Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1102.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author><author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author>
<book-title>Astronavigátorova vnučka v ohrožení</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author><author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>afab6bd6-3f18-4e6d-8554-254a448b434d</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2013</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Astronavigátorova vnučka v ohrožení</strong></p>
<p><strong>Eósforos</strong></p>
</section>
<section>
<p>
<strong>Astronavigátorova vnučka v ohrožení</strong></p>
<p>
Prolog</p>
<p>
Kapitola 1</p>
<p>
Kapitola 2</p>
<p>
Kapitola 3</p>
<p>
I. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 4</p>
<p>
Kapitola 5</p>
<p>
Kapitola 6</p>
<p>
Kapitola 7</p>
<p>
II. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 8</p>
<p>
Kapitola 9</p>
<p>
Kapitola 10</p>
<p>
III. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 11</p>
<p>
Kapitola 12</p>
<p>
Kapitola 13</p>
<p>
Kapitola 14</p>
<p>
Kapitola 15</p>
<p>
Kapitola 16</p>
<p>
Kapitola 17</p>
<p>
Kronika vzpoury</p>
<p>
Kronika vzpoury</p>
<p>
Kronika vzpoury</p>
<p>
IV. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 18</p>
<p>
Kronika vzpoury</p>
<p>
V. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 19</p>
<p>
Kronika vzpoury</p>
<p>
Kronika vzpoury</p>
<p>
Kapitola 20</p>
<p>
Kronika vzpoury</p>
<p>
Kapitola 21</p>
<p>
Kronika vzpoury</p>
<p>
Kronika vzpoury</p>
<p>
Kapitola 22</p>
<p>
Epilog</p>
</section>
<section>
<p><strong>Prolog</strong></p><empty-line /><p>Hory, skály ohromnější ještě</p>
<p>než jest hloupost mezi národy,</p>
<p>vedle cesty propast bezedná</p>
<p>jak drška armády.</p>
<p>Karel Havlíček Borovský</p>
<p>Tyrolské elegie</p><empty-line /><p><strong>Místo děje:</strong> Raketová základna USAF, kdesi v Nevadě – Kancelář operačního důstojníka.</p>
<p><strong>Účastníci:</strong></p>
<p>Plukovník <strong>James Bird,</strong> zvaný svými nejbližšími spolupracovníky též <emphasis>Černý pták,</emphasis> jinak sekční ředitel CIA pro takzvané „Dirty operations“;</p>
<p><strong>John Mayer,</strong> zástupce ředitele FBI pro východní Evropu;</p>
<p><strong>Peter Barnes,</strong> styčný důstojník NSA.</p>
<p><emphasis>Plukovník James Bird:</emphasis> „Pánové, tato schůzka je přísně tajná, všichni jste prověřeni pro nejvyšší stupeň utajení. Jak všichni víte, situace je vážná a vymkla se nám jakékoliv kontrole. Zájmy Spojených států jsou ohroženy. Mimozemští vetřelci poskytují bezplatnou pomoc africkým státům a ty se začínají obracet zády k naší politice. Je třeba zdůraznit, že bez těžby afrického uranu, niobu a dalších surovin, kterých jsme díky nadnárodním těžebním společnostem měli nadbytek, se náš zbrojní průmysl dostane do těžkých problémů. Je třeba podniknout kroky, které navrátí status quo. Druhá věc je problém takzvaného bioenergetického ochranného pole, kterým byly vybaveni kolaboranti spolupracující s mimozemskými vetřelci. Tuto technologii musíme za každou cenu získat.“</p>
<p><emphasis>Peter Barnes:</emphasis> „Mám nejnovější informace získané odposlechem jejich komunikační stanice. Zachytili jsme mobilní SMS komunikaci mezi dvěma kolaborantkami, které spolupracují s mimozemskými vetřelci. Myslím, že by nás mohla zajímat především tato – cituji překlad našeho dešifrovacího oddělení: »Ahoj Lucko, tak naši přátelé na delší čas odcházejí, jsem ještě na antarktické stanici, vrátím se teleportem zítra, tak mi něco dobrého přichystej. Pusu tobě i Míšence. Nikolka.«“</p>
<p><emphasis>James Bird:</emphasis> „Výborná zpráva. Není ta Lucka náhodou totožná s tou předělanou ženskou, kterou měla eliminovat vaše agentka při té zpackané operaci, Johne?“</p>
<p><emphasis>John Mayer:</emphasis> „Ano, je to ona. Naše agentka je jak se nám podařilo zjistit, dosud v držení mimozemšťanů. Ta operace nevyšla jen kvůli souhře nešťastných náhod.“</p>
<p><emphasis>James Bird:</emphasis> „Pánové, nyní je na nás, abychom překonali řevnivost mezi našimi službami a získali onu osobu pro naše výzkumné účely. Jak je vám známo, jedná se o jedinou osobu mužského pohlaví, na kterou bylo úspěšně aplikováno bioenergetické ochranné pole. Podle našich vědců je předpokládaná aplikace pole rozdílná pro ženy a muže, a tedy získat některou z těch holek by nemělo patřičný efekt. Nemusím proto jistě zdůrazňovat, jakým způsobem by se toto dalo využít pro naše speciální jednotky.</p>
<p><emphasis>Peter Barnes:</emphasis> „Otázkou ale zůstává, plukovníku, kde vezmeme prostředky na uskutečnění potřebných operací. Nezapomínejte, že po našich neúspěších v Antarktidě a na Sahaře nám není veřejné mínění příliš nakloněno a po odchodu republikánů z Bílého domu a oslabení jejich pozice ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu padla i vyhláška o zákazu styku s vesmírnými vetřelci. A fiasko našich operací v Iráku a Afghánistánu…“</p>
<p><emphasis>Plukovník James Bird:</emphasis> „Pánové, pochopte, že my nemůžeme spoléhat ani na prezidenta ani na Kongres. Toto je naše tajná iniciativa a bude financována z černých fondů napájených zbrojními koncerny zainteresovanými na uspokojivém výsledku akce. Říkám vám to hned na začátku proto, abyste si uvědomili, že ač konáme takřka za zády ústavních orgánů, na výsledcích naší práce závisí postavení Spojených států ve světové politice a závisí na nich i návrat k nám vyhovujícímu světovému ekonomickému a vojenskému pořádku. Tedy — “ tady se plukovník významně odmlčel „… buď se nám podaří zvrátit vývoj v náš prospěch a budeme celým národem oslavováni. Nebo naše iniciativa ztroskotá – a pak…“</p>
<p>„Budeme zatraceni na věky!“ doplnil plukovníkovu načatou větu John Mayer.</p>
<p><emphasis>Plukovník James Bird:</emphasis> „Jistě. Ale zatracení nám hrozí i v případě, že proti vesmírným vetřelcům nic nepodnikneme, protože náš zbrojní průmysl padne. Takže stejně nemáme na vybranou.“</p>
<p><emphasis>Peter Barnes:</emphasis> „Mně nezbývá, plukovníku, než abych s vámi souhlasil. Pro podporu vámi plánovaných operací hovoří i to, že jsme objevili možnost odposlechu jejich komunikace a že poslední zpráva hovoří jasně – vetřelci naši planetu na delší čas opustili. Nebo aspoň jejich většina. To nám dává určité šance na úspěch a nesmíme je promarnit.“</p>
<p><emphasis>Plukovník James Bird:</emphasis> „Tak dohodnuto, pánové. Nyní bych si dovolil rozdělit úkoly. Vy, Barnesi, ručíte za to, že budete naší skupině dodávat aktuální informace získané odposlechy. Už to, že se to vašim klukům podařilo, je opravdu husarský kousek a docela chápu, že si svou technologii střežíte.</p>
<p>A co se týče vás Mayere, obnovíte sledování kolaborantů. Speciálně se ale zaměříte na onoho chlápka – jen pro zajímavost: ve skutečnosti se jmenuje Robert – alias Lucku. Je pro nás momentálně klíčovou osobou. Naše oddělení pak bude vámi dodávané informace vyhodnocovat abychom mohli ve vhodnou chvíli zasáhnout."</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 1</strong></p>
<p>„Ahoj Lucinko, jak jsi se měla, Míšenka už asi spinká, že? Nestýskalo se vám moc?“ žene se Nikolka k Lucce a objímá se s ní.</p>
<p>„Počkej, počkej, tolik otázek najednou, jedno po druhém“, oplácí Lucka Nikolčiny polibky mezi slovy, „malá už je v postýlce – to víš, po té včerejší probdělé noci… Ale ona ten rozpad komety chtěla moc vidět a tak dlouho škemrala, až jsem se slitovala a na tu observatoř šla včera se mnou. To víš… kdyby toho nebylo, tak jsem se byla s Jošuou taky rozloučit, ale z některých povinností se zkrátka nelze vyvléci.“</p>
<p>„No prosím – Míšenka s tebou pozorovala kometu? Tak proto ona se tolik bránila tomu, abych ji vzala s sebou. Dokonce jsem ji ani nenalákala na to, že tam bude mít kamarády – Adámka, Evičku… A nemysli si, že se na ni nevyptávali a že se po ní nesháněli. Pěkně jste se na mě domluvily, vy dvě…!“</p>
<p>„No, no, jen to řekni – jaké dvě…“ škádlí Lucka Nikolku.</p>
<p>Ta ji místo odpovědi zahrnuje další sérií vroucích polibků a obratně jí při tom stahuje župánek vlekouc ji do koupelny. Sama je nahá – tak jak právě opustila teleportační lůžko…</p>
<p>Čtenáři jistě odpustí Lucce i Míšence, že se nezúčastnily rozloučení s Jošuou, Gabrielem a dalšími členy sboru mimozemšťanů, když právě včera prolétala perigeem kometa, kterou Lucka před rokem objevila, byla nazvána jejím jménem (tedy – příjmením, pochopitelně – ale to prozrazovat nebudeme ☺) a která se včera dvacet minut před půlnocí přiblížila k Zemi tak, jako žádná jiná známá kometa před ní. Naštěstí byla bez pevného jádra – skládala se z obrovského shluku balvanů, jenž se v zemském gravitačním poli rozpadl na nespočet drobných úlomků, které rozžhaveny pádem do zemské atmosféry vytvořily grandiózní ohňostroj.</p>
<p>„Ta kometa letěla po hyperbolické dráze a do Sluneční soustavy ke své smůle jen zabloudila. Opravdová návštěvnice z hlubin vesmíru – a našla zde svou smrt,“ ospravedlňuje se Lucka, „… kdežto Jošua a spol. neodlétají navždy – za pár let se mají vrátit, aspoň tak to tvrdili, když jsem se s nimi loučila přes komunikátor…“</p>
<p>Ale Nikolka ji už dávno neposlouchá. I to týdenní odloučení od milované osoby udělalo své a společná koupel bývá (jak už víme z minula) tou nejlepší předehrou k dalším něžnostem.</p>
<p>„Dost! Dost!“ zaráží Lucka Nikolku, „vždyť nám ta vana přeteče…“</p>
<p>Nikolka, které se mezitím podařilo zbavit sestru župánku i kalhotek, ji místo odpovědi posadila na okraj vany a podrazila jí nohy. Lucka sebou plácla do vody až z vany vystříkl mohutný gejzír. Vzápětí se za ní Nikolka vrhla.</p>
<p>„No jo – to ti moc scházelo, ty potvůrko,“ směje se Lucka a tiskne sestru k sobě.</p>
<p>Ta se přes Lucku natáhla k poličce, zmocnila se láhve s koupelovou pěnou a nalila do vody dvojitou dávku. Pěna je hustá a ulpívá na tělech obou děvčat. Lucka se rozkošnicky zavlnila a zmocnila se oběma rukama Nikolčiných prsou. Cítí pod svými prsty tvrdnoucí sestřiny bradavky a vstřícné Nikolčiny pohyby. Sjíždí jí rukama pomalu dolů po bříšku a dobývá se do její jeskyňky. Nikolka instinktivně roztáhla nohy a zároveň hladí Lucčiny vnady… tiskne… hněte…</p>
<p>Jejich pohyby jsou čím dál tím divočejší, až voda stříkající na podlahu uvedla do provozu úklidového robota, který vodu odsává a podlahu vysušuje. To ovšem sestry nevnímají. Vášnivě se věnují jedna druhé snažíce se dohnat vše, co během svého odloučení zameškaly. Po necelé půlhodině už ve vaně téměř žádná voda nezbývá a obě sestry končí na jejím dně v poloze 69.</p>
<p>„Tak to mi opravdu chybělo,“ odpovídá teprve teď Nikolka na Lucčinu řečnickou otázku.</p>
<p>Obě vylezly z vany a vzájemně se sprchují, aby se zbavily pěny, Nikolčiny milostné šťávičky a Lucčina ejakulátu, jimiž jsou potřísněné doslova od hlavy k patě.</p>
<p>„Tak, a teď se musím podívat na Míšenku,“ rozhodla se Nikolka, když se příjemně osvěžena koupelí navlékla do čistého župánku. Opatrně, tiše jako myška vplouvá do dětského pokojíku. Lucka ji následuje jako stín. Jen pozor, pozor, aby dcerušku nevzbudily. Ale ta – jak se zdá – spí po včerejší probdělé noci tak tvrdě, že by vedle ní mohli střílet z děla… Ovšem spokojený výraz na tvářičce spícího děvčátka a rámec bohatých zlatých kadeří lesknoucích se ve zbytcích světla procházejícího dveřmi z ložnice působí na Nikolku uklidňující mocí.</p>
<p>„Je nádherná,“ vydechla Nikolka tisknouc Lucku k sobě. Pak se sklonila nad postýlku a jemně pohladila Míšenčiny vlásky.</p>
<p>„Pojď, už, ať ji nevzbudíme,“ šeptá Lucka a vede sestru do jídelny. Tam ji usadila za stůl a zatvářila se tajemně.</p>
<p>„Copak to na mě chystáš,“ táže se udiveně Nikolka postřehnuvši Lucčin výraz.</p>
<p>Ta místo odpovědi položila na stůl před Nikolku obrovskou porci lákavě vonícího Kung Pao.</p>
<p>„Copak žes mi přichystala takovou nálož? Jako kdybych chodila lámat do skály…“</p>
<p>„Dáme si spolu, ne? Cožpak jsi zapomněla, co je dneska za den?“ táže se Lucka sestry, sama usedajíc rovněž ke stolu.</p>
<p>„Dneska? Co by mohlo být za den,“ medituje Nikolka, „hmm, 9. ledna…“</p>
<p>„Právě! Je 9. ledna – a před sedmi roky…“ napovídá Lucka.</p>
<p>„… jsem se vrátila z CPLE s vyléčenou rukou,“ doplňuje Nikolka, „a také jsme měly k večeři Kung Pao, které jsme spolu jedly z jednoho talíře…“</p>
<p>Lucka jen přikývla o obě sestry se pouštějí s chutí do jídla.</p>
<p>„Ale to není z automatu,“ poznamenává Nikolka hned jak ochutnala první sousto.</p>
<p>„Správně! To jsem sama stvořila na tvou počest,“ září Lucka. „Chtěla jsem si vyzkoušet, zda to poznáš. Tenkrát, když jsme tu byly samy s Janou, také jsme si uvařily oběd a pozvaly jsme souseda. Tomu moc chutnalo všechno a ani nepoznal, co je od nás a co je z automatu, i když jsme mu to potom prozradily.“</p>
<p>„No teda! Podívejme se – tak slečny si sem vodí pánské návštěvy za mými zády, dokonce na oběd – a mně se jako nic neřekne?“ čertí se Nikolka.</p>
<p>„No, tenkrát jsme měly s Janou takový nápad a dokonce jsme ho uskutečnily – ale ve víru událostí ta epizoda zapadla a zapomněly jsme se s vámi podělit o výsledek,“ odráží Lucka Nikolčiny výčitky.</p>
<p>„To nevadí,“ pronáší Nikolka smířlivým tónem, „ale musíš uznat, že jsem lepší, když jsem to poznala…“</p>
<p>„Děkuji za poklonu,“ směje se Lucka, „teď si ještě uděláme kafíčko a budeš pěkně vyprávět, jaké to tam bylo a co je nového, ano?“</p>
<p>„Stejně jsem ráda, že jsem zase doma. To rozloučení narychlo nebyl zrovna nejšťastnější nápad. Kdyby nám aspoň dali vědět o svém úmyslu odcestovat v dostatečném předstihu. Nejsi sama, kdo se nedostavil. Spoustě dalším pozvaným to kolidovalo s pracovními povinnostmi. Jana je na nějaké vědecké konferenci s Mámilem, <emphasis>akvabely</emphasis> se pustily do archeologického výzkumu kdesi v Andách, Malik a Xiaolan jsou na mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN… Byla tam jen Obereja, Rodica, Sheila Trentová d’Abdera i s manželem a malým Paulim, Jenny s Tonym a dvojčaty – no a samozřejmě Lenka s Agillem a Evičkou …“ spustila Nikolka, když Lucka postavila na stůl dva šálky s vonící kávou.</p>
<p>„Copak teď Lenka vlastně dělá,“ skáče jí Lucka do řeči, „od té doby, co se narodila Evička, se tady příliš neukazuje a hlásí se jen sporadicky…“</p>
<p>„Copak Lenka – ta se vrhla do studia historie mimozemšťanů a dokonce mi předváděla zajímavé prvky shodné s antikou. No, víš, že takové věci si ujít nenechá.“</p>
<p>„A pořád si hraje na <emphasis>antickou bohyni</emphasis>?“ chytá se Lucka Nikolčiny odpovědi.</p>
<p>„Lenka je Lenka a na <emphasis>antickou bohyni</emphasis> si hraje při každé příležitosti. Obléká se jen při oficiálních příležitostech – například teď, když byli přítomni představitelé pozemských institucí, například ministr zahraničí Republiky Mali, předseda čínské vlády a další. Ale jakmile jsme se uchýlily do soukromí – šup, a šaty jdou pryč… Samozřejmě, že jsme si s Lenkou zase dosyta užily lesbických radovánek – na mě si v tomhle směru potrpí. Dvakrát se k nám přidala i Ariana. Když je vzrušená, je úžasně vášnivá a docela mě hřálo u srdce, že jsem se na té její proměně také podílela.“</p>
<p>„No tak, nebuď tak skromná. Je to především tvoje zásluha,“ uvádí Lucka věci na pravou míru, „a ještě pověz, co strýček Hill…?“</p>
<p>„No, samozřejmě, že tam byl – dokonce jako klíčová osoba. Teď totiž povýšil – stal se vedoucím antarktické základny. Zůstávají tady on s celou rodinou a ještě čtyři technici – nutná obsluha stanice.</p>
<p>„A na SSE to teď bude vypadat jak?“ ptá se Lucka. „Ani jsem se s těmi všemi změnami neměla čas seznámit – to kvůli té kometě. Už od konce minulého týdne, hned druhý den po té, co ses teleportovala, se tady s návštěvami ze zahraničí dveře netrhly. Moje předpověď, že během průletu perigeem se kometa rozpadne, přilákala celou řadu astronomů jak z Austrálie, tak i z Ameriky, protože celá ta nádhera byla pozorovatelná jen nad Evropou, západní částí Asie a nad severozápadním cípem Afriky.“</p>
<p>„Tak to jsi tady měla pěkný kolotoč, ani ti to nezávidím. Jak ses mohla vedle toho starat ještě o Míšenku? Měla jsem si ji vzít raději s sebou …“</p>
<p>„Ale, no tak! Když to chtěla vidět, tak jí to přej. Třeba to už víckrát za život neuvidí,“ hájí Lucka sebe i malou.</p>
<p>„Stejně nechápu, co si o rozpadu nějaké komety může myslet pětileté dítě. Když to vezmu podle sebe…“</p>
<p>„Tak za prvé,“ skáče Lucka Nikolce do řeči, „už jí bude za necelé tři měsíce šest – nezapomeň, že ji zanedlouho povedeme k zápisu. A za druhé – moc by ses divila! Po celou dobu nespustila z té podívané oči a vyptávala se mě na takové věci, že jsem nestačila žasnout.“</p>
<p>„Z té bude mít asi učitelka těžkou hlavu,“ poznamenává Nikolka, „když už umí číst a dokonce i počítat se zlomky.“</p>
<p>„Snad to nebude tak zlé, uvidíme. Ale teď spusť ty další novinky, prosím, prosím,“ žadoní Lucka.</p>
<p>Nikolka se nedala pobízet: „Saharská základna je blíž obydlenému světu, proto tam zůstává větší posádka. Vedoucí se stala primářka Myreialla, vedle ní tam ještě působí jako lékař doktor Agill – tedy Lenčin manžel, jako sestry tam zůstaly Magda a Sofie. Dále zůstává šest techniků – musí obsluhovat nejen vlastní stanici, ale i výrobní linky pro potravinovou a lékovou pomoc, která stále plyne do okolních států. Zůstávají i pozemští spolupracovníci, kteří se nemohou zatím vrátit domů – Jenny, Tony, oba piloti a také Nancy a Theresa. Poslední dvě dosud pro vnější svět figurují jako válečné zajatkyně, proti kterým Američané nemají co nabídnout. Ale ve skutečnosti jsou hosty stanice.“</p>
<p>„To je náhodou docela dobře vymyšlené. A co děti, jak ty se mají k světu?“ pokládá Lucka ‚doplňující‘ otázku.</p>
<p>„Děti jsou senzační,“ rozplývá se Nikolka, „zatím tam máme Adámka, čistokrevného mimozemšťánka Hilla a Ariany, a Evičku. Adámkovi jsou čtyři, je tedy o rok starší – a k Evičce se chová jako k sestře. Dost ho vzalo, že se teď bude Lenka s Evičkou stěhovat za Agillem na SSE, ale všichni čtyři – tedy, Hill, Ariana, Agill a Lenka – se dohodli, že dětem umožní častý osobní styk. Na SSE jsou ještě dvojčata Tonyho a Jenny, což teď bude výhoda hlavně pro Evičku.</p>
<p>Důležité je, že se mimozemským přátelům podařilo prolomit ty bariéry, které u nich panovaly v intimním soužití. Hill a Ariana uvažují o druhém dítěti, Lenka s Agillem sice také, ale prý až později. Agill se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že ‚staronová technologie výroby dětí‘ je velice atraktivní a že nechápe, jak od ní mohli tak lehkomyslně upustit, ha, ha, ha.“</p>
<p>„Ale – copak Agill, u toho nikdy nevíš, co bere vážně a co s humorem. Já jen vzpomínám, jak se s námi královsky bavil, když se Lenka prvně setkala jen v Evině rouše na ledovci s Alexem a Paulem… a když on se představil. Všimla sis, že ani Agill nebyl s to překládat a musela se toho ujmout Malik?“</p>
<p>„Tak toho jsem si nevšimla. Já jsem jenom zaregistrovala, že jsi přestala překládat a rozesmála ses – a pak jsem napjatě sledovala obrazovku snažíc se aspoň podle výrazu obličejů odhadnout, co se tam vlastně děje. Ještě štěstí, že <emphasis>Čokoládka</emphasis> zachovala klid.“</p>
<p>„Vidíš, <emphasis>Čokoládka</emphasis> – tak ji vlastně začal říkat Jorge. Američané tu ratifikaci smlouvy stále odkládají a i když už konečně zrušili tu ostudnou vyhlášku, Jenny a Tony se dosud vrátit domů nemohou, protože prý s vetřelci kolaborovali proti zájmům USA a jsou obviněni z vlastizrady,“ informuje pro změnu Lucka Nikolku. „Ostatně – je o tom pojednání zrovna v dnešním vydání Washington Post, podívej se pak na Internet.“</p>
<p>„To se podívám, ale do zítřka to snad vydrží, koukni, kolik už je hodin…“</p>
<p>Obě dívky sice odložily župánky a zamířily do kanafasu, ale novinek je tolik, že se vybavují dále i v ložnici.</p>
<p>„Ani’s mi nepověděla, jak vlastně naši přátelé odcestovali,“ zahajuje Lucka další rozhovor, „žádný talíř ani jiný neidentifikovatelný létající objekt nebyl hlášen…“</p>
<p>„A taky nebude,“ vysvětluje Nikolka, „to, co se před sedmi léty stalo nad Saharou, provedli proto, že tam žádnou stanici neměli. Teď, když už mají na Zemi dvě velké stanice, mají na nich i transdimensionální teleporty a těch použili k teleportaci do mimoprostoru, kde ‚kotví‘ jejich ‚mezihvězdné koráby‘. Z mimoprostoru jsou schopni odletět aniž by budili pozornost pozemšťanů. Jejich mimoprostorové hvězdolety pak dosahují hypersvětelné rychlosti, to znamená, že od momentu odletu s nimi není možné navázat spojení.“</p>
<p>„Páááni – kde jsi přišla k takovým znalostem?“</p>
<p>„No, taky nás zajímalo, jak vlastně odsud odcestují – a tak nám na toto téma udělal přednášku jejich hlavní inženýr, <strong>nějaký</strong> Hefaistos…“ – přičemž na slovo ‚nějaký‘ dává Nikolka zvláštní důraz, aby Lucku zase trochu poškádlila, dobře vědouc, že ho sestra zná opravdu velice dobře.</p>
<p>Lucčina reakce dopadla podle jejího očekávání: „<strong>Nějaký</strong> Hefaistos? – To byl přece šéf SSE, se kterým jsem se takřka denně stýkala během svého poslání ve prospěch Nancy.“</p>
<p>„Vždyť já vím,“ směje se Nikolka.</p>
<p>„A také jsem během našeho pobytu u nich takovou dobu strávila v Informačním centru a nenapadlo mě, abych se zajímala o způsoby jejich cestování vesmírem,“ povzdechla si Lucka.</p>
<p>„Tak si z toho nic nedělej,“ chlácholí ji Nikolka, „teď už to víš. A stejně jsi tam odvedla pořádný kus užitečné práce. Záchrana Nancy, tvoje nápady ohledně ochrany ohrožených zvířat…“</p>
<p>Lucka se zasmála: „Jistě, hlavně Norové a Islanďané mi nemohou přijít na jméno, o Japoncích ani nemluvě. To víš – kvůli těm velrybám…“</p>
<p>„Z toho si nic nedělej, ono je to za čas přejde,“ a Nikolka se k sestře něžně přitulila.</p>
<p>To ovšem Lucku nenechává chladnou a přes pokročilou dobu opět začíná prozkoumávat tajná místečka sestřina nádherného těla. Hladí ji po vlasech, líbá na prsou, a prsty bloudí v jejím klíně. Nic nebrání dnešní druhé vlně něžností a milování. Nikolka už zpracovává sestřiny bradavky jazykem pociťujíc mezi stehny povědomý tlak. Lucka už je vzrušena na nejvyšší míru. Citlivě, ale cílevědomě proniká hluboko do Nikolčiny lasturky… Vzájemné spojení končí nádherným vyvrcholením, kterého dosahují téměř současně, a pak konečně usínají držíce se vzájemně v náručí.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 2</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>15. ledna</emphasis></p>
<p>Tak nevím… Je a nebo není sedmička pro mne šťastné číslo? Před týdnem jsme s Luckou oslavily sedmé výročí mého návratu z CPLE a dnes nás poctila svou vzácnou návštěvou Janička – právě v den sedmého výročí její zkoušky z gynekologie, při které jsem pro ni vystupovala jako figurantka.</p>
<p>Zatímco na 9. leden vzpomínám s láskou, protože to bylo tenkrát opravdu shledání, které mi přineslo radost, ten 15. leden je takový rozporuplný. Na jedné straně znovushledání s milou kamarádkou – ale na druhé straně ten otřesný zážitek v nehostinné vyšetřovně pod rukama neurvalého asistenta Rummlera a jeho nechutné sestry. Ještě dnes mi přechází mráz po zádech, když si na to vzpomenu…</p>
<p>Zanechejme však nepříjemných vzpomínek, když máme takovou milou návštěvu. A musím hned poznamenat, že Jana nepřišla sama. Vzápětí za ní se na teleportačním lůžku zhmotnila malá Mája, pak několik příručních zavazadel a nakonec i Irenka.</p>
<p>„No ne, paní doktorka si na nás po delší době vzpomněla,“ utahuje si Lucka, zatímco Mája se shání po Míšence.</p>
<p>„Počkej, počkej,“ krotí ji Irenka, „víš, že se po cestě musíme vždycky osprchovat.“</p>
<p>Všechny tři zapadly do koupelny a my s Luckou mezitím připravujeme občerstvení. Na prostřeném stole nesmí chybět velká mísa lákavě vonícího šťavnatého ovoce a nazdobené zmrzlinové poháry, které všechny zbožňujeme. Z koupelny se ozývá veselý Májin smích – to ji děvčata zřejmě sprchují studenou vodou. Vzápětí však šumění sprchy ustává a kamarádky opouštějí koupelnu aniž by se obtěžovaly s nějakým oblékáním. Ostatně – jsme tu samy, tak proč se neuvolnit jako za starých dobrých časů na CPLEN, zvláště když podmínky teleportace k tomu přímo svádějí. Spontánně jsem si svlékla tričko, abych nezůstala pozadu – od návratu z CPLEN, kde jsem si zvykla na volnost, doma spodní prádlo pokud možno nenosím – nemám zapotřebí se zbytečně škrtit ☺ – a Lucka následuje mého příkladu.</p>
<p>Mája sebrala se stolu dva poháry a se slovy: „Taky Míše…“ zmizela v dětském pokoji.</p>
<p>„Už se jí nemůže dočkat,“ směje se Irenka, „básní o ní už od včerejška, když jsem jí řekla, že se chystáme k vám na návštěvu.“</p>
<p>„Moc se omlouvám, že jsem se dříve neozvala,“ ospravedlňuje se Jana navazujíc na předchozí Lucčinu narážku, „ale měla jsem opravdu napilno. Absolvovala jsem s kolegou Mámilem několik konferencí a seminářů, do toho mi přišla obhajoba disertační práce a celý ten maratón skončil právě předvčírem. Už jsem z toho tak utahaná, že jsem se rozhodla dát si pár dní pauzu.“</p>
<p>„No, to je rozumné rozhodnutí – zvláště pak od doktorky, není-liž pravda?“ škádlím kamarádku pro změnu zase já.</p>
<p>„No, no, no! Jen si ze mne utahuj, ty jedna…“ ohrazuje se Jana, „raději poreferuj, jaké bylo rozloučení s Jošuou a jeho spolupracovníky. Kdyby to aspoň ohlásili natolik dopředu, abych si na ně udělala čas. Jenže jsem už byla přihlášena na tu konferenci a dokonce jsem tam i dvakrát sama přednášela – to bych byla pěkně nabourala program!“</p>
<p>„Ale, no tak, Janičko,“ chlácholím nešťastnou kamarádku, „to jejich rozhodnutí bylo tak náhlé, že nejsi jediná, kdo se nemohl zúčastnit. Třeba tady Lucinka taky nebyla, Malik, Xiaolan a Peruánky jak by smet’. Ale Jošua s Gabrielem to chápou a sami se omlouvají, že k takové situaci došlo. Raději povídej, co nového u vás na klinice. Nedávno jsem četla v novinách, že jste ne…“</p>
<p>Jana mě ani nenechala domluvit: „No samozřejmě! Aby se toho ti podplacení pisálkové hned nechytli! Ale nemá cenu se nad tím rozčilovat. Prosadit auto- a xenofarmatickou léčbu je opravdu hra o nervy. Vás dvě přece nemusím o jejích výhodách nijak zvlášť přesvědčovat. Jenže se do toho zamíchaly lobbyistické skupiny nadnárodních farmaceutických společností, jejich ‚experti‘ mě označili div ne za šarlatánku a pojišťovny to odmítly hradit. No, dovedeš si představit, že by všechny ty jejich preparáty, na kterých vydělávají takové nekřesťanské peníze, najednou nikdo nekupoval? A přitom v mnoha případech více škodí než prospívají.“</p>
<p>„No to máš tedy pravdu,“ vkládá se do hovoru Lucka, „stačí si přečíst pár ‚příbalových letáků‘ s informacemi pro pacienty – Niki, kde je to povídání, co nám včera přinesl ukázat starý pán… aha, tady, podívej…“ a Lucka před Janou rozložila inkriminovaný leták.</p>
<p>„No, to je opravdu pěkné,“ poznamenává Jana pročítajíc letáček, „k čemu ten utrejch vlastně slouží? To tady napsáno ani není… Irenko, znáš to?“</p>
<p>„Ukaž, co to máš…“ natahuje se Irenka pro letáček, „aha, tohle. No to má utlumovat pocit pískání v uších při počínající hluchotě.“</p>
<p>„Jenže to může ‚v ojedinělých případech‘ rozleptávat žaludeční sliznici,“ poukazuje Lucka na oddíl ‚nežádoucí účinky‘. „A tohle se fakt někdo odváží vyrábět! A prodávat! Starý pán to hodil rovnou do odpadků prohlásiv, že si raději zvykne na to protivné pískání, než aby si vypěstoval žaludeční vředy,“ interpretuji téměř doslovně sousedův výrok vynechávajíc sérii šťavnatých nadávek na adresu nejmenovaného koncernu, pochopitelně.</p>
<p>„Ale je to klinicky testováno, schváleno a registrováno Státním ústavem pro kontrolu léčiv, hrazeno pojišťovnou,“ doplňuje rozhořčeně Irena, „zatímco naprosto bezpečná a ve všech směrech prospěšná autofarmaka a xenofarmaka připravovaná z čistě biologického materiálu bez jakékoliv chemie schválena nejsou – s odůvodněním, že jsou to přípravky pouze pro individuální použití, které nelze v lékárnách distribuovat.“</p>
<p>Irena se během svého proslovu čím dál víc rozohňuje, dokonce se i postavila a já jsem si při pohledu na její nádhernou postavu podvědomě vzpomněla, jak vypadala při přijetí na CPLEN a jak blahodárný vliv na ni auto- a xenofarmatická léčba měla. Bez jakékoliv plastické operace či jiného drastického zásahu jí zmizela ohyzdná jizva po císařském řezu, znovu nabyla vládu nad ochrnutým břišním svalstvem – vyloženě zkrásněla a omládla. Ani se nedivím, že se vrhla do studia této problematiky u doktora Zemilla a dokonce získala diplom podepsaný samotným profesorem Amynillem.</p>
<p>„Maminko,“ vměšují se do našeho rozhovoru přibíhající děti, „maminko, Mája už chodí do školy.“</p>
<p>„Ano? A líbí se ti tam? Míšenka taky od září půjde.“</p>
<p>Odpovědi jsem se však už nedočkala. Holčičky si nabraly zásobu ovoce a zmizely opět v dětském pokoji.</p>
<p>Pak jsem se zklamaně obrátila k Ireně: „To abyste se za chvíli zase teleportovaly zpátky. Mája se musí na ráno pořádně vyspat, ne?“</p>
<p>„Právě, že ne,“ uklidňuje mě kamarádka, „ve škole jsou chřipkové prázdniny, ta lidská mutace ptačí chřipky je opravdu svinstvo – a u nás teď hrozně řádí. Ještě štěstí, že aspoň my jsme vůči ní imunní – právě díky xenofarmakům.“</p>
<p>„Prosím tě – a kde berete xenofarmaka? Vždyť…“</p>
<p>Irenka se jen pousmála a lehce si stiskla dvěma prsty prsní bradavku. Objevilo se pár kapek mléka.</p>
<p>„Pracujeme s Janou na gynekologicko-porodnické klinice. A když si umíme vyvolat uměle laktaci, tak proč toho nevyužít? Jednak darujeme mléko dětem, jejichž maminky nemají to štěstí – a docela nám to stačí i k výrobě xenofarmak pro vlastní potřebu. Je sice pravda, že pro výrobu xenofarmak je kvalitnější mléko Janino, protože je nulligravida, ale ani to moje není k zahození. Konec konců, co ti budu povídat – i Mája se občas přijde napít, přestože je jí dávno šest pryč.“</p>
<p>Mimoděk jsem si vzpomněla na výklady <emphasis>sličných akvabel</emphasis> o kojení sedmiletých indiánských dětí a také na to, že i Míšenka s potěšením pila moje a Lucčino mléko ještě před necelými dvěma roky, ale pak ztrácela zájem, až laktace u nás spontánně ustala.</p>
<p>Obrátila jsem se k Janě: „To musí být asi pro pacientky zážitek, když mléko daruje sama paní doktorka, co?“</p>
<p>„Jistě, jistě, Nikolko. Je to velice příjemné, ale mnohem příjemnější by bylo, kdybychom těchto metod mohly použít přímo u těch maminek k vlastní produkci. Jenže to nemůžeme, protože k tomu jsou nutná další vyšetření a příprava autofarmak – a to na naší klinice zatím nelze z důvodů, které jsme vám tady právě nastínily.“</p>
<p>„Asi největším zadostiučiněním by pro vás bylo, kdyby se k auto- či xenoarmatické léčbě utekl nějaký ten farmaceutický magnát, až by zjistil, že ty jeho povedené preparáty mu opravdu škodí,“ rozvíjí novou teorii Lucka.</p>
<p>„Nevím, nevím, zda by se k tomu snížil – pro tyhle lidi jsou peníze na prvním místě a takovým činem by mohl poškodit reputaci své firmy. Jenže my jsme za vámi přišly s návrhem – tedy přesněji za tebou,“ obrací se Jana ke mně zdánlivě měníc směr hovoru.</p>
<p>„Za mnou – s návrhem?“</p>
<p>Jana odložila na stůl misku od dojedeného poháru a chvíli si mě zkoumavě prohlíží. Pak spustila: „Paní inženýrko-architektko, nechtěla byste se ujmout projektu nové kliniky?“</p>
<p>„Kliniky? No, ne že bych z toho byla odvázaná, víš, že já razím názor ‚od doktorů raději dál‘ – a teď bych jim měla projektovat instituci…“</p>
<p>„Ne ‚jim‘ ale nám,“ ujímá se slova pro změnu Irena.</p>
<p>„Vám dvěma? No, to je něco jiného. Vy se chcete udělat pro sebe?“</p>
<p>„Něco na ten způsob,“ pokračuje zase Jana. „Už dlouho uvažuji o zřízení kliniky ‚mimozemského typu‘ pro péči o riziková těhotenství. Tady Irenka bude zastávat místo vedoucí auto- a xenofarmatické laboratoře. Získala přece diplom od samotného profesora Amynilla, tak proč toho nevyužít. A protože se nám moc líbí takové uspořádání, jaké má CPLEN, tak jsme si myslely, že by ses toho mohla ujmout – když máš o tom nejvíce vědomostí. Ty šestiúhelníkové moduly dávají pocit prostoru a psychologicky působí dojmem volnosti. Jenom, chodby kdyby byly rovné. Ty klikaté mě dost deptají.“</p>
<p>„I to by se dalo zařídit,“ přemítám nahlas nad Janinými požadavky, „ovšem za předpokladu, že by část modulů sousedících s chodbami měla jen poloviční rozlohu.“</p>
<p>„To snad by ani nevadilo. Třeba ta hygienická část by nemusela být tak rozlehlá, stačila by poloviční, i těch 28 m2 je pro koupelnu až hrůza,“ navrhuje pro změnu Lucka, která též se zájmem poslouchá.</p>
<p>„Co vám to však bude platné, když tento druh léčby není oficiálně schválen a pojišťovna to nehradí,“ podivuji se nad nápadem kamarádek, „kde byste jako braly pacientky?“</p>
<p>„To je právě ono,“ prohlašuje triumfálně Jana, „my jsme přesvědčily ke spolupráci docenta Mámila…“</p>
<p>„On když mě naposledy viděl, tak ani příliš neprotestoval,“ doplňuje Irenka a znovu se postavila, aby zdůraznila, čím docenta Mámila tak snadno přesvědčila.</p>
<p>„Nakonec jsme s ním domluveny tak, že on nám bude posílat pacientky-dobrovolnice. Od mimozemšťanů máme slíbenou výrobu všech stavebních plastových prefabrikátů, montáž rozdílové elektrárny, úpravny vody a vůbec celou přístrojovou výbavu. Energii, vodu, jídlo atd. budeme mít vlastně zadarmo, takže budeme na nějakých pojišťovnách naprosto nezávislé. Jedinou finanční zátěž tedy bude představovat daň z nemovitosti – ale to je vzhledem ke královské rentě, kterou nám mimozemšťané pravidelně vyplácejí, naprosto nezajímavá položka,“ vysvětluje Jana podstatu projektu.</p>
<p>„To není špatně vymyšleno, ale kde to vlastně chceš postavit?“ kladu Janě zásadní otázku.</p>
<p>Jana otevřela jeden z kufříků, které teleportovaly s sebou, a vytáhla složený list papíru.</p>
<p>„Tady.“</p>
<p>Rozložila jsem na stole katastrální mapu a prohlížím si plochu vybarvenou žlutým fixem.</p>
<p>„Aha, to je tam, jak jsi tenkrát koupila tu nemovitost, ale…“</p>
<p>„Správně,“ přerušila Jana mou načatou námitku, „dokoupila jsem sousední pozemky včetně zrušeného kamenolomu. Tam už je vyhloubena značně velká díra, usnadní to stavbu podzemní části, ne?“</p>
<p>„Možná, že ano, ale musela bych to vidět v reále. Máš vůbec představu, co všechno tam chceš vybudovat?“</p>
<p>„Jistě. Rizikové těhotenství je ‚běh na dlouhou trať‘ a já bych právě chtěla, aby ty nastávající maminky měly zajištěn veškerý komfort. Ne jednu postel v šestilůžkovém pokoji a jeden společný záchod na konci chodby vlevo, rozumíš? To je pobyt na několik týdnů, v komplikovanějších případech i na několik měsíců před porodem. Takže si pro každou pacientku představuji samostatné apartmá, kde by mohla přijímat návštěvy a popřípadě je tam nechat i přespat, kdyby přijeli z větší dálky. A samozřejmě klubovny a společenské místnosti, aby si každá pacientka mohla rozhodnout, zda bude ten dlouhý čas trávit sama nebo ve společnosti ostatních…“</p>
<p>„No, to mi snad ani nemusíš vykládat,“ přerušuji Janu, „on mi stačil ten pobyt v nemocnici, když mě tenkrát porazil ten pirát na přechodu.“</p>
<p>„Vidíš, takže bohaté zkušenosti pacientky máš, nemusím ti sáhodlouze vykládat, oč mi vlastně jde.“</p>
<p>„Pěkně děkuji za takové zkušenosti,“ ohrazuji se nakvašeně – i když… kdyby se to nestalo, tak jsem se s mimozemskými přáteli možná ani neseznámila. Ale to si nechávám pro sebe…</p>
<p>Vtom Lucka pohlédla na hodiny. „Měly bychom se také trochu nabít, ne? Zvláště vy po té cestě,“ upozorňuje.</p>
<p>To je pravda, a zrovna teď se to hodí. Děti si před chvílí odnesly do dětského pokoje další část ovoce a zapomněly za sebou zavřít dveře. Slyšíme jejich štěbetání, Mája se Míšence svěřuje se školními zážitky – zřejmě se jedná o historky vesměs veselé, protože se v jednom kuse smějí.</p>
<p>Vyrazily jsme do nabíjecí místnosti, kterou nám mimozemští technici zařídili na způsob letní zahrady. Zapnula jsem umělá slunce a rozvalily jsme se rozkošnicky v trávě. Teď může nastat to pravé dobrodružství – naplno se projeví kalihapický efekt, a…</p>
<p>Lehce jsem se dotkla Irenky, se kterou jsem se nesetkala už dlouho. Spontánně se přivinula ke mně, cítím její hebkou pleť jemně vonící bylinkami, jak se nedávno sprchovala. Přejíždím jí rukou po bříšku…</p>
<p><emphasis>Cítíš, jak se mi to krásně srovnalo? I tu dělohu už mám v naprostém pořádku, uvažujeme o sourozenci pro Máju</emphasis> – předává mi Irenka informace beze slov, jak už to kalihapie umožňuje. <emphasis>Jsem moc ráda, že tě zase po dlouhé době vidím,</emphasis> sděluji jí zase já, ale to už si navzájem prokazujeme intimní něžnosti – hladím a tisknu jí prsa, až vystřikuje mléko. Moc mi v tomto směru připomíná Lenku, což samozřejmě vlivem kalihapie rovněž vycítila. <emphasis>Nediv se, jsem taky pravnučka mimozemšťana a jeho geny zapracovaly. Takže mám prsa stavěná skoro stejně jako Lenička.</emphasis></p>
<p>Mazlím se s nádherně tvrdými bradavkami, zatímco ona se dobývá do mého klína… Po porodu Míšenky se mi vchod trochu uvolnil, ale vlivem předchozí léčby na CPLE a CPLEN se mi po čase zase stáhl, i když jsem kliniku krátce po šestinedělí opustila. Dokonce i Jana, která mně v rámci našich něžných hrátek provedla několik vyšetření, vyjádřila údiv nad tím, že jsem ve stavu, jako bych nikdy nerodila.</p>
<p>Stejně je divné, že se u žádné z nás neprojevují známky nějakého stárnutí. Fyzicky se pořád cítím jako mladá dívka těsně po pubertě, ačkoliv jsem po dítěti a překročila jsem třicítku. Ostatně – Lucka to cítí podobně a pětatřicetiletá Irenka také vypadá o dobrých deset let mladší.</p>
<p><emphasis>To jsou vedlejší účinky prodělané auto- a xenofarmatické léčby a dlouhodobé laktace,</emphasis> předává mi Irenka opět kalihapickou cestou informace.</p>
<p>Pojednou jsem ucítila další mohutný kalihapický vjem – to se mě dotkla Jana, která se zaobírá Luckou – a okamžitě nastává myšlenkové propojení nás všech čtyř.</p>
<p><emphasis>Nemohou nás tu přistihnout děti?</emphasis></p>
<p>Rušivý prvek do harmonie našich duší vnáší Irenčina obava.</p>
<p><emphasis>Ale kdež,</emphasis> uklidňuje ji Lucka, <emphasis>jakmile jsou zapnuta umělá slunce, svítí nad dveřmi výstražný signál a Míšenka ví, že sem v té době nesmí. Jen jednou neuposlechla – a ošklivě se popálila, musely jsme ji teleportovat na CPLEN. Tam ji dali snadno dohromady, takže to na ní nezanechalo žádné trvalé následky, ale moc dobře si pamatuje, že to bolelo. Teď si dává pozor. To víš, někdy dítěti varování nestačí a musí se samo přesvědčit. Tohle naštěstí dopadlo dobře…</emphasis></p>
<p>Měníme si partnerky – já se věnuji Janičce a Lucka Irence. Nové vjemy, nový proud informací. Ani Janička za těch sedm let nijak nezestárla a touha po intimních něžnostech je u nás stále stejná. Tulíme se k sobě, vzájemně si vsouváme do pusy jazyky, Janiny prsty mi rozevřely závojíčky. Teď mi – ááách – přejíždí klitoris… Zmocňuji se ústy jejích bradavek a opět po dlouhé době jsem ucítila chuť jejího mléka. Tento počin Janičku nádherně vzrušil a vnikla mi do pochvy několika prsty. I mě už vzrušuje každičká část Janina nádherného těla. Spontánně se obracíme do polohy 69… Orgasmus… Nás obou, současně! Každá prožíváme hned dva naráz – ten svůj i ten partnerčin… Úžasný, nepopsatelný pocit, který jsem ještě nikdy nezažila!</p>
<p>A také už vím, že budu projektovat kliniku ‚mimozemského typu‘ – příští týden se teleportujeme k Janě, abych si obhlédla terén. Všechno to jsme si ‚řekly‘ ve zlomku sekundy a beze slov.</p>
<p>Teď jsem se na chvíli vrátila k začátku dnešního zápisu a docela se mi zdá, že i u toho patnáctého ledna se moje emoce a vzpomínky nakloní spíše k tomu pozitivnímu, ať už je to dnešní sedmé výročí jakkoliv rozporuplné. Co říkáš, deníčku?</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 3</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>25. ledna</emphasis></p>
<p>Ach jo, další ze sedmých výročí – tentokrát to opravdu černé. Ale dnes nejsme unášeny letadlem neznámo kam. Procházíme s Janou pozemky, které nedávno koupila a na kterých by chtěla vybudovat kliniku ‚mimozemského typu‘ pro nastávající maminky.</p>
<p>Před třemi dny skončily chřipkové prázdniny, Irenka s Májou se teleportovaly domů, ale Janička zůstala. Včera jsme odcestovaly spolu, abych si udělala správný obrázek o místě budoucí stavby. Bude to můj první samostatný projekt, tak si musím dát záležet.</p>
<p>Dnešní počasí je pravé lednové. Je několik stupňů pod nulou a od noci hustě sněžilo až skoro do poledne. Teprve před chvílí se trochu roztrhaly mraky a – světe, div se – vykouklo i sluníčko – ještě že jsme raději počkaly. Ne, že by nám ta chumelenice mohla v obhlídce nějak zvlášť vadit, ale viditelnost byla přece jen snížená.</p>
<p>„Snažím se co nejvíce vyjít vstříc tvým představám, jak ses mi nedávno svěřila kalihapickou cestou,“ poznamenávám k Janě shlížejíc do úctyhodné jámy, která tu po těžbě zbyla, „a docela tě potěším – bude stačit jen srovnat dno a vydá nám to na čtyři podzemní podlaží.“</p>
<p>„To bude úplně stačit,“ raduje se Jana, „na SSE je jich sice sedm, ale ve srovnání s ní můžeme s klidem vypustit ‚tajné‘ oddělení, protože zajatce držet nebudeme, bazén s mořskou vodou také oželíme a rovněž tak patro se zařízením transdimensionálního teleportu.“</p>
<p>„Výborně, takže čtyři podzemní patra budou stačit. Úplně dole bude situováno těžké strojní zařízení – rozdílová elektrárna, drtičky a třídičky odpadu, úpravna vody a vše, co k tomu patří. V minus trojce prádelna, sklad prádla a nezdravotnického materiálu. V minus dvojce budou laboratoře a sklady biologického materiálu. Minus jednička – rehabilitační bazény, v přízemí šatna, přijímací kancelář, vstupní vyšetřovny…“ nastiňuji Janě projekt podle vzoru CPLEN.</p>
<p>„Jistě,“ souhlasí Jana, „a potom můžeme vynechat ta dvě patra s nabíjecími agregáty.“</p>
<p>„To je samozřejmé. A také vidím, že svah je skloněn k jihu, takže celá stavba bude ze severu chráněná skálou, o tom jsi při výběru místa také uvažovala, nebo je to náhoda?“</p>
<p>„To je náhoda,“ usmála se Jana, „takhle dalece jsem při výběru místa neuvažovala. Chtěla jsem jen, aby se jednalo o souvislý pozemek těsně sousedící s tím, který jsem koupila jako první, takže se teď dají bez problémů spojit.“</p>
<p>Jsou čtyři hodiny odpoledne a obloha se zase začíná od západu zatahovat, opět těžkými černými mraky. V několika minutách je prakticky tma, přestože má Slunce zapadat až za čtyřicet minut. Zvedá se vítr a začíná hustě sněžit.</p>
<p>„Zdá se, že pro dnešek tady končíme,“ povzdechla si Jana obracejíc své kroky k domovu. Dávám jí za pravdu. Musíme se vrátit. Ono se to nezdá, ale projít celým Janiným ‚panstvím‘ není jen tak. Nově pořízené pozemky mají značnou rozlohu. Na mapě to tak sice nevypadá, ale když se člověk seznámí s ‚hmatatelnou podstatou‘ toho, co je zakresleno na papíře… Domů jsme dorazily až po západu Slunce podobajíce se sněhulákům.</p>
<p>S ulehčením jsme shodily boty, džíny a zimní bundy a rozvěsily je ve vstupním vestibulu na věšáčky, aby uschly. Zimní oblečení nosíme jen <emphasis>pro forma</emphasis> – díky své bioenergetické senzitivitě je ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme, ale nechceme na veřejnosti na sebe zbytečně upozorňovat. Pokrývky hlavy a rukavice nenosíme vůbec, abychom měly i v zimě aspoň nějaké části těla nechráněné oděvem a mohly se snáze bránit případnému útoku. A jelikož jsme si dnes vyrazily s Janou ‚jen‘ na obhlídku pozemků, to znamená, že jsme ani neuvažovaly o tom, že bychom zabrousily na nějakou návštěvu nebo zašly do restaurace, oblékly jsme si džíny a bundy rovnou na plavky, takže jejich stržením nabýváme okamžitě velice stabilního obranného potenciálu. A proč ty plavky? No pochopitelně – nemíním se vystavovat útočníkům a případným svědkům na odiv nahatá.</p>
<p>Je sice pravda, že nám tajné služby – jak se aspoň zdá – dávají pokoj, ale ona ta obrana není určena jen proti nim. Stačí, když si vzpomenu, co se stalo loni v zimě Lence… Ta měla jakési řízení v Brně – a tak se rozhodla, že u nás pár dní pobude. Pak vyrazila na nádraží a s oblékáním se nijak nezatěžovala. Bosýma nohama vjela do zimních bot, na nahé tělo dlouhý zimní kabát. Ať nahá či oblečená, tělesnou teplotu si dovede udržet podle svých potřeb. Ve vlaku ani na úřadech kabát odkládat nepotřebuje…</p>
<p>Ale cestou zpět na nádraží ji přepadla banda opilých chuligánů – ‚fanoušků‘ vracejících se z hokejového zápasu… Lenka sice nevytvořila kolem sebe ochranné pole, ale zareagovala opravdu instinktivně. Při první ráně, kterou dostala, roztrhla suché zipy, shodila kabát a čtyři útočníci, kteří se na ni v té chvíli sápali, se jí najednou válí u nohou kroutíce se v křečích. Ostatní na ni tupě zírají. Jednoho pobudu však napadlo zavolat policii a Lenku nařkli, že přepadla ona JE! Policisté ji navíc obvinili z exhibicionismu…</p>
<p>Pro jistotu však zadrželi i chuligány a když se na stanici pomocí pokusů přesvědčili, že se Lenka svlékla opravdu jen z obranných důvodů, propustili ji a chuligánům se vysmáli, že je dokázala zdecimovat jediná holka. Vyvázli však bez trestu, což mě dost pobouřilo – a šla jsem si ‚vylít srdce‘ ke starému sousedovi. Vysloužilý policista mě sice s pochopením vyslechl, ale náladu mi tentokrát příliš nepozvedl: „Podle toho, co mi tady vyprávíš, děvčica, tak se Leničce vlastně nic nestalo – a oni je nemají z čeho obvinit. Takový už je zákon…“</p>
<p>„Zákon… ano, na ochranu lumpů, jak říkají naši mimozemští přátelé… Představte si, strýcu, že by se obětí jejich útoku stala jiná žena, která není vybavena obrannými mechanismy jako já, Lucka, Lenka a další moje kamarádky. Mohli by ji zmlátit, oloupit, znásilnit, zranit – možná i zabít! Ale protože ‚náhodou‘ padli na dívku bioenergeticky senzitivní, která se dokáže ubránit – tak je všechno v pořádku a vlastně se nic nestalo. Dokonce jsou útočníci vystaveni potupnému posměchu, že si s jednou ženskou neuměli poradit. Jinak by to zřejmě byli hrdinové, ne? Opravdu! Moc hezké zákony tady máme. Vždyť příliš nechybělo – a z útočníků mohly být ‚před zákonem‘ oběti!“</p>
<p>Ale to je jen taková odbočka – když jsem se podívala na nás dvě, jak jsme si vyrazily ven ‚vymóděné‘.</p>
<p>Dvěma nacvičenými hmaty jsem svlékla zbytek oblečení, protože teď je na řadě pochopitelně sprcha. Kradmo sleduji Janičku uvažujíc, jakou rošťárnu bych jí mohla ve sprše provést ☺ Ta už má dole kalhotky, zápasí však s háčkem u podprsenky – nějak divně se jí zkroutil.</p>
<p>„Počkej, podívám se na to…“ Kupodivu jde háček snadno odepnout aniž bych se s ním musela nějak zvlášť mořit. Stačí jeden rutinní hmat – a zapínání je volné. Podprsenka padá na zem… Až teď jsem teprve pochopila, že mě Jana ve vymýšlení nějakého ‚sprchového‘ žertíku předběhla opravdu originálním nápadem. Náhle mě uchopila do náručí, otevřela dveře vedoucí ven …</p>
<p>„Co to děláš…“ překvapeně jsem vyjekla kroutíc se v jejím sevření jako žížala, ale to už se válím úplně nahá v hluboké závěji, která se mezitím stačila vytvořit přede dveřmi.</p>
<p>„Tak ty takhle! No počkej, ty potvůrko, já ti ukážu…“</p>
<p>Jsem v mžiku na nohou a házím po ní sněhovými koulemi. Vyběhla za mnou a koulovačka nabývá na intenzitě. Vtom jsem se Janě dostala do zad a strhla jsem ji k zemi. Ztratila jsem však rovnováhu a padla vedle ní.</p>
<p>„Tak, a teď ti ukážu, zač je toho loket, ty jedna…“</p>
<p>Jednou rukou jsem jí roztáhla stehna a druhou jí cpu do jeskyňky sněhovou kouli. Jana se kupodivu ani moc nebrání. „Áááách… ještě… ještě…“</p>
<p>Vymodelovala jsem ze sněhu místo koule váleček a zavedla jí ho hluboko do pochvy. Cítím, jak se mi vlní pod rukama rozkoší. Zavřela oči…</p>
<p>Vstala, až když rozpustila sníh ve své lasturce.</p>
<p>„Polož se na záda…“</p>
<p>Rozkošnicky jsem se rozvalila do závěje a roztáhla stehna. Naše souhra je dokonalá. Nejprve mi tře závojíčky sněhovou koulí, pak mi dovnitř zavádí sněhový váleček.</p>
<p>Utlumila jsem trochu bioenergetickou senzitivitu a pocítila jsem chlad sněhu na citlivém místě. Zaplavila mě vlna rozkoše…</p>
<p>Senzační pocit! Zavřela jsem oči a nechávám na sebe působit chlad sněhu zespoda a doteky teplých Janiných rukou shora… Její prsty se zabývají mými prsy, zatímco mi v jeskyňce roztává sněhový váleček. Teprve, když jsem ucítila, že mi z lasturky vytéká už jen voda, otevřela jsem oči.</p>
<p>Ale to už Jana vymyslela novou ‚sněhovou proceduru‘.</p>
<p>„Tady se polož na břicho,“ ukazuje na další hlubokou závěj, „… a vstaň…“</p>
<p>„Kdybychom do toho nalily sádru,“ komentuji otisk svého poprsí, „tak mám nádhernou sochu. Ještě, že tu není s námi Halina, ta by se toho hned chytla ☺“</p>
<p>„No to je senzační nápad, vyzkoušíme to? Sádru bych dala vyrobit automatu…“</p>
<p>„To snad ani ne. Radši se sama otiskni tady vedle. Je to docela příjemné, zvlášť když utlumíš bioenergetickou senzitivitu. Krásně to štípe do bradavek…“</p>
<p>Nakonec po sněhu ‚válíme sudy‘ a vůbec dovádíme jako malé děti.</p>
<p>Když jsme se konečně vrátily dovnitř, zjistily jsme, že už je sedm večer. Hrály jsme si nahé ve sněhu skoro tři hodiny! Konec konců – proč ne? Tady si to můžeme dovolit; Janina rezidence je obehnána zdí a ochranné pole je zapnuté…</p>
<p>„Tak, a teď sprcha, večeře a pořádně se znovu nabijeme. Vyčerpaly jsme příliš mnoho energie,“ rozhodla Jana.</p>
<p>Je fakt, že ve sprše už jsem Janě nic neprovedla, ale co já vím, třeba zítra…☺</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>28. ledna</emphasis></p>
<p>„Odpoledne budeme mít návštěvu,“ sděluje mi Jana vrátivši se od komunikátoru, „ohlásil se kolega Mámil.“</p>
<p>Je s podivem, že jsem se s ním ještě nesetkala, ačkoliv s ním Janička více než šest let spolupracuje – začala už jako studentka…</p>
<p>„Dobře – a co připravíme na uvítanou?“</p>
<p>„Hlavně hodně kafe,“ zdůrazňuje kamarádka, „nejraději by se v něm koupal…“</p>
<p>Představa vysokoškolského kantora koupajícího se ve vaně s kávou mě docela pobavila, takže jsem to asi trochu přehnala a donutila jsem automat, aby tohoto nápoje vyprodukoval dvě dvoulitrové konvice.</p>
<p>„Bude to stačit?“</p>
<p>Jana vyprskla smíchy: „Ale – snad jo. Záleží na tom, jak dlouho ho tady zdržíme. On tady u mne totiž ještě nikdy nebyl, takže sem jede spíš na exkurzi než na návštěvu.“</p>
<p>„Tak to jsem zvědavá, co řekne té tvé luxusně zařízené vyšetřovně – tedy… pokud mě nebude chtít hned vyšetřovat, aby si ji vyzkoušel, ha, ha, ha!“</p>
<p>Dopoledne uběhlo v přípravách na vzácnou návštěvu jako voda a před brankou zastavila zelená Fabie.</p>
<p>„Zajeďte dovnitř, pane kolego,“ volá na něj Jana otevírajíc vrata.</p>
<p>Vůz zaparkoval proti hlavnímu vchodu a z něj vystoupil… Na první pohled jsem ho poznala, ačkoliv jsem ho naposledy viděla před nějakými pětadvaceti léty jako pětiletá holčička! Vašík Mámil, Lucčin spolužák z gymnasia. Docela mě to přivedlo do rozpaků. Ještě štěstí, že tenkrát, když mě k němu Lucka vedla na prohlídku, byl zrovna mimo.</p>
<p>„Janičko… já ho přece znám. Jak se mám, prosím tě, k němu chovat? Před pětadvaceti roky…“</p>
<p>„Neboj, já tě představím občanským jménem a chvíli ho necháme ‚podusit‘, jestli pozná kdo vlastně jsi, co říkáš…“</p>
<p>Na dlouhé dohady však není čas, protože vzácná návštěva stojí právě ve dveřích…</p>
<p>„Vítám vás, pane kolego, ve své chaloupce,“ žertuje Jana, „a zároveň dovolte, abych vám představila paní inženýrku-architektku Nikolu N., která se ujala prací na projektu nové kliniky. A toto je můj šéf a nejbližší spolupracovník, docent Mámil, paní inženýrko.“</p>
<p>„Těší mě, pane docente, že vás poznávám.“</p>
<p>Podali jsme si ruce a Vašík si mě zkoumavě prohlíží, aniž by mou ruku pustil. Pak poznamenal: „Nikola N., Nikola N., – to je mi nějaké povědomé…“</p>
<p>Najednou přelétl po jeho tváři vítězoslavný úsměv, objal mě, přitiskl mě k sobě a zvolal: „Já už vím, kdo jsi. Ty jsi Nikolka, Lucčina sestra!“</p>
<p>„Ano, pane docente…“</p>
<p>„Víš co, nech si toho ‚pana docenta‘ od cesty. Já jsem Vašek Mámil, spolužák tvé sestry – a před pětadvaceti léty jsme si přece tykali, což se na to nepamatuješ?“</p>
<p>„No tak – to by chtělo pusu na opětovné tykání,“ směje se Jana.</p>
<p>Znovu mě k sobě přitiskl a tentokrát jsme se i políbili.</p>
<p>„Jenže – co vy dva?“ spustila jsem, když jsme se s Vašíkem z objetí pustili, „vy jste nejbližší spolupracovníci – a vykáte si? Jak to tady pak bude mezi námi vypadat?“</p>
<p>„No, to máš těžké,“ pouští se do výkladu Jana, „pan kolega je přece můj šéf, těžko mu mohu tykání nabídnout – a on zase takové gesto zřejmě čeká ode mne jako od ženy…“</p>
<p>„Co se dá dělat,“ rozhodla jsem, „budu to tedy muset zprostředkovat sama: Vašíku, to je moje kamarádka Jana; Janičko, to je můj kamarád Vašík…“</p>
<p>Že si mají dát na tykání pusu, jsem je už upozorňovat nemusela ☺</p>
<p>Ale to už sedíme u stolu, popíjíme kávu, kterou Vašík zbožňuje, a Jana ho seznamuje se svým projektem nové kliniky.</p>
<p>„Tady Nikolka zná tu architekturu nejpodrobněji, a tak jsem ji požádala o pomoc. Stavba bude rozlehlá, protože chci, aby měly nastávající maminky maximální komfort, byly v pěkném, příjemném a klidném prostředí. Jak už jsem vám – pardon, ti –“ opravila se, „– říkala, budu mít k dispozici celou mimozemskou technologii, nejen co se týče zdroje energie, úpravny vody a tak, ale i vybavení vyšetřoven a porodních sálů.“</p>
<p>„Jak jsou ty vyšetřovny a sály vlastně vybaveny?“ zajímá se Vašík, „pořád o tom jenom básníš, ale abys předložila nějaký katalog, vyobrazení nebo aspoň výkresy…“</p>
<p>„Vždyť proč si myslíš, že jsem tě pozvala k sobě,“ brání se Jana.</p>
<p>„Asi kvůli Nikolce, ne?“</p>
<p>„Jistě, to taky – ale hlavně proto, že já tady mám jednu kompletně vybavenou vyšetřovnu k dispozici.“</p>
<p>Sotva Jana vyřkla tuto větu, jako by Vašíka píchnul šídlem. Vyskočil z křesla tak prudce, že jsem se až lekla.</p>
<p>„A to jsi mě na takovou exkurzi nemohla pozvat už dávno? To mi musíš předvést. Hned!“</p>
<p>Vyrazili jsme do Janiny vyšetřovny.</p>
<p>„Základem je vyšetřovací stůl vybavený polohovacím zařízením,“ vysvětluje Jana, „přičemž celé zařízení ovládá lékař trojicí pedálů. Pedály jsou umístěny po obou stranách stolu, v hlavách i v nohách. Všimni si, že ať u toho stolu stojíš kdekoliv, vždycky máš aspoň jednu trojici ovládacích pedálů na dosah svých nohou.“</p>
<p>Vašík obchází stůl ze všech stran a zkouší dostupnost ovládacích prvků.</p>
<p>„Dobře. A k čemu to polohovací zařízení slouží?“</p>
<p>„Pacientka leží na stole, pochopitelně úplně nahá, ruce a nohy má připoutány k ramenům polohovacího zařízení a…“</p>
<p>„Mohl bych to vidět názorně.“</p>
<p>„Ale jistě… Nikolko, nechceš si zahrát na figurantku?“</p>
<p>„No, když nebudeš chtít, abych se také svlékla, tak proč ne?“</p>
<p>„Hmm, ale v těch šatech toho zase Vašík mnoho neuvidí…“</p>
<p>„No dobrá, ale vezmu si plavky. Stejně se jedná jen o demonstraci polohovacího zařízení,“ nabízím ze zdvořilosti aspoň částečné služby.</p>
<p>„Jenže tady jde především o demonstraci toho, jak polohovací zařízení zpřístupňuje k vyšetřování právě ty tělesné partie, které se pod plavkami skrývají,“ namítá Jana.</p>
<p>„No to snad nemyslíš vážně,“ zlobím se na Janu už docela otevřeně, „To sis měla místo mne pozvat na návštěvu Lenku. Ale mám nápad: Zahraj si na figurantku sama – a já Vašíkovi předvedu funkce zařízení na tobě.“</p>
<p>„Pro mě, za mě… budu klidně dělat figurantku, na to jsem zvyklá ze studentských let,“ směje se Jana, „ale… myslíš, že tu obsluhu zvládneš?“</p>
<p>„No dovol! Snad jsem to po těch sedmi létech, kdy jsem ti dělala ‚sestřičku‘ na CPLE, zase tak úplně nezapomněla!“</p>
<p>„Dobrá tedy,“ přistupuje Jana na můj návrh, „tak tady chvilku počkejte, jdu se osprchovat.“</p>
<p>Po těchto slovech zapadla do dveří vedoucích do sprchy rovnou z vyšetřovny.</p>
<p>„Ona má Jana vyšetřovnu ‚mimozemského typu‘ zařízenou včetně příslušenství? Lucka mi totiž vyprávěla, že součástí každé vyšetřovny je sprcha, záchod a velká odkládací kabina…“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na poměry na ‚jeho‘ klinice, když jsem před sedmi roky podstupovala tu příšernou prohlídku u jeho asistenta Rummlera, a pobaveně jsem se zasmála: „Jistě. Co sis myslel, že mimozemšťané pracují polovičatě? Sice to není tak rozlehlé jako u nich, ale prostorné ano. Pojď se podívat.“</p>
<p>Otevřela jsem dveře vedoucí do ‚odkládací kabinky‘ a hygienického příslušenství. Slyšíme hučení sprchy a na věšáčcích na protější zdi vidíme rozvěšené Janiny šaty a prádlo, v rohu několik skříněk, vlevo zrcadlo zobrazující celou postavu, stolek, dvě křesla…</p>
<p>„Tohle je ‚odkládací kabinka‘ – fakt? Vždyť já mám stěží tak velkou ložnici v paneláku…“ kroutí hlavou Vašík.</p>
<p>„Ano, to je odkládací kabinka… ale víš co?“ napadlo mě bleskově, „připravíme Janě malé překvapení!“ V rychlosti jsem shodila šaty, otevřela jsem jednu ze skříněk a navlékla jsem si sesterskou uniformu. Nepožádala jsem ho, aby se otočil – přece jen jsem také trochu provokatérka, ha, ha, ha… Zahlédl mě na chvíli jen ve spodním prádle: „Hmm, teď je mi docela líto, že ses neuvolila dělat tu figurantku sama…“</p>
<p>„Dělej, svlékej to sako a vezmi si tohle, ať to stihneme, než se Janička osprchuje,“ nabádám ho ke spěchu mávajíc mu před očima bílým doktorským pláštěm, aniž bych komentovala jeho obdivnou poznámku adresovanou přednostem mé tělesné schránky.</p>
<p>Sotva zapjal poslední knoflík, otevřely se dveře sprchy a v nich se zjevila nahá Jana, čerstvě vysprchovaná, v ruce koupací čepici.</p>
<p>„Koukám, Vašíku, že už se mě nemůžeš dočkat… No téééda, vy jste se na mě nachystali, jen co je pravda!“</p>
<p>Vašík se jen pousmál: „Nikolka mi předvádí také příslušenství… Mohu se podívat dál?“</p>
<p>„Jistě, jistě,“ vede Jana Vašíka do sprchy, „tady je vlastní sprcha, hned vedle záchod, na druhé straně je pak lehátko, na kterém může sestra pacientku vyholit nebo kde může pacientka chvíli relaxovat po případném klystýru… Všechno v klidu a pohodě, žádné »Dělej, nemáme čas! Jak to, že ještě nejsi svlečená!« jako to dělala ta megera…“</p>
<p>„Já vím,“ povzdechl si Vašík, „ale ta už naštěstí odešla do důchodu, jak sama víš. Nikdo ji nezdržoval…“</p>
<p>Mezitím se Jana obrátila ke mně: „Sestřičko, mohla byste mi vzadu svázat vlasy, abych měla dobře odhalená prsa?“</p>
<p>Svázala jsem jí vlasy do úhledného drdolu, právě tak, jak mi to na CPLE nesčíslněkrát dělala moje osobní sestra Conchita, a vrátili jsme se do vyšetřovny. Jana se pohodlně uvelebila na vyšetřovacím stole, natáhla nohy a ruce položila volně podle těla. V té chvíli jsem si uvědomila, že další část ‚exkurze‘ je plně v mé režii a že těch sedm let…</p>
<p>„Toto je základní poloha pacientky,“ spustila jsem dosti sebevědomě, „před vlastním vyšetřováním je nutno se přesvědčit, že klouby ramen polohovacího zařízení korespondují s velkými klouby pacientky – kyčle, kolena, ramena a lokty… no teda, ty potvůrko! Že jsi ten stůl nachystala původně pro mě,“ obracím se k Janě, když jsem zjistila, že nastavení ramen odpovídá mým biometrickým parametrům.</p>
<p>„Jistě, vždyť jsme si včera hrály a ty jsi na tom stole přece ležela, ne?“</p>
<p>To jsem si tedy naběhla. Teď si bude o nás Vašík myslet kdoví co. Janě to vycinkám, až návštěva odejde, ale teď mě přivedla do ještě větších rozpaků!</p>
<p>„Je tedy nejprve nutno upravit délku ramen a potom k nim pacientce připoutáme ruce i nohy, vidíš? Takhle…“ a navlékám Janě náramky.</p>
<p>„Dále je nutné, aby se pacientka s polohovacím zařízením sžila,“ napovídá Jana</p>
<p>„Pravda, to ale teď předvádět nebudeme, my už jsme zvyklé. Ovšem s novou pacientkou se to nacvičit musí.“ vysvětluji Vašíkovi.</p>
<p>„My tedy přistoupíme rovnou k obsluze stolu během vyšetřování. To znamená, že pacientka je už se stolem sehraná a musí na něm ležet zcela uvolněně, aby si její polohu mohl lékař nastavovat podle svých potřeb. Chceme například vzpažit levou ruku…“ Sešlápla jsem pedál… Jenže místo levé ruky jsem vychýlila Janinu pravou ruku do strany – a protože jsem to nečekala, dostala jsem ránu polohovacím ramenem rovnou na žaludek. Uskočila jsem stranou a rameno se zastavilo. Uvědomila jsem si chybu a podařilo se mi sešlápnout správnou kombinaci tak, aby se rameno vrátilo do výchozí polohy.</p>
<p>„Promiň,“ omlouvám se, „přece jen v tom nejsem zase až tak zběhlá, ale už jsem si vzpomněla. Levou rukou pohneme takhle…“</p>
<p>Tentokrát se akce zdařila a Janina ruka je vzpažena.</p>
<p>„Všimni si, Vašíku,“ komentuje Jana,“ že moje ruka je pevně držena ramenem polohovacího zařízení, nemusím nijak napínat žádné svalové partie, takže je k vyšetření přístupný celý levý prs včetně naprosto uvolněného hrudního svalstva. Vyzkoušej si to…“</p>
<p>„To je opravdu úžasně sofistikované zařízení,“ pochvaluje si Vašík důkladně prohmatávaje Janiny zpřístupněné tělesné partie, „a neuvěřitelně to usnadňuje práci. Předpokládám, že je to velice příjemné i pro pacientku… Nikolko, zkus ohnout tu ruku v lokti, aby se dostala úplně za hlavu. Půjde to?“</p>
<p>„Mělo by to jít, určitě… ale raději uhni trochu stranou.“ Ještě štěstí, že jsem ho upozornila. Zase jsem to trochu ‚zvorala‘ a Janina ruka se přímo vymrštila směrem nahoru.</p>
<p>„Musí se to napřed natrénovat,“ komentuje Jana. „Jednak si lékař obsluhuje stůl sám a za druhé musí dávat pozor, aby si nevyrazil zuby…“</p>
<p>Vašíkovo přání jsem splnila zase až na druhý pokus.</p>
<p>„Senzační,“ nešetří obdivem, „naprosto bez překážek vyšetřitelné podpažní uzliny… A jak to vypadá při vyšetřování břicha a rodidel?“</p>
<p>„Nohy roztáhneme a mírně zvedneme pánev,“ napovídá mi Jana.</p>
<p>Sešlápla jsem ‚příslušnou‘ kombinaci. Janina pánev se sice zvedla, pravda. Ale místo abych jí roztáhla nohy, překřížila jsem jí jednu přes druhou…</p>
<p>Jana se rozesmála: „Takhle by se asi zachovala nějaká opravdu stydlivá pacientka, ale to zase Vašík nic nevyšetří…“</p>
<p>No počkej, on tě ten humor přejde… napadlo mě vzpomněvši si na správnou kombinaci – a sešlápla jsem pedály. Janiny nohy jdou pomalu od sebe… pořád víc a víc, ale já stále držím polohovací pedály sešlápnuté. Jana jde do rozštěpu! Vím, že si to mohu dovolit, každá dívka, která prošla tělocvičnami CPLE a CPLEN, to dokáže – ale tohle vzalo Vašíkovi dech! Chvíli třeští oči na Janin poševní vchod, který se při takovém roztažení už samovolně otevírá, a pak se nevěřícně zeptal: „Nebolí tě to?“</p>
<p>„V pohodě,“ usmívá se Jana, „ale s pacientkou bez gymnastické průpravy to raději nezkoušej…“</p>
<p>Vašík si navlékl chirurgické rukavice a rozevřel Janiny závojíčky: „Dobrá práce, Nikolko. Docela bych se obešel i bez zrcadel. Takhle nádherně zpřístupněnou pacientku jsem ještě v životě neměl.“</p>
<p>Chvíli prohlíží a prohmatává Janinu vagínu. Pak se otočil ke mně: Ještě jí dej ty nohy k sobě a pokrč je v kolenou, aby se uvolnila břišní stěna. Já zase raději uhnu, kdyby…“</p>
<p>Tentokrát se mi podařilo splnit jeho přání na první pokus.</p>
<p>„Opravdu! Nádherné uvolnění, to by se nám to vyšetřovalo, mít tohle u nás na klinice…“</p>
<p>Jana si s potěšením nechává prohmatávat břicho, dokonce jsem v jejích očích zahlédla záblesk vzrušení. Ale exkurzi ukončil náhle Vašík. Pohlédl na hodiny a …</p>
<p>„Páááni! To už jsme tu takovou dobu? Děvčata, moc se mi to tady líbí, ale musím se vrátit. Ono pořád sněží, kdoví jaká bude cesta – a já mám letní pneumatiky…“</p>
<p>Zatímco se převléká a obouvá, vrátila jsem Janu do základní polohy a odpoutala jsem ji od polohovacího zařízení. Pak jsem se obrátila vyčítavě k Vašíkovi: „Fakt musíš odejít? Zrovna teď, když jsem konečně zase přišla na to, jak se ten stůl ovládá…“</p>
<p>Vyprovázíme ho k autu – Jana v Evině rouše, jak právě slezla se stolu.</p>
<p>„To ti není zima, děvče?“</p>
<p>„Ale kdepak!“ Jana mu podala na rozloučenou ruku, ale Vašík vzápětí ucukl – „Aúú!“</p>
<p>„Možnosti bioenergetické senzitivity ti předvedeme příště…“ poznamenávám, když se loučí se mnou.</p>
<p>„Tak co mu říkáš?“ ptá se kamarádka, když jsme za jeho autem zavřely vrata.</p>
<p>„Je fajn. Vždyť Lucce tenkrát moc pomohl, když nám bylo nejhůř … ale ztrapňovat jsi mě před ním nemusela…“</p>
<p>„Vždyť jsi mi to odvedla vrchovatě – takhle vystavená jsem v životě před nikým nebyla… Ale víš co? Pojď mě raději dodělat – nebo se zblázním…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>I. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Mezi hříchy, které odporují čistotě, je třeba uvést sebeukájení, smilstvo, pornografii a homosexuální praktiky.</p>
<p>Katechismus Katolické církve, článek 2396</p><empty-line /><p>„Poručík Brandon! Přišel jsem na váš rozkaz…“</p>
<p>„Nechejte toho a posaďte se, poručíku. Dal jsem si vás zavolat ve věci klíčového významu. Sdělil mi Barnes, že z dosavadních odposlechů vyplývá, že mimozemští vetřelci naši planetu na delší čas skutečně opustili a že jejich základny na Sahaře i v Antarktidě slouží výhradně udržování chodu jejich zařízení na výrobu potravin a léků. Jen na saharské stanici jsou zadržovány dvě naše agentky – totiž Nancy Moareová a Theresa Rayenová, za které my nemáme koho nebo co nabídnout. Proto naše sekce připravuje tajnou operaci, jejímž velitelem jste byl jmenován vy.“</p>
<p>„To je pro mne veliká čest, pane plukovníku, ale mohl byste mě blíže seznámit…“</p>
<p>„Samozřejmě! Provedete únos toho chlapa, co se nechal částečně předělat na ženskou… víte přece, koho myslím… tenkrát v internačním táboře…“</p>
<p>„Já si vzpomínám – jak tenkrát Fournierová jakožto šéfka vyšetřovací komise jí tam měla jako tlumočnici a pak při pokusu o další únos na to doplatila Moareová…“</p>
<p>Jasně, víte o kterou osobu se jedná. Našim cílem je její únos! Dodáte ji živou a nezraněnou, Jasné? Potřebujeme ji jako materiál pro výzkumný úkol a po jeho skončení se ji pokusíme nabídnout jako výměnu za naše zajatce – a popřípadě i za oba vlastizrádce. Myslím Fournierovou a jejího povedeného manžela.“</p>
<p>„Smím vědět, o jaký výzkumný úkol se jedná?“</p>
<p>„Ne, poručíku. To zůstane pro vaši skupinu v tajnosti. O tom, že nakonec bude vyměněna, ale vědět musíte a dokonce jí to smíte říci, kdyby náhodou došlo k nějakým nedorozuměním.“</p>
<p>„Kdy a kde má být akce provedena?“</p>
<p>„Zítra vás bude kontaktovat zmocněnec od Mayera. Hoši z FBI vytipovali vhodné místo…</p>
<p>Neošívejte se tak, poručíku! Jedná se o společnou akci a to vyžaduje vzornou spolupráci mezi našimi službami. Jestli akce vybuchne kvůli řevnivosti mezi vámi a FBI, pamatujte si poručíku, že v takovém případě jste skončil s kariérou! Doufám, že je vám to jasné…“</p>
<p>„Jasné, pane plukovníku.“</p>
<p>„A také předpokládám, že si touto akcí napravíte reputaci, poručíku! Proto jste byl konec konců vybrán. Obě vaše předchozí selhání – v internačním táboře a během té vaší čínské mise… však vy víte jistě lépe než já, jakých chyb jste se dopustil, a předpokládám, že se jich napříště vyvarujete…“</p>
<p>„Spolehněte se, pane plukovníku!“</p>
<p>„Dobrá, dejte si odchod!“</p>
<p><emphasis>Vyměněna za zajatce ovšem bude jen v případě, že to přežije… Ale to mu raději sdělovat nebudeme,</emphasis> mrmlá si plukovník pod vousy, když za poručíkem zapadly dveře.</p><empty-line /><p>„Smlouva, kterou jsme právě před chvílí spolu podepsali,“ sděluje krajský hejtman na slavnostní tiskové konferenci, „zaručuje podporu Svatého stolce v rozvoji celého kraje a zaručuje návrat křesťanských tradic, které byly v naší zemi téměř sto let utlumovány, do občanského života. Podpora bude poskytována v oblasti kultury, školství, zdravotnictví a bude též znamenat posílení ochrany rodiny jako základu národa. Než přistoupíme k zodpovídání otázek, dámy a pánové, požádám o vyjádření ještě Jeho Excelenci, papežského nuncia…“</p>
<p>Zasedací síň v sídle Krajského zastupitelstva Jihomoravského kraje praská ve švech. Mimořádné volby do krajského zastupitelstva totiž loni na podzim s přehledem vyhrála přednedávnem založená Strana Křesťanské Obrody (SKO) a zastupitelé z jejích řad – vesměs ortodoxní příslušníci katolické církve – dvoutřetinovou většinou hlasů hladce schválili separátní smlouvu o regionálním rozvoji mezi Vatikánem a Jihomoravským krajem.</p>
<p>„Nejprve musím poblahopřát vaší straně k vítězství v krajských volbách a spolu s vámi poděkovat vašim voličům za podporu, kterou vyjádřili odhodlání vrátit se ke křesťanským tradicím, na kterých je konec konců založena celá evropská kultura,“ rozplývá se Jeho Excelence. „Smlouva, kterou se podařilo dnes uzavřít, je významná pro obě smluvní strany. Na jejím základě bude vybudována síť kulturně vzdělávacích a osvětových center, vezmeme si pod patronát školy, nemocnice, domovy důchodců a další obdobná zařízení, kterým hrozí zánik pro nedostatek žáků a pacientů – především na vesnicích a v malých městech. Je naší křesťanskou povinností udržet taková zařízení v chodu, aby vaši občané nemuseli za těmito základními službami dojíždět desítky kilometrů…“</p>
<p>Následuje nástin dalších aktivit, které bude Vatikán sponzorovat, a mezi novináři to už začíná vřít. Konečně Jeho Excelence utichla a pořadatel uchopil do ruky štos přihlášek.</p>
<p>„První dotaz – redaktorka Jihomoravského kurýru!“</p>
<p>„Pane hejtmane, zatím jste nás seznámili s celou řadou aktivit, které budou na základě této smlouvy zajištěny ze strany Svatého stolce. Předpokládám však, že i my budeme muset plnit nějaké závazky ze smlouvy vyplývající. Jinak by nebyla oboustranně vyvážená – jak ostatně jste tvrdil shodně s Jeho Excelencí.“</p>
<p>„Ze smlouvy pro nás samozřejmě vyplývá řada závazků. Například přizpůsobení školního vyučování křesťanským tradicím, ve zdravotnických a dalších zařízeních sponzorovaných Svatým stolcem budou rovněž dodržovány křesťanské morální zásady.“</p>
<p>„Děkuji za odpověď, chtěla bych však podotknout…“</p>
<p>„Váš dotaz byl zodpovězen, slečno,“ přerušil ji pořadatel, „musíte se znovu přihlásit a počkat, zda na vás ještě dojde řada. To platí pro všechny z vás, dámy a pánové,“ dodává pořadatel k davu. „Přihlášek je příliš mnoho a čas Jeho Excelence je omezen. Lituji… Teď je na řadě zpravodaj Českého rozhlasu!“</p>
<p>„Pane hejtmane, jak chcete zajistit, aby ve školách a v nemocnicích byly takové zásady dodržovány? Nedovedu si představit, jak obstojí naivní biblická představa o stvoření světa a člověka proti Darwinově evoluční teorii, kterou je možno opřít o vědou potvrzené důkazy, nebo jak například ředitel nemocnice – ateista odolává farmaceutickým lobby a zakazuje svým lékařům předepisovat hormonální antikoncepci nebo zavádět nitroděložní tělíska.“</p>
<p>„Ale fuj… že se nestydíte, pane redaktore, používat na veřejnosti takovýchto výrazů! Přesto však na vaši otázku odpovím: Samozřejmě, že dodržení této smlouvy bude z naší strany zajištěno zcela nekompromisně mimo jiné i rozsáhlými personálními změnami ve vedení takto sponzorovaných zařízení. Zasadíme se však v rámci možností i o to, aby byly v našem kraji obnoveny křesťanské mravní a morální hodnoty v co největším rozsahu nejen ve všech zařízeních tohoto druhu, ale ve veřejném životě vůbec. Ujišťuji vás, že máme k takovýmto zásadním změnám od voličů dostatečně silný mandát.“</p>
<p>„Děkuji za otevřenou a jasnou odpověď, pane hejtmane…“</p>
<p><emphasis>Nebudeme však tiskovou konferenci dále sledovat. To nejdůležitější už jsme se dozvěděli…</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 4</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. února, ráno</emphasis></p>
<p>Dnes má Míšenka svůj velký den! Vedeme ji s Luckou k zápisu do první třídy. Zdá se, že jí Mája vylíčila tuto instituci v růžových barvách, protože už od rána je celá netrpělivá a nakrucuje se před zrcadlem nemohouc se rozhodnout, které šatičky si má k této slavnostní příležitosti vybrat.</p>
<p>„Ještě s tím oblékáním počkej, sluníčko,“ domlouvá jí Lucka, nevěřícně zírajíc na roztahanou skříň, „zápis je až odpoledne, teď se tam ještě učí ostatní děti, víš?“</p>
<p>Tiše jsem se postavila za Lucku a bavím se jejich vpravdě ‚filosofickým‘ rozhovorem.</p>
<p>„Ale musím si nějaké vybrat,“ oponuje Míšenka,“ za chvíli bude oběd, a já nevím jestli ty modré nebo ty zelené… koukni! Ty jsou jako obloha, ty zase jako naše zahrádka…“</p>
<p>„Tak si vezmi ty modré,“ radí Lucka. „Zahrádka je teď pod sněhem…“</p>
<p>„Jenže na obloze jsou mraky a ten sníh už je špinavý – a já nemám černé šatičky, ani by se mi nelíbily!“</p>
<p>„Tak si vezmi támhle ty červené, aby to obloze ani zahrádce nebylo líto,“ navrhuje Lucka.</p>
<p>Proti Lucčinu kompromisu Míšenka kupodivu neprotestuje. Oblékla si červené šatičky a párkrát se otočila před zrcadlem. „Ty jsou taky pěkné, maminko,“ raduje se.</p>
<p>„Tak dobře. Ty ostatní ukliď zpátky do skříně, aby se na ně neprášilo, ano?“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. února, odpoledne</emphasis></p>
<p>„Tak další… Prosím pojďte dál, posaďte se. Jmenuji se Štefková a jsem ředitelka zdejší školy.“</p>
<p>Ani jsem nezaregistrovala, že máme na naší škole novou ředitelku. Paní Pilná, za které jsem sem chodila já, rozhodně není v důchodovém věku. Přestože jsem sem vkročila prvně po dvaceti létech, měla jsem dojem, že tu pořád působí. Ještě nedávno jsem ji viděla, jak šla okolo nás do práce… pravda, ale nikdy jsem s ní o poměrech ve škole nemluvila.</p>
<p>Není však čas na rozjímání, ředitelka se ujímá slova: „Jakpak se jmenuješ, holčičko?“</p>
<p>„Míšenka…“</p>
<p>„Míšenka… a dál?“</p>
<p>„Míšenka N.“</p>
<p>„Ano? A jakpak se jmenuje maminka?“</p>
<p>„Maminka je Niki, Nikolka, Lucinka…“</p>
<p>„Podívejme se, to má maminka tolik jmen?“</p>
<p>„Má,“ prohlašuje Míšenka rezolutně.</p>
<p>„Hmm, šikovná holčička. A jestlipak umíš třeba nějakou písničku, básničku nebo modlitbičku?“</p>
<p>Míšenka se obrátila ke mně: „Maminko, co je to modlitbička?“</p>
<p>„To je vlastně taky taková básnička, víš? Ale pověz paní ředitelce nějakou básničku, vždyť jich znáš dost…“</p>
<p>„Třeba tu o té křišťálové studánce, jak mě jí učila teta Lenka?“</p>
<p>„Třeba tu. Ta je přece pěkná, ne?“</p>
<p>Míšenka se otočila k ředitelce a spustila: „Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes…“</p>
<p>Když bezchybně a docela obstojně zarecitovala všechny tři sloky, ředitelka obdivně pokývala hlavou a pokynula Míšence, aby se posadila do lavice. Položila před ní čtvrtku a pastelky. „Básničku umíš moc hezkou, ještě mi zkus tu studánku namalovat, ano?“</p>
<p>Míšenka se bez dalšího pobízení pustila do práce. Čtvrtka už se plní typickou dětskou kresbou – zelené stromečky znázorňující les a kapradí, červené kvítky znázorňující vřes. Teď se pustila do vlastní studánky – když v tom došlo k drobné nehodě: „Jé, maminko, mně se ulomila pastelka…“ obrací se Míšenka tentokrát k Lucce.</p>
<p>„Ukaž, hned to napravíme,“ nabízí se ředitelka, ale vtom si uvědomila, že Míšenka oslovuje ‚maminko‘ mě i Lucku.</p>
<p>„Kterápak je vlastně tvoje maminka,“ ptá se podávajíc jí ořezanou pastelku.</p>
<p>„To je maminka Niki, Nikolka a to je maminka Lucinka,“ prohlásila Míšenka samozřejmě a pustila se znovu nevzrušeně do rozdělaného výkresu.</p>
<p>„Dobrá, a my se pustíme do té úředničiny,“ obrátila se ředitelka k nám zanechavši Míšenku, aby dokončila svou kresbičku.</p>
<p>Vytáhla obsáhlý formulář a položila ho na stůl. „Jméno dítěte – píše se Michala nebo Michaela? Máte s sebou křestní a rodný list? A váš občanský průkaz bych prosila.“</p>
<p>„Jistě, tady…“ a podávám ředitelce svůj občanský průkaz a Míšenčin rodný list.</p>
<p>„Křestní list jste s sebou nevzala?</p>
<p>Udiveně jsem pohlédla na ředitelku: „Křestní list? Ten pochopitelně <strong>vůbec</strong> nemáme!“ Na slovo ‚vůbec‘ jsem dala zvláštní důraz.</p>
<p>Ředitelka mezitím vyplňuje podle dodaných dokladů jednotlivé kolonky ve svém formuláři. Pojednou se obrátila ke mně.</p>
<p>„Otec neznámý? Tedy, paní architektko, to není zrovna dobrá vizitka spořádané rodiny. Nevím, nevím – to znamená, že Míšenka je nemanželské dítě…“</p>
<p>„To přece není nic neobvyklého,“ namítám, „nežijeme snad už ve středověku, aby se do úředních dokumentů zapisovaly takovéhle blbosti.“</p>
<p>„Ale podle nového nařízení krajského školského úřadu takovou skutečnost v patrnosti vést musím,“ namítá ředitelka mávajíc mi před očima formulářem. „Tady, prosím!“</p>
<p>Skutečně! A hned pod kolonkou ‚Lože‘ – do které už ředitelka vyplnila <emphasis>nemanželské</emphasis> – jsou tři kolonky ‚Vyznání‘ pro otce, matku a dítě.</p>
<p>Vtom do mě Lucka šťouchla ukazujíc prstem na přední stěnu učebny. Po levé straně tabule visí obraz prezidenta a státní znak, po pravé straně – obraz papeže a kříž. Na katedře pak majestátní svazek Bible!</p>
<p>Ředitelka postřehla Lucčin posuněk a zeptala se jí: „Kdo vy vlastně jste?“</p>
<p>„To je moje sestra,“ oznámila jsem ředitelce dřív, než se Lucka zmohla na slovo.</p>
<p>„Takže vy jste vlastně Míšenčina teta, rozumím-li tomu dobře!“</p>
<p>„Néne, to je taky moje maminka,“ brání Míšenka Lucčina rodičovská práva. „Tety se jmenují Lenička, Janička, Irenka a Ariana.“ V zápalu diskuse jsme si neuvědomily, že Míšenka už má výkres dávno hotový a teď pozorně naslouchá naší vzrušené debatě.</p>
<p>„Taky maminka!“ opakuje ředitelka s povzdechem Míšenčino oznámení, „takže – rozumím-li tomu dobře, vy dvě žijete spolu a vychováváte dokonce dítě! Z toho by se dalo usuzovat, že spolu i obcujete ve smyslu…“</p>
<p>Ředitelka už mi opravdu pije krev! „A i kdyby – do toho vám konec konců nic není,“ ohrazuji se nevědomky zvyšujíc hlas. „To jsou naše intimní a rodinné záležitosti nemající nic společného s prospěchem a chováním žáků. Jen ukažte, kolik dětí je schopno v necelých šesti létech namalovat takhle hezký obrázek nebo tak pěkně recitovat básničky!“</p>
<p>„To je sice pravda,“ namítá ředitelka rovněž zvyšujíc hlas, „ale my musíme též dbát na to, aby byla zachována a znovu upevněna křesťanská morálka. A lesbické vztahy jsou z tohoto hlediska ohavné. Chápete to?“</p>
<p>Po těchto slovech uchopila Bibli a cosi nalistovala. Čtěte, prosím!“</p>
<p><strong>Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.</strong> <emphasis>Lv 18,22</emphasis></p>
<p>„Pochopte prosím, že ve jménu zachování křesťanských tradic…“</p>
<p>„Promiňte, paní ředitelko, můžete mi půjčit tu Bibli?“ Tentokrát přerušila ředitelčinu řeč Lucka. Hlas sice nezvyšuje, ale určité napětí a vzrušení je z jejího tónu cítit.</p>
<p>„Ale jistě…“</p>
<p>Lucka v Bibli chvíli listuje. Pak zřejmě objevila, co hledala, protože se k ředitelce obrátila s vítězoslavným úsměvem na rtech: „A vy, paní ředitelko, jste opravdu pravověrná křesťanka a řídíte se pravidly a ponaučeními, která vám Bible ukládá?“</p>
<p>„To je přece samozřejmé,“ ohrazuje se rozhořčeně ředitelka, „jinak bych přece nemohla být jmenována do funkce ředitelky školy!“</p>
<p>„Ale jak se zdá, tak Bibli přece jen dokonale neznáte, že? Nebo si z ní berete jen to, co se vám právě hodí do krámu!“</p>
<p>Tentokrát už i Lucka mírně zvyšuje hlas. Musí to v ní už pořádně vřít. Takovouhle ji opravdu neznám…</p>
<p>„Jak to myslíte?“</p>
<p>Lucka nastavila ředitelce před oči právě vyhledanou pasáž a dodala: „Nechápu tedy, jak můžete na základě tohoto…“ Lucka ukazuje prstem jednu větu, „vykonávat své povolání!“</p>
<p>Nahlédla jsem Lucce přes rameno.</p>
<p><emphasis>Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti. (1 Timoteovi 2,11-15)</emphasis></p>
<p>„Podle té vaší Bible, paní ředitelko, vy coby věřící křesťanka, máte být doma pod mocí svého muže a v bolestech mu rodit děti. Toť váš úděl křesťanské ženy! Jako učitelka nemáte ve škole co pohledávat!“</p>
<p>Ředitelka hlučně zaklapla Bibli a odložila ji zpět na katedru. Aniž by nějak komentovala Lucčino extempore zahleděla se znovu do svého formuláře.</p>
<p>„Jsme vlastně hotovy. Přečtěte si zápis, podepište ho na znamení správnosti a 1. září přiveďte holčičku do školy.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. února, večer</emphasis></p>
<p>„Ještě štěstí, že v tom rodném listě vystupuješ jako svobodná matka a otec je ‚neznámý‘ – kdyby tak vyšlo najevo, že Míšenka je plodem incestu…“ poznamenává Lucka, když jsme malou uložily ke spánku.</p>
<p>„No a co,“ oponuji, „ona by se taky nezbláznila – a kdyby ano, byl by od ní pokoj! Ale vůbec jsem netušila, jak máš nastudovanou Bibli. To, jak jsi ji utřela, byl opravdu husarský kousek.“</p>
<p>„Náhoda,“ usmívá se Lucka, „tímhle totiž Lenka dokládala Arianě diskriminaci křesťanských žen ve středověku, no a já jsem si na to při té příležitosti vzpomněla. I když… nemýlím-li se, ten text zní trochu jinak, než předvedla Lenička, bylo tam ještě cosi o tom, že ‚žena se má učit mlčeti‘ – budu se jí muset zeptat, jak je to možné. Ale to podstatné tam konec konců je.“</p>
<p>„A taky je mi divné, že má naše škola novou ředitelku – Štefková, Štefková – v životě jsem to jméno neslyšela. Ty ano?“</p>
<p>„Kdepak,“ povzdechla si Lucka, „ta se sem buď přistěhovala kdo ví odkud nebo sem dojíždí. Budu se na to muset přeptat bývalé ředitelky Pilné, jen co ji někdy uvidím. A nechápu, proč páni radní zaprodali naši školu církvi! Neměly bychom Míšenku raději přehlásit někam jinam? Co když se teď bude po ní ta ředitelka vozit…“</p>
<p>„To ani náhodou! Tady máme školu deset minut pěšky od domova – nebude přece Míšenka hned od první třídy dojíždět někam do horoucích pekel jenom kvůli tomu, že je nová ředitelka náboženská fanatička. Kdyby něco, oznámíme to na školský úřad!“</p>
<p>„Jen aby to bylo co platně,“ pochybuje Lucka, „podívej! Tohle jsem našla na Internetu, když jsi malou ukládala do postýlky…“</p>
<p>A Lucka přede mne položila záznam z nedávné tiskové konference papežského nuncia a krajského hejtmana – člena SKO, která na podzim s převahou vyhrála mimořádné volby do krajského zastupitelstva.</p>
<p>„Opravdu… moc hezké. Budeme tady na tom pomalu hůř než v Polsku nebo na Slovensku, kde mají ve školách fráterníci hlavní slovo! Z toho zákonitě vyplývá, že nemá cenu shánět se po jiné škole, protože široko daleko to bude podobné. A vůbec se mi nechce stěhovat někam mimo náš kraj. Doma jsme přece tady, ne?“</p>
<p>Znechuceně jsem odložila výtisk a zahleděla jsem se do seznamu potřeb pro 1. třídu, který nám ředitelka předala odpoledne při zápisu.</p>
<p>„V podstatě všechno může vyrobit náš automat,“ uvažuji. „Možná, že …“</p>
<p>Do mého rozjímání se ozval telefon. Tedy přesněji – ozval se komunikátor signalizuje, že nám někdo telefonuje. Přijala jsem hovor.</p>
<p>„… Koho že sháníte? Aha, Lucku. Je vám špatně rozumět… Lucinko, máš telefon!“</p>
<p>Zatímco se Lucka dohaduje s kýmsi na druhém konci drátu, odběhla jsem se podívat na Míšenku. Ta už spinká, zlaté vlásky se vlní na polštářku a v obličeji má klidný výraz, jako by se usmívala. Asi se jí něco hezkého zdá…</p>
<p>„Niki, srdíčko,“ volá mě náhle Lucka.</p>
<p>Vrátila jsem se do obýváku. „Copak máš pěkného?“</p>
<p>„Právě že pěkného nic. Jenom musím do práce, přijela mi tam zahraniční delegace. Chtějí si prohlédnout teleskop, který mi zdokonalili mimozemšťané, a také se chtějí seznámit s autorkou předpovědi rozpadu komety, jak jsem vyrozuměla.“</p>
<p>„Teď, na noc?“ podivuji se.</p>
<p>„No a co? V noci jsou přece lepší podmínky pro astronomická pozorování – to bys mohla vědět i beze mne…“</p>
<p>„A kdo ti vlastně volal? Vůbec jsem ten hlas nepoznala!“</p>
<p>„To byl kolega Pavel. Také si stěžoval, že mi špatně rozumí. Asi budeme muset dát na naší observatoři opravit telefon nebo linku…"</p>
<p>Lucka mi dala pusu na rozloučenou, sebrala kabelku s doklady a vyrazila ven.</p>
<p>„Kdy se vrátíš?“</p>
<p>„Nevím. Tak za dvě, za tři hodinky…“ odpovídá mi otevírajíc venkovní dveře.</p>
<p>„Při takhle zatažené obloze toho tím teleskopem opravdu hodně uvidíte,“ uvědomila jsem si náhle a volám to ještě za ní, ale už je pozdě. Venkovní dveře zaklaply a za chvíli jsem uviděla červená koncová světla odjíždějícího auta.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. / 19. února, noc</emphasis></p>
<p>„Vrátnice…“ ozval se mrzutě zastřený ženský hlas.</p>
<p>„Promiňte, že ruším, chtěla jsem se jen zeptat, zda má paní ředitelka ještě to jednání…“</p>
<p>„Jaké jednání? Teď, o půl noci… A kdo vlastně volá?“ Vrátná do telefonu otevřeně zívá…</p>
<p>„Já jsem její sestra.“</p>
<p>„To jsi ty, Nikolko?“</p>
<p>„Ano…“ Konečně jsem poznala hlas staré paní, která si jako noční vrátná přivydělává k důchodu. Bydlí kousek od nás a zná mě ještě jako malou holčičku.</p>
<p>„Promiň, já jsem usnula a jak jsem rozespalá, vůbec jsem tě nepoznala…“</p>
<p>„Lucka odjela krátce po osmé do práce, prý tam má nějakou zahraniční delegaci kvůli tomu zdokonalenému teleskopu a …“</p>
<p>„Já sloužím od šesti večer, Nikolko, a žádná delegace sem nedorazila. Ani našinci ani nikdo ze zahraničí. Teleskop je mimo provoz, když je obloha takhle zatažená, a už tady vůbec nikdo kromě mne není…“</p>
<p>„Jenže ona tvrdila, že jí volal Pavel…“</p>
<p>„Tak ten jí určitě nevolal, protože je v nemocnici. Dnes odpoledne uklouzl, zlomil si nohu a museli mu to operovat, takže teď vyspává po narkóze. Jeho žena mi volala krátce po šesté, hned jak jsem přišla do práce. Chtěla, abych ho ráno omluvila!“</p>
<p>Mám docela štěstí, že slouží právě ona. Je hrozně upovídaná, což mi někdy, když volám Lucce, vadí. Ale dnes jsem aspoň ráda, že z ní nemusím páčit každé slovo.</p>
<p>„To ale znamená, že ten telefonát byl falešný… A mě se hned zdálo, že…“</p>
<p>„Počkej, ty říkáš, že někdy v osm večer… Já si zobrazím údaje naší ústředny… Ne, Nikolko. Nikdo odsud v osm večer nevolal. Poslední odchozí hovor tady mám já v sedmnáct čtyřicet osm, když jsem se hlásila dispečerce v agentuře. Pak už nic!“</p>
<p>„Ale kde tedy Lucka je, když ne v práci? To vypadá, že ji někdo vylákal, aby jela do práce a pak… zmizela!“</p>
<p>„Nikolko, to se mi taky nelíbí… Měla bys to asi oznámit na policii!“</p>
<p>Rozloučila jsem se s upovídanou vrátnou a zkusila jsem nejprve zavolat Lucku na její satelitní telefon. Ve sluchátku se ozývá nekonečné vyzvánění a nakonec se dozvídám, že se účastník nehlásí… To znamená, že Lucčin telefon je sice zapnutý, ale majitelka ho nebere – buď nechce, nebo nemůže, nebo ho neslyší…</p>
<p>Zobrazila jsem si seznam příchozích hovorů. Tady to je: ve 20:07:18, ale místo čísla volajícího jen tři hvězdičky. To znamená, že ten někdo volal z mobilu a zapnul maskování své identifikace! Ach jo! Taková neopatrnost… Že jsem si toho nevšimla hned, když jsem ten hovor přijímala! Jestli se sestřičce něco stane, do smrti si to neodpustím! Ale to je tím rozrušením z toho zápisu. Kvůli fanatické ředitelce… Vrátná má asi pravdu, oznámím to na policii. Volám linku 158…</p>
<p>„Policie České republiky – poslouchám.“</p>
<p>„Chtěla bych oznámit zmizení své sestry.“</p>
<p>„Kdy zmizela?“</p>
<p>„Večer po osmé hodině. Někdo jí vylákal telefonem, aby jela do práce…“</p>
<p>Hlas na druhé straně mě posměšně přerušil: „Po zmizelých pátráme, až když uplynou tři dny. Za tu dobu se jich stejně většina vrátí a jen bychom zbytečně plýtvali prostředky.“</p>
<p>„Jenže ona mi ani nebere mobil a vrátná mi sdělila, že do práce nedorazila!“</p>
<p>„Tak dobrá. Jak se jmenuje, kde bydlí, kde pracuje a jakou SPZ má její auto? Zjistím, jestli nebyla například obětí dopravní nehody…“</p>
<p>Sdělila jsem policistovi adresu bydliště i pracoviště a SPZ Lucčina auta.</p>
<p>„Dobře, a ještě jak se vaše sestra jmenuje?“</p>
<p>„Lucie…“ v té chvíli jsem si uvědomila, že mluvím s úřední osobou, a opravila jsem se, „… vlastně Robert N.“</p>
<p>„Tak moment! Zmizela vaše sestra nebo bratr?“</p>
<p>Zazmatkovala jsem: „Sestra, vlastně původně bratr… Robert…“</p>
<p>„Víte co, paní nebo slečno? Nejprve se vyspěte z té opice a pak si rozmyslete, zda vám opravdu někdo zmizel a jestli je to sestra nebo bratr. Když hned zavěsíte, tak tenhle rozhovor smažu a nebudeme vás popotahovat za zneužití tísňové linky. Máte štěstí, že jsem dnes v dobré náladě!“</p>
<p>Raději jsem zavěsila. Co teď, když jsem to takhle ‚zvorala‘? Pak mě napadla spásná myšlenka – oznámím to strýčkovi Hillovi!</p>
<p>Znovu jsem uvedla do provozu komunikátor… po chvíli se na obrazovce zjevila tvář službu majícího technika. Je to jeden z těch, kteří montovali teleport u nás v domku.</p>
<p>„Ahoj, Nikolko!“ Tebe rád vidím… no ty vypadáš… copak se ti stalo?“</p>
<p>„Zmizela Lucinka!“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Ale to už se na obrazovce zjevila vedle technika i strýčkova tvář. Sděluji oběma podrobnosti z telefonického rozhovoru s vrátnou.</p>
<p>„Dobře, teď se jdi vyspat, my se ihned spojíme se SSE, nastavíme retrospektiv a propátráme trasu, po které Lucinka jela. To bude ale několik hodin trvat…“</p>
<p>Rozloučila jsem se s oběma mimozemšťany a jdu si lehnout, i když mi je jasné, že dnes v noci těžko usnu…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 5</strong></p>
<p>„Baf!“</p>
<p>Podpraporčík zděšeně vyjekl a otočil se po zvuku. „Teda, Františku, ty máš ale blbý… tento! Nejraději bych ti jednu…“</p>
<p>„To by ti strach nedovolil. Radši poreferuj, co je nového a jaká byla noc. Náčelník tu bude co nevidět a víš, že si na ty tvoje barvitě líčené historky nepotrpí. Mě zase frustrují ta suchá služební hlášení…“</p>
<p>„Cožpak o to, noc byla výjimečně klidná, kluci zasahovali jen dvakrát. Pár minut po desáté před hospodou v Lažánkách – porvali se tam dva opilci a tekla tam krev. Pak v půl dvanácté taková kuriózní autonehoda u Budkovic – sváteční řidička si vyrazila po dlouhé době autem z vytápěné garáže. Najednou prý zaslechla za sebou šramot, otočila se po něm a přistála v příkopě a ještě k tomu převrácená na bok, takže se z auta nemohla dostat. Volala o pomoc, do mobilu ječela jako pominutá – snad jako by ji tam někdo vraždil, či co. Nakonec se ukázalo, že v době, kdy auto nepoužívala, zabydlely se v něm myši. Ona nebyla ani tak vystresovaná z vlastní nehody, jako z toho, že v té myší společnosti byla nucena strávit těch pár minut, než kluci dorazili.</p>
<p>Jo, a krátce před jednou… no poslechni si to sám. Původně jsem slíbil, že to smažu, ale ona je to taková psina, že… zkrátka nějaká ženská – buď pomatená nebo nalitá – hlásila zmizení sestry jménem Robert. No slyšel jsi někdy takovou volovinu?“ a podpraporčík přehrává svému kolegovi Nikolčino hlášení.</p>
<p>„Hmm, trochu jsi to přehnal, ne? Ten její hlas rozhodně nezní opile a pomateně taky ne. Spíš byla rozrušená… Přehraj to ještě jednou!“</p>
<p>„Tak co jsi z toho vypozoroval, Fanoušku, ty jeden koumáku?“</p>
<p>František si místo odpovědi spustil rozhovor ještě do třetice – tentokrát však zarazil přehrávání v momentě, kdy Nikolka nadiktovala SPZ Lucčina auta.</p>
<p>„Tak tohle auto jsem dneska určitě viděl,“ a policista zalistoval ve svém ‚úředním‘ notesu, „no jasně! Tohle auto stojí otevřené a bez řidiče tam kousek od nás – v zatáčce pod viaduktem. Nahlásil jsem ho dopravákům, když jsem teď jel do práce!“</p>
<p>„A sakra! Tak to tam raději pošleme hned výjezdovku se psem.“</p>
<p>„Správně! A té ženské ses měl omluvit, ne? Ono to vypadá, že její obavy nebyly liché!“</p>
<p>„Tak jo, zajedu tam hned, stejně to mám při cestě…“ mručí podpraporčík dosti nespokojeně.</p>
<p>„Počkáme, až přijde náčelník. Požádám ho, aby mě pustil s tebou. Docela by mě zajímalo, co se tam vlastně stalo…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>19. února, ráno</emphasis></p>
<p>Po celý zbytek noci jsem oka nezamhouřila. Jen jsem se převalovala na posteli a trnula obavami o nešťastnou sestru. Teprve k ránu jsem na chvíli usnula, ale krátce po sedmé mě vzbudil zvonek. Ječí jako na poplach. Pohlédla jsem na monitor. Před brankou stojí policejní auto a policista, který zazvonil, právě rozmlouvá s naším sousedem. Naházela jsem na sebe nejnutnější spodní prádlo, přes něj zimní bundu a vyšla jsem ven.</p>
<p>„Dobrý den!“</p>
<p>„Dobrý, dobrý, Nikolko,“ volá na mě soused, „tady kluci našli Lucčino auto!“</p>
<p>„Kde?“ vydechla jsem úzkostně.</p>
<p>„V zatáčce hned za viaduktem,“ promluvil konečně policista, „potřebujeme, abyste se na to šla s námi podívat!“</p>
<p>„Ano, hned. Jen co se trochu obléknu. A vezmu s sebou dítě, nebude to vadit? Nemám hlídání.“</p>
<p>„Malou můžeš nechat u mě,“ nabízí se starý pán.</p>
<p>Oblékla jsem sebe i Míšenku a vyrazily jsme. Míšenky se ujal soused a já jsem nasedla s policisty do jejich služebního vozu.</p>
<p>„Nejprve bych se vám měl omluvit,“ prohlašuje jeden policista cestou, „ale to vaše noční hlášení bylo dost zmatené. Naštěstí to auto objevil tady František … tedy praporčík Váňa dnes ráno, když jel do práce – a náš bývalý kolega, váš soused, mi vysvětlil, jak se to má s vaší sestrou…“</p>
<p>Než jsem si vůbec stačila rozmyslet odpověď, jsme na místě. Lucčino auto stojí otevřené a opuštěné v zatáčce za viaduktem. Kolem pobíhají policisté se služebním psem.</p>
<p>„Prosím, podívejte se, zda se z auta něco neztratilo,“ požádal mě jeden policista.</p>
<p>„Zatím jen víme, že řidič opustil auto, přešel na druhou stranu silnice – a tady stopa končí,“ oznamuje psovod.</p>
<p>„Na první pohled vidím, že zmizela kabelka s doklady a lékárnička,“ oznamuji policistům, „ale to je tak asi všechno.“</p>
<p>V závěsu pod palubní deskou jsem našla Lucčin telefon napojený na hlasitý poslech. Je zapnutý a displej indikuje dva zmeškané hovory. První dnes v 00:18:18 – to je můj pokus; druhý v 00:22:11 – je vidět, že vrátná z observatoře měla týž nápad jako já…</p>
<p>„Kdy vaše sestra odjížděla?“</p>
<p>„Sestra vyrazila krátce po tom telefonátu,“ uvažuji nahlas, „a to bylo podle indikace ve 20:07:18 – to znamená, že vyjela krátce po čtvrt na devět a sem tedy musela dorazit před půl… Vždyť je to vlastně necelé dva kilometry od domova!“</p>
<p>„Dobře. Vyhlásíme po vaší sestře pátrání. Povolal jsem odtahovou službu,“ oznamuje mi vzápětí praporčík Váňa, „Předáme auto vaší sestry na technickou expertizu. Teď vás odvezeme zpátky a požádáme vás o nějakou její fotografii ze současné doby. Jo, a technik sejme otisky prstů – vám i vaší holčičce, abychom je vyloučili při prohlídce vozu…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>19. února, dopoledne</emphasis></p>
<p>Policisté si odvezli několik Lucčiných fotografií a její popis, který dal mistrně dohromady starý pán podle policejních kriterií a který jsem já doplnila o popis jejího posledního oblečení. Nakonec odebrali otisky prstů – mých, Míšenčiných i sousedových, protože i jeho občas Lucka sveze.</p>
<p>„Když se to stalo, měla ses hned poradit se mnou,“ říká starý pán lítostivě, „takhle její stopa značně vychladla…“</p>
<p>„Ale strycu, přece vás nebudu budit v jednu v noci…“</p>
<p>„Nikolko, mně to nevadí – a zvlášť když jde o tak vážnou věc!“</p>
<p>Uprostřed rozhovoru se ozval komunikátor. Vrhla jsem se po něm jako čert po hříšné duši a přihlásila jsem se. Na obrazovce se zjevila ustaraná Hillova tvář.</p>
<p>„Tak už víme, co se stalo, Nikolko, ale není to nic veselého… Koho to tam máš?“</p>
<p>Pokynula jsem starému pánovi, aby přistoupil blíž.</p>
<p>„To je náš soused, vysloužilý policista,“ informuji Hilla, „on nám tady pomáhá při tom pátrání. Policie objevila Lucčino auto necelé dva kilometry od domova, v zatáčce u viaduktu, a odvezli si ho na technickou expertizu…“</p>
<p>„To je od nich hezké, ale asi toho příliš nevypátrají. Podívejte se sami – tedy upozorňuji, že jsme retrospektivní záznam museli upravit. Vzhledem k denní době a zatažené obloze to bylo velice nejasné, ale nakonec se nám přece jen podařilo dosáhnout uspokojivé ostrosti i kontrastu, bohužel jen v černobílé kvalitě…“</p>
<p>Po těchto slovech spustil na obrazovku komunikátoru retrospektivní záznam událostí ze včerejšího večera. Sledujeme Lucčino auto od odjezdu ve 20:17:13 – datum a čas běží pod obrázkem. Blíží se k viaduktu… zatáčka… 20:21:01… auto zastavuje… Proč??</p>
<p>Lucka vybíhá držíc v ruce lékárničku. Na silnici leží člověk… Lucka se k němu sklání, zkoumá jeho tep na zápěstí, pak ho otáčí a poslouchá, zda dýchá. Obraz se trochu posunul a zastavil. Je vidět auto naražené na pilíř viaduktu. Vypadá to, jako by ten člověk po nárazu z auta vyletěl.</p>
<p>„Je divné, že to nabourané auto na místě činu ráno vůbec nebylo,“ upozorňuje soused, „to by se o tom kluci přece zmínili…“</p>
<p>„Ani se nepamatuji, že by tam po něm byla brzdná dráha,“ dodávám, „a kromě toho – ta silnice je dost frekventovaná. Jak je možné, že tam za tu dobu nikdo jiný neprojel a té havárie si také nevšiml.“</p>
<p>Ale to už se ‚film‘ rozběhl znovu. Lucka ke zraněnému poklekla, když vtom je oba přikryla hustá síť! Lucka se marně snaží vyprostit. Protože se zraněného nedotýká a do sítě se ještě víc zamotala, nemůže kolem sebe vytvořit ochranné pole, aby ho nezabila! Vtom sebou podivně trhla… Obraz se znovu posunul. Teď vidíme čtyři muže v izolačních oděvech, kteří Lucku i ‚zraněného‘ vyprošťují ze sítě a nakládají je do dodávky s tmavými skly. Jeden z nich vytáhl cosi z Lucčina zátylku. Jehla! I bez vysvětlování je mi jasné, že po Lucce vystřelili uspávací injekci.</p>
<p>Ale gauneři na místě činu ještě neskončili. Z Lucčina otevřeného auta sebrali kabelku s doklady, která ležela na sedadle spolujezdce, a sebrali lékárničku, kterou Lucka upustila, když se snažila vyprostit ze sítě. Pak vypustili ‚nabourané‘ auto a všechny věci přidali do dodávky. Nakonec do ní nasedli také a rozjeli se směrem na Brno…</p>
<p>„Teď už je mi to jasné,“ poznamenává starý pán, „to byla fingovaná havárie a místo auta použili nafukovací maketu! Proto tam nezůstaly žádné stopy po brzdné dráze nebo po poškození pilíře!“</p>
<p>Celá akce proběhla velmi rychle – časová indikace ukazuje 20:24:15 – stačily jim k tomu pouhé tři minuty!</p>
<p>„Teď to nebudeme zdržovat,“ ozval se Hill. „Posunu obraz k cíli dodávky…“</p>
<p>Na obrazovce přeskočily tři signální pruhy a časový indikátor ukazuje 21:47:20 – posunuli jsme se o hodinu a čtvrt.</p>
<p>„Tohle je letiště Brno-Tuřany,“ informuje Hill.</p>
<p>Dodávka právě přijíždí k jakémusi letadlu. Čtyři muži v oděvech jednotky rychlého nasazení do něj stěhují ‚náklad‘ z dodávky: maketu auta, dvě uzavřené bedny, spící Lucku. Nakonec nastoupili sami. Dodávka odjíždí. Zřejmě jim při únosu asistoval ještě někdo další. Ale to už startuje i letadlo.</p>
<p>„No, a to je prozatím všechno,“ informuje nás Hill. „Jejich letadlo teď už sledujeme s dvacetisekundovým zpožděním. Po přistání v Londýně ve 23:18:11, kde si udělali delší přestávku a kde přeložili náklad do většího letadla, se nám podařilo vysledovat start v 5:22:11. Teď jsou nad Atlantikem, to znamená, že letadlo míří nejspíše do Spojených států.“</p>
<p>„A co kdybyste ho odklonili deklinátorem? Když Lucka dokázala vyslat falešné navigační signály velrybářským lodím…“</p>
<p>„Cožpak o to, my je můžeme pomocí deklinátoru odklonit z trasy, ale kde je donutíme přistát? Letadlo není loď, ta když zabloudí, tak se nic moc nestane. Ale letadlo se ve vzduchu neudrží věčně, my nevíme, kolik mají pohonných hmot a znamenalo by to zajistit pro ně přesnou navigaci. K tomu tady ale nemám odborníky, protože všichni navigátoři opustili Zemi s Jošuou. Nemohu přece dělat experimenty s řízením cizího letadla metodou ‚pokus - omyl‘ a připustit, aby byly ohroženy životy lidí na jeho palubě – zvlášť když tam je Lucinka!“</p>
<p>„Dobře – a co tedy navrhuješ?“</p>
<p>Hill jen smutně zavrtěl hlavou. „Zatím nemůžeme udělat nic. Budeme sledovat letadlo a jakmile přistane, zase se ozvu.“</p><empty-line /><p><emphasis>Hned v úvodu dnešního zpravodajství si vyslechněte mimořádnou pátrací relaci. Policie české republiky vyhlašuje celostátní pátrání po Lucii N. narozené …</emphasis> Na obrazovce se zjevila Lucčina fotografie.</p>
<p>„To je trochu pozdě,“ obrací se Nikolka k sousedovi, „když víme, že už je dávno za hranicemi. Jenže jak to sdělit Policii, aby nám uvěřili. Odvolávat se na retrospektivní záznam – to by asi nedopadlo dobře.“</p>
<p><emphasis>… a je podezření, že se mohla stát obětí trestného činu. Zároveň žádáme všechny řidiče, kteří včera, tj. 18. února, v době od 20:00 do 21:00 hodin projížděli úsekem silnice číslo…</emphasis></p>
<p>„Tohle by ale mohlo pomoci,“ poznamenává soused, „protože kdyby přece jen někdo viděl aspoň tu přípravu fingované havárie, mohlo by to vnést do vlastního únosu aspoň trochu světla.“</p>
<p><emphasis>… aby se přihlásili na Krajské správě Policie České republiky… nebo na telefonním čísle …</emphasis></p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>19. února, odpoledne</emphasis></p>
<p>„Letadlo právě přistává,“ oznámil mi Hill hned jak jsem se přihlásila, „a to na jakémsi letišti v Nevadské poušti. Jenny i Nancy potvrdily, že tam jsou tajná výzkumná pracoviště Pentagonu.“</p>
<p>Hillova tvář na obrazovce mezitím zmizela a objevil se obraz předávaný retrospektivem.</p>
<p>„Podařilo se nám zredukovat časový odstup na pouhých sedm sekund,“ oznamuje mezitím technik Hillovi.</p>
<p>Letadlo právě dojíždí k odbavovací hale. Kolem je několik osob v uniformách, dvě dodávky a sanita. Vzápětí jsou k letadlu přistaveny schůdky a ven vystupuje posádka. Do letadla vstupují dva zřízenci s nosítky doprovázeni lékařem. Po chvíli vynášejí ven Lucku. Poznávám ji jen podle oblečení, protože má na obličeji masku dýchacího přístroje. Není však uložena do sanitky, ale do jedné z dodávek. Sanitou odjíždí lékař.</p>
<p>Retrospektiv teď sleduje dodávku ve které je odvážena Lucka. Opouštíme letiště. Přejíždíme široký písečný pás. Cesta z letiště není nějak zvlášť udržovaná a dodávka sebou značně kymácí. Jízda naštěstí netrvá dlouho. Vjíždíme do areálu obehnaného ve třech řadách ostnatým drátem a jednotlivé brány se za dodávkou zavírají. Na dodávku už čeká další parta lidí. Lucka je vynesena z auta ven a vzápětí je vnesena do nízké přízemní budovy.</p>
<p>„Musím přestavět retrospektiv, abychom viděli dovnitř okny,“ poznamenává technik. „Až to bude, zase se ozveme.“</p>
<p>„Zkusím zavolat klukům, jestli se náhodou někdo nepřihlásil na tu polední výzvu,“ navrhuje starý pán.</p>
<p>Přestavěla jsem komunikátor na telefonování a navolila jím požadované číslo.</p>
<p>„To jsi ty, Fanoušku? Já jsem se jen chtěl zeptat… fakt? No to je skvělé, a co ses dozvěděl?“</p>
<p>Přepnula jsem komunikátor na hlasitý poslech.</p>
<p>„… a byl docela rozezlený. Stěžoval si, že uzávěra nebyla včas nahlášena, že ti policisté, kteří odkláněli dopravu, byli značně arogantní a že nechápe, proč si z lidí děláme blázny. Napřed prý uzavřeme šestikilometrový úsek silnice, uděláme dvacetikilometrovou objížďku a pak vyzvídáme, kdo tam tudy projel. To prý máme vědět sami, koho jsme si tam pustili a proč.</p>
<p>To tedy znamená, že tam v té době byla uzávěra, o které my nevíme. Zdá se, že vedle pátrání po slečně Lucii budeme muset vyhlásit pátrání i po bandě falešných policajtů.“</p>
<p>„Pátrání po slečně Lucii můžete zastavit,“ informuje onoho Františka starý pán. „Už víme, že byla unesena a momentálně je ve Spojených státech. Ovšem ty falešné policajty byste se měli pokusit vypátrat. Vinou zmetkových zákonů už je naše reputace dost narušena a tohle teď přilije ještě olej do ohně. Jestli to ten chlap dá k dispozici novinářům, tak se máte na co těšit. Sice mě dost mrzelo, když mě po převratu poslali předčasně do výslužby, ale teď vám, kluci, opravdu nezávidím. Věříš mi to?“</p>
<p>„Cože? Slečna Lucie byla unesena? Víte kým? Budete podávat trestní oznámení?“</p>
<p>Starý pán si jen povzdechl: „To asi ne. Je to s největší pravděpodobností dílo CIA nebo FBI nebo někoho podobného. To se bude muset řešit přes ministerstvo zahraničí. Díky za zprávu a zatím se měj.“</p>
<p>„Ten František… to byl praporčík Váňa?“</p>
<p>„Jistě, Nikolko, to byl Váňa. On bydlí tady kousek ve vedlejší vesnici a známe se dost dobře. Je velice svědomitý a spolehlivý – a hlavně … má ten správný ‚policajtský instinkt‘. Mohl by to dotáhnout hodně vysoko…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>19. února, večer</emphasis></p>
<p>Komunikátor se znovu ozval až v šest večer. Hill mi pouze oznámil, že se sice podařilo pomocí retrospektivu nahlédnout oknem do budovy, kam byla Lucka přenesena, ale je to jen vstup do podzemí.</p>
<p>„Tam se retrospektivem nedostaneme, ale nechal jsem změnit dráhu jedné z našich komunikačních družic tak, aby nad nimi přelétala. Budeme dělat fotografie pronikavým kosmickým zářením.“</p>
<p>„A co Lucka…!“</p>
<p>„Lucce se nic nestane, je bioenergeticky senzitivní. A pokud dojde k poškození zdraví tamního personálu, klidně se k tomu přihlásíme a vyléčíme je. Tedy výměnou za Lucinku…“</p>
<p>„To by taky bylo řešení,“ uvažuji, „ale… nevím…“</p>
<p>Vtom se ozval starý pán: „Mohu vás o něco požádat?“</p>
<p>„Jistě,“ odpověděl překvapeně Hill.</p>
<p>„Kluci mi hlásili, že podle svědectví jednoho řidiče byla v době únosu na silnici, po které Lucinka jela, uzávěra. Ale falešná. To znamená, že se na únosu podíleli i další lidé. Nemohli byste tou vaší zázračnou technikou zjistit, jaké události na té silnici se kolem únosu odehrály? Kdo tam kdy odkláněl dopravu, kdo a kdy tam aranžoval tu fingovanou havárii…“</p>
<p>„To by neměl být problém, jdu to hned zařídit. Zatím dobrou noc.“</p>
<p>Rozloučila jsem se s Hillem a uvažuji o tom, jak celou záležitost vysvětlit Míšence. Vidí, že se děje něco vážného, ale zatím jsem se nedostala k tomu, abych jí to přijatelným způsobem vysvětlila. Jenom vyděšeně kouká na projekce z komunikátoru a napjatě poslouchá, aby jí neuteklo ani slovo, ale sama se na nic neptá a je zticha jako pěna.</p>
<p>„Děvčica,“ ozval se zase soused, „tož já taky půjdu domů. Omrzuji tady celý den…“</p>
<p>Smutně jsem na něj pohlédla: „Já jsem moc ráda, že jste tu se mnou byli, strycu, asi bych se tu sama zbláznila…“</p>
<p>Když odešel, Míšenka mi zabořila hlavičku do prsou a rozplakala se.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 6</strong></p>
<p>Slunce je ještě nízko nad obzorem, ale <emphasis>antická bohyně</emphasis> už řádí v průzračné vodě bazénu. Kolem je nezvykle pusto. Touto dobou už tu bývá vidět Myreiallu, Jenny i Anthonyho, občas se zde vyskytne i některý z techniků. Lence to však nevadí.</p>
<p><emphasis>Evička ještě spinká, na tu mám dobrou hodinu čas,</emphasis> pomyslela si. Právě dosáhla protějšího okraje bazénu a obrátivši změnila styl, jako by plavala polohový závod. Jenže se pohybuje jen volným rekreačním tempem. Když dorazila zpět, vystoupila z vody, položila se na lehátko a vystavila své nádherné nahé tělo slunečním paprskům. Po chvíli ji přece jen udivilo, že je tady stále samojediná. To už začíná být podezřelé… Nevěřícně se rozhlíží. Opravdu! Nikde široko daleko není živá duše.</p>
<p><emphasis>Smutno je člověku samotnému,</emphasis> pomyslela si po chvíli Lenka a vyrazila zpět do nitra stanice, aby zjistila příčinu nepřítomnosti přátel tam, kde je očekávala. Nejprve se přesvědčila, že se Evička dosud neprobudila, a pak vyrazila do Informačního centra, kde je stálá služba, takže se nemůže stát, aby tam bylo také liduprázdno.</p>
<p>„Podívejme, Lenka! Naše <emphasis>antická bohyně</emphasis> se byla osvěžit v bazénu,“ dobírá si ji Erigyos dříve, než ho stačila pozdravit. „běž do velkého sálu, jsou tam skoro všichni. Došlo k mimořádné události, jenže tys vyrazila ven ještě před tím, než Myreialla svolala poradu!“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>Technik už nestačil Lence odpovědět. Ozval se totiž komunikátor a Erigyos sedící v dispečerském křesle se k němu bleskurychle otočil.</p>
<p>Lenka tedy přidala do kroku a vyrazila přikázaným směrem. Velkého sálu dosáhla v několika sekundách. Tiše se usadila do jednoho z prázdných křesel a zaposlouchala se do debaty, která je po promítnutí retrospektivního záznamu v plném proudu.</p>
<p>„… to letadlo teď sledujeme s dvacetisekundovým zpožděním. Nikolku jsme se snažili kontaktovat, ale zřejmě je někde mimo, protože se nehlásí. A satelitní telefon má vypnutý!“</p>
<p>„Dobře, zkoušejte to každé dvě hodiny,“ doporučuje Myreialla. „Letadlo míří podle kursu někam do Spojených států a dokud nepřistanou, tak nám nezbývá, než je jen sledovat.“</p>
<p>„Co se vlastně stalo,“ ptá se Lenka Raymonda, který sedí v sousedním křesle.</p>
<p>„Došlo k únosu Lucky. Kluci u retrospektivu teď sledují letadlo, ve kterém je přepravována přes Atlantik!“</p>
<p><emphasis>Únos! Dávali si dost dlouho na čas, aby nás ukolébali, aby otupili naši ostražitost… a teď, po šesti létech… Hrůza!</emphasis> Lenka se otřásla odporem.</p>
<p>„Jak se to stalo?“</p>
<p>Pilot odvedl Lenku do vedlejší klubovny a spustil komunikátor. „Takhle, podívej…“</p>
<p>Lenka sleduje záběry z jízdy Lucčina auta, její pokus o záchranu člověka z havarovaného auta pod viaduktem, její chycení do sítě a uspání vystřelenou injekcí. Pak ve zkrácené verzi převoz na brněnské letiště, odlet do Londýna, přeložení do jiného letadla i současnou cestu nad oceánem.</p>
<p>„A co je s Nikolkou… a s Míšenkou!?“</p>
<p>Raymond jen pokrčil rameny: „Nikolka to prý ohlásila někdy v jednu v noci a to, co vidíš, je výsledkem nočního retrospektivního pátrání, které bylo ihned po tom zahájeno. Myreialla svolala poradu hned jak byly záznamy připraveny ve vyhovující kvalitě. Jenže teď se nám nepodařilo Nikolku kontaktovat…“</p>
<p>„Dvě hodiny však už uplynuly,“ připomíná Lenka, „měl by být učiněn další pokus…“</p>
<p>Raymond přikývl a oba vyrazili zpět do velkého sálu. Přišli opravdu včas. Doktor Hill právě navázal spojení s Nikolkou z antarktické stanice a hlavní komunikátor SSE je do konference rovněž připojen. Lenka už podruhé sleduje nám již známý retrospektivní záznam. Když přenos skončil, Lenka vyhledala Myreiallu: „Dokončím rozdělané práce, předám službu u agregátu a teleportuji se k Nikolce, aby tam nebyla sama. Máš něco proti tomu?“</p>
<p>„Dobře, ale dnešní dozor bys ještě měla absolvovat, protože musíme za tebe sehnat náhradu. Je nás tu málo a čtyři technici jsou zaneprázdněni výpočty pro retrospektiv a sledováním letadla.“</p>
<p>Abychom čtenáře uvedli do ‚obrazu‘ ohledně dění na SSE: Agregáty na výrobu potravin a léčiv pro africké země běží automaticky, ale přece jen si občas vyžadují lidský zásah. U agregátů je tedy naplánována nepřetržitá služba. Osazenstvo se střídá po dvou hodinách. Nejedná se sice o nic obtížného, znamená to jen sedět ve velíně agregátu a v pravidelných intervalech zkontrolovat funkci jednotlivých systémů, ale je to přece jen rutinní činnost ubíjející pozornost a soustředění, proto je zakázáno délku služby protahovat. Lenka drží službu s Agillem, svým manželem, a dnes na ně má přijít řada od osmnácti do dvaceti hodin.</p>
<p>Ve volném čase se Lenka věnuje studiu historie mimozemšťanů. Její odborné publikace vyvolaly značný ohlas ve světových vědeckých kruzích. Momentálně má rozepsanou další knihu, tentokrát vědecko-populárního zaměření, která má být přístupná široké veřejnosti.</p>
<p>„Ale samozřejmě. Jen bych požádala někoho, aby si se mnou službu vyměnil. Do večera je přece jen dlouhá doba a já už jsem tady jako na trní…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>19. února, noc</emphasis></p>
<p>Starý pán odešel a já tady zůstávám sama s malým dítětem, šílená hrůzou z toho, co se vlastně děje s mou nešťastnou sestřičkou. Skoro hodinu trvalo, než se mi podařilo Míšenku uchlácholit a uspat, a teď ani nemohu uvěřit, že se mi to vůbec podařilo. Sama bych potřebovala, aby totéž někdo provedl se mnou. Převaluji se na posteli ze strany na stranu a je mi jasné, že zase neusnu. Místo spánku se mi honí hlavou ty nejšílenější představy…</p>
<p>Moje Lucinka! Kam jí jen zavlekli a co s ní chtějí provádět? Že by ji chtěli držet jako rukojmí a vydírat tímto způsobem mimozemšťany, aby například zastavili pomoc rozvojovým zemím? Nebo ji chtějí vyměnit za domnělé zajatce? To by bylo hrozné… Obě agentky – Nancy i Theresa – jsou hosty stanice a ani jedna po návratu nijak zvlášť netouží. Nancy tedy určitě ne, jak se nechala několikrát slyšet. Rovněž tak Ray a Steve, piloti havarovaných bombardérů. O Jenny a Tonym raději ani neuvažuji – moc dobře vědí, co by je čekalo. Tenkrát před šesti roky byli zajatí důstojníci vyměněni za příslib toho, že dělníci ukrývající se na Kubě se mohou vrátit ke svým rodinám aniž by byli úřady pronásledováni za pomoc, kterou nám poskytli, a že se tajné služby Spojených států zdrží veškerých aktivit namířených proti pozemšťanům, kteří s mimozemšťany spolupracují nebo spolupracovali. Ale představitelé americké administrativy dodrželi slib jen částečně. I když nám dali na čas pokoj, dělníci jsou stále na Kubě. Byli obviněni z ‚kolaborace s teroristy‘. Jenny s Tonym jsou i nadále vedeni jako vlastizrádci a nezbývá jim, než aby zůstávali v azylu na SSE. Teď – po únosu Lucinky – se ale může mnohé změnit. Co když se terčem pronásledování stanou i další děvčata? Musím je varovat! Usedla jsem znovu ke komunikátoru – ale právě v tu chvíli se ozval sám. Přijala jsem hovor.</p>
<p>Na obrazovce se zjevila – Lenka!</p>
<p>Lenka, Lenička… Skutečně někdo, s kým se mohu o své chmurné starosti bez zábran podělit. Starý soused, který mi tady dělal celý den společnost, je pravda velice milý, dívá se na nás jako na dcery – ale přesto není zasvěcen úplně do všeho. Kdežto Lenička… Škoda, že mě samotnou nenapadlo, abych kontaktovala buď ji, Janičku nebo vůbec kteroukoliv z dalších kamarádek sdílejících naše tajemství.</p>
<p>Neubránila jsem se a z očí mi vyhrkly slzy.</p>
<p>„Ale no tak, Niki,“ snaží se mě Lenka uklidnit svým měkkým hlasem.</p>
<p>Najednou jsem uslyšela šustot. Ohlédla jsem se. Za mnou stojí Míšenka. Chytla mě za ruku… Přitulila se ke mně…</p>
<p>„Mám se k vám teleportovat?“ navrhuje Lenka.</p>
<p>Přitiskla jsem k sobě malou a vzhlédla jsem opět k Lence. „Mohla bys?“</p>
<p>„Ano,“ přitakala kamarádka, „předala jsem službu a vyvázala jsem se ze všech povinností.“</p>
<p>Teprve teď na monitor pohlédla i Míšenka. „A vezmeš s sebou Evičku?“</p>
<p>„Vezmu, to víš, že vezmu. Připravte teleport…“</p>
<p>Spící Evička se zhmotnila za několik minut.</p>
<p>„Nesmíš ji vzbudit, je ještě malá,“ nabádám Míšenku.</p>
<p>„Neboj, maminko, nevzbudím. Ale bude spinkat se mnou v pokojíčku, viď?“</p>
<p>Opatrně jsem vyzvedla spící dítě z teleportačního lůžka a přestěhovala je do druhé postýlky v dětském pokoji, ve které nedávno spala malá Mája. Míšenka se uvelebila ve své a spící Evičku pozoruje. „Budu ji hlídat, ano? A ty zatím můžeš přijmout tetu.“</p>
<p>Míšenka má na svůj věk docela rozumné nápady – a zrovna tenhle se mi přesně zamlouvá. Zanechala jsem obě holčičky o samotě a vrátila jsem se k teleportačnímu lůžku. Lenka se právě zhmotňuje. Vrhla jsem se k ní v momentě, kdy kontrolky odsignalizovaly konec přenosu. Zavřela jsem oči. Lenka mě něžně objala…</p>
<p>Ale idylka netrvá dlouho. Lenka si na rozdíl ode mne zachovala chladnou hlavu a ‚přebírá řízení‘. Vyvinula se z objetí a vstala z teleportačního lůžka. Její pohled padl v první řadě na komunikátor.</p>
<p>„Koukám, že jsem přišla právě včas. Podívej – nemáš zapnuté ochranné pole…“</p>
<p>Opravdu! Po odchodu starého pána jsem na tak důležitou ‚drobnost‘ zapomněla – a po tom, co se včera stalo, se jeví jako hrubá nedbalost! Lenka ji ihned napravila a pak mě vzala jemně za ruku. „Pojď se pořádně nabít! Cítím, že jsi celá vyčerpaná…“</p>
<p>„Ano… ale napřed se podíváme na děti.“</p>
<p>Míšenka si zatím přitáhla svou postýlku těsně k Eviččině a teď spinká držíc ji za ručičku. Lenka se jen usmála a vyrazily jsme. Nejprve pod sprchu a pak do nabíjecí místnosti. Přitiskly jsme se k sobě a v momentě jsem vyvolala kalihapický efekt. Vzápětí sdílíme všechny své myšlenky, plány a obavy. Aniž bychom mezi sebou prohodily jediné slovo, vím, že mimozemšťané neponechali nic náhodě. Varovali všechny dívky, zdravotní sestry i polárníky ze stanice Amundsen-Scott – současné i bývalé. Těm dokonce nabídli azyl, protože nejsou bioenergeticky senzitivní.</p>
<p>Je až neuvěřitelné, jaký rozsah prací dokázala za pouhý jeden den vykonat ta hrstka lidí, kteří na obou stanicích zbyli. Samozřejmě, že i Lenka má na nich značnou zásluhu. Proto se také nemohla teleportovat dříve!</p>
<p>Celou dobu nabíjení jsme tentokrát využily jen k přenosu myšlenek. Na sexuální radovánky nemám náladu, i když mě za normálních okolností nádherné Lenčino tělo nenechává klidnou. Jenže právě teď nejsou ‚normální okolnosti‘ – situace je velmi vážná a Lenka to konec konců také dává najevo…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>20. února</emphasis></p>
<p>Dnes byl ale nabitý den, už jsem ani nedoufala, že si vše stačím ještě poznamenat. Tak tedy:</p>
<p>Komunikátor nás vzbudil hned v pět hodin ráno. Teta Ariana mě požádala, abych přivolala starého pána, že pro něj má záznamy o činnosti těch falešných policajtů. Zvedl telefon hned po prvním zazvonění, jako by na něj čekal.</p>
<p>„Strycu, mohli byste přijít? Máme ty záznamy…“</p>
<p>Ani nečekal, až dokončím větu: „Hned tam jsem, děvčica!“</p>
<p>Na chvíli jsem odstavila ochranné pole, aby mohl bezpečně vstoupit. Přivítal se s námi velice vřele – Lenčina přítomnost ho obzvlášť potěšila – neskrývá svůj obdiv k tomu, jak se vypořádala loni s těmi chuligány… Posadili jsme se ke stolu k šálkům s kouřící kávou a spojili jsme se znovu s Arianou.</p>
<p>„Máme tady podrobný záznam toho, co se ve vašem okolí stalo v době Lucčina únosu,“ spustila hned jak se pozdravila se starým pánem. „Jedná se o interval mezi 19:40 a 21:10 dne 18. února. Záznamy jsou dva – každý z jedné strany silnice, která byla uzavřena bandou falešných policajtů.“ Arianina tvář zmizela z obrazovky a místo ní se rozběhl film. Sice jen v černobílé verzi, podobně jako záznam vlastního únosu, jak jsme ho viděli včera ale velice kvalitní. Mimozemští technici si dali na jeho úpravách opravdu záležet… Podařilo se jim dokonce zachytit detaily obličejů, čísla na uniformách a hodnosti na náramenících. SPZ jejich automobilů… Starý pán je nadšen: „To je senzační důkazní materiál,“ raduje se, „mám dojem, že to ti lumpi mají spočítané…“</p>
<p>„Pokud už nejsou někde za hranicemi,“ poznamenávám skepticky.</p>
<p>Promítání záznamů skončilo a Ariana se s námi rozloučila.</p>
<p>„Moment, moment,“ protestuje soused, „potřeboval bych to vidět ještě jednou a opsat si ta čísla, abychom zjistili, co je to za auta a …“</p>
<p>„Ale jistě,“ chlácholím ho, „teď už je to nahráno v Informačním systému a můžeme si to prohlédnout kdykoliv, aniž bychom k tomu potřebovali někoho ze základny. Rovněž tak i záznam vlastního únosu, který jsme viděli včera.“</p>
<p>„A mohl by to vidět také František? Má dnes sice volno, ale ti lumpové, co poškozují dobré jméno Policie, mu leží pěkně v žaludku.“</p>
<p>Přikývla jsem na souhlas a starý pán ho ihned zavolal. Praporčík Váňa se dostavil za necelou půlhodinku a pozorně si prohlédl oba záznamy – jak vlastní únos tak i související okolnosti.</p>
<p>„Jak jste k tomu vůbec přišli?“ ptá se s pochybnostmi v hlase.</p>
<p>Starý pán ho ve stručnosti informoval o našich stycích s mimozemskou základnou.</p>
<p>Praporčík Váňa jen pokýval hlavou a zeptal se: „Dobrá, ale jsou ty záběry opravdu věrohodné? Jakým způsobem se k nim ti mimozemšťané dostali?“</p>
<p>„To je naprosto přesný dokument,“ ujímám se výkladu. „Mimozemšťané dokáží zachytit odražené světlo pomocí přístroje zvaného retrospektiv. Takto získané informace platí u nich za soudní důkaz.“</p>
<p>„Dejme tomu,“ pobrukuje si praporčík pod vousy. Pak se rozhodl: „Kdybyste mi mohla ten dokument nějak předat… šlo by to? Během včerejška přišlo ještě několik dalších stížností na tu neohlášenou uzavírku a náčelník dokonce nařídil pátrání po neznámém pachateli. A tvrdíte-li, že se jedná o autentický dokument, mohly by nám tyto informace značně usnadnit práci…“</p>
<p>„Požádám o povolení k vytvoření videozáznamu na DVD v běžném formátu,“ nabízím mu, „ale některé statické obrázky vám mohu vytisknout hned jako fotografie.“</p>
<p>Rozloučil se s námi a vyrazil s dvěma desítkami fotografií na stanici. Spojila jsem se znovu s Arianou a požádala ji o svolení, zda bych mohla retrospektivní záznamy transformovat a vypálit pro potřeby Policie na DVD. „Předpokládám, že by jim to při pátrání dost pomohlo, ale nemají k dispozici komunikátor,“ vysvětluji.</p>
<p>Ono se to nezdá, ale příprava a zhotovení DVD nosičů s dokumentací únosu mě zaměstnaly až dlouho do noci. Ale musím to dodělat! Praporčík Váňa se pro ně staví zítra ráno cestou do práce. Ještě štěstí, že tady mám Leničku. Postarala se o děti a o domácnost, takže jsem se této práci mohla nerušeně věnovat. Teď se však musím pořádně nabít, jsem hrozně unavená…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. února, ráno</emphasis></p>
<p>Dnes jsme měly zase časný budíček. Tentokrát je to praporčík Váňa, který se stavil pro připravené dokumenty na DVD.</p>
<p>„Zjistili jsme spoustu zajímavých věcí,“ informuje nás, „ale teď na to není čas. Spěchám do práce. Stavím se večer.“</p>
<p>Vzápětí za ním dorazil starý pán – s nádhernou kyticí růží…</p>
<p>„Dobré jitro přeji… Kdepak máme tu oslavenkyni?“</p>
<p>Pravda! Lenka má dnes svátek! Málem bych to ani nezaregistrovala… Na starého pána je ovšem spolehnutí. Nepamatuji se, že by někdy na mě nebo na Lucku zapomněl. A jak se zdá, teď do okruhu svých ‚favoritek‘ zahrnul i Lenku… Ale o tom už jsem psala včera.</p>
<p>Dnes tedy budeme slavit – i když bez Lucinky je tady neuvěřitelně smutno. Na stole se zase objevují zmrzlinové poháry a na Lenčinu počest popíjíme horkou čokoládu, kterou má tak v oblibě. Pozvali jsme starého souseda i na oběd, ale hned po jídle odešel. Prý si potřebuje ještě něco zařídit. Staví se však ještě večer, aby si vyslechl novinky od praporčíka Váni.</p>
<p>Odpoledne se ještě ozvaly s gratulacemi pro Lenku Jana a Irena, ale jen telefonicky. S miminky se prý ‚roztrhl pytel‘ a Janička je v jednom kole majíc plné oddělení. Vašík Mámil je ještě k tomu na dovolené – vyrazil si na lyže do Jizerek… Irenka je zase kdesi v zahraničí na nějakém symposiu.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. února, večer</emphasis></p>
<p>Po příjemném uvolnění, způsobeném v této napjaté situaci oslavou Lenčina svátku, dostáváme studenou sprchu! Krátce po půl sedmé dorazil praporčík Váňa se zprávami, kterým se mi ani věřit nechce:</p>
<p>Poznávací značky na autech falešných policajtů jsou padělané. Nikdy nebyly žádným dopravním inspektorátem vydány. Jejich uniformy jsou však pravé a byly ukradeny před půldruhým rokem z jednoho skladu … „… ale vážení, to co vám tady teď povídám, jste se ode mne dozvěděli jako už ráno! Jasné?? Odpoledne totiž přišlo z ministerstva vnitra nařízení, kterým se zastavují pátrání jak po slečně Lucii tak i po bandě falešných policajtů a po okolnostech vlastního únosu. Nařízení přivezli dva ministerští úředníci a zároveň zabavili veškerý materiál, který jsme až dosud k celému případu nashromáždili. Dnes večer jsem u vás nebyl a nic jsem vám neřekl!“</p>
<p>„Co teď budeme dělat?“ ptám se starého pána, když praporčík odešel.</p>
<p>Smutně pokýval hlavou: „To se dalo možná i čekat a mohli jsme to sami předpokládat, když víme, že v tom mají prsty tajné služby. Teď si hlavně musíme počínat tak, abychom neohrozili Františka, když nám to už prozradil. To znamená, že počkáme dva až tři dny, aby to nebylo nápadné, a pak se budeme zajímat o postup dalšího pátrání, jako bychom nevěděli, co se stalo. Uděláme to v době, kdy František nebude mít službu, a zařídíme se podle toho, co se dozvíme oficiální cestou.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 7</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>23. února, dopoledne</emphasis></p>
<p>Dnes je to sedm let od našeho osvobození z internačního tábora, ale místo oslav máme jen starosti a trápení. Ráno jsme telefonovali na Policii. Praporčík Váňa nemá službu a soused toho využil, aby zjistil, jaké je oficiální stanovisko našich úřadů k únosu Lucky. Službu mající operátor nás přepojil na tiskovou mluvčí – a ta nám sdělila to, co starý pán předpověděl.</p>
<p>„Na případ bylo uvaleno informační embargo.“</p>
<p>Neudržela jsem se a zvýšila jsem hlas: „Jenže se jedná o mou sestru! Je to má jediná blízká osoba, chápete to?!“</p>
<p>„Opakuji, že na případ bylo uvaleno informační embargo,“ odpovídá tupě tisková mluvčí.</p>
<p>Přerušila jsem spojení.</p>
<p>„Kdyby tam místo ní nainstalovali magnetofon, tak ušetříme na daních,“ komentuji její profesionální výkon.</p>
<p>„Ono by to vyšlo nastejno,“ oponuje Lenka, „protože by zase museli platit za autorská práva té hlasatelce – pokaždé, když by se ta věta z magnetofonu spustila…“</p>
<p>„Asi bys udělala nejlépe, kdybys kontaktovala přímo ministerstvo vnitra,“ míní soused.</p>
<p>„A taky to udělám! Jenže ne telefonicky, ale pěkně osobně!“ rozhodla jsem se.</p>
<p>Pokouším se navázat spojení s Janou. Není doma a satelitní telefon má vypnutý.</p>
<p>„Paní odborná asistentka je u porodu,“ sděluje mi spojovatelka na klinice, „mám jí něco vyřídit, až skončí?“</p>
<p>„Ne, děkuji. Zavolám později.“</p>
<p>Janu jsem zastihla až po třech hodinách.</p>
<p>„Janičko, mohly bychom u tebe pár dní pobýt? Máme nějaké řízení v Praze, víš, kvůli únosu Lucky… Kdo všechno? Já, Lenka a děti… Fajn, díky. Budeme se těšit.“</p>
<p>„Co říkala?“</p>
<p>Smutně jsem se na Lenku usmála: „Služba jí končí v šest večer. Kolem sedmé bude doma a teprve pak se můžeme teleportovat. “</p>
<p>„Nevadí,“ chlácholí mě kamarádka, „zatím využijeme času k tomu, že vyrobíme další kopie toho DVD. Určitě se nám budou hodit.“</p>
<p>Lenčin nápad přišel v pravou chvíli. Připravíme co nejvíce kopií, které jistě potřebovat budeme, a zároveň nepromarníme čas, který nám do teleportace zbývá.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>23. února, večer</emphasis></p>
<p>Jana dorazila domů až před osmou a okamžitě nám dala o sobě vědět. „Snažila jsem se ‚utrhnout‘ co nejdříve, ale opravdu to nešlo, moc se omlouvám.“</p>
<p>Čtyři teleportace po 12 minutách – to je 48 minut – a jsme všechny v Janině rezidenci 18 km od Prahy! Žádným jiným dopravním prostředkem bychom to nedokázaly!</p>
<p>Je to necelý měsíc od chvíle, kdy jsem se tady s Janou loučila za mnohem příjemnějších okolností. Za tu dobu jsem s projektem nové kliniky dost pokročila, ale práce je na něm stále dost. Snažím se co nejvíce využít jámy po těžbě a zároveň je nutné navrhnout stavbu tak, aby vhodně zapadla do krajiny. Jenže teď nemáme na nějaké projekty s studie náladu – ani já ani Jana. Její první otázky se samozřejmě týkají mé nešťastné sestry.</p>
<p>„Mám na oddělení takový kolotoč, že jsem se ještě ani nedostala k tomu, abych si prohlédla záznamy z retrospektivu,“ přiznává se, „jenže Vašík je mimo a jedna kolegyně marodí. Moc se omlouvám, ale asi si mě příliš neužijete.“</p>
<p>Vyvolala jsem na komunikátoru retrospektivní záznam. Jana chvíli pozoruje dění na obrazovce a pak rozhořčeně vykřikla: „To je teda hnus! Oni fingují nehodu se zraněným člověkem, jen aby mohli někoho přepadnout. Zajímalo by mě, který lotr se k tomu propůjčil… Vrať to kousek!“</p>
<p>Opravdu! Tady je vidět ‚zraněnému‘ přímo do obličeje. Jana fotografii vytiskla a pozorně si ji prohlíží.</p>
<p>„No prosím! A ještě má oči v sloup… Dobře to hraje, pacholek jeden! Jak je ale možné, že si té ‚nehody‘ už nikdo jiný nevšiml?“</p>
<p>Spustila jsem další části záznamu. Uzavírka na silnici, policajti odklánějí dopravu… Najednou odklízejí zátarasy… Projíždí Lucčino auto. A zátarasy jsou znovu postaveny – právě včas. Kdyby ten řidič přijel o půl minuty dříve, tak by tu celou proceduru musel vidět – měli z pekla štěstí…</p>
<p>„Ti policajti jsou falešní,“ vysvětluji Janě. „Uniformy ukradli, poznávací značky aut padělali. Ty retrospektivní záznamy, které jsi teď viděla, jsem převedla na DVD a předala Policii. To všechno se jim podařilo zjistit ještě před tím, než bylo vyšetřování případu zastaveno a ministerští úředníci zabavili veškeré materiály.“</p>
<p>„To nejdůležitější se jim zabavit nepodařilo,“ poznamenává Jana, „a jsem zvědavá, co udělají, až jim ty záznamy z DVD předvedeš.“</p>
<p>„Asi příliš nadšeni nebudou…“ usmála jsem se. „kdyby věděli, že máme zatím devět exemplářů a další můžeme kdykoliv vyrobit…“</p>
<p>Ale doba pokročila. Retrospektivní představení přece jen trvá přes tři hodiny, blíží se půlnoc a je nejvyšší čas zalehnout. Jana musí být ráno v sedm na klinice. Konec konců – i já bych chtěla být v Praze co nejdříve. Jediná Lenka je relativně v pohodě, protože zůstává doma u dětí. Dobrou noc, deníčku.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>24. února</emphasis></p>
<p>Ministerstvo vnitra… Ponurá ‚kachlíkárna‘ na Letné. Nikdy bych si nepomyslela, že do těchto zdí někdy vstoupím. Ale okolnosti mě k tomu nutí. Přece jen nemohu dopustit, aby byl případ mé unesené sestry jen tak beze všeho smeten se stolu. Ale ke komu se tady obrátit? Nerozhodně se rozhlížím…</p>
<p>„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci, slečno?“</p>
<p>Za mnou stojí mladík v uniformě.</p>
<p>„Dobrý den, potřebovala bych se informovat ohledně vyšetřování jednoho případu… jak bych vám to řekla… Jedná se o trestný čin únosu a já bych ráda…“</p>
<p>„Trestný čin únosu... Ale to se musíte obrátit na Policii, tady je ministerstvo…“</p>
<p>„Jistě, vím,“ skočila jsem mladíkovi do řeči, „ale vyšetřování případu bylo zastaveno vašimi úředníky, přestože jsem Policii poskytla značné množství důkazního materiálu. Proto…“</p>
<p>„V tom případě bych vám doporučil, abyste se nejprve informovala na Policejním prezídiu. To je kousek odtud, ve Strojnické ulici. Projděte tady do Veletržní a pak vlevo uvidíte Strojnickou, je to číslo 27.“</p>
<p>Mladík mě vyvedl až na křižovatku a ukázal mi, kudy mám jít.</p>
<p>Policejní prezídium jsem snadno našla. Horší už bylo zjistit, s kým bych měla vlastně jednat. Úředníci si mě přehazovali doslova jako horký brambor – nikdo nic neví, nezajímá se, nebyl informován, není to v jeho kompetenci. Nakonec se nade mnou slitovala jedna úřednice v sekretariátu. Chopila se telefonu a jala se zjišťovat okolnosti náhlého ukončení vyšetřování Lucčina případu. Slyším jen jednu stranu rozhovoru, ale moudrá z toho nejsem – a úřednice, jak se zdá, taky ne. Nakonec se ke mně obrátila s otázkou: „Kdo vedl vyšetřování u vás na kraji?“</p>
<p>„To nevím. Ve styku jsem byla jen s praporčíkem Váňou.“</p>
<p>Znovu řada telefonátů a nakonec mi sdělila skutečnost vpravdě ohromující: „Policejní ředitelství Jihomoravského kraje potvrzuje, že vyšetřování případu bylo ukončeno na příkaz Ministerstva vnitra, ale žádný náš úředník kompetentní k takovému zásahu se k tomu nehlásí.“</p>
<p>„Takže vedle falešných policajtů se vyskytli i falešní ministerští úředníci, nebo jak tomu mám rozumět? Na Policejní ředitelství si jen tak jako na výlet přijedou dva maníci, prohlásí se úředníky Ministerstva vnitra, zastaví vyšetřování případu, zabaví důkazní materiály a zmizí beze stopy… Cožpak je to vůbec možné?“</p>
<p>„To právě budeme muset nejprve sami vyšetřit. Nechejte mi tady na vás kontakt a také ty materiály, které jste mi předvedla – pokud můžete,“ požádala mě nakonec úřednice.</p>
<p>Hned po návratu jsem zavolala praporčíku Váňovi.</p>
<p>„Potřebovala bych vědět hodně přesně, pokud možno v řádech minut, kdy se tam u vás objevili ti ministerští úředníci, kteří zarazili pátrání.“</p>
<p>„Promiňte, slečno Nikolko, já to nevím. Zrovna jsem byl v terénu, musel bych se zeptat náčelníka. Vydržíte to do zítřka? Já dnes nemám službu a nerad bych vzbudil podezření, že vynáším utajované informace.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>25. února, dopoledne</emphasis></p>
<p>Praporčík Váňa se ozval krátce před osmou hodinou: „Zmínil jsem se jen tak mimochodem před náčelníkem o těch ministerských úřednících. Prý u nás byli 21. odpoledne kolem čtvrt na tři. Přesněji si to nepamatuje. A ještě něco – včera se o případ zajímala inspektorka z Policejního prezídia.“</p>
<p>Poděkovala jsem praporčíkovi za informace a neprodleně jsem navázala spojení se strýčkem Hillem.</p>
<p>„Potřebovali bychom ještě jeden retrospektivní záznam,“ sděluji mu hned, jak jsme se přivítali. „Bylo by to možné?“</p>
<p>„Pro retrospektiv není nic nemožného. Jenom potřebuji znát přesné souřadnice místa činu a čas. Pak už je to jen otázka výpočtu a odražení příslušného obrazu zpět na Zem.“</p>
<p>„Ano, to máme. Dne 21. února kolem 14:15 dorazili na Policejní ředitelství Jihomoravského kraje dva falešní ministerští úředníci…“</p>
<p>„To mi stačí, ale uplynuly už čtyři dny. To znamená, že budeme potřebovat dva dny na nastavení tachyonového zrcadla a dalších šest dní na vrácení odraženého světla. Výsledky budeme mít tedy k dispozici nejdříve za osm dní. A také nějaký čas na výpočty a úpravy… Někdy mezi sedmým a devátým březnem by mohly být obrázky hotové.“</p>
<p>„Dobře, děkuji, strýčku. Už víte něco… o Lucince?“</p>
<p>Strýček pokýval hlavou: „Ano, už se nám podařilo prosvítit podzemní bunkr a máme nějaké obrázky. Jen co budou zpracované do přijatelné podoby, tak se ozvu. Pravděpodobně ještě dnes večer.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>25. února, večer</emphasis></p>
<p>Zatímco já hlídám komunikátor, Lenka ukládá děti k spánku. Jana by měla dorazit každou chvíli – zase se zdržela na klinice. Už měla být půl druhé hodiny doma…</p>
<p>Je devět hodin a deset minut, když se téměř současně staly tři věci: Do obývacího pokoje vstoupila Lenka, které se konečně podařilo uspat obě holčičky, vzápětí za ní vstoupila Jana a zároveň se ozval komunikátor. Okamžitě jsem přijala hovor. Na obrazovce se objevila unavená tvář tety Ariany.</p>
<p>„Vidím, že jste tam všechny tři, to je dobře,“ raduje se. „Jak se daří dětem?“</p>
<p>„Cožpak o to, děti už spí,“ hlásí se o slovo Lenka. „Ale my jsme tu už jako na trní…“</p>
<p>„Chápu, tak se posaďte… Janičko, ty taky… a sledujte, co se nám podařilo vypátrat. Sice jsou to jen statické obrázky – fotografie, ale i tak to stojí za to…“</p>
<p>Vzápětí se na obrazovce objevila první ze série fotografií. Na lehátku leží jakási mumie. Je zabalena do podivné stříbřité látky, na obličeji má masku. Z masky i obalu vedou celé svazky drátů a hadiček.</p>
<p>„Spektrální analýzou jsme zjistili, že ten obal je hliníkový,“ ozývá se z komunikátoru Arianin hlas, „a teď se ještě podívejte, k jakým přístrojům je Lucka připojena.“</p>
<p>Ariana zobrazila další fotografii.</p>
<p>„Tohle je běžné zařízení ARO,“ komentuje obrázek Jana, „přístroje pro sledování dýchání a srdeční činnosti. Podle těch křivek se zdá, že je Lucka po zdravotní stránce naprosto v pořádku – aspoň co se základních životních funkcí týče.“</p>
<p>Na obrazovce se objevuje další fotografie.</p>
<p>„Aha, takže to jsou vývody z močové trubice a konečníku, aby měli k dispozici veškerý biologický materiál, který Lucka produkuje… A teď mě napadlo… počkej, vrátíme se ještě k té předchozí fotografii s tou maskou na obličeji … to je ona… Nemýlila jsem se. Jedna ta hadička slouží k podávání umělé výživy. To už je jasné, posuň to dál…“</p>
<p>Ariana promítla další fotografii.</p>
<p>„Hmm, tak tohle neznám. Není to nic, co by mi připomínalo vybavení ARO nebo nějaké specializované vyšetřovny.“</p>
<p>Prohlížíme si podivnou značně složitou aparaturu skládající se z řady různých měřidel a kontrolních světýlek. Ariana vysílá rychle za sebou celou dlouhou sérií fotografií podivného aparátu. Je vidět, že indikátory měřidel se pohybují a kontrolní světýlka blikají.</p>
<p>„Zajímavé, ale opravdu to neznám,“ opakuje Jana s lítostí v hlase.</p>
<p>„A tohle?“ ptá se Ariana zobrazujíc další snímek.</p>
<p>„To ano, to je EEG – tedy elektroencefalograf,“ vysvětluje Jana. „Slouží ke sledování mozkové činnosti při neurologických vyšetřeních, jenže jsem ty křivky nikdy nestudovala a neumím je interpretovat.“</p>
<p>Fotografie zmizela a místo ní se opět objevila Ariana.</p>
<p>„To je prozatím všechno. Nové obrázky budou pozítří, až se družice zase dostane nad bunkr. Ale… děvčata! Nezapomínáte se nabíjet? Je důležité, abyste měly neustále dostatek energie. Nevíte, co se může stát. Pro tebe to platí taky, Janičko! Žiješ jen svou prací a na bezpečnost zapomínáš!“</p>
<p>Sotva se s námi teta Ariana rozloučila, shodily jsme veškeré oblečení a vyrazily jsme do nabíjecí místnosti pamětlivy jejího varování. Matně si uvědomuji, že jsme se naposledy nabíjely společně s Lenkou v den jejího příchodu ke mně – to už je skoro týden, a ještě k tomu málo jíme, protože se na nás události hrnou závratnou rychlostí – únos, pátrání, prohlížení a zpracování retrospektivních záznamů, intervence na ministerstvu a teď fotografie Lucky připojené k několika záhadným aparátům… aspoň že Janička z těch obrázků vyčetla, že sestřička netrpí zdravotními potížemi!</p>
<p>Obě kamarádky jako by vycítily moje rozpoložení a každá se ke mně přitulila z jedné strany. Kalihapický efekt vznikl ve zlomku sekundy. Komunikujeme beze slov… Výměnu informací však považuji za tak důležitou, že se pokusím ji slovně interpretovat jako rozhovor.</p>
<p>Jana: „Jak je vůbec možné, že někdo Lucku tak snadno vylákal?“</p>
<p>Já: „Ten den jsme byly s Míšenkou ve škole u zápisu a ředitelka mě do značné míry rozrušila. Je to náboženská fanatička. Pořád jsem na to musela myslet a když zazvonil telefon, v rozrušení jsem nezkontrolovala číslo volajícího. Hovor jsem přijala a pak už bylo pozdě…“</p>
<p>Lenka: „V jakém smyslu fanatička?“</p>
<p>Já: „No, mlela něco o tom, že Míšenka je nemanželské dítě, dokonce to zapsala do nějakého svého formuláře a vykládala cosi o úpadku křesťanské morálky a že to zrovna není vizitka spořádané rodiny… Pak ještě zjistila, že Míšenka oslovuje ‚maminko‘ mě i Lucinku a jala se nám tam předčítat nějaké praštěné poučky z Bible – že lesbické vztahy jsou ohavnost…“</p>
<p>Jana: „A to jste si nechaly líbit?“</p>
<p>Já: „Byla jsem z toho úplně vedle, protože jsem vůbec nepředpokládala, že v jednadvacátém století může ještě někdo takhle uvažovat – aspoň tedy v civilizované části světa, kam údajně patříme. Naštěstí Lucka si vzpomněla na to, jak prý Lenka Arianě demonstrovala středověký útisk křesťanských žen, a sdělila jí, že jako žena nemá ve škole co pohledávat. Dokonce jí cosi přečetla z Bible na oplátku…“</p>
<p>Lenka: „Lucka je senzační! To mě moc těší, že jste se jí nedaly…“</p>
<p>Z Lenčina těla přitom vyzařuje směs obdivu, radosti, veselí a dobré pohody – nevím, jak bych to nejlépe popsala, to se musí opravdu prožívat.</p>
<p>Pod vlivem Lenčina kalihapického působení cítím úžasné uvolnění. Zavřela jsem oči a ještě více jsem k sobě kamarádku přitiskla. Opakuje se něco, co jsem prožívala tenkrát v internačním táboře, když jsme se s Lenkou nabíjely mezi skalami na jižním pobřeží. Opět se poddávám Lenčinu laskání, aniž bych sama vyvíjela jakoukoliv iniciativu. Je příjemné být jako hadrová panenka v kamarádčiných rukou, nechat se od ní hladit a prohmatávat a trpně čekat, co udělá. Slastně se prohýbám, když mi Lenčina ruka projíždí po vnitřní straně stehna do klína a jemně mi rozevírá závojíčky, když mě Lenčiny jemné černé vlasy šimrají na prsou, když mi Lenčiny prsty tisknou bradavky…</p>
<p>Ze sna jsem se probudila až když zazněla výstražná siréna oznamující konec nabájení.</p>
<p>Nezbývá mi, než abych blahořečila osudu, že mám Lenku nablízku. Byla mi velikou oporou už tenkrát v internačním táboře a dnes se opět osvědčilo její optimistické založení a schopnost v každé situaci ze sebe vyzařovat obrovská kvanta pozitivní energie. Díky ní cítím, že znovu nabývám své vnitřní duševní rovnováhy, což je pro řešení tíživých problémů, do kterých jsme se s Luckou dostaly, opravdu velice důležité.</p>
<p>„Až začne Míšenka chodit do školy, tak se k vám na čas teleportuji a tu ředitelku se pokusím zpacifikovat,“ navrhuje Lenka u večeře.</p>
<p>S díky jsem přijala.</p>
</section>
<section>
<p><strong>II. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Onť bude souditi mezi národy, a trestati bude lidi mnohé. I zkují meče své v motyky, a oštípy své v srpy. Nepozdvihne národ proti národu meče, a nebudou se více učiti boji.</p>
<p>Izajáš 2,4</p><empty-line /><p>Plukovník James Bird není dnes v dobré náladě. Reaguje podrážděně už na každé slovo, jež kterýkoliv účastník dnešní schůzky vysloví. Zvláště má spadeno na poručíka Brandona:</p>
<p>„Poručíku, nechejte toho okecávání vaší neschopnosti, opravdu na to nejsem zvědav! Já vím, že se vám mistrně podařilo zmocnit té osoby, ale vše mělo proběhnout v naprosté tajnosti. Jak mi vysvětlíte, že celá akce byla zdokumentována do posledního detailu, a jak je možné, že se takový dokument dostal do rukou místní policie?“</p>
<p>„Promiňte, pane plukovníku, ale vůbec nevím, o čem je řeč…“</p>
<p>Plukovník už nevydržel, vstal od stolu a zvýšil hlas: „Tak pan poručík neví, o čem je řeč… o čem je řeč… neví!!“</p>
<p>Přistoupil k přehrávači DVD a uvedl ho do chodu.</p>
<p>Před očima přítomných se rozbíhá film… Instalace fiktivní havárie, lapení Lucky do sítě. Odklizení rekvizit ‚havárie‘. Odvoz Lucky i rekvizit na brněnské letiště. Odlet do Londýna, přeložení ‚nákladu‘ a další cesta přes oceán. Přistání v poušti a transport spící Lucky do podzemního bunkru.– Střih.</p>
<p>Průvodní okolnosti únosu. Policisté staví zátarasy na silnici a odklánějí dopravu. Do uzavřeného úseku pouštějí jen Lucčino auto, pak hned obnovují uzávěru… Film detailně zobrazuje obličeje, čísla a hodnosti na uniformách, poznávací značky automobilů…</p>
<p>„Tak… tohle neznám. Ani nemám tušení o tom, že by to někdo dokumentoval. A jak se zdá, těch zrádců muselo být víc a někteří z nich nás museli sledovat v jiném letadle až do Nevady. Přece mi nechcete, pane plukovníku, namluvit, že by jeden člověk stihl pobývat na třech místech současně – silnici jsme uzavřeli z obou stran, což je na snímku jasně vidět. Ty dva body jsou od sebe skoro čtyři míle! A k samotné akci došlo asi půl míle za tou první křižovatkou. Nikdo z mých spolupracovníků to nemohl být taky proto, že snímek zobrazuje obě naše letadla z vnějšku a z dosti velké vzdálenosti. My jsme se ale vrátili všichni a letěli jsme spolu!“</p>
<p>„Jestli vám jde o tohle, plukovníku,“ vstupuje do hovoru Barnes, „pak bych vás chtěl upozornit na skutečnost, že se nám podařil opět odposlech jednoho rozhovoru mezi jejich antarktickou stanicí a sestrou té... unesené osoby. Je docela zajímavý.“ A Barnes spustil přehrávač CD…</p>
<p><emphasis>„Potřebovali bychom ještě jeden retrospektivní záznam. Bylo by to možné?</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pro retrospektiv není nic nemožného. Jenom potřebuji znát přesné souřadnice…“</emphasis></p>
<p>„To je sice hezké, Barnesi,“ okomentoval <emphasis>Černý pták</emphasis> záznam, když Barnes konečně přehrávač zastavil „ale poněkud nesrozumitelné. Nechtěl byste nám to aspoň trochu přetlumočit do lidské řeči?“</p>
<p>„Tady je překlad z češtiny, plukovníku,“ podotkl Barnes podávaje Birdovi list papíru.</p>
<p>„Rozumím-li tomu dobře,“ obrátil se plukovník Bird po několikerém přečtení k Barnesovi, „tak mě chcete přesvědčit o tom, že vesmírní vetřelci sami zjistili nějakým záhadným způsobem, co se přesně stalo, kdy a jak se to stalo, a sami vyhotovili dokument, který jsem vám před chvílí promítl?“</p>
<p>„Samozřejmě, pane plukovníku.“</p>
<p>„Ale… v tom případě zjistí i to, kdo jsou naši spolupracovníci na ministerstvu vnitra té zatracené… jak se to tam vlastně jmenuje… Czech Republic… Sakra! Kdo mohl tušit, jakou mají ti mimozemšťané zpravodajskou techniku. A my to děláme bez podpory našich úřadů… Oni to mohou nanejvýš ‚nevědět‘ – začíná se nám to vymykat z rukou pánové! Mayere, zajistěte, aby ti lidé z ministerstva byli někam spolehlivě uklizeni, protože podle toho rozhovoru je budou schopni identifikovat každým dnem – tedy… jestli už se tak náhodou nestalo! A pamatujte si: Tato schůzka se nikdy nekonala, jasné?“</p><empty-line /><p><emphasis>… a proto svolávám poradu na toto téma dnes ve 20 hodin světového času, tj. podle nultého poledníku. Žádám všechny obeslané, aby se do konference přihlásili nejpozději dvě minuty před zahájením…</emphasis></p>
<p>Lenka dočetla zprávu a ihned se pokusila spojit s Nikolkou pobývající opět v Praze na Ministerstvu vnitra. Ta má ale vypnutý telefon… Zřejmě je uprostřed jednání, pomyslela si <emphasis>antická bohyně</emphasis> a postoupila jí Hillovu pozvánku ve formě SMS. Pak se pokusila o spojení s Janou. Tentokrát uspěla.</p>
<p>„Janičko, budeš dnes doma před devátou? Doktor Hill pořádá velkou videokonferenci.“</p>
<p>„Doufám, že ano, ale teď musím končit – za chvíli mi začíná přednáška.</p><empty-line /><p>Nikolka a Jana se usadily před obrazovku, navázaly spojení s CPLEN právě ve chvíli, kdy do obývacího pokoje vstoupila Lenka, které se konečně podařilo uspat obě holčičky. Nikolka zadala kód videokonference. Obrazovka se rozsvítila a objevila se skupina přátel přihlášených ze všech koutů světa. Vedle osazenstva CPLEN a SSE uviděly zase po dlouhé době <emphasis>Čokoládku</emphasis> – nádhernou Malik z expozitury v Bamaku, pohlednou Tahiťanku Obereju a řadu dalších kamarádek, se kterými pobývaly v souhrnu více než dva roky na CPLE a CPLEN. Dokonce i pozdrav od <emphasis>sličných akvabel</emphasis> se ozval, ale Peruánky nejsou vidět. Napojily se jen na zvukový kanál satelitním telefonem, protože jsou vysoko v Andách, kde se účastní archeologického výzkumu.</p>
<p>„Zdá se, že už jsme všichni,“ vystoupil doktor Hill, „takže můžeme začít. Vítám vás, přátelé, na dnešním setkání. Je mi moc líto, že se nekoná za příznivějších okolností, ale nedá se nic dělat, i takové situace je nutno řešit. Nejprve shrnu naše dosavadní opatření, která jsme učinili hned, jak k únosu došlo. Předně jsme varovali všechny naše pozemské spolupracovnice… Děvčata! Doufám, že zachováváte maximální ostražitost, nezapomínáte se nabíjet a nezapomínáte na ochranné pole… Dále jsme nabídli azyl přátelům, kteří nejsou vybaveni bioenergetickou senzitivitou. Jorge, Mark i Willy jsou opět na Kubě, kde mají spoustu přátel. Na SSE a CPLEN se už teleportovaly některé zdravotní sestry, které se odmítly podrobit nutným vyšetřením a nejsou proto rovněž vybaveny bioenergetickou senzitivitou.</p>
<p>Co se týče osudu slečny Lucie: Každý druhý den máme k dispozici dlouhou sérii fotografií pořízených jednou z našich komunikačních družic. V současné době převádíme na vhodnou dráhu ještě druhou družici, takže v nejbližších dnech budeme mít obrázky denně.</p>
<p>Slečna Nikolka usilovně jedná s úřady České republiky… Mohla bys shrnout současný stav?“</p>
<p>Nikolka se ujala slova: „Zatím se podařilo zjistit, že Lucku unesli agenti FBI ve spolupráci s CIA, která si platila dokonce i úředníky na našem Ministerstvu vnitra. Dnes jsem se dozvěděla, že oba zrádci záhadně zmizeli a zítra mám sjednanou schůzku s náměstkem ministra zahraničních věcí, protože na domácí půdě už asi nic nového neobjevíme. Americké tajné služby – jak se zdá – všechny osoby, které se podařilo identifikovat retrospektivem, stačily uklidit mimo území naší republiky. Kéž by skončili v klecích na Ganntánamu a sdíleli osud toho lumpa Rummlera!“ zakončila Nikolka plamenně svou řeč.</p>
<p>„Děkuji za podrobnou zprávu. Teď bychom se měli věnovat návrhům dalšího našeho postupu – jsou tři a probereme si je postupně.“</p>
<p>Hill zmizel a místo něj se na obrazovce objevil text prvního návrhu i s výkresy podzemního bunkru, ve kterém je Lucka vězněna.</p>
<p>„Návrh předložil Erigyos a spočívá v násilném vniknutí do bunkru,“ podává Hill k dokumentu komentář, „Chápu, Erigye, že jsi na Lucku fixován, dělal’s jí osobního strážce při její první cestě domů a velice jste se spřátelili, jenže já musím dbát všech předsevzetí, se kterými jsme svou misi podnikli, a jakékoliv silové řešení jsem nucen zavrhnout.“</p>
<p>„Předpokládal jsem,“ namítá podrážděně Erigyos, „že když jsme mohli silového řešení užít v případě likvidace archipelu s internačními tábory…“</p>
<p>„To se přece nedá srovnávat,“ skočil mu do řeči Hill, „pochop přece, že v případě archipelu jsme likvidovali liduprázdné území. Ale tady nemáme žádného spojence, který by tamní osazenstvo donutil k opuštění bunkru. Kromě toho bychom přímo ohrozili i samotnou Lucku. Našim cílem je přece její osvobození. A nezapomínej, co se nám stalo při budování opěrného bodu pod ostrovem – únik energie a požár skladiště…“</p>
<p>„Uznávám,“ hlesl Erigyos, ale z tónu jeho hlasu vyznívá zklamání a značná dávka nespokojenosti.</p>
<p>„Pak tady máme další návrh, který předkládají slečny Malik a Xiaolan – projednání celé záležitosti na půdě OSN a donucení úřadů Spojených států k tomu, aby slečnu Lucii vydaly samy. To je samozřejmě cesta, kterou podporovat budeme, protože je v plném souladu s našimi snahami zde na Zemi.“</p>
<p>„A ten třetí návrh?“ ptá se podrážděný Erigyos.</p>
<p>Hill opět zmizel z obrazovky a ukázala se mapa Spojených států.</p>
<p>„Ten třetí návrh podává skupina techniků obsluhujících komunikační družice. Jedná se o blokádu území – nejprve dopravní, když to nepomůže, tak informační a nakonec i energetickou.“</p>
<p>„Jenže to opět předpokládá převedení komunikačních družic na nové dráhy a ohrozíme tak dostupnost signálu z některých teritorií, zvláště pak z Číny a severních oblastí Ruska,“ namítá Erigyos.</p>
<p>„Budou vypuštěny dvě nové družice z naší záložní stanice na Měsíci. Ta je ovšem zakonzervována a bez posádky. Je nezbytné ji v první řadě oživit, takže celá příprava a vlastní realizace projektu si vyžádá asi šesti týdnů.“</p>
<p>„A kdo bude celou akci řídit?“</p>
<p>„V první řadě jsem přemýšlel o tobě, Erigye. Přijímáš funkci velitele Stationis Lunaris?“</p>
<p>Erigyovy oči zazářily radostí: „S potěšením, šéfe!“</p>
<p>„Dobrá, vyber si k sobě dva dobrovolníky. Zítra předáte službu a okamžitě se teleportujete.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 8</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>12. března</emphasis></p>
<p>Dnes jsem se vrátila z další návštěvy na Ministerstvu zahraničních věcí a jsem zle zklamána přístupem lidí, kteří jsou placeni z našich daní.</p>
<p>Zpočátku to vypadalo dost nadějně, tajemník ministra zahraničních věcí dokonce vznesl žádost o vysvětlení případu na Velvyslanectví USA v Praze, ale odpověď, kterou mi dnes tlumočil, je značně vyhýbavá. Administrativa Spojených států o žádném únosu neví. Požádala jsem tedy tajemníka, aby americké straně předložil DVD s důkazními materiály, jenže jeho reakce byla podrážděná a odmítavá. Veškerá jednání s ním ztroskotávají na ‚ohledech ke spojenci v NATO‘, ‚ohled na zájmy světového společenství‘, ‚nutnost boje proti terorismu‘ a já nevím, nač ještě je nutno brát ohledy. Zbláznila bych se, kdybych si to měla jen pamatovat. Komu ti lidé vlastně slouží? Mně určitě ne!</p>
<p>„Janičko, v Praze končíme, už není za kým jít,“ sděluji lítostivě kamarádce.</p>
<p>Počkaly jsme, až děti usnou, a teleportovaly jsme se zpět do našeho domku. Za celé dva týdny jsme skoro ničeho nedosáhly – jen víme, že všichni lidé, kteří se na únosu podíleli, zmizeli z našeho území. A abych nezapomněla: Janička konzultovala Lucčiny křivky z EEG s kolegou neurologem, který podle nich dospěl k názoru, že Lucka spí.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>13. března</emphasis></p>
<p>„Mám nápad,“ svěřuji se hned ráno Lence, „co kdybych požádala Sheilu, aby celou věc pořádně ‚rozmázla‘ v novinách? Pamatuješ, jak mistrně dovedla americkým úřadům zatápět během svého pobytu na CPLEN?“</p>
<p>Sheila Trentová d’Abdera, která prožila na CPLEN skoro celé své těhotenství a jejímuž malému Paulimu pomáhala Jana na svět, novinářka, která tehdy uváděla na pravou míru všechny ty ohavné lži a špínu, kterou americká propaganda neváhala nakydat na hlavu mimozemšťanů a jejich přátel. Proč mě to nenapadlo už před třemi týdny, hned jak byla Lucka unesena…</p>
<p>„Sheila? Vidíš, taky nás to mohlo hned napadnout,“ přizvukuje Lenka. „Zrovna nedávno jsem zase četla jeden její zajímavý článek … aha, tady.“</p>
<p>Lenka sedící u komunikátoru stiskla několik kláves a na obrazovce se objevilo pojednání o pokrocích v zúrodňování a zalesňování Sahary.</p>
<p>„No ano, to je přesně její styl, ani nemusím hledat jméno autora,“ poznamenávám, sotva jsem si přečetla pár vět.</p>
<p>„Dobrá, zjistíme, kde je a pozveme ji na návštěvu,“ navrhuje Lenka. „Přece s ní nebudeme tak závažnou věc vyřizovat po telefonu, to se nehodí.“</p>
<p>Usedla jsem ke komunikátoru a navolila číslo Sheilina satelitního telefonu. Máme štěstí. Sheila se ozvala okamžitě.</p>
<p>„K vám na návštěvu? Pravda. U vás jsem ještě nikdy nebyla…“</p>
<p>„Ale jedná se o pracovní návštěvu,“ napůl žertem a napůl vážně vstupuje do našeho rozhovoru Lenka, „víš, co se stalo s Luckou…“</p>
<p>„No tak… něco vím a detaily mi sdělíte na místě… aha, vy asi chcete celou záležitost prohnat sdělovacími prostředky, že?“</p>
<p>„No, právě proto tě sháníme…“</p>
<p>„Opravdu byste mi ten případ svěřily?“</p>
<p>Ačkoliv Sheilu nevidíme, podle zabarvení jejího hlasu mohu usoudit, že jí oči zazářily vzrušením a radostí.</p>
<p>„To já dělám moc ráda. Kdy se mohu u vás objevit?“</p>
<p>„Třeba hned,“ pobízím kamarádku ke spěchu. „Teleport už je připraven.“</p>
<p>Zasmála se: „Tak rychle to nepůjde. Napřed se k nějakému musím dostat sama. Večer budu u <emphasis>Čokoládky</emphasis> v Bamaku, takže se ozvěte a domluvíme se. Právě před dvěma dny jsem totiž dokončila práce na dalších saharských reportážích.“</p>
<p>Do večera je přece jen dlouhá doba, a tak vyřizuji poštu a další neodkladné záležitosti, které se mi tady za čtrnáct dní nahromadily.</p>
<p>„No, prosím,“ podávám Lence jeden dopis, na němž je jako odesilatel uvedena škola, „podívej se na to…“</p>
<p><emphasis>… že nový školní rok bude dne 1. září zahájen ve zdejším chrámu sv. Mikuláše slavnostní bohoslužbou, kterou přislíbil celebrovat sám papežský nuncius…</emphasis></p>
<p>Lenka dočetla pozvánku a pohlédla na mě. Vtom ji kupodivu cosi rozesmálo. Když se uklidnila, zeptala se: „Vy tady máte chrám svatého Mikuláše?“</p>
<p>„Asi ano, možné to je, když to tam je napsáno… Proč?“</p>
<p>„No, ono to jméno <emphasis>Mikuláš</emphasis> vzniklo z řeckého <emphasis>Nikoláos</emphasis>, takže ty jsi vlastně nositelkou ženské obdoby jména patrona zdejšího kostela, i když tu jsme přejali z francouzštiny – <emphasis>Nicole</emphasis>.“</p>
<p>Představa, že bych mohla být patronkou kostela, mě docela pobavila, takže sdílím s Lenkou její veselí.</p>
<p>Odpoledne věnujeme dětem. Vyrazily jsme s nimi do probouzející se přírody. První jarní den přijde sice až za týden, ale sníh už roztál a teploty se drží trvale nad nulou. Dnes se dokonce i mraky roztrhaly a vykouklo sluníčko. Výlet je však poznamenán tragickými událostmi kolem Lucky. Děti se od nás nesmějí vzdalovat a my s Lenkou jsme si oblékly trička s krátkým rukávem a minisukně, i když se to vzhledem k dosavadnímu charakteru počasí mohlo zdát některým zimomřivým jedincům poněkud výstřední.</p>
<p>S expoziturou mimozemšťanů v Bamaku jsme se spojily krátce po sedmé hodině večer, hned jak obě holčičky usnuly. Odpolední výlet je znamenitě unavil, ha, ha, ha.</p>
<p>„Jsi připravena?“</p>
<p>Sheila jen pokývala hlavou a zmizela ze zorného pole kamery. Místo ní se objevila Malik.</p>
<p>„Připravujeme s Xiaolan návrh rezoluce pro nejbližší zasedání Valného shromáždění OSN. To se bude konat přesně za čtrnáct… ne, za patnáct dní.“</p>
<p>„Ale mezitím může Sheila protáhnout celou záležitost světovým tiskem, ne? Aspoň to bude účinnější,“ napůl se ptám a napůl oznamuji kamarádce. „Myslím, že jsme to v tajnosti před veřejností drželi dost dlouho. Jenže co se dá dělat. Když chtějí mít Američané další mezinárodní ostudu…“</p>
<p>„Samozřejmě, já s tebou souhlasím. A také se divím, že jste to neudělali dřív – tedy ať už ty nebo Hill.“</p>
<p>Debatujeme s <emphasis>Čokoládkou</emphasis> o okolnostech únosu, se kterými právě před chvílí sama seznamovala Sheilu, informuji jí o svém jednání na Policejním prezídiu, Ministerstvu vnitra i Ministerstvu zahraničních věcí. Ani jsem si nevšimla, že se Lenka mezitím vytratila z obývacího pokoje a teď se vrací z teleportační místnosti doprovázejíc Sheilu.</p>
<p>Od chvíle, kdy jsme před šesti léty odcházely s Luckou a Míšenkou z Kliniky, viděla jsem ji vlastně jen jednou – po prvé po dlouhé době počátkem ledna během loučení s Jošuou. Při tak významné události pochopitelně nemůže novinářka Sheilina formátu chybět. (Její články a reportáže pochopitelně čteme s Luckou pravidelně.) Jenže tam byl takový blázinec, že jsem ani neměla možnost si s ní trochu popovídat. Jen jsem si všimla, že je z ní hotová ‚výstavní kočka‘ – pobyt na Klinice jí opravdu velice prospěl.</p>
<p>Teď se přede mnou zjevila zcela nahá – pochopitelně, před chvílí vstala z teleportačního lůžka – takže si ji mohu prohlédnout celou od hlavy k patě – a mohu na ní oči nechat. Jaká zázračná proměna se to s ní udála!</p>
<p>„No ne, ty jsi zkrásněla…“ vydechla jsem úžasem místo pozdravu.</p>
<p>Se Sheilou jsme opravdu důvěrné kamarádky, dokonce důvěrnější než s mnohými z ostatních dívek, s nimiž jsem žila více než dva roky na CPLE a CPLEN – přece jen jsem s ní v době těhotenství strávila nepoměrně víc času, protože jsme měly společný program. Maně se mi vybavila vzpomínka na její první návštěvu bazénu, kdy se v přísálí kriticky prohlížela v zrcadle. <emphasis>…ale bratr trval na tom, abych před cestou do polárních krajů trochu přibrala, protože tělesný tuk je zde vynikajícím tepelným regulátorem vhodně doplňujícím termokombinézy…</emphasis> vybavuje se mi jako ve snu její tehdejší výrok. Po ‚oplácání‘ není ani stopy, zato křivka jejích boků je přímo okouzlující.</p>
<p>„Půjdeš se s námi osprchovat a nabít,“ ptá se kamarádka hned po té, když jsme se přivítaly. Teprve teď jsem si uvědomila, že Lenka je rovněž vysvlečená. S radostí jsem následovala jejího příkladu a vyrazily jsme do koupelny.</p>
<p>„Měly bychom Sheilu taky ‚zasvětit‘, ne?“ poznamenává Lenka s potutelným úsměvem na rtech, když jsme se navzájem důkladně prosprchovaly horkou i studenou vodou.</p>
<p>Jenom jsem přikývla.</p>
<p>„Do čeho mě chcete…“</p>
<p>Sheila otázku nedokončila, neboť jsem ji v tu chvíli popadla za ruce, Lenka za nohy – a jedním ladným pohybem jsme ji postavily doprostřed vany. Ani neměla čas se vzpamatovat a do prsou se jí zařízl ostrý proud ledově studené vody z masážní trysky. Vyjekla leknutím a trhla sebou takovou silou, že jsem ztratila rovnováhu a teď se válíme ve vaně po sobě navzájem. Lenka ovšem využila situace a provádí nám vodní masáž prsou střídavě.</p>
<p>Konečně se Sheila vzpamatovala z leknutí a rozesmála se. „Tak tomuhle vy říkáte ‚zasvěcení‘? To je tedy opravdu originální…“</p>
<p>Opět jsme Sheile nedopřály, aby větu dokončila. Vzpamatovala jsem se z překvapení, postavila jsem se, rozkročila jsem se nad ní a roztáhla jsem jí stehna. V té chvíli Lenka namířila masážní trysku do její lasturky.</p>
<p>„No teda! Počkejte, vy dvě, až… až…“ Rozchechtala se.</p>
<p>Pozdě jsem pochopila, že její smích má otupit naši pozornost. Vysmekla se mi ze sevření a vrhla se po Lence. Vzápětí se zmocnila hadice s tryskou a namířila ji do mého otevřeného klína. Ostrý proud vody pronikl mými závojíčky a celým tělem mi zacloumala vlna rozkoše!</p>
<p>Ani nevím jak, ale znovu ležím na dně vany a slastně se svíjím. Je to poprvé po dlouhé době, kdy mi toto někdo udělal. Naposledy jsme takhle řádily ve vaně s Luckou a Sofií tenkrát, když sestřička utekla z CPLEN. S Luckou… Ale Lucinka přece… Znovu si uvědomuji naši svízelnou situaci a posmutněla jsem. Hrátky ve vaně mě rázem přestávají těšit. Sheila sice stále soustředěně masíruje mou jeskyňku vodním proudem, ale Lenka si všimla náhlé změny ve výrazu mého obličeje a zavřela vodu. Pak mě jemně zvedla ze dna vany a přitiskla si mě k sobě. V té chvíli si mého rozpoložení všimla i Sheila a přitiskla se ke mně z druhé strany.</p>
<p>Odvádějí mě do nabíjecí místnosti. Novou energii opravdu potřebuji, sama cítím, že jsem úplně vyčerpaná. Přes Arianino varování na nabíjení často zapomínáme a mohlo by se nám to jednou krutě vymstít. Umělá slunce svítí naplno. Zavřela jsem oči a nechávám na sebe působit kalihapické vjemy. Přebírám informace současně od Lenky i Sheily… Obě kamarádky jako by se navzájem doplňovaly. Přes nejcitlivější části svého těla přijímám dokonalou souhru uklidňujících impulsů od Sheily, která mi dráždí prsní bradavky svými ústy, i proud pozitivní energie vysílané Lenkou, která jemně zpracovává můj klitoris svým jazykem. Já jen nečinně ležím na trávě a cítím se úžasně uvolněná. Chce se mi spát… Opravdu si připadám jako ve snu a vím, že obě kamarádky přesně znají mé momentální duševní rozpoložení, protože přenos informací je vzájemný – i já tuto souhru vjemů vytvářím.</p>
<p>K orgasmu jsme dospěly všechny tři současně a zase zázrak! Každá z nás prožívá nejen orgasmus svůj, ale i obou kamarádek. Cítím, jak se Země pode ,mou otáčí…</p>
<p>Z krásného snu mě probudila siréna signalizující konec nabíjení. Umělá slunce zhasla.</p>
<p>„To bylo nádherné,“ vydechla jsem celá okouzlená novým nenadálým zážitkem.</p>
<p>S potěšením zjišťuji, že i Lenka a Sheila sdílejí moje nadšení.</p>
<p>„Mám takový dojem,“ promluvila konečně Sheila, „že se nám dnes podařilo něco opravdu nezvyklého – posunuly jsme kalihapii na vyšší úroveň. Podařilo se nám vytvořit vlastně nové umělecké dílo spočívající v souhře našich hmatových vjemů… Jakousi krasohmatovou nebo kalihapickou symfonii nebo jak by se to mělo nazvat…“</p>
<p>„Kalihapickou symfonii,“ opakuje jakoby bezmyšlenkovitě Lenka, „… to už by zasloužilo také samostatné pojmenování. Co takhle … synhapie – líbí se vám to?“</p>
<p>„A proč zrovna synhapie?“ ptám se.</p>
<p>„No, tak jako symfonie je vlastně souhra zvuků – souznění,“ vysvětluje Lenka svůj návrh, „tak synhapie je souhra hmatových vjemů…“</p>
<p>Čas pokročil, blíží se půlnoc a já zapisuji tyto řádky do tebe, můj deníčku, dokud jsou mé pocity z tohoto úžasného večera živé. Až vysvobodíme Lucinku – a já věřím, že se nám to podaří, musíme jí takovou nádhernou synhapii předvést. Opravdu to stojí za to!</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>14. března</emphasis></p>
<p>Ráno se vracíme do syrové reality. Lucinka je už skoro celý měsíc v drápech tajných služeb a my jsme v pracích na jejím osvobození vlastně nikam nepokročily. Sheila je jednou z našich dalších nadějí. Sedíme spolu u snídaně, na stole šálky s horkou čokoládou, kterou zbožňuje Lenka, a zasvěcujeme Sheilu do všech podrobností únosu, které jsou nám známy, a seznamujeme ji s dosavadními výsledky svého pátrání.</p>
<p>Sheila naslouchá pozorně a trpělivě. Když jsme skončily, má ve svém novinářském bloku několik stránek hustě popsaných poznámkami.</p>
<p>„Já jsem v té době připravovala další reportáž ze zúrodňování Sahary, protože to je zatím nejrozsáhlejší akce, kde mimozemšťané nabídli svou pomoc. Jenny mě informovala o únosu jen telefonicky a varovala mě před možným útokem tajných služeb i na mou osobu,“ spustila Sheila po krátké pauze. „To je pro mě docela reálné nebezpečí, protože tajným službám ležím v žaludku už od té doby, kdy jsem začala činnost mimozemských přátel na Zemi propagovat. Značné projevy nevole vyvolal už můj první článek <emphasis>Polární víla</emphasis> – “ Sheila významně pohlédla na Lenku, „a to jsem ještě ani nevěděla, o kom vlastně píšu.</p>
<p>Včera odpoledne mi <emphasis>Čokoládka</emphasis> promítla pár záběrů z retrospektivu, ale pak jste se ozvaly vy, takže jsem se okamžitě teleportovala. O rozsahu informací, které se zatím podařilo získat – tedy ať už retrospektivní záznamy nebo výsledky policejního pátrání – jsem zatím neměla ani tušení. Ale jak vidím, budu muset napsat celou sérii článků, protože najednou by mi to v žádných novinách nevzali a kdybych to zestručnila, asi by z toho pak čtenáři nebyli moudří.“</p>
<p>„To už necháme na tobě,“ obracím se k Sheile po jejím poněkud delším proslovu, „ty jsi profesionálka a jistě víš, jak to napsat, abys čtenáře zaujala, a hlavně, abys je získala na naši stranu.“</p>
<p>„Takže, děvčata, když dovolíte, pustila bych se hned do práce, ať zbytečně neztrácíme čas…“</p>
<p>Po těch slovech Sheila usedla ke komunikátoru a pustila se do prvního článku ze zamýšlené série. Abychom ji nerušily, vyrazily jsme opět ven s dětmi. Počasí je pro vycházku do přírody jako ušité a včera jsme se čerstvě nabily, takže proč toho nevyužít, že?</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. března</emphasis></p>
<p>Včera vyšel v několika světových denících první ze série Sheilou připravovaných článků – věrný popis okolností únosu včetně fotografií z retrospektivních záznamů – a dnes se dostavila první reakce ‚oficiálních míst‘.</p>
<p>Brzo ráno nás z postelí vytáhl zvonek. S údivem jsem pohlédla na hodiny. Ukazují čtyři hodiny a dvacet minut. Před brankou stojí dva policejní vozy s pražskou poznávací značkou. Mám jim otevřít, nemám jim otevřít… Zapnula jsem domácí telefon a zeptala se policisty stojícího u branky, jaký je důvod jejich příjezdu v tuto noční hodinu.</p>
<p>„Jste slečna Nikola N.?“</p>
<p>„Ano, to jsem já, osobně…“</p>
<p>„Pak mám pro vás příkaz, abyste nám vydala všechny materiály týkající se únosu pana Roberta N, neboť se jedná o předmět státního tajemství.“</p>
<p>Jeho arogantní tón mě opravdu přivedl do varu: „Jednak nejsem osoba, která se zavázala k držení státního tajemství, za druhé se jedná o materiály, které se týkají mé osoby a mé rodiny – a vy, protože jste zastavili pátrání, na ně nemáte žádný nárok. Za třetí mám všechny důvody k tomu, abych vás považovala za falešné policajty, kteří se v tomto případě vyskytují až příliš často. A za čtvrté – všechny materiály už jsem stejně předala nezávislému tisku!“</p>
<p>„V tom případě vám nařizuji ze své úřední moci, abyste nám umožnila vstup do objektu. Máme povolení k domovní prohlídce a budete-li nám ve vstupu bránit, vynutíme si ho silou.“</p>
<p>„Ale jistě, poslužte si…“</p>
<p>S těmito slovy jsem rozšířila působnost ochranného pole i před prostor branky. Nic netušící policajt od ní odletěl takovou silou, že se zastavil až o jeden z policejních vozů, přičemž svým zadkem urazil zpětné zrcátko.</p>
<p>Ponechala jsem policajty jejich osudu a zavolala jsem telefonem starého pána. Kupodivu zvedl sluchátko hned po prvním zazvonění, jako by můj telefonát očekával. „Strycu, promiňte, že vás budím…“</p>
<p>„Ale, nic se neděje. Vždyť mě vzbudili ti pobudové před vaším domkem. Nadělají takového kraválu…“</p>
<p>Teprve teď mi došlo, že náš domek je perfektně izolován i proti hluku, proto nás vzbudil až ten zvonek.</p>
<p>„Jak se zdá, máme zase před svým domkem nějakou podezřelou návštěvu,“ pokračuji v telefonickém rozhovoru. „Nemohli byste nějak zjistit, zda ti pánové jsou praví policisté nebo zase nějaká bouda?“</p>
<p>„Právě jsem si je prohlížel triedrem pro noční vidění,“ směje se starý pán pobaveně do aparátu, „a viděl jsem, jak parádně odletěl od branky. To se ti, děvčica, opravdu povedlo. Ale oni mají pražské značky, tak daleko bohužel moje známosti nesahají. Co ti vlastně chtějí?“</p>
<p>„Mají prý povolení k domovní prohlídce a mám je pustit do objektu po dobrém, nebo prý sem vniknou silou, ha, ha, ha…“</p>
<p>Starý pán chvíli přemýšlí. „Já to zjistím přes naše kluky – a pokud o tom také nebudou vědět, pak se určitě jedná zase o nějaký podraz. Jen tak mimochodem – ten jejich příjezd takhle v noci… už to je mi krajně podezřelé!“</p>
<p>„Dobře, děkuji, strycu.“</p>
<p>Rozloučila jsem se, přerušila jsem spojení a obrátila se k děvčatům: „Co s tím budeme dělat? Teď abychom se tady ‚zabarikádovaly‘ a nevylézaly ven. Nejdál můžeme na zahradu…“</p>
<p>„V tomhle prostředí se prostě pracovat nedá,“ shrnuje situaci Sheila. „Předpokládám, že ještě dnes nebo nejpozději zítra vyhlásí pátrání i po mně a budeme tu jako ve vězení.“</p>
<p>„Mám nápad,“ ozvala se Lenka, které byla právě zkontrolovat děti, „teleportujeme se na SSE. Všechny záchranné práce mimozemšťanů se stejně dějí odtamtud, takže budeme uprostřed dění. Sheilo, ty můžeš psát články stejně dobře odkudkoliv, kde je připojení k Internetu. Holčičky se ještě nevzbudily, můžeme je snadno teleportovat. Stejně chodí spát nahé podle našeho vzoru…“</p>
<p>Lenčin nápad přišel opravdu v pravou chvíli. Bez dalšího rozmýšlení jsem přistoupila ke komunikátoru a navázala spojení se SSE.</p>
<p>„Saluton, Nikolinjo, kiel vi fartas? Mi vin jam longe ne vidis…“ {Nazdar Nikolko, jak se ti vede? Už dlouho jsem tě neviděl…}</p>
<p>Na obrazovce se zjevila usmívající se Anthonyho tvář. Zřejmě má dnes službu na dispečinku.</p>
<p>„Ahoj, Tony, moc ráda tě vidím. Prosím tě, mohl bys připravit teleport? Máme tu horkou půdu pod nohama…“</p>
<p>„Ale jistě, jistě, s radostí! Už se na tom pracuje…“</p>
<p>Pohlédla jsem na kalendář. Uplynul právě měsíc od únosu mé Lucinky a naše úřady, místo aby mi pomohly, nechávají nás napospas cizím tajným službám a jejich kolaborantům. Co nám zbývá? A tak jsem se vlastně poprvé dostala na saharskou stanici mimozemšťanů…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 9</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. března</emphasis> – pokračování</p>
<p>Statio Saharensis Exoterra – SSE… Ačkoliv funguje už více než sedm let, jsem tu dnes vůbec poprvé. Své dny u mimozemských přátel jsem trávila nejprve na CPLE v mimoprostoru a potom výhradně na antarktické stanici – zatímco Lucka tady prožila několik měsíců zabývajíc se záležitostmi kolem Nancy Moareové, Lenka tu pracuje od Jošuova odchodu – před tím, od narození Evičky – pobývala se svým manželem na CPLEN. Sheila je tady taky jako doma, protože se sem často uchyluje během svých cest po světě. Malí Pauli a Evička dokonce považují zdejší základnu za svůj domov…</p>
<p>Teleportovala jsem se jako poslední. Nejprve byla na řadě Lenka, pak děti, Sheila a já. Ještě před svou vlastní teleportací jsem se rozloučila se sousedem a přesměrovala jsem nám určené telefonní hovory na hlavní komunikátor SSE.</p>
<p>„Nechtěly byste mě trochu seznámit se zdejším prostředím,“ obracím se ke kamarádkám, když jsme se po teleportaci osprchovaly.</p>
<p>„Ale jistě, jistě,“ usmívá se Lenka, „vnitřní zařízení znáš z CPLE a CPLEN – to příliš odlišné není, ale venku je to nádherné. Moc ráda ti tady všechno ukážu, ale nejprve se musíme přihlásit.“</p>
<p>Pravda, docela jsem za těch pár let zapomněla, jak to vlastně při pobytu na mimozemské sanici chodí. Ale asi by bylo dost nezdvořilé zadat prostě svůj osobní kód na první evidenční klávesnici a dát tak o sobě formálně vědět. Proto jsem hned po té vyrazila v doprovodu Lenky a Sheily za vedoucí SSE, doktorkou Myreiallou. Znám ji v podstatě jen z videokonferencí, osobně jsem se s ní vlastně nikdy nesetkala – a to ani tehdy, když pár dní působila na CPLEN vyšetřujíc zajaté americké vojáky.</p>
<p>Lenka to vyřešila po svém – popadla mě jednoduše za ruku a táhne mě rovnou z přísálí ven z areálu. Ani mě nenechala, abych si natáhla aspoň župánek. „Myreialla? Co myslíš, jak nás asi přijme?“</p>
<p>Nemýlila se. Doktorka Myreialla, vedoucí SSE řádí nahá v bazénu. Když nás zahlédla přicházet, ‚doplácala se‘ ke břehu a docela samozřejmě se přivítala s Lenkou a Sheilou – jako by se s nimi rozloučila někdy před hodinou.</p>
<p>„Je mi potěšením,“ obrátila se vzápětí ke mně, „že mohu na půdě SSE přijmout tak vzácnou návštěvu, jako je objevitelka a implementátorka takzvaného ‚astronavigátorova tajemství‘. Možná, že to ani nevíte, slečno Nikolko, ale jste osobnost známá po celé galaxii…“</p>
<p>„To mě sice moc těší, paní doktorko, ale jak se tu tak na vás dívám, asi jste si z mého objevu mnoho nevzali – aspoň tady se jím vůbec neřídíte…“</p>
<p>Mezitím se totiž kolem nás shlukli další členové osazenstva stanice – Jenny, Magda, Sofie, dvě další Myreialliny kolegyně, které neznám jménem, jeden z techniků, který tenkrát u nás montoval teleport – a maně si vzpomínám, že na první CPLE vedl naše ranní rozcvičky, a oba američtí piloti, kteří požívají na SSE azyl. Všichni ‚jak je pánbůh stvořil‘ – právě totiž vylezli také z bazénu.</p>
<p>„Ale, no tak, Niki,“ oslovila mě Lenka aniž jsem se dočkala Myreialliny odpovědi, „tady jsme přece na nudistické pláži, tak co bys prosím tě chtěla… A kromě toho… Přece si nebudete vykat!“</p>
<p>„To je vlastně pravda,“ podává mi Myreialla ruku, „přátelé mi říkají ‚Myra‘ …“</p>
<p>Mimoděk jsem pohlédla na Sofii. Vzpomněla jsem si, jak i ona nás seznamovala se svými přáteli na nudistické pláži v Eresu, a rozesmála jsem se.</p>
<p>„No vidíš, takhle tě mám ráda,“ pochvaluje si Lenka.</p>
<p>Ani jsem se nestačila seznámit se všemi přítomnými, když vtom se ozvala siréna.</p>
<p>„Pojďme, pojďme do Informačního centra,“ pobízí nás technik obraceje se ke mně s vysvětlením: „To je signál, že jsou k dispozici další závažné informace.“</p>
<p>A skutečně! Telefonuje starý pán – ještě štěstí, že mě před odchodem napadlo přesměrovat telefonní hovory na komunikátoru…</p>
<p>„Děvčica, tak jsi to odhadla správně! Byli to falešní policajti – a našim klukům se podařilo je zadržet. Jenom nevím, co tomu řeknou na Ministerstvu zahraničí, až jim přijde nóta z americké ambasády. Dost se totiž obávám, že se to zase zahraje do autu a bude ticho po pěšině…“</p>
<p>„Děkuji moc za zprávu, strycu, a nebojte, tentokrát to nezapadne. I kdyby vyšetřování zase zastavili, nic jim to nepomůže. Předala jsem totiž celou záležitost tisku. Už jste četli dnešní noviny? Kvůli nim si totiž na mě vyjeli!“</p>
<p>„Ale kdež, děvčica, celou dobu sleduji dění před vaším domkem, kdy bych na nějaké noviny vzal čas… Ale podívám se do nich, jen co…“</p>
<p>„Co se stalo? Strycu! Jste tam…?“</p>
<p>Ozval se až po chvíli: „Jo, jo, jsem tady… teď jsem si totiž všimnul… že zase namontovali tu špionážní kameru. Musím vymyslet, jak ji zlikvidovat, aby mě při tom nezaregistrovala.“</p>
<p>„S tím si nedělejte starosti,“ vstupuje do rozhovoru technik, „o to se postaráme sami. Důležité je, že jste nás na to upozornil.“</p>
<p>Starý pán se s námi rozloučil a relace je skončena.</p>
<p>„Víte co, děvčata,“ obrátila se k nám vzápětí Myra, „užívejte si zatím vody a sluníčka. Já jdu zařídit slavnostní oběd. Musíme přece nějakým důstojným způsobem přivítat tak vzácnou návštěvu. A po obědě si uděláme poradu, abychom se dohodli, jak dále postupovat při vysvobozování Lucky.“</p>
<p>Nádherný bazén v srdci Sahary! A kolem něj svěží zeleň. Celý les mladých stromků, které se mají opravdu k světu. Kdo by si kdy pomyslel, že se dá uprostřed vyprahlé pouště stvořit tak velkolepé dílo. Vyrazila jsem na obhlídku přírodních krás základny doprovázena Lenkou, Sheilou a dětmi. Vedle Míšenky a Evičky se k nám přidali i Pauli a Jennina dvojčátka, tedy celá dětská kolonie.</p>
<p>„A tomuhle vy tady říkáte ‚bazén‘? Vždyť je to hotové jezero…“ podivuji se.</p>
<p>Vodní nádrž má pravidelný šestiúhelníkový tvar a její jednu stranu odhaduji na nějakých 800 až 1000 metrů. Viděla jsem toto vodní dílo zatím jen na obrazovce komunikátoru a nějak jsem si ani neuvědomila, že je tak rozsáhlé. To muselo Američany pořádně ohromit, když začali se špionážními lety. Budu se na to muset zeptat pilotů…</p>
<p>Chvílemi jdeme po břehu, chvílemi plaveme ve vodě. Nespěcháme, není kam… Na protilehlý břeh jezera jsme se dostali asi tak za hodinu. Sheila mě cestou seznamuje s technologiemi zúrodňování pouště, zatímco Lenka se plně věnuje dětem.</p>
<p>„I Paul se do prací na tomto projektu zapojil. Teď právě je s jednou skupinou odborníků tady ‚nedaleko‘ – tedy asi tři a půl tisíce kilometrů od nás – v poušti. S Antarktidou se před pár léty nadobro rozloučil…“</p>
<p>„A jak často se spolu vůbec vidíte?“</p>
<p>Sheila se jen pousmála: „Náhodou se vídáme velice pravidelně. Práce na zúrodňování Sahary jsou organizovány tak, aby lidé, kteří se na nich podílejí, měli i dostatek odpočinku a čas na své blízké. Takže po měsíci práce následují dva týdny dovolené. Diskoletem trvá cesta sem jen pár minut, takže k časovým ztrátám nedochází. Mně jenom stačí, abych si sama svou práci naplánovala v souladu s Paulovým harmonogramem.“</p>
<p>„A malý Pauli…?“</p>
<p>„Ten je tady naprosto v bezpečí. Dětí se tu vždycky někdo ujme, ale nejvíce tíhnou k Lence – no podívej…“</p>
<p>Lenka právě nafukuje veliký lehký míč ‚na vodu‘ – ani jsem si nevšimla, že s sebou vůbec něco brala, vždyť jsme si vyrazily úplně nahé a bosé, bez jakýchkoliv zavazadel… Je to tak příjemné brouzdat se bosýma nohama v jemném písku nebo ve svěží měkké trávě a nasávat celým tělem blahodárnou sluneční energii!</p>
<p>Sheila jakoby četla moje myšlenky: „Měla ho nasazený na hlavě jako koupací čepici…“</p>
<p>Ale míč už je ve vodě a děti hurá za ním.</p>
<p>„Půjdeme pomalu zpátky, děvčata,“ poznamenává Lenka, „abychom dorazily včas k tomu slavnostnímu obědu.“</p>
<p>Děti se ve vodě honí za míčem, Lenka je tam s nimi a směruje je zpět k základně. Skočily jsme se Sheilou rovněž do jezera a zapojujeme se do hry. A tak střídavě cestou ve vodě i po břehu dosahujeme pomalu ale jistě svého cíle chvíli před tím, než se ozvala siréna svolávající osazenstvo základny ke společnému obědu.</p>
<p>Oblékly jsme sebe i děti a vyrazily jsme do slavnostně prostřené jídelny. Myra si dala opravdu záležet. Příprava jídel je záležitostí automatů, stačí jen pár minut na jejich naprogramování, ale slavnostní výzdobu jídelny žádný robot nezařídí.</p>
<p>Konečně se mohu sejít téměř se všemi členy posádky základny. Chybějí jen ti, kteří mají nějaké služební povinnosti – dva technici ve velíně výrobní linky a Ray – jeden ze ‚zajatých‘ pilotů. Ten vystřídal Tonyho na dispečinku.</p>
<p>„Neboj, slavnostního oběda se také zúčastní,“ slibuje Myra, „zajistili si s kolegy střídání.“</p>
<p>Po obědě, u kterého se podle Myřina slibu opravdu vystřídalo celé osazenstvo, následuje hodinový klid na lůžku – a při té příležitosti jsme byly s Míšenkou také ubytovány. Máme k dispozici nádherné apartmá v jedenáctém patře s okouzlujícím výhledem na jezero. Je to vlastně poprvé, kdy mám při pobytu u mimozemšťanů i přímý kontakt s vnějším prostředím, s přírodou! V mimoprostoru to byla jen iluze a antarktická základna je vybudována hluboko ve skalním masívu, kde žádná okna ani být nemohou. Cítím se tu velice příjemně.</p>
<p>Míšenka usnula a já se slastně protahuji na lůžku. Hodinová siesta však uplynula poměrně rychle a nastávají mi nové povinnosti. Nejprve tedy ‚válečná porada‘ avizovaná Myrou hned při našem příchodu. Sešli jsme se ve velkém sále Informačního centra a Myra začala bez dlouhých úvodů: „Nejprve se spojíme s antarktickou stanicí a se Statione Lunaris. Kolega Erigyos má totiž pro nás nějaké novinky.“</p>
<p>S těmito slovy stiskla několik kláves na komunikátoru a velkoplošná obrazovka zazářila matným stříbřitým jasem. Vzápětí se na ní zjevila povědomá tvář vedoucího technika SL, Erigya, který si mou sestřičku tolik oblíbil.</p>
<p>„Zdravím vás všechny z lunární stanice,“ spustil svým měkkým příjemným hlasem, „… no ne, koho to mezi vámi nevidím… Nikolko, ahoj!“</p>
<p>Pokývla jsem na pozdrav a Erigyos se znovu ujal slova: „Zatím se podařilo oživit zdejší stanici a vypustit první komunikační družici. Pracovně jsem ji nazval Lucie I – na počest té, které má přinést vysvobození. Teď je nutné vypočítat korekce její orbity, aby obíhala podle našich potřeb. To si musíte udělat ze Země, odsud to nezvládneme. Až dosáhne definitivní dráhy, vypustíme ještě Lucii II. Předpokládám, že k tomu dojde nejpozději do týdne. Pak ovšem bude také nutno ji správně navést. V té chvíli budeme moci začít s vlastní blokádou, jak navrhují kluci ze spojovacího útvaru. Už se nemohu dočkat! A dále navrhuji vypustit Lucii III – jako záložní spojovací uzel, protože kvůli sledování bunkru máme nedostatečné pokrytí východní polokoule.“</p>
<p>„Sice to v původním plánu nebylo,“ ozval se doktor Hill z antarktické stanice, „ale tvůj návrh přijímám, protože je přínosný.“</p>
<p>„Díky, šéfe!“</p>
<p>Erigyos se s námi rozloučil a obrazovka pohasla. Ne však na dlouho. Steve z dispečinku oznámil, že technici připravili novou sérii snímků z bunkru.</p>
<p>Obrazovka se znovu rozsvítila, tentokrát nás však nikdo neoslovuje. Jen bylo spuštěno promítání série černobílých fotografií, jak je pořídila jedna z komunikačních družic. Zpočátku není vidět žádný rozdíl oproti minulým snímkům. Na lehátku je vidět ‚mumii‘ zabalenou do hliníkové fólie, ze které je vyvedena změť drátů, trubiček a hadiček. Nad ní se sklání několik postav v laboratorních pláštích a se sterilními rouškami na obličejích.</p>
<p>Ale pojenou se ráz fotografií změnil. Postavy v laboratorních pláštích si navlékly rukavice a začaly ‚mumii‘ rozbalovat. Fotografie jdou za sebou poměrně rychle, ale přece jen pomaleji než film, protože si jednotlivé statické snímky jasně uvědomuji.</p>
<p>Konečně je mumie úplně rozbalena a před námi se zjevilo Lucčino tělo. Sestra má na obličeji neustále nasazenou masku, ale jinak je úplně nahá. Do všech tělesných otvorů má zavedeny trubičky, hadičky a dráty, tak jak to předpokládala Jana, jenže přes hliníkový obal se to dalo jen tušit. Mimo to má po celém těle rozesety elektrody od EKG a dalších přístrojů, jejichž účel tenkrát Jana neuměla určit. Laboranti se jali trubičky a hadičky nahrazovat, jenže v té chvíli byl oznámen konec přenosu. Bunkr se dostal mimo zorné pole komunikační družice.</p>
<p>„Můžeš promítnout ještě jednou tu poslední sérii,“ požádala jsem Myru, „a pokud možno pomaleji…“</p>
<p>Myra beze slova stiskla několik kláves na komunikátoru a fotografie se zjevují znovu.</p>
<p>„Teď to na chvíli zastav, prosím…“</p>
<p>Na obrazovce je právě jeden z mála snímků zabírající pohled na Lucku, který není zakryt některým z laborantů nebo jeho stínem, takže si mohu sestřičku důkladně prohlédnout. Zatajil se mi dech… Lucka je dost pohublá, zřejmě dostává méně výživy, než by potřebovala. To je ale asi tak všechno, co se dá ze snímku usoudit. Je jen černobílý a poněkud neostrý. Sestřička má na obličeji stále masku, takže z něj už se nedá vyčíst nic.</p>
<p>Beze slova jsem se zvedla a opustila jsem Informační centrum. Chci být sama…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. března, ráno</emphasis></p>
<p>První jarní den… Míšence je právě dnes šest let a je to poprvé, kdy slaví narozeniny bez Lucky. Sedíme spolu ve svém apartmá nad zmrzlinovým pohárem, ale nechutná nám. Je nám smutno… Celé tři dny mám před očima tu poslední Lucčinu fotografii a nemohu se toho pohledu zbavit…</p>
<p>Je pravda, že nezměrným úsilím techniků se podařilo navést Lucii I na definitivní oběžnou dráhu a dnes bude vypuštěna Lucie II, takže nejpozději do týdne bude moci být zahájena připravovaná blokáda, ale stejně je to všechno na dlouhé lokte. Jenže musím uznat, že přímý útok na bunkr by mohl ohrozit na životě či zdraví i Lucinku, o jejíž záchranu bojujeme, takže uvidíme, jak se plánovaný zákrok mimozemšťanů osvědčí.</p>
<p>Sheila vydala už třetí článek ze série o Lucčině únosu a včera jsme zaznamenali první ohlasy veřejnosti – demonstrace před velvyslanectvím Spojených států v Číně a v Itálii. Jenže dnes nemám na sledování zpráv tu pravou náladu. I když mě včera Jenny zaučovala, abych mohla také pracovat na dispečinku, což se mi moc líbí, protože je to místo, kam plynou nejčerstvější zprávy, dnes jsem se raději do žádné služby nepřihlásila kvůli svému tesknému duševnímu rozpoložení…</p>
<p>Míšenku před chvílí odlákaly děti, které si vyrazily s Lenkou do lesa. Abych nakonec nad nepřízněmi osudu nerozjímala tak docela sama, začetla jsem se do tebe, můj deníčku, chystajíc se vylíčit své pocity. Z letargie mě náhle vytrhl povědomý hlas: „No tak, Niki, neseď tady jako hromádka neštěstí a pojď se taky trochu pobavit!“</p>
<p>Zvedla jsem nepřítomně oči.</p>
<p>„Ty mě snad nevnímáš?“</p>
<p>Konečně jsem si uvědomila, že nade mnou stojí Magda, Janina spolužačka, která jí nevědomky pomohla při útěku z tajné služebny jednotky pro boj s organizovaným zločinem.</p>
<p>„Víš, Magdi, já dneska asi…“</p>
<p>Popadla mě za ruku a vytáhla mě z křesla. „Tak už snad bylo toho smutku dost, ne? Děvčata se chystají na plážový volejbal a Sofie mi tě doporučila za parťačku, prý jsi moc dobrá.“</p>
<p>„Jenže já dneska…“</p>
<p>Magda to vyřešila typicky po svém. Popadla mě za ruku, vytáhla mě z křesla a postavila mě před zrcadlo.</p>
<p>„Tak už přestaň dělat fóry, shoď ten župan a jdeme trochu na sluníčko. Vždyť jsi celá zelená jako po otravě houbami. S tím musíme něco udělat,“ prohlásila svým jadrným jazykem.</p>
<p>Musím konstatovat, že nepřeháněla. Při pohledu do zrcadla jsem se lekla sama sebe a dospěla jsem k názoru, že má vlastně pravdu. Natáhla jsem se po deníčku, abych ho uklidila, ale učinila jsem to dost neobratně, takže spadl na zem. Magda se pro něj pohotově shýbla a uchopila ho za rozevřené zadní desky. Z knížečky vypadl složený list papíru…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. března, odpoledne</emphasis></p>
<p>Nancy zmizela! Je sice stále zaregistrována k pobytu ve svém apartmá, ale už víme, že tam ve skutečnosti není. Myra nakonec vydala příkaz technikům, aby otevřeli dveře pomocí administrátorského hesla.</p>
<p>„Ona si na dnešek požádala o dovolenou a vyvázala se ze všech služeb,“ sděluje Myra. „Jak jsi vlastně přišla k tomu dopisu?“</p>
<p>„Ani nevím, vypadl mi z deníčku…“</p>
<p>Myra se na chvíli zarazila: „Vypadl z deníčku… vypadl z deníčku… Kdy jsi vůbec viděla Nancy naposledy?“</p>
<p>„Včera večer… byla u mě na návštěvě, vzpomínaly jsme na události před šesti roky… ano, a ten deníček ležel na stole. Asi tam ten dopis nenápadně založila.“</p>
<p>Dopis sice zůstává v archivu Informačního centra, ale opsala jsem si ho do deníčku…</p>
<p><emphasis>SSE 19. března</emphasis></p>
<p>Milá Nikolko, milí všichni,</p>
<p>včerejší série snímků z Nevadského bunkru mě nemůže nechat klidnou. Naštěstí přesně vím, kde se Lucka nachází a dokonce jsem poznala dva její ‚ošetřovatele‘ – když si na jednom snímku měnili roušky.</p>
<p>Protože jsem Lucce za mnohé zavázána, rozhodla jsem se k návratu do vlasti. Budu předstírat útěk ze zdejší základny a nabídnu se tajným službám jako znalkyně zdejších poměrů. Pokusím se dostat do Lucčiny blízkosti a být jí podle svých možností nějak nápomocna.</p>
<p>Zdraví a líbá</p>
<p><emphasis>Nancy</emphasis></p>
<p>„To je od ní holý nerozum,“ děsí se Jenny, kterou Myra přizvala k neodkladné poradě, „zajímalo by mě, jak se chce dostat do Lucčiny blízkosti. Kdo jí po šesti létech vůbec uvěří. Já mám spíš obavu, aby neskončila v některé tajné věznici nebo v internačním táboře.“</p>
<p>„Nancy je ale bioenergeticky senzitivní, ne? To by se jim nemuselo vyplatit,“ poznamenávám.</p>
<p>Jenny se na mě podívala a v jejích očích lze číst smutek. „To snad je Lucka taky,“ pronesla po chvíli, „jenže oni už zřejmě přišli na to, jak se ochránit. Obávám se spíš, že Nancy bude sdílet Lucčin osud…“</p>
<p>Po této události už nemá o plážový volejbal nikdo zájem…</p><empty-line /><p><emphasis>Mimozemšťané zatím nemají o Nancyině osudu žádné zprávy, ale nám doufám nebrání nic v tom, abychom se za ní sami podívali…</emphasis></p>
<p>„Mám tady nějakou Moareovou, pane plukovníku. Trvá na tom, že se s vámi musí ihned setkat v neodkladné záležitosti. Schůzku s vámi sjednanou nemá, jak jsem zjistil z vašeho itineráře. Přijmete ji, nebo…“</p>
<p><emphasis>Černý pták</emphasis> po tajemníkových slovech vyskočil z křesla, jako by hořelo. „Cože??!! Moareová? Nancy Moareová??!!“</p>
<p>„Nancy Moareová,“ potvrdil plukovníkův osobní tajemník naprosto nechápaje bouřlivou reakci svého šéfa.</p>
<p>„Ať jde okamžitě dál,“ nařizuje plukovník Bird, „a… celý můj program na dnešní odpoledne zrušte, Jacku!“</p>
<p>„Rozkaz, pane plukovníku!“</p>
<p>Tajemník Jack zmizel a místo něj se ve dveřích objevila agentka Nancy Moareová – <emphasis>kdysi jedna z nejschopnějších, ale teď už více než sedm let držená v zajetí na základně mimozemských vetřelců. Do zajetí upadla během nezdařené akce, kdy se pokusila o únos té kreatury… Ale to se nedávno podařilo Brandonovi a jeho lidem. Bude koukat, břídilka…</emphasis> uvažuje <emphasis>Černý pták</emphasis> prohlížeje si vstoupivší ženu od hlavy k patě.</p>
<p>„Poručice Nancy Moareová,“ zahlásila se Nancy předpisově, „dovolte mi s vámi promluvit, pane plukovníku!“</p>
<p>„Moareová! Jak to vypadáte?“ spustil <emphasis>Černý pták</emphasis> aniž by se s navrátivší agentkou pozdravil, „špinavá, potrhaná… to jste se před návštěvou u mne protahovala roštím, či co?“</p>
<p>„Jsem už týden na útěku. Podařilo se mi uprchnout ze základny mimozemšťanů na Sahaře, pane plukovníku,“ vysvětluje Nancy, „a ještě jsem se nestačila dát do pořádku, promiňte.“</p>
<p>„Dobrá. V jaké záležitosti jste za mnou přišla?“</p>
<p>Nancy se na plukovníka udiveně zahleděla. „Chci se přihlásit se opět do služby…“</p>
<p>„Aha, do služby,“ mumlá si <emphasis>Černý pták</emphasis> spíše pro sebe, „ale to…“</p>
<p>Pak se na Moareovou znovu zahleděl.</p>
<p>„Do služby! Podívejte se na sebe, jak vypadáte! Vy potřebujete nejprve důkladnou koupel a pak podrobnou lékařskou prohlídku, abychom zjistili, zda jste v zajetí a při útěku neutrpěla nějakou újmu – vždyť vypadáte hůř než bezdomovec! A potom nějaký čas na zotavenou. Až se dostanete trochu do formy, tak rozhodneme, co s vámi dál. Jestli si vás vůbec necháme, protože po té vaší zpackané sólové akci, kdy jste porušila veškeré předpisy a rozkazy a jednala jste na vlastní pěst… Doufám, že mě chápete.“</p>
<p>Plukovník pokynul Nancy, aby se posadila. Přistrčil před ní sklenici a láhev minerálky. Pak zapnul magnetofon a na stůl před Nancy postavil mikrofon.</p>
<p>„Tak spusťte, paní poručice!“</p>
<p>„O čem mám…“</p>
<p>Plukovník jen netrpělivě mávl rukou. „Okolnosti vašeho zajetí, jak s vámi zacházeli a jak se vám podařilo utéci!“</p>
<p>„Dne 1. března před sedmi roky jsem dostala za úkol sledovat se dvěma příslušníky FBI obydlí kolaborantů s vesmírnými vetřelci kdesi v Evropě. Už si nepamatuji, jak se to tam jmenuje,“ spustila Nancy váhavě. „Bezpečnostní kamera totiž zaregistrovala v tomto místě pohyb záhadných osob. Když jsme dorazili na místo, zjistila jsem, že mezi osobami, které se ve sledovaném objektu nacházejí, je i Robert N., přezdívaný Lucie. Tehdy po něm bylo vyhlášeno pátrání a já jsem se rozhodla, že se ho zmocním. Chtěla jsem tak učinit sama, protože jsem s ním měla nevyřízené účty z dřívějška. Jenže jsem přecenila své možnosti a sama jsem byla zajata vesmírnými vetřelci. Dopravili mě na svou základnu, kterou si protiprávně zřídili uprostřed Sahary. Tam mě celou dobu drželi v podzemní cele, ve které jsem musela pobývat úplně nahá, a kde na mně prováděli různé lékařské pokusy.“</p>
<p>Nancy barvitě popisuje nejhrůznější hororové scény a občas upije minerálku. Teprve když <emphasis>Černý pták</emphasis> vyměnil už druhou kazetu, chýlí se její ‚příběh‘ ke konci.</p>
<p>„Občas mi dovolili ‚za dobré chování‘ pobyt venku. Ale i tam jsem byla bez jakéhokoliv oděvu. Tak se stalo i před sedmi dny, kdy jsem se měla možnost procházet v lese, který obklopuje areál základny. Nechávali mě tam pobíhat úplně volně, protože celé území základny je chráněno silovým polem, které není možno překročit. Dostala jsem se až na letiště. Tam zrovna připravovali náklad. Oděvy! Nepozorovaně jsem sebrala to nejnutnější – blůzu, kalhoty a boty. Potom mě napadlo, že bych se mohla dostat pryč celkem snadno. Bedny do letadla nenakládají lidé, ale roboti! Zahrabala jsem se do jedné bedny s těmi hadry a nechala se naložit do letadla. Přistáli jsme kdesi v Africe, nevím kde.</p>
<p>Dva dny jsem se skrývala poblíž letiště – a vyplatilo se mi to. Předvčírem se mi podařilo vniknout – rovněž nepozorovaně – do jednoho amerického letadla… Bezpečnostní poměry na afrických letištích jsou příšerné, šéfe … Tu halenu a kalhoty mám na sobě prakticky celý týden – nedivte se proto, že vypadají tak, jak vypadají.“</p>
<p><emphasis>Černý pták</emphasis> poslouchá Nancyiny bajky a usmívá se ‚pod fousy‘ – <emphasis>tahle naivka si myslí, že jí to všechno sežeru. Jednak je tu svědectví nadporučíka Briana – budiž mu země lehká – a řady vojáků, kteří prošli jako zajatci oběma mimozemskými základnami. A potom… Máme vysledováno, že jejich disková letadla slouží pouze ke spojení mezi saharskou základnou a Bamakem, jenže od doby, kdy se Malijci začali paktovat s mimozemšťany, žádné soukromé americké letadlo nesmí na tamním letišti přistát. Jedině vojenské stroje dopravující tam naše vyjednávače – a pochybuji, že by se do takového letadla mohla slečna Moareová nějak dostat. Sice mi není jasné, proč si vymýšlí takové báchorky. Nu což… přistoupím klidně na její hru, ale pořádně jí to osladím!</emphasis></p>
<p>„Dobře, slečno Moareová, děkuji za obsáhlou výpověď.“</p>
<p>Plukovník vypnul magnetofon a zavolal tajemníka: „Jacku, zajistěte mi vůz a šoféra, povezeme tady slečnu Moareovou do vojenské nemocnice.“</p>
<p>„Rozkaz!“ a tajemník mizí ve dveřích.</p>
<p><emphasis>Černý pták</emphasis> ho však zarazil: „Moment, Jacku, ještě jsem neskončil. Hned jak vyjedeme, zavolejte mým jménem ředitele nemocnice, doktora Hurta. Požádejte ho, aby se tam na slečnu připravili – celá komise: kardiolog, neurolog, gynekolog, dermatolog, ortoped… On už bude vědět. A také aby pro ni připravili samostatný pokoj. Věc spěchá a je velmi naléhavá!“</p>
<p>„Zařídím, šéfe!“ a tajemník se opět chystá zmizet v předpokoji.</p>
<p>„Ještě jsem vás nepropustil, pane tajemníku,“ osopil se na něj tentokrát plukovník přecházeje na oficiální hantýrku. „Tady ty kazety dáte přepsat osobě prověřené pro styk se státním tajemstvím. Vyhotovíte tři výtisky. Dva do trezoru a jeden přivezete za námi do nemocnice. Teď můžete odejít!“</p>
<p>Sotva za tajemníkem zapadly dveře, <emphasis>Černý pták</emphasis> se obrátil k Nancy: „Několik dní si pobudete ve vojenské nemocnici, aby si mohli páni doktoři udělat celkový obrázek o vašem zdravotním stavu a aby mohli zmapovat stopy, které na vás zajetí nutně muselo zanechat. Samozřejmě, že veškeré poznatky předložíme světové veřejnosti jako důkazy o porušování lidských práv na základně vetřelců z vesmíru.“</p>
<p>Vtom se ozval telefon. Plukovník chvíli poslouchal a nakonec poznamenal: „Ano, děkuji.“ „Tak jdeme,“ obrátil se vzápětí k Nancy, „vůz už čeká.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 10</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>27. března</emphasis></p>
<p>Nancyin odchod ze základny začíná působit problémy. Dnes bylo totiž zahájeno školení části osazenstva z řad pozemšťanů ohledně obsluhy komunikačních družic, protože dosavadní technická obsluha se bude v nejbližší budoucnosti věnovat řízení blokády – a tím pádem je málo lidí do jednotlivých služeb. Včera byla na oběžnou dráhu vypuštěna Lucie II, ale z neznámých důvodů se technikům ještě nepodařilo ustálit na definitivní orbitě Lucii I.</p>
<p>Tři technici v čele s Erigyem stále dlí na Statione Lunaris, ale vinou nepříznivého vývoje situace nemohou zatím vypustit Lucii III. Tady na stanici ovšem citelně chybějí. Na dnešní odpoledne proto byla svolána další velká porada, ke které se přes komunikátor připojily i posádky SL, CPLEN a ještě několik dívek a zdravotních sester, které vesměs znám velmi dobře z předchozích pobytů u mimozemšťanů a kterým není Lucčin osud lhostejný.</p>
<p>„Nedá se nic dělat,“ rozhodl nakonec strýček Hill, „za Nancy musíme nutně najít vhodnou náhradu. Kdybychom před čtyřmi měsíci věděli, co se tady bude dít, byl bych požádal generálního o silnější posádku. Ale stalo se…“</p>
<p>„Jsem ochotna znovu se ujmout práce zdravotní sestry, „ozvala se ‚moje‘ Conchita.</p>
<p>Doktor Hill se zamyslel: „To nám ale moc nepomůže, my potřebujeme spíš technicky zaměřeného odborníka. Nebo někoho, kdo je pro základní technické práce aspoň vyškolen…“</p>
<p>„Vždyť tady máte mě, ne?“ ozvala jsem se konečně. „Nancyinu práci už docela v pohodě zastávám, ještě dvacátého – před svým odchodem – mě do toho zasvěcovala. Konec konců, teď si uvědomuji, že až moc důkladně. Zřejmě počítala s mým ‚nástupnictvím‘ dopředu, vědoma si důsledků svého nešťastného partyzánského plánu…“</p>
<p>„To ale nestačí, protože tebe i Nancy jsme chtěli zaškolit na místo dispečerky některé z komunikačních družic. Do kursu jste měly nastoupit ještě s Rodicou příští týden. V momentě, kdy se klukům podaří ustálit Lucii I a Lucii II na definitivní dráze, už budete muset být vyškolené,“ namítá Myra.</p>
<p>„Dostáváme se do obtížně řešitelné situace,“ mudruje Hill. „Pravda, jako další dispečerka se nám včera přihlásila Rodica, což je vynikající, protože spojovací technika je jí blízký obor, ale to je pořád málo. Ta Nancy nám udělala pořádnou čáru přes rozpočet…“</p>
<p>„Nezbude tedy nic jiného,“ ozvala se náhle teta Ariana, „než abych se toho dočasně ujala já a sem na CPLEN může na moje místo zdravotní sestry nastoupit Conchita.“</p>
<p>„Dobře, miláčku,“ rozhodl po krátkém uvažování Hill, „i to je řešení.“</p>
<p>„Výborně! A vezmi s sebou Adámka,“ navrhuje iniciativně Lenka, „ať se zase jednou dostane mezi děti.“</p>
<p>„Dobře, vezmu ho s sebou – tedy pokud to nebude vadit tady mému…“</p>
<p>Hill se jen pousmál. „Lenička má pravdu. Žije tu mezi samými dospělými, pobyt na SSE by mu určitě prospěl.“</p>
<p>Vzápětí pokračuje: „Jak vlastně Nancy opustila základnu a co má vůbec v plánu? Nesvěřila se přece jen někomu z vás – tedy kromě toho vysvětlujícího dopisu Nikolce…“</p>
<p>O slovo se přihlásil jeden z techniků: „Prověřoval jsem záznamy všech teleportů. Použila stroj s administrátorskou pravomocí a přesunula se do Kalifornie, do domku své krajanky Patricie. Ta je ovšem mimo. Nancy opustila její domek jedenadvacátého v šest dvanáct místního času – nebo aspoň tehdy zrušila ochranné pole. Od té doby jsme její stopu ztratili. Ochranné pole jsem uvedl v činnost hned, jak jsem tyto skutečnosti zjistil.“</p>
<p>„A co její satelitní telefon?“</p>
<p>„Opustila základnu bez našeho vědomí a nebyla jím tedy vybavena,“ upřesňuje Myra.</p>
<p>„Pravda… Děkuji za zprávy a končím poradu,“ rozloučil se po technikových slovech strýček Hill a zrušil spojení. Obrazovka potemněla…</p><empty-line /><p>„Vítejte, plukovníku,“ hlaholí doktor Hurt na celou chodbu, „copak máte tak závažného a naléhavého, že bouráte pracovní plán celého našeho ústavu?“</p>
<p>„Zdravím vás, doktore,“ opětuje <emphasis>Černý pták</emphasis> ředitelův pozdrav, „případ je velmi závažný, ale předpokládám, že to nebudeme řešit na chodbě…“</p>
<p>„Promiňte, plukovníku,“ omlouvá se ředitel otevíraje dveře své pracovny, „pojďte dál a posaďte se.“</p>
<p>„Dáš si kávu, čaj nebo…“ obrací doktor na tykání, sotva jsou trochu v soukromí.</p>
<p>„Ne, ne, nic si nedám. Nebudeme to zdržovat. Mám tady s sebou Nancy Moareovou… to je naše agentka, které se podařilo uprchnout ze zajetí mimozemských vetřelců. Vaším ústavem prošlo několik desítek našich vojáků, kteří se odtamtud také vrátili. A tví lékaři jim vystavovali ta nejlepší zdravotní vysvědčení. Podle nich u většiny dokonce došlo k výraznému zlepšení oproti stavu před jejich misí.“</p>
<p>„Jistě, Jimmy. A za tím si také stojíme…“</p>
<p><emphasis>Černý pták</emphasis> zvedl významně obočí: „Tak vy si za tím stojíte… Jenže ta Moareová strávila v zajetí sedm let a tvrdí, že mimozemšťané na ní prováděli řadu drastických pokusů…“</p>
<p>Potměšilý úsměv na plukovníkově tváři nenechává doktora Hurta na pochybách. <emphasis>Jimmy tvrzením Moareové nevěří a chce, abychom ji usvědčili ze lži. Přitom jí chce dát co proto a trochu si s ní i pohrát, jak ho znám…</emphasis></p>
<p>„To tedy znamená,“ ujišťuje se doktor, „že budeš chtít důkladnou prohlídku a podrobnou dokumentaci, že, a …“</p>
<p>Plukovník pokýval hlavou, ani nenechal doktora Hurta domluvit.</p>
<p>„V tom případě… víš co? Zařadím tě rovnou mezi členy vyšetřovací komise a budeš přímo u toho.“</p>
<p>„Ve funkci dokumentaristy,“ doplnil <emphasis>Černý pták</emphasis> návrh svého přítele z dětství, „to je konec konců můj původní obor… A mimo to – ta Moareová je ‚kus‘ – to jsem si uvědomil i přes její momentálně zanedbaný zevnějšek!“</p>
<p>„Fajn, beru,“ rozhodl po krátkém zaváhání doktor Hurt. „Takže se do toho hned pustíme.“</p>
<p>Poté zvedl telefon a vyžádal si z kartotéky zdravotní dokumentaci poručice Nancy Moareové.</p>
<p>„A teď se seznámíme s pacientkou,“ podotkl vytáčeje další číslo, „kde ji máš?“</p>
<p>„V čekárně před přijímací kanceláří.“</p>
<p>Po chvíli se ve dveřích objevila zdravotní sestra: „Přejete si, pane řediteli? Pardon, dobrý den,“ pozdravila vzápětí povšimnuvši si ředitelova hosta.</p>
<p>„V čekárně příjmu je pacientka. Nancy Moareová,“ sděluje sestře doktor Hurt. „Vyzvednete ji a předveďte nám ji do pětky v prvním suterénu. Můžete odejít.“</p><empty-line /><p>Šestičlenná lékařská komise se sešla přesně za deset minut přímo ve vyšetřovně č. 5 v prvním suterénu. V jejím čele sám doktor Hurt a jako dokumentarista plukovník James Bird. Lékaři právě studují Nancyinu dosavadní zdravotní dokumentaci a plukovník si se zájmem prohlíží vybavení vyšetřovny. Místnost je značně rozlehlá a vysoká. Vedle běžných zařízení jako je váha, lehátko, vyšetřovací stůl a některé přístroje – ultrazvuk a EKG, je tu i značný výběr gymnastického nářadí. V rohu pak vchod na toaletu a do koupelny.</p>
<p>Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a vzápětí vstoupila sestra.</p>
<p>„Mám tady tu pacientku – Nancy Moareovou, pane řediteli.“</p>
<p>„Dobrá, počkejte s ní chvíli v předpokoji.“</p>
<p>„Pustíme se do práce, pánové,“ rozdává úkoly ředitel. „Navlečte si pláště a roušky, necháme si ji předvést. A vy se můžete chopit kamery, plukovníku, ať to máme zachyceno všechno pěkně od začátku“</p>
<p><emphasis>Černý pták</emphasis> první uposlechl ředitelova ‚rozkazu‘ a předpisově se oblékl – jako ostatní lékaři v bílém plášti a se sterilní rouškou přes obličej. Tu si upravil zvlášť pečlivě, aby ho Nancy nemohla poznat. Do ruky uchopil kameru.</p>
<p>Doktor Hurt otevřel dveře a zavolal: „Sestro, předveďte pacientku.“</p>
<p>Do vyšetřovny vstoupila sestra vedouc za sebou Nancy Moareovou, která má na sobě potrhaný a špinavý oděv.</p>
<p>„Ach jo, tak ještě nějakého zřízence, aby…“ zamručel doktor Hurt nespokojeně a zvedl telefon. Když se po chvíli zřízenec dostavil, pokynul mu doktor, aby zůstal u dveří, a oslovil Nancy:</p>
<p>„Vítám vás, slečno Moareová, ze zajetí a dovolte, abych se představil: Jsem doktor Archibald Hurt, ředitel nemocnice a byl jsem požádán vaším nadřízeným, plukovníkem Birdem, abych u vás nechal provést podrobnou prohlídku před lékařskou komisí. Do ní byli nominováni tito specialisté: kardiolog, neurolog, gynekolog, ortoped a já jako předseda,“ představuje doktor Hurt jednotlivé členy komise. „Vedle toho je zde přítomna sestra, která bude celou prohlídku protokolovat, a laický zřízenec pro pomocné práce. V zajetí jste prý značně trpěla a soudě podle vašeho zevnějšku to asi žádný med opravdu nebyl…“</p>
<p>„Ano, pane řediteli,“ hlesla Nancy.</p>
<p>Doktor Hurt pohlédl na chvíli do svých papírů. Pak se opět obrátil k Nancy: „Dobrá. Vzhledem k závažnosti vašeho případu budeme celé vyšetření podrobně dokumentovat v podobě videozáznamu. Za tím účelem byl přizván i odborně vyškolený kameraman. Doufám, že neprotestujete, protože takto získané materiály by nám měly posloužit k účinnějšímu boji proti řádění vesmírných vetřelců na planetě Zemi.“</p>
<p>Nancy jen přikývla, což ovšem doktor Hurt nepovažuje automaticky za souhlas a předkládá jí ‚revers‘. „Raději nám svůj souhlas podepište, slečno Moareová. V takto závažných situacích pouhé ústní projednání obvykle nestačí.“</p>
<p>Nancy bez dlouhého přemýšlení podepsala dva listy papíru – jednu kopii pro komisi a druhou pro sebe.</p>
<p>„Výborně, můžeme začít.“</p>
<p>Doktor Hurt pokynul sestře, aby usedla ke klávesnici počítače jako protokolistka a spustil: „Vyvolejte šablonu speciálního protokolu č. 3, iniciujte dnešní datum a automatické generování jednacího čísla. Máte? Tak zapisujte: Dnešního dne byla do našeho ústavu předvedena poručice Nancy Moareová, stáří 38 let, svobodná, bezdětná, toho času bez trvalého bydliště. Dle svého prohlášení strávila 7 let v nepřátelském zajetí. Máte?“</p>
<p>Když sestra přitakala, pokynul doktor k plukovníkovi: „Uděláme několik záběrů, pane kolego.“</p>
<p>Pak se obrátil k Nancy: „Otáčejte se … pomaleji bych prosil … ano, tak. A ještě jednou, ale ty ruce vzpažte… Výborně. Stačí.“</p>
<p>A znovu spustil diktát protokolu. „Pacientka je týden na útěku, zevnějšek zanedbaný, oděv v dezolátním stavu. Na sobě má…“</p>
<p>„Zujte se a předejte boty ke kontrole zřízenci,“ obrátil se znovu k Nancy.</p>
<p>Nancy se vyzula a podala svou obuv zřízenci. Ten nadiktoval svůj posudek.</p>
<p>„Svlékejte se, slečno Moareová. Pomalu, ať může sestra protokolovat,“ nařídil pacientce vzápětí doktor Hurt.</p>
<p>Nancy se zarazila v rozpacích. „Ale, pane doktore… já pod tím už nic nemám…“</p>
<p>„Snad si nemyslíte, slečno, že vás budu prohlížet oblečenou – a ještě k tomu v takových špinavých cárech!“</p>
<p>„A nemohla bych dostat aspoň ‚anděla‘? Přece tu nebudu úplně nahá… To jsem mohla rovnou zůstat na té Sahaře…“</p>
<p>„Vyloučeno,“ prohlásil doktor Hurt, „prohlídku takového charakteru, jakou si vyžádali vaši nadřízení, podstupují pacienti zásadně v plné nahotě.“</p>
<p>„V tom případě budu nucena podat na vás stížnost pro porušování lidských práv. Jak vidím, je tady kromě lékařů také kameraman a laický zřízenec, což se neslučuje s…“</p>
<p>„Nezapomínejte, slečno Moareová,“ přerušil doktor pacientku netrpělivě,“ že jste podepsala revers, v němž jste s prohlídkou i dokumentací vyslovila svůj souhlas. Kromě toho jste stále ve služebním poměru. Váš odpor by mohl být chápán jako neuposlechnutí rozkazu. Se všemi následky, pochopitelně!“</p>
<p>Doktorův hlas ztvrdl a Nancy pochopila, že jde opravdu do tuhého.</p>
<p><emphasis>V době trestu mě to deptalo… Když jsem se stala hostem stanice a později jsem začala spolupracovat s mimozemšťany, tak mě to vyloženě těšilo a vzrušovalo. Asi mi tady chybí ta atmosféra a pocit, že to dělám dobrovolně… Sice bych se teď mohla vzepřít, celou komisi paralyzovat a utéci, ale tím bych asi Lucce příliš nepomohla. Co se dá dělat, budu svou hru hrát dál…</emphasis></p>
<p>„Tak nestůjte tady jako solný sloup a svlékejte se!“ opakuje doktor Hurt znovu svůj příkaz vytrhuje Nancy ze zamyšlení.</p>
<p>Nancy na doktora zmateně pohlédla.</p>
<p>Doktor Hurt pokynul zřízenci. „Pomozte tady slečně se svlékáním…“</p>
<p>Zřízenec přistoupil zezadu k Nancy a dvěma hmaty z ní strhl rozedrané hadry – blůzu a kalhoty.</p>
<p>„Potrhaná bavlněná blůza s potiskem a plátěné kalhoty ze surového lnu,“ diktuje zřízenec sestře do protokolu. „Je to chatrné jako papír…“</p>
<p>Sestra poctivě zapisuje protokol i se závěrečnou poznámkou. Zato <emphasis>Černý pták</emphasis> zírá na nahou Nancy jako na přízrak, zcela zapomínaje na svou funkci dokumentaristy. Před očima se mu totiž náhle zjevil nejkrásnější výtvor přírody, jaký kdy v životě viděl… Ze snění ho probudil až další doktorův rozkaz: „Uděláme zase pár záběrů. Pomalu se otáčejte…“</p>
<p>Plukovník automaticky zvedl kameru a namířil objektiv na zázrak přírody, který se začal opravdu poslušně otáčet.</p>
<p>„… ještě jednou, slečno Moareová. Tentokrát se více rozkročte a ruce za hlavu, ano?“</p>
<p>Plukovníkovi hrozí roztržení kalhot v rozkroku…</p>
<p>„To stačí, teď se vymočte pro laboratoř,“ a doktor podává Nancy vzorkovnici.</p>
<p>Ta jen protočila panenky a stojí opět v rozpacích s nádobkou v ruce. „To mám udělat tady? Před vámi? Vždyť…“</p>
<p>„Slečno Moareová! Já jsem nucen dodržovat předepsaný protokol. Vymočit se musíte před svědky, aby nebylo pochyb o původu moče – to kvůli drogám, infekcím a podobně!“</p>
<p>Nancy s povzdechem přiložila nádobku ke svému klínu a jala se ji plnit obsahem svého močového měchýře. Každý její pohyb zaznamenává kamera v plukovníkových rukou.</p>
<p>„Jdeme do koupelny, slečno,“ rozhodl doktor Hurt, když mu Nancy odevzdala naplněnou vzorkovnici.</p>
<p>„Sestra vám dá klystýr. Obsah střev půjde rovněž do laboratoře. A pak se musíte důkladně umýt, jak se tak na vás dívám,“ oznamuje doktor Nancy. „Říkáte, že jste už týden na útěku… To jste se nemohla dát někde cestou trochu do pořádku?“</p>
<p>Nancy po doktorovi zle loupla očima. „Nemohla, doktore! Ty rozbité boty a potrhané šaty jsou mým jediným majetkem, nemám ani zázemí ani peníze a když se mi jako zázrakem podařilo dostat až sem, tak se mnou jednáte jako s nějakou… feťačkou, či co!“</p>
<p>Ale to už se jí ujala sestra: „Ohněte se tady přes vanu a rozkročte se…“</p>
<p>Nancy cítí, jak jí sestra do konečníku nejprve vmasírovala vazelínu a vzápětí do ní zavedla trubičku irigačního přístroje…</p>
<p>„Teď vydrž, děvče… a trochu se uvolni, pak to není tak nepříjemné…“</p>
<p>Plukovník pilně pořizuje další záběry Nancy v opravdu potupné poloze. Sestra mezitím spustila napouštění vody.</p>
<p>„Kolik toho je,“ ptá se doktor.</p>
<p>„Pět a půl pinty,“ odpovídá sestra.</p>
<p>Nancy pocítila obrovský tlak v útrobách a začala se svíjet.</p>
<p>„Ještě chvilku, děvče,“ chlácholí ji sestra.</p>
<p>Po pěti minutách, po které byla Nancy nucena držet vodu v sobě, ji sestra podala průhledný plastový kbelík: „Tak to tam můžeš pustit… Všechno musí být vidět pro dokumentární účely!“</p>
<p>Nancyina úleva je ovšem vykoupena další ponižující procedurou, kdy z ní nejprve s hlukem odcházejí plyny a pak teprve voda s fekáliemi, vše opět poctivě zaznamenáno plukovníkovou kamerou.</p>
<p>„To pro laboratoř stačí,“ rozhoduje doktor, „ale sestra provede proceduru ještě několikrát, dokud z vás nepoteče čistá voda!“</p>
<p>Teprve po čtvrtém výplachu střev je doktor spokojen a dovolil Nancy vlézt pod sprchu. Vše opět zdokumentováno.</p>
<p>„Dobrá. Ještě odběr krve, abychom měli všechen materiál pro laboratoř pohromadě, a můžeme přistoupit k vlastnímu vyšetření.“</p>
<p>Sestra vykonala poslední doktorův příkaz a znovu usedla ke klávesnici počítače. Zřízenec je vyslán se všemi vzorky do laboratoře.</p>
<p>„A my pokračujeme, slečno Moareová. Postavte se na váhu…“</p>
<p>Nancy beze slova splnila příkaz.</p>
<p>„Tak to máme… 170 liber,“ diktuje doktor Hurt sestře do protokolu, „a výška… postavte se zpříma zády ke zdi, slečno Moareová, ruce volně podle těla … šest stop.“</p>
<p>Sestra zaznamenává naměřené hodnoty do protokolu, zatímco <emphasis>Černý pták</emphasis> dělá další dlouhý záběr kamerou.</p>
<p>„Dobrá. Ještě vám přeměřím tlak a pak se vás na chvíli ujme kolega ortoped…“</p>
<p>Plukovník mezi tím přestal natáčet a upřeně zírá na nahou Nancy, která právě vstala z lehátka, na kterém jí doktor Hurt měřil tlak.</p>
<p>„Od poslední celkové prohlídky jste shodila pět liber, jak se tak dívám,“ poznamenává ortoped, „ale nezdá se, že by Vám to způsobilo nějakou újmu. Projděte se několikrát po místnosti…“</p>
<p>Nancy vyrazila a plukovník opět zvedl kameru.</p>
<p>„Ještě jednou, ano… to by stačilo… Vzpažte, předkloňte se… ještě víc… Výborně,“ pochválil doktor Nancyin výkon, když se i s napjatýma nohama dotkla rukama prstů u nohou.</p>
<p>„Teď nám předveďte pár dřepů… dobře… a se zátěží,“ žádá ortoped podávaje Nancy dvacetiliberní činku. Plukovník pořizuje dlouhé záběry Nancyiných pohybových kreací a hlavou se mu přitom honí ty nejbujnější erotické fantazie.</p>
<p>„Výborně, to by stačilo. Přejděte nám po kladině…“ požaduje dále ortoped, „ano, a ještě pozpátku… skvělé!“</p>
<p>Plukovníka fascinují harmonické pohyby Nancyina pevného zadečku a ideálně vyvinutých prsou harmonicky ladících s celou její postavou natolik, že přestává chvílemi natáčet a na nahou dívku jen tupě zírá… Nebýt občasných Hurtových posuňků, zapomněl by docela na své povinnosti.</p>
<p>„Ještě se párkrát přitáhněte támhle na hrazdě… ještě jednou… a teď zkuste udělat výmyk. Paráda! Posaďte se na lehátko, ještě vám po tom výkonu změříme tlak…“</p>
<p>Nancy se pět ujal doktor Hurt a ortoped zatím diktuje sestře svůj posudek: „Pacientka je ve výborné fyzické kondici,“ diktuje ortoped do protokolu, „postava souměrná, poměr výšky a hmotnosti ideální, svalstvo harmonicky vyvinuté, držení těla bezvadné.“</p>
<p>Následuje vyšetření neurologické. Nancy uléhá na vyšetřovací stůl a příslušný specialista jí nejprve proklepává gumovým kladívkem a pak přejíždí po celém těle rádélkem s ostrými ostny, aby posoudil její reflexy a nervové odezvy. I on nakonec sděluje do protokolu, že z jeho hlediska je pacientka naprosto v pořádku – dokonce má některé reflexy vyvinutější, než je obvyklé u pacientů jejího věku a u člověka vůbec. „Celé její tělo je jedna erotogenní zóna, poznamenává na závěr svého protokolu, „takže jsem zvědav na vaše závěry, pane kolego.“</p>
<p>Jeho poslední slova patří gynekologovi, který se Nancy vzápětí sám ujímá: „Posuňte se zadečkem ke kraji stolu, slečno Moareová, nohy do třmenů a ruce za hlavu.“</p>
<p>Vzápětí zafixoval Nancyiny končetiny kovovými náramky a třmeny doširoka roztáhl. Před plukovníkovýma očima se otevřel nádherný ničím nerušený pohled na Nancyiny nejintimnější tělesné partie a opět zapomíná natáčet. Až silné dloubnutí do žeber, které mu uštědřil doktor Hurt, ho přimělo k tomu, aby konečně zvedl kameru.</p>
<p>„Pacientka v pubické oblasti hladce vyholena,“ diktuje mezitím gynekolog do protokolu, navlékaje si sterilní rukavice, „zevní rodidla bez zjevných abnormalit, velká labia růžová, dobře prokrvená.“</p>
<p>Dvěma prsty roztáhl Nancyiny velké pysky a odkryl pohled do ústí jejího pohlavního ústrojí. „Rovněž tak malá labia,“ pokračuje v diktování. Pak zavedl do Nancyiny pochvy zrcadlo a rozevřel lžíce. Plukovníkovi se naskytl pohled do dívčina nejintimnějšího nitra. Jeho rouška mokvá slinami, které mu nezadržitelně tečou z pootevřených úst, a těžce dýchá. Další štulec od doktora Hurta ho přiměl k tomu, aby se znovu ujal svých povinností.</p>
<p>„Sliznice růžová, nezjizvená,“ diktuje mezitím gynekolog sestře do protokolu, „ústí močové trubice mírně vyvýšené, čisté, dobře přístupné. Klitoris zvětšený, citlivý na dotek, ochotně se topoří a snadno opouští kožní řasu.“</p>
<p>Doktor obnažil žalud Nancyina poštěváčku a několikrát ho silněji stiskl. Dívka sebou trhla a pootevřela ústa. Její dech se zrychlil.</p>
<p>„Teď vám do pochvy zavedu dva prsty, slečno Moareová,“ sděluje jí doktor vyňav zrcadlo. „Uvolněte břišní stěnu, abych vám mohl prohmatat vnitřní orgány.“</p>
<p>„Pacientka uvolněná, dobře vyšetřitelná,“ diktuje doktor do protokolu, „snadno lze vyhmatat dělohu i vaječníky. Při pohmatovém vyšetření žádné abnormality neshledávám. Pacientka je abnormálně senzitivní, produkuje značné množství vaginálního sekretu…“</p>
<p>Sestra pečlivě zapisuje doktorovy poznámky a plukovník cítí, že bude každou chvíli ejakulovat.</p>
<p>„Ještě se podíváme na prsa, uděláme ultrazvuk a předám vás kolegovi kardiologovi.“</p>
<p>Plukovník mezi jednotlivými záběry tupě zírá na lékařovo počínání. Ten právě prohmatává a hněte dívčina pevná prsa. „Prsy souměrné, pevné, pružné, mléčné žlázy silně vyvinuté, bradavky citlivé, tmavě růžové, dvorce vystouplé, silně pigmentované. Ani při hluboké palpaci nenalézám žádné známky abnormalit. Máte to? Výborně! Podíváme se na prsa i na bříško ultrazvukem…“</p>
<p>Doktor natřel Nancyino břicho i prsa gelem a přejíždí po nich sondou. Při tom hledí na monitor přístroje a diktuje další rozsáíhlou pasáž protokolu.</p>
<p>„Řekl bych, že pacientka evidentně kojila, aniž by porodila. To si nedovedu vysvětlit…“</p>
<p>„To by odpovídalo zjištění toho… toho… jak se jmenoval ten doktor, co zemřel nedávno tam na Guantánamu… aha Rummler,“ poznamenává doktor Hurt. „A zdá se, že i u slečny Moareové vyvolali vesmírní vetřelci laktaci pro svoje pokusy, i když ostatní výsledky prohlídky nenasvědčují tomu, že by s ní bylo jinak špatně zacházeno…“</p>
<p>„Hmm, to by tedy odpovídalo,“ pokyvuje gynekolog soustavně hlavou. „Jo, a abych nezapomněl, uděláme ještě stěr s děložního čípku pro laboratoř.“</p>
<p>Natáhl si nové rukavice, roztáhl Nancyiny nohy až téměř do rozštěpu a znovu jí zavedl do pochvy zrcadlo. Pak do ní zasunul výtěrový štěteček.</p>
<p>V té chvíli se už <emphasis>Černému ptáku</emphasis> nedostává dech. Upustil kameru a odvrátiv se od pacientky strhl si roušku. Vzápětí vyvrcholil vydávaje ze sebe nezadržitelné slastné výkřiky…</p>
<p>Nancy uslyšela podivné zvuky a zpozorněla. Zvedla hlavu zrovna v okamžiku, kdy se <emphasis>Černý pták</emphasis> neovládl a opět na nahou dívku pohlédl.</p>
<p>„Plukovníku! Co tady pohledáváte!?“ vzkřikla hněvivě.</p>
<p>Plukovník tu náhle stojí jako zmoklá slepice a marně se snaží zakrýt rozrůstající se skvrnu, která mu v rozkroku prosakuje přes spodní prádlo, kalhoty i lékařský plášť.</p>
<p>Nancy sebou všemožně trhá pokoušejíc se opustit gynekologický stůl, ale ruce i nohy má naneštěstí pořád ještě upoutány v kovových náramcích. V té chvíli se k ní z druhé strany vrhl doktor Hurt a zatímco její pozornost stále poutá zkompromitovaný plukovník, píchl jí do stehna uspávací injekci a stiskl píst…</p>
</section>
<section>
<p><strong>III. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.</p>
<p>Všeobecná deklarace lidských práv, článek 5</p><empty-line /><p>„… a na základě pečlivé prohlídky před odbornou komisí jsem dospěl k názoru, že Nancy Moareová prodělala v zajetí u mimozemských vetřelců tutéž terapii, které byly podrobeny i ostatní ženy na obou základnách a že dokáže libovolně disponovat svou tělesnou energií. Bylo to zřejmé už z toho, že se její krevní tlak nepohnul ani o milimetr po oněch náročných pohybových testech při ortopedickém vyšetření, a výsledky, ke kterým došli ostatní kolegové, to jen potvrdily. Míním tím její neuvěřitelně pohotové reakce při vyšetření neurologickém nebo skutečnost, že jako nulligravida pro mimozemšťany produkovala mléko, kterou konstatoval kolega gynekolog. Škoda jen, že kvůli vašemu faux-pas nebylo možno provést i vyšetření kardiologické. Ale musel jsem ji zpacifikovat v momentě, kdy odhalila vaši totožnost, protože si dovedu představit, čeho by mohla být schopna, kdyby se osvobodila. Podle celkového hodnocení je její zdravotní stav vynikající, většina dvacetiletých žen by jí mohla závidět – i když jí je osmatřicet,“ uzavírá doktor Hurt svou zprávu obraceje se k plukovníkovi.</p>
<p>„No jo, plukovníku, slyšel jsem, jak jste si tu dívenku vychutnal,“ směje se škodolibě Barnes, „nakonec prý jste se…“</p>
<p><emphasis>Černý pták</emphasis> po něm zle loupl očima. „Vyprošuji si, abyste si ze mě utahovali. Moc by mě zajímalo, kdo tyto důvěrné informace z komise vynesl! Budu to muset dát vyšetřit a toho mluvku pohnat k zodpovědnosti…“</p>
<p>„Raději nám ty záběry předveďte, plukovníku, ať z toho taky něco máme. Prý jste ji filmoval úplně nahatou a ve velice pikantních pózách,“ přisadil si Mayer.</p>
<p>„Tak už dost, pánové! Nesešli jsme se tady kvůli hodnocení půvabů slečny Moareové, ale kvůli tomu, abychom se poradili o dalším postupu. Když mi při tom nebudete soustavně kazit náladu, tak vám ty obrázky třeba i promítnu. Ale teď na to opravdu není vhodná chvíle.“</p>
<p>„Dobrá. Doktorovu zprávu jsme si právě vyslechli,“ navazuje na plukovníkův rozhořčený proslov Barnes, „a teď nám tedy povězte, co s ní už celé dva týdny provádějí vaši hoši, plukovníku, a co očekáváte od nás.“</p>
<p>„Konečně rozumná řeč, Barnesi. Když ji tady doktor tak pohotově uspal, přemístili jsme ji do podzemního bunkru tam k tomu… nebo k té… ehm… Robertu/Lucii, či jak se vlastně u všech čertů správně jmenuje. Prozkoumali jsme její životní pochody stejnými přístroji – po dosavadních zkušenostech na to našim odborníkům stačilo už pouhých deset dní. Před třemi dny jsme je probudili z umělého spánku a začali jsme s výslechy.“</p>
<p>„A dozvěděli jste se…“</p>
<p>Plukovník opět zle loupl očima, tentokrát po Mayerovi. „Nic, zhola nic. Oni buď skutečně nic nevědí nebo si z nás dělají záměrně blázny. Například Moareová tvrdí, že laktace se dá uměle vyvolat pomocí látek obsažených ve vlastní menstruační krvi – jenže kde by k nějaké menstruaci přišla ta druhá, když má samčí orgány! A přesto je nesporné, že ta její hormony vypěstovaná prsa mléko produkovala.“</p>
<p>„V tomto směru je vyslýchat nemusíte, plukovníku,“ poznamenává doktor Hurt, „jednak to nejsou lékařky a za druhé – v rámci svých laických znalostí odpověděly vlastně správně. Informace podobného charakteru nám poskytla i Rayenová krátce před tím, než byla obviněna ze spolupráce s tajnými službami a zatčena.“</p>
<p>„Dobře, beru na vědomí. Ale druhou řadu otázek by nám snad odpovědět mohly. Předně – Moareová lže, když tvrdí, že ze základny mimozemšťanů uprchla v letadle s humanitární pomocí! Analýza jejího oblečení, které měla na sobě po dobu svého útěku, prokázala, že je americké provenience a zřejmě pochází z nějakého smetiště, protože za týden nošení nemůže nová věc natolik zchátrat. Kromě toho – poslední naše letadlo odstartovalo z Bamaka před měsícem a jejich letadla nikam jinam nelétají. To znamená, že se ze základny vetřelců dostala nejspíše tím jejich teleportem a pravděpodobně i s jejich vědomím. Začínám mít vážné podezření, že ji přetáhli na svou stranu a pak nám ji sem záměrně nastrčili.</p>
<p>A co se týče té druhé: Podle Rayenové se podílela v nebývalé míře na jejich výzkumných projektech, což znamená, že musí mít přístup k jejich technologiím. Naším cílem musí tedy být vytěžit z ní co nejvíce informací v tomto směru, protože je to i klíčem k tomu, abychom se dopátrali principu fungování té jejich úžasné ochrany. Vždyť ty ženské rozdávají elektrické rány jako rejnoci a zkuste si je uhodit! Praštíte se sami… O střelbě raději ani nemluvím … To je pro takového odvážlivce nejjistější jízdenka rovnou do pekla! Ale my toto tajemství musíme vypátrat stůj co stůj! Kvůli tomu jsme ten únos přece původně zorganizovali!“</p>
<p><emphasis>Černý pták</emphasis> dokončil proslov a naráz vypil sklenici minerálky.</p>
<p>„Koukám, že vám vyschlo, plukovníku,“ zasmál se Mayer, „ale to nám stále do kolečka opakujete věci, které už známe nebo si je dovedeme vydedukovat sami. Naproti tomu pořád nevíme, proč jste vlastně dnešní poradu svolal.“</p>
<p>Plukovník se znovu dlouze napil a spustil: „Pánové, jsme v koncích! Po dobrém s nimi nic nesvedeme. Potřebujeme je přemístit někam, kde si můžeme dovolit opravdu tvrdé zacházení… Chápete? Kdybychom si něco takového dovolili na vlastním území, tak se na nás vrhnou zdejší aktivisté a ochránci lidských práv, možná i ochránci zvířat a já nevím, jak se všechna ta svoloč jmenuje…“</p>
<p>Chápu, plukovníku,“ přerušil ho Mayer, „navrhujete tedy transport na Východ… Což takhle naše základna v Chanabádu… s mezipřistáním v Praze, ať je to stylové…“</p>
<p>„Pochopil, Mayere… Takže úkoly pro vás jsou jasné, pánové. Mayer – transport na Východ a Barnesi, vy zajistíte zpravodajství – odposlechy toho jejich kanálu, abychom věděli, co mají v plánu. Hlavně, aby akce nebyla narušena.“</p>
<p>„Dobrá, plukovníku. Zařídíme,“ přitakává horlivě Barnes. „Doufám, že nám teď pustíte ten film, při jehož natáčení…“</p>
<p>„Zajisté pánové. A ubezpečuji vás, že nebudete zklamáni. Ta Moareová je opravdu ‚kus‘…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 11</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>12. dubna, dopoledne</emphasis></p>
<p>Sláva! Po sérii smolných dní nastal konečně obrat k lepšímu. Všechny tři nové družice obíhají po svých definitivních drahách, Erygios se svými spolupracovníky zakonzervovali Stationem Lunaris (Lenka mi vysvětlila, že se v latině skloňuje a <emphasis>statio</emphasis> patří do III. deklinace) a jsou zpět na Zemi. Já jsem vyškolena na funkci dispečerky komunikačních družic a už třetí den sloužím právě na Lucii III, kde se střídáme s Arianou, Erigyem a čtyřmi dalšími techniky. Lucie III je z hlediska přímých informací o Lucince ta nejdůležitější, proto jsem k ní byla určena do služby – jako jediná z pozemských spolupracovníků. Nahrazuje funkci obou původních družic, které donedávna sloužily k monitorování bunkru. Na rozdíl od nich je však geostacionární a je vybavena dalšími technologiemi umožňujícími vedle snímkování i odposlech, takže teď přesně víme, co se děje na celé základně i v bunkru – a to po celý den. Už nemusíme čekat, až se družice dostane do příhodného postavení. Obě původní družice byly včera převedeny na své stávající orbity.</p>
<p>„Teto Niki! Teto Niki!“</p>
<p>Jsem zabrána do těchto zápisků tak, že jsem se malého Adámka skoro lekla.</p>
<p>„Teto Niki, máš si jít zahrát volejbal. Maminka ti vzkazuje, že nemá k sobě parťačku.“</p>
<p>Od té dovolené v Řecku, kde jsme s Lenkou hrály ten ‚nerozhodný‘ zápas proti klukům, mě chce za parťačku kde kdo. Plážový volejbal se na SSE těší veliké oblibě. Ujal se tady díky Sofiině iniciativě a stal se tu jakýmsi ‚národním‘ sportem. Shodila jsem župánek a vyrazila k ‚bazénu – jezeru‘ za Adámkem, který, když uviděl, že jsem vstala od stolu, zase vyběhl ven.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>12. dubna, večer</emphasis></p>
<p>Venku u vody bylo nádherně a Ariana už mě netrpělivě očekávala. Proti nám Magda se Sofií. Je fakt, že od uvedení nových družic do provozu už není kolem bazénu tak rušno jako dřív, protože nám všem vyvstaly nové povinnosti. Ale ke společným zábavám pro ty, kteří mají právě volno, se vždycky chvilka najde.</p>
<p>A abych nezapomněla – máme tady už početnou dětskou kolonii – moje Míšenka, Lenčina Evička, Jennina dvojčata, Sheilin Pauli, Arianin Adámek a občas i Mája, to když se objeví na návštěvě s Irenkou. Pro děti tu má Lenka neoficiálně zavedenou mateřskou školku a děti ji přímo zbožňují. Je až neuvěřitelné, co všechno pro ně dokáže vymyslet za zábavy – vedle spousty pohybových her v bazénu i v lesíku je formou pohádek seznamuje s antickou mytologií (to by ani nebyla Lenka!) i s biblickými příběhy – známými i méně známými.</p>
<p>V Lenčině ‚školce‘ se mluví zásadně esperantem, ale služby jsou rozděleny tak, aby rodiče měli dost času na soužití se svými dětmi a aby s nimi komunikovali mateřským jazykem.</p>
<p>A já, abych se trochu odreagovala, pokračuji na projektu Janiny kliniky využívajíc toho, že v architektonicky podobně laděném objektu právě pobývám. Myra mi dokonce přidělila konzultanta z řad techniků stanice, protože Janin nápad je mimozemskými přáteli považován za nesmírně potřebný.</p>
<p>Ale koukám, že jsem nějak odbočila…</p>
<p>Pustily jsme se do hry. Sofie s Magdou jsou báječně sehrané. Já si ve volejbale rozumím lépe s Lenkou a Ariana s Myrou, jenže Lenka se právě věnuje dětem a Myra leží na Menstruačním oddělení. To zde bylo zřízeno v momentě, kdy se podařilo obnovit menstruace u mimozemšťanek, a my jeho služeb využíváme rovněž, pochopitelně. Bylo by škoda plýtvat tak vzácným zdrojem auto- i xenofarmak. Ale to už zase odbočuji…</p>
<p>Není divu, že jsme první sadu prohrály rozdílem osmi bodů. Ani druhá se nijak šťastně nevyvíjela v náš prospěch. Jenže za stavu 2:8 se ozvala siréna…</p>
<p>„Něco se děje,“ vykřikla jsem a plna očekávání jsem se rozběhla do Informačního centra.</p>
<p>Ostatní děvčata za mnou. Nikdo si nechce nechat ujít novinky, pochopitelně.</p>
<p>„Lucie III zachytila odposlech tajné porady na základně,“ hlásí Ray sedící v dispečerském křesle, „Erygios právě zřizuje ‚přímý přenos‘ – posaďte se, hned to pouštím.“</p>
<p>Přece jen nám chvíli trvalo, než jsme se sešli a než kluci přenos připravili, takže jsme vstoupili někam doprostřed porady.</p>
<p><emphasis>„No jo, plukovníku, slyšel jsem, jak jste si tu dívenku vychutnal. Nakonec prý jste se…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vyprošuji si, abyste si ze mě utahovali. Moc by mě zajímalo, kdo tyto důvěrné informace z komise vynesl! Budu to muset dát vyšetřit a toho mluvku pohnat k zodpovědnosti…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Raději nám ty záběry předveďte, plukovníku, ať z toho taky něco máme. Prý jste ji filmoval úplně nahatou a ve velice pikantních pózách.“</emphasis></p>
<p>Z dalšího rozhovoru jsme pochopili, že se jedná o Nancy a její vyšetření před lékařskou komisí po jejím ‚útěku‘ ze SSE.</p>
<p>„To je náš šéf, plukovník James Bird, přezdívaný <emphasis>Černý pták,</emphasis>“ informuje nás Jenny, která dorazila jako poslední, „ale ty ostatní neznám… Jo, vlastně ještě doktora Hurta. Absolvovala jsem u něj několik prohlídek.“</p>
<p>„Co má za specializaci,“ ptá se Ariana.</p>
<p>„Pokud vím, tak je internista, ale pak se stal ředitelem nemocnice.“</p>
<p>Jennin komentář a Arianiny otázky nás připravily o pár vět z dalšího rozhovoru, ale nevadí. Všechno je spolehlivě nahráno, takže si mohu v budoucnu celou poradu přehrát kdykoliv a od začátku.</p>
<p><emphasis>„… Předně – Moareová lže, když tvrdí, že ze základny mimozemšťanů uprchla v letadle s humanitární pomocí! Analýzou jejího oblečení, které měla na sobě po dobu svého útěku, je americké provenience a zřejmě pochází z nějakého smetiště, protože za týden nošení nemůže nová věc natolik zchátrat. Kromě toho – poslední naše letadlo odstartovalo z Bamaka před měsícem a jejich letadla nikam jinam nelétají. To znamená, že se ze základny vetřelců dostala nejspíše tím jejich teleportem a pravděpodobně i s jejich vědomím. Začínám mít vážné podezření, že ji přetáhli na svou stranu a pak nám ji sem záměrně nastrčili.“</emphasis></p>
<p>„Chudák holka,“ povzdechla si Magda, „nasadila vysokou hru a trochu to překombinovala…“</p>
<p><emphasis>„… Vždyť ty ženské rozdávají elektrické rány jako rejnoci a zkuste si je uhodit! Praštíte se sami… O střelbě raději ani nemluvím … To je pro takového odvážlivce nejjistější jízdenka rovnou do pekla! Ale my toto tajemství musíme vypátrat stůj co stůj! Kvůli tomu jsme ten únos přece původně zorganizovali!“</emphasis></p>
<p>Tak! Konečně víme, proč vlastně k únosu došlo! Tajné služby se snaží stůj co stůj získat unikátní mimozemské technologie a zneužívat jich ke svým špinavým cílům.</p>
<p>„Ještě štěstí, že empirickými metodami nelze princip odhalit bez znalosti teorie,“ poznamenává Ariana.</p>
<p>Ale porada pokračuje:</p>
<p><emphasis>„…Kdybychom si něco takového dovolili na vlastním území, tak se na nás vrhnou zdejší aktivisté a ochránci lidských práv, možná i ochránci zvířat a já nevím, jak se všechna ta svoloč jmenuje…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Chápu, plukovníku, navrhujete tedy transport na Východ… Což takhle naše základna v Chanabádu… s mezipřistáním v Praze, ať je to stylové…“</emphasis></p>
<p>Tak to je vrchol! Ač ti lumpi zapírají seč mohou, tajné věznice v Orientě mají a zajatce k mučení přes Evropu nekontrolovaně přepravují.</p>
<p><emphasis>„Dobrá, plukovníku. Zařídíme. Doufám, že nám teď pustíte ten film, při jehož natáčení…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zajisté pánové. A ubezpečuji vás, že nebudete zklamáni. Ta Moareová je opravdu ‚kus‘…“</emphasis></p>
<p>Následuje promítání záběrů Nancyiny prohlídky. Už u prvních záběrů jsem pochopila, že se ve skutečnosti nejedná o dokumentaci vlastní události, ale o zvrhlou zábavu páně plukovníkovu, který je – jak ostatně z útržků rozhovoru vyplývá – autorem. Chuděrka Nancy snad ani netuší, že se pro toho zvrhlíka stala jen lacinou pornoherečkou. Kamera ji zabírá v celku i v detailu opravdu v těch nejpikantnějších pózách – jak se před chvílí vyjádřil jeden z účastníků porady. A nakonec jen několik rozmazaných záběrů – to když doktor zasunul Nancy do pochvy výtěrový štěteček.</p>
<p>„Tak teď už je to jasné,“ poznamenává Magda, „co mínil tam ten chlápek tou záhadnou nedokončenou větou. Pan plukovník se při tom natáčení udělal!“</p>
<p>Magdin závěr přerušil Erigyos vstupem z družicového dispečerského stanoviště: „Mám nápad! Mám nápad, jak osvobodit obě dvě. Rychle a naráz!“</p>
<p>Erigyos Lucku přímo zbožňuje a věřím, že by byl schopen udělat jakoukoliv šílenost, jen aby ji ze spárů <emphasis>Černého ptáka</emphasis> dostal. Proto mě zprvu jeho bombastický výrok nijak nenadchl. Aby to nebylo zase něco podobného dobývání bunkru – jako posledně.</p>
<p>„My teď víme,“ pokračuje vzrušeně technik, „že je budou transportovat do Uzbekistánu – s mezipřistáním v Praze. A máme dost času na to, abychom vyhotovili přesné výpočty pro deklinátor. Až z Prahy vzlétnou, navedeme letadlo na kurs naším směrem a donutíme je přistát tady na SSE!“</p>
<p>„A pročpak to nešlo udělat, když byla Lucka unášena? Tehdy přece…“</p>
<p>Erigyos mě nenechal ani domluvit: „Tehdy jsme byli v časové tísni. Nemáme tady žádného profesionálního navigátora, proto nám příprava k takovému zásahu nutně zabere několik hodin času. Teď to však víme v dostatečném předstihu. Když se pečlivě připravíme, nevidím důvod, proč by akce měla selhat.“</p>
<p>„Dobrá, ale stejně se musíme spojit s antarktickou stanicí a uvědomit doktora Hilla,“ rozhoduje Myra jako velitelka SSE, „přece jen je to akce velkého rozsahu a proto musí být informováni všichni naši spolupracovníci.“</p>
<p>Bunkr i základnu máme teď už naštěstí pod kontrolou čtyřiadvacet hodin, takže budeme přesně znát každý krok plukovníkových lidí. Erigyův plán je přijat a mě se zase po dlouhé době zvedla nálada z bodu mrazu. I pouhá naděje může být mocná čarodějka.</p>
<p>„Jdeme dohrát ten volejbal,“ navrhuji Arianě, „musíme si napravit reputaci.“</p>
<p>Jenom se na mě smutně podívala: „Teď už to nemá cenu, za chvíli mi začíná služba. Vezmi si k sobě Jenny, ta taky hraje velice obstojně…“</p>
<p>Ale na volejbal se už nedostalo. Hřiště totiž mezitím obsadila Lenka s dětmi, které když nás uviděly, dostaly náramnou chuť pomazlit se zase s rodiči. Tedy aspoň Jennina dvojčátka a Míšenka ☺. Za chvíli se však zabavily míčem a hrají volejbal spolu. My zatím sedíme v písku a pozorujíce hrající si děti vypravujeme Lence o posledním přenosu ze základny.</p>
<p>„Jenom nechápu,“ poznamenávám, jak je možné, aby se někdo takto neprofesionální dostal až do hodnosti plukovníka. Vždyť jestli to namísto dokumentace pojal jako pornosnímek, jak aspoň vyplývá z toho, že to svým kumpánům promítá jako zábavu, a dokonce se při tom natáčení s největší pravděpodobností udělal…“</p>
<p>„Co se divíš,“ povzdechla si Jenny smutně, „vzpomeň si na mnohem výš postaveného člověka, který nedokázal ovládnout své sexuální pudy a málem ho to stálo úřad. Hrozil mu impeachment … jak se to řekne v esperantu … sesazení, už jsem si vzpomněla…“</p>
<p>„<emphasis>Impíčment,</emphasis> hihihi…“ rozchechtala se Magda a pokračovala v Jennině přítomnosti nezdvořile česky, „to opravdu sedí! Byl by přišel o post kvůlivá <emphasis>hříšnému orgánu</emphasis> nějaké cuchty, která skladuje několik let špinavé hadry, aby je pak mohla předvádět na odiv, ne?“</p>
<p>„… a nebo mu hrozilo, že se v onom orgánu sám ocitne, když už to před tím dopřával svým doutníkům,“ doplnila Lenka další možný výklad slova <emphasis>impeachment</emphasis>.</p>
<p>Vzápětí obě poznámky objasnila pro Jenny v esperantu.</p>
<p>„Ani jsem netušila,“ směje se kamarádka s námi, „že to může v té vaší češtině takhle jadrně vyznít. Až to řeknu Tonymu, potrhá se smíchy.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>15. dubna</emphasis></p>
<p>Už známe termín! Přesně za týden – 22. dubna, dojde k transportu Lucinky a Nancy na americkou základnu v Uzbekistánu. Právě před chvílí o tom rozhodl <emphasis>Černý pták</emphasis> osobně a Lucie III nám podala věrnou zprávu.</p>
<p>Včera jsem si v klidu vyslechla celý průběh té jejich porady, která se konala před třemi dny, takže už vím, že ti dva kumpáni, se kterými se <emphasis>Černý pták</emphasis> radil, jsou nějaký Barnes a nějaký Mayer – a právě Mayerovi lidé mají zařizovat mezipřistání v Praze.</p>
<p>Včera také Erigyos oznámil, že jeho skupina dokončila výpočty trajektorie letu a deklinátor je naprogramován. Teď stačí jen sledovat předmětné letadlo a zapůsobit na něj hned po startu z pražského letiště.</p>
<p>Na celou akci se připravuje i Sheila. Ihned po tom, kdy se letadlo dostane do naší moci, míní vydat rozsáhlý článek o tajných letech CIA podepřený důkazním materiálem, který už máme k dispozici díky odposlechu tajné porady i tím, který získáme při této operaci. Hlavně chce zveřejnit co nejvíce jmen a fotografií lidí, kteří se k takovým špinavostem propůjčují.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. dubna, ráno</emphasis></p>
<p>Kdo nemá službu, sedí v Informačním centru a sleduje přípravy k transportu, jak je zaznamenává retrospektiv s pětisekundovým zpožděním. Obě spící dívky s maskami na obličeji jsou vyneseny z bunkru do dodávky a vzápětí převezeny na letiště, které už známe. Tady jsou naloženy do dopravního Boeingu. Ale z neznámých důvodů je start neustále odkládán.</p>
<p>„Už mají dvě a půl hodiny zpoždění proti plánu,“ poznamenává Tony, který má službu na dispečinku.</p>
<p>Sotva to dořekl, letadlo se dalo do pohybu. Rozjezd… vzlet… kurs východním směrem.</p>
<p>„Tak! Akce byla zahájena! Zvedáme se z křesel a opouštíme Informační centrum. Let potrvá několik hodin a k jeho sledování je určena zvláštní služba u retrospektivu, která nám dá pochopitelně vědět, až bude stroj nad Střední Evropou, abychom mohli sledovat přistání a dění na ruzyňském letišti.</p>
<p>Nedokáži se na nic vážného soustředit, cítím obrovské napětí. Za několik hodin dojde ke klíčovému manévru v pečlivě připravované a na matematickém modelu několikrát vyzkoušené operaci, při které převezmeme v Praze letadlo CIA pod svoji kontrolu. A pak… znovushledání s milovanou sestřičkou!</p>
<p>Přidala jsem se k Lence a k dětem.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. dubna, večer</emphasis></p>
<p>Siréna se ozvala krátce před polednem. To znamená, že letadlo s Luckou a Nancy je už blízko cíle svého mezipřistání.</p>
<p>„Běž se tam podívat,“ požaduje Lenka, „já tady zůstanu s dětmi a pak mi zase povíš, co je nového.“</p>
<p>Byli jsme právě na protějším břehu jezera, takže jsem doběhla jako poslední. Možná, že jsem při tom vytvořila nový světový rekord na dva kilometry. Čas jsem neměřila…</p>
<p>„… ale letí poněkud jižněji, než by měl,“ komentuje právě probíhající události Erigyos.</p>
<p>„To se mi taky moc nelíbí,“ poznamenává technik z antarktické stanice.</p>
<p>Teprve teď si uvědomuji, že hlavní komunikátor je zapojen do velké videokonference a celou operaci sleduje i posádka z CPLEN a zřejmě i další dívky – sestřičky i bývalé pacientky.</p>
<p>„Už má nejvyšší čas stočit kurs více severněji, jinak ruzyňské letiště mine a bude se muset vracet. Ledaže by…“</p>
<p>Erigyos svou myšlenku už nedokončil, protože v té chvíli se letadlo stočilo ještě více k jihu!</p>
<p>Sledujeme jeho cestu dalších čtyřicet minut. Letadlo už minulo území Čech. Jihlava, Brno, vlevo nechává Bratislavu a směřuje nad Maďarsko…</p>
<p>„No ale tohle už je zlé!“ Rodicin výkřik je plný zoufalství. Letadlo jde na přistání… v Budapešti!</p>
<p>„To je zrada! Musíme přepočítat trajektorii, odchylku a sílu signálu z Budapešti. A nevíme, jak dlouho tam zůstanou. Když tam vydrží dvě až tři hodiny, mohlo by se nám to podařit,“ uvažuje Erigyos. Předává službu u retrospektivu a odchází se svými pomocníky k pultu deklinátoru.</p>
<p>V Informačním centru je hrobové ticho. Všichni s napětím sledujeme dění na letišti. Doplňování pohonných hmot zabírá půl hodiny. Prohlídka stroje asi hodinu, ale současně s doplňováním paliva. Čas opravdu neztrácejí.</p>
<p>Uplynula hodina a deset minut. Od letadla odjíždějí schůdky, dveře se zavírají… A letadlo se pohnulo… Je konec!</p>
<p>„Kdyby ještě aspoň půlhodinku zůstali na zemi…“ posteskl si Erigyos.</p>
<p>Najednou jsem ucítila vlhkost mezi stehny a zatmělo se mi před očima…</p>
<p>Když jsem přišla k sobě, sklání se nade mnou Sofie a doktor Agill.</p>
<p>„Kde jsem? Co… Co se mi… stalo? Já tady přece nemohu ležet… já musím…“</p>
<p>Sofie mě chytila za ruku. „Jen klidně lež a odpočívej. Jsi na Menstruačním oddělení. Z toho napětí se ti spustila krev. Kdy’s to vlastně měla dostat?“</p>
<p>„Myslím, že třiadvacátého…“</p>
<p>„Tak to je dobré, ten stress ti to vyvolal jen o den dřív…“ uklidňuje mě pro změnu Agill.</p>
<p>Teprve teď na mě dolehla celá ta hrůza. Američané na poslední chvíli změnili plán. Proč a kdy – nevím. Ještě včera jsem měla službu na Lucii III a odposlechla jsem Mayerovo hlášení, že v Praze je vše připraveno… Jenže k mezipřistání došlo v Maďarsku, Erigyova práce přišla vniveč a letadlo CIA s Lucinkou na palubě teď nezadržitelně míří do Chanabádu…</p>
<p>Instinktivně jsem Sofii přitáhla k sobě. „Zůstaň tu se mnou…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 12</strong></p>
<p>Republika Peru, Cordillera Blanca, zříceniny starého chrámového komplexu Chavín de Huantár, chráněná kulturní památka UNESCO, 3 200 m n. m.</p>
<p>„Mám tady něco zajímavého,“ oznamuje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> sestře.</p>
<p>Chavínská kultura patří k nejstarším na území Peru. Je datována do období 700 – 300 př. n. l. A právě zde se podařilo <emphasis>sličným akvabelám</emphasis> získat povolení k dalšímu archeologickému průzkumu. Ministerstvo kultury ocenilo především skutečnost, že na výzkum nejsou požadovány žádné prostředky ze státního rozpočtu a že bude prováděn odbornicemi z řad místního obyvatelstva – a co víc, čistokrevnými Indiánkami, nositelkami inckých tradic. Chevínská kultura je sice předincká, ale potomci jejích nositelů buď už vůbec nežijí nebo byli Inky asimilováni.</p>
<p>„Tak se pochlub, copak ti ta zázračná mašinka prozradila?“</p>
<p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> se sklání nad monitorem petroskopu, přístroje k průzkumu skal a silného zdiva, kterým přispěli do výzkumu mimozemští přátelé.</p>
<p>„Poslyš, sestřičko, mně se zdá, že tam je dost rozsáhlá dutina. Ale to by znamenalo…“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> nedopřála sestře, aby dokončila myšlenku: „Jaké ‚by znamenalo‘ – snad znamená, ne?“</p>
<p>„Jistě, promiň, znamená,“ přistupuje <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> na sestřinu opravu. „Jenže musíme zjistit, kudy se tam lze dostat. Nezdá se, že by to byl přírodní útvar. Ta prostora je pravidelná…“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> se znovu pozorně zahleděla na monitor: „Ano, máš pravdu! To je nesporně lidský výtvor. A dokonce…“</p>
<p>„Paní doktorko, máte tady návštěvu!“</p>
<p>Obě sestry se otočily po hlase dělníka, jednoho z těch, kteří přijali nabídku stát se členy expedice. Oslovení pochopitelně patří vedoucí expedice, <emphasis>Mořské Pěně,</emphasis> ale i její sestra je doktorka historických věd a navíc – ani dělník není schopen poznat, která je která…</p>
<p>„Tak se podíváme, Pedro, koho jsi nám sem přivedl,“ a <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> postoupila o dva kroky vpřed, aby uviděla návštěvnici za rozložitou postavou dělníkovou.</p>
<p>„No ne, kdopak se to odhodlal k návštěvě těchto míst tak vysoko v horách. Není to snad slavná Sheila Trentová d’Abdera?“</p>
<p>Novinářka se přivítala s oběma sestrami a pohlédla na dělníka.</p>
<p>„To je Pedro, předák jedné skupiny našich dělníků,“ napravuje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> své opomenutí.</p>
<p>„Já jsem vás poznal hned, jak jste se po paní doktorce sháněla,“ sděluje Pedro Sheile tiskna nabídnutou ruku. „Podle fotografií v časopisech. Do expedice jsem se jako dělník přihlásil na základě jednoho vašeho článku.“</p>
<p>Sheila se jen přívětivě usmála a spustila: „Výborně! Takže vám určitě nebude vadit, když i vy se stanete jedním z hrdinů mé další reportáže…“</p>
<p>„To určitě ne,“ zasmál se Pedro, „vy píšete moc hezky.“</p>
<p>Sheila se vzápětí obrátila k <emphasis>Mořské Pěně</emphasis>: „Musím také o vás napsat reportáž, když už se zabývám referováním o lidech, kteří pracuji s pomocí mimozemské techniky. Zatím jsem se věnovala zúrodňování a zalesňování Sahary, obnově zdrojů pitné vody, ochraně ohrožených druhů – a na vás jsem skoro zapomněla…“</p>
<p>„Ó, snad nás taky nepovažuješ za ohrožený druh?“</p>
<p>Poznámka <emphasis>Mořské Vlny</emphasis> vyvolala úsměv jak na novinářčině tváři tak i u dělníka, který Sheilu se zájmem sleduje.</p>
<p>„Cožpak o to, vy jste okouzlující dvojčata, takových je na světě opravdu málo…“</p>
<p>„To máte pravdu,“ využil Pedro pauzy, kterou Sheila udělala, „jsou opravdu okouzlující. A kdybyste je viděla, jak se chodí opalovat až támhle pod vrchol – a docela nahé… Promiňte, paní doktorko,“ obrací se dělník k dvojčatům, „ale na to se nedá nedívat…“</p>
<p>„To nás těší, Pedro, že se ti líbíme,“ poznamenává <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> s úsměvem.</p>
<p>„No, vy se líbíte nejen mně, ale úplně všem klukům – jenže… nezlobte se na mě, paní doktorko, já si myslím, že to příliš zdravé není. Tak vysoko v horách už to ultrafialové záření může být dost nebezpečné, ne?“</p>
<p>„To máte pravdu, Pedro, vám by to opravdu nesvědčilo,“ vložila se do hovoru Sheila, „ale my se bez toho neobejdeme.“</p>
<p>Pak se otočila k dvojčatům: „Odpoledne mi to vaše místečko musíte ukázat. Taky se potřebuji nabít…“</p>
<p>„No ne,“ vydechl Pedro, „– a taky úplně beze všeho?“</p>
<p>Sheila to už nevydržela a rozesmála se: „Jistě, jistě. To je totiž nejúčinnější.“</p>
<p>„Snad nám nechceš tvrdit,“ škádlí kamarádku <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> „že jsi sem vážila cestu jen proto, abys zjistila, jak se tady nabíjíme a abys mohla předvést své půvaby taky našim dělníkům…“</p>
<p>„To zrovna ne,“ navazuje Sheila konečně na původně začatý rozhovor, „ale musela jsem tu původní sérii reportáží na čas přerušit kvůli tomu incidentu tajných služeb…“</p>
<p>„Jistě, Lucinka má přednost. My tady sledujeme přes satelitní telefon všechny konference, které se jí týkají,“ ujímá se opět slova <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> „a zajímá to všechny členy expedice. Nejen nás dvě…“</p>
<p>„Takže víte, že se nezdařil Erigyův plán…“</p>
<p>Dvojčata jen smutně pokývala hlavou.</p>
<p>„Dobře. Udělám teď reportáž o vás a pak se zase vrhnu na tajné služby,“ vysvětluje Sheila.</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> ji vzala za ruku a beze slova ji přitáhla k monitoru petroskopu.</p>
<p>„Něco jste objevili? Hmm, to vypadá zajímavě…“</p>
<p>„Všimněte si,“ oslovila <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> Sheilu i Pedra, kterému pokynula, aby rovněž přistoupil k monitoru, „že strop té prostory je skoro dvacet metrů pod podlahou chrámové zříceniny. A nikde ve skále není ani náznak nějaké trhliny, nějaké škvíry nebo čehokoliv, co by prozrazovalo místo vstupu do podzemí. Přitom je jasné, že se nejedná o přírodní výtvor. Půdorys dutiny se odsud shora jeví jako naprosto pravidelný šestiúhelník…“</p>
<p>„Naprosto pravidelný šestiúhelník,“ vykřikla <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> do sestřina výkladu.</p>
<p>Pedro na dvojčata nechápavě pohlédl.</p>
<p>„Šestiúhelníkové místnosti jsou běžné na obou mimozemských základnách,“ vysvětluje mu <emphasis>Mořská Vlna</emphasis>.</p>
<p>Ale to už se ujímá slova <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>: „Shora vchod zřejmě neexistuje. Budeme muset prozkoumat skálu z boku. Zdá se, že mimozemšťané při své tehdejší návštěvě využili chrámového komplexu – nezáleží na tom, zda ještě sloužícího nebo už zchátralého – a vybudovali pod ním prostoru záměrně.“</p>
<p>„Mám dojem,“ poznamenává Sheila, „že jsem přišla právě včas…“</p>
<p>„To asi ano,“ souhlasí <emphasis>Mořská Vlna</emphasis>.</p>
<p>„Zkusíme prozkoumat nejprve úbočí na východní straně,“ rozhoduje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>. „Jednak je to snazší a za druhé je tam i vyšší pravděpodobnost úspěchu. Ze západní strany by bylo třeba budovat delší tunel, “ a obrací se k Pedrovi.</p>
<p>„Potřebujeme ještě dva kluky, abychom mohli přestavět aparaturu.“</p>
<p>„Hned to bude, paní doktorko,“ a dělník mizí ve dveřích – nebo lépe v otvoru, který po nich původně zbyl. Vzápětí přivádí svou partu a celý komplet těžkých přístrojů je vynesen z rozvalin chrámu – i za asistence dvojčat a Sheily, která také přiložila ruku k dílu.</p>
<p>„Teda, paní doktorko,“ poznamenává obdivně Pedro, „vy ale máte páru. Opravdu bych ji nechtěl od vás držet…“</p>
<p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> se jen usmála.</p>
<p>Dělníci kotví petroskop na východním svahu dvacet metrů pod úrovní základů chrámové zříceniny. Sheila se zájmem pozoruje sehranou Pedrovu partu při práci. Celá procedura je hotova za necelou půlhodinu.</p>
<p>„Teď je asi nejvhodnější doba na polední pauzu,“ poznamenala <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> pohlédnuvši na hodinky, „zveme tě na oběd a pak se půjdeme chvíli nabít. Až se vrátíme, může být zahájen další výzkum.“</p><empty-line /><p>Náhorní rovina těsně pod vrcholem je opravdu rozkošné místo pro nabíjení a právě sem zavedla dvojčata Sheilu Trentovou d’Abdera.</p>
<p>„No ne, máte tady opravdu pěkné nabíjení. Jenže je sem vidět z tábora … sama bych sem nahá rozhodně nešla, ale s vámi mi to nevadí. Ve třech je to přece jen něco jiného,“ navazuje Sheila na Pedrovy poznámky.</p>
<p>„Tady v Peru se to tak nebere,“ vysvětluje <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> Sheile, „většina zdejších žen se chová naprosto bezprostředně a nestydí se za to, co je naprosto přirozené. Má-li např. nucení, tak si kdekoliv, kde to na ni přijde, sedne na bobek – spodní prádlo obvykle nenosí – rozprostře kolem sebe sukni a …“</p>
<p>„Ani mi neříkej,“ přerušila ji Sheila, „i v centru Limy musí člověk koukat, kam šlápne…“</p>
<p>„Je docela normální,“ navazuje tentokrát <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „že maminka kojí dítě v parku na lavičce nebo třeba v autobuse. Dítě má hlad, proč by mělo čekat, až si maminka najde nějaké soukromí, že?“</p>
<p>„Snad mi nechcete tvrdit,“ podivuje se Sheila, „že i vy jdete někde po ulici, a když se vám najednou chce…“</p>
<p>„No, to zrovna ne,“ přerušila Sheilu <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „protože aspoň my to považujeme za nehygienické. Ale naše nabíjení je pro nás přirozená potřeba, a to, jakým způsobem je provozujeme, hygieně neodporuje.“</p>
<p>„Děkuji za poučení,“ směje se Sheila. „Jen mi ještě vysvětlete, proč vás dělníci oslovují ‚paní doktorko‘, když jste dvě?“</p>
<p>„Protože oni nejsou schopni nás od sebe rozeznat – a tak to oslovení, ačkoliv je v jednotném čísle, si vztahujeme na sebe obě.“</p>
<p>„Taky řešení,“ povzdechla si Sheila jsouc v rozpacích, zda ji odpověděla <emphasis>Vlna</emphasis> nebo <emphasis>Pěna</emphasis>…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>29. dubna</emphasis></p>
<p>Právě když jsem dnes měla službu na dispečinku, ozvala se <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> se žádostí o velkou videokonferenci.</p>
<p>„No ne, copak, že si <emphasis>sličné akvabely</emphasis> také na nás vzpomněly,“ škádlím kamarádku.</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> (tedy, doufám, že to byla ona, že se <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> nehlásila přes satelitní telefon své sestry) mi jen oznámila, že jejich expedice učinila významný objev, se kterým chtějí seznámit přátele a také požádat mimozemské odborníky o konzultaci.</p>
<p>Musím tedy zařídit několik záležitostí: Oznámit žádost <emphasis>Mořské Pěny</emphasis> Myře a Hillovi a spustit program přípravy konference. Ten spočívá v tom, že se přepojí náš hlavní komunikátor do konferenčního režimu, vyšle zainteresovaným osobám zprávu na satelitní telefony a nakonec spustí sirénu, aby všichni přítomní věděli, že se něco chystá.</p>
<p>Myru i Hilla jsem sehnala snadno. Oba souhlasí. Spustila jsem tedy program přípravy konference a zatímco přístroje pracují, vybavuji se s kamarádkou: „Copak máte tak zajímavého, že chceš konat viderokonferenci?“</p>
<p>„Právě včera večer se nám podařilo najít vchod do prostor pod zříceninami chrámového komplexu Chavín de Huantár – a podle všech známek usuzujeme, že je to místo, kde po sobě zanechali spoustu zajímavého materiálu právě mimozemští přátelé.“</p>
<p>„Myslíš jako Jošua a spol.?“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> se mi právě chystala odpovědět, když jsem dostala signál od komunikátoru, že je vše připraveno k zahájení konference. Náš rozhovor přerušil jekot sirény. Ta je rozvedena do všech místností i ven, aby byla slyšitelná úplně všude.</p>
<p>A teď už přicházejí první zájemci o informace. Vidím mezi nimi Myru, Erigya, Agilla a další. Jako poslední přichází Sofie. Opět chybí Lenka, která se jako obvykle stará o děti, takže jí budu zase mít co vyprávět…</p>
<p>Dnešní konference je zvláštní v tom, že její předsedající nesedí u komunikátoru, ale u satelitního telefonu, takže mně, jakožto dispečerce, přináleží poněkud více povinností než obvykle. Musím podle dispozic <emphasis>Mořské Pěny</emphasis> koordinovat přenos informací. které mi poskytuje, a zajišťovat jejich nahrávání do Informačního systému, protože satelitní telefon přece jen nemá tolik možností jako plně funkční komunikátor.</p>
<p>„Máme tady několik velice zajímavých nálezů,“ spustila <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> hned, jakmile se přivítala se všemi účastníky konference a představila své spolupracovníky a hosty.</p>
<p>Mezi nimi je i náměstek ministra kultury Peruánské republiky a Sheila Trentová d’Abdera, která si dala na čas pauzu od tajných služeb a Lucčina problému, „aby tato problematika čtenářům nezevšedněla,“ jak prohlásila krátce před svou teleportací na jihoamerický kontinent. Příští týden se chce ovšem do informování veřejnosti o tomto případu opět pustit.</p>
<p>„Nejprve tedy to hlavní,“ pokračuje <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „dvacet metrů pod zříceninami chrámového komplexu Chevín de Huantár se nám podařilo objevit pomocí petroskopu šest místností vybudovaných v nitru skalního masívu. Místnosti jsme objevili postupně – nejprve nám petroskop odhalil šestiúhelníkovou prostoru pod hlavní chrámovou lodí a vchod jsme našli průzkumem východního úbočí skalního masívu. Během dvou dnů se nám podařilo rozebrat kamenné kvádry, jejichž maskování nám petroskop spolehlivě odhalil. Ovšem to, co jsme objevili uvnitř…“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> se odmlčela a vyslala sérii fotografií.</p>
<p>„Tohle je soubor přístrojů užívaných naší předchozí misí,“ ozval se náhle Erigyos, „tedy – myslím misi, která na Zemi působila před tím, než se svého úkolu ujali Jošua a Gabriel.“</p>
<p>„Vypadá to tak,“ poznamenává Myra prohlížejíc fotografie, „třeba tohle… Nikolko, vrať tam jeden obrázek zpět – ano, děkuji, to je ono. Tohle jsou typické lékařské přístroje z té doby.“</p>
<p>„Takže bůh Con Ticci Viracocha, po němž jsem pojmenovaná…“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> větu nedokončila.</p>
<p>„Ano, Con Ticci Viracocha byl Jošuův předchůdce, ale nebyl to bůh. A svou misi nedokončil,“ povzdechla si Myra. „Ztratili jsme s ním spojení.“</p>
<p>„Vy?“</p>
<p>„Myslím tím naši civilizaci,“ upřesňuje Myra nevěřícnou otázku <emphasis>Mořské Vlny</emphasis>.</p>
<p>Nastalé ticho přerušil opět Erigyos: „Jaké tam panují podmínky?“</p>
<p>„Kde?“</p>
<p>„V těch podzemních prostorách, myslím,“ upřesňuje svůj dotaz Erigyos.</p>
<p>Slova se ujala <emphasis>Mořská Vlna:</emphasis> „Je tu sucho a zdá se, že i stálá teplota. Takhle hluboko ve skále k velkým teplotním výkyvům ani docházet nemůže.“</p>
<p>„Takže by některá zařízení mohla být i funkční,“ uvažuje Erigyos, „možná, že by stálo za to, abych se k vám teleportoval a…“</p>
<p>„Nepřipadá v úvahu,“ zamítl Erigyův nápad tentokrát strýček Hill. „Teď je důležitější postarat se o osvobození Lucky. Pokud tam ty přístroje vydržely bez úhony skoro tři tisíce let, tak těch pár týdnů ještě počkají.“</p>
<p>Už jsem se hrozila, že dojde k dalšímu názorovému střetu mezi Hillem – šéfem expedice, a Erigyem – vedoucím technikem SSE. Lenka mi později vysvětlila, že Erigyos je blázen do historické techniky asi tak jako ona do antiky, ale Lucku on přímo zbožňuje, takže ani není divu, že Hillovy argumenty nakonec uznal.</p><empty-line /><p>„Tedy, Barnesi,“ poplácává <emphasis>Černý pták</emphasis> svého kolegu po rameni, „to se vám podařil tedy opravdu husarský kousek – vyslechnout celou jejich konferenci. Tak oni tady řádili už před třemi tisíci roky. Bez našeho vědomí! To by mě zajímalo, který břídil byl tenkrát šéfem CIA! Oni tu kdovíjak dlouho působí, dokonce tu nechali celou technickou výbavu…“</p>
<p>„Mám takový dojem, že v té době ještě ani neexistovaly Spojené státy, vždyť to není tak dávno, když jsme s velikou pompou oslavovali 200 let,“ dovolil si namítnout Barnes přehlédnuv lišácký záblesk v očích plukovníkových.</p>
<p><emphasis>Černý Pták</emphasis> jen netrpělivě mávnul rukou, aby přerušil kolegovu přednášku. „Zklamal jste mě, Barnesi. Doufal jsem, že se aspoň zasmějete. Nějak se vám nedostává smyslu pro humor.“</p>
<p>Plukovník rozložil na stole mapu Jižní Ameriky a zabodl prst do jednoho místa v peruánských Andách. „Tady jsou pozůstatky jejich původní základny. A jestli ty přístroje jsou funkční – aspoň zčásti… Chápete, Barnesi, vůbec význam toho vašeho dnešního úlovku?“</p>
<p>„Chápu, plukovníku. Jenže co je to platné nám? Jednak nad tím výzkumem drží ochrannou ruku vesmírní vetřelci – vždyť to řídí ty dvě Indsmenky, co to s nimi táhnou už od začátku – potvory! Napřed studovaly u nás – a když se jejich kolaborace provalila a byl jim zakázán vstup na naše území, drze dostudovaly ve Španělsku! To je prý náš ‚spojenec‘ v NATO. Hnus! Navíc se tak děje se souhlasem peruánské vlády. Vždyť jste sám viděl, že patronem je náměstek ministra kultury.“</p>
<p>„No tak, Barnesi! Proč tolik skepse? Vládní úředníky si koupíme a pro materiál pošleme jednotku rychlého nasazení. Ty fotografie, které se vám podařilo zachytit, nám práci značně usnadní, nemyslíte?“</p>
<p>„Obávám se, plukovníku, že bychom v tom momentě rozehráli už druhou ‚černou‘ akci a pochybuji, že nám na to budou stačit prostředky. Kromě toho se mi zdá, že něco začínají tušit i na ministerstvu – zvlášť po té, kdy na veřejnost pronikl ten váš povedený ‚pornosnímek‘ s Nancy Moareovou v hlavní roli,“ namítá Barnes a z jeho hlasu znovu zaznívá skeptický tón.</p>
<p>„O tom raději nemluvte, Barnesi! Až zjistím, který dobrák to na veřejnost vytáhl, osobně z něj udělám nadívanou sekanou. To si zapamatujte!“</p>
<p><emphasis>Černý pták</emphasis> na zdůraznění svých slov vstal a bouchl pěstí do stolu, až mu na něm poskočil telefon. Pak se opět zahleděl na mapu.</p>
<p>„Podívejte, Barnesi. Ta jejich ‚expedice‘ se skládá z těch dvou potvor a party nějakých osmi nádeníků sehnaných kdoví kde. Ty si konec konců můžeme koupit taky – pochybuji, že by jim ministerstvo kultury rozvojové země mohlo zaplatit víc než my. A se dvěma ženskými si už nějak poradíme, ne? Mohli bychom například aplikovat osvědčený postup, který předvedli Mayerovi hoši, a v Chanabádu by se snad pro ně ještě dvě místečka našla. Co říkáte?“</p>
<p>„No, konec konců – možná, že je to schůdná cesta, plukovníku. Jen ta fingovaná nehoda by musela být letecká a ne automobilová…“</p>
<p>„To vím taky, Barnesi. Pro dnešek děkuji za informace a stavte se zítra, uděláme si poradu ještě s Mayerem. Specializuje se sice na Východní Evropu, ale ty jeho metody jsou docela účinné a snad nám něco vhodného navrhne i pro Andy.“</p>
<p>„Dobrá, plukovníku, zítra na shledanou.“</p>
<p>Když za Barnesem zapadly dveře, <emphasis>Černý pták</emphasis> sbalil mapu Jižní Ameriky a zatáhl žaluzie. Pak se usadil do křesla, zapnul červený nápis <strong>NERUŠIT!</strong> nade dveřmi a spustil přehrávač DVD. <emphasis>Barnes mi neměl tu Moareovou připomínat. Sám nechápu, co mě k ní pořád tak přitahuje…</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 13</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>2. května</emphasis></p>
<p>Ten dnešek byl zpočátku takový nevydařený. Především proto, že Lenka a Sofie jsou na Menstruačním, takže dost vázne zábava. Nakonec jsem si vzala ráno na starost děti. V poledne mě vystřídala Ariana a od 14 jsem měla službu jako dispečerka na Lucii III. Lucka s Nancy jsou sice vězněny v Uzbekistánu, ale Lucie III neustále monitoruje nevadskou základnu. Přece jen je tam pořád jejich hlavní stan a my potřebujeme vědět, co <emphasis>Černý Pták</emphasis> se svými kumpány proti svým zajatkyním chystají. Základnu v Chanabádu monitoruje zatím retrospektiv. Obě dívky jsou sice drženy v podzemí, kam není vidět, ale my víme, že hlavní aktér – ten lump Brandon – v Uzbekistánu zatím není. Erigyos, když se mu nepodařilo unést letadlo z Prahy, se totiž rozhodl, že Brandona bude aspoň zdržovat. Už dvakrát způsobil, že letadlo s Brandonem zabloudilo, pokaždé museli nouzově přistát. Myra mu takové pokusy s deklinátorem přímo neschválila, ale sama je na lidi Brandonova ražení velice ‚nabroušená‘. Při poslední poradě, když ji Erigyos ujišťoval, že si dá při práci s deklinátorem pozor, aby nedošlo k nějaké vážnější havárii, mu řekla doslova: „Nemohu připustit, aby došlo k maření lidských životů naší vinou, byť i by se jednalo o takové, kteří se vůči nám chovají nepřátelsky. Takže si laskavě uvědom, jak nebezpečnou zábavu provozuješ. Já ti to sice dovolit nemohu, ale protože ti věřím, mohu to nevědět.“</p>
<p>Ačkoliv tím de facto učinila Erigya přímo zodpovědným za jeho pokusy, nevzdal se své myšlenky a jeho zásluhou jsou Američané už druhý týden ‚ve skluzu‘.</p>
<p>„Myřin přístup je sice dosti alibistický,“ svěřil se mi po poradě, „ale nevadí. Aspoň se zdokonalím v práci s deklinátorem a kdyby náhodou chtěli naše děvčata zase někam odstěhovat, mohl bych únos letadla provést bez větších příprav.“</p>
<p>To jen na okraj. Vraťme se však k dnešku: Těsně před koncem mé služby došlo k závažné události. Do pracovny <emphasis>Černého Ptáka</emphasis> vtrhl jako velká voda Barnes se senzační zprávou: „Podařilo se nám odposlechnout a zpracovat konferenci mimozemských vetřelců!“</p>
<p>Barnes vytáhl z brašny DVD a vložil ho do přehrávače. Před mýma očima se znovu odehrává to, co jsem zaznamenávala já osobně jako dispečerka do Informačního systému před třemi dny! Jak je to možné!? S napětím sleduji jejich následný rozhovor. Ani jsem nezaregistrovala příchod Erigya, který mě přišel vystřídat. Docela jsem se ho lekla, když mě pozdravil.</p>
<p>Když Barnes odešel, plukovník vyměnil médium v DVD přehrávači a zahleděl se na záznam Nancyiny lékařské prohlídky. Jeho ruka zabloudila k poklopci… Vypnula jsem záznam a znechuceně jsem se odvrátila od monitoru. Na jeho sebeukájení opravdu nejsem zvědavá.</p>
<p>Ale Erigyos pohotově nahrávání opět zapnul. „Dovedeš si představit, jak bude <emphasis>Černý Pták</emphasis> řádit, až tohle zveřejní Sheila?“</p>
<p>„Ze Sheily chce udělat nadívanou sekanou,“ poznamenávám. „Před chvílí to svatosvatě slíbil Barnesovi. Ovšem, ještě neví, že ji má udělat právě ze Sheily… Jenže my tady máme horší problém. Oni nějakým záhadným způsobem dokáží zařídit odposlechy tady u nás!“</p>
<p>„Slyšel jsem… A musíme stůj co stůj vypátrat, jak se na naše sdělovací kanály napojují. Je docela možné, že vyslechli i naši minulou konferenci a přesunuli to mezipřistání do Maďarska. Proto zřejmě ten můj plán nevyšel. Já teď přeberu službu a ty bys to měla oznámit Myře. Hned! Dvojčata musíme včas varovat, ale také musíme vymyslet jak, aby to Barnesovi lidé zase neodposlechli…“</p>
<p>Pravda – proti <emphasis>sličným akvabelám</emphasis> se chystá komplot a my musíme stůj co stůj zabránit tomu, aby se opakovala tragédie z února. Stačí, že v drápech <emphasis>Černého Ptáka</emphasis> uvázla dvě naše děvčata – Lucka a Nancy.</p>
<p>Přešla jsem na dispečink hlavního komunikátoru. Tam má službu Tony a dozvídám se, že Myra před chvílí odešla do xenofarmatické laboratoře. Našla jsem ji zahloubanou do studia monitorů několika přístrojů.</p>
<p>„Neruším?“</p>
<p>Myra pomalu otočila hlavu a ukázala pohledem ke křeslu. „Ne, ne, nerušíš. Jen se na chvilku posaď, hned budu hotová.“</p>
<p>„Máme nedostatek menstruační krve a mléka,“ povzdechla si, když se na všech přístrojích rozsvítily modré kontrolky signalizující ukončení práce. „Začínáme se dostávat do problémů s rozšiřováním zdravotní pomoci africkým státům. Najednou je o nás značný zájem – dokonce i státy, kde je islám státní ideologií – jako například Mauretánie – začínají spolupráci s námi rozšiřovat… Ale ty jsi vlastně za mnou kvůli něčemu přišla, že?“</p>
<p>„No, já krev pravidelně odevzdávám a jestli potřebujete i moje mléko… i když Irenka se zmiňovala, že je lepší od nulligravid…“</p>
<p>„Ach, promiň, Nikolko, to nebylo myšleno na tebe, ale jako konstatování momentální naší situace. A jestli chceš opět darovat mléko, bude to vítaná pomoc… Jenže zase nevím, proč jsi vlastně přišla.“</p>
<p>„Protože hrozí nebezpečí <emphasis>sličným akvabelám</emphasis> a…“</p>
<p>Myra se na mě udiveně podívala: „Jakým <emphasis>sličným…</emphasis> Aha, Peruánkám; já jsem si hned neuvědomila význam té vaší přezdívky. Co se jim děje?“</p>
<p>Podala jsem Myře zprávu o odposlechu rozhovoru plukovníka Birda s Barnesem.</p>
<p>„Tak to je opravdu vážné. Musíme informovat doktora Hilla… Hmm, jenže my nevíme, jakou metodu odposlechu oni používají. Takovou zprávu by mohli eventuelně taky zachytit… Jako nouzové řešení použijeme tedy dopis, který budeme teleportovat.“</p>
<p>„S doktorem Hillem se snad dá mluvit přes komunikátor a můžeš použít své mateřštiny, ne?“</p>
<p>Myra na mne vrhla obdivný pohled. „Ano, to je nápad! A jestlipak tě teď taky napadne, jak varovat dvojčata?“</p>
<p>„Napadlo!“ zvolala jsem po chvíli přemýšlení. „Použijeme proti Američanům jejich vlastní metody, kterou praktikovali za druhé světové války proti Japonsku. Tehdy využili služeb jednoho malého indiánského kmene. Na každé lodi byl Indián a zprávy mezi loděmi se předávaly v indiánském jazyce. Jenom nesmíte použít kečuánštinu nebo aymarštinu. Ty jsou dost rozšířené.“</p>
<p>„Správně! Takže teď jdeme na dispečink a necháme svolat poradu. Jo, a kdybys to s tím mlékem myslela doopravdy, tak se domluv s Agillem…“</p>
<p>Na dispečinku nás čekalo další překvapení. Před chvílí se k nám totiž teleportovala Xiaolan.</p>
<p>Číňanka – ač členka diplomatického sboru, která je značně zaneprázdněná – pravidelně sleduje všechny konference ohledně Lucky a Nancy, takže nám bylo okamžitě jasné, čeho se její návštěva bude s největší pravděpodobností týkat.</p>
<p>Kamarádku jsem dlouho osobně neviděla – naposledy během pobytu na CPLEN. Při prvním pohledu na ni se mi však vybavily všechny ty nezapomenutelné chvíle, kdy se zúčastnila na CPLE Janina výzkumu, kdy jsme spolu kojily Rodicu, její obětavá práce při ošetřování zraněných dělníků a později i vojáků v internačním táboře, její podíl na pokusech při objevování tajů kalihapie i její chladnokrevné vyřízení Brandona, jeho ‚výslechového specialisty‘ a jejich čínských přisluhovačů, když ji cestou na pekingské nádraží unesli… Vzpomínky mi táhnou hlavou, až jsem se zasnila. Do reality mě vrátilo teprve její objetí.</p>
<p>Pohlédla jsem jí dlouze do očí a políbily jsme se. „Vítám tě na SSE… Nějak dlouho jsme se neviděly, viď?“</p>
<p>„Nějaký ten pátek to bude,“ zamyslela se Xiaolan, „a rozhodně bych si přála, aby se tak stalo za radostnějších okolností. Přicházím právě s nabídkou pomoci ohledně Lucky.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>Ale to už se do našeho rozhovoru zamíchala Myra. „Jakou nabídku přináší Vaše Excelence?“</p>
<p>Ačkoliv jsou Xiaolan s Myrou velké kamarádky, Myra si toto oslovení vůči Xiaolan nikdy neodpustí.</p>
<p>Myslím, slečno náčelnice,“ oplácí Xiaolan Myře stejnou mincí, „že bychom měli uspořádat konferenci, na které bych přednesla svůj návrh – nebo lépe řečeno návrh čínské vlády…“</p>
<p>„A to zrovna teď není tak jednoduché,“ krotí Myra Xiaolanin elán. „Právě před půlhodinou tady Nikolka zjistila, že Američané naše konference nějakým záhadným způsobem odposlouchávají. Právě jsem učinila rozhodnutí, že veřejné konference ohledně osvobozování Lucky a Nancy pořádat nebudeme – nebo lépe – budeme, ale přenos bude šifrován. Tedy – bude použito rodinného nářečí, kdy na jedné straně bude Ariana a na druhé Hill. Pro účastníky u externích komunikátorů bude vytvořen a odeslán zápis. Přes satelitní telefony se konference přenášet nebude.“</p>
<p>„Dobře vymyšleno,“ pochvaluje kamarádka můj nápad právě zdokonalený Myrou.</p>
<p>Ale to už se hlásí o slovo Tony: „Na kdy tedy svoláme tu konferenci?“</p>
<p>„Za dvě hodiny uspořádáme slavnostní večeři,“ rozhodla Myra pohlédnuvši na hodiny, „a konferenci uspořádáme hned po ní. Doufám, že ti ten čas na aklimatizaci bude stačit,“ obrací se ještě s tázavým pohledem ke Xiaolan.</p>
<p>„Ale bohatě, zajdu si tady s Nikolkou trochu k jezeru…“</p>
<p>Shodily jsme župánky a vyrazily jsme ven držíce se za ruce. Na břehu jezera je pusto a prázdno. Děti s Arianou jsou na vycházce v lesíku a jak už jsem jednou poznamenala, po rozdělení dalších služeb na třech dalších družicích – tedy na jejich dispečerských stanovištích, pochopitelně, většině osazenstva na základně příliš společného volného času nezbývá…</p>
<p>„Nezlobíš se, že jsem tě vytáhla ven? Potřebuji se zase pořádně nabít,“ omlouvá se Xiaolan vystavujíc s rozkoší svou tělesnou schránku paprskům tropického slunce.</p>
<p>„To víš, že se nezlobím. Stejně jsem měla něco podobného v úmyslu. Nabíjení na sluníčku je vždycky příjemnější než někde v nějaké místnosti – byť i pěkně upravené.“</p>
<p>Posadila jsem se vedle kamarádky do horkého písku a spontánně jsem ji objala. Vzápětí se dostavil známý kalihapický efekt – výměna informací beze slov. Je samozřejmé, že jsme si toho s Xiaolan sdělily nepoměrně více – do deníčku zaznamenávám jen to nejdůležitější (X = Xiaolan, J = já).</p>
<p>X: „Naše rozvědka shromažďuje poznatky o praktikách uplatňovaných v Uzbekistánu vůči zajatcům…“</p>
<p>J: „???“</p>
<p>X: „Je to příšerné – vedle bití nastupují i takové metody, jako je dušení, pálení a vaření částí těla, elektrické šoky a další neslýchaná zvěrstva…“</p>
<p>Zachvěla jsem se hrůzou i odporem. Xiaolan samozřejmě přebírá všechna moje hnutí, moje nálady, pocity, myšlenkové proudy…</p>
<p>X: „… poznatků v tomto směru máme dost na to, abychom je zhodnotili a přednesli na půdě OSN. Už se nemohu dočkat, až budou Američané biti svým vlastním klackem.</p>
<p>Samozřejmě, že jde o všechny zajatce – nejen o naše děvčata. Konec konců – my jsme díky zákroku mimozemských přátel proti většině jejich ‚výslechových metod‘ imunní…“</p>
<p>J: „Cožpak o to, proti elektřině a teplu jsme imunní, dokonce můžeme vyzískat dodanou energii, ale s tím bitím je to horší, protože mechanickou energii přijímat neumíme – naopak: vyvolání ochranného pole je energeticky značně náročné…“</p>
<p>X: „Právě! Musíme předpokládat, že děvčata využijí elektrických šoků, vaření a pálení k získání energie potřebné k ochraně proti bití. Ono bude stačit, aby se jejich trýznitelé při tom párkrát sami zranili…“</p>
<p>J: „To je správná úvaha a předpokládám, že by Lucinka takovou taktiku třeba i zavedla a že by na ni upozornila i Nancy, kdyby na to sama nepřišla. Jenže – mně se bytostně příčí představa, že by naše děvčata měla být takovým ohavným krutostem vystavena, byť i by jim posloužily jako zdroj energie. Pochop, je to hrozně ponižující. A navíc – co když tím bitím začnou, jak se to obvykle dělá…“</p>
<p>X: „A to je právě důvod, proč jsem se sem teleportovala. Dvěma našim rozvědčíkům se podařilo proniknout na základnu v Chanabádu a mají za úkol korumpovat tamní uzbecké ‚katy‘ – Američané sami se těchto praktik straní, aby nemohli být obviněni z porušování lidských práv, takže…“</p>
<p>J: „Ale v tom internačním táboře…“</p>
<p>X: „To bylo něco jiného. Oni nás chtěli vyslechnout v naprosté tajnosti a pak zlikvidovat – nejen nás, ale i celou vojenskou jednotku, která nás tam hlídala, protože předpokládali, že o existenci našich kontaktů s mimozemšťany nikdo neví. Jenže teď už je to všechno podrobně známo světové veřejnosti – včetně Nancyiny výpovědi! Proto se rozhodli pro ‚standardní‘ postup: Špinavou práci nechají vykonat někoho jiného…“</p>
<p>J: „Jasné. A jak si vaše tajné služby to korumpování Uzbeků představují?“</p>
<p>Z bezeslovné konverzace nás náhle vyrušily děti vracející se z lesíka v čele s Arianou.</p>
<p>„Pojďte se s námi vykoupat!“</p>
<p>A tak dovádíme v průzračných vlnách jezera, aniž bych se dozvěděla, co mají čínští agenti na americké základně v Uzbekistánu za lubem. Všechno nám Xiaolan prozradila teprve na konferenci konané po slavnostní večeři. (Nutno podotknout, že co se výzdoby jídelny týče, Myra se opět vyznamenala.)</p>
<p>Konference je vedena pouze mezi SSE a CPLEN, přičemž zprávy jsou předávány nářečím Hillovy rodiny. Na naší straně je interpretátorkou Ariana.</p>
<p>Ta nejprve sděluje svému muži důvod konspirace a seznamuje ho s opatřeními, která zavedla Myra do doby, než bude zjištěn a zneškodněn kanál, kterým se americkým tajným službám dostávají naše důvěrné informace. Během překladu do esperanta je přenos zvuku vždy vypnut.</p>
<p>Pak se ujímá slova Xiaolan. Zopakovala pro všechny to, o čem jsme se spolu ‚bavily‘ u jezera kalihapickou cestou. Pak ovšem následuje to, od čeho nás svým příchodem vyrušily děti.</p>
<p>„Naše agenty jsem osobně instruovala o bioenergetické senzibilitě našich děvčat. Vědí tedy, že je nutno vyhýbat se ‚mechanickým metodám‘ nebo je zařazovat až tehdy, kdy dívky získají dostatek energie, aby se mohly bránit vytvořením silového pole. Vzhledem k tomu, že delikventi na sobě během výslechů obvykle žádný oděv nemají, je pole snadno vytvořitelné po několika elektrických šocích. Dovolila jsem našim lidem, aby na mně některé praktiky vyzkoušeli, abych se ujistila, že taková pomoc bude dostatečně účinná.“</p>
<p>„Ale ty jsi mluvila o nějaké korupci – to si mám vysvětlit jak?“ ptám se kamarádky.</p>
<p>Xiaolan pokývala hlavou. „Ano, hned se k tomu dostaneme. Američané využívají Uzbeků k vykonávání špinavé práce a za to jim pochopitelně musí zaplatit – tedy jak za ‚práci‘ tak i za mlčení, to dá rozum. Uvědomte si však, že Uzbekistán je proti Americe značně chudá země. Američané se tedy s těmi odměnami nepředávají. Stačí tedy tyto lidi zaplatit lépe – a budou ‚pracovat‘ podle našich instrukcí. Známe tajné průchody v horách, které nejsou ani na mapách. Na základnu pronikne přepadové komando a uzbečtí podplacení dozorci budou pracovat koordinovaně s ním. V momentě, kdy by k nějakému mučení mělo dojít, Uzbekové se vzbouří a pokusí se zajatce osvobodit. Nejen naše děvčata, ale vůbec všechny.“</p>
<p>Xiaolanin návrh je přijat jak Myrou tak i Hillem. Erigyos je jím přímo nadšen a navrhuje, aby aspoň jedna z družic, které prováděly snímkování nevadského bunkru před vypuštěním Lucie III, byla převedena na takovou oběžnou dráhu, aby mohla plnit podobný úkol nad podzemím chanabádské základny. „Budeme tak mít přehled o tom, co s našimi děvčaty provádějí…“</p>
<p>„To je docela dobrý nápad,“ oceňuje Hill technika, „můžeš se toho ujmout…“</p>
<p>Po těch slovech Erigyos přímo ‚vystřelil‘ z hlavního sálu Informačního střediska aniž by vyčkal konce konference.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>5. května</emphasis></p>
<p>Služba na dispečerském stanovišti Lucie III patří k mým povinnostem, které přímo zbožňuji, protože se v té době vždy jako první dozvídám, co <emphasis>Černý Pták</emphasis> a jeho kumpáni chystají za lumpárny a jak reagují na to, když se to podaří mimozemským přátelům překazit. Dnes jsem si to ale opravdu ‚vychutnala‘ vrchovatě! Jenny mi předala službu právě ve chvíli, kdy mu na stole zazvonil telefon. Nastavila jsem zvukový kanál tak, aby byl slyšet i hlas z druhé strany, a zaposlouchala se do zajímavého rozhovoru.</p>
<p>„Plukovníku, můžete mi vysvětlit ten incident nad krymským přístavem ve Feodosii? Jak se tam dostalo vaše letadlo a proč…“</p>
<p>„Zadržte, pane generále. To letadlo z neznámých důvodů ztratilo spojení se zemí a…“</p>
<p>„Kam vlastně mělo letět? A s kým? Nebo s čím?“</p>
<p>„Na základnu v Chanabádu, pane generále. Měl tam být dopraven poručík Brandon a…“</p>
<p>„To letadlo tam nemělo co pohledávat, plukovníku! A jeho nouzové přistání… Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby se ho zmocnili vojáci černomořské flotily? On vám nestačil ten incident v Číně před pár léty? A – mimochodem – co má vůbec ten váš Brandon v Chanabádu co pohledávat? Snad víte, že po tom jeho fiasku v Číně jste ho měl z operací mimo americký kontinent stáhnout!“</p>
<p>„Promiňte, pane generále, ale sám se o ten úkol přihlásil. Chce si napravit reputaci…“</p>
<p>„Plukovníku, mně už celé to vaše oddělení leze na mozek! Před týdnem jedno nouzové přistání na ostrově v Indickém oceánu, za tři dny na to opět – dokonce na plovácích ve výsostných vodách cizího státu, se kterým ani nemáme spojeneckou smlouvu. A vy sám poslední dobou vyvádíte samé nepředloženosti! To bylo to vaše extempore ve vyšetřovně vojenské nemocnice, kde jste neměl konec konců co pohledávat. Pak ty pikantní obrázky přímo z vaší kanceláře, které byly na Internetu zveřejněny včera. A uvědomte si, že zítra toho bude plný bulvár!“</p>
<p>„Promiňte, pane generále, ale já vůbec nechápu…“</p>
<p>„Já taky ne, plukovníku! Mně je srdečně jedno, jakým způsobem si krátíte dlouhou chvíli. Ale provozovat autoerotiku v pracovní době a navíc to dávat na odiv veřejnosti – to už je trochu silné kafe. Je sice pravda, že tak pěknou pornoherečku jsem ještě neviděl a předvádí se tam opravdu velice odvážně, jenže – jak dlouho si myslíte, že vás mohu krýt?“</p>
<p>„Ale, pane generále, snad si nemyslíte, že bych měl zájem na zveřejňování nějakých…“</p>
<p>„Plukovníku! Mně to nemusíte přece vykládat. Ale budu od vás chtít vysvětlení, jak se dostávají na veřejnost informace z utajovaného pracoviště? To vás nechává klidným? Zatím to jsou jen vaše prasárničky – ale dovedete si představit ten skandál, kdyby unikly nějaké opravdu utajované skutečnosti? To byste připravil o křeslo nejen sebe, ale i mne!!“</p>
<p>„To chápu, jenže…“</p>
<p>„Žádné ‚jenže‘ – dnes máme pátého… do… řekněme… osmého… chci mít od vás na stole podrobnou zprávu o činnosti poručíka Brandona za poslední tři měsíce a také objasnění toho, kudy z vašeho pracoviště unikají informace na veřejnost. Předpokládám, že jste stále ještě šéf departmentu CIA, tak se laskavě nechovejte jako majitel nějakého pornosalónu.“</p>
<p>„Ale… já pořád nevím, co se včera objevilo na Internetu. Už podruhé se o tom zmiňujete…“</p>
<p>„Krucifix, plukovníku! Tak se podívejte do pošty, posílám vám odkaz… … No? Co mi k tomu řeknete?“</p>
<p>„Promiňte, pane generále, ta žena ale není pornoherečka! To je Nancy Moarová, naše bývalá agentka. Tvrdila, že se jí podařilo uprchnout ze zajetí u vesmírných vetřelců – tak jsem ji nechal vyšetřit před komisí vojenské nemocnice…“</p>
<p>„… a nebo jste zneužil situace, abyste se mohl sexuálně ukájet? Plukovníku, začínám mít pochybnosti o vaší profesionální způsobilosti! Zvlášť, když tady vidím, k čemu vám slouží tajná služební dokumentace! Už jednou jste dostal napomenutí za podobné orgie, které jste nedávno provozovali s Barnesem a Mayerem – to se taky nějakým záhadným způsobem dostalo na veřejnost! A vás to nechává klidným!“</p>
<p>„Nenechává, pane…“</p>
<p>„Tak už s tím konečně něco udělejte. Až se do toho vloží ministr, bude hůř!“</p>
<p>Generál práskl telefonem, ani se s plukovníkem nerozloučil. Ten jen sedí u monitoru počítače a tupě zírá na sebe sama, jak právě ejakuluje…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 14</strong></p>
<p>„Mám takový dojem, poručíku, že jste tady měl být už před více než dvěma týdny,“ pochechtává se major Sirk, náčelník tajné americké věznice na základně v Chanabádu, „ale vaši piloti se sem prý ne a ne trefit…“</p>
<p>Poručík Brandon po majorovi jen zle loupl očima, ale neodpověděl. Po posledním nouzovém přistání na hladině Černého moře v ukrajinských výsostných vodách musel nejprve prchat před černomořskou flotilou do Turecka. Ztratil čtyři dny. Pak se ze zoufalství rozhodl pro cestu po zemi v rozpadávajícím se džípu, který mu Turci ne příliš ochotně půjčili. Plahočil se celých dvanáct dní přes Turecko, Írán a Turkmenistán skrývaje se před tamními úřady, protože pro tuto cestovní variantu nebyl vybaven potřebnými dokumenty.</p>
<p>„No tak, poručíku, netvařte se jako bubák, já jsem to přece nemyslel ve zlém…“</p>
<p>Poručík konečně promluvil: „Promiňte, majore. Ale nemám na žertování náladu. Jsem po té cestě jako zmlácený…“</p>
<p>„Chápu, poručíku. Zdejší silnice příliš pohodlí neskýtají. Ale abyste neřekl, zvu vás na oběd.“</p>
<p>„To si nechám líbit. Ještě mi povězte, majore, jak se daří těm mým…“</p>
<p>Sirk se opět pobaveně zasmál: „Nebojte, poručíku. Hlady jsme je umřít nenechali a klícky jsou útulné a čisté… tedy v rámci zdejších možností, pochopitelně. Dokonce jsme jim dopřáli ten luxus a odblešili jsme je. Pojďte se podívat, do oběda je ještě skoro hodina.“</p>
<p>Major zavedl Brandona do podzemní části základny, která je vybavena vězeňskými kobkami. Jdou nízkou klenutou chodbou, oba musí mít skloněné hlavy. Po obou stranách chodby je řada zamřížovaných dveří – vždy asi ve dvoumetrových intervalech, uspořádaných tak, aby na chodbě nebyly proti sobě.</p>
<p>„Každý váš ptáček je v jiné klícce, poručíku, a daleko od sebe. Přesně podle vašich propozic.“</p>
<p>Zamřížovanými dveřmi je do kobek pochopitelně vidět. Jsou to místnosti bez oken, špatně větrané a osvětlené jen odraženými paprsky slabých žárovek z chodby, což s bídou umožňuje jen hrubou orientaci. Veškeré vybavení kobky tvoří jen otep slámy.</p>
<p>„Vašim ptáčkům měníme slámu protekčně po týdnu,“ sděluje Sirk poručíkovi, „ostatním musí vydržet dva měsíce.“</p>
<p>Brandon postřehl, že v jedné kobce hned při vchodu leží na slámě Lucka. Nancy našel až v jedné z posledních kobek na konci chodby.</p>
<p>„Dobře jste se o ně postarali, majore. Dnes si pořádně odpočinu a zítra bychom mohli začít s výslechy. Slyšel jsem, že ta parta, kterou jste najal na špinavou práci, jsou šikovní hoši…“</p>
<p>„Tak to jste slyšel dobře, poručíku. Pojďte, ukážu vám výslechové místnosti. Určitě se vám budou líbit.“</p>
<p>Vyvedl majora o dvě patra výš – ale pořád ještě v podzemí.</p>
<p>„Tady bude vaše stanoviště, poručíku. Odsud budete sledovat poloprůhledným zrcadlem dění ve vedlejším sále. Kluci mají na hlavách přilby se sluchátky a na obličejích kukly s mikrofony. Jejich velitel je ve spojení s vámi a pokládá delikventům vámi vznesené otázky. Klukům pak dává rozkazy, jak s delikventem naložit, chápete?“</p>
<p>„Skvěle vymyšleno, majore,“ pochvaluje si Brandon a škodolibě se směje. „Nás pak nikdo obviňovat nemůže a my za to Uzbekům vystavíme vysvědčení o dodržování lidských práv…“</p><empty-line /><p>Následujícího dne hned po snídani se Brandon rozhodl zahájit výslechy. Doprovázen majorem Sirkem se uvelebil v místnosti přiléhající k sálu mučírny a oddělené od něj poloprůhledným zrcadlem. V sále už je živo, čtyři uzbečtí ‚katovi pacholci‘ jsou v plné zbroji. Podle Brandonova doporučení je jejich odění doplněno gumovými izolačními oděvy.</p>
<p>„Kým začnete, poručíku?“</p>
<p>Brandon se krátce zamyslel a pak rezolutně prohlásil: „Ono je to konec konců jedno, majore. Ať předvedou třeba tamtu tlumočnici z internačního tábora. Aspoň budeme mít hned pro začátek trochu exotiky…“</p>
<p>„Nevím, co je na ní tak exotického, ale prosím.“</p>
<p>Major stiskl tlačítko ovladače a sdělil veliteli eskorty: „Předveďte číslo 44758!“</p>
<p>„Rozkaz, pane majore!“</p>
<p>Netrvalo ani pět minut a čtyři pacholci v gumových kombinézách vlečou ve svém středu Lucku. Ruce má za zády spoutané koženými manžetami spojenými krátkými koženými řemeny se silným ocelovým kruhem uprostřed, za který ji drží jeden ‚katův pacholek‘.</p>
<p>„Číslo 44758 bylo předvedeno na váš rozkaz,“ oznámil velitel eskorty.</p>
<p>Slova se ujal Brandon: „Bude vypovídat dobrovolně nebo…“</p>
<p>Velitel položil otázku Lucce. Výslech je veden v angličtině, aby Brandon rozuměl.</p>
<p>„Anglicky umí jen velitel. Zbývající tři ne,“ informuje Sirk Brandona, „je to z toho důvodu, aby nevěděli, o čem je řeč … kdyby … no, snad chápete, ne?“</p>
<p>„Dobré opatření, i když, majore… moc bych na to nespoléhal. Znalost jazyka se dá i zatajit – v internačním táboře, kde tahle dělala tlumočnici, jsem toho byl očitým svědkem. A angličtina je tak rozšířená, že bych na to nespoléhal. Ale víte co? Raději si poslechneme, co nám poví delikventka…“</p>
<p>„Záleží na tom, o čem chcete, abych vypovídala…“ pronesla konečně Lucka.</p>
<p>Krátká porada velitele s Brandonem.</p>
<p>„Kdy, jak a proč jste navázali kontakty s vesmírnými vetřelci?“</p>
<p>Lucka se jen pousmála: „Co se týče mě osobně, navázala jsem kontakty s mimozemskými přáteli v internačním táboře CIA, kam jsem byla zavlečena ještě s šestatřiceti dalšími děvčaty před sedmi roky… pětadvacátého ledna. Přesně. A proč? Nabídli nám pomoc a nakonec nás i osvobodili. Ale nechápu, proč se na to ptáte mě? To se můžete zeptat rovnou svých amerických kamarádů…“</p>
<p>„Drž hubu! Nezajímají mě tvoje názory, ale pouhá fakta!“ rozkřikl se velitel, „Vedle vás totiž osvobodili i bandu peruánských teroristů – a podle svědectví amerických vojáků jste jim v tom vydatně pomáhali!“</p>
<p>„Zajímavé! A co náš únos před sedmi roky nebo ten můj, který jste spáchali zcela nedávno – to snad není teror…“</p>
<p>„Opakuji, že tvé komentáře mě nezajímají,“ skočil velitel opět Lucce do řeči. „Podle zpráv CIA se tvoje sestra před sedmi léty seznámila s mimozemšťany už počátkem ledna. Jak?“</p>
<p>„Ona se mi nesvěřila…“</p>
<p>„Lžeš!“</p>
<p>„Dokaž mi to!“</p>
<p>„To tykání bych si vyprosil!“</p>
<p>„Vždyť sis začal…“</p>
<p>„Tak dost! Když si o to říkáš…“</p>
<p>„Stáhněte z ní ten hadr,“ obrátil se velitel ke členům eskorty.</p>
<p>Lucka je v mžiku úplně nahá a vzadu za ruce ji stále drží pacholek.</p>
<p>„Opakuji otázku,“ spustil znovu velitel, „jak se seznámila s vetřelci tvoje sestra?“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Myslím, že ti trochu pomůžeme, aby sis osvěžila paměť,“ a velitel ukázal na hák jeřábu visící nad Luckou.</p>
<p>V té chvíli ‚pacholek‘ přitáhl Lucku blíž k sobě a zakryl jí dlaněmi oči.</p>
<p>„Co to má zname…“</p>
<p>Velitel otázku nedokončil, protože se stalo několik překvapivých věcí najednou:</p>
<p>Mučírnou se ozval ohlušující výbuch a rozlilo se ostré oslňující světlo. Velitel eskorty se sám octl na háku, kam kázal pověsit Lucku. Visí za opasek a kroutí se jako žížala na udici. Pak naráz mrtvolné ticho… Do náhlého ticha něco zazvonilo. Veliteli vypadl z kapsy klíč.</p>
<p>Major Sirk i poručík Brandon, upřeně se dívající na delikventku, náhle ztratili orientaci. Oslepující granát, který odpálil druhý z ‚katových pacholků‘ vykonal své dílo dokonale.</p>
<p>První ‚pacholek‘ odkryl Lucce oči a zbavil ji pout.</p>
<p>„Díky,“ zašeptala Lucka a nerozhodně se rozhlédla.</p>
<p>„Běž dolů po schodech! Rychle!“ špitl ‚pacholek‘ rusky, „nahoře je peklo…“</p>
<p>Lucka vyrazila ke dveřím, přičemž šlápla na klíč, který před momentem vypadl veliteli z kapsy. Instinktivně ho sebrala a zmizela ve dveřích. Na konec chodby a po schodech dolů, jak jí radil ‚pacholek‘.</p>
<p>„Teroristický útok,“ zařval Sirk marně si protíraje oslepené oči, „máme tu zrádce! Sakra!“</p>
<p>Sotva to dořekl, rozječela se venku poplachová siréna.</p>
<p>Celých deset minut trvalo oběma důstojníkům, než opět nabyli zraku. Když prozřeli, zjistili, že jsou v podzemní mučírně sami s velitelem eskorty bezmocně se svíjejícím na háku jeřábu. Zbylí tři Uzbekové někam zmizeli.</p>
<p>V panické hrůze vyrazili po schodech nahoru, zanechavše bezmocného velitele eskorty jeho osudu. Ale cesta po schodech je blokována silnou mříží. Mříž je předpisově uzamčena a stráž není na svém místě.</p>
<p>„Co se to sakra děje?“ zařval Sirk, ale odpovědí mu je jen ozvěna.</p>
<p>A vtom to uviděl! „Musíme dolů!!“ zařval na Brandona, „Nebo z nás nezůstane ani ten pověstný mastný flek!“</p>
<p>„Co se…“</p>
<p>Brandon otázku nedořekl, protože v té chvíli rovněž uviděl šedozelenou kovovou krabici ležící na dalším schodě těsně za uzamčenou mříží.</p>
<p>„Ti mizerové! Nastražili vymazávací zařízení…!“ a vyrazil zběsilým úprkem za Sirkem dolů do podzemí. Minul dveře do mučírny a vrhl se k dalšímu bloku schodů. Po pár krocích však narazil na rozběsněného majora, který zoufale lomcuje mříží. Ta je rovněž zamčená.</p>
<p>„Na co čekáte, majore? Odemkněte a…“</p>
<p>Major loupl po poručíkovi zle očima: „A nevíte čím? Kdybych měl klíč, tak jsme mohli utéci nahoru, nezdá se vám?“</p>
<p>„Majore…“ zaúpěl Brandon, „vy jste náčelník věznice a nemáte…“</p>
<p>Major se opět zle utrhl: „Samozřejmě, že jako náčelník věznice klíč mám. Ale zapomněl jsem ho v druhé uniformě nahoře, no! Vy jste zřejmě v životě nikdy na nic nezapomněl, jak vás tak poslouchám!“</p>
<p>„A co ten velitel eskorty? Ten by snad…“</p>
<p>Major ani nečekal, až poručík dopoví, a vrhl se zpět do mučírny.</p>
<p>„Klíč!“ zařval na vyděšeného šéfa katovské družiny.</p>
<p>„A co kdybyste mě napřed osvobodil, majore,“ zaúpěl po chvíli.</p>
<p>Teprve teď majora napadlo spustit lano s hákem na zem, aby se nešťastný Uzbek mohl postavit a uvolnit hák zaklesnutý za opasek.</p>
<p>„Ten klíč!“ zařval znovu major, „Sedíme na náloži a nevíme, kdy to bouchne! Musíme okamžitě pryč…“</p>
<p>„Jenže… já žádný klíč… nemám! Zmizel,“ oznamuje velitel majorovi znovu prohledávaje všechny kapsy, „asi mi vypadl, jak jsem se kroutil na tom háku…“</p>
<p>„Kdybych to byl věděl, tak jsem tě tam nechal kroutit dál, ty mizero!“</p>
<p>„Pojďme zatím k dolní mříži, ať jsme od toho pekelného stroje co nejdál,“ navrhuje Brandon. Oba zbývající muži sice uposlechli, ale major poznamenal: „Tady nás před razantním výbuchem nic nezachrání. Musíme přivolat stráž!“</p>
<p>Vytáhl z kapsy mobilní telefon. Pohlédl na displej a vztekle s ním praštil o zem.</p>
<p>„Nemáme signál! Ti lotři buď vypnuli nebo zničili buňku!“</p>
<p>Pak se vrhl k zamčené mříži, zuřivě jí zalomcoval a jal se volat o pomoc doufaje, že ho uslyší aspoň jeden z obou službu majících dozorců.</p><empty-line /><p>Lucka se rozběhla po schodech dolů, ale narazila na mříž. Vyzkoušela klíč, který sebrala veliteli eskorty. Sláva! Funguje! Lucka mříž odemkla, prošla a pustila se dál dolů po schodišti. Po několika krocích se však zarazila. Vrátila se a mříž za sebou zamkla. Sestoupila o patro níž a prohlédla si chodbu. Narazila jen na prázdné kobky. Všechny jsou otevřené a nejsou vybaveny ani slámou. Uvědomila si, že ji před asi hodinou vyváděli nahoru o dva bloky schodů, a vrhla se znovu ke schodišti. Zamčená mříž se pod jejím klíčem opět poslušně otevřela. Lucka za sebou zamkla i druhou mříž a sestoupila do dalšího podzemního podlaží. Ano. Tady už to poznává. V téhle chodbě je její kobka… Ale jedinou výbavou je jen otep slámy. Na tu není vázána. Vtom uslyšela ze své kobky hlas dozorce: „To jste s ní nějak rychle hotovi, hoši. Ani jsem se nedostal k tomu, abych ji čistě podestlal…“</p>
<p>Lucka přibouchla zamřížované dveře a otočila klíčem, který trčí v zámku. Dozorce je zneškodněn!</p>
<p>„Pomóóóc! Vzpoura!“ řve uvězněný dozorce a lomcuje mříží.</p>
<p><emphasis>Ještě musím zpacifikovat toho druhého,</emphasis> uvažuje Lucka a krade se podél zdi jako stín. V hloubce chodby slyší dupot okovaných bot. To druhý dozorce zareagoval na volání. Lucka je bosa. Je ve výhodě, protože její kroky nejsou slyšet. Odemkla první kobku, na kterou narazila, a opatrně zavřela dveře, aby nezpůsobila hluk. Zajatec obývající kobku na ni vyděšeně zírá. Lucka si významně položila prst přes rty. Signalizuje mu, aby byl tiše. Když dozorce probíhal kolem dveří, prudce je otevřela. Dozorce utržil tvrdou ránu dveřmi rovnou do hlavy a sesul se k zemi.</p>
<p>„Pomoz mi,“ promluvila Lucka na zajatce anglicky.</p>
<p>Žádná reakce. Lucka zkouší ruštinu, uzbečtinu, arabštinu, perštinu. Na tu zajatec reaguje.</p>
<p>„Pomoz mi ho sem vtáhnout a přidrž mi ho…“</p>
<p>Lucka stáhla zneškodněnému dozorci uniformu a sama se do ní oblékla. Pak sebrala jeho pistoli i se zásobou nábojů.</p>
<p>„Tak, a jsme pány věznice,“ oznámila zajatci. „Tady máš klíč a zotvírej všechny kobky – kromě té první u schodů, tam je uvězněn druhý dozorce.“</p>
<p>Na konci chodby čeká na Lucku překvapení…</p>
<p>„Nancy!! Jak ses sem vůbec dostala?“</p>
<p>Obě kamarádky si padly do náruče a svět pro ně přestal na chvíli existovat.</p><empty-line /><p>„Pomóóóc! Pomóóóc!“</p>
<p>Volání se ozývá shora.</p>
<p>„Nevšimla jsem si, že by byla některá z kobek v patře nad námi obsazena,“ poznamenává Lucka. „Nechceš se tam jít podívat? Mám sice pistoli, ale nemohu se chlubit tím, že s ní umím zacházet…“</p>
<p>„Dobrá, budu ji ‚obsluhovat‘ sama,“ nabízí se Nancy.</p>
<p>Lucka se obrátila k ostatním zajatcům anglicky, rusky, persky, uzbecky a arabsky: „Chovejte se naprosto tiše. My se jdeme opatrně podívat, co se děje.“</p>
<p>Obě dívky vystoupily po schodech a Lucka odemkla první mříž. Podlaží nad nimi je úplně prázdné.</p>
<p>„Musíme ještě nahoru…“</p>
<p>Major zahlédl Lucčinu uniformu.</p>
<p>„No, to je dost! Kde se flákáte? Jak to, že…“</p>
<p>„Chyťte se hvězd, pánové!“</p>
<p>V té chvíli s hrůzou zjistil, že na ně míří Nancy pistolí a ztichl.</p>
<p>„Zdravím vás, poručíku,“ pokračuje Nancy, „copak tady pohledáváte? Snad vás taky nezatkli a nejdete k nám sedět?“</p>
<p>„Otevřete!“ zařval major.</p>
<p>„A proč?“</p>
<p>„Nancy, prosím vás,“ spustil Brandon pokorným hlasem, „nahoře je zamčená mříž a za ní je načasované vymazávací zařízení. Nevíme, kdy to bude explodovat…“</p>
<p>„Co je to, to vymazávací zařízení?“ obrací se Lucka k Nancy.</p>
<p>„To vypadá, jako by sem vtrhlo nějaké přepadové komando. Pak je po takové akci třeba zahladit stopy, aby se nedalo zjistit, která znepřátelená nebo třeba také ‚spřátelená‘ – i takové případy jsou časté – země to komando vyslala. K tomu právě slouží vymazávací zařízení – obvykle jedna nebo několik razantních náloží, které celé místo činu a jeho okolí srovnají se zemí a spálí na uhel…“</p>
<p>„Výborná zpráva, poručíku,“ ujímá se slova tentokrát Lucka, „Jenže my vás sem – vlastně do krytu, rozumím-li tomu dobře – pustíme jen tehdy, když splníte naše podmínky!“</p>
<p>„Jaké podmínky?!“</p>
<p>„Všechny zbraně a vůbec všechny předměty, které by mohly jako zbraně posloužit, naházíte skrz mříž sem na schody, a to včetně vašeho oděvu. My si to všechno sebereme a teprve pak vás pustíme do bezpečí podzemí. Jasné?“</p>
<p>„A to se máme svléknout úplně … do naha?“</p>
<p>„Nejsme jako vy, poručíku. I když bych si vás nahého taky ráda vychutnala, jako vy před chvílí mě – ale stačí do spodního prádla. Abychom viděly, že už další zbraně nikde neukrýváte.“</p>
<p>„A co bude potom.“</p>
<p>„Co by. Zavřeme vás do kobek místo zajatců a pak bude záležet na podmínkách, které se nám podaří vyjednat ohledně našeho propuštění,“ informuje poručíka Nancy.</p>
<p>„Vy nás chcete zavřít … do kobek? Vždyť…“</p>
<p>„S čím kdo zachází, tím také schází, majore,“ odpověděla tentokrát Lucka, „ale rozmyslete se rychle. Dřív než vám to bouchne za zadkem. Až splníte podmínky, tak zavolejte. My se jdeme zatím schovat, abychom se případně neusmažily s vámi.“</p>
<p>Po těchto slovech obě dívky seběhly dolů po schodech a zamkly za sebou i druhou mříž.</p>
<p>„Než se pánové rozmyslí, mohly jsme se trochu nabít,“ poznamenala Lucka a vyšroubovala jednu žárovku v chodbě.</p>
<p>„Dobrý nápad,“ zvolala Nancy a Lucku napodobila.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. května</emphasis></p>
<p>Dnes jsem si svou službu na Lucii III opravdu vychutnala. Plukovníka Birda navštívil generál. Osobně. A ten jejich rozhovor byl tak zajímavý, že jsem si ho do deníčku opsala ze záznamu doslovně.</p>
<p>„Plukovníku! To už je vrchol!“</p>
<p>Generál vtrhl do pracovny <emphasis>Černého Ptáka</emphasis> bez zaklepání, bez pozdravu… Doslovně jako velká voda. Plukovník zmateně vstal a pokouší se salutovat, jenže generál ho nenechá ani nadechnout.</p>
<p>„Ten váš Brandon je blázen! A možná už i po smrti!“</p>
<p>„Co, co se…“</p>
<p>„Co, co se…! Hodně se! Základnu v Chanabádu přepadlo po zuby ozbrojené komando. A naši vojáci byli na takovou situaci naprosto nepřipraveni. To sice není vaše starost, ale část komanda vnikla i do věznice. Právě v době, kdy váš Brandon s velitelem věznice vyslýchali jednu z vašich delikventek. Jak se zdá, tak cílem komanda bylo především osvobození zajatců. To se jim sice nepodařilo, ale než se naši vojáci vzpamatovali, odvlekli maskovaní bandité do vrtulníku tři lidi – zatím nevíme koho, protože právě když se první vojáci k věznici přiblížili, vybuchla v prvním podzemním podlaží razantní nálož. První dvě mříže vyvrátila a třetí je zavalená. V závalu jsme kupodivu nalezli blůzu uniformy poručíka Brandona, ale nikde není jeho tělo, což znamená, že buď zahynul a pod těmi sutinami ještě někde bude, nebo je někde za tou zavalenou mříží. V každém případě – plukovníku! Je jasné, že část nalezené uniformy poručíku Brandonovi patří. Zůstaly v ní totiž jeho doklady! A na mně teď bude, jak vysvětlím ministrovi jeho přítomnost na místě, kde se vůbec neměl zdržovat.“</p>
<p>„Pane generále…“</p>
<p>„Mlčte, plukovníku! Několikrát jsem vás varoval. Pamatujte si, že naše kariéra se chýlí ke konci. Moje i vaše. Rozumíte? A modlete se, abychom neskončili před vojenským soudem. Moc mě mrzí, že jsem vás nevyhodil ze služby hned po tom vašem povedeném únosu té, toho… krucifix, však vy víte. Jediným štěstím pro vás tenkrát byla neuvěřitelná devótnost toho úředníka na ministerstvu zahraničí té… jak se to tam sakra jmenuje! Kdyby se ta blonďatá dračice sama obrátila se svou stížností přímo na naši ambasádu a nedůvěřovala těm patolízalům, tak byl s vámi konec už tenkrát, plukovníku!“</p>
<p>Vtom zazvonil generálův mobil. Slyším jen generála, protože technika instalovaná na Lucii III zatím umožňuje odposlech druhé strany jen u hovorů procházejících pobočkovou ústřednou nevadské základny.</p>
<p>„Co se stalo, kapitáne?“</p>
<p>…</p>
<p>„No, to nám ještě scházelo…“</p>
<p>…</p>
<p>„No tedy… Doufám, že další jobovku už nemáte!“</p>
<p>…</p>
<p>„Děkuji, to by stačilo!“</p>
<p>Pak se obrátil k plukovníkovi a spustil: „Je to ještě horší, plukovníku. Brandon, Sirk a tři uzbečtí dozorci jsou rukojmí vzbouřených zajatců, Jejich kápo je vaše povedená Nancy Moareová, která za pomoci té druhé vaší delikventky … ale co. Na podrobnostech nezáleží. Zkrátka a dobře – požadují volný odchod pro všechny zajatce výměnou za životy pěti mužů, kteří jsou drženi jako rukojmí. Vzhledem k tomu, že dva z nich jsou důstojníci – občané Spojených států, nevidím to jinak, plukovníku, že jsme tady opravdu skončili…“</p>
<p>Generál ani nenechal plukovníka nějak reagovat a spěšně opustil jeho pracovnu. Když za ním zaklaply dveře, plukovník zmateně vstal a vrávoravým krokem přistoupil k lednici. Vytáhl z ní asi půllitrovou láhev whisky, skoro plnou. Otevřel ji a jal se rovnou z ní pít. Prázdnou láhev upustil na podlahu a svalil se vedle ní.</p>
<p>V té chvíli mě přišel vystřídat Erigyos. Okamžitě na mně poznal, že se stalo něco důležitého.</p>
<p>„Nancy s Luckou vyvolaly vzpouru vězňů a drží jako rukojmí pět mužů, z toho dva důstojníky Spojených států,“ vyhrkla jsem na něj dříve než se stačil sám zeptat. „A musím se ihned teleportovat domů, navštívit velvyslanectví USA a podat trestní oznámení na jednoho úředníka z ministerstva zahraničí!“</p>
<p>Předala jsem mu službu a vyrazila za Myrou.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 15</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. května, noc</emphasis></p>
<p>Ještě dnes večer jsem se teleportovala k Janě, abych byla co nejblíže Praze, kde musím projednat dvě důležité záležitosti. Janičku jsem viděla naposledy v únoru (tedy osobně, nepočítám její účasti ve videokonferencích), takže její přivítání bylo opravdu bouřlivé. Ihned po povinné desetiminutové aklimatizaci na teleportačním lůžku mě zatáhla do koupelny, kde jsme se zase jednou dosyta vyřádily. Po tom ranním generálově přiznání, že aktivity <emphasis>Černého Ptáka</emphasis> ohledně Lucčina únosu se dějí za zády administrativy Spojených států a že by mi mohlo k osvobození Lucinky pomoci podání stížnosti přímo na velvyslanectví, mi opět zvedlo náladu, protože se mi zazdálo, že není nic jednoduššího…</p>
<p>„Tak povídej, co je u mimozemských přátel nového, jak pokračují práce na osvobození Lucky, jak se daří strýčkovi a tetě…“ spustila hned jak jsme opustily koupelnu a usadily jsme se vedle sebe na pohovce.</p>
<p>„To je trochu moc otázek najednou… Zítra chci navštívit velvyslanectví a podat stížnost na plukovníka Birda, že nechal Lucku unést za zády amerických úřadů. A taky mám připraveno trestní oznámení na úředníky ministerstva zahraničí.“</p>
<p>„Tak rychle? Vždyť – aspoň podle toho, cos mi řekla do komunikátoru před teleportací, víš všechno toto vlastně ode dneška!“</p>
<p>„To je pravda, ale stížnost mi pomohla připravit Jenny a trestní oznámení vypracovala Malik. Nezapomínej, že je právnička a o Lucčin případ se zajímá intenzivně od samého počátku. Dnes ráno jsme se o celé záležitosti dozvěděli, odpoledne už byly připraveny oba dokumenty, před chvílí jsem se sem teleportovala a zítra ráno už budou v Praze. Nač čekat, že?“</p>
<p>„No tedy! To je ale fofr! Kdyby takhle pracovali všichni advokáti…“</p>
<p>Zasmála jsem se. „Malik není nějaký tuctový advokát, který v první řadě kouká na to, kolik mu ta která kauza vynese. Malik je především naše kamarádka a Lucčin osud ji tíží stejně jako nás všechny.“</p>
<p>„O tom nepochybuji… Zvlášť tedy, když se mimozemšťané postarali i o téměř zázračné povznesení afrických národů.“</p>
<p>„To je fakt,“přitakávám Janě. „A způsob, jakým to provedli, je opravdu geniální. Ne nějaké rozdávání almužen, ale zavedení obrovského množství pracovních příležitostí. Vždyť jen na zúrodňování Sahary se podílí tolik lidí, že před tím snad nebylo tolik pracovních míst v celé Africe,“</p>
<p>„Vedle toho zřízení škol a sítě zdravotnických zařízení…“</p>
<p>„Zdravotnických zařízení… Málem bych se ti zapomněla svěřit, že jsem se s Agillem domluvila na opětovném dárcovství mléka. Myra se přede mnou zmínila, že ho mají nedostatek,“ sděluji kamarádce.</p>
<p>„Ano? A kdy začínáš?“</p>
<p>„No, zítra odevzdám dokumenty a na tom velvyslanectví bych si s nimi chtěla trochu popovídat. Večer se musím teleportovat zpátky a pravděpodobně skončím na Menstruačním – tedy pokud se mi po těch stresových situacích udrží pravidelný cyklus. Hned potom mi Agill připraví laktogenní sérum a…“</p>
<p>„Tedy, ty to ale bereš hákem od podlahy. Což takhle malá příprava v podobě masáže prsou?“</p>
<p>Při vzpomínce na Janiny úžasné techniky jsem pocítila vzrušení. „Proč ne?“</p>
<p>Bez dalšího otálení jsem vyrazila do Janiny vyšetřovny a pohodlně se uvelebila na stole. Odložit nemám co, protože jsem se od teleportace ještě neoblékla – a konec konců, proč taky, když jsme tu s Janičkou samy… Ta mi vzápětí zavázala oči šátkem, aby u mě vyvolala submisivní pocit, což je při masáži velice příjemné.</p>
<p>Teď už jen vnímám její doteky. Roztírá mi po prsou masážní olej. Přejíždí mi po nich lehce prsty. Ležím uvolněně na stole a propadám snění. Před zavázanýma očima mi probíhá jako film celý řetěz událostí, krásných i méně příjemných chvil, které jsem v Janině společnosti prožila. Nádherné bazény, tělocvičny a salónky CPLE, vyšetřovna, kterou jsme si ‚obsadily‘ pro svoje výzkumy, jsou střídány příšernou gynekologickou prohlídkou u asistenta Rummlera. Následuje únos, internační tábor v rovníkovém Atlantiku, potupná přijímací prohlídka, služba v jídelně, pranýř. Kryt a setkání se strýčkem a tetou, Jana a Xiaolan jako ošetřovatelky dělníků a vojáků. Osvobození. Další rok v nádherném prostředí CPLEN. A teď zase ten karambol s Luckou…</p>
<p>Jana v masáži přitvrzuje. Tře mi prsa celými dlaněmi. Postupuje v kruzích a tiskne mi prsa čím dál tím víc, až je přímo hněte. Nakonec mi stimuluje bradavky. Už jsem vzrušená na nejvyšší míru. V nejlepším však přestává.</p>
<p>„Nevystřídáme se?“</p>
<p>Jen jsem přikývla. Jana zaujala moje místo a já jsem si navlékla její plášť. Pak jsem jí zavázala oči a jala se roztírat olej po jejích prsou. Opět se začínám vzrušovat, protože Jana mléko produkuje a jakmile ji trochu víc stisknu, pár krůpějí na bradavkách se jí objeví. Sice ne mnoho, protože mléko denně odsává, ale je právě uprostřed cyklu, takže je její produkce značná.</p>
<p>Neodolala jsem a zapojila do hry i jazyk. Pod rukama cítím Janino vzrušení a už to sama nemohu vydržet. Strhla jsem si plášť, zvedla jsem Janičku se stolu, položila ji na koberec a přitiskla jsem se k ní. Vroucně mě objala. Laskáme se na intimních místech, vnikám prsty do její jeskyňky a ona zase do mé. Postupně se stáčíme do své oblíbené polohy 69 a orgasmu dosahujeme téměř současně. Přestože nejsme v nabíjecí místnosti, projevuje se kalihapický efekt, takže každá prožíváme hned dva různé orgasmy – ten svůj i ten kamarádčin. Je to něco nádherného a nepopsatelného. Konečně jsem se otočila a pohlédla Janičce do očí. Znovu mě objala a naše rty se spojily v dlouhém polibku.</p>
<p>„Musíme se ale pořádně nabít,“ pronesla konečně Jana, když jsme se od sebe odtrhly. „Vyvolaly jsme kalihapický efekt při orgasmu,což je značně vyčerpávající, a ty chceš jet zítra hned ráno do Prahy…“</p>
<p>Odebraly jsme se do nabíjecí místnosti a vydržely jsme tam téměř do půlnoci.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>19. května</emphasis></p>
<p>Sedm hodin ráno – a venkovní teploměr už ukazuje 18°C. Výborně, zaradovala jsem se. Aspoň se budu cítit bezpečněji. Místo spodního prádla jsem si oblékla plavky a přes ně lehké letní šatečky zapínané na suchý zip. Do Prahy jsem dorazila krátce po deváté hodině. Nejprve jsem navštívila Státní zastupitelství pro Prahu 1, kde jsem podala trestní oznámení na úředníky Ministerstva zahraničních věcí, a pak jsem vyrazila na Velvyslanectví USA. Lidem, stojícím frontu na víza, jsem nejprve musela vysvětlit, že já o vízum žádat nejdu a že je předbíhat nemíním.</p>
<p>Na recepci jsem oznámila, že jdu podat stížnost na jednání státních zaměstnanců Spojených států. Po několika telefonátech, trapné bezpečnostní prohlídce a následném nekonečném čekání mi recepční připnula na šaty jmenovku s nápisem GUEST a nějakým číslem. Pak jsem byla členem ochranky odvedena do druhého patra a uvedena do kanceláře, která je rozdělena po celé délce pultem oddělujícím část pro návštěvy od vlastního pracoviště. Tam sedí za stolem jediný úředník. Můj průvodce mu beze slova předal jakési lejstro a zanechal nás o samotě.</p>
<p>„Dobrý den. Já jsem…“</p>
<p>Úředník jen netrpělivě mávl rukou a skočil mi do řeči aniž by mě nechal domluvit:</p>
<p>„Co si přejete, paní architektko,“ spustil na mě rovnou anglicky dívaje se při tom střídavě na mě a na monitor počítače, aniž by se obtěžoval zjistit, zda mu rozumím. Zřejmě byl už dopředu zpraven o tom, kdo jsem.</p>
<p>Předložila jsem mu stížnost, kterou pro mě vypracovala Jenny, a DVD se záznamem Lucčina únosu a řádění falešných policistů.</p>
<p>„Zajímavé, zajímavé. A jak jste se dostala k těmto materiálům?“</p>
<p>Vysvětluji, že se jedná o retrospektivní záznam událostí pořízený mimozemšťany na mou žádost poté, když moje sestra zmizela.</p>
<p>„Takže… rozumím-li tomu dobře: Vy využíváte a zneužíváte pokročilé zpravodajské technologie ke sledování občanů Spojených států. A s tím se jdete ještě chlubit na ambasádu, ano?“</p>
<p>„Pokud vaši občané páchají trestnou činnost…“</p>
<p>Nenechal mě ani domluvit. „Pokud občané Spojených států páchají trestnou činnost, je k posouzení takové činnosti kompetentní pouze soud Spojených států. Cizí státní příslušník nemá právo…“</p>
<p>„Ale čin, který spáchal plukovník Bird a jeho lidé se bezprostředně týká mé rodiny, pane. Já tady nevystupuji jako soudce, ale jako žalobce!“ skočila jsem mu nakvašeně do řeči. Sice cítím, že je to neslušné, ale zase – na hrubý pytel patří hrubá záplata…</p>
<p>„Moje sestra byla dokonce zavlečena na vaši základnu v Chanabádu, kde byla uvězněna v hygienicky naprosto nevyhovujícím prostředí a dokonce i mučena! Jak se tyto praktiky slučují s vaším bojem za dodržování lidských práv?“</p>
<p>„Tak to byla vaše sestra, která v Chanabádu vyvolala vzpouru vězňů! A vy si jako myslíte, že po tomto incidentu…“</p>
<p>Úředník větu nedokončil a zvedl telefon. Došlo mi, že má v úmyslu povolat ochranku.</p>
<p>„Položte to!“</p>
<p>Udiveně na mě pohlédl. Telefon však nepoložil; dokonce začal volit číslo.</p>
<p>Přeskočila jsem pult a vyrazila jsem mu sluchátko z ruky, přičemž jsem mu uštědřila elektrickou ránu. Sice jen mírnou, ale zavrávoral a padl do křesla.</p>
<p>Ze sluchátka se ozývá hlas: „Oddělení ochrany. Máte přání?“</p>
<p>„Promiňte, to je omyl,“ omluvila jsem se a zavěsila.</p>
<p>Úředník se mezitím vzpamatoval a výhružně se proti mně postavil. Je to hromotluk – o dvě hlavy větší než já – a zřejmě se domnívá, že bude se mnou brzy hotov. Bleskurychle jsem shodila šaty a přehodila jsem je přes pult za sebou. Teď stojím proti němu v plavkách. Právě včas! Uchopil mě v pase a pokusil se mě judistickým chvatem povalit na podlahu. V té chvíli jsem ho zpacifikovala silným elektrickým výbojem.</p>
<p>Došlo mi, že teď už je na podávání stížnosti pozdě. Ač <emphasis>Černý Pták</emphasis> jednal protiprávně i z hlediska americké legislativy, mnou dodané materiály úředník vyhodnotil jako produkt špionáže a to je podle jejich kriterií mnohem závažnější aféra než přehmat jejich zpravodajce.</p>
<p>Pohlédla jsem na omráčeného úředníka a uvědomila jsem si, že jsem se na chvíli stala paní jeho kanceláře. Odtáhla jsem ho trochu stranou, abych o něj nezakopávala, a přistoupila jsem k jeho počítači. Podíváme se, co tam má zajímavého…</p>
<p>První, co jsem spatřila, byla série mých fotografií, na kterých jsem úplně nahá! Po chvíli jsem si uvědomila, že už jsem ty obrázky někde viděla. Ano! Pocházejí ještě z internačního tábora. Zřejmě se jim část materiálů přece jen podařilo odeslat ještě před tím, než <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> donutila jednoho člena komise přeformátovat disk jejich počítače. No počkejte, vy lumpové!</p>
<p>V první řadě jsem vypnula spořič obrazovky, aby mi nemohl zabránit v dalším přístupu. Pak jsem se jala prohlížet otevřenou databázi. Tak tady mám přehled o tom, které naše občany oni špiclují, došlo mi, když jsem prozkoumala několik záznamů. Nuž dobrá… Pokusila jsem se některé údaje smazat, ale nejde to. Tenhle úředník má právo jen pro čtení. Zřejmě to nebude žádné velké ‚zvíře‘ – obývá kancelář sice sám, ale bez předpokoje a bez sekretářky…</p>
<p>Ale mohu si to aspoň zkopírovat, napadlo mě, a potom ty lidi varovat. Sáhla jsem do kabelky a vytáhla dva paměťové krystaly o vysoké kapacitě, které mimozemšťané přizpůsobili pro rozhraní USB. Při bezpečnostní prohlídce na ně není šance přijít. Jsou sice v kovovém pouzdře, ale jsou maskovány jako rtěnka. Vrazila jsem každý z nich do jednoho USB portu úředníkova počítače a spustila jsem kopírování. Vtom jsem zaslechla zasténání. Otočila jsem se. Úředník se právě probral a teď na mě tupě zírá, jak manipuluji s jeho počítačem – pořád ještě v plavkách. Přistoupila jsem k němu. Nečekaně mě chytil za lýtko a snaží se mi podtrhnout nohu. Poctila jsem ho další elektrickou ranou se slovy: „Ještě se trochu prospi, zlato, ano?“</p>
<p>Kopírování databáze trvá nějak dlouho. Ozvalo se zaklepání na dveře. Co teď? Vtom mi bleskl hlavou šílený nápad! Vrhla jsem se k omráčenému úředníkovi, strhla jsem mu kravatu i košili a rozepnula mu kalhoty.</p>
<p>Nové zaklepání na dveře.</p>
<p>Odhodila jsem podprsenku tak, aby viditelně ležela přes moje šaty na pultě, a přitiskla se k omráčenému úředníkovi. Právě včas! Ozvalo se jemné pípnutí, dveře se otevřely a dovnitř nahlédl člen ochranky.</p>
<p>„Pardon… promiňte…“ ozvalo se nerozhodné zakoktání a dveře opět zaklaply.</p>
<p>Situace je zachráněna, ale na jak dlouho? Když jsem si však představila, jak se mi podařilo úředníka zkompromitovat a jakým narážkám a posměchu bude vystaven, musela jsem se zasmát. A co teprve, až se to donese k jeho nadřízeným…</p>
<p>Pohlédla jsem na monitor. Odhad kopírování: ještě deset minut!</p>
<p>Ale co… Za deset minut se dá stihnout věcí… Aspoň se mu ještě pomstím a nadělám mu v kanceláři pořádnou paseku! Vytáhla jsem jeden šanon z otevřené registratury a jala se dokumenty v něm uloženými krmit skartovačku. Je opravdu výkonná! Za deset minut jsem zlikvidovala půlku jednoho regálu.</p>
<p>Vtom zazvonil telefon. Jednou, dvakrát, třikrát… Znechuceně jsem zvedla sluchátko a zavěsila, aby mě to cvrlikání neznervózňovalo. Pak jsem pohlédla na monitor. Kopírování je u konce. Vytáhla jsem krystaly z portů, uložila je do kabelky a přehoupla jsem se na druhou stranu pultu. Už, už jsem vztahovala ruku po svém oděvu, když vtom se dveře opět rozlétly. Tentokrát bez zaklepání. Do místnosti vtrhly čtyři gorily v maškarádách a míří na mě samopaly. Instinktivně jsem si přehodila kabelku přes rameno a vytvořila jsem kolem sebe ochranné pole. Trochu jsem to přehnala, protože pult za mnou zlověstně zapraskal a část, kterou z něj ochranné pole vyrvalo, byla odmrštěna takovou silou, že proletěla zavřeným oknem. K mému zděšení s sebou vzala moje šaty i s podprsenkou. Tak! A teď mi nezbude, než vyjít na veřejnost nahoře bez… Někde na pláži by to samozřejmě nevadilo, ale uprostřed města asi vyvolám pozdvižení, blesklo mi hlavou. Jenže na takové úvahy zatím není čas. Nejprve se musím dostat odsud. Pak se uvidí, co podniknu dál.</p>
<p>„Dovolíte, pánové, abych prošla?“ požádala jsem se sladkým úsměvem na rtech zkoprnělé strážné.</p>
<p>Zastoupili mi cestu. „Odevzdejte kabelku a nastavte ruce,“ nařídil mi jeden z nich významně mi potřásaje před očima náramky.</p>
<p>Postupuji drobnými krůčky vpřed a ochranné pole vytlačuje gorily ze dveří. Nesmím udělat žádný prudký pohyb, abych některého z nich nezranila nebo nezabila. Za tu dobu spolupráce s mimozemskými přáteli, vyzbrojena a chráněna jejich pokročilými technologiemi, jsem si podvědomě vštípila zásadu, že všechna zranění a případné ztráty na životech si může protivník způsobit jedině sám svou vlastní vinou. Já se takového prohřešku dopustit nesmím, leda v případě náhlého a neodkladného nebezpečí, když už se nedá nic jiného dělat.</p>
<p>„Stůjte, nebo budeme nuceni použít donucovacích prostředků!“</p>
<p>Zasmála jsem se, „Nezdá se vám, pánové, že jsem vás trochu předběhla? Jestli jste si toho nevšimli, tak donucovacího prostředku používám právě teď já!“</p>
<p>Postoupila jsem o další dva kroky. Strážný, který se držel vší silou kliky dveří, nevydržel nápor ochranného pole, které obklopuje mé tělo v síle asi dvanácti centimetrů, a pustil se. Pole ho odmrštilo takovou silou, že prudce narazil hlavou do protějších dveří a zhroutil se na zem. V té chvíli se zbývající tři gorily proti mně vrhly, ale ochranné pole nezklamalo. Vzhledem k tomu, že jsem vlastně skoro nahá – mám na sobě pouze kalhotky – daří se mi ochranné pole ovládat velice lehce a s minimálními ztrátami energie.</p>
<p>„Co se to tady děje?“ – Protější dveře se otevřely a v nich se objevila rozezlená úřednice. „Cožpak se dá v takovém kraválu pracovat?“</p>
<p>Vzápětí spatřila čtyři členy ochranky bezmocně se válející v jednom chumlu uprostřed chodby a vyděšeně se na mě podívala. Postoupila jsem směrem k ní a moje ochranné pole ji nezadržitelně zatlačuje zpět do její kanceláře. Vstoupila jsem za ní, zrušila jsem ochranné pole a zavřela za sebou dveře.</p>
<p>„Co… chcete…“</p>
<p>Změřila jsem si ji pohledem. Je sice o hlavu vyšší než já, ale podle nohou vyčuhujících jí ze sukně je dost hubená, i když v té blůzičce na to nevypadá. Třeba se to povede.</p>
<p>„Svlékni si blůzičku!“</p>
<p>„Co… cože?“</p>
<p>„Dělej, nemám času nazbyt!“ Uchopila jsem ji za ruku a svůj příkaz jsem doprovodila mírným elektrickým šokem. Vzápětí jsem sáhla do kabelky a položila před ní na stůl fialový papírek.</p>
<p>„Víš, co to je, děvče?“</p>
<p>„Tisíc… korun…“</p>
<p>„Správně,“ zaradovala jsem se, „a za těch tisíc korun si tvou blůzičku <strong>půjčím</strong>! Dělej, než si to rozmyslím!“</p>
<p>Váhavě rozepnula knoflíčky a blůzičku položila na stůl.</p>
<p>Sáhla jsem znovu do kabelky a před zkoprnělou úřednicí se objevil zelený papírek.</p>
<p>„A ty dva tisíce…?“</p>
<p>„Ještě podprsenku, drahá…“</p>
<p>„Ale vždyť… já už tady nic na sebe nemám! Jak se dostanu domů? Bez blůzičky bych to ještě ustála, ale…“</p>
<p>„To už je tvůj problém,děvče. Teď dolů tu podprsenku a budeme kamarádky. Jinak…“</p>
<p>Roztřásly se jí ruce.</p>
<p>„Otoč se!“</p>
<p>Podprsenku jsem jí rozepnula sama a vzápětí jsem si ji oblékla. Je mi sice trochu těsná, ale na tu chvíli, kdy ji budu potřebovat k průchodu ven z ambasády, se to dá vydržet.</p>
<p>„Ukaž, otoč se zpátky…“ požádala jsem úřednici.</p>
<p>Poslušně se otočila. Prsa má opravdu malá, ale pevná. Trčí jí dopředu jako nárazníky – tu podprsenku by snad ani nepotřebovala. Pod tenkou blůzičku si ji však vzít musí…</p>
<p>„Není to tak hrozné, s tím domů dojdeš,“ poznamenávám se smíchem. Ale měla bys trochu víc jíst, nebo skončíš jako anorektička.“</p>
<p>Krajková podprsenka s kalhotkami od plavek příliš neladí, ale je to pořád lepší, než abych své poprsí vystavovala na odiv hladovým očím strážných. Až budu mimo areál, obleču si ještě blůzičku a bude to v pohodě.</p>
<p>Blůzičku jsem si přehodila přes kabelku a zanechavši polonahou úřednici jejímu osudu jsem vyrazila ven z kanceláře. Chodba je prázdná, pomlácené gorily někam zmizely. Pohlédla jsem na jmenovku na dveřích. <emphasis>Sarah Madock (Miss)</emphasis>, stojí na kovovém štítku ozdobným písmem vedle její fotografie. Ale nikde není označení funkce nebo útvaru. Nevadí. Sestoupila jsem po schodišti do přízemí a vstoupila jsem do recepce.</p>
<p>Zadrželi mě dva příslušníci ochranky.</p>
<p>„Jak to, že jdete bez doprovodu?“</p>
<p>„Trefím sama!“</p>
<p>„U koho jste byla?“</p>
<p>„Nevím, neuznal za vhodné, aby se mi představil!“</p>
<p>„Takže teď půjdete s námi, abychom zjistili, kdo vlastně jste a co tady pohledáváte!“</p>
<p>Ustoupila jsem o pár kroků vzad a vyvolala kolem sebe ochranné pole. Pak jsem se jala postupovat drobnými krůčky vpřed. Pomocí ochranného pole tlačím oba členy ochranky před sebou jako buldozer. Náhle jsem se zastavila a instinktivně jsem se otočila. Za mnou stojí další člen ochranky s namířenou pistolí.</p>
<p>„Ne! Nestřílej, nebo…“</p>
<p>Pozdě! Z pistole vyšla rána a nešťastný střelec se s výkřikem sesul k zemi drže se za prsa.</p>
<p>Obrátila jsem se zpět k těm dvěma, kteří stojí ve dveřích.</p>
<p>„Pánové, mějte rozum a ustupte. Nebo chcete shodit se schodů…?“</p>
<p>Zkoprnělí strážní ustoupili a nechali mě volně projít. Prošla jsem ulicí kolem velvyslanectví za nejbližší roh a oblékla jsem si blůzičku. Je poněkud volnější než podprsenka a poměrně dlouhá, takže mi slouží spíše jako minišaty. Přivolala jsem si taxík, kterým jsem se nechala odvézt na nádraží a krátce po poledni jsem se uchýlila do bezpečí Janiny rezidence. Tam jsem se v první řadě zbavila škrtící podprsenky.</p>
<p>Co ale teď? Nejprve by to chtělo shrnout fakta: Tak za prvé: <emphasis>Černý Pták</emphasis> a jeho kumpáni zosnovali únos Lucky bez vědomí amerických úřadů. Jenže Američané jsou na cizích územích beztrestní. Hlavou se mi táhnou otřesné případy… V Soulu vjeli džípem do houfu školních dětí na přechodu pro chodce! V Itálii pilot shodil letadlem lanovku a zabil dvacet lidí. Dostali se před americký soud, pravda. Ale nakonec byli osvobozeni…</p>
<p>Za druhé: Lucka vyvolala vzpouru vězňů – a za to bude zřejmě souzena bez ohledu na to, zda v té věznici byla držena po právu či protiprávně.</p>
<p>Z toho tedy plyne, že i kdyby byl <emphasis>Černý Pták</emphasis> postaven před soud a jeho rejdy uznány za protiprávní, Lucce to zřejmě nijak nepomůže…</p>
<p>Po čtvrté hodině dorazila Jana.</p>
<p>„Tak povídej, jakpak jsi dopadla?“ vyjela na mě otázkou sotva se objevila ve dveřích.</p>
<p>„Nijak slavně,“ odpovídám smutně, „Lucka je obviněna ze zosnování vzpoury vězňů v Chanabádu. Ale přece jen jsem něco získala. A tomu nafoukanému byrokratovi jsem na památku trochu vyčistila kancelář!“</p>
<p>Zasunula jsem krystaly do portu komunikátoru a předvedla jsem Janě databázi sledovaných osob.</p>
<p>„Podívej, ty jsi tu taky. Lenka, Lucka… a dokonce i Vašík Mámil. Měla bys ho varovat.“</p>
<p>„No, to je ale pěkné. Co ostatní? <emphasis>Akvabely</emphasis>, Xiaolan…“</p>
<p>„To nevím. Ten úředník měl přístup jen k části databáze obsahující údaje o našich občanech. Magda a Irenka jsou tu vedeny pochopitelně také…“</p>
<p>Naštěstí jsou v databázi uvedena i telefonní čísla, adresy a další kontakty. Myslím, že se spousta našich obyvatel bude moc divit, až dostanou dopis nebo email s přehledem údajů, které o nich vedou úřady cizí země…“</p>
<p>„Ukaž, podívám se, co se jim podařilo shromáždit o mně… No ne! Tak oni sem dostali i ty fotky z internačního tábora. A tady to jsou snímky ze služebny u Kladna – zase nahaté obrázky, hmm, ani jsem nepostřehla, že mě tam taky nafotili. Budu se muset na to vyptat Magdy. A ty komentáře taky nejsou k zahození.“</p>
<p>Zahleděla jsem se na obrazovku. Jana je pro ně ‚objekt č. 44751258‘ – to je uvedeno vždy v záhlaví dokumentu a pak už se hovoří jen o ‚objektu‘ bez čísla či dalšího upřesnění.</p>
<p><emphasis>Objekt uprchl z tajné služebny bezpečnostní služby a prozradil jeho existenci místnímu i světovému tisku. … Objekt si buduje opevněné sídlo … Objekt se opakovaně stýká s mimozemskými vetřelci a uvádí do praxe jejich pokročilé technologie bez součinnosti se světovým společenstvím. … Objekt … Objekt …</emphasis></p>
<p>„Myslím, že se domluvím se Sheilou a vydáme to jako erotický humoristický kalendář.“</p>
<p>„No teda! To je mi ale nápad! Můžete tam přidat třeba i moje materiály a popřípadě se domluvíme i s ostatními děvčaty, ať je to pestřejší. Lenka a Magda určitě nebudou proti. Jenom si na těch obrázcích rozostříme nebo pozměníme obličeje,“ navrhuji Janě, „a jeden exemplář určitě pošlu <emphasis>Černému Ptákovi</emphasis>.“</p>
<p>„Proč ne? Až tam najde tady tu sérii obrázků, jak mě vyšetřuje ten doktor na služebně, tak se určitě zase udělá přímo v kanceláři…“</p>
<p>„Víš co?“ navrhuji Janě, když jsme se pobavily nad těmi bláboly. „Nahrajeme to do Informačního systému a já si u tebe počkám na večerní zprávy, jestli tam bude o mně zmínka. Pak se musím teleportovat zpátky.“</p>
<p>Nemýlila jsem se.</p>
<p><emphasis>Dnes krátce po desáté hodině vnikla do budovy Velvyslanectví Spojených států v Praze šílená žena. Omráčila jednoho úředníka, v jehož kanceláři poté zničila řadu důležitých dokumentů a nakonec značně zdemolovala i zařízení kanceláře. Při následném útěku zranila pět členů ochranky, z toho jednoho těžce. Přes veškeré úsilí Policie se ji nepodařilo zadržet. Vedení Velvyslanectví ve spolupráci s Policií České republiky zvažuje zpřísnění bezpečnostních opatření.</emphasis></p>
<p>„Je zajímavé, že po mně nevyhlásili pátrání a že se vůbec nezmiňují o tom mém extempore se slečnou Sarah…“</p>
<p>„Zřejmě se skutečný stav věci snaží udržet v tajnosti a ten tvůj incident se slečnou Sarah nepovažují za tak důležitý,“ míní Jana, „i když… zítra by to mohlo být sousto pro bulvární tisk. Podívám se po tom, a kdyby…“</p>
<p>„Počkej, tiše…“ přerušila jsem proud jejích úvah, aby nám neunikla další zajímavá zpráva:</p>
<p><emphasis>Jak jsme vás již včera informovali, došlo v peruánských Andách v oblasti Cordillera Blanca k havárii ultralehkého letadla se třemi cestujícími na palubě. Peruánský pilot se dvěma americkými vědeckými pracovníky zajímajícími se o nové archeologické nálezy v lokalitě Chavín de Huantár zřejmě ztratil v mlze orientaci a zmizel pozemní kontrole z radaru. K pátrání po zmizelých osobách byla po dohodě s peruánskou vládou vyslána americká vojenská jednotka.</emphasis></p>
<p>„No jasně! To je další z lumpáren vymyšlených <emphasis>Černým Ptákem</emphasis>,“ informuji Janu uléhajíc na teleportační lůžko, „ale <emphasis>sličné akvabely</emphasis> už byly varovány, takže nepředpokládám, že by padly do léčky, jako Lucinka…“</p>
<p>„Ale jistě. Dvojčata si už poradí. Tak se měj moc hezky a všechny tam pozdravuj.“</p>
<p>„Budu, budu. A ty zase nezapomeň tu blůzičku a podprsenku poslat na americkou ambasádu slečně Sarah Madock. Děkovný dopis pro ni je v kapsičce té blůzky.“</p>
<p>Jana mě naposledy políbila a stiskla odesílací tlačítko.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 16</strong></p>
<p>„Přesně podle scénáře,“ konstatuje <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> ukazujíc na letadlo blížící se od severovýchodu k jejich táboru, „teď sleduj, jak budou kamuflovat havárii…“</p>
<p>Lehké letadlo s kolmým startem přistálo na náhorní rovině necelé dva kilometry od stanoviště archeologů a z jeho útrob vystoupili dva muži. Třetí jim zevnitř podává nějaké vaky v khaki barvě. Když vyložili celý náklad, vystoupil i třetí muž a letadlo vzápětí odletělo. Tři muži se jali vaky otevírat. Dvojčata sledují, jak se pod jejich rukama nafukuje gumová troska letadla a vzápětí figuríny ‚pasažérů‘.</p>
<p>„Počkej, zaběhnu pro kameru a pro teleobjektiv, ať to máme zdokumentováno,“ zvedá se <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> ze svého stanoviště.</p>
<p>„Klid, sestřičko, všechno je věrně zaznamenáváno retrospektivem se šestisekundovým zpožděním. Myra mě před půlhodinou informovala, že akce vypukla. Jak jinak si myslíš, že bych o tom věděla, když z téhle strany jinak brání výhledu horský hřeben.“</p>
<p>„I ty tajnůstkářko! Tak proto’s mě vytáhla na vycházku do hor! A já pořád myslela, že je to náhoda…“</p>
<p>„Samozřejmě, že není. Ale podívej. Pánové balí vaky, kamufláž je nachystána. Další jednání bude zřejmě až po setmění.“</p>
<p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> měla pravdu. Dvě hodiny po západu Slunce se ozval rachot prolétajícího letadla přímo nad táborem. Podle zvuku letí od jihozápadu. Letadlo minulo tábor a za několik minut se ozval výbuch.</p>
<p>„Tak, teď ti kašpárci jako ‚havarovali‘ a od nás očekávají, že se půjdeme podívat, co se stalo,“ komentuje dění <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> s potutelným úsměvem na rtech.</p>
<p>„A co chceš vlastně dělat?“</p>
<p>„Přece jim nezkazíme radost. Půjdeme se podívat, co si tam pro nás nachystali. Pochop, kdyby se tam nikdo od nás neukázal, mohli by nás obvinit z ‚neposkytnutí pomoci‘ a pak by nás vláčeli svými sdělovacími prostředky…“</p>
<p>„Aha, rozumím,“ zasmála se <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>, „ale půjdeme tam chráněny silovým polem!“</p>
<p>Obě sestry neodkladně vyrazily k místu ‚havárie‘ vybaveny lékárničkou a satelitním telefonem. Cíle dosáhly za necelé dvě hodiny. V jeskyni mimo dohled z ‚místa činu‘ odložily veškerý oděv, aby měly možnost ovládat silové pole bez jakýchkoliv zábran, a vyrazily k fingované havárii. Na kraji náhorní roviny leží tři postavy. Dvě na břiše, jedna na zádech. Všechny mají na sobě letecké kombinézy s padákem na zádech. Na ostrohu přečnívajícím sráz nad propastí visí trup letadla.</p>
<p>„Půjdu k nim zleva, ty zprava,“ navrhuje <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> tisknouc k sobě lékárničku.</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> jen přikývla a uchopila satelitní telefon. „Budu dělat dokumentaci…“</p>
<p>Když se k místu ‚havárie‘ přiblížily na necelých deset metrů, vyvolaly kolem sebe ochranné pole a <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> osvětlila prostor svítilnou, která je součástí telefonu.</p>
<p>„Mám dojem, že se jedná o dvě figuríny a jednoho člověka,“ poznamenala <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> když postoupila ještě o pár kroků blíž, „filmuj to, udělám pokus…“</p>
<p>Přistoupila k postavě ležící na zádech, kterou ohodnotila jako skutečného člověka, tak těsně, jak to jen ochranné pole dovoluje, otevřela lékárničku a sehnula se k ní, což její sestra poctivě zaznamenává. V té chvíli se postava bleskurychle obrátila na břicho a z padákového batohu vylétla síť, do které měla být dívka lapena. Současně vylétla síť i z batohu figuríny ležící za zády <emphasis>Mořské Pěny</emphasis>. Obě sítě však sklouzly po povrchu ochranného pole a jedna z nich přikryla ‚lovce‘ samotného. Jeho pohyb je teď omezen, čehož <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> okamžitě využila. Zrušila ochranné pole, z otevřené lékárničky vytáhla nůžky, kterými přestřihla lanko vedoucí k vystřelovacímu zařízení ‚padákového‘ batohu druhé figuríny, a ležícího muže několikrát obrátila. Teď je v síti tak dokonale zabalen, že se nemůže ani hnout…</p><empty-line /><p><strong>Na americké ambasádě řádila nymfomanka!</strong></p>
<p><emphasis>Praha 23. května</emphasis> – Naši čtenáři si jistě vzpomenou na kusou zprávu, kterou zveřejnily téměř všechny televizní a rozhlasové zpravodajské relace před čtyřmi dny, o řádění šílené ženy na Velvyslanectví USA v Praze. Našemu reportérovi se podařilo získat zajímavé a přímo šokující informace! Krásná mladá asi dvacetiletá blondýnka oblečená do lehkých letních šatů vstoupila do budovy kolem desáté hodiny dopoledne a krátce před půl dvanáctou vyběhla ven jen v kalhotkách a podprsence. Řada očitých svědků potvrdila, že dívka je opravdu velmi krásná. Dvě starší ženy však kritizovaly skutečnost, že dívka měla na sobě sněhobílou krajkovou podprsenku, která jí byla evidentně malá a musela ji dost nepříjemně tísnit, a kalhotky, které připomínaly spíš dolní díl plavek než součást spodního prádla, což prohlásily za nevkus.</p>
<p>Části jejího původního oděvu – šaty a horní díl plavek – byly později nalezeny pod rozbitým oknem kanceláře v zadním traktu budovy, ve které skoro hodinu řádila. Obé zabavila policie jako předměty doličné.</p>
<p>Jeden svědek, který si nepřeje být jmenován, se SAN svěřil s tím, že dívku během jejího útěku sledoval, protože mu učarovala svým zjevem. Dívka se po útěku z budovy oblékla v jedné boční ulici do krátkých šatů, zpod kterých jí koukaly právě ony plavkové kalhotky, a pak kamsi odjela přivolaným taxíkem. Pozorný svědek si dokonce zapamatoval SPZ taxíku, takže se nám podařilo kontaktovat i taxikáře. Ten se nechal slyšet, že si dívka poručila odvézt na Smíchovské nádraží, kde její stopa končí.</p>
<p>„Buď měla zpáteční jízdenku, nebo si koupila jízdenku v automatu, nebo cestovala na černo,“ sdělila reportérovi SAN vedoucí směny pokladen po marném zjišťování, u které pokladny a kam si tato atraktivní kráska jízdenku kupovala.</p>
<p>Šokující jsou ovšem zprávy o jejím řádění uvnitř budovy. Vtrhla do kanceláře Billa C., zástupce pověřence pro vojenské záležitosti. Tam se svlékla do kalhotek a nešťastného úředníka bezohledně znásilnila, až ztratil vědomí. Posléze se jala systematicky likvidovat tajnou dokumentaci. Podařilo se jí prohnat skartovačkou více než čtyřicet kilogramů papíru. V nejlepším byla překvapena ochrankou, ale ani poté svého řádění nezanechala. Dokonce se jí podařilo odpálit nálož, jež vyrazila okno kanceláře, kterým vzápětí vylétla ven i část zařízení včetně dívčiných šatů a podprsenky. Tlaková vlna zranila všechny čtyři členy strážní služby natolik, že nebyli nadále schopni výkonu služby. Dívce se však kupodivu nic nestalo, ač byla centru exploze nejblíže!</p>
<p>Následně vtrhla do protější kanceláře, kde donutila slečnu Sarah M., která na velvyslanectví nastoupila před pouhými dvěma týdny jako korespondentka, k tomu, aby jí odevzdala svou blůzičku a podprsenku. Za to jí zaplatila tři tisíce korun se slovy, že si součásti jejího odění za tuto částku <strong>půjčí</strong>! Pak její kancelář opustila a vydala se na cestu ven z budovy. V recepci se objevila pouze v kalhotkách a podprsence, jak už jsme uvedli výše.</p>
<p>„Příslušníci ochranky byli zřejmě natolik zmámeni jejím půvabem, že ji bez odporu nechali projít ven,“ komentuje její triumfální odchod jeden ze svědků, který stál před budovou už od rána frontu na americké vízum. To by potvrzovala i skutečnost, že si půvabné dívky všiml i další člen ochranky, který prý si právě čistil pistoli, a byl jejím kouzlem uchvácen natolik, že se nešťastnou náhodou postřelil a musel být rychlou záchrannou službou neprodleně převezen do vojenské nemocnice ve Střešovicích. Tisková mluvčí nemocnice nám sdělila, že nešťastný strážný měl štěstí v neštěstí – projektil jen těsně minul aortu!</p>
<p>Pikantní je také osud slečny Sarah M., v jejímž oblečení neznámá dívka ambasádu opustila. Krátce po incidentu vstoupili do její kanceláře vyšetřovatelé v čele s jejím šéfem, aby ji vyslechli jako svědkyni, a našli ji tam polonahou, jen v sukni a s odhalenou hrudí. Nakonec se nad ní slitovala jedna z jejích kolegyň a půjčila jí svou rezervní halenku, kterou naštěstí měla v kanceláři.</p>
<p>„Náhradní oblečení na pracovišti přechovávám od té doby, když jsem se neobratně polila kávou,“ vysvětlila úřednice našemu zpravodaji.</p>
<p>Největší překvapení pro slečnu Sarah M. však bylo, když jí včera přišel poštou balíček s blůzičkou i podprsenkou zpět. K zásilce byl připojen děkovný dopis jakési paní nebo slečny s iniciálami N. N. a další dvoutisícová bankovka.</p>
<p>„Když jsem tady nastupovala do práce – je to moje první zaměstnání! – vůbec jsem netušila, že hned po čtrnácti dnech zažiji takové dobrodružství. A nedomnívám se, že by to byl teroristický útok, jak tvrdí někteří mí spolupracovníci. Ta žena se mnou jednala velice ohleduplně a v žádném případě nemohu říci, že měla v úmyslu mě okrást či oloupit. Oblečení mi přece v pořádku vrátila a ty chvíle stresu a ostudy mi kompenzovala přímo královsky,“ okomentovala poslední počin neznámé dívky slečna Sarah M. a dodala: „Docela ráda bych se s ní opět setkala, pokud možno za méně vyhrocené situace…“</p>
<p>Celá tato příhoda je však stále zahalena tajemstvím. Jak se neznámé ženě podařilo do přísně střežené budovy propašovat razantní trhavinu a pronést ji kontrolami? Proč sexuálně zneužila člena diplomatického sboru? Proč zlikvidovala část tajných dokumentů? Pracuje sama nebo jako členka organizované skupiny? Pátráme dál. Sledujte náš list!</p><empty-line /><p>Kronika vzpoury</p>
<p><strong>24. května</strong> – Mám za to, že by bylo vhodné, aby někdo zaznamenal sled událostí v tajné věznici CIA na základně v Chanabádu i z hlediska nás, vzbouřených zajatců držených zde z velké části neprávem. Dovedu si živě představit, jaké zprávy o nás asi šíří oficiální americká propaganda, a rozhodla jsem se proto v rámci možností zachovat naše svědectví pro případ, že by se nám nepodařilo přežít.</p>
<p>Tyto zápisky vedu v nářečí rodiny strýce Hilla a pochopitelně i příslušným písmem. Nerada bych, aby se tyto materiály dostaly nekontrolovaně do rukou nepřítele. Podaří-li se mi odsud nějak uniknout, vyhotovím pochopitelně překlad.</p>
<p>Nejprve mi dovolte, abych se představila: Jmenuji se Lucie N., je mi 43 let a pracuji jako ředitelka hvězdárny. Dne 18. února v noci jsem byla unesena agenty FBI a nějakým záhadným způsobem jsem se ocitla tady v Chanabádu. Nevím, jak dlouho a kde jsem mezitím pobývala. Povědomí o čase jsem získala teprve před šesti dny, kdy mi datum sdělil náčelník věznice, major Sirk.</p>
<p>Toho dne, 18. května, jsem byla předvedena k výslechu do mučírny, která je součástí věznice. Během výslechu však byla věznice přepadena neznámým ozbrojeným komandem a mně se v nastalém zmatku podařilo utéci a zneškodnit stráže. Následně jsem objevila v jedné z kobek svou věrnou kamarádku Nancy M., se kterou se mi podařilo zmocnit pěti rukojmí, z nichž dvě jsou důstojníky Spojených států – náčelník věznice, major Sirk, a styčný důstojník CIA, poručík Brandon.</p>
<p>S Nancy jsme zabraly místnosti dozorců, kde máme k dispozici spoustu užitečných věcí. Zvláště zbraně a střelivo jsou zastoupeny v hojné míře, ale je tu i „skvěle vybavená trestnice“, jak nás jeden z uzbeckých dozorců poučil. Karabáče, biče rákosky, pouta, řetězy a další trestací a mučicí zařízení zabírají dva velké sály.</p>
<p>Máme k dispozici i veškerou dokumentaci zajatců. Je ovšem s podivem, že o mně a o Nancy není nikde ani čárka, zatímco každý z ostatních vězňů má na své číslo veden rozsáhlý fascikl obsahující mimo jiné i protokoly výslechů a popisy ‚výslechových metod‘ (rozuměj: způsobů mučení), kterým byl ten který vězeň během výslechu podroben – to vše včetně fotodokumentace. Je to opravdu odporné a moc bych si přála, aby to všechno jednou vyplavalo na světlo!</p>
<p>Sirk a Brandon jsou uvězněni v kobkách. Uzbečtí dozorci se přidali na naši stranu po té, když jim velitel eskorty sdělil, jak hrubě a neuctivě s ním major Sirk jednal. Ale pro Američany jsou to rovněž naše rukojmí. Jelikož máme přístup k elektřině, střídavě se s Nancy nabíjíme a poté střežíme vstup do podzemí. Stráž u mříže je však vyčerpávající. Abychom s Nancy dokázaly vyvolat ochranné pole, musíme být úplně nahé. Do podzemí totiž synchronizační signály z družic mimozemských přátel pronikají jen sporadicky a každá část těla zakrytá oděvem je pak prakticky nechráněná. Američané se totiž několikrát pokusili mříž odemknout, otevřít a vniknout k nám silou. Ochranné pole je však naštěstí natolik silné, že se nám daří udržet mříž zavřenou. Střílet po nás se neodvažují. Zkusili to jen jednou – a ten střelec to zaplatil těžkým zraněním.</p>
<p>Američané nám skrz mříž dodávají potraviny a hygienické potřeby. Z naší strany byly stanoveny jasné podmínky: Všechny potraviny a potřeby budou spotřebovávány přednostně námi, a teprve to, co zbude, dodáme našim rukojmím.</p>
<p>Samozřejmě, že ve skutečnosti postupujeme obráceně – nejprve jedí důstojníci a my se připojujeme až po dvou hodinách – teprve, když nabudeme jistoty, že do potravin nebyly přimíchány jedy, drogy nebo uspávací prostředky.</p>
<p><strong>25. května</strong> – Dnes je naší vzpouře přesně týden! Už celý týden dokážeme vzdorovat přesile shora. Celý týden už neprobíhají výslechy ani mučení. Také se nějakým zázrakem výrazně zlepšily možnosti naší obrany. Když jsem střídala Nancy na stráži u mříže, upozornila mě, že se jí daří vyvolat ochranné pole mnohem lehčeji. Udělaly jsme si z cárů trestaneckých plášťů aspoň sukénky a požádali jsme Američany o dvoudílné plavky. Jsem zvědava, zda vůbec a jak rychle náš příkaz splní…</p>
<p>Jednání o našem propuštění na svobodu se neuvěřitelně vlečou. Sirkův zástupce, nějaký kapitán Snell, nám dnes k večeru sdělil, že naše požadavky zkoumá jakási ministerská komise – příliš jsme tomu jeho blekotání nerozuměly. Ani já, ani Nancy. A prý máme ještě pár dní vydržet. Chápu, že čas hraje pro ně. My se nemůžeme Sirka a Brandona zbavit, protože oni jako rukojmí jsou zárukou našeho bezpečí, a Američané se nemohou probít sem dolů silou, protože oba důstojníci by byli prvními oběťmi. O to už by se spoluvězni určitě postarali. Major Sirk jim pěkně leží v žaludku…</p>
<p><strong>26. května</strong> – Začínáme mít problémy se svými spoluvězni. Jsou to v naprosté většině muslimové a ‚musí‘ se 5× denně modlit, přičemž chtějí být otočeni čelem ke Kaabě a dožadují se, abychom jim ukázaly, kterým směrem to je! Moje sdělení, že musí být při modlitbě otočeni jihozápadním směrem, vzali jako výsměch, protože nevědí, jak je věznice orientována. Já to také nevím, protože nemám k dispozici volnou oblohu ani kompas nebo jinou pomůcku, kterou bych mohla tady v podzemí užít k určení světových stran. A Brandon se Sirkem dělají, že sami ‚nevědí‘. Pěkní důstojníci, jen co je pravda!</p>
<p>O kompas jsem sice požádala, ale ukázalo se, že je nepoužitelný. Střelka se totiž stočí každou chvíli jinak, protože celá pevnost je vyhloubena ve skále a přepážky jsou zřejmě ze železobetonu. Možná že tu jsou i žíly magnetovce nebo nějaké podobné horniny. Muslimové se však nechtějí smířit s tím, že mají smůlu…</p>
<p><strong>27. května</strong> – Dnes jsme konečně obdržely s Nancy požadované plavky a nemusíme se u mříže vystavovat vojákům na odiv nahé. Vzápětí jsme se však od Američanů dočkali další provokace – k obědu nám dodali guláš z vepřového masa! To je pro naše muslimské spoluvězně pochopitelně nepřijatelné. Američané prohlásili, že tedy vepřové mají dostat Sirk s Brandonem a pro muslimy dodali ovesnou kaši.</p>
<p>Já a Nancy jsme si ovšem daly guláš s důstojníky, protože kaše bylo málo. Ovšemže v tom byl další podraz! Do kaše byly přidány uspávací prostředky! Ještě štěstí, že na hlídání mříže stačíme jen my dvě s Nancy!</p>
<p><strong>28. května</strong> – Ta včerejší lumpárna Američanů měla opravdu nechutnou dohru. Rozlícení spoluvězni se rozhodli, že se pomstí na rukojmích. Sirk s Brandonem byli vyvlečeni až ke mříži, svlečeni do naha a před zraky Američanů každý obdržel pověstných muslimských čtyřicet ran bičem. Zvláště na majorovi se vyřádili! Nedokázaly jsme tomu s Nancy zabránit. Nedovedu si představit, že bychom musely svádět boj na dvou frontách, kdybychom si své spoluvězně znepřátelily.</p>
<p>„Vaši kumpáni budou takto trpět za každý další váš podraz,“ upozornila Nancy vojáky na druhé straně mříže, když byla exekuce vykonána a seřezaná rukojmí byla uvržena zpět do svých kobek.</p>
<p>„Bylo to sice kruté rozhodnutí a ani trochu se mi to nelíbilo,“ svěřila se mi později kamarádka, „ale na druhou stranu uznávám, že ti pánové nahoře si musí uvědomit, že jim žádné podrazy trpět nebudeme!“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>28. května</emphasis></p>
<p>Konečně, konečně, milý Deníčku, jsem vyšetřila trochu času, abych do Tebe zaznamenala tu spoustu převratných událostí, které se na mě valí ze všech stran!</p>
<p>Když jsem se před devíti dny teleportovala zpět, skončila jsem podle předpokladu na Menstruačním oddělení, protože krev se mi spustila hned ve sprše po opuštění teleportačního lůžka. Celé tři dny jsem byla na oddělení sama, ale tentokrát jsem se nenudila! Bez dechu jsem sledovala retrospektivní záznamy dění na základně v Chanabádu, když ji ‚navštívilo‘ čínské přepadové komando, a následně snahy Američanů o přepadení archeologického naleziště Chavín de Huantár v peruánských Andách. Na poslední dva dny jsem pak dostala milou společnost v podobě Myry.</p>
<p>Základna v Chanabádu je letecká. Slouží Američanům především jako odrazový můstek pro zásahy v Afghánistánu a věznice je jen ‚vedlejší produkt‘ sloužící jako místo pro praktikování ‚tvrdých výslechových metod‘ (rozuměj: mučení). Proto se Američané věnují především hlídání vzdušného prostoru, zatímco čínské komando tam vtrhlo po zemi – přesně podle scénáře, který avizovala Xiaolan. Číňané způsobili na základně strašný zmatek. Než se letci stačili zorientovat, vtrhli do věznice a zlikvidovali stráže u vstupu. Podplacení uzbečtí žalářníci pak zabránili mučení Lucky a volnou ji poslali zpět do podzemí, aby nepřišla k úrazu při přestřelce, která nahoře probíhala. Američanům se však podařilo získat nad bojištěm kontrolu a členové komanda pak byli nuceni vyklidit pole s pomocí přivolaného vrtulníku. Na ústupu se jim podařilo zachránit aspoň podplacené dozorce, které vtáhli jako ‚rukojmí‘ do vrtulníku s sebou, aby zabránili Američanům v útoku na něj. Předpoklad jim však nevyšel a Američané začali po vrtulníku pálit hlava nehlava. Osud ‚spojenců‘ jim mohl být ukraden! Naštěstí však vrtulník letící nízko nad zemí a obratně kopírující terén nedokázali zasáhnout a komando se dostalo do bezpečí.</p>
<p>Američané neuspěli ani v Andách, kde naaranžovali fiktivní leteckou katastrofu, podobně jako nalíčili na Lucku fingovanou autohavárii. <emphasis>Sličné akvabely</emphasis> však byly varovány a přiblížily se k místu ‚nehody‘ pod ochranou silového pole. Jejich únos se jaksi nezdařil. Navíc se jim podařilo zmocnit agenta, který měl únos provést. Celou situaci zdokumentovaly a materiály odeslaly i s příslušným komentářem na ministerstvo kultury, se kterým jsou v přímém spojení.</p>
<p>Jenže Američané mezitím informovali o ‚havárii‘ světovou veřejnost a požádali peruánské úřady o povolení vyslat do And vojenský pátrací oddíl. Komunikace v peruánské vládě naneštěstí poněkud skřípe. Než se jednotlivá ministerstva navzájem domluvila, Američané povolení získali a pátrací oddíl vyrazil do hor. Tam se jako ‚zázrakem‘ změnil v jednotku rychlého nasazení a základna archeologů je teď neprodyšně obklíčena.</p>
<p>Zajímavé jsou však i objevy, které obě archeoložky učinily. Podzemní komplex skrývá historickou mimozemskou techniku, která i po skoro třech tisících letech neutrpěla na své funkčnosti! <emphasis>Akvabelám</emphasis> stačilo několik konzultací s Erigyem, aby byly schopny uvést do provozu rozdílovou elektrárnu, generátor silového pole a abarický přístroj. Archeologické naleziště je sice obklíčeno, ale je nedobytné. Obvod chrání silové pole, prostor nad ním beztížný stav. Jediným problémem je zásobování potravinami. A ten vyřešily obě sestry opravdu originálně. Pro zásoby si chodí přímo k Američanům do jejich tábora! Úplně nahé, chráněné silovým polem se v táboře provokativně procházejí jako na promenádě, zabavují si potraviny, hygienické potřeby, oděvní součásti a další věci, kterých se jim právě nedostává, ale nerabují. Opravdu pobírají jen tolik, kolik nutně potřebují pro sebe a své spolupracovníky. Vojáky tím přivádějí k zuřivosti. Střílet po nich se nevyplácí – zkusili to jen jednou, ale pět těžce zraněných a tři mrtví je přesvědčili o tom, že proti oběma dvojčatům hrubou silou nic nezmohou.</p>
<p>Před třemi dny mi skončila menstruace a ihned se mě zmocnil doktor Agill, aby mi aplikoval laktogenní sérum. Celý den jsem pak pochopitelně prospala.</p>
<p>První, s kým jsem se setkala následujícího dne, byl šéf techniků – Erigyos. Oznámil mi dvě velmi potěšující zprávy. Za prvé se mu podařilo převést na geostacionární dráhu jednu z komunikačních družic, které zpočátku monitorovaly dění na nevadské základně. Ta teď sleduje základnu v Chanabádu a vysílá mj. intenzivní synchronizační signály nutné k vyvolání ochranného pole.</p>
<p>„Nemám představu, jak na tom Lucka s Nancy jsou,“ zdůvodňuje svůj počin, „ale podařilo-li se jim vyvolat vzpouru vězňů, určitě mají i nějaký přístup k energii. Proto jsem se rozhodl ke zintenzivnění vysílání, aby záření pronikalo do podzemí intenzivněji, a to i za cenu toho, že nemohu pořizovat fotografie. Nejsou tam vězněna jen naše děvčata, kterým pronikavé záření nevadí.“</p>
<p>A za druhé – vše je připraveno k zahájení blokády Spojených států. Dne 30. května bude vládě USA předáno ultimátum s výzvou, aby naše děvčata byla propuštěna nejpozději 1. června v poledne světového času. Pokud se tak nestane, bude blokáda zahájena téhož dne ve 12:01 hodin podle Greenwichského poledníku. Text ultimáta připravila Malik a teď probíhá schvalovací řízení. Včera večer byla svolána na toto téma porada. Škoda, že jsem ji prospala vstřebávajíc laktogenní sérum, ale nevadí! Ještě téhož dne dopoledne jsem se s jejím průběhem seznámila ze záznamu.</p>
<p>Odpoledne jsem pak věnovala dětem, po kterých už se mi notně zastesklo – zvláště pak po Míšence, to dá rozum… Lenka neskrývá radost nad mým návratem k ‚normálnímu‘ životu a vyrážíme s dětmi k jezeru, v jehož průzračných vodách s takovým nadšením dovedou řádit dlouhé hodiny. Vpodvečer jsem si konečně ‚zabavila‘ Míšenku pro sebe a mazlíme se spolu ve svém apartmá.</p>
<p>„Jé, maminko, tobě zase teče mlíčko. To je pro mě?“</p>
<p>„Vždyť už jsi sama nechtěla, sluníčko… A taky jsi na to dost velká, za tři měsíce jdeš do školy…“</p>
<p>„Nechtěla… Ale Evička má, Adámek, Jenny a Peggy taky… Dokonce i Mája – a ta už do školy chodí!“</p>
<p>„A tobě je to líto? Tak bude i pro tebe, neboj.“</p>
<p>Míšenka se mi zase po dlouhé době přisála k prsu. Saje sice silně, ale obezřetně, aby mě nekousla. Rázem jsem se ocitla v duchu o pár let zpátky, když ještě Míšenka byla maličký uzlíček nového života. Okolní svět pro nás přestal na chvíli existovat… (Jen pro upřesnění: Jenny a Peggy jsou Jennifeřina dvojčátka.)</p>
<p>Včera jsem se opět zapojila do práce. Dispečerská služba na Lucii III však nepřinesla mnoho zajímavého. <emphasis>Černý Pták</emphasis> střídavě řeší problémy, které se na něj valí jak z Peru, tak i z Uzbekistánu, ale jeho rozhodnutí nepřinášejí kýžený výsledek. Nejvíc ho přivádí do varu skutečnost, že zásobování, které obtížně zajišťuje pro svou údernou jednotku v Andách, vlastně slouží i těm, které chce vyhladověním přinutit k rezignaci, ha, ha, ha.</p>
<p>No, a dnešek přinesl další zdroj zábavy – a nejen mně… Navečer se totiž ozvala Janička.</p>
<p>„Tak přece se toho ten bulvár ujal, nezklamali,“ oznamuje mi hned po přivítání.</p>
<p>„Nevím, o čem mluvíš…“</p>
<p>Jana se na mě udiveně podívala. „No přece o tom tvém řádění na velvyslanectví! Sice to pár dní trvalo… no, přečti si to. Ten plátek – <emphasis>Secret Agent Notes</emphasis> – začal vycházet před nedávnem a objevila jsem to náhodou u sestřiček na oddělení. Původně jsem hledala v takových ‚renomovaných‘ listech, jako <emphasis>Blesk, SuperSpy</emphasis> a podobně – ale tam nic. Tihle se však opravdu vytáhli. V emailu to máš oskenované a bav se dobře. Jen tak mimochodem – zdá se, že ten SAN ti docela fandí…</p>
<p>Janin email jsem si otevřela ještě během telefonování a zběžně jsem se zahleděla do textu. „No nééé – a jak přišli na tu nymfomanku?“</p>
<p>„Přečti si to – a pochopíš,“ řehtá se Jana na celé kolo.</p>
<p>„Co tu máte tak veselého? Taky se chci zasmát…“</p>
<p>Za mnou stojí Magda, ze které ještě tečou čůrky vody. Přišla sem rovnou ze sprchy.</p>
<p>„Řekla bys do mě, že bych byla schopna brutálně znásilnit člena diplomatického sboru, až by ztratil vědomí?“</p>
<p>„To jsi fakt provedla!?“</p>
<p>„Chceš praštit? To si o mně vyprávějí na americké ambasádě – koukni…“</p>
<p>Magda se začetla do článku a smíchy se přímo dusí. „… čistil si <emphasis>nabitou</emphasis> pistoli ve vrátnici … to je snad případ pro psychiatra… néé, to néé …“</p>
<p>„No nic, Janičko.Musíme se rozloučit. Já vzkřísím Magdu a pak to přeložím i pro ostatní. Tebe pověřuji sledováním listu…“</p>
<p>„Díky za důvěru a měj se.“</p>
<p>Spojení je přerušeno my s Magdou se pouštíme do překladu…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 17</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>2. června</emphasis></p>
<p>A je to tady! Před dvěma dny Malik přivezla z Washingtonu ostrou nótu jako odpověď na ultimátum ohledně propuštění našich děvčat na svobodu. Dokument končí výsměšnou poznámkou samotného ministra obrany, že je opravdu moc zvědav, jak budou vesmírní vetřelci blokovat veškerou dopravu mezi Spojenými státy a zbytkem světa.</p>
<p>Dočkal se! Včera úderem poledne světového času ultimátum vypršelo a minutu po té spustil Erigyos vysílání blokovacích impulsů. Aparatury družic Lucie I na severu a východě a Lucie II na jihu a západě jsou v té chvíli připraveny kdykoliv vytvořit silové pole kopírující ve vzdálenosti 28 km tvar pobřeží. Jižní a severní hranice jsou naopak kopírovány v hloubce 28 km na území Spojených států, aby Mexiko a Kanada blokádou netrpěly.</p>
<p>Sleduji dráhy lodí pokoušejících se dostat do amerických přístavů, jak mi tento obraz zprostředkovávají kamery obou družic. Loď plující odkudsi z jižního Tichomoří míří do přístavu v San Franciscu, ale nějak se nemůže trefit… Vždycky jakoby sklouzne po hraně neviditelného silového pole k severu nebo k jihu – podle toho, z které strany se do přístavních vod pokouší vplout. Po čtvrtém marném pokusu kapitán boj vzdává a loď končí v San Diegu. Tento přístav je tak blízko mexické hranice, že je silovým polem odříznut od zbytku USA, zato ale má spojení se světem.</p>
<p>Spojené státy nelze ale ani opustit. Lodě sklouzávají po vnitřní hraně pole a vracejí se zpět k pobřeží. Obdobně se děje i letadlům. Provoz z vnějšku je odkloněn buď do Kanady nebo do Mexika a letadla pokoušející se území Spojených států opustit, jsou vracena zpět.</p>
<p>„Jsem zvědava, jak dlouho to vydrží,“ směje se Myra sledujíc podobné pokusy na Atlantském pobřeží. „Ale dokud naše děvčata nebudou na svobodě, nemohou Američané počítat s tím, že bychom blokádu zrušili.“</p>
<p>„Zajímavý způsob boje,“ komentuje Erigyův vynález Ray, „taková účinnost bez jediného mrtvého nebo zraněného… Co kdyby ale došlo k čelnímu nárazu do silového pole?“</p>
<p>„K tomu nemůže dojít, protože obě družice trvale pobřeží i hranice pouze monitorují. Teprve tehdy, blíží-li se loď nebo letadlo, je vyvoláno silové pole. A to vždycky tak, aby po něm příslušný dopravní prostředek ‚sklouzl‘ – nikdy ne tak, aby do něj narazil,“ objasňuje metodu blokády Erigyos.</p>
<p>„Hmm, zajímavé. A co třeba ryby, ptáci, mouchy…“</p>
<p>Erigyos se zasmál. „Ne, tak takové objekty pochopitelně silovým polem neblokujeme. Rovněž tak případné plavce ani rekreanty na pramičkách. Ale motorové čluny a plachetničky už mají smůlu. Na hranicích rovněž neblokujeme zvěř nebo jednotlivé chodce či cyklisty. Ale v každém případě blokujeme motorová vozidla všeho druhu, jezdce na zvířatech i skupiny chodců či cyklistů převyšující pět osob.“</p><empty-line /><p><strong>Kronika vzpoury</strong></p>
<p><strong>4. června</strong> – Něco se stalo! Nevíme sice co, ale zřejmě se jedná o nějakou závažnou událost. Vojáci, kteří jsou určeni ke styku s námi a dodávají nám zásoby, přestali se svými poznámkami a komentáři ohledně mých a Nancyiných předností, jsou zamlklí a vyhýbají se jakékoliv konverzaci. Jejich jedinou reakcí na naše otázky je <emphasis>ne, nic nevím, co je vám do toho</emphasis> apod. Když se odpoledne objevil kapitán Snell a Nancy se ho zeptala, jak pokračují jednání ohledně našeho propuštění, hrubě ji odbyl slovy, že to hned tak nebude a jestli ti mizerní <strong>CENZUROVÁNO</strong> nedají pokoj, tak že tu spíš shnijeme zaživa, než abychom se těšily na to, že se odsud dostaneme. „Taky se může stát, že vás tu necháme chcípnout hlady, jestli se ti <strong>CENZUROVÁNO</strong> včas neumravní!“</p>
<p>„A jak si zodpovíte, chcípnou-li tu s námi i vaši důstojníci – občané Spojených států?“ popíchla jsem ho pro změnu zase já.</p>
<p>„Nebudou to jediní občané Spojených států, kteří chcípnou, jestli… Ale co je ti vůbec do toho! Přece se nebudu zpovídat nějaké <strong>CENZUROVÁNO</strong>…“</p>
<p>Kapitán se ke mně otočil zády a odpochodoval po schodech nahoru.</p>
<p><strong>7. června</strong> – Dohodly jsme se s Nancy, že se budeme obě střídavě nabíjet přes celou noc a pak že já budu hlídat u mříže a ona vyjde pod ochranou silového pole na výzvědy. Problém je totiž v tom, že zdroj elektrické energie, který máme k dispozici, není tak vydatný, jak bychom potřebovaly. Rozvody slouží pouze k osvětlení. Jediné těžší spotřebiče jsou dvě lednice, které mají sloužit k chlazení nápojů pro dozorce. Ty jsme pochopitelně vypnuly, protože do nich stejně nemáme co uskladnit, ale jedná se o padesátilitrová nedochůdčata, která stejně příliš elektřiny nespotřebovávají, takže je ten světelný okruh snadno udržel.</p>
<p>Nápad, že bychom pod ochranou silového pole mohly uprchnout, jsme probíraly dlouhé hodiny hned na začátku vzpoury, ale nakonec jsme ho zavrhly. Nabití energií je nedostatečné k tomu, abychom udržely silové pole kolem sebe delší dobu, a protože neznáme prostředí, mohlo by se stát, že bychom nevydržely. Pak by nás ovšem znovu uvrhli do kobek, kde přístup k elektřině není. A kdyby se nám nakrásně uprchnout podařilo, mohli by se pak mstít na našich spoluvězních – což by od nás bylo neomluvitelné sobectví.</p>
<p>Výzvědnou výpravu si však dovolit můžeme. V podzemí teď udržíme pole bez nabití čtyři hodiny nonstop, proto je vyvoláváme jen v případě, že se poblíž mříže vyskytuje nějaký voják. Jinak pochopitelně energií šetříme. Venku nám energie musí vydržet déle, protože budeme snáze přijímat synchronizační impulsy.</p>
<p><strong>8. června</strong> – Je to senzace! Nancy opustila podzemí deset minut po deváté pod ochranou silového pole, aniž by se vojáci zmohli na odpor. Pro jistotu vyšla ven úplně nahá, aby mohla energií šetřit co nejvíce. A vrátila se po domluvených čtyřech hodinách nadšena. (Hodinky jsme zabavily důstojníkům. Já mám Brandonovy, Nancy Sirkovy.)</p>
<p>Její návrat byl však doprovázen incidentem se třemi vojáky, kteří se snažili bránit jí ve vstupu do podzemí. To ovšem Nancy vyřešila velice radikálně. Dva vojáky zatlačila silovým polem až ke schodům a pak je shodila dolů. Třetí uprchl. Oba shozené pak odzbrojila a zavřely jsme je do kobek. Vedle dvou důstojníků teď držíme jako rukojmí i dva prosté vojáky.</p>
<p>„Venku krásně svítí sluníčko, takže jsem se nabila aspoň na dva dny! Jestli chceš, můžeš hned vyrazit, ať se pořádně nabiješ taky, dokud je Slunce vysoko nad obzorem. Až se vrátíš, tak si popovídáme.“</p>
<p>Samozřejmě, že jsem příležitosti ihned využila. Ven jsem se dostala snadno rovněž úplně nahá, jen v sandálcích – po Nancyině vzoru. Když už je příležitost k nabití, tak ať to stojí za to! Nancy za mnou zamkla mříž a já vystupuji po schodech nahoru. Vojáci mě sice nevraživě sledují, ale energie mi dosud stačí na to, abych je dokázala udržet v bezpečné vzdálenosti.</p>
<p>To vymazávací zařízení ale nadělalo spoušť! Následující mříž je vyvrácená a musím přeskakovat sutiny. Sál, ve kterém byla mučírna, má propadlý strop a zřícenou stěnu sousedící s chodbou. Uzbečtí dělníci odklidili zatím jen část trosek zdiva, aby se vůbec dalo jít dál po schodech nahoru. Tady byla další vyvrácená mříž, ale tu už dělníci odstranili a teď pro ni vyzdívají nové zárubně. V tuto chvíli se tu ale žádný dělník nevyskytuje a rozdělaná práce stojí. Vystoupila jsem po dalším bloku schodů. Ty už jsou uklizené a dá se po nich chodit bez jakýchkoliv překážek. Nakonec mě čeká cesta chodbou ven.</p>
<p>Sluneční jas mě sice oslepil, ale za chvíli jsem přivykla a porozhlížím se po novém prostředí. Smutný to pohled! Všude samý písek, beton a asfalt. Je tak rozpálený, že se roztéká a lepí se mi v něm podrážky sandálků. Snažím se jít pískem, a tam, kde to nejde, po betonových obrubnících. Jsou sice úzké, ale nelepí. Vojáci mě pozorují z povzdáli, neodvažují se přiblížit. Neslavný osud dvou jejich kumpánů je od jakékoli akce proti mně zřejmě odrazuje.</p>
<p>Dvůr věznice je obehnán vysokou kamennou zdí, která je na několika místech rozbořena. Tudy zřejmě vnikli dovnitř členové přepadového komanda a dělníci zatím průrvy nestačili opravit. Vždyť uvnitř mají dosud práce jako na kostele! Prošla jsem až k jedné z průrev ve zdi. Kdybych chtěla, mohla bych snadno utéci, ale z morálních důvodů to udělat opravdu nemohu. Za zdí je vidět letištní plochu. Zůstávám stát na nejprudším slunci a všemi póry svého nahého těla nasávám blahodárnou energii. Je to opravdu úžasný pocit, když vím, že teď jsem naprosto nezranitelná, a kdyby se vojáci přece jen nějaké nepředloženosti odvážili, šeredně by to odskákali, přičemž by si to zavinili sami…</p>
<p>Asi po hodinovém pobytu na slunci jsem pocítila, že už jsem optimálně nabitá. Ochranné pole vyvolávám velice lehce. Družice musí být přímo viditelná, příště už si mohu bez obav vyrazit v plavkách, aby mě vojáci tak hladově neočumovali.</p>
<p>Vydala jsem se na další průzkum. Vstoupila jsem znovu do budovy věznice, ale tentokrát jsem se vydala po schodech nahoru. V prvním poschodí je technické zázemí – kuchyně, sklad, prádelna, údržbářská dílna… Aspoň podle nápisů na dveřích, které jsou povětšině zamčené. Jen v kuchyni a v prádelně se pracuje, ale kupodivu samí Američané. Ani jeden uzbecký zaměstnanec. Druhé poschodí skrývá ubytovnu mužstva.</p>
<p>Vojáci sice sledují každý můj krok, ale drží se v uctivé vzdálenosti. Uvědomila jsem si, že se ještě musím porozhlédnout po přízemí budovy, které jsem poněkud zanedbala. A podívejme se! Tady jsou kanceláře velitelství – ale všechny dveře jsou rovněž zamčené. Možná, že by se daly vyrazit silovým polem – tedy aspoň ty, které se otevírají dovnitř místnosti, ale sama zatím raději nic nepodnikám. Vojáci přece nemusejí být hned od začátku seznámeni se všemi našimi možnostmi.</p>
<p>Pohlédla jsem na hodinky. Do vypršení smluvené doby mé průzkumné výpravy zbývá dvacet minut. Rozhodla jsem se vrátit k Nancy, aby neměla o mne obavy Pak se musíme důkladně poradit o dalším postupu. Cestou sleduji zákruty chodby, abych si udržela povědomí o orientaci budovy. Konečně se naši muslimští spoluvězni dozvědí, kde vlastně je ten jihozápad. Ne, že by mi nějak zvlášť záleželo na tom, kterým směrem jsou při svých věčných modlitbách otočeni, ale na druhou stranu si myslím, že by soužití s nimi mohlo být snazší, když uvidí, že pamatujeme i na jejich ‚potřeby‘.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>12. června</emphasis></p>
<p>Lucka a Nancy se objevují pravidelně venku. Poprvé – před čtyřmi dny – úplně nahé, ale teď v bikinkách – sice ohavných uniformních khaki hadrech, ale hlavně, že už se nemusejí před vojáky předvádět nahé. Chodí se nabíjet! Je to docela dobrý obrat k lepšímu. Dokonce jsem si vyměnila služby na Lucii III s Tonym, který pracuje jako dispečer u družice monitorující Chanabádskou základnu, abych měla možnost sestřičku aspoň pravidelně vidět, když už se s ní nemohu bavit.</p>
<p>„Kdyby vyšly ven obě najednou,“ uvažuje Erigyos, „mohli bychom pro ně poslat diskolet. Ale zřejmě to nejde, když se venku střídají, a nemůžeme riskovat jejich bezpečí.“</p>
<p>Mně také není jasné, proč děvčata prostě neutečou, když se mohou nabíjet na sluníčku, což je nejvydatnější zdroj energie vůbec. Ale asi k tomu mají své důvody. Zvláště Lucka je úžasně vynalézavý tvoreček, takže nepochybuji o tom, že kdyby to jen trochu šlo, určitě by se o útěk aspoň pokusily.</p>
<p>„Podívej, jak si od nich ti vojáci udržují odstup,“ upozorňuji tetu Arianu, „to znamená, že děvčata mají nad nimi navrch. Kdyby tomu tak nebylo, určitě už by s nimi dávno zatočili.“</p>
<p>„Nezapomínej ale,“ upozorňuje mě Ariana, „že Američané mají své vojáky rozlezlé po celém světě… jako obtížný hmyz… a teď najednou jsou ti vojáci odříznuti od zásobování z mateřské země. Všechno musí nakupovat v místě pobytu a začínají být závislí. Během příštího týdne až dvou – tedy, pokud nebudou naše dívky propuštěny na svobodu, bude následovat vedle blokády dopravní ještě blokáda informační – k tomu už má Erigyos skoro všechno připraveno, teď to vlastně jen dolaďuje. A bez spojení není velení!“</p>
<p>„Za chvíli nebudou mít za co nakupovat. Proto také na všech základnách houfně propouštějí místní zaměstnance,“ upozorňuji Arianu, „pro nás díky blokádě, pro Američany vinou blokády, americký dolar prudce klesá. Včera už byl poměr 4,40 USD za jedno euro, dnes 6,80 a nikdo neví, co se stane zítra…“</p><empty-line /><p><strong>Kronika vzpoury</strong></p>
<p><strong>14. června</strong> – Možnost útěku jsme s konečnou platností zavrhly. Pod ochranou silového pole bychom mohly vyvést všechny spoluvězně v počtu 28 osob i čtyři naše rukojmí, zmocnit se letadla… ale co potom? Nancy předpokládá, že by byli schopni nás sestřelit bez ohledu na to, že jsou rukojmí na palubě.</p>
<p>Zdráhají se nám dodávat zásoby – včera dokonce byla Nancy nucena vniknout do skladiště mocí. Vylomila dveře silovým polem a zmocnila se dvou balíků konzervovaných hotových jídel, které musíme ohřívat na svých tělech, aby je naši spoluvězni nemuseli jíst studené. My s Nancy nic nejíme. Vystačíme si se sluneční energií.</p>
<p>„Skladiště je víc prázdné než plné,“ svěřuje se mi hned po návratu. „Ta Snellova poznámka, že zřejmě chcípne víc amerických občanů, než jen Sirk a Brandon, začíná mít reálný rozměr. Kdyby bývali vojáci mohli, tak mě určitě uškrtili, když jsem ty konzervy zabavovala.“</p>
<p><strong>17. června</strong> – V posledních dnech je situace stále napjatější. Skladiště je úplně vymetené; zbylé zásoby potravin zřejmě někam přestěhovali – a my jsme zatím nevypátraly kam. Je hloupé, že musíme pracovat odděleně; vždycky jedna hlídá a druhá jde na výpravu. Kdybychom spoluvězně opustily, obávám se toho nejhoršího…</p>
<p>„Je škoda,“ povzdechla si Nancy, „že nemůžeme dát o sobě zprávu mimozemským přátelům. Včera jsem dokonce vnikla do Snellovy kanceláře a pokusila jsem se telefonovat – jenže oni mají přímé spojení jen v rámci pobočkové ústředny Hovor ven se musí objednat. To je z důvodu kontroly…“</p>
<p>„Ale my vlastně o sobě zprávu dát můžeme,“ vykřikla jsem, jak mě ta myšlenka najednou napadla, „a to dokonce tak, že oni ani nebudou mít tušení, jakou zprávu posíláme!“</p>
<p>„Fakt? A jak to chceš udělat?“</p>
<p>„Neříkala jsi, že mimozemšťané nás neustále sledují retrospektivem?“</p>
<p>„To ano,“ pokyvuje Nancy hlavou, „a nejen retrospektivem, ale i zpravodajskými satelity. Erigyos kvůli tomu vypustil další tři družice, z nichž dvě… Lucy! Já už tuším, co se stalo tak závažného, že je tady taková bída o potraviny! Erigyovi se zřejmě podařilo uvést do chodu dopravní blokádu Spojených států! Vysvětloval mi to tehdy tak, že žádný dopravní prostředek nebude schopen Spojené státy opustit a žádný nebude moci dosáhnout blokovaných území.“</p>
<p>„Zkusíme se tedy vojáků zeptat přímo. I když nám odmítnou odpovědět, aspoň podle jejich okamžité reakce bychom mohly odhadnout, zda je tvůj předpoklad správný. A teď k tomu spojení s přáteli: Když nás sledují, napíšeme jim dopis velkými písmeny do písku, aby byli schopni si ho přečíst – ať už pomocí kamerového systému nebo retrospektivem…“</p>
<p>„Jenže ty jsi řekla, že vojáci ani nepoznají, že předáváme nějaké poselství…“</p>
<p>„To samozřejmě poznají, ale nebudou vědět, co je v něm. Nech to na mě. Uvidíš…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. června</emphasis></p>
<p>Před dvěma dny jsem na Menstruačním vystřídala Magdu. Od rána do večera teď sleduji přenosy družic, jak mi je přátelé posílají z jednotlivých dispečerských stanovišť. Občas mě přijde někdo navštívit, ale ponejvíce se stýkám a Agillem a Sofií – ‚osobním lékařem‘ a ‚osobní sestrou‘. I když už se nekonají každodenní podrobné prohlídky jako za pobytu na CPLE, v době menstruace jsem vzorně opečovávána – zvlášť když jsem na oddělení sama.</p>
<p>Krátce před jedenáctou se v komunikátoru ozvala teta Ariana: „Nikolko, máme zprávu od Lucky, podívej!“</p>
<p>Na obrazovce vyvstal věrný sestřin obraz. Stojí v khaki bikinkách uprostřed jednoho z písečných pásů a nějakou hůlkou kreslí do písku podivné znaky. Dochází mi, že se jedná o písmo mimozemšťanů.</p>
<p>„A co píše…“ vydechla jsem vzrušeně.</p>
<p><emphasis>Získaly jsme s Nancy kontrolu nad věznicí,</emphasis> překládá Ariana, <emphasis>ale nemůžeme uprchnout. Samotným by se nám to podařilo, ale nechceme nechat Američanům napospas dalších 28 spoluvězňů včetně tří uzbeckých dozorců, kteří se přidali na naší stranu. Vedle toho, že se můžeme nabíjet na sluníčku, jsou zárukou naší bezpečnosti čtyři rukojmí; dva vojáci a dva důstojníci; poručík Brandon a major Sirk – sám náčelník věznice. Jedna z nás musí proto hlídat vstup do věznice a druhá může chodit na ‚výpravy‘ – jako teď zrovna já. Dalším problémem začíná být nedostatek potravin pro naše přátele. My s Nancy snadno vyžijeme ze sluneční energie. Zdravím sestřičku i dcerušku, Nancy mi prozradila, že jsou u vás. Lucka.</emphasis></p>
<p>Neubránila jsem se a z očí mi vyhrkly slzy… Vzápětí se otevřely dveře a v nich se objevila Lenka. Úsměv jí září od ucha k uchu. „Tak co tomu říkáš – pěkně se tam obrátily poměry… Ale Niki… No tak, co je s tebou?“</p>
<p>Přitiskla jsem ji k sobě. „Toho si nevšímej, to jsou slzy štěstí… Hlavně, že našly způsob, jak nám dát o sobě zprávu. Škoda, že my se nemůžeme nějak spojit s nimi.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. června</emphasis></p>
<p>Tři týdny dopravní blokády Spojených států dělají divy se světovou ekonomikou. Jedno euro se dnes prodává za 16 dolarů a předpověď na zítřek je 18,50. Jediné státy mimo blokádu jsou Aljaška, Havaj a Portoriko. Pochopitelně také přístav San Diego, o kterém jsem se už zmiňovala, a pár dalších měst při mexické a kanadské hranici.</p>
<p>Malik ovšem zase nepochodila. Po ostré telefonické výměně názorů s ministrem zahraničí přišla s oznámením, že Američané nebudou jednat pod nátlakem a že dokud blokáda nepomine, nebudou o propuštění zajatců uvažovat – zvlášť když se děvčata spojila s ‚teroristy‘ vězněnými na chanabádské základně.</p>
<p>„Nezbývá než zahájit i blokádu informační,“ rozhodl strýček Hill na konferenci, kterou Malik uspořádala ihned po svém telefonátu.</p>
<p>„Kdy mám blokádu zahájit?“ zeptal se Erigyos.</p>
<p>„Malik připraví text nového ultimáta. Američanům dáme na splnění podmínek opět dva dny, takže 25. června ve 12:01…“</p>
<p>„Co bude ta blokáda obnášet,“ ptám se Erigya hned po skončení konference.</p>
<p>„Překrytí veškerého vysílání naším rušivým signálem. Ve Spojených státech přestane fungovat rozhlas, televize, mobilní telefony a vůbec všechno, co využívá ke komunikaci elektromagnetických vln. Vedle toho přerušíme telefonní kabely s Mexikem a Kanadou.“</p>
<p>„Tak to se mají Američané na co těšit,“ zasmála jsem se.</p><empty-line /><p>„Podle petroskopického průzkumu je tady ta místnost úplně poslední,“ informuje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> Erigya sedícího u komunikátoru, „teď je ještě otázka, k čemu slouží tady ta monstra.“</p>
<p>„To první vypadá jako jeden z nejstarších modelů teleportu. Docela by mě zajímalo, zda je funkční a do jaké míry je kompatibilní s modely, které instalujeme dnes. A to druhé bys mohla poznat sama, ne?“</p>
<p>„Připomíná mi to tak trochu jídelní automat…“</p>
<p>„Správně, <emphasis>sličná akvabelo,</emphasis>“ použil Erigyos dívčiny letité přezdívky.</p>
<p>„Ten by se nám právě teď docela hodil. V táboře Američanů je o potraviny vyloženě bída. Ta vaše blokáda je tedy účinná, jen co je pravda…“</p>
<p>„To bych raději nezkoušel. Ten aparát je starý nějaké čtyři tisíce let. I kdybychom ho uvedli do provozu, musel by projít zdravotní revizí. Totéž se týká i teleportu. Uvedeme-li ho do provozu, nedoporučoval bych pomocí něj přepravu osob. Ale potraviny bychom vám posílat mohli.“</p>
<p>„Myslíš, že bychom byli schopni ho uvést do provozu?“</p>
<p>Erigyos se jen pousmál: „Proč ne? Pokud je funkční… Když se vám podařilo zprovoznit abarický přístroj, tak tohle už je hračka. Pozvi sem sestru a ještě dva dělníky, pustíme se do toho hned.“</p><empty-line /><p><strong>Kronika vzpoury</strong></p>
<p><strong>24. června</strong> – Nancy se nemýlila! Jakmile jsem se před kapitánem Smellem zmínila o dopravní blokádě, vyjel po mně jako býk po muletě. Ochranné pole ho odmrštilo jako pingpongový míček asi dva metry ode mne, kde sebou plácl jak široký tak dlouhý rovnou do roztékajícího se asfaltu, což vyvolalo bouři smíchu u jeho podřízených.</p>
<p>To by asi tak byla ta úsměvnější část mého dnešního záznamu. Horší je, že se ani mně ani Nancy zatím nepodařilo vypátrat, kam vojáci ukryli zbytek potravin. Zásoby konzerv, které Nancy vojákům zabavila před deseti dny, se vůčihledě tenčí, přestože jimi maximálně šetříme. Spočítaly jsme, že i když snížíme denní příděl na polovinu, vystačíme nanejvýš do konce měsíce – tedy ode dneška za šest dní.</p>
<p><strong>26. června</strong> – Jak se zdá, vojáci hladovějí. Možná, že my máme větší zásoby potravin, než oni. Sepsala jsem všechny svoje domněnky do písku, aby byli mimozemšťané o vývoji na základně informováni.</p>
<p>Vedle toho však se stalo ještě něco důležitého, protože Snell dneska řval na vojáky tak hrozně, že to bylo slyšet až k nám do podzemí. Když se pak vrátila Nancy ze své ‚výpravy‘ na povrch, oznámila mi, že dva vojáci byli před jejíma očima do krve seřezáni karabáčem. Nedokázala však zjistit, co se tam nahoře stalo. Všichni vojáci před ní ustupují. „Musely bychom tam být obě dvě a některého z nich – nejlépe samotného Snella – vzít ‚do kleští‘ a pořádně ho vyzpovídat. Jenže to nejde. Kdoví, co by ostatní vojáci provedli tady se zajatci. Jedině, že bychom je vyzbrojily…“</p>
<p>„Na to zapomeň, děvče. Dokud jsem tady já a mohu do zdejšího dění zasahovat, žádné krveprolití nepřipustím – ani z naší strany, ani z jejich strany. Ta dopravní blokáda je účinná – podívej se, jak to na základně vypadá! Jsou v koncích. Propustili všechny Uzbeky, potraviny mají zřejmě na příděl – ten výprask, kterého jsi byla svědkem, měl zřejmě ostatní odradit od krádeží zásob. To je nejpřirozenější vysvětlení.“</p>
<p>„Asi máš pravdu, ale my také déle než týden nevydržíme…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>IV. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Slyšeli jste, že řečeno jest: Milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého. Ale jáť vám pravím: Milujte nepřátely vaše, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, a dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za nepřátely a protivníky vaše, abyste byli synové Otce vašeho, jenž jest v nebesích; ješto slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.</p>
<p>Mat 5,43-45</p><empty-line /><p>„Celá situace se vám nějak vymkla z rukou, vážení! Je smutné, že vojáci na našich základnách mimo území Spojených států jsou nuceni přijímat pomoc od svých nepřátel a že se to máme možnost dozvědět jen zprostředkovaně – z obsahu těch jejich pravidelných konferencí.“</p>
<p>Ministr pohlíží střídavě na generála, <emphasis>Černého Ptáka,</emphasis> Mayera i Barnese, které si pozval k sobě ‚na kobereček‘ hned všechny najednou. „Co mi k tomu řeknete, generále?“</p>
<p>„Asi jsem měl ten únos zarazit hned v počátku. Jenže to vypadalo velice slibně a Mayerovi hoši odvedli perfektní práci. Kdo mohl vědět, že ti vesmírní lumpové odhalí podstatu celé operace hned druhý den ráno, a…“</p>
<p>„Generále! Ti tři…“ ministr máchl rukou směrem k Birdovi, Barnesovi a Mayerovi, „spustili rozsáhlou akci za zády administrativy Spojených států a vy jste je kryl! Když jsem se o tom dozvěděl já, nešlo to už zastavit, aniž bychom se blamovali před zraky světové veřejnosti. Došlo to tak daleko, že nemáme dopravní spojení se světem a informace se k nám dostávají jen prostřednictvím jejich satelitního telefonu! Kde jste k němu přišli, Barnesi?“</p>
<p>„Ten měla u sebe ta holka, kterou zadrželi před šesti roky členové úderné jednotky v Praze. Tenkrát se jí podařilo prchnout s pomocí jedné zdravotní sestry, nemýlím-li se. Ale utekla bez dokladů a bez zavazadel. My jsme to pak všechno museli vrátit výměnou za Briana … budiž mu země lehká … Na ten telefon však zapomněli a našim odborníkům se podařil husarský kousek – zvládli bezproblémově jeho obsluhu a mohou se s jeho pomocí napojit na kteroukoliv jejich konferenci. Škoda, že nelze odposlouchávat jejich soukromé hovory. Ale naštěstí pro nás většinou nechávají konferenční kanály bezstarostně otevřené, takže…“</p>
<p>„… teď se jeho prostřednictvím můžeme jen dozvídat o poklesu naší prestiže ve světě, o naprostém znehodnocení naší měny, o ztrátě našeho vlivu na chod světového hospodářství a o likvidaci našich vojenských základen. Pěkně daleko jste to dovedli, pánové!“</p>
<p>„Naším cílem ovšem bylo prozkoumat životní pochody té kreatury, protože je to jediný člověk s mužským tělem vybavený jejich obranným systémem. Dovedete si představit, pane ministře, že by takto byli vybaveni naši agenti?“</p>
<p>„Jenže jste si ukousli příliš velké sousto, pánové, a nedokázali jste je strávit!“</p>
<p>„Co tím chcete říci, pane ministře?“</p>
<p>„Tím chci říci, plukovníku, že jste skončili! Všichni čtyři! Po poradě s panem prezidentem jste dnešním dnem zbaveni služby i vojenských hodností. Uvědomujete si například vy, plukovníku, jak asi na naši i světovou veřejnost působí ta reportáž o vašem sebeukájení nad videem toho lékařského vyšetření Nancy Moarové, která se pravidelně objevuje na Internetu patřičně okomentovaná tou zatracenou novinářkou? Tato vaše ostuda je podstatě vše, co k nám po mimozemšťany filtrovaném Internetu ze světa přichází!“</p>
<p>„Chápu… ale … co bude dál?“</p>
<p>„Co bude dál… Sice vám dnešním dnem do toho už nic není, pane Birde,“ (ministr už neoslovuje <emphasis>Černého Ptáka</emphasis> jeho vojenskou hodností) „ale budiž:</p>
<p>Nancy Moarovou a její kumpánku nemůžeme propustit z vězení, protože vyvolaly vzpouru vězňů a spolčily se s osobami podezřelými z terorismu. Jenže ze strany vesmírných vetřelců je jejich propuštěním podmíněno ukončení blokády. Cílem vašich nástupců bude nalezení takového řešení tohoto problému, aby jím nebyla dále poškozována už tak narušená prestiž Spojených států v očích světové veřejnosti. To pochopitelně nemohu požadovat od vás, protože vy jste stále ještě ve vleku té své nedostižné vidiny, že získáte mimozemskou technologii, která… Ale už dost o tom!</p>
<p>Vy Barnesi, předáte veškeré informace o obsluze toho zabaveného satelitního telefonu svému nástupci ve funkci. Ten bude jmenován příští týden. Je smutné, že jsme teď informačně závislí na jediném přístroji mimozemské provenience, který se podařilo zabavit před šesti roky. Ještě štěstí, že jste jej udrželi funkční…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 18</strong></p>
<p>Pedro stojí u teleportu a odklízí z něj těžké balíky se zásobami potravin. Dva další dělníci je odnášejí do provizorního skladiště, za které slouží jedna ze šestiúhelníkových místností vybudovaných mimozemšťany kdysi dávno pod chevínským chrámovým komplexem.</p>
<p>„Ti vaši přátelé snad zešíleli, paní doktorko,“ oslovil pojednou <emphasis>Mořskou Vlnu,</emphasis> která se právě objevila ve dveřích. „Co budeme dělat s takovými zásobami? Vždyť už je toho pro celý regiment na půl roku…“</p>
<p>„Hmm, pro celý regiment… Pedro! Já mám nápad! To teprve uvidíš, k čemu se mohou takové zásoby hodit…“ a <emphasis>sličná akvabela</emphasis> vyrazila ze dveří, jako by jí za zadkem vypukl požár.</p>
<p>„Tedy sestřičko, ty máš fakt bláznivé nápady! Ale každý geniální nápad je obvykle šílený… Pustíme se do toho hned odpoledne,“ rozhodla <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> z titulu své funkce vedoucí výzkumu, když jí sestra nastínila svůj plán, a dodala: „Doufám, že američtí vojáci z jednotky rychlého nasazení jsou natolik psychicky odolní, aby ten šok vydrželi. Ještě se spojím s Erigyem, aby nám poslal pár působivých rekvizit, a potom…“</p><empty-line /><p>„Pane kapitáne, mám dojem, že ty dvě strašlivé ženštiny už zase přicházejí,“ hlásí voják na stráži do vysílačky. „Jako obvykle – jsou úplně nahaté a táhnou vozík. Nechápu, co na něm chtějí ještě odvézt, když … proboha! Kapitáne… ony na něm mají naloženou – rakev! Snad nechtějí nakonec žrát nás, když už jim opravdu nemáme co nabídnout…“</p>
<p>V americkém vojenském táboře zavládlo zděšení. Nejenže už jim došly téměř veškeré zásoby potravin, ale celých deset dní nemají ani spojení s vlastí a navrch jim zmocněnec peruánské vlády předal před týdnem ultimátum, podle kterého jsou povinni bezodkladně opustit území Peru. Veškerá podpora ze strany peruánských úřadů byla tímto dnem zastavena. Vojáci však tábor opustit nemohou, protože častými dlouhými cestami za nákupy v okolních městech a vesnicích vyčerpali téměř všechny zásoby pohonných hmot.</p>
<p>Ale to už <emphasis>sličné akvabely</emphasis> vstupují do amerického vojenského tábora. Vojáci se před nimi uctivě rozestupují a vyjeveně zírají na náklad jejich vozíku. Nádherné nahé Peruánky prošly pomalým slavnostním krokem až na táborové náměstíčko. Tam odstoupily od vozíku a<emphasis>Mořská Pěna</emphasis> spustila: „No tak, pánové, na co čekáte? Snad si nemyslíte, že se vám s tím budeme ještě skládat?“</p>
<p>„Vy jste nám přivezly … rakev! To má být nějaká provokace?“</p>
<p>Charakteristický zvonivý smích obou sester je kapitánovi odpovědí.</p>
<p>„Ony si zřejmě myslí, že ty rakve budeme v brzké době potřebovat – tedy jestli to takhle půjde dál, pane kapitáne,“ poznamenává seržant – velitel stráže.</p>
<p>„Nechte si své debilní připomínky od cesty, seržante,“ utrhl se na něj kapitán, „nebo je budeme řešit večer při nástupu. A teď rovnou složte tu bednu sám, když si myslíte, že ji budete co nevidět potřebovat!“</p>
<p>Seržant popadl rakev uprostřed, kde předpokládal její těžiště, ale vzápětí zjistil, že je to práce nad jeho síly.</p>
<p>„Ony nám ji přivezly… i s mrtvolou, kapitáne…“ vyjekl a zmateně od vozíku uskočil.</p>
<p>Kapitán pokynul čtyřem nejbližším vojákům. Ti přistoupili k vozíku a se značnou námahou z něj složili rakev na zem.</p>
<p>„Že vám to ale trvalo…,“ poznamenala <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> a otočila vozík.</p>
<p>„Zítra na shledanou,“ rozloučila se <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> a vyrazila za sestrou.</p>
<p><emphasis>Akvabely</emphasis> opustily tábor táhnouce za sebou prázdný vozík, zatímco vojáci tupě zírají na rakev stojící uprostřed táborového náměstíčka.</p>
<p>„Asi jsem to nechal složit v pomatení smyslů, seržante…“ poznamenal kapitán chvíli po odchodu <emphasis>sličných akvabel</emphasis> vyděšeným hlasem. „Sežeňte pyrotechnika, ať to napřed prozkoumá. Nerad bych se dostal na oběžnou dráhu… A vy všichni zatím ustupte do bezpečné vzdálenosti!“</p>
<p>Pyrotechnik zkoumá rakev podrobně přes půl hodiny. „Nic nebezpečného na tom nevidím, kapitáne, ale čert ví, co může být uvnitř. Zvlášť, když ty ženské spolupracovaly na osvobozování teroristů…“</p>
<p>„Hmm. A můžeme to aspoň odklidit trochu stranou? Co když je to časované…“</p>
<p>Pyrotechnik se zamyslel. „No, když to vydrželo cestu až sem… na tom kodrcavém vozíku, tak to je zřejmě proti nárazům a otřesům zajištěno. Odklidit jsme to mohli.“</p>
<p>A tak milá rakev skončila ve skalách asi pět set metrů za táborem.</p>
<p>Následujícího dne odpoledne se <emphasis>sličné akvabely</emphasis> objevily v táboře znovu. Opět s vozíkem, na kterém je naložena další rakev.</p>
<p>„Přejeme hezké odpoledne, kapitáne,“ haleká <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> už z dálky na zkoprnělého důstojníka. „Jak jste spokojeni s kompenzacemi?“</p>
<p>„S kompenzacemi? Jakými?“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> jen zalapala po dechu. „Jak to – s jakými? Přece s kompenzacemi za potraviny a další zásoby, které jsme si od vás vypůjčili, když jste měli nadbytek a nám se nedostávalo. Teď se karta obrátila, tak jsme předpokládali, že vám naše dodávka přijde vhod…“</p>
<p>„Cože? V té rakvi…“</p>
<p>Kapitán se obrátil k jednomu vojákovi: „Přines šroubovák!“</p>
<p>Vzápětí jsou šrouby vyšroubovány, víko rakve odklopeno a kapitán nevěřícně zírá na zásoby rýže, těstovin, sušeného masa a mléka, balené vody a konzerv s hotovými jídly.</p>
<p>„A… to nám jako … dáváte?“</p>
<p>„Ne, kapitáne. To vám vracíme. Vy jste tu včerejší zásilku neotevřeli, že na mě zíráte tak vyjeveně?“</p>
<p>„Ne… Náš pyrotechnik tu truhlu prohlédl a doporučil ji raději odklidit do skal mimo tábor. Obávali jsme se, že je to časovaná nálož. Pochopte! Přivézt zásoby potravin v rakvi…“</p>
<p>„Kapitáne, vy už jste z té honby na teroristy opravdu zcvoknul,“ vyráží ze sebe <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> v záchvatu smíchu. „Nesmíte všechny soudit podle sebe. My spolupracujeme s mimozemšťany, rozumíte? A mimozemšťané NEJSOU žádní teroristé. To jenom vy, Američané, pod vlivem těch svých filmových fantasmagorií typu <emphasis>Hvězdné války, Vetřelec, Superman, Predátor</emphasis> a jim podobných, si představujete, že mimozemšťané přišli Zemi ovládnout. Tak byste možná – co možná… zcela určitě … jednali vy sami, kdybyste se nedej bože na nějakou cizí obydlenou planetu dostali. Nemám snad pravdu?“</p>
<p>„Hmm, když si to myslíte… A ta rakev znamená – co?“</p>
<p>„To je jen taková naše recese, víte? Takové malé upozornění, kam byste se taky mohli dostat, kdybychom se k vám chovali tak, jako vy k nám. A jen tak mimochodem, kapitáne: V té včerejší dodávce bylo i čerstvé pečivo…“</p><empty-line /><p><strong>Kronika vzpoury</strong></p>
<p><strong>4. července</strong> – Nancy mě upozornila, že dnes ve Spojených státech slaví státní svátek – Den nezávislosti. Jsem tedy moc zvědavá, jak se to promítne tady na základně… A dočkala jsem se! Tedy – ne ze strany Američanů, ale ze strany mimozemských přátel.</p>
<p>Hned ráno se u mříže objevil kapitán Snell a sdělil mi, že přišel podivný fax s poznámkou, že já ho umím přečíst a že mi ho má odevzdat ve svém vlastním zájmu. Má to udělat veřejně a uprostřed nádvoří.</p>
<p>Poslala jsem jednoho spoluvězně pro Nancy, aby místo mě hlídala u mříže, a požádala jsem kapitána, aby ustoupil, že pak půjdu nahoru sama. Ihned mi bylo jasné, že je to zpráva od přátel a že si chtějí tímto způsobem zkontrolovat, zda jsem zásilku řádně převzala.</p>
<p>Vyšla jsem ven jako obvykle – v bikinkách pod ochranou silového pole. Nancy za mnou zamkla mříž. Na nádvoří věznice postává několik vojáků. Jsou po zuby ozbrojeni samopaly a granáty – nechápu, na co si pořád hrají. Kdyby proti mně zaútočili, přišli by k úrazu sami – a moc dobře to vědí…</p>
<p>„Vložte ty papíry do obálky, tu položte támhle do písku a zatěžkejte ji kamenem, kapitáne.“</p>
<p>Stalo se.</p>
<p>„Teď ustupte na padesát kroků, ať nepřijdete k úrazu…“</p>
<p>Pomalu jsem se přiblížila k zásilce, na zlomek sekundy jsem zrušila silové pole, papíry jsem sebrala a pole jsem znovu vytvořila. Pak jsem otevřela obálku a vytáhla jsem dva listy papíru popsané mimozemskými znaky. Přesvědčila jsem se o tom, že je zásilka úplná a vzápětí jsem se dvakrát pomalu otočila o 360 stupňů držíc oba papíry proti obloze, aby mohly kamery družic přátelům ukázat, co jsem vlastně od kapitána převzala. Pak jsem se pustila do čtení.</p>
<p>„Ten dopis je určen nám všem, kapitáne,“ oznámila jsem Snellovi, sotva jsem přelétla očima první řádky. „Svolejte nástup mužstva.“</p>
<p>„Jakým právem mi tady rozkazuješ?“ osopil se na mě Snell vztekle. „Jednak jsi pořád náš vězeň, ať se ti to líbí nebo ne. A za druhé – já svolám nástup mužstva a ty tady budeš šířit nějakou pochybnou propagandu…“</p>
<p>„Tak dost, kapitáne!“ přerušila jsem rázně jeho výlev námitek. „Jak sám vidíte, jste téměř bez potravin a kromě toho – věznici jsme ovládli my a vy nemůžete proti tomu udělat vůbec nic! To, proč jsme s Nancy už dávno neodešly, vy se svým pokřiveným žebříčkem hodnot asi těžko pochopíte, proto vám to vysvětlovat nebudu. Ale to, že tady chcípnete hlady – jak jste se sám nedávno vyjádřil – snad chápete i bez mých výkladů. Zvlášť tedy, když už nemáte ani za co nakupovat. Jak jsem si právě přečetla, kurs dolaru proti euru je k dnešnímu dni 22,80 a zítřejší odhad je 27,30. Takže – chcete-li zachránit aspoň lidi, tak je svolejte tady na nádvoří!“</p>
<p>„A… nestačilo by, abyste obsah dopisu přečetla jen mně, popřípadě členům štábu?“</p>
<p>Teď už jsem se na kapitána vyloženě utrhla: „Nestačilo! Já a moji přátelé chceme mít jistotu, že všichni vojáci obdrží tyto informace úplné a nezkreslené. Za to pak bude následovat dodávka potravin pro všechny. Pokud nesplníte přání mimozemšťanů, bude dodávka potravin zajištěna JEN pro nás!“</p>
<p>Samozřejmě, že na ekonomický prospěch kapitán slyší a nástup je svolán okamžitě. Pochopitelně se neúčastní vojáci, kteří právě mají službu, ale důležité je, že mohu oslovit většinu mužstva.</p>
<p>„To jsou všichni muži, kterým velím,“ sdělil mi kapitán, když jsem se podivila nad tím, že tak velkou základnu včetně letiště obsluhuje jen kolem padesátky lidí, „já jsem jen zástupce velitele věznice. Samozřejmě, že na základně jako celku slouží vojáků více.“</p>
<p>„Jak je libo,“ poznamenala jsem směrem ke kapitánovi a vzápětí jsem oslovila nastoupenou jednotku: „Vážení, svými mimozemskými přáteli jsem pověřena vám přečíst následující poselství…“</p>
<p>Ukázala jsem vojákům faxovou zprávu a pustila se do hlasitého předčítání:</p>
<p>Statio Saharensis Exoterra, 4. července</p>
<p>Vážení pozemští přátelé,</p>
<p>vaše nezáviděníhodná situace, kdy máte bídu o takové nejzákladnější životní potřeby, jako jsou potraviny, je způsobena tím, že zde na základně držíte protiprávně dvě naše spolupracovnice. Chápeme, že vy za to až tak nemůžete. Jste vojáci, podléháte rozkazům a těžko můžete propustit naše chráněnky o své vůli, nehledě k tomu, že jeden z hlavních viníků, kteří se o tento hanebný stav zasloužili, tedy poručík Brandon, je jejich rukojmí.</p>
<p>Z technického hlediska by pro nás nebylo problémem své chráněnky z vaší moci osvobodit, ale odmítáme užití jakýchkoliv silových řešení, protože by to bylo pošlapání zásad, které tu na Zemi po celou dobu prosazujeme. V žádném případě nechceme klesnout na vaši úroveň.</p>
<p>Jednání o jejich propuštění, která vedeme s kompetentními místy ve Spojených státech, však uvázla na mrtvém bodě. Vaše vláda považuje dopravní a informační blokádu za nepřípustný nátlak a pod nátlakem se prý jednat nedá. Dobře. Potlačíme tedy tu káru dál a uvidíme, kdo to déle vydrží. Vzhledem k blokádě, která trvá už celý měsíc, nakupujete jedno euro za třiadvacet dolarů. Víte to vůbec? Informují vás vaši velitelé o těchto skutečnostech?</p>
<p><emphasis>„Asi ne, pozoruji-li zděšení ve vašich tvářích,“ poznamenala jsem vzhlédnuvši od papírů.</emphasis></p>
<p>Dnes slavíte svůj státní svátek, Den nezávislosti. Je jen škoda, že jste se zpronevěřili jeho odkazu. Sami jste tehdy byli pod koloniální nadvládou, sami jste tehdy pocítili tíži embarga ze strany své bývalé metropole – Velké Británie. A teď, místo, abyste si vzali ponaučení z historických zkušeností svých předků a ctili vůli a zájmy ostatních národů, děláte všechno pro to, abyste je sami ovládli. Škoda.</p>
<p>Na rozdíl od vašich představ není naším cílem ovládnutí Země, ale povznesení takzvaných ‚zaostalých‘ národů. Je smutné, že vy sami se ze všech sil snažíte, aby v té ‚zaostalosti‘ setrvaly co nejdéle. Na příkladu obyvatel Severní Afriky vám už šestým rokem předvádíme, kudy vede cesta, ale ponaučení jste si nevzali. Teď jste se sami dostali do potíží. Protože však nejsme jako vy, budeme vám poskytovat pomoc až do doby, dokud nebude dosaženo úspěchu v jednáních na nejvyšší úrovni.</p>
<p>Každý den v poledne vašeho času bude spuštěn nákladní kontejner. Návod na jeho otevření má k dispozici slečna Lucie. Ona bude rozdělovat jeho obsah podle svého vlastního uvážení. <strong>V době přistání kontejneru musí být nádvoří liduprázdné, aby nedošlo k úrazu.</strong></p>
<p>Závěrem našeho poselství dovolte, abychom vyjádřili politování nad situací, do které jste se ne vlastní vinou dostali.</p>
<p><emphasis>Myreialla</emphasis>,</p>
<p>vedoucí SSE</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. července</emphasis></p>
<p>Dnes dopoledne, třetí den po svém návratu z Menstruačního a po dni odpočinku, kdy jsem vstřebávala novou dávku laktogenního séra, jsem si vyrazila s dětmi a s Lenkou trochu ven – k vodě a do lesíka. Odpoledne jsem poprvé řídila sestup zásobovacího kontejneru na základnu v Chanabádu. Včera a předevčírem mě Erigyos podrobně zacvičoval do této činnosti, tak jsem byla moc zvědava, jak to zvládnu na poprvé sama…</p>
<p>Celá procedura probíhá tak, že nad základnu přiletí nákladní diskolet, z jehož spodní komory je spouštěn válcový kontejner v abarickém poli. Pak je nutno opačným postupem vtáhnout do diskoletu prázdný kontejner z minulého dne. Celá operace trvá něco kolem dvaceti minut. Po tu dobu musí být nádvoří z bezpečnostních důvodů liduprázdné. Takto zavedený systém pak slouží i ke vzájemnému předávání zpráv. Tím, že je zajištěno zásobování vlastně i pro nepřítele, zabraňujeme tomu, aby vojáci utvořili živý štít, který by přistání modulu znemožnil. To pochopitelně sdělila Myreialla Lucce hned v tom úvodním faxu, ale byla to informace určená jen pro ni a pro Nancy.</p>
<p>Vzápětí po odletu diskoletu nastoupí Lucka, otevře kódové zámky pomocí hesla, které obdržela v minulé zásilce, a pustí se do rozdělování zásob podle vlastního uvážení. Do prázdného kontejneru pak vloží dopis pro nás, uzavře kódové zámky a kontejner je připraven k vyzvednutí na další den.</p>
<p>Hned v prvním vráceném kontejneru na nás čekalo překvapení v podobě <emphasis>Kroniky vzpoury.</emphasis> Tu teď denně zanášíme do Informačního systému včetně Arianina překladu.</p>
<p>Podle dopisů, které od Lucky dostáváme, se chování vojáků změnilo k nepoznání. Dokonce zajatcům nabídli, že se mohou přestěhovat z podzemí nahoru. To ovšem bylo odmítnuto vzhledem k tomu, že děvčata považují podzemí za bezpečnější.</p>
<p>Vedle toho nakládá Lucka vždy i část kartotéky věznice – dokumentaci jednotlivých vězňů i s popisem a dokumentací výslechových metod, kterým byli podrobováni.</p>
<p>Dnes jsem tedy měla svou premiéru v předání kontejneru. Erigyos byl sice přítomen a připraven k zásahu, kdybych přece jen něco ‚zvorala‘ – ale mně se vše hladce podařilo. Erigyos působil jenom jako ‚katalyzátor‘ – jak se po skončení všech úkonů žertovně vyjádřil.</p>
<p>Večer pak na mne čekalo překvapení v podobě Janina telefonátu. Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy Ariana právě nahlas dočetla poslední Lucčin dopis v Informačním centru.</p>
<p>„Nikolko, máš tady telefon,“ hlásí Jenny z dispečinku.</p>
<p>Přistoupila jsem k jednomu z vedlejších komunikátorů v hlavním sále Informačního centra, kam mi Jenny hovor poslala, a uviděla jsem na obrazovce Janinu zasmušilou tvář.</p>
<p>„Co se stalo?“ vyjela jsem na ni s otázkou sotva jsme se pozdravily.</p>
<p>„Máš to oskenované v emailu… Pověřila’s mě přece ‚sledováním listu‘ – jestli se nepletu!“</p>
<p>„Jakého… jo, aha! Toho bulvárního plátku… <emphasis>Super Agent…</emphasis> ne, ne, jinak… <emphasis>Secret Agent Notes,</emphasis> už si vzpomínám. Jenny mě hned upozornila, že mají v názvu chybu, ha, ha, ha! Má tam být <emphasis>Secret Agent’s Notes…</emphasis> A copak si napsal tajný agent do poznámek dnes?“</p>
<p>„<emphasis>Tajný Agent</emphasis> pátral dál v záležitosti <emphasis>nymfomanky řádící na ambasádě</emphasis> a vypátral, že slečna Sarah M. je vyšetřována kvůlivá pomoci, kterou poskytla <emphasis>agentce znepřátelené mocnosti</emphasis> a ještě k tomu <emphasis>za úplatu.</emphasis> Hrozí jí nejen vyhazov ze zaměstnání, ale s největší pravděpodobností i trestní stíhání…“</p>
<p>„To snad není pravda! K tomu, aby mi pomohla, jsem ji přece donutila. A zaplatila jsem jí za potíže, které jsem jí já sama způsobila!“</p>
<p>„Tak to vysvětli Jeho Excelenci…“</p>
<p>„To by asi nemělo cenu,“ ozvalo se v té chvíli za mnou. Otočila jsem se. Teta Ariana právě před chvílí dokončila registraci překladu Lucčina dopisu do Informačního systému a teď napjatě sleduje náš rozhovor.</p>
<p>„Janičko, buď tak hodná, spoj se s tou dívčinou a nabídni jí naším jménem azyl. Lidé, kteří nám pomáhají – byť i nedobrovolně – nesmějí za to v žádném případě trpět!“</p>
<p>„A co když odmítne?“</p>
<p>„To už pak záleží na ní. Násilím se jí pochopitelně vnucovat nebudeme…“</p><empty-line /><p>„Dnešní dodávkou už vaše zásoby poněkud přeplácíme, kapitáne,“ hlásí <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> stojíc nahá v pozoru nad otevřenou rakví, „tady je prosím bilance, ze které vyplývá, jaké zásoby jsme si od vás vzali a kolik jsme vám na oplátku vrátili. Ten přeplatek považujte za úroky…“</p>
<p>„To je mrzuté, slečno, protože naše jednotka se dostala do tíživé situace. Nemůžeme se odtud dostat, protože nemáme dostatek pohonných hmot, s vlastí jsme ztratili spojení a peruánské úřady nám vypověděly veškeré smlouvy o podpoře…“</p>
<p>„Dobře, kapitáne, my vám dodáme další zásoby, dokonce i pohonné hmoty, abyste se dostali aspoň do San Diega, ale musíte za to už zaplatit.“</p>
<p>„To půjde dost těžko, slečno, protože při kursu 1 euro za 36 dolarů…“</p>
<p>„A v naturáliích platit nemůžete?“</p>
<p>„V jakých… naturáliích. Vždyť…“</p>
<p>„Zbraní a střeliva tu máte zatím dost, ne?“</p>
<p>„Vy chcete po nás vojenský materiál? K čemu, prosím vás? Vždyť proti vaší obraně jsou to jen dětské hračky! To je jako kdybychom se my vraceli k lukům, šípům, oštěpům a prakům…“</p>
<p>„K ekologické likvidaci, kapitáne!“</p>
<p>„Aha, k ekologické likvidaci… Dobře. Tak si to vezměte. Hlavně, ať už jsme odsud pryč… A ještě něco, slečno… Ona je to taková choulostivá záležitost… Víte…“</p>
<p>„No tak, co ještě potřebujete, kapitáne? Leze to z vás jako z chlupaté deky!“</p>
<p>„Můžete mi vysvětlit, proč chodíte do našeho tábora zásadně bez šatů? Úplně nahé, jak vás pánbůh stvořil? Mužstvo po vás přímo šílí a já se z toho co nevidět zcvoknu taky! Jste jediné ženské, které máme za tu dlouhou dobu možnost vidět, úžasně krásné, ale nedostupné. I to je součástí vašich bojových metod?“</p>
<p>Dvojčata se nezadržitelně rozesmála svým charakteristickým zvonivým smíchem.</p>
<p>„Děkujeme za poklonu,“ pronesla <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> koketně pózujíc, „berte to tak, že je to skutečně jedna z našich ‚bojových‘ metod, ale se sexem nemá nic společného. To je jen vedlejší efekt. Pravou podstatu si necháme pro sebe, když vás s ní vaši nadřízení neseznámili, ačkoliv vědí naprosto přesně, proč se zde pohybujeme v Evině rouše. Aspoň vidíte, jak dalece vám důvěřují. Jste pro ně jen loutky, které vodí na provázku…“</p>
<p>„Slečny! Ten jízlivý posměšný tón bych si vyprosil! Buďte tak laskavé, seberte si ty zbraně k ekologické likvidaci a odejděte z našeho tábora dřív, než mi hrábne…“ zaúpěl kapitán a přikryl si oči dlaní.</p>
</section>
<section>
<p><strong>V. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sestr, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem.</p>
<p>Luk. 14,26</p><empty-line /><p>„Poslyšte, plukovníku,“ oslovil ministr Paddyho O’Connora, Birdova nástupce ve funkci, zkoumavě ho pozoruje přes brýle, „předpokládám, že nebudete provádět stejné vylomeniny jako <emphasis>Černý Pták</emphasis>. Jeho totiž s největší pravděpodobností čeká vojenský soud. Ale předpokládám, že vy jako instruktor Akademie, kterého na toto místo doporučil sám náčelník generálního štábu, jste si vědom své odpovědnosti naší demokracii a že se vyvarujete činů, které by mohly dále poškozovat už tak pošramocenou reputaci Spojených států ve světě.“</p>
<p>„To bych velice nerad, pane ministře. Problém ovšem spočívá v tom, že jste mě postavil před hotovou věc a já navíc nemám ani potuchy, co vlastně <emphasis>Černý Pták</emphasis> – tedy pardon, plukovník Bird provedl, že byl tak promptně zbaven funkce a dokonce prý i vojenské hodnosti. Slyšel jsem, že se prý spřáhl s těmi mimozemšťany a výsledkem je naše totální mezinárodní izolace. Je to vůbec pravda?“</p>
<p>„Víte, plukovníku, nesmíte věřit všemu, co se píše v novinách. <emphasis>Černý Pták</emphasis> má sice tuto neutěšenou situaci na svědomí, ale ne proto, že by se s těmi vetřelci spřáhl. Právě naopak – on spáchal proti nim incident; zosnoval únos jednoho kolaboranta. A následky vidíte sám.</p>
<p>„Dobře. A ode mne se tedy očekává co? Nezlobte se, pane ministře, ale já jsem v tomto směru úplně mimo obraz…“</p>
<p>„Vaším úkolem, plukovníku, a to prvořadým úkolem – bude koordinace činností vedoucích k tomu, aby byla zrušena dopravní a informační blokáda Spojených států! Přičemž situace je následující: Vetřelci podmiňují ukončení blokády vrácením zajatců. To my ale nemůžeme provést jen tak, beze všeho, protože by pak klesl respekt ostatního světa před námi a k vetřelcům by se přidala i ta hrstka věrných spojenců, kteří nám ještě snad zbyli.“</p>
<p>Ministr zmlkl a plukovník se na delší dobu zamyslel</p>
<p>„A ještě něco,“ vyrušil ho náhle ministr z rozjímání, „prostřednictvím vetřelců nám byla předána nóta uzbecké vlády. Do 15. listopadu máme opustit a vyklidit svou základnu v Chanabádu. Oficiálně je to prý reakce na vysvědčení o dodržování lidských práv v zemi, které jsme Uzbekům předali v květnu, ale moc bych za to nedal, že v tom mají ti vesmírní lumpové prsty.“</p>
<p>„Cože? Já se mám starat i o vojenské základny? To snad je problém armády a ne CIA…?“ ohrazuje se Paddy O’Connor.</p>
<p>„To jistě. Ale součástí základny je i tajná věznice, kde jsou drženy osoby, o které mají vetřelci zájem. To ovšem znamená, že se o tuto základnu postarat musíte.“</p>
<p>„Dobrá…“ mručí nespokojeně plukovník, „Jak se mám ale postarat o základnu mimo naše území, se kterou není zajištěno spojení?“</p>
<p>„Milý plukovníku,“ usmívá se škodolibě ministr, „právě proto jste byl jmenován do této funkce vy! Do tří dnů mi dejte vědět, jak chcete tento úkol řešit a hlavně vyřešit. O ostatním později.“</p><empty-line /><p>„Dovolte, pane ministře…“</p>
<p>„Nezdržujte se těmi oficialitami, plukovníku, a přejděte rovnou k věci!“</p>
<p>„Vždyť ano… Navrhuji vyslat posla, který pěšky překročí hranici s Kanadou, odkud se spojí s naší základnou v Chanabádu. Předá jim následující instrukce:</p>
<p>Všichni zajatci – včetně těch dvou, o které jde především, budou koncem října deportováni na Portoriko, což je naše území nezasažené blokádou. Podle zpráv, které se mi dostaly touto cestou, mají vojáci na základně dostatek prostředků k tomu, aby mohli tento manévr uskutečnit.“</p>
<p>„Ale, plukovníku, to přece situaci neřeší! Zajatci budou na Portoriku, tedy změní jedno vězení za druhé – a blokáda potrvá dál…“</p>
<p>„Nechte mě domluvit, pane ministře! Kanálem, který zajišťují a kontrolují vesmírní vetřelci, nařídíme majoru Sirkovi, aby…“</p>
<p>„Plukovníku! Sirkovi nic nenařídíte, protože na základně došlo ke vzpouře a Sirk je držen jako rukojmí. To jste se za ty tři dny neseznámil s poměry na základně a hlavně ve věznici?“</p>
<p>„Promiňte, pane ministře, ale tohle mi uniklo… Dobře. Tak jeho zástupci – nařídíme, aby vyjednával o přemístění našich vojáků včetně materiálu a pochopitelně i zajatců do Turecka, což je tam náš nejbližší spojenec v NATO. Během přepravy pak dojde ke katastrofě. Letadlo ‚zabloudí‘ a zmizí. Nikdo nepřežije. Katastrofu označíme za dílo mimozemských vetřelců – jen si vzpomeňte na ty Brandonovy cesty. Tím zabijeme hned tři mouchy jednou ranou: ‚Zbavíme se‘ zajatců, kteří tak nebudou moci být vráceni, a očerníme vetřelce v očích světové veřejnosti. Zároveň pomine důvod pro další blokádu našeho území. Zajatce už držet oficiálně nebudeme… A přesto je budeme mít. Na Portoriku! Tam je dopravíme pár dní po té strašné ‚katastrofě‘ – v jejím stínu tak, aby to veřejnosti uniklo. Kolem té ‚cesty‘ do Turecka a zásahu vetřelců ovšem budeme muset udělat velký rozruch, aby se ten druhý plán podařilo udržet v tajnosti.“</p>
<p>„No, nevím, nevím, plukovníku. Ale asi to bude to nejrozumnější řešení. Aspoň prozatím. Třeba to vyjde. Zlomte vaz…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 19</strong></p>
<p>„… a tak mě napadlo, že bychom mohli přece jen uvést do provozu ten výrobní automat. Jako odpad by posloužily ty samopaly, pistole a konec konců i veškerá munice a další smetí, kterým nám Američané ‚platí‘ za potravinovou pomoc. Automatu pak využijeme k výrobě pohonných hmot, aby odsud ta jejich jednotka ‚rychlého‘ nasazeni konečně vypadla,“ navrhuje <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> Myreialle.</p>
<p>„To nemáte špatně vymyšleno,“ přikyvuje souhlasně vedoucí SSE. „Prodiskutujeme to s Erigyem, hned jak mu skončí služba na Lucii III. Když už jste zprovoznili elektrárnu, abarický přístroj a teleport, snad se vám podaří i toto, i když výrobní automat je zařízení nepoměrně složitější.“</p>
<p>A tak se stalo, že ještě téhož dne večer byl uveden s Erigyovou pomocí do provozu výrobní automat, který byl pod chevínským chrámovým komplexem zanechán mimozemšťany před téměř třemi tisíci let…</p>
<p>„Ještě jednou ale opakuji, že automat nemá atest o zdravotní nezávadnosti, proto s jeho pomocí nesmíte vyrábět ani potraviny ani kosmetické a hygienické potřeby,“ zdůrazňuje znovu Erigyos.</p>
<p>„To už opakuješ aspoň po desáté… Ale stejně by nás docela zajímalo, k výrobě čeho byl používán v době, kdy naposledy fungoval,“ poznamenala <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> sledujíc, jak v otvoru na odpadky mizí další krabička nábojů.</p>
<p>„To lehko zjistíme, jen co ho trochu ‚nakrmíte‘ tím vojenským harampádím. Předpokládám, že v paměti programátoru by mohlo zůstat něco uloženo. Krystaly jsou věčné…“</p>
<p>Asi po hodině ‚krmení‘ hlásí indikátory připravenost aparatury k práci. <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> nedočkavě stiskla opakovací tlačítko dávajíc tak automatu příkaz k opětovnému zhotovení naposledy vyrobeného produktu. Po necelé čtvrthodině k jejímu údivu vypadla z automatu vibrační podprsenka značně podobná těm, kterých dívky používají k odběrům mléka…!</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>5. srpna</emphasis></p>
<p>„Neměla bych ji přivítat sama, co myslíš,“ obracím se k Myře s otázkou.</p>
<p>„Asi ano – je to konec konců tvoje ‚dítě‘ – tedy… obrazně, pochopitelně,“ dodala, když spatřila náznak údivu v mém obličeji, „… a před tím odlož ten župánek, aby se necítila v podřízeném postavení, až vstane z teleportačního lůžka.“</p>
<p>To mě konec konců taky napadlo. Odhodila jsem župánek do špíny a vyrazila jsem k výtahu. Za necelé dvě minuty už vstupuji do teleportačního sálu…</p>
<p>Sarah se zhmotnila pár minut po mém příchodu. Otevřela oči a udiveně se rozhlédla. Nakonec její pohled spočinul na mně.</p>
<p>„Buď vítána na Statione Saharensis Exoterra, Sally!“</p>
<p>Pokusila se pozvednout z lůžka. Jemně jsem ji přitiskla zpět. „Aspoň deset minut zůstaň ležet,“ domlouvám jí chlácholivým hlasem, „zavři pěkně oči a odpočívej…“</p>
<p>„Odpočívej, odpočívej,…“ brumlá si polohlasně pro sebe, „… vždyť už skoro celý týden nic jiného nedělám.“</p>
<p>Je tedy fakt, že dalo Janě trochu práce Sarah sehnat. Když vyšel v SAN ten článek, už byla propuštěna z práce a jiný kontakt jsme na ni neměli. Nakonec Janu napadlo spojit se s reportéry, kteří jí za obsáhlý rozhovor prozradili, ve kterém hotelu je nešťastná dívka ubytována čekajíc na odlet. Naštěstí pro ni omezuje dopravní blokáda možnosti kompetentních úředníků velvyslanectví natolik, že dosud není rozhodnuto, kam mají ‚podezřelou‘ vlastně deportovat. Nabízí se jedině Aljaška, Havaj, Portoriko nebo už tak přeplněné San Diego, či některé z dalších příhraničních měst v sousedství Kanady a Mexika. Kromě toho se jedná o poměrně nákladnou záležitost vzhledem k neustále klesající hodnotě amerického dolaru.</p>
<p>„Předpokládám, že ten týden pobytu u naší kamarádky Jany byl mnohem příjemnější, než neustálé výslechy a podezírání ze strany vašich úřadů a pronásledování dotěrnými novináři … i když tedy jen díky nim tě Janička našla.“</p>
<p>„Hmm, Joanie… je fajn… že mě našla…to je fakt, už to bylo nad mé síly. Jak tě vůbec mohlo napadnout posílat mi ten balíček? Oni když zjistili, že mi děkuješ a že mi za to ještě platíš, byli ochotni mě obvinit ze spolčení s teroristy… Kdyby se tam zrovna nenachomýtli ti reportéři z toho bulvárního plátku a nezveřejnili to, tak bych už mohla být taky uklizena někde … raději na to ani nepomýšlet.“</p>
<p>„Cožpak u vás ve Spojených státech není zvykem dodržovat listovní tajemství? Ten balíček byl přece adresován tobě – a ne ambasádě!“</p>
<p>„Jenže všechno, co na ambasádu přijde, prochází kontrolou. Tebe přece taky kontrolovali… Prozradíš mi, jak jsi dokázala propašovat tu trhavinu, kterou jsi Billovi rozmetala půlku kanceláře?“</p>
<p>„Ale já jsem s sebou žádnou výbušninu neměla. Časem pochopíš, jak k tomu došlo, teď by se mi to asi vysvětlit nepodařilo.“</p>
<p>„No dobrá… Ale už bych snad mohla vstát, ne?“</p>
<p>Zasmála jsem se. „Ty jsi do toho vstávání nějak žhavá… Tak pojď, jdeme se osprchovat.“</p>
<p>„To už zase? Vždyť jsem se sprchovala před chvílí u Joan…“</p>
<p>„No a co má být? Tady u nás je normální se sprchovat několikrát – ba přímo mnohokrát denně.“</p>
<p>„Aha. A kvůli tomu tu neustále pobíháte nahatí… U Joanie taky. Jestli to půjde takhle dál, tak celý textilní průmysl zkrachuje,“ rozčiluje se naoko Sally, ale z očí jí při tom kouká deset čertů. Asi si docela porozumí s Magdou, napadlo mě v duchu. Magda se dnes ovšem přestěhovala na Menstruační…</p>
<p>„Proč jsi mě vlastně obrala o šaty, když jsi na nahotu zvyklá?“</p>
<p>„Pochop, Sally, že je něco jiného pobývat nahá na místě, kde je to obvyklé, a něco jiného je to uprostřed Prahy. Dovedeš si představit, jaké bych vzbudila pozdvižení?“</p>
<p>„Hlavně, že víš, jaké bys vzbudila pozdvižení ty! A já snad ne?“</p>
<p>„Ale no tak, Sally, ty jsi přece měla řadu možností, jak nějaký oděv získat – i kdyby ses třeba jen zabalila do ručníku. Kdežto já jsem měla možnosti omezené, protože na té ambasádě na rozdíl od tebe nikoho neznám. A konec konců. Slíbila jsem ti, že když mi pomůžeš, budeme kamarádky. To pořád platí. Já jsem Niki.“</p>
<p>Stiskla mou nabízenou ruku, vstala z teleportačního lůžka nechala se odvést do koupelny. Teprve teď mi došlo, že ona není zvyklá pobývat na nějakých nudiplážích – ba ani nahoře bez se venku neobjevuje. Světlé obrysy plavek na jejím jinak pěkně opáleném těle vypovídají samy za sebe. Pečlivé vyholení jejích intimních oblastí je Janina práce, jak přiznala později.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>9. srpna</emphasis></p>
<p>Podle očekávání jsem dnes skončila na Menstruačním, kde střídám Magdu – ale tentokrát tu mám společnost v podobě Sally. Ta se sem přestěhovala hned po hypnopedické pasivní lekci esperanta, takže ani neprošla vstupní lékařskou prohlídkou. S Magdou se ale spřátelila velice rychle – přesně podle mého očekávání. Ta za námi krátce po obědě přišla na návštěvu – samozřejmě úplně nahá, jak se naučila od Lenky a Jany.</p>
<p>„Tak co, vy dvě? Nenudíte se?“</p>
<p>„Ve dvou to ani nejde,“ usazuji prostořekou kamarádku, „kdybys jen slyšela, co mi tady Sally před chvílí vyprávěla o těch dopisech a emailech, které jsme spolu rozesílaly našim spoluobčanům sledovaným americkou administrativou podle těch kontaktů z té okopírované databáze …“</p>
<p>„A to by mě zrovna zajímalo, když jsem se na tom podílela. Měli na ambasádě radost?“</p>
<p>Sally se rozesmála: „Ra… radost! Náramnou! Hned z toho udělali aféru ve smyslu, že já jsem tu databázi prodala a že tady Niki mi vlastně platí za to – a ne za zapůjčenou blůzičku a podprsenku. To prý byl jen maskovací manévr! Já jsem přitom ani nevěděla, že nějaká taková databáze existuje. Natožpak abych k ní měla přístupová práva. Jenže ti osli z bezpečnostního si myslí, že nad ně není a že sežrali veškerou moudrost světa, takže mě napřed vyhodili z práce a pak jsem měla na krku trestní stíhání. Obvinili mě ze spolčování s nepřítelem, z hackerství, ze zneužití služebního postavení…</p>
<p>Pak se k tomu ještě přidala řada rozhořčených protestů vašich občanů. Ty informace pro ně jste načasovaly přesně do momentu zahájení blokády, takže frontu žadatelů o víza nahradila fronta stěžovatelů, která byla asi tak třikrát delší.“</p>
<p>„To nám ukázali ve zprávách,“ pochechtává se Magda, „a ty rozhovory s novináři a reportéry byly opravdu zajímavé. Máme to zaznamenané. Asi bych se měla pustit do překladů, abys z toho taky něco měla, když za to údajně můžeš.“</p>
<p>„Já za to přece nemohu,“ brání se rozhořčeně Sally, „já jsem k tomu přišla jako slepá k houslím! Teď jsem sice tady – ani nechápu, jakým zázrakem jsem se tu ocitla. V posledních dnech si připadám jako ve cvokárně. Co vlastně se mnou bude dál?“</p>
<p>„Co by bylo? Až ti skončí menstruace, pár dní si odpočineš, pak si tě vezme do práce doktor Agill a udělá ti důkladnou vstupní prohlídku. Na jejím základě ti předepíše dietu, léčebné procedury a případná další doplňková vyšetření. Taky se pro tebe najde nějaká vhodná práce, která tě bude bavit.“</p>
<p>„A co mi bude ten váš doktor léčit, když jsem docela zdravá?“</p>
<p>Shovívavě jsem se usmála: „To se ti jen zdá. Každému lze zdraví nějak vylepšit. Vždyť podívej se na sebe, jak jsi hrozně vychrtlá. Když ses přede mnou tam na ambasádě svlékla, skoro jsem se tě lekla…“</p>
<p>„No a co mám jako dělat,“ vyjela Sally po mně nakvašeně. „Myslíš, že mi to nevadí? Ale i když vyloženě žeru, nic to se mnou nedělá…“</p>
<p>Je tedy pravda, že Sally se cpe od rána do večera a pořád má hlad. Jídelní automat by mohl vyrábět jen pro ní.</p>
<p>„Tak vidíš, sama nevíš, co s tím. Ale tady se toho zbavíš docela určitě,“ ujímá se slova opět Magda, „tady si zatím poradili se vším.“</p>
<p>„A to vám mám věřit? Vždyť už si mě podávali univerzitní profesoři, kapacity z různých klinik – státních i soukromých a stálo mě to neuvěřitelnou spoustu času, peněz i nervů…“</p>
<p>„Tak tady tě to bude stát jen ten čas,“ ubezpečuji novou kamarádku. „Nervy ti zůstanou ušetřeny a peníze ještě sama dostaneš – už jen za to, že jsi mi pomohla v nouzi. Pak taky za práci a za odevzdaný biologický materiál.“</p>
<p>„Za… biologický materiál? Jaký? Vždyť já přece nic… neodevzdávám! Aspoň tedy o ničem nevím!“</p>
<p>„Zatím ne,“ vysvětluje Magda, „protože to, co odevzdáváš teď – tedy jako menstruační krev, moč, vzorky slin, a tak – to zatím slouží jen pro tvou potřebu. Na základě důkladné prohlídky ti z těchto materiálů budou připravovat autofarmaka a za nějaký čas tě požádají o svolení, aby i tebou produkovaných látek mohli využít i jako xenofarmak pro jiné lidi. Například všechny ženy, jak tu jsme, odevzdáváme jako xenofarmakum mateřské mléko, které je ceněno nejvíce. Vedle toho to krásně formuje postavu…“</p>
<p>„Mateřské mléko! , prosím tě, Maddie,“ (Sarah s oblibou užívá anglických zdrobnělin vlastních jmen. Protože však etherické tlumočení na vlastní jména zásadně nijak nereaguje, znějí její repliky občas trochu podivně…) „co to plácáš za nesmysly – já přece žádné děti nemám, kde bych přišla k nějakému mléku?“</p>
<p>„To uvidíš…“</p>
<p>„Ale, no tak, Magdi,“ vstupuji opět do jejich rozhovoru, „podívej, jak je z těch tvých řečí vyděšená! Vždyť ani neví, o čem mluvíš.“</p>
<p>„No, cosi už mi naznačovala Joanie,“ poznamenává Sally, „ale stejně z toho spoustu věcí nechápu. Nebo snad je něco pravdy na tom, co vysílali jednou v televizi, že mimozemšťané dělají z pozemských žen dojné krávy a že…“</p>
<p>„Aha, to je zase ta americká propaganda. Kdopak to v té televizi vykládal?“</p>
<p>„Ann Dylanová, členka diplomatického sboru…“</p>
<p>„Aha, já už si na to vzpomínám. Taky to máme nahráno v Informačním systému. Ale tomu nevěř, Sally. Mimozemšťané ti nikdy nic neudělají bez tvého výslovného souhlasu. To už ta povedená diplomatka raději neřekla.“</p>
<p>Uprostřed naší debaty vstoupil Agill, aby zkontroloval své pacientky – tedy mne a Sally. V zápalu diskuse jsme si ho zpočátku zřejmě nevšimly, takže zaslechl naše poslední věty.</p>
<p>„Ale, ale? Doufám, děvčata, že svou novou kamarádku příliš neděsíte. To by od vás nebylo vůbec hezké!“</p>
<p>„Ani mě moc neděsí… Jenom mi prorokují nějakou důkladnou prohlídku – doufám tedy, že zase přehánějí, zvlášť tedy Maddie. Ta si nikdy neodpustí, aby mě trochu poškádlila,“ povzdechla si Sally, „za ty dva dny jsem si s ní pěkně užila…“</p>
<p>„V tomto směru tě neškádlí,“ zastává se Magdy Agill, „důkladnou prohlídku opravdu potřebuješ, ale musíme počkat aspoň tři až čtyři dny po menstruaci. Jestli ovšem chceš, může mi při ní asistovat tady Magda jako sestřička. Je opravdu moc šikovná…“</p>
<p>Po úvodní výměně názorů nás Agill jemně prohmatal a provedl nám masáž uvolňující odtok menstruačních zplodin, rozloučil se a odešel.</p>
<p>„Zapomněla jsem se ze-zeptat…“ zakloktává se Sally, „při té… důkladné pro-prohlídce… se budu muset celou dobu zase předvádět ta-takhle…úplně… nahatá?“</p>
<p>„To si piš, že ano – a trvá to skoro celý den!“ zachechtala se Magda a vyrazila z místnosti za Agillem, aby jí neutekl.</p><empty-line /><p><strong>Kronika vzpoury</strong></p>
<p><strong>18. srpna</strong> – Kapitánovi Snellovi asi zase něco ‚přelétlo přes nos‘. Když jsem v poledne uzavírala prázdný kontejner, vyptával se mě, co jsem do něj vlastně dala. Na rovinu jsem mu oznámila, že kontejnery samozřejmě slouží i k výměně zpráv, ale že se tak děje od samého začátku, kdy jsou kontejnery shazovány a že si toho mohl všimnout už dávno.</p>
<p>„Takže ty si tady docela veřejně ‚pouštíš holuby‘ (to znamená v jejich hantýrce odesílání nekontrolovaných dopisů vězni mimo areál věznice, jak mi později vysvětlila Nancy), ano? Tak tomu uděláme přítrž! Tady jsi v zajateckém táboře a budeš se podle toho chovat, jasné?“</p>
<p>„Dovolte, kapitáne, abych se mírně pousmála nad vaší pošetilostí. Jak mi v takové činnosti chcete zabránit?“</p>
<p>„Poznáš, holubičko…“</p>
<p><strong>19. srpna</strong> – Když jsem dnes vytáhla z kontejneru dopis, dozvěděla jsem se, že kapitán nechal včerejší kontejner odklidit z nádvoří, takže ho diskolet nemohl odnést. Samozřejmě tím zabránil předání zpráv ode mne. Myra navrhuje, abych veškerý obsah kontejneru rozdělila jen mezi spoluvězně. Vojáci nedostanou nic, dokud kontejner nevrátí.</p>
<p>To sice není špatná taktika, ale nejprve je ovšem nutno vymyslet způsob, jak dostat celý obsah kontejneru jen k nám do podzemí. Nerada bych, aby vojáci ublížili našim spoluvězňům – a kdybych si přivedla na pomoc Nancy, tak by se to mohlo docela klidně stát, protože by pak zůstalo podzemí bez ochrany a vojákům není co věřit. Sama obrovské množství zásob nepoberu a nechám-li kontejner bez dozoru, mohli by ho vojáci zabavit podobně jako včera v noci ten prázdný. Třebaže do uzavřeného kontejneru nemají šanci se dostat, zabránili by přístupu k zásobám i nám. Obsah zásilky jsem nakonec rozdělila obvyklým způsobem a do prázdného kontejneru jsem umístila zprávu se zdůvodněním, proč jsem Myřino doporučení neuplatnila. Teprve když jsem náš podíl potravin dopravila do bezpečí, vrátila jsem se na nádvoří a zle jsem se obořila na Snella:</p>
<p>„Kapitáne, mám tady zprávu, že jste zabránili odevzdání včerejšího kontejneru. Pokud nebudete kontejnery i nadále vracet, jsou toto poslední zásoby, které jsme dostali!“</p>
<p>Úmyslně vyřvávám na celé nádvoří, aby mě slyšelo co nejvíce vojáků. Vztahy mezi vojáky a důstojníky jsou totiž velice napjaté už od doby, kdy vojáci ode mne obdrželi informace o propadu americké měny, kteroužto skutečnost před nimi velitelé tajili. Kdyby teď měli přijít kvůli striktnímu dodržování jednoho článku vězeňského řádu o zdroj zásob, nebylo by daleko ke vzpouře. Nehledě tedy k tomu, že vězeňský řád jako celek je aspoň mně a Nancy pro smích. Kdyby nebylo našich bezbranných spoluvězňů, tak už bychom byly dávno pryč…</p>
<p>Protože však nevím, pro jakou taktiku se kapitán zítra rozhodne, napsala jsem celý dopis ještě jednou do písku.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>20. srpna</emphasis></p>
<p>Kapitán Snell si z Lucčina proslovu žádné poučení nevzal a opět nechal kontejner odklidit z nádvoří. Podle všech známek rovněž zbytku posádky zatajil tříměsíční ultimátum uzbecké vlády. Do jeho vypršení – tedy do 15. listopadu, musí americká armáda základnu v Chanabádu opustit a vyklidit. Jsem zvědava, kdy s tím vlastně hodlají začít a jak chtějí naložit s vězni.</p>
<p>Vraťme se ale k dnešku. Na základě Lucčina včerejšího obsáhlého písečného dopisu, kde vysvětlila důvody, proč nemůže uplatnit Myřin nápad, bylo rozhodnuto, že součástí výbavy kontejneru bude i abarický přístroj, s jehož pomocí může Lucka kontejner nadlehčit a dopravit ho bez námahy až ke vchodu do podzemí. Pak už jí ve vyložení zásob nebude nic bránit. Podrobný návod vypracoval Erigyos.</p>
<p>Montáž nového kontejneru však zabere trochu času, takže se zajatci budou muset bez zásob pár dní obejít. Podle předchozích Lucčiných dopisů však lze usoudit, že zajatci nežijí ze dne na den a že se dostatečně předzásobili pro případ nouze.</p>
<p>„Nebudou-li kontejnery dva až tři dny shazovány,“ míní Lenka, „možná si kapitán Snell uvědomí, že Lucčina hrozba – a je to opravdu Lucčina hrozba – o zaražení dodávek tady nikdo před tím nehovořil – není planá, a že to vojáky přinutí k navracení kontejnerů a tím i Lucčiných dopisů, aniž bychom proti nim museli uplatnit nějaké další sankce.“</p><empty-line /><p><strong>Kronika vzpoury</strong></p>
<p><strong>23. srpna</strong> – V poledne k nám sestoupil sám veliký Snell s vítězoslavným úsměvem v obličeji.</p>
<p>„Kdopak to tady blábolil nesmysly o tom, že žádné další zásoby nedostaneme?“</p>
<p>Ovšem, v předchozích třech dnech, kdy dodávky zásob opravdu ustaly, se mi obloukem vyhýbal.</p>
<p>„On byl shozen další kontejner?“</p>
<p>„Jistě. Sice trochu jiný než ty tři předchozí, ale na kontejneru snad nezáleží. Důležité je to uvnitř. Takže se rač obtěžovat nahoru…“</p>
<p>„Myslím, kapitáne, že by vám neuškodila lekce slušného chování. Aspoň tedy co se jednání se ženami týče,“ poznamenala provokativně Nancy, která stojí vedle mě.</p>
<p>„Se ženami? Tak ať si stáhne kalhotky a předvede nám to své ‚ženství‘ – he?“</p>
<p>„Sprosťáku!“</p>
<p>Začínám mít slovní potyčky mezi kapitánem a Nancy dost. Ví moc dobře, že je Snell tuctový hulvát a neurvalec – a ještě k tomu má snahu jednat s námi stále jako s vězni, aby neztratil ‚dekorum‘ před podřízenými, takže řeči tohoto typu jen přiostřují už tak napjaté vztahy mezi námi a jím. Rozhodla jsem se proto udělat této provokaci přítrž. Ale neodpustila jsem si použití stejně hrubého slovníku, protože Nancy má konec konců pravdu.</p>
<p>„Tak už se mi kliďte z cesty, kapitáne, ať mohu jít nahoru.“</p>
<p>Účinky ochranného pole vydají za všechny argumenty. Kapitán už byl několikrát svědkem toho, jak voják, který se nějakou – třeba i nešťastnou – náhodou ocitl v mé blízkosti, byl ode mne odmrštěn takovou silou, že sebou plácl na zem. A svou vlastní zkušenost spojenou s vyválením se v rozteklém asfaltu má taky. Bez dalšího komentáře se sebral a vystupuje po schodech nahoru. Po chvíli jsem vyrazila za ním. Nancy zamkla mříž a zůstala na stráži.</p>
<p>Uprostřed nádvoří stojí opravdu kontejner trochu jiného typu. Je rovněž válcový, ale obě podstavy jsou ve tvaru polokoulí. Místo, aby stál přímo na podstavě, což pochopitelně není možné, je dole opatřen trojnožkou.</p>
<p>„Tamty už jim asi došly, že?“ poznamenává jedovatě Snell, když jsem otevřela kódové zámky a vytáhla dopis.</p>
<p>Jsem však zabrána do čtení dopisu a neberu jeho posměšnou otázku na vědomí.</p>
<p>„Něco jsem se tě snad ptal, ne?“</p>
<p>„Ach ano… tamty jim došly, tak posílají kontejner nového typu. Ten už těžko zabavíte, kapitáne!“</p>
<p>„Jsem zvědav, jak tomu chceš zabránit!“</p>
<p>„Poznáš, holoubku,“ oplácím mu odpověď jeho vlastními slovy.</p>
<p>Pak jsem si pečlivě prostudovala Erigyův dopis a uchopila jsem do ruky dálkový ovladač abarického přístroje. (Erigyos mi vysvětlil, že vlastní abarický přístroj je tvořen těmi dvěma polokoulemi na podstavách kontejneru.)</p>
<p>„Podle návodu jsem od kontejneru ustoupila na vzdálenost čtyř metrů a stiskla jsem několik tlačítek na ovladači. Pak jsem se sebrala a beze slova se vracím do podzemí.</p>
<p>„A co zásoby? Snad ti v tom monstru neposlali jen dopis a mobil?“</p>
<p>„Představte si, kapitáne, že už tomu asi tak bude…“</p>
<p>Konec konců – o mobil mohu přece požádat a budeme ve spojení neustále. Jak to, že to před tím nikoho nenapadlo? Ani mě, ani mé přátele… Až když si kapitán spletl s mobilem dálkový ovladač abarického přístroje!</p>
<p>„Tedy – zásoby tam jsou,“ pokračuji po krátkém zamyšlení, které vyvolala kapitánova poznámka o mobilu, „ale JEN pro nás. Vy nedostanete nic, dokud nevrátíte ty tři předchozí kontejnery! Tenhle je poslední, takže zásoby budou dodávány obden…“</p>
<p>„S tvými šifrovanými zprávami? Ani náhodou!“</p>
<p>Mávla jsem netrpělivě rukou a zmizela jsem v chodbě, aniž bych Snellovu poznámku nějak komentovala.</p>
<p>„Nancy, pojď se mnou. Musíme vytlačit z podzemí všechny vojáky. Zásoby, které přišly, jsou určeny jen pro nás, proto jim musíme zabránit, aby se jich zmocnili. Tak tomu bude do doby, než vojáci vrátí ostatní kontejnery.“</p>
<p>„Ale…“ Nancy se na mě zmateně podívala, „jak to chceš udělat? Samy dvě na to nestačíme – potřebovaly bychom někoho třetího, aby hlídal kontejner!“</p>
<p>„Kontejner se ohlídá sám,“ usmívám se tajuplně.</p>
<p>„Jak, prosím tě?“</p>
<p>„Přes kódové zámky se nedostanou…“</p>
<p>„… ale mohou ho zabavit celý – neotevřený. A nebudeme mít nic ani my!“</p>
<p>„Tak se pojď podívat…“</p>
<p>Cestou nahoru vytlačujeme všechny vojáky před sebou. Vystupují – sice neochotně, ale nic jiného jim nezbývá, nechtějí-li být ‚převálcováni‘ na schodech naším ochranným polem. V bezpečné vzdálenosti za námi jdou čtyři vybraní spoluvězni, kteří budou odnášet zásoby do podzemí.</p>
<p>„Tak to bychom měli. Teď rozviň silové pole kolem sebe více do šířky, aby se nedostali vojáci z kanceláří ke vchodu ani na schodiště vedoucí dolů. Já jdu pro kontejner.</p>
<p>Nancy se postavila na určené místo a vyhlédla na nádvoří.</p>
<p>„Co to tam k čertu vyvádějí?“</p>
<p>„Co by? Snaží se zabavit kontejner, jak jsi sama předpokládala. Jenže on teď váží asi čtyřicet tun – a nemohou se k němu beztrestně přiblížit, protože…“</p>
<p>V té chvíli se ke kontejneru přiblížil další voják – a zhroutil se vedle něj na zem.</p>
<p>„Co se mu stalo?“</p>
<p>„V okruhu asi dvou metrů kolem kontejneru vládne teď vyšší gravitační zrychlení, takže tělo vojáka náhle ztěžkne natolik, že se neudrží na nohou.“</p>
<p>Zanechala jsem Nancy na stráži a vyrazila jsem ke kontejneru. Když jsem se přiblížila k hranici zvýšeného gravitačního zrychlení, stiskla jsem opět pár tlačítek na ovladači. Gravitační zrychlení se okamžitě změnilo na hodnotu 4,9 ms-2 a já se mohu ke kontejneru bez obav přiblížit. Kolem něj už ale leží pět vojáků. Ti, když zjistili, že se opět mohou pohybovat a že mají dokonce poloviční váhu, na nic nečekali a vyrazili mohutnými skoky pryč – co nejdále z dosahu mého ochranného pole. Po několika metrech ovšem abarické pole přestává účinkovat a vojáci jsou opět strženi k zemi. Hurónský smích jejich kolegů je jim odpovědí.</p>
<p>Znovu jsem otevřela kontejner a tentokrát jsem k údivu kapitána Snella, který mě z povzdáli nevraživě sleduje, vytáhla asi desetimetrové fotoplastické lano, které může volně procházet ochranným polem. To jsem podle návodu upevnila silnými karabinami k trojnožce a pak jsem se jala pomalu odstupovat od kontejneru rozvinujíc lano za sebou. Když se napjalo, stiskla jsem podle návodu několik kláves na ovladači. Kontejner se odlepil od země a teď se vznáší nade mnou. Táhnu ho za sebou na neviditelném laně jako pouťový balónek. Snadno jsem ho dopravila až těsně k ústí chodby a jala jsem se opatrně zvyšovat gravitační zrychlení. Kontejner přistál přesně podle mých představ. Teď už jen stačí, aby moje a Nancyino ochranné pole zabránilo vstupu vojáků, a naši spoluvězni mohou nerušeně vynést všechny zásoby do našeho skladiště v podzemí.</p>
<p>Do vyklizeného kontejneru jsem uložila další části Kroniky vzpoury, zbytek archivu a kartotéky vězňů, popis dnešní zásobovací akce a návrh na zaslání satelitního telefonu. Pak jsem ho v abarickém poli znovu přetáhla doprostřed nádvoří a zvýšila jsem kolem něj hodnotu gravitačního zrychlení na 60 ms-2. Každý, kdo se k němu přiblíží, je rázem 6× těžší. Jsem zvědava, jak ho budou odklízet…</p>
<p><strong>24. srpna</strong> – Dnes jsem vyšla na nádvoří už dopoledne, abych se přesvědčila, že je kontejner na svém místě. Je! Je a vojáci s ním nemohou hnout. Sice se o to na Snellův rozkaz zřejmě pokoušeli, protože v jeho blízkosti leží pět vojáků drcených přetížením šesti ‚gé‘. Vrátila jsem se do podzemí pro ovladač, abych je vysvobodila, ale Nancy mi ho zabavila: „Nechej je být. Když jsou nepoučitelní, tak ať trpí. Osvobodím je až těsně před příletem diskoletu.“</p>
<p>Jenže! V momentě, kdy už byl diskolet na dohled, bylo pozdě… Dispečer diskoletu má k abarickému přístroji administrátorská práva, takže náš ovladač vyřadil z činnosti. Pak reversoval gravitační zrychlení v okolí kontejneru. Ten se vznesl a vojáci ležící pod ním jsou k němu přilepeni jako mouchy k mucholapce. V několika sekundách se kontejner zanořil do nákladní komory diskoletu a poklop se uzavřel…</p>
<p>„Co teď s nimi bude?“ Poprvé slyším obavy v kapitánově hlase.</p>
<p>„Co by? Stanou se zajatci na SSE. Určitě to bude pro ně příjemnější než pro nás tady.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>26. srpna</emphasis></p>
<p>Venku je ‚ošklivé počasí‘ – i když tedy pro Saharu blahodárné. Oblohu zakrývají těžké černé mraky a hustě prší. Sedíme s děvčaty právě u snídaně a Míšenka projevila přání ‚osprchovat se v dešti‘. Připomnělo mi to osmý červen před šesti roky, kdy jsme se všechny tři společně vrátily z CPLEN. Tehdy taky hustě pršelo a my jsme se v dešti ‚sprchovaly‘ s Luckou – a bylo to přímo úžasné.</p>
<p>Hned po snídani jsme vyrazily. Přidaly se k nám Lenka, Sofie a ostatní děti. Déšť ještě zhoustl a je čím dál tím chladnější, ale dětem to evidentně nevadí. Nakonec je musíme zahnat pod střechu skoro násilím. Děti jsou sice solidně otužilé hlavně Lenčinou zásluhou, protože s nimi venku tráví převážnou část dne a děti si užívají sluníčka, vody i lesa. Bioenergeticky senzitivní však nejsou – to lze zařídit až po pubertě, jak nás poučil kdysi strýček Hill, takže jim ta půlhodinka na chladném dešti musí zatím stačit.</p>
<p>„Tak vidíš, sluníčko. Naposledy jsem se ‚sprchovala v dešti‘ před šesti roky na svatého Medarda,“ sděluji Míšence po návratu. „Málem bych zapomněla, jak to může být příjemné.“</p>
<p>„Dnes máme ovšem den svatého Rufa…“ poznamenala jakoby mimochodem Lenka.</p>
<p>„Ano? A v čem je den svatého Rufa tak významný?“ zeptala jsem se udiveně.</p>
<p>„Vedle toho, že toho dne roku 1278 padl v bitvě na Moravském poli král železný a zlatý,“ spustila Lenka, „zbývá nám přesně týden do zahájení nového školního roku. A tak jsem si myslela, že je nejvyšší čas, abychom s Míšenkou odcestovaly domů. Za ten týden se mi ji snad podaří trochu zcivilizovat…“</p>
<p>Je tedy fakt, že Míšenka – a nejen ona, ale i ostatní děti žijící na základně, pobíhají celé dny venku bez šatů a oblékají se jen do jídelny. V tomto směru má Lenka pravdu – nehledě navíc k tomu, že Míšenka si bude muset zase zvyknout na pouliční provoz a na další nebezpečí, která na ní mohou doma číhat. Tady se do okruhu dvou kilometrů chodí zásadně pěšky, na delší vzdálenosti je možno se dopravit elektrickým diskoletem s kolmým startem, a místa, kde mohou diskolety přistávat, jsou oplocena, takže tu žádná dopravní nehoda nehrozí. Vzduch je tu krásně čistý – žádná auta, žádné výfukové plyny, žádní kuřáci… žijeme si tu jako v pohádce.</p>
<p>„Asi se s tím budu muset smířit,“ povzdechla jsem si. „Já se odsud nemohu hnout kvůli záchraně Lucky a ty zase budeš Míšence více platná s ohledem na fanatickou ředitelku školy.“</p>
<p>„Vždyť jsem ti to přece slíbila,“ připomíná Lenka.</p>
<p>„A vezmeme s sebou taky Evičku?“ stará se Míšenka.</p>
<p>„Nevezmete, sluníčko. Ty budeš chodit do školy s dalšími dětmi, kdežto Evička by tam byla sama. Tady jí bude líp.“</p>
<p>„Ale budeme si každý den telefonovat, viď maminko…“</p>
<p>„To víš, že budeme. Budeš si volat nejen se mnou, ale i s Evičkou, Adámkem, Jenny, Peggy, Paulim…“</p>
<p>„I s tetou Arianou?“</p>
<p>„S kým budeš chtít, sluníčko.“</p>
<p>A tak tedy v den svatého Rufa, ve výroční den bitvy na Moravském poli, byly Míšenka s Lenkou teleportovány do našeho domku na jižní Moravě. Odpoledne nejprve pochopitelně Lenka, aby zkontrolovala funkci bezpečnostních systémů, a potom Míšenka. Tu jsme teleportovali v noci ve spánku. Naposledy jsem ji políbila na tvářičku a pak mi zmizela s očí. Po jejím odchodu na mě padla vlna smutku…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 20</strong></p>
<p>Školní budovou zazněl zvonek oznamující konec hodiny. Pro většinu dětí začíná další přestávka, ale pro prvňáčky je to dnes signál oznamující konec vyučování. Dveře třídy se otevřely a nejmenší školáci vedeni učitelkou jdou způsobně ve dvojstupech do šatny.</p>
<p>„Míšo, vyřiď mamince, aby přišla za mnou do školy, ano?“ zadržela učitelka blonďatou usměvavou holčičku ve dveřích.</p>
<p>„To nejde,“ oponuje Míšenka rezolutně, „maminku Lucinku nám ukradli zlí lidé a maminka Niki je v Africe, aby ji zachránila.“</p>
<p>„Prosím tě, co mi to tady vyprávíš za pohádky? Kdopak se tedy o tebe stará, když tatínka nemáš?“</p>
<p>„Teta Lenka, přece…“</p>
<p>„Teta Lenka… Dobře, tak ať tedy přijde do školy teta. Ukaž, napíšu ti to do notýsku…“</p>
<p>Míšenka přelétla zrakem novou učitelčinu poznámku a udiveně se zeptala: „Co jsem udělala špatného při náboženství?“</p>
<p>Učitelka vytřeštila oči. „Ty, ty umíš číst?“</p>
<p>„Umím. I psát. A taky umím…“</p>
<p>„Dobře, tak ať to teta podepíše a přijde, když se o tebe teď stará.“</p>
<p>„Nashledanou…“ a Míšenka vyběhla ze školy za ostatními dětmi.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>5. září</emphasis></p>
<p>„Ty jsi učitelce neřekla, že Míšenka umí číst i psát a dokonce i v několika jazycích?“</p>
<p>„Ne,“ odpovídám udiveně na první Lenčinu otázku, sotva jsme se u komunikátoru přivítaly, „ta učitelka se zajímala u zápisu hlavně o to, že je Míšenka nemanželské dítě a o podobné nesmysly. Co umí nebo neumí … nevím. Asi ji to nezajímalo. Od Míšenky chtěla jen básničku a kresbičku. Proč se na to ptáš?“</p>
<p>„Protože Míšenka včera přinesla poznámku, že se nevhodně chová při hodině náboženství. Ona si ji před učitelkou přečetla a jala se jí vyptávat, co že jako při tom náboženství provedla. Učitelka z toho byla v šoku a pozvala si mě do školy. Tam jsem se dnes odpoledne dozvěděla, že při úvodní hodině, kdy jim učitelka vyprávěla o stvoření světa a o prvotním hříchu, kdy se Adam s Evou ukryli, protože se styděli, že jsou nazí, tak se prý Míšenka zeptala, před kým že se styděli, když tam byli sami a pánbůh že je stejně vševědoucí a ještě k tomu je sám stvořil.“</p>
<p>„Ano? A jak ti to paní učitelka vysvětlila, sluníčko? To by mě samotnou zajímalo.“</p>
<p>„Nevysvětlila,“ stěžuje si Míšenka, „jenom mi řekla, že se nesluší vyptávat na takové věci. Napřed jsem si myslela, že nám vypráví pohádku. Tu samou, jako teta Lenička ve školce. Jenže, maminko! Paní učitelka si asi myslí, že se to stalo doopravdy! Tak jsem se zeptala…“</p><empty-line /><p>„Teto, co je to ‚plavky‘?</p>
<p>„Plavky? To jsou takové šatičky na koupání a plavání, sluníčko,“ zasmála se Lenka, „jestli chceš, ukážu ti je na obrázku.</p>
<p>Lenka rozevřela před Míšenkou jeden z reklamních letáků, kterými byla přednedávnem zaplevelena poštovní schránka a které ještě nenaházela do odpadků. Letní výprodej.</p>
<p>„Tak takhle to vypadá,“ a ukazuje jí nabídku poslední módy.</p>
<p>Míšenka nevěřícně zírá na předváděné modely. „Teto, a v tom se dá plavat? Já bych se bála, že se utopím…“</p>
<p>„Ale vždyť my se v plavkách přece nekoupeme, sluníčko. Proč se vlastně po něčem takovém sháníš?“</p>
<p>„My si je máme zítra přinést do školy. Budeme mít plavání místo tělocviku. A já nevím, co to je! Paní učitelky se už raději na nic neptám, abys zase nemusela do školy…“</p>
<p>„Aha, do školy,“ pobrukuje si Lenka, „víš co, pojď, půjdeme spolu do obchodu a nějaké si vybereš, ano?“</p>
<p>„Do obchodu? To mě nebaví…“ oponuje rozmrzele Míšenka. „Necháme je vyrobit automatu.“</p>
<p>„Jenže automat nemá plavky v repertoáru, sluníčko…,“ vysvětluje Lenka. „Mimozemští přátelé takové věci považují za zbytečnost.“</p>
<p>„Já taky, teto.“</p>
<p>„Jenže ve škole se bez nich neobejdeš.“</p>
<p>„Tak dobře,“ povzdechla si rezignovaně Míšenka. „Půjdeme do obchodu… Ale, teto…, opravdu se v nich neutopím?“</p>
<p>„Proč myslíš?“</p>
<p>„No, jednou jsem moc zmokla. Když jsem si pak svlékla to mokré tričko, bylo hrozně těžké…“</p>
<p>„Neboj, neutopíš se. Teta Ariana tě přece naučila plavat moc pěkně, ne?“</p>
<p>„Naučila. A žádné plavky jsme k tomu nepotřebovaly…“</p>
<p>„Já vím, sluníčko, že bez plavek je to pohodlnější,“ povzdechla si Lenka, „ale ve veřejném bazénu, kam budete chodit se školou, to nejde. A paní učitelky se klidně ptej, na co chceš. Od toho v té škole je. Kdyby se jí zase něco nelíbilo, ráda si s ní popovídám.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>12. září</emphasis></p>
<p>S Luckou si teď telefonujeme každý den několikrát, takže máme neustále čerstvé informace o dění ve věznici i o chování vojáků vůči zajatcům – i když tedy, teď za situace, kdy mají naše děvčata věznici pod kontrolou, k žádným provokacím ani nepřístojnostem nedošlo. Vojáci, kteří byli vtaženi do diskoletu, nám ovšem neposkytli žádné informace, které bychom neznali. Důstojnický sbor je zřejmě záměrně nechává v nevědomosti.</p>
<p>„Už dal Snell nějak najevo, že Američané dostali nótu od uzbecké vlády, podle které mají do půlky listopadu základnu vyklidit,“ ptám se Lucky.</p>
<p>„Ne. Zatím je ‚ticho po pěšině‘ a Snell se tváří, jako by se nic nechystalo,“ komentuje Lucka chování zástupce náčelníka věznice, „dokonce se ani nezmínil o tom, že připravují naši deportaci do Turecka.“</p>
<p>„Mluvíš s Lucinkou?“</p>
<p>Za mnou stojí teta Ariana.</p>
<p>„Ano, chceš se s ní taky pobavit?“</p>
<p>Ariana přikývla a přebrala ode mne telefon. Pak k mému údivu spustila jazykem mimozemšťanů. Sice se ho také učím, ale v žádném případě v něm nejsem natolik zběhlá jako Lucka nebo Lenka, takže nerozumím skoro nic.</p>
<p>„O jakém ‚druhém plánu‘ jsi to mluvila?“ zeptala jsem se Ariany, hned jak jsme se s Luckou rozloučily.</p>
<p>„Představ si, že plukovník Paddy O’Connor, nástupce <emphasis>Černého Ptáka,</emphasis> právě vypravil tajného posla do Kanady, odkud se má spojit s kapitánem Snellem a předat mu ‚druhý plán‘ vyklizení věznice v Chanabádu. Právě před chvílí to odposlechl Erigyos.“</p>
<p>„Tááák! On na nás pan plukovník ‚šije boudu‘ – podívejme se! A v čem spočívá ten jejich ‚druhý plán‘?“</p>
<p>„Do Turecka budou přesunuti jen někteří vojáci – jako kamufláž. Zajatci budou však následně deportováni na Portoriko.“</p>
<p>„V tom bude asi něco víc,“ uvažuji nahlas, „Američané přece vědí, že známe přesně dění na základně. Proto také poznáme, kdo je kam deportován…“</p>
<p>„To je pravda a proto se musíme chovat obzvlášť obezřetně. Kdo ví, zda nemají v záloze ještě nějaký ‚třetí plán‘ nebo…“</p>
<p>„… nebo dodatek k tomu ‚druhému plánu‘ – jak právě nadiktoval plukovník poslu,“ dodává Erigyos právě vstoupivší do dveří.</p>
<p>„Odešla jsi trochu předčasně,“ obrátil se vzápětí k Arianě.</p>
<p>„A co je v tom dodatku?“ zeptaly jsme se s Arianou unisono.</p>
<p>„Ta cesta do Turecka bude fingovaná a skončí katastrofou!“</p><empty-line /><p>„Nezlobte se, paní doktorko, že jsem si vás znovu nechala pozvat, ale to, co vaše svěřenkyně vyvádí ve škole, opravdu nemá obdoby. Občas mi to připadá jako záměrná provokace. My začínáme každé ráno vyučování modlitbou Páně, jak je na každé křesťanské škole zvykem. Míša mi jeden den tvrdí, že se modlit neumí. Druhý den mi pak recituje ‚Otče náš‘ nejlépe z celé třídy, ale užívá archaického jazyka a nakonec dodá… moment… někam jsem si to poznamenala… aha, tady: <emphasis>‚Nebo Tvé jest království i moc i sláva na věky.‘</emphasis>Nechápu, kde k tomu přišla. Jenom mi mate ostatní děti…“</p>
<p>Lenka napjatě poslouchá ředitelčiny litanie a nemůže se ubránit úsměvu. „Ale, paní ředitelko, vždyť to tam přece je. Podívejte se…“</p>
<p>Lenka sebrala majestátní výtisk Bible, přesně týž, který ležel na katedře při zápisu, a nalistovala modlitbu Páně <emphasis>(Mat 6,9–13)</emphasis>. „Vidíte, a tady pod poznámkou <emphasis>(j)</emphasis> máte přesně ten dodatek, proti kterému brojíte.“</p>
<p>„Paní doktorko! Snad mi nechcete tvrdit, že šestileté dítě dokáže studovat složitý text Bible včetně poznámek pod čarou… K tomu jste jí dala podnět sama, že?“</p>
<p>Lenka stěží zadržuje smích. „Paní ředitelko, u Míšenky by mě ani nepřekvapilo, kdyby si tu poznámku s textem spojila. Ale my máme doma k dispozici Bibli podle překladu kralického, připraveného péčí Jednoty bratrské, jejímž posledním biskupem byl J. A. Komenský, a tam je pochopitelně ‚Otče náš‘ přímo v textu v plném znění. Ekumenický překlad, který máte k dispozici vy, je kompromisem mezi textem katolickým a protestantským, takže je ten dodatek v poznámkách pod čarou, pochopitelně.“</p>
<p>„Dobře. Ale Míše vysvětlete, že my tu poslední větu ve škole neříkáme,“ požaduje ředitelka rezolutně.</p>
<p>„Asi byste tu modlitbu neměli nahlas vyslovovat vůbec,“ oponuje Lenka.</p>
<p>„Je to zvykem na všech školách, tak nechápu…“</p>
<p>Lenka ředitelku netrpělivě přerušila: „Předně ne na všech školách, ale jen na těch, které byly zaprodány církvi. A potom – račte si přečíst úvod k této modlitbě.“</p>
<p>Lenka znovu nalistovala příslušnou kapitolu a označila inkriminované místo:</p>
<p><emphasis>A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (Mat 6,5–6)</emphasis></p>
<p>„Nezdá se vám, paní ředitelko, že tím, že děti nutíte, aby se modlily veřejně, vychováváte je vlastně k pokrytectví? Aspoň tak praví sám Ježíš Kristus. Jaká vyšší autorita na vás, jako na pravověrnou křesťanku, by ještě měla platit?“</p>
<p>„Paní doktorko…“ ředitelka zaklapla Bibli lapajíc po dechu, „mám takový dojem, že s vámi není rozumná řeč. Budou-li se podobné incidenty opakovat, budu nucena to ohlásit výš. Není možné, aby mi jedno dítě, které ještě ke všemu ani není v péči rodičů, soustavně nabourávalo školní učební program a cizí osoba je v tom podporovala.“</p>
<p>„Dovolte, paní ředitelko, ale já nejsem pro Míšenku žádná cizí osoba. Znám ji vlastně od kolébky a beru ji jako vlastní. Ostatně, její matka se zase stará o moje dítě, když došlo k tomu, k čemu došlo.“</p>
<p>„Takže vaše dítě je zřejmě také nemanželské, paní doktorko, že?“ poznamenává uštěpačně ředitelka. „Tedy nezlobte se, ale ve vašich rodinách musí panovat opravdu příšerné poměry!“</p>
<p>„Předně mi vysvětlete,“ Lenka už poněkud zvyšuje hlas, „jakými myšlenkovými pochody jste dospěla k závěru, že moje dítě je nemanželské. Není. A i kdyby bylo, tak to není vaše starost, natožpak abyste odsuzovala Míšenku za to, že nezná svého otce.“</p>
<p>„Když jste své dítě nucena svěřit do péče třetí osobě…“ míní ředitelka, „a kromě toho – opětné zavedení křesťanské výchovy na našich školách má mimo jiné za cíl znovu upevnit funkce rodiny a vést žáky k úctě k rodičům, tak jak to má celá křesťanská morálka ve svém programu.“</p>
<p>Po ředitelčiných slovech se Lenka zmocnila Bible, znovu nalistovala Evangelium podle Matouše a vzápětí předložila ředitelce další pasáž:</p>
<p><emphasis>Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. (Mat 10,34–36)</emphasis></p>
<p>„Jestlipak jste četla tohle, když tady tak bájíte o křesťanské morálce ohledně ochrany rodiny? To je opravdu bohulibý program…“</p>
<p>Ředitelka chvíli tupě zírá na těch několik řádek textu z posvátné knihy, zatímco se Lenka zvedá k odchodu.</p>
<p>„Promiňte, paní ředitelko, ale už musím jít, aby tam Míšenka nebyla dlouho sama. Ještě byste byla schopna mě obvinit, že zanedbávám péči o svěřené dítě. Vysvětlíte mi to příště. Zatím na shledanou.“</p>
<p>Lenka opustila učebnu zanechavši zkoprnělou ředitelku nad textem, který zřejmě vidí poprvé, aniž by se dočkala odpovědi na pozdrav.</p><empty-line /><p><strong>Kronika vzpoury</strong></p>
<p><strong>20. září</strong> – Zatím nic nenasvědčuje tomu, že bychom měli základnu opustit a stěhovat se do Turecka nebo na Portoriko. Kapitán Snell mlčí jak hrob a když jsem se ho zeptala přímo, zle se na mě osopil. Nejprve mě podle svého zvyku zahrnul proudem sprostých nadávek a pak mi oznámil, že mi do toho nic není a všechno že se dozvíme, až bude čas.</p>
<p>Samozřejmě, že jsem před ním zmínila jen to Turecko, protože o cestě na Portoriko ‚oficiálně nevím‘ a podrobnosti mi Ariana sděluje výhradně jazykem mimozemšťanů, abychom se neprozradily, protože pořád ještě nevíme, kde našly americké tajné služby skulinku v zabezpečené komunikaci, kudy se jim daří nás občas odposlouchávat.</p>
<p><strong>23. září</strong> – Začíná podzim a já už skoro tři čtvrtě roku pobývám v zajetí. Naštěstí se situace obrátila a já mám neustále čerstvé zprávy z domova i od mimozemských přátel. Díky satelitnímu telefonu jsem neustále ve spojení jak se sestřičkou, tak i s Míšenkou a Lenkou, která se o ni teď stará, tak i se strýčkem Hillem, tetou Arianou a vlastně se všemi přáteli. Dokonce i se ‚svou‘ observatoří jsem se spojila a daří se mi odsud koordinovat několik výzkumných úkolů.</p>
<p>Denní režim věznice má za tu dobu také své zajeté koleje. Dopoledne se chodí nabíjet Nancy, já odpoledne a v rámci své vycházky otevřu zaslaný kontejner. Vojáci ho vyloží a rozdělíme se o zásoby. Pak do kontejneru vložím své zápisky a opět ho uzavřu. Je sice pravda, že teď, když máme satelitní telefony (Nancy také jeden obdržela, abychom měly komunikační prostředky zálohované), nemusela bych už <emphasis>Kroniku</emphasis> vést, ale mě to aspoň zabaví a přátelé tak dostávají mnohem ucelenější a souvislejší informace.</p>
<p><strong>25. září</strong> – Po dlouhé době došlo k dalšímu incidentu. Ráno si vyrazila Nancy ven, ale zjistila, že to nejde. Vojáci totiž dokončili opravu horní mříže, která byla vyvrácena ‚vymazávacím zařízením‘ čínského komanda, a opatřili ji jiným zámkem.</p>
<p>„Odpoledne mě pustí ven, abych otevřela kontejner,“ chlácholím rozrušenou kamarádku, „a pak, až ta mříž bude otevřená, tak ji zničím, aby se to nemohlo opakovat.“</p>
<p>„A co když kontejner nechají neotevřený a tebe ven nepustí?“ oponuje Nancy.</p>
<p>„To je jednoduché. Zásoby máme na dva týdny a je samozřejmé, že rukojmí živit nebudeme. To taky oznámíme vojákům při nejbližší příležitosti. Nabíjet se můžeme elektřinou stejně, jako jsme to dělaly, než tě napadlo vyjít ven.“</p>
<p>„Co jim oznámíš?“</p>
<p>Zasmála jsem se: „Že rukojmí živit nebudeme. Kolik máme zásob – do toho jim pochopitelně nic není!“</p>
<p><strong>27. září</strong> – Nancyina obava se vyplnila. Už třetí den nemůžeme ven na sluníčko. Ani já ani Nancy. Přistoupily jsme k nouzovým opatřením. Zásoby jídla ponecháváme spoluvězňům, samy žijeme z elektřiny a svou bioenergií maximálně šetříme, abychom se hned tak nevysílily.</p>
<p>Rukojmí jsou omezováni. Oba důstojníci – Sirk a Brandon, dostávají pouze vodu, vojáci na den navíc dva suchary a kousek sušeného masa. Všechna rukojmí jsou pozavírána v celách po jednom a daleko od sebe, abychom jim znemožnili vzájemnou komunikaci.</p>
<p>Nepříjemné ovšem je, že si nemůžeme vyměňovat zprávy s přáteli pomocí satelitních telefonů. Nemáme signál. Ještě štěstí, že sem do podzemí pronikají aspoň synchronizační impulsy pro tvorbu ochranného pole.</p>
<p><strong>30. září</strong> – V poledne se objevil voják a nařídil mi, abych šla otevřít kontejner.</p>
<p>„Myslím, že bychom to měli udělat podobně jako když Snell zadržoval kontejnery se zprávami,“ navrhuje Nancy a současně s ovladačem abarického přístroje mi podává i fotoplastické lano.</p>
<p>„Dobrý nápad,“ poplácala jsem ji přátelsky po rameni a vyrazily jsme obě.</p>
<p>Počkej,“ zadržela mě, „ty bikinky shodíme taky. Pět dní jsme se nenabíjely, takže bude dobrá každá ploška nechráněná oděvem…“</p>
<p>Nevím, zda za tím nebyly spíše její exhibicionistické sklony, ale nakonec jsem uznala, že to bude bezpečnější, a k nelibosti svých muslimských spoluvězňů jsme vyrazily ven jenom v sandálcích. S námi jde několik spoluvězňů jako nosiči.</p>
<p>Vytlačily jsme s Nancy všechny vojáky ven a pak jsem vyrazila ke kontejneru, zatímco kamarádka zabraňuje vojákům ve vstupu do chodby.</p>
<p>„No ne,“ jsou první Snellova slova, sotva mě spatřil, „tak naše holubička se nám zase předvádí v celé své kráse… Úchvatné! Smím vědět, zda je to roucho Adamovo či Evino?“</p>
<p>„Kapitáne,“ oslovila jsem ho celkem klidně, „ve vlastním zájmu si nechejte ty své debilní poznámky od cesty, nebo s vámi zatočím tak, že na to nezapomenete ani v pekle, až se tam bude vaše hříšná duše škvařit, jasné?“</p>
<p>Poté jsem k jeho nelibosti zamířila k rozbitému plotu. Tam jsem kolem sebe vytvořila široké ochranné pole a chopila jsem se satelitního telefonu, abych se mohla s přáteli poradit o dalším postupu. Nejprve jsem si pochopitelně popovídala se sestřičkou, a Míšenkou a Lenkou, pak jsem si nechala zavolat tetu Arianu a bavíme se její mateřštinou, protože si musíme vyměnit informace strategického významu takovým způsobem, aby byl jejich obsah utajen i při případném odposlechu.</p>
<p>„Ten kontejner už tam trčí čtyři dny,“ oznamuje mi Ariana. „V době, kdy jste byli odříznuti od venkovního světa, byla uskutečněna první část plánu navrženého plukovníkem Paddym O’Connorem. Včera vypravili letadlo ‚do Turecka‘, které cestou ‚zmizelo a dosud se nenašlo‘. Na palubě jste měli být všichni. Ty, Nancy, vaši spoluvězni i vaše rukojmí. Máme záznam průběhu operace na základně pořízený komunikační družicí i retrospektivní záznam celé cesty letadla.</p>
<p>Lidé, kteří měli být údajně na palubě, byli ‚vynášeni‘ z budovy věznice ‚spící‘ na nosítkách a s maskami na obličejích. Udělali jsme rentgenové snímky. Jelikož byly všechny postavy pro rentgenové paprsky absolutně průhledné, usuzujeme, že se jednalo o plastové figuríny. Letadlo také neletělo do Turecka. Je utopené uprostřed Indického oceánu.“</p>
<p>„Zajímavé,“ komentuji ironicky celou operaci, „ale po tom letadle se přece také musí pátrat a vůbec – jak je ta katastrofa vysvětlována?“</p>
<p>Náčelník základny v Chanabádu vydal promptně tiskové prohlášení, v němž obviňuje z únosu letadla ‚vetřelce z vesmíru‘ a poukazuje na obdobné případy – dvě neúspěšné cesty poručíka Brandona a také na maření lovu velryb a delfínů. Prohlášení dnes proběhlo světovými sdělovacími prostředky – tiskem, rozhlasem, televizí i Internetem – tedy kromě blokovaného území USA. Tam se dostane, až ho nějaký kurýr přenese pěšky přes hranice tedy s několikadenním zpožděním.“</p>
<p>„Ale to je nehoráznost! Udělali jste něco pro to, abyste toto lživé nařčení vyvrátili? Vždyť ty mi to oznamuješ tónem, ze kterého mohu usuzovat, že z toho máš radost!“</p>
<p>Teta Ariana se rozesmála: „Uhodla’s, Lucinko. Máme z toho radost, ani si nedovedeš představit, jakou. Protože za pár dní bude celá základna deportována skutečně – a to na Portoriko. Tehdy ovšem opravdu zasáhneme. Vaše letadlo bude uneseno sem, na SSE. Erigyos už má připraveny a nasimulovány všechny výpočty. Ty dvě neúspěšné Brandonovy cesty byly vlastně jeho pokusy. Velice úspěšné pokusy, takže se vůbec nemusíte obávat jakékoliv nepříjemnosti.</p>
<p>A až budete tady, u nás a v bezpečí, teprve potom odhalíme celou tu lumpárnu připravenou Paddym O’Connorem a realizovanou velitelským sborem Chanabádské základny. V ten den také naráz skončí blokáda Spojených států a řadoví občané se dozvědí, jak to všechno bylo.“</p>
<p>„Dobře jste to vymysleli,“ pochvaluji plán přátel, „a teď poslyš, co tady teď provedeme my: Já zase přetáhnu kontejner v abarickém poli až ke vchodu do podzemí a všechny zásoby si necháme pro sebe. Vojáci nedostanou nic. Dohodly jsme se na tom s Nancy poté, když nám Snell zabraňuje v přístupu na sluníčko a také v telefonování, protože v podzemí jsme mimo signál.“</p>
<p>„Jistě, Lucinko. To klidně udělejte. A upozorni toho ignoranta Snella, že stále zadržuje tři kontejnery. Dokud je nepřipraví k transportu, bude ten jeden jediný kontejner shazován pouze obden a na tobě bude, kolik z jeho obsahu si necháte a co zbude pro vojáky.“</p>
<p>Rozloučila jsem se s Arianou a požádala jsem ji ještě, aby předala telefon Nikolce. Ráda bych se s ní ještě potěšila. Bavíme se však jen o rodinných záležitostech. Žádné poznámky ani narážky na to, o čem jsme debatovaly s Arianou. Po půlhodině, když už jsem cítila, že jsem plně nabita sluneční energií, rozloučily jsme se a já jsem se vrátila ke vchodu do podzemí, abych vystřídala Nancy, která se také zoufale potřebuje nabít.</p>
<p>„Moment, moment,“ huláká na mě Snell neurvale, „tohle jsme si nedomluvili! Nahoru jsem dovolil vyjít jenom tobě, abys otevřela kontejner!“</p>
<p>„Nebojte, kapitáne. Kontejner samozřejmě otevřu, ale nejprve musíme zařídit důležitější věci. Například informovat své přátele o tom vašem incidentu a poradit se s nimi, jak vás za něj potrestat… Na otevření kontejneru je do večera času dost, co říkáte?“</p>
<p>Odpovědí mi byl nesouvislý proslov proložený proudem opravdu sprostých nadávek, jejichž význam mi později musela objasnit Nancy.</p>
<p>„Tak ty bys mi ještě chtěla vyhrožovat nějakým trestem? … Taky by se … mohlo stát, že tě ty jedna … nemusím ven pouštět vůbec. Můžete si tam dole třeba shnít! … Stejně už tady bude všemu konec, ty jeden … a pak se uvidí, kdo s koho! … Tady to už bude zřejmě poslední zásilka, takže nebudeme závislí na těch … A pak se připrav! Za všechno zaplatíš! Za vzpouru! Za braní rukojmí! Za …!“</p>
<p>Nechala jsem ho, až se vyřádí a počkala jsem na návrat Nancy držíc ve své moci volnou cestu z nádvoří do podzemních prostor.</p>
<p>Když se Nancy po čtyřiceti minutách nabíjení vrátila, zaujala moje místo a já jsem se vydala lhostejným krokem ke kontejneru. Když jsem se k němu přiblížila, nastavila jsem gravitační zrychlení kolem něj na obvyklou hodnotu, dotkla jsem se ho a vytvořila jsem kolem sebe ochranné pole. Pak jsem k němu připojila fotoplastické lano. To je sice neviditelné, ale Snell podle mých pohybů okamžitě poznal, k čemu se chystám.</p>
<p>„Ty …! Snad to nechceš zase zabavit všechno pro sebe! Já ti ukážu, ty … …“</p>
<p>Poté rozkázal vojákům, aby utvořili ‚zeď‘ mezi kontejnerem a vchodem do budovy. Míří na mě asi dva tucty samopalů. Jestli ten šílenec dá pokyn ke střelbě, nedovedu si představit ten masakr… Pomalu jsem rozvinula lano, přičemž dělám spoustu dalších naprosto zbytečných pohybů, aby vojáci nepochopili význam mého počínání.</p>
<p>„No ne! Podívejme se, co na holubičku platí,“ posmívá se škodolibě Snell, „nakonec nám tady předvede tanec svatého Víta, ne?“</p>
<p>Jenže moje počínání spěje ke kritickému okamžiku… Abych mohla kontejner odtáhnout v abarickém poli, musím já stát pevně na nohou. Nemohu se s ním přece vznášet ve vzduchu. Potřebuji se od něj vzdálit aspoň na tři metry, nejlépe ale na délku lana. A teď: Jsem chráněna silovým polem, kontejneru se však musím dotýkat. Kdybych se ho pustila, silové pole by mě od kontejneru odmrštilo, protože přece jen ten kontejner váží víc než já. Takže musím aspoň na okamžik zrušit silové pole, od kontejneru odskočit a pole znovu vytvořit – tentokrát jen kolem sebe. Vědí to ti vojáci? A chystají se po mně vystřelit v tomto momentě? Nevím…</p>
<p>Lano už mám rozvinuté na zemi a v ruce držím jeho konec. Satelitní telefon i ovladač barostatu mám pověšené za poutka na krku. Uvažuji, jak se z této nezáviděníhodné situace dostat. A pak mě to napadlo!</p>
<p>Přitiskla jsem se nohou k jedné vzpěře trojnožky, na které kontejner stojí. Pak jsem si uvázala druhý konec fotoplastického lana pevně kolem pasu. Dotkla jsem se kontejneru opět rukou a jala se ho obcházet tak, aby se lano kolem něj namotávalo. Když jsem ho konečně namotala tak, že se kontejneru lehce dotýkám tělem, chopila jsem se ovladače barostatu. Nastavila jsem gravitační zrychlení na nulu a vznesla jsem se od země i s kontejnerem. Pak jsem zmenšila tloušťku silového pole na několik centimetrů a jemně jsem se od kontejneru odtáhla. Okamžitě jsem pocítila tah lana. Ochranné pole mě odpuzuje od kontejneru značnou silou. Prudce jsem vzpažila, abych svůj let obrátila zpět k zemi a vzápětí jsem zatáhla za lano tak, aby se začalo odvíjet, přičemž kontejner začal pochopitelně rotovat. Ale manévr se podařil! Hladce jsem přistála na zemi a jsem oddělena od nic nevážícího kontejneru aniž bych byla nucena úplně zrušit silové pole.</p>
<p>„Všechny zásoby zabavujeme pro sebe,“ oznámila jsem Snellovi po úspěšně provedené akci, když jsme vyprázdnili kontejner. „Pokud chcete, aby bylo něco dodáno i vám – a to až pozítří – necháte mě teď v klidu vrátit kontejner doprostřed nádvoří. A měli byste vrátit i ty tři, které dosud zadržujete!“</p>
<p>Když kapitán pochopil, že mu nic jiného nezbývá, nechal odvelet strážní četu pryč z nádvoří a dal na chvíli pokoj. Vrátila jsem kontejner, nastavila jsem kolem něj gravitační zrychlení 6 g jako obvykle a vrátila jsem se do podzemí. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem zapomněla nějakým způsobem zamezit našemu novému uvěznění. Až rachot z horního podlaží mi prozradil, že jsme opět uvězněni a nemůžeme ven…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 21</strong></p>
<p><strong>Kronika vzpoury</strong></p>
<p><strong>4. října</strong> – Naše věznění už je nějaké dlouhé. Nemáme představu o tom, co se děje venku, zda byl poslán další kontejner nebo jak pokračuje vyšetřování ‚havárie‘ letadla, které mělo údajně mířit do Turecka a z jehož zmizení byli obviněni mimozemšťané.</p>
<p>Vzhledem k tomu, že obsah posledního kontejneru jsme zabavili jen pro sebe, máme zásoby ještě na tři týdny. Protože předpokládáme, že dříve nebo později budeme deportováni, je množství zásob potravin i vody postačující. Horší už to je s možnostmi nabíjení. Na sluníčko nemůžeme, tak se s Nancy střídavě nabíjíme z elektrické sítě. Elektřinu nám naštěstí zatím nevypnuli, protože musí mimo jiné pohánět ventilátory a my tady máme jejich rukojmí.</p>
<p><strong>7. října</strong> – Vydala jsem se na průzkum podzemí, abych zjistila, zda odsud nevede nějaký jiný východ. Co kdyby byly pod touto středověkou – možná že i starověkou – pevností vybudovány nějaké podzemní chodby?</p>
<p>Navlékla jsem se do Brandonovy uniformy a obula si jeho boty, abych šetřila energií, protože z podzemí čiší nepříjemný chlad. Sestoupila jsem do minus šestého podlaží. Tam už není elektřina zavedena, musím proto žárovku ‚živit‘ ze svých vlastních zdrojů. Vypadá to, jako by Američané ani o těchto prostorách nevěděli nebo je spíš ani neprozkoumali. Zámek u mříže na schodišti byl rzí prožrán natolik, že se mi ho podařilo urazit jediným silnějším úderem kladiva, které jsem našla ve výbavě mučírny.</p>
<p>Sestupuji do zatuchlého vzduchu, který se obměňuje jen nepřímo – přirozenou cirkulací, protože nucená ventilace končí v minus pátém. Jsou tady také vězeňské kobky, ale zřejmě už dlouho neužívané. Mříže mnoha z nich jsou vyvrácené a všechny jsou tak zrezovatělé, že se jich kusy oddrolují už při pouhém doteku. Všechny kobky jsou prázdné. Na konci chodby je však jedna kobka uzavřena. Její mříž je ovšem také zrezivělá. Posvítila jsem dovnitř…</p>
<p>Paprsek světla ozářil lidskou kostru! Na jakém hrozném místě jsem se to ocitla! Tato část věznice zřejmě sloužila v dávných dobách jako hladomorna nebo něco podobného, když tady zůstaly zapomenuté lidské ostatky a je hlavně ostudou amerických vojáků že takovým barbarským způsobem znesvětili toto pietní místo!</p>
<p>Rozhodla jsem se k návratu. Cestou zpět jsem orientačně prohlédla všechny kobky, avšak v žádné z nich už jsem naštěstí nějaké podobné nemilé překvapení neobjevila. Ale přece jen jsem nakonec byla úspěšná v tom, co jsem původně hledala! V místech, kde by mělo schodiště pokračovat dále dolů, zazněl můj krok v okované vojenské botě podezřele dutě. Posvítila jsem si žárovkou dolů a proklepala jsem podlahu kladivem. Ano! Je tu kamenný poklop. Jenže už se musím vrátit. Potřebuji se nabít a poradit se s Nancy, jak budeme pokračovat dál. Přece jen bude lépe, když budeme jedna o druhé vědět, kde je a co tam dělá, zvláště tedy v naší nezáviděníhodné situaci.</p>
<p><strong>8. října</strong> – Vystřídaly jsme se s Nancy. Já hlídám u horní mříže a ona vyrazila na průzkum podzemí. Vrátila se po třech hodinách docela nadšená. „Je tam podzemní chodba a vede ven z pevnosti. Můžeme se chodit nabíjet na sluníčko. Místo, kde chodba končí, je hluboko pod pevností ve skalách a zdá se, že je to místo lidmi zapomenuté. Nikde ani lidská duše.“</p>
<p><strong>10. října</strong> – Cestu ven jsme objevily v pravý čas, protože ti lumpové přece jen vypnuli elektřinu. V podzemí se teď obtížně dýchá a proto novou cestou vyvádíme pravidelně ven jak naše spoluvězně, tak i rukojmí. Těm ovšem nasazujeme pouta, protože kdyby jich nebylo, určitě už by proti nám vojáci dávno podnikli něco razantnějšího. A hlavně: máme signál a můžeme opět telefonovat, takže máme čerstvé zprávy z domova.</p>
<p><strong>11. října</strong> – Snell se konečně uráčil nás znovu kontaktovat. Přišel dokonce osobně!! vyjednávat o podmínkách, za kterých jsem ochotna otevřít nový kontejner a podělit se s nimi o zásoby.</p>
<p>„Necháte nám volný východ a znovu zapnete elektřinu.“</p>
<p>Přece mu nebudu vykládat, že jsme objevili podzemní chodbu a kde ústí. O kontejneru vím. Teta Ariana mě včera informovala, že už tam čeká třetí den.</p>
<p>„Dobře, ale předvedete nám svá rukojmí. Chceme se přesvědčit, že s nimi slušně zacházíte!“</p>
<p>S tím jsme pochopitelně souhlasili. Nancy ovšem oba důstojníky i vojáky upozornila, aby se neopovážili prozradit existenci podzemní chodby, jinak že už se ven nedostanou, i kdyby byl znovu vypnut proud a oni se měli udusit.</p><empty-line /><p>„Nezlobte se, paní doktorko, že jsem si vás znovu pozvala, ale vaše svěřenkyně mi komplikuje vyučování čím dál tím víc. Vedle toho, že mi klade nemístné dotazy v každé hodině náboženství, působí mi problémy i při tělocviku – tedy konkrétně při plavání, které máme zajištěno dvakrát měsíčně. Uvažovala jsem dlouho nad tím, co mám udělat, ale nakonec jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když bude z těchto hodin uvolněna.“</p>
<p>„Domnívám se,“ poznamenává Lenka, „že bude-li Míšenka uvolněna z hodin náboženství, prospěje to oběma stranám.“</p>
<p>„Asi jste mi dobře nerozuměla, paní doktorko. Uvolním Míšu z hodin plavání. Z náboženství ji uvolnit nemohu, protože naše škola je sponzorována Svatým stolcem a výuka křesťanské věrouky je povinná pro všechny žáky.“</p>
<p>„Copak hrozného vám provedla?“ usmívá se Lenka dobře vědouc, oč učitelce jde, protože Míšenka se jí se svými zážitky svěřuje velice podrobně.</p>
<p>„Když dovolíte, začala bych tím plaváním. Míša je naprosto neukázněná, ve vodě vyvádí vyloženě psí kusy, potápí se, ačkoliv to není dovoleno, než se stačím zorientovat, objeví se na druhé straně bazénu… Pochopte prosím, že máme s kolegyní na starost patnáct dětí, které se mají učit plavat. Nemohu hlídat pořád jen ji.“</p>
<p>„Nedivte se. Míšenka umí plavat od tří let, řádila v bazénu celé prázdniny, takže ji nějaká výuka bude asi těžko zajímat. Vaši zodpovědnost samozřejmě nechápe, ale mohu vám nabídnout spolupráci v tom smyslu, že budu vaše hodiny plavání navštěvovat a mohu se s vámi podělit o zodpovědnost za část dětí – včetně Míšenky, pochopitelně.“</p>
<p>„To je sice pěkné,“ komentuje Lenčin návrh ředitelka, „ale vaši nabídku nemohu přijmout z jednoho prostého důvodu: nestačily by nám mzdové fondy. Pochopte, že…“</p>
<p>„Moment, zadržte, paní ředitelko. Nepamatuji se, že bych se zmiňovala o nějaké mzdě. Já za to nic nechci. Budu to dělat jen proto, že mě to baví. Jsem ochotna podepsat s vámi příslušnou smlouvu o spolupráci – a to bez nároku na odměnu.“</p>
<p>„Dobře,“ medituje ředitelka, „ale stejně se musím poradit s právním oddělením krajského školského úřadu, protože to je nestandardní postup.“</p>
<p>„Prosím, jednejte, jak uznáte za vhodné, ale když dovolíte, já přijdu už pozítří bez ohledu na úřední mašinérii,“ oznámila Lenka ředitelce. „Rozhodně nepřipustím, aby Míšenka byla z těchto hodin uvolněna. Bylo by jí to líto.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasí ředitelka po krátkém zaváhání, „a teď k tomu náboženství. Podle plánu pro 1. třídu seznamuji děti formou pohádek s nosnými biblickými příběhy, přičemž je nutno zdůrazňovat jejich vliv na formování křesťanského myšlení. To je informace jen pro vás. Takhle to dětem pochopitelně nepodáváme. Začíná se samozřejmě Starým zákonem – Stvoření světa; Stvoření člověka; Prvotní hřích; Kain a Ábel; Potopa světa; Babylonské zmatení jazyků; Zkáza Sodomy a Gomory…“</p>
<p>„To jsou opravdu příběhy hodné Stvořitele,“ usmívá se Lenka nad výčtem příběhů, které mají být ‚vhodnou formou‘ naservírovány šestiletým dětem. „Tady ovšem skutečně velmi záleží na podání a na jejich následném rozboru…“</p>
<p>„A o to tu jde! O nějakém rozboru není v plánu výuky řeč,“ stěžuje si učitelka, „děti je mají nejprve přijmout tak, jak jsou. Jenže Míša má právě tendenci k těm rozborům, čímž dělá v očích ostatních dětí z Boha hlupáka, zločince a já nevím, co všechno. Jak prý může být Bůh považován za spravedlivého, když Ábelovu oběť přijal a Kainovu ne. Když byli z jeho vůle zrozeni oba, měl se prý k nim k oběma chovat stejně. U <emphasis>Potopy světa</emphasis> se podivovala nad tím, proč Bůh zničil to, co stvořil. Když prý je vševědoucí, tak mohl přece dopředu vědět, jak to dopadne…“</p>
<p>Lenka už se směje zcela otevřeně. „Jsem jen zvědava, jak budete šestiletým dětem objasňovat podstatu příběhů Abrahamových v Egyptě, kde se z něho vyklubal první – jak bych to řekla slušně … pánem bohem požehnaný kuplíř. Podobně příběh jeho otrokyně Agar, se kterou nejprve zplodil syna a pak je vyhnal bez prostředků do pouště. Můžeme pokračovat přes příběh Díny a Šekema nebo příběh Josefa a Putifarky. A to jsme teprve u Genesis, první knihy Mojžíšovy, přičemž jsem ani zdaleka nevyčerpala všechna její úskalí. V Exodu, druhé knize Mojžíšově, pak máme takové zářné činy svědčící o dobrotě a spravedlnosti Hospodinově – deset egyptských ran, následuje …“</p>
<p>„Ale také desatero Božích přikázání,“ přerušila ředitelka Lenku nakvašeně.</p>
<p>„Jistě, jistě. Například takové přikázáni ‚Nesesmilníš‘ bude pro prvňáčky …“</p>
<p>„Paní doktorko…“ ředitelce už lezou oči z důlků, „paní doktorko, jak vás tak poslouchám, podle té série příběhů, které jste jen tak ‚náhodně‘ vyjmenovala, dospívám k názoru, že ve vašem pojetí je Bible nejspíš nějaký pornografický bestseller. To snad nemyslíte vážně…“</p>
<p>„Bible, paní ředitelko, je vzácná kulturní památka, jedno z vrcholných děl starověké literatury – ovšem nesmí se z ní a hlavně z jejího náboženského obsahu dělat norma občanského života. Před chvílí jsem zmínila otrokyni Agar, například. A teď uvažujte: Kdyby byl Bůh tou nejdokonalejší, nejspravedlivější bytostí, jak se ho snaží církev svatá prezentovat, myslíte, že by připustil takovou ohavnost, jako je otroctví? Nezdá se vám, že naše společnost dospěla ve svém vývoji za ty tři až čtyři tisíce let přece jen trochu dál?“</p>
<p>„Paní doktorko, mám dojem, že v těchto věcech spolu těžko najdeme shodu, protože vy zřejmě křesťanskou věrouku neuznáváte, ale budu vám vděčná aspoň za tu pomoc v hodinách plavání, protože vaše svěřenkyně je opravdu ‚číslo‘ k pohledání.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>11. října, odpoledne</emphasis></p>
<p>Konečně! Po více než týdenním odmlčení se Lucinka znovu ozvala! Sice máme obrazové zpravodajství z dění na základně, víme, že probíhají usilovné přípravy k evakuaci, protože listopad se nezadržitelně blíží, ale nevíme nic o náladě, která na základně panuje a hlavně – naše děvčata jsou bez informací.</p>
<p>Před třemi dny, kdy se kamarádky poprvé ozvaly, byl okamžitě vyslán diskolet se zásobami, který jsem osobně řídila. Teprve dnes ho však Lucka otevřela. Kapitán Snell naštěstí dodržel slovo a nechal znovu zapnout elektřinu, což je nejdůležitější. Cestu ven mají děvčata zajištěnu jinudy, ale stejně je dobře, že mohou vycházet horem, protože je to kratší a pohodlnější.</p>
<p>Takže to jsou zprávy z dopoledne. Večer pak už se nemohu dočkat, až se ozve Míšenka se svými školními zážitky. Copak jen to bude dnes? Předvčírem zase byla Lenka ve škole a z ředitelky si dělala vyloženě blázny. Docela jsem se bavila, když mi to vyprávěla.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>11. října, večer</emphasis></p>
<p>Tak povídej, sluníčko, copak bylo dneska ve škole?“</p>
<p>Na vyprávění historek ze školy se Míšenka vždycky moc těší.</p>
<p>„O přestávce jsem četla dětem pohádky zezadu ze Slabikáře a paní učitelka nás pak za to všechny pochválila, že nezlobíme, když odejde ze třídy. A taky s námi dnes byla teta na plavání. Kvůli něčemu se tam pohádala s jedním pánem, ale já už jsem byla dávno v bazénu a nedávala jsem pozor.“</p>
<p>„Cože?“ oslovila jsem Lenku, „tak ty už řešíš i nějaké konflikty kvůli plavání? Já jsem myslela, že s tou ředitelkou diskutuješ jen otázky náboženství…“</p>
<p>„To by ses divila, kam až jsou ti fanatici schopni zajít. Představ si, že jsem vyšla ze sprch do bazénu a zastavil mě tam nějaký…“</p>
<p>„Plavčík?“ napovídám Lence.</p>
<p>„Plavčík? To těžko. Dovedeš si představit plavčíka v mnišské kutně? Oni tam mají ‚mravnostní‘ dozor…</p>
<p>»Slečno!«</p>
<p>»Jsem vdaná, pane!«</p>
<p>»Promiňte, paní. Náš bazén je sponzorován Svatým stolcem a koupání ve dvoudílných plavkách zde není dovoleno!«“</p>
<p>V té chvíli za mnou vybuchla sopka… Otočila jsem se. No samozřejmě! Rozchechtaná Magda a za ní v závěsu Sally. Ty dvě se hledaly tak dlouho, až se našly.</p>
<p>„Tak ono tam není dovoleno… hihihi … koupání ve dvoudílných plavkách. A co bez plavek?“ pochechtává se Magda.</p>
<p>„Nebo ve skafandru,“ navrhuje Sally.</p>
<p>Na Lence je ovšem vidět, že se také znamenitě baví. „»To jsem nevěděla,« omluvila jsem se mu a vzápětí jsem se nevinně zeptala: »Který díl si mám odložit?«</p>
<p>Obrátil oči v sloup a zavrávoral. Toho jsem využila a než se vzpamatoval, skočila jsem do bazénu. Sice pak vedl nějaký dosti vzrušený rozhovor s ředitelkou, ale ta se nakonec o ničem nezmínila, i když jsme pak šli ještě zpátky do školy.“</p>
<p>„A co příště,“ ptám se Lenky pobaveně, „ opatříš si nějaké jednodílné? Co vůbec měla na sobě ta ředitelka?“</p>
<p>„Ředitelka? Ta měla nějakou kombinézu, zřejmě neoprénovou nebo jakou. Vypadala v ní jako mumie. To Sallyino označení ‚skafandr‘ by se k tomu docela hodilo. A já? Do bazénu budu chodit i nadále v bikinkách, ať se ten mnich třeba staví na hlavu a odstrkuje se ušima. Mně je to úplně jedno. Za chvíli by mohli chtít, aby se ženy zahalovaly jako někde v Arábii, ne?“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>16. října</emphasis></p>
<p>„Už známe termín evakuace,“ oznamuji Myře horkou novinku hned jak jsem se dnes vrátila ze služby na Lucii III, „před hodinou přenesl kurýr přes kanadskou hranici depeši velitele základny v Chanabádu a telefonoval ji plukovníkovi. Celou akci naplánovali na pětadvacátého října.“</p>
<p>„Dobře, večer si uděláme poradu, naše řady se totiž rozšíří. Ale Ariana nechť to oznámí Lucce hned, jak bude volat. Ne, aby tě napadlo oznamovat jí to sama. Teď už si nesmíme dovolit žádnou chybu…“</p>
<p>„Kým budou naše řady rozšířeny?“ ptám se Myry překvapeně.</p>
<p>„Každou chvíli se sem teleportují Peruánky. <emphasis>Sličné akvabely.</emphasis> Právě před chvílí jsme přijali poslední nálezy z jejich archeologického výzkumu a hned jak bude osvobozena Lucka, Erigyos se bude věnovat jejich průzkumu. V chevínském chrámovém komplexu bude vybudováno rozsáhlé muzeum pod záštitou vlády Republiky Peru.“</p>
<p>Pravda. Na to jsem nevzpomněla. Ale práce kolem osvobozování Lucky, především dispečerská služba střídavě na Lucii III a na komunikační družicí, v jejímž akčním rádiu se nachází chanabádská základna, pak sledování dění doma – osudy Lenky a Míšenky…</p>
<p>Když to všechno sečtu, nezbývá mi na sledování dalšího dění skoro čas. Ještě štěstí, že projekt Janiny kliniky už mám skoro dokončen.</p><empty-line /><p><strong>Kronika vzpoury</strong></p>
<p><strong>18. října</strong> – Za týden – aspoň tedy podle plánu Američanů – bychom měli opustit tato místa. Jak to jen chtějí provést? Podle chování vojáků se k něčemu opravdu schyluje. Když se vyjdu nabít ven na sluníčko, skoro nikdo se o mě nestará, jen dvoučlenná hlídka samopalníků se snaží budit dojem, že mě hlídá. Dřív na mě dozírala skoro celá četa… Tentýž poznatek mi sdělila Nancy. Včera jsem znovu otvírala kontejner a rozdělovala zásoby. Nikdo se nestaral o to, kolik přidělím nám a kolik vojákům – jako by je to nezajímalo.</p>
<p>„Vypadá to krajně podezřele,“ varuje mě už po kolikáté kamarádka, „jedno ze základních pravidel pro výzvědné a zásahové jednotky říká: »Když chceš něco provést pravou rukou, snaž se upoutat pozornost protivníka ke své ruce levé.« Dávej si proto pozor na to, co se oni snaží dělat vskrytu a ne na to, co dělají zjevně.</p>
<p><strong>20. října</strong> – Zjišťuji, že Nancy má zřejmě pravdu. Těm lumpům se nejspíš podařilo objevit naši druhou cestu ven – podzemní chodbou, protože v noci na dnešek se ozval strašlivý výbuch, který otřásl snad samými základy skály, ve které je věznice vybudována. Ráno jsme pak zjistili, že podzemní chodba je zavalena sutinami a kamením, naprosto neprůchodná a nadále nepoužitelná k vycházení ven. Rovněž tak horní mříž je znovu uzamčena a my nemůžeme vycházet.</p>
<p>„Předpokládám,“ obracím se k Nancy, „že se chystá deportace a že oni nechtějí, abychom byli svědky příprav. To ovšem znamená, že oni proti nám přece jen ještě chystají nějakou nepřístojnost, nemyslíš?“</p>
<p>„No právě! Něco chystají, my nevíme co – jenže my určitou výhodu máme také: oni nevědí, že my víme – že my víme o fingované havárii letadla letícího ‚do Turecka‘ i o deportaci, která proběhne za pět dní na Portoriko. Jenom nevím, proč se před námi pokoušejí svou činnost skrývat, když se jejích výsledků stejně co nevidět dočkáme.</p>
<p><strong>22. října</strong> – Dnes byl vypnut elektrický proud. Jsme bez energie. Nemáme možnost nabít se ani sluneční energií ani elektřinou ze sítě. Ještě štěstí, že to všechno za tři dny skončí!</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>25. října, dopoledne</emphasis></p>
<p>Nastal den D! Všichni technici v čele s Erigyem napjatě sledují záznamy komunikační družice nad Chanabádem. Důvod, proč byli zajatci odříznuti od energie, je teď jasný. Vojáci přece jen přišli na to, k čemu slouží nadměrný odběr elektřiny a zabránili tak Nancy a Lucce v nabíjení.</p>
<p>Teď vynášejí z podzemí bezvládné zajatce. Jsou zřejmě něčím uspáni, zabaleni do aluminiových folií a na obličejích mají masky. Jen odhadem lze mezi nimi rozpoznat dvě ženské postavy podle vystouplého poprsí – Lucku a Nancy.</p>
<p>Na letištní ploše je připraveno pět obřích letadel, do kterých byl po tři dny nakládán vojenský materiál. Dnes tedy nastupují cestující. Zajatci jsou vnášeni do dvou z nich, přičemž Lucka a Nancy jsou podle všeho odděleny. Rukojmí jsou osvobozena a oba důstojníci – Sirk i Brandon – se ujali svých velitelských povinností. Tedy jen Sirk. Brandon nemá komu velet, protože Uzbekové – ‚katovi pacholci‘ ze základny zmizeli už v den, kdy vypukla vzpoura.</p>
<p>„Nevadí, hoši,“ laškuje Erigyos jakoby s vojáky rozmlouval, „sebereme vám obě letadla…“</p>
<p>„To bychom museli udělat, i kdyby Lucku a Nancy neoddělili,“ upřesňuji. „Jednak musíme zachránit všechny zajatce – to by nám Lucka nikdy neodpustila, když si kvůli nim tolik protrpěla. A za druhé – nemáme jistotu, že jsme odhadli naprosto bezpečně, které ‚mumie‘ skrývají právě naše děvčata.“</p>
<p>Ale teď už začíná jít do tuhého. Startuje první letadlo – s částí zajatců. Erigyos přiskočil k jednomu deklinátoru a uvedl ho do provozu. „Tenhle tedy bude ‚navigovat‘ letadlo číslo jedna,“ oznámil všem přihlížejícím, „podle výpočtů a nastavení programu bude let trvat asi tři až pět hodin. Záleží na tom, jak se budou tomu deklinátoru bránit, až zjistí, že jsou navigováni někam úplně jinam, než původně chtěli. Ale nemají šanci, stejně je nakonec dostaneme tam, kam chceme my.“</p>
<p>Další letadlo odstartovalo za půl hodiny, ale to na palubě zajatce nemá. Třetí letadlo, čtvrté! To má na palubě zajatce! Erigyos spouští do provozu druhý deklinátor. Připravil se na všechno. Pět letadel – pět deklinátorů. Ale nakonec pracují jen dva.</p>
<p>S napětím sledujeme pohyb obou námi navigovaných letadel. Když Erigyos dělal pokusy s Brandonovým letadlem, panovalo mezi námi bujaré veselí – pozorovat pilota, jak se marně snaží udržet kurs, pak jejich přistání nejprve na hladině oceánu a podruhé v Černém moři. Až bude Brandon u výslechu, musím se ho pozeptat, jak se mu to líbilo.</p>
<p>Ale dnes je to vážné. Nesmíme dopustit, aby letadla zabloudila. Na monitoru deklinátoru se ukazují parametry letu – výška, rychlost, kurs – a na hlavní obrazovce komunikátoru je promítána dráha obou letadel. První je značena žlutě, druhá modře. Červená čára vyznačuje kurs, který chceme, aby letadlo dodržovalo, a nevýraznou šedou čárou je vyznačen kurs, kam mělo letadlo původně letět. Na vedlejších dvou obrazovkách sledujeme retrospektivní obraz obou letadel zpožděný o pouhé dvě sekundy.</p>
<p>Je opravdu zábavné pozorovat, jak pilot zmatkuje, snaží se nabrat kurs na Portoriko, ale deklinátor ho vždy odchýlí. Škoda, že nevíme, co se na palubách obou letadel skutečně odehrává. Zda piloti už oznámili Brandonovi a Sirkovi, že mají potíže, nebo zda to stále ještě tutlají… Spojení se zemí už ale ztratili. To Erigyos zařídil krátce po startu druhého letadla se zajatci.</p>
<p>„Tak, a jsou odříznuti od země. Nebylo by moudré udělat to už prvnímu letadlu. To další by pak nemuselo také startovat,“ objasňuje Erigyos své manévry. „Teď ovšem jsou obě letadla pro pozemní kontrolu bezprizorná, což znamená, že je musíme sami chránit.“</p>
<p>„Před čím,“ zeptala se udiveně Sally.</p>
<p>„Před protivzdušnou ochranou států, přes jejichž území letadla přelétají,“ podává Erigyos vysvětlení shovívavě se usmívaje. „Ale to tě mohlo, děvče, napadnout hned. Vždyť to byla iniciativa vaší vlády – sestřelit každé letadlo, které se nehlásí pozemní kontrole. Což o těchto dvou strojích platí dvojnásob, protože na svých palubách nesou ‚kolaboranty s vesmírnými vetřelci‘ – tedy ‚teroristy‘ – zvlášť tedy, když se nehlásí a letí úplně jinam, než mají…“</p>
<p>„Už to chápu,“ povzdechla si Sally.</p>
<p>„Jak je ta ochrana zajištěna?“ zajímá se pilot Ray, který s napětím sleduje toto divadlo.</p>
<p>„Pomocí deklinátoru, naší stanice a dvou komunikačních družic je kolem obou letadel vytvořeno silové pole, které…“</p>
<p>Erigyos nedořekl větu, protože v té chvíli došlo k prvnímu útoku – nad územím Saudské Arábie. Na monitoru retrospektivu se v té chvíli objevil temný mrak, z něhož však letadlo po chvíli vyletělo.</p>
<p>„Raketa se vypařila po nárazu do silového pole. Piloti ani nemuseli mít tušení, že letadlo bylo ohroženo,“ vysvětluje Erigyos dění na obrazovce, „klidně pokračujte, aspoň vám trochu zaprší.“</p>
<p>V té chvíli se objevil mrak i kolem druhého letadla a vzápětí za ním další.</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že likvidace raket je ekologická, je to od těch střelců opravdu záslužná činnost,“ libuje si Erigyos sleduje snahy arabské protivzdušné obrany.</p>
<p>Ale to už letadla opouštějí vzdušný prostor Arabského poloostrova a ocitají se nad Rudým mořem…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>25. října, odpoledne</emphasis></p>
<p>„Budeme přistávat,“ baví se Erigyos jakoby s piloty tiskna postupně několik kláves na deklinátoru. Druhý přístroj obsluhuje jeho kolega, protože obě letadla letí téměř v závěsu, ačkoliv mezi jejich starty byla devadesátiminutová prodleva. Pilot prvního letadla však kladl houževnatější odpor, takže se nakonec časový rozdíl změnil v opačný. První letadlo směřuje na naši základnu téměř od severu, z Alžírska, to druhé od východu. Právě před chvílí přelétlo nigersko-maliskou hranici.</p>
<p>„Je to k nevíře, ale druhé letadlo bude přistávat jako první,“ rozhodl Erigyos a znovu přestavěl parametry deklinátoru.</p>
<p>V té chvíli byl zahájen přistávací manévr proti vůli pilota. Letadlo už máme téměř nad hlavou. Vyběhla jsem z Informačního centra ven a sleduji přistání v reále. Stroj se dotkl kraje přistávací dráhy a klouže po pěně bržděn silovým polem. Uvědomila jsem si, že pilot, který brání přistání všemi prostředky, samozřejmě nevysunul podvozek – i s tímto detailem však Erigyos počítal! Letadlo klouže ‚po břiše‘ na pěnovém polštáři…</p>
<p>Ale to už mi nad hlavou krouží druhý stroj. Pochopitelně. Technici musí letadlo nasměrovat do osy druhé dráhy, která už je pokrytá pěnou. I tento manévr se zdařil bez jediné nehody. Posádkám obou letadel také konečně došlo, že proti silovému poli nemají žádnou šanci. Vypnuli motory. Teď už jen zbývá vniknout do letadel…</p>
<p>Jenže uzavřené letadlo je svět sám pro sebe. Vrátila jsem se do Informačního centra, kde máme ze vnitřku letadel obrazové informace. Ačkoliv se Erigyos snaží navázat s posádkou spojení, nějak se mu nedaří. Pochybuji o tom, že by v tomto směru mimozemská technika selhala. Spíš se zdá, že posádka letadla s námi komunikovat nechce. Podle ‚obrazového zpravodajství‘ tvoří posádku každého letadla dva piloti a navigátor, který byl samozřejmě bez práce, a pak ‚cestující‘ – patnáct zajatců a třicet vojáků, přičemž vojáci drží zajatce v šachu – míří na ně svými zbraněmi. Zbytek kabiny je naplněn vojenským materiálem.</p>
<p>„Je jasné, že násilím do letadel vniknout nesmíme, nechceme-li ohrozit zajatce,“ uvažuje nahlas Myra.</p>
<p>„Dobře, ale jak dlouho budeme muset čekat, než se naši ‚američtí přátelé‘ dovtípí, že kapitulace je nevyhnutelná,“ namítá Magda, která celou operaci napjatě sleduje z Menstruačního oddělení.</p>
<p>„Neboj,“ chlácholí ji Myra, „pomůžeme si jinak. Uspíme je!“</p>
<p>„Jak? Aby to nedopadlo jako v Beslanu, kde…“</p>
<p>„Ale, no tak, děvčata! Snad si nemyslíte, že budeme postupovat stejně barbarským způsobem a že do letadla napumpujeme nějakou chemikálii? Máme prostředky účinnější a naprosto bez rizika použitelné,“ chlácholí nás Myra.</p>
<p>Ale to už pozorujeme, že jsou obrazy letadel lehce ‚zvlněny‘ – neklamný signál toho, že je kolem nich vytvořeno silové pole, které brání vyrovnávání tlaku vzduchu s okolím.</p>
<p>„Co bude teď?“ ptám se pro změnu já.</p>
<p>„Teď spustíme generátor dormizační radiace,“ informuje nás Erigyos. „Během deseti minut budou všichni spát jako nemluvňata…“</p>
<p>A skutečně! Neuplynula ani Erigyem stanovená doba a obraz v kabinách obou letadel se změnil k nepoznání. Ruce vojáků se zbraněmi klesly a vojáci sami jsou zabořeni do křesel. Neklamná známka toho, že všichni ‚spí spánkem spravedlivých‘ – jak obrázek vyhodnotila Magda.</p>
<p>Erigyos zrušil silové pole a požádal oba piloty – Raymonda a Steeva, aby se pokusili letadla otevřít. Stalo se. Teď vynášíme spící posádku z letadel. Vojáci jsou odzbrojováni, pochopitelně svlékáni úplně do naha a umísťováni ve vězeňských celách v minus sedmém podlaží. Po jednom. Jejich prádlo a uniformy končí ve špíně.</p>
<p>Podobně je prozatím naloženo i se zajatci – jsou zbaveni masek, hliníkových obalů i veškerého oblečení, které je okamžitě ekologicky likvidováno.</p>
<p>„Ty hadry jsou chatrné jako papír, ani nemá cenu je čistit,“ komentuje Erigyos své počínání.</p>
<p>I zajatci jsou však prozatím umísťováni do vězeňských cel – tedy kromě Lucky a Nancy, pochopitelně. Ty jsou sice rovněž zbaveny oděvu, ale jsou umístěny do svých apartmá v jedenáctém podlaží stanice. Já sama jsem se okamžitě odstěhovala k Lucince a hlídám její spánek. Chci, abych byla první koho uvidí, jakmile se vzbudí…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 22</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>27. října, ráno</emphasis></p>
<p>Sluníčko nakouklo do okna Lucčiny ložnice a celá místnost se rozjasnila. Probudila jsem se a pohlédla na Lucčino lůžko. Je prázdné! Sestřička prospala celý včerejší den i noc a ještě část dne, kdy obě letadla přistála na SSE. Myra mě sice upozornila, že se to může stát, přesto jsem se rozhodla bdít u jejího lůžka. Spánek mě však nakonec přece jen přemohl a teď zjišťuji, že jsem Lucčino probuzení zaspala. Kde může být? Nejspíš v koupelně? Otevřela jsem dveře a málem mě omráčil oblak páry, který se proti mně vyvalil. Z něj se ozývá nadšený Lucčin hlas: „To je senzace! paráda…“</p>
<p>Tiše jsem vstoupila k ní do sprchy, ze které se valí téměř vroucí voda. Objala jsem ji, přitiskla se k ní… Chvíli spolu mlčky stojíme pod vroucí vodou.</p>
<p>„Sestřičko… srdíčko… Tolik jsi mi chyběla…“ šeptá mi po chvíli Lucka do ucha.</p>
<p>„Vždyť ty mně taky… Když jsi zmizela, myslela jsem, že se zblázním. Ještě štěstí, že máme Míšenku, hodného souseda a spoustu fajn přátel a kamarádek…“</p>
<p>Otočila jsem páku sprchy a vroucí voda se změnila na ledovou.</p>
<p>„Copak, že sis to pustila tak horké?“</p>
<p>Lucka se na mne podívala téměř nechápavým pohledem. „Musím ze sebe pořádně smýt špínu té díry, kde jsem byla nucena tak dlouho pobývat. Tam byla k dispozici jen studená voda – a když vypnuli proud a nešla čerpadla, nezbývalo nám, než se občas omýt tou balenou vodou, kterou jste nám posílali v kontejnerech. Dovedeš si to představit?“</p>
<p>„Nedovedu… dovedu… Vždyť v tom internačním táboře… než jsme poznaly Jorgea…“</p>
<p>Lucka znovu přepnula sprchu na horkou. Chopila jsem se iniciativy a roztírám jí po těle novou vrstvu sprchového gelu vytvářejíc bohatou pěnu. Lucinka se celá uvolnila a slastně se protahuje. Po chvíli jsme si role vyměnily. Lucčiny doteky… něžné, vzrušující, mě nenechávají klidnou a podobné příznaky se projevují i u Lucinky.</p>
<p>„Víš co?“ navrhuji sestře,“pojď ven, na sluníčko. Stejně se potřebuješ nabít a já též.“</p>
<p>Vyrazily jsme ven – ale ne k jezeru. Našly jsme si místečko v lese, jen pro nás dvě, a znovu jsme se k sobě přitiskly. Kalihapický efekt nastal okamžitě.</p>
<p><emphasis>Lucinko, zlato, jak jsem jen mohla bez tebe ten půl rok přežít! Když jsem tě viděla napojenou na ty přístroje tam v tom nevadském bunkru… A přitom stačilo jen málo – všimnout si, že ten lump, co k nám tenkrát volal, zakryl svou identifikaci… Proč jen jsem…</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale no tak, sestřičko, neobviňuj se … Já jsem si taky měla uvědomit, že to je podraz. V tom počasí přece nemohl teleskop fungovat a také jsem se měla přesvědčit zpětným dotazem. Ten hlas zněl hrozně nepovědomě…</emphasis></p>
<p><emphasis>Když mě rozrušila ta zatracená učitelka svým náboženským fanatismem…</emphasis></p>
<p><emphasis>Hlavně, že máme Leničku, která ji krotí…</emphasis></p>
<p>Naše myšlenky se stočily od zlé doby, kterou jsme prožívaly fyzicky odděleně, ale v duchu přece jen spolu, k příjemnějším oblastem. K naší báječné holčičce, která začala před dvěma měsíci chodit do školy, k jejím ‚dobrodružstvím‘ s paní učitelkou…</p>
<p>To nás obě znovu rozněžnilo.</p>
<p>„Niki, ty už zase produkuješ mléko?“ Lucka se mi přisála k prsu… V něžnostech jsme strávily čas až do oběda…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>27. října, odpoledne</emphasis></p>
<p>„Zítra začneme s prohlídkami zajatců a následně s výslechy,“ oznámila nám Myra, když jsme se po polední pauze sešli ve velkém sále Informačního centra. „Během včerejšího odpoledne a dnešního rána už se všichni vzbudili. Dostalo se jim pečlivého hygienického a dietního zabezpečení. Vaši spoluvězni,“ pokračuje Myra obrátivši se k Lucce a Nancy, „jsou v dosti zuboženém stavu a vy dvě jste to přečkaly celkem bez úhony jen díky své bioenergetické senzitivitě. Přesto se vám budeme pár dní soustavně věnovat i po medicínské stránce, abychom měli jistotu, že jste naprosto v pořádku.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasí váhavě Lucka, „a jak bude naloženo se zajatci? S vojáky, důstojníky, našimi bývalými spoluvězni…“</p>
<p>„To je přece jasné,“ odpovídá Myra, „Až se vojáci zotaví, budou odesláni domů. Důstojníci ovšem budou potrestáni za nelidské zacházení se zajatci. K tomu máme jednak dostatek vlastní dokumentace a dále máme podrobný rozbor situace vyhotovený čínskou rozvědkou. O to se postarala Xiaolan. Co se týče vašich spoluvězňů: Ti zůstanou zatím našimi zajatci – ovšem bude jim poskytnuta volnost pohybu v hranicích základny. Pečlivě vyšetříme, kteří z nich se dopustili skutečně nějakých násilností. Ti pak budou potrestáni. Ostatní se mohou rozhodnout buď k návratu do vlasti nebo ke spolupráci s námi. V každém případě však zde zůstanou až do doby soudu, protože budeme přihlížet i k jejich svědeckým výpovědím.“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>30. října</emphasis></p>
<p>Abych to shrnula: Dvě letadla, která byla deklinátorem odkloněna na SSE, přepravovala celkem třicet zajatců – včetně mne a Nancy. Každého zajatce hlídali dva vojáci. Vedle nich tu máme oba důstojníky velící věznici – majora Sirka a kapitána Snella. A samozřejmě, jako zlatý hřeb – poručíka Brandona, který řídil celou akci s mým únosem a následně můj výslech v Chanabádské mučírně.</p>
<p>Dnes Myra svolala krátkou schůzku, na které se chtěla poradit o postupu jeho výslechu.</p>
<p>„Myslím, že bychom měli simulovat jeho vlastní metody,“ navrhuje <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> která měla tu čest stát se jeho první obětí tenkrát v internačním táboře. „Moc by mě zajímalo, jak zareaguje na procedury, ve kterých si tak liboval, jako je svlékání do naha, připoutání na gynekologický stůl, hra s elektrodami…“</p>
<p>„… a nesmíme zapomenout na předchozí ‚orientační‘ lékařskou prohlídku,“ doplňuje Xiaolan, která se sem teleportovala včera, aby mi osobně poblahopřála k vysvobození.</p>
<p>„Tedy, děvčata,“ snažím se krotit jejich vášně, „Nezlobte se, ale moc se mi to nelíbí! To ho pak také chcete mučit!?“</p>
<p>„Samozřejmě, že ne,“ rozesmála se Jenny, ale on je zastáncem teorie, že každý delikvent musí být při výslechu neustále stresován – tak proč mu takové zacházení neumožnit?“</p>
<p>„Konec konců – on by si takové jednání docela zasloužil,“ přizvukuje Anthony. „Když si jen vzpomenu, že se tenkrát chtěl ‚seznámit s anatomií‘ tady mojí Jenny a nařídil mi, abych mu ji předvedl nahou rovnou z klece, do které ji nechal zavřít ten neurvalec Austin…“</p>
<p>„Takže – rozumím-li tomu dobře,“ ujišťuji se, „vy s ním chcete sehrát divadlo…“</p>
<p>„Správně, Lucinko,“ potvrzuje teta Ariana, „a pro tebe bychom tam taky měli báječnou roli, kdybys chtěla…“</p>
<p>„Jakou?“</p>
<p>„Mohla bys fungovat jako tlumočnice,“ navrhuje teta. „Vyřadíme etherické tlumočení, aby to bylo stylové. Musí před vyšetřovací komisí pociťovat, stres, stud, ponížení, nejistotu, strach pokud možno ve stejné míře, v jaké tyto pocity ‚dopřával‘ svým ‚delikventům‘ on sám, když byl v roli vyšetřovatele. A zvlášť pro něj bude stresující, neporozumí-li tomu, o čem se členové komise spolu domlouvají.“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na moment, kdy mě z funkce tlumočnice osobně suspendoval, a musela jsem se zasmát.</p>
<p>„Dobrá, beru. Jestli jsem to dobře pochopila, tak chcete, aby si s ním ‚pohrály‘ všechny jeho oběti – já jako tlumočnice, Xiaolan mu udělá lékařskou prohlídku, Nancy bude dělat zapisovatelku…“</p>
<p>„Komisi může předsedat Jenny a Tony bude dělat velitele eskorty,“ doplňuje Nikolka z Menstruačního oddělení.</p>
<p><emphasis>Sličné akvabely</emphasis> se nominovaly do funkce dokumentaristek a ze sestřičky bude ‚policistka‘.</p>
<p>Prostořeká Magda poznamenala cosi o policistech a blondýnkách, přičemž blonďatá policistka že bude tedy ‚bomba‘ – ale řekla to takovým tónem, že Nikolka byla první, kterou to rozesmálo.</p>
<p>‚Specialistu pro bezpečnost‘ si zahraje Erigyos (ten také povede podstatnou část výslechu) a ‚výslechovými specialistkami‘ budou Myra a Magda, která už se nemůže dočkat…</p>
<p>Když se nad tím zamyslím, tak složení ‚komise‘ odpovídá dosti přesně tomu, jaké měla komise Jennina a potažmo pak Brandonova v internačním táboře, přičemž dvě komisařky dokonce zastávají tentýž post. Sebe nepočítám, protože já jsem tehdy plnoprávnou členkou komise nebyla.</p>
<p>„Myslím, že pan poručík bude naprosto spokojen,“ uzavírá schůzku Myra, „teď si nacvičíme role a připravíme kostýmy. Za takových čtyři až pět dní bychom to mohli stihnout, co říkáte? A – abych nezapomněla – Rovněž bych byla ráda, aby se zúčastnil jeden svědek… Ale víte co, přátelé, nechejte se překvapit!“</p>
<p>A tak bylo nakonec stanoveno datum ‚divadelního představení‘ na 6. listopadu.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>6. listopadu</emphasis></p>
<p>Naplánované představení právě začalo. Do vyšetřovny vstupují dva dozorci pod velením Anthonyho. Ozbrojeni věrnými maketami samopalů vedou mezi sebou pana poručíka Brandona. V cele pobývá pochopitelně bez jakéhokoliv oděvu, ale před předvedením k výslechu dostal trestanecký plášť – navlas stejný, jaké jsme byly my nuceny nosit v internačním táboře. Ruce má spoutány za zády a na nohou má řetěz umožňující mu dělat krátké kroky. Oči má převázané černým šátkem.</p>
<p>„Přivedli jsme zadrženého na váš rozkaz, paní předsedkyně,“ hlásí Anthony.</p>
<p>„Děkuji. Sejměte mu pouta a šátek a odstupte ke dveřím,“ vydává Jennifer strohý rozkaz. „Pokusí-li se o útěk, máte právo střílet.“</p>
<p>Lucka poctivě překládá do angličtiny, dodržujíc věrně i dikci rozkazů. Je báječná!</p>
<p>Zarachotily řetězy a poručíkovi je sejmut šátek. Chvíli mžourá, než si jeho oči zvykly na jasně osvětlenou místnost. Eskorta neslyšně ustoupila ke dveřím, makety samopalů namířené na delikventa. Brandon se zmateně rozhlíží po přítomných. Většinu z nás zná. Ale nedáváme mu čas. Slova se ujímá Erigyos – ‚specialista pro bezpečnost‘:</p>
<p>„Paní předsedkyně, dnes, 6. listopadu, byl před zvláštní vyšetřovací komisi předveden zadržený Chris Brandon, věk 42 let, rozvedený, bezdětný. Mateřský jazyk anglický, jiné jazyky neovládá. Zaměstnán jako agent výzvědné služby CIA v hodnosti poručíka. Po jmenování do důstojnické hodnosti sloužil nejprve v internačním táboře na vojenské základně Guantánamo. Před sedmi roky byl zařazen do tzv. ‚Zvláštního odboru pro sledování vesmírných vetřelců‘. Služební postup mu byl zaražen před šesti roky pro nezdařenou akci na půdě Čínské lidové republiky.“</p>
<p>„Doufám, že jsem na nic důležitého nezapomněl, pane poručíku?“ obrací se vzápětí k předvedenému Brandonovi.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Jste poručík Brandon, agent CIA, jak stojí v dokladech, které byly u vás nalezeny?“</p>
<p>Opět hrobové ticho.</p>
<p>„Dobrá. Kdo mlčí, souhlasí,“ oznamuje předsedkyně – Jenny, „teď bych vás požádala, pane poručíku, abyste odložil plášť a předvedl nám trochu svou anatomii, ano?“</p>
<p>„Dovolte, paní kolegyně…“</p>
<p>Po prvních Brandonových slovech Jenniny rysy ztvrdly. „Myslím, poručíku, že na tu ‚kolegyni‘ je dnes trochu pozdě. Kolegialitu jste měl ctít před sedmi roky, kdy jste naopak projevil obdobné přání ohledně mé tělesné schránky, nepamatujete se?“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Ach tak, raději se nepamatujete… Ale to nevadí. Zato my si vaši anatomii prohlédneme hodně důkladně. Ten plášť dolů! Máte na to pět sekund! Jedna… dvě… tři… čtyři… pět!“</p>
<p>Pokynula k eskortě: „Pomozte panu poručíkovi trochu s tím svlékáním…“</p>
<p>Než se Brandon stačil vzpamatovat, dva členové eskorty mu plášť strhli a odhodili do odpadkového koše. Poručík Brandon je ve chvíli nahý, zakrývaje si rukama choulostivé tělesné partie, uprostřed vyšetřovny, které ‚vládnou‘ převážně ženy.</p>
<p>Jenny se znovu obrátila k Brandonovi: „Po celou dobu vyšetřování se nesmíte nijak zakrývat. V opačném případě bych byla nucena nechat vám svázat ruce dozadu.“</p>
<p>Po Lucčině překladu poručík neochotně svěsil ruce volně podle těla.</p>
<p>„Můžete pokračovat,“ obrátil se Erigyos tentokrát ke <emphasis>sličným akvabelám</emphasis>. „Proveďte základní dokumentaci.“</p>
<p>„Přistupte k zástěně a postavte se k ní zády, mírně se rozkročte, ruce volně podle těla … tak, a teď čtvrtobrat vpravo … ještě jednou a ještě…“ nařizuje <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> postupně Brandonovi, zatímco <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> pořizuje sérii fotografií podobných těm, které pořizovala vyšetřovací komise v internačním táboře: Postava ze všech čtyř stran a známá trojdílná fotografie obličeje jako do trestního spisu. Následuje sejmutí otisků prstů, což je můj úkol coby ‚policistky‘.</p>
<p>Po těchto procedurách se ujal slova Erigyos:</p>
<p>„Cílem výslechu je podrobné zmapování nepřátelské činnosti zadrženého vedené proti našim pozemským spolupracovníkům včetně nevybíravých výslechových metod, kterých se snažil proti nim použít. Nyní bude zadržený podroben posouzení zdravotního stavu a způsobilosti podrobit se speciálním výslechovým metodám a případnému následnému trestu. Prosím, paní doktorko, ujměte se svých povinností…“</p>
<p>Xiaolan si změřila Brandona od hlavy k patě. „Nejprve si ho trochu připravíme… Sestro!“</p>
<p>Ve dveřích se objevila Sofie.</p>
<p>„Delikventovi klystýr, dávidlo, vyholit pubické ochlupení a vysprchovat.“</p>
<p>„No dovolte…“ zpěčuje se Brandon zakrývaje si rukama klín.</p>
<p>„Co ty ruce? Ještě naposled vás upozorňuji, že po celou dobu vyšetřování se nebudete nijak zakrývat, nechcete-li, abych vám dala svázat ruce za zády,“ zchlazuje Jenny navztekaného poručíka.</p>
<p>Brandon váhavě uposlechl a drží ruce křečovitě podél těla.</p>
<p>Xiaolan vyslala k Lucce nacvičený signál, aby nepřekládala, a poznamenala k Sofii: „Pak mu dej pořádně napít.“</p>
<p>Ale to už je Brandon pod dozorem eskorty vyveden do přísálí, kde se ho ujímá Sofie. O pohled na ‚očišťování‘ lumpa nemáme zájem – já ani Lucka. Celá komise zůstává ve vyšetřovně. O tom, co se děje v přísálí, svědčí pouze nevábné zvuky přicházející k nám otevřenými dveřmi. Tlumočení se tam ujal jeden z techniků – členů eskorty.</p>
<p>„Výborně, můžeme začít,“ spustila Xiaolan, když eskorta přivedla asi po půl hodině Brandona zpět, „Postav se na váhu… 62 kg, 188 cm… to máme Queteletův index…“</p>
<p>„… 17,542 kg/m² …“ dodala automaticky Lucka, která nosí v hlavě kalkulačku.</p>
<p>„Ach ano, pan poručík si prožil asi tak půlroční půst,“ komentuje jeho neutěšený stav Myra, ale to snadno napravíme.“</p>
<p>Xiaolan se zhostila svých dalších povinností a diktuje Nancy do protokolu zjištěné hodnoty. Po hmotnosti a výšce, u kterýchžto hodnot jsme se zdrželi, následuje krevní tlak, dechová a tepová frekvence. Zdlouhavě přejíždí Brandonovi fonendoskopem po prsou i po zádech. Od této chvíle přestala Lucka překládat, aby poručík nerozuměl. Je samozřejmé, že všechny naměřené hodnoty zapisují příslušné přístroje automaticky do databáze Informačního centra. Jejich diktování má mít na pacienta pouze psychologický účinek.</p>
<p>„Procházej se,“ velí Xiaolan Brandonovi, jakmile skončila se sběrem jeho biometrických dat, „… tak, a ještě zpátky … dobře. Otoč se ke mně zády, rozkroč se… předkloň se a roztáhni si rukama hýždě… víc… ještě! Chceš, aby ti sestra pomohla?“</p>
<p>Poručík zrudl jako karafiát, ale nakonec přece jen poslechl. Xiaolan ho nechává stát v potupné pozici dobré dvě minuty, zdlouhavě mu prohmatávajíc páteř. Pak přikročila k další proceduře – měření teploty v konečníku, přičemž teploměrem neustále mírně pohybuje. Na Brandonovi už začíná být patrné vzrušení.</p>
<p>„Polož se tady,“ nařizuje Xiaolan, ukazujíc na kovový gynekologický stůl „Zadek přes okraj, nohy do třmenů, ruce za hlavu!“</p>
<p>„No dovolte! To je snad pro ženský, ne?“</p>
<p>„To ano, ale pro předvedení pánské anatomie bude stejně vhodný,“ oponuje Jenny. „Nebo snad myslíte, že ne?“</p>
<p>Místo odpovědi si poručík opět zakryl genitálie rukama.</p>
<p>„Jak se zdá, pane poručíku, po dobrém to s vámi asi nepůjde.“ Jenny opět pokynula členům eskorty. Dva muži popadli milého Brandona – jeden za ruce, druhý za nohy – a než se vzpamatoval z leknutí, leží na gynekologickém stole v pozici, kterou předepsala Xiaolan. Ruce i nohy má zafixované koženými náramky. Dozorci odstoupili zpátky ke dveřím.</p>
<p>Xiaolan nasadila poručíkovi na levou paži manžetu tonografu. Od této chvíle je na velké obrazovce nad stolem zobrazována jeho tepová frekvence a každou minutu přeměřen krevní tlak. Pak přistoupila k vlastní prohlídce.</p>
<p>Nejprve Brandonovi pečlivě prohmatala břicho, pak doširoka roztáhla třmeny, aby si bez jakýchkoliv překážek zpřístupnila Brandonovy nejintimnější tělesné partie, navlékla si sterilní rukavice a zdlouhavě vyšetřuje poručíkovy genitálie. Prohmatává varlata, penis, u kterého přetáhla předkožku, prostatu… Zavádí zrcadlo do konečníku… Vše pečlivě zaznamenávají <emphasis>sličné akvabely</emphasis> dvěma kamerami ze dvou různých pohledů.</p>
<p>Poručík je sice rudý studem, ale silně se na něm projevuje vzrušení, což signalizuje jak ztopořený penis tak i tonograf svými údaji na obrazovce. Tepová frekvence i tlak jdou strmě nahoru.</p>
<p>„Až na tu podvýživu je úplně zdravý, paní předsedkyně,“ hlásí konečně Xiaolan. „Schopen výslechu s použitím všech donucovacích prostředků!“</p>
<p>Když tuto větu Lucka přeložila, Brandon zbledl a roztřásl se jako osika. Náhle se začíná cítit nesvůj a podivně se kroutí.</p>
<p>„Začíná mít nucení na moč,“ poznamenává Xiaolan, „o to to bude zajímavější…“</p>
<p>„Děkuji, paní doktorko, budeme tedy pokračovat,“ spustila Jenny. Pak se otočila k Erigyovi: „Máte slovo, pane bezpečnostní.“</p>
<p>Xiaolan zanechala Brandona na stole roztaženého a s přehrnutou předkožkou. Stůl je tvrdý, kovový… delikvent se musí cítit značně nepohodlně – ale to je součást psychického nátlaku, který má Brandona k výpovědi přimět, protože nějaké formy fyzického mučení nepřicházejí u mimozemšťanů v úvahu.</p>
<p>„Pane poručíku,“ spustil Erigyos, „můžete komisi vysvětlit, za jakým účelem jste zosnoval únos slečny Lucie?“</p>
<p>Vzhledem k tomu, že máme k dispozici podrobné záznamy z porad vedených v pracovně <emphasis>Černého Ptáka,</emphasis> jedná se jen o to, aby si Brandon uvědomil rozsah svých lumpáren – ne o to, aby nám objasnil to, co už dávno víme.</p>
<p>„Já jsem nic neosnoval! Nevím, o čem mluvíte!“</p>
<p>„Ne? Ale o fingované autohavárii se zraněným člověkem určitě něco víte, že?“</p>
<p>„Opakuji, že já o žádném únosu nevím! Vůbec mi není jasné, o čem je řeč!“</p>
<p>„Nedá se nic dělat, pane poručíku, ale budeme vám muset trochu vyléčit paměť. Věřte, že k tomu máme velice účinné prostředky…“ varuje Erigyos, „Nechcete s námi přece jen raději spolupracovat dobrovolně?“</p>
<p>„Spolupracovat? Dobrovolně? S teroristy? Nikdy!“</p>
<p>„Jen tak pro zajímavost, pane poručíku, proč nás považujete za teroristy?“</p>
<p>„Zlikvidovali jste tři naše družice! Unesli jste naše lidi na svou základnu… Například Jennifer Fournierovou, nadporučíka Briana, Theresu Rayenovou a další. Osvobodili jste zajatce z internačního tábora, unesli jste několik letadel, dokonce jste způsobili, že nefunguje doprava mezi Spojenými státy a zbytkem světa. To všechno lze kvalifikovat jako teroristické činy!“</p>
<p>„Podívejte, Brandone,“ ozvala se tentokrát Jenny, „já jsem nebyla na základnu unesena. Byla jsem tam zadržena, protože jsem tam vnikla neoprávněně. Nancy neoprávněně vnikla do domku slečny Lucie. Podobně Brian. Theresa na základnu také vnikla neoprávněně, protože se všechny státy – včetně USA – zavázaly, že do diplomatického sboru budou jmenovat pouze civilní osoby, kdežto Theresa byla agentka CIA. Zatím si Spojené státy všechno zavinily samy!“</p>
<p>„Myslím, Fournierová, že jste za vlastizrádce považována oprávněně. Chudák Austin to asi zjistil jako první – nedivím se proto, že s vámi naložil tak, jak s vámi naložil!“</p>
<p>„Tak dost!“ Jennifer znovu zapadla do role. „Jak to tedy bylo s únosem slečny Lucie? Ten totiž zase my kvalifikujeme jako teroristický čin!“</p>
<p>„Opakuji, že stále nevím, o čem je řeč,“ stojí si za svým Brandon.</p>
<p>„Nedá se nic dělat, budeme vám tedy muset s tou pamětí trochu pomoci,“ ujímá se znovu slova Erigyos, „ale nebojte, poručíku, není to nic hrozného… vždyť věrně kopírujeme vaše výslechové metody, které důvěrně znáte. Tady slečna Magda vám připojí na citlivé tělesné partie pár elektrodek…“</p>
<p>V té chvíli Magda přistoupila k poručíkovi, navlékla mu jednu elektrodu na obnažený žalud penisu a jemně ozubenou svorkou mu ji obtěžujícím způsobem fixuje k přehrnuté předkožce. Po jejím zákroku Brandonův ztopořený penis zplihl. Pak mu druhou elektrodu zavedla do konečníku.</p>
<p>„Nesnažte se ji vytlačit, poručíku,“ varuje ho během této procedury, „elektroda je vyrobena podle vašeho vzoru a má rozšířený límec za svěračem. To víte… čím kdo zachází, tím také schází. Uvědomujete si, že zatím všechny – i ty nejhroznější zbraně, které jste u vás v Americe vyvinuli, se vždycky nakonec obrátily proti vám? To platí i o vašich análních elektrodách… že drží pevně?“</p>
<p>Po Lucčině překladu se Brandonova tepová frekvence opět zvýšila. Na napětí jeho břišních svalů je opravdu patrné, s jakým úsilím se snaží elektrodu vytlačit ven, ale marně. Nezbývá, než aby si ke svému vlastnímu vynálezu také pogratuloval, ha, ha, ha.</p>
<p>„Takže naposledy, pane poručíku,“ spustil Erigyos, když Magda dokončila svou proceduru, „poreferujte nám o okolnostech únosu slečny Lucie!“</p>
<p>„O jakém únosu pořád blábolíte? Nechápu…“</p>
<p>V té chvíli pokynul Erigyos Myře a poznamenal směrem k nám: „Párkrát do něj ‚blikneme‘ – ale samozřejmě jen tak, aby ho to sexuálně stimulovalo.“</p>
<p>Myra stiskla pár kláves na přístroji. Nejprve vyjelo ze spodní části stolu široké koryto. Pochopila jsem, že by nebylo dobré znečistit podlahu vyšetřovny… Poté se Brandonovo tělo zachvělo a jeho penis se znovu vzpřímil.</p>
<p>„Ještě nic, pane poručíku?“</p>
<p>Ticho. Podle křečovitě stažených svalů a strhaného výrazu v obličeji se Brandon ze všech sil snaží udržet moč. Kdyby ji pustil, byla by to pro něj přece jen příšerná potupa, zvlášť když už nemá šanci zakrýt své sexuální vzrušení. A to vše před svými bývalými oběťmi, které sám neváhal nechat svléknout úplně do naha a některé i roztáhnout na gynekologickém stole – <emphasis>Mořskou Pěnou,</emphasis> Xiaolan, Luckou…!</p>
<p>Po dalším stimulačním šoku – odmítl odpovědět na Erigyovu otázku! – však jeho svěrač povolil a z penisu mu vytryskl mohutný proud moči, který naplnil koryto a stéká jím do vzorkovnice.</p>
<p>„Dobrý výkon, poručíku“ pochválila Myra Brandona prohlížejíc vzorkovnici proti světlu, „skoro dva litry.“</p>
<p>Brandon znovu zrudl, ale to už mu Magda navlékla na penis těsnou plastovou vzorkovnici. Divadlo ještě neskončilo!</p>
<p>„Podívejte se tedy na tohle, poručíku,“ oslovila ho Jenny, když se trochu vzpamatoval.</p>
<p>Na obrazovce proti stolu se rozběhl film… Lučin únos! Fingovaná havárie, ‚zraněný‘ člověk, nad kterým se Lucka sklonila… Síť, uspávací střela… Stop!</p>
<p>„Poručíku Brandone, těžko budete zapírat, že jste o tomhle nevěděl,“ ujal se znovu slova Erigyos. „Upozorňuji vás, že zneužitím soucitu a důvěry – fingování havárie se zraněným člověkem – je v našem právním řádu kvalifikováno jako zvlášť ohavné a zavrženíhodné jednání. Až budete postaven před soud, bude bráno jako přitěžující okolnost.“</p>
<p>„Ale já jsem to přece nevymyslel! To byl Mayerův nápad…“</p>
<p>Erigyos ho ovšem znovu přerušil: „Sice to byl Mayerův nápad, to také víme. Nemyslete si. Ale vy, jste dále užíval výsledků jeho špinavé ‚práce‘ – ač jste věděl, jakými odpornými metodami jich bylo dosaženo! Představte si, poručíku, že byste se stal sám obětí dopravní nehody. Myslím tedy skutečné dopravní nehody, ne nějakého vašeho fingovaného zvěrstva – a tady slečna Lucie nesouc si ve svém vědomí zlou zkušenost z vašeho minulého incidentu – by nezastavila. Ani byste se jí nemohl divit. Chápete, v čem spočívá ohavnost vašeho jednání!?“</p>
<p>Brandon mlčí… Co jiného mu také zbývá.</p>
<p>„Tak, poručíku,“ oslovila ho pro změnu Myra, „teď, když už víte, že vám zapírání a vytáčky nepomohou, nechcete nám vysvětlit ještě tohle?“</p>
<p>Po těch slovech pokynula Anthonymu a ten vzápětí přivedl na scénu další osobu – Myřino ‚překvapení‘. Ve dveřích se objevil – Jorge!!</p>
<p>Z role najednou ‚vypadla‘ skoro celá komise! Já, Lucka, Peruánky, Jenny … všechny jsme se k němu vrhly. Stisky rukou, objetí a polibky neberou konce! Brandon pro nás přestal na drahnou chvíli existovat. Teprve po dobrých dvaceti minutách se Erigyovi a Myře znovu podařilo uklidnit situaci.</p>
<p>„Budeme pokračovat, poručíku,“ oslovila Brandona Myra, „znáte tohoto muže?“</p>
<p>„Ne! V životě jsem ho neviděl! Co to zase na mě hrajete za humbuk?“</p>
<p>„Važte slova, poručíku! Zatím jste se mohl přesvědčit, že vám žádné otázky neklademe jen tak pro nic za nic a že víme, že na všechny znáte odpověď! Tak kdo to je!?“</p>
<p>„Nevím!“</p>
<p>„Tak vám opět osvěžíme paměť…“</p>
<p>Teprve teď se Jorge zahleděl směrem k Brandonovi – a ztuhl. „Amigos! Co to provádíte? Snad jste se nesnížili na jeho úroveň?“</p>
<p>„Ale to ne,“ chlácholí ho Myra, „jenom s ním hrajeme divadlo. Jeho metody pouze napodobujeme, protože chceme, aby se vcítil do psychiky svých vlastních obětí. Připravili jsme mu jen notnou dávku stresu, studu, ponížení a nejistoty. Fyzicky ho však týrat nemíníme. Máme za to, že toto by mu mělo za vyučenou stačit.“</p>
<p>Po těchto slovech Myra znovu stiskla několik kláves a na poručíkově těle jsou opět znát příznaky vzrušení.</p>
<p>„Už sis vzpomněl, kdo jsem?“ oslovil Brandona tentokrát Jorge. Lucka přeložila.</p>
<p>„Ne! Neznám!“</p>
<p>Tak se ti připomenu jinak, ty grázle…“ Jorge si svlékl košili nastavil před Brandonovy oči svá zjizvená záda. „Už mě poznáváš, surovče?“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>V té chvíli Myra vyslala další dva stimulační šoky. Brandon ejakuloval. Magda sňala vzorkovnici z jeho penisu a poslala ji do laboratoře. Pak zbavila Brandona elektrod a upravila mu předkožku tak, aby mu znovu kryla žalud.</p>
<p>„Ty lotře! Na Guantánamu jsi mě nechal takhle seřezat karabáčem za to, že jsem odmítl svařit dveře klece se zajatcem. Už sis vzpomněl?“</p>
<p>„Ne… A- ano… Já… nevím…“</p>
<p>Z Brandonova penisu vystříkl nový proud moči…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>20. listopadu, ráno</emphasis></p>
<p>„Všechno nejlepší, děvčica! Doufám, že jsem první…“</p>
<p>Ve dveřích stojí starý pán kyticí růží. Vzpomněla jsem si na obdobný výjev z února, kdy přišel poblahopřát Lence. Své dojetí maskuji tím, že jsem souseda objala a dala mu pusu.</p>
<p>„Absolutně první nejste, strycu, protože my jsme slavili už včera, ještě na SSE. Ale dnes a tady ano.“</p>
<p>Cesta domů – tentokrát s Luckou, znovushledání s Lenkou a Míšenkou – to je pro mne ten nejkrásnější dárek k svátku, jaký jsem si jen mohla přát. Během dneška ještě přibyli Janička, Irenka s Májou a dokonce i docent Mámil!</p>
<p>„Sluníčko,“ tisknu k sobě Míšenku, „na tebe jsem se tolik těšila…“</p>
<p>„Já taky, maminko…“</p>
<p>Z druhé strany se k nám přitulila Lucka. Je to nádherný pocit, když jsme zase všechny tři pohromadě.</p>
<p>„Jak ti jde škola, sluníčko? Líbí se ti tam?“</p>
<p>„Moc, maminko,“ odpovídá Míšenka tentokrát na Lucčinu otázku, „dokonce jsem byla osvobozena z hodin náboženství. Paní učitelka by se prý ze mě zbláznila… Jenom nevím, jak to bude s tím plaváním. Teta chce příští týden odejít za Evičkou…“</p>
<p>„Neboj,sluníčko,“ chlácholím ji, „vezmu to místo ní. Snad to nebude paní ředitelce vadit…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>20. listopadu, večer</emphasis></p>
<p>„Soud s Brandonem se konal minulý týden. Sečetli jsme mu úplně všechno. Kruté zacházení se zajatci, mučení, Lucčin únos provedený zvláště zavrženíhodným způsobem, držení zajatců v žalostných hygienických podmínkách i ta zrasovaná Jorgeova záda. Šestnáct let trestu experimentace si vysloužil především za to, že odmítl spolupracovat s vyšetřovací komisí i se soudem.“</p>
<p>„Něco podobného se dalo čekat,“ poznamenala Jana, když jsem stručně shrnula události posledních dnů, „a jak byli odměněni ti, kteří se podíleli na osvobození Lucinky – tedy mimo náš okruh, myslím…“</p>
<p>„Čínská vláda dostala očkovací sérum proti ptačí chřipce, Sally je na CPLEN připravována k získání bioenergetické senzitivity … na koho jsme ještě zapomněli?“</p>
<p>„No přece tady na starého pána!“</p>
<p>„To je pravda… On by si také zasloužil nějakou odměnu … a ne malou. Jenže mě nic nenapadá…</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>Podívala jsem se udiveně na Janu. „Ty máš nějaký nápad?“</p>
<p>„Vzpomínáš si, Niki, když jsme tu byly v lednu s Irenkou… neukazovaly jste mi s Luckou takový příbalový leták od jakéhosi léku? Myslím, že…“</p>
<p>„Ach ano! To jeho protivné pískání v uších… Počínající hluchota…“</p>
<p>Spojení s Myrou proběhlo okamžitě.</p>
<p>„Máš pravdu, Nikolko. I o starého pána se postaráme. Pošlete mi ho sem. Čím dříve, tím lépe!“</p>
<p>„Strycu, vy byste si taky zasloužili odměnu za pomoc, kterou jste nám poskytovali…“</p>
<p>„Ale Nikolko! Já přece od vás nic nechci. Mně stačí, že jste mi na blízku, že tady mám někoho, koho mohu mít rád a kdo má rád mě, že tu nejsem sám.“</p>
<p>„Ale stejně… Pošleme vás na mimozemskou základnu a paní primářka se vám podívá na ta ouška, co říkáte?“</p>
<p>„Prokristapána – kam až mě to chceš poslat, děvčica? Na Saharu? Jak se tam dostanu? Vždyť já už…“</p>
<p>„Teleportem za dvanáct minut, strycu,“ přerušila jsem ho. „Běžte se osprchovat… A žádné protesty nechci slyšet, abych se nemusela na vás zlobit. Na SSE už to je vyjednané!“</p>
<p>„Teda! To je ale fofr…“</p>
<p>Starý pán zmizel ve sprše.</p>
<p>„Teď jsem zvědavá, jak ho přinutím, aby si přede mnou lehl nahý na teleportační lůžko,“ povzdechla jsem si, když se otevřely dveře koupelny a v nich se objevil soused zabalený do osušky.</p>
<p>„Neboj, o to se postarám,“ prohlásila Jana uchopivši starého pána za ruku. „Pojďte se mnou, ano?“</p>
<p>Asi po čtvrthodině se Jana vrátila z ložnice, kde je nainstalováno teleportační lůžko.</p>
<p>„Už je tam,“ oznámila mi vítězoslavně, „ani se moc nezpěčoval. Když jsem mu řekla, že je nutné, aby se položil na teleport nahý, shodil rozverně osušku, zapózoval a poznamenal: »No jo – gynekoložka. Zas by jednou ráda viděla pořádné chlapisko, že jo?« Pak se pohodlně uvelebil, já jsem stiskla odesílací tlačítko… A Myra ať už si tam s ním dělá, co umí…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Epilog</strong></p><empty-line /><p>Solidarita se rodí z bolesti, a nikoliv z radosti. Každý člověk má blíž k tomu, kdo byl při něm v těžkých chvílích, než k někomu, s kým prožil něco radostného.</p>
<p>Bernard Werber</p>
<p>Den mravenců</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>20. března</emphasis></p>
<p>Oslava zítřejších Míšenčiných sedmých narozenin je pojata ve velkém stylu. Loni nám bylo moc smutno, a proto jsme se dohodli, že to musíme letos napravit. Štěstí nám přálo tak, že termín spadá do Míšenčiných i Májiných jarních prázdnin a Irenka neměla nic proti tomu, aby s námi Mája strávila celý týden. Ona sama se teleportovala včera. Lenka s Evičkou i s Agillem se teleportovali rovněž včera, dnes ráno dorazily ‚tety‘ Jana a Magda, ale řada hostů pořád ještě chybí. Míša se totiž rozhodla pozvat všechny své kamarády ze SSE – vedle Máji a Evičky také Adámka, Pauliho i Jennina dvojčata – i s rodiči!</p>
<p>„Pověz, sluníčko, kam je všechny uložíme?“</p>
<p>Míšenka se na mě podívala, jako bych spadla s Marsu. „Postavíte si stany na zahradě. A do altánku se taky někdo vejde, ne?“</p>
<p>„Ale, sluníčko, na stan je ještě trochu brzo, nezdá se ti?“</p>
<p>„Třeba tetě Leničce by to nevadilo, když si dokázala hrát na ledovci na polární vílu… A tebe prý tam taky vytáhla. Říkala mi to!“</p>
<p>Proti Míšenčiným argumentům není obrany. Vzhledem k tomu, že kromě dětí jsme všichni bioenergeticky senzitivní, můžeme si spaní ve stanech na zahradě dovolit.</p>
<p>Míša ovšem odbíhá každou chvíli ke komunikátoru netrpělivě očekávajíc, kdy se ohlásí teta Ariana, Sheila nebo Jenny, že jsou připraveny k teleportaci. Chce je u teleportu přivítat osobně ☺</p>
<p>Nakonec dorazili v opačném pořadí: Jenny s dvojčaty (Tony se omlouvá, ale někdo musí držet službu), pak Sheila s malým Paulim a nakonec Ariana. Nejprve tedy Adámek, pak teta, ale ta zůstává u teleportu.</p>
<p>„Ještě mám pro vás překvapení, ale musíte mě tu nechat samotnou.“</p>
<p>Po čtvrthodině se konečně otevřely dveře ložnice a v nich se objevil…</p>
<p>„Strycu! Jak se vede? Už dlouho jsem vás neviděla… naposledy na Vánoce!“</p>
<p>Starý pán se usmívá. „Nemusíš na mě křičet, děvčica… Myra mi spravila ouška tak dokonale, že slyším jako pes – dokonce i ultrazvuk!“</p>
<p>Pak zaslechl rozhovor mezi Janou a Magdou o Míšenčině návrhu na stavbu stanů.</p>
<p>„S tím si nedělejte starosti, když je vás tu tolik, může vás část přenocovat u mě. Místa tam mám dost.“</p>
<p>„Ale, strycu,“ oponuje Lucka, „teď jste se vrátili z cesty, musíte si taky odpočinout…“</p>
<p>Soused se rozesmál: „Odpočinout, odpočinout… co si myslíš, Lucinko, že jsem tam ty čtyři měsíce dělal? Že jsem tam doloval uhlí nebo co? Celou dobu jsem se procházel v lese, povaloval se na nudipláži a řádil ve vodě s krásnými děvčaty nebo vysedával v salonku a poslouchal hudbu. Dokonce harmoniku tam měli, tak jsem jim mohl zahrát i po našem. O nic jsem se starat nemusel. Jaký jiný ‚odpočinek‘ by sis ještě představovala?“</p>
<p>„To mě těší, strycu, že se vám tam líbilo,“ vstupuji do jejich konverzace.</p>
<p>„Bodejť by se mi tam nelíbilo… A navíc v péči takové senzační doktorky, jako je paní Myra. Moc dobře jsme si spolu rozuměli. Kupodivu hned od té chvíle, kdy mě celý den prohlížela nahatého v ordinaci. Ale stálo to za to. Já jsem tam za ty čtyři měsíce snad omládnul…“</p>
<p>„V tom případě upozorňuji, že Myra je slečna…“ poznamenala Magda zaslechnuvši poslední sousedova slova.</p>
<p>„Cožpak o to, slečna… a pěkná…“ povzdechl si starý pán. „Na pláži a v bazénu jsme se spolu něco navyváděli. Ale o tolik jsem zas neomládl, ty pokušitelko.“</p>
<p>„No představte si,“ obrací se vzápětí ke mně a k Lucce, „ že tady ta… No, člověk snad je jí jen pro blázny. Ale sestřička je to moc šikovná… Všechna čest!“</p>
<p>× - × - × -</p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>24. května</emphasis></p>
<p>Nová gynekologicko-porodnická klinika na místě starého kamenolomu je připravena k přijetí prvních pacientek. Ceremoniál slavnostního otevření zajistil Vašík Mámil, kterého nedávno jmenoval prezident republiky profesorem a který byl krátce na to zvolen děkanem lékařské fakulty. Čestným hostem, který nakonec slavnostně přestřihl pásku, byl prezident Akademie věd. Za mimozemské přátele se pak zúčastnili doktorka Myreialla, vedoucí SSE a strýček Hill, náčelník antarktické stanice. Ten tady pobývá už celý týden, protože se osobně ujal zdravotních revizí lékařských aparatur dodaných mimozemšťany.</p>
<p>„Z těchto formálních oslav mám vždycky hrůzu,“ svěřuje se mi Jana, když oficiální hosté odešli a zůstaly jsme v celém areálu jen Jana, já a Lenka. „Nejvíc práce mi dalo, abych kolegu Mámila neoslovovala ‚Vašíku‘ místo ‚Vaše Spectabilis‘ – no dovedeš si představit ten trapas? Ještě štěstí, že obě oslovení začínají na stejnou slabiku a že jsem si to vždycky zavčas uvědomila.“</p>
<p>„Abych pravdu řekla,“ přizvukuji kamarádce, „mně taky dalo dost přemáhání, abych o strýčku Hillovi mluvila jako o ‚Jeho Excelenci‘, ale je dobré, že k oficiálnímu otevření touto formou došlo a že se klinika mimozemského typu dostane do povědomí aspoň vědecké veřejnosti, když už účast odmítli zástupci ministerstva zdravotnictví – i když jejich důvody nechápu. Spíš mi to připadá jako výmluvy!“</p>
<p>„Hlavní problém ovšem spočívá v tom, že pan ministr, ač je vlastníkem diplomu doktora medicíny, už se dávno tomuto poslání zpronevěřil. Zdraví považuje za zboží a nejraději by ho prodával někde na tržišti. Chová se s odpuštěním jako hokynář,“ povzdechla si Jana. „Uvědom si, že vybavení kliniky nám umožňuje naprosto soběstačný provoz co se týče zdravotnického materiálu, potravin, energií… Rozdílová elektrárna odčerpává dokonce teplo z vnějšího prostředí, takže pomocí ní ‚bojujeme‘ proti globálnímu oteplování. Všechny energetické, farmaceutické a další koncerny, které by se na nás mohly přiživovat a honit se za nestydatými zisky, jsou na nás krátké. Takže pan ministr, který je ve vleku různých lobby, ztratil zájem v momentě, kdy si tyto skutečnosti uvědomil, byť i před měsícem svou účast přislíbil. Ta jeho včerejší ‚neodkladná cesta‘ do USA je toho důkazem.“</p>
<p>„Zvlášť tedy poté, kdy byla ukončena blokáda Spojených států a tamní společnosti se snaží seč mohou o znovuovládnutí světového trhu,“ poznamenala Lenka uvědomivši si význam toho, co konstatovala Jana, „ale… víš co? Zanechejme filosofování a konečně oslavme ten tvůj dnešní svátek. Koukám, že jsme tu zůstaly jen my tři… všichni už jsou pryč.“</p>
<p>Jana se šibalsky usmála a podotkla: „Na to se těším celý den. Pojďte, předvedu vám, jak jsme tady krásně zařízeni.Vždyť tu kliniku mám od tebe vlastně jako dárek k tomu svátku…“</p>
<p>„No tak – zas tolik nepřeháněj,“ krotím její výlevy chvály. „Těch pár výkresů…“</p>
<p>„Já ti dám ‚pár‘ výkresů. Vždyť jsou toho dvě plné skříně. A hlavně, ukázala jsi mimozemským přátelům, že i když máme většinu místností se šestiúhelníkovým půdorysem, lze přesto udělat rovné chodby. Ty neúplné šestiúhelníky sloužící jako šatny a koupelny – to je hotová senzace,“ rozplývá se Jana vedouc nás hlavní chodbou v minus třetím podlaží.</p>
<p>Najednou nás postrčila do jedněch dveří.</p>
<p>„Chceš být moje první pacientka,“ obrátila se ke mně s nečekanou otázkou, „když už jsi mi to tu tak nádherně vyprojektovala?“</p>
<p>„Myslím, Janičko, že tvoje první pacientka už dávno jsem,“ oponuji kamarádce. „Kdopak ti dělal figurantku u zkoušky z gynekologie? A tady na Lenku taky nesmíš zapomenout – ta ti sloužila jako figurantka při všech přípravách, nemýlím-li se!“</p>
<p>„To je pravda, ale domnívám se, že i tato klinika si zaslouží exkluzivní premiérovou pacientku. A kdo jiný by se jí měl stát, když ne ta, která se o výstavbu nejvíce zasloužila a která vytvořila tak nádherný projekt, co říkáš?“</p>
<p>„Zase jsi mě přemluvila,“ vydechla jsem vzrušeně a začala se svlékat, vědouc že toto dobrodružství určitě pouhým vyšetřením neskončí. Jana s Lenkou se totiž svlékly také a všechny tři jsme zamířily do sprchy společně. Když jsme pak opustily sprchu, oblečeny stylově v klinických župáncích, požádala mě Jana, abych chvíli počkala v přísálí, a obě dvě zmizely za dveřmi vyšetřovny.</p>
<p>„V kapse máš pozvánku,“ poznamenala Lenka s potutelným úsměvem na rtech, než za ní tiše zaklaply dveře.</p>
<p>Když jsem s údivem vytáhla z kapsy župánku avízovaný dokument, ihned jsem pochopila, že obě kamarádky se na mě předem důkladně připravily, a vyprskla jsem smíchy. Mnoho času na přemýšlení mi však nedaly. Vzápětí se totiž objevila ve dveřích znovu Lenka majíc na sobě sesterskou uniformu, a vyvolala mě jménem.</p>
<p>Vstoupila jsem do komfortně zařízené vyšetřovny, silou vůle nasadivši kamenný výraz, abych hned na začátku nevypadla z role. Podvědomě mi při tom došlo, že právě tuto vyšetřovnu Jana při oficiální prohlídce vynechala. Vzápětí jsem pochopila proč… Ale to už se slova ujímá ‚sestřička‘ Lenka:</p>
<p>„Dovolte, paní doktorko, abych vám představila naši první pacientku, slečnu Nikolku.“</p>
<p>Jana vstala od svého stolu, obřadně mi podala ruku a vyzvala mě, abych se posadila. Pak mě začala s vážnou tváří zpovídat z mé anamnézy – osobní i rodinné. Lenka mi mezitím založila kartu a jala se sepisovat protokol podle Janina diktátu.</p>
<p>„Tak, a teď mi povězte, slečno Nikolko, proč jste nás navštívila?“ zeptala se Jana na závěr.</p>
<p>Rozhlédla jsem se znovu po vyšetřovně a pak jsem Janě beze slova podala pozvánku. Ta se do ní s vážným výrazem začetla a pak mě požádala: „Ano, odložte si župánek a položte se úplně nahá na stůl.“</p>
<p>Vzápětí mi Lenka připoutala ruce i nohy k polohovacímu zařízení a oči mi zavázala černým šátkem. Cítím, jak stůl stoupá nahoru … naklání se … co to? Náramky se uvolnily a já kloužu někam dolů! Vykřikla jsem leknutím, ale to už jsem se skutálela na širokou pohovku mezi nahou Janu a Lenku. Obě se zmocnily mého těla a provádějí mi důkladnou masáž prsou i lasturky najednou. Vzápětí se rozsvítila umělá slunce a vznikl kalihapický efekt.</p>
<p>Teprve teď se během bezeslovné výměny informací dozvídám, že ani Jana neměla tušení o obsahu pozvánky, kterou mi Lenka iniciativně vpašovala do kapsičky župánku – tou mě totiž pozvala na <emphasis>vyšetření citlivosti erotogenních zón…</emphasis></p>
<p>V něžnostech jsme setrvaly až do momentu, kdy nás jemný zvuk sirény upozornil, že je konec nabíjení.</p>
<p>„Nechala jsem přece jen zřídit nabíjecí místnost,“ vysvětluje Jana, „ale vzhledem se podobá vyšetřovně, abych nemusela zbytečně vysvětlovat podrobnost kolaudační komisi. Kromě toho jsme na klinice, takže je to i stylové.“</p>
<p>× - × - × -</p>
<p>Lucka s Míšenkou sedí každá z jedné strany u teleportačního lůžka a sledují, jak se Nikolka postupně zhmotňuje. Konečně se Nikolka protáhla a otevřela oči. První její pohled patří rozzářeným očím dceruščiným. „Ahoj, sluníčko… Jakpak jste to tu beze mne přežily?“</p>
<p>„Ale dobře, neboj,“ chlácholí Nikolku Lucka, zatímco Míšenka se k ní tulí, „Raději poreferuj o tom svém výletu, už se nemohu dočkat novinek.“</p>
<p>„Bylo to velkolepé,“ sděluje Nikolka sestře. „Sice pan ministr zdravotnictví svou účast na poslední chvíli odřekl – ‚neodkladná‘ cesta do Spojených států… Ale přesto se tam dostavila celá řada významných hostí a novinářů tam také byl značný počet, takže doufám, že se klinice reklamy dostane.“</p>
<p>„To je dobře,“ pochvaluje si Lucka, „a když už jsi zmínila ty Spojené státy – jestlipak jste taky sledovali zpravodajství?“</p>
<p>„Nee – to jme měli? Cožpak o klinice referovaly i světové zpravodajské agentury?“</p>
<p>Lucka se jen shovívavě usmála: „Jistě, že referovaly, vždyť se zúčastnila i Sheila, nemýlím-li se, a ta už se postarala. Jenže o to mi ani tak nejde.“</p>
<p>„A o co ti teda jde…“ vydechla Nikolka a tón jejího hlasu vykazuje známky překvapení.</p>
<p>„Byl vynesen rozsudek vojenského soudu nad pány Birdem, Barnesem a Mayerem,“ sděluje Lucka sestře.</p>
<p>„Ano? A jakpak pánové dopadli?“</p>
<p>„Zle! Celkem se dělí o 225 let žaláře, ale nevím, kdo kolik vyfasoval. Bylo to v nočním přehledu zpráv bez dalších podrobností.“</p>
<p>„Hmm, ač jsou to lumpové k pohledání, tak je mi jich nakonec líto,“ poznamenala Nikolka vstávajíc z teleportačního lůžka.</p>
<p>V té chvíli do okna nakouklo vycházející sluníčko a celá ložnice se naplnila září jeho hřejivých paprsků.</p>
<p><strong>KONEC</strong></p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell