával, nasával jako houba vodu. Proti boji dýkou to byl značný rozdíl, ale on byl zvyklý učit se zacházet s novými nástroji. Keniar přidal na síle, jeho výpady se stávaly nebezpečnějšími. Ysquanir se úspěšně bránil.</p>
<p>„Hej!“ zavolal Wairon. „Kluku, ty čaruješ!“</p>
<p>„Nesmysl!“ Mladík na něj vrhl dotčený pohled. „Chci se něco naučit, Wairone! Nejsem blbec!“</p>
<p>Keniar zaútočil, Ysquanir útok zachytil a odrazil. Zrychlovali, ocel jen zvonila. Lelkující strážci se přiloudali blíž. Boj začínal vypadat zajímavě. Niviat jako dravý pták zakřičela z výšky své povzbuzení.</p>
<p>Keniar zvedl levou ruku. „Dost!“</p>
<p>„Co je?“ podivil se Ysquanir. „Jsi unaven?“</p>
<p>„Pane Wairone,“ pravil Keniar důstojně. „Převezmi si svého žáka. Obelhal nás. Není to žádný začátečník.“</p>
<p>„Nelhal jsem,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>Wairon se zlověstně pousmál a tasil. „Tak, teď se braň!“</p>
<p>Ysquanir polkl. Ten voják mě šetřil jako žáka. Ale tohle je Wairon, hrdina, obávaný bojovník, nyní rozrušený a pohoršený nehrdinským postavením, do něhož se po únosu své milé dostal, a bude zlý!</p>
<p>Bránil se, jak nejlépe dokázal, jenomže to, co pochytil za tu chvilku od Keniara, mu proti Waironovi nebylo nic platné. Zachraňovala ho rychlost, obratnost a schopnost hledět téměř současně na více stran – zkušenost z pouličních a hospodských rvaček. Wairon žasl. Teď, když měl toho chlapce proti sobě a mohl si jeho možnosti takříkajíc ohmatat, bylo mu jasné, že hoch opravdu neumí zacházet s mečem. A viděl, jak lačně sleduje každý jeho pohyb, každé mávnutí jeho paže, každý krok, a jak dokonale umí vystihnout, kdy čerstvě odkoukané vědomosti použít. Je neuvěřitelně nadaný, uznal Wairon. A stejně mu dám zabrat!</p>
<p>Ysquanir měl výdrž, jeho pozornost neochabovala a svaly se jen tak neunavily. Wairon mu předváděl takové věci, až měl chuť začít tleskat, ale musel si současně všechno ukládat do paměti, a ještě k tomu čelit záludným úderům. Ostří, která kolem obou bojujících neúnavně svištěla, měla skutečně vražedné účinky. Ysquanir odhadoval, že Waironovy rány by mu dokázaly bez obtíží utnout paži v rameni. Nechtěl-li přijít o kus těla, musel být pořád ve střehu, a pokud se nedokázal krýt tak, jak by správně měl, aspoň uskočit, překulit se stranou nebo soupeře kopnout.</p>
<p>Wairon cítil, jak mu do očí stéká pot. Měl toho dost. On, velký Wairon, byl unaven!</p>
<p>„Stačí!“ zařval a odložil zbraň. Ysquanir zavrávoral a natáhl se rovnou na dlažbu nádvoří. Dočista ho opustily síly.</p>
<p>Vojáci si špitali. <emphasis>Unavil Wairona! Je to vůbec možné? Kdo to je, ten zatracený kluk?</emphasis> Keniar mlčky pokynul bradou, dva muži ze stráže mladíka zvedli, dovlekli ke studni a vychrstli na něj vědro vody.</p>
<p>Ysquanir se otřepal jako pes. „Uf,“ vydechl. „Ještě jsem naživu?“</p>
<p>„Je to divné, ale jsi,“ odpověděl Keniar. „Wairon si div neukroutí hlavu. To jsme tu ještě neměli, aby <emphasis>jeho</emphasis> někdo <emphasis>takhle</emphasis> vyřídil!“</p>
<p>„Však on mě taky,“ hlesl Ysquanir.</p>
<p>Na dolní části nádvoří se strhl povyk. Ozval se zuřivý štěkot několika psů. Glenco! Ysquanir vyběhl, zapomínaje na únavu a bolest ve svalech. Glenco se rval, zatím dosti opatrně, se třemi hradními hlídači, statnými psy s krátkou srstí a dlouhýma nohama.</p>
<p>Wairon už spěchal k nim, v ruce bič. „Zabte ho!“ povzbuzoval své psy.</p>
<p>„Glenco ty tvoje psíky klidně roztrhá na kusy,“ vyhrkl Ysquanir. „Nechce jim ublížit, rve se jen tak, aby se neřeklo. Já ho znám!“</p>
<p>„Jeden proti třem?“ zapochyboval Wairon.</p>
<p>„Je jako já,“ vysvětlil mu Ysquanir. „Mám ho rád… Odvolej své psy, uvidíš, že toho hned nechá.“</p>
<p>„Teď už se rozehřáli, neposlechnou mě,“ zavrčel Wairon, jako by sám také patřil k těm vzteklým potvorám.</p>
<p>Ysquanir vykročil ke zmítajícímu se klubku rváčů. Glenco ho zahlédl a ihned změnil způsob boje na vysloveně obranný. Jeho lidský přítel postupně lovil zvířecí vědomí těch tří, lapal je do pastí své vůle a rozhodoval za ně. Ti psi byli hloupí a dali se lehce ovládnout. Štěkot utichl, vrčení se vrátilo zpátky do hrdel. Glenco se otřel příteli o bok. Waironovi hlídací psi se pokojně uložili na slunci a oddechovali s vyplazenými jazyky.</p>
<p>„Každý čaroděj vždycky dává jasně najevo, kdy čaruje,“ prohlásil Wairon. „Jak to děláš ty, kluku? Ničeho jsem si nevšiml!“</p>
<p>„To ani nebylo čarování,“ řekl Ysquanir. „Tohle je můj pes, Wairone. Jmenuje se Glenco. Mohl by nám být užitečný.“</p>
<p>„To věřím,“ šeptl Wairon. „Koukej, běž se hned najíst, ty chrastítko,“ dodal vlídně. „Vždyť jsi vypotil polovinu své váhy!“</p>
<p>Glenco se zcela samozřejmě přidal ke svému příteli. Wairon jen zvedl obočí, ale mlčel.</p>
<p>„Zřejmě ve Waironovi probouzím nějaké otcovské city,“ mumlal Ysquanir cestou ke kuchyni. Glenco se zasmál. „Moc se nesměj,“ řekl Ysquanir. „Čeká nás náramně nebezpečná výprava. K jezeru, jak jsme původně chtěli, ale na Wairona tam číhají příšery nebo možná samotní páni podzemí! Nevíš, kde je Niviat? Určitě už má hlad.“</p>
<p>V kuchyni seděla krásná bílá kočka se zlatohnědýma očima a kuchař s pomocnicí jí zamilovaně podstrojovali.</p>
<p>„Tak ne,“ šeptl Ysquanir. „Nemá hlad.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Čas, zbývající do odjezdu, strávil Ysquanir převážně pilným učením. Wairon mu ukazoval ty nejlepší a nejzáludnější triky, učil ho obraně proti nim a vysvětloval, jak čelit odlišným zbraním.</p>
<p>„To je ale opravdu vysoká úroveň!“ liboval si Ysquanir. Všechno, co mu učitel předvedl, zvládal napoprvé a Wairon se už přestával divit. „Ty si přímo říkáš o tu nejvyšší úroveň,“ brumlal. „Nemám potuchy, jak to děláš, ale umíš už teď víc, než jiní po dvou letech!“</p>
<p>„Nemusíš mít obavy, že bych tě překonal,“ zasmál se Ysquanir, odrážeje jeho rychlý a promyšlený útok. „Nebudu vysvobozovat princezny. Mám úplně jiné plány.“</p>
<p>„Jaké?“ zeptal se Wairon současně s velmi zákeřným úderem. „Prostě jiné.“ Ysquanir uskočil a požádal: „Ještě jednou, Wairone! Tohle bylo na mě rychlé!“</p>
<p>Niviat poletovala nad hradem nebo seděla na okapu a přihlížela. Každý večer se pak vyptávala, zda není příliš unaven. Nebyl. Tyhle dny, ty večery a noci byly vzácné. K ránu, když ještě napůl spal, ho přepadaly podivné, zlověstné vidiny. Palčivé plameny. Pokřivené, zpola lidské, zpola zvířecí tváře, vyceněné zuby, dusivý pach… Sny? Sny člověk obvykle nevnímá všemi smysly. Tohle bylo tak skutečné! <emphasis>Vychutnej život, protože už končí</emphasis>, šeptal mu hlas, mučivě známý a drahý, ale on si ho nedokázal spojit se žádnou lidskou tváří. Několikrát se vzbudil s výkřikem a polekal Niviat tak, až se změnila v kočku a protáhla se větrákem na chodbu. Beztak mířila do kuchyně. Poslechl ten hlas a vychutnával své dny jako odsouzenec.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Cesta do hor nebyla snadná, i když měli dobré koně. Brzy poté, co opustili Waironův hrad, začala stezka strmě stoupat. Jeli lesem a Ysquanir neviděl, co je čeká za příští zatáčkou. Niviat se vznášela ve výši nad nimi. Věděl, že by ho varovala, kdyby zahlédla cokoli podezřelého, ale i tak cítil neklid. Poslední sen byl až příliš živy a bolest v neviditelných spáleninách, které mu způsobily plameny, přetrvávala ještě dlouho po probuzení…</p>
<p>Wairon se v sedle kymácel, unaven po včerejší pitce, Keniar se tvářil znepokojeně a vojáci se chmuřili. Ysquanir jim pro jistotu vysvětlil, že pták, který poletuje nad nimi, patří k jeho družině stejně jako Glenco.</p>
<p>První noc strávili v mělké roklině u tenkého potůčku a druhého dne překročili první hřeben Suivalu. V úzkém údolí, lemovaném skalami, už Ysquanir zřetelně cítil přítomnost nedobrých sil a před spaním tábor řádně zabezpečil. O půlnoci ho vzbudil děsivý jekot. Bleskově zrušil kouzlo, poutající Niviat po jeho boku do lidské podoby, a vyrazil k neviditelným zábranám kolem tábora. Všichni vojáci byli na nohou, ale v boji by stejně nebyli k ničemu, neboť se třásli tak, že neudrželi zbraně. Wairon vyšel ze stanu, bledý a klidný. „Co se děje?“</p>
<p>Ysquanir se zahleděl do tmy, v níž rozeznával tvary zvířecích hlav, zubů, ocasů a křídel s drápy na koncích. „Odejděte,“ zašeptal a doprovodil příkaz kouzlem. Neurčité tvary se ztratily, na jejich místě se ukázala temná, přibližně lidská postava.</p>
<p>„To je proti úmluvě,“ promluvil měkký, hluboký hlas.</p>
<p>„Úmluva!“ Ysquanir se ušklíbl. „Spíš vydírání! Ale ti lidé se zítra vracejí. Nikdo z Waironových mužů ho nebude provázet k jezeru!“</p>
<p>„A ty?“</p>
<p>„Nepatřím k jeho lidem. Jsem poutník, jenž má náhodou stejnou cestu. Hledám Šadv.“</p>
<p>Neznámý ve tmě byl chvíli zticha. „Nelžeš,“ řekl překvapeně. „To bych určitě poznal.“</p>
<p>„Můžeš se mi ukázat?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>„Ne. Jsi čaroděj?“</p>
<p>„Ne. Ne tak docela,“ pravil Ysquanir lítostivě. „Mého mistra zabila tvá služebnice.“</p>
<p>„Tvá ochranná kouzla jsou dostatečně účinná,“ řekl neznámý. „Ještě se setkáme, poutníku.“</p>
<p>„S kým sis to povídal?“ ozval se Wairon.</p>
<p>Ysquanir mávl rukou. „Přízraky jsou pryč, pošli své lidi spát. Zítra se vrátí na tvůj hrad. Oni už o nás vědí.“</p>
<p>„Já tedy rozhodně spát nebudu,“ zabručel Wairon.</p>
<p>„Usneš, jakmile ulehneš,“ zašeptal Ysquanir a jemně se dotkl jeho čela.</p>
<p>„Ty jeden kluku,“ vzdychl Wairon, potáceje se s velikým zíváním ke svému stanu.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Druhého dne Glenco ulovil podivného tvora. Nebyl ani moc velký jen vypadal děsivě. Měl holou kůži, narudlou a vlhkou jako při nějaké ohavné nemoci, s hlubokými puklinami, v nichž mokvala narůžovělá tekutina, páchnoucí jako hnis. Glenco se tvářil znechuceně. Ysquanir obludě uřízl hlavu a pohlédl na psa. Viděl, že přítel s jeho postupem souhlasí. <emphasis>Něco z podsvětí</emphasis>, pomyslel si Ysquanir. <emphasis>Nemělo to tady být. Něco, co uprchlo z podsvětí</emphasis>…</p>
<p>Následující noci ze země kolem tábora začaly vylézat postavy z kostí, s visícími cáry kůže, se zbytky oděvů a chuchvalci vlasů na zažloutlých lebkách, a sápaly se na neviditelnou stěnu Ysquanirových ochranných znamení. Wairon vyjekl údivem, když z Ysquanirova stanu vykoukla hezká dívka.</p>
<p>„Nahlodávají stěnu,“ řekl Ysquanir. „Nikdy bych nevěřil, že je to možné!“</p>
<p>„Zaživa byli čaroději,“ hlesla Niviat.</p>
<p>„Propustím tě,“ prohlásil.</p>
<p>„Ještě ne.“ Dívka zavřela zlaté oči, její rty se pohnuly, začala zpívat neznámou píseň, jejímž slovům Ysquanir ani Wairon nerozuměli. Mrtví přestali drásat kouzelnou stěnu a zaposlouchali se. Glenco se přidal ke zpěvu; podbarvoval dívčin hlas tichým žalostným vytím. Waironovi se roztřásla ruka, držící meč. Ysquanir ho podepřel, ačkoli ani jemu z té písně nebylo dobře.</p>
<p>Příšery se pomalu vracely do země. Niviat umlkla. Glenco se jí opřel o ramena a olízl jí bradu.</p>
<p>„Můžeš mi vysvětlit…“ začal Wairon.</p>
<p>Ysquanir zavrtěl hlavou. „Ne, Wairone. Vlastně o ní nevím víc než ty.“</p>
<p>„Nikdy jsem tu píseň nezpívala,“ řekla Niviat. „Vůbec ji neznám. Obejmi mě, prosím. Bolí mě mé kořeny. Jsou tady, v Suivalu. Vracím se domů.“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(17)</emphasis></strong><strong><emphasis>Cesta do podsvětí</emphasis></strong></p>
<p>Další útok přišel ještě téže noci, tentokrát shora. Niviat se proměnila v obrovského dravého ptáka a roztrhala snad deset létajících příšer se světélkujícími blanitými křídly a odporně žlutými zobany, o další se postaral Wairon, který zacházel s lukem právě tak dobře jako s mečem. Snad ti dva pobili všechny útočníky, snad někteří unikli; s jistotou se to říct nedalo. Niviat odpočívala se svěšenými křídly na Ysquanirově stanu, Glenco ji tichým psím pobrukováním uklidňoval, až byla schopna změnit se v dívku.</p>
<p>„Určitě chtěli, abys zase čaroval,“ vyhrkla udýchaně. „Chtějí tě tímhle oslabit!“</p>
<p>„Mě?“ podivil se Ysquanir. „Chtějí přece Wairona!“</p>
<p>„A víš to jistě?“ ušklíbla se.</p>
<p>„Já jdu spát,“ oznámil Wairon. „Tedy, zkusím to. Než se zase něco semele.“</p>
<p>„Zvykáš si hezky rychle,“ pokýval Ysquanir. „Oživlé mrtvoly, létající příšery, nic tě nevyvede z míry. Teď je jasně vidět, proč se z tebe stal slavný hrdina. Já bych snad raději šel dál, hned teď, v noci.“</p>
<p>„Já potmě nevidím,“ odsekl Wairon a zmizel ve stanu.</p>
<p>Niviat se uchichtla. „Vždyť nemusíš spát.“</p>
<p>„Mám chuť našeho hrdinu pořádně nakopnout,“ ulevil si Ysquanir. „Co na nás asi čeká dál?“</p>
<p>Glenco tichounce zakňučel. „Něco najdeme, něco potkáme,“ překládala Niviat.</p>
<p>„Podívejme, ty už mu rozumíš lépe než já!“</p>
<p>„Zvykla jsem si. Glenco není žádný pes, Ysque. Je trochu jako já.“</p>
<p>„Něco najdeme, něco potkáme,“ opakoval Ysquanir zamyšleně. „Rád bych věděl, co.“</p>
<p>Glenco odpověděl a Niviat tlumočila: „Osud. A ten si nikdy nepřej znát předem.“</p>
<p>Každý den kladl poutníkům do cesty nové překážky; sesuvy půdy vytvářející hluboké zrádné krátery, trhliny v zemi, z nichž šlehal oheň, houfy rozzuřených zvířat, jaká se v Suivalu nikdy nevyskytovala, a kdo ví, zda se vůbec vyskytují někde na světě; Ysquanir ani Wairon neměli čas si je prohlížet, dalo jim dost práce, aby je spojenými silami zahnali. Za nocí jejich tábor obléhaly stíny se žhavýma očima. Ysquanir musel uznat, že všechny tyhle nástrahy kladou značné nároky na jeho pozornost a umění. Začínal věřit tomu, co řekla Niviat. Na Waironovi nezáleží. Tady jde o něj. I když si pořád nedokázal představit, čím by právě on mohl být důležitý.</p>
<p>„Ale proč tedy unesli Waironovi jeho dívku?“ zeptal se Niviat.</p>
<p>„To nevím.“ Zamyslela se, jako vždy se jí neúměrně zvětšily oči a tentokrát i prodloužily prsty, jimiž si probírala vlasy. „Snad tam má být jako svědek. Svědek něčeho, co se stane.“</p>
<p>Glenco hlasitě štěkl.</p>
<p>„Také si to myslíš?“ Obrátil se k němu Ysquanir. Glenco výrazem tváře i těla vyjádřil souhlas.</p>
<p>Ysquanir měl z toho všeho těžkou hlavu. Tu výpravu si původně vymyslel on, a dokonce si ani nebyl jistý, proč ho to napadlo, co ho k tomu jezeru a dávnému městu Šadv tolik táhne. Ale teď se zdá, že jeho přátelé o skutečném smyslu a cíli této pouti vědí vlastně mnohem víc. Nevadí. Jenomže o tom vědí i jiní, a vypadá to, že na dně jezera Fuibazoere najdeme něco jiného, než stopy po národu Zrân. Především tam číhá tiché, děsivé nebezpečí.</p>
<p>Vyschlé jezero se rozprostíralo před nimi. Pusté, s hlubokými trhlinami ve dně, na němž nevyrostla ani ta tuhá, odolná tráva, lemující břehy. Poušť, smutná poušť, na níž se udrží jedině vítr, a jeho kvílivý zpěv budí zoufalství ve všech tvorech, kteří by se tu snad chtěli usadit.</p>
<p>Niviat se vrátila z průzkumu. Ani se neobtěžovala s proměnou, jen si obstarala lidská ústa a hlasivky, jinak zůstala ptákem. „Ošklivá krajina. Jezero mě děsí tím dokonalým odmítáním života… Jakéhokoli života. Tady snad musí být brána do podsvětí!“</p>
<p>Glenco zoufale zavyl.</p>
<p>„To jsem neměla?“ hlesla Niviat. „Ach… Zatraceně, asi jsem se nespletla, co? No dobře. Uprostřed, v takovém jakoby propadlém místě, mělké prohlubni, tam na nás čekají.“</p>
<p>„Kdo?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>„Je jich tam úplný dav. Zahlédla jsem tam ty bytosti, s nimiž jsme se už setkali té první noci. A také ty, které zabily Aiturmea. Liší se jen trochu, barvou kůže a srsti, tvarem křídel… Jiní v tom houfu vypadají jako lidé, jezdci na koních, další jako vlci. Jeden z okřídlených vzlétl, když mě spatřil, ale já byla rychlejší a uletěla jsem.“</p>
<p>„Mají Jargu?“ vyhrkl dychtivě Wairon. Už mu přestalo vadit, že si povídá s podivným ptákem.</p>
<p>„Viděla jsem nějakou postavu v bílém. Světlé vlasy, rozpuštěné, vlají kolem ní…“</p>
<p>„To je ona!“ Wairon pobídl koně a sjel ze břehu na dno jezera.</p>
<p>„Jsou ozbrojeni?“ Ysquanir ho následoval, Glenco se držel za ním. Niviat mu seděla na rameni.</p>
<p>„Mají meče,“ řekla. „Ale ty zuby a drápy vypadaly skoro hůř.“</p>
<p>„Wairon si zabojuje,“ utrousil.</p>
<p>„Ty také,“ vrkla jako holoubek, zcela nevhodně ke svému vzhledu dravce, a vzlétla.</p>
<p>Wairon se hnal jako splašený, a jakmile spatřil houf jezdců, zvířat a různých podivných tvorů, tasil a zamával mečem. „Dejte mi mou dívku!“ zahalekal.</p>
<p>Od hloučku se oddělil jeden z lidí. Tedy, na pohled vypadal jako člověk. Byl v černém, na černém koni, a nápadně krásný. Jeho krása jako by se nemohla rozhodnout, zda má patřit muži nebo ženě, a zůstala kdesi na půli cesty. Zasmál se. Waironův kůň se zastavil a celý se roztřásl.</p>
<p>„Ty velký plavovlasý hrdino!“ zvolal muž v černém. Hlas měl hluboký a měkký, ale bylo znát, že by dokázal zavýt jako vlk i jako vichřice. „To víš, že dostaneš svou dívku, živou a netknutou, ale musíš si ji zasloužit! Bojuj!“</p>
<p>Wairon se nenechal pobízet. Stiskl koně koleny a vyrazil. Krasavec couvl, Wairon se octl proti hradbě ozbrojených jezdců. Rozmáchl se a ťal, zabil první ranou. Cizí ozbrojenci se rozhýbali, vypukla krvavá řež. Wairon se bil jako nikdy v životě a vytrvale se probíjel tam, kde se míhaly světlé šaty jeho milované.</p>
<p>Ysquanir řekl Glencovi: „Oni vůbec nekřičí! Umírají tiše. Asi je to nebolí.“</p>
<p>Glenco krátce štěkl. Vyběhl proti vlkovi, jenž se k nim zboku blížil. Vrhl se mu rovnou na hrdlo a bez námahy ho zdolal.</p>
<p>„I ten vlk je potichu,“ zamumlal Ysquanir. Dojel k místu bitky a přidal se k Waironovi. Cizí bojovníci jenom vypadají jako bojovníci, usoudil poté, co zabil nebo zneškodnil několik protivníků. Jsou vůbec živí? Jejich pohyby jsou mdlé a nemají v sobě ani špetku zuřivosti. Jejich krev je sice červená, ale jaksi řídká, do růžová, a maso, které roztínají naše zbraně, je šedé a nechutné. Nemrtvé přízraky z podsvětí… Není to hloupé, bojovat s nimi? A Wairon nic nezpozoroval. On vidí jen svou Jargu. Už bude u ní…</p>
<p>Wairon se natáhl ze sedla a objal svou plavovlasou snoubenku. V tom okamžiku bojovníci zmizeli, ztratili se i ti, kdo leželi mrtví nebo ranění na zemi. Jako by se propadli. Zbyli tu vlci, kteří obklopili Glenca. Pes stál, hlavu vztyčenou, napjatý. Niviat poletovala nízko nad ním, připravena přijít mu na pomoc. Wairon se svou kráskou v náručí zamířil k Ysquanirovi. Vtom narazil na neviditelnou překážku. Vzápětí zjistil, že je uvězněn v kleci z pružných vláken, kterou jeho oko mohlo postřehnout jen při pohledu z určitého úhlu. Jarga se svého hrdiny pevně držela a vzlykala. Ysquanir sesedl z koně, prozkoumal jejich vězení. Nebylo by příliš obtížné zrušit ho, ale z nějakého důvodu se mu do toho nechtělo.</p>
<p>„Správně,“ ozvalo se za ním. Obrátil se. Hleděl do černočerných očí nápadně krásného muže, štíhlého, pružného, tmavovlasého. I on sesedl ze svého vraníka. Oba koně nyní zvolna klusali pryč, jako by věděli, že se bude dít něco strašného.</p>
<p>„Neplýtvej silami,“ pokračoval krasavec. „Skutečný souboj čeká tebe, ne jeho!“ pokynul pohrdavě bradou k Waironovi.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptal se Ysquanir bez dechu. V té chvíli měl opravdu nahnáno a srdce se mu div neprobouralo žebry.</p>
<p>„Kiwojor. Tak mě můžeš oslovovat. Jsem <emphasis>temný</emphasis>, to jsi jistě pochopil. Patřím k pánům podzemí.“</p>
<p>Ysquanir přikývl. Olízl si suché, rozpraskané rty. „Jaký souboj?“</p>
<p>„Souboj čarodějů, jaký jiný?“</p>
<p>„Nejsem ještě čaroděj,“ namítl Ysquanir. „Mého mistra zabili, než mě mohl přihlásit ke zkoušce.“</p>
<p>„Nevymlouvej se,“ pravil přísně Kiwojor. „My dobře víme, kdo je a kdo není čaroděj.“</p>
<p>„Nebudu se tedy vymlouvat,“ řekl Ysquanir. Uklidnil se. Smířil se s tím, co musí přijít. Zemřu, pomyslel si. Umím příliš málo na to, abych mohl úspěšně čelit temnému mistrovi na jeho vlastní půdě.</p>
<p>Hbitě si vytvořil clonu proti zhoubnému zvuku, rozkládajícímu kosti, přeladil ji na obranu proti jinému druhu lidským uchem nezachytitelného tónu, jenž uvádí tělesné tekutiny do varu. Mezi ním a Kiwojorem vzduch zhoustl kouzly, což se navenek projevilo vířením prachu, tvořícím složité vzory, i celé obrazce, výjevy z podsvětí, hrůzné a pro přihlížející svědky jen zčásti pochopitelné – z té části, jež se týkala krve a ohně.</p>
<p>Zem pukala, z hlubin tryskala voda a vroucí pára, vyrůstaly z ní stromy s holými větvemi bez listí, ověšené lebkami, z jejichž prázdných očních důlků šlehaly zelené a rudé záblesky. Pak celé prostranství naplnil oheň. Bojující se brodili po pás v plamenech. Vzápětí se z nebe spustil déšť černého prachu a pokryl celou plochu jezerního dna. Vzduch ztěžkl, až se nedalo dýchat, pak zase přifíčel zdivočelý vítr, jenž házel po přítomných ostrými kamínky a pichlavými zrnky písku. Obzor se neustále měnil. Chvílemi jako by stáli na dně obrovské číše, utopení, lapení bez naděje na únik, s okraji nádoby vysoko nad hlavami, jindy se octli na strmém kopci a půda jim pod nohama padala dolů, na všech stranách zela propast, hrozící smrtelným pádem.</p>
<p>Tohle všechno Wairon pozoroval ze své průhledné klece, a bylo toho víc, než kdy ve svém pestrém životě hrdiny spatřil. Jakživ nebyl tak vyděšen! Jarga mu plakala v náručí a jen ta prokletá neviditelná stěna je chránila před tím, co řádilo na dně jezera Fuibazoere.</p>
<p>Ysquanir se bránil ze všech sil. Poznal, že jeho protivník tak ráznou a vynalézavou obranu nečekal. Věděl, že většina hotových mistrů by podlehla daleko rychleji, ale náladu mu to nijak nezlepšilo. Dříve nebo později mi dojdou síly, mé smysly otupí únava, soustředění poklesne a některý z Kiwojorových triků mi podrazí nohy. Spálí mě. Utopí. Roztrhá na kousíčky…</p>
<p>V zoufalství se na nepřítele vrhl pěstmi. Kiwojor se zpočátku polekal, ale přizpůsobil se snadno. Uměl se i rvát, a ještě přitom stačil vydatně čarovat. Když se pokusil soupeře znehybnit, padla kosa na kámen, neboť na tohle byl Ysquanir připraven, ale nedokázal už čelit žhavým drápům, jež Kiwojorovi narostly, a teď se mu zatínaly do kůže a drásaly ho. Sotva svedl ztlumit jejich žár natolik, aby ho temný neuškvařil. Proč si taky neumím udělat drápy, zoufal si. Proč nejsem jako Niviat? Rval se dál, už však věděl, že je to marné. A přesto byl odhodlán vzdorovat až do konce. Nevzdám se. Zahynu. Ne, žádné vzdávání…</p>
<p>Ležel na zádech na vyprahlé půdě jezerního dna, lapal po dechu, před očima mu tančily zelené a červené kruhy, v ústech měl plno popela, svět byl horký a ošklivě hučel. Kiwojor mu klečel na prsou.</p>
<p>„Prohrál jsi,“ zasmál se temný. „Znáš pravidla?“</p>
<p>„N-ne.“ Ysquanir si představil ty nejstrašnější způsoby umírání.</p>
<p>„Budeš sloužit v podsvětí. Sedm let. Pokud se osvědčíš a nezahyneš, po sedmi letech tě propustím.“ Vzpřímil se. „Vstaň!“</p>
<p>Ysquanir se s námahou zvedl. Užasl, že to vůbec dokáže. Koutkem oka viděl, jak Wairon třeští zrak, mihl se hladký obličej jeho dívky, mávla křídla Niviat, Glenco prchá z kruhu vlků, který se na jednom místě rozevřel… Zatočila se mu hlava, zavrávoral, ale neupadl.</p>
<p>„Zůstalo ti ještě dost sil,“ pravil Kiwojor a znělo to téměř pochvalně. „Šáty necháš tady. Tam dolů lidské hadry nepatří.“</p>
<p>Ysquanir sklopil oči a strhl ze sebe zbytky propáleného a rozervaného oděvu. To děvče se dívá, pomyslel si nešťastně, to ne, Waironova cudná Jarga přece měla zavřít oči, odvrátit se… Pak se pod ním propadla zem. Kiwojor klesal spolu s ním, kolem nich se míhaly skály, vrstvy hornin, jeli dolů, do hloubky, odkud sálal žár. Rychlost klesání se stupňovala, už se podobala pádu. Ysquanir na chvíli pozbyl vědomí. Když se probral, ležel na tvrdé skále, která hřála. Bylo to zlé, nezdravé teplo. Vzduch byl horký a plný páry, kolem vládlo šero, v dálce se třepotala sinalá světélka.</p>
<p>„Vstávej,“ pobídl ho Kiwojorův zvučný hlas.</p>
<p>Ysquanir vzhlédl. Temný měl na sobě cosi lesklého, kov a kůži a zdálo se, že o kus povyrostl.</p>
<p>„Ukážu ti, co budeš mít na práci,“ řekl Kiwojor.</p>
<p>Ysquanir přiměl zmučené tělo k dalšímu pohybu. Co krok, to jasný pocit, teď upadnu a omdlím. Byla by to úleva. Ale šel dál a neomdlel.</p>
<p>Kiwojor vedl svého vězně k šedé skále, po níž neustále stékaly tenké praménky husté nahnědlé tekutiny a žlutého páchnoucího slizu. Poklepal na skálu konečky prstů v černé rukavici, před příchozími se otevřela cesta. Kluzké, hrbolaté schody, dusno a sílící zápach, jenž krátí dech a svírá hrdlo, vedro…</p>
<p>Ysquanir se zakymácel, dotkl se ramenem skály a okamžitě byl potrestán bolestivým zabrněním, po němž mu zmrtvěla celá paže. Opatrně si ji rozhýbal a dával si už mnohem větší pozor.</p>
<p>Došli do rozlehlé místnosti s mnoha ohni, bublajícími kotli a nezřetelnými pobíhajícími postavami. Pohybují se spíš jako zvířata, všiml si Ysquanir, co chvíli se spustí na všechny čtyři. Na zadních nohou těch tvorů zahlédl kopyta, před očima mu zakmital dlouhý ocas se štětičkou na konci, jeho majitel se ošklivě zachechtal a šlehl nováčka po zádech. Bolest Ysquanirovi vyrazila dech, klesl na kolena a chrčivě lapal po vzduchu.</p>
<p>„To bylo přátelské přivítání,“ poučil ho Kiwojor. „Líbíš se mu. No tak vstávej! Nic ti není.“</p>
<p>Nemusel by mi tohle říkat, pomyslel si Ysquanir. Mohl by mě beze slova nakopnout… Nadechl se a vstal.</p>
<p>„Tohle je kuchyně,“ řekl jeho průvodce a pán. „Sem budeš často chodit.“</p>
<p>Pokračovali v cestě. Procházeli sály, kde kromě tmy, bolestivě tlačící do očí, nebylo nic zajímavého, místnostmi, které Ysquanir považoval za mučírny, i když zdaleka ne u všech těch složitých přístrojů si uměl představit, jak asi pracují. Jiné místnosti připomínaly dílny, kovářské, zbrojířské, truhlářské a další, ale tvorové, kteří v nich pracovali, neměli nic společného s obyčejnými řemeslníky. Míjeli ústí chodeb, z nichž se ozývaly hrůzné skřeky, v jiných zahlédl Ysquanir vozíky, popojíždějící na kolejnicích podobně jako v dolech, potom spatřil tavicí pece a proudy žhavého železa, a nakonec se octli u řeky, jejíž černá hladina, pokrytá při krajích rudým a zeleným slizem, vydávala ostrý pach, zvedající žaludek.</p>
<p>„Přes tuhle řeku se nedostaneš,“ pravil Kiwojor. „Když to zkusíš, přibude na hladině trochu slizu. Z tebe.“</p>
<p>Ysquanir mlčel. Kráčeli podél řeky, až se jim do cesty postavila mohutná mříž. Kiwojor ji odemkl obyčejným klíčem. Vězení, poznal Ysquanir, obrovské, nekonečné vězení. Chodby, cely, mříže, dozorci. To byli ti tvorové s kopyty a ocasy, jedni bez křídel, jiní okřídlení, všichni s krutým výrazem ve škaredých tvářích. A za mřížemi vězňové. Bytosti, nepodobné lidem, ale s čímsi velice lidským v zapadlých, vyhaslých očích. Nazí jako on, špinaví, se zcuchanými vlasy či chlupy, vyhublí, pokrytí strupy, šrámy, jizvami a ošklivými vyrážkami.</p>
<p>Jakmile zahlédli pána podzemí, zuřivě se vrhli na mříž, vydávajíce nepopsatelný jek.</p>
<p>„Nenávidí své věznitele. Obzvlášť nás, pány… Teď si budou myslet, že jsi jedním z nás. Nepoznají rozdíl. Tvou povinností bude krmit je a čistit jim klece. Budeš žít s nimi v téhle cele. Jak si je udržíš od těla, to už je tvá starost. Jsou dost divocí, jak vidíš.“ Kiwojor se chechtal a zmizel.</p>
<p>Dozorci se zlověstným vrčením odemkli mříž a hrubě postrčili nového pracovníka dovnitř. „Nástroje najdeš vzadu u stěny,“ houkl jeden z nich. „A nesnaž se čarovat, zbytečně se unavíš. Tady bílá kouzla neplatí!“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(18)</emphasis></strong><strong><emphasis>Služebník a zajatec</emphasis></strong><strong><emphasis>podzemních pánů</emphasis></strong></p>
<p>Napoprvé ho málem zabili. Neměl dost sil, aby se účinně bránil, dokonce by nedokázal použít kouzlo, ani kdyby to mělo nějaký smysl. Zachránila ho nešikovnost těch ubožáků. Překáželi si navzájem a ve svém slepém vzteku šlapali jeden po druhém a sami se zraňovali. Podařilo se mu uniknout z dosahu jejich drápů a zubů na výstupek ve skalní stěně. Vyšplhal tam na třetí pokus, pokaždé musel ze sebe setřást dva či tři vrčící vězně. Pak jenom ležel, sípavě oddechoval a nevěděl, jestli se mu zdá další příšerný sen, nebo jestli už je po smrti a dostal se mezi zatracené.</p>
<p>Setrval na svém výstupku, dokud ho dozorci, ozbrojení kopími a holemi, neshodili. Tou dobou se už vzpamatoval, nabral dech, v plicích mu přestalo chrčet a rachotit. Vězňové se vrhli na dozorce, nedbajíce zbraní, jež jim působily bolestivé rány, a jeho si prozatím nevšímali. Mezitím se udělal trochu neviditelným. Když dozorci opustili klec, polozvířecí bytosti ho sice pořád ještě mohly vnímat, ale nezajímal je.</p>
<p>Dokud se nehýbal, vězňové do něj vráželi a tvářili se udiveně. Pak začal pracovat. Přejeli ho lhostejnými pohledy. Uhnuli mu z cesty, když jim pokynul. Otáčeli za ním hlavy, když na ně zavolal, a klidně si brali z jeho rukou jídlo, které na trakaři přivezl z kuchyně. A pak‚ že tady bílá kouzla neplatí! Ačkoli, <emphasis>neviditelnost</emphasis> je něco, co umím odjakživa, žádný čaroděj mě to neučil…</p>
<p>Postupně, nenápadně vnikal do vědomí svých spolutrpitelů. Bylo to strašně těžké. Jejich mysli byly pokřiveny a utýrány nekonečným vězněním, krutým zacházením a beznadějí. Dalo mu práci najít v nich ostrůvky mlhavých vzpomínek, kterých se mohl přidržet; trvalo dlouho, než našel něco, co měli vězňové společného s ním. Pak pomalu, pomaličku začal kolem těch starých vzpomínek budovat základy dorozumění.</p>
<p>Děsilo ho stáří toho, co objevoval. Zatímco mu uvěznění ubožáci žrali z ruky, nejasně se rozpomínajíce na lidské city, počítal jejich léta a nemohl se dopočítat. Věčnost, myslel si. Věčnost za nimi, věčnost před nimi, šero, zápach, krutost dozorců, krutost osudu, který je postihl… A já jediný tady mám ruce, jež umějí pohladit. Dělal, co mohl.</p>
<p>Vězňové z jeho klece brzy pochopili, že nepatří k jejich trýznitelům. Později, mnohem později poznali, že si k němu mohou přijít pro pohlazení a vlídné slovo. Začali vnímat jeho úsměv. Začali rozumět jeho myšlenkám. Ti z ostatních klecí, které se táhly v řadách do šerého nedohledna, vycítili jakousi změnu. Často postávali u mříží a dívali se, a postupně se o toho nového tvora začali zajímat víc a víc, otáčeli se za ním, když míjel jejich vězení, a pozorně naslouchali, když mluvil na jejich druhy. Zdálo se, že se zpráva o něm nějakým záhadným způsobem šíří od klece ke kleci, kterých tu bylo nespočet. Ysquanir nepočítal ani dny, neboť tu žádné nebyly. Čas se táhl jako láva, tuhnoucí na úbočí sopky, a nedal se změřit ani hladem, neboť hlad, ten měli neustále.</p>
<p>Odhadoval své malé nekonečno podle vousů, jež mu rašily na lících a na bradě, ale neměl možnost srovnání, protože mu vousy pořádně začaly růst až tady, v podsvětí. Nahoře, na světě, mu obvykle stačilo oholit se jedenkrát za týden… Tady mu vousy zhoustly a staly se tuhými a nepříjemnými na omak. Dospělost, pomyslel si trpce. Připadalo mu, že službou v podsvětí strávil většinu života, a že to takhle už zůstane navždycky.</p>
<p>Dovezl káru s kotlíkem kaše a postavil ji doprostřed velké klece. Za mříží se objevili dva vyšší, mohutnější dozorci bez křídel. „Pojď sem!“ houkl na něj jeden z nich.</p>
<p>Ysquanir váhavě odložil misku, kterou právě držel v ruce, a přistoupil k nim. Vnímal znepokojení svých přátel. Měli o něj strach! Dozorce odemkl a pokynul mu, aby vyšel z klece. Beze slova ho postrčil kopím. Ysquanir cítil, jak mu po zádech stéká pramínek krve. Zavedli ho do jedné z mučíren, které denně míjel na svých cestách pro jídlo. Připoutali ho za zápěstí a kotníky ke stolu s kovovým povrchem.</p>
<p>„Jak se cítíš?“ zajímal se známý hlas. Kiwojor se nad ním skláněl a tvářil se vážně.</p>
<p>Ysquanir neodpověděl. Neměl co říci. Kiwojorova tvář se vzdálila. Pocítil známé bolestivé brnění, ale tentokrát v celém těle. Zkroutily ho křeče, pouta ho však držela pevně. Kiwojor se spokojeným výrazem přihlížel, jak se bezmocný vězeň svíjí.</p>
<p>„Stačí,“ řekl. „Teď přijde skutečná otázka. Kde je ten chlapec? Kam jsi zašantročil to dítě?“</p>
<p>Ysquanir se pokusil zvládnout svůj hlas. „Nevím. Nerozumím ti.“ Koutkem mysli mu proběhla vzpomínka na Elsornira. Bolesti ho trhaly na kusy a vždycky, když na chvilku ustaly, aby mohl Kiwojor zopakovat svou otázku, překvapilo ho, že ještě drží pohromadě.</p>
<p>„No dobře,“ pravil Kiwojor poté, co uplynula věčnost. „Tohle na tebe, zdá se, neplatí.“ Pokynul dozorcům, aby se vzdálili. Sklonil se nad svou obětí. „Teď tě tady nechám. Pevnost pout sis vyzkoušel dostatečně, víš, že nepovolí. Za chviličku se sem slétnou malí, docela malí draví ptáčci s ostrými zobáčky. Můžeš hádat, co měkkého si na tvém těle asi vyberou nejdřív.“</p>
<p>„Tvé otázce nerozumím,“ řekl Ysquanir bezbarvě. Uvažoval, zda by si dokázal zastavit srdce. Pravděpodobně ano. Až se objeví ti ptáci…</p>
<p>„Dost!“ V mučírně se objevila nezřetelná, jakoby zamlžená bledooká bytost. Nechodila, vznášela se. Ysquanir si nebyl jist, zda to není pouhá vidina, a slovo, které pronesla, pouze jeho zoufalé přání. „V podsvětí nesmí žádný z vězňů skončit sebevraždou! To je zákon!“</p>
<p>„Sebevraždou?“ užasl Kiwojor. „Ale, Strážce Rovnováhy, vždyť je spoután!“ |</p>
<p>„Ovšem. Ty jsi slepý, ale jiní vidí, že tvůj člověk má k tomu dost sil.“ Bytost zmizela, rozplynula se v šeru.</p>
<p>Kiwojor uvolnil Ysquanirova pouta. Nechápavě se mu zahleděl do tváře, zavrtěl hlavou. Pak se objevili dozorci, srazili vězně ze stolu na horkou podlahu. Nebyl hned schopen pohybu, ačkoli ho švihali žhavými biči i svými ocasy. Postupně se zdvihl na lokty a kolena, plazil se tam, kam ho postrkovali. Vrátil se mu cit do rukou a nohou, pomalu se zvedl a šel, nejistě jako opilec, co chvíli padal, zakopával a znovu vstával. Uplynulo snad sto let utrpení, než se dostal ke kleci. Dozorci ho hodili dovnitř. Jeho přátelé se zděšeně tiskli ke stěnám, strach se šířil do vedlejší klece, a do další, a ještě dál… To vypadám tak hrozně, pomyslel si otupěle. No tak mě nechte umřít, zbabělci…</p>
<p>Vězeň s hranatou hlavou a jasnýma očima pod huňatým čelem se k němu opatrně přiblížil. Olízl mu krvácející zápěstí a zavrčel nějaký pokyn pro ostatní. Najednou byli kolem něj a lízali mu rány a neobratnými prackami mu podávali misku s vodou a s kaší. Uvědomil si, že pro něj schovali jídlo, a dojalo ho to. Přece jsem je něco naučil… Pak usnul. Spal tak dlouho, až dozorci začali uzavírat sázky, jestli se ještě probudí. Většinou sázeli na smrt. Ale Ysquanir je zklamal. Po nějaké době se probral, vstal a potáceje se a s podklesávajícími koleny se dal znovu do práce.</p>
<p>Všechno bylo jako dřív. Kiwojor se neukazoval. Divné otázky, přemítal Ysquanir. Vypadá to, jako by si myslel, že jsem vyměnil Aiturmeova syna za děvče a někam jsem ho ukryl. Zvláštní. I páni podzemí věří víc věštbám než tomu, co se opravdu stalo…</p>
<p>Občas měl Ysquanir pocit, že ho Kiwojor odněkud zdálky pozoruje. Naskakovala mu husí kůže a už zhojené rány se ozývaly bolestivým brněním. Ale zatím se nic nedělo a čas se nemohoucně vlekl dál.</p>
<p>Uplynula snad celá léta, než Ysquanir poprvé uslyšel Quermela zpívat a užasl, protože píseň toho hrbatého tvora s velkou hranatou hlavou a zářícíma očima, vůdce a velitele vězňů, měla slova.</p>
<p>„Ty mluvíš,“ vydechl Ysquanir a odložil vidle.</p>
<p>Tvor, zatím pro něj ještě bezejmenný, se pokusil o úsměv, který na jeho tváři vyhlížel jako ošklivá jizva, a něco zamumlal.</p>
<p>„Jenže já ti nerozumím,“ řekl Ysquanir nešťastně. „Jakou řečí to mluvíš?“</p>
<p>Vězeň se na krátkých křivých nohou přikolébal k němu, položil mu pracku na prsa a s námahou vyslovil: „Iska-nírr.“</p>
<p>„Moje jméno,“ ujistil se Ysquanir.</p>
<p>Hranatá hlava důrazně pokývala. „Kver-mél,“ řekl tvor a ukázal na sebe. Jako by to bylo smluvené heslo, shromáždili se ostatní obyvatelé klece kolem nich a všichni najednou začali něco povídat Zakoktávali se a chrčeli, jak se znovu učili mluvit po dlouhé době vyplněné zvířecími skřeky a zvířecími myšlenkami.</p>
<p>„Musím se naučit vaši řeč,“ rozhodl Ysquanir. „Tak… Jak se jmenuje tohle?“ A ukázal na koště v koutě.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Měl teď spoustu práce a donutil těžký čas k poklusu. Brzy zvládl základy jazyka vězňů a domluvil se s nimi o běžných věcech. Život tady v podsvětí byl až příliš jednoduchý, a tak i řeč postupem času zchudla, vytratily se z ní složitější pojmy, a tito <emphasis>lidé</emphasis> (už je nazýval lidmi a vůbec nepochyboval, že se nemýlí) si je přetěžko vybavovali. Současně s řečí jako by se jim vracela paměť a pro některé ten návrat představoval takové utrpení, že se raději odtáhli a tomu člověku, jenž jejich otupělé mysli povzbuzoval k nezvyklé činnosti, se vyhýbali. Zato někteří z vedlejších klecí poslouchali, natlačeni k mřížím, opakovali zvuky, až se z nich stala slova. Ysquanir si mnohokrát všiml, jak se pokoušejí mluvit s ostatními v těch vzdálenějších klecích, kam v šeru stěží dohlédl, a zadoufal, že novinky předávají dál.</p>
<p>Quermel patřil k těm nejvytrvalejším, jak v řeči, tak v hledání své minulosti. „Pomoz mi,“ říkával často a nechával ve své paměti pátrat jemné prsty Ysquanirových prodloužených smyslů a dovoloval jeho vůli ovládat běh svých vzpomínek. Společně se dopátrali počátků, objevili pravdu, a když se jim to konečně podařilo, zůstali sedět na podlaze klece, vyčerpaní, zděšení a nehybní, až dozorci odemkli mříž a surově je zbili.</p>
<p>Ostatní vězňové se pak o ně obětavě starali, dokonce převzali některé Ysquanirovy povinnosti. To už si nebezpečné změny všimli i tupí dozorci a podali hlášení svému veliteli Kiwojorovi. Kiwojor je zavázal mlčením a slíbil, že se na to podívá. Do páchnoucí díry vězení se mu příliš nechtělo, a tak počkal na Ysquanira u řeky, kam vězeňský sluha odvážel odpadky, různé smetí a výkaly z klece.</p>
<p>Ysquanir se zachvěl a položil oj vozíku. Další výslech? Kiwojor si ho měřil potměšilým pohledem.</p>
<p>„Daří se ti dobře, jak se zdá,“ prohlásil. „Od té doby, co jsme se neviděli, jsi snad ještě vyrostl! Máš i širší ramena… Co tvoji přátelé?“</p>
<p>„Nic. Nezlobí,“ odpověděl Ysquanir. Cítil, jak se Kiwojor snaží proniknout do jeho mysli. Nepoužil žádné z kouzel mistra Gaigy, přestože si nebyl jist jejich neúčinností v podsvětí, jen se udělal uvnitř neviditelným. Kiwojor neobjevil vůbec nic. Tehdy se ještě nevypravil do vězení, přesvědčit se, že dozorci nelžou. K tomu se odhodlal až o dost později, když poplašné zvěsti neumlkaly.</p>
<p>Mezitím se Ysquanir učil Quermelovy písně. Přesněji, učil se jejich slova. Nápěvy písní mu odjakživa mnoho neříkaly, většinou nerozeznal jeden od druhého. Tyhle písně byly smutné, táhlé, a jejich slova Quermel leckdy sám nechápal. Pocházela z hloubi času, kdy všechno bylo jiné, a hovořila o věcech, které dávno zmizely ze světa. Nikdo nikdy už těm krásným větám neporozumí, říkal si Ysquanir, ale ukládal si je do paměti, pochopitelné vedle nepochopitelných.</p>
<p>Pak přežil ještě jeden výslech, na který se později nepamatoval, neboť nesnesitelné bolesti ho přiměly stát se neviditelným tak dokonale, že si jen díky Quermelovi po čase vybavil, kdo je a kde je.</p>
<p>„Bál jsem se o tebe,“ řekl mu Quermel po několika dnech, či přesněji po několika obdobích krmení. „Ztrácel ses sám sobě… Na co si vzpomínáš naposled?“</p>
<p>„Před tou tmou?“ Ysquanir se zamyslel. „Jak jsme zpívali ukolébavku.“</p>
<p>„Třicet dní,“ zašeptal Quermel. „Podívej se na svoje rány. Jsou zahojené.“</p>
<p>„Co se vlastně stalo?“</p>
<p>„Odvedli tě k výslechu. Trval dva dny. Pak tě sem hodili, a ty ses na nás díval jako na cizí a vůbec jsi nemluvil.“</p>
<p>Ysquanir potřásl hlavou. „Nestojím o ty vzpomínky, Quermele.“</p>
<p>„To ti věřím,“ kývl Quermel svou hranatou hlavou a něžně se usmál. Teď už jeho úsměv Ysquanirovi připadal krásný.</p>
<p>Jednoho dne, nebo snad noci, kdopak ví, vrazili do klece dozorci chopili se Ysquanira, spoutali ho řetězy a odvlekli do hlubšího patra vězení. Tam ho předali ještě šerednějším a surovějším dozorcům z nichž někteří měli dvě hlavy nebo šest pracek a dva ocasy, a ti ho strčili do zamřížované cely, kterou obývali ještě zvířečtější a pokřivenější ubožáci, než Ysquanirovi přátelé o patro výš. Dozorci očekáváli, že ti tvorové vetřelce okamžitě roztrhají, a těšili se na zábavnou podívanou. Byli však zklamáni.</p>
<p>Ysquanir uplatnil svůj způsob neviditelnosti a vězňové si ho nevšímali. Tu a tam ho některý očichal, spokojeně zaznamenal pach svého druhu, jakpak by ne, když Ysquanir trávil období spánku obklopen teplem svých přátel, nepochybně příbuzných těchto vězňů, a zase se vzdálil. Dozorci s klením opustili chodbu. Ysquanir na vězně pomalu začal mluvit řečí, kterou se naučil od jejich bratrů. Tentokrát se domluvili rychle, přestože tito tvorové měli ve své paměti ještě hlubší propasti zapomnění, ale on už s jejich myslí uměl zacházet a věděl, jak ji donutit k procitnutí.</p>
<p>Nemýlil se. Patřili k téže rase, k témuž národu, a nynější podobu jim vtisklo nekonečné a rozmanité týrání, jemuž byli v podsvětí vystaveni. Učil je znovu mluvit, učil je znovu lidským vztahům. Tušil, že má méně času, než tam nahoře, neboť Kiwojor bdí a je teď obezřetnější.</p>
<p>Stěhoval se ještě několikrát, z klece do klece, z jednoho patra do druhého, ale tentokrát se už nedal vystrašit a soustředil se na sledování okolí. Mapa podsvětí, kterou si postupně vytvářel v hlavě, s rozrůstala a přibývalo jí podrobností. A vězňové se pomalu, nepozorovaně měnili z němých polovičních zvířat v lidi, kteří mají s jazyk a své vzpomínky.</p>
<p>Dozorci ho nyní víc bili, ale on se stal mnohem odolnějším. Dávali mu méně jídla, ale jeho tělo už uvyklo hospodárnosti.</p>
<p>„Ty mi tady jen kveteš,“ uslyšel jednou opět známý hlas. „Ani nehubneš, jsi čím dál svalnatější…“</p>
<p>„To dělá ta těžká práce,“ zamumlal Ysquanir.</p>
<p>„Tak pojď, něco ti ukážu,“ pravil Kiwojor.</p>
<p>Ysquanir se rozhlédl, kdo mu odemkne mříž. Nablízku nebyl ani jeden z dozorců. „Řekl jsem pojď,“ opakoval Kiwojor. „Tudy.“ Ukázal na tlustou mříž.</p>
<p>Obyvatelé cely se shlukli u stěny a tiše kvíleli. Ysquanir došel ke mříži a odhodlaně vykročil přímo do ní. Prošel jí, aniž by pocítil sebemenší odpor. Nedal na sobě znát úžas. Následoval svého pána a mučitele chodbou, vlastně spíš úzkou, kluzkou pěšinou mezi klecemi. Pěšina stále strměji klesala dolů, šero houstlo, vězňové v celách nabývali stále děsivější podoby, ale Ysquanir věděl, že i tihle už se začínají znovu učit svou řeč, tak jak se pomalu, jako líný proud, přelévala z klece do klece.</p>
<p>Došli ke strži, kde v hloubce hořel oheň. „Klekni. Sem, na kraj,“ přikázal Kiwojor.</p>
<p>Ysquanir se na něj zahleděl. Černé oči se zabodly do černých v krátkém souboji, ve tmě rušené rudými odlesky. „Chceš-li mě tam shodit, budu raději stát,“ řekl.</p>
<p>Kiwojor se rozesmál. „Přesně tohle jsem čekal. Tebe není tak lehké zlomit, ty malý bílý! I když teď jsi spíš černý z těch nánosů špíny… Poslyš, můj statečný vězni, jsem zmocněn učinit ti nabídku. Přidej se k nám. Máme i lepší místa, než je tohle.“</p>
<p>„To věřím,“ kývl Ysquanir. „Ne.“</p>
<p>„I to jsem čekal.“ Kiwojor tleskl, jako by měl z čehosi radost. „Ještě žádný člověk nepřežil to, co ty. Tady v podsvětí zahynuli i zkušení, silní čarodějové… Jejich kouzla jim byla k ničemu!“</p>
<p>Asi jsou různé druhy kouzel, myslel si Ysquanir. Nahlas řekl: „Tak mi pověz, co mi chceš, nebo mě zabij, chceš-li. Nebaví mě stát tady a koukat do ohně.“</p>
<p>Kiwojor zalapal po dechu. „Ty máš ale drzost!“ vyhrkl. „No dobře. Uplynulo sedm let, Ysquanire. Přežil jsi. Odvedu tě nahoru a odevzdám ti tvůj plat.“</p>
<p>A tak se Ysquanir po sedmi letech ocitl opět na světě, jako jediný z lidí, kdo přežil službu v podsvětí. A také jediný na světě, kdo ovládal řeč Zrân.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(19)</emphasis></strong><strong><emphasis>Zrânský čaroděj</emphasis></strong></p>
<p>Z města Šadv zbývaly jen trosky, zarůstající travou a zasypané pískem s hlínou. Leželo v severní části plošiny Ibazo a bylo dávno mrtvé, opuštěné a lhostejné. Mrtvé? Bude mrtvé, až zemře poslední z lidu Zrân, říkal si návštěvník, první, kdo po staletích prošel jeho zborcenou branou.</p>
<p>Vypadal podivně, a kdyby ho spatřil kdokoli z lidí, nejspíš by váhal, zda vůbec patří ke stejnému druhu. Byl nahý, neuvěřitelně špinavý, zarostlý černými vlasy a vousy, zcuchanými do chuchvalců slepených vazkým černým prachem a na mnoha místech ohořelými, jeho kůže nesla stopy četných popálenin a zranění od zvířecích spárů. Pohyboval se však pružně a jeho svaly svědčily o velké síle.</p>
<p>Nejdřív našel pod zemí vodu. Nepotřeboval k tomu nic kromě svého čichu. Pak vyhrabal z hlíny pokřivený kovový nástroj, či spíš zbytek nástroje neznámého účelu, a vykopal studnu. Při práci neodpočíval, únavu nevnímal. Když se na dně vykopané jámy objevila voda, prosakující z hloubky, vyškrábal se nahoru, prošel několi zbytků městských domů a vytahal ze zničených skříní různé nádoby a nástroje. Mezitím se na nehostinný kraj snesla noc. Návštěvník neúnavně nabíral ze své studny vodu a usilovně se umýval. Přerušil tuto činnost jen na krátkou chvíli, aby ulovil neopatrného králíka, jenž se zvědavě přiblížil. Ubohé zvířátko skončilo přibodnuto hozeným nožem k zemi.</p>
<p>Ráno už bylo zřejmé, že návštěvník je člověk. Pomocí nože se zbavil většiny vlasů a vousů, ušklíbl se na sebe do nalezeného střepu zrcátka a vydal se pro nějaké roští na oheň. Oheň zapálil lusknutím prstů. Město Šadv neznatelně ožilo. Přišel čaroděj!</p>
<p>Ysquanir si upekl králíka, ačkoli by po zkušenostech z podsvětí byl schopen sníst ho i syrového, zjistil, že ve studni se už doplnila zásoba vody, z níž v noci dost odčerpal, a pokračoval v mytí. Tyhle vrstvy se nesedřou napoprvé, věděl. Když ho ta činnost přestala bavit, vydal se na průzkum.</p>
<p>Pokoušel se vybavit si v paměti mapu, kterou si před sedmi lety prohlížel na půdě hradu Wairee. Knihovna. V Šadvu musela být knihovna. Někde poblíž středu města… Našel náměstí. Usoudil, že největší budova je radnice. A ta naproti by mohla být knihovna. Odhrabal vrstvu písčité půdy z oblouku, vystupujícího jen nepatrně nad povrch náměstí. Objevil na něm zašlý nápis. Oškrábal z něj letité nánosy a s údivem zjistil, že písmena se poněkud podobají současnému písmu. Jejich tvary byly o něco složitější a ozdobnější, postrádaly ještě budoucí účelovou strohost. Po kratším bádání nápis přečetl. Užasl, jak je to snadné. <emphasis>Vítej v místě moudrosti</emphasis>, hlásal oblouk.</p>
<p>„Díky za vlídné přijetí,“ odvětil Ysquanir hlasitě.</p>
<p>Město se rozhodlo, že tohoto návštěvníka nechá kopat a rýt ve svých útrobách a nezasype ho pískem ani nezavalí zbytky zdiva, protože promluvil jeho zapomenutou řečí.</p>
<p>Kromě knih, z nichž se dozvěděl o dějinách Zrânů víc, než mu mohly sdělit sterými ústy znetvořené pověsti, našel Ysquanir poklad. Hůl, jež patřívala mocnému čaroději. Pravděpodobně ji používal Daitaroe, aspoň podle znaků vyrytých do bílého dřeva, jež neztrouchnivělo ani po staletích.</p>
<p>Naneštěstí ji budu muset zničit, přemítal Ysquanir, ale zavřu temným bránu do světa. Najdou si jinou, to je jasné, možná už ji dokonce mají, jenže určitě někde daleko od Chranowa, kde je uloženo Albethaneum! K čemu by jim byly dvě brány vedle sebe? A já získám čas. Potřebuju tu knihu přeložit… Pokud je to v mých silách.</p>
<p>Už v předchozích dnech si vyzkoušel některá zajímavá zaklínadla, jež vyčetl ze starých, zázračně zachovalých knih. Báječná a moc užitečná kouzla! A v jedné tenké knize vázané v kůži, léty už notně odřené, konečně objevil, co hledal; to, co v této knihovně prostě muselo být – totiž návod, jak uzavřít pánům podzemí dno jezera Fuibazoere, jímž od porážky Zrânů v posledním boji až dosud volně procházeli. Ta kniha se jmenovala Zvláštní úkoly. Velmi příznačný název. Sotva kdo některé z těchto zaklínadel použil víc než jedenkrát!</p>
<p>Ysquanir kráčel sehnut proti větru, který se ho pokoušel zastavit. Spojenec temných, ušklíbl se v duchu. Opíral se o hůl čaroděje Daitaroea a věděl, že její síly dokážou víc než on a pomohou mu ve splnění úkolu, kterého se dobrovolně ujal. Nebo to nebylo tak docela dobrovolně? Osud člověka vždycky dokope tam, kde ho chce mít, no ne? A je to vůbec osud, nebo má v těch záležitostech zase prsty matka země, ta, jež není tak docela bohyně, ale přece…</p>
<p>Dotek hladkého bílého dřeva ho uklidňoval, ale současně zesiloval jeho vnímání magických polí. Jakmile vycítil blízkost brány, roztřásl se, po celém těle mu naskočila husí kůže a kolena měl najednou nejistá jako batole. Na jeho paměť útočily čerstvé vzpomínky a hlodala ho bolest starých ran. Dobře, mně se to vůbec nelíbí, ale proč by měli trpět další? Hůl mu zahřála dlaň; asi to mělo znamenat souhlas.</p>
<p>Jezero bylo plné vody. Ysquanir zamžikal. „Tak oni mě čekali?“ Zakroutil hlavou. „Asi mi to ještě nemyslí. Kiwojor není žádný blbec, tušil, že se o něco pokusím, a připravil se na mě…“ Nevěděl jistě, jestli mluví sám se sebou nebo s holí dávného čaroděje. Nezáleželo na tom. Vůbec se mu nechtělo umřít, ale chápal, že tohle musí provést hned, dokud si ještě nezvykl na ten krásný život tady nahoře, na vzduchu. Zvolna, neochotně scházel ze břehu na dno. Byl pod hladinou. Viděl ji nad sebou, ale nebyl mokrý. Žádná voda. Jen představa vody. Jak smutné zklamání by to bylo pro někoho, kdo žízní.</p>
<p>Teď mi musí pomoci Daitaroe a jeho hůl. Nemělo by na tom být nic nemožného, vždyť je to skoro jako práce proutkaře… Chodil křížem krážem po dně jezera, obraz vodní hladiny nad hlavou mu už nevadil, vlastně ho ani nevnímal. Kráčel pomalu a dotýkal se holí země. Najednou se mu ve vztažených rukou zaškubala.</p>
<p>„Dobře, tak tady to máme,“ zamumlal. Nakreslil špičkou hole do písku obrazec, který se naučil nazpaměť podle ošoupané knihy Zvláštních úkolů. Trvalo mu dlouho, než pochopil, že jde o prostorový obraz, rozložený do plochy, aby ho bylo možno jednoduše vyznačit do hlíny, na podlahu či pergamen. Pět otáček spirály, uvnitř čtyři oči hledící do všech světových stran, ozubené kolo, nabodnuté na meči. Tedy pro toho, kdo věděl, co a kde má na obrazci hledat.</p>
<p>Dno jezera začínalo nepříjemně hřát. Brzy bude písek úplně rozžhavený. Ysquanir si přikreslil těsně k základnímu obrazci ochranný kruh, skládající se z jedenácti zrânských písmen. Postavil se do něj. Tak. Zvedl hůl nad hlavu. Tím zrušil hladinu nad sebou, nebe a země se opět dotýkaly. Hůl si sama přivolávala jejich síly. Usměrňoval ji jen stručnými příkazy, a jen pokud se její hledání příliš úzce dotýkalo hranic podsvětí. Tam odtud si sílu půjčovat nemohl.</p>
<p>Povrch hole chladl, až se na něm objevilo jíní. „Dost!“ vykřikl Ysquanir. Hůl neochotně poslechla. Zarazil ji doprostřed obrazce, jak nejhlouběji dokázal. Začal pronášet věty zaklínání v jazyce Zrân. I ty se pečlivě naučil zpaměti. Oslepovaly ho modré blesky, tryskající z hole, půda se mu chvěla pod nohama, písek vně jeho kruhu se tavil žárem, který dýchal i na něj a pokoušel se ho zbavit řeči. Ysquanir nedbal na bolest v popálených rtech a palčivost při každém nádechu. Znal tuhle bolest důvěrně, nelekala ho. Pokračoval. Přidal ke slovům pohyby. Jeho hbité prsty hovořily jinou řečí, tou, které ho před lety naučil mistr Gaiga, ale Ysquanir věděl, že tyto dva způsoby se navzájem posilují. Nikdo mu to neřekl, odnikud to aevyčetl, prostě to věděl.</p>
<p>Teď už cítil zlobu temných, cítil, jak páni podzemí opouštějí svá obydlí a spěchají k povrchu, aby mu zabránili v dokončení díla. Dno jezera Fuibazoere se potáhlo skelnou vrstvou, různě zabarvenou Podle příměsí kovů v hlíně a písku, jen místo, kde před sedmi lety Kiwojor zvítězil v souboji, žhnulo nenávistnou černí. Hůl už nevyčnívala ze dna. Obrazec, jehož středem byla, se nálevkovitě propadal. Ysquanir provedl poslední, téměř taneční pohyb, vyslovil poslední větu. Země se třásla, jak do ní zespodu bušili rozzuření páni podzemí. Vítězný bílý čaroděj se zkříženýma nohama usedl do svého kruhu. Teď už musel jen v klidu počkat, až sklovitý povlak jezerního dna zchladne.</p>
<p>Spojení dávné moudrosti Zrânů a novějšího umění bílých, zrozeného na Chranowě, to byl odvážný čin, nejspíš i hodně nebezpečný, a možná, když se to tak vezme, i poněkud hloupý a zbrklý. Nikdo kromě mě by se do toho nepustil, myslel si Ysquanir. Teď tedy bude pyšný, no ne? Vždyť jsem učinil velký objev! Přestal jsem být žákem! Ale pýcha se nějak nedostavovala. Možná zůstala tam dole v podsvětí… Usoudil, že se tak jako tak musí vrátit do <emphasis>své</emphasis> knihovny napůl utopené v písku a dál číst ve starých knihách a domýšlet ztracená slova, která ze stránek vyhlodal zub času nebo myší. A pak, až bude o něco moudřejší, pak se vydá na cestu.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(20)</emphasis></strong><strong><emphasis>Chranowská nedůvěřivost</emphasis></strong></p>
<p>Rongen přímo nesnášel tahle úzká hustě zalesněná údolí a průsmyky Suivalu. Z cesty tu není kam odbočit, kola vozu hlasitě drkotají po kamení a co chvíli zapadnou do dolíku, vymletého potokem, kterým za jarního tání protékalo příliš mnoho vody. Kdo by opravoval tyhle pohraniční cesty! Pro Haifuxara je to ze sídelního města daleko, Gmivara zase ze zásady nechce dělat ústupky svému většímu sousedovi. Zatracení králové! A kdo na jejich lhostejnost doplácí? Pochopitelně kupci. Jak by se vám, vládcové, líbilo, kdyby dočista ustal obchod mezi Simurlií a Ulmií?</p>
<p>Kolo zapadlo do výmolu, Rongen zaklel a vztekle práskl bičem. Koně zabrali, vůz se rozjel. A pro lupiče jsou tyhle lesy jako stvořené! Nikdo je tady neohrožuje, žádné královské vojsko se tak daleko nedostane. Proč by se královští strážci trmáceli do pohraničních lesů, když mohou lapat malé kapsáře přímo na náměstí svých slavných hlavních měst! Rongen si odplivl. Měl zlost. Postrádal svého odvyklého společníka na této cestě, zbrojíře Ikvara z Metqu. Ikvaro nejenže dělal nejlepší meče v Ulmii, které šly na dračku ve všech městech, sousední Simurlie, ale uměl s nimi zacházet tak, že by leckterý slavný bojovník mohl závidět! To byl aspoň ochránce!</p>
<p>Ikvaro měl tentokrát jiné starosti. Svatbu! Rongen svému obchodnímu spojenci a příteli ze srdce přál štěstí, vždyť Ikvaro se ženil poprvé, v pětačtyřiceti, a bral si krásnou mladou ženu, o kterou se svým nevtíravým způsobem ucházel téměř sedm let. Výsledkem přítelova úspěchu však byla skutečnost, že Rongen se zbožím cestoval sám a měl řádně nahnáno. Byl by klidně těch pár týdnů počkal, ale čarodějové z Chranowa mu poslali naléhavý vzkaz, ať se vydá na cestu co nejrychleji, nebot na hradě dochází… a následoval dlouhý seznam, který posel prozpěvoval se zavřenýma očima, jak se ho naučil zpaměti jako písničku. Rongen byl opravdu rád, že Chranowští jsou jeho zákazníky. Platili dobře a hned a pro něj bylo navíc důležité, že mu dávali přednost před simurlijskými obchodníky. Vzdychl. Jen abych vůbec dojel! Musím mistry požádat o nějaké účinné ochranné znamení na zpáteční cestu…</p>
<p>Koně se vzepjali a zaržáli. Rongen div nespadl z kozlíku. Houští po straně cesty se rozhrnulo, na kamení silničky vstoupil muž. Ale jaký! Zarostlý, rozcuchaný, oděný v hadrech jen tak tak držících na těle, pokrytý prachem, špinavý a bosý, s ulámanými nehty. Uklidnil plašící se zvířata pohybem ruky, který Rongenovi prozradil něco o jeho síle. Přistoupil ke kupci.</p>
<p>„Mám prosbu, příteli,“ promluvil. Jeho hlas zněl mírně a výslovnost svědčila o vzdělání. „Vím, že míříš na Chranow. Potřebuju se tam dostat. Co nejrychleji.“</p>
<p>„Aha, Chranow…“ Rongen se zakoktal. „A-ale… Kdo jsi? Poustevník? Mistři… mistři tě čekají?“</p>
<p>„Možná jsem o samotě hledal kus moudrosti dávných předků,“ pronesl muž vážně. „A přitom jsem zanedbal svůj zevnějšek. Ale nepovažuju se za poustevníka. Třeba bys mi mohl v nejbližší hospodě opatřit slušné šaty, abych mohl mezi lidi. Takhle by se mě polekali. Jako tví koně.“ Pousmál se. „Zlata mám dost.“ Zacinkal váčkem u pasu.</p>
<p>„To bych pro tebe mohl udělat,“ uznal Rongen. „Nediv se, prosím, že jsem váhal. Tyhle cesty jsou nebezpečné, po lesích se potuluji nepříjemní lidé…“ Posunul se, aby si neznámý měl kam sednout.</p>
<p>„Díky,“ řekl podivný poutník. Usadil se, vůz se dal do pohybu. „Víš, kupče, nechtěl jsem se zase tolik vnucovat, ale teď už ti to můžu prozradit. Za třetím ohybem cesty, u toho vysokého mychoru na skále, číhají loupežníci. Vědí, že tudy pojede bohatý Ronge z Metqu s plně naloženým vozem. Vyslechl jsem jejich rozhovor.“ Nedodal, že byl v té chvíli bezpečně mimo doslech. Nač kupce děsit ještě víc.</p>
<p>Rongen na něj vrhl užaslý pohled. „To znamená, že musím obrátit a na křižovatce se dát jinudy!“</p>
<p>„To znamená, že mi máš půjčit meč. Vím, že vezeš také zbrojířské zboží“</p>
<p>„Jsou uvnitř, v těch dlouhých bednách,“ hlesl Rongen. „Kolik je těch lupičů?“</p>
<p>„Osm, možná devět,“ odvětil neznámý klidně, prohlížeje náklad. „Ach!“ zajásal. „To je ale úžasná zbraň! Budou padat hlavy!“</p>
<p>„Víš to jistě?“ Rongen se pokoušel nedat najevo strach.</p>
<p>„Ovšem. Učil mě slavný Wairon. S tímhle mečem dokážu divy!“</p>
<p>Rongen měl jisté pochybnosti o tom, že by byl nafoukaný hrdina Wairon ochoten ztrácet čas s chlapíkem jako tenhle poustevník, ale nechal si je pro sebe. „Třetí zatáčka,“ zašeptal. „Jsi připraven?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ ozvalo se tiše zevnitř vozu.</p>
<p>Padlý kmen přes cestu, běžný způsob, žádný nový nápad, pomyslel si Rongen znechuceně. Ti mládenci si to až příliš ulehčují! Přitáhl opratě, zastavil vůz. Loupežníci vylezli z křoví pod skalkou s mychorem, obstoupili ho.</p>
<p>„Tak ukaž, co vezeš,“ vybídl vůdce ulmijského kupce.</p>
<p>„Nechcete si to ještě rozmyslet, pánové?“ zeptal se Rongen mírně. „Aby vás vaše touha po bohatství nepřipravila o život!“</p>
<p>Lupiči se rozchechtali. „Kupec nás chce všechny pobít! To jsou věci!“</p>
<p>Rongen seskočil z kozlíku. Byl to vysoký, ramenatý padesátník a rozhodně nepůsobil dojmem ustrašence. „Já? Ne. Můj ochránce.“</p>
<p>Otrhaný muž, který se až dosud schovával ve voze, neslyšně sklouzl na zem. V ruce se mu objevil meč a zakmital takovou rychlostí, že tři z lesních loupežníků ani neměli čas postřehnout, že jsou mrtvi. Hrot mužova meče se záhadně, zdánlivě bez námahy, propracoval k hrdlu vůdce. Lupič viděl zblízka černé oči s jiskrami ohně. Člověk s takovýma očima nemusí ani promluvit, a každý ho raději poslechne.</p>
<p>„Zmizte, nechte ho!“ zachrčel vůdce.</p>
<p>Meč na jeho hrdle se zachvěl, černé oči kupcova ochránce ukázaly na povalený strom.</p>
<p>„Dejte pryč ten kmen!“ dodal lupič.</p>
<p>Jakmile byl strom odstraněn z cesty, ostří opustilo vůdcovo hrdlo. Muž se vyhoupl na vůz a kupec pobídl spřežení.</p>
<p>„A je to,“ vydechl Rongen. „Už věřím, že tě učil Wairon.“</p>
<p>„Hm… Zkus tuhle zkratku. Vede do Bahu.“</p>
<p>„Zkratka? Je tam ten očarovaný vodopád. Koně se vždycky splaší.“</p>
<p>„Nesplaší, když jsem tu já.“</p>
<p>„Co jsi zač?“ Rongen se natočil ke svému společníkovi a pohlédl mu zblízka do očí. Ten pohled se dal těžko snést, ale kupec to dokázal. Hleděl už do očí samotnému Yelinenovi, Jedenáctému, a také neuhnul.</p>
<p>„Nejspíš jsi už poznal, že jsem čaroděj,“ poznamenal jeho ochránce zlehka.</p>
<p>„Nejsi ale z Jedenácti. Ty znám.“</p>
<p>„Ne, nepatřím k nim. Mám však důležitou zprávu pro… No, asi pro Lairgravena.“</p>
<p>„Toho sochaře?“</p>
<p>„Lairgraven je sochař?“</p>
<p>„To ho tedy moc neznáš,“ zasmál se Rongen. „Každý to o něm ví. Kudy chodí, hledá své tváře a těla, a pak je tesá do kamene nebo hněte z hlíny a odlévá z bronzu.“</p>
<p>„Když jsem s ním naposled mluvil, měl jsem docela naspěch,“ zabručel zarostlý poutník. „Ale jsem rád, žes mi to řekl.“ Náhle se mile usmál a jeho tvář se dočista proměnila. Vždyť on je vlastně mladý, užasl kupec. A jako bych ho odněkud znal… Ovšem! Podobá se Lairgravenově soše ležícího jinocha. No tohle!</p>
<p>Blížili se k vodopádu. Koně si hučících proudů vody, která padala z nedohledných výšin nad nimi a s duněním mizela v bezedné hloubce, kupodivu vůbec nevšímali, drželi se své cesty a nevyváděly je z míry ani spršky duhově zářících kapek, jež se odrážely od skal.</p>
<p>„A teď už je cesta do Bahu rovná a klidná,“ pravil spokojené Rongen. „Díky, čaroději!“</p>
<p>„Jmenuju se Ysquanir,“ řekl jeho společník. „A nejlepší hospoda v Bahu je Zlatá závora.“</p>
<p>„Máš pravdu,“ souhlasil překvapeně Rongen. „Ještě jsem nepoznal čaroděje, schopného posoudit, který hostinec za něco stojí a který ne! Na to, žes hledal moudrost v pustinách, se dost vyznáš!“</p>
<p>„V hospodách se skutečně vyznám,“ kývl Ysquanir. „Právě tak jako ve rvačkách.“</p>
<p>V městečku Bah, posledním před horami a prvním za horami, tudíž oblíbeném kupci, kde se pohodlně uživily tři hostince, Rongen vyběhl z vozu, v prvním obchůdku obstaral šaty pro svého společníka a donesl mu je. Ysquanir se ve voze převlékl ze svých cárů a teprve pak vyšel ven. Stejně se za ním lidé ohlíželi. Rongen zařídil, aby pacholek zavezl jeho náklad do dvora, kde kupecké vozy hlídal celou noc jeden ze zaměstnanců hostince. Hlídání bylo v ceně. Potom objednal lázeň, tu menší místnost jen pro dva. Když se vrátil do pokoje, zjistil, že Ysquanir si už stačil sehnat zrcadlo a břitvu a oholit se.</p>
<p>„Omládl jsi o sto let,“ prohlásil Rongen. „Ještě bys měl něco udělat s těmi vlasy. Můžeme zajít k místnímu holiči. Je to sice užvaněný blb a při holení člověka div nepodřízne, ale stříhat docela umí.“</p>
<p>„Musel bych se ostříhat dohola,“ řekl Ysquanir. „Tohle mi s vlasy provedl oheň. Doufám, že časem odrostou.“</p>
<p>„Určitě by se našla obětavá dívka, která by ti je rozčesala,“ napadlo Rongena.</p>
<p>„Nene. Půjčím si někde nůžky a aspoň si je zkrátím.“</p>
<p>Při koupání Rongen pochopil, proč se jeho společník ostýchá žen. Věděl, že není slušné civět na jiného muže, když se svléká, ale nemohl si pomoci. Ysquanir na něj upřel oči černější než noc a zarazil jeho zvědavé otázky už předem.</p>
<p>„Promiň,“ hlesl Rongen. „Povíš mi o tom, když se ti bude chtít, ano? Ale stejně si myslím, že by nebylo špatné obstarat si dívku. V Bahu si můžeš vybrat, a některým děvčatům se jizvy líbí…“</p>
<p>„Ještě slovo a utopím tě,“ sykl Ysquanir.</p>
<p>Rongen se potměšile ušklíbl. „A kdo ti umyje záda, hm?“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Časně ráno se vydali na další cestu. Ysquanir se po dlouhé době zase cítil jako člověk a věděl, že tak i vypadá. Byl to zvláštní a příjemný pocit, mít na sobě opravdové šaty, ne nějakých tisíc let staré hadry ze zasypaného domu v Šadvu, které držela pohromadě jen jeho vůle… Dalo mu trochu práci přesvědčit Rongena, aby se o něm na hradě vůbec nezmiňoval a choval se k němu prostě jako k najatému pomocníkovi. Chtěl se nejdřív porozhlédnout, zjistit, co se na Chranowě změnilo, a kdo z mistrů je právě přítomen. Potom teprve rozhodne, zda má promluvit s Jedenáctým přímo, nebo se k Albethaneu pokusí dostat postranními cestičkami.</p>
<p>Na Chranow dorazili k večeru. Psi se od vozu drželi dál, Rongen nemusel ani použít svou píšťalku, jejíž zvuk je odháněl. Tu mu dali mistři při jeho první návštěvě. Ohlásil se stráži u hlavní brány a vzápětí uslyšeli skřípání rumpálů, táhnoucích těžkou bránu vzhůru Vůz projel, správce hradu zavedl kupce na druhé nádvoří. Zastavili, pacholci vypráhli koně, správce se přivítal s Rongenem, pomocníka si nevšímal. Ysquanir skládal náklad z vozu, správce zapisoval druh zboží, množství a ceny, sluhové odnášeli bedny, pytle a koše do skladů a špižíren, na nádvoří bylo chvíli pěkně rušno.</p>
<p>Rongen požádal o nocleh jako obvykle. Před zpáteční cestou je dobré si odpočinout. Správce jim ochotně nabídl ubytování v nízkém domku, přilepeném ke hradbě, hned vedle stájí. Ysquanir se usmál. Je příjemné slyšet v polospánku koně. Tu a tam kopyto hrábne do stěny, ozve se tupé zadunění…</p>
<p>Lairgraven poodstoupil od okna. Držel se za srdce, které zběsile tlouklo a nedalo se uklidnit. Nikdo by ho nepoznal! Nikdo, jen já! Protože vidím jeho kosti, stavbu těla i obličeje, a nezmate mě, že má teď širší ramena, tvrdý výraz a rázné, úsporné pohyby. Ale co se stalo s jeho vlasy? A s očima? Jsou starší o sto let…</p>
<p>Sochař se otřásl hrůzou. Ysquanir se vrátil z podsvětí! Wairon je příliš prostý a přímý, ten nelže, a jeho líčení souboje čarodějů na Fuibazoerském jezeře bylo naprosto věrohodné, na tom se před lety shodli všichni mistři. A jeho ženuška, hloupoučké hezké děvčátko, ta potvrdila všechno, s výjimkou okamžiků, kdy se tiskla tváří k široké hrudi svého snoubence.</p>
<p>Lairgraven si těžce povzdechl. Elsornir je na Chranowě… Proč se ten pecivál taky jednou nemohl vydat na cestu! Chci se dozvědět pravdu, skutečnou pravdu, ale nechci žádné výslechy ve sklepení! Ani žádné zbytečné řeči o tom, že nikdo nemůže přežít pobyt v podsvětí, aniž by se nepřidal k temným. Ysquanir musel strašně trpět a nezaslouží si další mučení, ať už zůstal na naší straně, nebo přešel na druhou. Mistr Lairgraven si sevřel spánky dlaněmi. Musím se přesvědčit a musím to udělat sám. Je to velmi nebezpečné. Smrtelně nebezpečné… Jdu za ním. Do toho baráčku vedle stáje. Jdu, hned teď. Vykročil odhodlaně, ale velmi pomalu.</p>
<p>Rongen vstal od stolu a uklonil se, když vstoupil jeden z mistrů. Ysquanir jen zvedl oči. Na tváři, výrazné a ostré, až se sochařovo srdce zatetelilo potěšením (teď teprve by to byla podobizna!), se objevil strohý úsměv. Lairgraven zaslechl tichý zvuk. To jak se mu za zády zavřely dveře. Kupec je nechal o samotě. Domluvili se na mě? Naskočila mu husí kůže, v týle cítil chlad.</p>
<p>„Řekl jsem mu, že přijdeš,“ pravil Ysquanir. „Cítil jsem, že se na mě díváš.“ Mávl rukou, jakoby na přivítanou, a okna pokojíku zahalila neprůhledná mlha. Chranowský mistr se zachvěl, vyveden z míry silou, obsaženou v tom úsečném pohybu.</p>
<p>„Jak jsi tohle dokázal?“ zeptal se přiškrceně.</p>
<p>„Dost jsem se naučil,“ odvětil Ysquanir. „Myslel jsem si, že mě poznáš. Ty ano.“</p>
<p>„Jsem sochař,“ řekl Lairgraven. „Dívám se pod povrch, můj pohled jako by ohmatával kosti… Vytvořil jsem podle tebe sochu, víš. Je odlita z bronzu. Můžeš se na ni podívat.“</p>
<p>„Byl tu Wairon? Vyprávěl o tom souboji?“ zeptal se Ysquanir. „Je to důvěryhodný muž, velký hrdina… Podzemní páni ho tam přilákali právě kvůli tomu svědectví. I s tou jeho Jargou.“</p>
<p>„Vyprávěl. Oba vyprávěli,“ kývl Lairgraven nešťastně.</p>
<p>„To znamená, že mi nikdo z vás nevěří,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>„Nikdo z lidí nepřežije službu v podsvětí. Nikdo z čarodějů, pokud prohrál souboj.“</p>
<p>„Já vím. Jsem jediný.“ Ysquanir na mistra upřel zrak. Lairgraven cítil žár, vůli, příkaz. Zatraceně, ani Yelinen se neumí takhle podívat! „Kde je Albethaneum? Má ho Elsornir?“</p>
<p>„Ne, Yelinen. V hlavní věži. Nedostaneš se k němu.“</p>
<p>„Ale ano.“</p>
<p>„Pusť mě ze své moci,“ požádal Lairgraven. „Přišel jsem za tebou dobovolně, aniž bych s kýmkoli promluvil!“</p>
<p>„Promiň.“ Ysquanir sklopil oči. „Jak ti můžu dokázat, že jsem nezměnil stranu? Máš svou dýku?“</p>
<p>Lairgraven polkl. „Máš na mysli <emphasis>tvou</emphasis> dýku… Gaigovu dýku.“</p>
<p>„Právě tu,“ řekl tiše Ysquanir. „Nosíš ji stále u sebe. Je na ní krev několika příšer z podzemí. Nezahálel jsi.“ Rozhalil si košili na prsou a ukázal prstem na místo, kde jeho srdce naráželo na žebra. Lairgraven zahlédl jizvy po spáleninách a uhnul zrakem.</p>
<p>„No tak,“ pobídl ho netrpělivě Ysquanir. „Jedna malá ranka navíc mi neuškodí. Neboj se.“</p>
<p>Lairgraven třesoucí se rukou přitiskl hrot dýky na jeho kůži.</p>
<p>„Hořeli?“ zeptal se Ysquanir. „Podle Gaigových knih by měl stačit jeden zásah. Vlastně sis asi moc nezabojoval, co?“</p>
<p>„Spíš…“ Chranowský mistr zaváhal, odtáhl dýku, pak zavrtěl hlavou a zatvářil se odhodlaně. „Ty rány spíš černaly,“ řekl sevřenými rty. „Doutnaly, tak to bylo. Shořel jenom tyrptyrg.“</p>
<p>„Blahopřeju. Dostat tu zrůdu prý není právě snadné… Dělej, mistře. Nejsem o nic horší než tyrptyrg.“</p>
<p>Lairgraven konečně jemně řízl, přitlačil, a hleděl na zvolna stékající kapku krve. Jen krev, červená, obyčejná. Jinak nic. „Tahle dýka se nedá oklamat,“ hlesl. „Aspoň mně se vždycky osvědčila.“</p>
<p>„Nikdy jsem neslyšel, že by se tyhle zbraně zmýlily,“ přisvědčil Ysquanir. „Lairgravene. Musím vidět Albethaneum. Mám úkol…“</p>
<p>„Jaký?“</p>
<p>„To přesně nevím. Pravděpodobně patřím k těm, kdo ho mají oživit… Přeložit. Snad.“ Zamračil se. „Ty věštby! Proč aspoň hvězdy nemluví jasně? I Gaiga se tehdy spletl… A já jsem na všechno tak sám!“</p>
<p>„Sám? A co já? Co Chranow?“</p>
<p>„Hm. Kiwojor mi zařídil službu v podsvětí právě proto, abyste mi už nikdy neuvěřili. Aby si všichni mysleli, že jsem mrtev. Nebo ze jsem byl mrtev.“</p>
<p>„Ale vždyť já ti věřím!“ vyhrkl Lairgraven. „Věřím tvé tváři víc než svědectví dýky!“</p>
<p>„A doprovodíš mě v noci k Jedenáctému?“</p>
<p>„Nejsem si jist, jestli Yelinen vůbec spí.“</p>
<p>„Uspím ho.“</p>
<p>„Ty?“</p>
<p>„Povídal jsem ti, že jsem se hodně naučil.“</p>
<p>„Od temných?“ zeptal se Lairgraven. Hlavou se mu honily strašlivé vidiny, svírala ho hrůza, ale zeptat se musel.</p>
<p>„Ne. Od Zrânů.“ Ysquanir zrušil clonu kolem pokoje, aniž by řekl slovo. „Tvůj pokoj je tam, co býval?“</p>
<p>„Ano.“ Lairgraven pochopil, že je propuštěn. Dovlekl se do svého obydlí, kolena se mu třásla. Dnes prostě neusnu. Jak mi Ysquanir dá vědět? Pronásledovaly ho divoké představy, horší než boj s podzemními příšerami. Napadlo ho, že Ysquanir je už mistr. Umí víc než my. Co to povídal za nesmysly? Že se učil se od Zrânů? Nikdo z toho národa přece nepřežil! Kde se s nimi setkal? Snad v podsvětí?</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Yelinen cítil neklid jako před bouřkou. Nebo před vichřicí. Před koncem světa… Odemkl mříž knihovny. Ze zásuvky, zamčené kouzlem, vytáhl Albethaneum. Němou, vzácnou knihu. Kdy přijde tvůj čas? Kdy se objeví ten, kdo tě oživí? Bezmocně vzdychl a znovu knihu odložil. Zívl. Hm, divné. Nebýval ospalý. V noci již desítky let špatně spával, často se budil, těžko usínal. A teď na něj padla ospalost jako peřina. Svalil se na neodesílané lůžko. Posledním bdělým zbytečkem vědomí mu prolétlo poznání. Byl jsem uspán! Kdo si dovolil uspat Jedenáctého? Kdo to mohl dokázat…</p>
<p>Lairgraven sebou škubl. Před ním se zčistajasna objevil Ysquanir.</p>
<p>„Kde ses tady vzal?“ vyjekl chranowský čaroděj.</p>
<p>„To je takový zvláštní způsob,“ řekl Ysquanir neochotně. „Musí se přitom hodně počítat. Posun vzhůru nebo dolů, do stran, sever, jih a tak, a navíc, jak bouráš zdi a stropy, musíš je po sobě hned spravovat, a přesně, jinak způsobíš poruchu rovnováhy… Musí se taky počítat s temnou stranou světa. Je tam víc síly, táhne to… Někdy ti to vysvětlím. Teď ale jdeme k Jedenáctému.“</p>
<p>Vykročili chodbou, docela obyčejně procházeli dveřmi a stoupali po schodištích, nezvykle liduprázdných. Nic zvláštního se nedělo, Lairgraven však přesto cítil, jak se mu zvedá žaludek a nohy slábnou. Ysquanir rušil ochrany Jedenáctého bez námahy, ale dělal přitom cosi divného, skoro jako by pevné, staré chranowské zdi zakroutil a ohýbal, jak se mu zachtělo, a vytvářel průchody tam, kde žádné být neměly. Je to hrozně nepřirozené, sténal v duchu Lairgraven, palčivé jako ulmijská žlutá paprika, bolestivé jako podebraný nehet na palci…</p>
<p>A stáli v Yelinenově pracovně. Ysquanir lusknutím prstů otevřel knihovnu. Tajná zásuvka se sama od sebe vysunula, spatřili koženou, prastarou vazbu Albethanea.</p>
<p>Ysquanir vztáhl ruku, kniha mu do ní vklouzla a rozevřela se. Začal číst. Ta řeč se nepodobala žádnému z jazyků, které kdy sochař slyšel. Jazyk Zrân, pochopil Lairgraven. To přece není možné! Nikdo nezná tu řeč! Ale stěna pokoje, na kterou Ysquanir ukázal, zrůžověla a na chvíli se stala průhlednou. Ne, to se mi nezdá, věděl chranowský mistr. Ysquanir mávl rukou, zeď nabyla své původní podoby. Potom nahlas přeložil několik řádků.</p>
<p>„Úžasné,“ šeptl Lairgraven.</p>
<p>„Ano.“ Ysquanir měl ve tváři bolestný výraz. „Ale i tohle mělo být zaklínadlo, příteli.“ Zamračil se. „Vyslovil jsem přesný překlad. A přitom neměl platnost zaklínadla!“</p>
<p>„Jak je to možné?“ podivil se Lairgraven.</p>
<p>Ysquanir si vjel prsty do vlasů a několik zcuchaných pramenů si vyrval. Lairgraven tiše sykl. Tohle neměl rád. Z tohohle čaroděje mi v jednom kuse naskakuje husí kůže!</p>
<p>„Vzbudím Yelinena,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>Lairgraven se nestačil ani polekat. Yelinen se přišoural z ložnice. protíraje si oči. Pohlédl na strnulého mistra, pak na cizince, držícího v rukou Albethaneum.</p>
<p>„Musíš být velmi silný, mladý muži,“ prohlásil chladně. „To tys mě uspal?“</p>
<p>„Potřeboval jsem se dostat k té knize, mistře Jedenáctý,“ pravil Ysquanir. „A učinil jsem objev, který tě nepotěší. Albethaneum nestačí pouze přeložit slovo od slova, větu po větě. To, co je v knize obsaženo, překladem ztratí platnost. Právě jsem to vyzkoušel.“</p>
<p>„Ty ovládáš jazyk Zrân?“ Yelinen měl studený hlas a ruce se mu netřásly.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Kdo jsi?“</p>
<p>„Znáš mě. Jsem Ysquanir.“</p>
<p>„Ty…“ Mistr Yelinen zvedl obočí. Jediný projev údivu. „Vrať knihu na místo!“</p>
<p>Ysquanir položil knihu do zásuvky. Ta se sama zavřela a zajistila se kouzlem, přesně tím původním. Yelinen zvedl obočí o něco výš.</p>
<p>„Co bude dál?“ zeptal se Ysquanir posměšně. „Zase okovy? Výslechy? Toho jsem si užil dost. Vy z Chranowa moc rádi přihlížíte, jak se láme cizí vůle! V podsvětí je to úplně stejné.“</p>
<p>„Příliš si dovoluješ, prokletý!“ Yelinen zbledl. „Jsi zrádce!“</p>
<p>„Soudíš mě podle sebe,“ řekl tvrdě Ysquanir. „Ty by sis zvolil život, za každou cenu bys chtěl přežít, třeba i jako jeden z nich, viď? Poznám to na tobě. Žiješ příliš dlouho a příliš dlouho zapomínáš na svůj vlastní konec.“</p>
<p>Lairgraven tiše zasténal. On urazil Jedenáctého!</p>
<p>Místností se přehnalo několik blesků, ale všechny s prsknutím neškodně zhasly.</p>
<p>„Nevyzval jsi mě na souboj,“ ušklíbl se Ysquanir. „To i temný se obtěžoval sdělit mi svou výzvu!“</p>
<p>„<emphasis>Ty</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsi temný!</emphasis>“ vykřikl Yelinen.</p>
<p>„Nejsem,“ řekl Ysquanir unaveně. „Vůbec ne. A možná bude pozdě, až to konečně pochopíš. No tak mě proklej, neublíží mi to. Půjdu.“</p>
<p>„Proklínám tě!“ Yelinen zjistil, že mu selhává hlas.</p>
<p>Ysquanir se usmál, uklonil se a zmizel.</p>
<p>„Je s tím prý spousta počítání, musí po sobě opravovat zdi a tak,“ Podotkl Lairgraven. „Doufám, že mě to jednou naučí… Podstoupil zkoušku Gaigovou dýkou, mistře. Ostatně ti Albethaneum vrátil. Povídal, že to temní schválně tak zařídili. Aby zůstal sám.“</p>
<p>Yelinen klesl do křesla a zakryl si oči hubenýma rukama. „Nech mě, Lairgravene. On je příliš silný. Potřebuju… čas…“ Zívl.</p>
<p>„Jenomže co když už Ysquanira nenajdeme?“ řekl Lairgraven.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(21)</emphasis></strong><strong><emphasis>Druhé střetnutí</emphasis></strong></p>
<p>Metq leží na kopečcích a mezi vršky, jeho křivé uličky vedou chvíli dolů, chvíli stoupají vzhůru a jsou samé schody, příkře zatáčejí v místech, kde se před staviteli nečekaně vynořila skála. Některé ze skal se lidé pokusili provrtat, takže se uličky tu a tam prodírají tunely, kde dospělý člověk musí hluboko sklonit hlavu a tlustý se vůbec neprotáhne. Přímo po ulicích si bublají potůčky a domy je opatrně překračují nízkými oblouky na masivních sloupech, nebo své terasy nad proudící vodou podpírají mohutnými kůly z černého dřeva gydru. Kolem potoků roste tráva a září květy velké jako talíře, malá prostranství mezi domy jsou často zarostlá křovím tak hustým, že se v něm schová několik dětí najednou. Nebo pár milenců. Metq, nejhezčí město Ulmie, stavěli blázni. Je to město pro děti a zamilované a pro ty, kdo rádi bloudí.</p>
<p>Daidrax byla odmalička zvyklá neustále skákat po schodech a její chůze připomínala horskou kozičku, i když právě šla po naleštěné podlaze v Ikvarově domě. Matka i Ebech ji věčně okřikovaly, ať pořád nehopsá, ale co naděláte s dítětem, které vyjde z domu a hned musí přeskakovat potůčky a zdolávat schůdky a schody a protahovat se skalními tunely. Ikvaro se matce i Ebech smál. On take vyrostl v Metqu. Věděl, jaké to je, být dítětem v tomhle městě.</p>
<p>Ikvaro byl nejlepší zbrojíř v Ulmii a byl bohatý už v době, kdy Okriaxea, Ebech a maličká, sotva dvouměsíční Daidrax přicestovaly do Metqu. Od jiných bohatých lidí se lišil tím, že si své peníze vydělal vlastní poctivou prací. Měl čistou tvář, přímé chování a v Metqu si ho vážili úplně všichni, dokonce i takoví, kdo celé noci přemítají, jak by koho okradli. Jejich poťouchlé plány se zbrojíři Ikvarovi vyhýbaly. Mistr měl mimo jiné i pádné pěsti a neváhal své síly použít, když vycítil podvod. A na podvody měl čich jako lovecký pes. Ke svému štěstí nebo smůle Ikvaro dokázal odhalit faleš i v ženách, což byl možná důvod, proč zůstal tak dlouho svobodný. Až toho památného, osudného dne potkal na trhu tu pravou.</p>
<p>Vydal se prověřit svého prodavače u stánku, zda neokrádá jeho či zákazníky, a u protějšího pultu se zeleninou ji spatřil. Mladou, krásnou ženu s dítětem v náručí, za ní rozcuchanou babku s tváří čarodějnice. Vybíraly opatrně, bylo znát, že pečlivě počítají. Ikvaro se dal do řeči se stařenou. Nebál se čarodějnic. Na rozdíl od většiny lidí si myslel, že vědmy nejsou zlé, ale užitečné jako léčitelky a rádkyně mladých dívek. Dověděl se, že paní Okriaxea je vdova, že ji příbuzní připravili o majetek v Simurlii a dokonce že usilovali o její život, takže musela všechno opustit a uprchnout přes hory do Ulmie. Ikvaro tomu srdceryvnému příběhu moc nevěřil, a také to stařeně řekl.</p>
<p>Ebech se zasmála. „Každý věří, čemu chce.“</p>
<p>„Chtěl bych se s tou vdovou seznámit,“ pravil Ikvaro. „Třeba by nepohrdla mou ochranou.“</p>
<p>„Představím tě a zbytek je na tobě,“ prohlásila Ebech. Přímé jednání toho muže se jí zamlouvalo, a líbila se jí i jeho tvář, jasná, poctivá, a přitom nikoli hloupá.</p>
<p>Okriaxea si na něj musela dlouho zvykat. Neměla mnoho zkušeností s muži, a když si ve vzpomínce vybavila svého krásného manžela, zdál se jí Ikvaro starý a ošklivý. Ale na návštěvy k němu chodila ráda a bavilo ji naslouchat jeho vyprávění o tom, jak putoval po Ulmii, Simurlii i po severních krajích a hledal nejlepší mistry, aby se od nich co nejvíc naučil, a nenudila se, ani když mluvil o práci. Časem mu dovolila, aby zvědavou Daidrax pustil do dílny. Věřila jeho slibu, že na dítě dá pozor, a nechala ho vyrábět pro ni hračky. Daidrax i Ebech zbrojíře milovaly od začátku.</p>
<p>Okriaxea zacházela se zbytkem svých peněz velice obezřetně a Ebech jako porodní bába občas něco vydělala, ale jednou jim prostředky stejně došly. Ikvaro si udržoval přehled a o tom, že jsou na mizině, věděl ještě dřív, než si k němu přišla Ebech poplakat. Do dílny, jak jinak. Ikvarovi pomocníci a učedníci ji znali a její přítomnost už téměř nevnímali; mistr si sedl vedle ní na lavici a práce přitom šla dál.</p>
<p>„Dnes přijdete na večeři,“ pravil rozhodně. „Po večeři vezmeš malou a podíváte se do zahrady, co nám tam zase vykvetlo nového. Daidrax si určitě ráda natrhá kytičku… Já si s paní promluvím.“</p>
<p>„Požádáš ji o ruku?“ zeptala se Ebech s nadějí.</p>
<p>„Hm. Ano i ne. Poplašil bych ji. Má mě docela ráda, viď?“</p>
<p>„To má. Ale…“</p>
<p>„Nejsem pro ni dost hezký, mladý a vznešený,“ pousmál se zbrojíř. „Je ještě trošinku hloupá. Nevadí. Myslím, že zmoudří.“</p>
<p>„O tom nepochybuj,“ přikývla Ebech. „Jak jinak by mohla mít tak chytrou dceru? Musí to být někde v ní, a ono to vyjde na povrch.“</p>
<p>„Tak,“ souhlasil Ikvaro.</p>
<p>Udělal všechno, jak to Ebech naznačil. Po večeři, když zůstali o samotě, posadil mladou vdovu proti sobě a začal tiše mluvit. Měl svoji řeč promyšlenou, neváhal ani nekoktal.</p>
<p>„Jsou to už čtyři roky, co tě znám,“ začal. „Ty mě nechceš za muže, to vidím, nejsem slepý, a já tě nebudu do ničeho nutit. Rád bych si tě vzal, milá Okri, a ta nabídka trvá.“</p>
<p>„Příliš jsem milovala svého manžela,“ špitla Okriaxea. Nedodala už, že jí jeho podoba v paměti splývá s jinou tváří, tváří muže, jenž jí a její dceři zachránil život, a pak navždy zmizel.</p>
<p>„To chápu,“ usmál se Ikvaro. „Nemáš už žádné peníze, a proto se teď nastěhuješ do mého domu. Do patra. Je tam vchod z terasy, nemusíš mě vůbec potkávat, nebudeš-li chtít. Ve dne je tu poněkud hlučno, to víš, dílna, ale tam, kde jste žily dosud, je to ještě horší. Kromě toho tržiště páchne hnilobou a ten starý barák je celý plesnivý. A nájemné vyděračské. Jednou toho chlapíka zmlátím… Tady aspoň za nocí nevyzpěvují opilci, hospody jsou daleko.“</p>
<p>„To je přece nesmysl,“ namítla zmateně. „Nemám ti co nabídnou!“</p>
<p>„Nemysli pořád jenom na sebe! Chci se postarat o tebe a o tvou dceru. Můžeš mi věřit.“</p>
<p>„Věřím ti,“ vzdychla. A přikývla.</p>
<p>V době, kdy bylo Daidrax sedm let, se stav pomalu, ale jistě chýlil ke svatbě. Okriaxea občas navštěvovala Ikvarovu ložnici, kde sice nenalezla ono závratné štěstí ze svého kratičkého manželství, ale něhu, ohleduplnost a zkušenost, jež jí po tělesné stránce dávala víc, než divoké, leckdy uspěchané milování s Aiturmeem.</p>
<p>Její dcera tohle všechno vnímala a cítila. Nikdo jí nemusel vysvětlovat, jak to je mezi matkou a domácím pánem. Byla s tím spokojena. Žili klidně a pěkně, zbrojíř Ikvaro ji měl rád a vykládal si s ní, ochotně odpovídal na stovky jejích otázek, a přestože byl neustále zaměstnán, věnoval jí vlastně víc času než matka. Docela se těšila, že brzy bude mít opravdového tátu. Myslela si, že matka je tak často jakoby mimo svět proto, že nemá muže. Až se vdá, bude i s ní všechno v pořádku. No a i kdyby ne, mám přece Kočičku.</p>
<p>Kočička za ní tajně chodívala snad odjakživa. Objevovala se vždycky ve chvílích, kdy Daidrax měla z něčeho strach nebo byla moc sama a brečela. Měla nádherně načechranou bílou srst a zlatavé oči. A zpívala. Táhle, mňoukavým hláskem prozpěvovala uspávací písničky a písničky k jídlu a pro radost, a také holčičce někdy dodávala kuráže, když se zbytečně bála. A uměla mluvit. Bylo trochu těžké rozumět jí, kvůli tomu kočičímu přízvuku, ale Daidrax si už zvykla. Jako úplně malá si myslívala, že všechny kočky mluví a zpívají, a později, když objevila, že tomu tak není, už se celá záležitost stala jejím <emphasis>tajemstvím</emphasis>.</p>
<p>Ostatně matka by se strašně vyděsila, kdyby se dověděla o Stínech. Nebo ne? Nevěřila by? Daidrax se neptala. Kočička uměla Stíny zahnat. Někdy zpěvem, jindy svými drápy. Daidrax věděla, že Kočička Stíny nenávidí. Kdysi jí udělaly něco strašného, co se neodpouští. Kočička byla <emphasis>strážce</emphasis>. Daidrax by nedokázala vysvětlit, odkud to ví, ale bylo to samozřejmé jako slova písniček, jimž nerozuměla, Přesto je brzy uměla použít stejně účinně jako Kočička. Někdy, obyčejně na konci zimy, byly Stíny obzvlášť zlé a silné, a to musel přijít na pomoc Pes. Pes nemluvil. Byl zakletý víc než Kočička, a už dlouho, tak dlouho, že si ani nepamatoval, kým býval původně, ale byl <emphasis>hledač</emphasis> a Daidrax věděla, že ji našel a přivedl k ní Kočičku, aby ji mohla ochraňovat.</p>
<p>Stará Ebech byla bystřejší než matka, ale ani ona Stíny neviděla. Až je jednoho dne uvidí, bude už pozdě.</p>
<p>Od svých sedmých narozenin, kdy v noci Pes a Kočička zahnali obrovskou tlupu Stínů, daleko větší než kdykoli dřív, Daidrax tušila, že právě její přítomnost ohrožuje lidi v okolí. Jednou se pokusila uprchnout do lesa, však její přátelé Kočička a Pes by ji nenechali umřít hladem ani zimou; ale Ebech ji nachytala, jak se plíží po terase se svázaným uzlíčkem šatů a hraček a malinkou dýkou, kterou pro ni udělal Ikvaro, a bylo po útěku. Od té chvíle ji Ebech ostražitě hlídala. Kočička se svou přítelkyní nemohla mluvit, když byla babka v pokoji, a obě z toho byly velmi mrzuté.</p>
<p>Uprostřed léta Okriaxea začala mít se svatbou trochu naspěch. Pobledla a mívala špatnou náladu a nechutnalo jí jíst, zato Ikvaro jen zářil. Kočička Daidrax vysvětlila, že bude mít bratříčka nebo sestřičku.</p>
<p>„Musím odtud,“ řekla Daidrax. „Ty Stíny, Kočičko! Troufají si čím dál víc! Určitě by bratříčkovi ublížily!“</p>
<p>„Kdybych se tak mohla proměnit, jako dřív!“ posteskla si Kočička.</p>
<p>„Proměnit?“</p>
<p>„Ovšem. Třeba v orla. Obrovského orla. Unesla bych tě jako myšku!“</p>
<p>Daidrax si představila, jak ji ve svých spárech unáší orel se zlatýma očima a bělostným peřím. „To by se mi líbilo! Proč se nemůžeš proměnit?“</p>
<p>„Přihlížela jsem zblízka souboji čarodějů.“</p>
<p>„Bílého a černého?“ zajímala se dychtivě holčička.</p>
<p>„Říká se temného,“ poučila ji kočičí přítelkyně.</p>
<p>„Já vím. Spletla jsem se.“ Daidrax uměla číst asi od čtyř let a četla především to, co před ní Ebech schovávala, takže měla díky její tajné knihovně slušné znalosti o čarování a čarodějích. „Tak povídej!“</p>
<p>„Není co,“ mňoukla Kočička. „Bílý byl přítel. Prohrál. Zavlekli ho do podsvětí a tam ho zabili. A já se druhého dne probudila jako kočka a už jsem tak zůstala.“</p>
<p>„Chtěla bych vidět takový souboj!“ vyhrkla Daidrax.</p>
<p>„To si vůbec nepřej,“ řekla Kočička přísně. „I tak ještě uvidíš moc divých věcí!“</p>
<p>„Nejdřív uvidím svatbu!“ Daidrax vesele zatleskala. „Budu mít krásné šaty! Vezmu tě s sebou. Máma nebude chtít, ale Ikvaro ji přemluví.“</p>
<p>„Mám o něj strach.“</p>
<p>„Není bezpečné být mým přítelem,“ vzdychla Daidrax.</p>
<p>„Řekla jsi to velmi dospěle,“ pochválila ji Kočička. „Dostáváš rozum. Musíme přelstít Ebech a zmizet.“</p>
<p>„Před svatbou?“ polekala se Daidrax. „Já bych chtěla vidět, jak se maminka vdává!“</p>
<p>„Tak po svatbě,“ vzdala se Kočička. „Ebech si myslí, že je vědma a že tě dokáže ochránit. Nesmysl! Vždyť ani <emphasis>nevidí</emphasis> nebezpečí!“</p>
<p>„Proč já Stíny vidím?“</p>
<p>„Protože jsi jejich cíl.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ikvaro se rozháněl mečem jakoby zamyšleně, téměř líně, a nebyla na něm znát námaha. Jeho soupeř, mladý šlechtic z Metqu, už sípal a tvář se mu leskla potem. Kupec Rongen se zasmál a vstal z pařezu. „To stačí, mistře zbrojíři!“</p>
<p>Mladík s úlevou upustil zbraň a zvysoka sebou plácl do trávy. Ikvaro podal zbraň Rongenovi.</p>
<p>„Jsi pořád lepší,“ řekl kupec. „Po mečích z tvé dílny je poptávka i v Simurlii. Příště jich vezmu víc.“</p>
<p>„Tyhle zkoušky nemají smysl,“ ozval se mladý pán, jenž mezitím nabral dech. „Mistr Ikvaro je příliš dobrý šermíř. Mohl by mít v ruce klacek, a stejně by zvítězil!“</p>
<p>„Je od tebe milé, že mě tak chválíš,“ ušklíbl se Ikvaro. „Ale Rongen ví, nač se má při cvičném boji dívat. On nehodnotí vlastnosti mé ruky, ale mé zbraně.“</p>
<p>„Nu, když to víš tak jistě…“ Mladík vstal, protáhl si znavené svaly. „Příště mě klidně zavolej zase! Od tebe se člověk aspoň něčemu přiučí.“ Zvedl svůj meč a loudal se pryč. Brzy zmizel mezi stromy na kraji paseky.</p>
<p>„Takže se konečně ženíš,“ řekl Rongen.</p>
<p>„Sedm let mi trvalo, než jsem ji získal!“ Zbrojíř se široce usmál. „A vůbec toho času nelituju.“</p>
<p>„Je to krásná žena.“</p>
<p>„Vzácná,“ pravil vroucně Ikvaro. „<emphasis>Je</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>paní</emphasis>, víš. Má někde v Simurlii hrad! Jsem pro ni jen obyčejný řemeslník…“</p>
<p>„Obyčejný? Ty?“ Kupec se zachechtal. „No, hlavně že jsi ji přesvědčil. Bude mít trochu volnější šaty, ne?“</p>
<p>„To jistě.“ Zbrojíř přimhouřil oko. „Jsi všímavý. Přijdeš, doufám!“</p>
<p>„Samozřejmě.“ Rongen vyskočil na nohy. „Slunce je nízko. Musím dohlédnout na chlapce, už budou hotovi s vykládáním…“</p>
<p>„Já se ještě projdu,“ řekl Ikvaro. Zasunul meč do pochvy, připjal si ho k pasu. Les byl tichý, do mechu a trávy se zvolna ukládaly měkké stíny. Ikvaro kráčel podél strže a myslel na svou nevěstu. Okriaxea měla nějaké tajemství, které ho lákalo a současně zlobilo. Chtěl ji celou. Bylo těžké nevyptávat se a smířit se s věcmi, tak jak jsou…</p>
<p>Najednou slunce, sklánějící se k obzoru, zakryl mrak. Setmělo se. Bude pršet, pomyslel si Ikvaro. Honem domů! Otočil se a na úzké pěšině nad strží spatřil obludu. Měla dvě hlavy nad sebou, spoustu ostrých zubů, velkých jako pořádná dýka, krvavě rudý jazyk i oči, tuhé chlupy a ohavné drápy na mohutných tlapách. Její ocas sebou švihal takovou silou, až porážel tenčí kmínky v okolí. Byla o hodné větší než kůň.</p>
<p>Ikvaro nejdřív hmátl po meči, polekal se až dodatečně. Ale ruka se mu neroztřásla, to ne; měl přece svůj meč a tomu věřil! Rudé oči netvora sálaly zlobou, tlapy se bořily do měkké půdy, jak se blížil k oběti, drápy a tesáky hrozily. Ty tedy jistě nemáš přátelské úmysly, myslel si zbrojíř. Ale jestli mě chceš sežrat, pěkně ti to sousto okořením!</p>
<p>Obluda zaútočila současně zuby i ocasem. Ikvarův meč zasvištěl, uťatý ocas sebou zaškubal na trávě. Zuby cvakly zbrojíři těsné u ramene. Ucítil páchnoucí horký dech. Vší silou odkopl tlapu, sápající se po jeho stehně, znovu se rozmáchl. Hrdlo příšery bylo tuhé a obyčejná zbraň by se o ně snad zlomila, ne však Ikvarův meč. Z hluboké rány se vyřinula hustá, černá krev, jeden pár rudých očí pohasl. Zbrojíř bodal, sekal, uskakoval, ale netvor si teď na něj dával větší pozor. Nedal mu už příležitost k opravdovému, citelnému zásahu, a na rozdíl od Ikvara zřejmě neznal únavu.</p>
<p>Zbrojíř měl před očima mlhu, dech mu těžce hvízdal v plicích. Krvácel z několika šrámů, jež samy o sobě nebyly příliš nebezpečné, ale s krví vytékající z ran mu unikaly z těla zbytky síly. Už se viděl, jak leží rozsápaný na zkrvavené trávě. Okri! Mám tě ztratit?</p>
<p>Vtom se netvor začal neklidně otáčet. Ikvaro si rychle setřel pot z čela, který mu stékal do očí. Jako by tu potvoru zezadu něco kouslo! Na nic nečekal. Jakmile se netvor znovu pootočil, sekl do jeho druhého, na okamžik nechráněného krku. A ještě, honem, než se vzpamatuje. Tělo příšery sebou škubalo, drápy drásaly zem, z tlamy se valily zpěněné sliny s krví a oči sebou zuřivě koulely, ale postupně mocné svaly ochabovaly, tělo klesalo k zemi, údy se zkroutily v posledních křečích. Konec. Oči se skelně upírají do dálky, krev v ranách tuhne.</p>
<p>Ikvaro pomalu došel ke svému zachránci, jehož mu obluda až dosud zakrývala. Byl to velký pes s hustou, dlouhou černou srstí a chytrým psím obličejem, takovým, o jakých se říká <emphasis>jen promluvit</emphasis>! Pes se zbrojíři otřel o bok. Zavrtěl ocasem a vesele štěkl.</p>
<p>„Díky, příteli,“ řekl Ikvaro. „Vypadáš, jako bys o tomhletom něco věděl!“ Kopl nohou do ohavné mrtvoly.</p>
<p>Pes se svým způsobem zasmál.</p>
<p>Ikvaro zakroutil hlavou. „Velká škoda, že nemluvíš! Půjdeš se mnou? Beru tě jako hlídače za byt a stravu… Souhlasíš?“</p>
<p>Pes štěkl a důstojně vykročil po jeho boku. Domů došli už za tmy.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>„Co ale řeknu Okri?“ přemítal nahlas Ikvaro.</p>
<p>„Pověz jí, že jsi spadl do strže,“ radila Ebech, přikládajíc mu bylinkové obklady. „Snad se ti to nezanítí… Vyčistila jsem rány důkladně. Jsi hrdina, ani jsi nenadával!“</p>
<p>Ikvaro se ušklíbl na svého nového psa, pes se ušklíbl na něj. Bolelo to dost, jen co je pravda. Víc než rány mu však ležel v hlavě smysl toho útoku. Příšera z podsvětí… Ve starých knihách se o podobných netvorech dočtete zajímavé věci, a mimo jiné i to, že nevylézají na svět a nezabíjejí lidi jen tak pro nic za nic. Musí je někdo poslat, a musí jim přesně určit oběť. Ikvaro nevěděl o ničem, čím by proti sobě pány podzemí popudil.</p>
<p>„A ty mi tu bláznivou příhodu věříš?“ zeptal se opatrně staré Ebech.</p>
<p>„Každé slovo.“ Stařena po něm šlehla bystrým pohledem. „A budeš mi ty věřit, když ti povím, že ten útok souvisí se svatbou?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil. „Proč jsi mi nikdy nic neprozradila?“</p>
<p>„Máš právo nás vyhnat. Jsme nebezpeční hosté.“</p>
<p>„Vyhnat? Mám Okri rád! Miluju ji! Ale potřebuju znát vaše tajemství, abych vás mohl chránit.“</p>
<p>„Povím ti, co vím,“ vzdychla Ebech a zahleděla se na psa. „Skutečnost je taková, že Aiturme byl pronásledován temnými silami, a když ho podsvětní příšery zabily, jejich nenávist se přenesla na jeho ženu a dítě. Myslela jsem, že jsme unikly dost daleko. Mýlila jsem se.“</p>
<p>„A ty nemáš tušení, proč vás pronásledují?“</p>
<p>„Ne. Já a má sestra Melush jsme dostaly od naší paní rozkaz chránit Aiturmea a jeho rodinu. Melush zahynula. Byla zabita brzy po něm.“</p>
<p>„Kdo je vaše paní? A kdo jsi ty?“</p>
<p>„Má paní je samotná země. Není bohyně, jak si leckdo myslí, ale má jistou moc, která tu a tam vzlíná z hlubin jako prameny… Někteří lidé nás nemají rádi, ale my patříme ke <emphasis>světlé straně</emphasis>, věř mi.“</p>
<p>„Já tomu věřím.“ Ikvaro se chmuřil. Je těžké bránit se útokům, když člověk nezná jejich příčinu… „Na svatbě by mohlo k něčemu dojít?“ zeptal se opatrně.</p>
<p>„Napadlo mě to,“ kývla Ebech. Pes souhlasně štěkl.</p>
<p>„To zvíře ví víc než my,“ poznamenal Ikvaro. „Rozhodně si ho na hostině posadím za sebe.“</p>
<p>„To bude zajímavé,“ uchechtla se stará vědma. „Daidrax si chce vedle sebe posadit svoji kočku. Jsem zvědavá, jestli se ti dva poperou.“</p>
<p>„Hm,“ broukl Ikvaro. „Řekl bych, že ne.“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(22)</emphasis></strong><strong><emphasis>Svatba</emphasis></strong></p>
<p>Ikvaro přecházel po ložnici. Byl úplně oblečen, ačkoli teprve svítalo. Pes ležel u jeho postele a poočku ho pozoroval.</p>
<p>„Je hloupé, že Rongen musel k těm čarodějům,“ vykládal Ikvaro nahlas. „Moc mě to mrzí. Rongen je přítel. Okri ho má také ráda. Bude nám oběma chybět.“</p>
<p>Ozvalo se nesmělé zaťukání. „Vstupte!“ zavolal Ikvaro. Kdopak je to ranní ptáče? Do pokoje vklouzla postavička v noční košili. „Daidrax! Proč nespíš?“</p>
<p>„Už je ráno,“ prohlásila dívenka. „Moje kočka už je vzhůru, a tady Glenco taky.“</p>
<p>„Glenco?“</p>
<p>Pes dal zřetelně najevo, že na to jméno slyší. Spokojeně, tlumeně stěkl a zavrtěl ocasem.</p>
<p>„Ty ho znáš?“ vyptával se Ikvaro.</p>
<p>„Jistě. Je to přítel. Chránil mě před Stíny… Niviat povídala, že tě taky přepadli. Prý jsi zraněn.“</p>
<p>Ikvaro se honem posadil. „Mohla bys mi to zopakovat ještě jednou a popořádku? Nějak se mi z toho zatočila hlava.“</p>
<p>„Niviat je moje kočka. Glenco je její přítel. A taky můj. Chrání mě. Před Stíny. Stíny nevidíš. Mají drápy a křídla a tak…“</p>
<p>„To, co mě chtělo sežrat, nemělo křídla,“ řekl Ikvaro zvolna. „A viděl jsem to docela dobře. Byla to pěkně velká, dvouhlavá potvora.“</p>
<p>„Do háje!“ zaklela Daidrax jako dospělá. „Už je pozdě! Měla jsem Kočičku poslechnout. Měla jsem zmizet dřív! Co teď bude s tebou a s bratříčkem?“ Zakryla si obličej rukama a tiše se rozplakala. Dospělá paní byla ta tam, zůstalo jen malé vyděšené dítě.</p>
<p>Ikvarovi přeběhl po zádech mrazík. „Nemůžeš prostě utéct,“ namítl. „Kdo by tě živil? Chránil? Jsi ještě maličká!“</p>
<p>„Mám Kočičku a Psa,“ zavrtěla hlavou. „Je to všechno kvůli mně mistře Ikvaro!“</p>
<p>„A ty víš proč?“</p>
<p>„Ne. To neví nikdo. Jenom podzemní páni.“ Těžce si povzdechla Bylo to skoro směšné, slyšet malou holku tak dospěle vzdychat, ale Ikvaro se nesmál. Díval se na dveře, které se za ní neslyšně zavřely a měl strach.</p>
<p>Svatba v metqském chrámu bohyně deště byla krásná, důstojná nablýskaná, a proběhla naprosto spořádaně. Nikomu nepřipadalo divné, že je ženich tak neklidný a stále jako by se ohlížel. Většinou se včas ovládl, ale za chvilku se mu hlava zase stočila k rameni a oči se rozběhly po chrámu. Okriaxea byla bledá a úžasně jí to slušelo. Daidrax měla bílé šaty a pobrukovala si pod nos. V duchu řešila otázku, zda se příšery z podsvětí mohou dostat do chrámu. Usoudila, že mohou všechno. Cokoli. Když dostanou rozkaz. Bála se. Nebyl to dětský strach, který se dá utišit pohlazením a vlídným slovem. Byl to úplně vážný, ošklivý strach, a měla k němu pádný důvod.</p>
<p>Konečně byl obřad u konce. Ikvarovi musel kněz několikrát napovídat, co má říkat. Kroutil nad tím hlavou. Včera ty věty znal dokonale! Takový slušný, ukázněný ženich! V tomhle stavu svou novomanželku o svatební noci pěkně zklame!</p>
<p>Vyšli ven a zvolna se ubírali co nejrovnější cestou ke zbrojířovu domu. V Metqu pochopitelně i ta nejpřímější cesta byla náramně klikatá a oplývala schodišti a tunely. Vlastně to byl veselý zážitek a Daidrax skoro zapomněla, že je cílem Stínů. Cítila se zase jako dítě, hloupé a rozpustilé.</p>
<p>A pak nastala hostina se spoustou jídla, pití a sladkostí. A s Kočičkou a Psem a velkým údivem hostů, neboť ti dva se k sobě chovali jako dobří přátelé. Hrála hudba. Tančilo se. Největší místnost v domě se zachvívala pod dupajícíma nohama tanečníků, rozveselených vínem.</p>
<p>První otřes rozeznali jen Niviat a Glenco. Pohlédli na sebe. Než se prodrali k Daidrax, pocítila to i ona.</p>
<p>„Zem se třese,“ hlesla.</p>
<p>„Sedni Glencovi na hřbet,“ mňoukla Niviat. „Rychle. Jde ti o život.“</p>
<p>Ebech je zahlédla ve dveřích a ztuhla hrůzou. Najednou jí bylo všechno jasné. Ti dva odvádějí svou chráněnku. Hrozí strašné nebezpečí! Zahyneme. Podlaha se jí pohnula pod nohama. „Ikvaro!“ zaječela, až přehlušila hudbu. „Chyť Okri a utečte! Hned!“</p>
<p>Ikvaro se rychle ohlédl po Daidrax a jejích zvířecích přátelích. Jsou pryč! Už to začalo! Chytil nic nechápající Okriaxeu za ruku a táhl ji ke dveřím. Cestou sáhl po meči, který si i s opaskem pověsil na opěradlo židle. Stačil ho vytasit právě včas. Okna se rozlétla, sklo se z nich vysypalo na podlahu, dovnitř se v oblaku tmy a dusivého pachu dralo něco, pro co nikdo z hostů neměl jméno.</p>
<p>Spár na konci tuhého kožnatého křídla se už sápal po Ikvarově ženě, ale díky zbrojířově rychlosti skončil uťatý na prknech podlahy, párkrát sebou zaškubal a znehybněl. Ikvaro v obraně nastavil meč rovně před sebe a zuřící zraněný netvor se na zbraň nabodl. Místnost byla náhle plná křiku, střepů z rozbitých oken, krve a hrůzy. Křídlatých příšer se objevilo několik a těch pár duchapřítomných mužů, kteří se včas chopili zbraní, na ně nestačilo. A země se třásla. Ikvaro s mečem v ruce vlekl Okriaxeu ven z domu. Nevšímal si Jejího nářku, nedbal, že se vzpouzí a volá dceru. Daidrax má lepší ochránce, pomyslel si hořce.</p>
<p>Ebech se pověsila na ocas netvora, který se právě vrhal do dveří, jimiž proběhl Ikvaro se ženou. Její hubené, vyschlé ruce projevily nečekanou sílu a přitahovaly se blíž a blíž. Obluda vztekle kroutila krkem a pokoušela se ji kousnout. Ebech se jednou rukou pustila, rozmáchla se dýkou a zabodla ji příšeře do svalnatého stehna. V tom okamžiku ji zraněný pařát netvora řádně nakopl, až spadla, dýku však nepustila. Silný ocas jí ovinul krk a škrtil, cítila, jak ji drásají spáry i zuby, ale nepřestávala slepě bodat kolem sebe. Uspokojovalo ji, že každou ranou zasahuje. Když už mám zahynout, ať jde ta zrůda se mnou, pomyslela si posledním zbytkem jasného vědomí. Pak už nevěděla nic, ale její ruka ještě několikrát bodla, než ochabla, a každé bodnutí připravilo podsvětního netvora o trochu sil. Ikvaro a jeho žena stačili uniknout.</p>
<p>Několika hostům se také podařilo dostat k východům včas. Krváceli ze šrámů, jež jim způsobily zuby a drápy příšer, byli na smrt vyděšeni, ale volní. Dům se otřásal stále silněji, v sále ještě zuřil boj, lidé však prohrávali a umírali, padali na podlahu a už nevnímali, jak se trhá a postupně se i s nimi propadá do neznámých hloubek.</p>
<p>Otřesy se rozšířily na celé město. Zdi domů pukaly, střechy se hroutily, lidem, prchajícím do zahrad, se pod nohama otevíraly bezedné propasti. Potoky se ztrácely v zemi a syčely, jak se tam setkávaly s čímsi zlobně rozžhaveným. Celé domy mizely před očima zoufalých majitelů, děti padaly do propastí před očima zoufalých matek. Metq se toho dne skládal z nářku, jekotu a smrtelného děsu. V noci z trhlin v zemi šlehal oheň. Lidé prchali do lesů a třásli se pod mocnými stromy. I tam byly cítit otřesy země. Až k ránu nastal klid.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Daidrax se držela Glencových hustých chlupů, svírala koleny jeho hřbet a snažila se nespadnout. Tvář zabořila do psího kožichu, nechtěla vidět nic kolem sebe. Stačilo jí, co slyšela. Křik, tupé údery, třesk skla, okna pukají, zdi se hroutí, všechno se bortí, padá, co s tím vším v podsvětí budou dělat? K čemu jim to bude? Tolik domů. Tolik mrtvých. K čemu? Chtěli přece jenom mě! Pronásledují mě? Ženou se za námi? Můžeme jim vůbec utéct?</p>
<p>Glenco mířil do lesa severně od města. Do Bílého háje. Lide tu část lesa tak pojmenovali podle stromů s bílou kůrou a světlými žlutobílými listy, které se zdály zelené jen za soumraku nebo za deště. Pes uháněl rychleji než kůň na závodech; věděl, že jeho kočičí přítelkyně se kdesi za nimi rve se Stíny, které dnešního dne náhle děsivě zesílily, a snaží se je zmást a svést ze stopy. Holčička, kterou nesl na zádech, moc nevážila, ale pro psa, i pro velkého psa, byla těžká až dost, měl-li si udržet rychlost. Dostat se do Bílého háje! Tam se podsvětním přízrakům nebude líbit. Tam ztratí pořádný kus své síly! Glenco by nedokázal vysvětlit, proč tolik spoléhá na Bílý háj, prostě věděl, že to světlé místo má zvláštní moc. Možná tam byl pohřben velký bílý čaroděj. Nebo tam býval klášter některého z dávných bohů světlé strany, kdopak se vyzná v paměti ubíhajících staletí!</p>
<p>Zezadu se ozvaly děsivé skřeky. Niviat bojuje! Daidrax vykřikla: „Zastav, Glenco! Poběžím sama, ty pomoz Kočičce! Sejdeme se v Bílém háji!“</p>
<p>Váhavě zvolnil běh. Daidrax využila jeho nejistoty a sesmekla se mu ze hřbetu. Upadla, ale hned byla zase na nohou a pelášila k lesu. Teď už neváhal. Se zuřivým štěkotem se obrátil zpět. Do boje!</p>
<p>Příšery byly v přesile. Kolik jich jen toho dne podzemní páni poslali na svět! A všechno kvůli jedné dívence! Niviat měla bílý kožíšek zbarvený doruda, ale ta krev na něm nebyla její. Obludy sice měly křídla, jejich rozměry jim však nedovolovaly tak hbité obraty, aby kočku mohly uchopit do spárů. A kočka měla také drápy, a pěkně ostré, i když malé. Kromě toho byla mnohem chytřejší a velice je nenáviděla. Keře, roztroušené balvany, skalky i krtčí hromádky jako by stály na její straně, pletly se okřídleným zrůdám do cesty a zlomyslně je nechávaly do sebe narážet.</p>
<p>Niviat útočila na oči. Glenco na černá, holá hrdla netvorů. Kousal a rval je, a brzy i jeho srst zrudla krví. Byl to strašlivý boj a kočka i pes utrpěli zlá zranění, ale zvítězili. Umírající zrůdy se pozvolna propadaly do země, jež sténala, jako by je odmítala přijmout. Glenco ležel na trávě, dýchal s vyplazeným jazykem. Niviat se choulila u jeho boku a pokoušela se lízat střídavě své i jeho rány. Neměli sílu zvednout se a jít za Daidrax do Bílého háje.</p>
<p>Pak se objevil <emphasis>pán podzemí</emphasis>. Týž, který odvedl do podsvětí Ysquanira, poznala Niviat. Mít tak aspoň trošičku síly! Moci ho zakousnout, vyškrábat mu oči, způsobit mu bolest!</p>
<p>„Tolik úsilí, moji prokletí Zrânové,“ zasmál se Kiwojor. „Tolik krve‚ a pro nic! Mým sluhům Bílý háj vadí, jistě, je to světlé místo, ale mně ne! Já to dítě dostanu!“ Zamnul si ruce. „Proč mě nenapadlo dřív, že děti nikdo nevyměnil! Že chlapce prostě převlékali za holku!</p>
<p>Cha! Byl jsem hloupý, moji nepřátelé! A ten nedopečený čarodějíček mi nic neprozradil. Zdržel mě. Ta jeho tvrdá hlava! Ale už to nebude dlouho trvat. Moje záležitost je na dobré cestě. A vy, vy jste pro změnu na cestě do podsvětí. Připojíte se ke svým krajanům.“ Mávl rukou a Glenco i Niviat pocítili, jak je zem vtahuje do svých útrob. Tah, vyrážející dech z plic, tlak drtící kosti, bezmocný vztek, hrůza, bolest, tma… Tma všude kolem i v hlavě. Nekonečná cesta bolesti, horší než smrt.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Daidrax se valily z očí proudy slz, ale ústa měla pevně sevřená a dýchala úplně potichu. Dělala se neviditelnou navenek i uvnitř tak, jako když chtěla být sama, a matka nebo Ebech se po ní sháněly. Krčila se za skalkou v mělkém dolíku zarostlém planými domínky. Mezi jejich pichlavými větvemi viděla všechno. Strašlivý konec svých drahých přátel. Svého úhlavního nepřítele. Vítězný škleb, jenž z jeho krásné tváře udělal odpornou masku. A slyšela bolestný nářek Kočičky i hluboké, nenávistné Glencovo vrčení. A také teď věděla, že pán podzemí se mýlí. On si myslí, že jsem kluk. A že se schovávám v Bílém háji… Doopravdy uvažovat začala, až když se temný vzdálil. Musím do Strží. Tam mě určitě nebude hledat. Protože Strží se každý bojí a babky o tom lese vykládají hrůzostrašné příběhy. Jenomže já se nebojím vymyšlených příšer. Mně stačí ty opravdové.</p>
<p>A už zase upalovala, co jí nohy stačily. Kolem Metqu, nejkratší cestou na opačnou stranu města, do temného, jehličnatého lesa. plného skal a zbrázděného hlubokými průrvami, starými ranami země, nevalně zahojenými porostem keřů s jedovatými bobulemi. Staré rány v lese a nové rány ve městě, myslela si Daidrax, půda se třese, město se potápí jako loď na moři a lidé utíkají, prchají, padají, jak jim vlny prudkého pohybu země podrážejí nohy, všichni jsou na útěku, ale nikdo nezamíří sem.</p>
<p>Zakopla. Upadla do něčeho měkkého a odporného na omak, do nosu ji udeřil strašný pach. Vyskočila, donutila žaludek, aby se vrátil na své místo. Vlastně ji přítomnost mrtvé dvojhlavé obludy příliš nepřekvapila. Ovšemže ji Ikvaro nešel pohřbívat! A Glenco také ne. Niviat povídala, že toho měli oba dost a určitě netoužili vracet se na tohle bojiště… Je to hnusná zdechlina, ale tenhle vylomený zub by se mohl hodit, uvažovala Daidrax chladně. Je pěkně ostrý. Budu mít zbraň! Sebrala zub a seběhla, či spíš sklouzla do strže k nejbližšímu potoku, aby ze sebe smyla a ze šatů vyprala ten zápach. Když se jí to z větší části podařilo, uvědomila si, že právě teď se nachází na nejbezpečnějším místě v celé Ulmii. Tady ji ten šeredně krásný pán podzemí určitě nebude hledat. Neboj se tmy a nemysli na tu mršinu nahoře, přikázala si přísně. Později se vrátíš do Metqu a najdeš si něco k jídlu. Pomalu se přestávala třást. Zívla. Byla vlastně hrozně unavena. Spát? Hlídat? A proč? Nenajdou mě. Znovu zívla, zavřela oči. Na samém krajíčku spánku ji napadlo, že se musí stát čarodějkou, aby pomstila své přátele.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(23)</emphasis></strong><strong><emphasis>Zkáza Metqu</emphasis></strong></p>
<p>Rongen zastavil vůz. Na rozcestí rostl mohutný strom s bílou kůrou, jehož kmen by neobjali ani dva dospělí chlapi. O bílý kmen se opíral černovlasý muž v černém. Ruce i čelo tiskl ke kůře a nehýbal se.</p>
<p>„Čekáš na mě?“ zeptal se kupec mírně.</p>
<p>Muž se otočil. Pod očima měl hluboké stíny, vypadal vyčerpaně. Přikývl. „Vezmeš mě? Neodradí tě, cos o mně slyšel na Chranowě?“</p>
<p>„Mám vlastní hlavu,“ prohlásil Rongen. „Yelinen vědomě lže. Tuší, že máš pravdu. Napadlo mě, že se bojí o svůj úřad. Všude na světě se mocní starci bojí mladíků, kteří by je mohli nahradit. Proč by tomu u čarodějů mělo být jinak?“</p>
<p>„Zajímavá myšlenka,“ poznamenal Ysquanir, odlepil se od stromu a vyšvihl se k Rongenovi na úzké dřevěné sedátko. „U čarodějů by tomu <emphasis>mělo</emphasis> být jinak. Ale možná není. Jsou to lidé. Jenom lidé.“</p>
<p>„Trochu mě vyslýchali,“ pousmál se kupec. „Neškubej sebou. Velmi slušně. Ale moc jsem jim toho neřekl. Nic o tobě nevím.“</p>
<p>„Byl u toho Elsornir?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>„Ano. Probodával očima sochaře. Pěkný souboj, škoda jen, že já rozumím spíš šermu a pěstním zápasům.“</p>
<p>„S chutí bych ho zabil,“ vybuchl Ysquanir.</p>
<p>„Elsornira?“ Rongen se ušklíbl. „Pamatuješ si malé bolesti? Já myslel, že jsi zažil horší věci.“</p>
<p>„Jistě. Pamatuju si ale ponížení. Přišel jsem na Chranow s důvěrou…“</p>
<p>„Chápu. Snad chápu.“ Rongen zmlkl. Kopyta koní klapala po cestě a kola vozu drkotala. „Vracím se do Metqu,“ ozval se kupec po chvíli. „Čarodějové ode mě koupili i meče. Chystají se do války. Aspoň to tak vypadá.“</p>
<p>„Souvisí to s mým nezdařeným posláním,“ kývl Ysquanir. „Opravdu nevím, co mám teď dělat. Jsem neschopný hlupák, a ne čaroděj!“</p>
<p>„Nevím, jestli jsi hlupák, ale zato je mi jasné, že jsi skvělý bojovník,“ zasmál se Rongen. „Jeden meč jsem neprodal. Je tvůj.“</p>
<p>„Mohu zaplatit,“ namítl Ysquanir.</p>
<p>„Vím. Tohle je napůl dárek, napůl odměna. Ikvarovy meče jsou nejlepší. Vzpomínáš, jak se o ně drali ti chlapi u Zlaté závory? Nabízeli hotové jmění!“</p>
<p>„Právě proto…“ začal Ysquanir, ale kupec ho zarazil.</p>
<p>„Ticho. Už ani slovo. V Metqu tě s mistrem seznámím. Obvykle jezdívá se mnou, jenže tentokrát mu v tom zabránily závažné okolnosti.“</p>
<p>„Proč se tak uculuješ?“ zajímal se Ysquanir. Natáhl se dozadu, nahmatal meč zabalený v plátně. Zdálo se, že se mu trochu zlepšila nálada. Vybalil zbraň a zálibně si ji prohlížel, ohmatával a potěžkával.</p>
<p>„Ikvaro se totiž žení. Bere si krasavici skoro o dvacet let mladší, Šlechtičnu! Ucházel se o ni sedm let!“</p>
<p>„Hezké,“ řekl zasněně Ysquanir. „Sedm let… Co na to její rodiče?“</p>
<p>„Je vdova, takže o sobě rozhoduje sama.“</p>
<p>„Vdova?“ Ysquanir si přetřel dlaní čelo. „Jak se jmenuje?“ Vlastně se nemusel ptát. Věděl, co uslyší.</p>
<p>„Okriaxea,“ odpověděl Rongen. „Zbledl jsi.“</p>
<p>„Já vím,“ řekl Ysquanir. „Neboj se. Nebyli jsme milenci. NIC takového. Jak se má Daidrax?“</p>
<p>„Dobře. Ikvaro ji má moc rád. Ona jeho také… Bude to báječná rodina.“</p>
<p>„To bych jim strašně přál,“ vzdychl Ysquanir.</p>
<p>Za říčkou Zrzavkou, jež dostala jméno podle železité příměsi ve vodě, začali potkávat uprchlíky. Někteří se nechtěli ani na chvilku zastavit, jen spěchali, s hrůzou v bledých obličejích a koktavými zvěstmi o nadcházející zkáze Ulmie, dál, k horám, ke hranicím Simurlie. V Modřínovém průsmyku se s velkými obtížemi vyhnuli povozu naloženému majetkem prchajících. Zatímco Ysquanir opatrně řídil Rongenovo spřežení a současně uklidňoval druhý pár koní, kupec se stačil vyptat ženy, usazené na kozlíku, na události v Metqu.</p>
<p>„Musela to být opravdu hrůza,“ vyprávěl pak svému společníkovi. „Takové zemětřesení nikdo nepamatuje. Jen nechápu, proč jsou ti lidé tak strašně vyděšení. K zemětřesení může dojít vždycky a všude, a podle mě není příliš pravděpodobné, že by se v následujících sto letech opakovalo!“</p>
<p>„Bylo to něco víc než zemětřesení,“ zabručel Ysquanir. „Zeptám se toho mládence s ovázanou hlavou…“</p>
<p>Mladík poznal kupce Rongena a zatvářil se velmi lítostivě. „Tvůj přítel Ikvaro už nežije,“ řekl. „Byl jsem na té svatbě. Na hostině se objevily jakési příšery. Okřídlení netvorové z podsvětí. Vážně, přesně takové jsem viděl jako kluk na obrázcích v knize bájí. Vrhli se na nás, většinu hostí roztrhali, jen pár se nás ubránilo. No vážně, třesu se ještě teď, a jsem moc rád, že mě táta špatně vychoval, takže jsem měl po ruce meč i na svatbě. Nebýt toho, dostali mě taky… Potom začaly ty otřesy, Ikvarův dům se propadl, po něm ještě spousta dalších, prostě z Metqu zbyly rozvaliny a mezi nimi strže, jaké ani kůň nepřeskočí.“</p>
<p>„Viděl jsi Ikvara mrtvého?“ zeptal se Rongen napjatě.</p>
<p>„Ne. Ale všechno se tam třáslo a propadalo… Nedoufej.“</p>
<p>„Podařilo se tobě nebo jiným zabít některou z těch podzemních potvor?“ Ysquanir se naklonil dopředu, jako by mu na odpovědi velmi záleželo.</p>
<p>„Nevím… Asi ne. Mám dojem, že se taky propadaly do země. Moc jsem nekoukal, jestli živé nebo zabité. Měl jsem naspěch, víš?“</p>
<p>„To jistě,“ zamumlal Ysquanir. „Utekli všichni obyvatelé Metqu?“</p>
<p>„Všichni, kterým zůstaly nohy a rozum,“ odvětil mladík. Zamával jim a pokračoval v cestě.</p>
<p>„Ja tam stejně pojedu,“ prohlásil Rongen vzdorně.</p>
<p>„Dobře. Kdybys nejel, musel bych pěšky,“ kývl Ysquanir. „Divil bych se, kdyby Ebech vůbec nic nevytušila.“</p>
<p>„Znáš i chůvu?“</p>
<p>„Je to vědma. Tvrdila, že dokáže ochránit Okriaxeu i její dceru.“</p>
<p>„Hm, hm,“ vzdychl Rongen.</p>
<p>Metq vypadal skutečně tak, jak ho ovázaný mladík vylíčil. Rongen s Ysquanirem nechali vůz na kraji města a vydali se na průzkum pěšky. V domech, které se nepropadly, ani je úplně nesrovnaly se zemí mohutné otřesy půdy, zbyl opuštěný nábytek a dokonce dost cenných věcí; bylo znát, že majitelé odtud odcházeli ve velkém chvatu.</p>
<p>„Kdy asi žena zapomene na své šperky?“ přemítal nahlas Ysquanir, potěžkávaje v rukou zlatý náramek, který našel v nezamčené zásuvce stolku pod rozbitým zrcadlem. „Když jí jde o život. Nebo o život jejích dětí…“</p>
<p>„Pojďme tudy,“ ukázal Rongen na prázdné koryto potoka, jenž se při pohromě ponořil pod zem a bublal teď v hluboké jámě pod jejich nohama. „Za tím náměstíčkem se žlutými keři stál Ikvarův dům. Tady se propadla i skála. Byl v ní takový úzký tunel, místo pořádné ulice… Vždycky jsme se smáli, že nesmíme ztloustnout, jinak se neprotáhneme. Teď se tudy protahují nějaké podsvětní potvory.“</p>
<p>„Obyvatelé podsvětí si umějí skálu otevřít,“ řekl Ysquanir. „Pozor!“ Zachytil Rongena v poslední chvíli. Kupci ujely nohy po vlhkém drnu, málem by se býval zřítil do propasti, v níž to ještě narudle doutnalo.</p>
<p>„Uf. Díky, příteli.“</p>
<p>„Raději se držme dál od krajů. Oheň tam dole je dosud živý.“</p>
<p>„Opravdu jsi byl v podsvětí?“ zeptal se tiše Rongen.</p>
<p>„Ano.“ Ysquanir zkusil nohou prkno, které kdosi položil přes úzkou trhlinu. Opatrně vykročil. Rongen ho následoval, přemáhaje závrať. „A na víc se teď neptej. Možná jindy.“</p>
<p>„Tohle je to náměstí,“ hlesl Rongen. „Tenhle dům, tedy ta zeď, která z něj zbyla, patřil pekaři Avanovi. Vedle bylo zelinářství. Veliká zahrada, krásné záhonky s pěknou, šťavnatou zeleninou. Člověk si mohl přímo vybrat, natrhat, oprat v korytě s vodou… To koryto tady zůstalo, vidíš? Zahrada je pryč. A dům vypadá jako vykotlaný zub.“</p>
<p>Ysquanir na půl ucha naslouchal Rongenově úsporné, ale o to působivější pohřební řeči nad městem. Současně pátral po tom člověku, který je pozoroval z úkrytu pod překoceným dřevěným plotem. Ten člověk měl strach, ale neztrácel rozvahu. Dělal se neviditelným zvečí i uvnitř. Jakživ jsem nepotkal nikoho, kdo by tohle uměl, říkal si Ysquanir. Rád bych toho chlapíka poznal, jenomže jak překonat jeho obavy? A pak pochopil. On se neskrývá před námi! On ví o příšerách z podsvětí. Těch se bojí, ne nás!</p>
<p>Po zbrojířově domě zůstala jen díra v zemi. Hluboká zející propast.</p>
<p>„Tohle nebylo obyčejné zemětřesení,“ řekl Ysquanir. „Ten mladík si nevymýšlel, ani nebyl opilý. Tady pracovali páni podzemí.“ Tiše doufal, že neznámý opustí svůj úkryt a ukáže se. Ne. Nikde se nic nehnulo. Rongen si držel dlaně na tvářích a upíral prázdný pohled do jámy. Nebudu toho neznámého děsit, rozhodl se Ysquanir. Když se dokázal o sebe postarat při té pohromě, dokáže to i teď. Kdoví, třeba bych ho svým pátráním dokonce ohrozil…</p>
<p>„Možná Ikvaro žije,“ pravil nahlas. „Možná ho Ebech varovala a on uprchl včas i s rodinou… Kam by asi šel?“</p>
<p>„Do Pechque,“ prohlásil okamžitě Rongen. „Už nějakou dobu se vykládá o neklidné severní hranici. Ti barbaři, co kočují s koňmi a ovcemi po Půlnočních horách a staví si osady v kráterech vyhaslých sopek, prý se dávají do pohybu a hrozí vpádem do Ulmie. Jestli bude válka, král Gmivara bude potřebovat zbrojíře.“</p>
<p>„Jasné,“ kývl Ysquanir. „Takže jedeme do Pechque. Totiž, až se podíváš na svůj dům.“</p>
<p>„Bojím se toho,“ zašeptal Rongen. „Nemám rodinu, ale ten dům jsem měl rád. Sám jsem ho postavil.“</p>
<p>„Musíš se přece dovědět pravdu!“ Ysquanir kupce uchopil za paži, jemně ho podepřel a postrčil dál od okraje propasti. „Jdeme!“</p>
<p>Daidrax si oddechla. Kdyby to byl Rongen sám… Ale ne, ani jemu bych se neukázala. Co když tady někde číhají Stíny? Nebo samotný podzemní pán? Radši ať nikdo netuší, že žiju. Ten druhý vypadal divně. Dobrý i nebezpečný současně. Ostré oči… Vidí hluboko. Má sílu. Zvedl by mě dvěma prsty. A jako by měl s sebou kousek podsvětí. Záavan podzemního ohně. A ještě něco. Znám ho. Já ho snad odněkud znám…</p>
<p>Potlačila náhlou touhu vyskočit a rozběhnout se za ním. <emphasis>Zachr</emphasis><emphasis>aň</emphasis><emphasis> mě, pane!</emphasis> Ale ne. Nechci přece nikoho ohrozit. Musím zůstat sama. Vzlykla. Sama… Možná umřu hlady. Až dojdou zásoby v těch domech, kde zůstaly neporušené spíže. Dobře, tak umřu. Ale s čistým svědomím, že jsem udělala, co bylo mou povinností a nestáhla už s sebou nikoho dalšího.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(24)</emphasis></strong><strong><emphasis>Válka se Seveřany</emphasis></strong></p>
<p>Král Ulmie Gmivara pochodoval po své pracovně a hněvivě si měřil malby na stěnách, znázorňující – jak jinak – výjevy z bitev.</p>
<p>Proč!? Zrak mu zabloudil ke stolu, na němž ležel list, popsaný ozdobným písmem. Vyhlášení války! Co chtějí Seveřané v chudé, hornaté Ulmii? Oč jim jde, kočovníkům? Chtějí snad pást své ovce na našich strmých svazích? Vždyť naše hory jsou leckde vyšší a skalnatější než ty jejich! Ani tu není o mnoho tepleji, a nemáme zde žádné horké prameny, na jaké se v Půlnočních horách narazí málem na každém kroku. Barbaři. Ani krále nemají. Na listu je deset podpisů, na všech je znát, že podepsaným kdosi vedl ruku. Těžké ruce mají kočovníci ze Severu! A nemají ani tolik slušnosti, aby si vymysleli záminku k vypovězení války. Válka bez důvodu. Kdo to kdy viděl!</p>
<p>„Veličenstvo!“ ozval se ode dveří jeho válečný pobočník. „Nemůžete tady takhle pobíhat až do rána! Unavíte se!“</p>
<p>Gmivara by drzého pobočníka nejspíš rychle vykopl a ještě za ním hodil pár ošklivých slov, jenomže za důstojníkem stála Cheda. Dobře věděla, že její přítomnost z krále dělá lepšího člověka. Přinejmenším člověka s lepším chováním.</p>
<p>„No dobře,“ zavrčel Gmivara. „Jdu spát. Ať mi donesou víno, jinak začnu zase pobíhat, pro změnu po ložnici.“</p>
<p>Cheda se usmála a ten úsměv mu zavoněl jako růže. Křehká růže na dloouhém stonku; taková byla Cheda. Rty měla jako vzácné zahradní jahody, oči jako nebe uprostřed léta.</p>
<p>„Poslala jsem pro Wairona,“ řekla. „Určitě už dávno zapomněl, oč jste se před léty pohádali. A jistě ho už manželství hrozně nudí“</p>
<p>„Ty rozhoduješ za mě?“ podivil se král, ale jen naoko. Znal ji dobře a ona dokonale znala jeho. Přistoupil k ní, položil jí ruce na ramena, zahleděl se na ni ze vzdálenosti napjatých paží. Byly to dlouhé paže; král byl vysoký muž.</p>
<p>„Čtu tvé myšlenky, králi, bratranče,“ pravila vážně. „Potřebuješ Wairona. A on se na boj přímo třese. Po sedmi letech klidu! Umíš si to představit?“</p>
<p>„Nechápu, jak to vydržel. Sedm let sedět doma s manželkou. Kolik že má dětí?“</p>
<p>„Šest. Tedy, šest jich má s Jargou.“</p>
<p>„Jsi zlomyslná, sestřeničko.“</p>
<p>„Já vím… Wairon přijede a bude celý žhavý do války.“</p>
<p>„Chedo. Jeden hrdina, byť sebeslavnější, nám nepomůže. Máme příliš malé vojsko. Vždyť jsme nikdy doopravdy neválčili…“</p>
<p>„Při jejich barbarském způsobu boje má i jediný schopný válečník velkou cenu,“ ujistila ho sestřenice. „Bojují rozptýleni, každý na svou pěst. Přečetla jsem si o tom v kronikách.“</p>
<p>„Ty jsi tak vzdělaná,“ řekl. „A krásná.“</p>
<p>„Gmivaro! Jsi král,“ připomněla mu.</p>
<p>„Ano. To mi vysvětluješ už tři roky,“ vzdychl. „Nevíš, proč s námi chtějí válčit?“</p>
<p>„Nu, já osobně se domnívám, že jim jde o volnou cestu do Simurlie,“ prohlásila Cheda.</p>
<p>„To aby snad zbořili hory!“</p>
<p>„Možná to udělají,“ pravila Cheda s nepřítomným výrazem.</p>
<p>„Poslyš, bratranče. Stala se mi divná věc. Šla jsem se služebnou a straží po trhu, prohlížela si látky a ovoce a tak… Najednou mě upoutal vysoký muž, který tam skládal nějaké bedny a pytle z vozu. Byl to kupecký vůz se znakem Metqu. Pak jsem zahlédla majitele, Rongena z Metqu. Znáš ho, vozil ze Simurlie voňavky a víno a další věci…“</p>
<p>„Jistě. Rongena zná v Ulmii každý.“</p>
<p>„Vypadal zničeně. Bledý, strhaný…“</p>
<p>„Není divu. Podle všeho to zemětřesení v Metqu muselo být strašné. Zřejmě přišel o všechno.“</p>
<p>„On si poradí,“ mínila věcně Cheda. „Trochu jsem se schovala za stánek s látkami a kapku jsem poslouchala.“</p>
<p>„Ostudo,“ pravil král něžně.</p>
<p>„Nikdo mě neviděl. Tak ti dva, Rongen a jeho dlouhý pomocník, se loučili. Litovali, že nenašli nějakého společného známého. Snad se obávali o jeho život, ale to jsem zrovna přeslechla. Už jsem ti řekla, že ten mladý měl černé vlasy? Takové zvláštní, kudrnaté, jako čepici. A oči jako noc… Povídal Rongenovi, že už se nebude vracet. Že se na tu divnou válku podívá zblízka.“</p>
<p>„Musela jsi mít uši jako netopýr!“</p>
<p>„To tedy ano.“ Cheda se lehce otřásla. „A teď to přijde, bratranče… Ten muž mě opravdu vyděsil. Otočil se, jako by cítil, že ho někdo pozoruje, podíval se na mě. Vystoupila jsem ze stínu jakoby nic. Pořád na mě koukal. Viděl mě i zevnitř! Nelžu. Bylo to hrozné, ty oči pálily a bodaly a bylo v nich něco nelidského… Potom se usmál a rázem z něj byl ten nejhezčí muž na světě.“</p>
<p>„To je všechno?“ Král se zatvářil znuděně. Nejhezčí na světě! Pch.</p>
<p>„Ne. Není. Podívej.“ Poodhalila si krajkovou košili a ukázala mu místo, kde ještě včera dřepěla mezi jejími pěknými ňadry ošklivá růžová bradavice. Byla pryč.</p>
<p>„To se prý občas stává,“ řekl Gmivara. „Ty si to spojuješ s tím mužem?“</p>
<p>„Určitě. Kdybys viděl ty oči!“</p>
<p>„Nejsem ženská,“ zavrčel. „Nezamiluju se do chlapa.“</p>
<p>„Já se nezamilovala!“ odsekla. „Nejsem jako ty! Tři roky ti vysvětluju, že my dva se nemůžeme vzít! Víš přece, jak to v našem rodu chodí. Z příbuzenských sňatků se rodí děti, které do deseti let umírají na svalovou slabost. A král potřebuje dědice!“</p>
<p>„Nebylo by lepší, kdyby takový rod vymřel?“ nadhodil Gmivara.</p>
<p>„Zešílel jsi,“ řekla důstojně. „Mysli raději na něco rozumného. Jestli je ten muž čaroděj, mohl by se nám hodit. Víš, že naši předkové mívali ve vojsku vždycky aspoň jednoho čaroděje!“</p>
<p>„Hm. Nemám zdání, jestli takový čaroděj vůbec unese meč“ zabručel král.</p>
<p>„Tenhle vypadal, že unese cokoli,“ prohlásila Cheda.</p>
<p>„Jak byl starý? Staří mistři bývají strašlivě nafoukaní.“</p>
<p>„Spíš mladý. Já nevím. Obvykle to odhadnu přesně, ale… Ty oči mě matou. Byly mnohem starší než on.“</p>
<p>„Ještě jednou uslyším o jeho očích, a dám ho popravit!“ pohrozil Gmivara. „Kde se ubytoval?“</p>
<p>„U Modrého brku. Pošleš pro něj?“</p>
<p>„Pošlu.“</p>
<p>„Gardu?“</p>
<p>„Jak jinak.“</p>
<p>„Půjdu také. S čaroději se musí zacházet slušně, a ti tví vzteklouni gardisté ani netuší, co je to slušné chování.“</p>
<p>„Ty? Dáma? S gardou?“ Zamračil se jako před bouřkou.</p>
<p>„Válečný stav dovoluje leccos, co v míru neobstojí,“ ušklíbla se vesele, uklonila se a zmizela. A jde rovnou k domku gardistů, pomyslel si odevzdaně. Celá Cheda. Vždycky si dělá, co chce.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Hostinský od Modrého brku se řádně vylekal. Hostinští, zvláštní věc, nemívají nikdy docela čisté svědomí. Když do výčepu vpochodovala královská garda, statný chlapík v zástěře zbledl.</p>
<p>„C-co si přejete?“ vykoktal.</p>
<p>Cheda vstoupila až za královskou stráží. „Hledáme jednoho muže. Bydlí tu. Vysoký, černovlasý…“</p>
<p>„Ach, ten…“ Hostinský se zatvářil velice nejistě. „Zatknete ho?“</p>
<p>„Proč? Něco provedl?“</p>
<p>„N-ne… Odpusťte, vzácná paní,“ hlesl hostinský, „jen mě to tak napadlo. Je v patře. Třetí dveře vpravo. Má u sebe dívku.“</p>
<p>Cheda pocítila slabé znechucení. Zklamání. Čaroděj, který se zahazuje s děvkami? Pokynula gardistům, na schodech zadusaly těžké kroky. V pokojíku seděla na posteli jen vyděšená dívka. Zjevně patřila k zaměstnancům hostince.</p>
<p>„Kde je ten chlap?“ houkl na ni velitel oddílu.</p>
<p>„Utekl. Oknem,“ vyhrkla. „Najednou přestal mluvit a… Skočil dolů do dvora.“</p>
<p>„Teď?“</p>
<p>„No… Před chvílí. Dřív, než jsem vás zdola uslyšela.“</p>
<p>Ten má ale uši, pomyslela si Cheda. „Povídáš, že jste <emphasis>mluvili</emphasis>?“</p>
<p>Dívka zčervenala. „Ano, paní. Ptal se, odkud jsem a kolik je mi let, a taky říkal, že jsem hezká.“</p>
<p>‚„A zaplatil ti?!“</p>
<p>„N-ne. To bylo za ty potkany a myši. Prý je krysař nebo co.“</p>
<p>„Zbavil tenhle dům myší?“ Cheda v duchu pochvalně pokývala. Souhlasí. Pro čaroděje žádná námaha.</p>
<p>„Ano, paní.“</p>
<p>Zatímco Cheda rozmlouvala s děvčetem, gardisté prohledávali hostinec, dvůr a okolí. Po neznámém ani stopy. Výslech hostinského nepřinesl nic podstatného. Ten muž přijel s kupcem Rongenem, rozhodl se, že tu zůstane, nabídl se, že vyhubí v hostinci myši, a také to neprodleně provedl. Za odměnu si řekl o Imílu. Přímo o ni, jinou nechtěl. Cheda ho za to trochu vzala na milost. Chtěl dívku, která se mu líbila. Ne <emphasis>jakoukoli</emphasis> dívku. No dobře. Gardisté pobíhají po okolí, brzy budou o hledaném cizinci vědět všechny městské stráže. Najdou ho. Byla na něj zvědavá. Docela se jí zamlouvala představa, jak ho přivádějí v poutech. Pouta mu samozřejmě hned nechám sejmout. Ničím se neprovinil. Nebo ano? Proč vlastně uprchl? Hm. Spousta nevinných lidí uteče, když uvidí královskou stráž…</p>
<p>Vrátila se do paláce a vydala rozkazy. Okamžitě zpravit paní Chedu, jakmile se objeví cizinec od Modrého brku. Pak se odebrala do svých komnat a čekala. Do večera se nic nedělo a ona usnula v křesle. Někdo z tichých, neviditelných sloužících zapálil svíce… Probudil ji jemný dotek na tváři. Otevřela oči. Nad jejím křeslem se skláněl muž, jehož hledala polovina stráží z Pechque.</p>
<p>„Nebudeš křičet?“ ujistil se.</p>
<p>„Ne,“ vzpamatovala se. „Nemám ve zvyku ječet pro nic za nic.“</p>
<p>„A dávat lidi honit stráží pro nic za nic?“ Posadil se na paty a hleděl jí do tváře, na rtech mírně pobavený úsměv.</p>
<p>„Měli příkaz předvést tě, to je všechno.“</p>
<p>„Mávali meči a řinčeli řetězy.“</p>
<p>„Hm. Vojáci…“ vzdychla. „Jak ses dostal do paláce? Stráže spí?“</p>
<p>„Nespí. Prostě mě nikdo neviděl. Chybí ti ta bradavice, krásko?“</p>
<p>„Takhle s královou sestřenicí nikdo nemluví!“</p>
<p>„Chceš ji zpátky?“ zeptal se trpělivě.</p>
<p>„Ne!“ Zrudla.</p>
<p>Jeho malý úsměv se změnil. Byl teď mnohem přívětivější.</p>
<p>„Jsi čaroděj?“ položila svou otázku.</p>
<p>„Nedoučený. Nebo by se dalo říct samouk… Král hledá čaroděje? Bojí se kočovníků?“</p>
<p>„Ty o té válce víš?“</p>
<p>„Každý o ní ví. Lidé nejsou slepí ani hluší a umějí mluvit. Zůstal jsem tady kvůli Seveřanům.“ Najednou vypadal utrápeně. „Asi to nebude obyčejná válka, Chedo.“</p>
<p>„Co o ní víš?“</p>
<p>„Seveřany do Ulmie nic netáhne. Nemělo by. To znamená, že jsou používáni.“ Vstal. Ve světle svic se zdál ještě vyšší než předešlého dne venku na ulici.</p>
<p>„Používáni…“ To je ono, řeklo něco v její hlavě. „Kým?“</p>
<p>„Někým, kdo chce ničit, pálit, bořit, vraždit, nejdřív tady, potom v Simurlii… A také děsit. Začalo to v Metqu.“</p>
<p>„Tam žádní Seveřané nebyli.“</p>
<p>„Ne. Přesto to byl začátek.“</p>
<p>„Pověz mi konečně, co o tom víš!“ Vyskočila na nohy, vzápětí si uvědomila, jak je proti němu malá, a dostala vztek. Zabušila pěsti do stolu. „A rychle!“</p>
<p>„Nebo?“ Ušklíbl se.</p>
<p>„Zavolám… stráže!“</p>
<p>„Křičíš dost potichu,“ podotkl. „Víš, že jsi mi zkazila schůzku?“</p>
<p>„S děvkou,“ prskla pohrdavě.</p>
<p>„A víš ty vůbec, co jsem já?“</p>
<p>„Přece čaroděj.“ Upadla do rozpaků. Za jeho slovy bylo něco oěklivého. Nechtěla to slyšet.</p>
<p>„Sestřenice krále, teď zmizím,“ oznámil jí. „Nelekni se. Nechci tě polekat, opravdu.“ A zmizel.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(25)</emphasis></strong><strong><emphasis>Dobrovolníci</emphasis></strong></p>
<p>V Pechque a okolí nebylo mnoho mužů ochotných posílit královské vojsko, a tak verbíři, kteří na králův příkaz vyrazili do ulic města i do blízkých vesnic, neměli snadný úkol. Lidé v Pechque, a dost možná v celé Ulmii, už věděli, že se chystá válka se Seveřany, a většině z nich se honily hlavou spíš představy bezpečných úkrytů v horách, než hrdinských válečnických činů.</p>
<p>Verbíři brali každého, kdo se přihlásil, a raději se na nic nevyptávali. Urostlého chlapa s vlastním mečem si prostě zapsali, důstojník jen lehce zvedl obočí, když nový voják místo obvyklého křížku zběžně načmáral podpis, svědčící o vypsané ruce, ale neřekl nic a poslal ho spolu s hloučkem nachmelených mladíků do ubytoven. Od té chvíle neměli královští strážci naději neznámého od Modrého brku polapit.</p>
<p>Ysquanir se rozhlédl po dlouhém baráku s chatrnou doškovou střechou, pomyslel si, že ji bude muset při prvním dešti malinko spravit, a vybral si slamník pod oknem, nejvzdálenější ode dveří. Ostatní zájemce o toto výhodné, klidné lůžko rychle a důkladně přesvědčil, že na něj má právo. Nepoužíval při svém přesvědčování pěsti, ale lokty a hrany předloktí. S oteklými klouby na rukou se špatně čaruje.</p>
<p>„Nojo, nojo, ty ďáble,“ brumlal chlap se zápasnickými rameny a tlustým, tuhým břichem. „To stačí, každej to pochopil!“</p>
<p>„Utři si nos, kape ti krev na košili,“ poradil mu Ysquanir. „Je toho ještě moc, co nechápeš, ale postarám se, abys zmoudřel. Budete mě poslouchat. Vy všichni.“ Rozhlédl se, ujistil se, že nikdo nic nenamítá. Pak si lehl a hezky se prospal. Po tom skrývání minulé noci to už potřeboval. Hubený mladík s krátkými ježatými vlasy, povoláním nejspíš zloděj, jenž se do vojska schoval před dopadením a trestem, záhy zjistil, že spánek toho drzého samozvance je lehký. To zjištění ho velmi bolelo. Odplížil se ke svému slamníku a tiše se tam zkroutil do klubíčka.</p>
<p>„Co jsem říkal!“ chechtal se ramenatý chlap. „Učiněný ďábel!“</p>
<p>Při příchodu dalších nováčků se Ysquanir ani nevzbudil, nevyrušily ho drobné bitky o výhodná místa nebo jen tak, na přivítanou. Až tlustý zápasník surově zaútočil na štíhlého mladíka, který se sem mezi budoucí vojáky zřetelně nehodil. Ysquanir otevřel oči a posadil se.</p>
<p>„Hej, Ramenáči!“ zavolal. „Nech toho!“ Nemusel příliš zvyšovat hlas. Tlustý chlapík hocha pustil, jako by se spálil.</p>
<p>„Ten kluk přijde sem, vedle mě,“ pokračoval Ysquanir. Načež se obrátil ke všem zády a znovu usnul.</p>
<p>Útlý mladík se opatrně, jako by šlapal mezi vejci, přiblížil a složil svůj uzlík na vedlejší slamník. S obavou zašilhal nejprve po ostatních, ale ti mlčeli a odvraceli zrak, potom na záda svého ochránce. Nikdo z přítomných si nedovolil utrousit uštěpačnou poznámku o tom, jak si ten velký černý přivlastnil malého bledulku…</p>
<p>K pozdnímu obědu se Ysquanir konečně probudil. Protlačil se k pojízdnému kotli s polévkou, který se zastavil přede dveřmi baráku, vybral sobě a svému chráněnci dost slušné misky a mimochodem srazil k zemi hladovce, který pobral větší příděl chleba, než by mu správně patřil. Kuchařův pomocník v ušmudlané zástěře se na něj přátelsky zašklebil.</p>
<p>„Jo, pořádek, to mám rád!“</p>
<p>Při jídle se Ysquanir se svým sousedem seznámil. Dověděl se, že se jmenuje Manitieve, je básník a nikdy se nechtěl stát vojákem.</p>
<p>„Tak co tu děláš?“ podivil se Ysquanir.</p>
<p>„To ona,“ zamumlal Manitieve. „Pořád se mi posmívala. Musím vykonat nějaký hrdinský čin, jinak si mě nikdy nebude vážit!“</p>
<p>„Ach,“ zasmál se Ysquanir. „Kdyby <emphasis>ona</emphasis> viděla ty hrdiny v tomhle baráku a jejich činy! Co by asi řekla?“</p>
<p>„Půjdeme přece do války,“ namítl mladík.</p>
<p>„Když přežiješ výcvik,“ zchladil ho Ysquanir.</p>
<p>„Ty… už jsi byl ve válce?“</p>
<p>„Ne. Já byl jen v pekle,“ řekl Ysquanir. „Kolik je ti?“</p>
<p>„Šestadvacet.“</p>
<p>„Tak to jsme stejně staří.“ Znovu se zasmál, když spatřil na mladíkově tváři zřetelné pochyby. „Udělám z tebe hrdinu. Budeme to potřebovat,“ dodal vážně.</p>
<p>Výcvik byl zahájen téhož dne. Král Gmivara neměl času nazbyt, pozdravil dobrovolníky, seřazené na nádvoří, ze svého balkónu, a zmizel v paláci. A už pochodovali na cvičiště. Díky velkému spěchu se cvičitelé soustředili především na zacházení se zbraněmi a silně omezili pochodování v útvaru a další nepotřebné, víceméně ozdobné záležitosti. Ysquanir usoudil, že Gmivara za prvé není blbec, za druhé že si zjistil, jaký nepřítel proti němu stojí, a do třetice že má vojsko pevně v rukou.</p>
<p>Důstojník, pod jehož velení se Ysquanir dostal, záhy pochopil, že tento muž pro něj představuje vítanou pomoc, a svěřil mu dohled nad částí oddílu. Zato Manitieve byl přesně tak levý, jak Ysquanir očekával.</p>
<p>„Tebe zabijou v první bitvě,“ zavrčel znechuceně, když básník ani po desáté nedokázal napodobit držení zbraně a úder, který jim cvičitelé předváděli. „Pokud si omylem neusekneš hlavu.“</p>
<p>Básník mlčel a snažil se. Pot se z něj jen lil, a tak mu v těle nezbylo dost vláhy na slzy. Jinak by se určitě rozplakal. Po chvíli se nad ním Ysquanir slitoval a pronikl do jeho vědomí, aby tam maličko uspořádal básníkovy zmatené představy o pohybu. Tak, a je to. Manitieve se rozzářil. „Už jsem to pochopil!“ zvolal vesele.</p>
<p>Ramenáč, v zacházení s mečem nezkušený, zato od přírody silný a obratný, se rozchechtal. „Ale trvalo ti to, prcku!“</p>
<p>Ysquanir mu věnoval úsměv, při němž statný chlapík poněkud zbledl. „Ani ty toho ještě moc neumíš,“ prohlásil. „Ale neboj se, i z tebe bude hrdina!“</p>
<p>Konečně nastal večer, vraceli se do baráků. Společné umývání u dlouhého koryta, do něhož střídavě pumpovali vodu širokou trubkou s pohyblivým pístem, tím nově vynalezeným zařízením, o moc účinějším než obyčejný rumpál, bylo vítanou příležitostí k obhroublým poznámkám a žertíkům. Ysquanir si jich nevšímal. Jeho se ostatně netýkaly. Při pohledu na jizvy po spáleninách a čitelné stopy po spárech kdovíjakých příšerných zvířat na jeho kůži šprýmaře přecházela nálada. Manitieve odvracel zrak a bledl až do zelena.</p>
<p>„Otoč se, umyju ti záda,“ vybídl ho Ysquanir. Pod rukama cítil, jak se mladík chvěje. Čeho se bojí? Mě? „A teď ty mně,“ přikázal „Neměj strach, přitlač, tohle už dávno nebolí.“</p>
<p>„Kdes přišel k takovým ránám?“ zeptal se nesměle Manitieve.</p>
<p>„V pekle. Povídal jsem ti to.“</p>
<p>„Zajímavé,“ ozval se za nimi cizí hlas. Důstojník, pověřený výcvikem jejich oddílu, se pohupoval ze špiček na paty. „Chtěl jsem se zeptat, Ysque, kdo tě učil šermu?“</p>
<p>„Wairon. Ale už dávno.“</p>
<p>„Wairon nám přijde na pomoc,“ pravil důstojník.</p>
<p>„Nepozná mě,“ pokrčil rameny Ysquanir. „Byl jsem ještě kluk.“</p>
<p>„Hm, hm. Říkal jsem si, že do tvého baráku nemusím posílat na noc dozor, co? Zvládneš to? Nepobijete se tam?“</p>
<p>„Zvládnu, bez obav,“ řekl chladně Ysquanir. <emphasis>I ty mě budeš p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>slouchat, sdělil důstojníkovi nepozorovaně, pod slovy. Potřebuju aspoň stovku mužů, se kterými v případě potřeby udržím spojení. Musím je znát. Budu je znát. I tebe jsem si vybral…</emphasis></p>
<p>V baráku byl za nocí klid. Ysquanirovi muži se mezi sebou nervali a nehádali, velmi rychle si na sebe zvykli a rozuměli si. Při cvičení se jim neobyčejně dařilo, byli obratnější i vytrvalejší než jiné oddíly. Jejich velitel si říkal, že tak dobrý oddíl ještě nikdy necvičil.</p>
<p>Ysquanir si vybíral muže i v jiných barácích, mluvil s nimi a někdy se s nimi popral, aby je lépe poznal. Postupně nad nimi získával moc. Neuvědomovali si to, ale stávali se členy jeho malého tajného vojska. Vojska, které jako jediné dokáže čelit Seveřanům, ovládaným vůlí <emphasis>pána podzemí</emphasis>. Temný nepotřebuje tak složitou příprava ten má k ruce síly podzemí trvale. Bílý se musí přichystat. Musí své lidi naučit naslouchat nevysloveným příkazům. Musí je naučit na povel zešílet, právě tak, jako to dělá temný, ale na rozdíl od něj jim současně dává příkaz za každou cenu přežít, neboť jsou pro něj příliš cenní. Nebyl to snadný úkol, ale Ysquanir měl zkušenosti z podsvětí, kde ovládal lidi, otupené staletími věznění a utrpení, podobné víc zvířatům, nespolehlivé, zoufalé a nebezpečné. A byl vyzbrojen moudrostí starých Zrânů, která mu dodávala sil. Měl své vojsko pohromadě zhruba do deseti dnů.</p>
<p>Desátého dne večer dorazil do Pechque Wairon. Všechny oddíly se zdržely na cvičišti až do šera, neboť slavný hrdina si přál zhlédnout výcvik. Popravdě řečeno, mnoho neviděl, protože vojáci zírali víc na něj než na soupeře a dopouštěli se trapných chyb. Ysquanir vztekle sykl, když jeho velice opatrný výpad pronikl básníkovou chabou obranou a Manitieve utrpěl škrábanec na bradě.</p>
<p>„Kam koukáš?“</p>
<p>„Tam, co všichni,“ odsekl mladík. Sáhl si na bradu. „Nebudu mít jizvu?“ zeptal se s obavou.</p>
<p>„Ženám se to líbí,“ řekl Ysquanir. Do jisté míry, pomyslel si. Pokud si někdy najdu děvče, budeme se milovat potmě… Ucítil na sobě Waironův pohled. Nevýhoda vysoké postavy. Ještěže ho včera jeden z <emphasis>jeho lidí</emphasis>, vyučený holič, podle přání oholil a ostříhal úplně nakrátko. I tak se Wairon zachvěl.</p>
<p>„Co je ti?“ postřehla to Cheda.</p>
<p>„Nic.“ Wairon si přetřel víčka konečky prstů. „Zdálo se mi, že vidím známého.“</p>
<p>„Jeden z těch hochů prý povídal, žes ho učil,“ ozval se král Gmivara. „Jako kluka.“</p>
<p>„Těch kluků, co já učil,“ zabručel Wairon. „Většinou úplná nemehla.“</p>
<p>„Tenhle podle všeho není nemehlo,“ poznamenal král. „Pojďme, ve velkém sále už na nás čekají. Jsem moc rád, že jsi tady, Wairone. Opravdu.“</p>
<p>Cvičení toho odpoledne skončilo předčasně. Při jídle mládenci mluvili jedině o Waironovi, na přetřes přišly všechny povídačky o jeho hrdinských činech, ty zhruba pravdivé i ty úplně vymyšlené. Příchod velkého hrdiny vzbudil všeobecné nadšení. S Waironem přece nemůžeme prohrát!</p>
<p>„Vypadá utrápeně. Zešedivěl… Zlatovlasá Jarga je asi pěkná dračice,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>„Ty ji znáš?“ zeptal se Zloděj.</p>
<p>„Viděl jsem ji.“ Ysquanir zmlkl. Soustředil se na kroky blížícího se zla. Někdo z podzemních pánů dokázal dovést jeden kmen Seveřanů od hranic Ulmie až sem, k Pechque. Buďto se mu podařilo stráže na chvíli oslepit či omámit, nebo jeho bojovníci ze zálohy povraždili všechny malé královské oddíly, jak je postupně potkávali. Dnes v noci přepadnou palác. Tím začnou. V zemi vypukne zmatek, bezvládí, král je mrtev bez potomků, Wairon to odnese s ním…</p>
<p>Při večerním mytí Ysquanir vyskočil na kryt studny. „Dnes v noci se něco stane,“ pronesl svým obvyklým, klidným hlasem. Všechny hlavy se obrátily k němu. Muži se naučili poslouchat, když mluvil. „Buďte připraveni,“ pokračoval. „Mějte své zbraně po ruce. Spěte v botách.“ Podbarvil své krátké věty důraznou výzvou k poslušnosti. Ještě si nebyl <emphasis>svými lidmi</emphasis> zcela jist. Chtělo to ještě pár dní, trochu víc času! Teď už se nedá nic dělat.</p>
<p>Sílu člověk buď má, nebo nemá. Zápasu se naučí na ulici, šermu od slavného hrdiny, světlé straně kouzel od moudrého učitele. A v podsvětí pozná všechny stupně a tvary šílenství. Přežije, ovládne-li je; v sobě i v ostatních. Quermele, potřeboval bych tě vedle sebe! Žiješ ještě, příteli? Prokletí Zrânů… moje prokletí. Teď je předávám dál, tak jsem krutý.</p>
<p>Ysquanir si na samém začátku své strašné pouti dělal výčitky svědomí, ačkoli ještě k ničemu nedošlo. Neměl přítele, který by ho povzbudivě plácl po rameni, neměl ani milenku, která by se ho pokusila utěšit polibkem, na celém světě nebylo kněze, který by vyslechl jeho předčasnou zpověď. Nikdo nic neví, přemítal, ale jakmile tenhle boj jednou začne, už ho nezastaví vůbec nic, jedině smrt. Jenomže teď už není vyhnutí.</p>
<p>Vojáci si nepamatovali, že jim něco řekl, a o jeho obavách a nejistotě neměli nejmenší tušení, ale všichni se zachovali podle jeho pokynů. Dobře si je připravil.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Brána se rozlétla jakoby z vlastní vůle, do města se valí lavina jezdců, koně se řítí temnými ulicemi, kde se oddílu nikdo nepostaví na odpor, před důležitými domy a sídly bohatých pánů stráže mávají meči a zvedají kopí, vzápětí však tonou ve zdivočelé řece útočníků. Brána královského paláce pro nepříčetné jezdce nic neznamená, jako by ani nebyla, hroutí se k zemi pod jejich prudkým nájezdem a stráže bojují marně…</p>
<p>Z ubytoven na posledním nádvoří přibíhají rozespalí vojáci, královská garda. Nováčci nejspíš ještě tvrdě spí, a tihle nepřítele zadrží jen na chvíli, než padnou, odhadoval Wairon u svého okna, rychle se navlékaje do zbroje. Současně pozorně zkoumal jednolitou masu útočníků, hledal jejich slabinu. Ano, nekrytá záda. Je jich málo, nahrazují počet zuřivostí. Nebojují jako oddíl, ale jako jednotlivci… Vpadnu jim do zad. Při jejich způsobu boje jeden odhodlaný muž nadělá hodně škody!</p>
<p>Běžel po chodbě, vyhlížel okny ven. Posledním oknem před schody spatřil cosi, co ho zastavilo. Strnul. Od baráků, kde Gmivara ubytoval nováčky, se hnal houf mužů. Oni neběží, oni snad letí, užasl Wairon. Jako by nepotřebovali půdu pod nohama! Neskutečná rychlost. Šílená síla! Ty skoky, jimiž se vrhají na jezdce! Ty strašné rány, které rozdávají! Co je to za vojsko? Někteří z těch mužů snad ani neumějí vzít zbraň pořádně do ruky, a přitom pod jejich údery Seveřané klesají k zemi s rozťatými hrdly, bez hlav či bez paží, koně se vzpínají, a jakoby hnáni cizí vůlí vzápětí nejkratší cestou opouštějí bojiště a vracejí se tam, odkud přiběhli. Šílení bojovníci dokončují své dílo zkázy, dupou po mrtvých nepřátelích, jejich planoucí oči pátrají po posledních živých.</p>
<p>Wairon se otřásl. Znovu se mu zazdálo, že zahlédl postavu muže, který má být už víc než sedm let mrtev. Jde klidným krokem, jediný střízlivý uprostřed opilého třeštění krve a hrůzy, hledá. Svítí si. Wairon by nedokázal popsat, jakým způsobem si ten člověk svítí, ale byl si svým postřehem jist. Nenašel, co hledal. Vrací se. Už nesvítí. Propuští ty muže ze své moci. Z šílených bojovníků jsou zase obyčejní vojáci, nováčci, sotva vycvičení a zděšení tím, co teď při plném vědomí vidí kolem sebe.</p>
<p>„Musíme ze sebe umýt krev,“ řekl Ysquanir tiše. Otočil se, opustil dějiště krátkého, strašného boje. Ostatní ho následovali, hlavy skloněné, ramena svěšená. Ticho. Než se probudí mouchy.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(26)</emphasis></strong><strong><emphasis>Vězení pro hrdinu</emphasis></strong></p>
<p>„Je to až příliš hrozné!“ Cheda se odvrátila od krvavé spouště na nádvoří. „A vítězství se zdá příliš snadné!“</p>
<p>„Ano,“ vzdychl král. „Jsi si jist, Wairone? Odměňovat hrdiny výslechem… Nějak se mi to dvakrát nelíbí!“</p>
<p>„Kdybych si mohl být jist!“ Wairon se vztekle poškubával za svůj kadeřavý, šedivějící vous. „Viděl jsem to, králi! To nebylo přirozené vítězství! Ale totožností toho muže si nejsem jist.“</p>
<p>Gmivara znovu povzdechl. „Nechte nastoupit nováčky!“ rozkázal.</p>
<p>Manitieve se držel Ysquanira za loket a vylekaně se rozhlížel. „Nebyl to jen sen?“ vyhrkl. „Opravdu jsem sekal do nepřátel, opravdu mě zalévala jejich horká krev?“</p>
<p>„Říkáš to jako básník, ale bylo to tak,“ ušklíbl se Ysquanir.</p>
<p>„Líbilo se ti to?“ zachechtal se Zloděj. „Mně jo. Byl jsem silný. Nejsilnější!“</p>
<p>Lidé, kteří jeho slova zaslechli, se připojili souhlasným zamručením. Vzpomínají na pocit síly, na oheň, kolující v jejich žilách… Není to pro lidi dobré, myslel si Ysquanir. A Kiwojor se schoval. Nebyl s nimi. Je to určitě on, jeho práce, jeho dech, poznávám jeho vůli, a těší mě jen to, že tak velký kus jeho moci vytekl na dlažbu s krví umírajících bojovníků…</p>
<p>Wairon pomalu kráčel podél řady vojáků. Každému, kdo ho převyšoval, se pozorně zahleděl do obličeje. Ysquanir se usmál, když ho Wairon, proslulý svým postřehem, minul.</p>
<p>„Otoč se,“ zašeptal. „Ty jsi také o sedm let starší, Wairone.“</p>
<p>Wairon se obrátil. A viděl. Před ním stál opravdu Ysquanir, jeho úžasně nadaný žák a čaroděj, ale kolik jeho tváři i těle přibylo hran! Jak ztěžkl jeho pohled, jak ztvrdl jeho úsměv! Kam se ztratil chlapecký půvab pružné, štíhlé postavy? Ten muž zesílil, zmohutněl, proměnil se v ocel. Černou, zlověstnou, nabroušenou.</p>
<p>„To je on,“ pravil Wairon přiškrceně. „Přineste ty řetězy.“</p>
<p>„Stříbro?“ vyptával se nevzrušeně Ysquanir a v jeho očích se na okamžik objevily jiskřičky, na něž se Wairon matně pamatoval.</p>
<p>Vojáci, hrdinové dnešní noci, hlasitě reptali. Cheda jen přihlížela, opatrně našlapujíc za gardisty se řetězy. Dívala se, jak čaroděje svazují. Poznávala ho docela zřetelně. Zmizel, aby se ukryl ve vojsku! Výborný nápad. Ale proč vůbec prchal? Hm, ze stříbrných pout by se nedostal ani démon… Vlastně jí ho bylo trochu líto.</p>
<p>„Dolů. Do třetího podzemního,“ přikázal král.</p>
<p>„Co jsem provedl?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>„Měl bys být mrtev,“ řekl Wairon. „Nevěřím, že jsi ještě člověk.“</p>
<p>Ysquanir vyzkoušel pevnost pout, zatvářil se uznale a oslovil krále: „Vaše Veličenstvo trvá na tom, aby v jeho vojsku bojovali výhradně lidé? Druhá strana má odlišný názor. A je to její výhoda, zatracená výhoda!“</p>
<p>„Odveďte ho!“ vypravil ze sebe Gmivara. „Zavřete troje dveře a všechny mříže!“</p>
<p>„Budete poraženi a Pechque se propadne do země. Se všemi obyvateli! Živí lidé, lapení v podsvětí… Pro ty, kdo tam vládnou, je to náramná zábava a obzvláštní potěšení!“ Ysquanir mluvil chladně, jen s maličkým odstínem posměchu. Cheda pohlédla na okovy, svírající jeho zápěstí. Musí mu působit bolest, ale on to na sobě nedává znát. Co když mluví pravdu? Pokud na straně Seveřanů bojují temní… Jestli jsou Seveřané <emphasis>používáni</emphasis> temnými…</p>
<p>„Odkud by se na Severu vzali tvorové z podsvětí?“ zeptala se nahlas.</p>
<p>„Podívejme, přece tu někdo myslí,“ vzhlédl. „Vyhaslá sopka Giav. To je jedna z jejich cest.“</p>
<p>„Z Fuibazoere by to měli k velkým lidským sídlům blíž,“ zahučel Wairon. „Nechceš doufám tvrdit, že je zajímá pár vesniček na severu Ulmie!“</p>
<p>„Cesta z jezera je uzavřena,“ odvětil Ysquanir.</p>
<p>„Pochopitelně jsi to zařídil osobně,“ ušklíbla se Cheda, ale přece ji trochu mrazilo. „Kdo vůbec myslíš, že jsi?“</p>
<p>„Jsem někdo, koho svazujete stříbrem a chystáte se zavřít za všechny možné mříže.“</p>
<p>Rozhovor byl u konce. Král zuřil, Cheda se zlobila, vojáci pokřikovali a Wairon se trápil. V tom posledním úsměvu, mírném a nebojovném, znovu poznal chlapce, jenž ho doprovázel k jezeru Fuibazoere a možná mu zachránil život. A takhle vypadá moje vděčnost! Co když Ysquanir prese všechno zůstal člověkem?</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Mít náhradní klíče je rozumné. Mohou se hodit. Cheda si povýšeně změřila dozorce a beze slova si odemkla mříž. „Zavřete za mnou!“ přikázala.</p>
<p>„Ten vězeň je nebezpečný!“ vyhrkl dozorce.</p>
<p>„Je spoután řetězy,“ pravila pohrdavě. „Já mu je nesejmu, nejsem kovář!“</p>
<p>Když otočila klíčem v zámku posledních dveří a namáhala se, překonávajíc odpor rezavého kovu, měla přece jen trochu strach. Nahlédla dovnitř jen na štěrbinku odchýlenými dveřmi. Tma. Pootevřela víc a posvítila si pochodní. Vězeň napůl stál, napůl visel v okovech. Zvedl hlavu. „Proč bych měl ubližovat zrovna tobě?“ oslovil ji.</p>
<p>Nemůže mě přece poznat, pomyslela si. Má oči oslněné světlem pochodně! „Já se nebojím,“ odpověděla na něco, co vlastně neřekl.</p>
<p>„Nebojíš se, že ty a tvůj bratranec vězníte nevinného?“</p>
<p>Zavřela za sebou, zastrčila pochodeň do držáku. Byli sami. Vězeňse protáhl, okovy spadly na zem.</p>
<p>„Proč jste si mysleli, že mě dokážete uvěznit?“ pronesl mírně. „Posaď se, Chedo.“ Pokynul, ze stěny se vysunul hrubě opracovaný kvádr a nabídl se jí jako stolička. Klesla na ni.</p>
<p>„Byl bych to ještě chvíli vydržel,“ řekl Ysquanir. „Ale ty jsi hezká žena a mě nebaví vypadat před tebou jako nějaký ubožák, Věci se mají tak, Chedo. Buďto mi budete věřit a já se pokusím vám pomoci, nebo mi nebudete věřit, a pak budete velice rychle poraženi.“</p>
<p>„Ukaž mi ruce,“ vybídla ho roztřeseně. Podal jí je. Zápěstí mu krvácela. „Nejsi nezranitelný,“ zašeptala. „Jsi člověk?“</p>
<p>„Nikdy jsem nebyl nic jiného,“ zasmál se. „Tvoje prsty chladí. Přestaň se třást.“</p>
<p>„Ale ovládáš ty vojáky…“</p>
<p>„Když je to nezbytné. Ti jezdci byli otroky jednoho z podzemních pánů. Poznal jsem jeho vůli. Obyčejní lidé by proti nim neobstáli.“ Usedl vedle ní, Najednou na tom kameni bylo místo pro oba. A objal ji kolem ramen.</p>
<p>„A takhle to bude pokaždé?“</p>
<p>„Nevím.“ Jeho paže příjemně hřála.</p>
<p>„Proč je z tebe Wairon tak vyděšený?“</p>
<p>„Hm. Změnil jsem se. Podsvětím nikdo neprojde, aniž by se změnil. On znával mladíka s hladkou kůží a hedvábnými vlasy, štíhlého a pěkného na pohled.“</p>
<p>„Štíhlý a pěkný jsi pořád,“ namítla.</p>
<p>„Díky,“ řekl překvapeně. „Zdálo se mi, že jsem tě moc neokouzlil. No ale Wairon před sedmi lety <emphasis>viděl</emphasis>, jak jsem prohrál v souboji čarodějů a jak mě vítězný temný stáhl do podsvětí. Když o tom slyšíš vyprávět, není to totéž.“</p>
<p>Pohladila ho po hřbetě ruky, spočívající na jejím rameni.</p>
<p>„Věříš mi aspoň trochu?“ zeptal se.</p>
<p>„Hm. Ano. Jednou mi ukážeš ty jizvy. Důstojníci vyprávěli… Netušila jsem, že jde o tebe.“ Kousla se do rtu. „Proto sis vybíral takové… takové dívky?“</p>
<p>„Ta u Modrého brku měla být první. Od mého návratu na svět,“ odpověděl upřímně.</p>
<p>„Nechtěla jsem,“ vyhrkla. „Odpusť.“</p>
<p>„Už se stalo… Chedo, jde sem Wairon. Řinčí železem a bojí se. Víš, čeho se Wairon nejvíc bojí?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Že není hoden své pověsti. Tak to dopadne, když z chlapa udělají hrdinu ještě zaživa.“</p>
<p>V zámku zarachotil klíč, ale to nebyl důvod, proč Ysquanir umlkl. Králova sestřenice ho totiž v té chvíli pevně objala a políbila na rty. Neuměla to, a o to byla celá ta záležitost krásnější.</p>
<p>Wairon strnul. „Chedo!“ zařval a tasil meč.</p>
<p>„Nech toho, hrdino,“ pravil Ysquanir. „Nerad bych ti zničil meč. Mistr Ikvaro není k nalezení, jeho dům v Metqu se propadl… Kdo by pro tebe vykoval druhý takový?“</p>
<p>„Tvá zbraň je z téže dílny,“ řekl tiše Wairon.</p>
<p>„Ano. Dostal jsem ten meč od Rongena za to, že jsem ho zachránil před lupiči.“</p>
<p>„Rongen je chytrý,“ zahučel Wairon. „On ti důvěřoval?“</p>
<p>„Byli jsme spolu na Chranowě. Rongen věděl, že mě vyhnali a přece mi věřil…“ Zarazil se, poslouchal. „Tak, a jde sem král. Konečně budeme pěkně pohromadě.“</p>
<p>„Všechny jsi nás zblbnul,“ stěžoval si Wairon.</p>
<p>Ysquanir se mírně usmál a Cheda se dokonce tiše uchichtla.</p>
<p>„Proč by tě jinak Cheda líbala?“ Wairon přísně svraštil obočí.</p>
<p>„Myslela jsem, že o těch věcech něco víš,“ řekla Cheda sladce. „Po sedmi letech manželství bys koneckonců mohl!“</p>
<p>Wairon cosi nezřetelně zavrčel a nenaloženě dodal: „Neříkej, že se ti ten chlap líbí!“</p>
<p>„Král!“ upozornil je Ysquanir a vstal.</p>
<p>Gmivara o krok ucouvl, když spatřil malé shromáždění v cele. „Co to…“ Zakoktal se.</p>
<p>„No tak, Veličenstvo,“ pravil káravě Ysquanir. „Co jste čekal. Vězně úpícího v okovech? Nechal jsem se zavřít jen proto, abych nedělal na dvoře zmatky. Takhle si s vámi aspoň můžu v klidu promluvit.“</p>
<p>„Mě docela přesvědčil,“ ozvala se Cheda. Bratranec po ní šlehl pohledem.</p>
<p>„Mě také,“ přidal se Wairon.</p>
<p>„<emphasis>Oni</emphasis> neztrácejí čas podezíráním vlastních lidí,“ podotkl Ysquanir „Jsou na cestě. Jdou rychle a je jich hodně.“</p>
<p>„Chceš naznačit, že <emphasis>já ztrácím čas</emphasis>?“ zahřměl král.</p>
<p>„Přesně tak,“ kývl Ysquanir nevzrušeně. „Měli bychom vyrazit. <emphasis>Moje vojsko</emphasis> je už připraveno.“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(27)</emphasis></strong><strong><emphasis>Gmivarovo tažení</emphasis></strong></p>
<p>Vojsko ulmijského krále Gmivary se dalo na pochod ještě téhož dne. Mnohem později, po letech, o tom tažení pěvci složili spoustu hrdinských písní, a tak kdekdo v Ulmii i Simurlii přesně věděl, jak to vypadalo, když se otevřela hlavní brána sídelního města Pechque a z ní se jako řeka valil proud jezdců ve zbroji lesknoucí se na slunci, v čele s králem, vznešeným, zachmuřeným, a slavným hrdinou Waironem, mohutným a zachmuřeným. Za nimi pochodovaly pěší oddíly v královských barvách, jeden muž vedle druhého samý udatný a neohrožený hrdina, každý z nich odhodlán položit život v boji s temnými silami podsvětí, vládnoucími Seveřanům. Pochopitelně k tomu vsemu zněly zvuky píšťal a bubnů, a také pláč budoucích vdov a sirotků.</p>
<p>Ve skutečnosti měli všichni ti muži nahnáno a většinou byli přesvědčeni, že udělali pěknou hloupost, když se dali naverbovat do královského vojska. Král a Wairon se chmuřili, neboť se právem obávali, že s mocí, která stojí proti nim, se nelze měřit lidskou silou.</p>
<p>Další sloky písní se obvykle zmiňují o čaroději s palčivým pohledem, v rozevlátém hávu a černém vysokém klobouku. To si pěvci dočista vybájili. Ysquanir jel vedle Wairona a vypadal prostě jako jeden z jeho oddílu, možná pobočník, snad i sluha. Neměl žádný rozevlátý plášť ani klobouk, přilba se mu houpala u sedla. Palčivý pohlrd, ten souhlasil. Myslel na <emphasis>své lidi</emphasis> a na to, co se z nich stane po několika bitvách pod jeho vlivem, a z té představy ho přepadala nevolnost a závrať.</p>
<p>První bitva u Ilyu, kde se královští střetli se severským kmenem Uerel, se odbyla bez kouzel. Jízda vedená Waironem si s nepřítelem poradila s přehledem a téměř v klidu. Uerelové nebyli na soustředěný nápor připraveni a po prvních ztrátách se rozprchli.</p>
<p>„Nenechte je utéct!“ křičel Wairon. Vypuklo úporné pronásledování, únavné a nechutné dobíjení raněných. Ysquanir svíral rty místo očí měl vzteklé černé škvíry, ale účastnil se té hrůzy bez jediné námitky. Vrátil se mezi posledními. Wairon pozoroval, jak pečlivě otírá meč o trávu a čistí ho.</p>
<p>„Tohle byli obyčejní bojovníci,“ řekl.</p>
<p>„Poslaní na zkoušku,“ kývl Ysquanir. „Doufám, že nezbyl nikdo, schopný předat zprávu podzemním pánům.“</p>
<p>„Takže tihle nebyli ovládáni nikým z podsvětí,“ ujistil se Wairon.</p>
<p>Ysquanir zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Co když jsi nás oklamal?“ zeptal se Wairon.</p>
<p>Ysquanir si prohrábl prsty zpocené vlasy. „Abych si mohl namočit meč v krvi? Páni podzemí by z tebe měli radost. Štvát lidi proti sobě navzájem, to je jejich oblíbená zábava.“</p>
<p>„Vrátili se rychlí poslové,“ ozval se král, scházeje k nim z nízkého pahorku, odkud sledoval bitvu. „Torepa se propadla do země. Zachránilo se jen pár mnichů z kláštera boha války. Seveřané dobyli Norlu a opravují opevnění. Podle uprchlíků z okolních dědin to jsou enarpské kmeny. Nechápu, proč mi nikdo z pohraničních posádek nedal zprávu!“</p>
<p>„Možná nikdo nezůstal,“ zamumlal Ysquanir. „Nebo byli Seveřané neviditelní.“</p>
<p>„To se dá zařídit?“ ožil Wairon.</p>
<p>„Jistě. Pro jednoho nebo dva to není těžké… Nekoukej se tak mě! Nedokážu udělat neviditelným celé vojsko, stejně jako neumím ovládat větší množství lidí, které osobně neznám. Musel bych si vypůjčit sílu až z podsvětí. Což je totéž, jako přidat se k temným.“</p>
<p>Král Gmivara na něj upřel zrak. „Poslyš. Nenabízeli ti, ať se k nim přidáš?“</p>
<p>„Nabízeli,“ řekl Ysquanir. „Ano.“ Zvedl hlavu.</p>
<p>„Netoužil jsi po životě?“ zeptal se král. „Jsi přece mladý!“</p>
<p>„Základní otázka zní, čemu ještě říkáš život,“ pravil zamyšleně Ysquanir.</p>
<p>„To má být odpověď?“ podivil se Wairon, těkaje pohledem od čaroděje ke králi.</p>
<p>„Mě přesvědčil,“ řekl vážně Gmivara. „Dobře. Jedeme! Tohle je válka, a žádné kejkle nás samy o sobě nezachrání!“</p>
<p>„To bylo moudré,“ ozval se Ysquanir překvapeně.</p>
<p>Gmivara se rozesmál. „Máš o mně pěkné mínění, mládenče! Jen si ho koukej rychle poopravit. Já <emphasis>jsem moudrý</emphasis>! Občas dokonce i bez pomoci své sestřenice. A dodatečně ti dovoluji oslovovat mě tak, jak jsi s tím už začal, tedy, chci říct teď, ve válce, jasné? Zasloužíš si to. Biješ se ještě zuřivěji než Wairon, a to už je co říct!“</p>
<p>Ozvaly se trubky, vojsko se řadilo. Tohle je opravdu válka, a kdo ví, kdy a jak skončí, pomyslel si Ysquanir, jako by mu ta skutečnost teprve po kouscích docházela, a shrbil se pod tíhou svého neznámého břemene.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(28)</emphasis></strong><strong><emphasis>Daidrax – z deníku I.</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>Celá ta prokletá, zatracená, zlořečená záležitost začala dávno před mým narozením, a později, když už jsem o tom něco věděla a pobrala trošinku rozumu, jsem nemohla pochopit, proč se táta tolik snažil zplodit mě. Dvě ženy mu umřely při porodu! Jiný by se vzdal a šel truchlit do nějakého útulného kláštera – v Simurlii o ně člověk málem zakopává. Ale kdepak táta… Vzal si třetí manželku, mou ma</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ku. Mezitím se ho nesčetněkrát pokoušely zabít všelijaké příšery a přízraky, jenomže on měl rychlý meč a tuhý život. Dodnes si my</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>lím, že ho dostali nějakou odpornou lstí. Páni podzemí jsou obvykle líní vymýšlet lsti; domnívají se, že používat mozek (či co to mají v hlavě) proti lidem je hrozná ostuda. To je tou jejich ohromnou mocí. Není divu, že se občas najde člověk, který na ně vymyslí pastičku, když nás tak podceňují… A tak to jde dál a dál a svět se udržuje v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rovnováze</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tohle nemám ze sebe, někde jsem to četla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tátu zabili zřejmě dost hnusným a bolestivým způsobem kous</emphasis><emphasis>íček</emphasis><emphasis> od Xerchegaru a máma se krátce po jeho smrti vydala ke své tetě </emphasis><emphasis>do </emphasis><emphasis>Galturu. Mohla si spočítat na prstech, že porodí cestou. Měla se </emphasis><emphasis>mě</emphasis><emphasis> zeptat. Naštěstí je matka odolná žena. Jinak by nepřežila tu </emphasis><emphasis>noc </emphasis><emphasis>v Seilanghinu, kdy během porodu po nás obou užuž sahaly r</emphasis><emphasis>ozkuráže</emphasis><emphasis>né příšery z podsvětí. Matku i mě tehdy zachránil záha</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ný ml</emphasis><emphasis>adík, </emphasis><emphasis>jehož jméno mi nikdy neprozradila. (Teď už ho samozřejmě zn</emphasis><emphasis>ám.)</emphasis></p>
<p><emphasis>Já si pamatuju až Met</emphasis><emphasis>q</emphasis><emphasis>, kde jsem vyrůstala. To nešťastné m</emphasis><emphasis>ěsto </emphasis><emphasis>v Ulmii, které vybrala Ebech pro matku a mě jako bezpečny </emphasis><emphasis>úkryt. </emphasis><emphasis>Nešťastné kvůli mně. Vzpomínám na své dětství mezi schody,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tu</emphasis><emphasis>nely uliček,</emphasis><emphasis> potůčky a keři domínku a jeřabin, kdy jsem si myslela, že v</emphasis><emphasis>še</emphasis><emphasis>chny kočky mluví a zpívají dětem ukolébavky, vzpomínám na </emphasis><emphasis>zb</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jíře Ikvara, který se občas dvoříval víc mně než mé krásné matce, </emphasis><emphasis>ač</emphasis><emphasis>koli jsem bývala vždycky dost ošklivá. Tehdy jsem pochopitelně </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>evěděla, že srdce matky se získává prostřednictvím jejích dětí. Ikva</emphasis><emphasis>ro to</emphasis><emphasis> věděl. Byl to moudrý a dobrý člověk. Jen si špatně vybral svou lásku. A všechno to bylo kvůli mně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když jsem opouštěla velký pokoj při té krvavé svatební hostině, </emphasis><emphasis>při</emphasis><emphasis>krčena na hřbetě Psa Glenca, slyšela zděšený křik a smrtelný chropot nevinných hostí a matčino zoufalé volání, zatímco mi kolem uší svištěla a plácala křídla létajících oblud, a později, když jsem schoulena v keřích sledovala, jak se moji přátelé a zachránci Glenco a Niviat boří do země, vtahováni strašlivou silou, teprve tehdy mi začalo v hlavě svítat. Jenom svítat, slunce poznání ještě nevyšlo, kdepak. Nešlo o to, že mi bylo necelých osm, ale o nedostatek věd</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>mostí. Ty vědomosti tehdy chyběly každému, nejen mně. Chyběly naneštěstí i čarodějům z Chran</emphasis><emphasis>owa.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ty dny po zkáze Metqu byly zlé. Zůstala jsem sama. Vědomě a úmyslně sama, neboť jsem nechtěla škodit nevinným lidem. Už toho kvůli mně vytrpěli dost. Pozorovala jsem, jak opouštějí Metq. Po obyčejném zemětřesení lidé zpravidla postaví svá obydlí znovu</emphasis><emphasis>, d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>konce na původním místě, ale obyvatelé Metqu z města prchali. V</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>hnal je strach z neznámého, nepochopitelného zla. Nechali v d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>mech, </emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> nebyly všechny zcela zničeny, spoustu věcí, i jídla, což mi v těch </emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>rvních těžkých dnech moc pomohlo. Spávala jsem v</emphasis><emphasis>e St</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>žích, jedině </emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>m </emphasis><emphasis>jsem se cítila bezpečně. A schovala jsem se před ka</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>dým, kdo se </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>ořeništi objevil. I před kupcem Rongenem a jeho společníkem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kd</emphasis><emphasis>ybych byla tušila, kdo to je! Kdybych jen poznala, že o mně ví! </emphasis><emphasis>Kdop</emphasis><emphasis>ak ví, jak by se naše osudy vyvíje</emphasis><emphasis>ly dál.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ode</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>li</emphasis><emphasis>. Ti dva byli poslední. Musela jsem být dospělá. Nikdy </emphasis><emphasis>neza</emphasis><emphasis>pomenu na hlad, jenž se stal mým trvalým společníkem. Věrně </emphasis><emphasis>mě p</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vázel po celou dobu, kdy jsem hledala po sklepích a polo</emphasis><emphasis>rozpad</emphasis><emphasis>lých sp</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>žích i zbylých záhonech Metqu cokoli jedlého, k</emphasis><emphasis>dy jsem </emphasis><emphasis>se učila</emphasis><emphasis> sbírat lesní bobule a vyhrabávat kořínky, lézt na jabloně, </emphasis><emphasis>které</emphasis><emphasis> byly pro m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> p</emphasis><emphasis>říliš</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>so</emphasis><emphasis>ké, pro kyselá, červivá jablíčka. Byl se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mnou stále, i v době, kdy jsem putovala na jih Ulmie, přes Su</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vai </emphasis><emphasis>až </emphasis><emphasis>do Simurlie a dál, pořád dál na jih, a cestou se živila žebrán</emphasis><emphasis>ím</emphasis><emphasis> a drobnými krádežemi na kraji polí a zahrad. Stala se ze mě scho</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ná žebr</emphasis><emphasis>ač</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> a šikovná zlodějka. Vypadala jsem asi pořád hladov</emphasis><emphasis>ě,</emphasis><emphasis> vyhu</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>lá, žlutá, s horečnatýma očima, rudýma od větru…</emphasis></p>
<p><emphasis>Cesty prý tehdy byly plné vrahů a lupičů, jenže můj ubohý kr</emphasis><emphasis>ček</emphasis><emphasis> nikomu nestál za podříznutí. Pamatuju si směšné veršovánky, ji</emphasis><emphasis>miž</emphasis><emphasis> jsem se za nocí, suchých i deštivých, chladných i horkých, ale do jedné odporně černých a děsivých, uklidňovala a bránila své sny</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „Mám lehké nohy, lehké spaní, uteču tmě až </emphasis><emphasis>do svítání…“ Hloupé</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis> co. Trochu mi to pomáhalo. Je k neuvěření, že malá holka mohla přežít půl roku v opuštěném městě a skoro rok na cestách, ale stalo se to, a dokonce mně, jiného bych odbyla úsměškem a řekla bych, ať nev</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>kládá nesmysly. Svědčí to o skutečnosti, že lesy jižní Ulmie a Simu</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>lie jsou plodné a vlídné a že lidé nejsou všichni úplně zlí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chodila jsem křížem krážem a jen váhavě jsem se blížila kjihu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Většinou jsem netušila, kde se právě nacházím a kam mířím. Prostě jsem hledala trochu soucitu a ochotu podělit se s opuštěnou holkou o kousek jídla, a také koutek na spaní. Putovala jsem zemí, nekonečně velikou pro moje krátké dětské nohy, a jen napůl jsem si uvědomovala, že vlastně prchám. Můj muž mi jednou řekl, že mi to bloudění pravděpodobně zachránilo život. Byla jsem nevypočitatelná. Pro sebe i pro podzemní pány.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdo ví, kam až bych došla, nebýt toho hodného souseda, kter</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis> neuměl číst.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stmívalo se a já nakukovala oknem do hospody. Měla jsem hl</emphasis><emphasis>ad, </emphasis><emphasis>jak jinak, a bolely mě nohy. Šaty, rozedrané na cá</emphasis><emphasis>ry, se mi mo</emphasis><emphasis>kře </emphasis><emphasis>lepily na tělo; před chvílí se dalo do deště. Žmoulala jsem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pě</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ti </emphasis><emphasis>poslední vyžebraný pětník, zvažujíc, zda si mám polévku koupit, </emphasis><emphasis>nebo </emphasis><emphasis>si ji zkusit na hospodském vypro</emphasis><emphasis>sit. Vtom mě někdo vzal za rameno. </emphasis><emphasis>Lekla jsem se. Už několikrát mě takhle překvapil vesnický str</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ník. </emphasis><emphasis>Bála jsem se těch tlustých rudolících mužů v pestrých stejnokroj</emphasis><emphasis>ích </emphasis><emphasis>a jejich dlouhých kopí, ačkoli mi nikdy neublížili. Beztak </emphasis><emphasis>jim bylo </emphasis><emphasis>hloupé strkat do šatlavy m</emphasis><emphasis>alou holku. Nikdy jsem neukradla nic </emphasis><emphasis>většího, leda kousíčky jídla, a ty okamžitě skončily v mém žalu</emphasis><emphasis>dku, takž</emphasis><emphasis>e důkazy by se stejně žádné nenašly… Někteří starostové však ve </emphasis><emphasis>svých</emphasis><emphasis> obcích zakazovali žebrání, a to mě pak strážník musel vyvést </emphasis><emphasis>z </emphasis><emphasis>vesnice a nechat mě někde v polích nebo lukách. Stávalo se, že mi </emphasis><emphasis>některý</emphasis><emphasis> z </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pod</emphasis><emphasis>strčil kus chleba, sýr nebo jablko, aby mě nemusel </emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>idět brečet.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ten člověk, který mi teď tiskl rameno, nebyl strážník, ale ob</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>čejný vesničan ve starých ošoupaných šatech, a koukal na mě přáte</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>sky. </emphasis><emphasis>„Má</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlad, konopinko?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Kývla jsem. Kdyby mě ten ptáček viděl, nejspíš by se urazil! Konopinka</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je totiž docela hezké, načechrané stvoření s červenými pírky za hlavičkou… Vesničan mě nenechal na dešti. Vzal mě dovnitř, objednal sobě pivo, mně polévku s chlebem. Určitě neměl na rozdávání, ale usmíval se a vypadal šťastně, tak jsem se zeptala, jestli něco slaví. Udiveně se na mě podíval, jako by ho překvapilo, že ml</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>vím, a řekl: „To jo, to teda jo! Slavím. Brácha se dal před rokem k vojsku. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ulmii, víš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Kývla jsem, že vím. O té hrozné válce se vykládalo všude. Všichni simurlijští venkované byli přesvědčeni, že hrdinné vojsko krále Gmivary chrání i jejich zemi a životy. Často jsem slýchala, že proti královým lidem stojí přízraky, a ne obyčejný nepřítel. Moc jsem Gmiva</emphasis><emphasis>ro</emphasis><emphasis>vým hrdinům přála, aby zvítězili. Přízraky a podobnou havěť jsem </emphasis><emphasis>od</emphasis><emphasis> zkázy Metqu považovala za své osobní nepřátele.</emphasis></p>
<p><emphasis>Můj dobrodinec pokračoval: „A teď mi brácha píše! Poznávám </emphasis><emphasis>jeho</emphasis><emphasis> ruku, a tak vím, že je naživu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>A co píše?“ zajímala jsem se.</emphasis></p>
<p><emphasis>„To</emphasis><emphasis> nevím. Musel bych za knězem, a ten by si za přečtení řekl </emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ěťák. To je moc.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já ti to přečtu,“ nabídla jsem se.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ty</emphasis><emphasis> umíš číst, konopinko?“ užasl. Opatrně na stole rozložil a u</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>la</emphasis><emphasis>dil </emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>šm</emphasis><emphasis>udlaný kus papíru. Jala jsem se slabikovat těžké, neohrabané </emphasis><emphasis>písm</emphasis><emphasis>o.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Milý</emphasis><emphasis> bratře, je to hrozná válka, už jsme zabili stovky nepřátel,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a </emphasis><emphasis>jich </emphasis><emphasis>neubývá! Vedou je temní z podsvětí, tak to aspoň povídá náš</emphasis><emphasis> velitel. Má</emphasis><emphasis>me čaroděje, a ten je vždycky vyčenichá, i když se dobře</emphasis><emphasis> schovaj</emphasis><emphasis>í, a tak jsme rádi, že ho máme. Také je s námi pan Wairon,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a to je opravdu takový hrdina, jak se to o něm zpívá. Všichni j</emphasis><emphasis>sme</emphasis><emphasis> unaveni, města se nám propadají pod nohama, nebo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsou v nich usaz</emphasis><emphasis>ení</emphasis><emphasis> Seveřané, ti prokletí sluhové podzemních pánů, a nedají se vyh</emphasis><emphasis>nat</emphasis><emphasis> ani ohněm. Bojujeme, ale jednou postupujeme, podruhé nás oni tl</emphasis><emphasis>ačí </emphasis><emphasis>zpátky na jih. Až všichni padneme, budou v Simurlii. Už se neuvidím</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis> bratře. Buď zdráv. Snad ti tento dopis někdo přečte. Tvůj Koluch</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ke konci jsem už brečela a rozmazávala si po tvářích špínu, a</emphasis><emphasis> po</emphasis><emphasis>slouchala mě celá hospoda. Kdosi mi objednal čaj a koláček, někdo mě pohladil po vlasech a řekl: „Taková malá, a jak jí to jde!“ A p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>tom začali všichni muži společně probírat válku v Ulmii.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zrovna jsem dojídala koláček, když se rozlétly dveře a do výč</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>pu vpadl promočený poutník. Vycítil vážnou náladu, tiše si rozvěsil mokrý plášť a vestu po hrubých mřížích u kamen a usadil se v koutě. Vypadal mladě, měl vlídné modré nebo možná šedé oči, světlou tvář a vlasy, které se kroutily do prstýnku, jak usychaly. Věnoval se své kaši a bylinkovému čaji a poslouchal, co si povídají místní. Mě už ta válka právě přestala bavit. Ti hodní lidé se přeli a rozkládali, jak by byli velcí vojevůdci, a přitom zaručeně neuměli vzít zbraň do ruky. Určitě by půlka z nich v první bitvě omdlela hrůzou. Bitvu jsem si představovala asi jako to, co se odehrálo na matčině svatbě, jenomže ve velkém.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tehdy v té hospodě mě zkrátka válka přestala bavit, přišoura</emphasis><emphasis>la</emphasis><emphasis> jsem se k cizinci a zakňourala: „Nevzal bys mě s sebou, mistře</emphasis><emphasis>?“ </emphasis><emphasis>Vůbec nevím, co mě to popadlo. A už vůbec netuším, jak se mi do </emphasis><emphasis>té</emphasis><emphasis> divné věty připletlo slovo mistře. Až dosud jsem pořád chtěla b</emphasis><emphasis>ýt</emphasis><emphasis> sama, ale teď mi přišlo, že toho muže má společnost neohrozí</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Škubnul sebou, ostře se na mě zahleděl. A viděl až pod </emphasis><emphasis>kůži.</emphasis><emphasis> Mo</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ná i kosti. „Já tě znám,“ řekl udiveně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nikdo si nás nevšímal. To bylo dobře, protože můj nový zn</emphasis><emphasis>ámý</emphasis><emphasis> p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>kračoval: „Jak víš, že jsem mistr? Poznáš čaroděje?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Hrklo ve mně. Čaroděj zachází se silami podobnými těm, </emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ž mě</emphasis><emphasis> pronásledují po celý můj krátký život!</emphasis></p>
<p><emphasis>„Já myslela, že něco děláš rukama,“ vypravila jsem ze sebe</emphasis><emphasis>. Byla </emphasis><emphasis>to pravda, proto se mi to podařilo vyslovit. „Něco s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kamenem</emphasis><emphasis>. Nebo </emphasis><emphasis>hlínou.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tře</emphasis><emphasis>ba hrobař?“ zeptal se potměšile</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tř</emphasis><emphasis>eba. Co je na hrobařích špatného?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nic. Nejsem hrobař. Ale dělám něco s kamenem. Nebo hlínou. </emphasis><emphasis>R</emphasis><emphasis>ukama. Jsem sochař.“</emphasis></p>
<p><emphasis>P</emphasis><emphasis>řesně to jsem tušila, a neuměla jsem své tušení pojmenovat. Sochař. Zaskočilo mě to. Mlčela jsem a přála si být někde jinde, d</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>leko od něj. On něco povídal, poslouchala jsem na půl ucha, a zděsila jsem se až dodatečně. Cože?</emphasis></p>
<p><emphasis>„Přespíme tady a pak půjdeš se mnou,“ prohlásil klidně. „Co se plašíš? Vždyť jsi mě o to žádala!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nevěděla jsem… Radši už poběžím, mistře!“ A utekla jsem ven, do deště. Ostatně brzy nato pršet přestalo a já našla slušný nocleh ve stodole statku, kde měli strašně líného psa. To jsem si to zavařila! Oslovit čaroděje! Požádat ho, aby mě vzal s sebou! Jak jsem si mohla něco takového troufnout? Kdo ví, co by se mnou bylo, kdyby měl chuť honit mě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Druhého dne jsme se potkali na cestě. Totiž on mě dohnal. Měl delší nohy.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Spala jsi dobře?“ zasmál se. „Máme společnou cestu, jak v</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>díš.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Spala jsem dobře,“ odpověděla jsem celou větou. Nenapadlo mě, co jinak říkat.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Čarodějů se nemusíš bát,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pokračoval. </emphasis><emphasis>„A</emphasis><emphasis>spoň ne všech! My z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chra</emphasis><emphasis>no</emphasis><emphasis>wa</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsme bílí, nikomu neubližujeme.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>A neslouží vám příšery s drápy na koncích křídel, ušima se st</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>pmi na špičkách a rudýma očima? S tesáky, co vyčuhují z pusy? </emphasis><emphasis>S č</emphasis><emphasis>ernou kůží na krku, kde jim chybí srst?“ zeptala jsem se. Vlastně</emphasis><emphasis> js</emphasis><emphasis>em </emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>o vychrlila jedním dechem. Kdyby byl z temných, asi by mě na </emphasis><emphasis>mís</emphasis><emphasis>tě zabil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Za</emphasis><emphasis>stavil se a zvedl mě do výšky, jako dospělí zvedají batolata, </emphasis><emphasis>a drž</emphasis><emphasis>el mě, i když jsem se trošku bránila. Měl velkou sílu. „Ty jsi</emphasis><emphasis> někde</emphasis><emphasis> viděla tyrptyrga?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cože? Tyr…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„T</emphasis><emphasis>yrptyrg. Netvor z podsvětí. Sluha podzemních pánů. Mrštný,</emphasis><emphasis> kve</emphasis><emphasis>lačný, nebezpečný.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dá </emphasis><emphasis>se ale zabít obyčejnou zbraní,“ řekla jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Těžko. Když je zraněn tak, že se jeho tělo nemůže pohybovat a </emphasis><emphasis>dál </emphasis><emphasis>útočit, zem ho vtáhne do sebe.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Aha…“ Jenže zem do sebe vcucne i oběti, vážený mistře… </emphasis><emphasis>Vzpo</emphasis><emphasis>mněla jsem si na svoje zvířecí ochránce. A potom ještě na toho </emphasis><emphasis>pod</emphasis><emphasis>zemního pána. „Všichni podzemní páni jsou krásní?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co ty všechno nevíš, dítě! Vezmu tě na Chranow. Jeho hrázem</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis> žádné příšery neproniknou.“ Postavil mě na zem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vlastně jsem nemohla nic dělat. Mistr Lairgraven zvolnil krok abych mu stačila, a vyprávěl mi o hradě Chranowě a Jedenácti bílých čarodějích, kteří tam sídlí. Cestovat ve společnosti čaroděje mě</emphasis><emphasis>lo</emphasis><emphasis> své výhody. Nebáli jsme se lupičů ani nočních strašidel, oheň nám nikdy nevyhasínal, pokud jsme nocovali v lese, a do nalíčeného oka se p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>každé něco chytilo. Na druhé straně mě však Lairgraven pořád nutil, abych se umývala v kdejakém potoce a koupala se v lesních tůních, které byly na můj vkus moc studené, a vůbec, mohly se v nich kd</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>koli objevit vodní víly a utopit mě. Lairgraven na vodní víly nevěřil. Kromě toho jsem se styděla, ačkoli mě ujišťoval, že na to mám ještě pár let čas. Sám se také koupal, ale to jsem se musela otočit, a ještě mě pro jistotu trošinku začaroval, abych nepodváděla. Někdy, pokud si na tom kouzlení nedal moc záležet, jsem se přece trošinku otočila a koukala. Byla jsem tehdy vážně hodně zvědavá! Ale on ještě víc. Vyptával se mě na všechno možné, ale já si věci, o nichž jsem n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>chtěla mluvit, nechávala pro sebe. Teď vím, že m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> mohl snadno př</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>mět ke sdílnosti, on to však neudělal. Byl na </emphasis><emphasis>mě</emphasis><emphasis> hodný a moc se mi líbil. Mrzelo mě, že jsem mal</emphasis><emphasis>á a škaredá, obzvl</emphasis><emphasis>ášť</emphasis><emphasis> když jsem viděla, jak se dívá za hezkými vesnickými děvčaty. P</emphasis><emphasis>odle</emphasis><emphasis> té nejkrásnější urč</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>tě udělá sochu… </emphasis><emphasis>H</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>, moji sochu by nikdo nedělal.</emphasis></p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p><emphasis>„Slunce skloň se, skloň se k poli, den byl dlouhý, nohy bolí</emphasis><emphasis>…“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pro</emphasis><emphasis>zpěvovala jsem si. Bylo to třetího dne, co jsme spolu putovali</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Lair</emphasis><emphasis>graven mě poslouchal, pak se zeptal: „Co to je za divnou pí</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ni</emphasis><emphasis>čku?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Moje,“ vysvětlila jsem mu. „Já si tím pomáhám.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Docela se ti to rýmuje,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pravil uznale. „Třeba z tebe bude </emphasis><emphasis>básníř</emphasis><emphasis>ka.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Rozesmál mě, ale stejně to od něj bylo hezké. Pak už jsem si</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>řed</emphasis><emphasis> ním zpívala bez ostychu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jednou, za svítání, jsem se vzbudila a viděla jsem, že oheň</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>po</emphasis><emphasis>řád</emphasis><emphasis> hoří, a napadlo mě, že na uhašení spotřebujeme všechnu vodu z </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>aličké studánky, a že nebudeme mít co nabrat do láhve. Přemýšlela jsem, jestli je nějaké kouzlo na uhašení ohně, a tiše jsem si pobruk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vala: „Ohýnku zhasni, bude ráno, ve studánce je vody málo!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Plamínky se zachvěly a uhasly. Strašně jsem se lekla. A Lairgraven byl vzhůru a díval se na mě.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tys mě schválně postrašil!</emphasis><emphasis>“ obvinila jsem ho.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zavrtěl hlavou. „Nehnul jsem prstem, milá Daidrax. To jsi pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vedla ty!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Už nikdy to neudělám,“ hlesla jsem zničeně. Myslela jsem to úplně vážně. Kromě příšer nejvíc ze všeho nesnáším, když se dějí nepochopitelné věci.</emphasis></p>
<p><emphasis>Trvalo mi dva dny, než jsem se zase odvážila začít si prozpěv</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vat svoje říkanky. Nic zvláštního se nestalo a já se uklidnila. To s tím ohýnkem byla jenom náhoda, nic víc. Nebo si ze mě Lairgraven ut</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>hoval.</emphasis><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(29)</emphasis></strong><strong><emphasis>Šílení bojovníci</emphasis></strong></p>
<p>Král Gmivara rozesílal zvědy na všechny strany. Nepřítel netáhl proti němu v jednom šiku, ale rozdroben na menší či větší houfy. To dávalo malému vojsku krále Ulmie naději na vítězství. Jinak by nemohlo čelit spojené síle Seveřanů, které sice nikdo nikdy nespočítal, ale nepochybně jich jejich rozlehlá zem živila nepředstavitelné množství. Zároveň však tato válka kladla značné nároky na důkladný průzkum okolí. Vojsko mířilo v podstatě k severu, ale podle rad zvědů se stáčelo tu východně, tu na západ, aby se v nějakém průsmyku, na plošině, či u obsazené vesnice střetlo s další skupinou Seveřanů.</p>
<p>A tak rozprášili neopatrné Bhawy, kmen Doinerů zatlačila královská jízda do ledového jezera Kpó a nechala ho v něm utonout, následujícího dne Ulmijští pobili několik necvičených, byť zuřivých houfů kočovníků, kteří se nechali zaskočit na nejisté půdě Měkké Planiny.</p>
<p>U Méluru svedli ulmijští hrdinové bitvu s mocným kmenem Sinfi, ovládaným přímo <emphasis>podzemním pánem</emphasis>. Tady musel Ysquanir poprvé zasáhnout jako čaroděj a probudit ve svých mužích bojové šílenství. Teď, když měl své kouzlo nacvičeno a prověřeno, nebylo těžké uvést ho v chod. U hořícího Méluru stály proti sobě dvě rovnocenné síly. Ysquanir však mohl na misku vah přidat ještě svůj a Waironův meč, a to nebylo právě málo.</p>
<p>Wairon míval ve zvyku zešílet v každé bitvě, aniž by ho k tomu nutil nějaký čaroděj, a jeho zkušenosti a úžasná obratnost i síla, zcela nedotčená léty, z něj dělaly dokonalý nástroj zkázy. Ysquanir se držel na opačném konci vlnící se čáry, kde se sráželi bojovníci kmene Sinfi s obránci Ulmie, a současně moc temného podzemí s mocí čaroděje, vyzbrojeného uměním Zrânů. Cítil, že po něm pátrají. Kiwojor o mně ví, pomyslel si. Ale není osobně přítomen. Ty zbabělče z podsvětí! Kde jsi?</p>
<p>Nezapomínal bojovat. Seveřané se svými zakřivenými, krátkými meči zacházeli s vražednou zručností, ale jeho zbraň jako by si sama nacházela cíl v málo chráněných nebo náhodně odkrytých částech těla. Zabíjel jednou ranou. V tomhle boji nebudou žádní ranění. Jeho šílené oddíly, jeden na koních, druhý pěší, se Seveřanům vyrovnaly zuřivostí a zdánlivě i lhostejností k vlastnímu životu. Teď, v bitvě, si Ysquanir nepřipouštěl výčitky svědomí, ale věděl, že později přijdou a připraví ho o spánek.</p>
<p>Probil se šikem nepřátel, rozrážeje jejich pocuchané řady jako rychlá loď vlny. Setřel si rukávem z tváře krev, která vystříkla z rozťatého hrdla Seveřana, ohlédl se po Waironovi.</p>
<p>„Už není skoro co dělat!“ houkl slavný hrdina, sehnul se v sedle a milosrdně dorazil raněného, jenž se svíjel pod kopyty jeho koně. „Dobrá práce, to tvé vojsko šílených, čaroději!“</p>
<p>„Kdybych se tomu mohl vyhnout, udělal bych to,“ řekl Ysquanir. „Jako bychom postupně přestávali být lidmi.“ Ohnal se mečem a téměř srazil hlavu mohutnému Seveřanovi s odznakem náčelníka na přilbě. Pak se současně s Waironem obrátil a spolu zaútočili na poslední vzdorující skupinku Sinfiů. Zdálky to vypadalo, jako by nepřátele jednoduše přejeli. Obrana proti těm dvěma byla předem ztracená věc. Wairon prudkým úderem rozťal hruď muže, jenž se na něj napřahoval. Drátěná košile nebyla Sinfiovi nic platná. Ysquanirův poslední protivník přišel o paži včetně lopatky. Wairon pochvalně zakýval, upíraje zrak na jasně rudou stříkající krev.</p>
<p>„Kdo by to byl do tebe řekl, chlapče! Víš, v každé válce postupně přestáváme být lidmi. Tím se netrap. To není tvá vina.“</p>
<p>„Jeden zdrhá!“ zařval muž z Ysquanirova pěšího oddílu, zvaný Zloděj. Měl bystré oči a zahlédl postavu na koni, ztrácející se v dýmu a kouři mezi dohořívajícími troskami Méluru. Ysquanir pobídl koně a vyrazil za uprchlíkem. Wairon klidně sesedl a zamířil ke studni mezi pastvinami, nyní zdupanými a zalitými krví. Čaroděj to zvládne.</p>
<p>Ysquanir vjel do hustého dýmu. Zavřel oči. Nepotřeboval vidět, používal jiné smysly. Cítil toho člověka před sebou jako lovecký pes zvěř. Pronásledoval ho těsně, ale nespěchal. Vnímal jeho vyčerpání. Kymácí se v sedle, co nevidět může spadnout… Něco není v pořádku. Ysquanir otevřel oči, zamžoural. Skutečně. V dýmu zahlédl záda cizího jezdce. Příliš úzká ramena. Žena? Nemýlí se můj čich?</p>
<p>Bez námahy dohonil klopýtajícího koně. Tvář jezdce skrývala přilba, ale brada se zdála hladká a oblá, vlasy, vykukující zpod přilby, jemné. Ysquanir se naklonil, žena se rozmáchla mečem, únava však její pohyb zpomalila natolik, že jí pronásledovatel zbraň prostě vzal z ruky a téměř něžně ji shodil ze sedla. Přilba ťukla o zem, hlava se bezvládně zaklonila. Ysquanir seskočil, opatrně ji nadzvedl a sňal jí přilbu. Tvář pod maskou byla dívčí a drsným severským způsobem krásná.</p>
<p>Víčka s dlouhými světlými řasami mžikla a zvedla se. Oči pod nimi byly šedé jako skála. Ysquanir postřehl kradmý pohyb ruky, sunoucí se k dýce za pasem.</p>
<p>„Nech tu dýku,“ řekl klidně. „Proč jsi utíkala? Vaši přece nikdy neutíkají z boje!“</p>
<p>Dívka hmátla po zbrani a bodla. Zachytil její zápěstí. „Nemáš dost síly,“ domlouval jí. „Proč jsi utíkala?“ Věděl, že mu rozumí. Seveřané většinou mluvili stejnou řečí jako obyvatelé Ulmie a Simurlie, jen s nářečními rozdíly. Pouze enarpské kmeny si udržely původní jazyk, chudý a nelibozvučný.</p>
<p>„Zabij mě,“ vyhrkla dívka. „Nedokážeš mě znásilnit, přísahám!“</p>
<p>„To mě vůbec nenapadlo,“ pravil upřímně. „Zajímá mě, komu jsi tak chvátala předat zprávu.“</p>
<p>„Nic ti neprozradím!“ vykřikla a rozkašlala se. Přidržel jí hlavu, odepřel ramena. Byla vzteklá a divoká, to se dalo od seveřanské bojovnice čekat, ale rozhodně byla sama sebou, nikoli omámeným nástrojem podzemních pánů.</p>
<p>„Ale prozradíš. Všechno. Za chviličku,“ prohlásil nevzrušeně. „Můžeš vstát?“</p>
<p>Byla vysoká, sotva o půl hlavy menší než on. Měla trochu slabá kolena a musela se o něj opřít. „Ty mě chceš… mučit?“</p>
<p>„Ne, to ne. Určitě bylo pro tebe dost zlé vidět, jak se tvoji lidé stávají běsnícími šílenci bez vlastní vůle. A potom padají pod ranami jiných šílenců.“</p>
<p>„Tak to tedy bylo?“ vyhrkla.</p>
<p>„Vždyť jsi to tušila. Nebo snad ne? Pletu se?“</p>
<p>„N-ne. Nepleteš. Nebyla jsem si jistá…“ Pokulhávala vedle něj tu a tam jí zalétl zrak k dýce, kterou jí před chvílí vzal. „On jednal s otcem. Náčelníkem. Zaplatil mu.“</p>
<p>„Slíbilas, že mu podáš zprávu, kdyby otec padl?“</p>
<p>„Ano. Zabij mě.“</p>
<p>„Nestojíš o to, zůstat naživu?“ zeptal se. „On tě zabije docela jistě. A ošklivě. Znám ho.“</p>
<p>„Proč bych měla žít? Jsme poraženi. Zůstat naživu je hanba.“</p>
<p>„Možná pro muže z tvého rodu. Ale pro ženu? Proč?“</p>
<p>Pokusila se podrazit mu nohy. Věděl o tom předem. Napjal svaly, snesl její kopnutí bez ztráty rovnováhy. „Ještě něco umíš?“</p>
<p>„Jsi silnější,“ vzlykla.</p>
<p>„Jistě. Kde na tebe čeká? Líbí se ti? Nemusíš se tolik červenat!“</p>
<p>„Nečervenám se a nelíbí se mi! Má tvářičku jako děvče!“ vybuchla. „Nenávidím ho za to, co udělal s mými bratry! Chci ho zabít! Ale tys mi vzal dýku.“</p>
<p>„Chudinko. Ten tvor chce zničit celý svět. Zaplavit ho tmou. Vás používá jako kameny na hrací desce, jako nástroje.“</p>
<p>„Vždyť já to vím!“ vykřikla dívka. „Já nejsem tak zabedněná jako chlapi! Povídám ti, že jsem ho chtěla zabít!“</p>
<p>„Nedokážeš to. Řekni mi, kde je, a já to udělám sám. Mám s ním nějaké účty.“</p>
<p>„Nedostaneš se k němu. Ale mě čeká! Ví, že jsem to slíbila.“</p>
<p>„Nedá se zabít obyčejnou zbraní.“</p>
<p>„A čím tedy?“ zeptala se dychtivě.</p>
<p>„Bleskem z nebe,“ řekl Ysquanir. „Například.“</p>
<p>„Neumím přivolat blesk,“ pravila mrzutě. „Co je ti k smíchu?“</p>
<p>„Ty. Jak se chystáš zabít pána z podzemí.“</p>
<p>„Ach.“ Hleděla mu do tváře a pomalinku začínala chápat, že ji nechce ani mučit ani zabít, že jí vůbec nechce ublížit. „Ty… ty mě pustíš?“</p>
<p>„Hm.“</p>
<p>„A poradíš mi?“</p>
<p>„Zkusím trochu upravit tvou dýku. Ale jestli se bojíš, nechoď za ním do Norly.“</p>
<p>Zalapala po dechu. „Jak to víš? Proč ses vyptával, když to víš!“</p>
<p>„Teď už to vím. Prozradilas mi to.“ Rozhlédl se. „Tady. Dám se do toho. Neruš.“</p>
<p>Položil dívčinu dýku na kamenný schod, jenž nikam nevedl, protože z jeho domu zbyly jen základy a kousek ohořelé zdi. Prstem udělal kolem zbraně kruh, a jako by mohl vidět stopu, kterou na kameni zanechal svým dotykem, přikreslil k němu několik znaků. Směřovaly do čtyř světových stran. Vysypal si z koženého míšku na dlaň špetku bílého prášku, něco si nad ním zamumlal. Pak ho vyhodil do výšky. Prášek se zvolna snášel dolů, přesně do vyznačeného kruhu. Ysquanir tleskl a kruh vzplanul. Dívka tiše vyjekla. Plameny zmodraly a zezelenaly, zčernaly a zhasly. Prášek zmizel, dýka byla úplně stejná jako předtím.</p>
<p>Ysquanir ji zvedl a podal Seveřance. „Teď máš proti němu zbraň. Rozmysli si ale, jak moc ho nenávidíš. Protože naděje je velmi malá.“</p>
<p>„Ty mi dáváš zbraň… A co když zabiju tebe?“</p>
<p>Otočil se k ní zády. „Tak to udělej.“</p>
<p>Její paže ho zezadu objaly kolem pasu. „Jmenuju se Fiet. Nezapomeň.“</p>
<p>Pomalu se obrátil. Nepustila ho z objetí, nastavila mu rty. Políbil ji, protože mu nedala na vybranou.</p>
<p>„Tamhle zbyla půlka domu a uvnitř nějaký nábytek,“ řekla. „Pojď!“</p>
<p>Nechal se vést a přemýšlel, zda ji nezklame. Po těch letech v podsvětí… Pro Fiet tahle chvíle znamená loučení se životem! Seveřanky asi už jsou takové.</p>
<p>„Tady je postel!“ zaradovala se dívka, setřásla z pokrývky kusy omítky a sfoukla popel, opřela se do ohořelého trámu, který spadl napríč přes lůžko. Ysquanir ji odstrčil, lehce trám zvedl a odhodil stranou. Fiet ze sebe rychle strhala pevnou slupku seveřanské kožené zbroje, pak obyčejné šaty, které měla pod ní. Nezdálo se, že by jí bylo chladno.</p>
<p>„Nelíbím se ti?“ zeptala se překvapeně.</p>
<p>„Líbíš. Jenže o mně nic nevíš.“ Pomalu si začal rozepínat kabátec Fiet přistoupila k němu a zkušeně mu s tím pomohla.</p>
<p>„To je něco!“ hlesla, upírajíc zrak na jeho jizvy. Udiveně vzhlédl Té válečnici se to líbí! V očích jí svítí obdiv a nadšení… Přestalo mu být zima. Přitiskla se k němu, kůži na kůži. Poznal, že teď už bude všechno v pořádku a Fiet o své poslední milování nepřijde.</p>
<p>„U nás by se o tebe ženské popraly,“ řekla Fiet o něco později. Spokojeně se protáhla. „Čeho ses tak bál? Mě?“</p>
<p>Zaváhal. „Strávil jsem sedm let v podsvětí jako Kiwojorův zajatec. Tam nebyly ženy. Ne takové jako ty… Vůbec nic pěkného. Oheň, špína, jeho sluhové…“</p>
<p>Fiet na něj okamžik zírala, než nabyla řeči. „Jak ses tam dostal?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Prohrál jsem v souboji čarodějů.“</p>
<p>„Tam přece nikdo nepřežije!“</p>
<p>„Kiwojor povídal, že jsem první.“</p>
<p>„A já… Já jsem teď <emphasis>tvoje</emphasis> první?“</p>
<p>„Ano. Je to skoro jako poprvé. Dobře, že jsem tě nezabil.“</p>
<p>„Ještěže jsem tě nezabila,“ zasmála se. „Nebudou tě hledat?“</p>
<p>„Nemyslím. Wairon ví, že si poradím.“</p>
<p>„Wairon? Ten slavný hrdina?“</p>
<p>„Právě ten. Vidíš, jaké síly proti vám stály!“</p>
<p>„Zoufalé,“ řekla úsečně. „Ty nejzoufalejší… než se rozloučíme, nechtěl bys ještě jednou? Já moc.“</p>
<p>Není nad upřímnost, pomyslel si Ysquanir a přitáhl si ji na sebe.</p>
<p>„Škoda, že jsem tě neznala dřív,“ vzdychla Fiet, když ji po delší době pustil.</p>
<p>„Škoda,“ přisvědčil. „Ale ty nemusíš umřít. Můžeš jít domů. Já tě přece k ničemu nenutím.“</p>
<p>„To nejde.“ Vyskočila a stejně hbitě, jako se předtím svlékla, na sebe naházela šaty a zbroj a změnila se ve válečnici. „Buď zdráv, milovaný! Možná se setkáme v podsvětí.“</p>
<p>„Žij, Fiet,“ zavolal za ní. Pomalu se oblékl a vrátil se ke královu vojsku.</p>
<p>„Už jsme si o tebe dělali starosti,“ přivítal ho král před svým stanem. Tábor byl rozložen na pahorku nad bojištěm, daleko od vypáleného města. Vojáci pomáhali Mélurským, kteří unikli ohni a smrti z rukou kočovníků, stavět stany.</p>
<p>„O mě?“ Ysquanir se útrpně pousmál. „Ale, Veličenstvo!“</p>
<p>„A co uprchlík?“ Wairon si protíral zarudlé oči a hleděl podezíravě.</p>
<p>„Utekla,“ řekl Ysquanir. „Je to dcera náčelníka. Vrátila se domů, k ženám.“</p>
<p>„Tys ji nechal uprchnout!“ obvinil ho Wairon.</p>
<p>„Samozřejmě. Ty bys bojoval se ženou?“</p>
<p>„Hm,“ zabručel Wairon. Nedokázal si to představit.</p>
<p>„To sis dovolil dost,“ poznamenal suše král.</p>
<p>Ysquanir bojovně zvedl bradu. „Měl jsem své důvody. Ostatně mi řekla, co jsem potřeboval.“</p>
<p>„Nějak nám vyrostl, čaroděj,“ pravil Wairon. „Potřeboval by pořádný výprask!“</p>
<p>„Jak bys to asi chtěl provést?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>Wairon se zachmuřil. „Něco vymyslím. Když se nepolepšíš. Král je moc velký dobrák, víš. Ale já ne!“</p>
<p>Ysquanir se upřímně rozesmál. „Jste oba stejní. Umíte bojovat, ale neumíte být zlí. Opravdu zlí jsou jenom čarodějové. A temní, pochopitelně… Poslyšte. Podzemní pán, který celou tuhle záležitost rídí, je teď v Norle.“</p>
<p>„Norla,“ opakoval Gmivara a usadil se na stoličce, kterou mu přistrčil jeden ze sluhů. „Víš, co nechápu? Proč tihle podzemní páni, jak jim říkáš, když mají takovou moc, neprojdou prostě potmě nebo jako neviditelní přes naše hory a nenechají na pokoji ty hloupé seveřany i nás. Vždyť jim jde jen o cestu na jih!“</p>
<p>„Nejde o cestu,“ pronesl Ysquanir nepřítomně. „Zkáza… Obrovské oběti na životech… Jinak se Jedenáct bílých nedá vyburcovat a neopustí bezpečí Chranowa. Kiwojor má za úkol rozpálit je doběla, rozzuřit je, aby proti němu a jeho zrůdám vytáhli předčasně.“</p>
<p>„Teď je předčasně?“ zeptal se Wairon. „A co tedy není předčasně?“</p>
<p>„Až bude přeloženo Albethaneum a bílí budou mít v rukou síly o jakých se jim teď ani nezdá.“</p>
<p>„A kdy to bude?“</p>
<p>„Až se setkám s člověkem, jenž je určen k oživení zaklínadel Albethanea…“ Ysquanir zamžikal a setřel si z čela jemné kapičky potu. „Nechte mě… už nechci…“</p>
<p>„Počkej, vydrž ještě, věšti dál!“ ozval se král Gmivara. „Kdo je ten člověk? Znáš ho?“</p>
<p>„Viděl jsem ji. Znám ji…“</p>
<p>„Ji?“ Wairon vykulil oči.</p>
<p>„Je to děvče,“ řekl Ysquanir. Znovu si otřel čelo. Už byl zas ve své kůži, nepříjemný okamžik vědění pominul. „Jedině díky tomu ještě žije. Doufám, že žije.“ Vzpomněl si na své ochranné znamení. Dnes bych to uměl lépe. Mnohem lépe. Obrátil se zády ke králi, nedbaje na žádná pravidla chování, a zamířil k potoku, kde se koupalo několik <emphasis>jeho lidí</emphasis>.</p>
<p>Král hleděl za ním. „Wairone,“ ozval se. „Zdá se, že zítra potáhneme na Norlu.“</p>
<p>„Taky bych řekl,“ zahučel slavný Wairon a učinil neobratné znamení proti zlé moci.</p>
<p>Manitieve stál nahý na kameni uprostřed proudu a do bublání vody vykřikoval své nejnovější verše. Nikomu to nevadilo, vojáci si už na svého básníka zvykli. Ve všech ještě doznívalo vzrušení z boje. Ysquanir se vyhýbal jejich rudě zářícím očím. Našel si hlubší místo, shodil šaty a pečlivě se vydrhl. Fiet, Fiet… Šla na smrt. Vybrala si to, ale já jí s rozhodováním tak trochu pomohl.</p>
<p>„Umyju ti záda,“ nabídl se Manitieve.</p>
<p>„Už jsi dokončil svůj hrdinský zpěv?“</p>
<p>„Ano. Musím si ho hned zapsat. Vždycky po boji mě napadají zvláštní slova, jaká bych nikdy dřív nepoužil. Není to podivné?“</p>
<p>„Není.“ Ysquanir se odtáhl. „Nesahej na mě, prosím. Teď ne.“</p>
<p>Manitieve stál před ním a zdál se velmi drobný, světlý a ubohý. „Ty se mě štítíš?“</p>
<p>Ysquanir zavřel oči. Přesně tak, příteli. Ne, ne přesně tak! „Štítím se toho, co jsem s vámi provedl, Manitieve. Sebe se štítím.“</p>
<p>„Cos provedl? Naučil jsi nás bojovat!“</p>
<p>„Ne, tak jednoduché to není.“</p>
<p>„No, já to vlastně vím,“ vzdychl Manitieve. „Poprvé to bylo na cvičišti. Vedl jsi mi ruku. Zevnitř… Ale neříkej nic ostatním. Ať si myslí, že jsou opravdoví hrdinové. Já jsem básník. Snesu vědět víc… <emphasis>T</emphasis><emphasis>vé černé brány v sobě tuším… Vím, že na tom nic nezměníš. Vždyť nechal jsi mi moji duši, ten věčný pr</emphasis><emphasis>amen trápení!“</emphasis></p>
<p>Básníci v sobě mají kus záhadné moudrosti, která dosud nebyla pojmenována ani využita, pomyslel si Ysquanir. Něco mu ťukalo na vědomí. Něco strašně důležitého, co souviselo s básníky…</p>
<p>„Občas mám pocit, že schopnost skládat slova do veršů a tvořit rýmy má něco společného s čarováním,“ zasmál se Manitieve.</p>
<p>Tohle je ten blesk, který sjel z nebe, aby mě probudil, pochopil Ysquanir. Verše! Překlad bez veršů a rýmů je k ničemu! Překladatel musí být básník! Je Daidrax básník?<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(30)</emphasis></strong><strong><emphasis>Daidrax – z deníku II.</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>Okolí Chranowa se mi nelíbilo. Lesy se tvářily nepřátelsky. Větve se kývaly ve větru a rozmýšlely se, jestli nás nemají pořádně šlehnout, houštím se kradly tiché šelmy, číhající na kořist. Strážci Chranowa. Zeptala jsem se Lairgravena, jak poznají, kdo je kořist a kdo ne,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>on jen pokrčil rameny.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tobě nevadí, když ty hrozné šelmy ve vašich službách roztrhají chudáka, co sem jenom zabloudil?“ dorážela jsem na něj.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nikdo, koho nepozveme, tu nemá co bloudit,“ řekl přísně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pokusila jsem se vytrhnout ruku z jeho sevření. „Pusť mě! N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>chci na Chranow! Vy jste zlí!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zlí?“ užasl. „Protože se bráníme nepřátelským útokům?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jste krutí a lhostejní,“ trvala jsem na svém. „Klidně poštvete svoje dvojhlavé psy a draky nebo co na nevinné lidi! Jenom aby vás nikdo neobtěžoval!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Zbledl a neříkal nic, ale nepustil mě a vlekl dál za sebou, ačkoli jsem se bránila a vzpouzela. Až po hodné chvíli zamumlal: „T</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hle mě vůbec nenapadlo.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Bylo to divné. Později, když už jsem na Chranowě nějakou dob</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis> bydlela, jsem si z uctivé vzdálenosti obhlížela psí hlídače. Neby</emphasis><emphasis>li</emphasis><emphasis> dvojhlaví, pochopitelně, to si jen tak vykládali pověrčiví venkova</emphasis><emphasis>né,</emphasis><emphasis> ale měli v sobě neklid. Něčím se podobali lidem, protože dělali </emphasis><emphasis>něco,</emphasis><emphasis> co jim nebylo tak docela po chuti. Lairgraven se mračil, když mě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vi</emphasis><emphasis>děl</emphasis><emphasis> sedět u mříže a hledět na ně.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Myslím, že jsem znávala jednoho z nich,“ řekla jsem mu jednou. </emphasis><emphasis>Byl</emphasis><emphasis> to takový ospalý, malátný, u</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>ívaný den, bylo horko a já skoro</emphasis><emphasis> nevě</emphasis><emphasis>děla, jestli to povídám doopravdy nebo ze spaní. „Chránil mě. </emphasis><emphasis>A</emphasis><emphasis> propadl se do podsvětí. U Metqu.“ Pak jsem se zarazila, protože</emphasis><emphasis> o </emphasis><emphasis>tomhle jsem nikdy s nikým nechtěla mluvit. Lairgraven se mě na </emphasis><emphasis>nic</emphasis><emphasis> dalšího nezeptal, ale zapamatoval si všechno. To jsem poznala</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>později.</emphasis></p>
<p><emphasis>Při našem příchodu mě bílí mistři přivítali zdrženlivě. To slovo znám až teď, tehdy jsem si pomyslela, že mě nemají rádi a jsou ke mně nevlídní. Ale zle mi na hradě nebylo. Měla jsem co jíst, střechu nad hlavou, spoustu knížek ke čtení. Hrad Chranow byl celý temný. I</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>za slunného dne se v jeho zdech držel stín a chlad, a v noci se skoro nikde nesvítilo. Čarodějové si umějí vytvořit své vlastní světlo, a tak svíce používají, jen když jsou zaujati nějakou důležitou činností, aby se nemuseli obtěžovat udržováním kouzla. Jim tma nevadila. Mně ano. Sice jsem se naučila chodit opatrně a nezakopávat, nebyla jsem tak velká, abych si otloukla hlavu o trámy, výstupky nebo prázdné svícny, ale tmy jsem se prostě bála. Můj pokojík byl světlý, v jižním křídle, ale sejít takhle poránu nebo kvečeru do jídelny, to pro mě byl výkon plný sebezapření.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lairgraven mi obstaral malou lampičku, ale olej v ní brzy došel. M</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>j ochránce byl tou dobou někde na cestách, ostatním čarodějům jsem se bála říct, a zaměstnanci, sluhové, správce, skladník, kuchaři a další, byli strašně protivní a chovali se ke mně přezíravě. Ještě nejvíc ze všech obyvatel Chranowa si mě oblíbil Elsornir. Netušila Jsem, že ho všichni považují za krutého, bezcitného a chorobně pode</emphasis><emphasis>zí</emphasis><emphasis>ravého člověka, který je slepě oddán jedinému cíli: ochraně hradu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale předbíhám. V těch dnech, kdy jsem měla potíže s věčnou tmou </emphasis><emphasis>hra</emphasis><emphasis>dních chodeb a zákoutí, mi svou náklonnost ještě nedával n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>jevo</emphasis><emphasis> a tvá</emphasis><emphasis>řil se stejně nepřístupně a nadutě jako zbývajících devět.</emphasis></p>
<p><emphasis>T</emphasis><emphasis>oho rána, deštivého a pošmourného, jsem se vplížila do skladu</emphasis><emphasis> za v</emphasis><emphasis>elkou kuchyní a zoufale hledala olej do lampičky nebo něco, čím</emphasis><emphasis> bych h</emphasis><emphasis>o mohla nahradit. Držela jsem ji v levé ruce a pravou jsem</emphasis><emphasis> proh</emphasis><emphasis>rabávala police, až kam jsem dosáhla. Jestli nic nenajdu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dol</emphasis><emphasis>ních p</emphasis><emphasis>řihrádkách, budu si muset přistavit lavici. A lavice jsou tak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těžké! Tak jsem přerovnávala a prohlížel</emphasis><emphasis>a ty krámy, pytlíky, k</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>šíky </emphasis><emphasis>a krabice a krabičky, láhve, džbánky, a jak jsem tak pomalu prohl</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dávala sklad, začala jsem si prozpěvovat. Nějak takhle: „Jdeme </emphasis><emphasis>ve</emphasis><emphasis> tmě vedle sebe, sviť mi, sviť mi jako nebe…“ Nebo možná jinak</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis> u</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> je to dávno, zapomněla jsem. A lampička se rozzářila a já ji </emphasis><emphasis>div</emphasis><emphasis> neupustila. Chvilku jsem se třásla a koukala na světýlko v lampič</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>e které se na pohled dost lišilo od toho, jaké vydával knůtek ponořený do oleje. „Co se třeseš, huso,“ řekla jsem si nahlas, abych se uklidnila „Prostě se ti to jednou za čas podaří.“ Se světlem v ruce jsem kvapně opustila sklad. A vůbec, možná ta lampička byla od začátku očarov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ná od Lairgravena, a já ji jen probudila. Zhasnout ji nebylo vůbec těžké. Poslouchala na slovo. Stačilo říct Zhasni nebo Odpočiň si</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Měla jsem vlastní světlo! A hrad Chranow, ač temný a trochu strašidelný, měl spoustu zajímavých míst, kam jsem se dosud neo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>vážila. Teď se do toho dám a všechno tady pěkně prolezu!</emphasis></p>
<p><emphasis>Byla jsem dítě, ale tušila jsem, že strach ze záhadných chodeb a sklepů Chranowa je docela jiný, než strach z podezřelých vandráků, z hladu a ze zimy. Tenhle jen tak lechtal, nesvíral a nerdousil, a se svou lampičkou jsem mu dokázala čelit. A tak jsem se kradla tm</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vými studenými chodbami, brala za kliky oprýskaných dveří, otev</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>rala ty, které se otevřít daly, nahlížela do místností za nimi a brala do rukou knihy, zápisky dávno mrtvých mistrů, alchymistické nádobí, zažloutlé mapy, bílé kostřičky neznámých zvířátek, zapečetěné la</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>vičky a nejrůznější přístroje. Nástroje bílých čarodějů nikdy nejsou doopravdy nebezpečné, pokud se někdo nepokouší používat</emphasis><emphasis> je</emphasis><emphasis> proti jejich vnitřní vůli. To mi vysvětlil Lairgraven, hned jak jsem na hrad přišla. Ne, já ty věci zatím nechtěla používat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Našla jsem několik obrazů, podobizen chranowských mistrů, a </emphasis><emphasis>a ta</emphasis><emphasis>ké malby krajiny kolem hradu. Lesy na nich byly mladší. Na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>no</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> obrázku ve starém, zpuchřelém rámu byl samotný Chranow, vid</emphasis><emphasis>ěn</emphasis><emphasis> od severu. I hrad se zdál mladší a mnohem světlejší.</emphasis></p>
<p><emphasis>V hlavní věži Chranowa žil Jedenáctý, mistr Yelinen. Ta v</emphasis><emphasis>ěž mě</emphasis><emphasis> l</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>kala a přitahovala, jako by mě chytala za nohy a posunovala </emphasis><emphasis>je k</emphasis><emphasis>e sch</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dům, ale Jedenáctého jsem se bála. Nevím vlastně proč. </emphasis><emphasis>Nikdy</emphasis><emphasis> na mě nebyl opravdu nepříjemný, což ostatní dělali dost často</emphasis><emphasis>. Snad mě</emphasis><emphasis> děsilo jeho stáří. Prý mu bylo čtyři sta let. Nevěřila </emphasis><emphasis>jsem t</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>mu, kdepak bych měla v devíti letech ponětí o kouzlech, zbavujících člov</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ka tíhy roků! Ale stejně jsem se mistru Yelinenovi vyhýbala a schovávala se před jeho pátravým pohledem, když jsme se setkali u jídla. </emphasis><emphasis>Ne</emphasis><emphasis>, do jeho věže nevstoupím. Vynahradím si to na zbylých čtyřech.</emphasis></p>
<p><emphasis>V západní věži jsem se div neudusila letitým prachem a neobj</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>vila jsem tam nic zvláštního. Pár zapomenutých kusů nábytku pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lezlého červotočem, mrzutého netopýra. Z díry ve zdi vykoukla zv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>davá myš a zase zklamaně zalezla. Východní věž na tom byla p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dobně, až na veliký, starodávný hodinový stroj. Na té věži umístili kdysi orloj, který se už dávno porouchal a zastavil, a mně trochu v</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>talo hlavou, k čemu je takový orloj, když ho zdola ze žádného nádv</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ří není vidět. Figurky a obrazce bych si ráda prohlédla zblízka, ale tady mě od nich dělila stěna a pevná kovová vrátka. Hm, možná mistři umějí létat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Severní věž… Nikdy nezapomenu, jak jsem vyšplhala po sch</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dech do středního patra (nade mnou bylo už jen obranné stanoviště, po staletí nepoužívané) a zjistila, že dveře nejsou dovřeny a v pokoji se svítí. Schovala jsem se za jakousi truhlu a trnula, jestli ten, kdo je tam uvnitř, slyšel moje kroky. Vždyť jsem dupala jako kráva, a fun</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>la zrovna tak!</emphasis></p>
<p><emphasis>Krčila jsem se za truhlou dost dlouho, a nic se nedělo. Zrovna se ni začaly vnucovat takové nebezpečné plány, jako třeba nakouknout klíčovou dírkou nebo tou škvírou, ze které se line jas, když do dveří kdosi strčil. Málem jsem vyjekla, a honem jsem se zase schoulila do ukrytu. Z věžní místnosti vyšel mistr Yelinen s náručí pergamenov</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>ch svitků. Světlo zhaslo a znovu se objevilo nad jeho hlavou. Pomalu se sklánělo dolů, až se octlo téměř na schodech. Mistr kráčel </emphasis><emphasis>op</emphasis><emphasis>atrně, dával pozor na nohy, jako by mu hrozil pád stejně jako </emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>byčejném u člověku. Zmiz</emphasis><emphasis>el mi z dohledu. Byla tma. Chvíli jsem </emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>kala. Pak jsem vklouzla dovnitř dveřmi, jež za sebou čaroděj</emphasis><emphasis> neza</emphasis><emphasis>mkl. Zato já je zevnitř zajistila na petlici.</emphasis></p>
<p><emphasis>No páni! Nejdřív mě napadlo, že se dívám na zakleté lidi. Ani by</emphasis><emphasis> neb</emphasis><emphasis>ylo divu, na takovém hradě. Postupně jsem si dodala odvahy</emphasis><emphasis> a pro</emphasis><emphasis>hlédla si je zblízka. Byly to sochy, odlité z bronzu, a měly na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě tu a tam takové ty kazy, co při odlévání vznikají. Vím to, prot</emphasis><emphasis>ože</emphasis><emphasis> mi to jednou Ikvaro vysvětloval a ukazoval na malém odlitku. Soch</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis> byly dvě, muž a žena. Nebo spíš kluk a holka… Ten muž nebo kl</emphasis><emphasis>uk </emphasis><emphasis>ležel na boku, jako by spal, byl dočista nahý, jako už sochy bý</emphasis><emphasis>vají,</emphasis><emphasis> a tak jsem jasně viděla, jak je hubený a hrozně dlouhý; kdyby </emphasis><emphasis>vstal, </emphasis><emphasis>vrazil by temenem do stropu. Nějak mi bylo líto, že nevstane. Líbil </emphasis><emphasis>se </emphasis><emphasis>mi. Připadalo mi, že ho znám a mám ráda. Přišlo mi divné, že mi v</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>be</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis> není k smíchu, jako mi obvykle nahatí kluci bývali. Ano, a také</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> věděla, že socha představuje skutečného člověka, že si ho umělec nevymyslel. A že toužím setkat se s ním, že si to přeju víc, než cokoli na světě</emphasis></p>
<p><emphasis>Žena mě na první pohled tak nezaujala, ale když jsem se kone</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ně odtrhla od jejího ležícího společníka, objevila jsem, že se podobá mě matce. Takhle mohla máma vypadat v patnácti. Nebo v osmnácti. Jen ty vlasy má jiné, spíš jako já. A nemá tak velkou pusu, a prsa má taky menší než máma… Najednou za mnou cosi zašustilo.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co tady vyvádíš?“ sykl mužský hlas.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ztuhla jsem úlekem.</emphasis></p>
<p><emphasis>„N</emphasis><emphasis>o tak, neukousnu tě,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pokračoval hlas mrzutě. „Otoč se, vš</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>tečko!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Pomalu jsem se obrátila. Mistr Elsornir!</emphasis></p>
<p><emphasis>„Je</emphasis><emphasis>nom se… dívám,“ vykoktala jsem. Od nohou mi k srdci sto</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>pal chlad. Skoro až bolel.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>A svítíš si,“ řekl Elsornir. „To tě naučil Lairgraven?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne, to samo,“ odpověděla jsem podle pravdy. „Já už ty říkanky nevymýšlím, vážně, už jsem toho nechala, to jenom že tady na hrade je pořád taková tma…“ Se strachem jsem zvedla oči.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Aha</emphasis><emphasis>. Přestaň se klepat! Malé holky nebiju.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„A</emphasis><emphasis> koho teda?“ pleskla jsem, dřív než jsem si to stačila rozm</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>sl</emphasis><emphasis>et. </emphasis><emphasis>Viděla jsem, jak se prudce kousl do rtu. Ta otázka ho zaskočil</emphasis><emphasis>a.</emphasis><emphasis> A pak mi začal vysvětlovat. Mně! Hloupé devítileté holce!</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jsem strážce hradu. Zodpovídám za bezpečnost. Sem se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pokou</emphasis><emphasis>šejí</emphasis><emphasis> dostat všelijací podvodníci, lupiči, zvědové podzemních pánů. </emphasis><emphasis>Chá</emphasis><emphasis>peš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Stejně mi ti psi vadí,“ špitla jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ty se nedáš jen tak lehce přesvědčit,</emphasis><emphasis> co?“ nadhodil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jen jsem zakroutila hlavou. Co se mnou udělá?</emphasis></p>
<p><emphasis>N</emphasis><emphasis>eudělal mi nic. Zíral na mě, a současně na něco za mými zády.</emphasis><emphasis> Na</emphasis><emphasis> tu sochu klečící dívky. Pak natáhl ruku a odhrnul mi vlasy</emphasis><emphasis> z </emphasis><emphasis>obličeje. „Zakloň hlavu,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přikázal mi. Hrozná chvilka. Co kdyby mě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pod</emphasis><emphasis>řízl? Mlčel a mlčel, čas se vlekl. „Ty ji znáš?“ promluvil k</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nečně</emphasis><emphasis> a </emphasis><emphasis>pustil mě.</emphasis></p>
<p><emphasis>„K</emphasis><emphasis>oho?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tu sochu. To děvče.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„N-ne.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nelži,“ řekl unaveně. „Pořád jsem si nemohl srovnat v hlavě, proč t</emphasis><emphasis>ě </emphasis><emphasis>sem Lairgraven přitáhl. Je to kvůli ní,“ ukázal bradou na s</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>chu.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Je</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podobná mojí mámě,“ hlesla</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsem. Nejvíc ze všeho se mi chtělo omdlít. Jenomže jsem to neuměla.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Mámě? Kdo byla tvoje matka?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Byla?“ Uvědomila jsem si, že ze sebe vlastně celou dobu dělám sirotka. Prozradila jsem se!</emphasis></p>
<p><emphasis>„Takže je,“ pravil věcně. „Proč nej</emphasis><emphasis>si s ní?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Aby</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ji nezabili. Kvůli mně.“ Zatvářila jsem se vzdorně. Muselo to působit náramně směšně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Elsornir se usmál. Moc mu to nešlo, nebyl zvyklý. „Na tohle se tě </emphasis><emphasis>L</emphasis><emphasis>airgraven nevyptával?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zkoušel to.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Znovu se usmál. „Ty malá tajnůstkářko… Ty sochy vytvořil Lairgraven. Toho chlapce dělal podle skutečného člověka. Dívku ne. Když hnětl z hlíny její podobu, nebyl tak docela při smyslech. Našli ho pak vedle ní v bezvědomí.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Takže mámu neznal.“ Bylo to trochu zklamání.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Asi ne. Pověz mi, děvenko, jak se jmenuje tvá matka!“ Řekl to </emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>rosebně. A jako by to bylo moc důležité.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vzdala jsem se. „Okriaxea,“ špitla jsem. „Žili jsme v Metqu. To,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>co</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis>e tam stalo, bylo kvůli mně. Ti… tyrptyrgové zabili mé přátele,</emphasis><emphasis> ale mě</emphasis><emphasis> nenašli.“ Rozbrečela jsem se.</emphasis></p>
<p><emphasis>E</emphasis><emphasis>lsornir vydal nějaký prazvláštní zvuk, něco mezi kýchnutím a zafu</emphasis><emphasis>něním</emphasis><emphasis>, nešikovně mě objal a přitiskl k sobě. Promáčela jsem mu černý</emphasis><emphasis> háv slz</emphasis><emphasis>ami. Teď si myslím, že takovou věc jako obejmout dítě ud</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lal</emphasis><emphasis> tehdy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>oprvé v životě. A pak mě vzal za ruku a odvedl k Jedenáct</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>mu.</emphasis><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(31)</emphasis></strong><strong><emphasis>Slepci z Norly</emphasis></strong></p>
<p>Následujícího rána pršelo a Ysquanirovi hrdinové měli kocovinu. Ne z pití, ale ze včerejšího rozjaření bojem. Jezdci seděli v sedlech zhrouceně, pěší se vlekli, upírajíce kalný zrak na kalné bahno pod nohama.</p>
<p>„Když se jednou dá v horách do deště…“ začal Wairon, a Ysquanir ho zarazil zlým černým pohledem.</p>
<p>„Já vím,“ řekl.</p>
<p>Hradby Norly skrývala clona deště, ale úspěšní dobyvatelé Enarpové bděli i v tom ospalém počasí. Z hradeb se na Gmivarovo vojsko sneslo mračno šípů.</p>
<p>„Na obléhání je nás málo,“ pronesl král mrzutě.</p>
<p>„Jak se asi dostali dovnitř?“ ozval se Ysquanir. „Kde má tohle opevnění slabé místo?“</p>
<p>„Tam, kde do města vtéká řeka,“ prohlásil Wairon. „Oblouk je sice nízký, ale dá se pod ním podplavat. Ledaže by opravili tu rezavou mříž…“</p>
<p>„Budou to místo střežit,“ mínil král ustaraně.</p>
<p>„Za hustého deště je řeka nepřehledná,“ řekl Wairon. „Zkusím to.“</p>
<p>„My budeme předstírat přípravy k obléhání,“ rozhodl Gmivara.</p>
<p>„Pohovořím s Kiwojorem,“ oznámil Ysquanir a pobídl koně.</p>
<p>„Vždyť ho zastřelí,“ zašeptal král.</p>
<p>„Jeho?“ Wairon se ušklíbl a bez prodlení se vydal plnit svůj úkol.</p>
<p>Ysquanir si propočítal clonu velmi těsně, aby odkláněla jen šípy, které mířily zcela přesně. Nebylo to nápadné. Ale Kiwojor nespí…</p>
<p>Před hlavní branou sesedl. Od hradeb ho dělil hluboký příkop. Už vnímal přítomnost svého nepřítele. Byl rád, že se mu netřesou ruce. Jeho letitá hrůza z Kiwojora se pomalu ztrácela. Ne, vlastně ne tak docela, spíš se ji naučil ovládat. Prsty, připravené k čarování, ho dokonale poslouchaly.</p>
<p>Lučištníci přestali střílet. V bráně se otevřela malá dvířka, most zůstal nahoře. Dvířky se protáhla štíhlá postava, za ní další.</p>
<p>Kiwojor byl hezký jako vždycky, ale dívka, kterou vlekl za sebou, už hezká nebyla. Podzemní pán s chechtotem zvedl nad hlavu dýku. „Je to ona?“ zeptal se.</p>
<p>„Je,“ přikývl Ysquanir.</p>
<p>„Tys doufal, že uvěřím tvé holce?“</p>
<p>Ysquanir pokrčil rameny. „Ona doufala.“</p>
<p>„Takže je ti úplně lhostejná?“</p>
<p>Ysquanir hleděl do Fietiny tváře. Podlitiny, otoky, vyškubané hrstičky vlasů, zaschlá krev na rtech. A tolik bolesti v očích… Co za hrůzu asi skrývají ty zakrvácené šaty? Otřásl se. Nepromluvil.</p>
<p>„Máš příležitost odpovědět na moje otázky,“ řekl vlídně Kiwojor. „Budeš-li dál mlčet, začnu z té dívky pomalu odkrajovat kousky masa. Tahle dýka je na to dost dobrá, nemyslíš?“</p>
<p>„Je dobrá,“ odpověděl Ysquanir. Lehce si protáhl levou ruku, jako by ho brněla. Viděl, jak se Fiet rozšířily zorničky. Poznala to! Cítila jeho kouzlo. „Nestojím o výslech,“ řekl. „Dal bych přednost souboji.“</p>
<p>„Nemám zájem. <emphasis>Ptám se na toho chlapce!</emphasis> Odpověz!“ Strhl dívce šaty z ramene a přiložil jí dýku k paži. Přitlačil. Objevil se tenký pramínek krve.</p>
<p>„Fiet může z vlastní vůle zemřít, kdykoli bude chtít,“ pronesl Ysquanir bezbarvě.</p>
<p>„Lžeš! Necítím žádné kouzlo!“ Kiwojor jemně pohnul dýkou. Dívka zavřela oči.</p>
<p>„Nemám pro tebe nic lepšího, lásko,“ řekl Ysquanir, nedívaje se na pána podzemí. „Je to tak. Je jen jedna možnost úniku. Přej si to.“</p>
<p>Dívka se zhroutila Kiwojorovi k nohám. Temný se k ní sklonil, přestože už poznal, že se jí zastavilo srdce. V tom okamžiku se Ysquanir dlouhým skokem přenesl přes příkop a vrazil mu do prsou meč. Nezabil ho tím, jen na chvíli vyřadil z boje. Chytil Fiet do náruče a skočil i s ní zpátky. Jen tak tak, pomyslel si. Je pěkně těžká! A k tomu ten meč, který nechci ztratit… Na koně! A pryč!</p>
<p>Fietino srdce vynechalo sto úderů, přesně jak mu čaroděj přikázal, a znovu se rozběhlo. Kiwojor se zvedl do kleku a poslal za prchajícími kulatý černý blesk. Ysquanir ho bez námahy svedl do země. To bylo snadné. Podzemní pán je vyčerpán. Blížíme se k vojsku krále Gmivary. Hlouběji do jeho řad, ať nás přestane rozeznávat! Jeho smysly jsou otupeny zraněním, je pomalý… Ale zase ne tolik, zatraceně!</p>
<p>Sotva stačil sebe a dívku přikrýt clonou proti zhoubným zvukům! Ulmijští vojáci se v té chvíli váleli po zemi v křečích, držíce se za hlavy. Déšť, uvědomil si Ysquanir. Zvuky se lépe nesou v dešti! Zapálil pruh trávy, navzdory tomu, že byla nasáklá vodou. Oheň se rychle rozběhl určeným směrem. Kiwojor měl na vybranou. Schovat se za bránu, nebo se soustředit na obranu proti nepřátelským plamenům, velmi odlišným od obyčejného ohně. V každém případě mu nezbývalo dost sil pokračovat ve zvukovém útoku. Vybral si útěk za bránu. Dvířka se zavřela.</p>
<p>„Musíme se stáhnout dál od hradeb!“ volal Ysquanir.</p>
<p>Vrávorající král se opřel o svého pobočníka. „Slyšeli jste! Je to rozkaz!“ houkl na vyděšené důstojníky.</p>
<p>„Nepůjdeme toho pěkného chlapíka zabít?“ vyptával se Zloděj, který se k nim přitočil. Nezdálo se, že by na něj Kiwojorův útok nějak zvlášť zapůsobil.</p>
<p>„Ještě ne,“ odvětil stručně Ysquanir. Ohlédl se, aby se ujistil, že je to pravda. Ano, na <emphasis>jeho lidi</emphasis> působil zhoubný zvuk méně než na ostatní.</p>
<p>„Co to bylo?“ Král Gmivara se otřepával jako mokrý pes.</p>
<p>„Zhoubný zvuk,“ řekl Ysquanir. „Jeho účinek se zeslabuje s každým krokem vzdálenosti od zdroje. Tady za tím křovím už jste v bezpečí.“ Předal dvěma vojákům bezvládnou dívku.</p>
<p>„Docela pohledná, na Seveřanku,“ pravil král uznale. „To je ta uprchlice z poslední bitvy?“</p>
<p>„Ano. Chtěla ho zabít… Myslím, že ji mučil, opatrně!“ napomenul muže, kteří dívku nesli.</p>
<p>„Sem, do mého stanu,“ zavolal král.</p>
<p>Fiet slyšela hlasy. Klidné, hluboké. Připadala si jako doma. Spadla jsem z koně? Ne, to bylo dávno, už nejsem malá. Ten netvor s hladkou tváří… Vyrval mi dýku! Chechtal se… Strašná bolest, ponížení, znovu bolest, bez konce, a pak louka před hradbami, zešedlá deštěm, příkop. Ysquanir mi daroval smrt, a tak jsem zemřela. S námahou otevřela oči. Jako by jí na víčkách ležely kameny. To se u Sinfiů mrtvým dělává. Kde to jsem? Vnitřek vojenského stanu… To vypadá, že jsem se po smrti dostala do domova bojovníků. Usmála se. Tak přece!</p>
<p>Ysquanir jí za pomoci ošetřovatelky, kterou král stále vozil s sebou, svlékal šaty a zuřil nad tím, co Kiwojor prováděl s jejím tělem. Přestože pro něj to nebylo nic nového, na dívce rány vypadaly mnohem hůř a připadaly mu i bolestivější. Zatím ji bolestí zbavil. Později to nepůjde tak lehce. Seveřané jsou jiní, oni si svou bolest pěstují a vychutnávají… Pozorně prohlédl Fietina zranění a prozkoumal lektvary, které ošetřovatelka, zkušená bylinkářka, zručná v léčení ran i běžných neduhů, připravila. Posílil jejich účinnost kouzly, ale tak, že to ta dobrá žena vůbec nepostřehla. Trochu ji to zneklidnilo. O tom mladíkovi povídají, že je čaroděj. Tak proč nečaruje?</p>
<p>„Dej se do práce,“ pobídl ji Ysquanir.</p>
<p>„Ty jsi tady?“ ozvala se Fiet slabounce. „Také jsi mrtev?“</p>
<p>„Ne. Zatím oba žijeme. Byl to takový trik. Teď tě ošetříme a brzy budeš v pořádku.“</p>
<p>Vyšel ven. „Až usne, přenesou ji do jiného stanu,“ oslovil krále.</p>
<p>Gmivara kývl. „Takže tvůj nepřítel nám už ukázal zuby. Jistě umí i horší věci.“</p>
<p>„Umí.“</p>
<p>„Má smysl obléhat to město?“</p>
<p>„Ovšem. Jeho to obtěžuje,“ odvětil Ysquanir. „Zdržuje. Oslabuje. Uvidíme, co zjistí Wairon.“</p>
<p>„Ano, počkáme, co nám přinese Wairon.“ Král si povzdechl.</p>
<p><strong>~ ~</strong><strong> ~</strong></p>
<p>Waironovi trval průzkum nezvykle dlouho. Mezitím přestalo pršet a Ysquanirovu chráněnku přenesli do jiného stanu. Kdyby šlo o kohokoli jiného než právě o čaroděje, obhroublé vtípky by se jen rojily, ale z jeho černočerného pohledu, který uměl zle bodnout, a temné tváře s ostrými rysy měl každý strach, a tak ústa zůstala zavřená.</p>
<p>Wairon byl promočený od hlavy až k patě, jeho lidé na tom nebyli jinak, a navíc dva z nich nedokázali jít sami, potáceli se, podpíráni svými druhy, a skelný zrak upírali do prázdna. Takto oddíl dorazil ke královu stanu.</p>
<p>Král Gmivara chvíli mlčel, přejížděje mokré zvědy pohledem.</p>
<p>„Co se stalo, Wairone?“ promluvil pak ztěžka.</p>
<p>„Ta brána, průchod pod mostem, není střežena. Ve vodě není ani ta pitomá mříž,“ štěkl Wairon hádavě, jako by mu někdo odporoval. „Není to vůbec potřeba. Podplavali jsme pod obloukem, a sotva jsme vystrčili hlavy, kolem nás se zablesklo a my všichni oslepli. Stěží jsme se proti proudu nějak vyhrabali ven, a pak jsme leželi na dešti a čekali, až nás někdo přijde zabít.“ Wairon si odplivl. „Neobjevili nás. Postupně se většině z nás vrátil zrak.“ Ukázal bradou na dva slepé. „Těmhle ne.“</p>
<p>Ysquanir prošel uličkou, jež se před ním v hloučku vojáků vytvořila, aniž by musel říci jediné slovo. Podíval se na Wairona, který se podobal dunící sopce před výbuchem, pak na dva slepé muže, jimž z očí stékaly slzy. Přistoupil k nim, položil jim dlaně na oči, zamyslel se. Kolem bylo naprosté ticho.</p>
<p>„Vraťte se zpátky, odkud vás zavolali, síly podzemí,“ řekl Ysquanir v jazyce Zrân. „Dávám vám volnost.“</p>
<p>Oba postižení vykřikli a svalili se do bláta.</p>
<p>„To přejde.“ Ysquanir se k nim sehnul a prohlédl si jejich zúžené zorničky. „Můžete vstát.“</p>
<p>„Co to znamená?“ zeptal se král, otřesený ukázkou moci svého čaroděje.</p>
<p>„Kiwojorovo zakletí. To město je vskutku nedobytné. Vsadím se, že v jeho domech a ulicích bloudí, posedávají a zoufale pláčou stovky slepců.“</p>
<p>„A jaká to byla řeč, kterou jsi promluvil?“ Wairon na čaroděje upíral přísný pohled.</p>
<p>„Zrân,“ odvětil Ysquanir stručně. „Doprovodíš mě na to místo, Wairone?“</p>
<p>„Jen se převléknu do suchého,“ kývl slavný hrdina.</p>
<p>„Ty tam chceš vstoupit? Vždyť oslepneš jako my!“ zvolal jeden z Waironových vojáků.</p>
<p>„Když vím, co tam na mě číhá, mohu se připravit,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>„Ale co tam chceš podnikat?“ zeptal se věcně král. „Chceš všem vrátit zrak? To bude trvat hodně dlouho! Myslíš, že ti to tvůj nepřítel nepřekazí?“</p>
<p>„Chci zbavit kletby jen několik lidí. Zavážu je slibem, že se o ty ostatní ubožáky postarají,“ vysvětlil Ysquanir. „Nic chytřejšího mě nenapadá.“</p>
<p>„Ostatní zůstanou slepí?“</p>
<p>„Zatím. Kiwojor se nesmí o ničem dozvědět.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ysquanir se vyškrábal na břeh a otřásl se chladem. Ochranné kouzlo pracovalo spolehlivě, viděl trávu mezi kočičími hlavami dláždění, omoklé, odspodu navlhlé stěny domků na nábřeží, vytlučená okna. Ohlédl se na kalnou hladinu řeky, na nízký oblouk, pod nímž se teď po dešti zuřivě, s potížemi prodírala, na omšelé, staré hradní zdi nad tím. Smutné, uplakané místo. Vykročil směrem do města. Cestou nahlížel do nízkých, ubohých domků. Až ve čtvrtém narazil na lidi. Vyhublá mladá žena seděla na rozestlané špinavé posteli, v náručí kolébala dítě. Další tři děti lezly po zemi nebo se pohybovaly po místnosti nejistými kroky s předpaženýma rukama.</p>
<p>„Kdo je to?“ promluvila žena ochraptěle. „Jsi to ty, Meni?“</p>
<p>Ysquanir k ní přistoupil a zamumlal svou osvobozovací větu v řeči Zrân. Žena si s výkřikem zakryla oči.</p>
<p>„Tiše!“ Položil jí dlaň na ústa. „Tohle nesmí nikdo vědět!“</p>
<p>Mhouřila víčka, prohlížela si ho. „A moje děti?“</p>
<p>Zaťal zuby. „Zatím ne. Nekřič! Poslouchej! Město ovládají temní, vede je podzemní pán. Oslepili všechny. Kouzlem. Přišel jsem osvobodit ze zakletí pár lidí, aby se mohli postarat o ostatní… Temní to nesmějí poznat, jinak vás všechny zabijí!“</p>
<p>Nechápavě vrtěla hlavou. „Moje děti!“ opakovala.</p>
<p>Vzdychl. „Neprozraď se! Slyšíš? Jinak zabije tebe i děti!“ Otočil se a chvátal pryč. Tady je to těžší než v podsvětí, zoufal si. Ta husa nic nepochopila! Ještě se prozradí!</p>
<p>Blížil se ke středu městečka. Po ulicích se potáceli slepci, vráželi do sebe, kleli a plakali. Byli podivně vystrojeni, zarostlí, špinaví. Na nároží se tři výrostci prali o placku chleba. Jejich pomalé, necílené rány působily trapně a uboze. Ysquanir se rychle opřel o zeď a jako slepý otáčel hlavu za zvukem rázných kroků ozbrojeného vojáka. To nebyl Seveřan, ale Ulmijec. Kiwojor už získal i místní! Gmivara by zuřil! Voják zmizel za rohem, ostrý zvuk jeho okovaných podpatků se vzdaloval</p>
<p>Ysquanir se rozhlédl. Naproti přes ulici viděl důkladný plot s černým kováním. O plot se opíral starý muž. Jeho otevřené oči hleděly do prázdna jako u všech ostatních, ale tvář měl klidnou a vyrovnanou, šaty čisté a bílé vlasy učesané. Levou rukou si hladil dlouhý vous. Ysquanir zamířil rovnou k němu.</p>
<p>Starý muž se zaposlouchal do zvuku kroků. „Ty nejsi voják,“ přivítal ho.</p>
<p>„Nejsem.“</p>
<p>„A vidíš,“ dodal stařec šeptem.</p>
<p>„Ano.“ Ysquanir odříkal své zránské odeklínadlo.</p>
<p>Stařec zavřel oči. „Teď budu vidět?“ zeptal se tiše.</p>
<p>„Ano. Neprozraď se.“</p>
<p>„Jaká to byla řeč?“ Bledě modré oči se pootevřely a se zájmem se upřely na cizince.</p>
<p>„Zrân.“</p>
<p>Muž z Norly se hlasitě nadechl. „Ta věta pochází z Albethanea?“</p>
<p>„Ne,“ zklamal ho Ysquanir. „Kdo jsi? Mám ti věřit?“</p>
<p>„Jsi-li čaroděj, měl bys to poznat,“ ušklíbl se starý muž. „Pojď do mého domu. Jsem alchymista. Nu, víš, jak to chodí… Říkám si tak. Zvyk ze Simurlie.“</p>
<p>Otevřel branku v tom důkladném, vysokém plotě, vstoupili do krásné, ale zanedbané zahrady a po zarostlé pěšině došli ke krásnému, zanedbanému domu s oprýskanou omítkou, porostlém popínavým rdejžím. Pán domu usadil hosta na terasu.</p>
<p>„K jídlu mám jen suchary a kukuřičné koláčky. Pokud je nesežraly myši,“ omlouval se. „Ale donesu víno.“</p>
<p>Ysquanir ho chytil za ruku. „Není třeba. Mám naspěch. Kiwojor mě zná. Jistě víš, jak zrádné jsou osobní známosti.“</p>
<p>„Kiwojor,“ opakoval zamyšleně stařec. „Tak se tedy jmenuje, tenhle pán podzemí…“</p>
<p>„Ano. Jeden z nich.“</p>
<p>„Je zvláštní, že ho znáš, a přitom jsi naživu a chodíš po světě,“ poznamenal alchymista. „Ach. Jsem Itro. Zjevně jsi cizinec, takže ti mé jméno nic neřekne… Patříval jsem k Jedenácti.“</p>
<p>„Něco mi to jméno říká. Tys odešel z Chranowa? O své vůli?“ Ysquanir se naklonil dopředu a sevřel starci paži.</p>
<p>„Nepolámej mé staré kosti, siláku,“ ohradil se Itro. „A představ se staršímu, nevychovanče. I když, jak vidím, oplýváš mocí.“</p>
<p>„Oplývám hlavně úkoly, jimž z větší části nerozumím… Jmenuju se Ysquanir. Proč jsi odešel z Chranowa?“</p>
<p>Itro zvedl obočí. „Cožpak ty jsi odtud neodešel?“</p>
<p>„Utekl,“ přiznal Ysquanir. „Dvakrát.“</p>
<p>„Slušný výkon,“ ocenil ho Itro. „A proč?“</p>
<p>„První důvod byl Elsornir,“ řekl Ysquanir, připadaje si náhle velmi mladě a bezbranně. „Druhý důvod Yelinen. Ostatně můj další pobyt na hradě byl zbytečný. Albethaneum jsem držel v rukou. A zjistil jsem, že tu knihu nestačí přeložit. Zaklínadla při překladu ztrácejí účinnost.“</p>
<p>„Divné,“ zamumlal stařec. „Ale ty nejsi <emphasis>překladatel</emphasis>. Míním, že nejsi ten, kdo byl k tomu určen.“</p>
<p>„Zřejmě ne.“</p>
<p>„Určitě ne. Vím to.“ Itro se zvedl. „Jdu pro víno. Mám toho dost na srdci. Dlouhé povídání, které tě bude zajímat.“</p>
<p>„Půjdu s tebou.“ Ysquanir vstal. Hleděli si do očí. Kdo je silnější? Jejich vůle bez berliček zaklínání se jedna druhé vyrovnaly. Potom se Ysquanir náhle udělal uvnitř neviditelným. Itro s rozběhem vtrhl do jeho vědomí a pochopil, že se chytil do pasti. Bolestně se zašklebil.</p>
<p>Mladý muž se zasmál. „Dobře. Teď ti věřím.“</p>
<p>„Stačil jsi za ten krátký okamžik odhalit mé úmysly? Kde ses naučil tomuhle úskoku?“</p>
<p>„Umím to odjakživa. Učením jsem se jenom zdokonalil. Pojďme už pro to víno, příteli.“</p>
<p>Itro na něj upíral zrak. „Jak jsi starý?“</p>
<p>„Dvacet sedm.“</p>
<p>„Ysquanir…“ Itro opatrně kladl nohy na křivé schody do sklepa „Pocházíš z Jolipu? Ze Simurlie?“</p>
<p>„V té vesnici mě našli v kostelíku,“ řekl Ysquanir napjatě.</p>
<p>Itro ukázal na soudek vína. „Naber do džbánu, chlapče.“</p>
<p>Ysquanir mlčky poslechl. Džbán byl cínový, s víčkem, čistý. Víno se v šeru sklepa zdálo černé a hezky vonělo.</p>
<p>„Opři se o mě,“ vybídl starce. „Schody jsou příkré. Viklají se.“</p>
<p>„Potřebovaly by opravit,“ přisvědčil alchymista.</p>
<p>Znovu se usadili na terase. Ysquanir utřel do bílého šátku dvě sklenky, které našel v příborníku v jídelně, nalil víno. Pohodlně se opřel, natáhl si nohy, zvolna upíjel.</p>
<p>„Mohl by ses ptát a odpovědi si vynutit,“ ozval se Itro.</p>
<p>„To je pravda,“ kývl Ysquanir. „A místo toho tady sedím a čekám, co mi povíš.“</p>
<p>„Odešel jsem z Chranowa před šestatřiceti lety,“ začal Itro. „Na základě proroctví, které přede mnou Jedenáctý dlouho tajil. Týkalo se mě, mě osobně. Dověděl jsem se, že v mých žilách koluje kapka krve vyhynulého národa Zrân. A že mám úkol.“</p>
<p>„Zplodit syna,“ ozval se Ysquanir.</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>„Četl jsem to proroctví. V knihovně Šadvu. V řeči Zrân. Teď, tě mám před sebou, je to nad slunce jasnější. Daitaroe, největší zrânský čaroděj, je tvůj prapředek. Zachránil před temnými Albethaneum, a také svou těhotnou vnučku. Ten z potomků, jenž se stane jedním z Jedenácti bílých… Tak nějak to tam stojí. A velmi podrobný popis tělesných vlastností onoho určeného. I s kresbou obličeje. Mladší, než jsi teď. Máš skutečně srostlé dva prsty na levé noze?“</p>
<p>„Mám. Tehdy jsem se tomu obrázku podobal mnohem víc,“ usmál se stařec. „Nu, odešel jsem. Yelinen mě proklel. Nikdy nepochopím, proč.“</p>
<p>„Je to zřejmě jeho oblíbená zábava,“ podotkl Ysquanir. „Mě projel taky.“</p>
<p>Stařec upil vína. „Hm… Já se pak oženil s krásnou vědmou. Tvrdila o sobě, že i ona má krev Zrânů. Byla úžasná. Měl bys ji vidět čarovat! Vyrovnala se i mně, mistrovi z Jedenácti! Měli jsme syna. Alitis chtěla, aby měl to nejlepší vzdělání, a tak jsme ho dali na výchovu k jistému hradnímu pánovi, který nám byl zavázán za určité služby a neměl vlastní děti. Bydleli jsme v podhradí a denně jsme chlapce vídali. Pak nás povinnosti čarodějů odvedly na půl roku na sever. Když jsme se vrátili, pánovi sluhové nás odmítli pustit dovnitř. Řekli nám, že náš syn zemřel.“</p>
<p>„Ale to nebyla pravda,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>„Ne. Chtěli jsme se dostat do hradu v noci, za pomoci kouzel. Ale kdosi hodně silný stál proti nám. Byl na stráži. Odrazil všechny naše útoky.“</p>
<p>„Někdo z Jedenácti. Možná Elsornir,“ odhadoval Ysquanir. „Ten hrad byl Xerchegar?“</p>
<p>„Tolik toho víš,“ vzdychl Itro.</p>
<p>„Ten šlechtic si chlapce vzal za vlastního,“ pokračoval Ysquanir. „A tví přátelé z Jedenácti ho chránili.“</p>
<p>„Ano. To jsem se dověděl až po Alitisině smrti. Neměl jsem představu, co dál. Můj úkol! Je splněn, nebo není? A tak jsem si našel novou ženu. Černookou, černovlasou, nádhernou. A hrdou… V tom byla ta potíž. Jednou jsem se před ní podřekl…“</p>
<p>„Že sis ji vzal kvůli nějakému úkolu. A ona to nesnesla.“</p>
<p>„Víš toho o ženách hodně, mladíku?“</p>
<p>„Dost. Byly doby, kdy jsem je měl… hm, jako součást zaměstnání.“</p>
<p>Itro se s hrůzou odtáhl. „Ty… Tys bral peníze za lásku?“</p>
<p>Ysquanir netrpělivě mávl rukou. „Nebyla řeč o lásce. A nerozebíráme tady mé mravy. Byl bych přišel o práci a nejspíš bych měl zase hlad. Prostě to jinak nešlo.“</p>
<p>Itro ztěžka vzdychl. „Tikach ode mě odešla. Žil jsem sám, celý rok, a snažil jsem se pomáhat lidem kolem sebe užitečnými kouzly, jako každý správný bílý mistr, a zapomenout. Po roce se u mě ukázala. Byla vyhublá a zesláblá. Přespala v mém domku a ráno šla zase dál. Prý do Galturu. Od té doby jsem o ní neslyšel. Večer se mi svěřila, že porodila syna. Našeho syna. Sama, v lese poblíž vesnice Jolipu. Poslední noc, než se narodil, se jí zdál sen o tom, co musí udělat. Odložit dítě v kostelíku a napsat mu krví na nožičku jméno.“</p>
<p>„Možná bych to jméno uhádl,“ řekl Ysquanir chraptivě. „Tak Aiturme z Xerchegaru byl můj poloviční bratr. A já zachránil život jeho vdově a jeho dceři… Své neteři…“ Sevřel si hlavu dlaněmi. „Proč jsi mě nikdy nehledal?“</p>
<p>Itro se zhluboka napil vína. „Tikach mě varovala. Dověděla se od jedné lesní vědmy, že mého staršího syna pronásledují bytosti z podzemí. Stíny, a i horší zrůdy. Prosila mě, abych tě neohrožoval.“</p>
<p>„Aiturme se měl stát otcem toho, kdo oživí Albethaneum,“ promluvil Ysquanir tiše. „Všichni temní, všichni páni podzemí hledají jeho ztraceného syna. Jenže on neměl syna.“</p>
<p>„Jak to?“ hlesl Itro.</p>
<p>„Měl dceru. Zmizela. Ano, myslím, že je to naděje… Hledal jsem jejího nevlastního otce, zbrojíře z Metqu, ale nenašel jsem ho. Našel jsem jen tuhle válku.“ Ysquanir se zamyslel, svraštil obočí. Itro se díval na svého syna, jehož viděl poprvé v životě, a děsil se zkušeností, ukrytých za jeho čelem. Zlé věci. Oheň, krev, krutost. Podsvětí –</p>
<p>„Nedělej to,“ řekl mladý muž laskavě. „To, co mám v hlavě, není pro každého. A poslouchej. Naučím tě to zránské zaříkání. Osvobodíš pár lidí, a ti se budou starat o ostatní. Vyber si důvěryhodné muže a ženy, ať se nikdo z nich neprozradí. Až Kiwojor odtáhne, zbylí buďto prohlédnou sami, nebo jim pomůžeš.“</p>
<p>„Ano, chlapče,“ přikývl Itro. Nenápadně si utřel slzy a pokusil se soustředit na slova neznámého jazyka. „Ještě něco… Ty myslíš, že Kiwojor odtáhne?“</p>
<p>„Budu se snažit poskytnout mu k tomu pádný důvod,“ odpověděl Ysquanir. „A teď to zopakuj. Zaklesni prsty, takhle. Tím bráníš okamžitému účinku kouzla. Uskuteční se, až prsty uvolníš.“</p>
<p>„Zrânové nečarovali rukama!“ namítl Itro.</p>
<p>„Já ano.“ Ysquanir se zatvářil přísně. „Itro, neptej se mě na hlouposti!“</p>
<p>„Nikdy mě neoslovíš otče?“</p>
<p>„Už jsem to udělal. Itro znamená zránsky otec.“</p>
<p>„A Ysquanir? To také něco znamená, viď?“</p>
<p>„Ano. Prokletý. Budeš už konečně opakovat po mně…“</p>
<p>„Ovšem, můj velký a silný synu. Hned.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Wairon se krčil v křoví u řeky a zachmuřeně sledoval ubíhající hnědou hladinu. Poprvé od začátku války si vzpomněl na Jargu. Ach, Jarga… Určitě je jí beze mě líp. Co s chlapem, který doma jen bručí a nadává… Děti máme pěkné, má z nich radost, a vychovávat děti musí stejně matka. Otec rodinu chrání, a proto vyráží do boje. Sykl, jak ho zabrněla noha, změnil polohu. Na celé válce je nejhorší tohle vysedávání ve zmoklém křoví a čekání. Nekonečné čekání s pocitem, že mě mohou z hradeb kdykoli zahlédnout. Stačilo by, aby se nějaký vojáček, obdařený bystrým zrakem, podíval na řeku. Následoval by poplach, zasypali by mě střelami z kuší. Ačkoli, celá Norla je oslepená nekalými čarami. Kolik vidoucích si ten zatracený, prokletý podzemní pán nechal k ruce? Možná jich má jen pár, a ti teď všichni zírají na Gmivarovo ležení.</p>
<p>Co tam uvnitř ten zatrolený Ysquanir provádí? Za chvíli bude tma. Neoslepl nakonec taky? Kdo ví, jak ta jeho kouzla účinkují.</p>
<p>Z vody se vynořila černá hlava, Ysquanir se nadechl, spatřil Wairona. „V pořádku?“ zeptal se.</p>
<p>Wairon ze sebe setřásl kapičky dešťové vody, které na něj celou dobu pomalu padaly z větviček nad hlavou a studily a otravovaly ho. „Jo, jenom už polez.“</p>
<p>Ysquanir se vyšvihl na břeh. Mlčky kývl bradou směrem od města k pěšině, vedoucí zhruba ke Gmivarovu ležení. Rozhrnul křoví a obratně se začal proplétat mezi větvemi.</p>
<p>„Zařídil jsi všechno, cos měl v plánu?“ vyptával se Wairon s tichým funěním.</p>
<p>„Ano, zařídil. A teď musím vyrazit do Půlnočních hor. K sopce Giav.“</p>
<p>„Co tam? Máme snad málo starostí tady?“</p>
<p>„Tady není nic na práci. Norlu nedostaneme. Musím Kiwojora vylákat ven.“</p>
<p>„Myslíš, že půjde za tebou?“ Wairon se narovnal, obhlédl hradby. Nic se tam nehýbalo. Ovšemže usilovně hlídají na opačné straně. Tady jen tu a tam projde stráž. Slepota jako ochrana města zcela postačí.</p>
<p>Ysquanir se vymotal ze spleti větví a šlahounů. „Uf. Už se nemusíme tak plížit… To víš, že půjde. Až pochopí, že se mu chystám zavřít vrátka, kudy k němu proudí posily…“</p>
<p>„Aby tě zabil?“</p>
<p>„Jistě.“ Ysquanir se zachvěl, ale možná to bylo jen chladem; do jeho mokrých šatů se opíral studený vítr. „Aby mě zabil,“ zopakoval jako by zkoušel, jak to zní. „Tady se rozloučíme, Wairone. Oznam to králi.“</p>
<p>„Ty chceš jít sám? A na sever? Naproti kočovníkům? Ale to je… svévolné opuštění vojska ve válce! Na to je provaz!“</p>
<p>„Gmivara je sotva nebezpečnější než Kiwojor,“ ušklíbl se Ysquanir. „A nepůjdu sám. Moji muži mě budou následovat. Nezkoušej je zastavit, Wairone, a vyřiď i svému králi, ať je nechá jít.“</p>
<p>„Počkej!“ vykřikl Wairon, ale Ysquanir už rázným krokem mířil k severovýchodu.</p>
<p>„Půjdeš pěšky?“ zavolal Wairon.</p>
<p>„Kůň mě dohoní! A v horách na tom ani moc nezáleží,“ odpověděl Ysquanir přes rameno.</p>
<p>V královském ležení došlo k podivné události: stovka mužů, Šílených, jak je nazývali ostatní, přerušila svou činnost, ať už to bylo cokoli, jezdci nasedli na koně, pěší vykročili, a všichni se bez jediného slova ubírali k severu. Král zůstal stát před svým stanem jako socha.</p>
<p>„Zadržte je! Utíkají!“ řval jeho pobočník, ale Gmivara ho znenadání pádnou ranou srazil k zemi.</p>
<p>„Mlč,“ řekl. „Nikdo je nezadrží! Copak jsi je nikdy neviděl v boji?“</p>
<p>Když dorazil Wairon, vzteklý a prostydlý, pouze potvrdil, co už král tušil. Ysquanir se svými lidmi hodlá napadnout podzemního pána na jediném zranitelném místě.</p>
<p>„Zůstaneme tady,“ rozhodl Gmivara. „Opustí-li ten netvor z podsvětí Norlu, budeme prostě bojovat dál.“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(32)</emphasis></strong><strong><emphasis>Neslavná bitva o svět</emphasis></strong></p>
<p>Oddíl jezdců a pěších se probíjel k severu. Seveřanů přibývalo, jako by vyrůstali ze země, a že rostli hezky rychle! Málem jako houby na začátku podzimu. Ysquanirovi muži bojovali o každý průsmyk, o každý most, v kdejaké řece utopili alespoň malý houf nepřátel. Bili se jako šílení, ale jak postupně získávali zkušenosti a zručnost, stávalo se, že porazili tlupu nebo i celý kmen bojovných kočovníků bez povzbuzení kouzlem. Ysquanir se vyhýbal použití své moci nad nimi, jak jen to šlo, ale i při největší opatrnosti s hrůzou pozoroval, jak se mu <emphasis>je</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>o lidé</emphasis> mění před očima. Těšili se do bitev. Oči se jim leskly, když si vyprávěli, kolik krve už prolili a kolik nepřátel na ně ještě čeká. V boji se chovali neobyčejně krutě, nikoho nešetřili.</p>
<p>Manitieve byl vrcholně spokojen. Stal se skutečným bojovníkem, hrdinou, a právem mu náležel obdiv ženy, kvůli níž vstoupil do vojska. Až se jednou vrátím, snil, padne mi kolem krku. Nebo k nohám! Políbím ji… Nebo ne? Uvidíme. Opojení krví je lepší než láska! Po každé vyhrané bitvě Manitieve skládal hrdinské zpěvy. Vykřikl je nahlas, ostatní po něm opakovali verše. Vždycky se našel někdo, kdo je zapsal. Po válce si je lidé jistě budou zpívat a Manitieve se stane dvojnásob slavným… Jaká úžasná cesta! Jaká úžasná válka!</p>
<p>Postupovali pomalu. Zatímco se vytrvale prosekávali horami, jež už byly v rukou nepřítele, odpočívali ve vypálených vesnicích a zpustošených městech, brodili se ledovými potoky a zlézali horská sedla a prusmyky, na každém kroku napadáni Seveřany, přešel podzim a nastoupila zima. V opuštěných sídlech nacházeli pouhé zbytky zásob. Museli lovit zvěř, jedli její maso a halili se do nevydělaných kůží, neboť jejich oděv ve válce povážlivě utrpěl a sotva držel pohromadě. Vyhrabávali pod sněhem kořínky a jedlé lišejníky, vařili z nich nápoje. Tu a tam Ysquanir navštívil vědmu nebo samotářského čaroděje, žijící vysoko v horách, a vyprosil si u nich něco z jejich zásob. Nikdo z vojáků netušil, jak vždycky pozná, kam se má vydat a kde najde pomoc, ale nikdo se tomu nedivil. Svého vůdce bezvýhradně milovali a očekávali od něj přinejmenším zázraky.</p>
<p>Ta závislost Ysquanira děsila, ale současně si byl vědom, že bez ní by jeho oddíl nepřežil. Zima, kterou strávili bojem, byla hladová, krutá a krvavá. Mužů ubývalo. Umírali v bitvách, hynuli v lavinách i pádem do propastí, i utopením, když se pod nimi probořil led. Ysquanir mnohé v poslední chvíli zachránil, užívaje síly svých svalů i moci svých kouzel, ale i tak dovedl k severní hranici sotva polovinu z původní stovky bojovníků.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ulmijská pohraniční pevnost byla obsazena kmenem Šaj, jehož znak, paroží norúda, se tyčil nad hlavní branou. Z komína největší budovy stoupal kouř.</p>
<p>Ysquanir se opřel o kmen jadlu a obhlížel si hradby. Důkladné klády, vlastně jen hrubě opracované kmeny mohutných stromů, zaražené hluboko do země, pečlivě stmelené, spojené silnými skobami, nahoře zašpičatělé a svázané tlustými provazy. Spousta nerovností, po nichž by se dalo vyšplhat.</p>
<p>„Co se to tady všude válí na sněhu?“ zabručel mu u ucha Ramenáč.</p>
<p>Ysquanir se zachvěl a přitáhl si k tělu kožešinu obří horské kočky, kterou musel zabít, aby se mohli vyspat v jejím teplém doupěti. „Kosti,“ odvětil. „Lidské kosti, příteli.“</p>
<p>„Cože?“ ozval se Manitieve. „Kosti padlých obránců?“</p>
<p>„Obávám se, že jde o něco horšího,“ řekl Ysquanir. „Nejspíš jdou to kosti snědených obránců. I Šajové mají hlad. Jako my.“</p>
<p>„My jsme snědli jenom koně!“ vyhrkl zděšeně Zloděj.</p>
<p>„A i ty jsme oplakali,“ zamumlal mladý krejčí z Metqu, který se dal k vojsku ze zoufalství, poté, co ztratil při onom strašném zemětřesení celou rodinu.</p>
<p>„Zrůdy,“ vydechl kdosi.</p>
<p>Ještě neztratili lidské city, pomyslel si Ysquanir s úlevou. Třeba se o ně obávám zbytečně. Třeba se dokážou po válce vrátit do obyčejného lidského života…</p>
<p>„To ano,“ přikývl. „Jsou to zrůdy. A chrání je nějaká temná síla. první souboj je můj, chlapci. Zruším kouzlo, kterým zahalil hradbu jejich čaroděj, ale nejdřív se musím dostat nahoru. Připravte si kuše a pojďte těsně za mnou.“</p>
<p>Obešli pevnost lesem a přiblížili se k ní ze severu, odkud nepříliš bystří Šajové žádný útok nečekali. V podstatě nečekali vůbec žádný útok. Dostali za úkol dobýt pevnost a usadit se v ní. Takový snadný úkol! Obzvlášť když měli prostřednictvím kmenového šamana zajištěnu pomoc temných sil. Šajové si tu spokojeně přezimovali a postupně pojídali zajaté Ulmijce. Kosti na radu svého kouzelníka házeli ven, na sníh, aby každý, kdo zabloudí do blízkosti jejich sídla, dostal strach a uprchl.</p>
<p>Kdepak by je napadlo, že se z lesa vyřítí oddíl divochů, oděných v kožešinách, s kušemi a meči, a se zuřivým jekem se vrhne přímo na hradby!</p>
<p>Ysquanir obratně jako horská kočka vyšplhal nahoru, prodral se ochrannou clonou, dost podobnou vzdušným hrázím Chranowa, vyhnul se trčící špičce kůlu a ráně zakřiveným mečem, probodl Seveřana, jenž si dovolil postavit se mu do cesty, a zrušil cizí kouzlo máchnutím ruky a třemi slovy. Potom zamával svým bojovníkům, kteří ihned začali zlézat opevnění. Oháněl se mečem tak účinně, že z desítky nepřátel, chystajících se shazovat dobyvatele z hradeb, ke kůlům nedospěl ani jediný. Od baráků uvnitř pevnosti přibíhali další a opřekot se drali po žebřících na dřevěnou lávku na vrcholu hradeb. Tam už je však vítali šílení ulmijští bojovníci. Vypukla krvavá řež, v jakých si Ysquanirovi muži tak libovali. Jejich vůdce se nenápadně vytratil. Pátral po zdroji temných sil, které se stále pokoušely zabránit Ulmijcům ve vstupu do pevnosti.</p>
<p>Jeho neznámý protivník, hloupý a neschopný, pouhá loutka pána podzemí, ale otravný jako bodavý hmyz, se ukrýval v hlavní budově. Ysquanir se probil řadami stráží, oddaně chránících svého kouzelníka. Nepočítal, kolik nepřátel padlo pod ranami jeho meče. Musel zabít všechny, neboť oni se neuměli vzdát. Pak vykopl dveře, prolétl krátkou chodbou, zachechtal se plamenům, jež vypadaly velmi nevěrohodně, otřepal se, když ho zabrněly ruce, složené do ochranného postavení proti zásahu cizí vůle, a zanechal všech opatření. Neznámý neuměl nic skutečně nebezpečného. Další dveře. Rozrazil je bez použití síly, pouhým slovem.</p>
<p>Statný chlapík se širokým čelem i rameny, usazený v křesle pod oknem, mohl být bojovníkem, ale nebojoval, protože se musel věnovat svému čarování. Ysquanir znechuceně odstrčil stranou pár nedomrlých blesků, zasmál se při jeho pokusu o zhoubný zvuk a rozehnal mlžnou stěnu.</p>
<p>„Zastav své lidi, jinak zahynou do jednoho!“ vyzval šamana.</p>
<p>Kmenový kouzelník Šajů mu odpověděl nechápavým pohledem. „T-ty jsi čaroděj?“ vykoktal. „A bojuješ mečem?“</p>
<p>„Stačím obojí,“ odsekl Ysquanir. „Tak zastavíš je?“</p>
<p>„Neumím to!“ vyhrkl Šaj.</p>
<p>Ysquanir pokrčil rameny a uvěznil ho v křesle, aby se nemohl pohnout ani promluvit. Tak, mám od těch jeho hloupých triků pokoj. Vyšel z budovy. Jeho muži venku dobíjeli poslední Seveřany.</p>
<p>„Ten jejich velitel byl úplný blbec,“ šklíbil se Manitieve, zabodávaje meč do sněhu, aby ho očistil.</p>
<p>„Spoléhali na šamana,“ řekl Ysquanir. „Nechme chlapce tu a pojďme se podívat do sklepa. Co kdyby někdo ze zajatců přežil.“</p>
<p>Ze dvou zbývajících zajatců jeden ještě žil, byl však tak strašně zmrzačen a tolik trpěl, že ho Ysquanir uspal a zastavil mu srdce.</p>
<p>Manitieve se mračil. „Zabili jsme Šaje příliš rychle!“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil Ysquanir. Nedodal, že to považuje za správné. „Šamana vezmeme s sebou. Napřed nám ukáže cestu k nejbližší obsazené pevnosti, vyleze na hradbu a zruší její temnou ochranu, potom nás povede k dalším pevnostem a odhalí nám předem všechny úskoky podzemního pána, a jestli to všechno přežije, doprovodí nás až k sopce Giav.“</p>
<p>„Tam ho shodíme dolů,“ vydechl básník.</p>
<p>„Jistě. A kdyby cestou zahynul, vezmeme si jiného kmenového kouzelníka.“ Ysquanir měl v tu chvíli ve tváři tak krutý výraz, že ho Manitieve téměř nepoznával.</p>
<p>„Ty… vždycky nám vytýkáš, že jsme příliš suroví,“ vyhrkl básník. „Ale teď vidím, že i ty lačníš po krvi!“</p>
<p>„Nenávidím všechny, kdo se dali do služeb podzemních pánů,“ řekl Ysquanir. „Takovým se neodpouští!“</p>
<p>„Budeš potřebovat lidskou oběť,“ podotkl s děsivým úsměvem Manitieve.</p>
<p>„Jak to víš?“ podivil se Ysquanir.</p>
<p>„Umím číst, víš? Mluvil jsi o uzavření brány do podsvětí. Četl jsem v Zakázaných bájích, jak se to dělá. Nebylo tam sice napsáno, co se u toho říká, ale o lidské oběti báje tvrdí, že je nezbytná.“</p>
<p>„Hm,“ řekl Ysquanir, „shodit do jícnu sopky Giav sluhu podzemních pánů je tak jako tak dobrý nápad.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>V pevnosti se zdrželi několik dní. Ysquanir trval na tom, aby jeho lidé posbírali a pohřbili kosti snědených vojáků. Šajský kouzelník se skřehotavě pochechtával. Měl nyní volnost pohybu po pevnosti i volnost řeči; Ysquanir ho ovládal způsobem, jehož podstatu nikomu nevysvětlil. Výsledkem jeho kouzla byla šamanova naprostá neschopnost vzdálit se od něj víc než na padesát kroků. Zatím to Šaj ovšem nevěděl.</p>
<p>„Ztrácí čas zahrabáváním mrtvol,“ poškleboval se. „Jak je ten chytrý čaroděj hloupý!“</p>
<p>„Aby živí zustali lidmi, musí občas myslet na mrtvé,“ řekl Ysquanir chladně.</p>
<p>Po třech dnech vyšli a šajský šaman pocítil tíhu svazujícího kouzla. Musel pomáhat při dobývání pevností, obsazených jeho krajany, musel nastavovat vlastní krk, přestože tušil, že ten mladý, zachmuřený čaroděj by si poradil i bez něj. Bál se. Každou noc volal svého temného pána, který mu na začátku války slíbil propůjčit část své moci. Teď jí byl téměř zbaven zásahem divokého černovlasého mladíka s mečem, který vůbec nepřipomínal čaroděje, ale přesto jím byl. Temný však neslyšel. Snad byl příliš daleko, možná měl jiné starosti.</p>
<p>Ulmijší bojovníci postupně dobyli všechny pohraniční pevnosti a většinu zničili a vypálili. Pak vstoupili na území Severu.</p>
<p>Osady Seveřanů byly dobře opevněny a střeženy. Obránci se neomezovali na střelbu, vyjížděli na koních či vybíhali branami ven a bojovali do posledního muže.</p>
<p>„Kde se jich pořád tolik bere?“ žasl Manitieve. „Myslel jsem, že jsou už všichni v Ulmii!“</p>
<p>„Jsou šílení,“ broukl Ramenáč. „Proč nezůstanou sedět na zadku za hradbou? Vždyť my tudy jenom projíždíme!“</p>
<p>„Nepovídej, že tě netěší podřezávat jim krky!“ zachechtal se Zloděj, jeho nejlepší přítel.</p>
<p>„Ticho!“ Ysquanir se soustředil a zapálil ohněm hozeným jen tak z ruky střechu nejvyššího domu. „Dejte se do toho!“ zavelel. „Ženy a děti nezabíjet!“</p>
<p>„Nic nám nedopřeješ!“ zasmál se Manitieve a Ysquanir se v duchu otřásl.</p>
<p>Kdybychom mohli tuhle osadu obejít! Jenomže nám stojí v cestě a kolem ní jsou jen zledovatělé svahy bez porostu, v němž bychom se mohli schovat. Proč si vybrali tak nepohodlné místo? Asi jim na zimním útočišti příliš nezáleží. Jakmile na jaře slunce ohřeje zem, opustí osadu jen se svými stády a koženými stany a vydají se na cestu. Obyčejní lidé. Proč si je musel Kiwojor takhle zotročit? Co slíbil jejich přihlouplým náčelníkům a ještě hloupějším kouzelníkům? Moc? Věčné mládí a sílu? Celý svět?</p>
<p>Osada hořela, mezi domky pobíhali Šílenci a zabíjeli. Ysquanir vykročil k plamenům, šlehajícím z hradby. Uhasil je. Už je nepotřebovali. Tak. Mnohem obtížnější bude zarazit řádění mých ubohých Šílenců, než povraždí i nevinné děti. Těžce vzdychl a vstoupil do osady. Šajský šaman se vlekl za ním a z očí se mu koulely slzy.</p>
<p>Postupovali na sever, šplhali do stále strmějších svahů Půlnočních hor. Dobyli mnoho osad, ještě víc jich obešli, vybojovali spoustu malých bitev a svedli nespočetně šarvátek se Seveřany, kteří se jim postavili na odpor nebo pouze náhodně připletli do cesty.</p>
<p>Poslední z ošklivých bitev se odehrála na planině u horkého pramene Solnivky. V jeskyních, vyhloubených teplými proudy, se přes zimu zdržovalo větší množství kočovníků z různých kmenů. Šílenci byli útokem z mlčenlivých skal zaskočeni, ale vzpamatovali se rychle. A zase tekla krev a barvila potok Solnivku červeně. Seveřanů neubývalo, z jeskyní vylézali noví a noví, a Ysquanir už viděl, že tentokrát své lidi nezastaví, že budou zabíjet, dokud bude jediný z nepřátel dýchat. Byli příliš rozžhaveni bojem, příliš rozezleni tuhým odporem domorodců… Sám přestal bojovat, když bylo o výsledku rozhodnuto. Otřel meč, došel k rozložitému, nízkému jadlu na kraji lesa, kam před bojem přivázal šajského šamana, uvolnil zajatci pouta a usedl na zem, do jehličí napadaného na slehlý starý sníh.</p>
<p>„Nějak měkneš,“ podotkl šaman. „Rozplač se, bojovníku! Trápí tě smrt tolika statečných mužů? Pohřbi je podle svého hloupého zvyku!“</p>
<p>„Nechám je ležet podle jejich vlastních zvyků,“ řekl Ysquanir. Malátně mávl rukou. „Můžeš jim zazpívat pohřební zpěv nebo něco na ten způsob. Pokud vy Seveřané tyhle věci vůbec děláte.“</p>
<p>„Jak laskavé!“ ušklíbl se šaman. „Ne, neděláme. Nechceš se mi náhodou omluvit? Nebo mě propustit?“</p>
<p>„Ne. Já tu válku nezačal. Mám v úmyslu shodit tě do jícnu sopky Giav, jak víš.“</p>
<p>„Nedokážeš zabít bezbranného!“ vykřikl Šaj.</p>
<p>„Neboj se, já tě aspoň nesním,“ ujistil ho Ysquanir. Rozhlédl se. Jeho chlapci honili po lesích uprchlíky. Na planině u pramene bylo ticho. Najednou pocítil blízkost temné síly.</p>
<p>Kiwojor! Dostal se téměř ke mně, aniž bych ho zachytil! Měl jsem tolik starostí, neustále jsem vnímal hukot boje a nenávisti… Nedával jsem pozor. Vstal, narovnal se.</p>
<p>„Přichází tvůj pán, šamane,“ řekl. „Dobře se dívej!“</p>
<p>„Zabije tě!“ zaječel Šaj.</p>
<p>„Možná.“ Ysquanir pokrčil rameny. „Už to zkoušel. Několikrát.“</p>
<p>Kůň s ohnivou hřívou a namodralým plamenem na čele se téměř vznášel nad ledem a sněhem, jeho kopyta při dopadu nevydávala žádný zvuk. Zatočil se dokola uprostřed planiny. Jezdec v černém oděvu, zdobeném černou kožešinou, sesedl.</p>
<p>„Tak tady jsi,“ pozdravil Kiwojor věcně.</p>
<p>„Čekám na tebe,“ odpověděl Ysquanir.</p>
<p>Šajský kouzelník se odplazil co nejdál. Nedokázal vstát, třásl se hrůzou. Spálí mě, převalovalo se mu v otupělé hlavě. Nesnesu pobyt v přítomnosti takových sil! Tryskají, vyzařují z těch dvou, srážejí a nepřestanou, dokud na téhle planině zůstane kámen na kameni!</p>
<p>Kiwojor prozkoumal Ysquanirovu obranu. Nenašel jediné slabé místo. „Kde ses tohle všechno naučil?“</p>
<p>„Přece když jsem byl tvým hostem,“ zasmál se rezavě Ysquanir.</p>
<p>Šajský šaman zalapal po dechu. Tak takhle je to! To je ten muž jenž přežil sedm let v podsvětí! Není divu, že má občas šílený pohled!</p>
<p>Kiwojor zkusil pár útoků ohněm, zvukem, mrazem, a vložil do nich tolik síly, až země pod jeho nohama zasténala. Ysquanir jeho snahu rušil drobnými triky, bez vynaložení velké námahy, šeptanými slovy a jemnými pohyby prstů.</p>
<p>Kiwojor zatrnul. Zrânský způsob! Bez nápadného mávání rukama, šeptem… Ta řeč! Je to jazyk Zrân! To přece není možné, zránská zaklínadla jsou již po staletí neúčinná! Nechápu, kde se naučil tu řeč! Ubozí věční zajatci podsvětí ji přece už dávno zapomněli, a tady navíc samotná řeč nestačí! Ta slova a věty najdou svůj cíl a smysl jedině vyslovena ústy zránského čaroděje, a tím tenhle muž není. Jen Aiturmeův syn byl určen k oživení řeči zmizelého národa a jeho slavné knihy zaklínadel… Ach, ano. Ten prokletý čaroděj oklamal mé smysly. To je ono!</p>
<p>Kiwojor vkročil bez ochrany do ohně, který kolem sebe Ysquanir zapálil. Palčivá bolest ho strhla zpět. Žádný klam! Oheň mu sice nemohl valně ublížit, bolest však díky svému lidskému tělu vnímal. Hbitě si vytvořil obranu; jeho soupeř už útočil.</p>
<p>Paprsek vody z horkého pramene se vymrštil do prostoru a zaměřil se na podzemního pána. Pronásledoval ho vytrvale a nedal mu pokoje, nutil ho neustále se krýt a uhýbat, a bez milosti krájel balvany i kmeny stromů, za které se temný schovával. Zdálo se, jako by vodní střela měla vlastní vůli, jako by ji ten zatracený bílý čaroděj nemusel vůbec řídit! On se klidně soustřeďuje na další kouzlo, zatímco já pobíhám po planině jako štvaná zvěř, zuřil Kiwojor. Tak dost!</p>
<p>Zahřál pramen tak, že začal tryskat rovnou vzhůru a měnit se v páru. A dal se do práce.</p>
<p>Byl to divoký souboj, dokonce i na pána podzemí. Stromy se kácelý, zem se otřásala, ze skal se odhrnovaly kusy ledu a pokoušely se temného zasáhnout. Kiwojor kdovíproč nebyl schopen zvrátit směr jejich pádu. Snad všichni ptáci z Půlnočních hor se slétli a předháněli se, kdo mu vyklove oči, a zhoubných zvuků, které se pokoušel proti nim vysílat, si nevšímali. Pak zazněl ohlušující třesk, před nímž se Kiwojor musel chránit clonou, ale pod ním byl dobře ukryt slabý vysoký zvuk, jenž ho na okamžik zbavil veškeré síly, neboť provedl něco hrozného se všemi tekutinami v jeho těle.</p>
<p>Kiwojor by si nikdy nepomyslel, že někdo použije tuto zbraň, oblíbenou u podzemních pánů, proti němu! Nebyl pouhý člověk a dokázal své tělo rychle obnovovat, ale než se mu to zdařilo, stál Ysquanir nad ním a držel mu ostří meče na hrdle.</p>
<p>„Vykrvácet je nepříjemné,“ řekl. „Opravy by ti zabraly dlouhou dobu. Ostatně tady na světě můžeš zemřít. Svůj meč jsem očaroval. A když ještě tvou krev vypijí tihle vlci…“ Ukázal k lesu.</p>
<p>„Jak tě mohou poslouchat vlci?“ užasl Kiwojor upřímně. Nepohnul se. Bylo mu jasné, že Ysquanir nezaváhá. „Jsi přece <emphasis>bílý</emphasis>!“</p>
<p>„Jsem Zrân,“ prohlásil Ysquanir. „To trochu mění můj vztah k bílé a temné.“</p>
<p>„Hloupost. Jediný Zrân je ten ztracený chlapec. Vím, kdy se narodil. Ty to nejsi!“</p>
<p>„Když myslíš…“ Ysquanir odtáhl meč. „Teď tě vyzývám! Dokážeš se bít jako muž? Máš vůbec nějaké svaly? Nebo máš jenom sílu podsvětí?“</p>
<p>Kiwojor s planoucím zrakem vyskočil na nohy. „Tady na světě jsem muž a mohu se s tebou bít!“</p>
<p>„Ale já poznám, když budeš podvádět!“ podotkl suše Ysquanir.</p>
<p>„Nežvaň a dej se do toho!“ zasyčel Kiwojor skrz zaťaté zuby.</p>
<p>Dali se do toho. Kiwojor <emphasis>měl</emphasis> svaly, s mečem <emphasis>uměl</emphasis> zacházet a byl rozpálen hněvem. Ysquanir byl chladný a lhostejný a každým pohybem jako by se svému soupeři vysmíval. Kiwojor se děsil jeho síly a nechápal, odkud ji bere. Zarážela ho jeho obratnost a pružnost. Jako by nikdy neutrpěl v podsvětí zranění, jež by jiného zabila nebo nadosmrti zmrzačila, jako by mu ty rány jen dodaly pevnosti a tvrdosti. Jako by…</p>
<p>Zásah! On, Kiwojor, krvácel! Zakolísal. A další šrám. Hluboká rána ve stehně. Proťatý kabátec, kůže, hrot meče mezi žebry. Odkudsi se ozývá nadšený ryk, to se vracejí vítězní Šílenci… A ticho Tma. Horkost v hrdle, krev kvapem uniká. Má první smrt, pochopil Kiwojor.</p>
<p>Ysquanir se sehnul k mrtvému, zkoumal ho zblízka. Vypadá docela jako člověk. Zajímalo by mě, jestli bude mít příště stejné tělo. A jak dlouho mu bude trvat, než se obnoví. Jestli se kvůli tomu bude muset vrátit do podsvětí… Stovky otázek, na něž na světě nejsou odpovědi.</p>
<p>Obrátil se ke svým věrným. „Půjdeme. Musíme dorazil k sopce Giav, než si podzemní pán udělá jiné tělo.“</p>
<p>„Ty nejsi unaven?“ zeptal se Manitieve s úctou.</p>
<p>„Ne,“ odsekl Ysquanir. „Nejsem. Nesmím být. Dokud nesplním úkol.“</p>
<p>Šli. Měli naspěch. Odpočívali, jen když to bylo nezbytně nutné, když už začínali usínat v chůzi. Bojovali, zabíjeli a byli zabíjeni, hladověli a kradli jídlo domorodcům. Bylo jich čtyřicet sedm, když vyrazili od pramene Solnivky, a třináct i se zajatcem, když šplhali po úbočí vyhaslé sopky Giav na severu Půlnočních hor. Výstup jim zabral tři dny. Všechny síly podzemí se postavily proti nim, podrážely jim nohy, snažily se je svrhnout do hlubokých trhlin v boku hory, zmrazit ledovým větrem, zavalit sesuvem půdy či lavinou. Napadaly je v podobě příšer, budících děs nadbytečnými hlavami, pařáty a ostrými zuby, delšími než meče. Tito muži se však nezalekli. Své zbraně měli stále pohotově. Pokud ulehli ke krátkému spánku, postavili hlídky. Byli na smrt znaveni, ale nevzdávali se.</p>
<p>Konečně byli nahoře. Šajský kouzelník se divoce rozhlédl. Po tři dny a dvě noci se odhodlával k zoufalému činu, ale zdržovala ho naděje. Nevěřil, že ho mladý bílý čaroděj dokáže jen tak zabít. Teď mu však pohlédl do tváře a spatřil v ní svůj konec. Zdola ze širokého zvětralého jícnu Giavu vzlétla okřídlená příšera.</p>
<p>„Ty sám se staneš podsvětním netvorem!“ vykřikl šaman a s rozraženými pažemi skočil. Jedna z hlav obludy cvakla zuby, překousla jeho tělo v půli, zhltla hlavu s trupem a vrhla se do propasti, kam jí upadl zbytek kořisti.</p>
<p>Manitieve se zasmál. Ysquanir s rukama zkříženýma na prsou začal odříkávat zaklínadlo v řeči Zrân. Muži, otupělí neustálými útoky, vyčerpávajícím pochodem, hladem i zimou, stáli vedle něj. Nic z toho, co nyní vystupovalo z hlubin a kroužilo kolem nich s výhrůžným máváním křídel, klapotem dlouhých zobáků a zuřivými skřeky, je nemohlo překvapit.</p>
<p>Podzemí v této chvíli nemá za Kiwojora náhradu, myslel si Ysquanir. Hrůza, kterou nám tady předvádí, je pro nás příliš beztvará, nevýrazná jako jídlo bez koření…</p>
<p>Pohnul rukama, kouzlo nabylo platnosti. Hornina kužele sopky zeskelnatěla a pálila do nohou, dokud nenabral dech a neochránil své druhy před žárem. Příšery z podsvětí se s řevem rozprchly, když objevily, že zbraně vetřelců je mohou zranit i zabít. Potom nastalo ticho.</p>
<p>Bitva byla vyhrána, brána do podsvětí uzavřena. Vítězství! Tentokrát nepřednášel vítězné verše Manitieve, ale Ysquanir. Básník žasl. Netušil, že čaroděj dokáže uspořádat slova do veršů a utvořit rým, byť kostrbatý. Tehdy, na vrcholku sopky, to zažil poprvé.</p>
<p>A pak klouzali dolů. Bitvu vyhráli, válka pokračovala. Uvěznili na světě bezpočet netvorů, které je nutno vyhubit. Byli vetřelci v cizí zemi, všechno bylo proti nim. Vraceli se, a neměli kam. Zbýval jim jen boj, a potom už nic.</p>
<p>„Nikam nepatříme,“ vyjádřil to Manitieve za ostatní. „Máme v sobě věčný hněv a šílenství. Tys to z nás udělal, Ysquanire. Neopouštěj nás!“</p>
<p>„Neopustím,“ slíbil. A svůj slib splnil.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(33)</emphasis></strong><strong><emphasis>Daidrax – z deníku III.</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>Dívala jsem se na prastarého mistra, jako bych byla králík a on veliký had. Moc jsem neposlouchala, co</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis>e sebe překotně chrlil E</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>sornir. Stačilo mi, že mě drží za ruku. Dost možná jsem byla jediný člověk na světě, který měl ze stisku ruky mistra Elsornira pocit be</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>pečí.</emphasis></p>
<p><emphasis>V jeho řeči se několikrát vyskytlo slovo </emphasis><emphasis>Zrân</emphasis><emphasis>, a já si vybavila, že jsem ho už slyšela. V písních mé Kočičky. Vyslovil jméno mého otce a matky, vykládal o zkáze Metqu. Odtrhla jsem pohled od tváře mistra Yelinena a bloudila zrakem po jeho pracovně, po policích, prohýbajících se pod tíhou knih, plných svitků a podivného nádobí, které určitě nesloužilo k jídlu, a nepodobalo se ani tomu, které jsem dosud tady na Chranowě objevila. Kdo ví, jaké podezřelé pokusy tady mistr provádí… Trhla jsem sebou. Padlo jméno Ysquanir.</emphasis></p>
<p><emphasis>„To je ten kluk,“ řekla jsem a složila se na podlahu. Ne že bych omdlela, to mi nikdy moc nešlo, jen se mi podlomily nohy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Yelinen zamyšleně přihlížel, jak mě Elsornir zvedá. „Je to zřej</emphasis><emphasis>mé,</emphasis><emphasis> příteli,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prohlásil. „Udělali jsme chybu. Několik chyb. Ten muž skutečně přinesl na svět řeč </emphasis><emphasis>Zrân</emphasis><emphasis>. Musíme ho najít.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Kupec mířil do Ulmie,“ zamumlal Elsornir.</emphasis></p>
<p><emphasis>Odstrčila jsem mokrý šátek, kterým mi otíral čelo, a začala </emphasis><emphasis>jsem</emphasis><emphasis> pořádně poslouchat.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ano</emphasis><emphasis>,“ kývl Yelinen. „Ysquanir se k němu nejspíš znovu </emphasis><emphasis>přidá.</emphasis><emphasis> Rongen se vracel </emphasis><emphasis>do Metqu. V Ulmii se bojuje…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Možná se nám ztratil navždycky. Zahynul…“ Elsornir si s spánky rukama.</emphasis></p>
<p><emphasis>„P</emphasis><emphasis>řežil v podsvětí,“ namítl Yelinen. „Poradí si.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jdou po něm páni podzemí,“ řekl chraptivě Elsornir. „A on je sám.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Rozbušilo se mi srdce. Měla jsem o toho záhadného muže strach</emphasis><emphasis>. Zdál</emphasis><emphasis> se tak křehký! Přežil v podsvětí? Jak teď vypadá? Podobá se </emphasis><emphasis>vů</emphasis><emphasis>bec sám sobě, není znetvořen? Je sám… A já jsem tady. Měla bych být s ním!</emphasis></p>
<p><emphasis>Už bych se bývala zase rozbrečela, ale mistr Yelinen vstal a z tajné </emphasis><emphasis>př</emphasis><emphasis>ihrádky v knihovně vyndal velkou černou knihu. Písmena na její přední straně vystupovala z kůže, dala by se přečíst i pomocí pr</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tů. Kdyby člověk to písmo znal. Povrch knihy s pokroucenými znaky phsobil zlověstně, ale já věděla, že tím jen odrazuje ty, kdo nejsou určeni, aby ji otevřeli. Uvnitř jsou samé užitečné věci.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tohle,“ řekl Yelinen, </emphasis><emphasis>„j</emphasis><emphasis>e Albethaneum.“</emphasis></p>
<p><strong><emphasis>~ ~ ~</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>A všechno bylo najednou docela jinak. Celý Chranow se točil kolem m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>. Mohla jsem si přát tu největší pitomost pod sluncem, a čarodějové se div nepřetrhli, aby mi ji opatřili. Naštěstí jsem už v tom věku měla dost rozumu, abych si moc nevymýšlela. Trvala jsem vlastně jen na jedné věci. Chci mít volný přístup k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Albethaneu. Jakmile jsem si knihu ohmatala a prohlédla, přišlo mi zatěžko obejít se bez ní. Nakonec Yelinen přizpůsobil ochranná kouzla svého oby</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>lí mně na </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>íru, takže mi nekladla odpor. Sedala jsem na své židličce v pracov</emphasis><emphasis>ně</emphasis><emphasis> Jedenáctého, svítila si svou lampičkou, bylo-li</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pod mr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>kem a okny docházelo do místnosti málo světla, a listovala. Říkala jsem si, že </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>tu, ale ve skutečnosti jsem jen poznávala písmena. Písmo </emphasis><emphasis>Zrân</emphasis><emphasis> totiž </emphasis><emphasis>chr</emphasis><emphasis>anowští mistři rozluštili. Nebylo to těžké, vyprávěl mi Elsornir, </emphasis><emphasis>pí</emphasis><emphasis>smo je jednoduché, skládá se z písmen jako naše. Vývoj jednotli</emphasis><emphasis>výc</emphasis><emphasis>h znaků se dá sledovat od </emphasis><emphasis>Zrân</emphasis><emphasis>ů až do naší doby.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Chceš říct, že naše písmo se vyvinulo ze zr</emphasis><emphasis>â</emphasis><emphasis>nského?“ přeptala </emphasis><emphasis>js</emphasis><emphasis>em se</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Všechno tomu nasvědčuje,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přitakal.</emphasis></p>
<p><emphasis>A </emphasis><emphasis>tak jsem se naučila třicet osm znaků a snažila se číst neznámá </emphasis><emphasis>slov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> Některá se dala vyslovit snadno, na jiných bych si zlámala </emphasis><emphasis>jaz</emphasis><emphasis>yk. Nevzdávala jsem se a četla, slabikovala a zlobila se na svou</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nešikovnost. Jednou jsem narazila na pár řádků, které se daly p</emphasis><emphasis>řečíst </emphasis><emphasis>plynu</emphasis><emphasis>le</emphasis><emphasis> a bez zadrhávání o ta příšerná </emphasis><strong>kchgch</strong><emphasis> a </emphasis><strong>sfrf</strong><emphasis> a další. Četla js</emphasis><emphasis>em</emphasis><emphasis> si ten úsek pořád dokola, a najednou jsem objevila, že si ho proz</emphasis><emphasis>pě</emphasis><emphasis>vuju, a že se to docela daří. Došlo mi, že tam slyším rýmy! Byly skryt</emphasis><emphasis>é </emphasis><emphasis>v řádcích. Knihu nenapsali ve verších, jako se píšou bá</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ničky dnes A nikoho to nenapadlo! Vyskočila jsem, nevydržela jsem sedět.</emphasis></p>
<p><emphasis>Yelinen zvedl hlavu. „Co sebou tak šiješ?“ zeptal se.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ono se to rýmuje,“ odpověděla jsem. „Jen poslouchej, mistře!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ztěžka se postavil a hrnul se ke mně. „Kde? Kde to máš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ukázala jsem mu to místo.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Přečti mi to ještě jednou,“ přál si.</emphasis></p>
<p><emphasis>Odříkala jsem mu ty veršíky zpaměti. A pak jsem jen zírala. Vlastně jsme zírali oba.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stěny pokoje zprůsvitněly, tam, kde nám v tom nepřekážel n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>bytek, jsme vyhlíželi do kraje jakoby narůžovělým sklem. Viděli jsme shora Chranow v celé kráse, v celé temné důstojnosti, i lesy kolem něj, skály, vykukující z něj jako zuby, řeku Sed</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>eš, klikatící se hluboko pod námi, zuřivě bijící svým proudem do kamení, znaven</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho nečinným poleháváním na jejím dně.</emphasis></p>
<p><emphasis>„To je krása,“ vyhrkla jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>„To je hrůza,“ vyhrkl Yelinen. A pokračoval: „Taková silná kouzla jsou v Albethaneu, a my</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je nemůžeme pou</emphasis><emphasis>žívat! Víš, co by se mohlo stát?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Mohlo by nás to zabít,“ špitla jsem. Pocit vítězství a moci se vytratil. Položila jsem knihu na mistrův stůl. „Nemůžu si to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prozp</emphasis><emphasis>ěvovat</emphasis><emphasis>. To nejsou říkadla pro děti. Už mi tu knihu nedávejte!“ A opu</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tila jsem jeho pracovnu s průsvitnými narůžovělými stěnami.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vzpomínám si, že později s Elsornirem a Mikelanem to kouzlo n</emphasis><emphasis>ějak</emphasis><emphasis> zrušili, a také si pamatuju, že se pokoušeli vyvolat ho znovu, čet</emphasis><emphasis>li ty</emphasis><emphasis> verše přesně tak, jako jsem to udělala já, ale kouzlo neúčink</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>valo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Já už pak nedostala chuťAlbethaneum otevřít. Brzy nato se vr</emphasis><emphasis>átil</emphasis><emphasis> ze svých pochůzek po kraji Lairgraven. Projevil upřímné zděšen</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nad </emphasis><emphasis>tím, co se v jeho nepřítomnosti přihodilo, ale bylo znát, že i </emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>n </emphasis><emphasis>mě </emphasis><emphasis>považuje za kousíček naděje.</emphasis><emphasis> A začal mě tajně učit čarování. Rozhlá</emphasis><emphasis>sil, že se učím malovat a že na to mám nadání. Opravdu jsme malovali. Zátiší mi docela šla, ale Lairgraven mě nenechal n</emphasis><emphasis>a po</emphasis><emphasis>chybách a vysvětlil mi, že to, co já, by dokázal i cvičený pejsek</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>T</emphasis><emphasis>rochu se mě to dotklo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lairgravenovo zaklínání se mi moc nezamlouvalo. Spousta slov. Řeci o světlých a temných silách země a o silách nebe mě rozčilov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ly</emphasis><emphasis>. M</emphasis><emphasis>yslela</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsem si, že nebe je nebe a nijak zvlášť se o naše kejkle n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>sta</emphasis><emphasis>rá</emphasis><emphasis> a země má jenom temné síly. Když si z nich něco bereme, m</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>síme je vlastně oklamat. Čerpáme je pod nějakou záminkou, vyjádř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nou zaklínadlem, a jakmile je máme, uděláme si to po svém. Jinak. A už dost, nebo se zapletu do slov jako oni, mých drahých jedenáct mistrů. </emphasis><emphasis>A</emphasis><emphasis>ni jeden z nich by nepochopil, co mám na mysli.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lairgravenovi jsem o těchhle věcech nevykládala, poslušně jsem prováděla, co mi radil, jenomže trošinku po svém. Divil se, jaké d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lám pokroky. Myslela jsem si, že neškodí vědět, o čem je řeč, když už člověk spoléhá na slova. A také není marné mluvit ve verších, pokud opravdu o něco jde. Chacha. Každý čaroděj by se srdečně z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>chechtal, kdyby uslyšel, jak jsem lovila chranowské tajnosti. Jak jsem odposlouchávala rozhovory o věcech, o kterých jsem neměla nic tušit!</emphasis></p>
<p><emphasis>„Chci znát, co ta stěna tají, co si za ní povídají,“ prozpěvovala jsem si, a v tlusté hradní zdi se utvořilo slyšné okénko (z mého n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>zvosloví mistrům vstávají vlasy na hlavě dodnes). A tak jsem třeba vyslechla, co povídal Yelinen Elsornirovi:</emphasis></p>
<p><emphasis>„Přečetl jsem to přesně jako ona! A nic!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To děvče je jediná osoba, kterou Albethaneum poslouchá…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Není jediná. Zapomínáš na Ysquanira.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ovšem. Proč jsi ho vlastně vyhnal?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Yelinen ho vyhnal, řekla jsem si. Proč, zeptala jsem se spolu s </emphasis><emphasis>E</emphasis><emphasis>lsornirem.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ty bys to neudělal?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne.“ Z Elsornirova hlasu jsem poznala, že se tváří nešťastně. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>R</emphasis><emphasis>aději bych se vystavil jeho pomstě.“</emphasis></p>
<p><emphasis>O</emphasis><emphasis>třásla jsem se. Proč by se měl Ysquanir Elovi mstít?</emphasis></p>
<p><emphasis>„Změnil ses,“ řekl Yelinen.</emphasis></p>
<p><emphasis>„V</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>. Za to může to děvče. Vždycky jsem toužil mít dceru.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>D</emphasis><emphasis>opadl bys jako Itro. Kdo ví, jestli ještě žije.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>N</emphasis><emphasis>o a?“ štěkl Elsornir. „No a?“ opakoval vztekle.</emphasis></p>
<p><emphasis>Přemítala jsem, co všechno mám společného s Ysquanirem. Ut</emphasis><emphasis>ekl</emphasis><emphasis> nebo ho vyhnali… Lair mi prozradil, že zná řeč </emphasis><emphasis>Zrân</emphasis><emphasis>. Jediný </emphasis><emphasis>na</emphasis><emphasis> světě. Albethaneum ho poslouchá. Mě také. Přestože já tu řeč neznám</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> Vrt</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>lo mi to hlavou. Moc ráda bych toho muže poznala… A pak j</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>em si uvědomila, kde a kdy jsem ho spatřila. Stál kousek ode mě! P</emphasis><emphasis>řišel</emphasis><emphasis> do Metqu s Rongenem! Ano, o tom si povídal Yelinen s Elem toh</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis> dne, kdy mi poprvé ukázali Albethaneum. Ne, opravdu se nepodobá své soše. Změnil se. Proč jen jsem tehdy nevylezla!</emphasis></p>
<p><emphasis>Postupně jsem začínala chápat. Válka v Ulmii! Zkáza Metqu s ní musela nějak souviset! Vždyť v následujících letech se docela ste</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>ným způsobem propadlo kolik ulmijských měst! Pochopila jsem, zčásti z vyslechnutých hovoru a narážek, zčásti díky vlastním úv</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>hám, že válka souvisí s Albethaneem. Podzemní páni nás chtějí zn</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>čit, dříve než ovládneme moc zránské knihy kouzel. Válka v Ulmii se točí dokolečka, jako když si štěně hraje s vlastním ocáskem, pos</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>nuje se sem a tam, tam a zpátky, nemá konce. Temní zuří, o tom svědčí bezhlavé ničení měst po celé zemi, ale nejsou schopni nad Ulmijci zvítězit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chranowští mistři byli zajedno v tom, že ve vojsku krále Gmiv</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ry působí mocný bílý čaroděj. Snad i více čarodějů; cožpak by tak</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vému náporu temných sil dokázal čelit jediný muž?</emphasis></p>
<p><emphasis>Připadalo mi, že zprávy z bojů, vzdálené, zkreslené a zpožděni, slýchám už celá léta. Válka se šířila. Postihla i Sever, místo, odkud původně vzešla, ačkoli tady na hradě nikdo nevěřil, že by ji Seveřané začali o své vůli. Ne, museli být pod vlivem podzemních pánů, to bylo nad slunce jasnější.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jednou Elsornir řekl Mikelanovi: „Podzemní páni jsou zoufal</emphasis><emphasis>í,</emphasis><emphasis> protože jim někdo uzavřel bránu d</emphasis><emphasis>o podsvětí. Jsou tady uvězněni.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Páni těžko,“ namítl Mikelan. „To spíš jen sluhové. Mám za t</emphasis><emphasis>o, že</emphasis><emphasis> pán podsvětí by se choval jinak. Jeho vztek by byl účinnější. Cíl</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ější.</emphasis><emphasis> Jinými slovy, už by byl dávno tu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Měli bychom se podívat do sopky Giav,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pravil Elsornir.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>aky k jezeru Fuibazoere.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Už jsme tam poslali několik žáků, a žádný se nevrátil,“ za</emphasis><emphasis>šeptal</emphasis><emphasis> Mikelan. Neviděla jsem ho, byla jsem za zdí, ale určitě měl v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>é </emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>hvíli</emphasis><emphasis> na čele smutné vrásky.</emphasis></p>
<p><emphasis>„M</emphasis><emphasis>ožná se připojili k Ulmijcům,“ mínil Elsornir. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>A bojují. Za sebe</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>za</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„T</emphasis><emphasis>aké si myslíš, že ten Gmivarův čaroděj je Ysquanir?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Kdo jiný,“ vzdychl můj starý E</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>. „Jestli zahyne, je po všem. Jak může takhle vystavovat svůj život nebezpečí, když ví, jakou má c</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nu!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vzpomínáš si, cos mu udělal, když se tady objevil poprvé?“ Hlas mistra Mikelana se zachvěl výčitkou.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ano,“ řekl Elsornir pevně. </emphasis><emphasis>„Ale</emphasis><emphasis> nebyl jsem u toho, když ho vyhnali podruhé. Nevím, co proti němu Yelinena tak popudilo.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Strach o postavení,“ prohlásil Mikelan. „Yelinen je starý. Un</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kají mu souvislosti. Ale má vyvinutý smysl pro ohrožení své vážené osoby.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Říkáš to tak zle,“ hlesl El. „Přeju si, aby ses mýlil.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hm. Já také… Co Daidrax? Ta má nad knihou moc!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ano. Je to Aiturmeova dcera. Ale je dívka. Nemůžeme ji učit našemu umění. Byla by z ní v nejlepším případě vědma.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak přirozeně to vyslovil! Milý El! Tou dobou už mě nejméně půl roku učil. Všemu, co uměl. Ať už ty vědomosti byly ženám zak</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>zány nebo ne. O shodném Lairgravenově úsilí nevěděl, a já se nepr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zradila. Měla jsem dva učitele, tak odlišné, jak jen si žák toužící po vědění nuže přát. Ne, vlastně jsem měla učitelů mnohem víc. Knihy. Na Chranowě jich byly tisíce, a já četla a četla.</emphasis></p>
<p><strong><emphasis>~ ~ ~</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis>álka se přesunula do Půlnočních hor. Naši zvědové se nevrac</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>li,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zprávy jsme dostávali náhodně a napřeskáčku. V té době Yel</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nen</emphasis><emphasis> ro</emphasis><emphasis>zhodl, že smím být zařazena mezi žáky a účastnit se jako p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>sluchač</emphasis><emphasis> ně</emphasis><emphasis>kterých porad. Na to jsem mu drze odsekla, že o porady nest</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jím,</emphasis><emphasis> když</emphasis><emphasis> není o čem se radit. Zbledl a odšoural se. Lair na mě zahrozil</emphasis><emphasis> a </emphasis><emphasis>W</emphasis><emphasis>elichet</emphasis><emphasis>, Yelinenův oblíbený žák, kluk o nějakých deset let starší</emphasis><emphasis> než </emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>, tudíž pro mě prostě ještě dítě, mě vyzval na souboj. Chudák</emphasis><emphasis> El pře</emphasis><emphasis>šlapoval, jako by ho podlaha pálila do nohou a vykřikoval něco</emphasis><emphasis> o tom,</emphasis><emphasis> že muž nemůže vyzvat na souboj dívku, a tak jsem ho na místě</emphasis><emphasis> uspala</emphasis><emphasis>. Klesl na židli, a Lair byl mým činem tak vyveden z míry, že</emphasis><emphasis> vůb</emphasis><emphasis>ec nezasáhl. Nebo si možná myslel, že beztak vyhraju.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Můžeme do sklepení,“ navrhla jsem Welichetovi. „El nás ru</emphasis><emphasis>šit</emphasis><emphasis> nebude.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Hošík vypadal trochu vyděšeně, div že nevzal výzvu zpátky, ta</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis> jsem ho nechala jít za sebou, aby se nebál, a hlídala si ho jen net</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>pýřím uchem. Vážně nevím, co je na tom kouzlu tak těžkého. </emphasis><emphasis>Když </emphasis><emphasis>mi to El onehdy vysvětloval, poznala jsem, že tohle dělám vlastně o</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>jakživa. Pravda, po jeho výcviku se moje smysly hodně zbystřily a vnímání se zaostřilo a stalo se mnohem přesnějším…</emphasis></p>
<p><emphasis>Došli jsme do mučírny. Elsornir ji nepoužil ode dne, kdy jsem vkročila do brány Chranowa. K tomu se mi sám přiznal. Zaujali jsme postavení, Welichet na jihu, já na severu. Losování jsme pro jedn</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>duchost obstarali jen myšlené. Nezáleželo na tom. Ačkoli mně sever vyhovoval lépe. Na severu působili temní a vyčerpávali ho, ale právě díky té neustálé námaze se mé požadavky mezi ostatními ztratí. M</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hu jít hlouběji a žádat od země víc.</emphasis></p>
<p><emphasis>Welichet začal. Chvilku se mnou mlátil o stěny, o zem i o strop, až mu konečně došlo, že se moje ochranné polštáře přesouvají ryc</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>leji, než je on schopen změnit směr útoku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Potom jsem ho trošinku připálila. Zatvářil se pohrdavě a uhasil plamínky u svých nohou. Nepostřehl, že se některé změnily v hádky, kteří se mu plazí nahoru po lýtkách, neboť měl právě plné ruce práce s jiskřičkami, jež ho lechtaly v podpaží, na žebrech, a ještě jinde, coz byla ode mě zlomyslnost, když se přede mnou na tom místě nemohl dost dobře poškrábat…</emphasis></p>
<p><emphasis>Naštval se. Začal po mně házet blesky, které jsem docela le</emphasis><emphasis>hce</emphasis><emphasis> obracela nazpět. Přestalo ho bavit chránit se před vlastními ú</emphasis><emphasis>toky. </emphasis><emphasis>Roztočil věci v místnosti. Řetězy, kusy železa, kleště, hole, háky, </emphasis><emphasis>těžké</emphasis><emphasis> rukavice, řemeny, biče, jež se podle jeho pokynů svíjely a rozvinoval</emphasis><emphasis>y,</emphasis><emphasis> všechno se to zvedlo a vířilo kolem mě. Bylo to dost ošklivé a </emphasis><emphasis>ne</emphasis><emphasis>be</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>pečné.</emphasis></p>
<p><emphasis>Raději jsem dala hádkům pokyn, ať ho kousnou. Měli v zu</emphasis><emphasis>bech</emphasis><emphasis> uspáva</emphasis><emphasis>cí</emphasis><emphasis> jed. Ani jsem přesně nevěděla, jak se jim tam dosta</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>, </emphasis><emphasis>pů</emphasis><emphasis>vo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsem to neplánovala, ale zapůsobil okamžitě. Welichet se </emphasis><emphasis>svalil </emphasis><emphasis>a usnul. Pochytala jsem krámy, co mi poletovaly kolem hlavy, u</emphasis><emphasis>ložila</emphasis><emphasis> je na hrom</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>du, odeslala všechny nadbytečné síly tam, kam </emphasis><emphasis>patřily, </emphasis><emphasis>narovnal</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> se a odfoukla si vlasy z čela. Úklid je povinností v</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>těze,</emphasis><emphasis> a </emphasis><emphasis>někdy je to dost namáhavé. Pěkně jsem se zapotila. Opřela jsem se</emphasis><emphasis> o </emphasis><emphasis>zeď, </emphasis><emphasis>na</emphasis><emphasis> níž vysoko nade mnou visely okovy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Svět potemněl, a najednou jsem byla jinde. Viděla jsem muže se zoufalýma</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis> zdivočelýma očima, stojící na okraji propasti. Nejvyšší z nich, černovlasý, s pohledem jakoby neustále upřeným do tmy, pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nášel zaklínání v řeči </emphasis><emphasis>Zrân</emphasis><emphasis>. Nerozuměla jsem mu, ale podle toho, co se dělo s počasím kolem skupiny zoufalců, a z toho, co vystupovalo z hloubky pod jejich nohama, mi bylo jasné, že jeho úsečné věty mají vysokou účinnost.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zavírá bránu, věděla jsem. Ty mlhavé tvary, podobné Stínům, jaké jsem znala, i skutečné příšery s ostrými zuby a drápy, tyrptyrgové, lerby a ještě spousta jiných, sloupy ohně a syčící páry, to všechno pochází z podsvětí. Páni podzemí jsou daleko, nebo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsou vyčerpáni bojem a chybí jim síla. Podaří se mu to! Svahy vyhaslé sopky se promění ve sklo, jeho odvážné, šílené muže popálí žár, ale dveře do podzemí v sopce Giav zmizí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Černovlasý muž domluvil a pyšně nastavil tvář zlobě podze</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ních netvorů. Utočili všichni najednou, překáželi si, odstrkovali jeden druhého, a on se smál jejich zapleteným křídlům, ocasům i pařátům, a naprázdno klapajícím čelistem. Pak vytáhl meč a několik nejbli</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ších rozsekal na kusy. Jeho druhové ho napodobili. Příšery se ztrat</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ly. Mužovy oči se opět změnily v jámy černé bolesti, po smíchu n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>bylo ani památky.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Manitieve,“ řekl. „Smím dnešní boj uzavřít místo tebe?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Mladík po jeho pravici si sejmul z hlavy přilbu a uhladil si zlaté </emphasis><emphasis>vlasy</emphasis><emphasis>. „Ty chceš skládat verše? Neuvěřitelné.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jen dvojverší.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Dobře, sem s ním,“ zasmál se plavovlasý mladík.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zrâ</emphasis><emphasis>nský čaroděj se nadechl, upřel zrak přímo na mě, jako by mě vidět, a pomalu pronesl: „Kéž deště dlouho kropí zem, než do n</emphasis><emphasis>í </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vždy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ulehnem.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Byly</emphasis><emphasis> to přesně takové dětské veršíky, jaké skládám já. Slyšela jsem</emphasis><emphasis> souč</emphasis><emphasis>asně svůj a jeho hlas, a pochopila jsem, kdo to je. Potom jsem </emphasis><emphasis>omd</emphasis><emphasis>lela.</emphasis><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(34)</emphasis></strong><strong><emphasis>Šílený konec války</emphasis></strong></p>
<p>Dokud se Šílenci prodírali nepřátelskou zemí na jih, dokud pronásledovali a zabíjeli netvory z podsvětí očarovanými zbraněmi, dokud měli nepřítele, s nímž se mohli bít, nebylo jim tak zle, přestože měli často hlad a trpěli chladem.</p>
<p>Pak ale válka skončila, Seveřané prosili o mír a král Gmivara s nimi sepsal mírovou smlouvu. Počet příšer na světě klesl na obvyklou míru, Kiwojor se pravděpodobně v podzemí zotavoval z utržených ran. Nebo spolu s ostatními pány podzemí hledal nový východ na svět. V dávných dobách jich přece bývalo tolik!</p>
<p>Šílení neměli s kým bojovat a stali se postrachem Ulmie a Simurlie. Sídlili v rozsáhlých západních bažinách, na území nikoho, neboť žádný ze sousedních králů o páchnoucí močál nestál. Nebáli se bahenních přízraků a netvorů, kteří tu odedávna žili, protože je před nimi chránila moc jejich čaroděje. Čas od času vyráželi do blízkých i vzdálených osad a měst, aby tam vyvolávali hádky a rvačky, nepokoje a souboje, opíjeli se a sváděli i násilím si brali ženy a dívky, zabíjeli muže. Čaroděj je dokázal ochránit skoro před vším, kromě nich samotných.</p>
<p>Jejich hrdinské činy byly zapomenuty, zůstal jen strach. Moudří tušili, oč jde. Ti muži, zvaní Šílenci, byli obětováni vítězství. To se ve válkách běžně stává. Potíž byla v tom, že tihle nezemřeli včas. A že čaroděj, jenž je ovládal, měl měkké srdce a neopustil je. Mnohokrát byli zajati a uvězněni, ale on je vždycky dokázal osvobodit. Povídalo se, že ho k nim poutá přísaha. Že se nikdy neúčastní jejich řádění, ba že tím nesmírně trpí.</p>
<p>Šílenců bylo dvanáct a vyléčit je mohla jen smrt. Ta však přicházela velmi pomalu.</p>
<p>Na popravišti v Norle skončil Zloděj a bývalý tkadlec jménem Uyul, neboť byli přistiženi při krádeži. Ysquanir v té době spal, namol opilý, ve sklepě v domě svého otce. Možná by uslyšel zoufalé volání svých druhů, Itro však byl také čaroděj, a jeho spánku pro jistotu trochu napomohl. „Zničí ho to,“ šeptal si pro sebe, připadaje si velice, velice starý. „Můj druhý syn zemře na své svědomí… Ne, aspoň teď ho uchráním bolesti. Aspoň na chvilku, do rána…“</p>
<p>O pár týdnů později utonul mladý Arla v ponorné říčce v Metqu. Ysquanir o jeho nešťastném pádu sice věděl, ale v opuštěném městě, pod nímž se nalézalo bludiště jeskyní a chodeb, vzniklých po onom známém zemětřesení před válkou, ho nedokázal najít včas.</p>
<p>Než se zbylí Šílenci vrátili do svého domova v bezejmenných bažinách, přišli ještě o Ramenáče. Vypravil se do lesa na houby, zapomněl si vzít svou očarovanou zbraň a narazil na hnízdo tyrptyrgů. Než na místo doběhli ostatní Šílenci, příšery ho roztrhaly na kousky.</p>
<p>„Je nás osm,“ řekl pochmurně Manitieve.</p>
<p>„Nemůžeš jít domů a skládat básně?“ zeptal se Ysquanir. Znělo to úpěnlivě. „Nechci tě vidět umírat!“</p>
<p>„Však ty na mě dáš pozor!“ zachechtal se Manitieve. „Už tě tvůj slib tíží? Nikdy dřív jsem nebyl divokým zvířetem, posedlým touhou po krvi! Nikdy, dokud jsem tě nepotkal!“</p>
<p>„Býval bys zahynul v první bitvě,“ vzdychl Ysquanir.</p>
<p>„Čistý,“ přisvědčil básník se zlověstnou jiskrou v oku. „Ne takový, jaký jsem teď!“</p>
<p>Na to čaroděj neměl odpověď.</p>
<p>Násleedující výprava vedla na opačnou stranu. Do Seilanghinu, jednoho z největších měst Simurlie. Tam došlo k další neblahé události. Ysquanir, zabraný do vzpomínek, si nedal pozor a dostal dobře mířenou ránu dlažební kostkou do hlavy. Ztratil vědomí a byl lapen. Seilanghinští měšťané ho chtěli popravit okamžitě, dřív než se probere, ať už to řádění Šílenců jednou skončí, ale Viekca, nyní už starosta města, si raněného prohlédl a rozhodl, že má právo na výslech. S kamennou tváří čelil rozhořčeným radním a stál na svém. Co když tenhle muž není tím, za koho ho považujeme? Popravit nevinného? Ne! A poslal pro lékaře.</p>
<p>Ysquanir se probudil s hroznou bolestí hlavy. Zamumlal pár slov, jimiž ji zaplašil, a rozhlédl se. Nevěděl, kde je, ale znal to tu. Znal pach toho domu. Rozpomínal se, co se přihodilo. Hoši zamířili do hospody, já na procházku. Seilanghin, známá místa… A rána do hlavy. Kdopak mě tady nemá rád? Chtěli zabít vůdce Šílenců, nebo Ysquanira, který tu kdysi žil?</p>
<p>Sáhl si na čelo, nahmatal bouli. Nezabili mě. Proč? Ten dům… Viekca! To je jeho dům! To on mě zachránil! Vyskočil, zapotácel se, upadl. Zůstal ležet na koberci, neměl sílu zvednout se. Roztřásla ho zima. Plazil se k lůžku. Vtom se otevřely dveře. Někdo vstoupil a zase pečlivě zavřel.</p>
<p>„Tentokrát v tom nejsi tak docela nevinně,“ promluvil známý hlas. Viekca se sehnul a pomohl Ysquanirovi do postele. „Ubohý chlapče,“ pokračoval. „Nemůžeš aspoň plakat?“</p>
<p>„Nejde to. Už hodně dlouho to nejde,“ odpověděl Ysquanir. „Měl jsi mě nechat zabít. Takhle dočista přijdu o rozum. Já z nich udělal to, čím teď jsou. Potřeboval jsem šílené vojsko proti pánům podzemí. Obyčejní bojovníci by nedokázali čelit síle, kterou jsme museli porazit! Ale teď se to nedá zastavit. Jsou šílení napořád.“</p>
<p>„Váže tě k nim přísaha? Tak se to povídá mezi lidmi.“</p>
<p>„Něco takového.“ Přitáhl si přikrývku, pohled upíral do stropu.</p>
<p>Viekca si prohlížel jeho ramena a hruď. „Zesílil jsi. Sotva se najde muž, který by tě přemohl v zápase.“</p>
<p>„Nenajde se nejspíš ani čaroděj, který by mě porazil v souboji,“ řekl trpce Ysquanir. „Znám řeč Zrân a ovládám spoustu zrânských kouzel. Nejlepších na světě. A nejsem s to přeložit Albethaneum, ani dát své vědomosti dál.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Jen lidé se zránskou krví mohou používat umění svých dávných předků. Nikoho jiného ta kouzla neposlechnou.“</p>
<p>„Ty už znáš své rodiče?“</p>
<p>„Ano. Znám otce a vím, kdo byla matka.“</p>
<p>Viekca sklonil hlavu. „A zůstáváš sám. Se svými… Šílenci.“</p>
<p>„Ano. Zbývá jich sedm. Když nepočítám sebe.“</p>
<p>„Šest. Jednoho dnes moji pacholci utloukli holemi. Ve Volském dvoře. Takový štíhlý zrzek.“</p>
<p>„Byla v tom ženská?“ Ysquanir se nadzvedl na loktech, aby Viekcovi viděl do tváře.</p>
<p>„Tak.“</p>
<p>„Znásilnění?“</p>
<p>„Hm. A ošklivé.“</p>
<p>Ysquanir klesl na polštář. „Kdy tomu bude konec?“</p>
<p>„Až dostanou tebe. Ale teď to nebude. Já tě nedám.“</p>
<p>„Jsem při vědomí, ubráním se.“</p>
<p>„Jistě, tak nějak to řeknu ostatním. Vyvedu tě tajným tunelem.“</p>
<p>„Kolik jich ještě máš?“ Ysquanir se téměř zasmál.</p>
<p>„Dost.“ Viekca vstal. „Dám ti připravit koupel. Ne moc horkou, aby tě nebolela hlava, ale děvčata tě pořádně vydrbou. Nevěřil bych, že vydržíš chodit takhle špinavý. A ty tvoje hadry! Hrůza.“</p>
<p>„V podsvětí jsem se nemyl sedm let,“ řekl Ysquanir. „Nepouštěj ke mně svoje děvčata, prosím.“</p>
<p>„Tak to není báchorka, to o podsvětí?“</p>
<p>„Je to pravda. Prosím tě…“</p>
<p>„Dobře, nepustím k tobě děvčata. Vydrhnu tě osobně! Jen bych ti chtěl říct, že si zbytečně přiděláváš starosti. To, proč ses vždycky líbil ženám, nevězí v hladké kůži. Pojď, přítelíčku.“</p>
<p>Jediný den odpočinku, ostrůvek klidu v moři nezvladatelné zuřivosti zbylých Šílenců. A potom nanovo. Útěk. Skrývání. Nové řádění. Helmin spadl opilý z koně a srazil si vaz. Mišl Pekař byl zastřelen z kuše. Šíp vylétl z nezaskleného okénka chatrče dřevařů v podhůří Suivalu. Ysquanir se porval se svými zbývajícími čtyřmi muži, kteří se chtěli neprodleně pomstít. Byli načisto bez sebe vzteky a pořádně ho ztloukli, ale dřevorubci se mezitím stačili ztratit v lese.</p>
<p>Manitieve mávl rukou. „Mám dost. Čaroděj má tvrdé pěsti… Pojďme, zajdeme si výš do hor. Chtěl bych mít chvíli klid.“ Kulhavě vykročil, ostatní ho váhavě následovali, otáčejíce se za čarodějem, který ležel bez pohnutí na zemi.</p>
<p>„Nechte ho, za chvíli bude jako rybička,“ zavolal Manitieve. Zmizeli mezi stromy.</p>
<p>Ysquanir ležel na trávě a nemyslel na nic. Bolest mu nevadila, nechával ji tak trochu mimo vědomí. Věděl, že není vážně zraněn‚ i když zvenčí se to mohlo jevit jinak… A potom náhle klečela u něj.</p>
<p>Podivil se, že ji neslyšel přicházet. Nejdřív ho napadlo, že je to lesní víla, přestože na tenhle druh bytostí nikdy nevěřil. Ale ne, víla by neměla otrhané a nedbale zalátané šaty. Ani uzlíček, kde zřejmě skrývá veškerý svůj majetek. Mladinká žebračka… Dívce mohlo být tak dvanáct, měla obrovské oči a někoho mu připomínala. Niviat. Ta mívala takovéhle oči.</p>
<p>„Neumírej,“ řekla prosebně.</p>
<p>„Nic mi není.“</p>
<p>„Vypadáš hrozně. Samá krev. Samé černé modřiny.“</p>
<p>„Nic zlomeného,“ namítl.</p>
<p>„Můžeš vstát?“</p>
<p>„Až za chvilku.“</p>
<p>„Počkám,“ řekla. „Donesu ti vodu ze studánky.“</p>
<p>Studánka byla pět kroků od něj a dívka mu nosila vodu v dlaních. Připadal si strašně špinavý a styděl se dotýkat rty jejích rukou. Pak přinesla namočený šátek.</p>
<p>„Aspoň ti vyčistím rány.“ Chystala se mu rozepnout košili.</p>
<p>Prudce se pohnul, zachytil jí zápěstí. „Ne!“</p>
<p>„Proč? Stydíš se?“ Potměšile se zasmála. „Viděla jsem tě už úplně bez šatů. Opravdu.“</p>
<p>„Vymýšlíš si,“ odbyl ji. „Nech mě a běž domů.“</p>
<p>„Nemám domov. Šla bych třeba s tebou.“</p>
<p>„To nejde. Nejsem sám. Mám povinnosti.“</p>
<p>„K těm, co tě zmlátili?“</p>
<p>„Hm. Ano. Moc mě nelituj. Oni také dostali svůj díl.“</p>
<p>„O tom nepochybuju, hrdino. Musíš za nimi? Dokud všichni nezemřou?“</p>
<p>Uvědomil si, že dívka ví, koho má před sebou. Bolelo to. Od ní to bolelo. Tušil, že by ji měl znát, že by s ní měl rozumně promluvit, vyptat se na spoustu věcí i na její jméno, které ho šimralo na krajíčku vzpomínky, ale nedokázal to. Nechtěl. Zatoužil zbavit se jejího soucitu. Zatoužil po nové rvačce. Po boji, válce, jen se nemuset dívat, jak ho někdo mladý, čistý a půvabný bere vážně… Vyskočil a potácivě se rozběhl za svými druhy.</p>
<p>Daidrax si povzdechla. No, a je pryč. Nemám tak dlouhé nohy, abych mu stačila… Mysli, chytrá čarodějko, mysli! Kam zamíří? Jeho přátelé Šílenci jsou na konci, cítím to z nich. Hledají smrt! Hledají a blíží se k ní. Kam zamíří Ysquanir, až zemře poslední z nich?</p>
<p>Usedla se zkříženýma nohama, položila si dlaně na čelo, soustředila se. Půjde do Pechque. Ke králi Gmivarovi, který ho už jednou vypověděl. Gmivara ho ale nevydá katovi. Dá mu milost. Ysquanir nebude chtít žít. Neskončí však sebevraždou, v tom mu někdo zabrání. Rozbolela ji hlava, neklamné znamení, že se míchá do věcí, do kterých jí nic není. Aha, někdo z vyšších bytostí. Země sama? Nebo Strážce Rovnováhy? Dobrá. Kam zamíří můj ubohý čaroděj? Do Galturu. Haifuxar na Šílence vydal zatykač. Každý má právo zabít kohokoli z nich na potkání… Vydechla. Tak. Kde na něj počkám? Asi v Metqu. Když to nepůjde jinak, přivolám si ho. A připomenu mu jeho úkol. Vstala. A teď si zajdu na Xerchegar. Tam to bude zajímavé!</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Poslední ze Šílenců, Manitieve, zahynul v Pechque. Rukou ženy, kterou kdysi miloval, kvůli níž se dal k vojsku a později se stal velkým hrdinou a velkým zločincem. Vzal si ji násilím, ona se mu podvolila, aby si zachránila život, a když usnul, probodla ho dýkou. Otevřel oči, na rtech se mu objevil úsměv.</p>
<p>„Díky,“ zašeptal.</p>
<p>Ta krásná žena z Pechque se pak strašně polekala, když se ve dveřích na terasu mihl stín, černější než noc. Vykřikla, stín se ztratil.</p>
<p>Ysquanir byl na místě včas, ale nezasáhl. Věděl, že si to nikdy neodpustí, ale kdyby svého básníka zachránil, trápil by se patrně ještě víc. Téměř se mu ulevilo, a ani to si nedokázal odpustit. Po smrti posledního ze svých nešťastných druhů se dal zatknout stráží a strávil noc ve vězení. Ráno ho odvedli do paláce. Dostal snídani, čisté šaty, připravili mu koupel a dívku, která se mu kdysi, snad v minulém životě zalíbila v jednom hostinci v hlavním městě Ulmie Poslal ji pryč a požádal služebnou, aby vyřídila jeho díky vzácné paní Chedě. Chvíli nato se dostavila Cheda osobně. Byla hubenější nepatrně starší a zralejší, než jak si ji pamatoval.</p>
<p>„Chtěla jsem ti udělat radost,“ řekla.</p>
<p>„Já vím.“ S námahou se usmál. „Ale já nestojím o radosti. Nedokážu dál žít, a přitom se nemohu zabít! Nechápu to. Moje osvědčená kouzla ztrácejí platnost, jakmile se pokusím vztáhnout ruku sám na sebe… Někdo mi musí pomoci!“</p>
<p>„Gmivara to nebude,“ zavrtěla hlavou. Hloubka jeho zoufalství ji vyděsila. Pokoušel se sám zabít? Dokonce několikrát? Nemožné! Byl tak plný života! „Ani já ti nepomůžu.“</p>
<p>„Pak musím jít jinam. Chedo, možná mi nebudeš věřit, ale doufal jsem v popravu…“</p>
<p>Otřásla se. Nejlepší bude předstírat, že poslední větu neslyšela. „Král tě chce vidět,“ řekla věcně. „Vstávej, zavedu tě k němu.“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(35)</emphasis></strong><strong><emphasis>Mezi přáteli</emphasis></strong></p>
<p>„Ale proč?“ Wairon vztekle podupával jako vždy, když něčemu nerozuměl. „Já ho mám rád! Vážím si ho! Uznávám jeho zásluhy…“</p>
<p>„Já také,“ ujistil ho Gmivara. „Právě proto chci, abys ho vyzval na souboj a zranil ho. Poleží si tady, budeme se o něj starat, to zařídí Cheda, a on se pomalu vzpamatuje. Potřebuje čas, aby zapomněl.“</p>
<p>„Nebylo by lepší poslat za ním Fiet? Ukázat mu malého Chetyfka?“</p>
<p>„Jenže ona tu odmítá zůstat.“ Gmivara pokrčil rameny. „Má tvrdou hlavu. Seveřanka, znáš je! Přece ho nebudu ještě trápit! Ukáže mu syna a hned ho odveze? Mně by se to tedy rozhodně nelíbilo!“</p>
<p>„Hm. Co když mě zabije? Je lepší než já!“</p>
<p>„Nezabije. Prostě to neudělá. Znám ho.“</p>
<p>Ysquanir vstoupil do síně a spatřil krále Ulmie, který se na něj usmíval, a Wairona, o něco šedivějšího než kdysi před Norlou, zachmuřeného a neklidného. Jeho smysly procitly. Copak jste vy dva chytrácí na mě ušili?</p>
<p>„Dobře, že ses ukázal, příteli,“ oslovil ho král. „Ne, žádné klekání, mezi námi nic takového nebude… Teď ti mohu veřejně udělit milost, aby to každý věděl. Nechci, aby mi nějaký silniční lupič přinesl tvou hlayu v pytli.“</p>
<p>„Je to docela hezká hlava,“ podotkla Cheda.</p>
<p>Podíval se na ni, jako by ho právě zradila.</p>
<p>„A ty, Wairone?“ zeptal se. Nejslabší místo jejich spiknutí, pomyslel si. Bylo mu skoro do smíchu. Domluvili se na mě, ale Wairon je prostý muž, prozradí se.</p>
<p>„Já… Já tě vyzývám na souboj,“ vyhrkl Wairon.</p>
<p>„Proč, můj vzácný učiteli?“</p>
<p>Cheda se kousla do rtu. Chudák Wairon. Ten plán vyžadoval lepšího herce.</p>
<p>„Musím mít důvod?“ mračil se Wairon.</p>
<p>„Nemusíš,“ uznal Ysquanir. „Máš tady můj meč?“</p>
<p>„Jistě,“ oddechl si Wairon.</p>
<p>Cheda obrátila oči k nebi. Ten prosťáček!</p>
<p>Wairon si připadal jako učeň. Ysquanir uměl věci, o jakých se člověk doslechne spíš v písních, než aby je opravdu potkal. Ne, to nedokážu, pomyslel si slavný hrdina Wairon. Bude-li chtít, zabije mě. Kde se tohle naučil? Zbraně svištěly a zvonily, probouzely v síni vítr a ozvěnu. Cheda se na to nemohla dívat. Vrhla zlobný pohled na svého královského bratrance. Vymyslel jsi to hloupě!</p>
<p>Ysquanir její rozhořčení nepřehlédl. Jistě, tohle nebyl její plán. Nechal Wairona chvíli útočit, přemýšlel. Cheda mě chce zachránit. Gmivara chce totéž. I Wairon. Nemohl popřít, že jejich úsilí poněkud zviklalo jeho rozhodnutí zemřít. Měl bych se tedy nechat zranit? Wairon už není to, co býval. Těžce dýchá… Oni to ještě nepozorují, ale já ano. Teď, Wairone! Tady máš možnost! Ne, pozdě. Vzdychl. Nesmím ho příliš unavit. Tady! Další příležitost! Mezera v souvislé cloně kmitající oceli… Dělej, slavný hrdino! No konečně! Divže se nerozesmál, jak se Wairon snaží příliš mu neublížit, ale bolest ve stehně mu přece jen podrazila nohy, klesl na podlahu. Pozdě si uvědomil, že Chedu od svého lůžka nejspíš neodežene.</p>
<p>V noci měl trochu horečku a přišla za ním Fiet. Moc toho nenamluvila, odhodila tenký plášť a opatrně se k němu přitiskla. Na tom, že se chtěla milovat, nebylo nic zvláštního, sny v horečce někdy bývají takové. Divné bylo, že věděla o jeho zranění a dávala na něj pozor. Nedovolila, aby se namáhal, udělala všechnu práci za něj. Ráno napůl očekával, že ji najde vedle sebe. Ale to se mýlil…</p>
<p>Probudil ho nezvyklý tlak na břiše. Zamžoural a spatřil zlatovlasé dítě, snad dvouleté, které klidně sedělo na jeho přikrývce a zarývalo mu kolínka do břicha.</p>
<p>„Dobré ráno,“ pozdravil Ysquanir.</p>
<p>„…áno,“ řeklo dítě. Měřilo si ho černýma očima, které mu byly velice povědomé. No ovšem. Ze zrcadla.</p>
<p>„Kde máš mámu?“ zeptal se.</p>
<p>„Mámu. Fiet!“ zavolalo dítě.</p>
<p>Vstoupila, oblečená do cestovních šatů. „Seznámili jste se?“</p>
<p>„Dá se to tak říct,“ přisvědčil Ysquanir. „Myslel jsem, že to byl jenom sen.“</p>
<p>„Jaký sen?“</p>
<p>Nechal to tak. Nevyptával se. Nenaléhal. „Jsi moc krásná,“ řekl jí.</p>
<p>„Odjíždím. Domů.“ Usmála se na něj. „Zakázali mi to… Ale já jen chtěla, abys viděl svého syna. Jmenuje se Chetyf.“</p>
<p>„Zakázali ti odjet, nebo jít za mnou?“ zeptal se.</p>
<p>„Buď to, nebo ono. Zůstat a hlídat tě, nebo odjet a nesetkat se s tebou…“ Její úsměv se rozšířil. „Ale ty jsi silný. Já tě nebudu urážet soucitem. Zabíjel jsi mé lidi, a byl jsi v právu. Nikdo tě nesmí obviňovat!“</p>
<p>„Jenom svědomí,“ řekl.</p>
<p>„No jistě.“ Přimhouřila oči. „Když jsi zabil mnoho mužů, musíš zplodit hodně synů. Podívej, už jsi s tím začal! Pokračuj! Dej se do toho.“</p>
<p>„Fiet!“ zavolal, ale už byla pryč. Žádný sen! Přišla si pro dalšího syna. V její vlasti teď bude nouze o muže.</p>
<p>„Moc mě mrzí, že jsem přistoupil na vaše podmínky,“ řekl Chedě, sotva vešla do jeho pokoje. „Odcházím.“</p>
<p>„Měl jsi ležet!“ vyhrkla.</p>
<p>„Obvaz je v pořádku,“ prohlásil. „Tyhle šaty mi docela padnou. odcházím, Chedo.“</p>
<p>„Nesnášíš, když se o tebe někdo stará!“ vyhrkla. „Ty vždycky víš všechno nejlíp, ty pyšný čaroději! Vadí ti, že tě máme rádi?“</p>
<p>„Nevím,“ řekl vážně. „Sedni si ke mně, Chedo. Měl bych ti pomoct, a ne se na tebe zlobit. Co je to mezi tebou a králem?“</p>
<p>Zalapala po dechu. „Ty!“ Chtěla pokračovat, ale zarazil ji: „Odpověz.“</p>
<p>„V naší rodině jsou příbuzenské sňatky vyloučeny. Dědičná choroba… Nemáme naději. A já… Zatím jsem nepotkala muže, který by mě zaujal. S králem se těžko soupeří. Jenom ty se mu výrovnáš. Fiet ti všechno vyžvanila, co?“</p>
<p>„Nic nevyžvanila. Ona toho vůbec moc nenamluví… Gmivara o tom ví?“</p>
<p>„Kdepak! Opovaž se špitnout!“</p>
<p>„A co chceš vlastně dělat?“ zeptal se. „Jsi hrozně nezkušená. Nemáš vůbec představu, co život obnáší. Jsi vychovaná pro trůn.“</p>
<p>„Musím odejít. Gmivara se neožení, dokud tady budu.“ Sklopila řasy.</p>
<p>„Máš nějaké příbuzné mimo Pechque? Někde, kde tě král nenajde?“ Tvářil se tak věcně, až se polekala.</p>
<p>„Ale já nechci…“</p>
<p>„Dáváš přednost ochraně čaroděje nebo starosty? Tím čarodějem nemyslím sebe,“ dodal rychle.</p>
<p>„Starosty.“ Uvědomila si, že Ysquanir právě rozhoduje o jejím dalším životě.</p>
<p>„Dobře. Dones mi papír a inkoust. Objednej si kočár. Totiž kup si ho. Vezmi si peníze a tak… Pojedeš do Seilanghinu. Pan Viekca se o tebe postará.“</p>
<p>„Viekca? Kdo je to?“</p>
<p>„Starosta města. Můj přítel. Zbytek se dozvíš postupně. Ted si pospěš, než si to rozmyslíš a strávíš zbytek života váháním.“</p>
<p>„Proč neumíš pomoct sám sobě?“ zeptala se ve dveřích.</p>
<p>„A ty to snad umíš, chytrá Chedo?“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(36)</emphasis></strong><strong><emphasis>Daidrax – z deníku IV.</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>Els</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>rnir se musel probrat ve chvíli, kdy jsem omdlela. Vydatně vynadal všem přítomným, že nechali ty dvě děti odejít, řekl jim, co si o nich myslí, ale to už cestou do sklepení. Znal mě dobře; věděl, kam zamířím. No, a tam nás našli, oba v bezvědomí. Mě probudil velice jemným políčkem a chystal se totéž provést Welichetovi. Tak tak jsem ho zarazila. Slabým hláskem, který na něj vždycky působil, jsem mu vysvětlila, proč ten hoch spí. Milý El pokýval a zvedl mě na nohy. Nemohl přehlédnout, jak se bojím dotknout té stěny.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Opři se o mě,“ šeptl.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tady byl, viď,“ řekla jsem právě tak tiše. Možná tišeji.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Kdo?“ zeptal se, ale roztřásly se mu ruce.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ysquanir. Připoutal jsi ho k té zdi a…“ Udělalo se mi zase špa</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ně, </emphasis><emphasis>po</emphasis><emphasis>věsila jsem se Elovi na krk a rozbrečela se.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Je to tak,“ ozval se za mnou Lairgraven. „Dává ti pěkně zabrat, toh</emphasis><emphasis>le</emphasis><emphasis> děvče, viď, Elsornire!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Laire, já to musela vědět,“ vyčetla jsem mu. „Nezlob se, Ele. </emphasis><emphasis>Prostě</emphasis><emphasis> jsem ho viděla a slyšela. Zavíral vchod do podsvětí v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nějaké</emphasis><emphasis> sopce.</emphasis><emphasis> Mluvil</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zr</emphasis><emphasis>â</emphasis><emphasis>nsky a říkal takové veršíky, jako občas skládám já.</emphasis><emphasis> Byl to</emphasis><emphasis> on. Měl s sebou několik mužů… </emphasis><emphasis>Š</emphasis><emphasis>ílených.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Odne</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis> tě do post</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>le,“ prohlásil Lairgraven. „Schopnost věštit </emphasis><emphasis>nepatří</emphasis><emphasis> k tomu, co se tady učíš. A je to příliš vyčerpávající. Sotva </emphasis><emphasis>koukáš, děťátko!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>To </emphasis><emphasis>se už stalo dost dávno,“ namítla jsem. „Já nevěštím. A neř</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>kej </emphasis><emphasis>mi dě</emphasis><emphasis>ťátko. Zítra už budu žena.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Lair zakoulel očima, chytil mě a odnesl. Stejně jsem měla pr</emphasis><emphasis>avdu.</emphasis><emphasis> Druhého dne kvůli mně přivedli na Chranow vědmu, aby mi vys</emphasis><emphasis>větlila</emphasis><emphasis>, co si počít s těmi věcmi, které se dějí s mým tělem. El se mi </emphasis><emphasis>čtyři</emphasis><emphasis> dny vyhýbal a mně bylo jasné, že takhle se mě teď bude str</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>nit ka</emphasis><emphasis>ždý </emphasis><emphasis>měsíc. Pak jsme zkoušeli pokračovat v učení tam, kde jsme před</emphasis><emphasis>tím</emphasis><emphasis> přestali. Objevila jsem, že mi činí daleko větší potíže soustř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dit se </emphasis><emphasis>na</emphasis><emphasis> napsaná slova. Nedávala smysl. Ale jinak jako by se moje síly</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zd</emphasis><emphasis>voj</emphasis><emphasis>násobily. Měla jsem najednou zase sklon broukat si a kývat se vsedě nebo provádět taneční kroky. Elsornir se mě pokusil ukáznit malým palčivým bleskem, ale blesk se v letu ztratil, zasáhl jeho a pořádně ho zabrněl. Dočista jako Welicheta. Jako by tady proti mně nesedě</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis> mistr, ale žák.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vypadá to, že si nenecháš nic líbit,“ zabručel.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vzdychla jsem. „Nemá to cenu, Ele. Co umím, to umím. Nem</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>žeš mě už učit, protože jsi muž.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jsem starý,“ zdůraznil. Musela jsem se zasmát. Nebylo to pra</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>da. Mohla jsem mu říkat můj starý Ele, mohla jsem počítat jeho vrásky a vytrhávat mu bílé vlasy, ale uvnitř byl pořád kluk. Nemám tušen</emphasis><emphasis>í,</emphasis><emphasis> kdy a jak jsem se naučila tohle rozeznávat.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>A tobě je teprve jedenáct,“ pokračoval.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Promyslím si, co dál,“ řekla jsem mu a opustila jsem jeho pr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>covnu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nejdřív jsem se šla podívat na sochy. Zamkla jsem se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nimi</emphasis><emphasis>. </emphasis><emphasis>Kouzlem, jak jinak. Na Chranowě to tak dělají všichni. Kus st</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis> jsem proměnila v zrcadlo. Svlékla jsem se a přitáhla si k soše d</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ky</emphasis><emphasis> stoličku, klekla si na ni a napodobila její polohu. Tak. Jsem to</emphasis><emphasis> já.</emphasis><emphasis> Ovšemže jsem to já!</emphasis></p>
<p><emphasis>Někdo v místnosti suše zakašlal. Strašně jsem se lekla. </emphasis><emphasis>Ú</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>lně</emphasis><emphasis> jsem ztuhla.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Každý to viděl,“ řekl Yelinen a vyšel ze stínu za zapr</emphasis><emphasis>ášeným</emphasis><emphasis> záv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>sem. „Jen ty ne.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Pomalu jsem vstala. Díval se na mě a já věděla, že on by m</emphasis><emphasis>ě mohl</emphasis><emphasis> učit, kdyby chtěl. Přestal být mužem už před sto lety, a </emphasis><emphasis>necítil</emphasis><emphasis> ro</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>díl mezi mnou a chlapci. Jenomže on mě učit nechtěl. A</emphasis><emphasis>ni já bych</emphasis><emphasis> o to n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>stála.</emphasis></p>
<p><emphasis>„V</emphasis><emphasis>yženeš mě jako Ysquanira?“ zeptala jsem se.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Obleč se,“ řekl. „Nastydneš.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Poslušně jsem se oblékla, zrušila zrcadlo, odemkla. „Mám jít?“</emphasis></p>
<p><emphasis>P</emphasis><emphasis>řikývl.</emphasis></p>
<p><emphasis>„D</emphasis><emphasis>obře. Možná mě je</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nou budeš prosit, abych vzala tu knihu </emphasis><emphasis>a ně</emphasis><emphasis>co s ní udělala. Něco, co by ti umožnilo ji používat.“ Zvedla jsem bradu, jak nejvýš to šlo, a prošla dveřmi.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Prosím tě </emphasis><strong><emphasis>teď</emphasis></strong><emphasis>,“ řekl tiše.</emphasis></p>
<p><emphasis>Prudce jsem se obrátila. „Cože?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Prosím, vezmi s sebou Albethaneum,“ zašeptal Yelinen. „A n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>jdi Ysquanira. To udělej, Itrova vnučko, děvče se zr</emphasis><emphasis>â</emphasis><emphasis>nskou krví</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> T</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>be oni nehledají. Jedenáct let marně pátrají po chlapci! Ty jsi takový malý omyl osudu, Daidrax. Teď už nikdo nepřehlédne, že jsi dívka. Temní tě nechají na pokoji, lidem se snadno ubráníš. Sledoval jsem, co t</emphasis><emphasis>ě </emphasis><emphasis>ti dva mladíci naučili. Je toho dost.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Na chvíli mi vyrazil dech a připravil mě o řeč. Jen na chvíli. Pak jsem ho zaplavila otázkami.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Víme o jedné menší bráně,“ vysvětloval mi, těžce stoupaje do schodů. „Musíme ji otevřít. V jednom směru. Aby zrůdy z podsvětí mohly opustit náš svět, když jim Ysquanir zahradil hlavní cestu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Kde…“</emphasis></p>
<p><emphasis>Nenechal mě dokončit otázku. „Xerchegar. Hrad tvého otce.“</emphasis></p>
<p><emphasis>S nikým jsem se neloučila. I když jsem měla chuť dát Lairovi</emphasis><emphasis> p</emphasis><emphasis>ořádnou pusu, pohladit Ela po čele a povědět Welichetovi n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jakou</emphasis><emphasis> p</emphasis><emphasis>řátelskou hrubost, z níž by pochopil, že na něj nezapomenu. Psi</emphasis><emphasis> mlčeli</emphasis><emphasis> a tiše mě doprovázeli lesem. Z lesa jsem už vyšla sama. Otr</emphasis><emphasis>haná </emphasis><emphasis>malá žebr</emphasis><emphasis>ač</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> s ubohým uz</emphasis><emphasis>líčkem, který ukrývá podivný poklad</emphasis><emphasis>. Opravdu je u mě v bezpečí? </emphasis><emphasis>H</emphasis><emphasis>m. Nevyvádělo mě to z míry tolik,</emphasis><emphasis> jak b</emphasis><emphasis>ych si kdykoli předtím představovala. Prostě jdu, mířím k seve</emphasis><emphasis>ru</emphasis><emphasis> a tím plním nějaký úkol.</emphasis><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(37)</emphasis></strong><strong><emphasis>Xerchegarská brána</emphasis></strong></p>
<p>Král Gmivara dal všude rozhlásit, že poslednímu ze Šílenců udělil milost. Na tomto jeho rozhodnutí nic nezměnila skutečnost, že tušil čarodějovu ruku v tajuplném zmizení sestřenice Chedy. Nevyptával se. Jen donutil Ysquanira, aby se zdržel v paláci, než se mu rána zahojí. Pro jistotu ho obklopil strážemi, kterými by se těžko prodíral, aniž by někoho zabil. Byl si jist, že Ysquanir nebude zabíjet.</p>
<p>Wairon se přišel rozloučit druhý den po tom hloupém souboji. Potvrdil všechna Ysquanirova podezření a velmi se omlouval.</p>
<p>„Vracím se domů,“ řekl. „Jarga o mě sice už moc nestojí, ale děti potřebují občas vidět otce… Ani je nepoznám.“</p>
<p>„Před válkou jsi mluvil jinak,“ usmál se Ysquanir. „Jo, před válkou,“ vzdychl Wairon. „Stárnu.“</p>
<p>„Hm. Už žádní draci, žádní obři, ani princezny, Wairone. Ale byl by z tebe výborný učitel. Vidíš, jak dobře jsi mě naučil svému řemeslu?“</p>
<p>„Chybí mi trpělivost,“ namítl Wairon. „Hned se rozčílím.“</p>
<p>„To bys neměl. Raní tě mrtvice.“</p>
<p>„Tak ať. Slavný hrdina má zemřít mladý!“ Wairon vztekle sevřel pěsti.</p>
<p>„Budu si to pamatovat,“ ušklíbl se čaroděj. „Já jsem teď taky slavný!“</p>
<p>„To je něco jiného,“ pravil Wairon zamyšleně. „Ty pracuješ víc hlavou. Bude z tebe moudrý bělovlasý kmet a lidé z celé Simurlie, Ulmie, ze Severu, a třeba až z Gesherodu a Elnegorgu, budou za tebou chodit a prosit tě o radu.“</p>
<p>Ysquanir se rozesmál. „Wairone, víš, že tě mám moc rád? Opravdu. Ale už toho nech, nepotrpím si na lichotky. Pozdravuj Jargu od Prokletého!“</p>
<p>„Určitě jí to vyřídím,“ přikývl Wairon a pevně ho objal.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Z Pechque Ysquanir odešel za svítání. Šel pěšky, ve svých starých šatech, jen vyčištěných a pečlivě zalátaných, bos a beze zbraně. Svůj meč nechal u krále Gmivary.</p>
<p>„Ta zbraň už nemá žádnou dobrou moc,“ vysvětlil nechápajícímu králi. „Po tom všem, co se mnou prožil, by ten meč přinášel jen neštěstí.“</p>
<p>„Pověsím si ho na stěnu v pracovně,“ rozhodl Gmivara. „Nikdo se ho ani nedotkne. Tak sis to přál?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Jak se ti líbí Addbial?“ změnil král námět hovoru. „Ta dívka, co je tak nešikovná s míčem?“</p>
<p>„Nešikovná byla, jen když ses objevil,“ zabručel král. „Jsem rád, že odcházíš. Mohla na tobě oči nechat, a já ji chci pro sebe!“</p>
<p>„Máš na sobectví nejvyšší čas,“ pochválil ho Ysquanir. „Je to hezká dívka, i když na můj vkus moc kulatá.“</p>
<p>„Už ani slovo!“ pravil Gmivara výhružně.</p>
<p>„Jak veličenstvo poroučí.“ Ysquanir položil meč na stůl a vydechl. Divný pocit, odloučit se po tolika letech. Ale už bylo na čase.</p>
<p>Cestování bylo příjemné, neboť nastalo teplé léto. Ysquanir přestal myslet na vlastní popravu a začal uvažovat, co dál. Na Chranow? Jistě. Podzemní Páni se nevzdají. Vrátí se, najdou si cestu, dřív či později. Albethaneum nebude Jedenácti mistrům nic platné, když ho nepřeložím. Potom mohou hledat básníka. Nenechám Kiwojora zvítězit!</p>
<p>Vůbec se mu nechtělo dohadovat se s Jedenáctým. Vůbec netoužil setkat se s Elsornirem… Mikelan mi snad bude věřit, Lairgraven také, ale když si představím, jak přesvědčujeme ostatní, mluvíme a mluvíme, a oni odmítají slyšet a chápat, že jsem na jejich straně… Dělalo se mu z toho zle. Nedokázal se přinutit ke spěchu, putoval pomalu.</p>
<p>Lovil králíky, ryby a ještěrky, vyhýbal se lidským osadám, vychutnával únavu z výstupů na hřebeny Suivalu. Srdce ho táhlo do Šadvu, do zrânské knihovny, ale rozhodl se, že tam nemá nic neodkladného na práci. Mířil na jih, kde na něj čekal zamračený, nepřátelský Chranow. Přestože ho cíl pouti nijak netěšil, cestou z něj postupně opadávaly hrůzy posledních let, loupaly se jako slupky cibule. Byl to podobný pocit, jako by se mu do nohou přebrnělých dlouhým sezením vracel cit. Smysly se mu opět zostřily, z vědomí se zvedl mrak, jenž ho tížil po celou dobu od konce války. Vrátila se mu i schopnost vycítit přítomnost lidí na dálku, aniž by použil zaklínání.</p>
<p>A tak se jednoho večera nepozorován přikradl k ohni, kolem něhož seděli silniční lupiči a laškovali se zajatou dívenkou.</p>
<p>„Nic nemám, tak mě pusťte,“ zlobila se. Nezdálo se, že by z nich měla strach. Hned ji poznal. Byla to dívka, která mu dávala pít z dlaní a chtěla jít s ním. Jak je to dlouho? Půl roku? Rok? Nevěděl. Čas ubíhal jinak pro svět a jinak pro něj. Byl si jist, že tahle dívenka, která je mu tak povědomá, s sebou po kapsách nosí léto. Nikdy by mu s ní nebylo zima…</p>
<p>Vůdce lupičů se zachechtal. „Ale máš, krasavice! Ani o tom nevíš, jenomže my jsme všímaví!“ Vstal. Dívka se také napřímila. Nespoutali ji, nejspíš si nedokázali představit, jak by jim mohla ublížit. Ysquanir se přichystal, že vyrazí z křoví a nejbližšímu lumpovi sebere meč. Pak už to bude jednoduché. Kdo neuteče, zemře.</p>
<p>Lupič uchopil děvče za ramena. „Tak, a když budeš hodná, nic se ti nestane!“ Měl v úmyslu položit ji na zem, ale místo toho upadl sám. Ostatní se nehýbali. Ysquanir začichal. Něco tu doutná. Aha šaty lupičů! A oni jen sedí, celí ztuhlí… Podívejme se na děvenku!</p>
<p>Vylezl z křoví. „To bylo pěkné,“ prohlásil uznale. „Kde ses to naučila?“</p>
<p>„Na Chranowě. Umím se bránit. I bez tebe!“</p>
<p>„To mi neušlo. Čím to, že se pořád potkáváme?“</p>
<p>Tiše vyprskla smíchy. „Počkej, musím je uhasit. Nechci, aby uhořeli zaživa.“</p>
<p>Pozoroval, jak ruší nebezpečnou část kouzla. „Jak dlouho vydrží takhle zmrazení?“</p>
<p>„Do rána. Když je nic nesežere.“</p>
<p>„Dobré. Já bych je rozsekal na kousíčky. Nebo bych jim zlámal vazy.“</p>
<p>„Surovče. Víš, proč se potkáváme? Protože tě sleduju.“</p>
<p>„Hm… Měl jsem ten dojem, ale nechtěl jsem se hloupě vyptávat. Tehdy v lese…“</p>
<p>„Poslal mě za tebou Yelinen.“ Zatvářila se pobaveně. Vypadal tak nechápavě! „To nic. Ten úkol počká. Teď máme naléhavější cestu. Musíme na Xerchegar, přátelé se tam dostali do vážných potíží.“</p>
<p>„Co se stalo na Xerchegaru?“ Připadalo mu, že ho to dítě pokládá za úplného pitomce, ale pořád ještě nevěděl, oč jde. Jen to její jméno, to měl na krajíčku vědomí, už skoro na jazyku…</p>
<p>„Otevřeli bránu do podsvětí. Prý jednosměrnou. Aby se netvorové z podzemí mohli vrátit domů. Jenže…“</p>
<p>„Takže tam byla vždycky. Musela tam být.“ Ysquanir horečně uvažoval. „Jenomže nikdy nebyla jednosměrná! Terlaj přišla tam odtud! I ty ostatní potvory. Tyrptyrgové a další… Aiturme žil na sopce, a ona vybuchla!“</p>
<p>„No, a tak teď máš práci,“ pravila dívka věcně.</p>
<p>„Já mám práci? A co ty? Co jsi vůbec zač?“</p>
<p>Dělala, jako by přeslechla otázku. „Chci se naučit řeč Zrân.“</p>
<p>„Na děvče už toho umíš až dost.“</p>
<p>„Žila jsem pár let na Chranově,“ řekla klidně. „Hm, ještě jedna věc mě trápí… O něco tě chci požádat.“</p>
<p>„O co?“ Byl blízko poznání, tahle hádanka měla řešení, a už přidalo… Jen zachytit konec té zamotané nitě.</p>
<p>„Abys přijal Elsornirovu omluvu. Chudák El. Provinil se vůči tobě.“</p>
<p>„Já se provinil mnohem víc. Zasloužím si trest.“</p>
<p>„Ne!“ vykřikla. „To nedovolím!“ Vrhla se mu kolem krku. Ani ji nedokázal odstrčit, tak ho vyvedla z míry. „Ysquanire, pojď se mnou na můj hrad!“</p>
<p>„Tvůj hrad?“ Zíral na ni, na okamžik neschopen slova. Xerchegar je její hrad… No ovšem! Pak si odkašlal a řekl: „Já tě vlastně taky viděl docela nahou, Daidrax! Když ses narodila.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Zadní nádvoří Xerchegaru se jmenovalo Kulaté. Tvořilo skutéčně skoro přesný kruh. Teď byla půda v tom kruhu horká, páchla po rašelině a neustále se nadouvala, jako když koláč kyne při pečení. Z dlažby nezbylo nic. Křehké lidské dílo nevydrželo námahu zápasu bílých a temných.</p>
<p>Čarodějové se rozmístili po obvodu kruhu. Bylo jich šest. Z jejich rukou, zkřížených před obličejem, vycházely neviditelné paprsky síly, jež bránily bobtnající zemi v puknutí. Kdo měl dar vidění, nebo učením nabyl schopnosti tyto věci vnímat, zděsil by se, neboť paprsky směrem ke středu kruhu slábly a ztrácely se. Pohlcovala je síla z podzemí. Bylo jen otázkou času, kdy se zem provalí jako vřed. Šest bílých mistrů neustále obnovovalo své paprsky zaklínáním. Bylo to nesmírně vyčerpávající. Beznadějné. Na Xerchegaru se už po několik týdnů střídalo devět mistrů a pomáhalo jim pět žáků, kteří se starali o jídlo a další nezbytné věci.</p>
<p>Tak to šlo od chvíle, kdy Mikelan objevil, že vrátka, která na příkaz Jedenáctého otevřeli, nejsou jednosměrná. Podsvětní netvorové, kteří unikli Ysquanirovým Šílencům a byli vpuštěni dovnitř, zjevně podali podrobnou zprávu svým pánům, a ti se teď vší silou snažili proniknout zpátky na svět a udělat na něm pořádek podle svých představ. Xerchegarská brána, Yelinenův osudný omyl, myslel si Mikelan. Ubývá nám sil. Jsme vyčerpaní. Jsme zoufalí.</p>
<p>Elsornir se zapotácel a klesl na kolena. Nedokážeme to. Yelinen se zmýlil. Tohle je konec… Mikelan vyhlédl z okna a spatřil, jak Elsornirův paprsek pohasíná. Okamžitě vyrazil po schodech dolu –</p>
<p>Prudký poryv větru rozrazil hlavní bránu, utrhl zrezavělé závěsy a mrštil těžkými, zpuchřelými veřejemi o zem. Welichet, nejstarší z žáků, se zvedl ze své stoličky a šel se podívat, co se děje. Na předním nádvoří právě sesedali z mohutného, neosedlaného koně dva jezdci. Nejprve seskočila z jeho hřbetu útlá dívka s uzlíčkem přes rameno, po ní vysoký muž.</p>
<p>„Ach, Weli,“ zasmála se dívka. „Toho koně jsme ukradli! Běž ho vrátit. Pochází z Orvtu a jistě ho už hledají.“</p>
<p>„Kde ses tu vzala?“ hlesl Welichet.</p>
<p>„Mistři ztrácejí sílu,“ pravil úsečně dívčin vysoký společník. „Každou chvíli se může provalit na svět havěť z podzemí… Udělej, co ti Daidrax povídala!“</p>
<p>Welichet zděšeně přikývl a vyhoupl se na koně. Ysquanir vedl Daidrax na Kulaté nádvoří. Spatřili zoufalé tváře mistrů a klečícího Elsornira. Bezprostřední ohrožení! Stačili jsme to jen tak tak!</p>
<p>„Daidrax! Musíš ho nahradit! Běž!“ křikl Ysquanir.</p>
<p>Elsornir zmateně zamžikal, když ho zezadu objala kolem krku.</p>
<p>„Odpočiň si, Ele,“ zašeptala Daidrax. „Umím to zaklínání.“ Jemně ho odstrčila a zaujala jeho místo. Paprsek okamžitě zesílil a bublina země, vydouvající se ve středu nádvoří, splaskla. Elsornir se opřel o zeď a oddechoval.</p>
<p>„Nemá to smysl, přišla jsi jen zemřít s námi,“ mumlal.</p>
<p>„Neměj strach,“ promluvil mu u ucha hluboký mužský hlas, současně známý i neznámý. Elsornir obrátil zanícené oči na cizince. Poznal ho. I přes stopy prožitých útrap v podsvětí, ve válce a po ní.</p>
<p>„Získáme trochu času,“ řekl Ysquanir. „O to se ostatně snažím pořád.“</p>
<p>Vstoupil do kruhu neklidné půdy. Pohyboval se lehce, jako by tančil. Lairgraven zvedl oči a úlevou mu vytryskly slzy. Žije, a je tady! Mikelan zůstal stát na schodišti. Pokýval hlavou. Přežil a vrátil se!</p>
<p>Ysquanir tiše přednášel zaklínadla ze šadvských knih. Nenápadnými gesty se chránil před žárem, který stoupal z rozběsněného podzemí a žhavil půdu. O ostatní čaroděje se nestaral, však oni si poradí. Jen zalétl pohledem k Daidrax. Držela se. Vypadala úplně vyrovnaně.</p>
<p>Nemá nic v rukou, pomyslel si Elsornir. Meč! Mám nahoře svůj starý meč! Klopýtavě se rozběhl po schodech do svého pokoje. Rychle!</p>
<p>Ysquanir končil zaklínání a pořád neměl nic v ruce. Daidrax sáhla do kapsy, nahmatala zub lerby, památku na Strže u Metqu, vzhlédla. Jejich oči se setkaly, Ysquanir zavrtěl hlavou. Věděl, kam spěchal mistr Elsornir.</p>
<p>Podzemní zrůdy pod tenkou slupkou půdy se už už začínaly pochechtávat. Vtom se na terase objevil Elsornir a hodil meč dolů. Zbraň opsala oblouk a vklouzla Ysquanirovi jílcem do dlaně. Čaroděj se rozmáchl a zabodl meč do země. Kulaté nádvoří se ihned potáhlo známou sklovitou hmotou. Meč se pomalu propadal, mizel před očima. Nastalo ticho.</p>
<p>První ho porušil Lairgraven. Vyskočil ze svého místa a bouřlivě Ysquanira objal. „Na poslední chvíli!“</p>
<p>Mikelan si potají utíral slzy. Elsornir přešlapoval opodál.</p>
<p>Ysquanir na něj upřel zrak. „Díky,“ řekl tiše. „Udělal jsi, co bylo potřeba. O tom ostatním prosím nemluv.“</p>
<p>Elsornir mu podal obě ruce, Ysquanir je stiskl. Daidrax spokojeně vzdychla. Konečně! A když už došlo na všeobecné objímání, šla Ysquanira také obejmout. Cítila, jak napjal svaly, celý se nastražil a malinko odtáhl. Copak, jsem snad prašivá? Zamračila se. Máš to u mě!</p>
<p>„Jak dlouho tenhle východ vydrží zavřený?“ zeptal se Mikelan.</p>
<p>„Dlouho.“ Ysquanir se zamyslel. „Kiwojor pozná, že jsem tady pracoval. Zná moje zaklínadla a tuší, odkud je mám… Bude si hledat jinou cestu. Na světě je jich dost. Stačí, aby se na ně tam dole rozpomněli.“</p>
<p>„Měli po staletí pohodlný život,“ podotkla Daidrax. „Když nebyli Zrânové, aby jim zavírali brány.“</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývl Ysquanir. Do hlasu se mu proti jeho vůli vloudil obdiv. Věděla víc než mistři. „Používali jen ty nejvýhodnější. Jinak ale opravdu nemáme moc času, mistři z Chranowa!“</p>
<p>„Víme. Nebo tušíme,“ přisvědčil Mikelan a pohladil si prošedivělý vous. „Musíš přeložit Albethaneum. Chceme být na ně připraveni.“</p>
<p>„Yelinen mě vyhnal,“ řekl Ysquanir. „Ostatně překlad sám o sobě je neúčinný.“ Chtěl pokračovat, ale Daidrax mu skočila do řeči: „Zaklínadla jsou veršovaná. Vypadá to, že budeme na překladu pracovat spolu.“</p>
<p>„Ty?“ Tak přece! Poslední hádanka rozluštěna! Daidrax je básník. Chranowští nebudou muset nikoho hledat.</p>
<p>„Nevypadám na to?“ ušklíbla se. „Nevěřil bys, že svedu pár rýmů? Třeba…“ Zatvářila se potměšile a zpěvavě přednesla: „Kéž deště dlouho kropí zem, než do ní navždy ulehnem.“</p>
<p>Otřásl se, jako by ho obešla zima. A já se divil, kde se to ve mně bere. Byla tam se mnou! „No dobře,“ řekl nahlas. „A půjčí nám Yelinen tu knihu?“</p>
<p>„Už se stalo,“ pravila klidně dívka. „Mám ji u sebe. Kdybys tehdy v horách nebyl utekl, mohli jsme začít už dávno.“ Rozvázala svůj uzlíček, podala mu knihu v černé kožené vazbě. Pronesl zránsky jakýsi pozdrav, a všem kolem se zdálo, jako by mu kniha odpověděla. Otevřel ji, nahlédl do ní. Zvedl hlavu.</p>
<p>„Potřebuju meč,“ zamumlal nezřetelně. „Musím si sehnat meč…“</p>
<p>„Ikvarův?“ zajímala se Daidrax. Ji jedinou jeho nečekané a na pohled nesmyslné prohlášení nevyvedlo z míry. Ovšemže mu kniha napovídá. Albethaneum obsahuje nejen zaklínadla, ale i proroctví skrytá, působící na své zránské děti jinak než slovy.</p>
<p>„Ano, má chytrá neteři,“ přikývl. „Pokud mistr žije.“</p>
<p>„Neteři?“ Elsornir zamrkal.</p>
<p>„Slyšel jsi dobře.“ Ysquanir vzdorně zvedl bradu, jako by ho někdo obvinil ze lži.</p>
<p>Právě takhle to dělá s bradou Daidrax, uvědomil si Elsornir. Příbuzní? Neteř! Nic nechápu, ale vidím, že malá Daidrax patří k němu, k tomu muži, jenž z hrůz podsvětí vynesl na svět řeč Zrân. Zrânský čaroděj mezi námi! „Nač potřebuješ meč?“ zeptal se.</p>
<p>Ysquanir potřásl hlavou, až se mu vlasy rozlétly po ramenou. Přece jen mu dorostly, napadlo Lairgravena. Teď bych chtěl dělat jeho sochu! Schoval neklidné prsty, toužící po doteku hlíny, do rukávů a soustředil se na to, co Ysquanir říká.</p>
<p>„Na tu otázku ještě nemám odpověď, mistře. Ale není to jen proto, že mám rád po boku kus oceli. To ne.“</p>
<p>Elsornira odpověď zaskočila. Nečekal, že s ním ten mladík bude jednat tak klidně. Prostě. Bez nenávisti.</p>
<p>„Ty jistě víš, kde je Ikvaro právě teď, Ele,“ ozvala se Daidrax.</p>
<p>„V Galturu. Je královským zbrojířem… V Galturu ti půjde o krk Ysquanire,“ dodal Elsornir starostlivě.</p>
<p>„Tím chceš naznačit, že se mám nejdřív věnovat překladu?“ Ysquanirovi se zablesklo v očích.</p>
<p>Wlsornir se přikrčil, Daidrax ho rychle objala. Připadal jí najedou malý a unavený a proti Ysquanirovi bezmocný.</p>
<p>„To by bylo rozumné,“ poznamenal Lairgraven. Protáhl se, až mu praštělo v kloubech. „Nezlob se, příteli. Já tě tehdy opravdu nechtěl vyhánět. Jen jsem nedokázal účinně zakročit… Ale čas se nachýlil, nemyslíš?“</p>
<p>„Vy to možná nevidíte,“ vmísil se mistr Mikelan, „ale ten chlapec není vyčerpán o nic méně než my. Má za sebou zlé věci, o jakých se nám ani nezdá… Změnil ses, Ysquanire. Chtěl jsi zemřít, čtu ti to v očích. Nezemřeš. Uneseš tu vinu. Byla-li to vůbec vina.“</p>
<p>Ysquanir si najednou musel sednout rovnou na zem, jako by ho opustily síly čistě jen proto, že to jeden z mistrů řekl nahlas. Podlomila se mu kolena, nedokázal už vzdorovat únavě ze vší té marnosti kolem. Mikelan ho znal nejlépe z mistrů, znával i jeho seilanghinského učitele Gaigu, a zdálo se, že do jeho utýrané duše vidí nejhlouběji.</p>
<p>„Co chci nebo nechci, není důležité,“ pravil trpce, zakláněje hlavu, aby Mikelanovi hleděl do tváře. „Vím. Ale tohle nebyl můj nápad. Musím jít do Galturu za zbrojířem. A nemohu to příliš odkládat.“</p>
<p>„Pojďme do jídelny,“ řekl Mikelan. „Je dost zachovalá. Žáci nám přinesou jídlo. Najíme se, napijeme a budeme si povídat, dokud nás nesklátí únava… Jedině Daidrax je pořád svěží, my ostatní se sotva držíme na nohou.“</p>
<p>„Jsem z vás nejmladší,“ zasmála se dívka.</p>
<p>„Bylo ti dvanáct,“ řekl Ysquanir, zvedaje se ze země. Okamžik slabosti pominul. „V tom věku jsem už pomáhal u kováře. Je to tak strašně dávno!“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(38)</emphasis></strong><strong><emphasis>Daidrax – z deníku V.</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>Měla jsem hroznou chuť podepřít ho, obejmout a hladit. Kdyby jen tušil, jak je mi ho líto! Ten by zuřil! No ano, jsi nejsilnější, ale já vím, že v sobě máš ošklivou zhnisanou ránu, která bolí a bolí… Aspoň jsem ho vzala za ruku. Koukl na mě udiveně.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Povídals, že jsi můj strýc,“ řekla jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nechal to tak.</emphasis></p>
<p><emphasis>Později jsme seděli v jídelně v pohodlných, i když odřených a rozvrzaných židlích, a nechali se obsluhovat žáky, z čehož jsem měla ohromné potěšení, jednak z vrozené zlomyslnosti, jednak mě po dlouhém vyhnanství uvádělo do vytržení, že nemusím žebrat, vyhr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>bávat kořínky nebo zobat bobule jako ptáček. A povídali jsme.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ysquanir objasnil náš příbuzenský vztah. Mikelan a El přikyv</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vali, jako by to už dávno tušili. Itro, opakovala jsem si. Můj dědeček čaroděj. Hm, Yelinen mě jednou oslovil Itrova vnučko. Souhlasí</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis> o mně věděli. Neměli ovšem ani potuchy, že Ysquanir je Itr</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>v syn. Nevlastní bratr mého otce.</emphasis></p>
<p><emphasis>Potom Ysquanir otevřel Albethaneum a přeložil namátkou něk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lik odstavců. Předvedl, že jsou zaklínadla účinná, vysloví-li</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je v </emphasis><emphasis>řeči</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zrân</emphasis><emphasis>, a jak neúčinný je jejich doslovný překlad. „Mezi mými </emphasis><emphasis>Š</emphasis><emphasis>ílen</emphasis><emphasis>ci</emphasis><emphasis> byl básník,“ řekl se smutkem ve tváři. „Skládal zpěvy o našich hrdi</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ských činech. Ten mě přivedl na myšlenku, že Albethaneu</emphasis><emphasis>m j</emphasis><emphasis>e psáno ve verších a překládat ho může jen básník.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Myslíš, že to dokážu?“ vyhrkla jsem. Najednou mě opustil</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> se</emphasis><emphasis>be</emphasis><emphasis>důvěra. Taková spousta veršů! Práce na celý život!</emphasis></p>
<p><emphasis>„D</emphasis><emphasis>okážeš,“ prohlásil Ysquanir. „Mistři mají pravdu. Zůstanu na </emphasis><emphasis>Xerch</emphasis><emphasis>egaru, přeložím tu knihu, a ty pak můžeš pracovat na jejím</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis>veršování.“</emphasis></p>
<p><emphasis>N</emphasis><emphasis>a to jsem neřekla nic. Starý El po mně šlehl okem a zeptal se za </emphasis><emphasis>mě: „</emphasis><emphasis>A ty se vydáš do Galturu? Pro meč?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ano,“ kývl Ysquanir. „Až ho budu držet v ruce, poznám, jaký </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ám</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>před sebou úkol.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Tak to tedy ne, pomyslela jsem si. Ještě nevím, co udělám, ale samotného tě do Galturu nepustím, drahý strýčku. Nahlas jsem </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ekla: „Chceš slyšet o tom, jak jsem tě hledala?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Neposlouchal mě. Hleděl do číše. No ovšem. Který hrdina by se zajímal o příhody hloupé holky. Kdo by chtěl vědět, že mu byla he</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>ky </emphasis><emphasis>dlo</emphasis><emphasis>uho v patách, aniž si toho vůbec všiml.</emphasis></p>
<p><emphasis>U</emphasis><emphasis>razila jsem se. Vstala jsem od stolu a hrdě se vzdálila. Beztak si toho zase nikdo nevšimne. Vlastně se mi chce spát. Najdu si ložn</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ci. A něco na sebe. V oškubaných hadrech nejsem právě okouzlující. Ysquanir je sice oblečen ještě hůř, jenomže jemu sluší všechno, pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>tože je vysoký a štíhlý… Nikdy jsem si nepřipadala mrňavější a zav</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>litější. El nebo Lair by se mi vysmáli a tvrdili by, že jsem kost a k</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>že… Nojo. Proč nejsem kluk! To by mě můj divoký strýček ochotně vzal s sebou. Holku nevezme.</emphasis></p>
<p><emphasis>Našla jsem pokojík, v němž zůstala dokonce větší část tapet, s postelí a židlí. Žáci mi pomohli prohrabat skříně (S mrazením jsem si uvědomilo, ze tyhle šaty možná nosívala moje matka. Jak se asi má?) a vyhledat </emphasis><emphasis>ně</emphasis><emphasis>co, co by mi přibližně padlo. Potom jsem si vlezla do postele a při</emphasis><emphasis>kr</emphasis><emphasis>yla se. A spánek nepřicházel. Musela jsem použít usp</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>va</emphasis><emphasis>cí</emphasis><emphasis> kouzlo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jenže ten, kdo mě přišel navštívit, ho uměl zrušit. Stejně jako </emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>za</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ykací kouzlo na dveřích, a že jsem si s ním dala práci! Asi </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ěkdo z mých učitelů. El to není, ten by se styděl vlézt mi do ložn</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ce. </emphasis><emphasis>„Laire,“</emphasis><emphasis> zamumlala jsem v polospánku, „vypadni! Spím!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Kroky se přiblížily k lůžku. Návštěvník mi pečlivě urovnal d</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ku.</emphasis><emphasis> Postel</emphasis><emphasis> se prohnula, jak na ni dosedl. Rozlepila</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsem víčka. Ysquanir!</emphasis></p>
<p><emphasis>N</emphasis><emphasis>adechla jsem se a spustila. Chvíli poslouchal, jak mu nadávám,</emphasis><emphasis> a tv</emphasis><emphasis>ářil se rozpačit</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>. Pak mi přikryl pusu dlaní. </emphasis><emphasis>„N</emphasis><emphasis>ech toho,“ řekl. „N</emphasis><emphasis>ena</emphasis><emphasis>padlo mě, že se takhle uspáváš. Čekal jsem, že budeš ještě vzh</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>ru.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Teď už jsem! Díky tobě.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nevšiml jsem si, že jsi tak velká.“ Zavrtěl se, postel zaskří</emphasis><emphasis>pala.</emphasis><emphasis> „Až v té noční košilce…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Z</emphasis><emphasis>boříš ten krám,“ upozornila jsem ho. „Tohle je postel jenom pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis> m</emphasis><emphasis>ě!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ts-s,“ udělal. „El mi o tobě vyprávěl. Má tě hrozně rád. Div </emphasis><emphasis>mě </emphasis><emphasis>nevyzval na souboj. </emphasis><emphasis>Ž</emphasis><emphasis>e jsem tě urazil! Čím, prosím tě? Musel </emphasis><emphasis>jsem</emphasis><emphasis> slíbit, že se omluvím!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To nemusíš.“ Posadila jsem se, zabalená do deky. „Zvlášť</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>dyž</emphasis><emphasis> nevíš za co.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>H</emphasis><emphasis>m… Mohla bys mi vyprávět, jak jsi mě hledala? V životě se za mnou žádná žena tak nehonila jako ty.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nelži. Ledaže by všechny osleply.“ Takže to slyšel</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> Jenom se nechtěl ztrapnit před mistry!</emphasis></p>
<p><emphasis>Zasmál se. „Vidíš mě jinak než zrcadlo… Chtěl jsem počkat, až budeme sami. Povídej. O sobě. Od začátku. Od té chvíle, kdy jsem tebe a tvou matku opustil v Seilanghinu a svěřil vás Ebech.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Protáhla jsem se a taktak zachytila klouzající přikrývku. Nem</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>nila jsem se předvádět v košili. Ještě by si myslel, kdovíjaké s ním nemám úmysly. „Proč jsi nás opustil?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Viselo nade mnou obvinění ze dvou vražd. Zabil jsem terlaj, k</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>er</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis> šla po tobě, a ona zabila mého učitele mistra Gaigu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ona? Ta samá?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ano. Vlastně její conmaga.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ta musela mít sílu!“ Conmagy jsou totiž obvykle nemastné n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>slané a dají se docela dobře vyslýchat. Málokterá se dokáže aspoň trochu bránit „To měla. Vydávala se za společnici tvé matky.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hnusné!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hnusné,“ přikývl. „Daidrax, začni už. Pořád se jen ptáš.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„A ty? Budeš mi někdy vyprávět?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Zaváhal. „Nevím. Snad. Ale teď ještě nemůžu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Bylo to dlouhé povídání. Nikdy jsem neměla tak pozorn</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho </emphasis><emphasis>poslu</emphasis><emphasis>chače. Usnula jsem první, v půli slova. Nedokončila jsem ten </emphasis><emphasis>příběh. </emphasis><emphasis>Možná jsem i ledacos vynechala… Nevadí, začnu zase psát</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>den</emphasis><emphasis>ík. </emphasis><emphasis>Jednou mu ho dám přečíst… Ysquanir se ke mně přitul</emphasis><emphasis>il</emphasis><emphasis> a z</emphasis><emphasis>dříml </emphasis><emphasis>si také. Postel nespadla. Zase měl pravdu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ráno jsem se probudila a vyjekla leknutím.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co </emphasis><emphasis>je tady tak strašného?“ zabručel. „Já?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„N</emphasis><emphasis>ejsem zvyklá najít ráno ve své posteli chlapa!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jsme přece příbuzní,“ zívl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Obrátila jsem se k němu zády. Příbuzní! No a?</emphasis></p>
<p><emphasis>Jemně mě dloubl prstem do ramene. „No tak, Daidrax. Nebuď </emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>aková. Za co mě máš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Za strýčka. Zmiz, chci se obléknout!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vzápětí byl pryč a mně bylo najednou zima.</emphasis></p>
<p><emphasis>Při snídani mi Welichet s očima navrch hlavy vykládal, jak ho t</emphasis><emphasis>en</emphasis><emphasis> záhadný čaroděj požádal, aby mu nanosil a ohřál vodu. „Prý by si</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to udělal sám, ale má naspěch s překladem… Ještě před koupáním přeložil šest stran Albethanea! Tři žáci sotva stačili zapisovat!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>A ty?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Já zapisoval potom, když se koupal. Knihu si položil na stolek a nahlížel do ní. Ještě mě bolí ruka, jak jsem psal a psal! Teď se toho ujali tři mladší mistři. Ten chlap je neúnavný. Dai, kdybys viděla ty jizvy! Koukal jsem na něj s otevřenou hubou, a on se jen ušklíbl…“ Chystal se k barvitému popisu Ysquanirových starých zranění, ale já ho zarazila.</emphasis></p>
<p><emphasis>„N</emphasis><emphasis>ezajímá mě to,“ pronesla jsem zvysoka. Pch. Lež jako věž. Nic ta světě mě nezajímalo víc!</emphasis></p>
<p><emphasis>Po snídani jsem vyhledala, co zapsali žáci. Přečetla jsem si to a vydala se do přízemní haly, kde Ysquanir pokračoval ve své práci.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Měl by ses najíst,“ doporučila jsem mu a vzala mu knihu z r</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>kou, „</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>otřebuju vědět, jak ty verše znějí zránsky,“ vysvětlila jsem ohromený</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> mistrům.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Na to budeš mít dost času,“ řekl Ysquanir nevlídně.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vadí ti, že chci začít co nejdřív? Musíš přece jíst!“ namítla jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Uznal to a odebral se do jídelny.</emphasis></p>
<p><emphasis>„No</emphasis><emphasis> ne,“ hlesl Mikelan. „On tě snad poslouchá!“</emphasis></p>
<p><emphasis>S</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>děl</emphasis><emphasis>a jsem, houpala si nohou a pobrukovala si verše. Tyhle byly</emphasis><emphasis> těžší</emphasis><emphasis> a složitější než moje dětská zaříkadla. To bude práce! A Ysqua</emphasis><emphasis>nir m</emphasis><emphasis>i uteče, sežene si nějaký strašlivě kouzelný a mocný meč a zase</emphasis><emphasis> bude p</emphasis><emphasis>odnikat hrdinské činy! Jak ho zastavím?</emphasis><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(39)</emphasis></strong><strong><emphasis>Překladatelé Albethanea</emphasis></strong></p>
<p>Ysquanir se usadil na Xerchegaru. Nechtělo se mu na Chranow. Kromě něho a Daidrax zůstali na hradě žáci, Elsornir, Lairgraven a Mikelan. Ostatní se vrátili na Chranow podat zprávu Jedenáctému.</p>
<p>Pracoval na překladu ve dne v noci, používaje žáky jako písaře. Pochopitelně se bouřili a brblali, a když už toho bylo moc, přihrnula se Daidrax a naučila je další veršované zaklínadlo. „Budete to umět dřív než mistři,“ popichovala je.</p>
<p>„Rozmazluješ je,“ řekl jí Ysquanir mrzutě, když spolu jednou pojídali pozdní večeři v jejím pokojíku.</p>
<p>„Ty bys každého k smrti udřel!“ odsekla. Vzápětí se polekala, že on to bude považovat za narážku na Šílence. Ne, naštěstí ho to nenapadlo. Oddechla si.</p>
<p>„Nemůžu za to, že jsou líní,“ zavrčel. „Nejvíc mě rozčiluje, jak ten tlustý Welichet zle kouká, jen se k tobě trošku přiblížím. Včera na mě zkusil nějaké breberky, blešky či co… Ještě jednou a dostane přes hubu!“</p>
<p>Daidrax se zasmála. „Učí se žárlit. Je to kluk.“</p>
<p>„Je mu dvaadvacet.“</p>
<p>„No, vždyť povídám, je ještě kluk,“ potvrdila klidně.</p>
<p>„A co jsi ty? Batole?“</p>
<p>„Jsem ve skutečnosti starší než on. Dospělejší. To nezáleží jen na věku.“</p>
<p>„Hm. Raději nikomu nevykládej, že sem za tebou chodím,“ řekl Ysquanir. „Welichet mi něco provede a já ho budu muset zmlátit. Elsornir se zblázní, a mám na krku souboj. Lair je opatrný, ten mě vyzve, až přeložím Albethaneum…“</p>
<p>„Lair? A El?“ Daidrax nevinně vykulila oči. „A to jako proč?“</p>
<p>„Jsou z tebe celí pryč, a nedělej, že o tom nevíš.“</p>
<p>„Stejně tě tady na chodbě museli vidět nejmíň stokrát. Je léto, tma si dává načas,“ namítla Daidrax.</p>
<p>„Jsem neviditelný, když sem jdu.“</p>
<p>„Dokážeš oklamat mistry?“</p>
<p>„Co je na tom?“</p>
<p>Otočila se, sáhla pro placku, aby zakryla obdivný pohled. „Vždyť nic špatného neprovádíme. A stejně jsme příbuzní.“</p>
<p>„Tak moc příbuzní zas nejsme.“ Založil si ruce do týla a zhoupl se na židli. Židle zasténala.</p>
<p>„Ten nábytek není stavěný na tvou váhu,“ prohlásila Daidrax.</p>
<p>„Mám těžké kosti,“ řekl.</p>
<p>„Vím. Nic jiného na tobě totiž není. Ještě trošinku kůže.“</p>
<p>„Jsi jedovatá.“</p>
<p>„A ty jsi pro mě starý. Každému to vysvětlím, aby se o mě nebáli.“</p>
<p>„Já jsem pro tebe starý? A co Lair a El? Mladíci! Chudinko, budeš si muset vzít Welicheta,“ popichoval ji. „Umíš aspoň vařit? Ten hoch se od rána do večera něčím láduje…“</p>
<p>Daidrax během jeho řeči na své stoličce poposedávala, jako by dřevo bylo horké. „Jako dítě jsem slýchala,“ vypálila, když ji konečně pustil ke slovu, „že čarodějové jsou moudří a vyrovnaní. Pch! Jen se podívej na sebe!“</p>
<p>„Vyrovnaný budu po smrti,“ mínil Ysquanir.</p>
<p>„Tak už běž,“ vzdychla. „Budu si ještě chvíli zpívat.“</p>
<p>„Mám ti donést knihu? Dnes už překládat nebudu. Z písmenek se mi dělá špatně.“</p>
<p>„To, na čem teď pracuju, umím zpaměti.“</p>
<p>Vstal. Dívala se na něj zdola a usmívala se asi tak, jako se trpělivá matka usmívá na nezdárného syna, který ji nečekaně rychle přerostl. Neodolal. Sklonil se a políbil ji na čelo, ačkoli měl chuť na rty. Jenže to by popřel příbuzenství, a také jejích dvanáct let. Byla prostě moc mladá.</p>
<p>Zmizel za dveřmi, a měl s tím dost naspěch. Uf. Opřel se o studenou zeď. Musím ten překlad dokončit. Co nejdřív. A pryč odtud, do Galturu, tam mi hrozí jenom šibenice nebo nějaký ještě odpornější druh popravy, ale určitě tam není žádná dívka, která by si mě mohla omotat kolem prstu. Kdepak, Daidrax je na světě jenom jedna. Odlepil se ode zdi. Do práce! A pak ho napadlo, že by si Daidrax opravdu mohla za pár let vzít Welicheta. Asi ho budu muset zabít.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(40)</emphasis></strong><strong><emphasis>Brána v Sonnských horách</emphasis></strong></p>
<p>Zaentia je sídlo vytesané do skály v srdci nízkých, ale divoce rozeklaných Sonnských hor. Sonnské hory jsou podivné místo. Jako by se tady země zbláznila a nechala si narůst černé bodliny, ostny a hřebeny. Lidé se tam většinou bojí vstoupit, a nejspíš by se jim zdaleka vyhnuli, kdyby některé dobrodruhy nelákala vidina bohatství. V nehlubokých, zato strmých a zrádných stržích, nebezpečných svými zvětralými okraji, jež se při neopatrném došlápnutí snadno odlomí a zřítí dolů i s poutníkem, se nalézají valounky zlata a vzácné černé kameny, zářivě lesklé a nejtvrdší na světě. Hodně hledačů skončilo s roztříštěnými kostmi na dně propastí, ale s tím už lovec pokladů musí počítat.</p>
<p>O Sonnských horách se ovšem povídá i leccos ještě podivnějšího. Staří vyprávějí o jeskyních s křivými zrcadly, nahrazujícími stěny ve spletitých chodbách, jež se po léta plní kostrami zbloudilých hledačů drahokamů. O jezírcích bublající tmavé vody, která se umí přelít přes břeh a stáhnout pod hladinu toho, kdo se odvážil příliš blízko. A o Zaentii a jejích obyvatelkách.</p>
<p>V Zaentii žijí jen ženy, není ovšem jisté, jsou-li to vůbec lidské bytosti. Vesničané z podhůří je nazývají čarodějnicemi, a mají pro ně i horší jména. Tyto ženy líčí po horách pasti na poutníky. Sítě, snášející se shora a zvedající kořist do výšky, kde pak bezmocně čeká na vysvobození svými trýznitelkami, dřevěné klece s padacími dvířky, maskované jámy s hladkými kolmými stěnami. Své úlovky zaentijské čarodějnice dopravují do města, kde na hlavním náměstí, chmurném, stísněném černými domy s nepravidelnými otvory oken a dveří, zakrytými závěsy, ale za tmy zářícími nedobrým narudlým světlem, provádějí své odporné obřady. Zajatce používají při ohavných nočních slavnostech jako oběti. Zaentijky chodí ve dne zahaleny neprůhlednými závoji a za nocí nahé. Oběti, zvláště mladé silné muže, nutí k uspokojování svých tělesných choutek, a když je vyčerpají, pijí jejich krev. Zrůdy z kamenného města jsou více než sedm set let staré. Pocházejí z podsvětí a slouží jim všechny síly země.</p>
<p>„Dostaly se nahoru na náš svět, protože jsme byli příliš špatní,“ vykládal starý Salo dětem, lapajícím každé jeho slovo. Určitě proto že tohle vyprávění nebylo právě vhodné pro dětské uši.</p>
<p>„Tedy, naši předkové byli špatní,“ upřesňoval stařík, „ale my nejsme o nic lepší. Vedeme války, zabíjíme se, okrádáme…“</p>
<p>„Já ne!“ hájila se zlatovlasá holčička.</p>
<p>„Samozřejmě že to neděláme všichni,“ uklidnil ji. „Prostě spousta lidí žije nedobře, tak je to. A proto tady čarodějnice zůstanou navěky.“ Zapálil si dýmku, povídání bylo u konce. Děti se loudavě vracely ke svým hrám. Bylo krátce po poledni.</p>
<p>Prašná silnice, procházející dědinou, náhle ožila. Nejdřív se objevil mráček prachu. Blížil se a zvětšoval. Starý Salo vyskočil a křikem zaháněl děti domů. Sám se kvůli tomu opozdil, a jezdec, jenž se vynořil z prašného oblaku těsně před ním, ho div neporazil. Stařík zahlédl černé oči, vlající černé vlasy, odhodlanou tvář.</p>
<p>„Kam se dá schovat před vojáky?“ houkl jezdec.</p>
<p>„J-jedině do… do hor,“ zakoktal Sálo. „Tady úkryt nenajdeš!“</p>
<p>Neznámý kývl a tryskem se rozjel k horám.</p>
<p>Za chvíli dorazili královští vojáci. Salo neměl nadutého krále Haifuxara právě v lásce, a jeho vojáky přímo nesnášel. Belhal se rychle domů, ale obklopili ho a vyptávali se: „Kam jel ten muž?“</p>
<p>„Ptal se na cestu do Seilanghinu,“ odpověděl starý. „Ale to pod ním chudák kůň dřív padne, než tam dojede!“</p>
<p>„Co by tam hledal?“ ozval se jeden z vojáků. Salo podle stejnokrojů poznal Haifuxarovu zvláštní gardu. Tihle hoši obvykle stíhají nejtěžší zločince. Což ovšem v pojetí krále Haifuxara může znamenat leccos. Král si se spravedlností netyká.</p>
<p>Vojáci se polohlasně dohadovali. „Někoho tam zná,“ zaslechl. „Kdysi tam prý žil…“</p>
<p>„Kdo to je? Co provedl?“ zajímal se Salo s dětinským výrazem.</p>
<p>„Je to vrah,“ odpověděl mu kdosi z mladších vojáků. Velitel mladíka vzápětí zdrtil pohledem.</p>
<p>„Co je ti po tom, dědku!“ zařval na vesničana. „Koukej zmizet!“</p>
<p>Salo třaslavě přikývl a šouravými krůčky chvátal ke své chalupě. Jen se smějte, hlupáci, říkal si. Ve skutečnosti se vůbec nemusel třást a chodit dokázal tak rychle, že by se vojáci divili. Nenápadně se ohlížel. Zamířili k seilanghinské silnici. Výborně. A teď musím za tím mladíkem. Vrah? Neměl oči vraha. A nezná naše hory. Zaslouží si aspoň varování.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ysquanir byl na útěku už od chvíle, kdy uslyšel, jak si Yelinen ve své věži pobrukuje zaklínadlo z Albethanea, které on přeložil a Daidrax zveršovala. Jedenáctý o nezvaném hostu nevěděl; Ysquanir se vplížil do hradu psími dvířky a vyslechl jeho mumlání pomocí <emphasis>okýnek</emphasis>, nad nimiž by Daidrax (a nejen ona) zbledla závistí. Albethaneum je přeloženo. To znamená konec jednoho úkolu. A také nebezpečí. Yelinen se bude cítit ohrožen mocí zránského čaroděje. Zkusí mě zabít? Ysquanir se ušklíbl. Ovšemže zkusí. Mám s tím starcem bojovat? O co tak asi? Nedám mu příležitost.</p>
<p>Opustil Chranow, nerozloučil se s přáteli na Xerchegaru. To nešlo, Daidrax by ho nenechala jen tak odejít. Ale on měl před sebou cestu a cíl. Sídelní město Galtur a v něm zbrojíře Ikvara.</p>
<p>A ty máš <emphasis>svůj úkol</emphasis>, milá neteři, na to nezapomínej! Milá, nejdražší neteři… Sevřel rty. Viděl ji před sebou, drobnou, hubatou, půvabnou i v hadrech, svoji vílu s vodou v dlaních… Je jí sotva třináct! Zatřásl hlavou, obraz zmizel. Nahradil ho jiným; obrazem pekla svých snů.</p>
<p>Kdysi už takové sny míval. Tehdy, před cestou k jezeru Fuibazoere, ještě na Waironově hradě. A teď se vrátily. Děsivé, plné nekonečných pádů, plamenů a zvířecích šklebů. Ty sny nelžou. Znamená to snad, že tam musím znovu?</p>
<p>Jel po západní cestě, vyhýbaje se městům. Haifuxarovi <emphasis>hon</emphasis><emphasis>ci</emphasis> ho objevili úplnou náhodou. Vtrhli do vesnické hospody, kde pokojně pojídal časný oběd. Hostinská zbledla, když je spatřila. To je mezi hospodskými známá věc; vojáci vypijí všechno víno a pivo, vyjedí všechny zásoby, a nic nezaplatí. Takoví jsou Haifuxarovi gardisté.</p>
<p>Zželelo se mu hostinské a s tím nejlepším úmyslem provedl drobné úpravy jídla, které jim nosila, piva i vína. Jídlo královým vojákům silně zapáchalo a nápoje chutnaly kysele. Jenomže královští místo aby znechuceně vypadli, se rozzuřili a kdovíproč se pustili do místních. Síly byly natolik nerovné, že Ysquanir nevydržel jen tak přihlížet. Aspoň Haifuxarovy vojáky jednoduchým kouzlem zpomalil, aby neozbrojení vesničané stačili uhýbat ránám mečů i obrněných pěstí ve vyztužených rukavicích. Rvačka se už vyvíjela docela slibně, když si kdosi z vojáků všiml nehybné postavy na lavici v koutě.</p>
<p>„Čaroděj!“ zařval. „Vždycky takhle posedávají v koutě! Očaroval nás!“ Kouzlo bylo zlomeno. Bylo to jedno z těch křehkých místních kouzel, nikoli zrânské. A ke všemu ho poznali!</p>
<p>Ysquanir na nic nečekal a vyběhl z hospody. Jeho chranowský kůň poslouchal i příkazy, vyslovené pouze v myšlenkách. Čekal přede dveřmi. Ysquanir se vyhoupl do sedla a divoká honička začala. Mohl zkusit pár pěkných kouzel. Proměnit Haifuxarovy honce třeba v lovecké psy. Spálit je. Oslepit… Neudělal to. Cožpak by potom ještě směl vyslovit jediný verš Albethanea?</p>
<p>Prchal, letěl s větrem o závod, zvedaje na cestě mračna prachu. Až do té vesničky pod horami. A do hor! Vybavil si, že Sonnské hory jsou opředeny pověrami a strašidelnými pověstmi. Jeho první učitel mistr Gaiga nad těmi báchorkami ohrnoval nos. Teď tedy zjistím kolik je na nich pravdy.</p>
<p>Nepronásledovali ho. Ten stařík na návsi měl takové potměšilé skřítkovské oči! Určitě je svedl ze stopy! Ysquanir se zasmál, kůň sám od sebe zvolnil krok.</p>
<p>Hory se schovávaly za hustý porost mychorů a nízkých modřivek. Pěšina, po níž jel, byla zarostlá travou a plazily se přes ni šlahouny maliní. Pak lesík najednou končil. Ysquanir spatřil Sonnské hory. Holé, tmavé skály, jakoby vypálené sluncem, smutné, opuštěné. Seskočil z koně. „Běž domů, příteli,“ oslovil ho. „Tady už nejsou stezky pro tebe!“</p>
<p>Kůň na něj upřel moudré oko, obrátil se a odklusal.</p>
<p>Ysquanir vstoupil do palčivého stínu hor. Cesta mířila strmě vzhůru a ostře zatáčela, skály vyzařovaly žár a chvílemi se viklaly a houpaly pod nohama. Kdopak ví, po čem tady šlapu, říkal si. Dvakrát si pomohl zaklínáním, aby ho úzké skalní římsy neshodily do propastí. Našel vzácný černý kámen, jen tak na zemi u svých nohou, sehnul se pro něj, prohlédl si ho, pohrál si s ním a zase ho odložil. „Připomíná mi to tady podsvětí,“ mumlal si pro sebe. „To horko! Ty černé skály! Jak jsou nabité žárem!“ Svlékl si stokrát zašívaný kabát, rozepnul košili až k pasu, boty shrnul ke kotníkům. Vytrvale šplhal vzhůru. K vysokému, osamělému tmavému jadlu vzhlédl s nedůvěrou. Ten strom se mu nelíbil. Udělal opatrný krok, a vzápětí pochopil. Kolem něj se zvedla síť, lapila ho jako pavučina mouchu a zdvihla nahoru, až pod větve jadlu, k nimž byla upevněna. Nemohl se pohnout, údy měl pevně přitištěny k tělu, záda zkroucena tahem tuhých provazů, bradu zabořenou do prsou. Přesto se div nerozesmál. Past na poutníky!</p>
<p>Pomalu začal přísně řízenými příkazy přepalovat jednotlivá vlákna provazů v místech, kde měl skrčené nohy. Bude bezpečnější, byť trochu nepohodlné, soukat se ze sítě zboku, než se zbavit opory pod sebou a žuchnout z výšky na skálu. Pracoval klidně, nehýbal se, dokud nebyl otvor dost velký, aby se jím protáhl. Pak se s jistými obtížemi vyhrabal ven a zůstal viset na propálené síti za ruce. Boty měl asi dvě délky nad zemí. V pořádku. Pustil se, dopadl a kotoulem se postavil na nohy.</p>
<p>„Působivé,“ ozval se skřehotavý hlas a z křoví vedle skalní plošiny se vybelhal stařík. Mohl to být i ten z návsi, ale nebyl. Jeho podoba nebyla pravá, byl to převlek. Takový převlek, jaký ani leckterý mistr čaroděj neprohlédne!</p>
<p>„Ani jsi nepohnul magickými hladinami v okolí,“ liboval si stařík. „A že tu jsou pěkně vysoko nastavené a náramně citlivé!“</p>
<p>„Kdopak ty jsi?“ zeptal se Ysquanir, oklepávaje ze sebe písčitou hlínu a staré jehličí.</p>
<p>„Spíš bychom si měli povídat o tobě,“ uchichtl se stařík. „Kdo ty vlastně jsi, Itrův synu? Čarodějové bývají vyzáblí a přihrbení, a ty jsi samý sval a držíš se zpříma, ačkoli tě sedm let nutili plazit se pod zemí a skoro pět let tě tlačilo k zemi svědomí…“</p>
<p>„A poslední půlrok jsem proseděl na zadku a psal nebo diktoval,“ doplnil trpce Ysquanir.</p>
<p>„A ve volném čase utíkal a schovával se před jednou hezkou čarodějkou,“ pokývl stařík.</p>
<p>„Vždyť je to dítě!“ vyhrkl Ysquanir. Odložil veškerou obranu. Přestrojený stařík o něm beztak věděl všechno.</p>
<p>„Vzpomeň si na sebe ve čtrnácti!“</p>
<p>„To je něco jiného!“</p>
<p>„Sluší ti, když se zlobíš,“ poznamenal stařík potměšile. „No nic. Však ona si tě najde. Má také zrânskou krev, poradí si… Chtěl jsem mluvit o tobě. Nemáš strach ze sonnských krvežíznivých démonů?“</p>
<p>„Ani ne. Co se mnou udělají?“</p>
<p>„Jak jsi sebevědomý! Hm, vědmy ze Zaentie… Nejdřív zajatce přimějí, aby s nimi tančil kolem velkého ohně na náměstí a pil omamné nápoje, rozněcující smysly. Pak ho umilují do bezvědomí. A vypijí mu krev.“</p>
<p>„To je všechno?“</p>
<p>„Připadá ti to málo, ty nafoukaný čarodějíčku?“</p>
<p>„Ano i ne.“ Ysquanir se zamyslel. Oči mu zajiskřily, jak mu v hlavě svitlo poznání. „Před půl rokem bych takovou krásnou smrt uvítal. Kolikrát už jsi mi zabránil v sebevraždě, Strážce Rovnováhy, spočítáš to vůbec? Dokonce i v podsvětí jsi mě chránil. To jsem tak důležitý?“</p>
<p>Stařík se zachmuřil, jeho rysy se změnily. Zpřísněl, vyrostl do výšky, na ramenou mu zavlál plášť, stříbřitě šedý jako orosená pavučina. „Všechno je jinak, než by mělo být. Ty jsi mnohem chytřejší, než tvůj úkol vyžaduje, jsi příliš samostatný, a ke všemu máš přehnaně citlivé svědomí… Abych byl kvůli tobě neustále ve střehu!“ Strážce Rovnováhy si uplivl. „Nikdy by mě nenapadlo, že mě poznáš a nazveš jménem! No, a ke všemu je Daidrax děvče! Kdo by pomyslel, že verše překladu Albethanea bude skládat žena! A že se vy dva spolu zapletete.“</p>
<p>„Nezapletli…“ začal Ysquanir, ale Strážce ho přerušil netrpělivým gestem.</p>
<p>„Neodporuj mi! Víš, co mám na mysli!“</p>
<p>„Vím,“ zavrčel Ysquanir. „Klidně si vyber někoho jiného, když se ti nelíbím. Vidíš, jak vypadá moje odměna?“ Strhl si košili a zatočil se dokolečka.</p>
<p>„Vidím jednoho mladého muže, kterému zbytečně leží v hlavě pár jizviček,“ broukl Strážce. „Přestaň trucovat! Samy síly země odchýlily běh osudu, a já to mám všechno uhlídat! Můj úkol je také nevděčný, chlapče. Země po mně žádá nemožné. Návrat k původnímu stavu! To není peříčko, to je pořádný náklad!“</p>
<p>Ysquanirovi náhle vyschlo v krku. „Původní stav… Před uvězněním Zrânů?“</p>
<p>„Tak. Už ti došly souvislosti?“</p>
<p>„Spíš mi to vzalo dech. A jezero?“</p>
<p>Teď zase Strážce zalapal po dechu. „Že se ptáš zrovna na tohle!“</p>
<p>„Město Šadv mě přijalo za svého a vpustilo do své knihovny, jak jistě víš. Tam jsem si přečetl o pramenech, stažených do podsvětí.“</p>
<p>„Na prameny si nikdo z nás nevzpomněl,“ přiznal Strážce. „I ty se musí vrátit. Pochopitelně.“</p>
<p>Ysquanir se usmál, shýbl se pro odhozenou košili a přehodil si ji přes ramena. „Nebudu ti dávat další hloupé otázky. Jdu dál. Popovídám si s těmi čarodějnicemi, pokud to tak má být.“</p>
<p>„Nezapomeň na meč!“ křikl za ním Strážce.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Vala Irol se skláněla nad Hlubokým Vírem. V tuto chvíli se jeho hladina zklidnila a leskla se jako zrcadlo. Vládkyně Zaentie v ní mohla pozorovat, jak se k městu blíží poutník. Podivný poutník. Viděla, jak se chytil do první pasti, ale pak se obraz zamlžil a trvalo dlouho, než se jí podařilo Vír utišit.</p>
<p>„Co ho tak rozrušilo?“ ozvala se Helmim.</p>
<p>„Vypadá to na zásah mocnějších bytostí,“ pohodila hlavou zelenovlasá Nyt. Jako by z toho měla radost.</p>
<p>„Už se čistí,“ řekla vysoká, důstojná, krásná Vala Irol.</p>
<p>Všechny tři se sehnuly nad pramen. Neznámý muž pokračoval v cestě, potrhaná sít se třepotala ve větvích.</p>
<p>„To je kus chlapa,“ vydechla obdivně Nyt. Oříškové oči jí zářily.</p>
<p>„Bojovník,“ utrousila Helmim.</p>
<p>Vala Irol mlčky sledovala, jak poutník zdolává jednu nástrahu za druhou. Padací dvířka dřevěných klecí nepadala a vyčkávala až opustí nebezpečné místo. Tenké větve, kryjící jámy, pod jeho vahou nepraskaly. Šlahouny škrtiče pokorně pouštěly jeho nohy a nepokoušely se vyšplhat mu k pasu či k hrdlu, lepkavá voda zrádných jezírek si ho nevšímala, květiny, vydávající omamné vůně, se zavíraly, když je míjel, a vůbec se nesnažily ho uspat. Vala Irol napjatě čekala, jak záhadný muž zdolá žár Tří Černých Bran, skalních útvarů, jež se vlivem své polohy vůči slunci rozžhavily během dne mnohem víc, než ostatní skály.</p>
<p>Ysquanir věděl, že je pozorován. Nedokázal by vysvětlit, jak to poznal; neuměl pojmenovat smysly, jimiž vycítil kouzlo připomínající zrcadlo. Zatetelení magických hladin, jak tu věc nazval Strážce Rovnováhy, mu prozradilo další úskalí cesty. Ty černé skály, odhadl. Je to jen žár, který z nich sálá, nebo tvůrce pastí přidal ještě něco navíc? Došel blíž a prozkoumal je. Skály se podobaly třem vysokým, úzkým bránám. Nebo lomeným obloukům zpola zborcených zrânských chrámů v Šadvu… Vstoupil do první brány.</p>
<p>„Ani si neoblékl košili,“ vyhrkla Nyt. „Valo, dej mi ho!“</p>
<p>„Buď zticha!“ okřikla ji vládkyně.</p>
<p>Poutník se zastavil v prostřední bráně a prohlížel si skálu na sebou. Zřejmě ho zajímalo, jakým způsobem lapá sluneční teplo. Pak znovu vykročil.</p>
<p>„Čaruje,“ sykla Helmim.</p>
<p>„Hladiny se ani nezachvějí,“ zašeptala Vala Irol. „Je to čaroděj, ale používá svou moc velmi skrovně. Horko mu prostě nevadí!“</p>
<p>Nemýlila se. Žár, vydechovaný Třemi Branami, pro Ysquanira představoval vcelku snesitelnou teplotu, v níž by mohl žít dos dlouho, aniž by mu uškodila. Jeho tělo si rychle vzpomnělo na dobu, strávenou v podsvětí, zarazilo jakékoli pocení a provedlo veškerá potřebná opatření.</p>
<p>Ani se nezapotil, pomyslela si Vala Irol. Mohl by to být on, Prokletý? Představovala jsem si ho vychrtlého, ubohého, poznamenáno utrpením. Může to být on?</p>
<p>Před ním se tyčila brána Zaentie. Město nebylo opevněno, a nebýt brány, snad by ho na první pohled ani nerozeznal od okolních skal. Vysoko nad hlavou příchozího vystupovalo z povrchu černého kamenného oblouku slunce, zavěšené na spirále. Jeden ze znaků, jimiž pánové dávali poutníkům na vědomí, že toto místo patří ke světlým. Ysquanir pozdravil obrazec na bráně prsty levé ruky, sevřenými do špetky, uklonil se směrem k jezeru Fuibazoere.</p>
<p>„Dovol mi vejít,“ zašeptal v řeči Zrân.</p>
<p>„Zrân,“ hlesla Vala Irol. „Ach, utíkejte naproti Bojovnicím! Ať se mu vyhnou a nechají ho být!“ Hladina Víru jí právě ukázala skupinku čtyř Bojovnic, stráže Sonnských hor, jak vleče k městu zajatce, nějakého upatlaného staříka.</p>
<p>„Pozdě,“ broukla Helmim. „Jsou právě za ním.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ysquanir se otočil. Rozpálenou ulicí se k němu od brány blížila čtveřice urostlých žen, velmi málo oblečených, takže si mohl jejich svalnaté, ale dokonale tvarované postavy dobře prohlédnout. Vlekly spoutaného staříka, toho z dědiny pod horami.</p>
<p>„Tady je další!“ vykřikla jedna z polonahých krasavic a namířila prst na vetřelce.</p>
<p>Pustily staříka, ten se odpotácel stranou a klesl do stínu černého domu. Bojovnice neměly zbraně, a přesto neočekávaly odpor. Ysquanir se k nim obrátil čelem, zaujal obranný postoj. Odrazil několik tvrdých ran pěstí a kopanců, a pak se kdovíjak ocitl uprostřed čtyř cvičených zápasnic. To se vám podařilo, děvčata, uznal se zaťatými zuby. Tak, a teď doopravdy!</p>
<p>Pustil se do nich, jako by to byli chlapi. Podrážel jim nohy, bez zábran používal kolena, předloktí a lokty, když je chtěl citelněji zasáhnout a nenarazit si klouby na rukou; kdepak, ruce budu ještě potřebovat! Nešetřil měkká místa na jejich tělech (však ony také nebraly žádné ohledy!), dokonce rozbil jeden docela pěkný nos. Ženy jedna po druhé odpadaly, i když to trvalo dlouho. Konečně srazil na kolena poslední dívku, zkroutil jí paže za záda, a protože se při té poslední potyčce trochu neomaleně dotkl jejího ňadra, omluvil se: „Promiň, nemyslel jsem tím nic důvěrného… Máš dost?“</p>
<p>„A-no,“ zasípala. „Nic… se nestalo,“ dodala, když nabrala dech</p>
<p>Pustil ji a vzpřímil se. Od horního konce ulice, z nitra Zaentie, přicházely tři ženy v černých vlajících řízách. Závoje jim kryly vlasy, tváře měly odhalené. Byly krásné a velmi vážné.</p>
<p>Vala Irol muže, jenž právě zvítězil nad Bojovnicemi, probodla svým nejnabroušenějším pohledem. Odpověděl jí vlídným úsměvem.</p>
<p>„Je vynikající zápasník,“ zamumlala dívka s rozbitým nosem.</p>
<p>„Báječně jsme si užily,“ přidala se druhá, těžce se zvedajíc z prachu. „Zaslouží si volnost!“</p>
<p>Vala Irol je nebrala na vědomí. „Čaroval jsi?“ zeptala se ostře.</p>
<p>„Ne.“ Ysquanir pokrčil rameny. Všiml si, že pocuchané a podlitinami pokryté Bojovnice na něj hledí téměř zamilovaně. „Proč se ptáš?“</p>
<p>„Otázky kladu já!“ vyštěkla.</p>
<p>Zablesklo se mu v očích, ale mlčel.</p>
<p>„Kdo jsi?“ Založila si ruce vbok, dupla nohou v sandálu ze zlatých řemínků.</p>
<p>„Jmenuju se Ysquanir a jsem čaroděj. Nevěděl jsem, že má cesta vede přes Zaentii, ale osud mě sem dostrkal. A kdo jsi ty?“</p>
<p>V jeho otázce byl příkaz. Nyt se schoulila, jak ji ta síla zasáhla, i Helmim se zachvěla. A vládkyně odpověděla! „Jsem Vala Irol, paní Zaentie. Střežím toto místo.“</p>
<p>„Nachází se tady brána?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>Nyt i Helmim vyjekly. Starý Salo popolezl blíž. Tohle je tedy opravdu zajímavé!</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila zmámeně Vala Irol. „Ukážu ji jedině muži, jež strávil sedm let v podsvětí. Jen on se smí spustit do hloubek, kam se ani páni podzemí neodváží, a vejít do spojení se silami země. Aby poznal, co na povrchu neví žádný z čarodějů. Aby poznal, komu slouží… Pust mě! Pálí to!“ Zakryla si oči, byla by klesla na dlažbu, ale Ysquanir ji podepřel.</p>
<p>„Dám ti černé kameny a zlato, když odejdeš,“ nabídla mu s malátným výrazem ve tváři.</p>
<p>„Jsem chudý z vlastní vůle. Jeden černý kámen jsem odložil na místo, kde ležel,“ řekl Ysquanir. „Zajímá mě brána.“</p>
<p>„Dokaž, že jsi ten pravý!“ vykřikla Vala Irol.</p>
<p>„Nepravý nepřežije,“ poznamenal klidně.</p>
<p>Odvaha mu nechybí, napadlo ji. Ale to nebude stačit… „Dobře. Chceš-li, ukážu ti cestu do <emphasis>hlubokého podzemí</emphasis>. O půlnoci.“ Otočila se, její závoj zavlál a zvířil na ulici prach.</p>
<p>Ysquanir za ní chvíli hleděl. Pak oslovil Bojovnici s rozbitým nosem: „Toho staříka nechte být. Chtěl mě jenom varovat.“</p>
<p>„Spolehni se,“ přimhouřila oko. Trochu mu připomínala Fiet. Možná by také chtěla syna, mihl se mu hlavou prchavý nápad. Uf. To asi bude tím horkem.</p>
<p>Vládkyně ho nepozvala do svého domu, jehož vnitřní dvůr vyplňoval Hluboký Vír. Našel její obydlí sám. Okamžitě pochopil, co znamená neklidná hladina vody v ozdobném jezírku s okraji lemovanými černými dlaždicemi. Kolem jezírka rostla měkká tráva. Tady bych si mohl lehnout a do půlnoci spát, pomyslel si. Vala Irol se mi nehodlá věnovat.</p>
<p>Kdosi se dotkl jeho lokte. Menší z průvodkyň vládkyně tajemného města Zaentie mu kynula prstíkem. „Pojď se mnou, odpočineš si.“ Vedla ho po schodech dolů, do jeskyně, osvětlené skleněnými cihlami, vkládanými do otvorů vytesaných ve stropě a horní části sten, kde si obyvatelky domu zařídily nádhernou, prostornou koupelnu. Nepotřebovaly ohřívat vodu, když měly po ruce teplý pramen. Báječná věc, tyhle prameny.</p>
<p>„Donesu ti jídlo. Zatím se vykoupej,“ vybídla hosta dívka. „Já jsem Nyt.“ Odhodila závoj a předvedla zelené vlasy.</p>
<p>„Vodní víla,“ vydechl. „Nikdy jsem na ně nevěřil!“</p>
<p>„A už věříš?“ S chichotáním odběhla.</p>
<p>Ponořil se do vody. Nyt se rychle vrátila, podnos s jídlem a vínem postavila na zem, tak aby na něj dosáhl, a trvala na tom, že hostovi umyje vlasy. A záda. „A co budeš chtít dál,“ dokončila vesele.</p>
<p>„Nikdy nikdo mě tak krásně neumyl,“ zamumlal Ysquanir, když s tím byla hotova.</p>
<p>„Však jsem vodní víla!“ Přivřela víčka s tmavě zelenými řasami. „Ráda bych k tobě do vody.“</p>
<p>„Když mě neutopíš…“</p>
<p>„To tedy ne.“ Hbitě shodila řízu a vklouzla k němu. Bylo to pěkné koupání, jen škoda, že tenhle návštěvník o vodních vílách věděl dost, aby se nenechal svést. Opravdu věčná škoda!</p>
<p>Aspoň ho přiměla, aby se najedl a napil a zavedla ho do svého pokojíku, aby si odpočinul.</p>
<p>„Přišla jsem tě zachránit,“ pronesl do jeho snů studený hlas. Ve dveřích stála Vala Irol a mračila se. „Nikdy jsi neslyšel o lásce zelenovlásek?“</p>
<p>„Slyšel.“ Posadil se na lůžku. „Snad nežárlíš? Vsadím se, že ty nejsi o nic méně nebezpečná!“</p>
<p>Její výraz dával najevo dokonalé pohrdání. „Takovou sázku by nikdo nepřijal.“</p>
<p>Neměl v úmyslu hádat se s ní. Ohlédl se po zelenovlasé víle, ale ta se někam vytratila. „Už je čas jít?“</p>
<p>„Ne, ještě ne. Chtěla jsem tě pozvat ke stolu a nabídnout ti slušné šaty.“</p>
<p>„Cože jsi najednou tak štědrá?“</p>
<p>Neodpověděla, mlčky vyšla ze dveří. Vstal a následoval ji do jejího doupěte.</p>
<p>Seděli u stolu z bílého dřeva v místnosti tak světlé, jak byl vnějšek domu tmavý, jedli křupavé bílé pečivo, pili bílé víno a vodu z pramene Víru. V bílých šatech se cítil zvláštně. Ta barva se k němu nehodila. Odporovala všemu, co věděl a tušil o svém osudu.</p>
<p>Vala Irol byla jako vyměněná. Ochotně odpovídala na jeho otázky. Skoro jako by se odpovědi před chvílí naučila nazpaměť. Ano, to, co se mezi lidmi povídá o ohni na náměstí, o tanci a obřadech, je pravda. Ovšem, milování k tomu patří. Jistě, lidé se pohoršují nad našimi zvyky, ale ujišťuji tě, že těm, které nazýváš obětmi, se to líbí. Omamné nápoje? Jistě, my je pijeme také. Neškodí. Nikdy jich nemůžeš vypít víc, než sneseš. Když to přeženeš, hned tě uspí. Nelze se jimi otrávit. Báchorky o pití krve jsou výmysl ustrašených venkovanů… Nevím, proč se ti mládenci nevracejí domů. Možná se jim už nechce objímat manželky. Ale odtud odcházejí živí a zdraví… Ano, toto místo zůstalo bílé. I když jsou naše domy vytesány do černých skal.</p>
<p>Mohla to být pravda. Ysquanir pozoroval úsměv Valy Irol, chvění jejích víček, neklid jejích prstů. Ne. Ta žena lže. Do tváře se mu vrátily stíny, které před chvílí zaplašila něžná péče vodní víly. Vládkyně se začala vyptávat jeho. Vyprávěl o válce. Vala Irol ráda slyšela o krvi. Pokoušela se představit si sníh a led ve vysokých horách, zamrzlé řeky, špinavé, hladové muže v kožešinách, kteří se opravdu zahřejí jedině v boji… O Kiwojorovi, uzavření brány v sopce Giav ani o svém pobytu v podsvětí se Ysquanir nezmínil, přestože ho povzbuzovala k dalšímu povídání.</p>
<p>Nastala půlnoc. Vala Irol se zvedla. „Následuj mě!“ pravila slavnostně. Vedla ho do své jeskynní koupelny. Otevřela tajná dvířka ve stěně jeskyně, prošli úzkou chodbou, jež se po několika krocích otevírala do okrouhlého sálu, který se podle Ysquanirova odhadu nacházel hlouběji než pramen Víru. Bylo zde slyšet vzdálené zurčení a hukot vody.</p>
<p>Uprostřed podlahy byl vyznačen kruh. Ysquanir si k němu klekl a ve světle pochodně zkoumal, co tvoří jeho ohraničení. Byly to znaky zrânského písma, ale nápis luštil s velkými obtížemi, nebot byl z jakéhosi důvodu psán v přesmyčkách.</p>
<p>„Co to děláš?“ ozvala se Vala Irol.</p>
<p>Nezvedl hlavu. Konečně se mu podařilo přečíst ochranné zaklínadlo proti moci podsvětí. Ohmatal písmena, nepatrně vystupujíc nad povrch podlahy. V prstech pocítil jejich sílu.</p>
<p>Vala Irol za jeho zády netrpělivě přešlápla.</p>
<p>„Už jsem to přečetl,“ řekl.</p>
<p>„Přečetl?“</p>
<p>„Ano. Ta písmena dávají dohromady zránský nápis.“</p>
<p>„Písmena?“ Hleděla na něj, jako by mu přeskočilo. „Já žádná nevidím!“</p>
<p>„Asi nejsou pro každého.“</p>
<p>„Musím tě připoutat,“ ukázala na tenké stříbrné objímky, umístěné uvnitř kruhu. Právě tak na rozpětí jeho paží. „A zavázat to oči,“ dodala.</p>
<p>„Nic z toho nemusíš, a také neuděláš,“ řekl. Vstoupil do kruhu.</p>
<p>Pokusila se o krok kupředu, k němu, ale neviditelná síla ji zadržela. Stiskla rty, až jí zbledly. Co všechno si ten vandrák ještě dovolí!</p>
<p>„Prozradíš mi, jak se s tou věcí zachází?“</p>
<p>„Zjisti si to sám, chytráku!“ sykla vztekle.</p>
<p>Přikývl a začal prováděl složité, jakoby taneční pohyby, jaké přidávají ke svým kouzlům téměř všichni čarodějové, ale z nějakého důvodu se zdálo, že jemu to jde lépe. K tomu si pobrukoval věty v jazyce, který Vala Irol skoro osm set let neslyšela.</p>
<p>Domluvil, chvíli vyčkal. Nic. Tak tedy něco jiného… Na druhý pokus zvolil správně. Kruh se i s ním propadl. To znám, stačil si pomyslet, než ztratil vědomí.</p>
<p>Když se probral, kruh spočíval na něčem měkkém, co při bližším pohledu připomínalo rudý mech. Nad sebou měl růžové nebe, nebo přinejmenším něco, co se vydávalo za oblohu. Vzduch byl teplý, ale ne protivně lepkavý jako v podsvětí. Ba ne, tohle určitě nebylo podsvětí, které znal.</p>
<p>Vstal a opustil kruh. V okamžiku, kdy překročil jeho hranici, se na něm rozpadly šaty. Pobaveně zakroutil hlavou. Jako u Kiwojora? Věci z povrchu sem nepatří? Rozhlédl se.</p>
<p>Krajina kolem něj byla plochá, jen tu a tam se v dálce zvedaly nenápadné kopečky. Vysoko nad ním přeletěl nějaký tvor s křídly. Pták? Jinak neviděl ani živáčka. Na obzoru mech, pokrývající zem, zezelenal. Ysquanir se vydal na průzkum. Došel k mělké řece, jejíž voda měla nazelenalou barvu a prodírala se mezi růžovými kameny. Břeh, na němž stál, byl písčitý. Ysquanir váhal. Překročit řeku? Připadalo mu to jako závažný čin, možná i zakázaný čin. Vala Irol mu neřekla, co věděla. Naopak, snažila se ho zmást. Proč? Znamenal snad jeho příchod konec její vlády?</p>
<p>Písek se mu pod nohama pohnul. Upadl a z nějakého důvodu nebyl schopen se zvednout. Písek se dal do pohybu. Kroužení, vír, závrať… Setmělo se a tmou se rozlehl hlas, nelidské dunění, jen v náznaku formované do slov.</p>
<p>„Jsem Země,“ duněl hlas. „Ty jsi Prokletý Zrân z povrchu. Čaroděj.“</p>
<p>„Ano,“ zašeptal Ysquanir vyprahle. Olízl si rty. Pálily ho.</p>
<p>„Dávám ti velký úkol! Přiveď sem Zrâny z podsvětí. Sem dolů. Nejslabší místo září červeně. Podívej!“ Mech poblíž řeky se v temnotě rozzářil karmínovým světlem. „Stačí zabořit do země meč. Nebo kopat a hrabat. Mé děti umějí kopat a hrabat. Páni podzemí sem nesmějí. Přišli by o svou sílu. Zemřeli by.“</p>
<p>„Přeješ si, aby Zrânové žili tady?“ zasípal Ysquanir.</p>
<p>„Než najdeš cestu nahoru na povrch. Však ty ji časem najdeš.“ Dunění se teď podobalo smíchu. „Tady je dost obživy. Obilí, budu-li chtít, chléb, ovoce, cokoli. Mezitím je uzdravím. Udělám z nich zase lidi.“</p>
<p>„Mám obavy…“ začal Ysquanir.</p>
<p>„Obavy jsou přirozené. Máš důvody k obavám. Kromě obav ze mě. Země nelže.“</p>
<p>Ysquanir se opatrně zkusil posadit. Zem pod ním byla klidná, nechvěla se. „Nemám na mysli lež nebo podvod. Uvažuji o možnostech a nemožnostech.“</p>
<p>„Musíš mít meč, zbraň vyrobenou zbrojířem, jehož se dotklo podsvětí.“</p>
<p>„Ikvaro,“ řekl Ysquanir s jistotou</p>
<p>„Musíš stát vedle něj při práci. Zaklínání vybereš sám. A nezapomeň na dotek ruky.“</p>
<p>„Ruky? Mé ruky?“</p>
<p>„Pochopíš… A kdybys dostal strach, vzpomeň si, že první žena ve tvém životě patřila také ke mně.“</p>
<p>„Haiola… Nikdy na ni nezapomenu. Postavila mě na cestu z kamene, která nikde nekončí…“</p>
<p>„Pamatuj, že si tě Země vybrala!“ Hlas se nepatrně ztišil. „Teď odejdi. Kruh tě vynese nahoru. A nevěř Vale Irol. Stala se už dávno někým jiným.“</p>
<p>Kdo by odolal, když je vystaven sedm set let trvajícímu pokušení pomyslel si Ysquanir. „Jak víš, že já se nezměním?“</p>
<p>„Nevím. Ale nemám jenom tebe. Země není jen hlína. Země je život… Vstaň. Běž. Vrať se do kruhu. Teď se skloň a zvedni hrst hlíny. Je červená. Drž ji, jak nejdéle dokážeš!“</p>
<p>S posledními slovy se hlas vytrácel až do ticha. Kolem narudle svítalo, kruh, který hosta přivezl, mdle zářil do šera a trpělivě čekal, Jakmile do něj Ysquanir vstoupil, zvedl se, zavířil a rozjel se vzhůru.</p>
<p>Nad růžovým nebem se klenula skála, která se před kruhem poslušně rozestoupila a ochotně ho pustila výš. Ysquanir ten děj se zájmem pozoroval, až se mu zase zatočila hlava a musel si lehnout.</p>
<p>Pohyb plošiny se postupně zrychloval. Zavřel oči. Udělalo se horko a zvolna se měnilo v žár. S obtížemi se postavil na nohy. Tak to bylo o něco lepší, ale ne o mnoho. Odvykl si chodit bos a jeho chodidla ztratila svůj ochranný zrohovatělý povrch. Plocha pod ním se žhavila. Zamumlal zrânské zaklínadlo, které se týkalo pouze jeho vlastního těla, nezasahovalo do okolí. Tušil, že právě teď projíždí patry podsvětí, a obecnější kouzla zde nepomohou. Tohle nepozbylo platnosti ani na úrovni podsvětí. Jeho odolnost vůči žáru se mnohonásobně zvýšila a okolní magické hráze, či jak toto opatření nazývají páni podzemí, se ani nezachvěly. Nic nezaznamenaly. Vydechl úlevou a uvědomil si, že i dýchání je těžší. Dával teď pozor, aby si nepouštěl vzduch do plic příliš horký. Zpomalit dýchání. I srdce. Nešlo o kouzlo, tohle se naučil od svého prvního mistra. Gaiga těm schopnostem říkal prostě sebekázeň. Další malá úleva. A zbývá už jen čekání. Stál a tiše trpěl.</p>
<p>Po nekonečné době se nepatrně ochladilo. Kruh přestal žhnout. Ysquanir se opatrně spustil na kolena, před očima měl rudé kruhy a v hlavě černo z vyčerpání. Touhle cestou že bych měl na povrch vozit Zrâny? Kolik z nich to vydrží? Kolikrát po sobě snesu tuto cestu? Nechceš toho po mně trochu moc, země?</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Vala Irol čekala a čekala, upírajíc strnulý pohled do hloubky bez dna. Zahynul, myslela si. Vždyť mu nikdo neřekl, jak se má chránit před nebezpečnou rychlostí pádu… Doufám, že nežije! Co by zbylo z mého města a ze vzrušení mého života, kdyby splnil svůj úkol? Zaentia se propadne. Země ztratí důvod plýtvat silami zde na povrchu. Skončím. Stanu se zase bezejmennou částí země, kusem hlíny, beztvarým a nemyslícím… Zatínala pěsti a přála si, aby ten muž zemřel.</p>
<p>„Čekáš na něj?“ Na rameni se jí jako motýl usadila lehká ruka. Vládkyně se ohlédla. Zelenovláska v šeru tajemně světélkovala, ale Vala Irol byla dnes k půvabu své zajatkyně lhostejná. Nyt dala přednost muži, v jejím domě, a mimo obřady! Zradu nikdy neodpouštím, ty chtivá, nestydatá vílo!</p>
<p>„Čekám,“ řekla Vala Irol nahlas. Vzpřímila se a shlížela na drobnou vílu ze své výšky, se vší důstojností, v celé své zlověstné kráse.</p>
<p>„Abys ho zabila?“</p>
<p>„Odejdi!“ V rukou vládkyně se objevil bič, ozvalo se suché prásknutí.</p>
<p>Nyt neucouvla. Vyzývavě se usmála. „Můžeš mě zabít,“ řekla pohrdavě. „Lhářko a zrádkyně. Zpronevěřila ses zemi, a ona tě zničí.“</p>
<p>Vala Irol se rozpřáhla k ráně. Vtom se podzemním sálem rozlehl zvuk, podobný zasténání, hluboký a strašný. Z otevřené propasti vyjel kruh a zaplnil děsivě prázdné místo v podlaze. Uprostřed kruhu, stočen na boku, ležel Ysquanir, nahý, s vlasy zkroucenými žárem, propadlými tvářemi a černými stíny pod zavřenýma očima. Žebra se mu pomalu zvedala namáhavým dechem. Jak je ošklivý, pomyslela si Nyt dojatě.</p>
<p>Vala Irol se přiblížila ke kruhu, jak nejvíc dokázala. Nemohla dovnitř, držela však bič. Dostala nápad.</p>
<p>Ysquanir procitl. Zatápal kolem sebe. Otevřel oči, pokusil se posadit. Vala Irol se nahlas zasmála a obratně rozvinula bič. Tenký kožený řemen se obtočil Ysquanirovi kolem krku, utvořil smyčku a zadrhl ji. Nyt se vládkyni pověsila na předloktí a hryzala jí zápěstí, ale Vala Irol byla silnější.</p>
<p>Ysquanir se probral k plnému vědomí. Provedl rychlý pohyb levou rukou, pak pravou, aniž by si chránil hrdlo, sepjal prsty a sepjaté je prohnul dolů k zemi. Vala Irol zalapala po dechu. Nepředpokládala, že se nějaký člověk dokáže natolik ovládnout, aby neposlechl první pudový povel a nesnažil se okamžitě osvobodit.</p>
<p>Rdousící smyčka ochabla a sklouzla na zem. Ysquanir si odkašlal a chraptivě, ale velitelským tónem pronesl několik slov. Vala Irol upustila svou zbraň a s nepřítomným pohledem vstoupila do kruhu. Usedla a znehybněla.</p>
<p>„<emphasis>Chesquer otreb do</emphasis>,“ zašeptal Ysquanir a o krok ustoupil. Kruh se znovu propadl do hloubky, unášeje s sebou i strnulou ženu. „Vrátí se bez ní.“ Ysquanir se obrátil k zelenovlasé Nyt. „Co tu děláš, vílo?“</p>
<p>Vrhla se k němu a objala ho kolem pasu. „Co bude s námi? Co se stane s městem?“</p>
<p>„Nic zvláštního,“ pokrčil rameny. „Alespoň zatím nic zvláštního.“</p>
<p>Nedůvěřivě potřásla vlasy, jako když se na louce zvedne vítr.</p>
<p>„Musíš se napít,“ řekla. „Jsi vysušený, hrůza pohledět. Úplná kostra. A jestli dokážeš otevřít její šatnu, najdu ti oblečení. Ona ji zamykala kouzlem.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Seděli v jídelně s bílým stolem, Ysquanir s pohodlně nataženýma nohama a zády podepřenými polštářkem, neboť ho přece jen trochu pálila kůže, upíjel ovocnou šťávu a poslouchal. Nyt vyprávěla o Zaentii. Takže to o krvi je pravda. A Nyt je vězeň. Vala Irol, která byla původně pouhým kouskem země, si dovolila zajímat a zabíjet lidi i jiné bytosti. Zajala Nyt. Nutila vílu trávit noci v jejím lůžku. A někde tady, ve sklepeních Zaentie, možná ještě žije pár vězňů. Do příští noční slavnosti. Z té už se ale vládkyně Vala Irol těšit nebude. Zívl. „Musím si odpočinout, Nyt. Zítra se pustím do lámání zámků a kouzel. Teď prostě nemůžu.“</p>
<p>„Vyspíš se v mé ložnici,“ přikývla. „Budu střežit tvůj spánek.“</p>
<p>Co slíbila, to také splnila, ačkoli ji napadaly všelijaké myšlenky, ale odolala a nevyrušila ho ani jedinkrát. Nepustila k němu ani Bojovnice, ty čtyři, které se při té nádherné rvačce beznadějně zamilovaly do muže, jenž jim dokázal vzdorovat. Nestávalo se jim to právě často.</p>
<p>Ysquanir prospal zbytek noci a skoro celý den. Probudil se za soumraku. Protáhl se a usmál se na Nyt. „Tak, teď potřebuju šaty, vílo!“</p>
<p>Nyt mu vybrala šaty z Valina šatníku, chvíli hledala pořádné boty po některém z jejích milenců na jedinou noc, a přitom přemýšlela, kdo mohl toho úžasného čaroděje varovat před vílami. Určitě by si s ní chtěl něco začít, jen kdyby se nebál. Proč vlastně lidským mužům vadí představa, že by se do smrti nemohli nabažit její lásky? Těžce si povzdechla, sbalila vybrané věci do ranečku a vrátila a k němu. Když se oblékl, vyrazili spolu do města.</p>
<p>Ysquanir bez dlouhého přemýšlení nacházel tajné dveře a brány, rušil uzamykací kouzla a lámal mříže jako suché chrastí. Současně, ale s tím se víle nesvěřil, to, co otevřel, zabezpečil proti novému zakletí.</p>
<p>Postupně vytáhl ze sklepních vězení Zaentie šest mladých hledačů pokladů. Kromě bledosti, strachu, vyčerpání a drobných ran na krku jim nic nebylo a Ysquanir je chtěl poslat domů, ale Nyt zavrtěla hlavou. „Ze Zaentie vede jen jedna cesta. Branou. Skály kolem nikoho nepustí.“</p>
<p>„Co to znamená pro tyhle hochy?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>„Brána nechá každého vstoupit do města. Ale kdyby se někdo pokusil odejít bez dovolení vládkyně, slunce na bráně ho spálí.“</p>
<p>„A tebe? A ostatní Zaentijky?“</p>
<p>„Také,“ zasmála se. „Vypadá to, že jsme tady uvězněni navždy, můj drahý. Neboj se, se mnou ti nebude zle!“ A třeba tě nakonec přesvědčím… Pohlédla na něj. Hm, ale snadné to nebude.</p>
<p>„Aha,“ řekl, posadil se na nejbližší schod a zahloubal se nad tou záležitostí. Z výklenku pod obloukem, kryjícím okno do sklepa, na něj kdosi tiše zasykl. „To jsi ty?“ Ysquanir okamžitě poznal staříka, který mu tak dobře poradil. „Proč nevylezeš? Bojovnice mi slíbily, že tě nechají být.“</p>
<p>„Jistě,“ šeptal Salo zuřivě. „Jenomže odtud, z města, není úniku, a i když mi nevypijí krev, stejně umřu hlady!“</p>
<p>„Nějakou cestu si najdeme,“ ujistil ho Ysquanir.</p>
<p>Salo se napůl vysoukal ze své skrýše. Nyt ho pobaveně pozorovala. Má strach o ten svůj starý krk, dědek!</p>
<p>„Tohle je jediné místo, které před královskými obstojí,“ řekl Salo. „I když má své… hm, nevýhody. Poslal jsem vojáky za tebou do Seilanghinu, ale nevěděl jsem, jestli mi uvěří.“</p>
<p>„Asi uvěřili,“ kývl Ysquanir.</p>
<p>„Povídali něco o tom, žes tam kdysi žil. A že jsi vrah.“</p>
<p>„Ve válce je každý vrahem,“ pronesl Ysquanir s pochmurnou vážností. „No, budu vás muset vyvést sám.“</p>
<p>„To se chceš nechat spálit?“ Ulicí k nim klusala dívka s oteklým nosem, jinak docela hezká. Trošinku huhňala.</p>
<p>„Vůbec ne.“ Poplácal ji po rameni. „Chceš jít také? Nebo zůstaneš? Chutná ti krev?“</p>
<p>„Ano,“ přiznala upřímně. „Naučili mě to.“</p>
<p>„Znal jsem tvého tátu!“ broukl vyčítavě Salo. „Byl to dobrý chlap. A ty! Ty… tohle!“</p>
<p>„Drž hubu, dědku!“ štěkla.</p>
<p>Ysquanir se od ní raději odvrátil a oslovil šest bledých mladíků, přešlapujících v bezpečné vzdálenosti od Bojovnice: „Jdete se mnou?“</p>
<p>„Jdeme,“ odpověděl za všechny statný chlapík s vysokým čelem a tvrdým výrazem v nehezké tváři. „Já se teda radši dám spálit na popel!“</p>
<p>„A ty, Nyt?“</p>
<p>„Já nebažím po krvi,“ ušklíbla se. „Mně tyhle hry nic neříkají.“</p>
<p>„Tak se tedy vydáme na cestu!“ zavelel Ysquanir.</p>
<p>Zastavili se před branou. Ysquanir opatrně natáhl ruku, chráněnou clonou. Spirála se protáhla, slunce se pokusilo dosáhnout paprskem až k němu. Vztekle zasyčelo a prsklo, když ucukl. Pak se proměnilo. Na spirále teď zářila ostnatá hvězda. Klam a přetvářka, pomyslel si. Tohle místo už dávno není bílé! Už zapomnělo, jaké to je… Nebudu ho šetřit! Žádný soucit, kdepak. Mám-li Zaentii zničit, zničím ji! Znovu napřáhl ruku, tentokrát vybavenou důkladnějším ochranným kouzlem. Hvězda se zhoupla na spirále, žahla ho paprskem. Pocítil jen slabé zabrnění a teplo. Zkusil ji roztříštit kouzlem. Nic. Aha, tak na tebe kouzla neplatí! Dobře. Tak ještě jednou! Znovu hvězdu vyprovokoval k útoku. A teď… Prudce vykopl nohou, špička v pevné botě zasáhla hvězdu. Upadl. Nohou mu projela bolest. Chvíli se nemohl ani pohnout, neviděl a neslyšel.</p>
<p>První, co spatřil, když se probral, byla Nyt s jeho botou v rukou. Z boty se kouřilo, její špička zčernala. Kolem něj se válely kamenné střepy. Hvězda nikde.</p>
<p>„Rozpadla se,“ řekla Nyt. „Rozkopl jsi ji. To by mě nenapadlo.“</p>
<p>Určitě bych si vzpomněl na nějaké kouzlo, pomyslel si. Možná bych si nějaké i udělal. Ale takhle to bylo rychlejší. Zvedl se. Noha brněla, ale poslouchala. „Tak abychom snad šli!“ Kulhal jen trochu. Zajatci města počkali, až projde branou. Teprve když se mu nic nestalo, odvážili se za ním. Ysquanir se po několika krocích ohlédl Připadalo mu, že se brána zmenšuje, jako by se propadala. Možná jsem zničil krásnou, strašidelnou pověst, pomyslel si. Vlastně… Vlastně ne. Pověst zůstane, i když město třeba zmizí. Aspoň už nebudou žádní zajatci.</p>
<p>Starý Salo se na něj vesele šklíbil, jako by mu četl myšlenky. „Udělals to moc pěkně!“ pochválil ho nahlas.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(41)</emphasis></strong><strong><emphasis>Noví zajatci podsvětí</emphasis></strong></p>
<p>Probudil se z milosrdného bezvědomí do nesnesitelné bolesti a zjistil, že nemůže ani zavýt. Něco se mu stalo s krkem, nevypravil ze sebe žádný zvuk. Tiše se svíjel a trpěl, dokud se bolest sama od sebe nezmírnila. Křeče povolily. Ležel podivně natažen, s předníma nohama v nezvyklé poloze, která mu byla velmi nepříjemná.</p>
<p>Pokusil se pohnout hlavou, ale nějak mu strašně zeslábly svaly na šíji. Otevřel oči. I s očima se mu něco stalo. Jako by se mu zúžilo zorné pole, ale přitom viděl ostřeji, ačkoli kolem něj bylo šero. Nejvíc ze všeho ho děsila ztráta čichu. Kde to jsem? Co mi to udělali? Co znamenají ty skály, šedé, žluté, hnědozelené, pokryté odporným slizem a zakrnělými lišejníky? Vzpomněl si na krutý tah, vsávající ho do země. Jeho a Niviat. Kde je Kočička?</p>
<p>Pomyšlení na Niviat ho konečně zvedlo z té horké a tvrdé skály. Hlavu neudržel rovně, jak byla těžká, nebyl schopen běžet ani jít, jen se jaksi bokem šoural po slabých předních nohou k něčemu, co leželo opodál. Nevypadalo to jako kočka. Vlekl se blíž, celý zničený, že mu čich vůbec nic neříká. Už rozeznával tvar ležícího těla. Byla to dívka. Naklonil se nad ni, div přitom neztratil rovnováhu, podíval se jí zblízka do obličeje. Vzpomněl si. Taková byla, když se proměnila v člověka! Niviat – dívka. Je krásná. Nikdy jsem si toho nevšiml. Až teď. Pokusil se štěknout, aby ji vzbudil. Marně. Vždyť přece žije, dýchá… Vstávej, Niviat! Pak jí olízl tvář. Zamžikala, vyjekla úžasem. Ona mě nepoznává!</p>
<p>„Co tu chceš?“ zasípala Niviat. „Běž pryč! Co mě olizuješ!“</p>
<p>Bezmocně se stáhl zpět. Nezná mě. I s ní se něco stalo… Sedl si a podepřel se předníma nohama. Zase ten podivný pocit slabosti! Pohlédl na ně a byl by vykřikl, kdyby to dokázal. Neměl přední tlapy. Měl ruce.</p>
<p>Zvedl je a prohlížel si je. Ohmatal si hlavu. Lidský hmat je jemnější, napadlo ho. Mnohem jemnější. Uši. Tváře. Vlasy, obočí. Brada nos. Rty… Je to lidská hlava. Neobratně se postavil. Zvláštní, stát na zadních. Nepohodlné. Nejisté. Potácel se, než si zvykl. Podíval se dolů na své nohy, břicho, hruď… Lidské tělo je tak holé! Proč jsem najednou člověk? Vzpomínal. Myšlenky se daly na pochod, nejisté právě tak jako nohy. Tohle místo! Jsme na místě, kde je každý tím, čím je. Niviat je člověk. Já jsem člověk. Bývali jsme lidmi. Jak je to už dávno! Zapomněl jsem.</p>
<p>Niviat ho ostražitě pozorovala. Už objevila, že se ocitla v lidské kůži. Nečinilo jí to potíže. V téhle podobě zažila pěkné věci… Ale co to provádí ten neznámý muž? Jako by nedokázal stát rovně a chodit. A jak se prohlíží! Co ho tak vystrašilo? A kde je vůbec Glenco?</p>
<p>Bolest, která ji přivítala do života, ji zvolna opouštěla. Začínala uvažovat. Stáhlo nás k sobě podsvětí, nás oba. Co naše holčička Daidrax? Zachránila se? Glenco tu není… Zato je tady ten divný chlapík. Vstala a šla k němu.</p>
<p>„Necouvej, já ti neublížím,“ uklidňovala ho. Bylo to směšné, vždyt ji o hlavu převyšoval, měl široká ramena a vůbec bylo znát, že musí být velice silný. „Neviděl jsi tady psa?“</p>
<p>Zachrčel, jako by měl ochrnuté hlasivky. Zakašlal, z hrdla se mu draly nesrozumitelné zvuky. Konečně se mu zdařilo jedno slovo: „Niviat!“</p>
<p>Stěží pochopila, že vyslovil její jméno. Pak jí vytryskly slzy, přitiskla se k němu a pevně ho objala. „Glenco! To není možné! Ty jsi člověk?“</p>
<p>„J-jo,“ vypravil ze sebe. „Mluvit… je… těžké!“</p>
<p>Najednou si uvědomila, že spolu hovoří v jazyce, který dřív nikdy nepoužívala, jedině v písních. A teď si na něj vzpomněla. „Glenco! Jakou řečí to mluvíme?“</p>
<p>„Zrân.“ Neobratně ji pohladil po zádech. „Pocházíme z toho národa, Niviat.“ Slova se mu tvořila hluboko v hrdle a zněla jako psí vrčení, ale ona už mu rozuměla. Zrân. My dva patříme k prokletému lidu Zrân… Ysquanir o nich mluvíval. Vybavila si, co znamená jeho jméno a tiše, trpce se zasmála. No ovšem. Pak v šeru cosi spatřila. „Glenco! Jde sem Kiwojor.“</p>
<p>„Hezky jste se sblížili,“ pravil podzemní pán a zamnul si ruce v černých rukavicích z kůže s kovovým leskem. „Výborně. Hned vás od sebe zase oddělím!“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Glencovi dozníval v uších její zoufalý nářek. Byla dívka, Kočička, a ty se nestydí plakat nahlas. Sám u sebe si nebyl jist, zda je muž nebo pes, ale výt už neuměl a plakat se dosud nenaučil. Nechal se vléci a postrkovat Kiwojorovými sluhy po horkých, páchnoucích a slizkých cestách do horkých, dusných, smrdutých a špinavých jeskyní, odkud se ozýval křik a sálal žár. Zarachotily mříže, zámky, řetězy. Zuřivý řev zesílil. Zvířecí řev, pomyslel si Glenco.</p>
<p>Kiwojor se zachechtal. Sluhové, ti tvorové s kopyty, ocasy, křídly a drápy, s ubohýma, krutýma očima a pohyby tak nemotornými, jako by se i oni nečekaně probudili v cizím těle, ho shodili úzkým kruhovým otvorem do tmy.</p>
<p>Jeho čich za mnoho nestál, ale cítil je. Kolem něj se tlačila upocená, špinavá, rozezlená zvířata. Jsem zvíře, pomyslel si. Jsem přece pes! Choval se jako pes. Přesvědčil je, že je pes. Vůbec o tom nepochybovali. Nezaútočili na něj. Rozdělili se s ním o žrádlo. Bylo odporné, ale psí i lidský rozum mu shodně radily, ať se nají. Potřebuješ sílu. Přežít…</p>
<p>Byl rozhodnut přežít, už kvůli nářku Niviat. Pomsta. Zabít. Myslel jednoduše, jako jeho bratři kolem něj. Až se zítra probudím, budu s nimi mluvit, slíbil si.</p>
<p>Nevěděl, jestli už je zítra, ale byl čas krmení. Promluvil na své bratry, a oni mu rozuměli. Vzpomněli si, že bývali lidmi a nežili ve tmě. Vzpomněli si na člověka, který tu s nimi chvíli byl, hovořil s nimi a nutil jejich paměť k těžké práci, k návratu do dávných let, do ztraceného času na povrchu země, kde svítí slunce a třpytí se hladina jezera Fuibazoere. Glenco se dověděl spoustu novinek a poskytl svým bratrům mnoho zpráv z povrchu, a hlavně naději. Všichni mu svými dlouho hledanými slovy říkali totéž: Ten člověk žije, přijde pro nás. Odvede nás odtud. My jenom nesmíme zapomenou a on přijde, za rok, za deset let, za sto let, vždyť čas tady v podsvě nemá žádný smysl.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(42)</emphasis></strong><strong><emphasis>Uprchlík na cestě</emphasis></strong></p>
<p>„Tohle je Seilanghin.“ Ysquanir udělal široké gesto, jako by se chystal obejmout půl obzoru. „Je to ošklivé město.“</p>
<p>„Protože je moc velké.“ Nyt se zamračila. „Lidé pořád přistavují nové domy a nemyslí u toho. Všechna velká města jsou ošklivá.“</p>
<p>„A Zaentia?“ zeptal se.</p>
<p>„Zaentia?“ Nyt si natočila zelený pramen vlasů na prst. „To bývalo krásné město. Kdysi. Musíš do Seilanghinu?“</p>
<p>„Ano. Navštívit přítele.“</p>
<p>Stáli na kraji lesa na plochém vršíčku a dívali se na městské hradby, nedbale opravené po poslední zimě, a dokořán otevřenou bránu. Vypadala venkovsky, jako vrata nějakého statku.</p>
<p>„Vrať se do lesa, vílo,“ řekl Ysquanir. „Teď už nemáme společnou cestu.“</p>
<p>Povzdechla si. „Tvoje srdce šlo napřed, vím to. Buď šťastný, můj čaroději. A kdyby se ti zastesklo, navštiv Nyt v bažinách. Však ty už budeš vědět, kde.“ Obrátila se na patě, vlasy jí zavlály jako vysoká tráva ve větru, byla pryč. Svět, který nikdy nebyl zvlášť veselé místo, byl najednou ještě o kousek smutnější.</p>
<p>Viekca přítele přivítal drtivým objetím. „Ty zase vypadáš!“ houkl. „Jako bys šel z boje!“</p>
<p>„To já vždycky,“ odvětil Ysquanir. „Jak se má Cheda?“</p>
<p>„Báječně. Zlomila srdce půlce seilanghinských mužů od patnácti do osmdesáti, a teď se chystá na druhou.“</p>
<p>„A ve které jsi ty?“</p>
<p>„Ts.“ Viekca mávl rukou. „Na tom nesejde. Je to úžasná žena. Na Ulmijku,“ dodal v rozpacích.</p>
<p>„Tak se s ní ožeň.“ Ysquanir postával s pohárem v ruce u okna a vyhlížel do ulice.</p>
<p>„Blázníš? Je mi přes padesát!“</p>
<p>„Jí zase přes třicet.“</p>
<p>„Nepovídej,“ podivil se Viekca. „Já jí hádal dvaadvacet… A co tam tak přešlapuješ u okna?“</p>
<p>„Zjišťuju, jestli mě někdo nesledoval.“</p>
<p>„No ano,“ zavrčel starosta. „To taky byl nápad, s takovým obličejem se přihrnout do města, kde tě každý zná!“</p>
<p>„S jakým obličejem?“ zeptal se mírně Ysquanir.</p>
<p>Služebná, která právě pokládala na stůl podnos s pečivem a mísu ovoce, vyprskla smíchy. „S takovým, na který žádná ženská nezapomene, Ysque!“</p>
<p>„Ale strážci pořádku bývají muži,“ namítl.</p>
<p>„Může tě udat žena, kterou jsi odmítl,“ řekla.</p>
<p>Vzpomněl si, že se jmenuje Zala a že spolu kdysi dávno něco měli. „Takové v Seilanghinu nejsou,“ prohlásil s jistotou.</p>
<p>Zala se zachichotala a odběhla. Koneckonců, tolik zase nelhal.</p>
<p>„Nu, jestli ti některá dá vybrat mezi šibenicí a ložnicí, doufám, že si vybereš ložnici,“ ušklíbl se Viekca.</p>
<p>Než mohl Ysquanir něco štiplavého odseknout, vtrhla do pokoje Cheda, rozevlátá a růžová a zlatá. Pověsila se hostovi na krk a zlíbala ho. Chvilku ji nechal, pak ji lehce odstrčil.</p>
<p>„Musím trochu dýchat,“ řekl jí vlídně. „Určitě jsem se poslední dobou tolik necvičil v líbání jako ty!“</p>
<p>Pokusila se dát mu pohlavek. Viekca na tu důvěrnost jen zíral. „Netušil jsem, že jste <emphasis>tak dobří</emphasis> přátelé!“</p>
<p>„Teď to víš,“ pravila důstojně. „Měla jsem o tebe strach,“ dodala obracejíc se k Ysquanirovi.</p>
<p>„Nesmíš se ke mně chovat tak vřele,“ upozornil ji. „Nebo mě starosta vyzve na souboj. Nebo otráví. Uškrtí nebo probodne dýkou…“</p>
<p>„To stačí,“ zavrčel Viekca.</p>
<p>„Ale proč?“ nechápala Cheda.</p>
<p>„Protože tě miluje. Aby bylo jasno, Viekco, Cheda a já jsme přátelé. Opravdu přátelé.“</p>
<p>Cheda zčervenala. „Starosta že by mě chtěl?“</p>
<p>„Oč je takový král horší než starosta?“ zeptal se Ysquanir potměšile. „Au! Nebij mě! Viekca ví o tvém bratranci. Psal jsem mu.“</p>
<p>Cheda spustila ruce a povolila pěsti. „Zrádce! Zabiju tě.“</p>
<p>„Já taky,“ přidal se Viekca.</p>
<p>„Tak už se do toho dejte,“ řekl Ysquanir. „Ať se dlouho netrápím.“</p>
<p>„Poprvé v životě tě slyším žertovat,“ podivil se starosta. „Kde tě vyměnili?“</p>
<p>„Ba ne, asi bude zamilovaný,“ usoudila Cheda. „Vůbec, kde jsi byl celou dobu? Přece ne v Pechque!“</p>
<p>„Různě,“ pravil vyhýbavě. „Naposled v Zaentii.“</p>
<p>„V Zaentii?“ vykřikl Viekca. „O tom městě se vykládají strašné věci!“</p>
<p>„Ukaž krk!“ přikázala Ysquanirovi Cheda, stoupajíc si na špičky.</p>
<p>Nijak se jejímu zkoumání nebránil. „Ty strašné věci jsou čistá pravda… Ale mně se podařilo uprchnout a vzít s sebou ještě pár dalších. Splátka na dluh…“</p>
<p>„Pořád ti to leží v hlavě?“ zašeptala Cheda. „Válka? Šílenci?“</p>
<p>„Vždycky bude,“ odpověděl.</p>
<p>„No tak už přece jezte,“ ozvala se ode dveří Zala. „Ysque je určitě hrozně hladový!“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(43)</emphasis></strong><strong><emphasis>Ta, která zůstala</emphasis></strong></p>
<p>Daidrax si utírala slzy. Stejně to byly jenom poslední zbytky; většinu svých zásob vyplakala už dřív, tajně, od chvíle, kdy poznala, že se Ysquanir od ní úmyslně vzdaluje. Tohle mi musel udělat? Proč? Myslela jsem, že jsme aspoň trošku přátelé. Pracovalo se nám spolu dobře. Docela jsme se nasmáli, jako by ani nebyl o tolik let starší… A teď uteče bez rozloučení. Prostě mi nechá na stole ten balík, rukopis překladu, a zmizí. Vzlykla, už jen nasucho. Slzy došly. To jsem mu tak protivná? No ano, jsem mrňavá a škaredá. Kdybych byla krasavice… Zasnila se. Koneckonců byla jenom mladá dívka. Uměla sice žebrat, krást, čarovat a obstojně zacházet s dýkou (to ji naučil on), ale neměla potuchy, jak nazvat své trápení. Zamilovaná. Nesmysl. Zamilovaný byl Welichet s těmi svými květinkami a hloupými řečmi a pokusy o mlaskavý polibek. Já? Nikdy. Rozzlobil mě. Takhle se ke mně neměl chovat!</p>
<p>A pak ji napadlo: Potřebuje mě! Jenomže svět potřebuje Albethaneum! Těžké, dlouhé verše, jejichž účinnost si Jedenáctý teprve teď vyzkoušel, tedy těch pár stran, které se jí už podařilo zkrotit a zveršovat. Zdá se, že bílý čaroděj, který není z mého národa, musí ta slova říkat ve své vlastní řeči… A povinnost poskytnout světu zrânská kouzla leží na mně, jenom na mně! Až se prohnula pod tou odpovědností. Pláč a zármutek ji opustily. Přemýšlela a přemýšlela a dávala do toho tolik síly, až se myši ve svých děrách pod podlahou třásly, pavouci se schovávali do škvír a popínavý svíjec kolem okna vadl a usychal.</p>
<p>Útlá ruka s tvrdými, obratnými prsty zalistovala ve stránkách, popsaných jeho rukopisem. Tady se mu nejspíš podařilo unavit všechny svoje písaře a pokračoval sám… A tady to máme! Začala si projevovat. Nápěv, který jí pomáhal skládat slova do veršů, přísně zachovával rozmístění přízvuků i počet slabik. Tentokrát byl smutný a táhl se jako černý lesní med. Dívka se při svém pobrukování lehce kolébala, přivírala oči a lapala ze vzduchu nápovědu starých zdí Chranowa.</p>
<p>Stmívalo se. Už to skoro měla. Posledních pár slov zapadlo na správná místa. Zasadit je jako sazeničky do záhonku. Sevřela prsty levé ruky, zadržujíc účinek zaklínání. Zapsala nové verše do svých záznamů a pečlivě je ukryla. Kdyby něco, najdou je. Yelinen o nic nepřijde. Tak, ještě nacvičit zrušení kouzla… Hotovo.</p>
<p>Zabroukala své zaklínadlo, uvedla ho v činnost. Nic. Pak si všimla závěsu na okně, jenž se vydul závanem větru. Jako by zkameněl v nemožné, nepravděpodobné poloze. Letící moucha zmrzla za letu a kdovíproč nespadla… Svět se pro ni zastavil. Mohla se dát do práce.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(44)</emphasis></strong><strong><emphasis>Daidrax – z deníku VI.</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>Nikomu jsem nic neprozradila, někteří to ale uhádli sami. Neb</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>la jsem se následk</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>. Nebyla jsem už žádný začátečník, a se zr</emphasis><emphasis>â</emphasis><emphasis>nsk</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>mi kouzly jsem zacházela s jistotou mistra. Kdepak Chranowští! Báli se těch mocných vět! Já jsem však patřila ke </emphasis><emphasis>Zrân</emphasis><emphasis>ům a měla jsem na jejich moudrost právo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pracovala jsem jako šílená. Nebylo to snadné. Slova nemůžete do verš</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> a rýmů nutit, musíte brát ohled na jejich vlastní vůli a přání. Nedají se ošidit. Chce to čas, a ten jsem si právě obstarala.</emphasis></p>
<p><emphasis>Welichet a ostatní chlapci mě mnohokrát marně hledali a větš</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nou si mysleli, že jsem namyšlená a zkouším na ně neviditelnost. Lair s Elem si o mě časem začali dělat starosti. Před nimi bych se pouhým kouzlem neviditelnosti neukryla, a přitom mě nebyli s to najít, ať se snažili, jak chtěli. Mně se zpravidla jevili jako sochy. Od okamžiku, kdy otevřeli (sto let to trvalo!) dveře, jsem měla spoustu času zmizet</emphasis><emphasis>. </emphasis><emphasis>Mohla jsem se jim schovávat za zády, nedokázali se otočit tak rychle</emphasis><emphasis>. </emphasis><emphasis>Musela bych vydržet hodně dlouho na jednom mí</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tě. Já však p</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis> práci přecházela, poskakovala, semtam jsem prováděla i taneční kr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ky, a jen občas jsem si došla ke stolu něco zaznamenat.</emphasis></p>
<p><emphasis>El si první všiml, že jsem něja</emphasis><emphasis>k nápadně rychle dospěla. Ke svému</emphasis><emphasis> zklamání jsem příliš nevyrostla, zato mi na určitých místech p</emphasis><emphasis>řibý</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>lo tuku, což mě velmi rozčilovalo. Ne že bych se přecpávala</emphasis><emphasis>. Spíš</emphasis><emphasis> jsem měla neustále hlad, a i tak se kuchaři děsili, co toho sta</emphasis><emphasis>čím</emphasis><emphasis> spořádat. Kdybych nechodila na noční zlodějské výpravy do </emphasis><emphasis>spíže</emphasis><emphasis> jistě bych umřela hlady.</emphasis></p>
<p><emphasis>No, a</emphasis><emphasis> koho jiného než starého Ela by napadlo vyptávat se k</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>cha</emphasis><emphasis>řů.</emphasis><emphasis> Prostě na to přišel, i když dost opožděně. A jedenkrát, když jsem</emphasis><emphasis> se šla</emphasis><emphasis> ukázat (a pořádně nadlábnout před svou nekonečnou nocí) do</emphasis><emphasis> jídelny</emphasis><emphasis>, na mě uhodil.</emphasis></p>
<p><emphasis>P</emphasis><emphasis>řiznala jsem se. Současně jsem mu nafoukaně sdělila, že do t</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ho nemá co mluvit. Všichni potřebují ty veršíky co nejrychleji, tak co!</emphasis></p>
<p><emphasis>„A jestli</emphasis><emphasis> mi chceš dělat potíže, vyzvu tě na souboj!“ dokončila jsem vztekle. Přestože El mlčel a hleděl na mě se smutkem v očích.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nerozčiluj se, děťátko,“ řekl něžně. „Víš dobře, že Albethan</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>um zase tolik nespěchá! Ysquanir pro nás získal trochu času…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To není pravda!“ vyjela jsem na něj. „Podzemní páni si mohou otevřít jinou bránu. Ysquanir to také povídal! Nemáme čas. A hlavně já nemám čas! Musím za ním. Potřebuje mou pomoc.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nebude to spíš tak, že bez něj nemůžeš být?“ zašeptal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nadechla jsem se k nějaké hodně ošklivé poznámce, a vtom jsem si uvědomila, že El se nemýlí. „Počkej, Ele,“ řekla jsem mírně. „Máš pravdu, ale jenom částečně. Můj drahý strýček o mě nestojí, a já se mu nemíním vnucovat jako ženská. Jasné? Ale rozhodně pro něj udělám, co bude v mých silách. Mám svá tušení, leccos jsem vyčetla z knih. Nevymýšlím si.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Bláznivá holka,“ zamumlal.</emphasis></p>
<p><emphasis>„To právě nejsem, Ele! Zdravého rozumu mám dvakrát víc než Ysquanir a desetkrát víc než celý Chranow. A teď dávej pozor!“ A při</emphasis><emphasis>le</emphasis><emphasis>pil</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> jsem ho k židli. Bylo to pěkné kouzlo, dost dlouho jsem se ho učila.</emphasis></p>
<p><emphasis>D</emphasis><emphasis>ruhého dne ráno (pro mě odhadem asi po týdnu) mě navštívil Jedenáctý. Už to, že přišel osobně, něco znamenalo. Vlezl mi do </emphasis><emphasis>lož</emphasis><emphasis>nice, probudil mě, šoural se po vrzajících prknech a vysvětloval </emphasis><emphasis>mi, jak</emphasis><emphasis> si zahrávám s těžkými zaklínadly. Zívala jsem a jeho vyschlá </emphasis><emphasis>po</emphasis><emphasis>stava se mi rozplývala před očima, jako by byl pokoj plný mlhy. </emphasis><emphasis>Byla</emphasis><emphasis> jsem opravdu velice ospalá.</emphasis></p>
<p><emphasis>Neodpověděla jsem mu ani slovíčkem. Neslíbila jsem, že už to</emphasis><emphasis> neu</emphasis><emphasis>dělám. Tekly mi slzy, protože jsem na něm najednou viděla, že</emphasis><emphasis> už</emphasis><emphasis> nebude dlouho žít a že jeho konec bude smutný a pomalý a trap</emphasis><emphasis>ný</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>ako u všech, komu se smrt příliš dlouho vyhýbala. A pak b</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>de</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>třeba doplnit počet do jedenácti. Kdo připadá v úvahu? Ysqu</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ir</emphasis><emphasis> nebo já. Zdejší žáci jsou vesměs jen žáci, mají před sebou léta uče</emphasis><emphasis>ní…</emphasis></p>
<p><emphasis>Yelinen postřehl, že pláču. Zřejmě to považoval za obstojný </emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ýs</emphasis><emphasis>le</emphasis><emphasis>dek svého projevu, popleskal mě po zádech, zahučel něco, čím mě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>si</emphasis><emphasis> chtěl utěšit, a odcupital. Ano, poprvé jsem si všimla, že cupitá. Bolel</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> mě hlava a bála jsem se, že Ysquanir podnikne nějaké rozh</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dujíc</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis> kroky beze mě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nemohla jsem usnout, tak jsem za dopoledne složila pár dalších veršů, odpoledne jsem se vypravila s Welichetem do lesa na houby ale výlet skončil pohlavkem, protože ten kluk si moc dovoloval. Stejně se mi trochu zlepšila nálada. Spala jsem celou noc a ráno jsem pronesla své zaklínání a octla se ve vlastním čase, kam za mnou n</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kdo nemohl.</emphasis><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(45)</emphasis></strong><strong><emphasis>Pokračování dlouhé cesty</emphasis></strong></p>
<p>Ysquanir se probudil, když k ránu Viekcův dům obstoupili ozbrojenci v královských barvách. Zatímco se rychle oblékal a odstraňoval veškeré stopy svého pobytu, vzpomínal, co mu včera Viekca vyprávěl o svých tajných tunelech.</p>
<p>Znal dům, který nedávno koupila Cheda, a od včerejšího večera věděl, že jedna z tajných podzemních cestiček ústí v její ložnici. Není ode mě hezké, takhle Viekcu prozradit, myslel si, chudák bude mít co dělat, aby si milou Chedu usmířil a přesvědčil ji, že jí tu výhodnou koupi neporadil výhradně kvůli tomu… Asi mě bude mít za nevděčníka.</p>
<p>Zvenku se ozvalo zabušení na domovní vrata. Vyhlédl z okna. Sveřepé tváře, lhostejné tváře, zlomyslný výraz udavače. Toho muže znam! Nebyl mým nepřítelem, ale nenáviděl Viekcu. Protože jeho ušmudlanému hostinci se nedařilo, a ten Viekcův vzkvétal. Kolikrát na nás jen podával žalobu pro porušování dobrých mravů nebo nočního klidu! A ještě jiná, hloupější obvinění si vymýšlel, jenže mu to nebylo nic platné. Viekca byl prostě lepší… Hm. Jen jestli v tom nehraje roli také Cheda!</p>
<p>Vyběhl na chodbu, hnal se do salónu a současmě drmolil ochranné zaříkání, to aby zamaskoval vchod do tunelu, jímž se chystal projít.</p>
<p>Dolní chodbou duněly těžké kroky, bylo slyšet křik, hádku. Ysquanir vklouzl do mezery mezi závěsem nade dveřmi ložnice pána domu, odkud se už ozývaly zvuky chvatného vstávání, a těžkou ulmijskou vázou, vypustil do vzduchu své zaklínadlo nenápadnosti, odstrčil kus stěny s tapetou, napodobující dřevo, a octl se ve tmě. Dal přednost tápání před prozrazením, nepořídil si žádné magické světlo a pohyboval se pomalu. Teď už stejně nebylo kam spěchat… Au. Co to postavila před ta dvířka?</p>
<p>Cheda si protřela oči. „Kde ses tu vzal? Proč jsi upadl?“</p>
<p>„Přičaroval jsem se,“ zalhal pohotově. „Prošel jsem touhle stěnou… Zničil jsem ti květináč, promiň. Musím zmizet, Chedo! Starostův dům obklíčila králova smečka.“</p>
<p>Vyskočila z postele. „Tak pojď! Vyvedu tě zahradou.“</p>
<p>„Pořád na útěku,“ zamumlal. „Začíná mě to zmáhat.“</p>
<p>Podala mu ruce, pomohla mu vstát. „Jsi pěkně těžký. Nepřijdou sem? To bych se musela obléknout!“</p>
<p>Zabloudil pohledem do výstřihu její noční košilky. Jen si tak na chviličku opřít hlavu… Neušlo jí nic. Usmála se a pohladila mu rozcuchané vlasy. Skoro mateřsky. Nebo sestersky…</p>
<p>Vzpamatoval se. „Ne, nemusíš. Už jdu.“</p>
<p>Zaváhala. „Poslouchej… Je to pravda, že mě Viekca miluje?“</p>
<p>„Ovšemže je. Jakživ jsem ho neviděl v takovém stavu.“</p>
<p>„Zamlouvá se mi,“ řekla. „Není ani mladý, ani hezký, ale má něco do sebe. Je chytrý, rovný a odvážný.“</p>
<p>„To tedy je. Dvakrát mi zachránil život.“</p>
<p>„Stejně budu vždycky milovat jen tebe,“ zašeptala a potměšile na něj mrkla.</p>
<p>Mávl nad tím rukou. No dobře, tak se posmívej… „Jistě, ale to Viekca dávno ví. Prosím tě, nezapomeň a vyřiď mu, že ho udal bývalý hospodský z Říční ulice.“</p>
<p>„Ach ten,“ pravila studeně. „To zařídím sama.“</p>
<p>Ysquanir se otřásl. Zapomněl jsem na její královskou krev! No jistě, pomsta je její živel, tam se bude cítit jako doma, vždyť tihle urození se baví hlavně a především intrikami! Odtrhl se od ní, přestal litovat promarněných možností a vyškrábal se na okno.</p>
<p>Cheda se ladně vyhoupla za ním. „Tudy. V plotě je branka. Kam zamíříš potom?“</p>
<p>„Zaplavu si v řece. Ještě je z téhle strany takové houští?“</p>
<p>„Pořád. Uvidíme se někdy?“</p>
<p>„Nevím,“ řekl ztrápeně. „Nikdy nemám čas. Samé úkoly… osud.“</p>
<p>„Nenávidím osud.“</p>
<p>„To skoro každý.“ Ysquanir se protáhl brankou, lehce Chedu políbil na čelo a spěchal pryč.</p>
<p>Dívala se za ním. Opravdu Viekca ví, že miluju jeho přítele? Pak se tedy za něj mohu provdat.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Než někoho chytrého napadlo hledat uprchlíka u Chedy, byl dávno pryč z města. Viekca se naparoval a Cheda se studeně smála. Ysquanir se tou dobou sušil na trávníku v tiché zátočině, a protože usnul, zdálo se mu o hezkých dívkách. Některé se podobaly Chedě, jiné Nyt, a docela na kraji snu se mihla Daidrax, ušklíbla se na něj a utekla. Vypadala o něco starší a hezčí, než jak ji viděl naposled. Napadlo ho, že některé ženy jsou krásné zevnitř a léta jim jen přidávají na kráse, neboť nechávají oprýskat klamavý nátěr mládí. Potom se probudil a zamířil nejkratší cestou do hlavního města Simurlie.</p>
<p>Než tam dorazil, proměnil se ve vousatého pobudu, plášť, který mu obstarala Nyt v Zaentii, ztratil tvar a vybledl, na botách se mu usadily vrstvy bláta a prachu, prach měl i ve vlasech a vůbec nevypadal hezky.</p>
<p>Nedaleko Galturu, v posledním pořádném lese před hlavním městem, ho předjel kočár. Zadní stupátko měl prázdné, nestál tam žádný lokaj, a tak si Ysquanir naskočil. Kočár se skoro ani nezahoupal, a pokud přece, ti uvnitř to jistě přičítali hrbolům na cestě. Nezvaný cestující se usadil, jak nejpohodlněji to šlo. Dokonce začal klímat.</p>
<p>Ti lupiči měli buďto náramnou drzost, nebo dohodu s královskými úředníky, s nimiž se dělili o kořist, že si troufli provozovat své řemeslo tak blízko města. Zastoupili kočáru cestu, kočí musel zastavit.</p>
<p>Ysquanir se nenápadně skutálel ho houští. Lupiči se sobě navzájem podobají, ale ti, kdo teď vytahovali ven dvě naříkající dívky, byli oblečeni a maskováni účinněji, než bylo běžné. Kočí seděl nehybně, zrak upíral na kuši, která na něj mířila ze tří kroků. Dívky, bohatě oděné a nesmírně vyděšené, prosily lupiče o život. Starší pán, jehož hrubě vystrčili ze dvířek za nimi, ztěžka vstal, oprášil se a nasupeně mlčel.</p>
<p>Čtvrtý cestující byla černovlasá a černooká žena s výraznými rysy obličeje, vysoká a vzpřímená. Neprosila o nic. Přejela loupežníky pohrdavým pohledem.</p>
<p>„Tak který z Korrenových poskoků tohle zařídil?“ zeptala se chladným hlasem, jenž připomínal zvuk kapek vody z tajících střechýlů</p>
<p>Vůdce lupičů se rozpřáhl, ale rána nedopadla. Žena jeho pěst zadržela, aniž by se ho dotkla, bez jediného pohybu, zřejmě čirou vůlí. Ale ale, řekl si Ysquanir. Začíná mě to zajímat! Hlučně se vyhrabal z houští a naoko udiveně se rozhlížel.</p>
<p>„Podívejme, lupiči,“ prohlásil vesele. „Nevzali byste mě mezi sebe?“</p>
<p>„Zmiz, žebráku!“ odbyl ho jeden z tlupy. Na rtech vysoké ženy se objevil lehký úsměv.</p>
<p>„Urazil jsi mě!“ zvolal Ysquanir. „Vyzývám tě na souboj! Půjčte mi někdo meč, pánové!“</p>
<p>Vůdce si pobaveně změřil otrhaného tuláka. „Může být. Vasite, rozdáš si to s ním? Až budeme tady hotovi…“</p>
<p>Ysquanir zkřížil ruce na prsou a lhostejně přihlížel, jak lupiči obírají cestující, obhrouble přitom laškujíce s vylekanými děvčaty. Vysoké ženy se ani nedotkli. Podala jim náramek a náhrdelník, stáhla si prsten a z vlasů vyprostila čelenku s diamanty. Bylo znát, že jí na těch věcech nezáleží. Její bloudící zrak utkvěl na Ysquanirovi. V očích se jí objevilo cosi temného a hlubokého. Někoho připomíná, uvědomil si Ysquanir.</p>
<p>Žena se na něj usmála. „Budeš tady takhle stát a dívat se, jak nás okrádají?“</p>
<p>„Zatím se vám nic moc neděje, paní,“ odvětil. „Ty lesklé kamínky nepotřebuješ k životu. Pán se bez svého váčku také obejde…“</p>
<p>Zvonivě se rozesmála. „Až nás začnou znásilňovat, přidáš se?“</p>
<p>Obě dívky se hlasitě rozplakaly.</p>
<p>„To by mi asi nedovolili,“ řekl Ysquanir. Viděl, že se ta žena baví. Představil si, jaké by to s ní bylo. <strong>Hm!</strong></p>
<p>Loupežníci skončili se svou prací, vůdce pokynul dívkám a pánovi, ať se vrátí do kočáru. „Tebe si necháme,“ sdělil vysoké černovlásce.</p>
<p>„Ostýcháte se zabít mě před svědky?“ ušklíbla se.</p>
<p>„Co ty víš,“ pravil vůdce klidně. „Čarování vynech, vědmo! Máme ochranné přívěsky od galturského velekněze.“ Obrátil se ke kočímu: „Jeď!“</p>
<p>Kočár se hrčivě rozjel a vzápětí zmizel v zatáčce.</p>
<p>„A co já?“ ozval se Ysquanir.</p>
<p>„Nedaleko je pěkná paseka,“ odpověděl vůdce, strhl si masku a přívětivě se uchechtl. „Tam bude dost místa na zábavu. Tudy, vážený příteli vandráku! Nebo jsi něco víc než vandrák?“</p>
<p>„Jak kdy,“ řekl neurčitě Ysquanir.</p>
<p>„Co mi dáš za to, že jsem tě před nimi neoslovila jménem, Korrene?“ zeptala se zajatkyně. Šla mezi dvěma lupiči, tvářila se vyrovnaně, zjevně z nich neměla strach.</p>
<p>„Polibek by to nespravil?“ navrhl Korren.</p>
<p>Úsměv, který mu věnovala, byl vysloveně urážlivý. „To tedy ne.“</p>
<p>Korren je člověk od galturského dvora, usoudil Ysquanir, a tohle je únos té dámy, zamaskovaný loupeží. Dostal jsem se do lepší společnosti… Chránil se před napadením zezadu kouzlem, týkajícím se pouze jeho, a tudíž nepostižitelným kameny v přívěscích. Stejně v jejich moc příliš nevěřil. Kněží, zejména ti, kdo slouží bohu války, bývají často náramní podvodníci.</p>
<p>„Tohle je ta loučka!“ Korren se zastavil a obkroužil paží paseku, porostlou vysokou travou, z níž tu a tam vykukovaly pařezy. „Líbí se ti? Ještě ti prozradím, že Vasit je náš nejlepší šermíř. Býval členem osobní gardy krále Haifuxara.“</p>
<p>„Jak dávno?“ zeptal se chladně Ysquanir.</p>
<p>Prošedivělý a mírně obtloustlý Vasit temně zabručel. „Rozsekám tě na kostičky! Nebo dáváš přednost nudličkám?“</p>
<p>„A ty?“ Ysquanir zachytil pohled zajatkyně. Byl pořád tak pobavený jako tam na cestě. „Tak půjčí mi někdo meč?“</p>
<p>Tři muži mu nabídli své zbraně. Ysquanir si vybral tu navenek nejobyčejnější. Ikvarovu práci. Majitel meče pochvalně pokývl. „Jen mi ho nezlom!“</p>
<p>„Kdopak kdy zlomil Ikvarův meč!“ Ysquanir se obrátil ke Korrenovi: „Když je Vasit tak vynikající, nechceš se o něco vsadit?“</p>
<p>„Máš na mysli tu krásku?“ zachechtal se Korren. „Ja do tebe vidím, hochu!“</p>
<p>„Klidně se vsaď!“ houkl Vasit, jenž už vzteky bublal jako neklidná sopka. „Proženu ho po palouku a pak ho zabiju. Hezky zvolna… Vychutnám si to.“</p>
<p>„Dobře, máš mít svou sázku,“ přisvědčil Korren. „Dejte se do toho!“</p>
<p>Ysquanir odhodil plášť a zvedl meč. Nechal Vasita chvíli útočit Zvenčí to skutečně vypadalo, jako by ho lupič honil po pasece. Ysquanir přeskakoval pařezy, v posledním okamžiku uhýbal a poočku sledoval, jak vydatné cvičení soupeře vyčerpává. Počkal, až se Vasit trochu zapotí, a pak začal útočit. Vasit jen mrkal. Dalo mu práci už pouhé odrážení ran! Na nic jiného se nezmohl! On, bývalý gardista!</p>
<p>Korren postřehl v tulákových pohybech něco známého. Tohle vypadá na starého Wairona! „Vasite!“ zařval. „On má Waironovu školu! Dej pozor!“</p>
<p>Vasit se vzpamatoval, vzpomněl si na Waironův způsob boje, zvolil jinou obranu. Ysquanir se zasmál a nenápadně změnil taktiku.</p>
<p>Co je zase tohle, přemítal Korren. Teď jako by se rozmachoval ze sedla! Ten chlap je voják, rozhodl se. Možná Ulmijec. Nebo snad… „Bije se jako Seveřan!“ křikl na Vasita.</p>
<p>Ten už supěl a sotva si stačil stírat z čela pot, lehký meč mu v ruce ztěžkl, ale přikývl, že slyší, a přizpůsobil se.</p>
<p>„Jsi vážně dobrý,“ ocenil jeho úsilí Ysquanir. „A teď zkusíme něco úplně jiného!“ Domluvil a změnil se ve smršť, ve vichřici oceli, jež dopadá z nečekaných, pokaždé jiných úhlů a kosí vše, co jí stojí v cestě.</p>
<p>Tohle neznám, vzdal se Korren. Vandrák je lepší než Vasit. Dostane ho. Otočil se k ženě. „Unesl jsem tě a nenechám si tě vzít. Ten mladý pobuda nedopadne dobře, pokud si tě odvede.“</p>
<p>„On to zvládne,“ odvětila s rozzářenýma očima.</p>
<p>Otrhaný tulák ji načisto okouzlil, užasl Korren. Chladnou Tikach, Haifuxarovu milenku, přítelkyni i rádkyni, zkušenou ženu, jež o sobě sama prohlašuje, že v životě poznala vše, co se poznat dalo, pobláznil chlapík v hadrech, který náhodou slušně vládne mečem. Kdo by tomu uvěřil? U dvora nikdo. „Ten tě tedy dostal,“ zašeptal.</p>
<p>Ohlédla se na něj s výrazem netrpělivého pohrdání, pak se její pohled vrátil k divokému souboji. „Skonči to!“ zavolala.</p>
<p>Ysquanir se na ni zazubil, vzápětí Vasit upadl, a současně s tím Korren zařval: „Dost!“ Ysquanir vrátil vypůjčený meč a obrátil se k Ženě: „Jdeme?“</p>
<p>Zavěsila se do něj. Voněl čerstvým potem. Nos jí říkal, že pod těmi hadry není špinavý, že se ráno nebo včera večer koupal, i když asi jen v řece nebo lesní tůni. Cítila jeho pevné svaly, a ještě něco. Ochranné kouzlo, nepříliš silné, nicméně takové, že by je včas varovalo před zákeřným napadením. Umí se postarat, pomyslela si spokojeně.</p>
<p>Opustili paseku, mířili k silnici. „Patříš do paláce?“ zeptal se Ysquanir. Její dotek v něm probouzel zvláštní pocity. Dosud nepoznanou, podivnou, tichou radost.</p>
<p>„Řekněme, že tam mám něco na práci. Nikdy jsi nebyl v Galturu?“</p>
<p>„Před čtrnácti lety jsem tam byl nakupovat. Tehdy jsem žil v Seilanghinu.“</p>
<p>„Hm… Ty nejsi žádný obyčejný tulák.“</p>
<p>„Jsi čarodějka?“</p>
<p>„Ženy nejsou čarodějky. Jen vědmy,“ opravila ho.</p>
<p>„Znám jednu, která je dokonalá čarodějka. Umí všechno, co mistři. Vlastně víc.“</p>
<p>„Ale Chranowští ji jistě nepřijali.“</p>
<p>„Mě také ne,“ řekl. „Na tom přece nesejde.“</p>
<p>„Myslíš?“ Odmlčela se. „Přicházejí zprava.“</p>
<p>„Vím. Nenajdou nás.“</p>
<p>„Jsme neviditelní?“</p>
<p>„Jak se to vezme. Narážejí na překážky, jaké nečekali. Trní, skalní hřeben…“ Pokrčil rameny. „Možná i něco víc, nevím.“</p>
<p>„Neviděla jsem tě čarovat.“</p>
<p>„Málokdo mě viděl čarovat. Nedělám u toho moc povyku.“</p>
<p>„Mistře.“ Usmála se, přitáhla si ho k sobě a políbila ho na tvář.</p>
<p>„To bylo hezké,“ hlesl překvapeně. Takové polibky neznal.</p>
<p>„Zachránil jsi mě.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Nic ti nehrozilo. Ušetřil jsem ti jen trochu nepohodlí.“</p>
<p>Zkoumavě se na něj zahleděla. „Možná trochu víc než nepohodlí Korren mě chce odstranit, abych nemohla pomáhat někomu, kdo brzy přijde. Nepříteli jeho pánů… Nebezpečnému nepříteli. Zasloužíš si odměnu. Kdybych ti nabídla víc, než jen políbení…“</p>
<p>„Ne!“ vyhrkl.</p>
<p>„Správně,“ řekla. „Správně, můj milý. Ty jsi Ysquanir, viď? Nemýlím se?“</p>
<p>„Nemýlíš.“ Chtěl se jí zeptat na spoustu věcí. Právě otevíral ústa k první otázce, když vpředu, dost blízko, zaznamenal větší množství lidí. Zaostřil smysly. Oddíl královy stráže. „Znáš ty vojáky?“</p>
<p>„Jistě. Raději běž. Ještě se uvidíme, můj nejdražší… Ikvaro bydlí ve Zlaté čtvrti, kdybys ho náhodou hledal.“ Potměšile se uchichtla.</p>
<p>„Kdy se uvidíme? A kde?“</p>
<p>„Najdu si tě.“ Položila mu dlaně na hruď. „Už ani krok. Slyším je. Utíkej!“</p>
<p>Stiskl jí ruce a zmizel v houští. Tikach si zhluboka povzdechla. Je úžasný! Lepší než jsem se odvážila doufat! Setřásla dojetí a vykročila vstříc Haifuxarově stráži.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(46)</emphasis></strong><strong><emphasis>U zbrojíře Ikvara</emphasis></strong></p>
<p>Zlatá čtvrť byla nejvýstavnější částí sídelního města Galturu. Široké, čistě zametené ulice, světlé domy v pečlivě udržovaných zahradách, prostě pěkné, příjemné bydlení. Z řemeslníků zde žili jen ti nejlepší mistři. Ysquanir zahlédl vývěsní štít královského zlatníka, dvorské krejčovství, zlatem zdobenou tabuli lékárny, pekařství Koruna. Začichal. Ano, jen to nejlepší.</p>
<p>Procházel neviděn kolem domů, připomínajících malé paláce, střežených mladíky v bohatě zdobených stejnokrojích. Tady že bydlí Ikvaro?</p>
<p>Zbrojířův dům objevil na ploché stráni, až docela nahoře. Měl obzvlášť rozlehlou zahradu a za plotem vysoký, hustý porost mychorů a jadlů. Nechce rušit místní boháče hlukem a pachy ze své dílny, ohleduplný Ikvaro…</p>
<p>Ysquanir se přehoupl přes plot, uklidnil hlídací psy, spřátelil se s nimi a v jejich společnosti došel k dílně. Byla oddělena od obytného domu dalším živým plotem. Před dílnou, odkud se i teď, za pozdního odpoledne, ozývaly známé zvuky nárazů kovu na kov a linulo se horko a povědomé vůně, bylo rozlehlé, vydlážděné prostranství. Tady se asi odehrávají boje, v nichž Ikvaro předvádí zákazníkům své výrobky.</p>
<p>Ysquanir se naklonil k oknu, nahlédl dovnitř. Ikvaro byl statný prošedivělý muz s přívětivou tváří. Měl na sobě starou, ušpiněnou košili na mnoha místech propálenou, a koženou zástěru. Při práci vyhlížel mladě; na první pohled bylo jasné, že bušení do kovu pro něj znamená život. Ysquanir zaklepal na dveře a vstoupil.</p>
<p>Kdosi z tovaryšů se mu postavil do cesty. „Hej, co tu chceš? Jak ses dostal až sem?“</p>
<p>„Potřebuju meč,“ pronesl Ysquanir hlasitě, aby ho slyšel i mistr.</p>
<p>Ikvaro se otočil. „Město je plné levných zbrojířů,“ řekl mírně.</p>
<p>„Vyhodím ho,“ nabídl se tovaryš.</p>
<p>„Kde jsou psi?“ zeptal se mistr.</p>
<p>„Před dílnou,“ odpověděl Ysquanir. „Doprovodili mě.“</p>
<p>Ikvarovi se v očích objevil zájem. „Nejsou to pejsci na hraní!“</p>
<p>„Ne. Ale poznají, koho mají pustit dál… Potřebuju meč od tebe mistře Ikvaro,“ opakoval Ysquanir svůj požadavek.</p>
<p>„A máš na něj?“ štěkl jeden z pomocníků, kteří přerušili práci a zvědavě přihlíželi.</p>
<p>„Nemám,“ připustil Ysquanir. „Ale mám na tu zbraň právo. Chceš si mě vyzkoušet, mistře? Ještě pořád předvádíš své zbraně osobně, jako kdysi v Metqu?“</p>
<p>Ikvaro svraštil obočí. „Co ty víš o Metqu?“</p>
<p>„Jen od Rongena.“</p>
<p>„Rongena zabili ve válce. Byl až příliš odvážný. Snažil se zásobovat krále a jeho vojsko i v těch nebezpečných dobách.“</p>
<p>„To je mi líto.“ Ysquanir sklonil hlavu. „Slíbil jsem mu… Ten slib už nesplním.“</p>
<p>„Nemáš přímluvce, tuláku,“ ušklíbl se tovaryš, který ho zadržel při příchodu.</p>
<p>„Mám.“ Ysquanir ukázal na jeden z mečů, zavěšených na stěnách.</p>
<p>„Jdeme ven!“ rozhodl Ikvaro.</p>
<p>Vyšli na prostranství před dílnou. Zbrojíř potěžkal svůj pečlivě vybraný meč. Vrhl káravý pohled na psy, kteří vetřelce radostně vítali.</p>
<p>Ysquanir tentokrát vedl boj s větší vervou. Nechtěl mistra zbytečně vyčerpávat. Jeho údery byly prudké, rychlé a zákeřné a směřovaly k jedinému; vyrazit Ikvarovi zbraň z ruky. Podařilo se.</p>
<p>Zbrojíř chvíli hleděl na meč u svých nohou, pak řekl: „To byla pádná přímluva. Zvu tě do své dílny. Chceš si něco vydělat?“</p>
<p>„Učil jsem se u kováře,“ pravil opatrně Ysquanir. „Ale nedoučil. Zlákalo mě jiné řemeslo.“</p>
<p>„Válka?“ ušklíbl se mistr. „Tak jen pojď. Musím dokončit nějakou práci. Pomůžeš mi.“</p>
<p>Ysquanir si z těch let u kováře Paqueiara v Jolipu leccos pamatoval, a tak se uměl k dílu postavit a věděl, jak co uchopit. Kde si nebyl jist, pomohl si jemným kouzlem. Ikvarovi pomocníci, očekávající náramnou zábavu, byli zklamáni. Otrhaný cizinec si vedl dobře a skutečně dokázal být užitečný.</p>
<p>„Výborně!“ Ikvaro si otřel čelo, dělaje si na obličeji šmouhy. „Končíme, chlapci! Honem k potoku!“</p>
<p>Ysquanir se pohnul za nimi, ale mistr ho zarazil. „Tebe zvu do svého domu. Máš snad jiné šaty? Těmhle nemohlo už nic uškodit, ani práce v kovárně, ale teď potřebuješ lepší. Má žena vyžaduje u stolu slušné oblečení.“</p>
<p>Ysquanir tedy následoval zbrojíře do jeho prostorného, světlého domu. Vešli zadním vchodem rovnou do sklepa, kde byly koupelny, k jeho úlevě oddělené dřevěnou přepážkou. Vykoupal se, vydrhl si vlasy, našel břitvu a oholil se.</p>
<p>Na dveře zaklepala služebná. „Nesu ti šaty!“ Zahalil se do osušky, otevřel. Dívka mu s tichým pochichtáváním podala balík a odběhla.</p>
<p>Oblékl se. Šaty mu padly. Měly jen trochu kratší nohavice, ale to nebylo znát, protože mu dali boty, jež shrnuty sahaly ke kotníkům. Učesal se a bez přemýšlení zamířil do jídelny. Jako by ten dům znal.</p>
<p>Ikvaro seděl za stolem. Pokynul hostovi: „Posaď se. Nalej si víno… Myslel jsem si, že ti moje košile bude dobře. Jsi jen o kousek vyšší.“</p>
<p>„Díky, mistře.“ Ysquanir se posadil, ochutnal víno. „Takhle si ale mnoho nevydělám.“</p>
<p>„Hm. Jaké je tvé řemeslo?“</p>
<p>„Přece válka.“</p>
<p>„To jsem řekl před lidmi.“</p>
<p>„Pst, lidé právě přicházejí.“ Ysquanir vstal a uklonil se paní domu. Za těch třináct let se hodně změnila, ale hezká byla pořád. Teprve teď si uvědomil, jak je jí Daidrax podobná. Za Okriaxeou vstoupily do jídelny dvě děti, asi pětiletý chlapeček a o maličko mladší holčička.</p>
<p>„Neřekl jsi, že máme hosta,“ řekla Okriaxea s lehkou výčitkou.</p>
<p>„Chce meč z mé dílny,“ vysvětlil jí Ikvaro. „A porazil mě v boji.“</p>
<p>Okriaxea se na hosta podívala pozorněji. Zamrkala. Protřela si oči. „Ne,“ zašeptala. „Ysquanir?“ Natáhla k němu ruce. Uchopil je potom ji jemně objal.</p>
<p>„No ne! Vy se znáte!“ užasl Ikvaro.</p>
<p>„Byl…“ Okriaxea vzlykla, „byl u toho, když se narodila Daidrax.“</p>
<p>„Musel být tehdy ještě kluk,“ zabručel zbrojíř.</p>
<p>„Bylo mi devatenáct,“ řekl Ysquanir. „Daidrax žije, Okri.“</p>
<p>„Cože?“ Ucouvla a přitiskla si pěsti na srdce.</p>
<p>„Je ti podobná. A samostatná až běda.“</p>
<p>„Kde je?“</p>
<p>„Teď nejspíš na Chranowě. Byli jsme spolu i na Xerchegaru.“</p>
<p>Ikvaro si promnul bradu. „Už vím, jaké je tvé řemeslo! Jsi čaroděj! A Daidrax? Je vědma? Vždycky mi připadala zvláštní. A chytrá, až moc.“</p>
<p>„Je čarodějka,“ opravil ho Ysquanir. „Učila se od Jedenácti mistrů.“</p>
<p>„Moje dcera a čarodějka?“ Okriaxea zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Nesmysl. Nevěřím! Chci ji vidět!“</p>
<p>„To nejde. Odešla od vás docela záměrně, aby vás už nevystavovala útokům z podsvětí.“</p>
<p>„Takhle to tedy bylo!“ vyhrkl Ikvaro. „Už chápu! A ta kočka, a pes…“</p>
<p>„Kočka a pes?“</p>
<p>„Říkala jim Niviat a Glenco,“ řekl Ikvaro.</p>
<p>Ysquanir zvysoka dopadl na židli. „Niviat a Glenco! Proč mi o nich nikdy neřekla! Co se s nimi stalo?“</p>
<p>„Odešli s ní. Utekli z domu, když nás přepadli ti netvorové a zničili město,“ odpověděl Ikvaro. „Mysleli jsme, že zahynuli všichni.“</p>
<p>„Daidrax přežila,“ řekl tiše Ysquanir. „Hrozná ženská. Navykládá toho, ale to nejdůležitější si nechá pro sebe!“</p>
<p>„To dělají všechny,“ poučil ho zbrojíř. „Ale Daidrax v tom odjakživa vynikala.“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(47)</emphasis></strong><strong><emphasis>Daidrax – z deníku VII.</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>P</emphasis><emphasis>odívala jsem se do zrcadla. Teď je mi asi tak patnáct, odhadla jsem. Neměřila jsem svůj čas. Přesná čísla mě vždycky odpuzovala a vysvětlivky na kraji stránky, kde jsem zaklínadlo našla, mi připadaly naprosto nesrozumitelné. Ysquanir je poctivě přeložil, ale já usoud</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>la, že tohle tedy nemusí být veršované.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nevšímala jsem si, jak plyne čas na světě. Uplynulo od jeho o</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>chodu deset týdnů? Dvacet? Rok? Nedávno jsem zahlédla, jak za oknem padá sníh. Zima… Teď je zima…</emphasis></p>
<p><emphasis>Urovnala jsem na stole popsané listy, navrch položila zakl</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>nadlo, které jsem používala ke zrychlení svého času. Tak. Něco te</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>lého na sebe. Trochu jídla do ranečku. Pořádné boty. Šátek. Dýku. A svůj zub </emphasis><emphasis>le</emphasis><emphasis>rby. Rozhlédla jsem se. Uklizeno. Odcházím za svým m</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>lovaným strýcem. Kdepak je mu asi konec?</emphasis></p>
<p><emphasis>Opustila jsem Chranow, aniž by si mě kdo všiml, a teprve dal</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ko</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis>d hradu, až za Sedreší, jsem zrušila své kouzlo. Kdyby mě n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>kdo</emphasis><emphasis> p</emphasis><emphasis>řepadl, uměla bych ho velmi rychle vyvolat znovu. Neměla jsem</emphasis><emphasis> stra</emphasis><emphasis>ch. Šlapala jsem po tenkém poprašku sněhu na cestě a př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>mýšlela,</emphasis><emphasis> jak </emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>é putování zrychlit. Kouzla jen v nouzi, připomněla jsem si</emphasis><emphasis> zná</emphasis><emphasis>mou zásadu. Koně a vůz? Pomalé! Ostatně nemám peníze. J</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>den</emphasis><emphasis> kůň</emphasis><emphasis> s pořádným sedlem bude lepší. Ukrást koně není tak těžké.</emphasis><emphasis> A m</emphasis><emphasis>ajiteli nechám vzkaz, ať si ne</emphasis><emphasis>chá zaplatit od Chranowských…</emphasis></p>
<p><emphasis>Daid</emphasis><emphasis>rax, ty zlodějko, pokáral mě vnitřní hlas. Já vím, odbyla jsem </emphasis><emphasis>ho, Copak</emphasis><emphasis> se zatraceně neobětuju pro důležitou věc? Obětuju! Vlastně</emphasis><emphasis> už o</emphasis><emphasis>d narození! A co z toho mám? Nic. Nikdo mi nepoděkuje, n</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kdo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mi nepomůže. Za svou těžkou prací nedostávám </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>adn</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis> plat</emphasis><emphasis>. Popotáhla</emphasis><emphasis> jsem, jak mě to dojalo. Těžce pracující žebr</emphasis><emphasis>ač</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdybych aspoň byla hezká, mohla bych se živit jako pouli</emphasis><emphasis>ční</emphasis><emphasis> děvka. Zatraceně! Umřu jako stará panna! To už jsem brečela na</emphasis><emphasis>plno</emphasis><emphasis>. Možná bych se uživila jako plačka na pohřbech, napadlo m</emphasis><emphasis>ě,</emphasis><emphasis> a v tu ránu jsem se rozchechtala a bylo po zoufalství.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pochodovala jsem zkratkami, hledajíc správný směr pomocí m</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>lých kouzel, a líbilo se mi, jak mi to jde. Nohy mě nebolely, hlad jsem neměla, chůze mě zahřála. Nocleh se najde. Vždycky se našel.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pozdě odpoledne, když už se začínalo stmívat, jsem byla pořád ještě v lese. Směr byl správný, ale při tomhle způsobu cestování bylo málo pravděpodobné, že narazím na vesnici. Uvažovala jsem o ohníčku a zabezpečeném kruhu. Přičarovat si trochu tepla není tak těžké. Zvířata se mému kruhu vyhnou, lidé mou hranici nepřekročí a netvorové z podsvětí se o ni popálí…</emphasis></p>
<p><emphasis>Už jsem si začala hledat vhodné místečko, když jsem v dálce mezi stromy zahlédla blikající světélko. Přidala jsem do kroku. Ze světélka se vyklubal pořádný oheň. U ohně posedávali a co chvíli na něj přikládali dva muži v pletených špičatých čepicích. Vysoko nad hranicí, upoutána sítí ke kovové ohrádce, se vznášela obrovská kulatá věc. Bylo už šero, takže jsem si musela trochu přizpůsobit smysly, abych ji rozeznala. Byl to jakýsi pytel z tenkého, lehkého plátna, p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>třeného rostlinným lepidlem. Horký vzduch, stoupající z ohne, pytel napjal a dodal mu zhruba tvar koule. A touhu vzlétnout… Ve tme pod větvemi blízkého jadlu jsem objevila lehkou lavičku s otvorem upr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>střed, pod nímž byla upevněna velká láhev naplněná tou látko</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>, která čas od času způsobí požáry západních bažin. Je to tak</emphasis><emphasis>ová</emphasis><emphasis> tmavá, pác</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>noucí tekutina, která plave na povrchu vody. Když </emphasis><emphasis>se</emphasis><emphasis> ukáže v některé části močálu, všechno tam hyne, rostliny, ry</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>y, </emphasis><emphasis>žá</emphasis><emphasis>by… Všechno udusí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co to ti dva chystají? K čemu ta láhev? Nebyla z kůže ani ze s</emphasis><emphasis>kla,</emphasis><emphasis> ba ani ze dřeva. Znala jsem tu věc jen z knih. Tam se p</emphasis><emphasis>íš</emphasis><emphasis>e </emphasis><emphasis>o ob</emphasis><emphasis>rovských plodech stromu ganego, velikého jako hora, jenž roste </emphasis><emphasis>u hor</emphasis><emphasis>kých jižních moří v místech, kde země ve vzteku vychrlila poto</emphasis><emphasis>ky lávy</emphasis><emphasis> jen tak, aniž by si k tomu vytvořila poctivou sopku, a zap</emphasis><emphasis>omněla v </emphasis><emphasis>nich nesmírně odolná semena podzemního stromu. Ganego znamená</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zr</emphasis><emphasis>â</emphasis><emphasis>nsky Kosti země. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Albethaneu se ten výraz objevuje dost často. </emphasis><emphasis>S</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ena</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsou tak odolná, že si některá z nich uchovala ž</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>votaschopn</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>st i v tom strašném žáru a po staletích vyklíčila a pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>drala se tuhým krunýřem k povrchu. Láhve z plodů ganega</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsou n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>zničitelné a lehké. Pouštní kočovníci na jihu prý se kvůli nim dok</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>žou zabíjet!</emphasis></p>
<p><emphasis>Zaposlouchala jsem se do hovoru mužů u ohně. Mumlali smě</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>ná, nesmyslná zaříkání. Naprosto neúčinná. Kromě toho se ti dva vůbec neuměli soustředit. Co chvíli se hádali a křičeli na sebe. Z těch sporů jsem brzy pochopila, co hodlají podniknout. Ta velká kulatá věc měla být vzducholoď. Něco, co létá a vozí lidi. U všech bohů, to jsou nápady! Zkusila jsem si jen tak z hlavy propočítat, jestli mají naději. Nejsem moc dobrá v počtech, ale tak zhruba mi vycházelo, že by se jim mohlo podařit vzlétnout. I bez čarování. A ještě líp se jim podaří za chvíli spadnout.</emphasis></p>
<p><emphasis>Je na čase seznámit se. Vylezla jsem z keřů a zamířila k nim. Měli oči oslněné ohněm, takže mě uviděli, až když jsem byla těsně u nich. Vypadali oba skoro stejně, mladí, zarostlí, hubení. Jeden si z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>clonil oči rukou a vyjekl: „Faitone! Víla!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Víly se bojí ohně,“ řekla jsem. „Kdy se chystáte letět?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Teď si protřel oči ten druhý, o něco starší a s delšími vousy. „Co jsi zač?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Potřebuju se dostat hodně rychle do Galturu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Paiton se ohlédl na svého druha. „</emphasis><emphasis>Darl</emphasis><emphasis>í, slyšíš? Ona snad tomu</emphasis><emphasis> vy</emphasis><emphasis>nálezu věří!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Darlí si podrbal obočí. „První člověk v Simurlii, který věří v l</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>tání!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„V</emphasis><emphasis>lastně pocházím z Ulmie,“ upřesnila jsem. „Na tom ale nez</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>leží</emphasis><emphasis>. Po</emphasis><emphasis>letíte? Mám naspěch!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Víš jistě, že nejsi víla?“ ujistil se Fa</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ton.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Docela jistě. Jak dlouho vám vydrží ta ganegová láhev?“</emphasis></p>
<p><emphasis>S</emphasis><emphasis>vo</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ně užasli. „Ty se v tom vyznáš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Už vás chvilku pozoruju.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dáme se do toho,“ ozval se Barií netrpělivě. „Faitone, ta holka </emphasis><emphasis>moc </emphasis><emphasis>neváží, i když není víla!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Možná se zabijeme,“ varoval mě Faiton.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nezabijeme,“ prohlásila jsem pevně.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Možná zabloudíme, zanese nás to jinam,“ pokračoval.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vítr fouká správným směrem,“ nedala jsem se. A kdyby ne </emphasis><emphasis>pře</emphasis><emphasis>svědčím ho…</emphasis></p>
<p><emphasis>„Můžeme uhořet,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přisadil si Darlí.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Neuhoříme,“ řekla jsem. „Už se hrozně těším.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ženská, která si neplete směry a nebojí se létat,“ bručel si Faito a šel pro lavičku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Připoutali ji k plátěné kouli sítí z vláken kaktusu orob. Určit</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> kvůli tomu museli uspořádat výpravu na jih, do pouští a k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mořím</emphasis><emphasis>!</emphasis></p>
<p><emphasis>Lavička byla natřena něčím nehořlavým. Nasedli každý do je</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>noho rohu, přivázali se důkladnými řemeny. Hbitě jsem se usadila před Darlím – připadal mi o něco lehčí. Oheň mě pálil do pravé tváře. Jakpak ho chcete uhasit, chlapci? Faiton dlouhým nožem přeťal je</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>no ze tří lan, poutajících vzdušnou loď k ohrádce, Darlí na druhý pokus provedl totéž s druhým, ale na třetí lano nikdo nedosáhl. Tak jsem zařídila, aby prasklo samo. Vznesli jsme se prudkým skokem. Taktak se mi povedlo uhasit oheň, na který ani jeden z těch nadšenců nepomyslel! Vítr se do nás opřel a hnal nás k jihu. Líbilo se mi to. Pořád jsme stoupali, temné lesy i vesnice, v nichž slabounce blikala okna, jsme nechali hluboko pod sebou.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Darlí, připrav se,“ křikl Faiton. „Podpal láhev, jakmile přest</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>neme stoupat!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Z ganegové láhve trčel knot, vyztužený kovem. Darlí sáhl do kapsy a ztuhl. „Z-zapomněl jsem křesadlo!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Faiton chviličku mlčel. „Tak to tedy daleko nedoletíme,“ p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dotkl pak vyrovnaným hlasem. „Tahle bublina nemá křídla, bratří</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ku.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Myslíš, že ten plamínek by nás opravdu udržel nahoře?“ ze</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ta</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>a jsem se.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Do rána určitě,“ tvrdil Faiton. „Jenom je potřeba směrovat v</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>ec</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>no teplo do toho vaku nad námi.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jak to míníš zařídit?“ zajímala jsem se.</emphasis></p>
<p><emphasis>Faiton se ošil. „Tady jsme si chtěli trochu vypomoci m</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>g</emphasis><emphasis>ií…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Aha.“ Div jsem se nerozesmála.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stoupání se zastavilo. Letěli jsme dost rychle, přímo na jih</emphasis><emphasis>. Za</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lila jsem vršek knotu. Hořlavá tekutina se prodrala nahoru</emphasis><emphasis>, pla</emphasis><emphasis>men byl nečekaně vydatný.</emphasis></p>
<p><emphasis>Faiton si zakryl tvář. „Uf, to ale pálí!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Je to oheň,“ poznamenala jsem nevinně. Mě pochopitelně nep</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lí chránila jsem se polovičním štítem. Takhle bylo teplo docela př</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>jemné. Nechala jsem Faitona chvilinku trpět, protože jsem měla p</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis> ruce práce s nasměrováním plamene. Vítr mi dělal schválnosti a já ho nechtěla moc rozzlobit. Nakonec se mi to podařilo. Zvládla jsem plamen a přesunula část štítu před Faitona. Naše loď zamířila kjihu</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co si to pořád prozpěvuješ?“ zeptal se Darlí.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ty jsi snad slepý, bratříčku,“ broukl Faiton. „Kdo zapálil ten oheň? Kdo mu dal správný směr?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Darlí se ode mě odtáhl, jak jen dokázal. „Ona?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jak se vůbec jmenuješ, ty malá vědmo?“ zeptal se Faiton.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jsem čarodějka. Z Chranowa,“ opravila jsem ho. „Jmenuju se Daidrax.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Čarodějka!“ zasténal Darlí.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Uklidni se. Vždyť jste chtěli použít magii,“ řekla jsem mu. „Jenže vaše zaklínání by se hodilo leda</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako rozpočitadlo pro děti.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Proč ale, ženská, nelétáš na koštěti? Nebo na suché větvi z j</emphasis><emphasis>il</emphasis><emphasis>gu nebo tak nějak slušně?“ zvídal Faiton.</emphasis></p>
<p><emphasis>„To budou nejspíš jen pověry. V celé chranowské knihovně ani v Albethaneu jsem nenašla jediné zaklínadlo pro létání.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Faiton se hlasitě nadechl. </emphasis><emphasis>„Albeth</emphasis><emphasis>aneum? Děvče, víš vůbec, o </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> mluvíš? Slyšela jsi někdy o řeči </emphasis><emphasis>Zrân</emphasis><emphasis>?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Á</emphasis><emphasis>, vzdělanec,“ ušklíbla jsem se. „Pocházím z toho národa.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Lavička se zakymácela při poryvu větru. Darlí mě k sobě přitiskl</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> M</emphasis><emphasis>ěl</emphasis><emphasis> sice strach z čarodějnic, chudák, ale jeho ruce věděly líp, co maj</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ělat.</emphasis><emphasis> Příkazy k nim přicházely asi přímo ze srdce, ne přes váhající my</emphasis><emphasis>sl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Faiton se mračil. „Prozradíš mi, děvenko, co tě táhne do Galtu</emphasis><emphasis>ru?</emphasis><emphasis> Takové jako ty tam upalují na hranici. Jednou jim od toho c</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>tlo</emphasis><emphasis> půl města, ale Haifuxar si n</emphasis><emphasis>edá pokoj! Nenávidí čaroděje.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nenávidí všechno, čemu nerozumí. Tebe by dal upálit se m</emphasis><emphasis>nou,“</emphasis><emphasis> prohlásila jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Máš pravdu,“ přikývl a rychle se přidržel sítě, jak se při tom zhoupl</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Slyšel jsem, že čarodějům dá nejdřív vyříznout jazyk, než je přivážou ke kůlu,“ ozval se Darlí. Zuby mu zajektaly hrůzou z té představy.</emphasis></p>
<p><emphasis>„A</emphasis><emphasis> výšek se nebojíš, to je zvláštní,“ podotkla jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>„A</emphasis><emphasis> proč? Zabít se pádem z výšky je krásné!“</emphasis><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(48)</emphasis></strong><strong><emphasis>Temní z Galturu</emphasis></strong></p>
<p>Ysquanir uchopil rozžhavený kov a otiskl do něj narudlou stopu země ze své pravé dlaně. Ikvaro vykřikl.</p>
<p>„Tiše!“ uklidnil ho jeho nový pomocník. „Ať nás nikdo neuslyší… Mě to nepálí.“</p>
<p>„Proč jsi to udělal?“</p>
<p>Ysquanir krátce zaváhal, a potom mu mezi usilovným bušením kladiv vyprávěl, co se mu přihodilo v Zaentii. „Vracím kovu moc země, ze které byl vyrván,“ dokončil.</p>
<p>Pracovali na meči v tajné dílně, ponořené do svahu Galturského kopce, zarostlé odolnými keři s trnitými větvemi, rdejžím a svíjcem. Vlastně na tom trvala Okri. Nedůvěřovala tovaryšům a učedníkům.</p>
<p>„Vždycky tě někdo zradí, a podzemní páni si snadno nacházejí spojence,“ pravila s trpkým úsměvem. „Jejich odměny musí být úžasné, když se kdekdo nechá zlákat…“</p>
<p>„Jenom jejich sliby,“ opravil ji Ysquanir.</p>
<p>Ikvaro si myslel, že jeho nepřítomnost ve velké dílně bude nápadnější než cokoli jiného, ale mlčel. Neměl ve zvyku odporovat sve ženě.</p>
<p>Prvního dne musel Ysquanir mistra zbrojíře několikrát vyhnat, aby se aspoň zašel podívat do velké dílny a prověřit, jak jeho chlapci pracují. Pak Ikvaro zjistil, že na pomocníky musí dohlížet, a chodil na ty krátké procházky bez pobízení. Časem objevil, co Ysquanir v té době provádí. To se vrátil o něco dřív, neboť v dílně všechno šlo, jak mělo, a spatřil, jak Ysquanir pečlivě vyšlapává cestičku po vnitřní straně kruhu, který nakreslil na hliněné podlaze, ještě než zahájili svou práci. Zvedl hlavu, když zaslechl Ikvarovy kroky, omluvně se usmál, ale nepřestal si mumlat v cizí řeči. Zbrojíř ukázněně vyčkal, až čarování dokončí a pozve ho dál.</p>
<p>„Díky, žes nespěchal,“ řekl Ysquanir. „Musím ten kruh upevňovat. Kolem nás je spousta temné síly, která se ho snaží narušit.“</p>
<p>„Kdybych se s jejími sluhy nepotkal tváří v tvář, považoval bych tě za podvodníka,“ poznamenal Ikvaro. „Dávej přitom pozor na oheň, ano?“</p>
<p>„Dávám.“ Ysquanir zaujal místo pomocníka. „Ty mi nevěříš? Proč tedy plýtváš silou a penězi? Suroviny z Lahne-Yutienu jsou drahé!“</p>
<p>„Možná mě láká samotná práce.“ Ikvaro pokrčil širokými rameny. „Vytvořit dokonalou zbraň pro dokonalého bojovníka… Ale nedá se říct, že bych ti nevěřil. Jen se snažím zachovat si zdravý rozum.“</p>
<p>„V Metqu jsi poznal, k čemu je zdravý rozum,“ ušklíbl se Ysquanir. „Nepomůže ti.“</p>
<p>„Neposkytl jsi mi žádný důkaz o tom, ze které strany přicházíš,“ pravil zbrojíř. „To, co vykládá Okri, je pěkné, ale uplynulo třináct let. Lidé se mění. Bojovníci mění strany… Tenhle pohled si schovej pro ženy, na mě nepůsobí.“</p>
<p>Ysquanir se zasmál. „No dobře, nedůvěřivý zbrojíři… Nepij tu vodu!“</p>
<p>Ikvaro při jeho náhlém výkřiku prudce zvedl hlavu od korýtka, které přivádělo tenký pramínek vody z potoka přímo do dílny. „Proč? Otrávil jsi ji?“</p>
<p>„Ne, začaroval,“ odvětil Ysquanir mrzutě. „O nic nejde, jen jsem se polekal. Budeš divoký. Okri se bude divit.“</p>
<p>„Nebude jí to vadit,“ řekl klidně Ikvaro a nabral si vodu do dlaně.</p>
<p>Následujícího dne vstával pozdě a trochu ztěžka. Jeho žena se ještě spokojeně převalovala v posteli, zmožená náročnými nočními hrami. V tajné dílně bylo vše připraveno, oheň hořel a pomocník čekal.</p>
<p>„Nelhal jsi,“ broukl Ikvaro. „Není to marné, takové kouzlo, ale ne pro každou noc… Už nejsem mladý.“</p>
<p>„Běž se podívat do velké dílny!“ Ysquanir zvedl pohled od svých příprav a potutelně se usmál. „Způsobil jsem ti vážné ztráty. Polovina mládenců ještě nepřišla do práce. Nemysli si, že jsou na tom líp než ty.“</p>
<p>„K čemu to je dobré?“</p>
<p>„Potřebuju silnou vodu.“</p>
<p>Ikvaro zakroutil hlavou a chopil se svých nástrojů.</p>
<p>Později si všiml, že stěny dílničky i keře, jimiž byla obrostlá několikrát za den jako by zmizely. Viděl až k domu, a chvílemi až k plotu svého pozemku. „Co to má znamenat?“</p>
<p>„Musím se občas přesvědčit, že nás nikdo nesleduje,“ odpověděl Ysquanir.</p>
<p>Ikvaro jen pokývl. Co bych také čekal, když pracuju pro čaroděje… Hm. Pro chudého čaroděje. Proč si nevyčaruje peníze? Ostýchal se na to zeptat. Ten mladík se mu líbil. Cítil, že pod tvrdou slupkou je zranitelný, možná víc než jiní lidé. Určitě neměl snadný život. I bez těch tajemných úkolů.</p>
<p>Večer Okri nebyla u stolu. V ložnici se mu pak pověsila na krk, a vzlykajíc vyprávěla, jak po poledni chtěla zajít do tajné dílny, podívat se, jak jejich práce pokračuje, a dílna tam <emphasis>nebyla</emphasis>! Prostě nebyla!</p>
<p>„To je jenom čarování,“ zamumlal Ikvaro. „Nic si z toho nedělej.“</p>
<p>„Mám strach!“ Okri si utírala slzy. „Víš, tu noc… Ebech ho <emphasis>poslouchala</emphasis>! Pamatuješ se na Ebech?“</p>
<p>„To svědčí o jeho síle,“ podotkl Ikvaro. „Ebech byla přesvědčena, že tě zachránil. Ty vlastně také.“</p>
<p>„Chtěla bych vidět Daidrax,“ vzdychla Okri.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Pátého dne v každém týdnu se ve městě konal trh. Okri vyrazila se dvěma služebnými a nosičem dolů do Obchodní čtvrti. Na kraji Zlaté čtvrti ji dohonil Ysquanir. „Smím jít s tebou?“ zeptal se. „Jako za starých časů…“</p>
<p>„Nepozná tě někdo?“ polekala se.</p>
<p>„Nemyslím. Kdopak by mě tu znal. A čarovat nebudu,“ dodal tišeji, aby ho služebné nezaslechly. „Mistr mi napsal, co mam koupit. Nástroje, příměsi… Vždyť víš.“</p>
<p>„Dal ti peníze?“</p>
<p>„Ne, předpokládal, že půjdu s tebou.“</p>
<p>„Tak pojď,“ rozhodla, ale po zádech jí přeběhl mrazík. Na ty chvíle na seilanghinském tržišti měla pěkné vzpomínky, což o to, ale jak děsivě to potom všechno skončilo! Vlastně… Vlastně to pořád ještě neskončilo, no ne? „Vyprávěj mi o Daidrax,“ řekla. „Jak vypadá, jaká je…“</p>
<p>„Už jsem ti všechno pověděl,“ namítl.</p>
<p>„Pověz mi to ještě jednou.“</p>
<p>„Dobře.“ Pustil se do vyprávění o všem, co s Daidrax prožil, o tom, co mu o sobě prozradila. Okriaxea měla chvílemi zvláštní pocit. Mluvil o její dceři, jako by ji miloval. Snad spolu něco neměli! Je přece tak mladá… Znepokojovalo ji to, ale bála se zeptat.</p>
<p>Procházeli trhem, paní vybírala, služebné a nosič se brzy prohýbali pod tíhou ovoce, pečiva, čerstvého masa, zeleniny i látek a dalšího zboží. Ysquanir zjistil, že některé z věcí ze svého seznamu tady nesežene, a na radu jednoho z místních, levnějších zbrojířů, o nichž mluvil Ikvaro při jejich prvním setkání, vyrazil do Černých uliček, kde sídlili galturští alchymisté. I za bílého dne tu bylo šero a pusto, jen tu a tam se kolem nároží protáhl člověk s uhýbajícíma očima nebo s tváří zakrytou kápí a spěchal za svými záležitostmi, zdánlivě si nevšímaje okolí. Mihlo se pár koček, připomínajících zakleté nebo přestrojené vědmy, hubený pes se pokusil vetřelce pokousat, ale stačil významný pohled, a pes se stáhl do průjezdu, páchnoucího letitou špínou.</p>
<p>Na začernalých dřevěných vratech velkého domu v nejtemnější z uliček Ysquanir objevil vyrytý znak alchymistů a pod ním jméno mistra a majitele domu. Sokort. Dobré jméno pro temného čaroděje! Pohlédl na jedovatě zelené klepadlo, bez dotyku ruky je nadzvedl, ale vrata se rozlétla, než stačil zaklepat. Za nimi stál muž v černém, s pichlavýma očima pod střechou špičatého klobouku. Jeho vous se vlnil, jako by v něm žila maličká zvířátka a neustále se proháněla nahoru a dolů.</p>
<p>Ysquanir se uklonil. „Hledám někoho, kdo mi prodá tyhle příměsi do kovu,“ podal černému muži lístek.</p>
<p>„Ach. Ikvaro se pouští do něčeho lepšího,“ pravil muž. „Poznám jeho písmo. Poslal tě přímo za mnou, nebo jsi tu náhodou?“</p>
<p>„Náhodou. Jeden zbrojíř na trhu mi poradil, že mám zajít do téhle čtvrti. Na tvých dveřích jsem uviděl znamení alchymisty…“</p>
<p>„Nikdo tě před touto končinou nevaroval?“ ušklíbl se <emphasis>alchymist</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>„Aby ne. Vaše uličky jsou opravdu hodně tmavé… Měl jsem se bát?“</p>
<p>„Jsi nový Ikvarův pomocník?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„K čemu tyhle vzácné prášky potřebuje?“</p>
<p>„Nevím. Dělá nějaký meč na zakázku.“ Ysquanir si netroufal příliš lhát. Muž v klobouku byl nepochybně čaroděj, a měl tudíž bystřejší smysly než jiní.</p>
<p>„Nikdy nepotřeboval magická barviva,“ zabručel galturský čaroděj. „No, pojď dál. Musím je vyhledat. Takové věci nestojí v krámě na přední polici.“</p>
<p>Ysquanir ho mlčky následoval. Temný mistr čaroděj naštěstí nemohl tušit, že o většině požadovaných příměsí se píše ve zrânských knihách v Šadvu, kde se najdou četné zmínky o umění dávných řemeslníků. Nemohl znát ani zrânská zaklínadla pro posílení účinku zbraní. Ty vzácné prášky totiž nestačí ke kovu jen přidat; je potřeba je také správně oslovit…</p>
<p>Mistr přecházel po své dílně, rozlehlé, chmurné, v rozích vyzdobené pavučinami s obrovskými pavouky, s podlahou pokrytou tajemnými obrazci. Pokud Ysquanir stačil postřehnout, měly na návštěvníka pouze udělat dojem, jinak byly k ničemu, neboť se bez ladu a skladu překrývaly a navzájem rušily. Na pracovním stole hořelo, plápolalo, bublalo v kádinkách a syčelo unikající parou, světélkovalo. Celá dílna nepříjemně páchla.</p>
<p>„Ano, jedině Ikvaro se pustí do zakázky čaroděje,“ mumlá Sokort. „Nevíš, hochu, kdo si tu zbraň objednal?“</p>
<p>„Ne. Mluvili spolu za šera, skoro za tmy… Byl to čaroděj?“</p>
<p>„Kdo jiný. Ikvaro by si takové věci sám nevymyslel. Tajné knihy on nečte.“ Mistr sypal do papírových sáčků různobarevné prášky a mumlal si u toho pod vousy. „Hotovo,“ prohlásil konečně. „Vyřiď Ikvarovi pozdrav od Sokorta, a také jednu radu. Ať si na toho zákazníka dá pozor!“</p>
<p>„Vyřídím,“ slíbil Ysquanir. Pečlivě uložil sáčky do míšku, zaplatil, kolik čaroděj požadoval, a vyšel z domu. Spěchal tmavou, nepřátelskou ulicí, aby už byl na slunci.</p>
<p>„Ničeho sis nevšiml, mistře?“ oslovil Sokorta jeho žák, rozježený, vyhublý mladík, který se po celou dobu schovával v koutě za policemi.</p>
<p>„Čeho? Že se v Galturu objevil nový, chytrý čaroděj? Že si objednal zbraň, která by mohla zabíjet i tyrptyrgy?“</p>
<p>„Nedotýkal se dveří, když jimi procházel. Dělal, že klade ruku na kliku, ale nesáhl na ni. Otevíral si <emphasis>jinak</emphasis>.“</p>
<p>Mistr Sokort na žáka okamžik nechápavě hleděl. „Nesmysl! Já nic necítil!“</p>
<p>Žák pokrčil rameny. „Nenechal po sobě ani stopu na klepadle. Nejspíš věděl, proč. Neměl bych navštívit zbrojíře Ikvara?“</p>
<p>Sokort se rozchechtal. „Je vidět, že ho neznáš! Tomu nenaženu strach ani já, chlapče! To nic, jsi všímavý. Zasloužíš pochvalu… Pro dnešek máš volno.“ Jeho smích zněl nuceně a úplně postrádal jakékoli veselí.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Korren stál u okna pronajatého pokoje ve druhém patře hostince na Trhovém náměstí a pozoroval hemžení pod sebou. Nebyl oblečen jako vznešený dvořan, ani jako lesní lupič; tady a teď měl jiný převlek. Občas se musel vydávat i za obyčejného člověka, přestože se mu to zajídalo, ale jinak by se těžko dozvěděl všechno, co pro svůj úkol potřeboval.</p>
<p>Tak vida, Okriaxea Ikvarova má nového sluhu. Odkud já toho chlapa znám? Teď se domlouvá se zbrojířem… Kam to jde? Aha, Černé uličky! K čarodějům, k těm podvodníkům, co se nazývají alchymisty nebo hvězdopravci, aby unikli hranici. Mizerové. Ušklíbl se. Někteří ale jsou užiteční mizerové! Někteří z nich dokonce patří pomocníkům velkého <emphasis>otevírače</emphasis> Korrena… Za kým má Okriaxein sluha namířeno? Kde já jen ho viděl! U dvora to zaručeně nebylo… Korren usilovně vzpomínal. Tvrdá tvář, jiskřivé oči…</p>
<p>Neznámý se blížil k Černým uličkám. Vtom jeho pružný krok Korrenově paměti něco napověděl. Vandrák v lese! Ten bývalý ulmijský voják! Muž, který mi směšnou sázkou vyrval Tikach a unikl!</p>
<p>Oholený a ve slušných šatech vypadá docela jinak. Hm, když královu přítelkyni přivedly stráže do paláce, nebyl s ní a ona o něm nemluvila. Ten chlap je podezřelý! A mohl by hrát v nadcházejících událostech důležitou roli!</p>
<p>Nesmí se mi ztratit. Nesnáším, když se mi podezřelí ztrácejí jako se mi tehdy před lety ztratilo dítě Okriaxey a Aiturmea. Matka nedorazila do Galturu, porodila cestou! A dítě údajně zahynulo při zkáze Metqu, pch. Tomu tak věřím! Byla to prý holčička. To určité! Můj pán tvrdí, že Albethaneum bylo navzdory všemu přeloženo, a že proti němu a jeho druhům stojí zrânská moudrost… Záhady, samé záhady. Kdybych mohl všechny podezřelé zavřít do hladomorny, občas je zavést do mučírny a pohrát si s nimi! Jenže Tikach je na stráži a nedovolí to. Copak se té vědmy nikdy nezbavím? První pokus nevyšel, druhý se chystá. Korren se potměšile uchechtl. A tentokrát neponechám nic náhodě. Musí to vyjít! Princezna Amajri mi pomůže, a vůbec o tom nebude vědět! Jen aby to Sokortův člověk někde nevyžvanil!</p>
<p>Vrátil se do přítomnosti. Co teď? Sokort mi zjistí, koho můj známý ve čtvrti čarodějů navštívil. Na toho pak uhodím. Obviním ho z čarodějnictví, on mi návštěvníka radši prodá… Korren si spokojeně zamnul ruce. Je to docela jednoduché.</p>
<p>Ale tak snadné to nebylo. Při večerní schůzce v hostinci Sokort Korrenovi oznámil, že podezřelý muž se vydává za pomocníka zbrojíře Ikvara, že byl u něj a koupil zvláštní přísady do kovu na výrobu velmi zvláštní zbraně. Potíž je v tom, že Ikvaro je pod královou ochranou a obvinit mistra nebo jeho pomocníka není jen tak.</p>
<p>Korren přecházel po vrzavé podlaze najatého pokoje a v prstech svíral hrdlo láhve zvláštního bylinkového vína, které pro něj Sokort vyráběl. Bylo v Galturu zakázané právě tak jako čarodějnictví. Sokort s lehkým znepokojením sledoval hladinu v láhvi.</p>
<p>„Radši už nepij,“ ozval se mírně.</p>
<p>„Tohle mi pročistí mozek,“ řekl Korren. „Jako bych se prodíral mlhou, ale přitom vím, že se v ní něco skrývá, něco určitého, něco, co nám docela jistě pomůže…“ Sedl si, natáhl nohy a začal se kolébat na židli. „Ten chlap, ten Ikvarův pomocník. Je mi povědomý, ale ne jenom z toho lesa. Musel jsem ho vidět už předtím.“ Bylo vidět, jak usilovně pátrá v paměti.</p>
<p>Sokort pokrčil rameny. „Když tak skvěle zachází s mečem, bude asi voják. Tos říkal sám. A možná ulmijský voják. O ulmijském vojsku se povídaly divné věci. Něco o čarodějích, kteří vyvolávali u vojáků šílenství…“</p>
<p>Korren se na židli prudce zhoupl dopředu, div nepřepadl. „To je ono!“ zařval. „Je to on! Viděl jsem jeho obrázek, protože ho dostali královi gardisté a všechny městské stráže!“ Vyskočil a plácl čaroděje po rameni. „Je to hledaný zločinec, Sokorte!“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(49)</emphasis></strong><strong><emphasis>Haifuxarovo tajné vězení</emphasis></strong></p>
<p>Tikach opustila královu ložnici a v rozevlátém domácím rouchu se vydala dolů po točitém schodišti, přístupném tajným vchodem za rozšklebenou soškou příšery, připomínající tyrptyrga. Klíč byl uložen v tlamě, neustále hrozící sklapnutím čelistí. Tikach sestoupila až do podzemních pater paláce.</p>
<p>Chodby v těch místech byly stejně zdobné a udržované jako nahoře, snad dokonce čistší a světlejší, neboť na osvětlení si tady v podzemí dávali opravdu záležet. Potkávala mlčenlivé služebnictvo a stráže, jež jí s úklonou ustupovaly z cesty. Věrní nebo zmrzačení. Někdy obojí. Některým chyběl rozum, jiným zase jazyk. Nikdy se nedostanou na svobodu, na povrch, na slunce.</p>
<p>Haifuxar, chytrý a lstivý král, nyní tvrdě spící po malinko vylepšeném víně, o utajených prostorách svého paláce nikomu neřekl. Věděli o nich jen ti, kdo tu byli navždy uvězněni, a věrní dozorci, kteří se vlastně od vězňů tolik nelišili. Kromě nich a krále o tajném vězeni věděla už jenom Tikach. Tedy, přinejmenším si myslela, že je jediná. Celá léta hledala vchod, naslouchala, dívala se, četla lidem z tváři, prokazovala drobné laskavosti tam a onde. Léta si získávala důvěru vězňů a sloužících. Král Haifuxar učinil všechna možná opatření, ale nemohl počítat s trpělivostí své milenky a přítelkyně, která se podobala tiché vytrvalosti vody, po staletí narážející do kamene. A nikdy ho nenapadlo, že by Tikach ty ubožáky dokázala přimět, aby ji milovali…</p>
<p>Zašátrala za obrazem, znázorňujícím dávnou bitvu, vytáhla další klíč a otevřela nejbližší dveře.</p>
<p>„Kdo je to?“ zavolal jasný mladý hlas z hloubi pokoje, rozděleného brokátovými závěsy a vyšívanými rohožemi, pokoje bez oken, zato se spoustou svícnů a olejových lampiček, který byl v tuto noční dobu osvětlen lépe než za dne.</p>
<p>„Já,“ odpověděla Tikach. „To jsem já, má milá.“</p>
<p>Princezna Amajri vystoupila zpoza rohože, kryjící zadní stěnu knihovničky. Tikach bylo známo, že ta skříňka obsahuje víc zakázané magie, než celý Galtur, počítaje v to i knihovny alchymistů z Černých uliček. Naneštěstí nebyla ubohé vězeňkyni k ničemu. Amajri neměla ani špetku nadání.</p>
<p>„Co se děje, drahá macecho?“ zeptala se Amajri, hezká, bledá dívka se zlatými vlasy sepjatými do přísného uzlu.</p>
<p>„Tu macechu si nech,“ ušklíbla se Tikach. „Tvůj otec se nikdy neožení. Se mnou ani s jinou. Po jeho smrti vypukne v zemi bez krále zmatek, boje o trůn bez mužského dědice, poteče krev, a on se na to bude z podsvětí dívat a báječně se pobaví.“</p>
<p>„Proč s ním jsi, když ho nenávidíš?“</p>
<p>„Nenávidím? Kdepak. Je mi ho líto, protože je bezmocný proti osudu, příliš moudrý, aby se oddával dvorským intrikám, a příliš laskavý, aby dokázal pořádně zatočit se zrádci. A mám ho svým způsobem opravdu ráda… Poslyš. Něco se děje, a tentokrát se zdá, že nejde o žádný planý poplach. Chystají se tě zabít.“</p>
<p>„Kdo?“ Dívka se nepolekala. Vždycky měla pro strach uděláno. Léta vzdorovala svému otci a tvrdě projevovala nesouhlas s pronásledováním čarodějů v Simurlii. Stala se spojenkyní čarodějů, scházela se s nimi a pomáhala jim, kde se dalo, a ani se s tím příliš netajila. Její královský otec se dlouho pokoušel vyjít s ní po dobrém, vysvětloval, přesvědčoval, potom hrozil, a nakonec se jeho trpělivost vyčerpala. Amajri velmi překvapilo, když ji dal uvěznit, a o něco později se podivila ještě víc, když se jednoho dne v jejím podzemním pokojíku objevila Tikach s čerstvým ovocem, knihami, vínem a novinkami ode dvora a ze světa. Nezmínila se však o východu z vězení a princezna byla příliš hrdá, aby se vyptávala otcovy milenky. Z téhož důvodu se otci o jejích návštěvách nikdy nezmínila. Připadalo jí to, jako by na něj za zády vyplazovala jazyk.</p>
<p>„Jde po tobě Korren. Slouží podzemním pánům, teď už si tím jsem jistá. Nepozoruješ na sobě nějaké nezvyklé příznaky?“ Pátravě se zahleděla do pravidelné, jasné tváře Amajri.</p>
<p>„Ano. Slabost. Závratě. Vidiny,“ vypočítala dívka. „Na tom ale není nic zvláštního, když jsem tady takovou dobu zavřená… Žádný jed v jídle, dávám si pozor.“ Protáhla si krk, usmála se. „Přemýšlela jsem o tom mladém muži, který tě zachránil. Zdálo se mi o něm. Neměl ale vousy, nejspíš si je oholil. Neřekla jsi mi, jak je vysoký. Tobě možná tak velký nepřipadal, když jsi sama dlouhá.“</p>
<p>„Zvláštní,“ řekla Tikach. „Nikdy jsi neměla schopnost <emphasis>vidění</emphasis>.“</p>
<p>Amajri mávla rukou. Jí to zas tolik zvláštní nepřipadalo. Přečetla spoustu magických knih, no ne? „Tak Korren mě chce zabít? Proč?“</p>
<p>„Proč? Třeba aby vyděsil tvé bílé přátele. Aby je vyhnal z města. Nebo… nebo chce z vraždy obvinit někoho nepohodlného. Nějakého čaroděje. Nebo mě.“ To bylo vlastně nejpravděpodobnější, vzhledem k neúspěchu s únosem…</p>
<p>„To mi moc nelichotí,“ prohlásila Amajri střízlivě. „Zajímám ho jenom jako mrtvola.“</p>
<p>„Vždycky jsi byla bystrá,“ ušklíbla se Tikach. „Všímej si nových tváří mezi služebnictvem. Mezi strážemi. Nikomu nevěř. I mezi známými mohou být zrádci. Některým z nich má Korren ještě pořád co nabídnout.“</p>
<p>„Nemám zbraň.“</p>
<p>„Proto jsem přišla. Vezmi si dýku. A pro jistotu si dej do vlasů tuhle jehlici. Je na ní jed, pozor, nesundávej tuhle malou čepičku, ať se neškrábneš! Zabíjí okamžitě.“</p>
<p>„Vysvobození… Pro mě by to bylo vysvobození,“ zašeptala dívka. „Nikdy jsem se tě na to nezeptala, ale teď… Proč mě nepustíš na svobodu? Určitě bys to zvládla!“</p>
<p>„Mám úkol, a ten nesmí být ohrožen,“ řekla Tikach. „Král by v tvém útěku rozpoznal mou ruku, není hloupý.“</p>
<p>„Pořád mluvíš o úkolu… Nezdá se mi, že by jedna vědma něco zmohla proti podzemním pánům!“</p>
<p>Tikach se neurazila. „Neřekla jsem, že se proti nim postavím sama! Zatím nevím, kdy tě budu moci vyvést na světlo. Opravdu. Ale udělám to, jakmile to jen bude možné.“ Vyhlédla na chodbu. Ticho, nikde nikdo.</p>
<p>„Počkej,“ šeptla Amajri. „Kdo je ten mladý muž? Určitě se mi něm zase bude zdát!“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ysquanir se vzbudil s pocitem, že není v pokoji sám. Psi neštěkali, vrátka nezaskřípala, ochranné kouzlo na dveřích zůstalo neporušeno jinak by ho varovalo vrzavým zakvílením. Posadil se a přikázal svícím v masivním mosazném svícnu, aby se rozžaly.</p>
<p>Vetřelec seděl v čalouněném křesle a usmíval se.</p>
<p>„Ty?“ Ysquanir si protíral oči. „V mé ložnici?“</p>
<p>„Co je na ložnici špatného?“ Tikach změnila polohu nohou, usadila se pohodlněji. „Neměls chodit do města, můj milý. Korren otevírač tě poznal, a jen jsi zamířil do čtvrti čarodějů, vytušil nebezpečí.“</p>
<p>„To je ten muž, který se vydává za lupiče,“ vzpomněl si Ysquanir. „Co všechno ví?“</p>
<p>„To, co mu Sokort prozradil. Jsi v nevýhodě. Korren má dobrou paměť. Vzpomene si, že nejsi jen vandrák, který to umí s mečem. V Simurlii tě hledají jako zločince, a on teď ví, že jsi čaroděj. Uteč! Hrozí ti strašná smrt.“</p>
<p>„To mi hrozí neustále.“</p>
<p>„Jistě. Kdo to ví lépe než já!“ Přistoupila k lůžku, položila mu ruce na ramena. „Aiturme doplatil na nedostatek prozíravosti svých rodičů. Temní ho našli a zničili… Nemohla jsem dopustit, aby se to stalo i tobě.“</p>
<p>Na chvíli ztratil řeč. „Moje matka!“ vyhrkl. „Napadlo mě to už tam v lese, ale… Jsi opravdu moje matka? Vypadáš spíš jako má sestra!“</p>
<p>„To my vědmy tak děláme,“ usmála se Tikach v slzách, které jí neuvěřitelně slušely. „Mládí a půvab přinášejí ženě výhody.“</p>
<p>„Zádné takové zaklínadlo neznám!“</p>
<p>„Nikdy jsi ho nehledal. Nepotřebovals ho. Jsi muž v plné síle, a ještě dlouho budeš… Pokud se ti podaří uprchnout.“</p>
<p>„Nebudu utíkat,“ prohlásil vzdorně. „Musím mít ten meč.“</p>
<p>„Zařídím to!“</p>
<p>„Nemůžeš. Nejsi čaroděj, neznáš postupy při zaklínání, neznáš řeč Zrân!“</p>
<p>Zarazila se. „Ty znáš řeč Zrân? Odkud?“</p>
<p>„Nikdo ti neřekl o Albethaneu?“</p>
<p>„Co je s Albethaneem? Myslela jsem, že je pro nás ztraceno!“</p>
<p>„Je přeloženo. Aiturmeova dcera pracuje na jeho zveršování.“</p>
<p>„Tys ho přeložil!“ vykřikla.</p>
<p>„Pst. Vzbudíš celý dům!“</p>
<p>Vjela si prsty do vlasů. „Konečně chápu, proč Korren tak vyvádí! To šílí jeho pán. Pán podzemí!“</p>
<p>„Uzavřel jsem mu pár bran,“ řekl Ysquanir. „I tu, kudy mě do podsvětí zavlekl.“</p>
<p>Zbledla. Byl v podsvětí. Ještě nikdo se odtud nevrátil živý! „Ty…“ zakoktala. „Tys tam… přežil?“ Už dávno ji nic tak nevyvedlo z míry!</p>
<p>„Vypadám dost živě, ne?“ Rozhalil si košili. „Mrtvým se rány nehojí, matko.“</p>
<p>„Ne! O tom mi nemůžeš povídat. Nesnesla bych to.“</p>
<p>„Na světě jsou i horší věci,“ řekl. Spustil nohy z lůžka, zůstal sedět schoulen na jeho okraji. Jeho výraz jasně vyjadřoval obavy a krajní nechuť. „Musím tam znovu. S mečem. A musí to být zbraň, která vydrží přechod branou. Takových mnoho není a je těžké je vyrobit. Ikvaro to nesvede beze mě, já to nedokážu bez něj.“</p>
<p>„Můžeš to všechno odložit,“ navrhla. „Co čekalo staletí, klidně počká ještě pár týdnů! Nenajdou tě, povyk utichne, král se Korrenovi vysměje… Odejdi! Schovej se v Jolipu, dám ti vědět, až bude zase klid!“</p>
<p>Zaváhal. Nabízela mu pár dní života navíc, jako dar… Radila mu nespěchat do žáru, pachu, bolesti a boje. Líbilo se mu to. A ona tak naléhala… Matka, která se mě vzdala, aby mě zachránila… „Dobře. Ráno odejdu,“ řekl těžce.</p>
<p>Objala ho, rozcuchala mu vlasy. Dosáhla jsem svého. Teď mám chviličku… Konečně se ho mohu dotýkat! Konečně…</p>
<p>Zvenku se ozval kovový zvuk. Ysquanir sebou trhl. „Slyšíš? Tam venku jsou zbraně. Meče, kuše. Řetězy ze stříbra, ten zvuk poznám všude… Museli tě sledovat.“</p>
<p>„Ne. Korren je jen rychlejší, než jsem myslela.“ Tikach sevřela rty, její tvář byla v té chvíli plná nenávisti. „Utíkej!“</p>
<p>„Ne.“ Zaposlouchal se do slabého hluku zdola. „Jsou v domě. Drží zbraně na hrdlech Ikvarových dětí. Zavolají mě… brzy. Ty uteč!“</p>
<p>„Jak?“ Tikach vyhlédla oknem. „Obklíčili dům. Jsou i na ulici!“</p>
<p>Sen, který se opakuje, napadlo Ysquanira. Nejdřív v Seilanghinu. Teď zase tady. „Běž. Budeš neviditelná, dokud nedojdeš domů. Tam, kde se cítíš doma a v bezpečí.“ Třikrát mávl prsty, rychle zamumlal pár slov.</p>
<p>Zrânsky, uvědomila si Tikach. Takovou moc už získal? „Ale co bude s tebou?“</p>
<p>„Není to tak horké, jak se zdá,“ utěšoval ji. „Korren je jistě zvědavý, i král nejspíš nejdřív ze všeho nařídí výslech… Nikdo nebude pospíchat, aby mě honem zbavil řeči.“</p>
<p>A zbytek je na mně, dodala pro sebe Tikach. Uklidnila se, jako ostatně vždycky, když šlo do tuhého. Přehoupla se přes římsu, závoj za ní zavlál. Nikdo z ozbrojených mužů před domem se po ní neohlédl. Rychlým krokem prošla přímo mezi nimi a zmizela v keřích za pěšinou.</p>
<p>„Ukaž se, poslední ze Šílenců!“ zařval vojácký hlas. „Nezkoušej se vypařit, máme tvoje přátele! Celou rodinku, i s dětmi! Když tě nenajdeme, podřízneme jim krčky!“</p>
<p>„Jsem tady!“ Ysquanir pootevřel dveře, aby ho slyšeli. „Žádné podřezávání, pánové! Obléknu se a jdu dolů.“</p>
<p>Okriaxea přitiskla k sobě obě děti, které se teprve nyní, když je vojáci pustili, rozplakaly naplno. Ikvaro se vyprostil ze sevření silných rukou v rukavicích z kůže, zpevněné kovem.</p>
<p>„Udělal jsem toho snad pro krále málo, že se takhle chová k mé rodině?“ zeptal se velitele stráže.</p>
<p>„Udělal jsi to, že máš ve svém domě hledaného zločince,“ odsekl velitel. „To si nesmí dovolit nikdo, ani ten nejlepší zbrojíř.“</p>
<p>Ikvaro zvedl hlavu. Ysquanir se objevil nahoře na schodech. „Nevěděli, kdo jsem,“ řekl veliteli stráže. „Moc se tím nechlubím.“</p>
<p>„Ne že bych ti věřil,“ ušklíbl se voják, „ale doufám, že to při výslechu neodvoláš.“</p>
<p>Ysquanir se usmál. „Ne, to jistě ne.“</p>
<p>Ikvarovi přeběhl mráz po zádech. Jeho žena se tiše rozvzlykala.</p>
<p>„Váš dům bude střežen,“ oznámil jim velitel vojáků. „Můžeš pracovat, mistře, ale na všech nutných pochůzkách ti poskytneme doprovod.“</p>
<p>Ikvaro zamumlal něco velmi sprostého. Okriaxea překvapením přestala plakat. Netušila, že její muž zná taková slova!</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ysquanir ležel ve studené kobce a spal; šetřil síly. To, co přijde, bude vyžadovat hodně sil… možná všechny.</p>
<p>Tikach ve své ložnici spala také, protože ráno chtěla být svěží velice krásná a přitažlivější než mladinké šlechtičny, které jejich matinky poslaly ke dvoru líčit pasti na krále. Oba se uspali kouzlem, každý jiným.</p>
<p>Ráno vězně probudil proud ledové vody, valící se po podlaze. Báječné čistící opatření.</p>
<p>Tikach vstala, pečlivě se oblékla a učesala, použila nenápadný způsob líčení, jemuž se naučila od své přítelkyně lesní víly. Vypravila se ke králi, a než jim donesli snídani, přesvědčila ho, že vůdce Šílenců bojoval proti severským čarodějům, tudíž v podstatě na jeho straně, a za to si zaslouží trochu ohledů.</p>
<p>„Povídalo se o něm, že je také čaroděj,“ namítl Haifuxar, převaluje se na lůžku.</p>
<p>„To lidé vykládají o každém, kdo přežije. O každém, kdo je lepši než ostatní.“</p>
<p>„Máš pravdu,“ řekl král překvapeně. „Tikach,“ zašeptal, „jak to děláš, že jsi pořád tak mladá? Přešla mě chuť na snídani, vzal bych si raději tebe!“</p>
<p>„Proč ne,“ zasmála se. „Ale nejdřív bych se podívala do vězení, jak se tam zachází s tvým vzácným vězněm! Nebo máš obavy, že tě přejde chuť na veškeré laškování? To bych nerada!“</p>
<p>„Nic mě nepřejde,“ broukl Haifuxar. Byl pyšný, že je v pětapadesáti letech stále při chuti, a Tikach to dobře věděla. Odhodil přikrývku a hbitě vyskočil. Zatímco se za zástěnou šplíchavě umýval, Tikach propustila komorníka. S oblékáním veličenstvu pomůže sama… Komorník vážně přikývl. Nebylo to poprvé a zkušený muž v královských službách dokázal dobře odhadnout, kdo tady právě teď velí.</p>
<p>Vězení se nacházelo za zahradou, dvory, vojenským cvičištěm a několika hospodářskými budovami, takže k němu dojeli kočárem. Pozemky, patřící přímo k paláci, už v tuto ranní hodinu kypěly životem a usilovnou činností. Haifuxar nad tím kroutil hlavou. Takových lidí! A toho hemžení! Co tady všichni mohou mít takhle po ránu na práci?</p>
<p>„Věř mi, že obyčejní lidé mají pořád napilno,“ smála se Tikach. „Celý den se nezastaví a večer je jim úplně jedno, jestli padnou do postele nebo na slámu.“ Zvážněla. „To se ale králů netýká.“</p>
<p>Haifuxar na ni zboku vrhl zvláštní pohled. Zdá se, že král je ta nejposlednější a nejbezmocnější osoba, pokud jde o nápravu světa a jeho nespravedlností. Aspoň podle názoru Tikach. Nebylo to poprvé, co utrousila nějakou takovou poznámku. Všechny si je pamatuju, drahá. A možná… Možná tě jednou překvapím. Možná právě teď?</p>
<p>Královské vězení bylo patřičně tmavé, slizké, smrduté a hnusné, k čemuž přispívaly obličeje dozorců, které jako by někdo pečlivě vybral a přidělil jim hodnosti podle stupně šerednosti. Tikach krčila nos odporem, jak procházeli chodbami vězení. „Páchne tu plíseň. A moč. A kdovíco ještě.“ Vztekle nakopla drzou krysu a ošklivý dozorce jí věnoval užaslý a obdivný pohled.</p>
<p>„Je to vězení,“ poučil ji Haifuxar. „Vždyť sis na to vzala boty, má drahá!“</p>
<p>Tiše se zasmála. „Tušila jsem, jak to tady asi bude vypadat. Ty mě vždycky odhalíš, co?“</p>
<p>„Vyznáš se ve světě a jsi chytrá,“ řekl. „To se nedá přehlédnout.“ Sklonil se a políbil ji, aby se mohl nadechnout její vůně. „Ještěže jsi mě nenechala nasnídat,“ poznamenal. Ohlédl se na dozorce. „Tak kde je ten nový vězeň? Ten ulmijský čaroděj nebo co?“</p>
<p>Ysquanir nečekal, až ho dozorce pobídne špičkou kopí, a vstal. Tak tady máme krále Haifuxara. A za ním… No tohle! To mi neřekla! A jak je krásná! Ta se na tu procházku po vězení ale naparádila!</p>
<p>No jistě, musí se líbit králi, ale dnes to dělá taky trochu kvůli mně… Zachřestil stříbrnými řetězy.</p>
<p>Král, urostlý muž s otevřenou, jasnou tváří, v níž proti všem očekávání docela chyběla krutost, se znechuceně rozhlédl. „Tady to vypadá!“ Podíval se na vězně. „Jsi skutečně vůdce Šílenců?“</p>
<p>„Ano,“ přiznal Ysquanir.</p>
<p>„Máš ponětí, kolik škod jste způsobili? Po válce?“</p>
<p>„Ve válce víc, Veličenstvo, jenomže té druhé straně,“ odvětil hbitě Ysquanir.</p>
<p>„To je jistě pravda,“ pokývl král nezaujatě. „Ale za to, co jsi zavinil potom, zasloužíš trest!“</p>
<p>„Vím, Veličenstvo,“ přisvědčil vězeň.</p>
<p>„Ty se nehájíš?“ podivil se král.</p>
<p>„Svoji obhajobu jsem vyslovil jednou větou. Víc nemám co dodat.“</p>
<p>„No, tak mluví voják,“ pravil král. Znělo to pochvalně. Tikach se nemýlila, uznal, ten mladík si zaslouží slušné zacházení. Než ho dám popravit. Hm, popravit? Docela se mi líbí. Rozmyslím si to. Obrátil se k dozorcům. „Tady nezůstane. Pošlu pro něj své <emphasis>němé</emphasis>. Předáte jim vězně. Postaráte se, aby byl v pořádku a schopen chůze. Vyslechnu ho sám.“</p>
<p>Tikach se ulevilo. Prozatím se její plány dařily, ale věděla, že se za žádnou cenu nesmí opozdit, že musí být pořád o krok před tím zatraceným Korrenem!<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(50)</emphasis></strong><strong><emphasis>Lži a zrady</emphasis></strong></p>
<p>Amajri vykoukla zamřížovaným okénkem ve dveřích. Co je to za divné cinkání a chřestění? Po chodbě vedli čtyři <emphasis>němí</emphasis> mladého muže v řetězech. Ty řetězy jsou snad stříbrné! Odkdy otec zavádí ve svém tajném vězení takovýhle přepych? Vězeň zvedl hlavu, jejich oči se setkaly. Poznala ho. To je muž, o němž vyprávěla Tikach, ten, koho jsem spatřila ve svých snech. Muž se zastavil, hleděl na ni. Museli ho drsně pobídnout k další chůzi, pak jí zmizeli za rohem.</p>
<p>Je hezčí, než jsem myslela, přemítala Amajri. Co provedl? Není jen součástí nějaké Korrenovy léčky, o kterých Tikach pořád vykládá?</p>
<p>Ysquanir se nechal pokorně připoutat ke kruhu ve stěně. <emphasis>Němí</emphasis> prověřili pevnost pout a odešli. Počkal, až utichnou jejich kroky a jejich tichá, nenápadná vědomí se rozpliznou do neurčita, a rychle se zbavil řetězů. Měl chuť navštívit tu dívku, která tak zvědavě zmizela okénkem ve dveřích, promluvit si s ní. Mohla by o tomhle místě vědět leccos užitečného, a kromě toho byla docela pohledná…</p>
<p>Dveře pro něj nebyly překážkou. Odemkl jedny, přesvědčil se, že na chodbě nikdo nehlídkuje, přeběhl ke druhým a vklouzl dovnitř.</p>
<p>„To jsi ty, Tikach?“ ozval se dívčí hlas.</p>
<p>„Ne, Tikach tu není,“ odpověděl, dívka vykoukla za závěsem z lesklé látky, překvapeně vyjekla a honem se zase schovala.</p>
<p>„Neboj se mě,“ uklidňoval ji. „Chtěl jsem se jen vyptat na pár věcí. Kde to jsem, proč mě sem přivedli, kdo jsi ty, a tak dál.“</p>
<p>Vystoupila z úkrytu, ale držela se dál od něj. V ruce svírala dýku a dbala na to, aby zbraň viděl. V duchu se shovívavě usmál. Když jí to pomáhá…</p>
<p>„Jsem tu uvězněná už léta,“ začala. „Dva, možná tři roky. Tady se čas těžko odhaduje. Tikach mi slíbila, že nezestárnu, než mě bude moci vysvobodit… Ona dobře ví, jak na to.“ Zarazila se a podezíravě svraštila obočí. „Neměla bych se ti takhle svěřovat! Jak to děláš? Čaruješ?“</p>
<p>Mávl rukou. „Snad. Trošinku. Však mě brzy popraví, nemusíš mít obavy z prozrazení.“</p>
<p>„Popraví?“ vyhrkla. „Otec tě odsoudil?“</p>
<p>Otec? Ysquanir zmateně zapátral v její hlavě. Tím myslí krále? „Ty jsi princezna? A ve vězení? Aha. Ty jsi ta dívka, která se zastává čarodějů!“</p>
<p>„Nechceš mi vysvětlit…“ Znovu se zarazila. „No jistě. Vždycky jsem si přála číst myšlenky, tak jak to děláte vy čarodějové!“</p>
<p>Pokusil se o úsměv, který kdysi spolehlivě zabíral na všechny zákaznice Volského dvora, i když si nebyl jist, jestli to ještě svede. „Mám málo času. Věř mi, že bych raději trpělivě čekal, až mi všechno povíš sama. Jak často se střídají stráže?“</p>
<p>„Obvykle tu nikdo nehlídá. Dopoledne uklízejí chodby a pokoje, ale to jsou jenom sloužící. Stráže zůstávají nahoře a sem přicházejí nepravidelně, jen když je něco potřeba… Jsi opravdu zločinec?“</p>
<p>„Hm, a kdo není? Jistěže jsem. Byl jsem ve válce. Zabíjel jsem.“</p>
<p>„I to je zločin,“ pronesla vážně. Připadalo mu, že na ni docela udělal dojem, ačkoli na druhé straně po třech letech vězení by nejspíš měla skákat radostí, i kdyby její společník byl hrbatý, šilhal a slintal…</p>
<p>„Bezpochyby. Králové by občas měli dát stít sami sebe.“</p>
<p>Rozesmála se. „Máš hbitý jazyk.“</p>
<p>Neklidně se ohlédl. „Jako bych někoho cítil nad námi… Možná na schodech? Musím zpátky. Vrátím se v noci, pokud tu ještě budu. V noci snad nikdo nepřijde.“</p>
<p>„Proč ti nasadili stříbrné okovy?“ zeptala se.</p>
<p>„A jak jsem se z nich dostal, to tě nezajímá?“ ušklíbl se. „Všechno ti povím. V noci.“</p>
<p>Lhář, pomyslela si Amajri. Vytáhl ze mě, co potřeboval, vymluvil se, že někdo jde, a je pryč. Překvapilo ji, když po chvíli na chodbě zadusaly těžké nepravidelné kroky dozorce Zejka, bývalého vojáka s dřevěnou nohou, a když vyhlédla okénkem, zjistila, že za ním tiše, v domácích sandálech, kráčí její královský otec.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Král Haifuxar si odemkl vlastním klíčem a odehnal strážce, jenž ho doprovázel. Chtěl s vězněm mluvit beze svědků.</p>
<p>„Připoutali tě až příliš pevně,“ podotkl. „To musí dost bolet, ne?“</p>
<p>Mladý muž si ho změřil pohledem. „Plnili rozkazy,“ řekl.</p>
<p>„Trochu ty řetězy uvolním. Ani se nehni!“ přikázal král.</p>
<p>„Nekoušu,“ usmál se vězeň a Haifuxar v jeho výrazu spatřil cosi známého a blízkého. Jako by ho už někdy viděl. A ne jen jednou. Ten úsměv…</p>
<p>„Takhle se mluví s králem?“ Zatvářil se káravě a tak trochu otcovsky. Nemohl si pomoct, ten chlapec se mu prostě zamlouval.</p>
<p>„Nevím.“ V černých očích vězně to vesele zajiskřilo. I ty jiskřičky vypadaly nějak povědomě… „Znám jen ulmijského krále Gmivaru. To bylo něco jiného. Bojovali jsme bok po boku a on si mě cenil jako vojáka.“ A jako čaroděje ještě víc, dodal v duchu.</p>
<p>Haifuxar v úloze žalářníka byl obratný. Bolestivé sevření povolilo, Ysquanir se protáhl a vydechl úlevou.</p>
<p>„Takhle je to lepší?“ Král se posadil na nízkou stoličku. „Přišel jsem tě vyslechnout. Hodně věcí si mohu ověřit, takže ti radím, abys nuuvil pravdu. Jakmile tě přistihnu při lži, je konec!“</p>
<p>„Dobře.“ Ysquanir zaujal v řetězech co nejpohodlnější polohu. „Čím mám začít?“</p>
<p>„Jak ses dostal do Gmivarova vojska.“</p>
<p>„Přijel jsem do Pechque s kupcem Rongenem. Najal si mě jako ochránce. Pak už mě nepotřeboval, a Gmivara hledal vojáky… Časem jsem se stal velitelem menšího oddílu. Později nám začali říkat Šílenci…. Bojovali jsme opravdu jako šílenci. Pronásledovali jsme nepříitele až za hranice, prošli jsme severní kraje křížem krážem, ničili jsme jejich oddíly a zabíjeli jejich temné čaroděje.“</p>
<p>„Jak se dá zabít čaroděj?“ zajímal se Haifuxar.</p>
<p>„Jako každý člověk. Mečem, šípem z kuše, dýkou…“</p>
<p>„Počkej, oni se přece chrání kouzly!“</p>
<p>„Pch,“ vyprskl Ysquanir. „Nestačili vykoktat půl slova! Porazili jsme celé oddíly seveřanů, očarovaných temnými!“</p>
<p>„Povídá se, že ve vašich vítězstvích byly také čáry a kouzla.“</p>
<p>„To bychom jistě nemrzli a nechcípali hlady v horách,“ lhal Ysquanir přesvědčivě. „Byli jsme jako šílení. Wairon by ti, pane, vy. světlil, jak je to v boji. On byl právě takový.“</p>
<p>„Znáš Wairona? Je to slavný hrdina.“</p>
<p>„Bojoval jsem vedle něj. Hodně mě toho naučil.“</p>
<p>„Hm.“ Král vstal, prošel se po místnosti, která připomínala víc pokoj, i když holý, bez nábytku, než vězeňskou celu. Až na ten kruh na stěně. „A co po válce?“</p>
<p>„Viděl jsem, jak se moji druhové mění.“ Ysquanir se zachmuřil při zlé vzpomínce. „Ale nemohl jsem proti tomu nic dělat. Nechtěl jsem je opustit, když jsme spolu prožili tolik nebezpečí, bitev, hladu… Snažil jsem se jim vymluvit ty kousky, co prováděli. Několikrát mě kvůli tomu zmlátili. A pak, když se dostali do úzkých, jsem neměl to srdce nechat je v tom.“</p>
<p>„Vraždili přece!“</p>
<p>„Nenazval bych to vraždami. Zabíjeli ve rvačkách a soubojích. Nedokázali pochopit, že už nejsou ve válce.“ Ysquanir se odmlčel. Sám nevěděl jistě, jestli to, co právě řekl, byla lež. Snad ani ne. Rozhodně ne úplně.</p>
<p>„To, jak jsi je zachraňoval, prý nemohlo být jen tak. Lidé tvrdili, že spatřili ohnivé přízraky, dveře že se samy od sebe otevíraly, pouta praskala…“</p>
<p>„Lidé v Simurlii jsou hrozně pověrčiví. Dají se snadno postrašit. Zneužívali jsme toho…“ Ysquanir sklopil oči a sledoval královy nohy. Zastavily se, pak se daly znovu na pochod. Pomalý, klidný. Haifuxar byl spokojen s tím, co slyšel. „Ty, pane, myslíš, že i tady ještě zbyli nějací čarodějové?“ zeptal se nevinně vězeň. „Aha, to byla hloupá otázka. Jinak bys nevydal ten zákaz.“</p>
<p>„Zákaz vydal můj otec,“ zamumlal Haifuxar. „Co o tom soudíš.“</p>
<p>„Znal jsem jednoho, ten uměl opravdu číst z hvězd,“ řekl Ysquanir. „Někteří alchymisté dělají docela účinné nápoje a tak. A vědmy zase léčí.“ Když se to tak vezme, ani teď vlastně nelhal, ale někde uvnitř se necítil moc dobře. Bylo to protivné jako svědění.</p>
<p>„Docela rád bych ti věřil,“ vzdychl Haifuxar.</p>
<p>„Zatím mi nevěřil nikdo,“ prohlásil Ysquanir trpce. „Vlastně ano, král Gmivara mi důvěřoval. Myslel si, že Šílence zvládnu. Zklamal jsem ho.“ Být tady obecenstvo, sklidím potlesk jako potulní herci na pouti, pomyslel si. Tak co, jde mi o záchranu mého národa, nebo jen o vlastní ubohý život? No? Sám sebe přece nebudu klamat!</p>
<p>„Zatím mi stačí, cos mi řekl.“ Král Haifuxar věnoval vězni poslední zkoumavý pohled. „Zítra budeme pokračovat. V sále v posledním patře.“ A rychlým krokem opustil místnost.</p>
<p>Tikach se objevila krátce po jeho odchodu, tichá a nenápadná jako myška. Taková starostlivá a hodně znepokojená myška…</p>
<p>„Byl tu král,“ řekl Ysquanir. „Ale to už asi víš. Vyptával se a bude v tom pokračovat. V sále v posledním patře. Co je to?“ Tikach zbledla. „Mučírna,“ hlesla.</p>
<p>„Jaký je jeho oblíbený způsob?“ Ysquanir zůstal klidný. „Pálení. Musím něco udělat!“</p>
<p>„To bude v pořádku,“ uklidňoval ji. „Hlavně mi teď pověz, co jsi mu navykládala, a co mu ještě míníš navykládat.“</p>
<p>„Tebe hned tak něco nepostraší… ani nepohorší.“</p>
<p>„Ne.“ Krátce se zasmál. „Pohoršuju se sám nad sebou. Ten tvůj král se mi líbí. Není to žádný nadutý a sobecký tupec, možná by se s ním dalo mluvit…“</p>
<p>„Občas to zkouším,“ pravila Tikach. „Ale musím si dávat pozor. Jeho předchůdci byli vesměs nadutí, sobečtí tupci, jak říkáš, a jeho výchova vypadala podle toho.“</p>
<p>„Možná už se na něm začíná projevovat i ta tvoje výchova,“ mínil Ysquanir. „Dobře, matko. Oba máme své úkoly a nějak se snažíme plnit je… Tak, povídej. Potom ti řeknu já, jak jsem odpovídal na otázky.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Amajri by nikdy nevěřila, že tady, v otcově vězení, stráví noc s mladým mužem. Byla to zajímavá noc. Dověděla se spoustu novinek ze světa, o čarodějích z Chranowa, o ulmijské válce, o podsvětí, a také o Sokortovi a Korrenovi.</p>
<p>„Jaká škoda, že to nesmím říct otci,“ litovala Amajri. „To bych tě prozradila…“</p>
<p>„Počkej s tím ještě,“ přikývl.</p>
<p>„Dobře. Kolik času zbývá do rána?“</p>
<p>„Ještě dost.“</p>
<p>„Jak to poznáš?“</p>
<p>„Přece čaruju.“</p>
<p>„Hm. Mohla bych tě zradit… Nepolíbíš mě?“ V očích se jí odráželo světlo svíček, toho si všiml hned, ale teď se zdálo, že celý její obličej svítí a září.</p>
<p>„Když ne, tak mě zradíš?“ zeptal se pobaveně.</p>
<p>„Ne. Vyznělo to tak?“</p>
<p>„Tak trochu.“ Sklonil se a udělal, co si přála. Provedl to důkladně, takže potom chvíli nabírala dech.</p>
<p>„A to je všechno?“</p>
<p>„A co bys chtěla?“</p>
<p>„Nechci odtud vyjít jako vyschlá stará panna!“ Tváře jí hořely a ruce se jí roztřásly; jakživa by si nepomyslela, že si o takovou vec bude muset sama říkat! Copak ten nemožný mužský nic nechápe. „Vždyť jsi povídala, že tě Tikach osvobodí!“</p>
<p>„Tikach mi něco slíbila, ale co když to nebude moci splnit? Králova přízeň je tak vrtkavá!“</p>
<p>Promyslel si to. „Hm. To si ale musíme pospíšit; tak daleko do rána zase není!“ Natáhl ruku a rozvázal první mašličku na její bílé noční košilce. Navzdory vlastnímu prohlášení zase tolik nespěchal, aby nevychutnal všechno to měkké, růžové masíčko, které se mu tady nabízelo, teplou, hladkou kůži a navíc ještě tu špetičku strachu‚ která… Najednou si vzpomněl na Daidrax a na chvíli si připadal jako hrozný mizera, ale rychle to zase pustil z hlavy, protože princezně se to, co dělali, moc líbilo a byla úžasně učenlivá a nakonec oba velice litovali, že je noc tak krátká…</p>
<p>K ránu, když svíčky dohořely a tajný milenec princezny Amajri se chystal k odchodu, se do pokoje vplížil vrah. Ysquanir o něm věděl první a přikryl dívce ústa rukou, aby nevykřikla. Neslyšně opustil lůžko, počkal, až nevítaný návštěvník bude na dosah, a jednoduchým hmatem mu zlomil vaz.</p>
<p>„Rozsviť,“ zašeptal.</p>
<p>Šátrala v zásuvce po nové svíčce. Ruce se jí chvěly, nemohla najít křesadlo. Konečně se jí podařilo svíčku umístit do objímky svícnu. Vzápětí ucukla, neboť svíce se sama rozhořela.</p>
<p>„Znáš ho?“ ukázal jí Ysquanir mrtvou tvář. „Podívej na tu dýku. Trochu tě přecenili, tahle by dosáhla i k srdci toho nejtlustšího chlapa!“</p>
<p>Amajri se odvrátila. „Nesnáším mrtvoly.“ Přitáhla si ke krku kraječky u výstřihu, jako by nechtěla vrahovým otevřeným očím dopřát pohled na svoje půvaby. „Ne, neznám ho.“</p>
<p>„Jsem rád, že je to jeho mrtvola, ne tvoje,“ podotkl Ysquanir. „Vydrž chvíli v jeho společnosti, než se bezpečně vrátím na své místo. Pak můžeš ztropit poplach a vymyslet si, jak jsi ho zabila.“</p>
<p>„Zakopl a upadl,“ pokrčila rameny.</p>
<p>„Jak myslíš.“ Ysquanir upravil polohu těla na podlaze a ke dveřím položil židli. „Takhle nějak by ji mohl překotit… Jenom Korren a Sokort vědí, že viděl i potmě.“</p>
<p>„Jak jsi zase přišel na tohle?“</p>
<p>„Protože vidím potmě a vím, jak chodí slepí,“ vysvětlil jí. „Buď zdráva, drahá princezno,“ rozloučil se. „Byla to moc krásná noc, ale tvůj otec mi chystá nějaké překvapení v sále v posledním patře, takže nevím, jestli se ještě někdy uvidíme.“ Nečekal, až začne plakat, otevřel si dveře, zamkl za sebou kouzlem, které nikdo nerozezná od prostého otočení klíčem, a běžel do své cely. Spokojeně se ušklíbl, když uslyšel ženské zaječení, a brzy nato dupot mnoha nohou. Tak, to bychom měli.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Korren rázným vojenským krokem pochodoval po své zahradě a švihal bičem kolem sebe, srážeje hlavičky květin podél pěšiny sypané pískem. Ta potvora Tikach! Ovšemže stačila krále zpracovat předem! Přišel jsem se svým povídáním o návštěvě toho mládence u čarodějů pozdě! Haifuxar se nafoukl a prohlásil, že o tom už ví a že šlo pouze o nějaké pověry o kouzelných příměsích do kovu, rozšířené mezi zbrojíři.</p>
<p><emphasis>Vím, že nelhal</emphasis>… Narážka na to, že výslech se odehrál v mučírně. No dobře. Můj pán Kiwojor tvrdí, že ten mladík je velmi nebezpečný. A že mu Haifuxarovy představy o mučení budou jenom k smíchu.</p>
<p>Zabít ho? <emphasis>To nedokážeš</emphasis>, řekl Kiwojor. Přiletěl na mocném tyrptyrgovi od Jižní brány, v současné době jediné, která je provozuschopná a nehlídaná bílými, z takové dálky! Zabít? Nechci ho zabít, pokračoval. <emphasis>Chci ho zajmout. Ví toho hodně. Mohl by být už</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>tečný, a já mám takový malý klíček, kterým si ho odemknu. Možná dva klíčky…</emphasis></p>
<p>A já, jeho věrný sluha, abych si lámal hlavu, jak čaroděje dostat z králova tajného vězení, o němž jakoby nic nevím, a nedopustit, aby mi utekl. A mělo by to být brzy, dokud je oslaben po výslechu… Dnes v noci!</p>
<p>Navštívil Sokorta v jeho domě v Černých uličkách. Zaklepal, Sokortův žák mu vyběhl naproti. „Mistr zuří,“ řekl věcně.</p>
<p>„Já také,“ odvětil Korren.</p>
<p>„Ve městě je tyrptyrg… Někdo z podzemních pánů se obtěžoval osobně?“ vyptával se mladík.</p>
<p>„Z tebe něco bude, hochu,“ pravil chladně Korren. „Jestli ti někdo zavčas nezakroutí krkem. Drž hubu!“</p>
<p>„Ano, vzácný pane,“ uklonil se chlapec vážně, beze stopy posměchu.</p>
<p>„Zetjo!“ ozval se z hloubi domu nevrlý hlas. „Máš uvést hosta, ne s ním žvanit na prahu!“</p>
<p>„Pan Korren nežvaní, to jenom já,“ zavolal žák. „Už jdeme.“</p>
<p>Sokort přecházel po své pracovně právě tak, jako před chvílí Korren po zahradě. Po zemi se válely střepy a zmuchlané papíry.</p>
<p>„Představ si!“ zuřil čaroděj. „Ta děvka, ta královská dceruška, zabila mého člověka! Nikdo neví, jak to provedla. Prý upadl! Strašně se vyděsila, chudinka,“ pitvořil se vztekle, napodobuje okatě nevinný výraz Amajri, jak si ho sám představoval. „Toho muže je zatracená škoda, byl schopný… Korrene, mám toho dost! Co se to děje? To přece není samo sebou, aby pitomá princeznička přemohla mého vraha!“</p>
<p>„Jistěže ne!“ prskl Korren. „Kdepak princeznička! Ve vězení mají přírůstek. Máme proti sobě zrânského mistra! Říká ti to něco?“</p>
<p>„Ano, říká!“ Sokort sice šeptal, ale stejně to znělo rozzuřeně. „Takže ten muž je ještě nebezpečnější, než jsme očekávali. To přiletěl Kiwojor? Cítil jsem tyrptyrga… Podzemní pán s ním musel mít hroznou práci, ty zrůdy jsou tvrdohlavé a nerady nosí břemena!“</p>
<p>„To je jeho starost,“ ušklíbl se Korren. „Mně dal úkol. Jdu se s tebou poradit, mistře. Jak chytit čaroděje? Jak ho dostat ven z vězení, nezabít ho a nedopustit, aby utekl?“</p>
<p>Sokort se zamyslel. „Tys ho také viděl, Korrene… Připadá ti jako chlap, který se dá zlákat hezkou ženou?“</p>
<p>„Řekl bych, že ano. Paní Okriaxea, jejíž věrnost je proslulá, na něj koukala málem zamilovaně… A co asi dělal v noci u princezny, hm? Je zvyklý na přízeň žen, to je jasné.“</p>
<p>„Ikvarova Okriaxea?“ zamumlal Sokort. „No tohle! Nevadí, pošleme mu mladší masíčko. A s očarovaným nápojem. Omámí ho, uspí, a pak pro něj dojdu. Ach, procházení zdmi,“ zasténal čaroděj. „Víš ty vůbec, jaká je to dřina?“</p>
<p>„Nevím a nezajímá mě to. Mám ti někam přistavit kočár?“</p>
<p>„Jistě. Zetjo, přines plán paláce!“ Obrátil se znovu ke svému hostu. „Ukážu ti, který východ mám na mysli.“</p>
<p>„Kde vezmeš tu krasavici?“ zajímal se Korren. „Neměla by to být děvka, náš člověk bude nejspíš vybíravý…“</p>
<p>„Ovšem. Nespokojí se s hloupou husičkou nebo courou. Ačkoli vznešená paní může být také pěkná coura.“</p>
<p>„U dvora jsou takové všechny,“ řekl Korren nevzrušeně. „Ostatně i muži.“</p>
<p>Zetjo se tiše rozesmál. Sokort se po něm ohnal, mladík uhnul a podal mu plán paláce. Chystal se zmizet, ale mistr ho zavolal zpátky.</p>
<p>„Tu krasavici máš tady.“ Sokort zabodl prst do chlapcovy hubené hrudi. „Nepřipustím, aby nás nakonec prozradila nějaká užvaněná holka!“</p>
<p>„J-já?“ vykoktal Zetjo. „A-ale já přece…“</p>
<p>„Nejsi ženská. Všiml jsem si,“ pravil suše jeho učitel. „Zato jsi celkem nadaný. Dokážeš se udělat neviditelným i projít zamčenými dveřmi… Rozvážeš si ten směšný copánek, nakadeříme ti vlasy, nalíčíme tě, a bude z tebe děvče jako lusk!“</p>
<p>„Nesmysl,“ bránil se chlapec. „Neumím se chovat jako holka! Nemám prsa a tak…“</p>
<p>„Pořídíme vycpávky, naučíš se chodit a mluvit a culit se a všechny ty pitominky,“ prohlásil mistr Sokort. „Půjde to, když tomu trochu pomůžeme. Teď jdeme za mou tetou, ta se v ženské kráse vyzná!“</p>
<p>Korren se zasmál. „Ta tedy ano.“ Sokortova teta byla nejhroznější babizna v Galturu. Mívala kdysi vykřičený dům, kromě toho byla velmi schopná vědma a proslula účinnými jedy, vhodnými pro přidání do polévek i k natření hrotů zbraní. Nikdy ji nikdo neoznačil za čarodějku, neboť bez váhání, pro jistotu, zabíjela všechny, kdo by ji mohli prozradit. Zetjo bude mít skvělou rádkyni. „O půlnoci, Sokorte?“ zeptal se Korren.</p>
<p>„O půlnoci,“ kývl čaroděj.</p>
<p>Korren štípl zuřícího Zetja do hubeného zadku a uchechtl se: „Tady to bude chtít pořádnou vycpávku!“</p>
<p>Čarodějův žák se na něj málem vrhl, zastavil ho jen mistrův hrozivý pohled. „Ať radši drží hubu, vzácný pán,“ mumlal chlapec „Ať si dá na mě pozor!“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Zbytek toho dne strávil Ysquanir bez pout, dokonce na lůžku s přikrývkou, a dostal slušné jídlo. Ošetřili ho a směl se i vykoupat. Dozorci mu začali projevovat jistou úctu – naprostá lhostejnost, kterou projevil v králově tajné mučírně, je překvapila stejně jako krále samotného. Jako by vůbec necítil bolest. Ani hlas se mu nechvěl, když odpovídal na otázky. Při doteku žhavého železa mu krátce zaškubalo ve svalech, ale výraz obličeje nezměnil. Vůbec se zdálo, že král tím výslechem trpí víc než jeho vězeň, a také tu zbytečnou záležitost velmi rychle ukončil.</p>
<p>„Jak je možné, že ho to vůbec nebolelo?“ Katův pomocník seděl na složeném žebříku a komíhal nohama.</p>
<p>„Myslím, že bolelo,“ pravil kat zamyšleně. „Ale asi mu to nepřišlo důležité. Řekl bych, že ho už měli v práci jinačí mistři, než jsme my. Některé ty jizvy…“ Potřásl hlavou. „Rád bych si ho někdy prohlédl pořádně. Bylo by to velmi poučné. Možná by mi mohl dělat poradce…“</p>
<p>Ysquanir se dobře vyspal a nejspíš by se nevzbudil ani k večeři, kdyby nebylo matky. Přihnala se celá zadýchaná a rozrušená a chtěla vidět jeho rány.</p>
<p>„Vlastně mi nic neudělali,“ bránil se Ysquanir. „Král si dává velký pozor, aby mi neublížil. Jen mě tak zkoušel. Je snadné oklamat ho. Můžeš ho vodit na provázku a předvádět jako cvičeného medvěda.“</p>
<p>„Není to vždycky lehké. Zájemkyň o místo krotitelky je mnoho,“ řekla, nedůvěřivě zkoumajíc jeho držení těla a výraz obličeje.</p>
<p>„Co říká Haifuxar na mě?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>„Líbíš se mu. Čím dál víc. Popravu už pustil z hlavy, teď vymýšlí jiný trest.“</p>
<p>„Bičování? Klec? Fuj. Nesnáším ponižování. Měl by mi dát milost, nebo rozhodnout, že nejsem vinen.“</p>
<p>„Pracuju na tom. V nejhorším utečeš.“</p>
<p>„A Ikvarova rodina? Víš přece, čím mě tu drží.“</p>
<p>„O to se postarám. Nemá lepšího zbrojíře. Potřebuje ho a já potřebuju jen čas, abych ho o tom přesvědčila.“</p>
<p>„To věřím.“ Pak jí dovolil, aby ho objala a zlíbala, i když to trochu bolelo.</p>
<p>Matka odešla a on znovu usnul. Do místnosti vklouzla dívka. Usadila se na nízké stoličce u lůžka a trpělivě čekala, až se vzbudí. Na klíně držela džbánek přikrytý víčkem.</p>
<p>Nějakou chvíli už o návštěvnici věděl, ale dával si načas. Důkladně ji zkoumal pohledem zpod přivřených víček. Hezká. Křehký obličej, patnáct šestnáct let, hladká pleť, plné růžové rty, husté řasy, útlý krk a dlouhé, kadeřavé vlasy… Ale něco mu na ní nesedělo. Zhluboka nadechl, čichal. Ano. Voní jinak, než by měla. To není dívka. Zamžoural. Předstíral probuzení. Vykulil oči. „Kde ses tu vzala?“ No jistě, je to kluk.</p>
<p>„Přinesla jsem ti nápoj na posilněnou,“ řekla <emphasis>dívka</emphasis>. „Potřebuješ ho.“ Ve tváři se jí objevil výraz nefalšované účasti. „Ve vězení ti nedají pořádné jídlo, chybí ti slunce… A pak ty výslechy…“</p>
<p>„Co je v tom nápoji?“ Vězeň se pomalu posadil. Návštěvnice se stydlivě odtáhla, dokonce se začervenala. Asi se stydí za ty vycpávky pod šaty, usoudil věcně.</p>
<p>„Boří kořen, sluninky, kopřivy, hadí květ, oddenek čaroklasu, semínka křesalky…“ jmenovala hbitě, „a ještě šťáva z malin, aby to nebylo hořké. Mám ti vykládat, co se drtí a co mele, z čeho se musí dělat odvar a…“</p>
<p>„Zadrž,“ zasmál se Ysquanir. „Znáš to dokonale, malá vědmo. Kdo tě ke mně pustil?“</p>
<p>„Mám tady strýčka,“ povídala dívka ochotně. „Sám pro mě vzkázal.“</p>
<p>„Aha… Nesedneš si blíž? Sem, ke mně?“ Ukázal na lůžko, odhrnul přikrývku, aby jí udělal místo.</p>
<p>Váhala. Pak šlehla okem po dveřích, naklonila se k němu a zašeptala mu do ucha: „Nelekni se, ale já jsem kluk. Ten dozorce s jizvou na nose je Sokortův člověk, dává pozor. Radši dělej, že piješ. Je to očarované…“</p>
<p>„Já vím,“ odpověděl Ysquanir. „Radši budu dělat, že tě zkouším políbit. Ty jsi ten žák, co? Schovával ses v koutě… Proč si tvůj mistr myslel, že mu na tohle skočím?“</p>
<p>„Asi začíná hloupnout.“</p>
<p>„Hm.“ Ysquanir se dotkl chlapcových rtů a zasmál se. „Jakživ jsem nelíbal mladšího kluka.“ Natáhl se po džbánku a napil se.</p>
<p>„Co to děláš?“ zděsil se Sokortův žák.</p>
<p>„Zrušil jsem to kouzlo. Proč mi chceš pomáhat?“</p>
<p>„Možná jsi před pár lety byl jako já… Rozumíš? A já bych mohl za pár let být jako ty. Ale teď se bojím. Sokorta zvládnu, naučil jsem se víc, než si představuje, ale mám strach z Kiwojora.“</p>
<p>„Toho se bojím i já,“ řekl Ysquanir. „Tak. Ten chlap za dveřmi nás nevidí ani neslyší. Můžeme spřádat plány.“ Znovu upil ze džbánku.</p>
<p>Zetjo jen zakroutil hlavou nad jeho sebevědomím.</p>
<p>„Budu předstírat omámení,“ pokračoval Ysquanir. „Zavoláš Sokorta?“</p>
<p>„Přijde sem. Sám bych tě neunesl,“ uchichtl se Zetjo. „Kromě toho ještě neumím procházet zdí s nákladem.“</p>
<p>„Kdo tě vůbec vystrojil za děvče?“</p>
<p>„Jedna odporná vědma. Korren si myslí, že jsi na ženské.“</p>
<p>„Možná jsem. Takže on sem přijde. Projít zdí není snadné, nadře se… Než se vzpamatuje, chytím ho a zabiju.“</p>
<p>„Z-zabiješ?“ zakoktal mladík.</p>
<p>„Máš lepší nápad?“ zeptal se stroze Ysquanir. „On to se mnou nemyslí dobře, příteli.“</p>
<p>„Jo. Já jen… Nikdy jsem nikoho nezabil.“</p>
<p>„Přeju ti to, ale dlouho s tím nevydržíš. Leda by ses rozhodl stát třeba ševcem.“</p>
<p>„Chceš ho zabít holýma rukama?“</p>
<p>„Nemám zbraň,“ řekl prostě Ysquanir.</p>
<p>Zetjo se cítil bídně. Čekali na Sokorta a jemu pořád strašilo v hlavě, že mistr bude za chvíli mrtev. Neměl ho rád a věděl na něj škaredé věci, ale zabití!</p>
<p>Sokort vpadl do místnosti o půlnoci. Zetjo se schoulil na stoličce, Ysquanir zůstal nehybně ležet. Nechal čaroděje vzpamatovat. To je poctivější, říkal si. Ať se Zetjo klidně diví. Počkal, až se Sokort nad ním s funěním skloní, vymrštil se a sevřel jeho krk.</p>
<p>„Buď ticho, nebo ti zlomím vaz,“ šeptl.</p>
<p>„Co…“ vyhrkl Sokort.</p>
<p>„Kdo z vás má přímou dohodu s Kiwojorem? Kterého z vás na mě poštval?“</p>
<p>„Oba,“ zasténal Sokort. „Pusť mě! Takhle mi stejně nemůžeš zlomit vaz! Z téhle polohy určitě ne!“</p>
<p>„Takhle,“ předvedl mu Ysquanir, co z téhle polohy dokáže. „Stačí přitlačit. Cítíš, jak to chrupe?“</p>
<p>„J-jo…“ chrčel Sokort. Je ten chlap opravdu tak nezničitelný, že vypil nápoj a nehnulo to s ním? Nebo Zetja odhalil?</p>
<p>„Kde na vás čeká?“</p>
<p>„Nemůžu…“ sípal Sokort. „Nevím… Ví to Korren!“</p>
<p>Ysquanir trochu povolil stisk. „Aha. Ještě mi pověz, kdo udal princeznu Amajri.“</p>
<p>Zetjo pochopil, že jeho nový přítel zdaleka není tak žhavý do zabíjení, jak by se podle jeho řeči zdálo.</p>
<p>„Tu?“ Sokort se kašlavě zachechtal. „Tu jsme museli udat! Po čarodějích byla jako posedlá! Věčně nám lezla do dílen… Otravovala i mě, coura!“ Jeho hlas se nečekaně zlomil a umlkl.</p>
<p>„Vlastně jsem ho nechtěl zabít,“ hlesl Ysquanir. „Neměl urážet mou… přítelkyni.“</p>
<p>„Koho že?“ Zetjo sáhl mistrovi na krk. Nic tam netepalo. Kdybys býval nežvanil, ty starý osle, zasténal v duchu.</p>
<p>„Amajri. Je to slušná dívka.“</p>
<p>Zetjo se ani nevyptával, jak Ysquanir poznal, že je Amajri slušná „Kam s tím tělem?“ zeptal se místo toho.</p>
<p>„Spálím ho.“</p>
<p>Zetjo se zachmuřeným obočím pozoroval, jak tělo jeho mistra zvolna pohlcuje modravý plamen. „Tohle neznám,“ zavrtěl se. „Jak to děláš?“</p>
<p>„Přitáhl jsem si oheň ze země,“ řekl Ysquanir. „Poslyš, až odtud odejdeš, budeš v nebezpečí…“</p>
<p>„To jo,“ přisvědčil chlapec bez nadšení. „Nemám kam jít.“</p>
<p>„Běž ke zbrojíři Ikvarovi. Zvířata zvládáš?“</p>
<p>„Většinou. Jde o psy?“</p>
<p>„Ano. Hlídací, ale ne zlé. Řekneš Ikvarovi, co neví nikdo kromě mě. Že dcera jeho ženy pracuje na Albethaneu.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„To mu řekneš jako vzkaz ode mě, aby ti věřil.“</p>
<p>„Ale Ikvara přece střeží královi lidé!“</p>
<p>„Právě. U něj tě nebude hledat ani Korren ani Kiwojor. A ty se tam dostaneš i přes stráže.“</p>
<p>„To je mazané,“ vzdychl Zetjo. „Nebo možná hloupé, já nevím.“</p>
<p>„To se ukáže. Vrátím se tam, jen co mě král propustí.“</p>
<p>„Žádná poprava?“</p>
<p>„Hm. Někdo se o to stará.“</p>
<p>„Aha. Žena?“</p>
<p>„Hm.“</p>
<p>Zetjo se tiše zachichotal, dočista jako děvče. „Tak já se zase protáhnu ven tou myší dírou. Uvidíme se?“</p>
<p>„Určitě.“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(51)</emphasis></strong><strong><emphasis>Konec krásného letu</emphasis></strong></p>
<p>Noční let byl nádherný. Škoda, že nemohli pokračovat i za světla. Daidrax by to zkusila, ale Faiton byl neoblomný. „Nemám zájem nechat se upálit. Královi hoši jsou všude, a když ne, někdo pro ně rád zaběhne. Vládce nabízí odměny…“</p>
<p>„A opravdu je vyplácí?“ zajímala se Daidrax. Plamen nad ganegovou lahví, poslušen jejího příkazu, zhasl.</p>
<p>„To nikdo neví. Ti šťastlivci se z Galturu obvykle nevracejí,“ odplivl si Faiton. Jeho mladší bratr vzdychl.</p>
<p>„Létání je to jediné, co v životě stojí za to,“ vyslovila Daidrax jeho myšlenku. „O tom jsi vážně přesvědčen? A co láska?“</p>
<p>„Ženská!“ zasténal Faiton. „Láska? Určité tělesné potřeby a touha po potomstvu, tak tomu říkám já. Ty sice čaruješ a čteš myšlenky mému upřímnému bratříčkovi, ale o životě nevíš vůbec nic.“</p>
<p>„Jak se to vezme,“ zamumlala. „Už klesáme. Dá se ta věc nějak řídit při přistávání?“</p>
<p>„Ani ne,“ pravil Darlí. „Hloubali jsme nad tím a hloubali, ale na nic jsme nepřišli. Každé přistání bude nebezpečné.“</p>
<p>„Se mnou ne,“ řekla Daidrax. „Támhleta planinka se mi líbí.“</p>
<p>„To by mohlo vyjít,“ projevil souhlas Faiton.</p>
<p>Klesali už dost rychle. V předjitřním mrazu vzduch ve vaku chladl a těžkl. Blížil se k nim les a za ním travnatá, mírně vyvýšená planina To děvče si už zas prozpěvuje, pomyslel si Faiton. Jakživ jsem neslyšel, že by někdo takhle čaroval. Ale vzducholoď přelétla les a klesla do měkké trávy jako peříčko, náraz byl něžný jako přistání motýla.</p>
<p>Dívka vyskočila. „Ani jsme nevylili ten váš zemní olej!“ zasmála se. A zívla. „Br. Tady je zima!“ Něco si zpěvavě zabroukala. Křehká, promrzlá tráva shodila nátěr jinovatky, zem přestala křupat pod nohama.</p>
<p>Faiton vybalil ze svého vaku pár kožešin. „Zabal se, než rozdělám oheň,“ řekl jí. „Darlí, ty složíš vzducholoď. Nepotřebujeme, aby nás někdo načapal.“</p>
<p>Daidrax se uložila na kožešinu. Zařídila trochu tepla i pro své okolí, ale víc už nestačila. Víčka se jí sama zavřela. Usnula a zdál se jí sen. Viděla Ysquanira v mučírně. Byl spoután a očividně se nechystal osvobodit. Viděla, jak se k jeho nahé kůži blíží kleště s rozžhavenými čelistmi… Nebránil se. Ve tváři měl lhostejný výraz, jedině zorničky se mu rozšířily. Ani to nebylo v jeho tmavých očích moc poznat. Někdo se nad ním sklonil.</p>
<p>„Teď mi to opakuj,“ řekl hlas, příliš vlídný vzhledem k tomu, co se právě odehrávalo. „Podle pravdy!“</p>
<p>Ysquanir něco odpovídal, ale nerozuměla slovům. Zdálo se, že mluví úplně obyčejně, jako by seděl za stolem a vykládal si s přáteli.</p>
<p>Měla toho dost. Chtěla se ze snu probudit. Proč by zatraceně můj drahý strýc měl strpět výslechy a mučení? Může přece kdykoli uprchnout! Zlomit okovy. Zmrazit kata i ty ostatní… Jaký má důvod, aby snášel utrpení? Sen pokračoval, a teď už slyšela, co ti lidé říkají. Pochopila. Ysquanir přesvědčuje krále Haifuxara o své nevině. Uf. Nekonečné, nesnesitelné, převalovala se a sténala ze spaní.</p>
<p>Zvuk odemykaných okovů. Teď vstane. Viděla jeho vlasy, ramena, paže. A byla vzhůru.</p>
<p>„Co je ti?“ Darlí klečel nad ní a tvářil se znepokojeně. „Jsi celá zpocená! Pořád se meleš a hekáš…“</p>
<p>„Něco se mi zdálo,“ zamumlala. „Už je to pryč.“ Nic nenamítala, když se složil vedle ní a bratrsky ji objal. Neměl žádné postranní úmysly. Myslel jen na létání… Uvažovala o svém snu. Darlí zlehka odfukoval, Faiton něčím šramotil kolem ohýnku. Klidné ráno v lese. Dva bratři, zbláznění do létání. A já jsem jako jejich sestra. Usmála se a stulila se Darlímu pod rameno. Ve spaní si ji přitáhl, na tváři se mu rozhostil blažený výraz. Něco zamumlal. Znělo to jako holčičko nebo sestřičko.</p>
<p>Spala příliš spokojeně a příliš tvrdě, zapomněla na ochranná kouzla. Tak se stalo, že jejich malý tábor obklíčili muži ze dvou blízkých vesnic. Kdosi stížený nespavostí k ránu pozoroval oblohu a spatřil vzdušnou loď. Čarodějové, pomyslel si ten dobrák, a po něm každý, komu o tom pověděl. Vystrašení vesničané se ozbrojili a vyrazili na trestnou výpravu.</p>
<p>Probudily ji vzteklé výkřiky. „To jsou oni! Čarodějové! Podívejte, tady to je!“</p>
<p>Kdosi tahal z křoví splasklý vak, jiný vlekl z úkrytu mezi kameny nad potokem ganegovou láhev, v níž to zlověstně šplouchalo.</p>
<p>„Hele, mají s sebou holku!“ vyhrkl jasný mladý hlas.</p>
<p>„To je naše sestra,“ zahučel Faiton.</p>
<p>Hloučkem se k nim prodral malý, tlustý, důležitý muž. Starosta, odhadla Daidrax. Posadila se. Darlí už stál nad ní a výhružně se mračil.</p>
<p>„To vy jste přiletěli touhle věcí?“ zeptal se starosta.</p>
<p>„Ano,“ přiznal Faiton bez váhání. „Ale žádná magie v tom není!“</p>
<p>„Ta je ve všem,“ pravil starosta. „Tenhle svět patří temným silám, a my musíme být ostražití. Jako náš moudrý panovník.“</p>
<p>„Můžeme vám všechno vysvětlit a předvést,“ nabídl Darlí.</p>
<p>„To určitě,“ zachechtal se kdosi, v zadních řadách se slabě zavlnil smích.</p>
<p>„Nám tak snadno neuprchnete,“ pronesl starosta důstojně.</p>
<p>„Trochu si protiřečíš, vzácný pane,“ řekla tiše Daidrax. „Kdyby moji bratři byli čarodějové, uprchlí bychom velmi snadno. Například by vás mohli spálit bleskem. Nebo zmrazit. Nebo vám způsobit ztrátu paměti.“</p>
<p>„Že to tak dobře znáš,“ ušklíbl se starosta.</p>
<p>„To ví přece každý.“</p>
<p>„Kdo létá, musí čarovat,“ prohlásil. „Zavřeme vás do šatlavy. Vypravíme posla k nejbližší královské posádce. Do večera dorazí královská stráž a odveze vás do sídelního města. Král už si s vámi poradí.“</p>
<p>Faiton a Darlí se na sebe podívali. Starší bratr kývl. Nemá smysl bránit se takové přesile. Nechali se spoutat. Starosta dohlížel, aby jim nikdo neubližoval. „Tu dívku nesvazujte,“ řekl. „Ta určitě není čaroděj.“</p>
<p>Lidé se usmívali a věřili mu. Jeho slovo u nich mělo váhu.</p>
<p>V nedaleké vesnici, která sama sebe považovala za městečko, si místní vystavěli na návsi dvě velké budovy, okrášlili je nevkusnými štukovými ozdobami a barevnými okny a předstírali, že se tím náves změnila v náměstí. Pod radnicí, větší z oněch budov, byla šatlava. Tam zavřeli Faitona s Darlím. Daidrax odvedli nahoru do patra.</p>
<p>Rozhlédla se. Tohle je nejspíš starostův pokoj pro hosty. Docela pěkný, i když trochu přezdobený… Nepodezírala toho muže z nemravných úmyslů. Připadala si dostatečně ošklivá, on byl zase dost starý a pravděpodobně i líný… Zamkli ji. Jak směšné. Vykoukla z okna. Nejdřív to chce něco na odvedení pozornosti, něco, co lidi pořádně zaměstná. Tamhleta stodola bude dobře hořet! Důkladně stavbu prozkoumala. Ne, uvnitř nejsou lidé ani dobytek, vůbec nic živého. Potom našla své <emphasis>bratry</emphasis> ve sklepení a promyslela si nejkratší cestu k nim. Přivolala ze stáje tři koně, jimž otevřela stání. A pak stodolu podpálila, protáhla se několika stropy, odemkla mříže, věznící bratry letce, a zadním vchodem je vyvedla ven, kde už čekali koně.</p>
<p>„Ujíždějte, dokud běhají kolem toho požáru!“ doporučila jim důrazně.</p>
<p>„A ty?“ vyhrkl Faiton.</p>
<p>„Mám svoje plány… Jeďte už, bratříčci!“</p>
<p>Rozjeli se do různých stran. Daidrax zamířila do Galturu, vyhýbajíc se hlavním cestám. Trvalo dlouho, než byl útěk vězňů odhalen, a tou dobou už byli daleko. Přesně tak, jak předpokládala.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(52)</emphasis></strong><strong><emphasis>Daidrax – z deníku VIII.</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>V Galturu jsem skoro nebloudila. Zbrojíře Ikvara znal kdekdo. Jenom se mi zdálo, že se lidé při vyslovení jeho jména kdovíproč neklidně ohlížejí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Před bránou do zahrady jsem hlasitě zakrákala jako modrá vr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>na, jak mě to Ikvaro před léty naučil. Postarala jsem se, aby ten zvuk k němu dolehl, ať už se pohyboval kdekoli na tom rozlehlém poze</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Otevřel mi vytáhlý kluk v mém věku. „Copak si přeješ?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„A</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>ys pochytal psiska a pustil mě dál,“ řekla jsem přezíravě. Nebyl to obyčejný sluha. Neměl výraz sluhy, jeho držení těla bylo jiné a pohled měl až moc ostrý. Čekala jsem, že se rozzlobí a předv</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>de, co v něm je, vlastně jsem se na to docela těšila, ale on se jen uklonil.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jistě, vzácná slečno. Koho mám ohlásit?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jsem snad na královském dvoře?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ještě nedávno to tady tak vypadalo,“ ušklíbl se. „Před pár dny král své hlídky odvolal… A současně s tím i všechna nařčení z čar</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dějnictví a přechovávání čarodějů.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Trochu mi vyrazil dech. </emphasis><emphasis>„A</emphasis><emphasis>ch,“ udělala jsem jako správná sle</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>na</emphasis><emphasis>. „</emphasis><emphasis>Má matka je doufám v pořádku?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vykulil oči. „Matka? Tvá matka?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Paní Okriaxea,“ pravila jsem důstojně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zíral na mě. „Matka?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ovšem.“ Začínalo mi být zima a z nějakého důvodu jsem nem</emphasis><emphasis>ěla </emphasis><emphasis>chuť pokoušet se před tímhle klukem o kouzla. Místo toho j</emphasis><emphasis>sem</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ptala: „Můj strýc Ysquanir se tu neukázal?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Kl</emphasis><emphasis>uk zbledl. „P-pojeď,“ zakoktal a ustoupil, abych mohla projet.</emphasis></p>
<p><emphasis>N</emphasis><emphasis>a dlážděném prostranství před velkým světlým domem čekal Ikvaro. Byl oblečen do umouněných pracovních šatů a vypadal přes</emphasis><emphasis>ně</emphasis><emphasis> tak, jak jsem si ho pamatovala. Vůbec se nezměnil.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Co se to zatraceně děje, Zetjo!“ zahalekal. Zřejmě to patřilo chlapci, </emphasis><emphasis>jenž</emphasis><emphasis> m</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis> otevřel.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nic zvláštního,“ řekla jsem a rovnou z koně mu skočila kolem krku. Zavrávoral. Aby ne. Přece jen vážím víc než kdysi.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Kdo…“ začal, a pak se na mě pořádně podíval. „Dai! Jsi to ty?“ Vyhrkly mu opravdové, nefalšované slzy. „Ty jsi vyrostla!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Zasypala jsem ho polibky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pustil mě a prohlížel si mě, utíraje si tvář. „Daidrax, z tebe je vážně velká ženská!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vešli jsme do domu. Dojatě jsem zaznamenala, že se vnitřním uspořádáním velmi podobá tomu, ve kterém jsme žili v Metqu. „Kde je matka, Ikvaro?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„V kuchyni, uklidňuje se vařením. V poslední době toho na ni bylo moc. I my máme co vyprávět, děvče.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Možná bys ji měl na můj příchod trochu připravit. Aby n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>omdlela.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To máš tedy pravdu,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přikývl. </emphasis><emphasis>„N</emphasis><emphasis>ejdřív tě ubytuju.“ Zavolal služebnou a vydal patřičné příkazy. Dívka odběhla chystat pro mě pokoj.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co je s Ysquanirem?“ vyhrkla jsem dychtivě.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Je ve vězení. Někdo ho udal a Haifuxar ho dal uvěznit. Nejdřív ho chtěl rovnou upálit jako čaroděje a nás dal střežit jako… jako z</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ruku,“ zaváhal. „Záruku, že neuprchne.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Zastavila jsem se a přitiskla si pěsti na srdce. Takže můj sen byl </emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ravdivý. Udělalo se mi slabo. Ikvaro to postřehl (byl bystřejší než většina čarodějů) a podepřel mě.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Neboj se, paní Tikach krále přesvědčila, že to, co Ysquanir v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>konal ve válce se Seveřany, prospělo i Simurlii, a on ho zas př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>svědčil, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e není čaroděj… Ačkoli nemám potuchy, jak se taková věc dá dokázat.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Kdo je Tikach?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Králova milenka a rádkyně… vědma. Aspoň myslím. Nechala si ode </emphasis><emphasis>mě</emphasis><emphasis> vykovat dýku. Chodila sem co chvíli a vždycky mi řekla, co je nového.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„K němu vás nepustili?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne. Je v nějakém tajném vězení. Ale Zetjo ví, kde to </emphasis><emphasis>je. Ten</emphasis><emphasis> chl</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>pec se tady ukrývá. Je to žák temného čaroděje, zradil ho k</emphasis><emphasis>vůli</emphasis><emphasis> Ysquanirovi… Má strach z pomsty. Nechce o tom mluvit, jenom </emphasis><emphasis>jed</emphasis><emphasis>nou vyslovil jméno Kiwojor a celý se rozklepal…“</emphasis></p>
<p><emphasis>To jméno mi něco říkalo. Můj drahý strýc byl sice skoupý na s</emphasis><emphasis>lovo,</emphasis><emphasis> jednalo-li se o jeho pobyt v podsvětí, ale cosi jsem z něj přece vytáhl</emphasis><emphasis>a.</emphasis><emphasis> Kiwojor je jeden z pánů podzemí, jeho úhlavní nepřítel. No, zdá s</emphasis><emphasis>e,</emphasis><emphasis> že jde do tuhého.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nijak zvlášť nespěcháš na setkání s matkou,“ zašeptal Ikvaro s lehkou výčitkou. „Po šesti letech…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pro mě po osmi,“ řekla jsem nepřítomně. „Mám spoustu staro</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tí Ikvaro. Prožila jsem divné věci. Dělala jsem divné věci, ani bys nepochopil, jaké. Pobývala jsem mimo váš čas a účastnila se boje s podsvětními bytostmi. A také jsem žebrala, kradla, hladověla… Jsem jiná.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Okri má dvě malé děti,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>promluvil Ikvaro zamyšleně. „Nebude ji to tolik bolet.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To je dobře. Trápilo mě svědomí, že vás zase ohrožuju, ale v</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>dím, že už ohroženi jste, a víc, než jsem si představovala… Jdeme k matce, drahý příteli a otčíme!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Nastalo to, z čeho jsem měla už předem husí kůži; objímání, d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jetí, slzy, výkřiky údivu, jak jsem velká… (Nejsem, zatracen</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>!) Ma</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ka si od té doby myslí, že jsem chladná a necitelná. Ještěže tu byl Ikvaro, který na rozdíl od ní měl pro moje starosti pochopení.</emphasis></p>
<p><emphasis>Seznámili mě s mými malými sourozenci. Byli roztomilí. Chi</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ke ještě navíc chytrý a podobný otci. Arjit byla překrásná a hlo</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>poučk</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis> a brečela tak, až jsem ji musela uklidnit malinkým kouzlem. Naštěstí měla ráda říkanky a všichni to o ní věděli, takže i matka tr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>chu roztála a vyjádřila obdiv, jak rychle jsem objevila, co tu malou potěší. Později, když u toho matka nebyla, jsem se zeptala Ikvara, zda ví, že jeho syn umí číst. Podivil se. Neměl o tom tušení.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jak jsi na to přišla?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Měl na koberci knížku. Založil si ji nějakou hračkou, aby n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ztratil stránku…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ta knížka byla vzhůru nohama!“ Znovu prokázal svou všímavost.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Kvůli nám. Jsi bystrý, mistře Ikvaro,“ smála jsem se, „ale tvůj syn na tebe umí vyzrát!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Možná nebude chtít být kovářem,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pravil zamyšleně. </emphasis><emphasis>„N</emphasis><emphasis>erad bych, </emphasis><emphasis>ab</emphasis><emphasis>y ve mně viděl nepřítele.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Můj obdiv k otčímovi v tu chvíli stoupl až někam do nebe.</emphasis></p>
<p><emphasis>Před obědem mě matka zatáhla do svého pokoje a přiměla mě ke zkoušení šatů. Myslela jsem si, že se strojím docela ráda, jako každá dívka, ale tehdy jsem zjistila, že ty načančané šaty samý volánek, kraječka a ozdůbka, s výstřihy a průstřihy, v ohavně světlých ba</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>vách, růžové, bleděmodré a žluté, přímo nenávidím.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Černou nebo nic,“ prohlásila jsem tvrdě po několika převlecích, při nichž se mi dělalo špatně a ještě hůř.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vždyťjsi hezká mladá dívka!“ zakvílela matka.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jsem člověk, ne cukrle,“ řekla jsem pevně a sebrala jediné če</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>né šaty z jejího šatníku. Budou mi volné, ale stáhnu si je páskem. „Nejsem zvyklá na jasné barvy,“ dodala jsem čistě kvůli ní. „N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nuť</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mě. Snad časem vyzkouším i ty světlejší, ale teď ne.“ Uvědom</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vala jsem si, jak moc jsem ji zklamala. Ale co, tohle jí Arjit bohatě vynahradí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Při slavnostním obědě v jídelně, která se navlas podobala dějišti dávných, strašných událostí v Metqu, jsem jen tak cvičně koketovala s čarodějovým žákem. Zetjo se červenal a zaručeně ani nevěděl, co jí. Pak mu došlo, že si z něj utahuju, viděla jsem mu na očích, že je v pokušení použít na mě nějaké zlomyslné kouzlo, ale včas se vzpam</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>toval. Ztichl a přestal odpovídat. Když byl oběd u konce, omluvila jsem se, že musím na chvilku na vzduch. Nejsem zvyklá tolik jíst, ani pít víno. A mrkla jsem na Zetja. Zvedl se a vyšel za mnou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Na terase jsem ho chytila za paži. „Mizíme, teď!“ šeptla jsem. Měl aspoň tolik duchapřítomnosti, aby se mi nebránil. Takže jsme se ostatním ztratili z očí, proběhli jsme zahradou až k houští, ukrýva</emphasis><emphasis>jí</emphasis><emphasis>címu malý chatrný domeček. Stiskla jsem kliku. Zamčeno.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tam se nedostaneš,“ ušklíbl se Zetjo. „Je zamčeno kouzlem.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ani mi to nemusel oznamovat, hned jsem poznala Ysquanirovu ruku.</emphasis><emphasis> Zam</emphasis><emphasis>umlala jsem první odeklínadlo, které mě napadlo. Nic. Aha, takže</emphasis><emphasis> na</emphasis><emphasis> tom domečku záleží! Vybavila jsem si verše z Albethanea. A radši zr</emphasis><emphasis>â</emphasis><emphasis>ns</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>y, než v překladu, rozhodla jsem se. Dveře se pohostinně ot</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>vřely.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tajná dílna!“ vyhrkl Zetjo. „Páni! Co to bylo za řeč?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zrân</emphasis><emphasis>.“ Vstoupila jsem dovnitř, pro jistotu s ochranným štít</emphasis><emphasis>em.</emphasis><emphasis> Tak tady Ikvaro pracoval na Ysquanirově meči. Kromě kruhu</emphasis><emphasis>, na</emphasis><emphasis> hliněné podlaze už sotva znatelného, v domku nebyly žádné </emphasis><emphasis>pasti. </emphasis><emphasis>Zrušila jsem štít. „Můžeš dovnitř,“ zavolala jsem na svého spole</emphasis><emphasis>ční</emphasis><emphasis>ka. Váh</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vě udělal krok dopředu. Dveře se za ním zabouchly. Da</emphasis><emphasis>la</emphasis><emphasis> jsem si z</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ležet. Pořádně se lekl.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak, tady si můžeme popovídat,“ prohlásila jsem spokojeně.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tys obnovila to samé kouzlo?“ žasl. „Myslel jsem, že jsi prost</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> slečna z lepší rodiny, která se baví…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Čarodějnictvím? Copak ti o mně Ysquanir nic neřekl? On A</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>bethaneum přeložil a já ho zveršovala. Tak. A teď vykládej! Kde je, jak mu je, jak se k němu dostanu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nedostaneš,“ zakroutil hlavou. „Musela bys projít zdí.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To zvládnu.“ Sedla jsem si na rozvrzanou židli v koutě. Z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>šklebila jsem se na něj. „Nezírej. Udělám si na to zaklínadlo. Dveře a stropy už zvládám…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ty umíš vymýšlet nová zaklínadla?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„No. Ty ses učil u temných? Vždycky jsem měla dojem, že pro ně jsou síly země dostupnější než pro nás!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Když mají smlouvu s podsvětím. Já ji nemám.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Aha. No to je vlastně dobře, jinak bych tě musela spálit nebo tak něco… Kde je to vězení?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pod palácem. Zavedu tě tam, ale až v noci. Teď mám strach.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Z Kiwojora?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Otřásl se. „Taky. Ale měl jsem na mysli stráže. Dvojí nebezpečí, chápeš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jistě. Mohl bys mi nakreslit plánek.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ovšem…“ Tvářil se zaraženě.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co se tak koukáš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vezmeš mě s sebou?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ani nápad. Chci s ním být sama.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Stejně nebudeš,“ vypadlo z něj najednou. „On tam má </emphasis><emphasis>milenku.</emphasis><emphasis> Princeznu Amajri. Je moc krásná.“</emphasis></p>
<p><emphasis>N</emphasis><emphasis>a okamžik se mi zastavilo srdce. Pak se rozběhlo dvojnáso</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>nou rychlostí a musela jsem ho krotit. A je to tady. Do háje, vždyť jsem něčím takovým přece musela počítat! „Princeznu? Ve vězení?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zavřel ji tam její otec.“ Zetjovi neušlo, jak na mě ta zvěst zap</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>sobila. „Nějaká záležitost s čaroději. Přála bílým, a temní, mezi nimi můj učitel Sokort, to nějak zařídili… Haifuxar nenávidí všechny č</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>roděje, ale podle všeho se dá dost lehce oklamat.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„H</emphasis><emphasis>m. A princezna je krásná a Ysquanir ji miluje…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>On nemiluje žádnou ženu. Nejspíš ho o to požádala, a on neo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>mítl.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To ti vykládal?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne, to jsem si domyslel.“</emphasis></p>
<p><emphasis>No to jsou věci! Krásná uvězněná princezna mého milého strý</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ka požádala, aby se s ní vyspal, a on jí laskavě vyhověl…</emphasis></p>
<p><emphasis>„Moc tě to žere?“ zajímal se Zetjo. „Vy jste spolu něco měli?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ty jsi tak báječně upřímný!“ vyštěkla jsem. „Mám chuť uškrtit vás oba!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak chvíli počkej, až tě to přejde,“ pravil chladnokrevně. Aspoň jsem zvedla kovadlinu ke stropu a nechala ji tam vznášet. P</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>tom jsem ji pomalinku postavila na místo. Pochopitelně bez jediného dotyku.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Silová záležitost,“ zamumlal. „Kde se to v tobě bere?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„U</emphasis><emphasis>f</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis>“ vydechla jsem. „Už je mi líp… Ne, nic jsme spolu neměli. Nechala bych ho na pokoji, ať si spí třeba s deseti princeznami, j</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nomže tady jde o úkol. Ysquanir to nechce uznat, ale potřebuje mou ochranu. A mou sílu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Síly máš vážně dost,“ uznal Zetjo. „Možná bys dokázala zkrotit tyrptyrga!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Cože?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jeden je tady poblíž. Nevím přesně kde… Zkus ho najít!“ Z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>chechtal se. Očekával asi, že se urazím a začnu mu převádět, co </emphasis><emphasis>umí</emphasis><emphasis>m. Pitomý kluk.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nakresli mi ten plán. Tady na zem!“ přikázala jsem mu.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Je tam kruh,“ namítl.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Kde ho máš?“ Hbitě jsem kruh zrušila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zetjo jen zamrkal. „Nojo,“ broukl otráveně. „Ty jsi zkrátka mi</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tr… </emphasis><emphasis>T</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis> hele, tudy se vejde do paláce hlavní branou…“</emphasis><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(53)</emphasis></strong><strong><emphasis>Spravedlnost a král</emphasis></strong></p>
<p>Haifuxar čekal na Zimní slavnost. To tvrdil on. Skutečnost byla taková, že se nemohl rozhodnout. Vnitřně souhlasil s Tikach, že vězeň si zaslouží milost, ale jiní rádcové ho přesvědčovali, že vůdce Šílenců přece nějak potrestat musí, už kvůli lidem! Tikach se aspoň podařilo dosáhnout toho, že zrušil dohled nad Ikvarovým domem. Teď už král nevěřil, že je Ysquanir čaroděj, ani Korren ho nedokázal zviklat. A Tikach už pochopitelně měla promyšlený plán na záchranu Ikvarovy rodiny pro případ Ysquanirova útěku.</p>
<p>„Máš volné ruce,“ sdělila synovi. „Já je ochráním, nemusíš mít obavy. Ale nechápu, proč Haifuxarovi nechceš dopřát tu kratochvíli s veřejným potrestáním. Vždyť by sis mohl pohodlně zařídit, aby ti ani jediná rána neublížila! Jedná se jen o představení pro lidi, a ty si postavíš hlavu a řekneš ne!“</p>
<p>„Nebudu se účastnit představení pro lidi,“ prohlásil Ysquanir. Přecházel po své cele, která se nyní podobala spíš pokoji pro hosty, jemnými pohyby prstů měnil barvu jejích stěn od černé po perleťově růžovou, až Tikach oči přecházely, a zdálo se, že ho žádná z barev a vzorů, které vytvořil, neuspokojuje. „A tady se mi docela líbí. Zeptej se Amajri.“</p>
<p>Tikach hněvivě dupla podpatkem, a vzápětí ucouvla, protože jí pod nohou vyrostla růže. „Nesměj se!“ vybuchla. „Musím odtud princeznu rychle dostat. Než se do tebe na smrt zamiluje!“</p>
<p>„To udělej, jestli to dokážeš,“ zvážněl Ysquanir. „Mám ji docela rád, ale… Přál bych jí víc. Zaslouží si muže, který ji bude skutečně milovat.“</p>
<p>Tikach zamyšleně pokývala. „Jsi hrozně pyšný, víš o tom?“</p>
<p>„A jakého sis mě představovala? Skromného? Hodného? Tichého?“</p>
<p>Vzdala se. „Nevím. Jsem zvyklá mít nad lidmi určitou moc. Mně nikdo nelže, nikdo přede mnou nic neskryje… Jsi silnější než já, a mě to zneklidňuje.“</p>
<p>„Stává se, že děti přerostou rodiče,“ řekl mírně. „Přece jsi to tak chtěla, jen si vzpomeň. A mimochodem, kde bych dnes byl bez tvé pomoci? Prach a popel ve větru.“</p>
<p>„O tom nemluv,“ zakřikla ho. „A neubližuj té dívce.“</p>
<p>„Proč bych jí ubližoval?“ zamumlal. Vrátil stěnám původní barvu a ulehl na lůžko. Tikach si odemkla dveře a vyšla ven. Když se ještě ohlédla přes rameno, viděla, že si Ysquanir ve vzduchu nad sebou vytvořil složitý prostorový obraz jakési hry a posunuje na něm hrací kameny, které připomínají lidské postavičky. Zase nějaká hra zrânských čarodějů, povzdechla si. Nikdy by mě nenapadlo, že to všechno bude tak… rozčilující.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Amajri prožila vzrušující den. Večer se u ní zastavila Tikach a řekla jí, ať se připraví k útěku. Princezna samým překvapením docela zapomněla, že se chtěla zeptat na nějaký lék proti nevolnostem, které už pociťovala několik týdnů. Jakmile budu na svobodě a na vzduchu, všechny těžkosti přejdou, těšila se. Sbalila si pár věcí do ranečku z ozdobného přehozu na lůžku, podivila se, jak málo toho doopravdy potřebuje, sedla si a čekala. Mohl by přijít Ysquanir, ráda bych se s ním rozloučila, říkala si. Možná nepřijde. Vždyť o mém plánovaném útěku nemůže vědět… Škoda. Ale třeba se ještě setkáme.</p>
<p>Odhadovala, že se venku stmívá. Donesli jí večeři, trochu se v jídle ponimrala, ale její obvyklá zdravá chuť byla stejně ta tam. Už by ta Tikach mohla přijít! Nesnesu to čekání!</p>
<p>Na stěně se najednou objevil rudý ovál. Stěhoval se, prolézal za skříněmi a závěsy, až našel volné místo. Potom se zvětšil a proměnil se v otvor se žhavě rudým lemem. Amajri si přitiskla dlaně na ústa.</p>
<p>Nevykřikla. Z oválu vystoupila mladá dívka v černém. Rozhlédla se, upřela na princeznu jasné modrozelené oči.</p>
<p>„Ty jsi Amajri?“</p>
<p>„A-ano. A ty?“</p>
<p>„Daidrax. Vlastně jsem přišla za strýcem, ale tebe jsem také chtěla vidět. Jsi princezna?“</p>
<p>„Ano. Za jakým strýcem?“</p>
<p>„Za Ysquanirem. Prý jste blízcí přátelé…“ Její zkoumavý pohled nebyl právě přátelský. Amajri se naježila. Co je jí do toho? Zlobila se na sebe, že se červená.</p>
<p>„A co má být?“ odsekla.</p>
<p>„Nic,“ ušklíbla se návštěvnice. „Jen mě zajímal jeho vkus. Teď už vím, že se mu líbí tlusté dívky s knoflíkem místo nosu, velikou pusou a vybledlými vlásky jako nudle z cedníku…“</p>
<p>Amajri se roztřásla vzteky. „Ty!“ vyrazila ze sebe. „Víš, kdo já jsem? Ty čarodějnice, udám tě! Řeknu otci, a on už si tě najde!“</p>
<p>„To těžko,“ zasmála se Daidrax řezavě. Udělala rázný pohyb pravou rukou, sevřela pěst a zamumlala dvě slova. Amajri chtěla vykřiknout, ale nemohla. Hrdlo se jí sevřelo, nevypravila ze sebe ani hlásek. „A teď tě zmrazím, krasavice!“ houkla Daidrax. Zvedla paže, ale zaklínadlo už nestačila pronést.</p>
<p>Dveře se rozlétly, do místnosti vpadla vysoká, štíhlá černovláska. „Co se to tu děje?“ rozkřikla se. „Kdo jsi, děvče?“</p>
<p>„Nikdo mi nebude říkat děvče!“ Daidrax dokončila načaté gesto, černovláska se otřásla, ale ani ji nenapadlo znehybnět, jak správné měla. Vrhla na dívku kouzlo, jímž si lesní vědmy zjednávají moc nad lidmi. Daidrax se útrpně zasmála a vrátila jí ho. Současně pro jistotu oddělila místnost od ostatních podzemních prostor.</p>
<p>„To nebylo potřeba,“ řekla vysoká žena. „Nikdo ze stráží nás neslyší, o to jsem se postarala.“</p>
<p>„Možná umím hlučnější kouzla než ty,“ pravila Daidrax a proměnila koberec v klubko hadů.</p>
<p>„Zapomněla jsi na jed,“ uchechtla se černovláska. Z hadů byl náhle jen hadí vzor ve tkanině. Amajri viděla, jak Tikach po spánku stéká velká kapka potu, a všimla si, že se vědma nenápadně přidržela opěradla židle. A já nemůžu dělat vůbec nic, dočista nic, zoufala si. Jenom vyvalovat oči a děsit se, co ještě tu příšernou drzou holku napadne!</p>
<p>Daidrax se s ohromným úsilím uklidnila. Vybavila si verše z Albethanea a znehybnila obě ženy v pokoji zaklínadlem, proti němuž běžní čarodějové neznají obranu. Tak. Nejradši bych je obě spálila. Naštvaly mě. Ale to přejde. Princezna je opravdu hezká. Je trochu při těle, hm, chudinka neměla v poslední době moc pohybu a jíst jí asi chutná… A ta velká je zase náramně schopná vědma… A taky je krásná. Zatraceně, proč taky nejsem trošku hezká?</p>
<p>Ysquanir se probudil a chviličku jen zíral do tmy, než ho napadlo zapálit pár svíček. Někdo tady čaruje, a pěkně vydatně. A hodně blízko. Všechny magické hladiny se chvějí a hráze se rozpadají… To není Tikach, kdepak! Navštívil nás mistr! Tohle, to byla síla! Vymrštil se z postele, vyrazil ke dveřím. Běžel chodbou rovnou k ohnisku poruch.</p>
<p>Takže je to pokoj princezny Amajri! Dveře jsou dokořán, ve vstupu brání hráz, ale jaká! Brodil se jí jako rozvodněnou řekou, trvalo nekonečně dlouho, než se dostal dovnitř.</p>
<p>Vzápětí div nevykřikl úžasem. Daidrax, o hezký kus větší, o něco starší a mnohem krásnější než v době jeho kvapného odjezdu, úspěšně začarovala jeho matku i princeznu.</p>
<p>„Jestli se pohneš, máš na krku souboj!“ zvolala výhružně, sotva ho spatřila.</p>
<p>Ona to myslí vážně! Něco ji strašlivě rozhněvalo. Je nepříčetná vzteky… „Jenom bych si skočil pro košili,“ řekl mírně. „Spal jsem. vzbudilas mě. Všichni čarodějové v okolí jsou na nohou a přemítají, jestli se neblíží konec světa. Dáváš do toho moc síly, drahá neteři.“</p>
<p>„Nehýbej se,“ varovala ho znovu. „Už dávno jsem si tě chtěla prohlédnout…“</p>
<p>„A už jsi spokojená?“ ušklíbl se, doufaje, že se nečervená.</p>
<p>„Částečně,“ řekla přísně. „Ta krásná paní je tvá matka?“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>„Musela tě mít tak ve třech letech, ne?“</p>
<p>„Vždyť je vědma,“ pokrčil rameny. Trochu ho z ní mrazilo v zádech. Daidrax se sebou něco provedla. Použila nějaké zakázané kouzlo. Najednou je už dospělá a ví, co chce. A skoro bych řekl, že to jsem právě já… Vlastně na to byl hrdý. Úžasná dívka. Amajri vedle ní bledne jako oblázek vedle černého drahokamu, dokonce i matka proti ní působí nevýrazně a usedle… Je jako plamen.</p>
<p>„Kolik síly bych na tebe potřebovala?“ zeptala se Daidrax.</p>
<p>„Tolik jí nemáš,“ prohlásil. „Nezkoušej to, prosím. V Galturu by nezůstal kámen na kameni. Já se taky umím zlobit.“</p>
<p>Přiblížila se k němu. Nebránil jí.</p>
<p>„Nojo,“ povzdechla si, s bradou téměř na jeho hrudi. „Já je pustím, ony se na mě vrhnou, a ty se na to budeš dívat… Nebo se k nim přidáš.“</p>
<p>„Nech se překvapit.“ V očích mu hořely plamínky. Věděl o nich a docela se divil, jak je mohla přehlédnout. Jak vůbec mohla přehlédnout… No, spoustu dalších věcí, už tam na Xerchegaru…</p>
<p>„Ani mě nenapadne,“ odsekla. „Mužským se nedá věřit o nic víc než ženským! Prostě zmizím, a žádný zatracený zrânský čaroděj mi v tom nezabrání!“</p>
<p>Jak řekla, tak udělala. Ysquanir zíral na blednoucí ovál na stěně. „No tohle!“ Málem zapomněl zrušit zakletí těch dvou.</p>
<p>Tikach si třela zkřehlé ruce. „To neumíš?“ zeptala se malinko zlomyslně. Vypadal pěkně omámeně a prostě měl všechny příznaky. Chudinka Amajri.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Tohle zaklínadlo je nové.“</p>
<p>„Dnes už přece nikdo netvoří nová zaklínadla!“ namítla.</p>
<p>„Zrânové to dělali. Daitaroe to uměl. Daidrax pochází z jeho rodu.“</p>
<p>„Ta dívka je čarodějka?“ ozvala se Amajri. Bylo znát, že si ji nijak zvlášť neoblíbila. „Ubližovala mi!“</p>
<p>Ysquanir se na ni podíval, jako by ji neznal. „Ano? Mně se zdáš v pořádku… Už jdete?“</p>
<p>Tak on o tom ví, užasla Amajri. Ani by se nepřišel rozloučit! Vůbec mu na mně nezáleží!</p>
<p>„Nikdy ti nic neslíbil,“ řekla Tikach. „Vzpomeň si, jak to bylo!“</p>
<p>Amajri zčervenala, sklonila hlavu, ramena jí poklesla. „Máš pravdu. Mám zabaleno, můžeme jít.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>„Nepřipadáš si jako mizera?“ Tikach si mnula prsty, ještě pořád ztuhlé zimou. Útěk princezny proběhl úspěšně, obviněni budou pochopitelně její přátelé z řad čarodějů, kteří z Galturu dávno zmizeli. Nějaké příhodné důkazy už měla Tikach připraveny… „Mohl jsi té ubohé dívce říct aspoň něco milého na rozloučenou!“</p>
<p>Ysquanir se protáhl na lůžku. „Ať jen si o mně myslí to nejhorší. Zapomene. Najde si lepšího muže.“</p>
<p>Tikach si povzdechla. „Až se odtud dostaneš, honem se ožeň s tou strašnou holkou. Té neutečeš. Obrátí svět naruby, aby tě dostala.“</p>
<p>Ysquanir mlčel, na tváři se mu objevil zasněný výraz.</p>
<p>„Aha,“ řekla Tikach. „Však jsem si myslela, že je to vzájemné. Proč už jsi s tím něco neudělal?“</p>
<p>„Je jí třináct.“</p>
<p>„Nesmysl. Patnáct. Nejmíň! Neuč starou vědmu odhadovat věk!“</p>
<p>„Podnikla nějaké nedovolené kroky. Vytáhla si z Albethanea zakázané zaklínadlo…“ Usilovně přemýšlel, obličej se mu zaostřil, bylo znát, že se jeho úvaha blíží k nějakému závěru. „Už to mám! Zrychlila si čas, aby stačila dokončit práci na knize a zastihla mě ještě tady na světě…“ Vyskočil. „Vážně je úžasná! Musíš jí potom prozradit složení svého nápoje mládí nebo co to používáš. Ztratila kvůli mně aspoň dva roky!“</p>
<p>„Hm. Mně se ta holka nelíbí…“ Tikach se kysele usmála. „Chovam se jako obyčejná ženská. Málem jako tchyně… Promiň, synu.“</p>
<p>„Jak jen vydržím tady v tom pitomém sklepě až do Zimní slavnosti!“ stěžoval si Ysquanir a jeho matka si pomyslela, že se chová jako docela obyčejný mužský.</p>
<p>„Zajdu za ní a pošlu ti ji sem,“ ujistila ho. „Můžete si třeba povídat o zaklínadlech. Ale uvědom si, že ti stokrát omlátí o hlavu princeznu Amajri.“</p>
<p>„To si uvědomuju. Už se na to těším.“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(54)</emphasis></strong><strong><emphasis>Zkrocení tyrptyrga</emphasis></strong></p>
<p>Daidrax se vynořila z podzemí paláce bez sebe vzteky. Několik mužů z královské stráže to odneslo krátkým bezvědomím, několik koní se splašilo a uteklo ze stáje, jejíž zadní stěna se kdovíproč náhle zřítila, a tyrptyrg, ukrytý ve staré stodole za městem, otevřel zlé rudozlaté oči, vstal a protáhl si křídla. Vycítil blízkost nepřátelské síly. Jeho pán tu nebyl, ten se tou dobou zabýval průzkumem uzavřené brány na Xerchegaru, ale tyrptyrg je samostatný tvor a dokáže bojovat i bez rozkazů. Našel zdroj. Vyrazil na cestu. Zničit nepřítele!</p>
<p>„Zetjo,“ ozvala se Daidrax. Hněv ji přešel. Cítila, že se blíží nebezpečí.</p>
<p>Mladík si pomalu odtáhl dlaně z uší. „Co se děje? Už nebudeš klít?“</p>
<p>„Cos to povídal o tyrptyrgovi?“</p>
<p>„A zatraceně!“ Teď to poznal i on. „Letí sem!“</p>
<p>„Jo, vím. Znáš něco proti nim?“</p>
<p>„Sokort měl takové kopí… Ale nebyl si jím moc jistý. Jinak…“ Bezradně pokrčil rameny.</p>
<p>Daidrax se zamyslela. Tolik síly vyplýtvala na pitomé ženské! Teď toho litovala… Soustředila se. Hrábla prsty svých zděděných zrânských schopností hluboko do země. Až kam to šlo. Byla na samé hranici podsvětí a nezáleželo jí na tom, koho vzbudí. Tak. Neuměla pojmenovat to, co pocítila ve chvíli, kdy byl její požadavek splněn. Bylo to strašně silné. K nevydržení…</p>
<p>Zetjo se otřásl při ohavném zabrnění, které mu projelo celým tělem. Že jsem si ale vybral bezvadnou společnici na noční procházky! příště se čarodějkám vyhnu velkým obloukem!</p>
<p>„Rozpleť ten plot,“ ukázala mu Daidrax na ohradu z proplétaných mříží. „Udělej z toho provazy! Pevnost zachovej.“</p>
<p>Polkl. Ona je mistr. Mistr nestrpí námitky… Vyslovil úvodní větu, provedl patřičná gesta. Překvapilo ho, jak snadno se dal plot do pohybu. Ovšem. Daidrax vytvořila prostředí, v němž se kouzlům dobře daří. Všude kolem je plno síly. Krouží a kroutí se, nabíjí vzduch i ty baráky podél ulice, co chvíli může propuknout bouřka…</p>
<p>„To ne,“ řekla Daidrax. „Žádná bouřka nebude. Potřebuju tu sílu pro sebe!“</p>
<p>Věřil jí. Děsila ho. Obdivoval ji. Dal by za ni život. No, to možná ne, ale rozhodně by se před ní nechtěl projevit jako zbabělec!</p>
<p>„Máš ty provazy?“ vyrušila ho z úvah. „Drž si je! Měj pořád přehled!“ V duchu si opakovala verše z Albethanea. Znala je skoro všechny nazpaměť, aniž by se jim doopravdy učila. To bylo tím, že si je musela pořád pobrukovat a vnímat jejich krok – těžký, namáhavý, nebo rázný pochodový, nebo zas lehký taneční. Při tom se jí navždy vryly do paměti. A teď vybrat ty pravé.</p>
<p>Z temné oblohy se snesl stín. Ulice ho byla rázem plná. Zetjovi naskočila husí kůže. Ten zápach! Kdysi mu Sokort ukázal tyrptyrga na obrázku, ale skutečnost byla nesrovnatelně hroznější. Pohlédl na čarodějku. Byla klidná. Ona už ho viděla na vlastní oči, pochopil. Soustředil se na své železné provazy. Držel si je ve vědomí, aby je niohl kdykoli použít. To nebylo těžké, ale velmi důležité. Daidrax se asi chystá netvora spoutat, no páni, pokusil se kdy nějaký čaroděj o takovou pitomost?</p>
<p>Vztáhla paže a zkusila pár jednoduchých zaklínadel, běžných nástrojů bílých mistrů. Příšera vycenila blyštivé tesáky, jako by se posmívala. Daidrax přidala na síle, pohyby jejích rukou nabyly většího rozsahu. Tyrptyrg postoupil kupředu. Vztekle zařval, protože mu kladla překážky.</p>
<p>Tohle na tebe přece trochu platí, pomyslela si. Vyslovila zaříkání zvané Chranowská řada. Mělo by být účinné proti všem podsvětním zrůdám.</p>
<p>Bylo. Tyrptyrg složil křídla, znehybněl. Ale jak dlouho takhle vydrží, uvažovala Daidrax. Nejspíš právě tak dlouho, dokud nepřikluše nějaký hrdina, třeba Wairon, a nerozseká potvoru na kousky. Jenomže tady není žádný hrdina, a netvor se za chvíli dá do pohybu…</p>
<p>„Zetjo, provazy!“ zavelela.</p>
<p>Chlapec mrštil tuhými lany z rozpleteného kovového plotu vpřed. Zamotal do nich tyrptyrgovy pařáty a křídla. Nesvůra se vzpamatovala z účinků chranowského zaříkání, zazmítala se. Daidrax se usmála. Dobře. A teď něco lepšího.</p>
<p>Zetjovi připadalo, že se dala do zpěvu. Asi zešílela, usoudil. Přivolala si ze země příliš mnoho síly, není divu, že to neunesla… Pak pohlédl na tyrptyrga. Netvor se svíjel, bil kolem sebe ocasem, snažil se uvolnit si křídla, hryzal železná pouta a rozdíral si srstnatou kůži do krve. Lana, jimiž ho Zetjo spoutal, se změnila v jakýsi postroj, na hřbetě obludy se utvořilo sedlo. Daidrax umlkla. Tyrptyrg se přestal zmítat. Postavil se na nohy. Sklonil strašnou hlavu, jeho rudé oči zmatněly.</p>
<p>„Nasedni,“ vybídla Daidrax vyděšeného chlapce. „Proletíme se!“</p>
<p>Ysquanir se zoufalým úsilím pronikal zdmi a zuřil, že neumí to kouzlo, které používala Daidrax. Teď byla v nebezpečí, a on jí nemohl pomoci! Jsem jen neschopný ubožák, vztekal se. Vztek a strach o ni mu dodaly sílu k překonání překážek. Protáhl se poslední, nejmasivnější zdí, cítil, jak se staré cihly pokoušejí zarýt mu hrany do těla, ale posledním vzepětím vůle se vyprostil, střepal ze sebe červený prach a kousky omítky a napřímil se. Stál na temné ulici a třásl se vyčerpáním. Dolehl k němu známý zvuk, který mnohokrát zdálky zaslechl v podsvětí; řev tyrptyrga! Takže ho smysly neklamaly, skutečně tady někde řádí Kiwojorův oř! A nejspíš jde po mé malé neteři! Dal se do běhu. Nemyslel na to, že jí v tomhle stavu nebude nic platný, a vydával se ze zbytků sil, aby dorazil včas.</p>
<p>Tyrptyrg se vznesl. Ysquanir se pokoušel provrtat zrakem tmu, ale ze svého postavení na zemi nemohl spatřit dvě postavy na netvorově hřbetě, ani nemohl vidět, že letící tyrptyrg je řízen. Klesl na kolena. Osud ho srazil k zemi a zahalil tmou. Daidrax je mrtvá. Život skončil… Trvalo dlouho, než se mu v otupělé hlavě probudila první myšlenka. Už mám jen svůj úkol. Nevrátím se do vězení. Ne. Udělám to jinak.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(55)</emphasis></strong><strong><emphasis>Přiznání a trest</emphasis></strong></p>
<p>Král Haifuxar nemohl pochopit, kdo si to troufá budit ho uprostřed noci. Odháněl toho dotěrného tvora jako hmyz, ale nebylo to nic platné. Nakonec s povzdechem otevřel oči. Tma v ložnici naráz ustoupila světlu dvacítky svic, které se samy od sebe současně rozžaly. U kulatého stolku, dobrých deset kroků od lůžka, stál jeho vězeň Ysquanir. Když je tak daleko, čí byla ta ruka, jež mu jemně zatřásla ramenem?</p>
<p>„Moje,“ řekl Ysquanir. „Přišel jsem se ti ke všemu přiznat, králi. Omlouvám se, jestli jsem tě vytrhl z příjemných snů.“</p>
<p>„Přiznání nesnese odklad?“ Haifuxar se posadil a mnul si oči. „Mé sny už dávno nejsou příjemné… Ale jak ses sem dostal?“ Připadalo mu, že ten mladík vypadá nějak divně. Co to má ve vlasech? Jakoby nějaký červený prach…</p>
<p>„I o tom chci mluvit… Je to dlouhý a spletitý příběh, a nikdo ho ještě neslyšel celý. Doufal jsem, že mi věnuješ trochu svého času, protože se týká i tebe a tvého království.“</p>
<p>„Lhal jsi mi v něčem?“ zeptal se král. Už byl úplně vzhůru a při smyslech, a velmi zvědav, co se dozví.</p>
<p>„Téměř ve všem,“ odvětil Ysquanir.</p>
<p>„Tak se posaď,“ vybídl ho král. „Nalij si víno… Mně také, buď ta hodný, nechci volat sluhy… Oblíbil jsem si tě, to jistě víš. Teď je otázka, zda tě mám rád pro to, co doopravdy jsi, nebo pro to, cos mi o sobě navykládal. To druhé by nesvědčilo o valné síle mého ducha, hm?“</p>
<p>„Čarodějové mají zřejmě sklon podceňovat krále,“ řekl tiše Ysquanir. „Ani já toho omylu nejsem ušetřen. Podcenil jsem tě.“</p>
<p>„Díky,“ ušklíbl se Haifuxar. „Tak povídej, čaroději.“</p>
<p>„Především ti chci říct, že patřím k bílé či světlé straně, avšak nikoli bez výhrad,“ začal Ysquanir. „Jsem zrânský čaroděj. No ano, je to tak. Strávil jsem několik let mezi Zrâny zajatými v podsvětí, naučil se jejich řeč a přeložil Albethaneum…“</p>
<p>„Zdá se, že jsi dost významná osobnost,“ podotkl Haifuxar. „Pokud nelžeš.“</p>
<p>„Ne. Mluvím pravdu, a hned ti vysvětlím, proč. Něco se stalo… Něco strašného. A mně už teď na vlastním životě nezáleží.“</p>
<p>„Hm. Pokračuj. Ne, ještě ti dám otázku. Podle všech rozumných knih, hvězdopravců a věštců je náš svět v této době, přesněji už po několik staletí, převážně v moci temna…“</p>
<p>„Přesněji od zkázy národa Zrân,“ řekl Ysquanir. „Ano. Proto se našlo Albethaneum, proto se dal do práce Strážce Rovnováhy.“</p>
<p>„Nikdo ho nikdy neviděl!“</p>
<p>„Já ano. Několikrát mi zabránil v sebevraždě. Později mi oznámil, že mě potřebuje. Že mám úkol…“</p>
<p>„Aha. Podle tebe jsem tedy dělal chybu, když jsem všechny čaroděje strkal do jednoho pytle?“</p>
<p>Ysquanir se usmál. „Tos řekl ty, králi.“</p>
<p>Haifuxar kývl. „Dobrá. Ale už bys měl začít od začátku.“</p>
<p>Ysquanir se pustil do spletitého příběhu svého života. Haifuxar se projevil jako trpělivý a pozorný posluchač. Prožíval vyprávění. Vyskakoval, zatínal pěsti a předváděl údery mečem, zase usedal, když už věděl, jak rvačka, souboj nebo bitva dopadly. Občas se zasmál a olízl si rty, když vypravěč rozpačitě líčil své příhody s dívkami. Zuřivě bušil pěstmi do stolu při Ysquanirově popisu podsvětí a zacházení s vězni. Tu a tam se mu oči zamžily slzami. Při vyprávění o nezdařeném Korrenově únosu Tikach se rozchechtal.</p>
<p>„Teď už chápu, proč na tebe Tikach nedá dopustit!“</p>
<p>„Ještě nevíš všechno,“ řekl Ysquanir. „Ona mi to asi neodpustí, ale musím ti na ni něco prozradit.“</p>
<p>„Je tvá milenka?“ zeptal se král úzkostně.</p>
<p>„Ne. Matka.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Je to tak. Umí se udělat mladší, to je vše.“</p>
<p>Král vyskočil a jal se pochodovat po ložnici. „To jsem blázen,“ mumlal si. „Má nejdražší je nějaká vědma a má takhle velikého syna, a k tomu čaroděje… No ovšem, proto ses mi na první pohled zalíbil! Pročpak mi Tikach nedá také takového syna?“</p>
<p>„Zkus jí o tom říct,“ poradil mu Ysquanir. „Ale je pořád provdána za mého otce. I když spolu nežijí přes třicet let…“</p>
<p>„Hm, hm.“ Královy myšlenky se už ubíraly jiným směrem. „Až se mi to všechno rozleží v hlavě, budu mít stovky otázek. Předpokládám, že mi na ně ochotně odpovíš.“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Hm. Potřebuješ pracovat na tom meči. Zbrojíř ho nemůže dokončit bez tebe… Hm.“ Zastavil se, popotáhl se za vous. „Tak, rozhodl jsem se. Žádní rádcové. Ani rádkyně,“ ušklíbl se. „Dobře. Dám tě potrestat. Byl jsi vůdcem Šílenců, a ti tady natropili spoustu nepříjemností, hm?“</p>
<p>„Ano.“ Ysquanir cítil, jak mu vysychá v krku. Rychle se napil vína.</p>
<p>„Poprava, hm?“ Haifuxar si zamnul ruce. „Hned zítra, chci říct dnes. Vypadáš právě teď velice věrohodně. Dočista zničený vězen. Sejdou se lidé, budou tě litovat, ženy se rozpláčou… Nechci ti radit, ale mělo by to vypadat, že neuneseš ani vlastní nohy, natož okovy… Však ty to zvládneš. Dovedou tě na to lešení, ohlásí, o co jde, kat se začne připravovat, bude se čekat jen na mě… Vystoupím z kočaru a udělím ti milost. Tak.“</p>
<p>„Vážně?“ Ysquanir zvedl oči.</p>
<p>„Vážně,“ řekl král.</p>
<p>„Tohle je přesně to, co jsem nechtěl,“ zašeptal Ysquanir. „Hrát divadlo před spoustou diváků.“</p>
<p>„Já vím. Z tvého vyprávění se dá docela dobře pochopit, co jsi zač.“ Haifuxar se sehnul, hleděl mu zblízka do tváře. „Udělej to pro mě!“ Náhle ho prudce objal. „Zatraceně, proč mi nedala takového syna?“ zamumlal.</p>
<p>„Tak dobře,“ vzdychl Ysquanir. „Vydržels mě poslouchat málem celou noc, nezavolal jsi na mě stráže… Dobře. Ať je po tvém, Veličenstvo!“ Poslední věta vyzněla trochu znechuceně, ale Haifuxar si toho nevšímal. Zařídíme si pěkné představení! Moc pěkné, nikdo nepřijde zkrátka!</p>
<p>„Musím hned propustit Amajri,“ vzpomněl si.</p>
<p>„Už se stalo,“ řekl Ysquanir. „Propustila se sama. Dnes v noci. Pomohl jí někdo z přátel…“</p>
<p>„Ty?“</p>
<p>„Já ne. Tohle není moje tajemství, králi.“</p>
<p>„Ach. Utekla. Můžeš nějak zařídit, aby se vrátila zpátky?“</p>
<p>„To nevím. Můžu jenom promluvit s někým, kdo ví víc.“</p>
<p>„Díky. Teď se nasnídáme, a pak si promluvíme s katem. Má právo vědět, co se bude dít.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Jakmile Tikach ráno objevila Ysquanirovo zmizení, skočila do sedla a hnala se k domu zbrojíře Ikvara. Určitě běžel za ní! Vždyť jsem to tušila! Úplně ho připravila o rozum!</p>
<p>Chlapec, který jí otevřel bránu, se tvářil zaraženě a pod očima měl černé kruhy. „Tvůj syn tu není,“ odpověděl jí na otázku.</p>
<p>Zalapala po dechu. On zná mé tajemství! „Co se to děje?“ hlesla bezradně.</p>
<p>„Jsme z toho všichni dost vyděšení,“ zašeptal chlapec. „Zeptej se Daidrax, paní. Jen nevím, jestli ji probudíš. V noci zkrotila tyrptyrga, osedlala ho, naučila mě, jak ho řídit…“</p>
<p>„Zkrotila tyrptyrga?“ Tikach sklouzla ze sedla a opřela se o chlapcovo rameno. „Hrozné. Někdo by měl zkrotit ji!“</p>
<p>„Pojď dál!“ zavolal Ikvaro z okna domu, mávaje na ni. Vedle něj se ukázala Okriaxea, bledá a zaražená, a hned zase ustoupila za závěs.</p>
<p>Usedli v jídelně ke stolu. Ikvaro vyprávěl, jak Daidrax a Zetjo přileteli domů na podsvětní příšeře, jak strašný vítr se přitom zvedl, jak příšerně všude kolem vyli psi a lidem se dělalo zle, však dneska od rána po celé čtvrti pobíhají felčaři a kořenářky… „Já se s těmi potvorami před lety bil, paní,“ prohlásil Ikvaro, „ale když jsem to viděl na dvoře, obcházely mě mrákoty! A když malá Dai seskočila na zem a za ní ten hoch…“ Ikvarův výraz jasně vyjadřoval přesvědčení, že tohle je prostě proti přírodě. „Potom ho propustila, tos měla slyšet ten řev! Mám dojem, že to tady pořád ještě smrdí…“</p>
<p>Potom na její žádost doprovodil Tikach do tajné dílny, ale ani tam Ysquanira nenašli. Zbrojíř neměl tušení, kde by asi tak mohl být. Tiše nakoukl do pokoje své nevlastní dcery, zakroutil hlavou. Ne ani tady není.</p>
<p>V tu chvíli vyšli do ulic královští bubeníci. Tikach strnule naslouchala královu oznámení.</p>
<p>„Kde mám koně?“ zeptala se, když buben dozněl a bubeník poodešel o ulici dál. Její hlas nevěstil nic dobrého.</p>
<p>„Počkej na mě!“ Ve dveřích stála Daidrax v noční košilce, víčka ještě těžká spánkem, ale její výraz by zahnal na útěk oddíl otrlých žoldnéřů.</p>
<p>„Tak dělej!“ sykla Tikach a Daidrax zmizela ve svém pokojíku. Vzápětí se odtud ozvalo bouchání otevíraných a zavíraných skříní, vzteklé mumlání a mohutný šplíchot vody. Okriaxea trpitelsky zvedla oči k nebi. Tam zas bude svinčík! Tyhle čarodějky, to by se mělo zakázat. Pak se ze všeho toho rozrušení málem rozesmála. Vždyt čarodějnictví přece <emphasis>je zakázáno</emphasis>! A už hezky dávno.</p>
<p>Zetjo osedlal koně pro Daidrax a dalšího pro sebe. „Musím s nimi,“ vysvětlil Ikvarovi, hluboce nešťastnému z vývoje událostí. „Ty ženské jsou šílené a jde z nich strach.“</p>
<p>„Ty je nezvládneš,“ mínil Ikvaro starostlivě. „Radši se do ničeho nemíchej!“</p>
<p>„Proč se oblékáš?“ oslovila ho manželka roztřeseně. „Kam jdeš?“</p>
<p>„Půjdu rovnou na Náměstí poprav,“ odpověděl. „Ne, tentokrát me poslechni, Okri! Zůstaň doma. Zamkni se, zavři okenice, nikoho nepouštěj dovnitř!“</p>
<p>Král nebyl k nalezení, palác byl pro Tikach najednou neprostupný, všude narážela na stráže s nechápavými tvářemi a přesný rozkazy. Nepustili ji nikam kromě jejích vlastních pokojů. Vrátila se z procházky po chodbách dočista zničená.</p>
<p>Daidrax vstala z pohovky. „Mělas mě vzít s sebou!“</p>
<p>„Co bys asi udělala? Spálila je bleskem?“ zeptala se Tikach unaveně.</p>
<p>„Nevím. Něco by mě napadlo,“ řekla dívka. „Ysquanir je tady, a dost blízko. Krále neznám, o tom nic nevím a necítím ho… Myslím, že je to spiknutí. Myslím, že tě král z toho chce úmyslně vynechat. Možná jsi ho něčím rozzlobila…“</p>
<p>„Jen jsem unesla jeho dceru z vězení,“ vzdychla Tikach. „Oklamala jsem ho, když jsem hájila Ysquanira. A další drobnosti. Nechápu, co by ho mohlo rozzlobit.“</p>
<p>Daidrax se ani nezasmála. „Kde bydlí váš kat?“</p>
<p>„V tom růžovém domku v zahradě… Ach.“ Vzhlédla. „Podívám se tam.“</p>
<p>Daidrax kývla. „Podíváme.“</p>
<p>Katův domek byl obstoupen vojáky. Střežili ho důkladněji než palác.</p>
<p>„Je to jasné,“ prohlásila Daidrax. „Jsou uvnitř. Mám se tam probít?“</p>
<p>„Jak bys to chtěla provést?“</p>
<p>„No, prostě se probít. Násilím. Oheň, blesky, bouchající koule, neviditelná ruka s mečem, omamné vůně…“</p>
<p>„Zadrž,“ zarazila ji Tikach. „To nejde. Přiběhnou posily, nestačíš je všechny zmrazit nebo uspat! Bojím se, že by ti brzy došly i blesky… Tady jsi přímo v cizím doupěti, děvenko, tady platí jiná pravidla!“</p>
<p>Dívka schlípla. „Hm, a co budeme dělat?“</p>
<p>„Půjdeme na Náměstí.“</p>
<p>„Tam bude vojáků méně?“</p>
<p>„Ne, ale bude tam dav. Umím trochu ovládat dav.“</p>
<p>Daidrax se ušklíbla. „No, jen se trochu bojím, že se galturští měšťané kvůli jednomu čaroději nepřetrhnou.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Naměstí poprav mělo tvar nepravidelného osmiúhelníka. Domy kolem něj jako by ve strachu ustupovaly dozadu, a současně se dychtivě natahovaly kupředu; jejich horní patra, podepřená kůly z černého dřeva, sloupy nebo celým podloubím, se vykláněla a lačně svými okny nasávala každý okamžik poprav a mučení, křik, krev, plameny, smrt. Domy se podobaly lidem a stejně jako oni se tlačily jeden na druhý, takže uličky mezi nimi byly úzké a přístup na plochu náměstí nesnadný. Jedinou širší ulici, vedoucí téměř přímou čarou k paláci, udržovaly stráže průchodnou. Neobešlo se to bez násilí, hádek a klení. Galturští byli zvědaví a uvyklí tlačenicím a bylo nutno je čas od času uklidnit jemným šťouchnutím obráceným koncem kopí.</p>
<p>„Raději bych letěla,“ brumlala si Daidrax. Její vyšší společnice ukrytá v poloprůsvitném závoji, se uchechtla. Nepřestala se prodírat reptajícím davem. Vyznala se v tom a dokázala najít i ty nejmenší skuliny mezi těly, rozšířit je loktem nebo ramenem a protáhnout se.</p>
<p>„V tom návalu se ani nepohnu,“ pokračovala Daidrax. „Nebudu tu vůbec nic platná!“</p>
<p>Tikach, aniž by zvedla závoj, se začala polohlasně na cosi vyptávat muže před sebou. Pokud Daidrax stačila sledovat hbitý tok její řeči se silným galturským přízvukem, šlo o podrobnosti ve stavbě lešení. Muž se v tom zřejmě vyznal, jeho soused se přidal k hovoru, a brzy se kolem Tikach utvořil hlouček, rozkládající rukama a živě probírající odborné otázky z oboru truhlářského, bednářského a lešenářského. Drobný pohyb davu, jemuž nenápadně napomáhala, vynesl Tikach a její společnici do první řady, těsně za stráže ve stejnokrojích. Kdosi přitiskl Daidrax k mladému vojákovi.</p>
<p>Omluvně se na něj usmála, on jí úsměv vrátil. „Obvykle se ke mně přilepí nějaká tlustá stará bába,“ svěřil se šeptem.</p>
<p>„Máš těžkou práci,“ politovala ho. Tikach na ni pod závojem spiklenecky mrkla.</p>
<p>Na lešení vystoupil královský hlasatel a oznámil podrobněji, co už od rána všichni věděli. Jeho řeč vyznívala v tom smyslu, že zločinec, jenž má být toho dne popraven, je vlastně hrdina, který přispěl k vítězství ulmijského vojska nad Seveřany, a tudíž zastavil pochod těch barbarů do Simurlie, kam bezpochyby mířili.</p>
<p>„Divné,“ šeptla Tikach. „Všichni ho už předem litují!“</p>
<p>„Chce ti ušetřit námahu. Ale bude to k něčemu?“ Daidrax neskrývala pochyby.</p>
<p>Mladý strážce se k ní naklonil. „Je to hezký muž, však uvidíš! Ženské budou bláznit!“</p>
<p>„Budou na krále házet shnilá loňská jablka?“ zasmála se Tikach.</p>
<p>Loupl po ní očima a neodpověděl.</p>
<p>Hlasatel pokračoval ve výčtu Ysquanirových provinění, a opět o nich hovořil tak, že každý musel pochopit, jak se vůdce Šílenců ze všech sil snažil zamezit řádění svých ubohých druhů, kteří přišli o rozum ve strašných bojích se severskými válečníky, sloužícími pánům podsvětí.</p>
<p>„Divné,“ opakovala Tikach. „Hlasatel obvykle neřekne ani slůvko, které by vládce předem neschválil!“</p>
<p>„To ovšem tihle dobří lidé nevědí,“ řekla Daidrax. „Držme se zpátky, ano? Zasáhnu při první známce skutečného nebezpečí.“</p>
<p>„Poznáš to? Co chceš udělat?“</p>
<p>„Poznám. A nevím, co udělám. Asi spálím kata. Pro začátek. Uvidím, jestli se ke mně Ysquanir přidá. Možná teď sbírá síly…“</p>
<p>Ikvaro na opačné straně náměstí si div neukroutil hlavu. Co to má znamenat? Přesvědčují nás, že Ysquanir není žádný zločinec, a že by si zasloužil spíš odměnu než trest. No, aspoň na něj lidé nebudou házet kamením, až ho povedou… Škoda, že Galturští jsou zbabělí a chtiví krvavé zábavy… A tamhle už jdou!</p>
<p>V čele průvodu si vykračoval mohutný kat v kápi a rudočerně pruhovaném plášti. Široký popravčí meč se mu líně pohupoval po boku. Provaz s oprátkou si uvázal kolem pasu a utáhl na uzel. Za tímto opaskem měl upevněny kleště, biče a další nástroje. Za mistrem následovali dva pomocníci s planoucími pochodněmi. Ty později1 zasunou do držáků po stranách lešení. Za nimi se ubírali strážci s vezněm. Osm výjimečně vysokých a urostlých mužů s těžkými čelistmi a nízkými čely, mezi nimiž Ysquanir působil dojmem drobného, křehkého mladíka.</p>
<p>Což rozhodně není, říkala si Tikach. Král musel ty chlapíky hodně dlouho vybírat. V té chvíli už pochopila. Je to představení pro obecenstvo, divadlo, pouťová zábava. A Ysquanir hraje s nimi, je to vůbec možné? Jak zdeptaně se tváří! Dokonce jako by pohubl, tsss, nesmysl, ještě včera to byl chlapec jako lusk. Je bledý, na lících má stíny, oči mu horečnatě planou… Úžasné. Všechny galturské paničky se rozpláčou.</p>
<p>Daidrax viděla okovy na jeho zápěstích a rozpomněla se na chranowské sklepení a na to, jak tehdy starý El šlápl vedle a jak toho později litoval… A na to, co se jí nedávno zdálo, a nakonec na včerejší večer, jak vtrhl do princeznina pokoje a vypadal tak rozhořčeně a vůbec nádherně… Začala si v duchu vybírat zaklínadlo, jímž ho zbaví řetězů. Jednoduché. Nepostřehla to, co bylo Tikach už jasné totiž že tohle všechno je jenom divadlo.</p>
<p>Stejně tak to nepostřehl Ikvaro. Chmuřil se a přešlapoval, vrážeje rameny do sousedů. Nikdo se proti tomu neohradil, lidé raději ustupovali, jak se jen dalo. Ten chlapec přece nemohl udělat nic špatného, znám ho, přemítal Ikvaro. Koneckonců to povídal i ten hlasatel… Jenomže král ho odsoudil, a tak ho popraví… A já jsem úplně bezmocný!</p>
<p>Z davu se ozývalo soucitné mumlání, reptání i hněvivé výkřiky. Na vězně nedopadl ani jediný kámen, ba ani to shnilé jablko. Šetří si je pro krále? Tikach se potměšile ušklíbla. Možná.</p>
<p>Ysquanir došel k lešení, strážci mu pomáhali do schodů, jako by byl jejich přítel, a ne vězeň, kat ho chytil za paži tak nekatovsky, až se Tikach polekala, že si toho někdo všimne. Lidé však zaraženě mlčeli. Kat si přichystal popravčí meč. Pak všechno znehybnělo. Už se čekalo jen na krále.</p>
<p>Uličkou, stále udržovanou vojáky, se pomalu blížil kočár, taženy čtyřspřežím bílých koní. Kočár zastavil. Vystoupil z něj král Haifuxar v bílém plášti zdobeném stříbrem. Velmi mu to slušelo.</p>
<p>Tikach šeptla dívce vedle sebe: „Teď mu dá milost, to je jasné.“</p>
<p>„Jestli promluví,“ sykla Daidrax. „Zatraceně, ty to necítíš? Tady na náměstí je někdo temný, přinejmenším hrozně silný čaroděj, mistr, a chystá si nějaké hodně vydatné kouzlo!“</p>
<p>„Král oněmí?“ hlesla Tikach.</p>
<p>„Nejspíš. Nebo ho raní mrtvice… Dávej pozor, soustřeď se, možná tě budu potřebovat. Ikvaro je támhle naproti. Ten se hned něčeho nelekne. Lidi budou prchat, uvidíš, ale můj otčím neuteče a pomůže mi, když to půjde… Asi se do toho pustím hned.“ Odhodlání z ní jen čišelo, ústa měla sevřená na čárečku, oči jí blýskaly jasnou zelení. „Drž lidi dál ode mě, až začnu!“</p>
<p>„Kdo je ten čaroděj?“ vypravila ze sebe Tikach, ale přesně v tom okamžiku ji studeně zalechtal na šíji něčí ostrý, palčivý pohled. Ohlédla se. U jednoho ze sloupů, podpírajících patro světlého domu, stál Korren a výsměšně se na ni zubil. Vedle něj se opíral o stěnu nápadně hezký muž s trochu zženštilou tváří.</p>
<p>Zatahala Daidrax za rukáv. „Bojím se toho krasavce,“ zašeptala jí. „Podívej, vedle Korrena, tam u sloupu!“</p>
<p>„Žádný čaroděj, ale samotný pán podzemí,“ hlesla Daidrax hluše. Jako by na chviličku ztratila půdu pod nohama. To byla poslední rozumná slova, která od ní Tikach slyšela. Následovalo jen mumlání a tiché nesrozumitelné skřehotání, střídané rychlým prozpěvováním, jež svým prudkým tepem bušilo do dlažby, do vzduchu i do lidí. Tikach by ráda věděla, zda to ostatní vnímají také tak ostře jako ona sama. Bylo jí z toho divného zpěvu zle, ale přesto si stačila udělat plán.</p>
<p>Ysquanir poznal, že se jeho okovy proměnily v něco křehkého, co mohl bez námahy zlomit a setřást. Neudělal to. Stál nehybně mezi strážci. Zavřel oči, soustředil se, pátral. Okrajem vědomí zachytil někoho známého, možná matku, ale vzápětí ten prchavý vjem překryla hrůza nového objevu. Kiwojor! Už zase žije a je silnější než dřív! Roztřásl se, zpotil se na šíji a v podpaží, cítil ledové pramínky mezi lopatkami a na bocích. Jsem zbabělec, pomyslel si hněvivě. Násilím zkrotil bušící srdce a nejistá kolena. Pohlédl na krále.</p>
<p>Haifuxar lapal po dechu, otevíral ústa, ale nevycházel mu z nich ani hlásek. V očích měl zděšení. Kat nechápavě zíral. Ysquanir zašeptal větičku pro vytvoření tenké osobní ochrany a pokusil se její část přesunout na krále. Haifuxar se nadechl, jeho obličej, zrudlý až do fialová, nabyl své obvyklé barvy, ale nevydal žádný zvuk. Zlé kouzlo, a k tomu o zcela neznámé stavbě! Lze ho překonat jedině silou!</p>
<p>Vtom zaznamenal poryv moci, jenž přerušil neviditelný paprsek, sířící se od Kiwojora ke králi.</p>
<p>Haifuxar se prudce otřásl, jako by ze sebe tím rázným pohybem shazoval zbytky nepřátelského kouzla, a vykřikl: „Skončeme to! Tomu muži dávám milost! Propusťte ho!“ Vytáhl z rukávu šátek a bez ohledu na důstojnost se hlasitě vysmrkal.</p>
<p>V tu chvíli se stalo několik věcí současně. Lidé začali tleskat ale jásot se vzápětí změnil v pokřik plný děsu, zadní řady se obrátily na útěk. Jakási dívka se v křečích zhroutila k zemi. Ysquanir seskočil z lešení. Jen málokdo postřehl, že nevyčkal, až mu stráže nebo katův pomocník sejmou okovy. Vrhl se k dívce, něco na krále volal, ale v hluku, který na Náměstí poprav panoval, mu nebylo rozumět.</p>
<p>Haifuxar naštěstí porozuměl dobře. Bez prodlení nasedl do kočáru a opustil náměstí. Vojáci mu rázně klestili cestu.</p>
<p>Tikach se jako dravá ryba v rybníce prodrala k bíle natřenému podloubí onoho světlého domu. Vzápětí Korren klesl na kolena svíraje si rukama hruď. Jeho výkřik nikdo neslyšel, jeho pád na dlažbu nikdo neviděl, několik prchajících na něj šláplo. Ze zad mu trčela ozdobná dýka, nepochybně práce zbrojíře Ikvara.</p>
<p>Kiwojor zuřil. Nechápal, kdo byl v tom rychlém boji jeho soupeřem! Okamžitě začal metat blesky a vybuchující koule na všechny strany, šlehal zděšený dav proudy čiré hrůzy, vyvolávající nesnesitelná muka, k nimž není třeba sebemenšího tělesného zranění. Lidé padali, zakopávali jeden o druhého, někteří hořeli, ale všichni řvali a ječeli, úzké uličky přetékaly jako říční koryto při povodni a kypěly jako zapomenuté těsto.</p>
<p>Daidrax se vzpamatovala, podívala se, kdo ji to zvedl a pevně objímá, a ještě k tomu chrání štítem. S námahou vykoktala: „D-dí-ky, strýčku…“</p>
<p>Ysquanir ji pro jistotu nepouštěl. Přes její hlavu pátral po Kiwojorovi. Setkali se očima v kratičkém střetnutí vůlí, bez kouzel, bez zaříkání slovy či pohybem. Pán podzemí snad postřehl za čelem protivníka připravená zrânská zaklínadla z Albethanea a knihovny v Šadvu, schopná ublížit i podsvětním tvorům. Možná vycítil i sílu, kterou Ysquanirovi dodávala skutečnost, že v náručí drží to devče.</p>
<p>Dívka byla Kiwojorovi čímsi povědomá. Byl si jist, že patří k jeho nepřátelům, nevěřil však, že by pouhá žena dokázala zrušit jeho vliv, odstranit královu přechodnou němotu a dušení… Žádna žena nemá dost síly! Ale kdo to tedy udělal? Ysquanir neměl čas ani volné ruce! A přitom byl vražedný paprsek uťat jako ostrými nůžkami!</p>
<p>Konečně si povšiml smrti svého služebníka. Nedojalo ho to, dostal však strach. Tolik nepřátel! Někteří z nich jsou čarodějové. A já jsem sám! Ne, tenhle plán nevyšel. Nepřítel nezahyne, ani mi nepadne do rukou oslabený a vyčerpaný. Mí nejlepší pomocníci zaplatili životem… Můj tyrptyrg zmizel… Pryč, rozhodl se.</p>
<p>Zahalil se mlhou a chvatně vykročil. Přesto ho dostihlo žhavé šlehnutí, cosi se mu pružně omotalo kolem krku a začalo ho škrtit, musel se bránit a bojovat o život svého lidského těla. Ta věc se nedala zničit jinak než spálením a hořela tak, že ho popálila! On, pán podzemí, měl na hrdle spáleninu a <emphasis>bolelo ho to</emphasis>! Zavyl hanbou a dal se do běhu, prorážeje si cestu mezi lidmi zhoubným zvukem. Ani ten nedosahoval svých obvyklých smrtících účinků, působil jen bolesti hlavy a závratě. Kiwojor přeskakoval oběti, válející se po zemi, a prchal, jak jen mu jeho lidské nohy dovolily.</p>
<p>Daidrax se smála a tekly jí slzy, protože jí při křečích z naprostého vyčerpání ztuhly svaly a teď ji bolela žebra i břicho, ale ještě přitom stačila poslat za Kiwojorem <emphasis>hadí oheň</emphasis>. Způsob, jakým to běžné kouzlo za ním hodila, Ysquanirovi vyrazil dech. Netušil, jak vražednou sílu lze do hadího ohně vložit! Snad by byla Kiwojora zabila, kdyby neutíkal tak rychle a nechránil se důmyslným štítem, odlišným ode všech, jaké znala!</p>
<p>„Ovšemže bych ho s chutí zabila,“ zamumlala dívka. „Můžeš mě pustit… Zbláznil se strachy, když nás tu měl pohromadě. Nezná mě, ale poznal, že společně jsme silnější než on.“</p>
<p>„Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ řekl Ysquanir a nepouštěl ji. „V noci, když se tyrptyrg vznesl vzhůru, nikde jsem tě neviděl!“</p>
<p>„Seděla jsem na něm,“ vysvětlila mu. „Nekoukej tak vyčítavě, já neměla potuchy, že tam jsi! Jak ses dostal ven?“</p>
<p>„Těžko,“ vzdychl. „Naučíš mě ten svůj <emphasis>rudý ovál</emphasis>?“</p>
<p>„Jistě. Ale měl bys mě už pustit,“ řekla vážně. A snad poprvé v životě se necítila uražená, že ji nějaký muž neposlouchá.</p>
<p>„To bys tedy měl,“ ozvala se Tikach. Opírala se o sloup, šaty měla potrhané a špinavé, pod nosem krev, vlasy rozcuchané, závoj někde ztratila. „To představení pro lidi ti neodpustím, můj milý. Nejradši bych ti teď naplácala. Jenže jsi moc velký a beztak už tě líp nevychovám.“</p>
<p>„Na to je vážně pozdě,“ kývl Ysquanir. Konečně uvolnil sevření a Daidrax vyklouzla, ale zůstala blízko. Na dosah. Kdyby třeba chtěl dosáhnout…</p>
<p>„Bylo to opravdu zajímavé.“ Ikvaro k nim přistoupil, vrhaje kosé pohledy na zmateně pobíhající vojáky, pocuchané a vyzdobené boulemi a šrámy. „Zmizme. Našli Korrena,“ sykl. „Zabitého dýkou ne bleskem… Znám tu zbraň.“</p>
<p>Kvapně opustili Náměstí poprav, jež vyhlíželo i s dvacítkou vojáků nezvykle prázdné. Tikach připadalo, že se domy za nimi otáčejí a káravě pomrkávají okny s napůl staženými závěsy. Zašeptala jakési zaříkání proti uhranutí. Daidrax, zavěšená do jejího syna, vyprskla smíchy.</p>
<p>„Musíme rychle vysvobodit Zetja,“ připomněla. „Určitě je v té hospodě jako na trní! Zaručeně už tam dorazili chlapi, co byli na náměstí, dávají si něco na posilněnou a vykládají nesmysly…“</p>
<p>„Co jste s ním provedly?“ ptal se Ikvaro.</p>
<p>„Trochu jsme ho začarovaly,“ odvětila Tikach. „Aby nám nepřekážel.“</p>
<p>Ikvaro na nevlastní dceru upřel prosebný pohled. „Dai, jděte a vysvoboďte Zetja, já běžím domů. A už se s nikým nehádej a nekroť žádné příšery, ano?“</p>
<p>„Jistě, otčíme,“ řekla nevinně. „Vždyť tu mám strýčka. Ten na mě dá pozor.“</p>
<p>„To je skutečně ten pravý,“ povzdechl si Ikvaro,<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(56)</emphasis></strong><strong><emphasis>Haqjeren</emphasis></strong></p>
<p>Je to dočista jako tehdy na Xerchegaru, říkal si Ysquanir. Zetjo na mě cení zuby, nejraději by mě vyzval na souboj. A ke všemu se rozhodl, že se bude učit od Daidrax, a ne ode mě! Oč je ta holka lepší? Největší potíž však byla v něčem jiném. Daidrax měla přes noc dveře i okna zabezpečeny kouzlem, které nedokázal zlomit. Alespoň ne bez použití velké síly, ne bez hluku. Kvůli Zetjovi to určitě nedělá, vztekal se a nevěděl, co si o jejím chování myslet.</p>
<p>Práce na meči pokračovala úspěšně. Ikvaro bez reptání používal příměsi, které Ysquanir určil, byl ochoten vstát třeba o půlnoci a vyčkat, až čaroděj odříká dlouhatánské zaklínání, pak se dát do práce a pokračovat do rozednění, a vůbec se podroboval jeho příkazům a neprojevoval žádné pochyby.</p>
<p>Čas od času opouštěl zbrojíř tajnou dílnu a odcházel do velké kovárny. Nejen proto, aby dohlédl na tovaryše a pomocníky. Měl tam zvláštní práci. Jeho host, známý galturský řezbář, proslavený svými figurkami ze slonoviny, potřeboval zbrojířovy rady při vyřezávání dýky z podivného zubu. Rozmar nevlastní dcery, ušklíbl se Ikvaro, když tomu dobrému muži vysvětloval, oč jde… Bude to krásná zbraň. Ostrá a ozdobná. Daidrax bude spokojena!</p>
<p>Tikach přinesla černý drahokam ke vsazení do hlavice meče.</p>
<p>„Jak jsi tohle věděla?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>„Prostě věděla. Kdybych nebyla předvídavá, nežil bys, můj nejmilejší. Co s tím pokladem uděláš?“</p>
<p>„Dívej se.“ Ysquanir vzal černý kámen do dvou prstů, přiložil ho ke hlavici, kam měl být vsazen. Pak začal pomalu přednášet dlouhou větu. Bylo to poprvé, co ho Ikvaro i Tikach slyšeli mluvit zrânsky srozumitelně. „<emphasis>At</emphasis><emphasis>iltinchnao kaln</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> oe, tratchoe ano lechre</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>it</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis> cheren den</emphasis>.“ Kámen se při každém slově o kousek ponořil do kovu. Až úplně zmizel. Zůstal po něm jen zvláštní třpyt, jakého, aspoň podle Ikvara, nebyl schopen dosáhnout ani sebelepší mistr se sebevětším výběrem příměsí a leštidel.</p>
<p>„<emphasis>Cheren</emphasis> znamená ten drahokam?“ ozvala se Daidrax ode dveří. Pochopitelně pronikla ochrannými kruhy, aniž by se zachvěly nebo pozbyly účinnosti.</p>
<p>„Ano,“ odvětil Ysquanir. Nezeptal se, proč přišla do tajné dílny. Ačkoli tu v jeho přítomnosti byla poprvé.</p>
<p>Další rozhovor mezi těmi dvěma tak trochu míjel zbrojíře i Tikach. Mohli jen tušit, o čem se ti paličatí čarodějové domlouvají.</p>
<p>„Chtěl jsi mě z toho vynechat?“ začala dívka.</p>
<p>„Chtěl,“ přiznal Ysquanir.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Vždyť víš. Je to zdlouhavé. Daleká cesta, lidská nepřízeň, nebezpečí, námaha…“</p>
<p>„Lahne-Yutien? To není zas tak daleko. Koho jsi chtěl o tu službu požádat?“</p>
<p>„Zetja,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>„Měl ses ho zeptat,“ ušklíbla se. „Ale už nemusíš, já to udělala za tebe. Ten kluk je hrozně čilý a s děvčaty už toho vyzkoušel až dost.“</p>
<p>„Takže nepřichází v úvahu?“ ujistil se Ysquanir. Tvářil se mrzutě, ale Tikach kdesi hluboko v něm rozeznala obrovskou radost.</p>
<p>„Ne.“ Daidrax si založila ruce vbok. „Už trochu rozumíš mým zámkům?“</p>
<p>„Ano. To ale znamená…“ Vyměnili si pohledy. „Že nám bude za nocí zima,“ dokončil Ysquanir s podezřelým úsměvem.</p>
<p>„Lahne-Yutien leží v oblasti žhavých podzemních proudů,“ řekla dívka. „Zima nám nebude. A později, až tu práci úplně dokončíme…“</p>
<p>„Tak dobře,“ přerušil ji rychle Ysquanir a obrátil se k Ikvarovi. „Těsně před posledními úpravami, mistře zbrojíři, musí meč dostat jméno a kapku krve. Vyjdi z kruhu. I ty, matko.“</p>
<p>Tikach poslušně couvla. „Panenské krve?“</p>
<p>„Jistě,“ pousmála se Daidrax. Přistoupila blíž ke kovadlině, na níž ležel meč, tichý, odpočívající. „Kterou ruku chceš?“ zeptala se.</p>
<p>„Kterou házíš blesky. Kterou útočíš,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>„Levou.“ Vyhrnula si rukáv černých šatů, nastavila předloktí. Zavřela oči, začala si tiše prozpěvovat zrânské verše. Ysquanir vzal meč a jemně ji řízl ostřím, podle mistra dosud nehotovým. Malou kapičku krve nechal stéci až na hrot.</p>
<p>„Jméno,“ přikázal. Řekl to v jazyce Zrân, ale Daidrax mu rozuměla.</p>
<p>„Haqjeren,“ zazpívala, a nějakou záhadou se jí to slovo rýmovalo s předchozím veršem a dokonale zapadlo do těžkého kroku zaklínadla. Otevřela oči. „A teď musíš dokončit svou práci, mistře zbrojíři, drahý otčíme,“ prohlásila. „Do půlnoci. Aniž bys opustil kruh, jakmile do něj vejdeš.“</p>
<p>„Mohli jste mi něco naznačit,“ brumlal si Ikvaro. „Byl bych se víc naobědval.“</p>
<p>„Nemohli jsme,“ pravila jeho nevlastní dcera omluvně. „Opravdu. Vydržíš to?“</p>
<p>„Mám se urazit? Počkáte venku, nebo vám mám zbraň přinést do domu?“</p>
<p>„Počkáme,“ odpověděl Ysquanir.</p>
<p>Bylo už tma, když Ikvaro práci na té jedinečné zbrani dokončil. Jen pár drobností, jakési neviditelné povrchové úpravy, neskutečně jemné broušení některých částí, ale byly to právě ty drobnosti, podle nichž se Ikvarovy meče poznaly.</p>
<p>Ikvaro hlasitě vydechl. Hotovo.</p>
<p>„Podej mi tu zbraň,“ ozval se Ysquanir.</p>
<p>„Jak ses tu octl? Neslyšel jsem tě!“</p>
<p>„Byl jsem potichu a jen jsem se díval, jak se s tím mečem mazlíš,“ odpověděl Ysquanir. „Teď ho musím zarazit do země. V prvním místě zrodu. Tady.“</p>
<p>„Už jsem u tebe,“ zašeptala Daidrax. Světlo svíček se rozzářilo jasněji, když vstoupila. „Dávej pozor na podsvětí!“</p>
<p>„Meč je už poznamenán hlubinou,“ řekl Ysquanir. „Přinesl jsem si znamení její půdy na dlani… Teď bys mohla zase zpívat. Ty verše z Albethanea o Osvoboditeli. Když si představím, jak na ně možná právě teď mistři zírají… Nikdo na Chranowě si s nimi nebude vědět rady. Budou si lámat hlavy, proč vůbec v knize jsou.“</p>
<p>„Oni nemají Haqjeren,“ pravila vážně. „A ty budeš říkat <emphasis>slov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> z ponořeného města</emphasis>? Nikdy jsem netušila, čeho se ta zmínka týká“</p>
<p>„Šadvu, pochopitelně,“ pokrčil rameny. „Je zasypaný pískem. A jeho knihovna je plná knih…“</p>
<p>„Ach,“ vzdychla. „Znáš víc než já. Obdivuju tě.“</p>
<p>Soustředil se. Bylo příjemné vědět, že Daidrax pozná přesně tu správnou chvíli, kdy on nabere dostatek sil. Slyšel, jak zpěvavě odříkává verše, ve správném místě se k ní připojil a v okamžiku kdy oslovila zemi jménem Osvoboditele-Haqjerena, vší silou zabodl meč až po jílec do hliněné podlahy. Vyšlehl plamen, olízl mu ruce a paže až k ramenům. Nevšímal si ho. Daidrax nevykřikla, ale ztlumila žár.</p>
<p>„<emphasis>Černý oheň podzemí, rudý oheň hlubiny, tvoji věrnost odmění, dá ti sílu hrdiny</emphasis>,“ zašeptala.</p>
<p>V zemi se otevřela trhlina, plamen zrudl a vsákl do ní i se zbytkem znaků ochranného kruhu. Ysquanir cítil, jak se mu meč zmítá v rukou, musel ho držet vší silou, aby odolal zlobnému tahu podsvětí, toužícího zmocnit se cenné zbraně. Daidrax mu položila dlaně na ramena. Pomohlo to. I ta její směšná říkanka pomohla… Uvědomil si, že by rád poznal <emphasis>její</emphasis> překlad Albethanea. Jak asi zvládla ty těžké, nemotorné verše zrânských mistrů, kteří vůbec nebyli básníky?</p>
<p>„Konec,“ vyrušila ho z úvah. „Můžeš Haqjeren osvobodit. Potom ti pofoukám ruce.“</p>
<p>„To není potřeba,“ řekl.</p>
<p>„Nebudu tě prosit,“ odsekla. Hleděla na Haqjeren. Barva jeho čepele dostala nový odstín. Teď už muselo být každému na první pohled jasné, že to není obyčejná zbraň.</p>
<p>„Nezrušíte si kouzla, když se pořád hádáte?“ zeptal se Ikvaro.</p>
<p>„My se hádáme?“ podivil se Ysquanir.</p>
<p>Daidrax neřekla nic, ale zvedla si jeho ruku k ústům a sešpulila rty, jako když fouká. Stejně to byl víc polibek než pofoukání. Ysquanir podal meč Ikvarovi, uvolněnou rukou chytil dívku kolem pasu a vedl ji ven, do tmy.</p>
<p>„Co se stalo?“ vyptávala se překvapeně.</p>
<p>„Tohle mi nemůžeš dělat na veřejnosti,“ vysvětlil jí. „Prostě nemůžeš.“</p>
<p>„Nerozumím ti.“</p>
<p>„To nevadí. A řekni už konečně Zetjovi, že je pro tebe mladý.“</p>
<p>„To jsou ale požadavky,“ postěžovala si keřům podél cestičky. „A to si prosím nic nezačínám s princi!“</p>
<p>„Žádní tu nejsou,“ podotkl.</p>
<p>„Mám dojem, že mi pořád neříkáš to, co bys měl,“ zamyslela se Daidrax. „Nemáš ponětí, co by to mohlo být?“</p>
<p>„Mám o tom ponětí,“ řekl. „Poslouchej. Nechci s tebou soupeřit. Žádné souboje. Žádné dohadování, kdo je lepší čaroděj, kdo má víc síly a kdo toho víc přečetl…“</p>
<p>„To je všechno?“ optala se zklamaně.</p>
<p>„Ne. To hlavní teprve přijde. Patříme k sobě. Věděl jsem to, ještě než ses narodila. No, a… miluju tě. Tak.“</p>
<p>„Takže jsem se s tím zámkem netrápila zbytečně,“ řekla Daidrax spokojeně. Ze tmy, kterou se nepokoušela proniknout zrakem, se ozval zvuk, připomínající zavrčení.</p>
<p>„Už budu hodná,“ slíbila. „No, a miluju tě,“ napodobila jeho přízvuk. „Od chvíle, co jsem si prohlédla tu Lairgravenovu sochu. Stejně jsi teď hezčí.“</p>
<p>Tiše se zasmál a políbil ji na tvář.</p>
<p>„To bylo od strýčka,“ řekla.</p>
<p>„Já vím. Víc si netroufnu. Moc tady voní tráva.“</p>
<p>Nedala najevo, že jí není tak docela jasné, o čem mluví. Však se na to časem vyptám. Teď ne. A zítra se vydáme na cestu. My dva a Haqjeren.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(57)</emphasis></strong><strong><emphasis>Narozeniny pověsti</emphasis></strong></p>
<p>Oheň hořel klidně, jako by se rozhodl nevšímat si větru, který tady na pláních kolem Poutnické stezky fouká neustále. Mentiq se nad tím už nepozastavoval. Stávalo se, že se ve skupině poutníků našel někdo s mimořádnými schopnostmi, třeba vlivem na živly. Většinou o tom dotyčný ani nevěděl, a průvodce, který takovou osobu zpravidla cestou odhalil, o tom obvykle mlčel. Život je i tak dost těžký, nač ho dělat ještě složitější.</p>
<p>Mentiq pobídl dva nejmladší chlapce, aby přiložili, pohodlně se uvelebil se zády opřenými o pařez a zahleděl se do plamenů. Líně přemítal, kdo z poutníků by to mohl být. Ten bělovlasý stařec, bývalý galturský dvořan? Nebo krasavice se zlověstně rudými rty, přes den celá zahalená v závojích, chránících její bílou pleť před sluncem? Nebo tihle dva mladí, dvojčata se živými, úplně stejnými pohyby, modroocí a usměvaví? Jednoho po druhém je zkoumal, ale neshledával v nich nic neobvyklého. Nechal toho. Nač namáhat duševní síly, když jde o tak nevinnou záležitost.</p>
<p>Doal mu podala klacík s nabodnutými houbami a opečeným kouskem placky. „Povídej!“ zaprosila.</p>
<p>Tahle dívka, hm, říkal dívka, ale nebyla už nejmladší, se účastnila každé pouti, nevynechala ani jarní ani podzimní cestu a zpravidla trávila celý týden pobytu zpívanými modlitbami ve svatyni Muh a krášlila oltář bohyně deště květinami a ozdůbkami z ořechového těsta. Bohyně by jí za to mohla dát manžela a děti, myslíval si. Kdyby byl mladší, zařídil by to sám, ale ve svém věku už si na děti a třicetiletou ženu netroufal. I tak mu pozornost té okaté, hubené ženušky dělala dobře a vždycky se nechal přemluvit k vyprávění o bájných činech její oblíbené bohyně z dob, kdy ještě bohové chodívali po zemi.</p>
<p>Bohyně deště Šarj, v některých krajích zvaná Šarvuja nebo Šojar, byla vždy známa svou mírumilovností, a tak její slavné činy spočívaly především v tišení nešvarů a hrozících válečných střetnutí. Války Šarj nenáviděla a válečníkům – dobyvatelům občas dokonce úmyslně škodila, čímž si vysloužila nepřátelství boha války. Však proto ji uctívají hlavně chudí, obyčejní lidé, zatímco boha války králové a mocní páni.</p>
<p>Mentiq o Šarj vyprávěl s chutí. Byla to jeho bohyně a byla hodná a mírná. Doal měla ze všech jejích příhod nejraději tu o setkání Šarj s bohem lesů. Vztahy mezi těmi dvěma byly vždy trochu nejasné, ale Doal si byla jista, že jsou milenci. Proč by jí bůh lesů jinak dával korunku z listí a květů? Byla to právě ta korunka, kterou kdysi ukradl Ledový pán a s její pomocí vybudoval někde tam v dálce za Gesherodem, téměř na opačném kraji světa, své království sněhu, mrazu a lavin. To však nemělo dlouhého trvání. Korunka byla vrácena majitelce a nálezci odměněni.</p>
<p>„Tohle je moc hezká pověst,“ vzdychla Doal spokojeně, bradu v dlaních, v očích jas. Mentiq se na ni otcovsky usmál. Minuli jsme se o nějakých čtyřicet let, děvče… Pak si všiml, kam se Doal dívá.</p>
<p>Její pohled hladil zarostlou tvář mladého muže, jenž seděl se zkříženýma nohama na zemi mezi ostatními poutníky a na kolenou držel podlouhlý balíček v tuhém plátně, pečlivě omotaný řemínky a provázky. Zasněně upíral zrak do ohně. O jeho rameno se opírala mladinká dívka, snad patnáctiletá, jejíž dlaň se čas od času dotkla onoho balíčku, a současně i mužova stehna. V těch okamžicích se jeho přísné rty zvlnily prchavým úsměvem.</p>
<p>Mentiq pocítil slabou nechuť. Ten poutník není právě hezký, ale ženy kdovíproč takovéhle podmračené vousáče milují… I ty, Doal? Jenomže on má s sebou tu holčičku. Možná s ním utekla z domova. A teď se skrývají mezi námi. Neměl bych učinit patřičné oznámení na úřadech v Lahne? Otřásl se. Stát se udavačem? Žárlíš na ten něžný pohled Doal, dědku! S bolestí si znovu uvědomil, jak je starý. Brzy zhloupnu a zapomenu své příběhy. Ztratím Doal. Ztratím své poutníky…</p>
<p>Vtom se muž, jehož tak pozorně zkoumal, probral ze zamyšlení a oslovil ho: „Krásně vyprávíš, otče pouti! Znáš jistě ještě spoustu dalších bájí, a večer je dlouhý…“</p>
<p>Mentiqa ta nepřímá výzva dojala. Vida, takový na pohled tvrdý chlap, snad bývalý voják, válečník, a má rád pohádky!</p>
<p>„Nu, o naší bohyni jsem toho napovídal, že jí jistě zvoní v uších“ pravil. „Teď tedy z jiného soudku, přátelé. Je večer, my jsme blízko země, sedíme na ní, dýcháme její dech a její vůně… O Zemi, přátelé poutníci. Povím vám o Zemi.“</p>
<p>Pustil se do výkladu o počátcích Země, která byla dřív než naši bohové a byla dílem Neznámého Velkého Tvůrce, jenž se na rozdíl od běžných bohů s omezenými pravomocemi dává lidem poznat až po smrti… Povídání to bylo dlouhé a spletité, Mentiq však byl skvělý vypravěč a posluchači mu viseli na rtech. Když se dostal ke vzniku podsvětí a líčil, jak podzemní páni, původně také děti Země, zradili svou matku a přiklonili se k temným kouzlům, jež jim zjednávala velkou moc nad lidmi živými i mrtvými, a jak si vytvořili pod povrchem země své horké, šeré, odporné sídlo, ozvalo se i několik zdušených výkřiků.</p>
<p>„Někdo toto sídlo zla nazývá podsvětím, někdo peklem,“ vysvětloval stařec. „Nejhorší ze všeho je, že podzemní páni a jejich služebníci pronikají už po staletí mezi nás a zaplavují svět svými hnusnými myšlenkami a činy. Mnoho lidí získali pro stranu temnoty, stranu zla. Rovnováha byla porušena. Misky vah se chvějí! Příkladem toho může být i nedávná válka Ulmie se Severem. Vždyť Seveřané byli pouhými nástroji podzemních pánů a jejich úkolem bylo připravit pro ně cestu do hustě obydlených končin Simurlie a dalších. Cestu pro velké tažení, nesrovnatelně mohutnější, než dosavadní útoky. Možná by náš svět, takový, jak ho známe, už spěl ke svému konci, nebýt mocného bílého čaroděje, jenž se jim postavil na odpor.“ Mentiq se odmlčel. Obhlédl své poutníky. Poslouchali, ani nedutali. Doal ho pobízela očima, dál, povídej! A nejvíc ze všech zářily oči dívence, opřené o pevné rameno muže s balíčkem.</p>
<p>Vypravěč se nadechl. „Čaroděj musel obětovat své přátele a své svědomí, aby zvítězil nad zrůdami z podsvětí. Byl pak pronásledován, snad i popraven, kdopak ví… Králové jsou prostě králové, musejí vládnout a málokdy si udělají čas na zamyšlení nad něčím hlubším, než je počítání daní nebo vojáků.“</p>
<p>Zarostlý muž se krátce uchechtl. „Kdyby tě tak některý z nich slyšel!“ poznamenal přátelsky. Několik mladších poutníků souhlasně zahučelo.</p>
<p>„Slyšela jsem, že ten čaroděj nebyl popraven,“ ozvala se dívenka. „Náš král mu dal milost… A podzemní páni nejsou poraženi!“ Zavrtěla se a ještě víc se přitiskla ke svému druhovi. Doal přelétl čelo mráček.</p>
<p>„Ne, nejsou,“ přikývl Mentiq. „Neustále se pokoušejí najít si krátkou a pohodlnou cestu na povrch. Brány, které používali dřív, jsou pro ně totiž uzavřeny.“</p>
<p>„Jak tohle všechno víš, otče pouti?“ zeptal se zarostlý muž. „To přece nejsou žádné dávné pověsti, to jsou čerstvé události!“</p>
<p>„Události možná jsou čerstvé, ale proroctví stará,“ pousmál se Mentiq. „Všechno, co se nyní děje, bylo popsáno ve zrânských knihách. Některé z nich byly před staletími přeloženy. Přikázal to prý mocný čaroděj Daitaroe, když předpověděl zánik svého národa. Aby ostatní lidé měli aspoň tušení toho, co může přijít, až nikdo ze Zrânů už nebude chodit po zemi… Tak to napsal. Nad touto větou si lámali hlavu mnozí mudrcové. Někteří tvrdí, že zrânský národ přežívá, uvězněn podzemními pány v podsvětí. Bílá panna Aim, jediná severská věštkyně, prorokovala, že Zrânové čekají na svého osvoboditele, čaroděje s mečem požehnaným živou hlínou z hlubin, vykovaným v kruhu bránícím vstupu temnoty, zkropeným panenskou krví a vybaveným silou Země v místech zrození…“</p>
<p>Odmlčel se a s úžasem zjistil, že ti dva, podmračený válečník a děvče, drží ruce na té věci, zabalené v plátně, dotýkají se prsty a usmívají se na sebe. Ten balíček! Takový tvar… Jako by v něm byl ukryt meč. Vzácný meč… Mentiq vytřeštil oči. <emphasis>Ten meč!</emphasis></p>
<p>Ale ne, nesmysl. Proč by čaroděj seděl u ohně mezi poutníky do prolákliny Lahne-Yutien? Mentiq zahnal dorážející myšlenky. Mávl rukou. „Noc pokročila. Uložme se ke spánku.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ráno bylo chladné. Otec pouti Mentiq procházel kolem vyhaslého ohniště, mezi spícími poutníky, kteří se tiskli jeden ke druhému ve snaze uchránit si co nejvíc tepla. Tajemný balíček spočíval mezi těly zarostlého válečníka, jak si toho člověka Mentiq pro sebe pojmenoval, a jeho mladinké společnice. Muž otevřel oči, jako by cítil cizí pohled. Opatrně se zvedl, aby neprobudil okolí, přisunul balíček blíž k dívce, která si ho přitáhla k tělu a obemkla prsty obou rukou. To vše, aniž by se probudila. Muž následoval Mentiqa k blízkému potoku. Kromě pozdravu nepromluvil.</p>
<p>Mlčky se umývali ve studené vodě. Mentiq zahlédl mužovy jizvy, které jako by pocházely spíše od mučení v nějakém tom královském vězení, než z bojů. Asi byl ve válce zajat…</p>
<p>„Jsi zvědavý?“ zeptal se tiše poutník. „Proč se neptáš? Z otázek a odpovědí se rodí báje. A báje jsou tvůj život.“</p>
<p>„Na svůj věk mluvíš příliš moudře a pronikáš do cizí mysli příliš snadno,“ řekl Mentiq.</p>
<p>„Jen hádám,“ usmál se poutník. „Jak daleko jsme od Lahne? Je pravda, že tam cesta klesá tak strmě, že se lidé musí přidržovat provazů?“</p>
<p>„Ano, je to pravda. Do Lahne bychom měli dorazit do večera. Co hledáš, příteli?“</p>
<p>„Víš, že něco hledám?“ Muž se znovu usmál. Byl to vlídný, shovívavý úsměv. „Jde mi o naleziště železné rudy. Prý bývalo uprostřed Lahne-Yutienské prolákliny, severně od chrámu Muh.“</p>
<p>„Nepatříš tedy k uctívačům Šarj?“</p>
<p>„Šarj se přátelí se Zemí, já patřím Zemi,“ odvětil poutník. „Ale jdu s vámi kvůli železu.“</p>
<p>„Místo zrození,“ zašeptal Mentiq. „Když se na tebe dívám, napadají mě divné myšlenky. Kdo jsi? Ta dívka je tvá žena?“</p>
<p>„To ti dělá starosti?“ Zarostlý muž se ušklíbl. „Je to má neteř. Jmenuju se Ysquanir. A tvé nápady nejsou divné. To o místě <emphasis>zroze</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>í</emphasis>…“</p>
<p>„Ysquanir!“ Mentiq zhluboka nadechl. „Ty jsi… Vždyť já o tobě včera mluvil! Takže tě nepopravili? Ani v Pechque, ani v Galturu?“</p>
<p>„Ne. Teď musím splnit další úkol. I o něm jsi mluvil.“</p>
<p>„Proroctví Severské panny!“ zvolal Mentiq. „Ty máš ten meč?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A svěříš ho takové dívence?“ polekal se Mentiq.</p>
<p>„Ta dívenka je čarodějka a mohla by soupeřit s chranowskými mistry,“ uklidnil ho Ysquanir. „A proroctví Severské panny se zatím plní do puntíku. I když jinak spousta předpovědí ztratí platnost, neboť běh světa je pozměněn a vychýlen… Například už tím, že překladatelé Albethanea byli dva.“ Zasmál se, když spatřil na jindy klidné a vyrovnané tváři otce pouti výraz zmatku.</p>
<p>„To ty… Ty ovládáš tu řeč?“ zakoktal Mentiq.</p>
<p>„Ano,“ řekl Ysquanir. Zvedl hlavu. Od ležení se blížili dva zívající hoši. „Musím se vrátit.“</p>
<p>Oheň vzplanul ještě dřív, než na včerejší ohniště přihodil trochu chrastí, a rozhořel se jasným, rovným plamenem. Daidrax podala Ysquanirovi meč a protahujíc se, zamířila k blízkému lesíku. Doal se už odtamtud vracela. Zavěsila na železnou trojnožku kotel s vodou, který od potoka donesla dvojčata.</p>
<p>„Umíš to s ohněm,“ pochválila svého pomocníka.</p>
<p>„Občas je to potřeba,“ odpověděl.</p>
<p>„Co máš v tom balíčku tak vzácného, že ho nepustíš z ruky?“ vyptávala se, trochu se červenajíc.</p>
<p>„Prostě něco cenného,“ pravil úsečně. Viděl, jak ta postarší dívka stěží zadržuje slzy. „Nemohu ti to prozradit,“ dodal mírným tónem. „Nechtěl jsem tě urazit.“</p>
<p>Vzdychla. Připadala si jako úplná husička. „Chovám se hloupě, Promiň,“ řekla odhodlaně. „To je tím, že se mi líbíš.“</p>
<p>„Není nad upřímnost,“ kývl bez sebemenší známky posměchu. „Ale já jsem zadaný.“</p>
<p>„Tvá mladá společnice?“</p>
<p>„N-ne. Totiž, možná… Teď právě je to spíš úkol než žena. Těžko se to vysvětluje, a voda už vře, podívej!“</p>
<p>„Takhle brzy?“</p>
<p>„Správný vítr, správný oheň,“ prohlásil Ysquanir. „Kromě toho spěchám do Lahne-Yutienu.“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Za soumraku se jim země jakoby propadla pod nohama, zmizela a oni stáli na konci světa, pod nímž bylo zlaté a růžové nekonečno s převalujícími se oblaky. Z nekonečna potměšile vykukovaly zlatě a oslnivě bíle se lesknoucí věžičky Lahne.</p>
<p>„Přízračné,“ šeptla Doal. Přestože ten obrázek už znala z dřívějších cest.</p>
<p>„Na přízraky je to moc cukrové,“ řekla Daidrax střízlivě. „Jako svatební dort.“</p>
<p>Ysquanir ji objal volnou rukou kolem pasu. „Pozor, ať se nepřerazíš! Je to tady příkré.“</p>
<p>Doal si pomyslela, že by to nebyla vůbec žádná škoda. Ta holčička ji právě urazila. Ji i zlověstnou krásu Lahne a Prolákliny při západu slunce. Svatební dort! Je jí sotva patnáct! Kdo ví, s kolika muži už spala! Ano, jak jinak by dostala takového úžasného válečníka! Muži si cení zkušeností a dovednosti ve věcech lásky… Čistota a nevinnost je nezajímá. Jak smutné. Ubohé… Odvrátila zrak od podívané před sebou, soustředila se na strmé schody.</p>
<p>Starší poutníci pevněji svírali hole. Mentiq upozorňoval na nebezpečná místa, kde se schody viklají.</p>
<p>„Proč to nedají opravit?“ zabručel kdosi vzadu.</p>
<p>„Je to něco jako zkouška,“ vysvětlil Mentiq pro všechny bručouny. „Aspoň Lahneští to tak chápou.“</p>
<p>Slezli dolů, stěny prolákliny se tyčily nad nimi. Někteří z poutníků po prožitém napětí prudce oddechovali a třeli si ztuhlé svaly stehen a lýtek. „Až do nebe,“ zamumlal jeden z dvojčat. Myslel tím stěnu, po níž právě sestoupil. Slunce se ukrylo za zdvižený obzor, zlatá barva města před nimi ztmavla a zhoustla.</p>
<p>„Kde je chrám Muh?“ zeptal se Ysquanir Mentiqa. „Ta stavba za řekou?“</p>
<p>„Ano. Vody Yuti neustále omývají Šarjiny kotníky,“ odříkal Mentiq. „Tam půjdeme ráno. Teď musíme dojít na Náměstí Poutí.“</p>
<p>„Co se děje?“ zašeptala Daidrax. „Chvěješ se!“</p>
<p>„To on, meč,“ odpověděl rovněž šeptem. „Sáhni si!“</p>
<p>Dotkla se plátna a ucukla. „Brní to! A hřeje.“</p>
<p>„Haqjeren cítí místo zrození. Musíme tam ještě dnes. Jinak nás v noci spálí netrpělivostí.“</p>
<p>„Ty víš, kde je to naleziště?“</p>
<p>„Já ne. Alespoň ne přesně. On to ví. Meče jsou ty nejlepší ukazatele cesty, je to v každé pověsti…“ Ysquanir zpomalil, až se opozdili za ostatními. Potom položil balíček se zbraní na plochý kámen a zašeptal pár zrânských slov. Daidrax poznala výzvu ke hledání cesty. Meč, obalený plátnem, se tiše natočil tak, že jeho hrot ukazoval ke chrámu Muh.</p>
<p>„Je to za svatyní,“ řekla.</p>
<p>Nenápadně se odpojili od proudu poutníků. Chránili se lehkou mlhou, ale Doal si jejich zmizení přece všimla. Zatahala Mentiqa za rukáv. „Jsou pryč! Ti dva, ten zarostlý pobuda a ta holka! Měli bychom to oznámit!“</p>
<p>Ubohá Doal, pomyslel si Mentiq. „Nežárli,“ poradil jí. „To není muž pro tebe. A mlč o všem, cos viděla, protože bys mohla způsobit nedozírné škody.“</p>
<p>„Škody? Připravit ty dva o chvíle vášně?“</p>
<p>„Nejde o vášeň,“ řekl bezbarvě. „Někdo by si tě měl vzít, Doal. Jinak z tebe brzy bude zlá, zatrpklá stará panna… Rok co rok o to Šarj prosím.“</p>
<p>Překvapením ztratila řeč a zapomněla se urazit. Zmizelá dvojice už ji nezajímala. Třeba se Šarj tentokrát slituje a pomůže mi…</p>
<p>Daidrax a Ysquanir mířili ke svatyni Muh. Řeka Yuti byla hluboká a plná vírů. Ysquanir do ní vstoupil bez zaváhání. Když mu proud málem podrazil nohy, napadlo ho otočit se k dívce, přešlapující na břehu.</p>
<p>„Umíš vůbec plavat?“</p>
<p>„To je hezké, že se ptáš, strýčku,“ zašišlala posměšně. „Ovšemže umím. To jen že ta voda vypadá tak studená!“</p>
<p>„Pozor na víry. Na proud. Drž se blízko mě!“</p>
<p>„A ty neutop Haqjeren!“ Odložila plášť a širokou sukni, nechala si jen tenkou košili a krátké kalhoty po kolena. Ysquanir si upevnil balíček s mečem na záda a začal plavat. Zdalipak drahá neteř tuší jak je v těch kalhotách pěkná?</p>
<p>Musel bojovat s proudem, záludné nápady se rozplynuly. Co chvíli se ohlížel. Neblázni, napomínal se, však ona si poradí! Je čarodějka, a zrovna tak schopná jako ty! Ale nemohl si pomoci, měl o ni strach.</p>
<p>Daidrax plavání připadalo jako dobrá zábava. To bylo jiné, než úmorná pomalá chůze po prašných cestách. Voda z ní smývala špínu i únavu, a už teď věděla, že se jí vlasy vesele zkroutí, až uschnou, a budou zase jemné a lehké. Potopila si hlavu a kousek uplavala pod hladinou. Bylo tam tma a klidněji než nahoře. Už bych měla být u dolního schodu chrámu… Natáhla paži před sebe, prsty nahmatala hladký mramor.</p>
<p>Ysquanir už klečel na schodu a podával jí obě ruce. „Proč ses potápěla?“ ptal se znepokojeně.</p>
<p>„Jen tak,“ zasmála se a s jeho pomocí, kterou nepotřebovala, se vyhoupla z vody. „Líbilo se mi tam.“ Připadalo jí, že si ji prohlíží jaksi vyčítavě. „Co se tak díváš?“</p>
<p>„To nic… Sluší ti to.“</p>
<p>Vyběhli po širokém schodišti z bílého mramoru a spatřili světlý, vzdušný, prostorný chrám bohyně deště. Vzor na kameni stěn připomínal kapky vody stékající po skle, ale uvnitř v chrámu se drželo světlo.</p>
<p>„Tady bych chtěla bydlet,“ šeptla závistivě Daidrax.</p>
<p>„Už je tu obsazeno,“ připomněl jí Ysquanir. „Tenhle dům byl postaven na míru jiné krasavici…“ Nezastavil se, prošel pod sloupovím v průčelí stavby a po terase zamířil k severu, do chrámové zahrady. Rostly tam květiny, vhodné pro výzdobu svatyní; modré růže, slzičky, okrasné máky, na hladině jezírek se vznášely plnokvěté lekníny. Pěšinka, sypaná říčním pískem, ho zavedla k zadní brance, téměř ukryté v porostu svíjce a planých jimolí. Stiskl rezavou kliku. Zamčeno. Daidrax za ním zabroukala krátký veršík, branka se otevřela.</p>
<p>„Zem je tu červená,“ poznamenala Daidrax. „Jako tvoje pravá dlaň.“</p>
<p>Nic jí neujde, pomyslel si. To zbarvení mi nejspíš zůstane, dokud budu potřebovat tenhle meč… „Je to povrchový důl,“ řekl nahlas. „To je dobře. Vůbec nestojím o prolézání podzemních chodeb.“</p>
<p>„Lenochu,“ ušklíbla se. „Abys ho už rozbalil, ne?“</p>
<p>Ysquanir rozvázal řemínky a provázky, vytáhl meč na světlo. Daidrax připadalo, že se Haqjeren zatvářil spokojeně. A také dychtivě. Sáhla si na čepel. Nepálila.</p>
<p>„Když nepůjdeš dost rychle, vyskočí ti z ruky a poběží sám,“ podotkla.</p>
<p>„Hm. Pospíším si.“ Ysquanir napřáhl meč před sebe a nechal se vést. „Tady,“ promluvil po chvíli.</p>
<p>Stáli v mělkém dolíku, kde nebyla půda o nic červenější než jinde v okolí. Nic nápadného. Daidrax postřehla, že Ysquanirovi vyráží na čele pot.</p>
<p>„Co je ti?“</p>
<p>„Je to namáhavé,“ odpověděl. „Táhne mě do země. Nebude těžké zarazit ho do hlíny, ale dostat ho zase zpátky!“ Sklonil meč k zemi. Zvedl tvář k temně rudé obloze, setřásl si vlhké vlasy z obličeje a začal hlasitě odříkávat věty, které už z jeho úst Daidrax slyšela v tajné Ikvarově dílně. Přidala se k němu se svými verši. Zabolela ji jizvička na levém předloktí. Šadvské zaklínání… Účinnější než z Albethanea! Ysquanir přešel na jiný druh zaříkání. Umlkla, protože to bylo potřeba. Nemusel jí nic říkat ani naznačovat, věděla to. Dívala se, jak meč pomalu zajíždí do narudlé hlíny. Viděla, jak ho Ysquanir musí pevně držet, aby se mu nevysmekl z ruky.</p>
<p>„<emphasis>Vezmi si všechnu sílu svoji, vrať se k nám připravený k boji</emphasis>,“ zašeptala, když celá čepel meče zmizela v zemi. Klesání se zastavilo. Ysquanir vzhlédl. Zachytila jeho pohled a zčervenala. Já přece vím, ze moje veršíky jsou prosté a jednoduché, jako pro děti. Já přece vím, ze ten tvůj básník, jeden ze Šílenců, o němž za žádnou cenu nechceš mluvit, skládal mnohem lepší…</p>
<p>„Udělej kruh,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>Zvedla ze země ostrý kámen a vyryla do měkké hlíny zrânská písmena ochrany, uspořádaná do kruhu. Vstoupila dovnitř. Zazdálo se jí, jako by zahlédla Stíny, své staré známé. Ysquanir pustil jílec meče z ruky. Černý kámen, ukrytý v hlavici, zazářil skrze vrstvu kovu. V Ikvarově dílně to probíhalo jinak, myslel si Ysquanir. Tam jsem celou tu záležitost řídil. Tady jen přihlížím.</p>
<p>Dívka se posadila, zkřížila nohy pod sebou. Má pravdu, teď musíme čekat. Napodobil ji, usadil se vedle ní. Setmělo se úplně.</p>
<p>„Slyšíš?“ zašeptal Ysquanir.</p>
<p>„Co?“ Daidrax poposedla, opřela se o zem. Do bříšek prstů jí proniklo jemné chvění. „Ach. Neslyším. Cítím to v prstech.“</p>
<p>„To je hlas Země. Haqjeren čerpá sílu z hlubin,“ řekl.</p>
<p>„Teď!“ vykřikla. „Rychle!“</p>
<p>Vzápětí byl Ysquanir na nohou a vytrhl meč ze země. Zlatavý svit na čepeli zvolna pohasínal. Ysquanir vnímal palčivost v pravé dlani. Přiložil si meč těsně k tělu, hrot si opřel pod bradu. Daidrax přistoupila blíž a přitiskla se k němu. Zavřela oči. Bylo to, jako by spolu s mečem tvořili jedinou bytost, mocnou a odhodlanou.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Mentiq viděl, jak se kolem nich stahuje tma. Srdce mu tlouklo až v hrdle, tekly mu slzy, sotva dýchal. Před jeho očima se rodila báje. Věděl jsem, kde je najdu, ale neměl jsem tušení, co tady spatřím! Obřad s pravým zrânským zaklínáním! Ochranný kruh lemovaný tmou, v níž se skrývají podsvětní stvůry. Zářící meč, připravený splnit tajemný úkol. A teď… ti dva splynuli, jejich obrysy se zamlžily, změnily, uprostřed kruhu stojí někdo jiný, tvor dvakrát vyšší než člověk, stvořený z rudě dohasínajících plamenů… Konec.</p>
<p>Hustá tma se rozptýlila. Vyšly hvězdy a spolu se vzdálenými světly Lahne a věčnými lampičkami Šarjina chrámu vrhly bledý přísvit na proláklinu Lahne-Yutien. V kruhu seděli na zemi dva lidé, mezi nimi ležel meč a nevinně se leskl, jako se leskne každý nový, nablýskaný kov.</p>
<p>„Mentiqu,“ zavolal Ysquanir. „Už je to pryč?“ Nezvedl hlavu a Mentiq se podivil, jak o něm ví, když se vůbec nedívá jeho směrem.</p>
<p>„Co jestli je pryč?“ Váhavě se přiblížil.</p>
<p>„Nevím, co přesně. Stíny. Tma… Já to odtud nepoznám.“</p>
<p>„Tma je pryč,“ řekl Mentiq.</p>
<p>„Byly to Stíny,“ ozvala se slabým hláskem Daidrax. Natáhla krk, rozhlížela se. „Teče ti krev, strýčku,“ uchichtla se.</p>
<p>Mentiq se polekal, že snad přišla o rozum. V takové chvíli se smát!</p>
<p>„Nic mi není,“ ujistila ho, jako by jeho myšlenku zaslechla. „Bylo to jenom moc síly najednou.“ Zvedla se a Mentiq si všiml, že má mokré šaty a že její útlá postavička není tak hubená, jak se původně domníval, ale docela pěkně tvarovaná.</p>
<p>Ysquanir se pomalu vzpřímil. Vzal do rukou meč a vystoupil z kruhu. „Pojďme odtud… Vyřiď bohyni naši omluvu, Mentiqu. Odcházíme, protože nechceme tohle hezké čisté místo zaneřádit stvůrami z podsvětí, které se za námi táhnou.“</p>
<p>Daidrax mu jemně otřela krev z malé ranky pod bradou. „Nebolí?“ zeptala se starostlivě.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. Bez úsměšku, jaký by si ta otázka zasloužila. Hleděl na ni trochu zmámeně. Asi je do ní zamilovaný, řekl si Mentiq. Neteř… Hm, proč ne. To není zakázáno.</p>
<p>„Chceš odtud odejít v noci? Zabijete se na schodech!“ upozornil čaroděje věcně.</p>
<p>„Vidíme potmě,“ řekla dívka. „Teď, když je Haqjeren připraven, máme naspěch. Taková věc se neutají…“</p>
<p>Šel pomalu za nimi. „Kousek dál je most, nemusíte plavat,“ křikl.</p>
<p>Ysquanir se sehnul ke zbytku balíčku, který nechal ležet na zemi u brány zahrady. Vytáhl z něj široký kožený pás a pochvu, určenou pro meč.</p>
<p>„Bude ti slušet,“ řekla Daidrax. „Teď se opravdu nehodí, abys plaval.“</p>
<p>Mentiq zjistil, že si ho už nevšímají. Zamířili k mostu a ztratili se mu ve tmě, plné šplíchotu vln a hukotu proudu. Ať, řekl si. Dobře, že jsem je sledoval. Teď mám svou vlastní báji. Něco, co jsem opravdu zažil! Budu mít poutníkům co vyprávět!<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(58)</emphasis></strong><strong><emphasis>V téže chvíti…</emphasis></strong></p>
<p>Král Gmivara se probudil z krátkého spánku. Co to bylo? Na prsou mu seděla tíseň, vzduch v pokoji byl těžký. Addbial po jeho boku klidně oddechovala. Opatrně odhodil přikrývku a vstal. Vzal si plášť a vyšel do chladu chodby. Zdola slyšel kroky stráží, od kuchyně se ozýval tlumený šum a kovové zvuky umývaného nádobí. Gmivara si přejel dlaní po čele. Stále cítil slabou nevolnost. Zamířil ke své pracovně. Podívejme, uvnitř se svítí! Kdopak má co dělat večer v králově pracovně?</p>
<p>Zaslechl podivný šramot, chroptění. Vykřikl a vrhl se ke dveřím. V dolní chodbě zadupaly boty stráží, už byly slyšet na schodech… Rozrazil dveře. Na leštěné podlaze před psacím stolem ležel jeden z mladých dvořanů, třeštil oči v bolestné křeči a svíral oběma rukama meč, který mu trčel z břicha.</p>
<p>Gmivara k němu poklekl. „Co se stalo, hochu?“</p>
<p>Výraz nenávisti ve tváři umírajícího mu vyrazil dech.</p>
<p>„Ten… meč!“ zachrčel dvořan. „Prokletý! Chtěl jsem… On me zabil!“</p>
<p>Má určitě hrozné bolesti, pomyslel si král. Chtěl ukrást meč? K čemu by mu byl? Vytáhnu zbraň z rány… Bude tady spousta krve, ale on už se nebude trápit. Odstrčil slabé ruce raněného, jediným škubnutím meč vytrhl.</p>
<p>„Ty…“ hlesl ležící muž. „Jsi… pod ochranou…“ Víc neřekl. Zemřel rychle.</p>
<p>Gmivara meč utřel a odnesl ho do královské pokladnice, kde ho pečlivě zamkl do truhly. Nedal ho z ruky, ačkoli mu velitel stráže nabízel, že zbraň převezme. Ne. Jsem pod ochranou, snad proto, že jsem tu zbraň dostal přímo od majitele. Kdo ví, co by provedla někomu jinému.</p>
<p>V následujících dnech královi lidé vypátrali, že v Pechque krátce pobýval neznámý čaroděj, podle vzhledu Seveřan, který se zajímal o meč vůdce Šílenců. Podplatil prý onoho mladého dvořana, aby pro něj zbraň ukradl. A meč si to nenechal líbit.</p>
<p>„Ten muž nemohl být obyčejný zloděj,“ řekla mu později Addbial. Byla teď ještě kulatější než dřív, ale měla k tomu závažný důvod. Gmivara sklouzl pohledem z její tváře s dolíčky na bříško, vystupující pod volnými šaty. Jemu se takhle líbila.</p>
<p>„Jinak by ti přece nevykládal o ochraně,“ dokončila jeho královna.</p>
<p>„Myslíš, že byl sám čaroděj?“ zeptal se nejistě.</p>
<p>„Možná. Měl bys pozvat někoho z Chranowa, aby kolem hrobu nakreslil kruh, odříkal pár zaklínadel a tak,“ navrhla královna.</p>
<p>„Hm? Asi máš pravdu,“ přisvědčil její manžel váhavě. „Pošlu posla na Chranow. Nejraději bych tady měl Ysquanira, hrom do toho! To je aspoň pořádný čaroděj!“</p>
<p>Královna si zasněně načechrala prsty vlasy. Neřekla nic, ale v duchu s ním vřele souhlasila. Vlastně někde v hloubi duše tajně hýčkala naději, že Ysquanir je na Chranowě a přijde sem…</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ikvaro se té noci probudil z neklidného spánku. Okamžitě pochopil, co ho ve snu trápilo. Lůžko vedle něj bylo prázdné. „Okri!“ zavolal tiše. Asi šla k dětem… Vykoukl z ložnice. Dveře do dětského pokoje byly pootevřené, za nimi tma. Nahlédl tam, naslouchal. Dvojí pravidelný dech. Okri nikde. Vtom se venku za oknem cosi mihlo, nějaký záblesk, světélko. Ikvaro vyběhl z domu do zahrady. Ne, to se mu nezdálo! Záblesky přicházely od tajné dílny, kde od dokončení meče nebyl. Okri je tam? Co by dělala v noci v dílně? Srdce se mu sevřelo strachem o ni. Znovu se dal do klusu.</p>
<p>Dvířka nízkého domku, napůl ukrytá v křoví, byla dokořán. Za nimi se míhalo světlo, tu a tam jako by šlehl blesk. Ikvaro vpadl dovnitř. Spatřil svou ženu, jak se vsedě kývá dopředu a dozadu nad trhlinou v zemi, z níž vychází žlutý svit, a z očí jí tečou slzy.</p>
<p>„On mi ji vzal,“ šeptala. „On ji stáhne s sebou do hlubin, do ohně, shoří tam oba, oba!“</p>
<p>Ikvaro ji objal, pokoušel se ji konejšit, ale jeho zrak přitahovala zářící puklina. Tady Ysquanir zarazil meč do země. Teď tam něco ožilo a mé ubohé ženě to sděluje jakési neblahé zvěsti. Znamená to, že meč dorazil na druhé místo zrození? Podařilo se Ysquanirovi a Daidrax, co měli v plánu? Těžce vzdychl. Bylo to tak milé a chytré dítě, ta Okriina dcera. A jak vyrostla do krásy! Ten mládenec se k ní opravdu hodil! Milý chlapec. Rvalo to srdce, vidět ho v okovech, mezi těmi hromotluky, na Náměstí poprav, a ta úleva potom, když to všechno dobře dopadlo… Bylo by hrozné, kdyby oba navždy zmizeli v podsvětí. Svět by pak byl ještě horší, temnota by v něm zadusila každý zárodek dobra. Daidrax to povídala, a ta to vyčetla z moudrých knih…</p>
<p>Záře v trhlině pohasla. Škvíra se přivřela, ale Ikvaro už věděl, že tam je a hrozí. Je to snad brána, o jakých se zmiňoval Ysquanir? Potom je s námi konec.</p>
<p>Zbrojíř Ikvaro odváděl svou plačící ženu domů a duši mu tížil mrak, černý jako před bouřkou.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Welichet té noci vstal z postele a zamířil po schodech nahoru na chranowské hradby. Naštěstí k tomu došlo ve společné ložnici žáků a jeho náhlý odchod vyrušil pár chlapců ze spaní. Rozběhli se za ním. Pod východní věží jim zmizel a nalezli ho až na ochozu pod orlojem, jak se pokouší šplhat vzhůru a mumlá si: „Musím za ní! Ona si to rozmyslí! To přece nemůže, já ji nenechám shořet…“</p>
<p>„Nojo,“ vyjádřil se Welichetův nejlepší přítel. „Má před zkouškou. Asi se mu zase zdá o Daidrax.“ Zacloumal obluzenému mladíkovi ramenem. „Probuď se, Weli! Ta holka je dávno pryč! Dávno utekla!“</p>
<p>Welichet se neochotně, s tichým kvílením probral. „Já vím,“ byla jeho první slova. „Ona jde do pekla.“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(59)</emphasis></strong><strong><emphasis>Úkol, který se neodkládá</emphasis></strong></p>
<p>Ysquanir se probral se zdušeným výkřikem. Neprobudil jsem ji? Uf. Spí. Daidrax k němu byla otočená zády a tiše oddechovala. Meč ležel mezi nimi. Černý kámen posměšně svítil z hloubi kovu.</p>
<p>„Ty mně rozhodně v ničem nezabráníš,“ zašeptal mu Ysquanir. Však on Haqjeren rozumí… Posadil se. Sen byl ještě živý. Ysquanir potřásl hlavou. Dokud se plameny ze sna týkaly jeho, dalo se to snést. Ale teď, dnes, se v nich objevila Daidrax, a on se probudil s obličejem zmáčeným slzami a s křikem. Co s tím? Haqjeren dychtí po boji. Jdeme k nejbližší bráně, k Zaentii. A já nechci, aby mě Daidrax doprovázela do podsvětí. Co když zahyneme! Co když ona zahyne!</p>
<p>Ta představa ho zvedla na nohy. Zamířil k blízké tůni, kterou minuli včera večer, už potmě. Vytvořil ji teplý pramen, jenž ohříval její břehy i s okolím. Věčné léto… Dokonce tráva je tu zelená. Tak mocná je Země. Našlapoval opatrně, aby ani větvička nezapraskala. Ponořil se do příjemně vlažné vody. Plaval tam a zpátky, potápěl se, až uplaval zlým snům. Potom se vyhoupl na šedý kámen, ukrytý pod visícími větvemi modřivky, zády se opřel o drsnou kůru jejího kmene, odpočíval. Les kolem něj vydával své vlastní zvuky, staral se o své záležitosti a nevšímal si ho.</p>
<p>Něco zašustilo. Daidrax opatrně rozhrnula křoví a pátravě se rozhlédla. Brumlala si pod nos, tvářila se nespokojeně. Zlobí se, že nejsem po ruce, usmál se. Nedal o sobě vědět, zůstal v úkrytu. Dívka se svlékla, odložila šaty kousek od jeho svršků, schovaných v kapradí. Ysquanir zatajil dech. Nebylo na ní vůbec nic dětského, jak napůl očekával. Připomínala mu křehké, právě uzrálé jablíčko. Křupavé, čerstvě upečené pečivo, zlaté a voňavé. Rybku v křišťálovém potoce… Tahle lesní voda je málo průhledná, a já se chci dívat… Udělal tůňku průhlednější. Daidrax to postřehla až po chvíli. Hněvivě plácla do vody, kolem jejího těla se vyrojily bublinky. Doplavala ke kraji, přidržela se kořenů, trčících z podemletého břehu.</p>
<p>„Kdepak jsi?“ zavolala. „Vylez!“</p>
<p>Seskočil ze svého kamene a podél břehu se napůl brodil, napůl plaval k ní. Tajemné proudy, jež vytvořily pod hladinou hráze i propasti, ho chladily a uklidňovaly, ale bylo pozdě, věděl to, tenhle žár žádná voda neuhasí!</p>
<p>„Nezlob se,“ řekl.</p>
<p>Polekala se, když se mu podívala do očí. Tak, teď to přijde. Nebylo by to lepší v noci? Potmě?</p>
<p>Vyškrábal se na břeh, porostlý měkkým mechem, pomohl jí nahoru. „Neboj se,“ zašeptal.</p>
<p>„N-nebojím se.“</p>
<p>„Ale bojíš.“ Objal ji a políbil, jak nejlépe uměl. A uměl to moc dobře.</p>
<p>Opravdu měla ze začátku trochu strach, ten však ji brzy přešel. Nevěděla, jestli sedí nebo leží nebo se vznáší, a je možné, že se chvílemi skutečně vznášeli, ačkoli si později ani jeden nemohli vzpomenout, kdo vlastně to krátké zaříkání mezi dvěma nádechy zamumlal. Nevěděla, kde končí její a začíná jeho tělo. Znala ho zevnitř a pamatovala si každou ránu, kterou kdy utržil, i jak to bolelo. Přesně si uvědomovala, co on právě teď, v každém okamžiku, chce, a hned mu to dávala.</p>
<p>Bylo to jako uvést kouzlo v platnost. Byli spojeni už dávno, zaklínadlo vysloveno, jen někdo až dosud zadržoval jeho účinnost. Jen jsme proměnili skrytou skutečnost ve zjevnou, myslel si Ysquanir. Nechápu, proč by to mělo skončit… Ještě ne!</p>
<p>„Ano,“ šeptla mu do ucha. Bez ptaní, přímo od něj, neboť teď byl součástí její bytosti, právě tak jako ona jeho, chápala, co musí nastat. Byla připravena. Jako ten meč, blesklo mu hlavou ve chvíli, kdy si přestával cokoli myslet a pokoušel se přivést si na pomoc všechny promarněné zlomky svého minulého času. Stejně to nestačilo.</p>
<p>Leželi vedle sebe a Daidrax mlčela. Byla úplně potichu, dokonce si ani nebroukala.</p>
<p>„Kde jsme to byli?“ zamumlal a malátně zabořil prsty do jejích vlasů.</p>
<p>Vzdychla. „Mezi nebem a podsvětím. Nestačila jsem to sledovat“</p>
<p>Ysquanir se zavrtěl. Ucítil pod zády mech. Ohmatal něco, co mu leželo na břiše. Aha. „Tahle noha je moc hezká, ta není moje,“ přemítal polohlasně. „Dám ti ji.“</p>
<p>„Děkuji, ale před chviličkou jsem měla čtyři,“ zasmála se. „A ještě leccos dalšího. Zvlášť se mi líbilo dívat se tvýma očima. Připadala jsem si krásná.“</p>
<p>„Však jsi.“</p>
<p>Pomalu se rozplétali a oddělovali. Posadila se. Byla rychlejší. Protože netuší, že zažila zázrak, řekl si. To jen já, se všemi svými starými a zbytečnými zkušenostmi, se bráním probuzení…</p>
<p>„Neprohlížej si mě,“ zaprosil. „Připadám si při tom jako lesní příšera, netvor, který se vrhl na nejhezčí dívku, jaká kdy zabloudila na jeho území.“</p>
<p>„Sss. Tiše. Vymýšlím zaklínadlo. Aby každá žena, která na tebe pohlédne, na místě umřela.“</p>
<p>„Nedělej to. Prosím.“</p>
<p>Daidrax natáhla krk a najednou měla veliké oči a nastražené uši, skoro jako Niviat. „Slyšíš?“</p>
<p>„Hmm. Ano. Haqjeren se zlobí.“</p>
<p>„Musíme jít.“</p>
<p>„Ne!“ vykřikl.</p>
<p>„Jsme přece spolu,“ řekla.</p>
<p>Neochotně vstal a loudal se za ní. Bylo hrozně těžké myslet na podsvětí a čekající úkol. A ještě těžší bylo utajit před Daidrax své plány na útěk bez loučení.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Niviat se s námahou zvedla na všechny čtyři a odlezla od mříže. Quermel zahrozil pěstí odpornému netvorovi s křidly a kopyty a vzal zuboženou dívku do náruče. Měla po celém těle odřeniny a pohmožděniny a ošklivě krvácela. Uložil ji na slámu, kterou s druhy shrabali z celého svého vězení, přitiskl ji k sobě. Dva vězňové se přitulili z druhé strany, další přinesl vodu. Quermel dívce zvedl hlavu, přidržel jí misku u rozbitých rtů. Pila a tiše vzlykala. „Maličká,“ opakoval Quermel bezmocně. „Naše maličká…“</p>
<p>Jeho utrpení i utrpení jeho druhů se příchodem Niviat nečekaně vystupňovalo. Bylo strašné přihlížet, jak ji dozorci trýzní a znásilňují. Ta bezmoc! To ponížení! Věděl, že ona si zoufale přeje zemřít, ale byla příliš silná a odolná. A tak ji jen choval na klíně a zpíval jí zrânské písně. A když se vzpamatovala, opakoval jí, podesáté, posté, pořád dokola, že Ysquanir pro ně přijde. Přijde s mečem, který dokáže zabít i pány podzemí.</p>
<p>„Myslela jsem, že je mrtev,“ vzdychla Niviat, když jí to vykládal poprvé.</p>
<p>„Nevěřím, že ho páni podzemí mohou zabít,“ řekl Quermel. „Zkoušeli to, víš. Jinak než s tebou, to se rozumí, ale bolest je tatáž… Nedovol, aby zabili tebe, Niviat, sestřičko, dívko z mého rodu!“</p>
<p>Přežila. Vyhublá, špinavá, pokrytá strupy a vyrážkami už se služebníkům pánů podzemí nezdála tak přitažlivá a přestalo je bavit hrát s ní své surové hry. Zbavila se jich. Mohla si povídat se svými novými bratry. Vyprávět jim o světě nahoře. O dívce, jež má jednou probudit zaklínadla jejich předků, zapsaná v Albethaneu. Teď už si byli všichni jisti, že se blíží naděje, a předávali si ji od klece ke kleci. I ti, kdo po celou dobu odmítali mluvit lidskou řečí a vzpomínat, se rozhovořili a přidali svou trošku ke společné paměti Zrânů.</p>
<p>„Nepřežil nikdo z našich čarodějů,“ namítl malý, chlupatý Taxar. „Jak se můžeme ubránit náporu podzemních pánů?“</p>
<p>„Ysquanir je přece čaroděj. A teď je z něj <emphasis>zr</emphasis><emphasis>â</emphasis><emphasis>nský</emphasis> čaroděj,“ prohlásil Quermel.</p>
<p>„Nestačí umět naši řeč,“ ozval se Nyral a rozpačitě zahýbal ušima. Nebyl zvyklý vyjadřovat se nahlas, rozmluvil se až docela nedávno, a všichni s údivem zjistili, že býval velmi vzdělaný. „Musel by být z naší krve.“</p>
<p>„Víš to jistě?“ zachmuřil se Quermel.</p>
<p>„Jistě… snad. Četl jsem o tom,“ kývl Nyral.</p>
<p>„Ysquanir si najde cestu,“ řekla Niviat s jistotou, kterou necítila A co Glenco, pomyslela si, kde ten asi je!</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Glenco se na své mučitele nedíval. Neslyšel, co vykřikují jeho druhové za mříží. Nevnímal bolest. Za tu dobu se naučil vypínat vlastní smysly, jak bylo právě potřeba. Věděl, že je to tanec na ostří nože. Dobře věděl, že se může ztratit sám sobě, zemřít, protože konec paměti je konec života. Ale nebál se. Kiwojor dává pozor. K něčemu mě potřebuje! Tahle hra ho těší, ale ví, že ji nesmí přehnat.</p>
<p>Kdosi mu vychrstl do tváře vlažnou vodu. Studená se v podsvětí nevyskytovala. „Probuď se, věčný spáči!“ houkl hrubý hlas a netvor s třema očima ho udeřil pěstí. Neurvalce vzápětí někdo odstrčil. Kiwojor, poznal by ho už podle té na pohled jemné a zdánlivě měkké ruky.</p>
<p>„Jsi vzhůru?“ zeptal se.</p>
<p>Glenco po něm místo odpovědi chňapl. Kdyby ho nezadržely okovy, neminul by. Občas se mu dařilo zahryznout se do masa, ale s lidskými zuby to nebylo ono… Všiml si jizvy na hrdle pána podzemí. To je přece spálenina! No ne! On přece prochází ohněm a plameny mu neublíží. Musel to být nějaký hodně zvláštní oheň.</p>
<p>„Takže jsi vzhůru,“ prohlásil Kiwojor. „Výborně. Doby, kdys mi mohl pomoci a zasloužit si tak mou vděčnost, pominuly. Vím už téměř všechno, co jsi mi odmítl prozradit. Nepotřebuji tě. Můj nepřítel za mnou přichází sám, z vlastní vůle, nemusím ho trapné vydírat hrozbami zabití jeho drahých přátel…“</p>
<p>„Tak mě zabij,“ poradil mu Glenco s nehybnou tváří.</p>
<p>„Ovšem,“ kývl pán podzemí. „Ale než zemřeš, naposled mi posloužíš, a tentokrát ne jen pro pobavení.“</p>
<p>Vězňové za mřížemi řvali a lomcovali rezavými tyčemi, div je nevylomili, plivali po dozorcích a vystrkovali ruce ven, pokoušejíc se lapit je za křídla či ocasy. Mříže však byly pevné a dozorci opatrní. Glenca naložili na vůz, tažený osminohou stvůrou, jíž uprostřed cela, mezi očima, hořel namodralý plamen, a vezli ho pryč nekonečnou chodbou podsvětního vězení.</p>
<p>Cesta trvala dlouho. Vězeň pospával, probouzel se jen v ostrých zatáčkách, kdy se vůz nakláněl a klouzání po drsných prknech mu působilo bolest, kterou neuměl vykázat mimo vědomí, a také v místech brodů. Řeka Tfjer se klikatí celým podsvětím, horká, smrdutá a spolehlivě rozleptávající kůži každému, kdo by se pokoušel ji přeplavat. Netvorovi, zapřaženému do vozu, její voda nevadila, a kůň, černý jako noc, rudooký, s planoucími kopyty a stejným modravým ohněm na čele, na němž jel Kiwojor, dokonce potěšené zařehtal, kdykoli se blížili ke břehu.</p>
<p>Jedeme k bráně, pochopil Glenco. V hloubce jeho paměti se cosi pohnulo. Zaentia, řekl známý hlas. Tudy může zrânský čaroděj vstoupit do podsvětí.</p>
<p>Nemýlil se. Vůz zastavil před skalou, čistší a jakoby novější než jiné. Kiwojor sesedl z koně, zaklepal na ni a pronesl několik slov v neznámé řeči. Skála se otevřela a odhalila svislou šachtu.</p>
<p>„Upevněte síť!“ přikázal pán podzemí svým sluhům. Obrátil se k vězni. „Položíme tě na síť. Tvoje tělo bude bránit vetřelcům ve vstupu do našeho království.“</p>
<p>„Ničemu nezabráníš,“ řekl Glenco. „Nejsem důležitý.“</p>
<p>„Jistěže ne. Ale zdržíš toho čaroděje. Zpomalíš jeho let, a mně poskytneš čas přivítat ho.“</p>
<p>Síť se mu zařezávala do těla a přidávala svůj podíl k bolesti z čerstvých ran. Šachta zlověstně hučela, hvízdala a vyla. Bolest v uších. Tma, která bodá do očí. Jak jen přehryzat ta nezničitelná vlákna sítě? Kéž bych měl své psí tesáky! Kéž bych mohl propadnout dolů a letět, letět vstříc smrti…</p>
<p>Kiwojor s mírným, zasněným úsměvem pozoroval, jak se jeho zajatec zbytečně zmítá a znovu a znovu se zraňuje. Ysquanir ho nepřehlédne. Ztratí chviličku zkoumáním, kdo je to, a další okamžik váháním. Bude váhat, zda má zabít přítele, jak by ne! Můj protivník je citlivý. A pokud selže Glenco, mám ještě Niviat. Ostatně, nemá s sebou Albethaneum. Chranowští knihu nedají z rukou. Hlupáci. Nemají tušení, že Ysquanir znamená v boji proti nám stokrát víc než oni! Mohl bych získat ke spolupráci kohokoli z nich. Každý by se dal koupit! Ale on ne. Jeho musím zabít. Uvědomoval si, jak ho to mrzí. Bojovat dlouhá léta proti jednomu nepříteli je nebezpečné. Pokoušíš se myslet jako on, vídáš ho ve svých snech, a nakonec si ho jakýmsi nepochopitelným způsobem oblíbíš.</p>
<p>Ano. Zaentijská brána se otevírá. A jiným zaklínáním než poprvé kdy našimi patry dvakrát prolétl nějaký posel Země. Tehdy to byl planý poplach. Dnes jsme však díky tomu dobře připraveni.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(60)</emphasis></strong><strong><emphasis>Cesta dolů</emphasis></strong></p>
<p>Daidrax seškrábla další písmeno a na jeho místo vyryla do skály jiné. Nedalo jí to tolik práce, jak by se zdálo. Její dýka ze zubu podsvětního netvora dokázala zpracovat kámen, jako by to bylo měkké dřevo mladé modřivky. Dívka si odfoukla vlasy z očí a ohlédla se. Ysquanir seděl bez pohnutí na nízké stoličce, kterou si přinesl z jídelny Valy Irol. Mračil se.</p>
<p>„Dělám to správně?“ optala se Daidrax.</p>
<p>Neodpověděl.</p>
<p>„Tak dobře,“ pokrčila rameny. „Ale až něco pokazím, nestěžuj si.“</p>
<p>Vstal a přistoupil k ní. Pomalu přikývl. „Děláš to správně.“ A vrátil se na své místo.</p>
<p>„Už se na mě nezlob!“ vyhrkla. „Nesnáším, když se mnou nemluvíš!“</p>
<p>„Nezlob se?“ vybuchl. „Svázala jsi mě! Nechápu, jak jsi to dokázala, a to zase <emphasis>já</emphasis> nesnáším! Vzalas mi meč a šaty a donutila jsi mě k tomu nemožnému slibu!“</p>
<p>„Chtěl jsi mě opustit!“ vykřikla. „Utéct bez rozloučení!“</p>
<p>„Nechtěl jsem tě opustit! Dai, tvoje smrt je to nejhroznější, co si umím představit… Proč musíš jít se mnou? Zahyneš, a navíc mi budeš překážet!“</p>
<p>„Obráceně,“ zamumlala. „Až bude po mně, nebudu ti překážet! Zatraceně, nejsem tak docela neschopná! Kdypak tě naposled nějaký čaroděj spoutal, hm? Už to bude pěkných pár let, ne? Vadí ti, že jsem byla silnější. Jsi namyšlený zrovna jako chranowští mistři!“ Čekala, že se na ni vrhne. Takhle rozzuřený určitě nebyl ani v bitvě se Seveřany! Byla skoro hrdá, že ho tak doběla rozpálila. Zvedla bradu a připravovala si pár obranných kouzel…</p>
<p>Ysquanir se usilovně snažil uklidnit. Chvíli si ještě podupával nohama, klopil zrak. Potom vzhlédl. „Vlastně máš tak trochu pravdu. Jsi v mnohém silnější než já, a mně se s tím těžko smiřuje. Ale to je vedlejší…“</p>
<p>„To vůbec není vedlejší!“</p>
<p>„Zavři pusinku,“ řekl unaveně. „Jsi taková silná, hloupá, tvrdohlavá holka. A já si nejvíc ze všeho přeju, abys žila.“</p>
<p>„Ale slíbil jsi…“</p>
<p>„Ano, slíbil,“ přikývl. „Ty vždycky dostaneš, co si zamaneš. Tentokrát to bude hezký výlet do podsvětí. Dej se zase do toho kruhu.“</p>
<p>Poslušně se sklonila nad písmeny. Měnila základní zaklínání. Místo starých zrânských přesmyček nové verše z překladu Albethanea. Pojedeme do míst, odkud se jen jediný člověk dokázal vrátit živý. Do tmy a šera, mezi rudé a černé ohně, do vedra, žáru a pachu. Do boje. Pojedeme osvobodit své přátele, bratry, lidi naší krve.</p>
<p>„Hotovo!“ zavolala.</p>
<p>„Pojďme se napít,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>„Nahoru nejdu,“ prohlásila. „Ty místní příšerky se na tebe dívají tak zamilovaně… Napiju se tady vedle z toho jezírka.“</p>
<p>„Vždyť je teplé.“</p>
<p>„Tam dole také nenajdu studenou vodu.“</p>
<p>„Tak dobře. Nepůjdu už nahoru.“ A zase bude po tvém, pomyslel si –</p>
<p>Vstoupili do kruhu. „Dýku si připrav do ruky,“ poučil Ysquanir dívku. „V podsvětí žádné šaty nevydrží. I opasky se rozpadnou. Budeme nazí.“</p>
<p>Otřásla se. Bylo hrozné, když o tom promluvil tak věcně. Bezděčně se schoulila a zkřížila ruce na prsou. Ysquanir se usmál. Meč držel v ruce. Haqjeren se neztratí. Jen aby se mi neztratila moje malá ženuška.</p>
<p>Položil meč doprostřed kruhu. Potom dvojhlasně přednesli veršované zaklínadlo. Jak Daidrax říkávala, byl to prostě <emphasis>požadave</emphasis><emphasis>k</emphasis>, a Země jim vyhověla. Ysquanir si ostře uvědomil, jak drsně a chraptivě zní jeho hlas, když se proplétá s jejím, jasným a čistým jako zpěv větru v listí a potůčku, jenž se prodírá ze studánky zanesené listím. Všiml si, že si Daidrax vytvořila tenký osobní štít, aniž by přerušila svůj zpěv, pouhými pohyby prstů. Napodobil ji. Tohle ovládal stejně dobře jako ona.</p>
<p>„Jedeme,“ zašeptal, uváděje kouzlo v činnost.</p>
<p>„Pomalu,“ dodala Daidrax. Zřejmě se jí to zase rýmovalo s něčím, co řekla předtím, protože plošina ji poslechla a pohyb dolů byl mnohem příjemnější, než to Ysquanir zažil posledně.</p>
<p>„Mě by to prostě nenapadlo,“ poznamenal.</p>
<p>Uchichtla se a políbila ho pod bradu. „Já vím. Líbí se ti trpět.“</p>
<p>„Nesmysl.“</p>
<p>„Ale ano. Nemáš vůbec smysl pro pohodlí.“</p>
<p>„Zrovna teď mi to nepřipadá podstatné.“</p>
<p>„Nevadí. Jednou tě to naučím.“ Sedla si na zem a dívala se, jak kolem nich ubíhají šedé, hnědé a černé stěny. „<emphasis>Odcházíš, závrati, a já ti mávám, nikdy se nevrátíš, jak loňská tráva…</emphasis>“</p>
<p>„Tobě se točila hlava?“ podivil se Ysquanir a Daidrax tiše vyprskla. „Taky už se ti to rýmuje! Mám na tebe špatný vliv!“</p>
<p>„Podívej,“ ukázal na stěnu, běžící nahoru. „Červená. První práh.“</p>
<p>„Kolik jich je celkem?“</p>
<p>„Tři. Teď se nám začnou rozpadat šaty.“</p>
<p>„Ne že bych se na tebe nerada dívala,“ broukla Daidrax. „Ale já se budu stydět!“</p>
<p>„Aspoň odlákáš pozornost podzemních pánů,“ řekl vážně.</p>
<p>Šlehla po něm pohledem a začala zkoušet různá kouzla na záchranu svého oděvu. Ysquanir klidně seděl s mečem na klíně a shovívavě ji pozoroval. Vydržela do druhého prahu.</p>
<p>„Tak jo, měl jsi pravdu,“ uznala. „Skutečně to <emphasis>nejde</emphasis>!“ Sevřela v ruce dýku. „Ysque,“ řekla najednou docela jiným, změněným hlasem. „Pod námi někdo je. A trpí. Dívá se, jak klesáme. Čeká, až ho naše plošina rozmačká.“</p>
<p>Ysquanir zaměřil své smysly dolů. „Ještě zpomal,“ zašeptal. Nebylo zcela jasné, po kom to vlastně žádá, a tak Daidrax zabroukala pár veršíků.</p>
<p>„Ano. Leží na síti, je k ní připoutaný. A taky je zraněný, ale zatím žije. Znám ho,“ dokončil Ysquanir. „Jen si nemohu vzpomenout…“</p>
<p>„Já také ne,“ přikývla Daidrax. „Co teď?“</p>
<p>„Chtějí nás zpomalit a zaútočit první,“ řekl Ysquanir. „Mlžný štít! Prostupnost dna!“</p>
<p>„Propadneme se,“ namítla Daidrax, zatímco její prsty už hbitě pracovaly na štítu, což může být popřípadě výhradně ruční kouzlo</p>
<p>„Počítám,“ oznámil Ysquanir.</p>
<p>Udělala kyselý obličej. Počítání!</p>
<p>„Postav se ke kraji… Kousek doleva. Ještě. Tak. Tam zůstane podlaha pevná. Osvobodíš zajatce z té sítě a vezmeš ho sem. Zrušíš prostupnost.“</p>
<p>„A ty?“</p>
<p>„Vyzkouším meč. Haqjeren už se nemůže dočkat.“</p>
<p>Glenco viděl ve světle pochodní a černých svic, jak se shora cosi blíží. Vyplňovalo to celou šachtu. Jako by na něj padal strop, ale velice pomalu. Představil si, jak ho tlak procedí oky sítě… Hnusné. Chtělo se mu řvát z plna hrdla, vykřičet hrůzu, kterou cítil. Ne, Kiwojor se i tak až příliš dobře baví. <emphasis>Strop</emphasis> byl těsně nad ním. Připravil se na strašnou bolest.</p>
<p>Místo toho se octl v husté mlze. Řemeny, poutající jeho zápěstí a kotníky, zmizely, měl volnost pohybu, kdosi mu pomáhal ze sítě nahoru.</p>
<p>„Stůj chvilku, vydrž to,“ šeptl dívčí hlas. Snažil se stát, ačkoli se mu podlamovaly nohy. Trvalo to jen chviličku. „Už můžeš spadnout,“ řekl hlas. Pomalu se svezl na zem. Nic nechápal.</p>
<p>Z míst, kde tušil chodbu s Kiwojorem a jeho sluhy, se ozýval třesk kovu narážejícího na kov, praskot dřeva a bolestné i zuřivé výkřiky. Potom smích. Ten hlas znám! „O patro níž!“ A dívka, jež mu pomáhala ze sítě, mumlá něco zrânsky, i tohle mi zní nějak povědomé, aha, jsou to verše… Kodrcavý pokles, skok dolů. Ticho a tma.</p>
<p>„Můžeš zrušit mlhu.“ Znovu ten mužský hlas. To je Ysquanir, poznal konečně Glenco. Přišel! Opravdu přišel! Mlha se rozptýlila, kruh šachty, uzavřený teď shora i zdola, ozářilo světlo, které tu správně nemělo být, protože tu nebyly žádné pochodně ani svíčky.</p>
<p>Glenco zamrkal. Jeho osvoboditelka, mladá a hezká dívka, byla úplně nahá, nepočítáme-li dýku v ruce. Muž byl skutečně Ysquanir, o hodně starší, tvrdší, silnější a nebezpečnější než před lety. Otíral meč o podlahu, pak toho nechal.</p>
<p>„Má rád krev podzemních pánů a jejich sluhů,“ poznamenal. Pohlédl na Glenca. „Pěkně tě zřídili… Odkud tě znám?“</p>
<p>„Z Chranowa a z cest…“ Najednou nemohl dál. Chtěl říci něco v tom smyslu, <emphasis>tak přece jsi přišel, a já už nedoufal</emphasis>, ale z hrdla mu nevyšel ani hlásek. Cítil pohled té dívky. Zkoumala ho, pátrala pod jeho rozedřenou, zkrvavenou a popálenou kůží, hledala, až to bolelo.</p>
<p>„Glenco!“ vykřikla a nečekaně se mu vrhla kolem krku. „Glenco! Jsi to ty? Ty jsi <emphasis>člověk?</emphasis>“</p>
<p>Ysquanir strnul. Neurčité tušení o Glencově původu, jež ho pronásledovalo před lety, bylo pravdivé. Daidrax teď uváděla v činnost jedno léčivé kouzlo za druhým, malý prostor jimi byl přímo nabit a z jejích rukou vyzařovala ohromná síla. Matka Země jí poskytuje bez váhání vše, co má, pomyslel si.</p>
<p>„To stačí, Dai,“ řekl tiše. „Teď je nech prostě působit. Nic už neurychlíš. Glenco půjde s námi a pomůže nám najít bratry.“</p>
<p>„Čekají na tebe a tvůj meč, Ysquanire,“ promluvil Glenco, už pevně a rozhodně. „Povedu tě.“</p>
<p>„Nás,“ opravila ho Daidrax.</p>
<p>„Kdo ohlídá tuhle věc?“ rozhlédl se kolem sebe.</p>
<p>„Nikdo. Klesne až dolů, a pak se zase vrátí,“ řekl Ysquanir. „Podzemní páni ji nemohou použít.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„To nevím. Ale Země to zařídí. Jsi schopen chůze?“</p>
<p>„Jsem schopen čehokoli. Třeba zemřít,“ odpověděl Glenco.</p>
<p>„Radši žij.“ Daidrax ho znovu objala. „Nemohla jsem vám tehdy pomoci, ani poděkovat, a vy jste pro mě tolik trpěli!“</p>
<p>„Byli jsme určeni ke tvé ochraně,“ usmál se Glenco. „Plnili jsme úkol.“</p>
<p>Ysquanir ohmatával skálu. Aha. Tady. Zaklepal na šedý povrch kamene přesně tak, jak to dělával Kiwojor, a pronesl jeho nelibozvučné heslo. Zapamatoval si ho bez chyby. Skála se otevřela. Před nimi byla chodba, jedna z cest podsvětím, temná, páchnoucí, horká. Opustili svůj kruh bezpečí, skála se za nimi zavřela. Rozhodnuto pomyslela si Daidrax.</p>
<p>„Jak si chcete poradit s řekou Tfjer?“ zeptal se Glenco. Pokulhával, ale zatím jejich rychlé chůzi stačil.</p>
<p>„Není potřeba překračovat ji,“ řekl Ysquanir. „Jsme na správné straně. Přijdeme k jejímu pravému břehu, ne?“</p>
<p>„Ano. Ale řeka na některých místech protéká úzkým korytem se strmými břehy. A jinde se zase ponoří do skály.“</p>
<p>„Jednodušší bude otevřít skálu,“ uvažoval nahlas Ysquanir. „To je místní kouzlo, a bude zde mít platnost. Našimi zaklínadly si nejsem jist. Myslím, že nám většinou k ničemu nebudou.“</p>
<p>„Až na verše z Albethanea,“ poznamenala Daidrax.</p>
<p>„Snad. Doufám, že se kniha nikdy nedostala temným do rukou na dost dlouhou dobu. Doufám, že ji nikdy nepřeložili a nepochopili…“ Ysquanir se zarazil. „Máme práci, přátelé!“ A už se s napřaženým mečem řítil kupředu, za ohyb chodby, odkud se ozýval halas hrubých hlasů a krok těžkých nohou, opatřených kopyty.</p>
<p>Daidrax a Glenco dorazili na místo střetnutí o maličko později a spatřili neuvěřitelný boj jediného muže s mečem proti několika desítkám zubatých, rohatých i okřídlených stvůr, vyzbrojených dlouhými drápy i zbraněmi z kovu. Ysquanir mezi vojáky podsvětí prolétl jako vichr, zanechávaje za sebou uťaté pařáty, ocasy, křídla i hlavy. Haqjeren nerozlišoval mezi kůží netvorů a jejich brněním; prorážel oboje stejně hladce – kov právě tak snadno jako maso – a nenechal paži svého pána zbytečně unavit.</p>
<p>Ysquanir se prosekával pošramoceným oddílem nepřátel zpátky. Kdosi z netvorů, možná jeden z těch tříokých a víceokých, zahlédl dívku a neozbrojeného uprchlého vězně, vítězně zařval a vrhl se na ně. Daidrax však nebyla bezbranná. Její dýka měla úžasnou moc, o kterou nepřišla ani zde v podsvětí: stačilo malé škrábnutí, a na kůži či srsti netvora vzplanul oheň, který se nedal uhasit. Jeden z bojovníků, tvarem těla podobný člověku, si s děsem v rudých očích sám usekl nohu, aby neuhořel. Další a další se váleli po zemi a zoufale vyli, ječeli a chroptěli.</p>
<p>Glenco se zmocnil kovového kyje, který jeden z postižených upustil, a bez milosti dobíjel raněné. Daidrax objevila, že je výhodné schovat se za jeho záda a z úkrytu bodat dýkou. Glenco okamžitě pochopil, oč jí jde. Vykročil, zeširoka se rozháněje ukořistěnou zbraní, pravidelně, úplně pravidelně, aby dívka měla možnost načasovat si své zákeřné útoky.</p>
<p>Setkali se s Ysquanirem uprostřed chodby, mezi mrtvými, rozsekanými, ohořelými těly s roztříštěnými hlavami, uťatými pažemi, rozdrcenými klouby, mezi příšernými ranami, z nichž některé krvácely rudě, jiné černě, a další vůbec ne, jen se šklebily sinalými okraji, neboť v těchto případech zbraně vetřelců zasáhly již mrtvé sluhy, oživené pouze temným dechem podzemních pánů. „Oni jsou oblečení,“ ozvala se Daidrax ukřivděně. Ysquanir nevěřil svým uším. S mou něžnou ženuškou ta krvavá řež ani nehnula! Ona jen nemá co na sebe!</p>
<p>Než však stačil něco podotknout, zašuměla nad nimi křídla. Neviděl nic, a přesto ho do ramene škrábl spár s ostrými drápy. Daidrax vykřikla.</p>
<p>„Stíny!“ Vychrlila několik zrânských vět, které k zahánění stínů používala Niviat. Nepodařilo se jí zbavit se jich, ale zaklínání přece účinkovalo: mohli teď stíny docela dobře sledovat. Neurčité, rozplizlé šedé obrysy, na pohled žádné pevné tělo, zásah dívčinou dýkou na ně však působil stejně jako na předchozí oddíl.</p>
<p>Ysquanir objevil, že tyhle dravce musí přetnout dvěma na sebe kolmými údery meče. Haqjeren se stal součástí jeho ruky, sám odhadoval úhel rány, sám odměřoval sílu, kterou je potřeba použít, sám se znovu a znovu rozmachoval. Glenco se přikrčil a roztočil kolem sebe kyj. Stínům ta zbraň nemohla ublížit, ale mátla je, takže jejich let co chvíli ztratil směr a křídla, šedavá jako z pavučin, narazila do skály. Neuměli prolétávat skalou a kámen je zraňoval.</p>
<p>Rozčtvrcené kusy mlžnatých přízraků sebou malátně škubaly na zemi, jiné stíny hořely namodralým plamenem, pár se jich se zlomenými křídly potácelo chodbou pryč.</p>
<p>„Co bude dál?“ zeptal se ztěžka Glenco.</p>
<p>„Blížíme se k jedné z kuchyní,“ řekl Ysquanir a přehodil si meč do levé ruky. „Možná se nás budou snažit uvařit.“</p>
<p>„Podívej,“ zajásala Daidrax. „Já mám <emphasis>štít</emphasis>!“</p>
<p>„Jak jsi to dokázala?“</p>
<p>„Vymyslela jsem nové zaklínadlo!“ Dotkla se jeho hrudi třemi prsty a zašeptala: „<emphasis>Az</emphasis><emphasis>ranchanea rkaja-leam. Pro nepřátele tělo nemám…</emphasis>“</p>
<p>„Napůl zrânsky, napůl jazykem podhoří,“ vydechl Ysquanir. „A ono to účinkuje! Nikdy bych nevěřil…“</p>
<p>„Věř, ale rychle! Jede sem něco na koni.“</p>
<p>Ysquanir a Glenco opakovali její zaklínadlo, každý pro sebe. Ysquanir pocítil přítomnost štítu okamžitě, Glenco až po chviličce, jako by Země váhala, zda na něj má právo.</p>
<p>Jezdci s černými tvářemi a čtyřmi rohy nad čelem na koních s planoucími kopyty se rozháněli šavlemi. Ysquanir tomuto druhu útoku dokázal bez námahy čelit, a co se týkalo Daidrax, uměla báječně zneužít svou ochranu; nechala šavli dopadnout, nepatrně vtáhla její ostří do své neviditelné hráze a otupila je. Potom zbraň pustila a bodla útočníka vlastní dýkou. V Albethaneu se najde několik návodů, jak zlepšit vlastnosti zbraní a zvýšit jejich bojeschopnost. Daidrax na své dýce postupně uplatnila všechny. Nejvíc tu však působil samotný původ zbraně – zub podsvětního netvora, který se její zásluhou vrátil do podsvětí. Glenco se oháněl kyjem a litoval, jako už mnohokrát, že se nemůže alespoň na chvíli vrátit do psí kůže. To bych těm stvůrám ukázal!</p>
<p>Zvítězili docela snadno. Koně odnesli zbytek jezdců, vyjících a ječících bezmocným vztekem, Glenco dobil raněné.</p>
<p>„Teď na nás vyzkoušejí něco nového,“ odhadla Daidrax.</p>
<p>„Taky bych řekl,“ přisvědčil Ysquanir. „Pojďme rychle do kuchyně. Začínám mít hlad.“</p>
<p>Vtrhli do chmurného sálu, členěného černými sloupy a černými závěsy hustých pavučin, utkaných ohromnými pavouky, velkými jako kočka, osvětleného rudými ohni, planoucími pod kotli, v nichž to bublalo a vřelo. Daidrax se obracel žaludek, ale vydržela. Ysquanir přesekl v pase dva kuchaře, kteří se ho pokoušeli šlehat ocasy, uťal obě kopyta jednomu ze sluhů, jenž ho chtěl kopnout. Ostatní zaměstnanci zbaběle uprchlí. Daidrax slyšela, jak na útěku zděšeně pokřikují: „Iskaníír! Iskanír se vráátíl!“</p>
<p>„Tohle je dost jedlé,“ zhodnotil Ysquanir obsah jednoho z kotlů a obratně nalil svým druhům do misek, které sebral z černé, zaprášené police, k velké nelibosti jejích obyvatel, podobných velkým krysám. Upřel hrozivý pohled na zubaté čumáky, jimiž se police náhle jen ježila. Vrčení, které se odtud ozývalo, okamžitě zmlklo a vyčuhující hlodáky zmizely.</p>
<p>„Na místní poměry vynikající,“ prohlásil Glenco. „Chudinko Daidrax,“ dodal.</p>
<p>Dívka s odporem srkala nasládlou tekutinu, v níž tu a tam plavaly kousky něčeho, co klidně mohlo být masem, a třeba i lidským…</p>
<p>„Lidské maso tady nenajdeš,“ ujistil ji Ysquanir. „Jez, prosím tě. Musíš být silná.“</p>
<p>Byl rád, že jeho milou aspoň částečně chrání před podsvětním žárem štít. Co kdyby se mu teď před očima pomalu měnila ve vysušenou stařenu? Hrůza pomyslet. Bylo mu zle, když se musel dívat, s jakým sebezapřením upíjí zdejší polévku, jedno z nejchutnějších jídel, jaká tady poznal. Chudinko Daidrax! Ach, ta by zuřila, kdyby tušila, jak ji lituju!</p>
<p>„Už nemůžu,“ hlesla Daidrax. „Pojďme odtud! Smrdí to tu!“</p>
<p>„Zápach je všude,“ řekl Glenco.</p>
<p>„Ale tady páchne <emphasis>jídlo</emphasis>,“ namítla. „Jídlo má vonět!“</p>
<p>„Tudy,“ ukázal Ysquanir. „Správně, Glenco?“</p>
<p>„Nic jsi nezapomněl,“ kývl Glenco.</p>
<p>Procházeli dílnami a doly a všechno před nimi prchalo. Až se v jedné široké chodbě setkali s Kiwojorem. Daidrax po něm bez meškání hodila kouzlem z Albethanea. Zpomalila ho, na jeho hladké tváři se objevil přihlouple nechápavý výraz, ale vzápětí se pán podzemí vzpamatoval a kouzlo zrušil. Prozradila jsem se, zlobila se Daidrax.</p>
<p>„Vzal sis na cestu příjemnou společnici, Ysquanire,“ řekl Kiwojor vážně. „Nikdy bych nevěřil, že žena může mít tolik síly! Tam, na náměstí, pamatuješ?“</p>
<p>„Tvůj krk si to pamatuje,“ odsekla dívka. Zvedla dýku a Kiwojor bezděčně couvl, přestože byl od ní bezpečně vzdálen.</p>
<p>„Zvláštní zbraň! Odkud ji máš?“</p>
<p>„Z Metqu. Je to zub netvora, jehož jsi poslal na zbrojíře Ikvara!“ Daidrax vychutnávala jeho překvapení a Ysquanir podezíravě uvažoval, proč se s ní Kiwojor tak vybavuje. Zdržuje, ano, tak nějak to bude, zdržuje nás a zaměstnává, aby někdo mohl přijít. Někdo nebo něco… Tak. A jsou tu.</p>
<p>Zbledl. Roztřásly se mu ruce. Chodbou za Kiwojorovými zády se k němu hrnul zástup mužů, které dobře znal. Šílení bojovníci, jeho oddíl z ulmijské války.</p>
<p>Vypadali tak, jak zemřeli. A byli na něj skutečně rozzlobeni. Ne proto, že dopustil, aby zemřeli. Ne proto, že je způsob jejich smrti uvrhl do podsvětí. Měli mu za zlé, že je opustil, tím, že jako jediný přežil.</p>
<p>„Zbabělče, pojď, ať tě obejmu,“ zvolal Manitieve. „Uslyšíš mé nejnovější verše! Není to hloupé, dávný příteli a veliteli, že své nejlepší verše skládám tady, po své smrti, a nikdo, nikdo na světě si je nepřečte?“ Zvolnil krok, ale blížil se nevyhnutelně jako konec písně. Ostatní postupovali za ním. Nemluvili, nechali za sebe hovořit básníka.</p>
<p>Daidrax s hrůzou objevila, že proti <emphasis>těmhle</emphasis> je Ysquanir naprosto bezmocný. Jako tehdy v lese, když se od nich nechal zmlátit, a sotva ho nohy zase unesly, rozběhl se za nimi… Drží v ruce meč, jímž by je mohl rozsekat na kousíčky, jako všechny ostatní podzemní přízraky, ale nepoužije ho. Svědomí je strašná věc. Co asi ví Strážce Rovnováhy o svědomí? Nic! On jen rozdá úkoly a diví se, když někomu brání v jejich plnění takový nesmysl, taková hloupost, <emphasis>svědom</emphasis><emphasis>í</emphasis>!</p>
<p>Ysquanir vykročil naproti Šílencům. Neměl strach o sebe. Bál se jen o Daidrax. Co s ní bude, až mě roztrhají nebo sežerou nebo co vlastně tenhle druh přízraků provádí se živými! Co jen s ní bude. Ale ani pomyšlení na ni mu nedalo sílu bojovat s nimi. Nemám právo. Nesmím. Podřídím se přání těch, kdož mojí vinou zahynuli a byli vydáni Kiwojořovi a jeho druhům.</p>
<p>Daidrax poznala, že zrušil svůj štít. Za ním! Překonala přehradu, kterou jí postavil do cesty Kiwojor. Dostihla Ysquanira. Vzala ho za ruku, v níž tupě svíral meč. I Haqjeren byl zmaten a nevěděl si rady.</p>
<p>Dívka se zadívala přízrakům do očí. Bývali to obyčejní muži. A tenhle byl básník. Ach, Manitieve, pěvec Půlnočních hor! Poslechni si, co skládám já, mrtvý básníku!</p>
<p>„<emphasis>Pohlédni, ohni bloudící, za clonu deště, s ním se seznam! Z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>pomeň na meč v pravici a krok svých veršů věnuj hvězdám!</emphasis>“</p>
<p>Manitieve se zastavil. Upřel zrak na dívku. Ve tváři měl nekonečný žal. A znovu vykročil.</p>
<p>„<emphasis>Vezmi si, stíne sluneční, svou duhu stoupající z tříště! Ze země kosti písně ční, ta vyzpívá, co bude příště</emphasis>.“</p>
<p>Manitieve potřásl hlavou, jako by mu svými verši působila nesmírnou bolest. „Proč jsem tě nepotkal tam?“ zasténal. „Proč tě mám zabít s ním? Já nechci!“</p>
<p>Přízraky, v jejichž čele kráčel, váhaly. Daidrax se nadechla. Potřetí!</p>
<p>„<emphasis>Dožeň tu píseň, básníku, ty nejsi soudce cizí viny. Tys daroval svět poutníkům a musíš zpívat mezi nimi!</emphasis>“</p>
<p>Vyčerpáním klesla na kolena. Neviděla už, jak básníkova tvář zněžněla a stala se zase takovou, jakou byla před začátkem války, jak jeho tělo zprůsvitnělo a začalo se rozplývat, a současně s ním mizela i těla jeho druhů. Ysquanir procitl z omámení. Kiwojor zuřivě zaječel. Ze stropu chodby se spustil déšť.</p>
<p>Byli zase tři a kapky vody na jejich kůži rychle osychaly.</p>
<p>„To bylo neuvěřitelné kouzlo, moje milovaná,“ řekl Ysquanir.</p>
<p>„Byla to báseň,“ pravila hrdě.</p>
<p>„Naučil jsem se plakat,“ řekl Glenco. „Neuměl jsem to, vážně. Ta báseň mě dojala.“</p>
<p>Brzy nato dorazili k prvním vězeňským mřížím. <emphasis>Žádná zakl</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>nadla, šetřete síly Země</emphasis>, přikázal Ysquanir. Pobili dozorce, kteří se jim postavili na odpor. Haqjeren svištěl a zpíval a zněl velmi spokojeně. Vzali mrtvým dozorcům klíče a začali odemykat cely.</p>
<p>Quermel Ysquanira objal. „Přece jsi přišel! Celou dobu jsme tomu věřili!“</p>
<p>„Čekali jste dlouho,“ zašeptal Ysquanir. „Nahoře byla válka… A další potíže. Musíme odtud, ale nemáme namířeno vzhůru. Naše cesta vede do hloubek, kam nás zve Země. Jen ji najít!“</p>
<p>Daidrax vklouzla do nejbližší klece. Ovšem, nemýlila se. Tam v koutě se krčí nějaká žena! Vychrtlá, špinavá, ubohá jako všichni vězňové, a upírá na nás obrovské oči, které mi připadají známé Podala ženě ruce.</p>
<p>„Tak pojď, pojď s námi! Odcházíme z podsvětí!“</p>
<p>„Jsou tu ještě jiní vězňové,“ řekla žena chraptivě. „Nejen v tomhle patře. A někteří jsou nebezpeční… Je tamhle opravdu Glenco? Nebo mě klame zrak? Zbyl z něj sotva stín!“</p>
<p>Vtom si Daidrax vybavila dětskou vzpomínku na mňoukavý přízvuk své kočičí ochránkyně. „Proč nejsi kočka, Niviat?“ vzlykla.</p>
<p>„A kdo jsi ty, krasavice? Znám tě?“</p>
<p>Daidrax nestačila odpovědět, protože Glenco právě postřehl, s kým se to baví, a vrhl se k nim. „Nejdražší!“ vykřikl. „Moje Niviat!“ Objal ji a zůstali tak, nekonečně dlouho.</p>
<p>„Nechcete spolu umřít, že ne?“ oslovil je tiše Ysquanir. „Niviat, děkuju ti za svoji Daidrax. Nevím, co bych si bez ní počal.“</p>
<p>Niviat užasla. „Ta hezká dívka je Daidrax? Jsi to ty, maličká?“</p>
<p>„Jsem vážně tak malá?“ ušklíbla se Daidrax.</p>
<p>„Nesmíme se zdržovat, přátelé,“ promluvil Nyral. „Naši už odemykají cely na konci chodby… Dolů! Nejkratší cestou dolů!“</p>
<p>„Škoda, že neumím pořádně počítat,“ vzdychla Daidrax. „Přesunula bych nás o patro níž.“</p>
<p>„Jaká úleva, že taky něco neumíš!“ řekl Ysquanir. „Prostě půjdeme pěšky.“</p>
<p>Oba čarodějové odčerpali značné množství sil Země na hojení alespoň těch nejhorších ran zrânských vězňů, aby byli vůbec schopni chůze. Trvalo to hrozně dlouho a stejně někteří kulhali, potáceli se a podpírali navzájem. Šli kolem strží s plápolajícím ohněm, procházeli mezi plameny, šli tmou a skalami, které se otevíraly na Ysquanirovo zaklepáni, vyhýbali se smrduté řece Tfjer. Zabíjeli dozorce, nestvůrné sluhy podzemních pánů, a také kuchaře, když potřebovali jídlo. Osvobodili ještě další vězně na svém patře a konečně našli šikmou šachtu, vedoucí dolu.</p>
<p>Nejprve kráčeli, potom klouzali, a nakonec padali. Daidrax a Ysquanir dělali všechno možné, aby pád zmírnili. Octli se v horké, temné mlze, plné bolestného sténání. Daidrax zrušila mlhu, a než se Ysquanir postavil na nohy, propátrala okolí. Přitom si ověřila, že zaklínadlo <emphasis>jejího vlastního času</emphasis> zde neztratilo účinnost.</p>
<p>„Neviděl jsem tě,“ zašeptal Ysquanir chraptivě. Odkašlal si. „Ty máš přede mnou tajemství! To bys jako moje žena neměla!“</p>
<p>„Ještě jsme nebyli oddáni,“ odsekla. „Poslyš. Odevšad sem chvátají vězňové. Nemají v hlavách jedinou lidskou myšlenku. To nejsou naši Zrânové, Ysque!“</p>
<p>Nemohl teď přemítat o <emphasis>jejím čase</emphasis>. Vstal, trochu si vyspravil pochroumaný kotník, chopil se meče, jenž ho věrně následoval. „Glenco, Quermele, Nyrale!“ křikl. „Dívejte se! Poznáváte tyhle vězně?“</p>
<p>Zrânové se shlukli do těsného kroužku. Většinou byli dobře ozbrojeni tím, co sebrali dozorcům, a někteří si pozvolna vzpomínali na své umění a zkoušeli si zaklínadla, jež měla platnost i zde v podsvětí.</p>
<p>„To nejsou naši,“ pravil chmurně Glenco. „Neznám jejich pach. A navíc nemám tušení, kde jsou ti, se kterými jsem naposledy sdílel klec!“</p>
<p>„Neodhadneš směr?“ zeptala se Daidrax.</p>
<p>„Pořád jsme se točili,“ namítl.</p>
<p>„Pokud jsou jejich mysli probuzeny, mohu je zkusit najít,“ ozval se Nyral.</p>
<p>„To bych řekl, že jsou,“ prohlásil Glenco.</p>
<p>„Dobře.“ Nyral se obrátil k Daidrax. „Dodáš mi sílu?“</p>
<p>Ysquanir sevřel rty. A já mám jenom bránit jejich klid… Postavil se proti ubohým zrůdám, které se váhavě blížily. Viděl vyceněné zuby, slyšel nelidské skřeky, jimiž se domlouvali. Snažil se porozumět, o čem si povídají a nač myslí. Cítil proudy, které vysílal Nyral za pomoci Daidrax. Byl zcela mimo ně. Meč držel v ruce, ale velice se mu nechtělo použít ho. Ani Haqjeren se tentokrát na boj netěšil. Zrânové kolem něj byli připraveni. Čekali jen na jeho pokyn. Jeho schopnost velet v boji byla zřejmá, a pokud teď vyčkával, měl k tomu jistě závažný důvod.</p>
<p>„Nemusíme je zabíjet,“ řekl Ysquanir tiše. „Jsou už mrtví. Jen o tom nevědí. Sliby! Sliby temných!“ Zvýšil hlas, ačkoli to nebylo potřeba, neboť s blížícími se přízraky rozmlouval současně jiným způsobem než lidskou řečí. „Můžete odtud odejít! Záleží to jedině na vaší vlastní vůli. Oni vás stejně nikdy nepustí zpátky na svět. Lhali vám!“</p>
<p>Z hloučku příšer se vynořila vyzáblá postava lidských tvarů, s úděsně ohořelým obličejem a zbytkem těla zahaleným do černého pláště. „Má vůle je taková,“ pronesl přízrak hrozivě, sykavě, suše hlasem dočista bez vláhy: „Vezmu tě s sebou, ať už místo, kam zamíříme, bude sebestrašnější. Tvé utrpení mi bude útěchou!“</p>
<p>„Sokort,“ zašeptal Ysquanir. „Jak se ti líbila Kiwojorova odměna?“</p>
<p>„Báječně,“ zasípal mrtvý čaroděj. „Jestli máš nápad, jak ho zabít zničit, rozmetat na prach a rozsypat do všech smrdutých strží podsvětí, sem s ním!“</p>
<p>„Mám zbraň a nápad se dostaví,“ řekl Ysquanir. „Odvolej své vojsko, protože nás obtěžuje.“</p>
<p>„A dál?“</p>
<p>„Odvedu své lidi do bezpečí a vrátím se.“</p>
<p>„Lžeš!“</p>
<p>„Nelžu. Moje sliby jsou v pořádku, na rozdíl od Kiwojorových, Sokorte.“</p>
<p>„Věřím ti.“ Sokort se zatvářil překvapeně, jak jen to se spáleným obličejem dokázal. „Kde se sejdeme?“</p>
<p>„Pod uzavřenou branou v jezeře Fuibazoere. Ověřil sis hranice své moci tady v podsvětí? Znáš všechny své možnosti?“</p>
<p>„Kromě možnosti sežrat tě nikoli,“ pravil zdvořile Sokort a zachechtal se tím nepříjemným přízračným způsobem.</p>
<p>„Tak na tom pracuj,“ řekl Ysquanir. „A teď odejdi s mým slibem.“</p>
<p>Daidrax až po chvíli postřehla, že ohavné příšery, které je obklopovaly, jsou najednou pryč. Nyral jásal a objímal ji kolem krku. „Mám je! Jdou k nám! Drahá Daidrax, dokázali jsme to!“</p>
<p>„To je dobře,“ ozval se Ysquanir zvláštním, jakoby cizím hlasem.</p>
<p>Žárlí na mou sílu, pomyslela si Daidrax. Co vlastně dělal celou tu dobu? Vždyť ani nebojoval, jeho meč je čistý…</p>
<p>„Cože?“ přeptala se. „Cos to teď povídal? Do stájí?“</p>
<p>„Ano,“ kývl netrpělivě. „Vezmeme si koně. Pro tebe bude hračka zkrotit je. A pak překročíme řeku Tfjer. Vzpomněl jsem si na jedno místo… Zem tam světélkuje červeně. Nebo růžově. Tak nějak. Tam se zkusíme prokopat do říše matky Země.“<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(61)</emphasis></strong><strong><emphasis>Podsvětní netvor</emphasis></strong></p>
<p>Zvěst o vraždícím davu uprchlých vězňů se už rozkřikla celým podsvětím. U stájí čekal Kiwojor se svými bojovníky, děsivými na pohled, ale nepříliš zdatnými a proti staletému hněvu Zrânů bezmocnými. Haqjeren spokojeně zpíval a zalykal se krví jako dítě smíchem. Daidrax s divokýma očima bodala dýkou a její cestu nepřátelským vojskem obklopovaly plameny. Glenco jí se svým kyjem sotva stačil. Niviat si někde pořídila škrticí šňůru, kterou jí Nyral vylepšil ohnivým kouzlem. Ysquanir žasl, kolika kouzlům se tady v podsvětí daří. Není divu, že temní museli zrânské mistry zničit! To, nač si Nyral postupně vzpomíná, jsou pouhé drobty staré moudrosti jeho národa! Až se paměť Zrânů probudí úplně…</p>
<p>Haqjeren mu připomněl, že nedaleko stojí Kiwojor. Zaškubal se mu v ruce a začal pálit.</p>
<p>„No ano, vím,“ zamumlal Ysquanir a zamířil ke svému nepříteli, prosekávaje se řadami jeho služebníků. Zvláštní, že jsem až dosud nezahlédl žádného tyrptyrga… Kam je schoval?</p>
<p>Pán podzemí sledoval s vytřeštěnýma očima ohnivý pás, označující, kudy prošla Daidrax. Blížil se oklikou k němu. Kiwojor couvl. Ta dívka má strašnou sílu! Ovšemže to byla ona, tam v Galturu na Náměstí poprav, jak jsem o tom jen mohl pochybovat! Bál se jí. A dočista přehlédl, že z opačné strany se k němu vytrvale probíjí jiný nepřítel. Až mu zasvištěl před nosem meč, z něhož zřetelně vyzařovala jeho moc. Kiwojor bleskově tasil. Ještě rychleji před sebe hodil pár vražedných kouzel. Počítal s tím, že Ysquanir většinu z nich zvládne a zruší, ale nečekal, že jimi prostě nevšímavě projde a zaútočí. A že bude mít pohotově nejen meč, ale vlastní pronikavá a nebezpečná kouzla, platná i v podsvětí! Kiwojor se bránil, ustupoval, krvácel, skučel bolestí, hořel v ohni, který už znal ze svého neslavného galturského útěku, prchal, ale strašný zrânský čaroděi se hnal za ním a tentokrát ho nehodlal nechat uniknout.</p>
<p>Daidrax zahlédla, co se děje. Kiwojor se určitě pokusí překročit řeku Tfjer, aby uprchl!</p>
<p>„Glenco! Do stájí!“ houkla.</p>
<p>Glenco roztočil kyj, vyděšení hlídači stáje uskakovali, vojáci podzemního pána padali a hořeli, neboť dívka se oháněla dýkou neúnavně a zasahovala přesně. Daidrax vběhla do první stáje, odvázala koně, nevšímajíc si plamene mezi jeho ušima, a vyslovila rozkaz. Kůň vyrazil jako šíp, srážeje k zemi každého, kdo mu zavčas neuhnul z cesty. Našel chodbu, kudy se hnali Kiwojor a jeho pronásledovatel, kopyta zaduněla na skále a vyvolala ozvěnu.</p>
<p>Ysquanir se ohlédl a zůstal stát. Chránil se jen tenkým štítem, čekal. Kůň doběhl k němu, plamen na jeho čele pohasl.</p>
<p>„Aha. Tebe mi poslala moje milá,“ pochopil Ysquanir a vyhoupl se netvorovi na hřbet. „Tak jedeme!“</p>
<p>Kiwojor se ponořil do řeky Tfjer, blaženě si nechal hladit rány její černou světélkující vodou s rudými a zelenými nánosy, zvolna, beze spěchu plaval k protějšímu břehu, odkud vedla skrze skálu stezka do obytných prostorů pánů podzemí a jejich narlají. Znovu poražen! Ale přežil, a v lidském těle. Tedy téměř lidském… Vystrčil hlavu, nadechl se důvěrného, příjemného pachu.</p>
<p>Přes vodu se k němu donesl zvuk. Zaržál kůň. Kiwojor se prudce otočil. Kůň by mu nevadil. Jenomže na jeho hřbetě se skrčenýma nohama seděl Ysquanir a jeho meč zářil jasnou, lačnou červení. Kiwojor se potopil a plaval, co mu síly stačily. Vyskočil na břeh. Kůň byl už velmi blízko. Kouzlo ke vzedmutí hladiny a vyvolání vln neúčinkovalo, ten prokletý Zrân je v zárodku potlačil. Kiwojor si otevřel skálu, vběhl do ní, chtěl zavřít vchod, ten však zůstal dokořán, a zrânský čaroděj na koni jím projel.</p>
<p>Toho neděsí naše vchody do skal! Tenhle člověk nás zná a nemá z nás strach. Sám ho nezvládnu! Musím poprosit ostatní o pomoc! Taková ostuda, zoufal si Kiwojor.</p>
<p>Kopyta koně zacvakala na čisté dlažbě z černého, hladkého mramoru. Kolem se tyčily stavby, podobné spíše chrámům než obytným domům, měly široká okna s vlajícími závěsy, kroucené, rovné i všelijak zdobené sloupy v průčelí, a mezi nimi se točily úzké chodníčky s můstky, překračujícími jezírka s černými rybičkami v průsvitné vodě… V okně se mihl stín. Štíhlá, nádherně tvarovaná žena. Narlaj, vybavil si Ysquanir. Četl o milenkách podzemních pánů. Uvnitř jsou stejné jako ostatní zrůdy, třeba tyrptyrg. Nebo tenhle oř s plamenem na čele.</p>
<p>Kiwojor zmizel v jednom z domů. Ysquanir sesedl a následoval ho. Menší prostor, méně nepřátel. Víc jich dostanu, než mě zabijí. Daidrax to zvládne i beze mě… Necítil už strach. Konečně si uvědomil, co znamenalo neurčité znepokojení, jež ho neopouštělo od chvíle, kdy vystoupili ze zaentijské šachty. Země si vybrala Daidrax místo něj. Ne, to není zrada, to je pouze volba, nová volba.</p>
<p>Na mně nezáleží, pojmenoval svou úzkost. No a? Vstoupil do sálu. Bylo jich tam snad deset. Ne, jedenáct i s Kiwojorem.</p>
<p>„Mrzí mě, že jsem se nemohl vhodně obléknout,“ řekl.</p>
<p>Zírali na něj. Potom jeden z nich, krásný, bělovlasý a důstojný, potřásl hlavou. „Měls pravdu, Kiwojore. Tvůj nepřítel je skutečně výjimečný muž. Nejen na pohled.“</p>
<p>Další z podzemních pánů pokročil dopředu. „Nechceš se přidat k nám? Země tě opustila, když jsi jí sem přivedl mocnějšího čaroděje, chápeš? Nemáš naději.“</p>
<p>„Vím,“ kývl Ysquanir. „Jenomže já chci, aby se tam nahoře narovnalo všechno, co jste pokřivili. Čím víc vás zabiju, tím líp.“</p>
<p>„Zaslouží si boj,“ prohlásil bělovlasý. Pánové podzemí souhlasně zahučeli. „Poctivý boj, všemi prostředky, naplno, ale muž proti muži, čaroděj proti čaroději. Tak.“ Bělovlasý pán domluvil.</p>
<p>„Kdo bude první?“ zeptal se věcně Ysquanir.</p>
<p>„Pořídím ti oděv,“ nabídl mu bělovlasý s potměšilým blýsknutím v oku.</p>
<p>Ano, a pak by byl jakýkoli boj bezpředmětný, protože se stanu jedním z vás… To určitě! „Jsem Zrân, Setoreine,“ řekl Ysquanir mírně. „Mě nenachytáš. Vím, co by se stalo.“</p>
<p>Bělovlasý Setorein zvedl obočí. „Není právě snadné přečíst naše jména z tváří! Škoda, vzácný nepříteli, že máš tak přesné představy o dobru a zlu!“</p>
<p>„Kdo bude první?“ opakoval Ysquanir.</p>
<p>„Kiwojore!“ zavolal Setorein.</p>
<p>Kiwojor sklonil hlavu. Ani já nemám naději. Kdo selže, je zničen. Znovu se stát zrůdou, netvorem! Lovit mrtvé, hlídat vězně, znovu hlad a rvačky o kus jídla, o lepší místo na spaní… Odporný vzhled, tupé myšlenky…</p>
<p>Meče se srazily, kouzla se střetla ve vzduchu. Ysquanir zaútočil tvrdě a vzal si na pomoc nejprůraznější zaklínadla z Albethanea. Zranil soupeře hned napoprvé. A znovu. Tohle by pro člověka byla smrtelná rána. Kiwojor upřel prosebný pohled na Setoreina. Jeho obrana se zhroutila. Setorein pokynul, podlaha se pod poraženým propadla.</p>
<p>Haqjeren se rozpálil zlověstnou rudou barvou. „Chtěl jsem ho zabít!“ vykřikl Ysquanir. „Tohle nebyl poctivý boj!“</p>
<p>„Ale ano,“ pravil Setorein. „Tobě se stane přesně to, co jemu. Jakmile budeš poražen, propadneš se do nižších pater a budeš tam sloužit jako jeden z nestvůrných služebníků. Pak ti jistě bude připadat žádoucí vypracovat se na pána podzemí. A my ti dáme novou příležitost…“</p>
<p>Ysquanir porazil dalšího z pánů. Nebylo to tak snadné jako s Kiwojorem, jehož svazoval strach. Setřel si pot z čela. Únava hraje pro ně.</p>
<p>Třetí soupeř. Ysquanir si byl dosud jist mečem, svou paží, svými zaklínadly. Další vítězství, další pád temného do hlubin. A čtvrtý pán. Silný a schopný. Haqjeren dělá spoustu věcí sám, ale únava sedá do očí a zatemňuje mysl. Obrana! Musím si udržet obranu! A teď útok. Něčím žhavým, ale dozelena, zelené plameny jim neprospívají…</p>
<p>„Čtvrtý,“ zašeptal kdosi s úctou. Ysquanir si protřel oči. Nějakým zázrakem dosud nebyl zraněn, ale únavou sotva stál na nohou.</p>
<p>„Kdo bude další?“ vypravil ze sebe.</p>
<p>„Já,“ řekl Setorein. „Skončíme to. Obdivuju tě, prokletý Zrâne!“</p>
<p>Až dodatečně Ysquanir pochopil, co všechno ta krátká věta obnášela. Setorein ho mohl rozsekat na kousky, vypíchnout mu oči, rozpárat břicho, mohl mu způsobit tisíc nejhrůznějších zranění a vtisknout mu tak předem co nejodpudivější podobu pro novou službu v podsvětí; věděl, že soupeř už se nedokáže bránit. Přesto udělal něco docela jiného. Pronikl chabou obranou vyčerpaného protivníka a jediným úderem kouzla mu zastavil srdce. Podlaha se otevřela. Pád dolů už Ysquanir nevnímal.</p>
<p>Probral se v horké, dusné jámě, plné zohavených mrtvých, kteří se právě začínali hýbat. Nadechl se. Nahmatal si tep, pravidelný jako dřív. Byl jsem mrtev? Jsem pořád tím, kým jsem byl, nebo už ne? S námahou se vracel do předchozích okamžiků. S úsilím, hraničícím se šílenstvím, vtrhl do vlastní paměti, aby si vybavil Setoreinovo poslední zaklínadlo. Tušení ho nezklamalo. Bylo to kouzlo bílé strany. Nepatřilo sem! Vzpomněl si ještě na něco. Tatáž slova použil on sám kdysi před Norlou, když chtěl vyrvat Kiwojorovi Fiet.</p>
<p>Rozhlédl se ve tmě. Těla mrtvých (leckteré z nich sám zabil v nedávných bojích) procházela proměnami. Nabývala tvarů, obvyklých u nejnižších podzemních sluhů, narůstala jim kopyta, ocasy, spáry, tesáky, oči jim rudě svítily. Prozkoumal, co způsobuje přetváření mrtvých těl. No tohle! Je to v téhle jámě, v tomto prostředí. Ve vzduchu. Ve stěnách. Všude. <emphasis>Musím také změnit podobu!</emphasis> Než mi ji určí sama jáma!</p>
<p>Zezadu se mu zaťal do ramene spár oživlé mrtvoly. Někdo z poražených podzemních pánů? Bezděčně se zaměřil na svou kůži. V prostředí, svědčícím proměnám, to znamenalo okamžité zpevnění. Šupiny, uvědomil si. Dlouhé, tuhé, překrývající se šupiny, dokonalá ochrana měkkého lidského masa.</p>
<p>Útočník zavyl vzteky, neboť si zlomil dráp, ale sápal se na svého souseda dál. Ysquanir po něm sekl rukou, a náhle měl i on drápy. Lepší než ten druhý, protože jeho představy o účelnosti zbraní byly velmi přesné. A co jiného než zbraň jsou dlouhé, zatažitelné drápy!</p>
<p>Jeho ruka byla obratná a nebezpečná. Zdejší prostředí plnilo přání bez prodlení.</p>
<p>Rozerval nepříteli hrdlo a díval se, jak se rány bez krve hojí černým plátem ohavné jizvy. Zatáhl drápy. Ruka byla zase lidská až na šupiny, na prstech neuvěřitelně pružné a ohebné. Drápy i na nohou, výborně.</p>
<p>Zaklonil hlavu, pohlédl vzhůru. Vzlétnout! Polekal ho náhlý bolestivý tlak v lopatkách. Vzápětí se rozesmál. Křídla! Jak se vlastně létá? Roztáhl ty jemné černé blány, lehké, ale úžasně pevné, povyskočil jako neohrabané ptáče, a pak letěl, zanechávaje pod sebou ohavnost i tajemství jámy mrtvých.</p>
<p>Dozorci nahoře na kraji propasti se ho pokusili zadržet, přivítat mezi sebe, pravděpodobně řádným výpraskem, a ukázat mu, kde je místo nováčka. Jenže on nebyl nováček. Znal je a pamatoval si leccos z toho, co mu udělali. Porval se s nimi. Ocenil přitom tvořivé schopnosti jámy i vlastní neuvědomovaná přání, jež mu dala sílu, pevnost a nové zbraně. Neztratil nic ze své obratnosti a získal netušené možnosti útoku i obrany. S mrazením objevoval svou nepřemožitelnost. Spoustu dozorců zabil a shodil do propasti mrtvých. Jiné zranil a nechal ležet. Někteří utekli žalovat pánům. Nebude jim to nic platné, podzemní páni teď mají jiné starosti. Musí doplnit svůj počet jedenácti. Někdo z řad sluhů postoupí výš…</p>
<p>Ysquanir opustil bojiště na kraji jámy. Byl volný. Mohl si otevřít kteroukoli skálu, neboť jeho ruce nepozbyly schopnosti přivolávat kouzla. Jeho hlas zůstal lidský a mohl pronášet zaklínání. Kam se vydám?</p>
<p>Haqjeren, pomyslel si. Najdu ho a dám ho Daidrax. Musím svým bratrům pomoci dostat se odtud. Dolů, do sídla, které pro ně připravila Země. A potom? Potom mě čeká nové hledání. Musím najít cestu vzhůru, na svět, na slunce. Cestu pro Daidrax, Glenca a Niviat, pro Quermela a ostatní Zrâny. A pro sebe? Hm, to se ukáže. Ještě musím osvobodit prameny. Jezero Fuibazoere bude zase jezerem. A co ještě musím? Promluvit se Sokortem. Nebude pochybovat, že jsem mrtev, tak jako on. A co nejdřív? Jíst. Zachechtal se, zaznělo to příšerně. Nevšímal si toho.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Běhal chodbami a vychutnával rychlost, jakou mu poskytovaly pružné, silné nohy. Plachtil ve vzduchu v podsvětních sálech, učil se ovládat křídla. Proháněl létající obludy, pustil se dokonce do boje se Stíny, které teď zřetelně viděl i bez kouzel. Zabíjel, co mu přišlo pod ruku, a všechno před ním zoufale prchalo. Byl nejrychlejší, nejsilnější a nejnebezpečnější tvor podsvětí.</p>
<p>Tyrptyrgové byli zpočátku odlišného názoru, a když objevil na svých průzkumných cestách jejich hnízdo v obrovském sále, jímž prorůstaly větve nestvůrného ganega, postavili se mu na odpor. Dva z nich roztrhal, než se stačili vzpamatovat. Bojoval s nimi zbraněmi, na které byli zvyklí, ale jeho drápy byly odolnější, paže i nohy hbitější, a mysl, jež řídila jeho pohyby, vynalézavější. Pohrával si s nimi. Poodlétl, zatáhl drápy, beze slova po svých soupeřích hodil zelený blesk a na chvíli některé z nich zmrazil. Pak prolétl kolem nich a způsobil jim nepříjemné rány. Usadil se na větvi ganega a smál se jejich bolestnému nářku.</p>
<p>Tyrptyrgové si lízali spáleniny a kose na něj mžourali zarudlýma očima. Nechápali, co je to za tvora. Sedí si tam, houpe nohama a něco si mumlá… Na něj! Vzlétli, ale on měl obratnější křídla, mávl jimi jako jemnou černou záclonou, a v sále byla najednou tma, ne taková tma, jakou znají lidé z bezhvězdných nocí, ale tma, kterou nepronikne ani zrak podzemní zrůdy, ba ani čaroděje. Jedině oko čaroděje, jenž se sám stal podzemním netvorem, smál se Ysquanir, když se držel větve ganega až docela nahoře a sledoval, jak se kolem něj řítí balvany ze stropu, jak se chvějí a rozpadají stěny jeskyně a skála drtí zděšené tyrptyrgy. Uhnul letícímu kameni a rychle zaťukal na skálu nad sebou, pronesl místní skřehotavé zaklínání. Strop se poslušně rozevřel a propustil ho.</p>
<p>Zamyšleně kráčel temnou chodbou. Po zkáze hnízda tyrptyrgů dostal chuť vykoupat se v řece Tfjer. Důvěřoval svým nápadům. Udělal to a bylo to velmi příjemné. Najedl se v kuchyni z kotle, od něhož odehnal pár rohatých dvojocasých příšerek. Pojídal horké kusy masa, okořeněné podsvětními bylinami, něčím, co by lidský žaludek rozhodně odmítl, a jemu to chutnalo. Neuvěřitelně jsem se změnil, přemítal. Do jaké míry jsou ty změny nepodstatné? Do jaké míry se jim mohu poddat, aniž bych se stal zrůdou i uvnitř?</p>
<p>Otázky, které si kladl, zatím neměly odpovědi, a byl už nejvyšší čas vypravit se na schůzku se Sokortem. Cestou osvobodil jeden z pramenů, uvězněný po staletí ve skále. Ohromný tlak vody, držené v kameni za pomoci kouzel, prorazil novou chodbu a vzal svého osvoboditele s sebou. Ysquanir se zalykal vodou i smíchem, přestože s ním proud nemilosrdně mlátil o kamení. Budu tam včas! Pramen se vrátil na své původní místo a začal se prodírat k povrchu. Ysquanir se vymanil z moci proudu a skrz dvě skalní stěny dorazil na místo, kam ho před lety přivezl Kiwojor přímo z povrchu, zbitého, zraněného a nepřipraveného na to, co ho čeká. Teď mu ten podzemní prostor připadal téměř útulný.</p>
<p>„Sokorte!“ vykřikl. Ozvěna se pokusila opakovat to po něm, ale zalekla se jeho hlasu a umlkla.</p>
<p>„Tady jsem,“ ozvalo se šeplavě ze tmy. Sokort se odlepil od skalní stěny, pokryté hnědozeleným slizem. „Díval jsem se, jak přicházíš,“ řekl. „Nenapadlo mě, že budeš vypadat <emphasis>takhle</emphasis>!“</p>
<p>„Stalo se,“ pokrčil rameny Ysquanir. Napůl složená křídla se černě zavlnila. „Kiwojor se také propadl do jámy. Není mrtev s konečnou platností.“</p>
<p>Sokort tiše, sykavě zaklel, sevřel pěsti, z nichž zbyly jen bílé, ohořelé kůstky.</p>
<p>„Můžeš s těmahle rukama čarovat?“ zeptal se Ysquanir.</p>
<p>„A ty?“</p>
<p>„Ovšem.“</p>
<p>„Já rovněž. Co navrhuješ?“</p>
<p>„Najít Haqjeren.“</p>
<p>„Zabít Kiwojora?“</p>
<p>„To také.“</p>
<p>„Aha. Tvé soukromé zájmy tě neopustily?“ ušklíbl se Sokort. Ten úšklebek byl příšerný. Jakpak se asi směju já, pomyslel si Ysquanir. Mít tady tak zrcadlo… Až budu ve městě podzemních pánů, podívám se do zrcadla, slíbil si. Teď se mi ještě nechce. A možná se mi nebude chtít nikdy.</p>
<p>„Tak pojďme,“ vybídl Sokorta. „Umíš procházet skalami?“</p>
<p>„Ts,“ udělal pohrdavě mrtvý čaroděj. „Umím cokoli, ale nevím kde se ten tvůj meč nachází.“</p>
<p>„V jejich městě… Kdybys nebyl mrtvý, řekl bych, že bledneš,“ podotkl Ysquanir. „Čeho se ještě můžeš bát?“</p>
<p>„Dokáží mučit mrtvé stejně jako živé,“ zabručel Sokort. „No ano, bojím se. To ty neznáš, hrdino v dračí kůži!“</p>
<p>„Že bych neznal vzduch, který dýchám? Strach je můj živel!“ Ysquanir mávl křídly a vznesl se. Sokort nemotorně poklusával za ním, dokud se jeho spojenec neslitoval a neuchopil ho pod pažemi.</p>
<p>„To bude rychlejší,“ smál se Ysquanir. „Nerozpadni se mi na kousky, tvoje kosti drží pohromadě dost bídně!“</p>
<p>„Zaživa jsi prý býval vážný,“ sykl Sokort.</p>
<p>„Každý se změní, když se z něj stane příšera! Pozor, otevírám strop! Skrč se, nebo přijdeš o nohy!“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Setorein nebyl příliš překvapen, když do jeho pracovny oknem vlétl okřídlený podsvětní netvor. Vstal od stolu, zaujal obranný postoj. „Ysquanir?“ přeptal se pro jistotu.</p>
<p>„Kdo jiný?“ odpověděl mu hluboký hlas, jenž si zachoval své původní zabarvení.</p>
<p>„Nečekal jsem tě tak brzy,“ pravil Setorein. Zarážela ho úsporná dokonalost čarodějovy proměny. Musel být velmi pohotový, když okamžitě pochopil vlastnosti jámy mrtvých a dokázal je využít ve svůj prospěch. Velmi bystrý. Nesmírně nebezpečný. Setorein si uvědomil, že může být zabit. Haqjeren visel, připevněn kouzlem, na stěně za jeho zády. A Ysquanir měl křídla.</p>
<p>„Mám tady dost práce,“ řekl Ysquanir. „Nebudeš mi dělat potíže, viď? Jsem teď mnohem silnější než dřív.“</p>
<p>„Mluvíš srozumitelně,“ prohlásil Setorein. „To znamená, že más zranitelné rty… A tvoje oči jsou příliš lidské. Na to jsi nepomyslel?“</p>
<p>Ysquanir se místo odpovědi zasmál. Provedl něco rukama, vykřikl pár slov zrânsky. Vzlétl, strhl meč ze stěny a mávl jím. Haqjeren se pokusil bránit. „Tak už mě poznej! Jsem to pořád já!“ řekl mu Ysquanir.</p>
<p>Jílec meče se mu neklidně zavrtěl v dlani. Haqjeren zkoumal ruku, která ho svírala. Byla jiná, ale vědomí, jež meč vnímal svými omezenými smysly, se nezměnilo. Haqjeren na rozdíl od lidských i nelidských bytostí pochopil, že jeho pán nezemřel.</p>
<p>Dveře rozrazila kostlivá paže. Sokort se příšerně zašklíbil. „Takže ho máš! Jdeme?“</p>
<p>Setorein zalapal po dechu. Takové spojenectví skutečně nepředpokládal! Nezískal jsem ho. Ne. Jde tvrdě proti nám, neohlíží se na nic, a na sebe už vůbec ne… Zabije mě?</p>
<p>„Nezabijeme ještě tohohle?“ vyslovil jeho myšlenku Sokort.</p>
<p>„Ne,“ řekl úsečně Ysquanir. Uchopil svého společníka pod pažemi, mávl křídly, a byli pryč.</p>
<p>Setorein klesl do křesla. Těžce dýchal. Ten neuvěřitelný tvor přesně pochopil, co jsem pro něj udělal. Nepřijal, co mu bylo nabídnuto, ale projevil mi vděčnost… Vybavil si tvář s černými štěrbinami očí, s nosem a ústy příliš zranitelnými, skrytými v záhybech tuhých šupin, tvarovaných podobně jako lidské vrásky. Vysoké čelo, zcuchané prameny černých vlasů. Vzpřímené držení těla, poněkud pozměněné křídly… Jen podzemní pán dokáže plně ocenit a vychutnat krásu takové bytosti. Setorein udeřil pěstí do stolu. Proč musí být na nepřátelské straně? Proč!?</p>
<p>Bylo obtížné najít Kiwojora mezi čerstvými zrůdami, většinou již zapraženými do těch nejhorších podsvětních prací. O to těžší, že v podsvětí byl díky útěku vězňů a Ysquanirovu řádění strašlivý zmatek. Objevili ho za pomoci Sokortova neselhávajícího čichu nemrtvých a Ysquanirově znalosti cest podsvětí. Přikládal pod kotel v jedné z kuchyní, jež měla za úkol krmit vězně, pracující v dolech na železo. Ysquanir si prohlédl jeho neohrabané pařáty, kopyta a dva ocasy, a pohrdavě si odplivl. Kiwojor ho poznal. Poznal i Sokorta. Zhroutil se jim k nohám, ubohá troska, hromádka strachu a bolesti.</p>
<p>„Je těžké zabít někoho tak ošklivého a prosícího,“ řekl Ysquanir a podal Sokortovi meč. „Udělej to ty! Nikdy jsi neoplýval city.“</p>
<p>„To ne!“ Sokort se ošklivě, chrčivě uchechtl. „Jen tomu meči vysvětli, že mě má poslouchat!“</p>
<p>Ysquanir to meči vysvětlil, sedl si na lavici z černého dřeva u vedlejšího kotle, čichal vůni jídla a nedíval se, co Sokort provádí. Neposlouchal ty zvuky, nechtěl je slyšet… Protože nedával pozor na okolí, vytvořil si pro své bezpečí štít podle Albethanea, nic, co by Sokort nebo podzemní páni znali, a chvíli se bavil vylepšováním jeho vlastností. Nepodivil se, když se mu zezadu zaťal do šíje Haqjeren. Přesněji zaťal se do štítu, chránícího jeho krk. Ysquanir poslepu hmátl po zbrani, vytrhl ji z kostlivé ruky, otočil se a rozmáchl. Sokortova hlava se odkutálela k blízkému kotli, tělo se svalilo na zem.</p>
<p>„To už by mohlo stačit,“ promluvil Ysquanir nahlas. Podzemní kuchyň byla pustá, všichni zaměstnanci i dozorci uprchlí. Nechtěl vidět, co zbylo z Kiwojora a Sokorta. Raději se smířil s možností, že se nějak dostanou do jámy mrtvých a znovu se promění. Ne, teď se na to prostě nedokážu podívat, rozhodl se. Pevně sevřel Haqjeren, až pocítil bolest černého kamene. Pak teprve si uvědomil, že i jeho to bolí.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(62)</emphasis></strong><strong><emphasis>Růžové hlubiny macechy Zemí</emphasis></strong></p>
<p>Daidrax nemohla plakat, neboť ve zdejším horku jí na slzy nezbývalo v těle dost vláhy, a těžce postrádala úlevu, kterou pláč přináší. Nemohla jít Ysquanira hledat. Nemohla na něj čekat. Bez meče byli <emphasis>její lidé</emphasis> dvojnásob ohroženi. Museli jít a najít místo, kudy se dostanou do přátelských hlubin země.</p>
<p>„Vyrazíme,“ řekla chraptivě. „Tudy!“</p>
<p>„Nechceš čekat?“ Nyral na ni úzkostně upíral zrak.</p>
<p>„Už si nemůžeme dovolit ztrácet čas. Na koně! Nebojte se jich, budou vás poslouchat!“</p>
<p>„Já jdu Ysquanirovi na pomoc,“ prohlásil Quermel. Glenco se postavil vedle něj. Neřekl nic, ale jeho výraz mluvil jasně.</p>
<p>„Ne!“ Daidrax zvedla ruku, pro jistotu je uvěznila na místě. „Jemu nepomůže nikdo, pokud si nedokáže pomoci sám! Je stokrát silnější než vy dva. Jen zbytečně zahodíte své životy. Nemá to smysl.“</p>
<p>„Pusť mě,“ zavrčel Glenco. „Jsi úplně necitelná!“</p>
<p>„Mám úkol,“ řekla.</p>
<p>„Má pravdu,“ ozvala se Niviat. „Jestli Ysquanir zahynul, nesmíme dopustit, aby nás dostali. Už kvůli němu.“</p>
<p>Glenco sklonil hlavu, Quermel zaťal pěsti. Nesnesitelné! Co to děláme? Ale poslušně nasedli na koně, které Daidrax zkrotila. Celá skupina se pohnula. Dolů, musíme pořád dolů. Chodbou, jež se nejvíc svažuje.</p>
<p>Podsvětí se poutníkovi, který sem nepatří, zdá nekonečné. Uprchlí vězňové ujeli na koních pořádný kus cesty, několikrát prošli skalou, neboť Daidrax a Nyral si zapamatovali slova i klepání, vyhnuli se zákrutu řeky Tfjer, kde na ně číhali podsvětní bojovníci, sestupovali níž a níž.</p>
<p>Daidrax vnímala cosi jako slabé volání, které jí dávalo znát, když sešla z cesty. Směr byl správný, ale bylo to tak strašně daleko! Zásoby nakradené v kuchyních a ve stájích, se tenčily. Voda, prosakující stěnami skal, i když napohled čistá, měla lepkavou příchuť a pálil po ní jazyk. Spánek uprchlíků byl neklidný a rušily ho Stíny, stále neodbytnější. Koně jim utekli. Daidrax docházely síly. Ještěže se Nyral rychle vzpamatoval a vybavoval si nové a nové vzpomínky. Kdybych umřela, nahradí mě, říkala si. Jejímu tělu se nechtělo umírat, ale samota ji deptala. Navždycky sama! Jaký má potom život smysl? I když se nakrásně dostaneme nahoru na svět, k čemu mi to bude?</p>
<p>Té noci, byla-li to vůbec noc, se převalovala a horko ji dusilo. Nespala, jen trhaně podřimovala a trápily ji děsivé sny. Obrátila se na záda, znechuceně vzdychla. Skála je tvrdá a horká. V podsvětí se nenajde žádné pohodlí… Vtom jí tvář pohladil vánek. Zaslechla šumění křídel, podobné šustotu černého hedvábí. Zašeptala několik zaklínadel, zaostřujících zrak a umožňujících vidění ve tmě. V rozlehlé jeskyni, kde spali, jako by se rozsvítilo, a přitom tvor, jehož křídla poplašila stojatý vzduch, zůstal ve tmě. Neplatilo na něj žádné zaklínání, ani verše z Albethanea nepomohly. Viděla jen neurčitý tvar vysoké postavy s křídly. Co však poznala bezpečně, byl meč v jeho ruce. „Haqjeren,“ zašeptala.</p>
<p>Neznámý jí pokynul mečem. Vstala a šla za ním, opatrně překračujíc spáče. Nikdo se neprobudil. To je jistě jeho práce, pomyslela si. Chvátala za ním chodbou, jednou z nejužších, jež z jeskyně vycházely. Po chvíli chůze zahlédla daleko vpředu narůžovělé světlo. Tvor vzlétl, zmizel jí. Pokračovala v cestě. Když dorazila na místo, kde se ze země linula narudlá záře, objevila Haqjeren, zaražený až po jílec do skály. Pokusila se ho vytrhnout. Nepodařilo se jí to.</p>
<p>„No dobře,“ řekla. „Tohle je to správné místo! Přivedu sem ostatní a budeme hrabat třeba rukama, když tobě se nechce!“</p>
<p>Tam i zpět běžela a příliš ji zaměstnával vlastní dech a tlukot srdce, než aby se zamýšlela nad tvorem, jenž jí ukázal cestu. Sotva si stačila všimnout, že chodba, kterou ji vedl, zpočátku stoupá vzhůru, než se strmě zlomí dolů. Tuhle bych si určitě sama od sebe nevybrala, myslela si, když tudy vedla své bratry. Jdeme opravdu správně? Spadl jí kámen ze srdce, když konečně spatřila známou záři a Haqjeren, zaražený ve skále.</p>
<p>„Tudy se dostaneme dolů!“</p>
<p>Quermel zacloumal mečem. Nic. Nyral zašeptal nějaké zrânské zaklínadlo, které Daidrax neznala a vůbec netušila, co by mělo znamenat. A meč se dal do pohybu. Vyřízl ve skále pravidelný kruh. Skála se propadla, otvorem se linulo do temné chodby světlo, podobné dennímu, ale s jemným růžovým nádechem. Meč zůstal zachycen na okraji díry. Pomalu, jakoby neochotně, se začal vlnit a protahovat, rostl do délky i do šířky.</p>
<p>„Naše cesta,“ řekl Nyral. „Pojďme.“ První vkročil na kovovou stezku. Zkusil, zda ho udrží. Obrátil se k ostatním. „Je tady pro nás. Unese nás a neklouže. Nebojte se!“</p>
<p>Po několika krocích se před prvními odvážlivci rozhrnula clona mlhy či snad mraků a oni hluboko pod sebou uviděli zemi, pokrytou rudým mechem a růžovou travou. Daidrax počkala, až všichni sestoupí dolů. Tolik lidí! Je vůbec možné, aby tady v podsvětí přežil celý národ? I když většina z těch ubožáků připomíná lidi jen vzdáleně… Vykročila jako poslední, ještě se ohlédla. Otvor se nad její hlavou postupně uzavíral, stezka, vytvořená z meče, se ztrácela. Zapamatovala si to kouzlo, které dělalo z meče stezku, či spíš jeho podstatu; nad jasným vyjádřením požadavku se bude muset pořádně zamyslet, pokud ho někdy bude chtít použít… Její lidé stáli v hloučcích dole, dívali se na ni. A nikdo z nich nevěděl, co je tady v tom růžovém světě čeká.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ysquanir vysvobodil šest pramenů a hledal sedmý. V podsvětí byl díky němu čím dál větší zmatek. Voda zničila několik dolů, vyplavila obyvatele celého jednoho patra, zatopila stáje a uhasila ohně v několika kuchyních. Všichni zbylí páni podzemí sestoupili ze svého sídla do prostor podsvětí a dali se do špinavé práce, kterou obvykle přenechávali sluhům. Pořádali na škůdce hony. Postupně zjistili, že ho nelze uvěznit, protože zná jejich slova k otevírání skal a v případě potřeby umí použít i svá vlastní, ještě účinnější. Neškodí mu voda řeky Tfjer, vyhne se jedovatým plynům tak, že si v zamořených jeskyních vytvoří úzký průchod, chráněný ze všech stran prudkým větrem, a proletí jím jako šíp. Bez námahy roztrhá tyrptyrga, a kdo ho zasáhne mečem, přijde o něj, neboť se zachytí v jeho ochranném štítu. Ani předběžné očarování nepomůže; štít má zcela neobvyklé vlastnosti a nikdo z podzemních pánů ho nedokáže zrušit… Zbývá jediná možnost; podsvětní žár, pomyslel si Setorein. Musíme ho zničit ohněm.</p>
<p>Ohně hořely po všech patrech podsvětí. Ysquanir objevil sedmý pramen a osvobodil ho, voda několik požárů uhasila, ale sluhové podzemních pánů zakládali stále nové. Voda tu nezůstane, přemítal Ysquanir, prolétávaje tenkou stěnou plamenů. Štít mě na chvíli ochrání, ale ohňů bude přibývat. Podzemní páni do boje dávají všechno. Už vědí, že si vytvořili příliš nebezpečného protivníka, a zaplaví plameny třeba celé podsvětí, jen aby ho zničili. Jim jejich vlastní výheň neuškodí, ale já delší pobyt v takovém žáru nesnesu. Musím zmizet, dokud je čas.</p>
<p>Několikrát vlétl do sálů, plných plápolajících rudých a oranžových jazyků, a musel se vracet. Naštěstí už zdejší chodby dobře znal. V ohni musel používat běžné cesty, protože otevírací kouzlo žárem pozbývalo účinnosti. Řeka Tfjer také hořela. Vzduch v podsvětí se stával nedýchatelným.</p>
<p>Ysquanir se rozhlédl přimhouřenýma očima. Vznášel se u stropu v jeskyni o patro výš než ta, kde vzbudil Daidrax a ukázal jí cestu. Zdálo se to strašně dávno. Pod sebou měl oheň. Rozhodl se. Vybral si zaklínadlo a zakřičel ho do plamenů. Pak se spustil dolů a dokončil kouzlo rukama. Musel kvůli tomu odhodit štít. Bolestí se mu zatmělo před očima, ztratil vědomí a padal. Po chvíli se probral v jeskyni, v té správné jeskyni.</p>
<p>Pomalu se zvedl. Pádem se trochu potloukl a předtím ještě utrpěl popáleniny, ale šupiny byly mnohem odolnější než kůže. Mohl se pohybovat a viděl, přestože mu oteklá víčka omezovala výhled. Křídla žár vydržela, i když hrozně bolela, pokoušel-li se o let. Šel raději pěšky. Sem dolů se ohně ještě nedostaly. Ysquanir zrušil své vlastní kouzlo, jímž zajistil vchod poté, co jím prošli všichni Zrânové. Zahleděl se dolů. Je to hluboko a já už nemám Haqjeren. Roztáhl křídla, zaťal zuby, aby nevykřikl bolestí, a opatrně plachtil narůžovělým oparem k rudé zemi.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(63)</emphasis></strong><strong><emphasis>Domov navždy?</emphasis></strong></p>
<p>„Konečně,“ přivítal Quermel Daidrax. „Už jsme se o tebe báli! Našlas cestu?“</p>
<p>„Nedělejte si o mě starosti, tady žádné nebezpečí nehrozí,“ zavrtěla hlavou. „Ale není tu ani žádná cesta na svět. Bojím se, že se odtud nedostaneme.“</p>
<p>„Není nám tady zas tak špatně,“ řekl Quermel. Tvářil se smířeně, dokonce spokojeně. „Země nám připravila spoustu jídla, dost vody, měkkou trávu na spaní, čas na vzpomínání… Nic nám nechybí.“</p>
<p>„Mně ano,“ vzdychla Daidrax. „Glenco už se vrátil?“</p>
<p>„Také nic neobjevil,“ odpověděla Niviat. „Staví novou chýši. Pojď se podívat. Tamhle, u řeky, ale ne z rákosí jako tyhle první, tahle bude ze dřeva! Mládenci našli opravdový les, skoro stejný jako lesy nahoře, a Glenco se rozhodl, že se stane stavitelem.“ Zdálo se, že je na svého druha velice pyšná. Daidrax si znovu povzdechla, tentokrát ale jen v duchu. Svezla se na zem, do trávy, záda si opřela o stěnu chýšky, spletenou z rákosu.</p>
<p>„Sednu si tady, hrozně mě bolí nohy. Doneseš mi něco k jídlu, Niviat?“</p>
<p>„Jistě.“ Niviat zmizela v nízkém vchodu. „Placky, ovoce. Vodu,“ ozvala se zevnitř.</p>
<p>„Neulovili jste některého z těch ptáků?“</p>
<p>„Ano, Taxar konečně našel správné dřevo a udělal si luk. Včera jednoho sestřelil, ale už jsme ho snědli. Každý měl jen maličký kousek… Měla jsem ti schovat,“ řekla Niviat trochu provinile.</p>
<p>„To není potřeba,“ zívla Daidrax. „Všimla jsem si, že v osadě dole po proudu začali chytat ryby. Zítra to můžu zkusit.“</p>
<p>„Pojď sem dovnitř a lehni si,“ pozvala ji Niviat. „A už tě na žádnou průzkumnou cestu nepustím,“ pokračovala tišeji, skoro šeptem. „Teď budou chodit jiní.“</p>
<p>„Co se stalo?“ zarazil se Quermel, který pochopitelně zvědavě poslouchal.</p>
<p>„Ty jsi asi vážně slepý,“ odsekla Niviat. „Copak nevidíš, že čeká dítě?“</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Ysquanir hledal v řece hlubší místa, koupal se a chladil. Jedl ovoce a lovil ryby a čekal, až se jeho tělo zahojí a vzpamatuje. Za nocí (neboť tady <emphasis>byly</emphasis> noci) vídal ohníčky, které si rozdělávali jeho přátelé. Bál se jít k nim. V lesklé hladině klidné zátočiny se konečně poprvé podíval na svou tvář. Nepřipadala mu odporná, ale ani lidská. Vyzkoušel na sobě všechna kouzla odeklínání a zpětných proměn, na která si vzpomněl. Bez úspěchu. Je to už napořád? Složil ruce do klína a hrál si s drápy. Šikovné zařízení, uvažoval, a křídla se docela hodí, ale co se to ze mě vlastně stalo?</p>
<p>Za poledne, v době, kdy bylo největší horko a všichni leželi na trávě a podřimovali, spatřila Daidrax na obloze obrovského ptáka. Věděla, že Taxar číhá s lukem opodál, u své chýšky, a nespouští zrak z růžového nebe. Rychle se vzpřímila a zmrazila pohyb jeho ruky.</p>
<p>„Ne!“ vykřikla. Několik lidí přiběhlo od řeky, další mrzutě vykukovali z dvířek a protírali si ospalé oči. Daidrax zrušila kouzlo a rozplakala se. „Ne, Taxare,“ opakovala.</p>
<p>„Nechceš, abych střílel ptáky?“ zeptal se Taxar zmateně.</p>
<p>„Tohle není pták.“</p>
<p>„A co to tedy je?“</p>
<p>„Já nevím,“ vzlykla.</p>
<p>Okřídlený tvor, o němž Daidrax prohlásila, že nejde o ptáka, se nad táborem objevoval často, a Taxar jednou využil Daidraxina spánku a střelil po něm. Šíp spadl na zem zlomený.</p>
<p>Taxar se pro něj chtěl shýbnout, ale Nyral náhle zvolal: „Nesahej na to!“ Přišoural se k šípu a zpěvavě zamumlal pár slov. Šíp vzplanul a shořel modrým plamenem. „Byl začarovaný. Kdo ví, co by se ti stalo,“ řekl Nyral. Zaklonil hlavu. „A <emphasis>on</emphasis> je pryč.“</p>
<p>„Daidrax bude plakat,“ ozval se Glenco.</p>
<p>Dny byly jeden jako druhý a létající tvor se neukazoval. Čas se dal změřit jen tím, jak Daidrax rostlo bříško a dítě v něm začalo vesele kopat. Niviat ji hlídala. Znala ji a měla neblahé tušení. Je až moc klidná a vyrovnaná. Určitě něco chystá. Promýšlí si to. Jak dlouho už s nikým kloudně nepromluvila?</p>
<p>Daidrax skutečně přemýšlela o svém životě. Věděla, že jejím lidem se tu líbí. To je dobře, jen ať jsou spokojení, jen ať si zhojí ty staleté rány a stanou se opravdu lidskými bytostmi. Jenomže mě už nepotřebují. Já tady nikdy nebudu šťastná, pořád mi něco vadí a za chvíli se začnu s každým pro nic za nic hádat. Chci odtud. Musím odejít z téhle osady. Dál, ode všech osad, od ohňů a večerního povídání, pryč od lidí. Jednou třeba najdu cestu nahoru a vrátím se pro ně… Zmizela jedné noci, kdy všichni neobyčejně tvrdě spali. Následujícího dne se nikdo z její osady neprobudil před polednem. Ospalost je provázela až do večera, kdy znovu znaveně ulehli a usnuli. Až druhého dne zjistili, že jim někdo chybí. Nyral si vyčítal svou neopatrnost, ale Glenco mu vysvětlil, že Daidrax si vždycky dělala, co chtěla, a nikdo jí v tom nikdy nedokázal zabránit. „Vrátí se, bude-li chtít,“ řekl.</p>
<p>Buďto je ta země tak veliká, nebo chodím pořád dokola a není odtud úniku, myslela si Daidrax. Ležela na písku mezi keři u břehu řeky, prsty u nohou hladila líný proud a byla také líná. Neměla hlad, Země se o své děti opravdu starala a připravila pro ně dostatek plodů. Nic tady nebylo jedovaté, všechno se dalo jíst. Dítě v jejím břiše se pomalu převalilo, opřelo se jí nožkou o žebro, zatlačilo. Je to příjemné, ale na pohled nehezké, napadlo ji. Chtěla bych nějaké šaty. Co takhle ten rákos?</p>
<p>V křoví za ní něco zašustilo. Lekla se, přestože si byla jista, že tady, v sídle, které pro ně připravila sama Země, opravdu nehrozí žádné nebezpečí; přesně tak, jak to mockrát opakovala ostatním.</p>
<p>Otočila se a přimhouřila oči; obloha byla příliš jasná a oslňovala ji. Zahlédla jen veliký stín, jak se vznesl vzhůru. Žije, zaradovala se. Neznámý létající tvor se v poslední době vyhýbal všem osadám kolem řeky, určitě ho vyplašili, ale hlavně že je naživu. Z nějakého důvodu jí na něm záleželo; snad proto, že byl osamělý jako ona. To je moc dobře, že ho ten hloupý kluk Taxar nezastřelil! Obrátila se na bok a spokojeně usnula.</p>
<p>Probudila ji bolest. Taková zvláštní bolest, která jako by si nebyla úplně jistá, jestli má doopravdy bolet, nebo jen svírat a tahat za nějaké tkáně uvnitř v břiše a v kříži. Chvíli jí trvalo, než pochopila, co se děje. Dítě se rozhodlo podívat se na svět! Opatrně si sedla a sáhla si na břicho, tvrdé jako kámen. Dostala strach. Kdyby tu aspoň byla Niviat! Jak si jenom poradím, takhle docela sama?</p>
<p>Bolesti se stupňovaly, chvilky klidu mezi nimi byly čím dál kratší. To je asi v pořádku, říkala si, ale stejně se hrozně bála. Křičela. Nikdo ji tady nemohl slyšet, neměla důvod přemáhat se. Zdálo se jí, že to trochu pomáhá. Vůbec nepomyslela na kouzla. V té chvíli nebyla čarodějka, ale docela obyčejná, vyděšená ženuška, která tyhle věci prožívá poprvé, a vlastně o tom všem vůbec nic neví.</p>
<p>Z nebe se snesl stín, složil křídla a proměnil se ve tvora, postavou podobného člověku. Sehnul se k ležící ženě, něco zašeptal. Bolesti se ihned ztlumily. Zvedl ji, zahlédla temné oči, nelidskou tvář. Odnesl ji o kus dál a položil na měkký, vysoký koberec mechu.</p>
<p>„Neboj se,“ řekl. Jeho hlas jí zněl příjemně a trochu povědomě, ale neměla čas vzpomínat, odkud ho zná. Její dítě se dralo na svět a zaměstnalo je oba, matku i podivného pomocníka.</p>
<p>Daidrax si později nemohla vybavit, zda byla celou dobu při vědomí. Chvílemi usínala a zdálo se jí, že slyší písně Kočičky Niviat, i když hlas, který je broukal, byl hluboký a hrčel jako voda v kamenitém korytě. Potom něco v ní povolilo, jakési trápení bylo pryč, skončilo, uslyšela tenoučký pláč.</p>
<p>A hlas, jenž jí před chvílí zpíval, teď šeptal: „No tak, no tak, Cherene, pojď hezky, ukaž se mámě!“</p>
<p>Nic nechápala, ale kdosi jí podepřel záda a dal jí do náruče dítě. Podívala se na malinký obličejík, a hned ho poznala. Je to můj chlapeček, můj Cheren, černý drahokam ze Sonnských hor… Spalo se jí krásně a probudilo ji až dítě, které se dožadovalo snídaně.</p>
<p>Nakrmila ho, vlastně spíš on se nakrmil, protože o tom měl jasnější představy než jeho nezkušená matka, a teprve pak si vzpomněla na včerejšek a na tvora, podobného podsvětním příšerám, který znal předem jméno jejího dítěte. Rozhlédla se a spatřila ho na břehu řeky. Seděl zády k ní, viděla z něj jen vlasy, zkroucené v černých pramenech, a černá, jakoby hedvábná křídla, složená na zádech. Vstal, ačkoli na něj nevolala, a pomalu se blížil. Zastavil se přesně v okamžiku, kdy se začala trochu bát. Čekal, až si ho prohlédne.</p>
<p>„Můžeš jít blíž,“ vyzvala ho po chvíli. Pohnul se, udělal krok. Při tom pohybu si Daidrax uvědomila, že je krásný. Jako silné, divoké zvíře. Jako šelma. Jako dravý pták.</p>
<p>„Neboj se mě,“ řekl. Tentokrát ten hlas poznala. Přivolala si své prodloužené smysly a zapátrala v něm. Nebránil se. Svezl se na kolena vedle ní, něžně jí vzal spící dítě, položil ho do mechu a vklouzl do jejích vztažených rukou. Nechal se objímat a zkoušel, jaké by to bylo, věřit, že svou ženu neztratil.</p>
<p>„Miluju tě v každé podobě,“ zašeptala. „Vypadáš děsivě a nádherně! Myslela jsem, že jsi mrtvý!“</p>
<p>„Moc do toho nescházelo,“ řekl. „Teď tě odnesu k vodě. Musíš mít žízeň.“</p>
<p>„Můžu vstát a jít,“ namítla. „Nejsem přece nemocná.“</p>
<p>„Můžeš to zkusit, ale asi budeš trochu slabá. Podrž se mě.“</p>
<p>„Vůbec se se mnou nehádáš!“</p>
<p>„Odvykl jsem.“</p>
<p>Zůstali v té zátočině s křovím a mechem. Vzorná zvířecí rodinka: samice v doupěti hlídá potomka, samec loví a shání potravu. Ysquanir se zasmál, když mu to Daidrax vyložila, a zeptal se, jestli by chtěla k jídlu jednoho z těch ptáků, co tady nad nimi poletují a vřeští. Zamrkala. Dost těžko se jí zvykalo na jeho novou podobu, a teď se musela vyrovnat s tím, že její manžel vzlétne a bude na obloze honit ptáky.</p>
<p>„Připadám si tak neužitečná!“ postěžovala si.</p>
<p>„Proč?“ Seděl pohodlně na trávě, lechtal Cherena na bříšku. Ten nejdomáčtější netvor na světě i pod ním. Daidrax se musela rozesmát.</p>
<p>„Hrozně moc ti sluší, když se pokoušíš vypadat znepokojeně,“ řekla. „Víš, asi jsem přišla o všechny svoje schopnosti. Říkám si zaklínadlo, a nic. Zkouším to znovu, nic. Copak čarodějky nemají děti?“</p>
<p>„Pokud vím, tak mají,“ pokrčil rameny a jeho křídla provedla ten okouzlující pohyb sametového pláště, který si tak zamilovala. „Nejspíš jsi jenom vyčerpaná. Nebyla to maličkost, projít podsvětím, přežít všechny ty boje a hrůzy, dostat se do jiného světa, který prozatím považuješ za vězení, a na závěr toho všeho porodit krásné dítě.“</p>
<p>„Pomohl jsi mi s tím.“</p>
<p>„Já vím. S Cherenem jsem ti pomáhal dokonce dvakrát.“</p>
<p>„Neposmívej se!“</p>
<p>„Mne by nevadilo, kdybys už nikdy nemohla čarovat! Ale myslím si, že se ti všechno vrátí. Dost řečí, jdu na lov!“</p>
<p>A tak se dívala na něco, co kromě ní spatřil málokdo z lidí. Potom si na ohníčku pekli ptáka, jemuž z nedostatku lepších nápadů říkali divoká kachna, spali a koupali se. Dny ubíhaly a Daidrax nezkoušela vůbec nic. Nevyslovila ani zaklínadlo k zapálení ohně, natož aby jen tak luskala prsty jako kdysi. Nedávala najevo, jak ji to uvnitř hryže. Vypadala už docela zdravě, zdálo se, že se z hrůz podsvětí úplně vzpamatovala.</p>
<p>Jedné noci, kdy Cheren obzvlášť hezky spinkal v měkkoučkém mechu, se Ysquanir opatrně přisunul ke své ženě a objal ji.</p>
<p>„Hm?“ udělala ospale. „Copak? Aha…“ Pochopila, a celá se rozzářila. Té noci spolu byli velice šťastní, ale ráno si Daidrax vzpomněla, o co všechno kvůli němu přišla, a štěstí trochu pobledlo.</p>
<p>Obilí v tomto světě zrálo neustále a polí bylo všude dost. Jednoho dne, teplého jako všechny ostatní, Daidrax trhala klásky na poli za řekou a jedním okem sledovala Cherena, který se pokoušel lézt. Vzdychla a narovnala se. Takhle hloupě se plahočit! Broukla si zaklínadlo a strnula úžasem. Před ní leželo na hromádce právě tolik klásků, kolik potřebovala na večeři. Zamumlala další větu a klásky se přesunuly o kus dál ke dvěma kamenům, které jí sloužily k drcení. Tak, a teď něco těžšího, řekla si a vydala příkazy. Kameny nadrtily zrnka obilí na hrubou mouku. Daidrax sesypala mouku do nádoby z ganegového semena, vzala Cherena do náruče a vrátila se do tábora na druhé straně řeky po mostě, který sama vytvořila. Tak, a nemusím čekat, až mě přenese nějaká létající obluda!</p>
<p>Ysquanir spatřil most, a hned věděl, kolik uhodilo. Prozkoumal křehkou stavbu a zjistil, že jejím základem jsou stébla rákosu, zvětšená, propletená a visící nad vodou silou vůle. Pěkné, pochválil svou ženu v duchu, a zopakoval jí to i hlasitě, když pomalu přešel po mostě, vychutnávaje jeho houpání.</p>
<p>„Měl jsi zase pravdu,“ řekla.</p>
<p>„Hm. Myslel jsem, že pravdu máš vždycky ty,“ podotkl a uhnul letícímu blesku. „Dávej pozor! Vyděsíš Cherena!“</p>
<p>„Tomu se to líbí. Pokaždé mi zatleská.“</p>
<p>Ysquanir si odkašlal. „Nevím, jestli je na to vhodná chvíle, moje nejmilejší, ale chci ti něco říct.“</p>
<p>„Ale,“ nastražila se. „Něco zlého?“</p>
<p>„Ne. Totiž nevím. Našel jsem cestu ven. Dnes jsem byl až na povrchu.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Slyšela jsi dobře.“</p>
<p>„Až na povrchu?“</p>
<p>„V Šadvu. Tam je východ. Je to dlouhá cesta.“</p>
<p>„Tak mě tam zaveď! Hned! Chci se na to místo podívat!“</p>
<p>„No, to zrovna hned teď nejde. Bojím se nést tebe i Cherena současně tak vysoko.“ Pokusil se svraštit čelo, jako by na něm měl obočí.</p>
<p>„Počkej!“ Daidrax zamávala rukama. „Chceš říct, že východ odtud je <emphasis>na nebi</emphasis>?“</p>
<p>„Přesně tak. No, vlastně spíš na stropě, když se to tak vezme.“</p>
<p>Daidrax si vjela rukama do vlasů. „Země přece ví, že nikdo z nás neumí létat!“</p>
<p>„Taky si myslím,“ kývl Ysquanir. „A mám dojem, že tuším, co to znamená.“</p>
<p>„Že nemůžeme věřit vůbec nikomu,“ řekla Daidrax a přivinula se k němu. „Zítra vyrazíme za našimi.“</p>
<p>„Půjdeš první. Nechci, aby mě Taxar zastřelil a Nyral začaroval do ledu. Naši bratři čarodějové se náramně rychle probudili a vzpamatovali, a jsou z toho teď celí pyšní a pěkně nafoukaní.“</p>
<p>„Zkusím tu placku držet jen tak nad plameny,“ pravila Daidrax zamyšleně. „Bude to lepší, než pořád se tahat s těmi žhavými kameny z ohně…“ Možná jsem také tak hrdá a nafoukaná, můj milý!<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(64)</emphasis></strong><strong><emphasis>Útěk z laskavé náručí Země</emphasis></strong></p>
<p>Niviat hladila vlásky malé Tajíky a usmívala se. Glenco zavrtěl hlavou. „Nemůžu tomu uvěřit. Je to prostě dítě. Ani se neproměňuje, jako dřív ty, nemňouká ani neštěká… Je vůbec naše?“</p>
<p>„Ovšem. Je ti podobná.“</p>
<p>„Opravdu?“ Glenco se opatrně dotkl ručky dítěte. „Ty to víš líp. Já se nikdy v pořádném zrcadle neviděl.“</p>
<p>Niviat začala tiše zpívat ukolébavku. Tajika zavřela oči, usínala.</p>
<p>První dítě v naší Vesnici, pomyslel si Quermel. (Zatím ještě neměli pro svá sídla vymyšlené skutečné názvy, s tím se nesmí spěchat…) Proč nám vůbec zůstalo tak málo žen? V Dolní osadě si chlapi také stěžují, o těch mladících, kteří se přestěhovali až k lesu, nemluvě… Hm, tak třeba Uvat tam ve vězení vůbec nepřipomínala ženu. My Zrânové se asi snadno měníme podle potřeby a okolností. Pro Uvat bylo výhodnější nevypadat jako žena, a tak byla stejně chlupatá a zkřivená jako my ostatní. Jaljux zrovna tak. Teprve tady se pomalu narovnáváme a stáváme se tím, čím jsme byli původně. Možná se z těch, kdo ještě pořád dávají přednost úkrytům v houští a skoro nemluví, vyklubou ženy. Z některých určitě. Určitě! Kéž by… Vzpomněl si na Daidrax. Kde zůstala? Co se s ní stalo? I ona čekala dítě. Dítě se zrânskou krví! Proč od nás odešla?</p>
<p>Stmívalo se. Quermel se s povzdechem uložil přímo na teplou zem. Niviat broukala svou píseň dál, ačkoli Tajika už spala a Glenco dřímal, opřen o stěnu chýšky. Vtom se od řeky ozvalo zřetelné zašplouchání.</p>
<p>„Kdo je tam?“</p>
<p>Taxar nás hlídá, usmál se v duchu Quermel. Je tak podezíravý! Co by se tady mohlo stát?</p>
<p>„To jsem já!“ Všichni dřímající byli rázem na nohou.</p>
<p>„Daidrax!“ vyhrkl Glenco. „Kde se tady bereš?“</p>
<p>„Přišla jsem… Přišli jsme.“ Dívka se vynořila ze šera. Nesla v náručí dítě a byla oblečena do přehozu z jakési hrubé tkaniny.</p>
<p>Shlukli se kolem ní, prohlíželi si ji, její podivné šaty i chlapce. Kdosi se rozběhl do Dolní osady, dát vědět rybářům, že se jejich Daidrax vrátila. Cheren se na každého smál a natahoval se po jejich vousech.</p>
<p>„Už jste se dost vynadívali?“ Daidrax přitiskla chlapce k sobě. „Jestli ano, zavolala bych svého muže. Má z vás trochu obavy.“</p>
<p>„Kdo je tvůj muž? Proč se nás bojí?“ zeptala se Niviat za všechny.</p>
<p>„Neřekla jsem, že se bojí. Má obavy, abyste se ho nepolekali. A mám pořád stejného muže.“ Zvedla bradu. „Tak mám ho zavolat?“</p>
<p>Quermel se otřásl tušením něčeho neblahého. Její muž… „Ysquanir? Mluvíš o něm?“</p>
<p>„Jistě,“ ozval se hlas ze tmy. „Jsem tady. Nelekněte se.“ Něco zašumělo. Na zem pružně dopadlo cosi těžkého, ale spatřili jen temný obrys – už se setmělo téměř úplně. „Dai, uděláš světlo sama, nebo mám já?“</p>
<p>„Ty. Já dám pozor na naše přátele. Trochu jsme je poplašili.“</p>
<p>Jako by někdo rozsvítil tucet, možná stovku svic. Uviděli ho. Ucouvli. Někdo tiše vyjekl, ostatní jenom prudce nadechli.</p>
<p>„Nyrale, ne!“ prohlásil příkře Ysquanir. „Nepokoušej se mi pomoct! Žádná kouzla! Bylo by to k ničemu. Všechno vám vysvětlíme, ale až zítra. Cheren teď musí spát a my jsme unaveni. Máme za sebou dlouhé putování.“</p>
<p>Niviat se oddělila od ustrašeného hloučku, přistoupila k němu a objala ho. „Vypadáš jako ty potvory z podsvětí!“</p>
<p>„Já <emphasis>jsem</emphasis> taková potvora z podsvětí,“ řekl vážně. „Vím, jak se z lidí stávají netvorové. Byl jsem na tom místě. Účastnil jsem se toho, jak vidíš.“</p>
<p>„Věřím, že jste unaveni,“ pravil Quermel. „Ale nikdo z nás teď neusne… Mohl bys nám aspoň stručně vyprávět, co jsi zažil?“</p>
<p>Niviat vzala Daidrax kolem ramen. „Pojď do našeho domečku. Ukážu ti svoji holčičku. Lehneme si spolu a muži ať si tady povídají.“ Nyral zapálil oheň lusknutím prstů. Jako doma, pomyslel si Ysquanir. Snad přece vyzvedneme Šadv z písku a hlíny a učiníme ho znovu svým hlavním městem… S takovými čaroději jako Nyral to musíme dokázat!</p>
<p>Usadil se na zem, ovinul si ramena křídly jako jemným pláštěm. „Než začnu vyprávět, co mě potkalo v podsvětí, chtěl bych vám oznámit dvě důležité věci. Prameny, napájející jezero Fuibazoere, jsou volné a touto dobou už nejspíš dávno na povrchu.“</p>
<p>Odpověděl mu mnohohlasý vzdech. Od houští na břehu řeky se přišourali i ti, kdo dosud téměř nemluvili a stranili se svých hlučnějších a živějších bratrů. Přikrčili se a naslouchali.</p>
<p>„A druhá věc?“ vyptával se netrpělivý Taxar.</p>
<p>„Znám cestu na svět.“</p>
<p>„To není možné,“ namítl Glenco. „Prochodili jsme to tu křížem krážem, a nic jsme neobjevili! Vím, můžeš si myslet, že jsme bloudili v kruhu, protože tady nejsou žádné směry a světové strany, ale já se držel zákrutů řeky a řídil se podle tvaru polí a lesů, a přesně jsem poznal, kdy se začínám vracet!“</p>
<p>„Opravdu?“ Ysquanir se zasmál. „Prověřím si tě. Jaký tvar má řeka?“</p>
<p>„Nepravidelný, zprohýbaný kruh,“ odvětil hbitě Glenco. „Nedostaneš se daleko od jejího zevního břehu. Nohy se prostě samy stočí a vrátí se. Tenhle malý svět má konec, ale země si nepřeje, abychom ho spatřili.“</p>
<p>„Je to tak,“ přikývl Ysquanir. „Nemohli jste najít cestu nahoru, protože nemáte křídla.“</p>
<p>Nastalo ticho, v němž bylo slyšet, jak Niviat v domečku u řeky zpívá novou ukolébavku. V ohni zapraskala větvička, Quermel zvedl těžkou hranatou hlavu.</p>
<p>„Co to znamená, Ysquanire?“</p>
<p>„Nejspíš tolik, že nesmíme věřit žádným slibům. Že s námi někdo hraje jako s kameny na hrací desce… A já toho mám dost.“</p>
<p>Taxar se vzbudil za svítání. Vybavil si včerejší večer. Vzpomněl si, že v osadě spí netvor z podsvětí, který se vydává za jejich osvoboditele. A všichni mu důvěřují… Vstal a opatrně se plížil k černé skvrně na červené trávě. Sevřel v pravičce šíp. Musím se o to aspoň pokusit! Třeba pak ostatní pochopí…</p>
<p>Rozpřáhl se a bodl. Šíp se zapíchl do trávy. Netvor se stačil překulit stranou dřív, než se ho Taxarova zbraň mohla dotknout. Seděl se zkříženýma nohama, ruce v klíně, a zvědavě pozoroval vyděšeného mladíka černými štěrbinami očí.</p>
<p>„Vyrostl jsi, Taxare,“ podotkl klidně, jako by se nic nestalo. „Ty si na mě asi moc nepamatuješ, co?“</p>
<p>„Já… Nevěřím ti!“ vyhrkl mladík.</p>
<p>„Vím. Čekal jsem to. Znám tě! Bylo strašně těžké přivést tě k vědomí, když jsem mezi vámi žil v kleci. Měl jsi málo vzpomínek. Byl jsi ještě kluk…“ Ysquanir natáhl ruku, chytil chlapce za vlasy na zátylku a jemně mu zatřepal hlavou. „Tohle se ti líbilo.“</p>
<p>Jak se to mohl dovědět? Kdo by mu řekl, čím mě Ysquanir budil ze staletého polospánku? Taxar horečně uvažoval, ale nedokázal na nic přijít. „Čaruješ?“</p>
<p>„Teď zrovna ne,“ pravil Ysquanir vážně. „Abychom nechodili kolem horké kaše, příteli. Tebe trápí otázka mé smrti. Už jsem o tom mluvil včera, a odpovídám ti znovu, ne, nezemřel jsem. Ale když se nad tím zamyslíš, proč by to mělo vadit? Jsem tady, abych vám pomohl nahoru. Nabízím vám svoje křídla. Jaká v tom může být zrada?“</p>
<p>„Spousta zrad!“</p>
<p>„Jsi v tom oboru asi vynalézavější než já,“ řekl Ysquanir. Vztyčil se nad chlapcem jako skalní štít nebo strom ganego. Roztáhl křídla. „Tak dobře, poletíme. Budeš první!“ Uchopil ho pevně pod pažemi a vznesl se.</p>
<p>Taxar sebou zpočátku škubal, pokoušel se osvobodit, ale brzy toho nechal. Z výšky se mu zatočila hlava, svíral ho strach z pádu. „Neboj se,“ slyšel nad sebou, „neupustím tě!“</p>
<p>Červenou plochu pod nimi zakryly růžové mraky. Setmělo se. Ne, nesetmělo, to jen nad nimi viselo cosi černého a zlověstného. Strop!</p>
<p>Strop nad nebem. Narazíme do něj, pomyslel si Taxar a zavřel oči. A potom stál na pevné skále.</p>
<p>„No? Jaké to bylo?“ ptal se Ysquanir. Taxar poznal, že se směje. Najednou pochopil, že tam uvnitř, pod tou divnou kůží, je pořád týž člověk, který přišel mezi ně do vězení a pomohl jim stát se znovu lidmi.</p>
<p>„Hrozné.“ Taxar přistoupil k okraji šikmého tunelu, jímž dovnitř vnikalo světlo. „Tam dole je ten svět? A tohle je východ, kudy jsme opustili podsvětí?“</p>
<p>„Ne. To bylo jinde. Tahle stezka sice určitě musí procházet podsvětím, neumím si představit, jak by ho mohla obejít, ale nejspíš je ukryta ve skalách, které nikdo neotevírá. Možná jsou chráněny kouzly, nevím.“</p>
<p>Taxar polkl. „To nebude snadná cesta.“</p>
<p>„Ne. Je pěkně nepohodlná. A pořádně horká.“ Ysquanir si protáhl křídla.</p>
<p>„Teď mě tu necháš?“ zeptal se Taxar.</p>
<p>„Ano. Poletím pro dalšího. Nebudeš tu dlouho sám.“</p>
<p>„Sliby?“ pousmál se chlapec.</p>
<p>„Copak mě neznáš?“ Mávl křídly a byl pryč. Taxar se schoulil u kraje tunelu a čekal. Velice se mu ulevilo, když vedle něj dopadla na skálu otřesená a bledá Niviat s pořádnou lahví vody, přivázanou na krku.</p>
<p>Ysquanir se nezdržoval a letěl zpátky pro Tajiku. Potom nesl Glenca, Uvat, Quermela, a ještě asi dvacet dalších, a překvapeně zjistil, že i jeho síla má své meze.</p>
<p>Tou dobou se probudila Daidrax a vyhubovala mu, že se do takové věci pustil sám. Donutila ho odpočinout si, připravila mu jídlo a dala se do práce na jakýchsi odlehčovacích kouzlech, na něž si jen matně vzpomínal. Ležel na břiše, malátně pohyboval křídly a kopal nohama do vzduchu, poslouchal, jak si Daidrax s Nyralem brumlají. Najednou ho jedna věta udeřila do uší. Vyskočil. Chytil další z žen a jednu z přichystaných ganegových lahví s vodou a jako šíp vystřelil k obloze.</p>
<p>„Co se mu stalo?“ vyděsila se Daidrax.</p>
<p>Nyral se poškrábal ve vousech. „Bylo to něco, co jsme řekli… Ach.“ Strnul. „Neřekla jsi <emphasis>zítra už ne</emphasis><emphasis>?</emphasis>“</p>
<p>„Je to součást zaklínadla. Platí jen jeden den.“</p>
<p>„Jen jeden den,“ opakoval Nyral. „Ysquanirovi to něco připomnělo.“</p>
<p>Podívali se na sebe. „Možná rozmlouval se Zemí a ona mu pohrozila,“ vyhrkla Daidrax. „Dala mu… Dala <emphasis>nám</emphasis> jen den…“ Rozhlédla se. Růžová krajina jako by potemněla, vlídná píseň řeky se změnila ve zlověstné hučení a vlnky dorážely na břeh se zlobným sykotem. Klásky na nejbližším poli se začaly sklánět k červené zemi. Zamrazilo ji. Teď už věděla, že je to pravda.</p>
<p>„Cítím to stejně jako ty,“ přikývl Nyral ponuře. „Nejde to. Nedokáže nás dostat nahoru všechny. Musíme postavit most.“ Zvedl se a odšoural se do své chýše. Daidrax za ním hleděla trochu nechápavě, ale najednou si uvědomila, že se jí v hlavě zdánlivě samy od sebe objevují verše. Ovšem, tohle bylo kouzlo, které cítila z meče, z něhož vyrostla stezka mezi zdejším nebem a zemí, či spíš stropem a podlahou. Původně nemělo žádná slova, skládalo se z pouhé síly, ale její mysl mu dokázala dát tvar, přijatelný pro lidské čaroděje. Ale Haqjeren přece zmizel!</p>
<p>Nyral se vynořil z chatrče a něco nesl v rukou. Držel to jako nesmírně cennou věc, jako poklad! Polkla. „Co to máš?“</p>
<p>„Tohle zůstalo z meče Osvoboditele,“ řekl Nyral. „Vrátil jsem se na to místo a dlouho jsem hledal… Byl zabořený v zemi a už ho zarůstal mech. Je to vlastně jenom jílec a malý kousek čepele.“</p>
<p>Zamyšleně ten zbytek potěžkala. „Cítím moc černého drahokamu.“ Bezděčně se ohlédla k chýši, u níž se Cheren právě úporně snažil utrhnout z nízkého, zakrslého stromku červené jablko. Zatím se černému drahokamu, po němž dostal jméno, příliš nepodobal. „Dobře,“ rozhodla se. „Musí to stačit. Pomoz mi. Ysquanir si musí šetřit sílu na něco jiného.“</p>
<p>Namířila zbytek čepele šikmo vzhůru a nejistě zazpívala první verše. Nyral jí položil ruce na ramena a jako ozvěna po ní opakoval poslední slova každého verše. Země se zdráhala, ale píseň na ni neúnavně útočila a lstivě z ní po kouscích mámila souhlas. Nyral se třásl vyčerpáním, ale byl odhodlán třeba zemřít, jen když bude mít jeho lid volnou cestu nahoru na svět. Zavrávoral. Vydrž, povzbuzoval sám sebe, vydrž, už to bude, ještě chvilku a Země povolí, vzdá se a přenechá Daidrax svou sílu… Vtom se k jeho rozechvělému hlasu připojil další, hlubší, klidný a jistý, a přidal vlastní slova, vlastní verše.</p>
<p>Daidrax ani nevzhlédla. Jílec Haqjerenu se jí zmítal v rukou, jako by chtěl uprchnout, ale nepustila ho. Ysquanir se jí naklonil přes rameno, uchopil čepel a pomalu jílec pozpátku zatlačil do země. Daidrax stěží stačila uhnout, když jí těsně před koleny z trávy vyrazil zářivý květ. Tak to alespoň vypadalo: pupen, nesoucí všechny barvy, ukryté v bílé, a všechny barvy, tajně ukryté v černé, který se rychle rozevřel a oslnil ji, až na okamžik oslepla, a než jí z očí zmizela palčivě planoucí clona, vyrazil z něj k nebi mocný stonek.</p>
<p>„Bude to nebezpečná stezka,“ promluvil vedle ní Ysquanir. Nyral mu cosi odpověděl, ale nerozuměla mu, jako by jí záře Haqjerenu zasáhla i uši. „Dobře,“ pokračoval Ysquanir, jehož z nějakého důvodu slyšela dokonale, „nezbývá, než na ten most vstoupit. Vezmu teď Cherena a další vodu… Vrátím se. Až vystoupíte výš, budu vás chránit.“</p>
<p>Báli se, jistěže se báli. Tahle stezka byla ještě užší než ta, po které sem sestoupili, a prohýbala se pod nimi jako rostlina, jako pružný kmínek mladého stromu; se zásobami na zádech si připadali neohrabaní a špatně vyvážení, a leckdo tiše spílal Ysquanirovi, který celou tu věc začal. Většinou si však uvědomovali, že tady dole už pro ně už nebude žádné vlídné útočiště. Ten divný, ostrý vítr, potemnělý, jakoby zhoustlý vzduch, poryvy žáru a pronikavého chladu a zlověstné zvuky, praskání a temné, vzdálené dunění, to všechno jim napovídalo, že zde již nejsou vítáni.</p>
<p>Glenco se vykláněl přes kraj tunelu a vyhlížel, co se tam dole děje. „Něco se sem blíží,“ oznámil ostatním. „Běž dál, nahoru do chodby, Niviat!“</p>
<p>„To je most. Stezka,“ řekla. „Možná ji budeme muset nějak upevnit nebo přidržet.“ Svírala Tajiku v náručí a ustupovala hlouběji do jeskyně.</p>
<p>Konec stezky jako zářící jazyk vklouzl do tunelu a pokračoval dál, až narazil na protější kamennou stěnu. Tam začínala chodba, stáčející se ostře doprava a vzhůru. Zastavil a nepatrně se stáhl. Glenco po něm okamžitě skočil, Taxar se dvěma muži se k němu přidali, ale podivný most jim nemínil utéct zpátky. Znehybněl pod jejich vahou, jeho záře pohasla.</p>
<p>„Už není živý,“ zamumlala Niviat. „Hýbe se!“ vyhrkl Taxar.</p>
<p>„To jak na něj vstoupil první z našich,“ řekl Glenco. Připadalo mu, že ten tenký most nemůže vydržet takovou námahu. Kolik lidí současně může unést? Podle toho, co jim před chvílí rychle vysvětlil Ysquanir, než se vrátil dolů, beztak neměli čas na nějaké opatrné zkoušení. Jediný den! Kolik z něj ještě zbývá?</p>
<p>Do jeskyně na začátku tunelu vlétl Ysquanir s Cherenem v náručí a dvěma lahvemi s vodou na rameni. Podal dítě Uvat. „Už běžte!“ pobídl je. „Nevíme, jak dlouho vydrží tahle stezka a jestli se ten kámen, co máme pod nohama, nerozbije nárazy!“</p>
<p>„Jaké nárazy?“ zeptal se kdosi zmateně.</p>
<p>„Bude to pořádně houpat, jakmile první z našich dojdou dost vysoko.“</p>
<p>„Pruží to,“ přikývl Glenco s dlaněmi přitisknutými k povrchu stezky. „Už cítím i to houpání.“</p>
<p>„Musím na ně dohlédnout.“ Ysquanir mávl křídly, vylétl z jeskyně. Pak křídla složil jako dravec, vrhající se na kořist, a prudce padal dolů. Asi v polovině vzdálenosti k zemi křídla zase roztáhl a zbrzdil svůj pád. Bystrozraký Taxar už na stezce rozeznával těžce stoupající postavičky. Ysquanir teď zvolna kroužil kolem nich a dával jim záchranu. Chvílemi se zdálo, že někoho přidržuje, pak se zase přesunul jinam a pomáhal dalšímu.</p>
<p>„Já tady počkám, kdyby někdo potřeboval přidržet, než sleze,“ rozhodl se Glenco. Niviat ho objala, pak vzala Tajiku a vykročila. Ostatní ji následovali, až na Taxara.</p>
<p>„Možná budou potřeba dva,“ prohlásil, když Glenco mlčky zvedl obočí.</p>
<p>Měl pravdu. Lidé, kteří dorazili nahoru po stále rozkývanějším a nejistějším mostě, se chvěli vyčerpáním a vypadali otřeseně. Většinou ani nemluvili, jen poslušně pokračovali tunelem vzhůru, jak jim Glenco nebo Taxar ukázali.</p>
<p>Ve druhé skupině byla Daidrax. Měla zarudlé oči a sotva stála na nohou. Taxar ji podepřel, ale odstrčila ho, odtáhla Glenca stranou a chvíli mu něco šeptala. No tak si to nech, pomyslel si mladík uraženě, já mám taky práci! Poslal posledního muže ze skupiny do tunelu a naklonil se nad propast. Už ho tolik neděsila, zvykl si.</p>
<p>„Ustup!“ vykřikla najednou Daidrax. Skála se mu pohnula pod nohama, sotva stačil udělat krok dozadu. Kus kamene se odlomil a padal dolů. Most se zatřásl, prohnul, a zase znehybněl. Taxar zavrávoral a zvysoka upadl na zadek. Zabolelo ho v kostrči, ale tak, až mu vyhrkly slzy. Daidrax už klečela u kraje mostu a něco mu zpívala, dotýkajíc se dlaněmi jeho hladkého povrchu. Pak vstala, těžce jako stoletá stařena.</p>
<p>„Musím za nimi,“ zašeptala. „Možná bude potřeba někde chladit podlahu a chránit slabá místa…“ Nejistým, vrávoravým krokem zamířila do tunelu. „Teď je to na vás,“ rozloučila se. „Nechoďte ke kraji!“</p>
<p>„Nejsem blbec,“ zavrčel Glenco, ale potichu, aby ho neslyšela. Taxar se pomalu, s bolestným výrazem zvedal ze země. Podle mírného houpání mostu bylo znát, že se na cestu vydala další skupina. Vzápětí se objevil Ysquanir s mladou dívkou v náručí.</p>
<p>„Nestihneme to,“ vydechl a znovu se vrhl do propasti. Glenco i Taxar si byli jisti, že měl v nelidské tváři výraz zoufalství.</p>
<p>Téměř každý ze Zrânů, pochodujících po křehkém, strmém mostě, prožil chvíle, kdy si myslel, že spadne dolů a rozbije se. Totéž mnohokrát cítil Ysquanir, když letěl vzhůru s jedním z těch, kdo se příliš báli, byli příliš slabí nebo na ně prostě ještě nepřišla řada, a křídla mu těžkla únavou. Čas ubíhal a cesta nahoru byla stále obtížnější. Aby vyčerpáním neusnul za letu, představoval si Daidrax, jak kráčí točitou chodbou v čele průvodu a svítí. Musím to dokázat. Nesmím nechat dole ani jednoho z našich lidí! Viděl úzkost v Nyralových očích, když vzlétal, pokaždé s větší námahou. Viděl jeho úzkost, i když Nyral právě vyprovázel a povzbuzoval další vyděšenou skupinu. Nyral totiž trval na tom, že půjde poslední.</p>
<p>„Je mezi námi víc čarodějů, ale ti ostatní se dosud neprobudili,“ prohlásil. „Musím zůstat až do konce. Kdo jiný by mohl odvrátit nebezpečí, kdyby se tu nějaké objevilo?“</p>
<p>„Jediné nebezpečí je tma,“ řekl Ysquanir a nastavil ruce, aby se ho zachytil další z cestujících. Ti na mostě už budou brzy hodně vysoko a budou potřebovat jeho ochranu… Země se jemně chvěla, vnímal to při každém přistání zřetelněji. Obilí na polích už leželo, jako by ho ochromila smrtelná únava. Řeka podemílala své břehy, domek, který postavil Glenco, se nakláněl a jeho nejbližší stěnu už omývala voda. A stmívá se… Zaťal zuby. Rychle nahoru!</p>
<p>Večer se kvapem blížil. Nyral přecházel po tábořišti, červená tráva mu čvachtala pod nohama, řeka se už úplně vylila z břehů. Byl sám, poslední. Stezka vzhůru se matně leskla. Teď, když se poslední skupina blížila ke středu vzdálenosti, dosáhly otřesy vrcholu. To, co bývalo jílcem meče, se rychle uvolňovalo ze země. Nyral si lehl na konec mostu, zatížil ho vlastní vahou a přidal několik šeptaných zrânských vět. Prosím, nech je dojít až nahoru!</p>
<p>Glenco s Taxarem nahoře také leželi na svém konci mostu. Podlaha vstupní jeskyně se už do poloviny vydrolila a teď z ní trvale odpadávaly drobné úlomky. S každým otřesem mostu hrozilo, že se rozpadne i ten zbytek, o který se celá jeho váha opírá, a všechno, kusy skály, pružná stezka i s těmi, kdo po ní právě šplhají, spadne dolů a roztříští se.</p>
<p>První poutníci už byli téměř nahoře. Glenco natáhl ruce, aby je mohl zachytit. „Musíte se plazit po břiše!“ křičel na ně. Ysquanir s napůl složenými křídly vletěl až do začátku tunelu a svalil se na zem, v jednom chumlu se svým břemenem, ženou, která se neudržela na stezce a byla by se zabila. Okamžitě se zase zvedl, a třepetaje v omezeném prostoru křídly jako můra chycená v olejové lampě, pomáhal Glencovi přetahovat poutníky do bezpečí.</p>
<p>Neměl by se už vracet, přemítal Nyral, osamělý v opuštěné Vesnici. Zbytečně tu zahyne se mnou. Země chystá pomstu. Chvěje se čím dál víc. Je horká. Kdo ví, zda bratři mají vůbec naději. Možná se dostanou do tunelu, jenže tohle zemětřesení může postihnout i skálu nahoře, vždyť je to vlastně jen strop obrovské jeskyně!</p>
<p>Ucítil nový otřes, silnější než předchozí. V mostu cosi zapraskalo, jeho dolní konec se vymrštil, Nyrala to vyhodilo do výšky. Ysquanir ho zachytil v letu, oba ztěžka dopadli na zem. Kolem nich s děsivým rachotem padaly kusy třpytivé stezky.</p>
<p>„A je po mostu! Máš tady nějakou vodu?“ zachrčel Ysquanir.</p>
<p>Nyral se po čtyřech doplazil ke zborcené chatrči a podal mu láhev. „Leť sám,“ řekl, mžouraje v šeru na trosky v mokré trávě, která začínala nepřirozeně rychle zahnívat. Zbytky vyčarovaného mostu ztrácely lesk, hnědly a splývaly s promáčenou hlínou. „Nemáš už sílu unést mě. Cítíš ty otřesy? Dokud tady někdo zůstal, můžeš Zemi oklamat a vyrvat jí svůj vlastní život!“</p>
<p>„Za cenu tvého? Ne.“ Ysquanir dopil a odhodil láhev. „Chyť se mě! Dělej!“</p>
<p>Nad oblaky, temně rudými jako oheň, se jich zmocnil vzdušný proud. Nikdy dřív tady nefoukalo, pomyslel si Ysquanir. Až dnes. A jak rychle se setmělo! Nenajdu východ! Nedokázal si vybavit ani jediné ze zaklínadel pro zaostření zraku. V hlavě mu tepala bolest, z křídel se mu do zad a paží přelévaly mrazivé plameny. Bojoval s větrem a cítil, že prohrává.</p>
<p>Nyral věděl, že zemře. Buďto jen já, nebo my oba, uvažoval s chladnou jistotou. Cítil Ysquanirovo zoufalé úsilí, vnímal jeho bolest a trpěl, protože mu nemohl pomoci. Bloudíme, ztrácíme se… Zakřičel do sílícího vichru zaklínadlo pro vidění. Zvrátil hlavu dozadu a spatřil vchod. Tam je naše cesta, ale je příliš daleko… Padáme! Prudce se vytrhl z unavených rukou, jež ho už nedokázaly udržet. Letěl a rychle se blížil k Zemi, která žádá oběti.</p>
<p>Ysquanir při nárazu vichru na okamžik pozbyl zraku i hmatu, pak s ním cosi škublo vzhůru, probral se a několikrát mávl křídly, než do jeho vědomí dorazila zpráva o tom, že má náhle prázdné ruce. Ne! Nyrale! Zařval tak, jak to umí jen netvor z podsvětí, a chtěl se vrhnout dolů. Něco ho však zachytilo za nohy a táhlo a nepouštělo, ačkoli kolem sebe mlátil a kopal. Pak ztratil vědomí.</p>
<p>„Dočista zešílel,“ řekl známý hlas, hluboký a vrčící v hrdle. „Neměli jsme Daidrax pouštět napřed.“</p>
<p>„Ještěže ti udělala ten provaz,“ ozval se jiný hlas, mladší a jasnější.</p>
<p>„Taxare,“ zašeptal Ysquanir. „Glenco?“</p>
<p>„Ano, jsme tady,“ odpověděl Glenco. „A ty taky. Ale nebyl bys, kdyby tvá žena neočarovala tenhle provaz. Chytil tě do smyčky přesně ve chvíli, kdy ses chystal zahynout společně s Nyralem. A nás nechat na pospas osudu!“</p>
<p>„Nehýbej se,“ upozornil ho Taxar. „Ty taky, Glenco! Honem, musíme ještě hlouběji do tunelu, drolí se to!“</p>
<p>Ysquanir se pokusil vstát, ale skála pod ním se zachvěla. S obrovským úsilím se překulil na břicho a přitáhl se rukama, pokrčil koleno a odstrčil se, Glenco ho uchopil pod rameny a odvlekl ještě o kus dál nahoru. Cítil, jak se zbytek podlahy vstupní jeskyně, na níž ještě před okamžikem ležel, odlomil a propadl. To ho vyburcovalo k novému pokusu. Zvedl se na kolena a popolezl výš, Glenco ho držel kolem pasu a lezl s ním, za nimi funěl Taxar. Konečně se dostali za první ohyb cesty. Tady už bezprostřední nebezpečí nehrozilo a Ysquanir znovu klesl na zem.</p>
<p>„Připadám si uvnitř dutý. Nechápu, proč tolik vážím,“ zasípal. „Neste mě nebo kutálejte, ale sám se nehnu.“</p>
<p>„To se ti lehko řekne,“ vrčel Glenco, v němž únava probudila polozapomenuté psí chování. Musel se držet, aby svému pánovi neolízl tvář nebo ruku, a vůbec se mu nezamlouvala vzpřímená poloha. „Radši bych tě chytil do zubů a táhl…“</p>
<p>„Tak to udělej.“ Ysquanir se krátce, vyčerpaně zasmál. Bylo mu jasné, jak se přítel cítí.</p>
<p>Taxar se opíral čelem o stěnu a usilovně si třel kostrč. Bolest, na kterou samým napětím zapomněl, se znovu ohlásila.</p>
<p>Nakonec se všichni nějak navzájem zvedli a podepřeli a vydali se na cestu jako trojice zmožených opilců, když k ránu opouští hospodu. Udělali sotva deset nejistých kroků, když se tunel za jejich zády tiše uzavřel. Zaslechli jen sykot, klapnutí, a vzápětí se octli ve tmě.</p>
<p>„A nevzpomenu si,“ zašeptal Ysquanir. „Nevím, jak se svítí!“</p>
<p>„Nedělej si starosti,“ zavrčel Glenco. „Já vidím dost.“</p>
<p>Taxar zaklel, protože o cosi zakopl. Ysquanir přeslechl konec jeho důmyslné kletby, neboť se sám sobě na chvíli ztratil. Skoro upadl, ale ti dva ho nepustili a táhli ho dál. Pak se probral a nějakým zázrakem si vybavil ubohé, začátečnické zaklínadlo pro světlo. Nestálo za nic, blikalo a ztrácelo se, i tak si cestu vzhůru museli spíš nahmatat. Postupovali, potom zase odpočívali, zakopávali a vzájemně se zvedali, až konečně spatřili v dálce před sebou mihotavou záři.</p>
<p>„Měli jsme být čtyři,“ řekl Ysquanir své ženě, když trochu nabral dech a napil se.</p>
<p>„Země chtěla oběť.“ Objala ho a chvíli se tak drželi. „Budu pro něj plakat, ale ne teď. Musíme jít dál.“</p>
<p>„Ano, musíme jít dál,“ opakoval po ní. Před sebou měli dlouhou, temnou a horkou cestu.</p>
<p><strong>~ ~ ~</strong></p>
<p>Hladina jezera se vlnila ve větru, rákosí dohánělo, co za ta dlouhá staletí zameškalo, rostlo a zelenalo se. Kdovíodkud sem přiskákaly žáby, nad vodou zabzučel hmyz. Fuibazoere ožívalo. Jedna z řek, vytékajících z jezera, se prodrala až na krajíček plošiny Ibazo, aby se spojila s potokem plným ryb. Některé z nich se váhavě vydaly proti proudu, až dorazily do čistých, klidných vod. Ptáci si zprávu o novém jezeře předali ve větru a ti, kteří si právě chtěli postavit hnízdo někde poblíž vody nebo v rákosí, přilétli a pokřikovali. Z lesů Suivalu se vydaly na noční průzkum šelmy a jiná zvěř… Lidem bude trvat déle, než si zvyknou.</p>
<p>A město Šadv čekalo a těšilo se na poutníky, kteří k němu namáhavě, s bolestným úsilím stoupali z hlubin.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>(65)</emphasis></strong><strong><emphasis>Kronikářka.</emphasis></strong></p>
<p>Ysquanir dokončil své vyprávění. Wairin seděla, objímajíc si rukama kolena, a dlouho mlčela, dojata jeho zvláštním a krutým osudem. Docela zapomněla na chlad, který v té skalní skrýši panoval, dávno ji přestaly zajímat zvláštní tvary sloupů, podpírajících nerovný strop, i vrstvy barev od bílé přes okrovou a žlutou až po rudou, které na nich i na stěnách snad zanechala proudící voda – a že to musel být úžasný vodopád, řítící se z téhle výšky do prolákliny… Nebo tu v těch dobách ještě žádná proláklina nebyla? Na tohle myslela ve chvíli, kdy ji sem přinesl, krátce potom, kdy s ní v náručí prolétl kruhovým otvorem, podobným díře po suku ve dřevě. Pak začala poslouchat a snad se ani nepohnula, protože teď měla údy ztuhlé a necitlivé, a nejspíš si ani nesetřela slzy. Když konečně promluvila, musela si dvakrát odkašlat, aby přestala chraptět. „A co bylo dál?“</p>
<p>„Spousta práce. Hodně čarování. Spousta dětí…“ Wairin by se hrozně ráda zeptala, jestli on a Daidrax měli další děti, ale netroufla si. Ta ženská jí byla od začátku protivná, jenomže on ji miloval a zasloužil by si trochu štěstí! Mlčela. Bála se, že by vyslechla jenom smutný příběh o vzdalování a odcizování, a jeho konec ostatně už znala. Čarodějce se splnil velký sen: stala se jednou z Jedenácti.</p>
<p>Ysquanir na ni upíral zrak a tady, v šeru svého doupěte, oči nepřivíral. Opravdu byly až moc lidské. Pak si poposedl na kožešinách, na kterých pravděpodobně spal (a teď jich většinu poskytl jako sedátko své návštěvnici), a pokračoval: „Město Šadv vstalo z mrtvých, vzniklo několik zrânských vesnic, už i mimo plošinu Ibazo… Došlo k zuřivým šarvátkám na březích našeho jezera, kde se podzemní páni urputně snažili znovu vytvořit bránu. Jenomže byli oslabeni ztrátami, které jsem jim způsobil. A my naopak silní díky vzkříšené moudrosti Albethanea. Byli bychom asi zvítězili i sami, ale chranowští mistři považovali za svou povinnost pokaždé nám přispěchat na pomoc.“ Ysquanir se zamyslel. „Teď je můj lid v bezpečí.“</p>
<p>„A co ty?“</p>
<p>Pokrčil rameny, křídla se mu lehce rozvinula, nadzvedla a zase klesla. „Jiní obětovali život. Já jen svou lidskou podobu a svou lásku.“</p>
<p>Wairin pohladila jednu z kožešin. Byla pestrá; určitě patřila dravci, a podle rozměrů to byl pořádný kus. Tyhle skvrnité kočky už v Simurlii ani Ulmii nežijí, občas se na ně dá narazit v Tvinzilu…</p>
<p>Ysquanir si jejího zájmu všiml. „Tady v našich končinách jsou vzácné málem jako draci. Ale v horách, které na východě lemují Barathaulovo území, obtěžují pastevce a kradou jim kozy a ovce.“</p>
<p>„Může tě taková šelma zranit?“ vyhrkla zvědavě.</p>
<p>„Neměla by to lehké, ani s těmi drápy… Kdybych ji k sobě pustil blíž.“ Zasmál se. „Jenže to já nedělám. Nemám zvířecí tesáky; dalo by mi práci zabít velkou šelmu beze zbraně.“ Za řeči vstal a došel do kouta jeskyně, kde měl za krápníkovým sloupem schovanou truhlu. Otevřel ji a vytáhl důkladný opasek s mečem. „Ikvaro se mě nikdy nebál,“ poznamenal.</p>
<p>„Máš přátele,“ řekla, ale vyznělo to jako povzdech.</p>
<p>„Jistě. Těmi, kdo mi zbyli, si jsem jistější než kdykoli dřív.“ Pozorně se na ni zadíval, až se v rozpacích odvrátila. „Moje matka se málokdy mýlí,“ zašeptal, ale ten šepot se tak trochu podobal předení velké, spokojené šelmy.</p>
<p>Nechápala, co ta poslední věta znamená, ale cítila se divně. Jakoby v nebezpečí. Jako by se na ni měl hned teď vrhnout a… Najednou se musela zasmát. No a co? Nic hrozného by mi neudělal. Ostatně si o to celou dobu říkám.</p>
<p>Napětí v doupěti se uvolnilo. Ysquanir se pomalým pohybem opásal, sehnul se k truhle, vyndal z ní ještě luk a toulec se šípy, váček, v němž to stříbrně zacinkalo, dlouhý nůž.</p>
<p>„A maso jíš radši pečené,“ řekla Wairin.</p>
<p>„Všimla sis?“ Rozhlédl se po jeskyni, jako by se loučil.</p>
<p>„Odcházíš?“</p>
<p>„Ano.“ Protáhl si křídla, jako by se těšil na dlouhý let. „Svět je velký a má hodně temných míst.“</p>
<p>„Vezmi mě s sebou!“ Vyskočila a vrhla se k němu.</p>
<p>Ucouvl o krok, zadržel ji nataženou paží. „Něco ti navrhnu. Ty nejsi jenom další v řadě žen, zvědavých na netvora, z žen, které si chtějí okořenit život špetkou hrůzy… To nepotřebuješ. Já teď radši zmizím. Dám ti rok na rozmyšlenou, a také na psaní, chceš-li. Sejdeme se za rok v místě největšího neštěstí, které náš svět postihne.“</p>
<p>„To bude nejspíš v Barathaulově knížectví, ve Warywe,“ poznamenala Wairin. Snažila se mluvit nahlas, aby neslyšel, jak jí buší srdce.</p>
<p>„Možná. Vsadil bych se, že se kníže pokusí otevřít další bránu. Asi to bude zase nějaký prastarý chrám, znesvěcený krví a vraždou…“ Odmlčel se. „Je to boj, který nikdy neskončí.“</p>
<p>„Boj, to je mé zaměstnání a můj život,“ řekla.</p>
<p>„Ano, já vím. A draci už vyhynuli.“ Připadalo jí, že se usmívá. „Rozmysli se, jestli chceš právě tohle… Za rok mi to můžeš říct.“ Náhle k ní přistoupil a pevně ji objal, až se celá ztratila v sametových záhybech jeho křídel. Pak ji stejně náhle pustil a jedním dlouhým skokem se octl u východu z jeskyně, otvoru v kolmé skále vysoko nad zemí. „Dolů se dostaneš tou chodbičkou s točitým schodištěm!“ zavolal.</p>
<p>Mávnutí křídel, a je pryč. Pro něj nebe a vítr, pro mě země, pomyslela si. Cítila zklamání, stesk, a také únavu. A co láska, vážený netvore? Dobře, schovám si ji pro tebe. Dobře, přijímám tvou výzvu! Tak tedy za rok!<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Jana Rečková</strong><strong>Kniha prokletých</strong></p>
<p>Odpovědný redaktor Michael Bronec</p>
<p>Korektury Jana Kopečková</p>
<p>Sazba Michael Bronec</p>
<p>Obálka Zdeňka Boušková</p>
<p>Ilustrace Jana Kvardová</p>
<p>Grafická úprava obálky Mirek Dvořák, Dataprint</p>
<p>Vytiskla tiskárna Havlíčkův Brod, a. s.</p>
<p>Vydalo nakladatelství Straky na vrbě</p>
<p>Horáčkova 1208, Praha 4, 140 00</p>
<p>jako svou 40. publikaci,</p>
<p>23. v edici Česká fantastika</p>
<p>Vydání první, Praha 2003</p>
<p>Náklad 1.800 výtisků</p>
<p>Cena 225 Kč</p>
<p>ISBN 80-86428-29-X</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0