Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1103.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author><author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author>
<book-title>Padlí andělé</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author><author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>0b6185bc-4cde-4f7a-8ce4-5e8aa35e484d</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2013</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Padlí andělé</strong></p>
<p><strong>Eósforos</strong></p>
</section>
<section>
<p>
<strong>Padlí andělé</strong></p>
<p>
Prolog</p>
<p>
Kapitola 1</p>
<p>
Kapitola 2</p>
<p>
Kapitola 3</p>
<p>
Kapitola 4</p>
<p>
Kapitola 5</p>
<p>
I. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 6</p>
<p>
Kapitola 7</p>
<p>
Kapitola 8</p>
<p>
Kapitola 9</p>
<p>
Kapitola 10</p>
<p>
Kapitola 11</p>
<p>
Kapitola 12</p>
<p>
II. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 13</p>
<p>
Kapitola 14</p>
<p>
Kapitola 15</p>
<p>
Kapitola 16</p>
<p>
Kapitola 17</p>
<p>
Kapitola 18</p>
<p>
Kapitola 19</p>
<p>
Kapitola 20</p>
<p>
Kapitola 21</p>
<p>
Kapitola 22</p>
<p>
Kapitola 23</p>
<p>
Kapitola 24</p>
<p>
Kapitola 25</p>
<p>
Peruánské Andy odhalily svá tajemství odhalené krásce!</p>
<p>
Kapitola 26</p>
<p>
Kapitola 27</p>
<p>
Kapitola 28</p>
<p>
Dvojnice polární víly na Broadwayi?</p>
<p>
III. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 29</p>
<p>
Kapitola 30</p>
<p>
Kapitola 31</p>
<p>
Kapitola 32</p>
<p>
Kapitola 33</p>
<p>
Kapitola 34</p>
<p>
Kapitola 35</p>
<p>
Kapitola 36</p>
<p>
Epilog</p>
</section>
<section>
<p><strong>Prolog</strong></p><empty-line /><p>Tři chodily stále s Pánem: Marie, jeho matka, jeho sestra a Magdaléna, ta, kterou nazývali jeho družkou. Jeho sestra, jeho matka a jeho družka byly Marie.</p>
<p>Filipovo evangelium</p><empty-line /><p>„Proč tady přecházíš jako lev v kleci,“ popichuje Gabriel Jošuu vstoupiv do jeho pracovny.</p>
<p>„Gábi…“</p>
<p>„To už zase začínáš?“ přerušil Gabriel Jošuu hned po prvním slově, „Napřed si mě necháš zavolat a pak ani nevíš, proč. Doufám jen, že ne proto, abys mě mohl oslovit způsobem, o kterém víš, že se mi protiví!“</p>
<p>Jošua jen Gabrielovi pokynul, aby se posadil, a učinil totéž.</p>
<p>„Mám takový dojem, Gábi… <emphasis>(nelibost signalizující odfrknutí)</emphasis> …že je čas k návratu na Zem. Uplynulo 12 let, nejstarší děti dospěly a navíc…“</p>
<p>Jošua se významně odmlčel.</p>
<p>„Navíc… Co?“ zeptal se Gabriel nezastíraje zvědavost i netrpělivost v hlase.</p>
<p>Jošua však ještě chvíli kolegu ‚napíná‘, než se rozhodne opět promluvit: „Zdá se, Gábi … že i já mám na Zemi své potomstvo. Podrobné genetické testy provedené v ústřední laboratoři totiž dokazují, že…“</p>
<p>Jošua se znovu odmlčel.</p>
<p>„Aha! Tvoje Maruška z Magdaly tedy… No, ty jsi fakt borec! A Otci navzdory! Víš přece, že po potopě všechny styky zakázal – a učinil ji především kvůli tomu.“</p>
<p>„Ale ano, vím… Jenže bez styků tohoto druhu bychom naši civilizaci těžko zachránili. Jsem moc zvědav, jak si vedou Hill s Arianou, Agill s Lenkou a vůbec – jak se vyvíjejí další vztahy. Jak se daří dětem z prvních úspěšných spojení…“</p>
<p>„Jen tak mimochodem, popichuje Gabriel Jošuu, „jestlipak Otec vůbec ví, že jsme porušili většinu jeho přes pět tisíc let starých nařízení?“</p>
<p>„Gábi! Uvědom si, že jsou dávno pryč ty doby, kdy si hrál na vševědoucího. Dnes raději dělá, že neví nic,“ odsekl Jošua.</p>
<p>„Doufám, že nechceš opakovat Otcovy hrůzy, kdybys náhodou zjistil, že se po našich zásazích znovu objevili…“ pokračuje Gabriel přeslechnuv Jošuovu jízlivou poznámku.</p>
<p>„Kdo? Co?! Obři a stvůry? Nesmysl! Uvědom si, Gábi, že už osud Hillova bratra naznačil správnost naší cesty. Vždyť už má pravnoučata – a jaká. Aspoň tedy ta, která jsme mohli vidět před odjezdem. A pak je tady moje vlastní potomstvo vzešlé z mého spojení s Maruškou! Gábi! Vůbec jsem si nepředstavoval, jak nádhernou pra-pra-pra…pravnučku mám! Kdyby se mi jen podařilo vypátrat, jakým šťastným řízením osudu se naše cesty zkřížily a ona se dostala k nám na základnu … tedy – původně se o ten objev zasloužila Jana, ale něco se muselo stát ještě dávno před tím, než vůbec ten nápad s komparativními vyšetřeními vyslovila.“</p>
<p>„S jakými komparativními vyšetřeními? Jestli se dobře pamatuji, tak komparativní vyšetření pro nás dělal docent Mámil a týkala se problémů těhotných žen, které čekaly dítě poznamenané naším genetickým kódem. Všechny byly příbuzensky spjaty s Hillovým bratrem. Tak nevím, jakými cestami jsi dospěl k názoru, že některá z nich…“</p>
<p>„Prosím tě, co to meleš za nesmysly,“ přerušil Jošua Gabriela netrpělivě uprostřed věty. „Tady se přece vůbec nejedná o tato vyšetření – i když je také iniciovala Jana, ale o ta komparativní vyšetření, která jsme prováděli po té, co Jana objevila další anatomickou anomálii Lenčiných prsou, když se zúčastnila jejího vyšetřování jako členka komise, pamatuješ se?“</p>
<p>„Myslíš si snad, že si budu po dvanácti – vlastně po osmnácti létech pamatovat takové detaily?“ ohradil se dotčeně Gabriel.</p>
<p>„Jsou to důležité detaily, milý příteli,“ <emphasis>(Jošua tentokrát nepoužil oslovení ‚Gábi‘, o němž víme, že ho jeho zástupce pro technické záležitosti nesnáší, což signalizuje, že se jedná o věc zvláštní důležitosti),</emphasis> „aspoň tedy pro mě osobně.“</p>
<p>„Ach tak, pro tebe osobně,“ brumlá si ‚pod vousy‘ Gabriel. Pak nahlas dodal: „To chápu, když jsi při nich objevil svou pra-pra…pravnučku. A říkáš, že je nádherná?“</p>
<p>„To si piš, že je nádherná. Když jsem zjistil, kdo to je, tak jsem vyloženě omládl aspoň o tisíc let – jako že je mi přes dva! Je velikým štěstím, že jsme ji objevili tak mladou a krásnou. Po našich procedurách ještě dlouho taková zůstane.“</p>
<p>„Největším štěstím pro nás je, šéfe, že jsme narazili na tak vynikající spolupracovníky z řad pozemských přátel,“ poznamenává Gabriel, „vždyť taková Jana, Nikolka, Lucka a další – docent Mámil, třeba – pro záchranu naší přirozené reprodukce udělali tolik, že tato mise je nejúspěšnějším podnikem za poslední dva či tři tisíce let. Možná i víc…“</p>
<p>„Právě! Pro všechny tyto lidi, včetně těch, které jsi vyjmenoval, vezu ocenění, která jsem pro ně získal u Galaktické rady. I to je důvod, proč by bylo vhodné opět navštívit Zemi.“</p>
<p>„To je skvělé! Takže budeme i vyznamenávat… Ale, šéfe… Ještě jsi mi neprozradil, kdo je ta tvoje nádherná pra-pra…“</p>
<p>„Ty to nevíš, Gábi?“ podivil se Jošua.</p>
<p>„Jak bych mohl… A neříkej mi tak!“</p>
<p>„To je dobře! Já ti to zatím neřeknu. Nechej se překvapit,“ rozhodl Jošua.</p>
<p>Gabriel se zamračil. „Tak si to nechej pro sebe ty tajnůstkáři. Ale kdy vyrazíme – to bys mi říci měl, chceš-li, abych ti i nadále dělal technického ředitele!“</p>
<p>„Ale jistě. Vyrážíme za týden a na CPLEN bychom se měli objevit 20. července tamního času. Cestovat budeme v původní sestavě rozšířené o několik dalších specialistů. Potřebujeme mimo jiné historiky a techniky zabývající se historickými zařízeními. Erigyos je do toho sice blázen, ale přece jen amatér. My tam potřebujeme profesionály. Jelikož jsme na Zemi zanechali čtyřiadvacet lidí, můžeme si na jejich místa přibrat další. Seznam ti dám zítra v poledne, abys pro ně mohl přichystat potřebné vybavení.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 1</strong></p>
<p><emphasis>Sponzorem prvního pípnutí v časovém znamení je firma Sup & Hrdlička, s.r.o., sponzorem druhého pípnutí v časovém znamení je –</emphasis></p>
<p>„Ale protože jsme pro další pípnutí žádné sponzory nesehnali, časové znamení dnes vysílat nebudeme,“ prohlásila rezolutně Míša stisknuvši vypínač na dálkovém ovladači.</p>
<p>Televizní obrazovka pohasla.</p>
<p>„Počkej, počkej, sluníčko. Zapni to. Za okamžik budou zprávy a v upoutávce upozorňovali na reportáž z chrámového komplexu Chavín de Huantár. Moc by mě zajímalo…“</p>
<p>„Promiň, mami, nevěděla jsem,“ omluvila se Míša Lucce a televizní přijímač uvedla znovu do chodu – právě ve chvíli, kdy zaznělo poslední pípnutí časového znamení následované známou znělkou.</p>
<p>„Doufám, že ti nevadí, že nevíš, kdo sponzoruje zbyla pípnutí a znělku…“</p>
<p>Lucka místo odpovědi popadla polštářek s pohovky a mrštila jím po Míšence stojící u dveří. Ta však sebou smýkla pohotově stranou, takže jinak dobře mířený polštář zasáhl Nikolku právě vstupující do pokoje.</p>
<p>„No jo, vy dvě… jako malé děti! Míša je chvíli po pubertě, ale ty už bys mohla mít rozum,“ pokárala Lucku a hodila po ní polštářek zpátky.</p>
<p>Všechny tři se rozesmály.</p>
<p>Nikolka se posadila na pohovku vedle Lucky a Míšenka postavila na stolek tři šálky kávy, které mezitím nechala vyrobit jídelní automat.</p>
<p><emphasis>A nyní, vážení diváci, máme pro vás připravenu reportáž z lůna peruánských And, kterou jsme převzali od televize CNN.</emphasis></p>
<p>Na obrazovce se objevila pohledná reportérka a spustila. Vzápětí byl její hlas ztišen a ozval se monotónní simultánní překlad:</p>
<p><emphasis>Hlavní technik SSE dnes vydal tiskové prohlášení, ve kterém oznamuje světové veřejnosti, že počínaje dnem 1. července letošního roku, budou všechny exponáty vystavené pod chrámovým komplexem Chavín de Huantár v peruánských Andách uvedeny na dobu tří měsíců, tj. do 30. září, do plného provozu. Po celou dobu bude zajištěna průvodcovská služba s odborným technicko-historickým výkladem. Bližší podrobnosti včetně přihlášky pro zájemce jsou k dispozici na internetových stránkách SSE. Jedná se o akci,</emphasis> pokračuje reportérka po přečtení tiskového prohlášení, <emphasis>k jubilejnímu dvanáctému výročí otevření mimozemského muzea pod záštitou peruánské vlády. Jako jediná televizní společnost jsme získali oprávnění ukázat vám přípravy na tuto akci. Na závěr upozorňujeme, že muzeum je z těchto důvodů až do 1. července pro veřejnost uzavřeno.</emphasis></p>
<p>Následují záběry z jednotlivých podzemních sálů muzea, kde technici SSE připravují různé exponáty do stavu plné funkčnosti.</p>
<p>„Tu exkluzivní reportáž zřejmě zprostředkovala Sheila,“ míní Nikolka, „protože se Američané tentokrát zdrželi všech obvyklých invektiv – tedy zvlášť poté, kdy Myra umožnila Fidelu Castrovi pobyt na SSE s léčebným programem.“</p>
<p>„Vypadá to tak,“ souhlasí Lucka.</p>
<p>„Mami,“ ozvala se v té chvíli Míšenka, „co myslíte, budeme se moci té exkurse taky zúčastnit? Mě by to moc zajímalo.“</p>
<p>Jakmile Míša promluví o maminkách v množném čísle, signalizuje to, že oslovuje Nikolku i Lucku současně. Sestry se na sebe podívaly, ale pak Lucka rozhodla: „Předpokládám, že ano. Ale něco za něco, sluníčko. Vyjev nám, co máš v plánu dělat po maturitě. Už celý rok se tváříš jako tajemný hrad v Karpatech…“</p>
<p>„Já? Po maturitě? No… já a Pauli jsme se rozhodli, že se vypravíme na cestu kolem světa.“</p>
<p>„Cože?“ ozvaly se sestry unisono.</p>
<p>„No, víte, mami,“ pokračuje Míša, „oni mají v té Americe docela dobrý zvyk, že mezi ukončením střední školy a vstupem na universitu si udělají takový větší celoroční výlet. Říkají tomu ‚gap year‘ a mně se ten nápad moc líbí… Dokonce už máme připravený plán cesty.“</p>
<p>Není se co divit. Míša a Pauli si padli do oka už dávno, troje poslední prázdniny trávili spolu střídavě na SSE a na Moravě – minulý rok dokonce sami, protože Lenka jim ochotně půjčila svůj domek na Ostravsku.</p>
<p>„Ale, sluníčko…“</p>
<p>„Já vím, mami…“ přerušuje Míša Nikolčinu námitku, „… vyrážíme až v listopadu. Počátkem července se míním teleportovat na CPLEN. Strýček Hill mi slíbil zařídit bioenergetickou senzitivitu, takže na tu cestu už pojedu dobře vybavená. Nemusíte se o mne bát. Ale teď ještě před tím bych chtěla vidět to plně funkční muzeum…“</p>
<p>„Ale Pauli přece studuje na lyceu ve Francii, ne?“ podivuje se Lucka.</p>
<p>„To jistě, ale teta Sheila nám navrhla, abychom…“</p>
<p>„… ach, ano. Teta Sheila,“ zasmála se Nikolka, přistoupila ke komunikátoru a vyvolala internetové stránky SSE.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. června</emphasis></p>
<p>Nakonec všechno dostalo úplně jiný spád. Včera nám telefonovala <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> že všechny exponáty pod Chavínem jsou plně funkční – a to včetně teleportu, u kterého Agill udělal zdravotní revizi.</p>
<p>„Pro veřejnost začíná výstava až od 1. července, ale pro přátele otevíráme už zítra, takže máte-li zájem, můžete se hned teleportovat.“</p>
<p>Tak jsme se teleportovaly.</p>
<p>Stojím nahá v areálu muzea, tak jak jsem před chvílí opustila sprchu, a pozoruji další přicházející hosty – jak bývalé pacientky a řadu zdravotních sester, které se mnou pobývaly už od začátku na původní CPLE, tak i několik pozemských spolupracovníků ze SSE – Jenny, Tony, Steve, Ray, Magda, Sally, Nancy, kteří zůstali na SSE v azylu a nakonec si tam našli stálé a trvalé zaměstnání. Z nás původních šestatřiceti pacientek chybí jen Urszula. Je zajímavé, že se na nás stárnutí vůbec nepodepisuje. Uvědomila jsem si to před třemi roky, když jsem vyprovázela Míšenku do tanečních a všichni, kdo nás neznali, nás považovali za sestry. Dnes vidím některé kamarádky po mnoha létech a zjišťuji, že ony se rovněž vůbec nezměnily. Ani v obličeji ani na těle. Moje spolužačky už začínají ve dvaačtyřiceti šedivět, bez brýlí pomalu nepřečtou ani dětskou knížku, shánějí vyztužené podprsenky a elastické kalhotky, v koupelně plno zpevňovacích krémů, mastiček na křečové žíly, vrásky a já nevím, co všechno.</p>
<p>„Půjdeme se nabít?“ vytrhla mě z myšlenek <emphasis>Sličná akvabela</emphasis> (nevěděla jsem, která), právě přišedši z opačné strany. Je rovněž v Evině rouše a přívětivě se usmívá.</p>
<p>„Co? Jo… ano, samozřejmě…“</p>
<p>Rozhlédla jsem se. Náhle mi došlo, že jsme tu s Peruánkou samy.</p>
<p>„Kde jsou ostatní?“</p>
<p>„Sestra je odvedla nahoru. O čem přemýšlíš, žes mi ani neodpověděla na pozdrav a nevšimla sis, žes tu zůstala samojediná?“</p>
<p>Neodpověděla jsem, ale vyrazila jsem za ní jako automat. Vede mě po schodech nahoru. Dvacet metrů… to je jako do nějakého šestého či sedmého patra, uvědomuji si, vzpomínajíc na jednu ze spolužaček, která se poctivě prokouřila už k druhému infarktu. Ta by to nevydýchala… Ale i po výstupu na povrch jdeme dále do kopce, až na pěknou plošinu pod vrcholem hory.</p>
<p>„Sem se chodíme se sestrou nabíjet,“ sděluje mi <emphasis>akvabela</emphasis> po čtvrthodinové ostré chůzi.</p>
<p>Rozhlédla jsem se. Zjišťuji, že všichni tu už jsou. Dokonce i Lucka. Nevidím však Míšenku.</p>
<p>„Kde je Míšenka?“</p>
<p>„Děti si zabavila Myra,“ odpovídá moje průvodkyně, „ještě nejsou bioenergeticky senzitivní a tak vysoko v horách nemohou pobývat na přímém slunci.“</p>
<p>Uchopila jsem ji za ruku a stiskla. Okamžitě vznikl kalihapický efekt.</p>
<p>Teď už vím, že je to <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> se kterou jsem před léty nacvičovala bioenergetickou rovnováhu tak vehementně, že mě málem utopila v bazénu, ha, ha, ha.</p>
<p>Předáváme si navzájem informace včetně této vzpomínky. Nad krajinou se v té chvíli ozval její charakteristický zvonivý smích a všechny kamarádky na nás stočily pohled.</p>
<p>Ale to už se ujímá slova <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>: „Jak vidím, jsme tu všichni, tak dovolte, abych vás co nejsrdečněji přivítala a seznámila vás s oficiální částí programu. Dnešek až do večera je určen aklimatizaci. V devatenáct hodin začínáme slavnostní večeří, po níž promluví ministryně kultury Republiky Peru, Esperanza Gonzálesová, která přislíbila záštitu nad celou akcí. Od zítřka začíná podrobná prohlídka jednotlivých exponátů. Rozdělíme se na skupinky po šesti až sedmi a každé dopoledne věnujeme prohlídce jednoho sálu. Odpoledne pak volná zábava.</p>
<p>„Slavnostní večeře s ministryní? Ale vždyť tu nemáme nic na sebe, když se musíme teleportovat nahé,“ protestuje Lucka.</p>
<p>Tentokrát se rozesmála <emphasis>Mořská Pěna:</emphasis> „A i kdyby… Paní Esperanza jeden čas pobývala na CPLEN jako členka diplomatického sboru, takže by se klidně smířila s tím, že bude i ona sama nahá. Ale protože se to při večeři nehodí, tak jsme pro každou z vás připravili společenské šaty. Tady Halina už na modelech pracuje přes týden a Erigyos naprogramoval podle jejích propozic výrobní automat.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>19. června, dopoledne</emphasis></p>
<p>Naše skupina – tedy já, Lucka, Jenny, Tony, Rodica, Nancy, Steve a Ray, jsme celé dopoledne pod vedením Erigyovým byli zasvěcováni do vlastního technického zázemí. Ústřední sál je vybaven rozdílovou elektrárnou, základními moduly výrobního automatu, jako je vlastní recyklátor odpadu a rozvody do ostatních sálů podzemního komplexu. Základní moduly teleportu a barostatu.</p>
<p>„Ačkoliv se jedná o staré exponáty,“ zahájil výklad Erigyos, „jsou plně kompatibilní s naší současnou technikou. Sami jste se o tom mohli přesvědčit v případě teleportu a dokonce i zdejší komunikátor je schopen práce pod řízením našich telekomunikačních družic. Jediné, co nelze, je přidělení administrátorských pravomocí pro tato zařízení. Buď musí pracovat v autonomním režimu – například výrobní automat nebo elektrárna, nebo musí být řízeny z CPLEN či SSE – například teleport nebo barostat.“</p>
<p>Prohlížíme si sestavení funkčních 3000 let starých zařízení. Komunikátor se příliš neliší od toho, který máme doma – tedy až na velikost. I u mimozemšťanů je miniaturizace na postupu, takže tento komunikátor je asi o třetinu větší, aspoň co se objemu týče.</p>
<p>„Rovněž jsme nechali výrobní automat vyprodukovat poslední předměty zpátky, kam až ‚sahá‘ jeho paměť – a získali jsme celou řadu naprosto funkčních exponátů.“</p>
<p>Při jediné volné stěně místnosti je vybudována vitrína, ve které jsou tyto předměty vystaveny; na prvním místě tedy odběrová podprsenka, kterou automat vyrobil hned při svém uvedení do provozu <emphasis>sličnými akvabelami</emphasis> před dvanácti roky.</p>
<p>„Všechny tyto exponáty jsou plně funkční a prošly jak technickou tak i zdravotní revizí, pokud je k jejich použití nutná.“</p>
<p>„K čemu vlastně sloužila zdejší základna,“ zeptala jsem se Erigya prohlédnuvši si pozorně většinu vystavených předmětů.</p>
<p>„Podle zatím dostupných informací – dosud se nám nepodařilo najít část paměťových krystalů – můžeme prohlásit, že zdejší základna plnila převážně tutéž úlohu, jako plnila původní CPLE a následně CPLEN. Je jen škoda, že zmizely krystaly s výsledky výzkumů – a možná, že i nějaké další. Nevíme tedy, jak úspěšná tato mise byla a kam zmizeli její členové,“ posteskl si Erigyos, „dokonce ani nevíme, kdo přesně to byl, protože jmenný seznam se nenašel a ani na jednom dosud nalezených krystalů není kupodivu identifikace zapisovatele. Docela jsem ochoten zastávat názor, že toto byl přímo úmysl členů zdejší expedice, a že jedinou naší nadějí v tomto směru je případná chyba, zapomnětlivost nebo nedbalost některého z výzkumných pracovníků.“</p>
<p>„Mohla bych si vyzkoušet funkci některého z exponátů,“ zeptala se Jenny, „například té odběrové podprsenky – má takový zvláštní tvar…“</p>
<p>V místnosti je teplo – jako v celém podzemním komplexu. Já mám na sobě jen lehké letní šaty, Jenny vyrazila na exkurzi v apartních bikinkách. Teď si bleskurychle svlékla jejich horní díl a navlékla si exponát, který jí Erigyos ochotně podal z nejhořejší přihrádky vitríny.</p>
<p>„Tady se posaď k odběrnímu stolečku…“</p>
<p>Jenny, která vedle svých dispečerských a popřípadě pečovatelských povinností (to když se na SSE ocitne nějaký zajatec) je stálou dárkyní mléka a s odběrovou podprsenkou pracuje denně, se ke stolečku bez okolků posadila. Erigyos nasadil hadičky k vývodům nad bradavkami, svedl je do vzorkovnice a zapnul vibrátor.</p>
<p>„Hmm, docela mě tlačí do žeber,“ stěžuje si, „nešlo by ty vibrace trochu zmírnit a povolit vzadu tu sponu?“</p>
<p>Erigyos se jal s podprsenkou manipulovat podle Jenniných požadavků, ale výsledek byl tristní. Mléko si našlo cestu pod košíčky podprsenky a místo do vzorkovnice stéká po Jenniných prsech na stoleček.</p>
<p>Erigyos se pokusil sponu přece jen znovu přitáhnout, ale mléko dál teče, kudy nemá.</p>
<p>„Zkusíme to tedy takhle,“ a uvedl do provozu vývěvu spojenou s podprsenkou.</p>
<p>Teď se košíčky přisály na Jennina prsa, ale uvolnily se hadičky, takže mléko stříká z jejích bradavek volně do prostoru. Přišlo nám to docela k smíchu a možná by to byl i zdroj další zábavy, kdyby v té chvíli Jenny nevykřikla bolestí.</p>
<p>Erigyos bleskurychle vypnul vývěvu i vibrátor a opatrně podprsenku sejmul. S hrůzou zjišťujeme, že se na jejích prsou objevily dosti velké podlitiny. Připomněla jsem si své vyšetření u asistenta Rummlera a přeběhl mi mráz po zádech. Tehdy mě ‚zřídil‘ obdobně.</p>
<p>Jenny se svěřila do péče doktora Agilla a naše skupina ukončila prohlídku exponátů. Za chvíli stejně bude oběd…</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>19. června</emphasis></p>
<p>„Tak tady to je bývalá vyšetřovna,“ spustil Hill, sotva naše skupinka, tedy, já, Xiaolan, Irena, Magda, Sofie, ‚moje‘ Agnes a ‚Nikolčina‘ Conchita, vstoupila jednoho do rozlehlých sálů v podzemí chavínského chrámového komplexu.</p>
<p>Na rozdíl od vyšetřoven mimozemských klinik působí tato rozlehlá místnost ponurým dojmem. Místo obvyklého rovnoměrného jasného neoslňujícího osvětlení plápolají zde pochodně rozmístěné nerovnoměrně podél stěn. Teprve při přiblížení zjišťujeme, že ve skutečnosti se jedná o simulaci zajištěnou elektrickým osvětlením. Světelné body vytvářejí po stěnách dlouhé strašidelné stíny. Občas některá z pochodní prskne pohasne a hned se zase rozzáří a všechny simulují mihotání, jako by reagovaly na závany vzduchu.</p>
<p>Podlaha je nerovná, kamenná, ve všech prohlubních vybavená kovovými mřížkami. Došlo mi, že se jedná o odtokové kanálky. Podél jedné stěny jsou do stropu i podlahy nainstalovány železné kruhy se řetězy zakončenými kovovými náramky a mezi nimi sprchové růžice. Podél další stěny stojí šest úzkých lůžek s kovovými čely, rovněž opatřenými po stranách kruhy se řetězy a náramky. Takto je vybavena i část stropu a podlahy blíže středu sálu. Kolem ostatních stěn jsou rozmístěny podivné přístroje.</p>
<p>„Podle rozsáhlých záznamů, které jsme objevili v paměťových krystalech, které pečlivě zrekonstruoval a uspořádal Erigyos s pomocí Ariany a Lenky, a podle všech dostupných pozůstatků o sestavě zdejšího zařízení lze soudit,“ spustil Hill, když jsme se po místnosti trochu rozhlédly, „že vyšetřovna sloužila k podobným účelům, jako celé kliniky CPLE a CPLEN. Tehdejším pacientkám však nebyl poskytován žádný komfort, na rozdíl od toho, jaký jsme zařídili my vám. Začněme základním vybavením. Vyšetřovací stůl patří sice k vrcholným výrobkům tehdejší techniky, ale není to ten nejdokonalejší model. Všimněte si, že je navržen především s ohledem na práci lékaře. Pohodlí pacientky jde tak trochu stranou.“</p>
<p>Prohlížíme podivné zařízení, které Hill označil za vyšetřovací stůl, a hlavou se nám honí spousta otázek. Před našima očima stojí podivná, zřejmě ocelová konstrukce, která se nějakému stolu ani zdaleka nepodobá. Spíš je to rám ze silného plechu a tyčí, stojící na jediné noze zapuštěné do země. Nedovedu si představit, jakým způsobem by mohla tato konstrukce sloužit k vyšetřování pacientek.</p>
<p>„Celé zařízení se obsluhuje rovněž sérií pedálů, jako stoly, které důvěrně znáte,“ spustil Hill po krátké pauze, „dokonce umožňuje i obraty podle podélné horizontální osy, což naše stoly neumožňují. Vedle toho je v hlavách stolu k dispozici klávesnice sloužící k nastavení parametrů a dalších funkcí, které jsou u našich stolů rovněž k dispozici, ale ovládají se přes počítač. Všimněte si také zrcadla na stropě nad stolem. Je určeno k tomu, aby se mohla vyšetřovaná dívka na sebe po většinu doby dívat, kdežto my vás vybavujeme tmavými brýlemi. Ale to je docela normální, protože zde je uplatněna i jiná metoda osvětlení pacientky.</p>
<p>Odhaduji, že dívky upoutané k tomuto zařízení musely být zle vystresované. Podle dostupných záznamů a dalšího vybavení, které tady vidíte, zřejmě ani neměly potuchy, co se tu s nimi provádí, přestože ve skutečnosti se s nimi nedělo nic, co by jim mohlo ublížit.“</p>
<p>„Jak ten … stůl?… vlastně funguje?“ položila otázku Xiaolan.</p>
<p>„Chce si to některá z vás vyzkoušet?“ odpověděl otázkou Hill. „Zařízení je plně funkční, Erigyos je seřídil a zdravotní revizi jsme také udělali. Navrhuji, abychom si celý postup zinscenovali.“</p>
<p>Automaticky jsem se přihlásila. Hill fungoval celé dva roky jako můj osobní lékař a vzhledem k tomu, že tady zůstal i po Jošuově odchodu, navštěvuji ho pravidelně dvakrát ročně, aby mi udělal důkladnou preventivní prohlídku. Od doby, co ho znám, jsem nikdy u jiného doktora ani nebyla – tedy kromě těch dvou prohlídek, které mi provedl Vašík Mámil v rámci komparativních vyšetření. Plně mu důvěřuji a proto se ani nepodivil, když jsem se rozhodla stát se pro dnešek jeho figurantkou.</p>
<p>„Dobře, Jano. Začneme od začátku a pokusíme se zinscenovat celý průběh procedur tak, jak zřejmě vypadaly, vezmeme-li v úvahu způsob vybavení této místnosti a záznamy, které se nám uchovaly. Chce se této inscenace ještě některá z vás zúčastnit?“</p>
<p>Přihlásily se Magda a Sofie.</p>
<p>„Dobře. Pozveme si sem dva techniky jako pomocníky a budeme simulovat dění zde před nějakými třemi tisíci roky.“</p>
<p>Vstoupili dva technici ve skafandrech, ‚zmocnili‘ se mne a jali se ze mne svlékat oblečení. Moc toho na sobě nemám – v místnosti je teplo a konec konců, i kdyby ne, jsem bioenergeticky senzitivní. Technici ze mne ‚obřadně‘ svlékli šaty a podprsenku. Pak mě uchopili za ruce a za nohy, položili mě na jedno z lůžek, ruce mi zacvakli do náramků na konci řetězů, pak mi zuli střevíčky, stáhli kalhotky a upoutali mi do náramků i nohy. Vzápětí se totéž ‚příkoří‘ děje i Magdě a Sofii. Teď ležíme každá na jednom lůžku, úplně nahé a roztažené.</p>
<p>„Podle zachovaných pracovních postupů si zdejší mimozemská mise hrála na bohy,“ začíná Hill výklad postupu simulace. „Proto byly všechny procedury prováděny podle zvláštního rituálu. ‚Bohům‘ nesmí žádný ‚smrtelník‘ pohlédnout do obličeje, proto ty skafandry a hlavně masky na obličeji. Doufám, že mi prominete, že já žádnou masku ani skafandr nemám. Špatně by se nám komunikovalo. Tedy – ‚bozi‘ – ať už lékaři či jejich pomocníci – se svými pacientkami nekomunikovali. Jenom s nimi ‚cosi‘ prováděli a sami spolu komunikovali o nich a o své práci. Jak to probíhalo uvidíte právě teď.</p>
<p>Řekněme, že členové mise unesli tři dívky, které nikdo nebránil, protože obyvatelstvo bylo udržováno v posvátné hrůze různými ‚zázraky‘ – jinak tedy úkazy vyvolanými běžnými technickými prostředky. Unesené dívky přivedli sem do podzemí, zbavili je veškerého oděvu i ozdob a upoutali je na tato lůžka. Pak si jednu vybrali…“</p>
<p>Technici přistoupili k mému lůžku, odpoutali mě zavedli mě pod jednu ze sprchových růžic. Tam mě připoutali za ruce i nohy ke kruhům ve stropě a podlaze, důkladně mě celou vysprchovali teplou i studenou vodou, osušili mě proudem horkého vzduchu, odpoutali mě a přivedli k vyšetřovacímu stolu. Uchopili mě za ruce i za nohy a ‚vsadili‘ mě (jinak se tento úkon snad ani nazvat nedá) do podivného rámu.</p>
<p>Široký plechový pás slouží k podepření páteře a končí kousek nad mou kostrčí. Zadeček mám volně ve vzduchu. Na druhé straně mi plechový pás podepírá hlavu. Rám mi přidržuje tělo ze stran dvěma tenkými tyčemi. Ke čtyřem silným tyčím mám připoutané ruce a nohy. Tyto tyče však nekopírují tvar končetin jako ramena polohovacího zařízení běžného vyšetřovacího stolu, ale jsou prohnuté tak, že lokty a paže mi jakoby visí ve vzduchu. Podobně lýtka a stehna. V polohovacích úchytech mám pevně zakotveny jen paty a zápěstí, takže kromě několika opěrných bodů je celé mé tělo volně přístupné zkoumání ze všech stran. Hill má pravdu, že to není takový komfort jako na vyšetřovacím stole, který je k dispozici v každé vyšetřovně CPLEN, ale přiznávám se, že to není nepříjemné. Spíše vzrušující. Když se však pokouším vžít do pocitu dívek, které sem byly tenkrát unášeny, nevědouce, co se tu s nimi bude dít, musely být ‚posvátnou hrůzou‘ zcela ochromeny. Jak ta, která byla právě podrobována vyšetření, tak i ty, které se na počínání ‚bohů‘ dívaly připoutány na lůžcích.</p>
<p>„Jak je vám jistě známo,“ spustil znovu Hill. „ke krutým náboženským rituálům tehdejší společnosti patřil i obřad vyřezávání živých, bijících srdcí z těl obětí, většinou mladých lidí, chlapců i dívek. I toho tehdejší ‚bozi‘ dokázali – nevím, zda využít, či zneužít, ale sledujte, co následovalo bezprostředně po upoutání dívky ke stolu.“</p>
<p>Jeden z techniků stiskl několik tlačítek na klávesnici v hlavách stolu a celým sálem se rozezněly ozvy mého srdce. Došlo mi, že toto muselo na všechny unesené dívky zapůsobit ohromujícím dojmem, zvlášť tedy, když nás Hill upozornil na krutý náboženský obřad. V zrcadle nad sebou vidím, že mi jeden technik nasazuje na hlavu podivnou dírkovanou přilbu. Jedná se o tak lehký dotek, že jeho pohyby sotva cítím.</p>
<p>„Tato přilba je součást elektroencefaloinduktoru,“ informuje nás Hill. „Na rozdíl od EEG, tzv. elektroencefalografu, který snímá mozkové elektrické impulsy, tento přístroj je vyrábí. S jeho účinky už jste se mohly jednou seznámit – to když jsme uspávali osazenstvo letadel evakuujících chanabádskou základnu. Tenkrát jsme proti letadlům vyslali silnou dávku dormizačního záření, tedy mozkových vln vyvolávajících spánek. Přes tuto přilbu můžeme velice jemně ovlivňovat chování vyšetřované pacientky. Příklad: Potřebuji, aby Jana mírně otočila hlavu doleva…“</p>
<p>Technik za mou hlavou cosi provedl, ani jsem nepostřehla co – zřejmě stiskl cosi na klávesnici – a moje hlava se poslušně otočila požadovaným směrem, aniž bych si uvědomila, že jsem to chtěla udělat.</p>
<p>„Je samozřejmé, že pomocí tohoto přístroje se vyšetřovaná dívka stala v rukou ‚bohů‘ pouhou hračkou, protože vhodnou kombinací impulsů ji lze donutit prakticky k čemukoliv včetně odblokování všech myslitelných zábran. Jen jednu ukázku – Jano, promiň…“</p>
<p>Aniž jsem tomu mohla zabránit, uvolnil se mi samovolně svěrač a moč ze mne spontánně vystříkla do vzorkovnice, která se mi jako kouzlem objevila mezi nohama. Vzhledem k tomu, že jsme během pobytu hlavně na původní CPLE často odevzdávaly vzorky moči kolektivně, tedy před sebou navzájem, nepřišlo mi to až tak perverzní, ale nevím, nevím, jak na tento úkon mohly oběti ‚bohů‘ reagovat tenkrát.</p>
<p>„Nyní následuje klasické prohmatání jednotlivých tělesných partií vyšetřované dívky,“ pokračuje Hill ve výkladu, a přistoupiv ke mně, jal se mi postupně prohmatávat paže, lýtka, stehna, prsa a břicho.</p>
<p>„Všimněte si, že ač to vypadá, jako by ruce a nohy vyšetřované dívky visely volně ve vzduchu, skutečnost je úplně jiná, protože systém opěrných bodů je vybrán tak, aby byly všechny svalové partie dokonale uvolněny. Zvlášť výhodné je to právě při vyšetřování velkých kloubů – kyčelních, kolenních loketních i ramenních. Rovněž tak i prsou a podpažních uzlin – všimněte si ideální polohy a dokonalé přístupnosti.“</p>
<p>Pokynul Xiaolan, která ke mně přistoupila z druhé strany a kopíruje vyšetřovací hmaty podle Hillových.</p>
<p>„To je opravdu velice sofistikované poloha,“ pochvaluje si, „mohla bych si ten stůl také vyzkoušet?“</p>
<p>„Ale jistě,“ přisvědčil Hill a pokynul oběma technikům.</p>
<p>Ti mě uvolňují z rámu, zatímco Xiaolan se sama svléká.</p>
<p>Technici kamarádku osprchovali a ‚vsadili‘ do rámu místo mne. Končetiny jí upoutali do náramků, na hlavu jí nasadili přilbu EEI a uvedli do chodu rezonanční přístroj zesilující zvuk jejích srdečních ozvů.</p>
<p>„Docela zajímavý pocit,“ dělí se s námi Xiaolan o své dojmy. „Jen nechápu… mohl bys mi provést něco podobného jako Janě? Chtěla bych si udělat představu, jak ten EEI vlastně působí…“</p>
<p>Než stačila doříci, jeden z techniků jí umístil mezi nohy vzorkovnici a donutil její mozek, aby uvolnil svěrač.</p>
<p>„Hmm, to je taky docela zajímavé… Jako bych tomu chtěla sama, ačkoliv si neuvědomuji, že bych… nevím, jak to popsat. Ale je to docela příjemně vzrušující,“ snaží se popsat Číňanka nový dojem. „Můžeš předvést ještě něco dalšího?“</p>
<p>Hill odebral vzorkovnici a nahradil ji jinou. Pak stiskl opět několik tlačítek a zeptal se: „Co třeba tohle?“</p>
<p>Ale Xiaolan není schopna odpovědi, protože se její tělo zmítá v mohutných vlnách orgasmu a do vzorkovnice proudem stékají kvanta jejího poševního sekretu.</p>
<p>„Je ovšem zajímavé,“ poznamenává Hill, když se Xiaolan uklidnila, „že my jsme tuto schopnost ztratili a nedokázali jsme ji vyvolat ani s pomocí EEI. Teprve s vaší pomocí se nám podařilo tuto fyziologickou funkci opět obnovit.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>19. června, večer</emphasis></p>
<p>Za poslední dva dny jsem nabita obrovským množstvím zážitků. Včera setkání s přáteli, slavnostní večeře, návštěva ministryně kultury; dnes exkurse v technickém zázemí 3000 let staré mimozemské základny. Už odpoledne jsme si navzájem sdělovaly své dojmy s Janou, Xiaolan, Sofií a dalšími. A před chvílí skončila večerní beseda s Hillem, Erigyem a Arianou. Otázek byla spousta…</p>
<p><strong>Lucka:</strong> „Nezdá se vám, že ta hra na ‚bohy‘ byla tak trochu ubohá a nedůstojná mise vyspělé mimozemské civilizace?“</p>
<p><strong>Hill:</strong> „Ono to tak na první pohled vypadá. Ovšem před 3000 roky to asi jinak nešlo. Možná, že ještě před dvěma, třemi sty roky by bylo nutno takovou strategii přijmout. Aby mohli naši předchůdci s vašimi předky jednat tak, jako jsme se zachovali my, museli by se nejprve zbavit náboženských předsudků. Vždyť jen si vzpomeňte, jakou práci jsme měli například s Urszulou – a nakonec, jak vidíte, ani nepřijala naše pozvání na toto setkání.“</p>
<p><strong>Xiaolan:</strong> „Proč byly těm rozsáhlým vyšetřením podrobovány jen dívky?“</p>
<p><strong>Hill:</strong> „Chlapci byli využíváni rovněž, dokonce v téže vyšetřovně. Ale s děvčaty je spojeno více práce, protože produkují více potřebného materiálu. Zatímco od chlapců se odebíraly pouze sliny, moč a semenná tekutina – postupovalo se obdobně, tedy únos, zbavení oděvu, odběr slin a moči, vyšetření, odběr semene, u dívek samozřejmě nastupuje odběr poševního sekretu, menstruační krve, vajíček a mléka. To je složitější…“</p>
<p><strong>Rodica:</strong> „Měli za to ti – vlastně zneužití – lidé nějaké kompenzace? Pochopte, že…“</p>
<p><strong>Erigyos:</strong> „Měli. Souvisely s jedním náboženským obětním rituálem – vyřezáváním živých tlukoucích srdcí z těla. Ti, kteří byli uneseni a tak určeni pro vytěžování biologických materiálů, byli nedotknutelní. Chráněni před tímto rituálem a stavěni výše ve společenském žebříčku. Důvod je zřejmý. Tito lidé byli unášeni a vytěžováni opakovaně, hlídáni ‚bohy‘ před jakoukoliv újmou – ono například vysledovat, kdy dojde u dívky k ovulaci, aby bylo možno získat zralé vajíčko z dělohy, a potom k menstruaci, aby bylo možno získat i tento materiál, nebylo tak jednoduché, jako s vámi, které jste byly pod naší stálou kontrolou. Nejvyšším poctám se pochopitelně těšily dárkyně mléka, které ovšem opakovaně trávily dlouhé týdny i měsíce v podzemních prostorách základny.“</p>
<p><strong>Já:</strong> „Ale ta stará technika… Neselhávala také? Když jsem viděla, jak dopadla Jenny zkoušející si odběrovou podprsenku, tak…“</p>
<p><strong>Ariana</strong> <emphasis>držíc v ruce ‚předmět doličný‘</emphasis>: „Ach jo! Svěřte technikovi lékařský zákrok! Tato podprsenka starého typu je vyrobena na míru dívce, která disponovala naprosto odlišnou ‚architekturou‘ hrudníku a prsou. V momentě, kdy si Jenny začala stěžovat – jak jsem se aspoň dozvěděla – že jí tlačí do žeber, už to mělo být Erigyovi nápadné a s experimentem měl skončit. Tato podprsenka je totiž vybavena výztuhami pro mírně povislá prsa, jejichž tvar se nevyskytuje u žádné z vás – pokud si pamatuji. Dnes už by se to nestalo, protože máme opravdu novější materiály i technologie, takže nové typy odběrových podprsenek jsou univerzální a snadno se přizpůsobují jakémukoliv tvaru hrudníku i prsou a výztuh není třeba.“</p>
<p>„Tak promiň,“ omlouvá se Erigyos Jenny, „to jsem opravdu nechtěl a nevěděl…“</p>
<p>Jenny ho místo odpovědi políbila, což je mezi mimozemšťany bráno jako signál odpuštění.</p>
<p><strong>Jana:</strong> „Tedy, abych pravdu řekla, ty staré vyšetřovací a ‚donucovací‘ metody mi taky připadají poněkud neetické – někdy až drastické. Cožpak o to, když jsi to předváděl na mně a na Xiaolan, tak to bylo příjemné a vzrušující. Kdybych se však měla vžít do pocitů někoho, kdo nemá představu, oč se jedná – a navíc ještě je v zajetí náboženských předsudků – asi bych umřela hrůzou. Ten efekt s hlasitými ozvy tlukoucího srdce přece musely ty vyšetřované osoby vnímat jako vyložený psychický teror – i když pochopitelně ten pojem neznaly.“</p>
<p><strong>Hill:</strong> „Jak už kdysi vysvětlovala Ariana Lucce, vyšetřování pomocí přístrojů se dnes vyhýbáme. Užívá se většinou jen ve veterinárním lékařství. To, co jste mohly zažít dnes ve vyšetřovně, bylo neetické už tehdy, jenže s lidmi pod vlivem zažitých náboženských předsudků se spolupracuje velice obtížně. Nechci naše předchůdce omlouvat, možná, že se i pokoušeli o jiné způsoby přiblížení tehdejšímu obyvatelstvu, ale zatím nejsme schopni rozkrýt celý příběh. Podle pořadových čísel záznamů na paměťových krystalech víme, že spousta krystalů chybí a zatím se nám je nepodařilo najít. Nevíme, zda byly zničeny – ať už záměrně či nešťastnou náhodou, nebo zda byly z nějakých, nám dosud neznámých důvodů ukryty na jiném místě. Vypátrat to je jeden z prvořadých úkolů a naše archeoložky na jeho řešení usilovně pracují.“</p>
<p>Deníčku, deníčku, zaznamenávám do Tebe aspoň ty nejzajímavější otázky a odpovědi, které na besedě padly, ale co všechno se ještě o dávném působení mimozemšťanů na Zemi dozvíme, najdou-li <emphasis>sličné akvabely</emphasis> další krystaly…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 2</strong></p>
<p>Zelená mlha opět zaplnila jeskyni, ale od dvojice výzkumníků si kupodivu zachovává odstup. Bezděčně se chytili za ruce.</p>
<p>„Andy, cítíš to také?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„To chvění…“ vydechla Gwen a přitiskla se ke svému společníkovi.</p>
<p>„Taky. A myslím, že to začalo krátce po té, když jsme se pokusili otočit tím kruhem. Měli bychom se raději vrátit a seznámit s naším objevem ostatní. Mimochodem – došla mi baterka ve svítilně…“</p>
<p>„Mně taky! A rychle…“</p>
<p>Obě svítilny zhasly téměř současně a kupodivu – naráz! Ne, že by jejich svit postupně slábl. Světlo zmizelo v jednom okamžiku.</p>
<p>„Tak, a teď jsme odkázáni jen na tu fosforeskující zelenou mlhu,“ poznamenal Andy temným hlasem, „pojď, dokud si pamatujeme směr zpáteční cesty!“</p>
<p>…</p>
<p>V hloubi amazonského pralesa na brazilsko-venezuelské hranici se koná nástup jednotky US Army vyslané sem z popudu CIA.</p>
<p>„Kdo chybí?“</p>
<p>„Poručík Andrew Watson a seržantka Gwendoline Spearesová, pane kapitáne,“ hlásí dozorčí.</p>
<p>„Zase ti dva! Kdo a kdy jste je viděli naposledy?“</p>
<p>„Krátce před polednem, než se naše cesty rozdělily.Naše skupina měla za úkol prozkoumat západní jeskyni, oni dva východní. Gwen je specialistka na chemii a rozhodla se stůj co stůj odebrat vzorky té podivné mlhy. Jenže nevím, jak to chce udělat, když se ta mlha chová jako živá a neustále před námi ustupuje, aniž bychom měli možnost se jí dotknout… A Andy – však víte… Je do ní blázen navzdory všem řádům, předpisům a nařízením. Měli jsme se jich zbavit hned, jak spolu začali koketovat. Teď už je pozdě.“</p>
<p>„Dobře, děkuji, pane podporučíku za obsáhlý výklad. Za porušování předpisů je potrestám při nejbližší příležitosti, ale teď nám nezbývá, než za nimi někoho poslat, aby je našel. Vezměte si čtyři lidi a zkuste jít po jejich stopách – doufám, že neporušili i nařízení dělat značky. To už by byl vrchol.“</p>
<p>„Rozkaz, pane kapitáne!“</p>
<p>„A vy,“ obrátil se kapitán k šéfovi spojařů, „se neprodleně spojíte s plukovníkem O’Connorem a požádáte ho o nového chemického specialistu. Chlapa, rozumíte? Gwen poputuje domů při nejbližším příletu helikoptéry. Morálku si tady rozvracet nenechám. Kam nemůže zajít ďábel, tam si ženskou dosadí! Tady vidíte názorný příklad!“</p>
<p>…</p>
<p>„Pane kapitáne… Vysílačka je mrtvá!“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>1. července</emphasis></p>
<p>Nahá Míša vyšla z koupelny s rozzářeným úsměvem na rtech a uvelebila své nádherné tělo majestátně na teleportační lůžko. „Tak se tu mějte hezky, mami. Nebojte, budu o sobě dávat vědět…“</p>
<p>Poslední polibky, Lucka stiskla odesílací tlačítko a Míšenka se nám rozplynula před očima.</p>
<p>„Stejně nevím, po kom to dítě vlastně je…“ posteskla jsem si, když nám kontrolka oznámila, že se naše sluníčko zhmotnilo v teleportačním sále CPLEN uprostřed Antarktidy, „včera jsem jí líčila, co všechno jí čeká, než dosáhne bioenergetické senzitivity. Ona se jen zasmála a prohlásila, že se na to těší!“</p>
<p>„Po kom by asi tak mohla být,“ opáčila Lucka udiveně, „maturitu má se samými jedničkami, a to si udělala i jeden předmět navíc. Za ty čtyři roky na gymnasiu si stihla udělat čtyři státnice z cizích jazyků – to všechno aniž by se nějak zvlášť učila. Místo toho trávila se mnou spoustu času na observatoři. Po kompak se asi povedla? Navíc je přebornicí brněnských středních škol v plavání na 400 m polohově a k osmnáctým narozeninám si nadělila diplom cvičitelky aerobiku. Pohybové aktivity je zase tvoje parketa, i když nepopírám Lenčiny zásluhy o rozvoj jejího talentu, a ty nádherné blonďaté vlasy taky nezapřeš, takže co bys ještě chtěla vyzkoumat?“</p>
<p>„Mě udivuje ten její vztah k doktorům – Malina jí řekne, ať si odloží, ona to automaticky bere tak, že se má svléknout úplně do naha a kdybych ji nezarazila, tak by si stáhla i kalhotky. Pak jen tupě zírám, s jakou rozkoší se nechává prohlížet, jak slastně se tváří, když jí prohmatává bříško a v posledních létech i prsa… Já když potřebuji jít k doktorovi, mám z toho vždycky mindrák, raději si udělám čas a teleportuji se k Janě, která mi udělá prohlídku v rámci erotických hrátek, kdežto Míša – jako by v sobě měla ještě něco z Jany nebo Lenky …“</p>
<p>„Prosím tě,“ ptá se zaraženě Lucka, „ a proč ji vůbec vodíš k Malinovi, když jí dělá každý rok o prázdninách důkladnou prohlídku Agill? Já vím, že dědek slintá blahem, když se mu tam svlékne taková kočka jen do kalhotek…“</p>
<p>„Ale, srdíčko, máš to nějaké popletené – ten ‚dědek‘ Malina, ke kterému jsme chodily my jako děti, je už dávno v důchodu. Teď tam ordinuje jeho syn…“</p>
<p>„Cože?! Ten sígr, který tě přepadl a málem i znásilnil, když jsi šla tenkrát z diskotéky?“ děsí se Lucka, „Kdybych se byla jen o chvíli opozdila, tak…“</p>
<p>„Ale kdepak!! Ten sedí, jak už mu to kdysi prorokovala stará paní ředitelka Pilná, že roste pro kriminál. Mluvím o jeho bratranci…“</p>
<p>„Aha, já už vím. Ten je fajn… Ale stejně si myslím, že Míšenka už je dost velká na to, abys ji vodila po doktorech za ručičku – nehledě k tomu, že prohlídky u Agilla zaručují…“</p>
<p>„Lucinko, prosím tě, život není jen hvězdárna! Míša potřebovala dvakrát ročně vysvědčení od pediatra o zdravotní způsobilosti do plavání a do aerobiku. A teď si představ, jak by se v těch oddílech na to koukali, až by přinesla lejstro od mimozemšťanů! A k Malinovi jsem s ní donedávna musela chodit jako zákonný zástupce, protože nebyla plnoletá. Od března už si to může samozřejmě opatřovat sama – třeba u Jany nebo u kohokoliv, kdo se jí zlíbí.“</p>
<p>„Aha… Ale, milá sestřičko – ty máš mindráky z doktorů – a proto projektuješ už osmé zdravotnické zařízení, ha, ha, ha!“</p>
<p>„Jen se směj, ty potvůrko! Mohu snad za to, že Myra byla nadšena projektem Janiny kliniky a požádala mě, abych pokračovala v projektech i pro mimozemské kliniky v Africe a Latinské Americe? To je nabídka, která se neodmítá, uznej…“</p>
<p>„Víš co, srdíčko,“ zakončuje Lucka smířlivě naši prudší výměnu názorů, „buď ráda, že Míša nezdědila mindráky z doktorů ani ode mne ani od tebe. Aspoň bude mít snazší život a doktoři s ní pohodlnější práci. No řekni – není to tak lepší?“</p>
<p>„Ach, ano. S ohledem na to, co ji čeká v nejbližších dnech a týdnech je to pro ni opravdu lepší. Jak ji znám, tak první, co udělá po příchodu na CPLEN, že odhodí šaty a bude se oblékat jen do jídelny. V tomhle směru ji Lenka vyškolila znamenitě,“ poznamenávám na Lucčinu spíše řečnickou otázku.</p>
<p>„Ale na rozdíl od Lenky nebo Jany nemá žádné exhibicionistické sklony,“ oponuje Lucka. „Vzpomeň si, jak loni rezolutně odmítla účast v soutěži Miss Aerobik, i když si myslím, že by byla horkou favoritkou. Bez šatů se pohybuje zásadně jen doma, na mimozemských stanicích a v místech, kde je to obvyklé – ne proto, že by se chtěla předvádět, ale protože je to příjemné, pohodlné a člověk si tak nejlépe odpočine.“</p>
<p>Při těch slovech si stáhla tričko i kalhotky a lehla si uvolněně na pohovku. Následuji jejího příkladu dobře vědouc, že jen u pouhého ležení nezůstane…</p><empty-line /><p>„Spouštím vitalizační proces,“ ozvalo se strojovým hlasem z potemnělého sálu hluboko pode dnem jeskyně. Vnitřní program starodávného mechanismu se rozběhl, skrytý pohon začal odklápět víko sarkofágu. Po chvíli z něj mátožně vylezla podivná bytost, která by se podobala lidem, nebýt její alabastrově bílé pokožky obličeje vykukujícího z černého splývavého roucha. Drobnými nejistými kroky přistoupila k ovládacímu pultu sousedního sarkofágu a stiskla několik kláves. Rozblikaly se kontrolky.</p>
<p>„Povedlo se!“ ozval se vzápětí její radostný výkřik.</p>
<p><emphasis>Nyní nastal čas probudit i ostatní,</emphasis> řekla si pro sebe a její prsty se rozkmitaly po dalších klávesách ovládacího panelu přístroje.</p><empty-line /><p>„Buď vítána, sestřenko, na naší základně,“ haleká radostně Adam vida zhmotňující se Míšu na teleportačním lůžku, „už od rána se tě nemohu dočkat. Když mi mamka řekla, že dnes dorazíš, skoro jsem nespal.“</p>
<p>Míša se jen přívětivě usmála. Musí se nějakých deset minut aklimatizovat před opuštěním teleportačního lůžka, následuje sprcha a teprve pak se může přivítat s přáteli a kamarády jak se sluší a patří. A že jich tu má požehnaně…</p>
<p>Měli bychom uvést zase několik událostí, kterých nebylo nijak málo za těch dvanáct let, o které jsme se posunuli do budoucnosti. Předně se rozrostla dětská kolonie. Adam má dvě sestry a Evičce přibyli bratr a sestra – dvojčata. S nimi se Míša setkává právě zde, protože Lenka je s expedicí v Andách a Agill zase tráví určitý čas na CPLEN maje děti s sebou. U nich se Míša těší zvlášť oblibě, protože s nimi dokáže vždy o prázdninách trávit celé dny. „Z té by byla báječná chůva,“ poznamenala kdysi Ariana, když děti nemohla od Míši odtrhnout.</p><empty-line /><p><strong>Cestovní deník – 2. července (Míša)</strong></p>
<p><emphasis>(originálně psán v esperantu)</emphasis></p>
<p>Na tomhle cestovním deníku jsme se dohodli s Paulim. Povedeme ho společně a budeme ho zaznamenávat na jediný paměťový krystal v Informačním centru SSE – buď přes komunikátor nebo přes satelitní telefon, podle toho, kde zrovna budeme a jaké technické prostředky budeme mít k dispozici.</p>
<p>I když – teď zrovna na něm nic moc cestovního není… Svou ‚cestu‘ začínáme odděleně – já na CPLEN a Pauli na SSE. Spojíme se, až oba nabudeme bioenergetické senzitivity.</p>
<p>Ale teď od začátku. Včera jsem se teleportovala na CPLEN, kde jsem byla vřele přivítána nejprve bratránkem Adamem, pak i tetou Arianou, strýčkem Hillem, Agillem, Evičkou a dalšími přáteli a kamarády.</p>
<p>Jenže my chceme s Paulim vyrazit už v listopadu, a tak není na nějaké bujaré oslavy čas. Strýček Hill mi hned včera nařídil hladovku a celý dnešek mám určen k pití projímadla. Jako osobní sestru mi strýček přidělil Sofii, kterou mám moc ráda.</p><empty-line /><p><strong>Cestovní deník – 2. července (Pauli)</strong></p>
<p><emphasis>(originálně psán v esperantu)</emphasis></p>
<p>Jak vidím, Míšenka už začala psát náš společný cestovní deník, tak se připojím. Rovněž i já jsem se včera teleportoval na místo určení, tedy na SSE. Zatímco Míšenka jako děvče by si mohla vystačit pro dosažení bioenergetické senzitivity s autofarmaky – i když se xenofarmaky je to i pro ni mnohem příjemnější, míní mamka, já xenofarmaka nutně potřebuji – buď produkty své matky nebo dcery. Jelikož dceru nemám, maminka se uvolila, že mi xenofarmaka poskytne. Má dorazit pozítří, tj. 4. července, ale já se připravuji už od včerejška na generální vyšetření. Podobně jako Míšenka držím hladovku a popíjím projímadlo. Vyšetření mi provede Myra a jako osobní sestru mi přidělila Magdu. S tou se člověk aspoň nenudí, protože je to veselá kopa.</p>
<p>Můj příchod na SSE byl však poznamenán podivnou událostí. Chtěl jsem mamince oznámit, že jsem dorazil, ale nepodařilo se mi navázat spojení s jejím satelitním telefonem. Ona je totiž jako akreditovaná novinářka v chavínském chrámovém komplexu, kde se včera konalo oficiální zahájení <emphasis>Dnů otevřených dveří</emphasis> – tedy výstavy plně funkčních historických technických zařízení mimozemšťanů s průvodcovskou službou a odborným výkladem. My jsme měli příležitost prohlédnout si tyto exponáty v minulých dnech, včera bylo poprvé oficiálně otevřeno pro veřejnost. Na SSE zůstal jen jediný technik – a ještě k tomu ne specialista na komunikační zařízení, protože Erigyos a ostatní technici fungují v muzeu jako průvodci. Jelikož se v mém případě nejedná o nějakou zvlášť důležitou záležitost, bylo řešení problému zatím odloženo.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>3. července</emphasis></p>
<p>Mám takový dojem, že se s Míšenkou setkáme mnohem dříve, než jsme předpokládaly. Ráno totiž přišlo oznámení od Myry, ve kterém nám sděluje, že dne 20. července se navrátí Jošua, Gabriel, profesor Amynill a vůbec celá expedice. Zároveň nás zve na oslavy, které se budou konat střídavě na obou stanicích. Jako ženy si můžeme si vybrat, kam se teleportovat. Rozhodly jsme se s Luckou pochopitelně pro CPLEN.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>3. července</emphasis> (Míša)</p>
<p>I přes to, že jsem úplně vyprázdněná a vyhladovělá, cítím se svěže, protože projímadlo, které jsem včera pila, bylo sladké – a tak mi energie rozhodně nechybí ☺</p>
<p>Hned ráno se mě zmocnila Sofie. Nejprve jsem se musela vyčůrat do vzorkovnice, pak mě důkladně vysprchovala horkou a studenou vodou, osušila mě, zkontrolovala, zda jsem všude dokonale vyholená, svázala mi vlasy do úhledného drdolu, abych měla dokonale odhalenou šíji i prsa, a odvedla mě úplně nahou do vyšetřovny.</p>
<p>„Tak tě u nás vítám, princezno,“ vítá mě strýček Hill už od dveří.</p>
<p>Volným krokem jsem došla až doprostřed místnosti.</p>
<p>„Nu, posaď se u nás, udělej si pohodlí. Napřed si trochu popovídáme…“</p>
<p>Usedla jsem do nabídnutého křesla, zatímco strýček Hill otevřel na stole ležící obálku s kódem k mé zdravotní dokumentaci a vyťukal ho na klávesnici komunikátoru.</p>
<p>„Agill mi poskytl kód tvé zdravotní dokumentace už minulý týden, tak jsem měl dost času na její prostudování,“ informuje mě – a zároveň klade otázku: „Copak, že ses rozhodla podstoupit zákrok vedoucí k vyvolání bioenergetické senzitivity u mne?“</p>
<p>U strýčka Hilla jsem na vyšetření poprvé – zatím mi dělal preventivní prohlídky vždycky Agill, když jsem byla na prázdninách na SSE. Ten je tady momentálně také, ale když jsem si měla vybrat, rozhodla jsem se pro strýčka Hilla.</p>
<p>„Ráda bych poznala, jaké to je – být tvou pacientkou – chtěla bych získat nové zážitky. Maminky sice nad tím kroutily hlavami, ale kupodivu nenamítaly nic…“ zdůvodňuji strýčkovi své rozhodnutí.</p>
<p>„Ach, ano, princezno. O nové zážitky rozhodně nouzi mít nebudeš,“ usmívá se strýček. „ale začněme od začátku: Dnes budeš podrobena generálnímu vyšetření. To je taková hodně podrobná prohlídka. Pak budeme muset počkat, až u tebe nastane menstruace. To je nutné k získání všech autofarmak potřebných k přípravě tvého laktogenního séra. Mezi tím zavedeme autofarmatickou přípravu nutnou k pečlivému vyšetření tvé dělohy a mlékovodů. Teprve pak můžeme u tebe vyvolat laktaci a s použitím mléka připravit dočasně působící bioenergetický stimulátor. To je rozvrh nejméně na dva měsíce. Po aplikaci tohoto stimulátoru musíš nutně nacvičit bioenergetickou rovnováhu, abys někoho nechtěně nezranila nebo nezabila. Teprve potom ti smí být aplikován trvale působící bioenergetický stimulátor. Následuje poslední povinné školení – nácvik vyvolání ochranného pole. Potom už záleží na tobě, zda se s touto výbavou spokojíš, či zda budeš chtít absolvovat nějaké další specializované kursy.“</p>
<p>Přikývla jsem na souhlas, protože průběh všech procedur se v podstatě shoduje s tím, co už vím od maminky Nikolky. I když – teď se mi zdá, že ten listopad…</p>
<p>„Strýčku – a stihneme to všechno do listopadu?“</p>
<p>„Budu se snažit, princezno. Pustíme se do toho?“</p>
<p>„Ano, strýčku.“</p>
<p>„Tak se mi předveď, princezno…“</p>
<p>Vstala jsem z křesla. Prohlídka začíná…</p>
<p>„Postav se na váhu… 68 kg, 178 cm – to máme Queteletův index …“</p>
<p>„21,462…“ vyjelo ze mne automaticky.</p>
<p>„Bravo, princezno! Máš v hlavě kalkulačku jako Lucinka. Těžko by tě mohla zapřít,“ poznamenal Hill s úsměvem. „Teď se postav proti mně a vzpaž, abychom mohli zjistit další míry… Prsa 94 cm, pas 63 cm a boky 92 cm … to se skvělé. Obdivuhodně si udržuješ váhu i míry, jak vidím podle Agillovy tabulky.“</p>
<p>Následuje měření krevního tlaku…</p>
<p>…</p>
<p>„Teď si uděláme přestávku na očerstvení a krátký odpočinek,“ prohlásil strýček Hill, prohmatav mi důkladně břicho na vyšetřovacím stole. „Vedle v salónku si můžeš dát lehkou svačinku – ona už ti Sofie poradí…“</p>
<p>Sofie mě znovu osprchovala, osušila a nabídla mi župánek. Ten jsem s úsměvem odmítla. Do společné jídelny nejdeme a mně je takhle příjemněji.</p>
<p>Salónek je místnost přiléhající svými stěnami ke třem vyšetřovnám. Je vybaven jídelním automatem, třemi stolky, třemi židlemi, třemi křesly a pohovkou. Sofie mě zavedla nejprve k jídelnímu automatu a nabídla mi jídelní lístek. Vybrala jsem si jogurt a čokoládu, jak mi poradila maminka Nikolka, když mi podrobně popisovala, co se tu se mnou bude dít.</p>
<p>Posadila jsem se ke stolku a přímo ‚prožívám‘ lahodnou jahodovou pochoutku, když vtom…</p>
<p>„No ne, Tak opravdu tady mám kamarádku!“ ozval se radostný výkřik ode dveří sousední vyšetřovny. Ohlédla jsem se po známém hlase, ale to už se Mája žene ke mně.</p>
<p>Odložila jsem misku s jogurtem a vrhla jsem se jí do náručí. „Dlouho jsem tě neviděla… Ukaž, jak jsi vyrostla!“</p>
<p>Mája je rovněž v Evině rouše. Po mých slovech, kterými ji obvykle škádlívám, vždycky když se setkáme – je přece jen o tři čtvrtě roku starší a tak by se to slušelo spíš obráceně ☺, se jen blaženě usmála, vyvinula se z mého objetí a rozverně zapózovala.</p>
<p>„Taky se připravuješ na bioenergetickou senzitivitu?“ položila mi vzápětí zásadní otázku.</p>
<p>„Taky. Jak to víš?“</p>
<p>„No – ona to zprostředkovala maminka, protože jí strýček Hill sdělil tvůj úmysl a navrhl, abych se do toho pustila současně s tebou – že prý pak můžeme společně nacvičovat rovnováhu… Souhlasila jsem – a tak se mě ujal Agill ve vedlejší vyšetřovně.“</p>
<p>To je skvělé. Nikoho lepšího jsem si nemohla přát. Mája je báječná kamarádka a moc ráda se s ní stýkám.</p>
<p>„Tak si taky něco vyber – vždyť musíš mít hlad jako vlk,“ pobízím svou budoucí parťačku.</p>
<p>Mája vydobyla z automatu šlehaný tvaroh a já mezitím dojídám svou porci jogurtu.</p>
<p>„Děvčata, mám pro vás zajímavou zprávu,“ ozval se ode dveří hlas tety Ariany, „20. července se vrátí Jošua s ostatními členy expedice.“</p>
<p>Jošua! Viděla jsem ho naposledy, když mi byly čtyři roky, takže už je pro mne spíš legendou, ale maminky i tety o něm často mluví. Tak konečně se ho dočkám i já… Mája, Evička, Adam, Pauli – a vůbec všichni. Před očima se mi míhá jeho neurčitá podoba…</p>
<p>Ale to už se ve dveřích zjevuje Sofie a zve mě do vyšetřovny na další část prohlídky.</p>
<p>Jak se dalo očekávat, jedná se o pečlivé a všestranné vyšetření prsou, ve kterých mi Hill napočítal 70 lobi glandulae mammariae – to sice není žádná novinka, protože podobná vyšetření už mi dělal Agill několikrát a ve své zdravotní dokumentaci mám tento údaj zanesen, ale strýček mě nechtěl o potěšení ze zdlouhavého prohmatávání prsou ‚okrást‘ – jak se aspoň žertem zmínil, než jsme začali. Musím se přiznat, že jsem byla přímo nadšena. Agill zřejmě strýčkovi sdělil, jak si tyto hmaty vychutnávám – možná mi to zapsal i do zdravotní dokumentace. Ať už je tomu jak chce, strýček Hill si dal opravdu záležet…</p>
<p>…</p>
<p>Po obědě ležíme s Májou na jednom pokoji a odpočíváme před dalším kolem generálního vyšetření. Po chvilce mlčení se ozvala Mája: „Adam a Evička to mají nejlepší – ti už se s bioenergetickou senzitivitou narodili, kdežto my musíme čekat až do odeznění puberty.“</p>
<p>„Teta Jana to přece vypátrala, proč tomu tak je,“ odpovídám, „jedná se o recesivní genetickou informaci, proto musí mít tuto vlastnost oba rodiče. Proto až my s Paulim budeme mít děti, budou bioenergeticky senzitivní už od narození. Zase ale nebudou moci mezi ostatní děti, aby jim neublížily, protože se musí nejprve naučit udržovat bioenergetickou rovnováhu.“</p>
<p>„Ale to snad není nic hrozného,“ oponuje Mája, „vždyť Lenčiny děti to dokázaly ani ne v roce – aspoň jak říkala teta.“</p>
<p>„Taky máš nějakého přítele? Něco jsi naznačovala loni o prázdninách, pak jsme se rok neviděly a při telefonování k tomu nebyla vhodná příležitost,“ stáčím hovor jiným směrem.</p>
<p>Májiny oči zazářily. „Ale jistě. Znáš Martina?“</p>
<p>„Martinů znám několik…“</p>
<p>„… kterého myslíte, paní Müllerová?“ skočila mi Mája do řeči známou replikou ze Švejka a rozesmála se.</p>
<p>„Já ti dám paní Müllerovou, ty jedna…“</p>
<p>„Ale znáš ho… určitě. Synovce od tety Jany.“</p>
<p>„Jo, Martina od tety Jany… Toho znám, samozřejmě. Je třetím rokem na medicíně, ne? Zhlédnul se ve své tetě…“</p>
<p>„Právě. Já mám zase za sebou první rok farmacie – po vzoru svých milovaných rodičů – a Martinovi občas dělám figurantku, takže mám o zábavu pořád postaráno,“ pochlubila se Mája.</p>
<p>„Hmm, dělat figurantku budoucímu panu doktorovi – to bych si taky dala říci,“ poznamenala jsem, „jenže Pauli chce studovat geologii… Nějak tu všichni dědíme povolání po příbuzenstvu. Já jsem taky u maminky Lucinky na observatoři pečená, vařená. I když mě by moc lákalo studium vyšších prostorů, transport a komunikace mezi nimi. Taky mě přitahuje výzkum vesmíru, telekomunikační družice… a proto jsem přijala Sheilin návrh, abychom si s Paulim udělali tu cestu kolem světa. Budu tak mít ještě rok na rozmyšlenou, co dál.“</p>
<p>„Konec konců – proč ne,“ schvaluje i Mája moje rozhodnutí, „za předpokladu, že po genetických zásazích mimozemšťanů budeme i ve čtyřiceti mladé jako naše maminky, tak jsme vlastně pořád ještě děti. Musíme přesvědčit Martinovu maminku, aby mu poskytla xenofarmaka, aby se taky mohl nechat udělat bioenergeticky senzitivní. Možná, že se nám to s tetou Janou podaří. Ona je v tomhle směru taková skeptická…“ stěžuje si Mája.</p>
<p>„Možná, že má hrůzu z té série vyšetření, která jsou k tomu třeba. Moc bych za to nedala, že se o tom s Janičkou bavily, a když se dozvěděla, že se tady na klinice pobývá většinou bez jakéhokoliv oděvu…“ filosofuji polohlasně, ale tak, aby mi kamarádka rozuměla.</p>
<p>„Tím by to taky mohlo být,“ přiznává Mája, „nerada se ukazuje na veřejnosti v plavkách a pořád nechce věřit, že z ní mimozemští přátelé udělají ‚na stará kolena‘ ještě manekýnku. Jenže moc času na rozmyšlenou nemá. Kdyby ji zastihla menopauza, tak už bude pozdě. Přestane menstruovat a tím i produkovat nejdůležitější autofarmakum. Laktaci by u ní sice šlo vyvolat pomocí xenofarmak, ale to mléko už by bylo nepoužitelné pro Martina. Vzpomeň si, co vyprávěla teta Jana o mléku, které produkovaly tvoje maminka a teta Lenka v internačním táboře. Hrůza!“</p>
<p>„Koukám, že tvá farmaceutická studia se ubírají tím správným směrem,“ škádlím Máju za její obsáhlou přednášku objasňující podstatu působení autofarmak a xenofarmak.</p>
<p>Ale jsou to zajímavé detaily, viď, Pauli. Ještě štěstí, že ty máš tak báječnou maminku jako je Sheila… Jestlipak už dorazila? Nám tady za chvíli končí polední klid a naše vyšetření bude pokračovat pohybovou studií. Ještě v rychlosti zaznamenávám dnešní zápis.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>3. července</emphasis> (Pauli)</p>
<p>Koukám, Míšenko, žes mě zase předběhla s dnešním zápisem. Ale docela chápu, že sis dnešek opravdu užila. Já mám za sebou také zevrubnou prohlídku od Myry a nemohu říci, že by to bylo nepříjemné, i když já si na doktory nepotrpím tak, jako Ty. Magda se ovšem opět vyznamenala při odběru semenné tekutiny – ale vždyť ji znáš – ovládá snad milión způsobů, jak na chlapa sáhnout, aby to bylo příjemné, vzrušující a nikdy to nezevšednělo. Doufám, že nebudeš žárlit, když víš, že mi po dva až tři měsíce bude odběry provádět denně ☺</p>
<p>Maminka dorazí doufám během zítřka. Opět se mi nepodařilo navázat s ní spojení, ale teleport funguje, protože došlo ke střídání techniků. Problém se vzájemnou komunikací mezi chavínským komplexem a SSE je však nutno nějak vyřešit, míní Myra, protože bez spojení není velení a nebylo by dobré, aby si mimozemšťané ‚uřízli ostudu‘ před světovou veřejností právě při oslavě pro ně jubilejního 12. výročí otevření muzea.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>4. července</emphasis> (Míša)</p>
<p>Včera odpoledne jsme s Májou absolvovaly závěrečné části generálního vyšetření – část ortopedickou a sexuologickou a dosti náročnou pohybovou studii, která nám dala opravdu zabrat, ale jak Hill tak i Agill nám vyjádřili své uznání. Následoval závěrečný pohovor a byly jsme tak utahané, že jsme šly raději spát. Sice máme každá své apartmá, ale sousedí spolu a mají spojovací dveře, takže jsme si daly svá lůžka do jedné místnosti a těsně vedle sebe, abychom se necítily osaměle a abychom se mohly spolu mazlit.</p>
<p>Dnes ráno jsme se však probudily opět svěží. Sofie s Arianou nám udělaly odběry a vzápětí nás pozvaly na rozcvičku, pak sprcha, snídaně a přednáška. Sice jsou to věci, které většinou známe, protože naše maminky bioenergeticky senzitivní jsou, ale raději si poslechneme známá fakta systematicky uspořádaná – co kdyby existovalo ještě něco důležitého, o čem nevíme nebo sice víme, ale neuvědomujeme si to?</p>
<p>Po přednášce následuje orientační vyšetření prsou, odběr vaginálního sekretu a oběd. Poprvé dostáváme dvě oddělené porce – malou na červeném talířku – ta obsahuje první autofarmaka – a pak větší díl, ze kterého můžeme sníst, kolik chceme.</p>
<p>„Hlavně si ta jídla navzájem neochutnávejte,“ nabádá nás teta Ariana, „když to tenkrát udělala Jana s dalšími pěti kamarádkami – mezi jinými i s tvými maminkami,“ obrátila se při tom ke mně, „tak mohl doktora Zemilla trefit šlak a málem to hnal před disciplinárního komisaře!“</p>
<p>„No tedy, já se ale na ty svoje maminky dozvídám věci,“ poznamenala jsem k Máje. „Víš, že se mi nikdy nepochlubily, jak taky dovedly rošťačit?“</p>
<p>Ale už jsme po obědě. Následuje klid na lůžku spojený se zavedením rektálních a vaginálních autofarmak. O to se nám postarali Hill s Agillem.</p>
<p>Po hodině nám orientačně prohmatali vagínu a konečník, aby se přesvědčili, zda se autofarmaka vstřebala, a máme osobní volno. Vyrazily jsme do bazénu. Na zdejší příjemnou voňavou vodu jsem se těšila snad nejvíc ze všeho. Stejný nápad dostali také Adam, Evička i dvojčata, takže nám odpoledne uběhlo ve vodních radovánkách. Před večeří ještě důkladná masáž prsou a hurá do jídelny. To je jediné místo, kam nelze vstoupit bez oděvu, a tak jsme si s Májou navlékly župánky.</p>
<p>Po večeři jsme měli kulturní program. Evička předváděla své baletní kreace a Adam jí k tomu hrál na piáno.</p>
<p>Tak takhle nám s Májou utekl další den na CPLEN. Radost nám kalí jen skutečnost, že už ve druhém Pauliho zápisu je zmínka o technické závadě v komunikaci mezi SSE a chavínským muzeem. Zkoušela jsem se spojit s tetou Lenkou, ale ta se mi ozvala už ze SSE, protože se podílí na přípravách Jošuova příchodu. Zkusila jsem se tedy spojit s Erigyem. Podařilo se! Ptala jsem se ho, zda ví, že Pauli se nedokáže spojit s maminkou. Sdělil mi, že ta se před chvílí úspěšně teleportovala na SSE, ale že se i přesto pokusí vypátrat, proč komunikace vázne.</p><empty-line /><p>Agentura AFP oznámila, že nad rozsáhlými oblastmi severní Brazílie, Peru, Venezuely a států v Karibské oblasti řádila po dva dny silná magnetická bouře, která přerušila veškeré radiokomunikační spojení – rozhlas, televizi, mobilní telefony i navigační systémy. V celé oblasti zavládl zmatek, došlo k několika leteckým haváriím a následující lety byly z bezpečnostních důvodů zrušeny. Meteorologové, astronomové a další vědečtí specialisté ve fyzikálních oborech intenzivně pátrají po příčinách tohoto úkazu…</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>5. července</emphasis> (Pauli)</p>
<p>Můj život na SSE také dostává pevný řád, který se až tak neliší od toho, co popsala včera Míšenka. Ráno odběr moči a slin, rozcvička, sprcha, snídaně. Pak přednáška, orientační vyšetření varlat a penisu, odběr semenné tekutiny, oběd. Také dostávám dělenou porci – malou s autofarmaky a velkou, ze které si mohu sníst, kolik chci.</p>
<p>Polední klid spojený s příjmem rektálních autofarmak.</p>
<p>Včera večer dorazila maminka podle plánu. Dnes drží hladovku a pije projímadlo. Zítra jí čeká dávka laktogenního séra. Kdo by si pomyslel, že budu kojen ještě v osmnácti…</p>
<p>„Asi za dva až tři dny budou k dispozici xenofarmaka,“ vysvětlila mi Myra, „která budeme zavádět do močové trubice, a až v tvých biologických materiálech zaznamenáme příslušné reakce, budeš zase sát čerstvé mléko od maminky.“</p>
<p>Po poledním klidu osobní volno po zbytek dne, jen před večeří ještě masáž prostaty.</p>
<p>Na rozdíl od Míšenky, která se při pobytu na CPLEN či SSE obléká zásadně jen do jídelny, já takovou výhodu nemám. Bez oděvu musím do vyšetřovny a do bazénu, to dá rozum, ale jinak je zvykem, že se muži aspoň minimálně oblékají.</p>
<p>Ačkoliv bylo zásluhou tety Nikolky objeveno tajemství Hillova bratra – astronavigátora ztroskotaného hvězdoletu, a bylo vydáno doporučení, aby se ženy ve společnosti také aspoň trochu oblékaly, tradice přetrvávají. Zvyk je železná košile. Ale teta Lenka, například, když chce vzrušit – ba co víc – rozpálit strýčka Agilla, obleče se do rafinovaného erotického prádélka a … Konec konců, tři děti jsou toho důkazem. A to uvažují o dalších. Řídí se však radami mimozemských přátel a plánují děti věkově dále od sebe. Při prodlouženém mládí je to prý příjemnější a výhodnější.</p><empty-line /><p>„Spali jsme hezky dlouho,“ povzdechl si doktor Azizill pohlédnuv na chronometr, „skoro tři tisíce oběhů planety. Proč se to stalo?“</p>
<p>„Po tom jsem zatím nepátrala,“ odpovídá podrážděně Nihasa, „zatím buď rád, že se vitalizace vůbec započala. Tebe jsem probudila jako prvního, hned jak jsem byla schopna pohybu. Jak vidíš, u ostatních proces ještě probíhá. A obávám se, že šéfův sarkofág má nějakou poruchu, protože… Ale podívej se sám.“</p>
<p>„Hmm, s tím teď nic nenaděláme. Musíme počkat, až se vitalizují technici.“</p>
<p>Pak pohlédl na centrální panel a poznamenal: „Co ten indikátor narušení?“</p>
<p>„Mám dojem,“ pronesla váhavým tónem Nihasa, „že ti dva vetřelci vlastně uvedli vitalizátor do chodu – zřejmě jen náhodou. Ale jsou zajištěni v karanténní komoře a spí.“</p>
<p>„Jací dva vetřelci?“</p>
<p>Nihasa přepnula monitor na kamery v karanténní komoře a doplňuje obraz svým komentářem: „Je to párek – samec a samice zdejších primátů, o kterých ty tvrdíš, že jsou obdařeni jistou formou inteligence. Bude zajímavé je testovat. Zatím jsem je převedla ze vstupního vestibulu do karanténní komory a uspala jsem je. Robot jim odebral veškeré jejich věci včetně oděvu. Všechno je to ve špinavé laboratoři v analyzátorech. Dokud to nebude prozkoumáno a spolehlivě vydezinfikováno…“</p>
<p>„Od toho jsem snad lékař, abych chápal míru nebezpečí. Zvlášť tedy když jsme tak dlouho spali izolováni od vnějšího prostředí. Za tu dobu se na planetě mohlo stát ledacos a za infekční materiál musíme opět považovat všechno, co se nalézá za přechodovou komorou. Za tvoje dosavadní kroky mi nezbývá, než abych tě pochválil.“</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>9. července</emphasis> (Míša)</p>
<p>Sláva! Konečně jsem se dočkala menstruace a získám tak poslední autofarmaka nutná k přípravě laktogenního séra. K velké nelibosti své i Májině jsem se musela odstěhovat na Menstruační oddělení, ale nevadí. Mája mě bude navštěvovat v době svého osobního volna. A prohlásila, že také čeká měsíčky každým dnem a že se možná i setkáme.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>10. července</emphasis> (Míša)</p>
<p>Je to senzace! Na Máju přišly měsíčky už dnes, takže jsme opět spolu. Škoda, že svá lůžka nemůžeme mít vedle sebe, jako v našem apartmá. Musí být mezi nimi velká mezera, aby k nám mohli doktor se sestrou přistupovat z obou stran.</p>
<p>Ariana nám pro pobavení nechává promítat archivní záběry z pobytu našich maminek na CPLEN, mimo jiné i tu scénu se vzájemným ochutnáváním jídla a řáděním toho doktora Zemilla. Sofiin výrok: „Zemill je nejnáladovější a nejpopudlivější mimozemšťan na základně. Kdyby neměřil skoro dva metry, tak by měl Louis de Funčs znamenitého dvojníka,“ kterým komentovala jeho výlevy vzteku následujícího dne, nás přímo ‚uzemnil‘.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>16. července</emphasis> (Míša)</p>
<p>Konečně máme obě pobyt na Menstruačním oddělení za sebou. Já jsem se vrátila včera a Mája dnes. Jak nám sdělil Agill na dnešní přednášce, budeme příští týden podrobeny důkladnému vyšetření dělohy a mlékovodů. Zeptala jsem se ho – jsem vyloženě znalkyně pamětního spisu <emphasis>CLINICA PUELLARIS EXOTERRA - Plena raporto pri la agado de la ekesto ĝis la malapero</emphasis> – jak je možné, že u prvních pacientek na CPLE přistoupili k tomuto vyšetření až po šestitýdenním pobytu, kdežto u nás už za poloviční dobu.</p>
<p>„To je jednoduché,“ odpověděl, „ony dívky – mezi nimi i tvoje maminka – sem přišly se zdravotními problémy, které bylo nutno nejprve vyléčit. Kromě toho nevěděly nic o našich problémech, nic o poslání našeho zdravotnického zařízení. A ředitel Jošua se obával vyjevit jim celou pravdu najednou, takže byly nuceny všechno vypátrat samy. Ať ti teta Jana dá přečíst zápisky, které si tenkrát pořizovala, protože pamětní spis vykresluje náš pohled na tehdejší dění. Nezapomínej, že jedna ze základních pouček starého římského práva zní: ‚Audiatur et altera pars.‘ Je dobré se jí řídit nejen v právu, ale i v historii.“</p>
<p>„Budiž slyšena i druhá strana… Dobře, zařídím se podle tvého návrhu,“ zasmála jsem se, „ale to nevysvětluje…“</p>
<p>„Ale, princezno… Pochop, že vy dvě už víte, kam jste se dostaly, i přesně, co chcete, abychom s vámi udělali. Přišly jste sem bez jakýchkoliv zdravotních problémů, dobrovolně, poučené a obdařené zkušenostmi svých maminek. Tak proč nejít hned na věc? Snažíme se, aby proces vedoucí k bioenergetické senzitivitě byl úspěšně završen v co nejkratší době. Nebo se snad netěšíš na cestu kolem světa, kterou plánujete s Paulim?“</p>
<p>Tak na cestování se moc těším a jsem ráda, že i Hill s Agillem sdílejí moje nadšení…</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>18. července</emphasis></p>
<p>Tak za dva dny… za dva dny se znovu setkáme s přáteli, kteří nás opustili před dvanácti roky. Na obou stanicích se konají rozsáhlé přípravy. Uvádějí se do provozu obytné prostory, které byly po jejich odjezdu zakonzervovány, reorganizují se služby na dispečinku a Lenka byla už před čtrnácti dny povolána zpět z Peru, kde spolupracuje s <emphasis>akvabelami</emphasis> na archeologickém průzkumu, aby na SSE připravila souhrnný přehled nejdůležitějších událostí, ke kterým za těch dvanáct let došlo.</p><empty-line /><p>„Půlka července pryč a my tady pořád trčíme, podporučíku! Chápete vy to vůbec? Všechny akumulátory jsou vybity, stalo se tak vlastně naráz – z hodiny na hodinu…“</p>
<p>„… spíš z minuty na minutu,“ poznamenal podporučík skočiv kapitánovi do řeči.</p>
<p>„… z minuty na minutu…, pravda. A ti dva zmizeli, jako když se po nich slehne zem. Kluci museli prozkoumat tu jeskyni s pochodněmi – skoro tam zůstali taky, protože zásoby paliva špatně odhadli… Nezbývá nám, než počkat do 15. srpna, kdy přiletí helikoptéra podle plánu – když jsme ztratili spojení se světem a na cestu pralesem nejsme vybaveni.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 3</strong></p>
<p>„Ještě že je tu aspoň co jíst,“ poznamenal seržant skládaje u polní kuchyně dvě čerstvě zastřelené kapibary, „a vodu tu taky máme. Jenže bez přístrojů se odtud nedostaneme… a ta zatracená helikoptéra přiletí až za tři týdny…“</p>
<p>„Je to tak, seržante,“ poznamenává kapitán, ale s tím nic nenaděláte. Všechny akumulátory jsou vybité, vysílačka i satelitní telefony jsou k nepotřebě a nám nezbývá než tady tvrdnout. Po Watsonovi a Spearesové se zřejmě slehla zem. Do té jeskyně se dostali, ale tam značky končí hned u vchodu a dál – nic! Ani stopa. Dnes jsem tam poslal další dobře vyzbrojenou pátrací skupinu s obrovskou zásobou pochodní, aby tam vydrželi co nejdéle. Uvědomujete si vůbec, že všechny naše potíže začaly právě jejich zmizením?“</p>
<p>„To … no tedy … ano, pane kapitáne … máte pravdu! Oni zmizeli a nám se vybily všechny akumulátory a baterky!“</p><empty-line /><p>První setkání Jošuy se spolupracovníky, které zanechal na Zemi a s pozemskými přáteli se koná ve velkém sále Informačního centra SSE. S CPLEN je pochopitelně nastavena videokonference a také je samozřejmé, že Jošua se za několik dní na antarktickou stanici nastěhuje jako do svého hlavního stanu, jako před dvanácti roky.</p>
<p>„Přátelé, už včera jsem měl možnost seznámit se s obrovským objemem prací, který jste za dobu naší nepřítomnosti odvedli, a jsem velmi potěšen, že všechno, co jsme dokázali tehdy nastartovat, se dnes zdárně rozvíjí a rozkvétá.</p>
<p>Ujišťuji vás, že ani my jsme nezaháleli a poznatky získané na Zemi jsme aplikovali v celé Galaxii. Naše děti se zase začaly rodit přirozenou cestou a párů, které se rozhodly přejít na tento způsob reprodukce, přibývá geometrickou řadou.</p>
<p>Ale nerad bych dlouho a zbytečně řečnil. Je před námi ještě mnoho úkolů a já bych si přál, aby byly řešeny stejně úspěšně, jako onen návrat k přirozené reprodukci. Spoléhám na Zemi a na její obyvatele, s jejichž pomocí se nám v neuvěřitelně krátké době podařilo něco, nad čím jsme bádali stovky let.</p>
<p>Avšak zatím dost o práci. Nejprve přistoupím k těm příjemnějším stránkám našeho návratu. Galaktická rada rozhodla vyznamenat řadu z vás – pozemských přátel a spolupracovníků – nejvyššími vyznamenáními…“</p>
<p>× - × - × -</p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>23. července</emphasis></p>
<p>Dnes se Jošua objevil tady, na CPLEN, ve svém ‚hlavním stanu‘ a slavnostní shromáždění ve velkém sále Informačního centra zahájil tím, že nás dekoroval galaktickými vyznamenáními. Všichni, kdo se aktivně podíleli na obnovení přirozené reprodukce mimozemšťanů, obdrželi <emphasis>Řád Mléčné dráhy</emphasis> – já, Nikolka, Jana, Lenka, Xiaolan, Jennifer a řada dalších, mimo jiné i profesor Mámil. Tady na CPLEN se už vlastně jednalo o dokončení ceremoniálu, protože většina vyznamenaných se setkala s Jošuou už na SSE.</p>
<p>A samozřejmě nesmím zapomenout na medaile za statečnost. Ty obdrželi všichni, kdo byli pronásledováni a vězněni tajnými službami za spolupráci s mimozemšťany – tedy vedle nás 36 ‚chovanek‘ internačního tábora – také Jenny, Magda a Sofie; rovněž tak i ti, kdo nám v těžkých chvílích pomáhali – Anthony, Jorge, Mark a další. Ani na našeho milého souseda nabylo zapomenuto. Ostatně – starému pánovi se na SSE velice zalíbilo a dvakrát ročně, vždycky na jaře a na podzim, vyráží na šestitýdenní dovolenou přes náš teleport. Magda se jednou dokonce nechala slyšet, že zřejmě ‚pálí za Myrou‘, za což má od starého pána slíbenou ‚pekelnou pomstu‘ – ale asi to nebude tak žhavé, protože starý pán je mimořádně na SSE – na Myřino pozvání při příležitosti oslav – a včera po oficiální části videokonference s Magdou docela vesele laškovali.</p>
<p>Magda má občas opravdu praštěné nápady. Zrovna dnes odpoledne během rozhovoru s Janou, která je tady na CPLEN, prohlásila, že kdyby ten řád nedostal i Vašík Mámil – a tedy by byl udělen jen děvčatům, tak že by se mohl přesněji jmenovat <emphasis>Řád mléčné žlázy,</emphasis> což vyvolalo u Sally takový záchvat smíchu, že se skoro dusila.</p>
<p>Největší překvapení si však Jošua nechal na samý závěr dnešního slavnostního shromáždění:</p>
<p>„Největším a nejmilejším překvapením pro mne osobně jsou výsledky podrobných genetických výzkumů v Ústřední galaktické laboratoři. Ukázalo se, že biologické materiály jedné osoby odpovídají mým parametrům – tedy pochopitelně s ohledem na pravděpodobný počet generací, které se za dva tisíce let na Zemi vystřídaly. Znamená to, že právě tady a teď mezi námi pobývá moje vlastní pra-pra-…pravnučka! Zatím se nedá zjistit, kolik těch ‚pra-‘ má na začátku toho slova být, ale ať už jich je 80 nebo 110, moje přímá pokrevní příbuzná to je. Nezbývá mi tedy nic jiného, než abych splnil tu velice milou povinnost, na kterou se těším už od chvíle, kdy mi byly výsledky výzkumů sděleny, a tuto dívku vám všem představil.“</p>
<p>Pak následovala chvíle napjatého ticha. Jošua opustil své místo za řečnickým pultem a pomalým krokem prochází sálem. Všechny zraky jsou upřeny na něj. Míří k nám! Minul Nikolku, Míšu a mne… A zastavil se!</p>
<p>Vedle mne sedí jedna z mých nejmilejších kamarádek, moje bývalá osobní sestra – SOFIE!</p>
<p>Tedy Sofie je Jošuovou pravnučkou… Milá, nádherná, skromná Řekyně z Eresu, která dokáže se svým tělem provádět doslova ‚psí kusy‘ – jak nám ostatně předvedla tenkrát, když nás v našem domku přepadl ten lump Brian se svými kumpány.</p>
<p>Sofie se na slavnostní shromáždění dostavila v Evině rouše – jako ostatně většina děvčat – i včetně Míši a Máji. Snad jen Nikolka zůstala se mnou ‚solidární‘ a oblékla se po mém vzoru do velké večerní toalety. To jen mimochodem.</p>
<p>Teď ovšem Jošua nabídl Sofii rámě a odvádí ji s sebou do čela sálu.</p>
<p>„Tento objev,“ prohlásil vzápětí, „mění od základu celý můj život. Mimo úkolů, které máme před sebou všichni, vyvstává přímo přede mnou povinnost pátrat od Sofie zpět do minulosti a pokusit se odhalit historii svého vlastního rodu zde na Zemi.</p>
<p>Na počest tohoto objevu slavnostně vyhlašuji amnestii pro všechny zajatce na SSE. Od této chvíle se stávají našimi hosty.“</p>
<p>Tak! Na SSE jsou toho času pouze dva zajatci – Brandon a Sirk, kterým zbývají čtyři roky do vypršení trestu. Amnestie, jak ji Jošua právě vyhlásil, jim ovšem umožní volný pohyb v areálu stanice. Je to sice hezké gesto, ale já těm dvěma z hloubi duše nedůvěřuji. Znám je až příliš dobře – žila jsem s nimi v Chanabádu dost dlouho na to, abych si neuvědomovala nebezpečí, které nám bude od tohoto momentu z jejich strany hrozit. Asi si s Jošuou promluvím a přesvědčím ho o tom, aby je vzápětí nechal ze stanice deportovat.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>25. července</emphasis> (Míša)</p>
<p>Slavnosti skončily, většina hostí odcestovala – včetně maminek – a život na CPLEN se vrací do normálních kolejí. Já ty ‚normální koleje‘ ovšem zahajuji hladovkou a pitím projímadla, protože mne zítra čeká vyšetření dělohy. Je to prý zdlouhavé, fyzicky i psychicky náročné. Měly jsme na toto téma včera dlouhé povídání s tetou Janou, která slíbila, že bude těmto vyšetřením asistovat – jak u mne tak i u Máji. Je to dobře, protože ho sama podstoupila a přiznala se, že při něm i omdlela, proto že se s Hillem a Agillem na té asistenci domluvila.</p>
<p>Sofie mi sdělila, že i přes to, za koho ji označil Jošua, zůstane nadále mou osobní sestrou, dokud nenabudu bioenergetické senzitivity. Pak ovšem bude muset plnit jiné úkoly, především pátrat po svých předcích.</p><empty-line /><p>„Něco tam je, pane kapitáne,“ hlásí spojka, „po dvou dnech se nám podařilo najít takové divně znějící místo – tedy nezní to tak docela dutě, ale přece jen trochu jinak. Pan podporučík žádá o povolení k použití nálože.“</p>
<p>„Dobře – ale před jejím odpálením nikdo nezůstávejte nikde ve skále. Všichni vyjděte úplně ven! Stačí, že už nám zmizeli dva lidé. A taky doufám, že jsou hodně daleko od místa, kde chcete nálož odpálit.“</p>
<p>„Pane kapitáne, v okolí půl míle v přilehlých chodbách není živé duše, Ti dva zmizeli tak záhadně, že…“</p>
<p>„Dobře, dobře,“ přerušil ho kapitán netrpělivě, „použití nálože povoluji za podmínek, které jsem vám právě sdělil. Můžete odejít.“</p>
<p>„Rozkaz, pane kapitáne!“</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>25. července</emphasis> (Pauli)</p>
<p>Dějí se podivné věci! V posledních dvou týdnech se vyskytly případy hromadných sebevražd náboženských fanatiků – členů sekty <emphasis>Řád chrámu Slunce</emphasis> – většina případů se udála v Jižní a Střední Americe v době, kdy řádila ona záhadná magnetická bouře, nebyl možný přenos zpráv a byla ochromena letecká doprava v této oblasti.</p>
<p>Všechny tyto události by šly možná mimo mne, ale maminka, která je jakožto novinářka zvyklá informovat veřejnost o všem, co se v kterém koutě světa ‚šustne‘, mne zásobuje informacemi po každém ‚kojení‘ – Ano, už je to tady, požívám opět mateřské mléko, jelikož je to součást mé přípravna přijetí bioenergetického stimulátoru.</p>
<p>Dnes jsem se sám ze zvědavosti začal zajímat o případy sebevražd náboženských fanatiků a zjistil jsem, že členové <emphasis>Řádu chrámu Slunce</emphasis> jsou v tomto směru nesmírně aktivní a se svými rejdy začali už na sklonku minulého století. Jen několik případů, které jsem v databázích Informačního střediska objevil …</p>
<p><emphasis>5. října 1994 - Mrtvoly 48 příslušníků Řádu chrámu slunce byly objeveny v západním Švýcarsku. Ve stejné době zahynuli v Kanadě při požáru dva lidé; o den později nalezla kanadská policie další tři mrtvá těla. V čele sekty, která učí, že její členové se po rituální sebevraždě ‚probudí‘ na planetě zvané Sirius, stál údajně kanadský homeopat švýcarského původu Luc Jouret a duchovním a finančním šéfem byl Joseph Di Mambro. Policie nevyloučila ani propojení sekty s mezinárodním obchodem se zbraněmi či praním špinavých peněz.</emphasis></p>
<p><emphasis>23. prosince 1995 - Při prohledávání náhorní plošiny masívu Vercors u Grenoblu v jihovýchodní Francii objevili policisté ohořelá těla většiny z 16 pohřešovaných členů sekty Řád chrámu slunce. Mezi mrtvými bylo osm Francouzů a stejný počet Italů.</emphasis></p>
<p><emphasis>23. března 1997 - Hasiči přivolaní k požáru v domě, patřícímu členu Řádu chrámu slunce v kanadském městečku St. Casimir, objevili těla tří Francouzek a dvou Švýcarů, kteří spáchali rituální sebevraždu.</emphasis></p>
<p>V posledních třech týdnech se takových případů objevilo hned 12 – ponejvíce v Brazílii a Venezuele, po jednom pak v Bolívii, Ecuadoru, Kolumbii, Nikaragui, Peru a na některých ostrovech Karibiku. Otázkou je, zda se v té dvanáctce skrývá nějaká symbolika nebo zda bude takových aktů objeveno víc. V každém případě je zvláštní, že se všechny případy udály v oblasti zasažené oním podivným živelným úkazem. Inženýr Hefaistos, který přebral opět velení nad SSE, jeho zástupce Erigyos i technický náměstek Jošuův – Gabriel – intenzivně pátrají po příčinách toho, co se v Jižní Americe stalo, zatímco lékaři v čele s profesorkou Hygieiallou pátrají po tom, zda magnetická bouře nemohla vyvolat i davovou psychózu, která by mohla být příčinou řádění náboženských fanatiků.</p><empty-line /><p>Doktor Azizill pozorně zkoumá dění v sarkofágu šéfa mise, Baala Segula, zatímco dva technici pod dozorem hlavního inženýra Verdeleta provádějí měření intenzity vitalizačního záření unikajícího mimo prostor jeskyně.</p>
<p>„Mám takový neblahý dojem,“ poznamenal Verdelet temným hlasem, „že veškeré elektrické a elektronické přístroje v širokém okolí musí pěkně vyvádět. Všimli jste si, že akumulátory ve všech přístrojích, které jsme odebrali těm dvěma tam…“ (ukázal směrem ke karanténní komoře) „byly vybité? A jestli to záření uniká nárazově s kolísavou intenzitou už pětadvacátý den, tak bych se ani nedivil, kdyby to ovlivnilo ty … jak říká tady kolega Azizill, ‚inteligentní‘ tvory.</p>
<p>„Já neříkám, že jsou inteligentní,“ ohradil se Azizill, „já jen tvrdím, že jsou jistou formou primitivní inteligence vybaveni, o čemž svědčí už předměty, které jsme u nich našli. Míru jejich inteligence budeme muset nejprve změřit. Ale s největší pravděpodobností se nebude příliš lišit od šamanů těch obyvatel, které jsme měli možnost studovat před svou hibernací.“</p>
<p>„Dobře. Zatím vypneme šéfův vitalizační proces a vyrobíme stínicí generátor, abychom neztráceli zbytečně energii a abychom na sebe neupozorňovali venku. Pak budeme moci pokračovat. Chtěl bych tě požádat, doktore, abys nám dovolil probudit ten páreček z umělého spánku, protože se nemohu dočkat setkání s nimi. Jak daleko jsou imunizační procesy?“</p>
<p>Azizillovy oči zazářily. „Budeme skoro hotovi. Z jejich výměšků se nám podařilo izolovat veškerou mikroflóru i mikrofaunu, Nihasa už má vyrobeny všechny protilátky a zítra, nejpozději pozítří bychom mohli začít s vakcinací. Ale probudit je můžeme už teď. Budeme je pozorovat a odposlouchávat přístrojově. Musíme se naučit jejich řeč a …“</p>
<p>„Zase se učit cizí jazyk! Víš, doktore, že neznám nic nudnějšího? Nešlo by, aby oni se…“</p>
<p>„Inženýre!“ zarazil ho lékař v půlce věty, „uvědom si, že pro nás je hračkou naučit se jazyk těch primitivů. Obráceně je to na dlouhé lokte – byli-li by toho vůbec schopni. Chceme-li se domluvit s primitivy, musíme se přizpůsobit jejich schopnostem. Opačně to obvykle nefunguje. Doufám, že to chápeš při svém vzdělání…“</p>
<p>„Dobře, dobře, tak se do toho pusťte. Jen tak mimochodem – jaký způsob uložení jste použili? Klasický nebo…“</p>
<p>„To zařizovala Nihasa a uložila je do silového pole, podobně jako jsme při hibernaci uloženi my. Je to pro ně pohodlnější, nezpůsobuje to dekubity ani nedokrvení některých tělesných partií. Kdo se ujme řízení jejich vitalizátorů?“</p>
<p>„Já,“ ozval se jeden z techniků.</p>
<p>„Dobře, tak nezapomeň, že je musíš nejprve úplně probudit, pak teprve začít komoru osvětlovat – postupně, jako když svítá a pak se rozednívá. Ne, aby tě napadlo přepnout z úplné tmy na intenzitu denního světla. Mohl bys jim poškodit zrak. Jsou pro nás důležití, a zřejmě jsme jim i zavázáni za to, že jsme se probudili – i když pochybuji o tom, že by si mohli být vědomi toho, co způsobili, byť i jako vetřelci. Proto maximální opatrnost, jasné?“</p>
<p>„Jasné, doktore.“</p>
<p>„Za druhé: I to bdění jim servíruj po dávkách. Na chvíli probudit, pak zase uspat, probudit na delší dobu a tak dále. Teprve po třetím nebo lépe čtvrtém probuzení je nechejte v bdělém stavu celý den.“</p>
<p>„Ano, doktore… Celý den? Tím mám rozumět celou dobu otočení planety?“</p>
<p>„To už pak bude záležet na jejich instinktech a vůli, kdy budou spát a kdy bdít, jasné?“</p>
<p>„Jasné.“</p>
<p>„A za třetí: Doporučuji je nejprve izolovat od sebe, abychom je mohli zpočátku studovat každého samostatně. Dohromady je dáme, až to uznáme za vhodné, ale brzy – během dvou až tří dnů. Potřebujeme, aby spolu mluvili a abychom získali dostatek jazykového materiálu.“</p>
<p>„Ano, doktore, zařídím to.“</p>
<p>„Dobře, a my se pustíme do vitalizace šéfa,“ poznamenal inženýr Verdelet, k druhému technikovi, „nejprve musíme vypočítat parametry stínicího pole a pak… Co se to zase děje?!“</p>
<p>Jeskyní se ozval jekot poplašné sirény.</p>
<p>Inženýr Verdelet umlčel ječící sirénu a zahleděl se na centrální panel. „Došlo k dalšímu narušení, doktore. Tentokrát silou, ale naštěstí nebyl poškozen turniket. Za své však vzalo maskování vnějších dveří přechodové komory. Doporučuji rozšířit viditelné silové pole do vnější jeskyně jako před tím, než jsme byli vitalizováni. To by mělo k dezorientování vetřelců stačit.“</p>
<p>„Jak myslíš, inženýre. Ty jsi odborník,“ odpověděl pobaveně Azizill. „Předpokládám však, že i přes to můžeme začít probouzet ten párek, který dala do karantény Nihasa.“</p>
<p>„Samozřejmě, doktore. Ti nemají na vnější ochranu vliv, ti už jsou v zóně naší přímé působnosti.“</p><empty-line /><p>„Vítám vás na svobodě, poručíku.“</p>
<p>Brandon se zamračil: „Na svobodě? Thereso, vždyť tady už hnijeme se Sirkem dvanáct let ve vězení. A pokud vím, vy jste tady už osmnáct let. Tomu říkáte svoboda?“</p>
<p>„Já už jsem tu osmnáct let, pravda, ale ne jako vězeň. Jsem tady zaměstnaná…“</p>
<p>„Zaměstnaná? Tak proč jste úplně nahá, když nejste vězeň? Domníval jsem se…“</p>
<p>„Tady je to pro ženy normální, poručíku. Časem si zvyknete.“</p>
<p>„Tedy, Thereso, vy snad šílíte… To jste tak rychle přivykla té jejich úděsné pakultuře?“</p>
<p>„Víte, poručíku, já jsem se zpočátku zdráhala pobíhat tu věčně věků jak mě pánbůh stvořil, ale časem jsem zjistila, že je to úžasně příjemné a pohodlné…“</p>
<p>„No tedy – potěš pánbůh! Tak ono je to příjemné a pohodlné… I když tedy přiznávám, Thereso, že máte tělíčko opravdu božské. Víte, že jsem si nikdy neuvědomil, jak jste vlastně krásná? Božský pohled na božské stvoření…“</p>
<p>„Děkuji za poklonu, poručíku.“</p>
<p>„Ale, Thereso, abychom neuhýbali od tématu: Co tady vlastně děláte?“</p>
<p>„Kromě dvou hodin služby na dispečinku třikrát týdně… nic moc… Dárkyně biologického materiálu.“</p>
<p>„Tak vy pracujete pro vesmírné vetřelce… Pro teroristy… Dovolte, Thereso – to bych do vás nikdy neřekl!“</p>
<p>„Ale co mi podle vás zbývá, poručíku? Vrátit se domů, abych dopadla jako ta <strong>CENZUROVÁNO</strong> Moareová? Ta zdrhla, chtěla se vrátit do služby a skončila v kriminále. Nebo Brian – ten se stal obětí dopravní nehody a …“</p>
<p>Thereso, prosím vás, co to melete za nesmysly? Moareová útěk jen předstírala. Ve skutečnosti je s nimi spřažená. Vyžvanila jim spoustu informací podléhajících přísnému utajení – a ty se dokonce dostaly do rukou Číňanům, Rusům a dalším – vlastně se objevily i v médiích. Nedivte se, že dopadla, jak dopadla. Nebýt těch vetřelců, tak skončila před popravčí četou!“</p>
<p>„Dobře, poručíku. Vy tedy myslíte, že kdybych se vrátila – i přes to, že jsem pro mimozemšťany pracovala a oni mě vybavili bioenergetickou senzitivitou…“</p>
<p>„Kdybyste se vrátila vy, Thereso, sdělila příslušným orgánům, že jste obdařena bioenergetickou senzitivitou a dala se k dispozici naším doktorům a vědcům, tak byste se stala národní hrdinkou. To vám mohu garantovat.“</p>
<p>„Hmm, budu o tom přemýšlet, poručíku. Asi by bylo dobré takové kroky pečlivě naplánovat. Ještě si o tom promluvíme.“</p>
<p>× - × - × -</p>
<p>Cestovní deník – <emphasis>27. července</emphasis> (Míša)</p>
<p>Včerejší vyšetření dělohy bylo opravdu fyzicky náročné, ale dalo se vydržet. Všichni byli spokojeni s tím, jak statečně jsem se držela – aspoň jak mi potom sdělila teta Jana. Odpolední vyšetření mlékovodů bylo spíše vzrušující. Vzhledem k tomu, že mám prsa opravdu úžasně citlivá, dokázal mi strýček vyšetřit jen 12 hlavních laloků, než jsem dosáhla orgasmu.</p>
<p>Dnes se těmto vyšetřením podrobuje Mája a já celý den odpočívám.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>28. července</emphasis> (Pauli)</p>
<p>Ptal jsem se Magdy, v čem vlastně spočívají ta vyšetření, kterým byla včera podrobena Míšenka, a dozvěděl jsem se strašné věci. Prý jí během asi šesti až sedmi hodin roztáhli dělohu tak, jako by byla před porodem, a sledovali pohyby okolních orgánů. Polila mě hrůza, když jsem si uvědomil, že za normálních okolností se děloha roztahuje devět měsíců, ale když to Míšenka vydržela, tak mám opravdu báječnou dívku do nepohody, kterou hned tak něco nerozhází.</p><empty-line /><p>Gwen otevřela oči. Zmateně se rozhlíží kolem sebe. Má pocit, jako by se volně vznášela ve vzduchu. Je sice natažená, ale neví, zda stojí či leží. Nedokáže určit, kde je ‚nahoře‘ a kde je ‚dole‘. Kolem je čirá tma, ale pojednou zjistila, že se tu a tam objevují světélkující body – jako by se postupně rozsvěcovaly hvězdy. Intenzita světla stoupá, body se slévají. Rozhlíží se. Zjišťuje, že celý prostor kolem ní zaplňuje zelená slabě fosforeskující mlha. Zkouší pohybovat rukama i nohama. Zelená mlha kopíruje obrysy jejího těla ve vzdálenosti několika milimetrů. Nedokáže se jí dotknout. Náhle si uvědomila, že je dočista nahá. Nemá na sobě ani nitku! Zmizela i veškerá její výzbroj a výstroj. Matně si pamatuje, že ta mlha ji ‚zajala‘ a že v ní zabloudila. Vlastně zabloudili! Nešla přece na průzkum jeskyně přece sama…</p>
<p>„Andy!“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>„An-dyyy!!“</p>
<p>Cítí, že napíná hlasivky na nejvyšší míru a křičí z plných plic, ale její hlas zní tiše a dutě, jako by měla na puse prázdnou sklenici.</p>
<p>„AAAn-dyyy!!!“</p>
<p>Stejný výsledek.</p>
<p>Zkusila se ‚posadit‘. Jde to. Zelená mlha opět kopíruje obrysy jejího těla. Připadá si jako při potápěčském výcviku, kdy byla vodou nadlehčována tak, že mohla zaujmout takovou polohu těla, jaká ji právě napadla. Jenže tehdy měla na sobě skafandr a kyslíkové bomby.Teď je docela volná. Zkusmo udělala několik plaveckých temp. Nemá však představu o tom, zda se ve skutečnosti někam pohnula nebo ne, protože vidí jen mlhu před sebou i kolem sebe. Nemá žádný orientační bod, podle kterého by mohla poznat, zda se vůbec hnula z místa, nebo zda jen mění polohu těla a končetin na jednom místě.</p>
<p>Po další sérii všemožných pohybů, kterými zkoumá své možnosti, se však cítí vyčerpaná a navíc se neodbytně ozývá její močový měchýř. Zazmatkovala. <emphasis>Co teď? Přece nemohu jen tak někde, nevím kde…</emphasis> Ale tlak se stává postupně nesnesitelný. Gwen se instinktivně ‚posadila‘, roztáhla nohy a uvolnila svěrač. Ke svému úžasu zjišťuje, že proud moči, který pod značným tlakem vystříkl z jejího klína, je mlhou pohlcován. Vyčůrala se ‚do prázdna‘ a veškerá tekutina jí zmizela z očí někam do té záhadné zelené mlhy! Zkusmo si odplivla. Rovněž i sliny zmizely v mlze!</p>
<p><emphasis>Takhle asi zmizely i moje věci a šaty,</emphasis> pomyslela si. <emphasis>Mlha je nějakým způsobem pohltila, strávila…</emphasis></p>
<p>Učinila další pokus. Vytrhla si vlas a ‚upustila‘ ho. Vlas zmizel v mlze. <emphasis>Že by toto byl směr ‚dolů‘?</emphasis> pomyslela si Gwen a provedla další pokus. Změnila polohu těla a ‚upustila‘ další vlas. Opět zmizel – stejným směrem vzhledem k poloze Gwenina těla, ne stejným směrem, kterým zmizel první vlas.</p>
<p><emphasis>Co z toho plyne? Buď těmi pohyby svou polohu neměním, nebo se směr ‚dolů‘ poloze mého těla přizpůsobuje tak, abych se vždycky cítila ‚normálně‘.</emphasis></p>
<p>Gwen je sice specialistka na chemické bojové látky, ale ani fyzika jí není cizí. Pokus opakovala ještě několikrát, ale výsledek je vždy stejný. Ať už ‚leží‘ nebo ‚stojí‘ – vlas jí vždycky zmizí směrem k nohám…</p>
<p>Nakonec ji vyčerpání přemohlo a znovu usnula.</p><empty-line /><p>„Jsou opravdu zábavní, pane inženýre,“ sděluje Verdeletovi technik mající službu u vitalizátorů, „zvláště ta samička – zřejmě začala provádět fyzikální pokusy v silovém poli. Tak jsem si s ní trochu hrál a měnil jsem jeho parametry. Jenže ji to docela vyčerpalo. Usnula dřív, než jsem zamýšlel.“</p>
<p>„To je pěkné. Dokonce jsi získal nějaké další její výměšky, jak mi hlásila Nihasa z laboratoře. A jak to vypadá se samečkem?“</p>
<p>„Sameček se zřejmě jmenuje Andy,“ sděluje technik, „protože to bylo jediné slovo, které samička vykřikovala. Předpokládám tedy, že se po něm sháněla. Takže Andy vydržel v bdělém stavu mnohem déle, ovšem jeho jedinou zábavou bylo pozorování silového pole. Neustále se snažil na něj sáhnout, přičemž nevydal ani hlásku. Jenže u něj jsem parametry silového pole neměnil, protože ho nenapadlo dělat tak ‚důmyslné‘ pokusy. Vypustil také spoustu výměšků, dokonce ze tří tělesných otvorů. Všechny má k dispozici Nihasa.</p>
<p>Při příštím jejich probuzení jim budeme muset nabídnout nějaké živiny. Azizill doporučuje roztok glukózy, tím prý nemůžeme nic ztratit. Sát určitě umějí, protože předpokládá, že se jedná o podobný druh, jako byli tvorové, které jsme zkoumali před hibernací. Nihasa už připravuje makety hrudi kojící samice. Azizill doufá, že je napadne, co s nimi mají dělat.</p><empty-line /><p>Praha/Plzeň 30. července – (ČTK) – Vedení věznice v Plzni na Borech před několika minutami oznámilo, že zatím za nezjištěných okolností uprchl během denního zaměstnání čtyřikrát soudně trestaný recidivista Lukáš Malina. Byl odsouzen za násilnou trestnou činnost, znásilnění, krádeže aut a naposledy za ozbrojené přepadení banky.</p>
<p>Popis uprchlého trestance: stáří 48 let, výška 182 cm, silnější postavy, krátce střižené světle hnědé, mírně prošedivělé vlasy, šedé oči, rovný nos. Na pravé tváři má dlouhou zřetelnou jizvu táhnoucí se od ucha k bradě. V době útěku měl na sobě hnědou vězeňskou uniformu, o které se dá předpokládat, že se jí pokusí v co nejkratší době zbavit.</p>
<p>Kdo by měl jakékoliv povědomí o jeho pohybu a pobytu, nechť neprodleně uvědomí nejbližší služebnu Policie České republiky nebo se ohlásí na lince 158.</p>
<p>POZOR! Uprchlého recidivistu se nepokoušejte sami zadržet, je nebezpečný, i když není ozbrojen!</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 4</strong></p>
<p>Andy se znovu probudil. Tentokrát má možnost sledovat trochu větší prostor, než minule. Záhadná zelená mlha ustoupila poněkud do pozadí, ale přesto je od ní dobře vidět, protože představuje jediný zdroj difúzního světla v prostoru. To si Andy uvědomil v momentě, když zjistil, že nevrhá nikde žádný stín. Ačkoliv mlha ustoupila, je i nadále všude kolem něj – vlevo, vpravo, vpředu, vzadu, nahoře i dole. Andy má neustále zvláštní pocit volnosti, lehkosti – jako by se volně vznášel v prostoru.</p>
<p>Po chvíli však zjišťuje, že se s mlhou přece jen něco děje – v jednom směru se začala vzdouvat proti němu. Pokusil se couvnout – ale pohyby, kterými se toho snaží dosáhnout, jsou naprosto neúčinné. Zvětšující se ‚boule‘ v mlze mu teď slouží jako jediný orientační bod, takže on sám se buď nehýbe z místa, nebo se k němu výduť v mlze blíží stejnou rychlostí, jakou on ustupuje.</p>
<p>Ale na uvažování není čas. Vydutá část se utrhla od zbytku mlhy a naprosto se osamostatnila. Vzápětí se její tvar začíná měnit z kulového v elipsoidní a neustále se protahuje. Po chvíli Andy zjišťuje, že se utržený kus mlhy začíná formovat do tvaru ženské postavy.</p>
<p>„Gwen!“</p>
<p>Andy promluvil poprvé od doby, kdy se ocitl zcela nahý a bez prostředků v zajetí zelené mlhy, a zděsil se. Jeho hlas zní nepřirozeně, dutě, jako by mluvil do prázdné sklenice přitisknuté na ústa.</p>
<p>„Gwen!“</p>
<p>Andy znovu volá jméno své partnerky, domnívaje se, že je to ona, kdo se skrývá v mlžném závoji. Ale žádné odpovědi se nedočkal. Zato se udál další podivný zázrak: Mlžný závoj halící ženskou postavu se začíná protrhávat. Rozevírá se odshora i odspoda a jeho cáry jsou vsávány okolní mlhou. Po chvíli se před jeho očima objevila … socha! Socha ženy z bílého mramoru. Nádherná, naturalistická, smyslná. Andy se pokouši k ní přiblížit. Jde to! Nebo se spíš ona přibližuje k němu? Možná, že se k sobě blíží navzájem… To nedokáže v tomto podivném prostředí odhadnout. Přibližují se k sobě pomalu, ale viditelně. Už jen tři stopy, dvě, jedna. Andy je připraven na dotek studeného kamene na svém nahém těle, ale první kontakt mu téměř vyrazil dech! Narazil na teplou, měkkou, jemnou pokožku. Vzápětí pocítil, jak mu náhlým vzrušením tvrdne penis…</p>
<p><emphasis>To není socha… To je žena z masa a krve!</emphasis> Andy začíná mít hrůzu z její smrtelné bledosti. <emphasis>Ale kdyby byla mrtvá … to by zase nebyla tak příjemně teplá.</emphasis> Je zmaten!</p>
<p>Na další úvahy však opět nezbývá čas. Záhadná žena vztáhla plynulým pohybem paži a přitiskla si jeho hlavu na prsa – tak, aby se její bradavka dostala do jeho úst. Instinktivně začal sát… a v ústech cítí sladkou chuť čehosi, co vytéká ženě z prsu. V té chvíli si uvědomil hlad i žízeň a saje jako o závod. Zároveň mechanicky přejíždí rukama po ženině těle a zjišťuje, že tady přece jen něco nehraje. Její tělo je měkké a vláčné. Ani při silnějším stisku nedokáže nahmatat žádnou kost.</p>
<p><emphasis>Nesmysl! Tělo bez kostí – jak by drželo pohromadě?</emphasis> Jeho ruka přejíždí záda ženy a snaží se vyhmatat žebra. <emphasis>Nejsou… Neexistují…</emphasis> Nesměle se dotkl jejího druhého prsu. Stiskl ho. Bradavky vystříkla teplá tekutina. Čirá. Andy pochopil, že to, co tak usilovně saje, není mléko a že před ním nestojí žena – <emphasis>je to jen nějaká figurína.</emphasis></p>
<p>Ale tekutina, která jí vytéká z prsou, je velice lahodná. Andy začal sát z druhého prsu a uvědomuje si, že se chuť tekutiny poněkud změnila. Jak? Je něčím okořeněná… Andy se pokusil jen ze zvědavosti do bradavky kousnout. Jemná elektrická rána mu na chvíli způsobila křeč obličejových svalů. Když se vzpamatoval, zjistil, že objekt jeho zájmu zmizel…</p><empty-line /><p>„Sameček i samička už budou zcela imunizováni,“ pochvaluje si Nihasa sledujíc na monitoru výsledky posledních testů jejich výměšků. „Posloucháš mě vůbec?“</p>
<p>„Ale ano, samozřejmě, že tě poslouchám,“ ubezpečuje ji doktor Azizill, „jenže … máme pořád potíže s vitalizací šéfa. Pochop přece, že…“</p>
<p>„Já to chápu, doktore. Ale to je technický problém – ne zdravotnický. Tak to nechej na inženýrovi a jeho lidech. Byla bych ti nesmírně vděčná, kdybys zkontroloval tyhle údaje a porovnal je s výsledky testů imunizace členů naší stanice. Zdá se mi, že…“</p>
<p>„To se ti tedy nezdá. To je fakt! Tato součást tamní mikrofauny by mohla v našich řadách nadělat pěknou paseku. Bude nutno oba druhy mikroorganismů zlikvidovat u nich lokálně.“</p>
<p>„Ano, to mě taky napadlo. Protilátky už jsem připravila. Teď jen zbývá vymyslet způsob, jak je do nich vpravit,“ uvažuje Nihasa nahlas.</p>
<p>„Nejúčinnější by bylo zavedení irigátoru do močového měchýře a udělat výplach. Navrhuji pojmout to jako rituální obřad, abychom vzbudili respekt.“</p>
<p>„Pokud jsou stejně pověrčiví jako jejich předchůdci, které jsme zkoumali a vytěžovali před svou hibernací, tak by to mělo opravdu něco do sebe,“ posuzuje Nihasa kvalifikovaně doktorův nápad, „ale jestli ne, tak…“</p>
<p>„… tak i přesto dosáhneme svého cíle,“ přerušil Azizill Nihasinu úvahu, „protože silovému poli vzdorovat nedokáží. O tom jsme se už přesvědčili.“</p>
<p>„Dobře, jak je panu doktorovi libo. Když mi Verdelet půjčí jednoho technika, aby příslušně upravil feminellu…“</p>
<p>„Obě feminelly,“ opravil Azizill Nihasu. „Aby měl ten rituál význam, musí být proceduře podrobeni oba současně a musí při tom na sebe navzájem vidět.“</p>
<p>„To je pravda. Co myslíš, že bude výhodnější? Zviditelnit je navzájem už teď, aby mohli spolu komunikovat, nebo až v momentě, kdy budeme připraveni k provedení zákroku?“</p>
<p>„Na tom až tak moc nezáleží,“ medituje Azizill, „navrhuji zviditelnit je navzájem hned. Stejně potřebujeme nutně jazykový materiál – a ten nám v izolaci neposkytnou. Nejlépe by bylo, abys je dala dohromady už teď – při třetím probuzení.“</p><empty-line /><p>„Pane kapitáne, ta proklatá mlha nám nedovolí, abychom zjistili, co se skrývá za tou vyraženou částí skály. Podařilo se nám jen přiblížit k hranici sutin a sebrat pár úlomků. Hardy tvrdí, že se jedná o geologicky mnohem mladší materiál, než je skála tvořící horu.“</p>
<p>„Cože!?“</p>
<p>„Jinými slovy,“ vkládá se geolog Hardy do hovoru, „to, co nálož vyrazila, není kompaktní součást skály. Ta je druhohorního původu, kdežto tyhle úlomky připomínají spíš náš beton nebo tak něco podobného. Rozhodně to ale nevzniklo současně s touhle skálou!“</p><empty-line /><p>Zelená mlha se začíná opět podivně vlnit. Andy očekává, že se zjeví ona podivná figurína lepých ženských tvarů, z jejíchž prsou prýští životodárná tekutina, jenže tehdy se mlha vzdula, kus se jí utrhl a pak se začal formovat v ženskou postavu. Teď se ovšem děje něco opačného – mlha před ním ustupuje do stran…</p>
<p>Náhle se vzduch projasnil, mlha ustoupila do pozadí a v nově vzniklém prostoru…</p>
<p>„Gwen!“</p>
<p>„Andy!“</p>
<p>Oba se snaží zakrýt si rukama choulostivé oblasti svých nahých těl, protože k intimnostem zatím ve svém vztahu nedospěli, ale nejde to. Mohou sice rukama i nohama hýbat, ale jen v omezeném prostoru.</p>
<p>„Kde to jsme? Co se to s námi stalo?“</p>
<p>Obě otázky splynuly z jejich rtů současně a skoro unisono.</p>
<p>„Nevím,“ pronáší rozpačitě Gwen. „Najednou se mi v té jeskyni zatočila hlava, pak jsem se začala někam jako propadat, cítila jsem, jako bys mě chtěl zachytit, a pak jsem zřejmě upadla do bezvědomí. Když jsem přišla k sobě, zjistila jsem, že nemám nic. Naprosto nic – šaty, boty, prádlo, hodinky, kapesní počítač, satelitní telefon, brašna s výbavou – všechno zmizelo! Dokonce i můj prstýnek a náušnice.“</p>
<p>„Tak jsme na tom stejně,“ povzdechl si Andy, „jenom já jsem se domníval, že když jsem upadal do bezvědomí, tak jsi zachytila ty mne…“</p>
<p>„Těžko jsme se mohli zachytit navzájem…“ poznamenala zamyšleně Gwen.</p>
<p>Oba bezradně zmlkli a hledí na sebe navzájem. Nic jiného jim ani nezbývá. Vznášejí se v silovém poli, jejich pohybové možnosti jsou omezené, o čemž mají konečně možnost se přesvědčit. Ať pohybují rukama či nohama jakkoliv, nepřibližují se ani se nevzdalují.</p>
<p>Andy zamyšleně přejel očima Gweninu postavu shora dolů a zase zpět. Pak ho něco upoutalo:</p>
<p>„Gwen, uvažovala jsi o tom, kde je vlastně ‚nahoře‘ a kde ‚dole‘? Já mám pořád pocit, že visím volně v prostoru a že se ten směr mění spíš podle mých představ než aby byl stabilní podle fyzikálních zákonů.“</p>
<p>„Proč ses na mě při tom tak podíval,“ poznamenala dívka místo odpovědi, postřehnuvši poručíkův pohled.</p>
<p>„Promiň, Gwen,“ poznamenal Andy tiše na svou omluvu, „ale nějak jsem neměl příležitost uvědomit si, jak jsi krásná… Ta šeredná uniforma…“</p>
<p>„Přivádíš mě do rozpaků, Andy,“ odpověděla Gwen s výčitkou v hlase a začervenala se. „Ostatně – co to má co společného s fyzikálním prostředím, ve kterém se nacházíme?!“</p>
<p>„Hodně, Gwen,“ oponuje poručík. „Když se totiž podívám na tvá prsa…“</p>
<p>„No dovolte, pane poručíku…!“</p>
<p>Pohoršená dívka podvědomě přepnula na oficiální tón a pokusila se znovu zakrýt si intimní partie svého nahého těla rukama. Opět se přesvědčila, že to nejde a cítí, že ji polévá horko. Zavřela oči.</p>
<p>„Nechej mě domluvit, Gwen,“ promlouvá k ní poručík naléhavě. „Chtěl jsem jen upozornit na skutečnost, že tvá prsa směřují spíš vzhůru, jako by na ně gravitační zrychlení působilo odněkud shora – či lépe řečeno – ve směru, kde máš hlavu, protože o pojmech jako je ‚nahoře‘ či ‚dole‘ nemůže být za těchto okolností řeč.“</p>
<p>Gwen přece jen otevřela oči a sklonila hlavu, aby se přesvědčila o pravdivosti poručíkových slov.</p>
<p>„Hmm, to máte pravdu, poručíku… tedy Andy … Promiň, že jsem na tebe tak vyjela. Myslela jsem…“</p>
<p>Co si Gwen myslela, se Andy už nedozvěděl, protože v té chvíli se mlha proti každému z nich zase vzdula, kus se jí utrhl a začal se formovat v ženskou postavu.</p>
<p>„Zajímavý způsob výživy,“ stačil ještě Andy poznamenat, než se ho podivná bytost zmocnila.</p>
<p>Jenže tentokrát se stalo trochu něco jiného než minule. Andyho nohy jsou roztaženy od sebe silovým polem a podivná figura se zmocňuje jeho penisu. Vzápětí je jeho pohled fixován na Gwen, jejíž nohy jsou také roztaženy široko od sebe a druhá figurína jí rozevírá stydké pysky.</p>
<p>„Andy!!“</p>
<p>Jenže Andy není schopen pohybu ani odporu, stejně jako jeho družka. Cítí, že mu jemná sonda proniká močovou trubicí až do měchýře, a Gwen se zřejmě děje stejné příkoří. Pak už z něj nekontrolovatelně odtéká moč volně do prostoru. Andy je schopen sledovat zlatožlutý paprsek až k okraji zelené mlhy. Najednou si uvědomil, že sonda je dvojitá. Jedno rameno mu volně visí z penisu, druhé vede … ach, hrůza!! – do míst, kde by měla mít figurína ‚vagínu‘. A teď, když je jeho měchýř úplně prázdný, figurína volný konec zaškrtila a on cítí, jak mu do měchýře pod tlakem cosi pumpuje!</p>
<p>Tlak v měchýři už je skoro nesnesitelný… Po chvíli, která se zdá Andymu nekonečná, figurína uvolňuje zaškrcení a z volného konce stříká čirá kapalina. Sleduje tutéž cestu, jako před tím jeho vypuštěná moč. Pohled na Gwen mu potvrzuje, že i dívka je podrobována téže prapodivné proceduře.</p><empty-line /><p>„Vítám tě, šéfe,“ raduje se inženýr Verdelet nad otevřeným sarkofágem Baala Segula, spal jsi nejdéle ze všech!“</p>
<p>„Tedy, inženýre, jsem potěšen, že jste se k tomuto kroku konečně rozhoupali,“ odpovídá Baal Segul místo pozdravu. Z jeho hlasu je cítit sarkastický tón. „Proč jste mě neprobudili mezi prvními podle regulí?“</p>
<p>„Je mi líto, šéfe, ale museli jsme odstranit poruchu řídící jednotky sarkofágu. Stejně se zase až tak moc nestalo. Tedy… stalo! Selhal vitalizační automat…“</p>
<p>„Cože??!!“</p>
<p>„Selhal vitalizační automat,“ opakuje mechanicky inženýr Verdelet, „a probudili nás až náhodně sem vniknuvší vetřelci…“</p>
<p>„Hezké, inženýre! Opravdu moc hezké… A jak dlouho jsme spali?“</p>
<p>„Asi tři tisíce oběhů planety, šéfe. Zatím to nemáme přesně určeno, protože jsme se museli postarat o vetřelce, o ochranu, o imunizaci, o ten zatracený sarkofág, ve kterém…“</p>
<p>„Ve kterém jsem se ausgerechnet nalézal zrovna já sám osobně! Že?“</p>
<p>„Nu, právě…“</p>
<p>Baal Segul loupl po inženýrovi zle očima. Pak mátožnými pohyby opustil sarkofág a rozhlédl se po místnosti.</p>
<p>„Opravdu jste mě probudili až jako posledního! Tedy, Verdelete…“</p>
<p>„Klid, Seggi, klid. Podívej, jak vypadáme! Jako kdybychom vstali z hrobu…“</p>
<p>„Už zase začínáš? Neříkej mi ‚Seggi‘ – víš, že to nesnáším! A navíc ještě v situaci, kdy bys mi měl vysvětlit, jak je možné, že…“</p>
<p>„Klid, šéfe. Zatím není čas k bádání nad porouchaným automatem – zvlášť tedy, když ho zase delší čas nebudeme potřebovat. Teď se staráme především o imunizaci – naši i dvou vetřelců, kteří sem pronikli a které teď držíme v karanténní komoře. A taky o ochranu přechodového turniketu, protože ti dva – jak se aspoň zdá – jsou členy větší smečky. Jejich kumpáni se chovají dost nebezpečně – tedy aspoň v porovnání s těmi, které jsme měli k dispozici před hibernací.“</p>
<p>„V jakém smyslu nebezpečně?“</p>
<p>Verdelet místo odpovědi promítl Baalu Segulovi záznam výbuchu nálože a rozpadu kamuflované skalní stěny před vnějšími dveřmi hlavního turniketu.</p>
<p>„Hmm, použití hrubé síly… To nebylo zdejšímu tvorstvu nikdy cizí. Ale… poslyš, inženýre, jak vlastně došlo ke spuštění vitalizace? Domníval jsem se, že ti dva vetřelci, o kterých…“</p>
<p>„Ovladač nouzového spouštěcího mechanismu byl vyveden do zadní jeskyně, tam, kde je karanténní přechodová komora. Když se Nihasa probudila – jako první – a zjistila, jak k vitalizaci vlastně došlo, bylo její první starostí zadržet vetřelce v této komoře a samozřejmě demontáž nouzového vitalizačního ovladače.“</p>
<p>„Dobře, Verdelete, vidím, že zatím probíhá všechno v normě. Teď bych se rád seznámil se zajatými vetřelci a také musíme provést důkladný průzkum okolí základny, abychom věděli, s kým vlastně máme tu čest.“</p>
<p>„Samozřejmě, šéfe. Teď, když naši technici nebudou muset řešit problém řídící jednotky sarkofágu…“</p>
<p>„Dobře, dobře, chápu. Všechno zdržení jsem zavinil já… ano, uznávám…“</p>
<p>„No tak, Seggi…“</p>
<p>„Už zase začínáš, inženýre?“</p>
<p>Baal Segul jen beznadějně mávl rukou a vyrazil ven z hibernační místnosti. Jeho kroky směřují k Nihasině laboratoři, kde je zajištěno spojení s karanténní komorou.</p><empty-line /><p>Konečně obě figuríny – téměř současně – vytáhly sondy z útrob svých ‚svěřenců‘ a zmizely v hloubi zelené mlhy.</p>
<p>„Co to bylo…?“ vydechla Gwen třesoucím se hlasem.</p>
<p>„Nevím,“ odpovídá Andy tiše, ale zrovna příjemné to nebylo. Moc by mě zajímalo, co s námi bude dál.“</p>
<p>„Obávám se,“ poznamenává Gwen ponuře, „že jsme na doživotí odsouzeni vznášet se volně v prostoru, nemít pevnou půdu pod nohama, nemít nic, ale vůbec, naprosto nic – a přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta. Jen tak mimochodem, Andy – co se týče mých prsou, uvědomuji si, že mi je zespodu něco podepírá, jako bych měla podprsenku, ale při tom necítím žádný tah na ramena. Ostatně – něco podobného se děje s tvým penisem… Asi nám stejně nezbude nic jiného, než zkoumat zdejší podivné fyzikální prostředí pomocí intimních partií svých těl.“</p>
<p>Gwen zmlkla a její tvář znovu polil ruměnec.</p><empty-line /><p>„Jazyk, kterým se ti dva domlouvají, mi připomíná velice vzdáleně něco, čím se dorozumívaly kmeny na pevnině východně od nás – i když tedy za 3000 oběhů musel ten jazyk prodělat značný vývoj, smísit se s dalšími, přebírat slovní zásobu a podobně,“ sděluje Proseprina, lingvistka stanice. „Zatím se ale baví o podivném prostředí, ve kterém jsou umístěni. A taky je podivné, že jména některých částí svých těl tabuizují a jsou-li už nuceni je vyslovit nebo se o nich dokonce bavit, zaznamenávají naše přístroje zvýšení tlaku jejich krve, zvýšení tepu srdce a další zajímavé fyziologické úkazy. Obávám se však, že v tomto izolovaném prostředí s jejich pomocí náš slovník těžko rozšíříme.“</p>
<p>„Mám nápad,“ozval se jeden z techniků, který právě prováděl úpravy na jedné z feminell, „zdá se totiž, že některé z těch předmětů, které jsme jim zabavili, slouží k elektromagnetické komunikaci. Kdybychom propátrali éter a pokusili se zjistit, zda už jsou schopni vysílat pro veřejnost…“</p>
<p>„Tak na co čekáš? Pusť se do toho,“ přerušil ho Verdelet netrpělivě, „to je skutečně možnost, která by nám mohla usnadnit cestu k cíli.“</p>
<p>…</p>
<p>„Mám to!“</p>
<p>Technik přepnul zvuk ze sluchátek na reproduktor v Nihasině laboratoři prostorem se ozvaly zvuky lidské řeči.</p>
<p>„To ale není přesně ono,“ poznamenala Proseprina vyslechnuvši delší pasáž. Sice je mi to srozumitelné, ale kdybychom k nim měli tímto jazykem promlouvat, obávám se, že oni by…“</p>
<p>„A co tohle?“ Technik pomalu projíždí pásmo a ladí další stanici.</p>
<p>„To taky není ono, to je spíš podobné tomu předchozímu…“</p>
<p>Ale technik se nevzdává. Předvádí Proseprině postupně portugalštinu, španělštinu, francouzštinu… aymarštinu a kečuánštinu zavrhl sám, protože mu až moc připomínají jazyky, kterými mluvili lidé zkoumaní expedicí před 3000 roky. Konečně narazil na angličtinu.</p>
<p>„Výborně! To je ono,“ raduje se Proseprina, „tímhle oni mluví!“</p>
<p>Baal Segul se zaposlouchal do zpráv o počasí, které daná stanice právě vysílá.</p>
<p>„Podívejme. Zdá se, že si tu potrpí na šarlatány. Pochybuji, že jim ta předpověď vyjde.“</p><empty-line /><p>„Pane kapitáne! Pane kapitáne…“</p>
<p>Kapitán pohlédl do vyděšených očí udýchaného vojáka. „Co se vám stalo, chlape?“</p>
<p>„Pane ka…“</p>
<p>„No tak dost. Umíš říci také něco jiného?“</p>
<p>„Pane ka… Tam… tam – někdo mluví! Dunivý hlas se ozývá z ústí chodby…“</p>
<p>Vzápětí ke skále vyrážejí všichni, kteří jsou na doslech vyděšeného vojáka.</p>
<p>“… there is Baal Segul speaking, repeat, Baal Segul speaking…”</p>
<p>„Hovoří k nám Baal Segul… Kdo to je…“</p>
<p>„Pekelník…“ pronesl ponurým hlasem Henry Chaser, polní kurát provázející výpravu.</p><empty-line /><p>„Asi jsem na ně neudělal zrovna dobrý dojem,“ posteskl si Baal Segul, vida, že po jeho prvních pronesených slovech se smečka urychleně stáhla dál od ústí jeskyně.</p>
<p>„Uvidíme, šéfe, jak zareagují zajaté exempláře,“ poznamenal inženýr Verdelet.</p>
<p>„V žádném případě! Ten párek zatím oslovovat nebudeme,“ zchladil inženýrovo nadšení Baal Segul. „Poslouží nám nejprve k pozorování, testování a odposlouchávání. Nesmí vědět, že jsme schopni porozumět jejich řeči!“</p>
<p>„I když právě jim vděčíme za své probuzení?“</p>
<p>„I přes to! Je to totiž jediný pár,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Baal Segul, „všichni ostatní členové té smečky jsou samci.“</p>
<p>„Šéf má pravdu,“ poznamenává Nihasa. „Jenom by bylo dobré stanovit nějaký postup těch pozorování a testů, abych mohla…“</p>
<p>„Samozřejmě. Podle posledních analýz které jste mi předvedli, byl imunizační proces úspěšně završen. Ubytujeme je tedy v pozorovací cele, ve které budou panovat fyzikální podmínky a zákony, na které jsou zvyklí. Cela bude samoobslužná. V případě potřeby můžeme zasáhnout pomocí feminelly. Po několika dnech aklimatizace je s doktorem Azizillem podrobíte důkladným prohlídkám, na jejichž základě bychom je mohli začít biologicky vytěžovat. Navážeme na výzkumy, se kterými jsme před 3000 oběhy skončili. A já budu muset vymyslet způsob, jak zaujmout zbytek smečky venku. Musíme za každou cenu zjistit, co všechno o nás vědí, jaké mají úmysly, a pak je motivovat tak, aby konali v náš prospěch.“</p><empty-line /><p>Gwen se probudila a udiveně se rozhlédla. Leží na pohodlném ergonomickém lůžku, ale bez jakýchkoliv lůžkovin – žádný polštář, žádná přikrývka. A ona sama je úplně nahá. Posadila se. Ve chvíli, kdy se její bosé nohy dotkly podlahy, zalilo celý prostor jasné světlo přicházející shora, od stropu. Gwen zjistila, že se nalézá v poměrně velké místnosti pravidelného šestiúhelníkového půdorysu.</p>
<p>Vstala a pokusila se udělat několik kroků. Jde to. Během jejího spánku se fyzikální poměry zázračně znormalizovaly. Otočila se a uviděla druhé lůžko u sousední stěny. Na něm leží poručík Andy. Je také úplně nahý a zatím ještě spí.</p>
<p>Gwen se pustila do průzkumu místnosti. Hledá především nějaké dveře nebo okna, ale stěny se zdají být jednolité, bez jakýchkoliv spár, které by aspoň naznačovaly, kde se nalézá nějaký vstupní otvor. Celé dvě stěny tvoří zrcadlo, ve kterém Gwen vidí úplně celou místnost. Vedle další stěny objevila stůl a dvě židle – nebo lépe dvě vyklápěcí křesla – ale opravdu luxusní, ergonomická a pohodlná. Během svého průzkumu dívka zjistila, že veškerý nábytek je pevně ukotven a nelze s ním hýbat – natož ho stěhovat. U poslední stěny je instalováno kompletní hygienické zařízení – umyvadlo, záchod a sprcha. Gwen zjišťuje, že místnost je jediný celek, který není nikde přepažen – ani hygienické zařízení nelze od zbytku místnosti nijak izolovat. Ulevila si na záchodové míse a zamyšlena vstoupila do prostoru sprchy, když vtom ji jakýsi neviditelný mechanismus uchopil za ruce i za nohy. Její ruce zvednuty do výšky a současně nohy roztaženy daleko od sebe. Gwen se zase na chvíli cítí jako v onom zvláštním fyzikálním prostředí, ve kterém strávila několik předchozích dní. Vzápětí ji polil proud příjemně teplé vody. Mechanismus otáčí jejím tělem a ona cítí, jak jí něco důkladně mydlí, až je celá pokryta hustou pěnou. Další proud vody mýdlo smývá a bez varování následuje sprcha ledovou vodou. Gwen vykřikla leknutím, ale nakonec zjistila, že je to docela příjemné.</p>
<p>Její výkřik však probudil Andyho, který se posadil na svém lůžku a s výrazem údivu se rozhlíží po místnosti. Vzápětí spatřil Gwen, která je právě podrobována důkladné vodní masáži.</p>
<p>„Dobré ráno, Gwen…“</p>
<p>V té chvíli mechanismus natočil dívku čelem k Andymu. Ta se opět pokusila zakrýt rukama svou nahotu, ale mechanismus drží všechny její končetiny roztažené. Teprve po dalších čtyřech velmi pomalých otočkách, kdy je její tělo osušováno proudem horkého vzduchu, sevření jejích rukou i nohou povolilo a dívce dovoleno prostor sprchy opustit.</p>
<p>„Kde to jsme?“</p>
<p>„Nevím, Andy,“ odpovídá rozpačitě dívka, zakrývajíc si jednou rukou klín a druhou prsa. „Probudila jsem se chvíli před tebou a trochu jsem to tu prozkoumala. Jsme v nějaké záhadné místnosti bez dveří, všechen nábytek je pevně fixován v podlaze a ve stěnách, nelze ho stěhovat ani s ním hýbat. Je tady sice k dispozici záchod a sprcha – ale jak sám vidíš, neexistuje tu žádné soukromí. Sprcha tě ‚zatkne‘ a nepustí tě, dokud ti neprovede úplnou očistu včetně důkladné vodní masáže. Sice mě to docela polekalo, ale je to velice příjemné.“</p>
<p>„Dobře, tak si to taky vyzkouším,“ rozhodl se Andy, vstal a vykročil směrem k dívce, aniž by se nějak pokoušel svou nahotu zakrývat. Gwen mu zmateně ustoupila z cesty a posadila se na své lůžko. Andy se uvelebil na záchodové míse a Gwen od něj odvrátila svůj pohled. Sklonila hlavu a jala se přemýšlet o nově vzniklé situaci.</p>
<p><emphasis>Jsme tu sami dva v jediné místnosti, bez prostředků, bez oděvu… To zakrývání se rukama asi nebude mít smysl a abychom k sobě byli neustále otočeni zády… Hrozná představa. Konec konců – už asi stejně nemáme před sebou co skrývat, protože v minulých dnech jsme byli nuceni dívat se na sebe neustále a rukama jsme skoro hýbat nemohli. Asi to vzdám…</emphasis></p>
<p>Po chvíli se tedy zase otočila k Andymu, který je právě ‚v zajetí‘ sprchy, a ruce si položila volně na stehna. Pozoruje, jak její parťák přijímá vodní masáž a jak je vzápětí osušován proudem teplého vzduchu.</p>
<p>„Jak je to tady s jídlem? To jsi zatím nezjistila?“</p>
<p>„Zatím ne. Taky musím něco nechat na tebe,“ odpověděla dívka a kupodivu se i zasmála.</p>
<p>Rovněž i Andy se zasmál, opustil prostor sprchy a zamířil ke stolu. Usadil se do pohodlného křesla, které vyklopil ze stěny, opřel se rukou o desku stolu… a vydechl údivem.</p>
<p>„Gwen, pojď se podívat!“</p>
<p>Dívka vstala ze svého lůžka a přistoupila ke stolu proti Andymu.</p>
<p>„Na co se mám podívat?“</p>
<p>„No přece na ty obrázky…“</p>
<p>„Na obrázky? Kde vidíš jaké obrázky?“</p>
<p>„Tady, na stole přece,“ zvyšuje Andy hlas, jako by chtěl dívku o čemsi přesvědčit.</p>
<p>„Ale já…“</p>
<p>„Víš co? Posaď se vedle mne,“ navrhuje Andy. „Třeba to z druhé strany není vidět.“</p>
<p>Gwen se posadila do sousedního křesla a vtom to uviděla také. Na stolní desce je vyobrazena opravdová hostina. Jedná se zřejmě o reprodukci podobnou hologramu, protože obrázky jsou patrné jen ze strany stolu, kde jsou křesla, a to ještě pod jediným zorným úhlem.</p>
<p>„To vypadá hezky,“ poznamenává Gwen, když se vzpamatovala z překvapení, „ale obrázků se těžko najíme. Mně by pro začátek stačil aspoň ten čaj – nebo co je tady to…“</p>
<p>Sotva se dívka dotkla obrázku, udál se zázrak! Obrázek se zhmotnil a před udivenou dvojicí stojí na stole kouřící konvice s čajem a dva šálky.</p>
<p>„Dobře. A co k němu,“ zeptal se Andy, když se vzpamatoval z překvapení. „Co třeba tenhle nazdobený koláč…“</p>
<p>Vedle šálků a konvice čaje se objevily i dva tácky s naporcovaným ovocným koláčem.</p>
<p>Oba se bez řečí pustili do jídla.</p>
<p>„Nevaří tady špatně,“ žertuje Andy, „ale já si myslím, že už mám docela dost.“</p>
<p>„Já taky,“ přizvukuje Gwen, vstává od stolu a míří k hygienickému zařízení, aby si umyla ruce. Sotva je nastavila nad umyvadlo, neviditelný mechanismus jí je uchopil namydlil a omyl podobně, jako se stalo jejímu celému tělu ve sprše. Andy následuje jejího příkladu. V momentě, kdy opustil stůl, všechno nádobí i se zbylým jídlem zmizelo.</p>
<p>„Tak, teď jsme najedení, umytí, vysprchovaní – a co bude dál?“</p>
<p>Andy jen bezradně pokrčil rameny. „Nevím, Gwen. To na nás zřejmě nezáleží.“</p>
<p>„Hmm, my tady vlastně nemáme vůbec nic k zábavě ani k práci. Mohli bychom jen ležet, jíst a sprchovat se… Trochu málo, ne?“</p>
<p>Andy se na dívku zkoumavě zahleděl: „Jen tak mimochodem, už jsem ti říkal, jak jsi krásná?“</p>
<p>„Myslím, že ano,“ zapýřila se dívka, „když jsi zkoumal polohu mých prsou tam v tom podivném stavu, jak jsme se nemohli hýbat…“</p>
<p>„Nemohli hýbat – Gwen! Mne něco napadlo. Ono to bylo podobné, jako teď v té sprše. Co myslíš… Kdybychom do té sprchy vstoupili společně – co by se asi tak stalo?“</p>
<p>„Nevím. Chceš to snad zkusit?“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>Andy vstal z lůžka, uchopil dívku za ruku a vstoupili do prostoru sprchy současně…</p><empty-line /><p>„Co jim provedeme,“ ptá se technik Nihasy řídící dění v pozorovací místnosti.</p>
<p>„Nevím, máš nějaký nápad?“</p>
<p>„No, nevím…“</p>
<p>„Co třeba tohle?“</p>
<p>Nihasa se hbitě rozběhla svými prsty po řídící klávesnici a technik s pobaveným výrazem sleduje dění ve sprše vetřelců.</p>
<p>Samec i samice jsou k sobě přitisknuti zády, jejich ruce a nohy rovněž, a jsou společně roztaženi. Vzápětí jsou důkladně promasírováni proudem studené vody. Po několika otočkách jsou k sobě obráceni čelem, samec je silně přitisknut na samiččinu hruď a ostrý proud ledové vody zpracovává zadní části jejich těl.</p>
<p>„Já si myslím,“ směje se Nihasa sledujíc výrazy jejich obličejů, že si s nimi můžeme hrát podle libosti. Tohle je docela zajímavý nápad. Pokaždé, když si sednou ke stolu nebo vstoupí do prostoru hygienického zařízení, provedeme s nimi něco jiného, než budou očekávat. Způsobů, jak je mýt, sprchovat a krmit je spousta. I když… nebudeme to zase s těmi změnami přehánět. Občas ovšem nějakou provedeme – vždycky, když už budou ukolébáni monotónností dění…“</p>
<p>„Tedy, Nihhy,“ poznamenává technik uznale, „nezdá se ti, že je tě na šéfovou laboratoře škoda? Co kdyby ses věnovala filmové režii nebo psaní scénářů?“</p>
<p>„Nevím… Budu o tom uvažovat. Ale teď už je nejvyšší čas, aby tady převzal službu někdo jiný, protože jsem šíleně unavená. Potřebuji se nabít a osprchovat a …“</p>
<p>Výčet jejích tužeb byl přerušen příchodem lingvistky Prosepriny a inženýra Verdeleta.</p>
<p>„Výborně,“ raduje se technik, „máme tady střídání, tak můžeme jít spolu, Nihhy.“</p>
<p>„S radostí…“</p>
<p>Oba odhodili své pracovní pláště do špíny a nazí vyrazili do sprch.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 5</strong></p>
<p>Zajatci nemají ponětí o čase. Pokud si každý z nich lehne na jedno lůžko – nezáleží na tom na které, začne se ‚smrákat‘ a po chvíli je v cele tma jako v hrobě. Jakmile však někdo z nich lůžko opustí – třeba si jen sedne a dotkne se nohama podlahy, začne se ‚rozednívat‘ a během několika minut je cela osvětlena jako místnost s velkými okny za slunečného dne.</p>
<p>Zpočátku je frustrovalo, že jsou oba úplně nazí, bez jediného kousku oděvu. Dokonce i veškeré jejich tělesné ochlupení kromě vlasů zmizelo! V prvních chvílích se pokoušeli zakrývat si intimní partie rukama. Teď už na to rezignují. Zvykli si a i své časté sexuální vzrušení si dávají bez zábran najevo.</p>
<p>Kdykoliv se oba usadí ke stolu, objeví se obrazové jídelní menu a jídla se před nimi zhmotňují na dotek obrázku. Kdyby však u stolu seděl jenom jeden, přísun jídla a pití nefunguje. Zjevené obrázky jsou mrtvé. A po opuštění stolu – i jen jedním z nich – zbytky jídla i s nádobím zmizí.</p>
<p>Zrovna včera Gwen sebrala se stolu prázdný talířek a rozhodla se, že ho umyje a že si ho nechají, protože v cele není vůbec žádný předmět, kterým by se mohli nějak zabavit. Jenže u umyvadla se talířku zmocnilo silové pole, pod jehož vlivem se zkoprnělé dívce doslova rozplynul před očima!</p>
<p>Mohou tedy jen ležet, sedět, jíst, chodit na záchod a sprchovat se. Pokud vstoupí do sprchy jednotlivě, je každý podroben celé očistné proceduře – osprchování a umytí teplou vodou a pak studenou. Vstoupí- li do sprchy společně, dočkají se důkladné masáže ledovou vodou.</p>
<p>„Gwen, máš představu, jak dlouho tu jsme?“</p>
<p>Dívka zkoumavě pohlédla na svého parťáka a zavrtěla hlavou. „Nevím, Andy. Zatím nevím, ale třeba se nám to časem podaří určit.“</p>
<p>„Víš, Gwen – mne děsí především to, že nemáme nic, čím bychom se zabavili… Promiň… Kolik vážíš?“</p>
<p>Gwen vrhla na Andyho nevraživý pohled a vzápětí se jala důkladně zkoumat svou postavu v zrcadle. „Připadá ti, že jsem přibrala? Konec konců – ani bych se nedivila, když jenom ležíme a jíme… Kolik tak mohu mít? Sto pětatřicet liber? Sto čtyřicet?“</p>
<p>„No, uvažuji o tom, že bych tě používal místo činky, abych měl aspoň trochu pohybu.“</p>
<p>Než se dívka vzpamatovala, uchopil ji Andy jednou rukou v polovině stehen, druhou v podpaží, rozkročil se a zvedl ji nad hlavu. Pak dolů, nahoru, dolů, nahoru…</p>
<p>„Dost, už dost,“ směje se Gwen, když už jde nahoru a dolů po patnácté, „teď ještě musíme vymyslet nějaké cvičení pro mne. Pochop, že já si tebou takhle pohazovat nemohu, přece jen nejsem vzpěračka jako ty…“</p>
<p>Andy k sobě dívku přitiskl, něžně ji políbil nejprve na ústa a pak na prsa. Nakonec ji opatrně postavil na zem, neskrývaje svůj nabíhající penis.</p>
<p>„Vzpěračka zrovna být nemusíš. Já jsem taky vzpíral jen příležitostně… Jakému sportu ses věnovala ty? Už jsme tu spolu pár dní – a skoro nic o sobě nevíme…“</p>
<p>„No, já… na průmyslovce jsem chodila do gymnastiky a z toho titulu jsem v armádě přebornicí na opičí dráze…“</p>
<p>Andy se zasmál. „Přebornice na opičí dráze… Ty jsi ale opravdu sympatická opička… Tak ti asi nezbude nic jiného, než aby ses vrátila k té gymnastice. Můžeš přeskakovat stůl jako koně a zkusit nějaká prostná. K takovým cvičením je tady místa dost. Když si pak dáš na závěr pár kliků a sklapovaček…“</p>
<p>Gwen se znovu postavila před zrcadla a kriticky studuje svou nahou postavu – čelně, z profilu i zezadu, což jí umožňuje postavení obou zrcadel. „Asi mi nic jiného nezbude, nechci-li být za pár dní jako medvídě. Tak trochu uhni…“</p>
<p>Andy se posadil na lůžko a sleduje Gweninu produkci.</p>
<p><emphasis>Je nádherná, nádherná! Netušil jsem, že se mi někdy splní sen spatřit úplně nahou gymnastku při cvičení. A na Gwen je božský pohled… Ta jemná kresba jednotlivých svalových skupin, jejich bezvadná souhra, ta nádherně se vlnící prsa nespoutaná trikotem či podprsenkou… Holky v armádě – aspoň ty, které znám – se věnují většinou silovým sportům a podle toho jejich postava vypadá – podobají se spíš chlapům. Kdežto Gwen – ta si dokázala zachovat svou ženskost a jestli pár liber přibrala, tak jí to jen prospělo.</emphasis></p>
<p>Po několika desítkách přemetů se Gwen zadívala na stůl. Pak chvíli prozkoumává prostor kolem něj. „Hmm, když se rozběhnu odsud, odrazím se tady… místo doskoku bude tady… To ne. Musím obráceně – od svého lůžka směrem k těm zrcadlovým stěnám. Mohl by ses tam postavit a dávat mi záchranu? Nerada bych rozbila zrcadlo a pořezala se.“</p>
<p>Andy se postavil na určené místo a rozpřáhl ruce. Gwen se postavila ke svému lůžku, chvíli odměřuje vzdálenost, rozbíhá se. Odraz, nohy nahoru, doskok. Končí bezpečně v Andyho náručí. „Skvělé,“ chválí Andy její výkon, „ještě jednou, ano?“</p>
<p>Po pátém přeskoku Andy dívku v náručí sevřel a nějak se mu ji nechce pustit. Zvedl ji opět několikrát do výšky jako činku a nakonec ji přenesl na své lůžko. Posadil se vedle ní…</p>
<p>„Andy… Prosím ne! Nemáme žádnou antikoncepci a nerada bych otěhotněla. Tady, v zajetí, když nevíme, kde jsme a co s námi bude…“</p>
<p>„Neboj, chtěl jsem se jen pomazlit. Taky vím, že taková dobrodružství si dovolit nemůžeme.“</p>
<p>Na mazlení ovšem Gwen slyší. I jí značně chybějí něžnosti a tělesný kontakt. Nechává Andyho ústa bez zábran bloudit po svém těle a sama si pohrává s jeho do pozoru postaveným mužstvím. Zavřela oči. Cítí, jak si ji Andy upravuje, jak se otáčí… Jeho jazyk zabloudil do jejího klína a v poloze 69 se oba oddávají nádhernému vyvrcholení.</p><empty-line /><p>Kapitán Bertram Barnes se dlouze zahleděl na polního kuráta a povzdechl si: „Harry, prosím tě, jak tě mohlo napadnout prohlásit před téměř celou jednotkou, že k nám mluví nějaký pekelník? Mužstvo je v šoku… Jako by nestačilo už to, co nás postihlo. Jsme bez spojení, helikoptéra přiletí až za osm dní…“</p>
<p>„Jestli přiletí…“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Henry Chaser se tedy pustil do obsáhlého výkladu svých teorií: „Podívej, Berte, když se někdo jmenuje Baal Segul, tak by to v tobě mělo vzbuzovat stejnou nedůvěru, jako kdyby se ti někdo představil jako Belzebub nebo tak nějak podobně. A za druhé: Uvědom si, že naše problémy s akumulátory a potažmo tedy i se spojením začaly v momentě, kdy se nám ztratil ten náš zamilovaný páreček. Zelená mlha, vybité akumulátory, které nemůžeme nabít, protože i oba agregáty vypověděly službu. A za pár dní na to ten záhadný hlas ze skály, který se představí jménem Baal Segul… Je otázka, jak daleko se takový úkaz, jako je vybití akumulátorů a poškození agregátů, mohl projevit? Co když to není lokální záležitost? Co když se to projevilo na rozsáhlém území, co když má teď civilizovaný svět problémy, o kterých my, kdo jsme tu izolováni od světa, nemáme ani ponětí? Co když…“</p>
<p>„Harry, prosím tě… Dost! Doufám, že sis ty svoje katastrofické představy nechal jen pro sebe. Opovaž se šířit takové zvěsti mezi mužstvem. To bych tě totiž byl nucen roztrhnout jako hada – bez ohledu na to, že jsi kněz i na to, že jsme kamarádi. Jasné?“</p>
<p>„Ale, ale, Berte – ty ses nám nějak rozparádil. Co je to s tebou?“</p>
<p>„Ono stačí, že můj táta hnije v žaláři kvůli tomu, že se postavil vetřelcům z vesmíru. Nerad bych skončil stejně kvůli nějakému neuváženému zákroku proti vetřelcům z nějakého tvého nadpřirozena. Dříve, než je odsoudíme a něco proti nim podnikneme, měli bychom se pokusit o nějaký kontakt a zjistit, kdo vlastně ti cizinci jsou a co zde pohledávají. Anglicky evidentně mluví a dost možná, že by nám mohli i pomoci z naší bezvýchodné situace. V noci tajně vstoupíme do jeskyně a pokusíme se je zavolat. Ĉu vi komprenas?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ptám se, zda rozumíš – esperantem. To jsem se naučil extra kvůli těm zatraceným mimozemšťanům, protože je to jejich úřední jazyk a já bych byl nerad, kdyby se o mně bavili a já jim nerozuměl, víš?“</p>
<p>„Ach tak… Dobře. Nechám si to všechno pro sebe a někdy v noci půjdu s tebou do jeskyně. Spolehni se. Jen bych navrhoval pár dní počkat – aspoň do toho patnáctého. Teprve kdyby helikoptéra nepřiletěla. Víš, nerad bych pokoušel to zlo předčasně…“</p>
<p>„Dobře Harry, ať je po tvém. Co mám s tebou dělat? Respektuji, že jsi kněz…“</p><empty-line /><p>„Ráno se poprvé spářili, ale docela divným způsobem,“ referuje technik Nihase, „nechceš se na to podívat?“</p>
<p>Šéfka laboratoře se zájmem sleduje záznam pořízený před několika hodinami. Andyho ‚vzpírání‘, Gweniny gymnastické kreace i jejich závěrečné mazlení, které zakončili společným vyvrcholením v poloze 69.</p>
<p>„Kdybys taky trochu poslouchal, co si při tom povídají, tak bys věděl, proč to udělali tak, jak to udělali. Při nejhorším si s tím sami poradíme, až přijde čas – zatím nám vyhovuje, že se samička nechce dát zapustit. V každém případě se dá říci, že se už plně aklimatizovali, když projevili zájem o další biologické potřeby,“ usoudila Nihasa, sledujíc jejich následnou společnou masáž ledovou vodou ve sprše. „Oznámíme to doktoru Azizillovi, protože si myslím, že je čas, aby podstoupili plánovanou sérii důkladných prohlídek.“</p>
<p>…</p>
<p>„Počkáme do další samiččiny menstruace. Za tři až čtyři dny po její skončení je necháme důkladně vyhladovět, budou pít laxativa – nu a další den se na ně vrhneme,“ potvrdil doktor Azizill Nihasiny závěry. „Jenom potřebujeme, aby z nás měli patřičný respekt. Nejlépe by bylo opět použít metody rituálních obřadů – to vždycky zabírá. Aspoň ti před 3000 oběhy byli zcela pokorní a se vším smíření. Oblečeme se do lehkých biologických skafandrů, samičku i samečka přesuneme ve spánku do vyšetřovny – aby nevěděli, kudy mohou svou celu opustit – a vyšetřovnu upravíme jako ‚svatyni‘ – jak oni říkají, s kamenným ‚oltářem‘ místo vyšetřovacího stolu – i když tedy pro nás se vším komfortem – a s dalšími respekt vzbuzujícími proprietami. Automatické procesy budou probíhat skrytě.“</p>
<p>„Asi ano,“ souhlasí Nihasa, „nač měnit osvědčené postupy.“</p>
<p>„Je ti jasné, děvče, že musíme postupovat od metod mírných, jako je všeobecné vyšetření, k metodám tvrdším – jako jsou odběry tělních tekutin a teprve potom přistoupit k ostatním pro naše potřeby nutným zákrokům? Aspoň tím nebudou zprvu tak poplašení a bude se nám lépe spolupracovat – tedy budou-li spolupráce schopni. Záleží tedy na jejich intelektuální úrovni. Tu také budeme muset prozkoumat. Ale nejprve se budeme věnovat jejich fyzickým dispozicím.“</p>
<p>„To je docela rozumný plán, doktore. Já si tedy připravím potřebné laboratorní postupy a pak bych se chtěla zúčastnit všech vyšetření, abych měla získané materiály k dispozici včetně indikace místa a času původu.“</p>
<p>„To je samozřejmé, Nihhy,“ souhlasí Azizill, „já vím nejen to, že jsi skvělá spolupracovnice, ale že jsi vysazená na samečky, takže se i on má na co těšit.“</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>8. srpna</emphasis> (Pauli)</p>
<p>Sedíme s Magdou nazí u bazénu (to je jedna z mála příležitostí, kde si to mohu jako muž veřejně dovolit) a jen tak šploucháme nohama ve vodě. Čekáme na Jenny a Tonyho, abychom si zahráli plážový volejbal jako ‚smíšenou čtyřhru‘ – i když já jsem zatím nerovným soupeřem, protože Tony – jakožto ‚majitel‘ dvou dcer je už dávno bioenergeticky senzitivní. Potřebná xenofarmaka získal v podobě pupečníkové krve a plodové vody – podobně jako maminka Lucka od mé Míšenky. Ale jelikož si toho jsou všichni vědomi, občas nás také nechají vyhrát – vždyť konec konců o nic nejde, než o trochu zábavy…</p>
<p>„Tak ti nevím, Magdinjo, jestli jsem se taky neměl raději vrhnout na medicínu. Když jsem si přečetl ty Míšenčiny poznámky v našem společném deníku…“</p>
<p>„Copak píše Míša? To víš, já váš deníček neznám,“ promlouvá Magda nepřítomně.</p>
<p>Skoro jsem nabyl dojmu, že mě snad ani neposlouchá a že myslí na úplně jiné věci.</p>
<p>„No… Mája se jí svěřila, že dělá figurantku Martinovi – tedy při jeho studiu, víš? A Míšenka poznamenává, že by jí to taky bavilo, jenže já že se chystám studovat geologii…“</p>
<p>V té chvíli Magda zpozorněla. „Ach, ano. Míšenka je na pány doktory tak trochu ‚ujetá‘ – tedy spíš hodně než trochu. Všimla jsem si toho několikrát, když jí dělá Agill o prázdninách pravidelnou preventivní prohlídku. Já při tom u něj obvykle sloužím jako sestra. Agill si pokaždé libuje, jaká že je Míšenka vzorná pacientka, a na ní je vždycky vidět, jak si tu prohlídku užívá. Moc bych za to nedala, že se ti dva každé prázdniny na sebe vyloženě těší. Tedy … i když letos mu udělala čáru přes rozpočet. Ale – víš ty co, Pauli? Já mám nápad! Ty bys jí mohl…“</p>
<p>Co bych mohl, už jsem se nedozvěděl, protože v té chvíli odkudsi přiletěl volejbalový míč, zasáhl Magdu do zad – a ta sebou plácla do bazénu vykřiknuvši úlekem. Vzápětí se ozval veselý Jennin smích. „Tak jsme tady. Můžeme začít.“</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>12. srpna</emphasis> (Míša)</p>
<p>Všechno jde skvěle podle plánu. Předvčírem jsem se vrátila z Menstruačního a včera mi strýček Hill zavedl do dělohy laktogenní sérum. Skoro celý den jsem prospala, ale večer stál skutečně za to. Má prsa produkují mléko! Dočkala jsem se další fáze své přeměny v bioenergeticky senzitivní bytost, jako jsou moje maminky a tety! Jsem opravdu nekonečně šťastná. První odběr mě přivedl téměř k orgasmu. Moc ráda bych se svěřila Máje, ale ta přijala sérum dneska a teď ještě spí.</p>
<p>Ale, ale! Cos to sem Pauli napsal? Co že bys mi mohl dělat? Nevíš? Hmm, když ten nápad pochází od Magdy, tak to bude určitě něco povedeného…</p><empty-line /><p>„Zjišťuji, že jste učinili zajímavý objev,“ spustil Jošua bez dlouhých úvodů, hned jak se ve velkém sále Informačního centra sešli všichni zájemci o besedu. Nejdůležitějšími účastníky jsou ovšem <emphasis>sličné akvabely,</emphasis> Lenka a Erigyos.</p>
<p>„Po prostudování veškeré dochované dokumentace se můžeme právem domnívat, že zde buď existuje nebo aspoň existovala ještě nějaká další mise podobná té naší. Ovšem… vzhledem k tomu, že materiály, které máme k dispozici, postrádají jakékoliv identifikační údaje autorů či samotné expedice, mám důvodné podezření, že se jedná nebo jednalo o podnik s nepříliš čistými úmysly a cíli.“</p>
<p>Jošuova domněnka zasáhla účastníky besedy jako blesk z čistého nebe.</p>
<p>„Mise s nečistými úmysly,“ opakuje mechanicky Erigyos, „šéfe… v době, kdy jsme začali předvádět fungující exponáty, došlo v oblasti k silné magnetické bouři. Zatím se nám nepodařilo objasnit její příčinu. Ale jestli tam zůstalo někde něco naprogramováno – a my jsme to náhodně spustili… I když jsem všechny exponáty prověřoval před uvedením do provozu…“</p>
<p>„I to by mohla být příčina,“ souhlasí Jošuův technický náměstek Gabriel, „jenže podle těch záznamů o předvádění exponátů usuzuji, že by tam musel být někde nastaven záškodnický program, který by fungoval jenom občas. Teď tam ale slouží technici – specialisté na historickou techniku. Ti by už takovou věc jistě objevili. Přesto musíme Erigyovo upozornění brát jako jednu z pracovních hypotéz a prověřit důkladně všechny systémy pod Chavínem – zvlášť tedy výrobní automat, kam se dá taková legrácka nejsnáze zabudovat.</p>
<p>„Vedle chavínského naleziště je ale u nás v Peru ještě několik dalších lokalit hodných průzkumu,“ poznamenala <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>. „Je docela možné, že uvedením do provozu nějakého zařízení pod Chavínem se mohlo ‚probudit‘ nějaké jiné zařízení úplně někde jinde…“</p>
<p>„Kde je nejbližší podobná lokalita?“</p>
<p>„Například zřícenina dalšího chrámového komplexu Templos de Kotosh pouhých pár set kilometrů od Chavína,“ odpovídá Gabrielovi tentokrát <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> ukazujíc ono místo současně na mapě.</p>
<p>„Dobře, vyšleme do Peru další expedici, protože už samotná existence toho, co bylo nalezeno pod Chavínem, je dostatečně alarmující,“ rozhodl bleskově Jošua. „Vůbec se mi totiž nelíbí, že zhruba před třemi tisíci roky zde působila mise, o které my nemáme ani tušení – nehledě tedy k tomu, že jejich cíle byly podobné jako ty naše dnešní – totiž studium přirozené reprodukce lidí. Tím se první mnou vedená expedice před dvěma tisíci roky totiž téměř nezabývala – tedy až na jednu výjimku…“</p>
<p>Poslední větu Jošua sice nedokončil, ale významný pohled, který vrhl směrem k Sofii, vydal za tisíc slov.</p>
<p>„Dobře. Vypravíme tedy další expedici do Peru,“ ujal se slova Gabriel, „kdy a kdo se jí zúčastní?“</p>
<p>„Expedice vyrazí v nejkratším možném termínu,“ rozhoduje Jošua. „Vedoucí expedice bude tady <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> protože skupina pod jejím vedením dosáhla skvělých výsledků.“</p>
<p>Pak se obrátil k <emphasis>Mořské Pěně</emphasis>: „Tedy… Doufám, že souhlasíte, slečno Danielo…“</p>
<p>Když Jošua osloví někoho oficiálním jménem, tak se jedná věc nejvyšší důležitosti.</p>
<p>„Samozřejmě, s radostí!“</p>
<p>„V tom případě mi podejte návrh na další členy skupiny… řekněme do tří dnů, ať zbytečně neztrácíme čas. Rád bych, abyste odcestovali nejpozději 20. srpna.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>14. srpna</emphasis></p>
<p>„Lucko, srdíčko, máš tady důležitý hovor,“ volám na sestru od komunikátoru.</p>
<p>„Kdopak po mně touží?“ ozývá se její hlas z koupelny přes hučící vodu, „doufám, že to zase není nějaká bouda, Všimla sis, kdo volá?“</p>
<p>„Ale jistě, lásko, tentokrát je to kamarádka – a na videofonu, nemusíš mít obavy.“</p>
<p>Když kamarádka – tak se Lucka ani neobtěžovala s úpravami a vyběhla ke komunikátoru rovnou ze sprchy, dělajíc na podlaze mokré ťápoty. Úklidový robot je jí ovšem v patách.</p>
<p>Z obrazovky komunikátoru se na ní usmívá <emphasis>sličná akvabela</emphasis> (nevím zatím, která), rovněž v Evině rouše.</p>
<p>…</p>
<p>„Ale teď k věci,“ spustila <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> když se s námi přivítala a sdělily jsme si navzájem všechny horké novinky, „Lucinko, Jošua mě jmenoval velitelkou další archeologické expedice do And a požádal mě, abych mu do tří dnů sdělila, které spolupracovníky si chci vzít s sebou. Už se přihlásila Lenka, také doktor Zemill a Erigyos mají zájem – nu, a právě ten projevil přání, abys nás doprovázela také ty.“</p>
<p>„Já? Na výslovné Erigyovo přání?“ podivuje se Lucka.</p>
<p>Zasmála jsem se. „Nediv se, srdíčko. On si tě totiž moc oblíbil. A když jsi tenkrát byla unesena, dělal všechno možné i nemožné, aby tě zachránil. Dokonce – kdyby ho strýček Hill nekrotil, tak chtěl násilím vniknout do toho bunkru v Nevadě, kde jsi byla zpočátku vězněna.“</p>
<p>„Cožpak o to – Erigyos je fajn kluk a taky je mi s ním dobře – ale jak budu platná při nějakých archeologických výzkumech? Sice je to zajímavé, ráda si o tom čtu, ale obávám se, že bych tam byla spíš na obtíž, ne?“</p>
<p>„Ale kdepak,“ oponuje kamarádka z obrazovky, „budeš dělat astronomická pozorování, protože ty lokality jsou dost zajímavě umístěny a z jejich architektury vyplývá, že mohly sloužit i jako starověké observatoře.“</p>
<p>„Nu, to zní sice lákavě, ale ještě záleží na tom, jestli tady moje milovaná sestřička nebude mít nějaké námitky. My se totiž navzájem opouštíme moc nerady. Nemohla by se třeba taky zúčastnit?“</p>
<p>„To bych tedy nemohla,“ protestuji, „protože příští týden bude probíhat kolaudační řízení mimozemské kliniky v Konakry v Guineji, následně pak slavnostní otevření a já jsem tam pozvaná ministrem zdravotnictví jako čestný host na státní návštěvu.“</p>
<p>„Ach, ano, to je pravda. I Myra mi o tom něco říkala,“ vzpomněla si <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „ale až tam skončíš, tak by ses mohla za námi taky přijít podívat, ne?“</p>
<p>„Budu o tom uvažovat. Kde vůbec budete kopat?“</p>
<p>Kamarádka mi ukázala příslušné místo na mapě.</p>
<p>„A jak se tam dopravíte?“</p>
<p>„Do Chavína se můžeme teleportovat a pak vyrazíme po zemi. Sice by bylo možno použít diskolet, ale my chceme cestou zkoumat krajinu a pátrat po dalších případných stopách mimozemšťanů.“</p>
<p>„Dobře, a kdy vyrazíme,“ vstupuje do hovoru opět Lucka, berouc už svou účast na výpravě jako hotovou věc.</p>
<p>„Dvacátého se teleportuj rovnou do Chavína. S sebou nic nepotřebuješ, všechno zařizuje Erigyos. Na toho je spolehnutí.“</p><empty-line /><p>„Nevstupujte do jeskyně,“ nabádá Baal Segul kapitána Barnese a polního kuráta Chasera, kteří tam v noci tajně vnikli a vzápětí byli vytlačení zelenou mlhou, „nechcete-li dopadnout stejně, jako dvojice, která pronikla do zakázaného prostoru nesouc s sebou nebezpečné choroboplodné mikroorganismy.“</p>
<p>„Co… Co se stalo s poručíkem Watsonem a s Gwen…“ vydechl skoro bezhlasně Barnes.</p>
<p>„Byli jsme nuceni je nihilizovat,“ sdělil Baal Segul dvojici důstojníků tónem, jako by jim oznamoval, že se bude za chvíli servírovat odpolední čaj v salónku.</p>
<p>„Cože!? Vy… vy jste je ZABILI??!!“ Polní kurát nevěří vlastním uším a na kapitána Barnese jdou mrákoty.</p>
<p>„Ve vašem pojetí ano,“ potvrzuje nevzrušeně hlas ze skály, „ovšem byli jsme k tomu nuceni v sebeobraně. Kdybychom to neudělali, zemřeli bychom sami – a následně i vy všichni, protože ti dva by mezi vás zanesli naše choroboplodné zárodky.“</p>
<p>Poslechem rozhlasu si za pár dní osvojili členové mise opravdu rozsáhlou slovní zásobu nejen angličtiny, ale i všech jazyků, kterými je vysíláno v oblasti. To ovšem Barnese a Chasera nijak neudivuje. Pro ně je u neznámých cizinců znalost angličtiny naprostou samozřejmostí. Ale z těch řečí o choroboplodných zárodcích příliš moudří nejsou.</p>
<p>„A… kdo vy vlastně jste, když disponujete nějakými chorobami, které by se tu mohly rozšířit… To se jedná o biologické zbraně nebo…“</p>
<p>„Právě že děláme všechno pro to, aby se naše choroby mezi vás nedostaly,“ vyhnul se Baal Segul odpovědi na první část otázky, takže se oba důstojníci ani dnes nedozvěděli, s kým mají tu čest. „Proto spolu budeme komunikovat pouze slovně. NEBUDEME spolu v žádném fyzickém kontaktu. Rozumíte?“</p>
<p>„Dobře – a co bude dál?“</p>
<p>„Dnes už nic, protože jsme s vaším příchodem nepočítali. Přijďte zítra touto dobou a budeme pokračovat v rozhovorech,“ oznámil Baal Segul tónem, který nepřipouští další diskuse. Ostatně – zelená mlha zahalila ústí jeskyně a hlas ztichl.</p><empty-line /><p>Andyho probudil Gwenin povzdech uprostřed čiré tmy. Posadil se a upřeně sleduje svou partnerku v záblescích pomalu se rozhořívajícího světla.</p>
<p>„Stalo se ti něco?“</p>
<p>„Dnes by mělo být 22. července,“ odpovídá dívka nelogicky na poručíkovu otázku.</p>
<p>„Proč myslíš?“</p>
<p>Protože jsem to dostala – a mám to naprosto pravidelně po šestadvaceti dnech. Naposledy bylo 26. června, takže…“</p>
<p>„O čem mluvíš?“</p>
<p>„Přece o menstruaci…“</p>
<p>Teprve teď se rozednilo natolik, že Andy spatřil zvětšující se rudou louži na Gwenině lůžku.</p>
<p>Dívka opatrně vstala a míří ke sprše, zanechávajíc za sebou krvavou stopu.</p>
<p>„Asi se budu muset pár dní po většinu doby zdržovat tady nebo na toaletě, protože nemám vložky, nemám tampóny, nic…“</p>
<p>V té chvíli se udály současně tři věci najednou: Silové pole vrátilo Andyho na lůžko a drží ho tam jako přikovaného. Gwen ve sprše je rovněž zajata silovým polem a ze skrytých dvířek za záchodovou mísou vyjel podivný strojek podobný želvě. Pohybuje se naprosto neslyšně proti směru, kterým se Gwen vydala do sprchy, a krvavá stopa, kterou dívka za sebou zanechala, jeho zásahem mizí. Když se strojek přiblížil ke Gweninu lůžku, vysunula se z něj hadice podobná chobotu a jala se likvidovat krvavou louži. Po provedeném úklidu dívčiných menstruačních zplodin strojek zase poklidně zmizel ve své skrýši.</p>
<p>Konsternovaný Andy pocítil, že už není držen silou na lůžku. Vstal a zamířil k toaletě. Tam poklekl a jal se zkoumat zrakem, hmatem i poklepem stěny a podlahu Po tajných dvířcích jako by se slehla zem.</p>
<p>Pozorný průzkum podlahy a Gwenina lůžka je rovněž šokující – louže i krvavé skvrny jako by vůbec nikdy neexistovaly. Zvláště překvapen je tím, jak dokonale se podivnému strojku podařilo odstranit tu příšernou spoušť na dívčině lůžku. Jeho sněhobílý potah z neznámé, ale na dotek velice příjemné látky, nemůže být čistší.</p><empty-line /><p>„Máme všechny samiččiny výměšky,“ sdělila rozzářená Nihasa doktoru Azizillovi, stisknuvši několik kláves na řídícím pultu, aby pustila Gwen ze silového pole sprchy.</p>
<p>„Až ulehne, zvednu jí mírně nohy silovým polem a vytvořím odsávací kanál, jako jsem to udělala před měsícem. Jen tak mimochodem, doktore… Ona chce pomocí menstruací měřit čas a teď se dokonce domnívá, že je 22. července.“</p>
<p>„Má smůlu,“ usmívá se Azizill, „podle jejich kalendáře je 17. srpna, protože svou minulou menstruaci prospala. Kromě toho jí brzo budeme moci délku cyklu upravovat podle svých potřeb. Jakmile se nám podaří u ní vyvolat laktaci, budeme mít kompletní sadu jejích biologických produktů a budeme moci její cyklus zkrátit.“</p>
<p>„To by bylo skvělé,“ raduje se Nihasa, „jenže – na kolik, doktore? Aby to pro ni nebylo příliš vyčerpávající, protože ty pokusy, které jsme dělali tenkrát s těmi…“</p>
<p>„Myslím, Nihhy, že jsme se dostatečně poučili, ne? Když jí budeme periodu zkracovat postupně a skončíme na osmnácti dnech, tak by to ještě měla ustát. Ale nebudu raději předbíhat. Uvidíme po podrobných vyšetřeních.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>20. srpna</emphasis></p>
<p>Právě jsem odeslala Lucinku teleportem na Chavín a sama se chystám za Malik do Bamaka, odkud pocestujeme společně diskoletem do Konakry. Ještě poslední opatření…</p>
<p>Zavolala jsem našeho souseda. Přišel vzápětí.</p>
<p>„Strycu, budeme teď nějaký čas mimo, mohli byste pravidelně vybírat poštovní schránku a všechno důležité skenovat a posílat nám to emailem? Nerada bych se zase dočkala takových hrůz jako tenkrát – však vy víte…“</p>
<p>Nutno přiznat, že po událostech před dvanácti roky, kdy se starý pán podrobil léčbě na SSE, se s námi i s mimozemskými přáteli velice sblížil a také se naučil ovládat mimozemskou techniku jako je komunikátor, teleport a dokonce i výrobní automat, proto ho mohu bez obav ‚pověřit‘ i tímto úkolem. Ačkoliv mu je už přes devadesát, díky léčebným kúrám na SSE by mu je nikdo nehádal. Je svěží, bystré mysli a plný optimismu.</p>
<p>„Jistě, jistě, zařídím, provedu… Kdypak se asi tak vrátíš? Já bych se chtěl zase na přelomu září a října podívat na Saharu…“</p>
<p>„Za Myrou, strycu, za Myrou?“</p>
<p>„I za Myrou, děvčica. Ona mi zase udělá pořádnou prohlídku, vyřádíme se spolu v bazénu – vždyť je to tam krásné…“</p>
<p>„Možná, že se tam tou dobou podívám také, takže bychom se mohli setkat…“</p>
<p>„Budu se těšit, děvčica. Kdy odcestuješ?“</p>
<p>„Hned teď. Jenom se osprchuji a můžete mě odeslat do Bamaka za Malik. Mám tam důležitou schůzku.“</p>
<p>„Malik… To je ta čokoládová kráska, se kterou jsem se setkal minule na SSE, když jsme byli na té oslavě, že?“</p>
<p>„Jistě, strycu. To je ona.“</p>
<p>„Dobře, běž se osprchovat, já zatím nastavím teleport. Až tě odešlu, odejdu a nechám zapnout silové pole.“</p>
<p>Kdyby ten záznam někdy někdo četl, jen vysvětlím, že od doby, kdy starý pán plně sdílí naše tajemství a pravidelně pobývá na SSE, není pro něj naše nahota tabu.</p><empty-line /><p>Andy se posadil na lůžku a spustil nohy na měkký koberec. Už od začátku si láme hlavu, z jakého materiálu vlastně je. Pod bosýma nohama jasně cítí jemné chloupky, ale i když si na podlahu klekne a podívá se zblízka, nevidí nic než jednolitou hladkou světle zelenou plochu.</p>
<p>„Gwen, zlato, vstávej, budeme snídat…“</p>
<p>„Vždyť už tady na tebe čekám,“ ozývá se od stolu Gwenin smích.</p>
<p>Andy se zamyslel, nevšimnuv si, že dívka mezitím vstala a usedla na své obvyklé místo.</p>
<p>„I když… dneska bych na tebe ani čekat nemusela. Podívej…“</p>
<p>Andy s podivem zjistil, že Gwen už v ruce drží kouřící šálek kávy. Zhmotnil se jí, aniž by byl Andy nucen sedět s ní u stolu.</p>
<p>„Dnes je káva obzvláště dobrá,“ libuje si Gwen, „ale nějak se mi tady neukazuje žádné jídlo. Jen samé pití. Mléko, ovocná šťáva, dokonce i víno tu dnes máme – i když takhle po ránu…“</p>
<p>Andy se posadil vedle dívky a rovněž si vybral kávu, když mu ji Gwen tak vychválila.</p>
<p>„Opravdu – skvělá,“ potvrdil Gwenin názor, „docela mám chuť ještě na jeden šálek. Ale s jídlem dnes opravdu nijak nespěchají.“</p>
<p>Gwen si rovněž vypila druhý šálek kávy a pak rozmrzele vstala od stolu.</p>
<p>„Tak si jdem’ aspoň trochu zacvičit, ne? Třeba nám nějaké jídlo nabídnou později.“</p>
<p>Andy nic nenamítá a se zájmem sleduje dívčinu sestavu prostných. V duchu obdivuje bezvadnou koordinaci pohybů jejího nádherného těla, když tu najednou Gwen přestala cvičit a zelená v obličeji se vrhla k záchodové míse. Sotva usedla, ozvala se směsice nevábných žblochtavých zvuků a jejím obličejem se rozlil úlevný výraz vzápětí překrytý červení studu.</p>
<p>„Promiň, Andy… Nevím, co se to se mnou najednou stalo,“ omlouvá se nešťastná dívka, přesunujíc se do sprchy, „docela jsem myslela, že se mi roztrhnou vnitř…“</p>
<p>Ani poslední slovo nedořekla, když Andy bleskově vystartoval rovněž k záchodu.</p>
<p>„Co se to s námi děje?“ děsí se Gwen vidouc, že Andyho postihla stejná nehoda.</p>
<p>„Nevím – vždyť jsme měli jen tu kávu, nejedli jsme vlastně vůbec nic…“</p>
<p>„Asi si půjdu lehnout. Musím se z toho leknutí trochu vzpamatovat,“ rozhodla Gwen a uvelebila se pohodlně na svém lůžku.</p>
<p>Andy následuje jejího příkladu a cela se noří do tmy.</p>
<p>…</p>
<p>„Mám strašnou žízeň,“ stěžuje si Andy.</p>
<p>„Já taky,“ přizvukuje Gwen vstávajíc z lůžka.</p>
<p>Cela se pozvolna osvětluje a oba zajatci míří ke stolu. Kupodivu je jim opět nabídnuta jen řada nápojů.</p>
<p>„To kafe si už raději nedám,“ rozhodla se Gwen a vybrala si ovocnou šťávu, zatímco Andy se spokojil s čajem.</p>
<p>‚Katastrofa‘ v podobě splašených střev na sebe nenechala dlouho čekat. Jen tak-tak se stačili na záchodě vystřídat.</p>
<p>„Mám takový dojem,“ hrozí se Andy, „že to je na nás políčeno záměrně. Ať vypijeme cokoliv, budeme nuceni vzápětí běžet na záchod.“</p>
<p>„Jenže hrozné je,“ doplňuje Gwen jeho úvahu, „že za chvíli zase máme hroznou žízeň, která se nedá vydržet. Zdá se, že je to záměr našich věznitelů – i když neumím vysvětlit, co tím vlastně sledují…“</p>
<p>„Já bych k tomu mohl jenom dodat,“ poznamenává váhavě Andy, „že dneska si ty nápoje můžeme ‚objednávat‘ každý samostatně právě proto, abychom pili střídavě a nezabili se pak navzájem na tom jediném záchodě, který tady máme. A že BUDEME NUCENI dál pít ty utrejchy – o to už se sami postarají. Ten strašlivý pocit žízně nás k tomu donutí.“</p><empty-line /><p>„Pochopili princip vyprazdňování a pijí projímadlo střídavě,“ informuje Nihasa doktora Azizilla, který právě vstoupil do laboratoře. „Když každý vypije ještě aspoň tři litry, poteče z nich nakonec opravdu jen čistá voda. Na zítřek budou bezvadně připraveni.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>I. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Kurupuri je duch pralesů, je to cosi děsného, cosi zlovolného, je to něco, čemu se člověk musí vyhýbat. Nikdo z Indiánů nedokáže popsat jeho podobu ani podstatu, ale samo jméno Kurupuri šíří hrůzu po obou březích Amazonky.</p>
<p>Sir Arthur Conan Doyle</p>
<p>Ztracený svět</p><empty-line /><p>Uprostřed amazonského pralesa, tam, kde se brazilsko-venezuelská hranice láme v ostrém úhlu k jihu, tyčí se do výše přes 200 metrů nepřístupná stolová hora jménem Kurupira. Sem Indiáni z kmene Waika umístili sídlo děsivého pralesního démona zvaného Kurupuri. Kdo se k hoře jen přiblíží, nemůže si být jist svým životem…</p>
<p>Jsme uprostřed divočiny zvané <emphasis>o inferno verde</emphasis> – zelené peklo. Území nádherných orchidejí, zlata, drahých kamenů – ale i jedovatých hadů a hmyzu, leopardů, kajmanů, piraň a dalších zákeřných nebezpečí. Jsme na území, které je sice pod jurisdikcí brazilské vlády, ale kde i přesto vládnou zákony džungle, kde kvete otroctví, obchod se ženami, pěstování a distribuce drog, těžba dřeva zákonem chráněných stromů a další příšerné zločiny vůči lidem i přírodě. Kde se pořádají hony na mladé indiánské dívky, které jsou pak prodávány jako otrokyně do nevěstinců pobřežních měst. Tam si s nimi ‚užívají‘ zákazníci z USA, Evropy i Japonska. Tam si tito ‚zákazníci‘ kupují módní doplňky z kůží chráněných kajmanů. Tam se jako ‚suvenýry‘ dají koupit zvláštním způsobem preparované lebky Indiánů. Za tím účelem jsou příslušníci indiánských kmenů upláceni různými ‚podnikateli‘, aby proti sobě válčili a tyto ‚suvenýry‘ pak vyráběli z lebek poražených nepřátel. Titíž ‚podnikatelé‘ pak užívají těchto ohavných artefaktů jako argumentů k dokazování toho, že brazilští Indiáni jsou divoši, necivilizovatelní barbaři a ukrutníci. Jejich ‚zákazníci‘ jsou možná titíž lidé, kteří horují pro nastolení ‚lidských práv‘ na Kubě, v Bělorusku, Číně a podobně… Myslí-li stejný druh ‚lidských práv‘ jako v brazilském pralese…</p>
<p><emphasis>A Fundaçăo Nacional do Índio</emphasis> <strong>– FUNAI</strong> (Národní nadace pro Indiány) – je brazilská vládní agentura na ochranu Indiánů a jejich kultury. Spadá pod správu ministerstva spravedlnosti. Agentura zajišťuje – nebo aspoň má zajišťovat – ochranu rezervací před lidmi, kteří by tam mohli zavléci nakažlivé choroby, kteří by chtěli zneužívat tamního lidského potenciálu či přírodního bohatství ve svůj soukromý prospěch, před lidmi, kteří by chtěli…</p>
<p>Každý, kdo má zájem o vstup na území některé indiánské rezervace, by měl požádat o svolení ke vstupu FUNAI – na základě zdůvodnění, proč chce tu kterou rezervaci navštívit. To by všechno bylo moc hezké, ale praxi jsem vylíčil výše (tedy aspoň podle cestopisů).</p>
<p>Ovšem – stolová hora <emphasis>(meseta, tepuí)</emphasis> Kurupira opravdu skrývá záhadná tajemství. Jaká? Může to být cokoliv od rezervace druhohorní flóry a fauny přes existenci jiných inteligentních tvorů mimo druh <emphasis>homo sapiens</emphasis> až po základnu mimozemské civilizace, či vstupní brána do mimoprostoru nebo jiného vesmíru… Co o tom svědčí?</p>
<p>Svědectví účastníků výprav do této oblasti před polovinou osmdesátých let 20. století: Záhadní tvorové podobní druhohorním ptakoještěrům, náhodně se objevující a opět mizející skalní chodby v nitru hory a další.</p>
<p>Nečekaná a záhadná rozhodnutí brazilských úřadu od poloviny osmdesátých let: Zpřísnění podmínek vstupu na území kolem mesety v naprosto nesmyslném rozsahu. Dokonce byla zrušena několikamiliardová investice do dokončení rozestavěné dálnice <emphasis>Perimetral Norte.</emphasis> Od roku 1985 se objevují úmyslně změněné mapy této oblasti. Pracovník Národního muzea v Rio de Janeiru, Ruy Alves, komentoval roku 2004 celou problematiku asi takto (parafrázuji):</p>
<p><emphasis>Celá oblast je přísně střežena armádou a získat povolení od FUNAI je skoro nemožné. Například pro přírodovědce platí nařízení, že do žádosti o vstup musí uvést, které druhy přírodnin chtějí zkoumat a sbírat. U hmyzu musí dokonce uvést, zda míní sbírat dospělce, kukly či larvy, u rostlin, zda pro herbář nebo semena. Tím je v podstatě zamezeno tomu, aby nějaký vědec mohl přinést a zveřejnit popis nějakého nového živočišného či rostlinného druhu. Jedinou výjimkou jsou členové americké výzkumné skupiny Steyermark, Berry, Holst. Ti si tam mohou sbírat, co chtějí a ačkoliv je vývoz přírodnin ze země zakázán, oni všechny své objevy bez zábran odvážejí do USA. To vše na popud ‚amerických nevládních organizací pro ochranu Indiánů‘! Je však veřejným tajemstvím,že se jedná o složky amerických tajných služeb, Američané si koupili nejen FUNAI, ale i brazilskou vládu…</emphasis></p>
<p>Ze zdroje blízkého brazilskému ministerstvu obrany dále vyplývá, že brazilské jednotky střežící oblast mesety podléhají americkým velitelům a posádky strážních vrtulníků jsou čistě americké. Vrtulníky jsou vyzbrojeny nejmodernější technikou a každé letadlo, které by se pokusilo do těchto míst ilegálně proniknout, je bez varování sestřeleno.</p>
<p>Proč asi?</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 6</strong></p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>22. srpna</emphasis></p>
<p>Jsme druhý den na cestě. Procházíme horskou krajinou pomalu. Mezi oběma nalezišti je sice vybudována silnice, ale my musíme pečlivě prohlížet okolí, chceme-li najít případné stopy předchozí mimozemské návštěvy. Proto jsme silnici opustili a jdeme volným terénem. Ten je ovšem dosti neschůdný. Z naleziště Chavín de Huantár do Templos de Kótosh je to vzdušnou čarou asi 90 km, ale po zemi musíme počítat aspoň dvojnásobek, ne-li víc – vzhledem k členitosti terénu a různým oklikám. V polovině cesty máme rovněž prozkoumat ještě naleziště Huánuco de Viejo. Urazíme-li v průměru 6 km denně, bude nám cesta trvat minimálně 30 dní – a to je jisté, že se na Huánuco de Viejo nějakou dobu zdržíme.</p>
<p>Obávala jsem se, že budu ve výpravě jen do počtu, ale teď se ukazuje, že jsem skoro nejnepostradatelnější (jů, to je dlouhé slovo!) její člen. Jsme totiž v oblasti, kde nedávno propukaly ty záhadné magnetické bouře, a některé navigační přístroje pořád ještě nepracují spolehlivě. Nezbývá, než každý den kontrolovat polohu pomocí sextantu a chronometru a stanovovat směr další cesty. To ovšem mimozemští přátelé zhýčkaní supermoderní technikou nezvládají. Bez pomoci přístrojů snad nedokáží ani správně orientovat mapu – a tak funguji jako hlavní navigátorka já. Konec konců – dědeček byl astronavigátor, proč já bych nemohla kráčet v jeho stopách ve funkci ‚geonavigátorky‘, že?</p>
<p>Naši výpravu tvoří vedoucí <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> její sestra <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> já, Lenka, doktor Zemill, Erigyos se dvěma dalšími techniky, Nancy a Sheila Trentová d’Abdera (záměrně uvádím kamarádčino jméno v plném znění, protože si na to potrpí), která nedávno odevzdala značné množství svého biologického materiálu jako xenofarmaka pro Pauliho. Myra usoudila, že má pro jeho potřeby dostatečnou rezervu, a tak se i Sheila přidala k naší expedici. Samozřejmě nesmím zapomenout na skupinu šesti dělníků s předákem Pedrem – ti kteří se<emphasis>akvabelám</emphasis> nejlépe osvědčili při výzkumných pracích pod Chavínem.</p>
<p>Technici obsluhují terénní vozítko vezoucí zásoby, výzbroj a výstroj. Je to stroj chodící po dvanácti (jak jinak!) nohách a nutno přiznat, že v terénu se pohybuje obdivuhodně spolehlivě a bezpečně zvládá i nejneschůdnější úseky cesty. My jdeme pěšky a zkoumáme okolní krajinu.</p>
<p>Kdo je bioenergeticky senzitivní, musí se pochopitelně pravidelně nabíjet. Pánové mají při tom na sobě plavky, já bikinky – no a Lenka s <emphasis>akvabelami</emphasis> k potěše dělníků v Evině rouše, jak je jejich zvykem. Sheila a Nancy své odění – neodění střídají podle nálady. Jíme málo, vystačíme si se sluneční energií. Většina potravinových zásob je určena dělníkům.</p>
<p>Včera jsme sešli do malebného údolí daleko mimo silnici, kde jsme se na noc utábořili. Sdílím stan s Lenkou, sousední pak obsadily Nancy se Sheilou. Ta je ovšem poněkud mrzutá, protože se jí nepodařilo navázat žádné spojení – ani na SSE ani na CPLEN, takže své reportáže nemůže zatím odeslat. Erigyos měří sílu elektromagnetického pole, které způsobuje poruchu, a je mu divné, že je v podstatě stejně silné jako v Chavínském komplexu, ačkoliv jsme se vzdálili asi na 8 km. „Skoro bych řekl,“ postěžoval si mi, „že mírně zesílilo – sice na hranici měřitelnosti, ale i tak je to podivné.“</p><empty-line /><p>Probuzení uvedlo Andyho i Gwen do příšerné scenérie. Jejich útulná cela se přes ‚noc‘ změnila k nepoznání. Je asi tak čtyřikrát větší, dokonce i strop se zvýšil skoro dvojnásobně a je sklenutý. Andy vyjeveně zírá na kladky, kruhy, řetězy a háky, které z něj porůznu visí, a na podobné vybavení podlahy. Ta je na pohled hrbolatá a kamenná. Příjemně měkký světle zelený ‚koberec‘ zmizel. Jako osvětlení jsou po hrubých kamenných stěnách rozmístěny plápolající louče a ve vzduchu je dokonce i cítit vůně páleného suchého smolného dřeva. Tato cela je však vybavena dveřmi. Z původního zařízení zůstala jen jejich lůžka. Všechno ostatní je pryč. Ale zajatci nemají čas na dlouhé přemýšlení nebo na úvahy…</p>
<p>Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila šestice záhadných, hrůzu vzbuzujících bytostí oblečených do kombinéz stříbřité barvy. Dokonce i jejich hlavy jsou uzavřeny v podivných kulovitých helmách s průzory pro oči.</p>
<p>„Vždyť jsem ti říkala, že se už probudili,“ obrací se Nihasa k doktoru Azizillovi, „a ty sis myslel, že si z tebe dělám blázny.“</p>
<p><emphasis>Podivné zvuky se rozléhají místností s ozvěnou. Vycházejí z nálevkovitých otvorů v kulovitých helmách příšer. Otvory se při vydávání zvuků komicky kroutí. Kdyby nebyla ta atmosféra tady tak děsivá, asi bych se rozesmála. Ale za dané situace je to nepředstavitelné… Je to lidská řeč nebo není? Nerozumíme. Ani já, ani Andy, na kterého jsem tázavě pohlédla.</emphasis></p>
<p>„Začneme samičkou,“ prohlásil rozhodným hlasem doktor Azizill,“ protože z té budeme mít větší výtěžek biologického materiálu. Položte mi ji na stůl, a zafixujte jí končetiny. Samečka zatím připoutejte ke stěně, ať se dívá…“</p>
<p><emphasis>Dvě příšery přistoupily k mému lůžku, každá mě uchopila za jednu ruku a naznačily mi, že mám vstát. Podle síly stisku jsem usoudil, že klást odpor asi nemá cenu, a postavil jsem se. Mé bosé nohy se dotkly odporně studené kamenné podlahy. Jdu s nimi – nerad bych, aby mě po podlaze vláčeli. Postavily mě zády ke stěně. Nohy mi upoutaly k podlaze tak, že stojím na studených kamenech celými chodidly, nasadily mi na krk kovový obojek, přesvědčily se, že nemám ani pokrčené nohy ani prohnutou páteř a ukotvily obojek ke stěně tak, abych musel mít zvednutou hlavu. Pak mi připoutaly rozpažené ruce ke kruhům ve stěně. Vzápětí se příšery zmocnily Gwen a položily ji na podlouhlý oltář – zřejmě kamenný. Ruce a nohy jí k němu pevně přivázaly.</emphasis></p>
<p>„Nihasa mi bude asistovat a jeden z vás bude zapisovat protokol.“</p>
<p>„Proč vlastně zapisujeme nějaký protokol, když se stejně všechno automaticky…“</p>
<p>„To je jen pro vnější efekt,“ utrhl se Azizill na technika, „kdybys dával před týdnem pozor na to, co říkám, tak se teď nemusíš tak hloupě vyptávat!“</p>
<p><emphasis>Položili mě na podivný kamenný stůl nebo snad – oltář? – a pevně mi k němu připoutali ruce i nohy. Teprve teď jsem si všimla, že mám nad sebou na stropě zrcadlo. Zřejmě, abych na sebe viděla.</emphasis></p>
<p>Azizill se odvrátil se od zkoprnělého technika a začal se věnovat se zájmem své pacientce.</p>
<p>„Nejprve změříme výšku postavy. Pak si ji roztáhneme, vypustíme moč a zvážíme si ji,“ sděluje postup prvních úkonů Nihase. Pak se obrátil k zapisovateli a spustil: „Exemplář samice pozemského primáta, odhadované stáří 23 – 26 let, výška 1,78 m.“</p>
<p>Pokynem ruky přivolal druhého technika a naznačil mu, jak má pacientku připravit k další prohlídce. „Ruce za hlavu, nohy roztáhnout a pevně zafixovat.“</p>
<p>Azizill rozevřel dvěma prsty Gweniny stydké pysky a druhou rukou přidržel u ústí její močové trubice vzorkovnici. Nihasa se nad ní zvědavě sklonila.</p>
<p>„Mám málo rukou,“ poznamenal Azizill na její adresu.</p>
<p>Nihasa pochopila a silně stiskla Gwenin podbřišek v místě močového měchýře. Výsledek se dostavil okamžitě.</p>
<p><emphasis>Ležím na zádech, ruce za hlavou a nohy roztažené do rozštěpu… Ještě že mám průpravu z gymnastiky… A teď – dvě podivné bytosti zkoumají nejintimnější části mého těla. Zavřela jsem hrůzou oči… Jedna z nich mi náhle stiskla plný močový měchýř takovou silou, že už jsem to nemohla vydržet! Z rozevřených stydkých pysků mi nezadržitelně stříká proud teplé tekutiny a cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. Musím být červená jako rak, ale neodvažuji se raději ani pohlédnout do zrcadla nad sebou…</emphasis></p>
<p>„Budeme pokračovat v protokolaci,“ poznamenal Azizill k zapisovateli. „Odebraná moč 1,82 litru, teplota 37,4°C, barva temně žlutá. Zbytek v laboratoři. Váha 68 kg, QI 21,523 kg/m2, povrch těla 1,848 m2.“</p>
<p>„Asi bychom měli udělat něco s tím samečkem,“ vyrušila Nihasa Azizilla, „podívej se, jak…“</p>
<p>„Asi ano,“ dává doktor za pravdu vrchní laborantce, „vy tři… vypusťte mu také moč, aby nám ji náhodou nepustil na podlahu. Už se dost netrpělivě kroutí. Potřebujeme ji ke zpracování všechnu. Hned změřte množství a teplotu a začněte také psát protokol. Ostatní už provede Nihhy v laboratoři.“</p>
<p>„Moment, moment, samečka si přece nenechám ujít,“ ohradila se Nihasa. Přistoupila k Andymu, přidržela mu u penisu vzorkovnici a přehrnula mu předkožku. „Pojď mi ho zmáčknout,“ poznamenala k jednomu opodál stojícímu technikovi.</p>
<p>Ten pochopil a stiskl Andymu silně břicho v místě močového měchýře. Andy zaúpěl a uvolnil svěrač podobně, jako před chvílí Gwen.</p>
<p>„Zapiš 1,35 litru, 37,3°C,“ nadiktovala Nihasa do Andyho protokolu a obrátila svou pozornost zase k doktoru Azizillovi.</p>
<p>Ten se opět věnuje dívce. Kolem paže jí připnul manžetu tlakoměru a do uší si nasadil sluchátka naslouchacího přístrojku podobného fonendoskopu a jal se znovu diktovat: „Tlak krve 150/95 mm Hg, 92 tepů za minutu – obě hodnoty dosti zvýšené, asi je značně vzrušená nebo vyděšená. Máš to?“</p>
<p>„Jistě, doktore. Včetně té poznámky, že je zřejmě vzrušená nebo vyděšená.“</p>
<p>„Dobře, tak pokračujeme… Samice je ve výborné fyzické kondici, jak nám předvedla před třemi dny svými pohybovými aktivitami. Pokožka hebká, bez patrných stop po případných poraněních nebo chorobných stavech. Pigmentace rovnoměrná.“</p>
<p>Poté Azizill stanul u hlavy připoutané Gwen a stiskl jí nos tak, že byla nucena pootevřít ústa, aby mohla dýchat. Toho Azizill využil – do mezery mezi rty jí zasunul rozevírák a jal se ho roztahovat. Když zasténala bolestí, rozevírák zaaretoval a pustil se do podrobného zkoumání Gweniny ústní dutiny: „Počet zubů 32, z toho dva vyplněné nějakým kovem – seškrabuji vzorek k analýze,“ diktuje do protokolu. „Sliznice zdravá, bez zánětů a zjizvení, nadměrná produkce slin – to asi způsobuje ten rozevírák, podejte mi někdo vzorkovnici…“</p>
<p>Nihasa pohotově nastavila vzorkovnici k dívčiným ústům, ukotvila ji na rozevírák a poněkud uvolnila jeho rozevření, aby vzorkovnice poklesla.</p>
<p>„Moment, moment – ten rozevírák jí tam nechej – aspoň tak zamezíme její případné komunikaci se samečkem…“</p>
<p>„Ale, jistě,“ ohrazuje se dotčeně Nihasa, „jenom ho vhodně upravuji kvůli vzorkovnici.“</p>
<p><emphasis>Už jsem se těšila, že mě zbaví té příšerně tlačící věci, co mi jeden z nich narval do pusy, jenže oni jen trochu zmírnili tlak. Tu věc mi tam ale nechali dál… Ba co horšího! Ukotvili k ní nádobku, do které neustále odkapávají moje sliny. Jejich proud nemám možnost zadržet, protože s dokořán otevřenou pusou nemohu polykat…</emphasis></p>
<p>„Dobře, pokračujeme,“ poznamenal Azizill k zapisovateli a jal se důkladně prohmatávat dívčina prsa. „Mléčné žlázy dobře vyvinuté, počet hlavních laloků 64…“</p>
<p>Tady se doktor zarazil. „Moment! Tato samice disponuje naším genetickým fondem! To znamená, že u ní budeme muset udělat ještě další podrobná vyšetření. Dnes ovšem ne – nemusela by na jeden zátah vydržet. Budeme zatím pokračovat podle standardních směrnic.“</p>
<p>„Mám i tuto poznámku zaprotokolovat?“</p>
<p>„Ne,“ obrátil se Azizill k zapisovateli, „jenom zvýrazni <emphasis>lobi glandulae mammariae = 64,</emphasis> abychom to později nepřehlédli … nejen v tvém protokolu, hlupáku! Hlavně v tom, co se zaznamenává do Informačního systému!“</p>
<p>Technik jen pokrčil rameny a stiskl pár kláves skrytých pod deskou psacího stolu. Na stole má totiž balík pergamenu a na jeden list píše ‚pro vnější efekt‘ protokol skřípajícím brkem.</p>
<p>„Hotovo, šéfe…“</p>
<p>„Tak dobře, piš dál… Areoly výrazné mírně vystouplé, silně pigmentované. Bradavky růžové, citlivé, ochotně se topoří už při letmém doteku.“</p>
<p>„Přejděme k břišním orgánům,“ pokračuje Azizill, když ustal skřípot písařova brku. „Útroby dokonale vyprázdněné, břicho měkké, lehce prohmatné. Játra nezvětšená. Vaječníky hmatné, děloha rovněž. Ještě si tyto orgány prohmatám přes pochvu a konečník…“</p>
<p><emphasis>Ta obluda mě celou bezostyšně osahává a pořád něco diktuje – zřejmě protokol o mé prohlídce. Prohnětla mi prsa i břicho a teď se dobývá do mého lůna. Mám v sobě aspoň tři prsty … Vyšetřuje mi dělohu … vaječníky … A znovu totéž, jenže přes konečník … aúú, teď to zabolelo – ani nemohu zatnout zuby, protože mám v puse pořád tu věc. Vydávám jen podivné sípavé neartikulované skřeky…</emphasis></p>
<p>„Ještě jí vyšetřím rodidla a nechám ji odpočinout,“ rozhodl Azizill, „trochu mi ji zvedněte.“</p>
<p>Technici uvolnili dívčiny nohy od stolu. K náramkům na kotnících připjali karabinky od řetězů visících od stropu a zvedli Gweniny roztažené nohy do výšky tak, aby měla zvednutou i pánev, takže zpřístupnili její vagínu pohledu pod úhlem asi 45°. Vzápětí k ní přistoupil doktor Azizill a zavedl do ní roztahovák, kterým se jal její pochvu otvírat. Když zasténala bolestí, ustal v roztahování a pokynul Nihase, aby přešla k Andymu: „Chvíli ji necháme, aby se adaptovala, a budeme zatím pokračovat tady.“</p>
<p>Zapisovatel vyměnil protokol a očekává nový diktát.</p>
<p>„Ne, protokol zatím ne. To až ho budu mít na stole. Teď mu jenom otevřeme pusu a nasadíme mu vzorkovnici na odběr slin. Tím mu zamezíme komunikaci se samicí a pak si dáme malé občerstvení. Po něm budeme pokračovat v rozevírání rodidel samice.“</p>
<p><emphasis>Narvali mi do pusy stejný nástroj jako Gwen, takže mi neustále odkapávají sliny do nádobky, a nechali nás uvázané – mě u zdi, Gwen na oltáři. Sami odešli. Ani jeden z nás ovšem nemůže mluvit nebo se hýbat. Já stojím, Gwen napůl leží a napůl visí za roztažené nohy. Připadám si jako zvíře u veterináře nebo pokusný králík v laboratoři. Jejich nepřítomnost na(ne)štěstí netrvala dlouho…</emphasis></p>
<p>Doktor Azizill přistoupil znovu k dívce a pokračuje v rozevírání její pochvy. Otáčí pomalu šroubem a bedlivě sleduje její reakce. Po několika dalších bolestných vzdeších na chvíli ustal, ale tentokrát neudělal přestávku tak dlouhou.</p>
<p>„Dnes už ji nebudeme trápit,“ prohlásil po páté přestávce, „i když si myslím, že je schopna vydržet rozevření ještě mnohem větší. Ale času máme dost. Později jí uděláme v tomto směru důkladný test, kterému věnujeme třeba celý den nebo dva. Teď se do ní ovšem podíváme…“</p>
<p>Na Azizillův pokyn rozsvítila Nihasa silný reflektor a zapisovatel se chopil svého pera.</p>
<p>„Sliznice pochvy růžová, dobře prokrvená, zdravá, bez jizev nebo známek poranění či chorobných stavů. Ústí močové trubice mírně vystouplé, ale v normě, děložní čípek mírně zduřelý. Klitoris menší a zcela překryt kožní řasou. Přehrnuji ji… Na dráždění prsty a jehlou sice reaguje, ale dle mého názoru nedostatečně – s tím budeme muset později něco udělat, aby byl citlivější. Zatím bez terapie.“</p>
<p><emphasis>Teď se ve mně ta obluda hrabe zcela bezostyšně. Prohlíží si mé nejintimnější tělesné partie jako bych byla nějaká věc – a teď dokonce … óóóh, ááá… se zřejmě u mě snaží vyvolat orgasmus. Nejprve mi prohnětla klitoris a vytáhla ho z předkožky – dokonce se ho dotýkala nějakým ostrým předmětem. A teď do mě navíc zavedla vibrátor – áááá, óóóóóh… Jsem připoutaná, bezmocná, nemohu se pohybovat, nemohu křičet a vlna rozkoše mnou zmítá tak mocně, že už je mi jedno, zda se na mne při tom někdo cizí dívá – Andy… ty obludy… ááááh!!</emphasis></p>
<p>„Nakonec zareagovala úplně předpisově,“ libuje si Azizill, „teď ještě odsajeme její vaginální sekret pro laboratoř a necháme ji odpočinout. Na stůl mi dejte toho samce.“</p>
<p>Gwen odpoutána od oltáře a zaujímá místo Andyho, zatímco ten je dvěma jinými obludami poután k oltáři. Rozevírák v ústech i vzorkovnice jim oběma ovšem ponechány.</p>
<p>„Exemplář samce v odhadovaném věku 28 – 32 let, statné postavy, výška 1,96 m, váha 93,4 kg, QI 24,428 kg/m2, povrch těla 2,2680 m2, tlak krve 140/85 mm Hg, 80 pulsů za minutu. Tyto hodnoty jsou rovněž zvýšené, ale ne tolik jako u samičky,“ diktuje Azizill do dalšího protokolu. „Samec je rovněž ve vynikající fyzické kondici, jak nám předvádí v cele už po několik dní.“</p>
<p>Poté přistoupil k hlavě svého pacienta a pustil se do zkoumání jeho úst. „Dutina ústní obsahuje 28 zubů, zadní stoličky nevyvinuty. Jeden zub vyplněn kovem – stejným jako u samice. Nutno nahradit vlastní tkání, aby nám ty kovové části nerušily chod přístrojů při dalších náročných vyšetřeních. Teď mi ho roztáhněte, podívám se mu na břišní orgány a genitálie.“</p>
<p><emphasis>Teď mě ty obludy roztahují do podobné pozice jako před tím Gwen – ale na rozdíl od ní nevisím za nohy. Pánev mi pořád leží na oltáři – či co to vlastně je.</emphasis></p>
<p>„Dokonale vyprázdněn, břicho měkké, snadno prohmatné. Vyšetřitelné orgány – játra, slezina, žlučník, střeva… vše v normě. Genitálie…“</p>
<p>Nihasa uchopila Andyho penis a přetáhla předkožku skoro až ke kořeni. Andy zaúpěl, ale to už se obnaženého žaludu zmocnil doktor Azizill: „Penis v klidu 8,5 cm délka, neobřezán, předkožka sice trochu těsná, ale přetažitelná. Topořivá tělíska se rychle prokrvují. Ústí močové trubice mírně rozšířené, vlhké. Zdá se, že se sameček začíná vzrušovat.“</p>
<p>Nihasa nespouští z vyšetřovaného Andyho oči.</p>
<p>„Varlata dobře vyvinutá, průměr levého 3,1 cm, pravého 3,2 cm,“ diktuje Azizill do protokolu ponechav zatím obnažený žalud Andyho penisu. Poté zavedl dva prsty do jeho konečníku.</p>
<p>„Prostata nezvětšená. Provedu teď její masáž… Výborně, penis reaguje spolehlivě. Délka v erekci 18,5 cm… Nasadíme vibrátorek s odsávačkou…“</p>
<p>Nihasa bleskově vyplnila Azizillův příkaz nasadivši vibrátorek na holý žalud.</p>
<p>„Odběry semenné tekutiny budeme provádět denně – dříve než se spáří tím podivným způsobem,“ diktuje Azizill do protokolu. „Nemůžeme přeci potřebovat, aby samice tento pro nás důležitý biologický materiál bez užitku konzumovala.“</p>
<p><emphasis>Nasadili mi vibrátor na penis, u kterého přetáhli předkožku, a ještě navíc mi jedna příšera masíruje prostatu. Zřejmě se u mě snaží vyvolat orgasmus podobně, jako před chvílí u Gwen. Ta je teď nucena pozorovat mé ponížení… áááá, už to óóóóóh nevydr… áááááh!</emphasis></p>
<p>„No skvělé,“ raduje se Nihasa upřeně pozorujíc Andyho výstřiky. „Pětkrát, šestkrát! To je úžasné! Máme skoro plnou vzorkovnici.“</p>
<p>Když Andyho orgasmus opadl a ochablý penis sám vyklouzl z vibrátoru, přetáhla mu něžně předkožku zpět a pohladila ho po varlatech.</p>
<p>„Vraťte je na lůžka, uspěte je a převezte je do jejich cely,“ vydal Azizill poslední rozkaz před tím, než s Nihasu opustili vyšetřovnu.</p><empty-line /><p>„Jsem zvědav na to jejich ‚překvapení‘ – co to asi bude za zázrak,“ mrmlá nespokojeně kapitán Barnes cestou k jeskyni, „zatím jenom melou dokolečka, že hrozí nebezpečí nám i jim, ale jak je možné, že se tady dokázali bez potíží usadit – to nám ten Belzebub ještě nevysvětlil. A všimni si, Harry, že nikdy nepřizná, odkud jsou a jak se sem dostali. Vždy si najde nějakou zástupnou odpověď nebo dělá, že otázce nerozumí a mele něco úplně jiného.“</p>
<p>„Proč mu říkáš Belzebub, když se jmenuje…“</p>
<p>„Za prvé jsi mě na to sám navedl, vzpomeň si. Za druhé je to kratší a pro mne srozumitelnější. A za třetí: z etymologického hlediska stejně jedno vzniklo z druhého, ne?“</p>
<p>„To ano – ale žasnu! Od kdy zrovna ty se zajímáš o etymologii?“</p>
<p>„Od té doby, co jsem se začal zajímat o esperanto,“ zasmál se Barnes knězovu údivu.</p>
<p>„Tak ne, aby tě napadlo takhle ho oslovit!“</p>
<p>„Ale jistě. Před ním si dávám pozor, neboj.“</p>
<p>„Dobře, dobře – ale dej si pozor, aby ses za čas přece jen nezapomněl,“ varuje kapitána kněz.</p>
<p>Ústí jeskyně oba důstojníky přivítalo chladem a šerem. Po nějakých padesáti krocích se před nimi otevřela zajímavá scenérie. Uprostřed chodby, kterou před dalším postupem chránila ona ohavná zelená mlha, spatřili obraz krajiny svého okolí i s táborem a stany. Ačkoliv už je hluboká noc, tábor je možno pozorovat jako za denního osvětlení. Vidí i pohybující se dvojici vojáků, kteří drží noční hlídku.</p>
<p>„Tak to je konec – oni nás špehují,“ vydechl skoro neslyšně Barnes, „a nedivil bych se, kdyby nás i odposlouchávali…“</p>
<p>Vtom stěna jednoho stanu jakoby ‚zprůhledněla‘ – a polní kurát chytil Barnese za ruku, ukazuje na kříž a Bibli ležící na kavalci: „Berte – to… to je můj stan! Oni mohou vidět úplně všechno a všude! Nikde se před nimi neschováme…“</p>
<p>„Nikde se před námi neschováte,“ potvrdil jim známý hlas ze skály, „a nás nikdy neuvidíte. Je ale načase, abyste nám sdělili, jaké poslání zde plníte, pokud chcete, abychom zůstali přáteli.</p>
<p>„Abychom zůstali… přáteli? Ale přátelé se přece nešpiclují,“ poznamenal s rozhořčením v hlase polní kurát.</p>
<p>„… a neužívají vůči sobě výbušnin,“ nadhodil oplátkou Baal Segul. „Ale přejděme k věci: Vy se odsud bez naší pomoci zřejmě hned tak nedostanete, jak jsme aspoň usoudili z vašich rozhovorů. A my zase potřebujeme některé informace o dění zde za poslední 3000 let. Proto vám navrhnu následující úmluvu. My vám zajistíme životní potřeby na dobu šesti měsíců a vy nám za to poskytnete informace, které my nedokážeme získat svými technickými prostředky.“</p>
<p>„Dejme tomu. A co bude potom?“</p>
<p>„Potom se uvidí. Třeba dovolíme, aby se tady objevila vaše helikoptéra a budete se moci vrátit domů,“ prohlásil s bohorovným klidem Baal Segul. „Bude samozřejmě záležet na vaší ochotě spolupracovat.“</p>
<p>„Cože? Vy blokujete naši helikoptéru?“ Kapitán Barnes přímo vybuchl.</p>
<p>„My jsme nezačali,“ uzemnil ho hlas ze skály, „havárii způsobila vaše dvojice průzkumníků. Ti vstoupili do zakázaného pásma a svévolně uvedli do provozu jedno z našich technických zařízení, které vyvolalo elektromagnetickou poruchu. Bude trvat několik měsíců, než se ether uklidní.“</p>
<p>„Kdo vy vlastně jste a co tady pohledáváte? Pochopte, že máme-li vám předávat nějaké informace…“</p>
<p>„Nezdá se vám, pane kapitáne, že vetřelci jste tady vlastně vy? My tady žijeme už více než 3000 let, kdežto vy jste sem vtrhli docela nedávno a počínáte si, jako by vám to tady patřilo. Nejprve dva z vás svévolně manipulovali s naším zařízením, poté jste se pokusili dobýt naši základnu výbušninami – co si asi tak o vás máme myslet?“</p>
<p>„My jsme jednotka armády Spojených států amerických,“ ujal se slova polní kurát, „a naším úkolem je prověřit zvěsti, které se o této oblasti tradují mezi zdejšími domorodci – Indiány kmene Waika – a které přinesli do naší civilizace hledači drahokamů a orchidejí. Tato stolová hora se totiž ‚chová‘ dosti podivně. Objevili se tu živočišné druhy jinde na Zemi už vyhynulé a další podivné úkazy. Někteří z těch dobrodruhů jsou dokonce ochotni tvrdit, že se zde vyskytují inteligentní mimozemské bytostí…“</p>
<p>„Ano? Zajímavé… Takže výzkumníci. To my jsme také, takže předpokládám, že si budeme rozumět, není-liž pravda?“</p>
<p>„Možná… Poradíme se a zítra se můžeme zase sejít,“ rozhoduje Barnes.“</p>
<p>„Prosím, jak je libo, pane kapitáne. My máme času dost.“</p>
<p>…</p>
<p>„Taky jsi mu nemusel hned vykládat o našem poslání, Harry,“ obrací se kapitán k polnímu kurátovi s výčitkou, sotva se vzdálili od ústí jeskyně.</p>
<p>„Stejně se to dozvědí,“ pronesl šeptem kněz. „Pochybuji o tom, že před nimi budeme schopni cokoliv utajit. Možná, že odposlouchávají nějakým tím svým technickým zázrakem i tento rozhovor, který spolu právě teď vedeme. Jsme vůči nim ve velice nerovném postavení. Předpokládám, že za těchto okolností by se nám mohl vymstít každý pokus o nějaký podraz nebo léčku…“</p>
<p>„Vlastně máš pravdu, Harry. Ale jak to teď sdělíme mužstvu? Obávám se vzpoury nebo všeobecné paniky…“</p>
<p>„Nevím, Berte. Ale cítím, že to je hlavně můj úkol. Od toho jsem duchovní…“</p><empty-line /><p>„Nemohu se spojit s Nemesis II,“ stěžuje si technik inženýru Verdeletovi. „Vypadá to, že naše komunikační družice je mrtvá. O Nemesis I jsme přišli tenkrát při tom výbuchu… jak se to tam jmenovalo? Však víš…“</p>
<p>„Myslíš Sodoma?“</p>
<p>„Vždyť jsem si myslel, že to víš,“ poznamenal s obdivem v hlase technik. „Ale o havárii dvojky nemám ani potuchy!“</p>
<p>„To je mrzuté. Zkus, jestli tu není ještě někde něco zapomenutého …“</p>
<p>„Z předpotopní éry? Vlastně – i to by tu mohlo být. Když Azizill našel samici s naším genetickým kódem, což znamená, že ne všechno se Mu tenkrát podařilo zničit, proč bych já nemohl objevit nějakou zapomenutou vykopávku…“</p>
<p>Technik si ‚mrmlá pod vousy‘ své úvahy ještě dlouho po Verdeletově odchodu. Přeladil komunikátor a prohledává další pásmo. Asi po dvaceti minutách strnul údivem. Ale ne nadlouho. „Šéfe,“ volá do komunikátoru, „něco jsem našel, ale…“</p>
<p>„Co – ale?“</p>
<p>„No, je to nějak moc čerstvé na vykopávku…“</p>
<p>„Cože? Hned jsem u tebe…“</p>
<p>Verdelet vrazil do Informačního centra jako velká voda. „Tak přece jen naše Nemesis?“</p>
<p>„Kdepak, šéfe! Tohle se hlásí jako Lucie II – ne Nemesis… A navíc je mrzuté, že k ní nemáme administrátorská práva. Bez hesla se mohu přihlásit jen jako SPECTATOR.“</p>
<p>„Hmm. A co ti Lucie II dovolí jako divákovi?“</p>
<p>„Předně hlásí celou svou identifikaci a podle data vypuštění je na oběžné dráze teprve … 12 let! Šéfe! Jen 12 let! Slovy: dvanáct!!“</p>
<p>„Cože?? To by znamenalo, že nejpozději před 12 oběhy planety se zde vyskytli naši krajané – jinak by s námi ta družice nejspíš nekomunikovala vůbec…“</p>
<p>„No právě… To je otázka! Jsou tady ještě někde, odcestovali, vrátí se…?“</p>
<p>Inženýr Verdelet přivolal Baala Segula.</p>
<p>„Lucie II… Před 12 roky, říkáte? Hmm… Tak zkuste pátrat po existenci Lucie I… A hned si připravíme nějaké otázky pro pana kapitána Barnese,“ rozhodl Baal Segul po kratší úvaze.</p>
<p>…</p>
<p>„Tak jsme nalezli pět satelitů,“ shrnuje výsledky inženýr Verdelet na schůzi celé posádky. „Lucie I, II a III vypuštěné před dvanácti roky a pak dvě jednodušší komunikační družice beze jmen vypuštěné před 18 roky. Jinak kolem planety krouží obrovské množství různého smetí, vesměs už nefunkčního. Předpokládám, že jsou to první neumělé pokusy příslušníků zdejší primitivní inteligence.“</p>
<p>„Dobrá práce,“ pochvaluje práci technické skupiny Baal Segul, „ovšem – máme my možnost využít některého z těch pěti zařízení jinak, než jako SPECTATORES?“</p>
<p>„Ano,“ hlásí v povznesené náladě inženýr Verdelet, „ty dvě bezejmenné družice fungují na nižším stupni zabezpečení – slouží především k vysílání synchronizačních impulsů silového pole a k přenosu dat v běžném kódování. Sice se k nim nemůžeme přihlásit jako administrátoři, ale jako běžní uživatelé z nich můžeme mít značný zisk. Odposlouchávat můžeme kterýkoliv konferenční hovor a sami můžeme družici využít k vlastní komunikaci…“ „To ovšem zatím nepřipadá v úvahu,“ namítá Baal Segul, „nebylo by moudré abychom se prozradili, dříve, než budeme vědět, s kým máme tu čest. Zatím budeme u nich držet odposlechové služby a sledovat ‚cvrkot‘.“</p>
<p>„Rozkaz!“ zařval Verdelet tónem odposlouchaným od vojáků, čímž vyvolal bouři smíchu.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>24. srpna</emphasis></p>
<p>Nová klinika v Konakry byla dnes zkolaudována. Doktoři Gavrill a Erymill provádějí zdravotnické revize všech zařízení, především teleportů a jídelních automatů. Klinika bude zítra slavnostně otevřena. S naší delegací jsou též Jana a Xiaolan (doufám, že nebudou na mně chtít, abych zase dělala demonstrační pacientku, ha, ha ,ha.) Jedná se totiž už o osmé mnou vyprojektované zdravotnické zařízení mimozemského typu a pokaždé mě k tomu ty dvě přemlouvaly – tedy poprvé to byla Jana s Lenkou, když byla uváděna do provozu Janina klinika před 12 roky, ale to jsme nakonec zůstaly samy a pěkně jsme se při tom vyřádily.</p>
<p>Konec konců – ony mě vlastně pokaždé tímhle způsobem škádlí, vědouce že za normálních okolností doktory nesnáším. Vždycky se pak ukázalo, že už s sebou mají i figurantku. Zítra to bude nejspíš Sally – tedy Miss Sarah Madocková, kterou jsem před dvanácti roky nejprve za 5000 Kč svlékla v kanceláři do půl těla a pak se stala naší kamarádkou byvši pronásledována úřady vlastního státu.</p>
<p>Sally je dost divný tvoreček zcela nevyzpytatelných zájmů. Když jsem jí tenkrát na ambasádě sebrala halenku a podprsenku a ona pak byla s obnaženou hrudí přistižena svým šéfem, pociťovala to jako strašlivou ostudu, „ale zároveň mě na tom něco podvědomě děsně vzrušovalo,“ svěřila se mi později.</p>
<p>Zřejmě se v ní probudily nějaké exhibicionistické pudy, protože jeden čas uvažovala, že se úřadům USA za své pronásledování pomstí ‚strašlivým způsobem‘: „Budu se hodinu promenádovat nahatá po Brodwayi chráněna silovým polem a budu se vysmívat policajtům, že mě nedokáží sebrat!“</p>
<p>Sice jsem ji varovala, aby nezneužívala mimozemských obranných schopností k provokacím, protože to odporuje Etickému kodexu, ale Magda, která se s ní asi nejvíc skamarádila, ji k takovýmto nápadům ještě provokuje, prohlašujíc, že by do toho šla s ní, ale na(ne)štěstí ☺ / ☹ ještě žádný z nich neuskutečnily. Nu, není všem dnům konec a já nepochybuji, že ty dvě jezinky nakonec určitě něco vyvedou…</p><empty-line /><p><emphasis>Ty dvě složenky zaplatím, ani je skenovat nebudu. Lucka s Nikolkou mi tady nechaly na takové případy peněz dost,</emphasis> pobrukuje si starý pán nad vybranou schránkou, <emphasis>ale tohle úmrtní oznámení bych měl poslat, aby mohla Lucka aspoň kondolovat. Tak starý pan primář Mámil už to má taky za sebou … 107 let, to je opravdu požehnaný věk.</emphasis></p>
<p>Vstoupil do obývacího pokoje a zapnul komunikátor.</p>
<p>Když byl s touto smutnou zprávou hotov, opustil domek a vrátil se domů.</p>
<p><emphasis>Tragicky zahynul… To znamená, že nebyl nemocen,</emphasis> přemítá neustále v mysli. <emphasis>Asi nějaký úraz, dopravní nehoda, to Lucku nepotěší. Tolik jí pomohl…</emphasis></p>
<p>Pojednou vyskočil z křesla a popadl satelitní telefon. „Dispečink? Potřebuji zapnout u Nikolky ochranné pole. Odpoledne jsem vybíral poštu a posílal emaily a pak jsem na to zapomněl jako na smrt… Děkuji moc.“</p>
<p><emphasis>Vlastně … smrt … raději už na to nemyslet…</emphasis></p>
<p>Starý pán odložil telefon, posadil se do křesla a chopil se rozečtené knihy.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 7</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>28. srpna</emphasis></p>
<p>Starý pan primář Mámil tragicky zahynul a já to ani nemohu oznámit Lucince, protože spojení s expedicí se pořád nedaří. O nápravu se snaží z CPLEN Gabriel, ze SSE inženýr Hefaistos a ze strany výpravy určitě i Erigyos, ale něco se pořád nedaří a o expedici nemáme žádných zpráv. Já se z Konakry zatím nemohu hnout. Na zítra jsem pozvaná k audienci u prezidenta republiky a o dva dny později se mám účastnit panelové diskuse na zdejší technické univerzitě ohledně šestiúhelníkové architektury.</p><empty-line /><p>„Zatím se nám podařilo vypátrat,“ hlásí inženýr Verdelet na poradě posádky, „že na Zemi existují dvě naše fungující stanice, které spolu živě komunikují. Napojili jsme se na několik jejich konferencí. Podstatná část diskusí se týká nemožnosti komunikace se zdejší oblastí. Zdá se, že sem vyslali expedici, se kterou se nemohou spojit.“</p>
<p>„No to je k popukání,“ klepe si prstem na čelo doktor Azizill, „tak oni nevědí, proč se nemohou navzájem spojit. Moc by mě zajímalo, jaké že mají s sebou geniální odborníky, když ani…“</p>
<p>„Ale no tak, doktore,“ skáče mu do řeči inženýr Verdelet, „kdybychom byli na jejich místě, taky by se nám to nepodařilo zjistit. Jak oni mohou předpokládat, že došlo k prudkému výronu reziduálního záření vitalizačních impulsů? My to víme, dokážeme je odstínit a odposlouchávat obě družice. Ale jim se to jeví jako magnetická bouře v ionosféře, jejíž příčinu neznají a nebudou znát, dokud jim o zdejších událostech nikdo neřekne. My to ale neuděláme, takže jediný, kdo by je mohl informovat, je ta skupina primitivních domorodců, která trčí před naší základnou. Ty ovšem nepustíme ze svého vlivu, dokud nezískáme všechny nutné informace a nenabudeme jistoty, že nám ze strany nových základen nehrozí nebezpečí. Nevíme například, jaké jsou jejich cíle a zda jsou v souladu s našimi. A pokud ano, pak musíme zjistit, zda budou mít zájem o spolupráci nebo zda nám chtějí konkurovat.“</p>
<p>„To jistě,“ souhlasí Verdelet, „dokonce si myslím, že bychom si nejprve měli zjistit, kdo ty dvě stanice řídí. Z konferencí je zatím jasné, že mezi členy té expedice je nějaký technik Erigyos a lékař – doktor Zemill. Dále bylo jmenováno několik žen – <emphasis>Mořská Pěna, Mořská Vlna,</emphasis> Lenka, Lucka, nějaké <emphasis>sličné akvabely</emphasis> a pak nějaký Pedro. Oni sami se zatím navzájem neoslovují. Známe jen jména dispečerů hlásících se do služby, ale to je zatím dost málo – “</p>
<p>„Cože? Erigyos? Erigyos přece…“ ozvala se Nihasa využivši inženýrovy odmlky.</p>
<p>„Ty znáš Erigya, Nihhy?“</p>
<p>„No… je mi to jméno povědomé, ale nepamatuji se, že bych se s ním setkala.“</p>
<p>„Tak si laskavě vzpomeň. Dost by nám to prospělo,“ požádal ji Baal Segul ne zrovna zdvořilým tónem.</p>
<p>„Dobře, šéfe. Budu se snažit…“</p>
<p>„Ale já bych měl znát toho doktora Zemilla,“ ozval se zamyšleným hlasem doktor Azizill, „nebo aspoň někoho z jeho širší rodiny, protože jsem studoval s člověkem téhož jména!“</p>
<p>„A ta Lucka,“ ozvala se vzápětí lingvistka Proseprina, „je jméno evidentně odvozené od slova <emphasis>Lucie</emphasis> – což jsou jména daná třem družicím vysílajícím zabezpečeným kódem. Možná, že to má spolu nějakou souvislost…“</p>
<p>„Máme tedy několik záhad k řešení,“ shrnuje Baal Segul. „Předně – kdo z našinců a kdy se tady usadil, jaké cíle zde svou přítomností sledují a zda kontaktovali zdejší primitivní inteligenci. Dále – kdo je Erigyos, zda doktor Zemill je Azizillův spolužák nebo jeho příbuzný. A za třetí – zda je nějaký vztah mezi Luckou – členkou expedice a družicemi Lucie I, II a III. V první řadě vyslechneme ty vojáky venku. Připravte pro ně proviant…“</p><empty-line /><p>„Jestli to bude ještě nějakou chvíli trvat,“ oznámil Andy dívce, „tak se z toho zcvoknu.“</p>
<p>„A co jestli bude trvat?“ zeptala se nejistě Gwen.</p>
<p>„Zase jsem měl takový bláznivý sen, že jsem řetězy připoután ke gynekologickému stolu a oni ze mne dobývají nějakým přístrojem semeno. Připadal jsem si jako zvíře na veterině. Podobně jako když nám dělali tu ponižující prohlídku…“</p>
<p>„Ty máš ale sny, jen co je pravda,“ mumlá nespokojeně Gwen.</p>
<p>„Pořád mám při tom pocit, že jsem někde mimo tuhle celu. Moc by mě zajímalo, kde vůbec jsou nějaké dveře.“</p>
<p>Andy vstal od stolu a obcházeje celou místnost proklepává postupně všechny stěny prsty. „Chtělo by to kladívko nebo aspoň nějaký tvrdý předmět,“ posteskl si, když svůj průzkum skončil, „jenže my tady nemáme vůbec, ale naprosto vůbec nic. To je opravdu k zbláznění!“</p>
<p>Uhodil vztekle pěstí vší silou do jednoho ze zrcadel. V té chvíli mu ruku zkroutila křeč vyvolaná elektrickým výbojem. Poručík zavrávoral, ztratil vědomí a sesul se k zemi.</p>
<p>„Andy!!“ Gwen se k němu vyděšeně vrhla, položila mu ruku na levou stranu hrudníku a přiblížila své ucho k jeho rtům. Když se přesvědčila, že mu srdce bije a ucítila jeho dech, uchopila ho v podpaží a odtáhla ho k lůžku, kam ho opatrně položila.</p>
<p>Pokusila se namočit mu rty a čelo, ale vždycky, když chtěla u umyvadla nabrat vodu do dlaní, silové pole ji přidrželo na místě, dokud si ruce neosušila proudem horkého vzduchu. Po třetím marném pokusu zoufalá dívka své snažení vzdala a se slzami v očích ulehla na své lůžko. Cela se ve chvíli ponořila do hrobové tmy.</p><empty-line /><p>„Ano, existují tady dvě mimozemské stanice,“ potvrzuje Henry Chaser Baalu Segulovi zatímco kapitán Barnes prohlíží zásoby potravin a oděvů přichystaných v ústí jeskyně, „jedna se nachází na Sahaře v Africe, druhá pod ledovým krunýřem Antarktidy asi 200 mil od jižního pólu. Saharské stanici šéfuje doktorka Myreialla, antarktické pak doktor Hill. Obě vznikly před 18 roky a od té doby s nimi svádíme marný boj. Zasahují tady úplně do všeho. V Africe si koupili za humanitární služby pochybné hodnoty tamní domorodé kmeny. Zásobují je potravinami a léky a oni jim žerou z ruky. Jsou ochočení jako psi. Přitom ti vetřelci je používají jako pokusné králíky – například u žen vyvolávají uměle laktaci a zpracovávají ve velkém jejich mléko. Před 18 roky, hned na začátku svých aktivit, zavlekli sem i podivnou pohlavní chorobu, kterou mezi nás začaly šířit ženy, které s nimi přišly do styku. Také osvobodili jeden trestanecký tábor, ve kterém byli drženi podezřelí z podvratné a teroristické činnosti. Nevím jak v Antarktidě – ale na saharské základně nalézají útočiště i naši zrádci a přeběhlíci, kteří s vetřelci spolupracují a dokonce se neštítí vyvíjet aktivity proti vlastnímu národu. Rovněž tam drží naše zajatce, kteří neuspěli při pokusech základnu dobýt.“</p>
<p>„Zajímavé,“ poznamenal zamyšleně Baal Segul, „a co ve zdejší oblasti? Nemají o ni taky zájem? Jako vy?“</p>
<p>„Tady přímo ne,“ informuje polní kurát, „ale v horách zvaných Andy – západně odtud, bylo nedávno odkryto asi 3000 let staré archeologické naleziště, kde byly objeveny funkční stroje a přístroje jiné mimozemské výpravy – zřejmě taky od nich, protože se jim podařilo téměř všechna ta zařízení uvést do chodu. Pak ovšem rozhodli, že by to bylo nebezpečné, tak je opět znefunkčnili. To se stalo před 12 roky. A protože je pro ně z nějakých důvodů dvanáctka nějak zvlášť významná, probíhají v těchto dnech tak zvané ‚dny otevřených dveří‘ mimozemského muzea. Prý jsou všechna zařízení opět v provozu a je tam zajištěna průvodcovská služba jejich specialistů. Jak to probíhá… nevím, protože tato akce začala ve stejné době, kdy my jsme dorazili sem. Jenže pak jsme ztratili spojení se světem.“</p>
<p>„Dobře, ještě mi povězte… Znáte jména těch zajatců?“</p>
<p>„No tak… pokud si vzpomínám, jsou tam poručík Chris Brandon, major Matthew Sirk, dva piloti – Raymond Newman a Steve Sanders. Pak ještě Nancy Moareová a Theresa Rayenová – i když… ta mrcha Moareová evidentně pracuje pro ně! Rovněž tak Jennifer Fournierová se svým povedeným manželem a taky se k nim utekla jedna korespondentka z pražské ambasády – ale její jméno si nepamatuji.“</p>
<p>„Nejmenuje se Lucy? Lucie?“</p>
<p>„Nevím, ale myslím, že ne.“</p>
<p>„A vyskytuje se mezi těmi mimozemšťany vůbec někdo toho jména?“ vyzvídá Baal Segul.</p>
<p>„To ano. Říká si tak jedno podivné individuum – něco mezi ženskou a chlapem – no něco hrozného, co se protiví Boží přirozenosti. A tohle individuum – nevím, jak je to možné, prý mluví bez potíží většinou pozemských jazyků, vyzná se v astronomii, fyzice i matematice na takové úrovni, že je zváno na vědecké konference a symposia světového významu. Ale nikdy jsem se s ním – nebo s ní? – nesetkal, vím to jen ze zpráv. Jo, viděl jsem pár fotografií toho stvoření vysvlečeného úplně do naha, pořízených během jeho zkoumání našimi vědci – ale řeknu vám, úplně mi to stačilo. Vyložený zplozenec pekel…“ <emphasis>Jako vy</emphasis> – domyslel si v duchu, ale nahlas to už nevyslovil.</p>
<p>„Cože? Vaši pavědci si dovolili zkoumat mimozemšťana?“ vyjel Baal Segul na kněze zostra, vypadnuv nadobro z role.</p>
<p>„Já nevím, zda je to mimozemšťan. Ale podařilo se nám zmocnit se ho, i když jsme pak na to šeredně doplatili. Ti lumpové…“</p>
<p>Baal Segul ovšem pojal zlé podezření a preventivně ukončil audienci bez rozloučení, aniž by nechal kněze dokončit větu. Jeskyni opět začala naplňovat ona zlověstná zelená mlha.</p>
<p>„Teď musíme nějak dopravit do tábora zásoby,“ uvažuje kapitán Barnes nad podivnými kontejnery, „jenže mužstvo nic netuší – pořád jen jsme se neodhodlali vyjevit jim, co se tu po nocích děje.“</p>
<p>„Myslím, že teď bude vhodná příležitost,“ chlácholí ho polní kurát, „protože až uvidí, že ti ve skále vlastně nejeví nepřátelských úmyslů…“</p>
<p>„Kuš, Harry,“ zarazil ho Barnes vprostřed věty, „připomíná mi to až moc metody mimozemských vetřelců. Pamatuješ se na blokádu a na to, že oni – naši nepřátelé! – naše základny i odloučené jednotky zásobovali?“</p>
<p>„Možná máš pravdu, Berte, ale byli bychom hloupí, kdybychom jejich dodávku nepřijali. Konec konců – zdá se, že toto jsou také mimozemšťané, protože ten Baal Segul – ať už to jeho jméno znamená cokoliv, když pojal podezření, že jsme zkoumali nějakého jiného mimozemšťana, výrazně změnil svůj postoj k nám. Sice pronesl jen jedinou větu, ale podle zabarvení hlasu, tónu a přízvuku jsem usoudil, že je značně rozrušen.“</p>
<p>„Tááák! Nejsou to tedy pekelníci – ale mimozemšťané – další vetřelci! A straší tu už přes 3000 let,“ běsní kapitán. „Jak je možné, že se nám dosud nepodařilo tak důležitou skutečnost objevit?“</p>
<p>„Jedná se o odlehlou a těžko přístupnou oblast. Sám vidíš, že ani my nemáme dostatek prostředků, abychom se odsud dostali – jsme závislí na pomoci zvenčí. Vždyť – kdo tu vlastně žije? Waikové – ale ti se k hoře neodvažují, domnívajíce se, že v ní má sídlo pralesní démon Kurupuri. Něco jako ti naši pekelníci. Pár dobrodruhů, kteří tady hledali drahokamy, orchideje, lovili tu chráněné živočichy pro kůži… Ale většina z nich svou odvahu zaplatila životem, a ti, kteří se odsud přece jen nějakým zázrakem dostali, vyprávějí příšerné věci, které si nezadají s legendami domorodců.“</p>
<p>„Hmm, a co tedy navrhuješ?“</p>
<p>„Konečně musíme mužstvu vyjevit pravdu,“ navrhuje polní kurát, „vystrojit pohřeb Gwen a Andymu, postavit jim aspoň pomníček, když už nemohou mít hrob. A poslat takových šest až osm maníků pro ten kontejner, protože sami dva ho nezmůžeme a snášet ty věci po částech do tábora – to bychom v tajnosti dělali několik nocí.“</p><empty-line /><p>„Naše strategie je jasná,“ zasvěcuje Baal Segul osazenstvo stanice se svým plánem, „budeme sledovat retrospektivní záznamy dění tady v tom pohoří … jak ho ten kněz jmenoval … Andy – a zvlášť bedlivě budeme sledovat pokusy o komunikaci členů expedice se saharskou základnou. Oni zatím nemají možnost navázat spojení, takže i kdybychom se prozradili, nebudou je moci varovat. Musíme navázat kontakt s doktorem Zemillem – to je v první řadě tvůj úkol,“ obrací se k doktoru Azizillovi.</p>
<p>„Dobře, šéfe, ale jak budeme postupovat vůči těm dvěma základnám? Myslím, že získání jednoho spojence – a to ještě nevíme, bude-li mít zájem…“</p>
<p>„Jistě, o tom se také musíme poradit. Zatím Verdeletovi technici jen sledují, co se tam děje. Inženýre – máš slovo…“</p>
<p>„Děkuji. Zatím jsme zjistili, že na obou stanicích funguje dispečink. Podle dosavadních výzkumů se tam střídá služba po dvou až čtyřech hodinách. Mezi jinými službu drží i někteří z těch, které ten kněz označil za ‚zajatce‘ mimozemšťanů: Fournierová, Newman, Sanders Rayenová a Moareová. Pak ještě nějaký Anthony … druhé jméno se nám nepodařilo zachytit. Ostatní jména znějí neanglicky, takže to budou dobrovolní spolupracovníci. No a pak řada našich jmen. Nikdy se tam nevyskytl nějaký Brandon ani Sirk, které nám kněz taky jmenoval. Z rozborů služeb usuzujeme, že naději máme jen u té Rayenové, protože ta – jak se aspoň nám jeví – vykonává tyto služby spíše z nudy než ze zájmu o práci. Na dispečerském stanovišti taky tráví nejméně času. Vždy jen ty dvě hodiny – a dost.“</p>
<p>„Souhlasím, inženýre. Sledujte dále provoz a zjistěte rozvrh služeb té Rayenové – pokud se tedy nestřídají nějak náhodně. Musíme s ní navázat spojení – ale opatrně! Nevyplašit ji a hlavně – neprozrazovat zbytečné podrobnosti o nás!“</p>
<p>„Mohu si to vzít na starost?“ nabízí se dobrovolně lingvistka Proseprina.</p>
<p>„Ne,“ zamítá po chvíli přemýšlení iniciativní návrh Baal Segul, „raději jenom sledujte, až bude mít službu, a pak mě k tomu zavoláte. Jasné? Jednání povedu sám osobně!“</p>
<p>„Jak je pánovi libo,“ odsekla podrážděně Proseprina a opustila bez dovolení schůzi.</p>
<p>„S tou si to ještě vyřídím,“ poznamenal Baal Segul pohlédnuv na dveře, které za sebou lingvistka provokativně zabouchla.</p>
<p>„Teď dalšímu bodu programu: Zdá se že ti primitivové se pokoušeli – nebo možná pokoušejí! – zkoumat příslušníky našeho rodu, možná že i dělali nějaké pokusy! To je nepředstavitelná urážka naší vyspělé civilizace, jak ostatně musíte sami uznat. Proto si tu smečku budeme opravdu držet dále od těla. Styk jen přes vnější komunikátor, Verdelete – vaše skupina posílí zabezpečení a dávejte jim hodně najevo, že jsou námi sledováni skutečně detailně. Zařiďte odposlech jejich tábora a zamezte přistání či příjezdu jakéhokoliv vozidla, které by je mohlo odsud dopravit. Nejlépe perimetrické silové pole a shora abarii. Nesmí se k nim dostat živá duše a oni nesmějí opustit svůj tábor více než na vzdálenost 4,6 km. Použijte technické prostředky podle vlastního uvážení.“</p>
<p>„Rozkaz!“ zavtipkoval Verdelet, ale tentokrát se ukázalo, že šéf není dnes dobře naladěn.</p>
<p>„Zanechej těch opiček, inženýre, nejsem na ně zvědav! Ještě musíme dořešit jeden zásadní bod – zjistit, jaké cíle má expedice, která se nachází nedaleko odtud. Uvážíme-li, že členem skupiny je jakýsi doktor Zemill, pověřuji doktora Azizilla, aby zjistil, zda se skutečně jedná o osobu jemu známou. Pokud ano, budeš ho kontaktovat. Pokud ne, učiním tak sám!“</p>
<p>Po těchto slovech Baal Segul opustil hlavní sál Informačního centra aniž by dal prostor k diskusi.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>noc 30./31. srpna</emphasis></p>
<p>Je jedna hodina s půlnoci a já s Lenkou držíme noční hlídku, kterou jsme si na dnešek vylosovaly, protože na elektronickou ochranu není spolehnutí. Ještě štěstí, že tou magnetickou poruchou v ionosféře aspoň pronikají synchronizační impulsy pro tvorbu ochranného silového pole…</p>
<p>Jsme jedenáctý den na cestě – a za tu dobu nabývám postupně stále pevnějšího přesvědčení, že se tu děje něco nekalého. Vedle nefunkčních elektronických přístrojů, bez kterých nelze navázat spojení, a vedle nefunkčních navigačních přístrojů, které jsem nucena nahrazovat měřeními sextantem, chronometrem a výpočty, jako za dob věhlasného kapitána Jamese Cooka, jsme dnes zjistili, že začíná zlobit i naše terénní vozidlo vezoucí naši výzbroj a výstroj. Tedy – abych to přesně vystihla – ne že by se jednalo o nějakou fatální poruchu jako u satelitních telefonů, ale krátce před jednou hodinou odpoledne hlásil právě sloužící technik, že řídící systém vydal varovnou zprávu o možné chybě nohy č. 11. Ani po důkladné prohlídce zařízení se klukům nepodařilo najít příčinu.</p>
<p>„Nějak se nám ta expedice nedaří,“ promluvila Lenka téměř šeptem, „kdyby to vozítko selhalo, museli bychom najít nejkratší cestu k silnici a vrátit se, protože… Co to bylo?!“</p>
<p>Prudce jsem se otočila ve směru, odkud se ozval ten podivný zvuk. Jako by se někdo pokoušel neslyšně projít – ať už do tábora nebo ven, přičemž zavadil botou o vyčnívající kámen. Noc je temná – Měsíc blížící se do první čtvrti před dvěma hodinami zapadl.</p>
<p>„Zůstaň tady, jdu se tam podívat,“ špitla Lenka a neslyšně jako kočka zmizela ve tmě.</p>
<p>Noční hlídky (zatím je to naše třetí) absolvuje zásadně nahá a bosá – aby prý snáze vnímala synchronizační impulsy. Teď se to ukázalo jako výhoda ještě v jedné věci – bosa nemůže způsobit takový hluk jako ten obutý člověk, který nás vyrušil. I já jsem se teď opatrně zula a vyrazila jsem za ní majíc na sobě své oblíbené bikinky. Asi po padesáti velice opatrných krocích jsem na ni narazila. Nebo – lépe řečeno – Lenka mě zadržela. Chytila mě za ruku a strhla mě k zemi. Ještě štěstí, že jsem se ovládla a nevykřikla úlekem.</p>
<p>Kousek od nás za skupinou několika nízkých keřů – hrubým odhadem asi tak čtyři až pět metrů – plápolá několik mihotavých plamínků namodralé barvy – asi jako když hoří plynový kahan. Jeden, dva, tři, čtyři světélka a některá z nich občas změní polohu.</p>
<p>Lenka mi rozepnula horní díl bikinek a pověsila ho na větev nejbližšího keříku, kam pohodlně dosáhla rukou. Vzápětí jsme se na sebe přitiskly bradavkami, čímž jsme vyvolaly kalihapický efekt minimálním přenosem energie. Domlouváme se beze slov, přičemž naše pohledy jsou stočené směrem k podivnému úkazu.</p>
<p>*„Vypadá to jako bludičky, ale bažina tu není,“* medituje Lenka.</p>
<p>*„Všimni si, že ta světýlka se nevzdalují ani nepřibližují. Svou polohu mění jen v určitých mezích a velice nepravidelně,“* upřesňuji naše společné pozorování, protože kalihapický efekt přes dobře inervované tělesné partie nám umožňuje vnímat i dojmy z pozorování té druhé.</p>
<p>*„Teď už je to jasné… Je to šest světýlek v kruhu. Uprostřed něj někdo je a jak se pohybuje sem a tam, některá světýlka svým tělem zakrývá a jiná odkrývá.“*</p>
<p>*„To je přesně ono,“<emphasis> potvrzuje Lenka, </emphasis>„jenže – co my teď uděláme?“*</p>
<p>*„Nesmíme ho vyrušit,“<emphasis> navrhuji. </emphasis>„Musíme vydržet až do konce jeho ‚čarování‘ a pak ho stopovat, abychom zjistily, kdo to je. Obávám se totiž, že je to někdo od nás…“*</p>
<p>Plaménky sice svítí, ale samy neosvětlují, takže existenci osoby mezi nimi můžeme jen tušit, ale nemůžeme ji vidět.</p>
<p>*„Hrozí ovšem nebezpečí,“<emphasis> dělí se Lenka se mnou o své obavy, </emphasis>„že ten dotyčný – nebo ta dotyčná, se tady zdrží příliš dlouho. Takže až budeme mít předat službu Zemillovi a Erigyovi, kteří slouží po nás…“*</p>
<p>*„Klid,klid,“<emphasis> chlácholím kamarádku, </emphasis>„ještě máme asi 10 minut, snad tu tak dlouho strašit nebude. Jestli někdo z tábora provozuje nějakou nekalou činnost, tak musí taky znát meze, aby zbytečně neriskoval, že bude odhalen. Je sice pravda, že si počkal, až se na obchůzce setkáme – zřejmě předpokládal, že se spolu zastavíme na kus řeči a on že mezitím pohodlně proklouzne, ale taky snad ví, že nastane střídání stráží a že…“*</p>
<p>Nemýlila jsem se. V této chvíli světýlka zhasla a ozvalo se nové zapraskání – neklamný signál toho, že se neznámý dal na ústup. Lenka se vymrštila jako uvolněná pružina a táhne mě za sebou směrem, ze kterého se podezřelý zvuk ozval. Ale na další stopování už je pozdě. Před stanem, kde spí Erigyos s doktorem Zemillem, někdo rozsvítil kapesní svítilnu a druhá postava právě opouští stan. Jsou to Erigyos a Zemill, oba v plavkách aby mohli pohodlně přijímat synchronizační impulsy. Nezbývá nám, než jim podat hlášení.</p>
<p>„Poslušně hlásíme,“ sděluje jim rozverně Lenka, „že po dobu naší služby se nic zvláštního nestalo.“</p>
<p>„Jak to, že ne?“ oponuje stejným tónem Erigyos, „koukám, že tady Lucinka se dnes rozhodla sloužit nahoře bez…“</p>
<p>Ve stanu jsme se k sobě rázem přitiskly a vyvolaly tak znovu kalihapický efekt.</p>
<p>*„To střídání stráží proběhlo překvapivě rychle a ještě k tomu dost podivným způsobem,“<emphasis> míní Lenka, </emphasis>„my jsme je přece měly vzbudit a zatím oni…“*</p>
<p>*„Zatím oni byli rychlejší. K tomu střídání mělo dojít teprve asi za sedm minut!“*</p>
<p>*„No právě,“<emphasis> přizvukuje kamarádka, </emphasis>„takže oni nám svým předčasným probuzením znemožnili další stopování toho neznámého.“*</p>
<p>*„Nevadí. Zítra ráno si prohlédneme aspoň místo činu.“*</p>
<p>*„Jasně, to můžeme.“*</p>
<p>„Tak dobrou noc,“ popřála jsem Lence šeptem, přesunujíc se na své lůžko.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky –<emphasis>31. srpna ráno</emphasis></p>
<p>Vstaly jsme s Lenkou ihned po východu Slunce a vyrazily jsme na obhlídku místa činu – tedy onoho místa, kde jsme krátce po jedné hodině ranní zahlédly podivné modravé plaménky. Minuly jsme stanoviště, kde jsem zanechala svou obuv, přešly jsme dál těch pár desítek kroků směrem ke skupině keřů, u kterých mě Lenka v noci zarazila, a jaly jsme se prozkoumávat okolní terén.</p>
<p>„Bylo to tady, nebo ne?“ pochybuje Lenka o správnosti místa, kde jsme v noci pozorovaly podivný úkaz.</p>
<p>„Jistě, kde by to taky mělo být?“</p>
<p>„Že tady pořád nemohu najít jednu věc…“ mumlá zamyšleně Lenka.</p>
<p>„Jakou? Cožpak ty víš, co tu máme vlastně hledat? Řekla bych, že něco, co by mohlo vysvětlit ty mihotavé plamínky…“</p>
<p>„To jistě,“ přiznává kamarádka, „ale postrádám tady tvou podprsenku. Pokud se dobře pamatuji, tak jsme odsud vystartovaly tak rychle, že ses ani nestačila obléci. Erigyos to taky hned postřehl…“</p>
<p>Pravda – můj horní díl bikinek tady někde musí být. Vrhla jsem se mezi keře a prohledala jsem je jeden po druhém. Ale po části mého odění nezbyla ani stopa…</p>
<p>„To znamená,“ dochází k závěru Lenka, „že ji odklidil někdo před námi, nejspíš ještě v noci. Ale kdo a kam? Vítr… těžko. Noc byla velice klidná – aspoň co se počasí týče.“</p>
<p>Pustila jsem se tedy do hledání části svého oděvu, protože by bylo hloupé, aby mi zmizela beze stopy. Bikinky mám s sebou jen troje – oblékám se do nich při nabíjení a při nočních hlídkách. Dokud nebudeme na místě – tedy na Templos de Kotosh, kde bude smontována elektrárna a výrobní automat, musím s nimi vydržet. Nepředstavovala jsem si ani ve snu, že se celá expedice dostane do takových komplikací – jinak bych se zásobila lépe.</p>
<p>Samozřejmě, že jsme s Lenkou prohledaly i místo předpokládané události se světélky, ale jediné, co se nám podařilo objevit, byla plastová krabička – ne větší než krabička od zápalek. A to ještě jen náhodou, protože byla fotoplastická. Kdyby na ni Lenka byla nešlápla, tak se nám ji ani objevit nepodařilo.</p>
<p>„Od čeho to může být?“</p>
<p>Krabičku prohlížíme střídavě – chvíli Lenka, chvíli já – ze všech stran. Lenka na ni šlápla jen lehce a ještě k tomu bosou nohou, protože se rozhodla hned po ránu pro nabíjení. Krabička tedy není naštěstí zdeformována a jde lehce otevřít.</p>
<p>„Zeptáme se Erigya,“ navrhuji.</p>
<p>Lenka souhlasí. Vyrazily jsme tedy za vedoucím technikem naší expedice. Cestou jsem sebrala své sandálky, které pořád ještě leží na stanovišti hlídky, abych si je uklidila do stanu. Tam na mě ovšem čekalo další překvapení. Na svém lůžku nalézám ztracenou podprsenku od bikinek!</p>
<p>„Kterýpak dobrodinec poznal, kam ji má doručit?“</p>
<p>„Kterýkoliv,“ odpovídá Lenka na mou řečnickou otázku nahlížejíc mi za zády do stanu. „Takovouhle meruňkovou jsi přece vyhlášená ty. Sheila s Nancy, pokud si na sebe něco takového obléknou, tak zásadně tyrkysovou, no a já se při nabíjení nejlépe cítím v tom, čím mě obdařila matka příroda,“ přičemž rozverně zapózovala. „O <emphasis>sličných akvabelách</emphasis> platí totéž,“ poznamenala ještě, když jsem vyšla ze stanu.</p>
<p>„Hmm, ale stejně bych ráda věděla, kdo to byl…“</p>
<p>„To já taky. Počkej, už jsem nabitá, jen na sebe něco hodím a vyrazíme za tím Erigyem. Dnes stejně balíme tábor a stěhujeme se zase o pár kilometrů dál…“</p>
<p>Jenže význam krabičky nám zatím zůstal utajen. Erigya jsme našly snadno. Řídil demontáž technického centra tábora.</p>
<p>„Dobré ráno, Lucinko. Našla jsi to?“ haleká Erigyos sotva mě uviděl.</p>
<p>„Dobré. … Co myslíš – zda jsem našla?“</p>
<p>„Jak – co myslím? Tu tvou podprsenku, pochopitelně!“</p>
<p>„To tys mi ji dal do stanu?“</p>
<p>„Jistě,“ pousmál se Erigyos.</p>
<p>„A mohl bys nám říci, kde byla?“ zeptala se náhle Lenka stojící dva kroky za mnou, svírajíc v dlani fotoplastickou krabičku.</p>
<p>„Kde by byla… přehozená přes chladič generátoru. Myslel jsem, že sis ji vyprala a dala sušit.“</p>
<p>„Hmm, tak děkujeme,“ pokračuje Lenka v konverzaci. „Jdeme se také sbalit. Na kdy je stanoven odchod?“</p>
<p>„Pokud vím, tak na jedenáctou…“</p>
<p>Lenka mě popadla za ruku, kterou jsem právě od ní chtěla převzít onu podivnou krabičku z fotoplastu, a vleče mě zpět do našeho stanu, aniž by mi dala příležitost dále se s Erigyem bavit. Tam si bleskově strhla tričko. Pochopila jsem a následuji jejího příkladu. Znovu jsme se k sobě přitiskly. Kalihapický efekt se dostavil okamžitě.</p>
<p>*„Nesmysl! Kdyby sis chtěla přeprat bikinky – tak předpokládám, že oba díly najednou.Co to ten chlap mele za nesmysly?“*</p>
<p>*„Pochybuji, že má představu o praní prádla. Oni všechno špinavé dávají do odpadkových pytlů a já předpokládám, že až postaví elektrárnu a automat, tak že to dají k ekologické likvidaci. To jenom my ze setrvačnosti…“*</p>
<p>*„Jistě. Ale – kde on tvrdí, že to našel? Na druhém konci tábora! Úplně jinde, než jsme včera narazily na to… nevím, jak to nazvat,“* argumentuje Lenka.</p>
<p>*„A co z toho usuzuješ?“*</p>
<p>*„Buď mluví pravdu – pak tu podprsenku odklidil z místa činu někdo jiný. Nebo to mohl být i on sám a udání místa nálezu změnil záměrně. Ať už je tomu tak nebo tak, je v táboře někdo, kdo má zájem na tom, aby byla ta noční příhoda ututlána. A dokud nebudeme vědět, kdo za tím skutečně stojí, doporučuji, abychom pátraly samy a tajně.“*</p>
<p>Nezbylo mi, než s Lenčiným návrhem souhlasit. Oblékly jsme si znovu trička a pustily se do balení, abychom byly v jedenáct připraveny k odchodu.</p><empty-line /><p>Neznámý signál se ozval znovu, tentokrát je ještě silnější a zřetelnější. <emphasis>Zřejmě to asi nebude porucha,</emphasis> míní Theresa tisknouc spojovací tlačítko.</p>
<p>„Statio Saharensis Exoterra. Příjem. Jak mohu pomoci?“ hlásí se otráveně.</p>
<p>„Ale, ale, Terezko… no tak – více života do toho umírání,“ odpovídá naprosto nepředpisově kdosi na druhé straně pomyslného drátu.</p>
<p>Theresa pohlédla na obrazovku komunikátoru. Je temná, bez jakékoliv indikace. Ani volající číslo ani fotografie volajícího. <emphasis>Kdosi volá skrývaje pečlivě svou identitu,</emphasis> medituje Theresa. <emphasis>To by se mělo ohlásit Myreialle nebo samotnému inženýru Hefaistovi.</emphasis> Ovšem tohle se jí ještě nikdy nestalo a ona ucítila závan dobrodružství. Pro jistotu vypnula automatický záznam hovoru do databáze Informačního centra a začátek hovoru označila jako poruchu.</p>
<p>„Kdo jste a jak víte, že se jmenuji Theresa, když jsem se vám jménem nepředstavila?“</p>
<p>„Na tom teď nezáleží… Buďte ujištěna, slečno Terezko, že k vám mluví přítel.“</p>
<p>„Dejme tomu, že jste přítel,“ odpovídá Theresa váhavě „ale můj nebo jejich?“</p>
<p>„Váš, Terezko, váš. Já vím, že pobyt na místě, kde se právě nalézáte, vám není zrovna příjemný, ale prosím, abyste ještě nějaký čas vydržela.“</p>
<p>„Co mám vydržet? Tvrdnu tady už bezmála 17 let – tak oč vám vlastně jde? Nejste vy spíš provokatér než přítel?“</p>
<p>„Předpokládám, že se chcete taky jednou podívat domů…“</p>
<p>„To bych moc ráda,“ odsekla Theresa vztekle, „jenže tam mě čeká vězení a možná i úkladná smrt, protože budu podezřelá ze styku a spolupráce s mimozemskými vetřelci. Takže mi nezbývá nic jiného, než žít tady a tvářit se jako že mi ti lumpové prokazují kdovíjakou milost, když mně tu poskytují ‚azyl‘ a zaměstnání.“</p>
<p>„Nu, vidíte, Terezko, že si rozumíme. My zase chceme Spojeným Státům navrátit prestiž, jakou měly před konfliktem s vesmírnými vetřelci – a vy byste nám k tomu mohla pomoci z místa, kde se právě nacházíte. Po splnění úkolu bychom se zasadili o vaši plnou rehabilitaci, takže byste se mohla vrátit domů bez jakýchkoliv obav.“</p>
<p>„Hmm, budu o tom uvažovat,“ mumlá Theresa do mikrofonu nepřesvědčivě.</p>
<p>„Ale jistě. Ozvu se během vaší další služby.“</p>
<p>Spojení bylo přerušeno, aniž by Theresa mohla nějak zareagovat.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 8</strong></p>
<p><emphasis>Asi jsem to minule přehnal,</emphasis> mudruje starý pán vcházeje do kuchyně, kde je instalován výrobní automat. Zalil květiny, vybral poštovní schránku a teď si chce dát svou oblíbenou pochoutku – olomoucké tvarůžky. Jediným jejich zdrojem je právě tento automat, se kterým ho Lucka naučila docela obstojně zacházet. Po verdiktu tupých komisařů EU byla totiž výroba syrečků promptně zastavena – prý z hygienických důvodů! – ovšem mimozemský automat se nemusí dožadovat souhlasu v Bruselu a dodává starému pánovi jeho zamilovanou svačinku podle libosti. Jenže dnes je jejich charakteristické aroma cítit nejen po celé kuchyni a dokonce i v chodbě… <emphasis>Jako bych tu minule některý zapomněl… ale to je nesmysl! Vždyť včera a předvčírem jsem tu taky byl a nic tu cítit nebylo. Přitom – naposledy jsem si je dopřál před čtyřmi… ne – před pěti dny!</emphasis></p>
<p>Rozhlíží se po místnosti, ale hledaný produkt není nikde vidět. Otevřel okno a zatáhl síť proti hmyzu. <emphasis>Nechám to tu větrat. Kdyby se změnilo počasí, přijdu to sem zavřít,</emphasis> rozhodl se po marném hledáni. Stiskl na výrobním automatu opakovací tlačítko, sebral si zásobu tvarůžků a odešel. Pak nechal zapnout ochranné pole.</p>
<p>Navečer se vrátil, aby zavřel okno. Ke svému zděšení zjistil, že syrečky jsou cítit dál.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>2. září</emphasis> (Pauli)</p>
<p>Včera mi byl aplikován dočasně působící bioenergetický stimulátor a celý den jsem prospal. Dneškem tedy pro mne začíná výcvikový kurs. Jako trenér mi byl přidělen Tony. Nejprve jsme se nabíjeli na sluníčku u bazénu a pak jsem se ho zkoušel dotýkat aniž bych přenášel energii. Asi po půlhodince jsem pochopil princip, takže jsme celou základní proceduru zvládli velmi brzy. Koncem září bych měl dostat trvale působící stimulátor, čímž by byla má bioenergetická senzitivita vyřešena. Pak v klidu počkám na Míšenku, která se rozhodla získat tuto vlastnost semiautofarmatickou cestou – to znamená že jedním ze zdrojů stimulátoru je její vlastní mléko – a pak vyrazíme na cesty.</p>
<p>Sedíme s Tonym poklidně na břehu, když tu najednou k nám dolehlo Magdino halekání: „No, vždyť jsem ti říkala, že tu určitě budou – a Pauli už je bioenergeticky senzitivní, to bude hra!“</p>
<p>V závěsu za Magdou běží Jenny nesouc volejbalový míč. My jsme vstali a napjali síť.</p>
<p>„Ty nejsi ve službě?“ zeptal se Tony své ženy udiveně.</p>
<p>„Ne. Vyměnila si ji se mnou Terka. Já jsem z toho byla nejprve paf, protože ona dělá dispečerku spíše z nudy než ze zájmu, ale za poslední tři dny to udělala už čtyřikrát. Dnes se mnou, včera dokonce dvakrát – se Sally a Stevem. Předvčírem s Rayem…“</p>
<p>Mluvit o Therese Rayenové jako o ‚Terce‘ si můžeme dovolit jen mezi sebou. Jednání s ní je totiž velice odměřené a formální. S nikým se nespřátelila, občas prohodí pár slov se Stevem nebo Rayem. Ale v poslední době především s Brandonem a Sirkem, kteří se po svém amnestování zbůhdarma poflakují po stanici a nejsou schopni něčím se zabavit, ačkoliv by mohli pracovat, studovat či sportovat podle libosti. Vůbec je nechápu.</p>
<p>„Včera jsem přebíral službu po ní,“ poznamenává Tony, „a zdálo se mi, že měla nějak málo spojení. Je sice možné, že zrovna tou dobou … ale ve tři hodiny odpoledne … Kdo má mít službu dnes po tobě – tedy po Terce, myslím?“</p>
<p>„Jestli se nepletu, tak Sally,“ přemýšlí nahlas Jenny.</p>
<p>„Tak si myslím,“ rozhoduje se Tony, „že si s ní tu službu vyměním a prozkoumám, co tam ta Terka vyváděla. Omlouvám se, ale z toho volejbalu asi dnes nic nebude.“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>noc 3./4. září</emphasis></p>
<p>Tábor byl přemístěn o 15 km dál na jihovýchod a my pokračujeme ve výzkumech krajiny. Její ráz se značně změnil. Horské údolí, do kterého jsme sestoupili, je už součást východního úbočí And a zasahuje sem tropický prales. Objevují se tu i poměrně vzrostlé stromy, i když jejich porost není tak hustý. Jak mě informovala <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> zasahuje prales na východních úbočích až do nadmořské výšky 2400 m a my jsme tedy na jeho okraji. Jsme už v oblasti častých srážek, i když v období od května do října to prý není tak hrozné. Ale podle toho, že voda zachycená v Andách napájí řadu veletoků v čele s Amazonkou, předpokládám, že se i přesto máme nač těšit.</p>
<p>Je zajímavé, že lokální elektronické přístroje fungují. Ale satelitní telefony, navigační přístroj a také indikátor ochrany stále selhávají. Erigyos změřil intenzitu rušení – a ta kupodivu opět zesílila. Sice jako posledně – jen na hranici měřitelnosti odchylky, ale vypadá to, jako bychom se ke zdroji rušení přibližovali. Erigyos z toho usuzuje, že zdroj není v Chavínském muzeu.</p>
<p>Zase máme s Lenkou noční hlídku. Tentokrát není tak neproniknutelná tma – Měsíc přešel první čtvrtí a spěje do úplňku. I když se obloha začíná zatahovat, přes zatím řídké mraky měsíční svit proniká. Rozhodly jsme se, že nebudeme jen tak procházet táborem, ale že se budeme pokud možno držet ve stínu stanů, stromů a dalších vhodných objektů, abychom samy nebyly viděny. Tentokrát jsem po Lenčině vzoru bosa, abychom nadělaly co nejméně hluku. A ještě navíc jsem se rozhodla pro službu jen ve spodním díle bikinek, abychom měly možnost dorozumívat se kalihapickou cestou s co nejmenšími ztrátami energie.</p>
<p>Toho právě teď Lenka využila a přitiskla se svými bradavkami na mé.</p>
<p>*„Docela to vypadá, jako bychom hledaly nepřítele uvnitř tábora, nezdá se ti?“*</p>
<p>„*Škoda, že minule ten Měsíc zapadl a my jsme ten stín jen tuši…“*</p>
<p>Náhle se mraky protrhly a pohled na tábor se vyjasnil. V té chvíli se Lenka ode mne odtrhla a ukazuje rukou za mě. Ohlédla jsem se a spatřila jsem stín člověka pohybující se po stěně protějšího stanu.</p>
<p>Lenka nesmírně tiše, ale obdivuhodnou rychlostí vylezla na strom, za kterým jsme schované. Kočka by to lépe nedokázala! Ve chvíli zmizela ve větvích. Já sleduji stín přikrčená u paty stromu, ale po chvíli mi zmizel… Obloha se znovu zatáhla, tentokrát mnohem víc, a spustil se jemný déšť, který se vzápětí změnil v tropický liják. Připadám si jako ve sprše. Instinktivně jsem si svlékla i kalhotky a pověsila je na spodní větev stromu. V takovém lijavci je nahota nejpříjemnější, protože se člověku nic nelepí na tělo. V hustém šelestu kapek padajících do vegetace jsem přeslechla i Lenčin seskok.</p>
<p>„Pojď… Rychle!“ Její slova jsem jen vycítila. Uchopila mě za ruku a vleče mě kamsi ve směru, kde zřejmě zahlédla cosi podezřelého shora.</p>
<p>Tentokrát jsem na fotoplastickou krabičku šlápla já. Shýbla jsem se pro ni v momentě, kdy liják náhle ustal a mraky se znovu roztrhaly. Když jsem se narovnala, spatřila jsem už jen pohyb stanové plachty. Přitiskla jsem se k Lence. *„Čí je to stan?“*</p>
<p>*„Erigyův a Zemillův. Ale nevím, který z nich byl venku, protože oni jsou zhruba stejně vysocí a když jsem ho spatřila, byl ke mně otočen zády. Pak se obloha zatáhla.“*</p>
<p>*„Ale oni dnes nemají službu po nás, to znamená…“*</p>
<p>*„Správně,“<emphasis> uvažuje Lenka, </emphasis>„minule, když jsme toho nočního … vetřelce? – ne, vždyť je to náš člověk… Zkrátka – když jsme ho přistihly, tak měl po nás nastoupit službu a zřejmě předstíral, že se vzbudil náhodou dřív a jako čekal na svého parťáka před stanem. Jenže – který z nich to je? Erigyos nebo Zemill? K čemu slouží ty neviditelné krabičky? A ví vůbec ten druhý, že jeho parťák provozuje po nocích něco … mírně řečeno… podezřelého? Nechci říci rovnou nekalého…“*</p>
<p>*„Taky jsme ho přistihly jen dvakrát,“<emphasis> uvažuji. </emphasis>„Ale co když on provozuje tyto podivné rejdy každou noc? Jednak na nás pokaždé hlídka nevyjde – a mezi půlnocí a druhou jsme ji měly zatím jen dvakrát. Možná, že by stálo za to, domluvit se s těmi, kdo mají službu v tuto dobu, aby Erigyův a Zemilův stan sledovali – nebo si s nimi službu rovnou prohodit, tedy za předpokladu, že tu noc na nás služba vyjde, aby to nebylo podezřelé.“*</p>
<p>*„Myslím, že by bylo vhodnější domluvit se s těmi, kdo budou tu hlídku držet, protože by mu mohlo přijít podivné, že vždycky, když jde provádět cosi tajného, máme hlídku zrovna my dvě,“* hodnotí Lenka – nutno přiznat, že celkem logicky – oba mé návrhy.</p>
<p>*„Nebo,“<emphasis> podávám další návrh, </emphasis>„necháme rozdělení hlídek tak, jak je, nebudeme říkat nikomu nic a v době od půlnoci do dvou budeme hlídat samy a tajně jen ten jeden jediný inkriminovaný stan. Jelikož na něj pohodlně dohlédneme ze svého, nemusíme ho ani opouštět a ten dotyčný nebude vůbec tušit, že je sledován. A my ho budeme sledovat teprve tehdy, až svůj stan opustí. Takhle jen víme, že někde byl, ale nevíme, co tam dělal, protože jsme ho přistihly až při návratu.“*</p>
<p>*„Co tam dělá, to víme,“<emphasis> uvažuje Lenka. </emphasis>„Pohybuje se v kruhu šesti plamínků… Jenže my nevíme, který z těch dvou to je. Kdybychom to věděly, tak můžeme upozornit toho druhého, aby si na něj dával pozor. Takže by stačilo jen vypozorovat, který z nich to dělá.“*</p>
<p>*„A co když se střídají, co když to provozují oba?“* namítám.</p>
<p>*„V tom případě,“<emphasis> upřesňuje naše plány Lenka, </emphasis>„budeme stan sledovat několik nocí po sobě… řekněme tak pět, šest. Tím bychom měly nabýt jistoty, zda se jedná jen o Erigya, nebo o Zemilla, nebo zda o oba.“*</p>
<p>Odtrhly jsme se od sebe, obě nanejvýš spokojeny s vymyšleným plánem. Vrátila jsem se pro své bikinkové kalhotky, vyždímala je a pověsila ve stanu. Pohlédla jsem na hodinky. „Je nejvyšší čas probudit <emphasis>akvabely,</emphasis> předat jim službu a jít spát. Předpokládám, že dnes v noci si dá ten tajnůstkář už pokoj.“</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>7. září</emphasis> (Míša)</p>
<p>Vrátila jsem se z Menstruačního – a hned jsem si nechala aplikovat laktogenní sérum. Mléko nulligravidy je velice vzácné xenofarmakum, jak mně neustále vtlouká do hlavy Mája, proto jsme se obě rozhodly k dárcovství po celou dobu pobytu na CPLEN. Zítra stejnou proceduru podstoupí i Mája.</p>
<p>Na 1. září nám oběma naplánovali aplikaci dočasně působícího bioenergetického stimulátoru. Jak zjišťuji z našeho společného deníčku, Pauli, ty už to máš za sebou a dokonce i udržíš bioenergetickou rovnováhu! No to je senzační, gratuluji!</p>
<p>Já jsem se na Menstruačním k deníčku nějak nedostala, vedly jsme s Májou různé učené debaty – moc ji zajímalo, jak jsem v první třídě chodila na náboženství a proč mě z něj nakonec krajský školní inspektor osvobodil. Docela jsme se při tom bavily.</p>
<p>Ale, ale! Co to tady čtu? Copak podezřelého tam vyvádí slečna Rayenová? Prohledávala jsem i poslední aktuality z Informačního centra – a nikde nic? Zjistil něco Tony? Nechci se s Tebou kvůli tomu spojovat, abych nevyvolala podezření – tedy ze strany Terky. Co kdyby… A ještě jedna otázka, Pauli, zlatíčko: Už Ti Magda vyjevila, co mi máš provádět? Nedávno jsi o tom jen náznakem psal, ale než Ti mohla Magda svůj nápad přednést, srazil ji volejbalový míč do bazénu, ha, ha, ha… (To „ha, ha, ha,“ mám po mamince Nikolce, ha, ha, ha!)</p><empty-line /><p>Prostý dřevěný kříž s ozdobně vyřezanými jmény <emphasis>ANDREW WATSON</emphasis> a <emphasis>GWENDOLINE SPEARES</emphasis> byl vztyčen na improvizovaném náhrobku sestaveném z kamenů a jílu poblíž ústí jeskyně a polní kurát Henry Chaser předříkává modlitbu za mrtvé, kterou po něm sborem opakuje nastoupená jednotka.</p>
<p>„Ani nemohu říci ‚Budiž jim země lehká‘,“ posteskl si kněz po obřadu kapitánu Barnesovi, „když vůbec nevíme, co se s jejich nebohými ostatky vlastně stalo. Oni je nihilizovali – to znamená úplně zničili. ‚Nihil‘ znamená latinsky ‚nic‘ – takže i oni užívají latiny jako úředního jazyka, nebo převzali náš slovník ze sci-fi literatury…“</p>
<p>Strašlivé odhalení, že celá jednotka je v moci neznámých obyvatel jeskyně a že se nikdo nemůže z okolí hory vzdálit ani po zemi, dopadlo na vojáky velice těžce. A tento improvizovaný pohřeb jim samozřejmě na náladě také nepřidal. Jedině obrovské zásoby potravin a dalších věcí, které jim Baal Segul poskytl, zažehly v jejich mysli jakous-takous mlhavou jiskřičku naděje, že neskončí podobně jako ti dva nešťastníci.</p>
<p>„Má ještě cenu s ním dál o něčem vyjednávat?“ ptá se kapitán kněze, „mně se totiž zdá, že oni od nás mají víc informací, než jsou ochotni nám sami poskytnout!“</p>
<p>„To je pravda,“ přiznává polní kurát, „ale zase – my o nich taky potřebujeme něco vědět. Když s nimi jednáme, tak nám sem tam o sobě něco řeknou. Když s nimi jednat nebudeme, tak oni budou získávat informace o nás stejně – viděl jsi přece, že nás bezostyšně sledují snad i na latríně, a nepochybuji o tom, že nás i odposlouchávají; kdežto my o nich nebudeme vědět ani to málo, které bychom se možná během jednání mohli dozvědět.“</p>
<p>„Nuž dobrá,“ povzdechl si s beznadějí v hlase kapitán, „tak tam večer vyrazíme znovu. Hlavně, že už to mužstvo ví a že se nemusíme nadále skrývat jako spiklenci.“</p><empty-line /><p>Porada na základně Kurupira se nese ve znamení všeobecné spokojenosti a dalo by se říci, že i veselí. O to se zasloužil především doktor Azizill prohlásiv hned po zahájení, že se Starému ta potopa nějak nevyvedla. „No dovedete si představit, co to vlastně znamená, když jsme našli pozemskou samici s mléčnými žlázami vyvinutými tak, že to nelze vysvětlit jinak, než že je nositelkou našeho genetického dědictví?“</p>
<p>„Ledaže by to byl produkt některé z těch dvou stanic, o kterých nám tady vyprávěl ten kněžour a jejichž komunikaci se nám podařilo zachytit,“ poznamenává jeden z Verdeletových techniků.</p>
<p>„To je sice teoreticky možné, ale prakticky zcela vyloučené,“ odmítá Azizill tento výklad. „Kdyby tomu tak opravdu bylo, tak by ta samice musela být o něco mladší – nanejvýš 20 oběhů. Tato vypadá na takových 24–26. A taky by musela mít aspoň o takových šest až osm hlavních laloků více – minimálně. To znamená, že její předkové buď pocházejí z předpotopní doby nebo se tu po nás objevila ještě jiná mise, o které my nevíme. Případně obojí – některý z našinců zapustil samici či samice, které se po té potopě teoreticky mohly zachovat. To ovšem vyloučit nejde.“</p>
<p>„V každém případě je nezbytně nutné podrobit samičku dalším důkladným výzkumům,“ ujal se slova Baal Segul, „Jak to teď vypadá s jejím menstruačním cyklem?“</p>
<p>„Správná otázka, šéfe. Zahájili jsme autofarmatickou terapii směřující k jeho zkrácení,“ referuje Nihasa. „Každý měsíc o dva dny a chceme skončit na osmnácti. To znamená, že nejbližší termín je 10. září, to je za dva dny.“</p>
<p>„Ona se ovšem bude domnívat, že je 17. srpna,“ doplňuje Nihasinu informaci doktor Azizill.</p>
<p>Baal Segul se nezdržel odporného úšklebku na svých rtech. „Výborně. A jak hodláte pokračovat?“</p>
<p>„Po menstruaci budeme mít další surovinu pro přípravu potřebných autofarmak,“ odpovídá Azizill na šéfovu otázku. „Nejprve jí důkladně vyšetříme dělohu a mléčné žlázy. Potom na tomto základě připravíme laktogenní sérum a až začne produkovat mléko, budeme mít potřebná xenofarmaka – nejprve pro sebe, abychom se dostali z té posthibernační letargie – jen si všichni uvědomte, že řada funkcí našich vlastních těl je dosud oslabena. A nakonec je začneme přizpůsobovat svým potřebám oba. Zvýšíme výtěžnost moči, slin i potu, vaginálního sekretu, vajíček i samčího semene. Vedle toho začneme s přímými odběry tělních tekutin – myslím krve z cév a lymfy ze žláz. Tím získáme poslední potřebné produkty, abychom si mohli vypěstovat pokusná embrya v laboratoři. Nakonec bychom mohli vynutit zapuštění samice – ať už přirozenou cestou, což by bylo pro naše studijní potřeby výhodnější – nebo v krajním případě umělou inseminací. Studium průběhu březosti a vrhu mláděte je jedním z našich hlavních cílů, které se nám nepodařilo dotáhnout do konce. Teď, když jsme je před jejich smečkou prohlásili za mrtvé, můžeme se výzkumům věnovat bez toho, abychom byli obviněni z porušení těch debilních etických předpisů, které byly stejně vydány z podnětu Starého bez souhlasu většiny vědecké obce.“</p>
<p>„Cože,“ oponuje Proseprina, bez souhlasu většiny vědecké obce? Pokud se nemýlím tak oni byli stvoření k obrazu našemu. Měli bychom tedy s nimi zacházet jako s našinci, vysvětlit jim svou situaci a požádat je o spolupráci. Mám dojem, že…“</p>
<p>Baal Segul vrhl na lingvistku zdrcující pohled. „To jsou problémy, které se tvého oboru netýkají, tak kuš! Už máš jeden vroubek – jak jsi neukázněně opustila poslední poradu a navíc jsi za sebou provokativně práskla dveřmi! Jestli budeš mít ještě nějaké nevhodné poznámky mimo svůj obor, tak budu nucen užít kárného prostředku!“</p>
<p>Po těchto slovech znechuceně opustil místnost. Jak vesele porada začala, tak rozpačitě skončila a i Proseprina si při pohledu na Azizilla a Nihasu uvědomila, že se pustila na příliš tenký led.</p><empty-line /><p>Gwen dojedla svůj ‚oběd‘ a vstala od stolu, aby uvolnila místo Andymu. Od té potupné prohlídky, které byli spolu podrobeni v tom sklepení, totiž nemají dovoleno jíst spolu ‚hlavní jídlo dne‘ – právě tak, jako předtím nemohli jíst každý zvlášť.</p>
<p>Teď vypadá jejich ‚denní‘ režim asi takto: ‚Ráno‘ vstanou, vystřídají se na toaletě a ve sprše, pak si udělají ‚ranní‘ čtvrthodinku různých prostocviků, které jim zařízení cely dovolí. Následuje společná vodní masáž studenou vodou ve sprše. Tu si nikdy neodpustí, protože cela je z nepochopitelných důvodů šíleně přetopena, takže jsou oba neustále zpocení jako myši a jsou nuceni velice často pít.</p>
<p>Následuje společná ‚snídaně‘. Po ní jen sedí nebo leží, občas se spolu pomazlí, ale příliš spolu nemluví. Nemají vlastně o čem – úvahy o tom, kde vlastně jsou a co se s nimi má či nemá stát už jim jdou oběma na nervy. V cele nejsou okna a ani dveře se jim nepodařilo najít. Ztratili pojem o čase.</p>
<p>Jen podle kručícího žaludku usoudí, že je čas k ‚obědu‘ – ale to je hrozný obřad! Ke stolu musí jako první usednout Gwen – a sama! Kdyby u stolu seděli oba, nebo jen Andy, jídlo nebude dodáno. Tedy: Gwen si zvolí z obrázkového menu. Dostane malou porcičku, kterou MUSÍ sníst. Dokud tak neučiní, nedostane další příděl, ale také není Andymu dovoleno, aby usedl ke stolu a něco si ‚objednal‘. Aby totiž Gwen nějaké jídlo dostala, musí Andy ulehnout na lůžko, kde je okamžitě přichycen silovým polem. Když Gwen poobědvá a vstane od stolu, je teprve Andymu dovoleno zaujmout tam své místo. Nyní musí Gwen ulehnout a nechat se držet silovým polem, aby se mohl najíst Andy. Sice několik ‚dní‘ trvalo, než si tento ‚obědovací rituál‘ – jak ho aspoň nazvala Gwen – osvojili, ale po několika opakováních už tak činí takřka automaticky.</p>
<p>Po obědě však nastávají hororové chvíle! Andy je držen u stolu silovým polem a v cele nastane egyptská tma – odhadem sice jen na pár minut – ale po opětném rozsvícení je Gwen pryč i se svým lůžkem. Nevrátí se, dokud Andy neulehne na druhé lůžko. V té chvíli je přidržen silovým polem, znovu se zatmí cela a Andy má pocit jako když se někam propadá. Pak zřejmě usne. Obvykle se mu zdají divoké sny – je opět ve sklepní vyšetřovně. Do pusy, nosu, konečníku i penisu mu kdosi zavádí spousty drátků a hadiček, cosi do něj pumpují, pak ho zase vysávají – smečka doktorů a laborantek z něho dobývají všechny možné – sliny, moč semeno… přičemž neustále dráždí jeho erotogenní zóny, takže za tu dobu několikrát vyvrcholí. V té době mu zároveň stírají pot i sekrety sliznic. Když se probudí, je zpátky v cele s Gwen, která referuje o podobném zacházení. Oba se cítí značně vysíleni. Ale to už následuje společná ‚večeře‘, pak osprchovat, lehnout a spát…</p>
<p>Jenže dnešek je zase trochu jiný. Gwen totiž opět dostala menstruaci. „Podle toho by teoreticky mělo být 17. srpna, ale já už raději nevěřím ničemu,“ povzdechla si uléhajíc na lůžko, aby měl Andy možnost se najíst. Silové pole ji sevřelo a ona zjišťuje, že je zase – jako kdysi ‚před měsícem‘ vytvořen speciální kanál, kterým jsou odsávány zplodiny menstruace.</p>
<p>Andy jen sleduje, jak veškerý odpad z Gwenina klína mizí beze stopy v prostoru.</p>
<p>„Mám dojem,“ poznamenává, „že oni nás vytěžují jako domácí zvířata. O něčem takovém přece vykládala na přednášce Ann Dylanová, pamatuješ se?“</p>
<p>„Andy! Ty si myslíš, že jsme padli do spárů vesmírných vetřelců? To by ale znamenalo, že Annie měla pravdu a to, co ti lumpové předvádějí v novinách a na Internetu, je jen demagogická propaganda, která je má ukázat v tom lepším světle.“</p>
<p>„Asi máš pravdu, Gwen. Moc rád bych se podíval, jestli například to zalesňování Sahary není nějaká fikce – a podobně ty jejich ‚kliniky‘, které jim dokonce projektuje jedna z těch kolaborantek! Kdo ví, zda neslouží k obdobným účelům, jako s námi provádějí tady…“</p>
<p>Oba dva zmlkli pohrouženi do přemýšlení o nové hypotéze. Vtom se setmělo a oba zajatci pochopili, že je zase čeká série hororových snů …</p><empty-line /><p>„Máme další spoustu informací,“ referuje inženýr Verdelet na poradě posádky. „Předně se rozběhl odposlech tábora. Teď už tam víme o každém šustnutí. Před dvěma dny se konal ‚pohřeb‘ naší dvojice zajatců – Andyho a Gwen. Pomníček postavili vlevo od ústí jeskyně. Mužstvo se od té doby bezcílně potlouká táborem, který nemohou opustit. To znamená, že nemohou ani lovit a jsou odkázáni na naše dodávky.</p>
<p>Jediní, kdo tam cosi dělají, je ten kněz a ten kapitán. Neustále debatují o tom, jaké informace je nutné o nás vyzvědět a co jsou nebo nejsou ochotni nám sdělit oni sami.“</p>
<p>„Dobrá práce, chlapci,“ libuje se Baal Segul na adresu technické skupiny, „a teď vy…“</p>
<p>Slova se tedy ujala Nihasa: „Dneškem počínaje máme k dispozici produkty třetí samiččiny menstruace – už ovlivněné autofarmatickou terapií. To znamená, že stačí už jen několik vyšetření a mohu se pustit do přípravy laktogenního séra. Aplikovat bychom ho mohli během pěti až sedmi dnů.</p>
<p>Co se samečka týče, toho si důkladně vypůjčíme, až bude ovlivněn xenofarmaky. Rovněž jsme vyslechli jejich debatu – velice zajímavou. Podle toho, o čem se dnes po obědě bavili, by se dalo usuzovat, že ty dvě stanice, o kterých mluvil ten kněžour, slouží k podobnému účelu jako ta naše – těžba biologických surovin z nositelů pozemské primitivní inteligence. Nevíme však, za jakých podmínek oni fungují – dokonce se zdá, že nějakou část pozemšťanů dokázali získat ke spolupráci – zda na základě dobrovolnosti nebo násilím – to zatím z té debaty jednoznačně nevyplynulo. Od těch dvou členů té smečky musíme v první řadě zjistit, kdo je Ann Dylanová, protože ta prý o tom přednáší, a pokusíme se ji kontaktovat.“</p>
<p>„Dobrá. Večer je trochu vyzpovídám. A co máš ty ohledně té expedice?“</p>
<p>Otázka platí doktoru Azizillovi.</p>
<p>„Podařilo se mi kontaktovat doktora Zemilla. Je to opravdu ten Zemill, na kterého jsem myslel. Ten Erigyos už byl v jedné pozemské misi krátce po naší hibernaci – ale ta prý měla kulturní náplň – vystupoval jako bratr nějaké učené ženy. V té době se prý do pozemšťanů – nebo lépe pozemšťanek – zbláznil a tak si myslím, že s ním raději jednat nebudeme. Zemill se zdá ke spolupráci přístupnější. Ale musíme vůči němu vymyslet vhodnou taktiku.“</p>
<p>„Zdá se, že se nám zatím daří,“ pochvaluje si Baal Segul. „Přidáme-li k tomu ještě skutečnost, že se mi podařilo navázat slibný kontakt s Theresou Rayenovou, která je ochotna získat pro naši věc ještě další spolupracovníky… Myslím, že dnes máme důvod k oslavě!“</p><empty-line /><p>„Slečno Rayenová!“</p>
<p>Theresa se ohlédla po známém hlase a vzápětí ustala v chůzi. Lesním porostem za ní pospíchají pánové Sirk a Brandon, kteří před chvílí opustili společnou jídelnu.</p>
<p>„Snad mi nechcete, pánové, říci, že už jste se rozhodli?“</p>
<p>„Rozhodli,“ oznamuje Sirk. „Dospěli jsme k názoru, že asi máte pravdu a že na té výpovědi, kterou učinila ta <strong>CENZUROVÁNO</strong> pod vlivem psychotropních látek, by mohlo být přece jen něco pravdivého. A jestliže – jak aspoň říkáte – si budeme moci napravit reputaci před úřady Spojených států a vrátit se domů bez obav, že se nám povede stejně jako tomu tupci Brianovi nebo <emphasis>Černému Ptákovi</emphasis> a spol., tak si myslím – a <emphasis>fellow</emphasis> Chris je téhož názoru, že by stálo za to do toho jít s vámi.“</p>
<p>„Konečně rozumná řeč, pánové. Takže prvním vaším úkolem je ukončit to bezcílné potulování tady po stanici a zapojit se do práce. Řekněte Hefaistovi, že už vás to nudí a že chcete pracovat jako dispečeři. Je nutné, abychom dokázali obsadit aspoň čtvrtinu služeb, protože tudy budou pro nás dodávány instrukce. Jasné?“</p><empty-line /><p>Prudký tropický liják přestal tak náhle, jako náhle začal. Kapitán Barnes vyšel ze stanu a starostlivým pohledem přehlédl tábor. Na tak dlouhou dobu není jednotka přece jen vybavena a chybí materiál na opravy a obnovu stanů. Do mnohých už zatéká a půjde-li to takhle dál, změní se vojenský tábor ve vodnický…</p>
<p>„Nad čím uvažuješ, Berte?“</p>
<p>Teprve teď si kapitán uvědomil přítomnost polního kuráta. „Vždyť vidíš, v jakém stavu máme stany. Už jsme měli být dávno pryč…“</p>
<p>„Nu což, zmíníme se o tom Belze…“</p>
<p>„Cože? Ty chceš tomu ďáblovi přiznat, že máme další problémy, dokonce…“</p>
<p>„To bychom asi neměli,“ přiznává kapitán. „Ale na schůzku s ním stejně musíme…“</p>
<p>Vyrazili známou cestou k jeskyni, kde je přivítal skromný pomníček připomínající smrt dvou obětí z jejich řad. Teď musí počkat, až ustoupí zelená mlha, aby mohli vejít do jeskyně.</p>
<p>„Dneska si dává na čas,“ mumlá Barnes dívaje se na hodinky.</p>
<p>„Myslím Berte, že toto je jeden z mála přístrojů, které fungují. Jak je to možné?“</p>
<p>Kapitán se hořce usmál. „Protože jsou mechanické a musím každé ráno natahovat péro. Je to památka na dědečka. To víš… kdyby byly na baterku, tak by taky vzaly za své.“</p>
<p>„Tak to je opravdu rarita, to už se dneska jen tak nevidí,“ pokyvuje uznale hlavou kněz.</p>
<p>Ani si nevšimli, že už mlha dostatečně ustoupila.</p>
<p>„Cesta je volná,“ vzpamatoval se Barnes a vstoupil do ústí jeskyně. V záhybu cesty narazil v tmavém koutě na kontejner.</p>
<p>„Co to je?“ vyjekl leknutím.</p>
<p>„To, co asi potřebujete,“ ozval se z hloubi jeskyně dutý hlas Baala Segula.</p>
<p>Kapitán otevřel kontejner a v úžasu zavrávoral. Je plný stanových celt!</p>
<p>„Jak vidíte, plníme, co vám na očích vidíme. Takže by bylo vhodné, abychom za to dostali také nějaké hodnotné kompenzace v podobě informací…“</p>
<p>„Záleží na tom, o jaké informace máte zájem. Pokud se mohu domnívat, o dění v našem táboře toho zřejmě víte víc než my sami,“ poznamenal Barnes kousavě.</p>
<p>„Ale například nevíme, kdo je Ann Dylanová…“</p>
<p>Barnes vytřeštil oči na kněze a vydechl: „Znáš někoho takového?“</p>
<p>„To je ta… no, honem… byla jmenována Velkou Británií do diplomatického sboru… Už víš?“</p>
<p>„Do diplomatického sboru?“</p>
<p>„Přece ta, co kamarádila s Theresou… Ano. To bude ona. Jedna z členek diplomatického sboru pozemšťanů na antarktické stanici.“</p>
<p>„Ano, jasně. Já už vím – tenkrát daly s Theresou do <emphasis>Washington Post</emphasis> ten článek o té nahé tanečnici na ledovci a Theresa pak za to byla potrestána. Dylanové se podařilo uprchnout a pak uspořádala tu sérii přednášek o pravé tváři mimozemských vetřelců. Dokonce za to dostala i nějaké ocenění…“</p>
<p>Oba důstojníci se sice baví mezi sebou, ale Baal Segul je nechává. Z tohoto spontánního rozhovoru se dozvídá víc, než kdyby je nutil, aby mluvili přímo k němu.</p>
<p>„Dobře. A co víte o mimozemských klinikách?“ nadhodil Baal Segul další otázku, když pánové začali pět chválu na Anniny přednosti.</p>
<p>„Kliniky? Ach ano, ty rostou jak houby po dešti. Oni vybudovali dvě. Jednu v Antarktidě, druhou na Sahaře. A pak jedna z těch kolaborantek přišla na to, že si nechá postavit kliniku svou. Tenkrát to projektovala ta blonďatá … víš která – nějaká Nicole, co způsobila tenkrát ten rozruch na naší ambasádě v Praze. A tak se do toho zažrala, že už jich po světě vyrostlo asi 6 nebo víc? Co já vím – Mali, Burkina Faso, Kuba, Čína, Peru… nevím, kde ještě. A všude tam začínají krachovat farmaceutické firmy, protože oni tam ‚léčí zadarmo‘ – jenže jak odhalila Ann Dylanová – ono to zase až tak zadarmo není, protože jim tam prý pacienti slouží jako pokusný materiál.“</p>
<p>„Většinou se prý jedná o zneužívání žen k sexuálním experimentům,“ doplňuje polní kurát.</p>
<p>Baal Segul se už neozval. Jen postupující mlha je pro oba signálem, že je schůzka u konce.</p>
<p>„To jsme se toho o nich dnes zase dozvěděli,“ povzdechl si Barnes. „Aspoň pošlu pár kluků pro ty nové celty – to už začíná být akutní…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>12. září</emphasis></p>
<p>Moje působení v Konakry se blíží ke konci. Ještě mě čekají dvě přednášky, které jsem slíbila děkanovi zdejší stavební fakulty – tedy oni chtěli jen jednu – pro studenty posledních ročníků a pedagogický sbor, ale já jsem si vymohla ještě přednášku popularizační pro širokou veřejnost, po vzoru velikána české vědy, akademika Bedřicha Hrozného – o tom mi totiž kdysi vyprávěla Lenka.</p>
<p>Někdy v příštím týdnu se chci vrátit na SSE, kde si chci chvíli odpočinout a setkat se s přáteli. V té době už by tam mohl být na dovolené i náš soused. Podle okolností bych mohla potom navštívit Lucku a Lenku v Andách. Záleží na tom, zda se jim na Templos de Kotosh podaří objevit další naleziště s funkčním teleportem. O osud expedice totiž začínám mít obavy, protože celá oblast je bez spojení už od začátku července. Včera jsem na toto téma vedla dosti dlouhý rozhovor s inženýrem Hefaistem. Zatím se prý nedaří zjistit příčinu rušení, i když řešením tohoto úkolu se zabývá jak on ze SSE, tak i Gabriel z CPLEN a rovněž tak má činit Erigyos na ‚místě činu‘.</p>
<p>Ovšem dnešní zápis musím ukončit velice komickou příhodou. Prohlížejíc emaily za poslední dny, dvakrát jsem narazila na zprávu starého pána, který se omlouvá, že se mu u nás v kuchyni zřejmě někam zakutálel olomoucký syreček, který je tam už celé dva týdny neustále cítit – a že se mu nedaří ho najít ani ten smrad vyvětrat.</p>
<p>Jediné, co mě překvapuje, je skutečnost, že on, který ty syrečky tak labužnicky konzumuje, píše najednou v jejich souvislosti o ‚smradu‘; jednou se tak totiž vyjádřila před ním Magda – a byl oheň na střeše ☺</p>
<p>Sice nejsem zběhlá v potravinářské chemii, ale i kdyby se tam někam zakutálel, musí přece časem vyschnout a tím pádem přestat i smrdět. Za dva týdny… No, až budeme spolu na SSE, musíme to důkladně probrat a třeba uděláme i pokus, ha, ha, ha.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 9</strong></p>
<p>„Asi se bude opakovat ta hrůza,“ vydechla Gwen vyděšeně, když u ‚snídaně‘ zjistila, že jsou jí nabízeny jen nápoje.</p>
<p>Tentokrát ale je vyprazdňovací kúře podrobena sama. Andy dostal i jídlo, ale ke své lítosti se s Gwen nemůže podělit, protože on je držen silovým polem u stolu a ona se k němu nemůže přiblížit. A Andy musí u stolu sedět tak dlouho, dokud všechno jídlo nesní.</p>
<p>Samozřejmě, že Gwenina cesta na toaletu následuje krátce po vypití nápoje. Opět má zakrátko obrovskou žízeň – ale k pití má k dispozici jen další dávku projímadla.</p>
<p>„Dobře. Budu s tebou solidární a dnes držím hladovku,“ rozhodl tedy Andy.</p>
<p>Jenže ani tato forma protestu se nesetkala s úspěchem. Dokud totiž Andy nesnědl aspoň ‚povinnou‘ miniporci oběda (zasvěcený čtenář ví, že se jedná o dávku autofarmak), nemá Gwen šanci získat další nápoj – a žízeň působí tak mučivě, že dívka přímo prosila Andyho, aby svou protestní akci vzdal.</p>
<p>Celý den vedli marný boj proti zvůli neznámých věznitelů a nakonec ‚večer‘ uléhali na svá lůžka zcela vyčerpaní jako po dvacetikilometrovém pochodovém cvičení…</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>16. září</emphasis></p>
<p>Včera se naše výprava konečně dostala ke svému prvnímu cíli – archeologickému nalezišti Huánuco de Viejo. Tady bychom měli působit asi tři týdny, protože je nutno tuto památku aspoň orientačně prozkoumat. Rozbili jsme tábor a ještě odpoledne jsme začali s montáží petroskopu. S jeho pomocí jsme dnes dopoledne objevili podzemní komplex podobný tomu Chavínském, také přes dvacet metrů hluboko.</p>
<p>„Snad se nám podaří tu smůlu prolomit,“ mne si <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> spokojeně ruce, „sice se nám nedaří spojení se světem, ale ostatní přístroje a zařízení fungují – tedy až na to ‚kulhající‘ vozítko. Erigye, zjistili jste, proč…“</p>
<p>„Zatím ne,“ odpovídá Erigyos aniž by vyčkal dokončení otázky, „ale předpokládám, že tady při té delší zastávce budeme mít dost času, abychom tu část celou rozebrali a podívali se, co se stalo.“</p>
<p>„Už se podařilo najít místo, kde je vchod do podzemí,“ hlásí Pedro, „jenom to dá trochu víc práce, abychom se k němu dostali.“</p>
<p>Prohlížíme obraz promítaný na monitoru petroskopu. „Hmm, na rozdíl od Chavína je vchod zavalen kameny,“ mudruje <emphasis>Mořská Vlna.</emphasis> „ Pod Chavín jsme se dostali po odklizení jílu.“</p>
<p>„Ale zdejší prostory jsou zato rozsáhlejší,“ oponuje Erigyos, „až se tam dostaneme, můžeme se tam i ubytovat a budeme lépe chráněni před nepřízní počasí než ve stanech.“</p>
<p>„To jistě,“ přizvukuje <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „ovšem bude to dobré dva dny trvat, než se nám to ručně podaří. Sice by se dalo použít vozítka i jako bagru a stěnu opatrně rozebrat, ale vzhledem k jeho poruše a vzhledem k tomu, že některé ty balvany…“</p>
<p>„Balvany můžeme snadno zlikvidovat,“ namítá Erigyos, „máme přece k dispozici nihilátor…“</p>
<p>„Ne! To nepřipadá v úvahu,“ zaráží <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> Erigyův nápad hned v zárodku. „Všimni si, že ty balvany jsou pečlivě opracované a přesně sestavené, Je to architektonická součást této památky a musí zůstat zachována. Jsme vědci-archeologové – ne vandalové.“</p>
<p>„Máme se do toho hned pustit, paní doktorko?“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> se na Pedra přívětivě usmála. „Teď si snad chvíli odpočineme. My se v klidu nabijeme, vy můžete poobědvat a za takové … řekněme dvě, tři hodinky se do toho pustíme, ano?“</p>
<p>Rozešli jsme se od petroskopu do svých stanů.</p>
<p>Lenka se svlékla, já jsem si vzala své meruňkové bikinky a vyrazily jsme na sluníčko. Je nutno takovou příležitost k nabíjení využít, protože nemůžeme tušit, kdy se obloha zase zatáhne a začne pršet.</p>
<p>„Je zajímavé,“ spustila Lenka, když jsme se volným krokem dostatečně vzdálily z doslechu ostatních „že po té poslední noční příhodě už nikdy ani Zemill ani Erigyos stan neopustili – a to jsme pečlivě hlídaly celou dobu od půlnoci do dvou.“</p>
<p>„Hmm, to je zajímavé, ovšem co když …“</p>
<p>„Á – copak to tu máme?“</p>
<p>Lenka se sehnula a šmátrá po něčem v trávě. Opět fotoplastická neviditelná krabička, na kterou šlápla bosou nohou.</p>
<p>„To znamená, že dnes v noci zase někdo z nich řádil, přestože jsme hlídaly!“</p>
<p>Ohmatávám neviditelnou krabičku a hlavou se mi honí spousta domněnek a fantastických hypotéz. „Co když to ten někdo provozuje i jindy v noci – nejen mezi půlnocí a druhou. Nebo i ve dne… Vždyť zrovna dnes dopoledne jsme byli skoro všichni u petroskopu a prohlíželi jsme si ty nové podzemní prostory. To se mohl někdo celkem snadno vzdálit a měl k dispozici skoro tři hodiny…“</p>
<p>„Tak v tom případě by to mohl být spíš Zemill,“ pronesla ponurým hlasem Lenka, „protože Erigyos tam celou dobu asistoval u obsluhy petroskopu. Dokonce tam dával i návrh na nihilizaci těch balvanů.“</p>
<p>„A Zemill? Já osobně jsem ho tam tedy neviděla – ale to ještě neznamená, že tam nebyl…“</p>
<p>„Toho jsem tam taky neviděla, to je fakt. Ale máš pravdu, že ho nemůžeme z čehokoliv obvinit jen na základě toho, že my dvě jsme ho tam dnes dopoledne neviděly. Kromě toho – ta krabička tu mohla ležet už od noci – třeba od jedenácti nebo od tří…“ medituje Lenka.</p>
<p>Procházely jsme se v okolí tábora skoro hodinu. Když jsme cítily, že už jsme dost nabité, vrátily jsme se do svého stanu a první věc, kterou jsme udělaly, porovnaly jsme ty tři fotoplastické krabičky. Po pečlivém ohmatání jsme se přesvědčily, že jsou úplně stejné. To znamená, že v nich byl ukryt tentýž předmět, který něčemu posloužil a zřejmě byl spotřebován, protože jinak by ty krabičky někdo jen tak neodhodil.</p>
<p>„Stejně je divné,“ uvažuje Lenka, že ten někdo ty krabičky tak bezstarostně pohazuje po zemi. Nejenže na sebe nebo na svou tajně provozovanou činnost upozorňuje, ale navíc znečišťuje životní prostředí. Přece taková umělá hmota…“</p>
<p>„Lenko! Tahle umělá hmota je vodivá! Je to elektrický vodič a dá se najít například minohledačkou…“</p>
<p>„Tááák.. on je to vodič a dá se najít minohledačkou… Víš to určitě?“</p>
<p>„Jistě, to mi vysvětlovala teta Ariana, když mě seznamovala s konstrukcí teleportačního lůžka. To je přes fotoplastickou vrstvu koberce také vodivě spojeno s podlahou a matrace mají na sobě fotoplastický povlak. Proto musíme na něj uléhat nahé, abychom byly s ním spojeny… No, a teď najednou fotoplastické krabičky – jsou to vůbec krabičky? Není to ten ‚předmět‘ sám, o kterém tady celou dobu debatujeme?“</p>
<p>„Mám nápad!“ zvolala Lenka vzrušeně.</p>
<p>„Tiše, tiše, ne tak nahlas,“ krotím její nadšení, pro něco, co mi ještě ani nevyjevila.</p>
<p>„Vždyť my můžeme užít minohledačky jako k vlastnímu výzkumu a přitom budeme současně pátrat po těch krabičkách – je dost velká náhoda, že jsme našly už tři – co když je jich tu rozházeno víc?“</p>
<p>Lenčin nápad mě nadchl natolik, že jsme se do svérázného ‚průzkumu‘ pustily ihned. Oblékly jsme si tropické kombinézy, z výbavy výpravy jsme si vypůjčily minohledačku a vyrazily jsme na obhlídku okolí. Začaly jsme v místech, kde jsme při nabíjení našly krabičku, přičemž se snažíme prozkoumat méně přístupná místa. Všechny zatím nalezené krabičky byly vždy někde jakoby ‚ukryty‘ – obvykle u paty stromu, v křoví, ve vysoké trávě. Kdyby tam náhodou některá z nás nešlápla bosou nohou, nebyla by šance krabičku najít.</p>
<p>„Mám další,“ vydechla jsem tiše asi po půlhodinové činnosti.</p>
<p>Opravdu! Vysoký tón ve sluchátkách nezklamal. Pod sondou minohledačky jsem nahmatala neviditelnou krabičku – stejnou jako ty předchozí. Postupujeme v kruzích a další nález na sebe nenechal dlouho čekat. Ale po nálezu čtvrté krabičky se ozvalo volání od petroskopu. Zanechaly jsme své bohulibé činnosti a vyrazily ke skále. Bude se otevírat nalezený vchod – a to si přece nemůžeme nechat ujít!</p>
<p>„… a to znamená, že zdejší prostory jsou minimálně šestkrát rozsáhlejší, než muzeum pod Chavínem,“ zaslechla jsem poslední Erigyovu větu, když jsme se dostaly na doslech.</p>
<p>Rozhlédla jsem se po okolí. Jsou tu skoro všichni. Erigyos posouvá na monitoru obraz promítaný petroskopem, oba technici kreslí podle něj rydlem na skálu obrys místa, kde je zavalený – nebo lépe řečeno zazděním maskovaný vchod, Pedro se svými dělníky připravují vhodné nástroje k zahájení otevíracích prací. Dvojčata jim dávají podrobné instrukce: „Opatrně oddělujte jednotlivé kvádry, abyste je nepoškodili. Ty krumpáče a páčidla raději nepoužívejte – jen v krajním případě. Maltu mezi nimi opatrně vyškrabujte těmi dlátky… Já vím, že to bude trvat dlouho, ale nedá se nic jiného dělat.“</p>
<p>Sheila a Nancy dělají fotodokumentaci.</p>
<p><emphasis>Šestkrát větší … šestkrát …</emphasis> honí se mi hlavou… „Šest!“</p>
<p>„Co – šest?“ zeptala se mě udiveně Lenka.</p>
<p>Ani jsem si neuvědomila, že přemýšlím nahlas.</p>
<p>„Šest krabiček bychom měly celkem najít…“</p>
<p>„Podle čeho usuzuješ?“</p>
<p>„Podívej – při jaké příležitosti jsme našly tu úplně první krabičku?“ ptám se kamarádky.</p>
<p>Lenka se na chvíli zamyslela. „Aha – ty myslíš… šest plamínků – šest krabiček … To by možná stálo za to uvážit. Dnes jsme našly pět krabiček – jednu při nabíjení a čtyři před tím, než nás Erigyos svolal… Kde je vlastně Zemill!?“</p>
<p>Znovu jsem se rozhlédla. Mezi shromážděnými ho nevidím. Vtom mi Lenka položila ruku na rameno, stiskla a stáčí mě doleva. Ohlédla jsem se. Zemill se právě vynořil z podrostu za námi… jako duch!</p><empty-line /><p>Andy a Gwen se probudili ve známém sklepení a s hrůzou očekávají sled příštích událostí. Do místnosti vstupuje šest postav s kulovitými hlavami a neurčitými obrysy těl jako posledně – <emphasis>asi mají na sobě nějaké skafandry,</emphasis> blesklo Andymu hlavou. Dvě přistoupily k jeho lůžku, zvedly zmítající se Andyho tělo a postavily ho na nohy. Třetí postava mu šťouchnutím do zad naznačila, aby šel. U stěny před sebou uviděl fixační kříž. Než se stačil vzpamatovat, byl k němu připoután za ruce i nohy.</p>
<p>„Musí mít dobrý výhled na ‚oltář‘,“ poznamenala Nihasa, „protože potřebujeme, aby vyšetřování samičky bylo pro něj co nejsilnějším sexuálním zážitkem.“</p>
<p>„V tom případě ho trochu zvedneme a skloníme mu hlavu,“ navrhuje jeden z techniků.</p>
<p>Nihasa přikývla na souhlas a dva technici ihned provedli s křížem potřebnou manipulaci.</p>
<p>„Dobrá práce,“ pochválila je Nihasa a přistoupila k Andymu. Zmocnila se jeho penisu, přehrnula předkožku a zajistila svorkou.</p>
<p>„Jak se s tím zachází, inženýre?“ obrátila se o radu k Verdeletovi držíc v ruce pružnou fotoplastickou trubičku.</p>
<p>„O to se nemusíš starat. Jenom to tím širším koncem navlékni na obnažený žalud a na druhý konec připevni hrdlo dvoukomorové vzorkovnice. Ono už se to s ním vypořádá samo.“</p>
<p>„Tak, se samečkem jsme hotovi,“ obrátila se po těchto úkonech k doktoru Azizillovi.</p>
<p>Ten si prohlédl Nihasino dílo a přes rty mu přeletěl úděsný škleb. „Pěkně si to užije. Teď si připravíme samičku.“</p>
<p>Pokynul dvěma technikům, kteří se zmocnili vyděšené Gwen a položili ji na kamenný oltář Andymu přímo před očima. Ruce jí spoutali za hlavou a jali se jí roztahovat nohy. Díky své gymnastické průpravě vydržela roztažení až do rozštěpu. Vzápětí Azizill usedl mezi její nohy a jal se jí otevírat poševní vchod. Andy si s hrůzou uvědomil, že vidí celou scénu zvětšenou na obrazovce jakéhosi přístroje, která visí od stropu. Detailní pohled do Gwenina lůna ho přímo fascinuje a on pln rozpaků zjišťuje, že se mu penis podezřele napíná. Vedle tohoto pohledu ho značně dráždí i ta podivná věc na obnaženém žaludu, kterou jasně cítí, ale nevidí.</p>
<p>Sklouzl pohledem s obrazovky na Gwen. Ta se v té chvíli zazmítala a vykřikla, protože jí Azizill právě začal otevírat děložní hrdlo, aby jí mohl zavést dovnitř příslušný aparát – balónek určený k roztahování dělohy. Postupuje rychle a přesně. Balónek je zaveden a Azizill ho začíná plnit.</p>
<p>„Použijeme echogenní roztok, abychom mohli provést i ultrazvukové vyšetření,“ upozorňuje Nihasu.</p>
<p>Andy sleduje Gweniny oči rozšířené hrůzou. Dívka sebou znovu trhla – to když ucítila chladnější kapalinu vnikající jí do dělohy. Napouštění začalo. Azizill svěřil řízení Nihase a jal se provádět masáž Gwenina břicha, aby umožnil hladké napouštění. Tyto doteky Gwen kupodivu vzrušují i přes hrůzu, kterou prožívá, protože nemá tušení, co se s ní vlastně má stát.</p>
<p>„Na to, že je nulligravida, děloha se jí roztahuje docela ochotně,“ komentuje Azizill dění pod svýma rukama. „Předpokládal jsem, že…“</p>
<p>V té chvíli Gwen bolestně zaúpěla.</p>
<p>„I tak je to na jeden zátah obdivuhodný výkon,“ poznamenal popleskávaje Gwen po prsou. „Teď ji necháme chvíli odpočinout. Pokračovat budeme řekněme… za deset minut.“</p>
<p>Nihasa souhlasně přikývla a obrátila svou pozornost k Andymu. Ten právě dosáhl orgasmu a jeho penis plní prudkými trhanými pohyby jednu komoru vzorkovnice. Když výstřiky ustaly, Nihasa uchopila dálkový ovladač a stiskla několik kláves podle Verdeletových pokynů. Andy pocítil v penisu sérii jemných stimulačních impulsů a úplně se přestává kontrolovat. Druhá komora vzorkovnice se vzápětí naplnila jeho močí.</p>
<p>„Zdá se, inženýre, že ten tvůj vynález funguje skvěle. Inteligentní vzorkovnice, která rozezná…“</p>
<p>„Tak to ne,“ uvádí Verdelet věc na pravou míru. „Vzorkovnice nic nedokáže. Ale ta trubička obsahuje senzory, které podle charakteru pohybů poznají, zda se jedná o proud moči nebo o ejakulaci. Podle toho otevřou cestu do příslušné komory vzorkovnice.</p>
<p>„Výborně! Takže můžeme samečka ponechat jeho osudu, ony už si ty senzory s jeho penisem poradí,“ vstupuje do hovoru Azizill, „teď se budeme opět věnovat samičce.“</p>
<p>Přistoupil k ní z boku a jal se jí prohmatávat napuštěnou dělohu. „Vypadá to, že už se nám stačila adaptovat, protože neúpí. Můžeš pokračovat v napouštění, ale teď už pomaleji. Já budu kontrolovat napětí břišní stěny.“</p>
<p>Ještě třikrát bylo nutno napouštění přerušit, než se podařilo roztáhnout Gweninu dělohu do předporodní velikosti.</p>
<p>„To by mohlo stačit,“ libuje si Azizill, „zvětšení je větší, než jsem vůbec doufal. Teď musíme vyšetřit jednotlivé břišní orgány – hlavně jejich vzájemnou polohu při zvětšené děloze. Nejprve prohmatáním přes břišní stěnu a konečník, pak ultrazvukem.“</p>
<p>Andy sleduje důkladnou doktorovu práci i ztěžka oddechující Gwen, která se svíjí a bolestně úpí při každém doktorově pohybu – a chce se mu utrhnout od kříže, vrhnout se na toho sadistu a … <emphasis>a co potom?</emphasis> Zalomcoval svými pouty, ale dosáhl jen toho, že Verdelet, který si ho v té chvíli všiml, stiskl pár kláves na dálkovém ovladači a vyvolal u něj další orgasmus.</p>
<p>Konečně je Azizill spokojen a dává Nihase pokyn k vypouštění. Gwenino břicho kvapem splaskává a dívka má na tváři úlevný výraz. Je odpoutána od oltáře a uložena na své lůžko. Obdobné proceduře je podroben i Andy. Vzápětí usínají…</p>
<p>„Zítra jí vyšetříme mlékovody a bude připravena,“ oznamuje Azizill opouštěje vyšetřovnu.</p><empty-line /><p>Tak oni si tady instalovali automat na syrečky! Vyrábět se nesmějí – a oni na ně mají automat – za kolik je asi prodávají? A kde? Ale zase to musí sypat – kdyby jeden za stovku… nebo za víc… A komu je prodávají? Ten dědek sem pro ně zase tak často nechodí, aby ho to uživilo… Policajt v.v. – a obchoduje na černo. S chutí bych ho prásknul – jenže to by mě zase strčili do lochu. Kdo ví, jestli taky neprodává koks a extázi. Ty syrečky jim přece nemohly vydělat tolik! Ten přepych tady! Jenže – automat na syrečky… Když sem chodí jen pro pár kousků jednou za týden – to se snad ani nemůže vyplatit. Nebo za to chtějí jako za drogy? Statisíce za kousek? Nebo rovnou… mega!</p>
<p>Kdyby věděli, že jim to tu žeru… Jenže už mi to leze krkem! Den co den syrečky. Nebo syrovou zeleninu ze zahrádky, protože ten jejich sporák je asi na heslo – sakra! – a pořád musím dávat pozor, aby mě tu nepřistihli. Ten dědek.. policajt… stejně mu nezapomenu, že byl první, kdo mě chytil. Ani jsem s tou károu nedojel k nájezdu na dálnici – jenže… kdybych ho tady sejmul, tak by na to mohli přijít. Denně někam telefonuje… nějak cize, vůbec mu nerozumím – a mně ten telefon nefunguje! Hlásí se tam asi taky heslem. Aspoň štěstí, že sem chodí pravidelně jako podle grafikonu, a tak vím, kdy se musím schovat, aby mě nevyslídil, fízl jeden <strong>CENZUROVÁNO!</strong></p>
<p>Jenže – nejde se odsud dostat! Kdybych věděl, jak dopadnu, nikdy bych přes ten plot nelez’! Jak to, že sem to šlo a zpátky ne? Vždycky to se mnou praští o zem… Krucifix!</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. září</emphasis></p>
<p>Dnes jsem konečně dorazila na SSE! Přivítala jsem se s přáteli a v první řadě se zajímám o Lucku a o expedici do And.</p>
<p>„Zatím žádné zprávy,“ sděluje mi Myra smutně. Musíme počkat, až někde zprovozní teleport a pošlou aspoň dopis. Telekomunikační zařízení v celé oblasti stále nefungují. Ani naše ani jejich – tedy míním peruánská. Ani letecká doprava tam není bezpečná, protože je vyřazena navigace.“</p>
<p>„To tedy znamená, že ani nevíme, kde se teď expedice nalézá. Nebylo by bývalo moudřejší s ní vyčkat, dokud nebude spojení obnoveno?“</p>
<p>„Vždyť je to jeden z jejich úkolů – zjistit, proč se tam děje, co se tam děje – mají k tomu veškeré vybavení,“ oponuje Myra. „Odsud to zkoumáme a z CPLEN taky. Jenže se stalo asi něco velmi vážného. Protože na tom možná neseme vinu – myslím tím znovuzprovoznění všech přístrojů pod Chavínem – tak je naší povinností zjistit, co se stalo a uvést vše do pořádku.“</p>
<p>„Dobře, zapojím se také.“</p>
<p>„V tom případě se přihlas do dispečerské služby, aby se uvolnil poslední technik.“</p>
<p>„Cože? To se našlo tolik lidí, kteří…“</p>
<p>Myra mě ani nenechala dokončit otázku. „Ano. Theresa začala mít konečně zájem a dokonce přesvědčila bývalé zajatce Sirka a Brandona, aby také absolvovali kurs a zapojili se do práce.“</p>
<p>„Cože? Sirk a Brandon? No to jsem z toho jelen!“</p>
<p>Sice chápu Myřino uspokojení nad tím, že ti tři začali konečně spolupracovat, ale přece jen se mi na tom něco nezdá. Představím-li si takového Brandona, bývalého předsedu vyšetřovací komise v internačním táboře a následně pak rukojmí v době Lucčiny a Nancyiny vzpoury v Chanabádu, jak ochotně spolupracuje s ‚vesmírnými vetřelci‘…</p>
<p>„Zajímavé… poslyš, Myro, a to oni neuvažovali o návratu domů?“</p>
<p>Myra jen pokrčila rameny. „Myslím, že zpočátku o tom uvažovali. Ale Theresa jim dala přečíst Nancyinu výpověď…“</p>
<p>„Jenže doba se snad změnila,“ namítám, „dokonce i Jenny a Tony byli amnestováni a jejich administrativa přece prostřednictvím mluvčího ministerstva obrany slíbila, že ustane…“</p>
<p>„To sice bylo slíbeno,“ uznává Myra, „ale sama víš, jak to chodí. Vzpomeň si, Jenny a Tony se byli před několika léty doma podívat – a vrátili se znechuceni, protože i přes sliby ministerstva obrany byli neustále sledováni. Ačkoliv jim nijak ublíženo nebylo – ani nemohlo – vrátili se o celý měsíc dříve než původně plánovali. Podali protest proti sledování, ale výsledek veškerý žádný.“</p>
<p>„Jenže pochop, Theresa přece…“</p>
<p>„Já vím,“ zaráží mě Myra uprostřed věty, „ten její kyselý úsměv a sarkastické poznámky… Jenže v poslední době je jako proměněná. Dokonce se sama nabídla jako dárkyně mléka.“</p>
<p>Po tomto sdělení jsem se s Myrou rozloučila – ačkoliv mě tedy příliš neuspokojilo – a zapsala jsem se do programu dispečerských služeb jako náhrada za posledního technika. První služba mi vychází na zítra od 14 hodin. Přede mnou Sally, za mnou Theresa – to abych věděla, od koho budu službu přebírat a komu ji předávat. Pak jsem zašla do svého apartmá, svlékla jsem se a vyrazila k bazénu, kterého jsem se už nemohla dočkat.</p>
<p>Po návratu rozšířené Jošuovy posádky je zase dost lidí, kteří mají právě volno, takže ani zábava nevázne, ale zrovna dnes to nějak nevychází. jediní, na koho jsem narazila, jsou Magda, Tony a Pauli.</p>
<p>„No ne, teta je tady,“ haleká Pauli radostně, „tak tady máš, Tony, parťačku a dáme si smíšenou!“</p>
<p>„A zrovna ne,“ protestuje Tony, „vy jste s Magdou sehraná dvojka, kdežto já s Nikolkou…“</p>
<p>„Tak dobře,“ navrhuje Magda kompromis, „já budu hrát s tebou a Niki s Paulim…“</p>
<p>„Ani jste se mě nezeptali, jestli s tím souhlasím,“ škádlím přátele.</p>
<p>„Tak promiň, teto, chceš hrát se mnou,“ ptá se Pauli.</p>
<p>„Ale ano, souhlasím… Co je vůbec s Jenny?“</p>
<p>V té chvíli jsem si uvědomila, že i přes to, že jsem se po příchodu pozdravila téměř se všemi, ji jsem ještě neviděla.</p>
<p>„Včera nám Myra sdělila,“ ujal se slova Tony, „že podle laboratorních výsledků z předchozího dne je Jenny gravidní. Byla tedy na první tři měsíce převedena do zvláštního režimu.“</p>
<p>„Tak to gratuluji. Večer ji půjdu určitě navštívit.“</p>
<p>První tři měsíce… Ano, i já jsem měla v té době omezené fyzické aktivity.</p>
<p>Zase po delší době jsem si zahrála plážový volejbal, ale nedaří se mi. Hlavou se mi střídavě honí myšlenky na těhotnou Jenny a na zázračné obrácení se té ‚svaté trojice‘ – Brandon, Sirk, Rayenová – na ‚víru pravou‘, jak se v přestávce mezi sety vyjádřila Magda.</p>
<p>Když jsme po třech setech skončili ostudně poraženi, poznamenal Tony: „Jenže ta ‚svatá trojice‘ už mi začíná pít krev. Nevím, jak toho dosáhli, ale ten program je nasazuje do služeb častěji, než nás ostatní dohromady. A vždycky všichni tři za sebou. Teď tam sedí Terka, za ní jde Sirk a po něm Brandon. Já jsem si to zařídil tedy tak, abych šel po nich a aby mi musel jeden z nich předávat službu a hlášení, ale ačkoliv v kostech cítím, že vyvádějí něco podivného, nedaří se mi přijít na to, co! Co oni sledují tím, že drží služby po sobě a obden dvakrát?“</p>
<p>„Mně to bylo podezřelé hned, jak mi o tom jejich zapojení řekla Myra,“ poznamenávám, „a nemýlím-li se, tak zrovna zítra mám Rayenové předat službu já.“</p>
<p>„Ano, to by souhlasilo. Jenny si bere služby před nimi – tu ovšem po tom včerejším zjištění nahradili technikem – a toho jsi zase nahradila ty, takže vlastně přebíráš služby za Jenny, budeš ji předávat Therese – a já pak za šest hodin od Brandona.“</p>
<p>„To znamená, že … dobře! Zkusíme to udělat takhle. Já předám hlášení Therese, ale následně i tobě – a ty porovnáš mé hlášení s Brandonovým.“</p>
<p>„Ano, tak jsme se s Jenny před tím dohodli, jenže zatím se nám nic podezřelého nepodařilo zjistit – tedy kromě toho podivného rozvržení služeb.“</p><empty-line /><p>„Už zase mi nabízejí projímadlo,“ děsí se Gwen. „Jaké hrůzy chtějí ještě se mnou vyvádět?“</p>
<p>Andy jen bezmocně zatíná pěsti. „Kdybych mohl, tak bych je… Já nevím… Kde jsi byla včera odpoledne? Když jsem se probudil, tak jsi byla pryč. A teď ráno – nebo je vůbec ráno? Co vlastně je?“</p>
<p>„Včera odpoledne… Zase jsem se probudila v tom příšerném sklepení. Oni mě posadili k tomu kamennému stolu tak, aby mi na něm ležela prsa… a… a… pak mi prostrkávali takovou tenoučkou sondu dovnitř bradavkami. Nejprve jednou, pak druhou… Vždycky vstrčili, pak vytáhli, znovu vstrčili… Bylo to hrozné, vyvolali mi takovým potupným způsobem několikrát orgasmus… nešlo se tomu ubránit!“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>19. září</emphasis></p>
<p>Vstup do podzemí je otevřen! Pedrova parta si s tím opravdu vyhrála. Všechny kvádry byly šetrně vyjmuty, očíslovány a zakresleny do plánku, aby se podle potřeby daly znovu sestavit.</p>
<p>Očekávala jsem zkažený zatuchlý vzduch starý 3000 let – kdoví, zda obsahuje dostatek kyslíku a zda není kontaminován nějakými jedovatými plyny – ale byla jsem mile překvapena. Vzduch v podzemním komplexu je docela svěží!</p>
<p>„Pod Chevínem tomu bylo taky tak,“ upozorňují dvojčata.</p>
<p>Postupujeme opatrně od vchodu do hloubi klikatých chodeb a rozlehlých šestiúhelníkových místností. Musíme najít strojovnu, abychom uvedli do provozu osvětlení. Podle obrázků z petroskopu se hledané místo nalézá přesně v geometrickém středu komplexu. Zatím jsme nuceni svítit přenosnými lucernami.</p>
<p>„Už tam budeme,“ upozorňuje Erigyos jdoucí v čele, „ještě dva zákruty chodby vlevo…“</p>
<p>Dospěli jsme ke dveřím strojovny, ale zarazila nás výstražná tabulka – piktogram nahé postavy. Aha – tady je instalována nudabrána podobná té, kterou znám z krytu internačního tábora či z Nancyiny cely.</p>
<p>„Pod Chavínem to bylo taky?“ ptám se dvojčat.</p>
<p>„Jistě, taky. Jenže pro potřeby muzea jsme nudabránu vyřadili s Erigyovou pomocí z činnosti a vypnuli jsme všechna zařízení, kterým by to mohlo vadit. Teď to ovšem jinak nepůjde,“ prohlásila dvojčata, obě už v Evině rouše, „ustupte ze zorného pole fotobuňky!“</p>
<p>Odstoupili jsme za poslední zákrut chodby a uslyšeli jsme syčení pneumatického zařízení otevírajícího pancéřové dveře. Vzápětí se ozval sykot znovu. To když <emphasis>akvabel</emphasis>y a Erigyos, který se mezitím také svlékl, vstoupili dovnitř. Po několika minutách zazářilo chodbami a okolními místnostmi jasné světlo. Zároveň se otevřely dveře strojovny a jedna z dvojčat nás pozvala dál.</p>
<p>„Podařilo se zprovoznit rozdílovou elektrárnu. Další zařízení zatím nezapínám a nudabránu vyřazuji z provozu, abychom se tu pořád nemuseli svlékat,“ oznamuje Erigyos navlékaje si pracovní kombinézu.</p>
<p>Odložili jsme přenosné lucerny a vyrazili na průzkum jasně osvětleného podzemí.</p>
<p>„Zdá se, že tato základna byla asi významnější než Chavín,“ míní jeden z techniků, „protože je mnohem lépe vybavena. Je dost možné, že se jednalo o ‚hlavní stan‘ té podivné mise. Je otázka, zda to naleziště Templos de Kotosh nebude možná až tak důležité, jak jsme původně odhadovali.“</p>
<p>„Ale navštívíme je také,“ upřesňuje <emphasis>Mořská Pěna.</emphasis> „Teprve potom se rozhodneme, které z nich si zaslouží důkladnější průzkum.“</p>
<p>„To rozhodně,“ přizvukuje Erigyos, „ protože podle měření se zdá, že se k místu poruchy přibližujeme, takže by se tam mohlo nalézat i epicentrum. Nejprve bych však doporučoval provést aspoň orientační průzkum zdejšího naleziště.“</p>
<p>„V první řadě uveďte do provozu teleport – je-li zde instalován,“ požaduje Sheila, „abychom mohli aspoň posílat písemné zprávy, když telekomunikační technika selhává.“</p>
<p>„Cožpak o to, teleport tu někde určitě je, ovšem nejprve ho musíme najít,“ medituje Erigyos. Ale podle vybavení základní strojovny lze usuzovat, že to bude nějaký zastaralý model – tedy i proti tomu, co je pod Chavínem.“</p>
<p>„To snad nevadí,“ míním, „důležité je, aby vůbec fungoval.“</p>
<p>Erigyos si na mne zřejmě opravdu potrpí, protože v momentě, kdy jsem k němu promluvila, zazářily mu oči.</p>
<p>„Zajisté se vynasnažím,“ poznamenal a vyrazil na další obhlídku podzemního komplexu.</p>
<p>Následujeme s Lenkou jeho příkladu a prohlížíme si vybavení okolních místností. Většinu zařízení sice nepoznáváme – tady bude nutný Erigyův výklad – ale kreslíme aspoň situační plánky, aby výzkum pokročil rychleji kupředu.</p>
<p>…</p>
<p>„Teleport jsme našli,“ sděluje Erigyos na večerní poradě, „ale je zdravotně nezpůsobilý pro přepravu osob. Totéž lze říci i o několika výrobních automatech. Potraviny z nich jsou nepoživatelné. Jelikož nemáme k dispozici dokumentaci těchto zařízení, budeme se muset i nadále spoléhat na zásoby, které vezeme s sebou.“</p>
<p>„Ale dopisy snad tím teleportem posílat můžeme, ne?“</p>
<p>Samozřejmě! Sheila Trentová d’Abdera, která už má sepsáno několik rozsáhlých článků bohatě dokumentovaných fotografickým materiálem, se celá třese nedočkavostí, aby je mohla předat světu.</p>
<p>„Teleportovat lze všechno kromě živých tvorů,“ ubezpečil ji Erigyos, „právě tak lze výrobní automaty donutit k výrobě čehokoliv kromě potravin, kosmetiky a zdravotnického materiálu. Požádám však Gabriela o dokumentaci k těmto zařízením, abychom je mohli opravit.“</p>
<p>„Jak to vypadá s komunikátorem?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Komunikátor je rovněž zastaralejšího typu v porovnání s Chavínským. Je pevně napojen na družici jménem Nemesis II, která se nehlásí. Buď zanikla nebo je nedostupná vinou té poruchy. Ale spíš zanikla, protože za těch 18 let, co tady působíme, bychom na ni museli narazit. Proto funguje jen lokálně, to znamená, že si můžeme prohlížet informace v něm samém obsažené, ale spojení navenek je nemožné. Požádám o dokumentaci i k tomuto komunikátoru a pokusíme se plně ho zprovoznit.</p>
<p>„Nemesis … je řecká bohyně pomsty, že?“ ptám se Lenky tiše.</p>
<p>„Ne tak docela,“ upřesňuje kamarádka, „Nemesis je bohyně spravedlivé odplaty. Ale v mytologii je velmi často zaměňována za pomstychtivé Erínie.“</p>
<p>„Vstup do Informačního centra je rovněž chráněn nudabránou,“ pokračuje mezitím Erigyos, ale tam ji ponechávám v provozu, protože toto zařízení je opravdu velmi citlivé na nebezpečné předměty.“</p>
<p>…</p>
<p>Hned po skončení porady, mi Lenka navrhla, abychom provedly další průzkum terénu v okolí: „Ráda bych věděla, zda tu někdo nerozházel další krabičky, a i kdyby ne, ráda bych našla tu předpokládanou poslední – šestou z předvčerejška.“</p>
<p>„To by šlo,“ souhlasím, „dva dny jsme se k tomu nedostaly. Do setmění je ještě půl druhé hodiny, takže…“</p>
<p>Vyrazily jsme k terénnímu vozítku, v němž je uskladněna naše výbava. Tam ale řádí Erigyos s oběma techniky. Stroj je rozebrán a kluci hledají příčinu ‚kulhavé‘ nohy.</p>
<p>„Pokud něco potřebujete, děvčata, všechno už je složeno v podzemních prostorách – tady a tady,“ ukazuje nám jeden technik v plánku.</p>
<p>„Tady minohledačka není,“ prohlásila Lenka prohledavši první místnost.</p>
<p>„Ani já jsem ji nenašla.“</p>
<p>Vyrazily jsme znovu za techniky.</p>
<p>„Co sháníte? Minohledačku? Co to je?</p>
<p>„Tedy – pardon – detektor kovů,“ užívám spisovného výrazu.</p>
<p>„Detektor kovů? Tak ten jsme vůbec neviděli a do podzemí jsme ho určitě neuklízeli.“</p>
<p>„Víte to určitě?“ ptám se nevěřícně.</p>
<p>„Určitě, Lucinko,“ vstupuje do hovoru Erigyos, „detektor jsme dolů skutečně neukládali – ani není v seznamu přestěhovaných věcí, podívej. Domnívali jsme se, že s ním někdo pracuje.“</p>
<p>Obešly jsme s Lenkou všechny členy expedice. Chvíli jsme s každým postály, ale na detektor jsme se z opatrnosti už nevyptávaly. Jenom jsme se pohledem ujistily, že s přístrojem nepracuje. Krátce před západem Slunce jsme byly nuceny konstatovat, že po minohledačce se slehla zem!</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 10</strong></p>
<p>„Annie měla pravdu,“ vybuchla hněvivě Gwen zjistivši, že jí z naběhlých prsou vytéká samovolně mléko, „vytěžují nás jako dobytek!“</p>
<p>„Je to opravdu mléko?“ podivuje se Andy, „vždyť přece jsi žádné dítě nikdy neměla…“</p>
<p>„Neměla! Ale vysvětli mi tedy, co to může být jiného!“</p>
<p>Andy přistoupil k běsnící Gwen a snaží se jí odsunout ruku. „Dovolíš?“</p>
<p>Na lůžku sedící Gwen se chvíli zdráhala, ale pak si položila ruce do klína a mimoděk vypjala prsa, aby se mohl Andy na to nadělení podívat pěkně zblízka. Ten jemně stiskl jednu bradavku a olízl prst, na kterém ulpělo několik kapek bílé tekutiny.</p>
<p>„Opravdu… mléko!“</p>
<p>„Vždyť ti to říkám,“ odsekla podrážděně dívka, „a nejhorší je, že to hrozně tlačí. Potřebovala bych odsávačku… Nebo si to mám jít vymačkat do umyvadla…“</p>
<p>„Hmm, máš to pěkně naběhlé,“ medituje Andy přejížděje jí prsa jemně rukama. „Co… co bys řekla tomu, kdybych… Nevím. To se asi nehodí…“</p>
<p>„O čem přemýšlíš?“</p>
<p>Andy znovu stiskl Gweninu bradavku a olízl si prst. „Myslel jsem… že bych…“</p>
<p>„Že bys – co?!“</p>
<p>„No, že bych to zkusil odsát sám… když nemáme odsávačku…“</p>
<p>Gwen v první chvíli vytřeštila na svého parťáka oči a povšimla si jeho nabíhajícího penisu. „Ty myslíš… jako… pusou?“</p>
<p>„Jinou odsávačku nemáme,“ poznamenal Andy.</p>
<p>Gwen strnula, čehož Andy využil – přisedl k ní a přitiskl jí své rty k bradavce jako při mazlení, kterému se často oddávají.</p>
<p>„Konec konců – proč ne. Obvykle vysávám já tebe,“ vydechla vzrušeně uchopivši do ruky jeho už dokonale ztopořený penis, „tak proč bychom si nemohli vyměnit role?“</p>
<p>Ale to už si dívka uvědomuje vytékající proud mléka pod tlakem jeho vzrušujícího sání a zároveň cítí sladkou úlevu ve vyprazdňujícím se prsu.</p>
<p>„Ach, to je krásné,“ šeptá dívka do Andyho ucha, „ještě ten druhý prs – a pak se budu zase já věnovat tobě…“</p>
<p>Andy vstal a chystal se posadit k dívce z druhé strany, jenže k tomu už nedošlo. Byl stržen silovým polem. Zavrávoral dozadu a vtom světlo naráz zhaslo. Cela se ponořila do čiré tmy. Andy poslepu dotápal ke svému lůžku a ztěžka na něj dopadl.</p>
<p>„Gwen! Co se s tebou stalo?“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>Andy se snaží vstát, ale nejde to. Silové pole ho drží na místě a nedovolí mu žádný pohyb po cele. Než upadl do hlubokého spánku, pochopil, že byli nejspíš opět odděleni.</p>
<p>…</p>
<p>Když se probudil, zjistil, že se oba ocitli opět v onom odporném sklepení, kde jsou jejich těla pravidelně zkoumána a testována. Ani se nestačil rozkoukat, když se ho zmocnily tři obludy ve skafandrech a vlečou ho ke známému kříži. Připoután za ruce i nohy je nucen strpět přehrnutí předkožky zavedení penisu s obnaženým žaludem do otvoru vibrátoru. Před sebou vidí kamenný oltář – a na něm Gwen. Tentokrát je na kamenném stole uvedena do polohy ‚na čtyřech‘. Klečí se stehny roztaženými daleko od sebe, za ruce a nohy je připoutána řetězy a prsy jí bezmocně visí dolů.</p>
<p>Sleduje, jak jí jeden vetřelec zavádí vibrátor s odsávačkou do vagíny, zatímco druhý jí podivným způsobem manipuluje s bradavkami.</p>
<p>A pak to přišlo! Jakýsi přístroj byl uveden do provozu a dívčino tělo se zachvělo. Z podivně protažených bradavek začíná prýštit mléko a teče slabým proudem někam pryč volným prostorem. Andy zjišťuje, že z jejího pravého prsu vysál jen nepatrnou část toho, co z něj přístroj dokázal vydobýt.</p>
<p>Zároveň je spuštěn vibrátor zavedený do dívčiny vagíny. Odběr poševního sekretu už Andyho nepřekvapuje, ale pohyby Gweniných prsou jsou mocným impulsem pro jeho ztopořený penis. Dosahuje orgasmu stejně s dívkou, která se zmítá v řetězech vydávajíc neartikulované skřeky rozkoše.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>23. září</emphasis></p>
<p>Máme sice první podzimní den, ale tady v tropech je to celkem jedno, protože rozdíly v délce dne a noci jsou minimální. Počasí je ale hnusné, už dva dny se valí z oblohy doslova potoky vody a občas i zahřmí. Ještě štěstí, že se můžeme ubytovat podzemí chámového komplexu a nejsme odkázáni na stany.</p>
<p>Průzkum naleziště je v plném proudu – ani nemáme s Lenkou čas na hledání fotoplastických krabiček, nebo co to vlastně je. Minohledačka zmizela, jako když se po ní slehne zem. Pokusila jsem se vynutit tento přístroj na některém výrobním automatu, ale nedaří se. Je jich tu instalováno celkem dvanáct, ale na rozdíl od toho pod Chavínem jsou to zastaralé typy s porušeným programovým vybavením.</p>
<p>Ostatně – záhada se zmizelým detektorem kovů není jediná. Ukázalo se, že Sheiliny reportáže, které chtěla odeslat teleportem na SSE, zmizely! Paměťové krystaly jsou prázdné! Vzhledem k tomu, že informace na nich není možné vymazat, musel jí je někdo vyměnit. Jenže tomu zase odporuje skutečnost, že krystaly nesou stejnou identifikaci, jako ty původní.</p>
<p>Nakonec jsme na SSE teleportovali jen ručně psané dopisy, na které jsme ještě týž den dostali odpověď, takže máme aspoň jistotu, že na základně o naší práci vědí.</p>
<p>Teleport se rozhodl obsluhovat sám doktor Zemill – odůvodnil to tím, že musí bedlivě hlídat, aby se někdo neuváženě nerozhodl k vlastní teleportaci, protože zařízení je zdravotně závadné. Tomu ostatně odpovídá i technická dokumentace, kterou na základě Erigyovy žádosti poslal sám inženýr Hefaistos. Z ní vyplývá, že model instalovaný zde je koncipován jen jako ‚nákladní‘. Teleportace osob a živých organismů je výslovně zakázána.</p>
<p>Ostatně – předběžný výzkum je skoro u konce. Během čtyř až pěti dnů naleziště uzavřeme a vypravíme se na další cestu k Templos de Kotosh. Erigyos se totiž domnívá, že tam je zdroj rušení komunikačních a navigačních signálů, neboť měření potvrzují, že se k epicentru rušení blížíme a že ze základny pod Chavínem rozhodně nepochází. To potvrzují i výsledky měření, která byla prováděna na SSE. Inženýr Hefaistos k nim poslal rozsáhlý komentář.</p>
<p>„Je zajímavé,“ poznamenala Lenka po prohlídce zaslaných materiálů, že jsme nedostaly žádné odpovědi na naše osobní dopisy. Já jsem posílala přece Agillovi a Evičce, ty Míšence…“</p>
<p>„Z toho si nic nedělej,“ chlácholím kamarádku, „dopisy byly teleportovány na SSE, kdežto Agill, Evička i Míšenka jsou momentálně na CPLEN. Hefaistos se zřejmě snažil přednostně uspokojit naše technické potřeby, které mají pochopitelně přednost.“</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ povzdechla si Lenka nepřesvědčivě.</p>
<p>„To je mi spíš divné,“ nadhodila jsem, „že neodpovídá dokumentace k těm výrobním automatům. Sice je v ní zmínka o tom, že jsou rovněž nezpůsobilé zdravotně, ale k čemu jich tu bylo instalováno tolik – a my vlastně ani přesně nevíme, za jakým účelem. Podívej: Když<emphasis>akvabely</emphasis> zprovoznily ten jediný automat pod Chavínem, dokázaly bez problémů vyrobit i pohonné hmoty pro potřebu uvízlých amerických vojáků. Reprodukční tlačítko bylo funkční a automat po jeho stisku jako první věc vydal vibrační podprsenku k odběru mléka. Jenže tady? Po stisku reprodukčního tlačítka jsme dostali z <strong>každého</strong> z těch dvanácti automatů jen jeden a týž produkt – podezřele páchnoucí hmotu připomínající lepidlo. A podle té dokumentace se nám nedaří automaty přeprogramovat abychom je donutili k výrobě čehokoliv jiného. Vypadá to, jako by inženýr Hefaistos nepochopil, k jakému přístroji má vlastně poslat dokumentaci.“</p>
<p>„To opravdu stojí za uvážení,“ medituje Lenka, „vždyť Erigyos poslal typové označení modelu i nákres palubní desky. Rovněž tak komunikátor – je napojen na neexistující družici Nemesis II – a nelze ho přeprogramovat. Taky zastaralý model. Není to přece jen trochu přespříliš náhod?“</p>
<p>Za tichého hovoru procházíme s Lenkou hlavní chodbou a blížíme se k východu. Zahnuly jsme za poslední ohyb a byly jsme náhle oslněny. Venku totiž přestalo pršet a z mraků se vyloupla zlatá sluneční koule, jejíž paprsky se ostře odrážejí od protější skály.</p>
<p>„Výborně,“ raduje se Lenka zouvajíc sandálky a svlékajíc tropickou kombinézu, pod kterou zásadně nic nenosí, „jdeme se nabít!“</p>
<p>Následuji jejího příkladu. Svlékám se do bikinek a vyrážíme na sluníčko. Je příjemné brouzdat se bosýma nohama v mokré trávě. Během hovoru jsme bezděčně zabrousily do míst, kde se ještě nedávno povalovaly odhozené fotoplastické ‚krabičky‘ sloužící k nám zatím neznámému účelu. S Lenkou jsme se dohodly, že o svých objevech a podezřeních zatím nebudeme nikoho informovat – dokud nenabudeme jistoty, že mluvíme s důvěryhodnou osobou. Zemill i Erigyos jsou v našich očích zatím ‚podezřelí‘ a také přesně nevíme, jaké vztahy panují mezi nimi navzájem. Sdíleli spolu stan v každém táboře – co když v tom ‚jedou‘ společně? A kteří z ostatních techniků o tom vědí?</p>
<p>Došly jsme až k pásu keřů a usadily jsme se do hebké trávy. Lenka mi rozepnula podprsenku a pověsila ji na nejbližší větev. Vzápětí jsme se k sobě přitiskly bradavkami. Rázem vznikl kalihapický efekt.</p>
<p>*„Ty o tom přemýšlíš dnem i nocí,“* signalizuje Lenka.</p>
<p>*„A ty snad ne?“*</p>
<p>*„Taky.“*</p>
<p>Náhle se vytrhla z mého objetí a prudce se otočila. Také jsem si instinktivně uvědomila, že nás někdo zřejmě kradí sleduje a upřela jsem zkoumavý pohled Lenčiným směrem. Opravdu! Větvičky nízkých keřů se pohnuly, i když je bezvětří. Lenka se příliš nerozmýšlela a mohutným skokem se vrhla do houští. Ozval se poděšený výkřik. Ale to už rozhrnuji větvičky a rozkrývám celou scénu. Na zemi tam leží jeden z vyděšených Pedrových dělníků a na zádech mu sedí jako na koni Lenka.</p>
<p>„To je Manuel,“ vydechla jsem překvapeně, zapínajíc si v rychlosti podprsenku „co to tu vyvádíš, chlape bídná?!“</p>
<p>„Ni-ni-nic,“ koktá vyděšeně, „jenom jsem si nedávno všiml, že jste tady to místo zkoumaly minohledačkou – která pak zmizela, a-a-a…“</p>
<p>„A co?“ vybídla ho k odpovědi Lenka, která mezitím vstala, ale stále mu drží ruce za zády jako v kleštích.</p>
<p>„P-p-pro-s-sím… ne-nemačkejt-te mi t-tak t-to záp-pěstí, ať t-to n-neup-pustím…“</p>
<p>Lenka povolila stisk a nastavila ruku. „Ukaž, co máš?“</p>
<p>Manuel cosi vložil do Lenčiny nastavené ruky.</p>
<p>„Táák! Kdepak’s to našel?“</p>
<p>„No přece tady! Pod keřem! Viděl jsem vás, že jste tady ten prostor zkoumaly minohledačkou a něco jste sebraly. Tak jsem si myslel, že když minohledačka zmizela, že, že, že…“</p>
<p>„Dopověz to!“</p>
<p>„… že nezmizela jen tak pro nic za nic, že ji asi někdo odklidil, abyste nemohly dál zkoumat. A napadlo mě, když jsem vás sem viděl jít, že chcete pokračovat v pátrání bez minohledačky – a tak jsem tady lezl a osahával terén rukama…“</p>
<p>„Jenom jestli’s nás tady jen tak nešmíroval,“ ozvala jsem se pochybovačně.</p>
<p>„To snad nemyslíte vážně? Proč bych to dělal, když se nahaté předvádíte docela veřejně?“</p>
<p>„Dobře. Budeme ti věřit. A teď nám pověz, co si myslíš o svém nálezu?“</p>
<p>„Tak to nevím. V životě jsem nic podobného neviděl. Vypadá to jako pouzdro od nějakého přístroje – jenže se dá jen cítit hmatem. Je neviditelné! Šestiboká krabička s vypouklým víčkem a zaoblenými všemi rohy… Vy snad víte, od čeho to je?“</p>
<p>„Taky ne,“ odpovídám na Manuelovu otázku, „ale pátráme po tom.“</p>
<p>„Takže je to ta věc, kterou jste hledaly tím detektorem?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„V tom případě mám ještě dvě ty věci u sebe… našel jsem je náhodou na minulém tábořišti,“ sděluje nám Manuel váhavě.</p>
<p>„Dobře, tak si tuhle dej k nim,“ navrhuje Lenka, „bylo by možná lepší, kdybychom je neshromažďovali na jednom místě.“</p>
<p>Uvědomila jsem si, že to vůbec není špatný nápad. Ale už jsem nestačila Lenčin názor potvrdit svým souhlasem. V zápalu debaty jsme totiž přehlédli, že se obloha zase rychle zatáhla a z ničeho nic se spustil prudký lijavec doprovázený bouřkou. Nám s Lenkou to v podstatě nevadí, ale Manuel se musí urychleně schovat.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>30. září</emphasis> (Míša)</p>
<p>Koukám, koukám, Pauli, že ten náš ‚deníček‘ nějak zanedbáváme. Jestli to půjde takhle dál, bude z něj nejspíš ‚měsíčníček‘. Ale co – zatím nikam necestujeme, jen se na tu cestu důkladně připravujeme, takže se vlastně nic moc nestalo. Zítra skončím na Menstruačním – už na sobě začínám pociťovat příznaky. A pak už to půjde velice rychle – jakmile bude mít Hill další dávku autofarmak, dostanu trvale působící bioenergetický stimulátor a odcestuji k vám na SSE. Tam budeme závěrečný kurs absolvovat už spolu.</p><empty-line /><p>Baal Segul svolal mimořádnou poradu základny vyrušiv Nihasu a doktora Azizilla od zajímavé podívané v místnosti zajatců.</p>
<p>„Jenom, abyste se z toho nezbláznili,“ okomentoval jejich rozčarování, která dávají ostentativně najevo, „takových zajímavých situací uvidíte ještě spoustu. Nechápu, oč vám vlastně jde, když stejně budete mít průběh celého kopulačního aktu detailně zdokumentován a můžete si ho prostudovat ze záznamu, kdykoliv se vám zachce!“</p>
<p>„Jenže, šéfe…“</p>
<p>„Ticho! Už nechci nic slyšet,“ uťal Baal Segul Azizillův pokus o další námitku. „Nejsme tady pro srandu králíkům, ale proto, abychom se pokusili dotáhnout do konce úkol, který nám byl stanoven!“</p>
<p>Mezitím se v sále shromáždili i ostatní členové posádky a porada může začít.</p>
<p>„Dal jsem si vás svolat proto,“ spustil Baal Segul, zjistiv že všichni pozvaní jsou přítomni, „že po vyhodnocení všech zpráv docházejících k nám z několika kanálů – jednak z dispečerského pracoviště SSE, z expedice zkoumající naše bývalé základny na tomto kontinentě, z veřejných komunikačních prostředků zdejších domorodců, od vojenské jednotky, kterou držíme zde na místě, a konečně od těch dvou exemplářů, které držíme v chovné stanici… doufám, že jsem na žádný kanál nezapomněl… Zkrátka – expedice NESMÍ dosáhnout svého cíle – místa zvaného Templos de Kotosh.“</p>
<p>„To je sice hezké, šéfe,“ ozval se inženýr Verdelet, „ale jak jim v tom chcete zabránit?“</p>
<p>„Už mají tak dost ztíženou situaci,“ popisuje Baal Segul současnou stav věci. „Vaši lidé neustále udržují vysílání rušivých signálů, aby jim znemožnili komunikaci. Doktor Azizill je pravidelně ve spojení s doktorem Zemillem, i když to v poslední době poněkud vázne.“</p>
<p>„Jak – vázne? Vždyť jsme Zemillovi dodali dostatečné množství…“</p>
<p>„Dodali – nedodali,“ přerušil Baal Segul Verdeletovu obhajobu, „spojení je často rušeno a v současné době je vlastně ztraceno. Ještě štěstí, že se nám podařil ten podvratný manévr s teleportem – jinak by mohlo dojít ke katastrofě.“</p>
<p>„Podle posledních zpráv však chtějí – snad už dnes! – současné naleziště opustit a pak už je na další cestě nic nezastaví,“ oponuje Verdelet, „to znamená, že ač máme jak v expedici tak i na dispečinku SSE své lidi, expedice svého cíle dříve či později musí dosáhnout.“</p>
<p>„Právě! A my tedy musíme teď vymyslet, jak jim to znemožnit – proto jsem tuto mimořádnou poradu taky svolal,“ vysvětluje Baal Segul.</p>
<p>„Podle mapy půjdou dál k jihovýchodu, přičemž v první řadě narazí na jeskyni, ve které přednedávnem spáchali hromadnou rituální sebevraždu členové sekty tzv. <emphasis>Řádu chrámu Slunce</emphasis>. Podle rešerše zpráv jejich hromadných sdělovacích prostředků nebyla tato skupina zatím objevena – to ovšem bude pro ně strašlivý šok, ale od další cesty je to zřejmě neodradí,“ medituje inženýr Verdelet.</p>
<p>„Samozřejmě, že to nestačí!“ potvrzuje Verdeletova slova Baal Segul, „nejlépe by bylo, kdyby na další cestu zítra nevyrazili vůbec!“</p>
<p>„Jenže bez spojení s tím nic nezmůžeme,“ oponuje Verdelet, „a naše skupina už pro to udělala všechno, co je v našich silách.“</p>
<p>„Ví doktor Zemill, že si nepřejeme, aby se expedice dostala na Templos de Kotosh?“</p>
<p>„Zajisté, šéfe. Předeslal jsem mu to během jednoho z posledních funkčních spojení, ale to jsme ještě nevěděli, že je ta věc tak vážná. Když si teď uvědomuji, kam vlastně se chce expedice dostat… Zkrátka teď, když nám Proseprina potvrdila, že jsme Templos de Kotosh správně ztotožnili s naší tehdejší biologickou laboratoří…“</p>
<p>„Budeme tedy doufat, že Zemill – i když je teď bez spojení – udělá aspoň něco proto, aby té cestě zabránil,“ uzavřel debatu Baal Segul.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>4. října</emphasis></p>
<p>Včera jsme měli vyrazit na další cestu, ale nestalo se tak. Došlo totiž k mimořádné události – onemocněli dva dělníci z Pedrovy skupiny. Manuel a jeho bývalý spolubydlící, s kterým sdílel stan. Teď momentálně ve stanech nepřespáváme, když máme spolehlivý úkryt, ale před tím ten stan sdíleli.</p>
<p>Doktor Zemill je důkladně vyšetřil a shledal u nich vážné oběhové potíže – nebezpečně nízký krevní tlak a srdeční arytmii. Rozhodl, aby v práci expedice už nepokračovali a doporučil jejich transport na SSE, kde už mají mimozemšťané dostatek prostředků k tomu, aby je dali opět do pořádku. Jenže zdejšího teleportu nelze použít, dělníci jsou zesláblí a vyžadují klid na lůžku. Silnice je daleko…</p>
<p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> se proto rozhodla vyrazit pro pomoc – dojde k silnici a sežene dopravu na Chevínskou základnu pro oba nemocné. Tam už je zdravotně nezávadný teleport.</p>
<p>„Proč tak složitě,“ namítám, „vždyť můžeme na Chavín poslat teleportem zprávu a oni už to budou moci zařídit.“</p>
<p>„Kdo – oni? Vždyť expozice před čtyřmi dny skončila a všechna zařízení mají být znefunkčněna jako dřív!“</p>
<p>„To je sice pravda, ale neudělají to přece naráz. A teleport bude znefunkčněn určitě jako jedno z posledních zařízení.“</p>
<p>Ze svého nápadu jsem se však radovala marně. Teleportace zpráv na Chavín se nezdařila – a to jsme museli ještě Zemilla dlouho přemlouvat, aby přece jen tu zprávu odeslal. Nechápu, co mu vlastně činilo problém…</p>
<p>Nakonec jsme byli nuceni přistoupit na nápad <emphasis>Mořské Vlny</emphasis>. Cesta k silnici trvá skoro tři hodiny. Zpátky taky, a pak musíme doufat, že se kamarádce podaří pomoc vůbec sehnat.</p>
<p>Mezitím se ukázalo, že i ostatní dělníci začínají pociťovat tytéž příznaky choroby, jako Manuel a jeho parťák.</p>
<p>„Mám dojem, že tady hodně dlouho zkysneme,“ povzdechla si <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> – vedoucí expedice. Buď budeme nuceni předčasně skončit, nebo počkat, až se nám dělníci uzdraví, nebo najmout jiné – to bych ovšem velmi nerada, protože tohle je sehraná parta, skvěle si rozumíme a moc nerada bych znovu začínala s někým jiným…“</p>
<p>Ještě štěstí, že se technikům podařilo opravit kulhavou nohu u terénního vozítka a že budou moci s jeho pomocí vyvézt nemocné dělníky k silnici. Pro další dopravu je to ale zařízení nevhodné, protože dosahuje maximální rychlosti asi 20 km/h. To je do terénu přímo pekelná rychlost, ale pro silnici je to zcela nevhodný dopravní prostředek – zvláště pro převoz nemocných.</p>
<p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> se vrátila až vpodvečer, krátce před západem Slunce – ale s dobrou zprávou. Podařilo se jí narazit na policejní hlídku. Oznámila jim, co se stalo, a zítra v ranních hodinách bude u silnice přistaven policejní mikrobus. Do té doby musíme k silnici dopravit nemocné.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>5. října</emphasis></p>
<p>Nemocní dělníci byli úspěšně dopraveni k silnici. Současně s nimi se vydal na cestu i Erigyos. Vzhledem k tomu, že se nám včera nepodařilo teleportovat na Chavín zprávu, Erigyos usoudil, že už byl teleport znefunkčněn, a rozhodl se proto jet na sousední základnu spolu s dělníky, aby přístroj uvedl opět do provozu.</p>
<p>„Zdravotní revize není třeba – byla provedena nedávno a dočasné znefunkčnění přístroje nemá na jeho zdravotní způsobilost vliv,“ odbyl stroze doktora Zemilla, který se mu k cestě také vnucoval.</p>
<p>Po odjezdu dělníků a Erigya uvázl ovšem další výzkum na mrtvém bodě. Ještě štěstí, že se aspoň to počasí umoudřilo, roztrhaly se mraky a obloha je jasně modrá. Rozhodly jsme se s Lenkou, Sheilou, <emphasis>Mořskou Pěnou</emphasis> a Nancy absolvovat ‚sluneční koupel‘ a pořádně se nabít, protože „ten několikadenní vydatný liják dal naší bioenergetice pořádně zabrat,“ jak se aspoň vyjádřila Nancy. Ačkoliv všechny čtyři kamarádky vyrazily na sluníčko v rouše Evině, já jsem se jimi strhnout nenechala a oblékla jsem si své oblíbené meruňkové bikinky. Vyhříváme se na přímém tropickém slunci a probíráme sérii nehod a problémů, které naši expedici postupně postihují.</p>
<p>„Je divné, že se po tak dlouhou dobu nedaří navázat spojení se SSE. Erigyos zjistil, že se ke zdroji rušení přibližujeme – to by znamenalo, že bude asi pod Templos de Kotosh. Jenže tam se hned tak nedostaneme,“ přemítá <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>.</p>
<p>„Taky bych ráda věděla, jak mohlo dojít ke zničení mých reportáží z paměťových krystalů,“ připomíná se Sheila.</p>
<p>Nutno přiznat, že její reportáže byly vynikající, dala si s nimi spoustu práce a je jich věčná škoda. Věřím, že všechny renomované časopisy – ať už vědecké nebo vědecko-populární, ať už papírové nebo internetové, by se o ně přímo popraly.</p>
<p>„Teď to podivné onemocnění dělníků – nejprve těch dvou a v zápětí i všech ostatních…“ připomíná Nancy.</p>
<p>„Tady ovšem je jeden opravdu záhadný moment,“ podotýká Lenka, „onemocněli všichni, kdo nejsou bioenergeticky senzitivní, to znamená, že ta nemoc je způsobena něčím tady!“</p>
<p>„Ne tak docela,“ upřesňuje <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „sám Pedro neonemocněl – a on přece taky není bioenergeticky senzitivní!“</p>
<p>To je ovšem dost podivná záhada. Onemocní pět ze šesti dělníků. A jejich předák, který je všude s nimi, je vůči té chorobě imunní. Jaký je rozdíl mezi Pedrem a zbytkem jeho party?</p>
<p>„Neměl by Zemill vyšetřit i Pedra a pokusit se vysvětlit, čím to je, že byl onemocnění ušetřen,“ navrhuje Sheila.</p>
<p>„Dost možná by to mohlo pomoci k vysvětlení, ale nepředbíhejme událostem,“ navrhuje <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „vždyť není všem dnům konec. Dva dělníci onemocněli předevčírem, tři včera, kde je napsáno, že Pedro neonemocní zítra? Ale v každém případě by bylo bývalo lepší, kdyby byl odjel také. Teď už je ovšem pozdě.“</p>
<p>„A připomeňme si taky zmizelou minohledačku,“ ozvala se Lenka.</p>
<p>„Ona zmizela minohledačka?“ podivuje se <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>. „Viděla jsem vás dvě,“ ukázala na mě a na Lenku, „že s ní pracujete, domnívala jsem se, že ji máte u sebe. Proč jste nic nehlásily?“</p>
<p>Tak! A teď jsme v prekérní situaci. Pracovaly jsme s Lenkou tajně, na vlastní pěst. O těch podivných krabičkách nikdo kromě nás dvou neví … tedy vlastně ví! Manuel a taky ten, co je tady po okolí rozhazoval. Tím dotyčným může být buď Erigyos nebo Zemill – popřípadě oba! Ale s ostatními kamarádkami jsme to zřejmě konzultovat měly. Teď už nezbývá, než svá podezření vyjevit i jim – a jak budeme aspoň v první chvíli vypadat? Jako nějaké sektářky, které vyvádějí cosi nekalého všem ostatním za zády… Jenže – kdo vlastně tady provozuje nekalou činnost? Pochybuji o tom, že by to byla některá z dívek.</p>
<p>„My jsme tou minohledačkou hledaly…“</p>
<p>„Co? Miny, jo? Tady…“</p>
<p>„Ale, no tak, Nancy, nechej mě domluvit! Takové fotoplastické krabičky… nebo pouzdra – či co to vlastně je. Někdo to tu rozhazuje a my nevíme proč – a hlavně – k čemu to slouží? Leničko, přines jednu, ať se mohou ostatní taky podívat … tedy podívat – ono není na co. Ono je to neviditelné a dá se to jen ohmatat…“</p>
<p>Lenka je zpátky jako vítr.</p>
<p>„Tady to je!“</p>
<p>Kamarádky si předávají jedna druhé podivné předměty a pečlivě je osahávají, aby se seznámily s tvarem a velikostí.</p>
<p>„A to se dá najít minohledačkou?“ podivuje se Nancy, „vždyť je to nějaká umělá hmota…“</p>
<p>„Ano, je to umělá hmota. Přizpůsobuje svůj index lomu okolnímu prostředí – proto je neviditelná. A je elektricky vodivá a dá se tedy najít detektorem kovů.“</p>
<p>„Detektor kovů jsem já ale někde viděla,“ poznamenává Nancy.</p>
<p>„Kdy a kde,“ vydechla jsem překvapeně.</p>
<p>„Tam vzadu na konci vedlejší chodby jsou takové podivné trezory – nebo co to vlastně je. A v jednom z nich…“</p>
<p>„No to jsem z toho tedy blázen – tam by to přece nikdo nedával – leda záměrně, abychom… Pojď nám ukázat, ve kterém z nich to je?“</p>
<p>Vyrazily jsme s Lenkou za Nancy. U vchodu jsme si navlékly pracovní kombinézy a obuly sandálky. Jednak je v podzemí přece jen citelně chladněji. I když jsme čerstvě nabité, neznamená to, že si můžeme dovolit plýtvat energií. Počasí je teď, v období rovnodennosti, dosti nevyzpytatelné. A za druhé – kombinézy jsou opatřeny spoustou kapes, ve kterých máme pro výzkumné práce docela slušnou výbavu užitečných nástrojů, přístrojů a pomůcek.</p>
<p>Nancy nás odvedla do zadního traktu podzemního komplexu a ukázala na jedny pancéřové dveře.</p>
<p>„Tady.“</p>
<p>Trezory byly objeveny teprve před třemi dny a technici je všechny otevřeli. Zatím však nejsou prozkoumány, protože nastaly problémy s dělníky. Vstoupily jsme s Lenkou dovnitř trezoru a s údivem zíráme na množství předmětů, které jsou v něm uskladněny. Trezor je podstatě dosti rozlehlá komora opatřená pancéřovými dveřmi. Jedná se o prostor typického šestiúhelníkového půdorysu. Podél stěn jsou zbudovány regály opatřené identifikačními znaky a v krajní polici – hned u dveří – leží námi pohřešovaná minohledačka!</p>
<p>„No tohle! Jaks to objevila, Nancy?“</p>
<p>„Náhodou – byla jsem svědkem otevírání trezorů a všimla jsem si ji. Když jste se dnes při nabíjení o ní zmínily, projela mi ta vzpomínka hlavou zčista jasna jako blesk.“</p>
<p>„Tady je ale věcí…“ ozývá se mezitím Lenka ze zadního kouta trezoru, „jenže je tu málo vidět a já mám vybitou svítilnu.“</p>
<p>„Já taky,“ pronesla jsem zklamaně, vytáhnuvši předmět doličný z kapsy kombinézy.</p>
<p>Nancy hmátla rovněž do kapsy vytáhla svou svítilnu. „Já ji nabitou mám, tak vám ji půjčím a zajdu pro nabité baterie. Aspoň na to budeme tři.“</p>
<p>S těmito slovy zmizela v záhybu chodby.</p>
<p>Rozsvítila jsem Nancyinu lucernu a kužel ostrého světla se opřel do regálů.</p>
<p>„Je to tu vybavené dokonale,“ komentuji nečekaný nález, „dalo by se říci, že se vlastně jedná o takovou ‚železnou‘ zásobu všech možných přístrojů a zařízení. Elektrický agregát, několik úplných sad slunečních baterií všeho druhu – do svítilen, telefonů, kapesních počítačů a dalších spotřebičů – pozemských i mimozemských. Nancy ani nemusela chodit pro nové baterky…“</p>
<p>„Kdo to tady tak vybavil a čím,“ podivuje se Lenka, když světlo dopadlo na další regál, kde jsou uskladněny vlastní přístroje a nástroje, k nimž baterie patří. „Nepamatuji se, že bychom toho s sebou tolik vezli. Všechna výbava výpravy je přece v těch dvou krajních sálech, kam ji kluci složili z útrob terénního vozítka. A pochybuji o tom, že by toto byly tři tisíce let staré produkty patřící minulé misi…“</p>
<p>„Ten trezor je zajímavý i sám o sobě. Dveře trezoru se obvykle otevírají směrem ven, kdežto tady jsou oboje –jako u přechodové komory.“</p>
<p>„Opravdu,“ zkoumá Lenka dveře, „a za těmi vnitřními – no podívej!“</p>
<p>Lenka otočila vnitřními dveřmi v masivních veřejích tak, aby se přivřely a odhalily tajemství, které před tím bylo za nimi skryto.</p>
<p>„To vypadá na nějaký ovládací panel – jako ve výtahu nebo podobně,“ medituji nad řadou tlačítek zabudovaných ve stěně trezoru. Místo nápisů jsou označeny čísly a různými piktogramy. Některé jsou rozsvíceny.</p>
<p>„To je spíš rébus pro tebe,“ podotýkám.</p>
<p>„Ukaž, pusť mě k tomu blíž…“ požádala mě Lenka a přistoupila k panelu.</p>
<p>Podala jsem jí svítilnu a ustoupila jsem kousek dozadu, aby měla Lenka na panel nezakrytý pohled. Při tom jsem neopatrně strčila do přivřených dveří – a ty s lehkým klapnutím zapadly.</p>
<p>„No nazdar – to jsem to vymňoukla! Teď jsme tady uvězněné,“ poznamenávám šátrajíc rukou po nějaké klice.</p>
<p>„Vždyť se nic neděje,“ chlácholí mě Lenka. „Nancy ví, kde jsme a technici dveře zase otevřou.“</p>
<p>„Tady to by mohl být vypínač světla,“ pobrukuje si Lenka nad tlačítky na stěně. Stiskla tlačítko – a skutečně: rozsvítilo se jasné stropní světlo. Lenka s uspokojením zhasla Nancyinu svítilnu a vstrčila ji do kapsy kombinézy.</p>
<p>„Tak. To bychom měly, a jdeme dál… Tohle by mohlo být otevírání a zavírání dveří – co myslíš?“</p>
<p>Pohlédla jsem na piktogramy, které opravdu připomínají pootevřené dveře ve veřejích.</p>
<p>„Mohlo by být… Jedno pro vnější dveře, druhé pro vnitřní. Ale jeden piktogram svítí – a druhý ne.“</p>
<p>„Tak to už bych byla schopna rozluštit, „míní Lenka. „Podívej – piktogram vypínače světla je zhasnutý. Když ho stisknu, piktogram se rozsvítí a světlo zhasne. Stisknu vypínač podruhé, piktogram zhasne a světlo se rozsvítí, vidíš? Když jsi přibouchla ty vnitřní dveře, jeden z těch piktogramů se rozsvítil. To znamená, že když ho stisknu, dveře se zase otevřou… Mám?“</p>
<p>Vtom se ozvala silná rána, rozsvítil se piktogram i u tlačítka pro vnější dveře a stropní světlo zhaslo. Vzápětí se ozval hukot podobný špatně seřízenému větráku.</p>
<p>„Co to bylo? – Vždyť já jsem přece ještě vůbec nic nezmáčkla…“</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Ne!“ zdůrazňuje Lenka. „Světlo zhaslo samo od sebe.“</p>
<p>Lenka vytáhla z kapsy Nancyinu svítilnu a rozsvítila ji. Já mezitím pozoruji ovládací panel, na kterém se míhají různobarevná světýlka. Střídavě se rozsvěcují a zhasínají v rychlém sledu za sebou. Mačkám vypínač světla – bezúspěšně. Ale hukot zakrátko ustal a světlo se automaticky samo rozsvítilo. Zároveň zhasl piktogram u tlačítka vnějších dveří. Lenka netrpělivě stiskla tlačítko, které považuje za otevírání vnitřních dveří. Rovněž i tento piktogram zhasl, zámek lehce cvakl a dveře odskočily od zárubně. Otevřela jsem dveře – a užasla jsem.</p>
<p>Vnější dveře trezoru zmizely a místo osvětlené jeskyně se před mýma očima otevřela nízká klenutá chodba – úplně temná!</p>
<p>„Posviť sem, prosím tě, a podívej, co se stalo!“</p>
<p>I Lenka nevěřícně zírá do chodby.</p>
<p>„To vypadá, jako by se část komplexu někam propadla, a my…“</p>
<p>„To těžko,“ namítám. „Kdyby se tu něco propadlo nebo zřítilo, musely by být před dveřmi nějaké rozvaliny, sutiny nebo tak něco podobného. Jenže tady je před námi úzká klenutá chodba – místo širokého přísálí těch trezorů. A vnější dveře zmizely!“</p>
<p>Lenka vyšla do chodby. Musí se sklonit. Dveře trezoru jsou vyšší než strop chodby – to znamená, že ten trezor přece jen přetrpěl jakousi živelní katastrofu – zatím však nemůžeme zjistit jakou.</p>
<p>Následuji Lenku nízkou chodbou. Musím jít rovněž skloněná. Po několika desítkách kroků se chodba ostře stáčí vlevo a vzápětí vpravo. Dvakrát lomená chodba, aby na její konec nemohlo dopadat denní světlo! No nazdar!</p>
<p>Chodba ústí do podivné jeskyně nebo spíše místnosti vytesané do skály. U protější stěny leží otep slámy. Vlevo malé zamřížované okénko a vpravo masivní dubové, železem okované dveře.</p>
<p>„To vypadá na vězeňskou kobku,“ poznamenala jsem, protože mi cela připomíná obdobu toho, co jsem poznala v Chanabádu.</p>
<p>„A venku je tma,“poznamenala Lenka vrhnuvši pohled z okna. „Navrhuji počkat do rozednění, abychom se mohly nejprve zorientovat, kde vlastně jsme, protože to vypadá, jako bychom se někam záhadně teleportovaly.“</p>
<p>Pohledem z okna jsem se přesvědčila, že je skutečně tmavá bezměsíčná noc a že bude asi nejlépe řídit se Lenčinou radou. Ráno je přece jen moudřejší večera.</p>
<p>Rozhodily jsme slámu na kamenné podlaze a uvelebily se k spánku.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 11</strong></p>
<p>Nancy marně buší do pancéřových dveří zavřeného trezoru. „Tak, holky, otevřete… Co blbnete?“</p>
<p>Po chvíli si uvědomila, že přes dvojité dveře ‚přechodové komory‘ nikdo nic neuslyší, a vydala se ven, aby našla některého z techniků. To se jí za chvíli také podařilo. Oba technici se právě vracejí zpět s terénním vozítkem, kterým odváželi nemocné dělníky k silnici.</p>
<p>„Kluci, vás mi posílá samo nebe,“ raduje se Nancy. „Lucka a Lenka se zavřely v trezoru a asi ho teď neumějí otevřít. Můžete se jít na to podívat?“</p>
<p>Oba technici ihned následují Nancy zpět do podzemí.</p>
<p>„V kterém trezoru se zavřely?“</p>
<p>„V tom prostředním vpravo.“</p>
<p>Teď si teprve technici všimli, že ostatní trezory zůstaly otevřené. Přistoupili k zavřeným dveřím a zkoušejí jejich mechanismus. Marně však tisknou otevírací tlačítko.</p>
<p>„Vypadá to, že je ten trezor bez proudu – ale jestli mě paměť neklame, tak je to jeden ze dvou, které jsme uvedli předvčírem do provozu a akumulátory by měly být nabité.“</p>
<p>Vstoupili do vedlejšího trezoru a vyzkoušeli osvětlení, zavírání a otevírání dveří, větrání, posun regálů a některé další funkce.</p>
<p>„Jenže ten prostřední trezor je přece jen trochu jiný,“ upozorňuje Nancy, „má jedny dveře vnější a jedny vnitřní – kdežto všechny tyhle ostatní mají jen ty vnější!“</p>
<p>„Cože? – Vlastně ano, máš pravdu. Ten prostřední trezor je opravdu nějaký atypický. I podstatně složitější ovládací panel… Kde já jsem TOHLE viděl?“</p>
<p>„No tak – nemedituj nad tím,“ ozval se druhý technik, „zapojíme sem náhradní baterky přes vnější kontakty. Dříve se nám dveře nepodaří otevřít. Dělej, ať tam ta děvčata dlouho netvrdnou.“</p>
<p>Oba technici vstoupili do sousedního zprovozněného trezoru, vytáhli z něj nabité baterky a připojili ho ke kontaktům ovládacího panelu zavřeného trezoru.</p>
<p>NEDOSTATEK ENERGIE – rozsvítil se nápis nad otevíracím tlačítkem, sotva ho jeden z techniků stiskl. Za nápisem se objevilo několik pro Nancy záhadných znaků.</p>
<p>„Hmm… Aspoň něco,“ bručí technik, „před tím to ani nepíplo, jako by tam vůbec žádné baterie nebyly. Ale co s tím? Další vhodné nabité akumulátory nemáme. Tak velké jsme s sebou nebrali…“</p>
<p>„Tak si je vezmeme z dalších trezorů a dáme je nabít na sluníčko. Nechápu, proč ty trezory zabudovali tak daleko od vchodu, že se sem nedokážeme dostat se slunečním světlem ani přes zrcadla,“ hartusí druhý technik.</p>
<p>Nancy nečeká, až si to technici mezi sebou vyříkají, a už stěhuje z vedlejšího trezoru první baterii.</p>
<p>„Je pěkně těžká,“poznamenává.</p>
<p>„Nedři se s tím, děvče, ještě si něco uděláš,“ napomínají ji oba unisono a sami vlečou další dvě baterky. Nancy však nedbá a vláčí se s nákladem dál.</p>
<p>„Podle těch signálů potřebujeme šest těchto velkých baterií, abychom dokázali zařízení uvést do provozu,“ vysvětlují jí technici cestou, „a máme jen dvě. Čtyři musíme dát ještě nabít.“</p>
<p>„Co se děje,“ ptá se <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> vidouc Nancy vlekoucí těžkou baterii.</p>
<p>„Lenka s Luckou se zabouchly v trezoru a nejdou otevřít dveře,“ sděluje jí ponurým hlasem Nancy. „Tak tam kluci nainstalovali dvě baterky, ale nestačí to. Musíme nabít ještě další čtyři.“</p>
<p>„No to je hezké,“ mudruje šéfka výpravy, „Nemocní dělníci, dvě kamarádky uvězněné v trezoru – a ke všemu zmizel doktor Zemill. Chtěla jsem, aby preventivně vyšetřil Pedra, zda mu nehrozí také nějaká újma na zdraví.“</p>
<p>„Zemill? Toho jsem viděla nedávno dole v předním sále skladiště. Něco tam zřejmě hledal. Ještě se mě ptal, kam jdu. Když jsem řekla, že pro svítilny, abychom mohly prozkoumat trezor, upozornil mě, že ty jsou v zadním sále. Když jsem je konečně našla, už tam nebyl. Zřejmě spěšně odešel v momentě, když já jsem vstupovala do zadního sálu. Bezděčně jsem se totiž ohlédla a mám dojem, že se jeho kombinéza mihla v protějších dveřích.“</p>
<p>…</p>
<p>„Jdeme na ten trezor,“ pohání Nancy techniky po dvou hodinách čekání.</p>
<p>Do podzemí se hrne celá suita – oba technici, Nancy a Sheila nesou nabité baterie, za nimi obě Peruánky. Jako poslední jde Pedro.</p>
<p>Technici připojili zbývající baterie a stiskli otevírací tlačítko.</p>
<p>POZOR! NEBEZPEČÍ! – hlásá ovládací panel, OPRAVDU CHCETE OTEVŘÍT DVEŘE??</p>
<p>„Je mi líto, ale musíte odstoupit do pozadí,“ nařizuje jeden z techniků děvčatům i Pedrovi. „My se také budeme krýt.“</p>
<p>Všichni odstoupili za ohyb chodby, takže u trezoru zůstali jen dva technici.</p>
<p>„Vezmeme si dlouhou izolovanou tyč a stiskneme to s odstupem,“ navrhuje jeden.</p>
<p>„Dobrá,“ souhlasí druhý a jde pro tyč do skladu.</p>
<p>Konečně jsou všichni připraveni. Technici kryti dveřmi sousedního trezoru stiskli dlouhou tyčí potvrzovací tlačítko a dveře povolily. Oba technici opatrně přistoupili k pootevřeným dveřím trezoru a pomalu je otevírají. Před nimi se otevřela prázdná černá prostora!</p>
<p>„Světlo!“</p>
<p>Druhý technik zamířil do dveří světelný kužel kapesní svítilny. Její paprsky dopadly na vnější stěnu vedlejšího trezoru.</p>
<p>„Tady je úplně pusto a prázdno, podej tu tyč…“</p>
<p>Technik se snaží prozkoumat podlahu, ale ta úplně chybí. „Tam dole je hotová propast!“</p>
<p>„Dobře, ale kde jsou naše děvčata?“ zeptala se <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> – vedoucí expedice.</p>
<p>„To musíme zjistit. Nejprve si opatříme pořádné světlo…“</p>
<p>Technici přinesli silný reflektor, napojili ho na baterie, které byly posloužily k otevření dveří, a posvítili do černé díry.</p>
<p>„Dno je v nedohlednu – proto to nebezpečí. A támhle nahoře – podívejte! Všechny baterie jsou pryč. Visí tu jen napájecí kabely utržené z kontaktů – proto byly dveře bez proudu. Jenže celý trezor zmizel! Jak je to možné?“</p>
<p>„Nejspíš se propadl tam dolů. A ta propast je snad bezedná…“ míní třetí technik.</p>
<p>„Spustíme tam olovnici na laně,“ navrhuje Nancy.</p>
<p>„Máme snad dokonalejší prostředky,“ míní další technik, „změříme hloubku laserovým zaměřovačem.“</p>
<p>„Je úplně jedno, jak tu hloubku změříte – ale hlavně to už udělejte,“ vkládá se do sporu <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „je potřeba se tam za nimi nějak spustit a dostat je ven!“</p>
<p>Ale to už jeden z techniků ukotvil ke kraji propasti stativ se zaměřovačem a provádí měření prostory.</p>
<p>„Pěkná hloubka! Ukazuje to skoro 300 metrů … přesně 271 … no to je pěkné. Tak dlouhá lana ani s sebou nemáme!“</p>
<p>„Ale nějak je tam odsud dostat přece musíme – pokud tedy ten pád přežily!“ zvolala Sheila nešťastně.</p>
<p>„To jistě. Jenže musíme vymyslet, jak to uděláme,“ opáčil jeden z techniků.</p>
<p>„A jak dlouho vám to vymýšlení bude trvat? Pochopte – vždyť ony už tam jsou skoro čtyři hodiny,“ upozorňuje Nancy.</p>
<p>„Špatné je,“ míní další technik, „že my nejsme pro takové případy vůbec vybaveni. Kromě toho nefunguje spojení se základnou, nefunguje ani jeden výrobní automat – mám takový dojem, že…“</p>
<p>„Spojení se základnou přece funguje,“ přerušila ho Nancy netrpělivě. „Můžeme poslat dopis teleportem a oni nám mohou stejnou cestou poslat potřebný materiál!“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>6. října</emphasis></p>
<p>Dnešního dne má dorazit starý pán na svou pravidelnou podzimní ‚dovolenou‘ sem na SSE. Čekám na něj v teleportačním sále, abych ho jako první přivítala. Právě dostávám signál, že se někdo dožaduje aktivace teleportu pro přepravu osoby.</p>
<p>*„Výborně – starý pán je tady,“* zaradovala jsem se, ale při letmém pohledu na monitor jsem ztuhla. Náš teleport to není. Podle adresy je to teleport pod Chavínem! Ten už ale má být skoro týden mimo provoz. Oznamuji to Myře a inženýru Hefaistovi, kteří se ihned odebrali za mnou.</p>
<p>„Ustupte, děvčata, přijmu to sám,“ nařizuje Hefaistos z titulu své funkce šéfa stanice.</p>
<p>Za několik minut máme jasno. Na teleportačním lůžku se zhmotňuje – Erigyos, vedoucí technik andské expedice!</p>
<p>„Šéfe, malér! Strašlivý malér,“ oznamuje hned místo jakéhokoliv uvítání. „Záhadně nám onemocněli skoro všichni dělníci – extrémně nízký krevní tlak a postupující srdeční arytmie. Zemill nařídil jejich teleportaci na SSE. Teď je sem budeme jednoho po druhém posílat. Já se pak zase vrátím do And.“</p>
<p>„Zemill je u tamního teleportu?“</p>
<p>„Ne, šéfe. Máme tam dva techniky-historiky, kteří znefunkčňují zařízení po jubilejní výstavě. Zemill zůstal na nalezišti Huánuco de Viejo. Jak už jsme vám psali, jedná se zřejmě o hlavní základnu té minulé mise, ale technické vybavení je mnohem starší než pod Chavínem. Nejprve bych ale doporučoval postarat se o dělníky. Pak si musíme vážně promluvit.“</p>
<p>„Nemocné dělníky přijme Myra a my si můžeme vážně pohovořit hned,“ oznámil Erigyovi zkoprnělý Hefaistos, zatímco Myra už pozvala další doktorky a sestry a postavila se k teleportu.</p>
<p>„Tak co se tam děje a o jakých zprávách to vlastně mluvíš? My jsme od vás za celé tři měsíce nic nedostali!“</p>
<p>„Cože? Jak to, že jste nic nedostali? Uvedli jsme do provozu jeden z tamních teleportů, ale Zemill ho prohlásil za zdravotně nezpůsobilý. Poslali jsme vám tedy jen dopisy a vy jste nám odpověděli. Ty osobně jsi mi poslal technickou dokumentaci…“</p>
<p>„Erigye, Erigye! Vzpamatuj se přece! Co to plácáš za nesmysly? Já osobně že jsem ti něco posílal? A kdy? Že se na nic nepamatuji!“</p>
<p>Zbytek rozhovoru mi unikl, protože právě v té chvíli se ozval signál dalšího teleportu – tentokrát je to náš teleport a já přijímám starého pána.</p>
<p>„Vítám vás, strycu, na dovolené. Paní primářka už se vás nemůže dočkat…“</p>
<p>Soused se jen pousmál – ví, že ho jen tak škádlím. Ale najednou se rozhlédl kolem a zeptal se: „To je nějaká delegace?“</p>
<p>Na sousedním teleportu se totiž právě zhmotnil třetí dělník.</p>
<p>„Ne, ne, strycu. To jsou dělníci z andské expedice. Všichni naráz onemocněli a tak se o ně musí naši mimozemští přátelé postarat.“</p>
<p>„Ach tak. To si asi dnes slečny Myry příliš neužiji, co? Ale Lucinka neonemocněla, že ne?“</p>
<p>„Myslím, že ne. Aspoň Erigyos mluvil jen o dělnících.“</p>
<p>Vtom se ozval signál dalšího teleportu.</p>
<p>„Co se to zase děje? Dnes je to tady jako někde na nádraží… To je taky odněkud z andské oblasti,“ zvolal Hefaistos pohlédnuv na monitor.</p>
<p>„Šéfe! To je ten zdravotně závadný teleport z našeho současného stanoviště – jenže hlásí přenos nákladu, nikoliv osoby!“</p>
<p>Erigyos přistoupil k ovládacímu panelu a stiskl povolovací tlačítko.</p>
<p>„Dopis, šéfe. Nechápu, proč ještě píší, když vědí, že já…“</p>
<p>Náhle ztichl a začetl se do těch několika řádek textu.</p>
<p>„No nazdar! Šéfe… to… to je katastrofa! Já se tam musím okamžitě vrátit.“</p>
<p>„Teď musíš vydržet aspoň dokud nebudou teleportováni poslední dělníci. Ukaž, co se stalo?“</p>
<p>Hefaistos vytrhl Erigyovi z ruky ten kus papíru a zběžně ho přelétl očima.</p>
<p>„Tak to je opravdu vážné. Jak vypadají ty trezory, o kterých…“</p>
<p>„To jsou složitě konstruované tzv. konzervační trezory, ale já jsem se s nimi setkal poprvé. Zatím jsme je neprozkoumali, jen jsme je otevřeli a u dvou nebo tří kluci nabili baterky, takže jsou plně funkční. Mám dojem, že by je měl vidět některý z historiků.“</p>
<p>„To uvidí v každém případě. Pod Chavínem jich působí dosud pět, tak si s sebou aspoň dva vezmi. A my musíme začít ihned jednat, protože toto se nemělo stát!“</p>
<p>„Co se děje?“ zeptala jsem se vidouc napětí v obličejích obou techniků.</p>
<p>„Nikolko… Ty jsi tady?“ zírá na mne Erigyos vyjeveně. Zřejmě si mě při svém příchodu nevšiml. „Tady… si to přečti… ale… ale…“</p>
<p>„Co – ALE?“</p>
<p>„Napřed… napřed si… sedni…“</p>
<p>Musela jsem si opravdu sednout. Teprve potom mi Erigyos dopis podal. Až do dnešního dne nepřišla od naší andské expedice zprávička. Komunikace je stále tak rušena, že je nemožné se s nimi spojit. A teď najednou přijde dopis teleportem, ve kterém nám sama <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> píše, že Lucka a Lenka zmizely v nějaké propasti hluboké 270 metrů, že potřebují nějaké vhodné zařízení, pomocí kterého by se tam mohli za nimi spustit. Vedle toho se dozvídám, že inženýr Hefaistos poslal omylem technickou dokumentaci k nějakému jinému výrobnímu automatu.</p>
<p>„Vždyť toto je od nich úplně první zpráva, kterou držím v ruce,“ zvolala jsem, „a hned taková hrozná… Co… Co budeme dělat?“</p>
<p>„Teď je nutné poslat jim nějaká lana a další zařízení, kterým by mohli do té propasti proniknout,“ rozhoduje bleskově vedoucí stanice. „Ty se urychleně vrátíš zpátky i s techniky-historiky. Pečlivě vyšetříte, co se stalo, a… A nebo ne! Teleportujeme se spolu! Koordinaci takové akce budu provádět na místě osobně. A tady …“</p>
<p>Hefaistos přistoupil k nejbližšímu komunikátoru a nechal se neprodleně spojit s CPLEN. Vzápětí seznamuje s celou záležitostí Jošuu i Gabriela, jeho technického ředitele.</p>
<p>Zůstala jsem sedět v teleportačním sále neschopna pohybu – dávno po tom, kdy se Hefaistos Erigyem teleportovali zpět do Chavína a ostatní už odešli.</p><empty-line /><p>Baal Segul běsní. Pobíhá po místnosti jako lev v kleci a skřípe zuby. Ostatní členové posádky se raději klidí z jeho dosahu. Proti němu totiž stojí doktor Zemill a sděluje mu, že záměr s odesláním materiálu pro ‚onu osobu‘ selhal.</p>
<p>„Jak – selhal?“</p>
<p>No – ono to… zkrátka… skoro všechno už jsem měl připravené. Technici otevřeli dva trezory – z nichž jeden vlastně nebyl trezor, ale… však víte co… No a já jsem ho naložil vším, co jste mi poručili, i tím, co já jsem uznal za vhodné. Dokonce jsem nastavil časoprostorové souřadnice. Ale pár minut před tím, než jsem to stačil odeslat, vlezly mi tam dvě holky z expedice. Nevím, co mě to napadlo – přibouchl jsem dveře a uvedl jsem v činnost odesílací modul. No, jen si představte, že by se začaly zajímat, odkud ty zásoby pocházejí…“</p>
<p>„Jak – odkud? Vždyť tam je dvanáct výrobních automatů!“ namítá Baal Segul.</p>
<p>„To ano, ale obsluhovat je umím jen já podle vámi zaslané dokumentace – tedy té pravé. Pro ostatní jsou nefunkční…“</p>
<p>„Aha, tak pro ostatní jsou nefunkční… A teleport?“</p>
<p>„Teleport jsem prohlásil za zdravotně nezpůsobilý, ačkoliv tomu tak není. Vždyť vidíte, že jsem se sem dostal docela bez jakékoliv úhony.“</p>
<p>„Rozumím-li tomu dobře – vy jste tedy ‚objevili‘ trezory, o kterých jsem tě informoval, technici na tvůj popud otevřeli ten jeden jediný …“</p>
<p>„Ne! Otevřeli všechny. Bál jsem se prozrazení. Otevřeli všechny a dva zprovoznili – tedy aspoň jako trezory. Já jsem dokončil zprovoznění toho chronoportu sám. Nastavil jsem časoprostorové souřadnice a … a …“</p>
<p>„Co … a?“</p>
<p>„Teď mě napadlo… Já jsem zapomněl zkontrolovat… No nazdar!!“</p>
<p>Baal Segul se před doktorem Zemillem výhrůžně rozkročil: „Copak zapomněl panáček zkontrolovat?“</p>
<p>„No… zda… zda… … místo přistání… odpovídá popisu, který…“</p>
<p>„Ale – o místo přistání se nestarej! Popis určitě odpovídat nebude, protože za tu dobu mohlo dojít k přestavbám. Jedinou nevýhodou bude, že už se ten chronoport nemusí nikdy odtamtud dostat, kdyby došlo k takovým změnám, že by…“</p>
<p>„No právě! A jsou tam ty dvě holky. Jestli se nedostanou zpátky, tak si mě Jošua a spol. ugrilují k večeři. Zaživa! Ono nestačí, že odcestovaly nákladním chronoportem.“</p>
<p>„Aspoň o dva důvody víc, aby ses už nevracel. Co ti tady vlastně chybí? Nic! Podle toho, cos nám vyprávěl, tě stejně nejvíc láká experimentační oddělení – a podívej se na naši chovnou stanici. Je to neregistrovaný páreček, se kterým si můžeme dělat, co nás napadne. Měl’s takovou příležitost někdy před tím?“</p>
<p>„No… to… neměl!“</p>
<p>„Vidíš. A že jsi tam poslal vedle zásob i dáreček v podobě dvou rozkošných otrokyň – víš ty, jaký o ně bude na tržišti drhol?“</p>
<p><emphasis>Jen aby,</emphasis> pomyslel si Zemill, ale svůj úsudek už raději nevyslovil. Byl rád, že se nakonec vše ‚v dobré obrátilo‘ a Baal Segul ho ochotně přijal do své skupiny.</p><empty-line /><p>Inženýr Hefaistos, Erigyos a dva technici-historici konečně dorazili na naleziště Huánuco de Viejo, kde byli přivítáni zbytkem expedice.</p>
<p>„Kde je ten trezor?“ je první Hefaistovi otázka.</p>
<p>Je odveden do nejzazší místnosti podzemního komplexu, kde došlo k záhadné tragédii.</p>
<p>„Všechny trezory jsme jen otevřeli a u dvou jsme nabili akumulátory,“ upřesňuje Erigyos.</p>
<p>„My jsme museli nabít ještě další akumulátory, protože …“ doplňuje další technik.</p>
<p>„Ale na tom teď nezáleží,“ přerušil ho Hefaistos, „kde je ten trezor, ve kterém zmizely naše dívky?“</p>
<p>„Ten byl tady – ale zmizel i s nimi. Zřejmě se propadl…“</p>
<p>Jeden z techniků-historiků pohlédl na ovládací panel u dveří. „Ale to není trezor! To je přece nákladní chronoport druhé generace, typové číslo…“</p>
<p>„Prosím tě – nechej si své generace a svá typová čísla od cesty. Teď na to není čas,“ utrhl se na něj Erigyos. „Raději zjisti, kam ten chronoport zmizel!“</p>
<p>„Vždyť říkám, že to je chronoport druhé generace!“</p>
<p>„No – a co má být?“</p>
<p>„Tam se časoprostorové souřadnice nastavují na vnitřním panelu a odesílání se provádí tady z toho vnějšího! Jak mám zjistit, kam zmizel?“</p>
<p>„Cože?“ vstoupil do hovoru opět Hefaistos, „Souřadnice nutno nastavit uvnitř a odeslat nutno zvenku?“ Pak ale…!“</p>
<p>„Správně, šéfe! Ty dvě dívky uvnitř samy sebe odeslat nemohly. Musel jim pomoci někdo zvenčí,“ potvrzuje technik-historik inženýrovu nevyslovenou domněnku.</p>
<p>„Přece mi nechcete tvrdit, že ten, kdo odesílá někam nákladní chronoport, neví, kam ho odesílá,“ běsní Erigyos, „přece musí mít ty souřadnice tady na monitoru…“</p>
<p>„To ano, ale tohle je chronoport DRUHÉ generace,“ zdůrazňuje znovu technik-historik. „Nemá zálohovanou paměť, takže když se utrhly ty kabely a řídící jednotka zůstala bez proudu, tak došlo ke ztrátě dat – pochopitelně!“</p>
<p>„Nechápu, jak se mohly ty kabely utrhnout, když…“</p>
<p>„Když ani nevíš, jaké zařízení jsi uváděl do provozu,“ přerušil technik-historik Erigya, protože si na sebe vztáhl jeho výčitky a pochyby. „Kdybys postupoval přesně podle dokumentace, tak bys nemohl napojit řídící jednotku na napájecí baterie chrono-modulu. Pak samozřejmě si vlastní chronoport vezme baterie s sebou – a řídící modul je úplně bez energie.“</p>
<p>„Jenže my jsme přece nechtěli uvádět do provozu chronoport! My jsme chtěli…“</p>
<p>„Nechtěli, ale uvedli. Tady to přece vidíš!“</p>
<p>„Tak už se nehádejte,“ zasahuje inženýr Hefaistos. „Je ještě některé z těchto zařízení chronoport druhé generace?“</p>
<p>„Ano,“ odpovídá druhý technik-historik, „ještě tyto dva krajní v protější řadě.“</p>
<p>„Podívejte se, jak jsou u nich nastaveny souřadnice!“</p>
<p>„Nejsou. Vůbec. Vždyť nemají nabité akumulátory.“</p>
<p>„A kdyby se spustilo odesílání hned po nabití akumulátorů, aniž by se nějaké souřadnice nastavily?“ ptá se Erigyos.</p>
<p>„Ani se nehne. Jen na monitoru se objeví ‚CHYBA SOUŘADNIC‘ a rozsvítí se příslušná kontrolka,“ vysvětluje technik-historik.</p>
<p>„Z toho ovšem vyplývá,“ shrnuje dosavadní vývoj poznatků Hefaistos, „že někdo musel nejprve souřadnice nastavit. Jinak by chronoport zůstal tady. Je to tak?“</p>
<p>„Ano, šéfe!“</p>
<p>„Takže tady musí nutně existovat někdo, kdo má představu o obsluze chronoportu, nastavil souřadnice a chronoport odeslal. A ten někdo MUSÍ nutně být mezi námi, protože sám sebe odeslat nemohl. Je to tak?“</p>
<p>„Ano, šéfe!“</p>
<p>„Takže teď je jasné, že se naše děvčata do žádné propasti nepropadla. Byla odeslána kamsi časem – a my nevíme, kam! Je tu ovšem někdo, kdo to určitě ví, protože ten někdo MUSEL nastavit souřadnice a pak odeslat chronoport! Ten někdo ovšem…“</p>
<p>„Ten někdo je doktor Zemill!“ zvolala v té chvíli Nancy, která celou dobu sleduje vzrušený rozhovor techniků.</p>
<p>„Co? Doktor Zemill? Proč myslíš, Nancy?“</p>
<p>„Protože ON jediný byl tady v podzemí, když jsem šla do skladiště shánět svítilny. A pak záhadně zmizel. Už druhý den ho hledáme!“</p>
<p>„Ledaže by byl taky v tom teleportu!“</p>
<p>„A kdo by tedy ten teleport uvedl do provozu?“ Nancy se nevědomky zase vpravila do role agentky tajných služeb a vede vyšetřování skutečně jako profesionálka.</p>
<p>„To mohl udělat kdokoliv…“ míní jeden z techniků-historiků.</p>
<p>„Nemohl!“ argumentuje Nancy. Když k nehodě došlo, byl Zemill jediný mimozemšťan na základně. Pochybuji o tom, že by se některé z nás – nebo i Pedrovi – podařilo uvést do chodu tak složité zařízení. Erigyos se svými techniky byli přece na chavínské základně.“</p>
<p>„Dobře, dejme tomu,“ přijímá Hefaistos Nancyiny argumenty, „ale kam tedy zmizel Zemill?“</p>
<p>„Někam se teleportoval,“ oznámila jako by nic Nancy.</p>
<p>„Teleportoval? Zdravotně nezpůsobilým nákladním teleportem?“ podivuje se Erigyos.</p>
<p>„Tak se pojďte na něco podívat,“ vyzvala je Nancy vykročivši směrem k teleportu.</p>
<p>„Tady – co to je?“</p>
<p>„Pracovní kombinéza… mužského střihu,“ míní Erigyos.</p>
<p>„Ano. To je pracovní kombinéza doktora Zemilla. A protože ji zanechal tady, v teleportačním sále, znamená to, že se někam teleportoval, že?“</p>
<p>„Tenhle typ teleportu sloužil i k přepravě osob,“ vložil se do hovoru technik-historik. „Slečna Nancy může mít pravdu!“</p>
<p>„Že by Zemill záměrně označil teleport za zdravotně nezpůsobilý – a pak…“</p>
<p>Inženýr Hefaistos vidí mžitky před očima. „Okamžitě pošleme dopis na SSE, aby pátrali po Zemillovi retrospektivem!“</p>
<p>„Ještě bych tu zprávu doplnil o zatímní výsledky pátrání. Je nutno jim oznámit, že Lucka s Lenkou se nepropadly do propasti, ale že odcestovaly časem neznámo kam,“ navrhuje Erigyos. „Je to nutné už kvůli Nikolce, která byla ráno na pokraji zhroucení.“</p>
<p>„No tak… Určitě je to zpráva příjemnější než ta o tom zřícení do propasti,“ míní inženýr Hefaistos, „ale do důsledku vzato… je také krajně nepříjemná.“</p>
<p>Pak se obrátil k technikům-historikům: „Lze zjistit, kam se ten Zemill teleportoval – tedy teleportoval-li se vůbec někam?“</p>
<p>Oba technici se okamžitě vrhli do průzkumu obstarožního technického zařízení, ale po několika minutách zklamaně prohlásili: „Nelze to zjistit, šéfe. Teleport není zapnut v režimu administrátora, takže pokud se teleportoval na stanoviště, které disponuje teleportačním zařízením s administrátorskou pravomocí, mohl nechat příslušná data vymazat. A to se tu asi stalo několikrát, protože když tady Erigyos tvrdí, že vám posílali zprávu a dokonce dostali odpověď – a tady o tom není ani záznam…“</p>
<p>„Je tam vůbec nějaký záznam?“</p>
<p>„Ano, je! Záznam o tom dopise, který teleportovali dnes ráno na SSE. Jinak… ani ťuk!“</p>
<p>„Kdo obsluhoval ten teleport, když jste nám posílali tu první zprávu a když jsme vám údajně poslali odpověď?“</p>
<p>„Právě, že doktor Zemill,“ ozvala se znovu Nancy. „Zdůvodňoval to tím, že chce zabránit tomu, aby někoho z nás nenapadlo teleportovat osoby!“</p>
<p>„Mám takový dojem,“ míní Hefaistos, „že tím by byl celý problém téměř vyřešen. Zemill sám obsluhoval teleport, který prohlásil za zdravotně nezpůsobilý. Zprávy posílal někam jinam a přijímal falešné odpovědi. Následně odeslal kamsi chronoport se dvěma děvčaty a sám se teleportoval neznámo kam. Teď už stačí jen zjistit, kam odeslal chronoport, kam teleportoval sám sebe – a hlavně: PROČ to udělal…“</p>
<p>„Stačí zjistit, stačí zjistit,“ opakuje jeden z techniků-historiků Hefaistova slova s podtónem ironie a sarkasmu. „To se snadno řekne, ale hůř provede – podaří-li se to zjistit vůbec!“</p>
<p>„To se MUSÍ podařit!“ prohlásil inženýr Hefaistos pevným hlasem. „Věnujeme tomu problému všechny prostředky, které máme k dispozici.“</p><empty-line /><p>Moc by mě zajímalo, co se s tím zatraceným dědkem stalo! Včera přitáhnul proti plánu o hodinu dřív – jen tak-tak se mi podařilo skrýt. Čekal jsem, že si zase vyzvedne ty syrečky – hrom aby do nich praštil… jenže tentokrát zapad’ do ložnice a už nevylez’! Tvrdnul jsem v té skříni až do večera. Myslel jsem, že tam snad zhebnul… Pak jsem se odvážil opatrně vyjít ven, přikrást se ke dveřím a opatrně je otevřít. Ložnice byla prázdná! Nahlíd’ jsem opatrně do koupelny přiléhající k ložnici… Taky prázdná. Akorát na věšáku za dveřmi… všechny jeho hadry VČETNĚ SPODNÍHO PRÁDLA! Tak on se tu svlík’ úplně do naha – a zmizel! Kam? Jak? Vrátí se? Co se mnou vlastně bude? Proč jsem já tenkrát přelez ten plot… Je to tu horší než v lochu… Tam jsem dostal aspoň slušně nažrat! Tady mám jen vodu, syrovou zeleninu… a ty smradlavý ty… už se na ně nemohu ani podívat. Jenže… mám hlad, co mám dělat? A cigaretu jsem neměl aspoň tři měsíce. Já se tu zcvoknu!</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 12</strong></p>
<p>Lenku probudil sluneční paprsek probíjející si cestu hustě spletenými pavučinami visícími v úzkém zamřížovaném okénku stydlivě se krčícím téměř u stropu cely. Vyhrabala se z otepi slámy, kam s Luckou zalezly v noci, a zkoumavě se rozhlédla po svém okolí. Matně si uvědomuje, že byly s Luckou zavřené v nějaké skříni, že zaklaply dveře a že ji náhle ovládl pocit, jako by padala někam dolů. Když ten pocit ustal a Lucce se podařilo otevřít dveře, dostaly se do nízké klenuté chodby, kde se musely sehnout, aby jí prošly. A chodba je přivedla právě sem – do této ponuré místnosti připomínající vězeňskou kobku.</p>
<p>Lenka vstala a jala si prohlížet vybavení cely pečlivěji. Kruhy a řetězy ve zdech ji nenechávají na pochybách. Jsou určeny k přikování vězňů! Masivní dubové dveře okované železnými pláty jsou zamčené a nejde je otevřít.</p>
<p>„Lucko! Lucinko! Spíš ještě?“</p>
<p>„Ne, nespím. Pozoruji postup tvého výzkumu. Copak jsi zjistila?“</p>
<p>„Že jsou dveře zamčené – a aspoň já potřebuji jít nutně ven. Kromě toho jsem po tom včerejším dobrodružství strašně zesláblá – a venku krásně svítí sluníčko…“</p>
<p>Lucka také vstala a přistoupila ke dveřím.</p>
<p>„Hmm… Na to, že jsou tak bytelné, mají dost primitivní zámek – lidově zvaný ‚myšák‘ – připevněný svrchu a ještě k tomu zevnitř cely.“</p>
<p>„Pokud je vězeň přikován k některému z těch kruhů ve zdech, tak to může být jedno,“ oponuje Lenka, „a i kdyby přikován nebyl, myslíš, že…“</p>
<p>„My naštěstí přikované nejsme,“ argumentuje Lucka, „a kromě toho máme dostatek prostředků, abychom tuto primitivní překážku snadno překonaly.“</p>
<p>Vstoupila do nízké chodby. Prošla jí až na konec a vstoupila do skříně. Rozsvítila světlo a z regálů vybrala vhodné nářadí. Pak se znovu vrátila ke dveřím.</p>
<p>„Posvítíš mi?“</p>
<p>Lenka namířila na dveře kužel světla kapesní svítilny a Lucka se jala manipulovat se svrchním zámkem.</p>
<p>„Hmm, je pěkně zarezlý. Tyhle dveře nikdo už řadu let neotevíral,“ pobrukuje si pro sebe.“</p>
<p>Zámek je však ve chvíli rozebrán a dveře se ztěžka pootevřely příšerně skřípajíce v závěsech.</p>
<p>„Tak takhle ne,“ domlouvá Lucka dveřím, krmíc závěsy notnou dávkou strojního oleje, který prozíravě přinesla s nářadím.</p>
<p>Po chvíli se dveře lehce otevřely dokořán a za nimi se objevila tmavá chodba. Letmým pohledem se přesvědčily, že jediná cesta dál vede vpravo. Vlevo je zazděné průčelí chodby. Bez meškání rozsvítily kapesní svítilnu a vyrazily směrem, kde bylo tušit východ. Chodba je dlouhá a úzká – sotva tři čtvrtě metru. Musejí jít za sebou. Dveře podobné těm, které vedou do ‚jejich‘ cely, jsou vpravo i vlevo, ale střídavě – tak, aby nebyly proti sobě. Vlevo šestero, vpravo patero.</p>
<p>„Pozor, schody,“ upozorňuje Lenka Lucku jdoucí v závěsu za ní.</p>
<p>„Kterým směrem?“</p>
<p>„Nahoru, jenže… Zase zamčené dveře,“ hlásí Lenka stojící na devátém schodě.</p>
<p>„Tak na ně posviť… A uhni trochu stranou, ať k nim mohu.“</p>
<p>Lenka se přitiskla zády ke zdi na straně závěsů a posvítila na zámek.</p>
<p>Lucka se postavila proti ní a prohlíží mechanismus. „Hmm, zase ‚myšák‘ jako tam u těch… Ustup trošku dozadu, ať tu mám víc místa… Tak, skvělé… A posviť trochu výš… No to je paráda!“</p>
<p>Lucka sáhla do kapsy kombinézy vytáhla univerzální kleště. V několika minutách je i tento zámek rozebrán. Pamětliva neblahé zkušenosti s dveřmi cely, dopřála i závěsům těchto dveří bohatou olejovou koupel.</p>
<p>„Tak – a teď ustup, Leničko, ještě níž, ať mohu otevřít. Nechápu, proč je ta chodba tak úzká a schodiště jakbysmet,“ hartusí Lucka. Vždyť se sem snad nedá ani nastěhovat nábytek nebo tak něco podobného.“</p>
<p>Skutečně. Lenka musí ustoupit ještě o dva schody níže a Lucka otevírající dveře musí sestupovat za ní, aby ji dveře nesmetly dolů. Ale konečně je otevřeno a obě kamarádky znovu vystoupily po schodech. Prošly dveřmi do další chodby, která je stejně úzká jako schodiště a chodba pod ním, jenže teď už jim v cestě nic nebrání. Po několika metrech dosáhly ústí chodby a Ocitly se na malém, hrubými kameny vydlážděném dvorku obehnaném ze tří stran vysokou zdí. Čtvrtou stranu tvoří zeď budovy, z jejíhož suterénu právě vyšly. Rozhlédly se. Zeď je asi tři metry vysoká, jednolitá, až na malou branku v pravém vnějším rohu. Bez meškání k ní vyrazily. Branka je zavřená, ale nikde ani stopy po nějakém zámku.</p>
<p>„To se otvírá ven,“ míní Lucka zjistivši, že brance chybějí z této strany i závěsy.</p>
<p>„Hmm, asi máš pravdu,“ přizvukuje Lenka. „Jenže – co teď? … Postav se zády k brance a pořádně se zapři.“</p>
<p>Lenka se zula a postavila se Lucce na ramena. Pak se přidržela hřebene zdi a vyšvihla se na její vrchol. Pohlédla pod sebe.</p>
<p>„Páááni! Tady je nádherně udržovaná zahrada… Pěkně rozlehlá. Jenže… Mám skočit dolů?“</p>
<p>„Nejprve se podívej, jak vypadají ty dveře z tvé strany.“</p>
<p>„Tak to nemohu sloužit.Zeď je skoro metr široká a ta branka je do ní z této strany zapuštěná. Vidím jenom tunel.“</p>
<p>„Ale… Tak skoč, no. Nepodaří-li se ti branku otevřít, dojdu k nám do cely pro skládací žebřík. Ten jsem ve skříni viděla,“ navrhuje Lucka.</p>
<p>Lenka pružně seskočila do zahrady a vrhla se do tunelu. Po chvíli volá na Lucku: „Tady zámek není. Jen závora. Ale pěkně zarezlá – nejde s ní hnout!“</p>
<p>„Tak dávej pozor, přehodím ti tam tu olejničku. Je plastová, snad to vydrží.“</p>
<p>Olejnička naštěstí vydržela – proto, že se Lence podařilo chytit ji v letu. Teď už Lucka jen poslouchá, jak Lenka na druhé straně branky zápasí se závorou. Po drahné chvíli skřípání, mlácení a dalších podivných pazvuků se branka otevřela a Lucka vstoupila za Lenkou do tunelu. V první řadě si prohlédla mechanismus závory.</p>
<p>„Ach, takhle. To je sice primitivní, ale účinné. Zabraňuje to vylomení dveří ze závěsů,“ posuzuje ‚systém zabezpečení‘.</p>
<p>V masivní zdi jsou totiž vyzděny a kováním opatřeny dvě hluboké drážky a těžká železná tyč zasazená do nich leží napříč dveří a zabraňuje jejich otevření. Dlouhým nepoužíváním však celý mechanismus zarezl, takže Lenka musela drážky nejprve promazat olejem a pak tyč vyrazit. Užila k tomu jeden z uvolněných kamenů, který vydobyla ze zdi.</p>
<p>„Dobře jsi to udělala,“ pochválila ji Lucka a zamířila ven z tunelu.</p>
<p>Pohled, který se jim naskytl je úchvatný. Rozlehlá zahrada je pěkně udržovaná, ovocné stromy vysázené v pravidelných řadách rozčleňují celý areál na řadu relativně samostatných částí. V dohledu děvčat se dokonce nacházejí dvě fontánky s prýštící vodou. Okolí je však, zdá se, liduprázdné.</p>
<p>„Kam jsme se to propadly,“ ptá se zamyšleně Lucka. „Tohle všechno…“ rozpřahuje ruce proti zdi budovy, ze které vyšly, „mi nepřipomíná vůbec nic z celého archeologického naleziště. A zahrada místo kraje pralesa…“</p>
<p>Nutno přiznat, že Lenka je udivena stejně jako její kamarádka. Obě procházejí zahradou a obdivují její půvaby. Prošly několika řadami stromoví,objevily další tři fontánky a zjistily, že uspořádání stromových řad je zcela pravidelné.</p>
<p>„To je sice všechno pěkné,“ míní Lenka, „moc bych za to nedala, že tato zahrada má navodit představu ráje nebo El Doráda, jak se říká v těchto končinách, ale je mi divné, že o tom není ani zmínka v literatuře – archeologické ani cestopisné. Pochybuji, že tak obrovský areál by unikl pozornosti třeba při leteckém průzkumu zdejší oblasti.“</p>
<p>„Neměly bychom zjistit, jak se dostat zpátky, abychom mohly ostatní o našem objevu informovat,“ navrhuje Lucka.</p>
<p>„To jistě, ale nejprve bych se chtěla dát trochu do pořádku. Moc se mi chce kamsi, potřebuji se nabít…“</p>
<p>„To já taky,“ přizvukuje Lucka, „ale protože tady teď těžko najdeme nějaké hygienické zařízení, navrhuji postupovat jako při táboření.“</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ přizvukuje Lenka, „ale tady je to dost nevhodné. Vrátíme se do ‚své‘ cely pro polní lopatku a někde v koutě při té zdi…“</p>
<p>„Dobrá. A umýt se pak můžeme u nejbližší fontánky,“ navrhuje Lucka.</p>
<p>Jak se domluvily, tak učinily a poté vyrazily opět do zahrady. Tentokrát za účelem nabití. Lenka odložila kombinézu, pod kterou zásadně už nic jiného nenosí, a vstoupila do jezírka u fontánky. „Óh, ta je krásně studená,“ libuje si.</p>
<p>Když se dosyta ‚osprchovala‘, vystavila rozkošnicky své nádherné tělo slunečním paprskům. Lucka se chvíli zdráhala – „udržovaná zahrada… co kdyby sem najednou přišel nějaký zahradník nebo tak…“, ale nakonec si přece jen dodala odvahy a následuje Lenčina příkladu. Odložila kombinézu i bikinky a rovněž vstoupila do mělkého jezírka kolem fontánky. Po důkladné sprše se rovněž vystavila na sluníčku a cítí, jak rychle nabývá ztracených sil.</p>
<p>„Vůbec jsem netušila,“ že při tom ‚pádu‘ – nebo co to bylo… můžeme ztratit tolik energie.“</p>
<p>„Ale naštěstí dnes sluníčko svítí, nebe je bez mráčku, tak se nabijeme snadno a rychle,“ chlácholí ji Lenka.</p>
<p>„No to ano, počasí nám dnes přeje…“ dává Lucka Lence za pravdu zálibně přehlížejíc její pěknou postavu. Náhle se však v hovoru zarazila.</p>
<p>„Copak? Nezdá se ti něco?“ ptá se Lenka zaražené kamarádky.</p>
<p>„Nezdá – to víš, že se mi nezdá…“</p>
<p>„A copak se ti nezdá?“</p>
<p>„Tvůj stín… se mi nezdá!“</p>
<p>„Můj stín?“</p>
<p>„Ano. Tvůj stín!“</p>
<p>Lenka se totiž právě v té chvíli posadila, chtíc se otočit – a ležící Lucka se posadila rovněž. Přesvědčila se, že i její stín směřuje stejným směrem, a postavila se.</p>
<p>„No tak… co je s mým stínem v nepořádku??“ naléhá Lenka na zmatenou kamarádku.</p>
<p>„Cožpak nevidíš, kam směřuje?“</p>
<p>„No… kam by směřoval? Stejným směrem jako tvůj nebo stín kteréhokoliv stromu. Podívej.“</p>
<p>„Milá Lenko! Nacházíme se na desátém stupni jižní šířky, je 6. října a deklinace Slunce pro tento den je –4°53’. Z toho plyne co?“</p>
<p>„Nevím, co z toho plyne, ale začínám něco tušit. Podobnou situaci už jsem jednou zažila. Tenkrát – ještě na staré CPLE v mimoprostoru, kdy si Nikolka všimla podivného chováni tamního ‚slunce‘ a odvodila z toho, že nejsme na Zemi. Ty myslíš, že je Slunce jinde, než by mělo být?“</p>
<p>„Samozřejmě! Dnes má pro nás Slunce vrcholit ve výšce 84° nad SEVERNÍM obzorem. Dvacátého října by mělo být v zenitu a teprve po tomto datu by mělo vrcholit nad jižním obzorem. Jenže tady a teď… Ráno nám sluníčko svítilo do okna. To znamená, že ta strana budovy s naším oknem je východní, chodba, kterou jsme vyšly ven, je orientována severojižním směrem a toto průčelí je tedy severní strana budovy. A teď se podívej, odkud svítí Slunce a kam vrhá stín! Slunce nám neochvějně putuje po jižním obzoru a stín tedy vrhá severním směrem. To je neoddiskutovatelný fakt!“</p>
<p>„No dobře… ale kam jsme se to vlastně dostaly?“ vydechla Lenka a v jejím hlase je slyšet podtón zděšení.</p>
<p>„No, to právě musíme zjistit,“ rozhodla Lucka a vykročila směrem k jednomu z osamělých stromů.</p>
<p>„Tak – Budeme sledovat stín tady toho stromu, jak se zkracuje a zase prodlužuje, ano?“</p>
<p>„Dobře, ale jak si to představuješ?“</p>
<p>„Nejlépe by bylo dělat si nějaké značky…“</p>
<p>„No tak vyberu pár oblázků támhle z toho jezírka a budeme je postupně pokládat na konec stínu,“ navrhuje Lenka. „Pak je zase můžeme vrátit zpátky.“</p>
<p>„To by šlo,“ pochválila Lucka Lenčin nápad a vypravila se na oblázky s ní.</p>
<p>Přinesly jich několik hrstí a jaly se značit postupně se zkracující stín stromu.</p>
<p>„Začaly jsme moc brzo,“ směje se Lucka, když už mají postaven kolem stromu skoro čtvrtkruh.</p>
<p>„Nevadí, sejně se musíme pořádně nabít – a tady to trvá nějak déle,“ povzdechla si Lenka.</p>
<p>„Ale pozor… stín už se nám zase prodlužuje…“</p>
<p>Lucka ani nestačila doříci větu, když vtom ji Lenka prudce stiskla rameno. „Podívej!“</p>
<p>Mezi stromy se mihlo několik postav a vzápětí jsou obě nahé dívky obklíčeny asi desítkou mužů v mnišských kutnách. Jeden z nich má přes ruku přehozené obě pracovní kombinézy i Lucčiny bikinky.</p>
<p>Obě dívky se k sobě instinktivně přitiskly a vytvořily kolem sebe ochranné pole.</p>
<p>*„Impulsy fungují,“<emphasis> signalizuje Lenka kalihapicky, </emphasis>„tak je to dobré.“*</p>
<p>Mniši obě dívky zatím jen mlčky pozorují aniž by měli tušení, že podivné návštěvnice spolu vedou čilý rozhovor.</p>
<p>*„Je hloupé, že se zmocnili našich kombinéz,“<emphasis> poznamenává Lucka. </emphasis>„Máme po kapsách spoustu důležitých věcí.“*</p>
<p>*„Nejprve počkáme, co se bude dít, a podle toho se operativně zařídíme,“<emphasis> navrhuje Lenka. </emphasis>„Máš aspoň představu, kde jsme?“*</p>
<p>*„Podle toho stínu odhaduji výšku Slunce na zhruba 60° nad obzorem. To by dne 6. října odpovídalo nějaké dvaadvacáté až třiadvacáté rovnoběžce severní šířky. Pokud jsme tedy zůstaly v Americe, tak jsme někde v Mexiku nebo na Kubě. Pokud ne – tak to může být kdekoliv od Mauretánie, Mali, Alžíru Libyi a Egypt přes Saudskou Arábii, Spojené Arabské Emiráty a Pákistán až po Indii, Myanmar, Laos, Vietnam a Tchaj-wan,“* signalizuje Lucka.</p>
<p>*„Vzhledem k tomu, že toto jsou evidentně křesťanští mniši, tak bych zůstala u toho Mexika,“<emphasis> komentuje Lenka kalihapicky Lucčinu úvahu. </emphasis>„Co když je oslovím…“*</p>
<p>„Buenos días, amigos,“ pozdravila hlasitě španělsky.</p>
<p>Žádná odpověď. Mniši dál beze slova zírají na obě dívky.</p>
<p>*„Buď nerozumějí nebo se s námi nemíní bavit,“* usuzuje Lenka.</p>
<p>Vzápětí však zachytila hovor, který spolu mniši vedou, a strnula. *„Co… co to je? To mi připomíná nějakou… starofrancouzštinu? Nejspíš… Tu znám jenom pasivně… jsem zvědavá, jak se s nimi asi domluvíme…“*</p>
<p>*„Zkusíme to latinsky,“* navrhuje Lucka.</p>
<p>*„Ach, ano. To by mohlo u mnichů zabrat,“* souhlasí Lenka.</p>
<p>Dříve však, než je mohla znovu oslovit, došlo k nežádoucímu incidentu. Dva mniši totiž vykročili z kruhu a nebezpečně se přiblížili k hranici silového pole.</p>
<p>„Ne! Nepřibližujte se!“ vykřikla na ně Lenka varovně latinsky. Při tom se k nim pootočila a odkryla tak výhled na nahou Lucku.</p>
<p>„Deus omnipotens – Ďábel! Ďábel! A ta čarodějnice s ním obcuje! Hrůza!“</p>
<p>„Ó – je to čarodějnice… Podívejte se! Dělá tady kruh kolem… Kolem fíkovníku!“ děsí se další mnich. „Pryč! Rychle pryč, nebo nás uhrane a…“</p>
<p>Všichni mniši se dali na nedůstojný, zběsilý útěk směrem k budově – v mnišských kutnách působí zvlášť komicky. Lucka s Lenkou za nimi chvíli hledí a smějí se z plných plic.</p>
<p>„Horší ovšem je, že s sebou vzali i veškeré naše odění – pracovní kombinézy i moje bikinky,“ poznamenala náhle Lucka a přestala se smát.</p>
<p>Obě dívky sice vyrazily za nimi, ale pozdě. K budově je přece jen malá vzdálenost a krátce před tím, než k ní obě kamarádky doběhly, zapadly těžké dveře za posledním mnichem…</p>
<p>„No – to jsme dopadly,“ posteskla si Lucka.</p>
<p>„Navrhuji vrátit se zpátky do naší cely a zabezpečit materiál ve skříni,“ navrhuje Lenka. „Ztráta oděvu je sice nepříjemná, ale dá se nějak přežít. Kdybychom přišly o ostatní zásoby, bylo by to horší.“</p>
<p>To ovšem Lucka uznává a obě se spěšně vracejí, odkud přišly. Prošly brankou, pak do úzké chodby, po schodech dolů a pak dlouhou úzkou chodbou až na konec – a do své cely.</p>
<p>„Vypadá to, že tu naštěstí nikdo nebyl,“ vydechla úlevou Lucka, když zjistila, že obsah trezoru je netknutý. „Ovšem takhle to tu nechat nemůžeme. Musíme si to tu nějak zabezpečit, abychom mohly vycházet ven bez obav, že se tu objeví nějaká nežádoucí návštěva.“</p>
<p>„Hmm, to se snadno řekne, ale hůř provede,“ míní Lenka. „Všimni si, že ten původní uzávěr trezoru fungoval na principu přechodové komory. Tady ovšem ty vnější dveře nejsou a chybí tudíž i vnější ovládací panel. Kdybychom chtěly…“</p>
<p>„No – to máš vlastně pravdu,“ uvažuje Lucka nad vzniklou situací. „Dveře trezoru můžeme zavřít jen zevnitř – zvenčí to není možné. Tak nám zbývá jediné – nějak zabezpečit dveře cely nebo dveře na schodišti.“</p>
<p>„Pro jistotu oboje,“ navrhuje Lenka.</p>
<p>„Taky pravda. Ale nejprve musíme vymyslet, jak to uděláme. Ty ‚myšáky‘ jsou naprosto nepoužitelné, musíme tam nainstalovat něco jiného.“</p>
<p>Vstoupily znovu do trezoru a jaly se podrobně zkoumat jeho obsah, když vtom uslyšely nejisté kroky v cele.</p>
<p>„Jdu se tam podívat,“ rozhodla Lenka a spěšně trezor opustila. Pozdě. Neznámý návštěvník je na odchodu a právě za sebou zavřel dveře. Lenka sice vyběhla do chodby, ale už slyší jen dusot těžkých kroků na schodišti.</p>
<p>„Kdo to byl?“ ptá se Lucka, která se mezitím také vrátila do cely.</p>
<p>„Nevím, stačil odejít a pronásledovat ho nebudu. Momentálně by tu mohl ukrást nanejvýš tu otep slámy… Máme však jistotu, že vědí, kde se zdržujeme, a tím spíš musíme udělat nějaké bezpečnostní opatření… Podívej!“</p>
<p>Lucka pohlédla směrem, kam ukazuje Lenka. Pod oknem stojí karafa s vodou a keramická miska s několika obilnými plackami!</p>
<p>„Kde se to tu vzalo?“</p>
<p>„Nevím… Třeba to ten neznámý přinesl. Nu což, voda a něco k jídlu nemusí být k zahození,“ medituje Lenka.</p>
<p>„Jenže ta voda je něčím parfémovaná a k pití se zřejmě nehodí,“ stěžuje si Lucka přičichnuvši ke karafě.</p>
<p>„Ále… to nevadí,“ míní Lenka, „proženeme ji filtrem a pro jistotu převaříme. Všimla jsem si, že v trezoru jsou i nějaké potravinové zásoby – docela by bodla ledová káva… Co říkáš?“</p>
<p>„Dobře – ale než s tím začneš, měly bychom si to tu trochu zútulnit. Podívej – všude plno pavučin a prachu…“</p>
<p>„Tak jo. Dej se do těch dveří a já se vrhnu na úklid. Pak si uděláme kávovou siestu ve vězeňské kobce. No to bude stylové…“</p>
<p>„Hmm, ty si řekneš – DEJ SE DO DVEŘÍ – a ani se nezeptáš, co jsem vymyslela?“</p>
<p>„Lucinko! Vzhledem k tomu, že já jsem technický antitalent, nechám tak důležitou věc s radostí na tobě.“</p>
<p>„Tak dobře – Jen abys měla přehled o tom, co jsem objevila v trezoru a co hodlám použít: Je tu k dispozici elektronický zámek. Nechápu sice, kdo a proč takovým zařízením trezor vybavil, ale je tu. Dále jsem objevila několik čidel s programovatelnou reakcí. Sice je mi to trochu proti srsti, ale já je umím naprogramovat jako ‚nudabránu‘. To mi tenkrát ukazovali technici, když upravovali Nancyinu celu na SSE. Já tedy předpokládám, že mniši se tu nazí nepromenádují, takže by ten zámek byl docela efektně chráněn…“</p>
<p>„Náhodou je to dobrý nápad. Taky si nedovedu představit, jak se mniši svlékají do naha, aby se k nám dostali,“ směje se Lenka.</p>
<p>„Dobře. Tak se do toho pustím. Nejprve musím ty dveře trochu mechanicky upravit, aby se dal ten zámek namontovat. Baterii postavíme na okno, aby se nám automaticky každé ráno nabila. A kdyby náhodou bylo pod mrakem, můžeme tu mít několik baterií nabitých do zásoby.“</p>
<p>Lenka jen přikývla na souhlas a chopila se vysavače, který objevila v trezoru. Za necelou půlhodinku jsou zlikvidovány všechny pavučiny, prach a nečistoty z cely, chodby i schodiště až k ústí chodby na dvorek.</p>
<p>„Tak, teď to tu konečně aspoň trochu vypadá jako u lidí,“ libuje si Lenka, „jen tak mimochodem – branka na zahradu je zase zavřená na závoru.“</p>
<p>„To nevadí, zase si ji otevřeme. Vezmeme si žebřík, abys snáze přelezla zeď,“ reaguje Lucka, která mezitím dokázala do dveří zadlabat elektronický zámek. „Teď si uvaříme to kafe, trochu si odpočineme, já pak namontuji ke dveřím tu nudabránu a budeme moci bez obav vyrazit na další průzkum ven. Jen je mrzuté, že ten trezor obsahuje nepřeberné množství zásob, nástrojů, přístrojů – ale vůbec žádné oděvy.“</p>
<p>„To bych i docela pochopila,“ uvažuje Lenka nahlas. „Ten, kdo trezor vybavoval, ukládal tam především předměty takového charakteru, které se nedají běžně opatřit. Technologicky vyspělé nástroje, přístroje, nářadí a materiály. O jídle a oděvech se dá usoudit, že se dají běžně opatřit. Těch pár balíčků kávy a čaje bych řekla, že je spíš výstřelek nějakého mlsného jazýčku…“</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ přizvukuje Lucka manipulujíc s vodním biofiltrem, do kterého vylila všechnu vodu z karafy.</p>
<p>Za chvíli teče zpět do karafy křišťálově čistá voda. Lenka mezitím přinesla kombinovaný vařič-chladič a jednu nabitou baterku. Stačí jen několik minut a cela je příjemně provoněna čerstvě uvařenou kávou.</p>
<p>„Dobrá – a teď si ji vychladíme,“ raduje se Lenka, když vtom se ozvalo zabušení na dveře.</p>
<p>Lenka k nim přiskočila a opatrně otevřela. Lucka stojí za ní a drží se jí za ruku, aby nebyla smetena silovým polem, kdyby byla Lenka nucena je kolem sebe vytvořit.</p>
<p>Ve dveřích stojí dva mniši, každý před sebou drží bronzový kříž.</p>
<p>„Jen pojďte dál, přátelé,“ oslovila je Lenka latinsky a obě ustoupily od dveří.</p>
<p>Mniši váhavě vešli a pátravě se rozhlížejí po cele. Lenka mezitím dveře zavřela a zámek zaklapl.</p>
<p>„Dáte si s námi ledovou kávu? Právě vychladla,“ nabízí Lucka.</p>
<p>Jeden z mnichů tupě zírá na prázdnou karafu. „Co… co jste udělaly s tou vodou?“</p>
<p>„Nějak divně byla cítit, tak jsme ji vyčistily a převařily,“ odpovídá Lenka. „Káva z ní je ovšem vynikající – jen ochutnejte.“</p>
<p>„Ta voda… Ony ji ‚vyčistily‘ a převařily… Vždyť byla svěcená!“</p>
<p>To už ovšem Lenka nevydržela a od srdce se rozesmála. Vzápětí svým smíchem nakazila i Lucku. Oba mniši na ně vyděšeně zírají ustupujíce ke dveřím. Ty se jim ovšem nedaří otevřít, tak jen před sebou mávají kříži.</p>
<p>„Svěcená, nesvěcená,“ promlouvá Lucka do dalšího Lenčina záchvatu smíchu, „nějak divně smrděla… Tedy nezlobte se, pánové, ale nemáme zájem onemocnět morem, cholerou ani tyfem. Jasné?“</p>
<p>Když se Lenka konečně dosyta nasmála, odlila část kávy do karafy a nabídla mnichům. „Klidně se napijte, je vynikající. Jen se omlouvám za způsob servírování, protože jiné vhodné nádobí tu nemáme.“</p>
<p>Samy s Luckou popíjejí kávu rovnou z nádržky vařiče-chladiče.</p>
<p>„Kdo jste, kdy jste přišly a jak jste se sem dostaly,“ položil konečně jeden z mnichů smysluplnou otázku.</p>
<p>„Jmenuji se Lenka a moje kamarádka je Lucie. Obě jsme členky archeologické expedice, a jak jsme se sem dostaly – je i nám úplnou záhadou…“</p>
<p>„Co to je ‚archeologická expedice‘?“</p>
<p>„No prosím vás – vy nevíte, co je to ‚archeologická expedice‘?“ podivuje se Lenka.</p>
<p>„To je něco jako sněm čarodějnic, nebo…“</p>
<p>„Sněm čarodějnic,“ rozesmála se znovu Lenka.</p>
<p>Slova se ujala Lucka: „Víte co? Zkusíme to obráceně – kde my teď vlastně jsme?“</p>
<p>„Vy nevíte, kde jste?“</p>
<p>Mniši zírají v údivu na obě dívky a chvíli se domlouvají mezi sebou – starofrancouzštinou.</p>
<p>„Dohadují se o tom, zda jsme nebo nejsme čarodějnice – a ty ďábel,“ snaží se Lenka překládat do češtiny, „když ani nevíme, kde jsme. A to bychom prý jako čarodějnice vědět měly.“</p>
<p>„Ale jo, je tomu docela rozumět, do toho za pár dní vniknu. My z nich však musíme dostat, kde jsme. Jenže oni se chovají jako někde ve středověku. Nevědí, co je to archeologická expedice, věří na ďábly a čarodějnice… Já z nich dostanu psotník!“</p>
<p>„Jste ve Svatém městě,“ spustil konečně jeden z mnichů, „ve sklepeních Konventu kanovníků Svatého hrobu!“</p>
<p>„Tím Svatým městem myslíte Jeruzalém?“ ujala se opět slova Lenka.</p>
<p>„Nesmysl,“ ozvala se Lucka, „Jeruzalém leží o dobrých deset stupňů severněji…“</p>
<p>„O jakých deset stupňů severněji?“ podivuje se druhý mnich.</p>
<p>„Máme dnes šestého října, ne?“</p>
<p>„Dnes je úterý po svátku Zvěstování Panny Marie,“ ozval se zase první mnich.</p>
<p>„Den zvěstování Panny Marie… To je… Kdy?!“</p>
<p>„Pětadvacátého března,“ upřesnila Lenka.</p>
<p>„Pětadvacátého března… no, to by ta výška Slunce odpovídala. Pak bychom mohly být v Jeruzalémě,“ souhlasí Lucka.</p>
<p>„Jenže včera bylo pátého října a dnes pětadvacátého … nebo kolem pětadvacátého března. On říká po svátku Zvěstování, tedy 26. a víc. Takže my jsme cestovaly nejen prostorem, ale i časem. Dopředu nebo dozadu?“</p>
<p>„Nejspíš dozadu, odpovídá zamyšleně Lucka, „protože si nedovedu představit, že by v dnešní době vzdělaný člověk nevěděl, co je to archeologická expedice!“</p>
<p>„Který je rok?“ zeptala se Lucka konečně.</p>
<p>„Osmnáctým rokem sedí na trůně Jeruzalémského království Jeho Veličenstvo Balduin,“ dostala samozřejmou odpověď.</p>
<p>„Který Balduin,“ ujala se slova opět Lenka.</p>
<p>„Jak, který?“</p>
<p>„Znám několik králů toho jména,“ odpověděla Lenka.</p>
<p>„Několik… toho jména? Toto je první toho jména – Balduin de Bologne…“</p>
<p>„Ten nastoupil na trůn v červenci 1100,“ poznamenala Lenka k Lucce, „to by znamenalo, že jsme se nějakým řízením osudu dostaly do roku 1118. A chudák Balduin za pár dní zemře… Přesně 2. dubna!“</p>
<p>„To jim ale nesmíme říci,“ děsí se Lucka, promítnuvši si v té chvíli v hlavě obsahy stovek sci-fi románů, které tolik miluje, „to bychom se zle prohřešily proti <emphasis>Kodexu cestovatelů časem</emphasis>!“</p>
<p>„To je samozřejmé,“ ubezpečuje Lucku Lenka.</p>
<p>„Mohly bychom vás o něco požádat,“ zeptala se opět Lucka.</p>
<p>„Požádat můžete, ale my nemusíme vaší žádosti vyhovět. Jste naše zajatkyně!“</p>
<p>„Zajatkyně? Domnívaly jsme se, že jsme přátelé!“</p>
<p>„Pravověrní křesťané se nepřátelí s ďábly ani s čarodějnicemi. Kromě toho jste se dopustily několika zločinů, za které budete souzeny a odsouzeny.“</p>
<p>„Jakých zločinů?“ ptá se tentokrát Lenka.</p>
<p>„Znesvětily jste svatou půdu zahrad Konventu kanovníků Svatého hrobu, kam ženy nemají vůbec přístup. A vy jste tam vnikly nahé a ještě k tomu jste tam sestavovaly čarodějnický kruh kolem prokletého fíkovníku!“</p>
<p>„No právě… Mohli byste nám vrátit naše šaty? Sebrali jste nám je dopoledne v zahradě…“</p>
<p>„Tak to ne! Jsou v nich ukryté čarodějnické potřeby a dali jsme je k prozkoumání několika učencům. Jako čarodějnice stejně nemáte na oděv nárok. Zakazujeme vám vcházet do posvátných zahrad. Od této chvíle se střezte opustit tuto celu. To je všechno. Bůh a Panna Maria vás opatruj!“</p>
<p>Oba mniši přistoupili ke dveřím a snaží se je otevřít. Jenže si nevědí rady s mechanismem nového bytelného zámku, který tam Lucka před hodinou namontovala.</p>
<p>„Takhle, pánové…“ Lucka hmátla po dveřích a mžiku je otevřela.</p>
<p>„Na rozloučenou vám doporučím, abyste se vy varovali vstupu do naší cely, dokud vás neopustí ty vaše fantasmagorie!“</p>
<p>„To asi nebude nic platné,“ povzdechla si Lenka, když za nimi zapadly dveře, „oni totiž věří tomu, co tu blábolili. To už patří k době, do které jsme se dostaly. Myslím, že nás čeká dosti tvrdý boj…“</p><empty-line /><p>„Je to ještě horší, Milosti,“ informuje páter Ignacius jeruzalémského patriarchu o strašlivém incidentu, ke kterému došlo v zahradách Konventu kanovníků Svatého hrobu v dopoledních hodinách. „Ty dvě podivné osoby se svlékly úplně do naha, koupaly se ve fontáně a pak začaly kolem jednoho fíkovníku sestavovat kruh z oblázků vybraných právě z té fontány, kterou předtím znesvětily svou nečistou tělesností. Při bližším ohledání bratři zjistili, že jedna ta bytost je napůl muž a napůl žena majíc dole mužské ohanbí a nahoře ženská ňadra. Ta druhá bytost, která stavěla kamenný kruh je tedy čarodějnice s tou první zřejmě obcující, protože v momentě, kdy se obě k sobě přitiskly, nebylo možno se k nim přiblížit. Síla neznámá, pekelná, odpuzovala od nich oba bratry, kteří chtěli s nimi vejít v kontakt.</p>
<p>Podařilo se nám s Boží pomocí zmocnit je jejich podivných oděvů a dali jsme je na přezkoumání učeným teologům, kteří v jejich kapsách opravdu podivné čarodějnické předměty našli – mezi jinými i lucerny s vnitřním ohněm a další zatím neznámé propriety.</p>
<p>Jejich sledování se poté odvážně a s nasazením života ujal bratr Anastasius, který zjistil, že se usadily v bývalé šatlavě znesvěcené svého času Saracény a dnes nepoužívané, zavřené a zapečetěné. Dokonce jim tam nastražil karafu se svěcenou vodou, aby bylo možno zjistit, jak budou na ni ti zrozenci nečistých sil reagovat. Ke své hrůze jsme zjistili… Milosti! Ty dvě bytosti si dovolily svěcenou vodu PŘEVAŘIT! Převařit, Milosti, a přidat do ní umletá kávová zrna! Pak ji takto znečištěnou s rozkoší popíjely a dokonce i nutili nás, abychom si stejně svatokrádežně počínali!</p>
<p>Ač bezpochyby nadané čarodějnou mocí, neměly představu, kde jsou – a dokonce ani ve kterém věku se nacházejí. S námi vešly v kontakt řečí latinskou, ale samy mezi sebou se domlouvají neznámým – zřejmě tajným jazykem z pekel pocházejícím. Podivné, Milosti. Podivné a pro tělo i duši nebezpečné věci se dnes v posvátných zahradách udály.“</p>
<p>„To ovšem slyším velmi nerad,“ spustil zvolna patriarcha, „podařilo se vám nějakým způsobem zabránit jim v opakování podobných rejdů?“</p>
<p>„Zatím jsme jim zapověděli opouštět kobku, ve které se usídlily, ale na zítřek chystáme razantní kroky. Vyšleme za nimi kata se dvěma pacholky a kovářského pomocníka. Je nutné je zakovat do želez a ostříhat jim vlasy, aby neměly kam uschovávat předměty, kterými jsou schopné nás očarovat. Jejich oděv už se nám naštěstí podařilo zabavit.“</p>
<p>„Souhlasím,“ odtušil patriarcha temným hlasem, „kdy chcete tato opatření provést?“</p>
<p>„Zítra o polednách, Milosti. V té době mají síly zla nejmenší moc… Amen!“</p>
</section>
<section>
<p><strong>II. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Táhl pak král s lidem svým k Jeruzalému proti Jebuzejskému, obyvateli té země; kterýž mluvil Davidovi, řka: „Nevejdeš sem, leč odejmeš slepé a kulhavé,“ pravíce: Nevejdeť sem David. A však vzal David hrad Sion, toť jest město Davidovo.</p>
<p>Samuelova 5,6-7</p><empty-line /><p>Jeruzalém… Svaté město, na středověkých mapách představovalo vždy střed světa. Nároky na něj si dělají představitelé tří náboženských směrů – judaismu, křesťanství a islámu – protože se jedná o místo velice zvláštní. Podle židovských, křesťanských i islámských legend je to dějiště událostí zásadního významu pro obcování člověka s bohem.</p>
<p>Na pahorku Móriji se Abrahám chystal obětovat bohu svého jediného(?/!) syna Izáka… On Izák tedy nebyl jediný jeho syn. Před ním zplodil ještě syna Izmaele s otrokyní Hagarou, ale toho zapudil na nátlak své ženy Sáry – která mu Hagaru před tím nacpala do postele, když se trápila svou neplodností. Hagar s Izmaelem skončili v arabské poušti a Arabové – tedy muslimové – odvozují svůj původ právě od Izmaele. Tedy Abrahámův – a potažmo Sářin – odporný čin je jednou z příčin rozbrojů mezi Židy a Araby.</p>
<p>Mezitím ovšem Izraelité odtáhli do Egypta, kde upadli do otroctví, a než je Hospodin s pomocí Mojžíšovou z otroctví vysvobodil a odvedl je zpět do ‚země zaslíbené‘, Jeruzalém a okolí ovládly cizí národy. V době, kdy se na svatá místa vrátil král David, bylo město v držení Jebuzejců.</p>
<p>David ovšem – s pomocí boží (jak jinak) – nejprve vykoupil pozemek pro stavbu chrámu a následně Jebuzejské porobil. Kolem Siónu pak nechal vystavět vzkvétající město – Jeruzalém. Chrám ovšem dostavěl až jeho syn Šalomoun (někdy kolem roku 950 př.n.l.), za jehož vlády dosáhl Izrael svého vrcholu. Po Šalomounově smrti (asi 933 př.n.l.) bylo království rozděleno na Judeu a Severní Izrael (hl. m. Samaří), který r. 722 př.n.l. ovládli Asyřané.</p>
<p>Judea podlehla r. 586 př.n.l. Chaldejcům. Král Nabukadnezar Jeruzalém dobyl, zničil Chrám a Židy nechal odvléci do Babylonu jako otroky. Roku 515 př.n.l. pak dobyl Babylon perský král Kýros. Ten Židům umožnil návrat do Jeruzaléma a obnovení Chrámu.</p>
<p>Nájezdníky z Východu však ve čtvrtém století př.n.l. vystřídali dobyvatelé ze Západu. Nejprve makedonští Řekové v čele s Alexandrem Velikým. Po jeho smrti se ovšem o území Palestiny svářeli egyptští Ptolemaiovci a mezopotamští Seleukovci. Roku 67 př.n.l. Židé využili nepřehledné situace a proti Řekům povstali. Toto povstání brzy přerostlo ve válku za nezávislost. Osnovatelům povstání, třem bratrům Makabejským, se podařilo ovládnout téměř všechna území, kterým kdysi vládli David a Šalomoun.</p>
<p>Jenže konflikty neustávaly a dokonce sami židé se mezi sebou znesvářili. Jeruzalém ovládl Aristobulos II., který se protiprávně prohlásil králem a zmocnil se i velekněžských pravomocí. Za těchto okolností se pravý král, Jóchanan Hyrkános II. z rodiny Hasmonejců, utekl pod ochranu dalšího dobyvatele, římského vojevůdce Gnaea Pompeia. Pompeius se svými legiemi Jeruzalém dobyl, přičemž Římané utrpěli jen nepatrné ztráty, Židů – stoupenců Aristobulových – padlo však na dvanáct tisíc. Věhlasný židovský dějepisec, Josephus Flavius, s lítostí poznamenává, že největším neštěstím pro Židy nebyly tyto obrovské ztráty na životech, ale skutečnost, že římští vojáci se nezdráhali vejít do svatyně Chrámu, která je přístupná jen veleknězi, čímž ji znesvětili, pošpinili a odhalili její tajemství – <emphasis>lucerny na stojanech, stůl, poháry k úlitbě, kadidelnice – to všechno z masivního zlata. Také velké hromady kadidla a posvěcených peněz.</emphasis></p>
<p>Pompeius zprvu navrátil Hyrkánovi vladařské funkce – královskou i velekněžskou, když však zjistil, že se jedná o člověka naprosto neschopného, svěřil správu Jeruzaléma jeho ministru Antipatrovi. Ten si při správě země vedl tak obratně, že mu sám Julius Caesar během své návštěvy Palestiny r. 47 př.n.l. udělil římské občanství. Jedním z Antipatrových synů pak nebyl nikdo jiný, než známý ukrutník Herodes.</p>
<p>Roku 40 př.n.l. vpadli do Palestiny Parthové. Herodovi se podařilo uprchnout do Říma, kde požádal o pomoc. Senát mu přidělil celou armádu a jmenoval ho králem Judeje. Herodes s římskou armádou Parthy hladce porazil.</p>
<p>Pod Herodovým vedením země opravdu vzkvétala. Nechal vybudovat řadu nových měst a pevností, které pojmenovával po významných Římanech, po členech své rodiny – Caesarea, Antonia – a dokonce i po sobě – pevnost Herodeion na hranici s Arábií…</p>
<p>Oč větší úspěchy slavil na poli ‚cti a slávy‘, o to horší byly jeho rodinné poměry. Herodes měl totiž řadu mocných nepřátel, mezi nimiž byli jedni z největších Hasmonejci, činící si nároky na judejskou korunu. Ve snaze usmířit si posledně jmenované se Herodes rozvedl se svou ženou Doris, se kterou žil od mladých let, a oženil se s Mariamné, vnučkou velekněze Hyrkána – nejvýznamnějšího člena Hasmonejské rodiny.</p>
<p>Hyrkána zajali Parthové v době svého vpádu do Jeruzaléma, ale na přímluvu Židů žijících za Eufratem ho propustili. Hyrkános povzbuzen sňatkem své milované vnučky s Herodem se okamžitě vrátil do Jeruzaléma, jenže!! Herodes ho nechal neprodleně zatknout a popravit!! Jak uvádí Josephus Flavius: „Ne proto, že by se dožadoval trůnu, ale proto, že mu skutečně po právu náležel.“</p>
<p>Dalším jeho potenciálním rivalem byl Jónatan, bratr jeho ženy. Lstivý Herodes ho nejprve jmenoval veleknězem, avšak při slavnostní inauguraci ho nechal zavraždit! A nakonec se – kupodivu!! – vášnivě zamiloval do své ženy Mariamné, kterou původně pojal za manželku ze zištných a ‚státotvorných‘ důvodů… To se mu ovšem nemělo stát…</p>
<p>Mariamné totiž, vědoma si toho, jak krutě Herodes naložil s jejím dědečkem a následně i s bratrem, a dále si vědoma toho, že ONA je SKUTEČNÁ židovská princezna, kdežto Herodes je syn bývalého ministra – tedy pouhého služebníka! – dosazeného Římany – tj. dobyvateli!! – na královský trůn, nenáviděla ho tím vášnivěji, čím vášnivěji on ji miloval. To samozřejmě nemohlo dopadnout dobře!</p>
<p>A tak: Herodova sestra Salome, nemohouc unést bratrovo trápení, zahořela k Mariamné nenávistí a přesvědčila bratra, že je mu Mariamné nevěrná s jejím manželem Josefem. Herodes se strašlivě rozlítil a bez vyšetření skutečností je nechal oba popravit. Potom se jeho paranoia obrátila i proti synům, které s Mariamné zplodil. Přesvědčen o tom, že proti němu chystají úklady za smrt své matky, nechal je uškrtit. A k dovršení všech hrůz došel k přesvědčení, že jeho nejstarší syn Antipater – dědic a následník trůnu – se ho chystá otrávit. I nechal popravit i jeho. To však už ležel na smrtelném loži a za pět dní po této nesmyslné popravě sám zemřel…</p>
<p><emphasis>Pozn. autora: Pojednání o Herodovi jsem popsal trochu podrobněji, protože se přece jen jedná o jednu z klíčových postav evangelií. Herodes, který dal v době po Kristově narození mordovat děti v Betlémě (Tehdy Herodes uzřev, že by oklamán byl od mudrců, rozhněval se náramně, a poslav služebníky své, zmordoval všecky dítky, kteréž byly v Betlémě i ve všech končinách jeho, od dvouletých a níže, podle času, na kterýž se byl pilně vyptal od mudrců. Mat 2,16), zemřel roku 4 př.n.l. – tedy PŘED KRISTEM – což samo o sobě signalizuje, že Dionýsos Exiguus, který roku 532 ‚vypočetl‘ rok Kristova narození a navrhl ho jako počátek křesťanského letopočtu, se asi někde ‚sekl‘, ale s tím my asi už nic nenaděláme…</emphasis></p>
<p>Po Herodově smrti Židé ještě několikrát proti Římanům povstali. Občas měli navrch oni, občas Římané. Konečně roku 70 n.l. Římané Jeruzalém dobyli a své vítězství završili rozbořením Chrámu a jeho srovnáním se zemí.</p>
<p>V té době se ovšem hlásí o slovo i první křesťané. Jelikož se situace v Jeruzalémě značně zkomplikovala a bylo by na dlouhé lokte popisování toho, kdy a kdo v té době město ovládal a kdo ho dobýval apod. (i ten nejstručnější popis by vydal na několik desítek stran), řekneme si jen, že po rozpadu Západořímské říše (476 n.l.) ovládli Jeruzalém Byzantinci (tedy příslušníci Východořímské říše). Tam už vládlo křesťanství jako státní náboženství a byzantští křesťané se k Židům nechovali nijak vlídně. Proto se nedivme, že se palestinští Židé utekli pod ochranu dalšího dobyvatele při první příležitosti. Kdo to vlastně byl?</p>
<p>Na začátku tohoto pojednání jsme zmínili prvního Abrahámova syna – Izmaele. Ano. Počátkem 7. století n.l. přijali Izmaelovi potomci – tedy Arabové – nové náboženství. Islám. Ačkoliv vlastní slovo <emphasis>islám</emphasis> znamená <emphasis>pokora</emphasis>, jeho vyznavači příliš pokorní nebyli. Naopak. Rozhodli se šířit svou novou víru ohněm a mečem.</p>
<p>Pod vedením chalífy Umara padla roku 636 byzantská Sýrie, 638 Palestina, roku 641 Egypt a 642 i Persie. Vítězství Arabů napomohly hlavně nekončící války mezi Byzancí a Persií – když se dva perou, třetí se směje… Arabové si obyvatele dobytých území naklonili především tím, že nařídili vybírání mnohem mírnějších daní, než jak tomu bylo za vlády Byzance, a dokonce nebránili ani zavedenému náboženskému životu.</p>
<p>Chalífa Umar ovšem nelenil a na Chrámové hoře v Jeruzalémě, na místě židovského chrámu, který nebyl od roku 70 obnoven, nechal postavit mešitu zvanou Al-Aksá (tj. nejvzdálenější), protože Abrahám – ač tedy se tak zle k Izmaelovi zachoval – je i muslimy považován za patriarchu a Jeruzalém je ‚svaté‘ město i pro islám.</p>
<p>Tím ovšem muslimské výboje neskončily. Jejich vojenské oddíly se dostaly z Egypta přes Saharu dále na západ a na sever, překročily Gibraltarský průliv a obsadily téměř celý Pyrenejský poloostrov, kde je Židé vítali jako osvoboditele. Roku 732 Arabové překročili i Pyreneje a vtrhli do Francie. Vyplenili Bordeaux, vypálili tamní křesťanské kostely a vyrazili směrem na Poitires. Tam konečně byli na hlavu poraženi a zahnáni zpět do Španělska.</p>
<p>Muslimové však útočili na křesťany i z Alexandrie. Jakmile si tam zajistili pevný opěrný bod, jali se vysílat své flotily k blokádě Cařihradu. Křesťanský svět se ocitl v muslimských kleštích – z Pyrenejského poloostrova byla ohrožována Francká říše, z Palestiny a Alexandrie pak Byzanc a Itálie. Tam vtrhli tzv. Saracéni roku 846. Situace se neustále vyostřovala. A bylo nutno opravdu rázně zakročit.</p>
<p>Spojenými silami francké armády a bojovných Basků se podařilo počátkem 9. století vyhnat Araby z Pyrenejského poloostrova, avšak Byzanc se ocitla v novém nebezpečí. Saracény totiž vystřídali Seldžukové – loupežné turecké kmeny, které od Arabů přijaly islám. Vedle toho se také zhoršily vztahy mezi křesťany a muslimy ve Svaté zemi. Po čtyři století bylo možno konat tam cesty (pouti) bez problémů. Ono vykonat pouť do Svaté země a Svatého města – do míst, kterých se dotýkal svou nohou sám Ježíš Kristus – bylo tehdy mezi křesťany velice ceněno. A najednou… Káhirským chalífou, pod jehož správu patřila i Palestina, se stal fanatický muslim Al-Hákim, který na celém území pod svou vládou nechal rozbořit všechny křesťanské kostely. Za své vzal i Chrám Svatého hrobu v Jeruzalémě. Jeho nástupce sice opět povolil vyznávání křesťanského náboženství, ale Al-Hákimovy činy nesly dále své ovoce. Poutníci do Palestiny byli často obtěžováni a někdy i ohrožováni. Proto, když do Říma dorazili poslové byzantského císaře Alexia s žádostí o pomoc proti Seldžukům, rozhodl papež Urban II., že bude uspořádána křížová výprava, jejímž cílem bude jednak ochránit ohroženou Byzanc, ale také vyrvat Svaté město z rukou nevěřících. Křižácká vojska vyrazila po moři i po souši a po mnoha peripetiích se podařilo obojí – jak odvrátit zkázu Byzance, tak i dobýt Jeruzalém.</p>
<p>Dne 17.7.1099 – toto je velice důležité datum! – byl Jeruzalém křižáckými vojsky dobyt a jejich vtrhnutí do města bylo strašlivé. Rozvášnění dobyvatelé si počínali jako smyslů zbavení, plenili dům od domu a vraždili na potkání každého bez ohledu na věk a pohlaví. Jeden z velitelů – normanský rytíř Tankred, dobyl Skalní dóm, zmocnil se všech drahocenností a vyděšeným muslimům dovolil – pod slibem tučného výkupného – aby se uchýlili do mešity Al-Aksá, nad kterou rozvinul svůj prapor na znamení, že už je v jeho moci. Avšak ani toto opatření muslimy nezachránilo. Rozvášnění a vítězstvím opilí příslušníci křižáckých vojsk se ve chvíli změnili v nikým nezvládnutelné hordy. Ti mimo jiné vtrhli i do mešity pod Tankredovou ochranou a všechny muslimy do jednoho pobili. Židé hledali spásu v synagoze, ale křižáci ji zapálili a Židé zaživa uhořeli. Kronikář Raimond de Aguillers doslova uvádí: „Ve všech ulicích a městských čtvrtích ležely na hromadách hlavy, nohy a ruce. Všichni nepokrytě šlapali po mrtvolách lidí i koní.“ Ale na ospravedlnění těchto zvěrstev dodává: „Vskutku případný trest! Místo, jež tak dlouho trpělo rouháním proti Bohu, nyní zalila krev rouhačů.“</p>
<p>Prvním správcem Jeruzaléma po tomto vítězném tažení se stal Godefroi de Bouillon, ale protože se zdráhal přijmout královský titul ve městě, kde sám Ježíš Kristus nesl na hlavě trnovou korunu, přijal titul <emphasis>obránce Svatého hrobu.</emphasis> Godefroi však následujícího roku zemřel a na uvolněné místo nastoupil jeho bratr Balduin de Boulogne. Ten – na rozdíl od svého bratra – královský titul bez skrupulí přijal.</p>
<p>A tady, milí čtenáři, mi dovolte, abych historický exkurs prozatím ukončil. Dostali jsme se do doby krále Balduina I., kdy se na sklonku jeho vlády do těchto míst dostanou za podivných okolností naše dvě hrdinky – Lucka a Lenka. Trochu dál budeme pokračovat ve III. Intermezzu, ale na to je zatím ještě pár kapitol čas…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 13</strong></p>
<p>Je středa po svátku Zvěstování Panny Marie LP 1118 a sluníčko opět nakouklo do okna vězeňské cely, kde už druhou noc přespaly Lucka s Lenkou na otepi slámy.</p>
<p>Lenka se rozkošnicky protáhla a vstala. Rozhlédla se po cele, která už je zbavena prachu i pavučin, a znovu se zamyslela nad podivně se vyvinuvší situací.</p>
<p><emphasis>Nějakým záhadným řízením osudu jsme se dostaly do Jeruzaléma roku 1118, tedy v době po vyhrané první křižácké výpravě. Teď tady končí vláda Balduina I. O velikonoční neděli bude korunován Balduin II., bratranec zemřelého… Jenže KDY bude ta velikonoční neděle? Kdyby se nám tak podařilo vidět středověký korunovační ceremoniál…</emphasis></p>
<p>Vtom si všimla, že Lucka se rovněž probudila a chystá se vstát.</p>
<p>„Dobré ráno, Lucinko, jakpak jsme se vyspinkaly?“</p>
<p>„No jak,“ zamumlala Lucka rozmrzele, „jako na slámě někde ve chlívě! S tím budeme muset něco udělat!“</p>
<p>„Pravda – budeme si muset opatřit nějaký nábytek. Zatím to tu opravdu připomíná chlív. Jediné naše štěstí je, že ta cela je pěkně suchá a ta sláma tu neshnila ni po tolika letech. Ale nejprve bychom měly doplnit energii. V situaci, do které jsme se dostaly, NESMÍME nabíjení zanedbávat!“</p>
<p>„I to je pravda,“ uznává Lucka.</p>
<p>„A měly bychom vyrazit hned. Sluníčko už nás zve. Vezmeme si skládací žebřík, abychom mohly do zahrady, polní lopatku… a pak se zase osprchujeme ve fontánce,“ navrhuje Lenka.</p>
<p>„Chceš je dráždit?“</p>
<p>„No – to zrovna ne, ale to neznamená, že budeme kvůli nim zanedbávat hygienu…“</p>
<p>Lucka nakonec uznala, že za daných okolností je Lenčin návrh asi nejrozumnější, a chystají se vyrazit. Lucka se chopila skládacího žebříku, Lenka v jedné ruce svítilnu, v druhé polní lopatku. Pak ještě zapojit baterku k elektronickému zámku a Lenka otevřela dveře.</p>
<p>Před nimi stojí voják s napřaženou halapartnou!</p>
<p>Lenka leknutím uskočila zpět, div Lucku nepovalila. „No – co to je? Oni si myslí, že nám zabrání ve vyjití z cely, ne?“</p>
<p>Obrátila se k vojákovi latinsky: „Uvolníš nám cestu, příteli? Potřebujeme jít ven.“</p>
<p>Voják ovšem není mnich. Jednak nerozumí latinsky a pak – hledí na Lenku jako na sexuální objekt svého chtíče. Dříve než si Lenka význam výrazu v jeho očích uvědomila, voják po ní vystartoval. „Ha! To je přece ženská! A úplně nahatá, jako pro mě připravená!“ pochopila Lenka z jeho starofrancouzského halekání. Ale to už ji voják popadl za hrdlo a snaží se ji k sobě přitáhnout.</p>
<p>Lenka je vojákovou nenadálou reakcí natolik překvapena, že na svou obranu uvolnila o trochu více energie, než bylo ve skutečnosti třeba. Voják s ochrnutou pravou polovinou těla se kácí k zemi volaje o pomoc. Z chodby zazněly rázné kroky okovaných bot. Lenka mezitím ustoupila zpět a obrátila ostré světlo svítilny proti dveřím.</p>
<p>Druhý voják vběhl do cely, ale oslněn Lenčinou svítilnou přehlédl ležícího kumpána. Zakopl o něj a teď leží na zemi jak široký tak dlouhý maje jeho tělo pod sebou. Halapartna mu vylétla z ruky a přistála v jihovýchodním koutě cely. Tentokrát k němu přiskočila Lucka a ochromila mu elektrickými šoky obě ruce.</p>
<p>„Máš pravdu, Leničko, nabíjení nesmíme v žádném případě podceňovat… Jenže – co teď s nimi? Přece je tady nemůžeme nechat bez dozoru.“</p>
<p>Lenka se na chvíli zamyslela. „Co když je teď trochu prohledáme a pak se zařídíme podle okolností. Stálo by za uvážení použít i jejich šatstva, nemyslíš? Byly bychom lépe maskované. Vzpomeň si jen na Janu, jak to udělala, když tenkrát prchala z té tajné služebny… Vlastně: Ona z ní teprve prchat BUDE!“</p>
<p>„To bych raději ani nezkoušela. Vždyť ty jejich hadry příšerně smrdí! Nechápu, že se sami neštítí do takové špíny obléci!“ protestuje Lucka.</p>
<p>„To je nemilé… Ale on si středověk na rozdíl od antiky na čistotu a hygienu příliš nepotrpěl,“ povzdechla si Lenka. „Jen pro zajímavost – některé mnišské řády dovolovaly řeholníkům pouhé dvě koupele do roka, neboť takové počínání bylo považováno za rozmařilost.“</p>
<p>„Prohledat bychom je ovšem měly,“ míní Lucka a jala se druhému vojákovi rozepínat plášť.</p>
<p>„Tak – pán má plášť, košili, kalhoty a boty. Všechno špinavé, smradlavé… Žádná jiná zbraň kromě té halapartny. V kapse u kalhot má křesadlo a troud. Hmm.“</p>
<p>„Co když je svlečeme do naha, svážeme jim ruce za zády jejich opasky a za krk je uvážeme těmi řetězy ke zdi? To by jako prozatímní zneškodnění mohlo stačit, ne?“ navrhuje Lenka.</p>
<p>„Dobře. Ale raději v některé jiné cele, aby nám tady nesmrděli a nepřekáželi,“ doplňuje Lenčin návrh Lucka.</p>
<p>Obě dívky vyšly na chodbu a snaží se otevřít některou z ostatních cel. Nejde to. Zámky jsou sice zarezlé, ale dosud pevné. Ne jako v Chanabádu, kde Lucka urazila starý zámek jediným úderem kladiva.</p>
<p>„Klíče nám těžko dají,“ míní Lucka, „což takhle laserový řezák?“</p>
<p>Lenka se ani nesnaží vymýšlet něco jiného a vrhá se zpět do jimi obývané cely. Právě včas! První voják se totiž vzpamatoval ze šoku, vyhrabal se zpod těla svého kumpána, vrávoravě vstal a chopil se halapartny. Lenka mu ji vyrazila zezadu a pro jistotu mu ochromila i druhou ruku. Voják se znovu se zaúpěním sesul k zemi.</p>
<p>Lenka vstoupila do trezoru a vyhledala Luckou požadovaný přístroj. Dveře protější cely se před nimi otevřely a dívky vešly – do temnice!</p>
<p>„Tady je to hrozné!“ děsí se Lenka, „ani okno tu není!“</p>
<p>„To se dalo čekat,“ míní Lucka. „Když si uvědomíš, že za těmito zdmi pokračují vnitřní prostory hlavní budovy…“</p>
<p>„Dobře, ale nebylo by lepší otevřít některou celu na ‚naší‘ straně chodby? Přece jen…“</p>
<p>„A víš, že ne, Leničko? Aspoň budou lépe zneškodněni, když nebudou vědět, kde jsou a co se s nimi stalo. Konec konců – nezavíráme je sem na věky – jen provizorně.“</p>
<p>Lenka proti Lucčiným argumentům nic nenamítá. Oba vojáci jsou vzápětí svlečeni do naha, dívky jim zavázaly oči jejich vlastními košilemi, několikrát s nimi zatočily, aby ztratili orientaci, a přenesly je do temnice. S rukama spoutanýma za zády leží každý na jedné otepi slámy u kruhu ve zdi a za řetěz kolem krku je k němu připoután. Lucka pak uřízla jeden volný řetěz a zabezpečila jím dveře zvenčí.</p>
<p>Konečně mohou vyrazit na opožděnou ranní vycházku do zahrady. Bez překážek prošly úzkou chodbou i po schodišti, otevřely dveře vedoucí do horní chodby – ale tam znovu narazily na vojáka s halapartnou. Stojí před nimi jako mramorová socha a halapartnou tarasí dveře. Když spatřil před sebou nahou Lenku, hmátl po ní podobně jako první voják. Jenže Lenka už předpokládala, jak by mohl voják reagovat, a okamžitě ho uchopila za napřaženou ruku. S přehledem ho zneškodnila dřív, než se jí mohl sám dotknout.</p>
<p>„Co s ním?“</p>
<p>„Vytáhneme ho ven a zařídíme se podle okolností,“ míní Lucka.</p>
<p>Stalo se. Na dlážděném dvorku už se žádný voják nevyskytuje a branka do zahrady je otevřená.</p>
<p>„Navrhuji přidat ho k těm dvěma a uklidit žebřík. Ten zřejmě potřebovat nebudeme,“ míní Lucka.</p>
<p>Do temnice tedy přibyl další nahý voják, ruce spoutané za zády vlastním opaskem a řetěz kolem krku. Jejich ošacení rozložily na dlážděném dvorku na sluníčku.</p>
<p>Konečně obě dívky vyšly do zahrad Konventu kanovníků Svatého hrobu a zařídily se podobně jako včera. Když vykonaly nutné tělesné potřeby a omyly se ve fontáně, vyšly na sluníčko, aby načerpaly novou energii. Tentokrát už si ale počínají obezřetněji a během rozhovorů a úvah bedlivě sledují svoje okolí.</p>
<p>„Až se nabijeme, vyrazíme na průzkum některé z budov,“ navrhuje Lenka, „pokusíme se sehnat nějaký nábytek. Nerada bych se z té cely stěhovala někam jinam, protože tam přistál trezor se zásobami.“</p>
<p>„To je samozřejmé,“ přizvukuje Lucka, „jenže to ten průzkum… budeme provádět takhle? Bez šatů? Vždyť jsme přišly o veškeré oblečení a teď si představ, že zase na někoho narazíme…“</p>
<p>„To mi ani nevadí – a tobě doufám taky ne. Aspoň se můžeme účinněji bránit s minimální spotřebou energie. A jestli to bude vadit některému z mnichů, vojáků, sluhů – a já nevím, jakému ještě personálu – tak má smůlu, no!“</p>
<p>„Dobrá, tak, až se nabijeme, vyrazíme,“ souhlasí Lucka.</p>
<p>„Ty, Lucinko…“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Co myslíš, dokázaly bychom nějak dát dohromady ten jejich kalendář? Vzhledem k tomu, že stejně přesně nevíme, který den byl svátek Zvěstování Panny Marie…“</p>
<p>„Vždyť jsi říkala, že to je pětadvacátého března, ne?“</p>
<p>„To ano,“ souhlasí Lenka, „dnes tedy je středa po tomto svátku, po pětadvacátém březnu. Jenže my nevíme, zda toho pětadvacátého března bylo v pondělí, v neděli, v pátek – nebo kdy vůbec? A to jsme ještě měly štěstí, že ten mnich užil k datování stálého svátku. Představ si, kdyby užil svátku pohyblivého, který se obvykle počítá od Velikonoc, tak bychom byly úplně ztracené.“</p>
<p>„Aha, takhle to myslíš,“ uvažuje Lucka, „nu, když se ti podařilo zjistit, že jsme v roce 1118, neměl by to být problém. Jenže já jsem jako astronomka schopna vypočítat jen dny v týdnu. O datování církevních svátků nemám ponětí.“</p>
<p>„To nevadí – ty dám dohromady zase já,“ prohlásila Lenka, „kdy se do toho pustíme?“</p>
<p>„Třeba hned,“ míní Lucka, „aspoň tu dobu nabíjení smysluplně využijeme…“</p>
<p>Na chvíli se zamyslela a pak spustila: Rok 1118 křesťanské éry je rok obyčejný o 365 dnech, juliánského neboli starého počtu. Nemusíme tedy uvažovat gregoriánskou reformu, ke které dojde až v roce 1582. O to snadněji se nám bude počítat. Takže nejprve vypočteme jeho číslo v slunečním kruhu: (1118+9)/28 = 40 a zbývá 7. Tedy sluneční kruh roku 1118 je 7 a teď…“</p>
<p>„Jak jsi na to přišla?“</p>
<p>„To je kousek matematiky a kousek konvence, Leničko. Týden má 7 dní a obyčejný rok 365 dní. Tedy 365/7 = 52 a zbývá 1. Z toho plyne, že rok začíná i končí stejným dnem v týdnu. Každým rokem se tudíž posune v kalendáři dané datum o jeden den v týdnu dopředu. Je-li v roce <emphasis>a</emphasis> dejme tomu 1. ledna v pondělí, bude v roce <emphasis>a</emphasis>+1 1. ledna v úterý atd. Kdyby nebylo přestupných roků, opakovaly by se stejné dny týdne ve stejných datech po 7 letech. Jenže my máme i roky přestupné, to znamená, že každý den v týdnu se ke stejnému datu dostane vždy za 4 × 7 = 28 let. Tomuto údobí osmadvaceti let se říká <emphasis>sluneční kruh</emphasis>. To je ta matematika. A teď ta konvence: Ten sluneční kruh musí mít někde začátek a někde konec. Už kdysi dávno bylo rozhodnuto, že prvním rokem slunečního kruhu bude takový rok, který je přestupný a 1. ledna má v pondělí. S tím už nic nenaděláme. No – a nejbližší rok před naším letopočtem, který tomuto pravidlu vyhovuje, je rok 9 – tedy před naším letopočtem, neboli před Kristem.“</p>
<p>Lenka přikývla na souhlas a Lucka pokračuje: „Dále musíme určit nedělní písmeno pro 7. rok slunečního kruhu: Označíme-li průběžně data v kalendáři písmeny A až G: tedy 1. ledna = A; 2.1. = B; 3.1. = C; … 7.1. = G; 8.1. znovu A; 9.1. = B atd., tak nedělní písmeno je to, které připadá na neděli. V přestupném roce se podle konvence označuje přestupný den týmž písmenem jako den předchozí, proto se od tohoto dne nedělní písmeno posouvá o jedno písmeno v abecedě zpět.</p>
<p>Pro 1. rok platí písmena GF, což plyne z toho, že první lednová neděle nastala tedy 7. ledna a G je sedmé písmeno v abecedě. Přestupný rok má dvě nedělní písmena. První platí pro data před přestupným dnem, druhé pro data po tomto dni. Dále pochopitelně platí, že den 31. prosince je značen stejným písmenem jako den 1. ledna, totiž A. Budou se nedělní písmena tedy posouvat každý obyčejný rok o 1 v abecedě dozadu a v přestupném roce o dvě.“</p>
<p>„Dobře – tak teď to zkusím sama,“ navrhuje Lenka.</p>
<p>„Prosím, zkus.“</p>
<p>„1. rok tedy GF, 2. rok E, 3. rok D, čtvrtý rok C, pátý je tedy přestupný, takže BA, ano?“</p>
<p>„Správně, správně,“ přizvukuje Lucka, „pokračuj.“</p>
<p>„Šestý rok je to G, no a sedmý rok – to je ten náš, bude mít tedy nedělní písmeno F.“</p>
<p>„Výborně. F je šesté písmeno v abecedě, takže teď víme, že 6. ledna 1118 byla neděle. Teď vypočteme denní písmeno 25. března: 31+28+25=84. Je tedy 25. březen 84. dnem v obyčejném roce. 84/7 = 12 a zbytek 0, tedy denní písmeno 25.3. je G. Když F připadá na neděli, tak G připadá na pondělí. Z toho plyne, že 25. března bylo pondělí. Dnes je středa po pondělí 25. březnu. Máme tedy 27. března 1118.“</p>
<p>„No to je skvělé,“ raduje se Lenka, „a …Lucinko… co myslíš … chtěla bych toho od tebe moc, kdybych si přála vědět, kdy budou Velikonoce?“</p>
<p>„Leničko, i to dáme snadno dohromady, ale necháme si to na večer, ano? Teď už mám pocit, že jsem dost nabitá. Půjdeme se podívat po nějakém tom nábytku, co říkáš?“</p>
<p>„Tak dobrá – nejprve o něj zkusíme požádat. Ale když nepochodíme, nezbude nám nic jiného, než ho ukrást nebo uloupit, protože nemám představu, čím bychom ho asi tak zaplatily.“</p>
<p>„S tím si starosti nedělám,“ míní Lucka. „Oni se k nám zatím chovají nepřátelsky, tak jim ukážeme, že na hrubý pytel umíme přišít hrubou záplatu. Až ten nábytek nebudeme potřebovat – třeba proto, že přijdeme na to, jak se vrátit, odkud jsme přišly, tak jim ho vrátíme. Ono se toho do té cely stejně moc nevejde. Nějakou širší postel, abychom se na ni vešly obě, a stůl.“</p>
<p>„Hmm, asi tam skutečně víc nevměstnáme,“ souhlasí Lenka a děvčata vyrazila na průzkum.</p>
<p>„Tady to připomíná zadní trakt budovy,“ usuzuje Lenka, ale vchod do zahrad tu někde musí přece být.“</p>
<p>To už se obě přiblížily ke stěně budovy a prošly další řadou stromů.</p>
<p>„Támhle je to, co hledáme,“ ukazuje Lenka šikmo vpravo od sebe.</p>
<p>Skutečně. Jedná se o vchod do budovy. Lenka jde první, Lucka se za ní instinktivně kryje – podobně jako tenkrát v internačním táboře.</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že tu zřejmě bydlí mniši nebo kněží, bude to tu zařízeno jako v klášteře,“ uvažuje Lenka. „Teď záleží na tom, zda mají řádoví bratři společnou ložnici – dormitář, nebo zda mají každý celu sám pro sebe. A taky bude hodně záležet na tom, zda tento vchod vede do klauzury nebo do špitálu.“</p>
<p>„Ty myslíš, že tu mají nemocnici?“ podivuje se Lucka.</p>
<p>„Může být. I když tedy špitál při středověkém klášteře sloužil nejen jako nemocnice, ale i jako ‚hotel‘ pro návštěvy z venku. Klauzura je pak ta část kláštera, kam nemá veřejnost přístup.“</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že toto vypadá na ‚služební‘ vchod,“ uvažuje Lucka, „tak nejspíš vede do té uzavřené části. Ale to nám snad nemusí vadit.“</p>
<p>„Nám ne,“ směje se Lenka, „ale pro ně náš vstup bude znamenat úplnou pohromu! Budou muset dát celý klášter znovu vysvětit, protože my jsme pro ně nejen ‚laická‘ veřejnost, ale navíc ještě ženy, které v mužském klášteře teprve nemají co pohledávat, a k tomu všemu jsme ještě úplně nahé, takže budou areál považovat za ‚znečištěný‘ naší ‚hříšnou tělesností‘! Jenže ono takové vysvěcení celého kláštera je složitý a drahý ceremoniál…“</p>
<p>Lucku nakazil Lenčin smích a tak plné veselí vstoupily do dveří, které Lenka objevila. Očekávaly, že zde bude nějaká stráž nebo aspoň vrátný, ale ke svému překvapení zjistily, že vchod je zcela volný. Vnikly do široké tmavé chodby bez oken opatřené dveřmi z obou stran.</p>
<p>„U hlavní brány – neboli fortny – asi nějaký ten fortnýř bude,“ uvažuje Lenka šeptem, „ale tady ten vchod zřejmě považují za bezpečný. Nu, pojďme dál…“</p>
<p>„Tady vedou schody nahoru,“ upozorňuje Lucka.</p>
<p>„Nejprve bych dala přednost přízemí,“ míní Lenka, „do vyšších pater se můžeme podívat potom. Teď stejně…“</p>
<p>Vtom se otevřely jedny dveře asi dva metry před Lenkou a z nich vyšel mnich. Aniž si všiml obou děvčat po své pravé ruce, vyrazil spěšně chodbou hlouběji do nitra budovy. Dveře, ze kterých vyšel, zůstaly pootevřené.</p>
<p>„Šup tam,“ pokynula Lenka Lucce a opatrně do dveří strčila. Ty se otevřely trochu více a před děvčaty se objevil sklad zahradnického nářadí – motyky, rýče, hrábě…</p>
<p>„Nic pro nás,“ rozhodla Lenka a přivřela dveře tak, jak je mnich původně nechal.</p>
<p>„Nechceš jít přece jen nahoru,“ ptá se Lucka. „Tady dole to vypadá spíš na hospodářské zázemí.“</p>
<p>„Asi ano,“ souhlasí Lenka a obrátila se ke schodům.</p>
<p>„Sancta Virgo, mulieres!“ ozvalo se v té chvíli za nimi. „Kdo jste a jak se odvažujete vstoupit na posvěcenou půdu!“</p>
<p>Otočily se po hlase – ale tak, aby Lucka opět zůstala v Lenčině zákrytu. Před nimi stojí mnich, který prve proběhl chodbou a teď obě dívky spatřil vraceje se do místnosti, kterou byl opustil.</p>
<p>„Promiňte, důstojnosti, ujala se Lenka slova, „dostaly jsme se sem nedopatřením a potřebovaly bychom od vás určitou pomoc.“</p>
<p>„Jakou pomoc může vůbec poskytnout pouhý frater hortilanus dvěma ženštinám – nástrojům ďáblovým, které vnikly na posvěcenou půdu Konventu kanovníků Svatého hrobu – a to ještě zcela neoděné!“</p>
<p>„Právě že bychom potřebovaly nějaký oděv a taky sháníme postel a stůl, bratře zahradníku,“ oznámila mu Lenka s milým úsměvem na rtech.</p>
<p>„To nelze! Nelze! I kdybych vám nakrásně vyhověl, byl bych přísně potrestán. Jsem povinen oznámit vniknutí osob ženského pohlaví Jeho Eminenci a předat vás strážím!“</p>
<p>„To neuděláš, bratře zahradníku. Jsme schopné ti v tom zabránit. Ale když nám pomůžeš, zachráníš posvátnou půdu konventu od dalšího znesvěcování. V případě nejasností budeme svědčit, že jsme tě k takovému jednání donutily silou.“</p>
<p>„Vy mne? Silou?!“ Zahradník se usmál proti své vůli a přistoupil k dívkám o pár kroků blíže.</p>
<p>Ty se chytily za ruce a zahradníka zčásti obklíčily, teď už nedbajíce toho, aby byla Lucka Lenkou kryta. Zahradník při pohledu na ni zavrávoral, ale to už obě kamarádky vytvořily silové pole a tlačí ho proti jeho vůli zpět do jeho místnosti.</p>
<p>„Už nám věříš, bratře zahradníku, že jsme schopné donutit tě k lecčemus silou?“ zeptala se Lenka, když Lucka zavřela dveře skladiště.</p>
<p>„Asi… ano,“ připustil mnich váhavě.</p>
<p>„Ptám se tě tedy, bratře zahradníku, zda nám opatříš nějaký oděv a nábytek, o který jsme tě byly žádaly,“ pokračuje Lenka.</p>
<p>„Oděv a nábytek… kam vlastně chcete ten nábytek dát?“</p>
<p>„Do vězeňské cely v podzemí severovýchodního křídla této budovy,“ oznámila mu Lucka samozřejmě.</p>
<p>„Do… vězeňské cely? Tady přece nikde nejsou vězeňské cely,“ oponuje mnich.</p>
<p>„Ne? Tak buď tak laskav, bratře zahradníku, a následuj nás!“</p>
<p>Zkoprnělý zahradník vyrazil za oběma děvčaty. Prošli dvěma řadami stromoví a zamířili k brance vedoucí na dlážděný dvorek.</p>
<p>„Nikdy jsem nebyl v těchto místech,“ poznamenává zahradník, „tato fortna nebyla za celých 12 let, kdy tady působím, otevřena!“</p>
<p>Vstoupili do úzké chodby, sestoupili po schodišti a dorazili do cely, ve které dívky našly své útočiště.</p>
<p>„Deus omnipotens! Tady vy žijete?“ zírá mnich nevěřícně na prázdnou místnost, kde se na podlaze válí několik otepí slámy, prázdná karafa a prázdná keramická miska.</p>
<p>„Ano, bratře zahradníku. Doufám, že je ti teď jasné, že tato místnost nějaký nábytek potřebuje,“ oznámila mu Lenka.</p>
<p>„Jenže sem se nějaký nábytek dá těžko dopravit… Příliš úzká chodba… Po něčem …“</p>
<p>Zahradník větu nedokončil. Do pootevřených dveří totiž vtrhli čtyři hromotluci – kat se dvěma pacholky a kovářský pomocník. Pacholci se beze slova vrhli na Lucku, která právě stojí blíže dveří. Ta ovšem zareagovala instinktivně a pacholci se válejí v křečích na podlaze. Lenka bleskové vytvořila kolem sebe silové pole, takže kat s kovářským pomocníkem, kteří vystartovali po ní, byli odmrštěni takovou silou ke stěně, že rovněž padli na zem v mrákotách.</p>
<p>Bratr zahradník stojí v koutě cely jako solný sloup a neschopen slova tupě zírá na to nadělení. Lucka s Lenkou si ho v této chvíli nevšímají. S anglickým klidem se pustily do dnes již rutinní práce. Svléknout čtyři vetřelce do naha, zavázat jim oči, ruce jim svázat za zády opasky a odstěhovat je ze své cely.</p>
<p>„Otevřeme pro ně další temnici,“ navrhuje Lucka. „V té první už by bylo málo řetězů.“</p>
<p>S pomocí laserového řezáku je prolomen zámek další cely na straně bez oken a čtyři hromotluci sdílejí osud tří vojáků z rána.</p>
<p>Když se dívky vrátily do své cely, našly bratra zahradníka klečícího v koutě a vroucně se modlícího k Bohu všemohoucímu.</p>
<p>„Co… co jste s nimi udělaly? Vy jste je…“</p>
<p>„Nic moc jsme jim neudělali – tedy kromě trochy nepohodlí,“ chlácholí zahradníka Lenka, „rač se přesvědčit.“</p>
<p>Zahradník váhavě vstupuje do temnice, kterou Lucka vzápětí osvětlila svou kapesní svítilnou. Mnich je zděšen. Neví, zda větší hrůzu budí pohled na nahé vojáky připoutané řetězy ke stěnám, které tak snadno zdolaly dvě dívky holýma rukama beze zbraní a ke všemu ještě úplně nahé, nebo záhadný oheň, který drží ta ‚zplozenka pekel‘ v ruce.</p>
<p>„Pamatuj si, bratře zahradníku, tak dopadne KAŽDÝ, kdo se k nám zachová nepřátelsky.</p>
<p>„A… ano. Můžeš mi ukázat ten zázračný oheň, který ti hoří v ruce, ty… ty…“</p>
<p>„Smíš mi říkat ‚sestro Lucie‘,“ poznamenala Lucka podávajíc mu kapesní svítilnu.</p>
<p>„Sestra Lucie… Lux, lucis, luci, lucem, lux, luce…“ skloňuje zahradník šeptem latinské slovo ‚světlo‘ ve všech pádech.</p>
<p>Lucka ještě předvedla zahradníkovi funkci vypínače a sdělila mu, že lucerničku obdrží jako dárek, zajistí-li oběma dívkám oděv a nábytek do cely.</p>
<p>„Dobře, podívám se po něčem. Mám jít hned?“</p>
<p>„Ne, ještě neodcházej, bratře zahradníku,“ požádala ho Lenka. „Rády bychom vyslechli ty výtečníky a oni latinsky nerozumějí. Budeš nám překládat, prosím? My totiž jenom rozumíme, ale do tajů vašeho jazyka jsme zatím plně nepronikly, abychom mohly i mluvit.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasí zahradník.</p>
<p>„Jak si ten výslech představuješ?“ zeptala se Lucka, Lenky.</p>
<p>„Otevřeme ještě jednu temnici. Pak si je předvedeme k nám do cely, pěkně jednoho po druhém,“ seznamuje Lenka kamarádku se svým plánem. „Ty vyslechnuté pak budeme uklízet do té třetí temnice, aby nemohli ty nevyslechnuté informovat.“</p>
<p>Jak navrhla, tak se i stalo. První na řadě je kat. Vzhledem k tomu, že do cely vtrhl s nepřátelskými úmysly, rozhodly se dívky, že budou také pouštět hrůzu.</p>
<p>„Řekni, lumpe, jak ses mohl odvážit vtrhnout k nám bez pozvání!“</p>
<p>Zahradník přeložil. Kat mlčí.</p>
<p>„Snad ti nezdřevěněl jazyk hrůzou, lumpe!“</p>
<p>„Dostal jsem to nařízeno… od Jeho Eminence…“</p>
<p>„Co jsi dostal nařízeno?“</p>
<p>„Zakovat vás do želez a ostříhat vám vlasy…“</p>
<p>„Táák! Zakovat nás do želez a ostříhat nám vlasy. Podívejme se. Jestlipak ti Jeho Eminence vysvětlila, proč nám máš provést takovou lumpárnu?“</p>
<p>„Ne. Rozkazy se nevysvětlují.“</p>
<p>„To se dělá obvykle čarodějnicím, aby neměly žádnou skrýš k přechovávání očarovaných předmětů,“ vysvětluje mnich.</p>
<p>„Ach táák. Jeho Eminence nás má za čarodějnice,“ směje se Lenka.</p>
<p>Lenka se otočila k Lucce: „Myslím, že je to jasné. Další výslech by neměl asi smysl. Pustíme je všechny na svobodu. Za vyučenou by jim to mělo stačit.“</p>
<p>„Jistě, a se vzkazem Jeho Eminenci,“ doplňuje Lucka.</p>
<p>Odvázali vojáky, pacholky i kovářského pomocníka Lenka spustila: „Teď jděte za Jeho Eminencí. Podrobně mu vyličte, co se s vámi stalo a že takto dopadne každý, kdo se k nám nepřátelsky zachová. Vaše oděvy jsme rozložily na dvoře na sluníčko, tam si je rozeberte. Závěrem vám ještě doporučuji, abyste se pořádně vykoupali a šaty si vyprali. Nechápu, jak můžete žít v takové špíně!“</p>
<p>Když propuštění zajatci zmizeli za dveřmi na konci schodiště, rozloučil se i bratr zahradník se ‚sestrami‘ Lenkou a Lucií, a slíbiv požadovanou pomoc opustil podzemí.</p>
<p>„Taky musíme dát nabít baterky,“ upozorňuje Lucka, „například ta z toho laserového řezáku je skoro vybitá…“</p>
<p>„Nejprve bych udělala jejich inventuru v trezoru,“ navrhuje Lenka, „a pak si připravíme plán nabíjení. Nezapomeň, že ty baterky nemůžeme vynést na sluníčko a nechat je tam jen tak bez dozoru jako někde na SSE nebo doma na zahradě. Ty budeme muset hlídat, aby nedopadly jako naše šaty!“</p>
<p>Inventura baterek dopadla potěšujícím způsobem. „Máme jich tu spoustu. Různých velikostí, ale většinou nenabitých,“ konstatuje Lenka. „Zajímalo by mě, proč ten trezor někdo tak bohatě vybavil. To vypadá jako pro někoho určená zásilka. Třeba těch kapesních svítilen je tu celý jeden regál a další regál …“</p>
<p>Lenčin monolog přerušilo bouchání na dveře. Dívky opustily trezor a otevřely dveře. V nich stojí bratr zahradník nesoucí dvě košile.</p>
<p>„Zatím se mi podařilo sehnat jen toto, sestry, a objevil jsem vhodný stolek, který by se sem dal nastěhovat i tou úzkou chodbou. Ale s nějakým lůžkem bude dost potíž. Slibuji, že se pokusím přesvědčit nějakého truhláře, aby je postavil rovnou tady na místě. Jídlo a pití nepotřebujete?“</p>
<p>„Ani ne,“ odbývá zahradníka Lenka. „Včera nám dali nějaké placky a vodu. Ani jedno za moc nestálo. Vodu jsme musely přefiltrovat a převařit, placky jsme dojedly dnes ráno. Pak jsme si natrhaly ovoce u vás v zahradě a vodu jsme si nabraly ve fontánce. Nám to úplně stačí.“</p>
<p>„Dobře. Tak se pojďte podívat na ten stůl. Bude-li vám vyhovovat, můžete si ho hned vzít.“</p>
<p>Mnich dovedl dívky do svého skladu, kde jim ukázal poněkud delší, ale poměrně úzký stůl sbitý z hrubých prken.</p>
<p>„Je ze sklepa, kde uskladňujeme ovoce. Chodbou projde a v té cele nezabere tolik místa.“</p>
<p>„Ten úplně stačí. Až se u nás objeví ten truhlář, necháme ho trochu ohoblovat,“ pochvaluje zahradníkův nápad Lucka.</p>
<p>„Mám sehnat někoho, kdo by ho tam odstěhoval? Je poměrně těžký a…“</p>
<p>Ani nestačil doříci větu, když Lucka a Lenkou popadly stůl každá z jedné strany a vynášejí ho z budovy. Zahradník se jen pokřižoval.</p>
<p>„Mám dojem,“ pochvaluje si Lucka, „že se nám dnes docela dařilo, nemyslíš? Bez problémů jsme odrazily dva útoky, máme košile, stůl – a hlavně – v bratru zahradníkovi jsme našly spřízněnou duši.“</p>
<p>„Nechval dne před večerem,“ varuje Lenka kamarádku.</p>
<p>„Copak, Leničko? Ty snad nepovažuješ dnešní den za úspěšný?</p>
<p>„Ale jistě – pro nás! Jenom se obávám, aby za to bratr zahradník draze nezaplatil,“ svěřuje se Lenka se svými obavami. „Až ti vojáci, kat, pacholci a kovář sdělí Jeho Eminenci, co se u nás v cele stalo, tak by mohl skončit i na hranici! Spolčil se přece s čarodějnicemi!“</p>
<p>„V tom případě bychom měly za ním jít a nabídnout mu pomoc,“ navrhuje Lucka.</p>
<p>Když však dorazily do přízemí hlavní budovy, zjistily, že dveře skladiště, kde bratr zahradník kraluje, jsou zavřené, zamčené a na klepání ani bouchání nikdo neodpovídá.</p>
<p>„Co se dá dělat,“ povzdechla si Lenka, „teď navečer už ho těžko někde najdeme. Hned v noci ho snad neupálí a zítra ráno uvidíme.“</p>
<p>Opustily hlavní budovu a zavřely se ve své cele.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 14</strong></p>
<p>Ve čtvrtek ráno se opakuje stejný ceremoniál – obě dívky opouštějí svou celu v rouše Evině a vycházejí na sluníčko, aby dobily energii. Po zkušenostech ze včerejška si počínají obzvlášť opatrně. Dnes naštěstí nenarazily na žádné stráže. Mniši zřejmě pochopili, že touto cestou se nikam nedostanou, „ale to neznamená, že by nemohli vymyslet nějakou jinou habaďúru“ – jak aspoň poznamenala Lenka jdoucí jako obvykle první.</p>
<p>Po obvyklých ranních procedurách, když se osvěžily ve ‚své‘ fontánce, vystavily svá nahá těla opět slunečním paprskům. Události předchozích dvou dnů jsou jim dostatečnou motivací k tomu, aby nabíjení nezanedbávaly. S sebou mají ještě několik vybitých baterek, které musí při nabíjení hlídat. Když se pohodlně uložily na trávě, připomněla Lenka Lucce nutnost zjistit datum Velikonoc. Včera večer už se k tomu totiž nedostaly.</p>
<p>„Mám-li vypočítat datum Velikonoční neděle, musím vzít v úvahu několik skutečností,“ spustila Lucka. „Předně: Podle církevní definice je Velikonoční neděle první neděle po úplňku, který nastane v den a nebo po dni jarní rovnodennosti.</p>
<p>První otázkou je tedy datum jarní rovnodennosti: Ta nastala v roce 1118 už 15. března, ale církev svatá bere za den jarní rovnodennosti 21. březen, ať se děje, co se děje. Vždyť kvůli tomu papež Řehoř XIII. roku 1582 provede zásadní reformu kalendáře. Není tedy co řešit.</p>
<p>Druhou otázkou je datum prvního jarního úplňku. Mohla bych počkat na noc, podle vzhledu Měsíce určit jeho stáří a dopočítat, kdy bude úplněk. Jenže zase: Církev svatá neurčuje datum Velikonoc podle přímých astronomických pozorování, ale cyklickým výpočtem na mnoho let dopředu. Protože Velikonoce nejsou svátky astronomické, ale církevní, budu tedy postupovat podle církevních zvyklostí.“</p>
<p>„To bude asi nejrozumnější,“ souhlasí Lenka.</p>
<p>„Už v 5. století před naším letopočtem zjistil řecký matematik Meton, že za 19 let se měsíční fáze vystřídají 235×. Skutečně: vynásobíme li délku tropického roku o délce 365,2422 dne × 19 let, dostaneme 6939,6018 dne; a 235 oběhů Měsíce kolem Země je 235 × 29,53059 dne, což nám dá 6939,68865 dne. Rozdíl tedy činí pouhých 0,08685 dne, což je chyba 2 hodiny a 50 minut za 19 let. Nepřesnost 1 dne vznikne tedy za 218 let. Tady a teď ovšem platí juliánský kalendář, který dnes nese chybu 6 dní, jak už jsem upozornila ohledně data jarní rovnodennosti. Délka roku v juliánském kalendáři ovšem činí 365,25 dne a za 19 let to tedy dělá 6939,75 dne. Rozdíl tedy činí –0,06135 dne a nepřesnost 1 dne tak vznikne až za 309 let.</p>
<p>Ale nejprve k tomu údobí 19 let: nazývá se <emphasis>měsíční kruh</emphasis>, protože po těchto 19 letech připadají měsíční fáze přibližně na tatáž data v roce. I tady je zavedena jistá konvence – měsíční kruh musí někde začínat a někde končit. Bylo rozhodnuto, že 1. rokem měsíčního kruhu bude rok, který bude následovat po novu, který nastane dne 24. prosince předchozího roku. Takovou podmínku splňuje například rok 1 před naším letopočtem. Pořadové číslo roku v měsíčním kruhu se nazývá <emphasis>zlaté číslo</emphasis> nebo taky <emphasis>zlatý počet</emphasis>. Abychom tedy zjistili zlaté číslo roku 1118…“</p>
<p>„… musíme přičíst 1 a dělit devatenácti,“ navrhuje Lenka, „jenže – co ta chyba? 1118/309 jsou 3 dny…“</p>
<p>„Jenže kalendář, podle kterého počítáme, se předbíhá už o 6 dní,“ chlácholí Lucka Lenku, takže ty tři dny nehrají až tak velkou roli. Až udělám přesná astronomická pozorování, tak uvidíme, s jakou chybou církev ve skutečnosti počítá. Ale teď k tomu zlatému číslu: (1118+1)/19 = 58 a zbytek 17 je námi hledaný výsledek.“</p>
<p>„Dobře. Známe zlaté číslo 17…“ mudruje Lenka – a co bude dál?“</p>
<p>„Dál musíme vypočítat epaktu roku 1118. <emphasis>Epakta</emphasis> je stáří Měsíce dne 22. března, to znamená v den, kdy mohou být v daném roce nejdříve slaveny Velikonoce. Aby k tomu mohlo dojít, muselo by být 22. března v neděli a stáří Měsíce 14 nebo 15 dní.“</p>
<p>„Jasně, aby to bylo po úplňku,“ ujasňuje si Lenka, „ale jak se ta epakta vypočte?“</p>
<p>„Nu, uvědom si, že 12 oběhů Měsíce kolem Země trvá 29,53059 × 12 = 354,36708 dne, to znamená, že měsíční rok je o 11 dní kratší než rok sluneční. Postupuje se tedy tak, že přičítáme 11 tak dlouho, dokud epakta nepřekročí 30. Pak odečteme 30 a znovu přičítáme 11. 1. rok cyklu má tedy epaktu 0, 2. rok 11, 3. rok 22, čtvrtý rok 33–30=3, 4. rok 14…“</p>
<p>„Aha, 5. rok 25, 6. rok 36–30=6… jenže než se dopočítám toho sedmnáctého, tak se určitě několikrát spletu!“ prohlásila lítostivě Lenka.</p>
<p>„Ale – to je jen abys věděla, jak se postupuje. Vypočíst to půjde určitě rychleji,“ chlácholí ji Lucka. „Podívej: 16× musíš přičíst 11, což je 176. 176/30 = 5, tedy musíš odečíst pětkrát 30, tedy 176 – 150 = 26, což je epakta 17. roku v měsíčním kruhu, kterým rok 1118 je.“</p>
<p>„Z toho plyne, že dne 22. března byl Měsíc stár 26 dní,“ ujišťuje se Lenka.</p>
<p>„Ano, správně,“ souhlasí Lucka. „Březnový úplněk tedy byl někdy 11. března, takže dokonce před skutečnou astronomickou rovnodenností. Další úplněk tedy bude kolem 10. dubna a v neděli po 10. dubnu, tedy 14. dubna 1118, budou Velikonoce.“</p>
<p>„To tedy znamená,“ sděluje Lenka Lucce, že ode dneška za pět dní, v úterý 2. dubna, zemře král Balduin I. A o Velikonoční neděli, tedy 14. dubna, bude korunován jeho bratranec jako král Balduin II.</p>
<p>„Opravdu? Tak se tedy staneme svědky slavnostního obřadu,“ pokyvuje Lucka významně hlavou, jenže na to bychom se měly nějak připravit. Vždyť my ani neznáme své nejbližší okolí – jen kousek zahrady, dvorek, naši celu a jednu místnost v přízemí hlavní budovy. Trochu málo…“</p>
<p>„Dobrá, teď jsme se důkladně nabily, baterky za chvíli taky budou. Uklidíme je, zapneme nudabránu a vyrazíme na průzkum,“ navrhuje Lenka.</p>
<p>„Ale oblečeme si aspoň ty košile,“ upozorňuje Lucka.</p>
<p>„Ovšem. To je přece samozřejmé,“ směje se Lenka chopivši se několika baterií.</p>
<p>Lucka pobrala zbytek a vyrazily zpět ke své cele. Přede dveřmi je však čekalo překvapení v podobě jejich známého ze včerejška – bratra zahradníka.</p>
<p>„Salus a domino Jesu Christo, sorores!“</p>
<p>„In sacula saeculorum, amen!“ odpověděla Lenka vážně na jeho obřadný křesťanský pozdrav, „čekáš tu na nás, bratře zahradníku?“</p>
<p>„Zajisté, sestry. A hned se vás také ptám, proč opět vycházíte ven zcela neoděny, ač jsem vás vybavil košilemi.“</p>
<p>„I toť součást naší ranní pobožnosti, bratře zahradníku,“ podává Lenka šokující vysvětlení, „s tím se budeš muset smířit. Avšak nyní trochu odstup ode dveří, abychom mohly otevřít… Ještě dál… aspoň pět kroků, prosím.“</p>
<p>Jakmile mnich odstoupil ode dveří tak daleko, že fotobuňka zaregistrovala pouze nahá těla obou dívek, zámek lehce cvakl a Lucka otevřela dveře.</p>
<p>„Jen směle dál, bratře zahradníku,“ zve Lenka mnicha do cely, „a sděl nám, s jakými zprávami k nám přicházíš?“</p>
<p>„Než začnu,“ spustil mnich váhavě, „mohl bych vědět, jakým kouzlem se vám podařilo otevřít dveře? Nevšiml jsem si žádného klíče ani jiného předmětu, který byste použily.“</p>
<p>„Prosím, aby ses na nás nehněval, bratře zahradníku,“ spustila Lenka oblékajíc si košili, „ale prozatím to budeme držet v tajnosti. Nerady bychom, aby kdokoliv pobýval v této cele v naší nepřítomnosti. Pokud se ovšem budeme zdržovat zde, budeš vždy vítán jako milý host.“</p>
<p>„Dobře. Nebudu vyzvídat. Chtěl jsem vám jen oznámit, že sem dnes přivedu toho truhláře. Mimo to byste měly vědět, že Jeho Milost metropolita jeruzalémský se vůbec nedozvěděl o včerejším příběhu vojáků ani katovy roty, protože se nikdo z nich neodvážil před něj předstoupit. Zdá se, že ti lidé byli natolik vyděšeni, že snad ani nezaregistrovali mou přítomnost zde.“</p>
<p>„Tím lépe,“ ujala se slova tentokrát Lucka, „ale kdyby ti hrozilo jakékoliv nebezpečí – opakuji: jakékoliv! – ochranu u nás vždy najdeš, bratře zahradníku.“</p>
<p>„Snad to nebude potřeba,“ míní mnich, „ale budu mít vaši nabídku neustále v patrnosti. Nyní mě však na chvíli omluvte, půjdu pro toho truhláře.“</p>
<p>Truhlář přivedený mnichem s sebou přinesl nástroje i potřebný materiál a s fortelem mistra svého oboru zhotovil oběma děvčatům poměrně široké lůžko. Bratr zahradník potom dodal i materiál k výrobě slamníku. Během necelých tří hodin byla cela zútulněna k nepoznání.</p>
<p>„Zde je tvá odměna, bratře zahradníku,“ oznámila mu Lucka podávajíc mu kapesní svítilnu.</p>
<p>Mnich poděšeně couvl: „Netušil jsem, že to s tou lucerničkou myslíš vážně, sestro.“</p>
<p>„Jak vidíš, opravdu to myslíme vážně.“</p>
<p>Mnich se dotkl svítilny a ucukl.</p>
<p>„Neboj se! Vždyť už jsi ji držel v ruce včera,“ směje se Lenka jeho zděšení.</p>
<p>„Já vím – ale to jsem netušil, že se ta pekelná věcička stane mým majetkem… Nemůže mi ublížit?“</p>
<p>„I kdež. Je úplně bezpečná,“ chlácholí mnicha Lucka, předvádějíc mu funkci vypínače.</p>
<p>Mnich poděkoval a spěšně odešel svítě si kapesní svítilnou na cestu tmavou chodbou.</p>
<p>„Tak – a teď si vyzkoušíme nový pelíšek,“ raduje se Lenka opět svlékajíc košili.</p>
<p>Lucka nakažena jejím nadšením ji následuje a za chvíli obě leží na široké posteli kterou byl truhlář před necelou hodinou zhotovil.</p>
<p>„Je to opravdu příjemné poleženíčko,“ libuje si Lucka, „docela něco jiného, než se válet na otepi slámy. Dost mi to připomínalo ten zatracený Chanabád…“</p>
<p>„No tak, Lucinko,“ krotí její chmurné vzpomínky Lenka, „cožpak na to musíš pořád vzpomínat? Mysli přece na něco pěkného…“</p>
<p>Lucka se k ní beze slov přitulila a bloudí prsty po jejím nádherném těle. Jemně se dotýká jejích pevných prsou, pak žlábkem mezi nimi na bříško a Lenka už jen instinktivně roztáhla stehna, aby Lucčiným prstům uvolnila cestu ke svým nejintimnějším místečkům. Lucka jí druhou rukou přitiskla obličej na svá ňadra a s rozkoší ji nechává zkoumat jazykem své bradavky. Kalihapický efekt se dostavil vzápětí.</p>
<p>*„Nějak dlouho jsme už na sebe neměly čas, Lucinko…“*</p>
<p>*„Tak si to teď vynahradíme, taky se mi po tom stýskalo…“*</p>
<p>*„Ještě tak kdyby tu byly Nikolka a Janička…“*</p>
<p>*„Škoda, ve třech nebo čtyřech je to mnohem příjemnější…“*</p>
<p>Idylka však netrvá dlouho. Dívky totiž zapomněly po zahradníkově odchodu zavřít a zamknout dveře, takže byly překvapeny celou svitou mnichů a vojáků, kteří náhle vtrhli do jejich cely. V jejich čele oni dva kněží, kteří je navštívili už v úterý. Zřejmě se domnívají, že katova rota splnila svou povinnost a že najdou obě vězeňkyně nahé, zakované do želez a s ostříhanými vlasy, aby neměly k dispozici žádnou skrýš na předměty, kterými by mohly svaté muže očarovat. Pohled, který se jim naskytl při vstupu do cely, je přímo šokoval!</p>
<p>„Deus omnipotens!“ zvolal jeden z kněží vyděšeným hlasem, „Ta čarodějnice vskutku obcuje s ďáblem! Ihned sem povolejte kata s jeho pacholky!“</p>
<p>Jeden z vojáků kvapně odešel, zatímco Lucka s Lenkou instinktivně odhodily přikrývku, pod kterou se byly mazlily, chopily se za ruce a vytvořily kolem sebe ochranné pole.</p>
<p>„Mám takový dojem,“ spustila Lucka zostra obránivši se k oběma mnichům, „že slušně vychovaní pánové nevstupují do pokoje žen neohlášeni!“</p>
<p>Lenka stěží zadržuje smích, protože situace je pro vniknuvší sem hordu značně nepřehledná, zatímco obě dívky mají nad celou scénou spolehlivou kontrolu, dobře vědouce, že ani kněží ani vojáci jim nemohou nic udělat.</p>
<p>„Zdřevěněly vám snad nohy, pánové? Račte urychleně opustit tuto místnost, než se vám přihodí něco opravdu nepříjemného!“</p>
<p>Oba kněží postoupili k lůžku, na kterém sedí dvě – podle jejich představy bezbranné – dívky, mávajíce před sebou bronzovým křížem a karafou svěcené vody. Ten vpředu se dokonce pokusil dotknout Lucčiných intimních míst špičkou kříže, ale manévr je kupodivu nezdařil. Kříž sklouzl po okraji silového pole. Kněz zavrávoral nečekaje takový odpor. Vtom postoupil blíže druhý kněz a vychrstl proti oběma děvčatům obsah karafy. Voda vyšplíchla, odrazila se od silového pole a její kapičky se rozprášily po obličejích obou kněží.</p>
<p>„Ale velebnosti,“ směje se Lenka, „snad jste se nerozhodli křtít sami sebe?“</p>
<p>„Přejde vás smích, pekelné děvy!“ obořil se na ně kněz s karafou, „Počkejte maličko, jen co mistr popravčí vstoupí do této cely!“</p>
<p>„Myslím, že už jednou měl tu čest,“ poznamenala Lenka, „nepochlubil se?“</p>
<p>Kněz neodpověděl, protože právě dorazil kat se dvěma pacholky. Všichni tři stojí nerozhodně ve dveřích a neodvažují se vstoupit dál.</p>
<p>„Mistře popravčí,“ oslovil ho kněz s křížem zostra, „nemýlím-li se, byl vám dán jistý rozkaz, který jste jak je vidno nesplnili. Proč?“</p>
<p>„Nejde to, velebnosti!“</p>
<p>„Proč by to nešlo? Chopte se té krajní a v tu chvíli ji chci vidět zakovanou v železech. Kde máte kovářského?“</p>
<p>„Neodvážil se přijít, velebnosti…“</p>
<p>Kněz běsní a zřejmě spílá katovi i pacholkům. Děvčata přestávají rozumět. Lucka se přitiskla k Lence tak, aby se dotýkaly bradavkami. Tím je zajištěna kalihapická komunikace s minimální spotřebou energie. *„Na chvilku zrušíme pole,“<emphasis> navrhuje kamarádce, </emphasis>„a rozdělíme se. Já budu izolovat toho kněze s křížem a necháme si ho jako rukojmí. Naložíme s ním jako včera s vojáky a katovou rotou, abychom měly jistotu, že nezdrhne, i když ho nebudeme hlídat. Ty vytlačíš ostatní pány z cely a zamkneš dveře. Jako podmínku jeho vydání stanovíme vrácení našich kombinéz i se vším, co jsme měly po kapsách. Až odejdou, přestěhujeme rukojmí do temnice.“*</p>
<p>*„Proč ne,“* souhlasí Lenka a kamarádky se od sebe odpoutaly.</p>
<p>Lucka se postavila mezi oba kněze a vytvořila kolem sebe silové pole. Kněz s křížem byl polem povalen na lůžko, druhý zavrávoral a nemotorně vrazil do mnicha stojícího za ním. V té chvíli se před něj postavila Lenka. „Myslím pánové, že už té komedie bylo dost. Teď se spořádaně obraťte a v klidu opusťte tyto prostory. Chodba je úzká, vycházejte opatrně jeden za druhým, ať si neublížíte. Tady důstojného pána si prozatím necháme v zajetí, dokud nám nebudou vráceny naše oděvy se vším, co v nich bylo.“</p>
<p>Kněz s karafou však nemíní uposlechnout a snaží se Lenku pokropit zbytkem svěcené vody. Karafa narazila na silové pole, které Lenka kolem sebe vytvořila, takovou silou, že vypadla knězi z ruky na kamennou podlahu a rozbila se. Střepy se rozletěly po celé cele.</p>
<p>„Velebnosti,“ spustila znovu Lenka, „buďte tak laskavi a uposlechněte mé dobře míněné rady. Nechtějte, abych byla nucena použít proti vám násilí.“</p>
<p>Postoupila o další dva kroky vpřed a kněz znovu pocítil tlak silového pole. Opět zavrávoral a vrazil do mnicha stojícího za ním. Ten ovšem také ustoupil o dva kroky vzad a celá svita pocítila ‚dominový efekt‘. Katův pacholek stojící jako poslední v chodbě dokonce upadl. Rychle vstal a dal se na zběsilý útěk. To byl signál i pro ostatní. Než se kněz stojící před Lenkou vzpamatoval, zůstal v cele sám a s hrůzou sleduje, jak mezitím Lucka zachází s jeho izolovaným kumpánem, kterého si děvčata chtějí ponechat jako rukojmí. Ten už je svlečen do naha a ruce má svázané za zády.</p>
<p>„Co… co s ním chceš provádět, ty pekelná obludo? Hrůza! Vlády nad Svatým městem se chystá ujmout Antikrist. Bože Všemohoucí a Svatá Bohorodičko, ochraňujte mou nebohou duši…“</p>
<p>„Tak už přestaň skuhrat a zmiz z této cely, nebo budeš sdílet jeho osud!“ oznámila mu Lenka tvrdě. „Pokud do Slunce západu dodáte naše oděvy i se vším, co v nich bylo, nezkřivíme mu vlásek na hlavě. Pakliže nesplníte naši podmínku, zle se mu povede!“</p>
<p>Kněz se zmateně otočil a vrávoravým krokem opustil celu. Lenka za ním zavřela dveře, ale podivná rána, která se po chvíli ozvala z chodby, ji přinutila, aby dveře znovu otevřela a vyhlédla ven. Zář její kapesní svítilny prozářila temnotu úzké chodby a ukázala jí jeho tělo ležící pod schodištěm v mdlobách.</p>
<p>„Ten z nás musí mít opravdu pekelnou hrůzu,“ poznamenala Lucka nesouc spoutané rukojmí do temnice.</p>
<p>„Nediv se,“ směje se Lenka přivazujíc mu na krk řetěz, „a zkus se vcítit do jejich pohledu na celou situaci: Dva kněží vyzbrojeni křížem a karafou svěcené vody, tři mniši, čtyři vojáci ozbrojeni halapartnami, kat a dva jeho pacholci – to máš dvanáct chlapů, z toho sedm důkladně fyzicky vycvičených – a vyřídí je dvě nahé holky naprosto beze zbraně, přičemž jim žádná síla nepomohla – ani fyzická, ani duchovní – no, co asi si o nás mohou myslet?“</p>
<p>„Že jsme pekelné obludy?“</p>
<p>„Něco na ten způsob,“ souhlasí Lenka, „ale teď dost meditování. Musíme vynést toho druhého kněze ven na vzduch, vzkřísit ho a zopakovat mu podmínky pro propuštění jeho kamaráda.“</p>
<p>„Dobrá, vezmu si jen košili…“</p>
<p>„To snad ani ne,“ oponuje Lenka, „myslím, že toho hned využijeme k novému nabití, protože jsme přece jen dost energie spotřebovaly. Uvědom si, že synchronizační impulsy sem jdou jen tímhle okénkem – zřejmě několikrát odražené…“</p>
<p>„Synchronizační impulsy! Kde se tu vzaly v roce 1118?“ ustrnula v údivu Lucka, „Teprve teď mi došlo, že tady někde musí být mimozemská družice! A mimozemšťané! Musíme najít cestu, jak se s nimi spojit a požádat je o pomoc.“</p>
<p>„No, to je fakt,“ uvědomuje si Lenka dosah Lucčiných slov, „to budeme muset prozkoumat. Ale náš nejbližší úkol je stabilizace situace – abychom taková pátrání mohly provádět v klidu a nebyly neustále nesmyslně napadány mnichy a vojáky. Teď se ovšem musíme znovu pořádně nabít a taky vzkřísit toho omdlelého velebníčka.“</p>
<p>„Taky pravda,“ souhlasí Lucka, a obě kamarádky vyrážejí dnes už podruhé nahé ven na sluníčko, tentokrát ještě ke všemu nesouce omdlelého kněze.</p>
<p>Položily ho u fontánky tak, aby byl nohama opřen o její nízké hrazení, čímž docílily toho, že má nohy výš než hlavu, a jaly se mu kropit obličej studenou vodou. I tak však trvalo několik minut, než kněz otevřel oči a zmateně se rozhlédl.</p>
<p>„Co… kde… jsem…proč…“</p>
<p>Náhle jeho pohled padl na Lenku nabírající do dlaní vodu z fontánky a v jeho vytřeštěných očích se objevil výraz hrůzy. Kdyby ho v té chvíli Lenka neobdařila další sprškou studené vody, zřejmě by omdlel znovu.</p>
<p>„Tak se konečně vzpamatuj, bratře,“ oslovila ho Lucka měkce, „nás se nemusíš bát, nepřišly jsme sem konat nic zlého.“</p>
<p>„Ale bratra Anastasia jste se zmocnily a zacházely s ním…“</p>
<p>„Přesně tak, jak jste zamýšleli VY zacházet s námi,“ skočila Lenka tvrdě do jeho lamentací, „zakovat nás nahé do želez a ostříhat nám vlasy. Je to tak?“</p>
<p>Obě kamarádky si spontánně rozdělily úlohy – Lucka hraje ‚hodnou‘ a Lenka ‚zlou‘.</p>
<p>„Cože… Vy jste ho zakovaly… do želez… a… a…“</p>
<p>„Zatím ne,“ chlácholí Lucka vyděšeného kněze – “</p>
<p>„… ale uděláme to, pokud do západu Slunce nesplníte naše podmínky,“ kontruje Lenka.</p>
<p>Kněz se snaží posadit. Lucka ho jemně podpírá.</p>
<p>„Jaké… podmínky?“</p>
<p>„Vrátíte nám naše oděvy, kterých jste se v úterý neoprávněně zmocnili,“ opakuje Lenka podmínky výměny. „I se vším, co v nich bylo. Opakuji: Se vším! Zjistíme-li, že je některá věc ztracená, zničená nebo poškozená, povede se zle jemu i vám!“</p>
<p>„Uvědom si, bratře,“ ujímá se znovu slova ‚hodná‘ Lucka, „že my jsme si nepřátelské chování k vám nezačaly. My se pořád jenom bráníme – a to tak, abychom vám pokud možno nezpůsobily žádnou újmu na životech, zdraví ani majetku.“</p>
<p>Kněz konečně vstal a rozhlédl se kolem sebe. Je v zahradách kanovníků konventu Svatého hrobu samojediný se dvěma úplně nahými ženštinami – a ta jedna – hrůza! – ani není ženština, ale, ale…</p>
<p>„Ďábel!“</p>
<p>Teprve teď si kněz uvědomil, jak to oznamoval bratr Ignacius patriarchovi, *„… ona bytost má mužské ohanbí a ženská ňadra – Ďábel!“*</p>
<p>„Ale ne, nejsem ďábel,“ chlácholí ho Lucka, „já jsem sestra Lucie…“</p>
<p>„Lucie? Snad ne sestra … Luciferova?!“ děsí se znovu kněz.</p>
<p>„No, to už je vrchol!“ vstupuje do hovoru opět Lenka, „obě slova jsou odvozena od ‚lux‘ – pravda, ale to ještě neznamená, že by se má kamarádka musela s Luciferem ztotožňovat. To je zase výplod tvé choré mysli!“</p>
<p>„Lucie… ‚sestra‘ Lucie…“ blekotá vyděšeně kněz, „a ty jsi taky ‚sestra‘ … nebo … nebo…“</p>
<p>„Nebo… nebo…“ pochechtává se Lenka, „nevím, jak zde, ale u nás se vychovaný muž představuje jako první…“</p>
<p>„Kde – u vás?“</p>
<p>„Tam,“ ukazuje Lenka k obloze.</p>
<p>„Cože? Tak vy nejste…“ vyptává se kněz ukazuje k zemi.</p>
<p>„Z pekla rozhodně nejsme, bratře… bratře…“ ujišťuje ho Lucka.</p>
<p>„Inocenc, prosím…“</p>
<p>„… bratře Inocenci.“</p>
<p>„Nu, já jsem sestra Lenka – a známe se. Teď ovšem splň svůj úkol, bratře Inocenci. Zajisti nám vrácení našich oděvů – i se vším, co v nich bylo. Před západem Slunce budeme čekat na tomto místě. Teď odejdi.“</p>
<p>Po Inocencově odchodu se dívky ještě chvíli nabíjejí, aby obnovily spotřebovanou energii. Ale nezůstávají u ‚své‘ fontánky. Natrhaly si něco ovoce a pojídajíce ho provádějí další průzkum zahrad.</p>
<p>„Dosti rozsáhlý areál,“ uvažuje Lenka, „co kdybychom se pokusily dojít až na některý konec?“</p>
<p>„Nejsem proti,“ souhlasí Lucka, „zkusme to třeba východním směrem. Vzhledem k tomu, že toto je severovýchodní roh budovy a zahrady se rozkládají severním směrem, měly bychom na nějakou hranici – plot nebo zeď – narazit nejdříve cestou na východ.“</p>
<p>Sice vyrazily, ale daleko nedošly. Po několika desítkách metrů uviděly skupinu mnichů ošetřujících stromoví.</p>
<p>„Vrátíme se,“ navrhuje Lucka, „Zase nejsme oblečené a nerada bych vyvolávala další incidenty.“</p>
<p>„Asi ano,“ povzdechla Lenka, „ale co kdybychom tady uhnuly trochu k jihu, kryly se touhle řadou stromů a prozkoumaly další část zahrad? Víš – myslím nevracet se pak stejnou cestou…“</p>
<p>Lucka neprotestuje. Odchýlily se trochu jižněji a pak pokračují znovu k východu. Pracující skupinku obešly širokým obloukem doufajíce, že nebyly spatřeny. Lucčin předpoklad se splnil. Za další řadou stromů se objevila vysoká zeď.</p>
<p>„Půjdeme podle zdi?“</p>
<p>Lucka po krátkém zaváhání míní, že ano. „Když už jsme se dostaly až sem…“</p>
<p>Vyrazily podél zdi k jihu a po chvíli došly – k bráně! Objevila se před nimi za výklenkem zdi tak náhle, že si ani neuvědomily hrozící nebezpečí…</p>
<p>„Stráže!“ zvolal kdosi silným hlasem a zatroubil na polnici na poplach. „Stráže! Do kláštera vnikly dvě osoby ženského pohlaví!“</p>
<p>Obě kamarádky jsou opět obklopeny hordou vojáků ozbrojených kušemi, šavlemi a halapartnami.</p>
<p>„Jak to, že jsi přehlédl jejich příchod? Jakým trikem vnikly až sem – do nejposvátnějších zahrad? Oznámím Jeho Milosti, jak plníš své povinnosti fortnýře!“</p>
<p>Velitel stráží řádí jako černá ruka. „Zatknout! Spoutat! Vyvést z kláštera! Vsadit do žaláře! Tak dělejte, hněte sebou, za co vás konvent platí, bando líná!?“</p>
<p>Jenže… žádnému ze strážných se nedaří ke dvojici narušitelek přiblížit. Každý je odhozen neznámou silou stranou a válí se nedůstojně po zemi.</p>
<p>„Tak co je to s vámi holoto líná, mám dojem, že vy jste… … <emphasis>(dívky nerozumějí)</emphasis> … Když se jich štítíte dotknout, tak je žeňte halapartnami nebo po nich… …. <emphasis>(opět nesrozumitelné)</emphasis> …“</p>
<p>Ani halapartny však vojákům nepomáhají – a tak je nařízena střelba z kuší.</p>
<p>„Tak už toho nechejte,“ snaží se jim domluvit Lucka, ale zdá se, že vojáci latině nerozumějí a Lucka by ke zvládnutí starofrancouzštiny na komunikativní úroveň přece jen nějaký čas ještě potřebovala. Místo odpovědi po ní kdosi vystřelil šíp… Ten ovšem sklouzl po okraji silového pole, otočil se do protisměru a zasáhl jednoho z vojáků – Lucka si ani nedokázala uvědomit, zda to byl právě ten, který po ní vystřelil, nebo nějaký jiný stojící v jeho blízkosti. To ovšem byla pro vojáky poslední kapka. S hrůzou v očích se dali na útěk.</p>
<p>Když Lucka zjistila, že ho kumpáni nechali ležet na zemi aniž by mu poskytli pomoc, bez rozmýšlení zrušila ochranné pole a jala se zraněného vojáka ošetřovat. Šíp se mu zabodl značnou silou do ramene a hrozivě z něj trčí ven.</p>
<p>„Podrž mi ho trochu, pokusím se to vytáhnout…“</p>
<p>„Počkej… ten mu nemůžeme jen tak vytáhnout,“ upozorňuje Lenka kamarádku. Podívej se, jak ty šípy vypadají – mají rozšíření za hrotem do límce – to bys mu rozervala všechny vazy!“</p>
<p>„Hmm, jenže… co s tím?“</p>
<p>„Je jediná možnost – musíme ho tím šípem probodnout skrznaskrz, aby hrot vylezl na druhé straně, tam ho uříznout a teprve potom vytáhnout.“</p>
<p>„Jenže – to tady nezvládneme! Nemáme k tomu prostředky. Musíme ho odnést k nám do cely, kde máme nástroje a snad tam taky bude nějaký zdravotnický materiál…“</p>
<p>„Tak rychle, fofr!“</p>
<p>Bez dlouhého zdržování se vydaly na zpáteční cestu, napůl vedouce, napůl táhnouce vyděšeného nešťastníka k sobě do cely, nedbajíce toho, zda jsou nebo nejsou někým pozorovány.</p>
<p>Prošli zahradou na dvorek a na schodiště. Slabé světlo linoucí se z chodby je varuje, že přede dveřmi cely na ně zřejmě někdo čeká. Známý? Neznámý? Přítel? Nepřítel?</p>
<p>„Počkej tu s ním, Lucinko, Jdu se tam podívat. Nebylo by dobré, aby nám překážel při nějakém dalším nedorozumění.“</p>
<p>Lenka sestupuje po schodech a opatrně zkoumá terén. Mihotavé světýlko je silnější a silnější. Poslední schod, poslední záhyb chodby…</p>
<p>„Vítám tě, bratře Inocenci. S jakými zprávami přicházíš?“</p>
<p>„Dostanete svoje šaty zpět – i se vším, co v nich je,“ sděluje Lence příchozí, drže v ruce pochodeň. Musíte však mít strpení, protože ty věci zkoumá učená komise theologů.“</p>
<p>„Učená komise… theologů? Nééé, to nééé. U toho zkoumání bych si opravdu přála být. Ale vydrž chvilku, bratře, dojdu pro sestru Lucii. Musíme totiž ošetřit jednoho zraněného vojáka.“</p>
<p>Když se po chvíli vrátily obě dívky i se zraněným, pozvaly bratra Inocence do své cely. Tam si nejprve oblékly košile a pustily se do ošetření vojáka. Bratr Inocenc se sice poněkud podivoval nad tím, jak se to ‚nemehlo‘ dokázalo poranit vlastní kuší – a ještě k tomu tak hloupě, ale nakonec to vzal na vědomí po té, když zraněný voják přiznal, že se skutečně jedná o jeho vlastní šíp, ale že nechápe, jak se to mohlo stát.</p>
<p>Nejprve bylo pochopitelně nutno vydobýt šíp z ramene zraněného. Nejhorší chvíle nastala, když museli vojákovi propíchnout šíp skrznaskrz, což se nakonec přece jen podařilo. Laserovým řezákem odřízly hrot a zaoblily hranu, aby bylo možno pahýl šípu hladce vytáhnout. Inocenc pozoruje jejich počínání se zatajeným dechem. Pak bylo nutno ošetřit ránu. Naštěstí Lucka objevila v trezoru i příruční lékárničku s mimozemskými hojivými preparáty a obvazovým materiálem. Obě kamarádky se docela rychle rozpomněly na svou ošetřovatelskou praxi v internačním táboře a při ošetřování rány si počínají tak zručně, že se jich bratr Inocenc zeptal, zda nejsou náhodou samaritánky.</p>
<p>„Ne, to nejsme, ale nějakou první pomoc ještě poskytnout umíme. V každém případě by ho však měl vidět někdo…“</p>
<p>„Ranhojič?“ zeptal se Inocenc.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Dobrá, zařídím to.“</p>
<p>„Bylo by vhodné, bratře Inocenci,“ spustila Lenka po té, kdy vojáka uložily na lůžko, aby se z té ‚operace‘ trochu vzpamatoval, „aby byli všichni vojáci a stráže informováni o naší přítomnosti a neútočili na nás. Tady ten voják ti může dosvědčit, že z té kuše vystřelil po nás, ale my máme tu moc, že každý šíp, každé kopí či oštěp – ba dokonce i dělová koule – se nakonec obrátí proti tomu, kdo je po nás vystřelil nebo hodil. My nikdy na nikoho neútočíme, ale ubráníme se vždycky. Pamatuj si to!“</p>
<p>„Tak vy jste přece jen – čarodějnice! Jenže to potom…“</p>
<p>„Dobře, považuj nás tedy za čarodějnice, i když je to holý nesmysl,“ ujímá se tentokrát slova Lucka, „ale taky měj na paměti, že my nikomu nikdy neublížíme, pokud on sám na nás nebude útočit. Své moci nezneužíváme!“</p>
<p>Kněz se po Lucčině proslovu hluboce zamyslel a pak se zeptal: „A bratr Anastasius…“</p>
<p>„Je zatím jen svlečen a spoután. Po Slunce západu bude zakován do želez a ostříhán dohola,“ oznámila mu samozřejmě Lenka. „Leda že byste splnili podmínky, které jsme vám v poledne daly.“</p>
<p>„Jenže – ta komise…“</p>
<p>„Bratře Inocenci! Ta komise může klidně zasedat zde. My jim samy rády vysvětlíme, k čemu který předmět slouží a jak se s ním zachází. Nikoho neočarujeme, neuhraneme ani nikomu jinak neublížíme,“ navrhuje Lucka.</p>
<p>„Dobře, pokusím se o to… Ale nejsem tu takovým pánem, abych vám mohl slíbit…“</p>
<p>„My žádné tvé sliby nepotřebujeme,“ přerušuje jeho lamentaci Lenka, „ale měl bys myslet na bratra Anastasia!“</p>
<p>„Pokusím se…“</p>
<p>„Tak prosím, odveď tohoto vojáka do péče ranhojiče a pak se vynasnaž už kvůli bratru Anastasiovi… Uvědom si, že do západu Slunce už mnoho času nezbývá!“</p>
<p>Když oba odešli, povzdechla si Lucka: „To byl zase bláznivý den! Jestli to půjde takhle dál, tak strávíme zbytek života nabíjením na sluníčku a bráněním se těm omezencům.“</p>
<p>„No, snad to nebude tak zlé… Za čas přijdou na to, že jim můžeme víc prospět jako přátelé…“</p>
<p>„Uvidíme. Teď ještě – co s tím Anastasiem?“</p>
<p>„Co by? Nic! Půjdu ještě pro trochu ovoce, aby něco pojedl – a pak uvidíme, jak se ti fráterníci zachovají!“</p>
<p>„Ale… Leničko… s tím zakováním do želez…“</p>
<p>„… je samozřejmě jenom straším,“ směje se Lenka tisknouc kamarádku něžně k sobě.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 15</strong></p>
<p>„Přišel jsem vám oznámit,“ spustil bratr Inocenc, když ho krátce před západem Slunce vpustila Lucka do cely, „že učená theologická komise rozhodla o vrácení vašich šatů a věcí v nich obsažených výměnou za bratra Anastasia podle vašich podmínek. Pojďte se mnou.“</p>
<p>Obě kamarádky vyrazily chodbou za knězem, když byly pečlivě zavřely a zamkly dveře své cely elektronickým zámkem.</p>
<p>Kněz je vyvedl do zahrad a potom do vchodu budovy, kde se přede dvěma dny poprvé setkaly s bratrem zahradníkem. Vystoupili po schodišti a ocitli se v horní chodbě. Tam je Inocenc zanechal stát před jedněmi dveřmi a sám vstoupil dovnitř.</p>
<p>„Myslí to upřímně nebo se máme chystat k obraně,“ ptá se Lenka Lucky preventivně si rozvazujíc košili.ĄTa totiž není opatřena knoflíky, ale vázacími šňůrkami, takže když je pečlivě zavázaná, nelze se jí tak snadno zbavit.</p>
<p>„Poznáme,“ odpovídá tlumeně Lucka instinktivně Lenku napodobujíc, aby byla rovněž připravena k obraně proti nenadálému útoku, „ale přiznej se, Leničko, že ty taky cítíš podraz?“</p>
<p>Dívky spolu hovoří česky, aby případní nezvaní posluchači nerozuměli. Ačkoliv skoro šeptají, v chodbě se jejich hovor nepříjemně rozléhá.</p>
<p>„Cítím…“ odpovídá Lenka úsečně. Košili už má zcela rozvázanou a její klopy, jen přehozené přes sebe, lehce přidržuje rukou, aby se nerozevíraly.</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a dívky jsou pozvány, aby vstoupily dál.</p>
<p>Místnost, ve které se ocitly, je opravdu rozlehlá. Vysoký klenutý strop je podepřen devíti masivními kamennými sloupy, mezi nimiž jsou jen úzké průchody. Tři úzká okna na vzdálenější straně nestačí rozsáhlou prostoru dostatečně osvětlit. Na každé straně každého sloupu jsou proto instalovány svícny a v nich vždy po třech zapálených svících. Celkem tedy 108 svící osvětluje ponurou místnost, ale vzhledem k šíři sloupů je i tak místnost nedostatečně osvětlena. Přesto přechod z úplně temné chodby děvčata na chvíli oslnil. Teprve po několika sekundách si Lenka uvědomila, že jsou přítomny jednání ‚učené theologické komise‘ zkoumající jejich zabavené oděvy a obsah jejich kapes. Každá věc, každý kousek oděvu, vše je rozloženo po stolech, ale členové komise jsou zřejmě skryti za některými sloupy. A skutečně!</p>
<p>„In nomine patris et filii et spiritus sancti, sdělte nám svá jména, odkud jste sem přišly a co zde pohledáváte,“ ozval se hlas zpoza jednoho sloupu.</p>
<p>Lenka postoupila o dva kroky vpřed, aby viděla, kdo je tak přívětivě oslovil. Za stolem tam sedí vysoký muž v mnišské kutně, už postarší, s prošedivělými vlasy i vousy. V ruce drží bronzový kříž a jeho špičkou míří proti Lence. Po obou jeho stranách sedí ještě po třech dalších mniších, tedy celkem sedm. Za nimi s odstupem postává poníženě bratr Inocenc.</p>
<p>„Stůj, dál už ani krok! Odpověz na otázky!“</p>
<p>„Salus a Domino Jesu Christo, patres reverendi,“ pozdravila Lenka zdvořile, „jsem sestra Lenka a toto je sestra Lucie. Myslím však, důstojnosti, že naše jména už vám sdělil bratr Inocenc.“</p>
<p>„Jak si můžeš dovolit, osobo hříšná, oslovovat nás ‚bratři‘?“</p>
<p>„Předně – vás jsem zatím ‚bratři‘ neoslovila, jestli jste si laskavě neráčili všimnout. A za druhé – podle čeho usuzuješ, že jsem hříšná osoba? To mi budeš muset dokázat, nebo se omluv, jinak to budu považovat za urážku a křivé obvinění. Važ slova!“</p>
<p>Lenka opustila přátelský tón a rychle se přizpůsobila arogantnímu vystupování mnichovu.</p>
<p>„Za tuto drzost budeš tvrdě pykat, ty čarodějnice!“</p>
<p>Mnich uchopil do ruky mosazný zvonek a několikrát silně zazvonil. Zpoza zadních sloupů vystoupilo několik vojáků ozbrojených halapartnami a obstoupili Lenku ze všech stran, oddělivše ji od Lucky.</p>
<p>Dívky ovšem neztratily rozvahu a v mžiku strhly košile, které mají přes sebe jen přehozené. Sekundu před tím, než se Lenka rozhodla k vytvoření silového pole, ucítila na noze chlad řetězu. Některý z vojáků se ji zřejmě pokusil lapit zezadu. To ovšem neměl dělat, protože Lenka vzápětí uvolnila do řetězu několik elektrických impulsů. Voják už ani nestačil za řetěz zatáhnout, aby Lenku strhl k zemi. Zapraskal elektrický výboj, po článcích řetězu se mihly namodralé jiskry a vojákovu ruku zkroutila příšerná křeč.</p>
<p>„Pusť ten řetěz, lumpe!“ nařídila mu Lenka, když impulsy pominuly.</p>
<p>Nic. Voják zřejmě nerozumí latinsky.</p>
<p>„Nařiďte tomu vojákovi, důstojnosti, …“</p>
<p>Lenka nedopověděla, protože voják, pocítiv, že křeč pominula, přece jen za řetěz zatáhl.</p>
<p>Díky své gymnastické průpravě Lenka naštěstí neupadla. Jen poskočila, aby nabrala ztracenou rovnováhu. Pak znovu vyslala do řetězu několik elektrických impulsů – tentokrát však silnějších. Křeč zkroutila vojákovi ruku tak mocně, že sám upadl. Toho Lenka využila k tomu, aby se zbavila řetězu, a vzápětí kolem sebe konečně vytvořila ochranné pole, které řetěz odmrštilo stranou. Ten se omotal kolem nohy jiného vojáka.</p>
<p>Ovšem voják, který Lenku původně do řetězu chytil, seznav, že křeč v jeho ruce znovu pominula, bez rozmýšlení řetězem prudce škubl – a strhl k zemi svého kumpána. Lenka se hlasitě rozesmála, zatímco povalený voják se vztekle vrhl na původce svého ‚ponížení‘ a oba se na podlaze řežou hlava nehlava.</p>
<p>„Máte skvěle vycvičené a disciplinované vojáky, důstojnosti. Gratuluji…“</p>
<p>„Mlč, poběhlice,“ ohrazuje se mnich sedící uprostřed, který ji před tím označil za osobu hříšnou, „a obleč se, když už jsi na posvátné půdě Konventu kanovníků Svatého hrobu!“</p>
<p>„Mám se obléci? Proč? Vždyť jste mě chtěli vidět nahou a ještě k tomu zakovanou do želez. Nevzpomínáte si, patres reverendi {důstojní otcové}?. S těmi železy to tedy tak trochu nevyšlo, omlouvám se. Ale nahá se vám předvedu s radostí!“</p>
<p>Lenka několikrát rozverně zapózovala a znovu se rozesmála. „Doufám, že se líbím…“</p>
<p>Pak však zvážněla a zkoumavě se zahleděla na mnichy sedící zaraženě u stolu. Ale to už kruh vojáků prorazila také Lucka a stanula vedle ní. Obě kamarádky na okamžik zrušily silové pole, přistoupily k sobě, chytily se za ruce a pole znovu vytvořily – tentokrát společně jedno, aby pokud možno šetřily energii.</p>
<p>„přátelé,“ spustila Lucka, „my bychom se opravdu rády oblékly, ale to byste nám napřed museli vrátit naše oděvy. Ty vypůjčené košile se nám zdají tak trochu nepohodlné a ani nám příliš nesluší…“</p>
<p>„Jak se odvažuješ, pekelná obludo, označovat nás za přátele,“ osopil se na ní mnich mající hlavní slovo.</p>
<p>„Pokud tedy chcete, abychom vás považovaly za nepřátele,“ přebírá slovo Lenka, „tak prosím. Bude to ovšem jen k vaší škodě…“</p>
<p>Pak vyrazila drobnými krůčky směrem ke stolům vedouc Lucku za sebou. Ta okamžitě pochopila Lenčin plán a přitiskla se k ní blíž, aby se dalo silové pole zúžit. Po několika krocích se prostřední stůl pod jeho náporem mírně posunul a jeho hrana se dotkla kutny mluvčího mnichů.</p>
<p>„Nechcete-li se octnout na podlaze, odstupte od stolu, nepřátelé!“</p>
<p>Mniši tupě zírají na obě dívky a nechápou, jak se mohl stůl posunout.</p>
<p>Další drobný krok a nové posunutí stolu.</p>
<p>„Jsou to čarodějnice! Posunují stolem, aniž by se ho dotkly!“ vyjekl jeden z mnichů a vstav od stolu dal se na ústup.</p>
<p>Když se stůl pohnul potřetí, zpanikařili i ostatní a spěšně svá místa opouštějí.</p>
<p>„Kdybyste se chovali přátelsky,“ spustila Lenka, když se s Luckou zmocnily svých šatů a ostatních věcí vystavených na stole, „tak bychom vám podrobně předvedly a vysvětlily funkci každého z těchto předmětů. Vy nás však nepovažujete za přátele, spíláte nám do čarodějnic a pekelných oblud, takže je nám velice líto, ale nedozvíte se od nás nic. Teď nařiďte těm vojákům, aby nám uvolnili cestu ven, nechtějí-li být smeteni.“</p>
<p>…</p>
<p>„Co myslíš? Nepřehnaly jsme to trochu, když jsme je všechny smetly na jednu hromadu a odešly se svými věcmi, aniž jsme se nějak domluvily aspoň s některým z těch mnichů?“ ptá se Lucka rozesmáté Lenky, když se konečně vrátily do své cely.</p>
<p>„Myslím, že jsme se s nimi přátelsky domluvit chtěly – ale oni nějak neměli zájem.“</p>
<p>„To je sice pravda,“ namítá Lucka, „jenže oni se zřejmě domnívají, že když jsme – podle nich, tedy – ‚čarodějnice‘ a ‚pekelné obludy‘ a já nevím, co ještě, tak že jsme i představitelky ‚zla‘ – což se mi tedy vůbec nelíbí. A způsob, jakým jsme se zmocnily svých věcí, je v tom jistě ještě utvrdí.“</p>
<p>„To je sice možné,“ připouští Lenka, „ale dovedeš si představit je, jak se starají například o ošetření zraněného nepřítele, jako jsme to udělaly my?“</p>
<p>„Otázka ovšem je,“ namítá Lucka, „zda oni to správně pochopí. Oni si zřejmě myslí, že tím šípem jsme ho zranily my…“</p>
<p>Vtom se ozvalo zabušení na dveře.</p>
<p>Lenka si bleskurychle rozepnula kombinézu, aby ji byla schopna v případě potřeby shodit s ramenou a nechat spadnout vrchní díl k pasu, zatímco Lucka otevřela dveře. Před nimi stojí bratr Inocenc.</p>
<p>„No, to je ale vzácná návštěva,“ hlaholí Lenka zapínajíc si kombinézu, „pojď dál, bratře, posaď se u nás a pověz, co tě k nám přivádí.“</p>
<p>„Slunce už dávno zapadlo…“ spustil váhavě kněz, „a já bych chtěl vědět…“</p>
<p>„… co uděláme s bratrem Anastasiem?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Co by? Pustíme ho na svobodu. Své věci jsme získaly zpět – sice ne takovým způsobem, jak bychom si představovaly – ale teď už je to jedno. Svého cíle jsme dosáhly, nemá smysl ho tu déle držet.“</p>
<p>Lucka mezitím odešla do temnice a přivedla vězněného kněze. Zatím je ještě stále nahý s rukama spoutanýma za zády. Lenka po něm přejela ostrým světlem kapesní svítilny. „Můžeš se přesvědčit, že krom trochy nepohodlí jsme mu nezkřivily ani vlásek.“</p>
<p>„A co jeho šat a věci?“</p>
<p>„Šaty jsou rozložené na dvorku na sluníčku – těch sis snad všimnul, když jsi sem šel,“ informuje Lenka. „No, a kříž stojí támhle v koutě. Tvá karafa se rozbila a střepy jsme vyhodily – doufám, že ti to nevadí, bratře Inocenci.“</p>
<p>„Ty… ty.. mu říkáš… ‚bratře‘ …“ vykoktal ze sebe náhle stále ještě zkoprnělý Anastasius.</p>
<p>„Ano, bratře Anastasie. Co tě na tom udivuje?“ ujala se pro změnu slova Lucka, uvolňujíc mu svázané ruce. „Já jsem sestra Lucie a to je sestra Lenka.“</p>
<p>Jakmile Anastasius ucítil, že má volné ruce, okamžitě si jimi zakryl choulostivé místo svého nahého těla, ale pohled na obě dívky v sexy kombinézách, které zvýrazňují jejich ženské křivky, ho nenechal klidným. Penis se mu postavil proti jeho vůli. Lenka nevydržela a zasmála se. Anastasius se k dívkám obrátil zády.</p>
<p>„Ale, bratře Anastasie! Je neslušné obracet se k ženám zády,“ kárá ho Lenka.</p>
<p>„Jenže… já… já … jsem docela nahý…“</p>
<p>„A za to se stydíš?“ podivuje se Lenka, „Vždyť i tvé tělo je Boží výtvor… Nebo snad ne?“</p>
<p>Anastasius neodpověděl ani se neotočil zpět.</p>
<p>„Bratře Inocenci,“ požádala Lucka druhého kněze, „buď tak laskav a přines tady Anastasiovi jeho šaty. Víš, kde je najdeš…“</p>
<p>„Ne, ne! Neodcházej!“ zvolal Anastasius zoufalým hlasem, „přece mě tady nenecháš nahého a bezbranného napospas těm dvěma strašlivým ženštinám!“</p>
<p>„Klid, bratře,“ chlácholí ho Inocenc, „sám víš, že proti nim nic nezmohla ani celá eskorta. Kdyby nám chtěly nějak ublížit, už dávno by to udělaly, aniž by nás musely rozdělovat.“</p>
<p>Po těch slovech se odebral ke dveřím, pak úzkou chodbou ke schodišti a ven na dvorek.</p>
<p>„Přece by ses nás nebál, bratře Anastasie,“ oslovila ho měkce Lucka, když Inocencovy kroky v chodbě dozněly, „my jsme se sem dostaly nedopatřením, samy jsme v nezáviděníhodné situaci. A rozhodně tady nechceme páchat nic zlého ani nikomu ubližovat. Jenže vy – z nějakých nepochopitelných důvodů – na nás neustále hledíte jako na nějaké vetřelce, nepřátele nebo škůdce… Nevím. A nám nezbývá, než se bránit. Můžeš se přesvědčit, že jsme nikomu nezkřivily vlásek na hlavě.Všechny nepříjemnosti, i to zranění toho vojáka dnes ráno – jste si způsobili sami.“</p>
<p>„Opravdu?“ Anastasius se konečně otočil a dokonce si zapomněl dále zakrývat své ohanbí.</p>
<p>„Opravdu,“ potvrzuje Lenka Lucčina slova a dodává: „Ani svou nahotu nemusíš před námi skrývat. Sám víš, že jsme na ni zvyklé.“</p>
<p>Tato slova však – místo aby kněze uklidnila – způsobila, že si rukama své genitálie opět bleskurychle zakryl.</p>
<p>To ovšem vyvolalo úsměv na Lucčině obličeji. „Tentokrát ti ten psychologický tah nevyšel, Leničko…“</p>
<p>„Jakou čarodějnickou řečí se to domlouváte,“ ozval se Anastasius, „nerozumím ani slovo.“</p>
<p>„To je náš rodný jazyk,“ chlácholí ho Lenka, „žádný čarodějnický, neboj.“</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil Inocenc s Anastasiovým oděvem v ruce. Ten se neprodleně oblékl a ulehčeně vydechl. „Říkaly jste, že jsem volný?“</p>
<p>„Ano, bratře Anastasie, ale budeš u nás vždy vítán, jako milý host,“ oznamuje mu Lucka. „Stejně jako tady bratr Inocenc.“</p>
<p>„Ještě by bylo dobré, aby i ostatní kněží, mniši a vojáci tuto skutečnost pochopili a chovali se k nám – když už tedy ne přátelsky, tak aspoň nevšímavě…“ dodala Lenka.</p>
<p>„Pokusíme se o tom promluvit s Jeho Milostí jeruzalémským patriarchou,“ slibují oba kněží opouštějíce celu.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>neděle 31. března </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>Nikdy bych nevěřila, že toto archaické datum bude teď pro mě – a pro Lucinku, pochopitelně – aktuální! Co to pro mě znamená jako pro historičku? Že bych mohla být teoreticky … téměř vševědoucí! Kdybych se uvedla v roli věštkyně… Hmm… Bylo by to zajímavé, ale nakonec stejně nepoctivé, jako kdybych s fyzickou výbavou od mimozemšťanů nadále provozovala závodně gymnastiku.</p>
<p>Tak například: Jeho Veličenstvo Balduin I. je na smrtelné posteli a v úterý zemře… Já to vím – ale nesmím to prozradit! Rovněž tak skutečnost, že o Velikonoční neděli 14. dubna bude novým králem korunován jeho bratranec Balduin Le Bourg jako Balduin II. Konec konců – také vím, že to bude dobrá volba, protože Balduin II. se ukázal jako velice schopný panovník.</p>
<p>Ale dost filosofování. Tyto poznámky dělám především proto, aby někde bylo zaznamenáno, kam jsme se s Lucinkou dostaly jakých událostí jsme byly svědky. Rovněž tak je nutno zaznamenávat, co jsme tu prováděly my samy, aby bylo budoucím generacím jasné, že jsme svým příchodem sem a svou činností tady mohly v některých detailech pozměnit minulost.</p>
<p>Rozhodla jsem se psát češtinou jedenadvacátého století. Důvody jsou dva: Jednak bych nechtěla, aby někdo zde rozuměl tomu, co tady zaznamenávám, kdyby se mu moje poznámky nedopatřením dostaly do ruky. A za druhé: Jedná se o můj mateřský jazyk, tak proč se za něj stydět, že?</p>
<p>Dnes ráno po obvyklé rutině – tedy hygiena ve fontánce a důkladné nabití na sluníčku, jsme si s Luckou oblékly kombinézy a vyrazily jsme na další průzkum. Vyšly jsme východní bránou, která se jmenuje <emphasis>Zlatá brána,</emphasis> ven ze zahrad Konventu kanovníků Svatého hrobu. Kupodivu nám nikdo nebránil. Chtěly jsme obhlédnout některou další část Jeruzaléma, ale zjistily jsme, že tady už jsme z města úplně venku.</p>
<p>„Tak se vrátíme a zkusíme najít jinou bránu,“ navrhla Lucka.</p>
<p>„Dobře, ale nejprve bychom měly využít toho, že tady je relativně klid, zajít trochu do pouště a zjistit, jak to vlastně je s těmi synchronizačními impulsy pro vytvoření silového pole,“ upozornila jsem kamarádku.</p>
<p>„Pravda, teď máme zpátky své satelitní telefony…“</p>
<p>Lucka ho vytáhla z kapsy a zapnula. Obě s napětím sledujeme dění na displeji. ‚Hledám síť…‘; ‚Zadejte PIN…‘; ‚Síť přístupná…‘; ‚Zadejte osobní heslo…‘</p>
<p>Ale heslo se nedaří a nedaří zadat. Po šestém pokusu jsme obdržely konečný verdikt: ‚Osobní heslo … není registrováno v generálním direktoráři stanice NEMESIS II. Jste přihlášena jako host. Vítejte.‘</p>
<p>„Tak! Stanice NEMESIS II – na kterou je napojen komunikátor a teleport pod nalezištěm Huánuco de Viejo, a my jsme teď na ní napojeny satelitním telefonem,“ pobrukuje si Lucka ‚pod fousy‘, „Leničko, zapni také svůj mobil…“</p>
<p>Stalo se. Rovněž i já jsem přihlášena jako host, ale to téměř nevadí. Být přihlášen jako host znamená, že si můžeme s Luckou navzájem telefonovat a dokonce můžeme využívat veřejné části informační databáze stanice. Nemůžeme však do ní nové informace ukládat a také nemůžeme využívat výhod osobních schránek.</p>
<p>„Tak! Teď máme k dispozici telefon a obrovskou databázi… v roce 1118. Tohle kdybychom předvedly těm mnichům, tak by nás chtěli upálit bezodkladně…“</p>
<p>„Tak jim to raději předvádět nebudeme,“ navrhuji Lucce. „Obrovskou výhodou je, že spolu můžeme komunikovat i v případě, že bychom byly nuceny se z nějakých důvodů od sebe odloučit – i když to bych opravdu nerada…“</p>
<p>Lucka uložila telefon do kapsy kombinézy vytáhla další přístroj. „Výborně! I navigátor funguje! Když si jen vzpomenu, co patálií jsme s těmi aparátky měli tam v Peru… Spojení přes družice nefungovalo, navigace nefungovala… Nebo snad… NEBUDE fungovat?“</p>
<p>„To je paradox, viď? Ale… nemedituj nad tím. Musíme se vrátit, nechceme-li zmoknout,“ upozorňuji kamarádku, „podívej, jak se obloha kvapem zatahuje!“</p>
<p>„Opravdu! V této roční době prší v Jeruzalémě jen třikrát do měsíce – a zrovna to musí přijít, když si vyjdeme na procházku,“ hartusí Lucka.</p>
<p>Obrátily jsme své kroky zpět k městu, ale už bylo pozdě. Strašlivá průtrž mračen doprovázená hromy a blesky se spustila tak nečekaně, že jsme ve chvíli vypadaly, jako bychom právě vyšly ze sprchy!</p>
<p>„Ještě že ty mimozemské elektronické přístroje jsou vodovzdorné,“ libuje si Lucka svlékajíc kombinézu i bikinky. Učinila jsem totéž, protože jakýkoliv oděv se v tak hrozném lijáku jen nepříjemně lepí na tělo aniž by člověka jakkoliv chránil.</p>
<p>Ale obloha se zatáhla ještě víc. Je takové šero, že už ani nedokážu přečíst číslice na svých hodinkách. Nakonec jsem i ty sundala z ruky a vložila do jedné kapsy kombinézy.</p>
<p>„Spěchat už nemusíme,“ míní Lucka. „Stejně už jsme promočené až na kost a ten lijavec hned tak nepřestane…“</p>
<p>Volným krokem jsme došly k bráně a vstoupily jsme do ní. Je otevřená a valí se z ní proud vody.</p>
<p>„Kdyby ty brány zavřeli,“ poznamenává Lucka, „tak by tu nastala povodeň…“</p>
<p>„Měly bychom se jít podívat, jak dopadla naše cela… Aby taky neplavala!“</p>
<p>„Máš pravdu,“ souhlasí Lucka a tak jsme přece jen přidaly do kroku.</p>
<p>Neušly jsme ani polovinu cesty od brány k chodbě vedoucí do naší cely, když vtom se znovu zablesklo a vzápětí se ozvala strašlivá rána.</p>
<p>„Někde uhodilo – a blízko!“ zvolala Lucka.</p>
<p>Ale to už se po obloze rozlila narudlá záře…</p>
<p>„Támhle, podívej,“ ukazuji Lucce hořící dřevěnou budovu na druhé straně zahrady.</p>
<p>„To musel být pořádný výboj,“ hodnotí uznale Lucka, „když to dokázalo zapálit to promáčené dřevo a ani ten lijavec to není schopen uhasit…“</p>
<p>„Hmm, s tím nic nenaděláme,“ poznamenala jsem, „s tím už by si neporadil ani oddíl zkušených hasičů.“</p>
<p>„To neporadil,“ souhlasí Lucka, „ale předejít by se tomu dalo…“</p>
<p>„Jak?“ vydechla jsem údivem.</p>
<p>„Podívej, Leničko, oni nás považují za čarodějnice a pekelné obludy,“ spustila Lucka zamyšleně, „co kdybychom jim předvedly, že jsme jim nepřišly škodit? Že naopak dokážeme pomoci?“</p>
<p>„To zní zajímavě, ale jak si to představuješ?“</p>
<p>„No… snad by nebylo tak těžké postavit pár hromosvodů…“</p>
<p>„Ach tak, budeme si jako hrát na vynálezce…“</p>
<p>„Něco na ten způsob,“ přikyvuje Lucka.</p>
<p>Když jsem o tom chvíli uvažovala, dospěla jsem k názoru, že Lucčin nápad je vlastně úžasný. My jim předvedeme, že jsme sem nepřišly škodit – a to tak, že tady zavedeme různé užitečné ‚vynálezy‘ pocházející sice z budoucnosti – ale takové, ke kterým nám postačí použít zde dostupné materiály. Například ty hromosvody se dají postavit z těch kovových šípů do kuší. Místo svářečky použijeme laser, aby se to nemuselo skovávat v nějaké výhni – ale tím si jen ušetříme práci. I bez něj by to šlo postavit, bylo by to však obtížnější.</p>
<p>„Dobrý nápad,“ uvažuje Lenka, „jenže se musíme s někým spojit. Ty šípy asi jen tak snadno nezískáme…“</p>
<p>Zabrány do úvah jsme přešly dvorek a dorazily až k ústí chodby.</p>
<p>„Je to dobré,“ pochvaluje si Lucka, „voda se k nám nedostala. Dvorek se svažuje směrem k brance a ta zůstala po našem odchodu otevřená. Potopa se nekoná…“</p>
<p>Sestoupily jsme po schodech potmě. Nechce se nám tahat svítilny z kapes mokrých kombinéz. V další cestě nás však zastavil podezřelý šramot.</p>
<p>„Je tu někdo?“ zvolala jsem latinsky.</p>
<p>„Ano, já… bratr zahradník. Čekám tu na vás!“</p>
<p>„Dobře, tak jen uhni z cesty… Pojď až sem, k nám… a přitiskni se ke zdi, ať mohu projít a otevřít dveře,“ požádala jsem ho.</p>
<p>Stalo se a já jsem vstoupila do naší cely. Za mnou bratr zahradník a Lucka jako poslední. Když zavřela dveře, rozsvítila jsem svítilnu, která leží stále na stole. Venku je totiž ještě zataženo a zamřížovaným okénkem skoro žádné světlo neproniká.</p>
<p>„Sestry… stala se taková divná věc…“ spustil bratr zahradník, když jsme mu pokynuly, aby se posadil, „ta lucernička od vás najednou přestala svítit… Podívejte se!“</p>
<p>„Ach ano, je vybitá baterka,“ rozluštila záhadu Lucka, když jí mnich svítilnu podal. „Ale za čtyři dny? To vypadá, jako bys svítil nepřetržitě ve dne v noci…“</p>
<p>„Vždyť ano,“ přiznal mnich, „použil jsem ji ve své cele jako věčného světýlka.“</p>
<p>„Jako věčného světýlka…“ vydechla Lucka pobaveně. Ještě štěstí, že se nerozesmála – a já konec konců také.</p>
<p>„Když chceš lucerničku používat jako ‚věčné světýlko‘ – to tě ovšem musíme vybavit trochu jinak,“ rozhodla Lucka. „Podívej, ta lucernička je napájena baterkou – to je tohle…“ vysvětluje Lucka rozebírajíc svítilnu. „To je místo oleje v těch vašich věčných světýlkách. Takže my ti dáme ještě jednu baterku… vidíš? Lucernička už zase svítí. Tuhle původní dej ven na sluníčko – stačí přes poledne na chvíli. Ona se zase nabije, a až se vyčerpá ta nová, tak je zase vyměníš. Je ti to jasné?“</p>
<p>„Ano, sestry, Bůh vám žehnej…“</p>
<p>Bratr zahradník se zvedl a chystá se k odchodu, když vtom ho Lucka ještě na chvíli zadržela:</p>
<p>„Bratře zahradníku, k čemu sloužila ta dřevěná budova, která teď při té bouřce shořela?“</p>
<p>„Cože? On někam zavítal Boží posel?“</p>
<p>„Ano,“ ujala jsem se slova zase na chvíli já, „do té vysoké dřevěné budovy na druhém konci zahrady…“</p>
<p>„Jezu Kriste… ne!“ zvolal bratr zahradník zděšeně, „to je sušárna na ovoce… sušila se tam skoro polovina úrody ze zahrad… Taková škoda!“</p>
<p>„Sušárna na ovoce?“</p>
<p>„Ano… sušíme tam fíky, datle… Konventu to přináší značný zisk… A teď mi to všechno shořelo…“ Mnich nešťastně lomí rukama. Pak padl na kolena a jal se vroucně modlit k Všemohoucímu.</p>
<p>„No tak, už přestaň,“ chlácholí ho Lucka, „tím už zničenou úrodu nezachráníš. Ale dalo by se podobným katastrofám zabránit. Ne modlitbami, ale lidským přičiněním…“</p>
<p>„Cože, vy víte, jak zabránit Božímu poslu, aby zapaloval naše stavby a ničil naše stromy?“</p>
<p>„Ano, víme!“</p>
<p>Lucka pronesla tuto větu pevným hlasem a tak autoritativním tónem, že bratr zahradník mimoděk ustal ve svých modlitbách a vstal.</p>
<p>„Myslíš to vážně, sestro Lucie?“</p>
<p>„Ano, bratře zahradníku. Smrtelně vážně!“</p>
<p>„Smrtelně… vážně… A jak to chceš udělat, sestro Lucie?“</p>
<p>„Snadno… tedy … když nám s tím trochu pomůžeš…“</p>
<p>„Já? Vám pomoci? Vždyť ani nevím jak…“</p>
<p>„Stačí, když nám seženeš takové ty kovové šípy do kuší. Musí jich být ovšem hodně! Aby pospojované dosáhly ze země až na střechu budovy, kterou pak budou chránit.“</p>
<p>„Šípy budou chránit budovu? Jak?“</p>
<p>„Přitáhnou Božího posla k sobě,“ ozvala jsem se opět já, „a on po nich sjede do země – místo aby zapálil budovu.“</p>
<p>„A ty myslíš, sestro Lenko, že by se tak dala ochránit ta druhá sušárna?“</p>
<p>„Samozřejmě. A nebuď tak nedůvěřivý, bratře zahradníku. Zatím jsme vždycky splnily, co jsme slíbily, ne?“</p>
<p>„Dobře… Pokusím se…“</p>
<p>„Ale nesmí to moc dlouho trvat, bratře zahradníku,“ upozorňuje ho Lucka. „Víš, že Boží posel se zjevuje znenadání a pracuje rychle!“</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>středa 3. dubna </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Smrt Jeho Veličenstva Balduina I., krále jeruzalémského, pohroužila do smutku celé město. Dokonce jsme přerušily práce na stavbě hromosvodu na druhé sušárně a zúčastnily jsme se zádušní mše, na kterou nás v dobré víře pozval zničený bratr zahradník.</p>
<p>Odpoledne jsme však pokračovaly ve stavbě dál. Už máme zavedeno uzemnění daleko od budovy, teď zbývá jen vhodným způsobem ukotvit svorky na přidržování svodu se střechy. S pomocí mimozemských přístrojů – laserové svářečky a dalších, jde práce rychle od ruky a předpokládala jsem, že dnes večer bychom mohly být hotovy.</p>
<p>Obloha je sice bez mráčku, ale bratr zahradník nás varoval, že v této roční době přicházejí bouře náhle. O tom jsme se konec konců přesvědčily v neděli, když jsme si vyrazily trochu z města. Myslím, že Lenka to popsala dost podrobně.</p>
<p>Jenže jsme byly znovu hrubým způsobem vyrušeny. Ačkoliv nám oba kněží – Inocenc i Anastasius – slíbili, že zajistí náš klid, nestalo se tak. Je tedy pravda, že těch pár dní – počínaje sobotou – klid opravdu byl. Bratr zahradník nám opatřil asi dvě stovky železných šípů, ze kterých lze postavit slibovaný hromosvod, dokonce nám poskytl i několik zahradních dělníků, kterým velí, aby vykopali uzemňovací strouhu, do které jsme s Lenkou položily a laserem svařily několik šípů. Rovněž jsme je laserem povrchově upravily, aby odolávaly korozi. Jenže dnes po poledni, když už jdeme se svodem nahoru, přitáhla odkudsi skupina asi deseti vojáků a jali se po nás střílet z kuší. Bez varování! Ještě štěstí, že první šípy přilétly z větší dálky a minuly se cílem. Bleskurychle jsme s Lenkou strhly kombinézy a vytvořily ochranné pole. Právě včas! Další sprška šípů se pochopitelně odrazila a způsobila krveprolití mezi útočníky!</p>
<p>Ti ovšem zprvu nepochopili, že se jedná o jejich vlastní šípy – zřejmě vidouce, že my se šípy pracujeme, a domnívali se, že je po nich střílíme… Dalších několik šípů zranilo i ty vojáky, kteří zůstali nezraněni po první várce střel…</p>
<p>„Co teď s nimi,“ zírá Lenka nešťastně na to nadělení. „Tolik najednou jich ošetřit nedokážeme!“</p>
<p>V té chvíli se objevil bratr Inocenc. „Varoval jsem je, aby si s vámi nic nezačínali, ale marnost nad marnost! Prý se nesluší, aby dvě ženské vyzrály nad celou četou – a že si prý s vámi musí vyřídit účty…“</p>
<p>„Nu, tak si je vyřídili!“ prohlásila Lenka suše. „Teď, bratře, sežeň ranhojiče, my z nich aspoň vytaháme ty šípy – v tom už máme jistou praxi…“</p>
<p>„Cože? Ty z nich chceš zase dobývat šípy – jako tam z toho nešťastníka…“</p>
<p>„Jistě,“ prohlásila Lenka rozhodně. „Pochybuji o tom,že ten ranhojič by se s tím nějak mazal. Vyrval by to z nich i s vnitřnostmi. Kvůli tomu tam ten límec konec konců je… A kromě toho – my máme k dispozici laserový řezák, takže se těch hrotů snadno zbavíme… tedy na rozdíl od nich.“</p>
<p>Sotva jsme se pustily do prvního zraněného, objevil se Inocenc s ranhojičem. Ten sleduje naše počínání – probodnutí vojáka skrznaskrz, odříznutí hrotu za límcem a zaoblení konce zkráceného šípu laserovým řezákem, aby mu zpětné vytažení ublížilo co nejméně, a nakonec vytažení šípu z těla raněného.</p>
<p>„Skvělá práce,“ pochvaluje si ranhojič a pustil se do probodávání ostatních. My jen s Lenkou opracováváme hroty šípů. Naneštěstí však došlo i ke ztrátám na životech… Dva vojáci dostali smrtelné zásahy…</p>
<p>„Ještě jednou, dvakrát, desetkrát, stokrát nebo třeba tisíckrát opakujte všem,“ důtklivě nabádá Lenka kněze, ranhojiče i vojáky, kteří jsou při vědomí, „že na nás nikdo nemůže beztrestně útočit. A trest si přivodí sám svou vlastní zbraní!“</p>
<p>Teprve když byli všichni zranění i mrtví odneseni, mohly jsme nerušeně pokračovat v práci. Skončily jsme, když už se stmívalo…</p>
<p>Další náročný den máme za sebou. Co asi přinesou ty další?</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 16</strong></p>
<p>„Než se dohodneme na dalším postupu,“ rozhodl technický ředitel Gabriel, „rád bych věděl, proč děvčata prozkoumávala ten chronoport, aniž by vyčkala Erigyova návratu z Chavínského naleziště.“</p>
<p>„Lenka s Luckou? Ty přece neměly za úkol ten trezor prozkoumat,“ ozvala se Nancy, „ony tam jenom šly pro minohledačku, protože…“</p>
<p>„Jakou minohledačku?“</p>
<p>„… detektor kovů,“ objasňuje Nancy slangový výraz, „protože ten před pár dny zmizel a já jsem ho tam včera náhodou zahlédla.“</p>
<p>„Tak detektor kovů… A proč tak moc potřebovaly ten přístroj?“</p>
<p>„Protože jím hledaly takové neviditelné krabičky – nebo co to vlastně je. Tvrdily, že ač je to neviditelné, je to tou minohledačkou detekovatelné…“</p>
<p>„Vůbec tomu nerozumím,“ poznamenává Gabriel rozpačitým hlasem. „O jakých krabičkách je řeč?“</p>
<p>„No, takové fotoplastické … moment … jednu mám u sebe v kombinéze,“ ozvala se <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> a vyrazila k místu, kde kombinézu rozložila na sluníčku. Vzápětí se vrátila s inkriminovaným předmětem v ruce. „To tady nechala Lenka, než odešly s Luckou do toho tre… chronoportu!“</p>
<p>„Tohle??“</p>
<p>Gabriel a Hefaistos ohmatávají šestibokou krabičku s víčkem a údiv v jejich obličejích roste. „Kde k tomu ty nešťastnice přišly?“</p>
<p>„Nacházely to různě po tábořištích právě pomocí té minohledačky,“ vysvětluje Nancy. „Jenže před pár dny se ta minohledačka ztratila a ony už to nemohly dále hledat. Pak jednu náhodou našel jeden z Pedrových dělníků…“</p>
<p>„Aha! Jeden z Pedrových dělníků!“ zvolal Erigyos, kterému Hefaistos krabičku předal. „Takže teď je jasné, proč onemocněli! Ale to nevysvětluje, kde se tady ty přístroje vzaly!“</p>
<p>„Co je to vůbec za přístroje?“ ozvala se <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> vedoucí expedice.</p>
<p>„To je součást difúzního odrušovacího zařízení, které ‚pohlcuje‘ určitou část spektra elektromagnetického záření.“</p>
<p>„Kterou část spektra?“</p>
<p>„To nevím,“ oznámil rozpačitě Erigyos, „protože bych musel mít všechny ty ‚krabičky‘. Musel bych vědět, kolik jich přesně bylo a musel bych znát jejich geometrické uspořádání. Z jedné jediné součástky nelze na nic usuzovat.“</p>
<p>„Lucka mluvila o šesti…“</p>
<p>„O šesti… Hmm… To by vypadalo… Šéfe!“ obrátil se náhle k inženýru Hefaistovi, „to by vypadalo, jako že někdo zná příčinu toho neustálého rušení a dokonce ví, CO nám vlastně ruší komunikaci! Protože tady to…“ mává mu před obličejem neviditelnou krabičkou, „tady to je nezvratný důkaz! Já osobně jsem dohlížel na výstroj i výzbroj expedice a nepamatuji se, že bychom měli tento typ odrušovače v inventáři. Mám dokonce takový dojem, že na SSE ani na CPLEN nic takového nemáme.</p>
<p>„Ten někdo je tedy doktor Zemill,“ oznámila Nancy temným hlasem, „protože cestou k trezorům Lenka poznamenala, že na minulém tábořišti tyto krabičky pohazovala v noci postava, která mizela ve vašem stanu, Erigye!“</p>
<p>„Jen bych chtěl upřesnit,“ podotkl Erigyos, „že on ty ‚krabičky‘ nepohazoval, ale pečlivě rozmísťoval, jinak by mu kouzlo nefungovalo. V momentě, kdy mu některou tu ‚krabičku‘ někdo sebral nebo i jen posunul, musel přece spojení ztratit…“</p>
<p>„To je sice hezké, ale pan doktor se nám teleportoval neznámo kam…“ namítá Nancy.</p>
<p>„Už víme dost!“ oznámil Gabriel. „Doktor Zemill se nějakým způsobem dozvěděl, čím a jak je naše komunikace rušena. Použil tedy difúzního odrušovače k odstínění dané části spektra a s někým se pravidelně domlouval… Nevíme proč ani o čem – a dokonce ani nevíme, jak se k difúznímu odrušovači dostal. Jisté je, že na jeho podivné počínání narazily slečny Lucie a Lenka – nevím zda náhodou nebo cíleně – ale na tom teď nezáleží. Když to Zemill zjistil, odklidil nejprve detektor kovů, aby dívky nemohly pokračovat v pátrání. V momentě, kdy ‚minohledačku‘ znovu objevily, zpanikařil natolik, že je kamsi odeslal nákladním chronoportem a pak se sám teleportoval neznámo kam.</p>
<p>Vedle Lucky a Lenky však naneštěstí našli jednu aktivní součástku i Pedrovi dělníci. Protože nejsou bioenergeticky senzitivní, součástka vyzařující vlny sloužící k interferenci se zářením, které má být ‚pohlcováno‘ – jim způsobila srdeční arytmii.“</p>
<p>„To je sice všechno správně, ale …“</p>
<p>Gabriel Erigya přerušil uprostřed věty: „Teď nám nezbývá nic jiného, než zakonzervovat naleziště a v nejkratší možné době se vrátit na SSE! Tam máme prostředky nutné k tomu, abychom mohli pátrat dál. Tady už nic nového nenajdeme. Co jsme mohli odhalit, odhalili jsme, a co se nám nepodařilo zjistit – tedy kam byla teleportována naše děvčata a kam se teleportoval Zemill – to už tady nemáme z čeho zjistit. Všechny informace jsme vytěžili do posledního bitu.“</p>
<p>„Všechny ne,“ protestuje Nancy. „Ještě jsme neudělali prohlídku Zemillových osobních věcí. Co když…“</p>
<p>„Jistě, ale tím se už zdržovat nebudeme. Vezmeme je prostě s sebou a průzkum provedeme až na SSE. Čím dřív tam budeme, tím lépe. Tady to místo je – zdá se – pod kontrolou neznámých sil a já bych už byl nejraději odsud někde hodně daleko.“</p>
<p>„Proč myslíš, šéfe, že toto místo je…“</p>
<p>„Erigye, pochop, že to rušení komunikace se projevuje zde, v této oblasti – a navíc jsi sám vypozoroval, že jste se k jeho zdroji přibližovali. Ten zdroj musíme přesně lokalizovat, ale tady nemáme čím. Na SSE můžeme z věcí doktora Zemilla zjistit, zda má ještě nějaké difúzní odrušovače, můžeme tam změřit jejich parametry a odhadnout, kterou část spektra odrušují. U difúzního odrušovače to nelze vypočítat přesně…“</p>
<p>„To je pravda, šéfe. Hned se do toho dáme!“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>8. října, odpoledne</emphasis></p>
<p>Dějí se to ale věci! Obě základny jsou na nohou. Na dispečerském stanovišti přibyl dokonce malý teleport pro přenos drobných zásilek, protože jiná komunikace s Viejo de Huantár není možná. Tady je centrum všeho dění, sem přicházejí všechny důležité informace a tady bych se jako první dozvěděla, kam vlastně se teleportovaly Lucka a Lenka, kdyby na to některý technik přišel. Kdyby… Jenže Erigyos, inženýr Hefaistos a dokonce ani Jošuův technický ředitel – Gabriel, který se rovněž bezodkladně teleportoval na inkriminované archeologické stanoviště, žádné zprávy neposílají.</p>
<p>Krátce po začátku mé služby mě navštívil starý pán s prosbou, abych ho zasvětila do práce dispečera, že by ho to možná taky bavilo.</p>
<p>„Když služba trvá jen dvě hodiny, tak bych to hravě zvládl i s těmi svými devíti křížky,“ poznamenal.</p>
<p>Sice nemám instruktorské oprávnění, jako třeba Lenka, Jenny, Tony, Magda či Sally, kteří jsou stálými obyvateli stanice a často zacvičují nové zájemce o práci, ale mohu si zahrát na aspoň ‚kastelánku‘ a sousedovi exkurzi umožnit. Kdyby se mu to zalíbilo a chtěl se do práce taky zapojit, musel by ovšem nejprve absolvovat kurs.</p>
<p>Předvádím mu rozšířené funkce komunikátoru (základní už zná z obsluhy toho, který máme doma), vysvětluji mu principy přepojování a propojování, sestavování videokonferenčních okruhů a další možnosti.</p>
<p>„Důležité je, že tento komunikátor má administrátorské pravomoci, takže se jím dají ovládat i komunikátory podřízené – ty co jsou tady na pokojích nebo dokonce i ten, který máme doma – tedy za předpokladu, že jsou přepnuté do pohotovostního stavu a není zapnuta ochrana soukromí. To je výhodné v případě, když například není nikdo doma a já bych teď potřebovala třeba zjistit, zda…“</p>
<p>„A to by se daly zapnout také ty kamery, které jsou s ním spojené?“ zeptal se najednou uprostřed mého výkladu.</p>
<p>„Záleží na tom, strýcu, v jakém stavu jste zanechali komunikátor u nás, než jste se sem teleportovali. Existují dva pohotovostní stavy, jak už jsem poznamenala před chvílí…“</p>
<p>„Ano, to vím. Přepnul jsem ho do stejného stavu, jako jsi ho nechala před svou vlastní teleportaci. Domníval jsem se, že je to tak kvůli té teleportaci nutné.“</p>
<p>„No, není to nutné, ale je dobře, že jste to tak udělali, protože teď můžeme ty kamery aktivovat. Kdybyste ho přepnuli do pohotovostního stavu s ochranou soukromí, tak bychom ovšem komunikátor ovládat nemohli a kamery by aktivovat nešly.“</p>
<p>Napojila jsem se na komunikátor u nás doma, zadala jsem přístupové kódy a aktivovala jsem kamerový systém. Na vedlejším monitoru se objevil seznam kamer, jejichž signál mohu sledovat na hlavním monitoru. Prohlížíme si dění v jednotlivých místnostech.“</p>
<p>„Proč vlastně chcete vidět, co se u nás děje, když tam stejně nikdo není? Míšenka je na CPLEN, Lucka… raději nemluvit, no a my jsme tady.“</p>
<p>„Víš, děvčica, mně pořád vrtá hlavou ta záležitost s těmi syrečky. I těsně před tou moji teleportaci to tam bylo cítit – a já jsem je přitom skoro čtrnáct dní neodebíral…“</p>
<p>„Ach, ty syrečky… Ale ty tou kamerou přece nemáme šanci najít. Podívejte. Tady je kuchyně, tady automat, no a…“</p>
<p>Uprostřed věty zapípal teleport.</p>
<p>Vrhla jsem se po něm jako čert po hříšné duši. Konečně! Konečně nějaké zprávy z archeologického naleziště. Copak asi technici objevili? Stiskla jsem přijímací tlačítko a přede mnou na desce teleportu se zhmotnil nevelký kovový trezorek. Na něm nalepená zprávička: ‚Neotevírat! Nebezpečný obsah!‘</p>
<p>Ale to už teleport pípá znovu. Odstavila jsem trezorek a stiskla znovu příjem. Další trezorek. A za ním další. Celkem 12 trezorků a vzápětí krátký vzkaz: <emphasis>Budeme se teď teleportovat sami. Zařiďte příjem na teleportačním sále. S díky Hefaistos.</emphasis></p>
<p>Přepnula jsem komunikátor na vnitřní volání a sehnala jsem dva techniky, kteří odnesli trezorky do skladiště a pak ihned nastoupili do teleportačního sálu, aby připravili lůžka k přenosu osob. Následně jsem informovala Myru jakožto Hefaistovu zástupkyni, která má základnu na povel v době jeho nepřítomnosti.</p>
<p>„Nechceš tam jít taky?“ zeptala se hned jak dorazila.</p>
<p>„Ráda, ale mám ještě…“</p>
<p>„… těch deset minut, co ti zbývá do konce služby? Kdo jde po tobě?“</p>
<p>„Terka – jako vždycky…“</p>
<p>„Tak ji zavolej. Ono se to pro jednou nezblázní…“</p>
<p>V rychlosti jsem předala službu a vyrazili jsme do teleportačního sálu za techniky. Myra já a starý pán. I jemu leží osud našich děvčat na srdci jako balvan.</p><empty-line /><p>Theresa Rayenová převzala službu po Nikolce a ihned se pustila do svých nekalých praktik. V první řadě zapnula simulaci žurnálu, aby maskovala skutečné operace, které s komunikátorem provádí. Získat simulační program bylo sice velice rizikové, ale přece jen jeho příjem unikl pozornosti ostatních dispečerů. Theresa ho totiž od Baala Segula získala v době, kdy u Tonyho a Jenny ještě nevzniklo proti ní podezření. Teď už je práce snadná. Program nahrává do žurnálu běžná služební hlášení, všechna naprosto bezvýznamná, aby nebyl důvod je ověřovat. A mezi tím…</p>
<p>Teď už je možno přepnout na odrušenou frekvenci, kterou přesně určil inženýr Verdelet, aby bylo možno komunikovat s tajnou základnou Kurupira. Jenže – co to? <emphasis>Aha! Ta blonďatá potvora se zapomněla odhlásit a teď tady zůstalo… Co to vlastně je?</emphasis></p>
<p>Theresa se zahleděla na hlavní monitor a sleduje nezřetelnou postavu snažící se manipulovat s jídelním automatem. Přepnula na detail. Obraz se projasnil a Theresa hledí do tváře muže středního věku. Na zarostlé tváři je zřetelně patrna hluboká jizva. <emphasis>Kdo to jen může být a která kamera ho vlastně sleduje?</emphasis> Pohlédla na vedlejší monitor. Souřadnice ukazují někam do Evropy… <emphasis>Neznám to místo, ale budu toho chlápka chvíli sledovat.</emphasis> Zesílila zvuk. Slyší jeho dech a pak kroky, když odchází od automatu ke stolu. Šoupnutí židle… <emphasis>Mám ho oslovit? Nemám ho oslovit? Asi ano. Kdypak se mi zase naskytne příležitost? Jedině, kdyby se zase zapomněla odhlásit, ale to je málo pravděpodobné.</emphasis> Theresa zapnula mikrofon…</p><empty-line /><p>Lukáš Malina, zasednuv ke stolu, se s odporem pustil do své pravidelné várky olomouckých tvarůžků. Přikusuje syrovou mrkev a zapíjí vodou.</p>
<p><emphasis>Už mi ty syrečky lezou krkem! Ani nemám představu, jak dlouho tu jsem. Ven se nelze dostat…</emphasis></p>
<p>„Bonan posttagmezon, sinjoro!“</p>
<p>Lukáš sebou trhl a upřel oči na komunikátor, z jehož reproduktoru se ozval docela příjemný ženský hlas – ale neznámou řečí. Vzápětí sebou trhl znovu – to když Theresa zapnula obrazovku komunikátoru a promítla na ni svou tvář.</p>
<p>„Co… Kdo… Cože?!“</p>
<p>„Bonan posttagmezon, sinjoro!“ opakuje Theresa ještě jednou a hlasitěji.</p>
<p>„Ne… Nerozumím… Do… Do you speak English?“</p>
<p>Theresa pohotově vypnula etherické tlumočení a spontánně spustila svou mateřštinou.</p>
<p>“Of course, I do. Good afternoon, sir,” ozvalo se z reproduktoru a žena na obrazovce se přívětivě usmála.</p>
<p>“Good afternoon, madam,” odpověděl Lukáš rozpačitě. “Can I know who you are and which way have you found me?”</p>
<p>Theresa se představila, ale na druhou část otázky – tedy jakým způsobem Lukáše objevila, neodpověděla. Lukáš se rovněž představil a hned zapředl další konverzaci.</p>
<p>„Tak vy jste občanka Spojených států… Ach tak. A podařilo se vám napojit na zdejší komunikátor. A vy … se znáte s Lucinou a Nikolou… s těmi dvěma… tento…“</p>
<p>„Znám, samozřejmě, že znám,“ odpovídá Theresa, „i když tedy… no… žádné velké kamarádky zrovna nejsme…“</p>
<p>„Tak to jsme na tom stejně,“ oznamuje Lukáš s úlevou. <emphasis>Aspoň nehrozí nebezpečí, že by mě nabonzovala… Tedy doufám.</emphasis></p>
<p>„Kde vlastně jste, Lukáši?</p>
<p>„Kde bych byl, Terry? Přece u nich doma!“</p>
<p>„U nich doma? Proboha! Jakpak jste se tam dostal?“</p>
<p>„Já… jsem se sem dostal nedopatřením – přelezl jsem v jednom nestřeženém okamžiku plot. No, a teď nemohu ven. Vůbec mi to nejde.“</p>
<p>„Dobře. Tak jestli chcete, zruším na chvíli silové pole a…“</p>
<p>„To… to taky nejde… Víte, Terry… hledají mě… policie. A já nemám kam jít. I když tedy v tom lochu… by mi bylo možná líp. Ten dědek, se kterým se spřáhly, tady má snad tajnou zásobu sýrů – jenže jen jeden druh, takže tohle je jediné moje jídlo. Čert aby to vzal!“</p>
<p>„A co kdybych vás vzala k sobě?“</p>
<p>„Ne… to nejde… Ze Spojených států jsem byl před pár roky deportován… Tam by mě…“</p>
<p>„Ale já nejsem ve Spojených státech a tady bych vás docela spolehlivě ukryla.“</p>
<p>„A… k jídlu by bylo něco jiného než sýry?“</p>
<p>„Samozřejmě! Cokoliv byste si přál. A i bych pro vás měla práci, která by vás určitě bavila!“</p>
<p>„Jak vy můžete vědět, jaká práce by mě bavila? Kruci fix! Já přece vůbec nechci pracovat! Proč si myslíte, že mě ta policie hledá? Proč asi jsem byl deportován ze Spojených států? Co myslíte?“</p>
<p>„Ale, Lukáši… Nebuďte na mě ošklivý, nebo si to rozmyslím a nechám vás tam živit se těmi sýry. Já pomoc nepotřebuji. Vy ano!“ Theresin hlas ztvrdl.</p>
<p>„Tak dobře… Ale jak mě chcete dostat někam pryč z toho prokletého místa, odkud nelze odejít?“</p>
<p>„Snadno. Svlékni se!“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>“Can you understand? Undress completely. Take off all your clothes. Underwear too!”</p>
<p>“But … why? I cannot… I don’t want to be totally naked… in front of a …”</p>
<p>„Neopovažuj se to slovo vyslovit, nebo…“</p>
<p>„Nebo co?!“</p>
<p>„To bys viděl. Teď se na pět minut ztratím. Až se znovu objevím na obrazovce, chci tě vidět svlečeného úplně do naha! Je to nutné kvůli teleportaci. Jasné?“</p>
<p>„Kvůli jaké… teleportaci? Já … nerozumím …“</p>
<p>„Nemusíš rozumět, ale musíš poslouchat! Udělej, co jsem ti nařídila, jinak se odsud nedostaneš!“</p>
<p>„Ještě si to rozmyslím…“</p><empty-line /><p>„Nějak dlouho ti to dnes trvá,“ peskuje Baal Segul Theresu Rayenovou, sotva se přihlásila na základnu Kurupira.</p>
<p>„Promiňte, můj pane, měla jsem drobný incident s komunikátorem. Dispečerka přede mnou se totiž zapomněla odhlásit a před tím kontrolovala stav svého obydlí. Já jsem tam pak objevila vetřelce. Jenže … nejsme spolu zrovna žádné kamarádky – tedy s tou dispečerkou… no a já bych tomu chlápkovi docela ráda pomohla – i když se občas chová trochu zpupně na můj vkus. On je ale hledán policií … a taky byl deportován ze Spojených států. Myslela jsem, že by to byl vhodný…“</p>
<p>„Ty mi nesloužíš proto, abys myslela!“ utrhl se na Theresu Baal Segul.</p>
<p>„Promiňte, pane… Nechtěla jsem se vás dotknout…“</p>
<p>„To bych ti ani nedoporučoval. Naše dohoda je snad jasná, ne? Ty a tví kumpáni mi budete předávat informace – a já vám za to umožním dostat se ze spárů vašich pokořitelů – tobě i celým Spojeným státům. Ovšem to znamená slepou poslušnost – a hlavně NEMYSLET!“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„Jak to teď vypadá s tím vetřelcem?“</p>
<p>„Nevím, pane. Nařídila jsem mu, aby se svlékl. Chci ho teleportovat…“</p>
<p>„Kam ho chceš teleportovat?“</p>
<p>„No… přece… sem!“</p>
<p>„Ani náhodou! Já potřebuji, abyste pracovali v konspiraci a ne abyste se hloupě prozradili péčí o nějaké pochybné individuum. I když chápu, že byste ho měli v hrsti a že by pro vás mohl leccos udělat – zvlášť tedy když ho hledá policie a dokonce byl deportován z těch vašich států.“</p>
<p>„No právě… Bylo by to výhodné, můj pane…“</p>
<p>„Kuš! Kolikrát ti mám opakovat, že na myšlení jsem tady já?“</p>
<p>„Ano, můj pane… Ale co tedy mám…“</p>
<p>„Co s ním provedeš? Budeš ho teleportovat rovnou k nám! Máš administrátorská oprávnění k tomu teleportu?“</p>
<p>„Ano, můj pane.“</p>
<p>„Aspoň jedna pozitivní zpráva. Souřadnice znáš, tak konej, jak jsem ti poručil!“</p>
<p>„Ano, můj pane!“</p><empty-line /><p>“Why haven’t you undressed yet?”</p>
<p>Ostrý a tvrdý Theresin hlas prořízl hustou atmosféru kuchyně – hustou skutečně i obrazně, protože Lukáš právě s odporem dojedl svou dávku syrečků a ještě nestačil vyvětrat. Mimoto na něj doléhá v plné síle stres z nedávného nečekaného rozhovoru s komunikátorem, který se sám od sebe zapnul.</p>
<p><emphasis>Tak já se tady mám předvádět nějaké pochybné poběhlici, která si snad myslí, že … zatím jsem já každou</emphasis> <strong>CENZUROVÁNO</strong> <emphasis>svlékl první. Sám jsem se rozbalil vždycky až po zhodnocení jejích</emphasis> <strong>CENZUROVÁNO</strong>, <emphasis>abych věděl, jestli to bude stát za to. A teď si nějaká taková</emphasis> <strong>CENZUROVÁNO</strong> <emphasis>myslí, že přebere mou roli. Ani náhodou!</emphasis></p>
<p>“First undress yourself,” odsekl vztekle.</p>
<p>„Cože?!“</p>
<p>„Nejprve se svleč sama,“ zopakoval Lukáš svůj požadavek i přes varovný tón v Theresině hlase.</p>
<p>„Myslíš si snad, že mi můžeš poroučet? Jestli se okamžitě nesvlečeš, tak tě tam nechám na té sýrové dietě ještě pár dní nebo týdnů! Pak ještě rád přilezeš ke křížku!“</p>
<p>Stres ovšem dopadá i na Theresu. Jak asi bude reagovat Baal Segul, zjistí-li, že nesplnila svůj vlastně první velký bojový úkol – teleportovat Lukáše Malinu na základnu Kurupira?</p>
<p>„Tak jak ses rozhodla, krasotinko? Předvedeš se mi, nebo to zabalíme? Já si s tím svlékáním totiž vždycky počkám, až když partnerku zhodnotím. Pak teprve si rozmyslím, zda to bude stát za to, víš?“</p>
<p>V té chvíli se Theresa příšerně zachechtala. Jen tak-tak stačila vypnout mikrofon. Představila si totiž, že když se před Lukášem svlékne a patřičně ho nabudí, jak mu pak asi spadne čelist, až zjistí, KAM se vlastně dostal. <emphasis>Doufám, že mi Baal Segul ukáže aspoň jeho ksicht, až se zhmotní na jejich základně…</emphasis> pomyslela si svlékajíc župánek.</p>
<p>„Tak co, líbím se vám, pane?“ ozvalo se náhle z reproduktoru a na obrazovce se objevila svůdně pózující nahá postava Theresina.</p>
<p>„Vypadáš slušně… No, ještě se otoč… a víc roztáhni nohy… jóó, to by šlo. Krásně vyholená… všude… to se mi líbí! Vypni víc prsa, óóh, ty ruce nad hlavu… Skvělé! Otoč se, předkloň se… víc … a roztáhni si rukama zadeček… Senzace! Zkusím to s tebou… Sleduj!“</p>
<p>Vzápětí Lukáš shodil košili, kalhoty i slipy a zapózoval podobně jako před tím Theresa.</p>
<p>„Řekla jsem <emphasis>všechno</emphasis>! Ještě ty ponožky!“ oznámila mu Theresa tvrdě místo očekávané pochvaly.</p>
<p>„Dobrá… a co teď?“</p>
<p>„Teď jdi do ložnice a lehni si na postel!“</p>
<p>„Na postel! Senzační nápad…“</p>
<p>„Na tu zrovna ne! Lehni si na tu v rohu místnosti, jinak tě odtamtud nedostanu!“</p>
<p>„Ale na naše hrátky je snad lepší to ‚letiště‘, ne?“ oponuje vztekle Lukáš.</p>
<p>„Mám se odpojit a nechat tě tam??“</p>
<p>Lukáš zklamaně opustil ‚letiště‘ a ulehl na teleportační lůžko.</p><empty-line /><p>„Mám takový dojem, šéfe,“ spustil Erigyos vstoupiv do Hefaistovy pracovny, „že se něco nekalého děje i tady – na SSE.“</p>
<p>„Mohl bys být konkrétnější?“</p>
<p>„Jistě, šéfe. Když jsem dnes odpoledne zkoumal osobní věci doktora Zemilla, které jsme nechali teleportovat z archeologického naleziště, zjistil jsem, že oba osciloskopy, které jsem použil k měření těch součástek, teď signalizují příjem difúzního záření, ačkoliv nejsou k ničemu zapojené. To znamená, že buď ten zdroj rušivého záření značně zesílil a je registrovatelný i zde, nebo jsou ty součástky tak agresivní, že oba přístroje poškodily.“</p>
<p>„Zajímavé. A zkoušel jsi ještě nějaký jiný přístroj?“</p>
<p>„Neodvážil jsem se, šéfe. Nerad bych bezhlavě ničil přístrojové vybavení stanice.“</p>
<p>Hefaistos se na chvíli zamyslel. Mezitím vstoupil do jeho pracovny i sám technický ředitel Gabriel. „Nad čím spekulujete, vážení?“</p>
<p>Erigyos zopakoval svá podezření.</p>
<p>„Asi bych vyzkoušel třetí osciloskop aniž bych k němu něco připojoval – zda se bude chovat stejně jako ty ‚poškozené‘,“ navrhuje Gabriel. „Mimoto je jasné, že ty součástky, z nichž Zemill sestavoval odrušovač, jsou samy aktivní a chovají se agresivně – ta srdeční arytmie, kterou trpěli Pedrovi dělníci, hovoří za vše.“</p>
<p>„To by tedy znamenalo dvě série pokusů,“ shrnuje Erigyos, „jednak prověřit ty ‚poškozené‘ osciloskopy někde daleko od těch součástek a potom ‚nepoškozený‘ osciloskop – tedy také mimo a potom v jejich ‚přítomnosti‘.“</p>
<p>„Přátelé, mně se stejně nelíbí, že se tu něco takového děje,“ spustil Gabriel po Erigyově návrhu. „Vypadá to, jako by byl na některém z těch dvou prozkoumaných archeologických nalezišť spuštěn nějaký přístroj – zřejmě přehlédnutím nebo nedopatřením. Jenže – obě naleziště byla prozkoumána jak Erigyovými techniky tak i techniky-historiky, ale objeveno nebylo nic. Vůbec nic!“</p>
<p>„Nebo na některém z těch nalezišť mohlo být nastaveno zabezpečovací zařízení, které to rušení mohlo spustit, aniž bychom my se na tom nějak podíleli,“ míní Hefaistos. „Uvědomte si, že nálezy pod Chavínem i pod Viejo de Huantár nejsou identifikovány. Chybí jakákoliv známka toho, kdo ty základny vybudoval, kdo jich užíval a k čemu.“</p>
<p>„K čemu – to víme,“ oponuje Erigyos. Fyziologická laboratoř a to, co zbylo v paměti výrobního automatu pod Chavínem hovoří jasně. Ten někdo tam dělal pokusy na lidech – buď nedovolené nebo bez jejich vědomí či souhlasu – případně obojí! Proto nepřítomnost identifikace a možná i nástrahy takového druhu, že je na rozsáhlém území v okolí nalezišť rušena komunikace.“</p>
<p>„To bychom i mohli uznat,“ namítá Gabriel, „ale věc je podle mne mnohem nebezpečnější!“</p>
<p>„Podle čeho usuzuješ, šéfe?“</p>
<p>„Podle chování Zemillova!“ zdůvodňuje své obavy Gabriel. „Přece mi nechcete tvrdit, že Zemill stavěl difúzní odrušovač jen proto, aby mohl komunikovat s nějakým tři tisíce let starým automatem. A ještě k tomu tajně a hlídal si, aby při tom nebyl přistižen. Když nabyl pocitu, že je situace neúnosná, tak dost svérázným – a možná i zbrklým způsobem zareagoval. Výsledkem jsou tři zmizelé osoby – včetně něho!“</p>
<p>Mozaika, kterou právě Gabriel poskládal z jednotlivých roztříštěných kousků, ukázala hrůznou pravdu, která teď před očima obou techniků vyvstala. Na Zemi působí nějaká další mimozemská expedice, jejíž členové praktikují postupy neslučitelné s Etickým kodexem!</p>
<p>„Ale v tom případě…“</p>
<p>„V tom případě,“ přerušil Gabriel netrpělivě Erigya, „je nad slunce jasnější, že – za prvé – tady někde na Zemi působí další naše expedice. Kde? Nevíme! Za druhé – tato expedice operuje na nějaké funkční základně v andské oblasti, nedodržuje nebo přímo ignoruje Etický kodex a ruší ZÁMĚRNĚ naši komunikaci. Za třetí – doktor Zemill se s nimi dostal nějakým záhadným způsobem do kontaktu. On to byl, kdo odeslal nákladním chronoportem naše děvčata neznámo kam. My neznáme místo ani čas, ve kterém se právě nacházejí. A za čtvrté – doktor Zemill sám je někde na Zemi a v reálném čase – tedy za předpokladu, že se teleportoval jen tím starým krámem druhé generace, který jsme našli na posledním nalezišti.“</p><empty-line /><p>„Pátrání po zmizelých dívkách a doktoru Zemillovi nabralo nový směr,“ oznamuje Gabriel Jošuovi ihned po své teleportaci na CPLEN. „Došli jsme k závěru, že…“</p>
<p>Když podal vyčerpávající zprávu o výzkumech na místě činu, o Erigyových pokusech se součástkami difúzního odrušovače a o závěrech učiněných na tajné schůzce s Erigyem a inženýrem Hefaistem, Jošuova tvář se zasmušila.</p>
<p>„Takže – rozumím-li tomu správně, prvořadým úkolem Erigyovým je teď nalezení funkční základny té druhé expedice. Bez jejího vypátrání a bez jejího kontaktování se s největší pravděpodobností dále nedostaneme.“</p>
<p>„Ano, rozumíš tomu dobře.“</p>
<p>„I když – tedy obrazně řečeno – to je úkol ‚pro vraha‘ – jak občas říkají naši pozemští přátelé.“</p>
<p>„Ale Erigyos se nabídl sám – ono je v tom totiž i něco osobního…“</p>
<p>„Osobního?“</p>
<p>„Jistě,“ usmál se Gabriel, „jeho osobní zalíbení ve slečně Lucii…“</p>
<p>„Ach tak… Už tomu rozumím. Tak proto on tenkrát byl ochoten i silou proniknout do toho bunkru, jak stoji v Hillově hlášení o tom únosu před dvanácti roky!“</p>
<p>„Přesně!“</p>
<p>„Tedy – jak Erigya znám, ten když se do nějakého problému zakousne, tak nepustí, dokud se mu ho nepodaří vyřešit. Učiněný buldok…“</p>
<p>Gabriel jen souhlasně pokýval hlavou.</p>
<p>„Dobrá, Gábi. A jak vypadá postup dalších úkolů, které stojí před námi?“</p>
<p>„Výzkum archeologických lokalit je prozatím zastaven. Nemůžeme pokračovat, dokud nebude vyřešen problém s tou druhou expedicí. Nechci riskovat další incident. Pak tu máme rozpracován program vlastní reprodukce, Ten se daří plnit díky vzorné spolupráci a mnohdy i obětavosti našich pozemských dívek. Zúrodňování a zalesňování Sahary je téměř před koncem, inženýr Paul d’Abdera už je zainteresován na projektu zúrodnění pouště Gobi. Vzdělanost států severní a subsaharské Afriky už má také slušnou úroveň, projevilo se to i na jejich ekonomickém růstu a chudinské čtvrti ve velkých městech rychle mizí. Dokonce poklesla i četnost různých teroristických útoků. Díky projektům slečny Nikolky máme teď v každém hlavním městě od Konakry až po Káhiru bezvadně fungující kliniku našeho typu, která pečuje o nemocné a zraněné podle charakteru zdravotních potíží a ne podle movitosti pacienta. O kliniky tohoto typu mají zájem další země, takže i tady je stále co rozvíjet.</p>
<p>Nu – a pak tady máme ten tvůj osobní úkol – tedy on je tvůj jen formálně, ale jeho vyřešení by nás opět mohlo posunout o veliký kus dopředu – hlavně co se obnovy naší vlastní reprodukce týče…“</p>
<p>„Ano, já vím a pořád ho vedu v patrnosti. Jenže Sofinka teď zrovna funguje jako Míšina osobní sestra a já jsem je nechtěl od sebe oddělovat, protože se skvěle rozumějí. Jak je vlastně slečna Míša daleko s tou svou bioenergetickou senzitivitou?“</p>
<p>„Nevím, ale pozveme si sem slečnu Sofii, ona už nám sama poví, kdy se bude moci uvolnit.“</p>
<p>Sofie přišla na schůzku se svým pra-pra-…-pradědečkem okamžitě na zavolání. Ví jaké úkoly ji čekají, až skončí službu u Míši, a už se nemůže dočkat. Dorazila podle svého zvyku v Evině rouše.</p>
<p><emphasis>Je krásná, nádherná… vlasy, rysy obličeje, postava…</emphasis> Jošua láskyplně hledí na svou pra-pra-…-pravnučku a nemůže z ní spustit oči. <emphasis>Jak je milá, příjemný hlas měkký pohled…</emphasis></p>
<p>Sofie zavřela dveře a bouřlivě se s Jošuou i Gabrielem přivítala.</p>
<p>„Našli jste Lucinku a Leničku,“ byla její první slova, jakmile usedla do nabídnutého křesla.</p>
<p>„Zatím ne, děvče, zatím ne… Ale pátrání nabylo nový směr. Doufejme, že se nám to v brzké době podaří…“</p>
<p>Sofiiny rozzářené oči pohasly.</p>
<p>„Jak to vypadá se slečnou Míšou, Sofinko,“ zeptal se po chvíli Jošua.</p>
<p>„Dobře. Před třemi dny se vrátila z Menstruačního a hned si dala aplikovat laktogenní sérum. Na pozítří má naplánovanou aplikaci trvale působícího bioenergetického stimulátoru, ale kursy sebeobrany už chce absolvovat společně s Paulim na SSE, takže se s ní 11. října rozloučím… a budu volná pro tebe, dědečku…“</p>
<p>„Ano? To je dobře… Jak to vypadá u tebe s menstruací?“</p>
<p>„Čekám, že u mne dnes vypukne…“</p>
<p>„Dnes u tebe vypukne… to máme osmého… plus 14 dní, aby ses dostala doprostřed cyklu … tedy 22. října se tě ujme profesor Amynill. A po menstruaci si prozatím nenechávej aplikovat laktogenní sérum. Já vím… vím, že jsi věrná dárkyně, ale vyšetření, která tě čekají, by to mohlo ztížit.“</p>
<p>„Dobře, dědečku. Dobrou noc.“</p>
<p>Sofie se rozloučila a opustila Jošuovu pracovnu.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 17</strong></p>
<p>Karanténní cela je promptně připravena pro očekávaný nový přírůstek. Nihasa ještě upravuje parametry silového pole, do kterého bude Lukáš Malina vsazen ihned poté, kdy se zhmotní na teleportačním lůžku, jehož adresu Baal Segul zadal Therese Rayenové.</p>
<p>„Tenhle sameček také bude podléhat experimentačnímu režimu?“ zeptala se lingvistka Proseprina šéfa. „Já bych si totiž přála lépe prozkoumat tu jejich novou řeč a dosud mám příležitost poslouchat jen jejich vysílání. Nemám možnost sama mluvit a na leccos se zeptat – ani těch dvou, které lapila Nihasa, ani nikoho z té smečky venku a dokonce ani těch exemplářů na stanici…“</p>
<p>„Nespěchej, dočkáš se,“ odbyl ji Baal Segul. „Nejprve musíme zjistit, co je vlastně zač!“</p>
<p>„Co je zač… co je zač…“ mrmlá Proseprina nespokojeně, „co na tom záleží?“</p>
<p>Baal Segul vrhl na lingvistku zdrcující pohled. „Hledá ho jejich policie. Byl deportován z těch jejich Spojených států. Já musím vědět proč! Dal by se využít docela jinak…“</p>
<p>„Jak? To by mě moc zajímalo…“</p>
<p>„Máme například už xenofarmatická psychosugestika. Těch bych chtěl právě využít… A pak ho nasadit do té smečky před základnou. Myslím, že by to nebyl marný pokus.“</p>
<p>„Rozumím-li tomu dobře… Chceš využít jeho negativních vlastností, na které usuzuješ podle jeho kriminální minulosti, destruktivně ho naprogramovat a nasadit mezi ty… vojáky?“</p>
<p>„Vidíš holka, jak jsi chápavá…“</p>
<p>„Asi zase spláču nad výdělkem, že?“ odsekla Proseprina a otočila se k šéfovi zády.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>12. října</emphasis> (Míša)</p>
<p>Včera jsem se rozloučila s přáteli na CPLEN a nechala jsem se teleportovat na SSE. Konečně jsme zase s Paulim spolu. Rovněž maminka Nikolka mě netrpělivě očekávala.</p>
<p>Teď nás s Paulim čeká speciální kurs, kde se máme naučit vytvoření a ovládání silového pole. A potom hurá do světa. Ač jsme se oba narodili v srdci ledové pustiny, přece jen dáváme přednost teplu a sluníčku. Proto také svou cestu zahájíme na jižní polokouli, kde před třemi týdny začalo jaro. Moc se těším na Austrálii a taky na Tahiti, kde působí Obereja, jedna z maminčiných kamarádek.</p>
<p>Radost ze života nám všem kalí zmizení maminky Lucky a tety Lenky. Erigyos zahájil pátrání na široké frontě, shromažďuje zprávy o rušivých elektromagnetických jevech v atmosféře v oblasti Karibiku, Jižní a Střední Ameriky. Jsou jejich oběťmi i ti příslušníci sekty Řádu chrámu Slunce a podobných fanatických náboženských uskupení?</p><empty-line /><p>Baal Segul vrhl na doktora Zemilla podezíravý pohled a ukázal mu mávnutím ruky, aby se posadil do křesla proti němu.</p>
<p>„Poslyšte, doktore, rád bych se ještě jednou ujistil, že ta zásilka, kterou jste připravil a vypravil, skutečně dospěla na místo svého určení a dostala se do správných rukou. Jenže my nemáme spojení s minulostí – Nemesis II se nám z nějakých blíže nezjištěných důvodů nehlásí, my nevíme proč a navíc se obávám, že ten… Jošua jste říkal? … že on by mohl být tím člověkem, který tady nepůsobí poprvé. V době po naší hibernaci se sem musel dostat několikrát!“</p>
<p>„Podle čeho usuzujete, Mistře?“</p>
<p>Baal Segul povolal doktora Azizilla.</p>
<p>„Co nám povíš, doktore, o té samici…“</p>
<p>„… co máme v experimentaci?“</p>
<p>„Ano, o té!“</p>
<p>„Co konkrétně chcete slyšet, pánové?“</p>
<p>„Hlavně poreferuj o jejích prsou,“ požádal ho netrpělivě Baal Segul.</p>
<p>„O jejích prsou… Pěkně stavěná, skvěle vyvinutá, mohutná mléčná žláza – lobi glandulae mammariae 64, vážení! Silně poznamenána naším genetickým kódem. Produkce mléka… 3 litry denně v době ovulace.“</p>
<p>„Tak! To je docela zajímavý závěr,“ uvažuje Zemill, „protože potomci těch předpotopních exemplářů mívají něco mezi 40 – 60. Dvě dokonce i 61. Ale pak máme několik šestašedesáti laločných a jednu 72. Ty šestašedesátky jsou pravnučky, dvaasedmdesátka je vnučka…“</p>
<p>„Čí vnučka, sakra!“ zarazil Baal Segul Zemilla nakvašeně.</p>
<p>„Koho… Astronavigátora přece…“</p>
<p>„Cože? Našeho astronavigátora?“</p>
<p>„Ne vašeho… Astronavigátora ze ztroskotané lodi v roce 1908. Podařilo se nám objevit několik jeho potomků…“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ano, pánové! Podařilo. A všechny s námi spolupracují.“</p>
<p>„Cože? Ony <strong>spolupracují</strong>?! Snad jsi chtěl říci, že jsou vytěžovány, ne?“</p>
<p>„Budeš se divit, Azizille, ale ony skutečně spolupracují!“</p>
<p>„Podle vysílání zdejších sdělovacích prostředků a podle rozhovorů, které mezi sebou vedou ty dva naše exempláře, jsme usoudili, že samice prostě vytěžujete,“ poznamenává Azizill, „dokonce nějaká Ann Dylanová tvrdí, že je nazýváte ‚dojné krávy‘ a že…“</p>
<p>„Prosím tě, Azizille! Ann Dylanová… Sama je kráva! Akorát ne dojná, ale blbá,“ ulevil si Zemill vychrliv na Anninu adresu další proud šťavnatých nadávek.</p>
<p>„Tak se už uklidněte, doktore,“ nabádá ho Baal Segul,“ a pomozte nám zhodnotit ty výsledky. Říkáte, že vnučka má 72, pravnučky 66…“</p>
<p>„Ano. Tam je dost velký skok. Ale potom už je to mírnější. Jošuova pra-pra…pravnučka má šedesát čtyři…“</p>
<p>„Šedesát čtyři?! To je stejné, jako u té ‚naší‘ samice! To by znamenalo…“ Azizill vystartoval z křesla a jal se rozčileně přecházet po místnosti.</p>
<p>„Kde je ta Jošuova pra-pra…?“</p>
<p>„Kde by byla? Teď tedy… nemýlím-li se, na CPLEN. Jošua, když zjistil, o koho jde, ji věnuje zvláštní péči.“</p>
<p>„Zvláštní péči, hm. A CPLEN je co?“</p>
<p>„Clinica Puellaris Exoterra Nova. Spolupracující dívky tam jsou vybavovány bioenergetickou senzitivitou, protože jsou za styky s námi pronásledovány některými zdejšími úřady…“</p>
<p>„Tááák! Ještě ke všemu jsou vybavovány BS… Pěkné! Opravdu pěkné,“ vykřikuje vztekle Baal Segul. Co si to ten Jošua vlastně dovoluje? Cožpak jsou to tvorové schopni ovládat vlastní energii svou vůlí? Vždyť, kdyby to přehnali, tak by mohli ublížit i sami sobě. Jošua! Není to náhodou vlastní syn…“</p>
<p>„Ano, je to Jeho vlastní syn,“ potvrzuje Zemill.</p>
<p>„A má tady pra-pra-…pravnučku… Možná dvě! Možná i víc než dvě! Co ty jednašedesátkové samice? Ty nejsou jeho pra-pra…?“</p>
<p>„Ty nejsou. Ústřední laboratoř mu potvrdila jen tu jednu…“</p>
<p>„Ale ty dvě 61 LGM… taky určitě nebudou předpotopní…, co?“</p>
<p>Zemill se zkoumavě zahleděl na Baala Segula. „Což takhle někoho z vás? Počet LGM, termín začátku vaší původní mise i skutečnost, že se jedná o Peruánky – zdejší původní obyvatelky, by nasvědčovaly o shodě…“</p>
<p>„Tak je to jasné! Musím zaúkolovat Theresu!“</p>
<p>„Rayenovou?“</p>
<p>„Ano, Rayenovou! Zařídí únos té Jošuovy pra-pra- sem na základnu. A zajistí mi biologický materiál těch dvou samic 61 LGM – tedy, pokud se nám nepodaří je také unést – abychom mohli provést genetická srovnání. Pokud se vaše hypotéza potvrdí, doktore…“</p>
<p>„Šéfe! Máme ho v karanténní cele,“ hlásí v té chvíli Nihasa Baalu Segulovi.</p>
<p>„No výborně. Hned se mu budeme věnovat. Pánové, v našem plodném rozhovoru budeme pokračovat zítra ráno.“</p><empty-line /><p>„Někdo manipuluje se žurnálem,“ sděluje Erigyos inženýru Hefaistovi, „a to tak, že mi dalo dost práce na to přijít. Dne 8. října v 15:32 mělo přijít hlášení, že se Nikolka odhlásila od domácího komunikátoru – což ona skutečně udělala, ale v žurnálu to zaznamenáno není!“</p>
<p>„Počkej, počkej, to je nějaké podezřelé. Můžeš to vysvětlit podrobněji?“</p>
<p>„To bylo tak, šéfe,“ spustil Erigyos, „před týdnem, 8. října, během Nikolčiny služby ji navštívil starý pán a chtěl, aby se podívala domů, že mu pořád nejdou z hlavy ty olomoucké syrečky. Nikolka se tedy přihlásila, dokonce i uvedla v činnost kamery. Jenže pak je vyrušila Myra s tím, aby se taky zúčastnili příjmu teleportovaných účastníků vyšetřovací komise zabývající se zmizením doktora Zemilla a dvou děvčat – Lucky a Lenky. Tedy jinými slovy – našeho návratu.</p>
<p>Službu předala o 10 minut dříve Therese Rayenové, přičemž se ve spěchu zapomněla odhlásit. Uvědomila si to až za půl druhé hodiny. Učinila tak z nejbližšího komunikátoru. Pamatuje si, že to bylo kolem půl čtvrté, ale když si to dnes odpoledne chtěla ověřit, zjistila, že v žurnálu tento úkon zaznamenán není!“</p>
<p>„Ze kterého komunikátoru se odhlašovala?“</p>
<p>„Z klubovny B118, komunikátor A. Ten tu instrukci z 8. října v 15:32 v paměti ještě drží a dokonce i potvrzovací zprávu Nikolčina domácího komunikátoru, že k odhlášení došlo a bylo úspěšné!“</p>
<p>„To je ovšem velmi vážné,“ pokyvuje hlavou inženýr Hefaistos, „vypadá to, jako by se nám někdo chtěl nabourat do Informačního systému. Musíme prověřit celý žurnál z 8. října, ujmeš se toho?“</p>
<p>„Jistě, šéfe. Jenže je tu jedna potíž…“</p>
<p>„Jaká?“</p>
<p>„My nevíme, zda ten někdo se snaží vlámat do našeho systému zvenčí nebo zda se nejedná o zdejšího sabotéra. Možné mohou být obě varianty současně – někdo zvenčí nám může lézt do systému s pomocí někoho zevnitř. To by ovšem byla ta nejhorší varianta, protože to by se odhalovalo velice obtížně.“</p>
<p>„Dobře, že jsi to připomněl. Musíš si počínat velice obezřetně, abys toho někoho zbytečně nevyplašil. My musíme především zjistit, kdo to má na svědomí a proč. Kdybychom ho vyplašili, tak si dá příště pozor nebo činnosti na nějaký čas zanechá. A pak bychom teprve nevěděli, na čem jsme.</p>
<p>A propos, jak jsi daleko s výzkumem těch součástek difúzního odrušovače?“</p>
<p>„Pokročil jsem dost daleko. Zjistil jsem, že Zemill se s kýmsi domlouval na klouzavé frekvenci – tedy tak, že ten kmitočet se neustále měnil – synchronně se zvyšoval a snižoval, aby ten, kdo by se snažil odposlouchávat, neměl šanci zachytit celé vysílání. Ten odrušovač je pasivní – to znamená, že on byl řízen v podstatě těmi rušivými signály. Ty jsou tedy umělé a někdo je záměrně generuje. Není to žádná magnetická bouře ani jiný přírodní úkaz.</p>
<p>Teď už jen zbývá zjistit, kde je jejich zdroj. To bude ovšem velmi obtížné, protože to záření se rovnoměrně ‚rozlévá‘ v části ionosféry nad Střední Amerikou, Karibikem a částí Jižní Ameriky. Střed by se dal situovat někam do brazilského pralesa. To mi však připadá dosti nesmyslné…“</p>
<p>„To je ovšem velice závažné zjištění…“</p>
<p>„Bez pochyby, šéfe. Ale ještě vážnější úkol před námi. Pochop! My musíme pátrat velice obezřetně. Potřebujeme vědět nejen, kdo tady na základně komunikuje tajně s někým cizím, ale i s kým a o čem! V žádném případě ho nesmíme vyplašit!“</p>
<p>„Pravdu díš,“ souhlasí Hefaistos s Erigyovým úvahami. „Pusť se do toho – ale opravdu s největší opatrností. Je dost možné, že nás ty podivné pletichy přivedou na stopu aspoň Zemillovi – a od něj se pak můžeme dozvědět, kam zmizela naše děvčata…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>16. října</emphasis></p>
<p>Před třemi dny jsem se vrátila Menstruačního, včera jsem si nechala aplikovat laktogenní sérum a dnes jsem se poprvé vrátila do služby. Jenže časy jsou poněkud zpřeházené. Nejprve jsem se domnívala, že Myra jen ‚zaskakovala‘ v době, kdy jsem byla mimo, ale kupodivu vzala za mě službu i teď. Takže mám nečekaně volno. Uchýlila jsem se tedy do Informačního centra, abych se seznámila s nejnovějšími událostmi.</p>
<p>„Co vás tak zaujalo, slečno Nicole, že nevnímáte ani můj pozdrav?“</p>
<p>K mému překvapení stojí přede mnou Theresa Rayenová, které obvykle předávám službu. Přeměřila jsem ji podezíravým pohledem od hlavy k patě. Do Informačního centra vstoupila v Evině rouše a obsadila vedlejší komunikátor. Sice jsem ji podvědomě zaregistrovala, ale nečekala jsem, že mě osloví a že se kvůli tomu ještě postaví. Je chladná, nepřístupná, neustále s kyselým výrazem v obličeji. A ten její pozdrav… nevím. Možná, že při příchodu cosi zamumlala, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.</p>
<p>„Promiňte, slečno Thereso, zahloubala jsem se tady do jednoho problému…“</p>
<p>Předpokládala jsem, že se vrátí ke svému komunikátoru a nechá mě na pokoji, protože jsem právě začala zkoumat žurnál našeho domácího komunikátoru a narazila jsem na jednu zajímavost. Někdo s ním manipuloval v době, kdy u nás doma prokazatelně nikdo neměl být. Totiž 8. října krátce po té, kdy jsem předala službu Therese zůstavši omylem přihlášena – dokonce jako administrátorka!</p>
<p>Jenže Theresa nade mnou stojí dál a zírá mi přes rameno na monitor. Naštěstí – než jsem mohla uvážit nějakou vhodnou reakci – naskočil spořič obrazovky. Theresa sebou podivně trhla, ale mně se podařilo zachytit její pravačku dřív, než se stačila dotknout klávesnice.</p>
<p>„Slečno Thereso…“</p>
<p>„Promiňte, chtěla jsem se vás jen na něco zeptat…“</p>
<p>Postavila jsem se proti ní, abych si komunikátor lépe ochránila před nějakým jejím všetečným zásahem, a podívala jsem se jí zpříma do očí. „No, tak se ptejte, ale nechejte můj komunikátor laskavě v klidu. Mám tady rozdělanou práci. Pokud chcete s něčím pomoci, přejdeme raději k tomu vašemu, ano?“</p>
<p>„Dobře…“</p>
<p>V jejím hlase je slyšet podivný tón. Váhání? Rozpaky? Nevím. Kdyby mluvila anglicky, jak je jejím zvykem, tak bych přes etherický tlumočící systém neměla šanci tento detail zaregistrovat, Ale z nějakého mně neznámého důvodu promluvila rovnou esperantem a prozradila tak i svou rozporuplně nevyváženou náladu.</p>
<p>„Můžete mi poradit, kde najdu svou zdravotní dokumentaci?“</p>
<p>Její otázka mi přímo vyrazila dech. Tak ona tu vegetuje osmnáct let jako host stanice – trest čtyř měsíců experimentace se v tom ztratí – a neví, kde jsou uloženy její nejosobnější informace, ke kterým má přístup jen ona a její osobní lékař!</p>
<p>„Jste přihlášena k systému svým jménem a osobním heslem?“ zeptala jsem s jí po chvíli trapného ticha.</p>
<p>„Ano, ale…“ Znovu to podivné váhání v jejím hlase!</p>
<p>„Ale – co?“</p>
<p>Neodpověděla. Přistoupila jsem k jejímu komunikátoru neustále jsouc ve střehu, aby ona něco neprovedla u mne. „Tak si přece k tomu sedněte, ne?“</p>
<p>„Myslela jsem, že mi ukážete…“</p>
<p>„Ne. Nic vám neukážu, slečno Thereso. Jenom vám řeknu, jak postupovat. Obsluhovat komunikátor si budete sama, ano?“</p>
<p>Konečně se posadila a já jsem jí jen ve stručnosti slovně vedla složitým stromem nabídek.</p>
<p>„No. A tady to je. Vaše zdravotní dokumentace den za dnem od vstupní prohlídky na CPLEN před osmnácti roky až po dnešní ranní vážení. Stačí jen otevřít příslušné datum…“</p>
<p>Její nenadálá prosba o pomoc ve mně však vyvolala celou řadu podivných myšlenek. Tak nejprve Theresa samotná: Do podvědomí se mi zapsala především tím, že se jedná o bývalou agentku amerických tajných služeb, mj. ICG. Byla jmenována vládou Spojených států jako členka diplomatického sboru. Za útok na Nancy Moareovou a za pomlouvačný článek o mimozemšťanech byla na CPLEN zatčena, teleportována na SSE, kde si odpykala trest čtyř měsíců experimentace a pak jí byl přiznán azyl.</p>
<p>Mimozemšťané si ji hleděli jako kterékoliv z nás. Odstranili všechny její zdravotní problémy a vybavili jí trvalou bioenergetickou senzitivitou. Navíc ji zbavili závislosti na nikotinu a odstranili jí silikonové prsní implantáty. Udělali z ní opravdu ‚výstavní kočku‘ s nádhernou postavou. To na ni zapůsobilo tak mohutným dojmem, že si navykla podle vzoru mimozemšťanek a řady mých kamarádek na život bez šatů a po areálu stanice se pohybuje zásadně v Evině rouše.</p>
<p>Jako host na SSE měla obrovské množství možností, jak se zapojit do práce. Ale odmítla skoro všechno. Poté, kdy nabyla trvalé bioenergetické senzitivity, odmítla i zapojení do programu dárkyň mléka a na Menstruačním oddělení se vyskytuje taky jen sporadicky – když potřebuje autofarmaka. Obrat u ní nastal teprve po propuštění poručíka Brandona a majora Sirka z trestu experimentace na základě Jošuovy amnestie. Hlásí se do dispečerské služby – dokonce častěji než je zdrávo – a podařilo se jí zapojit i oba důstojníky. To ovšem bylo od začátku podezřelé Tonymu… V té době se také začaly dít ty podivné úkazy – počínaje rušením komunikace s částí amerického kontinentu a zmizením našich děvčat konče. Že by ta Tonyho podezření nebyla lichá?</p>
<p>A pak mě to napadlo! Dne 8. října jsem předala Therese službu, aniž jsem se odhlásila. To ONA zneužila situace a manipulovala s naším komunikátorem! Znovu jsem se pustila do zkoumání žurnálu a rozhodla jsem se ho porovnat se žurnálem dispečerského komunikátoru. K tomu ovšem potřebuji pomoc supervizora, protože mám jako dispečerka pouze administrátorské oprávnění. Pečlivě jsem zkontrolovala, zda jsem řádně odhlášená, a neprodleně jsem vyrazila za inženýrem Hefaistem.</p>
<p>„Ano, víme o tom,“ spustil inženýr Hefaistos hned jak jsem se uvelebila v křesle. „Právě před chvílí jsme to tady probírali s Erigyem.</p>
<p>„S Erigyem? Aha. Už si vzpomínám. Upozorňovala jsem ho, že v žurnálu dispečerského komunikátoru není informace o mém odhlášení, protože když jsem vznesla dotaz, odpověď nebyla nalezena. Ale já bych chtěla porovnat žurnál našeho komunikátoru s tím dispečerským – a protože nemám oprávnění supervizora, mohu pokládat jen dotazy. Když se něco najde, dostanu odpověď – jenže to je moc zdlouhavé…“</p>
<p>„Jdeme na to,“ rozhodl Hefaistos, aniž by mě nechal domluvit. Vyrazil ze své pracovny tak rychle, že mu sotva stačím.</p>
<p>„Copak, copak se děje,“ kroutí Myra hlavou nad naším požadavkem, aby nám uvolnila pracoviště. „Před chvílí tu řádil Erigyos, vytahoval nějaké informace z týden starého žurnálu…“</p>
<p>„Právě! To my taky chceme,“ oznámil jí Hefaistos usedaje do dispečerského křesla.</p>
<p>Stojíme mu s Myrou za zády a sledujeme jeho počínání. Po stisku řady kláves se konečně obrátil a spustil: „Mám žurnál z osmého října. Nikolko, otevři tady na tom vedlejším komunikátoru ten váš a promítneme si je vedle sebe na jednu obrazovku.“</p>
<p>Stalo se. Teď hledáme společné záznamy. Musejí tam být, protože bezpečně vím, že aspoň v době své služby jsem se k domácímu komunikátoru přihlašovala.</p>
<p>A už je to tady: Ve 14:16 jsem se přihlásila a oba žurnály ‚sedí‘ proti sobě. Dále – zapínám kamery. Záznam v obou žurnálech. Všechno přesně až do 15:51.</p>
<p>„Tady jsem předala službu Therese.“</p>
<p>„Ano, pamatuji se,“ potvrzuje Myra.</p>
<p>„Ale teď… podívejte, děvčata!“ Hefaistos skoro vyskočil z křesla, „15:58 – hlášení z Bamaka. Jenže to je jen v žurnálu, ale záznam dokumentu v Informačním systému chybí! Dále: 16:11 – tady je zapnut mikrofon vašeho komunikátoru, ale ve zdejším žurnálu ani čárka. Kohopak chtěla Theresa odposlouchávat? Kamera totiž zůstala zapnutá ještě od tebe. Nu, a tady je dokonce záznam nějakého rozhovoru… anglicky… S nějakým Lukášem Malinou, poslechni si…“</p>
<p>„Cože!? S Lukášem Malinou?“</p>
<p>„Znáš ho?“</p>
<p>„Abych ho neznala! Několikrát soudně trestaný násilník, zloděj aut a bankovní lupič. Pár let si dokonce odseděl ve Spojených státech. Pak byl odtamtud deportován a sotva se vrátil, ‚udělal‘ nějakou banku v Brně. Z vězení v Plzni Na Borech uprchl někdy v červenci, ještě si pamatuji, že po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Tak on se ten lump schovával u nás – a živil se těmi syrečky zřejmě celou dobu. No, to mu tedy nezávidím. Jenže – kde je teď? Asi bych se měla vrátit domů a poohlédnout se po něm…“</p>
<p>„To by se asi minulo účinkem,“ zavrhuje můj nápad Myra, „protože Theresa ho nějakým způsobem přesvědčila, aby se sem nechal teleportovat – a taky to zřejmě udělala. Podívej…“</p>
<p>Poslední záběr kamery – nahý Lukáš Malina leží na teleportačním lůžku.</p>
<p>„Znamená to tedy,“ ptám se udiveně, „že toho lumpa máme tady na stanici, nikdo o tom neví a Theresa ho někde ukrývá?!“</p>
<p>„Zatím to tak vypadá,“ potvrzuje mé vývody inženýr Hefaistos. „Jenže zdejší žurnál je zřejmě nějakým nedovoleným způsobem pozměněn. To, že se něco takového stalo, lze dovodit jen ze žurnálu vašeho komunikátoru. Protože se informace o cestě ukládá po stisku odesílacího tlačítka – a Malina to udělat nemohl, není ve vašem žurnálu adresa přijímacího teleportu. Ta by měla být tady v tom, který se měl zapisovat Therese. Jenže – zase nějaká nesmyslná zpráva o příjmu, čehosi nepodstatného… Hlášení výrobní linky potravin…“</p>
<p>„To tedy znamená, že my ani nevíme, kterým teleportem a kdy ten lump přibyl na stanici,“ povzdechla si Myra.</p>
<p>„Projedeme si záznam kamer z minulého týdne. Uvidíme, kde ho Terka přechovává,“ navrhuji přátelům.</p>
<p>„To už jsem udělal – a nic.“</p>
<p>Ve dveřích stojí Erigyos a v jeho tváři je vidět napětí.</p>
<p>„Jisté je, že Theresa Rayenová nějakým záhadným způsobem pozměnila žurnál ze dne 8. října a provozovala při tom nějakou nekalou činnost. Minimálně se spojila s tím kriminálníkem a dostala ho nějakým způsobem sem na stanici,“ shrnuje Myra výsledky našeho dosavadního šetření.</p>
<p>„Ne, na stanici není,“ oznamuje nám Erigyos. „Opakuji, že jsem projel kamerové záznamy teleportačního sálu za poslední týden – tedy přesněji od osmého října – a nikde se žádná neznámá osoba nezhmotnila!“</p>
<p>„Tak – kam ho tedy teleportovala?“ zaznělo trojhlasně.</p>
<p>„Nemáme šanci to zjistit. Žurnál je zfalšován, žádný ze zdejších teleportů nezaznamenal v té době příjem osoby a váš teleport byl použit pasivně, takže z něj taky žádný záznam nezískáme… Jedině, že bychom Theresu zatkli, odsoudili a uvalili na ni trest experimentace. Pak bychom ji mohli vyslechnout…“</p>
<p>„Nepřichází v úvahu! Nemůžeme se chovat jako nějací podrazáci z CIA nebo podobných zločineckých organizací. Dokud nebudeme mít proti ní uznatelné důkazy…“</p>
<p>„A co ten zfalšovaný žurnál!?“ přerušila jsem Hefaista podrážděně.</p>
<p>„To nemůže být důkaz proti ní, dokud jí nebudeme schopni dokázat, že to udělala úmyslně a s cílem poškodit naše zájmy. Zatím to můžeme brát jen jako jednu z vyšetřovacích hypotéz.“</p>
<p>„Aha. A ten rozhovor s tím lumpem Malinou, který nějakým nedopatřením zůstal v žurnálu našeho komunikátoru…“</p>
<p>„… není důkazem, že ho vůbec někam teleportovala. Důvodem k takové úvaze je skutečnost, že ten Malina nikde na stanici není, ačkoliv ho sem lákala.“</p>
<p>„Protože neuvolnila silové pole, což jsem si ověřovala přímo na dispečinku Lucie III, nemohl Malina náš domek opustit jinak než teleportem. To znamená, že by se tam mohl ještě vyskytovat, když myslíš, že ho Theresa nikam neteleportovala. Ať se vám to líbí nebo ne, ještě v noci se teleportuji sama domů a pořádně to tam prohledám!“</p>
<p>„Dobrá, ale půjdu s tebou,“ prohlásil rezolutně Erigyos, „přece tě nenecháme napospas nějakému lumpovi!“</p>
<p>„Sice jsem bioenergeticky senzitivní, takže bych si s ním poradila snadno a rychle, ale samozřejmě, že tvou společností nepohrdnu,“ zasmála jsem se.</p><empty-line /><p>Nihasina laboratoř je plná lidí. Všichni sledují první krok adaptace nového přírůstku do ‚stáda‘ – jak se aspoň vyjádřil doktor Azizill, za což si vysloužil jedovatou poznámku od Prosepriny v tom smyslu, že tedy není doktor, ale jen obyčejný veterinář.</p>
<p>„Jelikož už má za sebou všechny imunizační procesy a poslední testy nevykazují přítomnost dalších choroboplodných zárodků, můžeme ho vypustit do chovné stanice,“ sděluje všem přítomným Nihasa. „Podle návrhu zde přítomného doktora Zemilla, který byl schválen na včerejší mimořádné poradě, bude novému samci zatím umožněn pouze vizuální kontakt s dvojicí, kterou už máme v držení od svého probuzení. Na základě jeho reakcí se rozhodneme, zda zřídíme i kontakt akustický nebo přímo fyzický. Ale na to je ještě dost času, dokud nebude podroben důkladné vstupní prohlídce.“</p>
<p>Ale to už se Nihasiny prsty rozběhly po klávesnici a stěna mezi Malinovou celou a celou Andyho a Gwen zprůhledněla.</p>
<p>„Jsem zvědava,“ poznamenala opět jedovatě lingvistka – tentokrát k Baalu Segulovi, „jak budeš před tou ‚smečkou venku‘ – jak je s oblibou nazýváš – udržet v tajnosti skutečnost, že držíme dva jejich členy v zajetí, až tady toho pozemšťana pošleš mezi ně. Vždyť bude o těch dvou vědět, že jsou živi a zdrávi – a ty jsi je prohlásil za mrtvé, dokonce za nihilizované…“</p>
<p>„Máš mě snad za imbecila?“ otázal se jí velitel posměšně. „Než ho mezi ně pošleme, tak si ho naprogramujeme podle svých vlastních potřeb. Zapomene, že kdy viděl nějakého Andyho nebo Gwen a jak vypadají!“</p>
<p>Jejich slovní přestřelka byla přerušena zvuky z chovné stanice.</p>
<p>„Sakra! Ty nejsi ta, co jsem s ní mluvil, než… tedy… you aren’t the girl I’d spoken with before I… Kruci – asi mě neslyší… Hallo, young lady, can you hear me? Já bych do toho…“</p>
<p>Lukáš Malina vstal z lůžka a vykročil naproti dívce. Byl zastaven stěnou silového pole, která ho odmrštila zpět.</p>
<p>„Kam jsem se to k čertu dostal?!“ zařval vztekle. Následuje série šťavnatých nadávek v češtině i angličtině adresovaných ‚té <strong>CENZUROVÁNO,</strong> která ho dokázala tak snadno oblbnout‘.</p>
<p>Pak si konečně uvědomil, že nádherná dívka v Evině rouše není v místnosti oddělené silovým polem sama! V momentě, kdy se pokusil proti ní vyrazit, stačil ještě zaregistrovat, že se vrhla do náručí muže, rovněž nahého, který tam s ní ještě byl, a skryla svou tvář na jeho hrudi. Vstal a znovu vyrazil směrem k dívce. Proti silovému poli však nemá šanci.</p>
<p>„Co to má být?! Jsem se dostal do spárů nějakých fanatiků!? Sekty nějakých … <strong>CENZUROVÁNO!</strong>“</p>
<p>Znovu byl odmrštěn silovým polem a skončil na podlaze jak široký tak dlouhý.</p>
<p>„Necháme ho nějaký čas seznamovat se s účinky pole,“ pochechtává se dobře naladěný Baal Segul, „ovšem s tím akustickým či dokonce fyzickým kontaktem bych opravdu počkal. Všimli jste si jeho očí? A jeho penisu? Ten je té samice tak chtivý, že by byl schopen se o ni porvat jako zvíře.</p>
<p>„Pokud jsem se měl možnost seznámit s informacemi, které vám o něm poslala Theresa – i když tedy nemám představu, jakým kanálem se k nim dostala – jedná se o primitivního kriminálníka. Dokonce se dopouštěl násilí na ženách se sexuálním motivem – tzv. znásilnění. Byl za to několikrát trestán. Proto jsem také navrhl tento postup,“ vysvětluje Zemill. „Uprchl z vězení, kde byl nucen sexuálně abstinovat, a následně se ukryl do míst, kam za ním sice policie nemohla, ale žádné ženy se tam v té době stejně nevyskytovaly.“</p>
<p>„Divní to tvorové… Poslyš, Zemille, nechtěl bys mu udělat vstupní prohlídku, když už máš zkušenosti s tímto prazvláštním druhem?“</p>
<p>„To bych sice mohl, ale jen v krajní nouzi. Což mezi vámi není doktorka?“</p>
<p>Baal Segul šlehl po Zemillovi zlým pohledem. „Ne! Měli jsme, ale zmizela před hibernací – a nepodařilo se nám ji objevit. Museli jsme původní stanici evakuovat narychlo, protože jejich šamani se dostali… Ale ne, nic. Zapomeňte, doktore, že jsme se o takových věcech bavili. Nerad bych…“</p>
<p>„Tak takhle jsem si spolupráci nepředstavoval, šéfe,“ ohradil se Zemill dotčeně. „Nejprve mě přesvědčujete horem dolem, že jsem členem vašeho rodinného klanu, donutíte mě k sabotování vlastní expedice – a potom přede mnou skrýváte kdoví jaké lumpárny. K čemu se dostali inčtí šamani?“</p>
<p>„Podařilo se jim odhalit…“</p>
<p>„Ticho!“ Baal Segul se na Proseprinu zle utrhl. „Už ani slovo! Nemusí přece… Nic! Ticho!!“</p>
<p>„Rozumím-li tomu dobře, šéfe… Vy jste na základně Templos de Kotosh, kde měla naše expedice původní cíl, prováděli něco odporujícího Etickému kodexu – Ano nebo ne? A když jste zjistili, že by to mohlo být odhaleno, zneužili jste mých … jak bych to řekl … vazeb na rodinu tady doktora Azizilla… Je to tak!?“</p>
<p>„Mám dojem, doktore Zemille,“ odvětil Baal Segul kovovým hlasem, „že jste svůj úkol už splnil a že to uděláme s vámi asi takhle…“</p>
<p>Než se Zemill nadál, uchopili ho za ruce dva technici a zaklapla pouta.</p>
<p>„Odveďte ho do separace!“</p>
<p>Po odchodu eskorty vlekoucí zatčeného Zemilla kamsi do útrob jeskynního labyrintu, obrátil se Baal Segul ke zbývajícím členům své posádky a poznamenal: „To byla poslední kapka trpělivosti s tímhle změkčilcem. On se na ně díval jako na sobě rovné – ne jako na tvory nižšího řádu. Dokonce si liboval, že s nimi samice pozemšťanů ‚spolupracují‘ za ‚adekvátní kompenzaci‘ v podobě jejich bioenergetické stimulace – no dovedete si představit takovou nehoráznost? Kdybychom to připustili, tak nám přerostou přes hlavu! Nakonec by ještě pán chtěl, abychom jednali přesně podle Jeho kodexu a nasazovali na prohlídky doktory opačného pohlaví! Divil bych se, že by s takovým přístupem mohli na nich něco vyzkoumat – když ani nepřipouštějí ztráty materiálu. A ty – Proseprino! – neodvažuj se mu vyslepičit, komu a proč měl poslat zásilku do Jeruzaléma! Dovedeš ty si vůbec představit ten poprask, kdyby se těm pozemským červům podařilo odhalit tajemství grálu?!“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 18</strong></p>
<p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>neděle 7. dubna </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Celé dny teď trávíme ve městě. Hned ráno po svých hygienických ‚obřadech‘ u fontánky a následném důkladném nabití na sluníčku vycházíme Branou smutku v západní části zahrad a naším prvořadým cílem je vstřebat co nejvíce ze starofrancouzštiny, která je tady jakýmsi úředním jazykem, abychom byly schopny se domluvit se zdejšími obyvateli a hlavně vojáky bez prostřednictví latiny překládané mnichy a kněžími.</p>
<p>Vracíme se kolem poledne, abychom zkontrolovaly stav své cely – hlavně zda do ní někdo nepovolaný nevnikl i přes docela důmyslná bezpečnostní opatření. Ač jsme se dostaly do hlubokého středověku, mohlo by se stát, že někdo náš manévr s nudabránou mohl odpozorovat a pak by se tam vcelku bez problémů dostal… Po krátkém odpočinku a novém osvěžení u fontánky podnikáme další výpravu do města s obdobným cílem jako dopoledne.</p>
<p>Každý večer se těšíme, že nás navečer navštíví bratr zahradník, jak to až dosud dělával, ale za poslední čtyři dny jsme ho kupodivu ani nezahlédly, ačkoliv se v zahradách vždy navečer samy zdržujeme. Včera jsme dokonce zabrousily až ke dveřím jeho cely v přízemí budovy Konventu, ale dveře byly zamčené a nikdo nám neotevřel. Celá záležitost už Lenku docela znepokojovala. A dnes se ukázalo, že její obavy nebyly liché. Šok nás zastihl právě krátce po návratu z města v pravé poledne… Byly jsme plny dojmů, protože jsme se dostaly do míst, kde právě cvičili vojáci, a měly jsme možnost vidět přípravu jakési přehlídky. Lenka poznamenala, že by to mohla být i paráda připravovaná na počest korunovace krále Balduina II., která se bude konat přesně za týden, o velikonoční neděli 14. dubna.</p>
<p>Ale vraťme se ke dnešnímu poledni: Bušení na dveře. Když jsme otevřely, vpadli do naší cely dva mniši doprovázení šesti vojáky s halapartnami.</p>
<p>„Buďte vítáni, bratři,“ oslovila je Lenka přátelsky, ale instinktivně si uvolnila kombinézu, aby mohla její vršek okamžitě shodit, kdyby došlo zase k nějaké nepředloženosti. Přítomnost halapartníků tomu ostatně nasvědčovala. Následovala jsem neprodleně jejího příkladu.</p>
<p>Oni se však ani neobtěžovali odpovědět na Lenčin pozdrav, neomaleně se rozhlížejíce po místnosti. Teprve po dobrých dvou až třech minutách se jeden z mnichů odměřeně otázal: „Doufám, že nebudete popírat, že jste obdarovaly zdejšího zahradníka pekelnou lucernou!!“</p>
<p>„No… pekelnou zrovna ne, ale kapesní ano,“ potvrdila jsem. „Dokonce jsme ho vybavily i jednou rezervní baterkou, aby měl na střídání.“</p>
<p>„Tedy nepopíráte?“</p>
<p>„Ne. Nemáme proč,“ odpověděla tentokrát Lenka.</p>
<p>„V tom případě pojďte s námi, abyste mohly tuto skutečnost dosvědčit u soudu.“</p>
<p>„S radostí,“ prohlásila Lenka a má se k odchodu.</p>
<p>Počkala jsem, až všichni vyjdou. Opustila jsem naši celu jako poslední a zavřela za sebou pečlivě dveře. Náš průvod se ubírá ‚husím pochodem‘ úzkou chodbou, pak po schodišti nahoru na dvorek. Prošli jsme krajem zahrad Konventu, vstoupili jsme známým zadním vchodem do hlavní budovy, po schodech nahoru a nakonec jsme se ocitli v téže síni, kde jsme se nedávno s Lenkou zmocnily svých věcí a šatů. Místnost je osvětlena svícemi a v jejím čele zasedá soudní tribunál – šest mnichů v kutnách připomínajících tak trochu i soudcovské taláry. Na místě ‚veřejnosti‘ je oddíl vojáků, ke kterým se však ‚naši‘ halapartníci nepřipojili. Zůstali stát u dveří jako stráž. Oba mniši, kteří nás doprovázeli, zůstali stát před námi. Jeden z nich podává hlášení: „Jsou ochotny vypovídat, ctihodnosti.“</p>
<p>Rozhlížím se kolem, ale bratra zahradníka nikde nevidět. No, počkáme si, co se z této taškařice vyklube.</p>
<p>„Byly jste předvolány k podání svědectví v procesu s obžalovaným … Jméno jsem přeslechla, protože při jeho vyřčení se začaly ozývat projevy nevole z řad vojáků.</p>
<p>„Ticho, nebo dám vyklidit soudní síň!“</p>
<p>Stejně si ale myslím, že toto má být forma psychického nátlaku primitivně vyvíjená na mě a na Lenku, protože vojáci přestali lát jako na povel. Zkrátka předem připravené divadélko…</p>
<p>„… toho času ve funkci vrchního zahradníka Konventu kapituly Svatého hrobu,“ pokračuje předseda soudu. „Jmenovaný se prokazatelně provinil tím, že se spolčil se dvěma osobami pochybného původu, kteréžto se odvážily znesvětit tato místa svou hříšnou tělesností a svými kouzly omámily nebohého bratra našeho, zahradníka Konventu, zkazivše ho na duchu na těle nečistými orgiemi. Tyto osoby jsme nechali předvolat před svatou soudní stolici, aby dosvědčily pravdivost obžaloby.“</p>
<p>Pak se obrátil k Lence stojící k němu blíže. „Přistup ke stolu, osobo, polož dva prsty pravé ruky na otevřenou Bibli a přísahej před Bohem i před lidmi, že budeš mluvit jen čistou pravdu.“</p>
<p>„Lenka obřadně přistoupila ke stolku s Biblí a dotknuvši se jí dvěma prsty pravé ruky, prohlásila zřetelně: „Přísahám!“</p>
<p>„Tvé jméno a místo narození?“</p>
<p>„Jmenuji se Lenka a narodila jsem se v Chebu, toho času České knížectví.“</p>
<p>Uslyšela jsem skřípot husího brku na pergamenu.</p>
<p>„Pověz nám,“ spustil předseda soudu, když písař skončil, „zda přiznáváš, že jste předaly našemu zahradníkovi pekelnou lucernu, která dokáže svítit bez ohně a bez oleje mnoho dní.“</p>
<p>„Ano, to přiznávám, ale nejedná se o pekelnou, nýbrž o kapesní lucernu běžného typu. S ní jsme mu dodaly i náhradní akumulátor na střídání.“</p>
<p>Lenka mluví nádhernou latinou, přičemž pro pojem ‚akumulátor‘ použila výrazu ‚accumulatorium‘ – což je výraz z moderní latiny užívané jako úřední jazyk ve Vatikánu. V tomto významu musí být tady a teď, na začátku XII. století, naprosto nesrozumitelný. Přesto předseda ani jiný ze členů soudu neprojevil zájem o bližší vysvětlení. Místo toho byl Lenčin výslech ukončen a ozvalo se skřípění husího brku o pergamen. Vzápětí jsem byla vzata pod přísahu já. Potvrdila jsem pouze Lenčinu výpověď. Pak ovšem došlo k zásadnímu zvratu…</p>
<p>„Která z vás je ochotna podepsat tuto výpověď?“</p>
<p>„Na tom nezáleží, ctihodnosti. Kde to mám podepsat?“ natahuje Lenka ruku po listině, na kterou by se vešel celý román a ne dvě věty výpovědi.</p>
<p>„Tady, dcero… ukaž, povedu ti ruku, ano?“ nabízí se přeochotně písař.</p>
<p>„Kdybys dovolil, bratře, nejprve bych si ten dokument přečetla,“ zchladila Lenka jeho očividně přehnanou iniciativu. Než se vzpamatoval, sebrala pergamen se stolu.</p>
<p>V té chvíli se k ní vrhli dva halapartníci, ale sotva se dotkli její ruky, aby se zmocnili dokumentu, svalili se na zem v křečích. Další dva, kteří se jim pokusili pomoci, o ně zakopli a teď se válejí na podlaze v jednom chumlu.</p>
<p>„Ty… ženská… a … a umíš … číst?“ zeptal se vyděšeným hlasem předseda soudu, snaže se aspoň nějak odvrátit pozornost od incidentu.</p>
<p>„Umím, co je na tom divného?“ zeptala se nezúčastněným tónem na oplátku zase ona jeho.</p>
<p>„Od kdy se učí ženské číst? Vždyť je to pro ně nebezpečné!“</p>
<p>„Nebezpečné? V jakém smyslu?“</p>
<p>„Při učení jim vysychá vagína a stávají se neplodnými!“ <emphasis>(Pozn. autora: To je skutečně jeden ze středověkých předsudků, to jsem si nevymyslel.)</emphasis></p>
<p>„Ach tak… vysychá vagína… Ale poslyšte, ctihodnosti, vy jste přece mnich, svatý muž. Žijete pod slibem čistoty a jistě dodržujete celibát, že?“ zeptala se ho Lenka sladce.</p>
<p>„Ó zajisté! Jak můžeš o takové věci pochybovat?!“</p>
<p>Předseda soudu odpověděl, aniž by ho napadlo, že to má být on, kdo tady klade otázky. Pod dojmem nepochopitelně hladké Lenčiny obrany, kdy dokázala bez jakkoliv patrného pohybu složit na zem dva hromotluky, zřejmě ztratil sebevědomí.</p>
<p>„Jak tedy vůbec víš, že existuje nějaká vagína?!“ obrátila Lenka vzápětí do tykání.</p>
<p>Mnich zrudl jako rajče. Lenka už na odpověď nečekala a začetla se do dokumentu. V té chvíli mnich zbledl jako křída… Vzápětí se ukázalo, že měl proč!</p>
<p>„Ach, vy podvodníci!“ oslovila Lenka tvrdě mnichy, sotva přelétla text listiny zrakem. „Jak se vůbec opovažujete podstrčit mi k podpisu takovou snůšku podlých lží?“</p>
<p>Pak se otočila ke mně podávajíc mi inkriminovaný pergamen. „Přečti si to, Lucinko. To opravdu stojí za to…“</p>
<p>Pohlédla jsem na text, jehož inkoust už dávno oschl – kromě našich jmen a míst narození. Dokument byl zřejmě už předem připravený a žádnou z našich ‚výpovědí‘ na něj písař ani nepoznamenal – husí brk zřejmě skřípal občas na jiném pergamenu jako kamufláž.</p>
<p>„Co… cože? Ta pekelná obluda… Taky umí číst?“ vyráží se ze sebe předseda, v jehož očích lze spatřit čiré zděšení.</p>
<p>Ani jsem se neobtěžovala mu odpovědět a rovnou jsem začala hlasitě předčítat pasáž, která přivedla kamarádku do varu.</p>
<p><emphasis>… Dále tyto dvě z nečistých sil zrozené demimondény přiznávají, že donutivše nebohého bratra zahradníka, aby s nimi ďábelským orgiím se oddával, oplzle a lascivně s ním obcujíce všemi svými hříšnými otvory, na duchu i na těle ho zkazily a jako odměnu za hrátky ohavné ho pekelnou lucernou obdarovaly, kterážto jako kamufláž po mnoho dní bez oleje a ohně zářiti jest schopna. Vnitřnost její však, jsouc do úst vsouvána a olizována nebo dokonce k ohanbí navlhčenému přikládána, neřestnou rozkoš vyvolává.</emphasis></p>
<p>Nevěřícně jsem přelétla celý text ještě jednou. Pak jsem pergamen odložila na vzdálený kraj stolu mimo dosah písařův a spustila jsem: „Zjišťuji, patres reverendi, že vámi na veřejnosti zavrhovaný sex není pro vás tak vzdálenou záležitostí, abyste všechno nové, co se vám dostane do ruky, v tomto směru neprověřili. Docela pochybuji o tom, že nějaký ‚slib čistoty‘ berete vážně. Přiznejte se: Kdopak z vás se zabýval pokusy s přikládáním akumulátoru na ohanbí? Podotýkám, že mě, ‚pekelnou obludu‘ – jak se o mně s despektem neustále vyjadřujete, by taková zvrhlost v životě nenapadla.“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému! Znáte toto přikázání?“ položila další otázku Lenka.</p>
<p>„Jak se vůbec můžete opovážit označit nás za nečisté prostitutky?“ ptám se pro změnu zase já.</p>
<p>„Kde je vůbec bratr zahradník?“ doráží vzápětí další otázkou Lenka.</p>
<p>Ticho. Ticho. Ticho… Mniši v čele s předsedou soudu, seznavše, že jejich podlá lest byla odhalena v samém zárodku, protože nepředpokládali, že by nějaká ženská nebo dokonce ‚pekelná obluda‘ byly schopny se naučit číst a psát, a navíc zjistivše, že ani oddíl halapartníků nás nedokáže zvládnout, stojí či sedí před námi jako zařezaní, neschopni vydat ze sebe hlásku.</p>
<p>Slova se ujala opět Lenka: „Kde je bratr zahradník? Odpovězte, lumpi, nebo vám způsobím takovou rozkoš na ohanbí, že na ni nezapomenete ani v pekle, kde se za tuto snůšku lží budete dozajista škvařit v kotli s vroucím olejem, aniž by vaše černé duše spasení došly!“</p>
<p>„Tak, pánové, jdeme, jdeme,“ pobízím je vidouc, že mniši i vojáci stojí jako solné sloupy.</p>
<p>Ani jsem nepostřehla, kdy Lenka odhodila kombinézu a hrdě stanula před celým soudním dvorem i s diváky ve své nádherné nahotě.</p>
<p>„Tak jdeme!“</p>
<p>Její hlas zní tvrdě, kovově a současně tak autoritativně, že oba mniši, kteří nás sem dovedli, couvli o dva kroky. Dále nemohou. Narazili na halapartníky stojící za nimi. Bleskově jsem i já odložila svou kombinézu a stojím vedle Lenky jen ve svých meruňkových bikinkách.</p>
<p>„Čelem vzad! Pochodem v chod!“ zavelela jsem ostře docela obstojnou starofrancouzštinou, jako dnes ráno důstojník na cvičišti. Svůj rozkaz jsem doprovodila i vytvořením silového pole kolem sebe, které donutilo několik halapartníků o pár kroků couvnout. Ostatní se dali poslušně na ústup seznavše, že proti nám nemají šanci.</p>
<p>Lenka proklouzla jako úhoř za nimi a oddělila od nich mnichy.</p>
<p>„Tak, lumpové! A teď nás zavedete k bratru zahradníkovi. Žádné vytáčky, žádné podrazy, nebo s vámi zatočíme tak, jak se vám o tom nezdálo ani v nejčernějších snech! Jdeme!“</p>
<p>Vojáci mezitím odešli a mniši s hrůzou zjistili, že zůstali v ‚soudní‘ síni sami s ‚čarodějnicí‘ a ‚pekelnou obludou‘, před nimiž je stejně nikdo neochrání…! Poslušně vyrazili. Lenka před nimi prošla dveřmi, pak oni a já za nimi, sebravše pergamen i obě kombinézy – svou a Lenčinu. Zavřela jsem za sebou dveře. Jdeme chodbou, po schodech dolů, zahrada. Zůstali jsme chvíli stát, aby si mniši zvykli na ostré sluneční světlo.</p>
<p>„Kam teď?“ zeptala se Lenka, když zjistila, že mniši přestali mžourat.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Pánové ztratili řeč? Dejte si pozor, abych vám ji nemusela připomenout. Asi by vám to moc příjemné nebylo,“ vyhrožuje Lenka nepřístupně kovovým hlasem, který budí hrůzu už sám o sobě.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Dobrá, tak začneme…“</p>
<p>Lenka se otočila k prvnímu mnichovi. Je to shodou okolností písař, který jí chtěl vést ruku při podpisu a který se právě octl po její pravici nesa, čert ví proč, podnos s psacími potřebami. Lenka ho uchopila pevně za přední část kutny, roztrhla mu ji odshora dolů. Zkoprnělý mnich se ani nepokusil o obranu. Následně naložila stejným způsobem i s jeho košilí, a než se mnich nadál, stojí před námi téměř nahý. Tedy… zůstaly mu jen boty a punčochy, abych popsala situaci přesně. Bleskurychle si zakryl rukama své intimní oblasti upustiv podnos do trávy u svých nohou. Lenčin nečekaný ‚útok‘ ho však k řeči nepřiměl.</p>
<p>„Tak spusť, lumpe! Kde je bratr zahradník?“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>Lenka přistoupila k dalšímu mnichovi – tentokrát si záměrně vybrala samotného předsedu soudu, a položila mu tutéž otázku.</p>
<p>Opět ticho.</p>
<p>„Chceš dopadnout jako písař?“</p>
<p>Mnich šlehl pohledem po nahém kumpánovi, ale mlčí dál…</p>
<p>Lenka neváhala strhnout jeho kutnu i košili, takže sdílí písařův osud zakrývaje si stydlivě rukama choulostivou tělesnou partii.</p>
<p>„Mluv, lumpe! Kde je bratr zahradník?“</p>
<p>Ticho…</p>
<p>Lenka povalila mnicha na zem, sehnula se k němu a několika obratnými pohyby ho zbavila i bot a punčoch.</p>
<p>„Vstaň, lumpe! Kde je bratr zahradník?“</p>
<p>Mnich sice vstal, splniv jakž-takž první Lenčin příkaz. Mlčí však dál, zakrývaje si rukama opět svůj klín…</p>
<p>„No tak si ještě trochu pomůžeme…“ poznamenává Lenka a zmocnivši se mnichových rukou, svázala mu je za zády jednou jeho vlastní punčochou. Vzápětí ho chytila levou rukou pod krkem. „Teď si vyber, lotře! Buď ‚rozkoš na ohanbí‘ nebo pověz, kde je bratr zahradník!“</p>
<p>Mnich zrudl hanbou a po chvíli, když už se Lenčina ruka přibližovala choulostivému místu, pronesl temným, sotva slyšitelným hlasem: „V městském žaláři…“</p>
<p>„Dovedeš nás tam. Ihned!“ nařídila mu Lenka. Zároveň mu druhou punčochu uvázala za jeden konec kolem krku a druhý drží v ruce jako vodítko.</p>
<p>„Takhle? Vždyť já… jsem docela nahý…!“</p>
<p>„Já taky. Co má být?“ opáčila tvrdě Lenka.</p>
<p>Mnich už raději neprotestoval a vykročil směrem k Bráně smutku, kterou jsme až dosud vycházely s Lenkou do města. Prošli jsme zahradou i bránou a vydali jsme se západním směrem. Ohlédla jsem se. Zůstali jsme jen my tři. Já, Lenka a mnich – předseda soudu. Lenka vlevo, držíc pravou rukou ‚vodítko‘, mnich uprostřed a já vpravo. Dbáme, aby nám ptáček neuletěl a jsme s Lenkou připraveny v kterémkoliv okamžiku vytvořit ochranné pole. Jdeme proto středem ulic, aby v případě vytvoření pole mnich jen upadl, ale aby nebyl zraněn prudkým nárazem na zeď nebo plot. Přešli jsme v podstatě celé město od východu na západ, jen poslední úsek cesty vede mírně k jihu. Náhle jsme se octli před mohutnými zdmi jakési stavby připomínající opevněnou tvrz.</p>
<p>„Davidova citadela?“ otázala se Lenka mnicha.</p>
<p>„Ano“</p>
<p>„A tady držíte bratra zahradníka?“</p>
<p>Mnich jen přikývl.</p>
<p>„Tak chutě dovnitř!“</p>
<p>„Ale… To nejde! Já… nemám oprávnění… A jsem docela bez šatů, nepoznají mě…!“</p>
<p>„Když nechceš, nechceš. Zjednáme si vstup samy!“</p>
<p>Lenka se otočila ke mně a spustila česky: „Lucinko, zlato, pohlídej toho lotra, já se vrátím pro nářadí, abychom se dostaly dovnitř.“</p>
<p>„Dobře, nechám si jen telefon. Kombinézy můžeš odnést k nám do cely, aby nám nepřekážely,“ navrhuji zavěšujíc si svůj telefon na krk.</p>
<p>Lenka jen přikývla a rozběhla se zpět. Vrátila se v rekordním čase s kufříkem s nářadím, zatímco já držím zkoprnělého mnicha pevně za ruku, abych mohla kolem sebe vytvořit ochranné silové pole. Kolem nás se totiž začali stahovat vojáci a nechtěla jsem riskovat úraz nebo ještě něco horšího. Z hovoru vojáků jsem ovšem po chvíli vyrozuměla, že je nejvíce zajímá můj úbor – totiž bikinky. Ty pochopitelně v životě neviděli a ani nemohli, protože se jedná o ‚vynález‘ druhé poloviny XX. století, pochopitelně. Někteří z nich po mně dokonce vztahovali ruku. Nechala jsem je, aby se bikinek dotkli a ukojili tak svou zvědavost. Ale jakmile se pokusili dostat pod ně, poctila jsem je elektrickým šokem, aby věděli, že si na mne beztrestně dovolovat nemohou. Ani navrátivší se úplně nahá Lenka je nevyvedla z míry tak, jako já.</p>
<p>„Ach, proto oni tu na tebe civí jak na exota,“ poznamenala se smíchem, když jsem ji na tuto skutečnost upozornila.</p>
<p>„Tak, pánové,“ oslovila vzápětí vojáky starofrancouzštinou, „konec zábavy. Rozejděte se. Teď už tady nebude pro vás nic zajímavého.“</p>
<p>Vyměnily jsme si role. Lenka teď drží v ochranném poli za ruku mnicha a já jsem přistoupila k zavřené fortně. Z kufříku jsem si vybrala laserový řezák a odkrojila jsem jím mohutné závory zámku jako máslo. V kontrastu je zděšený pohled mnichův a obdivné mručení přítomných vojáků, kteří se zdrželi i přes Lenčino nabádání k rozchodu. Dveře nepříjemně zavrzaly v závěsech a proti nám stojí čtveřice strážných s napřaženými halapartnami.</p>
<p>„Ustupte, bratři,“ oslovila jsem je přátelsky, ale vzápětí jsem byla nucena kolem sebe vytvořit ochranné pole, protože výpad halapartnou byl okamžitý. Smýkla jsem při tom sebou stranou, aby zbraň sklouzla po povrchu pole. Takový manévr však voják nečekal, a veškerá síla, kterou do výpadu vložil, ho strhla k zemi. Rozplácl se přede mnou jako žába, halapartna mu vylétla z ruky a skončila uprostřed prostranství před citadelou. Zbylí tři vojáci v bráně se rozchechtali, jako by se jednalo o komické číslo v nějakém varieté. Dokud ovšem nevstane, nemohu dál, abych ho nezranila ochranným polem.</p>
<p>„Nechápu, proč se smějete. To žádný z vás ještě nikdy neupadl?“ oslovila jsem je. „Co kdybyste místo toho raději pomohli svému kamarádovi na nohy?“</p>
<p>Voják však mezi tím vstal sám a vyrazil z brány pro svou zbraň.</p>
<p>„Tak už konečně ustupte, ať můžeme vejít,“ nabádá oba zbylé vojáky pro změnu Lenka. „A jeden z vás nám půjde ukázat, kde vězníte zahradníka Konventu kapituly Svatého hrobu!“</p>
<p>„Tak pojď,“ pronesl váhavě jeden z vojáků a vyrazil dovnitř citadely.</p>
<p>Vede nás po schodech dolů – do podzemí. Po několika desítkách schodů cítím, že sem nepronikají synchronizační paprsky z Nemesis II a že jsme odkázané jen na vlastní zásoby energie. Naštěstí jsme teď strávily skoro hodinu na přímém slunci a jsme nabité ‚na doraz‘. Za vojákem-průvodcem vede Lenka mnicha držíc ho pevně za ruku a já jdu za nimi nesouc kufřík s nářadím. Procházíme podzemní chodbou hluboko do útrob budovy. Chodba, stejně jako před tím schodiště, je spoře osvětlena loučemi rozmístěnými tu a tam po stěnách. Po obou stranách chodby je řada dveří. U jedněch se voják zastavil.</p>
<p>„Tady je… Ale klíče má žalářník. Já jsem stráž u brány.“</p>
<p>Otevřela jsem kufřík s nářadím a laserový řezák opět spolehlivě vykonal svou práci. Voják uznale pokýval hlavou, zatímco mnich zase něco zoufale zamumlal.</p>
<p>Vstoupili jsme do cely – respektive do kobky hluboko v podzemí. Těžký, zatuchlý vzduch nás přímo uhodil do nosu. Puch hniloby a plísně se mísí s myšinou a pachem výkalů. Jasné světlo kapesní svítilny mimozemské provenience celou kobku náhle prozářilo jasně jako slunce.</p>
<p>V téhle díře vy si dovolujete držet člověka?!!“ osopila se Lenka zle na mnicha a stiskla mu ruku tak silně, až zavyl bolestí.</p>
<p>Ale to už paprsky světla dopadly na zuboženou postavu zahradníkovu. Je schoulen v nejzazším rohu, řetězem přikován za nohu ke zdi. Je nucen válet se ve vlastních výkalech, protože řetěz je příliš krátký a neposkytuje mu téměř žádný akční rádius.</p>
<p>„Ach, ty lotře! Ty nechutná zrůdo!“ rozkřikla se Lenka na mnicha tak hrozně, že se až zachvěl plamen louče na chodbě. „Ty lumpe! Ty si říkáš ‚křesťan‘ a takhle hanebně zacházíš se svým bližním, kterého máš milovat?!“</p>
<p>Zatímco Lenka plísní mnicha, přistoupila jsem k našemu příteli, bratru zahradníkovi, a přeřízla jsem laserovým nožem řetěz poutající mu nohu ke stěně.</p>
<p>Bratr zahradník vrávoravě vstal, ale nohy se mu podlamují. Je nucen se o mě opřít. Cítím, jak se celý chvěje, jako by měl zimnici. „Promiň, sestro,“ šeptá přerývaně,“ ale už čtyři dny jsem nejedl a pít mohu jen vodu, která kape ze stropu… Naštěstí… je jí… dost…“</p>
<p>„To je opravdu vrchol,“ běsní Lenka. „Jak mi to chceš vysvětlit?“</p>
<p>Mnich mlčí a třese se jako osika.</p>
<p>„Za trest,“ rozhodla Lenka nesmlouvavě, „tady teď zůstaneš sám! Aspoň poznáš, jaké to je!“</p>
<p>S těmito slovy smýkla mnichem k zemi do téhož kouta, kde byl před tím přikován zahradník, a vzápětí jsme celu opustili. Lenka zavřela dveře a laserovým nožem svařila závoru.</p>
<p>„Zítra ho přijdeme vysvobodit,“ oznámila zkoprnělému vojákovi. „Teď nás zaveď k veliteli citadely!“</p>
<p>„Já? To nemohu… porušil bych subordinaci… pak by mě čekal trest, strašný…!“</p>
<p>„Buď nás zavedeš k veliteli citadely a budeš pod naší ochranou,“ pronesla Lenka svým autoritativním tónem, „nebo tě přidáme do cely k mnichovi a velitele si najdeme samy!“</p>
<p>Voják už neprotestoval a vede nás po schodech nahoru. Vyšli jsme až do druhého poschodí.</p>
<p>„Tady to prý někde je… Nevím, kde. V životě jsem se sem neodvážil,“ pronesl voják úpěnlivým hlasem.</p>
<p>„Dobrá, tak můžeš jít. My už si poradíme samy.“</p>
<p>Poděkovala jsem mu za doprovod a propustila jsem ho.</p>
<p>Lenka mezitím prozkoumává chodbu.</p>
<p>„Támhle na konci by to mohlo být. Stojí tam stráž…“</p>
<p>Vydali jsme se určeným směrem a skutečně jsme narazili na stráž.</p>
<p>„Buď tak laskav, bratře,“ oslovila ho Lenka přátelsky, „a ohlas nás u velitele.“</p>
<p>Voják místo odpovědi tasil meč, ale ten narazil na Lenčino silové pole, vylétl mu z ruky a několikrát udeřil do kamenné podlahy.</p>
<p>„Já jsem ti neříkala, abys proti mně tasil meč, ale abys nás ohlásil u velitele,“ sdělila mu Lenka s milým úsměvem na rtech.</p>
<p>Hluk zápasu však přilákal čísi pozornost, protože se dveře za zkoprnělým vojákem otevřely a v nich stanul poměrně vysoký muž v uniformě s důstojnickými insigniemi.</p>
<p>„Co se to tady k čertu děje?!“</p>
<p>„Nic,“ jenom tady váš strážný, když jsem ho požádala, aby nás ohlásil u velitele, tasil místo toho proti mně meč. Tak jsem mu ho vyrazila,“ oznamuje Lenka samozřejmě důstojníkovi.</p>
<p>„Ty nemehlo,“ rozkřikl se důstojník na vojáka, „nechápu, jak takový chlap, jako ty, se může nechat tak snadno odzbrojit bezbrannou – a dokonce úplně nahatou ženskou! Uhni!“</p>
<p>S těmito slovy smýkl vojákem stranou, až se svalil na podlahu jako pytel brambor, a sám tasil svůj meč proti Lence.</p>
<p>„Vidím, že zdejší důstojníci jsou galantnost sama,“ směje se Lenka, když i důstojníkův meč skončil na podlaze daleko ode dveří, ve kterých ‚obránce‘ stál.</p>
<p>„Měl by ses omluvit tomu vojákovi,“ ozvala jsem se pro změnu já.</p>
<p>„Cože? Omlouvat se nějakému nemehlu?“</p>
<p>„Stejnému, jako jsi sám! Omluv se!“</p>
<p>„V tomhle kraválu se nedá pracovat!“</p>
<p>Za důstojníkem se objevil další, který má o dva prýmky navíc.</p>
<p>„Promiňte, pane kapitáne, ale tady ty dvě…“</p>
<p>Kapitán se konečně protlačil přes svého zástupce (jak jsme se později dozvěděly) a spatřil mě i Lenku.</p>
<p>„Co to je? Dvě nahaté ženštiny jste nechali proniknout až téměř do mého předpokoje… Kriste pane! To jsou ty dvě pekelné příšery a čarodějnice, které žijí v zahradách Konventu kanovníků Svatého hrobu a už druhý týden straší celé město! Co jste provedly tomu nešťastníkovi, vy obludy?“ Jeho pohled spočinul na zbědovaném bratru zahradníkovi, který se o mě stále ještě opírá.</p>
<p>„Takhle jste ho zřídili vy, co si říkáte ‚křesťané‘ a ‚milujete bližního svého‘!“ odpověděla jsem tentokrát já. „Jen pohleď na výsledek křesťanské lásky. Kdybychom se o něj nepostaraly, tak shnil za živa ve vašem žaláři!“</p>
<p>„Spolčil se s vámi! Očarovaly jste ho, a…“</p>
<p>„Kuš! Okamžitě přestaň blábolit takové nesmysly. Teď zařídíš pro něj teplou koupel, čistý oděv a pořádné jídlo. My tady zůstaneme a dohlédneme na splnění našich požadavků. Pokud je nesplníš, budeš obývat jeho kobku společně se soudcem, který ho tam nechal zavřít!“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Zopakovala jsem kapitánovi Lenčiny požadavky.</p>
<p>„To by mě zajímalo, jak mě chcete donutit…“</p>
<p>Nedořekl. Lenka mírně rozšířila působnost pole a kapitán se válí po zemi jako před tím voják, kterým smýkl jeho zástupce.</p>
<p>„Stačí tato ukázka, nebo mám přitvrdit…“</p>
<p>„Stačí! Pojďte se mnou…“</p>
<p>…</p>
<p>„Tak povídej, bratře, co se stalo,“ zeptala jsem se našeho přítele, když jsme se po koupeli, kterou jsme absolvovali nakonec všichni tři, a po bohatém obědě, který pro nás vystrojil kapitán na usmířenou, vrátili zpět do své cely v Konventu.</p>
<p>„Co vám mám říci…“ povzdechl si mnich, „před čtyřmi dny mě v zahradách přepadlo komando, předvedli mě do soudní síně a tam mi ukázali tu vaši lucerničku. Ptali se mě, kde jsem k tomu pekelnému nástroji přišel… Nezapíral jsem. Řekl jsem jim, že je to dárek od vás. A tak mě uvrhli do žaláře, kde jsem měl čekat na konečný rozsudek – až prý získají vaše výpovědi…“</p>
<p>„Pověz, bratře,“ zeptala jsem se, když skončil, „používal jsi tu lucerničku nebo náhradní baterku ještě k něčemu jinému než ke svícení?“</p>
<p>„Ne. Ani bych se neodvážil! Nerad bych tak vzácnou věc poškodil neodborným zacházením. A vidíte! Sebrali mi ji – a kdo ví, kde je jí konec…“</p>
<p>Lenka mu podala pergamen s ‚výpovědí‘.</p>
<p>„Sancta virgo!“ zvolal mnich, když si před tím text dvakrát nevěřícně přečetl. To jste jim napovídaly? K tomu vás donutili?“</p>
<p>„Ne. To si vymysleli a podstrčili nám to k podpisu,“ objasňuje Lenka, „jenže těch pár vět o tom, že baterka může způsobovat ‚rozkoš‘ – to je, bratře, pravda. To totiž možné je – i když tedy řada lidí o takový druh ‚rozkoše‘ zrovna nestojí. Ale pravda je, že jsou i tací, kteří ji milují. Ovšem – z toho vyplývá, že…“</p>
<p>„… že některý z nich to náhodou vyzkoušel… a ono se mu to náhodou líbilo … Myslíš to tak, sestro?“</p>
<p>„Přesně tak, bratře zahradníku,“ potvrzuji jeho bystrý úsudek.</p>
<p>„Deus omnipotens… Tak oni s vaším dárkem, kterého jsem si tolik vážil, provádějí takové nemravnosti… A chtěli to hodit na mě… a na vás… Předpokládám, že po podpisu té výpovědi byste sdílely můj osud… Tedy … Oni by chtěli… Ale vy se dovedete mistrně bránit!“</p>
<p>„Jenže – co teď s tebou, bratře zahradníku? Kdyby ses vrátil zpátky, tak oni jsou schopni tě znovu zatknout a někam zavřít,“ nastiňuji podstatu dnešního základního problému.</p>
<p>„Se mnou si nedělejte starosti, sestry. Vyspím se ve vedlejší cele na slámě. Kdyby se o něco pokusili, zavolám vás na pomoc. Ráno se pak ukáže, co bude dál…“</p>
<p>„To je také řešení, i když jenom provizorní,“ souhlasíme.</p>
<p>„Ještě nám pověz, bratře zahradníku, proč – z jakého důvodu – nás označili za nevěstky?“ zeptala se ještě Lenka.</p>
<p>Mnich sklopil oči. „Protože… hmm… vy se tady… i ve městě producírujete nedostatečně nebo nevhodně oblékané, někdy i nahaté… no, a… Proč nenosíte aspoň ty košile, které jsem vám opatřil?“</p>
<p>„Ach tak… proto oni nás nazývají ‚demimondény‘ – ovšem, bratře zahradníku, my ani jinak nemůžeme. My se tak totiž cítíme nejbezpečněji. Ber to tak,“ sděluje zkoprnělému příteli Lenka, „že co je pro vojáka štít či pro rytíře brnění, to je pro nás nahota.“</p>
<p>„A to, co má na sobě sestra Lucie… to je – co?“</p>
<p>Postavila jsem se tak, aby si mě mohl dobře prohlédnout. „Tomu se říká <emphasis>vestis balnearis bipertita</emphasis>,“ použila jsem podle Lenčina příkladu výrazu z moderní latiny, „a francouzsky se to bude za čas nazývat <emphasis>bikini</emphasis> – ale zatím tyto výrazy ještě nikdo nezná…“</p>
<p>„To věřím, že ta slova nikdo nezná. I já vidím takový úbor poprvé. Ale, sestry, já si myslím, že my jsme snad přátelé… Ne?“</p>
<p>„Zajisté, bratře zahradníku,“ souhlasí Lenka.</p>
<p>„Takže přede mnou v tom svém ‚brnění‘ snad chodit nemusíte…“</p>
<p>Zasmály jsme se jeho přesné logice a oblékly jsme si kombinézy.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 19</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>17. října</emphasis></p>
<p>Jsem na skok doma, doprovázena Erigyem, který se mi původně ‚vnutil‘ jako ochranka, ačkoliv já, bioenergeticky senzitivní osoba, bych si snadno poradila celou smečkou násilníků Malinova kalibru. Nakonec ale uznávám, že je příjemné mít tady společnost právě Erigya, protože úkol, který jsem si předsevzala splnit, totiž průzkum páně Malinovy činnosti na našem pozemku vůbec a v našem domku zvlášť, je příjemnější provádět ve dvou – aspoň budeme mít větší jistotu, že na nic nezapomeneme.</p>
<p>Prohlížíme domek, dvorek i zahradu velice pečlivě. Stopy po jeho pobytu jsou však jen nepatrné. Choval se velice obezřetně. Odhadujeme, že zpočátku obýval zahradní altánek a dovnitř do domu se neodvažoval. Teprve s nástupem chladnějších dní na přelomu srpna a září se sem uchyloval zřejmě na noc. Před starým pánem se vždycky někde ukryl. To mu ani nemuselo dát příliš mnoho práce, protože soused navštěvoval náš domek vždycky jednou denně v přibližně stejnou dobu, což se dalo snadno vysledovat. Podle všeho přebýval hlavně v kuchyni a živil se tím, co mu jídelní automat poskytl – tedy olomoucké syrečky, kterých si sem chodil užívat starý pán. Tuto dietu doplňoval ovocem a zeleninou, o čemž zase svědčí vypleněná zahrada.</p>
<p>Erigyos důkladně prohlédl žurnál jídelního automatu a zjistil, že od mé teleportace dne 20. července automat nic jiného než ty syrečky neposkytoval.</p>
<p>„Neuměl ho naprogramovat a starý pán od automatu nic jiného neodebíral,“ shrnuji poznatky, kterých jsme zatím nabyli, „jenže – kam ten lump zmizel?“</p>
<p>„Toť otázka,“ kroutí Erigyos nevěřícně hlavou, „on skutečně ulehl nahý na teleportační lůžko. Veškeren jeho oděv je tady – v koupelně! Znamená to, že i teleport musel být uveden do chodu, protože jinak by nám tady pobíhal, jak ho pánbůh stvořil,“ soudí zcela logicky Erigyos. „Problém spočívá především v tom, že ten teleport zřejmě ovládala Theresa Rayenová přímo ze SSE – to znamená, že tady se v žurnále nemohlo nic objevit, a žurnál dispečerského komunikátoru, který byl k ovládání teleportu použit, je zfalšován. Milá Nikolko, ten dnešní výlet nám nic nového neobjasnil, jen potvrdil, co už víme nebo co jsme si dokázali sami domyslet…“</p>
<p>„Pochybuji však o jedné věci,“ namítám Erigyovi. „Zdá se mi totiž velice nepravděpodobné, že by Theresa sama vypátrala, jakým způsobem lze zfalšovat žurnál, co se musí udělat, aby teleport nezaznamenal žádnou zprávu o činnosti, a hlavně – jak je možné, že se Lukáš Malina neobjevil na SSE, ačkoliv ho tam Theresa zlákala právě svým půvabem, svým opravdu sexy tělíčkem. Všimni si toho posledního přenosu, kde se opravdu velice svůdně předvádí úplně nahatá, jak je jejím zvykem…“</p>
<p>„No… předvádět se mohla – to ale byla zřejmě jen ta vějička, ten impuls, který přesvědčil chlípníka, násilníka a sadistu Malinova kalibru k tomu, aby na teleportační lůžko ulehl – docela účinná zbraň, nemyslíš?“</p>
<p>„Ach tak – a potom ho teleportovala někam úplně jinam. Tedy to byl opravdu pekelný plán!“</p>
<p>Když jsem si uvědomila celý rozsah toho, co se před námi začalo rozkrývat, skoro se mi zatočila hlava. Důkazy o Malinově pobytu v domku jsou nezvratné. Trestanecká uniforma i s číslem, které si ještě pro jistotu můžeme ověřit, nadměrná produkce olomouckých syrečků automatem, vypleněná zahrada, zachovaný rozhovor s Theresou Rayenovou – to všechno do sebe zapadá tak přesně, jako kolečka v hodinkách. Jenže – kde je řešení?!</p>
<p>Zbytek dne jsem využila k vyřízení pošty, která se hojně nahromadila ve schránce, a večer jsme se teleportovali zpět na SSE. Místo, abychom našli klíč k řešení problému, vyrojily se před námi další otazníky…</p><empty-line /><p>„Jak si představuješ, doktore, že by měl ten pokus vypadat?“ ptá se Baal Segul doktora Azizilla vyslechnuv jeho nečekaný požadavek.</p>
<p>„Asi takhle, šéfe… Ta Rayenová… jmenuje se tak?“</p>
<p>„Ano, Rayenová. Co je s ní?“</p>
<p>„Ona nám poslala kompletní dokumentaci z doby věznění toho Maliny v americkém žaláři, kde si pobyl celých pět let. Dokumentace obsahuje mj. lékařské záznamy včetně tzv. psychologických posudků…“</p>
<p>„Ano – ale co s tím chceš dělat?“ ptá se Baal Segul Azizilla podezřívavě.</p>
<p>„Právě! Proseprině se podařilo vypátrat význam některých těch charakteristik, přičemž ty ‚sadistické sklony‘ jsou podle slovníku jakási bláznivá sexuální úchylka, která se vyznačuje jistými velice zajímavými aspekty. A já bych to chtěl vidět v reále. Proto uvažuji o pokusu…“</p>
<p>„Jaké ‚sadistické sklony‘? Neznám ten výraz…“</p>
<p>„Právě! Proseprina zjistila, že to jsou praktiky pojmenované po jakémsi ‚šlechtici‘ – tedy tvoru, který se z nějakých nám zatím neznámých důvodů považuje za něco lepšího, než jsou ostatní tvorové téhož biologického druhu, který si liboval v působení bolesti svým sexuálním partnerkám. Je to tedy pojmenování podle osoby, proto ho náš slovník nezná – nebo možná zná, ale pod jiným označením.“</p>
<p>„Ach tak. Chtěl bys to vidět v reále, aby sis mohl udělat o tom pojmu představu.“</p>
<p>„Jistě,“ souhlasí Azizill, „ a dokonce i Proseprina by se chtěla zúčastnit, protože ten výraz je v tom jejich ‚internetovém‘ slovníku popsán příliš povrchně – jak se sama vyjádřila. Já jsem pak udělal na tom jejich Internetu dost zajímavých objevů v tomto směru, ale popisy a obrázky jsou jen takový ilustrační materiál. Myslím, že by bylo vhodné studovat skutečnost.“</p>
<p>A jak tedy chceš ten pokus zrealizovat?“</p>
<p>„Podívej, Seggi, ten Malina je už zcela imunizován, což znamená, že by mohl být teoreticky ihned zařazen do stáda v chovné stanici. To ale nelze právě pro jeho sklony. Nu, a já bych chtěl vidět, co by se stalo, kdyby se dostal do přímého kontaktu s tou naší samičkou. Samozřejmě, že musíme být obezřetní a přerušit každé jeho počínání, které by ji mohlo trvale poškodit, ovšem…“</p>
<p>„Chápu, doktore, dál nemusíš pokračovat. To je věc, která eminentně zajímá i mne. Pustíme se do toho ihned. Jsou potřeba nějaké přípravy?</p>
<p>„Ano. Jak už víme, samička je ve vynikající fyzické kondici, dokonce má i ‚bojový výcvik‘, proto ji musíme tomu Malinovi trochu ‚naservírovat‘ … zkrátka aby svých schopností proti němu nemohla použít.“</p>
<p>„Dobrá. Popiš mi, jak si to představuješ.“</p>
<p>„Nu, dáme mu ji k dispozici trochu spoutanou … nejlépe ve vyšetřovně – on už si tam najde spoustu rekvizit…“</p>
<p>„Ve vyšetřovně… A propos, doktore… Co takhle Malinovo vstupní vyšetření?“</p>
<p>„No právě! Já chci pro tu příležitost využít psychologického efektu. Představ si, Seggi, že on si tam s tou samičkou nejprve ‚pohraje‘, sám se seznámí s vybavením té vyšetřovny – a za takové tři či čtyři dny – jen co si ho následně připravíme – se tam octne sám upoutaný k vyšetřovacímu stolu – tedy na ‚obětním oltáři‘ – jak už ho ten náš první páreček nazval… A navíc si budeme moci vyzkoušet na něm některé praktiky, které nám předvede on sám právě během toho pokusu. Totiž – ten celý směr v onom podivném sexuálním počínání se nazývá ‚sadomasochismus‘ – ta první část náleží těm, kteří bolest vyvolávají, ta druhá část pak zvláštní skupině tvorů, kteří bolest s rozkoší vyhledávají a přijímají. Jenže podle těch charakteristik, které máme k dispozici, je ten Malina pouze sadista – nikoliv masochista. Bude zajímavé sledovat jeho reakce, dostane-li se na druhou stranu barikády.“</p>
<p>„Tedy, doktore, ten tvůj plán je přímo ďábelský…! Ale geniální. To si nesmím nechat ujít.“</p>
<p>…</p>
<p>Nihasina laboratoř, kde je instalováno mj. i zařízení sloužící k pozorování dění v chovné stanici, je opět nacpána zájemci o sledování nového pokusu navrženého doktorem Azizillem. Stěna mezi Andyho a Gweniným oddělením chovné stanice a vyšetřovnou je zprůhledněna, ale silové pole obě místnosti spolehlivě odděluje. Rovněž tak je zprůhledněna stěna mezi oddílem Lukáše Maliny a vyšetřovnou. Vyšetřovna je osvětlena tradičně – plápolajícími pochodněmi, tentokrát však je jich mnohem víc a osvětlení je jasnější. V obou obytných místnostech je osvětlení ztlumeno, takže vyšetřovna působí dojmem osvětleného jeviště v divadle.</p>
<p>„Všechno je připraveno, můžeme začít,“ sděluje Nihase technik, který na základě Azizillova návrhu připravil vyšetřovnu, všechny rekvizity a připravil spící Gwen.</p>
<p>„Dobrá, nejprve probudíme samičku, pak původního samečka, aby se mohl dívat, a nakonec toho nového. Až se zorientuje, zrušíme silové pole mezi jeho celou a vyšetřovnou…“</p>
<p>„Souhlasím,“ přikyvuje Baal Segul pohodlně usazený v křesle.</p>
<p>…</p>
<p>Gwen se probudila, byvši pokropena proudem studené vody. S hrůzou zjistila, že je bezmocně připoutána ke kříži tvaru písmene X. Zacloumala zuřivě pouty, ale jediným výsledkem jejího snažení je jen to, že kříž poněkud vyjel z podlahy a jeho spodní ramena se ještě více rozevřela, takže teď je nejen více roztažená, ale navíc je nucena stát jen na špičkách nohou ve velice nepohodlné poloze. Vzápětí následuje další dávka ledové vody, tentokrát ostrý proud z masážní trysky přímo na prsa. Gwen cítí, jak se jí napjala kůže a ztopořily se jí bradavky. Znovu vztekle zacloumala pouty, ale jediným výsledkem jejího marného snažení je nový ostrý vodní paprsek, který jí přejíždí pomalu po bříšku a pak nezadržitelně končí v jejím rozevřeném klíně dobývaje se mezi její závojíčky.</p>
<p>Rezignovaně sklonila hlavu.</p>
<p>To ale neměla dělat, protože si za to vysloužila další dávku studené vody, tentokrát zespoda přímo do obličeje. Voda přestala stříkat teprve poté, když zvedla hlavu a otevřela oči. Pohled, který se jí však naskytl, nebyl o nic lepší, než když byla před chvílí probuzena. Totiž – stěna proti ní zprůhledněla a ona spatřila dvě od sebe oddělené cely. Ta vlevo je její vlastní cela, kterou obývá s Andym. V té druhé je držen ten odporný chlap s jizvou na obličeji, který se na ně snažil dobývat nedávno – když zprůhledněla stěna mezi jejich celami… A teď – ó hrůza! – právě v jeho stěně se začíná rýsovat vysoký ovál ohraničený namodralými světelnými paprsky … <emphasis>to je průchod, do kterého ten podivný chlápek bez rozmýšlení vstoupil … a teď už je tady, v místnosti, kde já jsem bezmocně připoutaná, nahá, mokrá a třesu se zimou…</emphasis></p>
<p>Lukáš Malina, pochopitelně rovněž bez jediného kousku oděvu na sobě, učinil dalších pět, šest kroků a stanul v podivné místnosti připomínající sklepení starého hradu. Podél stěn řada plápolajících pochodní a v jejich mihotavém světle… opravdu! Téměř uprostřed sálu je ke kříži připoutána dívka – ta, kterou poprvé uviděl před pár dny ve společnosti nějakého jiného chlapa. Postoupil ještě o pár kroků blíž a cítí, jak se mu samovolně staví penis.</p>
<p>Dívka je na kříži úplně roztažená, vlasy má vzadu svázané do drdolu, aby vynikly křivky její šíje i ňader, a na jejím nahém těle se lesknou krůpěje křišťálově čisté vody, Její krása mu přímo vyrazila dech!</p>
<p>Rozhlíží se kolem a zjišťuje, zda mu odněkud nehrozí nějaké nebezpečí. Vtom uviděl Andyho. Je doslova přilepen na průhledné stěně silového pole a zřejmě na Lukáše něco řve – jeho ústa se otvírají, ale slyšet není nic – silové pole je nastaveno jako zvukotěsné…</p>
<p>Lukáš se přiblížil ke stěně a byl odhozen zpátky. Přesvědčil se tak, že ten chlápek nemá možnost do jeho počínání zasáhnout.</p>
<p>Obrátil tedy svou pozornost k dívce na kříži. Nejprve celou konstrukci obešel, pečlivě prozkoumal, jakým způsobem je dívka připoutána, aby se přesvědčil, že nemá šanci sama sebe osvobodit. Kotníky a zápěstí jí svírají kovové náramky a ty jsou do kříže zakotveny masivními řetězy. Lukáš jimi pro jistotu zacloumal, aby se přesvědčil, že drží opravdu pevně. Nakonec zacloumal i celou konstrukcí. Teprve když byl hotov s kontrolou technického stavu poutacího zařízení, jal se věnovat pozornost ‚své‘ zajatkyni.</p>
<p>„Materiál jedna báseň,“ libuje si, „vlásky jako hedvábí, tělíčko jak vysoustruhované, žádná podvýživa, sexy křivky, hmm, a to bujné poprsí … doufám, že to není silikon – to nesnáším … ba ne,“ mrmlá si ‚pod fousy‘ zdlouhavě prohmatávaje Gwenina prsa, „to je přírodní materiál. No já zírám! Opravdu výstavní kousek … oh, a hladce vyholená broskvička… Senzace! Jakpak ti říkají?“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Ty nerozumíš česky?“</p>
<p>Lukáš obrátil zkusmo do angličtiny: “How are you called?”</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Však já ti rozvážu jazyk, ty jedna <strong>CENZUROVÁNO</strong>… A je mi jedno, jestli si odtamtud nebo odjinud nebo – to je jedno!“ Mluví na dívku střídavě česky i anglicky prokládaje svůj proslov jadrnými kletbami a nadávkami.</p>
<p>Gwen stále mlčí.</p>
<p>„Tak to zkusíme třeba takhle…“</p>
<p>Lukáš přistoupil těsně k bezbranné dívce a zprudka ji udeřil přes levý prs, až se na něm otiskla jeho ruka.</p>
<p>„Budeš mluvit? Will you speak? Nebo…“ Lukáš napřáhl ruku k další ráně.</p>
<p>“Don’t do it… It hurts!” vyštěkla Gwen navztekaně.</p>
<p>„Á, skvěle, umíme mluvit… ach, jaký libý hlásek! Američanka – podle přízvuku, nemýlím-li se,“ přechází Lukáš do angličtiny. „No, to je skvělé… Tak Američanka… No to si musím užít… Víš, holubičko, kvůli takovým <strong>CENZUROVÁNO</strong> jako jsi ty, jsem byl u vás za mřížemi, za – prý – harašení a znásilnění… Teď ti tak zaharaším, že …“</p>
<p>Další plesknutí, tentokrát levačkou přes pravý Gwenin prs, mělo zafungovat jako tečka za nedokončenou větou.</p>
<p>„Nedělej to! Říkala jsem ti, že to bolí,“ vyjela znovu Gwen navztekaně.</p>
<p>„Cože? Bolí? No to je dobře, že to bolí,“ raduje se násilník, „to já přece dělám především proto, aby to bolelo… Víš, takhle…“ A dalších několik ran přistálo na obou Gweniných prsech, Lump se snaží zasahovat stále stejné partie. „Jenže od toho mě taky bolí ruka…“ prohlásil v momentě, kdy už má Gwen na obou prsech znatelné podlitiny, „chtělo by to zase něco jiného.“</p>
<p>Lukáš se rozhlédl po místnosti, čeho by mohl využít. „Á, podívejme se, co tu máme zajímavého…“ V ruce drží řetízek se svorkami na obou koncích.</p>
<p>„Tak to si nechám líbit…“ Než se Gwen nadála, už jí Lukáš montuje jednu svorku na levou bradavku a druhou na pravou. Utahuje šroubky tak dlouho, dokud Gwen nesyká bolestí. Na střed řetízku pak zavěšuje závažíčka. „Ještě vydržíš? Ano? Ticho? Nuž dobrá, přidáme…“</p>
<p>„Tak, teď tě s tím chvilku necháme, aby sis zvykla… A mezitím si připravíme další…“</p>
<p>Násilník se přehrabuje v rekvizitách připravených techniky podle internetových předloh nalezených doktorem Azizillem.</p>
<p>„Tááák, uděláme ti nové závažíčko … to budeš koukat, holubičko, jak umím harašit…“</p>
<p>Lukáš zručně namontoval rozporku na náramky poutající Gweniny kotníky ke kříži a uvolnil řetízky. Vzápětí jí podrazil nohy, takže ubohá dívka visí na kříži jen za ruce, bez opory nohou. Ale při tom nezůstalo. Lukáš připnul k rozporce delší silný řetěz a přehodil ho přes řetízek upevněný svorkami na Gweniných bradavkách.</p>
<p>Tak, zlatíčko, zvedej ty nožičky, hezky. Musíš mě poslouchat – přece jen jsi hodná holčička, že?“ Přitom táhne za řetěz a Gwen je opravdu nucena nohy zvednout, aby zmírnila tah na bradavkách, který jí způsobuje příšernou bolest. Své výkřiky a sténání prokládá šťavnatými nadávkami na Lukášovu adresu.</p>
<p>Ten ukotvil řetěz tak, aby měla Gwen nohy zvednuté ostrém úhlu vzhůru. Musí je tak držet. Kdyby se pokusila si ulevit a nohama poklesnout, přenesla by jejich váhu zpět na napjatá prsa. Lukáš se chvíli kochá pohledem na hru dívčiných namáhaných břišních svalů a zálibně jí je prohmatává a čeká, až se dívka ještě víc unaví. To jí potom nezbude, než pokrčit nohy v kolenou a ještě víc je přitáhnout k tělu, čímž dokonale odkryje a rozevře svůj klín. Nemusel čekat dlouho, aby se mohl soustředil na další její půvaby, které se mu po chvíli čekání samy zpřístupňují. Zlehka se dotkl prsty vnitřní strany jejích stehen a jal se pohybovat prsty směrem k vnějším pyskům.</p>
<p>„Aspoň, že jsi tak krásně vyholená, to mám obzvlášť rád,“ libuje si nahlas a zajíždí jí do štěrbinky. „Ale jsi nějaká suchá… musíme si tě vzrušit, co říkáš?“</p>
<p>Rozhlédl se znovu po připravených rekvizitách a uviděl další řetízky se svorkami. Bez okolků nasadil svorky na vnější pysky a řetízky obepnul kolem dívčiných stehen.</p>
<p>„Vidíš, jak jsi krásně rozevřená… Teď by to chtělo něco dovnitř…“ Lukáš objevil makety penisů a jal se jednou z nich dráždit Gwenin klín zasouvaje jí ho šroubovitými pohyby hlouběji a hlouběji do pochvy.</p>
<p>„Tak se mi to líbí… Teď ještě něco do zadní dírky… Ó, to je paráda, oni tu nachystali i klystýrek, no to se nám prdelka poměje…“</p>
<p>Gwen s hrůzou cítí, jak jí do konečníku vniká tryska irigátoru a vzápětí… Ach ouvej… jí do útrob natéká voda. Lukáš drží nádobku hodně vysoko, aby hydrostatický tlak účinně naplnil Gwenina střeva. Když zjistil, že je všechna voda v ní, vytáhl trysku a bleskově jí vrazil do zadní dírky plastovou zátku.</p>
<p>„Skvělá práce, co říkáš, holčičko? Že umím pěkně harašit? Nu, ale podíváme se, jestli už nám tečeš…“</p>
<p>Lukáš vytahuje z Gweniny pochvy falus a zjišťuje, že přece jen trochu vlhký je.</p>
<p>„Hmm, trochu ano, ale to chce pořádně… Trochu ti pomůžeme, ano?“ Nahmatal její klitoris a jal se ho mnout mezi prsty. Gwen je úplně zničená – tlak klystýru v útrobách, umdlévající břišní svaly, tah na prsou – a teď ještě navíc jí ten mizera dráždí klitoris… Už nemůže to napětí vydržet a pustila moč!</p>
<p>„Kdo ti to dovolil, ty háravá feno!“ rozkřikl se na ní násilník zostra a chopil se důtek, které mu v té chvíli padly do ruky. „Podívej se, jak jsi mě zřídila!“</p>
<p>Lukáš vstal a jal se důtkami zpracovávat Gwenin exponovaný genitál doširoka otevřený svorkami. Náhle si všiml, že moč stéká do kanálku v podlaze a že nad křížem jsou instalovány dvě sprchové soupravy s růžicemi a tryskami. Jedna zepředu, druhá zezadu.</p>
<p>„Ha! Tak si tě musíme umýt – a sebe taky, když jsi to tu tak zprasila!“</p>
<p>Otevřel ventil a ostrý proud studené vody se zařízl do dívčina zmučeného těla. Lukáš nelenil a směruje trysku na nejvíce namáhané partie – prsa a bříško. Když dívku důkladně promasíroval, vytáhl jí konečně zátku, aby se zbavila vody v útrobách. Vzápětí uskočil, aby ho ten gejzír nepotřísnil.</p>
<p>„No, na Američanku ses držela docela statečně,“ prohlásil, když jí uvolnil ještě nohy z rozporky a odšrouboval svorky s bradavek. „A teď mám chuť se s tebou pomilovat… Co říkáš?“</p>
<p>Lukáš neprozřetelně uvolnil i Gweniny ruce, ale v té chvíli se na něj dívka divoce vrhla a jedním chvatem s ním praštila o zem.</p>
<p>„Teď to bude možná taky zajímavé,“ poznamenal Baal Segul, postřehnuv, že dívka hmátla levou rukou mezi rekvizity na stolku, „uvidíme, co s ním dál provede…“</p>
<p>Lukáš se těžce zvedá, ale vtom ho dívka uchopila za ruku a tvrdě mu ji zkroutila dozadu. Cvakl náramek. Vzápětí druhý – a násilník je sám spoután váleje se s rukama za zády po podlaze.</p>
<p>„Tak ty by ses chtěl se mnou milovat, ano?“ ozvala se dívka a z jejích očí šlehají blesky hněvu, „To já ti hned předvedu, jak vypadá milování s Američankou…“</p>
<p>Než se Lukáš vzpamatoval má na nohou namontovanou rozporku a Gwen ho vleče za ruce k vyšetřovacímu stolu.</p>
<p>„Tááák, a teď zase my připravíme holoubkovi pohodlné ležení pro milování… to budeš koukat, lumpe!“</p>
<p>Gwen položila Lukáše na ‚oltář‘ tak, že leží na zádech, hlavu má přes okraj bez opory, takže jí musí držet krčními svaly, aby se mu nezvrátila nazad, ruce svázané za zády mu visí dolů. Rozporku s nohama mu Gwen chytila středem na řetěz a vytáhla kladkou.</p>
<p>„Nu, a teď se spolu pomilujeme… jedna báseň! Mohli bychom začít tím klystýrkem, pak trochu promasírujeme bříško, prozkoumáme funkčnost varlátek, prostaty a penisu, …“</p>
<p>Gwen popisuje, co všechno bude s Lukášem provádět plníc nádobu klystýru vodou… studenou, ze sprchy. „To víš, já se nemíním milovat s kdekým… Každého si musím důkladně prověřit!“</p>
<p>„Mám takový dojem, že ta samička se minula povoláním,“ poznamenává doktor Azizill. „Armádní specialistka na chemické bojové látky… A jak umí zacházet se všemi těmi rekvizitami. Není ona taky tak trochu ujetá na ten… sadismus?“</p>
<p>„To nevíme,“ poznamenává Baal Segul, „a ani nemohu Theresu požádat, aby nám sehnala její materiály. Pro svět musí zůstat mrtvá…“</p>
<p>Jejich tichý rozhovor přerušila Nihasa. „Pozor, už začala…“</p>
<p>„… ale nejdřív tě trošku vyzpovídám. Moc by mě zajímalo, kdo vlastně jsi, odkud ses tu vzal a co tu pohledáváš!“</p>
<p>Lukáš si uvědomil, že z dívky kromě nadávek, klení, sténání a poznámky, ‚že to bolí‘, vlastně nic kloudného nedostal a dokonce ani neví, jak se jmenuje – a teď ona bude vyslýchat jeho!</p>
<p>Mlčí.</p>
<p>„Nu tak, pověz, lumpe, jak se jmenuješ?“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Nu dobrá! Teď ti předvedu, jak umím přišít hrubou záplatu na hrubý pytel…“</p>
<p>Gwen uchopila důtky, kterými ji před tím Lukáš nemilosrdně mrskal přes rozevřenou lasturku, a významně s nimi zapráskala nad Lukášovými exponovanými genitáliemi.</p>
<p>„Jméno?!“</p>
<p>Ticho. Rána dopadla a Lukáš zavyl bolestí.</p>
<p>„Tak ještě jednou… Jméno?!“</p>
<p>„Lukáš… Lukáš Malina…“</p>
<p>„Nu, vidíš, že to jde, když chceš. Odkud jsi?“</p>
<p>„Z… z Moravy…“</p>
<p>„Kde to je?!“</p>
<p>„Če… Česká… republika…“</p>
<p>„Táák… Česká republika. Islámský terorista? Ukaž…“</p>
<p>Gwen pečlivě prozkoumává Lukášův penis. Přetáhla mu předkožku a nasadila mu na obnažený žalud ozubenou svorku. Lukáš znovu zavyl bolestí.</p>
<p>„Nejsi Čečenec! To jsou muslimové – a ti jsou obřezaní! Lžeš!“</p>
<p>Další rána důtkami přes obnažený žalud vynutila z Lukášova hrdla nové zavytí.</p>
<p>„Neříkal jsem Če.. Čečenská… ale… ale Če… Česká… ty blbá… ne-negramotko!“</p>
<p>Další rána důtkami, tentokrát přes varlata.</p>
<p>„To máš za tu negramotku! Se mnou budeš mluvit slušně, ty grázle! Tak Česká republika… To není Čečenská republika?“</p>
<p>„Ne, ty… ty…“</p>
<p>Další rána dopadla aniž Lukáš stačil vyřknout novou nadávku.</p>
<p>„Budeš odpovídat ‚Ano, paní.‘ nebo ‚Ne, paní.‘ Za každou nadávku rána – a za sprostou dvě!“</p>
<p>„Vede si dobře, potvora,“ pochvaluje dívku Baal Segul, „jsem zvědav, co se ještě dozvíme. Proseprino?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Můžeš najít na tom jejich Internetu mapy a podívat se, kde je ta Česká republika, ta Čečenská republika a jaký je mezi nimi rozdíl?“</p>
<p>Proseprina jen přikývla a usedla ke komunikátoru, zatímco ostatní členové posádky sledují další pokračování Lukášova a Gwenina dobrodružství.</p>
<p>„… tak Čečenská republika je v Asii, kdežto Česká republika je ve Střední Evropě – a dokonce člen NATO! Jak sis vůbec mohl dovolit mě bezdůvodně napadnout? Mě, občanku Spojených států, příslušnici US Army?!“</p>
<p>„Coooo? Příslušnice US Army – a nezná zeměpis? Ty cvičená opice! Ty kdybys měla zasahovat v Čečně, tak bys byla schopna rozbombardovat ‚omylem‘ Česko, protože by ti to bylo jedno!“</p>
<p>Další dvě rány přes genitálie Lukáše znovu ‚umravnily‘.</p>
<p>„To máš za tu cvičenou opici, grázle! Tak – a teď: Jak ses sem dostal?“</p>
<p>„Nevím… to zařizovala Theresa Rayenová…“</p>
<p>„Která Theresa Rayenová?“</p>
<p>„Která, která! Ta bývalá členka diplomatického sboru u mimozemšťanů, přece!“</p>
<p>Svou odpovědí si ovšem Lukáš vysloužil další ránu.</p>
<p>„Lžeš, lumpe! Theresa Rayenová je zajatkyně na saharské základně vesmírných přivandrovalců. Ta by se nikdy nesnížila k tomu, aby s nimi spolupracovala. Ann Dylanová to přece mnohokrát opakovala na svých přednáškách, ve svých vystoupeních v televizi i v rádiu. A všechno, co ona tvrdí, je pravda! Tady jsme u mimozemšťanů taky – a opravdu si ze mne udělali dojnou krávu přesně podle Anina popisu! Takže Theresu zřejmě stihl stejný osud. Tu do té špíny nezatahuj!!“</p>
<p>Gwen doprovodila svůj ohnivý proslov na obranu národní hrdinky trpící pod jhem vesmírných vetřelců několika dalšími zvláště ostrými a bolestivými ranami přes Lukášovy genitálie.</p>
<p>„Tak – a teď musím dokončit, co jsem ti slíbila, ty prolhaná kryso!“</p>
<p>Gwen se chopila nádoby s klystýrem a zavedla trysku do Lukášova konečníku.</p>
<p>„Teď si konečně užiješ i toho dalšího, co jsi prováděl mně – abys věděl, jaké to je!“</p>
<p>„Mám to,“ ozvala se v té chvíli Proseprina od komunikátoru. „Tady je ta Čečenská republika… a tady Česká. Jestli si ta samice ta dvě místa plete – a slouží v armádě… tak tedy je to skutečně cvičená opice, v tom má ten nový samec pravdu…“</p>
<p>„Jen aby ses z něj nezcvokla,“ poznamenal doktor Azizill, „cvičené opice jsou všichni!“</p>
<p>„Ach jo… náš veterinář promluvil!“ odsekla Proseprina a vypnula komunikátor, aniž se mohli ostatní členové týmu na mapu podívat. Pak se znovu obrátila k monitoru sledujícímu dění ve vyšetřovně. Gwen právě ucpává Lukášův konečník plastovou zátkou.</p>
<p>„Nu, a dáme se do masáže bříška, co říkáš?“</p>
<p>Lukáš jen zle zakoulel očima.</p>
<p>Ale to už Gwen tiskne jeho naplněné útroby a Lukáš znovu zavyl. Jeho vytí postupně přechází v nářek a nakonec v souvislý řev.</p>
<p>„Vidíš, lumpe! To jsi se mnou prováděl taky – a napumpoval jsi do mě o dvě pinty vody víc, než já do tebe! Ale teď by to chtělo trochu promasírovat varlátka, nemyslíš? Jen ti trochu víc roztáhnu ty nožičky…“</p>
<p>Gwen se jala manipulovat s rozporkou.</p>
<p>„Aúúú… néé, to víc už nééé…“</p>
<p>„Ty padavko! Koukni, jak by to mělo vypadat!“</p>
<p>Gwen se postavila tak, aby ji měl Lukáš v zorném poli, a ‚vysekla‘ vzorový provaz.</p>
<p>„Ale… to já… nedokážu… Nemůžeš mě takhle roztáhnout… to bys mě roz-roztrhla… néé!“</p>
<p>„Nu dobrá. Tak ne. Ale za to…“</p>
<p>Gwen mu bleskově nainstalovala svorky na prsní bradavky a zavěsila mu přes spojovací řetěz nohy. „A teď si užívej jako já před tím…“</p>
<p>Lukáš teď musí držet nohy nahoře sám, protože kdyby se pokusil je položit, pocítil by stejně bolestivý tah na bradavky, jako před hodinou Gwen.</p>
<p>„Mám dojem, že mu nezůstala nic dlužna,“ mne si spokojeně ruce Baal Segul, „a navíc se nám je podařilo pořádně rozhádat. Ti se budou krásně nenávidět! Až ho pak pošleme mezi tu smečku…“</p>
<p>„Líbí? Ano?“ vyptává se Gwen Lukáše prohmatávajíc mu jednou rukou tvrdě varlata a penis, druhou pak naplněné útroby. „Ještě tohle, abych ti nezůstala nic dlužna, a pak se můžeme třeba pomilovat, budeš-li mít ještě chuť!“</p>
<p>V té chvíli mu tvrdě stiskla místo v podbřišku, kde se nalézá močový měchýř, a Lukáš už nevydržel. Pustil před Gwen moč právě tak, jak ona musela před ním. Na rozdíl od Lukáše ovšem Gwen očekávala, co se stane. Před zlatým gejzírem včas uskočila a se zadostiučiněním sleduje, jak Lukáš leže bezmocně na zádech na ‚oltáři‘ skrápí vlastní močí sám sebe. Pak mu ještě provedla důkladnou masáž ostrým proudem studené vody a konečně vytáhla zátku z jeho análního otvoru. Se zadostiučiněním sleduje, jak se lump musí vyprazdňovat přímo před ní.</p>
<p>„Myslím, že s tím divadlem skončíme,“ poznamenal Baal Segul, „stačila ti ta instruktáž, doktore?“</p>
<p>„Ale jistě. Velice inspirativní. Jen co je pravda.“</p>
<p>Nihasa mezitím zneprůhlednila stěny mezi celami a vyšetřovnou. Pak do vyšetřovny vyslala dávku dormizačního záření.</p><empty-line /><p>„Mám zdravotní dokumentaci těch dvou osob, můj pane!“</p>
<p>„Ano, a jak jsi to provedla?“</p>
<p>„Odpozorovala jsem jejich kódy, můj pane, a pak jsem se pod nimi přihlásila.“</p>
<p>„Skvělá práce, Terry. Ještě mi ji musíš poslat…“</p>
<p>„Pošlu – ale co za to? Vy pořád slibujete…“</p>
<p>„Jak se vůbec opovažuješ mě vydírat!?“ zvýšil Baal Segul na Theresu výhrůžně hlas. „Hleď, ať mám požadovanou dokumentaci okamžitě k dispozici, a nepřej si vědět, co s tebou udělám, jestli neposlechneš!“</p>
<p>„Promiňte, můj pane, ale…“</p>
<p>„Teď pošleš, cos zjistila. Do té doby s tebou přerušuji veškeré styky – a neopovažuj se mi odporovat. Konec!“</p>
<p>Theresa poslušně odeslala zdravotní dokumentaci <emphasis>sličných akvabel</emphasis> na adresu udanou Baalem Segulem pár sekund před tím, než po ní převzal službu poručík Brandon.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 20</strong></p>
<p>„Dovolte, Veličenstvo,“ spustil Arnoul Malcouronne de Chocques, toho času jeruzalémský patriarcha, „abych vás upozornil na skutečnost, že ty dvě záhadné bytosti říkající si ‚sestra Lenka‘ a ‚sestra Lucie‘, o kterých už jsem se Vašemu Veličenstvu nedávno zmínil, že pobývají v jedné cele v podzemí budovy Konventu kapituly Svatého hrobu…“</p>
<p>„Mám takový dojem, Eminence, že vy a vaši lidé jste tou dvojicí přímo posedlí! Pokud mám možnost slyšet o nich od jiných, tak zatím samy žádný konflikt nevyvolaly. Naposledy týden před mou korunovací…“</p>
<p>„Právě! Týden před Vaší korunovací, Veličenstvo! Dovolily si osvobodit jednoho kacíře, který se s nimi spolčil – a navíc ho teď drží pod svou ochranou. Půjde-li to takhle dál, Veličenstvo, tak za chvíli ony ovládnou Svaté Město a Vás svrhnou!“</p>
<p>„Já ale vím ze zdroje, který považuji za důvěryhodný, Eminence, že ony se tak zachovaly právem. Tomu… jak vy říkáte… ‚kacíři‘ nikdo neprokázal žádný z činů, ze kterých byl obviněn. Za to vám bylo prokázáno, že jste chtěli úmyslně dosáhnout jeho obvinění, ‚usvědčení‘ a následného potrestání podvrženou výpovědí oněch dvou bytostí – a přitom jste postupovali jako malé děti! Ani jste se neobtěžovali ověřit si, zda ty dvě umějí číst a psát…“</p>
<p>„Předpokládali jsme, Veličenstvo, že ženské…“</p>
<p>„Bez ohledu na to, co jste předpokládali – ony byly v právu a trest, který udělily ‚předsedovi‘ vašeho ‚soudu‘ – jeden den žaláře - byl až příliš mírný – vlastně žádný. Považte, Eminence, že kdybych případ soudil já, skončil by ten lump s vyříznutým jazykem – minimálně!“</p>
<p>„Tedy, Veličenstvo…“</p>
<p>„Má štěstí, že v té době jsem ještě nebyl korunován,“ přerušil Balduin II. patriarchu uprostřed věty. „A dále: Víte vy vůbec, nebo zaregistroval jste, že ty dvě zařídily ochranu sušárny ovoce před bouří? A že se to bohatě vyplatilo, protože – to zase vím ze spolehlivého zdroje – předevčírem po těch šípech sjely do země dva blesky, aniž by budovu sebeméně poškodily?“</p>
<p>„Další důkaz, že ty dvě jsou ve spojení s ďáblem, Veličenstvo! Když jejich čáry dokázaly zkrotit Božího posla, a hned dvakrát…“</p>
<p>„Ve spojení s ďáblem? A Božího posla?! Poslyšte, Eminence, vy tedy míníte, že spřeženec ďábla dokáže účinně mařit Boží dílo?!“</p>
<p>Ukazuje se, že Balduin II. nemíní dovolit nechat sebou orat tak, jako to patriarcha – muž sice vzdělaný, ale arogantní a značně neoblíbený, prováděl s jeho předchůdcem. Arnoul ve zmatku vstal a bez rozloučení opustil svého společníka, ani nedopiv číši vína, kterou ho byl nový král počastoval.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>středa 17. dubna </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>V pondělí po korunovaci se nám zase počasí pěkně předvedlo. Bouře vypukla znenadání – podobně jako ta minulá, když shořela jedna sušárna – součást hospodářských budov Konventu – a vznikla tak citelná škoda. V pondělí by byla shořela i druhá sušárny, nebýt Lucčina nápadu s hromosvodem – a nebyly jsme samy, kdo si této skutečnosti všiml. Vedle bratra zahradníka to byl i velitel citadely, kterého jsme si dovolily pozvat na přátelskou návštěvu, jako oplátku za oběd, který nám vystrojil v den, kdy jsme k němu přivedly zbědovaného bratra zahradníka. Sice jsme nemohly vystrojit žádnou bohatou hostinu, ale uctily jsme ho aspoň kávou, jíž máme kdoví proč značnou zásobu. Návštěva sice trvala krátce, ale její význam – jak se dnes ukázalo, překročil veškerá naše očekávání.</p>
<p>Velitel citadely se totiž nechal vidět i dnes – a jeho sdělení bylo přímo šokující:</p>
<p>„O vaši ochranu proti hromu se zajímá i Jeho Veličenstvo, Balduin toho jména II., z Boží vůle král jeruzalémský, sestry.“</p>
<p>Oslovuje nás ‚sestry‘, protože jsme se mu tak představily, ale sám oslovení ‚bratře‘ nesnáší. Bratr zahradník nám později vysvětlil, že pro vojáky se to nehodí.</p>
<p>„Jste zvány k němu na audienci zítra po ranní bohoslužbě.“</p>
<p>Korunovačního obřadu jsme se nakonec neúčastnily pro nevhodné oblečení, což mě osobně velice mrzelo. Mohly jsme si vstup do chrámu vymoci násilím, pravda. Ale bylo by krajně neetické rušit slavnostní ceremoniál způsobem, který je nám oběma ‚proti srsti‘. Ostatně – ani mně by se nelíbilo, kdyby na mou svatbu, promoci, či jiný slavnostní okamžik přišel někdo v nevhodném úboru – a proto jsme se s Luckou dohodly, že se slavnosti nezúčastníme. Nepochybuji, že náš nový přítel, bratr zahradník, by byl schopen nám vhodný oděv opatřit – ale vzhledem k předchozím událostem, kdy jsme byly nuceny samy ho vzít pod svou ochranu, neměl k takovému konání příležitost. Pozvání na zítřek jsem tedy pochopila spíše jako satisfakci za neúčast na korunovaci, než jako nějakou obyčejnou návštěvu – zvláště tedy, pozval-li ON nás.</p>
<p>„Ale zase nemáme vhodné oblečení, ve kterém bychom mohly být přijaty hlavou státu,“ uvažuje Lucka po odchodu velitele.</p>
<p>„To zase až tak nevadí,“ namítám. „Naše pracovní kombinézy stejně jsou jediným možným řešením, protože jsou uzpůsobeny k okamžitému shození – což je pořád ještě velice důležité. Nevíme, co nás zítra čeká a jiným způsobem si obranu zajistit neumíme. Kdyby na nás připravili zase nějakou léčku…“</p>
<p>Lucka nakonec moje argumenty uznala – a tak jsme se daly do praní a čištění kombinéz, abychom si neudělaly před Jeho Veličenstvem ostudu. Dokonce i bratra zahradníka jsme přesvědčily, aby nám dal k vyčištění svou kutnu, protože jsme se rozhodly vzít ho s sebou. Bylo by nám nepříjemné vědět, že musí trčet někde zavřený, zatímco my budeme na tak vzácné návštěvě.</p>
<p>Tedy – on středověk na čistotu nijak zvlášť nedbá – jak už jsem nedávno Lucku upozornila na špínu, ve které si například mniši přímo libují. Jenže pro nás je hygiena jedním z kategorických imperativů běžného života, tak se ji snažíme nezanedbávat, i když podmínky, ve kterých jsme právě nuceny žít, nám nejsou v tomto směru právě příznivě nakloněny. Součástí zásob v trezoru jsou i prací a hygienické prostředky dostatečně účinné i ve studené vodě. Stačí tedy voda z fontány, kterou po použití proženeme chemickým i biologickým filtrem, abychom neznečišťovaly životní prostředí.</p>
<p>Na tomto místě je nutno poznamenat, že obyvatelé města si s hygienou a čistotou životního prostředí příliš hlavu nelámou. Byly jsme i svědky toho, jak kdosi vylil obsah nočníku z okna přímo na ulici <emphasis>(Pozn. autora: To se ve středověku opravdu dělo, to jsem si nevymyslel.)</emphasis> – ale my v žádném případě nemíníme klesnout na jejich úroveň.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>čtvrtek 18. dubna </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Audience u Jeho Veličenstva byla opravdu velkolepá. Nevíme, kdo ani kdy krále přesvědčil o mírumilovnosti našich záměrů – bratr zahradník to být nemohl a velitel citadely se také dušoval, že on to nebyl. Faktem však zůstává, že jsme byli přijati – tedy já, Lenka i bratr zahradník, s okázalou pompou a poctami, jejichž význam mi však z velké části uniká.</p>
<p>Včera, když jsme osaměly, mně Lenka sdělila o tomto panovníkovi několik základních informací. Jedná se o vládce velice schopného a uznávaného, který povede Jeruzalém k rozkvětu až do své smrti roku 1131, a skvělého vojevůdce, který bude úspěšně čelit Turkům i dalším muslimským nájezdníkům.</p>
<p>Ale teď už k vlastní audienci: Vyslanec Jeho Veličenstva se k nám dostavil v doprovodu šesti zbrojnošů krátce po deváté hodině (Lenčiny hodinky jsem nařídila asi před týdnem podle poledního vrcholení Slunce. Větší přesnost pro ‚občanský‘ život není nutná, protože tyto časové údaje mají význam jen pro nás dvě…) a vyzval nás, abychom vyrazily. Bratra zahradníka vůbec nebral na vědomí. Upozornila jsem ho, že na audienci jdeme ve třech. Drahnou chvíli se sice zpěčoval, ale nakonec, pod hrozbou, že bez přítele nepůjdeme, naši podmínku přijal. To byl – jak se ukázalo – rozhodující argument, protože on dostal rozkaz, aby nás přivedl před krále, a neodvážil se ho nesplnit.</p>
<p>Naprosto jsem nepochopila, proč ten ozbrojený doprovod, když jsme nevyšli ani do města – královský palác je součást areálu, kde žijeme – jen jsme se tedy přesunuli do budovy v jeho nejjižnější části. Zřejmě je to součást ceremoniálu… Vzhledem k přítomnosti vojáků ve zbrani jsme ovšem s Lenkou zachovávaly ostražitost, připraveny shodit kombinézy při prvním náznaku jakéhokoliv útoku – ať už na nás nebo na našeho přítele.</p>
<p>Předtím, než začnu popisovat sled dalších událostí, musím poznamenat, že ze zařízení interiérů jsme toho zatím příliš neviděly. Naší celu, celu bratra zahradníka, ‚soudní síň‘ v Konventu, vězeňskou kobku v citadele, ‚kancelář‘ velitele citadely, lázeň a jídelnu tamtéž. Vše strohé, dalo by se říci ‚spartánské‘ – čistě účelové, vesměs i nevzhledné, nepohodlné, neútulné a povětšině i značně špinavé.</p>
<p>Tu najednou nás ‚čestná stráž‘ přivedla do audienční síně… Jaký rozdíl od toho, co jsme měly možnost vidět až doposud! Nádhera vskutku orientální dýchla na nás už z chodeb, kterými jsme procházeli. Obrazy v rámech vykládaných zlatem a drahými kameny, gobelíny zdobené perlami, sošky z mramoru i slonoviny a v neposlední řadě i perské koberce na podlaze hovoří nejen o bohatství Jeruzalémského království, ale i o vybraném vkusu těch, kteří byli výzdobou pověřeni. Jen ty slonovinové sošky, ač překrásné, mě nepříjemně zamrazily. V duchu se neodbytně vracím do naší doby – vytanula mi na mysli moje vlastní činnost ve prospěch ochrany ohrožených druhů, pro kterou jsem nenáviděna pytláky všech zemí… Stiskla jsem pevněji Lenčinu ruku a nechtěně jsem vyvolala kalihapický efekt.</p>
<p><emphasis>„Uklidni se, Lucinko… Jsme v roce </emphasis>1118*. Lov na slony je ještě věc velice obtížná – oni nemají ony děsivé smrtící zbraně jedenadvacátého století.“*</p>
<p>*„Já vím… Ale i tak je mi těch nádherných zvířat líto!“*</p>
<p>Ale to už jsme byli uvedeni do audienční síně, která svým vybavením a výzdobou vstupní chodbu ještě mnohonásobně předčí. V čele místnosti pod zlatem a stříbrem vyšívaným baldachýnem sedí na skvostném trůnu Jeho Veličenstvo Balduin II., před čtyřmi dny čerstvě korunovaný jeruzalémský král.</p>
<p>Vojenská eskorta zůstala u dveří a vyslanec, jdoucí v čele našeho původního průvodu, před trůnem automaticky poklekl. Rovněž tak chtěl učinit i bratr zahradník, ale my jsme ho s Lenkou chytily pevně každá z jedné strany a zabránily jsme mu v tomto ponižujícím úkonu. Nevím, zda se něco podobného očekávalo i od nás. Pravděpodobně ano, protože dva z vojáků, kteří původně zůstali stát u dveří, vystartovali směrem k nám s napřaženými halapartnami. Naštěstí jsme však nebyly nuceny shodit kombinézy a vytvořit ochranné pole. Stačilo jedno jediné královo gesto – a oba vojáci se bleskurychle vrátili na svá původní místa. Ostatně, vyslanec Jeho Veličenstva už také vstal a ustoupil do ústraní. My jsme krále pozdravily jen lehkou úklonou hlavy a bratr zahradník nás volky-nevolky napodobil. Jelikož nejsme blíže obeznámeny se středověkou dvorskou etiketou, další aktivity nevyvíjíme a čekáme na postup druhé strany.</p>
<p>Ta na sebe nedala dlouho čekat. Promluvil sám Balduin II.: „Vítám vás na půdě Jeruzalémského království.“</p>
<p>„Děkujeme, Veličenstvo,“ ujala se slova Lenka. Spustila latinsky, aby dala najevo, jakým jazykem bychom (aspoň prozatím) raději komunikovaly. Bratr zahradník téměř automaticky spustil překlad do starofrancouzštiny. Ani jsem nepostřehla, zda ho k tomu někdo vyzval, či zda tak učinil z vlastní iniciativy. Pravděpodobnější je druhá možnost, protože se tak zřejmě pokusil opodstatnit svou přítomnost na akci, kam ho původně nikdo nezval. Když jsme se králi představily jako ‚sestra Lenka‘ a ‚sestra Lucie‘ a bratra zahradníka jsme označily za svého ‚tlumočníka‘, nabyla rozmluva spontánnějšího rázu. Poznamenávám, že tím, že jsme si vynutily překlad, získaly jsme na každou případnou odpověď více času, protože přece jen starofrancouzštinu už ovládáme docela obstojně. Ani nám to nedalo tolik práce.</p>
<p>Nepochybujeme o tom, že u dvora se vyskytuje celá řada lidí znalých latiny, zvláště všichni preláti přítomní v síni, ale tentokrát nejsme v nějakém internačním táboře, kde jsme z konspiračních důvodů tajily, že vojákům povětšinou rozumíme. Opravdu jen využíváme onoho diplomatického triku skoro nepochopitelného příslušníkům tzv. ‚velkých národů‘ neznalých z pohodlnosti jiných jazyků…</p>
<p>„Můžete nám objasnit,“ zeptal se najednou král, „jakým zázrakem jste způsobily, že byla zachráněna sušárna ovoce a masa před zničením bouří?“</p>
<p>Tón jeho hlasu prozrazuje, že se jedná o klíčový bod naší návštěvy.</p>
<p>„To není žádný zázrak,“ spustila jsem spontánně. „Jedná se o využití jednoho ze základních fyzikálních zákonů, kterým se řídí každý elektrický výboj…“</p>
<p>Zarazil mě tázavý pohled bratra zahradníka.</p>
<p>„Vykládáš to moc učeně,“ zasmála se Lenka. „Když dovolíš, objasním jim celý princip laicky, abych tak řekla…“</p>
<p>Přikývla jsem na souhlas.</p>
<p>„Přátelé,“ spustila Lenka místo mne, „škody, které po sobě zanechávají bouřky, způsobují blesky, které při nich vznikají.“</p>
<p>Ano. Toto je pro člověka XII. století snadno srozumitelné a bratr zahradník se také s překladem okamžitě chytil. Kampak na něj s fyzikálními zákony a elektrickými výboji…</p>
<p>„Blesk vznikne v mraku a hledá si nejsnazší cestu k zemi,“ pokračuje Lenka ve svém výkladu. „Protože cesta vzduchem je pro něj obtížná, hledá si cestu po různých předmětech. Proto také cestuje do země obvykle přes předmět, který ze země ční nejvýše. Všimněte si například, že bouří jsou obvykle zničeny vysoké stromy, kdežto nízké jsou povětšinou netknuté. A dále platí, že blesk nejsnáze cestuje po předmětech kovových. Proto jsme na střechu vysoké budovy postavily ten kovový nástavec a dalšími kovovými předměty jsme ho spojily se zemí. Blesku jsme tak postavily tu nejpohodlnější cestu. On si ji vždy vybere raději, než ostatní části budovy, které pro něj nejsou tou nejschůdnější cestou.“</p>
<p>„Tedy to není tím, že jste sušárnu očarovaly, jak se mě tady snažil přesvědčit… Ale co, stejně ho neznáte…“</p>
<p>„Jistěže to nejsou žádné čáry a stejnou službu poskytne toto zařízení každému objektu, na kterém bude zkonstruováno,“ potvrdila jsem Jeho Veličenstvu.</p>
<p>„V tom případě vám uděluji výsadní právo ke stavbě hromničných zařízení po celém Jeruzalémském království. Můžete začít u královského paláce.“</p>
<p>„Je nám ctí, Veličenstvo, že můžeme prospět Vašemu domu,“ odpověděla obřadně Lenka.</p>
<p>Po tomto rozhovoru, který – jak se zdá – má pro naše další počínání rozhodující význam, jsme byli uvedeni do hodovní síně, kde už je prostřeno k bohatému obědu.</p>
<p>Balduin II. nám prokázal tu čest, že se posadil mezi nás. „Jakou odměnu si budete za konstrukci hromničných zařízení nárokovat, sestry?“</p>
<p>„Ke stavbě potřebujeme materiál a několik spolehlivých dělníků,“ spustila jsem váhavě.</p>
<p>„A taky klid na práci,“ doplňuje Lenka. „Neustále jsme napadány mnichy i vojáky. Sice pro nás není problém, abychom se jim ubránily, ale přece jen to od práce značně zdržuje.“</p>
<p>„Dobrá. Dodám vám materiál, o který požádáte, dělníky, o které si řeknete, i spolehlivé ochránce, kteří budou během vaší práce dbát o vás klid a bezpečí. Jenže to nelze brát jako odměnu za práci, to je jen zajištění podmínek nutných k jejímu provedení…“</p>
<p>„Rovněž tak požadujeme ochranu pro bratra zahradníka, který pracuje jako náš tlumočník. Vašemu Veličenstvu se jistě muselo donést, v jakém nebezpečí se ten dobrý člověk ocitl jen proto, že se s námi přátelí. Musely jsme ho vysvobozovat z vězeňské kobky v citadele a dokonce mu snad i hrozí poprava…“</p>
<p>„Ano, i o tom vím a zajistím bezpečí i pro něj,“ potvrdil král. „Jenže jste se dosud nezmínily o výši odměny!“</p>
<p>„Prosím Vaše Veličenstvo, s odměnou si nedělejte starosti. Největší odměnou je nám Vaše přízeň,“ odpověděla pohotově Lenka.</p>
<p>„Dobře, odmítáte se vyjádřit o odměně. Bude to tedy na mně,“ zakončil Balduin II. tuto část rozhovoru.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>neděle 28. dubna </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>Včerejší bouřka prověřila oba hromosvody – jak ten první na sušárně, tak i ten druhý, který jsme v pátek dobudovali na královském paláci. Oslavujeme i s dělníky, které nám Balduin II. přidělil a kteří se ukázali jako velice zruční a chápaví. Dosud neznámé práce se zhostili opravdu znamenitě.</p>
<p>„Předpokládám, že když se Jeho Veličenstvo rozhodne ke stavbě něčeho důležitého, tak že na tu práci pošle někoho spolehlivého – a ne nějaké neumětely,“ poznamenala Lucka hned po prvním dni, kdy byla prací dělníků opravdu mile překvapena.</p>
<p>Díky dělníkům jsme se rovněž znamenitě zdokonalily ve starofrancouzštině, takže se zcela obejdeme bez tlumočníků a překladatelů. Nové termíny, jako <emphasis>svod, uzemnění, elektrický výboj</emphasis> apod. ovšem do jazyka zavádíme samy z moderní francouzštiny.</p>
<p>Oslava se koná v hodovní síni královského paláce a jejího zahájení se účastnil i sám král Balduin II. Poděkoval nám za skvěle odvedenou práci. Sám s napětím sledoval cesty blesků a pochopil podstatu hromosvodu, o které jsme ho během poslední audience jen teoreticky poučily. My jsme mu naopak poděkovaly za ochranu, kterou pro nás po dobu prací zajišťovala jeho osobní garda, a za vynikající dělníky, které nám k provedení stavby přidělil.</p>
<p>„A teď k otázce odměny,“ spustil neodbytně po výměně nahoře popsaných komplimentů. „V době, kdy jste pracovali, byl jsem se v doprovodu velitele citadely podívat na místo vašeho pobytu. Dveře se nám z nějakých neznámých důvodů nepodařilo otevřít, ale už jen ta úzká chodba, kudy jsme se museli – obrazně řečeno – prodírat, a několik otevřených kobek – tmavých a neútulných, které jsem měl možnost si prohlédnout, hovoří za vše. Je to pro vás naprosto nedůstojné bydlení – v podstatě zrušené vězeňské cely! Proto jsem zařídil, aby byl pro vás připraven příbytek důstojný učenců vašeho formátu. Po skončení tohoto symposia vás do něj velitel gardy uvede.“</p>
<p>„Ale, Veličenstvo!“</p>
<p>„Nechci slyšet žádné protesty. Berte to jako rozkaz, sestry!“</p>
<p>…</p>
<p>Palác ve městě, mimo areál sídla Konventu, kde nám Balduin II. zařídil bydlení, je oproti naší cele přepychové sídlo. Jeho vadou ovšem je, že nemáme přímý přístup k zásobám trezoru. Ten je zaklíněn ve zdivu kobek. Kupodivu se zhmotnil celý uvnitř, navenek není vůbec k nalezení. To je zřejmě důvod, proč vojáci ani mniši jeho existenci nezpozorovali. A my jsme dosud nenašly s Luckou dost času – a hlavně klidu – k tomu, abychom architekturu této části komplexu prozkoumaly a zjistily, ze kterého směru a jakým způsobem se trezor v zástavbě zhmotnil. Bezpochyby se jedná o nám zatím neznámý druh teleportu, ovšem jakým způsobem byl uveden do provozu – zda jsme katastrofu způsobily my nebo někdo z vnějšku nebo nějakou záhadnou koordinací dění uvnitř i venku… Čert ví!</p>
<p>„Lucinko, máš vůbec nějakou přesnější představu o funkci teleportu?“ zeptala jsem se spontánně kamarádky, když jsme v paláci – jak se zdálo – osaměly. Odložila jsem si kombinézu a nahá jsem se natáhla rozkošnicky na měkkou pohovku, abych si udělala trochu pohodlí.</p>
<p>„Jen velice hrubou,“ odpovídá Lucka váhavě, usednuvši vedle mě na pohovku. „Teleport, jak jsem se dočetla ve spisech Informačního centra, je založen na praktické aplikaci kvantové teorie, kterou objevil a vysvětlil Albert Einstein a za kterou také dostal Nobelovu cenu. Jenže mimozemšťané její podstatu objevili o několik stovek tisíc let dříve a také ji dokáží prakticky využít.“</p>
<p>„Co? Já jsem myslela, že Einstein dostal Nobelovu cenu za objev teorie relativity…“</p>
<p>„Ne, zlatíčko, za teorii relativity ne. Za kvantovou teorii ji dostal…“</p>
<p>„A co to vlastně je, ta kvantová teorie?“</p>
<p>„Nu, jak bych ti to vysvětlila, Leničko… Einstein objevil skutečnost, že veškeré elektromagnetické záření – tedy i například světlo – má hmotnou podstatu – že nositelem energie může být jedině a pouze hmota. Elektromagnetické záření se šíří v podobě vlnění dále nedělitelných hmotných částic – kvant. Dnes tato světelná kvanta nazýváme fotony.“</p>
<p>„Nechápu,“ vydechla jsem překvapeně.</p>
<p>„Tak on to třeba studentům Karlovy univerzity, kde působil v letech 1911 a 1912, vysvětloval velice svérázným způsobem: »Například tady, v Praze, se sudové pivo vyskytuje pouze v půllitrových kvantech…«“</p>
<p>Zasmála jsem se. „Nu, dobrá, ale co má kvantová teorie společného s teleportací?“</p>
<p>„To je základ. Při teleportaci se nějakým záhadným způsobem rozpadneme na subatomární částice, ty se přenesou jako vlnění na určené místo – vlastně rychlostí světla, tedy 300 000 km/h – těch 12 minut je v podstatě spotřebováno na ‚odhmotnění‘ a následné ‚zhmotnění‘. Přijímající teleport nás zase složí dohromady. Vlastní přenos probíhá tak, že nejprve jde genetický kód, pak vlastní hmota a nakonec opět genetický kód jako kontrolní údaj. Pokud se úvodní a závěrečný kód od sebe vzájemně liší, vyšle přijímající teleport požadavek na jeho opakování – a to tak dlouho, dokud se dva odeslané kódy spolu neshodují. U prosté teleportace, která je nejrychlejší a nejjednodušší, musí být právě splněna ještě jedna důležitá podmínka – musíš se teleportovat nahá. Pak jsou náročnější druhy teleportace – například transdimensionální – kde podmínka nahoty splněna být nemusí, ale zase se jedná o mnohem komplikovanější procesy. Jenže – neptej se mě, jak je to technologicky realizováno – opravdu to nevím…“</p>
<p>„Rozumím-li tomu dobře, tak my jsme se sem teleportovaly nějak jinak, než prostým teleportem, když jsme to dokázaly i v kombinézách…“ zeptala jsem se.</p>
<p>„To v každém případě,“ potvrzuje Lucka, „už jen proto, že jsme se pohnuly i v čase a dokonce i s tím trezorem – což prostá teleportace neumožňuje.“</p>
<p>Ze zajímavého rozhovoru nás vyrušil bratr zahradník, kterého jsme pro veřejnost povýšily na svého ‚komorníka‘:</p>
<p>„Sestry, neodbytně se k vám snaží vnutit jakýsi mladík. Co s ním mám dělat?“</p>
<p>Co by – uveď ho dál, bratře.“</p>
<p>Klaply dveře a v salónku se zčistajasna objevil chlapec v bílé mnišské kutně. Zřejmě novic – odhaduji tak 15 – 16letý a zůstal rozpačitě stát na půl cesty ode dveří.</p>
<p>„Vítám tě, bratře,“ oslovila ho spontánně Lucka latinsky, aniž by dala najevo svůj údiv nad jeho nenadálým příchodem, a vstala z pohovky, čímž mladíkovi plně odkryla výhled na mě.</p>
<p>„Prosím, nenechte mě vyhodit,“ spustil chlapec – a zarazil se spatřiv mě v rouše Evině.</p>
<p>„Proč bychom tě měly vyhazovat?“ zeptala jsem se, rovněž vstávajíc z pohovky.</p>
<p>„V-vstoupil jsem k vám bez předchozího ohlášení,“ zakoktal mladík, vyděšeně couvaje ke dveřím, „Promiňte, vzácná paní, nechtěl jsem… J-já opravdu…“</p>
<p>„Posaď se, bratře,“ vybídla jsem ho ukazujíc na pohovku, kde jsem ještě před chvílí ležela.</p>
<p>Učinil další dva kroky dozadu.</p>
<p>„N-ne-e! Ne-nesmím sedět, když vy stojíte. J-já… Po-potrestali by m-mě … Ne-nechci, aby… Víte? O-oni by…“</p>
<p>„Oni – nic!“ zarazila jeho koktání Lucka. „V naší společnosti platí naše zákony – a když tě vyzveme, aby sis sedl, tak si taky sedneš. My už si to před ‚nimi‘ zodpovíme, ať už se jedná o kohokoliv.“</p>
<p>Váhavě usedl na pohovku, ale mele se jako na trní. Přitom neustále zírá na mě, jako kdyby byl hypnotizován.</p>
<p>„J-já opravdu… Až se oni dozvědí… že jsem sem přišel nevhod…“</p>
<p>„Proč nevhod?“ zeptala jsem se zase udiveně já.“</p>
<p>„Protože jsem… vás přistihl n-ne-neoblečenou – a – a – a…“</p>
<p>„… a co má být. Mně to nevadí. Tobě snad ano?“</p>
<p>„Leničko,“ vydechla v tu chvíli Lucka, „ vždyť jemu je s bídou patnáct… možná že ani ne – a je ještě pod zákonem… Co kdyby opravdu…“</p>
<p>„Klid, Lucinko! Jsme ve dvanáctém století! Vládne tu hluboký středověk. Mnozí čtrnáctiletí už jsou dávno zasnoubeni nebo i sezdáni… Vzpomeň si jen, kolik bylo – tedy pardon – bude Karlu IV., až si bude brát Blanku z Valois… Prosím tě, pod zákonem…“</p>
<p>Chlapec pochopitelně nerozumí česky a jen na nás vyděšeně zírá. V jeho očích se zračí hrůza z toho, co se asi bude dít, až se Jeho Veličenstvo, nebo ten, kdo mu velí, dozví, že sem vtrhl bez ohlášení, seděl v naší přítomnosti, zatímco my jsme stály – a ještě ke všemu mě ‚překvapil‘ neoblečenou.</p>
<p>„J-já… nevím… Nevadí… vadí… oni mě stejně po-potrestají, až, až…“</p>
<p>„Neboj, nikdo tě nepotrestá. Nedovolíme, aby tě někdo trestal za nic!“</p>
<p>„Oni se ne-nebudou ptát. J-já…“</p>
<p>„Nás se ptát budou. Mohlo by se totiž stát, že bychom pak my ztrestaly je. A že k tomu máme dostatek prostředků,“ oznámila mu Lucka nesmlouvavě.</p>
<p>„Ale když…“</p>
<p>„Uklidni se, bratře,“ přechází Lucka v chlácholivý tón, „a pověz nám, koho se vlastně bojíš? Kdo jsou to ti ‚oni‘?“</p>
<p>„T-to já právě n-nesmím…“</p>
<p>„Tak ty nám nesmíš říci, kdo tě sem poslal? Jeho Veličenstvo to asi nebude, že?“</p>
<p>„Ne, vzácná paní. Ni-nikdo mě sem neposlal. Přišel jsem o své vůli, protože j-já…, ale oni…“</p>
<p>„Tak ještě jednou: Kdo jsou to ‚oni‘?“</p>
<p>„Oni… Jeho Eminence a… a…“</p>
<p>„Táák, Jeho Eminence! A to je kdo?“ zeptala se Lucka.</p>
<p>„Asi patriarcha Arnoul de Chocques a jeho lidé,“ odpověděla jsem místo chlapce.</p>
<p>„A-ano, vzácná paní…“</p>
<p>„Neříkej mi pořád ‚vzácná paní‘. Jsem sestra Lenka a toto je sestra Lucie.“</p>
<p>„Dobře, tedy, sestro Lenko,“ spustil trochu plynuleji, ale sám se zatím nepředstavil.</p>
<p>„Jeho Eminence… A čím jsme si zasloužily tvou vzácnou návštěvu?“</p>
<p>„J-já se b-bojím…“ spustil znovu koktavě. „Buď vám to řeknu, a nechá mě popravit Jeho Eminence, nebo to neřeknu, a nechá mě popravit Jeho Veličenstvo. C-co si mám vybrat?“</p>
<p>„To je opravdu těžká volba,“ zasmála jsem se. „Tak nám to řekni a my už dáme pozor, aby ses nedostal patriarchovi do spárů. S Jeho Veličenstvem jsme náhodou zadobře…“</p>
<p>„A-ale… Potom mě zase p-potrestáte vy… až – až – až…“</p>
<p>„Slibuji, že tě nepotrestáme, ať už nám řekneš cokoliv,“ chlácholí ho znovu Lucka.</p>
<p>„Dobře, vzácná pa-… sestro… Jsem osobním sluhou u Jeho Eminence. A od něj jsem se náhodou dozvěděl… Jenže on neví, že jsem ten hovor vyslechl. On by…“</p>
<p>„Nuž pokračuj, bratře,“ vybídla ho Lenka k dalšímu hovoru, když se odmlčel.</p>
<p>„On by – co! Řekla jsem ti, že nám můžeš bez obav říci cokoliv. A moje slovo platí!“</p>
<p>Chlapec jen vyděšeně zírá střídavě na mne a na Lucku. Ten vyslechnutý rozhovor zřejmě nebude nic pěkného, když má v očích hrůzu jen z toho, že má o něm mluvit.“</p>
<p>„Dnes při večeři máte být otráveny… a já… já… jsem to vyslechl jen náhodou…“</p>
<p>„Tak otráveny – a ty teď nevíš, co dál?“</p>
<p>„Vím… on tomu … tamtomu… já ho neznám, sestry… slíbil, že já budu ten… Jenže on neví, že já vím…“</p>
<p>„Tak tedy, já to shrnu,“ spustila Lucka, když mu znovu došla řeč, „protože ty než bys nám to s těmi svými oklikami souvisle a srozumitelně vysvětlil, tak už by mohlo být pozdě. Jednoduše řečeno: Jeho Eminence patriarcha se s někým domluvil, že budeme u něj na večeři otráveny. Najal nějakého traviče, který má cosi vpašovat do našeho vína, a slíbil mu, že kdyby se náhodou naše smrt měla vyšetřovat, což sice v této době nebývá zvykem – ale jedná se přece jen o hosty samotného krále, tak co kdyby náhodou… Pak máš ty být obviněn z naší vraždy a potrestán místo patriarchy a jím najatého vraha, ano?“</p>
<p>„A-ano… Teď to víte… Co se mnou… uděláte? J-já nechci…“</p>
<p>„Klid, hochu, co by se ti mělo stát?“</p>
<p>„Patriarcha mě… nechá uvařit zaživa v kotli, když mi prokáží, že jsem ten jed do vašeho vína nasypal já… A on to zařídí… Podplatí svědky i soudce… Totéž by se stalo, kdyby zvěděl, že jsem vás varoval.“</p>
<p>„Tak ať nám Jeho Eminence předvede, co dovede,“ sděluje mu klidně Lucka, „když už to víme, hravě si s tím poradíme a ještě se znamenitě pobavíme… Neboj, bratře ty taky. Kdy a kde se bude konat ta večeře?“</p>
<p>„Dnes po západu Slunce v patriarchově rezidenci. Ale já jsem vám to neřekl. Slibte mi…“</p>
<p>„Ó zajisté, bratře… Jenom hleď, aby tě někdo z patriarchových lidí neviděl od nás odcházet.“</p>
<p>Chlapec vstal z pohovky a zamířil váhavým krokem k východu. „S Pánem Bohem…“</p>
<p>Chvatně odešel a zavřel za sebou dveře.</p>
<p>„Asi budeme pozvány co nevidět k patriarchovi na večeři,“ poznamenala Lucka věcně.</p>
<p>„Dobře,“ souhlasím, „ale musíme vymyslet něco, abychom se vyhnuly otravě a aby nepadl ani stín podezření na toho kluka. Tebe asi něco napadlo, Lucinko, že? Když jsi mu řekla, že se pobaví….“</p>
<p>„Jistě, že se pobaví,“ zasmála se Lucka. „Když víme, co se chystá, můžeme se podle toho zařídit a ještě si z toho dělat blázny. Vzpomeň si jen na film <emphasis>Pekařův císař</emphasis> nebo na Drdovu pohádku <emphasis>O Matěji a Majdalence</emphasis> – bavit se budeme my – a s námi určitě i ten chlapec…“</p>
<p>„A po večeři se zase vrátíme do své cely,“ navrhuji Lucce, „přece ji nemůžeme nechat bez dozoru!“</p>
<p>„Do cely půjdeme hned teď a odložíme tam kombinézy,“ navrhuje Lucka. Stejně se musíme pořádně nabít. Když víme, co patriarcha chystá, musíme počítat také s jinými projevy nepřátelství, i kdyby nám zpočátku namazal kolem pusy třeba metrák medu… Až se nabijeme, vrátíme se sem a vyčkáme patriarchova pozvání.“</p>
<p>…</p>
<p>Skutečně. Krátce před západem Slunce uvedl bratr zahradník do salónu patriarchova zmocněnce, který nám přinesl obřadné pozvání na večeři k Jeho Eminenci, jeruzalémskému patriarchovi.</p>
<p>„Jeho Milost Arnoul de Chocques si bude pokládat za čest, poctíte-li ho svou vzácnou návštěvou. Zároveň se vám chce omluvit za incidenty, které proti vám nastrojili jeho lidé, protože netušil, že nejste spřízněny s pekelnými silami…“</p>
<p>Zmocněnec líčí upřímnou lítost patriarchovu nad neuváženými činy, které mohly poškodit případné přátelské vztahy se vzácnými hosty, a kdesi cosi, zatímco my se s Luckou držíme za ruce a vyvolavše kalihapický efekt, bavíme se vzájemně dojmy, které v nás zmocněncova řeč vyvolává ve světle toho, o čem víme, že se na nás chystá…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 21</strong></p>
<p>Gwen se probudila z divokého snu, ačkoliv se tuto noc kupodivu nestalo nic, co by ho mohlo podnítit. Po nedávném neblahém dobrodružství s Lukášem Malinou jí nechali její věznitelé dostatečný čas na odpočinek.</p>
<p>„Andy, ty už nespíš?“ zeptala se celkem zbytečně, protože její parťák už dokonce vstal z lůžka, posadil se ke stolu a teď napjatě sleduje dění ve vedlejší cele – zrcadlová stěna je opět zprůhledněna a on má možnost pozorovat, jak Lukáš pořádá běhy na krátké vzdálenosti mezi stolem a hygienickým zařízením.</p>
<p>„Pojď se podívat, Gwen, to je psina!“ vyzval Andy dívku místo odpovědi na její otázku.</p>
<p>„Co je na tom za psinu? Pije projímadlo, no… Doufám, že mě nebo tebe to taky nečeká…“</p>
<p>„Zdá se, že ne, Gwen, protože náš stoleček ‚Prostři se‘ čeká i na tebe.“</p>
<p>Gwen se tedy pohodlně usadila ke stolu vedle Andyho, společně si objednali bohatou snídani a sledují počínání chlápka ve vedlejší cele.</p>
<p>„Moc by mě zajímalo, co on je vlastně zač… Česká republika… znáš to vůbec, Andy? A co to vlastně míchal do té své angličtiny?“</p>
<p>„No… měl jsem možnost ho poslouchat, když vás ty obludy daly dohromady,“ poznamenává Andy, „a některým jeho výrazům jsem vůbec nerozuměl, přestože umím španělsky a francouzsky… Ani jeden z těch dvou jazyků to nebyl. Vůbec nemám představu, v které části Evropy to je a jak se tam mluví… Německy? Rusky? Nebo ještě jinak…“</p>
<p>„Hmm, tak ani němčina to nebyla. Tu zase umím já,“ mudruje Gwen.</p>
<p>„Myslím, že nám není žádná z těch řečí asi nic platná,“ chlácholí Andy rozmrzelou dívku. „S ním se zřejmě domluvíme anglicky – a <emphasis>oni</emphasis> s námi vůbec nemluví – takže buď nerozumějí nebo dělají, že nerozumějí.“</p>
<p>Dojedli snídani a Andy se postavil těsně ke zprůhledněné zrcadlové stěně. Chvíli soustředěně hledí na Lukáše pobíhajícího mezi stolem a toaletou. V momentě, kdy se mu zdálo, že se dívá jeho směrem, na něj zamával rukou naznačuje mu, aby se přiblížil. Lukáš však nereaguje. V očích má zamyšlený výraz, různě se uklání a prohýbá, jako kdyby pózoval před zrcadlem.</p>
<p>„Mám takový dojem, že on nás nevidí,“ uvažuje Andy nahlas. „Zřejmě se to zrcadlo dá zprůhlednit i jednostranně.“</p>
<p>„Úděsné…“ hrozí se Gwen. „Už se raději nikdy nebudu prohlížet v zrcadle. Co kdyby ho náhodou zprůhlednili v opačném směru a my bychom o tom nevěděli?“</p>
<p>„Myslím, že teď už je to jedno,“ míní Andy s povzdechem, „on už tě má důkladněji prohlédnutou, než já – a ty jeho konec konců taky.“</p>
<p>„Cyniku!“</p>
<p>Roztrpčená dívka se vrhla na lůžko a otočila se obličejem ke stěně.</p><empty-line /><p>„Pane kapitáne,“ hlásí seržant znepokojivým tónem, „naše lovecké výpravy jsou čím dál tím bezúspěšnější. Za hranice toho proklatého pole se nemůžeme dostat – ale ani sem, do okruhu, kde jsme drženi, se nedostane žádné zvíře ani pták ani nic, co by stálo za výstřel. Asi nám nezbývá než…“</p>
<p>„Víte co, seržante?“</p>
<p>„Ne, pane kapitáne.“</p>
<p>„Tak já vám řeknu co: DRŽTE HUBU!“</p>
<p>„Ale, no tak, Berte… Proč jsi zase na něj tak zostra vyjel?“ vyptává se měkkým hlasem polní kurát, když se seržant vzdálil.</p>
<p>„Protože vím, co by panstvo chtělo: Proviant od tam těch…“ mávl kapitán vztekle rukou směrem k mesetě. „Jenže to já nepřipustím. Připadám si tu jako bezmocné zvíře v kleci, které je dnem i nocí pozorováno svými vězniteli. Je mi silně proti mysli žebrat u nich o kus žvance! Chápeš to, Harry?“</p>
<p>„Sice to chápu, ale zanedlouho nám stejně nic jiného nezbude,“ namítá kněz.</p>
<p>„No, to je od tebe hezká duchovní útěcha… Tak se tam s pomocí Boží zase v noci vydáme…“</p><empty-line /><p>„Budeme mít v noci návštěvu,“ hlásí inženýr Verdelet zprávu od technika z dispečinku Baalu Segulovi, „kapitán s knězem se domlouvají, že se sem zase vypraví. Důvod: Už nemají co lovit…“</p>
<p>„Výborně! Skvěle! Ale do večera času dost. Teď tu máme zajímavý problém – náš páreček se nějak rozkmotřil. Samička trucuje, leží na lůžku a tupě zírá do stěny…“</p>
<p>„Zírá, zírá,“ poznamenává doktor Azizill, „ale stejně nic nevyzírá. Snad až zítra – to se pustíme do toho podivína. Uděláme mu důkladné vyšetření, abychom ho mohli zbavit té ohavné jizvy, trochu ho ‚omladíme‘, pak mu vymažeme paměť a naprogramujeme si ho po svém, abychom ho mohli bez obav pustit mezi tu smečku venku.“</p>
<p>„Jistě, jistě,“ souhlasí Baal Segul, „ovšem ještě před tím z něj vytěžíme co nejvíce biologického materiálu. Od samičky už máme čtyři vajíčka, pustíme se do výroby embryí. Jen tak mimochodem, doktore, udělejte s Nihasou důkladné rozbory a matematický model, abychom určili, kterým z obou samců necháme naši samičku zapustit. Musíme zase začít studovat průběh březosti a…“</p>
<p>„Šéfe!“ ozvala se rozhořčeně lingvistka Proseprina.</p>
<p>„Neskákej mi do řeči!“</p>
<p>„Budu ti skákat do řeči, protože se mi nelíbí…“</p>
<p>„Co se ti zase nelíbí? Pořád máš nějaké nemístné připomínky!“</p>
<p>„Já jen, že byli stvořeni k obrazu našemu. Proto bych si vyprošovala, abyste o nich s doktorem a Nihasou mluvili jako o…“</p>
<p>„Jsou to tvorové nižšího řádu, tak kuš! Zdá se mi, že tě co nejdříve budeme muset izolovat jako toho měkkýše Zemilla, než vyvedeš nějakou nepředloženost!“</p>
<p>Baal Segul se opovržlivě otočil k lingvistce zády a znovu oslovil doktora Azizilla: „Jak postupuje úprava těch dvou tam…“</p>
<p>Nu vzhledem k tomu, že máme i xenofarmaka, jde to rychle. Během následujících deseti až dvanácti dní jim vypadají ty kovové výplně ze zubů a naroste jim tam jejich vlastní tkáň. Tím budou zbaveni všeho kovového a budeme moci zahájit testy jejich duševních schopností pomocí zvlášť upraveného komunikátoru. Verdelet už na tom pracuje. Dnes v noci samičce napumpujeme do dělohy novou dávku laktogenního séra, aby zase produkovala mléko. Po poslední menstruaci jsem to hned neudělal, aby mohla posloužit jako hračka tomu druhému samci.“</p>
<p>„Chyba, Azizille! Rád bych znal jeho reakci, kdyby zjistil, že…“</p>
<p>„Ještě není důkladně vyšetřen a nevíme, co by s ním udělalo, kdyby se napil,“ oponuje Azizill. „Ale až ho na to autofarmaticky připravíme, což by se mohlo po důkladném vyšetření podařit během pár dní, tak mu ji samozřejmě nabídneme znovu… To by mohla být tak uprostřed cyklu, kdy laktace propuká v plné síle.“</p>
<p>„Nezbývá mi, než souhlasit, doktore. Ovšem teď je nejvyšší čas, abych se znovu spojil s Terry, proto mě omluvte. O dění v chovné stanici mě budete stručně informovat večer před setkáním s těmi tam venku. A abych nezapomněl: Zítra budete postupovat opět rituálně. To mimo jiné znamená, že těm dvěma zprůhledníme stěnu, aby viděli do vyšetřovny. Nihhy, domluv se s Verdeletem, ať to zařídí.“</p><empty-line /><p>„Vítám Vás, můj pane,“ spustila Theresa tichým hlasem do mikrofonu, spustivši program kamuflující žurnál, „už jsem se obávala, že…“</p>
<p>„Klid, klid. O mě se bát nemusíš. Raději podej hlášení, jak plníš zadané úkoly!“ odbyl ji pohrdavým tónem Baal Segul.</p>
<p>Zarazila se.</p>
<p>„Já čekám…!“</p>
<p>Theresa ještě chvíli váhá s odpovědí. Uvažuje, zda je vhodné, aby se sama zeptala Baala Segula na plnění podmínek z jeho strany – totiž že jí a oběma důstojníkům nedávno propuštěným po Jošuově amnestii umožní bezpečný návrat do vlasti a ochrání je před případnými následky. Osud nadporučíka Briana totiž Theresu straší i po osmnácti letech jako zlý sen.</p>
<p>„Celou zdravotní dokumentaci těch dvou jsem vám přece už poslala, můj pane!“</p>
<p>„To je sice pravda,“ uznal Baal Segul podrážděně, „ale sama víš, že to není všechno. Vidím ti na očích, že se mě chceš opět zeptat, jak to vypadá s tvým návratem domů – tedy nejen s tvým. Uvědom si však, že nejprve MUSÍŠ splnit i zbývající část úkolu, protože po tvém odchodu ze základny s ní ztratím spojení!!“</p>
<p>Theresa si uvědomila další nevýhodu, kterou oproti svému poručníkovi má: Ona musí mít zapnutou i kameru, takže Baal Segul ji vidí, kdežto jeho podoba jí zůstává skryta.</p>
<p>„Rozumím, můj pane. Jenže tato část úkolu se mi zdá téměř nesplnitelná, protože ona osoba, o kterou máte – nevím proč – tak nesmírný zájem…“</p>
<p>„Taky bych ti neradil, abys po příčině mého zájmu pátrala!“ přerušil Theresu Baal Segul nakvašeně.</p>
<p>„Promiňte mi, můj pane…“</p>
<p>„Omluvy si nechej od cesty a spusť! V čem spočívá obtížnost toho úkolu?“</p>
<p>„Ona osoba… Nu, zdržuje se na antarktické stanici, kam já se asi těžko dostanu…“</p>
<p>„To už je tvoje věc,“ osopil se na ni Baal Segul neomaleně. „Dokud ona osoba nebude na naší základně – adresu teleportu znáš – tak já tobě ani tvým kumpánům neumožním návrat. Je ti to jasné?“</p>
<p>„Ano, pane…“</p>
<p>„Dobrá. Toto je poslední relace. Další smíš zahájit až pro případ přímého plnění úkolu. Uvědom si, že čím častěji spolu komunikujeme, tím větší riziko prozrazení hrozí. KONEC!!“</p>
<p>Baal Segul přerušil spojení, aniž by nechal Theresu reagovat.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>25. října</emphasis></p>
<p>„Kdy chcete odcestovat, sluníčko?“</p>
<p>„No… uvidíme, maminko,“ zamýšlí se Míšenka, „ kursy sebeobrany už máme za sebou, ale devětadvacátého ještě čekám menstruaci, tak jsme se s Paulim domluvili, že tady zůstanu ještě přes ní. Pak už si nenechám dát laktogenní sérum a takového třetího nebo čtvrtého vyrazíme. Nejprve se necháme teleportovat na Tahiti za Oberejou – ta už se nemůže dočkat, zrovna včera jsme se s ní domlouvali. Pak bychom si chtěli vyzkoušet plavbu lodí přes oceán do Austrálie. Ale neboj, maminko, budeme se často ozývat.“</p>
<p>Během hovoru se procházíme po břehu jezera a nabíjíme se. Zvlášť Míšenka to potřebuje, protože dnes dopoledne absolvovala závěrečná cvičení a vydala se skoro ze vší energie.</p>
<p>„Jenom jsem se tě chtěla zeptat, mami, nevíš, co Magda poradila Paulimu, aby mi dělal?“</p>
<p>„Co – aby ti dělal? Vůbec nevím, o čem je řeč,“ pohlížím udiveně na Míšenku.</p>
<p>„Víš, my si s Paulim píšeme takový společný cestovní deníček – tedy… teď ho dost zanedbáváme, ale až vyrazíme na cestu, tak zase začneme. Nu, a když jsme byly s Májou spolu na CPLEN, ona mi vyprávěla, že Martinovi, který studuje medicínu, často dělá figurantku… Já jsem pak do něj zapsala, že to by mě taky bavilo, jenže Pauli chce studovat geologii. On se s tím svěřil Magdě, a ta mu cosi poradila, co on do toho deníčku už nezapsal. Několikrát jsem se pokoušela přivést na to hovor, jenže on v tomto směru mlčí jako hrob. Dokonce jednou mě přímo odbyl v tom smyslu, že to bude pro mne velké překvapení, ale… no… přece jen…“</p>
<p>„Přece jen jsi taková zvědavá Eva, viď , sluníčko?“</p>
<p>„No, právě…“</p>
<p>„Tak se trochu zchlaď, ať tě ta zvědavost přejde…“ poznamenala jsem žertem postrčivši ji mírně do strany. Jelikož jde po samém kraji břehu, manévr se mi dokonale podařil a Míšenka sebou znenadání plácla do vody.</p>
<p>„No počkej, až tě chytnu…“ hrozí mi kuckajíc se smíchy.</p>
<p>„Prosím, máš možnost…“ zavolala jsem na ni rozverně skočivši sama do vody.</p>
<p>Vyrazila za mnou mocnými tempy a v několika vteřinách mě dostihla. „Já ti dám – shazovat mě bez upozornění do vody… Víš, jak jsem se lekla?“</p>
<p>„Nevím… Jak? Předveď mi to…“</p>
<p>Znovu se rozesmála a zbytek cesty k hlavní budově základny plaveme spolu vedle sebe. Vystoupily jsme na břeh a vyrazily k hlavnímu vchodu. Asi za půl hodiny se má konat další porada, kterou nechal svolat Erigyos. Zřejmě cosi důležitého objevil – ať už ohledně záhadného zmizení Lucky a Lenky nebo Lukáše Maliny. Možná obojí… Vtom se ode dveří hlavního vchodu odlepila čísi postava a vyráží proti nám. Zaregistrovala jsem to jen podvědomě, neboť jsme stále zabrány do rozhovoru. Míšenka si ji všimla jako první.</p>
<p>„Mami… To je ta… nemohu si vzpomenout na jméno…“</p>
<p>„Theresa.“</p>
<p>„Aha. Theresa… Taková divná existence… Nikdy se mi nepodařilo se s ní skamarádit…“</p>
<p>Nutno přiznat, že Míšenka je ve společnosti velice oblíbená a nedělá jí problém spřátelit se během pár dní se spoustou lidí, i když je třeba vidí prvně v životě.</p>
<p>„Z toho si nic nedělej, sluníčko, já ti to při vhodné příležitosti vysvětlím…“</p>
<p>Theresa je rovněž nahá jako my – zřejmě má v úmyslu se jít také vykoupat do jezera. Snažím se jí vyhnout, ona však jde záměrně tak, aby nás musela potkat. Když se k nám dostala na doslech, zmlkly jsme a čekáme, co se bude dít. Osloví nás? Neosloví? Rozhodně nejde jen náhodou kolem. Ani nemám chuť se s ní vybavovat. Nevím proč, ale cítím k ní instinktivní odpor. Zřejmě je to proto, že podvědomě cítím, že ona moc dobře ví o manipulacích se žurnálem – s největší pravděpodobností je sama jejich strůjcem, ale zatím jsme ji nepřistihly při činu a nemůžeme jí to přímo dokázat.</p>
<p>Oslovila nás sama:</p>
<p>„Promiňte, mohla bych se vás na něco zeptat?“</p>
<p>„Nu, zkuste to, třeba se vám to i povede,“ odpověděla jí Míša, snažíc se navodit uvolněnou atmosféru pomocí jednoho ze svých – jak říkává Pauli – ‚nacvičených‘ konverzačních obratů.</p>
<p>Theresa se obrátila rovnou ke mně, Míšenku ostentativně ignorujíc: „Vy jste kdysi zkoušela možnosti bioenergetické senzitivity přímo venku na antarktickém ledovci, že?“</p>
<p>„To je pravda, jednou jsem byla s Lenkou venku nahá – tenkrát mě dostala pohledem na Jižní kříž v zenitu… ale… copak, že se o to najednou zajímáte?“</p>
<p>„Tak nějak o tom už delší dobu uvažuji… Docela by mě lákalo si to taky vyzkoušet…“</p>
<p>„Nepovídejte! Zase chcete napsat nějaký praštěný článek do <emphasis>Washington Post</emphasis> o tom, jak vesmírní vetřelci tentokrát vyhnali v Evině rouše přímo vás samotnou na antarktický ledovec do padesátistupňového mrazu?“</p>
<p>„To jste zrovna nemusela…“ vydechla vyčítavě, „byla jsem za to potrestána, trest jsem si odpykala… Myslím, že není na místě, abyste mi to znovu připomínala…“</p>
<p><emphasis>Jen se nedělej, ty vlku v rouše beránčím,</emphasis> pomyslela jsem si, <emphasis>stejně ty čachry se žurnálem a to mizení lidí máš na svědomí ty!</emphasis></p>
<p>„Co myslíte… Mohla bych se o to taky pokusit?“ spustila po chvíli, kdy jsem zjevně nereagovala na její ukřivděnou poznámku.</p>
<p>„Ale… pro mě za mě … co vám v tom brání? Přehoďte své služby a nechejte se teleportovat na CPLEN. Když vás to baví…“</p>
<p>„A… co myslíte… Nebudou mi s tou teleportací dělat problémy?“</p>
<p>Zírám na ni jako na zjevení. „Problémy? Proč? Domníváte se, že tady převzali metody administrativy Spojených států, či co? Tady se v jeden moment rozhodnete k cestě – a můžete ji uskutečnit třeba okamžitě. Jste tady už 18 let a děláte, jako byste přišla včera!“</p>
<p>„Nu, já jsem myslela… Vy jste s nimi zadobře… tak že požíváte nějaká privilegia, která se na mne nevztahují. Dostala jste i jejich vyznamenání…“</p>
<p>„No a co má být? Pokud nejste v trestu nebo v zajetí – <strong>což momentálně nejste</strong> –“ tuto část věty jsem mimoděk zdůraznila, „můžete si cestovat, kdy chcete a kam vám libo.“</p>
<p>Po mých slovech se Theresa rozloučila zamrmláním jakéhosi pozdravu a pokračuje dál cestou k jezeru.</p>
<p>Vešly jsme s Míšenkou do velkého sálu Informačního centra pět minut před začátkem avízované porady, ale všude pusto a prázdno. Jen u jednoho komunikátoru sedí poručík Brandon a cosi huhlá do mikrofonu. Jelikož se jedná rovněž o člověka, kterému se raději vyhýbám – podobně jako Therese nebo majoru Sirkovi – naprosto si ho nevšímám. Zato Míšenka přistoupila téměř k němu a se zaujetím ho sleduje. Zřejmě je natolik zabrán do svého počínání, že její přítomnost vůbec nevzal na vědomí.</p>
<p>Asi po dvou minutách do sálu vešla Myra.</p>
<p>„Ach, tady jste. Už se čeká jen na vás…“</p>
<p>„Ale vždyť tu má být přece porada…“</p>
<p>„Tady ne, Nikolko. Pojďte se mnou. … Míšenko!“ No tak, sluníčko…“</p>
<p>Teprve teď se Míša vzpamatovala a pohlédla na Myru.</p>
<p>„Nu, pojď se mnou…“</p>
<p>Vyrazily jsme spěšně za doktorkou, která nás přivedla do pracovny vedoucího SSE, inženýra Hefaista.</p>
<p>„Porada je tajná,“ oznámila nám zavřevši dveře, „a jen pro vybrané lidi.“</p>
<p>Skutečně! V Hefaistově pracovně je kromě něho jen Myra, Pauli, já, Míšenka, <emphasis>sličné akvabely</emphasis> a Tony.</p>
<p>„Přátelé, posaďte se, udělejte si pohodlí,“ spustil Hefaistos, „hned začneme, jen co dorazí Erigyos… Á, už je tady!“</p>
<p>Dveře se otevřely a v nich se objevil vedoucí technik stanice. Letmo se s námi pozdravil, přistoupil ke komunikátoru a bez dlouhých úvodů spustil:</p>
<p>„Přátelé, podařilo se mi vypátrat jednu velice důležitou skutečnost – dění na SSE je někým ovlivňováno zvenčí. Tady to,“ Erigyos zobrazil na monitoru několik řádek podivného kódu, „je program ovlivňující obsah žurnálu v době, kdy drží službu Theresa Rayenová. Jelikož pochybuji o tom, že by ona byla schopna zabudovat tuto vsuvku do jádra systému komunikátoru – a naučit se programovat kvůli tomu ještě v archaickém jazyce L2, který byl opuštěn už před dvanácti až třinácti stoletími … i když tedy z důvodů kompatibility je jeho kód udržován stále funkční, musel ten prográmek přijít odněkud zvenčí. Nejprve jsem se domníval, že byl nějakým podvrhem zařazen do jejího přihlašovacího profilu, ale ten jsem shledal bez závad. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že se tento záškodnický program vyvolává vždycky, když se ona přihlásí. Ale není tomu tak. Program začne fungovat až po nějaké kratší či delší době po jejím přihlášení. Nepodařilo se mi však zjistit, na čem jeho aktivace a pak následné znefunkčnění záleží. Jediné pozitivum je, že program nemá charakter viru – nepřidává se k žádnému standardnímu programu ani se nerozmnožuje.“</p>
<p>„Ledaže by ho vyvolala ona sama záměrně,“ poznamenala Míšenka.</p>
<p>„To se mi nezdá,“ oponuje Erigyos.</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Protože by o něm musela napřed vědět, jenže – odkud?“</p>
<p>„Je tu až příliš podezřelých okolností,“ vstupuje do diskuse Tony. „Uvážím-li, že Theresa až donedávna sloužila na dispečinku spíše z nudy než ze zájmu o práci, a pak najednou si začala služby iniciativně zajišťovat sama, a přidám-li k tomu skutečnost, že k této práci přitáhla i ty dva amnestované lumpy – Brandona a Sirka – kteří se ještě nedávno jen tak bezcílně poflakovali po stanici…“</p>
<p>„Ten Brandon!!“</p>
<p>„Co je s Brandonem?“ pohlédl Hefaistos udiveně na Míšenku, která svým náhlým zvoláním přetrhla proud Tonyho myšlenek.</p>
<p>„Brandon chystá něco nekalého!“ oznámila Míšenka vzrušeně. „V tu chvíli, když jsme omylem čekaly s maminkou ve velkém sále Informačního centra, on byl zabrán do čehosi u jednoho vedlejšího komunikátoru, aniž by postřehl náš příchod. Já jsem se nějakým řízením osudu dostala do jeho blízkosti a vyslechla jsem část rozhovoru, který vedl v angličtině s nějakým Paddym – jestli jsem to jméno náhodou nepřeslechla. Vykládal mu cosi o připravovaném odchodu, že ‚už čekají každým dnem pokyny od Mistra, ten že však požaduje dokončení skoro nesplnitelného úkolu…‘. Dál už jsem to nedoposlechla, protože pro nás přišla Myra.“</p>
<p>„Jak mohl vést hovor v angličtině?“ poznamenává udiveně Tony, „ta je přece zahrnuta do etherického tlumočení, to by snad…“</p>
<p>„Mohl ho sám záměrně vypnout a my jsme to ani nemusely postřehnout,“ přerušila jsem ho netrpělivě, „protože se s Myrou bavíme rovnou v esperantu a to tlumočení je už konec konců nadbytečný luxus.“</p>
<p>„Paddy, Paddy…“ to bude asi krycí jméno,“ uvažuje mezitím nahlas Hefaistos.</p>
<p>„Nebo…!“</p>
<p>„Nebo… kdo?“ pohlédl udiveně na Erigya.</p>
<p>„Paddy O’Connor!“</p>
<p>„To je kdo?“</p>
<p>„To je šéf sekce CIA pro <emphasis>Dirty operations</emphasis> – nástupce <emphasis>Černého Ptáka</emphasis>,“ vysvětluje Erigyos udivenému inženýrovi.</p>
<p>„Aha! Ale to by znamenalo… Šéfe, jdu se podívat, co tam s tím tlumočením vyváděl…“</p>
<p>Erigyos vyletěl z Hefaistovy pracovny jako namydlený blesk a zamířil ke dveřím nejbližšího výtahu.</p>
<p>„Nu, když už jsme se dostali až sem,“ vzala jsem si slovo, „ ještě bych chtěla upozornit, že Theresa nás zastavila venku před budovou a vyptávala se, zda by bylo možné, aby se nechala teleportovat na CPLEN a vyzkoušet si pobyt na ledovci bez šatů… Tedy – koukala jsem jako blázen, protože když to udělala Lenka, tak toho přece zneužila k pomlouvačné kampani.“</p>
<p>„Ano, vzpomínám si,“ pronesl Hefaistos temným hlasem, „jenže my máme k dispozici jen snůšku různých podezření – ale důkazy žádné… S tím se dá těžko pracovat, nechceme-li porušit Etický kodex – jako že nechceme, protože to by byl neodpustitelný prohřešek.“</p>
<p>„ZAPOMNĚL!“</p>
<p>„Kdo? Co zapomněl?“</p>
<p>„Zase zapnout to etherické tlumočení,“ chrlí na nás Erigyos vrátiv se v neuvěřitelně krátké době z Informačního centra, „a vypnul ho prokazatelně on, Brandon, protože to vyplývá z volby osobního kódu, pod kterým to bylo provedeno!“</p>
<p>„Výborně! Tak se to začíná rýsovat… Jen ještě musíme zjistit, jakým způsobem se s Paddym O’Connorem spojuje. Víš co, Erigye? Další pokračování této porady už je asi zbytečné. Vše, co mělo být řečeno, řečeno bylo. Teď si vezmi za úkol důkladné prozkoumání komunikátoru, kterého Brandon použil, abychom si mohli udělat představu o jeho činnosti a mohli posoudit míru její nebezpečnosti.“</p>
<p>„S radostí, šéfe!“</p>
<p>Pak se obrátil k Míšence: „Sluníčko, že mi ukážeš, kde ten lump prováděl své čachry?“</p>
<p>„Ale zajisté…“ a vyšli společně z Hefaistovy pracovny.</p>
<p>„Ještě okamžik,“ zarazila jsem odchod zbývajících zúčastněných, „co s tou Theresou? Teleportovat či neteleportovat do té Antarktidy?“</p>
<p>„Samozřejmě teleportovat,“ rozhodl Hefaistos po kratičkém zaváhání, „ovšem budu ihned informovat Gabriela a požádám ho, aby jí věnovali trochu více pozornosti. Seznámím ho s dosavadními podezřeními… No, a uvidíme, jaký je pravý důvod jejího náhlého rozhodnutí.“</p><empty-line /><p>„Poslyšte, doktore, „jací oni doopravdy jsou?“</p>
<p>Zemill udiveně pohlédl na Proseprinu, ale mlčí.</p>
<p>„Vy se nechcete se mnou bavit?“</p>
<p>„Nemám důvod, vážená! Napřed mě internujete do izolační cely a pak…“</p>
<p>„Promiňte, doktore, ale moje rozhodnutí to není. Seggi ani neví, že jsem se k vám dostala – a ani se to nesmí dozvědět, protože pak by mě stihl váš osud. Pochopte, mně taky jsou některé jeho názory ‚proti srsti‘ – jak se tady říká… Jenže on je šéf a…“</p>
<p>„Dovolte, slečno, Baal Segul není žádný šéf – je to vychytralý despota. To je značný rozdíl, víte?“</p>
<p>„Jistě že to vím. Jenže po tom, co se s námi stalo, nemůžeme stanici jen tak mir nichts, dir nichts opustit…“</p>
<p>„Jo, to jsem pochopil, sotva jsem vás uviděl, že vám nezbývá, než abyste se aklimatizovali několik let – ale co to má společného s…“</p>
<p>„Hodně, doktore! Já jsem tady totiž v opozici samojediná… Seggi, Azizill, Nihhy a další se ke zdejším představitelům inteligence chovají poněkud… no hrají si na bohy a řídí jejich osudy jako kdyby to byly nějaké stroje nebo… nevím!“</p>
<p>„Taky jsem si to představoval jinak… Když mě sem Azizill verboval – snad tento výraz vystihuje pravý způsob jeho počínání, vůbec jsem netušil, že tady vládnou tak příšerné poměry. Držel jsem svůj odchod před ostatními členy naší skupiny v tajnosti, protože on mě přesvědčoval, že jsem členem jeho rodiny a že bych měl… Ale, škoda slov! Nakonec se ukazuje, že to všechno byly smyšlenky a že pravý důvod spočívá v něčem úplně jiném. Víte, slečno, já jsem byl jeden čas šéfem Experimentačního oddělení – tedy abyste si nemyslela nic špatného – když byl někdo odsouzen k trestu experimentace – a jako že se pár výtečníků našlo – tak jsme jen museli předstírat, že na něm děláme pokusy. Ve skutečnosti to ale nešlo, protože Jošua vyhlásil platnost Etického kodexu i pro pozemšťany – a bylo vymalováno…“</p>
<p>„Tak to by bylo skvělé, kdyby to Seggi přijal – ale on v nich vidí živočichy nižšího řádu. Já naopak bych měla zájem seznámit se s jejich způsobem života, s jejich kulturou, chápete, doktore? To je můj obor, já jsem specializovaná lingvistka.</p>
<p>Jediná věc, kterou jsem zatím byla schopna rozpoznat je, že oni tady mají několik stovek snad jazyků, navzájem si velmi podobných, ale jeden s druhým se nedokáží domluvit, ledaže se někdo naučí další řeč…“</p>
<p>„To máte těžké, slečno… Technický ředitel naší skupiny to vyřešil přes zavedení etherického tlumočení, což funguje docela obstojně. Ale vy stejně máte zatím co do činění jen s Američany, takže byste si měli vystačit s angličtinou…“</p>
<p>„Právě, že teď jsme do chovné stanice… pardon, že mluvím jako oni … jednoho samečka … pardon…“</p>
<p>„Tedy jednoho muže, ano?“</p>
<p>„… ano, jednoho muže, který mluví jinak a angličtina je pro něj ‚cizí jazyk‘ – i když jí používá docela snadno…“</p>
<p>„Odkud je?“</p>
<p>„Říkal něco … z Moravy, Česká republika.. nemýlím-li se…“</p>
<p>„Podívejme se. Odtamtud máme řadu spolupracujících děvčat. Dokonce jsem tam i sám byl. Jak se k vám dostal?“</p>
<p>„Seggi zajistil jeho únos přes nějakou Theresu… Ale vždyť vy víte, kdo to je, doktore! To je ten, kterého jste se zdráhal vyšetřit a požadoval jste, aby to udělala nějaká doktorka, že?“</p>
<p>„Tak takhle, to je on! Z Moravy! Ani si nevzpomínám, zda o tom padla přede mnou řeč…“</p>
<p>„To už je jedno. Chtěla jsem se s vámi jen podělit o své dojmy… I když… pořád se zpovídám já vám – a to, co jsem se chtěla dozvědět od vás…“</p>
<p>„Aha, jací jsou… různí, slečno. Najdete mezi nimi lumpy a padouchy stejně jako velice milé a srdečné exempláře, se kterými je radost spolupracovat. Jednu takovou zkušenost, která se mi vryla hluboce do paměti, bych vám i popsal…</p>
<p>Jednalo se tenkrát o řízený incest. Potřebovali jsme, aby se narodila naprosto zdravá nezdegenerovaná holčička. Já jsem navrhl selekci spermií a umělou inseminaci… To ovšem vyvolalo takový odpor toho páru, že raději uprchl ze stanice.“</p>
<p>„Dostihli jste je a byli potrestáni?“</p>
<p>„Potrestán jsem byl já! Jošua mě zbavil funkce… Ale tehdy jsem taky pochopil, že oni dokáží žít bohatým citovým životem a že není radno jim do něj neuváženě zasahovat.“</p>
<p>„Díky doktore. Doufám, že se mi podaří zase si s vámi popovídat…“</p>
<p>„To já bych taky rád. A ještě raději bych odsud vypadl…“</p>
<p>„Budu přemýšlet, jak to zařídit. Zatím se mějte. Nerada bych tu byla někým přistižena…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 22</strong></p>
<p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pondělí 29. dubna </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Včerejší večeře u jeruzalémského patriarchy byla zpočátku fraškou k popukání. Zvrhla se však nečekaně v nesmírně tragický konec, aniž jsme mohly Lenkou uplatnit některý ze scénářů, které jsme měly připraveny na obranu proti chystané otravě. Začněme však od začátku…</p>
<p>„To tam chcete jít takhle? V tom vašem ‚brnění‘? Tedy, sestry…“</p>
<p>Nahá Lenka se jen potutelně usmála a já (ve svých oblíbených meruňkových bikinkách) jsem bratru zahradníkovi důrazně vysvětlila: „Jdeme přece do boje. Vždyť jsi sám slyšel, co se na nás chystá! Ostatně – patriarchův zmocněnec nás takto viděl a pozvání předal docela samozřejmě, aniž by dal jediným slovem, gestem či jinak najevo svůj údiv nad tím, že jsme ho přijaly takto…“</p>
<p>„Ovšem, sestry… Ale k samotnému patriarchovi? Vždyť to má být nejcudnější muž široko daleko… Otázka je, zda takto nedostatečně oděny – z našeho hlediska obě vlastně neoděny – budete k němu vůbec vpuštěny…“</p>
<p>Jeho obavy vyvolaly na Lenčiných rtech pobavený úsměv a já jsem jen na okraj poznamenala: „Snad jsi chtěl říci ‚nejlstivější‘ či ‚nejproradnější‘ muž široko daleko, ne? A vstup k němu si snadno vynutíme. To by neměl být problém. Konec konců – jsme přece pozvané. Pozvání bylo předáno ústně a o požadovaném druhu oblečení nepadlo ani zmínky. Jdeme tudíž tak, jak uznáme za vhodné my!“</p>
<p>„Dobře, sestry, nechám to na vás. Já jsem také připraven. Můžeme vyrazit.“</p>
<p>„Nu, tak na co čekáš, bratře zahradníku? Veď nás. My nevíme, kde Jeho Eminence přebývá…“</p>
<p>Honosné sídlo, které nám přikázal Balduin II, jsme opustili všichni tři – já, Lenka i bratr zahradník, krátce po odchodu patriarchova zmocněnce. Cestou jsme se ještě jednou zastavili v podzemních celách pod budovou Konventu, kde jsme odpoledne s Lenkou odložily kombinézy. Otevřely jsme dveře (tedy Lenka, pochopitelně, protože nudabrána spolehlivě reaguje i na moje bikinky) a vstoupily jsme dovnitř. Bratru zahradníkovi jsme vzápětí umožnily vstup do cely, kterou jsme mu upravily k obývání hned vedle té naší.</p>
<p>Protože jeho dveře nemůžeme (a ani nechceme!) vybavit nudabránou hned ze dvou důvodů – jednak nechceme, aby bylo naše tajemství vyzrazeno byť i přátelům z místního obyvatelstva, a rovněž pochybujeme o tom, že člověk v zajetí středověkých náboženských předsudků by byl ochoten se svlékat do naha ještě přede dveřmi svého příbytku (tedy dá-li se původně vězeňská kobka takto nazvat…) – musí nejprve počkat, až vstoupíme my do své cely. Tam odblokujeme zámek jeho dveří. Sice je to komplikované, ale zatím náš přítel musí chodit všude s námi ve vlastním zájmu – aspoň dokud se situace neuklidní a on nebude muset nadále čelit různým útokům, zatčení a jiným persekucím. Sice věříme královskému slovu Jeho Veličenstva, ale sám bratr zahradník nás upozornil, že ne všichni lidé jsou Balduina II. poslušni – zvláště ti, kteří jsou v přímých službách patriarchových. Na mysli mi vytanuly zvláštní asociace – Jiráskova trilogie <emphasis>Mezi proudy</emphasis> a Dumasovi <emphasis>Tři mušketýři</emphasis> – mocenské půtky mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna, respektive mezi Ludvíkem XIII. a kardinálem Richelieu, tedy mezi mocí světskou a církevní, které byly příznačné pro celý středověk. S podivným zachvěním u srdce jsem si při tom uvědomila, že obě významná literární díla budou teprve napsána.</p>
<p>Po doplnění výstroje o kapesní svítilny jsem vyzvala bratra zahradníka: „Můžeme vyrazit, bratře?“</p>
<p>Do zahrad jsme vyšli v momentě, kdy se Slunce sklánělo k západnímu obzoru a jeho poslední paprsky vytvořily na obloze nádhernou scenérii. Bratr zahradník nás nemusel vést příliš daleko, protože stačilo jen obejít blok budov Konventu. Vstoupili jsme hlavním vchodem a vzápětí jsme byli zadrženi po zuby ozbrojenými strážemi.</p>
<p>„Stůjte! Kdo jste a jak se odvažujete vstoupit na posvěcenou půdu patriarchátu takto nedostatečně oděny?!“</p>
<p>Obě už rozumíme výborně. Přesto jsem bratru zahradníkovi naznačila, že má překládat do latiny. Důvody k tomu máme dva: Jednak nechceme, aby oni věděli, že jim bez potíží rozumíme, a za druhé – získáváme tak více času na rozmyšlenou. V neposlední řadě je to pochopitelně i záminka k tomu, aby nás bratr zahradník všude ‚musel‘ doprovázet.</p>
<p>„Sestry jsou pozvány k Jeho Eminenci na večeři. Pozvání přinesl zmocněnec Jeho Eminence.“</p>
<p>Zkřížené halapartny nám však stále brání ve volném průchodu. „Nemohou však před Jeho Eminenci předstoupit neoděné!“</p>
<p>„U nás je tak zvykem,“ oznámila Lenka a bratr zahradník promptně přeložil.</p>
<p>„Nepřichází v úvahu! Jedna nahá, druhá téměř nahá – necudy necudné, nemravné…“</p>
<p>Tentokrát se ujal iniciativy sám bratr zahradník, aniž by vojákovy invektivy přeložil: „Jak se opovažuješ, slouho, kritizovat hosty Jeho Eminence?! Zřejmě jsi ještě nikdy nebyl potrestán za protivení se rozkazům, že?“</p>
<p>Jedinou odpovědí byl tasený meč třetího člena stráže.</p>
<p>Postavily jsme se k bratru zahradníkovi každá z jedné strany a uchopily jsme ho za ruce. Vzápětí jsme vytvořily kolem sebe ochranné silové pole tak, aby byl v jeho středu. Pole přitom odhodilo oba halapartníky stranou a čelem proti nám stojí onen voják s taseným mečem.</p>
<p>„Postupuj drobnými kroky podle nás,“ šeptám bratru zahradníkovi do ucha.</p>
<p>Ale to už se ujala řízení akce Lenka, oslovivši přátelsky vojáka: „Dovol, příteli, abychom prošli…“</p>
<p>Jeden drobný krok vpřed… druhý… třetí… Voják před námi stejně pomalu ustupuje vzad, meč nastavený špičkou proti nám a sveřepý výraz v obličeji. Najednou však zjistil, že jeho kumpáni jsou vyřazeni z boje a on sám dále už ustoupit nemůže. Opírá se totiž zády o dveře… Silové pole se dotklo čepele meče – ne čelně, ale tečně, podobně jako při dopravní blokádě Spojených států, a jalo se stáčet meč do strany. Voják ho však stále pevně drží. Hrot se opřel o zeď a meč vytváří přede dveřmi ‚závoru‘. Další krok vpřed a voják už musí cítit tlak – z jedné strany dveře, z druhé silové pole… Další dva drobné kroky – a vojákovi nezbývá, než aby v zoufalství otevřel dveře… Vpadl do patriarchova předpokoje naprosto bez jakéhokoliv upozornění a setrvačnost jím mrštila až do středu místnosti, kde narazil zády na hranu stolu.</p>
<p>„Co se to tady děje,“ osopil se na něj patriarchův sekretář, ve kterém jsme poznali ‚zmocněnce‘ přinesšího nám pozvání na večeři, který naprosto netušil, jaké drama se právě odehrálo před zavřenými dveřmi.</p>
<p>„Á, to jste vy… A ty… Proč ohrožuješ zbraní tak vzácnou návštěvu, burane?“</p>
<p>Voják opustil předpokoj bez jediného slova vysvětlení a sekretář za ním přibouchl dveře.</p>
<p>„Dovolte, vážení hosté,“ obrátil sekretář do latiny, „abych vás uvedl do refektáře. Jeho Eminence patriarcha jeruzalémský vás již očekává.“</p>
<p>Naše ‚nedostatečné‘ oblečení ho vůbec nepřivedlo do rozpaků, chová se naprosto přirozeně, jako by bylo samozřejmostí přijímat na půdě patriarchátu neoděné návštěvy denně.</p>
<p>Vyšli jsme za ním zpět na chodbu, kolem stráží, které před námi uctivě ustoupily stranou, po schodech nahoru a potom jsme vstoupili do ‚refektáře‘.</p>
<p>„Představovala jsem si strohou klášterní jídelnu,“ svěřila se mi později Lenka.</p>
<p>Namísto toho se ukázalo, že se jedná o honosnou hodovní síň za kterou by se nemusel stydět majitel nějakého renesančního zámku. První za sekretářem vešla Lenka, za ní bratr zahradník a nakonec já. Sekretář se zastavil asi uprostřed síně, kde jsou stoly uspořádány do tvaru podkovy otevřené směrem ke dveřím.</p>
<p>„Vítám vás, vzácní hosté, na půdě Jeruzalémského patriarchátu,“ zazněl z čela tabule zastřený hlas.</p>
<p>Síň je poněkud temná. Slunce právě zapadlo a poslední červánky ještě zdobí oblohu, která je vidět poměrně úzkým vitrážovaným oknem situovaným právě proti dveřím. Několik svícnů dotváří ponurou atmosféru. Nepříjemné je, že my jsme v ‚plném‘ světle, kdežto patriarcha a ještě řada dalších pozvaných účastníků, kteří sedí kolem stolu jsou jakoby ve stínu. Můžeme pozorovat jen jejich siluety, ale do tváří jim nevidíme. Na druhou stranu je však pravda, že tabule je už bohatě prostřena, zřejmě se čeká jen na nás.</p>
<p>Lenka po těchto slovech rozsvítila svou lucerničku, která místnost jasně prozářila. V jejích paprscích jsme spatřili samotného patriarchu sedícího v křesle zády k oknu a vůbec celou shromážděnou společnost.</p>
<p>„I nás těší, otče Arnoule,“ odvětila vzápětí – to už jsou ale světelné poměry v místnosti převráceny. I kdyby bylo svícnů několikrát více, nepřebily by svými skomíravými plaménky jasnou elektrickou záři.</p>
<p>Ve tvářích patriarchových i shromážděných kněží i mnichů lze číst stíny nevole. Přimhuřují oči a vraští čela. Lenka si však počíná, jako by jejich rozčarování nepostřehla. Postoupila ještě o dalších pět, šest kroků dále do místnosti vedouc nás za sebou. Rovněž i já jsem rozsvítila svou lucerničku a projela jsem ostrým elektrickým světlem celou místnost. Vzápětí jsem vyvolala silové pole. Ještě štěstí, že každá držíme bratra zahradníka za jednu ruku, takže se stal bez úhony jeho součástí!</p>
<p>Lenka pochopitelně ucítila můj zákrok a rovněž se rozhlédla po místnosti.</p>
<p>„Co to vidím, otče Arnoule… To je mi ale opravdu přátelské přivítání, jen co je pravda,“ spustila medovým tónem, ze kterého je ovšem cítit ironický podtext.</p>
<p>Ve dvou koutech místnosti za našimi zády stojí totiž po dvou vojácích s tasenými meči.</p>
<p>„Ti jsou tady na mou ochranu,“ odtušil patriarcha suše, „mám ve městě mnoho nepřátel…“</p>
<p>„V tom případě je můžete propustit, otče Arnoule,“ poznamenala jsem tentokrát já, „s námi jste v naprostém bezpečí.“</p>
<p>„Jaký bych měl důvod si to myslet? Pokud je mi známo, už několik vojáků přišlo o život vaším přičiněním. Vězte, že bez přímého nařízení Jeho Veličenstva bych se s vámi raději nesetkal!“</p>
<p>„Dovolte, Eminence, abychom tedy odešli. I nám je proti mysli návštěva, která je uskutečněna z donucení a kde ve skutečnosti nejsme vítáni,“ ohradila se Lenka – sice nesmlouvavě, ale přece jen zdvořile.</p>
<p>Ještě však, než jsme se stačili přichystat k odchodu, dodala na vysvětlenou: „Vězte, otče Arnoule, že ti mrtví a zranění vojáci, o kterých tady mluvíte, došli újmy právě proto, že se odvážili na nás zaútočit – jako první a bez příčiny. Smrt a zranění si při tom způsobili svými vlastními zbraněmi SAMI! My jsme se jich ani nedotkly. Pokud vás někdo o oněch incidentech zpravil jinak, dopustil se hrubého zkreslení informací – ba nebojím se přímo říci, že úmyslně lhal.“</p>
<p>„Lhal… Trochu silné obvinění. Také nechápu, jak se může někdo postřelit svou vlastní kuší. Můžete mi to vysvětlit?“</p>
<p>„Snadno, Milosti. Račte uchopit jedno z těch jablíček, která máte před sebou na míse, a hoďte jím po mně. Ne však příliš prudce, ať se nezraníte…“</p>
<p>„Děláš si ze mne blázny?! Já ti dám… abych se nezranil!“</p>
<p>Patriarcha, z jehož očí šlehají blesky, popadl první jablko, které mu přišlo pod ruku, a mrštil jím po Lence vší silou. Vzápětí inkasoval ránu odraženým jablkem přímo doprostřed čela. Plod byl naštěstí přezrálý a náraz ho roztříštil na několik kusů. Kolem sedící klerikové se proti všem zvyklostem při pohledu na něj rozesmáli.</p>
<p>„Pověsti nelhaly! Jste čarodějnice a dokonce jste do svých osidel vehnaly i další nešťastné oběti včetně Jeho Veličenstva. Soud vás nemine!“</p>
<p>Patriarcha soptí další a další strašlivá obvinění na naši adresu stíraje si rukávem s obličeje zbytky rozbitého jablka. Uvědomuje si však, že nemá žádných prostředků, kterými by byl s to uplatnit na nás svou vůli.</p>
<p>„Promiňte, Eminence,“ ujala jsem se slova pro změnu zase já, „byli jsme k vám pozváni na přátelskou večeři – aspoň tak nám sdělil váš sekretář. Je nám opravdu líto, že…“</p>
<p>„Na přátelskou večeři!“ vyjel patriarcha znovu zostra. „Na přátelskou večeři byste musely přijít také vhodně oblečené. Kde si vůbec představujete, že jste? V nějakém nevěstinci?“</p>
<p>„Ach tak,“ spustila Lenka omluvným tónem, „ono tedy záleží hlavně na oblečení. Víte, Milosti, my bychom se i vhodně oblékly, ale my nemáme důvěru ve vaše slovo. Velice pochybuji, například, že tito čtyři zbrojnoši s tasenými meči slouží vaší ochraně. Promiňte, že mluvím docela otevřeně, ale domnívám se, že jejich úkolem je přece jen trochu něco jiného – zmocnit se ‚čarodějnic‘ – tedy jmenovitě nás – a uvrhnout nás do vězení, abyste nás mohli následně odsoudit a upálit, že?“</p>
<p>Patriarcha zbrunátněl. Na čele mu vyrazily veliké krůpěje potu, žíly na krku mu naběhly a oči mu lezou z důlků. Vstal, vztáhl proti nám ruce a zvolal: „Chopte…“</p>
<p><emphasis>… se jich</emphasis> už nedořekl. Podlomily se mu nohy, zoufale zamával rukama nad hlavou a svalil se na podlahu jako pytel brambor. Několik kolemsedících se ho snaží křísit, polévajíce mu obličej studenou vodou, ale patriarcha se nehýbá. Celá sešlost strnula úlekem. Lenka bleskově zrušila silové pole a vrhla se k němu. Uvolnila mu oděv u krku a přiložila ucho k jeho rtům. Položila mu ruku na levou stranu hrudníku…</p>
<p>„Je… konec…“ vydechla po chvíli nešťastně.</p>
<p>Zbrojnoši u dveří, kteří měli podle patriarchy za úkol zajišťovat jeho bezpečnost, podle Lenky se nás měli ve vhodné chvíli zmocnit, první podlehli panice a s výkřiky „čarodějnice, spas duši, kdo můžeš,“ uprchli z refektáře.</p>
<p>Klerikové naštěstí zachovali klid.</p>
<p>„Musíme ho přenést do kaple,“ pronesl temným hlasem jeho sekretář a opustil hodovní síň rovněž, aby zajistil provedení tohoto nutného úkonu.</p>
<p>Po chvíli se vrátil se čtyřmi mnichy-novici (aspoň tak mě upozornila Lenka vidouc jejich bílé hábity) nesoucími máry. Na ně uložili ostatky skonavšího patriarchy a vynášejí je z místnosti. Za nimi kráčí pomalu a důstojně celá svita kněží a mnichů pozvaných na večeři. Scházíme dolů o dvě patra.</p>
<p>Podzemní kaple působí sama o sobě tísnivým dojmem. Natožpak, když sem jsou umístěny máry se zemřelým a kolem něj rozsvíceny svíce.</p>
<p>V té chvíli všichni kněží i mniši včetně bratra zahradníka poklekli a modlí se vroucně za spásu jeho duše. Počkaly jsme raději s Lenkou před vchodem, abychom je zbytečně nerozptylovaly. Když skončili, ujaly jsme se znovu bratra zahradníka a všichni tři společně jsme opustili v tichosti patriarchovo sídlo a vrátili se do svého příbytku v podzemí.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>úterý 30. dubna </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>„Co se vlastně ví o jeho smrti,“ zeptala se mě Lucka ráno při nabíjení.</p>
<p>„Nu, on skutečně zemřel roku 1118, ale nevím přesně kdy. Jeho nástupcem se stane – nebo stal? – Warmund de Picquigny. Ani nemám představu, zda mám používat času minulého či budoucího…“</p>
<p>„Předpokládám, že Arnoulova smrt původně nenastala během kontaktu s návštěvníky z budoucnosti…“ přemítá polohlasně Lucka, aniž by nějak reagovala na můj povzdech.</p>
<p>„Nevím, Lucinko, opravdu si nevzpomínám, že bych kdy četla o přesném datu a příčině jeho smrti. I kdyby k tomu tak opravdu došlo, pochybuji o tom, že by se návštěvníci z budoucnosti během případného vyšetřování prozradili. My to neuděláme a pochybuji, že tito lidé ze středověku by byli schopni sami na takovou věc třeba i jen pomyslet, natož ji odhalit. Jediným neoddiskutovatelným faktem je, že Arnoul de Chocques roku 1118 opravdu zemřel…“</p>
<p>„Budeme mít návštěvu,“ upozorňuje mě náhle Lucka.</p>
<p>Ohlédla jsem se naznačeným směrem a spatřila dva naše známé kněze – Ignacia a Anastasia – jak se k nám váhavě přibližují. Jsou ‚ozbrojeni‘ bronzovým křížem a karafou – zřejmě opět se svěcenou vodou.</p>
<p>Povstaly jsme a přívětivě jsme jim pokynuly, aby jen přistoupili blíž. Udělali váhavě ještě pár kroků, ale pak se zastavili v ‚uctivé‘ vzdálenosti, pozorujíce nás s obavami v očích.</p>
<p>„Jen neváhejte a přistupte blíže, bratři,“ oslovila jsem je vlídně. „Klidně si nás pokropte tou svěcenou vodou a dotkněte se nás tím křížem. Nestane se naprosto nic zvláštního, protože nejsme ani čarodějnice ani zplozenci pekel ani nic jiného nadpřirozeného.“</p>
<p>„Ale máme jednu podmínku,“ navázala plynule Lucka, aniž by vyčkala reakce obou příchozích, „až se přesvědčíte o pravdivosti slov sestry Lenky, už nikdy se nebudete ztrapňovat tímto nemožným způsobem a budete nás navštěvovat tak, jako bychom se znali dlouhá léta, ano?“</p>
<p>Anastasius přesto přistoupil na deset kroků k nám a jal se nás kropit svěcenou vodou. Když zjistil, že nám skutečně nijak neublížila ani nás nezapudila, dospěli oba k názoru, že jim sdělujeme čistou pravdu, a ‚zkoušku křížem‘ vynechali.</p>
<p>„Přišli jsme za vámi proto…“ spustil Ignacius – a zaváhal.</p>
<p>„… sestry,“ vstoupila Lenka do jeho zaváhání.</p>
<p>„… budiž… sestry … abychom vás požádali…“ navazuje Anastasius.</p>
<p>„Oč nás chcete požádat, bratři?“</p>
<p>„Viděli jsme účinky toho vašeho zařízení proti hromu, a …“</p>
<p>„Ne proti hromu, ale proti blesku,“ upřesňuje Lucka, „vezměte, bratři, na vědomí, že hrom ještě nikdy nikomu neublížil. Je to jen zvuková kulisa blesku. Ten je nebezpečný.“</p>
<p>„Budiž tedy – proti blesku… Opravdu nejste čarodějnice a to zařízení lze postavit i bez … řekněme … bez kouzel?“</p>
<p>„Jistěže,“ potvrzuje Lucka, „klidně se podívejte, jak konstrukce vypadá, a stavte si je kde chcete. My u toho vůbec nemusíme být!“</p>
<p>„Ne… ne, o to nejde,“ spustil konečně poněkud plynuleji Anastasius, který přece jen nabyl trochu jistoty, „ale vy vládnete i dalšími… nevím čím, nechci říci… kouzly… když to slovo nesnášíte…“</p>
<p>„Říká se ‚technickými prostředky‘, bratře,“ napovídám mu tentokrát já, „protože vše, čím vládneme – a vám to připadá jako kouzla, jsou ve skutečnosti prostředky, které fungují na základě přírodních zákonů. Naprosto nic nadpřirozeného, nic zázračného.“</p>
<p>„Totiž… měl by o vaši pomoc zájem jeden… urozený pán… ale ta věc je taková, řekl bych… choulostivá…“</p>
<p>„Z jakého hlediska ‚choulostivá‘, bratře Ignacie?“</p>
<p>„Právě, že z toho nadpřirozeného,“ vydechl kněz váhavě a zkoumavě se na nás podíval.</p>
<p>„Znovu opakuji, <strong>bratři,</strong> že my <strong>nic</strong> nadpřirozeného k dispozici nemáme,“ ujišťuje ještě jednou Lucka oba návštěvníky, dávajíc zvláštní důraz na slova <emphasis>bratři</emphasis> a <emphasis>nic</emphasis>.</p>
<p>„Dejme tomu,“ spustil Anastasius, „ovšem to nadpřirozené je v prosbě onoho urozeného pána, sestry. On totiž… nevím, jak bych vám to vysvětlil, protože…“</p>
<p>„Víš co, bratře Anastasie?“ využila Lenka další jeho odmlky v řeči, „Nemohl by se svou prosbou přijít on sám osobně, když je ti zatěžko nám ji tlumočit?“</p>
<p>„Problém spočívá v tom, sestry, že on – světský člověk – by od vás chtěl pomoc při hledání právě nadpřirozených věcí, které jsou spojeny s duchovnem. Proto jsme vás přišli před ním varovat – ne mu k vám připravit cestu!“</p>
<p>„Ach tak, teď tomu začínám rozumět,“ ujala jsem se znovu slova já, „vy zkrátka máte zájem na tom, aby ten – jak říkáte ‚urozený pán‘ – se svou prosbou či žádostí o pomoc u nás neuspěl. Je to tak?“</p>
<p>„Je,“ odpověděl lakonicky Anastasius a znovu se odmlčel.</p>
<p>„Vedle toho bychom vás chtěli požádat, sestry, abyste mu neprozradily obsah našeho dnešního rozhovoru,“ dodal tichým hlasem Ignacius.</p>
<p>Podívaly jsme se s Luckou na sebe. Vycítily jsme pocity jedna druhé aniž jsme se dotkly, abychom vyvolaly kalihapický efekt.</p>
<p>„Poslyšte, bratři. My vám můžeme slíbit, že obsah tohoto rozhovoru podržíme v tajnosti, to ano. Ale prosbu či žádost o pomoc – pokud tedy onen ‚urozený pán‘ za námi přijde – si v každém případě vyslechneme. Jsme svobodné, naprosto nezávislé osoby a nenecháme si od nikoho poroučet ani nic diktovat. Záleží tedy na tom, zda se jeho prosba či žádost o pomoc nebude příčit našemu svědomí. Pokud ne, tak mu v rámci svých technických možností vyhovíme. V případě, že by se z našeho hlediska jednalo o něco nečestného, nepoctivého nebo jinak nedobrého, tak ho pochopitelně odmítneme – bez ohledu na vaši intervenci.“</p>
<p>Moje odpověď oba kněze viditelně rozladila, protože odešli bez rozloučení.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pátek 3. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Po dva další dny se nestalo nic natolik zvláštního, aby to stálo za poznámky do kroniky. Vrátily jsme se s Luckou k opětovným vycházkám do města. Ač si na tyto vycházky oblékáme kombinézy, stejně občas budíme pozdvižení, protože i tento oděv mimozemské provenience je velice sexy, což se ve středověku příliš nenosí. Pochopitelně jsme neustále v pohotovosti – připraveny vršek kombinézy rozepnout a shodit k pasu při sebemenším náznaku toho, že by se kdokoliv snažil na nás zaútočit. Pravidelně navštěvujeme rezidenci určenou nám Jeho Veličenstvem, ale jako hlavní stan si i nadále ponecháváme podzemní kobku, kde přistál náš trezor se zásobami.</p>
<p>Dnes ovšem opět došlo k několika zvláštním událostem, jež jsou hodny zaznamenání. Byli jsme právě na cestě na tržiště. Za postavení hromosvodů na budovách královského paláce jsme byly s Lenkou také královsky odměněny a můžeme si dovolit nakupovat to nejlepší zboží. Týká se to ovšem především potravin pro bratra zahradníka, který je cele odkázán na naši ochranu. My se bez jídla téměř obejdeme a ani jiné oděvy jsme si neopatřily. Z bezpečnostních důvodů chodíme buď neoblečené nebo v pracovních kombinézách mimozemské provenience, jak už jsem se zmínila nahoře.</p>
<p>Cesta probíhá poklidně, když tu se proti nám za ohbím jedné z postranních ulic objevila po zuby ozbrojená družina jezdců na koních.</p>
<p>Lenka okamžitě zareagovala rozepnutím a shozením vršku kombinézy, neponechávajíc nic náhodě. Následovala jsem jejího příkladu. Vzápětí jsme vzaly bratra zahradníka mezi sebe a vytvořily jsme ochranné pole. Ani mu nemusíme vysvětlovat, jak si má počínat – tuto situaci s námi prožil už několikrát a svou roli důvěrně zná.</p>
<p>Sotva jsme tato opatření dokončili, byli jsme jezdci obklíčeni ze všech stran. Zbraně však ponechávají v klidu. Buď nemají zase až tak nepřátelské úmysly, nebo už z vyprávění znají, co by je mohlo při neuváženém útoku na nás potkat. Drahnou chvíli stojíme všichni nehnutě, zkoumavě se navzájem prohlížejíce. V očích jezdců se zračí údiv i obdiv. Nutno připomenout, že Lenka pod kombinézou nic dalšího nenosí a pohled na její nádherné křivky přivádí do varu každého muže, i kdyby se snažil sebevíc nedávat to najevo. Také moje podprsenka je pro ně cosi neznámého, nového a tedy vzrušujícího, takže jejich pohledy přecházejí z Lenky na mě a zpět.</p>
<p>Já si zase mohu pozorně prohlédnout skutečného nefalšovaného rytíře v brnění a vojáky na koních v plné zbroji. Mít takovou živou podívanou přímo před očima, takřka nadosah, je opravdu úplně něco jiného, než nějaké maškary z historických filmů.</p>
<p>Vzájemné ‚přeměřování‘ však netrvá až tak dlouho. Z kruhu se náhle vydělili tři muži – onen rytíř v brnění a dva vojáci – zřejmě vyšší důstojníci podle insignií, a popojeli asi o půldruhé koňské délky blíže k nám. Instinktivně jsme s Lenkou zúžily silové pole, abychom jim přiblížení umožnily.</p>
<p>„Vzácná paní,“ oslovil mě latinsky rytíř, seskočiv s koně „mohl bych si s tebou promluvit někde o samotě?“</p>
<p>„Jenom se mnou?“</p>
<p>„Ano, jenom s tebou… potřeboval bych vyřešit jistý delikátní problém a bylo mi řečeno, že ty jsi jediná osoba ve městě, která…“</p>
<p>„Dovol, bratře, abych tě upozornila, že já bez součinnosti tady se sestrou Lenkou a bratrem zahradníkem nic samostatně nepodnikám a ze zásady se nerozdělujeme. Buď budeš mluvit před námi třemi, nebo je mi líto, ale žádný problém, byť by i byl sebedelikátnější, sama řešit nebudu.“</p>
<p>„Škoda,“ poznamenal se zklamáním v hlase a znovu se vyhoupnuv do sedla odejel pomalým – skoro bych řekla pohřebním tempem – i s celou svou družinou někam pryč nejbližší postranní uličkou.</p>
<p>„Kdo to je?“ zeptaly jsme se téměř unisono bratra zahradníka, sotva nám jezdci zmizeli z dohledu.</p>
<p>„Mám dojem, že je to ten člověk, před kterým vás varovali Anastasius a Ignacius,“ promluvil náš přítel tiše, jako by se obával, že by nás odjevší skupina mohla ještě zaslechnout, „ale úplně jist si tím nejsem. Jmenuje se Hugo de Payns a…“</p>
<p>„Hugo de Payns!“ zvolala Lenka se vzrušením v hlase. „S tím bych se chtěla věru blíže seznámit – jenže proč má zájem jen o rozhovor se sestrou Lucií? Kdo mu co o ní napovídal?“</p>
<p>„To opravdu nevím,“ poznamenal nejistým hlasem bratr zahradník na její spíše řečnickou otázku.</p>
<p>„V tom případě se můžeme o něco pokusit,“ napadlo mě takřka bleskově. „Já za ním tedy půjdu sama a řeknu mu, že jsem si to rozmyslela a že ho tedy vyslechnu. Přitom ovšem nechám zapnutý telefon, takže všechno uslyšíte!“</p>
<p>„Tak běž!“ souhlasí Lenka volíc na svém telefonu můj volací kód. „Nejeli zase až tak rychle, měla bys je snadno dohonit.“</p>
<p>„Co je to ‚telefon‘?“ zaslechla jsem ještě v reále udivenou otázku bratra zahradníka.</p>
<p>„Hned poznáš…“ slyším Lenčinu odpověď už ve svém telefonu.</p>
<p>Ale to už běžím onou zapadlou uličkou. Cesta však náhle končí v rozlehlém dvoře, do kterého jsem vběhla otevřenou bránou. Vojáci právě sesedají s koní.</p>
<p>Jeden z nich si mě všiml a cosi zavolal. Vzápětí se objevil onen rytíř, který má být podle bratra zahradníka Hugo de Payns, a tázavě na mne pohlédl.</p>
<p>„Promiň, vzácný pane, ale přece jen jsem si tvou žádost rozmyslela a rozhodla jsem se, že tě vyslechnu. Pokud tedy víš o nějakém místě, kde bychom si mohli nerušeně popovídat…“</p>
<p>Pochopitelně jsem neustále ve střehu, vršek kombinézy majíc shozen do pasu a kolem sebe neproniknutelné silové pole.</p>
<p>„Byl jsem přítomen vaší audienci u Jeho Veličenstva, tedy vím, že teď přebýváte v jednom z jeho paláců. Tam je ovšem příliš rušno… Před tím jste však pobývaly v podzemí budovy Konventu, je to tak?“</p>
<p>„Zajisté, vzácný pane.“</p>
<p>Zamlčela jsem přitom skutečnost, že ona podzemní kobka je i nadále naším hlavním stanem, předpokládajíc, že by bylo předčasné prozrazovat tak závažnou skutečnost cizímu člověku, s nímž jsem se zatím blíže neseznámila a nemohu tedy předvídat jeho záměry.</p>
<p>„V tom případě není nic jednoduššího, než abychom se v noci sešli tam,“ navrhuje rytíř. „Do zahrad se lze snadno dostat, protože plot je na mnoha místech porušen. Převléknu se za mnicha, abych nebudil pozornost, a po setmění dorazím.“</p>
<p>Přitakala jsem na souhlas a vydala jsem se zpět za svými přáteli. Ti už mě netrpělivě očekávali. Cestou zpět jsem totiž už neběžela, tak mi návrat trval asi třikrát déle.</p>
<p>„Předpokládám, že víte všechno,“ zeptala jsem se místo přivítání – konec konců, byli jsme rozděleni jen necelou půlhodinku.</p>
<p>„Jistě, jistě. Jen tady bratr zahradník je trochu zmaten tím telefonem,“ směje se Lenka.</p>
<p>„Sestry… Skutečně i toto zařízení funguje na základě přírodních zákonů a nejedná se o zázrak?“ ptá se přítel ještě jednou v mé přítomnosti.</p>
<p>„Opravdu je to běžný technický prostředek a funguje na základě přírodních zákonů, bratře,“ ujišťuji ho i já, i když už stejnou odpověď slyšel od Lenky.</p>
<p>„Dobře, tak už o tom nemluvme,“ končí Lenka diskusi o telefonu. „Teď se musíme domluvit, jak budeme postupovat večer.“</p>
<p>„To je jednoduché,“ navrhuji, „vy dva se usadíte v naší cele a já přijmu ‚svého‘ hosta v cele bratra zahradníka. Nerada bych, aby se měl možnost ihned seznámit s tamním zařízením. Telefon pochopitelně necháme opět zapnutý. Vy si ovšem vypnete mikrofon – nebylo by dobré, aby on věděl, že se nedohadujeme jen mezi čtyřma očima. Až budeme vědět, oč mu jde a proč to chce držet v tajnosti i před vámi, tak se rozhodneme, co bude dál.“</p>
<p>Můj nápad byl jednomyslně schválen jak Lenkou, tak i bratrem zahradníkem. Nakoupili jsme potraviny nejen pro potřeby bratra zahradníka, ale i pro pohoštění vzácné návštěvy, která nás večer čeká, a vyrazili zpět, abychom byli v podzemí budovy Konventu ještě před západem Slunce a stihli se na ni připravit.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 23</strong></p>
<p>Dva Verdeletovi technici pod Nihasiným vedením dokončují poslední přípravy k podrobnému vyšetření Lukáše Maliny. ‚Oltář‘ je detailně nastaven podle jeho tělesných rozměrů, které byly zjištěny během jeho spánku v karanténní cele, rekvizity ze ‚SM salónu‘, jichž sám použil při hrátkách s Gwen (a jichž pak ona na oplátku použila proti němu) jsou viditelně rozmístěny na pomocném pultíku a na věšáčcích po stěnách. Rovněž tak fixační kříž je vybaven upoutávacími řetězy a řemeny.</p>
<p>„Nějak moc se s tím pipláte,“ ozval se ode dveří nespokojený hlas samotného Baala Segula.</p>
<p>Nihasa na něj vyčítavě pohlédla: „Podle usnesení z minulé porady máme připravit vyšetřovnu jako svatyni pro rituální obřad, šéfe…“</p>
<p>„To jistě, ale zase není třeba až do takových drobností, jako je…“</p>
<p>„Vyšetření je naplánováno na zítřejší ráno, nemýlím-li se,“ odsekla vztekle Nihasa. „Času je tedy dost na to, aby to tu jak se patří vypadalo. Například tady…“</p>
<p>„Omyl, krasotinko! Příliš času už nemáš! Dnes v noci totiž máme pohotovost, protože Theresa konečně vymyslela způsob, jak k nám dopraví tu Jošuovu pra-pra…pravnučku. Jelikož však musí jednat v momentě, až se jí naskytne vhodná příležitost, nevíme dne ani hodiny, kdy se tak stane. Je tedy nutné OKAMŽITĚ připravit ještě dvě karanténní cely a …“</p>
<p>Nač dvě cely, šéfe?“ ozval se jeden z techniků.</p>
<p>„Snad si nemyslíš, ty troubo, že po tom únosu tam Theresu nechám? To bychom byli prozrazeni dřív, než by nám bylo milé…“</p>
<p>„Ach tááák…. Tedy, šéfe…“</p>
<p>„Co by se stalo, kdybychom je umístili do jedné společné cely, jako ten první pár?“ snaží se druhý technik podat ‚zlepšovací návrh‘.</p>
<p>„Nepřipadá v úvahu! Ty dvě se nesnášejí – tedy aspoň podle způsobu Theresina vyjadřování – a mohlo by dojít k velkým nepříjemnostem.“</p>
<p>„Ó, to by snad mohlo být zajímavé, ne? Aspoň bychom měli možnost…“</p>
<p>„Vážení! Dost vybavování!“ přerušil Baal Segul úvahy techniků příkře. „Tady to dodělejte do půl hodiny a pak okamžitě nástup do karanténního sektoru!“</p><empty-line /><p>Andy byl probuzen záplavou světla pronikajícího ze zrcadlové stěny sousedící se ‚svatyní‘ – jinak tedy vyšetřovnou základny Kurupira. To signalizuje cosi neobvyklého, protože za ‚normálních‘ okolností v cele začne ‚svítat‘ teprve tehdy, když on nebo Gwen vstane z lůžka.</p>
<p>Pohlédl na sousední lůžko. Dívka neustále leží s obličejem odvráceným ke stěně, jak byla učinila ‚včera‘ po hádce s ním.</p>
<p>„Gwen, zlato… spíš?“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>Andy vstal a přešel k ní. Gwen klidně oddechuje.</p>
<p><emphasis>Mám ji probudit? Nemám?</emphasis></p>
<p>Znovu upřel pohled k zrcadlové stěně – a strnul. Dovnitř právě vstoupilo šest postav v těch podivných skafandrech. To rozhodlo.</p>
<p>„Gwen! Miláčku! Probuď se!!“</p>
<p>Sklonil se k ní a jemně ji uchopil za rameno.</p>
<p>Gwen sebou trhla a udiveně obrátila pohled k Andymu, protírajíc si rukou oči.</p>
<p>„Dobré ráno, zlato,“ pozdravil ji Andy usmívaje se jejímu překvapení.</p>
<p>„Dobré, dobré… Co se děje?“</p>
<p>Místo odpovědi je naznačil gestem, aby se ohlédla. Teprve teď si uvědomila, že zrcadlová stěna zprůhledněla. Zachvěla se hrůzou.</p>
<p>„To je ale stěna sousedící tam s tou hroznou místností, Andy… A oni…“</p>
<p>„Oni tam teď mají toho lumpa, kterému jsi byla nedávno vydána napospas – toho… Čečence … ne … jinak, za ‚Čečence‘ se přece na tebe utrhl… Čecha! Tak, Čecha.“</p>
<p>„To si ovšem nesmím nechat ujít,“ prohlásila Gwen, vyskočivši z postele jako srnka. Posadila se ke stolu a upřela pohled na divadlo, které se jí rozvinulo před očima.</p>
<p>„To vypadá na podobnou prohlídku, jako dělali nám, když jsme se dostali z té podivné zelené mlhy… pamatuješ, jak jsme se volně vznášeli v prostoru, nevěděli jsme, kde je ‚nahoře‘ a kde ‚dole‘, zkoušeli jsme dělat ty fyzikální pokusy…“</p>
<p>„Radši mi to nepřipomínej,“ poznamenala Gwen suše.</p>
<p>Ale to už je prohlídka Lukáše Maliny v plném proudu. Andy a Gwen mají na celou proceduru nerušený výhled a do jejich cely je přenášen dokonce i zvuk.</p>
<p>…</p>
<p>„Podle záznamů, které nám poskytla Theresa, se jedná o násilníka, rváče a sadistu, který opustil technickou universitu po pátém semestru – co to znamená, Proseprino?“</p>
<p>„To nemá se zdravotním stavem nic společného,“ odpovídá lingvistka rozverným tónem, což Baala Segula poněkud vyvedlo z míry, ale vzápětí zareagoval ve stejném duchu: „To taky vím, květinko mého srdce, ale vysvětlit bys nám to mohla…“</p>
<p>„Universita je u nich označení školy nejvyššího stupně, to znamená, že náš exemplář dosáhl poměrně dobrého vzdělání ve srovnání s většinou příslušníků tohoto druhu na planetě – i když tu školu nedokončil. Místo toho se dal na dráhu zločinu.“</p>
<p>„To zní povzbudivě,“ mne si spokojeně ruce Baal Segul, „aspoň poslání, které mu míním svěřit, bude v souladu s jeho přesvědčením. Úšklebek, který se při této větě objevil na jeho rtech, dobře naladěnou lingvistku přímo vyděsil, ale navenek nedala nic znát.</p>
<p>Lukáš Malina roztažený a fixovaný na kamenném oltáři právě zavyl bolestí, neboť mu Nihasa silou stáhla předkožku a obnažila žalud v plné délce.</p>
<p>„Má ji dost těsnou,“ komentuje výkřik doktor Azizill, „ale myslím, že nebude vadit, když si trochu užije toho svého SM, jak to objevila tady Proseprina na tom jejich Internetu.“</p>
<p>„Necháme mu ji přetaženou po celou dobu vyšetření, doktore?“ zeptala se Nihasa.</p>
<p>„Proč ne? Dobrý nápad. Konec konců – jedná se o dobře inervovanou tělesnou partii, uvažuji o tom, že mu pod kůži žaludu implantujeme řídicí sondu… To můžeme zařídit hned dnes, aby si zvykl – i když ji zprovozníme až v době xenofarmatická přípravy…“</p>
<p>Jeho poznámka vyvolala na Proseprinině obličeji pobavený úsměv.</p>
<p>„Copak tě pobavilo, děvče? Celou dobu ses tvářila jako kakabus, a teď najednou…“</p>
<p>„Totiž… v těch jeho materiálech dodaných tou tajemnou Theresou…“ Proseprina spiklenecky mrkla na Baala Segula, který jediný s Theresou komunikuje, „je taky zaznamenán jeho výrok, že ‚ve dvanácti se ženské stěhuje rozum z hlavy mezi nohy‘. Tedy… dalo mi dost práce, než se mi podařilo význam tohoto výroku objasnit…“</p>
<p>„Dobře, dobře, tak už nás dál nenapínej a pověz, co tě jako…“</p>
<p>Proseprina se tentokrát rozesmála docela nahlas, až sebou Lukáš vyděšeně zazmítal v řetězech. „Víš doktore, ty mu vlastně chceš odstěhovat rozum z hlavy mezi nohy v jeho osmačtyřiceti!“</p>
<p>Pro pozorné čtenáře je nutno ještě dodat, že Proseprinin vztah k Lukáši Malinovi značně ochladl poté, když tajně probírala jeho ‚kádrové materiály‘ s doktorem Zemillem. Dospěla k názoru, že na zlosyna jeho kalibru není třeba brát žádných ohledů a proto nijak neprotestuje proti terminologii doktora Azizilla ani proti postupům, kterých vůči němu užívá.</p>
<p><emphasis>Jenom je škoda, že se nemohu blíže seznámit s tou jeho řečí…</emphasis> povzdechla si o samotě po návratu ze Zemillovy cely.</p>
<p>Proseprinina dobrá nálada mile překvapila především Baala Segula, který už, už měl neustálých rebelčiných protestů plné zuby, dokonce jí nedávno pohrozil izolací. Náhlý obrat v jejím postoji k tomuto příslušníku ‚nižšího řádu‘ považuje za dobré znamení.</p>
<p>Zevrubná prohlídka Lukášova těla (jinak se doktorovo a Nihasino počínání ani nazvat nedá) pokračuje pomalým tempem, protože je každá partie zdlouhavě prohmatávána, hnětena a drážděna, neboť je nutno sledovat i nervové odezvy a sexuální reakce. Sehraná dvojice začíná průzkumem svalstva a kostí, pokračuje hlubokou palpací břicha a důkladným vyšetřením všech vyhmatatelných vnitřních orgánů a po třech hodinách dospívá k pohlavnímu ústrojí.</p>
<p>„Tady budeme muset postupovat zvlášť pečlivě při studiu nervových reakcí,“ upozorňuje Azizill, „protože budeme implantovat sondu.“</p>
<p>„V narkóze, nebo…“ ptá se Nihasa v roli první Azizillovy asistentky.</p>
<p>„Zkusíme bez. Vždyť je to vlastně jen jedna injekce – a on, se svými sklony… aspoň si ten dnešek dokonale užije,“ míní Azizill, „jenom mu zakryjeme oči, aby neviděl výsledek našeho počínání – to by asi nebylo dobré.“</p>
<p>Lukáš Malina má pochopitelně zatím možnost sledovat celý ‚rituál‘ ve stropním zrcadle.</p>
<p>„A co tamti dva?“ mávla Nihasa rukou směrem k Andyho a Gwenině cele.</p>
<p>„Ti ať se dívají – aspoň u nich znovu nabudíme stres,“ rozhodl Azizill, pouštěje se do pečlivého prohmatávání Lukášových pohlavních žláz a penisu, zatímco jeden z techniků nasazuje vyšetřovanému exempláři ‚svářečské‘ brýle.</p>
<p>Některé doktorovy hmaty jsou sice příjemné, jiné však nepříjemné mnohdy i bolestivé, takže se Lukáš na ‚oltáři‘ neustále zmítá v řetězech a vzdechy slasti střídá s bolestným úpěním.</p>
<p>„Mohu si také sáhnout?“ ptá se Nihasa, majíc očích podivný lesk, když Azizill pečlivě prohmatal i Lukášovu prostatu přes konečník.</p>
<p>Azizill s úsměvem ustoupil stranou a přenechal šéfce laboratoře své místo.</p>
<p>Nihasa se bez okolků usadila mezi Lukášovy nohy, několik minut zahřívá jeho scrotum proudem horkého vzduchu, aby došlo k co největšímu uvolnění, a pak se její neobyčejně hbité a pohyblivé prsty zabořily do jeho rozkroku. Zpočátku se Azizillovi zdá, jako by kontrolovala jeho předchozí práci. Nihasa zprvu skutečně kopíruje doktorovu práci. Hodnotí tvar, velikost tvrdost a citlivost varlat, vyhmatává nasazení nadvarlat – což je pro Lukáše značně nepříjemné, zvlášť když Nihasa tato místa silněji tiskne, ovšem po chvíli začíná dívka užívat mnohem rafinovanějších doteků a hmatů, takže Lukášův penis i se staženou předkožkou se začíná mohutně topořit.</p>
<p>„Výborně, výborně, děvče,“ pochvaluje Azizill její práci, „teď by ovšem bylo dobré, aby dosáhl orgasmu a penis mu splaskl. Do tohoto kůlu bych sondu zaváděl velice obtížně.“</p>
<p>„Jak si pan doktor přeje…“ zasmála se Nihasa provokativně. „Vzorkovnici!“</p>
<p>Tu jí přidržel Azizill osobně… Ale to už Nihasa zavedla tři prsty do Lukášova konečníku a za necelou minutu vystřikuje do nádobky jeho semenná tekutina.</p>
<p>„Skvělé! Teď můžeme bez problémů zavést řídící neurosondu,“ pochvaluje si Azizill, pozoruje Lukášův opět zplihlý penis. „Připoutejte ho pevně v pase a přes roztažená stehna, aby se mi nezmítal!“</p>
<p>Dva technici promptně vykonali doktorovy příkazy a Nihasa mezitím připravuje Lukášův penis k zákroku, dezinfikujíc jeho obnažený žalud lihem.</p>
<p>Lukáš ucítil pálení a zavyl.</p>
<p>„To si nechej na potom, bude hůř,“ chlácholí ho Nihasa slovy, kterým on nemůže rozumět, upínajíc mu penis do malého svěráčku, aby držel v předepsané poloze. Pak ustoupivši sleduje s uspokojením své dílo.</p>
<p>Na uvolněné místo znovu postoupil Azizill drže v ruce injekční stříkačku s nasazenou tenkou jehlou. Chvíli pozoruje žilní strukturu Lukášova obnaženého žaludu a potom…</p>
<p>Strašlivý výkřik proťal napjaté ticho ‚svatyně‘. Andy a Gwen bez dechu sledující počínání svých věznitelů v hrůze odskočili od zrcadlové stěny a padli si do náruče. „Příšerné! Ono mu to bodlo injekci… rovnou do penisu. A ten strašlivý výkřik… Andy! To budu vidět a slyšet celý život… Jen aby taky nám něco takového…“</p>
<p>Andy svírá třesoucí se dívku v náručí, ale sám cítí, že i jemu se začínají podlamovat nohy…</p>
<p>Doktor už jen stiskl píst, což vyvolalo další srdceryvný Lukášův výkřik, ale ten už vyděšená dvojice nezaslechla. Zvukový přenos je vypnut, zrcadlová stěna zhasla a cela se opět ponořila do egyptské tmy, ačkoliv její obyvatelé nedosáhli svých lůžek…</p>
<p>„Doufám, že jsem to příliš nepřehnal,“ ptá se technik doktora Azizilla, „já jsem ten zvuk několikanásobně zesílil, abych u nich nabudil stres podle rozkazu…“</p>
<p>„Nu, on i tak pěkně vyváděl, i když to trvalo jen ty nezbytné dvě sekundy – jsem zvědav jak tu sondu bude snášet. Škoda, že ji teď musíme nechat v klidu, aby se adaptovala. A taky počkat, až bude dokončena xenofarmatická terapie.“</p>
<p>„Pokud po tomhle extempore samička neztratí mléko…“ poznamenal právě vešedší Verdelet zaslechnuv poslední doktorova slova.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>28. října</emphasis></p>
<p>Theresa se nechala v noci na včerejšek teleportovat na CPLEN, aby si tam vyzkoušela ‚možnosti bioenergetické senzitivity nahá na ledovci‘ – přesně podle rozhovoru, který se mnou vedla před třemi dny. Ale já stejně nevěřím, že právě ONA má zájem na provádění takových pokusů – ledaže by chtěla později bioenergetické senzitivity zneužít k něčemu nekalému. Mně se ta její hrr-akce pořád jeví velice podezřelá. Co když ten pokus je jenom zástěrka k něčemu… ale – k ČEMU??</p>
<p>Inženýr Hefaistos podrobně informoval Jošuu i Gabriela o podezřeních, která proti Terce máme. Neopomněl je informovat i o náhlosti jejího rozhodnutí ohledně teleportace na antarktickou stanici a varoval je před možností nějaké nepředvídané akce, kterou by Terka mohla vyvést. Ovšem… nevím, uvidíme, co přinesou dny příští…</p>
<p>Rozhodně musím poznamenat, že v momentě, kdy Terka odcestovala, pánové Brandon a Sirk zrušili své služby na dispečerském stanovišti a opět se už druhý den poflakují bezcílně po stanici, jako v době těsně po svém amnestování.</p><empty-line /><p>Jošua zaslechl jemný zvuk zvonku a mechanicky stiskl spínač automatického vrátného. Ve dveřích se objevila jeho okouzlující pra…vnučka Sofie – jako obvykle v Evině rouše a s milým úsměvem v obličeji.</p>
<p>Jošuovy oči zazářily. Každé setkání se Sofií mu činí nesmírné potěšení.</p>
<p>„Pojď dál, děvče, posaď se u nás, udělej si pohodlí…“</p>
<p>„… jako doma,“ dodává oslovená, rozverně se smějíc.</p>
<p>„Sdělil mi profesor Amynill, že jsi v pohodě absolvovala poslední sérii vyšetření. Jak teď budeme pokračovat? Máš sama nějakou představu?“</p>
<p>„Zítra se odstěhuji na Menstruační,“ spustila dívka měkkým hlasem, „abych odevzdala poslední biologický materiál. Pak už si nenechám aplikovat laktogenní sérum a budu se teleportovat domů. Odtud se neprodleně vydám do Atén, kde zahájím svá genealogická pátrání. Máme obrovské štěstí, dědečku. V ústředním archivu pracuje moje kamarádka od dětských let, Eugenika. Už jsem s ní o tom několikrát mluvila telefonicky. Slíbila mi všestrannou pomoc.“</p>
<p>„To je potěšující zpráva, Sofinko, ale vidím ti na očích, že to není všechno, cos mi asi chtěla říci. Mám pravdu?“</p>
<p>„Ano, máš. Víš, dědečku, my jsme se od sebe rozdělily, až když jsem přišla pracovat sem. Ona se potom vdala, odstěhovala se do Atén, má dvě dcery – ta starší – Eugenika po ní – je druhým rokem na universitě a ta mladší končí základku. No, a ta starší…“</p>
<p>„Eugenika jr.?“</p>
<p>„Ano, Eugenika jr.“</p>
<p>„Co je s ní?“</p>
<p>„Vyprávěla jsem jim několikrát o zdejším prostředí a o studijních možnostech, sportovních a kulturních příležitostech, které se tu dají využít… no, a Eugenika jr. projevila přání…“</p>
<p>„Podívat se sem?“</p>
<p>„Ano, dědečku.“</p>
<p>„Nevidím v tom problém, Sofinko. Jen jaký obor studuje?“</p>
<p>„Matematiku a fyziku, dědečku. Úplně se <emphasis>potatila…</emphasis> On totiž její otec vyučuje tyto obory na gymnasiu, no a Eugenika…“</p>
<p>„Ona chce být taky učitelkou?“</p>
<p>„To nevím, může, ale nemusí. Ona je takový spíš vědecký typ…“</p>
<p>„Tak prosím, vědecký typ. Pozvi ji sem, Sofinko. Gábi bude mít určitě radost…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>3. listopadu</emphasis></p>
<p>Míšenka s Paulim se nechali teleportovat k Obereje na Tahiti, ale já kupodivu vůbec nemám čas po nich smutnit. Jelikož je časový posun -11 hodin, nechali se naši cestovatelé teleportovat v noci během spánku, aby se k Obereje dostali v dopoledních hodinách. Vzala jsem si kvůli tomu noční službu na dispečinku, což obvykle nedělám – to je záležitost techniků SSE. Když jsem se pak kolem půlnoci chystala předat službu, všimla jsem si podivného stínu v chodbě. Vyhlédla jsem ze dveří… Někdo je v chodbě vedoucí k postranním sálům Informačního střediska! Odskočila jsem ode dveří, které se nehlučně zavřely, aby ten někdo nezaregistroval, že se zajímám o dění ve svém okolí, a zapnula jsem záznam příslušné kamery na jeden z vedlejších monitorů dispečerského komunikátoru.</p>
<p>Pozorně sleduji pohyb nočního návštěvníka klikatou chodbou a čekám až se dostane do zorného pole další kamery – tentokrát zepředu. Teď!! No tohle!? Procházející postava má na sobě župánek – to by nebylo nic výjimečného, i když většina návštěvníků sem vstupuje ‚jak je pánbůh stvořil‘. Jenže toto individuum má župánek povytažený přes obličej. Kryje se před kamerou! Proč?</p>
<p>Je dávno po večerce, v celém areálu má být zachován naprostý klid a v Informačním středisku nemá kromě mne nikdo co pohledávat, ledaže by se jednalo o poplach nebo nějakou na noc plánovanou akci. Za pár minut mám být vystřídána samotným šéfem stanice, inženýrem Hefaistem. Ale ten to určitě není, nemá důvod sem vstupovat jako nějaký tajný agent…</p>
<p>Jemné pípnutí mě upozornilo, že někdo vstoupil do místnosti. Ohlédla jsem se. Konečně! Můj nástupce, inženýr Hefaistos, je zde. Vyrazil si do noční služby rovněž v Adamově rouše. Sice je to muž, ale až odejdu, zůstane tu sám a chce si také udělat pohodlí… Jediným pohledem zjistil, že se děje něco mimořádného a sleduje se mnou pohyb maskující se postavy.</p>
<p>„Podívejme se… Tady se asi chystá něco nekalého, že? Nu, sleduj dál, já se podívám, odkud se nám sem ten pán dostal…“</p>
<p>Usadil se k dalšímu monitoru a zadal vyhledávání pohybu dotyčného zpět. Sleduje jeho cestu výtahem, jeho cestu zpět chodbou jedenáctého podlaží… A zarazil se u dveří apartmá.</p>
<p>„Nesmysl! Vždyť Terka je pryč – na CPLEN a nemám informaci o tom, že by se vrátila!“</p>
<p>„To taky není Terka. Podívej! Má sice župan přetažený až k obličeji, ale odhaluje nohy! To je přece nějaký chlap!!“</p>
<p>„V tom případě ale zná Terčin osobní kód, když vstoupil do jejího pokoje!“</p>
<p>Dala jsem Hefaistovi za pravdu. Ale teď snad… Postava vstupuje do přísálí, kde si musí vyměnit župan. Oba bedlivě sledujeme pohyby neznámého. Ale ne!! Brána ho pouští dál bez svlečení či převlečení!</p>
<p>„Zřejmě se do speciálního županu zabalil už v Terčině apartmá – jenže tam nemáme sledovací práva – to by nám je musela Terka udělit,“ poznamenává Hefaistos.</p>
<p>Mezitím se neznámý uvelebil k jednomu z komunikátorů a přihlásil se. Hefaistos přiskočil k hlavnímu monitoru a sleduje výpis žurnálu, kam se zapisuje hlášení o právě probíhající události.</p>
<p>„Hlásí se jako Terka – a do vnitřní sítě, to znamená, že má možnost vypnout žurnál a nezjistíme, s kým a o čem si vyměňuje informace… Tak! Právě to udělal…!“</p>
<p>„On ten žurnál stejně nějak podivně hapruje – zvlášť tedy, když se ke komunikátoru usadí Terka,“ upozorňuji Hefaista – sice se jedná o zbytečnou informaci, ale snažím se neopomenout žádnou podrobnost, „jenže – s kým on může komunikovat po vnitřní síti?“</p>
<p>„To nemusí být jen tady, Nikolko,“ upozorňuje mě Hefaistos na detail, který jsem si hned neuvědomila. „On se může spojit třeba s CPLEN nebo s kterýmkoliv z našich satelitních telefonů nebo komunikátorů těch, kdo je mají doma k dispozici…“</p>
<p>„To tedy vypadá, jako by tady existovalo víc spiklenců a ten někdo právě teď komunikuje – s kým? S Terkou v Antarktidě? S někým po satelitním telefonu? A jak pečlivě se stará, aby po sobě likvidoval všechny stopy spojení…“</p>
<p>„Mám nápad, Nikolko…“</p>
<p>Hefaistos se vrátil k vedlejšímu monitoru a vyvolal si stav místnosti, ze které neznámý komunikuje.</p>
<p>„Vypnul etherické tlumočení,“ oznámil mi po chvíli.</p>
<p>„To tedy znamená, že komunikuje s někým … neznalým esperanta, což je krajně podezřelé, protože to bez problémů ovládá každý, kdo má možnost komunikovat ve vnitřní síti!“</p>
<p>„Správně, Nikolko.“</p>
<p>„Právě se odhlásil,“ oznamuji Hefaistovi, sledujíc zatím hlavní monitor.</p>
<p>„Odchází!“ oznamuje mi Hefaistos od vedlejšího, „vydrž tu ještě chvíli, jdu se podívat k tomu komunikátoru…“</p>
<p>Vrátil se asi po čtvrt hodině.</p>
<p>„Vymazal úplně všechno, ale na jednu věc zase zapomněl – vrátit nastavení etherického tlumočení – jenže to nám není nic platné, protože…“</p>
<p>„No – to bych nesouhlasila…“ přerušuji Hefaista váhavě, „to přece dělá Brandon!“</p>
<p>„Nesmíš hned konkretizovat, Nikolko. Víme sice, že to Brandon už jednou udělal – a není to tak dávno. Jenže to může udělat kdokoliv…“</p>
<p>„A ten Brandon… když jsme to zjistili díky Míšence poprvé… Taky ten komunikátor použil ve vnitřní síti a nám se nepodařilo vyčíst, s kým si vyměňoval informace. S Terkou to bylo těžko. Ta tu ten den ještě byla a on by nemusel riskovat, že…“</p>
<p>„Moment! Moment! On tenkrát komunikoval s nějakým Paddym, že? A anglicky!“</p>
<p>„Jo! Odhadujeme, že to byl Paddy O’Connor, jenže to nemůžeme dokázat!“</p>
<p>„Kde by taky vzal nějaký Paddy O’Connor komunikátor nebo satelitní telefon…“</p>
<p>Musela jsem uznat, že jsme na liché stopě. Předala jsem Hefaistovi službu, rozloučila se a odešla jsem do svého apartmá. Divoké sny mě však provázely celý zbytek noci.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>5. listopadu</emphasis></p>
<p>Dnes ráno jsem byla u bazénu kupodivu sama. Že bych vstala nějak zvlášť brzo? To ne… Slunce už je dost vysoko nad obzorem… Skočila jsem do vody. Je nádherná, průzračná a po ránu příjemně chladná – přesně takovou potřebuji k úplnému probuzení. Udělala jsem několik temp, když vtom se rozezněla siréna svolávající všechny zájemce na mimořádnou poradu. Co se zase děje za hrůzu? Vyběhla jsem z bazénu a namířila si to rovnou do velkého sálu Informačního střediska, nedbajíc, že ze mě pořád tečou čůrky vody.</p>
<p>Přišla jsem mezi posledními. Porada už začala – Erigyos se ani nezdržuje obvyklým přivítáním účastníků.</p>
<p>„Nechal jsem vás všechny svolat, neboť se nelze spojit s CPLEN,“ sděluje nám místo úvodu. „Porucha se objevila v době mé služby dnes nad ránem – a dokonce uprostřed spojení. Sofie mě právě seznamovala s dcerou své kamarádky, která dorazila na CPLEN z Eresu na Sofiino pozvání, když tu najednou obrazovka potemněla, zvuk se ztratil – jako když utne!“</p>
<p>To už začíná být vážné – nejprve poruchy v komunikaci se základnami v Andách, pak ty falešné zásilky dokumentace, zmizelé dívky, zmizelý doktor Zemill, podivné chování Terky, Brandona a Sirka, manipulace se žurnálem, zmizelý Lukáš Malina…</p>
<p>Všechny tyto události mi prolétly hlavou v momentě, kdy jsem pocítila, že se mi spouští krev… Uprostřed porady jsem byla nucena spěšně odejít na Menstruační oddělení. Sice se tak stalo přesně, kdy se to stát mělo, ale doufala jsem, že by to mohlo ještě pár hodin – nebo aspoň desítek minut – počkat… No, nestalo se tak. O část porady jsem přišla. Přece jen chvíli trvalo, než mě Conchita zaopatřila, a když jsem konečně zapnula komunikátor, porada se už chýlila ke konci.</p>
<p>„Musím konstatovat,“ poznamenává právě inženýr Hefaistos, že jsme někde něco důležitého přehlédli. My máme všechny komunikační systémy chráněné proti poškození či zneužití zvenčí, ale vnitřní zabezpečení je minimální. To znamená, že porucha, ke které dnes nad ránem došlo, musela být zapříčiněná buď od nás nebo z CPLEN nebo z některého satelitního telefonu či domácího komunikátoru.“</p>
<p>„Nezapomeň,“ vstupuji přes komunikátor do porady, „že Terka už pár dní působí na CPLEN. Hlídá ji tam někdo? Vědí Jošua i Gabriel o podezřeních…“</p>
<p>„Ano, Nikolko, vědí, neboj. Právě jsem rozdělil úkoly a sledování toho trojlístku je jedním z hlavních. Spojení s CPLEN právě zprostředkovává Malik přes naši ambasádu v Bamaku. To zatím funguje a já doufám, že se nám podaří poruchu přímého spojení odstranit v co nejkratší době.“</p><empty-line /><p>Jošua chvíli zálibně pozoruje svou pra-pra…pra-vnučku přišedší právě na svou vlastní žádost. <emphasis>Jak je jen půvabná a milá,</emphasis> uvažuje v duchu.</p>
<p>„Posaď se u nás,“ spustil po chvíli, ukazuje na její oblíbené křeslo.</p>
<p>„Přišla jsem se vlastně rozloučit, dědečku. V noci se nechám teleportovat domů, do Eresu a hned ráno letím do Atén. Eugenika mě bude čekat na letišti.“</p>
<p>„Eugenika? Vždyť snad … ta je tady taky, ne?“</p>
<p>„Ale, dědečku! To je přece její dcera, ta tady pochopitelně zůstává. Nemýlím-li se, tak má na zítřek naplánované generální vyšetření. Dalo mi to tedy dost práce, než jsem ji přesvědčila, že je to pro ni výhodné – ale nepřála si, abych u toho asistovala. Jenom jsem se přišla zeptat, kdo to bude dělat. Viděla jsem u ní Lauru, jak ji dnes napájí projímadlem. Ta se kdysi starala o Lenku, jestli mě paměť neplete… Tak to je dobře, to’s ji svěřil do dobrých rukou. Kdo bude dělat to vyšetření zítra?“</p>
<p>„Hádej, Sofinko!“</p>
<p>„Agill?“</p>
<p>„Samozřejmě! Vždyť jsou s Laurou sehraná dvojka,“ zdůvodňuje Jošua své rozhodnutí.</p>
<p>„Ovšem – ta pacientka…“ povzdechla si Sofie a v jejím hlase rozeznává Jošua stín obav.</p>
<p>„Copak je s ní? Vždyť když jsi mě s ní seznamovala, připadala mi docela sympatická…“</p>
<p>„To ano, to ona je,“ souhlasí Sofie, „jenže na rozdíl od Lenky, na kterou jsou ti dva zvyklí, ona je tak trochu plachá… Tedy, no, tak trochu dost… plachá.“</p>
<p>„Prosím tě! Vždyť ty s její matkou jste se po třikrát staly královnami nudapláže ve plážovém volejbale… Je to tak? Byly jste to vy dvě?“</p>
<p>„To je pravda, dědečku, ale ona…“</p>
<p>„Plachá? Prosím tě! Mně se ani nezdálo. Viděl jsem ji jen jednou, před týdnem, pravda, když jsi ji přivedla za mnou. Přišly jste sem za mnou rovnou z teleportačního sálu, obě v Evině rouše – a chovala se docela přirozeně. Kde jsi přišla na to, že je plachá?“</p>
<p>„Cožpak o to, dědečku. Ona je taky přebornice v plážovém volejbale u nás na nudapláži. Jenže – nesnáší doktory… Víš ty, co mi dalo práce to přesvědčování, aby se tomu vyšetření podrobila?“</p>
<p>„No a přesvědčila ji? Přesvědčila. Tak v čem je problém?“</p>
<p>„Víš, dědečku, ono by snad bylo lépe, kdyby se toho jejího vyšetření ujala některá z doktorek. Nemohl bys tím pověřit Myru? Nebo paní profesorku Hygi…“</p>
<p>„Nemohl. Sofinko, nemohl. To odporuje našemu Etickému kodexu. Pacient a lékař mohou být téhož pohlaví jen tehdy, je-li pacient homosexuálně orientován nebo v akutním případě. Toto vyšetření však nesplňuje ani jednu z obou jmenovaných podmínek. A navíc – sama přece víš, že součástí tohoto vyšetření je i studium erotických reakcí, což by se doktorce nemuselo podařit. Neboj, ona si zvykne…“</p>
<p>„Nu což. Dělej, jak uznáš za vhodné, ale nevím, nevím, jak to zítra dopadne…“</p>
<p>Sofie vstala, naznačujíc jemným gestem, že se chystá k odchodu.</p>
<p>Šťastnou cestu, Sofinko, a šťastné pořízení.“</p>
<p>Jošua vstal, vroucně ji objal a políbil na obě tváře. Pak tiše odešla.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>10. listopadu</emphasis></p>
<p>Konečně, konečně jsem opustila Menstruační oddělení a mohu se znovu vrhnout do rozdělané práce. První, koho jsem navštívila, byl Erigyos.</p>
<p>„Rozhodla jsem se,“ oznamuji mu, sotva jsme se pozdravili, „že se nechám teleportovat na CPLEN! Chci mít Terku pod kontrolou. Moc ráda bych věděla, co ona tam vlastně vyvádí a ty zprostředkované zprávy přes Malik se mi zdají příliš kusé. Kromě toho jste se na poradě usnesli, že porucha spojení s Antarktidou bude řešena přednostně! Už to trvá šestý den, spojení navázáno není a nikdo neví, co se stalo! A to ani nepřipomínám zmizelou sestru a kamarádku!“</p>
<p>„To mě napadlo taky,“ pokyvuje hlavou Erigyos, „asi odcestujeme spolu. Hefaistos k tomu přistupuje moc vlažně. Já bych se totiž chtěl domluvit s Gabrielem – ale ne přes komunikátor – přímo, rozumíš? Já mám totiž podezření, že některé naše relace jsou odposlouchávány někým nežádoucím – a ten někdo nám velice účinně hází klacky pod nohy!“</p>
<p>„Nechápu, proč vlastně s těmi třemi děláte tolik cirátů! Přímé důkazy sice nemáme, ale nepřímých a logicky odvoditelných je přece k dispozici dost! Kdyby záleželo na mně…“</p>
<p>„Nikolko,“ přerušil mě Erigyos uprostřed věty, „uvědom si jednu důležitou věc. Ti tři – tedy Theresa, Brandon a Sirk – nemohli sami od sebe provést tolik sabotáží sami. Pochybuji o tom, že kterýkoliv z nich je schopen samostatně zasahovat do Informačního systému takovým způsobem, aby se dělo to, co se děje! To vyžaduje dlouholetá studia, zkušenosti a hlubokou znalost procesů, které v systému probíhají. Bez pomoci někoho čtvrtého by takovou věc zkrátka a dobře NEDOKÁZALI, i kdyby se stavěli na hlavu a odstrkovali se ušima, jak s oblibou říká Lenka. Chápeš to?“</p>
<p>„Co doktor Zemill!?“ odpověděla jsem mu pohotově protiotázkou.</p>
<p>„Ano, Zemill! I když tedy… On je lékař a ne informatik. Pochybuji silně o tom, že takovými dovednostmi vládne. A i kdyby – což je sice možnost velice nepravděpodobná, ale počítat s ní musíme – nevíme, kde je. To je vlastně ten hlavní úkol, který musíme bezodkladně řešit, protože Zemill je skutečně klíčem k oběma problémům, které nás trápí. Ač silně pochybuji o tom, že on by byl přímým původcem těch sabotáží, s největší pravděpodobností ví, kdo za nimi je. S kýmpak on vlastně komunikoval jako člen té expedice do And? Ty odrušovače přece v táboře nerozmísťoval jen tak pro srandu králíkům, že? A jistě ví, kam a proč odeslal Lenku a Lucku tím nákladním chronoportem. Dokud Zemilla nenajdeme a nebudeme mít možnost ho vyslechnout, tak s největší pravděpodobností nevyřešíme ani jeden z obou problémů.“</p>
<p>„Dobrá. Dnes se odhlásím ze služeb, rozloučím se s přáteli a učiním některá opatření, která považuji za neodkladná. V noci se pak necháme teleportovat.“</p>
<p>„Ne!“ Erigyos pronesl to slovo tak tvrdě a rozhodně, že jsem se až lekla.</p>
<p>„A kdy tedy?“</p>
<p>„Zítra odcestujeme spolu do Bamaka. Dnes zajistím diskolet. Teleportovat se budeme odtamtud!“</p>
<p>„Proč tak složitě?“</p>
<p>„Nerad bych, aby někdo další věděl o pravém cíli naší cesty. Mám totiž dojem, že jsme špehováni i tady. Vzpomeň si na tu záhadu s tím Terčiným pokojem a s tím přihlašováním na její jméno…“</p>
<p>„Dobrá, Erigye, domluveno. Zítra po snídani vyrazíme.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>11. listopadu</emphasis></p>
<p>Do Bamaka jsme dorazili krátce po osmé hodině ranní a z letiště jsme se vydali rovnou na velvyslanectví. Čokoládka už nás netrpělivě očekává. V jejích očích vidím na první pohled neklid a napětí.</p>
<p>„Stalo se něco!?“ vyjela ze mne neodbytná otázka sotva jsme se pozdravili.</p>
<p>„Ano. Zmizela Sofie!“</p>
<p>„Cože? Kdy? Jak?“</p>
<p>„Předvčírem v noci se nechala teleportovat domů, ale v Eresu se zřejmě nezhmotnila. Přišlo se na to tak, že včera se jí její kamarádka nedočkala na letišti v Aténách. Telefonovala jí – bezúspěšně. Telefonovala své dceři, která toho času dlí na CPLEN, na její satelitní telefon, jenže ta se toho času podrobuje generálnímu vyšetření a je nedostupná. Tedy volala sem, protože to je bez znalosti příslušných kódů jediná možnost, jak se s mimozemšťany spojit. Oznámila jsem to neprodleně Gabrielovi – a ten zjistil to, co jsem vám řekla na začátku. Právě před chvílí se po ní rozběhlo pátrání.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 24</strong></p>
<p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>sobota 4. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Můj host se dostavil včera večer krátce po setmění převlečen v mnišskou kutnu, přesně podle svého slibu. Čekala jsem na něj oblečena pouze ve svých meruňkových bikinkách – to jsem musela slíbit Lence, která se neustále obává o naši bezpečnost *(„Ty si neumíš představit, kvůli jakým maličkostem se dokáže středověký člověk rozlítit a provést nějakou nepředloženost…“).* Ukryla jsem se při tom v ústí známého tunelu u branky, aby neupadl v podezření, kdybychom byli spolu viděni v zahradách Konventu. Měsíc byl krátce po první čtvrti vysoko na obloze, proto jsem zahlédla návštěvníkův stín mnohem dříve, než jsem uslyšela jeho tiché kroky. Prochází zahradou sice naprosto volně, ale tiše a ostražitě. Uvedla jsem do provozu telefon visící mi na krku jako talisman, navázala jsem spojení s Lenkou a oznámila jí, že se návštěva blíží. Přistroj jsem od této chvíle nechala zapnutý. Počkala jsem, až návštěvník vstoupí do stínu tunelu a tiše jsem ho oslovila: „Čekám tu na tebe, bratře…“</p>
<p>Jen se lehce uklonil a prošel za mnou brankou. Vstoupili jsme do chodby. Požádala jsem ho, aby sestoupil po schodech jako první, abych mohla za sebou zavřít dveře oddělující schodiště od vnější části úzké chodby. Elektronický zámek zaklapl. Teprve teď jsem rozsvítila svou kapesní svítilnu a odvedla jsem ho do cely bratra zahradníka, přesně tak, jak jsme se s přáteli domluvili odpoledne. Jelikož bratr zahradník obývá celu sám, vybavili jsme ji užším lůžkem; zato si však muže dovolit mít u stolu dvě židle.</p>
<p>„Posaď se u nás, bratře. Dovolila jsem si připravit menší občerstvení.“</p>
<p>Sice nám bylo řečeno, že oslovovat vojáky ‚bratře‘ se nehodí, ale toto je rytíř – dokonce velmistr řádu (jak mě aspoň upozornila Lenka), proto jsem zkusila štěstí – a vyšlo to. Proti oslovení neprotestoval a jal se mě také oslovovat obdobným způsobem. Usedl však teprve tehdy, když byl pečlivě prohlédl skromné zařízení cely – zřejmě se chtěl přesvědčit, že se v místnosti už nikdo další neukrývá a že jsme naprosto sami.</p>
<p>„Myslíš, sestro, že si takové hody zasloužím,“ odpověděl pohlédnuv na bohatě prostřený stůl.</p>
<p>Na jeho řečnickou otázku jsem neodpověděla, jen jsem mu gestem naznačila, že si může bez obav brát ze všeho, co bylo na mísách připraveno. Do jídla se však pustil teprve tehdy, když jsem začala jíst já sama, přičemž jsem zpozorovala, že si bere vždy tam, kde jsem si před tím vzala já. Jestli si myslel, že se ho chystám otrávit…</p>
<p>Nedalo mi to a přímo jsem se ho na to zeptala.</p>
<p>„Nesmíš se zlobit, sestro, ale je to tak. Máme ve městě dost nepřátel – i po smrti patriarchy.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„To je právě důvod, proč s tebou chci mluvit o samotě. Čím méně lidí bude o tom vědět, tím lépe. Jedná se totiž o věc hodnou nejvyššího utajení.“</p>
<p>„Ano, už jsem slyšela. Ovšem – dokud nebudu vědět, v čem celá věc spočívá, nevím, jak bych ti mohla pomoci.“</p>
<p>„Než ti to prozradím, sestro, budu se tě trochu vyptávat. Sledovali jsme vaše postupy při konstrukci těch… hromosvodů?“</p>
<p>„Ano, hromosvodů…“</p>
<p>„Taky jsem si osobně prohlédl celu, ve které byl vězněn bratr zahradník, kterého vy z nějakého mně neznámého důvodu ochraňujete…“</p>
<p>„No, a co jste zjistili?“ Nemíním mu vykládat o důvodech ochrany jediného přítele, kterého se nám zatím podařilo získat – tedy nepočítám-li Jeho Veličenstvo. Bratr zahradník nám tu poskytuje neocenitelné průvodcovské služby a je zdrojem veškerých důležitých informací, které potřebujeme znát, abychom mohly ve městě vůbec pobývat – funguje jako učitel ‚občanské výchovy‘ – abych jeho úlohu charakterizovala nějakým srozumitelným způsobem. Od JV nemůžeme pochopitelně požadovat stálou přítomnost u nás…</p>
<p>„Byli jsme udiveni,“ spustil návštěvník po krátké pauze, kdy zřejmě očekával, že se přece jen vyjádřím i k bratru zahradníkovi, „že máte k dispozici zvláštní nástroje, kterými provádíte práce, které sice dovedeme dělat taky, ale je to pro nás velice namáhavé a zdlouhavé. Například jste vězně dokázali zbavit okovů takřka za okamžik, kdežto našemu kováři to trvá celou věčnost. Totéž ohledně konstrukce těch … hromosvodů. Než by naši kováři spojili tolik šípů, tak by určitě přešlo několik bouří.“</p>
<p>„Rozumím-li tomu dobře, chceš od nás, abychom provedly nějaké ‚kovářské‘ práce, ano?“</p>
<p>„Ne od vás, ale jen od tebe – protože podle našich pozorování jsi to právě ty, kdo těmi nástroji vládne. A my potřebujeme, aby o naší činnosti věděl co nejmenší počet zúčastněných.“</p>
<p>„Ach tak, co nejmenší počet zúčastněných… To bude ovšem velice obtížně uskutečnitelné, bratře. I přesto, že část takových prací mohu dělat sama, přece jen na většinu z nich potřebuji pomocníky – a k práci s nástroji, o kterých ses byl před chvílí zmínil, nemohu pustit nikoho, kdo není vyškolen k jejich používání. Bez potřebných vědomostí a zkušeností se jedná o nástroje velice nebezpečné a ten, kdo by jimi chtěl vládnout bez nutných znalostí, mohl by způsobit škody na majetku, zdraví a životech lidí včetně sebe sama, rozumíš?“</p>
<p>„Co obnáší takové zaškolení?“</p>
<p>„Inu, takové zaškolení…“</p>
<p>V té chvíli jsem si uvědomila, že uskutečnit nějaké školení o používání elektrického, ultrazvukového nebo dokonce i laserového ručního nářadí včetně bezpečnostních předpisů by byl pro mne i pro případné účastníky nadlidský úkol. Vždyť ti lidé ještě věří, že Země je placka ve středu vesmíru, kolem které se všechno točí. Nemají ani minimální znalosti fyziky na úrovni naší základní školy, natožpak speciální znalosti z oboru optiky, akustiky, elektřiny a magnetismu. Nástroje mimozemské provenience, o kterých můj návštěvník hovoří, rozhodně nejsou určeny pro kohokoliv. Jenom než MNĚ dovolil Erigyos poprvé vzít do ruky laserový řezák, musela jsem absolvovat dvoutýdenní intenzivní kurs – a to jsem jeden čas sama přednášela fyziku na universitě. Taková Jana nebo Lenka – ty byly zaškolovány skoro tři měsíce, pokud mne paměť neklame. Jenže – jak to mám svému návštěvníkovi vysvětlit, aby se neurazil? To bych opravdu nerada.</p>
<p>„Kolik lidí z těch, které bys chtěl nechat zaškolit, umí aspoň číst a psát?“</p>
<p>„Co? To je zapotřebí?“ podivuje se můj host.</p>
<p>„Samozřejmě! Budou si muset dělat poznámky a učit se. Bez složení potřebných zkoušek z matematiky, fyziky a zásad bezpečnosti práce nepřipadá v úvahu, abych jim dovolila s tak složitými nástroji zacházet. To by bylo ode mne krajně nezodpovědné!“</p>
<p>„To… myslíš vážně, sestro? V tom případě… Nikdo z nich neumí číst a psát… “</p>
<p>„Pokud tedy chceš, bratře, aby byly práce, o nichž ses zmínil, vykonány co nejdříve, pak ti nezbývá, než připustit, aby se zapojila i sestra Lenka, Co se týče bratra zahradníka, tomu zatím nezbývá, než aby jednu z nás neustále následoval. Patriarcha je sice po smrti, jak jsi sám poznamenal, jenže zatčení a věznění mu hrozí neustále. Pokud však nepřistoupíš na moje podmínky, pak ovšem lituji. Sama se do žádných prací pouštět nemohu a vzhledem k absolutní negramotnosti tvých lidí by jejich zaškolení trvalo několik let. Sice nevím, o jaký rozsah prací se jedná, ale i tak možná budou hotovy dříve jen pomocí vašich kovářů.“</p>
<p>„Dobře, projednám celou záležitost s přáteli a dám ti vědět. Bůh a Panna Maria tě opatruj.“</p>
<p>S těmito slovy se se mnou rozloučil a spěšným krokem opustil podzemí. Pečlivě jsem zavřela dveře na schodiště a zaklepala jsem na dveře naší cely, abych nemusela svlékat bikinky. Lenka s bratrem zahradníkem mě už očekávají. Dveře se otevřely okamžitě.</p>
<p>„Nevíš, o jaké práce se jedná?“ pokládám otázku bratru zahradníkovi.</p>
<p>„To opravdu určitě nevím, ale co jsem se doslechl, tihle lidé se nejčastěji zdržují v ruinách bývalého Šalomounova chrámu. Zřejmě tam něco hledají. Jenže s nimi nikdo nechce spolupracovat. Mnohé jejich rituály totiž připomínají snahu spolčit se s ďáblem. Proto taky patriarcha nařídil jejich sledování a zakázal věrným křesťanům spolčovat se s nimi.“</p>
<p>„A ty takovým povídačkám taky věříš, bratře zahradníku?“</p>
<p>„Mně ani nic jiného nezbývá,“ odpovídá bratr zahradník na mou otázku, „protože jejich počínání je krajně podezřelé. Vždyť jen ty jejich obavy a snaha, aby do jejich činnosti bylo zasvěceno co nejméně lidí…“</p>
<p>Bratr zahradník se zarazil. Nemohu říci, zda hledal další vhodná slova nebo čekal na naši reakci. Jeho sdělení však je velice důležité – aspoň tedy pro mne. Vzniknuvší pauzy využila Lenka a ujala se slova: „Začínám chápat podstatu věci, a jestli je tomu tak, jak si myslím, Hugo de Payns tvou nabídku přijme, protože mu nic jiného nezbude.“</p>
<p>„Podle čeho míníš, sestro Lenko?“</p>
<p>„Hugo de Payns provádí pod ruinami Šalomounova chrámu archeologický výzkum. Při tom narazil na překážku…“</p>
<p>„Co je to ten ‚archeologický výzkum‘ – už jednou se o tom mluvilo v konventu v souvislosti s vámi, Ignacius mínil, že by to mohl být sněm čarodějnic…“</p>
<p>Lenka nevydržela a rozesmála se.</p>
<p>„Archeologický výzkum je vlastně hledání výtvorů lidské činnosti, které se nám zachovaly z minulosti – z dávné minulosti,“ snažím vysvětlit bratru zahradníkovi přes smějící se kamarádku. „Sněm čarodějnic – to je opravdu povedený výklad…“</p>
<p>„Jestli se nemýlím, vy jste taky řekly o sobě, že jste členkami archeologického sněmu…“</p>
<p>„Ne sněmu, ale expedice, bratře zahradníku,“ opravila ho Lenka.</p>
<p>„To znamená, že vy jste jejich…“</p>
<p>„Nejsme ‚jejich‘ – my jsme členky archeologické expedice v Peru, kdežto…“</p>
<p>„V Peru?“</p>
<p>„Promiň, to nemůžeš znát, bratře zahradníku,“ napravuje Lenka mou chybu, „to je země daleko v západním oceánu.“</p>
<p>Diskrétně zamlčela existenci dalšího oceánu rozkládajícího se mezi Amerikou a Asií.</p>
<p>„Leničko, a ty víš, na jakou překážku Hugo de Payns narazil?“ zeptala jsem se využivši další pauzy v hovoru.</p>
<p>„Řekla bych, že na nepřekonatelnou – tedy aspoň z hlediska jeho současných technických možností. Jinak by si poradil sám a nemusel by vyhledávat naší – respektive tvou – pomoc. Otázkou ovšem je, kdo by mu asi tak mohl nějakou nepřekonatelnou překážku někdy v minulosti připravit.“</p>
<p>Záblesk v jejích očích je tak významný, že mi odpověď došla zcela automaticky.</p>
<p>„Dobře. Míníš tedy, že něco významného našli, ale nevědí, jak pokračovat dál… To by skutečně mohl být důvod. Předpokládejme tedy, že tomu tak opravdu je a jim nezbude nic jiného, než aby nás požádal o pomoc znovu – tentokrát obě nebo dokonce všechny tři – snad je ten člověk natolik důvtipný, že vezme v úvahu i postavení tady bratra zahradníka.“</p>
<p>Lenka přikývla na souhlas, ale s protestem vystoupil bratr zahradník: „Bůh a Panna Maria mě ochraňuj před nějakými hrátkami s ďáblem, sestry. To je věc velice nebezpečná a pobuřující. Každý věrný křesťan…“</p>
<p>„Bratře zahradníku,“ přerušila jsem rázně jeho litanie, „opakuji ti, že žádní ďáblové neexistují. Jsou to jen pohádky na strašení malých dětí – a ty přece nejsi malé dítě!“</p>
<p>„Sestro! Při živém Bohu tě zapřísahám, nevěř tomu, co jsi právě teď řekla! Vždyť to je právě to, nač ďábel spoléhá a oč usiluje: Aby budil před prostými smrtelníky zdání své neexistence. Čeká, trpělivě čeká, celé věky čeká na svůj čas, kdy budou lidé ukolébáni právě takovými názory. A pak… Pak udeří! Udeří náhle a nemilosrdně… Všechno zlo se z něj naráz vylije a pekelné plameny stráví zemi i s lidmi a vůbec vším živým…“</p>
<p>Jeho předsudky mě vyprovokovaly k tomu, že jsem mu vyjevila jednu z moderních teorií o zániku Země, která téměř doslova odpovídá jeho představám, i když na rozdíl od Apokalypsy je postavena na jedné z hypotéz stále ještě ověřované vědou: „Ano, bratře zahradníku, jednou přijde den, kdy pekelné plameny stráví Zemi i s lidmi a se vším živým, co na ni existuje. Ale katastrofu nezpůsobí ďábel, nýbrž samo Slunce ve své smrtelné křeči. Přijde ten den, ale bude to trvat ještě milióny let. Avšak než ten den přijde, musí být lidé připraveni k vlastní záchraně. Musí se oprostit od různých předsudků, musí si nebezpečí uvědomit a nesmí se už dopředu třást hrůzou z ďáblů, bohů a dalších nesmyslných představ. Místo toho je nutno se věnovat rozvoji vědy a …“</p>
<p>Zarazil mě neskutečný výraz hrůzy v jeho očích.</p>
<p>„Promiň, to jsem nechtěla.“</p>
<p>„Raději už půjdu spát,“ rozloučil se s námi rozechvělým hlasem.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>středa 8. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>Celé tři dny zůstal bratr zahradník ve své cele. Vycházel jen z nejnutnějších důvodů. Ani Hugo de Payns se neobjevil, aby Lucce sdělil rozhodnutí své i svých přátel.</p>
<p>My ovšem nezanedbáváme ani pravidelné nabíjení na sluníčku ani nutnou hygienu, zvlášť když se mi v noci na neděli spustila menstruace. Uvědomila jsem si v ten moment, že jsem jeden celý cyklus nějak záhadně vynechala, protože jsem ji čekala 20. října, jenže šestého jsme se nějak záhadně dostaly do 26. března 1118… Sice je to otázka pro Agilla, ale zaznamenat to musím.</p>
<p>Agill! Agill, Evička a dvojčata! Kdyby tak tušili, kde s Luckou jsme a jaká dobrodružství zažíváme… Snad to vědí…</p>
<p>„Lucinko, co myslíš? Mají naši přátelé v budoucnosti představu, co se vlastně s námi stalo?“</p>
<p>Lucka hned nereaguje, zřejmě o čemsi usilovně přemýšlí. Až teprve na druhý pokus se mi podařilo ji ‚probudit‘.</p>
<p>Zvedla hlavu, v očích zádumčivý výraz… „Snad mi nečteš myšlenky?“</p>
<p>„Ne, to bych si přece nedovolila…“</p>
<p>Zasmála se, ale hned zase zvážněla. „Možná, že to vědí, možná, že ne. Záleží na tom, jaké indicie o naší cestě do středověku budou nalezeny v archivech, muzeích a podobně. Nebo někdo i ví, co se s námi stalo. Sama se pamatuješ, že kromě vypínače světla jsme se na ovládacím panelu ničeho nedotkly a k teleportaci došlo až po uzavření vnějších dveří. Ty jsme nemohly zavřít – ani já, ani ty – když jsme přece byly obě uvnitř.“</p>
<p>„Tak snad Nancy? Omylem zavřela dveře, pak se je snažila otevřít. Při tom mohla nešťastnou náhodou stisknout…“</p>
<p>„Těžko, Leničko. To by musela být strašlivá náhoda, aby přibouchla silou opancéřované dveře a vzápětí uvedla do chodu příslušný proces. To by musela udělat záměrně a musela by přesně vědět, jak postupovat.“</p>
<p>„Ale kdo tedy mohl zvenku…“</p>
<p>„Jen některý z mimozemšťanů,“ míní Lucka, „ale který? Erigyos a oba jeho technici přepravovali nemocné dělníky do Chavína…“</p>
<p>„Nu, tak už zbývá jenom pan doktor Zemill!“</p>
<p>„Zemill!“ zvolala Lucka rozhořčeně. „Jedině Zemill! On také patří do okruhu podezřelých z rozhazování těch podivných krabiček po tábořištích… Že by ON?“</p>
<p>„Nu, podezírat ho můžeme, ale tady a teď s tím asi nic víc nenaděláme,“ poznamenávám pochybovačně. „My totiž nevíme jednu důležitou věc – zda se Erigyos s techniky nevrátili zpět v době, kdy my jsme prozkoumávaly trezor. Jediná rozumná věc, kterou můžeme udělat je, že trochu pomůžeme přátelům, aby narazili na naši stopu…“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Například tak, že necháme třeba svou <emphasis>Jeruzalémskou kroniku</emphasis> uložit do některého archivu nebo ji samy uložíme na nějaké památné místo,“ navrhuji kamarádce.</p>
<p>„To by se zrovna hodily ty ruiny Šalomounova chrámu,“ míní Lucka.</p>
<p>„Báječný nápad, zvolala jsem a uznale poklepala Lucce na rameno. „Jenže to bychom tam musely získat přístup tajně, bez vědomí těch lidí, kteří tam cosi hledají a chtějí od tebe…“</p>
<p>„Měla bych návrh kompromisního řešení,“ uvažuje Lucka nahlas. „Šla bych tam s nimi sama, abych viděla, jak to tam vypadá a jaké práce by bylo nutné tam provést. Pak bychom se poradily, jak to zařídit, abychom se tam dostaly spolu bez jejich vědomí. Samozřejmě, že budeme neustále ve spojení přes telefon a já udělám na místě i snímky, abys sama hned viděla to, co já.“</p>
<p>„Nezbývá mi, než souhlasit, i když tedy – ta zásada, že budeme dělat všechno spolu a nebudeme se rozdělovat, vyšla od tebe…“</p>
<p>„To je pravda,“ spustila Lucka, „ovšem kdyby se ukázalo, že to odloučení by bylo pro naše potřeby výhodné…“</p>
<p>Svou myšlenku však nedokončila, protože v té chvíli se za námi ozvalo zvolání bratra zahradníka: „Salus a Domino Jesu Christo, sorores gratissimae, mohu se vás na něco zeptat?“</p>
<p>Po jeho slovech jsme vstaly z hebké trávy, kam jsme se při nabíjení pohodlně uvelebily, a přistoupily jsme k němu poněkud blíže, abychom nemuseli na sebe tolik křičet. Bratr zahradník totiž – vždycky když přijde on za námi – drží se od nás v ‚uctivé vzdálenosti‘. Nechápu to. Kdyby tu byly s námi <emphasis>sličné akvabely,</emphasis> asi by se zbláznil, protože ty když s někým mluví, téměř se na něj ‚lepí‘.</p>
<p>„Buď vítán, bratře zahradníku,“ pozdravila jsem ho přátelsky, „samozřejmě, že se nás můžeš zeptat. Na cokoliv. Pokud to bude v našich silách, tak ti i odpovíme.“</p>
<p>Lucka se místo pozdravu mile usmála.</p>
<p>„Jenom jsem chtěl vědět… Jak jste to myslely s tím Sluncem?“</p>
<p>„Tak to tě celou dobu trápí, bratře?“</p>
<p>„Ano…“</p>
<p>„Nemusíš se tím trápit, opravdu,“ ujala se slova Lucka. „Je to jen jedna z vědeckých hypotéz, ale zatím nejsou pro její potvrzení k dispozici nezvratné důkazy. Je však neustále prověřována na základě nových poznatků astronomie, geofyziky a dalších příbuzných oborů.“</p>
<p>„Astronomie, geofyziky… To je co? A jak je nutno se na ten den připravit pro spásu duše? Vždyť Janovo zjevení…“</p>
<p>„Bratře zahradníku,“ přerušila jsem jeho proud myšlenek, které nám sděloval se zjevnou úzkostí v hlase, „opakuji ti, že žádné obavy z toho, co přijde za milióny let, nejsou na místě. Důležité je, že o hrozbě víme, ale modlitby ani klanění se bohu nepomůže. Bez získávání nových vědeckých poznatků a bez rozvoje techniky by ovšem bylo lidstvo ztraceno. Proto také uvažujeme se sestrou Lucií o nabídce Hugona de Payns na spolupráci v jeho bádání. Máme totiž všechny důvody k tomu, abychom se domnívaly, že ona nepřekonatelná překážka, na kterou zřejmě narazil, by mohla být jedním z dalších klíčů k vědeckému pokroku.“</p>
<p>„Sestry… Pro boží lásku a pro milosrdenství Panny Marie, nespolčujte se s tím člověkem… On koná tajně, proti zájmům Svaté církve a všech bohabojných křesťanů. Dokonce je důvodně podezřelý z konání černých mší, klanění se Satanovi – pánu pekel, a jiných čarodějnických rituálů…“</p>
<p>„Bratře zahradníku,“ vzala si slovo tentokrát Lucka, „jestliže je Bůh všemohoucí a vševědoucí, proč tedy onoho Satana, jak říkáš, proč trpí jeho vládu nad peklem? Což není dosti mocný, aby jeho rejdům zabránil?“</p>
<p>„Sestro Lucie… To jsou přesně ty argumenty, na které Satan spoléhá. Trpělivě čeká, až ostražitost lidí otupí a pak…“</p>
<p>Kruh je uzavřen. V debatě jsme se dostali do téhož místa, kde jsme v sobotu večer skončili… Rozhodla jsem se proto k argumentaci jiného druhu – místo nějakého teoretizování jsem se uchýlila ke konkrétní záležitosti samotného bratra zahradníka.</p>
<p>„My dvě, například, jsme byly Jeho Eminencí označeny za čarodějnice; tady sestra Lucie dokonce za zplozence pekel. Je tomu tak, bratře?“</p>
<p>„Je…“</p>
<p>„Přitom jsme tady nikomu neublížily a dokonce jsme tě zachránily od jisté smrti, když ti, kdo ‚ctí‘ boží desatero, kde stojí i NEZABIJEŠ, chystali pro tebe smrt na hranici. Je tomu tak?“</p>
<p>„Je…“</p>
<p>„Četl jsi dokument, který nám podstrčili ‚soudci‘ k podpisu?“</p>
<p>„Četl…“</p>
<p>„Kolik z jeho obsahu je pravda?“</p>
<p>„Ani slovo…“</p>
<p>„Bratře zahradníku, a teď dobře poslouchej: Nestojí snad mezi oněmi deseti přikázáními též NEPROMLUVÍŠ PROTI BLIŽNÍMU SVÉMU KŘIVÉHO SVĚDECTVÍ?“</p>
<p>„Stojí…“</p>
<p>„Proč tedy ti ‚dobří křesťané‘ se snažili seč mohli, aby z nás vynutili křivé svědectví proti tobě a neštítili se k tomu užít ani nízkého podvodu? Jak si tedy vysvětluješ, bratře zahradníku, že lidé, kteří o sobě tvrdí, že věří v Boha a dokonce že jsou jeho služebníky, porušují jeho přikázání tím nejhrubším způsobem na každém kroku – a to slovy i činy – zatímco lidé označovaní za zplozence pekel či za čarodějnice tato přikázání dodržují?“</p>
<p>„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, sestry. Dost možná, že tomu Bůh tak chtěl…“</p>
<p>„Je zajímavé, bratře zahradníku, že vždycky, když si nedovedete něco vysvětlit – nebo NECHCETE – svedete to jednoduše na boha – a celá věc je vyřízena bez ohledu na to, že ono vysvětlení je nad slunce jasnější, že?</p>
<p>„Jaké máš tedy vysvětlení pro tento čin, sestro?“</p>
<p>„Strach o ztrátu prestiže a tím i moci a možnosti ovládat ostatní lidi jako tupé stádo,“ ozvala se pro změnu Lucka.</p>
<p>„I to je možné…“ pronesl bratr zahradník váhavým hlasem. „Avšak počínání Hugona de Payns a těch lidí kolem něj…“</p>
<p>„Navrhujeme ti jednu věc, bratře zahradníku,“ přerušila jsem ho dříve, než mohl na jejich adresu vznést další várku nesmyslných a nepotvrzených obvinění, „totiž abys nejprve s námi zjistil, na čem tito lidé pracují, a teprve potom je soudil. Ukáže-li se, že provozují něco nekalého, okamžitě s nimi spolupráci přerušíme. Souhlasíš?“</p>
<p>„Dobře. Zařídím se podle vás, sestry,“ povzdechl si odevzdaně. „Stejně mi nic jiného nezbývá, protože vzdálil-li bych se od vás, hrozila by mi jistá smrt…“</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>čtvrtek 9. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Konečně!! Dnes se znovu objevil Hugo de Payns – opět s celou svou družinou na koních, když jsme šli na tržiště. Po zkušenostech z minula jsme se s Lenkou ani neobtěžovaly chystat k obraně. Nebylo také proč. Rytíři i vojáci nám přátelsky kynuli na pozdrav a sám Hugo de Payns seskočil s koně. Lenka pohotově navázala spojení našich telefonů, které neustále nosíme na krku jako talismany, a naznačila mi, abych mu vyšla vstříc. Vzdálila jsem se od Lenky a bratra zahradníka asi na sto metrů.</p>
<p>„Budiž chvála Kristu i Panně Marii, že se s tebou znovu setkávám, sestro.“</p>
<p>„I mě těší,“ odpověděla jsem mu. „Jak ses rozmyslel ohledně prací, které jsi byl ode mne žádal, bratře?“</p>
<p>„Tvé podmínky jsou velice tvrdé, sestro. Nemám žádného člověka, který by je splňoval. Kromě sebe sama…“</p>
<p>„Dobrá, zkusíme to jinak,“ navrhuji. „Ukážeš mi, jaké práce bys potřeboval provést, a já uvážím, zda je zvládnu sama. Pokud ne, budeme dále jednat o podmínkách – například o tom, že podstoupíš několikaměsíční školení nebo o tom, že dovolíš, aby i sestra Lenka mohla spolupracovat – tedy za předpokladu, že se zavážete ochraňovat bratra zahradníka.</p>
<p>„To už zní rozumněji. Nerad bych, aby právě on věděl o činnostech, kterým se v troskách Chrámu věnujeme. Předpokládám tedy, že tě jistě upozorňoval…“</p>
<p>„Předpokládáš správně, bratře,“ usmála jsem se, „jenže jeho snažení je marné. Když dovolíš, bratře, posoudím, zda práce, které požaduješ, mají sloužit bohu nebo peklu. Ovšem, sama bych byla nanejvýš uspokojena, kdybych zjistila, že poslouží především lidstvu…“</p>
<p>„Lidstvu…“ pronesl Hugo de Payns tónem, který mohl signalizovat stejně tak obdiv, jako posměch či skepsi.</p>
<p>„Jistě, lidstvu, bratře. Souhlasíš s mým návrhem?“</p>
<p>„Poradím se s přáteli a večer za tebou přijdu jako posledně – doufám, že s příznivou odpovědí.“</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pátek 10. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Včera večer po setmění se Hugo de Payns objevil v zahradách, podobně jako před týdnem oblečen v mnišskou kutnu. Zavedla jsem ho do cely bratra zahradníka, která byla opět pohostinně upravena, s bohatým občerstvením.</p>
<p>„Vítám tě, bratře, v našem skromném příbytku. S jakými zprávami přicházíš?“</p>
<p>Posadil se na židli a spustil: „Přátelé souhlasí s tvým návrhem – tedy nejprve obhlédneš místo a budeš seznámena s tím, co bychom od tebe potřebovali. Vyslechneme tvůj názor na věc a zařídíme se podle něj.“</p>
<p>Neznatelně jsem se usmála, neboť jsem očekávala podobný vývoj událostí. Ale nečekala jsem, že se dá do pohybu tak rychle!</p>
<p>„Kdy bys asi tak myslel, že by bylo nejvhodnější místo prací prozkoumat?“</p>
<p>„Nejlépe ještě dnes v noci, abychom se zbytečně nezdržovali,“ oznámil mi tónem, jako by mě zval na čajový sedánek.</p>
<p>„Teď – v noci? Nebylo by lépe učinit tak za denního světla?“</p>
<p>Lehce se pousmál. „Tam, kam tě chci zavést, sestro, denní světlo stejně neproniká…“</p>
<p>„Dobrá. Něco pojíme a vyrazíme. Vezmu s sebou jen potřebné vybavení. Chvilku tu na mě počkej…“</p>
<p>Vyšla jsem na chodbu. Lenka je báječná parťačka, protože hned za dveřmi jsem objevila pohotovostní brašnu. Letmo jsem přehlédla její obsah – svítilny, zásobu baterek, nejnutnější přístroje a nářadí. Chvíli jsem na chodbě postála a vrátila jsem se ke svému hostu.</p>
<p>„Můžeme vyrazit, chceš-li.“</p>
<p>Vyšli jsme mezi stromy. Vedl mě zahradou zalitou bledým světlem Měsíce k jedné z budov, která je součástí areálu. Zastavili jsme se.</p>
<p>„Dovol, sestro, abych ti zavázal oči,“ pronesl téměř pokorným hlasem. „Je to jen bezpečnostní opatření – dokud se nerozhodneš, zda s námi budeš nebo nebudeš spolupracovat.“</p>
<p>Neprotestovala jsem. Proč také, když mám na krku satelitní telefon se zapnutou infrakamerou pro noční vidění, která zaznamenává každý detail cesty včetně souřadnic.</p>
<p>Zavázal mi oči šátkem a několikrát mnou otočil dokola, abych ztratila orientaci (sestřička by určitě připsala „ha, ha, ha“), a vzal mě za ruku. Ušli jsme asi sto padesát až dvě stě metrů, když jsem ucítila chlad. Vešli jsme zřejmě do nějaké chodby.</p>
<p>„Pozor, budou schody dolů,“ upozornil mě polohlasně, jako by se bál, že nás uslyší nepovolané uši. „Půjdu první, drž se za mnou…“</p>
<p>Opřela jsem se o něj a vyrazili jsme. Pod nohama jsem ucítila dosti strmé točité schodiště s poměrně vysokými stupni. Po prvních dvou jsem sestoupila jako dítě, abych si do paměti vštípila jeho charakter. Pak už jsem se odvážila normálního sestupu pevně se držíc svého průvodce. Sestupujeme hluboko – napočítala jsem sto čtyřiačtyřicet schodů.</p>
<p>Podzemní prostory, kterými mě vedl po sestupu, jsou opravdu rozsáhlé. Uvědomovala jsem si to i přes skutečnost, že můj průvodce mnou opět několikrát otočil, aby – jak se domníval – zmátl mou orientaci. Nakonec mi sňal šátek s očí. V druhé ruce drží zapálenou pochodeň.</p>
<p>Otevřela jsem pohotovostní brašnu a vytáhla dva montážní reflektory. Jeden jsem si připjala na čelo sama, druhý Hugonovi – a rozsvítila jsem. Proti jasnému elektrickému světlu, které se náhle rozlilo v podzemní místnosti, připomíná Hugonova pochodeň spíš dušičkovou svíčku.</p>
<p>„Na práci je nutné dobře vidět,“ poznamenala jsem jakoby mimochodem.</p>
<p>Jen souhlasně přikývl. Já jsem se okamžitě pustila do průzkumu ‚místa činu‘. Jediný pohled mi stačil k tomu, abych poznala mimozemské dílo! Místnost má v půdoryse tvar poloviny pravidelného šestiúhelníku. Do tří stran ústí chodby – zřejmě jsme jednou z nich vstoupili. Stěna, která šestiúhelník půlí, mi na první pohled připadá jednolitá, ale na druhý pohled jsem postřehla vlasový obrys obdélníka širokých dveří přesně v jejím středu.</p>
<p>„Zdá se nám, sestro, že toto by mohly být dveře – ale nedaří se nám je otevřít ani vyrazit a stěna je tak tvrdá a pevná, že ji nelze vybourat, a ani nedokážeme zjistit, jak je silná.“</p>
<p>Přistoupila jsem ke dveřím a pečlivě zkoumám jejich obrys ve stěně. Nic zvláštního jsem neobjevila. Zato na třech ostatních stěnách jsem postřehla cosi, nad čím se mi až zatajil dech. Sňala jsem s krku svůj satelitní telefon a jala jsem se v silné záři reflektorů provádět fotografickou dokumentaci. Můj průvodce na mě jen tupě zírá. Teprve po chvíli položil očekávanou otázku.</p>
<p>„Prozkoumávám prostor,“ odpověděla jsem mu nevzrušeně a zavěsila si telefon opět na krk. Následně jsem vytáhla z brašny ultrazvukové měřidlo a jala jsem se zjišťovat tloušťku stěny. No samozřejmě: 2,71 mm – to se dalo čekat. Přešla jsem k další stěně. Podle očekávání mi přístroj ukázal, že se jedná o skálu obloženou onou stavební plastickou hmotou, kterou prozkoumala Nikolka už na CPLE a jejíž mechanické, tepelné i akustické vlastnosti si nemůže vynachválit. Rovněž tak zbývající dvě stěny. Ještě jsem vstoupila do tunelů všech tří chodeb a přesvědčila jsem se, že plastový obklad stěn, stropu i podlahy je jednolitý. Tam kde je zakončen, je ještě zahnut vzhůru, do stran a dolů tak, aby bez přístrojů nebylo možno zjistit jeho tloušťku.</p>
<p>„Nu, a jsme hotovi,“ oznámila jsem zkoprnělému Hugonovi, když jsem zjistila, že pokračováním dále již neobložených chodeb je přírodní skála – tedy jsou do ní přímo vytesány bez jakýchkoliv dalších stavebních úprav.</p>
<p>„Hotovi?“</p>
<p>„Ano. Teď musím udělat potřebné výpočty, na jejichž základě rozhodnu o možnosti vykonat zadanou práci sama či s nějakými pomocníky.“</p>
<p>Neprotestoval. Jen požádal, zda si může na cestu ven ponechat reflektor. Pak mi opět zavázal oči šátkem, několikrát mnou otočil, abych nepoznala, kterou chodbou vycházíme ven, a vyvedl mě po schodech nahoru. Můj telefon se jemně zachvěl – neklamný příznak toho, že je v dosahu signálu družice Nemesis II a že vysílá všechny nahromaděné informace Lence, zatímco Hugo se mnou provádí nový rituál s otáčením a voděním sem a tam. Šátek mi odvázal až na místě, kde mi ho byl prvně uvázal. Rozloučil se se mnou a chvatně zmizel mezi stromy. Já jsem pochopitelně zamířila nejkratší cestou za Lenkou.</p>
<p>„Viděla jsi to, co já,“ zeptala jsem se jí hned ve dveřích místo pozdravu.</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>„Je ti jasné, že…“</p>
<p>„Je, Lucinko. Všechno mi je jasné, ale promluvíme si o tom, až tu budeme samy, ano?“</p>
<p>„Dobrou noc, sestry.“</p>
<p>Český pozdrav z úst bratra zahradníka mi vyrazil dech.</p>
<p>„On se nezdá,“ spustila Lenka hned, jak za ním zaklaply dveře, „ale naučil se to obdivuhodně rychle. Před ním už si nemůžeme být jisty, že nám nerozumí…“</p>
<p>Svlékla jsem kombinézu i bikinky a přitulila jsem se k Lence na lůžko, aby byl vyvolán kalihapický efekt s co nejmenší spotřebou energie.</p>
<p>*„Dveře otevřeme snadno a rychle. Víme jak,“<emphasis> signalizuje Lenka. </emphasis>„Jenže to musíme před nimi udržet v tajnosti stůj co stůj. To ovšem bude tvrdší oříšek. Jenom by mě zajímalo, jaké že chceš dělat výpočty?“*</p>
<p>*„Žádné, Leničko. Žádné výpočty nejsou potřeba. Je to jen kamufláž, abychom získaly čas…“*</p>
<p>Tiše se zasmála a pak jsme si usnuly navzájem v náručí.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 25</strong></p>
<p><strong>Peruánské Andy odhalily svá tajemství odhalené krásce!</strong></p>
<p><emphasis>Lima 15. listopadu</emphasis> – (SAN) Našemu zpravodaji se podařilo získat přísně tajné materiály týkající se expedice jednotky zvláštního nasazení US Army do Peru. V oblasti blíže nejmenovaného archeologického naleziště byl nedávno odkryt maskovaný vchod do podzemních prostor a vyzvednuty velice zajímavé artefakty – mimo jiné prý i dosud funkční přístroje, jejichž stáří se odhaduje na více než tři tisíce let.</p>
<p>K nálezu se váže i velice pikantní historka, podle které se o vstup do podzemí nejvíce zasloužila jistá <emphasis>Miss Sexy Betsy,</emphasis> což je umělecký pseudonym oblíbené striptýzové tanečnice z nočního klubu <emphasis>Three Red Flittermice</emphasis> v Las Vegas, která byla do expedice přibrána na návrh nejmenovaného příslušníka CIA – pro obveselování vojáků. Skála se prý před ní náhle otevřela právě při vyvrcholení jedné její produkce.</p>
<p>Zdroj blízký kruhům CIA našemu zpravodaji prozradil, že slečna Betsy utrpěla z tohoto zvláštního úkazu nervový šok a po svém návratu z expedice byla neprodleně převezena do vojenského sanatoria v Nevadě. K velké nelibosti klientů v klubu už zřejmě tančit nebude, neboť se proslýchá, že rozkošné rusovlásce bylo velením CIA doporučeno, aby se nějaký čas držela v ústraní i po propuštění ze sanatoria a neobjevovala se pokud možno na veřejnosti.</p>
<p>Pátráme dál, sledujte náš list!</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>16. listopadu</emphasis></p>
<p>„Není těch mimořádných situací, které musíme řešit už přespříliš?“ poznamenává Erigyos na další mimořádné poradě, kterou jsem nechala svolat kvůli článku v <emphasis>Secret Agent Notes,</emphasis> na který mě upozornila emailem Jana. Jen pro pořádek poznamenávám, že se jedná o bulvární plátek s chybou v názvu, jehož reportéři se před osmnácti roky proslavili poukázáním na Sallyin případ a který tehdy Jana z vděčnosti předplatila a odebírá ho ze setrvačnosti dodnes.</p>
<p>„Je,“ dávám mu za pravdu. „Lucka a Lenka byly teleportovány někam v čase, zmizel doktor Zemill, zmizela Sofie i Terka, pánové Sirk a Brandon si bezostyšně komunikují s kýmsi anglicky po vnitřní síti, v oblasti Střední a Jižní Ameriky nefunguje komunikace. Ta byla navíc narušena i mezi SSE a CPLEN. A teď k dovršení všeho se Američané dostali do podzemních prostor pod <emphasis>nejmenovaným</emphasis> archeologickým nalezištěm v peruánských Andách, o kterém my se můžeme s určitostí domnívat, že se jedná o Huánuco de Viejo.“</p>
<p>„Podle čeho usuzuješ, teto,“ zeptala se Evička.</p>
<p>„Protože TAM zůstala funkční zařízení po odchodu expedice vedené <emphasis>Mořskou Pěnou,</emphasis>“ povzdechla jsem si něžně tisknouc Lenčinu dceru k sobě.</p>
<p>„Dá se však věřit nějakému bulváru? Vždyť oni považují za největší senzaci té expedice účast striptýzové tanečnice,“ kontruje sarkasticky Eugenika. „Naprosto nechápu, jak by se mohla tuctová komediantka, kterou si tam ti chlapi s sebou vzali – jak uvádí <emphasis>zdroj blízký kruhům CIA</emphasis> – pro svoje obveselení, největší měrou zasloužit o…“</p>
<p>„A zrovna mohla!“ Erigyova věta zazněla jako výstřel a přerušila zbytek Eugeničiny úvahy.</p>
<p>„Nechápu…“</p>
<p>„Je to velice jednoduché,“ vysvětluje Erigyos své tvrzeni. „My jsme odešli odtamtud velice narychlo a jako jediné bezpečnostní opatření tam měla posloužit nově aktivovaná nudabrána. Moc by mě zajímalo, zda ta dívčina vůbec znala pravý důvod, proč si ji do té expedice vybrali – tedy jinými slovy: zda tu bránu otevřela vědomě nebo jen ‚náhodou‘.“</p>
<p>„To by ale museli pánové z CIA vědět, že tam ta nudabrána (<emphasis>původní Lucčin výraz,</emphasis> blesklo mi hlavou, <emphasis>vida, jak se krásně ujal i mezi mimozemskými přáteli…</emphasis>) funguje,“ uvažuji nahlas. „Kdopak jim to asi prozradil? Že by zmizelý doktor Zemill? Neteleportoval on se nakonec někam do USA?“</p>
<p>„I to je možné a musíme tuto hypotézu prověřit,“ míní technický ředitel Gabriel. „Ovšem, nesmíme se upnout jenom na ni. Musíme zjistit, jakými cestami ještě mohou z našich základen tak důležité informace unikat. Neříkala jsi zrovna ty, že Brandon hovořil anglicky s nějakým… Paddym? A že by to mohl být Paddy O’Connor, šéf CIA pro <emphasis>Dirty Operations,</emphasis> nástupce plukovníka Birda?“</p>
<p>„To říkala Míšenka, ale tady Erigyos zjistil, že volal ve vnitřní síti.“</p>
<p>„To mohu potvrdit,“ přizvukuje Erigyos. „Jeho hovor nebyl zapsán do žurnálu, to znamená, že ani nelze zjistit telefonní číslo, na které volal. Kdyby volal ven, tak se do žurnálu zapisuje automaticky, protože spojovací poplatky s ostatním světem poctivě platíme.“</p>
<p>„Co tedy navrhuješ, Erigye?“ zeptal se Gabriel. Porada se už příliš vleče a toto je evidentní snaha o její ukončení.</p>
<p>„Tři věci, šéfe. Za prvé musíme prověřit, nakolik je informace SAN pravdivá a nakolik je to novinářská kachna. Zadruhé musíme prověřit Nikolčinu hypotézu o tom, zda se nám Zemill nakonec opravdu neteleportoval do USA, i přesto, že například já o tom silně pochybuji, protože kdyby tomu tak bylo, musel by už na něj dávno narazit retrospektivní průzkum. Ledaže by tam byl někde vězněn… A za třetí musíme provést důkladnou analýzu celého komunikačního systému, abychom zjistili, zda je možné, aby odsud odcházely nekontrolovaně důvěrné informace do ostatního světa. Tento úkol si vezmu na starost osobně, ovšem ty dva první…“</p>
<p>„Ty by měl provést někdo přímo ve Spojených Státech,“ uvažuje nahlas Gabriel, „a já už také vím, kdo. Máme přece mezi našimi přáteli a spolupracovníky dvě bývalé agentky CIA – Jennifer a Nancy. Znají prostředí, umějí se v těchto kruzích pohybovat…“</p>
<p>„To ale nepůjde,“ namítám. „Jenny je přece těhotná!“</p>
<p>„Pravda, zapomněl jsem, promiň, Nikolko. Ale Nancy samotnou tam pustit nemůžeme, to by bylo příliš riskantní. Máme tu sice další Američany – piloty Steva a Raye – jenže ti nejsou bioenergeticky senzitivní, Anthonyho bych nerad odloučil od Jenny – ona stačí zmizelá Lenka od Agilla…“</p>
<p>„Ale je tu ještě Sally,“ napadlo mě.</p>
<p>„Skvělá úvaha,“ zaradoval se Gabriel, „ještě dnes v noci se teleportuji na SSE a vyjednám to s nimi osobně.“</p>
<p>„Bezpečnější by to bylo přes Bamako, ne?“</p>
<p>„To myslím nebude třeba. Teleportace funguje. To jen ty s Erigyem jste cestovali do Bamaka a teleportovali se odtamtud, aby jistí lidé na SSE neznali cíl vaší cesty. Neboj, já nikomu neprozradím, že jste tady – hlavně tedy ne Brandonovi a Sirkovi, to dá rozum…“</p><empty-line /><p>„Máme ji,“ sděluje Proseprina Zemillovi, „dokonce i s bonusem… Tu Theresu, tedy tu informátorku, si vzal Seggi nádavkem. Teď jsou obě v karanténě a pak se uvidí.“</p>
<p>„Jak – nádavkem? To nechápu. Ona mu tupě ‚sedla na lopatu‘ jako ta ježibaba z perníkové chaloupky?“</p>
<p>„Nerozumím. Jaká ježibaba, co to je?“</p>
<p>„Ale nic, jedna taková obluda z pohádek pro děti. Časem poznáte – tedy když se budete také zajímat o jejich kulturu…“</p>
<p>„No právě! To já bych moc ráda, jenže Seggi – no jen experimenty a přetvořování – tomu Malinovi nechal vpálit řídící čip rovnou do penisu – při vědomí… Ten vyváděl! A to netuší, že ho za pár dní čeká aktivace. Ještě si to svoje sado-maso užije…“</p>
<p>„No jo, sado-maso… Takového lumpa opravdu není škoda, na tom bych si s chutí zapracoval i já sám. Totéž co se té Theresy týče – s tou bych se taky nijak nemazlil. Ale Sofie – od té bys pochytila ten pravý kulturní základ. Na tu se zaměř.“</p>
<p>„Jo, na tu se zaměř… Seggi z ní chce vydobýt, co se dá! Vždyť je to nositelka našeho genetického kódu – ostatně, ta první, ta … Gwen … taky! Pochop, že ty Seggi jen tak z drápů nepustí…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. listopadu</emphasis></p>
<p>Všechny úkoly stanovené na předvčerejší poradě se rozběhly. Gabriel se nechal ještě v noci na dnešek teleportovat na SSE a Erigyos se pohroužil do zevrubné analýzy informačního systému. Já se zatím seznamuji s událostmi na CPLEN, které se odehrály v posledních dnech, když vznikly poruchy v komunikaci se SSE.</p>
<p>Nejprve tedy činnost Theresy Rayenové: Opravdu se vypravila nahá na ledovec – dokonce dvakrát. Zbytek času proseděla v Informačním středisku. Zabrala jsem si pro sebe komunikátor, u kterého se prý nejčastěji zdržovala, a pročetla jsem si podrobně jeho žurnál za dobu, kdy ho používala. Ono toho tedy nebylo mnoho. Jelikož u něj nevykonávala službu dispečerky, měla žurnál pro vnitřní síť vypnutý. Pro spojení s vnějším světem jsem objevila pouze dva záznamy – oba o připojení k emailové schránce na Internet. Z toho se nic vyčíst nedá, protože obsah komunikace se zaznamenává jen na přání uživatele.</p>
<p>A teď zmizení její i Sofie: Sofie se nechala teleportovat domů – do Eresu – v noci na 9. listopadu ve spánku přímo ze svého apartmá. Nevyužila služeb teleportačního sálu. Od té doby o ní nikdo neví, ačkoliv teleport signalizoval úspěšný přenos.</p>
<p>„Prozkoumali jsme její teleportační lůžko velice pečlivě – jak u ní v apartmá, tak i řídicí modul na dispečerském stanovišti. Zajímavé je, že adresa cílového teleportu zmizela,“ informoval mě technik mající v inkriminovanou dobu noční službu na dispečinku. „Teleport mě sice ‚zazlobil‘ – musel jsem odeslání opakovat, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost. Byl jsem zaměstnán tou poruchou komunikace se SSE, která dosud není vyřešena, a tak jsem ten teleport spustil jen jako rutinu. Možná, že kdybych tomu věnoval více pozornosti… Jenže ani po důkladné revizi jsme po ohlášení zmizení slečny Sofie neobjevili příčinu neúspěchu.“</p>
<p>„DVAKRÁT? A nebyly náhodou úspěšné OBA přenosy??“</p>
<p>Technik zkoprněl.</p>
<p>„Myslíš, že Theresa Rayenová… Ale to by muselo být úmyslně připravené a důkladně předprogramované nastavení! Je to sice možné, ale pochybuji, že by byl někdo schopen proniknout do jádra systému a provést tak rafinovaný zásah. Kdyby mně to dal někdo za úkol, strávil bych na tom několik dní – a to patřím k absolventům servisního kursu.“</p>
<p>„Jenže Theresa…“</p>
<p>„Theresa NEMOHLA takový zásah provést – vždyť má jen kurs běžného uživatele – ne servisního technika nebo dokonce systémového analytika. To má snad jen Gabriel, Hefaistos a možná Erigyos!!“</p>
<p>„A co když ti řeknu, že Theresa během své služby dispečerky na SSE běžně vyřazovala činnost žurnálu? Ba co víc – dokázala nějakým způsobem nahrávat žurnál fingovaný?!“</p>
<p>„To bylo prokázáno?“ Technik nevěřícně vrtí hlavou.</p>
<p>„Nebylo sice prokázáno, že ona takové věci prováděla vědomě, ale bezpečně bylo zjištěno, že po dobu její služby se tak dělo!“</p>
<p>„Ale v tom případě… Pojď!“ Technik ani nedopověděl, co v tom případě, a spěšně vyrazil k výtahu. Jen tak-tak jsem mu stačila. Musela jsem za ním popobíhat. Zvolil třetí podlaží.</p>
<p>„Kam vlastně jdeme?“</p>
<p>„O tom je nutno informovat Jošuu…“</p><empty-line /><p>„Jak pokračuje příprava toho … Maliny?“ ptá se Baal Segul doktora Azizilla na další poradě.</p>
<p>„Včera jsme ho nechali zase vyprázdnit a dnes mu zavedeme sondy poslušnosti – Nihasa už je v laboratoři vyrobila na míru. Hned na to mu budeme aktivovat řídicí čip.“</p>
<p>„Kam mu je chcete zavést, smím vědět, nebo se mám dát překvapit?“</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že Nihasa vyhmatala při jeho generálním vyšetření velice citlivá místa – tedy nasazení nadvarlat na varlata, zavedeme mu je tam. Potom bude velice jednoduché ho na dálku trestat za odepření poslušnosti. Tedy – abychom si rozuměli, šéfe, zněl úkol tak, že bude rozkazy přijímat za plného vědomí, a ne v transu?“</p>
<p>„Samozřejmě, doktore! Ovládat někoho, když je v transu – to dokáže každý nedouk!“</p>
<p>„Začínáme za půl hodiny, šéfe. A test funkčnosti je naplánován na zítřek.“</p>
<p>„Dobrá, jdu také.“</p>
<p>…</p>
<p>Andy a Gwen opět stojí jako přibiti před zrcadlovou stěnou, přes kterou je zřízen výhled do vyšetřovny.</p>
<p>„Jaké hrůzy nám zas chtějí předvádět?“ děsí se dívka zjistivši, že je u stěny držena silovým polem.</p>
<p>„Určitě nic pěkného,“ mručí podrážděně Andy.</p>
<p>Vtom se dveře do vyšetřovny otevřely dokořán a dovnitř vjíždí lůžko Lukášem Malinou. Ten je neprodleně přestěhován na ‚oltář‘, položen na záda, roztažen a připoután k němu řetězy za ruce i nohy, které mu vsadili do třmenů. Celá procedura je provedena bleskově. Dříve, než se stačil vzpamatovat, je ‚oltář‘ skloněn v úhlu asi 30° tak, aby měl hlavu směrem dolů.</p>
<p>„Úžasně nepohodlné,“ poznamenává doktor Azizill k přihlížejícím – Baalu Segulovi a Proseprině, mna si spokojeně ruce. Pak dodal na vysvětlenou: „Pro následující operaci totiž potřebujeme pokud možno co nejvíce odkrvit jeho pohlavní orgány.“</p>
<p>Mezitím Nihasa přistoupila k oltáři, posadila se mezi Lukášovy doširoka rozevřené nohy, uchopila jeho penis a přetáhla mu předkožku, aby měl žalud obnažený v co největší délce.</p>
<p>Lukáš zasténal.</p>
<p>„Dnes mu raději nasaď roubík, ať tolik neřádí,“ požádal ji Azizill usednuv na místo, které byla uvolnila.</p>
<p>Nihasa provedla zadaný úkol bleskurychle. Stiskla Lukášův nos, aby ho přinutila otevřít ústa, a nacvičeným hmatem mu do nich vrazila rozevírák, který okamžitě zaaretovala. Od této chvíle je Lukáš schopen vydávat pouze tlumené neartikulované skřeky.</p>
<p>„Můžeme začít?“ zeptal se Azizill.</p>
<p>„Jistě,“ potvrdila laborantka podávajíc mu obřadně cosi neviditelného do ruky.</p>
<p>Azizill převzal od Nihasy fotoplastickou sondu a jal se ji zavádět do Lukášovy močové trubice, kontroluje její dráhu na monitoru ultrazvukového přístroje. „Ještě kousek a uhneme do levého chámovodu,“ komentuje přitom o svém počínání přihlížející zvědavce.</p>
<p>„Teď,“ vydechla bezhlesně Nihasa za doktorovými zády.</p>
<p>V té chvíli sebou Lukáš zazmítal v poutech, ale marně. Sonda nezadržitelně proniká do vývodu pohlavní žlázy.</p>
<p>„Myslím, že tam jsem,“ poznamenává po chvíli doktor Azizill, pečlivě prostudovav obrázek na monitoru. „Doděláš to, Nihhy.“</p>
<p>Nihase zazářily oči radostí a uspokojením. Bez okolků usedla na uvolněné místo a stiskla mezi prsty místo nasazení levého nadvarlete na varle. „Ještě kousek… takhle … a teď uvolníme hrot… vnitřkem prořízneme… Hotovo!“ Lukáš se opět zazmítal v poutech a vydal sérii skřeků tlumených sice roubíkem, ale pro Andyho a Gwen znovu několikanásobně zesílených.</p>
<p>„Co to s ním provádějí za hrůzy?“ děsí se Gwen. Ráda by od příšerného divadla odvrátila pohled, ale silové pole jí nedovolí pohnout hlavou ani zavřít oči.</p>
<p>„Tak, ještě vpravo – a budeme aktivovat…“ raduje se Nihasa, když jí Azizill dovolil, aby druhou sondu zavedla sama. Ukázalo se, že má obratnější prsty, takže je s celou operací hotova skoro o deset minut dříve než doktor. Nakonec ještě pečlivě prohmatala Lukášovy pohlavní žlázy, aby se podle jeho reakcí přesvědčila, že hroty sond jsou opravdu zavedeny do nejcitlivějších bodů. Když podle záškubů pout a skřeků usoudila, že tomu tak je, uvolnila opět místo Azizillovi.</p>
<p>„Aktivace je nejnáročnější část celé operace,“ komentuje následné dění Azizill pro čumily, „protože musíme obě sondy spojit s řídicím čipem, který jsme mu minule injektovali pod kůži žaludu, a to tak, že druhé konce sond uchytíme k nejbližším nervovým vláknům mikrosvárem. Teď si užije to svoje sado-maso opravdu na doraz. Nakloňte mi ten stůl ještě o takových patnáct stupňů… a Verdelete… ten akustický zesilovač raději vypni, ano?“</p>
<p>Stalo se. Vzápětí Azizill nasadil na Lukášův obnažený žalud malý svěráček a jal se opatrně tisknout jeho čelisti k sobě. Přitom pozorně studuje obrázek na monitoru.</p>
<p>„Musíme pozorně sledovat, kdy sondy v močové trubici budou rovnoběžné s nejbližšími nervovými vlákny. K tomu nám napomůže odkrvující se erekční těleso… Teď!!“</p>
<p>Azizill stiskl čelisti prudce k sobě a vzápětí zapraskal elektrický výboj. Lukášovo tělo se napjalo v poutech tak prudce, že praskl jeden z řetězů poutajících mu nohy k opěrkám …</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>19. listopadu</emphasis></p>
<p>Sedíme s Evičkou a Eugenikou, které se spolu rychle skamarádily, na kraji bazénu v minus prvním suterénu a jen tak šploucháme nohama ve vodě.</p>
<p>„Copak, děvčata, už vás plavání nebaví…?“</p>
<p>„I baví,“ odpovídá Eugenika zadumaně, „jenže Evička mě vždycky moc rychle utahá. Musím často odpočívat.“</p>
<p>„Z toho si nic nedělej. Až budeš bioenergeticky senzitivní, tak se jí snadno vyrovnáš.“</p>
<p>„Já vím, vím, teta Sofie mi to vysvětlovala několikrát, jenže cesta k tomu je dlouhá…“</p>
<p>„Náhodou… Míša s Májou to stihly za šest týdnů,“ oponuje Evička.</p>
<p>„Jenže to by tady Eugenika musela trochu lépe spolupracovat s tvým tatínkem…“</p>
<p>Agill si mi totiž nedávno stěžoval, že Eugenika je ‚neposlušná‘ pacientka a nespolupracuje tak ochotně, jak je u jiných zvyklý. Zanedbává odběry, často vynechává vyšetření a když už se dostaví, tak ke všem procedurám přistupuje se značným despektem.</p>
<p>„Připadám si tady jako nějaký pokusný králík,“ stěžuje si mi. „Teta Sofie básnila o tom, jaké tady budu mít přímo ‚rajské‘ podmínky ke studiu matematiky a fyziky – a zatím…“</p>
<p>„Copak – zatím?“</p>
<p>„Každý den si musím lehnout ve vyšetřovně docela nahatá na stůl, on mě celou prohněte jako nějakou roládu, pak se mi vrhne na prsa, snaží se tam čehosi dopočítat, jenže mě během toho udělá a druhý den to začne všechno nanovo…“</p>
<p>„Ach tak… Ano, on se snaží dopočítat tvých laloků mléčné žlázy, protože to je pro mimozemšťany hlavní ukazatel, zda náhodou nejsi nositelkou jejich genetického kódu – a ty zřejmě jsi, protože se nemůže dopočítat.“</p>
<p>„Aha. A ta ostatní pořád dokola opakovaná vyšetření?“</p>
<p>„Musí dělat kontrolní vyšetření – vždyť se jedná o velice náročnou proceduru,“ chlácholím <emphasis>věčnou kverulantku,</emphasis> což je přezdívka, kterou si tady za pár dní vykoledovala. „Podívej – mě to ze začátku taky příliš nebavilo. Sama se řídím heslem, že od doktorů raději dál, ale když jsem opět nabyla vládu nad zraněnou rukou, řekla jsem si, že asi moc dobře vědí, co dělají, nechala jsem věcem volný průběh – no a vyplatilo se mi to.“</p>
<p>„Jenže – utíká mi semestr, matematiku jsem ještě ani neviděla a fyziku jakbysmet. Všichni mi jen vykládají, že bioenergetická senzitivita je děsně důležitá, že se bez ní v životě neobejdu a kdesi cosi. Nabýt takové schopnosti jenom proto, abych přeplavala Evičku…“</p>
<p>„Ale, ale, děvče! Bioenergetická senzitivita je podstatě nezbytnost pro každého, kdo přišel do styku s mimozemšťany. Já bych ti mohla vyprávět…“</p>
<p>„Jé, teto, na to jsem se tě chtěla zeptat už dávno, ale nějak vždycky není čas…“ ozvala se v té chvíli Evička, „vyprávěj, jak ses vlastně seznámila s mou maminkou.“</p>
<p>Zmizelá Lenka! Něžně jsem Evičku k sobě přitiskla a spustila jsem. Vzpomínky na události před osmnácti roky se mi rozjely před očima jako by to bylo dnes… Příjezd na původní CPLE vlakem a záhadným taxíkem, první zkušenosti ve vyšetřovně… pak to první setkání s dalšími děvčaty v odpočinkové místnosti… „TAM jsem vlastně viděla tvou maminku prvně… taky mi bylo proti srsti nechat se vyšetřovat vysvlečená úplně do naha a vůbec ten celý pobyt taky… oblékaly jsme se vlastně jen do jídelny, dokonce na přednášky jsme musely chodit, jak nás pánbůh stvořil. Platil tam Domácí řád a připadaly jsme si jako někde v kasárnách. Ale znáš maminu – té to docela vyhovovalo, dodnes se obléká jenom tam, kde je to výslovně nutné a vystačí si většinou jen se župánkem, který odhazuje, jakmile nutnost oblečení pomine. Ale ona je taková… báječná kamarádka, je na ni spolehnutí v každé situaci a já jsem moc ráda, že jsem měla možnost se s ní seznámit.</p>
<p>Víte, děvčata, po návratu z kliniky jsme byly uneseny agenty FBI a náš domek jimi byl úplně zničen – dokonce i omlácené omítky, vytrhané podlahy – no hrůza jen na to pomyslet. Opravdu to nebyla žádná legrace.</p>
<p>Nevím, Evičko, jak dalece tě maminka informovala, ale tehdy jsme vlastně byly první dvě – ona a já – vybaveny bioenergetickou senzitivitou, abychom byly schopny bránit se zvůli vojáků, kteří vládli tomu internačnímu táboru. Ony ty útoky neustaly ani po našem osvobození a nalezení azylu tady – na CPLEN.</p>
<p>K nám do domku tajné služby vtrhly vlastně třikrát a mezitím se o to pokoušely nesčíslněkrát neúspěšně. Poprvé když jsme byly internovány, podruhé přepadla Nancy Lucinku a potřetí pan nadporučík Brian Lucku a Sofii…“ pohlédla jsem významně na Eugeniku.</p>
<p>„Ale podruhé zachránil Lucku doktor Zemill…“ (při vyslovení toho jména jsem se zachvěla) „… a potřetí jsme se ubránily samy, protože to už jsem byla bioenergeticky senzitivní.</p>
<p>Pak by tu byl například únos Xiaolan – také se ubránila jen díky této schopnosti… Nebylo a není to jednoduché, děvčata. Když například Lucka, která zatím bioenergeticky senzitivní nebyla, potřebovala zařídit doma důležité věci a já jsem s ní nemohla cestovat, protože jsem byla těhotná s Míšenkou, tak se jí jako průvodkyně ujala Janička. A když chtěla domov navštívit teta Sofie, Eugeniko, byla s ní jako průvodkyně právě teta Lenka.</p>
<p>Možná se vám všechna ta opatření zdají přemrštěná, ale musíte si uvědomit, že jsme byly pronásledované na každém kroku. Jednou dokonce teta Jana jela dělat nějakou zkoušku, při přípravě na níž jí právě Lenička dělala figurantku – to jen tak mimochodem – a cestou zpět byla přepadena příslušníky tajné služby. Byli oblečeni do izolačních gumových oděvů, aby jim nemohla uštědřovat elektrické rány. Odvlekli ji do tajného úkrytu v jednom ze zrušených kladenských dolů. Sebrali jí úplně všechny dokumenty, které u sebe měla, oblečení, telefon…“</p>
<p>TELEFON!</p>
<p>TELEFON!!</p>
<p>TELEFON!!!</p>
<p>To slovo mi projelo znovu hlavou jako elektrický šok. Najednou jsem si uvědomila, že Janin telefon zabavený jí před osmnácti roky Jednotkou pro boj s organizovaným zločinem vlastně nebyl vrácen, ačkoliv ostatní dokumenty Jošua získal zpět… po okopírování. On se tehdy chytil s tím velvyslancem…</p>
<p>Děvčata! Mě teď něco napadlo – a to musíme prověřit hned – teď – OKAMŽITĚ!! Pojďte…“</p>
<p>„No tak aspoň počkej, teto, až trochu uschnu a obleču se,“ protestuje Eugenika.</p>
<p>Přesto však, když zjistila, že pro tentokrát nemám pro ni pochopení, vyrazila za námi tak, jak byla. Ostatně – my s Evičkou také nejsme oblečené…</p>
<p>Vtrhla jsem do Informačního střediska jako velká voda a sháním se po Erigyovi. Jdu vlastně najisto. Sedí u komunikátoru užívaného Terkou a své okolí zjevně nevnímá. Je zahloubán do výpisu jakýchsi údajů z vnitřní paměti komunikátoru.</p>
<p>„Neruším?“</p>
<p>„Co… aha… rušíš… Tedy… promiň. Záleží na tom, zda to, s čím přicházíš, je důležitější, než toto – “ a ukazuje na řady čísel valící se na nás z monitoru.</p>
<p>„Myslím, že je… Poslyš, Erigye, nepamatuješ se, co se vlastně stalo s Janiným telefonem, který jí zabavili tam na té kladenské služebně?“</p>
<p>„Coooo? Janu někdo přepadl a přišla o telefon? No to nám ještě scházelo…!“</p>
<p>„Ale! Ne teď! Tenkrát, před osmnácti toky. Vzpomeň si! Jela dělat zkoušku…“</p>
<p>„Před osmnácti roky… Jana… telefon…“ pobrukuje si roztržitě. Asi byl do toho výpisu vyloženě ‚zažraný‘.</p>
<p>„A sakra!“</p>
<p>Konečně mu to došlo. Vrhl se k sousednímu komunikátoru, přihlásil se a stiskl několik kláves. Pak na mě upřel oči jako by mě rentgenoval. Až jsem se jeho výrazu lekla.</p>
<p>„Je pořád aktivní… Ale to přece…“</p>
<p>„To přece… Co? Ten telefon se prostřednictvím té služebny a přes FBI nepochybně dostal do drápů hochů z CIA, nemyslíš. A protože je napojen do vnitřní sítě, tak si může Brandon klidně volat aniž by byl povinen zaznamenávat hovory do žurnálu, že?“</p>
<p>„Může být, Jen nechápu, jak jsme na něj mohli zapomenout… Jestli oni s jeho pomocí odposlouchávali naše konferenční hovory, tak je jasné, proč tenkrát to letadlo nabralo kurs přes Maďarsko – například…“</p>
<p>„Dobře, je to možné… Ale co bylo, bylo. Teď musíme ten telefon zablokovat, ne?“ Naprosto nechápu jeho stoický klid, s jakým hledí střídavě na mě a na monitor komunikátoru, aniž by zahájil nějakou obrannou akci.</p>
<p>„Zablokovat myslíš?“</p>
<p>„Co jiného?“ vyjela jsem na něj dosti zostra. Docela mi projela hlavou myšlenka, že jsem se neměla o pomoc obracet k němu. Co když to byl právě on – a ne Zemill, kdo působí potíže a Zemill se stal obětí jeho rejdů, protože na to přišel…</p>
<p>„No – to ani náhodou, Nikolko…“</p>
<p>„Jak to – ani náhodou?!!“ Moje podezření roste.</p>
<p>„To by byla taktická chyba, děvče! Představ si, že ten někdo, kdo se pomocí toho telefonu domlouvá s agenty CIA, jak máme důvod se domnívat, neví, že jsme tento kanál objevili. Jak se bude chovat?“</p>
<p>„Jak by se choval… Bude škodit dál!“ odsekla jsem nakvašeně.</p>
<p>„Nebude, neboj. Od této chvíle si bude jenom myslet, že škodí…“</p>
<p>„Proč si to bude jenom myslet?“</p>
<p>„Protože jsem dostal nápad! My na ten telefon nasadíme odposlech! Pak budeme vědět nejen to, kdo s jeho pomocí podvratnou činnost provozuje, ale i to, o jaké informace má CIA zájem a co se proti nám chystá. Pak budeme moci vždy včas účinně zasáhnout. Když budeme mít štěstí, tak se nám možná podaří rozkrýt celou podvratnou síť a dost možná se i dozvíme, kam zmizeli Zemill, Lucka, Lenka, Sofie i Terka.“</p>
<p>„Snad nechceš ještě tvrdit, že nám CIA ruší komunikaci?“</p>
<p>„To těžko…“ posteskl si Erigyos. „Ten telefon může – ale také nemusí – být jen jedna z příčin, proč je naše práce mařena. Pochybuji o tom, že by byli Američané schopni narušovat činnost naší techniky – nevidím možnost, jak by to mohli dokázat pouhým satelitním telefonem. Zřejmě musí být na nás napojen ještě někdo jiný, ale kdo? To by nám mohla prozradit tato čísla…“</p>
<p>„No dobrá – můžeš ten odposlech nějak zařídit?“</p>
<p>„Jistě, Nikolko. Už se stalo…“</p>
<p>Pohlédla jsem na monitor, kde je zobrazen vnitřní telefonní seznam. U původního Janina telefonu blikají tři červené křížky…</p><empty-line /><p>Gwen otevřela oči a ke své hrůze zjistila, že se během spánku zase dostala do té příšerné místnosti s oltářem uprostřed, a zachvěla se hrůzou. Pak si uvědomila, že tentokrát není spoutána. Vstala a jala se místnost podrobně zkoumat. Prochází podél stěn, osahává kruhy zapuštěné do zdí i podlahy, tahá za řetězy, pohrává si s různými svorkami, koženými náramky, roubíky, obojky, bičíky, důtkami, rákoskami a dalšími rekvizitami, kterými nechal Verdelet vybavit místnost na základě studia příslušných internetových stránek. Nakonec přistoupila ke kamennému oltáři a zkoumá jeho masivní desku, když tu se najednou s protivným skřípotem otevřely dveře a v nich se objevil… Lukáš Malina!</p>
<p>Gwen couvla zpět ke stěně a okamžitě se postavila do střehu očekávajíc útok. Lukáš, spatřiv Gwen, vykročil jí sice vstříc, ale asi tak uprostřed cesty se podivně zkroutiv udělal dřep a oběma rukama se chytil za penis a šourek, přičemž bolestně zavyl. Padl na kolena a blíží se ke Gwen ‚po čtyřech‘. Pokaždé, když se pokouší postavit, provede vzápětí týž manévr.</p>
<p>Konečně dolezl po kamenné podlaze až ke Gweniným nohám. Stále na kolenou vzpřímil trup a prosebně sepjal ruce. Pak ze sebe vykoktal poníženou prosbu, která Gwen málem vyrazila dech: “I … humbly beg you … for mercy, … my mistress. Could I have … a drink … of your … breast milk?”</p>
<p>„Cože? Opakuj to ještě jednou, lumpe!“</p>
<p>„Poníženě prosím o smilování … má paní …. Mohu se napít vašeho … mateřského mléka?“</p>
<p>„Nezdá se ti, ty lotře, že na to jdeš příliš zhurta? Naprosto nechápu, jak se vůbec můžeš opovážit požádat o takovou věc po tom, co se mezi námi stalo minule? Nejraději bych tě spráskala jako prašivého psa…“</p>
<p>Gwen na důkaz svých slov hmátla po jednom z bičíků, který právě měla nejblíže po ruce a významně jím zapráskala Lukášovi nad hlavou.“</p>
<p>„Jde na to trocho zostra,“ poznamenala Proseprina, která je autorkou Lukášových replik, jež pak Azizill vysílá do řídicího čipu. Ten zpětně vyhodnocuje i jeho reakce a kdykoliv jeví náznak, že se Lukáš zpěčuje vykonat vyslaný rozkaz, generuje impuls do některé ze sond poslušnosti. V té chvíli má Lukáš týž pocit, jako když mu během posledního zákroku Nihasa bezohledně tiskla citlivé body genitálií. Jeho chování pak odpovídá přání ovládajícího.</p>
<p>„My sice nutně potřebujeme, aby se napil, ale pokud bude samice volná, zřejmě si to od něj nenechá líbit,“ uvažuje Azizill. „Protože dnes a právě teď provádíme pokusy s řízením samce, necháme ho dnes odejít s nepořízenou. Za pár dní však uděláme taková opatření, aby měl možnost se napít…“</p>
<p>„Ale ještě zkusíme jednu věc,“ navrhuje Nihasa. „Donutíme ho, aby samici provokoval a aby ona proti němu použila násilí. Ráda bych věděla, zda samec přijme raději výprask nebo pár impulsů do sond poslušnosti.“</p>
<p>Lukáš upřel pohled na Gwenina prsa a pokouší se vstát, aby na ně dosáhl ústy.</p>
<p>„Nerozuměl jsi, chlípníku, co jsem ti řekla?!“</p>
<p>Bič zasvištěl. Jednou, dvakrát, třikrát… Na Lukášových zádech se začínají vybarvovat tenké rudofialové pruhy. Instinktivně se obrátil na útěk, ale vtom se u něj dostavila znovu ta strašlivá reakce. Chytil se oběma rukama za genitálie a zůstal oddaně stát nechávaje dopadat další rány Gwenina bičíku na svá záda, břicho i hruď…</p>
<p>„Vyhráli jsme!“ raduje se Nihasa, když se Lukáš na Gwenin rozkaz ohnul přes ‚oltář‘.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 26</strong></p>
<p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>středa 15. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>Uplynulo pět dní a dosud se nám nenaskytla příležitost vstoupit do podzemí trosek Šalomounova chrámu nepozorovaně. To je nutná podmínka pro to, aby jedna z nás beze svědků otevřela dveře. Stačí jen zapojit baterku na kontakty, které Lucka objevila a které jsou jasně vidět na několika fotografiích – no a samozřejmě postavit se nahá do zorného pole čidla. To máme také zachycené na Lucčiných fotografiích, dokonce i s příslušným piktogramem signalizujícím, že se o nudabránu skutečně jedná. Protože však je stejným systémem chráněn i náš příbytek, není možné, abychom tajemství uzávěru prozradily. Ostatně – i kdybychom vchod do své cely chránily jinak, nebylo by odhalení tohoto tajemství vhodné. Lucka nakreslila plánek podle navigačních údajů zaznamenaných jejím telefonem a i já ho mám pečlivě prozkoumaný. Nezáleží tedy na tom, které z nás se podaří do podzemního labyrintu vniknout.</p>
<p>Bratr zahradník je sice dobrý společník, pomalu si začíná zvykat na naše různé ‚výstřednosti‘ – například na naše ranní nabíjení na sluníčku a na naše ‚hygienické rituály‘, dokonce se smířil i s tím, že se každé ráno hned po probuzení nemodlíme k Bohu Všemohoucímu a neděkujeme Mu za to, že nám dopřál dožít se tohoto dne, ale přímo se děsí, pracujeme-li – já nebo Lucka – s nějakým z mimozemských technických zařízení, jež nikdy před tím neviděl. Například předevčírem jsme tiskly fotografie podzemních prostor pořízené Lucčiným telefonem. Já jsem při té příležitosti – jen tak žertem – pořídila jeho fotografii v černobílém provedení. Když jsem mu ji předvedla, třásl se po celém těle, zhroziv se, že jsem vyvolala jeho duši z těla… Teprve po zjištění, že fotografie může být i barevná, a dokonce že se dá s barvami různým způsobem manipulovat, se poněkud uklidnil, ale včera opět skoro celý den ‚trucoval‘, aniž by se nám podařilo zjistit příčinu.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>úterý 21. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>„Mám dojem, že se asi ujal funkce nový patriarcha – Warmund de Picquigny,“ poznamenala Lenka dnes při nabíjení. „Jinak si totiž neumím vysvětlit obnovení nepřátelských aktivit vojáků spjatých s Konventem.“</p>
<p>…</p>
<p>Ráno jsme totiž zase našly zavřenou branku spojující dvorek se zahradou. Musely jsme použít žebřík ke zdolání zdi. Když jsme se objevily na jejím hřebeni, spatřily jsme čtyři vojáky s halapartnami napřaženými proti nám. Naštěstí jsme byly obě nahé, protože jsme se chystaly k obvyklé hygieně a nabíjení. Vytáhla jsem žebřík nahoru a chystala jsem se ho postavit k vnější straně zdi, když vtom Lenka skočila dolů vytvořivši kolem sebe ochranné silové pole. Seskok se jí sice zdařil dokonale, dopadla pružně na špičky nohou, ale jeden voják proti ní nenadále vystartoval, když byla ještě ve vzduchu, nastaviv proti ní špičku halapartny. Lenka už nedokázala svou dráhu korigovat. Ochranné pole nejprve vyrazilo vojákovi zbraň z ruky a ta odlétla obloukem kamsi za něj. Potom ovšem následoval voják sám. Lenčino pole ho odmrštilo takovou silou, že vylétl do vzduchu, kde udělal dva přemety a spadl po hlavě do ‚naší‘ fontánky, kde zprudka narazil na její mělké. kamenité dno. Voda se zbarvila do ruda…</p>
<p>Z mého stanoviště na hřebeni zdi by vyzněla celá epizoda docela komicky, avšak zraněný voják ležící obličejem ve vodě vzbuzuje spíš hrůzu. Zbylí tři vojáci zpanikařili a dali se na útěk, aniž by svému kamarádovi poskytli nějakou pomoc. Pokusila jsem se rychle přistavit žebřík do zahrady a sestoupit dolů, jenže se mi nedaří ho dole ukotvit. Neustále mi podkluzuje. Než se mi to konečně podařilo a přiběhla jsem na místo nehody, Lenka stačila vytáhnout vojáka z vody, vylít z něj vodu, položit ho na trávu a začít s umělým dýcháním.</p>
<p>„Jak to s ním vypadá, Leničko?“</p>
<p>„Dost špatně… Hlavu má pěkně natlučenou, navíc si o okraj fontánky natrhl žílu na spánku a je v bezvědomí. Musíme se pokusit ho nějak vzkřísit… Vodu jsem z něj vylila a snad se mi podaří ho rozdýchat,“ komentuje Lenka situaci mezi jednotlivými sériemi vdechů. „Jenže nemáme nic k zastavení toho krvácení. Sice to zatím držím dvěma prsty, ale to nejde věčně. Musíme mu udělat tlakový obvaz. Zaběhni pro lékárničku.“</p>
<p>To se snadno řekne, ale hůř provede. Ze strany zahrady byla branka totiž zabarikádována a zapřena dvěma masivními kůly. Ztratila jsem dobrých deset minut, než se mi podařilo zábrany odstranit a dostat se dovnitř.</p>
<p>„Co se děje, sestro?“ oslovil mě bratr zahradník, vida že jsem vyběhla z naší cely aniž bych ho pozdravila. Ani jsem si nevšimla, že právě vyšel na chodbu…</p>
<p>„Zase nás přepadli nějací vojáci a jeden se při tom dost ošklivě zranil. Musíme ho ošetřit.“</p>
<p>„On se zranil, když vás přepadl, a vy ho budete ošetřovat? Ano, to jsou ty vaše podivné způsoby… Mohu jít s tebou?“</p>
<p>„Jistě, ale rychle!“</p>
<p>Vyběhla jsem po úzkých schodech nahoru, pak přes dvorek – ale co to? Branka je zavřená!“</p>
<p>„Léén-kóóó!“</p>
<p>Žádná odpověď!</p>
<p>Hmátla jsem po telefonu visícím mi na krku, když vtom sám zazvonil…</p>
<p>„Lenko? Co se děje?“</p>
<p>„Oni neutekli, jen z povzdáli sledovali, co se bude dít, a když jsi odešla, tak zavřeli branku, aby nás rozdělili. Jenže já teď nemohu pečovat o toho zraněného a oni se k tomu taky nemají. Sice se mi ho podařilo rozdýchat, ovšem jestli to bude trvat dlouho, tak vykrvácí.“</p>
<p>„A co žebřík?“</p>
<p>„Žebřík? Ten je u zdi. Jak jsi ho tam postavila. Jenže z této strany… Počkej, podám ti ho… Nejde to! Musím se chránit polem před těmi vojáky, a… No nazdar! Teď se ho zmocnili sami a lezou nahoru! Připrav se na přepadení!“</p>
<p>Vzápětí po Lenčině výstraze jsem spatřila prvního vojáka na hřebeni zdi.</p>
<p>„Zmiz do chodby,“ stačila jsem zvolat na bratra zahradníka. „Rychle!“</p>
<p>Sama jsem kolem sebe vytvořila ochranné pole. Právě včas! První šíp vyletěl z vojákovy kuše. Naštěstí ve směru tečném vzhledem k silovému poli, takže se jen dotkl jeho okraje a sklouzl po něm. Při zásahu ve směru normály – nebo blízkém normále – by se odrazil zpět a mohl by střelce zranit… Radovala jsem se však předčasně, protože se tak stalo hned při druhém výstřelu, když se na hřebeni zdi objevil druhý voják.</p>
<p>„Takhle se střílí!“ poznamenal posměšně ke svému kumpánovi a vypustil perfektně mířenou střelu.</p>
<p>Šíp narazil čelně na mé ochranné pole, otočil se a zabodl se nešťastnému střelci přímo do hrdla. Zavrávoral, rozhodil ruce a bez hlesu padl nazad – tedy zpět do zahrady. Vzápětí se ozval zděšený výkřik.</p>
<p>Znovu jsem hmátla po telefonu, ale to už se otevřela branka. V ní stojí Lenka – celá rozrušená.</p>
<p>„Lucinko, máš tu lékárničku? Pojď se podívat na to nadělení…“</p>
<p>V zahradě je opravdu ‚nadělení‘! Jeden voják mrtvý, druhý téměř, třetí leží u paty zdi s pohmožděninami a čtvrtý bezmocně balancuje na hřebeni zdi – nemoha ani do zahrady ani na dvorek, protože žebřík je povalen na zemi a on se bojí z výšky asi tří metrů seskočit, zřejmě nevěda, co s ním zamýšlíme.</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Kdybys to chtěla nafilmovat, tak se ti to nepovede,“ spustila Lenka. „Lezli za sebou po žebříku. Ten druhý nahoře zavrávoral, padl nazad a toho za sebou shodil. Vzápětí na ně padl žebřík – na oba… Takže tady máme jednoho zabitého, jednoho zhmožděného a jednoho umírajícího…“</p>
<p>Popadla jsem lékárničku, přeběhla jsem k vojákovi, kterého Lenka křísila jako prvního, a společnými silami jsme zastavily krváceni.</p>
<p>„Jen aby už nebylo pozdě,“ povzdechla jsem si. „Podívej, jak je příšerně bledý. Určitě ztratil spoustu krve. Ti primitivové nás pěkně zdrželi!“</p>
<p>„Hmm, to by bylo snad na transfúzi,“ míní Lenka, „jenže s tím nemáme zkušenosti. Měl by se aspoň napít … nejlépe červeného vína. Lucinko, nechtěla by ses vypravit s bratrem zahradníkem na tržiště?“</p>
<p>„To bych moc nerada,“ odpovídám váhavě. „Podívej, co se tu děje. Nebylo by dobré, abychom se rozdělovaly. Což takhle támhleten chlápek? Místo toho, aby bezcílně poskakoval po té zdi jako vyplašená opice…“</p>
<p>„Pravda,“ souhlasí Lenka. Postavila žebřík znovu ke zdi a zavolala na vojáka, aby slezl dolů.</p>
<p>„Neboj, polez, nic se ti nestane!“</p>
<p>Sice ji to stálo ještě dost přemlouvání a přesvědčování, než voják poslechl, ale nakonec se přece jen odhodlal a slezl dolů. Já jsem mezitím přinesla váček s penězi.</p>
<p>„Tady máš pár denierů. Zajdeš na tržiště a přineseš karafu nejlepšího červeného vína. Zbytek si smíš ponechat,“ prohlásila Lenka velkoryse, podávajíc mu několik stříbrných mincí.</p>
<p>Voják na ni zírá jako u vytržení. „Ale, vzácná paní, to přece…“</p>
<p>„Tak nezdržuj se a jdi už! Věc spěchá!“</p>
<p>Voják odešel bez dalších protestů a my jsme se s Lenkou pustily do ošetřování druhého zraněného. Ten si při pádu zlomil ruku a nohu. Leží bezmocně u paty stěny a tiše naříká. Zjistily jsme, že jiná zranění nemá, a pustily jsme se do fixace pochroumaných končetin. Ještě jsme ani nebyly hotovy, když se k našemu velkému údivu vrátil náš ‚nákupčí‘ nesa asi pětilitrovou keramickou amforu. Stihl to kupodivu za necelou půlhodinu!</p>
<p>„No, sláva,“ zaradovala jsem se, „ani ti to netrvalo tak dlouho. Stačily ti peníze?“</p>
<p>„Prosím tě…“ poznamenala Lenka, „za to, co jsem mu dala, by byla vína celá cisterna!“</p>
<p>„Stačily,“ odpověděl voják po chvíli, ale řekly jste, abych si zbytek ponechal…“</p>
<p>„Vždyť taky ano, ale teď předveď, co jsi koupil…“</p>
<p>Lenka přinesla tři poháry a nalila.</p>
<p>„Ten je pro tebe, ten pro tebe – a tady to musíme nějak vpravit do toho nešťastníka támhle pod tím fíkovníkem.“</p>
<p>To ‚nějak‘ už měla ale dávno promyšlené, protože jen hmátla do lékárničky a odstřihla kus fotoplastické hadičky. Jeden konec vstrčila do poháru, druhý zraněnému do úst.</p>
<p>„Nu, napij se…“</p>
<p>Vtom však došlo k dramatické události! Voják – ‚nákupčí‘ totiž odhodil svůj pohár, aniž by se napil, a dal se na zběsilý útěk. Nejprve jsme se domnívaly, že se zase jedná o nějaké další přepadení a že on utíká proto, že se obává, aby nebyl nařčen z kolaborace s nepřítelem.</p>
<p>„Cvok,“ poznamenala nevzrušeně Lenka držíc soustředěně hadičku u úst zraněného.</p>
<p>Jenže po chvíli jsme byly nuceny změnit názor… Zraněný totiž přestal náhle sát, zazmítal se v prudké křeči a vzápětí vydechl naposled.</p>
<p>„Co se děje?“ vyrazila jsem ze sebe stísněně.</p>
<p>„Nevím… Je… po něm…“ vydechla Lenka zdrceně, zjistivši, že nešťastník nedýchá a ani mu nebije srdce. „Že by ta ztráta krve?“</p>
<p>Obrátila jsem zrak k druhému zraněnému – a strnula jsem. I on leží na zemi bez známek života. Nedopitý pohár mu vypadl ze zdravé ruky a víno se rozlilo po trávě.</p>
<p>„Teď je to jasné! Víno je otrávené a ten lump to věděl! Proto utekl!</p>
<p>…</p>
<p>„Je to strašlivá bilance dnešního rána. Tři vojáci ze čtyř mrtvi – z toho dva zavražděni vlastním kumpánem. Moc by mě zajímalo, proč to vůbec udělal,“ pokračuje dál Lenka se smutkem v hlase.</p>
<p>„Nechci strašit, Leničko,“ rozvíjím zase já svou vlastní hypotézu,“ale on si možná myslel, že to víno je pro nás a že jsme tedy měly být otráveny my! Už jednou byl v tomto směru činěn pokus, nemýlím-li se…“</p>
<p>„Je pravda,“ souhlasí Lenka, „že jed je ve středověku častou zbraní církevních hodnostářů – vždyť jen, jakou cestou přišel například legendární Edmond Dantès ke svému pokladu, který mu umožnil stát se hrabětem Monte Cristo… Ale co by ten voják měl z naší otravy?“</p>
<p>„Nu, to už nevím. Musely bychom se ho zeptat…“</p>
<p>„To se snadno řekne, ale hůř provede,“ míní Lenka. „Nedovedu si představit, jak ho budeme v tom lidském mraveništi hledat…“</p>
<p>„Snad by nám mohli pomoci přátelé,“ míním. „Pár fotografií jsem udělala. Když je zvětšíme, vytiskneme a rozdáme…“</p>
<p>„Komu?“</p>
<p>„Například Hugonovi de Payns a jeho lidem…“</p>
<p>…</p>
<p>Příležitost se naskytla dnes odpoledne, kdy jsme se s Hugonem setkali – jak jinak, než opět cestou na tržiště.</p>
<p>„Jak ses rozhodla, sestro?“</p>
<p>„Provádím výpočty. Je to sice poněkud složitější a zdlouhavější, než jsem si myslela, ale zdá se, že to půjde. Ovšem – taky bych od vás potřebovala pomoc, bratře. Tedy od tebe a tvých lidí.“</p>
<p>„Souvisí to nějak s otevřením těch dveří?“</p>
<p>„Jen nepřímo – dalo by se to totiž urychlit…“</p>
<p>„Ano? A jak?“</p>
<p>„Jsem v práci často rušena. Pravidelně nás přepadají cizí vojáci a spoustu času ztrácím vlastní obranou. Potřebovala bych najít tohoto muže a vyslechnout ho, abych se dozvěděla příčinu těch útoků,“ sděluji Hugonovi předávajíc mu asi tucet fotografií.</p>
<p>„Ó, jak nádherné detailní vyobrazení, sestro! Jsi opravdu skvělá malířka!“</p>
<p>Zatím jsem ho při tom nechala. „Aspoň se vám bude snáze hledat.“</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>středa 22. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>Dveře v podzemí Šalomounova chrámu jsou otevřeny, zajištěny pouze mechanicky, nudabrána odpojena. Jak se nám to podařilo? Pomohla nám příroda…</p>
<p>Ráno po obvyklých procedurách a nabíjení jsme s Luckou zabrousily do okolí Chrámu, jak to už děláme několik dní. Samozřejmě, že se pohybujeme jen v takové vzdálenosti, abychom neprobudily podezření Hugonových lidí, kteří určitě vchod hlídají ve dne v noci.</p>
<p>Pojednou se začali plašit koně dvou vojáků hlídajících přístupovou cestu k Chrámu. Dokonce i ptáci poletující nám nad hlavami projevují neklid. Nechápu proč. Nebe je jasné, bez jediného mráčku… jako vymetené, a dokonce i vítr se utišil. Jen ti dva koně a ti ptáci…</p>
<p>„Něco se chystá, Lucinko…“</p>
<p>Upřela na mě zrak. I v jejích očích jsem postřehla cosi zvláštního, ale nedovedu to popsat… Očekávání čehosi? Napětí? Určitě si stačila někde všimnout něčeho, co mi zřejmě uniklo. Ale čeho? Rozhlížím se na všechny strany, sklonila jsem hlavu a dívám se dokonce i pod své vlastní nohy…</p>
<p>„Tam ne, Leničko… Nahoru se musíš podívat!“</p>
<p>Nahoru… Ale než jsem si uvědomila, co se vlastně děje, všeobecné zděšení vyvrcholilo. Kousek Slunce najednou zmizel, jako by ho někdo vykousl. Aha! Zatmění Slunce… V naší době astronomická atrakce vyvolávající šílení davů. Spousta lidí je kvůli tomu ochotna si brát dovolenou a cestovat na místa s nejlepšími pozorovacími podmínkami. Tady však hrůza, panika, zděšení. Lidé padají na kolena a vroucně se modlí k Všemohoucímu za spásu své duše, zřejmě se domnívajíce, že přichází konec světa.</p>
<p>Se zájmem sleduji chování našich středověkých předků masírovaných náboženskými předsudky a církevními dogmaty. Pravda, zatmění Slunce nebo Měsíce není příliš častým astronomickým úkazem, ale zase ne tak neobvyklým. Vždyť už egyptští kněží věděli, že Země je planeta obíhající kolem Slunce. Staří Řekové věděli, že Země má tvar koule a dokonce docela přesně vypočetli její velikost. Tito lidé, kteří se hrozí zcela normálního a naprosto neškodného přírodního jevu, se domnívají, že Země je nehybná placka uprostřed vesmíru, a kdybych se jim pokusila tento úkaz vysvětlit, byli by ochotni mě obvinit z kacířství a skončila bych na hranici stejně jako Giordano Bruno roku 1600…</p>
<p>Proto jen se zájmem sleduji dění kolem sebe. Rozhlížím se… Kde je Lucka? Zmizela!! Ještě před chvílí stála poblíž mě!! Co se s ní stalo? Hmátla jsem po telefonu…</p>
<p>„Účastník je nedostupný,“ čtu na displeji.</p>
<p>Jak je to možné? Zatmění sice pokročilo, ale zase tak veliká tma není, abych své okolí nemohla pozorovat. Bratr zahradník, který obvykle chodí ven mezi námi, klečí a modlí se stejně jako ostatní… Lucka šla po jeho druhé straně – ale kde nic tu nic. Najednou se vypařila, aniž bych její odchod zpozorovala. Ale kam??</p>
<p>„Bratře zahradníku…“</p>
<p>Nevnímá…</p>
<p>„Bratře zahradníku!“ Oslovení jsem doprovodila lehkým dotykem.</p>
<p>Opět nic…</p>
<p>„Bratře zahradníku!!“ Tentokrát jsem s ním důkladně zacloumala.</p>
<p>Zvedl ke mně nepřítomný pohled a opět sklonil hlavu v hluboké pokoře. Došlo mi, že on o Lucce teprve nebude nic vědět. Nezbývá, než čekat… Pozorování lidí mě přestalo zajímat a v obavách o kamarádku jsem se zřejmě dostala to podobného stavu, jako bratr zahradník.</p>
<p>Z chmurných úvah mě vysvobodil až Lucčin hlas, který se mě tázal, zda jsem se náhodou nevcítila do smýšlení a duševního rozpoložení středověkých lidí až přespříliš.</p>
<p>„Ne, to ne. Ale když jsem zjistila, že jsi zmizela…“</p>
<p>Lucka se jen šibalsky usmála bubnujíc prsty na montážní brašnu.</p>
<p>„Kde jsi vlastně byla?“</p>
<p>„Hádej. Můžeš sice jen jednou, ne třikrát, jak se s oblibou říká, ale jestli neuhodneš, tak jsem ochotna tu brašnu sníst i s obsahem!“</p>
<p>„Cože?? Snad ne… Tam?“</p>
<p>„Ano, přesně TAM jsem byla. Využila jsem všeobecného zděšení a paniky. Vždyť i ti Hugonovi vojáci mající střežit vchod do podzemí se kajícně vrhli na kolena a sklonili hlavy k zemi. Nikdo nehlídal…“</p>
<p>„A jak tvá ‚mise‘ dopadla?</p>
<p>„Nad očekávání dobře,“ raduje se kamarádka. „Připojila jsem baterku, svlékla jsem se před čidlem, zámek cvakl, dveře se otevřely…“</p>
<p>„Dveře se otevřely,“ vydechla jsem neslyšně, „a co je za nimi?“</p>
<p>„Nevím, Leničko, dál už jsem nezkoumala. Bylo málo času. Jenom jsem přivařila dveře k zárubni, aby se později daly otevřít laserovým řezákem a abychom udržely v tajnosti funkci nudabrány. Tu jsem pochopitelně vyřadila z činnosti a baterku jsem zase odpojila. Teď už stačí Hugonovi říci, že mám výpočty připraveny a že se můžeme pustit do otevírání. Pomůžeš mi připravit vhodný scénář, abychom to divadélko dohrály až do konce?“</p>
<p>Na souhlas jsem jí jen lehce stiskla ruku.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pátek 24. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>„Máme toho vojáka,“ oznámil mi dnes Hugo de Payns potkav nás opět cestou na tržiště. „Patří ke gardě nového patriarchy. Teď ho držíme v našem vězení. Až budeš mít chuť si s ním promluvit…“</p>
<p>„Můžeme hned?“</p>
<p>„Jistě…“</p>
<p>Následovali jsme družinu svižným krokem. Sice nám na koních snadno ujeli, ale to nevadí, víme, kde je máme hledat. Když jsme dorazili, právě odsedlávali.</p>
<p>„Kdepak ho máte?“</p>
<p>„Pojďte se mnou,“ vyzval nás Hugo de Payns osobně, „samotného by mě zajímalo, co – a zda vůbec něco – vám poví…“</p>
<p>Zavedl nás do sklepení svého sídla a otevřel dveře cely. Tam na holé zemi leží na břiše náš ‚známý‘ z úterka, přikován za jednu nohu ke zdi. Jediným zdrojem světla je zamřížované okénko u samého stropu. Rozsvítila jsem kapesní svítilnu.</p>
<p>„Jak dlouho tu je?“</p>
<p>„Od rána.“</p>
<p>Použitím laserového řezáku jsem ho osvobodila – ale jen na straně zdi. Volný řetěz má neustále připevněn na noze.</p>
<p>„Vstaň, lumpe!“</p>
<p>Ani se nepohnul.</p>
<p>„Mám ti pomoci!?“</p>
<p>„N…n…nee…“</p>
<p>Přistoupily jsme k němu s Lenkou každá z jedné strany uchopily jsme ho za ruce. Ani se nepokoušel vzepřít, musely jsme ho zvednout.</p>
<p>Výkřik bolesti nás však donutil vrátit ho do původní polohy.</p>
<p>„Co jste s ním provedli, že je jako mátoha a naříká při každém pohybu?“ otázala se Lenka Hugona.</p>
<p>„Nechtěl mluvit… Byl zbičován!“</p>
<p>„Ach ano… nechtěl mluvit, byl zbičován. Taky metoda, ale výsledek veškerý žádný,“ poznamenala Lenka posměšně. „Je vidět, bratře, že se do toho opravdu budeme muset vložit samy. Nejprve ho vyvedeme odsud ven. Tady se přece nedá pracovat!“</p>
<p>„Spíš vyneseme,“ poopravila jsem kamarádčin nápad obrátivši zdroj světla na jeho nohy. Nešťastník je totiž bos a chodidla má rozsekaná do krve.</p>
<p>Vynesli jsme tedy vojáka ven z cely a položili ho venku do trávy. Teprve teď jsem si uvědomila, že to, co má na sobě, není košile, nýbrž jen kus plátna, do kterého je zabalen. Přes něj mokvají krvavé skvrny.</p>
<p>„Rozbalte ho,“ požádala jsem Hugona.</p>
<p>Ten jen pokynul dvěma mužům postávajícím kolem. Ve chvíli byl rozkaz vykonán a před našimi zraky se zjevila celá ta hrůza! Na jeho zádech, hýždích, pažích i nohách není snad jediné místečko, které by nebylo bičem důkladně zpracováno. Celá zadní část jeho těla je jeden krvavý masakr.</p>
<p>„Bratře Hugo,“ oslovila jsem Hugona značně příkrým tónem, „nemýlím-li se, požádala jsem tě, abys toho vojáka našel – ne však, abys ho nechal takhle nemožně zřídit!“</p>
<p>„Nezbývá, než abychom ho odnesli k nám a pár dní o něj pečovali,“navrhuje Lenka, „tohle by taky nemusel přežít a nic bychom se nedozvěděli!“</p>
<p>„Pochop, bratře,“ obrátila se vzápětí k Hugonovi, „že ten voják má na tom přepadení jen pramalý podíl – bylo mu to dáno rozkazem. Nás právě zajímá, kdo mu ten rozkaz dal. Rovněž musíme vypátrat, proč nám přinesl otrávené víno a kde k němu přišel. A naposled – on věděl, že to víno je otrávené. Otrávil je on sám z vlastní vůle? Bylo mu to někým nařízeno?</p>
<p>To všechno jsou velice závažné otázky, které musí být zodpovězeny. Ovšem z rozsekané mrtvoly bychom odpovědi páčili těžko, že?“</p>
<p>„Kam ho ale chceš umístit? Někam do další cely v podzemí Konventu?“ ptám se kamarádky.</p>
<p>„To by asi nebylo nejlepší řešení,“ souhlasí Lenka. „Můžeme ho ale uložit u nás v paláci. Na čas se rozdělíme. Spojení máme přes telefon…“</p>
<p>Stalo se, jak Lenka navrhla. Zmasakrovaného vojáka jsme přenesli do našeho paláce – a teď nás čeká první noc v rozdělení. Ze zásob v trezoru jsem složila pro Lenku druhou lékárničku a odnesla jsem ji do paláce. Bratr zahradník se rozhodl zůstat s Lenkou, budu tedy v noci v naší cele sama…</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pondělí 27. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>Tři dny jsme se střídaly s Luckou u lůžka nemocného. Ti surovci ho ale zřídili, jen co je pravda. Ačkoliv jsme na jeho rány spotřebovaly dvě celé ampule antibiotické emulze, abychom zabránily zánětlivým procesům, a po hodině mu vyměňovaly chladivé obklady, nepodařilo se nám jeho život zachránit. V noci na dnešek došlo ke krizi. Prudce mu vyskočila horečka, nešťastník začal blouznit a krátce před úsvitem zemřel… Při tom jsem se dozvěděla celou pravdu. Z výkřiků a útržků vět jsem si dala dohromady následující příběh:</p>
<p><emphasis>Jako voják patriarchovy gardy nešel nakoupit na tržiště. Místo toho požádal o víno sklepníka Konventu. Neznaje však pravý důvod, oznámil mu, že si víno přejeme na oslavu svého vítězství. Sklepník ovšem, než se rozhodl víno vydat, konzultoval celou věc s patriarchovým sekretářem, který okamžitě dostal nápad, jak se těch ‚pekelných oblud‘ snadno a elegantně zbavit. Voják tedy přinesl otrávené víno a k penězům, které dostal ode mne, mu přibyl ještě dvojnásobek od sekretáře… ALE! Nesmí nikde nic o tomto komplotu prozradit, jinak mu bude za trest vyříznut jazyk a on bude prodán do otroctví nevěřícím, kde bude nucen sloužit cizím bohům.</emphasis> Hle, hrozba jako vystřižené z osmadvacáté kapitoly Deuteronomia! Považují se snad patriarcha a jeho lidé za rovné bohům?</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>středa 29. května </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>„Mám připraveno vše k otevření nedobytných dveří,“ oznámila jsem dnes po západu Slunce Hugonovi na další tajné schůzce v podzemních prostorách Konventu, „ovšem sama pracovat nemohu. Potřebuji aspoň jednoho pomocníka. To znamená, že buď dovolíš, aby se mohla prací zúčastnit i sestra Lenka – a pak můžeme začít, kdykoliv budeš mít chuť. Nebo mi přidělíš někoho ze svých lidí. Pak ovšem budeš muset počkat několik měsíců, než bude patřičně vyškolen.“</p>
<p>„Věz, že jsem jednal o tvých podmínkách s bratřími,“ spustil Hugo de Payns obřadně, „a jsem zmocněn ti přednést následující návrh: Vzhledem k předpokládané důležitosti objevů v podzemním labyrintu a možným nálezům pokladů, které zde mohou být skryty, jsme ochotni přijmout tebe i sestru Lenku jako členky bratrstva. To se však netýká vašeho přítele, bývalého vrchního správce zahrad Konventu kanovníků Svatého hrobu.“</p>
<p>„Nepřipadá v úvahu,“ protestuji. „Bez nás by bratru zahradníkovi hrozilo zatčení, mučení a neodvratná smrt na hranici, neboť byl nad ním vynesen rozsudek jako nad kacířem!“</p>
<p>„Neobávej se, sestro. Mohu ti slíbit, že po dobu prací bude bratr zahradník pod naší ochranou. Mám nejskvělejší vojenskou jednotku v celém okolí.“</p>
<p>„S tím už by se dalo souhlasit, ovšem v tom případě by se k tvému návrhu měla vyjádřit i sestra Lenka. Dovol, abych ji přizvala.“</p>
<p>Když souhlasně pokynul, vstala jsem a vyšla do chodby. Lenka sledující celý rozhovor přes zapnutý telefon už také vyšla z cely, takže jsme měly možnost prohodit pár slov, než jsme společně vstoupily do cely bratra zahradníka, kde jako obvykle schůzka probíhá.</p>
<p>„Jsem zvědava, s čím na nás ctihodný velmistr ještě vyrukuje,“ špitla Lenka.</p>
<p>„Velmistr??“</p>
<p>„Jistě! Představ si, že bychom se skutečně staly členkami Převorství siónského – jedné z nejtajnějších, ale také nejprestižnějších společností, které kdy na světě existovaly…“ vydechla s napětím v hlase Lenka.</p>
<p>„Cože?? Členky nějakého tajného společenství? Je vůbec u nich přípustné členství žen?“</p>
<p>„Jistěže ano. Dokonce se několik z nich stalo i velmistryněmi. A pokud zatím ne, pak se staneme průkopnicemi v tomto směru,“ prohlásila Lenka šeptem a vzápětí jsme vstoupily do místnosti, kde trpělivě čeká náš host.</p>
<p>Usadily jsme se spolu na lůžko bratra zahradníka a očekáváme návrh, s nímž Hugo de Payns přichází. Ten se nenechal dlouho pobízet a rozvinul před námi své představy o naší budoucí vzájemné spolupráci.</p>
<p>„Předně bych vás chtěl požádat, sestry, aby tento rozhovor – a také všechny následující, které spolu povedeme v případě, že budete s mými návrhy souhlasit, zůstal v naprosté tajnosti.“</p>
<p>„Souhlasíme,“ sdělila prostě Lenka. Můžeme si to s čistým svědomím dovolit, protože Lenka vzala svůj telefon s sebou. Ovšem zůstal zapnutý, abychom měly průběh dnešního jednání věrně zachycen pro případné další použití.</p>
<p>„Dobře. Budu vám věřit. Bratří vyslovili souhlas, abyste se staly členkami řádu, protože jsme se navzájem přísahou zavázali, že nikdo jiný se našich prací zúčastňovat nesmí a že na věky věků pomlčíme o všem, co v labyrintu pod Chrámem nalezneme.“</p>
<p>„Než vyslovíme svůj souhlas,“ sdělila mu stejně obřadně Lenka, „rády bychom věděly, jaké jsou podmínky vstupu a následně i členství v Převorství siónském.“</p>
<p>Hugo de Payns jako by zkameněl. Sedí strnule na židli a zírá na nás pohledem, ze kterého lze vyčíst zděšení i údiv.</p>
<p>„V Převorství siónském? Vy víte, jak…“</p>
<p>„Samozřejmě, že víme, bratře velmistře,“ pronesla Lenka chlácholivým hlasem. „Dokonce i víme, CO labyrint pod chrámem skrývá – nebo aspoň, co bychom tam měli společnými silami najít. Proto také chápu, proč chcete o výzkumech v labyrintu pomlčet.“</p>
<p>„Jestliže je tomu tak,“ oznámil nám velmistr své konečné rozhodnutí, „nemá smysl držet vás mimo společenství. Jen formálně je nutné, abyste se podrobily inicializačnímu rituálu, kde složíte slib mlčenlivosti. Pak budete moci zahájit práce na výzkumech labyrintu s námi. My na oplátku slíbíme ochraňovat vašeho přítele, bratra zahradníka, před zvůlí patriarchy a jeho gardy.“</p>
<p>Pohlédly jsme s Lenkou na sebe a hned nám bylo jasné, že tuto nabídku neodmítneme.</p>
<p>„S vašimi návrhy se dá souhlasit,“ oznámila velmistrovi Lenka. „Kdy a kde se bude konat zasvěcovací rituál a jak se na něj máme připravit?“</p>
<p>„Termín byl stanoven na půlnoc o Svatodušní neděli ve zrušené mešitě Al-Aksá, kterou ‚nevěřící‘ postavili na troskách Chrámu. A připravovat se nijak zvlášť nemusíte, vše se dozvíte na místě.“</p>
<p>Poté se s námi rozloučil a odešel tiše jako stín.</p>
<p>„Svatodušní neděle… to je kdy, Leničko?“</p>
<p>„Svatodušní svátky? To jsou Letnice a letos vycházejí na 2. června – takže už tuto neděli!“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 27</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>20. listopadu</emphasis></p>
<p>Na oslavy svátků či narozenin si mimozemští přátelé velice potrpí, takže se mi sešla celá armáda gratulantů. Přesto je všechny předběhl starý pán, který se před pár dny vrátil domu ze své pravidelné podzimní dovolené a jako první mě kontaktoval komunikátorem. Samozřejmě mi neopomněl sdělit, že „syrečky v domě už <emphasis>nesmrdí</emphasis>“, což je od milovníka této ‚zakázané‘ pochoutky skoro neslýchané.</p>
<p>Míšenka s Paulim se ozvali z Tahiti, Sheila z pouště Gobi, kde připravuje reportáž o zúrodňování. Peruánky jsou touto dobou doma, takže dosud nekomunikují, no a Jana – ta se nechala teleportovat přímo sem, na CPLEN.</p>
<p>„Mám tady pozítří důležité jednání s Agillem, a tak jsem se rozhodla spojit příjemné s užitečným.“</p>
<p>Janin příchod mě nesmírně potěšil. Ani jsme se nemusely domlouvat – automaticky si přesunula své lůžko ke mně do apartmá, aby ‚to příjemné‘ bylo co nejpříjemnější…</p>
<p>Ovšem – nejoriginálnějším způsobem mi přišel pogratulovat Erigyos – vyrukoval na mě se zvláštní nabídkou: „Nikolko, nechtěla by ses zapojit do režimu zvláštních služeb?“</p>
<p>Chvíli se pase na mých rozpacích, protože naprosto nechápu, oč mu vlastně jde, ale dlouho mě nenapínal. „Podívej, tady je monitorovací telefon. Je nastaven na původní Janino číslo. Kdykoliv někdo ten telefon použije – ať už k příjmu hovoru nebo k vlastnímu volání, on se také zapne a začne zaznamenávat veškeré dění na kanále. Tvým úkolem by bylo pravidelně ho kontrolovat.“</p>
<p>„Myslela jsem, že když jsi zapnul včera to odposlouchávání…“</p>
<p>„Ach tak… to monitorování nastavené včera – to samozřejmě funguje taky, ale tady toto zařízení umožňuje i odposlech v reálném čase, což si myslím, že by tě mohlo zajímat…“</p>
<p>Předal mi telefon a zásobu krystalů, rozloučil se a kvapně odešel.</p>
<p>„To mluvil o mně?“ zeptala se Jana udiveně.</p>
<p>„Co… o tobě… Ano! Jedna z afér se teď točí kolem tvého telefonu!“</p>
<p>„Kolem… mého telefonu? Proč máš vlastně odposlouchávat můj telefon? To nechápu!“</p>
<p>Rozesmála jsem se. „Ne tvůj telefon – tedy ten, který užíváš teď, nýbrž ten původní, který ti byl zabaven tajnou policií tam na té služebně u Kladna, vzpomínáš si?“</p>
<p>„No jasně! Ten telefon už jsem nikdy neviděla… Co je s ním?“</p>
<p>„Vypadá to, že ho zneužívá k tajné komunikaci CIA. Nejprve zřejmě s Terkou, teď nejspíš se Sirkem a s Brandonem. To je právě předmět toho zjišťování.“</p>
<p>„Podívejme se… Takové drobné opomenutí, a co může způsobit za problémy. Hlavně, že na to někdo přišel…“</p>
<p>„Někdo… Vlastně já… Eugenika totiž začala zlehčovat význam bioenergetické senzitivity, já jsem se jí snažila její důležitost vysvětlit, a tak jsem začala postupně vypočítávat případy, kdy nám tato vlastnost pomohla. Došlo i na to tvoje kladenské extempore. Ani nevím jak, ale jakmile jsem zmínila, že ti sebrali úplně všechno – dokumenty, šaty, boty, telefon… tak se mi najednou rozsvítilo.“</p>
<p>„Podívejme se, jaký objev učinila ta tvoje blonďatá hlavička,“ poznamenala Jana se šibalským výrazem v očích a přitiskla mě k sobě. Instinktivně jsem se k ní taky přitulila a zvrhla jsem ji k sobě na pohovku. Zavřela jsem oči a slastně jsem se protáhla. Cítím její jemné ruce něžně bloudící po mém těle. Uvědomila jsem si, že fyzický kontakt s milou osobou už mi nějak dlouho chyběl a jala jsem se jí oplácet její něžnosti. Jemně mnu prsty její bradavky, zkoumám žlábek mezi jejími ňadry, bříško, pupík… pořád níž a níž, má ruka je mezi jejími stehny, která ochotně rozevřela. Vnikám mezi její závojíčky… Krásně teče. Skláním se, abych mohla ochutnat její milostnou šťávičku… Jak dlouho už jsem tohle nedělala? Nahrazuji ruku jazykem a Janička mi ještě přidržuje hlavu hladíc mě po vlasech…</p>
<p>Krásné chvíle najednou ukončil protivný zvuk telefonu! Snění je to tam a já se vrhám na přístroj, kterým mě Erigyos před necelou hodinou ‚obdaroval‘. Jistě – mohly jsme si ho nevšímat, ale naše zvědavost je přece jen silnější než touhy po něžnostech, zvlášť když je zde nepatrná šance dozvědět se něco o okolnostech zmizení mé milované sestřičky a Janiny věrné kamarádky z dětských let.</p>
<p>„… že sem má dorazit, majore?“ uslyšela jsem neznámý hlas promlouvající anglicky, když jsem se konečně vzpamatovala a přepnula jsem telefon na hlasitý odposlech.</p>
<p>Vzápětí se ozval zastřený hlas majora Sirka: „Prý ta Moareová a snad Fournierová. Aspoň tak jsem to odposlechl nedávno od samotného šéfa stanice. Důvodem je zjištění, zda CIA nebo jiná taná služba nevězní tři kolaborantky, jednoho jejich doktora a zda se náhodou nevrátila Theresa Rayenová, která s vámi komunikovala před svou teleportací na antarktickou stanici.“</p>
<p>„To se budou namáhat zbytečně, majore, protože nikoho takového nedržíme ani my ani nikdo jiný. A kontakt s Rayenovou jsem ztratil ihned po jejím odchodu do Antarktidy. Ani jednou se neozvala, ačkoliv slíbila, že tak učiní. Ale proč vám to vlastně opakuji? Vy s poručíkem nemluvíte, či co?“</p>
<p>„Mluvíme – jenže … možná, že se Theresa objeví. Z Antarktidy zmizela…“</p>
<p>„Vím, majore, už mě informoval Brandon. A díky za tu novou informaci. Pověsíme se na ty dvě povedené dezertérky, hned jak se objeví. Jen tak mimochodem: Jak se mají dostat do Států? Nevíte?“</p>
<p>„To vám taky prozradím, šéfe: Ten jejich teleport je instalován kdesi v Kalifornii v domě jakési Patricie. Další jméno nevím. Ale taky už jste ji zřejmě sledovali. Fournierová, když ještě pracovala pro nás, ji dokonce omámila nějakou drogou a zaujala její místo na cestě do hnízda těch mimozemských lotrů. Aspoň Brandon se mi o tom jednou zmiňoval.“</p>
<p>„Ach, ano, ano! Vím o koho se jedná. Díky, majore, a pro dnešek končíme. Nebylo by dobré, abyste padli s poručíkem do podezření.“</p>
<p>„Ha! Tak jsem měla pravdu! Zneužívají tvého bývalého telefonu ke komunikaci nepodléhající monitoringu. Ale tohle… To musí vědět inženýr Hefaistos a hlavně Nancy a Sally…“</p>
<p>„Proč zrovna Sally…?“</p>
<p>„Protože pocestuje místo Jenny, která je těhotná!“</p>
<p>„Aha, pravda. Už si se mnou i domlouvala, zda ji opět odrodím,“ směje se Jana.</p>
<p>„A odrodíš?“ škádlím kamarádku.</p>
<p>„Že váháš!“ utrhla se na mě.</p>
<p>Rozesmála jsem se, jak se nechala ‚vytočit‘, ale pak jsem si uvědomila, že čas nečeká. „Šup – do sprchy a pak rovnou za Erigyem, ať se poradíme, co bude dál.“</p>
<p>Bleskově jsme se sebe smyly produkty předchozích milostných hrátek, aniž bychom se ve sprše podle zvyku škádlily. Ani jsme se pořádně neosušily a vyrazily jsme do Informačního střediska jako vodnické dcerky, nechávajíce za sebou mokré ťápoty. Samy oschneme cestou a úklidový robot je nám v patách.</p>
<p>„Skvělá práce, děvčata,“ libuje si Erigyos, když jsme mu přednesly a následně i přehrály záznam rozhovoru, „aspoň je budeme trochu vodit za nos.“</p>
<p>„Jak – vodit za nos?“</p>
<p>„Dostal jsem totiž nápad. Předně – do Států nepřibudou kalifornským teleportem, ale repulsitovým člunem z Kuby. Tam se nakonec usadili Jorge, Willy i Mark a teleporty mají všichni tři. Za druhé – nebudou to Nancy a Jenny, nýbrž Nancy a Sally, jak už jsi informovala Janu, a za třetí…“</p>
<p>„Počkej, počkej… Z té Kuby – to se mi nezdá. Tam by je přece chytla pobřežní hlídka, ani by nevěděly jak!“</p>
<p>„Ale, Nikolko! Přece si nemyslíš, že bychom je dopravovali tak naivním způsobem rovnou někam na Floridu?“</p>
<p>„Ne? A jak, tedy?“</p>
<p>„Vzpomeň si, jak například cestovala tady Jana z Kladna do Ostravy…“</p>
<p>„Ach tak – ty myslíš oklikou?“</p>
<p>„Jistě. Z kubánského pobřeží naberou kurs východoseverovýchodním směrem, až vplují do oceánu, změní kurs na severovýchod, a pak se vrátí jako by pluly z Kanady. Repulsitovým člunem je to výlet na dvě až tři hodinky!“</p>
<p>„Dobře. A ještě jsi říkal něco ‚za třetí‘…?“</p>
<p>„Ach, ano. Za třetí… V Kalifornii jim připravíme nějaké překvapení. Když tam budou mít soustředěné síly, tak ať to není zbytečné. Pojďte, jdeme projednat podrobnosti s Gabrielem.“</p><empty-line /><p>„No nazdar,“ děsí se Gwen. „Měla jsem takový příšerný sen, že mi vypadaly všechny zubní plomby — a podívej! On to nebyl sen!“</p>
<p>Dívka drží v hrsti pár rozdrobených kousků stříbrného amalgámu, které před chvílí vyplivla z pusy.</p>
<p>„Kde tady teď seženu zubaře…“ povzdechla si nešťastná dívka kontrolujíc si nervózně zuby jazykem, „jenže… Andy… víš, co je zvláštní? Nemohu najít ty díry, odkud to vypadlo…“</p>
<p>„Ukaž…“</p>
<p>Gwen si sedla na židli a Andy jí pohlédl do otevřené pusy.</p>
<p>„Tedy, miláčku, já taky nechápu, odkud to vypadlo. Žádné díry nikde nevidět!“</p>
<p>…</p>
<p>„Dnešním dnem neobsahuje tělo samice žádný kov,“ oznamuje Nihasa doktoru Azizillovi.</p>
<p>„Skvělá zpráva, Nihhy. Ještě si počkáme na samečka – a pak si je vypůjčíme na přístrojích v psychoanalytické laboratoři.“</p>
<p>„Když jste tady oba tak pěkně pohromadě,“ ozval se ode dveří neslyšně vstoupivší Baal Segul, „povězte, co ty nové přírůstky?“</p>
<p>„Myslíš ty dvě samice z Antarktidy? Tak ty zatím procházejí karanténou. Na experimenty s nimi si budeme muset ještě několik dní počkat. Ale na základě předběžného zkoumání jsou to parádní kusy. Žádný tak dokonale vyvinutý exemplář jsme dosud nezkoumali – a to ani v době před hibernací, ačkoliv jsme jich detailně vyšetřili a vytěžovali něco kolem tisícovky,“ rozplývá se Azizill.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. listopadu</emphasis></p>
<p>Ačkoliv není nutné, abych monitorovací telefon kontrolovala nepřetržitě, činím tak co nejčastěji – vlastně kdykoliv, když mi jeho případné rušení nevadí. Zapomněla jsem ho vypnout i v noci na dnešek, takže mě probudil kolem půl druhé ráno. Zvědavost mi nedala. Vstala jsem a spustila poslech. Podvědomě jsem zaregistrovala, že ani Janička nespí. Okamžitě pochopila, co se děje, tiše vstala a posadila se ke stolku do sousedního křesla.</p>
<p>Ani tentokrát jsme nestihly hovor zachytit od začátku, ale to nevadí. Až skončí, můžeme se vrátit na začátek záznamu.</p>
<p>„… se tady zatím neukázaly. Jste si jist, majore, že…“</p>
<p>„Ale,vydržte, šéfe! Přijdou, určitě! Kolem té jejich ‚mise‘ je značný rozruch, přípravy jsou důkladné a zdlouhavé. Každého půl dne dělají kolem toho nějakou poradu. Termín odjezdu se mi však nepodařilo zjistit. Ale jedna z nich prý má menstruaci, takže ještě pár dní…“</p>
<p>Potichu se s Janou smějeme, protože to je jedna z kamufláží navržených Erigyem. Využili jsme toho, že Sally se přede dvěma dny odebrala na Menstruační oddělení, což se cíleně ‚doneslo‘ až k uším obou podezřelých individuí. Obě dívky se vydají na cestu ihned, jak Sallyin menstruace skončí, ale ‚porady‘ se povedou dál, aby měli Brandon a Sirk o čem podávat ‚špionážní‘ informace.</p>
<p>„Nu, dobrá, co se dá dělat, budeme pro jistotu ten kalifornský objekt sledovat nepřetržitě. Ale, majore… nemýlím-li se, máte ještě jeden úkol, ne?“</p>
<p>„Jaký, šéfe?“</p>
<p>„Ve svém věku ještě nemáte nárok na sklerózu, majore, ale dovolím si připomenout… jistá speciální jednotka, o které nemáme zpráv. Ten Theresin ‚mistr‘ přece slíbil, že…“</p>
<p>„Theresin ‚mistr‘ mi může… víte, co, šéfe! Nejprve nasliboval hory doly – ‚zařídím, pomohu, vysvobodím… ale jen když vy zjistíte, předáte, unesete…‘</p>
<p>Jak to dopadlo, víte! Theresa jim zajistila od vás dokumentaci toho kriminálníka, co jim před tím teleportovala, z databáze zdejší centrály vykopírovala zdravotní dokumentaci těch tří holek, jednu jim dokonce teleportovala – a pak sama zmizela! ‚Mistr‘ jí sice sdělil, že speciální jednotka je v pořádku, ale jak se s nimi spojit, to už jí neřekl, ač návod slíbil. Od té doby, kdy Theresa zmizela, se už neozval…“</p>
<p>„Dobrá, to by pro dnešek stačilo. Pátrejte dál. Konec.“</p>
<p>…</p>
<p>„Tak podívejme se, ‚mistr‘ slečny Theresy… Kdopak to asi je?“</p>
<p>Erigyos a Gabriel znovu a znovu poslouchají záznam nočního telefonátu. Jedná se o hovor vyvolaný majorem Sirkem a na druhé straně je bezpochyby Paddy O’Connor, ačkoliv se nepředstavil. Já jsem ten hlas však poznala bezpečně. Mám ho vrytý v paměti z dob dispečerské služby na Lucii III před dvanácti roky.</p>
<p>„A ta speciální jednotka, která se jim nehlásí? A ‚mistr‘ o ní ví?“</p>
<p>„Prosím tě, Erigye!“ krotí ho Gabriel, „To může být zrovna tak dobře kamufláž. Ten ‚mistr‘ přece podle Sirkových slov ‚nasliboval hory doly – potom však nesplnil nic‘. O té jednotce mohl také jen básnit.“</p>
<p>„Ale my si to můžeme docela snadno zjistit,“ namítám.</p>
<p>„Jak, děvče, máš snad nějaký nápad?“</p>
<p>„Což takhle, až budou zase spolu mluvit, aby se někdo vmísil do hovoru a potom…“</p>
<p>„Ne, to ne,“ zarazil mě Erigyos dřív, než jsem dokončila myšlenku. „To bychom se mohli moc brzy prozradit. Ale šlo by to trochu jinak. Nasimulujeme jim tam kolísavé zkreslení hlasu, aby bylo nemožné zjistit, kdo skutečně mluví. Potom, až si na to zvyknou, převedeme ten telefon do zvláštní sítě, aby se na něj Sirk s Brandonem nedostali a nemohli celou záležitost prozradit. Pak povedeme s O’Connorem hovory sami. Zatím však bych je ještě nějaký čas nechal, abychom vyzvěděli co nejvíce informací z jejich vzájemné komunikace. Změnu provedeme teprve tehdy, až se začnou opakovat, tedy až bude málo pravděpodobné, že se od nich něco nového dozvíme.“</p>
<p>„Tedy, to je opravdu ďábelský plán,“ souhlasím s technikem. „Ještě by se dal doplnit tak, že by byli Sirk a Brandon záměrně dezinformováni, to znamená, že by předávali O’Connorovi místo informací bludy, zatímco on by nám dodával nevědomky nejčerstvější informace.“</p>
<p>„Výborně! Takže konec diskusí, vracím se na SSE, abych domluvil s inženýrem Hefaistem podrobnosti,“ oznámil stroze Erigyos, „protože to, co navrhla tady Nikolka, musíme domluvit osobně. Ne žádnými depešemi, protože je dost možné, že ta narušená komunikace je taky dílo toho ‚mistra‘ slečny Theresy.“</p>
<p>„A to je… kdo? Podle tebe?“</p>
<p>„Myslím, že se jedná o člena nebo členy té zapomenuté expedice, jejíž zakonzervované základny jsme objevili v Andách,“ míní Erigyos.</p>
<p>„Ještě mi vrtá hlavou ta zmínka o ‚třech holkách‘ jejichž zdravotní dokumentaci předala Terka tomu svému ‚mistrovi‘,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„To by se vypátrat dalo,“ míní Erigyos, „ale tady musí zapracovat profesor Amynill. Jen on a několik dalších lékařů na vedoucích místech má právo k prohlížení zdravotní databáze, kde může zjistit, kdo a kdy se tam přihlašoval a co tam dělal.“</p>
<p>„Dobrá, toho zase zaúkoluji já,“ oznámil Gabriel. „Rovněž zařídím zkreslení hlasové komunikace telefonu. A ty se koukej brzy vrátit. Dlouho se tam nezdržuj, tady máš práce jako na kostele,“ nabádá ještě Erigya.</p>
<p>Mimořádná noční porada skončila, úkoly jsou rozdány a my s Janou zjišťujeme, že už nemá cenu jít spát. Za chvíli stejně bude budíček.</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>22. listopadu</emphasis></p>
<p>Odpolední schůzka s Agillem mi skoro vyrazila dech. Když mě zval na konzultaci, naznačil, že se jedná o nalezení způsobu, jak vyšetřit ‚nevyšetřitelnou‘ pacientku, jenže o podrobnostech se příliš bavit nechtěl – prý až na místě. Teď jsem tedy na místě. Pozval si mě do volné vyšetřovny v desátém patře. Připadala jsem si jako spiklenka z dob, kdy jsme s děvčaty zkoumaly, kde vlastně jsme, když jsem se prvně dostala na původní CPLE.</p>
<p>Jen tak ze zvyku jsem do vyšetřovny vstoupila v Evině rouše. Agill mě však okamžitě navlékl do lékařského pláště a posunkem mi naznačil, abych se posadila. Sotva jsem tak učinila, otevřely se protější dveře, v nichž se objevila ‚moje‘ bývalá osobní sestra Agnes vedouc s sebou zcela nahou a čerstvě vysprchovanou dívčinu. Zastavily se asi metr ode dveří, kde ji Agnes pustila a sama ustoupila ke zdi.</p>
<p><emphasis>Tak to je zřejmě ta ‚nevyšetřitelná‘ pacientka,</emphasis> blesklo mi hlavou a upřela jsem na ni zkoumavý pohled. Přede mnou stojí dívka střední postavy, mandlové oči doširoka otevřené, dlouhé havraní vlasy sbalené do úhledného drdolu, jaký umí vykouzlit opravdu jen Agnes.</p>
<p>Můj pohled sklouzl níž. Zjišťuji, že je pěkně stavěná, rovnoměrné opálená, mírně vyrýsované svaly na nohou, rukou i bříšku svědčí o pravidelné sportovní aktivitě. Zahleděla jsem se jí upřeně na prsa – tedy na tělesnou partii mimozemšťany zvlášť pečlivě sledovanou. U této dívky jsou plně vyvinutá, pevná a kulatá. Neznámá stojí – kdoví proč – po celou dobu, kdy si ji mlčky prohlížím, ve vzorném pozoru. Celkovým dojmem bych ji byla ochotna přirovnat k Lence – tedy až na jeden rozdíl – kyselý úsměv v obličeji!</p>
<p>„Pohov!“ zavelela jsem žertem – a dívka povel automaticky provedla.</p>
<p>Ale to už se ujímá slova Agill: „Nejprve bych vás měl seznámit, protože se neznáte. Toto je Eugenika, <emphasis>dcera Sofiiny kamarádky téhož jména,</emphasis>“ poznamenal ke mně polohlasně, „a to je Jana, doktorka medicíny, docentka lékařské fakulty pražské University Karlovy a přednostka a zároveň majitelka soukromé gynekologicko-porodnické kliniky specializující se na riziková těhotenství. <emphasis>Jinak též i naše bývalá pacientka,</emphasis>“ poznamenal zase polohlasně k Eugenice.</p>
<p>„Proč <emphasis>bývalá,</emphasis>“ ohradila jsem se, „já se sem vždycky ráda vracím, ať už jako pacientka nebo jako konzultantka.“</p>
<p>„Tak promiň – jinak i naše pacientka,“ opravil se Agill.</p>
<p>Vstala jsem, podala Eugenice ruku a vzápětí jí naznačila, aby se posadila.</p>
<p>„Jak vám mohu pomoci,“ zeptala jsem se hledíc střídavě na Agilla a na jeho pacientku.</p>
<p>„S Eugenikou máme totiž potíž,“ spustil Agill nepřítomným hlasem hledě kamsi do stropu. „Nedaří se nám totiž – tedy mně ani Hillovi, dopočítat se Eugeniččiných LGM.“</p>
<p>„No, to mi neříkej ani z legrace! Přece mi nechceš tvrdit, že dva erudovaní odborníci, kteří jeden čas nedělali nic jiného, než že počítali dívkám laloky mléčné žlázy, si nedovedou poradit s jednou slečnou?“</p>
<p>„Právě takovou reakci jsem od tebe čekal,“ ohradil se vyčítavě Agill, „ale raději bychom znali tvůj názor, až si to sama vyzkoušíš.“</p>
<p>„Hmm, dobře. To víš, že si to vyzkouším, ale nejprve mi předveď tady Eugeničinu zdravotní dokumentaci, abych se měla čeho chytit.“</p>
<p>„Dovolíš to,“ zeptal se Agill Eugeniky, dříve než přistoupil ke komunikátoru.</p>
<p>„Pro mě za mě…“ zareagovala pacientka otráveně. Byla to první slova, která přede mnou vyslovila – a nezněla mým uším příliš přátelsky.</p>
<p>Agill mezitím nastavil na komunikátoru spojení do její zdravotní dokumentace.</p>
<p>Eugenika, Řekyně, 20 let, výška 172 cm, váha 63 kg, Queteletův index 21,295 kg/m², míry 94-60-92. Hmm. Prohlížím zběžně protokol nedokončeného generálního vyšetření i následné protokoly, ze kterých vyplývá, že pacientka nespolupracuje podle představ lékařů a nebylo proto ani jednou možno dokončit vyšetření prsou – přesněji – dopočítat se lobi glandulae mammariae.</p>
<p>„A vy tedy chcete, abych se o to pokusila já?“</p>
<p>„Ano…“</p>
<p>„Dobrá. Pustíme se do toho hned. Eugeniko…“</p>
<p>Ale Eugenika nevnímá, avšak nespí. Zdá se, že se zahloubala do řešení nějakého problému.</p>
<p>„Eugeniko!“</p>
<p>Polekaně sebou trhla.</p>
<p>„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Mohla by ses položit tady na vyšetřovací stůl?“</p>
<p>Mechanicky vstala a ulehla na předepsané místo. Připoutala jsem jí pečlivě ruce i nohy do polohovacího zařízení, na oči jí nasadila ochranné brýle a pustila jsem se do práce, v níž mě k dokonalosti pomohl zdejší dlouhodobý pobyt. Vzpažila jsem její ruce a zpřístupnila jsem si tak její prsa, abych je mohla prohmatávat bez jakýchkoliv zábran. Zpočátku šla práce hladce. Začala jsem levou podpažní jamkou a pečlivě prohmatávám tkáň po obvodu levého prsu. Postupuji v soustředných kruzích směrem k bradavce. Když jsem se však dostala asi do poloviny ‚cesty‘, ucítila jsem pod prsty napětí. Eugenika se vzpíná, náramky poutající její končetiny k ramenům polohovacího zařízení jí však brání v prudších pohybech – jenže v napjatých prsou není možno pohmatem rozlišit laloky mléčné žlázy od podpůrných vazů. Na chvíli jsem přestala a pohlédla na Agilla. Neřekl ani slovo, ale z výrazu jeho obličeje lze vyčíst jediné: „Tak, teď ses, doufám, přesvědčila sama…“</p>
<p>Můj pohled sklouzl zpět na tělo ležící pacientky. Pod její pánví se objevila louže…Čeho? Snad se z pouhého prohmatávání prsou nepočůrala? Ke svému údivu zjišťuji, že se jedná o vaginální sekret!</p>
<p>„Slečna se nám udělala, takže nezbývá, než abychom pro dnešek skončili,“ konstatuji věcně. „Budu o tom přemýšlet. Třeba se mi podaří něco vymyslet. Pokračování zítra.“</p>
<p>Odpoutala jsem Eugeniku od stolu. Ta vstala a zamumlavši něco, co mělo zřejmě znamenat pozdrav, zmizela ve sprše.</p>
<p>„Není příliš hovorná,“ poznamenala jsem, když jsme s Agillem opouštěli vyšetřovnu.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>27. listopadu</emphasis></p>
<p>„V posledních dnech s tebou nějak nic není,“ posteskla jsem si Janě, když se už podruhé odmítla se mnou pomazlit. Tedy – neodmítla přímo, ale z jejího chování jsem vycítila, že s ní není něco v pořádku. Sice odpovídá na moje něžnosti, ale tak nějak mechanicky. Připadá mi chvílemi spíš jako robot než člověk…</p>
<p>„Hmm, já vím, promiň…“</p>
<p>„Máš starosti?“</p>
<p>„Co jsi říkala?“</p>
<p>„Ale, no tak, Janičko… Co tě trápí?“</p>
<p>Pohlédla na mě se smutkem v očích: „Co mě trápí… Eugenika mě trápí…“</p>
<p>„Eugenika?!“</p>
<p>„Ano… Víš, proč si mě sem Agill pozval? Představ si, že… Anebo… víš co, přečti si to v mých poznámkách…“</p>
<p>…</p>
<p>Začetla jsem se do poznámek z 22. listopadu a následujících dní, kdy se scéna v různých obměnách opakuje, napadlo mě, že Jana vlastně bojuje o svou profesionální čest, nebo jak bych to jinak vyjádřila. Odložila jsem sešitek a ulehla na pohovku. Vzpomínám na to, jak na různá vyšetření reagovaly jednotlivé kamarádky, jak já, jak třeba Ariana…</p>
<p>Z přemýšlení nás obě vytrhl opět monitorovací telefon. Ozývá se z ložnice. Vběhla jsem tam, chvíli ho nemohu najít… Aha, tady jsi, potvoro, v zásuvce nočního stolku…</p>
<p>„… tam ještě nemohou být. Jedna má nějaké potíže s menstruací…“</p>
<p>„Která?“</p>
<p>„Asi … Moareová… Fournierovou občas vidím, jenže k Moareové se nedostanu, abych si to zkontroloval, protože na Menstruační oddělení nemám přístup.“</p>
<p>„Na jaké Menstruační oddělení, co je to za blábol, poručíku?“</p>
<p>„To není blábol, to tady opravdu existuje,“ přesvědčuje Brandon O’Connora na druhé straně, „tady zkrátka, když má ženská krámy, tak ji tam šoupnou … Asi jedou podle Bible a považují ji za nečistou.“</p>
<p>„To je fakt, poručíku, nebo výplod vaší fantazie?“</p>
<p>„Nevím, možná je to fantazie, ale navenek to tak vypadá.“</p>
<p>„Víte co, pokuste se o tom zjistit něco bližšího. Kdyby to opravdu dělali na základě biblických pouček, měli bychom další námět na jejich diskreditaci coby náboženských fanatiků…“</p>
<p>„Dobrý nápad, šéfe! Tohle vám vypátrám! To by byla bomba pro bulvár…“</p>
<p>„Pro bulvár? Poručíku! Já potřebuji jen seriózní informace! Ne nějaké kachny, jasné?“</p>
<p>„Jasné, šéfe. Jenže napřed musím získat nějaký sdílnější zdroj informací. Od té doby, co zmizela Theresa a ta prominentní holka, na které si tolik zakládá šéf antarktické stanice, se tady každý se mnou baví jen na půl huby, jako kdybych já za to mohl. Snad jen ta… no, jak umožnila útěk jedné z těch kolaborantek tenkrát z té tajné služebny v bývalých dolech… víte?“</p>
<p>„Myslíte tu zdravotnici?“</p>
<p>„Ano, tu… Ta se mi zatím tolik nevyhýbá…“</p>
<p>„Dobrá, poručíku. Zařiďte to. Díky za informace. Konec.“</p>
<p>Musím tedy poznamenat, že dezinformační plán funguje skvěle, ha, ha, ha. Nancy a Sally už jsou na Kubě, zítra v noci se má uskutečnit jejich kamuflovaný přesun do Států, ale Brandon se Sirkem věří, že má jet Jenny, kterou ovšem často vídá, a Nancy je podle něj na Menstruačním oddělení. Magda taky hraje svou úlohu skvěle, jen co je pravda. Teď ještě jí předáme instrukce, jak má před Brandonem mluvit o Menstruačním oddělení… A možná ani ne, jen ji navedeme správným směrem. Prostořeká je dost, při podávání informací o intimní sféře života si servítky nebere a fantazii má tak bujnou, že někdy nevím, zda to či ono bere vážně nebo si vymýšlí.</p>
<p>Pohlédla jsem na Janu. Ta se i přes potíže s Eugenikou usmívá…</p>
<p>„Poslyš, Janičko, přemýšlela jsem tady o těch tvých poznámkách… Nemyslíš, že by bylo vhodné se s Eugenikou trochu víc sblížit a poznat ji…“</p>
<p>„Jak – poznat? Jako… v biblickém smyslu nebo…“</p>
<p>„V biblickém smyslu… no, to v další fázi taky. Vzpomeň si jen, jaké já jsem měla potíže s nabytím bioenergetické rovnováhy, jaké Urszula a jaké <emphasis>Mořská Vlna</emphasis>. A jakými cestičkami bylo nutno postupovat, aby se podařilo zjednat nápravu. Vzpomeň si jen na Lucčiny potíže ohledně odběru biologického materiálu. Co když Eugenika taky potřebuje v sobě něco odblokovat… Vždyť ty její problémy a potíže mohou pramenit čistě z jejího psychického rozpoložení?“</p>
<p>„Cožpak o to. Za vyzkoušení nic nedáme – ale jak chceš postupovat?“</p>
<p>„Určitý nápad mám, jen ho ještě trochu promyslím a vypiluji. Zítra po polední pauze bychom mohly začít.“</p>
<p>„Zítra… těžko. Bude na Menstruačním. Musíme to odložit na začátek prosince,“ povzdechla si Jana.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>1. prosince</emphasis> (Míša)</p>
<p>Tahiti je nádherný ostrov a Obereja je báječná hostitelka – dokonce nám zajistila malou chatku asi kilometr od pobřeží, abychom si mohli spolu užívat soukromí, ale u ní doma jsme kdykoliv vítáni. Sice už jsme dávno měli být na cestě do Austrálie, ale líbí se nám tu tolik, že jsme si pobyt trochu protáhli, i když jsme na ostrov dorazili počátkem období dešťů. Ovšem, zase tu není takové horko a v teplém dešti se nám báječně sprchuje.</p>
<p>Ale dnešek mi přinesl jedno velice příjemné překvapení – totiž: já jsem si ani neuvědomovala plynutí času – až menstruace před pěti dny mě upozornila, že už jsme na cestě téměř měsíc. A dnes, když jsme se zase s Paulim ‚sprchovali‘ v teplém tropickém dešti, všiml si, že už nemám tampón, a zkoumavě se na mě zahleděl. Přitiskla jsem se k němu a on mi najednou zašeptal do ucha: „Když už ti to skončilo, nechceš vyšetřit prsa?“</p>
<p>Cožpak o to, vyšetření prsou po menstruaci patří k běžné hygieně, ale dosud jsem si to dělala sama. Pauli se k tomu nikdy nenabídl.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„No, Magda mi říkala, že po menstruaci se to běžně dělá…“</p>
<p>„Ach tak, to je tedy to ‚Magdino tajemství‘, ano?“</p>
<p>„Ano, to je to ‚Magdino tajemství‘,“ potvrdil.</p>
<p>„Tak to mi musíš předvést,“ zasmála jsem se, „ale ne, abys při tom ke mně přistupoval jako k nějaké té fosilii, co máš doma ve sbírce!“</p>
<p>„No dovol,“ ohradil se téměř dotčeně, „raději se postav asi tak metr ode mne, ruce hezky podle těla, dobře, a teď pomalu zvedej pravou ruku nad hlavu… říkám <emphasis>pomalu!</emphasis> … ano, tak … a teď zase zpátky. Totéž levou rukou …. Nahoru .. a zpátky. Teď obě ruce pomalu nahoru… a zpátky. Postav se z levého profilu a levou ruku nahoru… zpátky… Ano, otoč se zprava … a ruku nahoru… a vydrž.“</p>
<p>Přistoupil ke mně a jal se mi jemně, ale přesto důkladně a systematicky prohmatávat pravý prs. Cítím jeho doteky, stisky a nakonec hnětení a začínám se vzrušovat.</p>
<p>„Dobrá, teď druhou ruku nahoru…“ a zopakoval celou proceduru i s mým levým prsem.</p>
<p>„Teď půjdeme dovnitř a ještě si tě vyšetřím vleže,“ rozhodl nakonec.</p>
<p>Položila jsem se na lůžko, on mi podložil polštářem pravou lopatku a požádal mě, abych si dala pravou ruku za hlavu. Pak se mi jal znovu důkladně prohmatávat pravý prs. Postupuje přesně podle ustálených pravidel. Pomyslně si ho rozdělil na čtyři kvadranty a detailně každý prozkoumal. Cítím pod jeho jemnými prsty každý kousek tkáně. Nakonec jemně prohmatal dvorec a začal se věnovat bradavce, beztak už ztopořené vzrušením.Tu mi pečlivě promnul a nakonec několikrát stiskl mezi prsty s narůstající silou.</p>
<p>Nakonec mě na vyšetřený prs políbil a olízl bradavku.</p>
<p>„Teď se otoč, zlato…“</p>
<p>Lehla jsem si na kůžko obráceně, on mi podložil polštářem levou lopatku, musela jsem dát levou ruku za hlavu a celé zdlouhavé proceduře je podroben můj levý prs. Když skončil, vstala jsem, uklonila se a zeptala jsem se:</p>
<p>„K jakým závěrům jste došel, slovutný pane doktore?“</p>
<p>Jen se usmál a prohlásil: „Zatím k žádným, milá paní pacientko. To až příště, až budu mít s čím dnešní výsledky porovnat…“</p>
<p>„Ale teď vážně, Pauli, Bylo to moc fajn a uvítám takové prohlídky častěji, než jen jednou za měsíc. Jenom ještě prozraď, kde ses to tak bravurně naučil!“</p>
<p>„Kde bys řekla?“</p>
<p>„Magda?“</p>
<p>„Ano, Magda mi dělala instruktorku a Sally figurantku. Trénovali jsme celý měsíc dvakrát denně – tedy s pauzou, když měla děvčata menstruaci, to dá rozum.“</p>
<p>„To sis užíval, ty lumpe, co?“</p>
<p>„Užíval, užíval, ale stejně jsem se těšil jako blázen, až to předvedu tobě…“</p>
<p>Padli jsme si spolu do náručí a skutalili se na lůžko…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 28</strong></p>
<p>Gwen se ještě ani nestačila vzpamatovat z děsivého zážitku s vypadanými zubními plombami, který se pak kupodivu změnil v příjemné překvapení, když týž osud postihl i Andyho. Ten už vzal celou věc jako samozřejmost. Ano, amalgám je pryč a díry po kazech jsou zarostlé novou tkání. Proto náš pár už nepřekvapil ani pohled do tváře Lukáše Maliny tentokrát onanujícího před poloprůhledným zrcadlem, z níž zmizela jako kouzlem odporná jizva.</p>
<p>„Dokonce i ty vrásky pod očima má vyhlazené,“ poznamenala Gwen.</p>
<p>„Fakt!“ zvolal udiveně Andy. „Úplně jako by omládl!“</p>
<p>„Tady se dějí ale zajímavé věci,“ uvažuje nahlas Gwen. „Já osobně jsem se nikdy fyzicky tak dobře necítila, jako právě tady a teď – a to i přes ty stresové situace, které oni nám dnes a denně připravují.“</p>
<p>„Taky to na sobě pozoruji,“ přiznává Andy, „ale ty, ty jsi vyloženě zkrásněla. Jako bys najednou rozkvetla…“</p>
<p>Gwen se k němu slastně přitiskla a oba klesli v objetí na podlahu pokrytou tím zvláštním měkkým kobercem s neviditelnými jemnými chloupky, které jsou cítit jen hmatem. Tentokrát se dívka kupodivu nebrání a po asi dvacetiminutovém mazlení a líbání dovoluje Andymu, aby do ní zcela otevřeně pronikl. Nastává ‚divoká jízda‘, kdy Andy leží na měkkém koberci na zádech a Gwen nasedá na jeho penis, přičemž on jí hněte prsa tak silně, až jí z bradavek vystřikuje mléko v mohutných gejzírech.</p>
<p>…</p>
<p>„Klid, klid, nic se neděje,“ chlácholí doktor Azizill Baala Segula sledujícího Gwenin a Andyho milostný akt. „Umělá laktace je spolehlivá antikoncepce. Až ji budeme chtít zapustit, tak jí nedáme po menstruaci laktogenní sérum. Teď ať si užívají bez rizika zabřeznutí.“</p>
<p>„Je dobře, že samička ztratila zábrany, aspoň nebude nutná umělá inseminace,“ míní přihlížející Proseprina.</p>
<p>„To ještě není jisté,“ krotí její nadšení doktor Azizill. „Ještě není rozhodnuto, sperma kterého z obou samců k tomuto pokusu využijeme.“</p>
<p>„Pravda, pravda,“ krotí Proseprinu Baal Segul. „A propos, využijeme situace a uděláme si další studii na tom divokém samci. Inženýre!“</p>
<p>„Ano, šéfe?“ ozval se Verdelet, napjat, čím ho tentokrát šéf pověří.</p>
<p>„Převrať průhlednost zrcadla!“</p>
<p>Stalo se. Baal Segul a celé osazenstvo Nihasiny laboratoře se zájmem sledují, jak Lukáš Malina, spatřiv řádění dvojice ve vedlejší cele, se zuřivě vrhl proti silovému poli a svůj manévr několikrát zopakoval snaže se proniknout do sousední cely. Ačkoliv před chvílí sám vyvrcholil, penis se mu znovu postavil jako svíčka.</p>
<p>„Trochu mu pomůžeme,“ navrhuje Nihasa tisknouc klávesy na ovladači silového pole. Ve chvíli, kdy se Lukáš znovu proti němu vrhl, je jím zajat a zvláštní kapsa, kterou Nihasa záměrně vytvořila, mu ztopořený penis sevřela a následně mu ho intenzivně masíruje.</p>
<p>„Tedy, Nihhy, jsi třída,“ poklepává jí Azizill uznale po rameni, „ale… pamatovala jsi na kanálek?“</p>
<p>„Že pochybuješ, doktore! Musím přece porovnat kvalitu biologického materiálu získaného umělým drážděním a materiálem, který získáme spontánně… Ha! Už, už znovu vyvrcholil, už to stříká, už to teče. Sem, ke mně do vzorkovnice. Vidíš? Druhá várka během dvaceti minut!“</p><empty-line /><p>Sofie se probudila a zjistila, že už není zajata zelenou mlhou v silovém poli a že leží na pohodlném lůžku. Kol dokola však je čirá tma jako v hrobě. Jala se tedy opatrně zkoumat své okolí. Posadila se a ostražitě tápe nohou směrem dolů. Dotkla se jemného koberce. Opatrně pokládá na koberec i druhou nohu, když vtom jako by začalo svítat. Pomaličku se postavila a přesvědčila se, že má pod nohama pevnou zem. V místnosti je už vidět natolik, že je schopna rozeznat obrysy jednotlivých částí zařízení.</p>
<p>Šestiúhelníkový půdorys jí pochopitelně není cizí, ani lůžko, stůl, židle a hygienický koutek s umyvadlem, sprchou a toaletou. Způsob uspořádání jí však připomíná vězeňskou celu na SSE, kde občas měla službu jako zdravotní sestra. To, že je úplně nahá, ji nepřekvapuje, na to je zvyklá. Dokonce ještě nese v podvědomí fakt, že měla být teleportována domů, do Eresu. Ale tohle? Ač se snaží vybavit si události posledních dní, ne a ne se upamatovat, co se s ní vlastně stalo…</p>
<p>Náhle se před ní jedna stěna jakoby rozevřela a před očima se jí objevil pohled do nějaké sousední místnosti. V ní na lůžku bez pokrývky sedí nějaká žena, rovněž nahá, jako ona sama. Skloněnou hlavu si drží v dlaních, takže jí není vidět do obličeje. Vyrazila tedy do sousedního modulu, aby zjistila, o koho se jedná, ale zastavilo ji silové pole. To ovšem nečekala a zavrávorala, jak byla odhozena zpět. Duchaplně nabrala rovnováhu a přistoupila k poli nahrazujícímu stěnu opatrně.</p>
<p>Chvíli pozoruje neznámou. Ta pojednou zvedla hlavu – a strnula. Sofie čte v jejích očích hrůzu.</p>
<p>„Hej, Thereso, jste to vy?“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>Sofie zavolala ještě jednou. <emphasis>Buď ohluchla, nebo mě neslyší, protože pole je nastaveno na zvukovou izolaci.</emphasis></p>
<p>Ani třetí pokus nepřinesl úspěch. Nebo že by? Theresa – teď už Sofie ví zcela bezpečně, že to je ona – váhavě vstala z lůžka a vykročila jí vstříc.</p>
<p>„Pozor, pozor, odděluje nás silové pole,“ volá na ni Sofie, „ne tak rychle, nebo vás to…“</p>
<p>Theresa zřejmě neslyší, protože i ona narazila do silového pole nečekaně a značnou silou. Pochopitelně byla odhozena zpět a upadla na zem. Vstala, otvírá pusu, ale Sofie neslyší.</p>
<p><emphasis>Přece jen je to vlastností pole, ale jak se s ní domluvím…?</emphasis> Pak ji napadlo kreslit písmenka do vzduchu.</p>
<p>„KIE NI ESTAS?“ {Kde jsme?}</p>
<p>„MI NE SCIAS…“ {Nevím…} signalizuje stejným způsobem Theresa. Výraz hrůzy však z jejího obličeje nezmizel.</p>
<p><emphasis>Zřejmě ví něco víc, jinak by nevyhlížela tak vyděšeně,</emphasis> uvažuje horečně Sofie.</p>
<p>„OPRAVDU NEVÍTE?“</p>
<p>„OPRAVDU.“ Jenže po tomto sdělení se Theresa vrhla zpět na lůžko a schoulila se do klubíčka.</p>
<p>Sofie, když zjistila, že Theresa odmítá dále komunikovat, pustila se sama do průzkumu záhadné místnosti. <emphasis>Místnosti… Spíš vězeňské cely,</emphasis> uvažuje, <emphasis>i když … vězeňské cely mají místo jedné stěny mříž – tedy jako dveře vedoucí na chodbu, kdežto tady…</emphasis></p>
<p>Několikrát obešla celou místnost po obvodu pečlivě zkoumajíc stěny. Žádné dveře však ne a ne najít. Rozmrzele ulehla na lůžko. V tu chvíli se v cele začíná stmívat. Po několika minutách se cela opět ponořila do čiré tmy.</p>
<p>„Sofia, ne dormu … sed restu kuŝanta, ne forlasu vian liton, mi petas… {Sofie, nespi… ale zůstaň ležet, neopouštěj své lůžko, prosím…} ozval se odkudsi tichý šepot.</p>
<p>„Kiu vi estas kaj de kie vi konas min?“ {Kdo jste a odkud mě znáte?} odpovídá Sofie rovněž šeptem.</p>
<p>„Mi estas via amikino kaj mi konas vin laŭ la rakontado de certa persono, kiun vi bone konas.“ {Jsem vaše přítelkyně a znám vás z vyprávění jisté osoby, kterou vy dobře znáte.}</p>
<p>„O koho se jedná?“</p>
<p>„To teď není důležité,“ nese se celou tichý šepot neznámé. „Přijdu občas, když budete ležet. To je ve vaší cele tma. Zklamete-li však mou důvěru a vstanete, aby se udělalo světlo, už nikdy za vámi nepřijdu.“</p>
<p>„Dobře, zůstanu ležet a nebudu se pokoušet vás spatřit,“ souhlasí Sofie.</p>
<p>„Správně jste se rozhodla,“ míní tichý hlas neznámé.</p>
<p>„Kde vlastně jsem, kam jsem se to dostala,“ ptá se Sofie.</p>
<p>„Jste na naší základně,“ oznamuje neznámá.</p>
<p>„To jsem taky pochopila že jsem na nějaké cizí základně,“ odvětila rozmrzele Sofie, „ale KDE ta vaše základna je?“</p>
<p>„V pralese na území, které vy nazýváte Brazílie.“</p>
<p>„Brazílie… to je půlka Jižní Ameriky… tak děkuji, kamarádko…“ povzdechla si Sofie.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>6. prosince</emphasis></p>
<p>„Máme tady hlášení od Nancy,“ oznámil mi Erigyos, sotva jsem se dnes ráno vrátila z Menstruačního oddělení. „Podařilo se jí kontaktovat jednu ze svých bývalých kolegyň, navykládala jí, že se jí podařilo uprchnout ze zajetí … tedy, veliké štěstí, že <emphasis>Černý Pták</emphasis> udržel její dvanáct let starý incident před podřízenými v tajnosti…“</p>
<p>„Však měl taky proč,“ zasmála jsem se vzpomenuvši si na ostudu, kterou si přivodil jako ‚dokumentarista‘ během její lékařské prohlídky. „Co se podařilo Nancy vypátrat?“</p>
<p>„Spoustu věcí,“ oznámil mi Erigyos a jeho oči při tom zazářily jako hvězdy.</p>
<p>„No tak už mě nenapínej…“</p>
<p>„Předně toto…“ Erigyos přede mnou na monitoru otevřel známý článek o tom, jak <emphasis>Andy odhalily své tajemství odhalené krásce,</emphasis> „Ta slečna, ta … <emphasis>Miss Sexy Betsy</emphasis> … vůbec neměla tušení, že svým nahatým vystoupením způsobí takový poprask. Jakým způsobem lze otevřít vchod do podzemí archeologického naleziště – potažmo tedy vstup na naši zakonzervovanou základnu, prý přišel jako návod z nějakého tajného zdroje, jehož původ zná jen hrstka lidí – Paddy O’Connor a jeho nejbližší spolupracovníci. Ale ani Nancyina kamarádka prý si není jista tím, zda je to pravda, nebo jen fáma záměrně šířená mezi řadovými agenty. Faktem ovšem je, že <emphasis>Miss Sexy Betsy</emphasis> je držena v psychiatrickém sanatoriu patřícím do sítě zdravotnických zařízení armády. Neví však, zda je opravdu nemocná, či zda je tam jen ‚uklizená‘ před novináři. Spíše prý to druhé…“</p>
<p>„Taky bych věřila spíše té druhé verzi,“ podotkla jsem, když se Erigyos na chvíli odmlčel.</p>
<p>„Potom je tady druhá zajímavá zpráva,“ pokračuje Erigyos. „Kdesi na severu Brazílie zmizela beze stopy zvláštní průzkumná jednotka CIA, která měla za úkol prozkoumat část pralesa v povodí řeky Demini. Transport na místo proběhl koncem června. Po asi deseti dnech se jejich vysílačka i satelitní telefon odmlčely a od té doby není o nich zpráv.“</p>
<p>„Ale to je jasné, tam přece působí to zvláštní rušení. Víš přece, že ani naše <emphasis>akvabely</emphasis>, pobývající právě teď doma, nemohou s námi komunikovat jinak, než teleportováním dopisů.“</p>
<p>„Jenže to je jen následek čehosi,“ namítá Erigyos, „neoddiskutovatelným faktem totiž je, že epicentrum toho rušení je právě kdesi v brazilském pralese. Měření, která jsem prováděl během cesty naší expedice, i hranice zasažené oblasti tomu totiž nasvědčují. To by znamenalo, že ta ztracená jednotka je tomu epicentru proklatě blízko. A připomínám: není to žádná magnetická bouře – ta nikdy tak dlouho netrvá. Rušení je určitě umělého původu.“</p>
<p>„Nu dobrá, ale jak s těmi zprávami teď naložíme my? Za poslední týden žádný hovor na bývalém Janině telefonu nebyl zaregistrován…“</p>
<p>„Po poradě s Gabrielem jsem zařídil systematické sledování této oblasti retrospektivem. Vzhledem však k její rozloze bude nějaký čas trvat, než tu ztracenou jednotku najdeme – tedy – najdeme-li ji vůbec. Její osud není znám, může tam někde přežívat, ale také mohou být všichni po smrti. Oni nebyli prý vybaveni na cestu pralesem ani s sebou neměli proviant – to všechno prý bylo zajišťováno letecky. Jenže – vzhledem k tamním událostem – doprava a zásobování selhaly.“</p>
<p>…</p>
<p>Odpoledne jsem vyhledala Janu. „Pokročily jste nějak s Eugenikou? Ležela jsem s ní dva dny na Menstruačním. Dost jsme si spolu popovídaly. Sice jsem trochu – tedy trochu … dost zanedbávala sledování zpráv zvenku, ale to nejdůležitější mi sdělil Erigyos hned ráno.</p>
<p>Ovšem ta Eugenika – já vím, je to takový ‚samorost‘, prý po tatínkovi – ale zdá se mi, že bychom si k ní mohly cestu najít.“</p>
<p>„Cestu k Eugenice, hmm, víš-li jak, byla bych ti opravdu nesmírně vděčná, je to taková moje noční můra…“ povzdechla si Jana.</p>
<p>„Máme před sebou celé odpoledne. Co kdybychom ji někam pozvaly?“</p>
<p>„To v každém případě,“ míní Jana, „ale kam? Do vyšetřovny ne, to je samozřejmě blbost. Tam už přesně vím, co se stane… Co třeba do tělocvičny nebo do bazénu? Ona je pohybově založená po mamince…“</p>
<p>„To není dobrý nápad,“ namítám, „ona ten sport bere zásadně jako soutěž, ne jako zábavu, a když se jí nedaří, tak je mrzutá a hrozně vztahovačná. Myslela jsem na něco jiného…“</p>
<p>„No tak pověz…“</p>
<p>„Co kdybychom ji místo do vyšetřovny vzaly k nám do apartmá. Takovou přátelskou návštěvu. Dáme si kafe a přitom jen tak nezávazně zkusíme některé praktiky… třeba něco takového, jako se osvědčilo u Lucky. Škádlení ve sprše a dál už se to nějak spontánně vyvine. Evidentně je bi, když se spolehlivě udělá pod rukama tvýma i Agillovýma. Určitě jí to nepříjemné nebude …“</p>
<p>„Jsem pro každou špatnost,“ zasmála se Jana a přistoupila ke komunikátoru, aby zjistila, kde se Eugenika naposledy přihlásila.</p>
<p>„Je v Informačním středisku,“ oznámila mi po chvíli. „Pojď, půjdeme si tam pro ni.“</p>
<p>Eugeniku jsme našly zahloubanou do jakéhosi problému u monitoru jednoho z komunikátorů. Ani nezaregistrovala náš příchod. Na sobě má jeden z těch speciálních župánků bez kapes, které byly vyvinuty právě jen pro pobyt v Informačním středisku. Jana jí lehce poklepala na rameno. Nic. Nereaguje. Ještě jednou…</p>
<p>Tentokrát se otočila a upřela na nás udivený pohled.</p>
<p>„Nechceš toho na chvíli nechat a jít s námi,“ zeptala se jí Jana.</p>
<p>„Asi ano… Vždyť já jsem u toho usnula“, prohlásila rozmrzele a postavila se, „… ale kam chcete, abych s vámi šla? Doufám, že ne zase někam do vyšetřovny. Té už jsem si za celé dopoledne s Agillem užila dost!“</p>
<p>„Pojď, uvidíš…“</p>
<p>V přísálí svlékla župánek, odhodila ho automaticky do špíny a chopila se svého, visícího tam na věšáku. Pak postřehla, že my dvě na sobě nic nemáme, a nechala ho být. Následuje nás do výtahu rovněž v Evině rouše.</p>
<p>Vyjely jsme do 11. patra a vstoupily do našeho apartmá.</p>
<p>„Posaď se u nás, udělej si pohodlí…“</p>
<p>Jana se zasmála.</p>
<p>„Copak?“</p>
<p>„Vzpomněla jsem si, jak nás tenkrát Míšenka zvala, abychom si s Lenkou odložily a udělaly si pohodlí, pamatuješ?“</p>
<p>„Ach, ano, to bylo roztomilé, ale Eugenika už nemá odložit co, ha, ha, ha.“</p>
<p>Pohlédla jsem na Eugeniku a zjišťuji, že jí zase jednou po dlouhé době vymizel z tváře ten unylý, kyselý výraz. Usmívá se docela mile.</p>
<p>„Vidíš, děvče, takhle ti to sluší. Co si dáš k pití?“</p>
<p>„Nejspíš nějaký džus,“ prohlásila.</p>
<p>Jana se zvedla a vyrazila do přísálí nejbližší klubovny k jídelnímu automatu, zatímco já jsem se jen tak mimochodem Eugeniky pozeptala, do čeho že se tak zahloubala, až z toho usnula.</p>
<p>„Do čeho? No, tebe jako architektku by to mohlo zajímat… Pročítala jsem si základy vztahů jednotlivých mimoprostorů v hyperprostoru, jenže jsem se v tom za chvíli začala topit. Ono už stačí uvážit čtyřrozměrný hyperprostor. Budeme-li brát metr za jednotku délky, tak jednotkou ‚objemu‘ čtyřrozměrného prostoru je 1 m⁴ a jeho ‚povrch‘ je 10 m³ – no dovedeš si to představit?“</p>
<p>„Cožpak o to – ten ‚objem‘ by byl ještě pochopitelný, ale jak jsi dospěla k tomu bláznivému vzorci pro ten ‚povrch‘?“</p>
<p>„Já jsem k tomu nedospěla, já jsem to našla v jejich učebnici matematiky, kde to vysvětlují tak, že ve vyšším prostoru získáme daný útvar tažením toho předchozího ve směru nového rozměru. Krychli tedy získáme tažením čtverce o ploše 1 m² do prostoru, přičemž povrch se bude skládat ze šesti čtverců: z toho původního, pak z toho přetaženého, a ze čtyř dalších, které ten přetahovaný čtverec ‚nakreslil‘ cestou při tom přetahování svými vrcholy, tedy objem bude 1 m³ a povrch 6 m². To je samozřejmé a pochopitelné.</p>
<p>No a teď si představ, že táhneš krychli o objemu 1 m³ do čtvrtého rozměru: tedy budeš mít tu původní krychli, tu přetaženou, a potom dalších osm krychlí, které ta původní krychle ‚nakreslí‘ cestou při tom přetahování svými osmi vrcholy. Bude tedy ten nově vzniklý útvar ohraničen deseti krychlemi…“</p>
<p>Z Eugeničina zapáleného výkladu už mi šla hlava kolem, protože bych přece jen potřebovala trochu více času na promýšlení dané problematiky, takže jsem začala ztrácet nit, ale naštěstí mě zachránila Jana právě vstoupivší do pokoje nesouc tácek se třemi pohárky a karafou rybízového džusu.</p>
<p>„Jé, rybízový,“ raduje se Eugenika, „jak víš, že ho mám nejraději?“</p>
<p>„Neprozradím,“ usmívá se Jana, ale pak dodala tiše: „… protože to vysledovala Laura.“</p>
<p>Nalily jsme si do pohárků perfektně vychlazený rybízový džus mající nádhernou rudou barvu, která připomíná červené víno.</p>
<p>„Tím si můžeme i přiťuknout,“ míní Eugenika.</p>
<p>Stalo se. Popíjíme džus, jako by to bylo víno, a bavíme se o všem možném. Eugenika nám roztává před očima. Žertuje, vesele se směje, vypráví různé historky ze školy i z posledního prázdninového pobytu v Eresu, kde jí a jejím kamarádkám teta Sofie půjčila na měsíc svůj domek.</p>
<p>„Jestlipak ti teta Sofie vyprávěla, jak i my spolu dokážeme pěkně vyvádět, když se do toho dáme,“ nadhazuji návnadu jakoby mimochodem.</p>
<p>„Ale jistě, ovšem že vyprávěla, jak jste taky dokázaly pěkně řádit, a dokonce, popisovala vaše ‚zasvěcovací rituály‘ v koupelně. Nasmály jsme se tomu tenkrát s maminkou, až jsme skoro nemohly…“</p>
<p>Pohlédly jsme si s Janou do očí a obě nás napadla v té chvíli úplně stejná myšlenka. Jako na povel jsme vstaly, já jsem uchopila Eugeniku za nohy, Jana za ruce a přes její zmítání a houževnatý odpor jsme ji odnesly do sprchy. Postavila jsem ji na zem, zatímco Jana si ji přitiskla jednou rukou zády na nebe a druhou rukou ji bezpečně drží za obě zápěstí. Vzápětí ji zaklonila mírně dozadu. Eugenika je napjatá jako luk a prsa má vystavena ostrému proudu studené vody z masážní trysky, kterou jsem byla uvedla do provozu.</p>
<p>„Jééé… necháte toho?… Aúú, to je to … óóó… nepříjemné… vlastně … ááách … příjemné … ještě, ještě… óóóó!“</p>
<p>Eugenika se nejprve kroutí v Janině sevření jako žížala, snažíc se osvobodit, ale se sílícím pocitem rozkoše se pasivně podvoluje našemu konání. Když jsem jí ostrým vodním proudem důkladně promasírovala prsa, sjíždím pomaličku dolů po bříšku. Opět se dostavila její bouřlivá reakce a začala se rytmicky vlnit. Znenadání jsem jí podrazila nohu –ale neupadla, Jana ji stále drží opravdu pevně. Podraženou nohu jsem jí přidržela svou a trochu jsem jí ji nadzvedla. Tím se mi otevřela cesta k její mušličce. Zřejmě pochopila, k čemu mi má tento manévr sloužit, protože sama automaticky zvedla nohu ještě výš. Ale to už se vodní paprsek dobývá do jejích nejintimnějších míst. Znovu se vzepjala a zavlnila rozkoší, vydávajíc jen neartikulované výkřiky.</p>
<p>„Tak co, líbilo?“ zeptala jsem se, když jsem konečně zavřela vodu.</p>
<p>„Takhle… báječně mě… ještě nikdy… nikdo… neudělal,“ vyráží ze sebe mezi prudkým oddechováním. „Úplná… senzace…!“</p>
<p>Vypotácela se ze sprchy a plácla sebou do křesla jako po dvacetikilometrovém puťáku.</p><empty-line /><p>Gwen se probudila uvázaná ke kříži v té příšerné místnosti s obětním oltářem a těmi všemi příšernými proprietami, o kterých ani neví, k čemu všemu mohou sloužit. Horší ovšem je, že je znovu vydána na pospas tomu mizerovi, <emphasis>tomu Čečenci … ne Čečenci… jinak, já už nevím jak že si říká… pro mě je to zkrátka Čečenec…</emphasis></p>
<p>‚Čečenec‘ právě prošel průchodem v silovém poli a namířil si to rovnou k bezmocné dívce. Chvíli ji zkoumavě pozoruje a pak spustil: „Nejdřív ti musím oplatit ten minulý výprask, potvoro, a pak ještě uvidím, co s tebou provedu dál.“</p>
<p>S těmito slovy se chopil karabáče, který mu jako první padl do ruky, rozpřáhl se… Gwen jen zavřela oči.</p>
<p>Jenže k ráně nedošlo. Naříkavý skřek se vydral z jeho hrdla, a když dívka oči znovu otevřela, zjistila, že se násilník svíjí na podlaze drže si oběma rukama své genitálie. Karabáč, kterým ji chtěl přetáhnout, se válí opodál na podlaze.</p>
<p>Chvíli mu trvalo, než se zmátořil, ale nakonec vstal a znovu pozvedl karabáč. V té chvíli mu vypadl z ruky a opět se ocitá na podlaze stižen další podivnou křečí v genitáliích.</p>
<p>Po chvíli znovu vyskočil, vztekle odkopl karabáč válící se na zemi a vrhl se na bezbrannou dívku holýma rukama. Bolestivě ji šlehl plochou dlaní přes vnitřní stranu levého stehna, ale to neměl dělat, protože ho vzápětí skolila další prudká křeč. Naprosto nechápe, co se s ním vlastně děje.</p>
<p>„Schválně, jestli na to přijde sám,“ nabádá Baal Segul doktora Azizilla a Nihasu. „Tímhle způsobem mu jen naznačujte, co od něj NECHCEME, a čím surověji proti samičce zaútočí, tím ostřejší reakci u něj vyvolejte.“</p>
<p>„Jasně, šéfe,“ směje se Nihasa.</p>
<p>Lukášovi však po třetí vlně kruté bolesti v rozkroku došlo, že násilí je zřejmě nežádoucí, a rezignovaně zůstal sedět na podlaze.</p>
<p>„Tohle po něm ale taky nechceme,“ upozorňuje Baal Segul.</p>
<p>Nihasa stiskla krátce jednu klávesu na ovladači a Lukáš se zazmítal. Zůstává však sedět dál. Nový impuls. A další a další. Konečně znovu vstal a váhavě přistoupil k dívce uvázané na kříži. Lehce jí položil ruku na rameno. Nic se neděje, to je tedy ‚dovoleno‘ – a Lukáš se odvážil položit svou levou ruku na její levé rameno. I to je ‚dovoleno‘. Opatrně sjíždí rukama dolů na dívčina prsa. Kupodivu i to je ‚dovoleno‘, protože křeč v genitáliích se neobjevuje. Postupuje dál, na bříško, pak na stehna pomalu se vrací k její jeskyňce. Zajíždí prsty dovnitř a zjišťuje, že dokonce i toto je dovoleno. Právě nahmatal její klitoris a mne ho mezi prsty.</p>
<p>Gwen se mimovolně zavlnila. Lukáš jí je sice odporný, ale její vlastní tělo ji zrazuje! Cítí, jak to odporné individuum prsty druhé ruky proniká mezi její závojíčky a jak nezadržitelně teče.</p>
<p>Lukáš si ovšem dodal odvahu, a když zjistil, že křeče ustaly, rozhodl se další násilné akci. Jednou rukou pronikl hluboko do Gweniny pochvy, druhou stále ještě zpracovává její klitoris. Teď dokonce vydobyl jeho žalud z kožní řasy… a surově do něj štípl!</p>
<p>Gwen zaúpěla bolestí – a v té chvíli příšerně zavyl i Lukáš. Prudce od Gwen odskočil a skácel se na podlahu opět si drže oběma rukama svá varlata.</p>
<p>„Co myslíš, doktore,“ ptá se Nihasa Azizilla, „kolikrát ho budeme muset ztrestat, než pochopí, že dnes od něj chceme, aby nám předváděl jen samé něžnosti?“</p>
<p>„Uvidíme… Jenže my potřebujeme ještě trochu víc, než něžnosti,“ vstupuje do rozhovoru podrážděně Baal Segul, „my přece potřebujeme, aby…“</p>
<p>„Ale ano, my víme, my víme,“ chlácholí šéfa Nihasa, „jenže ho k tomu chceme přivést právě prostřednictvím těch něžností…“</p>
<p>„Když se ovšem bude povalovat po zemi, tak…“</p>
<p>„Trochu trpělivosti, šéfe,“ přebírá slovo doktor Azizill. „Říkám vám přece od začátku, že se jedná o tvory nižšího řádu. Nemůžeme po nich chtít, aby ihned pochopili, co se od nich žádá!“</p>
<p>„Nuž dobrá, tedy. Pokračujte!“</p>
<p>Nihasa probudila Lukáše z letargie jemným impulsem. Ten sebou jen trhnul a převrátil se na druhý bok. Nihasa opakuje několikrát neúspěšně nově zkoušený postup. Když jí přešla trpělivost, zopakovala manévr z minula a stiskla impulsní tlačítko několikrát rychle za sebou. Teprve teď se Lukáš milostivě rozhodl vstát a opět se věnovat partnerce. Začíná od začátku. Pokládá jí ruce na ramena…</p>
<p>„Tak už k čertu něco udělejte, ať tady nejsme celou věčnost,“ hartusí navztekaně Baal Segul. „Už je nejvyšší čas vypustit ho mezi tu smečku venku. Rád bych, aby se tak stalo do týdne. Bude-li jeho příprava stagnovat tímto způsobem, tak…“</p>
<p>„Klíííd!“ chlácholí Nihasa soptícího velitele, „chtěl jsi dělat současně i inteligenční test, ne?“</p>
<p>„To ano, ale…“</p>
<p>„Pořád nějaká ale, ale… Sleduj!“</p>
<p>Lukášovy ruce pomalu sjíždějí dolů po Gweniných ramenou a míří na prsa, stejně jako před necelou půlhodinou. Jemně je hnětou, prsty se dotýkají bradavek, přístroje registrují Gwenin zrychlující se dech i puls. Teď ovšem sjíždějí níže, dotýkají se žeber pod prsy…</p>
<p>Nihasa několikrát stiskla klávesu. Lukášovo tělo se zachvělo a jeho ruce se poslušně vracejí zpět nahoru.</p>
<p>„Vidíš, jak rychle chápe,“ oznamuje Nihasa vítězoslavně Azizillovi, „ a ty pořád pochybuješ!“</p>
<p>„Ještě není všem dnům konec,“ oponuje skeptik Azizill, „jsem moc zvědav, zda…“</p>
<p>Lukáš se ještě jednou pokusil sjet rukama dolů s Gweniných prsou, ale Nihasa ho znovu ‚umravnila‘ několika jemnými impulsy. Lukáš konečně pochopil, že je mu dovolen pouze ‚výzkum‘ dívčiných prsou a vrhl se na ně tedy opravdu důkladně. Nejprve je jemně hladí krouživými pohyby, pak tiskne silněji a nakonec přechází k tvrdému hnětení až na žebra.</p>
<p>Gwen už ze sebe vyráží jen příšerné skřeky vyjadřující rozkoš i bolest současně. A teď, právě teď Lukáš zaregistroval výtok z jejích bradavek a přisál se k ní svými ústy.</p>
<p>„No konečně! Konečně přišel na to, co je od něj požadováno!“ zvolal Baal Segul ulehčeně. „Už jsem se obával, že tady budeme tvrdnout do soudného dne…“</p><empty-line /><p><strong>Dvojnice polární víly na Broadwayi?</strong></p>
<p><emphasis>NEW YORK 9. prosince</emphasis> (SAN) – <emphasis>od našeho stálého newyorského zpravodaje</emphasis>. Před udivenými zraky obyvatel a návštěvníků došlo včera v pravé poledne k podivnému incidentu. Po newyorské Broadwayi se celou hodinu procházela nádherná dívka oděna – respektive neoděna – v rouše Evině. Nahá a bosa ve dvacetistupňovém mrazu, brodíc se sněhem, naháněla husí kůži všem, kteří ji spatřili.</p>
<p>Jeden z puritánsky založených kolemjdoucích okamžitě zavolal mravnostní policii i záchranku, avšak ani muži zákona ani zdravotníci se k záhadné dívčině nedokázali přiblížit, a to ani pěšky ani žádným vozidlem. Ta po celou dobu volně procházela ulicí razíc si záhadným způsobem cestu sroceným davem. Kdo neuhnul, byl povalen nemilosrdně na zem.</p>
<p>Po celou hodinu si dokázala od lidí i vozidel udržet odstup v průměru tří stop, přičemž ještě stačila rozverně pózovat filmařům i fotografům. Jenže na snímcích vycházela kupodivu jen prázdná prostora, jako by pro fotoaparáty byla neviditelná, což vzbudilo úžas u laické i odborné veřejnosti.</p>
<p>Ačkoliv se ani mně nepodařilo udělat jeden jediný její snímek pro náš list, jsem ochoten tvrdit, že atraktivní krasavice byla slečna Sarah Madock, bývalá korespondentka americké ambasády v Praze, jejíž příběh možná znají pamětníci mezi našimi čtenáři. Pro ‚nepamětníky‘ jen připomenu, že to byla ona, kdo za úplatu zapůjčil své odění oné neznámé, jež vnikla na ambasádu před dvanácti roky a zdemolovala kancelář zástupce vojenského přidělence.</p>
<p>Incident od včerejška hýbe veřejností celých Spojených států, protože dívku není vidět na žádné fotografii ani v žádném záběru televizních kamer. Očití svědkové jsou obviňováni z halucinací a davového šílenství, několik slabších jedinců také skončilo v péči psychiatrů.</p>
<p>Do věci se vložily i FBI, CIA, NSA a další složky tajných i pořádkových služeb, branné moci a dokonce i církevních institucí, protože se kráska v závěru své promenády dopustila neslýchané provokace, když neváhala vstoupit do chrámu Páně <emphasis>Broadway United Church of Christ,</emphasis> kde právě probíhala slavnostní mše k uctění svátku Neposkvrněného početí Panny Marie.</p>
<p>Mně samotnému se podařilo prodrat davem až do její blízkosti, avšak – jak už jsem psal nahoře – byl jsem neznámou silou povalen na zem. Ze zdroje blízkého kruhům FBI unikla informace, že tato síla až nápadně připomíná jev známý jako dopravní blokáda Spojených států před dvanácti roky.</p>
<p>Sám za sebe bych chtěl připomenout, že obdobný úkaz popisovali před osmnácti roky členové vědecké expedice z polární stanice Amundsen-Scott, kteří rovněž spatřili v třeskutém mrazu tančící nahou dívku, ze které se nakonec vyklubala kolaborantka s mimozemšťany. Je docela možné, že slečna Sarah Madock, kterou jsem bezpečně poznal, sleduje její osud. Proto slibuji, že se nenechám odradit posměváčky a budu pátrat dál po příčinách této paranormální záhady. Sledujte náš list.</p>
<p><emphasis>George Novak</emphasis></p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>9. prosince</emphasis></p>
<p>SAN se opět vyznamenal, ha, ha, ha. Když už nám Irenka poslala oskenovaný článek, musím uvést pár věcí na vysvětlenou. To, že Sally takovou provokaci provede, jsme plánovali dopředu. Ona měla chuť toto udělat a já jsem ji od toho úmyslu kdysi zrazovala, ovšem teď, když má tvořit ‚zeď‘ pro Nancyinu činnost, jsem na její bláznivý nápad sama přistoupila a ujala jsem se řízení celé akce jako dispečerka na Lucii II, odkud Sally čerpala synchronizační impulsy pro tvorbu silového pole. No, a Erigyos mi předvedl, jak impulsy upravit, aby objekt uvnitř pole nebyl fotografovatelný.</p>
<p>Jak je vidět, kouzlo se dokonale zdařilo a všechny tajné služby Spojených států mají najednou novou zábavu, čímž se nám podařilo, když už ne úplně odvést jejich pozornost od Nancy, tak aspoň ji značně oslabit.</p>
<p>Ostatně – poručík Brandon a major Sirk ‚poctivě‘ informují Paddyho O’Connora, že Jenny je stále na základně a Nancy má ‚nějaké menstruační potíže‘, pročež nemůže odcestovat. Magda je zásobuje opravdu těmi nejneuvěřitelnějšími tvrzeními a jim nezbývá, než aby jí to ‚žrali‘, protože kromě Magdy se s nimi téměř nikdo nebaví.</p>
<p>…</p>
<p>Dnes krátce před večeří mě vyhledal Erigyos a sdělil mi, že na základě Nancyiných informací se podařilo retrospektivem vypátrat zřejmě tu ztracenou vojenskou jednotku v brazilské džungli! No to je senzace!</p>
</section>
<section>
<p><strong>III. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Vive Dieu, Saint Amour! {Ať žije Bůh, Svatá Láska!}</p>
<p>Válečný pokřik templářů</p>
<p>Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam. {Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu dej slávu.}</p>
<p>Heslo templářů</p><empty-line /><p>V minulém intermezzu jsme ukončili historický exkurs nástupem krále Balduina I. na trůn Jeruzalémského království. Podívejme se nyní na vzniklou situaci po dobytí Svatého města křižáckými vojsky. Připomenu ještě jednou ono významné datum – 17.7.1099 – kdy byl Jeruzalém vyrván z rukou ‚nevěřících‘ a kdy se ho zmocnily vpravdě hordy rozvášněných vojáků, kteří si říkali ‚křesťané‘.</p>
<p>Život na územích dobytých křižáky se ‚normalizoval‘ pozvolna, ale jistě. Světští panovníci – Godefroi a následně Balduin I. – upevňovali svou moc jak vůči zbytkům muslimského a židovského obyvatelstva, tak i vůči patriarchovi dosazenému papežem.</p>
<p>Církev svatá ovšem také nelenila a snažila se na dobytém území uplatnit i své nároky. Krátce po dobytí města vznikl zde tedy také první mnišský řád – <emphasis>johanité</emphasis> neboli <emphasis>špitálníci,</emphasis> jejichž úkolem bylo starat se o poutníky do Svaté země po stránce ubytování a případně i léčení.</p>
<p>Avšak ochrana poutníků nebyla vhodným způsobem organizována. Proto vznikl po nástupu Balduina II. další řád – tentokrát mnišsko-vojenský – iniciovaný Hugonem de Payns. Každý příslušník řádu musel nejprve složit slib čistoty, chudoby a poslušnosti v přítomnosti jeruzalémského patriarchy. Řád sídlil v místě bývalého Šalomounova chrámu a jeho oficiální název zněl <emphasis>Pauperes commitiones Christi templique Salomonici</emphasis> tj. česky <emphasis>Řád chudých rytířů Krista a Šalomounova chrámu</emphasis> (templu) – zkráceně <emphasis>templáři.</emphasis> Na důkaz své chudoby si templáři dali do znaku obraz dvou rytířů na jednom koni.</p>
<p>Navzdory proklamované chudobě se stal řád během krátké doby jednou z nejbohatších organizací v tehdy známém světě. Templáři zřídili řadu svých lóží v nejdůležitějších evropských městech a měli i velice pokrokově zavedený bankovní systém.</p>
<p>Jejich bohatství se postupně stávalo trnem v oku jak církevním tak i světským hodnostářům. Proto byly neustále hledány záminky nejprve ke zdiskreditování řádu a nakonec i k jeho likvidaci. Templáři byli označováni za ďáblovy spřežence, obviňováni z kacířství a z neúcty k Ježíši Kristu, z rouhání, čarodějnictví, sodomie, modloslužebnictví a dalších pro středověké lidi strašlivých zločinů.</p>
<p>Poslední velmistr řádu – Jacques Bernard de Molay – byl v pátek dne 13. října 1307 zatčen spolu s dalšími svými věrnými na příkaz francouzského krále Filipa IV. Toto zatýkání bylo tajně připravováno dlouhou dobu dopředu a proběhlo současně po celé Francii. (Pozn. autora: Vinou této události je <emphasis>pátek třináctého</emphasis> považován všeobecně za nešťastný den.)</p>
<p>Pozatýkaní templáři byli uvrženi do žaláře, podrobeni krutým výslechům za použití útrpného práva, pak postaveni před inkviziční soud a následně upáleni.</p>
<p>Sám velmistr byl takto popraven 18. března 1314. Před popravou pronesl strašlivou kletbu proti strůjcům smrti své a svých věrných:</p>
<p><emphasis>Bůh ví, že zemřu neprávem. Proto brzy přijde pohroma na ty, kteří nás nespravedlivě odsoudili. Bůh pomstí naši smrt – umírám s tímto přesvědčením. A vás, Pane prosím, abyste obrátil svůj zrak na Naši Paní, aby nás ochraňovala.</emphasis></p>
<p><emphasis>Klemente V., papeži, vyzývám tě před Boží soud za čtyřicet dnů, a tebe, králi Filipe, do roka!</emphasis></p>
<p>Faktem je, že dne 20.4.1314 zemřel papež Klement V. na střevní infekci. Francouzský král Filip IV. byl pak dne 4.11.1314 stižen záchvatem mozkové mrtvice. Zemřel ochrnutý dne 29.11.1314.</p>
<p>Oficiálním úkolem templářů – jak už jsem uvedl výše – byla ochrana poutníků přicházejících navštívit svatá místa. Templáři však měli i tajné poslání – byli ozbrojenou složkou jiného – tajného – řádu, <emphasis>Převorství siónského</emphasis>.</p>
<p><strong>Převorství siónské</strong> je tajná společnost, založená roku 1099 v Jeruzalémě Godefroiem de Bouillon a je skutečnou organizací. (V roce 1975 byly v pařížské Bibliotheque Nationale objeveny dokumenty známé pod označením <emphasis>Les Dossiers Secrets,</emphasis> v nichž byla uvedena jména řady členů Převorství siónského, včetně sira Isaaka Newtona, Botticelliho, Victora Huga a Leonarda da Vinci.)</p>
<p>Mezi úkoly této tajné organizace je mj. střežit významné dokumenty spojené s rodinou Ježíše Krista a významný artefakt křesťanství – svatý grál. Dalším stěžejním úkolem je pak ochrana žijících členů merovejské dynastie, kteří jsou údajně potomky Ježíše Krista a jeho ženy, Marie z Magdaly.</p>
<p>Na rozdíl od řádu templářů pracuje Převorství v tajnosti, proto se jeho činnosti nijak nedotkla pohroma, která stihla jeho ozbrojenou složku – templáře.</p>
<p>Navzdory mnoha vnitřním bojům Převorství řídilo nejdůležitější události dějin západní civilizace, a dokonce i dnes ovlivňuje mnohé mezinárodní události na nejvyšší, především evropské, úrovni. Jedním z jejích cílů je totiž znovunastolení vlády merovejské dynastie. (Posledním vládnoucím merovejcem byl Childrich III v letech 743–751. Po něm nastoupil na francký trůn Pipin III. – Krátký z dynastie karlovců, otec císaře Karla Velikého.)</p>
<p>Zpočátku byly oba řády řízeny společně jediným velmistrem. Po opětovném pádu Jeruzaléma do rukou muslimů, tedy v roce 1188, bylo sídlo Převorství přestěhováno do Francie. Protože však padl i zjevný důvod existence templářského řádu, byly v tomto roce obě organizace odděleny a každá z nich byla řízena jiným velmistrem.</p>
<p>Tento stručný přehled nás sice zavedl do současnosti. Vraťme se však do roku 1118, kdy se naše dvě dívky nedopatřením zapletly do objevů pod Šalomounovým chrámem…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 29</strong></p>
<p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pondělí 3. června </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>Včera jsme se s Luckou zúčastnily inauguračního obřadu Převorství siónského. Kdo by čekal nějaká mystéria nebo něco podobného, asi by byl zklamán. Prostě jsme byly přijaty v mešitě Al-Aksá, jak už nám byl sdělil Hugo de Payns, a tam jsme byly požádány, abychom slavnostně přísahaly na otevřenou Bibli, že mimo Bratrstvo pomlčíme o všem, co se ho týká a o pracích, které pro něj budeme vykonávat.</p>
<p>Bible je pochopitelně ručně psaná, latinsky ozdobným písmem na pergamenu a skvostně vázaná v kůži, ve středověku hotové jmění. Neskrývala jsem obdiv k takové nádheře a dovolila jsem si knihou zalistovat. Ke svému údivu jsem zjistila, že tato Bible je mnohem rozsáhlejší, než oficiální církevní kánón přijaty niceským koncilem roku 325. Zvláště pak počet evangelií značně přesahoval onu známou čtveřici.</p>
<p>Hned po obřadu jsme s Luckou odevzdaly bratra zahradníka pod ochranu Bratrstva a vydaly se pro kufřík s nářadím. Poté jsme se nechaly zavést do podzemního labyrintu – nesmíme dát najevo, že cestu důvěrně známe a že Lucka už v něm dokonce ‚pracovala‘, i když byla oficiálně dolů zavedena jen jednou – a to ještě se zavázanýma očima!</p>
<p>Dnes sem tedy vstupujeme ‚poprvé‘ bez jakýchkoliv konspiračních opatření. Je pochopitelné, že nemůžeme jen tak beze všeho popadnout laserový řezák a uvolnit sváry, které byla Lucka udělala v momentě zatmění Slunce dne 22. května. Celá procedura musí být provedena opravdu obřadně a musí být vidět náročnost operace, abychom obhájily nutnost rozsáhlých příprav a ‚výpočtů‘, kterými Lucka otevření dveří podmiňovala.</p>
<p>Vedle kufříku s nářadím neseme tedy ještě stativ pro řezák a zaměřovač. Konec konců, bude to tak lepší, protože omezíme riziko poškození vlastního mechanismu dveří, které by při použití řezáku bez opory mohlo hrozit.</p>
<p>Ale to už instaluji řezák na stativ a aretuji ho do vodorovné polohy pomocí gyrostatické libely, zatímco Lucka nastavuje zaměřovač tak, aby jeho monitor zobrazoval přesně dráhu řezu, který musíme provést. Spojením obou přístrojů do synchronizované smyčky sestavujeme automat, jenž sám – bez našeho přímého zásahu provede celou práci. My ovšem stojíme každá u ovládací klávesnice jednoho z přístrojů a předstíráme náročnost obsluhy.</p>
<p>Teď se dal řezák pomalu do pohybu a odstranil první svár. Následuje přestavění obou přístrojů k provedení dalšího řezu. Hugo de Payns s několika přáteli sledují s napětím a obrovským zájmem veškeré naše počínání. My ovšem pokračujeme volným tempem. Záměrně zdlouhavě nastavujeme a kontrolujeme zařízení, manipulujeme s různými ovládacími prvky nenechávajíce se rušit.</p>
<p>Konečně jsou všechny Luckou nadělané sváry hladce uvolněny a dveře se před užaslými zraky přítomných tiše otevírají. Vstupujeme do nově odkrytých prostor, Hugo de Payns jako první. Naše kapesní svítilny vrhají zpoza něj kužely světla do místnosti s půdorysem poloviny pravidelného šestiúhelníku. Otevřená prostora je prázdná, jen uprostřed stěny půlící šestiúhelník vyčnívá ovládací kruh.</p>
<p>„Co to může být?“ podivuje se Hugo de Payns.</p>
<p>Pohlédly jsme s Luckou na sebe. „To vypadá jako… jako…“</p>
<p>„Jako uzávěr vnějších dveří přechodové komory,“ vydechla Lucka překvapeně. „Jenže – proč by byl ještě zakryt těmi prvními dveřmi? To nechápu…“</p>
<p>„Co je to přechodová komora?“ zeptal se Hugo.</p>
<p>Jeho otázka však zatím zůstala nezodpovězena, protože kužel světla z mé lucerničky dopadl na řadu znaků vyrytých do zdi po obou stranách kruhu.</p>
<p>„Podívej!“</p>
<p>Lucka vrhla pohled na osvětlený nápis a strnula.</p>
<p>„To je… to je… návod k otevření dveří… Ale!“</p>
<p>Znaky – vlastně řada piktogramů – signalizují, že otevření dveří je nebezpečné pro pozemšťany, neboť se při něm vyvine pronikavé záření. Nám s Luckou to nevadí. Jsme bioenergeticky senzitivní a s energií tohoto typu si dovedeme poradit – tedy – dovedeme ji zužitkovat k nabití. Ale co s Hugonem a jeho doprovodem?</p>
<p>„Přátelé, je nám to moc líto, ale je nutné, abyste tuto místnost opustili, než začneme s těmito dveřmi manipulovat. Po jejich otevření vám totiž hrozí smrtelné nebezpečí,“ oznamuje Lucka Hugonovi a jeho přátelům.</p>
<p>„A vám nebezpečí snad nehrozí?“ opáčil Hugo de Payns nechápavě.</p>
<p>„Ne, nám nehrozí,“ ujišťuje ho Lucka.</p>
<p>„Nechápu… Nám nebezpečí hrozí, ale vám ne?“</p>
<p>„Ano, je to tak,“ potvrzuji Lucčina slova.</p>
<p>„Můžete nás o tom nějak přesvědčit?“</p>
<p>„Nějak přesvědčit?“ uvažuje Lucka, „Hmm, třeba v boha věříte a taky mě nedokážete přesvědčit, že existuje. Stejně, jako věříte v boha, teď musíte věřit, že vám to nebezpečí hrozí.“</p>
<p>„Jenže ty nejsi bůh,“ opáčil Hugo popudlivým tónem.</p>
<p>„Nu dobrá, tak já ti něco předvedu, ty nevěřící Tomáši,“ ujala jsem se slova tentokrát já. Rozebrala jsem svou svítilnu a podržela jsem výbojku mezi prsty. Ta se jasně rozzářila.</p>
<p>„Až tohle dokážeš, bratře Hugo, tak ani tobě nebezpečí hrozit nebude.“</p>
<p>Zíral na mě jako na zjevení. Pak natáhl ruku po výbojce a podržel ji stejným způsobem, jako já před momentem. Ta pochopitelně ani neblikla.</p>
<p>„No vidíš, nedokážeš to,“ oznamuji mu sahajíc po výbojce. Sice ucukl, ale přece jen jsem byla rychlejší a chytila jsem ho za ruku. Dotek jsem doprovodila slabou elektrickou ranou. Rozevřel prsty a výbojku upustil, Dopadla na zem a skutálela se mi k nohám. Zatímco si Hugo tře ruku po elektrickém šoku, v klidu jsem opět smontovala svou svítilnu a pohlédla jsem na Lucku. Ta se jen shovívavě usmívá.</p>
<p>„Tak co, už nám věříš, bratře Hugo,“ zeptala jsem se Hugona, když se konečně vzpamatoval z nevšedního zážitku.</p>
<p>„Co mi zbývá, sestro. Budu ti věřit…“ pronesl váhavým hlasem a pokynul svým společníkům, aby opustili nově otevřenou místnost.</p>
<p>Když odešli, Lucka zavřela dveře a zajistila je zevnitř. Pak přistoupila k ovládacímu kolu.</p>
<p>„Mám?“</p>
<p>„Nu, zkusit to musíme,“ povzbuzuji ji, ale ne moc přesvědčivě. Za normálních okolností bychom požádaly o radu a o pomoc Erigya nebo některého z techniků. Jenže ti tady dnes nejsou – i leží všechna odpovědnost na nás dvou…</p>
<p>Lucka rázně otočila kolem a ze stěny vyjela dvě madla. Každá jsme uchopila jedno a táhneme je od sebe. Těžké dveře se před námi pomalu rozevírají… ještě kousek… ještě… a náhle jsou rozevřeny dokořán… Ano, je to vstup do přechodové komory. Teď musíme vstoupit, dveře za sebou zavřít a teprve potom bude možno otevřít dveře vnitřní.Aspoň tak to stojí v návodu. Vstoupily jsme do přechodové komory – je to druhá polovina šestiúhelníkové místnosti.</p>
<p>„Nejprve si to tu důkladně prohlédneme,“ navrhuje Lucka</p>
<p>Rozsvítily jsme ještě dvě další svítilny, abychom lépe viděly, a pustily jsme se do průzkumu. Přechodová komora je vybavena pouze dvěma skříněmi. V každé je uloženo několik obleků připomínajících skafandry.</p>
<p>„Mám takový dojem, že se asi máme obléknout do toho to,“ poznamenala jsem k Lucce.</p>
<p>„Nu což, tak se do toho oblékneme…“</p>
<p>Jaly jsme se oblékat podle vyobrazení na dveřích skříně, pomáhajíce si jedna druhé navzájem. Asi po dvaceti minutách se nám podařilo zvládnout celou proceduru. Máme na sobě zvláštní průhledné kombinézy, přes které jsme si obuly boty, jež k nohavicím vzduchotěsně přilnuly. Na hlavy jsme si nasadily fotoplastické kukly s dýchacími filtry. Pak jsme důkladně prostudovaly návod k ovládacímu panelu vnitřních dveří, který je ovšem mnohem složitější, než ovládací panel dveří vnějších.</p>
<p>Podle podrobných pokynů je nejprve nutno provést důkladnou kontrolu správného oblečení skafandrů. Tu jsme musely opakovat celkem čtyřikrát, než byl kontrolní mechanismus s naším dílem spokojen…</p>
<p>Potom je nutno neprodyšně uzavřít vnější dveře a následně provést důkladnou dezinfekci vnějšího povrchu skafandru několika druhy tvrdého záření, a nakonec je nám dovoleno otevřít vnitřní dveře. Ale podařilo se a po další hodině zápolení se zařízeními přechodové komory se před námi otevřela cesta do hlubin podzemního komplexu!“</p>
<p>Postupujeme opatrně vpřed širokou chodbou, která záhy ústí do modulu tří šestiúhelníkových místností. Takhle nějak jsou zařízena jednotlivá apartmá na SSE a CPLEN, uvědomujeme si. A co zařízení?</p>
<p>„Je s podivem,“ míní Lucka, „že vstupní chodba ústí přímo do apartmá a ne do další chodby, ze které teprve vedou dveře do jednotlivých…“</p>
<p>„Ale koukni,“ přerušuji Lucčiny úvahy, „chodba pokračuje. Tady to je vlastně něco jako vstupní vestibul…“</p>
<p>Sám vstupní vestibul totiž apartmá v lecčems připomíná. Jediným rozdílem je jen ta pokračující chodba. Jinak je i tady rozmístěn nábytek a jeden z modulů je vybaven jako koupelna. Jen právě ten zadní modul, kde se obvykle nachází ložnice, je dále průchozí a chybí tu samozřejmě lůžko. Skříně ve zdech a zrcadlo ovšem nescházejí.</p>
<p>Otevřela jsem jednu skříň. Je vybavena zásobou prádla a hygienických potřeb stejně, jako na mimozemských stanicích.</p>
<p>„Tady to vypadá jako funkční a obydlené,“ poznamenávám, „dokonce tady ta zásoba textilu budí dojem, jako že je úplně nová a nepoužitá…“</p>
<p>„Ukaž? No opravdu… Ale to by znamenalo…“</p>
<p>Lucka svou myšlenku nedokončila. Místo toho ukázala němě směrem dál do chodby, kamsi za mne. Pohlédla jsem tím směrem a skoro jsem vykřikla leknutím. Z chodby se totiž proti nám valí chuchvalec zelené mlhy! Rychle jsem zavřela dveře skříně a couvla jsem několik kroků dozadu, na Lucčinu úroveň.</p>
<p>„Co to je?“</p>
<p>„Nevím,“ odtušila Lucka temným hlasem, ještě ke všemu značně zkresleným, protože vychází ven z přilby přes dýchací filtry. Uchopila mě za ruku a smýkla se mnou stranou do modulu sprchy. Vzápětí zavřela dveře.</p>
<p>„Tedy, Lucinko, nevím – ty skafandry nebo co to vlastně je, by nás snad měly ochránit, ne?“</p>
<p>„Je to možné,“ míní Lucka, „ale opatrnosti není nikdy dost – zvlášť tedy v tomto neznámém prostředí. Zkusím pootevřít dveře a podívat se, co se za nimi děje…“</p>
<p>Stalo se.</p>
<p>„Hmm, ta podivná mlha se tam jen tak líně převaluje v podobě obrovské čočky… Podivné… Teď se rozběhla dál chodbou, kudy jsme přišly, takže nám jakoby odřízla zpáteční cestu…“</p>
<p>„Tak toho využijeme a projdeme dál do hloubi toho labyrintu, ne?“ navrhuji.</p>
<p>Lucka přikývla a vyrazily jsme. Procházíme klikatou chodbou podobnou té na CPLEN, a zkoušíme některé dveře, které se nám cestou objevují. Většinou se dají otevřít a skrývají zařízená apartmá nebo i větší sály složené z několika modulů. Často se ohlížíme, zda se nevrací ten mlžný chuchvalec.</p>
<p>Po dvou hodinách jsme došly na konec chodby a snažíme se otevřít dveře v jejím čele. Nedaří se nám – a navíc se za námi objevilo to podivné zelené mračno… Lucka mě opět pohotově zatáhla do nejbližšího apartmá, ale nezavřela dveře úplně. Opatrně vykukuje ven.</p>
<p>„Téééda…!“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Ty dveře… se před tou mlhou otevřely – a za ní zase zavřely!“</p>
<p>Vyběhly jsme do chodby, ale zahlédla jsem už jenom, jak dveře zapadly.</p>
<p>„Mám dojem,“ uvažuje Lucka nahlas, že za těmi dveřmi se skrývá něco obzvlášť důležitého… ale … jak se tam dostat! Nejspíš si budeme muset počkat na tu mlhu a vklouznout tam za ní…“</p>
<p>No jo, ale je otázka, jak často se tak dě…“</p>
<p>Než jsem stačila dokončit větu, dveře se otevřely a podivná zelená mlha se zase vyvalila ven. Lucka se tentokrát pokusila postavit se jí do cesty, ale pak uskočila stranou.</p>
<p>„To není mlha,“ zvolala udiveně, „to je forma silového pole!“</p>
<p>Mlha (i přesto budu tento útvar tak nazývat) proběhla chodbou a za chvíli se opět vrací. Vyčíhaly jsme si s Luckou ten pravý okamžik, a… Sláva! Jsme za tajemnými dveřmi!</p>
<p>Před námi se objevil rozlehlý sál strojovny. Lucka pohlédla na hlavní panel a vydechla překvapením: „Tady je … fungující rozdílová elektrárna … a … a dokonce i komunikátor!“</p>
<p>Přistoupila k němu a pročítá zprávy na monitoru.</p>
<p><emphasis>Proces zacyklen … lituji …</emphasis></p>
<p>„To vypadá na nějakou poruchu,“ přemýšlí nahlas, „podíváme se, jaké že jsou aktivní procesy… hmm… <emphasis>Počítání času</emphasis> – to bych ještě chápala, … <emphasis>Řízení chodu elektrárny</emphasis> … taky jasné, <emphasis>Dehibernace objektu 11 – zacykleno</emphasis> … co to je?“</p>
<p>„Probouzení?“</p>
<p>„No jo… probouzení,“ souhlasí Lucka, „ale OBJEKTU… Já bych spíš chápala pod tou činností probouzení nějakého člověka nebo živého organismu vůbec… Objektu… No dejme tomu. Ale kde se ten ‚objekt‘ asi nachází?“</p>
<p>Zatímco stojíme nad komunikátorem, zelená mlha několikrát proběhla sem a tam, ale nebereme ji na vědomí.</p>
<p>„Tak zobraz podrobnosti,“ navrhuji Lucce.</p>
<p>„Nejde to!“ Lucka marně tiskne příslušné klávesy na komunikátoru.</p>
<p>„Tak co když zatím prozkoumáme zbývající prostory?“Pohlédla jsem na hodinky. Jsme v podzemí už čtyři hodiny!</p>
<p>Lucka můj návrh přijala a postoupily jsme do dalšího sálu. Tady se nám naskytl pohled na opravdu podivnou věc. Sál je vybaven dvanácti podlouhlými předměty doutníkového tvaru – ale úctyhodných rozměrů. Délka dobré tři metry, průměr v nejširší části aspoň dva metry a na krajích kolem jednoho metru. Předměty jsou očíslovány od nuly do jedenácti. A ten, který číslo jedenáct nese…</p>
<p>„Podívej,“ zvolala Lucka překvapeně, „to bude ten objekt 11!“</p>
<p>Podivný doutník skutečně jako jediný vypadá odlišně od ostatních. Střídavě na něm totiž blikají různobarevné kontrolky – na obou koncích! Ostatní doutníky jsou černočerné, ten s číslem jedenáct neustále mění barvu. Je pruhovaný jako duha.</p>
<p>„Rozkládá se na něm světlo našich svítilen, podívej…“ Lucka pohnula lucerničkou – a skutečně! Povrch ‚doutníku‘ č. 11 znovu zahrál duhovými barvami.</p>
<p>„Dehibernace objektu č. 11… A tady ten doutník má taky číslo jedenáct,“ upozorňuji Lucku, „dokonce jako jediný vykazuje jiné vlastnosti, než všechny ostatní.“</p>
<p>„Vidím,“ přizvukuje kamarádka, „a navíc… pojď se podívat z mé strany!“</p>
<p>Napětí v jejím hlase je patrné i přes dýchací filtry.</p>
<p><emphasis>Odstranit překážku… Odstranit překážku… Odstranit…</emphasis> bliká nápis pořád dokola.</p>
<p>„Odstranit překážku, to se mu řekne, ale jakou – to už nenapíše!“ hartusí Lucka. „Ledaže…“</p>
<p>Upřeně pozoruje disk mlžného silového pole neustále procházející dveřmi sem a tam. Právě teď se zase vrací a naráží do objektu č. 11. Odrazí se a koulí se zpátky ke dveřím. Ty se otevírají, kotouč opouští místnost…</p>
<p>„“No tak… máme tu aspoň dva zacyklené procesy,“ míní Lucka. „Jednak ten neustále blikající nápis, a potom ten kotouč mlžného pole neustále cestující – jak se zdá – po stejné dráze. Navrhuji sledovat ho, co provádí na druhé straně. Možná, že ta překážka, která se má odstranit, není tady, ale někde tam…“</p>
<p>„Nuž dobrá, za průzkum nic nedáme,“ souhlasím s kamarádkou.</p>
<p>Počkaly jsme si na nový vstup kotouče. Narazil do objektu č. 11, odrazil se a míří zpět ke dveřím. My za ním. Dveřmi jsme hladce prošly a sledujeme ho klikatou chodbou. Míjíme dveře našeho prvního úkrytu i dveře do přechodové komory. Chodba se stáčí vpravo a vede do jiného křídla podzemního labyrintu. Kotouč nás vede kamsi do neznáma…</p>
<p>„Tak – a tady je ta překážka!“ zvolala náhle Lucka jdoucí jako první. „Pozor! Stůj! Dál už ani krok!“</p>
<p>Zastavila jsem se na její úrovni a zírám na to nadělení. Před námi je zřícený strop jeskyně a za ním napůl zavalené dveře v čele chodby, podobné těm, které se automaticky otevírají před mlžným kotoučem na druhé straně jeho dráhy!</p>
<p>„Aha, a ten kotouč nemůže do těch dveří – jenže co s tím? To samy nezvládneme. Vždyť každý ten balvan bude vážit určitě několik metráků…“</p>
<p>„To spíš tun,“ míní Lucka. „Zkusíme to napřed s nástroji, které máme s sebou. A nepůjde-li to, tak se sem vrátíme s něčím účinnějším. Teď ustoupíme trochu zpátky a zkusíme to vzít velkým řezákem. Doufejme, že už ten strop nebude dál padat…“</p>
<p>Ustoupily jsme do bezpečné vzdálenosti a Lucka se chopila nástroje. Modravý paprsek se zakousl do kamenného bloku a hladce ho rozkrojil ve dví.</p>
<p>„Půjde to,“ zaradovala jsem se.</p>
<p>„No… moc nejásej,“ krotí mé nadšení Lucka, „ještě dva, tři řezy – a je po baterce!“</p>
<p>Pohlédla jsem na indikátor nabití. Opravdu! Dvaadvacet procent energie je pryč!</p>
<p>„Ale je tu funkční rozdílová elektrárna,“ připomínám Lucce vzápětí.</p>
<p>„To je pravda, ale nemáme kompatibilní konektory. Podívej se na tu zásuvku… Musíme se vrátit a přinést buď víc baterek nebo se v našem trezoru poohlédnout po vhodné redukci. Myslím, že jsem tam i takové věci zahlédla. Ostatně… Jak dlouho už tu jsme?“</p>
<p>„Pět a půl hodiny,“ sděluji Lucce pohlédnuvši na hodinky.</p>
<p>„No nazdar! Naši přátelé venku už aby se zbláznili!“</p>
<p>Vyrazily jsme zpátky ke dveřím přetlakové komory. Vstoupily jsme do ní a musely jsme absolvovat novou dezinfekční a ozařovací proceduru. Teprve teď, když jsme znovu začaly do sebe nasávat přebytečnou energii zářičů, jsme si uvědomily, že jsme kupodivu značně vyčerpané. Ale záření je opravdu intenzivní a brzy pociťujeme stav úplného nabití. Teprve teď skafandry povolily a mohly jsme je svléknout.</p>
<p>Konečně jsme otevřely vnější dveře. Místnost je prázdná.</p>
<p>„Asi se jim čekání zdálo dlouhé, a tak vyšli ven,“ míní Lucka.</p>
<p>Dávám jí za pravdu a vyrazily jsme ven. Prošly jsme spojovacími dveřmi do chodby a pak k točitému schodišti. Vystupujeme nahoru. Už jsme v horní chodbě. Jeden zákrut, druhý… Konečně jsme venku – ale co to? Stále trvá čiročirá tma, jako bychom byly pořád v podzemí. Teprve pohled na oblohu plnou hvězd nám prozradil, že tomu tak není.</p>
<p>„Co to?“ podivuje se Lucka, „Vždyť by měl být teprve soumrak – a je tma jako o půlnoci!“</p>
<p>„Je půl osmé večer,“ ujistila jsem ji.</p>
<p>„Opravdu podivné…“</p>
<p>Vyrazily jsme k zahradám Konventu a do naší cely. Cestou jsme nepotkaly živou duši. Blížíme se k brance vedoucí na dvorek před vstupem do podzemní chodby, když vtom jsem zaslechla podivný zvuk – sice tichý, ale připadalo mi to, jako když se o sebe třou dva kovové předměty. Udělala jsem ještě asi dva kroky…</p>
<p>„Stůj…!“ špitla pojednou Lucka a chytivši mě za rameno strhla mě zpátky.</p>
<p>„Co se…“</p>
<p>Než jsem stačila položit otázku, Lucka rozsvítila svou svítilnu a namířila její ostré světlo vetřelci přímo do očí.</p>
<p>Proti nám totiž stojí voják v plné zbroji a s taseným mečem! Okamžik na to už jsem shodila svou kombinézu a vytvořila kolem sebe ochranné pole. Lucka, která se mě v té chvíli zrovna nedržela, byla odhozena stranou. Ale vzápětí učinila totéž.</p>
<p>Pohlédly jsme krátce na sebe. To stačí. Na zlomek sekundy jsme silová pole zrušily a chytily se za ruce. Vzápětí jsme vytvořily jedno společné pole, jako to děláme obvykle, abychom co nejvíce šetřily energii. Rozhlédla jsem se. Jsme obklíčeny ze všech stran asi dvaceti muži v plné zbroji.</p>
<p>„Oč se snažíte, přátelé,“ oslovila jsem měkkým hlasem vojáka s důstojnickými insigniemi stojícího přímo proti mně. „Ustupte nám, prosím pěkně z cesty, ať si neublížíte!“</p>
<p>„My – abychom si neublížili?“ zachechtal se na oplátku jízlivě. „Půjdete s námi!“</p>
<p>„Tak už té komedie bylo dost, ne?“</p>
<p>„Taky si myslím,“ odpověděl velitel. „Chopte se jich!“</p>
<p>Čtyři hromotluci po nás skočili, ale byli odmrštěni silovým polem. Jeden z nich proti zdi a padl na zem s rozbitou hlavou.</p>
<p>„Varovala jsem vás, že si ublížíte, ne?“</p>
<p>„Čarodějnice! Opravdu, čarodějnice! Jeho Milost měla pravdu! Ty musíme dostat stůj co stůj!“ zvolal velitel.</p>
<p>„Dej si pozor,“ pronesla tentokrát varovným hlasem Lucka, „abychom náhodou nedostaly my tebe!“</p>
<p>„Vy – mě? Nikdy!“</p>
<p>„Tak se laskavě seberte a zmizte, odkud jste přišli!“ nařídila jsem jim tentokrát stroze.</p>
<p>„Nám nebude rozkazovat nějaká čarodějnice – a ještě k tomu coura!“ prohlásil rezolutně velitel.</p>
<p>Posunula jsem silové pole o pár centimetrů proti němu a povalila jsem ho na zem. „To máš za tu couru!“</p>
<p>Hurónský smích jeho vojáků však má slova přehlušil.</p>
<p>„ – a teď se rač zvednout, seber své lidi, a ať vás tu nevidím, než napočítám do deseti! Jedna… dva… tři…“</p>
<p>Velitel se neochotně zvedl a zavelel svým mužům k odchodu.</p>
<p>„Stůj, lumpe!“ Tentokrát ho něžně oslovila Lucka.</p>
<p>„Požadovaly jste, abychom odešli, dokonce jste mě zesměšnily před celou jednotkou – tak co ještě chcete?</p>
<p>„Snad tady nechceš nechat kamaráda bez pomoci?“</p>
<p>Dva muži neochotně přistoupili ke zraněnému, pomohli mu na nohy a podepírají ho při chůzi. Zaslechla jsem ještě velitelovu poznámku v tom smyslu, že si to s generálem ještě vyříká, že je nevaroval před našimi zbraněmi… Jenže toto extempore byla jen předzvěst toho, co nás ještě čeká.</p>
<p>„To vypadá, jako by se ve městě objevila nová vojenská posila neznalá poměrů,“ míní Lucka.</p>
<p>„Vypadá to tak… jenže! Co je tohle?“</p>
<p>„Co, jako?“</p>
<p>„Měsíc!“</p>
<p>Na obloze se totiž objevil srpek Měsíce.</p>
<p>„Co je s Měsícem v nepořádku?“ ptám se nechápavě.</p>
<p>„Je v poslední čtvrti!“</p>
<p>Ačkoliv nejsem astronomka, pochopila jsem, že se tady stalo opravdu něco vážného, protože tu noc, než jsme sestoupily do podzemí, byl Měsíc krátce před úplňkem…</p>
<p>„To je opravdu záhada,“ přemýšlí Lucka nahlas. „V tom labyrintu jsme byly šest a půl hodiny. Vstoupily jsme tam krátce po poledni. Když jsme pak vyšly, je tma jako v pytli – a teď ještě tohle!“</p>
<p>„Víš co, Lucinko? Teď půjdeme domů a ráno uvidíme…“</p>
<p>(No nazdar! Tu bývalou vězeňskou celu už považuji za domov… To jsme to dopracovaly!)</p>
<p>K brance zbývá už jen pár kroků. V záři Měsíce je už vidět ústí tunelu… Jenže – další potíž!</p>
<p>Branka je totiž zavalena kameny a část už je spojena maltou, jako by ji chtěl někdo zazdít.</p>
<p>„No, to je nadělení,“ zvolala Lucka, „nechápu, jak někdo mohl za takovou chvíli… Ale co! Počkáme do rána, nabijeme baterky a snadno to odstraníme.“</p>
<p>„Nic jiného nám asi nezbude,“ souhlasí Lucka.</p>
<p>…</p>
<p>Noc jsme přečkaly v zahradách Konventu. Ihned po východu Slunce jsme se pustily do práce. Baterky z velkého řezáku už se nabíjejí, stejně jako my. Po asi dvou hodinách indikátory ukazují plné nabití. Sebraly jsme své věci a vyrazily jsme zpět k brance. Tam nás ovšem čekalo další překvapení – předešli nás totiž zedníci, kteří zazdívají ústí tunelu jako o závod.</p>
<p>„Tak dost, vážení,“ oslovila je Lucka, „skončete tu taškařici a jděte domů. My to teď zase pěkně rozbouráme, víte?“</p>
<p>„Cože? Rozbouráte?“ směje se jeden ze zedníků, „to bych chtěl vidět, jak dvě nahaté ženské pohnou s kvádry, které museli zasazovat čtyři chlapi vybavení páčidly!“</p>
<p>„Tak ustupte a uvidíte,“ navrhuji.</p>
<p>„Ohóóó – to se tedy opravdu rád podívám! Chlapi, ustupte, teď zřejmě uvidíme něco, co jsme ještě v životě neviděli, cha chááá!“</p>
<p>Jeho smích však netrval dlouho. Když ostrý modrý paprsek rozřezal první kvádr na osm dílů, které jsme pak postupně vyházely, v očích zedníků se objevila hrůza.</p>
<p>„Čarodějnice! Čarodějnice!“</p>
<p>Pánové vzali nohy na ramena zanechavše nám k dispozici všechny svoje nástroje.</p>
<p>Přesto jsme musely nechat baterku ještě dvakrát nabít, než se nám podařilo rozřezat a vyházet všechen rum z tunelu. Konečně se nám podařilo otevřít branku a vstoupit na dvorek. Prošly jsme ústím chodby ke schodišti a sestupujeme dolů. Jdu první, protože jsem nahá, abych mohla pohodlně otevřít dveře. Už, už se chystám postavit do zorného pole čidla nudabrány, když vtom jsem zahlédla cosi podezřelého. Ucouvla jsem pár kroků zpět, až jsem narazila do Lucky, která jde za mnou.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Někdo tam je! Pod dveřmi probleskuje světlo!“</p>
<p>„Jdu se podívat okénkem,“ navrhuje Lucka, „abychom věděly, s kým máme tu čest.“</p>
<p>Jenom jsem přikývla na souhlas a Lucka zmizela. Za pár minut byla zpátky.</p>
<p>„Je tam bratr zahradník a nějaká mladá žena, kterou neznám.“</p>
<p>„Bratr zahradník a mladá žena?“</p>
<p>„No… spíš holčina,“ míní Lucka. „Víc než šestnáct jí nebude.“</p>
<p>„Ale – jak se tam dostali? To je záhada…“</p>
<p>„Mohli se tam dostat jediným způsobem,“ míní Lucka.</p>
<p>„Přes nudabránu??!!“</p>
<p>„Jak jinak, když na dveřích nejsou známky násilného vniknutí…“</p>
<p>Lucka má zřejmě pravdu. Ale teď už není důvod otálet. Postavila jsem se do zorného pole nudabrány. Zámek jemně cvakl a já jsem strčila do dveří. Ty se nehlučně otevřely a my jsme stanuly tváří v tvář svému příteli a jeho ‚návštěvě‘.</p>
<p>„Přejeme dobrý den,“ pozdravila Lucka hlasitě.</p>
<p>Na ta slova bratr zahradník vstal a neznámá dívka jako ještěrka bleskurychle zajela za jeho záda.</p>
<p>„Salus a Domino Jesu Christo, sorores,“ odpověděl bratr zahradník na pozdrav.</p>
<p>Zarazil nás však podivný výraz v jeho pohublé tváři.</p>
<p>„Co se tu stalo?“ zeptala se Lucka po několikasekundové odmlce.</p>
<p>„Žehnej Hospodin i Jeho Syn vašemu příchodu, sestry! Už jsem ani nedoufal, že se s vámi kdy opět setkám. Nevím však, zda už není pozdě…“</p>
<p>„Proč tolik pesimismu, bratře zahradníku?“</p>
<p>„Kde jste byly celých deset dní?“</p>
<p>„Cože? Deset dní? Kolikátého dnes máme?“</p>
<p>„Je středa po Svaté trojici,“ odpověděl samozřejmě.</p>
<p>„To jsem se toho dozvěděla,“ zasmála se Lucka.</p>
<p>„No, tak… v neděli 2. června byly Letnice, další neděle je ten svátek Svaté trojice, to je tedy devátého, no a následující středa je tedy 12. června,“ vypočítávám.</p>
<p>„Takže… my jsme byly v podzemí asi šest hodin … a tady uběhlo deset dní! No nazdar,“ vydechla zděšeně Lucka.</p>
<p>„Už tomu asi tak bude. Vzpomeň si na ten Měsíc…“</p>
<p>„Ano, tím se ten Měsíc vysvětluje,“ souhlasí Lucka, „ale ta časová anomálie…“</p>
<p>„Co se tady za těch deset dní vlastně stalo,“ zeptala jsem se bratra zahradníka.</p>
<p>„Sestry! Asi po dvou dnech marného čekání vás Hugo de Payns označil za podvodnice a prohlásil, že přátele podvodnic ochraňovat nebude. Vrátil jsem se tedy sem, jenže vaše i moje dveře byly zamčené. Ukryl jsem se tedy v domku své sestry, tedy vlastně neteře, protože moje sestra i se svým mužem zahynuli při jednom z vpádů nevěřících. Jenže i tam mě patriarchovi lidé vypátrali a navíc nařkli z kacířství i toto nevinné dítě… Luiso! Děvčátko, pojď se ukázat sestrám… Ty ti neublíží!“</p>
<p>„Ale… jsou to přece čarodějnice! Říkal to pan páter na kázání…“</p>
<p>„Dobře, pan páter má vždycky pravdu,“ chlácholím vyděšené děvče. „Jsme tedy čarodějnice, ale tobě neublížíme – na rozdíl od Jeho Milosti patriarchy a jeho lidí…“</p>
<p>„Ale… pan páter říkal…“</p>
<p>„Copak pan páter?“</p>
<p>„ Kdo se bude s vámi stýkat, bude po smrti navždy zatracen v pekelných mukách…“</p>
<p>„No jo, ale to až po smrti – a do té máš ještě daleko, děvče. Kdežto ten, kdo se od nás odvrátí, bude zatracen hned teď a peklo na zemi mu připraví patriarchovi pacholci!“</p>
<p>„Asi… ano,“ vydechla dívka zděšeně.</p>
<p>„Stalo se to před týdnem,“ spustil znovu bratr zahradník, „do domku, kde jsem se ukrýval, vtrhla v noci četa vojáků nové patriarchovy gardy. Nevím, kde tu bandu hrdlořezů tak narychlo sehnal, jen se mi doneslo, že těm původním nedůvěřoval, ale to teď není důležité. Vrhli se na mě i na Luisu, strhali s nás šaty a hnali nás nahé a bosé městem k patriarchově rezidenci. Strhl jsem Luisu sem, do dvorku a do chodby. Horda zareagovala pozdě, stačil jsem přibouchnout spojovací dveře v chodbě. Pak jsme sestoupili po schodech a k mému údivu najednou cvakl zámek vašich dveří…“</p>
<p>Teprve teď jsem si uvědomila, že bratr zahradník i jeho neteř jsou oděni v týchž košilích, které nám on osobně zaopatřil, když jsme my samy byly zůstaly bez jediného kousku oděvu.</p>
<p>„Jsme tady zavřeni vlastně celý týden,“ pokračuje bratr zahradník ve vyprávění, „a živíme se jenom tím bílým práškem, který vy si přidáváte do kafe… Vodu máme jen tu, která stéká ze stropu v protější otevřené temnici. Ani nevím, co se děje venku, protože branka je zavřená a nelze ji otevřít.“</p>
<p>„Jak se ti podařilo, bratře zahradníku, odlákat pozornost té hordy?“</p>
<p>„Bůh a Panna Maria způsobili, že se náhle zatměl Měsíc – podobně jako čtrnácte dní před tím Slunce – a já jsem využil nastalé paniky… Jinak už bychom… Raději nedomýšlet!“</p>
<p>„Je vidět, bratře zahradníku, že se učíš rychle,“ pochválila ho Lucka, a v jejím hlase je patrný tón uspokojení. „S Hugonem si to ještě vyříkáme – hned dnes odpoledne. Ale nejprve se musíte dát trochu do pořádku. Vzhůru na tržiště a musíme pro vás nakoupit pořádné jídlo. Z cukru se sice pár dní vyžít dá, ale jedná se o stravu příliš jednostrannou. To byste dlouho nevydrželi.“</p>
<p>„Ale takhle? Jen v košilích…?“</p>
<p>„Nic nevadí,“ uťala jsem jeho obavy v zárodku. „My taky budeme muset vyrazit ve svém ‚brnění‘, jestliže vstoupila do hry nová patriarchova garda, jejíž členové nemají ani potuchy o našich možnostech obrany.“</p>
<p>„Jé, ty máš nějaké brnění?“ zajímá se konečně o dění kolem sebe Luisa.</p>
<p>„Zajisté, sestro Luiso.“</p>
<p>„Tak ukaž, prosím. Na ženě jsem ještě nikdy zbroj neviděla…“</p>
<p>„Právě ho mám na sobě, drahá.“</p>
<p>„Ach, ale já nic nevidím…“</p>
<p>„I vidíš, jenže zatím nechápeš,“ zasmála jsem se. „Teď už ovšem nezdržujte, přátelé. Jdeme, jdeme, nutně potřebujete jídlo boty a oděv.“</p>
<p>„Kdy si ale vezmeš to brnění?“ dotírá neodbytně Luisa.</p>
<p>„Ach, děvče, nepochopila jsi,“ uvádí věc na pravou míru bratr zahradník, „sestra Lenka nazývá brněním svou nahotu!“</p>
<p>„Oh, pro boží smilování, to není pravda,“ děsí se dívka. „To bude ostuda! Vždyť za námi poběží celé město, jako když hnali nás…“</p>
<p>„Neboj, Luiso, „ozvala se konečně taky Lucka. „Jestli dnes někdo někoho požene, tak my je.“</p>
<p>„Strýčku…“</p>
<p>„Je to tak, děvče. Sestry mají pravdu. Tak už se nezpěčuj a pojď…“</p>
<p>Luisa, jakž-takž uchlácholena strýcovými slovy, se konečně zvedla a vyrazili jsme na tržiště.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 30</strong></p>
<p>Plukovník Paddy O’Connor běsní. Už druhá nóta z ministerstva ho upozorňuje, že bývalá korespondentka pražské ambasády se beztrestně producírovala nahá po jedné z nejrušnějších tříd New Yorku, dokonce vstoupila neoděna i na posvátnou půdu, stížnost podepsaná několika desítkami vysokých církevních hodnostářů putuje k samotnému presidentovi – a on, který má v kompetenci akce proti vesmírným vetřelcům a jejich přisluhovačům – mezi něž je tedy slečna Madocková počítána!! – se nezmohl na žádnou protiakci. On, který má k dispozici veškerou dostupnou techniku a dokonce i ovládá jediný kanál, přes který získává ty nejčerstvější a nejzaručenější informace o dění na mimozemských základnách, on NEVĚDĚL nic o tom, že se chystá taková ostudná provokace, která zaměstná na dlouhou dobu laickou i odbornou veřejnost a navíc zdiskredituje jednu z nejprestižnějších složek tajných služeb. Celý oddíl policistů a vojáků byl bezmocný proti jedné jediné ženské, ještě k tomu docela nahé a bezbranné. Dokonce ani dokumentace neexistuje, takže to vypadá, jako by naše elitní zásahové jednotky trpěly halucinacemi.</p>
<p>„Čert aby vzal ministra, presidenta i všechny fráterníky! No tak se holka předvedla nahatá na veřejnosti – no a co má být? To je asi to nejmenší, co nám provedli! Jenže ti modláři jsou horší než mor, cholera a ptačí chřipka dohromady. Že nad kusem Jižní a Střední Ameriky nelze provozovat leteckou dopravu a je tam rušeno rádio, že se nám nehlásí jednotka z amazonského pralesa, že se sem chystá Fournierová se svou kumpánkou provádět špionáž, že … ale … škoda slov. Jenže mí lidé se teď musejí zaobírat jednou holkou, která jim vlezla do kostela jak ji ten jejich pánbůh stvořil, protože z toho udělali aféru horší, než kdybychom vyvolali zemětřesení. Jako by jim pohled na ten boží výtvor vadil, nebo co! K sakru!“</p>
<p>„Promiňte, pane plukovníku,“ promluvila k němu sekretářka, která slyšela celou litanii i přes polstrované dveře a odvážila se nahlédnout do jeho pracovny, „ale vy se rouháte… Uvědomte si, že Jeho Milost kardinál má pravdu: Vstupovat bez šatů do kostela je skutečně vrchol nevkusu a nemravnosti…“</p>
<p>„Ježíšmarjá – ještě vy s tím začínejte! Slečno! Proč si myslíte, že naše rodina se vystěhovala z Irska až sem, za velkou louži? Protože můj pra-pradědeček byl tak oblbnut velebníčkem, že na smrtelné posteli odkázal celý statek i s polnostmi svaté církvi! To proto mám k nim takový vřelý vztah. Rozumíte?“</p>
<p>„A-ano… n-ne… já… já nevím, pane plukovníku…“</p>
<p>„Ano, ne, nevím… Tak si to vyzkoušíte! Zítra ráno až vstanete, tak se pomodlete – nejprve nahá, pak oblečená – a po příchodu do práce mi podáte hlášení, kterou modlitbu Hospodin přijal a kterou odvrhl. Jasné?“</p>
<p>„A-ano, n-ne… to mám jít taky nahá do kostela?“ vydechla stísněným hlasem sekretářka.</p>
<p>„Vy se každé ráno chodíte modlit DO KOSTELA? Já jsem myslel, že tak činíte doma…“</p>
<p>„Cestou do práce se stavím v kostele… každý den…“</p>
<p>„Dobře, tak tedy kompromis,“ utahuje si plukovník ze ztumpachovělé sekretářky dál, „ráno, až vstanete, pomodlíte se nahá, no a v kostele pak oblečená!“</p>
<p>„Provedu, pane plukovníku,“ prohlásila sekretářka a zajela do předpokoje jako ještěrka.</p>
<p>Vzápětí však znovu otevřela dveře. „Je tu major Ferret, pane plukovníku!“</p>
<p>„Tak ať jde dál…!“</p>
<p>Major vstoupil a předpisově se zahlásil.</p>
<p>„Nechej si ty opičky pro generála, Jimmy, a povídej, jak jste dopadli!“</p>
<p>„Nedopadli, šéfe… Ona nám zmizela. Nejprve odjela taxíkem na letiště. Do poslední chvíle jsme netušili, kam má namířeno. Do letadla směr San Diego nastoupila až při poslední výzvě. Sledovali ji mí čtyři muži v civilu. Domnívali jsme se, že chce využít k odchodu toho teleportu… no však víš, kterého. Jenže to by snad měla pohodlnější linkou do San Francisca. Ona tedy odletěla do San Diega, tam se nechala odvézt na nádraží Santa Fé a do San Francisca, což aspoň mí muži předpokládali, pokračovala vlakem. Jenže ona…“</p>
<p>„Co, ona?“ zeptal se Paddy O’Connor podezřívavě. Zřejmě už tušil další pohromu…</p>
<p>Vystoupila už ve stanici Fresno – zase na poslední chvíli! Než si to mí lidé uvědomili, byly zavřeny dveře a jim se je nepodařilo otevřít. Zatímco s nimi zápasili, ona stála na peróně – dokonce provokativně svlečená do půl těla a vyloženě se jim smála. Za pár okamžiků pak vlak vyjel na širou trať. Samozřejmě, že nemohli vyvolat poplach, aby akce nebyla vyzrazena – a tak o pomoc požádali telefonicky mobilem naši agenturu ve Fresně. To však už bylo pochopitelně pozdě, protože za tu dobu ona odjela z nádraží bůhví kam.“</p>
<p>„Pěkným břídilům velíš, Jimmy, jen co je pravda,“ běsní opět Paddy O’Connor. „Hlídáte aspoň ten domek s teleportem?“</p>
<p>„To jistě, ovšem za plot, ač se jedná o prosté dřevěné plaňky, se nelze dostat. Proč, to nemusím vysvětlovat… Skutečností ovšem je, že v domku je poslední dva týdny opravdu rušno. Obývá ho skupina povětrných ženštin, které pořádají večer co večer na zahradě grilovačky se zpěvy a tanci, pivo a víno teče proudem, přičemž ony se tam předvádějí, jak je pánbůh stvořil. Žádnou dokumentaci však nemohu předložit, protože je to totéž, jako v případě té Madockové během její provokace v New Yorku.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>15. prosince</emphasis></p>
<p>Holografická stereoprojekce bláznivých orgií v zahradě Patriciina domku na sanfranciském předměstí zaměstnává několik oddílů tajných čmuchalů už skoro dva týdny, zatímco Nancy beze zbytku splnila své poslání a vrátila se přes Jorgeův teleport zpět k mimozemským přátelům – pro jistotu však na CPLEN, aby Brandon se Sirkem neměli ani tušení, že její mise už skončila.</p>
<p>Jisté problémy měla sice Sally, které se pověsili tajní na paty, ale setřásla je dokonale, ha, ha, ha… Předstírala návrat přes Patriciin teleport a zvolila poněkud komplikovanou cestu – kombinaci letadla a vlaku. Letadlem do San Diega, odtamtud vlakem „do San Francisca“ – ovšem ve stanici Fresno vystoupila na poslední chvíli a zavřené dveře vlaku přidržela silovým polem. Pak přestoupila na vlak do Sacramenta a odtud letadlem zpět na východní pobřeží. Pak k Jorgeovi na Kubu… nu, a už je zpátky na SSE! Uvidíme, co budou o ní Brandon se Sirkem referovat…</p><empty-line /><p>„Tedy, doktore, ta dívčina je skvělá! Jenom musím dávat pozor, aby na mé výzkumy nepřišel Seggi, bylo by zle,“ referuje Proseprina doktoru Zemillovi. „Strávila jsem u ní v cele několik hodin debatami o kultuře, literatuře a umění vůbec. Co ona je vlastně zač?“</p>
<p>„Sofie? Zdravotní sestra,“ upřesňuje Zemill. „Ale její kulturní přehled je obdivuhodný. Ona je Řekyně, to je národ, který stál u kolébky jedné z nejstarších civilizací na planetě. Je si toho vědoma a dává to patřičně najevo. Konec konců – má na to právo i z toho titulu, že je nositelkou našeho genetického kódu. Na to nesmíme zapomínat! Jen tak mimochodem: S Řeky jsme taky měli co do činění, ale pak jsme se specializovali trochu jinde…“</p>
<p>„No prosím – a Seggi na ni hledí jako na pouhý biologický materiál… Nejraději bych… Ale – co já nadělám…“</p>
<p>„Cožpak o to – já už bych si poradil, jenže – to bychom se museli proti Baalu Segulovi spojit… aspoň my dva.“</p>
<p>„Už tak dělám až moc,“ oponuje Proseprina. „Nerada bych skončila taky někde v izolaci. Zvlášť tedy, když porušuji jeho vůli hned na dvou frontách – tady a u ní!“</p>
<p>„To je sice hezké, ale já bych se s ní potřeboval spojit také. Především musí vědět, že tady má spojence a že…“</p>
<p>„O tom ví,“ skáče Proseprina Zemillovi do řeči, „pokaždé ji ubezpečuji, že já jsem na její straně. Jenom nechci, aby mě viděla. Jednak proto, že by se mohla zděsit mého vzhledu – vždyť vypadám jako mrtvola! A pak také proto, že by mě mohla nechtěně prozradila Seggimu – sežral by mě…“</p>
<p>„Chápu… jenže – co bude dál? Tohle provizorium přece nevydrží věčně, musíme vymyslet něco bezpečnějšího a stabilnějšího. Už prošla vstupní prohlídkou?“</p>
<p>„Ještě ne. Seggi a Azizill se teď věnují působení toho… Maliny… říkám to správně?“</p>
<p>„Ano, správně…“</p>
<p>„… v řadách té smečky venku. Představte si, doktore, že ho navlékl do uniformy po tom samci z toho páru, a vypustil ho z jeskyně.“</p>
<p>„No, to neudělal zrovna nejlépe!“ míní doktor Zemill. „Viděl jsem tu uniformu. Jsou na ní insignie poručíka – nedovedu si představit, jak si kapitán Barnes vysvětlí náhlé objevení nového důstojníka v řadách jednotky. Kromě toho – ta uniforma zářila novotou. Jejich odění je už příšerně opotřebované, a najednou se mu tam objeví…“</p>
<p>„Bez obav, bez obav, doktore. Ty … jak že se tomu říká? Insignie? … byly odstraněny a uniforma sama prošla přípravnou procedurou. Je stejně ošuntělá a rozedraná, jako ty jejich.“</p>
<p>„Dejme tomu… A co on tam vlastně provádí?“</p>
<p>„Co by… iniciuje rozbroje mezi vojáky a ‚tvrdí‘ už tak napjatou atmosféru. Seggi totiž chce, aby se tam pustili do sebe navzájem, aby mohl sledovat jejich vztahy a chování. V první řadě chce dostat proti sobě kapitána a toho jeho … jak se jmenuje ten chlápek, co tam má urovnávat spory?“</p>
<p>„Ach, to je myšlen ten polní kurát, ano?“</p>
<p>„Ano,“ potvrzuje Proseprina.</p>
<p>Zemill se mírně pousmál: „Hmm, zajímavý pokus, samotného by mě zajímalo, jak to tam dopadne…“</p>
<p>„Mě taky… Budu to pozorně sledovat,“ slibuje Proseprina.</p>
<p>„I když to tedy není to nejdůležitější,“ poznamenal zádumčivě Zemill.</p>
<p>„Ne? Co je tedy to ‚nejdůležitější‘?“</p>
<p>„Rád bych se zúčastnil jejího vstupního vyšetřeni…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>17. prosince</emphasis></p>
<p>Nancy mě táhne do Informačního střediska držíc mě pevně za ruku, jako by se bála, že jí někam uteču.</p>
<p>„Co se děje tak důležitého, že…“</p>
<p>„Uvidíš, uvidíš! Erigyos totiž zase sleduje tu odloučenou jednotku. O té jsem zjistila během své mise spoustu zajímavých detailů. Oni se pohybují v okolí stolové hory Kurupira na brazilsko-venezuelské hranici. Dějí se tam totiž prapodivné věci…“</p>
<p>Do velkého sálu jsme vešly v momentě, kdy se na obrazovce hlavního monitoru v čele místnosti objevil vojenský tábor. Erigyos mě o objevení jednotky informoval už před pár dny, ale dnes poprvé mám příležitost ji sledovat.</p>
<p>„Jaké máme zpoždění?“</p>
<p>„Nepatrné,“ ujišťuje mě Erigyos, „retrospektiv jede pouhé dvě a půl sekundy za reálným děním, ideál…“</p>
<p>Tábor je v dezolátním stavu. Stany ošlehané větrem a prudkými tropickými lijáky střídajícími se s úporným slunečním žárem jsou před rozpadnutím. Vojáci v rozedraných uniformách, zarostlí, neholení – vypadají jako vagabundi. Retrospektiv právě sleduje skupinku asi osmi mužů – nedaří se mi je přesně spočítat, protože neustále chaoticky přecházejí z místa na místo. Neurovnaný šik se pohybuje směrem k jakési skále, ale zároveň se zdá, jako by se báli k ní přiblížit. Jdou skutečně metodou ‚tři kroky vpřed, dva vzad‘ a podle gestikulací se zdá, že se spolu o něčem bouřlivě dohadují. V čele – dá-li se v tom chumlu o nějakém mluvit – jde důstojník s výložkami kapitána, ale i ten se neustále vrací a je na něm vidět, že ‚vpřed‘ se mu opravdu nechce.</p>
<p>Konečně se houf dostal na vzdálenost asi pěti metrů od skály. Teprve teď je možno rozeznat ústí jakési jeskyně, poblíž něho je zbudován primitivní kříž – zřejmě dřevěný s jakýmsi vyřezávaným nápisem.</p>
<p>„To vypadá jako náhrobek,“ poznamenala Nancy polohlasně.</p>
<p>„To JE náhrobek,“ potvrzuje Eugenika. „Podívejte, jsou tam vyřezána nějaká jména. ANDREW WATSON a GWENDOLINE… dál to nejde přečíst, už tam padá stín…“</p>
<p>„Zřejmě už tam někoho ztratili,“ povzdechl si smutně Erigyos.</p>
<p>Vtom se do skupinky vmísil další voják a čímsi šermuje před kapitánovým obličejem. Stojí k nám zády a to ‚něco‘ vypadá jako potrhaná stanová celta. Jeho vystoupení přerůstá v hádku, protože – zřejmě na kapitánův rozkaz – se na něj vrhají dva vojáci. Každý ho uchopil na jedné straně v podpaží a pokoušejí se ho odvléci pryč. On se však zuřivě brání, padlo i několik kopanců. Další dva muži se ho snaží zpacifikovat. Obrátili ho obličejem k nám…“</p>
<p>„Stůj! Zastav to!“ Výkřik mi vyjel z hrdla docela nekontrolovaně.</p>
<p>Erigyos pohotově zastavil obraz, ale už bylo pozdě.</p>
<p>„Můžeš to o pár snímků vrátit?“ požádala jsem ho netrpělivě.</p>
<p>Stalo se. Drahnou chvíli tupě zírám na obrazovku hlavního monitoru, kde se k mému údivu zjevila mně důvěrně známá tvář, na kterou do smrti nezapomenu! Tvář lumpa, který se mě kdysi pokusil znásilnit cestou z taneční zábavy! Kdyby tenkrát Lucka nepřišla včas… Vlastně – tehdy to byl ještě můj bratr Robert. Spráskal toho lumpa tak, že se sotva doplazil domů – ale to už je dávno…</p>
<p>„Co se děje, Nikolko?“</p>
<p>Teprve Erigyův měkký hlas mě probudil z letargie.</p>
<p>„To je on! Poznávám ho!“</p>
<p>„Ale – koho??“</p>
<p>„To je ten násilník, rváč a lupič – Lukáš Malina, uprchlý trestanec!“</p>
<p>„Cože??“</p>
<p>„Je to on! Nevím, jak je možné, že jakoby omládl a že mu zmizela z tváře ta ohavná jizva, ale BEZPEČNĚ je to on. Omyl vylučuji! Jeho obličej mám vrytý do paměti příliš silně, než abych na něj kdy zapomněla.“</p>
<p>„To je ten chlápek, co se ve vašem domku potají živil těmi syrečky?“ zeptala se Nancy.</p>
<p>„Ano – to je on!“ potvrzuji. „Terka ho tedy teleportovala… kam vlastně?“</p>
<p>„Kam? Doprostřed jihoamerického tropického pralesa, na hranice Brazílie a Venezuely,“ sděluje Erigyos. Teď musíme zjistit, zda tam taky neskončily Lucka s Lenkou.“</p>
<p>„Popřípadě i Sofie nebo Terka sama,“ doplňuji.</p>
<p>„A Zemill,“ připomíná Erigyos.</p>
<p>„Možná všichni,“ uzavírá Gabriel, který se znenadání objevil v Informačním středisku a zaslechl poslední věty. „To ovšem znamená, že se budeme muset zaměřit na tuto oblast. Jen pochybuji o Lucce a Lence. Ty odcestovaly chronoportem – tedy strojem času…“</p>
<p>„No, jo, šéfe, to je pravda,“ míní Erigyos, „ovšem ten dokáže cestovat nejen časem, ale i prostorem. A my zatím ani nevíme s jakým časovým posunem naše dívky odcestovaly. Také to mohl být rozdíl jen pár sekund…“</p>
<p>„I to může být pravda,“ souhlasí Gabriel, ale tón jeho hlasu napovídá, že o této možnosti silně pochybuje.</p>
<p>Erigyos to samozřejmě vycítil: „Moc tomu ale nevěříte, že?“</p>
<p>Jošuův technický ředitel jen mírně kývl na souhlas. Pak však dodal: „Přesto musíme i s touto alternativou počítat.“</p><empty-line /><p>Kapitán Barnes byl nucen znovu požádat Baala Segula o proviant a nové stanové celty, což učinil s krajní nevolí. Nic jiného mu však nezbývá a on si je toho moc dobře vědom, V prostoru izolovaném silovým polem se lovná zvěř už takřka nevyskytuje, živit se rostlinnou stravou je docela nebezpečné – čtyři muži se přiotrávili jakýmisi bobulemi a už celý týden jsou malátní.</p>
<p>„Navíc mě irituje výskyt toho podivného blázna, který se před pár dny náhle vynořil z jeskyně a neví, kde se tu vzal, odkud je a jak se vůbec jmenuje,“ stěžuje si Barnes polnímu kurátovi.</p>
<p>„Klid, Berte, klid,“ chlácholí ho kněz, „určitě se to časem vysvětlí. Jsme přece křesťané a je naší povinností podat pomocnou ruku bližnímu…“</p>
<p>„Dobře, dobře… Bližnímu. Prosím. To by se ten bližní musel taky chovat jako bližní a ne si hned vyskakovat jako…“</p>
<p>„No tak, Berte! Tobě by se taky nelíbilo, kdybys v jednom kuse moknul. Viděl jsi přece tu celtu, ne?“</p>
<p>„Jistěže viděl!“ osopil se kapitán na kněze. „Dokonce i před tím, než ji ten tvůj ‚bližní‘ prosekl mačetou!“</p>
<p>„Cože? Snad mi nechceš tvrdit, že…“</p>
<p>„Představ si, Henry, že chci tvrdit, že si ji nejprve sám úmyslně zničil, aby pak mohl dělat vyrvál! Není to totiž poprvé, kdy on…“</p>
<p>„Co – on?“</p>
<p>Barnes jen bezmocně mávl rukou. „Každý den ztropí výtržnost nebo způsobí nějakou škodu. Ty sis toho buď nevšiml nebo si to nepřipouštíš, ale…“</p>
<p>„Jaképak ‚ale‘? Berte, pochop, že já už delší dobu sleduji tvou nervozitu, neklid a návaly vzteku. Jestli si chceš své komplexy léčit na tom nešťastníkovi…“</p>
<p>„Nešťastníkovi?! Harry! Hned ten první den, kdy se tu tak záhadně objevil, se bezdůvodně porval se třemi kluky, kteří mu ani k takovému zkratovitému jednání nedali příčinu. A dva docela citelně pohmoždil. Následujícího dne…“</p>
<p>„Následujícího dne se na něj kluci bezdůvodně vrhli a …“</p>
<p>„Bezdůvodně ne, Harry!“</p>
<p>„Promiň, Berte, ale bezdůvodně! Sám jsi to přece řekl – je to pomatenec, který ani neví, jak se jmenuje, odkud je a jak se sem dostal. Je to psychicky nemocný člověk a jako k takovému se také musíme chovat. Souhlasit se vším, co řekne, ale nekonat. Rozumíš?“</p>
<p>„Rozumím. Když tedy se zmocní zbytku zásob, přičemž se šíleně přežere, a potom veřejně vrhne uprostřed tábora, tak to jako mají kluci nechat jen tak? Kromě toho má strašlivou sílu – čtyři chlapi s ním mají co dělat. Když ho nechám svázat, aby byl od něj aspoň na chvíli klid, tak ty sám jdeš a pustíš ho. Těch pár dní, co se zdržuje v táboře, máme tu všichni peklo. Tu celtu sám osobně prosekl mačetou, a pak požaduje novou, protože mu prší do stanu. Jestli to půjde takhle dál, Harry, přísahám bohu, že ho nechám odstřelit jako prašivého psa!“</p>
<p>„Je to tvůj bližní, Berte!“</p>
<p>„Bližní,,, bližní! Po kolikáté už ti opakuji, že by se taky jako bližní měl chovat – ale on… Včera například ho kluci přistihli, jak močí přímo za stany. Jeden na něj namířil pistoli. On sice přestal, ale pojednou zkřivil jeho obličej bolestný výraz, bleskově znovu stáhl kalhoty, chytil se oběma rukama za koule…“</p>
<p>„No fuj! Jak se to přede mnou vyjadřuješ, Berte?“</p>
<p>„Tak za genitálie, ty puritáne… A pak pokračoval ve znečišťování prostoru za stany dál. Co si o tom mám myslet?“</p>
<p>„Už jsem ti řekl! Je to duševně nemocný člověk.“</p>
<p>„Škoda, že nenachcal i za tvůj stan!“ odsekl kapitán a obrátil se ke knězi zády.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>19. prosince</emphasis></p>
<p>Blíží se Vánoce, ale domů se nechystám. Lucka je bůhví kde, Míšenka s Paulim si užívají někde v Austrálii a ani se neozývají, lumpové. Tady mám aspoň spoustu přátel. Ale to jsou jen mé pocity. Nejdůležitější událostí je skutečnost, že se Janě konečně podařilo spočítat LGM u Eugeniky! A to dokonce ve vyšetřovně během regulérní procedury. Tedy žádná improvizace, navozování atmosféry a čekání na vhodnou příležitost. Pravdou ovšem je, že při těch předchozích neformálních setkáních v mém apartmá si holky k sobě našly cestu a velice se spřátelily, což jim potom ve vyšetřovně pomohlo. Oběma…</p>
<p>„Šedesát čtyři,“ oznamuje mi Jana bez jakýchkoliv úvodů, jakmile jsme se včera odpoledne setkaly v bazénu.</p>
<p>„Co – šedesát čtyři?“</p>
<p>Jana místo odpovědi lehce pohladila Eugeničina prsa.</p>
<p>„Cože? Šedesát čtyři lobi glandulae mammariae?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Mám dojem, že Jošua teď bude mít zájem i o maminku, co?“</p>
<p>„Přesně jsi to uhádla,“ potvrzuje Eugenika.</p>
<p>„To bylo jeho první, když se dozvěděl výsledek vyšetření,“ doplňuje Jana.</p>
<p>„Jenom pořád nechápu, proč ti mimozemšťané tak bazírují na počítání nějakých…“</p>
<p>„Bazírují. Protože to je základní signál toho, že i ty jsi nositelkou jejich genetického kódu. A dokonce čerstvější, než většina z nás. Máš stejný počet LGM jako teta Sofie. To by znamenalo možný přímý příbuzenský vztah k samotnému Jošuovi.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Janino vysvětlení jí přímo vyrazilo dech.</p>
<p>„Je to tak,“ přizvukuji Janě, „možná, že jsi Jošuova pra-pra…pravnučka. A tvoje maminka rovněž, jen s tím rozdílem, že má o jedno ‚pra-‘ méně.“</p>
<p>„Aha. A kolik je vlastně těch ‚pra-‘?“</p>
<p>„To zatím nikdo neví. Proto měla teta Sofie pátrat v ústředním archivu, kam až zpátky to půjde. Jenže zmizela…“</p>
<p>„Vy si myslíte, že zmizela právě proto, že je Jošuova pra-pra-…?“ ptá se zaraženě Eugenika.</p>
<p>„To je dost nepravděpodobné,“ míní Jana.</p>
<p>„Ale vyloučit to nemůžeme,“ oponuji. „Asi by stálo za to, vzít tuto hypotézu v potaz při pátrání po ní. Měly bychom na to upozornit Erigya – nejlépe hned, teď!“</p>
<p>„Hned teď ne…,“ protestuje Eugenika, „vždyť jsme ještě ani nevlezly do vody.“</p>
<p>„Dobře, tak si jdem’ na chvíli zaplavat, ale pak rovnou za Erigyem, jasné?“ Jenže kamarádky jsou již v bazénu a já zjišťuji, že svou připomínku adresuji akorát tak vzduchu, který mě obklopuje. Nezbylo mi, než skočit za nimi do chladivých vln.</p>
<p>…</p>
<p>Erigya jsme našly v Informačním středisku zabraného do výzkumu u jednoho z vedlejších komunikátorů. Vůbec nevnímá moje oslovení. Teprve když jsem ho uchopila za rameno a zatřásla jím, obrátil ke mně svůj pohled.</p>
<p>„Ha, Nikolka! Copak máš pro mě zajímavého?“</p>
<p>„Spíš máme, než mám,“ upozorňuji na přítomnost kamarádek.</p>
<p>„Aha, tak máte. Ale posaďte se! Přece tu nebudete stát…“ vybídl nás Erigyos přitáhnuv další tři křesla tak, abychom viděly na monitor.</p>
<p>„Víte, děvčata, podařilo se mi najít adresu teleportu, kam odeslala Terka Sofii a pak pravděpodobně i sebe!“</p>
<p>„Jak se ti to podařilo?“</p>
<p>„Nakonec to bylo jednodušší, než by se dalo předpokládat,“ spustil Erigyos. „Terka sice kamuflovala žurnál – teď už je jasné, že úmyslně a že věděla co a proč dělá. Jenže ona i ten její ‚Mistr‘ zapomněli na jednu důležitou věc: Po té, kdy bude sama teleportována, už nebude moci zakamuflovat informace po svém vlastním odchodu. Já jsem dělal tu chybu, že jsem pořád předpokládal, že ona se nechala teleportovat týmž teleportem, jako Sofie. Bylo by to pochopitelně nejjednodušší, protože teleport byl nastaven. Stačilo na něj ulehnout a ten člověk na druhé straně si ji mohl přijmout.</p>
<p>Tak to sice i proběhlo, jenže ona se nechala teleportovat ze svého vlastního lůžka, a to tak, že tomu svému ‚Mistrovi‘ propůjčila administrátorská práva ke svému teleportu. Chápete to?“</p>
<p>„Já ano,“ ubezpečila jsem ho.</p>
<p>Rovněž i Jana přikyvuje, že problému rozumí. Jen Eugenika se tak trochu ošívá, ale ujistila jsem ji, že jí problém vysvětlím později.</p>
<p>Erigyos však už pokračuje: „Sofiin protokol je tedy ztracen – místo něj je v žurnále Terčina kamufláž, tj. adresa teleportu v Eresu, o kterém víme, že nebyl té noci použit. Ale toto je část žurnálu, kterou už Terka kamuflovat nemohla – pochopitelně – už tady nebyla, když k zápisu do žurnálu došlo…“</p>
<p>„A ta adresa je – kde?“</p>
<p>„Nikolko, zkus hádat! Smíš sice jenom jednou, ne třikrát, jak vy s oblibou říkáte, ale já jsem přesvědčen, že i přesto jistotou uhodneš…“</p>
<p>„V Brazílii?“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„Skvělá práce, Erigye!“</p>
<p>„No… moc skvělá ne… hledat tři týdny takovouhle banalitu…“</p>
<p>„Ale, no tak,“ chlácholím ho, „důležité je, že jsi nakonec celou tu lumpárnu odhalil a že teď máme přímý důkaz proti Terce!“</p>
<p>„Co je nám platný nějaký důkaz, když je vinice deset tisíc kilometrů daleko?“</p>
<p>„No tak se nebude trestat okamžitě, ale až bude dopadena. V čem je ještě problém?“</p>
<p>„Vlastně – už v ničem. A teď povězte, s čímpak jste přišly vy?“</p>
<p>„Taky máme objev,“ ujala se slova Jana. „Tedy – jeden objev a dvě nepotvrzené hypotézy, abych se vyjádřila přesně.“</p>
<p>„Tak spusť…ů</p>
<p>„Předně – tady Eugenika je určitě nositelkou vašeho genetického kódu. Představ si – čtyřiašedesát LGM!“</p>
<p>„Cože??“</p>
<p>Erigyos nevěřícně pohlédl na Eugeničina prsa. Jelikož jsme se do Informačního střediska vydaly rovnou z bazénu a se župánky jsme se neobtěžovaly – a Eugenika se navíc v křesle instinktivně napřímila, má na ně Erigyos naprosto nerušený výhled.</p>
<p>„No tohle! Šedesát čtyři… to… to…“</p>
<p>„To… to…“ koktá po něm Jana, „to je přesně tolik, jako u Sofie!“</p>
<p>„Aha, ano… máš pravdu… Ale to by tedy mohlo znamenat…“</p>
<p>„To je právě jedna z těch hypotéz – Eugenika by mohla být rovněž Jošuova pra-pra-…pravnučka. A ta druhá hypotéza spočívá v tom, že Sofie byla unesena právě proto, že tou pra-pra-…pravnučkou skutečně JE!“</p>
<p>„Ale, děvčata… to je na svolání mimořádné porady!“</p>
<p>„Taky si myslím,“ přizvukuje Jana, „a mělo by to být co nejdříve.</p>
<p>„Hmm, za necelou hodinu bude večeře… Tak hned po ní,“ rozhodl Erigyos a přistoupil ke komunikátoru.</p>
<p>…</p>
<p>Včerejší večerní porada, které se zúčastnili všichni, kdo zrovna neměli služební povinnosti, byla skutečně dělná.</p>
<p>Po referátech Jany a Erigya sám Jošua rozhodl o následujícím postupu:</p>
<p>Předně je nutno přesvědčit Američany ke spolupráci a mimo jiné jim nabídnout pomoc při záchraně jejich specializované jednotky v brazilském pralese.</p>
<p>„Na to by mohli slyšet, kdyby byli rozumní,“ míní Jošua.</p>
<p>Dále je nutno sledovat dění v této části pralesa – ale ne retrospektivem. Do této lokality je nutno zaměřit sledování přes telekomunikační družici.</p>
<p>„Nejlépe posunem dráhy jedné z těch dvou původních telekomunikačních družic, na kterou se napojil ten Terčin ‚Mistr‘,“ navrhuje Erigyos.</p>
<p>„Je tam i epicentrum toho záhadného rušení a kdybychom do ní doinstalovali příslušnou detekční a měřicí techniku, mohli bychom konečně přijít té záhadě na kloub,“ doplňuje Gabriel Erigyův nápad.</p>
<p>Sice jsem se odvážila upozornit Erigya, že například usazení Lucií I, II a III na oběžnou dráhu se správnými parametry mu trvalo skoro měsíc a že čas pracuje proti nám. Ten se však jen usmál a mávl shovívavě rukou.</p>
<p>„To přece nebude dělat Erigyos,“ vysvětluje jeho gesto Gabriel. „Teď, když tady máme zase plné obsazení, postarají se o to specializovaní technici ze SSE a budou s tím hotovi za dva až tři dny. Déle jim to nesmí trvat – včetně montáže nových zařízení na současné oběžné dráze.“</p>
<p>„Třetí úkol – a to velice závažný,“ pokračuje Jošua, „bych svěřil Nikolce a Magdě. Vrátíš se na SSE a budeš sledovat Sirka a Brandona – tajně! Ve styku s nimi bude Magda a bude je ‚krmit‘ informacemi, které budeme pro ně připravovat. Obě jste se v tomto směru docela osvědčily a bylo by pošetilé osazenstvo měnit.“</p>
<p>„To ovšem odporuje prvnímu úkolu,“ namítám. „Na jedné straně chcete přesvědčit Američany o spolupráci, a na druhé chcete sledovat jejich lidi…“</p>
<p>„Ne tak docela,“ vysvětluje Jošua. „Brandon a Sirk komunikují s Paddy O’Connorem – tedy: oni si to myslí. Ve skutečnosti už si zvykají komunikovat s našimi lidmi – zatím jen občas, ale už brzy přejdeme na jejich úplné odříznutí od sebe. Zkreslovač hlasu už je dávno v provozu. Jenže my potřebujeme sledovat jejich komunikaci s ‚Mistrem‘ – tedy se ‚styčným důstojníkem‘ té podivné základny v Brazílii.“</p>
<p>„Hmm, jenom si nedovedu představit, jak…“</p>
<p>„Jednoduše. Všimni si v rozvrhu služeb na SSE, že oni dost značně polevili v práci. Dříve, když ještě je měla ‚pod komandem‘ Theresa, nastupovali do služby na dispečinku denně. Teď se celé dny jen tak bezcílně poflakují po stanici a služby si berou jen na dvě hodiny za celý týden. Během těch dvou hodin se ovšem dějí zase ty podivnosti se žurnálem – jenže Erigyovo odhalení Terčiných podrazů nás opravňuje k určitým zásahům. Předně tedy budeš monitorovat provoz jejich dispečerského komunikátoru – k tomu ti Hefaistos propůjčí práva supervizora. A hlavně – provoz nebudeš sledovat na dispečerském pracovišti ani v Informačním středisku, ale přímo ve svém apartmá. Budeš tam mít k dispozici tři komunikátory. Jeden pro normální používání a dva sledovací.“</p>
<p>„Dobře, a kdy se mám teleportovat?“</p>
<p>„Zítra v noci. Dnes navštívím SSE sám a připravím ti tam půdu,“ sdělil mi Jošua.</p>
<p>Zdá se, že letošní Vánoce pro mě nebudou ‚na sněhu‘ ani ‚na blátě‘, ale přímo ‚na koupališti‘. Napadlo mě, že bych mohla pozvat taky starého pána – aspoň nebude sám…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 31</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. prosince</emphasis></p>
<p>Jsem zpátky na SSE a moje apartmá je změněno přímo ve špionážní centrálu. Mám k dispozici dokonce tři komunikátory: jeden svůj vlastní pro běžnou potřebu, druhý, který monitoruje komunikaci CIA s Brandonem a Sirkem, no a třetí, monitorující dění na podivné brazilské základně, nad níž ‚bdí‘ jedna z původních nepojmenovaných komunikačních družic, která byla převedena na geostacionární dráhu. Podobně jsou zařízena i další apartmá – Anthonyho a Jenny, Hefaistovo, Myřino a vůbec všech, kdo se na této práci aktivně podílejí.</p>
<p>Rovněž i služby jsou rozděleny na ‚veřejné‘ a ‚tajné‘. Veřejná služba funguje na hlavním dispečerském pracovišti, tajnou koná každý ve svém vlastním apartmá a její rozdělení není pochopitelně nikde zveřejněno. Tajné služby jsou dvojí – střídavě sledování Janina telefonu a sledování komunikátoru brazilské základny, který se podařilo neznámým napojit právě na tu starou družici. Hlavním koordinátorem byl jmenován Erigyos.</p>
<p>„Zjistil jsem,“ referoval Erigyos na včerejší tajné poradě, kde se o těchto opatřeních rozhodlo, „že jejich komunikátor je napojen na jednu z našich dvou původních komunikačních družic fungujících už pro potřeby původní CPLE. Oni využili toho, že je provozována nezabezpečeným kódem – na rozdíl od Lucie I, II a III, které jsme vypustili až po únosu Lucky před dvanácti roky.</p>
<p>Na jejich stopu mě přivedla adresa zanechaná v teleportu, kterým zmizela Theresa Rayenová. Původně jsem se nechal zmást tím, že technik mající tehdy službu pokládal první přenos za nepodařený a domníval se, že provádí opravný pokus. Jenže po důkladném rozboru záznamů ze žurnálu hlavního komunikátoru na CPLEN jsem zjistil, že Theresin transport proběhl z JEJÍHO lůžka – a ne ze Sofiina. A navíc se ukázalo, že v brazilském pralese opravdu operuje – nebo lépe ŽIVOŘÍ – jednotka US Army. To nám prozradil jak článek v SAN – díky, Jano – tak následně i narážky v rozhovorech vedených od nás pány Brandonem a Sirkem s plukovníkem O’Connorem a do třetice i záznamy retrospektivu.</p>
<p>Brazilská základna je opravdu velice záhadné místo a americká jednotka se sama nachází v samém epicentru onoho podivného rušení, jehož vinou vázne komunikace s touto oblastí.“</p>
<p>„Jaká je vlastně podstata onoho rušení?“</p>
<p>„Je několik možností, šéfe,“ reaguje Erigyos na Hefaistovu otázku. „Jelikož se jedná vlastně o základnu našich předchůdců, kteří se zřejmě probrali po delší době … lépe řečeno – po dlouhé době…“</p>
<p>„…tedy po opravdu hodně dlouhé době …“ poznamenává sarkasticky Hefaistos.</p>
<p>„… ano, po opravdu hodně dlouhé době,“ potvrzuje Erigyos a pokračuje, „… tedy po – odhadem… takových 3000 létech… tak to je buď zbytkové dehibernační záření, nebo záměrně generované záření podobného charakteru. Osobně se přikláním k druhé variantě, protože vlastní dehibernace a následná revitalizace nemůže v žádném případě trvat už skoro půl roku.“</p>
<p>„Ledaže by se probouzeli postupně…“</p>
<p>„… čemuž, šéfe – tedy při vší úctě – poněkud nevěřím,“ oponuje Erigyos.</p>
<p>„Já sám taky ne,“ souhlasí Hefaistos, „ale i tuto hypotézu je nutno prověřit a pak buď potvrdit, nebo zavrhnout.“</p>
<p>„Samozřejmě. Rozkaz, šéfe!“</p>
<p>„Jedná se o vážnou věc, Erigye,“ připomíná velitel SSE, „takže bych si ty opičky vyprosil…“</p>
<p>„Promiň, inženýre,“ omlouvá se Erigyos, „ale byl jsem inspirován těmi jejich vojenskými manýry. Já vím, tys tady řadu let nebyl, ale za tu dobu … tedy hlavně v době, kdy jsme zachraňovali unesenou Lucku…“</p>
<p>„Dobře,“ chlácholí ho Hefaistos, „humor je kořením života, uznávám, ale v této chvíli…“</p>
<p>„Trocha odreagování není na škodu,“ zastávám se Erigya.</p>
<p>„Budeme pokračovat,“ mávl Hefaistos rezignovaně rukou. „Je čas, abychom se s těmi Američany spojili a zjistili, co se tam vlastně děje, ne?“</p>
<p>„To se snadno řekne, ale hůř provede, šéfe,“ přemýšlí nahlas Erigyos. „Pokud je to skutečně dehibernizační záření, jako že asi ano, pak by potřebovali ty odrušovače jako měl k dispozici Zemill. Museli by je rozmístit někde v prostoru tábora do pravidelného šestiúhelníku o délce strany … hmm … to budu muset ještě ověřit, ale vypadá to na 3220 mm … no, a pak by byl vytvořen kanál do ionosféry … jenže … co potom? Potřebovali by taky satelitní telefon s našimi slunečními akumulátory – vysílačka by jim byla k ničemu – jednak by signál unikal do vesmíru a za druhé – tento typ záření spolehlivě likviduje jejich baterky i akumulátory. Za to se mohu zaručit…“</p>
<p>„Nezbývá, než jim poslat diskolet s kontejnerem, podobně jako když jsme zásobovali Lucku a Nancy na základně v Chanabádu,“ navrhuji.</p>
<p>„Cožpak o to, můžeme,“ souhlasí Erigyos, „ale jak ho řídit? Jednak budou jeho systémy rušeny a pak – i kdyby se spolehlivě dostal nad základnu – my nevíme, zda není shora zabezpečena také silovým polem. To by byl těžký oříšek k rozlousknutí. Ale je docela možné, že tam působí jen abarické pole, jak to děláme obvykle my … Zkusíme to! Bude to stát jen nějakou tu sluneční energii, snad se na nás vaše ústřední hvězda zlobit nebude…“</p><empty-line /><p>Baal Segul oblečený do rituálního skafandru vstoupil do vyšetřovny a jeho první pohled patří úpravám v jejím vybavení.</p>
<p>„Nařídil jsem na dnešek vstupní prohlídku těch dvou samiček, nemýlím-li se,“ oslovil udiveně Nihasu právě dozorující dva Verdeletovy techniky připravující standardní vyšetřovací stůl.</p>
<p>„Jistě, jsou připravené…“</p>
<p>„Ale vy tady ne. Co to má znamenat?“</p>
<p>„Co se ti nelíbí, Seggi?“</p>
<p>„Kam zmizel původní vyšetřovací stůl?“</p>
<p>„To jako ‚oltář‘? Myslela jsem, že když mám připravit vyšetřovací stůl, tak že ta opičárna nebude potřeba. Konec konců – ty dvě by to asi stejně nebralo, šéfe. Ony přece jsou…“</p>
<p>„Nihhy! Ten tyátr přece neděláme kvůli nim, ale kvůli ‚publiku‘ – tomu párečku támhle!“ a Baal Segul mávl vztekle rukou směrem k Andyho a Gwenině cele.</p>
<p>„Proč jsi tedy nařídil instalovat vyšetřovací stůl?“</p>
<p>„Já jsem říkal <strong>ještě</strong> <strong>jeden</strong> vyšetřovací stůl, a myslel jsem tím samozřejmě <strong>ještě jeden</strong> ‚oltář‘, co je na tom nepochopitelného?“</p>
<p>„Ony budou vyšetřovány společně?“</p>
<p>„Společně, samozřejmě. Máme totiž nečekanou posilu…“</p>
<p>„Jakou?“</p>
<p>„No, představ si, Nihhy, že se ke spolupráci uvolil ten měkkýš Zemill. Naprosto to nechápu. Nejprve se zpěčuje, protestuje – až byl dán do izolace. Zpočátku jsem to nechtěl připustit, ale pak mě Azizill přesvědčil, že právě Zemill má s nimi ty nejčerstvější zkušenosti, tak proč jich nevyužít.“</p>
<p>„Podivné,“ mrmlá nespokojeně šéfka laboratoře, „jak ho to vůbec napadlo?“</p>
<p>„Ani nevím. Faktem je, že za ním zašel – a on souhlasil.“</p>
<p>Azizill ovšem moudře pomlčel o tom, že tak učinil na popud lingvistky Prosepriny – samozřejmě především proto, že by si mohl Baal Segul snadno dát dohromady jedna a jedna – rebela a rebelku – a nemuselo by to dobře dopadnout.</p>
<p>„Jenže – co ty stoly?!“ vrací se Baal Segul k původnímu problému. „Tohle pryč – a instalujte dva oltáře. Rychle! Už tak máme zpoždění!“</p>
<p>…</p>
<p>Gwen byla probuzena světlem z vyšetřovny a vyděšeně vyskočila z lůžka. „Andy! Už se tam zase něco děje… Mají tam nějaké dvě holky…“</p>
<p>Andy se také posadil, ale to už je silovým polem fixován rovněž tak, aby mu nezbývalo, než strnule sledovat dění ve ‚svatyni‘ – jak s Gwen tuto příšernou místnost nazývají. Tam se začíná rozehrávat zprvu standardní divadlo…</p>
<p>…</p>
<p>„Kdo si koho vezme?“ zeptal se Zemill Baala Segula.</p>
<p>„Nejlépe by bylo, abyste se zabýval tou špiónkou – předpokládám, doktore, že vy znáte lépe tu … Theresu? – nemýlím-li se.“</p>
<p>„Je to tak. Dělal jsem jí vstupní prohlídku na CPLEN a pak mi byla svěřena do péče jako potrestaná, protože jsem byl tenkrát vedoucím Experimentačního oddělení na SSE, takže zajatci a vězni patřili do mé kompetence.“</p>
<p>„No tak – nač čekáte?“</p>
<p>„Hmm, myslel jsem, že…“</p>
<p>„Tak nemyslete a pracujte. Támhle máte pacientku, kterou důvěrně znáte!“</p>
<p>Ve vyšetřovně je tentokrát zaměstnána celá posádka stanice, protože ke každému doktorovi přísluší i asistentka – u Zemilla tedy Nihasa (<emphasis>asi aby mě hlídala,</emphasis> pomyslel si Zemill, <emphasis>protože</emphasis> <emphasis>Segul možná cosi tuší…</emphasis>) a u Azizilla Proseprina. Sice lingvistka, ale v nouzi je ochotna zaskočit i jako zdravotnická asistentka. Čtyři Verdeletovi technici fungují jako zřízenci a Verdelet s Baalem Segulem se ujali obsluhy přístrojového vybavení.</p>
<p>…</p>
<p>„Poslyš, doktore,“ ozval se náhle od ‚Sofiina‘ stolu Azizill, „ty jsi tvrdil, že má čtyřiašedesát laloků, kdežto já jsem napočítal jen padesát osm. Jak mi to chceš vysvětlit?“</p>
<p>„Ukaž, prosím tě…“</p>
<p>Zemill, který je s Theresou už dávno hotov – „…sedmnáct LGM, slušný průměr pro běžnou pozemšťanku bez našeho genetického vybavení,“ jak nadiktoval Nihase před půlhodinou do protokolu – přistoupil k druhému vyšetřovacímu stolu.</p>
<p>„Má jemnější strukturu tkáně,“ konstatuje, „musíš pracovat bez rukavic.“</p>
<p>„Dotýkat se bez rukavic zvířete?!“</p>
<p>„Samozřejmě, ty veterináři,“ neopomněl si Zemill rýpnout v Proseprinině stylu, „v rukavicích pacienta vyšetřujeme jen tehdy, dotýkáme-li se sliznic. To tady ovšem nehrozí.“</p>
<p>Položil své ruce na Sofiina prsa – a ucítil zvláštní záchvěv. V té chvíli ho napadlo JAK předat Sofii své poselství, aniž by měl o tom Baal Segul sebemenší tušení…</p><empty-line /><p>Tropický lijavec ustal jako když utne. Vítr se utišil, obloha se vyjasnila a sluneční paprsky zalily tábor svým jasem. Henry Chaser vyšel ze svého stanu a zahleděl se směrem k mesetě. <emphasis>Jaká hrůza se v ní vlastně skrývá? Komu patří ten tajemný hlas, který se jim představil jako Baal Segul? Není ta jeskyně nakonec skutečně pekelnou branou?</emphasis></p>
<p>Z tichého rozjímání ho vyrušilo podezřelé klepání kdesi v porostu. Pohlédl tím směrem, ale nespatřil nic. Ani člověka, ani zvíře – <emphasis>ale vždyť je bezvětří…</emphasis></p>
<p>Učinil pár kroků tím směrem, prošel hradbou stromů, za níž je pozůstatek starého polomu, jehož zbytky slouží vojákům jako zdroj paliva – a strnul. Uprostřed paseky stojí ten blázen, který se nedávno z ničeho nic vynořil z té proklaté jeskyně a usadil se v táboře. Je vysvlečený úplně do naha a kusem dřeva oťukává podivný válec vysoký asi deset stop a takové čtyři v průměru. Do svého počínání je zabrán natolik, že příchod polního kuráta vůbec nevnímá.</p>
<p>“May I know, what you are doing, my friend?”</p>
<p>Jeho otázka neznámého přímo vyděsila. Vykřikl a zprudka se otočil směrem, odkud knězův hlas zazněl.</p>
<p>„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, synu. Jenom mi pověz, kde se tady vzalo tohle?“</p>
<p>„Jak to mám vědět, ty flanďáku? Zkrátka a dobře to spadlo shůry – vlastně … přistálo!“</p>
<p>„Ach tak… shůry říkáš… a proč jsi dočista nahý jako Adam?“</p>
<p>„Proč asi? Aby mi nepromokly šaty, ty <strong>CENZUROVÁNO</strong>!“</p>
<p>Polní kurát je už zvyklý na nevlídné reakce neznámého, proto jeho nemístné invektivy přešel s bohorovným klidem.</p>
<p>„Ach, ano, aby ti nepromokly šaty… taky řešení, hmm.“</p>
<p>Vzpomněl si na jeden zážitek – taky z Brazílie, když působil před časem ve Fortaleze. Byl na večeři v restauraci zrovna když se spustil jeden z těch strašlivých tropických lijáků, jako právě před chvílí tady. A tam bylo docela běžné, že hosté přecházeli z parkoviště do restaurace svlečeni do plavek, nesouce si své oblečení v igelitových taškách. Restaurace byla dokonce vybavena zvláštními místnostmi pro převlékání. Neznámý zřejmě tento způsob ‚obrany‘ proti promoknutí zná a ‚implementoval‘ ho tady a teď právě tímto způsobem.</p>
<p>„Ty jsi viděl to přistání tady toho?“</p>
<p>„Asi ano, ty osle! Jak jinak bych věděl, že to přistálo?“</p>
<p>„Pravda, jinak bys to nemohl vědět, to dá rozum. Kdypak k tomu ‚přistání‘, jak říkáš, došlo?“</p>
<p>„Kdy asi! Uprostřed toho lijavce! Zatímco vy jste se krčili v těch podělaných stanech, já jsem sledoval UFO vynořivší se z mraků. Taková obrovská mísa dnem vzhůru to byla. Přiletěla úplně tiše a pak se z ní oddělil ten válec. Pomalu se snášel k zemi asi jako když padá pírko. Čuměl jsem na to jako blázen… Ale nevím, proč ti to tady vyprávím, ty flanďácká <strong>CENZUROVÁNO</strong>!“</p>
<p>Po tomto přátelském sdělení se neznámý obrátil k polnímu kurátovi zády, čímž dal najevo, že další pokračování rozhovoru není z jeho strany žádoucí.</p>
<p>Polní kurát neprodleně vyhledal kapitána Barnese.</p>
<p>„Prý nějaký Ufon nám seslal dáreček shůry, Berte.“</p>
<p>„Co to meleš za nesmysly, prosím tě?“</p>
<p>„Nemelu,“ ohrazuje se kněz, „pojď se podívat, objevil to náš neznámý přítel a tvrdí, že…“</p>
<p>„Prosím tě! Budu věřit blábolům nějakého cvoka!“ odsekl vztekle Barnes.</p>
<p>„Možná je to blábol, ale ten válec na pasece opravdu je! Viděl jsem ho na vlastní oči!“</p>
<p>„Cože?!“</p>
<p>Kapitán vystartoval ze stanu jako namydlený blesk. „Kde že to je?“</p>
<p>Polní kurát vede kapitána za hradbu stromů k polomu.</p>
<p>„Co to je?!“ zvolal nevěřícně kapitán vida podivný válec uprostřed mýtiny.</p>
<p>„Dáreček od kosmických bratří, ty tele!“ informuje ho přátelsky neznámý, který stále v Adamově rouše obchází podivný předmět a proklepává ho kusem dřeva.</p>
<p>„Já ho praštím, až ho zabim!“ běsní kapitán. „Budu-li mu trpět tento způsob mluvy, tak ztratím veškerou autoritu u mužstva. Jako by nestačila ta ‚ponorka‘, která tu vládne už teď!“</p>
<p>„Nechej to být,“ chlácholí ho kněz, „on se tak chová ke všem a všichni také vědí, že je to pomatenec. Pamatuj, že těm se nesmí odporovat…“</p>
<p>„Jdi se aspoň obléknout, magore!“ obrátil se kapitán nevlídně na neznámého.</p>
<p>Neznámý mrštil po kapitánovi polenem, kterým byl před tím proklepával podivný válec. Zásah byl přesný – přímo do rozkroku!</p>
<p>„To máš za toho magora, opičáku,“ oznámil neznámý kapitánovi svíjejícímu se bolestí v mokré trávě, odcházeje ke svému stanu.</p>
<p>„To mu vrá… vrátím! Při… při nej… nejbližší příle… žitosti… Magor zatra-cená…“ cedí kapitán mezi zuby.</p>
<p>„Nevrátíš!“</p>
<p>„Tebe se tak budu ptát,“ odsekl vztekle kapitán polnímu kurátovi. „Kéž by ti to taky udělal! To bys pak zpíval jinak!“</p>
<p>„No teda – ty mi ale přeješ věci…“</p>
<p>„A proč bych ti to neměl přát, když se toho cvoka neustále zastáváš? Půjde-li to takhle dál, rozhádá mi tady mužstvo a dojde ke vzpouře! Pak to ovšem padne všechno na mou hlavu a ty budeš z obliga, protože ty jsi jenom kněz, že jo? Ty můžeš jenom radit a utěšovat. Žvanit a žvanit! To by ti šlo. Kdežto veškerá zodpovědnost jde za mnou. Takže …“</p>
<p>„Už dost, Berte! Cloumá s tebou vztek! Dej si pozor, abys v afektu neprovedl nějakou nepředloženost, kterou by pak nešlo vzít zpět a které bys mohl nakonec ještě trpce litovat…“</p>
<p>„Drž už hubu, kněžoure, nebo to poleno po tobě hodím sám a hned teď!“ Kapitán vstal, odplivl si a vyrazil zpět do tábora, aby přivedl další lidi k prohlídce záhadného předmětu.</p>
<p>„Tak ukažte, šéfe, co tu máte zajímavého…“ okukuje válec pyrotechnik, „… kdyby to byla bomba, tak to by asi smetlo nejen tábor, ale možná i tu proklatou mesetu… Spadlo to shůry, říkáte?“</p>
<p>„Ne. Prý to přistálo…“ upřesňuje kněz.</p>
<p>„Hmm… bomba to asi nebude. Kdyby nás chtěl někdo tímhle válečkem zlikvidovat, nechal by to dopadnout z výšky volným pádem…“ medituje pyrotechnik, „… no… prohlédnu to ještě shora… přistavte štafle!“</p>
<p>Stalo se.</p>
<p>Pyrotechnik vystoupil o několik příček, aby viděl na horní podstavu tělesa.</p>
<p>„Hej, šéfe! Tady je náš státní znak, pod ním nápis US ARMY a adresa… <emphasis>Kapitán Bertram Barnes, základna Kurupira, Brazílie.</emphasis> Pak je tu přilepený nějaký klíč… moment… nedosáhnu tam.“</p>
<p>Pyrotechnik slezl a přestěhoval štafle na druhou stranu válce. Pak znovu vylezl nahoru, natáhl ruku a slézá dolů s podivným předmětem připomínajícím klíč k nedobytné pokladně.</p>
<p>„Klíč… Ale kam patří?“ Kapitán zamyšleně obchází válec. Jeho plášť se zdá být jednolitý. Nikde žádný otvor nebo spára…</p>
<p>„Co tohle, Berte?“</p>
<p>„Co jako!“ utrhl se kapitán na kněze.</p>
<p>„No podívej…“</p>
<p>Polní kurát stojící asi dva metry od záhadného předmětu spatřil v plášti válce obrys obdélníkového průřezu lehce vystupujícího ze zdánlivě jednolité plochy.</p>
<p>„Nic nevidím,“ odsekl znovu kapitán.</p>
<p>Henry Chaser přistoupil blíž k válci – a obrys zmizel!</p>
<p>„Aha. Tak si pojď stoupnout na místo, kde jsem stál před tím…“</p>
<p>Kapitán neochotně ustoupil dva metry zpět. A pak to uviděl! Opravdu – v ploše pláště vystupuje obrys dveří!</p>
<p>„No dobrá – tak dveře bychom měli. Ale otvor zámku nikde nevidět…“</p>
<p>„Co nahoře?“</p>
<p>„Ještě se tam podívám,“ oznámil pyrotechnik a vylezl znovu na štafle. Pak vstoupil na horní podstavu válce a jal se ji zkoumat podrobně. Všiml si, že štítek s adresou je kryt plastovou fólií. Odtrhl ji – a spatřil klíčový otvor.</p>
<p>„Tady je to, šéfe! Podejte mi ten klíč!“</p>
<p>Pyrotechnik zasunul klíč do otvoru. „Nejde s ním otáčet, šéfe!“</p>
<p>„To nevadí, dveře se už otevírají, pojď dolů…“</p><empty-line /><p>Sofie pocítila přenos energie. <emphasis>Ta podivná postava se mě snaží nabít!</emphasis> Povolila přenos a cítí, jak do ní energie proudí. <emphasis>A teď… teď ta obluda se snaží vyvolat kalihapický efekt! Je to vůbec možné? Někdo by se mnou rád komunikoval prohmatávaje mi prsa…</emphasis> Sofie instinktivně vydala vstřícný signál a kalihapický efekt je navázán.</p>
<p><emphasis>To je zmizelý doktor Zemill! Z přenosu informací je najednou cítit jistá obava, ale také vzdor vůči komusi… nějakému Baalu Segulovi… Neznám… Buď ráda, není oč stát. S nikým se nevybavuj, nedávej jim žádné informace – tedy kromě té dívky, která tě navštěvuje po nocích. Ta je jediná na naší straně. A nepřijímej od nikoho energii – jedině ode mne.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lucka a Lenka? Ach ano, to je moje vina, zpanikařil jsem. Jsou v Jeruzalémě na přelomu 11. a 12. století. Nevím přesně, neměl jsem ještě nastaveny souřadnice na ten správný okamžik, kam se měl chronoport dostat.</emphasis></p>
<p>„No prosím,“ prohlásil po chvíli Zemill, „čtyřiašedesát rovných!“</p>
<p>„Čtyřiašedesát… Zkusím to tedy bez rukavic – je pravda, že tam u té samice,“ Azizill mávl rukou ke Gwenině a Andyho cele, „mi to taky dalo zabrat. Možná bys ji měl taky překontrolovat.“</p>
<p>„No skutečně! Bez těch rukavic je to opravdu jiná prácička,“ prohlásil Azizill po asi půlhodinovém zkoumání Sofiiných prsou. „I když – tedy doktore, jste břídilové!“</p>
<p>„Břídilové? V jakém smyslu,“ podivuje se Zemill.</p>
<p>„Ona má být bioenergeticky senzitivní?“</p>
<p>„Samozřejmě!“</p>
<p>„Ale odbyli jste to, jen co je pravda! Vždyť ona na moje podněty vůbec nereaguje! Zkouším jí předávat energii … odmítá přijmout. A zpětná vazba nikde. Úplně apatická, ‚mouchy snězte si mě…‘ Vůbec nechápu!“</p>
<p>„No dovol! Nepřipustím, aby tu nějaký veterinář zpochybňoval práci týmu, kterého jsem byl členem!“</p>
<p>„O kvalitě ‚práce‘ toho tvého týmu se tedy moc rád přesvědčím. Vystrčíme je na sluníčko – pěkně na vrchol mesety. Odtamtud neutečou – a uvidíme, zda tu energii přijmou nebo zda se tam upečou. Tedy – takhle odbytou práci jsem ještě v životě neviděl!“</p>
<p>„Zbláznil ses, doktore? Tohle má být pra-pra…pra-vnučka jejich šéfa – a ty bys…“</p>
<p>„Klidně, Seggi! Buď se nabije a předvede nám, co se naučila, nebo ať vyschne. Žádná škoda té fušeřiny!“ odsekl Azizill samotnému Baalu Segulovi.</p>
<p>„Možná máš pravdu, doktore, ale stejně bych raději viděl nějaké výsledky…“</p>
<p>„Jaké? Buď to ta samice umí, pak výsledky uvidíš za pár desítek minut – nebo to neumí a žádná škoda jí nebude.“</p>
<p>„Nechám to na tobě, Azizille, jsi odborník. Ale běda ti, jestli něco kiksne. Pak si mě nepřej! Povoluji pobyt v délce 30 minut. Pak je chci mít obě zpátky. Buď nabité nebo nenabité. Ale ne vysušené!“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. prosince</emphasis></p>
<p>Sedím u komunikátoru ve svém apartmá a bedlivě sleduji dění v americkém vojenském táboře uprostřed brazilského pralesa. Před chvílí jsem úspěšně složila náklad z diskoletu (tábor je shora chráněn abarickým polem, které bylo snadné překonat) a ten je teď na cestě zpět. Právě skončil tropický liják. Dva důstojníci a úplně nahatý Lukáš Malina prozkoumávají kontejner. Ha, ha, ha – teď se Lukáš dopálil a praštil jednoho z důstojníků kusem dřeva rovnou do rozkroku. Odchází… Druhý ho chlácholí…</p>
<p>Vtom jsem zahlédla cosi na vedlejší obrazovce… Kristova noho!</p>
<p>Skočila jsem k vnitřnímu komunikátoru a vyhlásila jsem tajný poplach. Jen určená skupinka lidí teď ví, že došlo k něčemu mimořádnému! Během necelé minuty vtrhl do mého apartmá Erigyos.</p>
<p>„Co se stalo, Nikolko?“</p>
<p>„Podívej…“</p>
<p>Na vrcholu mesety se objevily dvě úplně nahé ženské postavy. Přiblížila jsem obraz. „To je Terka… a – SOFIE!!! Co teď?“</p>
<p>„Kde je diskolet?“</p>
<p>„Deset minut na cestě zpět..“</p>
<p>Erigyos se vrhl k řídícímu pultu komunikátoru sledujícího brazilskou základnu a jal se manipulovat s ovládáním diskoletu.</p>
<p>„Co chceš udělat?“</p>
<p>„Sebereme ji!“</p>
<p>„Cože?? Nákladním diskoletem??!!“</p>
<p>„Neboj, jemně ji přidržím drapákem kontejneru a vtáhnu ji dovnitř. Pak rychle do Zorritos!“</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>„Do Peru! Ke <emphasis>sličným akvabelám</emphasis>. Tam je nejbližší teleport.“</p>
<p>Diskolet se vrací ‚nedovolenou‘ rychlostí ke Kurupiře. Teď padá volným pádem… jeho rychlost se zmírnila… klesá pomalu dolů. Úspěšně překonává abarické pole. Obě dívky se dívají na jeho sestup s hrůzou v očích. Ještě kousek… Padly si do náručí, i když spolu zrovna nekamarádí…</p>
<p>„Skvělé! Budeme mít obě,“ raduje se Erigyos a navedl kontejnerový otvor přesně nad jejich hlavy. TEĎ! Drapák uchopil dvojici v pasech a vtáhl je hlavami do vnitřku nákladního prostoru diskoletu. Pak kolmo vzhůru – a směr Peru, město Zorritos na hranicích s Ecuadorem!</p><empty-line /><p>Pyrotechnik vstoupil do otvoru v plášti záhadného válce a jako první objevil obálku z tuhého papíru, opatřenou dvěma pečetěmi a adresovanou kapitánu Barnesovi.</p>
<p>„To je dopis pro vás, šéfe…“</p>
<p>„Pro mě… hmm…“</p>
<p>Barnes prohlíží nejprve pečetě: „STATIO SAHARENSIS EXOTERRA … Co mi ti přivandrovalci mohou chtít? To si ze mě dělají blázny?“</p>
<p>Roztrhl obálku a vyňal svazek listin. Na vrchu je krátký dopis a pak složka technické dokumentace k nějakému neznámému zařízení. V dopise stálo:</p>
<p>Statio Saharensis Exoterra 21. prosince</p>
<p>Vážený pane kapitáne,</p>
<p>dovolte, abychom nabídli pomoc Vaší jednotce, která se dostala do nesnází. Pokud byste projevili zájem, prostudujte přiloženou technickou dokumentaci a použijte dodané zařízení ke spojení s námi.</p>
<p>Nebudete-li chtít přistoupit na naši nabídku, prosím, abyste aspoň rozmístili dodané odrušovače podle návodu. Tím si sice příliš nepomůžete, ale umožníte obnovení rádiové komunikace se zarušenou oblastí, v jejímž epicentru se nacházíte. Vám by pak mohly začít fungovat Vaše elektrické a elektronické přístroje. Zničené akumulátory nahraďte těmi, které jsou součástí dodávky. Jen si je musíte nabít na sluníčku.</p>
<p>Podepsán</p>
<p>Erigyos,</p>
<p>vedoucí technik SSE</p>
<p>„Co to je za blbou srandičku!“ rozkřikuje se Barnes vztekle. „Nějací přivandrovalci z vesmíru, kvůli kterým můj táta hnije v kriminále, si dovolí takovou nehoráznost! Prý si bez nich příliš nepomůžeme! Nejraději bych všechny ty ufouny vypráskal odsud někam … já nevím … A nepřijmeme-li jejich pomoc, tak nás prosí, abychom MY pro ně něco udělali!“</p>
<p>„Tak ty si myslíš, že si nějak pomůžeme?“</p>
<p>„Asi nepomůžeme,“ odsekl Barnes polnímu kurátovi. „Ale než bych se snížil k nějakému prosíku o jejich laskavou pomoc, tak to tu raději chcípnu!“</p>
<p>„Zatímco pomoc pekelných příšer ti nesmrdí, že?“</p>
<p>„Sám jsi pekelná příšera, Harry!“</p>
<p>„No dovol…“</p>
<p>„Dokaž, že jsou to pekelníci!“</p>
<p>„Když se ti představí jako Baal Segul…“</p>
<p>„… tak se představí jako Baal Segul, a co má být?“ skočil Barnes knězi neomaleně doprostřed věty. „Když se někdo jmenuje například Kristián, tak to taky neznamená, že je boží syn! Marií jsou na světě milióny, ale kdyby každá z nich měla být bohorodička, tak by se papež asi pominul! Pochop, krucifix, že když se někdo nějak jmenuje, tak že to ještě neznamená, že právě on je prvonositelem toho jména!“</p>
<p>„Dobře, dobře, tak to tedy pekelníci nejsou, ať je po tvém. Já bych se však osobně zpěčoval, kdybych měl někomu takovým jménem pokřtít dítě!“</p>
<p>„Je pravda, že pokřtít dítě takovým jménem by se zpěčoval asi každý kněz, ovšem to neznamená, že není možné dítěti takové jméno dát. Ne všichni rodiče jsou náboženští fanatici a recesisté se mezi nimi taky občas najdou.“</p>
<p>„To jistě, ale občas jim to naštěstí neprojde,“ oponuje kněz. „Kdesi jsem četl, že švýcarský soud zakázal jednomu zelináři dát trojčatům jména Cibule, Mrkev a Petržel…“</p>
<p>„Hmm, to už by asi bylo přehnané,“ souhlasí Barnes. „Ty si tedy myslíš, že máme tu jejich nabídku přijmout?“</p>
<p>„Ty je přece o nic neprosíš. Oni spíš prosí tebe, ne?“</p>
<p>„Nuž dobrá, dám to spojařům, ať si to prostudují…“</p><empty-line /><p>„Půlhodina je pryč,“ oznamuje Baal Segul inženýru Verdeletovi, „konec pokusu! Přiveďte ty samice do vyšetřovny, páni doktoři se podívají, jak dopadly!“</p>
<p>Verdelet pokynul dvěma technikům, kteří vstoupili do zdviže převlečeni do těžkých skafandrů a vyjeli na vrchol mesety. Tam však zjistili, že pokusné objekty zmizely!</p>
<p>„Prohledali jsme i všechny jeskyně – aspoň o kterých víme, ale nikde nejsou,“ oznamují technici Verdeletovi po třech hodinách.</p>
<p>„COŽE??“ Baal Segul zaslechl hlášení a rozlítil se až k nepříčetnosti. „Zmizely? Jak vám mohly zmizet, vy tupci, budižkničemové, tupci! Proč jste se tam tak dlouho zdržovali? Okamžitě k retrospektivu – a hledat, hledat! Od chvíle, kdy tam byly vysazeny!“</p>
<p>Verdelet osobně provedl potřebné výpočty a teď sledují dění na vrcholu stolové hory. Obě dívky se pokojně vystavují slunečním paprskům až do chvíle, kdy…</p>
<p>„Co se to tam děje?“ Baal Segul vyskočil z křesla jako čertík na péru. „Z čeho jsou tak vyděšené? To přece… Čert aby to spral! Kde se tam vzal ten diskolet! Kdo vlastně navrhl, aby byly vystaveny venku? Ty, Azizille – nemýlím-li se!“</p>
<p>„To ano, šéfe. Ale přece jsem nemohl tušit, že…“</p>
<p>„Mohl, nemohl – je to tvoje vina! Teď nám je někdo vyfoukl a odnesl čert ví kam – někam pryč, přes půlku kontinentu! Ty už těžko získáme zpátky!“</p>
<p>„Jenže – kdo to mohl být?“ uvažuje Azizill nahlas.</p>
<p>„No, kdo asi, ty tupče! Jošua a spol! Nikdo jiný nám takovým způsobem konkurovat nemůže! Jenom by mě zajímalo, jak nás mohli vyčmuchat!“ běsní Baal Segul. „Takový úlovek si od nich necháme vyfouknout!“</p>
<p>„Šéfe!“ Do Baal Segulovy pracovny vtrhl jeden z Verdeletových techniků. „Šéfe!“</p>
<p>„Co se zase děje?“</p>
<p>„Někdo odrušil dehibernační záření a ta smečka si vesele vysílá kamsi do éteru!“</p>
<p>„Tak jim to zaraž!“</p>
<p>„Nelze, šéfe – oni mají k dispozici NAŠE vlastní odrušovače!“</p>
<p>„Nééééé!!!“</p>
<p>Baal Segul se zvrátil v křesle. Azizill se k němu vrhl.</p>
<p>„Zkolaboval, cholerik stará! Toho budeme dávat dohromady hodně dlouho…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 32</strong></p>
<p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>středa 12. června </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>Náhle jsme se posunuly v čase o deset dní, takže zase nezvyklé datum. <emphasis>Jako by gregoriánská reforma proběhla už teď – a ne až roku 1582,</emphasis> poznamenala Lucinka, když si všimla, že dělám zápis do kroniky. Jenže pocity jsou pocity a skutečnost je skutečnost. Máme tedy 12. června a sluší se zapsat události dnešního dne, neboť se stala spousta důležitých věcí.</p>
<p>V první řadě bylo nutno obstarat zásoby potravin pro bratra zahradníka a jeho neteř. Na tržiště jsme vyrazily nakonec jen my dvě samy, protože naši chráněnci jsou velice zesláblí a musejí se dát trochu do pořádku. Naše rozhodnutí potěšilo především Luisu, která se děsila, že bude účastnicí dalšího skandálu, neboť jsem ven opravdu vyrazila v Evině rouše a Lucka ve svých bikinkách. Hned v následujících minutách se naše rozhodnutí ukázalo jako velice rozumné.</p>
<p>Branku totiž obsadili vojáci patriarchovy gardy a na pomoc si přizvali i dva kněze – ne však Inocence, Ignacia ani Anastasia, se kterými jsme se seznámily hned v prvních dnech pobytu zde. Tudíž v momentě, kdy jsem se objevila v zahradě, přivítala mě sprška svěcené vody. Pak odkudsi vyletěl šíp, ale to už jsem vytvořila kolem sebe ochranné silové pole, čímž jsem ovšem uzavřela východ Lucce, která šla tunelem za mnou. Šíp se odrazil od pole a letěl kamsi zpět – uslyšela jsem jen bolestný výkřik. Další várka svěcené vody pokropila samotného kněze. Ten v úleku odhodil karafu a vzal nohy na ramena. Druhý kněz proti mně jen zamával křížem, ale vzápětí následoval příkladu svého kolegy. Rozesmála jsem se.</p>
<p>„Co se děje, Leničko?“</p>
<p>Zrušila jsem na okamžik silové pole a Lucka ke mně vyběhla. Chytily jsme se za ruce a vytvořily jsme jedno společné pole, jak to děláme obvykle. Vyvolala jsem kalihapický efekt a předala jsem touto cestou Lucce věrně své poslední zážitky. Rozesmála se také, jako by celou předchozí scénu viděla na vlastní oči.</p>
<p>Náš smích však vojáky popudil a pole odrazilo šípů celou spršku. Většina se jich vrátila věrně ke svým střelcům, ty špatně mířené sklouzly po okraji pole a odletěly stranou.</p>
<p>„Doufám, že nemáte příliš mnoho vážně zraněných, zvolala jsem na jednoho z vojáků, „my totiž dnes spěcháme a nemáme tolik času, abychom se mohly zdržovat jejich ošetřováním.“</p>
<p>Vytřeštil na mě oči.</p>
<p>„No, co koukáš, jako by ti ulítly včely? Běž to zjistit, ať tady nevystojíme dolík!“</p>
<p>„Ja-ja-ja … jaké raněné?“</p>
<p>„Ja-ja-jaké – vaše, kteří se právě zranili vlastními šípy!“</p>
<p>„Ja-ja-jak to víš?“</p>
<p>„Ja-ja-jak to! Takto! Není to přece poprvé!“</p>
<p>Připadám si, jako když mluvím s nesvéprávným individuem.</p>
<p>„Coooo?! Ono to není poprvé?“</p>
<p>„Samozřejmě, že ne. Cožpak vás nikdo nepoučil, že na nás nelze útočit beztrestně?“</p>
<p>„Co je to za blbost?“</p>
<p>„To není blbost, to je skutečnost,“ sděluji zkoprnělému vojákovi.</p>
<p>„Nevybavuj se s nimi, ty mezuláne, a střílej!“</p>
<p>Vedle vojáka se objevil důstojník.</p>
<p>„Nestřílej ve vlastním zájmu,“ varuji vojáka.</p>
<p>Voják však, dbaje velitelova rozkazu, založil do své kuše šíp a ustoupil od velitele pár kroků stranou, aby mohl pohodlněji namířit. Využila jsem příležitosti a roztáhla pole více před sebe tak, abych důstojníka srazila k zemi. Odletěl asi dva metry a svalil se do trávy. Voják vyňal šíp z kuše a nerozhodně se rozhlédl.</p>
<p>„Čekám na tvé hlášení o počtu zraněných,“ připomněla jsem mu.</p>
<p>Mezitím však důstojník vstal a osopil se na vojáka: „Jak sis mohl dovolit, bloude, vztáhnout na mě ruku?! To ti přijde draho!“</p>
<p>„Hej, veliteli!“ zavolala jsem na něj, „to jsem udělala já. Ten voják za nic nemůže! Opovaž se na něj vztáhnout ruku, zle by se ti vedlo!“</p>
<p>„Cože? Ty?“</p>
<p>„Já!“</p>
<p>„Jsem ti snad pro blázny? Jak bys to mohla udělat?“</p>
<p>„Takhle!“ Pohnula jsem ještě jednou silovým polem a důstojník znovu políbil matičku Zemi.</p>
<p>„Už je ti to jasné?“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Nuž – co s tím naděláme? Za tvou nevědomost já už nemohu. Teď mi podej zprávu o počtu vašich raněných. A zařiď, ať je sem přivedou nebo přinesou, abychom je mohly ošetřit. Nemíníme se tu zdržovat věčně, máme nabitý program!“</p>
<p>„Ovšem – mým úkolem je zadržet vás tady a nepouštět do města. Takže tu stejně zůstanete, ať už se vám to líbí, nebo ne!“ oznámil mi důstojník sebevědomě.</p>
<p>Znovu jsme se s Luckou rozesmály. „Zdá se mi, příteli, že děláš účet bez hostinského. My jsme tě přece nežádaly o povolení k odchodu. My ti to pouze oznamujeme. Ty s tím můžeš nanejvýš nesouhlasit, ale to je asi tak všechno. Jsi poslední, kdo by nám v našich úmyslech mohl bránit. Teď sežeň dohromady raněné, abychom je mohly v rámci možností ošetřit. Pokud to neuděláš, oznámíme Jeho Eminenci, že jsi to ty, kdo je má na svědomí!“</p>
<p>Trvalo však ještě dobrou půlhodinu, než se nám podařilo důstojníka přesvědčit, aby nechal shromáždit raněné na jedno místo. I přes ten déšť šípů, který se na nás v první chvíli snesl, jich je překvapivě málo. Většinou se jedná o čisté průstřely končetin, jen ve dvou případech jsme musely zabodnutý šíp silou prorazit skrznaskrz. Lucka zaběhla pro řezák, kterým jsme odstranily hroty a šípy ze zraněných vytahaly.</p>
<p>„Se zbytkem si už poradí váš ranhojič,“ oznámila jsem veliteli. „Pánbůh vás opatruj.“</p>
<p>Chytily jsme se s Luckou za ruce a chráněny silovým polem jsme vyrazily k Bráně smutku. Nikdo se nás už neodvážil zastavit.</p>
<p>Samozřejmě, že i při průchodu městem jsme opět budily nežádoucí pozornost – jak ostatně prorokovala Luisa – především proto, že ve městě je spousta nových lidí, kteří sem přišli s novým patriarchou. Útoky a nemístné obtěžování pochopitelně snadno odrážíme. Na tržišti se naštěstí mnoho nezměnilo, takže jsme nakoupily potřebné zásoby a vracíme se.</p>
<p>Cestou zpátky jsme se pochopitelně zastavily u bratří z Převorství siónského. Je nutné se domluvit s Hugonem de Payns na dalším postupu.</p>
<p>„Plně chápeme, že po dvou dnech čekání jste měli důvod k obavám,“ vytýká mu Lucka, „avšak to neomlouvá vaše selhání ohledně ochrany bratra zahradníka! Jak jste si vůbec mohli dovolit nechat ho bez prostředků a dovolit, aby na něj zaútočila patriarchova horda?“</p>
<p>„Promiň, sestro, ale neměli jsme o vás žádných zpráv, vaše konání, kdy jste samy vešly do oné tajemné místnosti, kterou jsme původně my objevili – a vy jste si uzurpovaly právo tam vejít bez nás… to všechno nás utvrzovalo v přesvědčení, že chcete všechny poklady a tajemství získat jen pro sebe, a proto jste lstí…“</p>
<p>„Mlčiž, malověrníku!“ uťala jsem jeho proslov uprostřed věty. „Kdybys ty nebo kterýkoliv z tvých druhů vstoupil do té tajemné komnaty, buď už byste byli syny smrti nebo byste si smrt přinesli s sebou sem a zmírali byste ve strašlivých mukách, pomalu, ale jistě. Peklo by se vám pak zdálo rájem!“</p>
<p>„Kromě toho jsi neodpověděl na mou otázku,“ připomíná se Lucka.</p>
<p>„Ach, neodpověděl… Domnívali jsme se, že jste spolčeni.“</p>
<p>„Spolčeni! Ale když jste pak viděli, že je pronásledován novou patriarchovou gardou – proč jste nezasáhli?!“</p>
<p>„On byl pronásledován? Nevíme o tom. Od doby, kdy od nás odešel, nemáme o něm zpráv.“</p>
<p>Po asi čtvrthodinovém handrkování o tom, zda Hugo de Payns a jeho společníci (vlastně NAŠI společníci – když jsme členkami řádu!) věděli či nevěděli o osudu bratra zahradníka a zda měli nebo neměli možnost ochránit ho před útoky patriarchovy gardy, jsme konečně přešli k nosnému tématu schůzky – tedy k tomu, jakým směrem se budou ubírat naše další pracovní aktivity.</p>
<p>Vysvětlily jsme bratru Hugonovi situaci – tedy to, že uvnitř došlo ke zřícení části stavby a že nám bude nějakou dobu trvat odklizení trosek, což zatím budeme muset provádět samy, neboť smrtelné nebezpečí pro ně i nadále trvá. Skutečnost, že se jedná o zařízení mimozemské provenience, jsme zatím zamlčely. Nejprve je nutné, abychom si s Luckou ujasnily, jakým způsobem takovou věc středověkým lidem podáme, aby podstatu věci vůbec pochopili.</p>
<p>„Jak dlouho vám ty odklízecí práce budou trvat?“</p>
<p>„Asi tak jeden měsíc,“ odpověděla Lucka.</p>
<p>Přitiskla jsem se k ní a vyvolala jsem kalihapický efekt. <emphasis>Uvědom si, že za těmi vnitřními dveřmi jsme strávily asi pět hodin a tady venku mezitím uplynulo deset dní – tedy asi tak dva dny za každou hodinu. Za těch 30 dní, které jsem tady Hugonovi nastínila, uplyne v podzemí asi 15 hodin, to jsou necelé dvě šichty. Pokud s sebou vezmeme vhodné nástroje a najdeme vhodnou redukci pro jejich připojení k tamní elektrické síti, tak bychom to mohly s přehledem stihnout. Až odklidíme zával, uvidíme, co bude dál.</emphasis></p>
<p>Proti Lucčinu argumentu nelze nic namítat, proto jsem jen přikývla na souhlas.</p>
<p>„Dobře, měsíc… A to tam jako budete pravidelně docházet?“</p>
<p>„Ne. Celou dobu zůstaneme tam,“ oznámila jsem zkoprnělému Hugonovi.</p>
<p>„Cože?! Celou dobu – tedy celý měsíc! – zůstanete v podzemí? Bez jídla? Bez vody?“</p>
<p>„Jistě, nám to nevadí,“ doráží ho Lucka.</p>
<p>„Vám to… nevadí? Nejste snad opravdu… čarodějnice?“</p>
<p>„Čarodějnice… to tedy nejsme,“ ubezpečuji ho. „Aspoň tedy v tom smyslu, jak tento fenomén vnímá pan patriarcha a spol. Ale určité výjimečné schopnosti máme. O tom ses měl možnost přesvědčit sám – a konec konců – patriarchovi lidé také. A právě těchto schopností využijeme k tomu, abychom mohly bezpečně pobývat v prostředí, kam vy se NESMÍTE odvážit vstoupit – tedy aspoň prozatím – a k tomu pobytu navíc nepotřebujeme ani jídlo ani vodu.“</p>
<p>„Kdy začnete?“</p>
<p>„Nejspíš pozítří. Zítra si musíme připravit potřebné nástroje a materiál.“</p>
<p>„Dobře. Po dobu vaší nepřítomnosti budeme ochraňovat vašeho přítele – bratra zahradníka,“ oznámil nám Hugo de Payns.</p>
<p>„A také Luisu, jeho neteř, ke které se po odchodu od vás uchýlil a která teď sdílí jeho osud,“ dodávám.</p>
<p>„Dohodnuto tedy. Ochraňuj vás Svatá trojice při vašem konání,“ rozloučil se s námi.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>středa 12. června </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Do podzemí jsme sestoupily časně ráno, hned po osobní hygieně a důkladném nabití na sluníčku. Navlékání do skafandrů a ‚karanténní opatření‘ jsme už zvládly poměrně snadno a rychle na základě zkušeností z minula. Za vnitřními dveřmi jsme byly přivítány neodbytnou ‚mlhou‘, která nás neomylně zavedla k závalu. Vyhledala jsem kabel s vhodnou redukcí a připojila jsem laserový řezák – ten největší, který jsme ve svém trezoru našly. Tentokrát šla práce jako po másle a během asi dvou hodin jsme měly sutiny odklizené. V té chvíli nám ‚mlha‘ otevřela uvolněné dveře – a my jsme vešly do nové části podzemního komplexu. Cesta vede opět klikatou cestou, protože za dveřmi pokračuje chodba. ‚Mlha‘ nás vede až na její konec, kde se před ní otevírají další dveře – tentokrát do poměrně velkého sálu. Tam je podle stěn dvanáct výklenků – no tedy výklenků – spíš otevřených místností – a v každé místnosti nalézáme velký doutníkovitý předmět podobný těm, které jsme viděly v sále na protější straně chodby. Jak se dalo předpokládat, ‚mlha‘ doputovala neomylně k doutníku označenému číslem 11 a dotkla se ho.</p>
<p>V ten moment se s ním udála podobná proměna, jakou jsme viděly minule – na jeho povrchu se začalo lámat světlo našich svítilen do duhových barev a rozblikaly se na něm různobarevné kontrolky.</p>
<p>„Mám dojem,“ poznamenala Lenka, „že se kouzlo podařilo.“</p>
<p>„To ano, kouzlo se podařilo,“ souhlasím, „jenže teď jsme tady uvězněné!“</p>
<p>„Proč myslíš?“</p>
<p>„Protože – jakmile se ‚mlha‘ dotkla toho doutníku,“ upozorňuji kamarádku, „tak zmizela. Kdopak nám teď otevře dveře?“</p>
<p>„Pravda, mlha zmizela,“ zamyslela se Lenka, „jenže se tady možná někdo najde, kdo nám ty dveře otevře…“</p>
<p>„Kdopak?“</p>
<p>„No… podívej!“</p>
<p>Otočila jsem se znovu k podivnému ‚doutníku‘ – a strnula jsem. Jeho povrch zprůhledněl, takže je teď vidět dovnitř. Tam leží lidské tělo zahalené průsvitnou tkaninou od hlavy k patě. Postava je celá bílá – jako padlý sníh.</p>
<p>„To je…“ spustila jsem, ale Lenka okamžitě našla velice trefné přirovnání, až mě zamrazilo.</p>
<p>„… Sněhurka ve skleněné rakvi!“</p>
<p>Naše pohledy jsou soustředěny na ‚rakev‘ – která ovšem rakví ve skutečnosti není, neboť se v ní dějí úžasné věci. Postava totiž mírně pohnula hlavou! Sice jen nepatrně, ale pohnula. A ten jediný pohyb způsobil dvě věci. Její průsvitný závoj se odhrnul z jejího obličeje a hlavy, a ta podivná ‚rakev‘ či ‚doutník‘ – nebo co to vlastně je – se začala otevírat. Ale ne jako když se odklápí víko rakve. Vypadá to, jako když se otevírají zašupovací dveře. Pomalu, pomaličku se dveře rozevírají – v řádech centimetrů za minutu.</p>
<p>Postava učinila další nepatrný pohyb a otevírání dveří se zrychlilo. Napjatě sledujeme projevy jejího života. Teď konečně zajely dveře úplně do svého krytu a ‚rakev‘ je otevřena dokořán!</p>
<p><emphasis>Sněhurka</emphasis> otevřela oči! Okamžitě jsme s Lenkou uhnuly svými svítilnami tak, abychom ji neoslňovaly. ‚Rakev‘ je teď v šeru. Sklonila jsem se nad obživlou <emphasis>Sněhurku</emphasis> a pohlédla jí do očí. Přes její rty přeběhl náznak úsměvu – neklamný signál toho, že mě vnímá. Teď pohnula rukou… a druhou. Chytila se opatrně okrajů ‚rakve‘ a snaží se nadzvednout. Vztáhla jsem k ní ruku, ale ona poplašeně ucukla zpět. Dobře nebudu se jí dotýkat. Pomalu se nadzvedává sama… Ne! Je zezadu podpírána, protože dno ‚rakve‘ se v hlavách samo začíná zvedat. Teď už <emphasis>Sněhurka</emphasis> sedí.</p>
<p>„Už jsme tady tři a půl hodiny,“ upozorňuje Lenka.</p>
<p>Je mi jasné, že ‚tam nahoře‘ zatím uplynul celý týden. Ale nevadí, tady jsme svědky úžasných věcí! <emphasis>Sněhurka</emphasis> totiž pokračuje ve svém plánu vstát – a docela se jí to daří. Za další čtvrthodinku už stojí na nohou a odmotává ze sebe onen průsvitný závoj. Před námi se náhle vyloupla nádherná ženská postava připomínající sochu z bílého mramoru. Až se mi zatajil dech. Rozhlédla se a nejistým krokem vykročila směrem ke dveřím. Ty se před ní poslušně otevřely. Bleskurychle jsme vyrazily za ní. Ona se však ve dveřích zastavila a prohlédla si se zájmem hromadu odklizeného rumu. Teprve pak se vydala na další cestu.</p>
<p>„No tak… To vypadá na nudabránu,“ poznamenala Lenka, „jenže my jsme ve skafandrech a o její využití si můžeme nechat jenom snít.“</p>
<p>Nezbývá mi, než s ni souhlasit. Teď ovšem máme jiný úkol – sledovat <emphasis>Sněhurku</emphasis>. Jdeme za ní klikatou chodbou. Pomalu, nemusíme se honit, protože její krok je vrávoravý a nejistý. Na Lenčin návrh jdeme tak, abychom ji mohly zachytit a podržet, kdyby ztratila rovnováhu. Došly jsme až na druhý konec chodby, ke dveřím, kterými minule manipulovala ‚mlha‘. Ty se před <emphasis>Sněhurkou</emphasis> také automaticky otevřely. Vstoupila do nich – a otočila se čelem k nám. Vzápětí předpažila a zvedla ruce dlaněmi proti nám. Zastavily jsme se. Z jejích úst vycházejí slova, kterým nerozumíme.</p>
<p>„Děkuji za pomoc, vinou toho závalu bych se byla neprobudila,“ pronesla náhle hebrejsky. „Dále však jít nemůžete, nedostaly byste se ven, protože já teď musím zůstat nějakou dobu v aklimatizátoru.“</p>
<p>„Dobře, půjdeme,“ souhlasím. „Jenom ještě než se rozloučíme, měly bychom se představit. Já jsem vnučka astronavigátora lodi, která ztroskotala při přistání. On jediný se zachránil. Jmenuji se Lucie, ale přátelé mi říkají Lucka. Toto je Lenka, jeho pravnučka.“</p>
<p>„Těší mě,“ usmála se <emphasis>Sněhurka</emphasis>. „Já jsem Tanymoialla, členka expedice, která zde působila … ještě nevím, před jak dlouhou dobou. Musím nejprve zjistit, jak dlouho jsem spala…“</p>
<p>„Je nám potěšením, Tanymoiallo,“ ujala se slova Lenka. „Ještě nám pověz, za jak dlouho se zase můžeme přijít podívat?“</p>
<p>„No, to záleží na tom, jak dlouho jsem spala. Počkejte tady, hned vám řeknu.“</p>
<p>Dveře se za ní zavřely, ale za okamžik se zase otevřely.</p>
<p>„Žijete na povrchu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak můžete přijít za dvanáct otočení planety.“</p>
<p>Dveře se zaklaply a my jsme osaměly v klikaté chodbě.</p>
<p>„Tak jdeme,“ pobízí mě Lenka. „Dokud se nám paní doktorka neaklimatizuje, tak tu nejsme nic platné.“</p>
<p>„Jak víš, že je to doktorka?“</p>
<p>„Má za jménem doktorský titul, přece!“</p>
<p>„Pravda – v tom překvapení mi to nedošlo,“ zasmála jsem se a vyrazila jsem ke dveřím přechodové komory. Lenka jde v závěsu za mnou.</p>
<p>„Co řekneme Hugonovi?“</p>
<p>„Nemám představu,“ přemýšlí Lenka nahlas, „nejraději ze všeho bych mu po malých dávkách naservírovala pravdu, protože vymýšlení výmluv nebo nějakých báchorek je vždycky cesta do pekel. Co ty na to?“</p>
<p>„To by asi bylo nejrozumnější řešení,“ dávám Lence za pravdu, „ovšem otázka je, jak mu to podat a hlavně jak on to přijme. Víš, nejraději bych do celé věci zasvětila i bratra zahradníka – přestože on by se do těchto záležitostí plést neměl – tedy aspoň podle Hugona. Tomu jsme se navíc musely zavázat, že vše, co v podzemí objevíme, budeme držet v tajnosti i před bratrem zahradníkem.“</p>
<p>„Je to celé nějaké složité, ale na druhou stranu – Lucinko, je ti jasné, že bez nás by se Hugonovi nikdy nepodařilo tajemství podzemí rozluštit, a kdyby náhodou ano, zaplatil by za to životem?“</p>
<p>„Taky pravda,“ souhlasím, „jenže nechápu, kam míříš?“</p>
<p>„Myslím, že jsme to my, kdo má právo klást si podmínky…“ dotáhla Lenka svou logickou úvahu až do konce.</p>
<p>„To bych se neodvážila udělat,“ varuji kamarádku.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože to víme jenom my, ale nemůžeme mu to dokázat. Kdybychom porušily slib, mohl by se domnívat, že ho podvádíme i ohledně hrozícího nebezpečí. Nemusel by pak naše varování respektovat – což by však skutečně zaplatil životem. A nejen on, protože předpokládám, že by tam určitě nešel sám.“</p>
<p>„Ano, toto nebezpečí tu hrozí,“ souhlasí Lenka, „takže před bratrem zahradníkem musíme mlčet tak dlouho, dokud tajemství podzemí nevypluje na povrch jinou cestou.“</p>
<p>„Taky řešení,“ souhlasím nejistě, „ale teď je nejvyšší čas vrátit se na povrch a vyčkat dvanáct dní. Pak se sem vrátíme a uvidíme, jak se budou věci vyvíjet dál.“</p>
<p>„Moc by mě zajímalo, co to bylo za expedici, ke které patří <emphasis>Sněhurka.</emphasis>“</p>
<p>„Zdá se, že paní doktorka Tanymoialla právě získala přezdívku, aniž by o tom věděla,“ prohodila jsem rozverně.</p>
<p>„Nu, proč ne? Když já mohu být <emphasis>Antická bohyně</emphasis>, peruánská dvojčata <emphasis>Sličné akvabely</emphasis>, tak proč by doktorka Tanymoialla nemohla být <emphasis>Sněhurka,</emphasis> že? Spala ve skleněné rakvi a krásná je taky – a dokonce i bílá jako padlý sníh,“ argumentuje kamarádka.</p>
<p>Na souhlas jsem se usmála.</p><empty-line /><p>„Milosti, podle Vašeho rozkazu jsme branku nechali znovu zazdít. Maltu jsme rozdělali svěcenou vodou přimíchali do ní i Vámi posvěcené hostie,“ hlásí páter Anastasius patriarchovi, V jeho hlase však postrádá nejvyšší jeruzalémský kněz jistotu.</p>
<p>„Domníváš se, že tato opatření jsou vůči těm čarodějnicím neúčinná?“</p>
<p>„Promiňte, Milosti, ale je to pravda. Pochybuji o tom, že by je mohly tyto svátosti zastavit,“ přiznává Anastasius, „vždyĄjsme je tou svěcenou vodou i pokropili – a NIC to s nimi neudělalo! Jímá mě hrůza, Milosti, když zjišťuji, že jsme proti nim bezmocní. Ony si dělají, co je napadne. Nám se vysmívají, ač chodí věčně nedostatečně oblečené – dokonce často i nahé, veřejné pohoršení v celám městě budíce! – a bez jakékoliv zbraně, jsou schopné ubránit se celému oddílu vojáků. A vojáci? Hanba mluvit, Milosti! V přítomnosti těch ženštin se z nich stávají neuvěřitelně neobratná a nešikovná nemehla – vždyť všechna zranění a i případná zabití si nějakým záhadným způsobem zavinili sami, svými vlastními zbraněmi. Milosti! Neumím si to vysvětlit jinak, než že se jedná skutečně o čarodějnice a pekelné obludy, které jsou schopné vojákům meče, halapartny i kuše očarovat a donutit je, aby se samy proti nim obrátily. Jak tomu učinit přítrž – nevím a nerozumím tomu…“</p>
<p>„Opravdu záhadná stvoření,“ souhlasí patriarcha s referujícím knězem. „Doneslo se mi, že se dokonce spolčily s tím podivínem, který se svou rotou neustále brousí v okolí Šalomounova chrámu a cosi tam hledají.“</p>
<p>„Pravda, Milosti. Varovali jsme je před nimi.“</p>
<p>„Koho a před kým?“</p>
<p>„Ty dvě čarodějnice před Hugonem de Payns. Totiž – ony jsou ochotny se s námi bavit, i když našich rad a doporučení nedbají. O příkazech a zákazech raději pomlčím. Hugo de Payns a jeho kumpáni táhnou s Jeho Veličenstvem, zdá se, a bavit se s námi nemíní…“</p>
<p>„Tak – čarodějnice jsou ochotny se bavit a tamti ne?“</p>
<p>„Správně, Milosti.“</p>
<p>„A propos – co to doupě, ve kterém ty dvě ženštiny přebývají, ačkoliv dostaly od J. V. skvostný palác – jak jsem byl aspoň obeznámen.“</p>
<p>„Milosti, byl jsem na pár hodin jejich vězněm a vím, jak jejich cela – nebo chcete-li doupě – vypadá. Je to skutečně jen bývalá vězeňská cela, ale ony z ní dokázaly udělat docela útulný pokojík, i když jsou tam dosti stísněné poměry. JENŽE!“</p>
<p>„Jenže – co?“</p>
<p>„Milosti! Ony nějakým záhadným způsobem zařídily, že ta cela je absolutně nedobytná. To spíš bychom se k nim dříve dokázali prokopat tou skálou nebo tou mohutnou kamennou zdí, než by se nám podařilo vyvrátit nebo rozbít dveře! Zázrak… Když se o to naši nejlepší řemeslníci pokoušeli v době jejich nepřítomnosti, nedocílili ničehož kromě zničení několika seker, přičemž se i sami zranili podobně jako vojáci vlastními zbraněmi.“</p>
<p>„Hrozné,“ povzdechl si stísněně patriarcha. „Co uděláme, pokusí-li se ovládnout Město?“</p>
<p>„Měli bychom na toto nebezpečí upozornit J.V., Milosti – i přesto, že vztahy s ním a jeho lidmi jsou dosti napjaté… Pokud ani On neuspěje, pak je Jeruzalém ohrožen vládou kacířů…“</p>
<p>„Bůh a Svatá Panna nás ochraňuj,“ dodal patriarcha.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>sobota 22. června </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis, pokračování z <emphasis>12.6.</emphasis>1118)</p>
<p>Vycházíme z podzemí a míříme ‚domů‘ – tedy ke své cele. Tady nahoře zatím uplynulo dalších deset dní, je sobota 22. června 1118, podle polohy Slunce odhaduji 9 hodin ráno. Prošly jsme zahradou k brance. Ta je zase zazděná!</p>
<p>„Už mi to leze na nervy,“ zlobí se Lenka uvádějíc do provozu řezák.</p>
<p>Tentokrát se nám v cele nikdo nezabydlel a nikdo sem také nepronikl. I když… „Ještě štěstí, Lucinko, že jsi našla v trezoru ty zásoby stavební hmoty a zpevnila jsi dveře, podívej!“</p>
<p>Skutečně! Kamenná zeď je poznamenána údery těžkým předmětem.</p>
<p>„Přes dveře nemají šanci se dostat,“ chlácholím Lenku. „Nikolka mi kdysi vykládala o podivuhodné odolnosti této hmoty a práci s ní jsem odpozorovala, když jsem sledovala techniky při přestavbě Nancyiny cely. Je to jednoduché a rychlé. Co se stěny týče, tak ta je postavena velice důkladně. Trvalo by jim řadu dní, než by ji dokázali probourat. Nálože střelného prachu se použít neodváží, protože nad námi je sídlo Konventu. To by si sami pod sebou řezali větev.</p>
<p>Zkontrolovaly jsme ještě vstup do trezoru a shledavše vše v pořádku, vyrazily jsme za Hugonem a jeho společníky. Jednak mu musíme podat aspoň nějakou zprávu a také se musíme přesvědčit, jak se starají o bratra zahradníka a jeho neteř. Na základě zkušeností z minula jsme pro jistotu vyrazily ve svém ‚brnění‘, nad kterým se tolik pohoršovala naše nová chráněnka, ale bezpečnost je pro nás důležitější než několik incidentů, které snad cestou ve městě svou nahotou způsobíme.</p>
<p>K sídlu bratří Převorství siónského jsme dorazily kupodivu bez problémů. Stráž nás uvedla k samotnému Hugonovi, který neskrýval radost nad tím, že nás opět vidí.</p>
<p>„Stihly jste svou práci mnohem dříve, než jste předpokládaly,“ spustil hned k věci, jakmile jsme se pozdravili.</p>
<p>„Ano a ne,“ ujala se slova tentokrát Lenka. „Podařilo se nám odklidit sutiny, ale nepodařilo se nám zlikvidovat překážky, které brání ve vstupu vám. Nebezpečí, o kterém jsme s tebou mluvily už před první misí za ty tajemné dveře, dosud trvá.“</p>
<p>„Jste schopné i tuto překážku odstranit?“</p>
<p>Chytila jsem Lenku za ruku a vyvolaly jsme kalihapický efekt.</p>
<p><emphasis>Možná, že by to šlo. Záleží na tom, co všechno míní Sněhurka pod pojmem aklimatizace. Zda i imunizaci vůči zdejším choroboplodným zárodkům. Domluvíme se s ní při nejbližší příležitosti.</emphasis></p>
<p>Naše myšlenky se navzájem doplňují a proplétají tak dokonale, že ani nejsem schopna rozlišit, zda to či ono byl nápad můj nebo Lenčin.</p>
<p>„Pokusíme se o to, ale výsledek nemůžeme zaručit,“ spustila znovu Lenka.</p>
<p>„Kdy se o to chcete pokusit?“</p>
<p>„Za dvanáct dní a nocí.“</p>
<p>„Proč až za tak dlouho?“</p>
<p>„Dříve to není možné. Musíme počkat, až v podzemí proběhnou procesy, které jsme tam během nynější mise spustily,“ snažím se mu vysvětlit.</p>
<p>„Nerozumím? O jakých procesech mluvíš?“</p>
<p>Tentokrát vyvolala kalihapický efekt Lenka.</p>
<p>*Mluvíš k němu příliš strohým technickým jazykem, kterému on nemá šanci rozumět. Uvědom si, že jsme ve středověku. – Máš tedy ty nějaký nápad, jak mu to vysvětlit? – Což takhle nějaké přirovnání? Mohl by to pochopit třeba jako proces kvašení vína. Práci kvasinek také nejde urychlit. Podobně je to i s tvorbou protilátek, tedy pokud se Sněhurka bude imunizačním procesům také podrobovat… – Dobrý nápad, Leničko.“*</p>
<p>„Pokusím se ti to vysvětlit, bratře Hugo,“ ujala se tedy slova Lenka. „Představ si, že dole v podzemí žijí docela maličcí, v podstatě neviditelní tvorečkové, a ti tam teď pracují, podobně jako kvasinky při přípravě vína. To si snad dovedeš představit, ne?“</p>
<p>„Jistě. Kvašení vína si dovedu představit…“</p>
<p>„Dobře, dovedeš si to představit. Víš však, že víno nevznikne hned, jakmile se k němu přidají kvasnice. Nějakou dobu to trvá.“</p>
<p>„Jistě, chápu…“</p>
<p>„Rovněž ti tvorečkové, pracující právě teď v podzemí, potřebují určitý čas k dokončení svého díla. To je právě těch dvanáct dní a nocí, které musíme vyčkat.“</p>
<p>„Dobře, vyčkáme dvanáct dní, když je to nutné. Zatím byste nás mohly seznámit s tím, jak to za těmi dveřmi vypadá…“</p>
<p>„To můžeme,“ souhlasím. „Ovšem – rády bychom se také podívaly, jak se vede bratru zahradníkovi a jeho neteři.“</p>
<p>„Jistě, jistě. Promiňte, že mě to hned nenapadlo.“</p>
<p>Hugo nás osobně zavedl do místností, které bratru zahradníkovi přidělil.</p>
<p>„Nesluší se, aby nesezdaný pár žil v jedné místnosti, byť i by byl mezi nimi příbuzenský vztah,“ dodal na vysvětlenou, když jsme zjistily, že náš přítel se svou neteří žijí v jakémsi apartmá složeném dokonce ze tří místností.</p>
<p>„Salus a Domino Jesu Christo, sorores gratissimae,“ vítá nás bouřlivě bratr zahradník, zatímco Luisa se křižuje vidouc, že jsme opět dorazily neoblečené.</p>
<p>„Dobře se tu o nás starají,“ pochvaluje si. „Jsme tady v bezpečí, nikdo nás nepronásleduje, dokonce i o zahradu tady mohu pečovat.“</p>
<p>„Je dobře, že sis našel nějakou práci, která tě baví, bratře zahradníku. A Luisa?“</p>
<p>„Luisa mi pomáhá, je to opravdu šikovné děvče.“</p>
<p>„Tam u nás ses náhodou nebyl podívat?“</p>
<p>„Byl. Jednou. Ale ne sám, protože kdybych padl do rukou patriarchových lidí, zle by se mi vedlo. Přátelé však měli kolem cestu asi před třemi dny a vzali mě s sebou. Jenže dovnitř jsem nemohl. Branku právě zazdívali řemeslníci za asistence dvou kněží – Anastasia a Ignacia. Vůbec nechápu, jak jim s tím mohli být nápomocni. Tam se teď budeme dostávat opravdu moc těžko…“</p>
<p>„Klid, bratře. Zeď už jsme zlikvidovaly a vevnitř jsme také byly. Zjistily jsme, že se pokoušeli dobýt naši celu, ale ani to se jim nezdařilo. Chceš se vrátit s námi, nebo zůstaneš tady?“</p>
<p>„Raději bych zůstal tady, pokud by to šlo. Mám se tu čím zabavit, kdežto v té cele mi nezbývá než celé dny jen zahálet. Navštívit mě můžete kdykoliv, když budete něco potřebovat – a nebo i jen tak, potěšit se, popovídat si. A navíc vám ubude starost, kam se mnou, kdybyste zase chtěly něco podnikat.“</p>
<p>Argumenty bratra zahradníka jsou natolik pádné a přesvědčivé, že jsme mu musely dát za pravdu. Já i Lenička. Asi po hodině dalších hovorů jsme se s bratrem zahradníkem i s Luisou rozloučily a vrátily jsme se k Hugonovi, abychom s ním probraly další záležitosti, především abychom mu popsaly vnitřní uspořádání podzemních prostor.</p>
<p>„Mimochodem,“ zavedla Lenka řeč na zdejší poměry, „už dvakrát jsme musely po návratu probourávat zeď, protože někdo nám vždycky zazdí branku. Sice se jedná o směšnou překážku, ale otravuje nám to život. Rovněž tak to věčné napadání. Po minulém návratu na nás zaútočil celý oddíl a musely jsme ošetřit asi dvacet zraněných vojáků. To už nás opravdu zdrželo dosti podstatně. Místo, abychom se v klidu mohly věnovat plnění úkolů, musíme se pořád do kola bránit.“</p>
<p>„Ano, vím o tom. Zvěsti o těchto šarvátkách se vyprávějí dokonce i na tržišti a většina obyvatel Města vás považuje za zplozence nečistých sil,“ zasmál se Hugo. „Budu však uvažovat o možnostech, jak těmto incidentům zabránit.“</p>
<p>„Skvělé. Můžeme být my samy nějak nápomocny?“</p>
<p>„Asi ne. Převorství siónské má pevně vymezené úkoly a musí zůstat v utajení. V jeho rámci provádíte práce i vy. Představte si však, že bychom založili i jakousi veřejnou složku Převorství, jejímž úkolem by bylo navenek například ochraňování poutníků jdoucích do Palestiny, a jejímž tajným úkolem by bylo střežení členů bratrstva – něco jako ozbrojená složka našeho řádu…“</p>
<p>Mimoděk jsem chytila Lenku zase za ruku a vyvolala kalihapický efekt… <emphasis>Ozbrojená složka – no není to psina? – Jaká psina? – Mně to připomíná Lidové milice, což byla ‚ozbrojená složka‘ KSČ… Cítím, jak se Lenka znamenitě baví tou asociací – ‚ozbrojená složka‘ nějaké organizace… no opravdu ta podobnost je úžasná. Až tedy na ten rozdíl, že Převorství siónské je společnost tajná, kdežto KSČ byla (bude? – zase ten časový paradox!) veřejná…</emphasis></p>
<p>„Dobře, taky řešení,“ ujímá se slova Lenka, „zřiďte tedy <emphasis>ozbrojenou složku</emphasis> Převorství siónského…“</p>
<p>Rozloučily jsme se s Hugonem a vrátily jsme se do své cely. Tam mi Lenka iniciativně rozepnula podprsenku a přitiskla se ke mně celým tělem. <emphasis>Ten kalihapický efekt vyvolávaný jen přes ruce je strašně vyčerpávající. Pojď Lucinko, půjdeme se nabít na sluníčko. Musíme si navzájem vyměnit spoustu dojmů…</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 33</strong></p>
<p>Cestovní deník – <emphasis>23. prosince</emphasis> (Míša)</p>
<p>Cestování lodí z Tahiti do Austrálie bylo báječné dobrodružství, ale z Austrálie do Peru ke <emphasis>sličným akvabelám</emphasis> jsme se raději nechali teleportovat. Přibyli jsme včera – a hned jsme jedno dobrodružství zažili, aniž bychom lodí cestovali – i když tedy dobrodružství trochu jiného druhu… Totiž – zrovna jsme se nabíjeli na terase, když bez jakéhokoliv upozornění, bez varování se nad východním obzorem objevilo stříbřité diskovité těleso, vysokou rychlostí se blížilo k pobřeží, avšak najednou začalo prudce zpomalovat. Namířila jsem na něj dalekohled…</p>
<p>„To je nákladní diskolet!“ zvolala jsem překvapeně.</p>
<p>„Sledovat!“ zvolala <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> a vyběhla na pláž, aniž by se zdržovala nějakým oblékáním.</p>
<p>Já s Paulim za ní. Diskolet přistál asi dva kilometry od rezidence <emphasis>sličných akvabel,</emphasis> přímo u čáry přílivu. Hned ovšem zase nabírá výšku.</p>
<p>„Zanechal nám tu nějaký dáreček,“ poznamenává <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>.</p>
<p>Opravdu zajímavý dáreček. Dvě úplně nahé dívky tisknoucí se k sobě jako siamská dvojčata. Když jsme k nim doběhli, zjistili jsme, že se jedná o Sofii a Theresu.</p>
<p>„No tak, co je s vámi?“</p>
<p>Teprve hlas <emphasis>Mořské Pěny</emphasis> způsobil, že se obě dívky od sebe odtrhly a ohlédly se. Sofie okamžitě skončila v jejím náručí.</p>
<p>Theresa stojí rozpačitě na pláži a rozhlíží se po mně a po Paulim. Ani jeden z nás však neprojevuje touhu se s ní objímat. Teprve po chvíli jsem se přemohla a podala jsem jí aspoň ruku. „Buďte vítána v Peru, Thereso. Copak vás sem přivádí?“</p>
<p>„Naprosto nemám tušení…“</p>
<p>Asi má pravdu, protože ani Sofie nedokáže jejich náhlý přílet vysvětlit – a ještě k tomu NÁKLADNÍM diskoletem.</p>
<p>„Aspoň povězte, odkud jste vyletěly?“</p>
<p>„Z Brazílie,“ sděluje k našemu nesmírnému překvapení Sofie, „tedy – ono je to velice nepřesné určení, ale nic bližšího jsem se už nedozvěděla a ani nemám naprosto představu o tom, jak jsem se tam dostala.“</p>
<p>„Přece nebudeme trapně stát tady,“ vzpamatovala se <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> z prvního překvapení, „pojďme přece domů.“</p>
<p>Usadili jsme se znovu na terase a <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> shrnula dosavadní poznatky: „Tak vy jste byly v Brazílii, ale nevíte kde a dokonce ani nevíte, jak jste se tam dostaly. Pak vás sebral nákladní diskolet ze SSE, dopravil vás sem, do Zorritos, a zase odletěl. No to je opravdu jedna záhada lepší než druhá.“</p>
<p>Nyní pozorně nasloucháme Sofiinu vyprávění. „No, já skutečně nevím. V noci z 9. na 10. listopadu jsem se nechala teleportovat domů, do Eresu. Když jsem se však probudila, vznášela jsem se bezmocně v takovém podivném zeleně zbarveném silovém poli a neměla jsem naprosto tušení, co se se mnou děje. Neměla jsem ani ponětí o čase. Po nějaké době jsem se probudila v místnosti připomínající vězeňské cely na SSE. Dokonce i ‚vězeňský režim‘ jako by byl okopírován, neboť jsem byla v té cele držena bez jediného kousku oděvu. Jediný rozdíl spočíval v tom, že i místo dveří byla druhá zrcadlová stěna. Ta čas od času zprůhledňovala. Za ní pak byla další cela, ve které byla držena tady Theresa.</p>
<p>Viděly jsme se – tedy občas nám to bylo umožněno – ale nemohly jsme spolu mluvit. Nanejvýš jsme si kreslily písmenka do vzduchu. V cele vládl zvláštní režim – vždy, jakmile jsem si lehla na lůžko, okamžitě se setmělo a za chvíli v cele vládla hrobová tma. Jakmile jsem se dotkla nohama podlahy, začalo se jakoby rozednívat a za několik minut byla cela prozářena jako za denního světla. Občas když jsem ulehla a úplně se setmělo, navštěvovala mě v cele tajemná dívčina a rozmlouvala se mnou. Bavily jsme se převážně o řecké kultuře, což mě docela těšilo.</p>
<p>Jídlo a pití bylo možno objednat ve zvláštním automatu. Čas jsem nepočítala, nevěděla jsem podle čeho. Ale tento stav určitě trval déle než jeden měsíc, protože jsem měla jednu menstruaci. Kolikátého vůbec je?“</p>
<p>Když jsme jim řekly, že dvaadvacátého prosince, vůbec je to nepřekvapilo.</p>
<p>„Hmm, to by tak asi mohlo odpovídat,“ poznamenala Sofie a pokračovala: „Dnes ráno – nebo to bylo včera v noci? – jsme se probudily ve zvláštní místnosti podobné té svatyni pod Chavínem. Tedy – hodně podobné! Ležely jsme každá na jednom kamenném oltáři a každou z nás vyšetřoval jeden doktor za asistence skupiny lidí – tedy lidí – podivně oděných postav s neurčitými rysy. Zřejmě byli oblečeni v nějakých skafandrech. V jednom momentě však došlo k obratu v chování toho doktora, který mě zprvu vyšetřoval. Když došlo na prsa, požádal o pomoc svého kolegu. Ten na mne sáhl bez rukavic – a já jsem ten hmat okamžitě poznala! Přátelé! Tím doktorem byl ztracený Zemill!“</p>
<p>„Cože?? Zemill?“ <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> vyskočila z lehátka jako čertík na pérku. „Zmizelý Zemill v Brazílii! Tohle MUSÍME napsat Erigyovi a poslat dopis teleportem!“</p>
<p>„Kde je vůbec <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis>“ zeptala se najednou Sofie.</p>
<p>„Jedná se starostou, budeme tady pořádat výstavu. Ale už by se měla každou chvíli vrátit,“ informuje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> nesouc blok a tužku.</p>
<p>„Mluvila jsi vůbec se Zemillem?“</p>
<p>„Jistě – tedy, mluvila… Vyvolal kalihapický efekt a sdělil mi velice důležité informace. Předně: Lucka a Lenka byly přeneseny časem do Jeruzaléma na přelomu jedenáctého a dvanáctého století. A ta skupina mimozemšťanů, která nás – nevím jak! – unesla, je vedena jakýmsi Baalem Segulem.</p>
<p>Zemill mě ještě požádal, abych od nikoho nepřijímala energii a abych s nikým kromě něho nekomunikovala pomocí kalihapického efektu. To jsem taky dodržela, ale ten druhý doktor, když se zase ujal mého vyšetřování a zjistil, že se bráním, tak se strašlivě rozlítil a my jsme byly vyvezeny na vrchol nějaké hory ven, na sluníčko. Pár minut poté se nad námi objevil nákladní diskolet. Hrůzou jsme nevěděly, co dělat, padly jsme si s Theresou do náruče – a ten diskolet nás najednou sebral a odnesl pryč. No – a to je asi tak všechno… Teď jsme tady!“</p>
<p>„Co se tu stalo? Celé město je na nohou!“ ozvala se najednou za námi <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> „Prý tady někde na pláži přistálo UFO!“</p>
<p>„Správně, sestřičko. Přistálo tu UFO. Přivezlo nám návštěvu, víš?“</p>
<p>„No ne! Sofie! A… Theresa?“ žasne <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> nad tou kombinací.</p>
<p>„Přečti si to,“ podává jí sestra zprávu připravenou k odeslání Erigyovi.</p>
<p>„Hmm, pěkné, pěkné. Tak jdeme!“</p>
<p>K teleportu jsme vyrazili všichni. Ovšem – čekalo nás tam také překvapení. Na lůžku leží totiž dopis.</p>
<p>Adresa: <emphasis>Sličné akvabely</emphasis> – Zorritos – Peru.</p>
<p>„No samozřejmě,“ zasmála se <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> roztrhnuvši obálku. „To je od Nikolky. Máme prý čekat přílet diskoletu ze základny <emphasis>Kurupira</emphasis> se vzácnou návštěvou na palubě. Hihihi, to měla spíš napsat v nákladním drapáku než na palubě, ale budiž. Na SSE o vás vědí, takže budou mít z tvé zprávy určitě radost, Sofinko… A obě dívky teleportujte v nejkratší možné době na SSE. Jejich přítomnost zde je nanejvýš naléhavá.“</p>
<p>Po celou dobu, kdy si povídáme se Sofií, i při přípravě zprávy však Theresa nepromluvila jediné slovo, jen občas přikyvuje na souhlas, jako by byla němá. Teprve teď, když <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> dočetla těch pár řádek od Nikolky, Theresa poznamenala, že je z toho předchozího bláznivého letu docela vytřesená a že by si raději nejprve odpočinula. „Pořád jsem se z toho ještě nevzpamatovala…“</p>
<p>Okamžitě jsem se přitiskla k <emphasis>Mořské Pěně</emphasis> a vyvolala jsem kalihapický efekt. <emphasis>Pozor na ni. Určitě toho ví mnohem víc, než nám pověděla Sofie! Ona je totiž podezřelá z toho, že falšovala žurnál dispečerského komunikátoru a předávala si s kýmsi neznámým zprávy. Moc bych za to nedala, že si je své viny vědoma a k něčemu nekalému se zase chystá! – Dobře, dáme si na ni pozor…</emphasis></p><empty-line /><p>„Poslyš, Azizille, co kdybys mi zatím předvedl tu dívčinu… tamtu, no… jak že se jmenuje?“</p>
<p>„Gwen,“ poznamenala Proseprina.</p>
<p>„Ale Baal Segul…“</p>
<p>„Baal Segul teď bude nějakou dobu nefunkční, zdá se,“ namítá doktor Zemill, „ale to neznamená, že by se měly všechny práce zastavit.“</p>
<p>„Jenže šéf ještě nerozhodl zásadní věc,“ brání Baala Segula Nihasa, „totiž – zda má být zapuštěna semenem tohoto samce, nebo tamtoho. A v případě, že tohoto, zda má být provedena umělá inseminace vybraným vzorkem spermií, nebo zda dáme přednost sledování březosti vzniklé přirozenou cestou.“</p>
<p>„Poslyšte, vy dva!“ utrhl se Zemill příkře, „Předně u nich mluvíme o graviditě – ne o březosti. A za druhé – upozorňuji, že oni vedou bohatý citový život, který si zaslouží maximálních ohledů. Tedy nejprve je nutno zjistit, zda si ten pár vůbec potomka přeje, a potom je nutno je nechat, aby k tomuto cíli dospěli spontánně. Vaše metody přivedly naši civilizaci na pokraj vymření, tak se nesnažte to zopakovat i tady! Proč vlastně děláme tyto náročné expedice?“</p>
<p>„Nevím, proč je děláte vy,“ odsekl vztekle Azizill, „ale naším cílem je komplexní výzkum tohoto druhu za účelem zjištění optimální výtěžnosti jeho biologického materiálu pro naše potřeby. Nejdůležitější je ovšem získání maxima materiálu pro výrobu xenofarmak. Například u té samice se nám podařilo zkrátit menstruační periodu na 18 dní a v době ovulace produkuje až osm litrů mléka denně. Produkce vysoce kvalitní moči 6 litrů denně. U samce rovněž 6 litrů denně a dva decilitry vysoce kvalitní semenné tekutiny ve dvou denních dávkách po šesti mohutných výstřicích – no není to fantazie?“</p>
<p>„Tedy, Azizille, ty jsi ďábel! Je sice hezké, že jsou oba po vašich zásazích ve skvělé fyzické kondici, ale jak dlouho si myslíš, že budou ochotni trpět vykořisťování takového rozsahu?“</p>
<p>„Jak dlouho budeme potřebovat,“ ujala se slova Nihasa. „My jim zajišťujeme vydatnou a kvalitní stravu, teplo, světlo a ostatní životní podmínky na takové úrovni, o jaké se většině příslušníků tohoto druhu ani ve snu nezdá. Za to je zkrátka vytěžujeme, aniž bychom s nimi jakkoliv komunikovali. Oni vůbec nemají představu, že my o nich víme naprosto všechno, kdežto oni o nás nevědí vůbec nic!“</p>
<p>„To je ovšem chyba,“ namítá Zemill. „Vy, místo abyste se snažili získat je ke spolupráci, tak je zneužíváte proti jejich vůli. Připravujete se tak ovšem o spoustu informací z jejich bohaté kultury, což je také důležitý prvek jejich poznávání.“</p>
<p>„Tak – a když jsem s nimi chtěla navázat kontakt, označil mě Seggi div ne za rebelku a hrozil mi izolací,“ stěžuje si Proseprina.</p>
<p>„Jenže – jakmile s nimi navážeš kontakt, znamená to zajistit jim vedle biologických potřeb i kulturní zázemí, na což tady nejsme vybaveni,“ oponuje Nihasa. „Navíc by to znamenalo snížení produkce biologického materiálu, protože by bylo nutné dělit jejich i náš čas na vlastní produkci a na jejich jinak neproduktivní zájmy – a to i tehdy, neměli-li bychom o ně zrovna zájem. Tedy – jinými slovy: Museli bychom je pak zohledňovat, kdykoliv ONI by si vzpomněli! Za stávajících poměrů si způsob jejich využití můžeme určovat sami a jim do toho nic není, chápete to, vy dva?“</p>
<p>„Říkáš to tedy trochu zmateně, ale je mi to jasné,“ ujala se slova Proseprina. „Jenže to jen za předpokladu, že ten biologický materiál je vše, co od nich požaduješ. Z toho by se ovšem dalo usuzovat, že jsi stejný primitiv, jako oni – ne-li horší. Zajímá tě jen okamžitý prospěch v oblasti přírodovědeckého výzkumu. Společenský a kulturní aspekt je ti absolutně cizí. Představ si, že by se ve vesmíru objevila civilizace ještě vyspělejší, nežli je ta naše. Její příslušníci by tě unesli a zacházeli by s tebou stejně, jako ty zacházíš s těmi dvěma tamo!“</p>
<p>„No dovol!“</p>
<p>„Jak – dovol? Zkus se vžít do jejich situace a uvažuj, jak by asi bylo tobě, kdyby ses dostala na jejich místo!“</p>
<p>„Proseprina má pravdu,“ postavil se na její stranu Zemill.</p>
<p>„Ať má nebo ne,“ vložil se do rozepře Azizill, „směr výzkumu je dán, měli bychom se ho držet. Nevím, jak bych si to potom zodpověděl před šéfem!“</p>
<p>„Ten směr výzkumu je ale úplně scestný, doktore. Pochop to přece,“ přesvědčuje ho Proseprina. „Tady doktor Zemill…“</p>
<p>„Doktor Zemill, doktor Zemill! Nezamilovala ses do něj, co?“ skočila jí do řeči Nihasa.</p>
<p>„Nechej si ty narážky pro někoho jiného, Nihaso! Jestliže souhlasím s něčím názorem, ještě to nutně neznamená, že se do dotyčného musím hned zamilovat. Nebo snad u tebe tomu tak je?“</p>
<p>„Není…“</p>
<p>„No tak vidíš!“</p>
<p>„Dost už! Hádáte se jako malé děti,“ zasáhl do sporu doktor Azizill. „Nejprve se musíme dohodnout, co se šéfem, protože on je úplně vyřízený a bude nějakou dobu trvat, než se dá dohromady.“</p>
<p>Baal Segul opravdu leží bez hnutí na lehátku, kam ho po jeho zhroucení přestěhovali Verdeletovi technici. Doktor Zemill se nad ním sklonil, dvěma prsty mu odtáhl oční víčko a pohlédl mu na zornici. „Nevypadá to hezky. Pokud přijde k sobě, bude řádit jako nepříčetný.“</p>
<p>„Proč ‚jako‘?“ poznamenal Azizill. „On BUDE nepříčetný. Potřebuje pořádně zklidnit.“</p>
<p>„No, nediv se – napřed tvou vinou přišel o pra-pra-…pravnučku páně Jošuovu, vzápětí Verdelet zjistí, že někdo umožnil té smečce venku spojení se světem…“ popichuje Nihasa Azizilla. „takže – až se z toho šoku vzpamatuje, budeš první na řadě právě ty, na kom si zchladí žáhu. A pan inženýr bude následovat!“</p>
<p>„Co se má se mnou jako stát? A za co?“ ozval se inženýr Verdelet, zaslechnuv o sobě mluvit.</p>
<p>„Říká tady Nihasa, že si Seggi na tobě zchladí žáhu za to, žes připustil, aby ta smečka venku dosáhla spojení se světem,“ opakuje mu škodolibě Proseprina.</p>
<p>„Na mně si nikdo žáhu zchlazovat nebude!“ utrhl se Azizill na svou nejbližší spolupracovnici. „To ho raději zavřu znovu do hibernátoru a bude od něj na dlouho pokoj!“</p>
<p>„Taky řešení,“ poznamenal Verdelet. „Přece si nenechám kálet na hlavu za něco, co jsem nemohl ovlivnit!“</p>
<p>„Cože? Ty taky souhlasíš s takovým příkořím?“ Na Nihasu jdou mrákoty.</p>
<p>„Najednou si budeš hrát na slečnu Útlocitnou, ne?“ popichuje Proseprina. „Když chci, aby se trochu lidsky jednalo tam s těmi dvěma – tak to ne, ne, ne – a najednou by nám tady předváděla hru na city! Nejsi náhodou TY zamilovaná do Seggiho?!“</p>
<p>„To nejsem, ale nepřipustím, aby na něm kdokoliv konal násilí, nota bene když je bez sebe a nemůže se bránit!“</p>
<p>„Zapomněla jsi dodat, ze je VZTEKY bez sebe. Až se vzpamatuje, tak bude pozdě,“ varuje Proseprina Nihasu. „Bude řádit jako tajfun. Dost možná, že si zchladí žáhu i na tobě – nebude ho zajímat, kdo za co může a kdo ne. Děláš, jako bys ho neznala!“</p>
<p>„Myslíš?“</p>
<p>„Tak si vzpomeň, jak naložil s Tanynkou. Nebo máš snad sklerózu?“</p>
<p>„Jenže Tanymoialla – nepletu-li se…“</p>
<p>„Ano Tanymoialla měla tendenci vybavovat se s těmi vyšetřovanými samci, za což ji Seggi správně…“</p>
<p>„Prosím tě, Nihhy, buď trochu soudná,“ přesvědčuje Proseprina šéfku laboratoře, „Pokusila se navázat kontakt jen s jedním. Ten za to nakonec zaplatil životem, ale Seggi běsnil i pak jako rozlícená šelma. Co si myslíš, že udělá tady Azizillovi a Verdeletovi za naprosté selhání dvou pokusů – a to v jednom jediném dni?“</p>
<p>„Hmm, to si ani neodvažuji domyslet…“ mrmlá nerozhodně Nihasa.</p>
<p>„Tak co. Odklidíme ho, nebo si počkáme, co s námi udělá, až přijde k sobě?“ ptá se Verdelet Azizilla.</p>
<p>„Docela bych byl pro to odklizení. Jak dlouho ti bude trvat příprava té aparatury?“</p>
<p>„Hodinu… hodinu a půl, ať nežeru…“</p>
<p>„Jo, to by se dalo stihnout,“ vydechl ulehčeně Azizill.</p>
<p>„Co uděláme s těmi dvěma?“ připomíná se Zemill.</p>
<p>„Vydrž, dokud neuklidíme šéfa. Oni ti neutečou. Pak si s nimi dělej, co uznáš za vhodné,“ odpověděl mu Azizill rezignovaně.</p><empty-line /><p>Kapitán Barnes hledí na dvojici spojařů marně zápolících s neposlušnou vysílačkou. Zřejmě se jim nějak nedaří.</p>
<p>„V čem je problém?“</p>
<p>„“No… ono to obživlo, ty mimozemské akumulátory jsou bezvadné. Avšak spojení se nám nedaří dosáhnout…“</p>
<p>„Asi to vzdáme, kapitáne, a požádáme o pomoc toho… jak že se jmenuje … Erigyos?“ dodává druhý spojař.</p>
<p>„Jo, Erigyos! I když … zrovna toho bych žádal o pomoc docela nerad. Nemýlím-li se, tak on to byl, kdo měl největší podíl na tom, že můj táta hnije v žaláři…“</p>
<p>„Nedá se nic dělat, šéfe! Vysílačkou spojení nedosáhneme, kdežto ten jejich telefon signál má. A parádní – 88 % – podívejte!“</p>
<p>„Ale – no tak dobrá. I když… nechám to na Harrym. Já s ním nemám chuť debatovat. A počkejte s tím do zítřka, musím to nejprve nějak strávit…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>23. prosince</emphasis></p>
<p>No sláva! Konečně nějaké zprávy! Sofie a Terka jsou v Peru u <emphasis>sličných akvabel,</emphasis> doktor Zemill je na základně Kurupira, ale jeho role je nejasná. No, a sestřička s Lenkou skončily prý v Jeruzalémě na přelomu XI./XII. století – no nazdar. Ještě ke všemu – ten Zemill si prý neuvědomuje, jak přesně byly časové souřadnice nastaveny!</p>
<p>„No jo, doktor,“ povzdechl si Erigyos, když si zprávu z Peru přečetl.</p>
<p>„Ale snad by si vzpomněl ještě na něco bližšího, ne?“</p>
<p>„Možná, že ano, ovšem to bychom ho sem museli nějak dostat,“ uvažuje Erigyos. „On už je úspěch, že se nám podařilo aspoň některé záhady objasnit. Těžkosti však trvají dál.“</p>
<p>„Jaké?“</p>
<p>„No například to dehibernační záření – tam jsme v podstatě bezmocní. Záleží jen na těch Američanech, zda se o něco pokusí s pomocí toho odrušovače…“</p>
<p>„Máme přece adresu toho jejich teleportu. Co kdybychom…“</p>
<p>„Na to zapomeň, Nikolko! Na to zapomeň, protože my nevíme, jaké tam vládnou poměry. Ten Baal Segul, o kterém píše Sofie, je velice známá osobnost. Je to odpadlík, který se odtrhl od jedné z expedic a zařídil si vlastní základnu, kde prováděl opravdu zvěrské pokusy na lidech. Teď už je mi jasné, proč jsme pod Chavínem nenašli žádné identifikační znaky a rovněž tak na nalezišti Huánuco de Viejo! Jestli tam působila jeho skupina, tak to byla místa s nejhorší pověstí v okolí. A – konec konců – podobně se dnes mluví i o Kurupiře.“</p>
<p>Zajímavý rozhovor s Erigyem přerušil Tony z dispečinku zprávou, že právě dorazil starý pán.</p><empty-line /><p>Cestovní deník – <emphasis>23. prosince</emphasis> (Pauli)</p>
<p>Nevím sice, jak se to mohlo stát, ale stalo se. Theresa zmizela! Míšenka prý varovala <emphasis>Mořskou Pěnu</emphasis> (aspoň tak to stojí v jejím dnešním zápisu v deníčku, který mi ukázala ve svém telefonu, protože spojení s centrálním komunikátorem odsud nefunguje), že je nutno Terku hlídat – ale neuhlídali jsme ji. Uprchla odsud zřejmě na pláž – kde jinde by se tady mohla pobývat docela nahá?</p>
<p>„Z té pláže ale nahá do města stejně nemůže,“ namítá <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> „tam by padla do rukou policie…“</p>
<p>„Nepadla,“ oponuje Míšenka. „Vždyť je bioenergeticky senzitivní. Vytvoří kolem sebe ochranné pole – to tady funguje i přes zarušení – a všichni policajti jsou na ni krátcí. Nebo může na té pláži někomu oblečení ukrást – ta si v tomto směru servítky nebere.“</p>
<p>„Vrátím se okamžitě na SSE a podám zprávu o tom, co se stalo, aby ji našli retrospektivem,“ rozhodla se v té chvíli Sofie.</p>
<p>Stalo se a pátrání bylo vyhlášeno. Vyměňujeme si dopisy přes teleport.</p>
<p><strong>SSE:</strong> „Našli jsme ji. Na pláži ukradla komusi lehké letní šaty, oblékla si je ‚naostro‘ – tedy bez spodního prádla. Vydala se do města. Ukradla auto. Jede po dálnici 1A – <emphasis>Panamericana Norte</emphasis> směrem na sever. Přijela k hranici do Ecuadoru. Kolize na hranici – celníkům ujela. Nabrala benzín, ujela bez placení. Jeden incident za druhým.“</p>
<p><strong>My:</strong> „Jejím cílem jsou zřejmě Spojené státy, ale tím autem jí to bude trvat pěkně dlouho. Lze ji nějak zadržet?“</p>
<p><strong>SSE:</strong> „Těžko. Ona spát v podstatě nepotřebuje. Sice bude cítit trochu únavu, ale je schopna vydržet několik dní – to znáte sami. Jíst nemusí, a když ano, prostě si ukradne. Rovněž tak benzín. Občas se bude muset nabít, ale k tomu jí stačí v tropech 20 – 30 minut na poledním sluníčku. V tom případě sjede někde mimo dálnici a pak se na ni vrátí. Musí sice přejet hranice devíti států včetně mostu přes Panamský průplav, ovšem jednou už hranice zdolala téměř bez problémů. Budeme uvažovat, co s tím.“</p>
<p><strong>My:</strong> „Spojit se s policií některého státu a nechat postavit zátarasy. Nebo ostnatý pás, aby píchla…“</p>
<p><strong>SSE:</strong> „No, a co se stane? Ukradne jiné auto – nikdo jí v tom nezabrání! Své bioenergetické senzitivity dovede zneužívat dokonale! Přitom my něco udělat musíme, protože Theresu nutně potřebujeme vyslechnout.“</p>
<p><strong>My:</strong> „Co když přestanete vysílat synchronizační impulsy, aby své bioenergetické senzitivity nemohla užívat v plném rozsahu?“</p>
<p><strong>SSE:</strong> „Nelze! To byste byli v ohrožení zase vy.“</p>
<p><strong>My:</strong> „Dobře, Teleportujeme se na SSE, kde budeme v bezpečí. V Jižní ani Severní Americe momentálně nikdo jiný z našich lidí není, takže potom to nebude vadit.“</p>
<p><strong>SSE:</strong> „Souhlasíme.“</p>
<p>Neprodleně jsme se odebrali k teleportu a postupně jsme se přesouvali na SSE. První Míšenka, za ní já, pak <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> a nakonec <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>. V teleportačním sále SSE už na každého z nás někdo čekal. Na Míšenku pochopitelně Nikolka, na mě Magda, na<emphasis>Mořskou Vlnu</emphasis> Tony a na <emphasis>Mořskou Pěnu</emphasis> Erigyos. Ihned po teleportaci a povinném desetiminutovém klidu na lůžku byl každý odveden svým průvodcem nejkratší cestou do Nikolčina apartmá.</p>
<p>„Přátelé,“ spustil Erigyos, jakmile dorazil jako poslední, doprovázeje <emphasis>Mořskou Pěnu,</emphasis> „sešli jsme se zde, abych vás mohl podrobně informovat o posledních událostech.“</p>
<p>Dozvěděli jsme se o dvojí službě – veřejné i tajné – a o důvodech k zavedení tohoto opatření. „Proto také je nežádoucí, abyste se ukazovali někde venku na očích těch dvou pánů – Brandona a Sirka,“ nabádá nás Erigyos. „Oni musí mít pořád za to, že jste někde mimo. Kdyby se tady začalo shromaždovat více lidí, mohlo by se jim to zdát podezřelé. Já vím, že je to pro vás momentálně nepříjemné opatření, ale je nutné. Já jen doufám, že bude trvat už jen několik dní.“</p>
<p>Zklamána je především Míšenka, která se těšila na řádění v nádherném bazénu, ale nedá se nic dělat. Na SSE je podstatě vyhlášen stav ‚bojové pohotovosti‘ a podřídit se musí každý…</p>
<p>„Právě před deseti minutami bylo zastaveno vysílání synchronizačních impulsů pro tvorbu ochranného pole nad oběma Amerikami, takže Theresina obrana je značně ztížena. Zde na tomto komunikátoru je nastaven retrospektivní záznam jejího pohybu se zpožděním dvě a půl sekundy, takže ji můžete neustále sledovat.“</p>
<p>Nu, Terka právě odpočívá kdesi mimo dálnici. Odložila šaty a vystavila se na sluníčku. Uvidíme, jak si povede dál.</p><empty-line /><p>„Tak, a je tam!“ pronesl s ulehčením v hlase inženýr Verdelet, když za Baalem Segulem zapadlo víko hibernátoru a rozblikaly se příslušné kontrolky signalizující, že přístroje začaly pracovat podle plánu.</p>
<p>„Dobře – a co bude dál?“ zeptala se Proseprina.</p>
<p>„Nezbývá, než vést další výzkum bez něho,“ uvažuje Azizill nahlas.</p>
<p>„Právě! Vést další výzkum bez něho – ale kterým směrem se bude ubírat? Ve starých kolejích, podle návrhu tady doktora Zemilla, nebo snad máš na mysli ještě nějaké jiné řešení?“</p>
<p>„Podívej, Proseprino, my tady vedeme výzkum na třech frontách. Jednak je to ten párek v chovné stanici, jednak je to ta smečka venku. A za třetí je to ono námi ovládané individuum, které jsme mezi tu smečku nasadili. Tady Zemill nás pořád přesvědčuje, že je vhodné navázat s nimi přímý kontakt, přesvědčit je o výhodnosti spolupráce a případně jim za spolupráci poskytnout adekvátní kompenzace. My tady zatím provozujeme přímé vytěžování. Každý ten způsob má svoje výhody a svoje nevýhody. Jak je poměřovat? Toť otázka…</p>
<p>Nejprve bych nechal tady doktora Zemilla, aby důkladně vyšetřil tu samici z chovné stanice. Ukáže-li se, že jsem se nemýlil, a ona je výraznou nositelkou našeho genetického kódu, jako že s největší pravděpodobností asi je, tak jsem ochoten připustit, aby Zemill převzal ten páreček do své péče a aby s ním bylo jednáno, jak on sám uzná za vhodné. Ovšem – to individuum, pobíhající v té smečce venku, a i ta smečka sama – tam bych se držel původního plánu, zvláště tedy už proto, že ten samec je pro tento druh výzkumu už upraven.“</p>
<p>„Jenže ta smečka už má možnost komunikovat se světem – tedy už není úplně izolována,“ upozorňuje Verdelet, „což znamená, že my si s nimi nemůžeme manipulovat, jak bychom sami chtěli. Kromě toho nevíme, s kým jsou schopni se spojit.“</p>
<p>„Odposlech nám snad ještě funguje, ne?“ utrhl se podrážděně Azizill.</p>
<p>„Jo, to jistě…“</p>
<p>„Tak proč u něj není služba?!“</p>
<p>„Jistě, jistě – zařídím to. V tom zmatku tady jsme na to tak trochu pozapomněli…“</p>
<p>…</p>
<p>Silové pole donutilo Gwen i Andyho ulehnout na lůžka. Vzápětí se setmělo. Když Andy zjistil, že se zase může hýbat a vstal, zjistil, že Gwen i se svým lůžkem opět zmizela…</p>
<p>…</p>
<p>Gwen otevřela oči. Ihned je zase zavřela a jenom nesměle mžourá v náhlé záplavě světla. Až po chvíli se její oči přizpůsobily natolik, že je udrží otevřené. Leží sice na svém lůžku, ale ne ve své cele. Rozhlíží se. Místnost, ve které se ocitla, vidí poprvé. Vypadá jako lékařská vyšetřovna. Bílé stěny, bílý nábytek. Nad jejím lůžkem se sklání vysoký muž v bílém plášti a vedle něj zdravotní sestra ve velice vkusné, ale poněkud sexy uniformě. <emphasis>Ten doktor … vypadá celkem normálně – ale ta sestra připomíná spíš mramorovou sochu. Krásná, pravda – ale smrtelně bledá… vlastně bílá! Vlasy, obličej, oči, paže, část stehen nezakrytých šaty uniformy, lýtka… vše skutečně jako z mramoru. Takhle nějak vypadala ta figurína, které jsem kdysi cosi sála z prsou – taky byla na pohled jako mramorová, ale na omak byla příjemně hebká a teplá.</emphasis></p>
<p>Gwen vztáhla ruku a jemně pohladila Proseprinu po tváři. „It’s not a statue,“ splynulo jí šeptem ze rtů.</p>
<p>„Ne, opravdu nejsem socha, Gwen,“ odpověděla jí Proseprina rovněž anglicky a usmála se.</p>
<p>V té chvíli si Gwen uvědomila, že leží na lůžku dočista nahá. Instinktivně si pravou ruku položila přes prsa a levačkou si zakryla klín. Její reakce vyvolala úsměv i na doktorově tváři.</p>
<p>„Jsem doktor Zemill,“ představil se, podávaje jí ruku.</p>
<p>Letmo ji stiskla odkryvši svá prsa. Ihned se však znovu zakryla.</p>
<p>„Já jsem sestra Proseprina,“ představila se lingvistka, rovněž jí podávajíc ruku.</p>
<p>Gwen zopakovala předchozí manévr.</p>
<p>„Kde jsem a co ode mne chcete?“ zeptala se přímo.</p>
<p>„Jste na mimozemské základně Kurupira v severní části Brazílie,“ sděluje jí Zemill, „a naším úkolem je udělat u vás zevrubnou lékařskou prohlídku, protože je zde podezření, že jste nositelkou našeho genetického kódu.“</p>
<p>„Cože?!“</p>
<p>„Jinými slovy – někdo z vašich předků možná je nebo byl mimozemšťan,“ upřesňuje Proseprina. „Naším úkolem je zjistit, zda tomu tak skutečně je, nebo není.“</p>
<p>„Aha! A kvůli tomu mě tady už drahnou dobu držíte jako zvíře v kleci? Nepamatuji se, že bych vám kdy dala souhlas k takovému zacházení. Kolikátého dnes vůbec je?“</p>
<p>„Třiadvacátého prosince podle vašeho kalendáře, slečno Gwen.“</p>
<p>„Cože? Vy už mě tady držíte půl roku?“</p>
<p>„Ano, na této základně se zdržujete už půl roku,“ potvrzuje její výpočet Zemill.</p>
<p>„Co vy teď uděláte, když nevyslovím souhlas s dalším pobytem zde a neudělím vám souhlas s nějakou lékařskou prohlídkou. Co když mě vůbec nezajímá, zda jsem nebo nejsem potomkem nějakého mimozemšťana? Já jsem občanka Spojených států!“</p>
<p>„Slečno Gwen,“ usmál se doktor Zemill, „to, že jste občankou Spojených států, je pro nás naprosto irelevantní, protože zákony Spojených států na našich základnách neplatí a úřady Spojených států nemohou naše počínání ovlivnit, protože nad našimi základnami nemají šanci užít své moci – ani administrativní, ani vojenské.</p>
<p>Dále vás ujišťuji, že prohlídka, kterou se u vás chystám provést, je důležitá především pro vás, protože výhod ze zjištění, že jste potomkem mimozemšťana, budete nakonec využívat především vy sama. Takže – nedáte-li souhlas k prohlídce, uškodíte jen sama sobě.“</p>
<p>„Mluvíte moc hezky, pane doktore Zemille, avšak jak mi vysvětlíte, co se tady se mnou – a s mým přítelem – dělo po dobu onoho půl roku, kdy jsme tady proti své vůli drženi?!“</p>
<p>„To je právě to, s čím já jsem nesouhlasil už od okamžiku svého příchodu sem na tuto základnu a proti čemu tady už více než tři měsíce bojuji. Teprve dnes se mi podařilo tady s pomocí sestry Prosepriny přesvědčit kolegy, aby změnili přístup k vám. Ovšem – za tu dobu, kdy jste na zdejší základně pobývala nedobrovolně, došlo k významnému zlepšení vašeho zdravotního stavu a vaší fyzické kondice. Budiž vám aspoň to kompenzací za případné útrapy, které jste byla nucena snášet. Za to se vám jménem základny samozřejmě omlouvám.“</p>
<p>„Dobře tedy,“ uvažuje Gwen, „slibujete-li, že tou prohlídkou mohu jen získat, a nehrozí-li mi, že bych mohla něco ztratit… Je to tak?“</p>
<p>„Samozřejmě, je to tak,“ potvrzuje tentokrát Proseprina.</p>
<p>„… tak vám ten souhlas udělím. Nebudete se zlobit, požádám-li vás v tomto směru o písemnou smlouvu?“</p>
<p>„Je to sice neobvyklý požadavek,“ míní Zemill, „ale můžeme takovou smlouvu připravit. Přesto bych vás požádal, abyste s jedním orientačním vyšetřením souhlasila hned teď.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Přejděte si prosím tady na ten vyšetřovací stůl, položte se na něj na záda… a ruce za hlavu, ano?“</p>
<p>„To tam mám ležet takhle? Úplně nahá a nezakrytá?“</p>
<p>„Ano, u nás je to zvykem, slečno Gwen,“ potvrzuje Proseprina. „Ostatně – nemáte co skrývat, byla jste takto vyšetřována za poslední půlrok mnohokrát…“</p>
<p>„To je taky pravda,“ přiznala Gwen a splnila doktorovo přání.</p>
<p>Vzápětí cvakly náramky, Gwen je připoutána k polohovacímu zařízení vyšetřovacího stolu a doktor Zemill provádí pečlivou prohlídku jejích prsou.</p>
<p>„Kolega Azizill má pravdu,“ oznamuje asi po půlhodinovém prohmatávání Gweniných mléčných žláz. „To děvče skutečně disponuje čtyřiašedesáti hlavními laloky mléčné žlázy a je nepochybně velice čerstvým potomkem mimozemšťana, srovnatelným se slečnou Sofii.“</p>
<p>Pak se otočil ke Gwen: „Vážená slečno, je docela možné, že vás brzy seznámím s vaším vlastním pra-pra-…pradědečkem. Kolik je těch ‚pra-‘ bude asi už těžko zjistitelné…“</p>
<p>„Dobře – a co bude teď?“</p>
<p>„Teď? Hmm, vrátíte se ke svému příteli. Zítra společně oslavíme Vánoce, chcete-li, no a hned po vaší menstruaci budeme pokračovat ve vyšetřeních. Teď se položte na své lůžko…“</p>
<p>…</p>
<p>Když se Gwen znovu probudila, zjistila, že je zpátky v cele s Andym.</p>
<p>„Představ si, co se mi zdálo! Byla jsem v luxusně vybavené vyšetřovně. Ne v nějaké svatyni s oltářem. Tam byl opravdovský doktor a opravdovská sestra. Řekli mi, že jsem možná potomkem mimozemšťana, pečlivě mi prohmatali prsa… a slíbili, že prý s námi oslaví Vánoce. No není to blbost? Připadám si jako ve cvokhausu…“</p>
<p>„Není to blbost, zlato…“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Andy beze slova ukázal na nazdobený vánoční stromeček u jedné ze zrcadlových stěn.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 34</strong></p>
<p>Proseprina už je celá nedočkavá. Vstala o dvě hodiny dříve než obvykle a celou tu dobu sedí u komunikátoru, pročítajíc si informace týkající se Vánoc. Konečně vstoupil do sálu doktor Zemill.</p>
<p>„Jak tady čtu, že se jedná o nějakou slavnostní večeři a rozdávání nějakých dárků, ale jak to přesně probíhá, jsem se ještě nedočetla,“ stěžuje si lingvistka.</p>
<p>„Ale, no tak, paní kolegyně… Samozřejmě, že oslavy přizpůsobíme zdejším podmínkám. Konec konců – toho pečeného krocana, na kterého si Američané potrpí, dokáže zdejší automat vykouzlit také, tak proč se v tomto směru nepřizpůsobit. Avšak s těmi dárky to bude trochu obtížnější – ledaže bychom rozbourali všechny principy, na kterých Azizill zkoumání těch dvou založil. Otázkou zůstává, zda se nám podaří ho o tom přesvědčit.“</p>
<p>„Nechápu…“</p>
<p>„Ten základní Azizillův princip přece spočívá v tom,“ vysvětluje Zemill Proseprině, „že oni nemají mít k dispozici naprosto nic, čím by se mohli zabavit. Jakmile jim dáme sebemenší dárek – ať už by to bylo cokoliv – třeba jen obyčejná lžička, bude tento princip porušen a kolega Azizill…“</p>
<p>„… se zcvokne stejně jako ten ignorant Seggi,“ prohlásila nakvašeně Proseprina. „No, a až bude vzteky bez sebe, uklidíme ho do hibernátoru a bude od něj pokoj. Pak si budeme moci zařídit výzkum podle svého. Aspoň bych se blíže seznámila s jejich kulturou. Biologických poznatků o nich máme nashromážděno tolik, že nevím, co by ti dva ještě chtěli objevit.“</p>
<p>„No tak – objevovat je stále co,“ krotí Zemill Proseprinu, „ale já jsem se z vlastní zkušenosti přesvědčil, že vědomá spolupráce přináší mnohem větší prospěch, než ty Azizillovy vpravdě veterinární postupy. Proto bych docela nějakou provokaci uvítal.“</p>
<p>„Jenže – jakou? Když už provokace, tak musí stát za to,“ prohlásila lingvistka rezolutně.</p>
<p>„Pořádnou provokaci? Hmm, … Já mám nápad, paní kolegyně. Teď jsem si vzpomněl na podobnou situaci, kterou jsem sám zažil. To bude taková provokace, že pan doktor Azizill…“</p>
<p>„… Jaká provokace? Nenapínejte mě…“</p>
<p>„A zrovna budu. Nechť ať je to překvapení i pro vás, paní kolegyně,“ oznámil Zemill opouštěje místnost. „Teď to jdu připravit a večer se pro vás zastavím.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>24. prosince</emphasis></p>
<p>Ačkoliv na SSE dorazili skoro všichni mí blízcí i přátelé – ať už nuceně (Míšenka, Pauli, <emphasis>sličné akvabely</emphasis>), nebo cíleně (starý pán, Sheila, Paul a další), Vánoce bez sestřičky jsou opravdu smutné a z jejich oslav nemám tu pravou radost. Je to rovněž poprvé, kdy slavím Vánoce daleko od domova, v tropech ve třicetistupňových vedrech.</p>
<p>Dárky se sice nadělují až večer – tedy aspoň podle našich zvyklostí, ale Erigyos nás obdaroval už ráno – tedy aspoň ty ‚nuceně‘ přišedší. Sdělil nám totiž, že nastala ta pravá chvíle k přepnutí bývalého Janina telefonu do zvláštní sítě, takže pánové Brandon a Sirk si ode dneška mohou popovídat nanejvýš tak se službu majícím technikem, ha, ha, ha.</p>
<p>„My použijeme stávající linku ke spojení s Paddym O’Connorem a budeme ho navigovat tak, aby nechal zadržet Theresu na některém z mostů přes Panamský průplav, který je i přes několik podepsaných smluv stále ještě v držení USA,“ objasnil nám další strategii.</p>
<p>To ovšem znamená, že už se před pány Brandonem a Sirkem nemusí nikdo ukrývat a Míšenka se může jít konečně do sytosti vyřádit venku v bazénu. Její nadšení je však zkaleno Lucčinou nepřítomností.</p><empty-line /><p>„Pochválen buď pán Ježíš Kristus,“ spustil Henry Chaser se znatelným přízvukem nervozity do telefonu, jakmile bylo spojení navázáno.</p>
<p>„Až na věky, velebný pane“ odpověděl zdvořile Erigyos.</p>
<p>Když se polní kurát hned při výměně pozdravů ujistil, že druhé straně není křesťanská kultura cizí, jako zázrakem se uklidnil a spustil svou další řeč docela uvolněně.</p>
<p>„Uvažujeme, pane Erigye, o eventuálním přijetí vaší nabídky pomoci – ovšem za předpokladu, že nám nastíníte její podmínky, abychom se pak nemuseli obávat …“</p>
<p>„… neklademe si žádné podmínky, velebný pane. Zkrátka a dobře vás dopravíme svými prostředky poblíž některého významného města v Brazílii, kde už budete moci požádat o pomoc buď brazilské úřady nebo americký konzulát. Jako optimální se nám jeví Fortaleza.“</p>
<p>„Ach, Fortaleza – tam to znám, několik let jsem tam působil,“ pronesl polní kurát zasněným hlasem, „ovšem – jak nás chcete dopravit do Fortalezy?“</p>
<p>„Ne do Fortalezy, velebný pane, nýbrž jen do její blízkosti. Pár mil budete muset ujít pěšky. Pochopte, že nemůžeme přistát s diskoletem někde ve městě nebo v jeho těsné blízkosti. Mohlo by dojít ke ztrátám na životech a majetku tamních obyvatel, popřípadě k panice. Ani jedno si nemůžeme dovolit.“</p>
<p>„Jenže – jak pobereme materiál, který tady máme?“</p>
<p>„Žádný materiál s sebou brát nebudete, velebný pane. Vždyť se jedná jen o zchátralé stany, které se za pár dní stejně rozpadnou, zničené přístroje, které vám stejně k ničemu nejsou, a zbraně, kterých rovněž není škoda. Vše bude po vašem odletu ekologicky zlikvidováno.“</p>
<p>„Ekologicky zlikvidováno… hmm. To budu muset probrat s kapitánem Barnesem.“</p>
<p>„Jistě, projednejte to, ale pospěšte si. Ani my přesně neznáme možnosti vašeho protivníka. Kdyby se jim podařilo zarušit i toto spojení, zůstanete znovu na dlouhou dobu vydáni jim na pospas.“</p>
<p>„Dobrá, ozvu se co nejdříve. Jo, a abych nezapomněl – šťastné a veselé,“ popřál kněz Erigyovi.</p>
<p>„Vám rovněž, velebný pane,“ rozloučil se Erigyos a ukončil spojení.</p><empty-line /><p>„Dobrý večer, paní kolegyně,“ ozval se z přísálí za Proseprininými zády známý hlas. Ta však nespouští oči z monitoru, na kterém jsou zobrazeny ukázky vánoční výzdoby.</p>
<p>„Dobrý večer, doktore. Kdy vyrazíme?“</p>
<p>„Právě jdu pro vás, paní kolegyně,“ oznamuje Zemill nedočkavé Proseprině. „Vypněte ten krám a můžeme vyrazit.“</p>
<p>Proseprina ukončila práci na komunikátoru, odhlásila se a vstala z křesla. „Tak jdeme…“</p>
<p>„Moment, moment,“ zarazil ji Zemill. „Zdá se mi, že jste na tu oslavu nějak moc oblečená…“</p>
<p>„Cože? Jak…“ Lingvistka vstoupila do přísálí a spatřila Zemilla v Adamově rouše!</p>
<p>„Vy míníte, pane kolego, abych k nim šla … nahá?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ potvrzuje Zemill. „Oni jsou také nazí a my je tentokrát nejdeme zkoumat, ale jdeme k nim na oslavu Vánoc. To pochopitelně vyžaduje rovnost podmínek!“</p>
<p>„Chápu, chápu… Ale i vy?“ Proseprina údivem vyvalila oči. „Nahý muž na veřejnosti?“</p>
<p>Zemill se usmál: „Na veřejnosti se to skutečně pro muže nehodí, pravda. Ale na soukromém večírku v uzavřené společnosti se to snad ještě snese. Co myslíte?“</p>
<p>„Nestačilo by to takhle,“ smlouvá lingvistka odloživši pracovní kombinézu.</p>
<p>„Ta tunika je opravdu rozkošná, avšak poprosil bych vás, abyste odložila i tu,“ nabádá ji Zemill nekompromisně.</p>
<p>Proseprina svlékla zbytek oblečení, přehlédla se v zrcadle a upravila si účes.</p>
<p>Vidíte, jak jste krásná,“ lichotí jí doktor.</p>
<p>„Jako socha – jak poznamenala Gwen, že? Obávám se, abych je svým vzhledem…“</p>
<p>„Na barvě pleti nesejde. Po takové době pobytu ve tmě se to dá pochopit – a oni pochopí, pokud budete ochotna jim to vysvětlit,“ odmítá její obavy Zemill, zálibně si prohlížeje svůdné křivky své nové spolupracovnice.</p>
<p>„Večeři – pečeného krocana – tedy ‚vykouzlí‘ automat, jak jste naznačil už ráno. Ovšem – co ty dárky, kterými chcete provokovat Azizilla?“ vyzvídá ještě Proseprina.</p>
<p>„Jak už jsem řekl, milá kolegyně, to bude překvapení i pro vás,“ napíná ji Zemill. „Dárky mám už připravené, pod stromeček jim je ovšem ‚nadělí‘ ten jejich <emphasis>Santa Claus</emphasis> pěkně v noci, až budou spát – jak se sluší a patří. Ráno si je rozbalí hned po probuzení. U nich ve Státech to tak obvykle chodí.“</p>
<p>…</p>
<p>V cele se náhle začalo šeřit, aniž by Andy a Gwen leželi na svých lůžcích. Rychle tak učinili, ale tentokrát oba na Gwenino lůžko, kde se k sobě něžně přitiskli. Úplná tma nastala kupodivu i přes to.</p>
<p>Po chvíli se opět začalo ‚rozednívat‘. Andy otevřel oči – a v údivu zatajil dech.</p>
<p>„Co se děje, miláčku?“ vydechla Gwen ucítivši Andyho podivný záchvěv.</p>
<p>„Podívej…“ špitl jí tiše do ucha.</p>
<p>Otočila pohled k Andyho lůžku. Před ním poklidně stojí dva krásní lidé, muž a žena. Oba úplně nazí. On nádherně opálený, ona bílá jako mramorová socha.</p>
<p>„To jsou oni… Doktor Zemill a sestra Proseprina,“ šeptá dívka Andymu do ucha. „Tak to přece jen nebyl sen a oni opravdu přišli…“</p>
<p>„Ano, slečno Gwen, jsme to opravdu my,“ ozvala se Proseprina svým příjemným melodickým hlasem, nabízejíc ruku k podání. „Dobrý večer vám oběma. A samozřejmě i veselé Vánoce…“</p>
<p>Andy je ovšem Proseprininou smrtelnou bledostí konsternován. „Ta socha… je nádherná!“</p>
<p>„Mýlíš se, miláčku, není to socha,“ ubezpečuje ho Gwen, která už měla možnost přesvědčit se, že lingvistka je opravdu z masa a krve, a ač je bílá jako mramor, její pleť je jemná a teplá jako u každé jiné lidské bytosti.</p>
<p>Andy vstal a několika váhavými kroky přistoupil blíže k návštěvníkům. „Vám taky šťastné a veselé,“ opětoval přání, přičemž stiskl váhavě Proseprininu ruku.</p>
<p>„Ona je opravdu živá…“ uniklo mu tiše ze rtů.</p>
<p>Gwen je v závěsu za ním. Zemill a Proseprina jí rovněž podali ruce.</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že už nás slečna Gwen představila,“ spustil Zemill, „můžeme se přesunout ke stolu.“</p>
<p>Teprve teď si Andy i Gwen uvědomili, že u stolu jsou přistavena dvě pohodlná křesla. Andy však usedl na svou vyklápěcí židli u stěny.</p>
<p>„Ta křesla jsme připravili pro vás,“ upozornil ho Zemill.</p>
<p>„To je možné,“ míní Andy, „ale domnívám se, že by bylo vhodné přenechat je děvčatům, co říkáte, pane doktore?“</p>
<p>Zemill nic nenamítá. Posadil se na Gweninu židli vedle Andyho, zatímco Proseprina a Gwen se uvelebily do křesel.</p>
<p>Zemill vzal na sebe roli hostitele a jal se manipulovat s jídelním automatem. Před zraky Gwen a Andyho vyvstala na stole oválná mísa s dozlatova upečeným krocanem.</p>
<p>„Opravdová štědrovečerní večeře,“ vydechla Gwen.</p>
<p>„Ano, slečno Gwen,“ ozvala se tentokrát Proseprina, „vždyť jsme vám oslavu Vánoc slíbili. Tedy činíme tak, jak se na správné Vánoce sluší a patří.“</p>
<p>„Hmm, podivné…“ vstupuje do konverzace Andy. „To je opravdu poprvé, kdy usedám ke štědrovečerní večeři dočista nahý…“</p>
<p>„To je právě výsledek vzájemné multikulturní interference,“ směje se Proseprina. „Na našich slavnostech je to občas zvykem stejně tak, jako ten krocan nesmí chybět u vašich Vánoc.“</p>
<p>„No dobrá – takže my podle vašich měřítek slavíme cosi už půl roku, hi, hi, hi…“</p>
<p>Gwenina poznámka rozesmála všechny přítomné – dokonce i morouse Zemilla.</p>
<p>Během večeře konverzace poněkud vázla, protože se společnost věnovala především jídlu, ale potom se hovor stočil zákonitě na Proseprinu.</p>
<p>„Proč jsem tak ‚smrtelně‘ bledá?“ pokývala smutně hlavou nad Andyho otázkou „protože jsem tuto jeskyni neopustila už asi tři tisíce let…“</p>
<p>„Cože??“</p>
<p>„Je to tak, pane poručíku,“ potvrzuje Proseprininu odpověď doktor Zemill.</p>
<p>„Tři tisíce let… A co my? Nám je taky souzeno zůstat tu navždy?“</p>
<p>„Doufám, že ne,“ krotí Gweniny obavy doktor Zemill. „I když – zatím je o vás obtížné rozhodnout, protože my dva tady zastupujeme jen jedno názorové křídlo. Doktor Azizill, například… Ale – škoda slov…“</p>
<p>…</p>
<p>„Ještě bychom rádi věděli, pane doktore,“ ujal se znovu slova Andy, „kde teď vlastně jsme?“</p>
<p>„Vy to nevíte? Jste v jeskynním komplexu pod stolovou horou zvanou Kurupira, na hranicích Brazílie a Venezuely. To jsem však předpokládal, že je vám známo…“</p>
<p>„My jsme tedy pořád ještě v Brazílii? Domníval jsem se, že jsme byli nějak záhadně transportováni na některou z vašich základen. Na Sahaře nebo v Antarktidě. Vy tedy máte základnu i tady?“</p>
<p>„Ano a ne, pane poručíku,“ vysvětluje Zemill. „Tato základna byla vybudována před několika tisíci léty a my jsme o ní vůbec nevěděli. Tu jste k vaší smůle objevili vy… Až nadejde vhodná chvíle, tak vám tady slečna Proseprina poví, jak k tomu došlo…“</p>
<p>„Hmm, vy se domníváte, že ta chvíle ještě nenastala?“</p>
<p>„ Dnes už asi ne. Blíží se půlnoc a musíte jít spát, aby vás mohl navštívit Santa Claus, víte?“</p>
<p>„Cožpak on funguje i na vaší základně?“ směje se Gwen. „Vždyť tady ani není žádný komín. Kudy by se sem dostal?“</p>
<p>„Třeba to nějak dokáže, přátelé. Teď hajdy do postýlek a dobrou noc…“</p>
<p>Jakmile Andy a Gwen zalehli, Zemill a Proseprina se postavili. V té chvíli se začalo v cele kvapem šeřit a za několik minut se vše ponořilo do čiré tmy…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>25. prosince</emphasis></p>
<p>Theresa pokračuje tvrdě a bezohledně za svým cílem. Včera v noci přešla pěšky ecuadorsko-kolumbijskou hranici. Prošla divokou přírodou poblíž přechodu Ipiales, kam dorazila (už třetím ukradeným!) autem po dálnici č. 25. Na kolumbijské straně bez skrupulí ukradla čtvrtý vůz a v této chvíli pokračuje znovu po Panamerické magistrále směrem k panamské hranici.</p>
<p>„Je to od ní úžasný výkon – tedy vzhledem k prostředkům, které má k dispozici a k množství překážek, které je nucena překonávat,“ neskrývá svůj obdiv Erigyos. „Škoda jen, že pracuje proti nám…“</p>
<p>„To je opravdu obdivuhodné, ale co bude dál?“</p>
<p>„Podařilo se mi přesvědčit – tedy vydávaje se za poručíka Brandona – Paddyho O’Connora, že Theresa plní poslání svěřené jí vesmírnými vetřelci a že se potřebuje dostat do USA jako diversantka. Doufám tedy, že bude zatčena a uvězněna. My se pak postaráme o její ‚osvobození‘ a dopravu sem na základnu – tedy za předpokladu, že bude umístěna do nějakého normálního lágru a ne do podzemní kobky, jako to bylo s Luckou a Nancy…“</p>
<p>„Dost riskantní úvaha i postup,“ komentuji Erigyův záměr. Ten jen přikývl na souhlas.</p><empty-line /><p>„Tedy doktore, to byl ale od vás idiotský nápad,“ běsní Azizill, vida Andyho a Gwen, oba oblečené v miniaturních plavkách.</p>
<p>Tedy – abychom situaci upřesnili – Andy má na sobě model <emphasis>adamky</emphasis> a Gwen pouhé miniaturní monokiny – plavkové kalhotky a nahoře bez.</p>
<p>„Co se čílíš,“ krotí jeho hněv Zemill. „Přenechal jsi ten páreček k výzkumům nám – postupuji tedy podle svých nejlepších zkušeností.</p>
<p>„Jak je chceš zkoumat, když jsi připustil, aby si zakryli ty nejdůležitější tělesné partie?!“ bouří Azizill. „Člověk se tady několik měsíců namáhá, pak přijde jeden břídil z budoucnosti a udělá mi tu ve výzkumu paseku, jakou svět neviděl…“</p>
<p>„… a pes to nežral, že?“ přidala Proseprina.</p>
<p>„Co sem pleteš psy?“</p>
<p>„I nic, to je jen takové jejich pořekadlo – <emphasis>Svět to neviděl a pes to nežral.</emphasis> Ovšem – to je tvoje chyba, že zanedbáváš studium jejich kultury.“</p>
<p>„Ty mi taky piješ krev!“ reaguje Azizill vztekle na posměšnou Proseprininu poznámku.</p>
<p>„Podívej, Azizille, dnes je hlavní vánoční svátek,“ informuje ho Zemill. „Nechceš se zúčastnit slavnostního oběda?“</p>
<p>„Jakého slavnostního oběda?“</p>
<p>„No jakého – u nich v cele. Nebo je vyvedeme někam jinam?“</p>
<p>„Ona vám ta včerejší večeře nestačila?“ běsní Azizill. „Oslavy, dárečky… na to vás užije. Vždyť tím maříte moji půlroční práci – ba co víc – práci celého kolektivu! Kdybych byl věděl, Zemille, jací jste nemožní diletanti a ignoranti, nikdy jsem tě sem nezval a nedovolil, abys do mé práce zasahoval. Nechceš nakonec, aby se ti dva podíleli i na řízení základny?“</p>
<p>„Hmm… to zrovna ne, poněvadž jsou to Američané a ještě k tomu příslušníci ozbrojených sil – to bychom je museli důkladně prověřit. Ale trochu lidské podmínky jim zavést tedy míním! Konec konců – aspoň těm dvěma vděčíte za to, že jste se vůbec probudili, ne?“</p>
<p>„On ještě chce, abychom tvorům nižšího řádu projevovali vděčnost! Tedy, Zemille, tebe nám byl opravdu čert dlužen. Mám tisíc chutí znovu probudit Seggiho, omluvit se mu, a tebe nechat zavřít místo něho!“</p>
<p>„To bych ti nedoporučovala,“ vkládá se do hovoru Proseprina. „Skončili bychom tak všichni včetně tebe. A možná i hůře! Nezapomeň, že ten pokus s Jošuovou pra-pra…pravnučkou jsi totálně zbabral ty sám osobně. A na té Seggimu záleželo mnohem víc než tady na těch dvou.“</p>
<p>„Výjimečně máš pravdu,“ krotne Azizill, „ovšem tenhle komplot proti mně jste si mohli odpustit. Veškerou moji práci obrátit vniveč během jedné jediné noci… Raději mi nechoďte na oči, blázni zatracení!“</p>
<p>„A co ten oběd, půjdeš?“</p>
<p>„NE, NE, NE, na žádný oběd s vámi nepůjdu! To by ještě vypadalo, že jsem přiznal, že máte pravdu! Když už chcete vyvádět vylomeniny takového kalibru, tak mě aspoň neprovokujte!“</p>
<p>Azizill se otočil ke dvojici ‚spiklenců‘ zády a bez pozdravu opustil místnost.</p>
<p>„Takové dva nepatrné kousky textilu – a jak ho dovedou rozpálit,“ směje se Zemill.</p>
<p>„Poslyšte, doktore… Jak se teď mám na ten oběd obléci?“</p>
<p>„Vy nijak, drahá kolegyně. Ovšem já si vezmu plavky jako Andy. Aspoň zavedeme v jejich cele své společenské zvyklosti.“</p>
<p>„A slečna Gwen?“</p>
<p>„Tím se netrapte. To je její záležitost. Ona může být nahá – nebo nemusí. Přesně jako u nás… Jen ať si zvykají…“</p>
<p>„Dobrá… A ještě jedna věc, doktore… Nemohli bychom si tykat? S Azizillem jste na to přešli spontánně, ačkoliv jste spolu na kordy, zatímco my dva…“</p>
<p>„Ale s radostí…“</p>
<p>…</p>
<p>„Mám dojem, že budeme mít zase návštěvu,“ upozorňuje Gwen Andyho, postřehnuvši, že se v cele opět stmívá.</p>
<p>„Asi ano,“ souhlasí Andy. Popadl dívku do náruče, uložil ji na své lůžko a přitulil se k ní.</p>
<p>Když se opět ‚rozednilo‘, spatřili znovu své návštěvníky ze včerejšího večera.</p>
<p>„Vítáme vás. Posaďte se!“ hlaholí radostně Gwen.</p>
<p>„Rádi vás opět vidíme,“ vítá se s nimi Proseprina. „Doufám, že i včerejší návštěva Santa Clause vám udělala radost…“</p>
<p>„To ano,“ usmívá se potutelně Andy, „i když tedy… Gwen míní, že ten její dárek je poněkud nekompletní. Ale mně samotnému to tak docela vyhovuje, hmm…“</p>
<p>„Slečně Gwen se něco nelíbí?“ podivuje se Proseprina.</p>
<p>„Ukažte se…“ ujímá se slova doktor Zemill, „no postavte se přece… a otáčejte se… ještě jednou… Copak se vám nelíbí, Gwen? Vždyť vám padnou jako ulité!“</p>
<p>„To… to jistě,“ souhlasí Gwen, „ale… ale…“</p>
<p>„<emphasis>… ale, ale…</emphasis> To jsme se toho dozvěděli,“ poznamenává Zemill se šibalským úsměvem na rtech i v očích.</p>
<p>„Postrádám tak trochu horní díl…“ vydechla Gwen stísněně.</p>
<p>„Jaký horní díl?“ ptá se zaraženě Proseprina</p>
<p>“I haven’t received any bra!” upřesňuje dívka.</p>
<p>„Ach tak… Ale vy přece žádný horní díl vůbec nepotřebujete, Gwen,“ ujišťuje ji Zemill.</p>
<p>„Jak to, že ne?“ ptá se dívka rozhořčeně.</p>
<p>„Povězte mi, Gwen, odkud jste vzala to slůvko?“</p>
<p>„Které … slůvko?“</p>
<p>„Míním to slůvko <emphasis>bra</emphasis> — víte?“</p>
<p>„Slůvko <emphasis>bra…</emphasis> To… to je zkrácenina z <emphasis>brassière,</emphasis> přece!“</p>
<p>„No vidíte, zkrácenina z <emphasis>brassière</emphasis> — to je ale slovo, které jste převzali z francouzštiny, že?“</p>
<p>„Z francouzštiny… Nevím. Je to možné. Ovšem naprosto nechápu, kam míříte…“</p>
<p>„Hned uvidíte. Takové krásné něžné slůvko <emphasis>brassière</emphasis> – ale ve francouzštině samotné znamená všechno možné – jenom ne to, co vy údajně postrádáte, že?</p>
<p>„Opravdu?“ podivuje se Gwen.</p>
<p>„Jistě,“ ubezpečuje ji Zemill. „Ve francouzštině samé se jedná o <emphasis>kojeneckou košilku,</emphasis> <emphasis>popruh na stěhování nábytku,</emphasis> a k onomu kousku prádla se snad nevíce blíží význam <emphasis>živůtek</emphasis> – ovšem, víte vy, jak samotní Francouzi označují onu součást odění, o které se tady bavíme?“</p>
<p>„No – to já nevím,“ ošívá se Gwen, „neumím francouzsky… Promiňte…“</p>
<p>„Ve francouzštině je to … <emphasis>soutien-gorge</emphasis> – nemýlím-li se,“ ozval se nesměle Andy.</p>
<p>„Ano. Je to tak, nemýlíte se. Teď už zbývá jenom doslovně přeložit tento výraz…“</p>
<p>„Přeložit tento výraz doslovně?“ Andy přemýšlí. „To je… <emphasis>podpěra … ňader</emphasis> …tedy, no fuj!“</p>
<p>„Německy taky… <emphasis>Busenhalter</emphasis> – <emphasis>držák prsou,</emphasis>“ otřásla se Gwen odporem.</p>
<p>„Je vám jasné, Gwen, že vy žádnou <emphasis>podpěru</emphasis> ani <emphasis>držák</emphasis> nepotřebujete? Vaše prsa jsou nádherná. Pevná a pěkně si drží tvar, k čemu by vám byla nějaká – s odpuštěním – protéza?“</p>
<p>„Tak <emphasis>protézu</emphasis>… tu tedy … opravdu ne-nepotřebuji,“ vykoktala Gwen, zcela konsternovaná bláznivým Zemillovým výkladem.</p>
<p>…</p>
<p>„Jak to vlastně vypadá,“ ptá se Proseprina Zemilla, jakmile opustili Gweninu a Andyho celu.</p>
<p>„Co – jak vypadá?“</p>
<p>„No tamto – <emphasis>bra, brassière, soutien-gorge, Busenhalter…</emphasis> jak jsme se tam o tom přes půl hodiny vybavovali?“</p>
<p>„Ach tak… Pojď, předvedu ti to.“</p>
<p>Zemill zavedl Proseprinu k nejbližšímu komunikátoru a připojil se na Internet. Předvádí Proseprině různé kolekce ženského spodního prádla i plavek a sportovních trikotů.</p>
<p>„Ach tak – a tohle ona by chtěla? Vždyť některé ty modely vypadají skoro jako náš strojek na dojení mateřského mléka…“</p>
<p>„Ano, vypadá to tak. Jedná se však jen o ten kryt, vlastní mechanismus tam pochopitelně chybí. Pryč jsou ty doby, kdy antické Kréťanky chodily na veřejnosti s odhalenými ňadry,“ povzdechl si Zemill.</p>
<p>„Ale stejně jsi u mě zabodoval,“ pochvaluje Proseprina Zemilla. „Vysvětlit té dívčině tím lingvistickým veletočem, že jí není třeba nějaké <emphasis>protézy</emphasis> – aniž bys jí prozradil, že potřebuješ pečlivě studovat její prsa, to tedy klobouk dolů. Jen tak mimochodem – jak nazývají tenhle kousek prádla jinde? Snad ne všude tak odporně, jako <emphasis>soutien-gorge</emphasis> nebo <emphasis>Busenhalter</emphasis>?“</p>
<p>„Jistě, že ne, ale to jí přece říkat nebudu…“ směje se Zemill. „Například ten Čech, kterého Azizill tak debilně zmrzačil, nazývá ten kousek prádla <emphasis>podprsenka.</emphasis> Týmž způsobem jsou vytvořeny oba spisovné výrazy italské, tedy <emphasis>reggipètto</emphasis> a <emphasis>reggiséno</emphasis> – doslovně<emphasis>podňadřenka</emphasis>.</p>
<p>Velký výběr mají Španělé – <emphasis>brassier</emphasis> to je nám už známé něžné slůvko z angličtiny a to potažmo z francouzštiny, ovšem ty ostatní jsou také samé podpěry a držáky: <emphasis>sujetapechos</emphasis> odpovídá doslovně německému <emphasis>Busenhalter,</emphasis> <emphasis>sujetador</emphasis> je rovnou <emphasis>držák,</emphasis> <emphasis>sostén</emphasis> je vlastně původem ta příšerná francouzská <emphasis>podpěra,</emphasis> <emphasis>ajustador</emphasis> je další z těch ohavných technických termínů, který připomíná sloveso <emphasis>adjustovat,</emphasis> tedy vlastně <emphasis>přizpůsobovač.</emphasis></p>
<p>V ruštině či ukrajinštině je to <emphasis>лифчик</emphasis> respektive <emphasis>ліфчик</emphasis> [ľifčik]– což zní zvlášť něžně díky onomu měkkému <emphasis>Ľ</emphasis> na začátku, avšak i do těchto jazyků proniká německá zkomolenina ve tvaru <emphasis>бюстгальтер</emphasis> [bjustgaľtěr / bjusthaľter] – bohužel. V esperantu pak <emphasis>mamzono</emphasis> – tedy <emphasis>prsní pás</emphasis> – to je v podstatě neutrální. Kdežto v němčině nebo ve francouzštině – tam to slovo netvořil žádný poeta, ale nějaký tupý technokrat, podobně jako třeba v norštině <emphasis>brystholder,</emphasis> v maďarštině <emphasis>melltartó</emphasis> nebo v polštině <emphasis>biustonosz.</emphasis> I v těchto případech prachobyčejné technické termíny bez kouska něhy a poezie…“</p>
<p>„Koukám, že mi tak trochu fušuješ do řemesla,“ usmívá se Proseprina.</p>
<p>„Když si může hrát lingvistka na zdravotní sestřičku…“ škádlí svou partnerku Zemill.</p>
<p>„Ještě mi prozraď, jak je tomu v jazyce té mé kamarádky, která ani neměla šanci mě poznat.“</p>
<p>„Myslíš Sofii? Tak o řečtině bych raději pomlčel. Ti převzali jen první část té francouzské hrůzy. Mají <emphasis>σουτιέν</emphasis> [sutyen] – tedy pouhou <emphasis>podpěru</emphasis>,“ pronesl Zemill se znatelným zklamáním v hlase.</p>
<p>„Ach jo! Pravděpodobně jsem toho za ty tři tisíce let zaspala mnohem víc, než nějakou <emphasis>podprsenku,</emphasis>“ uzavírá konverzaci lingvistka.</p><empty-line /><p>Diskolet přistál na mýtině a dalších dvanáct vojáků se uvelebilo v jeho útrobách. Vzápětí se stroj vznesl a zmizel nad korunami stromů východojihovýchodním směrem.</p>
<p>„Nejhorší je,“ běsní inženýr Verdelet, „že oni odhalili naše tajemství a my nemůžeme dělat nic. Naprosto nic, protože jiný způsob zabezpečení základny by si vyžádal několik dní. Ty my nemáme k dispozici, protože oba diskolety přistávají střídavě po třech hodinách, takže do večera bude celá smečka pryč. Zbude tu po nich jen hromada nepotřebného haraburdí!“</p>
<p>„Zachraňte pro výzkumy aspoň toho samce, kterého jsme si tak pracně upravili,“ požaduje doktor Azizill důrazně.</p>
<p>„Pozdě, doktore. Než jsem stačil zareagovat na ten první diskolet, vecpal se do něj…“</p>
<p>„Jsi osel, Verdelete. A tví technici jak by smet’,“ běsní Azizill.</p>
<p>„Já?! Moji lidé?! Azizille, o toho ses měl postarat sám, když jsi ho chtěl zadržet. Nebo Nihhy. Vy dva od něj máte ‚dálkové ovládání‘! Jenže ty, místo toho, aby sis lépe hleděl svých povinností, hádal ses s Prossinou kvůli nějakému kusu hadru, který můžeš těm dvěma sebrat, kdy se ti zachce. To je tím, že bazíruješ na prkotinách a podstatné věci ti unikají.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>28. prosince</emphasis></p>
<p>Sedíme s Erigyem u retrospektivu a napjatě sledujeme dění na Panamerické magistrále. Terka totiž včera překonala i kolumbijsko-panamskou hranici a ukradla pátý automobil – tentokrát dokonce nákladní s fůrou štěrku na korbě! K mostu <emphasis>Bridge of the Americas / Puente de las Américas</emphasis> na pacifické straně Panamského průplavu jí zbývá už jen několik kilometrů.</p>
<p>„Vybrala si zřejmě záměrně tu nejfrekventovanější trasu,“ poznamenává Erigyos, „aby své případné zadržení co nejvíce ztížila. A ještě ke všemu vyrazila na cestu s těžkým vozidlem!“</p>
<p>„I tak je sledována,“ upozorňuji Erigya na dva džípy držící se za ní v závěsu už od hranice.</p>
<p>Terka ovšem tuto skutečnost zaznamenala také. Právě teď prudce přibrzdila, takže řidiči obou džípů mají co dělat, aby do jejího náklaďáku nenarazili. Vzápětí jsem pochopila její manévr. Uvedla totiž do chodu sklápěcí zařízení! Řidič zadního džípu zareagoval sice pozdě, ale přesto se mu podařilo couvnout do bezpečné vzdálenosti – ještě štěstí, že za ním právě jiné vozidlo nejelo – ovšem vinou jeho zaváhání je první džíp dokonale zasypán štěrkem. Jeho posádka jen tak – tak že stačila vystoupit.</p>
<p>„Bojuje do posledního okamžiku,“ poznamenávám, „ale pomalu jí dochází ‚munice‘…“</p>
<p>„To jistě. V této chvíli už vědí, přes který z mostů míní přejet. Moment, posuneme se na něj druhým retrospektivem… Vidíš, tady už odklánějí dopravu a na druhé straně jsou zátarasy – dokonce daleko na mostě! To bude mít holka těžké, i kdyby jí fungovalo ochranné pole, protože…“</p>
<p>V té chvíli vjela Terka na most sledována druhým džípem, kterému se hromadu štěrku podařilo objet. Její náklaďák odkloněn nebyl. Je tam tedy samojediná. Proti ní zátarasy, za ní už se činí zásahová jednotka rovněž se stavbou zátarasů. Teď nemůže ani dopředu, ani dozadu… Džíp zastavil těsně za ní a z něj vystupují ‚maškary‘ v izolačních oblecích, jak takto oděné vojáky nazvala kdysi Jana.</p>
<p>„Myslím, že tady její cesta končí,“ uvažuje nahlas Erigyos.</p>
<p>Terka vystoupila z kabiny a rozhlíží se. Je úplně nahá – pochopitelně, cítí se tak nejbezpečněji, protože se asi před hodinou nabíjela na poledním sluníčku. Přechází ke straně mostu a tiskne se k zábradlí. Ještě pár sekund – a bude obklíčena!</p>
<p>„Už to má děvče spočítané,“ vydechl úlevně Erigyos, když vtom…!!</p>
<p>„Nemá!“ vykřikla jsem v úleku, protože to, co Terka provedla v příštím okamžiku, by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu!</p>
<p>Jediným švihem se přehoupla přes zábradlí a vrhla se do hlubiny pod sebou! Muži v izolačních oblecích na ni v hrůze zírají.</p>
<p>„Tedy – opravdu odvážný kousek,“ komentuje její čin Erigyos, „ale může si ho dovolit. Vzhledem k tomu, že tudy projíždějí zaoceánské lodě, je hloubka vody dostatečná, i když tedy ona skočila z výšky asi šedesáti metrů.“</p>
<p>Oba s napětím sledujeme její pád – vlastně skok. Počíná si opravdu chladnokrevně. Ve vzduchu se dokonale srovnala a vodní hladinu proťala parádní šipkou. Až se nám oběma zatajil dech. Po chvíli se vynořila na hladinu, bleskurychle se zorientovala, posměšně zamávala maškarám na mostě a mocnými tempy vyrazila neomylně k druhému břehu…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 35</strong></p>
<p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>čtvrtek 4. července </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>Vstupujeme po třetí do podzemního komplexu pod troskami Šalomounova chrámu, tentokrát už vědouce, že tam najdeme <emphasis>Sněhurku,</emphasis> jak jsme poeticky pokřtily svou novou známou, doktorku Tanymoiallu, členku dávné mimozemské expedice.</p>
<p>Oblečeny do skafandrů procházíme vnitřními dveřmi přechodové komory a okamžitě zjišťujeme hlavní změnu, ke které mezitím došlo: Už nepotřebujeme své kapesní svítilny. Každá chodba i místnost labyrintu je totiž automaticky osvětlena, jakmile do ni vstoupíme – podobně jako na CPLEN nebo SSE.</p>
<p>Procházíme klikatou chodbou ke dveřím, za nimiž jsme se minule se <emphasis>Sněhurkou</emphasis> rozloučily, ale až k nim jsme nedošly. Náhle se totiž za námi otevřely jedny ze dveří, které byly během našich minulých návštěv pro nás nepřístupné, a zpoza nich se ozval známý příjemný hlas starou hebrejštinou: „Kam máte namířeno, přátelé. Pojďte přece sem, ke mně, už vás očekávám.“</p>
<p>Otočily jsme se. Na prahu se objevila <emphasis>Sněhurka.</emphasis> Je nahá, a stále celá sněhobílá – tak jak jsme se s ní minule rozloučily, tentokrát však už s přívětivým úsměvem na bezkrevných rtech. (Kupodivu – ty bílé rty a oči mě frustrují víc, než bělost jejího ostatního těla.)</p>
<p>Vstoupily jsme do útulně zařízeného apartmá.</p>
<p>„Je nám velikým potěšení, že se znovu setkáváme. Jen promiň, šly jsme za tebou tam, kde jsme se spolu naposledy rozloučily,“ vysvětluji jí náš původní záměr.</p>
<p>„Ale, no tak, cožpak se návštěvy přijímají ve strojovně…?“</p>
<p>Z tónu jejího hlasu a výrazu v obličeji usuzuji, že se naším ‚faux pas‘ opravdu upřímně baví.</p>
<p>„Ty skafandry už můžete bez obav odložit,“ sdělila nám vzápětí. „Posaďte se, udělejte si pohodlí a povězte, co si dáte k pití.“</p>
<p>„Opravdu?“ ujišťuje se ještě Lucka.</p>
<p>„Samozřejmě,“ potvrzuje <emphasis>Sněhurka</emphasis> své předchozí tvrzení. Všechny mikroorganismy, které zde přežívaly a jevily se jako nebezpečné, jsem zlikvidovala, a těm z vnějšku jsem se už sama přizpůsobila, takže žádné zdravotní komplikace nehrozí.“</p>
<p>„Dobrá…“</p>
<p>Svlékla jsem skafandr a následně i pracovní kombinézu, abych se naší hostitelce přizpůsobila. Lucka následuje mého přikladu. U svých bikinek sice krátce zaváhala, ale pak odložila i je.</p>
<p>„Tak říkáte, že jste vnučka a pravnučka našeho astronavigátora… Tedy vy navzájem jste matka a dcera – rozumím-li tomu dobře…“</p>
<p>„Ne, nejsme matka a dcera,“ ujala se slova Lucka, „ já jsem dcera jeho syna, kdežto tady Lenka je vnučka jeho dcery – a ještě navíc ten syn i ta dcera mají různé matky.“</p>
<p>„Trochu komplikované, ale jasné,“ zasmála se <emphasis>Sněhurka.</emphasis></p>
<p>…</p>
<p>„Všechny hlavní systémy se mi podařilo rozchodit, avšak nedaří se mi spojení s hlavní základnou,“ stěžuje si Sněhurka, „signál komunikační družice sice mám, ale z druhé strany se mi nikdo nehlásí.“</p>
<p>„Kde ta stanice je?“ zeptala se Lucka.</p>
<p>„Nevím, jak se to tam jmenuje, ale mohu ukázat na mapě.“</p>
<p><emphasis>Sněhurka</emphasis> přistoupila ke komunikátoru a stiskla několik kláves. „Tady!“</p>
<p>„Tady… hmm, to je…“ Lucka změnila měřítko, aby byl vidět obrys pobřeží kontinentu. Před očima máme Jižní Ameriku „… v Brazílii, někde na hranici s Venezuelou, odhaduji.“</p>
<p>„Ukaž? To by mohlo být,“ potvrzuji kamarádčin závěr dívajíc se jí přes rameno.</p>
<p>„Ovšem – to by znamenalo… Ta stanice zřejmě obživla, když Erigyos uvedl do provozu ten skanzen pod Chavínem,“ uvažuje Lucka nahlas.</p>
<p>„Jaký skanzen? Co to je?“ zeptala se <emphasis>Sněhurka.</emphasis></p>
<p>„Nalezli jsme ještě dvě další stanice, ale opuštěné. Tady a tady,“ ukazuji Sněhurce na mapě. No, a tady na té uvedl technik Erigyos všechna funkce schopná zařízení do provozu jako v technickém muzeu. V té chvíli došlo k podivné magnetické bouři, jež začala rušit veškerou rádiovou komunikaci s touto oblastí. Ačkoliv se odstraněním problému zabývala celá řada odborníků včetně techniků-historiků, nepodařilo se poruchu odstranit. Jednou z hypotéz je, že některé ze zařízení chavínské základny je nějakým způsobem spjato se zařízením na některé jiné základně, a…“</p>
<p>„Ne, to ne!“ odmítá <emphasis>Sněhurka</emphasis> kategoricky tuto hypotézu. „Základny, které jste mi ukázaly, jsme my opouštěli narychlo, ve spěchu a nedovedu si představit, že by některý z techniků měl čas zabývat se takovými detaily. V té době se muselo stát ještě něco jiného, o čem vy nevíte. Odkud jste vůbec přicestovaly?“</p>
<p>„To je ta správná otázka!“ zvolala Lucka. „My jsme prozkoumávaly jeden z vašich trezorů tady na té základně… když tu se najednou samy zavřely dveře, do chodu se dalo jakési zařízení – no a my jsme se ocitly tady a ještě k tomu o nějakých devět set let zpátky v minulosti.“</p>
<p><emphasis>Sněhurka</emphasis> vyvolala na monitoru plánek základny Huánuco de Viejo. „Ukažte mi, děvčata, kde jste ten průzkum…“</p>
<p>„Tady!“ ukázala jsem na trezor, který nám provedl takovou lumpárnu, aniž jsem nechala <emphasis>Sněhurku</emphasis> dokončit větu.</p>
<p>Stiskla několik kláves na komunikátoru a zahleděla se na směsici znaků. „Tak to je podle charakteristik nákladní chronoport druhé generace. Ten nefunguje automaticky, ovládá se ručně – zvenku. To znamená, že do provozu ho musel NĚKDO uvést! A ještě jednu věc byste měly vědět: Ten chronoport byl podle všech známek původně určen pro mě. Dokonce měl i přesně určené místo přistání, ale pak z neznámých důvodů přistál – nebo lépe: havaroval! – někde trochu vedle… Asi ho uvedl do provozu nějaký diletant. Důkazem jsou ty sutiny, které jste musely odklidit, abyste mě vysvobodily.“</p>
<p>„Mohla by ses jít tedy na ten trezor… chronoport podívat?“</p>
<p>„Momentálně ne,“ omlouvá se <emphasis>Sněhurka,</emphasis> musím ještě dost dlouhou dobu setrvat v podzemí, dokud se mi znovu nezačne tvořit pigment. Sluneční světlo by mohlo být pro mě ještě nebezpečné.“</p>
<p>„Energií se můžeš nějak nabíjet?“</p>
<p>„Jistě, to mohu, ovšem jen čistou elektřinou. Ze zářících zdrojů si musím jen pomalu a postupně zvyšovat dávky…“</p>
<p>„To tedy znamená, že budeš spíš přijímat návštěvy tady, než abys na ně sama chodila,“ ujišťuje se Lucka.</p>
<p>„Jaké návštěvy?“</p>
<p>„Nu, několik pozemšťanů by mělo zájem se s tebou setkat…“</p>
<p>„Ach, pozemšťanů… Ale prosím, už mohou…“</p>
<p>…</p>
<p>„Je vůbec možno spojit se nějak s budoucností?“ napadlo mě.“</p>
<p>„Zkusíme to. Pokud vydržela komunikační družice dva tisíce let…“ uvažuje <emphasis>Sněhurka</emphasis> nahlas. Znovu se usadila u komunikátoru a jala se s ním dosti složitě manipulovat. „Máme k dispozici jen Nemesis II…“</p>
<p>„Tak… to je špatné,“ ozvala se Lucka, „protože přístroje z Chavína i z Huánuco de Viejo se také pokoušely přihlásit k Nemesis II, ale nedařilo se…“</p>
<p>„Jaký tu teď vládne letopočet?“</p>
<p>„Křesťanský,“ odpověděla jsem automaticky.</p>
<p>„S jakou délkou roku?“</p>
<p>„Doba oběhu Země kolem Slunce,“ odpověděla tentokrát Lucka.</p>
<p>A který je rok?“</p>
<p>„Tady a teď?“</p>
<p>„Jistě. Co jiného…“ <emphasis>Sněhurka</emphasis> je celá netrpělivá.</p>
<p>„No, teď je rok 1118…“</p>
<p>„Dobrá, 1118… a jedem’… 1119 – 1120 – 1121…“</p>
<p>Číslice kmitají na obrazovce tak rychle, že je skoro nestačím sledovat.</p>
<p>„Tak – a konec!“ zvolala náhle <emphasis>Sněhurka.</emphasis> Na obrazovce svítí rok 1908. „Dál se to nehne…“</p>
<p>„Ale rok 1908… to je přece … to …“</p>
<p>„Copak se stalo toho roku?“ zeptala se <emphasis>Sněhurka</emphasis> téměř vyděšené Lucky.</p>
<p>„Ztroskotala loď řízená mým dědečkem,“ vydechla Lucka.</p>
<p>„Ach – to je mi líto. Ovšem – to znamená, že se s vaší budoucností už nespojíme, ledaže bychom se tam dostaly mým chronoportem…“</p>
<p>„To by šlo?“</p>
<p>„Šlo.“</p>
<p>„Ale ne teď hned,“ vstupuje do našeho rozhovoru Lucka. „Nejprve musíme učinit zadost svým povinnostem vůči Převorství, aby nás Hugo de Payns nepovažoval za podvodnice a aby to nakonec neodnesli naši přátelé – bratr zahradník a jeho neteř…“</p>
<p>„Samozřejmě, že ne hned,“ krotí mě i <emphasis>Sněhurka</emphasis>, „nejprve je nutno přenést sem veškerý obsah chronoportu, nebo aspoň to, co obsahuje nebezpečné technologie zneužitelné jako zbraně. A rovněž si urovnejte své pozemské záležitosti. V tom má Lucka pravdu.“</p>
<p>„To ovšem znamená, že ti sem budeme muset přivést návštěvu…“</p>
<p>„Vždyť ano, bránila jsem se snad?“</p>
<p>„V tom případě nebudeme ztrácet čas… Ještě nám poraď, jak se dostaneme dovnitř bez skafandrů?“ zeptala jsem se, když už jsme se byly rozloučily.</p>
<p>„Přepnu vstupní dveře znovu na nudabránu a vyřadím kontroly,“ slíbila <emphasis>Sněhurka.</emphasis></p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pondělí 15. července </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Na povrchu uplynulo za dobu našeho pobytu v podzemí dalších deset dní. Tentokrát však máme pro členy Převorství potěšující zprávu – konečně se mohou pustit s námi do labyrintu bez obav, že by takový výlet zanechal nějaké nepříznivé následky na jejich zdraví. Jenom ještě nevíme, jak se smíří s časovým posuvem po návratu z podzemních prostor.</p>
<p>„Na to je musíme rozhodně upozornit,“ apeluje Lenka. „Představ si, jaký by to byl pro ně strašlivý šok – to musejí vědět ještě před tím, než se rozhodnou projít přechodovou komorou.“</p>
<p>„Ještě však musíme promyslet, jak zamaskovat funkci nudabrány,“ uvažuji cestou k sídlu Převorství.</p>
<p>„V tom nevidím problém,“ směje se Lenka. „Jednoduše půjdu nahá a v čele ‚delegace‘. U mě je to z jejich pohledu celkem ‚normální‘ úkaz. S sebou ponesu nějaký jednoduchý nástroj a budu předstírat, že slouží k otevírání dveří…“</p>
<p>„Jenže pak, až budou mít zájem vstupovat tam sami a bez nás…“</p>
<p>„To už bude horší…“ zarazila se na chvíli Lenka. Pak ale podala další ‚zlepšovací návrh‘: V tom případě využijeme toho tvého tvrzení, že práce s našimi nástroji je možná jen s pomocníkem a po předchozích výpočtech – no a před vlastním otevřením dveří budeme spolu chvíli spekulovat nad nějakým lejstrem – třeba nad tabulkou náhodných čísel, kterou si snadno vytiskneme…“</p>
<p>„Hmm, pro začátek by to mohlo jako kamufláž posloužit,“ souhlasím, „ovšem do budoucna to budeme muset zařídit nějak jinak. Podrobnosti bychom měly domluvit se <emphasis>Sněhurkou…</emphasis>“</p>
<p>„To jistě,“ souhlasí Lenka ve chvíli, kdy stojíme před branou Hugonova sídla.</p>
<p>…</p>
<p>„Jaké zprávy přinášíte, sestry,“ zeptal se Hugo po velice přátelském přivítání.</p>
<p>„Dobré, bratře Hugo,“ ujala jsem se slova. „Podzemní komplex už je pro vás přístupný bez nebezpečí poškození zdraví. Jenom tě musím upozornit na jednu nepříjemnost, se kterou se budeš muset smířit. Při pobytu v podzemí dochází na povrchu k dilataci času.“</p>
<p>„Cože??“</p>
<p>Lenka mi stiskla ruku a pocítila jsem kalihapický efekt. <emphasis>Jdeš na to moc vědecky, Lucinko. Nezapomínej, že jsme ve středověku a že Einstein zveřejní svou teorii relativity za nějakých … osm set let. Dovol,vysvětlím mu to sama… – Dobrá…</emphasis></p>
<p>„V podzemí plyne čas jinak než tady,“ ujala se tedy slova Lenka.</p>
<p>„Jak tomu mám rozumět?“</p>
<p>„Musíš tomu rozumět tak, že za každou hodinu, kterou v podzemí strávíš, budeš muset zaplatit přibližně dvěma dny, které mezitím uplynou tady na povrchu. Proto se vám zdálo, že jsme dole neúměrně dlouho.“</p>
<p>„Sice to nechápu, ale budiž. Kdy je možno do podzemí vstoupit?“</p>
<p>„Navrhuji zítra v poledne,“ ozvala jsem se opět já. Stiskla jsem přitom Lence znovu ruku. <emphasis>Musíme se na tu cestu pečlivě připravit a hlavně se musíme zítra dopoledne důkladně nabít.</emphasis></p>
<p>„Vyber k sobě nanejvýš tak dva, tři další společníky a připravte se na cestu.“</p>
<p>…</p>
<p>Ještě večer jsme si vytiskly několik stránek náhodných čísel, připravily jsme si tužky, kalkulačku a několik dalších nástrojů a přístrojů jako kamufláž. Lenka nenechává nic náhodě a vymýšlí scénář do nejmenších podrobností.</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>úterý 16. července </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>V pravé poledne se objevili v zahradách Konventu, hned za brankou vedoucí na dvorek před vstupem do našeho podzemí, čtyři členové Převorství a s nimi dvacet ozbrojených jezdců.</p>
<p>„Vy chcete vstoupit do podzemí TAKHLE?“ byla první Hugonova slova namísto pozdravu, když mě uviděl úplně nahou a navíc Lucku, která se ve městě často vyskytuje ve svých oblíbených meruňkových bikinkách, spatřil dnes nahoře bez.</p>
<p>„To je z bezpečnostních důvodů, bratře.“</p>
<p>O bezpečnost nemusíte mít obavy, sestry. Mám s sebou dosti početnou ozbrojenou družinu.</p>
<p>„Cože? Tolik komonstva, na obranu, bratře Hugo?“</p>
<p>„Neradno v těchto dnech cestovat přes město bez ozbrojeného doprovodu,“ posteskl si. „Budeme muset náš ozbrojený sbor uvést do souladu i s představami církve, aby nás garda Jeho Milosti neobtěžovala jako vás…“</p>
<p>„Jak si to představuješ, bratře?“</p>
<p>„Budeme svůj ozbrojený sbor koncipovat jako mnišsko-vojenský řád, ale musíme to ještě podrobně promyslet.“</p>
<p>„Dobrá, konej, jak myslíš, bratře Hugo. Teď však už můžeš poslat ozbrojenou družinu domů. S námi jste v bezpečí.“</p>
<p>„S vámi? Se dvěma dočista nahými ženami beze zbraní?“</p>
<p>„Věz, bratře Hugo, že naše nahota je zbraň mocnější tvého meče i zbraní celé tvé družiny dohromady,“ promluvila konečně Lucka.</p>
<p>„Nemohu uvěřit takovému absurdnímu tvrzení!“ namítá Hugo nevěřícně.</p>
<p>„Zkus se mě tedy svým mečem dotknout,“ navrhuje Lucka.</p>
<p>Hugo tasil svůj meč a položil ho Lucce na rameno. V ten moment pocítil křeč v ruce a zbraň upustil.</p>
<p>„To se stane každému, kdo by se na nás odvážil vztáhnout ruku,“ oznámila zkoprnělému Hugonovi podávajíc mu jeho meč. „A teď, když jsem tě přesvědčila – aspoň tedy doufám – můžeš svou ozbrojenou družinu s klidným svědomím propustit domů.“</p>
<p>Stalo se a naše šestice vyrazila směrem ke vchodu do podzemí Šalomounova chrámu. Jak ovšem předpokládal Hugo, naše skupinka bez vojenského doprovodu se stala terčem útoku patriarchovy gardy.</p>
<p>„Je nás moc, musíme se rozdělit,“ upozorňuje Lucka.</p>
<p>„Jak – rozdělit? Nechápu…“ podivuje se Hugo – ale to už jsem ho uchopila pevně za ruku a druhou rukou jsem si přidržela jeho nejbližšího společníka. Lucka učinila totéž se dvěma zbývajícími členy Bratrstva a obě jsme vzápětí vytvořily kolem sebe ochranné pole.</p>
<p>Právě včas! Snesla se totiž na nás sprška šípů. Hugo a jeho přátelé sledují dění na bojišti s hrůzou v očích, neboť o našem způsobu obrany zatím vědí jen z vyprávění. Dnes tedy mají možnost poprvé vidět, jak to funguje ve skutečnosti. Dobře mířené šípy se odrážejí od silového pole a neúprosně se zabodávají do těl střelců. Ještě jedna ‚salva‘ – a střelba ustává. Před námi leží několik střelců na zemi, jiní vrávorají nad nimi se šípy zabodnutými v těle.</p>
<p>„Kristovy rány! Co to má znamenat?“ Hugo de Payns je u vytržení, jeho kamarád má tendenci pokleknout a modlit se.</p>
<p>„Stůj klidně,“ nabádám ho – avšak stejně mi nezbývá, než ho pevně držet. Mám jen strach, abych mu nezlomila nebo nevykloubila ruku.</p>
<p>„Už jste skončili?“ zeptala se Lucka důstojníka, který – zřejmě jediný zůstavší bez úhony – zmateně pobíhá mezi raněnými.</p>
<p>Musím se moc držet, abych se nerozesmála, neboť kamarádka vyslovila otázku tónem, kterým se ptáme přátel, zda si dají raději kávu nebo čaj.</p>
<p>„Co je ti po tom, ty čarodějnice necudná?!“ odsekl důstojník.</p>
<p>„Abychom mohly ošetřit vaše raněné – a… a propos… to máš za tu necudnou čarodějnici…!“</p>
<p>Lucka mírně pohnula polem a důstojník se válí po zemi – ani si nestačil uvědomit, co se s ním vlastně děje, zatímco Hugonův společník, kterého držím levou rukou, má opět tendenci pokleknout…</p>
<p>„Zdá se, že už nikdo střílet nebude,“ míní Lucka, když se velitel konečně uráčil postavit znovu na nohy, „takže se do toho pustíme. Nezevluj tady a sežeň ranhojiče, ať se zbytečně nezdržujeme … Tak bude to, nebo ti mám pomoci?! … Rychleji, rychleji, plazíš se jako splašený hlemýžď!“</p>
<p>Lucka doprovodila svá poslední slova směrovým posunem silového pole, takže důstojník musel několikrát poskočit, aby znovu neupadl. Vzal si však její slova k srdci a vyrazil poklusem. Když odešel, zrušily jsme pole a pustily se do odstraňování šípů z těl zraněných vojáků. Jelikož už máme tuto proceduru natrénovanou z minulých šarvátek, jde nám to jako po másle. Za necelou půlhodinku se nám podařilo vydobýt osmnáct šípů, z nichž patnáct bylo čistých průstřelů. K naší velké lítosti jsme však musely konstatovat u dvou vojáků smrt… Právě v tu chvíli se objevil důstojník s ranhojičem.</p>
<p>„No sláva,“ zaradovala se Lucka, „tady se jich příteli ujměte – a my jdeme. Podívejte se, kolik času jsme ztratili kvůli vašim blbinám…!“</p>
<p>Ranhojič se jal obvazovat raněné a my pokračujeme v cestě.</p>
<p>„To se vždycky postaráte takhle o raněné z řad nepřátel?“ podivuje se Hugo.</p>
<p>„Jak se to vezme,“ vysvětluji, „oni to vlastně nejsou naši nepřátelé – jenom plní rozkazy někoho, kdo si myslí, že jsme jeho nepřátelé, přičemž svým vojákům zatajuje nebezpečí, které jim hrozí, zaútočí-li na nás.“</p>
<p>„Jak tomu mám rozumět?“</p>
<p>„Pochop, bratře Hugo, že ještě nikdy na nás nezaútočili opakovaně titíž vojáci. Vždy se jedná o novou skupinu. To znamená, že oni nevědí, co se jim stane, začnou-li na nás střílet, a nikdo je před takovým počínáním nevaroval. A my v žádném případě nejsme nějaká krvelačná sebranka, která se raduje z mrtvých či zraněných ‚nepřátel‘ – naopak – je nám líto každého promarněného lidského života.“</p>
<p>„Zajímavá filosofie…“ mudruje Hugo.</p>
<p>Ale to už vstupujeme do ústí podzemní chodby pod troskami Šalomounova chrámu. Prošli jsme chodbou k točitému schodišti, sestoupili dolů a stojíme před prvními dveřmi. <emphasis>Sněhurka</emphasis> opravdu splnila svůj slib a obnovila funkci nudabrány.</p>
<p>Lucka nesoucí přes rameno malou tašku s nářadím vytáhla z ní kalkulačku a tabulku náhodných čísel. Postavily jsme se k sobě a jako se domlouváme na postupu. Po chvíli jsem přátelům pokynula, by ustoupili zpět do chodby. Lucka jistí, aby nevstupovali, dokud neotevřu dveře. Postavila jsem se do zorného pole čidla nudabrány – a cesta je volná!</p>
<p>„Můžete…“</p>
<p>Prošli jsme do přísálí přechodové komory. Otevřely jsme s Luckou vnější dveře a pozvaly přátele dovnitř. Poté jsme vnější dveře zavřely a otevřely jsme dveře vnitřní – tentokrát už žádné skafandry, žádné kontroly.</p>
<p>„Od této chvíle běží čas nahoře rychleji,“ oznamuje Lucka Hugonovi, když jsme vstoupili do vnitřní chodby a zavřeli i vnitřní dveře přechodové komory.</p>
<p>Procházíme klikatou chodbou a neomylně míříme k apartmá, ve kterém nás naposledy <emphasis>Sněhurka</emphasis> přijala. Jeho dveře se před námi pohostinně otevřely…</p>
<p>„Buďte vítáni, přátelé,“ hlaholí <emphasis>Sněhurka</emphasis> hebrejsky, „pojďte dál a posaďte se.“</p>
<p>Než jsem stačila přeložit, všichni čtyři padli v hrůze na kolena a začali se tiše modlit…</p>
<p>„Co … co to vyvádíte?“</p>
<p>„I to nic,“ chlácholím naši novou známost. „Oni ti za prvé nerozumějí – a za druhé tě považují za anděla nebo za bohyni nebo za něco podobného…“</p>
<p>„Ach, to je mi líto… Jak s nimi mám mluvit?“</p>
<p>„Nejlépe starofrancouzsky… nebo aspoň latinsky.“</p>
<p>„Hmm, řečí Římanů… dobrá…“</p>
<p>Lucka mě chytila za ruku a vyvolala kalihapický efekt. <emphasis>Já se jim ani nedivím. Vždyť ona je dočista nahá, smrtelně bílá, jakoby bez krve, a navíc neuvěřitelně krásná…</emphasis></p>
<p>Nezbývá mi, než dát kamarádce za pravdu.</p>
<p><emphasis>Sněhurka</emphasis> mezitím přistoupila k modlícím se bratřím, postupně každého uchopila jemně za ruku, zvedla ho z kleku a usadila do křesla u stolu.</p>
<p>„Co si dáte k pití?“</p>
<p>„Nejlépe kávu, aby se pánové trochu vzpamatovali,“ navrhuji, netušíc nic o dalším šoku, který jim <emphasis>Sněhurka</emphasis> vzápětí uštědří…</p>
<p>Ta totiž bez jakýchkoliv ceremonií přešla na druhý konec místnosti k jídelnímu automatu, jehož existence nám s Luckou při minulé návštěvě nějak unikla, a jala se připravovat požadovaný nápoj. V tu chvíli pánové opustili svá křesla jako na povel a opět padli na kolena.</p>
<p>„Co se děje?“ Sněhurka už je z nich na mrtvici…</p>
<p>Vtom Hugo de Payns vztáhl k automatu ruku a z jeho rtů unikl obdivný vzdech: „Ó, Blahoslavená Panno! Svatý grál… existuje!“</p>
<p>„Coooo??“ <emphasis>Sněhurka</emphasis> na něj vytřeštila oči.</p>
<p>„Klid, pánové, posaďte se a nedělejte tu zmatek,“ nabádá je Lucka. „Pochopte, že paní doktorka neví vůbec nic o vašich náboženských představách.“</p>
<p>„Doktorka??? Ne tedy anděl Páně?“</p>
<p>„Vidím, že je na čase, abychom vás vzájemně představily,“ spustila Lucka. „Paní doktorko, toto je rytíř Hugo de Payns, úřadující velmistr Převorství siónského. A toto je doktorka Tanymoialla, lékařka mimozemské expedice, bratře Hugo.“</p>
<p>„Jak – mimozemské…?“</p>
<p>Uchopila jsem Lucku za ruku a vyvolala kalihapický efekt. <emphasis>Trochu jsi to přehnala, ne? – Ale co! Mají se pravdu dozvědět dnes nebo zítra… to už je snad jedno. Nebo jsi snad chtěla vydávat Sněhurku za anděla? Sama vidíš, že je jí to nepříjemné. A my samy si přece taky nebudeme hrát na bohy, to si myslím, že je lidí nedůstojné.</emphasis></p>
<p>Musela jsem Lucčiny argumenty uznat. Jenže… Jak jim to vysvětlit?</p>
<p>Když <emphasis>Sněhurka</emphasis> rozdala kávu a řízením osudu usedla vedle mě, nenápadně jsem se dotkla její ruky. Nesnaží se uhnout. Jemně jsem jí ruku stiskla… Podařilo se! Kalihapický efekt je navázán a jsme propojeny všechny tři! Během několika minut jsem doktorku Tanymoiallu podrobně seznámila s naší situací i s náboženskými předsudky středověkých lidí – potažmo tedy i našich přátel.</p>
<p><emphasis>Já také nejsem v záviděníhodné situaci,</emphasis> předává mi informace na oplátku Tanymoialla, <emphasis>protože jsem tady vlastně ve vyhnanství a nemám představu o osudu ostatních členů naší expedice. Můžeme se však pokusit o následující: Vaše přátele uspím na … řekněme tři dny … to by mohlo stačit, a ve spánku by mohli absolvovat několik hypnopedických lekcí ohledně geografie a astronomie, aby měli aspoň představu o tvaru, velikosti a pohybech planety, na níž žijí, a také aby pochopili pojem ‚mimozemský‘ – tedy myslím to nejdůležitější z této oblasti. Vy sem zatím přivedete své dva chráněnce – tedy onoho bratra zahradníka a jeho neteř. Až se mí hosté probudí, budou s to pochopit, oč se v mém případě jedná, a propustíme je na povrch s tím, aby zdejší základnu ‚ochraňovali‘. My se pak pokusíme přenést do ‚budoucnosti‘, která představuje vaši ‚přítomnost‘, protože teprve tam já mohu navázat kontakt se svými druhy. Vaše chráněnce ovšem vezmeme s sebou, protože z tvého výkladu jsem pochopila, že v momentě, kdy vy zmizíte, není jejich ochrana garantována – byť i by byl velmistr se svými nejbližšími do celé problematiky zasvěcen.</emphasis></p>
<p>Lucka přejímá Sněhurčiny informace a návrhy přese mne, avšak namítá: <emphasis>Tři dny spánku pod zemí je dvaasedmdesát hodin, to je sto čtyřiačtyřicet dní nahoře, takže vyjdou někdy 7.12.</emphasis>1118<emphasis>, přičemž nesmíme zapomenout na čas, který zde stráví v bdělém stavu…</emphasis></p>
<p><emphasis>No, to by odpovídalo,</emphasis> souhlasím. <emphasis>Templářský řád byl (bude?) založen o Vánočních svátcích roku </emphasis>1118<emphasis>, což krásně stihnou…</emphasis></p>
<p><emphasis>Dobrá, tak neztrácejme čas,</emphasis> souhlasí Lucka, <emphasis>jenom nevím, jak je přimějeme ke spánku…</emphasis></p>
<p>„Už spí,“ směje se <emphasis>Sněhurka.</emphasis></p>
<p>Pohlédly jsme s Luckou na naše přátele sedící kolem stolu. Skutečně! Hlavy mají položeny na stole a slastně oddechují…</p>
<p>„Jak je to možné?“</p>
<p>„Snadno. Jenom jsem je trochu zhypnotizovala,“ vysvětluje <emphasis>Sněhurka</emphasis>. „Díky jejich náboženskému vytržení to ani nedalo moc práce.“</p>
<p>„Dobrá – a co bude dál?“</p>
<p>„Když mi s nimi trochu pomůžete…“</p>
<p>Přestěhovaly jsme všechny čtyři rytíře do sousedního apartmá, svlékly je do naha, umyly, osprchovaly a uložily je na pohodlná lůžka.</p>
<p>„Výborně,“ raduje se <emphasis>Sněhurka,</emphasis> „vy se teď vrátíte pro své chráněnce a přivedete je sem co nejdříve, Já zatím spustím hypnopedický program pro ty čtyři.“</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pondělí 22. července </emphasis>1118</p>
<p>(pokračování Lenčina zápisu)</p>
<p>Tři hodiny pobytu v podzemí znamená šest dní na povrchu. Vyšly jsme tedy z podzemí 22. července a naše první cesta vede do sídla Převorství za bratrem zahradníkem a jeho neteří.</p>
<p>„Hlavním vchodem asi nepůjdeme,“ uvažuji cestou nahlas, „ stráž u vchodu by se nás mohla vyptávat, kde že je Hugo de Payns a jeho doprovod. Rovněž by bylo velmi nebezpečné, kdyby zjistili, že se chystáme porušit slib mlčenlivosti a zasvětit do tajemství podzemí z jejich hlediska nepovolané osoby.“</p>
<p>„Hmm, to je pravda, i když tedy – oni se to časem dozvědí tak jako tak. V této chvíli by však bylo moudřejší se neprozrazovat, abychom nemusely bojovat na dvou frontách,“ souhlasí Lucka. „Sice bychom se snadno ubránily, jenže by to znamenalo zase spoustu raněných další zbytečné zdržování. Ale jak jinak se tam chceš dostat nepozorovaně? Nevzpomínám si na žádný postranní vchod – a i kdyby existoval, nepochybuj o tom, že bude rovněž hlídán.“</p>
<p>„Zkusíme obejít plot, třeba nás něco napadne…“</p>
<p>Lucka sice nic nenamítá, ale můj nápad se jí zřejmě moc nezamlouvá. I když tedy – sama jiné řešení nenavrhla. Vyrazily jsme tedy oklikou k zadní části areálu. Asi za nějakých 20 minut (nedívala jsem se na hodinky) jsme před sebou uviděly zeď, kterou je obehnána zahrada. Zeď je vysoká něco přes dva metry. Požádala jsem Lucku, aby se postavila zády ke zdi, a postavila jsem se jí na ramena.</p>
<p>„Je to skvělé,“ hlásím po chvíli, „bratr zahradník se věnuje své lásce a Luisa mu pomáhá. Seskočím k nim dolů. Ty tu počkej.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasí Lucka.</p>
<p>Vyšvihla jsem se na zeď a seskočila do zahrady. Lehký větřík šelestící v listoví stromů zamaskoval můj vstup dokonale – přátelé mě ani nepostřehli. Bratr zahradník právě prořezává vzrostlý strom stoje na žebříku, který mu Luisa přidržuje. Málem vykřikla hrůzou, když jsem se před ní náhle zjevila.</p>
<p>„Tiše, tiše,“ šeptám a významně si kladu prst přes rty. „ať mě tu nikdo cizí nevidí. A zavolej na strýčka, aby slezl dolů.“</p>
<p>Stalo se.</p>
<p>„Oh, sestra Lenka… a v brnění…“ vydechl bratr zahradník, sotva mě spatřil. „Jdeš z bitvy nebo do bitvy?“</p>
<p>„Právě jsem uprostřed,“ zasmála jsem se jeho rozverné poznámce, svědčící o tom, že je v dobré náladě. „Ihned všeho nechejte a pojďte se mnou.“</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>„Seznámím vás s tajemstvím podzemí – ale nikdo o tom nesmí vědět…“</p>
<p>„Ach ano, chápu…“ pronesl bratr zahradník se vzrušením v hlase a vyrazil směrem k východu ze zahrady.</p>
<p>„Počkej, bratře zahradníku,“ zarazila jsem ho. „Tudy ne. Musíme přes zeď. Vezmi ten žebřík…“</p>
<p>Dál se nevyptával. Popadl žebřík a vyrazili jsme k té části zdi, za níž na druhé straně hlídá Lucka. Přistavila jsem žebřík a opatrně jsem vylezla na hřeben zdi, abych se rozhlédla, jak to venku vypadá. Vzduch je čistý. Nikde není živé duše, jen Lucka vyčkává, co bude dál…</p>
<p>„Jak to u tebe vypadá?“</p>
<p>„Dobře,“ odpovídá tiše.</p>
<p>„Tak teď oni slezou k tobě a pohlídáš je. Já pak uklidím ten žebřík a půjdeme zpátky za <emphasis>Sněhurkou.</emphasis>“</p>
<p>Lucka přikývla a já jsem pokynula bratru zahradníkovi i Luise, aby vylezli ke mně na zeď. Ta je skoro metr široká, takže se dá na ní pohodlně pobývat. Když vylezli, přehodila jsem žebřík, Lucka ho dole ustavila a přátelé pohodlně slezli na její stranu.</p>
<p>Vtáhla jsem žebřík znovu do zahrady a slezla po něm dolů. Rozhlédla jsem se. O kus dál jsem spatřila jiný vzrostlý strom v samé blízkosti zdi. Mám vyhráno, obejdu se bez žebříku! Přistavila jsem ho k jednomu ze vzdálených stromů a vrátila jsem se k tomu ‚svému‘ vyhlédnutému. Vyšplhala jsem po něm nahoru, po spodních větvích jsem se pohodlně dostala nad zeď a seskočila jsem na její hřeben. Po něm jsem přešla pár set kroků k místu, kde čeká Lucka s přáteli, a seskočila jsem k nim.</p>
<p>„Ach, sestro, jak to, že dokážeš takové věci?“ vydechla Luisa. V jejím tónu se snoubí obdiv s hrůzou…</p>
<p>„Teď není čas na nějaké vysvětlování, pojďte, pojďte,“vyzývá je Lucka.</p>
<p>Je až s podivem, jak hladce jsme absolvovali zpáteční cestu. Přestože já svou nahotou a Lucka svými bikinkami budíme po městě veřejné pohoršení, nikdo se neodvažuje zkřížit nám cestu. Zřejmě už je většina obyvatel poučena pány pátery, že jsme čarodějnice a pekelné obludy, k nimž je nebezpečné se přibližovat nebo na ně dokonce útočit. Jen těch několik trhovců, ke kterým obvykle chodíme nakupovat potraviny pro bratra zahradníka a jeho neteř, s námi přátelsky komunikuje, i když je potkáváme mimo tržiště.</p>
<p>Ale to už sestupujeme dolů po točitých schodech. Já jako první, abych mohla otevřít nudabránu, pak jde Luisa, bratr zahradník – no a Lucka průvod uzavírá. Přesto jsem si oddechla, když za námi zaklaply vnitřní dveře přechodové komory.</p>
<p>„Nesmíte se vyděsit,“ varuje Lucka přátele, „až uvidíte původní obyvatelku podzemí. Žije tady už tak dlouho, že celá zbělela. Vypadá sice jako mramorová socha, ale je živá…“</p>
<p>„Hezky o mně mluvíš, sestro Lucie,“ ozvalo se nám za zády.</p>
<p>Otočili jsme se a já jsem ucítila, jak se Luisa, kterou stále držím za ruku, zachvěla hrůzou. Vzápětí se ke mně přitiskla a zabořila mi hlavu do prsou.</p>
<p>„Klid, děvče, klid,“ chlácholím ji, „tady ti nehrozí žádné nebezpečí…“</p>
<p>„Já… já vím… jenže mně… mně je jí moc líto, že tady musela být tak dlouho… až… až… ztratila úplně zdravou barvu. Opravdu to není obživlá mrtvola?“</p>
<p>„Ne, nejsem obživlá mrtvola,“ směje se <emphasis>Sněhurka,</emphasis> hladíc Luisu po tváři.</p>
<p>„Opravdu… jste teplá, vzácná paní…“ vydechla Luisa s úlevou – a mně dalo moc přemáhání, abych nevyprskla smíchy, protože jsem si spojení ‚být teplá‘ asociovala s úplně jiným významem…</p>
<p>Uchopila jsem Sněhurku za ruku a druhou jsem nahmatala ruku Lucčinu. Obě pochopily a spojily se také. Vyvolaly jsme kalihapický efekt.</p>
<p><emphasis>Jak chceš pokračovat dál? – Uspím je jako tam ty. Vy zatím nanosíte z vaší základny všechny nebezpečné předměty sem. Až probudíme ty čtyři, tak je propustíme – no a my se přesuneme v čase do ‚vaší‘ přítomnosti. Já zatím udělám potřebné výpočty, abychom se nezdržovali. – Jenže to je práce na několik týdnů… - Na několik pozemských týdnů, to přece nevadí. Oni budou spát až do prosince, přece! – To je pravda. Ovšem bylo by dobře, abychom počkaly, dokud nebudou naši přátelé v kanafasu. Kdybychom odešly hned teď, nemuselo by to působit dobře na jejich psychiku. – Jistě, jistě, aspoň mi s nimi pomůžete…</emphasis></p>
<p><emphasis>Sněhurka</emphasis> nás odvedla do svého apartmá a opakují se scény z předchozí návštěvy, kdy uspala vedoucí představitele Převorství siónského. Tentokrát použila své metody na bratra zahradníka a jeho neteř.</p>
<p>„Už spí…“ oznámila nám po dvou až třech minutách ticha.</p>
<p>Přenesly jsme je do dalšího apartmá, svlékly, umyl, osprchovaly a uložily na lůžka.</p>
<p>„Těm mám taky spustit nějaký hypnopedický program?“ zeptala se Sněhurka před naším odchodem.</p>
<p>„Zatím ne, dohodneme se na něčem, až se vrátíme.“</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>neděle 24. listopadu </emphasis>1118</p>
<p>(Lucčin zápis)</p>
<p>Ačkoliv jsme každý den vykonaly dvě cesty z naší cely do podzemí Šalomounova chrámu, trvalo nám až do dnešního dne, než jsme všechny přístroje, všechna zařízení a materiál přestěhovaly z ‚trezoru‘ na <emphasis>Sněhurčinu</emphasis> ‚základnu‘. Není ovšem divu, protože vždy, když jsme se u <emphasis>Sněhurky</emphasis> na chvíli zdržely, ‚pádil čas nahoře jako namydlený blesk‘ – jak aspoň si posteskla Lenka pokaždé, když jsme vyšly na povrch a zjistily jsme, kolikátého vlastně je…</p>
<p>„Teď už musíme jenom počkat, až se probudí páni rytíři,“ informuje nás Sněhurka, „a vyrazíme na cestu časem. Smůla ovšem je, že já mám k dispozici jen chronoport první generace…“</p>
<p>„Co to znamená?“</p>
<p>„To znamená, že nás přenese jen v čase, ne však v prostoru. Až se probudíme, budeme pořád tady, v Jeruzalémě…“</p>
<p>„To snad nevadí,“ chlácholí <emphasis>Sněhurku</emphasis> Lenka. „I kdyby se nám nepodařilo spojení s některou z mimozemských základen, tak v naší době už existuje rozsáhlá veřejná doprava po celé Zemi. Vzhledem k tomu, že máme s sebou několik tisíc denierů, které se mezitím stanou opravdovým pokladem, neboť jejich historická hodnota bude nevyčíslitelná, dopravíme se snadno a rychle kamkoliv budeme chtít.“</p><empty-line /><p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pátek 13. prosince </emphasis>1118</p>
<p>(Lenčin zápis)</p>
<p>„Je už vám jasné, kdo jsou mimozemšťané, bratři?“ ptám se probudivších se rytířů.</p>
<p>„Ano, je nám jasné úplně všechno,“ spustil Hugo de Payns, „jen nechápeme, proč jsme úplně nazí!“</p>
<p>„To jen aby se vám pohodlně spalo. Svoje šaty máte tady ve skříni, tak se oblečte, oslavíte s námi svátek sestry Lucie a můžete se směle vrátit ke svým pozemským povinnostem.</p>
<p>„K jakým povinnostem?“</p>
<p>„Chcete přece založit rytířsko-mnišský řád na ochranu poutníků ve Svaté zemi, ne? Za týden budou Vánoce, to je ten nejlepší čas k uskutečnění tak ušlechtilého záměru…“</p>
<p>„Cože?? Za TÝDEN budou Vánoce? Vždyť snad je červenec…“</p>
<p>„Ano, v červenci jste sem vstoupili, ale v prosinci odcházíte. Upozorňovaly jsme vás, že tady v podzemí plyne čas mnohem rychleji!“</p>
<p>„To je pravda, jenom jsme netušili, že až tak rychle… Ale – já se tady s tebou vybavuji dočista jak mě pánbůh stvořil…“</p>
<p>„A já jsem snad oblečená?“ ptám se bratra Hugona.</p>
<p>„No… nejsi, ale u tebe už jsem si na to tak nějak zvykl…“</p>
<p>Páni rytíři se konečně odhodlali vstát ze svých lůžek a vrhli se ke skříni, ve které jsou vyčištěné, vyspravené a vzorně uložené jejich oděvy. Bleskurychle se oblékli nechali se zavést do <emphasis>Sněhurčina</emphasis> apartmá, kde na ně čeká hostina vystrojená na počest Lucčina svátku.</p>
<p>…</p>
<p>„Přátelé, loučíme se s vámi na věky,“ oznamuje jim <emphasis>Sněhurka</emphasis> po skončení oslavy. „Střezte tajemství Chrámu a nedovolte, aby někdo nezneužil zdejších zařízení k nekalým úmyslům. Víte už, kdo zdejší podzemní komplex vybudoval a proč. Víte, jak fungují veškerá zdejší zařízení. Víte, jak se sem snadno dostanete a jak je vstup do podzemí chráněn. Dbejte toho, aby se nikdo nepovolaný dovnitř nedostal a nezničil zdejší základnu. Sbohem…“</p>
<p>…</p>
<p>„Teď se konečně můžeme věnovat svým záležitostem,“ oznámila nám <emphasis>Sněhurka</emphasis> po odchodu rytířů. „Mám všechno připraveno, takže stačí jen ulehnout na lůžka… Ještě se úplně svlékni, sestro Lucie…“</p>
<p>„Ach tak… ty jsi transsexuálka… Vidíš, jak je důležité uléhat na chronoport zcela vysvlečená. Musím trochu přestavět parametry.“</p>
<p>„My jsme však původně cestovaly v kombinézách,“ namítla Lucka překvapeně.</p>
<p>„Jenže chronoportem druhé generace – a ještě k tomu nákladním,“ oponuje Tanymoialla, ťukajíc cosi na jedné z klávesnic. „Tak, hotovo, uložte se co nejpohodlněji, za deset minut usneme a probudíme se v jiné době…“</p>
<p>TOTO JE POSLEDNÍ STRÁNKA V NAŠÍ JERUZALÉMSKÉ KRONICE. ZAPISUJI TYTO ŘÁDKY ULÉHAJÍC NA LŮŽKO CHRONOPORTU A OČEKÁVÁM, KDY MĚ BŮH MORFEUS PŘIVINE DO SVÉ MĚKKÉ NÁRUČE…</p>
<p><emphasis>Lenka</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 36</strong></p>
<p>Základna Kurupira je totálně rozhádaná. Baal Segul si klidně spí ve svém sarkofágu, doktor Azizill se ustavičně škorpí s doktorem Zemillem. Jeden má na své straně šéfku laboratoře Nihasu, druhý lingvistku Proseprinu, a inženýr Verdelet se svými techniky jen udržují v chodu základní funkce stanice. Do sporů se raději vůbec nevměšují.</p>
<p>„Rád bych pokračoval ve výzkumu těch dvou exemplářů,“ oznámil ráno Azizill Zemillovi, „jenže vy jste neoprávněně změnili přístupové kódy do cely, a já…“</p>
<p>„Vždyť jsi mi je dobrovolně přenechal – a své vlastní exempláře jsi nechal uletět někam pryč, tak oč ti vlastně jde? My si snažíme uchovat před tvými riskantními fušeřinami aspoň ten zbývající pár.“</p>
<p>„Sám jsi fušer, ty nedouku! Názorně jsem se o tom přesvědčil při vyšetřování té údajně bioenergeticky senzitivní pra-pra…pravnučky toho tvého Jošuy, nebo jak že se ten potentát jmenuje…!“</p>
<p>„Ujišťuji tě, že ona skutečně JE bioenergeticky senzitivní. Dokonce je nositelkou trvale působícího bioenergetického stimulátoru a dokáže vyvolat kolem sebe silové pole. Prošla intenzivním výcvikem, který neskončil jen u schopnosti tupého příjmu energie. Ona se dokáže rozhodnout, zda nabízenou energii přijme, či ne. No a od tebe ji zrovna nechtěla. Chápe to vaše uražená velmoc?“</p>
<p>„V životě jsem neviděl, aby byla polozvířata tak důkladně školena v oblastech bioenergie,“ odsekl vztekle Azizill, otočil se k Zemillovi zády a bez rozloučení opustil místnost.</p>
<p>„Myslím, že je na čase, drahá přítelkyně, abychom odsud zmizeli,“ obrátil se Zemill k Proseprině s překvapivým návrhem, když za Azizillem zapadly dveře.</p>
<p>„Zmizeli? Ale… kam?“</p>
<p>„Nejlépe na SSE. I s tím ‚pokusným‘ párečkem tamo…“ ukazuje směrem k chovné stanici.</p>
<p>„Ach tak, proto jsi jim sebral ty hadříky,“ pochechtává se spiklenecky jeho partnerka.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>3. ledna</emphasis></p>
<p>Sváteční dny minuly aniž bychom si užili chvilky klidu. Janička se vrátila na svou kliniku, Míšenka s Paulim pokračují ve svém cestovatelském záměru, starý pán se nechal také teleportovat domů a Sheila s Paulem se vrátili do pouště Gobi. ‚Tajná‘ služba byla odtajněna, protože pánové Brandon a Sirk byli odříznuti od spojení s Paddy O’Connorem, takže utajování pozbylo na významu.</p>
<p>Doktor Zemill se z Kurupiry zatím neohlásil – a otázka je, zda se vůbec ohlásit může nebo chce, „i když tedy osvobození Sofie a Terky signalizuje, že to není vyloučeno,“ míní Myra. To ovšem znamená, že podrobnější informace o Lucce a Lence zatím nemáme k dispozici.</p>
<p>Zchátralá jednotka US Army byla ve dnech 25. a 26. prosince z Kurupiry úspěšně transportována do blízkosti Fortalezy na atlantském pobřeží. Hlavního města spolkového státu Ceará dosáhli 27. prosince. Jsou v bezpečí, proto bylo jejich sledování zastaveno.</p>
<p>Zbývá tedy už jen Terka, která uprchla ze Zorritos a ukradenými auty se snaží dostat do USA. První větší pokus o její zadržení na mostě <emphasis>Puente de las Américas</emphasis> přes Panamský průplav žalostně selhal díky jejímu vpravdě kaskadérskému kousku, který později Magda okomentovala slovy: „Myslím, že i kdyby dostala vyhazov od tajných služeb USA, u filmu by práci našla vždycky.“</p>
<p>Terka se už probojovala až do Guatemaly. Právě před hodinou ukradla už sedmnácté vozidlo – tentokrát odstavený linkový autobus – a vyrazila směrem k mexické hranici. Může-li si vybrat, tak nákladní auta a autobusy mají přednost – jako právě nyní. Drží se neustále pacifického pobřeží, pravidelně dvakrát denně opouští dálnici či hlavní silnici a vyhledává klidná místa, kde by se mohla nerušeně nabít. V noci sjíždí jen jedenkrát – aby se někde dvě až tři hodinky prospala. Je jasné, že větší vozidla jí v tomto směru skýtají větší pohodlí.</p>
<p>Jinou otázkou pochopitelně je…</p>
<p>… je vyhlášen poplach! Co se to zase děje?</p>
<p>…</p>
<p>Než jsem se vzpamatovala, vtrhla do mého apartmá Magda jako velká voda. „Pojď, rychle!“</p>
<p>„Kam?!“</p>
<p>„Kam, kam… Do Informačního střediska! Představ si, že se hlásí jeden teleport, vyžaduje povolení příjmu osoby… a adresa protistrany je ta brazilská základna!“</p>
<p>„Cože?!“</p>
<p>„No jo… dáma má vypnutý komunikátor… Pak máš taky něco vědět…“</p>
<p>V tomto směru má Magda pravdu. I když tedy komunikátor jsem vypnula úmyslně, abych mohla v klidu psát do deníčku. Jenže to jí říkat nebudu. V mžiku by o tom věděla celá základna, ha, ha, ha. Místo odpovědi jsem vyrazila za ní k nejbližšímu výtahu. Deníček zastrkávám cestou do kapsy župánku uvědomujíc si při tom, že ona na sobě nic nemá. Po pár krocích jsem se tedy ještě vrátila a odložila jsem župánek i s deníčkem do skříně. Bylo by nemilé, abych ho pak zapomněla někde v přísálí a zlikvidoval mi ho úklidový robot, jako už se několikrát stalo s mými poznámkami kdysi dávno…</p>
<p>Magda už stojí mezi dveřmi výtahu a čeká na mě.</p>
<p>„Kdo má vůbec službu na dispečinku?“</p>
<p>„<emphasis>Mořská Vlna,</emphasis>“ odpovídá úsečně.</p>
<p>Ve velkém sále Informačního střediska je rušno jako v nádražní hale. Mezi přítomnými jsem zahlédla dokonce i šéfa stanice, inženýra Hefaista, a jeho zástupkyni Myru.</p>
<p>„Předpokládáme, že se jedná o návrat doktora Zemilla,“ poznamenala jakmile mě spatřila.</p>
<p>Tedy – pokud se jedná skutečně o návrat doktora Zemilla, tak to si určitě nenechá ujít žádný obyvatel stanice, protože osud Lucky a Lenky leží na srdci všem – tedy kromě pánů Brandona a Sirka, to dá rozum…</p>
<p>Po chvíli se otevřely dveře teleportačního sálu a v nich se objevil Erigyos.</p>
<p>„Je tu někde doktor Gavrill? … Prosím tě, pojď se na něco podívat…“</p>
<p>Aniž by někomu jinému něco řekl, vtáhl doktora dovnitř a zavřel za sebou dveře.</p>
<p>„Jdu se podívat, co se stalo,“ rozhodla se po chvíli Myra z titulu zástupkyně šéfa stanice a zmizela rovněž za dveřmi teleportačního sálu. Asi po patnácti minutách se dveře otevřely znovu a v nich se v doprovodu Myry a Gavrilla objevila — socha! Nádherná bílá socha ženské postavy – ale ŽIVÁ!</p>
<p>Trojice postoupila asi o dva metry od stěny a zastavila se.</p>
<p>„Dovolte,“ spustila Myra, „abychom vám představili slečnu Proseprinu, lingvistku mise, která vybudovala základny pod Chavínem a pod Huánuco de Viejo. Nakonec našla útočiště pod mesetou Kurupira v Brazílii.“</p>
<p>Vzápětí za nimi vyvádí ze dveří Erigyos neznámou dívku – asi tak dvacetiletou, kterou nám vzápětí Proseprina představila jako Gwen. Gwen ovšem, když uviděla tolik lidí pohromadě, zakryla si stydlivě intimní tělesné partie rukama a zčervenala jako pivoňka. Přesto jsem si stačila všimnout, že má ve vagíně zavedený tampón. Nějaký šílenec ji teleportoval uprostřed menstruace…</p>
<p>„Ještě někdo?“ zeptala se Myra Prosepriny.</p>
<p>„Ano. Ještě Andy a doktor Zemill. Ten rozhodl, že ženy budou teleportovány jako první.“</p>
<p>„Nikolko, ujala by ses obsluhy teleportu?“ požádala mě vzápětí Myra.</p>
<p>„Klidně, ale chci ještě někoho k sobě. Mě totiž zajímá v první řadě doktor Zemill!“</p>
<p>„Pravda,“ souhlasí Myra. „Tak si vezmi ještě někoho.“</p>
<p>Vybrala jsem si <emphasis>Mořskou Pěnu,</emphasis> která seděla u mě nejblíže, a vyrazily jsme do teleportačního sálu. Právě včas. Kontrolka bliká jako o závod. Stiskla jsem příjmové tlačítko a sledujeme dění na teleportačním lůžku. Před našima očima se zhmotnil neznámý mladý muž, docela pohledný, ale poněkud vyděšený. Sotva totiž otevřel oči a spatřil nás dvě u svého lůžka, zase je rychle zavřel a odvrátil se obličejem od nás.</p>
<p>„Saluton, Andy, estu bonvenita en SSE,“ {Nazdar, Andy, buďte vítán na SSE} oslovila ho <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> přátelsky.</p>
<p>“I … I don’t u-understand,” vykoktal ze sebe přeskakujícím hlasem.</p>
<p>Ach ano, v sále je vypnuto etherické tlumočení. <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> tedy zopakovala svůj úvodní ‚proslov‘ v angličtině.</p>
<p>Teprve teď Andy znovu otevřel oči a podíval se na nás.</p>
<p>„Klid, klid, Andy. Po teleportaci je nutná asi desetiminutová aklimatizace na lůžku,“ informuje ho <emphasis>Mořská Pěna.</emphasis></p>
<p>„Odkud… odkud mě znáte?“</p>
<p>„Ale, no tak, klid… od Prosepriny…“</p>
<p>„Aha, ano… od Prosepriny. A co Gwen?“</p>
<p>„Gwen už tady taky je. Hned, jak se aklimatizujete, můžete jít za ní vedle,“ ubezpečuji ho.</p>
<p>Když uplynulo deset minut, pokynula <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> Andymu, aby vstal, podala mu lehký župánek a odvedla ho z teleportačního sálu. Osaměla jsem. S napětím sleduji kontrolky. Konečně se rozblikala ta, na kterou už netrpělivě čekám. Okamžitě jsem stiskla přijímací tlačítko a očekávám známé dění na teleportačním lůžku.</p><empty-line /><p>„Poslyš, inženýre,“ oslovil doktor Azizill šéfa techniků Verdeleta, „tobě nevadí, že naše mise skončila v troskách? Veškerý pokusný materiál je pryč, Baal Segul je u ledu a naší stanici ovládá jeden přivandrovalec. To se na to chceš jen tak bezmocně dívat?“</p>
<p>„Podívej, doktore,“ odpovídá Verdelet zatím poměrně klidně, „úkolem mým a mých techniků je udržovat v chodu všechna technická zařízení stanice a být nápomocni ve vašem výzkumu. Ovšem všechno odsud až posud, jasné? Toho ‚přivandrovalce‘ – jak říkáš ty – sis sem pozval sám osobně a Baal Segul ti to posvětil, nemýlím-li se. Předpokládám tedy, že se jedná o tvého spolupracovníka. Pokud se ti něco nelíbí, musíš si to s ním vypořádat sám. Já jsem tady zodpovědný za spoustu věcí, o kterých možná ani nemáš sám představu. Ale ujišťuji tě, že mezi mé povinnosti v žádném případě nepatří, abych vám dělal soudce!“</p>
<p>„No, když to bereš takhle… Je ti jasné, že v momentě, kdy nám Zemill zmizí – a on to má v plánu, protože včera s Prossinou připravovali teleport – tak nám nezbude nic jiného, než se hibernovat po vzoru šéfa – a to navždy? Protože Zemill je schopen zařídit, aby ten jeho Jošua…“</p>
<p>„Poslyš, doktore! Nechej si ten svůj sáhodlouhý projev někam do parlamentu a vysvětli mi místo toho jasně a stručně, co ode mne očekáváš, že udělám?“</p>
<p>„Jediné, co od tebe potřebuji – zabránit Zemillovi v návratu na tu jeho základnu. Upozorňuji tě, že je to i v tvém vlastním zájmu!“</p>
<p>„No dobrá… tak pojď!“</p>
<p>Verdelet vyrazil do strojovny sledován doktorem Azizillem.</p>
<p>„Jak vidíš – pozdě!“ oznamuje Verdelet hledě na záznamy komunikátoru spojeného s teleportačním zařízením. Právě před chvílí odcestovala už třetí osoba – tedy předpokládám-li dobře, Zemill i ten pokusný páreček, který si vzal pod svou ochranu…“</p>
<p>„A zrovna ne!“ zvolal vítězoslavně Azizill, ukazuje průzorem do teleportační místnosti, „Podívej se na toho lumpa. Právě se chystá odcestovat jako čtvrtý. To znamená, že on tam nejprve propašoval ty dva a Prossinu… Tak k sakru, udělej něco, dokud je ještě čas!“</p>
<p>Verdelet hrábl do klávesnice komunikátoru právě ve chvíli, kdy Zemill ulehl na teleportační lůžko a slastně zavřel oči. Kontrolky nejprve divoce zablikaly a vzápětí pohasly. Přenos byl zrušen v posledním okamžiku. Vzápětí Azizill zablokoval dveře. „Tak, a teď mu to spočítám, že na to do smrti nezapomene. Klidně ho nechám na věky smrdět v izolaci!“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>3. ledna</emphasis> – pokračování</p>
<p>„… no tak… Nikolko…!“</p>
<p>Odvrátila jsem svůj pohled od teleportačního lůžka se zmrtvělými kontrolkami ke dveřím. Tam stojí můj bývalý osobní lékař, doktor Erymill, s ustaraným výrazem v obličeji.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Co by se dělo? Už dobrou půlhodinu s nikým nekomunikuješ a …“</p>
<p>„On se mi tu nezhmotnil!“ zvolala jsem na překvapeného Erymilla.</p>
<p>„Kdo se nezhmotnil?“</p>
<p>„No přece doktor Zemill. On ví, kde jsou Lucka a Lenka!“</p>
<p>„On se tu měl zhmotnit Zemill? Vlastně – ano! Počkej, pošlu sem Erigya.“</p>
<p>Erigyos důkladně prozkoumal všechny systémy teleportu od lůžka až po modul komunikátoru a nakonec prohlásil: „Dostali jsme požadavek k přijetí čtyř osob. Ale teleportovaly se jenom tři. Čtvrtý požadavek byl z naší strany dokonce i povolen, ale z druhé strany ho na poslední chvíli zrušili! Je mi líto, Nikolko, ale k dalšímu přenosu už zřejmě nedojde, ledaže by požadavek obnovili. Ovšem teď tady nic nevyspekuluješ. Kdyby chtěli ještě někoho teleportovat, museli by znovu nejprve požádat náš dispečink.“</p>
<p>Po jeho slovech jsem opustila teleportační sál a jako omámená jsem se utekla do svého apartmá. Ulehla jsem na lůžko… Chci být sama…</p><empty-line /><p>Zatímco šéf SSE, inženýr Hefaistos, znovu a znovu prověřuje okolnosti nedokončené teleportace doktora Zemilla, probíhá ve velkém sále beseda s trojicí přibyvší znenadání z brazilské mimozemské základny.</p>
<p>„Naprosto nechápu, jak k našemu kontaktu došlo,“ odpovídá Andy na zásadní Myřinu otázku.</p>
<p>„Vy dva jste pronikli i přes – podle našeho názoru dostatečná – bezpečnostní opatření až do zadní jeskyně ve vnějším labyrintu mesety,“ podává vysvětlení Proseprina.</p>
<p>„To ano, jenže… Ta jeskyně byla zdrojem zvláštního plynu, který jsem jako chemická specialistka nutně…“ spustila tentokrát Gwen chtějíc upozornit na příčinu jejich postupu.</p>
<p>„Jeskyně byla chráněna silovým polem, které jenom zdánlivě připomínalo plyn. Sami jste se mohli přesvědčit, že jeho fyzikální vlastnosti jsou od plynu zásadně odlišné,“ přerušila ji Proseprina. „To jste ignorovali a pokusili jste se tam vniknout násilím. Nejprve jste svým neodborným zásahem uvedli do provozu dehibernační proces. Museli jsme vás izolovat, aby nedošlo k přenosu choroboplodných zárodků. Když jste byli v karanténní cele, vaši druhové zvenku se pokusili zlikvidovat naši základnu trhavinou. Pochopte, že to jsme si nemohli nechat líbit…“</p>
<p>„Jenže…rozumím-li tomu dobře… ten jejich zásah, drahá kolegyně, vás zachránil od věčného spánku,“ upozorňuje Proseprinu Myra.</p>
<p>„Však taky aspoň já jsem se snažila krotit choutky na experimenty jak u Azizilla tak i u Seggiho. Velkou oporou mi byl v tomto směru váš doktor Zemill – nechápu, proč se nakonec neteleportoval…</p>
<p>Ovšem ten pokus o zničení naší základny a o násilné vniknutí tam pomocí výbušnin… Předpokládám, pane poručíku, že kdyby se někdo pokusil vniknout obdobným způsobem na některou vaši základnu, tak, že byste ho taky nenechali bez trestu…“</p>
<p>„Jakým způsobem byl vlastně náš oddíl potrestán?“ zeptala se tentokrát Gwen.</p>
<p>„Váš oddíl byl dokonale odříznut od zbytku světa. Bylo mu zabráněno v jakékoliv komunikaci a silovým polem obklopujícím tábor nemohl nikdo proniknout ven ani dovnitř,“ sděluje Proseprina konsternované dvojici. „Byli nám vydáni na milost a nemilost.“</p>
<p>„Jak tomu máme rozumět?“</p>
<p>„Za krátký čas vystříleli veškerou lovnou zvěř a nedostatek potravin je donutil k tomu, aby se k nám obrátili o pomoc. Takže záleželo jen na nás, zda budou mít co jíst nebo zda budou mít hlad. Rovněž tak jsme se jim starali o výstroj, neboť stany, oděvy, zkrátka všechno je začalo opouštět, protože k tak dlouhému pobytu v pralese bez styku s civilizací nebyli vybaveni.“</p>
<p>„Jak to víte?“ zeptal se nedůvěřivě Andy.</p>
<p>„Sledovali a odposlouchávali jsme je ve dne i v noci.“</p>
<p>„Hmm… takže vlastně přiznáváte, že jste je drželi v zajetí proti jejich vůli, navíc jste je ještě špehovali, a na nás jste prováděli zločinné pokusy!“ vyjel Andy na Proseprinu docela ostře.</p>
<p>„No tak… to pozor! Važte slova, pane poručíku!“ ohradila se Proseprina stejným tónem. „Nejprve si zodpovězte už dříve položenou otázku, jak byste se zachovali vy k někomu, kdo by se pokoušel silou vtrhnout na vaši základnu. Za druhé si uvědomte, že vy dva jste pobytem u nás více získali než ztratili. Pak teprve suďte.“</p>
<p>„Tedy… zúčastnil jsem se několika tajných operací v zahraničí,“ shrnuje poručík, „ale žádná neskončila takovým fiaskem, jako tato. Co se vlastně stalo s naší jednotkou?“</p>
<p>„Všechny vojáky jsme dopravili k Fortaleze. Po dvoudenním pochodu dosáhli města a dostalo se jim pomoci,“ uklidňuje ho Erigyos.</p>
<p>„Aspoň tak… Stejně ale nechápu, jak mohlo k takovému zvratu dojít…“</p>
<p>„To je tím, pane poručíku, že jste si ukousli moc veliké sousto,“ míní Erigyos. „Pustili jste se do výzkumu záhadné oblasti. Na cizím území. Bez podpory tamních úřadů. Tajně. Domnívali jste se, že se zmocníte pokročilých technologií, které jste za výzkumem určitě tušili. Ale ne ve prospěch celého lidstva, nýbrž proto, abyste získali před ostatními národy náskok, kterého byste pak zneužili ve svůj prospěch na úkor druhých. Že je to tak?“</p>
<p>„Co teď s námi vlastně zamýšlíte,“ zeptal se Andy místo odpovědi na Erigyovu otázku.</p>
<p>„To záleží na vás. Můžete si jít, kam chcete nebo tady zůstat jako naši spolupracovníci,“ spustila Myra. „Nám jste nic špatného neprovedli, považujeme vás za přátele, nikoliv za zajatce. Jenom bych si dovolila poznamenat, že váš velitel, kapitán Barnes, se už spojil s vašimi úřady a prohlásil vás za mrtvé, takže budete mít doma tak trochu problémy s vlastní identitou, ale v případě, že se rozhodnete k návratu, jsme ochotni vám v tomto směru pomoci.“</p>
<p>„Cože? Za mrtvé?!“ zvolala rozhořčeně Gwen, „Jak si to mohl vůbec dovolit?“</p>
<p>„To nevím,“ opáčila Myra manipulujíc s klávesnicí komunikátoru, „ale podívejte se…“</p>
<p>Na obrazovce hlavního monitoru vyvstal obraz náhrobku zachyceného retrospektivem. Na dřevěném kříži jsou vyřezána dvě jména: <strong>ANDREW WATSON</strong> a <strong>GWENDOLINE SPEAKES</strong>…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>7. ledna</emphasis></p>
<p>Dnes konečně jsem se jakž takž vyrovnala s tím, že se návrat doktora Zemilla nekoná, a opustila jsem své apartmá. Vyrazila jsem si v rouše Evině rovnou k jezeru, abych se hned po ránu trochu osvěžila.</p>
<p>Venku už je kupodivu živo. Mezi jinými jsem uviděla i oba nové hosty stanice – Gwen a Andyho, docela bezstarostně dovádějící ve vodě. Jako první mě ovšem zahlédla Magda a rozběhla se mi naproti.</p>
<p>„No sláva,“ haleká na celou základnu, „náš jezevec se uráčil vylézt ze své nory! Jdeš jako na zavolanou, chystáme se na plážový volejbal.“</p>
<p>„Tak jo… Ale – kde je ta dívčina z té brazilské expedice?“</p>
<p>„Myslíš… Proseprina?“</p>
<p>„Ano, tu myslím… Neví ona náhodou víc o Lucce a Lence?“</p>
<p>„No… nevím. Ona se nechala transportovat na CPLEN, protože tady nemůže ještě pobývat na sluníčku, musí se aklimatizovat – a tam to pro ni bude výhodnější.“</p>
<p>„Ach tak, výhodnější… Tak to se tam v noci nechám teleportovat za ní. Teď pojď na ten volejbal…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>8. ledna</emphasis></p>
<p>Jsem znovu na CPLEN.</p>
<p>„Potřebovala bych si nutně promluvit se slečnou Proseprinou,“ oznámila jsem tetě Arianě, sotva jsme se spolu přivítaly.</p>
<p>„Tak pojď, představím Vás,“ a vede mě do nabíjecího střediska.</p>
<p>…</p>
<p>Sedíme s Proseprinou v jedné místnosti nabíjecího střediska. Zdroje záření jsou nastaveny na 22 procent výkonu, neboť Proseprina musí přijímat dávky energie zatím jen omezeně.</p>
<p>„Doufám, že vám nevadí, slečno Proseprino, že jsem si dovolila vás vyhledat, protože…“</p>
<p>„Nač ty oficiality, Nikolko? Mně přátelé říkají Prossi a tu slečnu si můžeš nechat od cesty. Vůbec mi nevadí, žes mě vyhledala, protože já jsem v podstatě tvor společenský – a přesto si užívám samoty, až je mi to nemilé.“</p>
<p>„Dobře, Prossi, ráda bych se tě na cosi zeptala.“</p>
<p>„Prosím, prosím, co bys chtěla vědět? Pokud vím, odpovím…“</p>
<p>„Kam vlastně poslal doktor Zemill mou sestru a mou kamarádku?“</p>
<p>„Cože?… vlastně… hmm, něco se mi doneslo. Ten cvok Azizill nějak přesvědčil doktora Zemilla, že jsou příbuzní, či co. Nějak jsem to nepochopila… No, a Zemill se chtěl tedy dostat na naši základnu. Před tím ho ale Baal Segul zaúkoloval, že má poslat nějaký materiál naší doktorce, Tanymoialla se jmenuje, která zůstala za trest ve městě zvaném Jeruzalém, a o jejímž dalším osudu od její hibernace nemáme zpráv. Ona by po probuzení měla být všestranně zajištěna – ovšem my jsme s jejím komunikátorem ztratili spojení a nevěděli jsme, zda nedošlo v jejím úkrytu k nějaké katastrofě. Proto chtěl Seggi, aby Zemill užil nákladního chronoportu a odeslal materiál do nějaké vzdálené minulosti, řekněme tak tisíc oběhů planety… tedy roků…“</p>
<p>„Já vím, co to je oběh planety,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Dobře, dobře… promiň… Jenže Zemill – jak jsem vyrozuměla – neměl zkontrolované souřadnice, a přesto spustil přesun časem, protože prý byl vyrušen nezasvěcenou osobou. Jenže on nějak zazmatkoval – já jsem příliš nepochopila, co přesně provedl, protože jsem u všech jednání s ním nebyla. Teprve později prý zjistil, že tím nákladním chronoportem odeslal i další dvě osoby, tak se v rychlosti sám teleportoval k nám na základnu.“</p>
<p>„Takže: on odeslal mou sestru a mou kamarádku někam do Jeruzaléma, tisíc let zpátky, ano?“</p>
<p>„Hmm, přibližně…“</p>
<p>„A ta… Tany… jakže se jmenuje?“</p>
<p>„Tanymoialla?“</p>
<p>„Tanymoialla. To je doktorka… Proč byla potrestána?“</p>
<p>„Protože se odmítala podílet na biologickém a lékařském výzkumu zdejších inteligentních tvorů … rozuměj – vás – metodami zavedenými Baalem Segulem a doktorem Azizillem.“</p>
<p>„Ach tak – a ty metody… Ten výzkum byl prováděn podle popisů, které jsme objevili pod Chavínem?“</p>
<p>„Pod Chavínem?“</p>
<p>Zavedla jsem Proseprinu k nejbližšímu komunikátoru a ukázala jí dotyčné místo na mapě.</p>
<p>„Ach ano, tam taky byla založena jedna z našich základen, ale to ještě nebylo tak hrozné, jako tady…“</p>
<p>S těmito slovy Proseprina ukázala na mapě místo, kde měla mít původní expedice cíl – Templos de Kotosh…</p>
<p>…</p>
<p>Po návratu do svého apartmá jsem si začala dávat skládanku dohromady… Tak pánové Baal Segul a doktor Azizill nejprve dirigovali doktora Zemilla, aby sabotoval výzkum a aby bylo expedici zabráněno dosažení cíle, tj. Templos de Kotosh. Kromě toho měl odeslat materiály doktorce Tanymoialle, což učinil zbrkle a omylem odeslal i Lucku a Lenku. Pak, aby se vyhnul odpovědnosti, teleportoval se sám na brazilskou základnu – a to teleportem, který před tím označil za zdravotně nezpůsobilý! No pěkné, opravdu pěkné.</p>
<p>Jenže na té brazilské základně zvané Kurupira se nepohodl se šéfem – Baalem Segulem – a s tamním doktorem Azizillem. Spojil se s rebelkou Proseprinou, lingvistkou, která se zajímá více o kulturní bohatství pozemšťanů, než o nějaký jejich biologicko-medicínský výzkum. Spolu pak překazí pánům Baalu Segulovi a Azizillovi plány, vysvobodí zajaté lidi určené k výzkumům, a pak se sami pokusí uprchnout. Jenže doktoru Zemillovi se to nejspíše nepodařilo. Nezbývá než čekat, co bude dál. Ani Proseprina totiž nedoporučuje náš přímý zásah na tamní základně…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>10. ledna</emphasis></p>
<p>Terka dnes dospěla k Rio Grande! Poslední překážka ji dělí od vstupu na území Spojených států. Za ty tři týdny se z ní stala nejhledanější zlodějka motorových vozidel všeho druhu – od malých osobních aut až po kamióny – ve Střední Americe. Teď ovšem – jak přes řeku? Sledujeme ji s Erigyem na retrospektivním záznamu se dvou a půl sekundovým zpožděním. Cestu přes most zavrhla a podle všeho se rozhodla přeplavat řeku – podobně jako to udělala s Panamským průplavem. Do něj skočila s mostu, tady se rozhodla k tomuto způsobu cesty hned na mexickém břehu. Právě před chvílí skočila do vody. Erigyos posunul obraz retrospektivu na druhý břeh…</p>
<p>„Jsem zvědav, jak to děvče překoná nejstřeženější hranici na americkém kontinentě,“ poznamenal při tom.</p>
<p>„Nepřekoná,“ oznamuji mu vzápětí.</p><empty-line /><p>„A je naše!“ raduje se důstojník velící na hlídkovém člunu, když se Theresa Rayenová zamotala do sítě. „Táhněte!“</p>
<p>I přes houževnatý odpor je nahá dívka vytažena na palubu, což je doprovázeno mohutným sborovým „Hurá!!“ Okamžitě ji obstoupili čtyři muži v izolačních oblecích. Nejprve cvakly náramky, pak je teprve vymotána ze sítě.</p>
<p>„Buďte vítána na palubě, slečno Rayenová,“ oslovil ji vzápětí velitel zevrubně si ji prohlížeje od hlavy k patě. „Tedy – jste kus, jen co je pravda. Sloužil jsem jeden čas u námořnictva, ale tam se mi mořskou vílu ulovit nepodařilo. Kde bych si byl pomyslel, že budu mít takové štěstí na obyčejné řece…“</p>
<p>„Nejsem zvědavá na vaše opičky a sexistické vtipkování, poručíku!“ odsekla Theresa místo pozdravu navztekaně. „Raději mi místo toho očumování koukejte sehnat nějaký oděv!“</p>
<p>„Načpak?“ pokračuje poručík dále svým rozverným tónem. „Jednak jste prý na život bez šatů zvyklá – a za druhé: takhle se mi líbíte víc…“</p>
<p>„Víte vy, kdo já jsem?!“ osopila se na něj Theresa zhurta.</p>
<p>„Jistě, jistě. Už jsme dostali hlášení od poručíka Brandona…“</p>
<p>„Takže co?“</p>
<p>„Takže nic! Jste diversantka ve službách vesmírných vetřelců a navíc ještě zlodějka aut hledaná policií devíti států. Uvědomte si, že všechno, co od této chvíle řeknete, může být použito proti vám!“</p>
<p>„Lotře!“</p>
<p>Theresa v nestřeženém okamžiku udeřila důstojníka spoutanýma rukama do obličeje a svůj výpad doprovodila silným elektrickým výbojem. Poručík se skácel na palubu jako podťatý.</p>
<p>V témže momentě se Theresa vymrštila a skočila znovu do řeky. I se spoutanýma rukama se jí podařilo přeplavat zpět na mexický břeh – ovšem co teď? <emphasis>Ve Spojených státech budu obviněna z vlastizrady, v Mexiku a dalších státech směrem na jih jsem hledána jako zlodějka aut. V první řadě se musím důkladně nabít. Pak se uvidí, co bude dál…</emphasis></p><empty-line /><p>„Ano, pane plukovníku, měli jsme tu Rayenovou v hrsti. Už jsme ji vezli na břeh, abychom ji předali do cely předběžného zadržení. Jenže ona holýma rukama zabila velícího důstojníka. V nastalém zmatku pak skočila znovu do řeky a i se spoutanýma rukama dokázala přeplavat zpět na mexický břeh. Tam už naše pravomoci nesahají a střílet směrem k hranici jsme se neodvážili vzhledem k napjaté mezinárodní situaci.“</p>
<p>Rozumím-li tomu dobře, seržante, tak vedle vlastizrady a krádeží aut má na krku ještě vraždu. A vy jste ji nechali uprchnout. Je to tak?“</p>
<p>„Promiňte, pane plukovníku…“</p>
<p>„JE TO TAK, seržante?“</p>
<p>„Je – ovšem jejímu útěku nešlo zabránit…“</p>
<p>„Nešlo zabránit! To není odpověď, kterou bych od vás očekával, seržante. Měli jste před sebou dočista nahou ženskou, beze zbraně, se spoutanýma rukama – tedy úplně vám vydanou na milost a nemilost – a vy jste v této situaci připustili, aby zabila velícího důstojníka a pak vám ještě uprchla! V životě jsem neviděl takovou bandu budižkničemů a břídilů, jako jste vy! Dobrá! Klidně jí nechám přišít i tu vraždu, ale vás osobně nechám suspendovat a všichni budete potrestáni za neprofesionální přístup k zadržené delikventce! Odchod!“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>12. ledna</emphasis></p>
<p>Mám zůstat? Mám se vrátit na SSE? Mám se vrátit domů? Poté, co se nezdařil návrat doktora Zemilla ze základny Kurupira, jsem celá rozladěná a ke všemu skoro apatická. Prossi už mi zřejmě řekla všechno, co věděla, Erigyos, Hefaistos, Gabriel i Jošua se zdají být bezradní. Další pobyt na SSE ani na CPLEN už není pro mne přínosem – tedy aspoň z hlediska možnosti brzkého setkání se sestřičkou. Doma mě čeká samota. Lucka je pryč a Míšenka s Paulim vyrazili na další cesty po světě podle svého plánu.</p>
<p>Pak jsem si uvědomila, že mám zase vypnutý komunikátor. Takhle se teprve nic nedovím… Zapnula jsem ho, abych zjistila, zda se Zemill přece jen znovu neozval. Než jsem stačila učinit dotaz na dispečink SSE, ozval se známý signál – EMAIL:</p>
<p><strong>Předmět:</strong> Pozvání</p>
<p><strong>Od:</strong> Jana</p>
<p><strong>Komu:</strong> Nikolka</p>
<p><strong>Datum:</strong> Včera 18:18</p>
<p>Milá Nikolko,</p>
<p>včera jsem byla přijata prezidentem republiky a byla jsem jmenována profesorkou Lékařské fakulty Karlovy university.</p>
<p>Dovol, abych Tě pozvala jako svou věrnou kamarádku i jako čestného hosta na slavnostní večeři, která se bude konat na počest této události v prostorách mé kliniky přesně za týden, tj. 18. ledna v 18. hodin – to aby se to dobře pamatovalo :-)</p>
<p>Na setkání se těší</p>
<p>Jana</p><empty-line /><p>Osmnáctého v osmnáct hodin… Jana. Tak Janička to dotáhla až na profesorku! No, to je skvělé! To jí musím poslat gratulaci a potvrdit účast na jejím večírku…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Epilog</strong></p><empty-line /><p>Všechna lidská moudrost je shrnuta ve dvou slovech – ČEKAT A DOUFAT.</p>
<p>Alexandre Dumas</p>
<p>Hrabě Monte Cristo</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. ledna</emphasis></p>
<p>Janina klinika… Můj první velký projekt, který se stal takříkajíc prototypem dalších osmi zařízení tohoto typu v celém světě. Ale málokdy vcházím do areálu hlavním vchodem. Většinou se sem teleportuji. Jenže dnes se jedná o slavnostní příležitost, a proto přicházím jako ostatní pozvaní, abych mohla být oficiálně uvítána a představena těm, kteří mě neznají.</p>
<p>Vítá mě Vašík Mámil, Lucčin kamarád a bývalý spolužák a Janin nejbližší spolupracovník.</p>
<p>„Tak kdepak máme tu oslavenkyni?“</p>
<p>„Pojď, pojď, Nikolko. Je ve velkém sále a je na roztrhání. To víš, ‚jmenování do profesorské hodnosti‘ se neděje každý den. Takže jsem dnes byl pověřen funkcí majordoma,“ směje se veda mě do výše zmíněné místnosti.</p>
<p>„Komupak se taky povede, aby mu dělal majordoma sám děkan lékařské fakulty,“ poznamenávám.</p>
<p>„No, to víš… Ale ‚uvrtal‘ jsem se to toho sám. Když byla na můj návrh nominována, prohlásila, že k jejímu jmenování profesorkou asi nebude politická vůle, protože vztahy USA s mimozemšťany, a protože pan prezident a jeho názor na tuto věc… a kdesi cosi… a… a… No tak jsem ji zarazil a řekl jsem jí, aby si nedělala starosti, že když se to podaří, tak že jí pomohu zorganizovat slavnostní večírek. Jak vidíš, podařilo se…“</p>
<p>„A je to tak správně, ona si to zaslouží. Jen aby však zase nechtěla, abych jí dělala figurantku, jako posledně…“</p>
<p>„No tak… nebylo by to k zahození,“ poznamenal Vašík. „Nakonec ale stejně dělala figurantku sama, vzpomínám-li si dobře…“</p>
<p>Vzpomněl si dobře, ale my už vcházíme do velkého sálu kliniky a vrhá se tu na mě spousta známých a přátel, které jsem si ‚v Janiných službách‘ stačila ve světě nadělat. Dokonce i přednosta ‚sesterské‘ kliniky v Konakry, kterou jsme otevírali jako poslední, přijal Janino pozvání a bouřlivě se ke mně hlásí… Hostů je tedy požehnaně, ale většinu jich znám, takže nemám problém se zapojením se do společnosti.</p>
<p>Konečně jsem se ‚probojovala‘ k samotné oslavenkyni, abych jí po písemné gratulaci ještě poblahopřála osobně. Kupodivu jsem ji našla ve společnosti nějakého církevního potentáta.</p>
<p>„Prosím tě, Janičko, koho sis to sem taky pozvala?“ zeptala jsem se jí po straně, když jsme se ocitly na chvilku z doslechu ostatních. „Já jsem myslela, že…“</p>
<p>Nu, to máš tak, Nikolko. Byli jsme jmenováni profesory dva. Já na lékařské fakultě, on na theologické. Nu, a on mě pozval na svou oslavu – to bylo před týdnem a dvěma dny – tak jsem ho taky já pozvala na svou, i když tedy mu ty jeho kecy nežeru. On sice lékaře potřebuje, ale gynekoložku zrovna ne, takže jsme si v tomto směru rovni…“</p>
<p>Musela jsem se Janině argumentaci zasmát.</p>
<p>…</p>
<p>„Pročpak se mi stále vyhýbáte, paní architektko?“ oslovil mě ten Janin ‚spolujmenovaný‘ náhle uprostřed večera.</p>
<p>„Víte, pane profesore, mám s jednou náboženskou fanatičkou neblahé zkušenosti z doby, kdy moje dcera začala chodit do školy…“</p>
<p>„Pravda, pravda, cosi se ke mně doneslo…“ pokýval lehce směrem k Janě, „ovšem na druhou stranu… Nechcete se na něco podívat?“</p>
<p>„Ani snad ne… Víte, pane profesore…,“ (Nevím, čím to je, že při tomto oslovení sebou podivně trhne. Buď na ně není ještě zvyklý nebo mu vadí, že ho záměrně neoslovuji ‚velebný pane‘, popřípadě obojí.) „… já na rozdíl od vás…“</p>
<p>„Ale – no tak… Vždyť ani nevíte, o čem – vlastně O KOM bych si s vámi chtěl popovídat!“</p>
<p>„O pánu bohu? O nějakém svatém?“</p>
<p>„No tak to zrovna ne, ale což takhle o vaší sestře?“</p>
<p>„O mé SESTŘE? O Lucce?“</p>
<p>Přiznám se, že mi svou nabídkou přímo vyrazil dech! Co by ten církevní potentát mohl o ní vědět? Možná, že se nějakými cestičkami dozvěděl o její transsexualitě. Možná, že on jako ‚sluha boží‘ by chtěl tento aspekt rozebírat, a dovedu si představit, jak by mi zase někdo vykládal o čemsi proti ‚boží přirozenosti‘ a podobné nesmysly, kterých jsme si s Luckou musely od různých lidí vyslechnout nepočítaně.</p>
<p>„Co byste tak o ní chtěl asi ode mne slyšet?“ zeptala jsem se docela podrážděně.</p>
<p>„Já ani snad nic, ale vy byste třeba mohla projevit zájem o cosi, co se týká její osoby…“</p>
<p>„Od vás?“</p>
<p>„Ano, ode mne…“</p>
<p>„No, to jsem tedy zvědavá, co se o ní dozvím, o čem bych sama nevěděla…“</p>
<p>„Tak pojďte se mnou tady vedle, ať máme trochu klid,“ zve mě jakoby do nějaké ‚chambre séparée‘.</p>
<p>Zavedl mě do jednoho z těch ‚malých‘ kabinetů o půdorysu poloviny šestiúhelníka, sloužících k tomu, aby byly v areálu rovné chodby. V apartmá slouží jako hygienická zařízení, tady v přísálí právě k tomu, aby si pár lidí mohlo v případě potřeby zajistit větší soukromí. Bez okolků se usadil ke stolku a položil na něj složku nějakých papírů, které vytáhl z příruční brašny.</p>
<p>„Tak se přece posaďte,“ nabádá mě naléhavým hlasem.</p>
<p>Učinila jsem podle jeho přání.</p>
<p>„Víte, paní architektko, před dvěma dny jsem se vrátil z Vatikánu, kde jsem měl audienci u Svatého Otce. Přijal mě u příležitosti mého jmenování profesorem. A při té příležitosti mi svěřil tyto kopie dokumentů, které byly nedávno objeveny během archeologických prací ve Svatém městě. Dost možná by vás mohly zajímat. Račte se podívat…“</p>
<p>Rozložila jsem několik listů na stolku – a ztuhla jsem překvapením.</p>
<p>„Jano! Janičko!“ vykřikla jsem vzápětí vběhnuvši do sálu. Sice jsem způsobila docela rozruch, ale Janinu pozornost jsem upoutala.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Pojď se na něco podívat!“</p>
<p>„Vydrželo by to ještě chvilku? Mám tady…“</p>
<p>„Nevydrželo! Pojď hned! Teď!“</p>
<p>Jana se v rychlosti omluvila dvěma pánům, se kterými právě cosi projednávala, a vběhla za mnou do kabinetu. „Tak co se stalo tak závaž…“</p>
<p>V té chvíli padl její pohled na rozložené papíry.</p>
<p>„A heleďme se… To je Lenčino písmo!“</p>
<p>„Ano. A toto zase Lucčino,“ podávám jí další list.</p>
<p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pondělí 15. července </emphasis>1118</p>
<p>Na povrchu uplynulo za dobu našeho pobytu v podzemí dalších deset dní. Tentokrát však máme pro členy Převorství potěšující zprávu – konečně se mohou pustit s námi do labyrintu bez obav, že by takový výlet zanechal nějaké nepříznivé následky na jejich zdraví. Jenom ještě nevíme, jak se smíří s časovým posuvem po návratu z podzemních prostor.</p>
<p>…</p>
<p>„To psala Lucka – stoprocentně! Ale podívej se na datum…“</p>
<p>„Cože? Rok 1118?“</p>
<p>„No – dvanácté století, jak už avizovala Sofie po kalihapickém rozhovoru s doktorem Zemillem. Ten jí přece něco takového naznačil, ne?“</p>
<p>„Myslím, že ano,“ plácla se Jana rukou do čela.</p>
<p>„Kolik toho máte, pane profesore?“ zeptala jsem se vzápětí kněze.</p>
<p>„Originály jsou napsány na blanách užívaných mimozemšťany místo papíru. Našly se zápisky počínaje dubnem 1118 a konče polovinou prosince téhož roku. Ovšem archeologové nemohou zaručit úplnost zápisů vzhledem k časové propasti, která dělí dnešek od tehdejší doby. Zápisky jsou však obdivuhodně zachovalé, o čemž svědčí i tyto xerokopie. Svatý Otec mě požádal, abych provedl odbornou expertizu těchto textů, protože jsou psány kupodivu dnešní češtinou. O osudu vaší sestry se zmínila tady paní profesorka na večírku, kam jsem ji pozval já, ale to bylo ještě před mou návštěvou Vatikánu…“</p>
<p>Listuji složkou a se zájmem si pročítám Lucčin a Lenčin příběh od začátku.</p>
<p>„Já se ovšem musím věnovat i dalším hostům, když už je to můj večírek,“ poznamenala Jana.</p>
<p>„Jistě, jistě, ale já si to přečtu hned teď,“ oznámila jsem ji rezolutně, uchopivši další list papíru.</p>
<p>…</p>
<p>„Nikolko! Ty tady ještě pořád čteš?“</p>
<p>Zvedla jsem oči od papírů. Nade mnou se sklání Jana, držíc v ruce podnos se dvěma šálky voňavé kávy.</p>
<p>„Pojď se mnou aspoň posnídat…“</p>
<p>„Cože? To už je tolik?“</p>
<p>„Nu ano, je devět hodin ráno…“</p>
<p>„Je ti doufám jasné,“ ptám se Jany při snídani, „co teď musím udělat?“</p>
<p>„Samozřejmě! Nahrát dokumenty do Informačního systému a teleportovat se na SSE.“</p>
<p>„Správně!“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>23. ledna</emphasis></p>
<p>Mimořádná porada, kterou inženýr Hefaistos uspořádal po pročtení Jeruzalémské kroniky, se chýlí ke konci.</p>
<p>„Na základě posledního záznamu navrhuji vyčkat, až se naši temponauti někde vynoří. Škoda jen, že Lenka neuvedla datum a čas, na kdy je chronoport nastaven. Jedinou jistotu že se s nimi co nevidět setkáme, nám dává tento poslední zápis:</p>
<p>Jeruzalémská kronika – <emphasis>pátek 13. prosince </emphasis>1118</p>
<p>…</p>
<p>„Tak, hotovo, uložte se co nejpohodlněji, za deset minut usneme a probudíme se v jiné době…“</p>
<p>TOTO JE POSLEDNÍ STRÁNKA V NAŠÍ JERUZALÉMSKÉ KRONICE. ZAPISUJI TYTO ŘÁDKY ULÉHAJÍC NA LŮŽKO CHRONOPORTU A OČEKÁVÁM, KDY MĚ BŮH MORFEUS PŘIVINE DO SVÉ MĚKKÉ NÁRUČE…</p>
<p>Lenka</p>
<p>„Škoda, že poslední zápis pořizovala Lenka, která si potrpí spíše na poetično a technické detaily jí unikají. Věřím tomu, že kdyby zápis dělala Lucka, ten časový údaj by tam rozhodně nechyběl,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Možná máš pravdu, Nikolko, ale my se musíme spokojit s informacemi, které se nám podařilo získat. Myslím, že jsme z nich vytěžili maximum. Jediné, co bychom mohli udělat, je zřízení nějakého opěrného bodu přímo v Jeruzalémě, abychom zjistili objevení dívek a bratra zahradníka co nejdříve,“ navrhuje inženýr Hefaistos.</p>
<p>„Ale v jakém časovém horizontu můžeme jejich návrat předpokládat?“</p>
<p>„Toť otázka…“ uvažuje nahlas Erigyos Jelikož dokument žádné přesné datum návratu neuvádí, a jelikož víme, že dosud se tak nestalo, může to být klidně zítra odpoledne, za týden, za měsíc… Ale třeba i za rok, za dva…“</p>
<p>„Co na to říci,“ povzdechla jsem si. „Moc jste mě nepotěšili, chlapci…“</p>
<p>„Moc ne, souhlasí Erigyos, avšak ihned chlácholivě dodává, „ale trošičku snad ano… Podle těchto dokumentů aspoň víme, že se jim podařilo minulost opustit, a že není třeba, abychom my sami nějak výrazněji zasahovali. Cesty časem jsou velice choulostivé podniky, protože hrozí nebezpečí nevhodného zásahu do minulosti, což by mohlo mít i neblahé následky. Ještě štěstí, že děvčata napadlo tu kroniku sepsat a uložit do trosek Chrámu.“</p>
<p>„Tak! Napadlo! Ale podívej se na ten poslední zápis. Vždyť Lenka píše, že právě uléhá na lůžko chronoportu. To znamená, že kde byla nalezena kronika, musí být také k nalezení ten chronoport, ne?“</p>
<p>„Nemusí,“ oponuje Erigyos. „Pokud se dívky přesunuly dále do budoucnosti, než je dnes – respektive než byl učiněn nález, tak to ani nelze. Už z tohoto faktu plyne moje přesvědčení, že se naši cestovatelé časem dostali trochu dál do budoucnosti a že si na ně musíme počkat.“</p>
<p>Porada skončila a mně skutečně nezbývá, než <emphasis>ČEKAT A DOUFAT,</emphasis> jak už to kdysi napsal Alexandre Dumas…</p>
<p><strong>KONEC</strong></p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell