Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1100.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author><author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author>
<book-title>Astronavigátorova vnučka</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author><author><first-name></first-name><last-name>Eósforos</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>733108be-8ef0-476e-bbf5-1826779624e8</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2013</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Astronavigátorova vnučka</strong></p>
<p><strong>Eósforos</strong></p>
</section>
<section>
<p>
<strong>Astronavigátorova vnučka</strong></p>
<p>
Prolog</p>
<p>
Kapitola 1</p>
<p>
Kapitola 2</p>
<p>
Kapitola 3</p>
<p>
Kapitola 4</p>
<p>
Kapitola 5</p>
<p>
Kapitola 6</p>
<p>
I. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 7</p>
<p>
Kapitola 8</p>
<p>
Kapitola 9</p>
<p>
Kapitola 10</p>
<p>
Kapitola 11</p>
<p>
Kapitola 12</p>
<p>
Kapitola 13</p>
<p>
Kapitola 14</p>
<p>
Kapitola 15</p>
<p>
Kapitola 16</p>
<p>
Kapitola 17</p>
<p>
Kapitola 18</p>
<p>
Kapitola 19</p>
<p>
Kapitola 20</p>
<p>
Kapitola 21</p>
<p>
II. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 22</p>
<p>
Kapitola 23</p>
<p>
Kapitola 24</p>
<p>
Kapitola 25</p>
<p>
Kapitola 26</p>
<p>
Epilog</p>
</section>
<section>
<p><strong>Prolog</strong></p><empty-line /><p>Všecko mi sluší, ale ne všecko jest užitečné; všecko mi sluší, ale ne všecko vzdělává.</p>
<p>Žádný nehledej svých věcí, ale jeden každý toho, což jest bližního.</p>
<p>I. Korintským 10,23–24</p><empty-line /><p>„Tak, a nezbývá nám, než začít znovu od začátku,“ povzdechl si Jošua pozoruje trosky areálu.</p>
<p>„A zase si za to můžeme sami!“ provokuje ho Gabriel. „Kdybys netrval na naplnění kliniky až na hranice kapacity, tak se energetický systém nezhroutil a těch 36 děvčat, která jsme získali v prvních týdnech by …“</p>
<p>„Tak už přestaň lamentovat, tím to nenapravíme. Důležité je, že všechny pozemské přátele se nám podařilo zachránit, i když některé dívky dopadly dost kuriózně.“</p>
<p>„Jenže my teď musíme v první řadě sami navštívit Zemi a ochránit je před neporozuměním. Potom můžeme některé dívky získat zpět do našich služeb,“ shrnul nejbližší úkoly Gabriel.</p>
<p>„Ty se domníváš, že CPRE už neobnovíme?“ zeptal se Jošua, aby se ujistil, že nepřeslechl Gabrielovu poznámku o znovuzískání pouze dívek.</p>
<p>„Ukazuje se, že to nebude potřeba,“ odpověděl Gabriel po pauze, během které vyhledával příslušnou dokumentaci, „podívej.“</p>
<p>Dokumentární záznam, který se rozběhl na obrazovce před Jošuovýma očima vypovídá naprosto srozumitelně. Ariana dosáhla menstruace jen za pomoci Janina mléka, které jí bylo podáváno ještě před památným setkáním chlapců a dívek v tělocvičně CPRE.</p>
<p>„K přípravě laktogenního séra stačí jen stopové množství semenné tekutiny – a té máme díky iniciativě té první průkopnické dívčí skupiny dostatečné množství. Kromě toho se ukazuje, že budeme moci laktogenní sérum připravovat i bez ní. To však za předpokladu, že se potvrdí jeden ze závěrů výzkumu, který prováděl doktor Zemill na biologických látkách získaných od Jennifer.“</p>
<p>„Co se vlastně stalo s Jennifer,“ zeptal se Jošua vzpoměv si na den, kdy se mu svěřovala se svými obavami.</p>
<p>„To nevím, budeme ji muset najít – právě tak jako ostatní děvčata a zdravotní sestry. Když se blížila chvíle zhroucení energetického systému, byly aktivovány transdimensionální teleporty v pokojích chlapců na CPRE a většiny děvčat na CPLE tak, aby večer ulehli a usnuli na klinice a ‚druhý den‘ ráno aby se probudili doma. Jenže ne všude jsme stačili nastavit vhodné časoprostorové souřadnice a tak se stalo, že se spousta dívek octla někde úplně jinde a také úplně jindy, než jsme původně zamýšleli.“</p>
<p>„No to mám tedy z tebe a z tvých techniků opravdu radost… Asi to bude moc veselé hledání, co? A ani jsem neměl možnost dostát slibu, který jsem té dívce dal. I tu musíme ochránit.“</p>
<p>„Je to i tvoje vina,“ ospravedlňuje se Gabriel, „kdybys netrval na naplnění kapacity až k hranici únosnosti, tak…“</p>
<p>„Dobře, dobře, já to uznávám, tak to pořád nepřemílej jako zaseknutý gramofon… Radši mi řekni, kde na Zemi chceš umístit naši dočasnou základnu, než bude vybudována nová klinika v mimoprostoru.“</p>
<p>Gabriel ukázal na mapu: „Musíme vybudovat bipolární stanici, abychom měli prostor i čas pod kontrolou. Pochopitelně v neobydlených oblastech. Doporučuji nejprve zřídit opěrný bod v poušti zvané Sahara a pak postupně vybudovat stanici antarktickou. Najednou to nejde, máme zatím nedostatek energetických zdrojů.“</p>
<p>„Já souhlasím,“ prohlásil Jošua, „takže, milý Gábi, neztrácejme čas…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 1</strong></p>
<p>„No teda… ty vypadáš…!“</p>
<p><emphasis>…an unidentified flying object was observed…</emphasis></p>
<p>Lucie (36) se vrhla k televiznímu přijímači a bedlivě se zaposlouchala do právě vysílané zprávy CNN.</p>
<p>„Tak, a na zítřek máme o program postaráno,“ otočila se k naprosto neupravené a téměř nahé Nikolce, která se kdo ví jakým řízením osudu ocitla právě před chvílí ve dveřích místnosti.</p>
<p>„Jen se divím, CNN, taková seriozní stanice, a vyrukují s takovou kachnou. Ráno toho bude plný bulvár a pak se nám v ústavu celý den telefony netrhnou… No to snad ne… Zaběhni rychle do kuchyně a zamíchej to tam na té pánvi, nebo máme po večeři…“</p>
<p><emphasis>Co se to s tou Luckou děje? Osm měsíců jsme se neviděly – a ona se mnou jedná, jako bychom se rozloučily před týdnem…</emphasis></p>
<p>Nikolka beze slova vyrazila přikázaným směrem a Lucie se zmocnila divoce vyzvánějícího telefonu. „Cože? Už zase? To je ale za dnešek čtvrtá. Znovu na 16°50’ severní šířky? Ale tam poblíž… Poslouchal jsi CNN? Ne? Vlastně… samozřejmě že ne, když tam nemáš televizi, to dá rozum… Zítra budeme mít veselo!“</p>
<p>„Co je to tady za blázinec,“ ozývá se Nikolka z kuchyně.</p>
<p>Lucie si uvědomila, že poklidný večer, kdy si začala chystat večeři poslouchajíc zpravodajství CNN, nenadálým příchodem neupravené, téměř nahé Nikolky, senzační zprávou CNN o pravděpodobném přistání neidentifikovaného létajícího objektu kdesi na Sahaře a hlášením jejího kolegy z observatoře o zániku další špionážní družice, se rázem mění v kovbojku. Neboť vařit večeři, sledovat bláznivé zprávy, poslouchat zmatená hlášení kolegů a ještě se postarat o sestru, která… raději ani nedomýšlet…, to už je trochu moc i na ředitelku státní observatoře!</p>
<p><emphasis>Doufám, že jsem se nezbláznila…,</emphasis> opakuje si Lucie v duchu, vypínajíc televizor, aby tak zlikvidovala aspoň jeden z rušivých elementů. Pak vstoupila za Nikolkou do kuchyně.</p>
<p>„Tak tě vítám z léčení…“ Pak zjistila, že Nikolčina pravá ruka už nevisí bezvládně na šátku … „no, neříkej, že ti dali tu ruku dohromady za pět dní…“</p>
<p>„Za jakých pět dní?“ ptá se udivená Nikolka. „Pět týdnů mi ji léčili … a dalších sedm měsíců rehabilitace,“ oznamuje své sestře.</p>
<p>Nikolka stojí nahá zády ke sporáku, přes opěradlo nejbližší židle je přehozen župánek, který měla při svém nenadálém příchodu přehozen volně přes ramena, a nechápavě pozoruje Lucku, která na ni zírá jako na nějaký přízrak.</p>
<p><emphasis>Nebo že by Nikolka…,</emphasis> medituje si Lucie v duchu.</p>
<p>Nikolka, aniž by tušila, jaký vnitřní boj se právě v Lucce odehrává, s neobyčejnou lehkostí odsunula vyléčenou rukou poněkud stranou těžkou, vyřezávanou židli, která jí stojí v cestě, aby Lucce předvedla, jak úspěšně léčení zvládla, a stanula pár centimetrů od své sestry. Pak ji pevně sevřela do náručí, aby se s ní jak se sluší a patří konečně přivítala.</p>
<p>„To, abys viděla, že nepřeháním…“</p>
<p>„Tak dobře,“ vydechla Lucka, když se konečně vymanila z Nikolčina sevření, „vysvětli mi, jak ses mohla někde půl roku léčit a rehabilitovat, když jsi na to léčení odjela 4. ledna večer a dnes máme devátého. A proč se vracíš nahá a neučesaná a bez zavazadel a …“</p>
<p>„Zadrž, zadrž s těmi otázkami, všechno se dozvíš. Napřed se dám trochu to pořádku.“ A Nikolka zmizela v koupelně.</p>
<p>Než se vrátila přepásaná osuškou, Lucka prostřela stůl a předložila Nikolce večeři.</p>
<p>„To snad byla tvoje večeře, ne?“ rozhořčila se Nikolka, když se konečně vynořila z koupelny.</p>
<p>„To nevadí, já jsem měla svačinu a tobě po cestě jistě vyhládlo,“ chlácholí Lucka sestru.</p>
<p>„Tak to tedy ne – leda, že by sis vzala se mnou.“</p>
<p>A tak obě dívky sedí vedle sebe u stolu a pojídají z jednoho talíře Kung Pao, které se Lucce dnes obzvlášť vydařilo. <emphasis>Po Lucčině kuchyni se mi taky moc stýskalo,</emphasis> a Nikolka láskyplně vzhlíží na svou sestru, kterou už osm měsíců neviděla…</p>
<p>„Tak říkáš, že dnes máme devátého ledna…,“ uvažuje nahlas Nikolka, „to znamená, že mě vrátili o půl roku zpět a že jsem tak získala nejen zdravou ruku, ale i mi vykompenzovali časovou ztrátu, kdy jsem pracovala pro ně. Musím přiznat, že je to od nich opravdu velkorysé řešení,“ pochvaluje si Nikolka.</p>
<p>„Pro … koho … jsi …“</p>
<p>„Pro koho? Pro mimozemšťany, přece – pro Jošuu a Amynilla …“</p>
<p><emphasis>Blouzní…,</emphasis> pomyslela si Lucie zděšeně a sáhla Nikolce kradmo na čelo. „Ještě ty začínej! Napřed ti Američané, pak ty družice a teď…“</p>
<p>„Jací Američané?“</p>
<p>„No ty jsi neslyšela tu zprávu o UFO – hlásili to zrovna v ten moment, jak ses objevila ve dveřích…“</p>
<p>„Promiň, přeslechla jsem to… co se kde stalo s UFO? A o jakých to mluvíš družicích? Koukám, že jsem se vrátila rovnou do blázince.“</p>
<p>„Asi jo. Na CNN hlásili, že nad centrální Saharou bylo pozorováno pravděpodobné přistání neidentifikovaného létajícího objektu. A představ si, že během dneška byly zničeny už nejméně čtyři špionážní družice. Nevím jaké – zda americké, ruské, čínské, ale čtyři. Dvě zkázy jsem viděla na vlastní oči v teleskopu, jedna je vyfotografovaná a o poslední mě informoval kolega právě před chvílí telefonem. A všechny došly zkázy právě nad Saharou. Agentury o nich pochopitelně mlčí. Teď do toho přijdeš ty s těmi svými báchorkami a…“</p>
<p>„Jenže to nejsou báchorky,“ oponuje Nikolka. „Včera v noci došlo ke katastrofě a k roztržení celého areálu kliniky tlakem vnitřní atmosféry. Těsně před tím byl vyhlášen poplach a já jsem utekla tak, jak jsem vstala z postele. Jen jsem přes sebe přehodila župan, ani jsem ho pořádně nezapjala a nepřevázala… A najednou, z ničeho nic – jsem zjistila, že stojím tady v předsíni opřená o futro…“ Nikolka stáhla župan se židle a začala prohrabávat jeho kapsy, „… dokonce jsem ztratila jeden blok s poznámkami, kdepak těm bude asi konec…“</p>
<p>„No ne, obleč si to na sebe…“</p>
<p>Nikolka odložila osušku, do které se před tím v koupelně zabalila, a oblékla si rozkošný, téměř průsvitný sexy župánek – dědictví to po zničené CPLE.</p>
<p>„… to je fantazie,“ rozplývá se Lucka nad výstřelkem ‚poslední mimozemské‘ módy, „půjč mi to, jak v tom budu asi vypadat…“ a Lucka, která ještě před chvílí pochybovala o duševním zdraví svém i Nikolčině, chvatně svléká veškerý svůj oděv včetně spodního prádla a navléká se do Nikolčina jediného kousku oděvu, který má momentálně k dispozici. „… senzační,“ rozplývá se před zrcadlem.</p>
<p>Pak si však vzpomněla na sestru, která stojí nahá opodál a usmívá se nad Lucčiným dětinským chováním: „Ty jsi tam spala nahá? Vždyť nemáš ani noční košili…“</p>
<p>„Jistě,“ vypráví nadšeně Nikolka uvědomujíc si skutečnost, že kromě klinického župánku vlastně žádný jiný oděv nemá, „a kdybys věděla, jak je to pohodlné, chodila bys tak spát taky.“</p>
<p>„A kde že’s to vlastně byla na tom léčení,“ ptá se Lucka stále pózujíc rozverně před zrcadlem.</p>
<p>„Na CPLE – to je <emphasis>Clinica Puellaris Exoterra,</emphasis> víš?“</p>
<p>Poslední Nikolčina slova připomněla Lucce syrovou realitu – <emphasis>Jedna z nás je cvok!</emphasis></p>
<p>„A kde se nachází takové zázračné zařízení?“ zeptala se rozechvělým hlasem odkládajíc konečně Nikolčin župánek.</p>
<p>Odpovědi se však nedočkala, protože Nikolka, sama nahá, spatřivši zcela svlečenou sestru, sevřela ji znovu ve svém objetí a donutila ji, aby se posadila na kuchyňskou lavici.</p>
<p>„Těch osm měsíců jsi mi moc chyběla,“ šeptá jí tiše do ucha hladíc její vlasy. Ale i Lucka si uvědomila, že s její sestrou se stalo cosi záhadného.</p>
<p>„Ale vyplatilo se to, viď? Já už jsem ani nedoufala, že ta tvá ruka…“ a Lucka něžně prohmatává Nikolčinu pravou ruku a paži od konečků prstů až k rameni. Nikolka instinktivně uvolňuje svaly a s rozkoší vnímá sestřiny podněty. Lucka rovněž vycítila Nikolčinu touhu pomazlit se. Jemnými doteky jí přejíždí dále po ramenou a masíruje jí krční páteř. Pak její ruka sklouzla na Nikolčina prsa a na břicho a do klína. Proniká prsty jemně do štěrbiny mezi stydkými pysky a cítí, jak sestřina vagína povoluje. Ještě chvíli bloudí v nitru její pochvy, a když ucítila na svých prstech teplý proud vaginálního sekretu, jala se jí dráždit klitoris. Celým tělem vnímá sestřino vzrušení, zrychlující se tep, prohlubující se dech a vstřícné pohyby vagíny.</p>
<p>Nikolka opětuje sestřiny podněty a její ruka si pohrává s Lucčinými bradavkami. Jejich rty se spojily a jejich hmaty nabývají na intenzitě. Lucka, rovněž slastně oddechujíc, opustila Nikolčin klín a opět laská její prsa, která už vyloženě hněte, když tu náhle zjistila, že má mokrou ruku. Zpočátku se domnívala, že se jedná o zbytek sestřina vaginálního sekretu, ale poznenáhlu si uvědomuje, že vlhkost pochází přímo z Nikolčiných prsou. Záhy se o tom přesvědčila, když schválně jednu bradavku intenzivněji stiskla a teplá tekutina jí vystříkla do obličeje.</p>
<p>Lucka slízla pár kapek, a zjistila – že chutnají sladce!</p>
<p>„Co se to s tebou stalo?“</p>
<p>Ale Nikolka vůbec nevnímá. Umlčela sestru další vlnou vášnivých polibků a její ruka nahmatává Lucčiny genitálie…</p>
<p>Ta se opět plně oddává sestřiným něžnostem a sama nabývá pocitu, že Nikolčino laskání, hlazení, hnětení a líbání už jí hrozně dlouho chybělo. Jejich těla se spojila v jedno a Nikolka cítí tlak Luciina penisu na své děložní hrdlo. Začala přirážet a přestala vnímat své okolí. Její pochva vydává kvanta ‚milostné šťávičky‘ jak obě sestry nazývají něžně Nikolčin vaginální sekret, a její prsa se slastně zachvívají intenzivně hnětena Lucčinýma rukama.</p>
<p>Lucka naštěstí vycítila svým šestým smyslem okamžik ejakulace a včas vytáhla svůj penis z Nikolčiny vagíny. Několika mohutnými výstřiky skropila sestřina prsa svou semennou tekutinou a Nikolka si začala Luciin ejakulát láskyplně roztírat po celém těle.</p>
<p>Ale něžnosti ještě nekončí… Lucka se znovu zmocnila Nikolčiných prsou, líbá je a prohmatává, nemůže se od nich odloučit. Ale co to? Její ejakulát na Nikolčině těle dávno zaschl, zatímco Nikolčina prsa jsou kupodivu stále mokrá. Lucka stiskla mezi rty jednu sestřinu bradavku – a znovu ucítila tu zvláštní sladkou chuť… Tentokrát už je jí tento úkaz značně podezřelý. Zvedla hlavu a pozorně se zahleděla na sestřina prsa.</p>
<p>„Nikolko, sestřičko!“</p>
<p>Teprve teď Nikolka opět začíná vnímat skutečnost, že její sestru trápí nějaký problém, který je příčinou konce něžností.</p>
<p>„Copak?“</p>
<p>„Podívej se…“ a Lucka zvedla Nikolku s lavice a postavila ji před zrcadlo.</p>
<p>„Na co se mám podívat?“</p>
<p>„Na prsa… Ne, ne na moje! Na svá se podívej…“</p>
<p>Nikolka pohlédla do zrcadla a spatřila několik krůpějí mléka.</p>
<p>„To nic, to přejde. To byla součást léčby…“</p>
<p>„Cože? Součást léčby? Na té mimozemské klinice?“</p>
<p>„Ano, na Mimozemské dívčí klinice!“</p>
<p>„Můžeš mi aspoň konečně prozradit, kde se takové zázračné léčebné zařízení nachází?“</p>
<p>„Už se nenachází, protože vybouchlo,“ prohlašuje Nikolka sebevědomě.</p>
<p>„Tak dobře. Kde se tedy nacházelo a proč vybouchlo?“</p>
<p>„Nacházelo se v mimoprostoru, do kterého se cestuje transdimensionálním teleportem,“ sděluje Nikolka samozřejmě, „a vybouchlo proto, že zkapalněl venkovní vzduch a vnitřní vzduch svým tlakem…“</p>
<p>Lucka strnula.</p>
<p>„Co se ti stalo?“ Nikolka se skokem vrhla do koupelny a vzápětí se vrátila s mokrým ručníkem, který přiložila Lucce na čelo.</p>
<p>„Ty víš … o písemnostech … mého dědečka,“ vyráží ze sebe Lucka přerývaně.</p>
<p>„Tvého nebo našeho?“ naráží Nikolka na skutečnost, že obě sestry mají společného dědečka jen z matčiny strany.</p>
<p>„Mého,“ zdůrazňuje Lucka, že se jedná opravdu o nejzáhadnějšího člena rodiny.</p>
<p>„Ne, o jakých … spisech? Ani nevím, že ti po tvém dědovi něco zůstalo, tvrdila jsi, že při nějakém požáru…“</p>
<p>„Ano. Při požáru. Ale zachránila jsem kufr. Takový veliký, dřevěný, pobitý měděnými pásky… Je na půdě… Ráno ti ho ukážu. A tam… transdimensionální teleport … mimoprostor, … inerciální transportní skříň, … a spousta dalších podivných výrazů.“</p>
<p>„Autofarmaka, hemiatriny, xenofarmaka, lactiatriny … to taky?“</p>
<p>„Taky!“ Lucka už je na pokraji sil.</p>
<p>„Tak se podívej do mých poznámek,“ nabízí Nikolka Lucce své čtyři poznámkové bloky, které se jí podařilo zachránit.</p>
<p>„Co to je?“</p>
<p>„Tak tohle je popis areálu kliniky. Vidíš? Místnosti byly šestiúhelníkové, délka strany 4,683 m, Většina místností pochopitelně bez oken. Stavební materiál – fantastická izolace zvuková i tepelná, tloušťka stěny necelé tři milimetry…“</p>
<p>„Přesněji 2,71 mm jsi chtěla říci, ne?“</p>
<p>„Jak jsi na to přišla,“ žasne Nikolka.</p>
<p>„Víš ty co, Nikolko? Vezmi si tady jednu noční košilku a jdeme spát, nebo se z toho asi zblázním.“</p>
<p>„A nešlo by to bez těch košilek? Mně se po tobě moc stýskalo…“</p>
<p>Nikolka si vlezla k nahé Lucce pod deku a něžně se k ní přitulila. „Dobrou noc, sestřičko…“</p><empty-line /><p>„A s tím výtokem půjdeš hezky k doktorovi! Nepovažuji za normální, abys…“</p>
<p>„To je jen mléko – a při nejbližší menstruaci to zmizí,“ prohlašuje Nikolka druhého dne ráno po té, když jí z prsou opět začalo stříkat mléko při mazlení se sestrou.</p>
<p>„Nechápu, proč máš o mě takový strach? Vždyť na to léčení jsem jela s totálně ochrnutou rukou, vrátila jsem se úplně vyléčená, zdravá a cítím se skvěle,“ a pózuje před sestrou nahá, jak vstala z lůžka, aby Lucka viděla, že ruka Nikolku bezvadně poslouchá, ale že i její postava značně nabyla na půvabu.</p>
<p>Její skutečně nádherné tělo je příčinou tentokrát Lucčina vzrušení. Objala znovu Nikolku, přitiskla se k ní a začala ji líbat po celém těle. Nevynechala ani čtvereční centimetr. Její vzrušení pak znovu opadlo, když na svých rtech ucítila sladkou tekutinu vytékající ze sestřiných prsou:</p>
<p>„Mléko! Tím mi chceš naznačit, že během toho ‚půlroku‘ léčení s rukou jsi také počala a porodila – nebo jak tomu mám rozumět?“</p>
<p>„Tak dobře, půjdu s tím k doktorovi, ať se trochu potrápí,“ prohlásila Nikolka rezignovaně, cítíc, že Lucka by se po tom večerním šoku mohla také nervově zhroutit, a rozhodla se, že už ji nebude dál zbytečně dráždit.</p>
<p>„Patnáctého jedu do Prahy na služební cestu. Vezmu tě s sebou a předám tě na klinice docentu Mámilovi. To je můj spolužák z gymnasia…“</p>
<p><emphasis>Není on také mimozemšťan a nejmenoval se původně Mammill – senzační ‚nomen omen‘ pro odborníka na prsa,</emphasis> chtělo se Nikolce zeptat Lucky, ale udržela se.</p>
<p>„Dobře, pojedu s tebou na kliniku, ale teď dovol, abych se osprchovala. Potřebuji si zajít do knihovny a ke kadeřnici. A odpoledne se společně podíváme na ty poklady po tvém dědečkovi. Víš, že’s mi to slíbila…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 2</strong></p>
<p>„Docent Mámil? Ten tady dnes není. A nebude. Odjel na symposium do Basileje. A kdy se vrátí? Dvaadvacátého… myslím.“</p>
<p>Sestra v kartotéce odložila telefon a pohlédla na Lucku doprovázející Nikolku: „A vy si přejete co?“</p>
<p>„Chtěla jsem, aby se docent Mámil podíval tady… jenže když tu není…“</p>
<p>„A musí to být zrovna docent Mámil?“</p>
<p>„Pravda, nemusí…“</p>
<p>„Dobře, pokud vám bude stačit odborný asistent Rummler…“</p>
<p>„Tak se předvedeš asistentu Rummlerovi. Pojď, posadíme se tady do čekárny, já tu s tebou počkám.“</p>
<p>„Ty znáš toho Rummlera?“ ptá se rozechvěle Nikolka.</p>
<p>„Neznám,“ odpovídá Lucka po chvíli váhání, „ale předpokládám, že Vašek – tedy Mámil, si k sobě vybírá spolupracovníky, kteří splňují jeho nároky.“</p>
<p>V čekárně je přetopeno. Dívky svlékly si zimní bundy i svetry a drží je přes ruku. <emphasis>Nejen, že tady nemají šatnu jako na CPLE, ale není tu ani věšák…,</emphasis> přemítá Nikolka v duchu.</p>
<p>Zjišťují, že v tuto časnou ranní hodinu jsou tu první. Občas přijde nová pacientka a následuje jejich příkladu. Některé ženy odešly poté, když zjistily, že docent Mámil dnes neordinuje. Čekání je už dlouhé.</p>
<p>„Asi jsem se málo nasnídala,“ povzdechla si Nikolka, pro kterou jsou lékařské prohlídky vyloženě stresové události.</p>
<p>„Tak vydrž, já ti něco seženu,“ a Lucka vyrazila na obhlídku areálu.</p>
<p>„Nějaké občerstvení…“ uvažuje jedna z pacientek, „ to musíte do přízemí a potom přes celou chodbu…“</p><empty-line /><p>Nikolka také opustila čekárnu a osaměla na chodbě kliniky, kde není tolik přetopeno. Sestra za přepážkou kartotéky bere nekončící telefony a o ni se nikdo nestará.</p>
<p>Nikolka chvíli sleduje dění na chodbě před ambulancí. Z dlouhé chvíle si začala prohlížet nástěnku vedle dveří do ambulance.</p>
<p><emphasis>Zkoušky 15.1.: Teoretická část 10:00 – 12:00; praktická část 14:00 – 17:00.</emphasis></p>
<p><emphasis>SEZNAM PŘIHLÁŠENÝCH:</emphasis></p>
<p>„No ne, Nikolko, co tady děláš?“</p>
<p>„A co ty?“ Nikolka pohlédla na Janu a její obličej se rozjasnil.</p>
<p>„Já jdu konečně ke zkoušce z gynekologie, jenom jsem se přišla podívat, v kolik hodin…“ a Jana nahlíží do seznamu – „jsem čtvrtá na řadě. To znamená, že se tu musím objevit před jedenáctou… Hmm, dnes je tu neobvykle málo pacientek… Zřejmě proto, že se konají ty zkoušky,“ medituje Jana polohlasně.</p>
<p>Nikolka se zahleděla rovněž na seznam šesti studentů, mezi kterými figuruje Jana na čtvrtém místě, kupodivu jako jediná studentka, kteří dnes mají skládat zkoušku, když tu se za ní ozval altový ženský hlas:</p>
<p>„Tak pojďte dál, slečno. A měla jste zůstat v čekárně, máte štěstí, že si pamatuji, že jste tu byla první,“ mručí sestra nespokojeně.</p>
<p>„Promiň, já už musím,“ a Nikolka následuje sestru, která ji zavedla do kabinky: „Odložte si do spodního prádla a kalhotky dolů. Halenku si můžete nechat a počkejte na výzvu.“</p>
<p>Odložila konečně zimní svršky – své i Lucčiny – a zula se. <emphasis>Taky by tady mohli mít více věšáčků, podle rozpálených radiátorů jsou na zimní provoz určitě zařízeni,</emphasis> kritizuje Nikolka v duchu nepohodlnou kabinku a uvažuje, jak uspořádat tolik kousků oděvu, aby nepadaly na zem. Svlékla kalhoty, punčochy i kalhotky. Nechala si jen halenku.</p>
<p>Když po chvíli sestra otevřela dveře kabinky, Nikolka vešla do gynekologické ambulance a ‚předpisově‘ vysvlečená stanula před asistentem Rummlerem.</p>
<p>„Tak se u nás posaďte,“ vyzval ji změřiv ji pohledem od hlavy k patě, „vy jste u nás dnes poprvé, že?“</p>
<p>„Ano,“ hlesla neslyšně Nikolka.</p>
<p>„Takže založíme novou kartu.“</p>
<p>Na ta slova sestra vytáhla ze zásuvky příslušné formuláře a jala se Nikolku zpovídat:</p>
<p>Jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo, kód pojišťovny… kolonky se rychle zaplňují jedna za druhou.</p>
<p>„Jaké závažnější choroby jste prodělala… léčila jste se v nemocnici… prodělala jste nějaké operace… v rodině se vyskytují nějaká onemocnění – diabetes, nádory, infarkty… na co zemřeli vaši rodiče, prarodiče…“</p>
<p>V kartě už se rýsuje Nikolčina celá osobní i rodinná anamnéza.</p>
<p>„Jaké máte nyní obtíže?“</p>
<p>„Já – žádné. Přišla jsem sem jen proto, že moje sestra se strachuje o moje zdraví…“</p>
<p>„Takže provedeme podrobnou gynekologickou preventivní prohlídku,“ rozhodl asistent Rummler.</p>
<p>Nikolka zvážena a změřena. Krevní tlak…</p>
<p>„Menstruační kalendář, slečno,“ požádal náhle vystresovanou dívku.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ukažte mi váš menstruační kalendář, prosím.“</p>
<p>„Ale… já jsem nevěděla…“</p>
<p>„Cože? Vy,“ Rummler nahlédl do čerstvě založené karty, „vy nevíte – ve třiadvaceti nevíte, že při gynekologickém vyšetření potřebujete předložit kalendář?“</p>
<p>„Když já… poprvé…“</p>
<p>„Vy jste poprvé na gynekologii!“</p>
<p>„Poprvé… po dlouhé době, pane asistente. Naposledy jsem byla v sedmnácti…“</p>
<p>Rummler zírá na novou pacientku jako na zjevení, „tak si pro příště pamatujte, že musíte s sebou přinést kalendář. Znáte aspoň datum poslední menstruace?“</p>
<p>„To ano – dvacátého prosince…“</p>
<p>Sestra poznamenala údaj do karty a Nikolka zjistila, že se Rummlerovo chování k ní dost změnilo. Je nepříjemnější…</p>
<p>Vyhrňte si halenku a položte se tady na vyšetřovací stůl… plenu ani ručník pod sebe jste si taky určitě nevzala, že?“</p>
<p>„Ne, nevěděla jsem…“</p>
<p>„Dobře, to pro příště. Dnes výjimečně dostanete roušku…“</p>
<p>„Ano… správně… nohy do korýtek…“</p>
<p>Vyšetření provádí Rummler opravdu pečlivě. Dlouze prohmatává Nikolčino břicho, pokračuje prohlídkou vnitřních rodidel v zrcadlech, vaginoskopem i kolposkopem a končí bimanuální, vaginální a rektovaginální palpací.</p>
<p><emphasis>Kdyby si to Lucka nepřála, kdyby nebyla tak vyděšená, tak odsud uteču. Vždyť to</emphasis> „aúúúú“ <emphasis>docela bolí… A ty nepříjemné gumové rukavice – připadám si tu jako někde… já nevím, nikdy jsem nic tak trapného neprožila…</emphasis> A Nikolku zalévají střídavě vlny studu a bezmoci – <emphasis>aby se mi nějaký chlap takhle hrabal v klíně a já mu při tom trpně držím…</emphasis></p>
<p>Při vyšetřování si Rummler počíná dosti neurvale, takže si Nikolka z prohlídky odnáší několik podlitin v okolí pupíku.</p>
<p>„Ještě mi předvedete prsa,“ oznámil Rummler Nikolce a sestra jí pokynula do kabinky.</p>
<p>Nikolka si v rychlosti natáhla kalhotky, svlékla halenku a podprsenku a předstoupila před asistenta s odhalenou hrudí. Ten sedí na židli a pozorně sleduje tvar prsou i hrudníku stojící pacientky.</p>
<p>„Zvedněte ruce nad hlavu… výš… natočte se trochu z profilu … z druhého … ukloňte se vlevo … víc, tak, ano … a teď vpravo…“</p>
<p>Když usoudil, že další vizuální prohlídkou nic dalšího neobjeví, požádal Nikolku, aby se položila na vyšetřovací stůl a jal se její prsa zdlouhavě prohmatávat. <emphasis>Snad také nezjišťuje počet laloků mléčné žlázy, jako Jana na CPLE,</emphasis> napadlo Nikolku, jenže toto není CPLE, prsa jí nevyšetřuje Jana. Nikolka s rostoucím sebezapřením snáší Rummlerovy neurvalé hmaty, které hraničí s bolestí, uvědomuje si, že svou obnaženou hruď bezmocně vystavuje očím a nepříjemným dotekům cizího člověka. <emphasis>Je to lékař, pravda, ale neškodilo by mu, kdyby se choval trochu přívětivěji a ohleduplněji. Zdá se, že jeho jediným cílem je ‚honit body‘ a to, že vyšetřuje člověka – dokonce ženu! – je pro něj asi vedlejší. To i ten truhlář se chová ke kusu dřeva citlivěji…</emphasis> Opět jí polila vlna studu a zavřela oči. Náhle však v Rummlerově chování došlo k nečekanému zvratu. Právě stiskl dvorec levého prsu, když z bradavky vystříklo mléko.</p>
<p>„Uděláme USG,“ rozhodl bleskově, když stejného výsledku dosáhl i po stisknutí pravého prsu, a Nikolka cítí, jak jí s prsou na břicho a na kalhotky stéká odporně studený gel páchnoucí dezinfekcí. Pak cítí, jak jí přes prsa jezdí ultrazvuková sonda…</p>
<p>„Dobře, utřete se,“ a sestra podává Nikolce kousek buničité vaty, který do sebe v žádném případě nestačí nasát kvanta gelu, kterými je Nikolka potřena.</p>
<p>„Poslyšte, slečno, toto je příčina vaší návštěvy u nás na klinice?“ zeptal se asistent, když se Nikolka posadila a v rámci možností se otřela.</p>
<p>„Ano, pane asistente.“</p>
<p>„A vydržela byste u nás do odpoledne?“</p>
<p>„Je to tak nutné?“</p>
<p>„Rád bych vás demonstroval jako figurantku medikům, pokud by vám to nevadilo…“</p>
<p>„To, to rozhodně nepůjde,“ skočila Nikolka, která po stresující, nepříjemné prohlídce opět zázračně nabyla svého sebevědomí, asistentovi do řeči, „ já, jak víte, nejsem z Prahy, a…“</p>
<p>„Slečno, nechci vás nijak přemlouvat, ale váš případ je dosti vzácný – a mě by velice potěšilo, kdybyste na můj návrh přistoupila. Vy byste skutečně nemohla zůstat? Potřeboval bych vás kolem 15:30, kdyby vám to nevadilo, a během půlhodinky by to bylo odbyto…“</p>
<p>„Podívejte se, pane asistente,“ zvyšuje už Nikolka hlas, „gynekologické prohlídky nepatří k mým zálibám, takže mi stačilo to, co jste se mnou v této ambulanci prováděl více než dvacet minut. Normálně trvá vyšetření necelou polovinu té doby, jak znám aspoň z vyprávění kamarádek. A vy – podívejte se, jak jste mě zřídil,“ a rozhořčená dívka ukazuje asistentovi podlitinu na břiše, „vy ještě chcete ze mne udělat pokusného králíka? Předvádět mě nějakým medikům? Nemám zájem!“</p>
<p>„Tak promiňte, za ten hematom se omlouvám – v zápalu práce přestávám myslet na…“</p>
<p>„…na to, že vyšetřujete člověka?!“ skočila mu Nikolka jízlivě do řeči.</p>
<p>„Ne, to ne, ale někdy je těžké vyhmatat příslušné orgány…“</p>
<p>„…tak si zjednodušuji práci násilím – Ano?“</p>
<p>Nikolka vstala z vyšetřovacího stolu: „Dovolte, obleču se!“</p>
<p>„Opravdu byste mi neudělala tu laskavost?“ naléhá znovu Rummler na Nikolku, která před ním stojí stále pouze v kalhotkách, zastupuje jí cestu do kabinky, „ani kdybych vám slíbil, že vás budu demonstrovat jen jedné medičce, ženě? Při zkoušce?“</p>
<p>„Pane asistente!“</p>
<p>„Víte, slečno, nenechává Rummler Nikolku domluvit, „váš případ je velice vzácný a zrovna tu studentku by to mohlo zajímat…“</p>
<p>V té chvíli si Nikolka promítla seznam kandidátů a bleskově si spočítala, že…</p>
<p>„Ta demonstrace se bude konat v této ambulanci?“ ujišťuje se před zásadním rozhodnutím.</p>
<p>„Ano, slečno.“</p>
<p>„Dobře, když tedy o to tolik stojíte, tak se mnou počítejte, i když nemohu říci, že bych z toho byla nadšena. A trvám na podmínkách!“</p>
<p>„Na jakých?“</p>
<p>„Že mě bude vyšetřovat jen jediná studentka a že sezení nepřesáhne půl hodiny! A nesnažte se tyto podmínky porušit nebo mě přesvědčovat k něčemu dalšímu!“</p><empty-line /><p>Nikolka stojí před nástěnkou a ještě jednou rozpočítává studenty. <emphasis>První: 14:00–14:30, druhý: 14:30–15:00, třetí: 15:00–15:30, čtvrtá: 15:30–16:00 – Jana … Nemýlila jsem se…</emphasis></p>
<p>„Tak co, už jsi hotová?“ rozrušená Lucka stojí za Nikolkou držíc v ruce balíček s jídlem a plechovku limonády.</p>
<p>„Prozatím ano, ale mám se tu objevit v 15:30 jako figurantka pro mediky,“ oznamuje Nikolka Lucce, „ale už je skoro devět, to jsme se zdržely. Stihneš ještě…</p>
<p>Lucka pohlédla na obrovské hodiny visící u stropu uprostřed chodby: „Musím, nedá se nic dělat. Chceš jít se mnou, nebo si půjdeš zařizovat něco svého? A jestlipak ten Rummler zjistil, co se ti vlastně stalo?“</p>
<p>„Počkám tu na Janu. Musím s ní nutně mluvit. Ten hulvát na ni něco šije a já ji musím varovat. Večer se sejdeme na nádraží,“ rozhodla Nikolka, „a diagnosu mi žádnou nesdělil, asi abych se nedomluvila s těmi studenty.“</p>
<p>Lucka žasne: „Sestřičko, ty ses zbláznila! Vždyť ty jsi tou demonstrací docela posedlá – a při tom aby tě na gynekologickou prohlídku tahal párem koní…“</p>
<p>„Víš, Lucinko,“ a Nikolka se naklání sestře až k uchu a šeptá jí sladké tajemství.</p>
<p>„A to je ta Jana tak veliká kamarádka, že…“</p>
<p>„Pssst! Tiše! Lucko, ať nás nikdo neslyší…“ a pak znovu šeptá: „Mně se zdá, že Jana přišla na zkoušku k Mámilovi – a neví o tom, že tu není. Ten Rummler ji chce podle všeho potopit, protože o tu mou demonstraci moc stál a tvrdil mi, že jsem vzácný případ. Ale Jana ví, co mi je, takže…</p>
<p>„Dobře, dělej, jak myslíš,“ povzdechla si Lucka a odešla.</p>
<p>Nikolka se usadila na chodbě mimo zorné pole sestry v kartotéce a čeká na Janu.</p>
<p>„Janičko, budu ti dělat figurantku. Asistent Rummler si mě pozval na 15:30 – zrovna na tvůj termín, a…“ sděluje Nikolka Janě sice vzrušeně ale tiše.</p>
<p>„Rummler? Ten neurvalec? Tak on zkouši Rummler, no to mám tedy radost… Přišla jsem na zkoušku k Mámilovi!“</p>
<p>„Mámil je v Basileji. Vrátí se prý dvaadvacátého.“</p>
<p>„Tak proto je tu dnes tak málo lidí! Divím se, že ses nechala tím surovcem vyšetřit. Ale co se dá dělat, stalo se.“</p>
<p>„Když moje sestra se strachuje o moje zdraví, zjistila, že mi z prsou vytéká mléko, a nedala si vymluvit, že to přejde s nejbližší menstruací.“</p>
<p>„Takže Rummler tě bude demonstrovat…“</p>
<p>„…s samovolným výtokem mléka,“ potvrzuje Nikolka kamarádce.</p>
<p>„Ten rošťák, ten lump! Tak on by mě chtěl zkoupat za to, že jsem se s ním párkrát chytla kvůli těm jeho brutálním vyšetřovacím metodám. Díky, Nikolko, jsi můj poklad. Ale ne aby tě napadlo prozradit před ním, že se známe…“</p>
<p>„No dovol…“</p>
<p>„A teď raději někam zmiz, ať se neprozradíme. Nejlépe bude, když na mě počkáš dole v přízemí v bufetu a pak můžeš jít se mnou na kolej.“</p>
<p>Což byla asi nejrozumnější věc, kterou teď může Nikolka udělat.</p><empty-line /><p>„Tak jak?“</p>
<p>„Byl na mě jako med, to nevěstí nic dobrého. Už ho znám – a nejen z vyprávění. Měla’s pravdu. Šije na mě něco nekalého.“</p>
<p>Kamarádky spolu tiše hovoří a Jana vede Nikolku k sobě na kolej.</p>
<p>„Tak tě vítám v mém studentském domově, posaď se, postavím vodu na kafe.“</p>
<p>Nikolka se rozhlíží po malém dvoulůžkovém pokoji. Dva stolky dvě židle skříň na šaty, polička na knihy. V chodbičce společná koupelna, WC a malá kuchyňka pro dva pokoje.</p>
<p>„Mohu se osprchovat,“ dovoluje si kamarádky, „on na mě nakydal hektolitr gelu, smrdí to jako apatyka…“</p>
<p>„Ale ano, samozřejmě,“ a Jana nabízí Nikolce toaletní potřeby.</p>
<p>„Ty jsi tu dnes sama?“</p>
<p>„Dnes jsem tu sama. Zítra večer přijedou dvě spolužačky ze sousedního pokoje. Je zkouškové období, takže se tady vyskytujeme jen sporadicky,“ překřikuje Jana hučící sprchu.</p>
<p>Nikolka zabalená do ručníku vyšla z koupelny a posadila se s Janou ke stolu. Káva lákavě voní a Jana nabízí Nikolce i zákusky.</p>
<p>„Půjčím ti tričko, ten ručník je mokrý…“ a Jana sleduje převlékající se kamarádku.</p>
<p>„Počkej… Ukaž, no ten tě tedy zřídil,“ a Jana s nevolí prohlíží vybarvující se modřiny na Nikolčiných prsou a břiše.</p>
<p>„Doufám, že mi nepřiděláš další,“ škádlí Nikolka kamarádku dobře vědouc, že její přístup k pacientům je diametrálně jiný. Ta však nepochopila Nikolčin žert a rozhořčeně se ohradila:</p>
<p>„Ty děláš, jako bys šla na vyšetření ke mně poprvé! A to tričko si neber, já ti to namažu,“ a pečlivě natírá Nikolčiny podlitiny chladivým mentolovým krémem, „než půjdeme, tak se znovu osprchuješ.“</p>
<p>Pak si také svlékla tričko i kalhotky a posadila se ke stolu proti Nikolce. „Taky se trochu uvolním. Já ti pořád nemohu zapomenout na tu pohodu na CPLE. Týden jsem se připravovala na zkoušku u Lenky – ona mi dělala figurantku, a šaty jsme si oblékaly, jen když jsme musely jít ven. Úplně jsem jim odvykla.“</p>
<p>„Nu, to já jsem jim zase dost rychle přivykla, i když na tu dobu taky ráda vzpomínám. Ale ten dnešek stál opravdu za to. Na CPLE jsme byly prohlíženy a vyšetřovány několikrát denně, ještě k tomu takhle, docela nahé, jak tu teď spolu zrovna sedíme, a jen jednou to bylo nepříjemné a dost to bolelo…“</p>
<p>„Já vím, to když dělali to vyšetření dělohy,“ poznamenává Jana, „já jsem tenkrát docela i omdlela, ale to jen proto, že jsem nenašla odvahu říci si napoprvé o přestávku…“</p>
<p>„…kdežto já dneska… myslela jsem, že se studem propadnu,“ pokračuje Nikolka. „Ten Rummler je hrozně nepříjemný a ani ta jeho zdravotní sestra mi nepomohla…“</p>
<p>„Já vím, oni jsou známá dvojka, jenže kdo to neví… a to jdu k němu na zkoušku! Aspoň že vím, koho budu vyšetřovat a co ho bude nejvíc zajímat. Ukaž, ještě ti to mléko hodně teče?“</p>
<p>A Jana jemně prohmatává Nikolčina prsa, „jako kdybys fakt kojila, no to se Rummler vyřádí.“</p>
<p>„Janičko,“ Nikolka hledí kamarádce upřeně do očí, „slib mi, že při tom vyšetření nebudeš do mne strkat ty hrozné věci… Docela to bolelo, a potom…“</p>
<p>„Nikolko, to ti nemohu slíbit, protože při té zkoušce musím předvést, že s těmi zrcadly umím zacházet. Ale co ti mohu slíbit už dopředu a docela jistě, že se k tobě budu chovat jako kamarádka Jana – a ne jako nějaký hulvát Rummler. Několikrát jsem si ta zrcadla zkoušela zavést sobě samotné, takže vím, jak se to musí udělat, aby to bylo co nejméně nepříjemné.“</p>
<p>„Tak takhle si to pan asistent Rummler opravdu nacvičit nemůže, i kdyby se rozkrájel.“ A Nikolka se od srdce zasmála.</p>
<p>Pak sklouzl její pohled na Janina prsa: „A jak to vypadá u tebe?“ Nikolka rovněž stiskla Janin prs a sleduje krůpěje mléka objevující se na bradavce. Náhle však pocítila touhu laskat Janina prsa stále a nepřestat. <emphasis>Ona má vlastně stejně stavěná prsa jako já nebo Lucka,</emphasis>uvědomuje si Nikolka, <emphasis>vždyť kvůli tomu jsme byly přijaty na CPLE</emphasis> – a snaží se prozkoumat Janina prsa podobně, jako to dělala Jana ostatním dívkám v jejich ‚výzkumné skupině‘ tenkrát, když ji <emphasis>sličné akvabely</emphasis> svým postřehem navedly na správnou cestu.</p>
<p>Jana složila ruce za hlavu a instinktivně se uvolnila. Nikolčino počínání jí působí očividnou rozkoš. <emphasis>Za těch osm měsíců zná Jana vlastně moje tělo docela zpaměti, kdežto já to její objevuji teprve dnes</emphasis> – a Nikolka přejíždí s prsou na břicho a do klína.</p>
<p>„Počkej, moment,“ a Jana se sesmekla se židle na lůžko, „takhle to bude pohodlnější.“</p>
<p>Nikolka okamžitě pochopila a přijala hru. Bude si hrát na paní doktorku a bude Janu vyšetřovat. Cítí pod svýma rukama Janiny nervové záchvěvy při doteku erotogenních zón, cítí zrychlený tlukot jejího srdce. Položila si hlavu na její prsa a chvíli ho poslouchá. Pak se opět přesouvá k Janinu klínu vniká dvěma prsty do vagíny a jemně dráždí klitoris. Po chvíli si však lehla vedle Jany a začaly se spolu mazlit.</p>
<p>„Za celých osm měsíců mě ani nenapadlo, že bychom si to mohly dělat navzájem,“ šeptá jí Jana roztouženě do ucha, „a přitom je to s tebou tak krásné…“</p>
<p>„Mně se to taky líbí, vzdychá roztouženě Nikolka, „jsi taková heboučká, jemná… Zkoušela’s to vůbec někdy s dívkou?“</p>
<p>„Ne-e, vrtí Jana zamítavě hlavou, „to je můj dnešní objev…“</p>
<p>„A co Lenka? Dělala ti figurantku…“</p>
<p>„Cožpak o to, Lenka je báječná figurantka, ona si v tom vyšetřování a prohlížení libuje – ale ona je jinak na kluky. Párkrát jsme se spolu sprchovaly, to ano, ale na mazlení ona příliš není. – Sprchovaly! My se taky musíme osprchovat a musíme jít! Máme nejvyšší čas – a to jsem si to chtěla ještě v rychlosti nastudovat…“</p>
<p>„Vždyť sis to nastudovala – přímo na mně, na své figurantce,“ směje se Nikolka a vleče Janu do koupelny.</p>
<p>„Ty znáš Lenku dlouho,“ ptá se Nikolka Jany ve sprše vytvářejíc na jejím těle bohatou pěnu ze sprchového šampónu.</p>
<p>„To je moje kamarádka od mateřské školky. Rozdělily jsme se až po základce. Já na zdrávku a pak na medicínu, ona na gymnasium a na filozofii – je blázen do antiky, sbírá obrazy, sošky – tedy repliky, pochopitelně – a k tomu studuje romanistiku.“</p>
<p>„Vždyť je to taková <emphasis>antická bohyně</emphasis> – jen si vzpomeň, jak ji vyháněli nahou z jídelny,“ a Nikolka se znovu zasmála.</p>
<p>„Jenže já jsem měla v hlavě hrozný zmatek na klinice i po návratu,“ svěřuje se Jana Nikolce, „ten transdimensionální teleport nám dal opravdu zabrat! Na klinice jsem Lenku vůbec nepoznala, musely jsme se navzájem představit, a ona ani nevěděla, že bydlí v jedné vesnici poblíž Ostravy. Tedy, na její omluvu musím říci, že se tam přestěhovala teprve nedávno, když zdědila domek po dědečkovi.“</p>
<p>„Po dědečkovi! Janičko, já ti musím něco povědět! Já mám sestru, Lucku, a…“</p>
<p>„Nikolko, nezlob se, ale musíme vyrazit. Podívej se, kolik je hodin!“</p><empty-line /><p>„Teorii ovládáte znamenitě,“ oznámil asistent Rummler Janě, „takže teď se podíváme, jak si budete počínat prakticky. Vyšetřete pacientku.“</p>
<p>Na ta slova otevřela sestra dveře kabinky a do ambulance vstoupila podle Janina očekávání Nikolka. Podstupuje dnes již druhou gynekologickou prohlídku – s tím rozdílem, že ji neprovádí neurvalec Rummler, ale jemná a citlivá kamarádka Jana.</p>
<p>Ta Nikolku znovu změřila, zvážila a ukázala na gynekologické křeslo:</p>
<p>„Vyhrňte si halenku a položte se, prosím, tady, do křesla.“</p>
<p>Nikolka se bez dlouhého rozmýšlení uložila do předpisové polohy a zcela spontánně uvolnila břišní stěnu, aby si vychutnala rozkoš důvěrně známých Janiných doteků.</p>
<p>Jana si v první řadě všímá krevních podlitin na pacientčině břiše, neklamných to známek Rummlerova ranního ‚úřadování‘. Když položila ruku na Nikolčino břicho a ucítila záchvěvy bezvadně uvolněného svalstva, uvědomila si, že Nikolka se chová jako na CPLE. <emphasis>Nesmím, nesmím dát najevo že se známe!</emphasis></p>
<p>Jana pečlivě prohmatává uvolněné břicho pacientky a předpisově diktuje sestře protokol. Nikolka Janin proslov nevnímá. Je soustředěna na její hmaty a s rozkoší je prožívá.</p>
<p>Asistent Rummler ustupuje do tmavého kouta místnosti a nevěřícně zírá na bravurní Janinu práci, při které jí Nikolka vydatně a ochotně pomáhá.</p>
<p>„Teď, když dovolíte, slečno, provedeme vyšetření v zrcadlech. Pokud možno se snažte uvolnit pochvu, aby to pro vás bylo co nejméně nepříjemné…“ a Jana opatrně zavádí zadní lžíci zrcadla zakřivenou podle poševní klenby. Kdykoliv ucítí stah, se zaváděním přestává a čeká, až se pacientka znovu uvolní. Aha, takhle se to dělá – a ten Rummler to do mne rval mocí… a Nikolka se zachvěla vzpomněvši na nepříjemné zážitky z rána, <emphasis>jaký to rozdíl mezi ‚nezkušenou‘ medičkou a ‚ostříleným‘ odborným asistentem – jejím učitelem. Ať se jde celý pan asistent vycpat! Tady – z Jany by si měl vzít příklad…</emphasis> a Nikolka ani nepostřehla, že Jana skončila vyšetření v zrcadlech a nástroje z ní už vytáhla.</p>
<p>„… že to nebylo tak hrozné?“ zaslechla Janin hlas, „teď ještě provedeme vyšetření kolposkopem, to je takový optický přístroj na pozorování děložního čípku,“ vysvětluje medička pacientce držíc jí přístroj před očima, aby si ho mohla prohlédnout, „takže, kdybyste dovolila…“ a Jana opatrně zavádí i toto zařízení do Nikolčiny vagíny. <emphasis>…jak opatrně zavádí vyšetřovací přístroje a nástroje, aby nezpůsobovala zbytečně bolest nebo zranění,</emphasis> běží myšlenky Nikolčinou hlavou.</p>
<p>Když Jana vytáhla z Nikolky poslední přístroj, požádala sestru, aby jí ukázala protokol. „Chvilku si odpočiňte, než budeme pokračovat,“ obrátila se k Nikolce a jala se prohlížet zápis. Když skončila, sklonila se opět nad svou figurantkou. „Ještě si vás opatrně prohmatám, když dovolíte, abych měla představu o vnitřním uspořádání vašich orgánů.“</p>
<p>Nikolka přikývla.</p>
<p>„Tak začneme…“</p>
<p>Nikolka cítí v sobě jemné a citlivé Janiny prsty, které jí na CPLE vždycky dokázaly působit rozkoš. Jana si počíná opravdu ohleduplně, jak je jejím zvykem. Nikolka diktování protokolu vůbec nevnímá. Janiny hmaty na ní působí jako droga.</p>
<p>Asistent Rummler jen tupě zírá na praktiky, které tato medička, která se s ním několikrát pohádala při demonstracích, předvádí teď u zkoušky. Zatím jí nemůže vytknout jedinou nepřesnost, jediný chybný pohyb, jediné slovo, které zatím nadiktovala do protokolu. <emphasis>Ale moje chvíle přijde!</emphasis> blesklo mu hlavou, když uslyšel poslední Janinu větu:</p>
<p>„Ještě mi, prosím, ukažte prsa, slečno, abychom mohly prohlídku dokončit…“ slyší zasněná Nikolka Janin hlas.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ještě bych vám chtěla vyšetřit prsa, slečno, kdybyste dovolila…“</p>
<p>„Aha, ano…“ a Nikolka roztržitě odkládá halenku a podprsenku.</p>
<p><emphasis>Nikolka udělala chybu, že se vysvlékla úplně do naha! Už se to však nedá vrátit. Musím si počínat opatrně…</emphasis></p>
<p>A Jana bez jakýchkoliv známek rozpaků nebo údivu, jako by pro ní byly zcela vysvlečené pacientky naprostou samozřejmostí, vyzvala Nikolku, aby se postavila před ní a vzpažila ruce.</p>
<p>Sama sedí na židli a má Nikolčina prsa ve výši očí.</p>
<p>„Ukloňte se vlevo… vpravo…“</p>
<p>Když po několika minutách Jana zhodnotila stavbu Nikolčina hrudníku a tvar a uspořádání prsou, požádala ji, aby se položila na vyšetřovací stůl. Pak se jala Nikolčina prsa systematicky prohmatávat diktujíc opět podrobný protokol.</p>
<p>Když stiskla dvorec pravého prsu a z bradavky vystříklo mléko, poznala Jana ve skrytém, změněném tónu examinátorova hlasu, že teď přišla rozhodující chvíle zkoušky:</p>
<p>„Jak si vysvětlujete laktaci u nulligravidy, slečno kandidátko?“</p>
<p>Teprve teď si Nikolka uvědomila, že Jana není v ambulanci sama. Během inspekčního vyšetření prsou stál v tmavém koutě u dveří a Janinu práci jen mlčky pozoroval. Když teď promluvil, uvědomila si Nikolka, že se svlékla do naha i před ním, a polila ji vlna studu.</p>
<p><emphasis>Udělala jsem chybu! Nesmím ale dát nic najevo, Janě jde o všechno!</emphasis> běží Nikolce hlavou myšlenky závratnou rychlostí, neboť i ona postřehla změnu v zabarvení asistentova hlasu, vycítila nebezpečí a silou vůle se opět uklidnila.</p>
<p>Jana postřehla záblesk neklidu v kamarádčiných očích a všimla si, že Nikolka v okamžiku, kdy Rummler promluvil, silně zčervenala v obličeji. Instinktivně se postavila tak, aby Rummler do Nikolčina obličeje neviděl.</p>
<p><emphasis>Přece mu neřeknu, že je to následek aplikace laktogenního séra na CPLE. Ale když jsem věděla dopředu, co mě u praktické zkoušky bude čekat, měla jsem téměř tři hodiny na to, abych si všechny možné poruchy – hormonální, psychické, alergické a další – uvědomila. Ani do těch skript jsem nemusela nahlížet…</emphasis></p>
<p>„Příčin může být několik. Všechny se vztahují k některé z možných hormonálních poruch, ať už se jedná o nadbytek prolactinu nebo nedostatek gonadotropinu, což jsou příčiny nejpravděpodobnější. Také se může jednat o alergickou reakci poševní sliznice nebo … …</p>
<p>Aby bylo možno rozhodnout, která z nich to je, doporučuji provést nejprve laboratorní vyšetření a na základě výsledků rozhodnout o postupu terapie.“</p>
<p>Janin více než dvacetiminutový proslov asistenta Rummlera téměř vyděsil: „Dost, dost, to stačí, nemám dnes zkoušet jen vás. Už přetahujeme skoro o deset minut. Vyplňte tedy ještě žádanku do laboratoře, já ji podepíšu a slečna se zastaví ráno v suterénu na odběry a odpoledne u mne v ambulanci.“</p>
<p>Jana požádala Nikolku o průkazku pojišťovny a vyplnila žádanku do laboratoře.</p>
<p>„Dejte mi index,“ požádal asistent Rummler Janu, když zkontroloval úplnost vyplněné žádanky, „a vy můžete odejít, slečno. Tady s tou žádankou ráno do laboratoře. Nalačno.“</p>
<p>„Samozřejmě, pane asistente, budu se těšit…“ a Nikolka odchází do kabinky s pocitem dobře odvedené práce. <emphasis>Určitě se sem budu ještě zítra obtěžovat, ty hulváte. Trhni si levou zadní…</emphasis></p><empty-line /><p>„Tak jak?“</p>
<p>„Díky tobě ‚eminenter‘ – za jedna! Ale pojď někam pryč, ať nás nevidí spolu. On je totiž hrozný podrazák, a i když už zkoušku mám… Doufám, že zítra už k němu nepůjdeš?“</p>
<p>„To si piš, že ne. Řekla jsem to jenom proto, aby si v poslední chvíli ještě na tobě nezchladil žáhu. Když na tobě chtěl, abys vysvětlila tu laktaci, řekl to takovým hlasem, až mi zatrnulo…“</p>
<p>„Proč jsi se jen svlékla úplně do naha…“</p>
<p>„Protože on zalezl do kouta a sledoval tvou práci bez jakýchkoliv poznámek. A já jsem se znovu začala cítit v tvé přítomnosti jako před dvěma hodinami tam na koleji. Konec konců, vždyť jsi na to zvyklá z CPLE – a taky nevím, co bych asi tak před tebou mohla skrývat,“ obhajuje se Nikolka.</p>
<p>„To je … bylo … zvykem na CPLE, ale ne tady! Vždyť … teď mě napadlo … nenechala ses nahá vyšetřovat už ráno?“</p>
<p>„Nenechala. To jsem si moc dobře uvědomovala změnu prostředí. Ale teď jsem se nechala tebou ukolébat. Když ty vyšetřuješ tak jemně, ohleduplně, příjemně… A já jsem se zase cítila jako na CPLE a v duchu jsem si přála, aby to vyšetření ještě neskončilo…“</p>
<p>„Tak tedy! To jsem měla opravdu obrovské štěstí, že si to v záplavě mé řeči neuvědomil! Musíme rychle zmizet. Dřív než vyjde na chodbu a uvidí nás spolu. Bylo by zle!“</p>
<p>„Tak pojď k východu, nebo ještě lepší nápad: Co teď máš v plánu?“</p>
<p>„Dnes večer už nic. Zítra musím do knihovny, abych našla vhodné materiály pro Lenčinu seminárku…“</p>
<p>„Pro Lenku – <emphasis>antickou bohyni</emphasis> – vždyť já jsem ti chtěla sdělit něco hrozně důležitého! Pojď teď se mnou na nádraží. A bez odmlouvání,“ utahuje si z kamarádky.</p>
<p>„Ano. Na nádraží. A co tam?“</p>
<p>„S někým tě seznámím,“ a Nikolka vleče Janu z budovy kliniky.</p><empty-line /><p>„Lucko, to je moje kamarádka, Jana. Dělala jsem jí tu figurantku při zkoušce z gynekologie.“</p>
<p>„A to je moje sestra.“</p>
<p>Lucka,“ a Lucka podává Janě ruku.</p>
<p>„My jsme byly spolu s Janou na léčení. Osm měsíců…“</p>
<p>Lucce se zase mírně zatočila hlava z toho časového paradoxu, ale hned se uklidnila.</p>
<p>„A já bych si moc přála,“ obrací se Nikolka k Janě, „abys zavolala Lence. Ať zítra přijede za tebou a večer přijedete spolu k nám. Budu vás čekat na nádraží.“</p>
<p>„A proč máme za tebou zítra jet?“ ptá se udivená Jana.</p>
<p>„Protože chci, abyste se spolu s námi podílely na průzkumu kufru Lucčina dědečka. Obsahuje moc zajímavé materiály. A mimochodem, víš, že v oblasti centrální Sahary bylo pozorováno přistání UFO? A že před tím byly zničeny čtyři špionážní družice?“ Nikolka informuje Janu o nejžhavějších novinkách s úsměvem pozorujíc rostoucí údiv v jejích očích.</p><empty-line /><p><emphasis>Ta holka mě zase převezla! Ale – já idiot! Že jsem si toho všiml a nezareagoval! Ta mokvající skvrna na jejích prsou! Ona trpí stejnou poruchou! Takže to měla nastudováno na sobě… Ale to by musela být strašlivá náhoda, aby…</emphasis></p>
<p>Asistent Rummler vyhledal protokol o Janině zkoušce a do svého diáře si pečlivě opsal všechny dostupné personálie jak zkoušené kandidátky tak i její figurantky.</p>
<p><emphasis>Ta figurantka – „…ale gynekologické prohlídky nepatří k mým zálibám …“ – a pak se svlékne do naha před studentkou. Jako by ty dvě… A ta jejich vzájemná spolupráce… To její jméno už jsem viděl i jinde, nejen dnes u zkoušky.</emphasis> Pak jakoby si vzpomněl, přihlásil se k Internetu a po několika minutách hledání našel – <emphasis>ano to je osoba hledaná FBI – OBĚ jsou hledané!</emphasis> A asistent Rummler, nekritický obdivovatel země ‚strýčka Sama‘, poznav mezi šestatřiceti zveřejněnými fotografiemi obě dvě své dnešní návštěvnice, uložil svůj diář do kufříku a vyrazil z pracovny, aby ještě ten večer navštívil jistou služebnu, která byla v Praze nedávno otevřena…</p><empty-line /><p>„Ještě že v téhle zatracené zemičce máme tolik úslužných lokajů,“ informuje poručík Brian svého kolegu po odchodu asistenta Rummlera. „To jsou dvě z těch, které cestovaly těmi záhadnými lůžkovými vozy. Případ koordinuje CIA a my pro ně hledáme lidi. Takže – toho … jak se jmenuje … Rummlera … na čas ukliďte, aby něco neprozradil, a ty dívky … zatím jen sledovat, třeba nás přivedou na stopu dalších. Zařiď to!“</p>
<p>„Rozkaz, veliteli!“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 3</strong></p>
<p>„Lucko, Janu už znáš – a to je naše kamarádka Lenka. A to je moje sestra, Lucka,“ představila Nikolka Lucku 16. ledna navečer i Lence.</p>
<p>Ještě téhož dne po večeři se všechny čtyři usadily kolem záhadného kufru Luciina dědečka.</p>
<p>„Takže ty si myslíš,“ ptá se Jana Nikolky, „že tady Lucka, tvoje sestra, přesněji řečeno – nevlastní sestra, je přímým potomkem mimozemšťana?“</p>
<p>„Samozřejmě, že si to myslím. Její dědeček, jehož pozůstalost jsme si měly možnost právě prohlédnout, přece píše v palubním deníku…“</p>
<p>„To není palubní deník. Přece mi nechceš tvrdit, že mimozemšťané vedli palubní deník v ruštině,“ namítá oprávněně Jana.</p>
<p>„Tak tedy přesněji. Jedná se o jeho cestovní deník a ruština byl první pozemský jazyk, se kterým se setkal po ztroskotání kosmické lodi roku 1908. Tak to aspoň vyplývá z jeho záznamů,“ upřesňuje Lenka, která se zájmem prohlíží téměř sto let staré poznámky, „všimněte si, že začíná psát 10. září 1908, jenže ten začátek je nečitelný, protože deník zůstal asi dlouho otevřen na té půdě a první strana byla odkryta. Jen zázrakem se uchovalo datum…“</p>
<p>„My známe přesné datum ztroskotání,“ doplňuje Lucka, která se zatím zdržela jakéhokoliv komentáře, „stalo se tak dne 30. června 1908 na Sibiři. A první pozemšťané, se kterými se děda setkal, byli zřejmě Evenkové. Jenže jejich jazyk tehdy nebyl literární, takže děda začal psát deník rusky proto, že to byl první jazyk vybavený písmem, se kterým se setkal po ketštině, jazyku Evenků. A trvalo mu to dva měsíce, než se dostal do civilizovaného světa, kde zřejmě sehnal psací potřeby a materiál. Matka mi kdysi vyprávěla, že děda zůstal po ztroskotání zcela bez prostředků. Značného jmění nabyl až později, když si nechal patentovat několik mimozemských ‚vynálezů‘. Jenže útrapy pozemského života ho nakonec zabily, babička zemřela, když se narodil můj táta, takže jako oboustranný sirotek neměl zrovna šťastný život. Ještě štěstí, že byl dědovými ‚vynálezy‘ zaopatřen…“</p>
<p>„Jenže celá hypotéza má jednu závažnou slabinu,“ namítá Jana, „totiž – muži-mimozemšťané nedokáží zplodit dítě přirozeným způsobem. Pamatujete se,“ Jana se obrací k Lence a Nikolce, „na výklad profesora Amynilla a na náš výzkum během toho večírku, když nám aplikovali…“</p>
<p>„Jistě, je to záhada, ale třeba někdy najdeme klíč k jejímu řešení,“ namítá Lenka, „ vždyť se podívej na tu hromadu spisů, které jsme ještě neprozkoumaly. Jednak je to podstatná část cestovního deníku Lucčina dědečka a za druhé je tu ještě spousta materiálu v jazyce mimozemšťanů, který nezná ani jedna z nás – a nebo snad ano?“ položila Lenka nepřímou otázku významně hledíc na Lucku.</p>
<p>„Mně je to moc líto, ale ten jazyk ani písmo neznám,“ odpověděla se zklamáním v hlase Lucka.</p><empty-line /><p>„Nikolko,“ zeptala se druhý den Jana, „myslíš, že by se Lucka nechala ode mne vyšetřit? Moc by mě totiž zajímalo, zda taky jako my disponuje nadprůměrně vyvinutou mléčnou žlázou…“</p>
<p>„Cožpak o to, pokusím se ji přesvědčit, aby ti prsa předvedla, i když ti to samozřejmě nemohu zaručit. Hlavně ale nechtěj od ní, aby se svlékala úplně do naha… Ona je totiž transsexuál a během léčení této poruchy se několikrát setkala s netaktním a necitlivým přístupem lékařů. Pokud bys ji chtěla vidět úplně nahou, musela bys nejprve získat její důvěru. Ale po velice trpkých zkušenostech to dá u Lucky dost práce, tedy získat její důvěru.“</p>
<p>„Dobře. K pečlivému vyšetření prsou stačí, aby se svlékla do kalhotek.“</p>
<p>„Lucko!“</p>
<p>„Copak se děje, že vyvoláváš jako na poplach,“ dobírá si Lucka sestru vcházejíc do jejího pokojíku.</p>
<p>„Tady Jana … ona studuje medicínu a chtěla by…“</p>
<p>„Co by chtěla?“ Tón Luciina hlasu prozrazuje, že dívka je ve střehu.</p>
<p>„Jenom vyšetřit tvoje prsa, víš? My jsme … tedy Jana … vlastně ne, mimozemšťané…“</p>
<p>„Prosím tě, mohla bys mluvit trochu souvisle? Jana, vy a mimozemšťané… co?“</p>
<p>„Mimozemšťané nás přijímali na CPLE na základě vyšetření u gynekologa, které prokázalo nadměrné vyvinutí mléčné žlázy,“ uvádí Jana v souvislou informaci Nikolčin zmatený výklad, „a mne by zajímalo, jestli se tato anomálie vyskytuje i u tebe.“</p>
<p>„Vy tři, jak tady jste, máte nadměrně vyvinuté mléčné žlázy? A to mléko, které vám teče z prsou, to tedy není nemoc? Ale jak…“</p>
<p>„Laktace u nás byla vyvolána úmyslně aplikací laktogenního séra. A mléko, které produkujeme, bylo důležité jako lék pro potřeby mimozemšťanů. Laktace u nás zmizí během několika dní. Hned po menstruaci,“ vysvětluje Jana, „nejprve zítra u Lenky, dvacátého u mne a dvaadvacátého u Nikolky, proto jsi ji hnala na kliniku zbytečně … Vlastně – ne zbytečně, promiň. Nejspíš jsi měla nějaké vnuknutí, protože nepovažuji za čistou náhodu skutečnost, že jsme se tam s Nikolkou tak šťastně setkaly.“</p>
<p>„Tak dobře, prsa ti tedy ukážu,“ reaguje Lucka na Janin výklad a pomalu odkládá halenku a podprsenku, „podívej se…“</p>
<p>„Svlékni se prosím tě do kalhotek, ať máš při vyšetření větší volnost pohybu,“ žádá Jana Lucku.</p>
<p>Lucka váhavě svléká i další části oděvu, pouze kalhotky si nechává. Při tom neustále hledí na svou sestru, která vysílá jejím směrem uklidňující pohledy.</p>
<p>„Mohla bys chvíli pózovat? Zvedni ruce … výš, tak … otáčej se… pomaleji… ještě jednou, ano, tak je to správně.“</p>
<p>Jana dlouze studuje pohyby Lucčiných prsou a hodnotí zatím jen pohledem jejich tvar a stavbu.</p>
<p>„Teď si lehni tady na pohovku, … hezky se uvolni, …“</p>
<p>Jana si přistavila k pohovce židli, posadila se po dívčině pravé straně. „Teď dej pravou ruku za hlavu … ano, tak.“</p>
<p>Jana postupuje osvědčeným stylem natrénovaným na kamarádkách při výzkumech na CPLE – od podpažní jamky po obvodu prsu a v soustředných kruzích k bradavce. Už při pózování usoudila, že Lucka má prsa úžasně pevná a pružná. Teď zjišťuje, že se nemýlila. Luciina prsa jsou mohutná žláznatá tělesa s minimem tuku, neklamný to signál značného mimozemského genetického vlivu. Teď Jana pečlivě prohmatává mléčnou žlázu, která vlastně každý prs z větší míry modeluje, a dopočítává se dvaasedmdesáti laloků.</p>
<p>„Tedy, Lucko, … to snad ani není možné! Vždyť stejného čísla jsem se dopočítala u Ariany – čistokrevné mimozemšťanky! Otoč se, prosím tě. Ještě se podívám na levý prs…“</p>
<p>Jana pro kontrolu pečlivě vyšetřuje i druhý Lucčin prs, přičemž cítí podle tlukotu jejího srdce, že se dívka začíná vzrušovat. Mimoděk pohlédla na Luciiny kalhotky a postřehla, že se zdvíhají. Rovněž však Nikolka, která sestru bedlivě pozoruje, zaznamenala její počínající vzrušení a instinktivně se postavila tak, aby Janě zakryla výhled na její pod kalhotkami se topořící penis. Děkovný záblesk v sestřiných očích jí byl odměnou.</p>
<p>„Je to tak,“ konstatuje Jana, „tvoje mléčné žlázy se skládají z dvaasedmdesáti laloků.“</p><empty-line /><p>„Vidíš, Lenka už mléko neprodukuje,“ informuje Jana Lucku další den odpoledne po jejím návratu z observatoře.</p>
<p>„Aspoň na něco se může člověk spolehnout…“ poznamenala Lucka.</p>
<p>„Zase se něco stalo?“ Nikolka v tónu sestřina hlasu ihned poznala, že došlo k něčemu závažnému, mimořádnému.</p>
<p>„Jistě, zmizela pátá špionážní družice…“</p>
<p>„A jakým způsobem vlastně dochází k zániku těch družic? Pořád o tom jen mluvíš, ale nic konkrétního jsi nám ještě neřekla,“ vytýká Nikolka sestře.</p>
<p>„Ty družice vlastně mizí,“ vysvětluje Lucka. Sledujeme jejich oběžnou dráhu – a najednou milá družice není tam, kde by měla být. Zatím máme jen sérii fotografií jednoho takového zmizení, všechno ostatní jsou pozorování bez záznamu.“</p>
<p>„A co kdybyste místo dráhy pozorovali družici samotnou?“ zeptala se Lenka.</p>
<p>„Tak. A to jsme udělali právě dnes. Jenže…“</p>
<p>„Jenže co?“ Nikolka už začíná tušit, že Lucka ví cosi úděsného…</p>
<p>„Ulítla do vesmíru. Po tečně. Odpoutala se od Země a…“</p>
<p>„Jenže – to by znamenalo, že v tom momentě…“</p>
<p>„…jako by na ni přestala působit zemská přitažlivost,“ doplnila Lucka Nikolčinu úvahu.</p><empty-line /><p>„Vzala jsem si pár dní dovolené,“ oznamuje Lucka večer dívkám. Aspoň budu mít čas podílet se na vašich výzkumech.“</p>
<p>„Tak hned můžeš začít s překladem maďarské části dědečkova deníku, tomu žádná z nás nerozumí,“ přiděluje hned Nikolka sestře práci. Stejně nechápu, proč ty jazyky pořád střídá. Podívej – začal rusky, pokračuje ukrajinsky, slovensky, maďarsky, německy a končí češtinou. Nechápu, co to má za význam…“</p>
<p>„Já bych to chápala tak, že psal jazykem národa, na jehož území právě pobýval,“ vyjadřuje svou domněnku Lenka.</p>
<p>„Vypadá to tak,“ uvažuje Lucka listujíc dědečkovými záznamy, „a češtinou končí, protože se tady nakonec usadil.“</p><empty-line /><p>Předevčírem ustala laktace u Jany a dnes i u Nikolky: „…vidíš,“ předvádí večer před spaním sestře prsa, „už ani kapka, stačil jen jeden den po menstruaci. A ty jsi z toho byla na mrtvici…“</p>
<p>„Abych nebyla. Jsi týden pryč a vrátíš se jako kojící matka. Víš ty, jaký to byl pro mne šok?“</p>
<p>Teprve teď si Nikolka uvědomila, jak stresující musí být pro sestru skutečnost, že osm měsíců, které Nikolka strávila na CPLE, uběhlo pro ní jako pět dní. Objala Lucku a řekla jediné slovo: „Promiň…“</p>
<p>Lucka pohlédla sestře do očí: „To nic, už jsem si zvykla na myšlenku, že jsme byly odloučeny ne týden, ale přes půl roku. Ale, když už jsme u toho – můžeš mi vysvětlit, jakou roli v té vaší léčbě mají vaše prsa? Jana mě tady vyšetřila a tvrdila, že na základě toho vyšetření jste tam byly doporučeny a přijaty…“ a při tom položila na sestřina prsa ruku.</p>
<p>„Profesor Amynill – vlastně ne – Jana s jeho souhlasem – nám vysvětlila jednu závažnou skutečnost: Mléčná žláza dospělé ženy se skládá v průměru z patnácti až dvaceti hlavních laloků…“</p>
<p>„…a já jich mám dvaasedmdesát,“ vydechla Lucka údivem vzpomenuvši si na nedávné Janino vyšetření, „to snad ani není možné!“</p>
<p>„Ale je,“ oponuje Nikolka, „Janě můžeš v tomto směru důvěřovat, ona stejnou metodou vyšetřovala na klinice prsa nám všem v naší terapeutické skupině – a profesor Amynill její výsledky potvrdil.“</p>
<p>„A ty máš taky abnormální počet těch laloků?“</p>
<p>„Taky,“ souhlasí Nikolka, „klidně se můžeš přesvědčit…“</p>
<p>S těmito slovy se pohodlně usadila do křesla, ruce složila za hlavu a zcela tak odkryla svou hruď sestřinu zkoumání.</p>
<p>Lucka pozorně prohmatává Nikolčina prsa a snaží se zjistit něco zvláštního, co sestru přivedlo až na mimozemskou kosmickou základnu.</p>
<p>„Jak se to vlastně pozná?“</p>
<p>„Já ani sama nevím, jenom mi utkvělo v paměti, že Jana i lékaři na klinice – a dokonce i ten hulvát Rummler…“ <emphasis>Lucka pocítila pod svou rukou, jak se Nikolka při té vzpomínce zachvěla odporem,</emphasis> „…to vždycky dělají tak, že každý prs prohmatají současně oběma rukama,“ navádí Nikolka sestru na správnou cestu.</p>
<p>Lucka se pokouší napodobit Janin styl, na který se matně upamatovává. „To by mě opravdu zajímalo, na základě čeho vlastně ti mimozemšťané určují, koho vezmou k sobě na kliniku,“ mluví Lucka potichu – napůl k sestře, napůl k sobě, „vždyť já ani nevím, co mám vlastně zjistit,“ a jemně stlačuje Nikolčin prs směrem k hrudníku.</p>
<p>„Takhle to Jana určitě nedělala,“ míní Nikolka, „víš co, já si lehnu tady na pohovku, třeba to bude pro nás pro obě pohodlnější.“</p>
<p>Jak řekla, tak učinila. Lucka sedí na kraji pohovky a znovu se pokouší objevit princip zjišťování počtu laloků. Protože však není lékařka, její necvičené ruce mají tendenci Nikolčina prsa prohmatávat způsobem, jakým je zvyklá se s ní mazlit, což je pro Nikolku něco, jako smluvený signál. Vztáhla ruku a přitiskla Lucku k sobě: „Lucinko, tolik jsi mi chyběla…“ a stahuje z ní koupací plášť, který si Lucka přes sebe přehodila, než vyšla z koupelny.</p>
<p>A sestry se k sobě tisknou co největší plochou svých těl, šeptají si sladká slůvka a okolní svět pro ně přestává existovat. <emphasis>Sestřička se mi vrátila… Zase má zdravou ruku… A to mléko už se jí taky přestalo tvořit… Jaká je po tom léčení najednou krásnější, jemňoučká, heboučká…</emphasis> a Lucka líbá Nikolku po celém těle snažíc se svými rty dotknout každičkého kousku její hebké pokožky provoněné sprchovým gelem. Cítí se být nejšťastnějším tvorem na celé planetě.</p>
<p>Obě sestry usnuly vzájemně se držíce v náručí ukolébány pravidelným tlukotem svých srdcí.</p>
<p>Ráno se první probudila Lucka. V okně probleskují první paprsky vycházejícího Slunce. Rozespalá dívka vrhla vyděšený pohled na hodiny a vyskočila z pohovky. Přitom strhla s sebou i přikrývku, kterou byly obě přikryty. <emphasis>Za chvíli bude osm! Vždyť jsem zaspala do práce … Vlastně … ne! Vzala jsem si přece dovolenou…</emphasis> Rázem se uklidnila a pohlédla na dosud spící sestru. Ta leží nahá na pohovce a klidně oddechuje. Lucka se instinktivně postavila tak, aby ji mohla co nejpohodlněji pozorovat. <emphasis>Ona na tom léčení opravdu zkrásněla. Jakou má nádherně modelovanou postavu…</emphasis> Lucka citlivě urovnává prameny jejích blonďatých vlasů a něžně je hladí. <emphasis>Moje sestřička, konečně budeme zase spolu… po všem tom trápení, bolesti, nemocnicích, odloučení…</emphasis></p>
<p>V té chvíli Nikolka otevřela oči a spatřila obličej, ten známý, milý, laskavý – ještě nedávno ustaraný, ale dnes zářící šťastným úsměvem.</p>
<p>„Tak, jak jsme se vyspinkali?“</p>
<p>„Krásně… Co děláš?“</p>
<p>„Teď? Nic…Dívám se na tebe, jak spíš, jak se ti při dýchání zvedají prsa, jak se ti krásně lesknou vlasy v paprscích Slunce, jak…“</p>
<p>Lucka nedopověděla. Nikolka si ji k sobě totiž přitáhla a zabránila jí v další řeči svými rty.</p><empty-line /><p>Už třetí den děvčata překládají astronavigátorův deník. Podstatnou část má na svědomí Lucka, jejíž obavy o sestřino zdraví se konečně rozplynuly. Odpoledne si však Nikolka vzpomněla na Lucčin noční výzkum a oslovila Janu:</p>
<p>„Janičko, mohu tě o něco požádat?“</p>
<p>„Pokud to bude v mých silách, proč ne,“ odvětila Jana a přívětivě se usmála na kamarádku, které vděčí za absolutorium nejvyšší u poslední zkoušky.</p>
<p>„Lucka by chtěla vědět, jak se musí postupovat při zjišťování poštu laloků mléčné žlázy. Včera si to zkoušela na mně a nedařilo se jí.“</p>
<p>„Cožpak o to, vysvětlit jí to mohu, ale když jí to předvedu na ní samotné, tak jí to nebude moc platné, protože autoexaminací se to sice zjistit dá, ale je to dost obtížné.“</p>
<p>„A když ti budu zase dělat figurantku? Ona to chtěla zjistit právě u mne…“</p>
<p>„To by šlo,“ míní Jana, „až budete mít chuť, tak…“</p>
<p>„A nešlo by to hned? Teď si stejně musíme od toho překládání chvíli odpočinout…“</p>
<p>„Dobře, tak se důkladně vysprchuj, ono to jde potom snáze.“</p>
<p>„Mohu se také zúčastnit?“ ptá se Lenka, která zaslechla poslední věty.</p>
<p>„Čeho se chceš zúčastnit?“</p>
<p>„Těch vašich pokusů. Třeba jako druhá figurantka…“</p>
<p>„To není špatný nápad,“ míní Jana, „aspoň Lucka pozná ten rozdíl.“</p>
<p>Nikolka s Lenkou zmizely v koupelně a Jana zatím improvizuje. S Lucčinou pomocí přistavila k sobě dva stoly a pokryla je složenou dekou.</p>
<p>„Vyšetření na stole je pohodlnější než na té pohovce,“ vysvětluje při tom, „nemusíš se tolik sklánět.“</p>
<p>„Ale jeden stůl by snad stačil, ne?“</p>
<p>„Právě, že nestačí. Až si sem některá z dívek lehne, bude muset vzpažit – a to by jí ruce visely se stolu dolů. My potřebujeme, aby jí na něm pohodlně a uvolněně ležely. A ještě by bylo dobré, abychom měly k dispozici menší tvrdší polštářek – nejlépe ten molitanový z kuchyňské lavice. Poslouží k podložení zátylku.“</p>
<p>Sotva se Lucka vrátila s polštářkem, do pokoje vstoupily obě vysprchované figurantky zabalené v koupacích pláštích.</p>
<p>Nikolka plášť odložila a vykročila k improvizovanému vyšetřovacímu stolu.</p>
<p>Jana nesouhlasně kroutí hlavou: „Raději bych začala u Lenky, protože ta se dokáže lépe uvolnit a pohodlněji se vyšetřuje. Takže bych navrhovala, aby si to Lucka natrénovala tady na Lence pod mým vedením a pak si může pohrát s tebou. U tebe bych jí pak pomohla jen v případě, že by se jí nedařilo.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasí Nikolka, „ale jen pod podmínkou, že to vysvětlíš nejen Lucce, ale i mně.“</p>
<p>„Já proti tomu nic nenamítám,“ směje se Lenka odkládajíc rovněž plášť, „mě to docela baví.“</p>
<p>„Dobře, polož se na stůl a vzpaž – konec konců, to ti ani říkat nemusím, to je známé vyšetření z CPLE,“ a Jana přistoupila k ležící Lence z levé strany.</p>
<p>„Lucko, postav se z pravé strany a sleduj.“</p>
<p>Jana prohmatává Lenčin levý prs oběma rukama postupujíc osvědčeným způsobem od podpažní jamky po jeho obvodu v soustředných kruzích k bradavce.</p>
<p>„Jednou rukou si část prsu podeber – takhle…“</p>
<p>Lucka napodobuje Janin postup na Lenčině pravém prsu…</p>
<p>„… a tu část tkáně, kterou máš podepřenou prsty levé ruky – ano tak – jemně prohmatej pravou rukou… Nikolko, nemáš tu někde tužku na obočí?“</p>
<p>Jana vzala od Nikolky tužku a udělala na Lenčině prsu v místech, kde začala vyšetřovat, tenkou čárku.</p>
<p>„Tohle je značka jen pro začátečníky – to abys věděla, kde máš skončit, až budeš mít prs prohmataný celý. Tak – a teď jeď po obvodu…“</p>
<p>„Dobře,“ ohrazuje se Lucka, „jenže já stejně pořád nevím, co mám v tom prsu vyhmatat.“</p>
<p>„Nejprve musíš zvládnout techniku, potom se můžeš pustit do výzkumu,“ chlácholí Jana netrpělivou dívku, „prohmatávej Lence ten prs stejným způsobem po celém obvodu, dokud se nedostaneš zpátky na značku…“</p>
<p>„Jano, teče…“</p>
<p>„Tady nejsme na CPLE,“ směje se Jana Nikolčině iniciativě, „vlož pod ni ručník…“</p>
<p>Lenka lehce nadzvedla pánev a Nikolka ji podložila složeným ručníkem. Poté se jala znovu pozorně sledovat Janin výklad.</p>
<p>Když Lucka prohmatala Lenčin prs podle Janiny instruktáže, chtěla uvolnit své místo Nikolce, ale Jana opět rozhodla jinak: „Jen si to, Lucinko, zopakuj. Nikolka bude pracovat podle tebe – a já se budu jen dívat, zda si počínáte správně.“</p>
<p>Nikolka tedy zaujala Janino místo po levé straně figurantky a zkouší Lenčin prs prohmatávat tak, jak to před chvílí dělala Jana a jak už podruhé postupuje Lucka. Lenka už je značně vzrušená a zhluboka dýchá.</p>
<p>„Necháme teď Lenku chvíli odpočinout, aby se nám neudělala,“ navrhuje Jana, když sestry dokončily druhé prohmatávání, „a já vám zatím vysvětlím, co se vlastně má v tom prsu vyhmatat – a hlavně spočítat.“</p>
<p>Jana přinesla poznámkový blok a barevné fixy a jala se schematicky kreslit anatomii ženského prsu.</p>
<p>„Toto jsou laloky mléčné žlázy – <emphasis>lobi glandulae mammariae</emphasis> … toto jsou vazy – <emphasis>ligamenta suspensoria mammae</emphasis> … nu, a tohle je tuková tkáň. Při tom vyšetřování je právě nutno rozlišit právě ty vazy od mléčné žlázy…“ A Jana podrobně vysvětluje techniku tohoto rozlišování.</p>
<p>„Pojďte, ukážu vám to u Lenky.</p>
<p>Přistoupily teď všechny tři k levé straně odpočaté figurantky a Jana vyhmatala v jejím levém prsu jeden z laloků mléčné žlázy.</p>
<p>„Tak – a toto je právě ten lalok…“</p>
<p>Obě Janiny posluchačky svědomitě prohmatávají vyznačenou část Lenčina prsu.</p>
<p>„Dobře, a teď vyhmatáme ligamentum…“</p>
<p>Trvalo skoro dvacet minut, než sestry pochopily, jak oba druhy tkáně rozlišit. Nutno však přiznat, že Lence působí jejich snažení nesmírnou rozkoš. Každý dotek u ní vyvolává bouřlivé nervové reakce. Janě jako první došlo, že Lenka vlastně už jen silou vůle zadržuje orgasmus. Každou chvíli projde jejím tělem nekontrolovatelný nervový záškub. Zhluboka dýchá a občas se už nedovede soustředit na to, aby zůstala uvolněná. Nejprve Lucka a poté i Nikolka zjišťují, že jsou okamžiky, kdy Lenčina prsa vzdorují soustředěnému prohmatávání – „Jako by se vzpínala…“ okomentovala tento Lenčin stav později Nikolka.</p>
<p>„Asi bychom tě měly nechat zase trochu odpočinout,“ navrhuje Jana.</p>
<p>„Už je pozdě,“ namítá Nikolka cítíc pod svýma rukama bouřlivé otřesy Lenčina nádherného těla, „už je hotová…“</p>
<p>„Tak dobře, kolik jste která napočítala?“</p>
<p>„Já padesát dva,“ hlásí Nikolka – „a já padesát osm,“ odpovídá Lucka.</p>
<p>„A to jste nestačily prohmatat ten prs celý, mezi tím se Lenka udělala,“ podotýká Jana, „kdyby se vám to podařilo až do konce, tak byste každá napočítala šedesát šest.“</p>
<p>„Jenže já bych teď chtěla zjistit, jak je to se sestřičkou…“</p>
<p>„V tom ti nikdo nebrání… Nikolko, polož se na stůl, já budu sledovat, jak si bude Lucka počínat.“</p>
<p>Nikolka leží na stole, ruce vzpaženy a slastně vychutnává doteky své sestry, která jí soustředěně, ale jemně prohmatává prsa. Jana sleduje správnost postupu a upozorňuje Lucku na rozdílné reakce Lenčiny a Nikolčiny: „Všimni si, že Nikolka, ač je docela dobře uvolněná, nedokáže to tak dokonale, jako Lenka. Narazila jsem na to už tenkrát na CPLE, ale když si dáš pozor, tak by se ti to mělo podařit i tak spočítat poměrně snadno.“</p>
<p>„Čtyřicet dva,“ sděluje Lucka výsledek své práce.</p>
<p>„Tak to není docela přesně,“ oponuje Jana vybavujíc si před očima tabulku, kterou sestavovala tenkrát před speciálním gynekologickým vyšetřením, „zřejmě ti uniklo několik laloků v horní části prsu – ta se vyšetřuje vždycky trochu obtížněji – aspoň co se týče toho, čeho se máme teď konkrétně dopátrat.“</p>
<p>Lucka pohlédla na sestru, které už jeví známky vyvrcholení. Pak se rozhodla: „Ne, neříkej mi to, já si to vyzkouším s Nikolkou o samotě – večer. a Teprve tehdy, kdybych nedosáhla očekávaného výsledku, tak mi to prozradíš, ano?“</p>
<p>Jana se jen usmála: „Dobře, jak chceš. Já proti tomu nic nemám.“</p><empty-line /><p>A přichází noc. Obě sestry se opět spolu mazlí na jednom lůžku a Lucka sděluje Nikolce své dojmy:</p>
<p>„Ty tvoje kamarádky, které sis sem pozvala, se mi docela zamlouvají. Když vidím, jaký kus práce jste dokázaly za těch pár dní odvést … jenom mě překvapilo, že ta černovlasá – Lenka –</p>
<p>že tak ochotně dělala tu figurantku. Docela mě tím zpočátku zaskočila. Chápala bych to, kdybyste si to zkoušely mezi sebou ve třech – ale ona mě téměř nezná, a přece neváhala se přede mnou ukázat nahá – dokonce si ode mne nechala sahat na prsa…“</p>
<p>„Víš, Lucinko, mě nepřekvapuje vůbec nic z toho, co se dnes odpoledne stalo. Vezmi si ten spis, který Lenka přivezla. Vedle různých důležitých informací je tam i Domácí řád, podle kterého jsme se tam musely řídit. A tam bylo pobíhání bez šatů běžnou společenskou normou. Mně to zpočátku dělalo potíže, časem jsem si zvykla, ale po návratu jsem si ty šaty zase ráda oblékla. Zato Lenka – ta chodila v županu jen do jídelny, kde to bylo předepsané. Zpočátku se dokonce snažila i toto ‚omezení‘ obcházet, ale když vešla do jídelny nahá, okamžitě byla vykázána. A ty jsi moje sestra, tudíž tě automaticky zahrnula do okruhu svých kamarádek…“</p>
<p>Lucka se dlouze zamyslela: „I když na druhou stranu jsem zase ráda, že to udělala, protože jsem nakonec ten rozdíl mezi tebou a Lenkou zaznamenala, což ovšem je zase důvod k tomu, abych vyzdvihla i správnost Janina rozhodnutí. … Ale! Vždyť já jsem chtěla zjistit, jak to vlastně s tebou je. Napočítala jsem 42, Jana však tvrdí, že je to o něco víc. A jestli toto je kriterium, podle kterého se mezi lidmi dají zjistit jedinci zasažení geny mimozemšťanů, tak kdo vlastně byli tví předkové? Můj dědeček je jasný…“</p>
<p>„Tam v tom spise je i jeden biblický citát,“ upozorňuje Nikolka sestru, „takže my ostatní jsme mimozemské geny podědily po ‚božích synech, kteří sestupovali k dcerám lidským a ony rodily jim‘ – a dokonce i Erich von Däniken na tom založil jednu ze svých teorii, teď se dokonce potvrzuje, že správnou…“</p>
<p>„Tak to se musím ještě přesvědčit o správnosti té Janiny teorie,“ zasmála se Lucka a Nikolka pochopila, že se sestra opět chystá k průzkumu jejích prsou. Uvolněně se položila na pohovku, složila ruce za hlavu a slastně zavřela oči. Vzápětí ucítila Lucčiny jemné ruce zkoumající její prsa způsobem, který ji naučila Jana. Lucka spojuje příjemné s užitečným. Nikolka cítí, jak její prsty pečlivě vyhmatávají jednotlivé laloky a současně stimulují její erotogenní zóny. Lucčiny doteky jsou pro ní vždy příjemné a milé, zvláště na intimních místech. Začíná se vzrušovat, což samozřejmě Lucce nemůže uniknout. Nikolka slyší její šepot: „…čtyřicet čtyři, pět, šest, sedm,… osm,…“ a nakonec sama vztahuje ruce po sestře: „Ano, čtyřicet osm, to je správné číslo…“</p>
<p>„Čtyřicet osm. Lenka šedesát šest a já sedmdesát dva…“ vydechla údivem Lucka.</p>
<p>„Ano. Ty sedmdesát dva,“ a Nikolka jemně hněte Lucčina prsa – ovšem ne proto, aby vyhmatávala jednotlivé laloky mléčné žlázy, ale z pouhé touhy znovu se pomazlit se sestrou, od které byla tak dlouho odloučena.</p>
<p>Ta pochopila, že z dalších výzkumů už nic nebude a přitulila se k roztoužené Nikolce. Znovu jí vytanulo na mysli, že sestra od ní byla odloučena celých osm měsíců a pochopila, že jí je musí vynahradit pochopením, láskou a něžnostmi. Jemně přejíždí citlivými prsty se sestřiných prsou po bříšku do jejího klína, odkud už prosakuje teplá vlhkost. Cítí pod svými prsty vzrušené záchvěvy a sama se začíná oddávat rozkoši ze znovuobjevování sestřina nádherného těla.</p>
<p>„Jak jsi po tom léčení zkrásněla,“ šeptá unešeně do Nikolčina ucha, „takovou krásnou postavu…“</p>
<p>„Všechny dívky, které darovaly mléko, zkrásněly,“ ujišťuje Nikolka Lucku, „dokonce i obézní Halina a podvyživená Rodica – ale ty neznáš. Dnes mají obě postavičky jako ze žurnálu…“</p>
<p>„Ale mě teď zajímáš ty. Když jsi se mnou, tak jsem nejšťastnější člověk,“ a Lucka – po kolikáté už? – líbá Nikolku po celém těle, hladí ji a vyhmatává její intimní místečka. Ale i Nikolka se osvobozuje od myšlenek na CPLE, kamarádky i mimozemšťany a celou její duši teď naplňuje jediná milovaná bytost, kterou v životě má – <emphasis>Lucka, Lucinka, moje sestřička. Milá, něžná, obětavá, můj poklad, moje štěstí…</emphasis></p><empty-line /><p>„Sledujeme je už deset dní a zdá se, že další se k nim asi nepřidají. Zatím jsou čtyři, z toho tři, které máme na seznamu.“</p>
<p>„Dobře,“ rozhoduje poručík Brian, „zadržte je dnes po setmění. Ale bleskově a nenápadně! Přece jen operujeme na cizím území! Jasné, seržante?“</p>
<p>„Jasné, pane poručíku! Končím spojení.“</p><empty-line /><p>„Takže si uděláme resumé toho, co máme k dispozici a co jsme zatím zjistily a udělaly,“ ujímá se dalšího večera slova Lenka, která zastává funkci dokumentaristky.</p>
<p>Nutno přiznat, že dnes je 25. ledna dívky slaví dokončení překladu zápisků Lucčina dědečka. Stůl je slavnostně prostřen, zmrzlinové poháry zdobené obrovskými kopci šlehačky a polité čokoládovou polevou lákavě voní.</p>
<p>„Předně tady máme k dispozici pamětní spis <emphasis>CLINICA PUELLARIS EXOTERRA – Plena raporto pri la agado de la ekesto ĝis la malapero</emphasis> zachráněný Janou, pět bloků Nikolčiných poznámek a …“</p>
<p>„… jak to pět, já jsem zachránila jen čtyři,“ namítá Nikolka.</p>
<p>„Ale máme jich pět,“ upřesňuje Lenka, „já jsem běžela za tebou a za Janou a ten blok, který ti vypadl z kapsy, jsem sebrala. Tady je…,“ a dívka vytáhla pátý blok z kabelky.</p>
<p>„… a rozsáhlý soubor písemností mého dědečka,“ pokračuje mezi tím Lucka ve výčtu dokumentace.</p>
<p>„K tomu je nutno přidat ještě můj deníček z kliniky, který ale nedopatřením zůstal u Lenky doma, protože jsem ji zapomněla upozornit, aby ho taky přivezla,“ doplňuje Jana. Pak se zkoumavě podívala na Lucku a položila zásadní otázku: „Mimozemšťané vybudovali kliniku především proto, aby získali náš biologický materiál, s jehož pomocí chtějí vyrobit xenofarmaka, která jim mají posloužit k obnovení libida – tedy milostné touhy a pohlavního vzrušení. Nechápu, jak mohl tvůj dědeček zplodit potomka…“</p>
<p>„Ano, četla jsem pamětní spis a vím, na co narážíš,“ uvažuje Lucka, „dokonce máme přeloženy všechny dědečkovy zápisky, které vedl v pozemských jazycích, ale nikde není vysvětlení této záhady. Dokonce se ani nikde nezmiňuje o tom, že by měl potíže s navazováním styků se ženami…“</p>
<p>„On přece o svých čistě osobních záležitostech nepíše vůbec nikde – aspoň v té části pamětí, které se nám podařilo přečíst a přeložit. Opravdu nikde se nezmiňuje o svém vztahu k ženám,“ upozorňuje Lenka, která všechny přeložené zápisy pečlivě pročítala, dělala jazykové korektury a chronologicky je seřadila. Svou práci právě před chvílí dokončila.</p>
<p>„Jedná se vlastně spíše o dílo cestopisného a národopisného charakteru. On popisuje přírodu a obyvatele Země v časovém úseku dvaceti pěti let. V roce 1908 došlo ke ztroskotání jeho kosmické lodi na Sibiři. Prošel tajgou do Ruska, pak na Ukrajinu, Slovensko, Maďarsko, Rakousko a usadil se na Moravě. Podle zápisků sem dorazil v předvečer války – v roce 1913 – a tady pak žil až do své smrti roku 1933. Tvůj otec se narodil už jako pohrobek, takže on se s tvou babičkou musel seznámit zřejmě krátce před smrtí…“</p>
<p>Teprve teď si všechny dívky uvědomily dosah toho, co právě odhalila Lenka. Opravdu – štěstí Lucčina dědečka, astronavigátora mimozemské vesmírné výpravy, netrvalo dlouho…</p>
<p>„Jenom by mě zajímalo,“ medituje Lucka, „zda by toto tajemství nebylo možno rozluštit ze zápisků, které si děda vedl v jazyce mimozemšťanů. Jenže nevím, kdo by byl ochoten a schopen ty záznamy dešifrovat.“</p>
<p>„Já jsem zase v tomto směru optimistka,“ vstupuje do debaty Nikolka, „protože ty špionážní družice nemizejí samy od sebe. Někdo jim určitě k tomu mizení pomáhá. Dále tu máme záhadné UFO, které přistálo na Sahaře, takže…“</p>
<p>Vytrvalé řinčení zvonku přerušilo Nikolčinu větu. Lucka přehodila přes sebe zimní bundu a vyrazila k domovním dveřím. Když otevřela, byla překvapena náhlým útokem neznámého muže, který ji chytil pod krkem a na obličej jí přitiskl houbu napuštěnou chloroformem. Další čtyři muži vtrhli otevřenými dveřmi do domu a přepadli nic netušící dívky stejným způsobem.</p><empty-line /><p>Lenka se probudila a zjistila, že se nemůže hýbat. Leží na tvrdé podlaze spoutána na rukou i na nohou, oči má zavázány šátkem. Hluk motoru a otřesy prozrazují, že se nachází v dopravním prostředku.</p>
<p>„Jano!“</p>
<p>„Mlč, nebo ti ji zavřu!“ odpověděl na její výkřik hrubý mužský hlas.</p>
<p>Lenka raději mlčí a napíná uši, aby aspoň sluchem zjistila, co se kolem ní děje. Jenže řev motoru je zde dominantní zvuková kulisa. Lenka jen cítí, že auto prudce brzdí. Když zastavili, ucítila závan mrazivého vzduchu. Dveře auta se otevřely a podle hlasů poznává Lenka, že jejich únosci se s kýmsi dohadují. Anglicky.</p>
<p>„Kolik jich máte?“ překládá tiše Lucka.</p>
<p>„Čtyři.“</p>
<p>„Takže budeme optimálně vytíženi…“</p>
<p>„Pro tebe to platí taky! Koukej mlčet!“ osopil se na Lucku jeden z členů české eskorty.</p>
<p><emphasis>Tak nezdržujte a nakládejte,</emphasis> překládá si Lucka sama pro sebe.</p>
<p>Po těchto slovech jsou všechny čtyři dívky naloženy do malého dopravního letadla jako balíky. Je slyšet hluk zavírajících se dveří a vzápětí start dvou leteckých motorů.</p>
<p>„Nepřiznávejte znalost žádného cizího jazyka,“ stačila vykřiknout Lucka než dívky dostaly další dávku chloroformu.</p><empty-line /><p>První se probudila opět Lenka. Ihned poznala že zvuk motorů se podstatně změnil. Už vlastně slyší jen jeden motor, jehož řev se ani zdaleka nevyrovná řevu motoru leteckého. Pravidelné pohupování prozrazuje, že už nejsou v letadle. <emphasis>To vypadá, jako bychom cestovali v motorovém člunu,</emphasis> uvažuje Lenka, ale neodvažuje se promluvit, aby náhodou nebyla fyzicky napadena. Dosud si pamatuje onu hrozbu…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 4</strong></p>
<p>Čtyři unesené dívky byly zbaveny pout a vyvedeny ze člunu na břeh. Tam jim byly sňaty i černé šátky, kterými měly zavázané oči.</p>
<p>„Mluví některá z vás anglicky“</p>
<p>„Já,“ ozvala se Lucka.</p>
<p>„Nikdo jiný?“</p>
<p>Lucka signalizuje ostatním dívkám, aby se neprozradily a aby dodržovaly její doporučení, které jim vnutila při nakládání do letadla.</p>
<p>„Jste-li v moci nepřítele, je lépe předstírat neznalost a vyžadovat tlumočníka. Rozumíte-li, tím lépe. Aspoň máte víc času na rozmyšlenou,“ poučila kamarádky později.</p>
<p>„Jsi ochotna fungovat jako tlumočnice?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Takže jdeme,“ a velící důstojník ukázal směrem k nízké dlouhé napůl zděné a napůl dřevěné budově ve vzdálenosti asi 500 metrů od přístavní hráze, jejímiž úzkými okny probleskovala světla. Elektrická. Je to jediný orientační bod v hluboké bezměsíčné noci. Každá dívka ‚vyfasovala‘ dva strážné, kteří ji vzali mezi sebe a vlečou ji udaným směrem. Byly zavedeny do rozsáhlé místnosti s nízkým stropem.</p>
<p>Za nimi vstoupil velitel v hodnosti kapitána a seržant. Kapitán zjednal klid a spustil: „Vážené slečny! Byly jste zadrženy pro podezření ze spolupráce s vesmírnými vetřelci.“</p>
<p>„Nechápu…“ spustila Lucka.</p>
<p>„Není tvým úkolem chápat, ale odpovídat!“</p>
<p>„Nevíme o žádných vetřelcích.“</p>
<p>„To také nebyla otázka, ale zdůvodnění vašeho zadržení. Zatím budete podrobeny přijímacím formalitám, vyšetřeny posádkovým lékařem a ubytovány. S výslechy začneme později, až budou přítomni členové vyšetřovací komise.“</p>
<p>Velitel pokynul jednomu z osmi vojáků, kteří dělali doprovod dívkám. Ten vyšel ven a za chvíli se vrátil doprovázeje další tři muže, kteří za ním vstoupili do místnosti. Posádkový lékař – <emphasis>sotva třicetiletý mladík, zřejmě s čerstvě oschlým diplomem,</emphasis> pomyslela si Jana – v ne příliš čistém bílém plášti, zapisovatel, který se bez okolků usadil ke klávesnici počítače, a fotograf, který si připravil aparát do pohotovostního stavu a na jednu stěnu místnosti pověsil světle hnědou látku, která mu má zřejmě sloužit jako pozadí.</p>
<p>„Pane kapitáne,“ oslovil seržant velitele, „příjem zajatkyň je připraven!“</p>
<p>Velitel přehlédl čtyři zadržené dívky a bez zaváhání vybral Lenku. Výslechu se ujal seržant.</p>
<p>„Your name?“</p>
<p>„Jméno?“ překládá poctivě Lucka.</p>
<p>„Lenka.“</p>
<p>„Your age?“</p>
<p>„Věk?“</p>
<p>„Dvaadvacet.“</p>
<p>Zapisovatel sepisuje protokol.</p>
<p>„Předstup tady ke zdi a postav se do pozoru!“</p>
<p>Lenka přešla k zástěně a postavila se podle seržantova rozkazu. Pološero v místnosti prořízl blesk fotoaparátu.</p>
<p>„Ukaž, co máš v kapsách!“</p>
<p>„Dovolte! Na to nemáte právo!“</p>
<p>„Obsah kapes,“ diktuje seržant zapisovateli, zatímco dva vojáci přistoupili k vyslýchané dívce. Jeden jí drží za ruce, druhý vykládá na stůl obsah Lenčiných kapes:</p>
<p>„Kapesník, svazek tří klíčů v kožené klíčence, kuličkové pero kovové…“</p>
<p>„Svlékej se!“</p>
<p>Lenka pomalu odkládá blůzku, zouvá boty a svléká kalhoty. Zapisovatel uvádí části odloženého oděvu do protokolu, zatímco jeden z vojáků hází zaprotokolované věci bez ladu a skladu do jutového pytle.</p>
<p>Lenka stojí před seržantem jen ve spodním prádle.</p>
<p>„Jen pokračuj, pokračuj!“</p>
<p>Lenka, <emphasis>antická bohyně,</emphasis> která pobíhání bez šatů bere jako sport, zaváhala. Předvádí se ráda a těší ji, že se líbí – jenže dobrovolně. Teď se má svléci na rozkaz!</p>
<p>„Tak bude to?“</p>
<p>Lucka překládá i tuto výhrůžku.</p>
<p>Lenka si seržanta změřila zkoumavým pohledem. „Nezdá se vám, pane, že během lékařské prohlídky tady nemáte co dělat? Zvláště, když má být vyšetřována žena?“</p>
<p>Lucka překládá Lenčinu námitku, ale je zaražena v půli věty: „Spřeženec vetřelců z vesmíru, který se opovažuje spolupracovat s nepřítelem aniž by nás o tom informoval, mě nebude poučovat o mých pravomocích! A kromě toho: Toto je zatím přijímací procedura. Lékařská prohlídka bude následovat až sepíšeme protokol!“</p>
<p>„Já nejsem občanka Spojených států a už vůbec necítím potřebu se vám zpovídat ze svých činů, když jsem na vašem území nic protizákonného nespáchala!“ odsekla důrazně Lenka.</p>
<p>„Nebudu se tu dohadovat s nějakou bezvýznamnou nulou, která ani není občankou Spojených států. Tvou jedinou povinností je poslouchat! Během třiceti sekund tě tady chci vidět úplně svlečenou!“</p>
<p>„Lenko,“ ozvala se náhle Nikolka, „nezdá se ti, že tomu primitivovi vůbec nejde o nějaké přijímací řízení nebo lékařskou prohlídku? Jeho zjevným cílem přece je vidět tě vysvlečenou do naha. A nejen tebe. Postupně nás všechny…“</p>
<p>Lenka nedbajíc Nikolčina upozornění se nadechla, aby mohla na seržanta vychrlit další ze svých argumentů, ale nedostala již příležitost. Seržant pokynul dvěma vojákům, kteří se na Lenku vrhli a přitáhli ji více do středu místnosti, tam, kde byly do stropu ukotveny háky. Jeden jí nacvičeným hmatem nasadil na ruce náramky a střed řetězu zavěsil na jeden z háků, druhý voják jí připoutal nohy k podlaze.</p>
<p>Mezitím se kapitán otočil k Lucce: „Přelož, co řekla!“ a ukázal na Nikolku.</p>
<p>„Jemu nejde o nějakou lékařskou prohlídku, chce tě vidět vysvlečenou, a nejen tebe, ale i nás ostatní….“</p>
<p>„V tom směru má to děvče pravdu. I na vás dojde.“</p>
<p>Otočil se opět k upoutané Lence a pokynul dalším dvěma vojákům, kteří k ní přistoupili a zbavili jí ponožek, kalhotek i podprsenky pomáhajíce si nožem. I tyto poškozené součásti oděvu byly zaprotokolovány a uloženy do pytle. Nakonec jí vojáci strhli s krku zlatý řetízek s medailónkem a s ruky hodinky. Oba předměty stihl stejný osud. Jiné ozdoby už Lenka na těle nemá.</p>
<p>„Tak, a teď ji pořádně osvětlete,“ nařídil velitel.</p>
<p>Na nahou Lenku namířeny dva reflektory a velitel následován seržantem a ostatními přítomnými vojáky dlouze prohlíží její tělo ze všech stran.</p>
<p>Pak se kapitán obrátil k lékaři a podal mu jednu zásadní informaci: „Ten zpravodaj, který kontaktoval naši služebnu, oznámil, že zadržené trpí zvláštní zdravotní poruchou – samovolnou laktací nulligravid – což je prý velká vzácnost. Nevím, co tím přesně myslel, ale měl by sis s tím poradit.“</p>
<p>„Takže naše zadržení má na svědomí ten neurvalec a podrazák Rummler,“ sděluje Jana šeptem ostatním dívkám.</p>
<p>„To je tedy dost zajímavá porucha. S tím jsem se dosud nesetkal, ale snad si s ní poradíme.“</p>
<p>Pak se obrátil k Lence: „Vymoč se,“ a nastavuje mezi její nohy kbelík.</p>
<p>Lenka váhá. Lékař ji silně tiskne břicho v místě močového měchýře. Lenka zasténala a pustila moč. Když se vyprázdnila, lékař se pouští do důkladné prohlídky Lenčina těla. Pečlivě prohmatává jednotlivé tělesné partie – paže, stehna, lýtka, hýždě a nakonec se soustřeďuje na prsa. Důkladně prohmatává mléčnou žlázu a masíruje bradavky.</p>
<p>„Žádnou laktaci nepozoruji, ten váš informátor bude asi nějaký tlučhuba, pravděpodobně mdlého rozumu. … Ještě mi ji položte.“</p>
<p>Lenka odpoutána od stropu a položena na stůl.</p>
<p>„Budeš spolupracovat dobrovolně, nebo…“</p>
<p>„Raději… dobrovolně…“</p>
<p>„Tak pokrč nohy a pořádně je roztáhni.“</p>
<p>Lucka znechuceně překládá sledujíc s odporem ‚lékařovu‘ práci. Ten soustředěně prohmatává Lenčino břicho rektum a vagínu. Nakonec se zaměřuje opět na prsa.</p>
<p><emphasis>Počíná si při tom podobně bezohledně jako asistent Rummler,</emphasis> uvědomuje si Jana vidouc drobné krevní podlitiny tu a tam naskakující na Lenčině břiše a prsou.</p>
<p>„Lituji, ale žádná laktace se nekoná,“ oznamuje doktor konečný verdikt.</p>
<p>„Postav se!“</p>
<p>Lenka vstala se stolu a postavila se snažíc si rukama zakrýt aspoň klín.</p>
<p>„Postav se k zástěně. Do pozoru!“</p>
<p>Lenka váhavě splnila rozkaz. Další blesk ozářil místnost a Lenka se vrhla směrem k fotografovi.</p>
<p>„Zpátky!“ Na Lenku se vrhli dva vojáci, zatlačili ji na původní místo a postavili ji levým bokem k fotoaparátu. Další blesk.</p>
<p>„Postav se k nám zády!“</p>
<p>Blesk.</p>
<p>„A teď vpravo v bok!“</p>
<p>A nahá Lenka je zvěčněna i z pravého profilu.</p>
<p>„Další!“ šlehl kapitánův rozkaz.</p>
<p>Lenka vyfasovala pruhovaný ‚trestanecký‘ plášť, který si oblékla rovnou na nahé tělo, a sandály, které si obula na bosé nohy. Pak byla kamsi odvedena. Poté seržant ukázal na Nikolku: „Teď tahle, když je taková jasnovidka…“</p>
<p>Zapisovatel začíná nový protokol – Jméno, věk, obsah kapes…</p>
<p>Nikolka postoupila na Lenčino místo a postavila se do pozoru. Pořízena úvodní fotografie v civilních šatech.</p>
<p>„Svlékneš se sama a dobrovolně?“</p>
<p>Nikolka postupně odkládá své svršky. Váhá, když už jí zbývá jen spodní prádlo. Nakonec si vzpomněla na Lenčin osud a svléká i zbytek a vyprazdňuje močový měchýř do kbelíku. Její nahé tělo je osvětleno dvěma reflektory.</p>
<p>„Postav se do pozoru!“</p>
<p>A nahá Nikolka je rovněž vyfotografována ze čtyř stran, jako před tím Lenka.</p>
<p>„Otáčej se! … Ruce zvedni nad hlavu… Výš!“</p>
<p>Nikolka se poslušně otáčí a pózuje zalita září reflektorů a vystavena lačným pohledům pologramotných vojáků. Asi po dvou minutách je i ona předána do rukou posádkového felčara: „Lehni si na stůl, roztáhni nohy … pořádně!“</p>
<p>Doktor prohmatává její tělesné partie stejně neurvale a surově, jako předtím u Lenky. Zvlášť brutálně si počíná při hnětení prsou a prsních bradavek snaže se zjistit, zda dívka opravdu produkuje mléko.</p>
<p>„Ty hodinky!“ šeptá mezi tím Lucka Janě, když teď na chvíli nemusí překládat.</p>
<p>„Jaké?“</p>
<p>„Tvoje. Dej je Nikolce, až bude odcházet…“</p>
<p>„Ani tady ta laktací netrpí,“ vynesl svůj konečný verdikt a Nikolka, rovněž poznamenaná několika krevními podlitinami, zabalena do podobného pláště a obuta do sandálů jako před tím Lenka, byla odvedena z místnosti. Když procházela kolem Jany, ucítila její dotyk na své ruce. Duchapřítomně uchopila podávaný předmět a ukryla ho v dlani.</p>
<p><emphasis>Teď jsem na řadě já,</emphasis> napadlo Janu, <emphasis>protože Lucka-tlumočnice jim zůstane jako poslední…</emphasis></p>
<p>A nemýlila se.</p>
<p>„Tak, pojď, krasotinko, postav se hezky do pozoru, usmívej se…“ oslovil Janu seržant posměšně hned jak za Nikolkou zapadly dveře.</p>
<p>Když byla pořízena Janina fotografie v civilních šatech, pokračovala přijímací procedura podle zaběhnutého scénáře.</p>
<p>Shoď se sebe ty šatečky, ať si tě také můžeme pořádně prohlédnout. A zatímco se budeš svlékat, prozraď nám své ctěné jméno a věk. … Ani ty nejsi občankou Spojených států?“</p>
<p>Lucka mechanicky překládá každé slovo, i když Jana na rozdíl od Lenky angličtině docela rozumí. Ale obě dívky přísně dbají konspirace, na které se v rychlosti stačily domluvit.</p>
<p>„Řekni jim, že občankou Spojených států nejsem. A kdybych náhodou byla, tak bych se takového občanství okamžitě vzdala, protože bych nesnesla pomyšlení, že stejnými občany jsou i lumpové jejich kalibru!“</p>
<p>„Svlékej se a nežvaň!“ zastavil proud Janiných litanií velitel. Ani nepožádal Lucku o překlad.</p>
<p>Jana postupně odkládá své svršky a nakonec stojí před lačnými pohledy vojáků jen ve spodním prádle.</p>
<p>„Chceš, abychom ti taky pomohli?“</p>
<p>Výhrůžka zapůsobila a Jana si pomalu rozepíná podprsenku. Pak stahuje kalhotky, ale to už na svém těle cítí žár reflektorů. Poslušně se otáčí a zvedá ruce.</p>
<p>„Tak, teď si pořídíme ještě pár exkluzivních foteček na památku… postav se do pozoru…“</p>
<p>Když byla Jana zvěčněna v plné nahotě ze všech stran, ujal se slova lékař: „Vymoč se…! Lehni si na stůl … roztáhni nohy … víc!“</p>
<p>Jana cítí, jak doktorovy prsty zajíždějí do její vagíny a prohmatávají děložní hrdlo. Posledním objektem doktorova zájmu jsou pochopitelně Janina prsa, ze kterých se snaží vymačkat mléko, o jehož produkci podal zprávu ten ‚informátor‘ v pražské služebně FBI.</p>
<p>„Ani ta žádné mléko neprodukuje,“ vynesl lékař verdikt i nad Janou.</p>
<p>„Odveďte ji,“ nařídil seržant, když si Jana navlékla ‚ústavní‘ plášť a obula přidělené sandály.</p>
<p>Zaprotokolované Janiny osobní věci oděv, řetízek i prstýnek naházeny do jutového pytle, který byl označen jakousi visačkou a hozen do kouta ke dvěma stejným pytlům, které obsahují věci Lenčiny a Nikolčiny.</p>
<p>Pak pohlédl na Lucku:</p>
<p>„Nu, a zůstala’s nám na konec. Aspoň se už nebudeme muset zdržovat překlady z té vaší příšerné hatmatilky. Postav se hezky do pozoru…“</p>
<p>„Nevím, zda je lepší hatmatilka ta naše nebo ta vaše, kde má jedním způsobem napsané slovo deset významů podle toho, jak se hekne,“ vrátila Lucka veliteli urážku i s úroky, zatímco fotograf zhotovil její snímek v civilních šatech. Ale k další diskusi nad zajímavým tématem už neměla příležitost.</p>
<p>„Tak už přestaň vykládat své rozumy a předveď nám svoji anatomii!“ vyštěkl seržant podrážděně.</p>
<p>To byla poslední slova, která Jana zaslechla, než byla vyvlečena z místnosti.</p>
<p>Lucka zápasí se zdrhovadlem, do kterého se jí zadřelo několik nitek.</p>
<p>„To děláš naschvál? Myslíš si, že jsme ti tady pro blázny?“ Jeden z vojáků, vysoký vypasený hromotluk, k Lucce přiskočil a rozřízl její šaty vedle zipu nožem. „Můžeš pokračovat,“ pronesl obřadně a zároveň posměšně.</p>
<p>Lucka stáhla zničené šaty a stojí před vojáky jen ve spodním prádle. Přemýšlí, který ze dvou posledních kousků svého odění má svléci dříve.</p>
<p>„Domnívám se,“ spustil velitel, „že se máš svléknout úplně do naha, ne?“</p>
<p>„Ano,“ vydechla Lucka a neochotné odkládá podprsenku.</p>
<p>„Tak pokračuj!“</p>
<p>„Ale když já…“</p>
<p>Nedopověděla. Tlouštík k ní opět přistoupil a jedním hmatem jí strhl kalhotky…</p><empty-line /><p>Lenka, Jana a Nikolka sedí spolu v obrovské ratejně, kde je umístěno na dvacet dvoulůžkových paland – vždy dvě lůžka nad sebou.</p>
<p>„Zdá se,“ spustila Nikolka, že tady nezůstaneme samy, protože by nás přece neubytovali v takové prostoře. Kdyby se jednalo o mimozemšťany, tak by taková veliká místnost byla určena pro jednu osobu, ale tihle…“</p>
<p>„Mě by spíš zajímalo, kam nás zavlekli,“ zeptala se Jana.</p>
<p>„Podívej, ve vesmíru ani v nějakém mimoprostoru tentokrát nejsme. Zřejmě nás zavlekli na nějakou svoji námořní vojenskou základnu daleko od civilizace. Ale jakmile Lucka uvidí volnou oblohu, snadno naši polohu určí.“</p>
<p>„Bez přístrojů?“</p>
<p>„I bez přístrojů jistě dokáže určit polohu se značnou přesností. Ona je na obloze jako doma a polohy nebeských těles zná úplně zpaměti.“</p>
<p>Jana chvíli přemýšlí o Nikolčiných slovech a pak se zeptala: „Lucka je tedy astronomka, ale ona by mohla fungovat i jako matematička nebo překladatelka či tlumočnice z mnoha jazyků – kolik ona jich vlastně ovládá?“</p>
<p>„Já ti ani nepovím,“ odpovídá Nikolka zamyšleně, „evropské jazyky ovládá bezvadně všechny. Japonsky a čínsky se už taky domlouvala. V mé přítomnosti. Nevím, kde k takovým znalostem přišla. Doma nemá ani jednu učebnici cizího jazyka, ani jeden slovník. Vždyť ona jinak žije docela normálním životem, dokonce se stará i o naší domácnost, ačkoliv jako ředitelka státní observatoře a nositelka řady vědeckých titulů by měla i na to, aby si pořídila pomocnici do domácnosti. Ale to ona ne. A kromě toho je to vynikající kuchařka…“</p>
<p>„Já si myslím," spustila dosud mlčící <emphasis>antická bohyně,</emphasis> že celé to tajemství spočívá v mimozemském původu jejího dědečka. Pamatujete se na lékaře z CPLE? Oni vůbec nevyužívali étherického tlumočení. Mluvili vždy rovnou esperantem. A když jsme se o tom bavily tenkrát se <emphasis>sličnými akvabelami,</emphasis> co nám řekly? Že lékaři a maséři, tedy mužští členové personálu, což potažmo znamená mimozemšťané, rozumějí i jejich kmenovým jazykům, které nebyly zahrnuty do tlumočení.“</p>
<p>„A platí to i o ženách-mimozemšťankách?“ zeptala se nedůvěřivě Nikolka.</p>
<p>„Platí. Kdybys slyšela, jakou nádhernou češtinou mluví Ariana,“ ubezpečuje ji Jana, „tak bys ji v ten moment navrhla na post ministryně kultury.“</p>
<p>„Tak, krasotinky, konec tlachání – a spát! Zhasínáme,“ prohlásil voják, který právě přivedl úplně zničenou Lucku.</p>
<p>„Nejprve bychom se měly umýt, ne?“ ozvala se Lenka.</p>
<p>Lucka opět poctivě přeložila.</p>
<p>„Jsi příliš náročná, holubičko. Sprcha tu funguje jen dvakrát týdně. V úterý a v sobotu. A dnes máme čtvrtek. Víš?“</p>
<p>„No fuj, tady ale panují středověké poměry,“ ušklíbla se pohrdavě Jana.</p>
<p>„Máš snad k tomu nějakou připomínku? Taky by se mohlo stát, že si na sprchování týden počkáš, víš,“ ubezpečuje dozorce Janu, aniž by Lucka její poznámku přeložila, „tady není rekreační středisko, ale zajatecký tábor!“</p>
<p>S těmito slovy voják zamkl dveře a jediná žárovka osvětlující ratejnu zhasla. V té chvíli se Lucka přitiskla ke své sestře a zabořila svůj obličej do jejích prsou: „To … nejsou … lidi … Kdybys jen viděla … a slyšela…,“ vyráží ze sebe nesouvisle.</p>
<p>„Jak s tebou ti dobytkové zacházeli?“ rozhořčila se Nikolka.</p>
<p>„Ne, ne … neurážej … dobytek. Z toho je … aspoň … užitek…“ a Nikolčin plášť najednou vlhne, jako kdyby u ní nadále trvala laktace…</p>
<p>Nikolka láskyplně hladí sestru po vlasech a stahuje z ní plášť. Lucka Nikolčiny něžnosti opětuje. Položila se vedle ní na lůžko a obě se přikryly jednou pokrývkou.</p>
<p>„Lucinko, sestřičko, mně je moc líto, co se stalo.“</p>
<p>„Tobě je to líto? Vždyť za to přece nemůžeš…“</p>
<p>„Protože je to kvůli nám. Oni nás unesli, protože jsme se léčily u mimozemšťanů…“</p>
<p>„A na to snad bez svolení Američanů nemá nikdo nárok? Kdybych ti byla věřila a neposílala tě na kliniku, tak…“</p>
<p>„Tak bych se nesešla s Janou a Lenkou,“ přerušuje Nikolka sestřiny výčitky, jenže setkání s s děvčaty je pro mne mnohem důležitější, než nějaký Rummler. Myslíš, že bych dělala figurantku někomu jinému než Janě? Ani náhodou! A pro Janu jsem to udělala jenom proto, že jsem vycítila, že ten asistent je proti ní zaujatý. Jana a Lenka jsou náhodou báječné kamarádky. Zachraňovaly jsme spolu Rodicu a potom jsme pomáhaly mimozemským přátelům – zdůrazňuji – přátelům! – nikoliv vetřelcům! – jak je tady ti vojáci nevím proč titulují. Kdybych byla na tu kliniku nešla, tak bych se s Janou nesetkala, takže jsem nakonec ráda, že’s mě tam dovedla.“</p>
<p>A Nikolka hladí a laská svou sestru po celém těle, tiskne ji k sobě a šeptá jí něžná konejšivá slůvka. A Lucka se pomalu, ale jistě uklidňuje. Čechrá sestřiny nádherné vlasy, hladí ji na prsou i v klíně. Tiskne hlavu k její hrudi a poslouchá uklidňující tlukot srdce. Nikolka oplácí Lucce něžnosti a nakonec – obě vyčerpány otřesnými zážitky – usínají vzájemně se svírajíce v náručí.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 5</strong></p>
<p>Ráno v šest hodin vtrhli do ratejny čtyři vojáci. „Vstávat, budíček! Nástup na ranní rozcvičku! Běžte ven!“ Čtyři rozespalé dívky vstaly ze svých lůžek a jaly se oblékat pláště, které jim byly včera v noci přiděleny.</p>
<p>„Ty pláště si nechte vevnitř,“ nařídil velitel čety. <emphasis>Zřejmě došlo ke střídání stráží,</emphasis> uvědomila si Jana vidouc jiné vojáky a jiného velitele než v noci.</p>
<p>Dívky tedy vyběhly před budovu zcela vysvlečené. Každá byla okamžitě chycena dvěma vojáky. Jeden jí přidržel ruce za zády, druhý jí pečlivě a zdlouhavě prohmatává prsa. Tak doporučil v noci lékař, když skončil se vstupními prohlídkami:</p>
<p>„Je nutno zjistit, zda se laktace neobjeví znovu – i když tomu vašemu žvanilovi příliš nevěřím.“</p>
<p>Po této ponižující proceduře následuje ranní čtvrthodinka. Zajatkyně cvičí nahé současně s vojáky, kteří mají na sobě trenýrky. Čtyři nahé zajatkyně jsou ovšem středem jejich pozornosti. Cítí na sobě lačné pohledy a dokonce padlo i několik oplzlých poznámek na Lucčinu adresu. Její transsexualita je pro spoustu vojáků totéž co pouťová atrakce. Ačkoliv se ostatní dívky snaží Lucku zakrýt svými vlastními těly, je jich přece jen málo a vojákům se občas podaří Lucku od nich izolovat.</p>
<p>Pak byla každá dívka polita kbelíkem studené vody. „A teď běhejte, ať oschnete!“ Když oschly, bylo jim dovoleno vrátit se do ratejny a obléci pláště. K snídani dostala každá pečenou rybu.</p>
<p>Po snídani nástup a čtení denního rozkazu tábora. Vojáci se postavili do tří stran čtverce. Čtvrtá je vyhrazena pro zajatkyně.</p>
<p>„Zapni si pořádně ten plášť,“ kárá velitel čety Lenku, „rozkaz je slavnostní ceremoniál. A při slavnostních ceremoniálech musí být každá skupina účastníků upravena naprosto stejně!“</p>
<p>Lucka překládá a Lenka zapíná zbývající dva knoflíky ze šesti. Náhle jí jeden upadl – Lenka si pozdě uvědomila, že visí na poslední nitce. Z velitelových očí vyšlehl blesk a vzápětí Lucka překládá jeho ortel:</p>
<p>„Když si neumíte ty hadry udržet v pořádku, budete nástup absolvovat bez nich. Takže se, holubičky, svlékněte a pláště položte před sebe na písek.“</p>
<p>Čtyři zajatkyně se po sobě jen podívaly a stojí dál bez hnutí na předepsaných místech. To kapitána rozlítilo ještě víc: „Tak vy se hodláte vzpouzet… Dobrá! V tom případě budete nahé absolvovat všechny nástupy. A teď vám hoši pomohou z těch plášťů…“ přičemž pokynul k pravé straně čtverce a čtyři z vojáků vyrazili k jejich stanovišti. Dívky bleskurychle shodily pláště nečekajíce na ‚galantní‘ pomoc svých dozorců. Teď stojí před nastoupenou jednotkou zcela vysvlečené a rozpačitě si zakrývají rukama intimní tělesné partie.</p>
<p>„Pozor!“ velí kapitán.</p>
<p>Dívkám nezbývá než spustit ruce podél těla, vypnout prsa a zvednout hlavy, nechtějí-li přijmout už jednou nabízenou ‚pomoc‘. Na svých nahých tělech opět cítí chlípné vzrušené pohledy vojáků. Jen jejich debilní poznámky se neozývají, neboť se nikdo neodvažuje porušit řád slavnostního ceremoniálu.</p>
<p>„Denní rozkaz dne 27. ledna,“ spustil kapitán předepsanou formuli.</p>
<p><emphasis>Dvacátého sedmého… Unesli nás 25. večer, to znamená, že jsme spaly a cestovaly celý den a kousek,</emphasis> uvažuje Lucka.</p>
<p>„… ještě jednou tě vyzývám, abys překládala moji řeč!“ Lucka si uvědomuje, že na přemýšlení není čas. „Zajatkyně – dopoledne úprava lůžek pro ostatní, od 11 do 13 hodin dvě jako servírky do jídelny, odpoledne správka uniforem,“ překládá Lucka.</p>
<p>Hned po rozkazu dodána do ratejny hora lůžkovin a děvčata upravují další lůžka. Jana s praxí zdravotní sestry se zasloužila o to, že práce předepsaná na tři hodiny je hotova za čtyřicet minut. Dívky opustily vzorně uklizenou ratejnu a prozkoumávají exteriér tábora. Zjistily, že nikde není žádný plot nebo jiná zábrana a baráky, zčásti zděné, ale většinou dřevěné, jsou v nepravidelných seskupeních postaveny ve volné přírodě.</p>
<p>Až do oběda se pak o ně nikdo nestaral, jen šestičlenná skupinka vojáků střídavě přechází sem a tam. Vojáci jsou ozbrojeni samopaly a sledují čtyři zajatkyně na každém kroku.</p>
<p>Lucka se přes noc vzpamatovala z otřesného zážitku ze vstupní ‚lékařské‘ prohlídky a provádí zevrubný průzkum nového prostředí za vydatné sestřiny pomoci.</p>
<p>„Zabavte nějak ty vojáky, ať se o nás dvě méně starají, abychom měly při průzkumu víc volnosti,“ požádala Nikolka Janu s Lenkou.</p>
<p>„To bude úkol spíš pro tebe,“ uvažuje Jana nahlas obracejíc se k Lence, „i když já konec konců také dovedu provokovat… Ale zrovna teď mě nic rozumného nenapadá…“</p>
<p>„Nejprve se zkusíme opožďovat,“ navrhuje Lenka, „uvidíme, jak se dozorci zachovají.“</p>
<p>Jana s Lenkou jdou ‚co noha nohu mine‘ a sledují, jak budou reagovat střežící je vojáci.</p>
<p>„To se dalo čekat,“ podotýká Jana, když se vojáci rozdělili a tři přidávají do kroku.</p>
<p>„Jich je šest a my jsme jen čtyři. Vždycky budeme mít každá z nás aspoň jednoho v patách,“ uvažuje Lenka, „a mě nenapadá nic jiného, než …“ a Lenka naznačuje rozepínání knoflíků u pláště.</p>
<p>„Víš, Lenko, mně je dost proti srsti, že bychom se měly těm obejdům předvádět jako nějaké lehké ženštiny. Docela mi stačila ta noční ‚lékařská‘ prohlídka a ta ranní ‚promenáda bez plavek‘ – střídavě mě polévaly vlny studu a bezmocného vzteku. A ty mi přijdeš s nápadem, abychom se před nimi svlékaly dobrovolně…“</p>
<p>Lenka chytla Janu za ruku a rovněž přidává do kroku: „Dokud něco nevymyslíme, musíme udržet skupinu pohromadě. Kdybychom se rozdělili už teď, neměly bychom možnost upoutat pozornost dozorců jdoucích za Luckou a Nikolkou.“</p>
<p>„V krajním případě jsem ochotna se udělat ‚nahoře bez‘. Možná, že na tyhle chlápky to bude stačit,“ slevuje Jana ze svých zásad.</p>
<p>„Cože? Napřed se odmítáš svléknout a teď by ses chtěla před nimi přímo ‚udělat‘ – no to mě tedy podrž,“ a Nikolka dusí smích, aby na sebe dozorce ještě více neupozorňovaly.</p>
<p>Jana si uvědomila, v jaké souvislosti choulostivé sloveso použila, a přikryla si obličej dlaněmi. Pak se jako zázrakem uklidnila: „Já jsem myslela jako předvést se ‚nahoře bez‘, pochopitelně.“</p>
<p>„I to by mohlo mít úspěch, ale musíme také k takové akci mít důvod. Kdybychom si jen tak bezdůvodně rozhalily pláště, mohlo by jim to být podezřelé,“ varuje Lenka.</p>
<p>Ale trvalo ještě dobrých dvacet minut, než se naskytla vhodná příležitost. Čtveřice dívek právě míjí jakýsi srub, zřejmě skladiště, před nímž Lenka uviděla několik volně ložených trámů, latí a prken. A kousek od skladiště upoutala Lenčinu pozornost krásně zelená tráva. Uvědomila si, že prostředí se rázem změnilo. Zatím šli pískem. Vpředu Lucka s Nikolkou, za nimi Jana s Lenkou. V patách mají šest samopalníků. Hustou trávou došli až na kraj lesa.</p>
<p>„Choďte v kruzích a hledejte vodu,“ žádá Lenka kamarádky. A nemýlila se, během několika minut narazila Nikolka na pramen, který vyvěrá ze země a voda odtéká mělkým korytem severním směrem.</p>
<p>Když skupina překročila potůček, upozornila Lenka Lucku: „Pomaličku se oddělujte.“</p>
<p>Pak se otočila k Janě: „Teď dávej pozor, voda je kousek za námi. Toho rozhaleného pláště si jako nevšímej, popřípadě toho využij. ‚Nahoře bez‘ se dá opravdu ještě snést i před těmi…“</p>
<p>Nedopověděla, protože tři dozorci začali zrychlovat. Lenka zavrávorala a zhroutila se na trávu, přičemž se jí ‚samovolně‘ rozevřel nedopnutý plášť.</p>
<p>Jana se k ní okamžitě vrhla. Pak si vzpomněla na její poslední slova. <emphasis>Lenka je vynikající herečka, blesklo jí hlavou, a asi chce, abych ji teď ‚jako‘ ošetřovala.</emphasis></p>
<p>Jana využila rozhalení Lenčina pláště tak, že jí položila ruku na prsa předstírajíc kontrolu její srdeční činnosti. Koutkem oka zahlédla zkoprnělé dozorce. Byli všichni. Ani jeden se nevydal za oddělivší se dvojicí.</p>
<p>Jana ukázala na nůž, který měl jeden voják za opaskem. Váhavě jí ho podal. Odřízla manžetu z rukávu svého pláště a vydala se k prameni. Za necelou půlminutu se vrátila s kusem mokré látky, kterou přiložila Lence na čelo.</p>
<p><emphasis>Ti jsou tady už hodně dlouho odloučeni od civilizace a ženy vidí poprvé po mnoha měsících,</emphasis> medituje v duchu Jana pozorujíc rozšiřující se zornice slintajících dozorců, <emphasis>když je dokáže dokonale rozházet pouhý pohled na částečně odhalené poprsí… I když Lenčino, to by odolal málo kdo…</emphasis></p>
<p>Zatímco Lenka úspěšně předvádí mdloby a vojáci jsou téměř paralyzováni pohledem na její nádherně modelovaná prsa, která jí Jana ‚zapomněla‘ znovu zakrýt, zmizely Lucka s Nikolkou hlídačům dávno z dohledu. Jana však chápe, že musí nyní improvizovat sama, aniž by se o dalším průběhu představení mohla poradit s ‚omdlelou‘ Lenkou.</p>
<p>„Helfen Sie mir, bitte!“ {Pomozte mi, prosím.} <emphasis>Nesmím prozradit znalost angličtiny. Snad je napadne spojitost mezi anglickým ‚help‘ a německým ‚helfen‘…</emphasis> a ukázala směrem k potůčku.</p>
<p>Nemýlila se. Jeden voják uchopil Lenku za nohy, druhý za ramena a nesou ji k prameni. Ještě štěstí, že si Lenka opasek pláště pevně utáhla chvíli před tím, než ‚sebou sekla‘, jako by tušila co přesně bude následovat, protože během přenosu se jí rukávy sesmekly s rukou a její prsa jsou teď odhalena úplně. Jana duchapřítomně uvázala sesmeknuvší se rukávy kolem Lenčina pasu, protože pochopila, že by některý z dozorců mohl na ně ‚nechtěně‘ šlápnout a Lenka by byla pláště zbavena zcela.</p>
<p>Dozorci uložili Lenku na břehu potůčku a sledují další Janino počínání, aniž by si uvědomovali, že ‚střeží‘ jen polovinu zajatkyň. Ta mechanicky v pravidelných intervalech namáčí Lence obklad do chladné vody a při tom vojáky kradmo pozoruje. Obává se, aby se na ně nevrhli. Ale vojáci se kupodivu k dívkám nepřibližují. Zřejmě dosud nepoznali, že hrají divadlo. U čtyř z nich si všimla, že se neustále ošívají a škrábou. Náhle jeden z nich opřel svůj samopal o strom a vyhrnul si košili uniformy. Jana i na dálku spatřila podivnou vyrážku na jeho zádech.</p>
<p>„Získaly jsme zajímavé věcičky,“ ozval se náhle tichý hlas za oběma herečkami. Jana se otočila a spatřila Lucku s Nikolkou, které se právě před chvílí přiblížily z druhé strany. Lenka mezitím zjistila, že obě průzkumnice se vrátily, a k nemalému údivu a zklamání vojáků vstala a znovu se navlékla do rozhaleného pláště, přičemž pečlivě zapjala všechny knoflíky.</p>
<p>„Nechápu, proč si tady mezi sebou tak potichu špitáme,“ podivuje se náhle Lenka, „když před nimi – “ a mávla rukou směrem k vojákům, „můžeme mluvit česky docela bez zábran…“</p>
<p>„Vidíš, to jsem si ani neuvědomila,“ chválí Lenku Lucka.</p>
<p>„Takže objevily jsme nehlídanou údržbářskou dílnu a sebraly jsme tam tříyardové pásmo, olovnici, libelu a spoustu dalších drobností. Lucka to má pod pláštěm,“ sděluje vítězoslavně Nikolka.</p>
<p>„A k čemu je to dobré,“ nechápe Jana Nikolčin vítězoslavný úsměv.</p>
<p>„Abychom mohly zjistit naši zeměpisnou polohu,“ vysvětluje Lucka.</p>
<p>„To k určení polohy stačí?“ ptá se nevěřícně Jana.</p>
<p>„Mně ano,“ odpověděla jí Lucka.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ale, Janičko,“ chlácholí ji Nikolka, „cožpak ty se nepamatuješ na Rodicu, která měla v hlavě kalkulačku? Tak proč by Lucka nemohla znát zpaměti…“</p>
<p>„A kdy se do toho chceš pustit?“</p>
<p>„S pomůckami, které máme k dispozici, to lze zjistit jen v poledne, takže nemáme na vybranou,“ vysvětluje Lucka ostatním dívkám, „ale připravit se musíme už teď.“</p>
<p>„Takže v poledne budeme znát svou přesnou polohu, no to je skvělé,“ raduje se Lenka, „aspoň jsme jim tady to divadélko nepředváděly zbytečně.“</p>
<p>„A kolik pomocnic budeš potřebovat? Nebo to zvládneš sama? Musíme ještě zabavit ty vojáky, abys měla na tu práci klid,“ ptá se starostlivě Jana, „na nějakou další mdlobu nám teď už těžko skočí…“</p>
<p>„Potřebujeme ještě nějakou dlouhou lať a rovné prkno,“ oznamuje Lucka Janě a Lence. To si můžeme zatím jen vyhlédnout tam u toho skladu dřeva na naší straně potůčku. Dozorci ani nepostřehnou, co je našim cílem. Pak se poradíme, co dál.“</p>
<p>Dívky vyrazily zpátečním směrem vedouce Lucku ve svém středu tak, aby na ni zakryly vojákům co nejvíce výhled. Nemusí si přece všimnout, že má něco schováno pod pláštěm…</p>
<p>Obcházejí skladiště dřeva. Několikrát. Samopalníci jsou jim stále v patách.</p>
<p>„Co říkáš téhle lati?“ obrátila se Jana k Lucce, přičemž kopla nohou do dlouhé latě značně vyčuhující z hromady ostatních. Jenže se jí sandál za ni zaklínil a Jana zavrávorala. Štěstí, že ji Nikolka duchapřítomně zachytila, jinak by si určitě podvrtla kotník.</p>
<p>„Ta by mohla stačit. Teď ještě… á, tady to je, ta se nám hodí,“ raduje se Lucka nad pěknou rovnou fošnou, „ale teď zpátky do ratejny, ať nezačnou čmuchat, co tady tak dlouho děláme.“ V ratejně předvádějí průzkumnice svou kořist: Tříyardové pásmo, libelu, olovnici, dvě tužky, poznámkový blok, hrst hřebíků… Náhle se v okně mihl stín. „Schovej to!“</p>
<p>Lenka hodila na vystavené bohatství přikrývku. Právě včas… Do ratejny vtrhli čtyři vojáci jako velká voda.</p>
<p>„Vy dvě,“ jeden z vojáků ukázal na Lenku a na Nikolku, „nástup do jídelny! Už máte deset minut zpoždění!“</p>
<p>Lucka přeložila s krajním odporem rozkaz a zároveň si uvědomila, že při astronomickém pozorování přijde o sehranou kolegyni. Vojáci odvedli obě dívky do jídelny a Lucka s Janou osaměly. S údivem i s radostí si uvědomily, že je nikdo nehlídá.</p>
<p>„Nakonec to zbylo na nás. Pojď,“ obrátila se Lucka k Janě po tomto zjištění.</p>
<p>A obě vyrazily směrem ke skladišti.</p>
<p>Lucka odhadla podle postavení Slunce světové strany a jala se stavět improvizovaný gnómon. Položila fošnu v severojižním směru, vyrovnala ji podle libely do vodorovné polohy a na polední stranu postavila lať, které dala podle olovnice svislou polohu, takže svírá s fošnou pravý úhel.</p>
<p>„Seber támhle ten kámen a přibij tu lať k fošně,“ žádá Janu.</p>
<p>Jana zručně přibíjí lať dvěma hřebíky.</p>
<p>„Tak, a teď ti vysvětlím, co od tebe budu potřebovat. Budeš čárkami na fošně značit zkracující se stín latě. Ke každé čárce napíšeš čas, který ti budu hlásit podle tvých hodinek, které Nikolka naštěstí zachránila před zabavením. Je ti to jasné?“</p><empty-line /><p>Hodinky ukazují 02h00m00s, když Jana zakresluje první čárku. Stín latě se postupně zkracuje a v 02h11m34s dívky zaznamenávají první nepatrné prodloužení.</p>
<p>„Takže končíme, to, co jsme potřebovaly zjistit, už víme.“ Lucka přesně změřila ukořistěným pásmem délku latě – 8411/16" a délku nejkratšího stínu – 91/4", zapsala čas 02h11m31s, aby vyrovnala chybu měření, rozebraly gnómon, fošnu i lať vrátily tam, odkud je vzaly a odešly do ratejny, protože polední žár tropického slunce je skutečně nesnesitelný.</p>
<p>„Dnes odpoledne nebo zítra dopoledne ještě vrátíme věci do dílny, takže se o tom, že známe přesnou polohu našeho tábora, nikdo nedozví, libuje si Lucka.</p>
<p>„A k čemu je dobré to, co jsme před chvílí naměřily,“ zeptala se Jana, aniž tušila, k čemu Lucku v ten moment vyprovokovala.</p>
<p>„Ach, ano, pustíme se do výpočtů,“ spustila Lucka v odpověď na Janinu otázku. „nejprve zeměpisnou délku, ta je jednodušší: Tvoje hodinky ukazují 02h11m31s Ve skutečnosti se však jedná o 14h11m31s, protože ukazatel data v poledne nepřešel na 28. ledna. My víme, že jsou nařízeny podle středoevropského poledníku, tj. 15° východní délky. Vezmu-li v úvahu časovou rovnici pro dnešní den, která činí 12h12m45s pro středoevropský čas a její denní diference je v těchto dnech 12s, znamená to, že tvoje hodinky se proti pravému poledni předcházejí o 12m51s – provedeme-li lineární interpolaci a zaokrouhlíme-li výsledek na sekundy. Znamená to, že hodinky by měly ukazovat 13h58m40s. Na 0° zeměpisné délky je tedy o hodinu méně, tj. 12h58m40s a rozdíl od zdejšího pravého poledne tedy činí pouhých 58 minut a 40 sekund. Když si přepočteme tento časový rozdíl na stupně, vychází mi 14°40’ západní délky.“</p>
<p>„Sice nechápu to kouzlení s nějakou časovou rovnicí, ale zbytek je mi jakž takž jasný,“ medituje Jana nahlas, „proč by se měly přesně nařízené a přesně jdoucí hodinky předcházet…“</p>
<p>„Protože měří čas rovnoměrně, kdežto zdánlivý pohyb Slunce po obloze je přece jen nerovnoměrný. Takže hodinky nám ukazují střední sluneční čas, takový zprůměrovaný, víš? Jen čtyřikrát v roce se shoduje pravé poledne, tedy průchod Slunce místním poledníkem, s okamžikem, kdy přesně jdoucí hodinky ukazují dvanáct hodin: 16. dubna, 14. června, 1. září a 27. prosince. A největší odchylky jsou…“</p>
<p>„Počkej, Lucko, přestaň – stejně si ta data nepamatuji,“ přerušuje Jana Lucčin učený výklad, „vypočti raději šířku, ta nám chybí.“</p>
<p>„Dobře: Deklinace Slunce k půlnoci na dnešek podle 0° zeměpisné délky činila –18°36’33” a k půlnoci na zítřek to bude –18°21’06” , takže denní diference je 15’27” – to je přírůstek deklinace za 24 hodiny. Provedeme-li lineární interpolaci, zjistíme, že za 12 hodin a 50 minut od půlnoci na 0° délky se deklinace zvětšila asi o 7’ – vzhledem k nedokonalosti našich ‚přístrojů‘ nemá cenu počítat přesněji. To znamená, že v době našeho měření deklinace činí –18°29’30” – je ti jasný ten postup?“</p>
<p>„Postup mi jasný je, ale k čemu je to dobré a kde jsi získala ta čísla, to mi jasné není.“</p>
<p>„Ty hodnoty si zkrátka pamatuji, s tím se u mne budeš muset smířit. A deklinace udává úhlovou vzdálenost Slunce od roviny rovníku. Ta byla právě v době našeho měření oněch vypočítaných –18°29’30” – to znamená, že Slunce je v poledne v zenitu právě na osmnácti stupních a třiceti minutách jižní šířky. Je to pochopitelné, protože dnes máme 27. ledna.</p>
<p>Tak, a teď si z naměřených hodnot vypočteme výšku Slunce nad naším obzorem. Máme pravoúhlý trojúhelník, jehož jednu odvěsnu představuje svislá lať o výšce 8411/16" a druhou odvěsnu představuje na vodorovné prkno vržený stín této latě, jehož délku jsme naměřily 91/4" Lať je protilehlá odvěsna, stín je přilehlá odvěsna k úhlu, jehož velikost máme zjistit.</p>
<p>Tedy tg <emphasis>h</emphasis> = 8411/16" : 91/4" = 9,156 a z toho plyne, že polední výška Slunce nad obzorem činí 83°48’30”, což znamená, že do zenitu zbývá 6°11’30”. Ty musíme k deklinaci přičíst, když nám Slunce vrcholí stále na jihu, takže –18°29’30” + 6°11’30” = –12°18’ – jasné?“</p>
<p>„Takže to je 12°18’ jižní šířky. Jenže si nedovedu představit, kde to asi tak je…“</p>
<p>„Promítnu-li si v duchu mapu světa, tak mi to vychází někam doprostřed Atlantiku…“</p><empty-line /><p>„Kde máš Lenku?“ Jana sleduje hněvivé blesky šlehající z Nikolčiných očí.</p>
<p>„Je to pakáž k nevíře! Vyvrhelové společnosti,“ ulevuje si Nikolka vrátivši se ze ‚služby‘ v jídelně a nesoucí děvčatům oběd, „představte si, že jsme musely s Lenkou roznášet jídlo a pití všem vojákům úplně nahé a oni nás při tom bez jakýchkoliv zábran osahávali. Asi před půl hodinou jeden voják nastavil Lence nohu, takže i s celým podnosem s jídlem upadla – ještě štěstí, že mají všechno nádobí plastové a že se při tom nepořezala o střepy. Pomohla jsem jí to uklidit, pravda, ale ona tam teď musela zůstat ‚za trest‘ uvázaná na pranýři. Má to na hodinu.“ „Ó, ti ochránci ‚lidských práv‘…“ poznamenala Jana sarkasticky.</p>
<p>„Ale mám několik zajímavých informací,“ spustila znovu Nikolka, „ten tvůj nápad, abychom zapřely znalost angličtiny,“ obrací se k sestře, „nese krásné ovoce, protože oni se před námi v tvé nepřítomnosti baví docela otevřeně. Takže: Nesmějí nás znásilnit a nesmějí nás zranit. To tam velitel vojákům pořád zdůrazňoval – že prý by byl ohrožen projekt.“</p>
<p>„Jaký projekt,“ ptají se Jana s Luckou téměř unisono.</p>
<p>„To nevím. Zkrátka projekt. Oni se k němu blíž nevyjadřovali. A taky vím, proč si vybrali jako servírky právě nás dvě: Jeden z těch vojáků se chlubil ostatním, že je to jeho nápad – mít jednu servírku černovlásku a druhou blonďatou. Ještě k tomu poznamenal, že <emphasis>„to nemehlo tady mít nemusíme a tu — teprve ne…“</emphasis> tím tedy mínil vás dvě.“</p>
<p>Při těch slovech sestru objala a výraz, kterým ji voják ‚ohodnotil‘, raději ani nevyslovila. „Nejraději bych mu přes tu nevymáchanou klapačku jednu ubalila, ale včas jsem si uvědomila, že mu jako nerozumím…“</p>
<p>Lucka si však vzpomněla na urážky, kterými byla častována, když se v noci před zraky celé čety vojáků musela zcela nahá podrobit ponižující ‚lékařské‘ prohlídce, domyslela si chybějící slova a její oči opět zvlhly. Jana postřehla změnu Luciiny nálady a chytla ji pevně za ruku:</p>
<p>„Lucinko, přece tě nerozhází výrok nějakého zakomplexovaného hulváta. Moc ráda bych takového floutka viděla na našem místě. Zalezl by pod stůl jako spráskaný pes a – “</p>
<p>Lucka jen cítí, jak jí Jana křečovitě sevřela ruku.</p>
<p>„Mě nazvou nemehlem jenom proto, že jsem zakopla o lať. Moc by mě zajímalo, jestli ten chlápek v životě opravdu o nic nezakopl.“</p>
<p>Pak přestala hudrovat a obrátila se k Nikolce: „Stejně máš senzační sestru. Ona tady ze tří naměřených hodnot vypočetla naši zeměpisnou polohu úplně zpaměti a chrlila na mě čísla jako splašená kalkulačka. Představ si, že si dokonce pamatuje…“</p>
<p>„… hodnoty goniometrických funkcí a slunečních efemerid? To vím, to mi neříkáš nic nového…“</p>
<p>„A jak víš, co jsem ti chtěla říci?“ „Protože vím, co je k těm výpočtům zapotřebí…“ Ale Janin obdiv zapůsobil na Lucku jako zázračný elixír. Urážlivý výrok vojákův na adresu jejího těla je zapomenut a oči jí zase zazářily. Objala Janu v pase a tisknou se teď k sobě všechny tři.</p>
<p>„Tak už jste zjistily, kde jsme?“</p>
<p>„Uprostřed Atlantiku,“ odpověděla Jana vrátivší se Lence. Pak si uvědomila, že vlastně Lenka byla ‚potrestaná‘ a vrhla na ni tázavý pohled.</p>
<p>„Jenom na mě celou dobu čučeli a pořád mě osahávali. Něco si mezi sebou povídali, zřejmě se to týkalo přímo mě, ale já anglicky nerozumím, umím jen číst jednoduché texty. Připadala jsem si tam jako mezi puberťáky mdlého rozumu. Ještě štěstí, že ten ‚pranýř‘ mají ve stínu, jinak už bych byla asi uvařená. Ale nedaruji jim to. Jenom musíme vymyslet nějakou strašnou pomstu. Takhle hnusně se mnou ještě nikdy nikdo nezacházel. A děkuji, že’s mi to tam pomohla uklidit,“ obrátila se k Nikolce.</p>
<p>Vzápětí vtrhli do ratejny noví čtyři vojáci a přinesli hromadu uniforem a krabici s jehlami, nitěmi a knoflíky. „Podle denního rozkazu budete zašívat uniformy!“</p>
<p>Zajatkyně přehrabávají hromadu uniforem, přišívají utržené knoflíky, látají děravé kapsy a olemovávají otřepané rukávy a nohavice.</p>
<p>„Ještě štěstí,“ poznamenává Nikolka, že je to aspoň vyprané. Jinak bych se asi štítila na to sáhnout, když si představím, že jsou v tom navlečeni takoví odporní zvrhlíci… Kdopak nosí asi tohle?“</p>
<p>„To snad ani není blůza, ale stanová plachta, ne?“ Jana nevěřícně prohlíží blůzu abnormálních rozměrů s natrženým rukávem, kterou právě Nikolka vytáhla z hromady.</p>
<p>„Tahle celta,“ uvažuje Lucka nahlas, „by odpovídala na toho vypaseného surovce, který mi včera v noci rozřízl šaty nožem. Určitě…“ a otřásla se odporem při té vzpomínce, „nedovedu si ale představit, kdo měl tu odvahu se s ním porvat.“</p>
<p>„Proč myslíš, že se s ním někdo porval,“ ptá se udiveně Lenka.</p>
<p>„Nu, ten rukáv si přece sám nenatrhl – a kromě toho,“ Lucka zvedla límec blůzy a natočila ho proti oknu tak, aby byl lépe osvětlen, „všimni si tady těch vyrvaných nití. To vypadá, jako by se mu do ní zaryl někdo nehty,“ Lucka položila prsty pravé ruky na otrhaná místa, „vidíš? Jen ta ruka, která to udělala, byla o maličko menší.“</p>
<p>„V tom případě by se to však dalo vysvětlit i tak,“ namítá Jana, že on někoho napadl – a ten někdo se bránil. Snažil se mu zarýt nehty do krku. Netrefil se však a odnesl to límec.“</p>
<p>„To je asi nejpravděpodobnější vysvětlení, pochválila Lucka Janinu dedukci.</p>
<p>Dívky přišívají, látají a obrubují, hromada šatstva je však nekonečná. Teprve krátce před šestou hodinou večerní se stoh hadrů optimisticky zmenšil. Ale úderem šesté došlo k další pohromě. Do ratejny vtrhli opět čtyři vojáci. Přehlédli rozdělanou práci a…</p>
<p>„Svlékněte se a jdeme na nástup k večernímu rozkazu!“</p>
<p>Nikolka strnula hrůzou. Toto jsou vojáci, kteří měli službu, když je sem včera v noci přivlekli. A mezi nimi i ten tlouštík, kterému zřejmě patří ta blůza zvíci stanové plachty. Na úvahy však není čas. Nikolka vidí, že Lucka, která se při svlékání opozdila, byla zbavena pláště právě tímto surovcem, který ji poté sám vyvlekl z ratejny. Tam se na ně opět vrhli vojáci a opakují potupnou proceduru a s prohmatáváním prsou. Když Nikolka viděla, jak tlouštík bezohledně zachází s Luckou – ani si ji nenechal přidržet – sám jí zkroutil ruce za záda a druhou ruku jí zarývá bezohledně do prsou, pochopila, že ten, kdo se mu bránil, byla určitě žena ve stejně ponižující a zoufalé situaci.</p>
<p>Konečně se ozval vysvobozující hlas polnice svolávající k večernímu rozkazu. Čtyři nahé zajatkyně stojí v pozoru na vykázaných místech a zdecimovaná Lucka překládá:</p>
<p>„… a za nedodržení pracovních norem jsou zajaté delikventky potrestány odepřením večeře. K dokončení prací mají ještě čtyři hodiny. Rozchod!“</p>
<p>Nikolka pohlédla na Lucku, jíž se pod levou prsní bradavkou rýsuje velká krevní podlitina.</p>
<p>„Máš to jak po vyšetření od Rummlera,“ řekla jí s povzdechem, „nevíš, sestřičko, proč jsou lidé na sebe tak zlí?“</p><empty-line /><p>Tak, tak stačily dívky dokončit uloženou práci. Krátce po té, kdy přišily poslední knoflík a obroubily poslední rukáv, zhaslo světlo a zaklapl zámek dveří. Vojáci se ani nepřišli přesvědčit, zda už je práce dokončena.</p>
<p>Nikolka zalezla k Lucce na lůžko a tisknou se opět k sobě, jako minulé noci. Jedna považuje druhou za takový ostrůvek klidu a bezpečí v nepřátelském moři. Zvlášť Nikolka, která byla od sestry odloučena na osm měsíců, se v Lucčině náruči cítí jako znovuzrozená. Tohle je snad jediné, co jí na klinice chybělo. Pomazlit se se sestrou, cítit na svém těle její ruce, vlasy, prsa i penis, opětovat její polibky a nechat se ukolébat jejím hlazením.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 6</strong></p>
<p>Dne 28. ledna ráno se opakují všechny potupné procedury. Zajatkyně vyhnány nahé z ratejny, nekonečné prohmatávání prsou s cílem odhalit případnou laktaci. Rozcvička. Ač se Nikolka, Jana i Lenka snaží Lucku zakrývat, ani tentokrát se tato procedura neobejde bez nevkusných poznámek některých vojáků, kteří se snaží Lucku od kamarádek izolovat.</p>
<p>Dívky polity studenou vodou – „a běháme, běháme, křepeličky, ať brzy uschneme!“ K snídani obligátní pečená ryba, nástup. Opět zcela nahé, bez plášťů.</p>
<p>Dnes velí nástupu kapitánův zástupce, vzteklý ruměný mužík se zlým obličejem. Na uniformě má výložky nadporučíka.</p>
<p>„Nemyslete si, vy čtyři,“ bouří proti uneseným dívkám jako když fanatický kněz káže proti kacířům, „že jste tady na prázdninovém táboře! Já vám předvedu, co je to kázeň. Tady si nemůžete dělat, co vás napadne! Tady budete poslouchat a bez odmluvy plnit rozkazy. A posuzování správnosti či nesprávnosti mých rozkazů vám nepřísluší! Jasné? Má snad některá z vás k tomu, co jsem řekl nějaký dotaz nebo připomínku?“</p>
<p>„Já,“ ozvala se neprozřetelně Jana ignorujíc Lucčin varovný pohled. Ale už bylo pozdě.</p>
<p>„Přelož to!“ obořil se nadporučík na Lucku.</p>
<p>„Dnes je sobota,“ překládá Lucka v hrůze Janin požadavek, „a mne by zajímalo, zda máme právo se osprchovat. Bylo nám při příjezdu řečeno, že…“</p>
<p>Nadporučík ani nenechal Lucku, aby dokončila překlad a začal řvát jako šílenec, přičemž z nepochopitelných důvodů vyskočil jeho hlas o dobré dvě oktávy výš: „Tak dámám se zachtělo sprchy,“ ječí podivně pisklavým hlasem, „tak ony si dámy myslí, že tady vodu ohříváme jen pro ně… Tak…“</p>
<p>Terčem jeho zájmu se stala jako první Lenka, která svou nádhernou vysportovanou postavou provokuje, i když nechce. Nadporučík se nadechl a spustil, tentokrát už svým původním, přirozeným hlasem ukazuje na Lenku: „Vystup z řady a pojď sem, doprostřed – tak bude to?“</p>
<p>Když Lucka přeložila, postoupila Lenka váhavě do středu obrazce, který je tvořen nastoupenou posádkou netušíc, jakou lumpárnu na ni nadporučík chystá.</p>
<p>„A co ty, ty se taky chceš sprchovat?“</p>
<p>„Pochopitelně,“ přikývla Lenka, když Lucka přeložila otázku.</p>
<p>„Tak ona by se chtěla sprchovat,“ protahuje nadporučík jízlivě slabiky, „nuž to se tedy podíváme, zda je to u tebe nutné, krasotinko, předveď se nám, jak jsi na tom s hygienou – jestli je to opravdu tak zlé…“</p>
<p>Po těchto nadporučíkových slovech, dříve než vůbec Lucka stačila nadporučíkův proslov přeložit, přistoupili ke zmatené Lence dva vojáci. Jeden z nich jí rázně, ale naštěstí ne surově, rozkopl nohy a uchopiv ji za šíji donutil ji k hlubokému předklonu. Druhý voják pak do široka roztáhl od sebe její hýždě.</p>
<p>„Ta sprchu zatím nepotřebuje, je skoro čistá,“ hlásí nadporučíkovi.</p>
<p>„Ještě ji zkontroluj CENZUROVÁNO, ty mezuláne,“ osopil se na něj nadporučík.</p>
<p>První voják přinutil Lenku, aby se naopak zaklonila, a druhy jí neomaleně roztáhl stydké pysky daleko od sebe. „Ani tady se nezdá nějak zvlášť znečištěná, myslím, že by to mohlo do zítřka klidně počkat. Ale – na druhou stranu – je to servírka, tak jsme ji osprchovat mohli, aby nám do jídelny něco nezatáhla,“ hlásí voják a Lucka s odporem překládá jeho posudek.</p>
<p>„Nedovolil jsem ti mluvit,“ sežehl nadporučík Lucku zlým pohledem.</p>
<p>„Snad má Lenka právo…“</p>
<p>„Vy čtyři,“ rozkřikl se nadporučík opět na Lucku, „tady žádná práva nemáte. Vy tady můžete nanejvýš poslouchat rozkazy a plnit povinnosti, které vám budou nařízeny. Jasné? A už nechci nic slyšet. Mluvit a překládat můžeš jen tehdy, když ti to dovolím nebo nařídím!“</p>
<p>Vojáci mezi tím prozkoumali další části Lenčina těla a naznačili jí, aby se zařadila.</p>
<p>„Tak další, která má zájem o sprchu!“</p>
<p>Na nadporučíkovu výzvu se žádná z dívek už nehlásí. Zaraženě se po sobě dívají očekávajíce další pohromu. Ta na sebe nedala dlouho čekat.</p>
<p>„Tak jak dlouho budu čekat na další zájemkyni,“ nadporučíkův hlas opět přeskočil o dvě oktávy.</p>
<p>„Předveďte další servírku, tu blonďatou,“ nařídil nadporučík jiným vojákům, „nejprve si něco zamanou – a když se člověk snaží jim vyhovět, tak se zdráhají!“</p>
<p>Vojáci uchopili Nikolku každý z jedné strany v podpaží a vlečou ji do středu náměstíčka. Nikolka si jasně uvědomuje, jaké potupné proceduře bude za okamžik podrobena, a všemi silami se snaží zabránit vojákům v další cestě. Ti však, když zjistili, že se vzpouzí, zvedli ji poněkud do výšky, aby ztratila oporu nohou. Snaží se vlekoucí ji vojáky aspoň kopnout, ale sandály se jí sesmekly a spadly na zem. Bosýma nohama už nemůže vojáky nijak vážně ohrozit. Pevnou zem ucítila až na místě ponižující prohlídky. A pak to začalo. Nejprve přinucena k hlubokému předklonu a cítí, jak jí voják neomaleně roztahuje hýždě.</p>
<p>„Vy lumpové, zvrhlíci!“</p>
<p>Lucka už nevydržela pohled na potupnou scénu, která se jí rozbíhá před očima, a vrhla se na pomoc ponižované sestře. Skočila zezadu na krk vojákovi, který se právě k Nikolce sklání, a strhla ho k zemi. Pak prudce udeřila druhého vojáka, který kroutí Nikolce ruce za zády. Voják zavrávoral a otočil se. Druhou ranou ho Lucka rovněž srazila k zemi.</p>
<p>„Krucifix! Ta ženská má páru,“ vykřikl třetí voják, který právě pocítil tvrdý stisk Lucčiny ruky na svém zápěstí, „vždyť mi tu ruku zlomí!“</p>
<p>„Ženská, jo? Tak se koukni, co má mezi nohama, ty znalče,“ posměšně oponuje jeden z vojáků přistupuje blíže k Lucce, „to je přece…“</p>
<p>Nedopověděl. Skončil na hromadě s prvními dvěma kumpány.</p>
<p>Proti ohromné přesile vycvičených vojáků, kteří se rychle vzpamatovali ze šoku, však Lucčin zoufalý počin nemá šanci, a v několika sekundách je sražena k zemi sama a spoutána na rukou i na nohou.</p>
<p>To je vzpoura!“ zaskřehotal nadporučík opět tím změněným hlasem o dvě oktávy výš, „to ti tedy přijde pěkně draho! Já ti předvedu, jak se u nás trestá vzpoura!“</p>
<p>Pak se obrátil k vojákům: „Přistavte trestnou lavici!“</p>
<p>V mžiku byl rozkaz vyplněn. Než dívky vůbec stačily zjistit odkud, uprostřed táborového náměstíčka byla postavena masivní lavice z tvrdého dřeva.</p>
<p>„Přivažte delikventku!“</p>
<p>Rozkaz ani nedozněl a statečná dívka je pevně přivázána k trestné lavici v poloze na břiše.</p>
<p>„Za vzpouru proti rozkazu dostaneš deset ran karabáčem!“ zazněl nadporučíkův ortel, „Každou ránu budeš nahlas počítat – a zapomeneš-li, dostaneš za každou nezapočítanou dvě další navrch!“</p>
<p>Zatímco se vojáci chystají k provedení trestu, v Nikolce jako by se nyní uvnitř vše zlomilo. Ani nevnímá další hlášení a myslí pouze na Lucku. Hygienická prohlídka je pochopitelně přerušena a všechny tři zbývající dívky musí povinně sledovat jak je na Lucce prováděna exekuce.</p>
<p>Voják, kterému ostatní říkají Fred, započíná s výpraskem. Kožený karabáč zanechává na Lucčiných zádech rudé šrámy, ale Lucka se drží, a i když jí tečou slzy, kromě počítání ran nevypustí ani hlásek. Nikolka při pohledu na týranou sestru svírá bezmocně pěsti a z očí se jí hrnou slzy proudem.</p>
<p>Při páté ráně prosekl Fred Lucce kůži na zádech a objevila se krvavá stopa. V té chvíli však nadporučík zavelel „Dost!“ a ukončil předčasně výkon trestu, i když na Fredovi, který vztekle pošvihává karabáčem ve vzduchu, je vidět, že by ještě rád pokračoval, ale rozkaz je rozkaz.</p>
<p>Lucka je odvázána a musí se zařadit zpět mezi ostatní dívky bez jakéhokoliv ošetření.</p>
<p>Teprve pak přichází na řadu druhá část Nikolčiny potupné prohlídky. V momentě, kdy dívka pocítila, že je nucena do záklonu, provedla tento pohyb instinktivně sama.</p>
<p>Reakce vojáků byla okamžitá: „Óh, naše <emphasis>miss</emphasis> je nadržená, to jí musíme udělat hygienickou prohlídku opravdu poctivě,“ trousí oplzlé poznámky netušíce, že v její hlavě právě uzrál bláznivý nápad, kterého o chvíli později hořce zalitovala.</p>
<p>Když záklon provedla sama, paralyzovala tak ostražitost vojáka, který ji vzadu držel, a ihned pocítila více volnosti. V okamžiku, kdy se k ní druhý voják sklonil a uchopil ji za stydké pysky, vymrštila pravou nohu prudce dopředu a udeřila ho kolenem rovnou do obličeje. Ztratila při tom však rovnováhu a padla na zem. <emphasis>Teď ať už si se mnou dělají, co chtějí. Ale někdo jim musí ukázat, že si od nich také nenecháme všechno líbit!</emphasis></p>
<p>Voják s napuchlým nosem a rozštípnutým rtem se zapotácel a zakryl si zraněný obličej kapesníkem, který připomíná spíše špinavý hadr. Druhý voják nechal Nikolku ležet na zemi a obrátil se s tázavým pohledem k nadporučíkovi.</p>
<p>„Tak vy takhle? Kterápak z vás si vlastně to sprchování… Aha, ty!“ a nadporučík ukázal na Janu.</p>
<p>„Tak ty se dnes sprchovat určitě nebudeš. A tvoje kumpánka taky ne. Za to, co provedla tahle ta,“ ukázal na ležící Nikolku, „půjdete hezky na promenádu. A vás dvě,“ ukazuje na Lenku a Nikolku, „si osprchujeme opravdu důkladně. Protože pracujete jako servírky a nemůžeme připustit, abyste nám do jídelny zatáhly nějaké neřádstvo!“</p>
<p>Po těchto slovech se Lenky a Nikolky zmocnili čtyři vojáci a bezohledně je vlečou pryč.</p>
<p>„A vy dvě,“ ukázal nadporučík na Janu a Lucku, „se připravte na promenádu!“</p>
<p>Dříve než se vůbec mohly dozvědět, co je vlastně čeká, zmocnili se každé tři vojáci. Svázali jim ruce za zády a na krk jim nasadili psí obojky s vodítky. „Dolů i ty sandály – a jdeme!“</p>
<p><emphasis>Promenáda – se psy,</emphasis> blesklo Janě hlavou, když spolu s Luckou úplně nahé a bosé opatrně našlapují jdouce za svými <emphasis>psovody</emphasis> – jak v duchu nazvala vojáky držící je na vodítcích.</p>
<p>Obě dívky byly přiřazeny ke strážní četě konající obchůzku ostrova. „Když budete poslušné,“ oznamuje jim velitel čety, „povedeme vás schůdnými cestami a pokud možno ve stínu. Jinak…“</p>
<p>To byla poslední věta, kterou Lucka Janě přeložila. Po celou cestu byly vedeny v takové vzdálenosti od sebe, aby na sebe viděly, ale aby spolu nemohly nerušeně mluvit. Strážní četa koná obchůzku z větší části kolem pobřeží. Dívky tak zjistily, že jsou na malém ostrůvku, jehož obvod se jim podařilo za necelé tři hodiny obejít. Jediným přístupným místem je malý přirozený přístav v severní části ostrova, jinak je celé pobřeží znepřístupněno sráznými masivními skalami. ‚Psovodi‘ si podle velitelova slibu počínají poměrně ohleduplně. Vedou dívky většinou jemným pískem ve stínu skal a vyhýbají se ostrým kamenům. Dozadu svázané ruce jim však zabraňují jakkoliv si zakrývat intimní tělesné partie, které jsou tak nemilosrdně vystaveny pohledům a dotekům vojáků. A ti jimi skutečně nešetří Zvláště nechutné jsou perverzní komentáře na Lucčinu adresu.</p>
<p>„Nechápu, jak je možné, aby se takto nemožně puberťácky chovali dospělí lidé,“ zhodnotila později jejich řádění Jana kamarádkám, „a to jsou ještě ke všemu vojáci, které mají Američané nasazené skoro po celém světě!“</p>
<p>Četa koná časté zastávky sloužící k odpočinku a i dívkám je dovoleno usednout na kameny nebo pařezy či padlé stromy podle toho, jdou-li skalami nebo lesem. A, světe, div se, dokonce i studený obklad na Lucčina rozbitá záda se našel, i když se tento počin stal pro vojáky záminkou k perverzní prohlídce jejích prsou i genitálií. Během těchto přestávek je kupodivu i pro ně přichystáno občerstvení v podobě láhve CocaColy, kterou musí povinně vypít. Že se vlastně jedná o přípravu další odporně ponižující procedury pochopila Lucka v momentě, kdy ucítila nesnesitelný tlak v močovém měchýři a odvážila se požádat svého ‚psovoda‘ o chvilku na ulevení.</p>
<p>„To mi snad chceš říci, že se neumíš předpisově vyvenčit,“ ptá se jí ‚psovod‘ s údivem v hlase, „Tak to se to budeš muset hezky naučit…“</p>
<p>Po těchto slovech ji vodítkem stáhl do hlubokého předklonu a druhou rukou ji podržel za pouta na svázaných rukou, aby neztratila rovnováhu. „Táák, teď hezky zvedni nožičku – a běda ti, jestli mě pokropíš!“</p>
<p>Janu stihl podobný osud na další zastávce…</p><empty-line /><p>Lenka s Nikolkou byly odvlečeny do vyššího přízemního baráku proti jídelně. Vnitřek je vybaven společnými sprchami bez jakýchkoliv přepážek nebo zástěn. Nikolka v rychlosti napočítala osmadvacet sprch po čtrnácti ve dvou řadách prostředkem dlouhé a vysoké místnosti. Podél oken jsou postaveny dřevěné lavice v podobě roštů.</p>
<p>Vojáci doprovázející eskortu odtáhli dvě lavice od stěny. Na jednu lavici položena Lenka, na druhou Nikolka. Na břicho!</p>
<p>Roztažené nohy jim přivázány řemeny na kotnících a ruce zvednuté za hlavu připoutány za zápěstí. Nadporučík obhlédl dílo a vydal rozkaz několika výmluvnými posuňky, aby rozuměly i ty, které teď zůstaly bez tlumočnice. Každé dívky se ujímají dva vojáci. Jeden ji drží roztažené hýždě, druhý pečlivě vyholuje ochlupení kolem análního otvoru.</p>
<p>Poté obě dívky odvázány, obráceny a opět uvázány. Každé se opět ujali jiní dva vojáci. Jeden pečlivě vyholuje ochlupení stydké krajiny, druhý v podpaží. Celá procedura však je uměle protahována a vojáci nešetří pohledy ani dotyky.</p>
<p>Poté následuje další fáze ‚očisty‘. Dívky byly odvázány od lavic a postaveny do prostoru sprch proti sobě tak, aby na sebe viděly. Nohy jim zafixovali k podlaze, ruce řetězem ke stropu. Vojáci nejprve vzali hadičky s pevnými konci a natřeli je vazelínou.</p>
<p>Nikolka s hrůzou sleduje, jak k ní přistupuje voják, roztahuje jí stydké pysky a zavádí jí hadičku do vagíny. Druhý voják pohnul pákou baterie… Výplach je důkladný a tlak vody donutil nebohou dívku uvolnit svěrač a pustit moč.</p>
<p>Lence, která je uvázaná proti ní, se děje zase jiné příkoří. Voják jí zavedl hadičku do konečníku…</p>
<p><emphasis>Klystýr! A to mi provedou taky,</emphasis> uvědomuje si s hrůzou Nikolka, když byl u Lenky výplach střev dokončen a další voják se jí jal zavádět hadičku do vagíny.</p>
<p>Opravdu! Vojáci provádějí u obou dívek potupné procedury v opačném gardu, aby už dopředu každá věděla, co ji ještě čeká!</p>
<p>Konečně jsou ‚připraveny‘ k vlastnímu sprchování. Vojáci je dlouho a s nevšední péčí mydlí – nikoliv však houbou, ale žínkami, přičemž jim silně hnětou prsa, hýždě i stehna a často zajíždějí prsty do vagíny a dráždí klitoris. Teprve když jsou těla obou dívek pokryta bohatou pěnou, je puštěna sprcha – střídavě horká a studená. Nikolka však tuší, že touto procedurou série ponižujících praktik nekončí. <emphasis>Ano! Ještě nás ‚musí‘ osušit!</emphasis> Další série chlípných hmatů a oplzlých poznámek na adresu obou dívek. kterým Lenka naštěstí nerozumí a Nikolka má co dělat, aby se neprozradila.</p>
<p>„Sice jsme se s nimi dost zdrželi,“ poznamenává nadporučík, když zjistil, že ‚sprchování‘ zabralo téměř dvě hodiny, „ale zato teď máme nejčistší servírky v celém Atlantiku a přilehlém okolí. Odveďte je na ubikaci – a za hodinu nástup do jídelny!“</p>
<p>Lenka s Nikolkou byly odvedeny do ratejny, kde na ně kupodivu čekaly čisté pláště. Posadily se spolu na jedno lůžko a sledují dva samopalníky střídavě přecházející před vchodem do baráku.</p>
<p>„Když nás uvázali na ty lavice v poloze na břiše, tak už jsem se děsila, že nás seřežou jako Lucku,“ svěřuje se Lenka.</p>
<p>„Mě to v první chvíli taky napadlo,“ uvažuje Nikolka nahlas a hněvivě svírá pěsti, „ale naštěstí to zatím neudělali. Nemůžeme však vědět, jakou lumpárnu na nás vymyslí příště. Co myslíš, je lepší chodit špinavá nebo se od nich nechávat tak ‚pečlivě‘ umýt? Já mám hrůzu z obojího… Nevím, jestli pak Jana bude mít chuť se znovu na to sprchování vyptávat. A – Lucka! Kde jsou? Já se zblázním! Sestřičko!!“</p>
<p>Nikolka vyběhla z ratejny, ale byla chycena vojáky hlídajícími před ubikací a vrácena zpět. Jeden z vojáků jí strhl plášť: „Aspoň nám nebudeš utíkat – a v jídelně ho pak potřebovat nebudeš… A stejně – jestli tě ještě jednou chytnu,“ a voják jí před očima zamával řemenem…</p>
<p>Nikolka křečovitě uchopila Lenku za ruku a zabořila jí obličej do prsou.</p>
<p>„Moje…Lucinka, sestřička… Co s ní provedli, kam je zavlekli. Lenko, já nevím… ven nás nepustí, ani hledat je nemůžeme. A tak hrozně jí rozšlehali záda! Kdybych aspoň věděla, že je s Janou – ta by se o ni určitě postarala… Já snad půjdu a…“</p>
<p>„No tak, uklidni se aspoň,“ a Lenka něžně hladí Nikolku po blonďatých vlasech, to víš, že asi budou spolu. Nás taky nechali spolu, tak proč by je rozdělovali.“</p>
<p>„Jenže Lucka. Ona seřezala tři ty lumpy! Kvůli mně! A oni jí to nezapomenou! Lenko, Leničko…“ a Nikolka Lenku křečovitě objímá, až jí stahuje plášť s ramenou. Hlavu jí tiskne na odhalená prsa a cítí jemnou vůni sprchového gelu. Z očí jí opět vytryskly slzy.</p>
<p>Lenka stáhla svůj plášť úplně a přikryla s ním Nikolku: „Vezmi si ho…“ a jemně ji hladí po tváři, „Lucka je báječná, senzační – škoda, že já nemám takovou sestru, já jsem sama…“</p>
<p>„Tak to je mi moc líto, já si ani nedovedu představit, že bych ji neměla.“</p>
<p>Tak je našli vojáci úderem jedenácté hodiny, kdy byly opět nahnány do jídelny jako servírky, aniž se dočkaly návratu kamarádek.</p><empty-line /><p>Strážní četa se vrátila z obchůzky krátce po jedenácté hodině. Vojáci okamžitě odešli na oběd do jídelny a Lucka s Janou byly kupodivu ponechány bez dozoru.</p>
<p>„Půjdeme vrátit věci do dílny,“ rozhodla Lucka chtějíc tak dovršit maskování jejich včerejšího počínání.</p>
<p>„Dobře. A cestou ti u pramene ošetřím konečně ty šrámy na zádech,“ navrhuje Jana, „vždyť ti hrají všemi barvami…“</p>
<p>„A trochu se opláchneme. Podívej se, jaké máme z toho písku nohy,“ zhrozila se Lucka.</p>
<p>Dívky sebraly pásmo, libelu, olovnici a dokonce i zbylé hřebíky a vyrazily kolem skladiště, kde včera prováděly astronomická pozorování, dál, až se dostaly z dohledu hlavní budovy tábora. Když dorazily k prameni, v rámci možností se trochu omyly. Jana utrhla rukávy u plášťů, namočila je do vody a udělala Lucce improvizované obklady. Pak vyrazily na další cestu. Asi po deseti minutách došly volným krokem k větší dřevěné budově kryté vlnitým plechem a Lucka samozřejmě otevřela dveře. Jana ji následuje jako stín.</p>
<p>„Tak, tady jsme včera…“</p>
<p>„Pěkně vás vítám, <emphasis>muchachas,</emphasis> to být pro mě vzácná návštěva!“</p>
<p>Proti Lucce povstala mohutná postava snědého muže středního věku. Jana, která stojí těsně za Luckou, cítí, že jí nohy vrůstají do podlahy. Ale pak si všimla dobráckého výrazu v jeho tváři a uklidnila se. Lucka si mezi tím uvědomila nedokonalou angličtinu údržbářovu a jeho výraz, kterým je oslovil.</p>
<p>„Ty jsi Portorikánec?“ spustila španělsky.</p>
<p><emphasis>„Sí, señorita,“</emphasis> a jeho oči se rozzářily, „už dlouho jsem neslyšel svou mateřštinu. A kde jste se tady vůbec vzaly? Na konci světa…“</p>
<p>„Byly jsme sem uneseny vaší tajnou službou,“ vysvětluje Lucka.</p>
<p>„Jakou naší tajnou službou? To je jejich tajná služba, já s ní nemám nic společného! Ne, abyste mě strkaly s nimi do jednoho pytle…“</p>
<p>„Cožpak Portorico není členským státem USA?“</p>
<p>„Je, ale nás považují za občany druhé kategorie, víte, <emphasis>señoritas</emphasis> – a mně se někdy zdá, že jsem tady snad za trest… Ale pořád je to lepší, než někde…“ údržbář nedopověděl, jen mávnutím ruky naznačil, že se na toto téma raději nebude dál bavit.</p>
<p>„Tady jsou vaše věci. Včera jsme si je tu půjčily,“ navazuje Lucka přetrženou nit hovoru podávajíc mu pásmo, libelu a olovnici. Jana položila na stolek hrst hřebíků.</p>
<p>„To jste si mohly klidně nechat, tady mám takových věciček povícero, protože se to tu každou chvíli ztrácí…“</p>
<p>„Jenže my bychom nerady, aby to u nás našli, … ty …“</p>
<p>„Jorge je moje jméno,“ pochopil údržbář Lucčiny rozpaky.</p>
<p>„Těší mě, Jorge. Já jsem Lucie a tohle je Jana.“</p>
<p>„Tak se u mne aspoň posaďte,“ a Jorge postavil improvizovanou lavičku z fošny a dvou truhlářských koz, „jenom je mi líto, že vás nemám čím pohostit, protože na jídlo chodím do jídelny…“ Pak se na chvíli zarazil, jako by si na něco vzpomněl, a zeptal se: „Ty dvě dívenky, co tam včera obsluhovaly – taky patří k vám?“</p>
<p>„Taky. Ta blonďatá je moje sestra,“ odpověděla mu Lucka hněvivě, „a dneska je tam nahnali zas!“</p>
<p>„Tak to abych tam snad radši nechodil, protože … mám doma dvojčata … v jejich… tvém věku…,“ podíval se při tom na Janu.</p>
<p>„To není řešení, Jorge. Zůstal bys bez oběda. Raději bychom měli přemýšlet, jak je ochránit před takovým nedůstojným a ponižujícím zacházením,“ namítá Jana a Lucka pečlivě překládá.</p>
<p>„To se snadno řekne, ale hůř provede,“ uvažuje Jorge. „Zdejší posádka operuje převážně samostatně, jsou to Američané, lidé z velitelství na základně Ascension se tu vyskytují sporadicky, jsou to pochopitelně Britové, kteří jen zajišťují chod zařízení, ale do práce posádky nezasahují. Takže jestliže to trpí kapitán Austin, pak už se zde není ke komu odvolat. A osobně s ním mám ty nejhorší zkušenosti Já jsem tady už druhým rokem a ještě jeden tady musím zůstat. Za celou dobu mi neschválil ani jednu dovolenou. Kluk mi zatím skončí školu, holky už se vdaly. Před měsícem. Obě najednou… Chtěly to mít stylové… Ani na jejich svatbu mě nepustil,“ stěžuje si lítostivě.</p>
<p>„A můžeš nám aspoň říci, kde jsme? Jak se to tady jmenuje?“</p>
<p>„Nemohu, protože to nevím. Byl jsem rozkazem přidělen k odloučené jednotce. Jenom vím, že cílem letadla byla vojenská základna Ascension. Ta je pochopitelně britská. Dost jsem se tomu divil, ale Američané využívají tamní letiště. Odtamtud mě převezli motorovým člunem sem, k odloučené americké jednotce, kde dělám údržbáře. Skoro celý den mě sem vezli – nevím kam. Vysadili mě tady, přidělili mi tuhle boudu…“</p>
<p>„Celý den je pro tebe co?“</p>
<p>„No, od snídaně do večeře, to máte asi deset hodin…“</p>
<p>„Nechtěla bys mi taky trochu něco přeložit?“ dožaduje se Jana informací.</p>
<p>„Ale ano, promiň,“ a Lucka ve stručnosti vypráví Janě Jorgeův příběh.</p>
<p>„Tak nám aspoň řekni, proč ty, člověk ve středních letech, jsi u vojáků,“ ptá se Jana.</p>
<p>„Jsem vyučený zámečník a instalatér. Když jsem přišel o práci, nabídli mi místo civilního zaměstnance v armádě. Jenomže mě podvedli … ale já o tom opravdu nechci mluvit. Nezlobte se, děvčata…“</p>
<p>„A můžeš nám aspoň přiblížit poměry tady na ostrově? Proč například je tady možno se sprchovat jen dvakrát týdně? Zjistila jsem, že několik vojáků trpí svrabem…“</p>
<p>„To máte tak. Ostrovní elektrický agregát kapacitně nestačí na ohřev vody pro celou posádku, takže sprchování je možné buď na etapy nebo jen ve studené vodě – ta je ale dobrá tak na osvěžení, nikoliv na umytí. Kdyby kapitán dal na slova jednoho Portorikánce, tak mohli mít teplé vody, že by nevěděli co s ní, a ještě by ušetřili naftu. Ale Jorge nezahálel a udělal si sprchu svou, na jejich agregátu téměř nezávislou, podle vlastního nápadu. Pojďte se podívat…“</p>
<p>A Jorge provází obě dívky svou ‚domácností‘.</p>
<p>„Proč ‚téměř‘ nezávislou?“ ptá se Lucka.</p>
<p>„Potrubí od pramene jsem si položil vlastními silami a vodu mi ohřívá sluneční žár. Stačí ji jen napustit do pláště plechové střechy, kterou jsem si zdvojil. Ale k tomu potřebuji elektřinou poháněné čerpadlo.“</p>
<p>„A to tě při tom nenachytali?“</p>
<p>„Sem nepáchne noha, <emphasis>señoritas,</emphasis> nejsem pro ně dost nóbl. Když něco potřebují opravit, zavolají mě telefonem. Vy jste první návštěva od doby, kdy mě k téhle boudě přivedli.“</p>
<p>Pak se upamatoval na předchozí část rozhovoru: „A jestli se chcete osprchovat, tak si poslužte. I mýdlo vám mohu nabídnout… Nepočítal jsem ale s tak vzácnou návštěvou, takže ta sprcha je jen pro jednu osobu…“</p>
<p>„To nevadí, my se vystřídáme,“ odpověděla vesele Lucka a vstala z improvizované lavičky. V té chvíli se uvolnil jeden z obkladů, které jí udělala Jana u pramene, a spadl na zem. Cár látky se stopami krve upoutal údržbářovu pozornost: „Co se ti stalo?“</p>
<p>„Podívej, jak mě zřídili,“ a Lucka odhrnula část pláště, takže se před Jorgeovýma očima objevily krvavé šrámy.</p>
<p>„Surovci, hulváti, grázlové… – ale nadávkami nic nespravíme,“ nabývá Jorge zase klidu, „Počkejte tu chvíli na mě, tady kousek za dílnou roste aloe, nařežu ti na to listy.“</p>
<p>Zatímco se obě dívky střídají v Jorgeově sprše, údržbář se vrátil s několika listy léčivé rostliny, které po ploše rozřízl a Jana ošetřila Lucčiny šrámy.</p>
<p>Poté se s nimi Jorge rozloučil: „A vaše dvě kamarádky taky rád uvítám…“</p><empty-line /><p>Když se Lucka s Janou vrátily na ubikaci, zjistily, že Lenka s Nikolkou se dosud nevrátily. „Aspoň máme jistotu, že Jorge nepřijde o oběd,“ a otřásla se při pomyšlení, jakým perverznostem jsou její sestra s kamarádkou zase vystavovány.</p>
<p>Její poslední slova byla přehlušena sirénou.</p>
<p>Obě dívky vyběhly z ratejny, aby zjistily, co se vlastně stalo. Hustý dým, který se válí v nehybném vzduchu, signalizuje, že siréna ohlašuje požární poplach.</p>
<p>„To je to skladiště dřeva, kde jsme včera prováděly astronomická měření,“ zvolala Lucka, sotva se rozhlédla po okolí. A aniž by na něco čekala, ihned se tím směrem rozběhla. Jana se pustila za ní. Ale to už se ke skladišti ve směru od jídelny blíží čtyři vojáci rozvinujíce dlouhou hadici ze které tryská voda. Ještě štěstí, že se utišil vítr a požár nepřeskočil na další baráky. Přestože oheň řádil jen krátce, skoro celé skladiště lehlo popelem. K místu neštěstí se sbíhá postupně celá posádka, mezi nimi i Lenka a Nikolka.</p>
<p>Vojáci odklízejí postupně trosky, když…</p>
<p>„Pozor, tam někdo je…“</p>
<p>Lucka pohotově přeložila Lenčin výkřik.</p>
<p>Vojáci opatrně odklidili dva částečně ohořelé trámy, pod nimiž Lenka zahlédla lidskou ruku, a objevili dva muže, přidušené, na několika místech popálené, ale i dost potlučené.</p>
<p>„To je strojník a jeho pomocník,“ zhrozil se jeden z vojáků, „to jsem zvědav, kdo teď bude obsluhovat agregát, když šli oba k čertu.“</p>
<p>„Naženeme tam toho Portorikánce, stejně se tady většinu času jen fláká,“ poznamenal velitel čety, „večer to předložím kapitánovi dodatečně ke schválení.“</p>
<p>Jana neomaleně odstrčila seržanta, který už oba muže pohřbíval, a rozkřikla se na něho. „Uhni mi z cesty, ty … Vždyť jsou ještě živí!“</p>
<p>Seržant uchopil Janu za ruku a smýkl s ní stranou.</p>
<p>„Nechte toho, seržante! Kamarádka tvrdí, že ti muži jsou živí,“ překládá Lucka Janin výrok.</p>
<p>„Těm už sotva někdo pomůže,“ namítá seržant.</p>
<p>Jana se vzpamatovala a sklonila se nad zraněnými.</p>
<p>„Ať seženou lékárničku,“ obrátila se k Lucce zahajujíc u prvního z mužů nepřímou masáž srdce. Lenka se dlouho nerozmýšlí a napodobuje Janin postup u druhého zraněného.</p>
<p>Lucka přeložila Janin požadavek. Pak se obrátila ke spoře oděné sestře: „Kde máte pláště?“</p>
<p>„Pláště nám vždycky seberou při vstupu do jídelny a zavřou je v kanceláři. Vydají nám je zase na konci ‚služby‘ – jenže byl vyhlášen poplach a všichni jsme museli ven. První vyběhl seržant, který má od kanceláře klíče. Strhly jsme při tom každá jeden ubrus se stolu. Na sukýnku stačí… Vystřídej Janu, ať si odpočine,“ a sama střídá Lenku.</p>
<p>„Těch je mi opravdu líto,“ poznamenává Lenka, „ti a ještě jeden starší člověk se k nám v jídelně chovají jediní slušně a ohleduplně.“</p>
<p>Vojáci uhasili zbytky požáru a vrátili se pod vedením seržanta do jídelny. Jen několik málo zůstalo a pomáhají oživit raněné podle Janiných dispozic. Nejhorší práce je teprve čeká, odstranit z těl zraněných spálený oděv tak, aby jim nezpůsobili zbytečnou bolest a případná další zranění. Naštěstí jejich popáleniny nejsou příliš rozsáhlé. Ochránily je trámy, které na ně spadly. Zato jsou dost potlučení. Jana zastavila krvácení, ošetřila popáleniny a požádala vojáky, aby přenesli raněné na lůžka.</p>
<p>„Jděte s Nikolkou tam do té dílny, kde jsme včera sebraly ty věci. Je tam údržbář, jmenuje se Jorge. Mluv s ním španělsky. Nechá vás tam osprchovat, sděluje Lucka Lence, zatímco Nikolka šla do jídelny vyzvednout pláště, „já tady zůstanu u Jany.“</p>
<p>„Podívat se k němu můžeme, ale o sprchování raději nemluv, toho jsme si s Nikolkou užily dnes vrchovatě. A nejen sprchování. Ovšem – příště toho určitě využijeme,“ odpovídá potutelně Lenka.</p><empty-line /><p>Jana sedí u zraněných celé odpoledne i večer. Náhle se ve dveřích objevila Lenka. „Máte jít k večernímu rozkazu, kapitán hrozně řádí…“</p>
<p>„Tak pojď,“ zvedá se Lucka, „snad to bez nás těch pár minut vydrží…“</p>
<p>„Mám takový dojem, slečny, že vás budu muset znovu poučit o některých kapitolách táborového řádu,“ hřímá velitel tábora. „V šest hodin večer máte snad být u rozkazu, ne?“</p>
<p>„Za normálních okolností jistě ano, ale…“</p>
<p>„Nejprve svlékněte ty pláště a postavte se do pozoru, když se mnou mluvíte!“</p>
<p>Dívky váhavě poslechly.</p>
<p>„Tak jaké se vyskytly podle vás ty nenormální okolnosti,“ navazuje kapitán na Lucčinu řeč, „Požár skladiště se vás přece netýká!“</p>
<p>„Požár se nás netýká, ale ti zranění ano!“</p>
<p>„Jací zranění,“ obořil se kapitán na Janu, sotva Lucka větu přeložila.</p>
<p>„Ve skladišti byli přece nalezeni dva zranění muži, které ošetřujeme…“</p>
<p>„Já o žádných zraněných nic nevím, pojďte mi je ukázat!“</p>
<p>Jana si bez dovolení oblékla plášť a vede kapitána na ubikaci personálu. Ten kupodivu neprotestuje. Lucka Lenka a Nikolka je následují také si zapínajíce pláště a v patách jim jde ještě několik vojáků se samopaly.</p>
<p>„Tak. To mi nikdo nehlásil! Kdo všechno o nich ví?“ obrátil se velitel na Lucku.</p>
<p>„Celá strážní četa, která měla službu přes poledne. Včetně seržanta.“</p>
<p>„A vy se v tom vyznáte?“ ukázal kapitán na zraněné.</p>
<p>„Já ne, ale Jana je sestra a studentka…“</p>
<p>„Tak dobře, zůstaňte tu s nimi. Se seržantem si to vyřídím. Co ještě potřebujete?“</p>
<p>„Nový obvazový materiál, antipyretika a pravděpodobně budeme potřebovat i antibiotika, protože tady tomu se zaněcuje otevřená rána na noze.“</p>
<p>„Ale my tady máme jen ten obvazový materiál… Budu muset zavolat doktora ze základny, protože sem dojíždí jen jednou za čtrnáct dní…“</p>
<p>„Felčar sem jezdí jednou za čtrnáct dní, sprcha dvakrát za týden – a to jsou Spojené státy ‚nejvyspělejší‘ země světa?“</p>
<p>„Nechápu, proč sem pleteš tu sprchu. Denně tu o tom blábolíte, jako by na sprchování stál svět… Ráno nechal Rogers osprchovat vás dvě,“ obrátil se k Lence a Nikolce, „tak zítra jste zase na řadě vy,“ a pohlédl na Lucku s Janou.</p>
<p>„Ano? A jestlipak víte, kapitáne, že řada vojáků ve vaší posádce trpí svrabem? Víte vy vůbec, že to je neklamný signál toho, že tu dochází k závažnému porušování zásad komunální hygieny?“</p>
<p>„Jak jsi přišla na takovou nehoráznost,“ osopil se velitel na Janu, když Lucka přeložila její stížnost.</p>
<p>Místo odpovědi ukázala Jana na dva vojáky, kteří stáli nejblíže: „Ať si vyhrnou košile!“</p>
<p>Lucka opět pečlivě přeložila a zkoprnělý velitel vojákům nařídil, aby tak učinili. Do krve rozškrábaná pokožka plná zaschlých stroupků nenechala na pochybách ani velitele, který po této Janině výtce očividně zkrotl: „Já vím, že se vám to nelíbí, ale co mám s nimi dělat, když voda na sprchování je k dispozici jen dvakrát týdně. Buď ráda, že se mohly ráno umýt aspoň ty dvě!“</p>
<p>„Tady opravdu panuje středověk. Prosím vás, kapitáne – a pyrotechnika tady máte?“</p>
<p>„Toho tu mám.“</p>
<p>„A náboje do pušek a samopalů taky?“</p>
<p>„Taky.“</p>
<p>„Tak prosím pěkně požádejte toho pyrotechnika, ať několik těch nábojů rozebere a ti nakažení ať si tedy postižená místa zasypávají aspoň střelným prachem. Když už tady panují středověké hygienické poměry, tak se nedá nic dělat, ale zavedeme tu taky středověké způsoby léčení, no!“</p>
<p>„Tedy, děvče, nezlob se, ale vy jste skutečně pracovaly s těmi vetřelci?“ snaží se kapitán odvést řeč od choulostivého tématu, „V nejbližších dnech vás sem přijedou vyslechnout specialisté ze zvláštního odboru CIA, ale mě by to zajímalo … jen ze zvědavosti…“</p>
<p>„Ano, spolupracovaly. A neříkejte jim vetřelci, jsou to naši vzdálení příbuzní.“</p>
<p>„A to mi chcete namluvit, že někde na nějaké kosmické lodi nebo kde jste to vlastně byly, že tam zařídili pro vás větší pohodlí než my u nás na základně?“</p>
<p>„Tak teď, kapitáne, teď jste si opravdu řekl o lekci! Tady jste nás ubytovali v ohavné ratejně, kde zakopáváme o spoustu zbytečných paland. Nechápu, proč musí ta místnost být přecpána palandami, když jsme tu jen čtyři…“</p>
<p>„Protože my víme, že vás tam bylo šestatřicet a hledáme i ostatní. A my si vás najdeme. Všechny!“</p>
<p>„Tak to jste mě teprve nepotěšil, protože pak budeme zakopávat nejen o palandy, ale i o sebe navzájem. U nich jsme měly každá pro sebe k dispozici vlastní pokoj – co pokoj – apartmá o rozloze 3 × 57 m2, sprchovat jsme se mohly, kdy nás napadlo, denně k dispozici čisté lůžkoviny a prádlo, denně přístup do knihovny…“</p>
<p>„… denně přístup do bazénu,“ upozorňuje Nikolka…</p>
<p>„… a do tělocvičny…“ hlásí Lenka.</p>
<p>„Děvčata, nepřekřikujte se navzájem, nestačím překládat,“ prosí Lucka.</p>
<p>„…Denně výběr ze čtyřiadvaceti jídel … a to jsme měly každá svůj vlastní jídelní lístek – individuálně podle předepsané diety,“ zdůrazňuje Jana, „zatímco tady – k snídani ryba, k obědu ryba. A jak se zdá, k večeři bude opět ryba, že?“</p>
<p>„Já jsem myslel, že ryby jsou zdravé… A konec konců, buďte rády za ryby. Ty jsou aspoň čerstvé. Jinak vám mohu nabídnout ještě konzervy…“</p>
<p>„To jistě, ryby jsou zdravé, ale také je nelze konzumovat do nekonečna!“</p>
<p>„A z čeho to financovali?“ načal velitel ‚z jiného soudku‘.</p>
<p>„Víte, veliteli, to nás v tu chvíli ani trochu nezajímalo. Ale kdybyste vy sami nevyhazovali miliardy za zbraně a za munici, tak byste taky měli tisíce na hygienu, stravu a vzdělání.“</p>
<p>Jana se nemýlila. K večeři dívky opět dostaly pečenou rybu…</p><empty-line /><p>Po večeři odešly všechny čtyři zajatkyně docela samozřejmě na ošetřovnu a k velkému Lucčinu údivu je dozorci nechali na pokoji – <emphasis>jako kdyby ti dva zranění kluci byli pro vojáky tabu,</emphasis> uvažuje v duchu. Vzápětí za nimi dorazil kapitán Austin a úkosem hledí na dva dělníky v bezvědomí. „Potřebujete ještě něco, co mohu zařídit?“</p>
<p>„Zdá se že ne, kapitáne,“ odpověděla Jana. Po Lucčině překladu kapitán odešel.</p>
<p>Když osaměly, počala Lucka nahlas uvažovat: „Mně se všechno zdá, jako by nás chtěli navzájem rozeštvat.“</p>
<p>„Jak jsi na to přišla,“ zazněla trojhlasá otázka.</p>
<p>„To je tak,“ vysvětluje Lucka, „Jana se dožadovala sprchování – a za tu ‚drzost‘ byly Lenka s Nikolkou potrestány tím, že u nich provedli ‚kontrolu hygieny‘. Jenže Nikolka se vzpouzela, dokonce jednoho vojáka zranila. A za to jsme byly potrestány my dvě s Janou.“</p>
<p>A Lucka vypráví co to vlastně je ta ‚promenáda‘. Když skončila, dostalo se jí od sestry poučení o tom, jak probíhá v zajateckém táboře ‚sprchování‘ vězeňkyň.</p>
<p>„Ještě štěstí, že jsme našly spojence, který nás nechá osprchovat…“</p>
<p>„Jenže nezapomeň, že nás tu má být podle kapitánových slov v brzké době šestatřicet. A na to není Jorgeova sprcha zařízena,“ zchladila Nikolka Janino nadšení.</p>
<p>„Domnívám se,“ vstupuje do hovoru Lenka, „že ono vůbec nezáleží na tom, zda některá z nás něco provede nebo ne. Oni se prostě řídí heslem ‚Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde‘ a i kdyby se tady Jana zdržela svých ‚nepatřičných‘ požadavků a Nikolka svých výbuchů vzdoru, stejně by nám provedli nějakou podobnou lumpárnu pod úplně jinou záminkou. A například za tu vzpouru potrestali přímo tebe jako vinici,“ obrací se nakonec k Lucce.</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ souhlasí Lucka, „takže my musíme vědět, že oni si s námi stejně budou dělat, co uznají za vhodné. A odůvodní-li to tím, že některá z nás provedla to, či ono, je to jen jeden ze způsobů, jak mezi nás zasít nesváry.“</p>
<p>Po těchto slovech nastává všeobecné mlčení a čtyři kamarádky přemýšlejí o nezáviděníhodném postavení, do kterého se náhle dostaly. Teprve sten jednoho ze zraněných probudil Janu k nové aktivitě. Převázala dělníkům rány a vyměnila jim studené obklady na hlavě.</p>
<p>„Taky se musíme vyspat, uvažuje, „takže si rozdělíme služby…“</p>
<p>Jana prohlédla barák a navrhla: „Nu, já tady s Lenkou zůstanu do půlnoci. Vy se zatím uložte tady v tom menším pokojíku a pak nás vystřídáte. Ta ratejna vedle je skoro neobyvatelná, připomíná spíš skladiště.“</p><empty-line /><p>Konečně Lucka s Nikolkou osaměly a vrhly se navzájem do náruče. „Aúú, jenom mě tak nemačkej,“ zaúpěla Lucka a Nikolka si zase připomněla ranní řádění vojáků. Drží sestru za ruku a chvěje se.</p>
<p>„Já jsem se o tebe tolik bála… Bála jsem se, že se ti budou ti lumpové dál mstít za to…“ a Nikolka zase uchopila Lucku křečovitě za ruku, „vždyť to bylo hrozné, ošetřili ti to aspoň?“</p>
<p>„Oni? Jo, hodili mi na záda mokrý hadr a při tom mě celou osahali, chlípníci. To až potom, Jana mi udělala pořádné obklady a Jorge nařezal listy aloe…“</p>
<p>Lucka k sobě Nikolku přivinula a ta jí něžně hladí na prsou a v klíně, obezřetně se vyhýbajíc rozbolavělým šrámům.</p>
<p>„Nebýt Lenky, tak bych se tu byla zbláznila,“ svěřuje se sestra tiše Lucce, „ona nakonec prohlásila, že jsi senzační a báječná a že je škoda, že nemá taky takovou sestru, že je sama. A když mi sebrali plášť, dala mi svůj… V jídelně mě zakrývá svým tělem, aby mě vojáci neměli možnost tolik očumovat…"</p>
<p>„Jana se taky o mě starala, seč mohla,“ šeptá Lucka bloudíc rukou v Nikolčině klíně, „máme opravdu štěstí, že ty dívky, se kterými ses léčila, jsou opravdové kamarádky a že se na sebe můžeme vzájemně spoléhat.“</p>
<p>Ale poslední větu už Nikolka neslyšela, protože usnula sestře v náručí, hlavu opřenou o její hruď a ukolébána pravidelným tlukotem jejího statečného srdce.</p>
</section>
<section>
<p><strong>I. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Každé slovo, každá činnost, každá myšlenka, na kterou se soustředíš, má v sobě energii. Všechno na světě, ať je to viditelné, nebo ne, je zlomkem látky, kterou nazýváme energií. Je z ní stvořen celý náš svět. … Buď správcem své energie.</p>
<p>Minendie (= Vaječný Žloutek),</p>
<p>občanským jménem Beatrice Lakeová,</p>
<p>z australského kmene Opravdových Lidí</p><empty-line /><p>„Tak jak jsme daleko?“</p>
<p>„Málem jsme rozpoutali třetí světovou válku, ale velmoci si to nakonec přece jen vzájemně nějak vysvětlily.“</p>
<p>„A co?“ Jošua nevěří vlastním uším.</p>
<p>„Likvidaci špionážních družic, přece. Nebo snad máš zájem na tom, aby špiclovali naše pozemské stanice?“</p>
<p>„Špionážních družic, hm. A jak jste je odstranili?“</p>
<p>„Báječným způsobem,“ informuje Gabriel Jošuu, „inženýr Hefaistos zdokonalil standardní barostat tak, že lze vyslat gravitační i antigravitační vlny libovolným směrem. Ze základny na Sahaře vytvořil vzhůru se kuželovitě šířící abarické pole tak, aby se v něm octla vždy část dráhy nepohodlné družice, takže ta se odpoutá od Země a …“</p>
<p>„To znamená, že nad základnou vládne abarie a kdo to neví, nemá šanci se tam dostat,“ pochválil Jošua nápad vedoucího inženýra, „a jak to vypadá zde, na pólu?“</p>
<p>„Hrubá stavba je hotová, už vybavujeme novou kliniku vnitřním zařízením.“</p>
<p>„A ochrana je zařízena jak?“</p>
<p>„Podobně jako na saharské stanici. Nad základnou vládně beztížný stav. I když tady je to téměř zbytečné, protože oni se sem i se svou nejdokonalejší technikou horko těžko dostávají,“ a Gabriel referuje Jošuovi podrobně o bezpečnostních opatřeních.</p>
<p>„Jenže s našimi dívkami je to dost špatné. Pokud je mi známo, jsou postupně unášeny na malý ostrůvek v Atlantském oceánu. A Jennifer – ta, která se obávala nejvíce …“</p>
<p>„O Jennifer víme,“ referuje Gabriel s vítězoslavným úsměvem na rtech, „ta se skrývá v Jižní Americe…“</p>
<p>„Takže ji ještě nedostali?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Dobrá zpráva, Gábi,“ škádlí Jošua svého společníka zdrobnělinou jména, o které ví, že ji nesnáší, „skvělá zpráva! Vy-ni-ka-jí-cí zpráva,“ raduje se Jošua dávaje důraz na každou slabiku posledního přívlastku, „protože my ji můžeme využít k tomu, aby…“</p>
<p>„Pochybuji, že se ti podaří ji znovu angažovat. Ona přece měla hrůzu z toho, co by ji mohlo potkat…“</p>
<p>„Tak podívej,“ přetíná Jošua rázně Gabrielovu řeč, „máme už hotovou celou bipolární soustavu stanic – jednu na pólu a druhou dost blízko rovníku. Je to tak?“</p>
<p>„Je.“</p>
<p>„A nic tě nenapadá?“</p>
<p>„Snad bys nechtěl experimentovat s mimoprostorovou inverzí?“</p>
<p>„A zrovna bych chtěl, protože to je nejsnazší způsob ovlivňování. Víš, jak to krásně zafungovalo, když jsme Jennifer ovlivňovali pomocí snů…“</p>
<p>„Jenže to působí jen na nepatrnou část lidí. Jak chceš…“</p>
<p>„ Ale na Jennifer to působí. To víme zaručeně!“ Jošua už pomalu začíná křičet.</p>
<p>„A co tím získáme?“</p>
<p>„Doručíme jí teleportem veškeré materiály o stávající CPLE, protože ta už v původní podobě vůbec neexistuje – a to včetně jejích vlastních dokumentů. I ten arzenál jí vrátíme. A pak jí ve snu vnukneme, aby se vrátila jako agentka, která beze zbytku splnila svůj úkol. Pak…“</p>
<p>„Pak se ovšem stane to, co jsme jí zvěstovali v tom snu – zneužívání dívek třetího světa k …“</p>
<p>„Ale vůbec ne. A hned zabijeme ne dvě, ale tři mouchy jednou ranou.“ Jošua je tak nadšen svým nápadem, že o něm básní už před tím, než ho vyjevil Gabrielovi, který se začíná bát o jeho duševní zdraví.</p>
<p>„Mám takový dojem, že se naše role obracejí. Dřív jsi krotil ty mne, teď abych krotil já tebe,“ medituje Gabriel, „tak už se konečně pochlub, jakou šílenost chceš uvést v život!“</p>
<p>„Podívej,“ a Jošua spustil záznam pořízený zachycením světla z ostrůvku poblíž vojenské základny Ascension retrospektivem saharské stanice.</p>
<p>Gabriel nevěřícně zírá na nedůstojnou a ponižující vstupní ‚lékařskou‘ prohlídku prvních čtyř unesených dívek. „Mně se zdá, že by měli dostat pořádně za vyučenou. Není přece možné, aby… Co to je!?!?“ Gabriel třeští oči na nahou Lucku bezmocně pózující před četou vojáků.</p>
<p>„To je s největší pravděpodobností naše poslední záchrana. Konzultoval jsem celou věc s profesorem Amynillem. Ten jenom podle vizuálního dojmu odhaduje … ale podívej se sám,“</p>
<p>Jošua vrací obraz o několik desítek sekund zpět – „podle charakteristického tvaru prsou mu připadá, jako kdyby byla zasažena naším genetickým kódem mnohem silněji, než ostatní dívky, které jsme si vytipovali. A zároveň má zachovány plně funkční mužské orgány, takže – pokud se nám ji podaří angažovat pro naši věc, budeme mít k dispozici nejúčinnější možné xenofarmakum …“</p>
<p>„To snad není pravda!!“ Gabriel tluče pěstí do stolu a z očí mu šlehají hněvivé blesky.</p>
<p>„ Nelíbí se ti snad…“</p>
<p>„Nelíbí!“</p>
<p>„Co máš proti snaze profesora Amy…“</p>
<p>„Dej teď pokoj s Amynillem!“ Tentokrát vrátil obraz Gabriel.</p>
<p>„Vidíš to, co já?!“ Gabriel znovu tluče pěstí do stolu.</p>
<p>„Tak za tohle,“ Jošuovi přeskočil hlas, „za tohle jim připravím peklo na zemi! A ten felčar, to bezcharakterní individuum, ta karikatura člověka s opičím mozkem – on dovolí, aby jí – a ten seržant… a kapitán – stihne je totéž! A všechny, kteří se na takovém nestoudném zacházení s bezbrannými zajatci podílejí!“</p>
<p>„Co s nimi chceš provést – jen pro zajímavost?“</p>
<p>„Absolutně je znepohlavním! Jejich zvrhlost a jejich chtíč je k tomu donutí! A trest jim připraví jejich vlastní oběti!“</p>
<p>Jošua vypnul záznam retrospektivu a bez jediného slůvka rozloučení Gabriela opustil prásknuv za sebou dveřmi.</p>
<p><emphasis>Takhle rozzuřeného jsem ho za celé dva tisíce let neviděl,</emphasis> přemítá v duchu Gabriel, <emphasis>ale nedivím se mu… Jen mě mrzí, že už mi neřekl, jaké tři mouchy chce zabít jednou ranou.</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 7</strong></p>
<p>Během několika dalších dní se na základně opravdu začaly objevovat další dívky, které prodělaly pobyt na CPLE. Mezi prvními se zde objevila Rodica, Urszula a <emphasis>sličné akvabely.</emphasis> Kupodivu, i posádkový lékař kvůli nim ‚ordinuje‘ každý den, přestože za normálních okolností dojíždí k odloučené jednotce jednou za čtrnáct dní. Jenže vstupní ‚lékařské‘ prohlídky dívek jsou především vítanou zábavou pro vojáky, a sám ‚lékař‘ se už dávno zpronevěřil svému slibu – skládal-li vůbec někdy nějaký – jak aspoň ohodnotila jeho počínání Jana. Vrcholem jeho neprofesionality a naprostého cynismu byla skutečnost, že zraněné muže ani neprohlédl, jen Janě přivezl ve dvou kufrech nový obvazový materiál a požadovaná léčiva.</p>
<p>Radost z opětovného setkání kamarádek je však zkalena okolnostmi, za jakých bylo uskutečněno. Řád zajateckého tábora byl ‚obohacen‘ o nové nevídané prvky psychického vydírání a sexuálního obtěžování. Kontrola laktace a kontrola hygieny jsou prováděny pravidelně u minimálně dvou ‚dobrovolnic‘ při každém nástupu. Nepřihlásí-li se do deseti sekund po výzvě ‚dobrovolnice‘, jsou určeny k těmto procedurám čtyři dívky velitelem čety – a kromě toho jsou určeny další dívky k potrestání za to, že se nepřihlásily ‚dobrovolnice‘. Vedle trestu nám již známé ‚promenády‘ je vyhrožováno též ‚výstavou na pranýři‘ kterou už okusila Lenka hned druhý den po příjezdu.</p>
<p>Nikolka v těchto dnech seznamuje nové dívky se svou sestrou a zároveň je informuje o praktikách dozorců ohledně ‚trestání‘ dívek za sebemenší provinění. Lucka každé podrobně vysvětluje svou teorii o trestání jedněch za prohřešky druhých jako metodu sloužící k rozrušení pevných vztahů v kolektivu a nabádá dívky k tomu, aby v žádném případě nepřistupovaly na tuto falešnou hru a aby za všech okolností držely pohromadě. A ukázalo se, že její působení opravdu přináší výsledky.</p>
<p>Dívky se na několik dní dopředu rozlosovaly jako ‚dobrovolnice‘, vědomy si například i toho, že ty, které ‚dobrovolně‘ podstoupí potupnou hygienickou prohlídku, budou označeny za nečisté coury a budou podrobeny dvouhodinové ponižující očistě ve sprchách.</p>
<p>I přes tato opatření, kterými se zatím daří eliminovat ‚tresty‘, se dívky neuchránily dalších forem obtěžování. Stalo se to v noci na 1. února. CIA v té době už drží na ostrově 28 dívek ze známých 36. Před večerkou se vrátily ze sprch Halina s Rodicou a ulehly na svá lůžka. Vzápětí do ratejny vtrhli čtyři vojáci a vyvlekli obě dívky ven. Vrátily se dlouho po půlnoci.</p>
<p>„Pochopila jsem,“ vysvětluje nenávistně Rodica, „že nějaký seržant Adams oslavuje narozeniny – a prohlásil, že je při této příležitosti vhodné připravit ‚živou‘ tabuli. A protože my dvě jsme se právě vrátily z té jejich ‚očisty‘, usoudil, že se k tomuto účelu nejlépe hodíme. Večírek se konal pod širým nebem. Musely jsme si nahé lehnout na stoly – a oni nás uvázali za ruce i za nohy, abychom se nemohly ani hnout. Pak na nás prostírali jídlo, které jedli bez jakýchkoliv nástrojů – tedy naštěstí! – ale znamenalo to, že nás neustále nejen osahávali, ale i olizovali! Ten kopec zmrzliny, který mi naložili na břicho, byl tedy dost nepříjemný – navíc se zmrzlina roztékala, což byla pro ně záminka k tomu, aby mě vylizovali ve stydkých oblastech…“</p>
<p>„Jenže to není všechno,“ upozorňuje Halina navazujíc na Rodicino vyprávění, „jeden hulvát mě při tom kousl do prsu,“ a ukazuje kousek nad a pod levou prsní bradavkou slabý otisk zubů, „ale v momentě, kdy jsem vykřikla, vrhli se ke mně tři vojáci a jali se mě ‚ošetřovat‘. Samozřejmě, že to pro ně byla jen záminka k dalšímu obtěžování. Prohlašovali něco v tom smyslu, že jsem přecitlivělá a že budu muset trochu trénovat. Abych prý si zvykala, nasadili mi na bradavky skřipce a do vagíny mi vtlačili kostku ledu. Bylo to hrozné.“</p>
<p>Nafialovělé stopy po jemných ostrých zoubcích skřipců jsou dobře patrny v místech, kde prsní dvorce přecházejí v bradavky…</p>
<p>„Mimo to vám musím sdělit,“ navazuje opět Rodica, „že tady mají docela slušnou zásobu rozmanitých potravin – ovoce, zeleninu, moučníky a pečivo, maso, drůbež, uzeniny, mléčné výrobky… Jenom nás krmí ve dne v noci jen rybami.“</p>
<p>„To známe,“ přizvukují <emphasis>sličné akvabely</emphasis> sloužící jako servírky v jídelně, „ale to není pro nás…“</p>
<p>‚Živá‘ tabule nebylo jediným povyražením vojáků v nočních hodinách. O dva dny později byly čtyři oběti noční razie nuceny sloužit jako tanečnice na večírku, který pořádal sám kapitán Austin. Halinin předpoklad se ukázal pravdivým. Dívky byly nuceny tančit nahé s vojáky, kteří se svlékli do trenýrek. Tanečnice byly rovněž vystaveny bezmeznému sexuálnímu obtěžování.</p>
<p>„Bylo to hrozně ponižující,“ stěžuje si Urszula, „představte si, že před každou taneční sérií nás dražili. Vyvolali cenu, kdo měl o nás zájem, mohl si nás prohlédnout, ohmatat, musely jsme různě pózovat. Pak se začaly nechutné dohady o ceně. Byla jsem prodávána za ceny od dvou do pěti dolarů. Aspoň člověk ví, jakou má u nich cenu…“</p>
<p>„Ale běda tomu, kdo by se pokusil nás znásilnit,“ doplňuje Tahiťanka, „Stačilo jen, aby si stáhl ty trenýrky – a provinilce se nemilosrdně ujali dva ‚vyhazovači‘. Z toho se dá usoudit, že jedině před násilným pohlavním stykem jsme chráněny. Jinak si k nám mohou dovolit skoro všechno…“</p><empty-line /><p>Dne 4. února byla přivlečena jako poslední Xiaolan, kterou si Jana ihned vyžádala na pomoc do ošetřovny, které už týden docela samozřejmě šéfuje. Ale dočkala se jí až po ‚vstupní prohlídce‘, které se Xiaolan také musela podrobit.</p>
<p>Sestava šestatřiceti dívek včetně Lucky je tedy kompletní. Jenže pobyt v ratejně se stal nesnesitelný. Pět dívek sice přespává na ošetřovně, ale zbývajících jedenatřicet dívek je v místnosti nacpáno jako sardinky v plechovce.</p><empty-line /><p>„Nevím, co si mám o tom kapitánovi myslet,“ ptá se Nikolka Jany, „když mu teče do bot a má tady malér se zraněnými lidmi, tak by ti zobal z ruky, ale k ostatním dívkám se chová jako zvrhlík a neurvalec. Sice jsi nás dokázala vyreklamovat ze ‚služby‘ v jídelně, ale vzápětí si našel náhradu ve <emphasis>sličných akvabelách,</emphasis> které byly odvlečeny přímo z univerzitní koleje ve Spojených státech, takže nemohou zapřít znalost angličtiny. Jsou vystaveny stejně ponižujícímu a nedůstojnému zacházení, jako jsme byly my s Lenkou.“</p>
<p>„Podívej se, já mám pořád takové neblahé tušení, že kapitán má asi ‚máslo na hlavě‘ a vědí něco na sebe navzájem s tím felčarem, který je dobrý tak nanejvýš k tomu, aby pod rouškou ‚lékařských‘ prohlídek pořádal promenádu nahých dívek jako atrakci pro vojáky. Vždyť on se ani neobtěžoval odborně ošetřit ty dva zraněné kluky. A navíc: Jorge – však víš, který – si s lítostí stěžoval, že ho kapitán ani nepustil na dovolenou, když se jeho dcery vdávaly. Dopisy mu cenzurují a mně z toho vychází, že kapitán si je své protizákonné činnosti moc dobře vědom. Jen jsem zvědava, jak se zachová za rok, až bude chtít Jorge odejít nadobro.</p>
<p>Na druhé straně ale ví, že na felčara se nemůže spolehnout, tak kouká aspoň dobře vycházet se mnou. A – ačkoliv bych ho nejraději poslala do míst, kde záda ztrácejí poctivé jméno – mně by svědomí nedovolilo neposkytnout pomoc člověku, který to potřebuje, byť i by se ke mně před tím nechoval zrovna vybraně. A tihle dva, jak jste mi potvrdily shodně s Lenkou, se jejich orgií neúčastnili, takže těm už teprve nemohu odmítnout pomoc. A mimochodem, právě tak ‚zobe z ruky‘ tvé sestře, protože bez ní jako všestranné tlumočnice by tu byl ztracen, když jsou tu dívky z celého světa…“</p><empty-line /><p>„Jonjo, iru dormi, mi jam prizorgos ilin mem,“ {Janičko, běž spát, já už se o ně postarám sama.} – A Xiaolan zaujala Janino místo…</p><empty-line /><p>Konečně 5. února nastala změna – zpočátku se zdálo, že k lepšímu. Toho dne přibyla na ostrov vyšetřovací komise v čele s Jennifer, která se na základně objevila v uniformě nadporučíka. Jejím prvním počinem byla obhlídka ‚zajateckého tábora‘. Nechala udělat nástup zajatkyň, zjistila, že jsou všechny.</p>
<p><emphasis>Poznámka autora: Pro ty, kteří mají trochu zmatek v časovém sledu událostí – a já se jim nedivím, protože mi taky dalo dost práce, než jsem si uvědomil, že mimozemšťané vrátili všechny dívky z mimoprostoru na Zem s maximálně týdenním časovým rozdílem od data nástupu. Celkový počet dívek na CPLE byl 144, ale k 5. únoru jich tam bylo teprve 36. Proto o těch ostatních slavná CIA dosud neví, ledaže by… Ale raději nedomýšlejme.)</emphasis></p>
<p>Doporučila proto zrušit ‚přijímací‘ místnost, kde se konaly ‚lékařské prohlídky‘ nově unesených dívek, a nechala do ní přestěhovat část paland, takže se ubytovací prostor zajatkyň mírně zvětšil.</p>
<p>Jinak se však zdálo, že Jennifer se opět ujala svých povinností jako agentka CIA a s dívkami, s kterými částečně sdílela osud na CPLE se vůbec neoficiálně nestýká.</p><empty-line /><p>„A vy si jako myslíte, že se propůjčím k tomu, abych tlumočila nějaké vyšetřovací komisi? Asi jste padlí na hlavu, ne?“</p>
<p>„On ti ten výprask nestačil?“</p>
<p>Kapitán Austin pokynul dvěma vojákům a ti přinesli nám již známou trestnou lavici.</p>
<p>„Tak se podíváme, jak dlouho budeš vzdorovat!“</p>
<p>„Klidně si mě třeba zabijte. Aspoň si od vás odpočinu,“ odsekla Lucka opovržlivě, „myslíte si, že jste mistři světa, tak si poraďte hezky beze mne. Dívky zde hovoří osmadvaceti jazyky, ale k vaší smůle ani jedna anglicky. Máte do konce života co dělat, abyste se je naučil. Radím vám dobře, začněte čínštinou. Ty ostatní vám pak už půjdou samy…“</p>
<p>„Ona má ještě tu drzost si ze mne dělat blázny!“</p>
<p>„Kapitáne,“ vložil se do hovoru jeho zástupce, už od pohledu nechutný nadporučík Rogers, který nedávno nařídil Lucčin výprask, „doporučoval bych provést ten výprask veřejně – aby i ostatní věděly, že si tady na nás nemohou vyskakovat. Svoláme nástup k mimořádnému rozkazu a znovu jim předvedeme, jak dokážeme zatočit se vzpurností a neposlušností,“ skřehotá dále nadporučík a kapitán souhlasně přikyvuje. Stačí jediné jeho gesto – a táborem se rozezvučel hlas polnice…</p>
<p><emphasis>Nástup v devět hodin ráno – to nesvědčí o ničem dobrém,</emphasis> uvažuje Jana a vybíhá z ošetřovny. Za ní Xiaolan, Lenka i Nikolka. Cestou si svlékají pláště. Přicházejí jako poslední a řadí se do předepsané formace. Pláště pokládají předpisově před sebe na písek.</p>
<p>Mimořádný nástup zahájil nadporučík Rogers na kapitánův povel tím, že serval Lucčin plášť a roztrhl ho na dva kusy.</p>
<p>„Vážené slečny! Tady ta –“ ujal se slova kapitán ukazuje opovržlivě na Lucku, přičemž ji nadporučík uchopil štítivě za penis –</p>
<p>V té chvíli přistála na jeho obličeji dobře mířená facka, až se Rogers zapotácel. Nabíhající červený otisk Lucčiných prstů na Rogersově tváři signalizuje, že sedla perfektně. Na Lucku se vrhli dva vojáci a zkroutili jí ruce za zády. Poté zacvakly náramky.</p>
<p>„Však já s tebou ještě zatočím!“ rozkřikl se Rogers opět tím svým protivným ječivým hlasem posazeným o dvě oktávy výše, přerušiv začatý kapitánův proslov.</p>
<p>Když vojáci Lucku spoutali, kapitán pokračoval v začaté větě: „ – drze odmítá spolupracovat s námi v boji proti vesmírným vetřelcům ohrožujícím samu existenci lidstva a nechce tlumočit při výsleších u vyšetřovací komise. Za tuto opovážlivost bude nyní příkladně potrestána!“</p>
<p>Pak předal slovo Rogersovi. Ten se otočil ke kapitánovi a pokračoval: „Navrhuji, aby byla za tuto drzost veřejně potrestána dvaceti ranami karabáčem!“</p>
<p>„Souhlasím. Trest budiž vykonán okamžitě!“ a kapitán pokynul vojákům, kteří drží nebohou Lucku, aby ji přivázali k trestné lavici.</p>
<p>Neuběhlo ani pár vteřin – a Lucka leží pevně přivázána na trestné lavici. Její záda i přes pečlivé ošetření, o které se obětavě stará Jana, dosud nesou stopy minulého výprasku.</p>
<p>A nad ní – hrůza! – stojí opět ten surovec, tlouštík Fred, a nedočkavě pošvihává karabáčem čekaje na rozkaz některého z důstojníků.</p>
<p>„Tak začni!“ nařídil rázně kapitán.</p>
<p>Nikolka s hrůzou a nenávistí v očích sleduje, jak se Fred mohutně rozpřahuje. Pak její pohled padl na Lucčina záda rozbitá už před týdnem týmž surovcem.</p>
<p>„Néééééééé!!!“</p>
<p>A Nikolka, hnána strachem o sestru a nenávistí k bezohlednému surovci, se rozběhla! Sklonila hlavu a jako beran narazila do Fredova břicha přetékajícího sádlem.</p>
<p>Fred nečekající takový útok zavrávoral a svalil se na zem. Nikolka padla na něj a duchapřítomně mu zaryla prsty do krku.</p>
<p>Ale to už se vzpamatovali ostatní vojáci a vrhli se na nešťastnou dívku bránící tímto zoufalým činem svou sestru.</p>
<p>„Kapitáne,“ ozval se opět nadporučík Rogers, když byl incident zažehnán a Nikolka spoutána na rukou i nohou stojí nahá mezi dvěma vojáky, kteří se o ní chlípně otírají, „mám skvělý nápad.“</p>
<p>„Jaký?“</p>
<p>„Tady ta,“ ukazuje Rogers opovržlivě na Lucku bezmocně přivázanou k okované lavici, „totiž bránila tu blonďatou před hygienickou prohlídkou. Jak se zdá – ono jim na sobě nějak moc záleží navzájem…“</p>
<p>„A co má být? Tak jim na sobě záleží, no…“</p>
<p>„Já mám totiž takový dojem,“ a nadporučík si už dopředu spokojeně mne ruce, „že ji ke spolupráci donutíme mnohem snáze, když na tu lavici uvážeme tuhle tu!“ A neomaleně zapíchl prst do Nikolčina pravého prsu.</p>
<p>„Poslyšte, nadporučíku, jestli vám ten předpoklad vyjde, tak u mne máte kartón whisky. Vyměňte je!“</p>
<p>„Tak ne! Uvažte ji obráceně,“ nařizuje Rogers. „Za to, že zaútočila na našeho vojáka, dostane těch dvacet ran ne přes záda, ale přes prsa!“ A jedovatý smích nadporučíkův proniká bezmocným dívkám až do morku kostí.</p>
<p>S obdivuhodnou rychlostí byla Nikolka pevně přivázána na trestnou lavici, pouta na rukou i na nohou surově utažena a napříč pod zády je podložena trámkem, aby měla prsa dobře vypjatá. Zavřela oči a očekává strašlivý trest. Slyší, jak Fred znovu pošvihává karabáčem…</p>
<p>„Tak začni!“</p>
<p>Ale k ráně nedošlo. Zoufalá Lucka zadržela exekuci svým výkřikem: „Neé, nedělejte to… budu … tlumočit…!“</p><empty-line /><p>Nejzaměstnanějším člověkem v táboře je náhle Lucka. Pod hrozbou krutého trestu pro Nikolku celé dny vysedává jako tlumočnice v kanceláři, kde pracuje šestičlenná komise, které šéfuje Jennifer, osoba, která zná poměry na stávající CPLE z té lepší i z té horší stránky. Dalšími členy komise jsou odborník na otázky obrany, technik, policista, lékař a zapisovatelka.</p>
<p>Předpisy vydané šéfem nově zřízeného zvláštního <emphasis>Odboru pro sledování vesmírných vetřelců</emphasis> jsou jasné: Křížovým výslechem vyzískat ze zadržených co nejvíce informací o chodu základny mimozemšťanů, jejím technickém vybavení a obranyschopnosti, a potvrdit nebo vyvrátit existenci jakýchsi xenofarmak získávaných z mateřského mléka.</p>
<p>První obětí komise se stala Urszula. Eskorta složená ze tří vojáků se samopaly ji přivedla ráno 6. února ihned po rozkaze. Urszula si uvědomuje, že 6. února byla propuštěna z CPLE domů.</p>
<p>Jennifer vidí dnes poprvé v životě. Ale Jennifer poznává tu, kvůli které byla zadržena v patře A na CPLE čekajíc na její propuštění.</p>
<p><emphasis>„… vydej všechny materiály a svědectví o CPLE, ale neprozrazuj, že ses sama léčila. Spolupracuj s nimi, chovej se jako oni, jednej jako oni, nesmí padnout ani stín podezření, že jsi náš vyslanec na Zemi. Navenek buď stejně zvrhlá a krutá, ale naše dívky skrytě šetři…“</emphasis></p>
<p>Jennifer se dívá na Urszulu a hlavou jí jako zrychlený film probíhá nedávný sen smíšený s prvními otřesnými zážitky spjatými se zadržením na CPLE a časem stráveným ve vězeňské cele. Právě v den, kdy chtěla zaujmout Urszulino místo…</p>
<p><emphasis>„Svlékni se! Vymoč se … ano, tady, v naší přítomnosti… … ukládám trest experimentace v délce šestnácti dní. Vzhledem k tomu, že se v jednom z případů jedná o několikanásobně opakovaný přestupek, zvyšuje se délka trestu na dvojnásobek. Strávíš tedy v experimentačním oddělení 32 dni …“</emphasis></p>
<p><emphasis>„… krutá, ale naše dívky skrytě šetři…“</emphasis></p>
<p>„Svlékni se!“</p>
<p>Lucka sedí a nepřítomně zírá před sebe. <emphasis>„Jennifer se léčila s námi na klinice…“ Nikolko, sestřičko drahá, ale vždyť ona začíná stejně zvrhle jako ostatní…</emphasis></p>
<p>„Jak dlouho budu čekat na ten překlad?“</p>
<p>Lucka se vzpamatovala a přeložila první rozkaz šéfky komise … do češtiny. Urszula přesto porozuměla a váhavě odložila plášť.</p>
<p>„Sandály také!“ vyštěkla Jennifer, „a pojď blíž!“</p>
<p>Lucie si konečně uvědomila pro koho překládá a přetlumočila policistův příkaz do polštiny.</p>
<p>Urszula přistoupila k policistovu stolu. Zde jí odebrány otisky prstů a sepsány všechny její personálie. Pak byla vyfotografována do alba zločinců. Charakteristickou fotografií se třemi různými portréty je doplněna fotodokumentace celé nahé postavy z přijímací procedury.</p>
<p>„Postav se dvě stopy od stolu, rozkroč se, ty vlasy si stáhni dozadu, abys měla zcela odhalená prsa, a přidržuj si je tam oběma rukama!“ nařídila dívce Jennifer, když ji policista řádně zdokumentoval.</p>
<p>Urszula váhavě vyplnila velitelčin rozkaz. Cítí, jak se jí studem hrne krev do obličeje.</p>
<p>„Od kdy jsi byla vězněna na základně mimozemšťanů?“ Tentokrát položil otázku odborník na otázky bezpečnosti.</p>
<p>„Já jsem tam nebyla vězněna,“ odpovídá Urszula, která na sobě stále cítí pohledy členů komise i tří vojáků se samopaly, kteří zde tvoří ochranku. Střídavě ji polévají vlny studu, vzteku a bezmoci.</p>
<p>„Jak to, že ne? Kam jsi původně cestovala?“</p>
<p>„Do Budapešti, ale…“</p>
<p>„Do Budapešti! A kde jsi vystoupila z vlaku?“</p>
<p>„To… nevím.“</p>
<p>„Jak to, že nevíš?“</p>
<p>„Nevím, kde jsem vystoupila. Nádraží nebylo označeno žádným názvem a na kliniku mě odvezl taxík.“</p>
<p>„Na jakou kliniku?“</p>
<p>„Clinica puellaris exoterra…“</p>
<p>„Co je to za blábol?“</p>
<p>„Já… nevím…“</p>
<p>„Mohu do toho vstoupit,“ zeptala se Lucka, když přeložila poslední Urszulinu odpověď.</p>
<p>„Co ty o tom víš?“</p>
<p>„Jenom jsem chtěla upozornit, že ten název je latinský a znamená <emphasis>Mimozemská dívčí klinika</emphasis>. Není to blábol…“</p>
<p>„Ano, to je pravda. Ani jsem si to neuvědomil,“ potvrdil lékař Lucčinu poznámku.</p>
<p>„Proč jsi jela na tu kliniku?“</p>
<p>Urszula nevěří vlastním uším: „Vy nevíte, proč se jezdí na kliniku?“ vybuchla ovládnuta právě jednou vlnou vzteku.</p>
<p>„Otázky tady klademe my,“ upozornil ji odborník na bezpečnost, který jak se zdá, si osobuje práva zástupce šéfa komise.</p>
<p>„Jela jsem se tam léčit…,“ odpovídá Urszula tisknouc náhle ruce křečovitě k tělu, aby aspoň částečně zakryla svou nahotu.</p>
<p>„Kde máš mít ty ruce?!“ vyštěkla znovu Jennifer.</p>
<p>Když Lucka přeložila, Urszula znovu poslušně shrnuje vlasy s prsou a přidržuje si je oběma rukama za hlavou.</p>
<p>„Ještě jednou se pokusíš zakrýt a uvážeme tě!“ pohrozila Jennifer.</p>
<p>„S čím ses tam jela léčit?“ ujal se výslechu lékař.</p>
<p>„Trpěla jsem nadměrným vypadáváním vlasů, ale nakonec mi udělali komplexní léčbu…“</p>
<p>Výbuch smíchu přehlušil Lucčin překlad v momentě, kdy padla zmínka o padání vlasů, takže věta zůstala pro členy komise nedokončena.</p>
<p>„Jak probíhalo léčení?“ Otázku pochopitelně položil opět lékař.</p>
<p>„Autofarmaticky.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Tak aspoň nám to vysvětlovali. Každý den se konala přednáška, pak práce v terapeutických skupinách, v době oběda nám podávali autofarmaka cestou orální, rektální a vaginální – to jediné si z těch přednášek pamatuji.“</p>
<p>„Xenofarmaka ti také byla podávána? Nebo ses podílela na jejich produkci?“</p>
<p><emphasis>Ten doktor moc dobře ví o existenci autofarmak, ale před Urszulou si hraje na blbečka,</emphasis> napadlo právě Lucku.</p>
<p>„… už zase jsi duchem nepřítomna …“ zaslechla Lucka a probrala se z rozjímání: „Jak zněla otázka?“</p>
<p>„Zda byla také léčena xenofarmaky nebo zda se na jejich produkci podílela!“</p>
<p>„O takových věcech jsem v životě neslyšela.“</p>
<p>Lékař přistoupil k Urszule a stiskl jí pravý prs. Urszula se mu však vytrhla a ustoupila o tři kroky zpět.</p>
<p>„Podržte mi ji!“</p>
<p>Dva vojáci přistoupili k vyděšené dívce a bezohledně jí tisknou ruce za záda. Lékař pečlivě prohmatává její prsa.</p>
<p>„Ta opravdu žádná xenofarmaka neprodukuje,“ oznámil pak zapisovatelce do protokolu.</p>
<p>„Jak ses dostala zpátky?“ zeptala se Jennifer. – „Už ji můžete pustit,“ obrátila se mezi tím na vojáky, „pokud se pochopitelně předpisově postaví“</p>
<p>„V den, kdy jsem požádala o propuštění, mi byla provedena výstupní lékařská prohlídka. Pak jsem usnula ve vyšetřovně připoutána k vyšetřovacímu stolu a probudila jsem se doma, ve své vlastní posteli. Jakým způsobem se to stalo… nevím…“</p>
<p>„Proč jsi požádala o propuštění z kliniky? Pokud je nám známo, většinou dívky spíše žádaly o možnost pobyt si prodloužit,“ pokračovala Jennifer ve výslechu.</p>
<p>„Protože základní předpisy tamního <emphasis>Domácího řádu</emphasis> nebyly v souladu s mými etickými zásadami.“</p>
<p>„Můžeš to přesněji specifikovat?“</p>
<p>„Samozřejmě. Příčilo se mi, že jsme tam musely většinu času trávit bez jakéhokoliv oděvu.“</p>
<p>„Jak se zdá, asi nám toho víc neřekne, povzdechla si Jennifer, „můžeš se obléknout a zatím jdi. Kdybychom něco potřebovali doplnit, tak si tě najdeme.“</p>
<p>Urszula obléká třesoucíma se rukama plášť, jediný kousek oděvu, který tu mají zajatkyně k dispozici, obouvá sandály a odchází.</p>
<p>„Přiveďte další!“</p><empty-line /><p>„… a podle rozkazu náčelníka zvláštního odboru se dnešním večerem stává velitelkou zajateckého tábora nadporučík Jennifer …“</p>
<p>Lucka mechanicky překládá kapitánovu řeč do esperanta, aby rozuměly všechny přítomné zajatkyně současně. <emphasis>Jsem zvědava, jak se ta zpropadená ženská vybarví. Nikolka o ní div nebásní, a ona se z ní vyklube taková zmije! Tři výslechy dopoledne, tři odpoledne. Svléknout, otisky prstů, fotografování – jako by děvčata byli nějací zločinci – snad ani se zločinci se tak ponižujícím způsobem nejedná…</emphasis></p>
<p>„… ještě jednou se opozdíš s překladem a nechám tě uvázat na pranýř nahou před nastoupenou jednotkou!“ hřímá kapitán a z jeho očí šlehají blesky.</p>
<p>„… kapitán Jeff Austin zůstává nadále jako velitel posádky. Od zítřka budou zajatkyně rozděleny do pracovních skupin a pod dozorem vojáků budou vykonávat služby v kuchyni, jídelně, prádelně a na dalších pracovištích určených ráno denním rozkazem. Na množství a kvalitě odvedené práce bude záviset příděl potravin. Rozchod!“</p><empty-line /><p>„Tak jak se daří našim marodům?“</p>
<p>„Hallo, Lucy…“</p>
<p>Lucka je šťastná, vidouc, že Markova zanícená noha se začíná krásně hojit a s úsměvem se s ním vítá.</p>
<p>„I horečky už mi pominuly,“ hlásí Mark.</p>
<p>„A Willy se z toho otřesu mozku taky trochu vzpamatoval,“ sděluje Lucce radostně Xiaolan, „i když k jeho vyléčení povede ještě dost dlouhá cesta.“</p>
<p>„Kde je Jana s Nikolkou?“</p>
<p>„Šly se vedle najíst, až se vrátí, půjdeme my,“ odpovídá Lenka právě měníc Willymu studený obklad na hlavě, „prosím tě, celý den si na nás neuděláš čas…“</p>
<p>„Až se vrátíte z jídla všechny, tak vám něco řeknu, ale radost z toho asi mít nebudete…“</p><empty-line /><p>„Tak se mi zdá, Jennifer, že nevíš, na čí stranu se přidat,“ oslovila ji druhého dne ráno při rozkaze Lenka esperantem, aby rozuměly i všechny ostatní dívky, „buď budeš jednat jako agentka CIA v souladu s rozkazy, které ti byly uděleny, nebo budeš jednat jako naše kamarádka, ale obojí najednou je dost těžko možné.“</p>
<p>„Podívej, Lenko, zatím jsem vám nic špatného neprovedla, tak…“</p>
<p>„Ne? A co ty nedůstojné a ponižující výslechy, které sama řídíš? “</p>
<p>„Podívej, Lenko, domnívám se, že tady velím já. A zatím vám nikdo nezkřivil ani vlásek…“</p>
<p>„To už snad by bylo to poslední, ne?“</p>
<p>„Nevím, jak bych ti to vysvětlila. Zkrátka a dobře, výslechy je nutno dokončit a budou pokračovat ve stejném stylu až do konce. Kdybych změnila styl nebo bych s nimi skončila předčasně, mohli by přijít na to, že se moc dobře známe, a pak bych se octla na vašem místě… vlastně ne, dopadla bych mnohem hůř. Byla bych jako důstojník Spojených států zastřelena za zradu a za spolčování se s nepřítelem.“</p>
<p>„A co bude pak, až ten nedůstojný a ponižující tyátr skončí?“</p>
<p>„To zatím nevím… Uvidíme…“</p><empty-line /><p>„Dnes vyslýchali dalších šest děvčat,“ sděluje Lucka dívkám na ošetřovně. „A prováděli je stejně ponižujícím způsobem jako včera. Zajímavé je, že z těch vyslýchaných zatím nevypáčili ani desetinu toho, co vím od vás já. A to jsem na té mimozemské klinice vůbec nebyla.“</p>
<p>„Pochopitelně,“ vysvětluje Jana Lucce, „ vždyť oni zatím – a zdá se, že záměrně – vyslýchají dívky, které na klinice pobyly jen krátce. Z těch původních pětatřiceti nás tam do konce, do té katastrofy, zbylo pouhých patnáct. Ostatní byly přijaty – vlastně budou přijaty,“ opravila se Jana uvědomivši si časový paradox, „až koncem dubna. O nich zatím nemohou vědět. A my zřejmě přijdeme na řadu až nakonec. To znamená – za čtyři dny.“</p>
<p>„V poledne sem vtrhli čtyři vojáci. Doprovázeli Jennifer, která rozhodla, že práci na ošetřovně zastaneme jen my dvě s Janou,“ sděluje Xiaolan Lucce další otřesnou zprávu, „a ty tu máš s námi na noc zůstat jako tlumočnice. Lenka a Nikolka jsou od zítřka zařazeny do pracovních skupin.“</p><empty-line /><p>Té noci byly Lenka s Nikolkou převeleny znovu do ratejny. Po více než týdenním pobytu na ošetřovně zjistily značné změny. Jennifer, jak víme, dívky rozdělila do dvou místností a každé bylo přiděleno lůžko rozkazem. Těsně před večerkou vtrhla do každé místnosti skupina vojáků, kteří dívkám sebrali pláště.</p>
<p>„Co se to tady děje?“ ptá se rozzlobená Nikolka <emphasis>Mořské Vlny.</emphasis></p>
<p>„Zavedli tady báječnou novinku: na noc sbírají pláště ‚do špíny‘ a teprve ráno po rozcvičce nám dávají čisté. Prý je to uděláno podle Janina návrhu na zamezení šíření svrabu.“</p>
<p>„Ale – co já vím – Jana doporučila denní výměnu prádla, ale ne jeho odebírání na noc! To je spíš další z pokusů, jak nás rozeštvat.“</p>
<p>Vojáci posbírali pláště, na ‚dobrou noc‘ poplácali několik dívek po hýždích a zaklapl za nimi zámek.</p>
<p>Lenka s Nikolkou jsou rozděleny – každá v jedné ratejně, protože prý je nutno, aby obě cely byly rovnoměrně vytíženy – jak posměšně zdůvodnil rozhodnutí seržant Adams, který má dnes noční službu.</p>
<p>„Pitomost,“ komentuje jeho rozhodnutí Nikolka, když za vojáky zapadly dveře, „je nás tady šestatřicet. polovina je osmnáct. Jenže Jana, Xiaolan, Lenka, Lucka a já jsme zůstávaly na ošetřovně – to máme 16:15. Teď jsme sem přišly my dvě, takže je jedno, přejde-li každá z nás do jedné ratejny, čímž vznikne poměr 17:16, nebo jestli obě půjdeme do té, kde je méně děvčat a vznikne poměr 16:17.“</p>
<p>„Jim jde ale také o to, aby nás rozdělili pro nás nepříjemným způsobem,“ vysvětluje Nikolce <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> „mne taky oddělili od sestry, jsme každá v jiné místnosti.“</p>
<p>„Mizerové, hulváti,“ soptí Nikolka na adresu vojáků.</p>
<p>„Nikolko, pojď ke mně,“ ozval se za ní náhle důvěrně známý hlas.</p>
<p>Nikolka si uvědomuje, že dívky leží po dvou na jednom lůžku a otočila se po hlase. Nemýlila se. Zve ji k sobě Rodica. <emphasis>Rodica! Něžná Rumunka, bývalá anorektička, která pila mléko přímo z mých prsou, aby se uzdravila.</emphasis> A Nikolka si vybavuje celý řetězec událostí, které vedly k Rodicině záchraně. <emphasis>Jaká je teď nádherná…</emphasis></p>
<p>Rodica nezapomíná, jak obětavě se o ní dívky staraly, jak s ní prožívaly radost nad každým novým dekagramem a s jakou láskou jí Nikolka a Xiaolan dávaly pít své mléko. A záměrně teď vyhradila místo vedle sebe právě pro Nikolku.</p>
<p>„Vedle spí děvčata taky tak,“ šeptá Rodica Nikolce do ucha, „necítíme se tak osamocené…“</p>
<p><emphasis>Nedaří se jim, aby nás rozeštvali! Tyto těžké podmínky spíš drží náš dívčí kolektiv pohromadě,</emphasis> uvažuje Nikolka zatímco ji Rodica hladí. Nechává se chvíli unášet jejími něžnostmi, ale neopětuje je. Musí stále myslet na svou sestru, od které je znovu odloučena. <emphasis>Moje sestřička! Musí pro ně pracovat. Pro takové lotry a vyvrhely! Pro takové parazity společnosti. Oni se neštítí ji vydírat! Donutili ji k takové ničemnosti – mnou! To ona musí dělat kvůli mně – tlumočnici při ponižujících výsleších našich kamarádek. A celé to řídí Jennifer. Jennifer, která se nám stavěla do očí jako kamarádka – a najednou je z ní stejná</emphasis> CENZUROVÁNO, <emphasis>jako ti ostatní. Ale nemohu na to přece pořád myslet. To bych se musela zbláznit – a přidělala bych sestřičce další starosti.</emphasis> Nakonec se přece jen k Rodice přitulila a usnula neklidným spánkem.</p><empty-line /><p>Dne 8. února ráno se Lenka na protest proti rozhodnutím nové velitelky zajateckého tábora odmítla účastnit ranního rozkazu. Jednoduše se hned po snídani sebrala a odešla z tábora.</p>
<p>„… a nařizuji seržantu Anthonymu … “ Lucka nevěří vlastním uším, ale překládá dál otřesný verdikt vyřčený nad Lenkou: „… v doprovodu čtyř vojáků služby mající čety a psovoda uprchlici nalezli a uvrhli ji pro výstrahu ostatním zajatkyním do protiatomového krytu na dobu čtyřiceti osmi hodin. Zde bude bez potravy, nápojů, světla a jakéhokoliv styku se světem pykat za neuvážený čin, kterým si dovolila podlomit mou autoritu.“</p>
<p>Nová velitelka tábora mimořádně porušila řád zavedený kapitánem Austinem a nadporučíkem Rogersem – trestá přímo provinivší se dívku.</p>
<p>„A dále nařizuji, aby byly čisté pláště vydávány ne po rozcvičce, ale až po vykonání ranního rozkazu!“</p><empty-line /><p>Služební pes nasazený na pachovou stopu Lenčina lůžka vyrazil směrem k přístavu.</p>
<p>„Aspoň to nebude mít daleko,“ prohlásil uštěpačně jeden z vojáků. Nikolka z povzdáli sleduje, jak skupina odchází vedena služebním psem. Pak si uvědomila, kde je ten atomový kryt. Pancéřové dveře ve skále ohraničující východní část přístavu upoutaly Lucčinu pozornost hned třetího dne, kdy během ‚promenády‘ prováděla průzkum ostrova a upozornila ostatní na jejich existenci. Vyrazila tím směrem. Když docházela ke skále, uviděla skupinu dozorců vlekoucí Lenku, kterou bez problémů vypátral služební pes. Přikrčila se za jeden velký balvan poblíž krytu a byla svědkem oné otřesné události. Dozorci dovedli dopadenou zajatkyni k pancéřovým dveřím. Jeden voják je otevřel. Další dva vojáci nebohou dívku přidrželi a sám seržant ji zbavil pláště a sandálů. Pak ji vstrčili do otvoru ve skále a pancéřové dveře za ní s rachotem zapadly. Nikolka ještě slyší cvaknutí zámku. Pak omdlela.</p>
<p>Když se probrala z mrákot, matně se jí vybavuje otřesná scéna, která se jí nesmazatelně vryla do paměti. Chvíli bloudí ve skalách při pobřeží jako opilá. <emphasis>Jennifer přece nemůže být stejně zvrhlá, jako ti vojáci a ten kapitán. Ale … dala Lenku štvát psem. Vždyť s námi pobývala na klinice a mimozemšťanům by měla být aspoň vděčná…</emphasis></p>
<p>Obírajíc se těmito myšlenkami se vydala se zpět do tábora. Chvíli obchází dřevěný barák, kde pracuje vyšetřovací komise CIA, právě ve chvíli, kdy skončil výslech jedné dívky a Jennifer poslala pro další. Otevřeným oknem slyší závěr její řeči. Blíží se devátá hodina a tropické slunce už vyhání teplotu vzduchu ke 30°C. Nikolka vstoupila do kanceláře dveřmi, které zůstaly otevřené, a přistoupila ke stolu, za kterým sedí Jennifer.</p>
<p>„Tebe jsem nevolala,“ řekla udiveně, když před sebou spatřila Nikolku.</p>
<p>Nikolka však nedbá Jennifeřiny námitky. Chvíli se rozhlíží. Hledá Lucku. Když zjistila, že momentálně v kanceláři není, spustila na Jennifer esperantem: „Já si s tebou potřebuji promluvit! Viděla jsem, co tví lidé provedli s Lenkou!“</p>
<p>„Vždyť jsi byla u rozkazu. Tak čemu se divíš?“</p>
<p>„Řekla jsi, že bez jídla, pití a světla! Jenže oni ji zbavili i pláště a sandálů. Hodili ji tam úplně nahou! A tam bude asi pěkná zima!“</p>
<p>„Nu, co má být? Aspoň se trochu zchladí!“</p>
<p>V té chvíli Nikolčiny nervy nevydržely napětí vybičované velitelčinou krutostí, bezohledností a cyničností. Velký kámen, kterým je zatížen stoh papírů před Jennifer, se octl v její ruce a uvolněné spisy se v průvanu rozlétly po celé místnosti. Nikolčina ruka se mihla vzduchem a Jennifer se zhroutila pod stůl. Vzápětí se na Lenčinu mstitelku vrhli dva vojáci. Snadno ji odzbrojili a zkroutili jí ruce za zády.</p>
<p>„Uvažte ji na pranýř,“ zazněl hlas seržantův.</p>
<p>Tři vojáci vedeni seržantem vlekou vzpouzející se dívku k velkému dřevěnému kříži ve tvaru písmene X, který je postaven jako nakloněná rovina se sklonem asi 60°.</p>
<p>„Svlékni se!“</p>
<p>Nikolka stojí a dívá se vojákům do očí – anglicky přece ‚nerozumí‘ – a čeká, co se bude dít.</p>
<p>„Nezdržujte se s tím, hoši! Ještě musíme odnést tu nemožnou slepici na ošetřovnu! Má štěstí, že tam jsou ty dvě holky. Náš felčar je doktor jen z leknutí a ten od komise jak by smet’. Nechápu, za co ty diplomy mají.“</p>
<p>Zatímco seržant hartusí na neschopné doktory, je Nikolka přimáčknuta zády ke kříži a na jejích rukou a nohou zacvakly ocelové náramky. Ochranka se vrací do kanceláře komise a nechává připoutanou bezmocnou dívku o samotě.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 8</strong></p>
<p>„Tak jak dlouho budu čekat na další delikventku,“ rozkřikla se Jennifer na vrátivší se vojáky, kteří odvedli Nikolku.</p>
<p>„My vás chceme… odnést na ošetřovnu. Ona vás… nepraštila?“ blekotá seržant.</p>
<p>„Mám snad výcvik, ne? Zajela jsem pod stůl o zlomek vteřiny dřív, než… jen se podívej!“</p>
<p>Hrana stolu je rozbita na třísky. „Kdybych tu ránu dostala, tak mě nesete na hřbitov a ne na ošetřovnu, vy mezuláni!“</p><empty-line /><p><emphasis>No, snad jsem ji nezabila, ale doufám, že se z toho hned tak nevzpamatuje. Ona si myslí, že si od ní necháme všechno líbit. Napřed se s námi přátelí a pak provede takovou zvrhlost. Ostatně ani ti vojáci ji příliš v lásce nemají.</emphasis></p>
<p><emphasis>I když já jsem také nedopadla nejlépe. Na pranýři jako Lenka před týdnem, i když zatím ještě v plášti. O ten plášť ale za chvíli stejně přijdu, budou mě tady očumovat a osahávat… jako Lenku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lenka… ta je chudinka ve skále a jen já vím, že ji tam strčili nahou a bez sandálů. Dva dny bez jídla, pití, světla. A musí jí tam být hrozná zima. To už by bylo lepší být s ní zavřená v tom bunkru. Přitiskly bychom se k sobě… a nebyla by nám tam taková zima. Doufám aspoň, že ta zmije jedovatá dostala pořádnou šupu.</emphasis></p>
<p>„No ne! Tak oni nám sem naservírovali tu blonďatou servírku!“ Dva vojáci vracející se ze strážní služby stojí před pranýřem, ke kterému je připoutána bezmocná Nikolka.</p>
<p>„Co provedla?“</p>
<p>„Prý chtěla šutrem pohladit po kebuli tu čarodějnici, jenže <emphasis>sorry</emphasis> – netrefila se…“</p>
<p><emphasis>Taková smůla! Tak jí se nic nestalo a já jsem tady za to uvázaná. Jako ve středověku. Ale zdá se, že i tito vojáci…</emphasis></p>
<p>„Škoda, že se netrefila. Roztahuje se tady, jako by jí to tu všechno patřilo, Jeffa připravila o část pravomocí. Čert aby jí vzal! A Anthony je do ní cvok. Nechápu, co na ní vidí kromě té její výstavní figury…“</p>
<p><emphasis>…příliš nejásají, že tady velí táboru. A za tu výstavní figuru stejně vděčí mimozemšťanům…i když s ní zpočátku nezacházeli zrovna v rukavičkách. Podle útržků jejího vypravování…</emphasis></p>
<p>„Prosím tě – figury, jó? To tady ta, ta má postavičku! Jedna radost. Pamatuješ, jak se v jídelně při servírování snažila zakrývat tím podnosem?“</p>
<p><emphasis>Co bych si asi měla zakrývat? Já se za svoje tělo nestydím, ale taky se nepředvádím nahá každému obejdovi na potkání. Moc by mě zajímalo, jak bys ty jednal na mém místě. Tancoval bys jako manekýn na molu nebo co?</emphasis></p>
<p>„Škoda, že tam dali ty Indsmenky, to už není ono…“</p>
<p><emphasis>Já ti dám Indsmenky, ty rasisto jeden! Náhodou jsou senzační! Ten bazén na klinice – nádherná voda a dvojčata jako akvabely…</emphasis> vzpomíná Nikolka na dny, kdy tam s nimi bezstarostně dováděla.</p>
<p>„Tak si ten dáreček snad trochu rozbalíme, ne?“ pokračuje voják, který pohrdavě označil <emphasis>sličné akvabely</emphasis> takovým nepěkným výrazem, a vytáhl z opasku nůž.</p>
<p>„Prosím tě, strč si to někam, ten aušus, co má na sobě, zvládneme ručně,“ míní druhý voják.</p>
<p>S těmito slovy přistoupil k pranýři a uchopil Nikolčin plášť za pravou stranu límce. Skutečně. Látka podřadné kvality se trhá jako papír. Ulétly tři horní knoflíky a cár z horní části pláště včetně pravého rukávu se stává vojákovou kořistí.</p>
<p><emphasis>To se dalo čekat, že mi ten hadr nenechají. Ale kvalitka vpravdě americká, jen co je pravda.</emphasis></p>
<p>„No ne, to je opravdu kvalita k pohledání.“ A druhý voják roztrhl levý rukáv včetně zbytku horního dílu.</p>
<p><emphasis>Jen si to pochval!</emphasis></p>
<p>„Jenže – co ty vlasy?“ a opět vytahuje nůž.</p>
<p><emphasis>Vlasy! Moje … vlasy! Proč! Ne, já nechci…</emphasis></p>
<p>„Frede, neblbni, bylo by jich škoda. Cožpak musíš jít na všechno hned s kudlou?“ přitom vytáhl opasek ze zbytku Nikolčina pláště a svázal jím vzadu vlasy dosud zakrývající dívčina prsa.</p>
<p><emphasis>Tak takhle je to. Ten primitiv mi chtěl ořezat vlasy jenom proto, že mi zakrývaly prsa. Máš to u mě schované, ty násilníku! Fred! Fred! To jméno si musím zapamatovat! On to byl, kdo tak surově seřezal sestřičku. Máš u mne další vroubek!</emphasis></p>
<p>„Tak už si jí snad rozbalíme celou, ne?“</p>
<p>Jediné trhnutí a zbývající knoflíky ulétly. Cár, který zbyl z dolní poloviny pláště, pověsil Fred na spodní větev stromu, pod kterým pranýř stojí.</p>
<p>„Vidíš, že je krásná. Nechápu, co pořád chtěla tím tácem zakrývat.“</p>
<p>„Ale ta černovlasá byla stejně pěknější. A netvářila se tak kysele, když tu byla před týdnem uvázaná,“ namítá Fred.</p>
<p><emphasis>No, Lenka má k předvádění sklony, taky jí to mám někdy v duchu za zlé. Ale je fajn kamarádka, plná optimismu, obětavá, umí podržet kolektiv. Jenom v té jídelně… ty první dny… vycítila, že se tam bez šatů cítím bídně a snažila se mě zakrývat, ač sama v téže situaci, před pohledy těch… A že je pěknější? Proč ne, gymnastka od dětství… má opravdu krásnou postavu…</emphasis></p>
<p><emphasis>Lenka! Je v bunkru! Bylo by lepší tam být s ní… Přimáčkly bychom se k sobě… Hřály bychom se vlastními těly, hladily se… Lenko!</emphasis></p>
<p>„Jenže tady ta se mi líbí právě proto, že se umí tak rozkošně stydět, podívej se na ten její mučednický výraz v obličeji.“</p>
<p><emphasis>Stydět se není umění ani před vámi ani za vás, vy vyvrhelové, vy spodino společnosti. Myslíte si, že když jsem uvázaná a moje nahé tělo je nemilosrdně vystaveno vašim pohledům a hmatům, že tady budu jásat a radovat se? Koho si myslíš, že máš před sebou, ty lotře? Nějakou běhnu z Perlovky?</emphasis></p>
<p>„Teda, Arny, ty máš ale vkus! Co je do stydlivek? Pořádná holka musí sexem žít! Tohle je nuda!“</p>
<p>„Prosím tě, Frede, kdyby bylo podle tebe, tak by se všechny holky mohly živit prostituci a tobě by to imponovalo!“</p>
<p>„Jenže …“</p>
<p>„Co to tu máte?“</p>
<p>„Naservírovali nám tu druhou servírku,“ opakuje Fred dalším dvěma příchozím, „a Arny je na větvi z toho, jak se rozkošně stydí.“</p>
<p>„Cožpak o to, stydí se opravdu kouzelně. Ale je nějaká bledá, ne? Chtělo by to trochu sluníčka,“ uvažuje jeden z nových příchozích.</p>
<p>„No jo. Takovou volovinu může vymyslet jen Jimmy. Na to ho užije! Kde chceš vzít sluníčko pod stromem, ty…“</p>
<p>„No tak jí z toho stínu vytáhneme. Kolik může vážit – sto třicet liber…“</p>
<p>„Prosím tě, kde by je vzala? Ledaže bys jí přihodil pár těch svých, pupkáči…,“ utřel Jimmy Freda.</p>
<p><emphasis>Náhodou už nejsem žádná ‚podvýživa‘, za kterou mě označila Jana tenkrát při tom vyšetření, a těch 130 liber určitě mám…</emphasis></p>
<p>„Chlapi, nekecejte a popadněte to monstrum vzadu za ty podpěry, my dva to vezmeme za přední nohy…“ A pranýř i s Nikolkou zvednut a posunut o dva metry na přímé sluneční světlo.</p>
<p><emphasis>Vy mizerové, odtáhněte to zpátky pod ten strom…</emphasis></p>
<p>„Ještě ji trochu položíme, aby si toho sluníčka více užila…“ a vojáci přestavují zadní podpěry tak, aby sklon pranýře činil něco kolem 30°.</p>
<p>„Tak, teď už to vypadá docela rozumně,“ pochvaluje si Fred, „ale do toho sluníčka snad koukat nemusí.“ Utrhl menší kus z jednoho cáru Nikolčina pláště a zavázal jí oči.</p>
<p><emphasis>Tak by mě zajímalo, jestli se opravdu tolik bojí o mé oči, nebo zda je to jen záminka k tomu, aby mi znemožnil vidět, co tady budou provádět. Ale vzhledem k jeho násilnickým choutkám to bude asi to druhé. A ta přezdívka ‚pupkáč‘ mu opravdu sedí…</emphasis></p>
<p>„Co blbnete? Přírodní blondýnka se ti stejně pořádně neopálí. Tady v tropech jí nanejvýš naskáčou puchýře…“ Další dva vojáci se vracejí a sledují počínání původní čtveřice.</p>
<p>„Ó pán je znalec. Každou peroxidku bere jako přírodní…,“ odsekl Fred.</p>
<p>„Tak se jí koukni do klína, ty troubo. Cožpak si nalije peroxid i do lasturky? Vždyť by jí to pálilo!“ A ‚znalec‘ hladí prsty kůži na vnitřní straně Nikolčiných stehen rozevíraje při tom mírně její stydké pysky. A skutečně. I přes nedávné pečlivé vyholení se v prudkém slunečním světle zlatavě lesknou jemné zapomenuté chloupky.</p>
<p><emphasis>Tak už to začíná…</emphasis></p>
<p>„Tentokrát má náš ‚znalec‘ pravdu. Co s tím. Vrátíme ji…“</p>
<p>„Arny, ty jsi opravdu nějaká citlivka. To snad nemyslíš vážně? Když už jsme se s tím monstrem dřeli – raději ji namažeme.“</p>
<p><emphasis>Čím mě chtějí namazat? Aby to tak…</emphasis></p>
<p>Jimmy vytáhl lahvičku opalovacího oleje a roztírá ho Nikolce po celém těle. Začíná od shora: Ruce a předloktí, paže, krk a ramena…</p>
<p>„Ta má ale krásnou jemnou kůži, opravdu by bylo škoda, aby se spálila…“</p>
<p><emphasis>No nazdar, on to pojímá jako masáž. Prohmatává mi svaly až na kost, ale na druhou stranu dává pozor, aby mě to příliš nebolelo… I ten olej voní docela příjemně…</emphasis></p>
<p>„A pružná prsa. Radost držet něco tak příjemného v ruce…,“ přičemž je obzvlášť dlouho a důkladně hněte a mazlí se s bradavkami.</p>
<p><emphasis>Tak už dej ty pracky pryč, myslíš si, že je to příjemné mít na prsou ruce cizího chlapa, kterého ani nemám možnost vidět?</emphasis></p>
<p>„Dej sem ten olej, zatímco ty si budeš hrát nahoře, tak se nám dole spálí…,“ a Fred se zmocnil lahvičky s olejem.</p>
<p><emphasis>Fred! Ten násilník! Co od něj tak mohu čekat? Ten, co mi mazal prsa, si počínal aspoň ohleduplně…</emphasis></p>
<p>Natírá Nikolčiny nohy, přičemž jí silně tiskne stehna: „A stehýnka má taky k pomilování… i když je nemá tak pevná, jako černovlasá.“</p>
<p><emphasis>…nemačkej mě tak, vždyť mi naděláš podlitiny…</emphasis></p>
<p>„Tobě ta černovlasá nějak učarovala,“ dobírá si Arny Freda. „Jen mi řekni, proč nechceš ocenit i tuhle?“</p>
<p>„Protože se jí dají počítat žebra. Plácneš si do ní a uděláš si modřinu,“ a Fred plácá Nikolku po stehnech a hněte jí hýžďové svalstvo, jako by chtěl ostatním dokázat pravdivost svých slov.</p>
<p><emphasis>Zato do tebe když někdo plácne, tak se ti ten pupek třepe ještě hodinu potom, ty manekýne! Ty tak máš právo hodnotit něčí postavu! Koukni se napřed na sebe. Sádlo z tebe teče jak z jatečního prasete a …</emphasis></p>
<p>Nyní přicházejí na řadu slabiny a klín. Fred zajíždí prsty do stydkých pysků a dráždí jimi Nikolčin klitoris. „Musím se přesvědčit, jestli nám ‚teče‘…“</p>
<p>„A proč chceš, aby tekla, když si stejně užívat nesmíme?“</p>
<p>„Protože by mě zajímalo, jestli a za jak dlouho je schopna se udělat, když se stydí.“</p>
<p><emphasis>Tobě to budu určitě předvádět! Ale na druhou stranu, když připustím, aby mě ‚udělali‘, tak budu mít tu ponižující situaci rychleji za sebou. Možná, že by stačilo orgasmus jen předstírat…</emphasis></p>
<p>„A myslíš, že ji dokážeš tak vzrušit…“</p>
<p>„Nevím. Černovlasá byla hotová za deset minut…“</p>
<p><emphasis>Lenka se nechala od nich ‚udělat‘! Ani se nepochlubila… Možná, že vycítila, co se od ní požaduje, a ten orgasmus jen předstírala, i když u ní by se dalo předpokládat, že ho dosáhla spontánně. Proto taky byla tak rychle zpátky.</emphasis></p>
<p>„… a tady s tou si hrajeme už skoro půl hodiny. Jestli nepochopí, co od ní chceme, tak nám na tom sluníčku vyschne. Na ramenou už nám začíná trochu rudnout. Měli jsme ji nechat v tom stínu. Mně už je na tom sluníčku taky vedro.“</p>
<p>„Tak ji tam vrátíme. Ale stejně už ji ‚neuděláme‘, protože se bude řešit ten průšvih se střelivem. Za čtvrt hodiny je nástup na rozkaz.“</p>
<p><emphasis>Tak, a teď se vám zrovna nepodaří abyste mě ‚udělali‘! Protože se tak dozvím, co všechno tady před námi tajíte a jakými průšvihy tady žijete. Už vím od vás o rozbrojích v posádce kvůli Jennifer, teď cosi se střelivem…</emphasis></p>
<p>Pranýř cestuje zpět do stínu.</p>
<p><emphasis>Aspoň nějaká úleva… Ten žár už byl nesnesitelný.</emphasis></p>
<p>„Podej tu plechovku od marmelády, aspoň se ji pokusím vypustit,“ a Fred dlouze prohmatává Nikolčino břicho.</p>
<p><emphasis>Až mně zmáčkne měchýř…</emphasis></p>
<p>„…aúúúú … óóóó…“ <emphasis>ty lotře! Tohle kdybych ti mohla někdy oplatit! Krev se mi hrne do hlavy, musím být rudá jako rak, ale nedalo se to vydržet…</emphasis></p>
<p>„Tak to jsi jí opravdu dělat nemusel! To si od nás opravdu nezasloužila. Už jen proto, že našla kuráž postavit se té megeře. Když neumíš slušně zacházet s holkou, tak se kliď, nebo…!“</p>
<p>Zatímco dva vojáci odtrhli běsnícího Freda od bezmocné dívky, Arny jemně otírá zbytky moči z jejích stehen jedním cárem rozervaného pláště. Pak odkopl plechovku, která se nárazem převrhla a potřísnila svým obsahem Fredovu uniformu.</p>
<p><emphasis>Jako by se on choval vybraně… Ale zase na druhou stranu má pravdu… Násilnické choutky má opravdu jenom ten Fred…</emphasis></p>
<p>„Ale já si klidně půjdu. Tady ta má štěstí, že se jí ten šutr zarazil o stůl. Ona to byla, kdo nám řek’, že si s nimi můžeme hrát, ale nesmíme si užívat.“</p>
<p><emphasis>Tak ten zákaz nás znásilnit nebo zranit pochází od Jennifer… Co ona tím vlastně sleduje? Ten její včerejší rozhovor s Lenkou…</emphasis></p>
<p>„A kde si teda chceš užívat?“</p>
<p>„Jak to, kde! Vedle, přece.“</p>
<p>„Cožpak vedle jsou nějaké samice?“</p>
<p>„Jistě. Dnes přivezli tři. Mláďata – nanejvýš šestnáctky.“</p>
<p>„Nekecej! Kde…“</p>
<p>„Měly smůlu. Navlékly se do uniforem. Tak ať poznají, zač je toho loket!“</p>
<p>„A jak se tam chceš dostat? Jeden člun má poruchu a druhý sem veze ze základny zásoby.“</p>
<p>„Prosím tě, člun. Myslíš, že neuplavu půl míle nebo co?“</p>
<p>„Tak si tam plav. Na ty tvé sado-maso dýchánky tu stejně nejsme zvědaví. Tam to aspoň má styl… Jen nám prozraď, kde vezmeš klíč od klecí.“</p>
<p>„To budu zrovna tobě určitě vykládat! A vůbec, věnuj se tady dámě svého srdce!“</p>
<p><emphasis>Tak na sousedním ostrově je další tábor… půl míle, to je asi 800 metrů se musí někam plavat…A drží je tam zavřené v klecích!</emphasis></p>
<p>„Ale tady s těmi si taky co nejdříve užiji,“ pokračuje Fred dalším nehorázným proslovem, „nemyslete si. Zvlášť ta jejich tlumočnice je moc zajímavá. Tu mít tady uvázanou a svlečenou! Moc by mě zajímalo, jestli má to mužství jen pro ozdobu nebo jestli to má funkční a taky jí z něj stříká. Škoda, že při té vstupní prohlídce zvadla a ten felčar jí to vyšetření nedokončil…</p>
<p>A ta Číňanka z ošetřovny taky vypadá slibně. Ještě jsem žádnou ‚v práci‘ neměl, moc by mě zajímalo, jak reagují. Ale Asiatky prý vydrží hodně… Mně přece nebude poroučet nějaká přivandrovalá opice, co smím a co nesmím s kterou ženskou dělat.“</p>
<p>„Prosím tě, plav už a nedělej nám tady chutě!“</p>
<p><emphasis>Neumím… ne! Neumím anglicky! Nesmím se prozradit! Lucka, sestřička moje! Ani mi neřekla, co všechno si při té prohlídce musela vytrpět… Vy lotři! Bídáci! Zvrhlíci! Devianti! Úchylové! Vy dobytkové! – vlastně ne, Lucka má pravdu, dobytek… si to nezaslouží… Ten felčar! Zbavit ho diplomu, má-li vůbec nějaký… A tenhle lotr – Fred! Tak on by chtěl… Sestra je v nebezpečí… a Xiaolan. Ten násilník by s nimi chtěl provozovat sado-maso orgie! … Lucko!</emphasis></p>
<p>„Aspoň, že už zmizel. Chudinky ty holky. Jestli má od těch klecí opravdu klíče, tak …“</p>
<p>„Koukni. On tam chce plavat. Půl míle to je, ale z jihu – a tam je pobřeží samá skála, tak nevím, jak se tam chce dostat. A skočit bych se bál, protože bych si nerad o skálu…“</p>
<p>„Tak ho budeme sledovat. Já bych si taky chtěl pořádně užít. Ale tady s tou nesmíme.“</p>
<p>„Se žádnou z nich nesmíme – a ještě něco ti řeknu. Ta jejich tlumočnice… nebo je to tlumočník? nevím, mluví o ní, jako by byla ženská. Ta kdyby tady nebyla, tak jsou oficíři namydlení. Už vidím, jak Jeff bravurně ovládá čínštinu nebo svahilštinu, nebo co to je za hatmatilku, co s ní mluví ta černá. A Fred by zasloužil pořádnou nakládačku. Ta ženská je vlastně chudák – a on by chtěl…“</p>
<p>„Prosím tě, nežvaň a soustřeď se na tu, kterou tu teď máš! Musíme jí najít další erotogenní zóny. Zkus jí znovu prohmatávat prsa a břicho, já budu kontrolovat šťávičku, třeba to do nástupu stihneme.“</p>
<p><emphasis>Tak teď se teprve nenechám udělat! To bych přišla o moc zajímavé informace. Kdybyste jen tušili, jaký bič si právě na sebe pletete…</emphasis> a Nikolka, ač ve svízelné a krajně nedůstojné situaci, si uvědomuje, že všechno to ponižování a sexuální obtěžování, které musela za tu necelou hodinu přetrpět, jí nese sladké ovoce pomsty.</p>
<p>„Vždyť jsi chtěl sledovat Freda, ne?“</p>
<p>„Ale jistě, jenže ten tam nepůjde teď hned, ale až po rozkaze, ne?“</p>
<p>„Ty víš něco o tom střelivu?“</p>
<p>„No…, slyšel jsem Jeffa ráno v kanceláři, řádil jak černá ruka. Ten ignorant Anthony přivez’ nedávno ze základny dvacet beden nábojů. Slepých. A přišlo se na to teprve včera, když je pyrotechnik rozebíral kvůli prachu. Anthony za trest vyfasoval strážní službu na celý měsíc. Stejně – ta holka z ošetřovny je kapacita. Ten prach mi dost pomoh’ od toho svrabu.“</p>
<p>„Ale to jsme pěkně nahraní, tedy. Kdyby se to ty holky dozvěděly…! Protože…,“ Nikolka poslouchá další závažnou zprávu, zatímco otevřeně hovořící vojáci se snaží vyhmatat na jejím těle erotogenní zóny, „… po posledních cvičných střelbách zbylo v průměru jen pět ostrých na muže, v týdnu jich pak několik desítek taky rozebral pyrotechnik, než se přišlo na zásobu těch slepých. A nové hned tak nebudou, protože za poslední měsíc je to už čtvrtý skandál. Jeff ho chce pochopitelně ututlat. Nechal všechny zbývající ostré náboje zavřít do muničáku, prý pro případ nouze. To, že chodíme se slepými patronami, vědí jen seržanti a pár kluků, kteří se mnou ten binec pod tím oknem poslouchali. A protože na další příděl máme nárok až za…“</p>
<p><emphasis>Senzace! Tak oni mají ty samopaly jen pro strašení, ale ohrozit střelbou nás nemohou. Lucko, sestřičko, ten tvůj nápad zapřít znalost angličtiny se dokonale osvědčil už po druhé!</emphasis></p>
<p>„Kluci, už jsme si snad pohráli dost, „ přerušil náhle Arny rozmluvu vojáků o střelivu, „za chvíli je nástup k mimořádnému rozkazu. Z obchůzky se vrátí anthonovci. Jestli ji tu najdou, tak ji Anthony za ten pokus o atentát na tu svou modlu stáhne z kůže.“</p>
<p><emphasis>Seržant Anthony… Ten lump, který strhl Lence vlastnoručně plášť, než ji hodili do toho krytu. Dobře, budu si na něj taky dávat pozor…</emphasis></p>
<p>„A co máme podle tebe dělat, ty chytráku, když klíče od náramků jsou na strážnici a …“</p>
<p>„Taky si nevíš s ničím rady! Snad by stačilo vykroutit ty šrouby z kříže, ne?“ a voják zkouší vykroutit šrouby, kterými jsou připevněny řetězy náramků.</p>
<p>„Nejde to. Zavolej Portorikánce, ať přinese francouzák.“</p>
<p><emphasis>To ne! Jorge mě nesmí vidět… Vlastně co. On už mě nahou viděl… v jídelně. Dvakrát…</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 9</strong></p>
<p>Šrouby držící řetězy náramků povolily a Nikolka cítí, že má volné ruce i nohy. Jenže jí nějak neposlouchají. Zapotácela se. Jeden voják ji podepřel. Nikolka zuřivě třepe rukama. Řetězy divoce létají a vojáci ustupují do bezpečné vzdálenosti. Když nad svýma rukama opět nabyla vládu, strhla si pásku s očí. Zvyká si chvíli na světlo. Když jí mžitky před očima zmizely, rozhlédla se. Jediné, co zbývá z jejího pláště, je cár dolního dílu, který Fred pověsil na větev. Knoflíky jsou utrženy, zbývají jen dvě poutka opasku. Nikolka si rozvázala vlasy a opasek vrátila na jeho místo. Pak se zbylým cárem přepásala.</p>
<p>V dálce vidí odcházejícího údržbáře. Vyrazila za ním. Nikdo ji nesleduje, protože byl právě vydán signál k nástupu posádky.</p>
<p>Portorikánec se otočil a vida za sebou spěchající dívku, přidal do kroku. Nikolka za ním musí popobíhat. Když vstoupili do lesa, zůstal stát.</p>
<p><emphasis>„Buenos días, Nicolita.“</emphasis></p>
<p>„Jorge… promiň, já neumím španělsky.“</p>
<p>„To nevadí,“ spustil svou špatnou angličtinou, „snad se nějak domluvíme. Proč tě tam uvázali?“</p>
<p>„Zaútočila jsem na velitelku tábora, a…“</p>
<p>„Tak to jsi dopadla ještě dost dobře, podívej…“ a Jorge si vyhrnul košili. Na jeho zádech spatřila Nikolka jizvy po ranách bičem.</p>
<p>„To je za nesplnění rozkazu… Pak mě převeleli sem. Ani po dvou letech se to neztratilo.“</p>
<p>Během hovoru dorazili do dílny.</p>
<p>„Nejdřív se musíš dát trochu do pořádku,“ a Jorge prohlíží náramky na jejích rukou a nohou, „promiň, ale asi to bude dost nepříjemné…“</p>
<p>Údržbář vybral vhodné nástroje a jal se opatrně odstraňovat pouta tak, aby dívku pokud možno nezranil. Celá procedura trvala asi půl hodiny, ale nakonec se dílo podařilo jen se dvěma nepatrnými škrábanci. Jorge si oddechl: „To víš, kdybych to mohl upnout do svěráku, tak je to přeřezané na to šup, ale když to máš přímo na těle, tak to trvá…“</p>
<p>„Ale, Jorge, neomlouvej se, já jsem ráda, že’s mě toho zbavil.“</p>
<p>„Jenže co teď s tebou? Takhle tu chodit nemůžeš, za chvíli by ses na tom slunci spálila,“ komentuje její nedostačující oděv. Pak se zasmál: „Vypadáš v tom jako <emphasis>miss monokiny</emphasis>… Ale já ti tu snad něco najdu, běž se zatím osprchovat.“</p>
<p>Když se Nikolka vrátila ze sprchy přepásaná ručníkem, podal jí Jorge civilní tričko.</p>
<p>„Bude ti to trochu velké, ale ta trička jsou moje a nejsou evidovaná, takže i když tě v tom chytnou, nebudou vědět, odkud to máš.“</p>
<p>Nikolka si navlékla tričko. Sahá jí až do půli stehen jako minišaty.</p>
<p>„Také by ses měla trochu najíst a napít, jenže… Musí ti stačit tabulka čokolády a voda. Já tady opravdu nic jiného nemám. Ale voda je z pramene, a když několik desítek litrů, které zůstaly v trubkách, odčerpám, bude krásně studená.“</p>
<p>„Tak ti moc děkuji, Jorge,“ poděkovala Nikolka, když snědla, co jí mohl údržbář nabídnout.</p>
<p>„Ty, Jorge…,“ vzpomněla si na nešťastnou kamarádku, „Lenka, víš, která to je?“</p>
<p>„Ta, jak s tebou obsluhovala v jídelně. Krásná, černovlasá…“</p>
<p>„Ano, ta. Představ si, že ta čarodějnice, která převzala vedení tábora, ji nechala hodit do protiatomového krytu. Na dva dny. Bez jídla, pití, světla i oděvu. Úplně nahou a bosou…“</p>
<p>Jorge se zasmál: „Zavřená v krytu? Ale to přece není žádný problém, to je kryt a ne vězení. Vždyť zevnitř se dostane snadno ven…“</p>
<p>Pak zvážněl: „Pravda, nedostane, pokud neví jak.“ Vzal kus papíru a tužku a jal se Nikolce kreslit mechanismus vnitřní strany pancéřových dveří krytu.</p>
<p>„Takže, rozumím-li tomu dobře, musí uvolnit bezpečnostní pojistky na stěnách zleva i zprava, přitáhnout ta dvě madla k sobě a potom otočit tím kolem proti směru hodinových ručiček. Ale to ona samozřejmě neví a my nemáme možnost ji informovat. Smůla smůlovatá,“ lamentuje Nikolka, „ale prozradím ti ještě dvě důležité zprávy, které jsem se tam dozvěděla – oni mají v těch samopalech jen slepé patrony. Ostrých mají tak málo, že jim je kapitán sebral a zavřel do muničáku jen pro případ nouze. A zavinil to seržant Anthony, který prý před týdnem fasoval střelivo na základně. Před týdnem… Zrovna den po té, kdy nás sem přivlekli,“ uvažuje dívka nad podivnou souvislostí.</p>
<p>„Anthony? Seržant Anthony? Ten přece…,“ je to ten vysoký, asi jako já,“ uvažuje Jorge „ten patří tady ještě k té slušnější sortě.“</p>
<p>„Ke slušnější sortě vojáků? Vždyť vlastnoručně strhl Lenčin plášť!“</p>
<p>„Nějak mi to s ním nejde dohromady,“ pobrukuje si Jorge napůl pro sebe, ale tak, aby to dívka slyšela.</p>
<p>„A potom. Posádka je rozvaděná kvůli tomu, že Jennifer převzala vedení tábora. A ten Anthony je do ní cvok.“</p>
<p>„To je také zajímavé… Jenže, <emphasis>Nicolita,</emphasis> nechci tě vyhánět, ale už jsi tady přes hodinu. Nebylo by dobré, aby se zjistilo, že se známe a že vám pomáhám.“</p>
<p>„Ale… co s Lenkou?“</p>
<p>„Já tady rezervní klíče od krytu nemám. Musel bych je vyrobit, ale to znamená udělat otisky v zámku a čas na jejich přípravu. Nejprve však musím zkontrolovat agregát. Jsem na to sám, když se kluci zranili při tom požáru, a nesmíme vzbudit podezření. A mimochodem,<emphasis>Juanita,</emphasis> ta tvoje kamarádka, je báječná holka. Kluci mi říkali, že nebýt jí, tak už spali pod kytičkami. Jenom tak mimochodem: Víš, že příčina toho požáru nebyla dosud vyšetřena? A že to nějakým způsobem – nepodařilo se mi zjistit jakým – hodili na ty dva kluky?</p>
<p>Takže až obsloužím agregát, půjdu udělat ty otisky a klíče. Po večerce se sejdeme u krytu a Lenku vysvobodíme.“</p>
<p>Nikolka uznává, že údržbář má pravdu. <emphasis>Tak on přede mnou neutíkal, on jenom chtěl, abychom nebyli spatřeni spolu. Já si opravdu někdy počínám dost zbrkle. Nevím, čím to je. Už jenom to, jak jsem dělala Janě při té zkoušce figurantku úplně nahá, muselo být podezřelé… Pak ten nesmyslný útok na Jennifer…</emphasis></p>
<p>Rozloučila se s Jorgem a vyrazila pryč z jeho dílny. Její nohy se zcela automaticky obrátily k přístavu. <emphasis>Do tábora se vrátit nesmím. Našli by mě v tričku a mohlo by dojít k podezření a vyšetřování, kde jsem ho vzala a proč nejsem v plášti, který je určen pro zajatkyně.</emphasis> Když došla k mohutné skále, která tvoří jeho východní hráz, zamířila k pancéřovým dveřím krytu. Rozhlédla se. Široko daleko se nevyskytuje živá duše. Dívka sebrala velký kámen a buší jím v pravidelných intervalech do pancéřových dveří, až od něj odletují jiskry. Mezi jednotlivými sériemi úderů přikládá ke dveřím ucho a poslouchá, zda Lenka bude nějak její signály opětovat. Její pozornost ochabuje…</p>
<p>„Snad se tam nechce slečinka taky ochladit,“ ozval se za Nikolkou posměšný hlas.</p>
<p>Nikolka strnula. <emphasis>To je seržant Anthony se dvěma vojáky ze strážní čety…</emphasis> A pak si uvědomila obrovskou šanci, která se jí právě naskytla. Otočila se a mrštila kamenem po nenáviděném lumpovi, který vlastnoručně strhl s Lenky plášť. Mířila dobře. Seržant dostal ránu doprostřed prsou a zavrávoral.</p>
<p>„Tak ty takhle, jo?“ A provedl právě to, co si Nikolka toužebně přála:</p>
<p>Seržant, který je více než o hlavu větší než zaútočivší dívka, k ní přiskočil. Jednou rukou ji přidržel a druhou z ní strhl Jorgeovo tričko. Pak pokynul oběma vojákům. Dveře krytu otevřeny a oděvu zbavená Nikolka uvržena do stejného ‚žaláře‘ jako ráno Lenka.</p>
<p>„Když se tam k sobě přimáčknete jako lesby, tak vám třeba nebude zima,“ prohlásil Anthony jízlivě sekundu před tím, než pancéřové dveře za Nikolkou s rachotem zaklaply.</p><empty-line /><p>„Kde je Nikolka?“</p>
<p>Lucka se vyptává všech dívek, které jí přijdou do cesty. Nakonec navštívila ošetřovnu. Xiaolan právě převazuje Markovu nohu: „Zítra ho pustíme. Dokonce se bude moci ujmout zase práce u agregátu,“ sděluje radostně Lucce, „zato Willy si tu ještě pár dní poleží… Nikolku? Tu jsem dneska vůbec neviděla. Ani jsem nebyla u rozkazu, protože máme s Janou práci tady. Kam vůbec byla přidělena?“</p>
<p>„Do prádelny,“ vzpomněla si Lucka, a vyrazila pryč z ošetřovny. Jenže prádelna je už prázdná. Práce byly skončeny. Lucka přemýšlí, které všechny dívky byly do prádelny ještě určeny rozkazem. <emphasis>Nikolka, Rodica, Urszula…,</emphasis> která jen byla ta čtvrtá? Nemůže si vzpomenout. Před chvílí skončila další série ponižujících výslechů a do večerního rozkazu zbývá ještě hodina. Lucka se rozhlédla. Služební morálka dozorců hned první den po nástupu Jennifer do funkce velitelky tábora značně ochladla. Dívky, zdá se, nikdo nehlídá. Čtyři samopalníci sedí před dveřmi do ratejny na zemi, samopaly opřeny o zeď, pokuřují a hrají karty.</p>
<p>Lucka se okolo nich krade jako stín. Nevšimli si ji. Vyrazila okolo vyhořelého skladu dřeva k lesu. Překročila potůček, u kterého Lenka předstírala mdloby, a zamířila k údržbářské dílně.</p>
<p>„<emphasis>Lucía!</emphasis> To je ale milá návštěva,“ raduje se Jorge vida před sebou Nikolčinu sestru, „vyřiď <emphasis>Nicolitě,</emphasis> že už mám hotové ty klíče, takže když se jí podaří po večerce…“</p>
<p>„Jenže <emphasis>Nicolita</emphasis> zmizela a já ji nemohu najít,“ přerušila Lucka proud Portorikáncovy řeči.</p>
<p>„U mě byla krátce před obědem,“ informuje Jorge Lucku. „Byla před tím uvázána k pranýři, prý zaútočila na velitelku tábora…“</p>
<p>„Cože!?“</p>
<p>Lucka poslouchá údržbářovo vypravování a nevychází z údivu.</p>
<p>„Na tom pranýři si vytrpěla sexuální obtěžování a ponižování. Fyzicky ji ale naštěstí netýrali. Roztrhali jí plášť úplně na cáry. Dal jsem jí jedno tričko, aby se nespálila na sluníčku. Jenže při těch jejich nechutných erotických hrátkách se před ní otevřeně bavili. Dozvěděla se dost zajímavých věcí: V samopalech nemají ostré náboje, posádka je rozvaděná kvůli nějaké Jennifer.“</p>
<p>„Kam však mohla jít,“ uvažuje Lucka, „do tábora se nevrátila, dívky pracující v prádelně, kam byla u rozkazu zařazena, ji také neviděly… Od čeho jsi vyrobil klíče?“</p>
<p>„Od krytu, přece,“ vysvětluje Jorge, „chce osvobodit Lenku. Kdyby Lenka znala mechanismus vnitřní strany těch dveří, dostala by se ven sama. Snadno a rychle. Možná, že by stálo za to, abyste se s tím mechanismem seznámily všechny, kdyby se takový incident opakoval.“</p>
<p>A Jorge předložil a vysvětlil Lucce nákres, který před tím vyhotovil pro Nikolku.</p>
<p>„Pojď mi ukázat ten kryt, možná, že tam šla…“</p>
<p>„Tak to ne, <emphasis>Lucía,</emphasis> to by bylo nebezpečné. Mohli by nás vidět spolu. Podívej,“ a Jorge ukázal na téměř neznatelně vyšlapanou cestičku, „tudy půjdeš k přístavu. Než tam dojdeš, uhni vpravo k té masivní skále, která tvoři jeho východní hráz. A ty pancéřové dveře…“</p>
<p>„Tak to děkuji, já už vím, kde to je,“ a Lucka vyrazila naznačeným směrem. Za dvacet minut přiběhla zpět. Celá vyděšená. „Jorge!“ Je to tvoje tričko?“</p>
<p>„Ano, to jsem jí dal, aby tu neběhala jako <emphasis>miss monokiny,</emphasis> vzpomněl si Jorge s úsměvem na přirovnání, kterého už jednou použil.</p>
<p>„Tak to bylo zachyceno na skalním výběžku nad těmi pancéřovými dveřmi…“</p>
<p>„Myslíš si, že by ho svlékla sama a dobrovolně?“</p>
<p>„Sama určitě ne a o té dobrovolnosti lze také pochybovat,“ a Lucka tričko rozložila. Šev rozpáraný po celé délce jasně signalizuje, co se asi stalo: „To jí musel někdo strhnout násilím.“</p>
<p>„Dobře, ale co budeme dělat,“ ptá se Jorge.</p>
<p>„Asi přijdu po večerce sama a prohledáme ten kryt, abychom vysvobodili aspoň Lenku. Po rozkaze se ještě podívám do okolí přístavu po sestře, pokud se mi podaří obelstít stráže. Teď se mi to naštěstí snadno podařilo. Od doby, kdy velí táboru Jennifer jejich služební morálka bere za své…“</p><empty-line /><p>„Kde jste ji objevili?“</p>
<p>„U krytu. Střídavě tloukla kamenem do dveří a poslouchala, jestli se tam odtud něco neozývá. Když nás spatřila, hodila po mně tím kamenem. Zavřel jsem ji tam taky, aby jí to nebylo líto.“</p>
<p>Ženský hlas Jana poznává. Patří Jennifer. Mužský hlas nezná. Sedí pod otevřeným oknem kanceláře velitelky tábora.</p>
<p>„Měla štěstí, že jste ji tam objevili právě vy, protože…“</p>
<p>„A kdo jiný by ji tam asi měl objevit, když jsem předevčírem strážní službu vyfasoval za trest na celý měsíc…“</p>
<p>„Já vím, seržante, kvůli těm patronám,“ zasmála se Jennifer, „To jsi udělal schválně nebo nedopatřením?“</p>
<p>„No dovol…“</p>
<p><emphasis>Seržant se baví s velitelkou tábora jako se sobě rovnou…</emphasis>podivuje se v duchu Jana.</p>
<p>„Co tady pohledáváš? Špicluješ? Chceš uvázat na pranýř jako ráno ta tvoje kumpánka?“</p>
<p>Jana se dívá vojákovi do očí a dělá, že nerozumí. V duchu však horečně přemýšlí, jak ven z této nepříjemné situace, když vtom se otevřely dveře kanceláře a z nich vyběhla rozzlobená Jennifer: „Kial vi ne estas en via laborejo?“ {Proč nejsi na svém pracovišti?} … odveď ji na ošetřovnu,“ nařídila vojákovi, který Janu přistihl.</p>
<p>„Ona tady špiclovala pod oknem,“ informuje voják velitelku.</p>
<p>„Jak může špiclovat, když nerozumí ani slovo? Můžeš mi to vysvětlit?“</p>
<p>Voják neodpověděl. Popadl Janu za rameno a tlačí ji směrem k ošetřovně.</p>
<p>Na ošetřovně sděluje Janě Xiaolan: „Před chvílí tu byla Lucka. Nemůže najít Nikolku. Beze stopy zmizela…“</p>
<p>„Takže je v krytu. Ještě se o tom přesvědčím. Půjdu dnes mimořádně k rozkazu, i když my dvě jsme osvobozeny…“</p><empty-line /><p>„Říkala mi Xiaolan, že sháníš sestru,“ slyší Lucka za sebou tichý Janin hlas.</p>
<p>„Ano, ty o ní něco víš?“</p>
<p>„S největší pravděpodobností je zavřená v krytu. Náhodou jsem vyslechla Jennifer a jednoho seržanta. Vykládal jí, že kohosi našel u krytu a zavřel ho tam. Protože vidím, že tady všechny dívky jsou – tedy kromě Lenky, a chybí jen Nikolka, tak to bude jedině ona, která tam byla zavřena jako druhá.“</p>
<p>„Jenže Nikolka umí otevřít dveře krytu zevnitř. Takže buď už jsou s Lenkou dávno někde pryč nebo tam nadále setrvávají dobrovolně z nějakých neznámých důvodů,“ zapíná Lucka svůj matematicky přesně fungující mozek na plné obrátky.</p>
<p>„Takže musíme varovat Jorgea, aby tam po večerce nechodil, protože by to bylo jen nebezpečné a žádný užitek by to nepřineslo. Jenže koho tam poslat? Ty budeš teď tlumočit na ošetřovně, já a Xiaolan musíme být u toho…“</p>
<p>„Tak tam pošleme některou z <emphasis>akvabel,</emphasis> španělsky se on baví moc rád…“</p><empty-line /><p>„Stůjte! Kam jdete?“</p>
<p>Hlas seržanta Adamse zapůsobil na obě Indiánky jako výstřel. Každá uskočila na jednu stranu cesty. <emphasis>Jedna z nás musí dorazit k cíli, závisí na tom utajení přátelských vztahů údržbáře Jorgea s naší skupinou. Druhá, kterou by případně chytili, musí počítat s následky.</emphasis> Obě dvojčata jsou i v tomto směru dokonale sehraná.</p>
<p>„Kde máš sestru?“</p>
<p>Jeden z Adamsových vojáků drží <emphasis>Mořskou Pěnu</emphasis> za límec trestaneckého pláště a cloumá s ní, jako by z ní chtěl vytřást duši.</p>
<p>„Najděte si ji, cožpak jsem její hlídač?“</p>
<p>„Nebudeme se namáhat s jejím hledáním, sama nám o ní něco povíš a při tom se budeš modlit, aby se co nejdříve objevila,“ pohrozil Adams a v duchu si promítl směr ‚útěku‘ obou Indiánek. Pak se obrátil k vojákovi, kterému pod rukama povolila chatrná látka, takže roztrhl Indiánce plášť až k opasku: „Je to jasné! Sčuchly se s tím mizerným Portorikáncem. Svlékni ji, nasaď jí obojek – a jdeme!“</p>
<p>Dívka zbavená pláště i sandálů, se svázanýma rukama za zády a se psím obojkem na krku je vlečena k údržbářské dílně a doufá, že její sestra neztratí hlavu a neprovede nějakou nepředloženost. Vojáci jdou rychle a Jorgeova dílna už je na dohled. Když přišli blíž, nacpali<emphasis>Mořské Pěně</emphasis> do úst roubík z cárů jejího vlastního pláště a uvázali ji za vodítko mezi stromy tak, aby ji Jorge zatím nemohl vidět.</p>
<p>„Vylez ven z té své nory, skunku!“ řve seržant Adams přede dveřmi dílny, a vyveď všechny, kteří tam jsou s tebou!“</p>
<p>„Se mnou tu nikdo není,“ oznamuje Jorge samozřejmě Adamsovi, když vyšel před dílnu.</p>
<p>Vojáci vtrhli dovnitř a zběžně prohlédli interiér.</p>
<p>„Opravdu – nikoho tu nemá – “</p>
<p>Pak přivedli před něj zadrženou zajatkyni.</p>
<p>„A tuhle znáš?“</p>
<p>„Jistě, obsluhuje v jídelně. Ale, pánové, jak to zacházíte se ženami? To jste <emphasis>gentlemani?</emphasis> Domníval jsem se, že…“</p>
<p>„Drž hubu!“ okřikl ho hrubě seržant, „Není v tvé kompetenci posuzovat, jak my s kým jednáme nebo nejednáme. Toto je jedna ze zrádkyň, které kolaborují za našimi zády a bez našeho souhlasu s mimozemskými vetřelci, a my s ní jednáme tak, jak si sama zaslouží. Byla chycena na útěku z tábora a šla směrem k téhle barabizně – “ a seržant mávl směrem k dílně, „takže tě chci jenom upozornit, že v případě, kdyby ses s nimi chtěl spolčovat, mohl bys dopadnout velice zle.“</p>
<p>S těmito slovy se vojáci vedeni Adamsem otočili a vlekouce s sebou <emphasis>Mořskou Pěnu</emphasis> zamířili zpět k táboru. Cestu urazili za necelých dvacet minut a zadrženou dívku uvázali k pranýři, který byl mezitím už zase vybaven řetězy s náramky.</p>
<p>„Naposledy se tě ptám, kam zmizela tvoje sestra!“ Adamsův hlas připomíná štěkot vzteklého psa.</p>
<p>„Jak to mám vědět? Sami víte, že jsme šly spolu do lesa, a když jste se objevili, ztratila jsem ji z dohledu právě tak, jako vy,“ kryje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> svou sestru, aby mohla dokončit úkol a vrátit se od Jorgea dříve, než po ní začnou vojáci znovu pátrat.</p>
<p>„A copak jste pohledávaly v lese? Podle táborového řádu nesmíte prostor tábora opustit!“</p>
<p>„Podle čeho se pozná prostor tábora?“</p>
<p>Adams nevěřícně mávl rukou: „Mám takový dojem, že veškerá diskuse s tebou je asi zbytečná.“</p>
<p>Po těch slovech přistoupil k bezmocné dívce a jal se nestoudnými hmaty zkoumat její tělo.</p>
<p>„Máš docela pěkně stavěná prsa,“ poznamenal tiskna jí je surově proti hrudníku, „bylo by škoda, aby ti přišla k nějaké úhoně. Nu, uvidíme, jak dlouho dokážeš vzdorovat.“</p>
<p>Pak se obrátil ke svým mužům a vydal rozkaz: „Nasaďte první stupeň autotortury!“</p>
<p>Dva vojáci připevnili na ramena pranýře, ke kterým má dívka připoutány paže, kladky. Přes ně přehodili pevná nylonová lanka zakončená skřipci, kterými sevřeli obtěžujícím způsobem její prsní bradavky. Pak odpoutali dívčinu pravou nohu od pranýře, zvedli ji mírně do výšky a připoutali k ní druhý konec jednoho lanka. Totéž provedli s její levou nohou a druhým lankem.</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> teď visí bezmocně za ruce na pranýři a nohy má ve vzduchu.</p>
<p>Pochopila, že kdyby se pokusila opřít nohama o zem, ucítí nesnesitelný tah v prsních bradavkách. <emphasis>Teď je otázka, co vydržím déle – tah za ruce nebo napětí břišních svalů…</emphasis> uvažuje dívka a snaží se své nohy uvést do takové polohy, aby zátěž na jednotlivé svalové partie byla co nejmenší.</p>
<p>Do této její úvahy zazněl výhrůžný Adamsův hlas: „Je devět hodin a dvanáct minut. Takhle tady budeš viset tak dlouho, dokud se tvoje sestra neobjeví. A až se vrátí, tak tě tu na stejnou dobu vystřídá. Nechceš mi opravdu prozradit, kam zmizela?“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> místo odpovědi zkouší různé polohy s cílem ulevit aspoň napjatým břišním svalům. Pokrčila nohy v kolenou a zároveň si je přitáhla více k břichu. Tento manévr jí přinesl značnou úlevu, na druhou stranu však zcela odkryla svou vagínu pohledům vojáků.</p>
<p>„No ne, šéfe, to je senzační poloha,“ oslovuje jeden z vojáků familiárně seržanta, „co kdybychom teď zkusili nasadit vibrátor…“</p>
<p>„Za pokus to stojí. Přines ho! A taky reflektor, ať na ní pořádně vidíme!“</p>
<p>Žádný rozkaz nebyl nikdy vyplněn tak rychle a ochotně. Ve chvíli ucítila žár reflektorů, které ji celou osvětlují. K její odkryté vagíně se sklonili dva vojáci. Jeden jí doširoka roztáhl stydké pysky, druhý zavedl vibrátor hluboko do její pochvy. Dívčin pokus o jeho odkopnutí skončil bolestným zaúpěním, protože vymrštivší se noha napjala lanko, které je skřipcem upevněno na její prsní bradavce.</p>
<p>Vibrátor je uveden do chodu a dívčino tělo se vzpíná námahou. <emphasis>Intenzivní dráždění pochvy až k děložnímu čípku, o který se vibrátor opírá, mě nutí ke vstřícným pohybům vůči vibrátoru, lanka napínající moje prsa mi naopak v pohybech brání. Snažím na podněty vibrátoru nereagovat,</emphasis> <emphasis>ale citlivé erotogenní zóny, které jsou vibrátorem intenzivně drážděny, reagují proti –</emphasis> „aúúúúú“ – dívka spontánně napjala nohy <emphasis>– mé vůli. Sice jsme jednou chtěly se sestrou navštívit SM salón, ale nakonec nám to –</emphasis> „aúúúú“ <emphasis>– nevyšlo. A po dnešní zkušenosti –</emphasis>„aúúú“ <emphasis>– už asi nebudu mít zájem –</emphasis> „aúúúú“.</p>
<p>„Tedy, šéfe,“ pochvaluje Adamsovu metodu další voják, „to je krásný koncert! Nu, řekněte…“</p>
<p>„Mám dojem,“ upozorňuje Adams dívaje se směrem ke kuchyni, „že nám bude koncertovat další sopranistka,“ a ukazuje na dva vojáky vlekoucí <emphasis>Mořskou Vlnu.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> uskočila na druhou stranu cesty a duchapřítomně se přikryla bohatě olistěnou ulomenou větví. Počkala, až vojáci odejdou. Pak se vrátila na cestu a sledovala eskortu až k Jorgeově dílně. Tam se opět ukryla mezi stromy. Byla svědkem rozhovoru mezi Jorgem a vojáky i ponižujícího postavení, ve kterém se ocitla její sestra. Když vojáci odešli vlekouce <emphasis>Mořskou Pěnu</emphasis> s sebou, ještě chvíli počkala, aby získala jistotu, že jsou všichni pryč. Konečně se odvážila opustit svůj úkryt a vstoupila do dílny.</p>
<p>„Jorge!“</p>
<p>„Vítám tě, <emphasis>muchacha,</emphasis> jak ses osvobodila?“ žasne Jorge, „ale zůstat tu nemůžeš, mohli bychom se prozradit a bylo by zle!“</p>
<p>„Já jsem ta druhá sestra, Jorge, a zůstat tady nemíním, pochopitelně. Jenom jsem ti přišla oznámit, že <emphasis>Nicolita</emphasis> je zavřená v krytu, takže tam v noci nechoď, ať nevzbudíš podezření. A teď se měj hezky, musím se rychle vrátit zpátky, i když bych si s tebou moc ráda popovídala.“</p>
<p>A <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> vyrazila zpět. Od skupiny vojáků vlekoucích potupně na vodítku její sestru však udržuje odstup, aby nebyla také chycena. Mezitím však byly kvůli oběma ‚uprchlicím‘ zesíleny stráže a <emphasis>Mořské Vlně</emphasis> trvalo skoro půl hodiny, než se jí podařilo mezi nimi proklouznout. Na ošetřovnu dorazila krátce po čtvrt na deset a sděluje Lucce, že vzkaz byl v pořádku vyřízen, i když její sestra byla chycena.</p>
<p>„Sestru ti před chvílí uvázali k pranýři,“ sděluje jí Jana.</p>
<p>„Asi si to s nimi vyřídím…“ a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> opustila ošetřovnu. Proklouzla do kuchyně a ozbrojila se rožněm. Sotva se však objevila na táborovém náměstíčku, zadržela ji čtyřčlenná hlídka a vede ji za seržantem Adamsem. Předává mu delikventku i zbraň.</p>
<p>„Máte obě štěstí,“ oznamuje Adams <emphasis>Mořské Pěně</emphasis> pohlédnuv na hodinky, „našla se za osm minut…“</p>
<p>Na jeho pokyn byla <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> která už na sobě pociťuje značné fyzické vyčerpání, uvolněna ze sebemučící polohy na pranýři. A její místo zaujímá ve stejné poloze její sestra, kterou mezi tím vojáci zbavili pláště a sandálů.</p>
<p>„Za to, že se proti nám chystala použít zbraně, ji pověste na dvanáct minut – ať si užije,“ rozhodl Adams a obličej se mu zrůznil krutým šklebem.</p><empty-line /><p>„Ještě štěstí, že jsme vytrénované sportovkyně,“ sděluje <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> ostatním dívkám po návratu z pranýře, „dokonce těch dvanáct minut se dalo přežít, i když už mi ke konci umdlévaly ruce i nohy…“</p>
<p>„A to jste ještě měly štěstí, že si tam ti vojáci dopoledne Nikolku téměř položili a pak ten pranýř už neuvedli do původní polohy,“ upozorňuje Rodica, „ležely-li jste na nakloněné rovině pod 30° úhlem, byly jste taženy za ruce silou, která se rovná polovině vaší váhy – pokud tedy neuvažujeme tření. Kdyby ten pranýř zůstal v původní poloze se 60° sklonem, činil by ten tah celých 86 % váhy a…“</p>
<p><emphasis>Sličné akvabely</emphasis> se při jejím výpočtu svorně zachvěly hrůzou.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 10</strong></p>
<p>Mnohanásobná ozvěna zaklapnuvších se pancéřových dveří dozněla a dvojí cvaknutí Nikolce signalizuje, že seržantovi vojáci nastavili pomocí klíče bezpečnostní pojistky do zablokovaného stavu. Nikolka si uvědomila, že ona mnohanásobná ozvěna znamená, že protiatomový kryt je prostora značně rozlehlá. V první řadě ohmatala stěny a dveře. Objevila obě bezpečnostní pojistky, madla i kolo sloužící k otevření odjištěného zámku. Pak se otočila směrem, kterým tušila pokračování chodby, a zavolala s veškerým napětím hlasivek: „Lén-kóóó!“</p>
<p>Žádná odpověď. Jen mnohanásobná ozvěna opakuje: „óóó, óóó!“</p>
<p>„Lén-kóóó!“</p>
<p>„óóó, óóó!“</p>
<p><emphasis>Kde může být? Měla jsem se Jorgea na ten kryt podrobněji vyptat, protože bych se tu mohla taky ztratit. Zabloudit potmě ve skalním labyrintu asi nebude nijak příjemné. Ale mohu chvíli počkat, otevřít dveře a pustit sem trochu světla.</emphasis></p>
<p>Když se Nikolce zdálo, že uplynula už dost dlouhá doba, uvolnila bezpečnostní pojistky, přitáhla k sobě madla, podržela je pravou rukou a levou otočila kolem proti směru hodinových ručiček. Dveře se otevřely a na kraj dlouhé chodby dopadlo denní světlo. Nikolka si prohlédla obě boční stěny podle rámu pancéřových dveří. Vedle mechanismu uzávěru objevila i několik vypínačů. Postupně všechny stiskla, ale jenom jeden zafungoval, rozsvítila se světla nouzového osvětlení. Nikolka za sebou zavřela dveře a vydala se na průzkum. Nouzové osvětlení je pravda mizerné, ale pořád lepší, než úplná tma. Nikolka cítí na svém nahém těle chlad vnitřku krytu, který se postupně stává nepříjemným. <emphasis>Ještě štěstí, že mi zapomněl sebrat i sandály. Chudinka Lenka! Aby jí umrzly nohy.</emphasis></p>
<p>„Lén-kóóó!“</p>
<p>„óóó!“</p>
<p><emphasis>Co to? Teď už ozvěna není mnohanásobná…</emphasis> Nikolka zkusila zavolat znovu:</p>
<p>„Lén-kóóó!“</p>
<p>„óóó!“</p>
<p>Skutečně. Ozvěna se už tolik nerozléhá. Nikolka zjišťuje, že se dostala na konec jedné chodby. Otočila se a vrací se na křižovatku, aby se pokusila prozkoumat další chodbu. Uhnula vlevo. Tady se chodba dost prudce svažuje. Nikolka si svým citem architektky uvědomuje, že už je hluboko pod úrovní terénu. V podzemí. A chodba vede stále šikmo dolů.</p>
<p><emphasis>Vždyť už musím být i mimo hranice ostrova,</emphasis> uvažuje Nikolka. Nade mnou je moře. Schody. Opět vedou směrem dolů. Dívka sestupuje po jednotlivých stupních. Schody jsou dosti příkré, připomínají svým sklonem spíše žebřík. Když Nikolka sestoupila tak hluboko, že se její hlava dostala pod úroveň horního schodu, uslyšela podivný šustot. Zvedla hlavu a celým jejím tělem projel pocit nevýslovné hrůzy. Horní ústí schodiště zakryla silná kamenná deska. Nikolka se chytila oběma rukama výstupků na horních schodech.</p>
<p>Když se trochu uklidnila uvědomila si, že jí nezbývá nic jiného, než další cesta směrem dolů. Zpátky nemůže. Sestupuje tedy po schodišti, které se jí zdá nekonečné. Během sestupu však cítí, že okolní vzduch se otepluje. V momentě, kdy se dotkla nohou podlahy pod posledním schodem, osvětlení začíná přibírat na intenzitě. Za chvíli zesílilo natolik, že by se při něm dalo číst i drobné písmo. Nikolka se rozhlíží. Stojí v jakési místnosti jejíž půdorys připomíná useknutou polovinu šestiúhelníka. V jejím čele jsou jediné dveře opatřené povědomým nápisem:</p>
<p><strong>Upozornění pro pacientky:</strong></p>
<p><emphasis>Odložte veškerý oděv včetně spodního prádla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vstupujte zcela vysvlečené.</emphasis></p>
<p>A po straně dveří důvěrně známá evidenční klávesnice.</p>
<p><emphasis>Myslím, že s odkládáním oděvu to mám právě dnes nesmírně jednoduché.</emphasis> Nikolka zula sandály a navolila svůj osobní kód, kterého více než půl roku užívala na CPLE. Dveře se poslušně otevřely a Nikolka se ocitla v charakteristické šestiúhelníkové místnosti.</p>
<p>„Vítám tě, Nikolko, konečně se zase setkáváme.“</p>
<p>Nikolka se otočila po známém hlase a spatřila sestru Arianu, která na CPLE vedla skupinu akvabel.</p>
<p>„Ariano!“</p>
<p>Nikolka myslí, že se jí to všechno jenom zdá. Hluboko pod americkou vojenskou základnou se zajateckým táborem se nalézá kousek čehosi příjemného, důvěrně známého, co vyvolává milé vzpomínky.</p>
<p>„Pojď se osprchovat a najíst, už jsi určitě hodně vyčerpaná, viď?“</p>
<p>„Kde je Lenka?“ To je první otázka, kterou Nikolka pokládá sestře Arianě.</p>
<p>„Lenka teď spí, ale brzy se spolu shledáte,“ uklidňuje Ariana dívku, které leží na srdci především osud krutě potrestané kamarádky.</p>
<p><emphasis>Krutě potrestané?</emphasis> Náhle Nikolka začíná vidět Jennifer v jiném světle.</p>
<p>„A Jennifer… tady o tom… ví?“</p>
<p>„Ne tak docela. Ona jenom dostala pokyn, že šest vybraných dívek, které byly na CPLE nejdéle a u nichž máme nejpodrobnější sérii vyšetření, má pod nějakou záminkou dát zavřít do krytu aspoň na dva dny. Co se tady ovšem bude dít dál, o tom zatím nemá ani tušení, protože by nebylo dobré, aby se to prozradilo.“</p>
<p>„Á, to je Nikolka! Tak tě u nás vítám, děvče!“</p>
<p>Nikolka poznává už po hlase, ještě dříve než se otočila, doktora Hilla – Arianina manžela a Janina osobního lékaře na CPLE.</p>
<p>„Tak vy jste si tady zřídili základnu…“</p>
<p>„Tomu nelze říkat základna – to je jen nouzový opěrný bod,“ vysvětluje Hill, „protože my nemáme právo provádět jakékoliv operace na cizím území.“</p>
<p>„Ale ty špionážní družice, které…“</p>
<p>„Špionážní družice jsou umístěny ve vesmíru. A ten je podle vašich pozemských zákonů mezinárodní. Tam my můžeme zasahovat zcela volně. A kromě toho – náš zásah kdekoliv na Zemi – tedy na zemském povrchu, je vždy spojen s nepříjemnými vedlejšími účinky, protože kosmická technika, které jsme nuceni používat…“</p>
<p>„Ale tady jste zasáhli docela úspěšně, ne?“</p>
<p>„Ne tak docela. Jak byl vyšetřen ten požár ve skladišti dřeva, například?“</p>
<p>„Oni se s tím nijak zvlášť nevyšetřovali. Ti dva kluci byli obviněni z neopatrného zacházení s pohonnými hmotami, i když je to nesmysl. Ty dva kanystry od nafty tam byly určitě podstrčeny později, protože Jorge, který se teď stará o agregát…“</p>
<p>„Tak je to jasné,“ skočil Hill Nikolce do řeči, „oni to nějak potřebují vysvětlit. A protože to byl důsledek naší neopatrnosti při hloubení spojovací chodby, když došlo k nechtěnému úniku energie…“</p>
<p>Pak si však uvědomil, že ani Nikolka, která studuje technický obor, asi nebude zatím schopna proniknout do tajů mimozemské energetiky: „… zkrátka – to co’s mi právě řekla, je součást jejich štvavé propagandy proti nám. Vy to tady nevíte, ale za ten týden, co jste tu drženy, už pod jejich taktovkou běží celosvětová kampaň proti <emphasis>vesmírným vetřelcům</emphasis> a vy všechny jste údajně byly uneseny námi. Jenže se vloudila chybička: Při únosu Xiaolan byli únosci prozrazeni. Dívku sice odvlekli – to víš sama, ale nestačili kamuflovat stopy. Takže teď Čína žádá diplomatickou cestou americké úřady o navrácení své unesené občanky. A hádej, děvče, s jakou nehorázností byla čínská nóta zamítnuta?“</p>
<p>„Nedovedu si to představit.“</p>
<p>„Xiaolan prý požádala Spojené státy o azyl. Dokonce vydali ‚její‘ podvržené prohlášení!“</p>
<p>„Pochybuji, že by kterákoliv z nás stála o ‚azyl‘ takového druhu, jaký nám právě teď ‚poskytují‘.“</p>
<p>Pak se však zarazila a podívala se na manželský pár sedící na pohovce proti ní.</p>
<p>„Jenže – jak dlouho budeme nuceny trpět všechny ty špinavosti, ponižující prohlídky, výslechy, pranýřování a sexuální obtěžování, když vy nemůžete přímo zasáhnout?“</p>
<p>„To máš tak, Nikolko,“ spustil doktor Hill konečně výklad o tom, proč vlastně mají být některé dívky ‚trestány‘ uvržením do krytu, „když nás Jennifer informovala o nebezpečí, které vám bude zřejmě po návratu z CPLE hrozit…“</p>
<p>„Vy jste to věděli!?“ Nikolka nevěří vlastním uším.</p>
<p>„Ano, věděli, jenže katastrofa, které CPLE podlehla, přišla v době, kdy jste ještě nebyly připraveny na obranu proti jednání tohoto druhu. U většiny dívek chyběla řada vyšetření a protože jsme věděli, že katastrofa je neodvratná, museli jsme udělat v první řadě dvě věci – zachránit vaše životy a zachránit co nejvíce vašeho biologického materiálu. Všechno ostatní je napravitelné.</p>
<p>Ale nech mě pokračovat. Tedy, když nás Jennifer upozornila na hrozící nebezpečí, začali jsme vás připravovat také k tomu, abyste byly schopny se ubránit případnému fyzickému útoku. Ale jen u šesti z vás – z vaší bývalé terapeutické skupiny, jsme stihli udělat všechna potřebné vyšetření a připravit příslušná auto- i xenofarmaka, která jsou nutná k nabuzení vaší bioenergetické aktivity.“</p>
<p>„Co to je,“ zeptala se Nikolka se zájmem.</p>
<p>„Je to série změn ve vašich tělech, jejichž cílem je umožnit vám řídit bioenergetické toky ve svých tělech vlastní vůlí. Podej mi ruku.“</p>
<p>Nikolka podala Hillovi ruku, ale po několika sekundách s hrůzou ucukla. Doktorova ruka je náhle rozpálená jako plotna.</p>
<p>„Tak s tím se setkala Jana, když vyšetřovala tady Arianu,“ vzpomněla si Nikolka.</p>
<p>„Ano, jenže ta energie se dá využít různě,“ a doktor Hill se dotkl Nikolčiny ruky znovu. Dívka ucítila slabou elektrickou ránu a znovu ucukla.</p>
<p>„Tak, teď bys měla mít hrubou představu, co to znamená ovládat svou bioenergii vlastní vůlí.“</p>
<p>„Mohl byste … bys,“ Nikolka si vzpomněla na večírek, kdy si začali tykat, a na jejím obličeji se mihl veselý usměv, „mi vysvětlit, jakým způsobem se ta bioenergie ovládá?“</p>
<p>„Samozřejmě, bez podrobného výkladu by ses stala nebezpečnou svému okolí. Ale nejprve tě s problematikou seznámíme jen rámcově. Důvod je ten, že Lenka už se podrobila aplikaci bioenergetických stimulátorů. A já bych chtěl využít příležitosti, že jste tady dnes rovnou dvě a že budete moci absolvovat potřebná cvičení spolu a na sobě navzájem.“</p>
<p>Slova se ujala Ariana: „Vy lidé, pozemšťané, umíte přijímat energii jen jediným způsobem – potravou. A tuto energii spotřebováváte částečně z vlastní vůle a částečně mimovolně. Z vlastní vůle se pohybujete – ať už jakkoliv, a mimovolně spotřebováváte energii na tvorbu tělesného tepla, srdeční činnost, myšlení a podobně.</p>
<p>Bioenergetické stimulátory dělíme na tři základní skupiny – trvale působící, dočasně působící a obnovitelně působící. Přičemž stimulátory trvale působící lze přijmout teprve tehdy, adaptuje-li se organismus na stimulátory obnovitelně působící. Stimulátory dočasně působící vám nemá cenu aplikovat, protože po jejich aplikaci můžete se svou energii podle vlastní vůle ovládat jen po dobu jejich působení.“</p>
<p>„A jaké možnosti budu mít po aplikaci stimulátorů?“</p>
<p>„Jednak získáš schopnost přijímat energii i jinak než potravou, protože množství energie získané tímto způsobem je nedostačující. Další energii budete získávat tak, že vaše pokožka se stane fotoenergeticky, termoenergeticky a elektroenergeticky senzitivní, takže vystavíte-li ji například přímému slunečnímu záření, budete tak velice účinně zvyšovat svůj energetický potenciál. Rovněž tak budete imunní vůči úrazu elektrickým proudem, protože budete schopny tuto energii přijmout a zpracovat.“</p>
<p>„Ale u mě to není možné,“ děsí se Nikolka, „já jsem přírodní blondýna a …“</p>
<p>„Nikolko, ještě jednou opakuji: Tvoje pokožka se stane foto- a termoenergeticky senzitivní. Na slunci ti bude velice příjemně a vůbec se nespálíš.“</p>
<p>„Dobře, a co bude dál?“</p>
<p>„Tady v tropech stačí jen krátký pobyt na přímém slunci – 30 až 40 minut přes poledne, popřípadě několikrát denně po čtvrthodince – sama budeš cítit, kdy už to stačí, a takto získaná energie ti bude bohatě stačit celý další den na veškeré energetické potřeby tvého těla, včetně případné obrany. Bude to mít jeden jediný nepříjemný důsledek: Nebudeš mít dost velkou chuť k jídlu. Ale budeš to muset překonat a denně něco sníst, třeba i málo, ale něco.“</p>
<p>„Dobře. Získám obrovské množství energie. Co potom?“</p>
<p>„Budeš jí moci volně využívat k pohybu i k obraně. To je celé.“</p>
<p>„A jak přeměním tu energii třeba na elektrickou ránu, když se budu chtít bránit?“</p>
<p>„Snáze, než si myslíš. Stačí jen letmý dotyk oděvem nechráněné části těla. Zítra budete nacvičovat s Lenkou, jak to zařídit, aby se ta energie na elektrickou ránu nepřeměnila, abys nechtěně nezranila někoho blízkého. Budete na to mít celý den.“</p>
<p>„Dobře. Co je nutné udělat k tomu, aby moje tělo fungovalo tak, jak jste mi to popsali?“</p>
<p>„Především tvůj souhlas, jako vždycky, když chceme nějaký zákrok provést.“</p>
<p>„Souhlas… Dobře, ale ještě mi povězte, jaký je vlastně rozdíl mezi tím stimulátorem trvalým a obnovitelným, nebo jak jste to jmenovali.“</p>
<p>„Trvalý stimulátor lze aplikovat až poté, kdy se tvoje tělo adaptuje na stimulátor obnovitelný. Trvalý stimulátor zajišťuje tělu trvalou schopnost nakládat s energií podle vlastní vůle, pokud ji ovšem máš k dispozici, tzn. pokud ses nabila. Obnovitelný stimulátor funguje obdobně, ale předpokládá, že se budeš pravidelně nabíjet – buď na slunci nebo elektrickým proudem. Nebudeš-li to pravidelně dělat, začne se tato schopnost postupně vytrácet. Pak ještě existují stimulátory dočasné – ty fungují jen omezenou dobu. Jedno nabití, jedno vybití a konec. Pak nastoupí standardní hospodaření s energií získanou z potravy jako před zákrokem.“</p>
<p>„A v čem spočívá ten zákrok?“</p>
<p>„V běžném podání autofarmak a xenofarmak – orálně, rektálně a vaginálně. To znáš. Po jejich podání usneš. Až se probudíš, budeš se moci poprvé nabít,“ vysvětluje Hill dívce.</p>
<p>„A máte souhlas dárců xenofarmak?“</p>
<p>„Máme, vždyť se jedná o vaše biologické produkty a vy jste nám ten souhlas daly k využití pro naše potřeby. Vzpomínáš si?“</p>
<p>„Ano. A jak mám vyjádřit souhlas se zákrokem?“</p>
<p>„Standardním způsobem. Zadáš stanovený kód,“ a Hill podal Nikolce papír s vyznačením kódu, který má Nikolka zadat na evidenční klávesnici.</p>
<p>Když tak učinila, předložila jí Ariana oběd. Porce je rozdělena na dvě části, menší na červeném talířku. Nikolka se najedla a ulehla nahá na lůžko, jako za starých časů na CPLE. Do rekta jí zaveden čípek a do vagíny jí vstříknuta rovněž dávka stimulátoru. Pak usnula.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 11</strong></p>
<p>Lenka se probudila 9. února před svítáním na svém lůžku. Posadila se. Sotva se dotkla nohama podlahy, rozsvítilo se tlumené světlo. Lenka se rozhlíží po místnosti. Přibylo zde další lůžko, na kterém pod lehkou přikrývkou klidně oddechuje Nikolka. Lenka se nad ní sklonila a usmála se. <emphasis>Tak už jsme tu dvě. Kdypak se sem asi dostala – a za co?</emphasis> Pak tiše otevřela dveře a opustila provizorní ložnici. V sousední místnosti spatřila Arianu.</p>
<p>„Tak jak ses vyspala,“ vítá ji radostně mimozemšťanka.</p>
<p>„Skvěle,“ raduje se Lenka, „a koukám, že tady mám společnost…“</p>
<p>„Samozřejmě. Kdybys jen věděla, za jakých pohnutých okolností se sem dostala… Představ si, že fyzicky napadla Jennifer a nejprve byla uvázána na pranýři…“</p>
<p>„Hrůza! Když si jen vzpomenu, co tam vyváděli se mnou… ani jsem to děvčatům raději všechno nevyprávěla…“</p>
<p>„Co’s nám nevyprávěla?“</p>
<p>„Teď už to snad víš taky… To je moc pěkné přivítání,“ zlobí se naoko Lenka, ale pak se vrhá do Nikolčiny náruče. A drží se a drží, nedokáže se od ní odtrhnout. Ale co to? Lenka cítí, že pod Nikolkou se podlamují nohy. Musí ji k sobě přitisknout ještě pevněji…</p>
<p>„Pozor! To nesmíš!“ vykřikla náhle Ariana. Shodila svůj laborantský plášť, pod kterým zásadně nenosí žádné spodní prádlo, odtrhla obě dívky od sebe a přitiskla Nikolku pevně na své nahé tělo tak, aby se dotýkaly co největší plochou. Nikolka se probouzí z mrákot.</p>
<p>„Co se to… se mnou… děje?“</p>
<p>„Na co jsi myslela,“ ptá se jí Ariana, aniž by zodpověděla její otázku.</p>
<p>„Vzpomínala jsem na to, že když jsem byla uvázaná u toho pranýře, myslela jsem si tady na Lenku, že jí musí v tom krytu být zima a moc jsem se k ní chtěla přitisknout a hřát ji.“</p>
<p>„Tak ses k ní přitiskla a hřála’s ji,“ vysvětluje Ariana, „hospodaříš se svou tělesnou energií podle vlastní vůle. Jenže taky je nutné myslet na to, že té energie napřed musíš mít dostatek.“</p>
<p>Lence se zaleskly v očích slzy. „To jsem… nechtěla… to ne… vysávat kamarádku…“</p>
<p>„Uklidni se, Lenko! Za to přece nemůžeš. Kdyby ti tu energii nechtěla předat, tak by se to nestalo. Jenže ona chtěla. Ona si to moc přála, a tobě nezbývalo nic jiného, než tu energii přijmout. Jen si z toho musíte vzít ponaučení. Něco jako první pravidlo: Předávanou energii je nutno přijmout, nechci-li riskovat zranění. A hned i druhé pravidlo: Energii nesmím předávat člověku, jehož pokožka není bioenergeticky senzitivní.“</p>
<p>„Co se stane v takovém případě?“</p>
<p>„Včera sis to vyzkoušela s mým manželem, ne? Buď se ten dotyčný spálí nebo dostane elektrickou ránu – záleží na tom, v jaké formě tu energii vydáš,“ odpověděla Ariana Nikolce.</p>
<p>„A to se určí jak?“</p>
<p>„Jak jsi předávala Lence to teplo?“</p>
<p>„Myslela jsem na to, že je jí zima…“</p>
<p>„Nu, tak co ti ještě není jasného?“</p>
<p>„Ariano! To mi chceš namluvit, že stačí o té energii jenom přemýšlet a…“</p>
<p>„Jistě, to úplně stačí…“</p>
<p>„Takže mohu stejným způsobem tu energii Nikolce vrátit?“</p>
<p>„Samozřejmě, Lenko. Jen stačí, aby ses k ní přitiskla a chtěla…“</p>
<p>Lenka opět objala Nikolku a cítí, jak teplo opouští její tělo.</p>
<p>„To je opravdu zajímavé, jenže – co bude dál?“</p>
<p>„Teď se osprchujete, nasnídáte, a až vyjde sluníčko… to bude za necelou hodinu, vyzkoušíte si nabíjení,“ informuje dívky sestra Ariana.</p>
<p>Lenka s Nikolkou zamířily ke sprchám. Zcela spontánně se usadily v jedné kabince, vzájemně se sprchují, vytvářejí si navzájem na svých tělech bohatou voňavou pěnu ze sprchového gelu. Zjišťují, že jejich termosenzitivní pokožka dokáže přijímat energii i z horké vody, která vůbec není smísena s vodou studenou.</p>
<p>Horkou a studenou sprchu střídají několikrát, vzájemně se k sobě tisknou tak, aby se dotýkaly co největší plochou svých těl. Vzájemně si střídavě předávají energii a jsou uneseny z netušených možností, které během noci jejich organismus náhle získal.</p>
<p>„Nevím, jak tobě, ale mně ten energetický tok vyvolává sexuální vzrušení,“ sděluje Lenka kamarádce. A opravdu, Lenčina prsa jsou nalitá, bradavky ztopořeny a Nikolka je s rozkoší hladí a hněte. Pak její prsty jemně sklouzávají po bohaté pěně do Lenčina klína a Nikolka cítí proud teplého sekretu valícího se z Lenčiny povolené vagíny. Jemně ji hladí ve stydké krajině a po vnitřní straně stehen. Lenka se k ní něžně tiskne: „Vůbec jsem neměla tušení, jak krásné to může být s dívkou…“</p>
<p>Pak opětuje Nikolčino laskání, dlouho drží ruku na jejím srdci a vnímá jeho zrychlující se tep. Kloužou po sobě navzájem svými nahými těly hladkými od pěny ze sprchového gelu.</p>
<p>„Tak pojďte k snídaní, děvčata,“ volá je Ariana uprostřed nejkrásnější zábavy.</p>
<p>Dívky se tedy naposledy důkladně prosprchovaly horkou a studenou vodou, přičemž Lenka zjistila, že když nechce, nemusí svou energii té studené vodě předat. Ke stolu přišly vzájemně se vedouce za ruce.</p>
<p>Po snídani následuje podrobná instruktáž, kterou vede doktor Hill. Ariana, jeho žena, opět odložila plášť a předvádí oběma dívkám praktické ukázky.</p>
<p>„Nejtěžší úkol, který vás teď čeká, je vzájemný kontakt bez předávání energie. To je bezpodmínečně nutné, protože jinak byste se nemohly bez obav dotknout osoby, jejíž pokožka není bioenergeticky senzitivní. Dokud tuto schopnost důkladně nenacvičíte, varujte se dotyku s takovou osobou! Mohlo by dojít i k velmi vážnému zranění,“ zdůrazňuje už po několikáté doktor Hill, a zdá se, že to je nejdůležitější poučka, kterou si mají dívky z instruktáže odnést.</p><empty-line /><p>„Máme dvě hodiny po východu Slunce, oznámila náhle Ariana, „takže je nejvyšší čas navštívit vnější prostor.“</p>
<p>„Ale to bychom se měly nejprve aspoň trochu obléci, vždyť cesta ven je dlouhá a chladná,“ upozorňuje Nikolka.</p>
<p>„A to právě ne,“ oponuje doktor Hill, „nahoru půjdete úplně nahé a bosé, neboť součástí lekce je i nácvik schopnosti spontánně nepředávat získanou energii vnějšímu prostředí.“</p>
<p>„Já mám takový dojem, že se mi to dařilo už v té sprše,“ poznamenala Lenka směrem k Nikolce, „ta studená voda mě přece vůbec neochladila…“</p>
<p>„To je výborné,“ raduje se Ariana, „takže ty už umíš zadržet únik energie ve studené vodě. V studeném vzduchu to funguje obdobně. Pojďte si to vyzkoušet.“</p>
<p>„A co když nás tam někdo uvidí,“ strachuje se opět Nikolka.</p>
<p>„Neboj, tam, kam jdeme, se široko daleko nevyskytuje živá duše,“ chlácholí ji Ariana.</p>
<p>S těmito slovy oblékla svůj plášť a vstoupila do dveří, kterými včera Nikolka přišla, a jala se stoupat po příkrých schodech. Obě dívky ji následují. Když vystoupaly až ke kamenné desce, která včera za Nikolkou zatarasila východ, deska se pootočila a za ní se ukázalo další schodiště směrem vzhůru. Všechny tři po něm stoupají dál. Schodiště končí u další kamenné desky. Rovněž i ta se pootočila – a dívky se ocitly na úbočí svahu jakési skály vyčnívající z moře.</p>
<p>Sluneční světlo je oslnilo tak, že musely na chvíli zavřít oči. Ariana vytáhla z kapsy pláště pro každou dívku jedny sluneční brýle a svlékla se také. Když dívky přivykly světlu, jala se jim vysvětlovat principy nabíjení:</p>
<p>„Sluneční energie má světelnou a tepelnou složku. Vaše pokožka je schopna přijímat tyto dvě formy energie a vedle toho i energii elektrickou, ale to budeme nacvičovat večer. Nyní je nutno využít této příležitosti. Je pochopitelné, že nejvíce energie ze Slunce načerpáte tehdy, když budou přímé sluneční paprsky ozařovat kolmo a pokud možno také rovnoměrně co největší plochu vašich těl. Tady jsou k tomu účelu připraveny takové konstrukce…“ a ukázala na šest kovových rámů ukotvených ve svahu skály, ve kterých byly napjaty jakési houpací sítě.</p>
<p>Ariana k jednomu rámu přistoupila a upravila jeho sklon tak, aby sluneční paprsky dopadaly na síť opravdu kolmo. Pak se do sítě pohodlně opřela zády. Obě dívky ji napodobily.</p>
<p>„Ale budeme k tomu asi ještě potřebovat opalovací krém. Nebo olej…“ medituje opět Nikolka.</p>
<p>„Po nabuzení bioenergetické senzitivity se nespálíš, nebudeš-li sama ze své vůle chtít,“ vysvětluje Ariana, „tvou myslí nesmí představa o možném spálení vůbec procházet. Mysli spíš na to, jaký je to krásný pocit volně nasávat energii…“</p>
<p>„Jenže to já právě nějak nedokážu…“</p>
<p>Lenka napjatě poslouchá Nikolčiny obavy a uvědomuje si, že Ariana, ač zkušená zdravotnice a instruktorka, nechápe jednu základní věc: <emphasis>Utkvělá představa se z mysli člověka nedá odstranit tak, že se o ní bude stále mluvit. Je třeba změnit nit hovoru směrem, který by kamarádku zaujal natolik, aby její myšlenky dokonale odvedl od choulostivého tématu!</emphasis> Lenka vymyslela bleskově návnadu na kterou se Nikolka docela určitě chytí:</p>
<p>„Kde teď vlastně jsme,“ přerušila Lenka Arianin výklad o myšlení či nemyšlení na možnost spálení.</p>
<p>„Tady je přímý vstup do našeho opěrného bodu,“ sděluje Lence Adriana. „tento útes se nalézá asi tři kilometry od přístavu ostrova, kde je váš zajatecký tábor. Ale kolem něj je rozsáhlá mělčina, takže se nemusíme bát, že by sem zabloudila nějaká loď. Útes tvoří směrem k ostrovu téměř kolmá stěna, ale v severním směru je svah skály velice pozvolný. Takže jsme zde chráněni před případným objevením.“</p>
<p>„Cože? Já jsem ušla v podzemí tři kilometry,“ žasne Nikolka.</p>
<p>„Budeš se divit, ale ušla jsi téměř čtyři a půl kilometru, protože jsi nešla přímo, ale klikatou chodbou, která ještě k tomu klesá do hloubky,“ sděluje šokované dívce Ariana.</p>
<p>„A jak objevila cestu tady Lenka,“ pozastavila se Nikolka nad Arianiným sdělením.</p>
<p>„Ariana na mě už čekala v zákoutí hlavní chodby a postarala se o mne ihned, jak zaklaply pancéřové dveře,“ vysvětluje Lenka.</p>
<p>„A proč jste se podobně nezachovali ke mně?“ obrací se Nikolka k Arianě.</p>
<p>„Protože jsme tvou návštěvu zatím nepředpokládali, a když jsme zjistili, že jsi v krytu, byla jsi už tak blízko, že jsme nepovažovali za nutné ti jít naproti. Kromě toho jsme nevěděli, kdo rozsvítil nouzové osvětlení a zda tě někdo nesleduje. Když jsme zjistili, že ses dostala bez obtíží na schodiště, zavřeli jsme preventivně vstup na něj. V noci, když jste spaly, uvedl manžel kryt do obvyklého stavu.“</p>
<p>Ariana se otočila a vystavila sluneční lázni záda. Dívky ji napodobily.</p>
<p>„Můžete mi popsat své pocity?“ zeptala se Ariana.</p>
<p>„Já se cítím velice příjemně,“ sděluje Lenka, „připadám si jako v perličkové koupeli, když cítím, jak do mne narážejí jemňoučké kapky.“</p>
<p>„Mně to připadá spíš jako takové divné mravenčení,“ sděluje své dojmy Nikolka, „i když nemohu říci, že by to bylo nepříjemné. Asi jako po tom úraze, když jsem chodila s rukou po obrně na elektroléčbu. Ale to bylo dost nepříjemné. Tohle je rozhodně lepší…“</p>
<p>„Zkus se ke mně přitisknout,“ vyzvala Ariana Nikolku.</p>
<p>„Co teď cítíš?“</p>
<p>„Teď je to moc krásné, příjemné…“</p>
<p>„Dobře. A teď snaž se zadržet přenos energie.“</p>
<p>„Jak to mám udělat?“</p>
<p>„Mysli na to, že si přenos nepřeješ uskutečnit.“</p>
<p>„Ale… mně se to… nedaří,“ vyráží ze sebe zoufale Nikolka.</p>
<p>„Musíš se naučit držet energetickou rovnováhu,“ vysvětluje dívce Ariana. „je to něco podobného, jako když se malé dítě učí jezdit na kole… padá, padá – a najednou to jde. Chvíli si odpočiň, já to zkusím s Lenkou.“</p>
<p>Nikolka se opět opřela o konstrukci, kterou si zručně nastavila tak, aby její tělo bylo slunečními paprsky zaléváno na co největší ploše. Při tom si vzpomněla, jak se včera ocitla v podobné situaci uvázaná na pranýři a jak jí vojáci celé tělo mazali olejem. Ze vzpomínek jí vyvstává úryvek rozhovoru…</p>
<p><emphasis>„A kde si teda chceš užívat?“ — „Jak to, kde! Vedle, přece.“ — „Cožpak vedle jsou nějaké samice?“ — „Jistě. Dnes přivezli tři. Mláďata – nanejvýš šestnáctky…“</emphasis></p>
<p>„Ariano!“</p>
<p>„Copak?“</p>
<p>„Nevíš, z kolika ostrovů se skládá tady to souostroví?“</p>
<p>„Záleží na tom, co všechno jsi ochotna považovat za ostrov. Kdybys mínila například i zdejší skálu…“</p>
<p>„To ne. Já myslím – obyvatelné ostrovy.“</p>
<p>„Tak ty jsou tady čtyři.“</p>
<p>„A není na některém z nich další zajatecký tábor?“</p>
<p>„To nevím, ale hned jak se vrátíme, můžeme to snadno zjistit. Proč?“ ptá se udiveně Ariana.</p>
<p>„Protože ti vojáci – vlastně ten násilník… Fred! – prohlašoval, že ‚si jde užít vedle‘ s nějakými šestnáctiletými zajatkyněmi. A ostatní se ho ptali, jak se tam dostane a zda má klíč od klecí.“</p>
<p>„No to snad už by byl vrchol! Tak oni tu vězní i nezletilce!“ Lenka křečovitě svírá konstrukci sítě a z jejích očí šlehají blesky, „já jim ukážu, zač je toho ‚užíváni si‘ loket!“</p>
<p>„Hned jak se vrátíme, začnu to zjišťovat,“ slibuje Ariana, „ale teď pojďte zase chvíli nacvičovat… Lenko, jsi na řadě. Přitiskni se ke mně… No prosím tě, uklidni se. Takhle se nic nenaučíš!“</p>
<p>„Cožpak mohu být klidná, když ti otrapové…“</p>
<p>„Právě proto! Teď budete vybavené velice účinným obranným systémem, takže si budete moci dovolit…“</p>
<p>„Jenže nás na to bude málo! Chcete nás vybavit jen šest. A myslíte si, že to bude stačit na obranu šestatřiceti dívek plus těch zajatců na sousedním ostrově?“</p>
<p>„Tak se už nehádejte,“ zasahuje Nikolka do ostré výměny názorů mezi Lenkou a Arianou, „spíš bychom měly hledat nějaké rozumné východisko, když už jsme se sem dostaly…“</p>
<p>„A co navrhuješ?“</p>
<p>„Například rozšířit počet dívek schopných bioenergetické…“</p>
<p>„Jenže koho chceš do té skupiny zahrnout?“ ptá se udivená Ariana.</p>
<p>„Brala bych ještě Halinu a Rodicu, protože ty mají za sebou většinu vyšetření a…“</p>
<p>„Jenže my máme málo xenofarmak… ledaže by některá z vás… Ale to musíme okamžitě dolů a prokonzultovat celou záležitost s manželem.“</p>
<p>Ariana sebrala plášť a vyrazila směrem ke vchodu do stanice. Dívky jí následují.</p>
<p>„To by musely darovat mléko obě, protože k přípravě speciálních xenofarmak potřebujeme lactiatriny ve dvou různých kombinacích. A laktogenní sérum, které tady máme k dispozici, není původně určeno pro ně,“ informuje Hill svou ženu o potížích.</p>
<p>„A co by se stalo, kdybychom to sérum přijaly?“</p>
<p>„Produkované mléko by mělo agresivní účinek. Bylo by nepoživatelné. Jediný užitek z něj by byl ten, že by sloužilo jako surovina pro přípravu bioenergetického aktivátoru.“</p>
<p>„Mně je to srdečně jedno,“ prohlásila Lenka, která pozorně naslouchá rozhovoru obou manželů, „pokud s naší pomocí budete schopni vybavit obranným systémem i další dívky nad původní plán, tak do toho jdu!“</p>
<p>„Jenže to záleží také na tvé kamarádce,“ připomíná Ariana.</p>
<p>„Ariano, já když si jen představím, co tam ti úchylové vyvádějí, tak se mi pomyslně otvírá kudla v kapse,“ prohlašuje Nikolka.</p>
<p>„Dobře, tak se připravte k přijetí laktogenního séra. Ariana má večer naplánovanou schůzku s Janou, takže ji bude informovat i o této záležitosti. Jana vás pak přijme na ošetřovně. Bude zajišťovat odběr mléka a Jennifer ho bude dodávat k nám prostřednictvím seržanta Anthonyho, kterého si docela dobře omotala kolem prstu,“ rozhodl Hill.</p>
<p>„Jenže – co dokončení výcviku?“ namítá Ariana.</p>
<p>„Ten počká. Jsme v časové tísni, protože za pár dní u nich propukne menstruace a bude po mléku. Jenom nesmíte zapomínat,“ obrací se Hill k dívkám, „že se nesmíte dotknout osoby bez bioenergetické senzitivity, dokud si na sobě nenacvičíte energetickou rovnováhu. A to mléko – já se pamatuji, jak jste prováděly ty degustační orgie – teď bude pro přímé požívání nevhodné – dalo by se přímo říci nebezpečné! Tak pozor na to!“</p>
<p>„Nu, kdyby se ho náhodou napil ten násilník… Fred jsi říkala,“ obrátila se Ariana k Nikolce, „tak bych mu to docela přála… To by si pak užil krásné SM orgie… Sám na sobě…“</p>
<p>„Než bych dovolila takovému úchylovi, aby se mě dotknul tou svou smradlavou hubou, tak bych mu uštědřila takovou elektrickou ránu… nebo bych mu rovnou vypálila cejch…,“ rozhořčila se Nikolka spravedlivým hněvem.</p>
<p>„Jestli je to ten tlusťoch, který mi tak bolestivě zmáčkl močový měchýř a donutil mě před nimi pustit moč,“ poznamenává Lenka, „tak bych mu s určitým sebezapřením napít dala – jestli by to byl pro něj trest.“</p>
<p>„Do smrti by na to nezapomněl,“ potvrdil Hill.</p>
<p>„Když máš na to žaludek…“</p>
<p>„Tak už se uklidněte a uložte se na lůžka, začneme,“ přetrhl počínající ostřejší výměnu názorů mezi kamarádkami doktor Hill.</p>
<p>A obě dívky podstoupily již zaběhnutý rituál. Doktor Hill každé otevřel vagínu roztahovákem, do dělohy zavedl opatrně cévku a Ariana nasadila na infúzní stojany nádoby s laktogenním sérem, které vyndala z lednice.</p>
<p>„Protože jste obě už v druhé polovině menstruačního cyklu, bude mléka zpočátku dost a pak bude pozvolna ubývat,“ instruuje doktor Hill obě dívky, „ale vás dvě o důsledcích přijetí laktogenního séra poučovat nemusím, podstoupily jste tuto proceduru už několikrát.“</p>
<p>Po zavedení infúze dívky usnuly a spaly až do rána, takže na další nácvik držení energetické rovnováhy už nezbyl čas.</p><empty-line /><p>Obě dívky se probudily opět před svítáním. Ariana je přivítala s radostným úsměvem na rtech: „Tak jak pak jsme se vyspinkali?“</p>
<p>„Já krásně,“ protáhla se Lenka slastně na svém lůžku.</p>
<p>„Měla jsem takové divoké sny…“ stěžuje si Nikolka, „pořád mám strach o sestru a o ostatní. Už abych byla zpátky!“</p>
<p>„Přitiskni se ke mně,“ požádala ji Ariana odkládajíc svůj plášť.</p>
<p>Nikolka odhodila pokrývku, vstala z lůžka a přitiskla se k ní.</p>
<p>„Nejde ti to, děvče. Ještě si ale musíme vyzkoušet, jak budeš reagovat na elektrický proud.“</p>
<p>S těmito slovy přiložila na Nikolčina prsa dvě elektrody. Nikolka zděšeně ucukla, ale pak zjistila, že se jí vlastně nic moc nestalo kromě lehkého brnění.</p>
<p>„Dobře to funguje,“ pochvaluje si Hill sledující měřicí přístroje, „celých 720 V a průchod 36 A – to je druhý den po aplikaci skvělý začátek.“</p>
<p>„A jak to vypadá u mne,“ ptá se Lenka.</p>
<p>Ariana se k ní přitiskla a chvíli pozoruje její reakci.</p>
<p>„Ty už jsi v pohodě, už ses to naučila. Takže budeš muset tam nahoře Nikolku trénovat.“</p>
<p>Pak přiložila na Lenčina prsa elektrody.</p>
<p>„Já ale nic necítím,“ upozorňuje Lenka.</p>
<p>„Tak zkusíme přidat.“</p>
<p>Teprve při 840 V pocítila Lenka lehké brnění.</p>
<p>„S každým nabitím na sluníčku získáte i schopnost přijímat a vydávat i větší množství energie elektrické. Za několik dní budete schopny odolat – ba i přijmout energii z blesku při bouřce,“ upozorňuje dívky Hill na jejich nové schopnosti.</p>
<p>„Tak, a máte nejvyšší čas se připravit k odchodu,“ přerušuje manželovu ‚reklamní kampaň‘ Ariana, „manžel vám ještě vysvětlí základní bod našeho provozního rozvrhu.“</p>
<p>„Ano, to je pravda. Pamatujte si: kdybyste z nějakého naléhavého důvodu potřebovaly navštívit náš opěrný bod, čiňte tak v době od svítání do soumraku. Po setmění je vstup do spojovací chodby zatarasen skálou, protože v té době provádíme energetické vyrovnávání a vyskytuje se tam nebezpečná radiace, upozorňuje dívky Hill. „Až se několikrát důkladně nabijete na sluníčku, nebude vám vadit, ale zatímse jí raději nevystavujte.“</p>
<p>„Dobře, bereme to na vědomí a těšíme se na další spolupráci,“ loučí se kamarádky unisono podávajíce si s Hillem ruce.</p>
<p>Pak vedeny Arianou jdou dlouhou spojovací chodbou zpět do protiatomového krytu. Cestou jim Ariana ukazuje výklenek, který označuje začátek spojovací chodby a odkud je v noci další cesta z bezpečnostních důvodů zablokována masivní skalní stěnou.</p>
<p>„A tady to už je prostor původního krytu, který vybudovali Američané. Sem už noční radiace neproniká. Mějte se zatím hezky a přejeme vám úspěch.“</p>
<p>S těmito slovy se s nimi Ariana rozloučila dovedši je až k pancéřovým dveřím.</p>
<p>Za okamžik už doznívaly její rychlé kroky v hloubi chodby.</p>
<p>Nikolka s Lenkou však věděly, že nešla příliš daleko…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 12</strong></p>
<p>Měsíc v úplňku spoře osvětluje pokojík a Jana stále nemůže usnout. Přemýšlí o strašlivé proměně bývalé kamarádky, ze které se obratem stala zrádkyně a po té i velitelka tábora. <emphasis>Její zvrhlé metody u ponižujících výslechů jsou návodem k ponižování a sexuálnímu obtěžování dívek ostatními dozorci. Nejhorším praktikám byla právě včera vystavena Nikolka, která posléze zmizela a nikdo neví kam. Proč jen jsou lidé na sebe tak zlí…</emphasis></p>
<p>„Jonjo…“</p>
<p>Jana, která už napůl usnula rozjímajíc v duchu nad křivdami světa, se otočila po hlase. Bledé měsíční světlo vrhá na její přikrývku stín vysoké postavy, která k ní promlouvá esperantem:</p>
<p>„Spíš?“</p>
<p>Jana si protírá oči. Stín se nad ní shýbá… prst přes rty signalizuje, aby zůstala tiše. Jana zvedla trochu hlavu a ucítila, že temná postava ji bere za ruku a pohybem jí naznačuje, aby vstala. Jana odhrnula pokrývku a posadila se. V tom okamžiku se dostala její hlava mezi okno a tmavou postavu a sinavé měsíční světlo ozářilo tvář … „Jennifer!“</p>
<p>Jennifer si však uvědomila dříve než Jana, že v okamžiku, kdy se Jana posadí, bude poznána, a včas zakryla Janina ústa svou dlaní, dusíc tak její výkřik nevole.</p>
<p>„Pojď se mnou… tiše… ve vlastním zájmu…“</p>
<p><emphasis>Co se mi ještě horšího může stát,</emphasis> uvažuje Jana a neochotně vstává. Ve tmě zavadila o Jennifeřinu nohu … a zjistila, že velitelka dozorců přišla bosa! <emphasis>To znamená, že si nepřeje, aby se kdokoliv jiný vzbudil… Co mi ta zrádkyně, která pošlapala naše kamarádství takovým hanebným způsobem, může chtít?</emphasis> Jana se natahuje pro plášť, ale Jennifer zachytává její ruku a tiskne ji ke svému tělu. Jana cítí její hebkou pokožku <emphasis>Jennifer je taky nahá! Nesmí nás prozradit ani šustot látky,</emphasis> uvědomuje si Jana.</p>
<p>Jennifer vede Janu ven z místnosti. Opatrně otvírá dveře <emphasis>… proto nechala dívky celé odpoledne mazat závěsy u všech dveří a oken v budově…</emphasis> „Našlapuj opatrně, ať ani písek nešustí,“ šeptá Jennifer Janě.</p>
<p>Obě dívky opustily ošetřovnu a poté i areál tábora a míří k pobřeží. Jana slyší hukot příboje.</p>
<p>„Kam mě vedeš?“ zeptala se Jana velitelky dozorců nakvašeně, „ono ti nestačí to, jak nedůstojně a nelidsky tady s námi zacházíte – a ty nejhůř!?“</p>
<p>„Já se ti moc omlouvám,“ mluví tiše Jennifer, „ale mně nic jiného nezbývá. Já jsem totiž sledovaná, a kdyby se ukázalo, že stojím při vás, tak by mě stihl stejný osud … ne-li horší. Jenže se už blíží konec utrpení … vašeho i mého. Nebo si snad myslíš, že mě nějak zvlášť těší to, co tady musím proti vám podnikat?“</p>
<p>„A proč musíme jít nahé?“</p>
<p>„V tom plášti by se ti asi dost nepohodlně plavalo…“</p>
<p>Za tohoto tichého hovoru došly až k přístavu. Jennifer vede Janu podél pobřeží ve stínu skal tak, aby se stále držely z dohledu strážního domku. Když došly k řadě bójí, které ohraničují zrádný útes pod hladinou, Jennifer vstoupila do vody: „Plav podle bójí za mnou.“</p>
<p>U poslední bóje se Jennifer postavila na hřeben útesu a chytila do ruky lano, kterým je bóje ukotvena ke skále. Jde podle něj. Jana ji následuje. Lano je ukotveno ve skalním výstupku.</p>
<p>„Tak jsme tady,“ říká Jennifer komusi, koho za výstupkem Jana nevidí. Když došla za něj, spatřila siluetu ženské postavy, kterou okamžitě poznala: „Ariano!“</p>
<p>Skutečně. Ve skalním výstupku stojí Ariana, manželka Janina osobního lékaře Hilla.</p>
<p>„Kde se tu bereš?“</p>
<p>„Janičko, na to teď není čas. Já ti jen potřebuji vysvětlit něco moc důležitého. Zítra ráno se u tebe na ošetřovně objeví Nikolka a Lenka…“</p>
<p>„Kde jsou?“</p>
<p>„V krytu. A tady u té bóje je nouzový výlez, proto tě sem Jennifer zavedla na schůzku. Ale teď opravdu není čas na dlouhé hovory, musíte se vrátit dřív, než si vaší nepřítomnosti někdo všimne. Poslouchej dobře…“</p>
<p>A Ariana vysvětluje Janě v hlavních rysech záměr mimozemšťanů, jak ochránit dívky před zvůlí vojáků. Mluví svou krásnou češtinou, aby Jennifer nerozuměla. Ne proto, že by jí nedůvěřovala, ale z konspiračních důvodů…</p>
<p>„… Potřebujeme v krytu na dva dny ještě tebe, Xiaolan, Halinu, Rodicu a peruánská dvojčata – <emphasis>sličné akvabely</emphasis> – je ti to jasné? A protože dívky Jennifer z pochopitelných důvodů nedůvěřují a zburcovaly by celou ‚ratejnu‘, a Xiaolan má teď službu u raněných, byla jsi jedinou osobou, kterou sem mohla Jennifer přivést. Takže se vás šest domluvíte tak, abyste se tu vystřídaly po dvou dnech. Nikolka mi říkala, že ti dva zranění už jsou téměř v pořádku, takže nebude vadit, když se s Xiaolan rozdělíte: Zítra Xiaolan a jedna Peruánka a za dva dny po nich ty a druhá Peruánka. Nakonec Halina s Rodicou. Vyvoláte incident, za který vás Jennifer ‚potrestá‘ – takže budete v krytu, aniž by se někdo divil, jak jste se tam dostaly.“</p>
<p>„Co se pak bude dít v krytu?“</p>
<p>„To je složitá záležitost, Janičko, a není na to čas. Musíte se vrátit co nejdřív zpátky. Za hodinu se střídá stráž v přístavu. Tady si ještě každá uvažte k pasu balíček s výbavou, kterou budeš potřebovat k odběru mléka.“</p>
<p>Jana a Jennifer se vrátily do tábora každá zvlášť.</p><empty-line /><p>„Poslyšte, Brandone, nezdá se vám, že ta komise vyšetřující ty delikventky obviněné ze spolupráce s vesmírnými vetřelci, si počíná tak trochu diletantsky?“</p>
<p>„Proč myslíte, šéfe?“</p>
<p>„Protože ty závěry, které jsme zatím měli možnost prostudovat, nejsou nic moc. A vy jste je zkritizoval nejvíc. Cituji: ‚Výslechy delikventek jsou vedeny nesprávnými metodami a zdá se, že samotná vedoucí komise má o chodu vetřelecké základny větší přehled z vlastní zkušenosti, než je možno vyzískat z informací poskytnutých delikventkami.‘ – ‚Zatím vyslechnuté delikventky budí dojem, že buď o chodu stanice opravdu nic nevědí, protože se o takové věci nezajímaly, nebo část informací záměrně tají.‘ – ‚Žádná delikventka se zatím nezmínila o událostech předcházejících vlastnímu únosu. Nevíme, jak je organizována jejich residentura tady na Zemi a jakým způsobem a podle jakých kriterií jsou dívky vybírány k únosům.‘ – Jsou to vaše slova, Brandone?“</p>
<p>„Zajisté, šéfe. Ale myslím, že jsou pravdivá a já je odvolávat nehodlám. Kromě toho nebyly dosud zaslány detailní dokumenty.“</p>
<p>„Jenže já zase nemám rád lidi, kteří jenom kritizují, ale pro nápravu věci sami nic nedělají. Takže si vyberte spolupracovníky, sbalte si zavazadla a za týden odlétáte. Jmenuji vás dnešním dnem vedoucím komise a své funkce se ujmete ihned po příjezdu na místo. Členové stávající komise se stávají vašimi podřízenými. Tady máte pověření. Jasné?“</p>
<p>„Jasné, šéfe.“</p><empty-line /><p>Dveře krytu jsou otevřeny a na kamenné podlaze hned za dveřmi leží dvě nahé dívky tisknoucí se k sobě. Seržant Anthony jim hází trestanecké pláště. „Račte se obléknout, slečny, a jdeme! Vaší ‚ledničku‘ už si zamluvily další dvě delikventky, víme?“</p>
<p>Při těchto slovech strhl pláště Xiaolan a <emphasis>Mořské Vlně,</emphasis> které byly vzápětí zavřeny do krytu.</p>
<p>„Tak – a vyrážíme!“</p>
<p>Lenka s Nikolkou vrávoravým krokem zamířily v doprovodu eskorty k táboru vzájemně se držíce za ruce.</p>
<p><emphasis>Musíte hrát vysílené a promrzlé chudinky, kterým každý pohyb působí utrpení. Vaše první cesta nechť vede na ošetřovnu. Jana se o vás postará,</emphasis> připomíná si Lenka slova doktora Hilla, se kterými se s nimi před svítáním loučil. <emphasis>Kdyby tak ti vojáci věděli, že jsme nabity obrovskou dávkou energie…</emphasis></p>
<p>Dívky se ‚dovlekly‘ na ošetřovnu.</p>
<p>„Teda, vy vypadáte,“ spráskla nad nimi Jana ruce, „honem do postele a horký čaj – ten nejdřív. Pak si vás vyšetřím…“</p>
<p>Sotva vojáci zmizeli, obrátila Jana okamžitě směr a tón hovoru:</p>
<p>„Mluvila jsem s Arianou, takže všechno vím. Jak jste daleko s výcvikem?“</p>
<p>„Já už jsem v pohodě,“ směje se Lenka a podává Janě ruku, „ale Nikolky se zatím raději nedotýkej, nechceš-li být popálena nebo nemáš-li právě zájem o elektrický šok.“</p>
<p>„Dobře, budete trénovat spolu, ale teď se podíváme, jak je to s tím mlékem.“</p>
<p>„Jak je na tom Willy? Vidím, že Mark už je v pořádku, před chvílí mě venku zdravil…“</p>
<p>„Ano, Mark už pracuje, ale Willy se pořád ještě nevzpamatoval. Už zase usnul,“ referuje Jana Nikolce dívajíc se na pacienta spícího neklidným spánkem, „ale teď bychom měly provést odběry mléka. Lence pomohu sama, ale tebe bude muset pak Lenka obsloužit, nerada bych přišla k úrazu.“</p>
<p>Jana připravila odběrovou podprsenku a požádala Lenku, aby odložila plášť. Pak jí podprsenku navlékla, zapnula a svedla hadičky do vzorkovnice.</p>
<p>„Není to tak pohodlné jako na CPLE, ale snad to půjde. Vibrace si musíš řídit tímto ovladačem. Já vím, že ten odběrní stoleček byl pohodlnější, ale co se dá dělat. Pracujeme v bojových podmínkách…“</p>
<p>Když Lenka vyprázdnila svá prsa, uložila Jana vzorkovnici do ledničky a Lenka pomohla do odběrní podprsenky Nikolce.</p>
<p>„Willy, otoč se, prosím. Já tady teď vyšetřuji dívky,“ požádala Jana probudivšího se strojníka.</p>
<p>„Promiň,“ a Willy se odvrátil na druhou stranu.</p>
<p>„Ty s ním mluvíš,“ zeptala se udiveně Lenka, „vždyť…“</p>
<p>„Neboj, Leni, to je civilní zaměstnanec a Jorgeův kamarád. Ti jsou s námi a neprozradí vojákům, že umím anglicky…“</p>
<p>„To je dobře. Hned jak budeme hotovy, tak ho vyzpovídám. Půl roku nebude muset do kostela,“ prohlašuje Nikolka a spustila vibrátor podprsenky. Když se pak oblékla a Jana uložila i vzorkovnici s jejím mlékem do lednice, obrátila se Nikolka k Willymu:</p>
<p>„Willy, co víš o zajateckém táboře na sousedním ostrově?“</p>
<p>„Skoro nic, Nicol. Byl jsem tam dvakrát upravovat chod agregátu, ale neměl jsem příležitost si ten ostrov prohlédnout. Zajatce tam drží a je jich asi hodně, to je pravda, protože lodě, které je tam dopravují, berou ve zdejším přístavu lodivoda, ale nevím kdo to je ani kolik jich je… Mark tam jezdí častěji, zkus se zeptat jeho.“</p>
<p>„Je pravda, že tam jsou zajatci drženi v klecích?“</p>
<p>„Ano, to je pravda. Říkal mi to Jorge. Do jeho kompetence patří jejich údržba. Ale nerad o tom mluví. Hnusí se mu to – a mně taky. Jednou dokonce dostal výprask za to, že odmítl u jedné klece se zajatcem dveře přivařit, aby nešly otevřít…“</p><empty-line /><p>Večer se dostavil na ošetřovnu seržant Anthony doprovázený Luckou. Ta, vidouc konečně svoji sestru, vrhla se k ní, aby se s ní přivítala. Nikolka však v poslední chvíli uskočila a v jejích očích se zaleskly slzy. „Ne… ne… nesmíme!“ A se zoufalým výrazem v obličeji se postavila za Lenku, která pohotově Lucku sama objala a zabránila tak neštěstí.</p>
<p>„Nikolka ještě není vycvičená,“ vysvětluje Lucce, která je udivena na nejvyšší míru.</p>
<p>„Jak – vycvičená!?“</p>
<p>„Podej mi ruku,“ požádala Lenka Lucku, když se vyvinula z její náruče.</p>
<p>Lucka podala Lence ruku, ale hned zase ucukla, protože ucítila slabou elektrickou ránu.</p>
<p>„A Nikolka pořád bije na plno, chápeš? Ještě se s tím nedokázala vyrovnat.“</p>
<p>„Co se to s vámi v tom krytu stalo,“ ptá se udivená Lucka.</p>
<p>„V krytu si udělali opěrný bod mimozemšťané a vybavili nás obranným systémem. <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> a Xiaolan už to také prožívají a tady Janu a tři další dívky to teprve čeká,“ vysvětluje Nikolka sestře.</p>
<p>Anthony se obrátil k Lucce: „Mám vyzvednout zásilku.“</p>
<p>Lucka pohotově přeložila.</p>
<p>Jana mu beze slova podala krabici, která obsahuje šest vzorkovnic s denním odběrem mléka.</p>
<p>„Řekni mu, ať s tím zachází nanejvýš opatrně.“</p>
<p>„Já vím,“ odvětil Anthony, když Lucka Janinu poznámku přeložila. Sebral balík a odešel.</p>
<p>„Tak jak to vypadá u komise?“</p>
<p>„Pořád stejně. Jen tempo se zpomalilo, výslechy jsou delší, protože přišly na řadu dívky, které prožily na CPLE celou dobu její existence, takže teď jsou prováděny jen dva výslechy denně místo šesti ze začátku.“</p>
<p>„A metody jsou pořád stejné?“ ptá se Nikolka.</p>
<p>„Ano. Každá dívka musí předstoupit před komisi zcela vysvlečená, je vyfotografována, jsou jí odebrány otisky prstů, vyšetří ji lékař komise… Včera jsem se o tom bavila s Jennifer mezi čtyřma očima. A ta mi řekla, že kdyby postupovala jinak, mohlo by se provalit, že je na naší straně, a bylo by zle s námi a s ní ještě hůř. Odebrání oblečení je při výsleších nejen u CIA, ale i u ostatních ‚tajných služeb‘ dost časté, protože slouží jako významný stresující faktor.“</p>
<p>„Jano,“ přerušuje Lenka Lucčin výklad v momentě, kdy Nikolka na chvíli opustila místnost, „zítra musíme s Nikolkou bezpodmínečně aspoň 20 minut nabíjet. Dnes jsme to zanedbaly a mohlo by se stát…“</p>
<p>„Já o tom vím, Leni. A už je to všechno připravené. Dneska to ale nešlo, protože jste musely předstírat naprosté vyčerpání. Bylo by však dobré, abys teď s Nikolkou trénovala udržování bioenergetické rovnováhy, protože jí to působí psychické a citové potíže – hlavně vůči sestře…“</p>
<p>„Jak takový trénink vypadá,“ zajímá se Lucka.</p>
<p>„Tiskneme se k sobě a nesmíme pociťovat vzájemný přenos energie. Jenže Nikolce se to tak trochu nedaří, i když určité pokroky už udělala. Zvlášť v momentě citového pohnutí však selhává,“ vysvětluje Lenka.</p><empty-line /><p>„Já tady zůstávám u pacienta, takže se uvelebte do pokojíku, který sdílím s Xiaolan, a trénujte,“ navrhla Jana oběma dívkám po večerce, když byl proveden poslední odběr mléka.</p>
<p>A tak se také stalo. Nikolka s Lenkou obsadily vykázaný pokojík, odložily pláště a tisknou se k sobě na jediném lůžku snažíce se zadržet přenos energie.</p>
<p>Ale pokrok se nedostavuje. Nikolka neustále vzpomíná na prožité utrpení v den, kdy byla Lenka uvržena do krytu i na její obrovskou citovou a psychickou pomoc v těch dvou dnech, kdy spolu zcela nahé sloužily jako servírky v jídelně. Lenka je pro ni už dávno mnohem víc než kamarádka. Nejprve ji něžně hladí po celém těle, rukou bloudí v jejím klíně a jazykem laská její prsa. Lenka mimoděk opětuje Nikolčiny sbližovací manévry a obě dívky pociťují zvláštní krásno vyvolané vzájemným dotykem svých těl. Obě zhluboka dýchají a jejich srdeční tep se zrychluje. Střídavě si navzájem předávají obrovská množství energie, což u nich vyvolává další a ještě intenzivnější vlny vzrušení.</p>
<p>Nikolka intenzivně hněte Lenčina nádherná pevná a pružná prsa, zatímco Lenka se věnuje se stejnou péčí Nikolčině vagíně a vnitřní straně stehen. Orgasmu dosahují ve stejném okamžiku jako dokonale sehraná dvojice.</p>
<p>Pak však přišla krize a Nikolka se rozplakala: „Lenko, Leničko… já to… asi… ne… nedo… nedoká… žu, … já už… v životě nebudu… moci obejmout… svou sestru…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 13</strong></p>
<p>Xiaolan a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> opravdu nemusely čekat dlouho. Sotva za nimi s rachotem a mnohanásobnou ozvěnou zapadly pancéřové dveře a v podzemní chodbě zavládlo ticho, objevila se v jejím zákoutí nažloutlá mihotavá zář, která se střídavě přibližovala a vzdalovala. Dívky pochopily, že ji mají následovat. Bez váhání za ní vyrazily. Záhy zjistily, že se jedná o světlo Arianiny kapesní svítilny.</p>
<p>„Tak vás tu vítám,“ promlouvá Ariana střídavě čínsky a kečuánsky, „pojďte rychle za mnou, je tu zima.“</p>
<p>„Jen, parolu kun ni Esperante,“ navrhuje Xiaolan, „tial ni ne perdos vane tempon pro tradukado.“ {Klidně s námi mluv esperantem, aspoň nebudeme ztrácet zbytečně čas kvůli překládání.}</p>
<p>Když došly ke křižovatce chodeb, kde předevčírem Nikolka poprvé zabloudila, vytáhla Ariana ze skalní rozsedliny dvě kombinézy.</p>
<p>„Tady to si oblečte, cesta je dlouhá.“</p>
<p>Pak šly beze slova za Arianou. Dlouhou chodbou, která se jim zdá nekonečná. Jen zjistily, že ústí chodby se za nimi uzavřelo. Po necelé hodině chůze dorazily ke schodišti. Během sestupu cítí, že se vzduch začíná oteplovat. Na konci schodiště samy svlékají kombinézy, aniž by už přečetly výzvu na dveřích…</p>
<p>„Tak se u nás posaďte,“ přivítal je radostně Hill, „jsem rád, že vás zase vidím.“</p>
<p>Dívky znovu zahrnují Hilla otázkami podobnými těm, na které už odpovídal Lence a Nikolce. Pochopitelně. ‚Střídání stráží‘ proběhlo tak rychle, že se dívky ani nemohly domluvit.</p>
<p>Novou zajímavou otázku položila náhle Xiaolan: „Je mi divné, že se tady zatím neobjevily naše osobní sestry a vůbec žádný pozemský personál. Jen nás 36 původních klientek – počítám-li i Jennifer, a Nikolčina sestra.“</p>
<p>„Pozemský ženský personál ‚nemizel‘ ve ‚ztracených lůžkových vozech‘, ale byl dopraven naráz pomocí transdimensionálních teleportů zabudovaných v lůžcích jednoho internátu, kde sestry absolvovaly soustředění před zahájením akce,“ vysvětluje Hill, „ovšem – po katastrofě jsou také rozházeny po celém světě. Jenže slavná CIA ani jiná ‚tajná‘ služba jim zatím asi nepřišla na stopu. A doufám, že po nich nezačnou pátrat dřív, než se nám podaří je zase shromáždit na nové CPLE.“</p>
<p>„Ona existuje nová klinika? Kde? Zase v mimoprostoru?“</p>
<p>„Ano, existuje – nebo lépe řečeno – staví se. Ale ne v mimoprostoru. Tentokrát je situována do podzemí Antarktidy v samé blízkosti jižního pólu,“ vysvětluje Hill.</p>
<p>„A co se teď stane s námi?“</p>
<p>„Vy teď budete vybaveny účinným obranným systémem, abyste byly schopny vzdorovat zvůli vašich věznitelů a také ochraňovat kamarádky, které z technických důvodů takto vybaveny být nemohou.“</p>
<p>A doktor Hill seznamuje Xiaolan a <emphasis>Mořskou Vlnu</emphasis> s principy bioenergetické senzibility.</p>
<p>„Až se vrátíte nahoru,“ vstupuje do debaty Ariana, „vyřiďte Nikolce, že ten zajatecký tábor na sousedním ostrově opravdu existuje a slouží k věznění zajatců z národně osvobozeneckých bojů latinskoamerických Indiánů ze skupiny nesoucí jméno posledního náčelníka<emphasis>Tupaka Amarua…</emphasis>“</p>
<p>„Cože?“ <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> při těchto slovech vyskočila ze židle, jako by se pod ní rozžhavila, „Tady někde jsou vězněni … i moji … bratři?“</p>
<p>„Asi ano. Ten tábor je na sousedním ostrově, tři čtvrtě kilometru jižně. A podle obrazového materiálu tam panují příšerné podmínky,“ navazuje na Arianinu řeč doktor Hill.</p>
<p>„Ten tábor <strong>musím</strong> vidět, protože… věděli jsme, že spousta našich lidí někde beze stopy mizí… a jestli je zavlekli až sem…“</p>
<p>„Ale ano, posaď se a podívej se na retrospektivní záznam…“</p><empty-line /><p>„Pojďte k obědu,“ zve Jana obě trénující dívky, „právě ho přinesli, ať vám nevystydne.“</p>
<p>„Já zase cítím rybu a už se mi z toho zvedá žaludek,“ prohlašuje rezolutně Nikolka.</p>
<p>„A já taky obědvat nebudu,“ přizvukuje jí Lenka.</p>
<p>„Jenže Ariana mi kladla na srdce, že musíte jíst – denně aspoň kousek jídla!“</p>
<p>„Ale to neznamená, že musíme jíst jenom ryby. My se teď sebereme a půjdeme se nabít na sluníčko. Cestou si v lesíku natrháme ovoce. To nám bude stačit,“ chrlí ze sebe nápad za nápadem Lenka a Nikolka ji při tom obdivně pozoruje.</p>
<p>„Teď přes oběd je to stejně nejlepší čas, protože všichni vojáci jsou namačkáni v jídelně a tupě zírají na dvě nahé servírky. Nikdo nehlídá…“ pokračuje Lenka v argumentaci.</p>
<p>„Už dlouho beztrestně zevlovat nebudou,“ dodává podivně zbarveným hlasem Nikolka, a Jana s Lenkou začínají tušit, že se Nikolka opět chystá k čemusi neuváženému.</p>
<p>„Nikolko, vydrž ještě, až nás bude víc. Na vlastní pěst zatím nic nedělej,“ říká jí Lenka varovným hlasem.</p>
<p>„Víte co? Tak jděte. A nezapomeňte na to ovoce,“ rezignuje nakonec Jana.</p>
<p>Obě dívky opatrně opustily ošetřovnu a rozhlížejí se po okolí. Skutečně. Nikdo je nehlídá. Vyrazily k lesíku za pramenem, u kterého Lenka tak úspěšně předváděla mdloby.</p>
<p>Když se dostaly dost daleko od tábora, odložily pláště a vystavily svá nahá těla sluneční lázni. Nikolka cítí, že už se nemůže dočkat, až zase uvidí nádhernou Lenku bez šatů. Očima hltá její ladné křivky… Ale ani Lenka nezůstává chladná. A za několik sekund se dívky znovu drží v náručí. Spojují příjemné s užitečným. Milují se na slunci nabíjejíce se při tom jeho nekonečnou energií. Nikolka přejíždí stojící Lence po ramenou a pažích. Náhle trochu oddálila ruku a mezi ní a Lenčiným loktem přeskočil silně praskající blesk. Lenka se slastně zachvěla. „Udělej to ještě jednou, to je obzvlášť příjemné…“</p>
<p>A obě dívky objevují kouzlo milování při nabíjení. Vytvářejí si modravé blesky mezi různými částmi těla, přičemž zjišťují, že nejsilněji působí tento zvláštní druh přenosu elektrické energie tehdy, projde-li přes dobře inervovanou erotogenní zónu. Když k sobě přitiskly navzájem svá prsa a pak je náhle prudce od sebe oddálily, vyšlehly naráz dva mohutné blesky, které přeskočily mezi jejich bradavkami a jejichž vedlejší výbojové kanály sežehly několik okolních stromů. Současně se po okolí rozšířila pronikavá vůně ozónu. Dívky se zachvěly maximální rozkoší. Zároveň se však ozval polekaný bolestný výkřik.</p>
<p>Otočily se tím směrem – a strnuly. Na kraji mýtinky leží mohutná postava vojáka.</p>
<p>„Asi nás někdo špehoval,“ napadlo Nikolku, a vyrazila k nehybnému tělu ležícímu pod sežehlým stromem. Lenka ji následuje. Zírá chvíli na stopy, které elektrický výboj na stromě zanechal:</p>
<p>„To teda byla šlupička, viď?“ obrací se obdivně ke kamarádce. Pak její pohled padl na ležící postavu:</p>
<p>„Aspoň vidíš, šmíráku, že už nás nemůžeš beztrestně očumovat,“ dotkla se Lenka štítivě nohou jeho uniformy, „to je ten hulvát Fred. Dobře ti tak!“</p>
<p>Ale pak se vzpamatovala jako první: „On je v bezvědomí! Rychle, navleč si plášť, já ho vezmu za ruce, ty ho vezmi za boty … abys mu neublížila, a na ošetřovnu!“</p>
<p>„Ne, nebudu se s ním vláčet!" odvětila pomstychtivě Nikolka, „To je ten šmejd co karabáčem zbil mou sestřičku, když se mi snažila pomoci, a pak si ještě surově dovoloval ke mně, když jsem byla připoutaná ke kříži. Ať si ho odnesou ti jeho kumpáni!“</p>
<p>„Jenže pak prozradíme místo činu a bude to na nás,“ přemlouvá Lenka kamarádku, „Nám sice už ublížit nemohou, ale potrestají za to jiné kamarádky – a zle!“</p>
<p>„Tak ať si tady zůstane a zhebne! Mně může být docela ukradený! Vždyť se na něj štítím sáhnout, musela bych se pak celá vydezinfikovat!“</p>
<p>A Nikolka na důkaz, že toto je její poslední slovo, se otočila k bezvědomému Fredovi, vrhla na něj nenávistný pohled a vyrazila dále pryč od tábora, směrem k údržbářově dílně.</p>
<p>„<emphasis>Salud, Nicolita!</emphasis>“</p>
<p>„Jorge!“ vykřikla Nikolka radostně, „Kampak máš namířeno?“</p>
<p>„Vypadl asi agregát, nejde proud. Tak se musím podívat, co se stalo.“</p>
<p>„Tak já jdu s tebou,“ navrhuje Nikolka.</p>
<p>„Když tě to tak zajímá, proč ne?“</p>
<p>Za dvě minuty došli zpět na mýtinu.</p>
<p>„Co se mu to stalo?“ a Jorge nechápavým pohledem měří bezvědomého Freda.</p>
<p>„Asi dostal ránu proudem.“</p>
<p>Jorge se otočil po hlase, spatřil Lenku a bouřlivě se s ní přivítal. Pak pohlédl znovu na bezvládného Freda: „No – ale co s ním? Nechápu, proč se hrabal do elektrického zařízení, když tomu vůbec nerozumí… Pomůžete mi s ním? … Blbost, to byste se strhly, vždyť má skoro čtyři sta liber. Musím jít pro někoho, kdo mi s ním pomůže.“</p>
<p>„Ale já ti s ním klidně pomohu,“ oponuje Lenka, „podívej,“ a bez větší námahy zvedla Fredovo tělo do sedu.</p>
<p>„No ne, <emphasis>muchacha,</emphasis> ty máš tedy páru! Od tebe bych ji nechtěl držet,“ pokyvuje uznale Jorge, „ale raději ho vezmi za nohy, tam se ti pohodlněji ponese.“</p><empty-line /><p>„Jsme už půl dne bez proudu! Někdo si hrál s rozvaděčem a nikoho nenapadne, aby zajistil opravu. Sežeň Marka a Portorikánce, ať zjistí, co s tím je! Nechápu, proč se do toho kluci hrabou… Od té doby, co tady máme ty holky, tak jste všichni zvlčili. Ale já vám zase zvednu morálku!“</p>
<p>„To je Fredova práce, kapitáne. Teď leží na ošetřovně a …“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ano, když jsem tam dělal odpoledne kontrolu, tak tam ležel, a ta holka… Jane… prohlásila, že je po zásahu proudem. Tak kdo jiný by to asi měl na svědomí?“</p>
<p>A Anthony se sebral, aby našel některého z údržbářů.</p>
<p>Oba jsou u rozvaděče.</p>
<p>„Tak co se tady vlastně stalo?“</p>
<p>„Musíme vyměnit transformátor, sekundární vinutí je úplně pryč,“ ukazuje Mark ohořelou cívku s nataveným jádrem.</p>
<p>„A jak se to stalo?“</p>
<p>„Nevím. Najednou se ozvala hrozná rána…“</p>
<p>„A jak dlouho vám bude trvat oprava?“</p>
<p>„Dva dny – když to dobře dopadne. Budeme muset převinout to ohořelé vinutí, jenže to natavené jádro nebude zaručovat plný výkon. Pro nouzový režim – než obstaráte nový ze základny – by to ale mohlo stačit.</p>
<p>Anthony jen pokýval hlavou a vypravil se zpět na ošetřovnu.</p>
<p>„Poslouchej, Frede, jak jsi přišel k tomu úrazu?“</p>
<p>„Sledoval jsem ty dvě holky – blonďatou a černovlasou – jak spolu pořád chodí a drží se za ruce, aby je navzájem vítr neodvál… Tady nikdo nehlídá a holky se tu volně producírují, jako by jim to tady patřilo…“</p>
<p>„To snad není tvoje starost. Kam by z ostrova taky utekly, že?“</p>
<p>„Nech mě sakra domluvit! Sledoval jsem i jejich lesbické milování, když vtom od nich vyletěl blesk, a – a … pak už nevím. Vzbudil jsem se tady…“</p>
<p>„A kde jsi je sledoval?“</p>
<p>„Zalezly si do lesa, tam na tu mýtinu, půlka cesty k Portorikáncově dílně… A ten blesk… vylít … vylít najednou z těch dvou… Rovnou z prsních… bradavek! Ty dvě jsou… čarodějnice… Musíme… je upálit…!“</p>
<p>„Z toho nic kloudného nedostanu, vždyť blouzní!“ Anthony vyzvedl balík se vzorkovnicemi, rozloučil se prostřednictvím Lucky s děvčaty a odešel.</p>
<p>„Náhodou má pravdu, a jeden výbojový kanál si zřejmě našel cestu po vedení od Jorgeovy dílny k rozvaděči. Jenže tohle mu nikdo neuvěří a my mu to potvrzovat nebudeme,“ vysvětluje Nikolka Janě a Lucce okolnosti Fredova úrazu a zničení transformátoru.</p>
<p>Aspoň budeme mít víc času pro sebe,“ raduje se Lucka, „výslechy se nekonají, protože není proud, nejdou počítače…“</p>
<p>„Nějak jsem nerozuměl tomu jeho blábolení,“ ozval se ze sousední postele Willy.</p>
<p>„Z toho si nic nedělej, já taky ne,“ uklidňuje ho Lucka, „zřejmě se hrabal v rozvaděči, dostal ránu a teď blouzní.“</p>
<p>„Aha, tak on si hrál… Kdyby už mi ta hlava dala pokoj… šel bych se tam podívat…“</p>
<p>„Klid, Willy, nedělej si starosti. Lež a mysli na něco hezkého,“ chlácholí ho Lucka.</p>
<p>„Toho Freda nám tu byl čert dlužen,“ mrmlá si pro sebe Jana, „teď abychom se tu zase domlouvali přes tlumočníka!“</p>
<p>„Já si myslím, že teď je to snad jedno. I kdyby prozradil, že je nás tu víc, kdo umíme anglicky, tak by se to dalo vysvětlit tím blouzněním…“</p>
<p>„Na to bych moc nespoléhala,“ oponuje Jana Nikolce, „protože to by mu mohli třeba i věřit.“</p><empty-line /><p>„Mně je pořád divné, že bylo zničeno vinutí na straně rozvodů, zatímco vinutí na straně generátoru je netknuté. Vypadá to, jako by do něj uhodilo. Jenže žádná bouřka nebyla a vedení je všude chráněno bleskojistkami podle normy,“ upozorňuje Mark Jorgea.</p>
<p>„Tak postupně prohlédneme všechny rozvody, třeba najdeme ten, po kterém ten výboj přišel,“ a Jorge prohlíží jednotlivé kontakty.</p>
<p>„Nu, tak to vypadá, že ten výboj přišel po vedení od mé dílny, ale jak? Vždyť já jsem tam dnes skoro celý den nebyl, opravuji v přístavu ten člun. Dvakrát jsem si tam byl pro nářadí a pro materiál. Když jsem tam byl teď odpoledne, zjistil jsem , že mi nesvítí světlo – a ono je to takhle rozsáhlé…“</p>
<p>Mark nevěřícně prohlíží opálené kontakty, které mu ukazuje Jorge: „Ale je to od blesku, přece mi nechceš tvrdit, že by se tohle mohlo stát – i za předpokladu, že by se ti zkratoval v dílně některý motor nebo…“</p>
<p>„Jdeme se tam podívat,“ rozhodl rázně Jorge, a oba muži vyrazili směrem k dílně sledujíce elektrické vedení od rozvaděče. Všimli si ožehnutých stromů na mýtince, ale Jorge zatím pomlčel o tom, že právě tady narazil na zraněného Freda. Nejprve prohlédli zařízení dílny.</p>
<p>„Tak, tady to vypadá, jako kdyby se nic nestalo. Ty dráty jsou od dílny až k mýtině docela v pořádku. Ale odsud…,“ a Jorge ukazuje na spálený strom v blízkosti vedení a na namodralý nádech drátů vedení od tohoto místa.</p>
<p>„Já to taky nechápu,“ kroutí Mark nevěřícně hlavou, „připadá mi to stejně záhadné, jako ten nedávný požár skladiště dřeva. A důrazně doporučuji se v tom nešťourat, nebo by byli schopni to hodit zase na nás!“</p><empty-line /><p>„Lucko, pomoz mi s těmi lůžkovinami,“ volá Jana z vedlejší místnosti sousedící s ošetřovnou přecpanou patrovými palandami.</p>
<p>„Co tam vlastně děláš?“</p>
<p>Lucka vchází do další ‚ratejny‘ a očima hledá Janu. Uviděla jí v rohu za dveřmi jak oprašuje a myje jednu z paland.</p>
<p>„Připravuji si tady kousek soukromí, protože jsem se rozhodla přenechat pokojík ‚personálu‘ Lence a Nikolce, aby měly kde trénovat.“</p>
<p>Lucka ochotně přinesla rezervní vybavení z ‚personálního‘ pokojíku a pomohla Janě s hrubým úklidem místnosti.</p><empty-line /><p>„Tak jak jste daleko s tréninkem,“ ptá se po večerce Lucka Lenky a Nikolky.</p>
<p>„Pořád se mi nedaří,“ sděluje Nikolka sestře se slzami na krajíčku, „já to asi s Lenkou nezvládnu, protože…“</p>
<p>Nedopověděla a znovu se rozplakala.</p>
<p>„Ale neboj, zvládneš to,“ chlácholí ji Lenka držíc ji za ruku. Přitom však cítí, jak do ní přechází z Nikolky silný proud tepla.</p>
<p>„Však teď musíš sama cítit, že to není pravda!“</p>
<p>Nikolka vytrhla svou ruku z Lenčiny a vyběhla z místnosti.</p>
<p>„Nevím si s ní rady,“ sděluje tiše nešťastná Lenka Lucce, „představ si, že v ten den, když jsem byla uvržena do krytu a ještě jsme nevěděly, co se tam ve skutečnosti děje, Nikolka myslela jen na mne, bála se o mne a toužila po tom, aby tam mohla být zavřená se mnou a abychom se tam mohly vzájemně zahřívat. Když se do krytu také dostala a byla vybavena bioenergetickou senzitivitou, tak se ke mně přitiskla – jenže ta její utkvělá představa byla tak silná, že mi předala téměř všechnu svou tělesnou energii, a kdyby jí v tom Ariana nezabránila, tak by snad i omdlela.“</p>
<p>V té chvíli se objevily slzy i v očích Lenčiných. Lucka něžně přivinula její hlavu na svá prsa a pevně ji uchopila za ruku. Náhle zvlhly i její oči…</p>
<p>„Tak se mi zdá, že se z toho zcvoknete všechny tři – a já s vámi,“ povzdechla si Jana pozorujíc rozvíjející se drama.</p>
<p>Pak se vydala za Nikolkou. Našla ji v pokojíku personálu – tedy v tom, který sdílí se Xiaolan.</p>
<p>„Pláčem to nevyřešíš,“ uhodila na ni zostra, „musíš trénovat, jak vám to Ariana předepsala. Pochop, že osud ostatních dívek je mimo jiné i v tvých rukou a asi by nebylo moudré teď selhat!“</p>
<p>„Já to … chá-chá…pu,“ vzlyká Nikolka, „ale když já se… ne…mohu…hu do-tknout… ani své se-ses…try…“</p>
<p>„A to si jako myslíš, že to tímhle spravíš? Pojď hezky zpátky, utři si ty slzičky a budete s Lenkou zase trénovat!“</p>
<p>„T-tak … dob-ře… poš-šli sem Le-Le-nku, Lenič-k-ku, budeme trénovat ta-tad-dy…“</p>
<p>Jana se vrátila na ošetřovnu promýšlejíc složitou situaci. Lucka a Lenka se stále drží v náručí. Fred a Willy usnuli hlubokým spánkem.</p>
<p>„Lenko, běž za Nikolkou a trochu jí utěš, ona ten tělesný kontakt moc potřebuje a ty jsi tady momentálně jediná, kdo jí může pomoci…“</p>
<p>Lenka se vyvinula z Lucčina objetí a váhavým krokem jde ke dveřím. Uprostřed cesty se obrátila k Janě: „A co Lucka? Podívej…“</p>
<p>Jana se otočila a spatřila Lucku také mířící ke dveřím.</p>
<p>„Lucko…“</p>
<p>Otočila se. V očích má slzy.“</p>
<p>„Zůstaň tu se mnou… Jako tlumočnice…“</p>
<p>Pak se otočila k Lence a zašeptala: „Neboj, já se o ni postarám.“</p>
<p>Lenka odešla a Jana vzala Lucku jemně za ruku.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 14</strong></p>
<p>Lucka svírá křečovitě Janinu ruku a celá se třese. Jana ji jemně vede k lůžku v rohu vedlejší místnosti a naznačuje jí, aby se posadila. Místnost je spoře osvětlena petrolejovou lampou, kterou před setměním donesl na ošetřovnu Mark a kterou Jana odnáší s sebou. Postavila ji na stůl a poněkud stáhla knot, aby petrolej co nejdéle vydržel. Pak si sedá vedle Lucky.</p>
<p>„Naší rodinu stíhá nějaké prokletí…“ šeptá Lucka Janě tisknouc jí opět ruku, „moje babička zemřela při porodu, táta přišel o život zřítiv se ze skály při geologickém průzkumu na Sahaře… Jeho kolega z výzkumné skupiny to přišel mamce oznámit osobně… když se vrátil. Velice milý člověk… Začal k nám docházet pravidelně. Po čase se do sebe zamilovali. I já jsem ho měla moc ráda – ale z další expedice se nevrátil ani on. Bylo mi dvanáct, když se narodila Nikolka – a maminka…</p>
<p>Zůstaly jsme samy. Nikolka je můj život, moje radost, moje všechno! Pak ji srazil ten pirát. Na přechodu… Měla zelenou. A nechytili ho. Měla jsem takovou radost z toho, že ji dali ti… mimozemšťané do hromady… ale naše štěstí zase netrvalo dlouho. Unesli nás… a teď se jí nemohu ani dotknout…“</p>
<p>Jana s dojetím poslouchá smutný příběh obou sester. Její ruka hladí Lucku po vlasech. Lucka se k Janě bezděčně tiskne.</p>
<p>„Neboj, jistě se to naučí, Lenka to také zvládla…“ šeptá Jana Lucce do ucha.</p>
<p>Zarazila se. <emphasis>„… musela bys nejprve získat její důvěru. Ale po velice trpkých zkušenostech to dá u Lucky dost práce, tedy získat její důvěru…,“</emphasis> vzpomíná Jana na Nikolčino varování.</p>
<p><emphasis>Čímpak jsem si tu její důvěru zasloužila, vždyť se známe pouhé čtyři týdny…A teď se mi tady svěřuje s příběhem vlastní rodiny do takových detailů…</emphasis></p>
<p><emphasis>Lucka je vlastně transsexuál. Je to vidět každé ráno i večer, když nás honí nahé na rozcvičky a nástupy – i když se ji Nikolka snaží zakrývat. Takže se asi straní fyzického kontaktu s ostatními lidmi. Má jen Nikolku – a ta jí teď schází.</emphasis></p>
<p>Jana přímo cítí, jak se jí přehřívají mozkové závity.</p>
<p><emphasis>Co teď? Nesmím ji zklamat, protože by jinak zůstala sama… a samota je hrozná… Nikolka si našla náhradu aspoň v Lence… i když to asi není ono, protože Lucka je pro ní vlastně máma… i když je to sestra…Nebo bratr… Vždyť já vlastně o problematice transsexuality nevím skoro nic… A to mám za sebou sedm semestrů medicíny… Jednou ze mne bude ‚paní doktorka‘ … a na fakultě nás vlastně vychovávají v zajetí předsudků. Kdybych Lucku neznala, kdybych nevěděla, jaká je to sympatická a kamarádská dívčina, odbornice s obrovským rozhledem v matematice, fyzice a astronomii, žena znalá mnoha jazyků, a ona pak za mnou přišla do mé ordinace s nějakým svým problémem, kam bych ji zařadila? Podle skript asi mezi pacienty pověstného docenta Chocholouška…</emphasis></p>
<p>Jana se ještě více přitiskla ke své společnici a cítí na svém rameni mohutně vyvinuté laloky mléčné žlázy. Její myšlenkový proud se opět dává do pohybu: <emphasis>Lucka, dívka žijící v mužském těle. V mužském? Vždyť ty mléčné žlázy odpovídají svou mohutností čistokrevné mimozemšťance! Jak je vůbec možné, aby ‚mužské‘ tělo takto reagovalo?</emphasis></p>
<p>Lucka si však uvědomila Janin intimní dotek a spontánně se odtáhla. Ne však natolik, aby s ní ztratila fyzický kontakt úplně.</p>
<p><emphasis>Neunáhlila jsem se? Janu znám pár dní, studuje medicínu, co teď udělá? Bude se chovat tolerantně a ohleduplně? … Co když mě teď bude považovat za nějakého pokusného králíka…</emphasis></p>
<p>„Lucko, mohu se tě na něco zeptat? Kdy jsi přišla na to, že jsi dívka vyrůstající v mužském těle?“ sonduje Jana neznámý terén uvědomivši si předchozí Lucčin pohyb.</p>
<p><emphasis>Tak, teď to přišlo! Jaká ta Jana opravdu je? Snaží se najít cestu ke sblížení a pochopení nebo to bere jako senzaci?</emphasis></p>
<p>„Proč tě to tak zajímá? Já o tom nerada mluvím…,“ a Lucka se mírným pohybem odsunula od Jany úplně.</p>
<p>„Tak promiň, nechci být dotěrná,“ a Jana se znovu zamýšlí nad skutečnostmi, které o obou sestrách zná.</p>
<p><emphasis>„… Cožpak o to, pokusím se ji přesvědčit, aby ti prsa předvedla, ale nechtěj od ní, aby se svlékala úplně do naha… Ona je totiž transsexuál a během léčení této poruchy se několikrát setkala s netaktním a necitlivým přístupem lékařů…,“</emphasis> vzpomíná Jana na Nikolčino varování, <emphasis>zřejmě při vědomí toho, že jsem medička, se mě nejspíš pokouší hodit do jednoho pytle s těmi hulváty, kteří se k ní prý nevybíravě chovali. Ale jak? Pravda, ten lump Rummler je možná názorným příkladem…</emphasis></p>
<p>Lucka se mezitím pohodlně uložila na lůžko, které si původně Jana přichystala pro sebe. Náhle si to uvědomila. Posunula se až ke stěně a naznačila Janě, aby se natáhla vedle ní. Pak ji stiskla ruku. Jana cítí pod svými prsty zrychlující se Lucčin tep na jejím zápěstí.</p>
<p><emphasis>Před Janou nemusím skrývat žádná tajemství. Je milá, citlivá, obětavá a k pacientům se chová tak, jak jsem si vždycky přála, aby se i moji lékaři chovali ke mně. Ještě zdaleka není ‚hotová‘ doktorka, do konce studií má ještě nějaký ten pátek, ale odpovědnost, s jakou přistoupila k těm dvěma zraněným klukům… když porovnám její postoj s tím felčarem, který nám tady dělal tu vstupní ‚prohlídku‘ a který, když tady teď jsou skutečně pacienti, kteří by ho potřebovali, se pak ani neobtěžoval…</emphasis></p>
<p>Lucka se otočila tak, aby se její ústa dostala k Janinu uchu, a začala šeptat:</p>
<p>„To jsem pociťovala od dětství, proto jsem se dost uzavírala do sebe. Dívčí komunita mě mezi sebe jako kluka nechtěla pustit a s kluky jsem se nedokázala ztotožnit. Naštěstí jsem našla zalíbení v exaktních vědách – nesporně genetické dědictví po dědečkovi – takže mě ta osamělost tolik netrápila. Brzy jsem stejně zjistila, že nikdo z mých vrstevníků mé zájmy nesdílí. Pozorování hvězd a výpočty drah planet byly daleko za hranicemi jejich chápání.</p>
<p>Ale když se narodila Nikolka a maminku stihl babiččin osud, nezbylo mi, než abych začala o malou sestřičku pečovat. Její babička na to sama nestačila… Tehdy se u mne probudily ženské instinkty na plno. Krmila jsem ji, přebalovala, koupala, hrála jsem si s ní, mazlila jsem se s ní… Když ona je tak podobná mamince a já jsem ji v ní stále viděla a vidím dodnes. Je to ten nejcennější poklad, který mi po mamce zůstal.</p>
<p>»Tys měl být holka,« říkávala mi Nikolčina babička, aniž by tušila, že ten její úsudek je pravdivější, než si byla ochotna připustit…“</p>
<p><emphasis>Teď se tady otevírám skoro neznámému člověku, vylévám si tu srdce, seznamuji ji s našimi rodinnými problémy a neštěstími… Ani jsem se neporadila se sestrou… Nikolka, co mi asi řekne, až se dozví, co všechno jsem teď tady Janě navyprávěla? Ale já už to nemohu vydržet! Za ty tři dny jsme se s Nikolkou tak hrozně odcizily – vlastně ne… byly jsme odcizeny… událostmi … a otázka je, kdy se zase budeme moci sblížit. Fyzicky. Vždyť to mazlení se sestrou je tak krásné, příjemné, uklidňující – a já tady teď musím žít se svým problémem sama. Pro ty vojáky jsem hotový exot – jenom co mi stačila povědět Nikolka o těch Fredových řečech u toho pranýře. Napřed se zdráhala, ale pak uznala, že bude lépe mě varovat, než zatajovat takové hrozné věci. Ještě štěstí, že ten náš dívčí kolektiv zatím drží pohromadě, že se jim zatím nepodařilo nás rozeštvat. Pochopí to Jana?</emphasis></p>
<p>Jana poslouchá dojemný příběh obou sester a do očí se jí derou slzy… <emphasis>Ta Lucka… dokázala se od dvanácti postarat o mimčo, o malou sestřičku – a ještě při tom vystudovat univerzitu… takový náročný obor.</emphasis> Pak jí projel myslí jako blesk výrok profesora Švejcara, význačného a ve světě uznávaného pediatra: <emphasis>„Jedině žena má specifické citové a duševní receptory, kterými je schopna vnímat všechny potřeby dítěte.“ Jaký další důkaz o ženskosti Lucčiny duše kdo ještě potřebuje!?</emphasis></p>
<p>„Ale ta tvoje nádherná prsa,“ Janina ruka mimoděk zabloudila v ona místa – „to přece…“</p>
<p>„Prsa! Ve druhém ročníku na gymnasiu už jsem to nemohla vydržet a začala jsem uvažovat o přeměně. K tomu mi šťastně pomohla nešťastná náhoda. Krátce po vánočních prázdninách jsem si zlomila nohu na náledí. Sice to nebylo nějak zvlášť komplikované zranění, nohu mi zafixovali do sádry a poslali mě domů. Ale s nohou v sádře jsem se přece jen bála chodit do školy, zvlášť za tak nepříznivého počasí. A styk se školou mi zajišťoval Vašek Mámil, on tehdy bydlel ve vedlejší ulici. Pět týdnů k nám tehdy chodil téměř denně a postupně se seznamoval s poměry panujícími v naší domácnosti…“</p>
<p>„Cože, Vašek Mámil, to je…“</p>
<p>„Ano, docent Mámil, ke kterému jsi šla původně na tu zkoušku, tak to je můj spolužák.“</p>
<p>„Snad mi nechceš tvrdit, že…“</p>
<p>Lucka se tiše zasmála a pokračuje ve vyprávění znovu tisknouc Janinu ruku: „Vašík to tehdy nijak nekomentoval, ale za tu dobu jsme se spřátelili natolik, že mě a Nikolku pozval v létě na pár dní ke svému dědečkovi na chalupu, je na krásném místě v Jizerských horách… Kdybych tenkrát tušila, co mě tam čeká, asi bych ho určitě s díky odmítla – ale nakonec jsem ráda, že jsem tam jela. On ten jeho dědeček je – vlastně byl – sexuolog. Dnes už si na té chalupě užívá zaslouženého odpočinku, ale tenkrát ještě pracoval – a s tou mojí přeměnou začal sám. Tehdy to Vašík zařídil moc hezky – Nikolku svěřil do péče své babičce, sám odešel s kluky na horskou túru a zůstala jsem s jeho dědou sama.</p>
<p>Ani jsem nezpozorovala, že k té situaci došlo. Seděli jsme spolu v zahradním altánku u kávy a povídali si o slastech a strastech osiřelých sourozenců. Že od Vaška ví o tom, co se nám stalo a zajímalo ho, jak dokážu zvládnout školu i domácnost s malou sestřičkou.</p>
<p>A tak jsem mu vykládala – nu to co jsem ti říkala na začátku. Nakonec jsem mu prozradila i to moje celoživotní dilema o věčném boji mé ženské duše s mužským tělem Teprve potom mi prozradil, že je sexuolog a že se o mně Vašík zmínil, že funguji suverénně v ženské roli a že tedy on by byl ochoten se mě ujmout aby se moje tělo lépe přizpůsobilo mému duševnímu rozpoložení.</p>
<p>Po prázdninách jsem začala navštěvovat jeho ordinaci a začala jsem brát hormony, které mi předepisoval. Změny se dostavovaly pozvolna, ale krátce před maturitou už jsem měla krásně vyvinuté poprsí… Jenže přeměna nebyla dokončena – Vašíkův dědeček odešel do důchodu a odstěhoval se na chalupu – už na trvalo. Pravidelně ho navštěvuji, je to velice moudrý a chápavý člověk, který se vždycky dokázal vžít do problémů svých pacientů, ale on už mi pomoci nemůže, lékařskou praxi nevykonává, už je mu hodně přes osmdesát let… Jestli se odsud ve zdraví dostaneme, určitě tě s ním seznámím.</p>
<p>Ale ta doktorka, která nastoupila po něm, mou přeměnu na dlouhá léta zbrzdila,“ stěžuje si Lucka Janě na necitlivý přístup lékařů, jak ho nedávno naznačovala Nikolka, „přistupovala ke mně jako k nějaké věci – pořád mě jenom přeměřovala, zkoumala, zda se vejdu do jakýchsi normovacích tabulek,“</p>
<p><emphasis>…A co je norma pro vědu? To záleží na úhlu pohledu…</emphasis> víří Janě v mozku dialog ze známého muzikálu <emphasis>Dracula…</emphasis></p>
<p>„…musela jsem se z dokumentárních důvodů nechat vyfotografovat ze všech stran úplně vysvlečená – a teď už k tomu nemám další odvahu, i když mě Vašík několikrát ujistil, že by mi zajistil jiného terapeuta…“</p>
<p>„Není ta doktorka taky agentkou CIA? To mi totiž něco připomíná…“ přerušila Jana proud Lucčiných vzpomínek uvědomujíc si současně jistý povahový rozdíl mezi oběma sestrami – <emphasis>Lucka, ač značně citlivá k lidskému neštěstí a ač sama v tíživé situaci, chová se poměrně racionálně a klidně. Kdyby totéž vykládala Nikolka, cloumaly by jí emoce a přenášela by na posluchače střídavě návaly lítosti a vzteku.</emphasis></p>
<p>Lucka se kupodivu zasmála: „Možná, že je to podobný dáreček jako ten Rummler. Vašík se přede mnou o svých spolupracovnících nebaví, takže jsem netušila, že má za asistenta takového CENZUROVÁNO – vždyť to byl právě on, který na nás upozornil FBI!“</p>
<p>„Rummler! Toho mi ani nepřipomínej! Protekční blbeček, tatínek je proděkan – fakt, prvotřídní odborník v oboru hematologie – a zplodí takovou zrůdu, křiváka, podrazáka, kterému není rovno. Cožpak o to, je to prý dobrý chirurg i diagnostik, ale s lidmi jednat neumí. Gynekolog – a k ženám se chová jako neurvalec! Ty krevní podlitiny způsobil Nikolce při vyšetřování on. Dvakrát jsem se s ním zle chytla kvůli tomu při demonstracích. Teď mě chtěl potopit. Naštěstí jsem si Nikolčin ‚problém‘ pečlivě nastudovala – ale stejně to dopadlo tak, jak to dopadlo. Mámil jistě ví, co je jeho asistent zač, ale kvůli jeho otci asi nemá na vybranou.“</p>
<p>„Jano,“ oslovila Lucka kamarádku po chvilkové odmlce, „už ses rozhodla, kterému medicínskému oboru se budeš věnovat až budeš hotová?“</p>
<p>„O tom jsem zatím příliš nepřemýšlela, ale nejspíš gynekologii a porodnictví. Vždyť přivádět na svět děti – co může být krásnějšího?“</p>
<p>„Škoda,“ povzdechla si Lucka, „ve skrytu duše jsem doufala, že jednou budu tvojí pacientkou…“</p>
<p>„Co ty víš třeba budeš. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné…,“ a Jana pohladila usínající Lucku jemně po vlasech.</p>
<p>Náhle uslyšela tlumené cvaknutí kliky. Opatrně uložila Lucčinu hlavu na polštář a vstala. Tiše přistupuje ke dveřím a otevírá je. Zjišťuje, že dveře místnosti, ve které leží oba zranění, jsou otevřeny. A rovněž tak i venkovní dveře. Vstoupila do místnosti a pohlédla k Willyho lůžku. Dělník spí neklidným spánkem odkopav pokrývku, jedna noha mu visí s postele. Jana ho znovu ukládá na lůžko. Pak si přinesla židli, posadila se k němu, zkoumá mu puls a nakonec namáčí do vody pruh látky, aby mu vyměnila obklad na hlavě.</p>
<p><emphasis>Není proud, nefunguje lednice, nemáme led,</emphasis> mudruje v duchu – <emphasis>a Willy by ho zrovna tolik potřeboval…</emphasis></p><empty-line /><p>Lenka opustila obě kamarádky a tiše za sebou zavřela dveře. Opatrně, aby nebyla zahlédnuta hlídkou, přešla chodbu a jako duch vstoupila do pokojíku, který za normálních okolností sdílejí obě medičky. Nikolka, ač leží otočena tváří ke zdi, ucítila závan vzduchu způsobený pohybem dveří a posadila se.</p>
<p>„Ty jsi tu potmě?“ táže se tiše Lenka postřehnuvši kamarádčinu siluetu proti světlejšímu oknu, „vždyť Mark přinesl lampu i sem.“</p>
<p>Nikolka nepromluvila. Lenka přistoupila ke stolu a ze zásuvky vytáhla zapalovač.</p>
<p>„Ne, nerozsvěcuj,“ zaprosila Nikolka, „mně je takhle dobře.“</p>
<p>Lenka lehkým pohybem zavřela zásuvku a posadila se vedle Nikolky. Chvíli sedí vedle sebe naprosto tiše, takže Lenka zřetelně slyší Nikolčin přerývaný dech. <emphasis>Zase pláče… Co já s ní budu dělat…</emphasis> Nalezla Nikolčinu ruku a ta jí ji křečovitě stiskla. Lenka zřetelně cítí proud předávaného tepla. <emphasis>Chybí jí fyzický kontakt se sestrou, s Luckou. Čím to jen může být, že jsou na sobě tak závislé? Kdyby mezi nimi nebyl věkový rozdíl půlky generace, člověk by řekl, že jsou dvojčata. Ale…</emphasis></p>
<p>Nikolka jako by četla Lenčiny myšlenky: „Když si představím, že Lucka teď… je úplně… sama, sama… na všechno…“</p>
<p>„Ale jdi,“ oponuje jemně Lenka vracejíc kamarádce předané teplo, „kdopak ti řekl, že je sama?“</p>
<p>„Je… sama… je jiná a já jsem jediná, kdo jí rozumí…“</p>
<p>„Proč hned myslíš tak černě, Nikolko? Vždyť je nás tu šestatřicet – a řekni, která z nás se k ní kdy zachovala špatně?“</p>
<p>Nikolka místo odpovědi zabořila svůj obličej do Lenčina pláště a skrápí jej slzami.</p>
<p>Lenka instinktivně plášť rozevřela, aby Nikolka cítila přímý tělesný kontakt. Něžně hladí její dlouhé blonďaté vlasy a šeptá: „Lucka není sama, neodešla spát do ratejny, zůstala vedle s Janou.“</p>
<p>„Já… našim děvčatům věřím, vždyť jsme spolu žily většinou více než půl roku, ale co ti hnusní dozorci? Ti vojáci? Vždyť tam s nimi zůstal ten násilník… Fred!“</p>
<p>„Ten zase tvrdě usnul a Jana prohlásila, že se hned tak neprobere. Mimo to – Jana uložila Lucku tam do té vedlejší místnosti, kde si uchystala lůžko sama, aby měla také trochu soukromí, když svůj pokojík postoupila nám. Tam ji bude Fred těžko hledat, i kdyby se nakrásně vzbudil,“ namítá Lenka odkládajíc plášť úplně.</p>
<p>„Když já mám o ni takový strach, já snad půjdu toho chlapa… dorazit. Kdybys jen slyšela, co se jí chystá udělat… Lenko!“</p>
<p>Lenka vší silou drží třesoucí se Nikolku: „Je tam s Janou, přece když jsou dvě, tak si snad nic nedovolí, i kdyby je našel. Kromě toho se ještě nevzpamatoval z toho šoku!“</p>
<p>„Ale Lucka… Lucka, kdybys jen věděla, co si musela všechno protrpět – i kvůli mně – víš, ona – ona napřed byla mým bratrem, pak sestrou – a nahrazovala mi i maminku. Když jí bylo sedmnáct, musela bojovat i o to, aby nás dvě nerozdělili a nestrčili každou z nás do jiného děcáku. Babička byla uznána bezmocnou, ale ti soudci – Lenko! Takovou pakáž svět neviděl! Dokonce prohlásil jeden z nich, že je nepřípustné, aby se o mne staral – nezletilý úchyl! Představ si to!“</p>
<p>Nikolka se na chvíli odmlčela a opřela si hlavu o Lenčino rameno. V té chvíli si také povšimla, že Lenka leží na lůžku úplně nahá a opět zatoužila po jejím nádherném těle. Sama odkládá plášť aby si plně vychutnala fyzický kontakt na co největší ploše. Pod svýma rukama cítí zrychlující se Lenčin tep i její uvolňující se svaly připravené přijmout její laskání. <emphasis>„Vůbec jsem neměla tušení, jak krásné to může být s dívkou…“</emphasis> vybavuje si Nikolka Lenčina slova a zkušenými prsty vyhmatává na Lenčině těle erotogenní zóny. Lenka se s rozkoší oddává Nikolčiným aktivitám a snaží se je opětovat. Její ruka zkoumá intimní partie kamarádčina těla a cítí její záchvěvy rozkoše při doteku prsních bradavek. Sjíždí jí po bříšku do klína a hladí ji něžně na vnitřní straně stehen. Pak se vrací zpět a proniká dvěma prsty do jejích stydkých pysků, které už propouštějí vlhkost. Uvědomuje si, že intimní doteky odvádějí Nikolčiny myšlenky od úvah o aktuální situaci na ostrově i od životního příběhu obou sester.</p>
<p>Ale samotné se jí tato metoda vymyká z rukou a podlehnuvši zvědavosti neprozřetelně Nikolce načaté téma připomíná: „Kde k tomu přišli?“</p>
<p>Nikolka spustila nepřítomným hlasem: „Lucka – byla před tím kluk, víš? Ale ve skutečnosti je transsexuál – tedy žena v mužském těle – a když jsem se narodila a přišly jsme o maminku, probudily se v ní naplno ženské instinkty. Pomáhala mé babičce, která si nás vzala úředně do péče, i když už tenkrát sotva na to stačila. Ve skutečnosti se Lucka starala nejen o mne, ale i o ni. A při tom Lucka – ona dokonce ve škole přeskočila ročník. V těch sedmnácti už měla po maturitě s vyznamenáním, udělala zkoušky na univerzitu – a najednou nějaký CENZUROVÁNO – řekne, že je úchyl, že se nedá říci, zda je to muž či žena a že by to na mně mohlo zanechat nežádoucí následky!“</p>
<p>Lenka poslouchá příběh obou sester, otřesný a zároveň dojemný, který jí střídavě žene slzy do očí a adrenalin do krve.</p>
<p>„Naštěstí se Lucce podařilo sehnat advokáta – bývalého spolužáka naší maminky, který naši rodinu poměrně dobře znal, a jen díky jeho obětavému úsilí nás nechali nadále v péči babičky. Ale celé to peklo trvalo tři čtvrti roku! Tenkrát mi bylo pět, takže jsem nevěděla, co se vlastně děje, ale cítila jsem, že není něco v pořádku. Lucka běhala mezi mnou, školou a úřady. Vždycky, když se odněkud vrátila, chytila mě a dlouho se se mnou mazlila. Přitom zadržovala slzy. Paradoxně nejhorší následky na mně zanechali ti byrokrati, kteří se obávali následků…“</p>
<p>Během vyprávění Nikolka křečovitě svírá Lenku a kamarádky si střídavě předávají obrovská kvanta energie. Lenka jemně masíruje Nikolčina prsa. Z bradavek jí kape mléko, které už nikdy neposlouží účelu, ke kterému byla laktace vybuzena. Lenka ho roztírá po jejím těle.</p>
<p>Nikolka ustala konečně ve vyprávění a opětuje Lenčiny něžnosti. Rukou zabloudila do jejího klína a jemně rozvírá její stydké pysky, mazlí se s nimi a nakonec proniká dvěma prsty hluboko do její pochvy. Poznenáhlu se uklidňuje a soustředí se na Lenčiny pohyby a laskání.</p>
<p><emphasis>Teď už je mi jasné, jaké drama obě sestry v těchto chvílích prožívají. A nemohou se dotknout. Nikolka by měla trénovat, ale zdá se, že v sobě nedokáže zlomit jakousi vnitřní zábranu.</emphasis></p>
<p>Lenka cítí Nikolčiny prsty v hloubi své pochvy a intenzivněji tiskne její prsa. Mléko už doslova stříká. Lenka podala se stolu prázdnou sklenici a odstřikuje Nikolčino mléko do ní. Nikolka se probírá ze snění: „Asi bys také chtěla odstříkat mléko. Vždyť tě to musí tlačit,“ a ohleduplně stiskla Lenčin prsní dvorec těsně pod bradavkou. Cítí, že i Lenčina prsa jsou nalitá a podává si druhou sklenici. Něžná masáž se poznenáhlu mění v intenzivní hnětení a Lenka se slastně prohýbá. Nikolku vzrušuje Lenčino nádherné, vysportované, pružné tělo až k extázi. Konečně se jí podařilo zcela vyprázdnit Lenčina prsa, ale nepřestává se s nimi mazlit. <emphasis>Lenka – nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy poznala – a je moje, mám ji dnes v noci jen pro sebe. To její nádherné tělo, její prsa, stehna, paže, ramena…</emphasis> A Nikolka pečlivě prozkoumává všechny Lenčiny tělesné partie. Vzrušuje ji způsob, jakým se Lenka dokáže uvolnit – <emphasis>všechny hmaty a doteky jsou mi dovoleny!</emphasis> Nakonec se Nikolka tiskne k Lence celým tělem, jejích ústa se spojují a jazyky proplétají.</p>
<p>Zapomínají na tíživou situaci, ve které se ony i jejich kamarádky nacházejí, zapomínají na nedůstojné a ponižující situace, do kterých jsou dívky na ostrově dnes a denně přiváděny, na sexuálně obtěžující tresty, které slouží spíše jako povyražení pro vojáky, na pranýř, na služby v jídelně.</p>
<p>Pak se Lenka uvolnila z objetí a Nikolka cítí, jak se dobývá do jejího klína. Rozkošnicky uvolňuje svůj poševní vchod a nechává se ukolébat laskáním klitorisu a stydkých pysků. <emphasis>Nikolka je opravdu krásná, ty její jemné dlouhé blonďaté vlasy jsou opravdu rozkošné…</emphasis>Lenka jednou rukou hladí Nikolku po vlasech, druhou si hraje s jejím klitorisem. Pak se postupně její ruce k sobě přibližují – Nikolka se slastně vlní pod Lenčinými hmaty na krku a bříšku. Konečně se obě její ruce setkávají na Nikolčiných prsou, která nejprve hladí, pak prohmatávají a nakonec hnětou.</p>
<p>„Já jsem se nikdy nemilovala s jinou dívkou,“ sděluje Lenka Nikolce šeptem, „vůbec jsem netušila, že to může být tak pěkné. Nevím, kde se to ve mně najednou vzalo, že jsem po tobě tak zatoužila. Asi v sobě máš nějaké kouzlo, ale když si tě pohladím, když se tě dotýkám, když vnímám tvé doteky, cítím takový nepopsatelně krásný pocit – a přitom se známe už víc než půl roku. Nechápu, proč jsme se takhle nedokázaly přiblížit už mnohem dřív…“</p>
<p>Nikolka jen slastně vzdychá a znovu hledá Lenčina ústa. Opět zatoužila ucítit její jazyk a doteky jejích rtů. Znovu se k sobě tisknou, vášnivě se líbají a nechávají si mezi rty přeskakovat jemné elektrické jiskry.</p>
<p>Orgasmus se dostavuje u obou dívek téměř současně a je doprovázen praskajícími elektrickými výboji mezi různými částmi jejich těl. Zvlášť intenzivní rozkoš pociťují, když výboje procházejí dobře inervovanými partiemi – přes klitoris a prsní bradavky.</p>
<p>Po orgasmu následuje zákonitě slastné uvolnění. Obě kamarádky leží vedle sebe na jednom lůžku, zhluboka oddechují a jemně se vzájemně hladí na intimních místech. Nové vzrušení nacházejí ve změně formy výměny energie – místo elektřiny si teď opět předávají vzájemně teplo.</p>
<p>U Nikolky však propuká opět psychická krize: „Tohle bych přála prožít Lucce…“ – a Lenka cítí pod svou rukou, jak se Nikolčino srdce zachvělo.</p><empty-line /><p>Unavená Jana v noci usnula sedíc u Willyho lůžka. Když se probudila, poznala instinktivně, že v místnosti není něco v pořádku. Rozhlédla se. Proud stále nejde, celý tábor je bez světla. Petrolej v lampě dávno dohořel. Jana přivyká bledému měsíčnímu svitu a vstala. Na lůžku, u kterého seděla, spí neklidným spánkem Willy. Přešla do vedlejší místnosti podobné jejich ratejně. Tam na lůžku v rohu slastně oddechuje Lucka… Pak si uvědomuje, že v místnosti, kde leží Willy, má být ještě jeden pacient. Znovu se vrátila. Fredovo lůžko je prázdné a venkovní dveře jsou pootevřené.</p>
<p><emphasis>Ať si táhne, když se mu má péče nelíbí. Jeho problém…</emphasis> Jana opatrně ulehla vedle Lucky a opatrně nahmatala její ruku. Něžně jí hladí a znovu usíná…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 15</strong></p>
<p>„Denní rozkaz dne 12. února … … za neposkytnutí pomoci zraněnému elektrickým proudem a za nedostavení se k večernímu rozkazu … budou uvrženy do protiatomového krytu bez jídla, pití, světla a oděvu na dobu čtyřiceti osmi hodin…“</p>
<p>„To už je v pěti dnech třetí trest tohoto druhu,“ upozorňuje zapisovatelka komise kapitána Austina.</p>
<p>„A co má být? Já za ně nenesu odpovědnost…“</p>
<p>Jana a <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> násilně vysvlečeny z plášťů a nahé uvrženy do krytu, ve kterém střídají <emphasis>Mořskou Vlnu</emphasis> a Xiaolan.</p>
<p>Obě před dvěma dny ‚potrestané‘ delikventky se těžce vlečou na ošetřovnu a uléhají na lůžka. Jako ošetřovatelky slouží Lenka a Nikolka, které byly Janě k dispozici zpočátku, když sem ještě nebyla zavlečena Xiaolan.</p><empty-line /><p>„Tak ten zajatecký tábor na sousedním ostrově opravdu existuje,“ sděluje <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> Nikolce, „a až řeknu sestře, kdo je tam vězněn – a za jakých podmínek…“</p>
<p>„Musíme získat ještě informace od Marka a Jorgea,“ přerušila ji Nikolka, „a něco udělat, protože tam vězní v klecích i nezletilce,“ a Nikolka interpretuje rozhovor vojáků u pranýře.</p>
<p>„Až se sestra vrátí, tak se tam musíme podívat,“ a z Indiánčina hlasu jde strach.</p>
<p>„Jak jste vycvičené,“ ptá se Lenka.</p>
<p>„Já ano,“ sděluje Xiaolan, „ale tady <emphasis>sličná akvabela</emphasis> má pořád potíže, budeme muset trénovat.“</p>
<p>„Nikolce se taky pořád nedaří, ale snad se to poddá…“</p>
<p>„Budeme mít dnes problémy,“ nastoluje Nikolka závažný problém odvádějíc zároveň hovor od choulostivého tématu, „když musíme zůstat na ošetřovně, nebudeme se moci nabíjet.“</p>
<p>„Tak se přes poledne rozdělíme a půjdeme každá zvlášť,“ navrhuje Lenka.</p>
<p>„Nebo půjdeme zase spolu,“ oponuje Nikolka, „mne stejně už nebaví hrát tady takovou komedii. Xiaolan se může ujmout ošetřování Willyho…“</p>
<p>„Ale pochop přece, že se ještě nemůžeme pouštět do větších akcí – a zvláště ne do takto unáhlených! Je nás zatím málo…“</p>
<p>„Máš pravdu, musíme ještě čtyři dny vydržet,“ uznává Nikolka,</p>
<p>„Ale Xiaolan se může své funkce ujmout hned. Jen tady musí jedna z vás zůstat. Kdyby sem vtrhla kontrola, musí ‚pacientky‘ včas varovat, aby zalehly do postelí a předstírat, že o ně svědomitě pečuje,“ medituje Lucka, která, když se výslechy nekonají, slouží jako tlumočnice na ošetřovně.</p>
<p>„Dobře, tak se v poledne rozdělíme,“ přistupuje Nikolka na Lenčin návrh.</p><empty-line /><p>Krátce po jedenácté hodině vtrhla na ošetřovnu čtyřčlenná patrola. Willy i ‚vysílené‘ delikventky leží předpisově na lůžcích horlivě ošetřováni Lenkou a Nikolkou. Když se vojáci porozhlédli a odešli, vyhlédla Lenka za nimi. Počkala, až zmizí za rohem druhého baráku, a vyrazila do skal ve směru jižního pobřeží. <emphasis>Tam v té pustině mě určitě nikdo sledovat nebude.</emphasis> Asi po deseti minutách cesty objevila příhodné místo chráněné ze tří stran skalami. Shodila plášť a slastně se vystavila sluneční lázni. <emphasis>Dokonce i to nabíjení mě začíná sexuálně vzrušovat,</emphasis> a Lenka cítí rozkoš, kterou jí způsobuje tok energie. Otáčí se a prohýbá se tak, aby nastavovala své tělo slunečním paprskům co největší plochou. Zároveň se hladí oběma rukama po celém těle, nejvíce pochopitelně v klíně a na prsou. Pohlíží na mokrou dlaň a…<emphasis>…tak, to je nadělení, zapomněla jsem dnes na odběr mléka… ráno i teď … ale to už tu půlhodinku počká a Xiaolan se o mne postará…Pro Hilla a Arianu mají význam jen večerní odběry, když jsou lednice nefunkční, takže toto mléko stejně přijde nazmar…</emphasis></p>
<p>Ze zamyšlení ji vyrušil nepřirozený zvuk. Jako by někdo opatrně šel po kamenech snaže se tlumit zvuk svých kročejů. Zbystřila sice pozornost, <emphasis>… někdo mě sleduje…</emphasis> než však stačila zareagovat, uchopila ji zezadu za rameno čísi ruka. Otočila se.</p>
<p>Před ní stojí surovec Fred a vítězoslavně se šklebí. Něco Lence říká, ale ta nerozumí. Pak si všiml mléka vytékajícího z jejích bradavek. Jednou rukou ji zkroutil obě ruce za zády a druhou si ji trochu zaklonil. Pak se přisál k jejímu prsu.</p>
<p><emphasis>Mohla bych ho zlikvidovat okamžitě, ale ať si poslouží – „Nu, kdyby se ho náhodou napil ten násilník… tak bych mu to docela přála… To by si pak užil krásné SM orgie… Sám na sobě…“</emphasis> – vzpomněla si Lenka na Arianina slova a plna očekávání se podvolila jeho zvrhlým choutkám.</p>
<p>Když však jí sáhl do klína, uctila ho řádnou elektrickou ranou, takže zavrávoral a neudržev rovnováhu zhroutil se k zemi. Lenka si navlékla plášť a vyrazila zpět nestarajíc se o omráčeného zvrhlíka.</p>
<p>„Tak se napil,“ sdělila Nikolce hned ve dveřích, „ale když si začal dovolovat přespříliš, sejmula jsem ho. Leží ve skalách asi půl hodiny cesty směrem k jižnímu pobřeží.“</p>
<p>„Tak to já ho půjdu klidně dorazit!“</p>
<p>A Nikolka vyběhla udaným směrem. Lenka za ní ještě cosi volala, ale Nikolka vidí před sebou tlouštíkův obličej a cítí jeho chtivé prsty na svém břiše, když jí chtěl surově stisknout močový měchýř…</p>
<p>Konečně došla na místo, které jí Lenka stručně popsala. V dáli před sebou na zemi uviděla podivně se kroutící lidskou postavu. Fred se právě těžce zvedá se země a tupě se kolem sebe rozhlíží. Nemůže se pořád vzpamatovat z nové elektrické rány, kterou mu před chvílí uštědřila Lenka.</p>
<p>Nikolka začala náhle uvažovat chladně a rozvážně. <emphasis>…myslím, že by nebylo dobré ho teď odrovnat. Nedozvěděly bychom se, jak bude to agresivní mléko účinkovat – a taky je nutno zjistit, jakou cestu volí ten lump chtěje se dostat na sousední ostrov…</emphasis></p>
<p>Bleskurychle se skryla za skalní výběžek a kradí sleduje lumpa, který se dostává z šoku. <emphasis>Situace se obrací. Nedávno on špehoval nás, teď budu zase já špehovat jeho!</emphasis> Nikolka počkala, až Fred zmizí za nejbližší skálou a vyrazila za ním. Této taktiky použila několikrát aniž by si uvědomila, že už je pryč více než hodinu. Ale její úsilí je jak se zdá korunováno úspěchem. Fred zmizel ve skalní rozsedlině. Když Nikolka dorazila k jejímu začátku, zjistila, že do skály jsou zasekány skoby.</p>
<p><emphasis>Tak tudy on slézá k moři, aby nemusel půlku ostrova obeplouvat z přístavu na severu, odkud jedině je pobřeží přístupné. No počkej, lumpe!</emphasis></p>
<p>Nikolka se vrátila a vyšplhala na vršek pobřežní skály. Odsud uviděla sousední ostrov vzdálený necelý kilometr a zároveň osamoceného plavce, který k němu směřuje. Slezla dolů, a sestupuje po skobách k pobřeží.</p>
<p>Tam nalézá Fredovu uniformu a samopal. Prohledala jeho věci. Přesvědčila se, že samopal je skutečně nabit slepými náboji. V kapse blůzy objevila zápisník a zběžně ho prolistovala. Nejdůležitější informací je zde rozpis jeho služby. Nikolka pochopila: Dvanáct hodin denní služby jeden den, další den dvanáct hodin noční služby a pak celých čtyřiadvacet hodin volno. Dnes podle rozpisu nastupuje v šest večer noční službu. Předevčírem, když špehoval mě a Lenku, měl volno. Nikolka si zafixovala do paměti Fredův rozvrh a spokojeně se vrací do tábora. Jde nahá, aby dostála své povinnosti nabít se sluneční energií. Složený plášť nese přes ruku. Oblékla se teprve tehdy, když už byly na dohled první baráky tábora. Minula ošetřovnu a stočila své kroky k rozvaděči.</p><empty-line /><p>„Čeho se napil,“ ptá se nechápavě Lucka.</p>
<p>„Mého mléka, přece,“ vysvětluje Lenka.</p>
<p>„Cože? Ty už zase produkuješ mléko?“</p>
<p>„Jistě. A Nikolka také, jenže to je mléko nepoživatelné. Slouží jen jako zdroj xenofarmak pro přípravu bioenergetického stimulátoru. Vymohly jsme si na mimozemšťanech, že nás vyzbrojí minimálně osm místo původně plánovaných šesti.“</p>
<p>„Jenže já jsem myslela, že už to u vás přestalo. Teď si představ, až si vás pozvou k výslechu, kde vám doktor prohmatá …“</p>
<p>„Než si nás pozvou k výslechu, tak už laktace odezní, protože jsme dostaly laktogenní sérum za polovinou menstruačního cyklu. A kdyby náhodou ne, tak stejně nikomu nedovolíme, aby na nás beztrestně sáhl…“ a Lenčin pohled ztvrdl.</p><empty-line /><p>„Tak jak dlouho vám bude ještě trvat ta oprava? Nemůžeme být bez proudu věčně,“ obořil se kapitán na oba údržbáře, kteří převinují sekundár transformátoru.</p>
<p>„Když nás nebudete ničím jiným zatěžovat, tak to bude zítra kolem poledne,“ odsekl Mark, který přišel na nápad zdržovat opravu co nejdéle, aby oddálil výslechy.</p>
<p>„Tak to tedy ne,“ rozkřikl se kapitán zcela nevelitelsky jako hysterická semetrika, „dneska do půlnoci to bude hotové nebo za sebe neručím!“</p>
<p>Kapitán se otočil k odchodu, když vtom spatřil přicházející Nikolku. Rychlým krokem jí vyrazil v ústrety. Beze slova ji uchopil za rameno a vleče ji zpět na ošetřovnu.</p>
<p>„Ať mi vysvětlí,“ obrátil se kapitán k Lucce, „proč se tady fláká po okolí a neplní své povinnosti ošetřovatelky,“ ukazuje při tom na přivedenou Nikolku.</p>
<p>„Má obrovské štěstí, že mě nechytil za oděvem nechráněnou část těla,“ poznamenává Nikolka, „jinak už by asi nebyl mezi živými…“</p>
<p>„Ale to ho nezajímá,“ usměrňuje Lucka tok sestřiných myšlenek, „on chce vědět, co’s dělala venku mimo ošetřovnu, kde máš držet službu.“</p>
<p>„To vím taky. Řekni mu, že potřebujeme vodu a že…“</p>
<p>„Jasně. To je dobrý nápad.“</p>
<p>„Šla k prameni pro vodu, když nefungují čerpadla…“</p>
<p>„A to jí mám věřit? V čem asi tu vodu chtěla přinést?“</p>
<p>„Řekni mu, že jsem roztržitá a že jsem si zapomněla nádobu…“</p>
<p>Lucka opět přeložila.</p>
<p>„Stejně vám nevěřím,“ prohlásil nakonec kapitán, „postavím sem hlídku. Tady je zajatecký tábor – a vy se tady producírujete jako na promenádě. To skončí!“</p>
<p>Pak se obrátil k Willymu: „A jak ty jsi na tom? Mně se zdá, že už jenom simuluješ a ty holky to moc dobře vědí a kryjí tě!“</p>
<p>„Tak to není vůbec pravda,“ zastává se napadeného pacienta Lucka, „Willy se z toho úrazu opravdu ještě nevzpamatoval…“</p>
<p>„Zítra ho prohlédne lékař, který přijel s komisí,“ rozhodl kapitán a opustil ošetřovnu.</p>
<p>„Má nějakou blbou náladu,“ poznamenává Nikolka, „před chvílí sprostě napadl Marka a Jorgea… Sice jsem moc dobře nerozuměla, protože jsem byla dost daleko, ale řval tam na ně jako rozzuřený býk.“</p>
<p>„Kde jsi byla takovou dobu?“ ptá se pro změnu Lenka.</p>
<p>„Sledovala jsem Freda,“ promlouvá Nikolka esperantem, aby rozuměly i <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> a Xiaolan, „a zjistila jsem, jak se dostává na sousední ostrov. Taky jsem zjistila rozpis jeho služeb a přesvědčila jsem se, že v samopalu má skutečně jen slepé náboje.“</p>
<p>„A jak se dostává na ten ostrov,“ ptá se <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> se zájmem.</p>
<p>„Opravdu tam plave, ale naštěstí to není daleko.“</p>
<p>„Dobře. Hned zítra se tam vypravím. Musím to tam vidět!“</p>
<p>„Ale v tom plášti se ti bude špatně plavat,“ namítá Nikolka.</p>
<p>„Budu tam plavat nahá a plášť si uvážu na hlavu jako turban. Na druhé straně se zase obléknu. To je takový problém?“</p>
<p>„Stejně si ho umáčíš…“</p>
<p>„A co má být? V tom vedru stejně rychle uschne a tady jde ne o to, abych ho udržela v suchu, ale aby se mi pohodlně plavalo a abych nemusela na druhé straně pobíhat bez oděvu.“</p>
<p>„Nu, to by šlo. Asi se tam kouknu s tebou. Ve dvou se to lépe táhne…“</p>
<p>„Vy si tady děláte plány na zítřek,“ ozvala se náhle Xiaolan, „a zatím – podívejte…“</p>
<p>Skutečně. Před ošetřovnou stojí šestičlenná patrola podle kapitánova rozhodnutí.</p>
<p>„Raději zalez do postele,“ varuje ji Lenka, „ať ještě nepřivolají kapitána a taky by se mohlo stát…“</p>
<p>„Vždyť já vím, ale když si pomyslím, že se mám nečinně válet ještě celé odpoledne a večer, hrát tady komedii…“</p>
<p>„Prosím tě, Xiaolan! Komedii tady hrajeme už od začátku, tak to snad pár dní ještě vydržíme, ne?“</p>
<p>Nikolka opět obdivně hledí na Lenku. <emphasis>Ačkoliv ona asi prožila na tom pranýři něco mnohem horšího než já …aspoň podle některých narážek… a než se jí ujala v krytu Ariana… vždyť to pro ni muselo být k zbláznění…, pořád si dokáže zachovat chladnou hlavu a tím i rozvážnější postoj k našemu nezáviděníhodnému postavení.</emphasis></p><empty-line /><p>Po večerce odešla Lucka spát k ostatním dívkám do ratejny a Xiaolan svolala ‚válečnou poradu‘: „Budeme se po dvojicích střídat. Já a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> jdeme trénovat do pokojíku personálu, vy dvě budete držet službu u Willyho. Za dvě hodiny se prohodíme.“</p>
<p>A tak se taky stalo.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 16</strong></p>
<p>Ráno byly všechny dívky – i z ošetřovny – vyhnány k nástupu. Včetně Xiaolan. Willyho se ‚ujal‘ lékař komise tím způsobem, že ho uznal práce schopným a byl poslán k rozvaděči, aby pomohl při opravě poškozeného transformátoru.</p>
<p>„Dnešním dnem se stává náčelníkem komise poručík Brandon, který byl do této funkce jmenován dne 10. února a přijede během tří dnů,“ překládá Lucka proslov kapitána Austina, „do jeho příjezdu se opět ujímám velení nad táborem.“</p>
<p>Zajatkyně byly jako obvykle rozděleny do pracovních skupin. Jorge a Mark byli veřejně pokáráni za nesplnění úkolu a dáno jim ultimátum do dnešního poledne. Nebude-li transformátor opět funkční, mají se připravit k cestě na sousední ostrov – jako vězni.</p>
<p>Xiaolan byla určena k službě na ošetřovně, ale samojediná pro všechny případy. Momentálně tam nejsou žádní pacienti… Ostatní byly rozházeny různě po pracovních skupinách.</p>
<p>„A vy dvě,“ kapitán ukázal na Lenku a Nikolku, „ se opět ujmete funkce servírek v jídelně. Do jedenácti máte volno.“</p>
<p>„To je určitě Fredova práce,“ sděluje Nikolka Lence své dojmy, „protože to byl právě on, který se první den chlubil, že dobře vybral – jednu blonďatou a druhou černovlasou. Jenže dneska se nás asi nedočká…“</p>
<p>„Co chceš dělat?“</p>
<p>„Sebereme <emphasis>Mořskou Vlnu</emphasis> a vyrazíme na obhlídku sousedního ostrova.“</p>
<p>„A jak ji chceš dostat z kuchyně?“</p>
<p>„To už jsem s ní domluvila. Využije toho, že neteče voda, a nabídne se, že ji nanosí od pramene…“</p>
<p>„Dobře. Ale uvědomuješ si, že za takový přestupek čeká několik kamarádek trest? A už by to nemuselo být jen sexuální obtěžování. Vzpomeň si, co nedávno provedl Adams <emphasis>sličným akvabelám</emphasis> na pranýři,“ varuje Lenka.</p>
<p>„Tresty jsou obvykle udělovány při rozkazu. Do té doby tady samozřejmě budeme a jejich řádění už jsme schopné docela účinně zabránit.“</p>
<p>„Nevím, nevím,“ pobrukuje si Lenka pochybovačně pro sebe, „ale nechám to na tobě. Dělej, jak rozumíš…“</p>
<p>Spiklenecká dvojice nemusela dlouho čekat. Během deseti minut se dveře kuchyně otevřely a vyšla <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> s putnou na zádech. Vyrazila k prameni, u kterého tenkrát Lenka tak krásně ‚omdlela‘, z povzdálí sledována Lenkou a Nikolkou. Vstoupily do lesa. Pramen dávno přešly. Když už byly bezpečně z dohledu tábora, stočily své kroky k jihu. <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> ukryla putnu v hustém lesním porostu. Ráz kraje se změnil velmi rychle. Po necelé půlhodině chůze les skončil a před uprchlicemi se objevily rozeklané skály. Nikolka vede obě kamarádky neomylně ke skalní rozsedlině na jižním pobřeží. Po zasekaných skobách snadno dosáhly okraje moře. Svlékly pláště, uvázaly si je na hlavy jako turbany a mocnými tempy vyrazily k protějšímu ostrovu.</p>
<p>První dosáhla břehu <emphasis>Mořská Vlna.</emphasis> Vyždímala umáčený plášť a volně si ho přehodila přes ruku, aby co nejrychleji uschl.</p>
<p>„Oblékneme se, až to bude nutné,“ poznamenala, „zatím se můžeme nabíjet.“</p>
<p>Nikolka a Lenka ji napodobily. Pak vyrazily na průzkum.</p>
<p>Vypadá to, že zdejší ostrov je mnohem rozsáhlejší a ráz jeho pobřeží připomíná sever ‚jejich‘ ostrova, kde je v místě přístavu volný přístup k moři.</p>
<p>„Vylezu na strom a trochu se tu rozhlédnu,“ navrhuje Lenka.</p>
<p>Aniž by čekala na reakci kamarádek, pověsila plášť na nejbližší větev a jala se uskutečňovat svůj nápad. Náhle však sjela se stromu jako blesk.</p>
<p>„Plave sem Fred! Musíme se ukrýt a pak ho sledovat,“ navrhuje.</p>
<p>Obě dívky souhlasí.</p>
<p>Fred dosáhl pobřeží téměř na témže místě, jako před tím dívky. Na sobě má pouze plavky a opasek s nožem. Sotva vystoupil na břeh, vydal se do nitra ostrova. Dívky ho sledují jako stín. Procházejí lesem a zvedající se vítr maskuje zvuk jejich kroků. Asi po dvaceti minutách se Fred zastavil u dutého stromu, ze kterého vytáhl těžký batoh.</p>
<p>Hodil si ho na záda a vyrazil na další cestu. Tentokrát uhnul mírně k východu. Došli k potoku. Fred ho přebrodil a usadil se na vyvráceném kmeni. Rozbalil batoh, ze kterého vytáhl uniformu. Oblékl se, batoh hodil opět na záda a pokračoval v chůzi. Dívky ho napodobily a také si oblékly pláště, které už jim mezi tím uschly.</p>
<p>Les řídne a objevuje se veliká mýtina. Řada dřevěných přístřešků krytých dehtovaným plátnem a pod nimi – klece!</p>
<p>„Vypadá to, jako by z této strany byl týl tábora,“ poznamenává Nikolka, „protože tudy nevede žádná cesta a ani tu není strážní domek.“</p>
<p>Měla pravdu. Dorazily k plotu z ostnatého drátu. Sledují zpovzdálí Freda, který jde podle drátů stále východním směrem. V jednom místě je drát prostříhán a svázán. Tady Fred rozmotal vázání a vstoupil do tábora aniž by porušený plot po sobě jakkoliv maskoval.</p>
<p>„On to sváže až půjde zpátky,“ napadlo <emphasis>Mořskou Vlnu,</emphasis> „ale to je moc dobře, aspoň se tam snadno dostaneme za ním.“</p>
<p>A <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> bez rozmyšlení překročila poškozený plot. Nikolka s Lenkou ji následují. Ale kde je Fred? Zmizel! Trojice děvčat se zmateně rozhlíží. Tábor je postaven do tvaru podkovy ve třech řadách. Podkova je otevřená k jihovýchodu, což znamená, že poškozený plot je skutečně v jeho týlu. Když dívky prošly až ke krajnímu přístřešku, uviděly proti podkově dvě řady baráků podobných těm z ‚jejich‘ ostrova. Ubikace posádky a technické zázemí.</p>
<p>Prodraly se mezi přístřešky tak, aby mohly sledovat dění mezi nimi. Vtom zaslechly tlumený zděšený výkřik přicházející z opačné strany podkovy, tj. od severovýchodu. Opatrně, kryjíce se stavbami, vyrazily tím směrem.</p>
<p>„<emphasis>Buenos días, palomitas</emphasis>…,“ zaslechla náhle Lenka od jedné z klecí, která byla situována nejseverněji. „To je Fredův hlas! Ani jsem netušila, že umí španělsky…“</p>
<p>Výkřik však vyburcoval i stráže na ostrově a dívky se musely spěšně vrátit na druhý konec tábora, aby nebyly spatřeny. Teprve asi po deseti minutách zjistily, že stráže od Fredova ‚stanoviště‘ odcházejí, zatímco zděšený křik se mění v nářek. Opatrně se znovu přiblížily – a pak už viděly všechny tři hrůznou scénu. Fred vnikl do klece, ve které je mu vydána na pospas sotva šestnáctiletá dívenka. Skoro ještě dítě. Obsah batohu je vysypán před klecí na trávě. Fred přivázal děvče k mřížím klece řetězem, když jí strhl před tím plášť podobný těm, které mají na sobě Lenka, Nikolka a <emphasis>Mořská Vlna.</emphasis> Marně se zmítá v poutech a křičí hrůzou – zřejmě se to tady neděje poprvé. Fred jí právě připíná na prsní bradavky podobná lanka se skřipci, která na sobě nedávno okusila <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> která se při tom pohledu zachvěla hrůzou.</p>
<p>„<emphasis>Buenos días, Fred</emphasis>,“ zdraví ho náhle Lenka, „ani jsem netušila, že umíš španělsky, už dávno jsme si mohli spolu přátelsky popovídat.“</p>
<p>Fred se otočil po hlase a strnul. Lenka otevřela dveře klece: „Svlékni se“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Svlékni se!“ <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> opakuje Lenčin rozkaz španělsky i anglicky.</p>
<p>„Pán zřejmě náhle ohluchl, budeme ho muset vyléčit,“ pronesla měkce Lenka a vstoupila za Fredem do klece.</p>
<p>Fred pustil konec lanka, které se právě chystal napnout a chopil se nože za svým opaskem. Než ho však stačil vytáhnout, zasáhla ho silná elektrická rána a paralyzovaná ruka ho přestala poslouchat. Chytil se druhou rukou za mříže, aby se nesesul k zemi. Lenka mezi tím uvolnila skřipce s dívčiných ňader i řetěz poutající zajatkyni k mřížím klece a připoutala jím napůl omráčeného násilníka.</p>
<p>Osvobozená dívka se vrhá směrem k Nikolce a <emphasis>Mořské Vlně,</emphasis> které zmateně uskakují, aby ji náhodou nezranily.</p>
<p>„Uklidni se a obleč se,“ chlácholí ji <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> vidouc její vyděšený výraz v obličeji.</p>
<p>„Ale do čeho?“</p>
<p>Děvče drží v ruce svůj plášť rozervaný na čtyři kusy.</p>
<p>„To by neměl být problém,“ usmála se Lenka a jala se svlékat s Freda jeho uniformu, „vždyť jen ta jeho blůza jí může posloužit jako šaty.“</p>
<p>Uvolňuje jednu jeho ruku z pout, stahuje blůzu a zase ruku poutá na původní místo. Celý postup si zopakovala i u druhé ruky a osvobozená dívka má aspoň nějaký oděv.</p>
<p>„Moment,“ zarazila ji <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> zvedni ty ruce… a otoč se…“</p>
<p>Nikolka spatřila v celé hrůze dívčino nahé, na kost vyhublé tělo poznamenané podlitinami a dosud nezahojenými krvavými šrámy po bičování. Vrhla se ke kleci: „Ty lumpe, lotře! Hulváte! Zvrhlíku! Násilníku!“</p>
<p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> ji strhla v posledním okamžiku zpátky: „Snad nechceš klesnout na jeho úroveň, vydrž, odplata ho nemine,“ a tisknouc Nikolku k sobě cítí, jak se její kamarádka třese vzteky i rozhořčením a snaží se jí vytrhnout. Pak se jakž takž uklidnila a oslovila Lenku:</p>
<p>„Tak si ho snad prohlédneme celého, ne?“ Mluví esperantem a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> poctivě překládá do španělštiny, aby rozuměl jak Fred tak i jeho bývalá oběť.</p>
<p>„Proč ne, času máme dost…“ a Lenka stahuje Fredovi kalhoty a odepíná jeho opasek s nožem.</p>
<p>„Podívejme se, co to tady máme,“ a Nikolka zvedá klíč, který vypadl z kapsy Fredových kalhot.</p>
<p>„To je klíč od klecí,“ promluvila prvně osvobozená dívka, která si mezitím navlékla Fredovu uniformu a vzpamatovala se ze šoku.</p>
<p>„Nu, tak si ho hned vyzkoušíme, ne?“</p>
<p>A Nikolka otvírá dveře dvou sousedních klecí, kde jsou také vězněny dívky, pravděpodobně rovněž nezletilé. Klece v jejich nejbližším okolí jsou prázdné.</p>
<p>„Ty si vezmeme s sebou a budou pod naší ochranou,“ rozhodla Nikolka a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> se na ní vděčně usmála.</p>
<p>„On vás tady nikdo nehlídá?“ zeptala se osvobozených děvčat kečuánsky, aby Fred nerozuměl.</p>
<p>„Jen jedenkrát denně, hned po ránu, nám sem nosí jídlo. Krmí nás tu jako psy. A v noci jsou výslechy. Přes den jsme zavřené v klecích a nikdo se o nás nestará.“</p>
<p>Všechny tři dívky leží ve stínu přístřešku na trávě a slastně se protahují.</p>
<p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> přeložila do esperanta. Pak se obrátila ke kleci s Fredem a důkladně si ji prohlédla.</p>
<p>„Surovci!“ Vždyť v té kleci se nedá ani stát ani ležet. Při tom pohlédla na Freda, který stojí u stěny klece se silně roztaženýma a pokrčenýma nohama.</p>
<p>„Ještě má plavky,“ upozorňuje Lenku.</p>
<p>„Ty mu svlékneme v jeho oblíbeném stylu, ne?“ A Lenka se zmocnila Fredova nože.</p>
<p>Fredovy ruce i nohy jsou už spolehlivě fixovány řetězy k mřížím klece. Lenka zapracovala spolehlivě. Teď uchopila jednou rukou Fredovy plavky v pase a nožem, který drží druhou rukou, je rozřízla podél levého stehna. Podobnou operaci provedla i v jeho rozkroku – a násilník je náhle zbaven veškerého oděvu a vydán na milost a nemilost těm, na kterých ještě nedávno praktikoval své zvrhlé choutky.</p>
<p>„Tak co, taky vám připadá jako jateční prase?“ hodnotí Fredovu postavu Nikolka, vzpomněvši si na své úvahy, když byla před pěti dny v obdobné situaci, „asi by mu prospělo, kdyby trochu shodil, ne?“</p>
<p>„Podle mě by měl shodit dost a ne jen trochu,“ uvažuje Lenka, „podívej, jak mu ten pupek přetéká,“ a nadzvedla mu tukový lalok, který mu visí z břicha.</p>
<p>„Škoda, že si taky nemohu sáhnout,“ poznamenává Nikolka, zatímco <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> pilně překládá.</p>
<p>Fredova tvář mění barvu od úplně bílé přes šedou a zelenou až k jasně červené.</p>
<p>„To si vypijete, vy čarodějnice,“ vyráží ze sebe tlumeně – <emphasis>o pomoc volat nemohu, protože tady nemám konec konců co pohledávat. A co by tomu řekli chlapi, až by zjistili, do jaké prekérní situace mě dostala hrstka holek. Byl bych znemožněn na doživotí!</emphasis></p>
<p>„Myslím, že vyhrožování teď není na místě, <emphasis>mister Fred,</emphasis>“ varuje ho přátelsky <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> „protože my s tebou budeme zacházet podle toho, jak uctivě s námi budeš jednat.“</p>
<p>Fred ztichl.</p>
<p>„Stejně nechápu, jak sem mohla ta hora sádla doplavat,“ uvažuje Lenka prohmatávajíc důkladně všechny jeho tukové polštáře na břiše, prsou rukou a nohou.“</p>
<p>„Z fyzikálního hlediska mu musí být ve vodě příjemněji než na suchu,“ uvažuje Nikolka, „tuk plave na vodě, má nižší hustotu, takže je to skoro jako by měl plovací vestu. Jemu se náhodou musí plavat moc dobře a pohodlně, i když ne tak rychle.</p>
<p>„Nu, teď bychom se mu mohly podívat na tu jeho ‚mužskou pýchu‘. Podrž znovu ten lalok,“ požádala <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> Lenku.</p>
<p>Lenka ochotně znovu zvedla Fredovo převislé břicho a odkryla tak jeho stydké oblasti zrakům dívek.</p>
<p>„Myslím, že už je mi jasné, proč si v těch zvrhlých choutkách tak libuje,“ sděluje svůj názor <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> „s takovýmhle chcípáčkem žádnou velkou díru do světa neudělá. A se svou nemožnou figurou také příliš mnoho žen neokouzlí – takže on si tak vlastně vybíjí své komplexy.“</p>
<p>Při těchto slovech Fred mocně zacloumal svými pouty a zjevně se snaží – i když neúspěšně – po dívkách plivat.</p>
<p>„Myslím, že jsme tě už jednou varovaly, aby ses zdržel neuctivého jednání,“ obořila se na něj Lenka, „takže ti teď udělám přesně to, co’s provedl ty mně!“</p>
<p>A s těmito slovy se postavila po jeho pravé straně. Pak pokynula dívkám, aby uhnuly stranou a prudce stiskla jeho močový měchýř.</p>
<p>Fred zavyl.</p>
<p>„Tak si trochu pomůžeme!“</p>
<p>A Lenka doprovodila další stisk elektrickým šokem.</p>
<p>Tentokrát se výsledek dostavil okamžitě – z Fredova penisu se vyřinul silný proud moči.</p>
<p>Lenka mu nacpala do úst cár pláště, který předtím roztrhal na bezbranné zajatkyni, a tento roubík převázala látkou, která ještě nedávno byla jeho plavkami.</p>
<p>„Výborná práce,“ jásá Nikolka, „jsi skvělá,“ a uznale poklepává Lenku po rameni.</p>
<p>„Já bych mu ještě chtěla oplatit ten hnusný skřipec,“ poznamenává <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> držíc v ruce nylonová lanka, kterými se Fred chystal své oběti napínat prsa.</p>
<p>Nikolka se po jejích slovech znovu rozhlédla po kleci – a pak ji uviděla: „Tak takhle je to,“ zvolala ukazujíc nad Fredovo pravé rameno, „pán si tady připravil kladku…“</p>
<p>Lenka pochopila okamžitě. Přehodila lanko přes kladku, uchopila Fredův penis, přehrnula mu předkožku a skřipec připjala k jeho žaludu. Pak uvolnila jeho levou nohu z řetězu. Drobnými elektrickými šoky ho donutila, aby nohu zvedl do vodorovné polohy – a přivázala na její konec lanko napjaté přes kladku.</p>
<p>„Myslím, že bychom ho teď měly ponechat, aby se trochu povařil ve vlastní šťávě,“ poznamenala Lenka, „a my se zatím porozhlédneme po táboře.“ S těmito slovy vyrazila podél třetí řady klecí v severovýchodní části podkovy. Zjišťuje, že jsou prázdné. Vydala se tedy k jihozápadní větvi.</p>
<p>„Jestli hledáš další zajatce, tak ti jsou ve druhé a v první řadě,“ informuje Lenku jedna ze zachráněných, „tady vzadu zavřeli jen nás tři aby s námi mohli nerušeně provádět orgie. Tenhle lump – “ podívala se směrem ke spoutanému Fredovi, „ – tu neúřadoval sám…“</p>
<p>Lenka prošla mezerou mezi přístřešky do prostřední řady klecí. Skutečně. Tady už jsou klece obsazené. V každé krychli 1,5 × 1,5 × 1,5 m se tísní dva zajatci – Indiáni. Lenka se bleskurychle vrátila.</p>
<p>„S tím musíme něco udělat,“ domlouvá se vzrušeně s kamarádkami, „ti chudáci tu živoří jako skrčenci!“</p>
<p>„Je nás málo na to, abychom válčily na dvou frontách,“ medituje <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> „ale aspoň některým na chvíli ulevíme…“</p>
<p>Sebrala klíč, kterým Nikolka před chvílí osvobodila dvě dívky, a pustila se do otevírání klecí, které jsou z dohledu strážního domku. Pak se vrátila zpět.</p>
<p>„Asi se vrátíme. Musíme převést zachráněná děvčata k nám do ratejny a obstarat jim jídlo,“ upozorňuje Lenka kamarádky.</p>
<p>„A co uděláme s tímhle tu,“ ukazuje Nikolka na bezmocného Freda, který se snaží udržet nohu ve vzduchu, aby zmírnil tah na penis.</p>
<p>„Co by. Nic. Jenom mu odepni ten skřipec a necháme ho tady. Buď si ho někdo všimne nebo ho pustíme večer při další návštěvě,“ navrhuje <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> Lence.</p>
<p>„Ještě moment,“ zadržela Lenku Nikolka dívajíc se, jak se bezmocný surovec snaží udržet napjatou nohu ve vodorovné poloze. Jeho penis je i tak vytažen vzhůru a Nikolku inspirují jeho zcela odkryté genitálie k pomstě.</p>
<p>„Já mu totiž ještě dlužím něco za to, jak bezohledně seřezal mou sestřičku a za to, jak hulvátsky se choval ke mně, když jsem byla uvázaná k tomu pranýři.“</p>
<p>Pak se otočila znovu k Fredovi a upřela na něj pohled, který nevěští nic dobrého. Fred se roztřásl, ale poslušně zase zvedl nohu, jakmile ucítil nesnesitelný tah na svůj penis, jehož žalud je uvězněn ve skřipci. Nikolka se pase se zadostiučiněním na jeho úzkosti. <emphasis>Konečně se splnil můj sen – dostat toho surovce do stejně bezmocného a ponižujícího postavení, jako jsme byly my – se sestřičkou.</emphasis> Pak Nikolčin výraz na chvíli zkameněl a svaly na nohou se jí napjaly. Jediným mocným kopem zasáhla násilníkova odkrytá varlata. Při tom se jí sesmekl sandál – a Nikolka zavadila bosou nohou o kořen jeho penisu. Fredova reakce byla úděsná. Mohutný řev zvrhlíkův bylo slyšet i přes roubík a jeho tělo se zkroutilo ve strašné křeči. Elektrický šok ho zbavil vlády nad napjatou nohou a ta teď schlíple visí na lanku držena ve vzduchu jeho penisem.</p>
<p>Lenka se nejprve zasmála, protože si moc dobře vybavila všechny křivdy a všechno násilí, které tento lotr páchal nejen na ní ale i na většině kamarádek. Pak však uchopila nůž a jedním tahem přeřízla lanko. Fredova noha padla bezvládně na zem.</p>
<p>„Ty sem chceš jít ještě večer?“ ptá se Lenka <emphasis>Mořské Vlny,</emphasis> navazujíc na přerušený rozhovor.</p>
<p>„Samozřejmě. Musíme jim sem dopravit něco k jídlu – aspoň…“</p>
<p>„Tak dobře. Půjdeme,“ a Lenka skládá rozsypané věci do Fredova batohu, „podívejte se na tu jeho výbavičku!“</p>
<p>Řetězy, pouta, karabáč… Lenka přibalila i nůž, opasek, zbytek Fredovy uniformy i cáry z roztrhaného pláště.</p>
<p>„Ten roubík mu vyndáme, nebo…,“ ptá se Nikolka.</p>
<p>„Zdá se, že mu ho asi vyndáme. On se, jak se mi zdá, stydí dost na to, aby se odvážil volat o pomoc. Dovedete si představit tu ostudu, až by ho tady našli? Ten ať se jen modlí, aby ho tady neobjevila některá hlídka dřív, než se večer vrátíme,“ prohlásila Lenka, rozvázala Fredovi ústa, vytáhla mu z nich hadr, který byl ještě nedávno límcem pláště, a přibalila i tyto věci do batohu.</p>
<p>„Když se nebudeš vzpouzet, tak tě třeba i rozvážu…“</p>
<p>Fred jen přikývl hlavou. Lenka sňala řetězy z jeho rukou a nohou a zamkla klec.</p>
<p>„Doufám, že je ti jasné, proč jsme tě tady zavřely. Předpokládám, že i u vás v USA je pohlavní zneužívání nezletilých trestné.“</p>
<p>„To jistě, ale tady naštěstí nejsme v USA – a ty coury nejsou našimi občankami. Tak o co vám jde?“ vzteká se zkrocený zvrhlík.</p>
<p>„Coury z nich děláš ty. A pamatuj si: ode dneška ti beztrestně neprojde jediná lumpárna. Lidská práva, kterými se vy, Američané, tak často a hlasitě oháníte, tady budou teď platit pro všechny. Nejen pro vás. Jasné?“</p>
<p>S těmito slovy se Lenka pustila do zahlazování posledních stop jejich pobytu v táboře. Řetězy, lanka i skřipce přidány do Fredova batohu, takže po jeho ‚výbavě‘ nezůstává poblíž klecí ani památky, a …</p>
<p>„… měj se tu hezky, Frede. Večer na shledanou.“</p>
<p>Šestice dívek vyrazila k severnímu pobřeží ostrova. Osvobozené zajatkyně při cestě svázaly poškozený plot a Lenka našla vhodný úkryt pro Fredův batoh. Slunce stálo téměř v zenitu, když dorazily k pobřeží. Lenka pečlivě balí klíč od klecí do svého pláště.</p>
<p>„Proč to vlečeš s sebou,“ ptá se udiveně Nikolka.</p>
<p>„Protože chci požádat Jorgea o několik duplikátů, aby je měli k dispozici i zajatci.“</p>
<p>„Tak ho raději zapni do kapsy Fredovy blůzy, z toho pláště bys ho mohla vytřepat.“</p>
<p>„Pravda. Dovol…“ a Lenka bere zachráněné dívce část Fredovy uniformy. Vkládá klíč od klecí do kapsy uzavíratelné zdrhovadlem.</p>
<p>„Jenže tu blůzu asi nepůjde uvázat jako turban. Je na to moc tuhá…“</p>
<p>„Ukaž,“ nabízí se <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> uvážu si ji kolem pasu. Sice bude promáčená, ale celkem rychle uschne.“</p>
<p>„Jenže ty tři jsou dost vysílené. Jak to uděláme, aby se nám cestou neutopily,“ ptá se starostlivě Nikolka.</p>
<p>„Jediné rozumné řešení spočívá v tom,“ rozhoduje kategoricky Lenka, „že já a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> přeplaveme na druhou stranu. Ty tady zůstaneš a budeš chránit dvě dívky. Já té třetí budu pomáhat při plavání a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> ji pak bude ochraňovat na druhém břehu. Já se vrátím pro druhou a pak pro třetí. S tou pak poplaveš i ty.“</p>
<p>„Aby ses pak neutopila sama, vždyť 5 × 800 m = 4 km…“</p>
<p>„Tak se budu mezi cestami nabíjet. To není problém…“</p>
<p>„V tom případě ale bude jejich přeprava trvat přes tři hodiny…“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Světový rekord na 800 m je něco pod devět minut – a ty určitě nejsi jeho držitelkou –,“ vysvětluje Nikolka, „ale v klidné vodě bazénu. Tady máš vlny a bude tě strhávat proud. Takže počítej s patnácti minutami – pro sebe na jednu cestu. Při třech cestách budeš mít s sebou břemeno – nezapomeň, že s její fyzickou aktivitou příliš počítat nemůžeš – zdvojnásob si proto čas se zachráněnou a vyjde tě to na půl hodiny. A teď počítej: 3 × 30 minut se zachráněnou = 90 minut + 2 × 15 minut na návrat sem = 120 minut + 3 × 20 minut na odpočinek a nabíjení = 180 minut – a to jsou tři hodiny. Minimálně!“</p>
<p>„To je pravda, ale jinak to asi neuděláme. Vy dvě jim pomáhat nemůžete – buď byste je zranily nebo přímo zabily. Chápeš to?“</p>
<p>A tak Lenka přepravila na ‚jejich‘ ostrov všechny tři zachráněné zajatkyně. Za tři hodiny, přesně podle Nikolčina výpočtu. Stala se tak ‚hrdinkou dne‘.</p><empty-line /><p>„Ukryj se s nimi zatím v Jorgeově dílně, my dvě půjdeme na průzkum,“ navrhuje Nikolka Lence, „potřebujeme napřed znát situaci v táboře.“</p>
<p>„To bude asi nejrozumnější řešení,“ míní <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> a všechny dívky vyrážejí k severu. U pramene se rozdělily. Lenka se zachráněnými k východu, Nikolka s <emphasis>Mořskou Vlnou</emphasis> k západu.</p><empty-line /><p>Čtyři dívky dorazily k dílně za necelých deset minut.</p>
<p>„Jorge! Jóóór-gééé!“</p>
<p>„Není tu. Tak se zatím posaďte,“ a Lenka vyrobila provizorní lavičku z fošny a dvou truhlářských koz, jak to má Jorge ve zvyku.</p><empty-line /><p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> a Nikolka dorazily do tábora opravdu nenápadně kryjíce se ve stínu jednotlivých baráků. Nikolka se opatrně proplížila k ošetřovně. Nikdo nehlídá. Vstoupila do místnosti. Jorge Mark a Willy leží na lůžcích v péči Xiaolan. U stolu sedí nešťastná Lucka.</p>
<p>„Co se to tady děje,“ ptá se Nikolka udiveně sestry.</p>
<p>„Kde jste byly?“ ptá se Lucka místo odpovědi.</p>
<p>„Na sousedním ostrově. Zachránily jsme ty tři nezletilé dívky…“</p>
<p>„A tady mezi tím došlo k hrozným událostem,“ informuje Lucka sestru, „Willy omdlel, Jorge a Mark ho přinesli půl hodiny po té, kdy ho felčar komise vyhnal do práce. A kapitán, když zjistil, že opustili pracoviště, choval se úplně nepříčetně a nechal je oba zbičovat. Takže agregát stále nefunguje a Xiaolan pečuje o tři pacienty.</p>
<p>Také byl zaregistrován váš útěk. Vojáci už přichystali pranýř a máte se tam postupně objevit nahé – každá na dvě hodiny.“</p>
<p>„To jsem moc zvědavá, jak mě k němu dostanou…“</p>
<p>„Když tam nedostanou vás, tak si najdou náhradu v jiných. Měly jste s Lenkou například sloužit jako servírky v jídelně a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> v kuchyni. A jestlipak víš, jak to dopadlo? Zrušili četu z prádelny – co by tam dělaly, když nejde proud, že? A jednu poslali do kuchyně místo <emphasis>Mořské Vlny,</emphasis> dvě jako servírky do kuchyně a zbývající tři do lesa na dříví. Když nejde proud, vaří se v kotlích na otevřeném ohni. Pak ale ty dvě servírky měli po hodině k dispozici na pranýři – aby si uvědomily, že když některé z nás poruší táborový řád, budou místo nich potrestány jiné. Stále uplatňují tutéž cestu, kterou nás chtějí mezi sebou rozeštvat. Chápeš to?“</p>
<p>„Chápu – a oplatíme jim stejnou mincí,“ odvětila Nikolka a tón jejího hlasu vzbuzuje strach, „jenom jsem nepočítala s tím, že budou uplatňovat tresty ihned. Obvykle se tak dělo při rozkaze…“</p>
<p>„Zapomněla jsi, jak rychle byly potrestány <emphasis>sličné akvabely</emphasis> za to, že opustily tábor, když chtěly varovat Jorgea před cestou do krytu v den, kdy ses tam nechala zavřít?“</p>
<p>„Tak to jsem netušila,“ hledí Nikolka udiveně na sestru, „to mi nikdo neřekl…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 17</strong></p>
<p>Lucka už nestačila Nikolčin výrok okomentovat. Dveře ošetřovny se rozletěly a do místnosti vtrhli čtyři vojáci. Cizí, které Lucka ani Nikolka před tím neviděly. Vlečou nosítka. Na nich leží – Fred!</p>
<p>„Kde je doktor?“</p>
<p>„Tady doktor ordinuje jednou za čtrnáct dní,“ informuje vojáky Lucka.</p>
<p>„A kdo ošetřuje tady ty…“ a voják ukázal na tři ležící dělníky.</p>
<p>„Momentálně jen Xiaolan, když je Jana zavřená.“</p>
<p>„Kdo je Xiaolan a kdo je Jana? Nemysli si, že jsme ti tady pro blázny.“</p>
<p>„Co se to tady děje?“ Xiaolan právě vchází do dveří.</p>
<p>„To je Xiaolan,“ oznamuje vojákům Lucka.</p>
<p>„Ta … né, nééé!!“ ječí Fred.</p>
<p>„Co ječíš?“ osopil se na něj jeden z vojáků, „můžeme my za to, že tu doktor není? Někdo se tě přece musí ujmout!“</p>
<p>„Ale ženskááá – nééé. A ještě k tomu barevnááá… Voduuu!“</p>
<p>„Uložte ho tady,“ ukazuje Xiaolan na volnou postel a Lucka překládá.</p>
<p>„A dojděte mu pro vodu,“ obrací se Xiaolan opět k vojákům podávajíc jim konev.</p>
<p>„Cože? Od kdy nám má co poroučet ženská – a ještě k tomu barevná, jak tady upozorňuje Fred! A kromě toho – my patříme ke kmenové posádce na jihu. Nejsme pendleři!“</p>
<p>Lucka ani nestačila přeložit, když do místnosti vtrhl kapitán Austin. Sám, bez jakéhokoliv doprovodu. Z jeho očí šlehají blesky.</p>
<p>„Ty lumpe,“ osopil se na bezmocně ležícího Freda, „jak ses mohl opovážit přeplout na sousední ostrov a jak mi vysvětlíš, že odtamtud zmizely tři teroristky a tebe zavřely úplně nahého do klece a při tom pustily ven šestadvacet <emphasis>Indsmenů</emphasis>? Co’s tam měl vůbec co pohledávat!?“</p>
<p>Fred mlčí a jeho vyděšený pohled padá střídavě na kapitána a na Nikolku, která se mu postavila do zorného pole a jejíž výraz v obličeji ztvrdl.</p>
<p>„Tak dozvím se, ty lotře, co se stalo u sousedů nebo si počkáme na poručíka Brandona? Veze s sebou výslechového specialistu se zvláštní výbavou…“</p>
<p>„Já… nevím… kde… jsem…“ blekotá zděšeně Fred.</p>
<p>„On už to z tebe dostane. Vzpomeneš si i na to, co sis nikdy nezapamatoval!“</p>
<p>„Dovolte, kapitáne,“ překládá Lucka Xiaolaninu žádost, „on teď potřebuje vodu – a tihle čtyři,“ ukazuje přitom na vojáky, kteří Freda přinesli, „odmítají pro ni jít.“</p>
<p>„Však to je taky v pořádku. Tihle čtyři patří služebně na jižní ostrov.“</p>
<p>Kapitán vyšel před ošetřovnu a přivolal dva vojáky ze strážního oddílu.</p>
<p>„Tihle přinesou vodu. A vy – “ kapitán se obrátil k vojákům z jižního ostrova, „si jděte po svých!“</p>
<p>Když vojáci odešli, loupl zle pohledem opět po Fredovi: „Nemysli si, že ti to projde tak hladce, jako ti to procházelo doposud. Pokud ses tam chodil bavit – prosím. Chápu, že s těmi ženskými, které tady držíme my, si užívat nemůžete. Ale mají-li ti zajatci přerůstat přes hlavu – tak to tady už trpět nebudu!“</p>
<p>Pak spatřil Nikolku: „Á, naše blonďatá servírka se nám vrátila! Nu, to mám radost… tak pojď hezky se mnou, předvedeš se klukům na pranýři, když ses z té služby ulila! Vystřídáš tam tu černou hubu…“</p>
<p>A popadnuv Nikolku za rameno, jak je u něj zvykem, tlačí ji před sebou ke dveřím. Xiaolan jim zastoupila cestu: „Já ji tady potřebuji jako ošetřovatelku!“</p>
<p>„Nejprve bude potrestána. Rozkazuji tu já!“</p>
<p>„A svlékni se! Ten plášť dolů,“ obrátil se k Nikolce, „ať se tam s ním nemusíme opatrovat.</p>
<p>„To bych vám nedoporučovala, kapitáne, protože hrozí nebezpečí, že byste mohl přijít vlastní vinou k úrazu,“ varuje Nikolka kapitána.</p>
<p>Sotva Lucka přeložila podtrženou část věty, kapitán vypěnil: „Nestrpím, aby si tu ze mne kdekdo střílel. Posádka mi zvlčila,“ loupl znovu zle očima po Fredovi, „vy si tady děláte, co chcete! Nejsem tu nikomu pro blázny! Jasné? Máš na to svlečení tři sekundy. Pak…!“</p>
<p>Nikolka svlékla plášť dříve, než Lucka stačila přeložit celou kapitánovu litanii. Nedbale ho přehodila přes opěradlo nejbližší židle a vyzývavě hledí kapitánovi do očí. <emphasis>Varovala jsem ho. Nebudu to já, kdo zaútočil. Až mě teď chytí za rameno…</emphasis></p>
<p>Ani nedomyslela a omráčený kapitán se sesul k zemi. Nikolka se znovu oblékla.</p>
<p>„Pomoz mi s ním,“ obrací se Xiaolan k Lucce.</p>
<p>„Ani bych se ho nedotkla, hulváta! Když poslouchám ty jeho řeči – ono mu nevadí, že si tamto jateční prase hojí své komplexy na nezletilých dívkách – ono mu vadí, že mu přerostly přes hlavu! Nejraději bych ho dorazila,“ soptí Nikolka.</p>
<p>„Ale sestřičko! Snad by ses nesnížila na jejich úroveň! A odklidit ho musíme. Leží nám uprostřed ošetřovny, přece o něj nebudeme zakopávat!“</p>
<p>A Lucka pomohla Xiaolan uložit kapitána na poslední volné lůžko.</p>
<p>Nikolka vyběhla z ošetřovny a vyrazila k prameni. Musí přece upozornit Lenku, která hlídá v údržbářově dílně tři zachráněná indiánská děvčata, že Jorge je na ošetřovně a že se ho nedočká. Náhle za sebou uslyšela spěšné kroky.</p>
<p>„Tady se děje něco neobvyklého,“ informuje ji <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> když ji dohnala, „představ si, že…“</p>
<p>„Prosím tě,“ přerušila její řeč chvatně Nikolka, „pojď se mnou za Lenkou, musíme jí říci, že Jorge je na ošetřovně a že se ho hned tak nedočká. Pak musíme něco udělat se zachráněnými děvčaty. Na ošetřovnu právě přinesli čtyři cizí vojáci Freda. A – mimochodem – kapitán Austin mě chtěl dát uvázat na pranýř. Dokonce mě donutil, abych se svlékla. Ale pak na mne sáhl, ha, ha. Měl smůlu. Padl omráčen přímo na ošetřovně.“</p>
<p>A Nikolka vyrazila ke svému cíli sledována zkoprnělou kamarádkou.</p>
<p>„Kampak, kampak, holubičky! Kdopak vám dovolil opustit tábor?“</p>
<p>„Jdeme pro vodu – na ošetřovně ji potřebují,“ použila <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> běžnou výmluvu, aniž by tušila, že má tentokrát pravdu, a vyrazila za Nikolkou. Ta už nabrala směr po cestě dál k Jorgeově dílně.</p>
<p>„Nikolko, vrať se! Musíme…“</p>
<p>„Napřed musíme vyřídit tohle, ať tam není Lenka v pochybnostech. Všechno ostatní zatím počká.“</p>
<p>„Právě že nepočká! Mají tam na pranýři…“</p>
<p>„Aha! Tak oni si za nás našli náhradu!“ Z Nikolčiných očí opět šlehají blesky hněvu. „Jdi to říci Lence a já jdu zachraňovat naše děvčata z jejich spárů!“</p>
<p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> vyrazila směrem k dílně a Nikolka k obávanému pranýři. Už z dálky vidí pět vojáků, kteří se baví na účet nešťastné Malik. Cáry z jejího pláště se povalují pod stromem, jedním pruhem má zavázané oči – podobně jako nedávno Nikolka – a vojáci se snaží vyvolat u ní orgasmus zaváděním cizích předmětů do pochvy.</p>
<p><emphasis>Je jich pět – a já jsem sama. Stačím zlikvidovat tak dva, možná tři – ale ostatní způsobí poplach!</emphasis> Nikolka horečně uvažuje, jak vysvobodit čokoládovou kamarádku z ponižujícího postavení, když tu za ní zazněl známý tichý hlas.</p>
<p>„Když chytíš támhle ty dva vojáky, kteří stojí vedle sebe, za oděvem nechráněné části těla – ale opatrně, ať je nezabiješ! – tak to bude dobré. Já vyřídím ty tři zbývající.“</p>
<p>„Lenko! Co je s Indiánkami?“</p>
<p>„Jsou v péči <emphasis>Mořské Vlny.</emphasis>“</p>
<p>Lenka k Nikolčině nelibosti shodila plášť a připravila se k výpadu.</p>
<p>„Tak – pozor – Teď je vhodná chvíle!“</p>
<p>A nahá Lenka rozpaživši tiše vyrazila směrem, kde se shlukli tři vojáci. Nikolka už na nic nečekala a vyrazila k těm dvěma, které jí určila kamarádka.</p>
<p>Vojáci jsou plně zaujati dívkou na pranýři a okolí téměř nevnímají. Oplzlé poznámky na adresu jejich oběti pění Nikolce krev. Ještě jeden skok – a drží každého z obou vyhlédnutých vojáků pod krkem. <emphasis>Elektřinou ne!</emphasis> blesklo jí v poslední chvíli hlavou – a v tu chvíli se po okolí rozšířil puch spáleniny. Vojáci klesli k zemi, ale jejich výkřik plný hrůzy už nestačil zabránit Lence, která doběhla ke vzdálenější skupině tří vojáků o zlomek sekundy později, aby beze zbytku splnila vytýčený úkol. A právě teď Nikolka pochopila, proč Lenka vyrazila do útoku v Evině rouše.</p>
<p>Se zatajeným dechem sleduje, jak kamarádka uchopila za ruce dva krajní vojáky. Ti padli omráčeni elektrickým šokem. A třetí voják? Místo, aby se zachránil útěkem a vyhlásil poplach – fascinován tím, že na ně zaútočila zcela vysvlečená dívka, jal se jí sápat po prsou. Pochopitelně, že v momentě, kdy se jí dotkl, skončil na zemi vedle svých kumpánů.</p>
<p>„Jakožto bioenergeticky senzitivní osoba se cítím bez pláště mnohem bezpečněji,“ poznamenala Lenka, když odvázala od pranýře vyčerpanou Malik, aby ji odvedly na ošetřovnu.</p>
<p>Když tam dorazily, naskytl se jim neutěšený pohled. Na zadním lůžku leží v bezvědomí kapitán Austin a vedle něj – Fred! Leží na lůžku zcela nahý a z jeho penisu bez přestání vytéká bělavá tekutina do igelitového pytle. Když spatřil přišedší dívky, vrhl na ně opovržlivý pohled.</p>
<p>Xiaolan nalila vodu z konve do kelímku a podala ji Fredovi. Ten začal hltavě pít. Po chvíli proud kapaliny vytékající z jeho penisu zesílil.</p>
<p>„Z neznámých důvodů se mu splašila prostata,“ vysvětluje Xiaolan Nikolce, „a já vůbec nevím, jak ten výtok zastavit! Jeden voják je zaměstnán vynášením těch výměšků, druhý nosí neustále novou vodu,“ informuje kamarádky Xiaolan.</p>
<p>„Že se o něj staráš! Vždyť má pro nás jen pohrdání a ústrky. Až uvidíš, jak jsou zřízena ta indiánská děvčata – od něj – tak…“</p>
<p>„Já vím, Nikolko, že se ti to nelíbí, ale pochop. Já jsem studentka medicíny a…“</p>
<p>„Ale dostudovaná ještě nejsi, takže…“</p>
<p>„To je sice pravda, ale při přijetí na univerzitu jsem složila akademický slib, víš? A to znamená, že se musím chovat vždy tak, abych neposkvrnila dobré jméno školy. Nebo by se ti líbilo, abych se chovala jako ten felčar, který nám tu dělal ty vstupní prohlídky? Vždyť bych si pak nemohla vážit ani sama sebe. Jak bych pak mohla chtít, aby si mě vážili jiní?“</p><empty-line /><p>Posádka je náhle bez velitele! Hodnostně nejvyšší je zde momentálně seržant Anthony, když velitelův zástupce odjel se služebními dokumenty na letiště na britskou základnu Ascension a má se vrátit až za tři dny s poručíkem Brandonem. Anthony je ovšem se svou četou na obchůzce. Jennifer jako důstojník CIA nemůže pochopitelně posádce velet – a dokonce byla sesazena i z funkce velitelky tábora.</p>
<p>Zatím však o kapitánově osudu mnoho lidí neví. Dva vojáci, které před tím pověřil službou na ošetřovně, jsou plně zaneprázdněni uspokojováním Fredových potřeb a Fred sám je zdecimován už tím, že leží úplně nahý před zraky dívek, které před tím jen ponižoval, a z jeho schlíplého penisu bez přestání vytéká prostatický sekret.</p>
<p>„Kolika ženským mě tady ještě budete předvádět?“ vzteká se i přes značné vysílení, když vstoupily Nikolka, Lenka a Malik, která se cestou jakž-takž vzpamatovala z utrpení na pranýři.</p>
<p>„S tím se budeš muset smířit,“ oznamuje Xiaolan a Lucka překládá, „protože tady nemáme v péči jen tebe, ale i dělníky, kteří tu leží vaší vinou – kdopak je nechal zbičovat? A kdo poslal Willyho do práce a nechal ho tam omdlít? O tebe ať se postarají tví kumpáni – ale o dělníky se budeme starat samy. A proto tady dívky budou, ať se ti to líbí nebo ne!“</p>
<p>Fred ztichl a zavřel oči.</p>
<p>Jeho opovržlivá slova však vyprovokovala Nikolku k bezvadnému nápadu: „Poslyš, Xiaolan, proč vlastně musíme my zůstávat ve společnosti tady toho hnusného individua? Mně osobně je na zvracení už když se na něj podívám – a když ještě se máme pořád dívat na tu jeho zdechlinu…“</p>
<p>„A ty máš nějaký jiný nápad?“</p>
<p>„Ano – u pranýře se totiž povaluje dalších pět zraněných vojáků, stejně je nemáme kam dát. Takže navrhuji zprovoznit tu sousední ratejnu…“</p>
<p>„To by šlo, ale dáme tam jen vojáky. Dělníky si necháme tady, je to tu komfortnější,“ doplňuje Nikolčin nápad Lucka.</p>
<p>„To je přece samozřejmé,“ souhlasí Nikolka spokojená s tím, že se Lucce i Xiaolan její nápad zamlouvá.</p>
<p>„Co myslíš,“ obrací se s náhlou pak myšlenkou ke Xiaolan, „není to účinek toho Lenčina mléka?“</p>
<p>„Nejspíš ano, ale nemám představu o tom, jak to zastavit.“</p>
<p>„Copak? Moje mlíčko už zapracovalo?“ zeptala se se zájmem Lenka.</p>
<p>„Vypadá to, že ano,“ míní Xiaolan.</p>
<p>Nikolka s Lenkou prohlížejí sousední místnost plnou patrových paland, která se podobá jejich ratejně a kde si předevčírem Jana udělala koutek pro sebe.</p>
<p>„Ty spodní postele zprovozníme,“ uvažuje Nikolka nad palandami, „Horní nemají pro zraněné význam.“</p>
<p>Dívky vyrazily do skladu prádla a Lucka oznámila skladníkovi, že je třeba dovybavit ošetřovnu.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Podívejte se z okna.“</p>
<p>„Pět vojáků ležících na zemi, kteří jsou právě ošetřováni Xiaolan, skladníka přesvědčilo i bez patřičných papírů. Lucka s Lenkou a Nikolkou nanosily do sousední místnosti lůžkoviny a zprovoznily deset lůžek.</p>
<p>„Aspoň tam budou mít dělníci klid od těch zvrhlíků,“ libuje si Nikolka, „oni se k nim chovají stejně hnusně jako k nám.“</p>
<p>„Přestěhujte sem ty zraněné od pranýře,“ požádala Lucka oba vojáky ve chvíli, kdy měli krátkou pauzu mezi nošením vody a odnášením Fredova pytle, „a Freda s kapitánem taky.“</p><empty-line /><p>„Zítra budeme mít problém,“ upozorňuje Nikolka kamarádky, „vrátí se sice Jana a <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> – jenže nikdo ‚neodsoudil‘ k trestu zavření do krytu Halinu a Rodicu. Jak je tam dostaneme?“</p>
<p>„Jorge má náhradní klíče, pustíme je tam samy,“ navrhuje Lucka.</p>
<p>„Ano, to půjde. Jorge už bude ráno v pořádku a Mark taky,“ schvaluje Xiaolan Lucčin návrh.</p><empty-line /><p>„Co se to tady stalo za masakr?“ seržant Anthony přímo zavrávoral vida, že ošetřovna je rozšířena o další místnost a v ní sedm zraněných vojáků včetně kapitána. S údivem zírá i na dva vojáky, kteří právě mění Fredovi igelitový pytlík u penisu a nalévají mu další kelímek vody.</p>
<p>„Já jsem kapitána varovala. Mám na to svědky. Ale nedbal. Zavinil si to sám,“ ospravedlňuje se Nikolka.</p>
<p>Lucka překládá, Anthony nechápe. „A toto je taky tvoje dílo?“ ukazuje na Freda.</p>
<p>„Ne, to není moje dílo,“ sděluje po pravdě Nikolka.</p>
<p>„Seržante,“ oslovuje Anthonyho Lucka a její hlas ztvrdl, „dodejte nám sem osm vojáků, ať se starají o zraněné, a hlavně tady o toto hnusné prase – “ ukazujíc opovržlivě na Freda. Tady ti dva, které nám navelel k ruce kapitán před svým zraněním, už jsou dost unavení!“</p>
<p>„Dobrá! Ale uvědomte si, že jsem tu na celou posádku sám. Mám obrovskou radost!“ a Anthony odešel vztekle prásknuv dveřmi. Ani se neobtěžoval odnést vzorkovnice s odebraným mlékem. Když je chtěla Xiaolan ráno vylít, našla pod stolem jen jejich střepy…</p>
<p>Toho dne se nekonal večerní rozkaz.</p>
<p>Ale Lucčině žádosti seržant Anthony promptně vyhověl. Pro potřebu ošetřovny byly vyčleněny dvě čtveřice vojáků. Byl nejvyšší čas – Fred už spotřebovává osm gallonů vody za hodinu…</p>
<p>„Ono vám nestačí, že jsem tu pro smích ženským – ještě ke mně přivedete přes půlku čety, abych byl pro smích i jim!“ běsní Fred.</p>
<p>„Mám takový dojem,“ rovná zuřícího tlouštíka do latě Lucka, „že naše děvčata se nemocným zásadně neposmívají. Budeš-li však terčem posměchu svým kamarádům, tak to asi žádní kamarádi nebudou… Ale možná, že se o tebe budou starat s účastí. Nesmíš hned každého soudit podle sebe!“</p>
<p>Fred ztichl a odvrátil od Lucky svůj pohled. Vzápětí se dostavila první čtveřice vojáků.</p>
<p>„Takže – vy dva se chopíte konví a půjdete k prameni pro vodu,“ rozděluje úkoly Xiaolan, „a vy dva se budete střídat u lůžka nemocného. Vždycky, když naplní pytlík výtokem, jeden z vás ho vynese a druhý mu nasadí k penisu nový pytlík. Jasné?“</p>
<p>Lucka překládá a vojáci nevěřícně hledí na zdecimovaného Freda.</p>
<p>„Co se mu vlastně stalo?“</p>
<p>„To je sekret prostaty, ale proč mu bez přestání vytéká, zatím nevíme,“ informuje vojáky pravdivě Xiaolan.</p><empty-line /><p>„Proč vypadá ta Nikolka tak sklesle? Myslela jsem, že …“</p>
<p>Nedaří se jí nacvičit energetickou rovnováhu,“ vysvětluje Lenka Číňance, „a už třetí den se kvůli tomu straní své sestry. Ta je z toho pochopitelně taky nešťastná. A když se pustíme do nácviku, tak se to celé zvrhne v lesbické milování, kde vzájemný přenos energie slouží jako zdroj vzrušení a rozkoše.“</p>
<p>„Jestli to tedy chápu dobře,“ uvažuje nahlas Xiaolan, „tak Nikolce brání v úspěchu silné citové pouto. Možná, že by pomohly naše orientální metody.“</p>
<p>„Když se ti to podaří, Xiaolan, tak budu nejšťastnější tvor na ostrově,“ prohlašuje Lenka, „protože už pomalu propadám beznaději z toho, že jí nedokážu pomoci – a ona pro mne moc znamená… I když je mi divné, že na Nikolku si troufáš a s <emphasis>Mořskou Vlnou</emphasis> nemůžeš hnout…“</p>
<p>„<emphasis>Mořská Vlna</emphasis> snad ani nemá o nácvik zájem,“ vysvětluje Xiaolan, „tvrdí, že její sestra bude taky bioenergeticky senzitivní a nikoho jiného se zatím dotýkat nemíní.“</p>
<p>„Ujmeš se tedy Nikolky?“</p>
<p>„Samozřejmě, že ano. Ale zůstaň u Willyho a kdyby něco, tak mě zavolej. Jorge a Mark už jsou dobří, ráno je pustím.“</p>
<p>A Xiaolan zamířila do pokojíku pro personál, ve kterém tráví Nikolka už třetí noc.</p>
<p>„Xiaolan… co je nového? Kde je moje sestřička?“</p>
<p>„Lucka? Zůstala na ošetřovně s Lenkou. Tam u dělníků – ne u vojáků,“ upřesňuje Xiaolan postřehnuvši úděs v Nikolčiných očích, „a my budeme trénovat spolu,“ informuje drobná Číňanka Nikolku a sahá do kapsy pláště.</p>
<p>Vytáhla šátek a zavázala Nikolce oči.</p>
<p>„Svlékni se, polož se na břicho a hezky se uvolni. Budu ti dělat masáž… Soustřeď se na moje pohyby a doteky. Přitom mysli na něco pěkného, milého…“</p>
<p>A Xiaolan jemně prohmatává Nikolce páteř a záda. Nikolka cítí pod jejími prsty každý obratel, každé žebro. Xiaolaniny ruce přecházejí na její ramena a paže. Nikolka s rozkoší vnímá její citlivé příjemné doteky, které postupně nabývají na síle. V konečné fázi prohmatává Xiaolan Nikolčiny svaly a vazy až na kost a Nikolka při tom cítí cosi krásného, co se rozlévá celým jejím tělem.</p>
<p>Xiaolan požádala Nikolku, aby se obrátila, a opakuje masážní postup po druhé straně, ale obráceně. Začíná silným hnětením jednotlivých tělesných partií. Nikolka cítí každý její pohyb, stisk, dotek i hmat na pažích, nohou, v klíně na břiše i na prsou. Xiaolaniny doteky slábnou, jsou lehčí, jemnější a něžnější… Nikolka cítí, že se postupně někam hluboko propadá, přičemž pád nemůže zastavit, ale je to krásné, utišující… Nakonec usnula klidným spánkem.</p><empty-line /><p>„Tak jak to vypadá?“ zeptala se Lenka, když se Xiaolan vrátila k pacientům.</p>
<p>„Teď klidně usnula, ale žádné trénování jsme zatím nedělaly. Ona je totiž psychicky velice vyčerpaná a dokud nedosáhne pohody a rovnováhy, tak by se výcvik míjel účinkem. Teď bude spát až do rána a já doufám, že se probudí klidnější a vyrovnanější.“</p>
<p>Pak se Xiaolan odebrala do místnosti se zraněnými vojáky. Zjistila, že všichni usnuli a že ve spánku z Fredova penisu nic nevytéká.</p>
<p>„Uvidíme ráno. Kdyby bylo možno zastavit výtok spánkem, tak by to mohlo být prozatímní řešení. Jinak budu potřebovat aspoň osm vojáků, kteří se tady budou střídat, zásobovat ho vodou a vylévat jeho prostatický sekret.“</p>
<p>Arianina předpověď se opravdu splnila,“ komentuje vzniklou situaci Lenka, „představ si, jak nedůstojně a poníženě se musí za této situace cítit před dívkami, které před tím sám ponižoval tím nejhorším způsobem, i před svými kumpány, kterým předváděl své ‚silácké‘ exhibice.“</p>
<p>„Víte co, rozdělíme se. Zůstanu tady u vojáků, těch je víc, a vy zůstaňte u dělníků. Kdyby něco, tak mě vzbuďte,“ rozhodla nakonec Xiaolan a popřála Lence a Lucce dobrou noc.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 18</strong></p>
<p>Jana a <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> se probudily hodinu před svítáním a chystají se na cestu zpět. Obě jsou řádně vycvičeny, takže u nich nehrozí nebezpečí, že by někoho mohly nechtěně zranit. I sám doktor Hill žasne: „To je poprvé, kdy ta dvojčata mají rozdílné vlastnosti – a zrovna v případě, ve kterém by se to dalo nejméně čekat.“</p>
<p>„Já bych asi věděla, čím to může být,“ medituje Ariana, „její sestra viděla retrospektivní záznam ze sousedního zajateckého tábora. To v ní mohlo zanechat hlubší citový dojem, než jsme mohli předpokládat… jen si vzpomeň, jaké emoční tlaky brání v dosažení energetické rovnováhy Nikolce.“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> však zaslechla část rozhovoru a udiveně se k Arianě obrátila: „O jakém dalším zajateckém táboře je řeč? O tom, o němž slyšela Nikolka od těch vojáků, když…“</p>
<p>„Ano, přesně o něm je řeč,“ potvrzuje Ariana.</p>
<p>„A co je to vlastně za tábor?“</p>
<p>„Jsou tam vězněni Latinskoameričtí Indiáni. Tábor zřídila CIA a pod dozorem US Army tam drží stoupence národně osvobozeneckého hnutí <emphasis>Tupaka Amarua…</emphasis>“</p>
<p>„To snad je teroristická skupina, ne?“ zeptala se neprozřetelně Jana.</p>
<p>„U nich je terorista každý, kdo nehraje podle jejich taktovky!“ odvětila jí tvrdě <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> a odvrátila od ní svůj pohled.</p>
<p>Jana si uvědomila, kdo a za jakých podmínek drží na ostrově daleko od civilizace jejich skupinu a jak je s dívkami jednáno. Pak <emphasis>Mořskou Pěnu</emphasis> objala a řekla jediné slovo: „Promiň…“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> své odpuštění vyjádřila mírným zvýšením tělesné teploty.</p>
<p>„Tak, a je nejvyšší čas vyrazit,“ nabádá Ariana dívky ke spěchu, „cestou vám povím o novinkách na ostrově a v táboře. V noci jsme pozorovali s manželem retrospektivní záznam včerejšího odpoledne.“</p><empty-line /><p>Xiaolan se probudila. Někdo silně cloumá jejím ramenem. Otevřela oči, ale nic nevidí. Je hluboká noc a v místnosti je tma.</p>
<p>Lenka však poznala, že se Číňanka probudila, a zašeptala: „Tiše, to jsem já… Chtěla jsem ti jen oznámit, že jdeme s Jorgem do jeho dílny pro klíče od krytu a také vyrobí několik duplikátů klíčů od klecí.“</p>
<p>„Dobře, kolik je hodin?“</p>
<p>„Asi dvě po půlnoci. Za hodinu či za hodinu a půl bychom měli být zpět.“</p>
<p>„Hlavně, aby vás někdo nechytil. Kapitán zostřil hlídky…“</p>
<p>„Kapitán támhle spí – a děvčata z odpolední směny přimíchala vojákům ze strážní čety do večeře nějaké indiánské bylinky, které jim natrhala v lese na sousedním ostrově <emphasis>Mořská Vlna.</emphasis> Stráže jsou v limbu…“</p>
<p>„Nu což, to je pěkné. A jak dlouho to má účinkovat?“</p>
<p>„Prý až do rána.“</p>
<p>„Tak jděte, já už spát nebudu a postarám se i o Willyho.“</p>
<p>Měsíc jde do poslední čtvrti a dvě postavy opouštějí ošetřovnu míříce k údržbářské dílně. Celý ostrov spí spánkem spravedlivých. Jorge s Lenkou překročili potok těsně u pramene, kde si nabrali vodu. Když došli do dílny, rozsvítil Jorge petrolejovou lampu a pustil se do práce.</p>
<p>„Musíme si pospíšit, už mám málo petroleje,“ posteskl si Jorge.</p>
<p>Za necelou hodinu se mu podařilo vyrobit šest klíčů ke klecím. Sebrali ještě klíče od krytu a vyrazili zpět. Lenka vešla do ratejny a vzbudila Halinu a Rodicu: „Pojďte, Jorge vás zavře do krytu, protože ráno byste neměly šanci se tam dostat.“</p>
<p>„Jenže než se nás někdo ujme, tak tam zmrzneme,“ namítá Rodica.</p>
<p>„To je pravda, uvažuje Lenka, „Ariana se vás ujme až po svítání, po propuštění <emphasis>Mořské Pěny</emphasis> a Jany. To by vám tam byla opravdu zima… Budeme muset něco vymyslet.“</p>
<p>Všechny tři vyšly ven. Halinin pohled utkvěl na spících strážích: „Co když si vezmeme jejich uniformy?“</p>
<p>„To není špatný nápad,“ uvažuje Lenka a stahuje jednomu z tvrdě spících vojáků uniformu. Jorge se chopil druhého.</p>
<p>„Ale to jsou tropické uniformy,“ upozorňuje, „a v tom krytu ve skále je opravdu dost chladno. Vezměte si ještě přikrývky.“</p>
<p>Dívky sbalily ještě své přikrývky. Společně s uniformami to bude proti chladu dostatečná ochrana. Pak vyrazili. Jorge vpředu, za ním Halina s Rodicou, a Lenka průvod uzavírá. Ke krytu došli během necelých patnácti minut.</p>
<p>Jorge odemkl pojistky, nasadil klíč do hlavního uzávěru a otevřel dveře. Lenka provází kamarádky až hluboko za záhyb hlavní chodby. Tam se s nimi rozloučila a vrátila se zpět ke svému společníkovi.</p>
<p>„Pomoz mi s těmi dveřmi,“ obrátil se Jorge k Lence, „ať naděláme co nejméně hluku.“</p>
<p>Dveře tiše zapadly a Jorge uzamkl bezpečnostní pojistky. Pak se obrátil k Lence:</p>
<p>„Co se vlastně stalo s tím kapitánem? Já to nechápu… <emphasis>Nicolita</emphasis> shodila plášť – a vtom…“</p>
<p>„Jorge, jsi kamarád?“</p>
<p>„Váš? Samozřejmě! Já s vámi cítím jako se svými dcerami, ony jsou ve vašem věku… Dvojčata… Když vidím, jak tu s vámi zacházejí, tak bych je nejraději stáhl zaživa z kůže, udělal z nich vepřový guláš a hodil je psům, protože takoví lotři ani nemají právo spočinout v hrobě! Jenže jich je moc – a my jsme jen tři, přičemž Willy na tom opravdu není dobře…“</p>
<p>„Kolik je tady vojáků?“</p>
<p>„Tady slouží čtyři strážní čety po dvanácti mužích, pak jsou k nim čtyři seržanti, kapitán a jeho zástupce. Ale na ubikacích posádky ještě přespává část strážných určených pro sousední ostrovy. Souostroví se skládá ze čtyř ostrovů, z nichž ten náš je druhý co do velikosti. První je ten jižní, kde jsou drženi Indiáni. Ostrůvky na východě a na západě jsou malé, slouží jen k pobytu hlídek, které se tam střídají, ale není tam žádné zázemí. Odhaduji, že celá posádka má asi tak dvě stě mužů…“</p>
<p>„Víš, Jorge, nikde neříkej, co jsi viděl na ošetřovně, když se stal kapitánovi ten úraz. Až přijde čas, všechno se dozvíš, ale teď ještě bude nejlépe, když si to tajemství necháme zatím pro sebe. Slibuji, že ti o tom budeme podrobně vyprávět.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Ušli mlčky pár kroků, když si Lenka vzpomněla na další podivnou událost: „Jorge, mně se zdá, že kapitán Austin nějak ztrácí kontrolu nad posádkou i nad táborem. A už vůbec se v posledních dnech nechová jako velitel…“</p>
<p>„Tak to si vysvětlit dovedu, protože jsem pozorně vyslechl ten rozhovor, který vedl s Fredem. Během tří dnů se tady má objevit… Lenko! Je zle! Bude zle! Chystají na vás… Víš pro koho jel kapitánův zástupce?“</p>
<p>„Pro nějakého poručíka Brandona.“</p>
<p>„Správně. A ten s sebou veze výslechového specialistu. Víš, co to znamená?“</p>
<p>„Tak to nemám představu…“</p>
<p>„To znamená, že tady chtějí do výslechových metod zařadit elektrotorturu! A poručík Brandon, jak jsem pochopil, se má stát šéfem vyšetřovací komise! Jenže tenhle Brandon je i inspektorem pro šetření vnitřních záležitostí! Když si uvědomím, že kapitán má na svědomí už pět nehlášených mimořádných událostí… požár skladiště, chybně nafasované střelivo, zničený transformátor, zraněné vojáky a uprchlé zajatkyně ze sousedního ostrova, tak se oprávněně bojí o svou kůži, ruply mu nervy a řádí jako pominutý. Ono mu konec konců hrozí i to, že by mohl být sám podroben Brandonovým metodám – a Brandon je velice krutý člověk; sám jsem pod ním půl roku sloužil, než mě vlastně z trestu převezli sem. A zeptej se, jaká památka mi po jeho metodách zůstala na zádech! Teď v noci nic neuvidíš, ale <emphasis>Nicolita</emphasis> ti poví…“</p>
<p>Jorge silně tiskne Lenčinu ruku a dívka cítí, jak se její přítel chvěje.</p>
<p>„To je ti taková zima? Vždyť tady v tropech ani v noci neklesají teploty pod…“</p>
<p>„Jenže… já … to není zimou. Ale bojím se o vás… Víš ty, co je to elektrotortura? To…“</p>
<p>Lenka mu skočila do řeči dříve, než stačil rozvinout řeč o svých neblahých zkušenostech: „Jistě. To je mučení elektrickým proudem. Ale o nás nemusíš mít strach. Proč, to ti raději nebudu z konspiračních důvodů vykládat, ale upokoj se, opravdu. Nemusíš mít o nás vůbec žádné obavy.“</p>
<p>Za tichého hovoru došli až na ošetřovnu. Jorge se tiše pozdravil s Luckou a vklouzl do své postele, zatímco Lenka šla upozornit Xiaolan, že celé dílo bylo zdárně dokonáno.</p><empty-line /><p>Rodica uslyšela blížící se trojici jako první: „Už jdou,“ upozorňuje Halinu.</p>
<p>A opravdu – záhy se objevilo světlo Arianiny svítilny, jehož paprsky mihotají po stěnách. <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> a Jana ji následují.</p>
<p>„Kde se tu berete?“ ptá se Jana kamarádek vidouc je v záhybu chodby.</p>
<p>„Jennifer už nevelí táboru a neměl nás kdo ‚odsoudit‘ – tak nás sem v noci zavřel Jorge,“ vysvětluje Halina.</p>
<p>„A čeká tě tam moc zajímavá prácička,“ oslovuje Janu Rodica, „představ si, že…“</p>
<p>„Zadrž, zadrž, všechno už vím. Fredovi začalo účinkovat to Lenčino mléko, kapitána a dalších pět vojáků postihl trest za neurvalé chování k děvčatům, jeho zástupce veze na ostrov poručíka Brandona a výslechového specialistu – jenom váš příchod nám nějak unikl.“</p>
<p>„Nechci vás vyhánět, ale máte nejvyšší čas – za chvíli se otevřou dveře krytu a nebylo by vhodné, aby vojáci předčasně seznali jeho tajemství,“ nabádá Janu a <emphasis>Mořskou Pěnu</emphasis> ke spěchu Ariana, „jenom nezapomeňte pozítří nad ránem dodat další dvě dívky ze seznamu, který připravil manžel. Lenka s Nikolkou se opravdu překonaly a máme dostatek xenofarmak pro vyzbrojení všech šestnácti dívek, které mají z CPLE za sebou potřebná vyšetření.“</p><empty-line /><p>Dveře krytu se otevřely a seržant Anthony hodil ‚z trestu‘ propuštěným dívkám trestanecké pláště. Ačkoliv Jennifer zmizela a nikdo nevěděl kam, Anthony se dále řídí jejími pokyny. <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> a Jana ani nepředstírají vyčerpanost. Oblékly si pláště a vyrazily rychlým krokem k ošetřovně. Vojáci jim sotva stačí. Největší radost z Janina návratu ovšem projevuje Xiaolan, protože počet klientů ošetřovny se za včerejšek značně rozrostl. Nejvíce starostí a práce je pochopitelně s Fredem.</p>
<p>„Proč je tu k jeho obsluze tak málo vojáků,“ ptá se udiveně Jana, „měla’s jich do jeho ošetřování zapřáhnout víc. Vždyť jenom té vody co spotřebuje!“</p>
<p>„Máš pravdu,“ souhlasí s Janiným návrhem Xiaolan.</p>
<p>A Lucka ihned žádá seržanta Anthonyho, který teď posádce velí, aby byly ošetřovně k ruce dvě další čtveřice vojáků. Fred spotřebovává stále osm gallonů vody za hodinu…</p>
<p>„Co se mu vlastně stalo?“</p>
<p>„To je sekret prostaty, ale proč mu bez přestání vytéká, zatím nevíme. Vyšetřila’s ho?“ obrací se Jana ke Xiaolan.</p>
<p>„Ještě k tomu nebyla příležitost ani čas. Jsem tu sama na osm zraněných a nemocných. Ti tři vojáci, které omráčila Lenka, už se vzpamatovali a mohli by odejít. Ale kapitán dostal plný zásah od Nikolky, která se stále nedokáže kontrolovat, a ti popálení, kteří se jí dostali do rukou, jsou na tom opravdu dost bídně,“ vysvětluje Číňanka, „A také stav Willyho je stále neutěšený…“</p>
<p>„Jenže my musíme zjistit, co se s tím Fredem děje, podívej se, kolik lidí musí tancovat jen kolem něj!“</p>
<p>„Vojáci stejně nemají nic kloudného na práci,“ oponuje Xiaolan. „Místo těch zvrhlostí, které páchají na nás a na těch zajatých Indiánech, teď aspoň dělají něco užitečného. Ale musíme se o něco pokusit, protože do nekonečna měnit igelitové pytle nemůžeme. Jejich zásoba není nevyčerpatelná a Fred – i když je to arcilotr, to taky věčně nevydrží…“</p>
<p>A s těmito slovy přistoupila k Fredovu lůžku.</p>
<p>„Pokrč nohy a pořádně je roztáhni,“ požádala ho.</p>
<p>„Jsem snad nějaká děvka, abych před vámi roztahoval nohy, nebo co?“ osopil se na ní Fred sotva Lucka větu přeložila.</p>
<p>„Nu, u nás bys takové jednání samozřejmě předpokládal,“ komentuje jeho reakci Jana, „jenže my na rozdíl od tebe konáme v tvůj prospěch a ne pro nějaké svoje potěšení. Takže bych prosila roztáhnout ty nožičky. A nezdržuj, musíme se starat i o ostatní!“</p>
<p>Jana si navlékla gumovou rukavici a postavila se nad vzpouzejícího se násilníka. Xiaolan jí podává kelímek s vazelínou. Vtom vstoupili do místnosti další čtyři vojáci a škleb na jejich tvářích prozrazuje, že se s potěšením pasou na Fredově neutěšeném stavu.</p>
<p>Fred začal zuřivě nadávat: „Proč sem ten ignorant musel poslat zrovna tuhle verbež? To už tam nebyli k dispozici horší grázlové? Kdybych moh’ vstát, já bych z něj udělal…“</p>
<p>„Buď už konečně ticho!“ zvýšila hlas Jana, jejíž nekonečná trpělivost náhle přetekla, „Když už mluvíš o grázlech, tak ty jsi tady bez pochyby ten největší. Pokrč a roztáhni už konečně ty nohy – a vy,“ obrátila se k právě přešedším vojákům, „vy se tu chovejte jako v ambulanci! Tady není žádný cirkus!“</p>
<p>Fred v nestřeženém okamžiku vyrazil z Xiaolaniny ruky plechovku vazelíny a přetáhl přes sebe přikrývku.</p>
<p>„Takhle se pracovat nedá,“ konstatuje Xiaolan, „budeme ho muset uvázat.“</p>
<p>„To asi bude nejrozumnější řešení,“ uvažuje Jana, „i když násilné donucovací metody v medicíně přímo nesnáším.“</p>
<p>Xiaolan mezitím stáhla s Freda pokrývku a nedbajíc jeho vzteklého ječení a proudu sprostých nadávek, které Lucka odmítla překládat, pokynula vojákům:</p>
<p>„Ruce mu uvažte k čelu palandy, nohy mu pokrčte, roztáhněte, zvedněte a zafixujte k postranicím horního lůžka.“</p>
<p>Vojáci přinesli řemeny a vykonali Xiaolanin příkaz.</p>
<p>„Čím víc se budeš vzpouzet, tím více lidí bude kolem tebe tancovat a tím více lidí bude vědět o tom, co se snažíš před nimi utajit,“ domlouvá Fredovi přátelsky Jana.</p>
<p>Fred však nedbá jejího varování. Lucka překlad ani nedokončila, když oblažil Janu dalším proudem šťavnatých nadávek, tentokrát španělské provenience.</p>
<p>„On je Texasan,“ upozorňuje jeden voják Lucku.</p>
<p>„To mi nevadí, umím španělsky stejně dobře jako anglicky, ale takové sprosťárny zásadně nepřekládám,“ vysvětluje dívka své mlčení.</p>
<p>Nutno dodat, že Fred mezitím postupně vypil další osmilitrovou konev vody a vojáci odnesli dva pytlíky s jeho prostatickým sekretem. Nakonec si uvědomil dosah Janiných slov a se skřípěním zubů se podvolil vyšetření. Dokonce sám roztáhl nohy víc, než k čemu ho nutily řemeny.</p>
<p>„Odvažte mě… Já… budu spolupracovat…“</p>
<p>Xiaolan uvolnila řemeny poutající jeho končetiny a Fred poslušně zaujal požadovanou polohu. Jana namazala rukavici vazelínou a zavedla prsty do Fredova konečníku. Druhou rukou se snaží prohmatat vrstvami tuku k inkriminované žláze.</p>
<p>„Má ji pěkně naběhlou,“ informuje Xiaolan, „ale při tom poddajnou – je jako nacucaná houba. Když ji víc stisknu…“</p>
<p>Z Fredova penisu vystříkl mohutný proud sekretu, igelitový pytel se sesmekl a výtok potřísnil Janin plášť.</p>
<p>„Převléknu se, až skončíme, teď se to může ještě opakovat,“ poznamenala Jana a pokračuje v práci.</p>
<p>„Za normálních okolností by ho to muselo hrozně bolet, vždyť je to horší než adenom. Musí mu to totálně blokovat odtok moči… Xiaolan! Sáhni si!“</p>
<p>Xiaolan vyhmatala na Fredově břiše místo, kde se nachází močový měchýř, a silně stiskla.</p>
<p>„Prázdný. Vůbec se mu netvoří moč. Všechnu vodu spotřebovává ta zblázněná žláza. Asi skončí na dialýze. Jenže takové zařízení tady není k dispozici,“ sděluje Číňanka Janě své názory.</p>
<p>„Asi máš pravdu. Jenže…!“</p>
<p>„Jenže… co?“ zeptala se Xiaolan vidouc napjatý výraz na kamarádčině tváři.</p>
<p>„Má úplně atrofovaná varlata,“ sděluje Jana prohmatávajíc Fredovo prázdné scrotum.</p>
<p>„Skutečně. Mohl by ihned sloužit jako strážce sultánova harému,“ poznamenává Xiaolan přesvědčivši se důkladným prohmatáním toho, co zbylo z Fredových genitálií, o pravdivosti Janiných slov.</p>
<p><emphasis>Jen, li tuj povus servi kiel gardisto de la sultana haremo…</emphasis> zněla poslední Xiaolanina slova v originále.</p>
<p>„Já… ti rozumím!“ zařval nepříčetně Fred.</p>
<p>Xiaolan se udiveně podívala na Lucku.</p>
<p>„Ty jsi Číňanka, tak to nechápeš, vysvětluje jí Lucka čínsky, „ale španělština vznikla z latiny a angličtina, přestože je to germánský jazyk, do sebe z latinského slovního pokladu nasála dobrých pětasedmdesát procent.“</p>
<p>Jana, ač nerozumí jejímu proslovu, udiveně naslouchá proudu neznámé řeči odvrátivši svou pozornost od vyšetřovaného pacienta.</p>
<p>„A esperanto z latinské slovní zásoby rovněž přímo vychází. Tobě, jako Číňance, se ty čtyři jazyky zdají úplně odlišné, ale Fred, který mluví anglicky stejně dobře jako španělsky – podle mého odhadu pochází ze smíšeného manželství – tomu esperantu rozumět musí, i kdyby se ho vůbec neučil, protože…“</p>
<p>Lucka svůj výklad nedokončila. Fred se totiž vymrštil v nestřeženém okamžiku z lůžka. Neudržel se však na nohou. Padl k zemi a smýkl sebou ke stěně, kde na věšáku visí kapitánova uniforma. Dříve než tomu mohl kdokoliv zabránit, vytrhl z volně visícího opasku nůž a prudkým pohybem si ho vrazil mezi žebra…</p>
<p>„S nožem umí zacházet mistrovsky, to tedy všechna čest,“ poznamenala Nikolka, která právě vstoupila do místnosti a byla svědkem posledního Fredova činu.</p>
<p>Xiaolan se vzpamatovala jako první a vrhla se k Fredovi bezvládně ležícímu na podlaze. Jediný pohled jí stačil: „Klidně o něm můžeš mluvit v minulém čase…“</p>
<p>„Hmm, aspoň je o jednoho parchanta míň,“ poznamenala Lucka, když se vzpamatovala z prvního úleku, a pohlédla na sestru.</p>
<p>Nikolka na ni upřela svůj pohled a ukázala směrem k ležícímu bezvládnému tělu: „Vůbec mi ho není líto. Když si jen vzpomenu, jak surově tě seřezal! A kdybys jen viděla jeho počínání, když jsem byla uvázaná u toho pranýře – nahá, bezmocná, vydána na pospas jejich choutkám… Kdybys viděla, jak surově nakládal s těmi zajatými děvčaty na sousedním ostrově …“</p>
<p>„O tom raději nemluv,“ přerušila Nikolku Xiaolan, „ty jsou tak zbědované, že se budou dávat dohromady několik týdnů.“</p>
<p>„Fuj, ono to prosakuje,“ otřásla se odporem Jana a shodila jediným pohybem špinavý plášť, aby ji nepotřísnil Fredův sekret, a nedbajíc chlípných pohledů ostatních vojáků rozhlíží se po nějaké vhodné náhradě.</p>
<p>„Dej si pozor, aby ti ty bulvy nevypadly z důlků,“ oslovila náhle Nikolka čistou oxfordskou angličtinou jednoho z vojáků, který nemůže odtrhnout pohled od nahé Jany, „místo toho zevlování se seber a přines jí čistý plášť… Tak bude to? Mám si tě podat?“</p>
<p>Voják se sebral a beze slova odešel.</p>
<p>„A vy ostatní se postarejte o pohřeb svého kumpána!“</p>
<p>„To’s neměla. Prozradila ses,“ upozorňuje ji Jana.</p>
<p>„Vždyť je to konec konců jedno,“ oponuje Nikolka, „mně už ublížit nemohou…“</p>
<p>„…ale budou si před tebou dávat větší pozor a budeš tak ochuzena o informace, které nám už několikrát pomohly,“ oponuje Lucka.</p>
<p>„To jsem si neuvědomila, ale už se stalo,“ připouští Nikolka, „ale nemohla jsem se udržet, když jsem viděla, jak tady na Janu tak tupě zíral.“</p>
<p>„Sežeňte seržanta Anthonyho,“ požádal jednoho z vojáků ve vší slušnosti kapitán Austin, když se situace na ošetřovně trochu uklidnila a všichni přítomní opět jakž takž nabyli psychické rovnováhy.</p>
<p>Voják se okamžitě sebral a odešel. Za chvíli se vrátil s požadovanou osobou.</p>
<p>„Přišel jsem na váš rozkaz, kapitáne!“ a Anthony se staví do vzorného pozoru.</p>
<p>„Pohov! Fred před chvílí spáchal sebevraždu. Zařiďte transport těla z ošetřovny, nejlépe do protiatomového krytu – tam je aspoň chladno. A spojte se s nadporučíkem Rogersem. Má se pozítří vrátit ze základny s poručíkem Brandonem. Ať s sebou přivezou také kněze, aby mohl být vystrojen řádný pohřeb!“</p>
<p>„Rozkaz!“</p>
<p>Na Nikolčině tváři se po dlouhé době objevil úsměv: „Ten chudák kněz ani netuší kolik práce mu dá, aby pro jeho hříšnou duši vymodlil aspoň očistec…“</p>
<p><emphasis>La kompatinda pastro tute ne povas supozi, kiom da laboro li bezonos, por ke li elpreĝu por lia pekoplena animo almenaŭ purgatorion…</emphasis></p>
<p>„Já jsem taky Texasan…“ poznamenal po jejích slovech španělsky voják, který na Fredův původ upozorňoval před chvílí Lucku.</p>
<p>„Taky ti rozuměl,“ sdělila Lucka sestře.</p>
<p>„Doufejme, že to přeloží i ostatním…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 19</strong></p>
<p>„Chtěla bych s tebou mluvit,“ řekla po večeři Jana Lucce, „ale pokud možno o samotě… Dozvěděla jsem se totiž dost důležitou věc, o které bys měla vědět.“</p>
<p>„Dobře, ale kdy a kde? Ačkoliv je teď na ošetřovně sám kapitán, noční službu má seržant Adams, to je ten lotr, který asistoval té naší vstupní ‚lékařské‘ prohlídce…“ – Lucka se zachvěla odporem – „a ten určitě udělá večerní rozkaz, pak budeme rozděleny…“</p>
<p>„Neboj, vyžádám si tě jako tlumočnici ke zraněným vojákům. Xiaolan tam bude taky, takže budeme mít příležitost se uklidit do pokojíku pro ‚personál‘. Nikolka už se stejně rozhodla, že stráví noc v ratejně i s Lenkou a se <emphasis>sličnými akvabelami</emphasis>. Budou tak chránit nejen uprchlé zajatkyně z jihu, ale i naše dívky před případnou zvůlí vojáků. Já pevně doufám, že ty noční razie nadobro ustanou, když došlo odpoledne k tomu incidentu u pranýře…“</p>
<p>Její proslov přerušil zvuk polnice. Seržant Adams skutečně svolává nástup k večernímu rozkazu.</p>
<p>„Dělej, rychle! Ten plášť dolů – a poběž!“ Jana vyrazila jako první kryjíc tak částečně Lucčinu nahotu podle Nikolčina vzoru.</p>
<p>Seržant Adams si co do krutosti a podlosti nezadá ani s kapitánem Austinem ani s nadporučíkem Rogersem.</p>
<p>„Nemyslete si,“ obrací se ke dvaatřiceti zcela vysvlečeným zajatkyním stojícím ve vzorném pozoru, že se onemocněním kapitána Austina něco mění! Ten včerejšek byla výjimka, která se už opakovat nebude. Bude se pokračovat dále v jím zavedeném režimu. Takže předstoupí čtyři dobrovolnice ke kontrole laktace a čtyři dobrovolnice podstoupí hygienickou prohlídku!“</p>
<p>Pak zjistil, že čtyři zajatkyně se nedostavily (Halina s Rodicou jsou v krytu a Nikolka s <emphasis>Mořskou Vlnou</emphasis> hlídají tři uprchlice v ratejně…)</p>
<p>„Vlastně to bude šest plus šest,“ doplňuje po tomto zjištění, „poděkujte se za to svým čtyřem kumpánkám!“</p>
<p>Janě se moc chtělo protestovat proti konání hygienické prohlídky, když stejně neteče voda, ale ovládla se, <emphasis>protože by byly ponižujícímu zacházení vystaveny další dvě kamarádky – a na otevřený konflikt je ještě příliš brzo, musíme počkat na návrat ještě několika dívek z krytu,</emphasis> uvažuje horečně a pak se raději sama hlásí ke kontrole laktace. Nesmí připustit, aby se do rukou vojáků dostala její přímá sousedka v řadě – Lenka!! <emphasis>Ten poprask, kdyby objevili, že skutečně produkuje mléko! Ale už jen pár dní a zatočíme s vámi tak, že na to nezapomenete ani po smrti,</emphasis> uvažuje v situaci, kdy jí dva vojáci drží ruce za zády a třetí jí důkladně prohmatává prsa, aby zjistil, že se mléko neobjevuje.</p>
<p>„… teď na ubikace a za každou, kterou uvidím mimo vyhrazený prostor, půjdou dvě na promenádu!“</p>
<p>Pak se otočil k Janě: „Koho chceš na ošetřovnu?“</p>
<p>„Xiaolan a Lucku,“ ukázala Jana vědouc, že žádost o třetí dívku by byla spojena s vystavením trestu některé z kamarádek.</p><empty-line /><p>„Už vím,“ spustila Jana, když odvedla Lucku do pokojíku pro ‚personál‘ zatímco Xiaolan se ujala své práce u zraněných vojáků, „proč Nikolka a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> nejsou schopny nabýt energetické rovnováhy.“</p>
<p>Při jejích slovech Lucka zbystřila pozornost, ale oči jí posmutněly. <emphasis>Konečně se snad dozvím, proč se nemohu dotknout sestřičky…</emphasis></p>
<p>„Je to způsobeno citovým šokem, který utrpěla, když byla uvázána k tomu pranýři – krátce před tím, než podstoupila lékařský zákrok v krytu.“ Jana se na chvíli odmlčela a mechanicky se natáhla ke stolu, aby stáhla knot petrolejové lampy. Pak pokračovala: „A <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> viděla retrospektivní záznam událostí v zajateckém táboře na jižním ostrově, zrovna když…“</p>
<p>„Co myslíš tím <emphasis>retrospektivním záznamem,</emphasis>“ přerušila ji Lucka se zájmem.</p>
<p>„Prý existují nějaké tachyony, částice překračující nějakou mezní rychlost, či co, a těmi oni zachytávají světlo odražené od země a pozorují obraz, který nese. Aspoň takhle mi to vysvětloval Hill, on také není přes tyto věci odborník.“</p>
<p><emphasis>Tak oni už jsou tak daleko, že běžně v praxi využívají něčeho, co u nás zatím je možno pozorovat jen v laboratorních podmínkách. Kdybych to srovnala s našimi poměry, tak je to jako kdyby oni používali elektrického motoru v době, kdy starý Thales žasl nad tím, jak jantarová tyč přitahuje kuličky z bezové duše.</emphasis></p>
<p>„To je zajímavá informace, ale kdy budeme moci se sestrou zase normálně žít, to ses asi stejně nedozvěděla, viď,“ řekla smutně, když se opět vrátila ze světa mimozemské vědy do syrové reality.</p>
<p>„Tak to je mi líto, to opravdu nevím…“</p>
<p>„Ale – když ty jsi vycvičená – jak tady už docela běžně říkáte, to dokážeš se svou tělesnou energií skutečně nakládat podle libosti?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ informuje Lucku Jana – a to dokonce i vůči bioenergeticky nesenzitivním jedincům aniž bych je zranila,“ a na důkaz svých slov uchopila Lucku za ruku. V té chvíli Lucka ucítila jemné mravenčení.</p>
<p>„Tohle mi předváděla i Lenka,“ vzpomíná Lucka na setkání po sestřině a Lenčině návratu z krytu, „ale jak je možné, že někteří vojáci jsou tak zle popáleni? Od elektrického šoku přece…“</p>
<p>Jana vstala a svlékla si plášť. Pak se posadila na lůžko a požádala Lucku: „Polož mi ruce na záda – celými dlaněmi, ano. Tak – a teď…“</p>
<p>Lucka cítí postupně se zesilující žár vycházející z Janina celého těla. Po chvíli byla nucena ucuknout, protože na Janiných zádech už nelze ruce udržet.</p>
<p>Jana se zasmála. Pak se obrátila ke své společnici a sdělila jí další šokující informaci: „Funguje to i obráceně. Teď ti předvedu něco moc příjemného. Svlékni si ten plášť – viděla jsi večer ten teploměr na dveřích jídelny?“</p>
<p>„Ano,“ odvětila udiveným tónem Lucka, „108,5°F, to máme… 42,5°C,“ uvažuje nahlas…</p>
<p>„Tak, a teď se ke mně pořádně přitiskni, co největší plochou – ale ten plášť musíš svléknout, to by kouzlo nefungovalo…“</p>
<p>Jana si totiž vzpomněla na události, kdy prvně vyšetřovala Arianu a na ten její ‚mrtvolný‘ chlad – a napadlo ji, že by mohla její manévr napodobit.</p>
<p>„Myslíš to vážně?“</p>
<p>Lucka pozoruje svou společnici s krajní nedůvěrou. <emphasis>Co asi zamýšlí? Mně úplně stačí, když se musím nahá předvádět při těch potupných nástupech…</emphasis> Pak si však uvědomila, že Jana je po Nikolce poslední člověk na světě, který by jí chtěl jakkoliv ublížit, a poslušně odkládá jediný kousek oděvu. Zvědavost zvítězila nad obavami a podezíráním. Pak se k Janě váhavě přitiskla.</p>
<p>„Co cítíš?“ zeptala se Jana kamarádky po chvíli.</p>
<p>Lucka, která se původně přitiskla svými zády na Janina, vydechla úžasem: „Janičko, vždyť ty funguješ jako klimatizace!“ A Lucka se pomalu otáčí tak, aby si o Janu postupně ochladila celé tělo, což je v tropické noci zvlášť příjemné. Aniž si to uvědomila, stojí Janě tváří v tvář a pevně ji objímá.</p>
<p>„Jak daleko můžeš zajít,“ ptá se hledíc Janě zblízka do očí.</p>
<p>„Kousek nad bod mrazu, ale to už by ti byla moc zima, to zkoušet nebudeme,“ šeptá Jana a tiskne si nahou Lucku na prsa. Ta si slastně položila hlavu na Janino rameno a tře se o její chladné tělo co největší plochou.</p>
<p>„Zabíjím dvě mouchy jednou ranou,“ šeptá Jana uvolněné Lucce do ucha, „odčerpávám tvou energii, která tě za těchto klimatických podmínek vlastně obtěžuje, protože nejsi bioenergeticky senzitivní a nedokážeš ji… jak bych to nejlépe vyjádřila… konzervovat, a zároveň doháním nabíjení, které jsem dnes kvůli bouřlivým událostem na ošetřovně hrubě zanedbala… I když je to jen slabá náhražka, protože musím dávat pozor, abych tě ‚nevysála‘ přespříliš. To by ti nemuselo udělat dobře.“</p>
<p>Lucka se zasmála: „Zatím je to velice příjemné, ta vedra jsou ubíjející… A voda neteče, koupání ve slané mořské vodě je také nepříjemné, když se člověk potom nemůže ani osprchovat – a to ještě musíme dávat pozor, abychom zmátly stráže.“</p>
<p>Jana místo odpovědi hladí Lucčiny vlasy a ta, rozkošnicky se tisknouc k jejímu chladnému tělu, má pocit, jako by objímala nádhernou mramorovou sochu, o kterou se příjemně ochlazuje.</p>
<p>Jana se posadila na lůžko a Lucka bezděčně zaujala místo obkročmo na jejích stehnech. Pak zabořila obličej do jejích prsou.</p>
<p>Jana si náhle uvědomuje, že Lucce nesmírně chybí fyzický kontakt se sestrou, a přestala chladit. <emphasis>Lucka, Nikolčina sestra! Je teď moje, milá, něžná, jemná – a ta její pevná prsa! Velká, pružná, citlivě reagující na moje dráždění. Ať se ke mně ještě více přitiskne… Ať mi pohlédne do očí…</emphasis></p>
<p>Cítí jemné Lucčiny vlasy, které ji lechtají na břiše. Uchopila jednou rukou Lucku za bradu a pomalu jí zvedá hlavu do výše svých očí. Jejich pohledy se setkaly a Lucka postřehla něžný úsměv v Janině obličeji. Stalo se tak vteřinu před tím, než se jejich rty k sobě přisály.</p>
<p>Obě kamarádky se teď už beze slov vzájemně hladí, laskají, líbají a působí jim nesmírnou rozkoš dotýkat se vzájemně na intimních místech. Jen jednou Lucka instinktivně ucukla – když se Jana snažila cíleně dotknout jejího topořícího se penisu. Ale ta vycítila, že je jí to nepříjemné – soustředila se proto především na její prsa – pevná a pružná se vzpřímenými bradavkami, které jí laská jazykem.</p>
<p>Lucka postupně ztrácí zábrany a její ruce bloudí po Janině těle jako lodi na rozbouřeném moři. Lucka cítí bouřlivé dmutí Janiny hrudi ve vlnách vzrušení, přikládá své ucho k Janinu srdci a nechává se ukolébat jeho zrychleným, ale pravidelným tlukotem.</p>
<p>Dívky ani nepostřehly, kdy dohořel petrolej v lampě. Lucka cítí na svých stehnech proud Janiny milostné šťávičky a navštěvuje rukou její povolenou vagínu rozmazávajíc sekret po svém i jejím těle. Pod svými prsty cítí Janin zvětšující se klitoris a vnímá Janiny reakce na jeho dráždění. Cítí, že obě brzy vyvrcholí…</p>
<p>I Jana v celém těle pozoruje vzrůstající napětí a zřetelně vnímá Lucčin ztopořený penis mezi svými stehny, která instinktivně sevřela. Lucka se nebrání, jenom dbá, aby nevnikl do Janiny vagíny. Ale postupně i zde její pozornost ochabuje a Jana cítí, jak do ní Lucka proniká. Instinktivně uvolňuje stehna, a zapírá se patami do matrace, aby mohla snáze přirážet. Rukama hněte Lucčina prsa a zažívá vrcholnou rozkoš, o jaké se jí v životě nesnilo. Pod svýma rukama cítí divoký tlukot Lucčina srdce a její přírazy jí pronikají až k děložnímu hrdlu.</p>
<p>Jana při tom slastně vzdychá: „Lucko, miláčku, jak to, že jsem Tě nepoznala již dříve…“</p>
<p>Bere si přitom do úst Lucčinu prsní bradavku a vášnivě ji olizuje a saje. Lucka se prolamuje rozkoší a hladí Janu po vlasech. Nato se obě začínají vášnivě líbat, jejich jazyky se navzájem proplétají v ústech, a pokoj rozeznívá tlumené vzdychání obou roztoužených dívek. Znovu se spojují, jejich pohyby se zrychlují, Jana zatíná prsty do Lucčiny šíje a přes rty se jí dere slastný vzlykot, když cítí přicházející vyvrcholení.</p>
<p>Orgasmus se dostavil u obou téměř současně. Teplý proud Janina sekretu stéká po Lucčiných stehnech, zatímco gejzír semenné tekutiny, kterou Lucka uvolnila v momentě největší rozkoše dvěma mohutnými výstřiky vysvobodivši duchapřítomně svůj penis z Janina lůna, skrápí kamarádčina prsa.</p>
<p>Pak přišlo slastné uvolnění. Obě dívky zprudka oddechují, ale stále jsou spolu v nejtěsnějším kontaktu.</p>
<p>„Jsi skvělá,“ šeptá Lucka, „báječná, moc se mi to s tebou líbilo,“ a hladí svou rukou její prsa. Jana na důkaz díků opět přisála své rty na Lucčina ústa. Nakonec, obě vyčerpané příjemnou únavou, usnuly vzájemně se držíce v náručí.</p><empty-line /><p>„Nástup!“</p>
<p>Zvuk polnice vyburcoval Janu z příjemného snu, ve kterém se kochá prohmatáváním nádherných Lucčiných prsou, která ji přímo fascinují. Sen se jí splnil jen na půl. Nahá Lucka leží vedle ní na lůžku, ruku ovinutou kolem její šíje a prsa vystavená Janiným hmatům – ale zároveň prudké rány na dveře, které vracejí Janiny milostné fantazie do kruté reality.</p>
<p>Dveře se nakonec otevřely a v nich stojí – Nikolka.</p>
<p>„Zmeškaly jste rozcvičku, takže dvě kamarádky za vás půjdou hodinu na pranýř – a jestli nepůjdete ani na nástup, tak budou další dvě nuceny podstoupit kontrolu laktace, hygienickou prohlídku nebo nějaký jiný potupný trest,“ oznamuje kamarádkám hlasem, který má u ní nezvyklé zabarvení.</p>
<p>Pak se obrátila k Janě: „A ty mi vysvětli, jak jsi vůbec mohla takovým hanebným způsobem zneužít situace – a svádět mi sestru!? Co když z toho bude mít šok?“</p>
<p>„Z čeho by měla mít šok, prosím tě,“ snaží se Jana smířlivým tónem uklidnit Nikolku rozrušenou na nejvyšší míru. S údivem sleduje, jak se její dlouhé blonďaté vlasy staví do pozoru a mezi jejich konečky přeskakují drobné modravé jiskry.</p>
<p>„Z tvých sexuálních praktik! Vždyť jí vůbec nerozumíš a – “</p>
<p>Do Nikolčina rozhořčeného proslovu se náhle ozval hlas seržanta Adamse: „Tak jak dlouho budu svolávat ten nástup? Dámy se tu vybavují jako na čajovém dýchánku…“</p>
<p>Pak neomaleným způsobem odstrčil Nikolku ze dveří ven a nahlédl do místnosti…</p>
<p>„Tak vy takhle? Nu, mám takový dojem, že se dnes budou mít kluci na co dívat! Snad si nemyslíte, že takový bordel tady budu trpět! A ty – „ obrátil se k Nikolce, „cožpak nevíš, že si smíš plášť obléknout až po nástupu? Rač si odložit!“</p>
<p>Zmatená Lucka útržkovitě překládá Adamsovo lání vědouc, že obě kamarádky stejně rozumějí, ale na druhou stranu se jako první vzpamatovala a zapadla do své role.</p>
<p>Adams mezi tím pohlédl na hodinky, což je signál, že končí s debatami a začíná jednat. Za každou minutu zpoždění sexuálně obtěžující potupný trest pro další kamarádku. Jen přistiženým se zpravidla nic nestane – aby tak byla nahlodána jejich soudržnost.</p>
<p>Nikolka shodila plášť a rychlým krokem vyrazila na táborové náměstíčko, kde už stojí v pozoru zbývajících devětadvacet dívek – úplně nahých, jak nařizuje táborový řád. Seržant Adams uvolnil dveře a umožnil Janě s Luckou, aby vyšly ven a zařadily se na svá místa.</p>
<p>Pak zahájil ceremoniál rozkazu. Když dozněly předepsané formule, obrátil se k zajatkyním a jal se udílet tresty:</p>
<p>„Dneska jak vidím budeme mít o zábavu postaráno. Šest z vás se nezúčastnilo ranní rozcvičky – takže tři dobrovolnice po hodině na pranýř a tři na promenádu. Tři z vás se opozdily na nástup a jedna se ještě předčasně oblékla, takže další čtyři dobrovolnice, které zůstanou bez plášťů celý den.“</p>
<p>Náhle se k němu jeden voják naklonil a pošeptal mu cosi do ucha.</p>
<p>„Samozřejmě! Omlouvám se, zapomněli jsme na kontroly laktace a hygienickou prohlídku! Ačkoliv to nebývá zvykem, tentokrát podstoupí procedury samy vinice, to bude zajímavé… Tak, která z vás se hlásí ke kontrole laktace?“</p>
<p>„Běž…“ nabádá pohotově Jana Lucku, já podstoupím hygienickou…“</p>
<p>Lucka pochopila, že pro ni je to právě to menší zlo. Vystoupila z řady, zvedla ruce nad hlavu, aby se vyhnula jejich zkroucení za zády, a s největším sebezapřením si ‚dobrovolně‘ nechala potupně prohmatat prsa.</p>
<p>Pak její místo zaujala Jana, aby se podrobila potupné hygienické prohlídce. <emphasis>V mém případě to bude zvlášť ponižující, protože odhalí následky našeho nočního dobrodružství, ale nemohu se bránit, protože by za to stihl nějaký trest jiné dvě dívky…</emphasis></p>
<p>Mechanicky se rozkročila a dobrovolně si nechala provést důkladnou prohlídku análního otvoru i vagíny. <emphasis>Kdybych se vzpouzela, tak si mě stejně podrží…</emphasis></p>
<p>„Potřebovala by důkladně vysprchovat, protože dost teče, šéfe,“ oznamuje prohlídku konající voják seržantovi chlípně prohmatávaje její pochvu, „jenže – má smůlu, voda na rozdíl od její CENZUROVÁNO neteče…“</p>
<p>„Tak přece to byly sexuální orgie, podívejme se, mám takový krásný nápad – celý den nahé zůstanou všechny kromě těch provinivších se!“</p>
<p>Pak se podíval na hodinky: „Nástup do zaměstnání. Ihned. A první dobrovolnice se dostaví k pranýři.“</p>
<p>Jana s Luckou vyrazily zpět na ošetřovnu – sledovány Nikolkou, která sice byla zařazena do čety opravující šatstvo, ale nedbá rozkazu vědomě tak ohrožujíc minimálně další jednu až dvě dívky, kterým hrozí trest za její neposlušnost.</p>
<p>„Tak jak si to představuješ? Myslíš si snad, že když se momentálně nemohu Lucky dotknout, že si ji snad přisvojíš – nebo co,“ obořila se znovu na zkoprnělou Janu, když za ní vtrhla do pokojíku pro personál.</p>
<p>„Ale tak už se uklidni,“ žádá ji napadená smířlivým hlasem, „místo toho, abys byla ráda, že tvoje sestra…“</p>
<p>„Tak já mám být podle tebe ráda, že se s Luckou navzájem odcizujeme? Že spolu nemůžeme normálně žít jak jsme zvyklé? Ty si myslíš, že připustím, aby se mi odcizila ještě více – a to s tvým přičiněním? Jak si vůbec představuješ…“</p>
<p>Nikolka hřímá hůř než rozzuřený nadporučík Rogers a blesky na Janinu adresu také nešetří. Dokonce jí zabránila v tom, aby si oblékla plášť a snaží se do ní vybít svou zlost ve formě energie.</p>
<p>„Snad mi tady nechceš sehrát žárlivé divadélko!?“</p>
<p>Janina trpělivost je také už u konce a její výčitky přehlušují Nikolčiny elektrické výboje:</p>
<p>„Sama si užíváš s Lenkou…“</p>
<p>„Jenže já s Lenkou musím trénovat bioenergetickou rovnováhu, kdežto ty s mou sestrou…“</p>
<p>„Ale jakpak ty tu rovnováhu trénuješ? Nezvrhává se ten ‚trénink‘ náhodou v lesbické orgie? A co si o tom mám myslet právě já? Lenka je orientována na chlapy! Znám ji od mateřské školky a vím, co v ní dřímá! Moje pokusy o lesbické sblížení tvrdě odmítá, prvně jsem si na ni sáhla teprve při tom vyšetřování na klinice – a s tebou najednou bude vyvádět…“</p>
<p>„Mohu snad za to,“ skočila Nikolka Janě jízlivě do řeči,“ že si nedokážeš svou kamarádku i eroticky naklonit? Na tvém místě bych se takovými věcmi raději nechlubila. Konec konců – můžeš být ráda, že jsem jí otevřela cestu do lesbického ráje, když si s tím sama nedokážeš poradit!“</p>
<p>Jana využila momentu, kdy si Nikolka udělala pauzu na nádech, a tvrdě oponuje: „Tak vidíš! Sama to přiznáváš! To ti Lenka nestačí? To musíš mít všechny dívky jen pro sebe?“</p>
<p>„Kdo mluví o všech dívkách! Nemýlím-li se, tak se bavíme o tom, že jsi své chlípnosti zneužila vůči mé sestře…“</p>
<p>„Já mám Lucku, ty máš Lenku – nejkrásnější dívku z našeho ansámblu. Ta ti nestačí?“</p>
<p>„To snad není pravda – ty tady mluvíš o Lucince jako o nějaké věci, kterou já mohu jako směnit za něco jiného? Myslíš si, že když teď hrozí nebezpečí, že bych ji mohla zranit, že můžeš jen tak beze všeho zneužít situace a dělat si z ní nějakého pokusného králíka?“</p>
<p>Lucka nevěří vlastním očím ani uším. Celá zkoprnělá poslouchá strašlivou hádku mezi oběma kamarádkami a sleduje modrofialové záblesky, které na nejvyšší míru rozzlobená sestra vysílá z různých částí svého těla Janiným směrem.</p>
<p>„Nikolko, sestřičko! Uklidni se přece. Cožpak zapomínáš, že k takovým věcem musejí být dva? Jana si nedovolila ničeho proti mé vůli…,“ vstoupila do hádky zapínajíc si plášť.</p>
<p>Místo toho, aby se Nikolka uklidnila, působí Lucčina poznámka jako další sud oleje přilitý do rozpoutaného požáru. Zuřící Nikolka ztrácí nad sebou kontrolu úplně a vrhá se na Janu jako býk rozdrážděný muletou. To byla poslední věc, kterou si Lucka uvědomila těsně před tím, než se její nohy obrátily k východu z ošetřovny. Zapomněla si obout i sandály… <emphasis>Musím pryč, daleko, někam, kde mě nenajdou. Celou dobu se tady snažím o udržení jednoty kolektivu a teď jsem sama příčinou roztržky mezi nejlepšími kamarádkami. Jediná krásná noc, kterou jsem zde zatím prožila, nás přišla pěkně draho. Pykají za ni všechny dívky a Nikolka s Janou… Jak teď vypadám sama před sebou?</emphasis></p>
<p>Lucka jde nazdařbůh pryč z tábora nevnímajíc své okolí. Jde pískem směrem k údržbářské dílně, ale nevnímá, že už se blíží k prameni, který objevily hned druhý den po únosu. Necítí hebkou trávu, která jí hladí nohy, necítí vůni lesa. Jde jako tělo bez duše.</p>
<p>„Lucía!“</p>
<p>Jindy příjemný Jorgeův hlas na ni působí jako dotek žhavého drátu. Rozběhla se a zmizela mu z dohledu.</p><empty-line /><p>„Tak už přestaň, cožpak jsi úplně zešílela?“</p>
<p>Jana se snaží vymanit z Nikolčina sevření. Ale Nikolčiny ruce i nohy se náhle změnily v ocelové svěráky, kterými Janu sevřela a cloumá s ní jako by z ní chtěla vytřást duši. Jana nestačí přijímat obrovská kvanta energie, která Nikolka proti ní vysílá, a kolem nahých těl zápasících dívek praskají modrofialové výboje. (Pozn. autora: Čtenář si musí uvědomit, že Jana – jak sama řekla v noci Lucce – <emphasis>„hrubě zanedbala nabíjení“</emphasis> – takže má nad ní Nikolka momentální převahu.)</p>
<p>Skoro dvacet minut trvala Nikolčina křeč, než ochabla vysílením a Janě se podařilo uvolnit z jejího sevření. Pak si uvědomila, že Nikolka je na pokraji záhuby. Vždyť vydala téměř všechnu energii. Přitiskla ji sama k sobě a jala se jí předávat část energie zpět.</p>
<p>„Nechci! Od tebe ne! Ty proradná zrádkyně! Zlodějko! Okradla jsi mě o sestřičku. O mou Lucku! O jediný poklad, který na světě mám,“ a snaží se sama vytrhnout z Janina objetí.</p>
<p>Teď ovšem se situace obrací – a Jana předává Nikolce energii proti její vůli. Když pocítila, že Nikolka opět nabyla trochu sil, dodávku energie zastavila. Nikolka se mezi tím smířila s tím, že Jana nabyla nad ní vrchu, a přestala se vzpouzet. Teď jen sedí stále přitištěná k Janě a zprudka oddechuje.</p>
<p>„Vidíš! A jsi vyléčená,“ sděluje jí náhle Jana.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ale, Nikolko! Cožpak necítíš, že ač se k sobě stále tiskneme, žádný tok energie mezi námi neprochází? Ani elektrické ani tepelné…“</p>
<p>Nikolka vstala a s údivem hledí do Janiných očí: „Tak… já jsem… vyléčená!“ A bez jakéhokoliv vysvětlení vyběhla z baráku na táborové náměstíčko.</p>
<p>„Mám takový dojem, že jsi byla určena do správkové čety. Asi se ti za to některá kumpánka poděkuje…“</p>
<p>Voják, který chytil Nikolku za rameno, uskočil hledě nevěřícně na obrovský puchýř, který mu náhle vyrostl na ruce, a Nikolka si uvědomila, že vyběhla z ošetřovny bez pláště.</p>
<p><emphasis>Nevadí, využiji toho k nabíjení, vracet se nebudu. Aťsi mě očumují, vrátím jim to i s úroky. Teď musím v první řadě najít Lucku a podělit se s ní o tu radost! Konečně se můžeme zase obejmout a pomazlit! Jenže – kam zmizela?</emphasis></p>
<p>Nikolka bloudí po tábořišti. Navštívila i ratejnu, kde Lenka ochraňuje uprchlé zajatkyně, ale ani tam se sestra nevyskytuje.</p>
<p>Nikolka vyšla z ratejny a namířila si to přes náměstíčko směrem k prameni. První, koho uviděla, je Jorge.</p>
<p>„Jorge! Jak se vede, není u tebe Lucka?“ chrlí na něj jedním dechem.</p>
<p>„Děkuji, už je to celkem dobré. A <emphasis>Lucía…</emphasis> Ta šla směrem k dílně, přede mnou však utekla. Nevím, co se jí stalo. Už je to dobrá půlhodinka… To už jsi zase bez pláště, děvče? Vždyť se na tom sluníčku pořádně spálíš! Pojď, půjčím ti zase tričko…“</p>
<p>„Díky, Jorge, jsi hodný, ale mně to momentálně takhle vyhovuje.“</p>
<p>Obdařila údržbáře milým úsměvem a vyrazila udaným směrem snažíc se co nejvíce držet v přímém slunečním světle, aby znovu získala energii ztracenou při hádce s Janou. Asi po patnácti minutách chůze, kousek za Jorgeovou dílnou pěšina končí. A tam uviděla na větvi, která zasahuje do pěšiny, cár trestaneckého pláště.</p>
<p><emphasis>Lucka musela jít nevnímajíc okolí,</emphasis> uvažuje Nikolka, <emphasis>když nedává pozor na cestu. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Aspoň vím, že jsem na správné cestě.</emphasis></p>
<p>Ušla ještě pár metrů – a strnula. Před ní se otevírá srázná strž, a na jejím dně –</p>
<p><emphasis>Hrůza! Lucka mi spadla do propasti! Jestli se jí něco stalo – do smrti si to neodpustím! Takhle blbě žárlit na kamarádku, když s ní byla Lucka šťastná! Kde jí v té díře budu hledat?</emphasis></p>
<p>„Lúúúc-kóóó!“</p>
<p>Nikolčin zoufalý výkřik se vrací několikanásobnou ozvěnou.</p>
<p>„Tady. Tady jsem…“ ozývá se Luciin hlas poněkud zprava.</p>
<p>Nikolka pohlédla tím směrem a na samém dně strže spatřila Lucčino tělo podivně zkroucené pod padlým stromem. Jediným pohledem odhadla situaci. <emphasis>Musím strž obejít, z protější strany není sráz tak příkrý. Ale rychle!</emphasis></p>
<p>„Vydrž, jdu k tobě!“</p>
<p>Ale trvalo dalších deset minut, než Nikolka strž obešla a objevila schůdnější cestu. Konečně stojí nad Luckou. Ta je zapadlá v jakési prohlubni a zavalena padlým stromem. Nikolka s velikým úsilím zvedla větve tisknoucí Lucku k zemi a ta pomalu vylézá ze svého vězení.</p>
<p>„Stalo se ti něco?</p>
<p>„Asi… mám něco s kotníkem…“ Lucčina levá noha je opravdu podivně zkroucená.</p>
<p>„Jen aby to nebylo zlomené, tady asi nebudou na léčbu zlomenin prostředky,“ strachuje se Nikolka a prvotní radost z nalezení sestry se jí začíná kalit.</p>
<p>„Jenže jak se teď odsud dostanu? Na tu nohu se nepostavím… Nejlépe uděláš, když ještě pro někoho zajdeš. Třeba pro Jorgea, vždyť jsme kousek od jeho dílny.“</p>
<p>„To nejde! Přece tě tady nenechám samotnou,“ – <emphasis>zachránce nesmí v žádném případě opustit raněného,</emphasis> honí se hlavou Nikolce jedna z rozmluv s Janou kdysi na klinice. „A Jorge je s Markem u rozvaděče, potkala jsem ho cestou sem. To bych musela do tábora a zpátky. Zůstala bys tu bezbranná celých tři čtvrtě hodiny.“</p>
<p>Nikolka horečně přemýšlí. Vytáhla ze změti větví padlého stromu dvě silné ulomené větve, zbavila je větviček a listí. Pak se o ně celou váhou opřela. „To bude snad stačit, dej sem ten plášť…“</p>
<p>Lucka svlékla zničený plášť a podala ho sestře. Ta po krátkém uvažování roztrhla látku podélně na tři pruhy. Přiložila jednu větev k Luciině zraněné noze a pruhy látky jí tuto dlahu zafixovala.</p>
<p>„Moc s tím nehýbej, je to hrozný aušus, trhá se to jako papír…“</p>
<p>Uchopila Lucku pevně v pase, sehnula se a posadila si ji na záda. Pak začala opatrně stoupat opírajíc se o druhou větev na svažující se straně cesty, aby neztratila rovnováhu kvůli posunutému těžišti.</p>
<p>Když Lucku vynesla z průrvy, opět se sehnula a požádala sestru, aby se postavila zdravou nohou na zem.</p>
<p>„Tak, a teď se o mě hezky opři a do druhé ruky si vezmi tu hůl, ať se co nejvíce odlehčíš – a jdeme!“</p>
<p>„Ty, ty už jsi… vycvičená,“ uvědomuje si teprve teď Lucka novou skutečnost.</p>
<p>„Ano, právě během té prudké hádky s Janou jsem přišla na to…“</p>
<p><emphasis>Hádka s Janou!</emphasis> Lucka se zachvěla úzkostí. „Doufám, že jste se nakonec usmířily?“</p>
<p>„Vidíš. Na to jsem docela zapomněla. Budu jí muset poděkovat.“ A Nikolce se do očí vedraly slzy – tentokrát štěstí…</p>
<p>Cesta se zraněnou sestrou ubíhá pomalu, Lucka musí často odpočívat. Usadily se na chvíli pod stromem u pramene a Lucka si natáhla zraněnou nohu.</p>
<p>„Jak se ti to prosím tě stalo, že jsi tam spadla? Měla jsem o tebe takový hrozný strach, když jsem tě tam uviděla bezmocně ležet,“ zeptala se Nikolka hlasem, ze kterého je slyšet účast i obavy.</p>
<p>„Nedávala jsem pozor na cestu a najednou jsem pocítila, že mi ujíždí půda pod nohama. Tak jsem se chytla toho stromu, jenže – nu, snad sis toho všimla, měl uhnilé kořeny. Nevydržel ten náraz a tak jsem jela dolů i se stromem. Sice zbrzdil můj pád, ale nakonec mě zavalil. Naštěstí jen přes tu díru, do které jsem šťastnou náhodou sklouzla… Aúúú – musím si na tu nohu dávat pozor.“</p>
<p>„Klid, nepospíchej,“ a Nikolka opatrně zvedla sestru se země, postavila ji na zdravou nohu a podepřela ji. Konečně – skoro po hodině – dorazily do tábora.</p>
<p>První, na koho narazily, je ke vší smůle sám seržant Adams. S nestoudnou chlípností zírá na obě úplně nahé dívky z nichž jedna je zraněná, ale místo aby nabídl pomoc, spustil jízlivě: „No ne, to vám ty noční orgie nestačily? To budeme muset vybrat další dvě holky, třeba na promenádu. Večer u rozkazu si to vyříkáme!“</p>
<p>Lucka automaticky překládá, Nikolka po Adamsovi zle loupá očima. <emphasis>Těš se, hulváte! Taky na tebe dojde. Dřív než se naděješ…</emphasis></p>
<p>„Máš tady další pacientku,“ oznamuje Nikolka Janě, když konečně dovedla Lucku na ošetřovnu a položila ji na lůžko v pokojíku pro personál.</p>
<p>„Lucko, co se ti stalo?“ vyhrkne ze sebe nešťastně Jana a běží přes pokoj ke kamarádce,„snad to není zlomené,“ strachuje se odstraňujíc opatrně Nikolčinu dlahu Pak jemně ohmatává Luciin kotník:</p>
<p>„Hmmm, máš štěstí, je to jen vykloubené…,“ konstatuje, zatímco jí Nikolka, které se po Janině zjištění opět vrací optimistický výraz do obličeje, popisuje celou anabázi.</p>
<p>Jana se k ní s úsměvem obrátila: „Pěkně jsi jí to zafixovala, byla by z tebe prima sestra – tedy zdravotní…“</p>
<p>„Ale stejně to dost bolí,“ stěžuje si Lucka.</p>
<p>„Nu nediv se, je to pro ten kloub dost velká zátěž a nepřirozená poloha. Jenže – co s tím? Tohle bude práce spíš pro Xiaolan, ta se zaměřuje na sportovní lékařství…“</p>
<p>Xiaolan právě vstoupila do dveří a zaslechla svoje jméno. Pohlédla tím směrem a spatřila tři kamarádky v živém rozhovoru.</p>
<p>„Tak už jste se uklidnily?“ táže se s úsměvem na rtech.</p>
<p>„My ano,“ sděluje Nikolka, „ale Lucka si při tom vykloubila kotník…“</p>
<p>„Ukaž…“ Xiaolan jemně přejíždí prsty zraněné místo, „… to bude dobré, jen chvilku vydrž…“ a nacvičeným hmatem prudce trhla Lucce nohou.</p>
<p>Lucka ucítila pronikavou bolest, která však záhy opadla. Vzápětí se vrhla k sestře a vroucně ji objala.</p>
<p>„Teď tu nohu trochu šetři,“ napomíná ji Xiaolan, „měla bych ti to na pár dní zabandážovat…“</p>
<p>Ale obě sestry okolí již nevnímají.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 20</strong></p>
<p>Posádka na ostrově je v morálním rozkladu. Kapitán Jeff Austin leží na ošetřovně s ochrnutou pravou polovinou těla a není schopen pohybu. Jeho zástupce je na Ascensionu, Jennifer zmizela. Zdá se, že vojáci se dívek bojí. Nemají ani tušení, která z nich je a která není schopna jim při každé jejich nepravosti uštědřit elektrickou ránu nebo je popálit.</p>
<p>Lenka hlídá ratejnu a neproklouzne jí ani myš. Nedovolí nikomu vstoupit, aby chránila tajemství uprchlých zajatkyň. A Peruánky zcela otevřeně zabavily pro sebe člun, který Jorge nedávno opravil, a vyrazily na jižní ostrov se zásobou jídla pro vězněné Indiány. Nikdo jim neodporoval.</p>
<p>„Všechny Indiány jsme pustily z klecí a zachránily jsme Jennifer. Kapitán ji tam nechal převést v den, kdy byla zbavena funkce velitelky tábora,“ sděluje <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> Lence po návratu.</p>
<p>„A to vojáci nekladli odpor?“</p>
<p>„Stačilo jednoho omráčit,“ vysvětluje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> se smíchem, „ostatní hned strčili hlavy do písku. Sice je asi po našem odjezdu zase pochytají, ale aspoň na chvíli se mohou pořádně protáhnout. Jennifer strávila úplně nahá v kleci jen dva a půl dne – a je z toho celá zdecimovaná.“</p>
<p>„Taky jsme tam sebraly pár samopalů. Dáme je prozkoumat Nikolce nebo Rodice. My se v nich nevyznáme…“</p>
<p>„Asi v nich mají taky slepé náboje, jinak by se bránili,“ uvažuje Lenka, „ale na Nikolku ani Rodicu snad čekat nemusíme.“</p>
<p>S těmito slovy se obrátila k zachráněné Jennifer: „Podívej se, čím jsou nabity,“ a podává jí jeden samopal.</p>
<p>„Slepými,“ prohlásila Jennifer, sotvaže prohlédla zásobník, „takže je to jasné. Oni jsou vlastně bezbranní.“</p>
<p>„Jaké zbraně mají ještě k dispozici kromě samopalů?“</p>
<p>„Velitelé mají ještě pistole. Mužstvo má jen samopaly. Pak jsou tu k dispozici zbraně těžkého kalibru. Přístavní děla a protivzdušná technika. Tu proti nám těžko použijí…“</p>
<p>„Říkáš – proti nám. Což ty nejsi důstojník Spojených Států?“</p>
<p>„Jistě, Lenko, ale to jen navenek. Tady uvnitř,“ Jennifer si položila ruku na srdce, „jsem ve službách Jošuových. Kdo si myslíš, že vás tu bránil před fyzickou újmou a kdo zná tajemství krytu?“</p>
<p>„Takže jsi na naší straně?“</p>
<p>„Proč pořád pochybuješ?“</p>
<p>„Protože tvé způsoby, když jsi šéfovala vyšetřovací komisi a velela táboru, tomu nenasvědčovaly. Mne jsi nechala štvát psem, výslechy dívek jsi vedla krajně ponižujícím způsobem, musely se vystavovat úplně nahé ve zcela nedůstojných pozicích nejen před členy komise, ale i před zraky vojáků ve stráži…“</p>
<p>„Máš pravdu, ale to všechno jsem dělala jen na vnější efekt, abych se chránila před podezřením ze spolupráce s vámi. Jistě uznáš, že na druhou stranu jsem při tom všem dbala toho, aby vám nebyl zkřiven ani vlásek. Dokonce i Arny, ten voják, který byl po celou dobu přítomen té ponižující Nikolčině exekuci na pranýři, konal podle mých příkazů. Taky měl chudák co dělat, aby ji uchránil před Fredovými zvrhlostmi, když se mi už nepodařilo ho od pranýře nějak vzdálit. Z něj mám taky největší strach. Jeho podlé způsoby, donášení, kruté zacházení se zajatci…“</p>
<p>„Fred už to má za sebou,“ informuje Lenka Jennifer, „včera před polednem spáchal sebevraždu.“</p>
<p>„Tak to se mi docela ulevilo. Ale má tu několik kumpánů podobného ražení, na ty si budeme muset dávat pozor. Naštěstí jsou většinou v četě seržanta Anthonyho – to je náš člověk a daří se mu je zatím držet na uzdě.“</p>
<p>„Jak – náš člověk? Cožpak seržant Anthony…“</p>
<p>„Seržant Anthony je čestný a poctivý člověk. Pouští sice na vás hrůzu po mém vzoru, ale i to jsou ‚mimikry‘ – ve skutečnosti vám fandí a dělá všechno pro to, aby věci dospěly do zdárného konce. To slepé střelivo nafasoval zcela úmyslně. Trest měsíční strážní služby si takřka navrhl sám, aby mohl strážní četu vodit na místa, kde ji potřebujeme mít my, a aby se s ní vyhýbal místům, kde svědky nepotřebujeme. Nepopírám, že jsme v sobě našli zalíbení, ale to naši situaci jen ulehčuje, protože pravda o našich milostných pletkách, která je tu vydávána za fámu, zakrývá skutečnost, že společně pracujeme proti vašim dozorcům.“</p>
<p>„Jenže se tak postupně dostaneme do bezvýchodné situace,“ upozorňuje Lenka.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Lenka se na Jennifer zkoumavě zahleděla: „Protože v momentě, kdy by se nám podařilo vojáky nějakým způsobem zbavit vlády nad základnou, padne na nás všechna odpovědnost za její chod. Zůstaneme tu bez prostředků, protože samy nemůžeme opatřovat zásoby a nevíme, na které vojáky je spolehnutí. Také by se mohlo stát, že dříve nebo později připluje loď s řádně vyzbrojenou posádkou a…“</p>
<p>„Osvobodíme-li Indiány, tak se snadno ubráníme s jejich pomocí,“ oponuje Jennifer.</p>
<p>„A čím? Samopaly se slepými náboji?“</p>
<p>Optimistický výraz z Jennifeřiny tváře zmizel.</p>
<p>„Schovej se!“ zvolala náhle na Jennifer <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> „Blíží se sem skupina vojáků!“</p>
<p>Nahá Jennifer skočila za dveře ratejny. Právě včas. Zpoza rohu se blíží skupina čtyř vojáků, kteří namáhavě hekají vlekouce na nosítkách mrtvé Fredovo tělo.</p>
<p>„Ani jsem netušila, jak dokonale nás Hill fyzicky vybavil,“ poznamenala Lenka k Peruánkám, „my s Jorgem jsme ho nesli bez nosítek jen sami dva a vůbec mi to nepřišlo nějak zvlášť namáhavé…“</p>
<p>Skupinu doprovází Nikolka s Xiaolan. Když spatřily kamarádky, oddělily se a zůstaly s nimi před vchodem do ratejny.</p>
<p>„Celý den tam smrděl,“ odplivla si zhnuseně Nikolka, „než se uráčili splnit kapitánův rozkaz a odklidit ho do krytu!“</p>
<p>Pak spatřila Peruánky: „Tak jak jste se vyřádily na jihu?“</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> jí sděluje všechny žhavé novinky, včetně obsahu posledního rozhovoru o vývoji situace na ostrově.</p>
<p>„Kde je Jennifer?“ ptá se Nikolka, když Indiánka skončila s vyprávěním.</p>
<p>„Tady jsem,“ a Jennifer, teď už zabalená do pokrývky, vystoupila z úkrytu.</p>
<p>Nikolka se na ní přívětivě usmívá: „Pověz nám, jakou tady mají vojáci spojovací techniku?“</p>
<p>„Tak to nevím, do těchto podrobností jsem nebyla zasvěcena. Vím jen o místním telefonu, který teď bez proudu nefunguje.“</p>
<p>„Ale kapitán před chvílí nařídil Anthonymu, aby se spojil s…“</p>
<p>„Pravda! Anthony nám to poví… Ale proč to chceš vědět?“</p>
<p>„Musíme zjistit,“ rozvíjí Nikolka svůj nápad, zda komunikační techniku lze použít jen v rámci složek US Army a CIA, nebo zda je jimi možno dosáhnout libovolného spojení…“</p>
<p>„Sice nevím, k čemu by nám to bylo, ale zjistit se to dá,“ uvažuje Jennifer.</p>
<p>„Mne totiž napadlo…“ spustila Nikolka, ale větu nedokončila, protože právě přiběhla z ošetřovny Lucka a hledá Xiaolan: „Jana ti vzkazuje, že se máš hned vrátit.“</p>
<p>Ani nevysvětlila proč a zase běží zpátky.</p>
<p>„Jdu se tam taky podívat,“ rozhodla se Lenka, „ochraňujte uprchlé zajatkyně,“ obrátila se ještě k Peruánkám a vyrazila s Nikolkou a Xiaolan za Luckou.</p>
<p>Na ošetřovně je boží dopuštění. Ty dva vojáky, které chtěla Xiaolan propustit z ošetřovny, stihl z neznámých důvodů Fredův osud. Leží nazí na palandách, každý má u penisu igelitový pytel a u hlavy konev vody.</p>
<p>Jana pohlédla na Nikolku a na Lenku, které právě dorazily s Luckou a Xiaolan: „Kde přišli k vašemu mléku?“</p>
<p>„Já si to mohu vysvětlit jen tak,“ uvažuje Nikolka, „že nás šmírovali, když jsme si včera s Lenkou navzájem vyprazdňovaly prsa. Mléko už bylo sice určeno k vylití, ale protože došly vzorkovnice, zůstalo ve dvou sklenicích tady na stole. Večer jsme je našly rozbité pod stolem. Ti chlípníci to asi vypili a pak rozbili sklenice, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda…“</p>
<p>„A dnes ráno se stalo něco podobného,“ poznamenává Lenka, „což znamená – pokud si tihle tři nedali nášup, že to možná během zítřka postihne ještě někoho dalšího.“</p><empty-line /><p>Lenčina slova se potvrdila. Následujícího dne, tj. 15. února, onemocněli záhadnou chorobou zbývající vojáci včetně kapitána. Ošetřovna připomíná nádraží. Dvě čety vojáků mají co dělat, aby zvládli náročnou obsluhu onemocnělých kumpánů.</p>
<p>„Měl by se o vás postarat lékař, který přijel s komisí,“ poznamenává Jana vyšetřujíc kapitánovi prostatu a genitálie, „my s Xiaolan jsme jen studentky…“</p>
<p>Jana už se po Nikolčině vzoru ani neobtěžuje zastírat znalost angličtiny.</p>
<p>„Já vím, že nám nepomůžete, ale aspoň se o nás postaráte. Tomu budižkničemovi bych nedal ošetřit ani psa,“ povzdechl si kapitán, „u té komise je jenom jako vocas mající vyslýchané přivádět do ponižující situace. Funguje tam jen jako stresový faktor. To je asi jediné, co umí. Kdybych mu byl nesvěřil do péče toho chlápka s otřesem mozku, tak už jsme možná i ten proud měli… aúúú … tam to zabolelo…“</p>
<p>„Varlata má sice už z podstatné části atrofovaná, ale stále ještě citlivá,“ sděluje Jana po straně Xiaolan, „zato ti tři, kteří onemocněli včera, už mají téměř prázdná scrota a necítí nic.“</p><empty-line /><p>„V noci na zítřek vás dvě Jorge zavře v krytu,“ upozorňuje Lenka Malik a Obereju, „tak se připravte. Pokrývky a nějaké šatstvo si vezměte ve skladu. Stejně nikdo nehlídá, většina vojáků obletuje ty nemocné…“</p>
<p>„Ale… tam přece …“</p>
<p>„Mrtvola ti neublíží. Před živými se musíme mít na pozoru,“ chlácholí Lenka čokoládovou krásku.</p><empty-line /><p>„Vedle deseti přímých armádních pojítek jsou tu k dispozici dvě běžné krátkovlnné vysílačky a dva satelitní telefony. Jenže baterky v nich docházejí, potřebovaly by nabít. Funkční je jen to jedno pojítko, kterým komunikujeme s Ascensionem,“ vysvětluje Anthony Nikolce a Jennifer předváděje jim spojovací techniku v osiřelé kapitánově kanceláři, „Zítra se vrátí nadporučík Rogers – tedy kapitánův zástupce. A přiveze také nový transformátor. Pak to budeme moci uvést do provozu.“</p><empty-line /><p>Pak přišel osudový den – 16. únor. Ráno před svítáním ještě Jorge vyzvedl z krytu další dvě vycvičené dívky a manželé se ujali Malik a Obereji. Peruánská dvojčata ještě s Lenkou a Nikolkou jsou na jižním ostrově s potravinovou pomocí pro Indiány. Dvě čety vojáků jsou k dispozici Janě a Xiaolan na ošetřovně, protože šest nemocných vojáků spotřebovává neuvěřitelné množství vody.</p>
<p>Půl hodiny po poledni zakotvila loď. Nadporučík Rogers odvedl svědomitou práci. Přivezl nového šéfa vyšetřovací komise, výslechového specialistu s opravdu rozmanitou výbavou a kněze. Mimo nich přivezl specializovaného elektromontéra, nový transformátor a také zásobu léků. O střelivo však nepožádal, protože ke zničení pověsti jeho i kapitánovy stačí maléry, které už nebylo možno ututlat.</p>
<p>„Nástup!“</p>
<p>Hlas polnice prořízl už tak napjatou atmosféru na ostrově a část vojáků včetně některých zajatých dívek se poslušně řadí do předepsaného obrazce na táborovém náměstíčku.</p>
<p>Nadporučík Rogers nevěřícně přehlédl prořidlé řady osazenstva ostrova: „Kde je kapitán?“</p>
<p>„Nemocen na ošetřovně,“ odpovídá podle pravdy jeden ze seržantů.</p>
<p>Nadporučík Rogers vyrazil udaným směrem a nestačí se divit. Ošetřovna připomíná veřejné tržiště orientální metropole. Vojáci ve funkci nosičů cestují ve dvou proudech. Jedni s konvemi na vodu, druzí s igelitovými pytli čehosi odporně páchnoucího…</p>
<p>„Co se to tady děje!?“</p>
<p>Na spodních lůžcích paland leží šest nahých nemocných včetně samotného kapitána a dvě čety vojáků jsou plně vytíženy jejich náročnou obsluhou. Nemocní v krátkých intervalech pijí obrovské množství vody. Jana a Xiaolan bezmocně sledují toto divadlo.</p>
<p>„Vojáci onemocněli neznámou chorobou. Jeden spáchal sebevraždu,“ podává Jana hlášení.</p>
<p>„Proč seržant Anthony nepožádal také o lékaře?“</p>
<p>„Lékař tu je – ten co přijel s komisí, ale odmítl se nemocných ujmout.“</p>
<p>„Také to není v jeho kompetenci,“ konstatuje Rogers.</p>
<p>„V jeho služební kompetenci to sice není, ale jako lékař by se jich ujmout měl. Kdybych byla ministryně zdravotnictví, usilovala bych o to, aby byl zbaven diplomu – má-li vůbec nějaký.“</p>
<p>„Na to nemáš právo, protože nejsi občanka USA. A kromě toho – kdopak nám tady vypravoval, že neumí anglicky?“</p>
<p>Jana se jen pohrdavě usmála: „Myslela jsem, že…“</p>
<p>„Ty nemáš co myslet. Jak je vidět, těm nemocným tady stejně nepomůžete, takže se račte všichni odebrat k nástupu.“</p>
<p>Jana, Lucka i Xiaolan se beze slova odebraly na táborové náměstíčko sledovány vojáky, kteří ještě před chvílí zásobovali ošetřovnu vodou a odnášeli odpad.</p>
<p>„To jste neměl, nadporučíku,“ ozval se ze svého lůžka kapitán, „ty holky dokázaly mužstvo aspoň držet na uzdě, jinak by…“</p>
<p>„Od kdy tady vládnou nějaké ženské, které se ještě ke všemu paktují s vesmírnými vetřelci za našimi zády?“ osopil se Rogers zcela neslužebně na kapitána. Ale ten jen apaticky mávl rukou: „Dělej, jak myslíš. Jen abys nesplakal nad výdělkem. Stačí moc málo k tomu, abys tu skončil mezi námi …“</p>
<p>Rogers se bez odpovědi otočil a vyrazil k nástupu mužstva a zajatkyň na táborové náměstíčko. Přehlédl prořídlé řady svých oveček a jeho pohled se zastavil na neuspořádané formaci zajatkyň. „Pokud je mi známo, k nástupu se máte dostavovat bez oděvu! Nebo někdo během těch pár dní, kdy jsem byl pryč, změnil řád nástupu? Nevím o tom. Takže ty pláště bych prosil dolů! Okamžitě!“</p>
<p>Dívky odložily pláště před sebe na písek a postavily se do vzorného pozoru.</p>
<p>„Svatá panno…,“ vydechl kněz a zakryl si oči dlaněmi.</p>
<p>„Jak to, že je vás tady jen osmadvacet?“ zeptal se Lucky nadporučík nedbaje knězovy reakce, „kde jsou ostatní?“</p>
<p>„Já je snad hlídám? Od toho tu máte čtyři čety samopalníků, ne?“</p>
<p>„Jak to se mnou mluvíš? Snad si znovu nekoleduješ o promenádu?“</p>
<p>„Nadporučíku, nezdá se vám, že má Lucka pravdu,“ přerušila jeho proud vyhrůžek Jana. Její hlas zní tvrdě a nekompromisně.</p>
<p>Nadporučík Rogers začal měnit barvu v obličeji – nejprve zbledl, pak zezelenal, zmodral, zfialověl a nakonec zbrunátněl. Jeho oči se podlily krví a žíly na krku mu naběhly jako provazy. Pak vybuchl:</p>
<p>„Velitelem posádky v době nemoci kapitána Austina jsem já! Já! A nepřipustím, aby si vůbec někdo dovolil – a ještě k tomu ženská, civil, nula – rozumíš – nula! – aby si taková nula vůbec dovolila mě poučovat o tom, kdo tu má a kdo nemá pravdu! Já s tebou zatočím! Nemysli si, že jsi pořád pod ochranou té čarodějnice, která do nedávna velela zajateckému táboru! Budeš teď sdílet její osud. Nechám tě zavřít do klece jako opici…“</p>
<p>„Uklidněte se, nadporučíku, nebo přiděláte další práci tady důstojnému pánovi,“ využila Jana k replice momentu, kdy se nadporučík odmlčel, aby mohl zalapat po dechu, „vždyť…“</p>
<p>„Seržant Anthony!“</p>
<p>„Zde!“</p>
<p>„Se čtyřmi muži z vaší čety odvezete tuto vzpurnou zajatkyni na jižní ostrov a uvážete ji nahou, zdůrazňuji NAHOU! – do některé klece uprostřed tábora, aby byla všem ostatním neustále na očích! Jako důkaz splnění rozkazu mi přivezete její plášť sandály! Odjezd do půl hodiny! Jasné?“</p>
<p>„Rozkaz!“</p>
<p>Anthony se obrátil k Janě: „Půjdeš s námi dobrovolně, nebo…“</p>
<p><emphasis>„…Seržant Anthony je čestný a poctivý člověk. Pouští sice na vás hrůzu po mém vzoru, ale i to jsou ‚mimikry‘…“</emphasis> honí se Janě v hlavě Jennifeřin výrok, který jí parafrázovala <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> včera večer – <emphasis>tomu ublížit nemohu, přišli bychom o spojence…</emphasis></p>
<p>„Půjdu dobrovolně… jen trochu strpení…“</p>
<p>Pak se obrátila k Lucce a spustila česky: „Až mě převezou, tak se s nimi domluvím – doufám, že Anthony ví, koho má vzít jako doprovod, aby nedošlo k prozrazení – a pošlu svůj plášť a sandály jako důkaz. Tam už si nějaký oděv opatřím – třeba něčí uniformu. Na jižním ostrově budu ‚legálně‘ a budu moci usnadnit život Indiánům i v době, kdy tam naše děvčata nejsou… Smůla je, že jsem včera zanedbala nabíjení a ani dneska…“</p>
<p>„Tak se tady nevybavuj. Jdeme, jdeme!“ pobízí ji drsně Anthony a cloumá jí ramenem. Jana si ke všeobecnému veselí vojáků oblékla plášť…</p>
<p>„…na tu chvíli ti to nestojí za to…“</p>
<p>„… jen se s ním naposled pomazli …“</p>
<p>„…taky ho tu mohla rovnou nechat, aby se s ním kluci nemuseli tahat nazpátek…</p>
<p>… a vydali se směrem k přístavu.</p><empty-line /><p>Člun vyrazil z přístavu a obeplouvá ostrov z východu využívaje síly proudu v úžině. Uprostřed seržant Anthony, proti němu Jana. Po stranách dva samopalníci. Třetí muž obsluhuje motor, čtvrtý kormidlo.</p>
<p>„Jen, mi notis, ke vi kaj viaj kamaradinoj uzas Esperanton kiel komunikan rimedon {Tak jsem si všiml, že vy a vaše kamarádky užíváte esperanto jako komunikační prostředek},“ zaslechla náhle Jana tichou Anthonyho poznámku. Jen lehce přikývla, ale nedala nijak najevo, že se s ní seržant baví. Anthony tiše pokračuje týmž jazykem; navenek to vypadá, že si jen tak něco polohlasně pro sebe mumlá…:</p>
<p>„Vzal jsem s sebou čtyři nejhorší grázly, kteří mě podezírají, že jsem s vámi spolčen – tak jsem tě chtěl poprosit, abys vydržela a sehrála to divadlo až do konce.“</p>
<p>Jana se rozhlíží po vodní hladině, před sebou vidí přibližující se pobřeží jižního ostrova, které je tak rozdílné od břehu, který před chvílí člun opustil. Přitom však pozorně naslouchá seržantovu ‚mumlání‘ snažíc se, aby jí neuniklo ani slovo… „Náramek, který ti dám osobně na pravou ruku, má poškozený zámek a do roubíku, který dostaneš, jsem vpašoval klíče…“</p>
<p><emphasis>V případě prozrazení mohu ty čtyři lotry snadno zlikvidova i když mi dochází energie, ale asi by to zatím nebylo dobré, protože bych pak na Anthonyho vrhla stín podezření zcela zjevného… Nechám se svléknout, připoutat a zavřít. Až odejdou, tak se snadno osvobodím…</emphasis></p>
<p>Člun přirazil ke břehu a jeden ze samopalníků ho připoutal k molu. Pak vyvedli Janu na břeh.</p>
<p>„Šéfe, neměla by se svléknout už tady, ať se s těmi krámy nemusíme tahat zpátky?“</p>
<p>Jana se pohrdavě podívala na strážného: „Tak to jsem neměla ani tušení, že vojáka americké armády zmůže jako nesnesitelné břemeno kus hadru…“</p>
<p>„Tady nejde o to břemeno, ale o to, aby sis toho trestu co nejvíc užila,“ odvětil jízlivě voják.</p>
<p>„Mně se spíš zdá, že si toho mého trestu chceš užít hlavně ty!“ <emphasis>Ani nevíš, ty chlípníku, jak mi hraješ do noty…</emphasis></p>
<p>„Na to, že jsi ženská, jsi docela chytrá, kdo by to byl řekl… Takže bych prosil ten pláštíček dolů, ano… a ty sandálky taky… Vidíš, jak ti to jde…“</p>
<p>Jana se drží vytčené strategie a zatím bez odporu vojáky poslouchá. <emphasis>…spočítám mu to dodatečně, chlípníkovi. Teď nesmím ohrozit spojence… A pak…</emphasis></p>
<p>„Vidíte, šéfe,“ oslovil voják zcela neslužebně seržanta, „kdypak zdejší klece viděly zajatkyni s tak nóbl zakulaceným zadečkem, to bude pro tu vyvolenou klec veliká čest…“ a pleskl nahou Janu přes právě opěvovanou tělesnou partii. Vzápětí však zavrávoral: „Aúúú, mě vám vzala do té ruky nějaká křeč…“ a zmateně napíná co nejvíce svou pravici tlače ji dlaní do kmene nejbližšího stromu. Jana se mezi tím pustila do uskutečňování svého plánu a postoupila ze stínu o pár kroků dál, na místo plně ozářené Sluncem. Tam vystavila své nahé tělo co největší plochou jeho paprskům. <emphasis>Musím toho využít a cestu co nejvíce zdržovat, abych se stačila důkladně nabít. Kdyby ten lotřík jen tušil, jak mi svou chlípností a zvrhlostí právě pomohl, dal by si pár facek a šel se udat za spolčování se s nepřítelem…</emphasis></p>
<p>„No ne, to snad není pravda, podívejte se, jak se ta coura vystavuje…“</p>
<p>„Poslyšte, Hunte,“ obořil se na něj seržant, „vysvětlete mi, co vy vlastně chcete! Nejprve ji donutíte k tomu, aby se svlékla, pak se…“</p>
<p>„Ale, šéfe! Mně se zdá, že se svlékla až moc ochotně…“</p>
<p><emphasis>Mám dojem, že jsem tak trochu vypadla z role! Měla jsem se víc vzpouzet, ale jak jsem cítila, že se potřebuji pořádně nabít… Včera jsem se k tomu nedostala kvůli té epidemii ‚mléčné úplavice‘, ta rána, kterou teď Hunt dostal, už byla značně oslabená… Ale pozdě bycha honit, teď už to nespravím…</emphasis></p>
<p>„Hunte! Za prvé: Budete mě oslovovat ‚seržante‘ – A za druhé: Nebudete mi skákat do řeči! Jste ve službě a ne v hospodě. Jasné?“</p>
<p>Seržant Anthony zachránil choulostivou situaci mistrně odváděje Huntovy myšlenky jiným směrem, „Bude-li se to opakovat, zarazím vám týden vycházky!“</p>
<p>„Promiňte, seržante, ale před zajatkyní snad mou osobu snižovat nemusíte…“</p>
<p>„Je zajímavé, Hunte, že po mně vyžadujete dodržování čehosi, co sám nerespektujete. Zůstanete tady a budete hlídat člun a věci!“</p>
<p>Pak se obrátil k Janě: „A ty se trochu kroť, jsi tady v zajateckém táboře a ne ve strip-baru!“</p>
<p>Po těchto slovech se průvod vydal na cestu do tábora, přičemž Jana se stále snaží držet na plném slunečním světle. <emphasis>Podle vyprávění to do toho tábora trvá asi dvacet minut pěšky To by mi mělo stačit. Klece jsou pod přístřešky, takže ve stínu… Tam bych se nenabila… Musím jen doufat, že dodrží slib a že se snadno a rychle osvobodím…</emphasis></p>
<p>Konečně dorazili k cíli cesty. Seržant Anthony vyhledal velitele stráže a požádal ho o vyklizení jedné klece uprostřed tábora přesně podle Rogersova rozkazu. Pak pokynul Janě, aby vstoupila.</p>
<p>„Podržte mi ji,“ rozkázal dvěma svým vojákům, „a ty mi podávej věci!“</p>
<p>Sám osobně připoutal Janiny ruce a nohy k mřížím klece. Na zápěstích a kotnících jí zacvakly ocelové náramky. Jana podvědomě zaslechla, že náramek, který má na pravé ruce, vydal při uzavírání trochu jiný zvuk a v duchu jí spadl kámen se srdce.</p>
<p>Seržant Anthony si zase cosi spokojeně mumlá ‚pod vousy‘ a Jana zachytila opět dvě esperantské věty: „Já se omlouvám, že jsem tě tak pokáral. Vím, proč jsi to udělala, ale mně nezbylo nic jiného, nechtěl-li jsem riskovat prozrazení.“</p>
<p>Nahlas pak řekl: „Tak si to tu užij, krasotinko. Podívej se, kolik tu máš vděčných diváků…“</p>
<p>Dveře klece zaklaply a vojáci si chtivými pohledy prohlížejí nahou bezbrannou dívku, zatímco seržant Anthony podává veliteli stráže hlášení o novém přírůstku.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 21</strong></p>
<p>Poručík Chris Brandon, nový šéf vyšetřovací komise a inspektor CIA pro vnitřní záležitosti v jedné osobě, nevychází z údivu. Šest vojáků včetně kapitána Austina, velitele posádky, je stiženo záhadnou chorobou. Místo lékaře o ně pečují dvě medičky, z nichž jedna si dovolila veřejně poučovat zástupce velitele – <emphasis>taky za to byla po zásluze potrestána</emphasis> – kvituje se zadostiučiněním poručík, <emphasis>je vidět, že aspoň Rogers si hned tak nic líbit nenechá</emphasis> – ale stejně tu panují divné pořádky: Zajatkyně obviněné ze spolupráce s vesmírnými vetřelci, se volně pohybují po ostrově, nikdo je nehlídá, nikdo nemá přehled o jejich činnosti. Vyhořelý transformátor, vyhořelé skladiště…</p>
<p>„Pane nadporučíku,“ oslovil Brandon po skončeném nástupu zástupce velitele chladně, „garantuji vám, že zpráva, kterou pošlu na vaše velitelství, nebude nijak příznivá. Vaše jednotka má zajišťovat chod zajateckého tábora – opakuji: ZAJATECKÉHO! – A mně to tu zatím připadá jako v nějakém dovolenkovém letovisku. Nejen že selhala vyšetřovací komise vedená Jennifer Fournierovou, nejen že tady vládne chaos a posádka je bez proudu, bez vody, bez telefonického spojení, bez lékaře, ale mně se zdá, že vaše posádka je v naprostém rozkladu a že ty zajatkyně tady mají navrch! Jak mi například vysvětlíte zmizení tří žen z tábora pro teroristy, jak mi vysvětlíte, že denně je nutno řadu z tamních zajatců hledat a chytat, protože z nějakých záhadných důvodů opouštějí svévolně klece? Jak mi vysvětlíte…“</p>
<p>„Zadržte, Brandone!“ Uvědomte si, že to jsou události posledních několika dnů, které já jsem trávil služebně na Ascensionu…“</p>
<p>„To mě nezajímá. Ode dneška tu bude zavedena železná kázeň! Opakuji: ŽELEZNÁ! Nejprve mi předveďte kancelář, kde zasedá vyšetřovací komise, a sežeňte její členy, hlavně Jennifer Fournierovou!“</p>
<p>Rogers vede Brandona do známé již místnosti, kde nedávno Nikolka zaútočila na Jennifer.</p>
<p>„Nevyhovující! Naprosto nevyhovující. Kancelář musí být umístěna na odlehlém místě a důkladně střežena. V okruhu půl míle se nesmí zdržovat žádná nepovolaná osoba, protože budou zavedeny tvrdé výslechové metody za použití speciální techniky – a to se bez hluku neobejde. Jasné?“</p>
<p>„V tom případě navrhuji přemístit celou komisi na východní ostrůvek na konci úžiny. Je tam strážní domek a je tam malý agregát, takže…“</p>
<p>„Dobře, předvedete mi to místo hned, jak se vrátí člun. Teď se spojte s Ascensionem, ať pošlou doktora. Okamžitě. Přece se o naše lidi nebudou starat nedostudované zajatkyně, navíc obviněné ze spolčování se s nepřítelem!“</p>
<p>„Ale to potrvá dobré dva až tři dny. Vždyť cesta sem trvá skoro deset hodin a …“</p>
<p>„Spojte mne a já si s nimi promluvím sám. Jsem tady dvě hodiny a vaše věčné výmluvy a vykrucování už mi lezou pořádně krkem! Posádku máte v rozkladu, techniku v havarijním stavu a počínáte si, jako by se nic nedělo, jako by ten bordel byla pro vás běžná norma!“</p>
<p>Poručíku Brandonovi se podařilo spojení s Ascensionem a po ostré výměně názorů získal příslib, že lékař dorazí na základnu ještě dnes ve večerních hodinách.</p>
<p>„Hlásím splnění úkolu,“ oznámil Rogersovi seržant Anthony předávaje mu Janin plášť, ve kterém jsou zabaleny i její sandály.</p>
<p>„Dobře, Anthony, sežeňte členy komise, připravte člun a vyrazíme na východní ostrůvek. Jasné?“</p>
<p>„Rozkaz!“</p>
<p>Brandon se vypravil zpět na loď a vyzval výslechového specialistu, aby si připravil své nádobíčko k instalaci. „Převezeme to všechno támhle na ten ostrůvek…“</p>
<p>„Ano, to je příhodné místo, takže se dáme hned do příprav, abychom mohli zítra začít.“</p>
<p>Dva čluny – jeden posádkový a druhý lodní, pendlují mezi lodí a oběma ostrovy. Ve strážním domku nainstalován počítač, zařízení pro elektrotorturu a převezeny všechny dosud sebrané dokumenty, které získala komise v minulých dnech, i materiály, které ‚iniciativně‘ dodala Jennifer z vlastních zdrojů. Nakonec byly dovezeny zásoby potravin a nápojů pro potřeby členů komise a strážní služby.</p>
<p>„Plán práce komise vám představím večer, až se tady všichni sejdeme. Hlavní úkol pro vaše lidi,“ obrátil se pak Brandon k Rogersovi, „bude spočívat v tom, že sem budou přivážet jednotlivé delikventky k výslechu. A ty vyslechnuté budou vozit na jih a zavírat do klecí, aby se nemohly domlouvat s těmi nevyslechnutými a aby je nemohly varovat před tím, co je při výslechu čeká. Doufám, že je vám to jasné!“</p>
<p>„Ano,“ hlesl Rogers.</p>
<p>„Dobře. A teď mi přiveďte Jennifer Fournierovou!“</p>
<p>„Jennifer Fournierovou dal před třemi dny kapitán Austin zavřít nahou do klece,“ oznámil Brandonovi seržant Anthony zaslechnuv jeho požadavek.</p>
<p>„Cože? Jak si může nějaká krysa z US Army dovolit vztáhnout ruku na důstojníka CIA! Okamžitě ji sem přivezte! Tak, jak je. Ať si to trochu užije, když se tomu hňupovi dala. Docela rád si prostuduji její anatomii…“ a Brandon se škodolibě zachechtal. <emphasis>To by mě moc zajímalo, jak se ta nemožná ochechule zatváří, až zjistí, že zrovna JÁ přebírám její funkci a že vezu příkaz k její degradaci o dva stupně. Ale CIA je CIA. Austina nechám za tu lumpárnu degradovat aspoň o tři…</emphasis></p>
<p>„Rozkaz!“</p>
<p>Pak se obrátil k Rogersovi: „Nejste s kapitánem dvojčata?“</p>
<p>„No dovolte…“</p>
<p>„Já jen, že užíváte stejných metod trestání. Ale líbí se mi to. Docela určitě je zařadím do svého repertoáru…“</p>
<p>Anthony dal příkaz k odplutí. Když byl člun zakryt útesem, změnil kurs na sever. <emphasis>Teď se musím s Jenny poradit, co dál, protože na ty lotry, které mám v četě, není spolehnutí…</emphasis></p><empty-line /><p>Xiaolan se vrátila ihned po skončení nástupu na ošetřovnu jen s Luckou. Angličtinu neovládá a bez tlumočnice se neobejde. Stav nemocných je stále ubožejší. Většina je v bezvědomí. Není divu, když byli skoro na hodinu zbaveni obsluhy, která je zásobovala vodou. Většině dehydrovaných vojáků přestal pochopitelně vytékat sekret. Xiaolan provedla orientační vyšetření. Tři vojáci, kteří onemocněli už včera, mají scrota úplně prázdná, dnes onemocnělí už mají jen zbytky genitálií. Necitlivé..</p>
<p><emphasis>Ta nemoc propuká náhle a končí také náhle. Její inkubační doba je 36 až 48 hodin po požití mléka. Její ukončení je spojeno s dokonalou kastrací,</emphasis> uvažuje Xiaolan stojíc nad jedním z těch dvou. Opatrně mu přehrnula předkožku a jemně masíruje dvěma prsty žalud penisu. Nezdá se však, že by voják dával najevo jakékoliv vzrušení a jeho penis nemá tendenci k erekci. Xiaolan je zmatena. Vypadá to, jako by došlo u jeho pohlavních orgánů k naprosté ztrátě inervace. Xiaolan penis brutálně stiskla, ale voják nereaguje. Jako by tato část těla ani nebyla jeho.</p>
<p>„Copak, že jsi tak zaražená,“ ptá se jí Lucka pozorujíc napjatě její počínání.</p>
<p>Xiaolan se probrala ze svého zamyšlení a zmateně pohlédla na kamarádku: „Je z něj absolutně dokonalý eunuch… Mnohem dokonalejší než po chirurgickém zákroku. To si opravdu nedokážu vysvětlit… Nejen že je zbaven varlat, ale dokonce i nervy v oblasti genitálu má absolutně necitlivé. Podívej,“ a Xiaolan zopakovala poslední manévr.</p>
<p>„Hrozné…“ zašeptala Lucka.</p><empty-line /><p>„Počkejte tu na mě, hned se vrátím,“ a Anthony vyrazil rychlým krokem do tábora. Vběhl do ratejny vyměniv si pár slov v esperantu s Rodicou, která dnes hlídá.</p>
<p>„Jenny, mám tě předvést před poručíka Brandona, který byl jmenován novým šéfem komise…“</p>
<p>„Kdo všechno ví o mém útěku?“</p>
<p>„Jen naše dívky, já, Jorge, Mark… a to snad je všechno… Možná hlídky na jihu…“</p>
<p>„Tak tam pro mne jeď a hledej mě a pak oznam, že jsem zmizela. Brandona znám až moc dobře a o setkání s ním opravdu nestojím…“</p>
<p>Anthony sebral na strážnici náramky a vrátil se do přístavu: „Jedeme na jih pro Jennifer Fournierovou“</p><empty-line /><p>Chris Brandon se vrátil se svými nastávajícími spolupracovníky na severní ostrov a jeho první kroky vedou na ošetřovnu za kapitánem Austinem: „Poslyšte, kapitáne, můžete mi vysvětlit…“</p>
<p>„On už vám nic nevysvětlí, poručíku,“ upozorňuje ho Xiaolan prostřednictvím Lucky, „před půlhodinou zemřel…“</p>
<p>Poručík Brandon s údivem pozoruje ostatky lidské trosky, která ještě před dvěma dny byla krutovládcem na ostrově.</p>
<p>„Myslím, že ten kněz, kterého jste přivezli s sebou, tady bude mít mnohem víc klientů, než se původně předpokládalo,“ vysvětluje Xiaolan Brandonovi, „protože vedle kapitána zemřeli ještě další čtyři vojáci – a zbytek zřejmě smrti také neujde. Mimochodem – o jejich konec jste se postarali spolu s nadporučíkem Rogersem, protože jste svolali nástup a nemocné jste nechali bez pomoci. Zemřeli na dehydrataci.“</p>
<p>Brandon znechuceně opouští ošetřovnu a terčem jeho nevole se opět stává nadporučík Rogers: „Takže vedle tří zmizelých teroristek záhadným způsobem utekla i Jennifer Fournierová! Dvě čety vojáků byly donedávna plně vytíženy ošetřováním těch lidských trosek, které podlehly té záhadné chorobě, A v takovém prostředí já mám pracovat? Co mi zbývá… Ale uvědomte si, že je to i vaše vizitka!“</p>
<p>V té chvíli se rozječela siréna. Ihned však utichla.</p>
<p>Vzápětí se dostavil elektromontér: „Hlásím, že agregát je opraven.“</p>
<p>„Aspoň jedna příznivá zpráva. Teď svolejte nástup posádky, seznámím vás s nejbližšími plány. A po večeři si uděláme nástup zajatkyň, abychom je trochu umravnili!“</p><empty-line /><p>Druhý člun obsazený Peruánkami, Lenkou a Nikolkou se vpodvečer vrátil kolem západního pobřeží do přístavu na severním ostrově. Loď kotvící uprostřed zátoky dívky značně překvapila. Přistály s člunem co nejdále od ní a střelhbitě vyskákaly na břeh. Nutno přiznat, že dívky využily cesty k nabíjení a teď si o překot navlékají pláště. Lenka plášť v rychlosti uvázala jen kolem pasu, zůstávajíc ‚nahoře bez‘. Pozornosti posádky pochopitelně příjezd člunu neunikl a kapitán lodi vyslal dva námořníky, aby přišedší dívky sledovali.</p>
<p>„Tak se mi zdá,“ spustila Lenka, „že se vrátil ten hulvát Rogers i s Brandonem, knězem a dalšími pochybnými individui. Jorge mě varoval především před Brandonem. Je to zlý, krutý člověk a chce tady na nás aplikovat elektrotorturu…“</p>
<p>„Kdo s čím zachází, tím také schází,“ skočila jí do řeči Nikolka, „možná, že bude první na řadě,“ a přátelsky poplácala Lenku po rameni. V momentě, kdy Nikolka odtáhla ruku od jejího nahého ramene, vyšlehl blesk podobný tomu, který dívky vyvolaly v den, kdy zničily transformátor. A opět zaznělo bolestné zaúpění… <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> se otočila a spatřila dva muže v námořnických stejnokrojích. Jeden leží na zemi a svíjí se v křečích, druhý běží k přístavu jako splašený buvol.</p>
<p>„Pěkný kamarád,“ poznamenává <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> sklánějíc se nad zraněným, „ Pojď mi s ním pomoci.“ A nesou ho s Lenkou na ošetřovnu. Cestou upadl do bezvědomí. Nikolka s <emphasis>Mořskou Vlnou</emphasis> se oddělily a míří do ratejny. Loď kotvící v přístavu je nenechává v klidu.</p>
<p>„Jak to vypadá s našimi chráněnkami?“</p>
<p>První otázka, kterou pokládají Rodice sotva se objevily ve dveřích.</p>
<p>„Špatně,“ informuje je Rodica, „musíme urychleně najít lepší úkryt, protože zřejmě hrozí prohledávání ostrova. Námořníci určitě slepé náboje nemají, mohli by také nasadit psa jako v Lenčině případě…“</p>
<p>Rodica chrlí jeden katastrofický scénář za druhým, až ji Nikolka znechuceně zarazila:</p>
<p>„To je sice hezké, že máš tak bujnou fantazii, ale jestlipak jsi také uvažovala o vhodných protiopatřeních?“</p>
<p>„To si piš, že ano,“ nenechá se Rodica vyvést z míry, „například jsem tajně vnikla do kuchyně a mám dobrých půl kila pepře. Mletého.“</p>
<p>„Co s ním chceš dělat?“</p>
<p>„Vyřadit aspoň toho psa.“</p>
<p>„Výborně. A další nápad?“</p>
<p>„Pod svícnem bývá největší tma…“</p>
<p>„A kde je ten svícen,“ ptá se nechápavě <emphasis>Mořská Vlna</emphasis>.</p>
<p>„Na ošetřovně.“</p>
<p>„Cože,“ žasne tentokrát Nikolka, „ty chceš ukrýt uprchlé zajatkyně… na ošetřovně???“</p>
<p>„Ano. Lehnou si tam nad ty nemocné vojáky na horní lůžka. Pochybuji, že by někoho napadlo tam hledat. Když okolí posypeme tím pepřem…“</p>
<p>„A co když je vyzradí sami nemocní? Nebo ti, co jim nosí vodu?“</p>
<p>„Většina nemocných vojáků zemřela. A ti, co zůstali na živu, jsou zcela mimo, loutky bez vůle, bez schopnosti uvažovat. Elektřina už funguje, čerpadla jsou v provozu, takže voda tam teče vodovodem. Nikdo už pro ni k prameni nemusí. A z penisů už jim nic neteče. Jejich záhadná nemoc odešla tak náhle, jak vypukla. Ale ty následky jsou strašné. Fred paradoxně dopadl ještě dobře, protože poslední záblesk rozumového uvažování využil k tomu, aby to skoncoval.“</p>
<p>Po tomto proslovu, který byl pro věčně zamlklou, málomluvnou Rodicu zcela jistě značně vyčerpávající, se Nikolka sebrala, aby prozkoumala terén pro případný přesun zachráněných dívek, zatímco <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> se jim jala vysvětlovat vzniklou situaci.</p>
<p>Nikolka se vzápětí vrátila: „Teď je vhodná příležitost. Posádka má nástup, Rogers je tam tepe jako usmrkance. Na ošetřovně jsou jen Xiaolan s Luckou a Lenka s tvou sestrou,“ kývla hlavou směrem k <emphasis>Mořské Vlně,</emphasis> „ten námořník je v bezvědomí.“ Takže pohyb, pohyb…“</p>
<p>A tak se z ratejny vydal malý špalír směrem k ošetřovně. Uprostřed tři zajatkyně z jižního ostrova a Jennifer, které Halina propašovala ze skladu trestanecký plášť, a kolem nich Nikolka, Rodica, Halina a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> jim kryje záda.</p>
<p>„Musíme jít oklikou, podél zadních stěn baráků, aby si nás nevšimli vojáci soustředění na táborovém náměstíčku,“ nabádá Nikolka k opatrnosti.</p>
<p>Přesun se úspěšně zdařil a ‚přebytečné‘ dívky se ukryly nad nemocnými vojáky na horní lůžka patrových paland. Rodica usypávala cestou pepř. Manévr byl dokončen právě včas. Ozval se zvonek svolávající posádku k večeři.</p>
<p>Po večeři byl vyhlášen nástup zajatkyň, přesně podle Brandonova rozkazu. Jedenatřicet zcela nahých dívek stojí na táborovém náměstíčku, kněz zakrývající si oči svolává k ochraně další mýtické bytosti a Rogers referuje Brandonovi:</p>
<p>„Celkem je zde drženo šestatřicet delikventek obviněných z nedovoleného styku s vesmírnými vetřelci. Jedna z nich je za trest zavřená v kleci na jižním ostrově, dvě se starají o chod ošetřovny.“</p>
<p>„Umím kupodivu počítat do šestatřiceti, pane nadporučíku, ale pořád jste mi nevysvětlil, kde jsou zbývající dvě!“</p>
<p>Rogers přehlíží neuspořádanou dívčí formaci. Pak velí: „Postavte se po šesti do zákrytu!“</p>
<p>„Tak už jste se přesvědčil, pane nadporučíku,“ zeptal se ho posměšně Brandon, když se dívky seskupily podle rozkazu.</p>
<p>„Ano, dvě holky jsou pryč! To nepochopím. Ani nevím, zda tu byly odpoledne při prvním nástupu…“</p>
<p>„To byly jejich řady ještě prořidlejší,“ posmívá se zmatenému Rogersovi Brandon, „už chápete, proč je moje připravované hlášení takové, jak jste měl možnost se seznámit s jeho konceptem?“</p>
<p>„Takže to vyřídíme nejprve papírově,“ spustil Rogers zostra, „Hlaste se!“</p>
<p>Dívky vystupují po jedné ze špalíru, každá zahlásí své jméno a zařadí se do špalíru na protější straně náměstíčka. Rogers odškrtává jména v seznamu. Nakonec označil křížkem Janu, která je zavřená v kleci, a Xiaolan s Luckou, které mají službu na ošetřovně. V tlumočení se střídají Peruánky. Nakonec zbyly v seznamu jen Malik a Obereja.</p>
<p>„Tak jdeme,“ rozhodl Rogers, když byla inventura zajatkyň skončena, „pojďte mi ukázat jejich lůžka!“ A vyrazil směrem k ratejně.</p>
<p>„Do hodiny je musíme najít,“ ujišťuje Rogers horlivě Brandona, „protože tu máme spolehlivého pomocníka.“</p>
<p>Rogers strhl s Oberejina lůžka polštář a vyrazil k jedné ze zadních budov, kde je držen služební pes. Ten nasál stopu a neochvějně vyrazil směrem k ratejně.</p>
<p>„Dobrý stopař,“ hodnotí jeho výkon posměšně Brandon, „zavede nás k posteli, odkud jste ten polštář sebral…“</p>
<p>Pes však začal zmatkovat a Rogers si všiml jeho naběhlých očí.</p>
<p>„Tak, to je konec! Ty mrchy se maskovaly pepřem!“</p>
<p>Všech jedenatřicet dívek zpovzdálí sleduje snažení obou důstojníků a Nikolka přátelsky poplácává Rodicu, dávajíc tak najevo uznání nad její prozíravostí.</p>
<p>„Dneska jsme vám možná ještě pro blázny,“ osopil se na ně Rogers a žíly na krku mu opět naběhly jako provazy, „ale zítra – zítra vám, ten úsměv hodně rychle zmrzne! Teď se usadíte ve svých ubikacích a běda vám, uvidím-li některou z vás venku. Zle se jí povede!“</p>
<p>„Sice bych ho chtěla ještě trochu dráždit,“ sděluje Nikolka Lence, „ale podívej se, jak mu zase naběhly žíly. Ještě by ho mohla ranit mrtvice… Sice bych mu to docela přála, ale nechtěla bych, aby zhebnul mou vinou, protože mít na svědomí lidský život – to je pro mne strašlivá představa…“</p><empty-line /><p>„Zákaz nezákaz,“ prohlásila po dvou hodinách Nikolka, „musím na ošetřovnu za Xiaolan, aby mi odebrala mléko. Hrozně to tlačí. Tobě už je hej, obrátila se ještě ve dveřích k Lence, ty už máš i po menstruaci, ale mě to teprve čeká… Kdybys ještě trochu omráčila ty dva hlídače před ratejnou – já se bojím, abych je nezabila…“</p>
<p>„Ale jdi, to zvládneš. Pořád si nemůžeš zvyknout, že už udržíš bioenergetickou rovnováhu,“ směje se Lenka a přátelsky Nikolku pošťuchuje.</p>
<p>Když dorazila na ošetřovnu, mistrně se vyhýbajíc hloučkům vojáků, kteří bezcílně hledají dvě zmizelé zajatkyně, našla tam Lucku v živém rozhovoru s námořníkem, který už se probral z bezvědomí, ale dosud nenabyl vlády nad levou nohou.</p>
<p>Spatřivši sestru, přerušila debatu s námořníkem a její oči se rozzářily radostí: „Tušila jsem, že přijdeš…“</p>
<p>„Proč jsi tady – a sama? Myslela jsem, že jste spolu s Xiaolan. Takhle jsi docela bez ochrany…“ V Nikolčině hlase je slyšet obava i výčitka zároveň. Ale to už její obličej zalil něžný úsměv – jaký to obrat po posledních dnech, kdy jí každé setkání se sestrou vehnalo slzy do očí.</p>
<p>„Klid, sestřičko, Xiaolan je vedle, u Willyho, zase upadl do bezvědomí… Tady už má práci jen s tímhle klukem. Ostatní nemocní během večerního rozkazu taky zemřeli. Z krytu je teď vyloženě márnice.“</p>
<p>Nikolka jen lehce pokývala hlavou na znamení, že je se situací na ošetřovně srozuměna, a přešla do sousední místnosti, kde Xiaolan vyměňuje ledový obklad na Willyho hlavě.</p>
<p>„Aspoň že ta lednice konečně funguje a my pro něj máme dost ledu… Co že jsi vyrazila přes zákaz z ratejny?“</p>
<p>„Potřebuji, abys mi odebrala mléko… ještě zítra a bude to v pohodě…“</p>
<p>„Dobře, shoď ten plášť a posaď se… Neboj, Willy spí a hned tak se neprobudí…“</p>
<p>Nikolka pověsila plášť na věšák u dveří a posadila se na jedinou volnou židli, která je v místnosti momentálně k dispozici. Xiaolan jí pomohla navléci a zapnout vibrační podprsenku, svedla hadičky do velké plechovky od marmelády a otevřela lednici, aby založila novou formu na led, když vtom se rozletěly dveře a do místnosti vběhl jako velká voda nadporučík Rogers doprovázeje právě dorazivšího lékaře, který má na sobě rovněž důstojnickou uniformu. Rozhlédl se, a když zjistil, že v místnosti jsou vedle bezvědomého dělníka jen dvě ženy, z toho jedna nahá, jeho oči zasvítily chtíčem. A lékař udiveně zírá na velkou plechovku, která se rychle plní mlékem:</p>
<p>„Tak ten pražský informátor měl přece jen pravdu! Ona produkuje mléko … páni! To je výkon! Jak je možné, že jsem si toho při vstupní prohlídce nevšiml?“</p>
<p>„Teď už je to stejně jedno,“ poznamenává opovržlivě Rogers, „chlápka jsme uklidili na Guantánamo, aby nežvanil – a teď, když se ukazuje, že je to pravda, mohu ti garantovat, že už nemá šanci se odtamtud dostat.“</p>
<p>Lékař, aniž by dal najevo, že Rogerse vnímá, se sehnul k plechovce: „A kvalitní!“ pokračuje ve svém monologu. Namočil prst do mléka a olízl, pak se plechovky chopil a zhluboka se napil.</p>
<p>„Nech mi taky, ty krkoune!“ osopil se na něj Rogers, vytrhl mu plechovku z ruky a dopil zbytek.</p>
<p>„Moc jsi mi toho nenechal… ale co! Napiji se rovnou u zdroje!“</p>
<p>Nikolka sedí celá zkoprnělá a žasne nad nestoudností a zvrhlostí obou důstojníků. Ani když Rogers vytáhl nůž a rozřízl jí vpředu vibrační podprsenku, se nezmohla na odpor. Teprve když přitiskl své rty k jejímu prsu, spontánně zareagovala a Rogers náhle ucítil, že se na jeho obličej přitiskla rozpálená žehlička. <emphasis>Konečně jsem tě dostala, ty nestoudný zvrhlíku! To máš za všechna příkoří, za ty tvoje promenády, očisty a další lumpárny…</emphasis> projelo v ten moment Nikolce hlavou a silou vůle vydala značnou energii v podobě tepla.</p>
<p>Zatímco Rogers ‚dobývá‘ Nikolku, pokouší se doktor o Xiaolan. Napadlo ho totiž, že i ona by mohla trpět laktací a touha prozkoumat tento jev je neodolatelná. Roztrhl jí plášť a uchopil její prs. K zemi se zhroutil současně s Rogersem.</p>
<p>„Tak, a máš dva nové případy. Doufám, že ti je jasné, jak dopadnou,“ oznamuje Nikolka kamarádce, „teď ještě je musíme přenést do sousední ratejny, aby tady měl Willy klid. Ten si rozhodně nezaslouží takovou ohavnou společnost – zvlášť, když…“</p>
<p>Lucka přivábená hlukem stojí totiž náhle ve dveřích: „Co se to tady…“</p>
<p>Otázku však nedokončila, neboť v okamžiku, když spatřila Rogersův příšerně seškvařený obličej beze slova ztuhla úděsem.</p>
<p>I Xiaolan se otřásla odporem, když spatřila to příšerné zranění. Ale jako první se vzpamatovala a přenesla oba zraněné důstojníky do sousední místnosti.</p><empty-line /><p>Řádění poručíka Brandona, když ráno zjistil, že během noci zemřeli zbývající nemocní vojáci a přibyli na ošetřovnu nadporučík Rogers se seškvařeným obličejem a pravostranně ochrnutý lékař, kterého osobně povolal z Ascensionu, raději ani nebudu popisovat a nechám to na fantazii laskavých čtenářů. Pravdou však je, že se jeho ‚blbá nálada‘ podepsala i na prvním výslechu, kterému toho dne byla podrobena <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>. Ale o tom až v další kapitole…</p>
</section>
<section>
<p><strong>II. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Nihil est tam difficile et arduum, quod non humana mens vincat.</p>
<p>(Nic není tak obtížné a nedostupné, aby nad tím lidský duch nezvítězil.)</p>
<p>Seneca Mladší</p>
<p>O hněvu 2,12,6</p><empty-line /><p>Gabriel pozoruje záznam retrospektivu a neklidně ťuká prsty do desky stolu. Obraz je zmenšen tak, aby bylo vidět daleko do moře východoseverovýchodně od sledovaného ostrova.</p>
<p>„Jediný, kdo připadá v úvahu je tenhle,“ ukazuje na nepatrný bod poblíž samé hranice obzoru, „to je ale stav před dvěma hodinami.“</p>
<p>„Nad čím bádáš?“</p>
<p>Gabriel se udiveně podíval na Jošuu zanechav sledování nepatrného bodu: „Mosíme najít konečné řešení otázky našich děvčat. Už to trvá nějak moc dlouho. Klinika je dokončena, personál je téměř kompletní – dokonce i ty dvě Australanky, které se střídaly u Jennifer, jsme našli, i když to dalo hroznou práci.“</p>
<p>„A v čem je tedy problém?“</p>
<p>Gabriel nevěřícně kroutí hlavou: „Jak si myslíš, že sem naše děvčata dopravíme?“</p>
<p>„To snad je jasné, tentokrát je klinika vybudována v reálném prostoru, takže stačí prostá teleportace. S transdimensionálem se trápit nemusíme…“</p>
<p>„Ano? A co chceš udělat s dělníky, kteří byli dívkám ve všem nápomocni? Zachováme se k nim za to stejně jako se tamti zachovali k tomu … Rummlerovi? A co uděláme s těmi Indiány na jihu?“</p>
<p>„To je jejich politická záležitost – to sem laskavě netahej!“</p>
<p>Gabriel se nestačí divit náhlému krátkozrakému uvažování svého kolegy: „To snad nemyslíš vážně? Pokud tuto otázku nevyřešíme, naše Peruánky se od nich nehnou. Jsou na ně příliš zafixovány. A totéž lze bez nadsázky tvrdit i o dalších dívkách, zvláště pak o Janě, která…“</p>
<p>„Dost, to stačí. Raději mi rovnou řekni, co máš za lubem…“</p>
<p>„Doktoru Hillovi zbývají dvě a půl hodiny na to, aby z mléka, které má ještě k dispozici, připravil pseudomortikum, které musí Xiaolan podat Willymu. Sama nemá k jeho léčbě prostředky a my jsme zavinili jeho neutěšený stav,“ konstatuje Gabriel, „takže je naší povinností dát ho opět do pořádku. Doktora Hilla už jsem kontaktoval.“</p>
<p>„A proč ho chceš vydávat za mrtvého?“</p>
<p>„Přenesou ho do krytu, který slouží jako márnice – a tam se ho ujme doktor Hill. Jasné?“</p>
<p>„Dobře, souhlasím. A další návrh?“</p>
<p>„Včera jsem byl nucen konstatovat, že ten tvůj plán na potrestání vojáků, kteří takovým hanebným způsobem zacházeli s našimi děvčaty, je docela úspěšný – až na jednoho. Zatím podlehli oba důstojníci – kapitán Austin i jeho zástupce, nadporučík Rogers. Rovněž tak felčar, násilník Fred i ti další, kteří se tak horlivě zúčastňovali těch hnusných orgií u pranýře. Stále však uniká seržant Adams, který byl přítomen vstupní ‚lékařské‘ prohlídce těch prvních čtyř dívek, a který svým brutálním zásahem přivedl k bezvědomí Nikolčinu sestru.“</p>
<p>„Neboj, na toho také dojde,“ chlácholí Gabrielovu ‚pomstychtivost‘ Jošua, „už i na něj připravuji past a doufám, že Nikolka osobně se s gustem zúčastní.“</p>
<p>„Dobře. A co s ostatními. Jorge, Mark, seržant Anthony, Jennifer, Arny…“</p>
<p>„Arny má smůlu. Ačkoliv v Nikolčině případě zabránil tomu nejhoršímu, aktivně se zúčastnil mučení Peruánek – a nakonec se napil mléka,“ uvádí věci na pravou míru Jošua, rozebíraje Gabrielův seznam odzadu, „Jennifer a Anthony chystají svatbu. Zatím to ještě nikdo neví, ale podívej se na retrospektivní záznam ze včerejší noci.“</p>
<p>„Jenže ve Státech je stejně čeká buď zastřelení nebo doživotí…“ prohlašuje skepticky Gabriel.</p>
<p>„Já je tam přece nechci deportovat! Nabídnu jim práci v saharské stanici. Horší to bude s dělníky. Mají ve Státech rodiny a když jim poskytneme azyl, už se s nimi zřejmě nesetkají.“</p>
<p>„Jenže – kdo jim dosvědčí, že s dívkami spolupracovali? Těm se přece nic nestane,“ namítá Gabriel.</p>
<p>„Dobře, dobře, zase máš pravdu. Ještě mi řekni, co jsi vymyslel s těmi Indiány,“ přerušil ho opět Jošua, „i když asi tuším… Ten bod na obzoru je…“</p>
<p>„Ten bod na obzoru je kubánská loď plující podle kursu z Baío dos Tigres v Angole zpět na Kubu.“</p>
<p>„A k čemu nám je dobrá nějaká kubánská loď? To nepochopím.“</p>
<p>„To je přece vítaná příležitost, kterou musíme stůj co stůj využít,“ přesvědčuje Gabriel Jošuu, „trochu ji z toho kursu vychýlíme a během tří dnů…“</p>
<p>„Jenže my to odsud nezvládneme a doktor Hill ani jeho žena k tomu nemají kvalifikaci! Pochybuji, že by byli schopni byť i s pomocí přístrojů změřit a vypočítat…“</p>
<p>„Kvalifikaci k tomu nemají, ale mají k tomu kvalifikovanou pracovní sílu, víš?“ dívá se Gabriel na Jošuu vítězoslavně.</p>
<p>„Doktor Hill má … kvalifikovanou pracovní sílu?“</p>
<p>„Ano. Dokonce ředitelku observatoře a členku-korespondentku Akademie věd! Před hodinou jsem pro ni generoval osobní kód.“</p>
<p>„Jenže to je pozemšťanka. Myslíš si, že bude schopna pochopit a využít naše metody? Já o tom silně pochybuji!“</p>
<p>„Je to vnučka našeho astronavigátora.“</p>
<p>„V tom případě nejsem proti. Konec konců, v případě neúspěchu loď nic neriskuje. Jen my budeme muset najít jiné řešení, čímž se problém značně protáhne. Spoj se znovu s Hillem nebo s Arianou…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 22</strong></p>
<p>„Takže se do toho pustíme,“ pronesl zlověstným hlasem nový náčelník vyšetřovací komise, poručík Chris Brandon, „a začneme od těch delikventek, které ovládají angličtinu. Nechápu, jak mohla ta ženská připustit, aby se tlumočení zhostila osoba, která je s nimi spřažená.“</p>
<p>Pak se otočil k Lucce: „Rozuměla jsi dobře? Teď tě tady nepotřebujeme. Odejdi.“</p>
<p>Lucka beze slova vstala a opustila místnost.</p>
<p>„Zařiďte seržante, aby se žádná z delikventek nezdržovala v okolí. Tuhle ženskou odvezte zpátky a přivezte k výslechu jednu z těch Peruánek … Ano, třeba tu, na tom přece nezáleží. Anglicky umějí obě a podle mých dosavadních zjištění patří mezi obviněné, které s vetřelci spolupracovaly nejdéle! Před předvedením obvyklé procedury,“ pokynul ještě lékaři.</p>
<p>Lucka byla vrácena zpět na severní ostrov a <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> byla neprodleně odvedena nejprve do sprch a asi po půl hodině převezena na východní ostrůvek a předvedena do nové kanceláře vyšetřovací komise.</p>
<p>Poručík Brandon se otočil k zapisovatelce a jal se diktovat: „Dnes, 17. února, byla k výslechu předvedena Daniela Serazová, peruánská Indiánka ze Zorritos, kmenovým jménem <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> svobodná, bezdětná, věk 19 let, studující oboru archeologie na <emphasis>University of Columbia</emphasis> v USA. Mateřský jazyk kečuánština, dále hovoří plynně anglicky, německy a španělsky.“</p>
<p>„Zapomněl jste na esperanto, latinu a pět dalších kmenových indiánských jazyků, pane,“ přerušila ho klidným hlasem <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> a přívětivě se na něj usmála.</p>
<p>„Obviněna z nedovolených styků s vesmírnými vetřelci,“ pokračuje Brandon nevzrušeně, když zapisovatelka zanesla do protokolu údaje doplněné dívkou, aniž by postřehl její dobrou vůli po smíru.</p>
<p>„Klystýr dostala?“ zeptal se Brandon lékaře.</p>
<p>„Ano pane,“ odpověděl lékař, „a vycévkována byla taky.“</p>
<p>Pak si zkoumavým pohledem změřil předvedenou dívku: „Svlékněte se!“</p>
<p>„Je to nutné,“ ptá se stále přívětivě Indiánka.</p>
<p>„Jistě, protože vlastnímu výslechu předchází důkladné lékařské vyšetření. Kromě toho je v těchto případech zvykem, že delikventi se výslechu podrobují zcela vysvlečeni.</p>
<p><emphasis>Mořská Pěna</emphasis> bez dalších protestů odložila plášť. <emphasis>To jsem moc zvědavá, kdy mi dojde trpělivost a celou slavnou vyšetřovací komisi zlikviduji. Zatím je nechám, ať si pohrají. Ve finále jim to spočítám, že se budou divit i patama…</emphasis></p>
<p>„Sandály taky. A postavte se na váhu!“</p>
<p>Pak pokračoval v diktování protokolu: „Výška 5 stop a 9 palců, váha 145 liber.“</p>
<p>Zapisovatelčiny prsty kmitají po klávesnici a <emphasis>Mořské Pěny</emphasis> se ujímá policejní úředník. Otisky prstů a charakteristická třídílná fotografie obličeje doplňují sérii snímků celé postavy pořízenou při vstupní prohlídce.</p>
<p>„Vyšetřete ji, doktore,“ přikázal Brandon.</p>
<p>Lékař přistoupil k nahé pacientce a pečlivě si ji prohlíží: „Procházej se… ruce zvedni nad hlavu… dobře. Přistup ke mně…“</p>
<p>Lékař poslouchá dívčin dech a srdeční rytmus. Pak pečlivě prohmatává její prsa. „Tak ani tato delikventka mléko neprodukuje,“ oznamuje svůj závěr do protokolu.</p>
<p>Pak ukazuje na gynekologický vyšetřovací stůl, jehož zádová část je kupodivu kovová a není pokryta žádnou látkou: „Polož se!“</p>
<p>Zafixoval dívčiny ruce i nohy řemeny. Pak se pustil do pečlivého vyšetření břicha a vagíny, kterou nakonec ponechal značně rozevřenou roztahovákem.</p>
<p>„Je naprosto zdravá, můžete začít,“ obrátil se k náčelníkovi komise.</p>
<p>„Takže, slečno Danielo, budete spolupracovat dobrovolně nebo nás donutíte užít mimořádných prostředků?“</p>
<p>„Jak si tu spolupráci představujete?“ zeptala se <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> a v jejím hlase byl znát osten ironie, „Zatím jste mě uvedli do značně ponižujícího postavení a za takových okolností nemůže být o <emphasis>spolupráci</emphasis> řeč, to doufám chápete?“</p>
<p>„Povíte nám například, jak jste přišla k dokladům opravňujícím vás k cestě na základnu vesmírných vetřelců?“</p>
<p>„Říci vám to sice mohu, ale nechci. Protože – co je vám do toho, že?“</p>
<p>„Protože bychom rádi rozkryli strukturu jejich agentury tady na Zemi, aby si u nás nemohli nekontrolovaně dělat, co chtějí.“</p>
<p>„Tak v tom případě vám to neřeknu, protože se jedná o mé přátele – a já přátele zásadně nezrazuji!“</p>
<p>„Tak v tom případě vás k výpovědi prostě donutíme!“</p>
<p>„To by mě moc zajímalo, jak mě chcete donutit, abych vám prozradila své tajemství.“</p>
<p>„Nepochybujte o tom, že máme dostatek prostředků, jak vás k výpovědi donutit. A upozorňuji vás, že se jedná o prostředky krajně nepříjemné – tedy pro vás, pochopitelně,“ vyhrožuje Brandon dívce a významně se dívá na výslechového specialistu.</p>
<p>„Pokud se domníváte, že se vám to podaří…“</p>
<p>„Začni,“ obrátil se Brandon ke specialistovi, který přijel jako další nový člen komise.</p>
<p>Specialista přitáhl ke stolu s ležící nahou dívkou generátor. Na odiv jí vystavuje složitou aparaturu vybavenou spoustou zdířek, tlačítek, vypínačů, měřicích přístrojů, kontrolních světýlek a dalšími rekvizitami sloužícími spíše k zastrašení vyslýchaných než k vlastní činnosti stroje. Pak se jal sestavovat elektrický obvod. Jeden kabel připojil na plochou kovovou desku pod dívčinými zády a na druhý kabel připojil elektrodu, kterou zavedl dívce do otevřené vagíny. Další dva kabely opatřil svorkami, kterými obtěžujícím způsobem stiskl dívčiny prsní bradavky.</p>
<p>„Naposledy se vás ptám, obrátil se Brandon k <emphasis>Mořské Pěně</emphasis>, zda budete spolupracovat dobrovolně.“</p>
<p>Na dívčině tváři se objevil shovívavý úsměv.</p>
<p>Brandon pokynul specialistovi. Ten stiskl krátce vypínač a hned ho zase pustil.</p>
<p>Dívka se ani nepohnula.</p>
<p>„To není možné!“</p>
<p>Specialista přestavěl nastavení aparatury a znovu stiskl vypínač. Tentokrát ho ale nepustil.</p>
<p>Indiánčino tělo se zachvělo a z jejího hrdla vyrazil její charakteristický zvonivý smích: „Vy-vy-vypněte to, vždyť to hrozně le-lechtá…“ směje se dívka z plných plic.</p>
<p>Specialista pohlédl na měřicí přístroje a strnul. <emphasis>Vypadá to, že elektrický obvod není uzavřen, ale jak je možné, že ampérmetr v části obvodu mezi vagínou a generátorem ukazuje 30 mA, zatímco ampérmetr mezi zádovou elektrodou a generátorem je na nule a jeho ručička se ani nehne? Jako by tam byla přibitá!</emphasis></p>
<p>Specialista přepóloval elektrody.</p>
<p>„Ano, to je lepší, libuje si <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> po chvíli, to už docela příjemně hřeje…“</p>
<p>Specialistovi lezou oči z důlků. Zírá na ampérmetr mezi generátorem a zádovou elektrodou, jehož ručička ukazuje ‚za roh‘, zatímco první ampérmetr je na nule.</p>
<p>Náhle se prudce pohnula ručička u druhého ampérmetru. Spadla rovněž na nulu.</p>
<p>„Ona mi úplně vysála akumulátor,“ zařval zoufale specialista, „a to má celých 36 ampérhodin!“</p>
<p>Vrhl se ke stolu, aby se přesvědčil o správnosti zapojení. Neopatrně sáhl na stůl – a na ruce mu naskočil obrovský puchýř. Zádová elektroda je rozpálená jako plotna. Vrhl se znovu ke generátoru – „Ne, nevysála ho, má štěstí! Ale… shořel měřák! Já ti ukážu, zač je toho loket! Ty čarodějnice…“</p>
<p>Specialista stiskl další vypínač a pomalu otáčí regulátorem. Se zalíbením sleduje kterak se dala do pohybu ručička dalšího měřáku, a čeká, kdy se dívčina prsa zachvějí svíravou bolestí.</p>
<p>Dívka mezi tím o rozžhavenou zádovou elektrodu přepálila řemen poutající její pravou ruku a rozepnula řemeny z ostatních končetin, opatrně vytáhla elektrodu ze své vagíny, štítivě ji hodila na zem a sňala obtěžující svorky s prsních bradavek. Pak vstala se stolu stále držíc obě elektrody – v každé ruce jednu.</p>
<p>Členové vyšetřovací komise se nezmohli ani na jeden pohyb. Nevěřícně zírají na rozžhavený kus plechu, popáleného specialistu, přepálený řemen a zcela volnou delikventku beze známek jakéhokoliv zranění, které právě prochází tělem elektrický proud téměř smrtelné intenzity. A ona stojí úplně nahá, ale vzpřímená a hrdá uprostřed nepřátel. Ve tváři se jí objevil tvrdý výraz. Připomíná Nemesis, antickou bohyni pomsty. Pak její rysy změkly a usmála se na náčelníka komise:</p>
<p>„Nechcete si to taky chvíli podržet? Je to docela příjemné…“ A <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> podává obě elektrody Brandonovi.</p>
<p>Ten nevěřícně natahuje přes stůl svou ruku. V momentě, kdy se chopil elektrod, vydal ze sebe srdceryvný skřek a zhroutil se pod stůl. Zkoprnělý specialista se snaží zmocnit se obou elektrod, ale ve zmatku zapomněl vypnout proud a skončil na zemi vedle Brandona.</p>
<p>„Na co čekáte, doktore,“ obrací se ‚delikventka‘ k lékaři komise, když sama vytáhla kabely obou elektrod ze zdířek na generátoru, „ošetřete je. Cožpak nevidíte, že se z toho šoku nemohou vzpamatovat?“</p>
<p>Doktor se sklonil nad bezvládné spolupracovníky a na <emphasis>Mořskou Pěnu</emphasis> se vrhli všichni tři vojáci. Sotva se však dotkli jejího těla, zhroutili se na zem rovněž – zasaženi elektrickými ranami, kterými <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> nešetří. Technik a zapisovatelka uprchli a zbývali tedy už jenom dva členové komise – policista a specialista pro bezpečnost. Ten vytáhl pistoli, ale dříve než ji mohl použít, pustil ji z ruky a skácel se rovněž k zemi.</p>
<p>„Tak se do toho pustíme, ne?“ zeptala se <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> měkce policisty.</p>
<p>„Do… čeho se … budeme … pouštět?“ koktá udivený policista.</p>
<p>„Nu, do té vaší dokumentace. Přece si nemyslíš, že strpíme, abyste někde předváděli ty naše nahaté fotografie. Posaď se laskavě k té mašince… výborně, a teď hezky přeformátuj disk…“</p>
<p>„Co to je?“</p>
<p>„Aha, pán si hraje na blbečka. Takže se chop té myši… ale kdepak. Já to dělat nebudu! Ať tam hezky zůstanou otisky tvých ctěných prstíčků…“</p>
<p>„Ale já přece…“</p>
<p>„Nechceš povzbudit jednou menší elektrickou ranou? A nedívej se mi na prsa! Na monitor se laskavě koukej!“</p>
<p><emphasis>Mohla bych se bez překážky obléci, jenže role se obracejí – teď mám navrch zase já. Nahá ho udržím v neklidu a rozpacích…A kromě toho – je to paradox, ale takhle se cítím bezpečnější.</emphasis></p>
<p>„Tak dobře,“ policista položil ruku na myš. Jeho pohled však stále patří nahé dívce, která ho úmyslně znervózňuje.</p>
<p>„Vidíš, že to jde, když chceš… A teď stiskni levým tlačítkem … ano, a vyber … vidíš, jak ti to jde, když chceš,“ rozplývá se sladce <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> sledujíc, jak mu z pootevřených úst kapou sliny rovnou na klávesnici.</p>
<p>„Teď zvol , ano, správně… nu, a teď hezky stiskni tlačítko … vidíš, že si rozumíme.“</p>
<p>Počítač si chvíli pohrává s diskem a nakonec se na monitoru objevuje známá DOSovská výzva:</p>
<p>C:></p>
<p>„A teď napiš ‚format c:‘ … <strong>krasopisně</strong> bych prosila… výborně! A teď stiskni ENTER – ne tak brutálně, ať tu klávesnici nerozdrtíš. Byla by jí škoda…,“ laškuje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> a pase se na policistových rozpacích.</p>
<p>„Ale až to Brandon zjistí, tak…“</p>
<p>„Ten má teď jiné starosti, podívej…“</p>
<p>A opravdu. Doktorovi se konečně podařilo přivést poručíka k vědomí. Ten si teď zmateně prohlíží svou paralyzovanou pravici a doktor se zatím věnuje dalšímu postiženému. Výslechový specialista kromě utrženého elektrického šoku disponuje i obrovským puchýřem na levé ruce.</p>
<p>„Slečno Danielo,“ oslovil dívku náhle uctivě doktor, „nevíte náhodou, co s těmi jejich zraněními?“</p>
<p>„Já? Vy jste snad doktor, tak byste měl vědět sám…“</p>
<p>„Ale já jsem…“</p>
<p>„Dejte je dopravit na ošetřovnu, Xiaolan si snad s nimi poradí…“</p>
<p>Indiánka si konečně oblékla svůj plášť a teď svazuje veškerou listinnou dokumentaci do úhledného balíku – prodavačka v lahůdkářství by se za takovou práci nemusela stydět – a vynáší ji ven z kanceláře: „Večer si uděláme táborový oheň…“ slibuje policistovi, který jen bezmocně lomí rukama.</p>
<p>„Teď mě laskavě převez na druhou stranu a pošli pár vojáků pro zraněné,“ požádala dívka policistu, když se svým břemenem nastoupila do člunu.</p><empty-line /><p>Lucka opustila přístav a vydala se k lesu. Zjistila, že se už o ni nikdo nestará. Její nohy automaticky zamířily k Jorgeově dílně. Přesto jde pomalu, co noha nohu mine, a sleduje, zda náhodou není špehována. Dosud má v živé paměti Lenčin a Nikolčin incident s Fredem. Jorgeovu dílnu raději přešla a po chvíli se vrací.</p>
<p>„<emphasis>Lucía,</emphasis> taková vzácná návštěva! Rád tě vidím,“ vítá ji údržbář a na jeho rtech se objevuje radostný úsměv, „Tak jak se daří sestře? Už se zbavila té melancholie?“</p>
<p>„Ano, už je to dobré, Jorge, ale chtěla jsem tě požádat o pomoc.“</p>
<p>„Pro tebe všechno, <emphasis>Lucía,</emphasis> copak bys potřebovala?“</p>
<p>„Klíče od krytu!“</p>
<p>„Cože?!“</p>
<p>„Klíče od krytu,“ opakuje Lucka svou prosbu, „ráda bych totiž přišla na kloub jedné věci.“</p>
<p>„Dobře, tady jsou… Až budeš stát proti dveřím, otočíš nejprve malým klíčem v levé a v pravé malé klíčové dírce. V pravé doprava, v levé doleva. Pak teprve zasuneš velký klíč do prostřední klíčové dírky a otočíš po směru hodinových ručiček.“</p>
<p>„Díky, Jorge, a měj se.“ Lucka sebrala klíče a vyrazila známou už cestou zpět k přístavní skále. Dorazila k pancéřovým dveřím a po několika minutách zápolení se jí podařilo otevřít složitý zámek. Pak se opřela do těžkých dveří a s námahou jimi pohnula. Cesta do skály je volná!</p>
<p>Lucka stiskla vypínač nouzového osvětlení a dveře za sebou pečlivě zavřela. Pak se vydala dlouhou podzemní chodbou podle Nikolčina popisu. Šla dlouho. Vůbec nepředpokládala, že ujít čtyři a půl kilometru dá takovou práci. Schodiště. <emphasis>Ano, musím dolů po schodech. To je poslední část cesty,</emphasis> uvažuje Lucka v duchu vzpomínajíc na podrobnosti Nikolčina popisu její anabáze, <emphasis>příkré schody, skoro jako žebřík… tak to by tu bylo. A musím počítat s tím, že… skutečně! Kamenná deska se za mnou zavře, jakmile se dostane má hlava pod úroveň chodby…</emphasis></p>
<p>Lucka sestupuje po schodech. I tato cesta se jí zdá nekonečná. Ale po určité době cítí, že se vzduch otepluje a schody končí v místnosti s půdorysem poloviny pravidelného šestiúhelníku. V jejím čele jsou jediné dveře opatřené našim čtenářům již důvěrně známou tabulkou:</p>
<p><strong>Atentigo por pacientinoj:</strong></p>
<p><emphasis>Demetu ĉiujn vestaĵojn inkluzive de subtolaĵo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Eniru tute senvestitaj.</emphasis></p>
<p>A vedle dveří – evidenční klávesnice!</p>
<p>Lucka stojí chvíli bezradně před dveřmi. Kdybych si jen vzpomněla na ten Nikolčin osobní kód… je to dvanácticiferné číslo… 112A AB67 … Ne! Jinak to bylo! 112A BA67 … BB00 … a jak je ta poslední čtveřice? 5541 … ne … obráceně …5514…</p>
<p>A Lucka odloživši plášť na věšák u dveří a sandály do poličky navolila na klávesnici Nikolčin osobní kód… SLÁVA, podařilo se. Dveře se před svlečenou Luckou pohostinně otevřely a Nikolčina sestra stojí tváří v tvář doktoru Hillovi. Je to první mimozemšťan, kterého poznává. Svého dědečka už nezastihla živého… Dívá se na neznámého muže, studuje rysy jeho obličeje – a náhle se v jejích očích zaleskly slzy.</p>
<p><emphasis>Dědečka znám jen z fotografií, ale ta podoba! To snad ani není možné!</emphasis></p>
<p>„Pojďte dál, slečno, a buďte u nás vítána, i když za cenu narušení identifikačního systému, protože vy v žádném případě nejste pacientka Nikolka…“</p>
<p>„Promiňte, pane, ale já bych se sem jinak asi nedostala.“</p>
<p>„To je vlastně pravda. Ariano! Máme tu návštěvu…“</p>
<p>„Hned to bude!“</p>
<p>A opravdu. Za chvíli se ve dveřích objevila Hillova žena, nahá, jak právě vyšla ze sprchy. Chvíli pozoruje novou příchozí a pak ukazuje do křesla: „Posaďte se u nás… Já jsem Ariana a toto je můj manžel Hill.“</p>
<p>„A já jsem Lucka, Nikolčina sestra,“ představuje se dívka.</p>
<p>„Dobře. Tak si musíme nejdříve ze všeho udělat pořádek v identifikaci.“</p>
<p>A doktor Hill přistoupil ke komunikátoru. Po chvíli manipulací s přístrojem se obrátil k Lucce:</p>
<p>„Teď vyjděte ven a až se za vámi zavřou dveře, navolte na klávesnici tento kód, který vám byl právě přidělen z ústředí,“ a Hill podal Lucce zapečetěnou obálku, která právě vypadla ze zvláštní schránky na boku komunikátoru.</p>
<p>Když se Lucka znovu přihlásila, tentokrát už svým osobním kódem, posadili se všichni tři k jednomu stolu a rozvinul se zajímavý rozhovor.</p>
<p>„K návštěvě vašeho nouzového opěrného bodu jsem se původně odhodlávala proto, že Nikolka, moje sestra, se dlouho nedokázala soustředit na výcvik a teprve nedávno nabyla schopnost udržet energetickou rovnováhu,“ vysvětluje Lucka manželům, „a já jsem se vážně obávala, aby se psychicky nezhroutila, protože pokaždé, když mě uviděla, tak se roztřásla hrůzou a rozplakala se. Bála se, aby některá z nás nezapomněla na to, že se nesmíme dotknout, aby nedošlo ke zranění. Naštěstí se s celou situací včera dokázala vyrovnat. Ale když už jsem byla psychicky připravena na setkání s vámi, využila jsem dnešní příležitosti – zůstala jsem sama a bez dozoru…“</p>
<p>„Tak to máte tedy obě dvě velké štěstí. Ve vašem případě by se jednalo o vážný problém, protože… postavte se… ano, trochu se rozkročte… ne, nemýlím se, u vás není zatím ještě možno aplikovat bioenergetický stimulátor určený ženám – a stimulátor určený mužům tady jednak nemáme k dispozici – a i kdybychom ho měli, už byste ho vzhledem k aktuálnímu stavu vaší léčby nemohla přijmout…“</p>
<p>„Jak dlouho u nás hodláte pobýt?“ přerušila Ariana manželův komentář.</p>
<p>„Jak dlouho vám to bude milé, paní.“</p>
<p>Pak se podívala znovu na doktora Hilla – a znovu se jí v očích zaleskly slzy.</p>
<p>„Proč pláčete, Lucko? To také prožíváte tak silné citové pohnutí?“</p>
<p>„Skoro ano, ale… vy mi moc připomínáte mého dědečka… Já ho znám jenom z fotografií, ale vy vypadáte téměř jako on…“</p>
<p>„Váš dědeček – “</p>
<p>„Můj dědeček byl astronavigátor na kosmické lodi, která ztroskotala roku 1908 na Sibiři. On jediný se zachránil, ale útrapy pozemského života…“</p>
<p>Doktor Hill vyskočil z křesla. Ani nenechal Lucku domluvit a sevřel ji v náručí. „Takže ty jsi vnučka mého bratra! Vím o tom hrozném ztroskotání, ale vůbec nikdo netušil, že by to peklo mohl někdo přežít a po osudu posádky jsme proto vůbec nepátrali.“</p>
<p>„Škoda, mohli jste ho třeba zachránit…“</p>
<p>„To je pravda, ale zase bych neměl takovou báječnou neteřinku,“ a Hill k sobě Lucku něžně tiskne.</p>
<p>„Tak mě taky nech pomazlit,“ zlobí se na něj na oko Ariana a Lucka chuděrka neví, zda se má věnovat raději prastrýci nebo pratetičce, i když by je vzhledově mohla směle považovat za své vrstevníky.</p>
<p>„A co kdybyste mě napřed vyléčili a pak mi dali to… jak jste to říkali…“</p>
<p>„To s radostí uděláme, Lucinko, ale tady k tomu nemáme prostředky. Převezeme tě na novou kliniku, kterou už budujeme pod ledovcem v Antarktidě. Tam tě důkladně vyšetříme a navrhneme nejlepší metodu léčby.“</p>
<p>„A … strýčku,“ Lucce zpočátku nejde nové oslovení přes rty tak hladce, jak by si přála, „můžeš mi vysvětlit, co se vlastně s Nikolkou stalo? Tedy s Nikolkou a s <emphasis>Mořskou Vlnou</emphasis> – to jsou jediné dvě dívky z těch, kterým byl bioenergetický stimulátor aplikován a které tu energii nejsou schopny ovládat… Tedy… teď už jen naše peruánská kamarádka. Nikolka se z toho za dosti dramatických okolností šťastně dostala.“</p>
<p>„To už je vysvětleno, konzultovali jsme to s ústředím. Ony totiž absolvovaly aplikaci a výcvik bezprostředně po obrovském duševním otřesu. Toto duševní vypětí vyvolalo nepříznivé biochemické a bioelektrické stavy v jejich organismech, takže se teď výcvik nedaří. Ale časem se to poddá i u <emphasis>sličné akvabely,</emphasis> neboj. Způsob, jak ovládnout energii vlastní vůlí musí objevit každý jedinec sám – a to objevení je náhlé. To znamená, že jednoho krásného dne tu energii rázem ovládne. Neexistuje zde zvládání postupné. Možná, že to vysvětluji trochu zmateně, ale je to tak.“</p>
<p>„Já pořád nechápu,“ oponuje Lucka, „o jakých otřesných zážitcích mluvíte… mluvíš, strýčku?“</p>
<p>„Nu, to je tak,“ spustila Ariana, „Nikolka přijala stimulátor bezprostředně po tom hrozném ponižování na pranýři. A <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> s námi sledovala výjevy ze sousedního zajateckého tábora – a byla svědkem mučení, kterému Fred podroboval ty tři nezletilé dívenky, které jste tam odsud nedávno zachránily.“</p>
<p>„Já jsem myslela, že to je jen Janina teorie…“</p>
<p>„Po pravdě řečeno, ona to byla moje teorie a Jana ti ji jen interpretovala, ale když jsme to konzultovali s odborníkem na tuto problematiku – doktorem Zemillem, tak mou teorii potvrdil,“ uvádí věci na pravou míru teta Ariana.</p>
<p>„Měl bych pro tebe návrh, Lucinko,“ navazuje zase doktor Hill. Bylo by asi moudré, abys tady s námi už zůstala a na ostrov se vůbec nevracela. …</p>
<p>„Jenže…“</p>
<p>„Ne, nepřerušuj mě. Situace na ostrově je značně nepřehledná. Vojáci jsou zcela bez velitelů, protože <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> právě před půlhodinou vyřadila ze hry posledního důstojníka. Zítra nad ránem opustí kryt další dvě vycvičené dívky, takže už jich bude deset bojeschopných. Ale ty budou muset ochraňovat ty zbývající, k tomu ještě tři dělníky, Anthonyho a Jennifer. Když tam nebudeš, budou mít o starost méně…“</p>
<p>„Tím chceš říci, že…“</p>
<p>„Ano, tím chci říci, že během dvou až tří dnů budete vysvobozeny a ty k tomu momentálně stejně nemůžeš přispět. Tobě tady nic scházet nebude a o každé události na ostrově budeš podrobně informována.“</p>
<p>„Jenže… až sestra zjistí, že jsem zmizela, tak se zblázní… Vždyť vůbec neví, že jsem tady…“</p>
<p>„Nejpozději zítra jí to řeknou Malik a Obereja. Tedy, pokud jí to už večer neřekne Jorge.“</p>
<p>Lucka se dlouze zamyslela. Pak pohlédla svému strýci do očí: „A nebude to ode mne vypadat jako zbabělost?“</p>
<p>„Nebude, Lucko, vůbec nemusíš mít obavy, protože…“</p>
<p>Za Hillem tiše zapípal jakýsi přístroj a přerušil jeho tok myšlenek. Luciin strýc se otočil ke komunikátoru a vede dlouhý rozhovor v jazyce, kterému Lucka ke svému údivu – nerozumí! Když skončil, obrátil se zpět ke své neteři se slovy:</p>
<p>„Dokonce – zůstaneš-li tady – budeš moci kamarádkám prokázat mnohem užitečnější služby, než když jim budeš nahoře na obtíž.“</p>
<p>„O jakých službách…“</p>
<p>„Měli bychom tu pro tebe práci, ale nejprve se musíš podrobně seznámit s vývojem situace na ostrovech. Teď se běž osprchovat, aby ses po té cestě trochu osvěžila, a my ti mezitím připravíme něco k snědku. Je právě čas oběda. Potom si promluvíme o práci.“</p>
<p>Když se Lucka vrátila ze sprchy a usadila se ke stolu, aby poobědvala ve společnosti strýce a tety, které našla za tak pohnutých okolností, oznámila jim své rozhodnutí: „Tak dobře, zůstanu, ale asi bych se měla trochu obléci – nebo tu mám pobíhat nahá?“</p>
<p>„Víš, Lucinko, to je zcela tvoje věc. Nám je srdečně jedno, zda tady budeš pobývat nahá nebo oblečená, protože ženy jsou pro nás základním symbolem krásy a jejich nahota není tabuizována, jako je tomu v pozemských poměrech. U nás je tato výsada žen zcela běžnou součástí společenské etikety. Opakuji: <strong>výsada</strong> – A protože tvoje tělo už nabylo do značné míry ženských rysů, mohla bys v našich společenských poměrech bez obav existovat bez jakéhokoliv odění. Ale cítíš-li se nahá nepřirozeně, můžeš se samozřejmě obléci,“ vysvětluje Lucce teta Ariana.</p>
<p>„A jak je tomu u mužů,“ ptá se udivená Lucka.</p>
<p>„Ani mužům to samozřejmě není zakázáno, ale nepovažuje se to za etické – asi jako u vás v tzv. ‚civilizovaných‘ zemích kdyby sis vykračovala po ulici v elegantním kostýmku a na nohy sis obula bačkory,“ uvádí příklad pro změnu její strýc.</p>
<p>Lucka chvíli pozoruje ladné křivky nahého těla své tety. Pak však vstala a zamířila ke dveřím. Její strýc jako by četl její myšlenky: „Lucko, snad si nechceš obléci ten nevzhledný hadr…“</p>
<p>„Když – já nic jiného nemám…“</p>
<p>„Ale jdi!“</p>
<p>Lucka se otočila po tetině hlase – a zajásala. Rozkošný župánek, navlas stejný, jaký tolik obdivovala u své sestry v den jejího návratu, se stává jejím vlastnictvím.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 23</strong></p>
<p><emphasis>Ještě že jsem se nabila dost cestou, i když cítím, že bych potřebovala získat té energie mnohem více. Celou dobu až do setmění se u mé klece zevlouni netrhli. Hlídačů je tady jak much, to je pravda, ale jak jsem pochopila později, většinou se jen poflakují po ostrově, do tábora chodí jen sporadicky. Dnes odpoledne jsem tu byla pro ně podobnou atrakcí jako předevčírem Jennifer.</emphasis></p>
<p>Když se setmělo, vojáci se vytratili a zajatecký tábor se ponořil do ticha. Zkroucená Jana už je celá ztuhlá. Konečně se odvážila pohnout pravou rukou. Cítí, jak se uvolňuje poškozený náramek a opatrně přikládá ruku k mříži, aby jeho náraz o kovovou konstrukci nevyvolal poplach. Všimla si totiž, že Indiáni v okolních klecích nemají při sobě žádné kovové předměty.</p>
<p>Manévr se podařil a Jana si konečně vytáhla z pusy roubík. <emphasis>Hlavně musím dbát toho, aby mi klíče nespadly na zem, protože připoutaná levá ruka mi brání v učinění předklonu.</emphasis> Jana raději stále přidržuje látku ústy. Konečně se jí podařilo klíče uchopit. Jsou dva. Jeden od náramků, druhý od klecí. Jana v první řadě uvolnila i levou ruku a pak nohy. <emphasis>Teď musím pokud možno neslyšně odemknout klec. Ještě štěstí, že dívky spoustu zámků a závěsů během posledních dnů namazaly. Nikolka získala od Jorgea celou konev strojního oleje. Prohlásila, že se to vyplatí, protože útěky Indiánů z klecí tak budou co nejdéle uchovány v tajnosti – a teď se její bezvadný nápad skutečně osvědčil právě mně!</emphasis></p>
<p>Opatrně otevřela dveře, vystoupila z klece a rozkošnicky se protáhla. Pak se rozhlédla kolem sebe. Stojí nahá ale svobodná uprostřed zajateckého tábora, kde jsou v okolních klecích zavřeni lidé! <strong>Lidé</strong> – v tak nelidských podmínkách! Jana uvažuje o slovech sestry Ariany, která vysvětlovala, jaké duševní drama zabraňuje <emphasis>Mořské Vlně</emphasis> v nalezení bioenergetické rovnováhy – a pochopila.</p>
<p>Přistoupila k první kleci a odemkla zámek. Pak ke druhé, ke třetí… Otevírá bohatě namazané dveře rychle a nehlučně, ani je už nepočítá. Jen podvědomě cítí, že Indiáni otevřené klece vzápětí opouštějí a rozptylují se po okolí. Náhle na její rameno dopadla čísi ruka, ale hlídač už neměl šanci vyhlásit poplach, protože Jana, ač plně soustředěna na práci s jedním hůře funkčním zámkem, je stále ve střehu. Omráčený voják padl k Janiným nohám. Dívku v první chvíli napadla myšlenka, o které přemítala celou dobu, kdy ji vojáci bezostyšně okukovali nešetříce tu obdivnými, tu kritickými či oplzlými poznámkami, kterými hodnotili její tělesné partie. <emphasis>Seberu mu uniformu a konečně se obléknu!</emphasis></p>
<p>Právě osvobozený Indián stojící před ní okamžitě pochopil její záměr a bezvládného hlídače jí přidržel, aby měla pohodlnější práci. Jana skutečně svlékla vojákovi uniformu, kterou si ihned přivlastnila. Indián však pokračoval a zbavil vojáka i spodního prádla. Pak ukázal na prázdnou klec. Jana se tiše zasmála. Společnými silami zatáhli vojáka do klece a Jana za ním zamkla dveře. Když byli hotovi, postavil se Indián před Janu a naznačuje jí, aby se opět svlékla, přičemž se střídavě dotýká ukořistěné uniformy a dívčiny ruky. Když neuspěl, postavil se za Janu a opět se dotkl uniformy a pak ruky. Jana pochopila – a svlékla se. <emphasis>Ten Indián mi tady nedělá žádné návrhy – ani milostné, ani chlípné – on jen postřehl, že bez oděvu budu před vojáky bezpečnější.</emphasis> Jana předala uniformu Indiánovi – a ten se vydal pomalu za ní vstoupiv tak do jejích služeb jako nosič.</p>
<p>Náhle proťal ticho úzkostný výkřik a Jana se bez prodlení rozběhla tím směrem. Indián nesoucí ukořistěnou uniformu vyrazil za ní. <emphasis>„Interrogatorio,“</emphasis> zaznělo z jeho rtů téměř neslyšně.</p>
<p><emphasis>Výslech,</emphasis> přeložila si Jana v duchu téměř latinsky znějící španělské slovo a přidala do kroku. V té chvíli ji Indián strhl k zemi a sám zalehl vedle ní. Ano čtyři dozorci vlečou jednoho Indiána směrem k barákům v čele podkovy, které tvoří ‚technické zázemí‘ tábora. <emphasis>Zřejmě ví, co ho při výslechu čeká, jinak by se nevzpouzel,</emphasis> uvažuje Jana a uvědomuje si, že v noci žádná z kamarádek na jižním ostrově dosud nepobývala a že právě v noci se konají výslechy – aspoň podle svědectví před nedávnem zachráněných děvčat. Zároveň si však uvědomuje, že Indiána nemůže zachránit. Je úplně nahý a je nesen tak, že každý ze čtyř vojáků ho drží za jednu končetinu. <emphasis>Kdybych teď zaútočila na kteréhokoliv z těch vojáků, tak současně zraním i zajatce – a omráčit ho mohu jedině elektrickou ranou. Když ho spálím, nemusí upadnout do bezvědomí a prozradí mě. Strhne se poplach – a co když má někdo z nich místo samopalu pistoli… to bych byla ztracena a Indiánům bych příliš nepomohla. Musím jim ho nechat na pospas a vystavit tak útrapám výslechu. Doufejme, že to bude jejich poslední oběť.</emphasis></p>
<p>Jana stiskla ruku svému průvodci na znamení díků, počkala, až eskorta zmizí z dohledu a vyrazila pomalu za nimi. <emphasis>Celkem je tu asi 200 vojáků, jak řekl Jorge Lence,</emphasis> uvažuje horečně. <emphasis>Část jich přespává na našem ostrově a dá se předpokládat, že část vojáků, kteří pobývají stále zde, bude taky v noci spát…</emphasis> A v Janině hlavě uzrál plán…</p>
<p>“Do you speak English?” {Mluvíte anglicky?}</p>
<p>“I understand, only,” {Jenom rozumím} odpověděl Indián tiše. Pak se ale na chvíli ztratil a přivedl jiného Indiána, kterého Jana také vysvobodila z klece. Cosi mu řekl kečuánsky.</p>
<p>Nový Indián se otočil k Janě a spustil dobrou angličtinou: „Já mluvím anglicky.“</p>
<p>Jana se mile usmála a sdělila mu: „Sežeňte ostatní osvobozené kamarády. Budeme vyhledávat osamělé stráže, já je budu omračovat a vy je budete zavírat do klecí. Musíme ale pracovat naprosto tiše.“</p>
<p>„To by nebylo moudré,“ namítá Indián, „protože shromáždíme-li se, budeme pro ně snadným terčem. Proto vždycky, když nás tvoje družky osvobodí, ihned se rozptýlíme – a jim také nezbývá, než se rozptýlit. Tak vydržíme mimo klece mnohem déle…“</p>
<p>Jana se krátce zamyslela a pak se zeptala: „Víte, že oni v těch samopalech mají slepé náboje?“</p>
<p>„Nevíme, to nám nikdo neřekl…“</p>
<p>„Škoda, už jste si s nimi mohli poradit dávno…“</p>
<p>„Nemohli, i kdybychom to věděli,“ namítá Indián, „protože většina je vysílená a neschopná boje. Žijeme tady ve strašných podmínkách, zkrouceni v malých klecích. Jídlo podřadné kvality dostáváme v malém množství jedenkrát za den.“</p>
<p>Jana cítí, jak se jí v krvi hromadí adrenalin a její rysy ztvrdly. Pak se rozhodla: „Vyberte pár těch, kteří jsou na tom fyzicky nejlépe, a v první řadě navštívíme zdejší spižírnu!“</p>
<p>Skladiště potravin hlídané dvěma vojáky padlo do rukou vzbouřenců pár minut poté, kdy bylo objeveno. Jednoho strážného omráčila Jana, druhému na krk skočili dva Indiáni a nedovolili mu, aby vykřikl. Pak ve vší tichosti vynášejí přímo konzumovatelné potraviny, především suchary a sušené maso. Rozdělují je mezi ostatní. Z klecí už je osvobozena většina Indiánů a jejich místo zaujímá dvanáct zlikvidovaných strážných.</p>
<p><emphasis>Škoda, že holky jezdily na jižní ostrov jen ve dne, kdy se musely skrývat před přesilou. Teď v noci většina vojáků spí a se strážemi si snadno poradíme,</emphasis> uvažuje Jana, ale postupně dospívá k názoru, že si počíná přece jen trochu neuváženě. <emphasis>Noc není nekonečná. Ráno tady stejně bude přesila, mě mohou chytit – třeba do sítě – a zavřít do klece. Spotřebovala jsem spoustu energie a nabít se mohu až ráno po východu Slunce. To už bude pozdě…</emphasis></p>
<p>Srdceryvný výkřik ji vyburcoval z chmurných myšlenek. „Co se děje?“</p>
<p>Oslovený Indián odpověděl jediným slovem: „Mučení!“</p>
<p>Jana si uvědomila, že jedno komando má u výslechu Indiána, kterého vlekli ti čtyři, před kterými ji její ‚nosič‘ strhl k zemi.</p>
<p><emphasis>Mučení elektrickým proudem,</emphasis> blesklo jí hlavou, <emphasis>ale elektřina – to je pro mne zdroj energie!</emphasis></p>
<p>Dívka se rozhlédla. Ano v několika místnostech se svítí! Hledá vedení – a našla je. Vydala se podle sloupů sledována dvěma Indiány. Došla k rozvaděči. Jenže z rozvaděče vede izolovaný kabel na stožár. A holé dráty se ztrácejí ve tmě.</p>
<p>„Vylezu nahoru a zkratuji jim vedení,“ oznamuje Jana svým průvodcům.</p>
<p>„Nelez tam! Vždyť tě to zabije!“ děsí se oba Indiáni.</p>
<p>„Právě, že mě ne,“ usmála se Jana a šplhá po sloupu výš, až nahoru. Když se pověsila každou rukou za jiný fázový vodič, ucítila blahodárný tok energie, které se už nemusí bát a které se jí téměř nedostávalo. Zároveň také zhasla většina světel v oknech přízemních baráků. Nahá Jana se přitáhla jako na bradlech a přehodila nohu přes třetí vodič. Zhasly poslední žárovky…</p><empty-line /><p>V posádce panuje bezvládí. <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> obtěžkána mohutným balíkem dokumentace dorazila na ošetřovnu a sděluje Xiaolan, že na východním ostrůvku má dalších šest zraněných elektrickým proudem, z toho jeden případ má i těžkou popáleninu na ruce. Seržant Anthony mezitím vyrazil s několika vojáky ze své čety, aby raněné přivezli.</p>
<p>„Co tady s nimi budeme dělat?“</p>
<p>„Mám nápad. Sice bláznivý, ale mohl by se podařit,“ uvažuje nahlas Xiaolan, „včera se tady bavila Lucka s tím zraněným námořníkem. Mimochodem – děkuje vám za záchranu, když se na něj jeho kolega vykašlal a zbaběle uprchl. A také se dozvěděla, že jejich loď včetně posádky kotví v tomto přístavu poprvé a nikoho tu neznají.“</p>
<p>„A jakou v tom vidíš pro nás výhodu?“</p>
<p>„Značnou. Stačí, aby se někdo spolehlivý převlékl do uniformy Jeffa Austina, vydával se za něj a přesvědčil kapitána lodi, aby nemocné a raněné odvezl, protože tady pro léčbu jejich záhadné choroby nemáme prostředky.“</p>
<p>„A co chudák Willy?“</p>
<p>„Toho si tu necháme,“ chlácholí Xiaolan Peruánku, „kdyby ho ten debil nevyhnal do práce, kde omdlel a znovu se uhodil do hlavy, tak už mohl být v pohodě. Doufám, že se mi ho podaří nakonec postavit na nohy…“</p>
<p>„Ale kde seženeme někoho, kdo se domluví s tím kapitánem?“</p>
<p>„Myslela jsem, že Jorge…“</p>
<p>„Jorge to být nemůže – a to ze dvou důvodů,“ oponuje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis>.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Ale, Xiaolan, sama víš, že Jorge by svou mohutnou postavu do té Austinovy uniformy vůbec nenarval. Kromě toho je o dvě hlavy větší, nohavice by měl v půli lýtek… A potom – ta jeho mizerná angličtina by na kapitána asi neudělala ten správný dojem…“</p>
<p>„Anthony to také být nemůže,“ postupuje Xiaolan vylučovací metodou, „protože se do té uniformy také nevejde – a kapitán lodi už ho zná…“</p>
<p>„Takže ze spolehlivých přátel zbývá jedině Mark,“ konstatuje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> představujíc si v duchu jeho postavu, „ta uniforma na něm bude trochu plandat, ale výškou odpovídá…“</p>
<p>„Můžeme ho trochu vycpat,“ navrhuje Xiaolan.</p><empty-line /><p>„To už vám zase sebrali ty pláště? Já se z nich zblázním, pojďte, dám vám trička…“</p>
<p>„Děkujeme, Jorge, ale nám to takhle vyhovuje,“ chlácholí údržbáře Lenka vystavujíc své nádherné nahé tělo slunečním paprskům, „to je totiž nejúčinnější způsob naší ochrany před tou elektrotorturou, jak už jsem se ti to snažila jednou naznačit…“</p>
<p>Mýtinka v půli cesty k Jorgeově dílně je opravdu ideálním místem k nabíjení. Obě dívky se opírají zády o prohřátou kůru několikasetletého stromu a nohy jim hladí svěží tráva. Kromě údržbáře tudy nikdo nechodí – a Jorge se vrací do dílny jen proto, že si ráno zapomněl cosi vzít. „Aha, tak dobře. Nebudu rušit,“ a Jorge pokračuje dál cestou do své dílny.</p>
<p>„O čem jste spolu tak rozverně laškovali? Snad ti nedělal návrhy,“ škádlí Nikolka kamarádku.</p>
<p>„Vůbec ne, vždyť by nám mohl dělat tátu – a já na starší nejsem. Ale nabízel nám trička a nadával na vojáky, že nám zase sebrali pláště. Tak jsem mu vysvětlila, že bereme sluneční lázeň na ochranu před elektrotorturou, protože dneska – kupodivu – jsou v tom vojáci nevinně.“</p>
<p>„Nevím, čím to je,“ svěřuje se Nikolka kamarádce, „ale Jorge je jediný, před kterým se cítím i nahá ještě docela v pohodě…“</p>
<p>„Jorge na nás hledí spíš jako na dcery než jako na ženy,“ vysvětluje Lenka, „vidí v nás ta svoje dvojčata a dává to svým chováním a vystupováním dost jasně najevo.“</p>
<p>„To bude opravdu asi tím,“ dává Nikolka Lence za pravdu, „kromě Marka a Willyho tu také jiné přátele nemá, když si uvědomíš, jak s ním vojáci jednají a jak se o něm vyjadřují. A on navíc vidí, že se ti vojáci chovají podobně i k nám! Zacházejí tu s námi jako s nějakými otrokyněmi… A mně už všechny ty nahaté rozcvičky, nástupy, očisty a promenády lezou krkem. Sama ze své vůle bych nikde na veřejnosti nahá nevystupovala – na to jsem příliš stydlivá a puritánská… Víš, já jsem to ještě nikomu nesvěřila, ví to vlastně jen Lucka, ale pro mne je to něco nevýslovně hrozného, když musím strpět, aby se mě dotýkali ti cizí chlapi. Cítím se hrozně pošpiněná, a proto mi také tak velmi chyběla Lucka, když jsem se jí nemohla dotknout, přitulit se k ní a vyplakat se.“</p>
<p>„Mně to obvykle nevadí. Slunění a koupání bez plavek – i na veřejných plážích – mě docela baví a já se docela ráda předvádím, pokud to dělám dobrovolně. Ale než jsme získaly bioenergetickou senzitivitu, měla jsem z těch vojáků opravdu hrůzu a hnusilo se mi to. Odpuzují mě především tím, že to na nás vynucují násilím.“</p>
<p>„Cožpak ty, ty máš…“</p>
<p>Nikolka větu nedokončila, protože se v té chvíli hlasitě ozvala charakteristická nedokonalá angličtina vracejícího se údržbáře: „Ale, ale! Copak to tady provádí velebný pán? Asi ztratím úctu před jejich stavem!“</p>
<p>Nikolka instinktivně strhla plášť s větve, kam si ho před nabíjením pověsila, a pohotově si ho navlékla. Zapnout už ho však nestačila… Jorge, vraceje se z dílny, vleče za sebou kněze, který měl původně celebrovat Fredův pohřeb a jehož klientela se v tomto směru náhle dost zvětšila. Drží ho za opasek rozepnutých kalhot…</p>
<p>„No né, co to máš za úlovek,“ a Lenka upadá do záchvatu smíchu. Pak obrací ze španělštiny do češtiny: „On-on si při našich nástupech zakrývá oči…“</p>
<p>„… a vzývá svatou pannu,“ doplňuje Nikolka rovněž se kuckajíc smíchy při pohledu na vyjeveného velebníčka, „a zatím…!“ Objala Lenku, přičemž se její nezapnutý plášť rozevřel. Střídavě kamarádku k sobě tiskne a odstrkuje, takže mezi nimi přeskakují drobné blesky.</p>
<p>„Ča-ča-čarodějnice! Čarodějnice a-a-a lesby!“ Kněz se snaží vytrhnout Jorgeovi opasek svých kalhot vyrážeje ze sebe nesouvislé výrazy, „Hrůza! Vždyť obcování osob stejného pohlaví je proti Boží přirozenosti. V Písmu stojí psáno…“</p>
<p>„… že kněží mohou naprosto nedůstojným způsobem šmírovat slunící se ženy a při tom se sexuálně ukájet…“ doplňuje Nikolka pohotově velebníčkovy litanie zapínajíc si plášť, „ale už si nevzpomínám, který prorok takový ušlechtilý rituál propagoval, ha, ha, ha…“</p>
<p>„Chceš-li, tak ti pomohu v tvém bohulibém počínání,“ oslovila náhle stále nahá Lenka kněze latinsky přistupujíc k němu z druhé strany a vystavujíc mu tak na odiv svoje nádherné vnady.</p>
<p>„Apage, mulier, instrumentum diabolae!“ zhrozil se kněz snaže se sám ustoupit.</p>
<p>Lenka vyprskla smíchy.</p>
<p>„Co to blábolí?“ zeptala se Nikolka rozesmáté kamarádky.</p>
<p>„To asi mělo být <emphasis>instrumentum diaboli</emphasis> – <emphasis>odstup, ženská, nástroji ďáblův,</emphasis>“ překládá Lenka postupně do češtiny i do španělštiny, „jenže velebný pán si tak trochu plete latinské deklinace a z ďábla učinil ďáblici.“</p>
<p>Jejímu veselí podléhá však jenom Nikolka.</p>
<p>Jorge nadále zachovává vážnou tvář a drží jeho opasek jistě a pevně, takže kněz pouze zavrávoral. Jediným výsledkem jeho snažení je to, že se mu kalhoty ještě více sesmekly. Ale to už vážnou tvář neudržel ani údržbář a rozesmál se také. Pustil opasek a kalhoty spadly úplně. Kněz náhle stojí uprostřed mýtinky jako hromádka neštěstí.</p>
<p>„To máte z toho, důstojnosti, že se neoblékáte podle předpisů.“ ujímá se slova opět Nikolka, „jak to, že nemáte fialové kšandy!“</p>
<p>„Proč, proč … zrovna … fialové … kšandy?“</p>
<p>„Nu, aby vám nepadaly kalhoty, přece,“ vysvětluje Nikolka nechápavému velebníčkovi, „podívejte se na sebe, jak vypadáte. Kdyby se tak na diecézi dostala zvěst o tom, jak dodržujete slib cudnosti…“</p>
<p>Kněz sklopil oči. Vtom k němu znovu přistoupila Lenka a zvedla mu spodní cíp košile. Ukazuje se, že velebný pán zřejmě dosáhl vyvrcholení.</p>
<p>„Vir, de quo egreditur semen coitus, lavabit aqua omne corpus suum et inmundus erit usque ad vesperum,“ cituje Lenka z patnácté kapitoly třetí knihy Mojžíšovy, „Vestem et pellem quam habuerit, lavabit aqua et inmunda erit usque ad vesperum.“</p>
<p>„Cože?“ ptá se Nikolka kamarádky vidouc hrůzu v knězových očích.</p>
<p>„Jenom jsem mu zarecitovala z bible – <emphasis>Muž, z něhož by vyšlo símě scházení, zmyje vodou všecko tělo své, a bude nečistý až do večera. Každé roucho i každá kůže, na níž by bylo símě scházení, zeprána bude vodou, a nečistá bude až do večera.</emphasis>“</p>
<p>„Takže bychom ho měli dopravit k prameni a učinit zadost slovům Hospodinovým,“ zasmála se Nikolka a Lenka zatím vysvětluje Jorgeovi, proč kamarádka propadla veselí.</p>
<p>Jorge se dlouho nerozmýšlí. Uchopil kněze opět za opasek a vleče ho k prameni. Kněz se ani nevzpírá, bojí se, aby o kalhoty nepřišel úplně, aniž si uvědomil dosah citátu, kterým ho Lenka před chvílí počastovala. Teprve když došli k prameni potoka, pochopil, proč Lenka citovala právě tuto biblickou pasáž. A Nikolka ho nenechala na pochybách: „Nu, na co čekáte, důstojnosti? Račte zmýti vodou všecko tělo své a zeprati vodou roucho své…“</p>
<p>„Teď, tady, před vámi,“ hrozí se kněz.</p>
<p>„Ale ano, teď, tady a před námi. Když už sis nás tak důkladně prohlédl, že ses z toho ‚udělal‘, tak nám taky popřej to potěšení…“</p><empty-line /><p>„To snad už bude poslední odběr,“ povzdechla si Nikolka, zatím co Xiaolan hledá vhodnou nádobu, „i když nevím, jak to uděláme, když včera ten neurvalec Rogers zničil vibrační podprsenku…“</p>
<p>„Neboj, to zvládneme,“ chlácholí Nikolku drobná Číňanka, „udělám ti senzační orientální masáž prsou. Určitě to bude pro tebe příjemnější než nějaký strojek, byť i by byl od mimozemšťanů.“</p>
<p>Nikolka odkládá plášť, usedá na židli, skládá ruce za hlavu a podle Xiaolaniných pokynu se mírně zaklání, aby svá prsa co nejlépe zpřístupnila.</p>
<p>Xiaolan zavazuje kamarádce oči – „to aby ses plně oddala mým podnětům,“ vysvětluje Nikolce.</p>
<p>Ale ta už cítí její jemné, ale přesto dráždivé doteky. <emphasis>Jaký je vlastně rozdíl mezi Janou a Xiaolan? Jana příjemným způsobem vyšetřuje, Xiaolan zase báječně masíruje,</emphasis> uvědomuje si Nikolka a cítí, jak její bradavky tvrdnou a staví se do pozoru. Xiaolan jemně hněte obě mléčné žlázy – střádavě jednu mezi prsty a druhou proti hrudníku. Po několikerém vystřídání Nikolka cítí, že mléko poteče téměř samovolně. Ale i Xiaolan dokázala svým šestým – vskutku orientálním – smyslem určit ten pravý okamžik, kdy jsou Nikolčina prsa připravena vydat svůj poklad takříkajíc spontánně. Jednou rukou přidržela nádobu proti bradavce levého prsu a silně stiskla mléčnou žlázu. Mléko vystříklo a Nikolka cítí, jak napětí v prsu povoluje a zaplavuje ji slastná únava. Stejně příjemný pocit se dostavuje při vyprazdňování pravého prsu. Nikolka vzrušeně dýchá a slastně se prohýbá…</p>
<p>Idylka je náhle přerušena třemi vojáky v čele se seržantem Adamsem, kteří vtrhli na ošetřovnu a když nenašli Xiaolan u nemocných a zraněných, poctili svou ctěnou návštěvou pokojík pro personál. Tam zastihli obě dívky uprostřed něžných hrátek, kterými Xiaolan zpříjemňuje Nikolce poslední odběr mléka.</p>
<p>„Tak ony s těmi lesbickými orgiemi nepřestanou,“ hřímá seržant a odtrhává vztekle Xiaolan od Nikolky, „Tak ono jim nestačilo, že jsme tamty dvě přistihli včera ráno! Ono jim asi moc brzo otrnulo! Dokonce zdejší prostředí pojímají jako nějaký sado-maso salón,“ poznamenává vítězoslavně vida Nikolku nahou na židli se zavázanýma očima.</p>
<p>Pak si všiml plechovky s mlékem i několika kapek na Nikolčiných bradavkách a spustil nový vítězoslavný povyk: „Nuž podívejme se! Tak takhle to tedy je. Ona ji tady místo večerního rozkazu dojí! To jsem tedy netušil, že budu mít ještě na stará kolena pravé mateřské…“</p>
<p>A Adams zmocniv se plechovky upíjí Nikolčino mléko vydatnými doušky sledován závistivými pohledy svých podřízených. Pak postavil téměř prázdnou plechovku na stůl a vrhl se k Nikolce.</p>
<p>„Ještě si musím vyzkoušet, jak to chutná přímo od zdroje…“ a sápe se po jejích odhalených prsou. Teprve teď se Nikolka vzpamatovala a Adams zaplatil první dotek ochrnutou pravou rukou. Zbývající vojáci se kupodivu ‚bratrsky‘ rozdělili o zbytek mléka a vidouce, že s dívkami nejsou žádné žerty, chystají se opustit tiše ošetřovnu.</p>
<p>Xiaolan si však uvědomila nebezpečí – <emphasis>co když vyhlásí poplach!</emphasis> – a pohotově jim zastoupila cestu.</p>
<p>Vojáci se snaží uvolnit si dveře násilím. Jsou paralyzováni třemi silnými elektrickými výboji.</p>
<p>„S nočním odlivem odpluje loď,“ sděluje Xiaolan šokované kamarádce, „Mark se vydával za Jeffa Austina a přesvědčil kapitána, že tady pro nemocné a zraněné nemáme vhodné podmínky. Až se Rogersovi, felčarovi, Adamsovi a tady těm třem splaší prostaty, tak se z nich zjeví. Měly bychom navrhnout Anthonymu, aby napsal části vojáků dovolenky a poslal je rovněž touto lodí pryč. Čím méně vojáků tady zůstane, tím lépe pro nás…“</p>
<p><emphasis>Jak se ta Nikolka úžasně změnila,</emphasis> libuje si Xiaolan, <emphasis>jakmile jí Jorge sdělil, že je její sestra v krytu, spadla z ní veškerá tíseň, dokáže zase ovládnout své emoce a racionálně uvažuje.</emphasis></p><empty-line /><p>Večerní rozkaz se už nekoná. Anthony jakožto poslední velitel, který na ostrově zbyl po ranní likvidaci poručíka Brandona <emphasis>Mořskou Pěnou</emphasis> a večerní likvidaci seržanta Adamse Nikolkou, už ho nesvolal. Vojáci se už dívek otevřeně bojí a stáhli se na své ubikace, odkud nevycházejí ven. Mnozí z nich s povděkem přijali Anthonyho návrh na ‚zaslouženou dovolenou‘ v délce jednoho měsíce, aniž by tušili, že na ostrov se už nikdy nevrátí.</p>
<p>„Aspoň tady budeme mít méně obtížných pasažérů pro Kubánce,“ libuje si Nikolka, když zjistila, že její návrh vyšel.</p>
<p>Anthony se proto ani nepozastavil nad tím, že když se vrátil člun z jižního ostrova, který tam poslal hned po odplutí lodi pro Janu, které ze své úřední moci prominul trest, byl řízen Indiány a Jana vystoupila na břeh v uniformě seržanta, který měl na jižním ostrově ráno převzít službu.</p>
<p>„Jsou nazí, zavřeni v klecích a Indiáni je opečovávají. Kladla jsem jim na srdce, aby s nimi jednali slušně a zdrželi se všech pomstychtivých nápadů,“ informuje Jana dívky i seržanta Anthonyho.</p>
<p>„Jak jste to dokázali, vždyť jich tam bylo kolem padesáti,“ zhrozil se Anthony, když mu Jana ‚podala hlášení‘.</p>
<p>„Nakonec to bylo docela snadné,“ směje se dívka, „Vyřadila jsem agregát. Zůstali bez elektřiny. Stráže chodily po dvou – daly se odstranit docela bez hluku. Pak jsme vnikli na jejich ubikace – spali jak zařezaní – tak jsem je postupně omráčila a Indiáni je svázali. Byli si svou bezpečností tak jisti, že hlídky poslali jen do tábora – a ubikace zůstaly bez dozoru!</p>
<p>Ráno připlul člun s denní službou – celkem 40 vojáků a seržant. A protože Indiánů je třikrát tolik, už jsem ani zasahovat nemusela. To, co mám na sobě, je seržantova uniforma…“</p><empty-line /><p>„Jdeš právě včas,“ vítá Janu radostně <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „připravujeme táborový oheň a máme opravdu exkluzivní palivo…“</p>
<p>„Co to je?“ prohlíží Jana úhledný balík.</p>
<p>„To jsou dokumenty vyšetřovací komise,“ informuje Peruánka Janu, „a místo zpěvu a scének si z nich budeme před jejich exekucí předčítat. Mohu ti garantovat, že se náramně pobavíme. Tady máš ukázku.“</p>
<p>Jana nevěřícně hledí na list papíru, který jí Indiánka podala. Pak si začala v duchu překládat:</p>
<p><emphasis>PŘÍSNĚ TAJNÉ</emphasis></p>
<p><emphasis>Central Intelligence Agency</emphasis></p>
<p><emphasis>Zvláštní odbor pro sledování vesmírných vetřelců</emphasis></p>
<p>Už záhlaví dokumentu vyvolala na Janině obličeji úsměv: „Jako malé děti…“</p>
<p><emphasis>Oznámení jistého doktora Rummlera, odborného asistenta gynekologicko-porodnické kliniky v Praze (CZ)</emphasis></p>
<p><emphasis>Dne 15. ledna se dostavil výše jmenovaný na pražskou služebnu FBI, kde oznámil, že objevil stopu dvou delikventek, které jsou hledány v souvislosti s mizením a záhadným objevováním železničních vozů, kteréžto úkazy jsou výsledkem nekontrolovaného řádění mimozemských vetřelců.</emphasis></p>
<p><emphasis>…</emphasis></p>
<p><emphasis>Delikventka Nikola … a při podrobném vyšetření prsou u ní objevil výraznou laktaci, ačkoliv se jedná o nulligravidu, tj. o ženu, která ještě nikdy neotěhotněla.</emphasis></p>
<p><emphasis>… …</emphasis></p>
<p><emphasis>Podezřele se chovala rovněž jako figurantka během praktické části zkoušky kandidátky Jany</emphasis></p>
<p><emphasis>… …</emphasis></p>
<p><emphasis>Našemu informátorovi se zdálo, že si obě dvě počínají jako dokonale sehraná dvojice. Figurantka se nechala kandidátkou vyšetřovat úplně nahá a její úkol se jí snažila všemožně usnadňovat…</emphasis></p>
<p><emphasis>… …</emphasis></p>
<p><emphasis>Závěr:</emphasis></p>
<p><emphasis>Delikventky sledovat, abychom zjistili jejich další kontakty, a ve vhodné chvíli je zadržet.</emphasis></p>
<p><emphasis>S informátorem naložit dle zvyklostí.</emphasis></p>
<p>Jana dočetla záznam a pohlédla na kamarádku: „Myslím, že to bude první hezký večer, který tady po čtyřech týdnech hrůz prožijeme. Nevíš náhodou, co vlastně s tím Rummlerem provedli? <emphasis>Naložit dle zvyklostí…</emphasis>“</p>
<p>„Pobývá v luxusní kleci na základně Guantánamo,“ oznamuje oběma dívkám Nikolka, která přišla právě ve chvíli, kdy Jana položila otázku, „včera to sděloval Rogers felčarovi.“</p>
<p>„Dobře mu tak!“ a Jana objala Nikolku, „doufám, že už se na mě nezlobíš?“</p>
<p>Nikolka se k Janě přitiskla: „Vůbec ne, spíš naopak, musím ti poděkovat, protože jsem díky tobě opět nabyla energetické rovnováhy a nemusím se bát, že někoho nechtěně zraním, zvláště pak sestru. Víš, že odešla do krytu?“</p>
<p>Náhle padl její zrak na zápis, ze kterého si Jana před chvílí četla: „Měla jsi pravdu. Tady máme přímý důkaz o Rummlerově podlosti – ale potrestal se sám. Tenhle zápis podepsaný tím Brianem – já bych ho uschovala pro docenta Mámila, aby věděl, s jakým člověkem několik let spolupracoval.“</p>
<p>„Ale nedělej to,“ cožpak se musíme i my snižovat k jejich špinavým praktikám? Rummler už dostal za vyučenou tak, že dnes svého činu určitě hořce lituje – a Mámilovi tím stejně nijak nepomůžeš… Tak jako tak si bude muset najít nového asistenta.“</p>
<p>Nikolka dala nakonec Janě za pravdu a vrátila zápis do balíku. Pak se otočila k <emphasis>Mořské Pěně:</emphasis> „Necháme tu naše ‚doktorky‘ u Willyho – a hurá na dříví, než se úplně setmí! Toho táboráku se už nemohu dočkat!“</p><empty-line /><p>„Obě jsme skvěle vycvičené,“ oznamují Malik a Obereja Lucce, když se hodinu před západem Slunce vrátily z nabíjení a zjistily přítomnost další kamarádky, „ale ty jsi ve styku s našimi mimozemskými přáteli vlastně prvně, viď?“</p>
<p>„Ano, ale mám pocit, jako bych s nimi žila už celou řadu let,“ svěřuje se šťastná Lucka oběma dívkám se svými prvními dojmy.</p>
<p>„Nerad vás ruším,“ vstupuje do hovoru doktor Hill, „ale vzhledem k novým událostem na ostrově musíte opustit kryt do půl hodiny,“ oznamuje právě se vrátivším dívkám. „Loučíme se však jen dočasně. Jde totiž o to, že budete pověřeny speciálním úkolem. Toto,“ a podává Obereje vzorkovnici, „je pseudomortikum určené pro toho zraněného dělníka Willyho. Nechť mu celou dávku namíchá Xiaolan do vody a nechá ho přípravek vypít. Willy zdánlivě zemře. Nechť ho nechá Anthony ráno přenést do krytu – a já se ho tady ujmu.“</p>
<p>„Nechápu, strýčku,“ vstupuje do Hillova výkladu Lucka, „proč se kolem toho musí dělat tolik zbytečných opatření. Teď, když posádce velí Anthony a může ho sem dopravit zcela legálně…“</p>
<p>„Ono by to tak bylo nejjednodušší, ale dovolit si to nesmíme,“ vysvětluje Hill, protože pak by vyšly najevo vaše ‚spojenecké‘ svazky s dělníky – a ti by pak byli souzeni jako vlastizrádci. Nezapomínej, že na ostrově je dost vojáků na to, aby mohli svědčit proti nim.“</p>
<p>„To je sice pravda, ale v tom případě – co Jennifer a Anthony? Ti přece stojí na naší straně zcela otevřeně…“</p>
<p>„Pochopitelně, že ti se do vlasti už vrátit nemohou. Snažíme se však o to, aby takový osud stihl co nejméně našich přátel. Proto postupujeme tak, jak postupujeme. Je pravda, že např. Xiaolan by mohla namítat, že tak bude pošpiněna její profesionální čest, ale to my už vezmeme na sebe, neboj.“</p>
<p>„Promiň, Lucko,“ ozvala se po chvíli Malik, „proč oslovuješ Hilla ‚strýčku‘ – netušila jsem, že jsi recesistka…“</p>
<p>„On je můj prastrýc,“ vysvětluje Lucka zkoprnělým kamarádkám, „ale já mu říkám ‚strýčku‘, protože ten ‚prastrýček‘ je přece jen zbytečně dlouhý…“</p>
<p>„Děvčata, běžte už! Slunce za chvíli zapadne a soumrak je v tropech krátký. Ať jste do tmy v táboře. Ariana vás doprovodí.“</p>
<p>„A my se pustíme do práce,“ oznámil Hill Lucce, když trojice žen odešla.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 24</strong></p>
<p>„Tohle máš dát vypít Willymu a ráno ho máš prohlásit za mrtvého a nechat ho uklidit do krytu,“ sděluje Obereja Xiaolan podávajíc jí vzorkovnici od Hilla.</p>
<p>„A k čemu to bude dobré?“ ptá se Jana místo Xiaolan, které Oberejin požadavek vyrazil dech.</p>
<p>„On nebude skutečně mrtvý. On bude ‚mrtvý‘ jenom jako, rozumíš? A až bude v krytu, tak se ho ujme Hill.“</p>
<p>„Dobře, přistupují obě medičky na Hillův plán, „dáme mu to vypít, on usne – a my půjdeme na táborák. Ráno ho prohlásíme za mrtvého a odneseme ho do krytu. Vojáci budou pohřbeni pozítří – zítra se mají konat přípravy, kopat hromadný hrob a tak,“ vysvětluje Xiaolan.</p><empty-line /><p>„Tak jdeme, Willy usnul a my teď máme konečně volno. Děvčata staví hranici…“</p>
<p>Obereja s Malik vyjeveně zírají na medičky: „Kdo tady pořádá jaký táborák?“</p>
<p>„Přece <emphasis>sličné akvabely</emphasis> – pojďte, bude tam veselo… program se nám postarala vyšetřovací komise a celebrovat ho bude nefalšovaný kněz,“ sděluje kamarádkám Jana.</p>
<p>Už z dálky je vidět plameny vyšlehující z hranice. Vedle ní leží balík dokumentace, ze kterého Peruánky občas vytáhnou nějaké lejstro a předčítají z něj ostatním. Pak je list předán knězi, který nad ním obřadně učiní znamení kříže a pak jej vhodí do ohně.</p>
<p>„Copak to, že se velebný pán ujal tohoto úkolu – a ještě k tomu s takovou obřadností?“</p>
<p>„Nikolka s Lenkou ho nějak záhadně přesvědčily – a kupodivu se ani nevzpouzel. Zřejmě je to jeho reakce na ty naše nahaté nástupy,“ vysvětluje dívkám <emphasis>Mořská Vlna</emphasis>.</p>
<p>U táborového ohně sedí všechny dívky včetně Jennifer a tří Indiánek zachráněných při první výpravě na jižní ostrov. Vedle Jennifer sedí seržant Anthony a oba se svorně drží za ruce. Také Jorge a Mark sedí mezi děvčaty a znamenitě se baví.</p>
<p>„Ty jste neměly zvát,“ hrozí se Malik s Oberejou, „vždyť jsou tak kompromitováni. Hill nás upozorňoval na to, že kdyby se ukázalo, že jsou s námi ve spojení, mohli by být odsouzeni jako vlastizrádci!“</p>
<p>„Tak! Na to jsme nevzpomněly,“ omlouvají se Nikolka s Lenkou, „a teď už je stejně pozdě… Na druhou stranu – bylo by od nás nevděčné, abychom nepozvali přátele, kteří pro nás tolik udělali, nemyslíte?“</p>
<p>„Z výpovědi zadržené delikventky Urszuly…“</p>
<p>Děvčata zbystřila pozornost a poslouchají jeden ze závěrů vyšetřovací komise, který vyhotovil na základě Urszuliny výpovědi odborník na otázky obrany a který teď <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> cituje, „… vesmírní vetřelci drželi po blíže nespecifikovanou dobu řadu žen na své blíže nespecifikované základně jako sexuální otrokyně, zbavili je veškerého oděvu, pořádali s nimi orgie pod pláštíkem ‚léčení‘ a vystavovali je tak otevřeně sexuálnímu obtěžování a mravní zkáze…“</p>
<p>Výbuch smíchu přerušil četbu dokumentu. Když se dívky trochu uklidnily, Urszula se ohradila:</p>
<p>„Je pravda, že to ustanovení v <emphasis>Domácím řádu</emphasis> o tom, že všechny povinné akce musíme absolvovat zcela vysvlečené, se příčí mým etickým zásadám, ale na druhé straně uznávám, že jsem léčení podstoupila naprosto dobrovolně, nikdo mě k němu nenutil, a v momentě, kdy jsem po skončení léčby požádala o propuštění domů, stalo se. Nikdo na mě nevyvíjel nějaký nátlak, nikdo mě násilím dále nezdržoval. Nechápu, jak někdo, kdo tady sexuální obtěžování přímo zavedl jako normu chování, může na adresu těch, kteří mě skutečně vyléčili, sepisovat takovou snůšku lží!“</p>
<p>„Tak se už uklidni, Urszulko,“ chlácholí rozhořčenou dívku <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „a poslechni si tohle, abys věděla, že nejsi jediná, jejíž výpověď zneužili:</p>
<p>„… vyslýchaná dále uvádí, že během pobytu na tzv. ‚klinice‘ si připadala spíš jako v kasárnách, kde byl život svázán přísnými předpisy – musela z neznámých důvodů odevzdávat veškerou moč, musela denně odevzdávat vzorky slin a potu, které byly získávány nucením k fyzické zátěži, vzorky vaginálního sekretu, které byly získávány soustavným drážděním erotogenních zón během různých vyšetření a masáží, které musely zajatkyně absolvovat úplně nahé několikrát denně…“</p>
<p>„To ale není na základě mojí výpovědi,“ hrozí se Urszula, „já jsem jim vyloženě řekla, že jsem tam nebyla zajatá a že mě pustili…“</p>
<p>„Uklidni se, jednak to není na základě tvoji výpovědi, a za druhé – oni tímto způsobem překroutili každou výpověď. Já jsem byla u výslechu dvakrát,“ vysvětluje <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „jednou u Jennifer a pak u toho Brandona. Z toho druhého výslechu, kde se mě snažili podrobit elektrotortuře, už žádné závěry neudělali, ty teď děláme tady my,“ zasmála se Peruánka svým charakteristickým zvonivým smíchem, „ale poslyšte, jak překroutili moji výpověď – podotýkám, že původní zápisy skartovali, aby už nebylo možno porovnat originál s jejich výplody,“ a <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> cituje další ‚dokument‘ vyšetřovací komise:</p>
<p>„Delikventka potvrzuje, že zajaté ženy byly nuceny trávit celé hodiny v plaveckém bazénu úplně nahé a pro potěchu vetřelců neustále bezduše plavat až do úplného vyčerpání. Dokonce byly donuceny k improvizaci synchronizovaného plavání pod vedením jakési mimozemšťanky, která vyčerpané zajatkyně ihned házela zpět do bazénu, kdykoliv se pokusily si odpočinout…“</p>
<p>„To by mě zajímalo, proč vyrábějí takové nehoráznosti – vyložené lži, dělá se mi z toho špatně,“ sděluje Nikolka polohlasně Lence, „vždyť ty hodiny v těch nádherných bazénech s vodou vonící bylinkami…“</p>
<p>Jejich tichý hovor byl náhle přerušen zvoláním <emphasis>Mořské Vlny,</emphasis> která vytáhla z balíku další dokument: „No ne, copak to tady máme?“</p>
<p>„Tak se nejev a přečti to,“ nabádá <emphasis>sličnou akvabelu</emphasis> ke spěchu Urszula, kterou teď už rozesmává pomalu každá věta, kterou Peruánky přečtou.</p>
<p>„To půjde těžko přečíst, protože – ale ano, necháme to kolovat, to stojí za podívání! Podívej se, jak se tady tváříš – jako mučednice před vysvěcením!“ a <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> posílá Urszule její vlastní fotografii, která byla pořízena během vstupní ‚lékařské‘ prohlídky. Fotografie prošla rukama všech přítomných. Urszula ji obdržela jako poslední. „Nu tak ti pěkně děkuji, to jsi mi nemusela dělat…“ a podává snímek knězi: „Velebný pane, ani se na to nedívejte a vhoďte to do ohně rovnou…“</p>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
<p>Urzsula</p>
<p>„Prohlédni ten balík, jestli tam jsou ještě nějaké snímky, ať se podíváme, jak se jim líbíme,“ vyzvala Peruánky Lenka.</p>
<p><emphasis>Mořská Vlna</emphasis> rozhrábla tenčící se hromádku papírů. „Pár jich tu ještě je – ale opravdu jen pár, podívej,“ a vytáhla další dvě fotografie, „tohle je Jana a tohle Nikolka. Víc už jich tu není…“</p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
<p>Jana</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p>Nikolka</p>
<p>„To je divné, je nás tu šestatřicet…“</p>
<p>„Část dokumentů byla oskenována do počítače a skartována,“ vysvětluje Jennifer, bývalá šéfka komise.</p>
<p>„A disk byl přeformátován,“ odhaluje <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> osud zbývajících dokumentů.</p>
<p>„Tak nám teď vysvětli,“ obrátila se Nikolka k Jennifer s přímou otázkou, „proč vlastně jste v té komisi plodili z výpovědí dívek takové nehoráznosti!“</p>
<p>„Jošua mě požádal o spolupráci na vašem vysvobození,“ vysvětluje Jennifer kamarádkám, „která měla spočívat v tom, že se jako vrátím ze své mise z CPLE s podrobnými informacemi – to jsem si mohla podle jeho mínění dovolit, protože CPLE v podobě, jak ji známe, už vlastně neexistuje, takže všechny informace jsou stejně zastaralé a pro CIA nepotřebné. Tím jsem měla své zaměstnavatele přesvědčit o svých schopnostech a získat tak vedoucí postavení ve Zvláštním odboru pro sledování vesmírných vetřelců. To se taky stalo. Netušil však, že poslouží k výrobě propagandistických materiálů majících mimozemšťany v očích světové veřejnosti vykreslit v těch nejčernějších barvách. Ten ‚odborník pro bezpečnost‘, který seděl v komisi – to byl vlastně propagandista – a výsledky jeho práce já dnes vidím prvně, protože on se do jejich výroby pustil v době, kdy já už jsem byla sesazena.“</p>
<p>„Co myslíš, Jenny, kolik těch jeho výtvorů opustilo ostrov?“</p>
<p>Jennifer chvíli přemýšlí, než odpoví na další Nikolčinu otázku: „Já doufám, že toho bude minimum, protože v té době nebyl funkční agregát a byli jsme bez proudu. Část toho ale do éteru pustit mohl, protože měl k tomu příležitost po příjezdu Brandona, kdy byl také obnoven provoz agregátu. Jenže to už jsem byla zavřená v kleci na jihu…“</p>
<p>Lenka si mezitím prohlíží zbývající dvě fotografie. „No teda! Vy tady ale máte ránu.“</p>
<p>Nikolka vytrhla z Lenčiny ruky svou fotografii a pozorně se na ni zahleděla. „Jo, máš pravdu, kdybych se takhle dokázala zatvářit před kostelem, tak by se nade mnou věřící asi opravdu ustrnuli…“</p>
<p>„Náhodou, to je moc poučná fotografie,“ hodnotí snímek výtvarnice Halina, „tam z tebe přímo vyzařuje ten odpor k tomu fotografování – a přitom zase ta pěkná postava – tou by nepohrdl ani Playboy… Poslyš, nechtěla by ses dát na dráhu modelky?“</p>
<p>„Ani náhodou – slušná žena se před cizími lidmi nesvléká, pamatuj si to…“</p>
<p>„Podle tebe nejsou modelky slušné ženy?“</p>
<p>„To v žádném případě,“ otřásla se Nikolka odporem.</p>
<p>„Moje fotografie zřejmě byla zničena,“ vstupuje do výměny názorů mezi Nikolkou a Halinou Lenka, „ale garantuji vám, že i přes své exhibicionistické sklony, které mi tady Nikolka tak často zazlívá, by ani ta nikoho nenadchla. Podívejte se třeba tady na Janu – to je přeci totéž…“</p>
<p>Jana s údivem prohlíží svou vlastní fotografii. „Tak to je moje první ‚nahatá‘ fotografie, ale nemohu říci, že bych jí byla nadšena.“</p>
<p>Skupinka je tak zabrána do komentování dvou zbylých fotografií, že ani nepostřehly, že Peruánky už přečetly zbývající dokumenty a že kněz vhodiv poslední list papíru do ohně odešel od hranice sledován Anthonym a Jennifer. Peruánky si odvedly do ratejny své chráněnky, Jorge a Mark odešli do dílny, Xiaolan se vrátila na ošetřovnu a postupně se vytrácejí i ostatní. Jen Lenka, Nikolka, Jana, Urszula a Halina sedí dále u dohořívajícího ohně a živě debatují.</p>
<p>„Nechápu,“ spustila Urszula, „že se někdo sníží k tomu, aby se nechal dobrovolně fotografovat bez šatů…“</p>
<p>Poznámka směřuje evidentně na Halinu, která se ihned ujímá slova:</p>
<p>„Já jako výtvarnice mohu říci, že žena je jedním ze symbolů krásy a tak není divu, že ta, která si to uvědomí a má na to, se určitě nemá za co stydět…“</p>
<p>„Ale vždyť je to skoro stejné jako prostituce! Prodávat svou nahotu za peníze…“</p>
<p>„Proč by se to muselo dělat za peníze?“ přerušila plamennou Urszulinu řeč Lenka, „já jsem sice nikdy nedělala modelku, ale tady Janě jsem dělala figurantku, když se připravovala na zkoušku z gynekologie – to je vlastně taky jako model, ona mi zase sehnala materiály na letošní seminárku. Bereme to jako kamarádskou výpomoc…“</p>
<p>„Tak vidíš! Kamarádská výpomoc! To je přece něco úplně jiného,“ argumentuje Urszula, „kamarádka v žádném případě není cizí člověk.“</p>
<p>Nikolka se zasmála: „Já jsem dělala Janě figurantku přímo při té zkoušce – a dopadlo to tak neslavně, že…“</p>
<p>„… že jsem udělala za jedna – a u Rummlera! To je i tvoje zásluha, tak nechápu, co se ti na tom nezdá.“</p>
<p>„Nu, jenom to, že ten Rummler…“</p>
<p>„Nikolko, prosím tě! Rummler, Rummler! Kdyby nás neudal FBI on, stejně by si nás našli – podívej! Je nás tu šestatřicet.“</p>
<p>„To je nakonec pravda,“ uznává Nikolka.</p>
<p>„Tak vidíš, raději se s námi poděl o svoje zkušenosti z pozice figurantky, to bude určitě zajímavější,“ směruje kamarádku Jana zpět k podstatě diskuse přihazujíc další dříví do ohně, aby neuhasl úplně.</p>
<p>„Já ani pořádně nevím, co mě přimělo k tomu, že jsem na to Rummlerovi kývla,“ uvažuje nahlas Nikolka, „ale zpočátku jsem se zdráhala a nikdy bych na to nepřistoupila. Jenže z jeho řečí nakonec vyplynulo, že budu dělat figurantku tady Janě, a z tónu jeho hlasu jsem vycítila, že se chystá Janu při té zkoušce potopit. To už jsem věděla, že to pro ni musím udělat a že jí na to musím předem upozornit, aby věděla, co se na ni chystá. A byla jsem úplně klidná. Když jsme byly spolu ještě na CPLE, vyšetřovala mě Jana dlouho a pečlivě a přiznám se, že se mi to od ní velice líbilo… Odvážila bych se dokonce říci, že to bylo první lékařské vyšetření, které mi působilo rozkoš a potěšení a vzrušovalo mě. A vůbec celý pobyt na CPLE byl pro mne obrovská zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu.“</p>
<p>„Ale tam také po nás chtěli, abychom se všech povinných akcí zúčastňovaly úplně vysvlečené – a kvůli tomu jsem se rozhodla kliniku opustit ihned poté, kdy jsem byla vyléčena. Takže ani nevím, co se tam s vámi po vyléčení stalo – a pak na mne nějaký chlápek od CIA vyrukuje s nějakými xenofarmaky…“ medituje nahlas Urszula.</p>
<p>„Ty jsi, jak se zdá, ještě puritánštější než já,“ směje se Nikolka, „mně to sice také vadilo, ale jen zpočátku, než jsem pochopila, že u mimozemšťanů je to v rámci společenských konvencí. Sestra Ariana – jedna mimozemšťanka – se chovala úplně stejně. Chodila s námi i do bazénu. Pak jsem si na to docela zvykla. Ke konci už jsem zapomínala i na ten župan; zašlo to tak daleko, že jsem několikrát přišla i o poznámky, které i se zapomenutým županem hodil úklidový robot do špíny… Když jsem pak dělala figurantku Janě, postupně jsem se jí tam svlékla úplně do naha, aniž jsem si uvědomila, že tam je ještě ten Rummler a ta sestra. Zapomněla jsem, že už nejsem na CPLE. Teprve jeho hlas, když na Janu promluvil v ten rozhodující moment zkoušky, mě vrátil do reality.“</p>
<p>„Tím jsi mě tedy dostala,“ poznamenala Jana, „protože to byl pro mě obrovský šok. Je pravda, že Lenka se mi taky dávala k dispozici nahá, ale u ní jsem na to zvyklá. Vím, že s oblibou navštěvuje nudistické pláže a na CPLE ji konec konců viděly oblečenou jen v jídelně, kde to bylo povinné. že? Ale v tvém případě jsem byla zpočátku úplně vedle.“</p>
<p>„Aspoň vidíš, kam až to zašlo,“ argumentuje znovu Urszula, „už jsi to dopracovala tak daleko, že ze sebe necháš dělat pokusného králíka a dokonce lezeš úplně nahá do ordinace – byť i ke gynekologovi!“</p>
<p>„Je fakt,“ medituje Nikolka nahlas, „že ten výstup u té zkoušky – já ani nevím, proč jsem to udělala. Byla to vyložená hovadina, nějaké zmatení smyslů. Cosi mi pořád našeptávalo, abych mu na to kývla. Dnes už vím, že v tomto konkrétním případě jsem udělala dobře, protože bychom se tady s Janou asi nesešly, ale pochybuji o tom, že bych to udělala znovu. To už ani náhodou… Promiň, Jano…“</p>
<p>Pak se obrátila k Lence: „A ty skutečně navštěvuješ ty …“</p>
<p>„…nudistické pláže? Ano, protože při plavání miluji absolutní volnost pohybu a tu mi žádné plavky nezaručí. A divila bych se moc, kdyby tě to po zkušenostech z bazénů CPLE a po několika plavbách na jižní ostrov tady taky nenadchlo.“</p>
<p>„Děvčata, vy tady probíráte nahotu jako nějakou samozřejmost a při tom je to krajně nedůstojné, zahanbující a možná i nemravné… Když si jen vzpomenu na zážitky z posledního měsíce tady…“</p>
<p>„Počkej, Urszulko,“ přerušila její výčitku Halina, „já jako výtvarnice vím, že sehnat model je secsakramentsky těžké, zvlášť když se má předvést bez šatů. Ale my je potřebujeme. Právě tak medici potřebují figuranty. Kdyby je neměli, nedokázali by nakonec nikoho vyšetřit, natož pak vyléčit. To mi tady Jana jistě ochotně dosvědčí.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přizvukuje Jana.</p>
<p>„A co tím chceš vlastně říci,“ oponuje Urszula, „že když se někdo k takové činnosti propůjčí, tak že ho to nepoznamená?“</p>
<p>„Do takové hloubky jsem to nestudovala, ale v každém případě takoví lidé zaslouží obdiv a úctu, nikoliv odsudek.“</p>
<p>„Cože? Obdiv a úctu? Za nemravnosti? Prosím tě, vzpamatuj se! Podle tebe je normální, aby se někdo na povel svlékal na veřejnosti? Ty sama to také děláš?“ Nikolka běsní.</p>
<p>„Nu, když jsem měla 30 kg nadváhu, tak by mě k tomu nikdo nepřinutil, ale teď, s touhle figurou? Klidně. Aspoň tedy pro spolužáky. Oni mi také stáli modelem. Jenže jsem zatím k tomu neměla příležitost – hned po návratu nás unesli tihle…“</p>
<p>„Tak ty by ses klidně svlékla před cizím člověkem,“ žasne Nikolka, „ – do naha? A dobrovolně? Ona ti zdejší lekce nestačila?“</p>
<p>„Jistě je veliký rozdíl mezi tím, když se někdo svléká dobrovolně a když je k tomu nucen násilím,“ bere si opět slovo Lenka, „zdejší pobyt a naše útrapy mají úplně jiný charakter. Mohu je označit jen jediným slovem: HNUS! Násilí, fyzické i psychické donucovací metody, osahávání, mučení, ponižování – to jsou věci, které z hloubi duše nenávidím.</p>
<p>Na druhou stranu – tyto extrémní a stresující podmínky existence mě nezapomenutelným způsobem obohatily i o krásné zážitky. Tady v Nikolce jsem objevila nesmírně obětavou a věrnou kamarádku, která by snad za mě byla ochotna riskovat i život. A já jí vděčím i za otevření cesty do lesbického ráje. Například se svými zdravotními problémy jsem se až dosud svěřovala výhradně lékařům. Nikdy ne lékařkám. První žena, která na mě sáhla, byla tady Jana, ale že lze dívku i fyzicky milovat a mít z toho nesmírně krásné pocity – to mě naučila až právě tady Nikolka.“</p>
<p>„A ty se divíš? Sama jsi vycítila, že mně ta nahota před vojáky vadí, a snažila ses mě vždycky zakrýt vlastním tělem – při nástupech, v jídelně, ačkoliv jsi vždycky riskovala to, že se tak jako první staneš terčem jejich zvrhlých choutek.“</p>
<p>„To je pravda, ale zase jako exhibicionistka tyto praktiky snáším – aspoň psychicky – lépe než ty jako puritánka.“</p>
<p>„Ale všimni si jedné věci,“ vstupuje do vyznání obou kamarádek opět Halina, „kdo po tobě vždycky následoval, když si s tebou vojáci ‚pohráli‘?“</p>
<p>„Já jsem to nesledovala…“</p>
<p>„Přece tady Nikolka, takže to tvoje obětování se mělo jen odkladný účinek,“ oponuje Halina.</p>
<p>„To je pravda,“ uvažuje Nikolka, „ale nechápu, proč zrovna Lenka a já…“</p>
<p>„To je naprosto pochopitelné, vy dvě jste opravdu krásné – jen se znovu podívej na tu fotografii – a proto jste pro vojáky velice vábným terčem. Až si budu hledat nové modely pro svoje sochy, budete první na řadě.“</p>
<p>„Budu o tom uvažovat…“, poznamenala nepřítomně Lenka a nevšimla si při tom podivného záblesku v Nikolčiných očích.</p>
<p>„Děvčata, oheň dohořívá, myslím, že bychom měly jít spát. Za chvíli bude půlnoc,“ zívla Jana a nakazila svou ‚spánkovou epidemií‘ i ostatní.</p>
<p>Nikolka odhodila do skomírajícího ohně svou i Janinu fotografii, obrázky, které vyvolaly tak živou diskusi, a dívky pozorují, jak poslední plaménky olizují nenáviděné dokumenty. Když zbyla z obou obrázků jen hromádka popela polila Nikolka ohniště vodou, aby náhodou nedošlo k požáru, a dívky vyrazily svorně do své ratejny.</p><empty-line /><p>Doktor Hill posadil Lucku ke komunikátoru a spojil se s Gabrielem: „Tak jsme připraveni, můžeš mé neteřince vysvětlit, co od ní potřebujeme.“</p>
<p>„Slečno Lucie,“ spustil Gabriel nádhernou češtinou, „nejprve dovolte, abych se s vámi přivítal. Jmenuji se Gabriel a jsem technický ředitel naší základny tady na Zemi. A protože o vás vím, že pracujete jako ředitelka státní observatoře, rád bych využil vaší kvalifikace k tomu, abychom společnými silami urychlili osvobození vás, vašich kamarádek i přátel ze zajetí.“</p>
<p>„Na osvobození pochopitelně budu s vámi ráda spolupracovat, tedy za předpokladu, že na tu práci budu stačit, protože nemám představu, v čem vlastně ta spolupráce spočívá.“</p>
<p>„Dobře, děkuji. Začneme od začátku. Poblíž ostrova se nachází loď – kubánská loď. Pluje z Angoly zpět na Kubu. Dovedete si tu dráhu představit? Ať Vám Hill promítne mapu a vyznačí dráhu té lodi.“</p>
<p>Stalo se. Před Luckou vyvstala v prostoru část zemského glóbu nastaveného tak, aby se ostrov na 12°18’ jižní šířky a 14°40’ západní délky stal jakoby místem pozorování. Užaslá Lucka pozorně sleduje lodní dráhu vedoucí z rovníkové Afriky do Karibiku. Jasně vidí, že lodní dráha vede od ostrova příliš východně. K západu se uhýbá až mnohem severněji.</p>
<p>„Ano, vidím tu dráhu a polohu našeho ostrova. Dráha vede východněji…“</p>
<p>„Ano, správně. Já teď do mapy promítnu polohu lodi na dráze. Protože se pochopitelně pohybuje, uvidíte na té dráze časové souřadnice, aby bylo jasné, kde se loď nachází teď, kde bude za hodinu, kde za dvě hodiny atd.“</p>
<p>Lodní dráhu proťala řada bodů označených časovými údaji.</p>
<p>„Ano, to je mi jasné,“ potvrzuje Lucka.</p>
<p>„Můžete podle tohoto grafu říci, kdy bude loď ostrovu nejblíže?“</p>
<p>„Tak pokud tomu grafu dobře rozumím…“ Lucka soustředěně sleduje lodní dráhu s časovými údaji, „tak teď už se loď od ostrova vzdaluje. Nejblíže byla před pěti hodinami.“</p>
<p>„Výborně, takže teď potřebuji zjistit, jakou odchylku v kursu lodi je nutno udělat, aby se k ostrovu vrátila.“</p>
<p>„V tomto okamžiku by to bylo asi 110° proti směru hodinových ručiček, ale je to jen hrubý odhad, nemám k dispozici žádné přístroje.“</p>
<p>Hill ani nečekal na Gabrielovu výzvu a podal Lucce úhloměrný přístroj. Chvíli trvalo, než pochopila, jak má s mimozemským úhloměrem zacházet, ale nakonec pochopila princip a zručně měří nutnou okamžitou odchylku kursu, aby loď ‚zabloudila‘ k ostrovu.</p>
<p>„V tomto momentě činí odchylka … 112°02’12” – jenže za chvíli…“</p>
<p>„Připravíme se s rezervou,“ navádí Lucku Gabriel, „zjistěte, jakou odchylku bude třeba udělat za hodinu.“</p>
<p>Lucka znovu měří odchylku, tentokrát jaká bude o hodinu později: „Za hodinu to bude 112°02’48”.“</p>
<p>„Dobře. Teď je nutno správně nastavit deklinátor – to je přístroj k odchylování plavidel a letadel z kursu. Vzdálenost lodi od Vás vypočíst můžete – k tomu máte dostatek informací. Jenže je nutno vypočíst dávku energie, která loď odchýlí.“</p>
<p>„K tomu ještě potřebuji znát hmotnost lodi, výkon šroubů, směr a rychlost mořských proudů, větru…“ uvažuje Lucka nahlas.</p>
<p>„To jsou informace, které se neustále mění,“ vysvětluje Gabriel, „takže deklinátor nastavte jen zkusmo – jednu hodnotu jste vypočetla, to je ta odchylka. Pak zaměřte deklinátor do dráhy lodi – to uvidíte na mapě – a potom vysílejte gravitační vlny v dávkách.</p>
<p>Trvalo však dvě hodiny, než se Lucka aspoň zhruba seznámila s možnostmi deklinátoru a než pochopila, jak má se složitým přístrojem mimozemské provenience zacházet. Změřila novou odchylku kursu a vyslala první zkušební dávku. Loď se začala otáčet, ale dávka energie je nedostatečná. Další dávka loď minula, protože se náhle změnil směr větru – a</p>
<p>„Dost, konec – na další dávku už nemáme energii. Budeme muset počkat do zítřejšího večera, než nám zase Slunce nabije akumulátory,“ ukončuje Lucčinu marnou práci Hill.</p>
<p>„Vždyť dívky říkaly, že v noci se tady užívá jaderné energie a proto je vstup do spojovací chodby uzavřen…“</p>
<p>„Ano, to je pravda, ale není zde základna – jenom nouzový opěrný bod. Proto také noční zdroj energie, který tu máme k dispozici, slouží jen k místní potřebě – abychom zajistili ochranu opěrného bodu a uspokojili naši potřebu. Deklinátor však potřebuje obrovské množství energie, kterou nám může akumulovat pouze Slunce, vysvětluje Lucce Hill a po poradě s Gabrielem přesouvají další pokus na příští večer.</p>
<p>„Tak to je mi moc líto, asi jsem vás zklamala, že?“</p>
<p>„Ale vůbec ne, slečno Lucie,“ oponuje Gabriel, „přece nemůžeme od vás chtít, abyste během několika hodin pochopila všechny možnosti a funkce tak složitého přístroje, jakým deklinátor bezesporu je. A zítra ještě není pozdě – loď bude pořád v jeho dosahu.“ Po těchto slovech se Gabriel s oběma přáteli rozloučil a spojení bylo zrušeno.</p>
<p>Lucka se podívala na strýce smutnýma očima.</p>
<p>„Nebuď smutná, Lucinko, vždyť se tak moc nestalo. Zítra…“</p>
<p>„… zítra, zítra! Ale to osvobození se tak oddaluje,“ namítá Lucka a vypočítává: „To bude ta loď další den cesty od ostrova. Kdyby se ta změna podařila teď, tak je tu ta loď zítra kolem poledne. Takhle tam budou kamarádky trpět další dva dny.“</p>
<p>„Teď už s tím nic nenaděláme,“ chlácholí Lucku strýček Hill, „posaď se a počkáme na Arianu, za chvíli se vrátí od vchodu do krytu. Potom…“</p>
<p>Ani větu nedokončil, když se otevřely dveře a teta Ariana vstoupila do místnosti.</p>
<p>„To jí tady pořád trápíš tím deklinátorem? Dej už jí pro dnešek pokoj a pojďme si udělat hezký večer,“ navrhuje Ariana odkládajíc svůj laborantský plášť a sedá si ke stolu.</p>
<p>„To není špatný nápad,“ ohodnotil Hill manželčin výrok a ztlumil osvětlení, „co si dáš?“ obrátil se k Lucce.</p>
<p>„Když já ani nemám představu, co u vás mohu dostat,“ dívá se Lucka střídavě na strýce a na tetu.</p>
<p>„Cokoliv si budeš přát, Lucinko. Stačí jen zadat požadavek jídelnímu automatu. Fantazii se meze nekladou…“</p>
<p>„Hlavně ne ryby,“ otřásla se Lucka, „celý měsíc tady nejíme nic jiného…“</p>
<p>„Dobře, nech to na mně,“ vstupuje do konverzace Ariana a uchopila do ruky ovladač jídelního automatu.</p>
<p>Před Luckou na stole se začíná prostírat opravdová hostina. Od pečeného kuřete přes zapečenou zeleninu se sýrem a šlehačkový pohár až po čerstvé ovoce. Jenom ryby Ariana eliminovala.</p>
<p>„Dost, teto, to stačí, vždyť takovou horu jídla nespotřebujeme ani my tři dohromady,“ děsí se Lucka, když Ariana doplňuje sortiment saláty, moučníky a zákusky.</p>
<p>„Vždyť se nic neděje,“ chlácholí ji Hill, „co nespotřebujeme, tak se zase rozloží na základní suroviny, je to jen otázka trochy energie – a té tady máme naštěstí dost.“</p>
<p>„Cože? To je všechno syntetické,“ žasne Lucka.</p>
<p>„Samozřejmě, snad sis nemyslela, že kvůli potravě zabíjíme zvířata?“</p>
<p>Lucce po této zásadní informaci zazářily oči radostí. Postupně ochutnává od každého jídla trochu a připadá si spíše jako neukojený zvědavec než jako člověk trpící hladem.</p>
<p>„Ta pečínka je taky syntetická? Vždyť to chutná jako skutečné maso…“</p>
<p>„Samozřejmě, že je syntetická,“ potvrzuje tentokrát Ariana.</p>
<p>„Dobře, moc mi to všechno chutná, ale nebudu se přece přejídat…“ konstatuje Lucka, když si vzala od většiny jídel.</p>
<p>Jediný stisk na ovládacím panelu – a jídlo se stolu mizí zpět v automatu.</p>
<p>Stůl je sklizen – a doktor Hill se zahleděl zkoumavě na svou praneteř.</p>
<p>„Tak by mě zajímalo,“ spustil polohlasně spíš pro sebe než pro své okolí, jak mohl bratr vůbec založit rodinu, když…“</p>
<p>„Když … co?“ Lucce se zadrhl hlas nad strýcovou polohlasnou poznámkou.</p>
<p>„Víš, Lucinko, proč jsme založili kliniku, na které se léčila i tvá sestra?“ zeptal se Hill místo odpovědi a upřel na Lucku znovu zkoumavý pohled.</p>
<p>„Abyste od děvčat získali mléko. Aspoň tak mi to Nikolka vysvětlovala. A – ano, už si vzpomínám, vždyť jsem četla i ten váš pamětní spis, ale v návalu práce a pod vlivem posledních událostí jsem si neuvědomila, že …“</p>
<p>„… že my produkujeme děti ze zkumavek, že nám chybí pohlavní vzrušivost a že to mléko mělo být zdrojem k výrobě léčiv…“</p>
<p>„A jak to dopadlo, podařilo se?“ ptá se Lucka s nadějí v hlase.</p>
<p>„Jen částečně. U několika žen se objevila menstruace,“ shrnuje výsledky osmiměsíčního snažení Ariana.</p>
<p>„Ale to pořád nevysvětluje, jak mohl k dítěti přijít můj bratr,“ navazuje opět Hill na přerušenou nit původních úvah.</p>
<p>„Co já vím z vyprávění,“ vzpomíná Lucka, „tak se s babičkou seznámil krátce před svou smrtí a tatínek se mi narodil už jako pohrobek.“</p>
<p>„Ovšem tady je otázka, jak mohl to dítě zplodit! Vždyť nějaké umělé oplodnění v té době zřejmě ještě nepřicházelo v úvahu… Zůstaly po něm nějaké písemnosti?“</p>
<p>„Cožpak o to, písemností bylo dost, ale většina byla zničena při požáru,“ vypravuje Lucka zážitek z dob dospívání, „podařilo se mi zachránit jen zlomek. Část je vedena postupně v ruštině, ukrajinštině, slovenštině, maďarštině, němčině a češtině. To se dalo snadno přeložit. Ale jsou to jen zápisky cestopisného charakteru – i když nesmírně zajímavé. Pak ovšem se zachovaly ještě dva sešity popsané mně neznámým písmem – to vypadá podobně jako tady,“ a Lucka ukazuje na mimozemským písmem vyvedené nápisy na komunikátoru, „jenže to neumím přečíst…“</p>
<p>„Kdepak je těm dokumentům asi konec,“ uvažuje Hill, „hlavně, aby je nezabavila CIA. Kdoví, jestli s vámi nesebrali i ty materiály…“</p>
<p>„Tak to nevím,“ uvažuje Lucka horečně, „ale když tam vtrhli, tak jsme zrovna slavily dokončení překladu těch částí zápisků, které děda vedl v pozemských jazycích. A nebyly jsme v pracovně, ale v kuchyni. Na stole byly zmrzlinové poháry… ale dokumenty jsme v kuchyni určitě neměly. Leda že by pak ještě udělali domovní prohlídku…“</p>
<p>„Dobře. To všechno zjistíme – a slibuji ti, že ty materiály získáme každopádně zpět – ať už jsou kdekoliv!“</p>
<p>A Hill si znovu zálibně prohlíží svou neteř, jejíž ladné křivky se rýsují přes průsvitný župánek. <emphasis>Bratrovo tajemství je možná klíčem k řešení našeho problému – a že je řešitelný – toť moje praneteř, nejkrásnější důkaz.</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 25</strong></p>
<p>„…a prohlašuji váš sňatek před Bohem i před lidmi za právoplatně uzavřený. Quod Deus conjuxit, homo non separet.“ <emphasis>Co Bůh spojil, člověk nerozděluj,</emphasis> překládá si v duchu Jana stojíc za snoubenci vedle Xiaolan coby svědkyně. Anthony a Jennifer nabídli tuto poctu oběma medičkám jako projev vděčnosti za obětavou práci pro zraněné dělníky a vojáky.</p>
<p>„In nomine Patriae et Filiae…“</p>
<p>Jana zachovává vážnou tvář, <emphasis>sličné akvabely</emphasis> silou vůle zadržují smích a Lenka uprchla.</p>
<p>„… Amen!“</p>
<p>Svatební obřad je skončen a šťastní novomanželé přijímají gratulace přátel. Nutno přiznat, že děvčata už nemají na sobě ohavné trestanecké pláště. Na Halinin návrh vnikly do skladiště prádla a zabavily trenýrky, které použily místo kalhotek, a trička velikosti XXL, která jim slouží jako vzdušné a pohodlné minišaty. Ačkoliv byli na svatbu pozváni i všichni vojáci a oba dělníci, zúčastnila se jen nepatrná skupinka, zato z dívek nechybí ani jedna – tedy kromě Lucky, která zůstává jako host u strýce a tety v krytu.</p>
<p>„Tak vám oběma upřímně blahopřeji k vašemu sňatku uzavřenému ve jménu Vlasti a Dcery,“ směje se vesele Lenka potřásajíc oběma přátelům rukama, „nezlobte se, že jsem utekla, ale už jsem to nemohla vydržet…“</p>
<p>„Cože,“ žasne Nikolka, „on je oddal…“</p>
<p>„…místo <emphasis>in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti,</emphasis>“ vysvětluje Lenka, „tedy <emphasis>ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého…</emphasis>“</p>
<p>„…ve jménu <emphasis>Patriae et Filiae …</emphasis> <emphasis>Vlasti a Dcery,</emphasis>“ doplňuje Jana, „ale já jsem se nemohla smát, když jste mě pozvali za svědka, a tady Xiaolan naštěstí nechápe, oč se jedná, protože křesťanské obřady nezná.“</p>
<p>„Teď už je to jedno, hlavně, že je náš svazek posvěcen a stvrzen,“ a rozzářená Jennifer se objímá s kamarádkami, Markem i Jorgem.</p><empty-line /><p>Odpoledne je pak věnováno přípravám na zítřejší smuteční obřad. Vojáci kopou dva hroby – jeden společný pro Freda, který spáchal sebevraždu, a jeho kumpány, kteří zemřeli na dehydrataci, a jeden pro Willyho, který v noci podlehl svému zranění a jehož ostatky teď odpočívají rovněž v krytu, který slouží jako márnice.</p>
<p>K vykopání zvláštního hrobu pro Willyho donutila vojáky Nikolka podporovaná všemi bioenergeticky senzitivními kamarádkami, prohlásivši, že by bylo hnusné, aby nešťastný dělník musel i po smrti ležet ve společném hrobě s kapitánem, který je – ač nepřímo – vlastně jeho vrahem.</p>
<p>Osm bioenergeticky senzitivních dívek se dělí na čtyři dvojice, které se chodí střídavě nabíjet, aby byly schopny ostatní bránit, protože vojáci odmítli seržanta Anthonyho poslouchat prohlásivše ho za zrádce a nikdo neví, co by mohli provést. Zbývající dvě – <emphasis>sličné akvabely</emphasis>– se hned po svatebním obřadu přestěhovaly ke svým krajanům na jižní ostrov.</p>
<p>„Hlavně, že už se nemusím nabíjet úplně nahá,“ libuje si Nikolka svlékajíc si tričko, „i kdyby se tu objevil někdo cizí, tak být přistižena nahoře bez se dá už snáze snést.“</p>
<p>„V tom ti dávám za pravdu,“ přizvukuje Lenka, protože i mně s mými exhibicionistickými sklony, které mi neustále vyčítáš,“ zasmála se, „je nepříjemné, aby mě úplně nahou okukovali vojáci, které nesnáším pro jejich hnusné zacházení s námi.“</p>
<p>Obě nerozlučné kamarádky se nabíjejí v polokruhovém amfiteátru uprostřed skal na jižním pobřeží. jejich oblíbená mýtinka byla totiž určena za místo posledního odpočinku zemřelých a právě teď tam vojáci kopou hroby.</p>
<p>„A ty jsi pro ně zvlášť přitažlivá,“ poznamenává Nikolka znovu se kochajíc Lenčinou překrásnou postavou, která jí učarovala už na CPLE.</p>
<p>„Vždyť ty jsi taky krásná,“ přehlíží kamarádku Lenka, „a kdybych tě před nimi nezakrývala, tak bychom se určitě stávaly objekty jejich zájmu na střídačku.“</p>
<p>Nikolka se k ní při těchto slovech znovu přitiskla. Baví ji vyvolávat drobné modrofialové blesky, které dovedou tak příjemně vzrušovat prsní bradavky. Lenka se zasmála a uchopila Nikolku za rameno. Pak si ji otáčí a prohlíží ze všech stran.</p>
<p>„Ani se té Halině nedivím, že zatoužila po tom, abychom jí dělaly modelky. Kdyby si k nám našla ještě nějakou třetí – třeba Rodicu – mohla by vysochat Paridův soud a…“</p>
<p>Tok Lenčiných myšlenek přerušil mohutný blesk.</p>
<p>„Co to vyvádíš, prosím tě?“</p>
<p>„Já nikomu modelku dělat nemíním!“</p>
<p>Lenka se vyděšeně dívá na Nikolčino řádění.</p>
<p>„Ale proč? Co je na tom špatného? Když jsi dělala figurantku Janě u zkoušky, tak proč bys nemohla dělat modelku? Halina je dobrá výtvarnice – vzpomeň si. Kreslila ti ty plánky CPLE a…“</p>
<p>„Je pravda, že mi nakreslila plánky kliniky, když jsem měla bezvládnou ruku – i když mi dalo dost práce jí vysvětlit, že je podstatný rozdíl mezi technickým výkresem a surrealistickou skicou – ale to neznamená, že jí kvůli tomu budu pózovat nahá jako nějaká prodejná…“</p>
<p>„Jdi, prosím tě, vždyť před Halinou nemáme co skrývat. Ona je přece taky jedna z nás.“</p>
<p>„To je sice pravda,“ oponuje znovu Nikolka, „ale na rozdíl od vyšetření, které mi udělala Jana v rámci té zkoušky, má výsledek jejího díla trvalý charakter. To znamená, že ta nahá socha s mou podobou by se taky mohla dostat na veřejnost – proč jinak by mě sochala, že? A to by bylo pro mě tak nepříjemné, že se na to ani neodvažuji myslet.“</p>
<p>„Představ si, že by všechny ženy a dívky uvažovaly stejně,“ snaží se Lenka znovu přesvědčit kamarádku, „tak by lidstvo jako celek bylo ochuzeno o obrovské množství nádherných uměleckých děl – ať už jde o sochy, obrazy, fotografie, filmy…“</p>
<p>„Ano, to máš pravdu,“ a Nikolka postupně zvyšuje hlas, kterým pronáší svou ohnivou oponenturu, „také by bylo lidstvo ochuzeno o spoustu kurev, které se předvádějí ve výkladních skříních bordelů, mnoho manželek by nepřišlo o své partnery a děti o své otce, které zláká nějaká děvka, také by se o ženách neuvažovalo jako o něčem podřadném, co se dá koupit na každém rohu, a podobně. Doufám, Lenko, že Ti tento výčet stačí, a nemusím dál pokračovat.“</p>
<p>Pak se zarazila a pohlédla zkoumavě na nádhernou Lenku: „A ty sama bys to dělala?“</p>
<p>„Mě by to docela lákalo,“ uvažuje Lenka o Nikolčině otázce, „i když ne všechno. V žádném případě bych se neangažovala v pornografii – ta je mi odporná, ale jako modelka pro antickou sochu nebo něžný akt… proč ne?“</p>
<p>„A mohla bych tě o něco poprosit?“ přechází náhle Nikolka do smířlivého tónu.</p>
<p>„Pokud to bude v mých silách…“</p>
<p>„Leničko, nedělej to. Já nevím, jak bych ti to řekla… Ty patříš k okruhu mých nejlepších kamarádek a moc pro mne znamenáš. Víš, podle mého, každá taková věc začíná zpočátku nevinně, nejdřív je to pár něžných aktů, pak o něco víc, a nakonec se z dosud nevinné holky stane kurva, která se před kamerou předvádí za prachy s kdekým. A já bych nesnesla pomyšlení, že… že…“</p>
<p>„Dobře, to ti mohu slíbit, protože takovou kamarádku, jako jsi ty, bych opravdu nerada ztratila,“ a láskyplně k sobě Nikolku přitiskla.</p>
<p>Nikolka, šťastná, že se jí podařilo přesvědčit kamarádku, aby nedělala něco, co se jí příčí, cítí příjemné uvolnění a poddává se Lenčinu laskání, aniž by sama vyvíjela jakoukoliv iniciativu. Je příjemné být jako hadrová panenka v kamarádčiných rukou, nechat se od ní hladit a prohmatávat a trpně čekat co udělá. Nikolka se slastně prohýbá, když Lenčina ruka projíždí po vnitřní straně stehna nohavičkou do klína, když jí Lenčiny jemné černé vlasy šimrají na prsou, když jí Lenčiny prsty vyhmatávají obratle… <emphasis>Lenka se zdokonaluje v lesbických praktikách – a tohle je zase její objev, který jí musím při nejbližší příležitosti oplatit…</emphasis></p>
<p>„Probuď se, Nikolko…“ – ano, Nikolka usnula v Lenčině náručí, ukolébána jejími něžnostmi, hlavu opřenou o její rameno.</p>
<p>„Co… co… se děje?“</p>
<p>„Musíme se vrátit, Nikolko,“ vysvětluje Lenka, „také další dívky se musí nabít…“</p>
<p>Nikolka se konečně vzpamatovala z něžného opojení a rozpomněla se na další problém: „Lenko, až se vrátíme do tábora, ráda bych tě požádala o pomoc. Anthony si v noci hrál s vysílačkou a zachytil nějaké vysílání ve španělštině…“</p>
<p>„Není nic lehčího, stejně už musíme jít, aby nás mohly vystřídat Jana a Xiaolan.“</p>
<p>Dívky vyrazily zpět do tábora. Když byly na dohled, oblékly si trička.</p><empty-line /><p>„Podle toho, co jsem zaslechla, se jedná o kubánskou loď plující zpět na Kubu,“ sděluje Lenka, „ale to vysílání je dost rušené a chvílemi vypadává.“</p>
<p>„Tak to můžeme zabalit,“ prohlašuje Anthony zklamaně, „nějaké Kubánce přece nemůžeme potřebovat, vždyť…“</p>
<p>„Právě že ti by se nám nejlépe hodili,“ oponuje Lenka, „pochop, my potřebujeme, aby někdo odvezl ty peruánské Indiány do vlasti. Kdokoliv jiný by je mohl zradit a skončili by v nějakém jiném vězení.“</p>
<p>„Ale Kubánci přece – vždyť je proti nim vyhlášeno embargo. Když se s nimi spolčíme…“</p>
<p>„… tak jenom získáme,“ přerušuje Anthonyho obavy tentokrát Nikolka, „ty a Jennifer se stejně nesmíte na půdě USA objevit, protože tví vojáci budou proti vám oběma svědčit…“</p>
<p>„… takže mám podle vás hledat azyl na Kubě? U Castra?“</p>
<p>„Zatím ano. I s Jennifer, pochopitelně. Neboj, on vás neukousne. Stejně tam dlouho nepobudete, je pro vás přichystáno mnohem příjemnější a pohodlnější hnízdečko, kde se budete cítit jako v ráji,“ chlácholí seržanta Lenka, která se večer dozvěděla od Malik další Jošuovy plány.</p>
<p>„Dobrá, budu vám věřit,“ a Anthony se obrátil znovu k vysílačce. Zatím jen poslouchají. Pak se snaží navázat spojení. V momentě, kdy Kubánci oznámili, že přepojují na příjem, vstoupila do hovoru Lenka:</p>
<p>„Tady zajatecký tábor, opakuji – zajatecký tábor CIA, osvobodili jsme se a potřebujeme vaši pomoc…“</p>
<p>„Nenamáhej se, ztratili jsme spojení,“ oznamuje Anthony sleduje indikátor úrovně signálu. Pak chvíli manipuluje s aparátem. Po dvou minutách, které se zdají oběma dívkám nekonečné, vítězoslavně zvolal: „Dobrá, máme je, pokračuj!“</p>
<p>Lenka se znovu domlouvá s radistou kubánské lodi. Mluví dlouho. Pak se obrací na Anthonyho: „Chtějí znát naši polohu!“</p>
<p>„Neznám, vím jen, že jsme deset hodin plavby od…“</p>
<p>„Ale my ji přece známe, přerušuje ho Nikolka, „jsme na 12°18’ jižní šířky a 14°40’ západní délky, vždyť to sestra zjistila hned první den zajetí!“</p>
<p>„Jak to mohla zjistit,“ žasne Anthony zatímco Lenka sděluje polohu do vysílačky, „vždyť ani já nevím, zda jsou tady potřebné přístroje…“</p>
<p>„Jediný přístroj, který měla k dispozici, jsou Janiny hodinky,“ vysvětluje Nikolka, „které se mi podařilo ukrýt před zabavením. Gnómon si vyrobila z fošny a latě, libelu, olovnici a tříyardové pásmo jsme objevily v Jorgeově dílně…“</p>
<p>„A jak provedla výpočty?“</p>
<p>„Ona je ředitelka hvězdárny,“ vysvětluje Nikolka, tak asi ví, jak má postupovat…“</p>
<p>„Cože? Tvoje sestra je ředitelka hvězdárny?“</p>
<p>„Ano, co je ti na tom divného?“</p>
<p>„Tak ředitelka hvězdárny… a oni tu s ní zacházeli jako s nějakou…“</p>
<p>Anthony se odvrátil a ztichl. Obě dívky ho tiše opustily a nechaly ho samotného v jeho rozjímání.</p><empty-line /><p>„Kubánci dorazí nejpozději zítra v noci – spíše už v podvečer, takže nám příliš času nezbývá,“ uvažuje Lenka nad vzniklou situací.</p>
<p>„To tedy znamená, že musíme ihned informovat Indiány – a taky Hill by měl vědět, že…“ spustila Nikolka.</p>
<p>„Ano, máš pravdu. Já přeplavu na jih a ty běž do dílny, ať ti Jorge půjčí klíče, které včera vrátila po Malik Lucka. Ale napřed musíme říci děvčatům, kam jdeme, abychom o sobě neustále věděly. Vojákům – i když už toho mnoho nezmohou – stejně nevěřím.“</p>
<p>V ratejně zastihly Rodicu.</p>
<p>„Ano, beru na vědomí, ale oznamte to i ostatním. Jana a Xiaolan obsadily ošetřovnu, Malik kancelář kapitána Austina a zbývající jsou rozmístěny na dalších strategických místech – u čerpadel, u agregátu, aby vojáci nemohli provést nějakou sabotáž, vysvětluje Rodica.</p>
<p>Nikolka s Lenkou obešly všechna strategická stanoviště a pak se rozdělily. Lenka se vydala k jižnímu pobřeží a Nikolka vyrazila k prameni a pak cestou k mýtině, za kterou stojí údržbářova dílna. <emphasis>Cestou se mohu ještě trochu nabít,</emphasis> uvažuje. Stáhla si tričko a nedbale ho uvázala kolem pasu. Jde sama a plně se vystavujíc slunečním paprskům nasává jejich blahodárnou energii, široko daleko není živé duše. Minula pramen a blíží se k mýtině. Pozdě si uvědomila, že právě zde bylo určeno místo pro poslední odpočinek zemřelých mužů…</p>
<p>Ještě krok, dva – a rázem se zastavila. Před ní zeje vykopaný hrob! <emphasis>Takhle nemožně – hned u cesty, vždyť by tam mohl člověk spadnout…</emphasis> Náhle za ní zapraskala větvička. Bleskurychle odvázala tričko od pasu a otočila se. Před ní stojí šest vojáků. Jeden jí vytrhl tričko z ruky a druhý do ní strčil násadou krumpáče. Nikolka se sice pokusila o obranu, ale násada je suchá a dobře izoluje. A znovu šťouchnutí, tentokrát do žeber. Nikolka zavrávorala, okraj povolil a nešťastná dívka se sesula do čerstvě vykopaného hrobu po proudu nezpevněné zeminy.</p>
<p>„A máme ji, potvoru! Teď přikrýt…“ a vojáci rychle zakrývají hrob připravenými větvemi.</p>
<p><emphasis>Ještě že jsem jen sklouzla a nespadla, kdybych se zranila, bylo by to horší. Jenže jak teď ven?</emphasis></p>
<p>„Myslíš si snad, že nevíme, kdo vyřídil kapitána Austina, nadporučíka Rogerse i seržanta Adamse? Těš se! Odměně neujdeš!“</p>
<p>Vojáci kladou další řadu větví podélně a proplétají je mezi těmi, které před tím položili napříč, takže nad Nikolčinou hlavou vzniká mříž.</p>
<p><emphasis>Až odejdou, tak se vyškrábu nahoru a zvednu to, vždyť je to jen pár větví…</emphasis></p>
<p>Jenže vojáci neodcházejí. Naopak! Kde se vzala, tu se vzala, dorazila další dvojice.</p>
<p>„Máme blonďatou, šlo to jak po másle, takže svolej kluky, ať pochytáme další.“</p>
<p>Uplynula hodina, která připadá Nikolce jako věčnost. A ke své hrůze zjišťuje, že vojáci vzali hrozbu vážně a ke hrobu přivlekli další tři dívky, které nejsou vybaveny bioenergetickou senzitivitou. Vojáci, když zjistili, že tyto dívky jim nejsou schopny ublížit, strhali z nich trička i trenýrky a házejí je do hrobu úplně nahé odkryvše část mříže. Nikolka je duchapřítomně zachytává, aby se pádem nezranily.</p>
<p>„Hulváti! Sadisti!“ křičí na vojáky bezmocně, „počkejte, až se dostanu nahoru! Zaživa z vás udělám vepřovou pečínku!“</p>
<p>V odpověď jsou dolu shozeny další dvě dívky, rovněž zbavené veškerého oděvu.</p><empty-line /><p>„Tak co je nového?“</p>
<p>„Pluje sem kubánská loď, bude tu nejpozději zítra v noci,“ odpovídá Jana, „ona ti to Nikolka neříkala?“</p>
<p>„<emphasis>Nicolita?</emphasis> Tu jsem naposledy viděl u svatebního obřadu,“ odpovídá zaraženě Jorge, „u mě nebyla – nebo lépe řečeno – od poledne jsem nebyl v dílně.“</p>
<p>„Ale ona tam šla pro klíče od krytu, už je to dobré tři hodiny,“ informuje Jana údržbáře.</p>
<p>„Klíče od krytu – ty mám tady u sebe, v kapse! Jak mi je včera dala ta vaše Čokoládka, jak se jmenuje… ta černá, sympatická…“</p>
<p>„Malik…“ prohlásila nepřítomně Jana, „Ale KDE JE TEDY NIKOLKA?!“</p><empty-line /><p>„Zatím ji tam neházej, napřed si s ní trochu pohrajeme, ne?“ slyší Nikolka shora hlasy vojáků, „přivaž jí tady ke stromu… dál od kmene, ať k ní můžeme ze všech stran… ručičku výš … támhle k té větvi, ať nemá dole takovou oporu… a tu druhou taky… ne, ne, tam ne, k té vyšší větvi… pusť mě k tomu ty nemehlo…“</p>
<p>„Kdo to je,“ ptá se jedna z dívek vězněných v hrobě.</p>
<p>„Nevím, není tam vidět a ona mlčí jako zařezaná,“ odpovídá tiše druhá.</p>
<p>„Měly bychom na ni zavolat, aby věděla, že tu jsme,“ uvažuje Nikolka.</p>
<p>„A co by nám to pomohlo, jenom ji ještě více znervózníme, když bude vědět, že nás vězní víc,“ oponuje další z dívek.</p>
<p>„To je pravda…“</p>
<p>„No, konečně jste na to přišli… a teď se podíváme, copak že nám holčička skrývá pod tím apartním oblečkem… To víš, děvče, už dva dny nebyl nástup… ani rozcvička – tak si vás musíme trochu připomenout…“</p>
<p>„Koho to tam vlastně mají? Kdyby se aspoň ozvala, abychom ji poznaly po hlase…“</p>
<p>„Néééé, to nééé“.</p>
<p>„Ale, ale… podívejme se, další se rozpomněla na angličtinu, no ne!“</p>
<p>„To je Urszula… ona přiznala u komise, že opustila kliniku kvůli tomu, že jsme tam musely většinu času trávit úplně bez oděvu, tak proto…“ Nikolka si vzpomněla na překroucený výňatek z výslechu Urszuly, jak ho četla <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> u táboráku, a uvědomila si, že tito vojáci sloužili u komise jako eskorta.</p>
<p>„Ale ano, ano, zvedni trochu tu nožičku… vidíš, že to jde, když chceš.“</p>
<p>„Ale co s tím tričkem? Přece ji nebudeme kvůli tomu zase odvazovat?“</p>
<p>„Nu což, na počest chudáka Freda… podej ten tesák…“</p>
<p>„Nééé, to… to… nééé!“</p>
<p>„Nekřič, maličká, vždyť ti nic neděláme, jenom se chceme podívat, jak jsi krásná… nic víc…“</p>
<p>Nikolka zarývá nehty do hlíny.</p>
<p>„Tak vidíš, už to máš za sebou – a ani to nebolelo…“</p>
<p>„Ale mohlo by jí to třeba bolet, aspoň maličko, ne?“</p>
<p>„Ukaž, co to máš pod tou blůzou? Chlape, neříkej mi, že jsi s tím nepočítal – odkud to máš?“</p>
<p>„Vzpomněl jsem si na tu Fredovu výbavičku. Něco odstěhoval na jih a tohle mu zbylo tady ve skříňce…“</p>
<p>„Ten zatracený sadista Fred tady bude strašit i po smrti,“ běsní tiše Nikolka, „co to tam na ní asi vytáhli…“</p>
<p>„Tak, kočko, dáme si nejprve takové zahřívací kolo přes stehýnka… a kdyby se ti to náhodou zalíbilo, tak můžeme jít výš…“</p>
<p>„Nééé – aúúúúú!“</p>
<p>„Tak to je vrchol – oni ji tam bičují!“ Teď už Nikolka nevydržela a vykřikla to nahlas.</p>
<p>„Pomóóóc, Nikol… aúúúú!“</p><empty-line /><p>„Nejprve se půjdeme podívat do dílny, já určitě poznám, jestli tam byla. A musíme taky prohledávat okolí cesty.“</p>
<p>Jorge, Mark, Jana a Rodica vyrazili směrem k dílně. Když došli k prameni, podivili se udupané trávě a spoustě šlápot v měkké půdě břehu potoka. Jorge se zastavil: „Přátelé, tady není něco v pořádku. Mám takový dojem, že…“</p>
<p>Vtom prudce padl na zem a strhl s sebou Janu. Mark následoval jeho příkladu a strhl Rodicu.</p>
<p>„Tiše,“ sykl, „slyším kroky…“</p>
<p>Kolem prošli tři vojáci. „Musíme vybírat ty, které nebyly zavřené v krytu, já už jsem si toho všiml. Ty nám nic neudělají…“</p>
<p>„Chyť ho,“ naznačila Jana Rodice, kolem níž právě jeden voják prochází nejblíže.</p>
<p>V té chvíli Rodica vyskočila a uchopila ho za límec. Druhého se zmocnila Jana. Třetího chytil Jorge a drtí jeho ruku jako ve svěráku.</p>
<p>„Tak vy připravujete proti nám komplot, ano?“ spustila Jana, „copak děláte s našimi děvčaty?“</p>
<p>„Já – já – nevím, myslím, že – aúúú!“ Elektrická rána zkroutila vojákovi ruku.</p>
<p>„Už sis vzpomněl?“</p>
<p>„Jsou tam – v hrobě… šest.“</p>
<p>„To stačí. Jen vás trochu omráčíme, abyste nás neprozradili…“</p>
<p>Tři elektrické rány zapraskaly vzduchem a tři vojáci klesli k zemi. Jorge je zatáhl dále do lesa mimo cestu, aby je ostatní neobjevili.</p>
<p>„Jak jste to udělaly?“</p>
<p>„Podej mi ruku…“ a Jorge poprvé uviděl, jak z Janiny ruky vyšlehla drobná elektrická jiskra a ucítil slabé mravenčení.</p>
<p>„Tamty jsme pochopitelně obdařily trochu silnější dávkou,“ vysvětluje zkoprnělému údržbáři.</p>
<p>„Aha, takže tenkrát když <emphasis>Nicolita</emphasis> shodila ten plášť a kapitán ji chytil za rameno…“</p>
<p>„…tak dostal nekontrolovanou dávku, protože tenkrát <emphasis>Nicolita</emphasis> ještě neuměla tu energii regulovat. A měl dost, viď?“</p>
<p>„Nevybavujte se tady o bioenergetické senzitivitě, máme důležitější věci na práci!“</p>
<p>A Rodica vyrazila k mýtině mistrně se kryjíc stromy. Za ní Mark, Jorge a průvod uzavírá Jana.</p>
<p>„Kde vykopali ty hroby?“</p>
<p>„Hned u cesty, pitomci,“ ulevuje si Jorge. Málem jsem tam spadnul, když jsem se vracel před polednem z dílny.“</p>
<p>„… Aúúú!“</p>
<p>„Odkud to zaznělo?“ Jana se vrhla vpřed a strnula. U stromu proti ní je uvázána úplně nahá Urszula a dva vojáci ji střídavě šlehají bičem a důtkami. Jeden zepředu, druhý zezadu. Nešťastná dívka už má podlitiny nejen na nohou, ale i různě jinde po těle.</p>
<p>Jana si strhla tričko a Rodica následuje jejího příkladu.</p>
<p>„Proč to…“</p>
<p>„Tiše, Jorge! Pohlídej nám je.“ A dívky uloživše trička Jorgeovi do úschovy, vyběhly na mýtinu.</p>
<p>„Necháte ji, surovci, sadisti!“ Každá z dívek skočila po jednom vojákovi. Klesli k zemi. Dva vojáci se vrhli na Janu – a skončili vedle nich.</p>
<p>Jorge pochopil. <emphasis>Ony jsou bez šatů před vojáky lépe chráněny. Proto jsem je viděl poslední dobou tak často nahé a nejevily zájem o moje trička…</emphasis></p>
<p>Když se zbylí vojáci rozprchli, odvázala Jana v první řadě Urszulu, která je po přestálých útrapách úplně vyčerpaná.</p>
<p>Jorge mezi tím odkryl mříž z větví, kryjící hrob. A dole uviděl šest nahých dívek, včetně Nikolky. Údržbář postavil mříž užší hranou podle jeho stěny: „Polezte nahoru…“</p>
<p>První vylezla Nikolka a rozhlíží se po mýtině. Její pohled nevěští nic dobrého. Náhle se rozběhla ke kraji lesa, odkud je slyšet hlasy. Ano dva vojáci vlečou další dívku. <emphasis>Elektřinou ne, to bych ji zranila,</emphasis> blesklo jí hlavou vteřinu před tím, než oběma násilníkům naskočily v obličejích obrovské puchýře…</p>
<p>„Tady se polož,“ ukládá Jana ohleduplně vyčerpanou Urszulu na břehu potoka do stínu téhož stromu, pod kterým v první den zajetí ošetřovala ‚omdlelou‘ Lenku. Pak roztrhla dvě trička a udělala z nich chladivé obklady na Urszuliny podlitiny.</p><empty-line /><p>„Po dnešním otřesném odpoledním zážitku musíme udělat rázná opatření,“ rozhodl Anthony, když se seznámil s řáděním vojáků, kteří mu už včera vypověděli poslušnost.</p>
<p>„Ty omráčené naložíme do člunu, převezeme je na jih, zavřeme je do klecí. Až se proberou, budou mít aspoň o čem přemýšlet – a sem přivezeme několik Indiánů, abychom měli lépe zajištěnou obranu. Za ty dva dny se poměrně dobře zotavili, takže s nimi už můžeme počítat.“</p>
<p>„A já půjdu konečně do toho krytu informovat Hilla,“ rozhodla se Nikolka a požádala údržbáře o klíče.</p><empty-line /><p><emphasis>Proč se ty zatracené dveře nechtějí otevřít?</emphasis> Nikolka už po třetí navolila svůj osobní kód, ale všechna snaha marná. <emphasis>Připadá mi to, jako když Ali Babův bratr Kásim zapomněl heslo SEZAME, OTEVŘI SE! a nemohl z jeskyně. Stropní deska nade mnou zapadla – a já nemohu ani dovnitř ani ven…</emphasis> Pak její pohled padl na známou již tabulku na dveřích. Vždyť jsem to tričko odložila… <emphasis>aha…</emphasis> a Nikolka svlékla i trenýrky, které teď nosí dívky místo kalhotek. Pak znovu navolila svůj osobní kód – a dveře se otevřely. Pochopila, že do opěrného bodu mimozemšťanů může vstoupit jedině úplně nahá. <emphasis>Ta tabulka není příkaz, ale návod ke vstupu…</emphasis></p>
<p>Sotva překročila práh, ucítila ve své náruči povědomé břemeno. „Lucko, sestřičko…“ a svět kolem ní náhle přestal existovat.</p><empty-line /><p>Když se sestry do sytosti pomazlily, odvedla Lucka Nikolku do přijímací haly.</p>
<p>„Moc se mi tu líbí,“ svěřuje se sestře, „je tu útulno a Hill a Arianou jsou velice milí – víš, že Hill je vlastně můj prastrýc – bratr mého dědečka?“</p>
<p>Lucčina informace vyrazila Nikolce dech. Chvíli sedí neschopna slova a hlavou se jí promítá fiktivní film. Po celých osm měsíců žila na CPLE vedle svého nevlastního příbuzného a jeho ženy…</p>
<p>Ale to už jsou zde i oba mimozemšťané a vítají se s Nikolkou. Ta je jejich přijetím přímo dojata a z očí jí kanou slzy. <emphasis>Jaký rozdíl mezi tímhle ostrůvkem štěstí, přátelství a pohody a krutou realitou zajateckého tábora pár kilometrů jižně odtud…</emphasis></p>
<p>„Jenom mě moc mrzí,“ sděluje Lucka s lítostí Nikolce, „že jsem strýčka a tetu tak zklamala. Představ si, že ve vodách ostrova se nachází kubánská loď! Taková šance! Mohli by nám pomoci… A mně se ne a ne a nedaří pochopit funkci deklinátoru – to je speciální přístroj k odchylování lodí a letadel z kursu – aby ta loď ‚zabloudila‘ k našemu ostrovu. Dokonce jsem pochopila, jak je nutno postupovat při výpočtu té odchylky, dokonce se mi i podařilo ji vypočítat a Gabriel moje výsledky schválil, ale pak, když jsem měla daný výpočet uplatnit, ten proklatý přístroj…“ a Lucka opět zabořila obličej do sestřiných prsou…</p>
<p>„Ale no tak, nebuď smutná, sestřičko,“ chlácholí Nikolka nešťastnou Lucku, „to víš, někdy i mimozemské metody selžou – a je nutno si pomoci metodami pozemskými. Abys věděla, stejně ses o naši záchranu zasloužila nejvíc…“</p>
<p>„Jakpak?“ ptá se užaslá Lucka.</p>
<p>„Nu, to je tak. Seržantovi Anthonymu se podařilo navázat spojení s tou kubánskou lodí pomocí vysílačky, Lenka znalá španělštiny se s nimi domluvila – a když chtěli znát naši polohu, využili jsme tvého výpočtu, protože ani Anthony ji neznal.“</p>
<p>Lucčina tvář se rozzářila: „Tak aspoň něčím jsem tady užitečná…“</p>
<p>„Odlož tu skromnost, Lucinko,“ vstupuje do dialogu sester teta Ariana, „zapomínáš snad na to, že tvou zásluhou jste získaly přátelství údržbáře Jorgea, když jsi s ním začala mluvit španělsky? Zapomínáš na to, že jsi odhalila hnusné záměry vašich trýznitelů a tvou zásluhou byl dívčí kolektiv udržen v jednotě? Zapomínáš na to, že díky tvému nápadu zatajit znalost angličtiny…“</p>
<p>„Snad ty mé zásluhy nejsou zase až tak veliké, vždyť například Jana s Xiaolan…“</p>
<p>„Lucko! Pochop, že ne každý člověk musí umět úplně všechno a že jedině to, že jste každá vložila do společné věci – osvobození ze zajetí – svoje schopnosti, že jste zůstaly navzájem k sobě solidární a že jste si pomáhaly a podporovaly se navzájem i v těch nejtěžších chvílích a navenek jste vystupovaly vždy jednotně, i když jste se někdy mezi sebou do krve pohádaly…“ <emphasis>aha, moje žárlivá scéna s Janou a hádka s Lenkou ohledně modelek Hillovi neunikly,</emphasis> uvědomuje si Nikolka, „je hlavní příčinou vašeho vítězství. A žádná z vás by neměla své zásluhy na něm ani snižovat, ani zveličovat. Jednotlivec obvykle proti zlu příliš nezmůže. Změny lze dosáhnout vždy jen tehdy, když za společný cíl bojuje svorně celý kolektiv.“</p>
<p>„To je všechno hezké,“ namítá Nikolka, „ale bez vaší pomoci bychom teď stejně trpěly…“</p>
<p>„Nikolko, tys nepochopila, co jsem tady teď říkal? Představ si, že bys byla vybavena bioenergetickou senzitivitou – a využívala této schopnosti jen a jen pro sebe a ostatní dívky bys nechala na pospas vojákům a vyšetřovací komisi…“</p>
<p>„Tedy, Hille, že se nestydíš! Fuuuj! Co si to o mně myslíš? Že bych nechala kamarádku nebo kamaráda na holičkách, mohu-li pomoci?“</p>
<p>„Tak vidíš – a jsou i tací, kteří tak uvažují… Jenže my jsme měli štěstí! Kolektiv, který jsme dali dohromady, se chová navzájem k sobě solidárně – a proto se vám podařilo zachránit. Bioenergetická senzitivita je jen prostředkem k tomuto cíli, nikoliv cíl sám. Je vás šestatřicet – a navíc vaši přátelé Jorge, Mark, Willy, Anthony a Jennifer – a bioenergetickou senzitivitou je vybavena jen čtvrtina z vás!“</p>
<p>„Víte co,“ přerušila dojatá Nikolka filozofickou rozpravu, „já se jdu důkladně prosprchovat, ten pobyt v hrobě mi příliš neprospěl…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 26</strong></p>
<p>Dveře krytu jsou otevřeny a dvě čtveřice vojáků vstupují s párem nosítek. Na chladné zemi leží osm postav – sedm vojáků a Willy. Ten zemřel jako poslední a je tedy nejblíže vchodu.</p>
<p>„Na toho bychom stačili jen dva, nechápu, proč… Nééééé, nech mě!!!! Pomóóóc!!!“ a voják, který se právě octl Willymu nejblíže, pustil nosítka a zděšeně prchá z krytu srážeje několik dalších vojáků k zemi.</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Néééééé!! Já nechci!! Pomóóóóc!!“</p>
<p>Zděšení a hrůza koukají z očí dalšímu vojákovi, který následuje příkladu svého kumpána.</p>
<p>„Velebný pane, on… on… on na mě sáhnul! Hrůza!“ a prchající voják se vytrhl zadrževšímu ho knězi a prchá pryč, daleko od krytu, ve kterém se !hrůůůůza! vyskytuje obživlá mrtvola!!</p>
<p>Willy se opřel o opuštěná nosítka a vstal. V té chvíli opustili kryt i zbývající k smrti vyděšení vojáci.</p>
<p>Jediný, kdo zachovává klid, je kněz, který k Willymu přistoupil a podepřel ho, aby neztratil rovnováhu.</p>
<p>„Jak je ti, synu?“</p>
<p>„Ujde to, jen mám hrozný hlad… a žízeň,“ pronesl Willy první slova.</p>
<p>Kněz dovedl zesláblého dělníka na ošetřovnu, kde se ho ujaly obě medičky.</p>
<p>„Přišel jste o práci, velebný pane,“ oznamuje mu Jana se smíchem, „doufám, že toho nelitujete?“</p>
<p>„Tak tohle je snad jediná ztracená práce, které opravdu nelituji…“</p>
<p>Pro pořádek musíme uvést, že Lenka, Nikolka a Jorge zamlčeli před ostatními přáteli incident z předvčerejšího nabíjení – ne kvůli knězi, který jim, jak se svorně dohodli, může být ukradený, ale kvůli tomu, aby neutrpěla důstojnost Jennifeřina a Anthonyho sňatku.</p>
<p>„Nevím, co se to se mnou stalo,“ svěřuje se Willy oběma svým ošetřovatelkám, „večer mě přestala najednou bolet hlava. Pak jsem usnul a zdál se mi takový zvláštní sen. Ležel jsem dočista nahý na podivném stole, ke kterému jsem měl přivázané ruce i nohy – ale ten stůl mi s nimi hýbal nepravidelně sem a tam. Nade mnou se skláněla překrásná dívka. Na sobě měla okouzlující průsvitný župánek a kupodivu žádné spodní prádlo. Pamatuji si její postavu i výraz v obličeji do posledních detailů. A ta oblečená – neoblečená dívka mně jezdila po celém těle nějakým štětečkem. Nevynechala ani čtvereční palec. Hrozně mě to lechtalo, ale já jsem se nemohl smát, protože mi do pusy vedla jakási hadička, ze které pořád něco teklo a já jsem musel pořád jenom pít a pít a pít. Jenže to, co jsem pil –bylo to teplé a sladké – ihned ze mne vytékalo hadičkou, kterou jsem měl zavedenou do konečníku. Pak se sen rozplynul a já jsem se probudil v krytu oblečený ve svém pyžamu a nade mnou se skláněl voják. Chtěl jsem se o něj opřít, abych se mohl postavit, jenže on najednou zařval, jako kdyby ho vraždili…“</p>
<p>„A co hlava? Bolí? Nebolí?“</p>
<p>„Hlava – nebolí, vůbec nebolí! To bylo naposled než jsem usnul…“</p>
<p>„Asi by ses měl trochu najíst, viď?“ ptá se Jana, „vždyť poslední tři dny jsi vlastně jenom pil, a Xiaolan vyráží do kuchyně nečekajíc na Willyho souhlas.</p><empty-line /><p>„Musíme se přesvědčit, zda jsou opravdu mrtví, aby to nedopadlo jako se strojníkem,“ prohlásil jeden z vojáků, který si uzurpuje velení jednotce odmítající poslouchat seržanta.</p>
<p>„A jak se chceš přesvědčit?“</p>
<p>„Tak, jako se to dělá v kriminálech. Rozpálíme železa…“</p>
<p>„Pojď pryč! U toho opravdu nemusíme být,“ otřásla se odporem Nikolka a vleče Lucku, se kterou zvědavě sleduje počínání vojáků, ven z krytu nečekajíc jejich návratu.</p>
<p>„I když ty jejich prašivé mrtvoly si takové zacházení plně zaslouží,“ dodává cestou.</p>
<p>Pohřeb zemřelých mužů se odbyl za neúčasti dívek i většiny vojáků. Jen Nikolka požádala Lenku, aby se s ní šla na smuteční obřad podívat – „jak zase bude velebný pán okouzlovat publikum svými moudry“. Kolem hrobu stojí k Nikolčině údivu jen hrstka jeho bývalých kumpánů a poslouchají velebníčkovy bláboly „o čistých duších, které čeká blaho v království nebeském,“ jak Lenka Nikolce přeložila jeho chatrnou latinu.</p><empty-line /><p>„Mohla jsem sice zůstat v krytu až do konce,“ sděluje Lucka kamarádkám, „ale chtěla jsem se rozloučit s dělníky, Jennifer a Anthonym, kteří nás dnes večer opustí spolu s Indiány a se zbytkem vojáků.“</p>
<p>„A co bude potom,“ ptají se ostatní dívky.</p>
<p>„Zítra ráno vstoupíme všechny do krytu a budeme teleportovány na novou CPLE. Příští noc bude celé souostroví zničeno, aby byly zahlazeny stopy po našich mimozemských přátelích,“ informuje Lucka o nejbližších plánech mimozemšťanů.</p><empty-line /><p>„Máme tři hodiny k tomu, abychom pochytali zbývající vojáky a odzbrojili je, aby mohli Kubánci bezpečně přistát.“</p>
<p>„Já si myslím, že to nebude až tak těžký úkol. Většina jich je na jihu v klecích, protože po tvém odchodu do krytu jsme přivezli pětašedesát Indiánů, a ti nám pomohli pochytat tu partu násilníků, kteří vás včera terorizovali,“ vypráví Jennifer Nikolce příběh včerejšího odpoledne, „a navrch ještě několik dalších, které Tony označil za potenciálně nebezpečné. Ta hrstka vojáků, kteří se zde ještě volně pohybují, není o mnoho větší než ta, která se zúčastnila pohřbu. Když ještě vojáci byli poslušni Anthonyho, přijali také návrh na dovolenou a dost jich odjelo tou americkou lodí, která původně přivezla nového šéfa vyšetřovací komise.“</p>
<p>„Co se vůbec s tou komisí stalo? <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> většinu vyřadila z pracovního procesu…“</p>
<p>„Všichni odjeli,“ směje se Jennifer, „Brandon prohlásil, že s takovou tlupou břídilů nelze spolupracovat – a sám vzal do rukou elektrody pod proudem!“</p><empty-line /><p>„Mohu se zdržet jen krátce,“ informuje kapitán kubánské lodi, která podle plánu dorazila do přístavu ve večerních hodinách, seržanta Anthonyho, „nerad bych zde byl zadržen Američany nebo Brity.“</p>
<p>„Myslím, že dvě hodiny docela postačí. Jenom nevím, zda nás všechny poberete, protože je nás přes dvě stovky, z toho šedesát šest zajatců.“</p>
<p>„Pro vás naštěstí – i když z ekonomického hlediska pro nás naneštěstí – se vracíme s prázdnou lodí. Američané nám překazili obchod kvůli embargu, nevím, jak nás vyčenichali. Ale teď – dobře jim tak! Zajatce spoutáme a naložíme do nákladního prostoru – budou tam mít určitě větší pohodlí než v těch klecích,“ a kapitán se otřásl odporem, když si připomněl poměry, se kterými se před pár minutami osobně seznámil, „a pro ostatní se také místo najde, i když to pochopitelně nebude cestování luxusní třídou.“</p><empty-line /><p>Poslední stisky rukou, poslední polibky, poslední objetí – a tři dělníci, Jennifer a Anthony opouštějí zůstávající dívky. V poslední chvíli se ještě ke kapitánovi obrací Xiaolan, která si s sebou vede Lucku jako tlumočnici.</p>
<p>„Kapitáne, buďte tak laskav,“ překládá Lucka Xiaolaninu řeč, „a odevzdejte tento dopis na čínské ambasádě v Havaně. Ráda bych očistila své jméno a jméno svých přátel.“</p><empty-line /><p>„Zítra! Už zítra ráno nadobro opustíme tady to hrozné místo,“ raduje se Jana objímajíc Lenku.</p>
<p>„A nás mezi sebe nevezmete?“</p>
<p>„Ale ano, sdílená radost – dvojnásobná radost,“ a Jana dělá ihned vedle sebe místo Nikolce a Lucce.</p>
<p>Všechny čtyři sedí v trávě před údržbářovou dílnou, kam si přišla Lucka doprovázená sestrou připomenout první setkání s opravdovým přítelem, který dívkám všemožně pomáhal od prvních chvil zajetí, a kde ke svému milému překvapení narazily na obě kamarádky. Je teplá jasná tropická noc a Lucka se zalíbením pozoruje jižní oblohu, kterou zná jen z map a kterou neměla možnost za celou dobu zajetí si důkladně prohlédnout.</p>
<p>„To místo samo o sobě není hrozné,“ uvažuje polohlasně Lenka slastně se protahujíc v trávě, „vždyť je to učiněný ráj na Zemi. Tady ten vonící les, hebká tráva, pramen s čistou vodou, jemný písek na pobřeží… co krásnějšího si člověk může přát? Hrozné je jen to, že tohle místo bylo zneužito k tak nelidským účelům…“</p>
<p>„Víte co,“ projevuje své přání Lucka, „vyprávějte mi o životě u mimozemšťanů a o vašich zkušenostech a dojmech. Já jsem žila u nich jenom dva dny a v zápalu práce jsem ani nestačila strýčka a tetu důkladně vyzpovídat. Když jsme pracovaly u nás doma, tak se vše točilo kolem dokumentů mého dědečka, takže jsem se z reálií také nic nedozvěděla. A teď mezi nimi budeme žít, ani zatím nevíme jak dlouho…“</p>
<p>„Cožpak o to,“ spustila Jana držíc Lucku za ruku, „mně se ten život na klinice docela zamlouval. Vládla tam taková příjemná, přátelská nálada, klid, pohoda. Vlastně jsme se nemusely o nic starat – sama’s to překládala kapitánovi. Měly jsme tam knihovnu, bazény i tělocvičny, kulturní salónky, klubovny, komfortní ubytování i stravování, všestranně zajištěnou hygienu, lékařskou péči – a hlavně: nikdy nám tam neprovedli nic proti naší vůli.“</p>
<p>Nikolka poslouchá Janin chvalozpěv a pak dodává: „Pravda, to všechno jsme tam měly k dispozici a všechny jsme toho vrchovatě využívaly. Jenom mi ze začátku dost vadilo, že jsme tam musely většinu času trávit úplně bez jakéhokoliv oděvu. A přiznám se, že mi to bylo dost nepříjemné a trvalo mi dost dlouho, než jsem si na to trochu zvykla.“</p>
<p>„Tak o tom mě teta Ariana informovala dost podrobně – to je totiž výsada žen, pohybovat se ve společnosti bez oděvu,“ navazuje Lucka na Nikolku, „ale – ač mi tuto možnost nabídla, stejně jsem si zamilovala takový ten okouzlující župánek – no, jak jsi se v něm tak nenadále objevila doma…“</p>
<p>„Ano, ten je opravdu ‚okouzlující‘ – hlavně má hodně kapes,“ libuje si Nikolka.</p>
<p>„… na ty tvoje poznámkové bloky,“ skáče jí do řeči rozesmátá Lenka, „mně se naopak ten život bez šatů docela zamlouval.“</p>
<p>„Tady jsme absolvovaly ty rozcvičky a nástupy taky úplně nahé – a nemohu říci, že bych z toho byla odvázaná,“ oponuje Lucka.</p>
<p>„Ale, Lucko, v tom je podstatný rozdíl,“ chlácholí kamarádku Jana, „tady ti úchylové nás vlastně sprostě sexuálně obtěžovali a svým chováním a vystupováním nám při každé příležitosti dávali najevo, že jsou něco extra a že my jsme nějací tvorové podřadně kategorie, kteří ani nemají s lidmi nic společného…“</p>
<p>„… a náleží-li jméno ‚člověk‘ vám, tak milerád se člověčenství odříkám…“ přerušila Janin výklad Lenka citujíc z jednoho epigramu Karla Havlíčka Borovského.</p>
<p>„Ano,“ navazuje Jana na Lenčin citát, „tady je to skutečně na místě.“</p>
<p>„Jenže mimozemšťané,“ pokračuje Lenka, „ti na nás hleděli přímo se zbožnou úctou.“</p>
<p>„Zvlášť na naše prsa, jak správně odhalily <emphasis>sličné akvabely,</emphasis>“ doplňuje Lenčinu poznámku Nikolka.</p>
<p>„A ty se divíš? Vždyť odtud očekávali záchranu…“</p>
<p>Janina poznámka vyvolala u Lucky vzpomínky na výzkum, který prováděla u sestry před měsícem, když se poprvé od Jany dozvěděla, podle jakých kritérií byly dívky na CPLE vybírány, a její ruka mimoděk zabloudila pod Nikolčino tričko.</p>
<p>„A mně osobně se ta volnost na CPLE vyloženě líbila,“ ujala se slova Lenka, aniž by tušila, co se právě teď děje v její bezprostřední blízkosti, „líbilo se mi to především proto, že to tam bylo bráno jako norma a nemusela jsem mít nepříjemný pocit z toho, že na mne bude někdo blbě zírat nebo že to bude oplzle komentovat. To bylo obzvlášť příjemné. A – konec konců – nechápu, proč musíme být navlečeny v těch vojenských hadrech, když nás tu teď nikdo nemůže obtěžovat a když se tu můžeme v těchto chvílích cítit právě tak příjemně, volně, svobodně a nenuceně, jako na CPLE.“</p>
<p>„Jak se zdá, budu dnes dříve svlečená než ty,“ škádlí Lenku Nikolka, „tady Lucka už na tom začala pracovat…“</p>
<p>„To je nápad! Pojďte, zahrajeme si,“ navrhuje Jana, „jsme tady čtyři, to je takový ideální počet…“</p>
<p>„Tak to jsem tedy zvědavá, jakou hru si vymyslela naše ‚vědátorka‘ – takhle veselou už jsem tě dlouho neviděla, pořád jen ležíš v těch svých knihách,“ vyjadřuje Lenka svůj údiv nad náhlou Janinou rozverností.</p>
<p>„Můžeme se svlékat navzájem,“ vysvětluje Jana pravidla hry, „a každá z nás se bude snažit svléknout ty druhé a sama zůstat oblečená.“</p>
<p>„To není špatný nápad,“ raduje se Lenka, „ale co dostane vítězka za odměnu?“</p>
<p>„Vítězce pak každá splníme jedno přání,“ rozhodla Jana – autorka hry.</p>
<p>„Dobře. Jenže to předpokládá, že ty hadry se sebe navzájem asi serveme,“ děsí se Nikolka.</p>
<p>„A co má být,“ podporuje Janin návrh Lenka, „škoda jich nebude!“</p>
<p>„Ale nesmíme se při tom navzájem zranit!“ upozorňuje kamarádky Lucka.</p>
<p>„To dá rozum, že se při tom bude vyvíjet násilí jen proti těm hadrům,“ uklidňuje Lucku Jana.</p>
<p>„Kdybychom měly na sobě ty trestanecké pláště,“ uvažuje Nikolka, „tak stačí jen trochu trhnout, a…“</p>
<p>„To je pravda – ta trička jsou pevnější,“ poznamenává Lucka, která byla svědkem toho, jak snadno Nikolka roztrhala její plášť, když jí fixovala nohu do dlahy, „ale zase jsou to XXL a jsou nám hrozně volná, takže nebude problém si je navzájem stáhnout…“</p>
<p>„A jak si to představuješ?“ zeptala se neprozřetelně Lenka.</p>
<p>„Asi takhle,“ – a Lucka stáhla tričko s Lenky jediným pohotovým hmatem. Nutno přiznat, že se Lenka ani příliš nebránila.</p>
<p>„Tak co, kdo bude dřív bez šatů,“ laškuje vesele krásná černovláska, která se trenýrek zbavila už odpoledne a tričko byl její poslední kousek oděvu.</p>
<p>„To není fér,“ zlobí se naoko Nikolka vyskočivši se země, , „ona tu byla už polonahá!“</p>
<p>„Vždyť ji můžeš snadno dohnat!“ a Jana, která dosud sedí v trávě, hmátla Nikolce pod tričko a stáhla jí trenýrky ke kotníkům.</p>
<p>„No tohle!“ A Nikolka odkopnuvši trenýrky stranou popadla Janu za horní okraj trička. Ta ovšem pohotově vzpažila a Nikolka odhazuje svou kořist na hromádku tvořenou Lenčiným tričkem a svými trenýrkami.</p>
<p>„A pak ses bála, že se při tom zraníme,“ kucká se Lenka smíchy. Svou poznámkou však upoutala na sebe Lucčinu pozornost. Toho využila Nikolka k tomu, že stáhla Lucčino tričko zezadu. Lucka se otočila, čehož ovšem zase využila Lenka a stáhla jí trenýrky.</p>
<p>„Tak – a teď tu máme Nikolku v tričku a Janu v trenýrkách,“ dodává rozverně. „Co s nimi provedeme?“</p>
<p>„Co by, svlékneme je taky!“ a Lucka uchopila Nikolku za tričko s vítězoslavným výkřikem: „Tričko za tričko!“</p>
<p>Ale Nikolka instinktivně připažila a tričko si pevněji přitiskla k tělu. Lucka musela několikrát trhnout, než povolil šev a z Nikolčina trička zbyl jen roztržený hadr. To Lenka byla rychlejší a úspěšnější. Zbavila Janu trenýrek prvním hmatem.</p>
<p>„Nedá se nic dělat, Nikolka je absolutní vítězka,“ nezbylo, než aby Jana oznámila výsledek hry.</p>
<p>„Dobře, ale já jsem zase byla svlečená jako první – a tak budu jako první plnit Nikolčino přání,“ hlásí se Lenka ke své povinnosti.</p>
<p>„Vlastně ano!“ Já jsem vyhrála,“ raduje se Nikolka, „tak to se mi splní můj sen…“</p>
<p>„Jaký?“ ptá se udivená Lucka sestry.</p>
<p>„Já jsem si celou dobu přála, abychom se pomazlily a pomilovaly ve čtyřech…“</p>
<p>Poté, kdy Nikolka vyslovila své přání, zavládlo na chvíli před Jorgeovou dílnou hrobové ticho. Jana, Lenka i Lucka hledí na Nikolku, přes jejíž obličej se míhají stíny větví, kterými pohupuje lehký vánek. Nutno dodat, že Jana s Lenkou, které přišly na ‚místo činu‘ krátce po setmění jako první, rozsvítily v dílně světlo, které proniká oknem ven – to aby neseděly v úplné tmě.</p>
<p>„A nebudeš zase žárlit? Já bych moc nerada…“</p>
<p>„Ale, Janičko! Vždyť už jsme si to dávno vysvětlily. Já jsem se jenom bála, aby tady Lucka neutrpěla šok z fyzického kontaktu, který byl téměř vynucen vnějšími okolnostmi, ale nakonec se ukázalo…“</p>
<p>„Janička je náhodou báječná kamarádka,“ přerušila Lucka sestřin zmatený výklad tisknouc se něžně k Janě, „a vůbec všechna naše děvčata jsem si oblíbila,“ a přitáhla si k sobě Lenku z druhé strany.</p>
<p>Nikolka beze slova přistoupila k sestře zepředu a přitiskla se k nim tak, aby na svém těle cítila každé aspoň kousek.</p>
<p>Po chvíli mlčení se ujala slova opět Jana: „Ten tvůj nápad se mi moc zamlouvá, co kdybychom ho realizovaly formou dalších erotických her?“</p>
<p>„A jak by sis to představovala?“ ptá se Nikolka.</p>
<p>„Nu, jednu hru už jsme si zahrály – to bylo to svlékání, takže bychom mohly pokračovat… třeba poznáváním?“</p>
<p>„Tak dobře, vysvětli pravidla, a když se mi to bude líbit…“</p>
<p>Jana nenechala Nikolku domluvit: „To se ti bude určitě líbit. Podívej, mimozemšťané nás přijímali na kliniku na základě mohutnosti mléčné žlázy. Takže my se teď budeme snažit podle toho jedna druhou poznat. Jedné z nás vždycky zavážeme oči, ostatní si postupně lehnou na trávu, aby se to nedalo odhadnout podle výšky. A ta z nás, která bude mít zavázané oči, prohmatá těm ostatním prsa s cílem poznat, která je která – ale pochopitelně, že nesmí sahat jinam. Vlasy, obličej a všechno od pasu dolů je tabu. Na regulérnost soutěže budou dohlížet zbývající dvě. A mluvit smí jen ta se zavázanýma očima.“</p>
<p>„Hezky jsi to vymyslela,“ pochvaluje Nikolka Janu, „a hned mohu začít – jsem vítězka.“</p>
<p>„Dobře. A další pořadí bude podle té minulé hry. Nejprve ty, pak já, Lucka a nakonec Lenka, která byla svlečená jako první. S těmito slovy se Jana sehnula k hromádce odhozených textilií a sebrala Nikolčino roztržené tričko, kterým jí zavázala oči.</p>
<p>Nikolka poklekla do trávy a jenom slyší její šustot, jak si vedle ní kdosi lehá. První z dívek uchopila její ruku a položila ji na svá prsa. Nikolka pochopila. Může začít. Prohmatává prs oběma rukama – technikou, kterou jí před měsícem předvedla Jana. <emphasis>Jana! Já už si nepamatuji přesně počet jejích laloků! Ale určitě jich má méně než Lenka, takže když napočítám více než 66 laloků, je to Lucka a když méně, je to Jana.</emphasis></p>
<p>Ale Nikolčiny úvahy brzy berou za své. Především proto, že přestala prsa své kamarádky vyšetřovat a začala se s nimi docela spontánně mazlit. Něžně je hladí, jemnými stisky dráždí bradavky a nakonec se neudržela a začala prsa líbat. To pochopitelně vyvolává spontánní milostné odezvy u zkoumané dívky – a Nikolka, aniž by se něčeho dopočítala, po krátké chvíli poznala svou sestru – <emphasis>nikdo jiný taktovým způsobem nereaguje! Tuhle hru Jana tedy nedomyslela, protože já kamarádky poznám podle úplně něčeho jiného.</emphasis> Pak se s Luckou ještě trochu mazlí dráždíc její bradavky jazykem. Po chvíli se rozhodla pokračovat: „Už vím, kdo to je,“ pronesla nakonec sebejistě, „můžete se vyměnit.“</p>
<p>Lucka vstala. Na její místo uléhá další dívka a přitáhla si Nikolčinu ruku na prsa. Tentokrát Nikolka nezaváhala. Jediným hmatem nalezla bradavku a pod ní velký prsní dvorec, který jinak opticky zvýrazňuje krásu prsou. V té chvíli ucítila pod rukama, jak se zkoumaná dívka ‚charakteristicky‘ zavlnila – a bez dalšího rozmýšlení požádala o poslední výměnu. Ale to už bezpečně ví, že poslední zkoumanou dívkou je Jana – a tak oznámila výsledek: „První byla Lucka, pak Lenka, nu – a ty jsi Jana.“ Při těchto slovech si strhla tričko s očí a přitiskla se k Janě celým tělem.</p>
<p>„Jsi skvělá, báječná,“ uznávají kamarádky Nikolčin úspěch, přičemž ji Jana vroucně líbá. To už však nevydržela Lenka a zmocnila se Lucky, která se ovšem nijak zvlášť nebrání. <emphasis>Vždyť Lenka je báječné děvče – držela skoro celý týden nad vodou psychicky zdeptanou sestřičku, když jsme se nemohly navzájem dotknout</emphasis> – a Lucka vědoma si Lenčiných kvalit a čistých úmyslů, bez zábran se jí oddala. A Lenka si uvědomuje, že obě sestry se cítí slastně v submisivních rolích. Jako včera z Nikolky, tak dnes z i Lucky se stává hadrová panenka s rozkoší přijímající Lenčiny něžnosti. Obě kamarádky klesly do trávy a Lenka jemně hladí Lucku po celém těle. Její hmaty postupně nabývají na síle a její prsty intenzivně hnětou Lucčina prsa. Pak se přesouvají pomalu po bříšku ke klínu. Lucka instinktivně roztáhla nohy a uvolnila tak ze sevření topořící se penis – a Lenka jako další kamarádka má poprvé možnost seznámit se podrobně s Lucčinými genitáliemi. Dvěma prsty jemně přehrnula Lucčinu předkožku a palcem hladí žalud penisu, přičemž druhou rukou si citlivě pohrává s poklady Lucčina klína.</p>
<p>V té chvíli Lucka intenzivně zatoužila po Lenčině nádherném těle. Bloudí svými prsty po jejích pažích i stehnech a uvědomuje si, že pevné a pružné Lenčiny svaly slouží dívce především k pohybu a ne k předvádění. <emphasis>Proto je její postava tak svůdná a proto provokovala vojáky, aniž by se o to úmyslně snažila,</emphasis> dochází Lucce, a postupuje dál v objevování kamarádčiných krás. Pouť svých rukou pak končí na Lenčiných nádherných prsou s velkými dvorci a vzrušením ztopořenými bradavkami.</p>
<p><emphasis>Jaké to vlastně je – oddat se kamarádce a dovolit jí úplně všechno,</emphasis> a Lenka zjistivši, že její tělo Lucku maximálně vzrušuje, přenechává jí postupně iniciativu. Lucka ani nezpozorovala proměnu Lenčina chování. Je plně zaujata jejími ladnými liniemi a cítí v místech dotyku její vzrušené nervové záchvěvy. Lenka instinktivně roztáhla a pokrčila nohy, ruce si složila za hlavu a odkryla tak celé své tělo Lucčiným něžnostem. Lucka už vzrušením zhluboka dýchá, její prsty sklouzly do Lenčina klína a její ústa se zmocnila jejích prsou. Jazykem intenzivně vzrušuje ztopořené bradavky, zatímco její prsty vnikají do štěrbiny mezi Lenčinými stydkými pysky. Z Lenčiny uvolněné vagíny vytéká proud teplého sekretu, který Lucka jemnými pohyby roztírá po svém i Lenčině těle. Pak uléhá do trávy vedle Lenky a rukou, kterou pronikla pod jejími zády, ji valí na sebe. Lenka vzrušená na nejvyšší míru, se pevně tiskne k Lucce a jejich rty se spojují a jazyky proplétají. Lenka cítí Lucčin ztopořený penis mezi stehny a slastně zavírá oči znovu hnětouc Lucčina prsa. Lucka přijímá Lenčiny podněty s nevýslovnou rozkoší. Nechává se od ní hladit a prohmatávat…</p><empty-line /><p>Nikolka opětuje Janiny polibky a pouští se do milostné hry s jejím tělem. <emphasis>Vždyť já v tomto směru Janu pořádně neznám – ta naše něžná chvilka před měsícem na koleji byla téměř násilně přerušena časovou tísní…</emphasis> A Nikolčiny prsty jemně bloudí po Janině těle pátrajíce po erotogenních zónách. <emphasis>Jana má proti mně výhodu – zná moje tělo téměř zpaměti, kdežto já … ale na druhou stranu to může být nevýhoda – už jí bude chybět radost z objevování.</emphasis> Nikolka si uvědomuje, že Jana asi uvažuje podobně, protože její iniciativa ustává. Rozkošnicky se uložila na trávu a nechává Nikolku nerušeně zkoumat a objevovat své tělo. Cítí její prsty bloudící po jejích prsou a břiše, zajíždějící jemně mezi stydké pysky a hladící klitoris. Janiny intimní oblasti jsou opravdu velmi citlivé a vzrušivé. Nikolka cítí vlhkost pronikající z Janiny uvolněné pochvy a pod druhou rukou cítí divoce bušící Janino srdce. Přitiskla svá ústa na její prsa a jemně tiskne topořící se bradavky mezi rty. Jana přerývaně dýchá a její dýchací pohyby dmou její prsa proti Nikolčině obličeji. Nikolka stimuluje Janiny bradavky jazykem a několika prsty zajíždí do její pochvy. Je překvapena jejím opravdu velkým klitorisem, který stále ještě tvrdne pod jejími doteky a téměř se vysouvá z pochvy. Janina ‚milostná šťávička‘ teče proudem a Nikolka cítí její teplo na své ruce. Bouřlivé svalové stahy nenechávají Nikolku na pochybách, že Jana dosáhla vrcholu. A nemýlila se.</p>
<p>Jana přestává se svou pasivitou a něžně laská Nikolku po celém těle instinktivně vyhmatávajíc její nejcitlivější oblasti, jak je zná z vyšetření na CPLE. Nikolka se slastně prohýbá a uvolňuje svaly na rukou i nohou kouzelným dotekům Janiných rukou, které dokáží pod svalem vyhmatat kost aniž by to působilo bolest. „Nepospíchej,“ šeptá roztouženě a nechává se prohmatávat jako před měsícem v Rummlerově ordinaci. Jana si počíná opravdu zručně a snaží se Nikolčin orgasmus oddalovat, aby si kamarádka vychutnala rozkoš co nejdéle. Její ruce ani ústa nezahálejí. Jemně stimulují Nikolčiny bradavky i klitoris a cíleně ji přivádějí k extázi. Jana cítí pod svýma rukama zrychlený tlukot Nikolčina srdce, mezi stehny proud jejího sekretu a v obličeji její zrychlený dech. Přesunula se znovu k jejímu klínu a vyhmatala ztopořený klitoris. Stačí několik silnějších stisků – a pod Nikolkou se pohnula země…</p><empty-line /><p>Lucka si postupně uvědomuje, že její tělo zkoumají už tři páry rukou – to Jana a Nikolka, když se dosyta pomazlily a pomilovaly, přitulily se k ležící Lucce každá z jedné strany a zvyšují tak intenzitu vjemů plných rozkoše, kterou jí až dosud poskytovala jen Lenka. Její ruka sklouzla z Lenčiných prsou do dívčina klína a Lucka opojená rozkoší i touhou znovu vniká svými prsty do štěrbiny mezi Lenčinými stydkými pysky. Cítí mohutný proud milostné šťávičky, kterou je Lenčina jeskyňka přímo přeplněna, a spontánně ji rozmazává po svém těle i po tělech ostatních dívek. Ale to už se nezadržitelně blíží orgasmus a mohutná ejakulace.</p>
<p>V té chvíli si Lucka uvědomila, že se stala prvořadým objektem zájmu všech tří kamarádek a přitiskla si je něžně na sebe.</p>
<p>„Nějak jsme zapomněly na pokračování hry,“ připomíná Jana.</p>
<p>„Ale, Janičko,“ chlácholí ji Nikolka, „ta tvoje druhá hra se trochu minula účinkem, protože jsem Lucku a Lenku poznala podle jejich milostných reakcí a ne podle nějakých laloků. Třeba tady Lenka – sáhni jí jen na prsa a ucítíš, jak charakteristicky se slastně zavlní, okamžitě se jí ztopoří bradavky a zduří jí dvorce…“</p>
<p>A všechny tři se soustřeďují na zkoumání Lenčiných projevů erotické rozkoše. Lenka, která už je předchozími Lucčinými hmaty vzrušena na nejvyšší míru, instinktivně zanechává všech iniciativ a nechává se laskat všemi třemi kamarádkami jako před chvílí Lucka. Zjišťuje, že je to nesmírně příjemné. Její erotogenní zóny jsou bez přestání cílem zájmu zbývajících tří kamarádek a Lenka cítí nesmírné blaho. Náhle se pod ní zatočil svět! Podněty na prsou, na břiše i v klíně se slily v jeden mohutný vjem umocněný polibky na ústa i na slastně zavřená oční víčka. Lucka, Jana i Nikolka – ač každá na jiné části Lenčina chvějícího se nádherného těla – pocítily současně mohutné orgastické stahy všech jejích svalových skupin v momentě vyvrcholení…</p>
<p>„A podle čeho jsi poznala mne,“ zeptala se Jana, když byla Lenka ‚hotová‘ a dívky ustaly v jejím vzrušování.</p>
<p>„Tebe jsem musela vyeliminovat – zbyla’s mi jako poslední, když jsem před tím bezpečně poznala Lucku a Lenku,“ řekla se smutným povzdechem Nikolka, „protože nám dvěma se ještě nikdy nepoštěstilo, abychom se důkladně poznaly i po erotické stránce. Před měsícem u tebe na koleji nás honil čas – kvůli té tvé zkoušce – až dnes jsem měla možnost se důkladně seznámit s tvými reakcemi …“</p>
<p>„Dnes je právě ta nejlepší příležitost, abych se i já s Janičkou taky důkladně seznámila,“ skočila Nikolce do řeči Lenka, „zatím se jen ona zaobírala námi a vyšetřovala nás opravdu důkladně – mne i Nikolku, dokonce jsme jí dělaly figurantky, zatímco…“</p>
<p>„Jenže ty jsi byla v tomto směru nepřístupná. Teprve tady, Nikolka, ti ukázala…“ Nedopověděla. Roztoužená Lenka přitiskla k sobě svou dlouholetou kamarádku a ucpala jí ústa svými.</p><empty-line /><p>„Necháme je spolu,“ šeptá Nikolka sestře, „je to po mnoha létech známosti jejich opravdu první intimní soužití…“</p>
<p>Lucka se místo odpovědi k Nikolce přitulila a zahrnuje ji svými pozornostmi. Hladí její vlasy a prsa, mazlí se s její jeskyňkou a pokrývá její tělo polibky. Nikolka si znovu uvědomuje, jak je to krásné moci se potěšit s nejmilejší bytostí, kterou v životě má, vzpomněla si na ten hrozný týden, kdy se musela přemáhat a držet se zpátky, aby jí náhodou neublížila, a zabořila svůj obličej do jejích prsou. <emphasis>Kéž by tato noc nikdy neskončila…</emphasis> Nikolka poslouchá ozvy sestřina srdce a lehce pohybuje hlavou, aby Lucka cítila na břiše její jemné vlasy. A Lucku samozřejmě vzrušuje Nikolčino nádherné tělo, jehož křivky nabyly po další laktaci ještě svůdnějších tvarů. A Lucka dnes už podruhé vyvrcholila, přičemž cítí, že ani Nikolka nezůstává pozadu.</p><empty-line /><p>Jana si také uvědomila, že se takto intimně sbližuje se svou dávnou kamarádkou vlastně poprvé. Položila se uvolněně do hebké trávy a zavřela oči. Ano, Lenka – dosud naprosto nepřístupná – a během několika dní našla neskonalé potěšení v dívčí lásce. To Nikolka mi ji takhle pěkně připravila – a Jana si slastně vychutnává Lenčiny něžnosti. Neskonale ji vzrušuje jazyk na bradavkách a prsty ve vagíně. Lenka po pouhé týdenní zkušenosti nabyla skutečně zázračných vědomostí o ženském těle a bohatě jich využívá. Cítí, jak se Jana vzpíná pod jejíma rukama a bouřlivě přiráží proti jejím prstům. Ale i Lenka cítí novou vlnu vzrušení, kterou jí způsobuje zkoumání Janina těla. Zvláště její klitoris nabývající opravdu nezvyklých rozměrů.</p>
<p>Jana se postupně dostává do erotické extáze a přestává se kontrolovat. Vydává slastné steny a výkřiky, zhluboka a zrychleně dýchá…</p>
<p>Její výkřiky rozkoše vzbudily pozornost Nikolky a Lucky, které se po právě prožitém orgasmu k sobě momentálně láskyplně tisknou bez jakýchkoliv dalších vzrušivých aktivit. A Jana náhle cítí na svém těle tři páry rukou, které ji prohmatávají opravdu důkladně, přičemž dívky své počínání komentují parodujíce v milostných frázích protokoly diktované Janou při jejich vyšetřování. A Jana cítí, že i tyto slovní komentáře jsou vedeny záměrně tak, aby jí přiváděly k ještě intenzivnějšímu vzrušení, a jsou pronášeny šeptem, aby po hlase nemohla rozpoznat, která z kamarádek je jejich autorkou.</p>
<p>„… ach, ta hebká pleť … a jemné vlasy… pevná prsa … a ta něžná teple mokrá lasturka plná ‚milostné šťávičky‘…“</p>
<p>a kamarádky ji roztírají nejen po jejím těle, ale i po sobě navzájem.</p>
<p>Lucka cítí pod svýma rukama Janinu zrychlující se srdeční činnost. Nikolce se už podařilo vniknout do Janiny uvolněné pochvy čtyřmi prsty a Lenka, která ulomila trn z jakéhosi poblíž rostoucího keře, přejíždí lehce – aby ji neporanila! – Janě ostrým hrotem přes prsa a břicho na vnitřní stranu stehen a na chodidla. <emphasis>Je to jako kdyby na mně současně pracovali gynekolog, neurolog a masér,</emphasis> prolétlo Janě hlavou v momentě, kdy dosáhla nádherného orgasmu.</p>
<p>„Dala’s nám dost zabrat, než jsme tě udělaly,“ směje se Nikolka roztírajíc si po těle zbytek Janina sekretu, „ale doufám, že budeme mít ještě někdy příležitost se pomazlit.</p>
<p>„Ale jistě – třeba hned,“ a Jana Nikolku něžně hladí po prsou, „protože se mi zdá, že jsi poslední, kterou jsme dneska ještě ‚neudělaly‘…“</p>
<p>„To je pravda,“ přizvukuje Lucka, „teď je na řadě sestřička!“</p>
<p>„Jak to,“ vždyť už jsem si užila dneska dvakrát – a opravdu skvěle,“ brání se naoko Nikolka.</p>
<p>„To ano, ale vždycky jen v páru – tady s Janou a pak s Luckou,“ oponuje Lenka, „Teď si tě podáme všechny tři najednou – jako jsme si to před chvílí dělaly navzájem.“</p>
<p>Nikolka se zachvěla slastným očekáváním. Doteky a něžnosti všech tří dívek už důvěrně zná. Jak asi budou ladit dohromady? Rozkošnicky se položila do trávy na Janino místo a odevzdala své nahé tělo péči kamarádek.</p>
<p>Tohle je Lucka – ověřuje si znovu, že má ruka je opravdu dokonale vyléčená, uvědomuje si Nikolka cítíc prsty pomalu jedoucí po jejím pravém předloktí a paži. Spontánně se uvolňuje a s potěšením si nechává prohmatávat svaly až na kost. Ruka se přesouvá k rameni a pak na prsa. Ale to už další ruka něžně hladí Nikolčino břicho a směřuje ke klínu. Skutečně – být vzrušována na několika místech najednou je senzační – a Nikolka se začíná zmítat ve vlnách rozkoše. Pod rukama kamarádek, které jí hnětou prsa, prohmatávají paže, stehna, břicho i vagínu se Nikolka začíná vzrušením zmítat a sladce vzdychá: „Ještě – ano … tak je to krásné … pokračuj … nepřestávej…“</p>
<p>Lucčiny polibky se přesouvají z úst na prsa a čísi ruka něžně hladí Nikolčiny blonďaté vlasy. V uvolněné vagíně cítí novou ruku, jejíž citlivé prsty jemně tisknou zvětšující se klitoris a ‚milostná šťávička‘ už teče proudem. V té chvíli ucítila Nikolka v pochvě Lucčin penis a začala intenzivně přirážet. Její srdce se rozbušilo jako splašené a její ruce instinktivně hledají Lucčina prsa. Ale nahmataly jen jemné vlasy kamarádek, se kterými si teď hrají… To Lenka a Jana se zmocnily každá jednoho Lucčina prsu svými ústy…</p>
<p><emphasis>Ano, takhle vášnivě jsem si to milování opravdu představovala,</emphasis> prolétlo hlavou Nikolce v momentě, kdy dosáhla orgasmu a kdy Lucka naplnila její lůno svým ejakulátem.</p>
<p>Všechny čtyři leží v hebké trávě jedna přes druhou a stále se vzájemně hladí.</p>
<p>„Teď by to chtělo pořádnou sprchu,“ zasnila se Jana.</p>
<p>„Vždyť nám v tom nikdo nebrání,“ a Lucka vrhla pohled k Jorgeově dílně. Sprcha ‚určená pouze pro jednu osobu‘ naposledy posloužila postupně všem čtyřem dívkám. Když se umyly teplou vodou a osvěžily studenou, vyrazily zpět do tábora.</p>
<p>„Také se musíme podívat, jak se daří ostatním…“</p>
<p>Už zdálky je vidět světlo a ozývá se hlahol. Dívky sedí u táborového ohně, <emphasis>sličné akvabely</emphasis> hrají na kytary, které objevily na ubikacích posádky, a Malik tluče na improvizovaný buben.</p>
<p>„Nu vida, máme to i s muzikou,“ raduje se Nikolka, „takže se s ostrovem rozloučíme skutečně kulturně.“</p>
<p>Jejich příchod vyvolal pozdvižení.</p>
<p>„On tu ještě někdo zůstal a obral vás o trička!?“</p>
<p>V Urszuliných očích se zračí zděšení.</p>
<p>„Ale kdepak, Urszulko,“ chlácholí ji Nikolka, „jenom jsme se zbavily těch vojenských hadrů. Zítra se stěhujeme na novou CPLE – a tak si zvykáme na její pořádky…“</p>
<p>„Aha,“ oddechla si Urszula. Ale poslední Nikolčina slova zaslechla Rodica, která v ten moment strhla své tričko a vhodila je do plamenů.</p>
<p>„Takhle ne,“ směje se Lenka, musíte se také svlékat navzájem, jako jsme to udělaly my,“ a vysvětluje pravidla Janiny hry.</p>
<p>Nastala všeobecná vřava při které si dívky strhávají trička i trenýrky navzájem a každá ukořistěná část oděvu končí v plamenech táborového ohně. Naštěstí se žádná z dívek nebrání – dokonce ani Urszula, která prohlásila, že se jí to sice moc nezamlouvá, ale že nebude trhat partu.</p>
<p>„Zítra by ses těch hadrů stejně musela zbavit, protože do opěrného bodu mimozemšťanů se jinak dostat nelze,“ chlácholí ji Nikolka svěřujíc jí tak svou zkušenost z poslední cesty do krytu.</p>
<p>„Ale co budu dělat na klinice, když už jsem uzdravená? Vždyť už jsem byla propuštěná…“</p>
<p>„… a vidíš, jak to dopadlo!“</p>
<p>„Takže to už se nikdy nebudu moci vrátit domů? To mě zase někdo unese? Nikolko…“</p>
<p>Nikolka vzala vyděšenou Urszulu za ruku a chvíli jí podržela. Urszula náhle ucukla: „Aúú, to hrozně pálí, co to děláš?“</p>
<p>„Z kliniky se zase vrátíš, ale až tě znovu propustí, budeš umět tohle! To aby ses napříště ubránila … i přesile!“</p>
<p>„Správně!“</p>
<p>Obě dívky se ohlédly. Za nimi stojí usmívající se Lucka, kterou kolem pasu objímá…</p>
<p>„Ariano!“</p>
<p>„Přišla jsem se s vámi také pobavit,“ informuje Ariana dívky vhazujíc do plamenů svůj laborantský plášť, „je to moje první opravdu volná chvilka za poslední měsíc.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Epilog</strong></p><empty-line /><p>Jestliže bys nátisk chudého a zadržení soudu a spravedlnosti spatřil v krajině, nediv se té věci; nebo vyšší vysokého šetří, a ještě vyšší nad nimi.</p>
<p>Kazatel 5,7</p><empty-line /><p>„Ty nemocné musíme okamžitě dopravit letecky do Států, protože tady na základně nemáme vybavení dostačující k jejich léčení.“</p>
<p>„Dobře, pane primáři, ale…“</p>
<p>„Žádné ‚ale‘ nechci slyšet. Jejich choroba je záhadná, zřejmě je nutno uvažovat i doprovodné duševní a neurologické poruchy, protože všichni mluví z cesty, nedokáží koordinovat ani ty nejjednodušší pohyby…“</p>
<p>„Dobře, vypravíme zvláštní letadlo. Konec konců – poručík Brandon také trvá na okamžitém návratu. Tvrdí, že onemocnění vojáků způsobily ty ženské, které se opovážily kolaborovat s vesmírnými vetřelci proti zájmům Spojených Států – vlastně … světového společenství, ať se vyjadřuji v souladu s direktivami. Kromě toho také tvrdí, že ta zranění, která utrpěli členové vyšetřovací komise, jim způsobila jediná delikventka hned na začátku výslechu. Brandon sám má paralyzovanou ruku a bude trvat ještě několik dní, než opět nabude nad ní vládu.“</p><empty-line /><p><emphasis>New York Herald Tribune 22. února</emphasis> – Podmořské zemětřesení šestého stupně Richterovy stupnice s epicentrem 300 námořních mil západoseverozápadně od angolských břehů smetlo včera ve večerních hodinách s povrchu zemského archipel poblíž britské vojenské základny Ascension, na kterém byla zřízena naše vojenská posádka. Ztráty na lidských životech jsou však minimální, protože dva dny před katastrofou předepsal seržant zastupující nemocného velitele většině vojáků mimořádnou dovolenou. Zpravodaji našeho listu se podařilo vypátrat, že nejmenovaný seržant byl zřejmě člověk se senzibilními schopnostmi a neštěstí předvídal. Sám se však už zachránit nedokázal a s ním zahynulo i dalších dvaasedmdesát vojáků nezbytně nutných k zajištění chodu základny.</p>
<p>Středem pozornosti odborných kruhů je skutečnost, že samotná základna Ascension, která se nachází v těsné blízkosti zničeného archipelu, utrpěla jen minimální škody…</p><empty-line /><p>„Myslím, Brandone, že <emphasis>vis maior</emphasis> vyřešila za nás většinu problémů. Zbavili jsme se teroristů, vlastizrádců i těch ženských spřažených s vesmírnými vetřelci…“</p>
<p>„Promiňte, šéfe, máte sice pravdu, ale stejně bych raději viděl Jennifer Fournierovou před válečným soudem a pak před popravčí četou. A také se mi nelíbí, že ten pisálek od novin udělal z jejího povedeného manžela div ne národního hrdinu…“</p>
<p>„Jistě. Ten seržant porušil předpisy neslýchaným způsobem, ale jeho ztřeštěnost zachránila více než polovinu vojáků dlících na základně. Důležité je, že jsme se zbavili těch ostatních…“</p>
<p>„Nezapomínejte,“ skočil Brandon plukovníkovi zcela neslužebně do řeči, „že ty ženské si odnesly s sebou do hrobu své tajemství, takže vesmírní vetřelci si mohou jen mnout ruce a blahořečit vulkanickým silám, že uklidily pro ně tak nebezpečné svědky. Kdyby se mi bylo podařilo…“</p>
<p>„Jenže vám se nepodařilo!“ Plukovník zvýšil hlas o dvacet decibelů. „Poslal jsem vás tam s nejmodernějším zařízením, vybavil jsem vás nadstandardními pravomocemi – a nakonec jste se stal obětí svých vlastních praktik, břídile!“</p>
<p>„Pane plukovníku… vlastně … ne, nic. Raději zůstanu ve vašich očích břídilem, než abych se stal chovancem sanatoria pro choromyslné. Dovolte mi odejít!“</p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAgEASABIAAD/7QwSUGhvdG9zaG9wIDMuMAA4QklNA+0AAAAAABAASAA
AAAEAAgBIAAAAAQACOEJJTQQNAAAAAAAEAAAAHjhCSU0EGQAAAAAABAAAAB44QklNA/MAAA
AAAAkAAAAAAAAAAAEAOEJJTQQKAAAAAAABAAA4QklNJxAAAAAAAAoAAQAAAAAAAAACOEJJT
QP1AAAAAABIAC9mZgABAGxmZgAGAAAAAAABAC9mZgABAKGZmgAGAAAAAAABADIAAAABAFoA
AAAGAAAAAAABADUAAAABAC0AAAAGAAAAAAABOEJJTQP4AAAAAABwAAD////////////////
/////////////A+gAAAAA/////////////////////////////wPoAAAAAP////////////
////////////////8D6AAAAAD/////////////////////////////A+gAADhCSU0ECAAAA
AAAEAAAAAEAAAJAAAACQAAAAAA4QklNBB4AAAAAAAQAAAAAOEJJTQQaAAAAAABzAAAABgAA
AAAAAAAAAAABFAAAAlgAAAAJAHAAbwBzAHQAdQByAGUAMAAxAAAAAQAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAABAAAAAAAAAAAAAAJYAAABFAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAA4QklNBBEAAAAAAAEBADhCSU0EFAAAAAAABAAAAAE4QklNBAwAAAAACWoAAAABAAAAc
AAAADQAAAFQAABEQAAACU4AGAAB/9j/4AAQSkZJRgABAgEASABIAAD/7gAOQWRvYmUAZIAA
AAAB/9sAhAAMCAgICQgMCQkMEQsKCxEVDwwMDxUYExMVExMYEQwMDAwMDBEMDAwMDAwMDAw
MDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMAQ0LCw0ODRAODhAUDg4OFBQODg4OFBEMDAwMDBERDAwMDA
wMEQwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAz/wAARCAA0AHADASIAAhEBAxEB/90AB
AAH/8QBPwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAwABAgQFBgcICQoLAQABBQEBAQEBAQAAAAAAAAAB
AAIDBAUGBwgJCgsQAAEEAQMCBAIFBwYIBQMMMwEAAhEDBCESMQVBUWETInGBMgYUkaGxQiM
kFVLBYjM0coLRQwclklPw4fFjczUWorKDJkSTVGRFwqN0NhfSVeJl8rOEw9N14/NGJ5Skhb
SVxNTk9KW1xdXl9VZmdoaWprbG1ub2N0dXZ3eHl6e3x9fn9xEAAgIBAgQEAwQFBgcHBgU1A
QACEQMhMRIEQVFhcSITBTKBkRShsUIjwVLR8DMkYuFygpJDUxVjczTxJQYWorKDByY1wtJE
k1SjF2RFVTZ0ZeLys4TD03Xj80aUpIW0lcTU5PSltcXV5fVWZnaGlqa2xtbm9ic3R1dnd4e
Xp7fH/9oADAMBAAIRAxEAPwC6xlZIqduPqSyWu2EHa4+yxv0bPb+j/wCETNDbWeo36LC5oM
zOwur37nf1FjfWn6w3dFvwRh1sstsYchzrQXMneamta1ha7/B+73p/qn1O/qWDm33tDX/at
AzSoNe11zqqazu2enY3f9L/AAyqcMq4z8t0GfSuH9Ld2djHv9G2Q14JIa4seYAdFdrPofvP
/kJUu9Wmt8h+4TLeDP5wVmigW5VbmPGyoD1a3fS3Pr3erW7+rY1mxVq6/s9z6hYLGMc8NcP
zQ0VnaP3v5z3psZXJdKFQHcall6LRTZk73hlAO6tpHAE+psDfds/P/kJz7mhw4c2RHhG5WM
Ktlk3boj2FrTDtrh9JyoYLiaA0gghxqaToTBLdP5OnsSBqR8kGNxia60sQ77VW8WuHu2upB
9myNXOZ/wCjP30aytp1P0vH5+Sh6rDmN2sdsdUYcRrA9xO7+spVvhri/wChDSPEhw9Tb/X1
2oQldjXvqmcCAD29K2y/cx9PpvxwQ3IBDt7ST7Yc32blWeXNJIADjwfiYVxlT2Y1b65dVDr
7hEa2OkPdt+l9FVHvixpP0iZnmIREvSTaJRqQFNLHGTTlM9S517LSWva6CWnX07A4Bv8AmL
QLTrpPj9yq2tdX6Tw4kt9z2cwd272qwyxrwWtPbVuukpY5Eg2VZI9QGBxftTmNffbj0iSTS
0GSPo73On2IjJc0tLS0tJBBEE6/u/mpYzbHZTmPBraWODmkTLZ/Ru2tc17d1rFCfSrBtfve
XPdY+NZc9zuG/RakJer6kLjD0DTV/9Cr9Z+hs6vdjMbkDG+y0wSWbgQ73/S3s+ht/wCmp/V
3APTMG/B9UXk2tuY7YGmXtLHD2us3fRb+erPUXk+qWO+gxm1w53gOa7T+r6aJjBronUbGuB
POu5yYYj2B9P8ApapEj7pHSj/0NHWxWe657D3DQPJrGKo1gZcahq6XuJ8nit3/AFSqZGQXY
tjA59UXVw5pgwfT3/2XbFaa9tmba+Noa3aIk9mf9TKpxHqbkx6CenRsUx+kaHbdpbYT4gES
3/oOVWohzA5sge0z801l1W9zGEvL2hhA8jueX/u+1NX/AENryfe9m4eEkF2139opwGsvFYd
IQPimqwg7EgWw20FwOum73NH4odbWvaBE6NcQexiP++qqy7JFlDRZDDU87Y4Hs3fkR+nhxx
pcWtc4zE/m8s1/e9MoYxqvzCo79dEr9MYN4rAY0gacPcyNv7v0FVe97KmANDnWB4HxB+jp+
81FtsY8VMDg1/qAR+9td7tn/RVeyux4qZX9Le7Z8iNzv8xAj0nzv8Ej5hevpH/SRY9jnXn2
bvpF4IIg+4BpP0VbwZOZj3fRNrA4jwkv2psrHyH47xWCHgGPuTYZItotj2+mXMH9Uv0/6Sb
Dqf5bJkBVDuP+lFvYAqvczNB232MDLGtJI2j6O+foP3l6q5rMevMu9Fxc6yix9gn6J9te3Z
+bvVnp+6vErMHVoI+B4VSxpbkWF/8AhqbNfNpDoSG9I8X/0W6iG1skAkv0ee86NH5VPFs3l
pb7dsNk+TfP81U+oZNYYTafSa0H3O0E/wBYp8TIDnbmODmSfcwzrG3kJhI9gef/AKEkA+6T
4Jctj21EV6k7S4ntDm7Z/wCoVnDNhNpd7Xkv3eMlyp2Wy4tGhIadfJ9alhZJcXP7P3Gfidy
rgeotmUv1UR4t3IYytzXt0eXDcfEHQp2B32dreNrtrvGWnaqeTkNcWtGpn2g6GZT15H6N4k
/TcYHmUq1+i2z7flL9iR4ALQAfbVcB8Jb/AORRqp9HaABucJPyWa/KESHfRZa3z9xrP/flZ
oyCKpJ2jdP4JDquynSHkkrhl9dfLK97wTzP0G/9U9SpvNeU3d2a4Tx9J0z/ANBVXZQNzCDM
NjTUcuTbnPyxudLXN2geYJfKBHp+q+J/WUf3RF13ZLP0oa73Vxr47hos2i5zw7aD+iD2gDx
cXu/7+q9DB6+QJcQ3byT4FRxbPTrdZvINr97e0fmtaP8AM3psRr9F86iB5j83bs6njYWFXZ
bJqDWbC3XR0BqDn2BzKrGg+71AP6rq3y7/AKLFnZF5PTamuAMOaI8CHyjZmQXvrGpJrdGsQ
CWoAa0qgPU//9LI+tf2L7BX9q9X0vVG77Pt3cP+nv8AzUT6u/YP2Sz7L6npb37fV27+f+D/
ADF56kof0Pqydfo+m5Xo+md30dzZ+O5vp/y/53b9FTo9KTHMndERz7tu32f5i8vSUfVefkG
/7H1MfT/Rbd06b+f7G5Rq9CDsmJO7+t815ckl1K6XyR/kH0m/05M7tuu+Pg3ft/6KOPT2+3
6MfnLy9JJEto77PpZ+w+nXz60n6HMd93/RUa43jb9Ld+K82SS6Ff8ApQ/wdt/8J9LO71MzZ
zDfv2ncos+gyYjSPCIXmySEeq7NtH6vouZu+yWbf32x/W9qLZ6nrCeNjY+Gu5eapID5vtXS
/mfpF//ZOEJJTQQhAAAAAABbAAAAAQEAAAAPAEEAZABvAGIAZQAgAFAAaABvAHQAbwBzAGg
AbwBwAAAAFgBBAGQAbwBiAGUAIABQAGgAbwB0AG8AcwBoAG8AcAAgADYALgAwACAAQwBFAA
AAAQA4QklNBAYAAAAAAAcAAwAAAAEBAP/uAA5BZG9iZQBkAAAAAAH/2wCEAAoHBwcIBwoIC
AoPCggKDxINCgoNEhQQEBIQEBQRDAwMDAwMEQwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwM
DAwBCwwMFRMVIhgYIhQODg4UFA4ODg4UEQwMDAwMEREMDAwMDAwRDAwMDAwMDAwMDAwMDAw
MDAwMDAwMDAwMDAwMDP/AABEIARQCWAMBEQACEQEDEQH/3QAEAEv/xAGiAAAABwEBAQEBAA
AAAAAAAAAEBQMCBgEABwgJCgsBAAICAwEBAQEBAAAAAAAAAAEAAgMEBQYHCAkKCxAAAgEDA
wIEAgYHAwQCBgJzAQIDEQQABSESMUFRBhNhInGBFDKRoQcVsUIjwVLR4TMWYvAkcoLxJUM0
U5KismNzwjVEJ5OjszYXVGR0w9LiCCaDCQoYGYSURUaktFbTVSga8uPzxNTk9GV1hZWltcX
V5fVmdoaWprbG1ub2N0dXZ3eHl6e3x9fn9zhIWGh4iJiouMjY6PgpOUlZaXmJmam5ydnp+S
o6SlpqeoqaqrrK2ur6EQACAgECAwUFBAUGBAgDA20BAAIRAwQhEjFBBVETYSIGcYGRMqGx8
BTB0eEjQhVSYnLxMyQ0Q4IWklMlomOywgdz0jXiRIMXVJMICQoYGSY2RRonZHRVN/Kjs8Mo
KdPj84SUpLTE1OT0ZXWFlaW1xdXl9UZWZnaGlqa2xtbm9kdXZ3eHl6e3x9fn9zhIWGh4iJi
ouMjY6Pg5SVlpeYmZqbnJ2en5KjpKWmp6ipqqusra6vr/2gAMAwEAAhEDEQA/ABAoNupHjm
HbdSou43xVcDxFB9OKHMar06dhiqEvtas7BaXFQD1am2/apxG6QCt0rXLHUiVgakoJohO5A
68P5/8AK44nZSExLV2HXrgWlKQtse2KqblePU4pWBQGr2HUDCqLUcR4nFisqVfiRsO+Ktt6
VVHLjy6A+OBXFNq98KqdzdG0tmuGTkoHQkL/AMM2Di3URSm08y29zcenJEY2YdVNV/2VQMk
yMKTvmCF4mtcDFUAApU/RirRoOu5PbFVNgS48Ov04pC4x1APT29sVUlthzZlkZyd+JNQP9U
fs4Fb9M9O+KtsY415SkKibs52AHzwruVJNT0yUNxnqV2PwmgHj0+z/AJWDiCTAr4Lm2lYJH
KjOa/CCKkeIGNhFFEEKSK9t8KFyooNSCCNtzirTV8d8bVSiAKj22oMUrn+HenzxQ18HGp2Y
CuKtKqMKghlPRhuMVcXWJWZyFUblj0FMbWrSq480aeCUUSSD+dVov0ciMBIbBjRVlrNhdP6
aOUlIqI3FCdv2WFVbEEIlAhHLUgknphYLgNvH/Priqw/F7eGBVC4iIiNd99qfOuISCpKir0
rVu3vhZFca9cCLXDw64bQ2GqaAfOuKG9h1298VXR/bNe5xVc+3y8cCtbgAfd3xSpSbOU61A
65JCHKE7Mu3jgVT9NaE0P3YpVk4xoFpQ+BxVfXao3xVZJLGiF2IVF6kmgxtaKXSa3p3IqJa
gdTxamC2XCXR3trO/wC6lU1pt0O/saYbWij0BCUB+KmFgvQ70/V0xVUYfCQBT/PrgVv7W3f
xGKqUhKVrv3xUOUEryI36kYVXNU7AAEda+GKqbIdqrU13p/bgVyx0YMUoBuSfH2xSqByxp0
8MVbZwux3GKEDd6lb2xCt8bk0VR7b7k5HiZiCFfUKmjIRUVotS1PFtvh/2eAyLPgRFlcQTf
Yap8D/nxwiQYygjN+xqey5JrVkO3Tp1OKuFRU/hiq2RaAsDv4dq4pU4yXYkj4OgxV//0BCi
Y1MkfAgmlDWuYTda+h/txVURN/H9eFCvbw/vhyGw7dsrlJlEKeqaJHqPCF/hVmq5oKkD51p
lcSW6KhZ+WbSyJVR9k8lbvXqj/wCujYTIpkEW6rWo6N1A8R9rLIm2iQpRlIA6V9skhDlWCE
KKk9v9vAlWt0b025qAa+Na5IItteVQD07YobdeRPQj8cVWLHRg+9B3rgVVLoBU7ePyG+RlK
kgWuW3udSU0YQ2p6nirOw/yeYKRr/scqiXIEaQzeVbezZZ7IlbiKvAyHmrA9VddsnxFPNZE
xDAFOFTxKfysvVf8/wBnGBapxRnUV7/wy1paYmnIdO4wJWAlqSE7Dant44Uqo32GKFHdD8H
TvTAq6L1WY89lp02p/wA1Yqld/a3t7MEkYLbxmvBa0Pu/82VTnTfALTpfCjqOJpQ0/wA/2c
p4my0fHpMM1ur04upBB6UYdxiCWJVYTIkvpy9afC3c+2ZMJW0yCIFa79T2OTYLWoSa/d7YF
WbqaKKDuPA4Vb3KgdT18MVUjFv38eI8cVVEoqhO/cnAqBv4/rPNCaRqQtO1f5sonNvgEtXS
0HxIPFTt4fZyHE2Wgp9PaP05UPGRHqp+WSjJJNsrtHMkKudg6hj9IrmSHFI3VdunSvT2xYr
CW58R9/sMVXOh9Mk9qb/TiqmY6gHoew8cU2pC2UyFw7Fv5K/Dt/knFVxjPQjArfAigIqPHC
gqgEfEk1279hijdArqdl6jIknqFSAxQVArsvxH/K/awWy4SiIryGaUwgMsygMUdaGn+T+y6
/6uNrwojiAa0APY4oQtwaSFT9+SCrBU13rgVwJUb4qtPGh7V6/LFVnqqobkfh7+IGNppIb8
3N2WkIIRf7uMe/Rv9bKTJvjFLRZSKyFu70+eJkydPaNGRTxND4b5EFaRthq01m4iuKyW/j1
ZflXquWRkwMLZNBLHPCksJ5I4qp9q5Y0kUquCBU9sULK1HWoxVojn8R2A/Xiq8tRTUdOpxV
byDHc7+2KtkdAegxVrnUcTQ4qpyMtQeh6/RiyCjdXASIyHY9MBSAxqaSt16ikvNT4AKf61P
wxpstqW21U28hMbencvzlYCrcak8P8AU5NkaZhONFUTp6HM+qgr6UgKPT+ZAS6sv/GNuaZC
QQdimkblTwf7S7EHxwxm1yFokKxHiPH2y1qUyRy2/spirRbkeNdvbFVyDj8IpToMVf/RHiQ
LUPv3zDbW4irgsFpTbsemKruNDtsO+AmlKrbyIJKE9Pif6N8xpGy3gUF1nqgl1Fox9gKAaq
agnwk+z/rZbEUyAU73UmE7KeXpvySIKvcfzv8AP7OJFpIUbeYyc/ahI7iu2Rg1zCoyhv65e
0qZjAatdvD+OBV6jipp4/wwqsqSKr1xVcrArU9cVWiUntxHT2wJS/VZpFSkdS1BU1pszqmU
y3LdjGyafpKe0uI7VamhoU9IlOI/4sVg3L/hcmzV9W1F4mAjqsYUNK6J6j/F9lUB+Ff8v4H
wrTHrm6kXUYTUlLleS1HH4lI4sy/DRuL4CKUi06LKUWm9QDv75Z0cUtGpqDuO4wK2AAtMKu
Xiux2OKtkA9gOm4xS18HbbxpgQvs5ILiVoq0eP4WatDUjlsKfZ3yEg5EOTrq5jsp0t7hWka
VaxtGleXsd+KN/N+xlXCtFWgakRqpVepQ9aD7W4+eRqkkIS5ZS3IH4kIZT4jDA7sSFZ6bHx
G3yzKaOqx/jpT9nArTEVp3wq4NVqHFWnkCsAK18flgVaz1GxqcEjskIb0/UUUNOW5Pjv/bm
KW+KtBGFqrUpua/RgZIG7h5en4BiT9PXEKjtNYGzStRwqo+QJpmZFokKKsW6noPxwsHCo3O
58cVXsT6Z60G/44VWqQSKdPH6MCqJBViUp7gdcVbQytIS5otOm1OuBVTiD/TGRoKFC4tJJ1
NKsq/s1oPp/mzGMi5AADGr2K4tNQ9YQs0ZHB+Owbl8PHvl8SCFIU4jqaSxPbu7rHtHy6gVr
wbGwjhZVZzNPCsz0BfcUBH68kN2mQpRu6iYsRtQD2OFC0OOJp4dP44qo0csTXYbgYslwY04
0NfHFVOZKgAdGoKfPKpnZnEKEkYQsoFaBj9wP/GuUBtCEWMu0Z7cyPvU5JK6a1LKlV3FAfn
xGBbQF7AF3A60/VXJKm2gXUYjazpxliY0HiDvX55fE7NGSJ5pq5JY1Ow6ZJrWHbYDc4qv47
1/DFWmBAIGKqYqp2FR+GKukPIAdNsUrACAKGvjilssTUn7uv68VWSWq3EZjY0Ufa+WVSO7M
Fuw0K09dXCALEfpqMbbQyFLWMLxoKU6YptL9Q0yGUclHGZDVJF2KnxGAptL4y8heOb/eiEg
E9mRqhT9+RYSFKscnqIVB3UkGnt2y+J2aJBdQ+HTCxdwqPixVvjsPbFX/0jIpX/OuYTa77A
oD8I64q2WLGg+yeoyM+SQN0ApddTW35k1BZh/kj7S/8MuVABygE/liAtjJHGvOo8FNAd/iy
dsgh4uSWrl1CsGalCG2rt8VMbSUo0nmNWvZ2P7goANxStSrL/smXlkSd2uYR8agkmtQT8OX
RcYqrr8PEeGEhCkBtQjr1xVZQjodu9cVXcVoWOwPTxwKp0IO5B3xVSnltxdQxSsEQx/G7dA
3JXUnKL9RcnHyTuH95Cx4hnoePTrTJswhoPU5ytLCYl4rTmVbelGpxwqQlczwSXylyC6j4U
70ryLf8JkZFboItVJRVAFQBlseTiErmAArX4e5wIaBJQkbUPbCrVA23ceOFXSVKfF9n29hg
SsHYL37YFCNgt1SZH4jkUAc032Ynr7VyJcmIoJj6MMhRpEVuBqtRWhwEMuSUX1y8EsaqrFP
jZ3cU5ufh2/a+y3HISKOiWicP8S7iu3yytFJhFvGlNyR4V6Zkx5OPLmuoNq9vHJMVjg/aXb
275JXU5f63hgVp0IYUPzrjSVnQjsa9chLkkLQ4Fy8RNKksu3brt/qZjkNwKqU+Jt67Db54K
Sl13IqrStWbZB7d8ICQj7ZRHCq0oANzmVFx5m1bgdyT13AwsVpYq1B1xVcaen19q4qpig6j
fFVxFVr2OKrTwOwHzpgVpZKKd9ugrlOQtsAjo3QKF618Mrq2dWUBf3mnxcI3jkaaRwsScft
E96/y5ZEUpiVO6tI7K2aaRl9UVY9aAdTSmSAZABfbNW1hcoELLXh4V+7rloceXNSmNZW+QA
+WLFTKChr864qpkOH7EdsWTWwB5fIYqpvVnSnUuBT/hsx5m22PJdPD+/mA3oCB/wPH/jbK2
QKDtwPQiY9A6/0wskynVVjfvxZafOgwBilE8XqmOn7R4/SCw/4jkkqFiWi1OScL9puIHsa/
wDEcsxlEuTIyWNQuXuM2EIUbmo2OBVrsV+ZOwxTS2pIqOvbFDh8Ww+1irnSo22NOoxSpcGC
8a4q3yHKhFR3/hiUrZ5mgtpmGz0JB8Ao5E/jmP1bYi1ezu7iG0iIWJPgVmMpapJHJvsD4ev
7WWU2Umthf/WkPOH03XoA4cEfzKVCH/g1wqg73UZPVMVvEoVftTyt8Nf5UjT4m/2TpgpQlL
TSLqMZlKMs6NGxQFR2cVRy38v82RIWQVYSY7p4z+0K19xthgWmSLCCpLn7WWtTmAAJPQYqp
KxJ3G3QjFNP/9MxkYkAV4j9eYTat3pQ7jxGKXQBi/yp+vK5llEbpdeRrJccwaSJKXik/wAp
Typt/k5SC5ITwXFpfW6C4PokfFxbsw/4Vlyy1QNxcWVjFL6LmVmFSq9yBsop8K4UpZ5fV5Y
pp5t3uJC3E9AAaqq/5PxZCR3Yy5J7x4kKO22XxcWS+laU6Ht/XJIUZWUH4up+zTFVsZZ96U
X32GKqr0Ce2KoWtfiAoD0yJ5JCD1O3Z0nc/bUKoPgOp/4hmMTu5UOSY2F7FdWfp3NUFAjPU
gHbY8lPw5YCpC110+zLSRzciwpQEkU/4xhjybJWySazuDdahJcsDHGQoiVuvD4viP8AlHly
yuRQRsnasSlabdCa/fl8Ts4sua9XSQUB5AeA/rhYrh0qDt3OFVvEHoaYqukU0HYeGKqJPKv
btgSjNLd/VaMqpjAqCAQ25NeR+zkC5EZbItrkK/pJ8Tnt4fPIksys1CyW6tRGPtpup9xkSg
MNjlNtdejICGDFXTqd/wDdgyBDNkFpKpiCqyl1NHoQSDXoaZkR5OJPmrSJUg9F3O3jkmCl6
ig0Xcnockqqi0NSKe2BVGUjlQfaOApWbHY4FUbmKaShRv3i0MQ/yhkJRbIlaNVtY4ibhXSc
AhlUVXbKW0hDLbXUl1DdXKhYm+JEr0FKrX/Ky2ARLZMUc8wFBI8e2WuOq+oEPxHi3QDqcUL
qoCD0r49zhtK1uX7ymKFg4kcT1OKuIbiVPTocCrBSgC1HamKVOdgq7nft39sonzbcYdZ31V
MiVdkKlVpXv7fzYAN22t06sobeSLYCRY2rGXUVU0HIdNstQUPq0fqROo/lIPypvizAQqshb
ihruK07GlTvkw4+QUh7hD6x2/z+jCGpzA8aDp2wqoO7Dfx7+GBIcPioOxwFKnC9Z177u/6l
H68xi3AbLxKBd8T05nl/sqJkWQCi8dI4IwKFmG3+r3xULGllaME7c3qfoYj/AI1xSoxK8bq
W/Zc7e9GUHChqOFWkE3T4ifxrk4lEk3XYEjr+1mQC45C9dq164oWlCzFj0psPn3wq2UHEjp
2wK1GgG438BirUib1HyxVR5Hka/hilyqGYe2JS1q0DDTTOPs0cP7KxQH/hcxurfEo240y2v
Y1jfoF4gdqEU+z/ADfyvl1s27e0TTVCx0UAUUDboMJNpAQx0uC9gHrKrAnmpIqag16/8TwA
0ghB6jDBp9qjqTSB1NSa7FqEf8N9nIyUolkIMcxHxFzX5PXIxLTIK6kFq12HUZdbS515jfp
+vFWwq96e1MUv/9Q1lFO2wzCbVGtRtt3wFKo7iCzaU7VND8z8P/C5TNsglNxBLwXerhdvbx
P/AA2VuQnumQrLb+nKoNDUA+4ycVQur2sVtbM6oKEgEDbYnCSoLH9F1MLAySgJJGzDgNgOL
VH/AAvHBIMCE/jm5TTUNaHmP9Vt8sgWmYRQfatKnLWpSk3kDDcgDbtilbGX/apyHh/DFVzH
kKk1xVYtGZVpsWA/HIyOyRzavUV4Zz+1KafQBv8A8KcxXJiVvl9BJbvGwBDb0PsSuTizKJv
NPhCMVAUHYkCn+thkUApA1tW8Cx/D+7Zqeyryp/scrC2nMIoGibcr1+ZAb+OZEHGmHOzgBU
IBNR8smxdtT7VFA6++FCshjUe3Y9Tiq2UBjx6CvXxxKqbRivw9sCXMXX7LlSR1U0OCkxk60
b0ZqivI7MSSa/8ABYJBkJm07EicKV6jINrGtUsLdr2W4dAwMZodxum/b/JwdFkSpWc3pkop
KpWpIA2H8y4IkgrOPVMiygBASxPQnsP5svcZpSUYAIQOhfbv2wqrBjxI+4nriqlQAknc+OK
rSm9fpIxVwHANNT4YwWHuQMrnJthHqlT28kqu0g5PIwLHvU/5tmO3JhZO0sPoS15xU418O3
3ZbErVqilY3o23v2/syyMmmWMqp4mjim/fJlrpTBLNyY7DZad/fAAq4k8xQ9dvowq6gNade
nzxQvdaIN8aVD8q1r2wJS/VX9KLkT1BAPTKZ82/FyVfLdlNIQ77RqwZj406J/wXxYBzbGRz
TmA7dO4ySChZJ0lgdomBJG+42p88KgoO3LCFQz8nbcnr1/1Qo/ycsceZsrZ1Bl5U6imEMFO
QmhNdgOpwqhKvJWvQdvHAlsclJPgD+rIy5JDdlD+8qRsqkH6QGXMUt7c8QExcd5AD/sSP+a
sUgqCtzubUkfCFH3klj+vEqF7FDCT3Vnp9D8x/xPG1CnI6GRwD0AP00U4qpOOEgI6E8h86Z
MKmKKpQEkmuZAccrVlkLcUTYftH+GFCsWPDkTTxGKtg1FCKU3OKF9OK17fwxVDTlui7+/bF
IW+nxFfv8cVdFRakn4QMhMsoqN7fMLWaBhVWhdOJ3FZKk5jg7uRGKaaRL6tnayn/AHZChr/
sRlyVa8EnqI8ciIACCsgqD8sLIKdkpitysjhySSWUUFfYYCgpJrSfWTDb9pJk5e6rVz/xHE
nZCYXPxKKdNz/wLDK4ndqksk9StIh82OZADSqIHUESNWvUjFWkcncbqTsPl3xV/9U0kHNtj
QV398wi3LPTetVUlRuTTYDIGVM4wJWXUiPYwlvhqw4qdgTVitf+Aykmy2iNJbPdQi2Uhy0c
nwTyKR+7Nf75v8iSv7zCIErdFkOnHlAlzE/wSKOFdwVA64eGmzmvuCkgIkJKkfEABSn3Yq8
x1zUIJdWnlsDS3gIjilX/AHYy/b/yeHxfbzIGOg08dsn0U6lcW/qoiSNDJJbOd1LrGdi257
5VL0llw8SdhwSFoVYbEHr9OWXbQY0tdgGO2wG/zrixWkn7Qpiq8LPJT00J2ox7ZEzbI47U7
kfVijsSoJIUGnWmUylbaIUoi8jdlY7im/3Ef8S+HK2VK2ixobNJULJISRyHgDtlgZoy6DtH
8RaQjudqDv0xIQkE4a3vUcfCqbsPEHadP+B/5N5AJpu6vXguuPLlUAt4kdAf9bjlkZNfAmE
bkgCReDuKqex+WXxkC0yhSugBBqAa+OGmttWHTp4VxVtz19j38MVaqOP8fHBSrJFNAQpBri
qwKC61rt2Hj1yMpNkYphHFLMhaFuIPVjuT9+VN4CWapBLHGwkbmhBDA7Hfb4SMAZoSxCNaq
WPxxcI3r33MXL/gCuRLAo+2ctArN9qgB+jMiHJx5BVJrt/nuMkwchJJFN6df6YVWOzcvhFS
OvYZCU6bI4+JcqyGnPevhlZyNwxAIgxn0mVqbqAPpP8AZlZNpkksbP6hDNuwLAe5HL/mrIo
R1mf3qSAfaSjfSx4/qyQKQibiJWWvY42zCDMMiAlWI8Kbj/gTkhMhEogrUlYMI3NQfhr037
cssjO2mWMUrEU+Ftlpuf7ctaFSEooBBqD1Ync++KulIfYd++KrBCGoq9dsEjQZBKb6f1rtb
Row1tzC0p8TEUr8Q+LKAbLkRjQTzTjHaWkcC/ZQU8ep5dT1wpClf3YkIVW470J/Xkwg7IZL
WEEOiCv3ZIhxzNFstU41oO9MkQhDPRGogNNqg/rwhSpNyJrT5/1xQ1UUO1PbFWiAqO57Ka/
dlc+TKPNtJBGz03J9Jae/fMZvUppfgjJ3ctyP0mv/ADTikKEQf/R+X22Yk/JRT/jXGk2oSF
4rNnIqSWoPlQNjSqaSkvU9T/BckqsSJCtO+4+mpxQjrGQtHwbtQg/PMiLRIK+9eI+z3pkmK
k3N34kfChrXxOKqxJAI/wA/fFDqsa79f86YqspxNAa17e2KuryNcVUp6Ku3Q1HtvkJs4LJY
1eaSMircea5jdXJBb0S8jgY6Y5o0YElsx/ajk+JV/wBaNuSZcCvNMLnSYrpzN8PI9ebPT/Y
8WHHJgsoypRhso7JG4tu3bk3ED/JDHASspWkMl3Ff63bwQHlHbPVnHTkdjT/iORlsGPRP2U
ekG93Uj5hjlcWEln2kFPDv0zKDjlZKrk8FNK9T7YqFycVAUUoD09vfFX//1jRq7ePTMOTaE
1hjT6sEoKFaH5ZjHdyuTCfOGqrp91ZWrMFDlpCBvSOhVCfm+W4sRItjKdFiU+uwtayxInEF
mDINg6OHU+Pjy4ZkRxEFqlMFLrTzDrdiSLK9lgjO/pqxK/8AAPVcvGKPUMDMrrzzPr97EYb
q/leJvtJXipr/ADBOPLCMcR0YcRQ0MvqW/pcgHVi4qaBgaVWp/a2xMd2QL1D8vb5JdGozBp
RcSesO4Z/jWv8ArLmDqBRcjCdk51JQJkda71ByuB3TMbIcGp6VPv0y0NCoGHQbeHzxKpnZi
kK+P9cxyd3ICVeYIxO9ipJERm+Nx2G2+RLYEku7Ge0n4q32EUyDwJLcj/wPxYGVBPdCJVHR
DQAhvTO6nben8uSBRIJvcLziYAbnoMkWtIb+ET3MKKp/dxu0o6gFth/wX7OQZgpA8E9xfqz
glR8IA7haYbW6ZNeALYgoKmIAg/LJQ5sDyUbOT14qg8d98yC48giSg6np4jAxbYihOFVLlT
fx6YCleXDrSla9sBKgImGzPEE7kjc5SS5IRVpRKoPs9sCUFrCckP34OrIMbtWZbm6t1NCyJ
IhPQEEqf+NWwyCCmwIgXgdgpC7+NAcsxtE1cBDUkb+JyxqXk8Rt8wceirErt95zFlzc2IoI
ldhgZU1M5ERYEAqwqPbb+uJa5JDOjswnU/8AFTA9AwP7s/7L7H+zxVFpIInRBtQICe5Us23
4JioTMkGKu3XFsUmA6YqgLhSvxD6clHmiXJUguFlagIKjZh70zJDiSCuGVdug7fP2wsFxO1
PAVBxVdFRY3c7dq/PKshZwCVWMLSzyT/tOxVCeyg78f9dhlY2DlDknf6NRo68mD061xu1Sm
5pBJwp+8U7t4j/KywFjIWFVGDEEfZO48cscYilR5TGVpuf4YUKMr8mPb/WxUtHqUr2woUwT
yFR06/LFVG9diojTblQN9J45TMtkArRxq0cnI0fkxU+JUf8ANKZU2qEnwoktOnE/cvLAkK1
tEPrSA7hEkofnyOKHSW6vaLtQVdfpLKf44raXzoi3fClKLyP3f824sgprWMq1Ogr8iCWxQj
7Zh6XIdtj88ugWuYRAk5/ZNCMtaiG6FfhI2PXffFVoJBqKceg9u2Krwa1PU9PauKGm+JAeh
7j3wq5WI+H7xgSgNSnAiop3JAP05VItuMIyVeF7ypX4OJ+QOUFtigbeFWv4gRWiFK+wY0yy
LMBPPq90gpHKQvYHfJMUsvYLh1YzSFlH7PQfhilLdBtDDctK4o0klR/qjIzKCn7MBbhj09W
MfQ9QchFgUMZCjFD0GxIzKDSQvVaKWHzwsWiCem3v/XFL/9c0YioPvmDLk3jmmpZhbsR147
fdlBcl415wvGvfMN1IxqqBY08AEUL/AMS5Zs8IqLiZObHyDXLqa26b4pdxAxWlnQ7fdiUMy
/La5lXVJrUH93KiufnG3/NLtmHqgKb8Jeiaj1U9+W2YkObkS5KEcbN165e4rTHiaHfrQfRg
PJU1tf7kH2zHLlUg4JIrhJEmIHoOQ1egp/zacjSSihbW17AzIedfhD98NI3ChYWH1K6MYYs
jLVA3UAbHfBEJJtNeNeuTYKEtvGqOwFNqsfliQm2PXEkAUfV6es0gVD0o5PcZERZ0i7uN0t
5BJSjCtBthjzQhtNQiE161HTtmS400WpqDv8wfHFgsL8SQ1a/dilaNwCKnAqN0+GN2Y1qwO
48MqJtujFM2Ximw6YGaBt2Kl1JPwMQCfCtVyKQp6j8SZElmGHXF39X1VSTRTQE+1f7cn0RI
Ji0qSQpx+KjqeR7mlOWTxhqkmxUgCo9wMtcdolSh3pQV+7BLkyjzbY+nbmUCvEcm+X7WYjm
hek6Gm/bAlC6vMYoYpgfgDhZPkfHJUxIS3UvVFhJIP7sokjU7shQ1H/C4AwRBcSXCbEjkrF
h0J4r/AM04WQTBJwIArdQTXAypDS36BWc/ZUYhNKzxMLEep9sjk3zO9P8AY4RzVL7RQJYzy
6g0HapzLHJxJ80z4im+4FK4tTZ4kfLauKVGe44pCP2QxYjx4/FlE+bbANaagHED7KjbIFvA
Ttm4p9GEISh7YTzuf2iDiqFjDQTGJq8W3Q++XRLVkFqzHbYfOuTakO4b1aiu29PHscUFcQa
1p06DChYwNDUV7jFVCZx60I7mSOv/AAxOY0ubfEL1m/dRuNzV6j3KlciyaukItlUdyq/eCP
8AiORUIm1Sjg1+Liyf5/8ABYq2CTaxA/tMz7+zLkkIGeBXunJNPgVa/Kpb/hcWQQvOot2/3
8JWp8mYYKSrW7cVKeKKfpFKHJxDCSIjb7LDr0IzIDUURyJUeI/XhRTjQr1qO/ywLTca8Rvs
Dsfnixc6gd/hHj44qsYVr8XYDIllFJ75lmvLa2Q7GVFanck5UXIiE3nbnfOo6IKn5VV2/wC
FXKkjkpWSgXbM37IFPpHL/jbLA2UyJKNGCBUEYWukFfoiqUPfc4lO6W2yr6yMBuXEUa/8Oz
f7FRlSkK84ppy12/fD/hVP/NWEMGrlFPCQdJVDfSftZkQayoo3AVJ2/pljBcHXr2xWn//QH
tJSqH7VaZgy5N8RumxYi0bxA/hlLkvEtfBGr3hNfikZl+TftZs8X0uJPmlLM3zGXNRaBbrx
rilpmfwwKs5k4CrPPy1t2F/LORsU4ofp+PMPUORiDO9SY+rGO3L+BzFjzbpcnRsQhC7b5e4
yHkLVI/apXfEqmtrX0AP8kZjlykosSk13qUEh4h5EIPyQf804siyCJoLaAIp+Fd64bDDcr4
m5D1GFCeleoH9uRCqjsAK4SUKTXELxMK9QQRkjLZNMUu/Ti1GCNW5ySzB6DsEDVb/hsDYDa
Z6qx9Aj2AwR5oWWBX0pKdAw/VmQ4cm2cKSfopimkNMectPUFTQ0Pam/TFkiIiQlabhtq9/f
Aw6pjpPCOEhyPUJO48K5T1cm9kfzViApBxQhJV9O4anRxU/RgLIKV5vFvkWwMDvI2uNSnQA
0SlCBuPf7jkwiRpPbWFhFFyXiVpVT2P8AXLYuPIprMxpsB3yTSAhJGov+TQ098EuTOPNHRb
2477ZiuYk0IZLiW35H903w/wCq3xJ932cSGQRk0RnQRvuvhgCEqR5Io5be5H7qtFI3JjXgx
G/7XwYaYEN6QszSyTH4onfmnegIoo+hcSyCcFeSkEb4EoC5RfrFvART1JASPZfj/wCNclFK
cT7wHCBuhK7ZWMkRp8KqRTxNMyBycOfNHKd9j8/lha1N24E8gaUqD2xSgb2KSVTRiKtzFOw
A2A/1qZjy5t8OSN0lvUjDd670yMm6KazMONDhCoGz9RryTipIACg9hU8jhpiUVd2AdNx8R6
HvXEWGISf1uSspb4lJB7dMuB2aiN3ITx68vc9a5MNZdzP0d8bWlGVwD0r4nIkshElCMxe8Q
dfiU/QDx/42zHJ3bwFdAFtwx9/vZuAwIRM6f3Snu6ADuSEH9cCrhJxeQr0XmR9DKP8AjXGk
KXILHEoOwRt/ciNh+vClSnFZfh7o2/iWKxrgtIUGhUwQEf7qSSv+yJOKQoQq9JGOxJUDwFe
Rp/xHJgopXSaVV/u+Q8Qf65YJsfDbku0FGaor1UjLAbYmJCJt5FlceBXCwKINRsTXAwtTkm
VRStW7fT3wE0zjAlTkhm9D1VkQkb8d6kdx88qMm0Qp1rokNq4uC4klry5EVav+T/LtkZM2n
KnU7lK05xsAfl/102VpHJVtLO2kcSygmRkU9TTYcDt/sMsiytMBFLHtFMyr4YVQ9zHG61k+
JxX4u+AqEPG0MDQMTQAuq+5I+HK0SVLt6w+l0+IvXxJZP+NMLBCmVo7NUYfHbSGNq/ysOcZ
yyJYkWh5JwVJpv1plwlbExWwXJK/GAvQmhr0ySKf/0VhxacbMKEH2zBPJyo809kqLNj7fwy
oNzyDzPEVvIpP2ZYuQ+iSSubDCdnFnzSEjx2y8NTWKWqg9MKrOG/hgKA9P8gwGO2tncULxu
w/1TK5X765gZjZcnGyPVARKvua/hlEebdLksjACDwqcucQudQxNNjShpiUpha1NvX2zHcsJ
Nawxvd3XL/dkhoRsaoFWuMtk8SZ2lqA9eRfif2jWn0ZXabTIbUH34ba3OwAPhhVJr9ASSGK
N/MppgZhJ7KEPqkUpq3ElQx3O455b0TadautIqDoaD8cjHmhS09QImXqCeuZDhyXujDlxqT
7dMVtSFudm6Hfr2wJJbdX9Oqn4qUNe9DtihWgimIRo34cuq0qK+3TMeR3cmHJNLeqDc1Pjg
tNKNxKDcovcg/wwWkLLivpEYWwJLbwxKWlCgSOTzbuaErl8Rs42Q7qzs4ooWm4+6uSa0W1G
DBvuyTEc0PJCxXqOm49sEuSQUVbtWCngMxS5vRKpJBFctN2Z/TJ/2IZfxyRGzHi3pGo4NCD
lTZS2e1inFJBWuxp4Y2xdDbJbRhIhRR2PvhSFzS8Qa4E0l8cnrXzP+zCUUH/WJ5ZdGOzAmi
ml0x9E028MAbAFCzUUQnoB/DLw4Eua93HKvQDscLFC3Lg8avxJ2I7b42ypbNKY0HEcmoAT0
qFRqt/w2Y8ubdBryvKz2zhxQxyFaHw6jGTaE8mZRgWmtLIVXkP7TE1+mmSBYFHSzxhKgg4b
YgMZnZWvJyhryNaDt22yUVmXAkLSnTLQ45aUF2Kg0yucm3HG1z26hD3Pj7nbKLcmqQsNvW8
ll7RKCo+Qf+JwNZVr2GlpMK09MKw+hv64WARFyCy28y92BHz4YClDRyrwTlsxDcvkzf8ANu
IVDxzCV5ATRKogr2LqQP8AjTCUrog7Nbsw6vEr17UPF/8Ah8AVfaIZbdif2th9J44lVsUBD
tX9qhH+xxDMBXaDiKDbDbO0JJ8Q4n6Dk47IPJbaq3rRjwBr939uXhxZJi4alMSaDXEbphb6
dDQFgPp7nKLcq6Xvaxp0ApgRahOFWMueibn5ZGSsenuG+vCUAUaoQnoaZFsCd2cVI4yzcgd
0I8D+yclEoKZi2Wla0rk0WpS2sdKgYVtJNWiKRqE2YOrIPcsMqLILZLgOihftDYV8QSR/xH
AwIddMHaMqaLcxbD/LKie3b/g4poskEBHtawz24cKN1DD6RXJBKRPDxLoB0P68yAbYSFP/0
jBIlBAAoagfjmAeTfE7ppfD0rBx3C/wyEXILzHzfbEWVlOeqkpSvZl5f8a5m4HGmw8kf1zK
DUtPSuKtcxTtUYFWgmuxGKh6/wCXUSKOyVJBIggCq60oaBP5fhzXT5uVjTi/UmSN6bBqH7s
rjzbJclE7H2rWmWuKsJ4g0+jEqmcC8LUE9xuMx3LCSwFhSQdfVYn6WK5KQ9LAn1JxAQBWvX
KWxGL0xYrJmAXFKSXtZCADWpoRhZBD2aBZYTXf1mJ+5ly7o13ckx1QF4f9Uivj1yMebMqds
oVSq7b5e4aqHFN/liq3YjEqselCF3/hgSirMEwjxBP68xZHdyRyV0Y1I8O+Bkl883HUICeh
JX7wcIZ0jZ6hckoSqFPhLAftNX78ujycbJzXlC5r0p0OSa1ZiSC3vWmFA5rS5ao36dsSroG
pDmMXOHJLrhTJaznuGZwPdKEf8Ry2ri0yPqXWkvICm+2YxckckwFeOLEtyii9MUJfcyde2E
M1CyT/AEaSSvxO5P8AwNFH/EcyB9LjzPqTKdibf9WVByA61I9KKg6qD89syQ6+fNfJH8dRv
UdB2xQCh/Q5VLbbjbxxTa70/hIJrQ1BP3ZEi1tvTk9OVxQAmhJHQmlK/dlcg5OI2j5htvkW
xT0962/3/ryMmBULz1JPhRyviBjaQEBbxCN5UO7Ajc7k1Fd8vjyaZqrmjHwHWuWBpLoaF2I
6fxzHyFycSsRsPCuVNq6CJayN2cfhybFqKlc/vEuEP2WjZgfkQ2SYqSyldOQE/HAVDfMKMU
lDuqPdBAeIliDJX3pRf+ClxpIQFx6kdnLMu7ExF16ENFJ6UgP/AAuSClNZpFSCSbtGQ4JHZ
h6it/wWQQq28TRxKinqa/Rxr/xviyAVFULuNq9MWxayhq+OKoK4jPUduuSBUqVvUsCv2gSK
5kQceYTCIgyqgNe/jgnyYwG6dxseAzHDaVOT4mKjt1wqo3duWsp0X7bIwUe9MBZBi4tpGmj
ilqpFVIPUfakyLZaeaYzyW7xOKOhNPn3/AOGwsJJvC/ONW65MFiXOCPfChJ9WjL+lxNJA2x
9v2mP+SuVlsCRRO4Z1O4hkCe5NafwwJIVroyloVH2VSMJ81LP/AM1ZJhSfw/Dbqo6Ux6Kk9
wv+kSgDvv8Adl8OTXN//9M4thWaMHpWuYM+TkQ5onUZB9WnD/ZCk/hkAG0l5h53mSSa0teI
5W8XNm7/ALwCie32MzcMacaRYgUpvTp4McyWC0k+Bp9/6sVb4k9sVcE8aD36YCh6N5GvHls
oFk/3TI8SNSlVKiQfd8eYWYbuRhLNLv4rVj3XcHMYc3IIQRbrvtlzigNICwBPQkfR7YJckx
G6bSH4QP2ab5QHJ6JLCCRSmzOaD/ZZZL6Wo7zTZRSmY7cigaKKYoKhcE8cISECYxQmnXFKC
i+G5VDtSWo+TAn9eXA2GBHqTadA0EgPSmRtlzQVqSIgSfA/hl7inmqnehGLFcQQB40xVYyg
jbxxQVWyfhF8qj8cxZc3LHJFI3wnxORZpJqMUr3UPA7+olPoOEMhyTe7Oyqo3O/yxYjml8Y
oj+AdqZkR5NGTm2AQKjeuSa1xO+wrXCq00U1O3hgJ2Yh1ttAtdywr9GUHm7EdENKAkE1dvt
gD3IoP15YDQcbJvJbp9q0UQB3bvmNLm5JRrBuNentjSFQqSuNIIQV5bckJUbjemEc0hDWhH
1cr0KuQR9IP8cyQdmiY9SZNHVGU1oRsfoylyAUPYgiBFJ3Usp+gnMiPJwsnNFBqEg9R4YWt
bUVJIGKrTTsN+47b4EtWxKzrXuD+GVzb8KMmcCFm7AZFvKF0lhJZg9zU/fkCxK91IcmvTAt
oKFazXFT1Kn9eXwacqldMVfjXsPw65aGtXtU+CoGY2Tm5GMbKzUX6cqbQpRXDwjcfCahfp3
/4lhYGKh9ciHxn+6Ysh/1WH8K4hiQpV5QXIUVYsZOP83Ci0/4DJBBU19NpbPi1UaCWNm91C
b/8FkkALHubeaC4kcV9UhZ0HZiKuf8AhFfI0tLWlLaVJE5LNIJQB/kJxb/hcK0menv6lt6h
/lAB+gA/8RwFmFUkBd8i2KTSqoJ8MVWovq2wkYULjkPkemG1QVueE8i+4I+kZkwaMqMta/W
F5UBodsZ8mEU9i+yMx20oQT0unjPWoP0Ef2YrSN2YDFCFm06KWdZadDU/dSn04KSCpwW8kM
07EbO5Yf5/RhpJkjbccQy+5/HfJBjavxqNuvfCtqD2gZuZFW6fRkTFkCk36Iit3LuankWA9
ya1yNKZIe4SMQs+3OOnEdz+zt/yMw0oTGMEW6V6gb4UpTcsBO3v3y2LXN//1Du2p9YSn0j6
MwJuRj5ta1QW7DoWIX3oTTIxbJckjn0+3vJpHnhhmjYBSsgBIGwADfs5s4AU4EpG0qu/KPl
1/jME0FWCUhetWIqWWOX1F4KPi/vcTGR+lkMg/iWf8q98us1BqNyp68PTUtQdacf5crJyDa
mYlArE8p+VVk9GNbq5loxBkcRqSv7B4LyXJCM+qDkHQK8GhaJbyAw2KKw3DSEufoEjSfZyz
gA5tJmTyRiM8E6GTbi6EUFAATw/4Gj5RniK2bsMt2S3VBZMfFc1zsAgep6VqN8yHEXLstKb
1FT9ORlyTHmmd1Rbct3AqK/LKXJQGmw+pHGf5VH3sOTZKZYRG9pp6VBTuMrpnbbxc4ihJAI
oabH6MaW1OdRw61wUkFDmP4fxyVLaW6p+4aOYbEOu/wBIyQXmU0lb/RyfEVwFKW2JLW5odw
QD92XuLLmjitYx/McIYOAGwwq4henfApU4WpFU9akfjmLLm5QR9rHyWv3Y8LJRntx9djPXj
U0/D+ONJt15IEJfsq9MRzQlsT/Aq9xufYnfMgOPM2VUsAood+/vhYtU+JTXbv47YVXyCoJH
gf1YCEBfaovoqadFH6soc4HZCBPrEgj7B2dj9JVMlI7NQG9pnFZqFFcpZyk3JAKDwwra5YV
K7j5Uxpbakt1K+ONLaTXkQt5i42STZh/lfsnLIFjIWEzQBrdWO9QOnywEMhyQNtQc1PaRvx
3/AI5fHk4+TmrMeQO2/wDDC1tqPhqfH9WKGqffjSrYgPVUV3oaZXMN+EouVOds6kdiD9IyA
byl2hB4k9MmoG33ZCSlE3ZKSexwIQtt/e3Fdt1Ffvy+HJpzHdRu9mJ+j/ay3o1hE2dDGO9T
tmLLm5Y5Keo84lEw+yn94PFf+bchTIKZlSRKdQRsfnilCXMAKcR0HxH59P1YoKnaLMIG4MB
cIxBJ71+KIn/JdeSYWstW/B7UBNjDOdm6hZUK8f8AYyLxwlDb2Agt2Dn4iy+p/wAi1XG1Uo
laNbUyfYV5UPjxYKrH/kUvPEFKO08m2tmgc/EppUdNsBZgNTXLFqL0OKUOHe4uI7VTQPUyn
wRftf8ABfZwgJTx1AjoBQAdMAQlKD/SnNK9NvvzJg05UVFUXKGlATsDjNqgnkTVXpQeGUFv
KS6jKYtUs2U0EjGJ/eoZl/4ZcACRyVr17qSRYomKJsTTvXrXJUsQKTy2jZbdAx+KmLAtSUB
G2KF6LQbd+uFC6tMVXChGSSlWtw84goJFQTt45As4MX5yPJAklTxlo1e4ALLX5YWZjTJCV9
IeGRYpLOeVy9NwKbZbFrm//9U6hNJ4x2r+vMCfJyMfNR16SnpLWgrUn/V+LDijZZ5DQSiG6
b1o1ZB6dCJCw+I9jwr/AD1+L/IzZAOvJRDRcrr1TIGQcgq8SPtGvL/ZZMRYGSutFkBqCSkq
pXqu3Lnz/wCJZGQTGRpCNaSnj++HEGtQaAD2/a9T42+Pjww1sha6R27Ecwgf4nKim/dB/wA
SxZHdCXVSjsFJBHwMdt/tA1/yqZVl5M8WxZDI4k0zmOhjr+Gas83aBCRt6i06GnXL3FKsRR
eQ8R+vBLkseaM1F2Fg5HXifxyhy+q3Stoht/tY2itqTP54WJdt9GKAVKUCnTAm1LYe1MVSb
zEK2slOwJr7jfFnFGNLz0/n4pX7xjzSh7E/uFBFdl3+jLwXDlzRiDsdq7++SYtkA0r17Yqs
Y0Ne4wKoKwUOhFKMSo9jvlEhu5MDab2hpECe+LNSJ5XTn+UAfSd8ioCX6vMESh3LECnsOuG
I3U8kM45RfuqVYfC3bfLrcUjdUjBBAale1cKFQAn5djklX02o3htgKt2zfuB8socyO6hpDf
blb9p3A+SswXIyKSE3EwpQYGNN15DFC1mIAxWmvW9t8VpLtTQTQuq9SNj74Qzi6wm9XT43H
Wm/zGx/VkiVIpDW7kyMARu5p92Wx5ONk5ouJDwNfoGSam1HFdxhVs8dtvngVQJKSBuymv0Z
GTKBopgCChypzLQVlGoupVHjUfTgIW1+ppRa16YKQl8M1JXI/aUH6RXLYtWXddIiuxPc7HL
ejTa+x2FOlCQPozGlzcyG4V7pQyEUrt0yI5pY/Z843eDfjG5VCf5eo/4GvHGQSCjGB4gdS2
wH6zkU2hpLeZpjIjFKKV+HvXJIKhbSyRrNczupkJ4kLtXjX4mH8zYlrK+S9kkSP1B9vdh81
P8AzVgRTbpN9YEZ6xoEqOiswBm6/tf7rws4hMYowEAO5AAqeu2RZrHQAGgw2hR0kK93cyHq
vGMf8SP/ABLJlU6c/ARkQqVRUF6570FPxy+DRmRdBzQdwwwzacfNNIieIylyix7XHZb6zYf
szKR+OIZAMgs5YJFV2ALDuRhayCjXuUVa1oBjaKUEZpX5nZewyK0ieX34bQVsjFevTAVCml
yAaMaeGEFNKF7NG60bcU+7CSkbMVklSTVIreHZUBkY/M8BhpmyCXaEV22yDG0mNTcyU61FP
xy6I2a8j//WN1ak0f8ArfrrmBPk5GPmhdaYG7i5HYCn3kD/AIjluCPqXPyQhgRKsoLMe4IB
zZOtK+NpFFGVhXvUHfFC2d5VHqglTHFKSTTqVAH68BZBQsp7g8g26IKKAK06ftP/AC5JBdP
C0yj4mDeJIHXftTHZQVBrdBbMjGoqNyanY1plUwKZxkbTe1r+iGUn+7qv/AniM1Uubt4HZZ
ZyJKCQCvA8WBFN6Vy1xpc0RJQoxHYVp8sEuSBzXalJ/oHzA/rlAcwlEWK0toyDRio6YoRaz
FRxfp0rhYlVFSKqa4QGKnJsKt0wJCgB6hqT9GKQhdTjV7V09j+rAzihLRy2jjf7KFfuw9U9
VXTaNFxX9kCv3ZcHDnzR1CRTthYqchKgEdO5xVTLclLeHU42lC3A4mo7r+IyqQbsac2jcrd
WJ3K1PzyDYpwn4Wk7uSR8ug/DGmSTXh+sXRA3VBv88bSA62YoxhP2dyvz/aycS1ZIdUSYzy
5dK9h0yynHVI1AQEmm+3vklbI2r3r0xKLU4zxiZf5Sfu65SQ5mM2EJpTkW0Xv8R/2R5fxys
thTuKjCuGmLbkIu+NIpytG6cgaqehxAQtkoo3xpklty9K1xSAoaW1IbhP8AfcrgD2b4/wDj
fJUp3WWjfGprT4mNOx69ctjycXJzTFdt6bU2PzwtS4gH5YVWsOg7YFUZGoa8QSRSvcnAWQR
NtIWjKn7S7H6MpcoKcTcL9T2kUj6Qa4pXao49FvGmBUqtAWaRhuAFUficti05CvNYxxY71q
TttXJhp6q1kw3+Z/XlEubmw5IianE/ryFJSOgDiTsZXU/TT/mnLJDZhfqpHoob4j1ylsXUS
h/VgVKf0dwnYkcw5LEHp1+zkgVpVaydjzb7X4UxtaREEKoPEjx64LUBFrxHfAlDXk6JEzdg
DkgLQs0yP02AP2nVXb5tlkgxibKaSmib4KZ0lcLVuZWG1AD+vLYBozohH+MbVAI3+eGbTj5
pxAaplLklINYQtewDrx5P/wACpyQCSaCKSBiA8blOQr41yq1RdvC2xkYsewxtBTGMEAHtht
jaohpXG0Oc1U42qW3BBqp/twMwkt48yggSHj4ZKJSh9MgH1yFz1eKp+mRz/wAbZYdgxBtkV
0tIdsgkJPFQyyn3UZdHk05X/9c2oPUTbuKHMGfJyIc0J5hURSxSfzlFB8KcuX/GuXafmuo5
KdR6amgJPQ5sHWlCz16LyB3o1SD91cKHC5cQt6gJokgNev2fbInmzC76wIouUs4Vn6IwANT
xPb7PGuFBDolq1DQd/ffEsQ67VRDThTqDXr88ieTMIuzIfRmm6LJuPu3/ABzVT5u1x/Sp2g
Yhiem230ZJplzRDLIyE8t+pHiO+J5IDtRB/RbMP2ASfu/tyoOaQjLBgbaMg1HEfqyKkL53I
PXCwS3UdTkto+SE06MMU0p6ZqM1xFzlap6Urt1wlaTWAkqTT6MCKUrqiwsW/HAyillg1dF5
V+1yA+85PqyRGmErE1f2iD9FMscKfNGvMyKOKFj2Ht074WNLS4cUAPhQ7e1cVcwovBfauKU
JdngY0HSXmtfcLyX/AIi2QkGzGd0daSsLSld22X6dsqcim7qYQWpPZRt/DCypLIEKx8m+02
5+ZyJSplv9Kip1LgZOLGY2RjlgpI6U2ywFwm0diBtvTockEOkkuAwCqCo6g7E/y0/2WJVTa
QfV7iQdg1fYgb5WXKxIey+BVU9FAH3DKm+k2gmFKZNSFl3OOB33piilDSp62cO9Tx3ripCL
nl5KcBUBK7lzTAmkJp8pFxeRjoQjj6Rx/wCNcmqIso6SxmnUncfI5OLhT5psARtWp7n55Jq
WMpANOoPXoMKVJWLEDfAl0ah3qR0yqZb8cVQn0pQR9l9q+4yIbVO6+BklH+6zU/LvhZKOrS
kQAg15UGAc2CH05T6LHpVzWvgABloaMjrgVkJ7bVHbxyQawutW+Ij365RLm5uPkiZyFQmvb
fIpSeRS1kzLXlVnUDxVqj8MvrZx5yqa+0n5oprWvX6cxi5YRiMD9PXIrS80P6sUNoo44oWM
q1xSFJ3wpS2/cyMkNf7xlX6Cfi/DLIBjI0EwjbjdDsCpH3HLJtOI2jJifTO+Vt4S+3/v5fo
p+OXQaM6uo+NdtyRhk0QO6dQbRdMpcopLd/Fqa+0bV/2RVcsgGvIdkTZbwhD1FR922Y8gzB
2RkJoaHrgSUYGJxYrx/t4QhTkYgdaYUhLbiVVY13xZJLeszIz/APAD54YpRNrGI7yADaiFR
8hxpXLpDZpxndObihi+jKi2JHHy9SXj/N/DLocmrJzf/9AyhAE6gbJUFB4eP45gSciHNvzF
EJtLncCsluBKlOoKfF+K5LFKpN2WFxSyzmWe1VuteopX+3Nq6iQdKqqp+E7brt0xDFK7+Z4
LdxHJwLbKWI/2XFj7YJM4qlqOfGSRWqalI2pUV77nCOSk2mUCCteBB2qzUP6jgJYIfU3qoj
TYuQg8asQv8chM0G3GLKcXCxRWZhiFI4wEA9gM1ZO7twKC23TjET7g/hkw4subb1Ac+xr93
XE8mKsYoprIwyiqSJxb5EZUHO6BDaJK3oNBIayQM0Te/E8eWJZEJhJQj+GRLBjGvxyUHUo5
4Ee7VGSiUjZT0C0m5kyAiNDxAPiCwYfQ2GSsuXYbdcghLNalf0fTQ/vJCET/AFmPH+OSAZR
DUtvFbaeLaI/uo14r4/5TH/W+1h6pX6Z8cDFugIH4ZYHBnzRvIBSCKgYWKGHxOHoQXAU1+9
a4qrsoA2FP8/fFUBqMTyw1jI9SJhKjHYVX7S/8DyXIllA7ouHoiJ9lR1yoOYFDUKt6SNspc
V+gE4QyCyVgq08MiUgIGEmW+UA7IGcn6OI/FsnENeQ7JgCOrVHy7175Nw+iIZVXqMkEFTlZ
uFAtTiqhKiizueW3RvpOVlycJQiOFAOVuVSp9aodjUDJBaUp71SpqaEDqcKqWm3XG1jU/bA
3B2I+jFCNN3UVr9ORKaQ8knP3wJpD6eyG/nX9oxbfIcstYFMLMk8H7gV+W2SDgz5o8PReQB
am53H8cLWp+sxFJE4M3Q7EVrsAf9XG0tqKDlTdt98V6tWzA18QTlB5ubAbImVPUhKj7Q3U+
4xCUPy5whj0NQR4UySQlN47NbIhNSjcSf1YKQVbSyXtmYmq+q4X/VU8P+NctA2cWZ3XXAox
INaDJBgGrU/H9OUS5ubi+lVu2+A7ZEc2QQcG1qnyqPvzIA2cPJzQFsxjkeL+Vyo+QO34ZjS
DmQNxCaQvUeFO+Vs1YAnChUjH7vxwIKlKSMVCDmfrhCUFD8d/DXopZ/uU5dBryckwYn1UPg
Tk5tOI7otjVDv0ypywEFa73Mo8AKf8NlsHHz8kSqVnUeJyU3Hx804Wixj3ylyUklPLUpa9B
Gv4tlsGvLyRdmN3B7NX8MomN2UOSNQAGvc5BkiVNBhVvlQYoUZX64pSqf45KDrhShLqPjGC
evIdfCuShzXouhYG8hJ8GH6suk04uacv8SU9sqLdSTGkU8qNvuD+GWw5NWQP/9E2MYQgp1U
be2YMg34zu3JF6ksq8a/WYvToD4gin+xblgi5Mix3RyfR4MN02PzHwnNpHkHVZBuUfIACen
3Cv45NrpKNURfqc3+qT/ntioG6KtClAABsKE/h74oKZIihdiaEdqYLVBpEbjUbeMCvpsZjX
wiHPf8A2XHKcxIjs5OAerdHSs31Z6j455B+r4s1tOzEuaLi+GPgdz/ZlgcM81NvsNTbqMSg
KRkZoFEbFCkgNaVHEAsAf9dRlYDnk0AhrSUJq9yqmqycJB9K0P4rgLPom0jAfT1wNdJPqxB
tpa7kKSvzHTEFkAv0iUm0h7FlBb598SVITcSVHhTFhSU3LepqERYEpFWVwPBRRf8AhmyQbB
TUxZbVuZLNLJ8AA7EL8I/yY8lTESvdM9OjCwMtKFWFfnTJuDM7ogLXam539sWK0xqSNq06/
MYqtddiT/mMSqEuVPpFhuSCPvyJbIblE24CRAE70798hTm0gtUk4mBQdzICPkBikBSumPAn
Ilks0eNTDJJT43cgnvRfsjLohw8x3TAxAjiPmThppREgXqOg2xYqfEdKdMVSvXJJI9NnePY
AKSRU7Bt8jJycClA6yoCDVSAR9OUuYqPaQsPiUE/LFUBdafbMpJSu3Spp+vJAoU9PhSZBLJ
8bn4anwX4F/BcBKgUmq28SiqIoI8BvgSoT/CpOFUnsHkfW2KV4hCGpSlKV75YwZPaxqGQAd
B/DJhwJG0YAFbbp3xYoeWrlhxI4kEfMb4qqxhfTDUG/fDS2hVcR3EiHx5KfY5RIOZhNxRkU
hY9cQ2dFKh5SAdORp9IrklSrU4SkTshqGX7iOmCkFFWEKwWcMS70QVPu3xM3+yZstcKXN1w
AWNKb/ThCAowbuwHjTKDzc3D9KrcLVTTfAAzUINoUXvxH+Yy8cnByc0rijL3spFePM7/LbM
eZcvGKCcRJShOVNhKq5226YoXwtWMUOFC2VeQxVAXMTcTtiGSXxHjcoSN9x94OXQa8vJMYi
zuBTapoMnNpxfUjKVqvfKnMQENU1HjSodTt8stxuPn5JnbAG4BPYVxm0Ygi5XoQp75W39Ep
m+G/k8Qm9O24plsGvLyRthVuR9/4ZTPmmHJGAGuQbFZOmKG2OKoaYin9MSyQvCrE9xgVDX6
FoWI2IG3zGSiVQVox+tQk77E1+7MiRtpxiin6k16ZU2JZfcVukYn7QI28e2TiwyDZ/9I49T
Y7VB6+2YbaEHcSbMvqGlDxYbMvyYYAN24T23Suxh9JiATuxPxdevXNjHk4E+eyLuCQNj75J
rSq9QSoYuhl+AU6/EaYZFI5r7JqgV+ke+PRBCbq3wV7b0GRVL7iOOS7iEhZQTxDJtuSKBv8
k5Vl+lvw1xbppHCoZCSf3Yoi9aV+07H9p2zBAcyc+5VYUbl02H4ZJqAU2dg1Qa0G9cCoZ5W
ClU3jOzkEhlB+NeP83xYKciOTbdDWskkl/wA5CvJUVAUUqCASVrUt8W+Vybwm8rkptgVJtU
f9y4P7Wx+k0xHNKvp7FV4/ysw+ipwkIHJNFb4NuuBBSi7aU3JijlEaygCUU5F1RufpD9r4v
8n7WSCSNkTHHPLMrykLHF9hSas1Ty5Px+FKtkw48sgA2TG2fiGpuCcLj0q+oFJU/R/bhWmv
U99++NqAoy3agenTl/NTrgJZcKnIweI8du9BsQeuApjsUGZG3Af4A8aDfb4qFv15FzwomRZ
5wEJYxvJyJ6Ch4oPD7IwFQvn5cCD9GRSiNFFLMnvzev35dHk4Wb6kxK7V+f34WlSVyV+Km/
UivXFKn6u1Oh8e2K0pThJYmjahVhRlbcEHs2AsoGil9ogjPpA1VPs71NO2VEObGVpiq1SuB
NoG8IWJjXoP1YgMkNpq8Ywo7AH7wGxKIm0zoAtcUpdfvRTT5fScICk0ERY6atsORdmJNWAo
Fr93JuP7PLLacOeXomVvxMyg+/6sWhEmgPTcYVaZBv79MKGilAABsOoGKpffDi6SD7QPFv1
5XIORgO6pbyUGx38ciHLLcMqiSVHIBDAj3BH/ADbkmKy69N0KcgQ6kexOFNOt2BhiI7qP1Z
IODPmtnFJKe2SAYKNsoBkZq15tt71yiXNzsXJXdTwJPSmRDNLmf0oQy/aNAg9zl10HEIuSr
Z23BaU+nvmKS5YFBGhP9rAi25E+HbFQXQIQtAMVK8oSegxQoyxEqdsUgpPdwNE6yqPsmpA8
MtgUSFq1s9LqIKKo37XbfLJ8nHhtJNilDyGx+8ZTTlAoCQUvYiPBv1VyyDVm5I22Yet17bf
KuGbThRExIao7ZEN6Uhud1cSeAVf1tlg2asncmtjEUjFdidz9OUHcswNkURTIpVE6YqpiZT
MYqHlSvTah2+/CmlkoxVRAG+ClUp4uSnCAqTt+4uov5A9P+CB/42y2PJjW6fxtyAORZJdfG
lxGep+Lr06ZOLGY2f/TFs0gFD13Fcwm8BCPNGshDH3JwhkQ3Gw4Bga+/iM2ETs4EhRbdgw9
xtkmKXMA1zGDsOa7Hp1rjLkyHNq0BBK1rQ7ffhCCmycjHQHfIoQ0i1voFP8APX/gQzfwyvL
9LZjG6YK9Dt1OYLlKqsOJJFaHfCqkwRjQinc40lCSoq7g06Cnb54sgpKRHcde1AaeHbK5N2
Mpixqg8SMi3JLqppE+IZdFWxJHIV6OevviWMeSbKaR7fdgUpbUPqCnvGGb7xx/jkotWY7Iw
vToenbxyxxaRdkvKJ6t33J64pXOh4sQe3U7nDSEOwkXatdzQ/PtgZAIaaWNHANa969BjSQF
NbxTIVofTI+EnYk91xIZAIdrRZZ2QswFeVK/8D0yu3JgbCYQWqQJRAAO58TkSlZMpKnwwMg
u0Y8YJUJ2WU/iFOXROzh5/qTD1KfD2PfJNLUiJQivegHzxVDSxGg+LavbGmSGZX2Wvbp7DA
WQQsci/WiAvEDb6chNvxlNI6lDvkW5K9TJWCTxocUtaatCyjoKAfQowljHkmbgBPowUytKZ
1Et3DGehcEj2X4v4ZKLHIdkxaQ0rUb/AHfTljgq8LAOGG5oafdgRSJZ6UJHXY4rS1pAd67d
sNopZJc+n369MFsuFB3UweDcUo6/83ZGTZjFFfbdPCu2Qcwoe/f0RI4UnkAFK9iDXk2EFih
Zbi29UMJAQspBA3PErXp4LXJMrTa1WkUVdjxGxHtkw4Ezvay6B9Ymo6Dbqa4QwWWq8h7cm/
Wcolzc3H9KteEJbse9D+rEMkvjiEs6rTaNR95H/NOHIejTAb2m0Fso7ZRTaSiPRUdsNMbU3
jFOmFNuRKdMFLa8xrjSLWtEu9MU2gLuAFDthCQldsoSTgRujin+qTt92Xcw1SjUk/oCmQbk
unA+uQ/7Lb/YnJwa8vJWgb/SOnVf44zYYEXNThX2yDcEpsQJLiVT09Sp+hU/rkiWEo7sgii
FBkKVeybUwLbgKCmCktcUDFtqnviqlJ02xtIU1UdcKtMooflii2P6wfSo47Mu/wDslycSyp
PLY1iGJTSW3xrdRr2q1fuOGPNhPk//1Bkh+IEdv45hOQEunCGXcGh6thZWvtypV4q8SDQd+
mZuI2HDzCi0apyX6a5aGlBSkLNG3/FifQa4JcmQK+1BqadckEHmmUW4pUjrvkUKVA18HG/B
Tv7kccx85oU3YgqCUlt/7Mwy5SLtzyj+R+/JBCncEITUVFDthUIbmGAp27V+kYskJLUOD+y
u+33ZGQbIGkwhcMnXen45XblJbqY/cSD/ACTiF6L7BgS57Fq/gMSxjyTKSXihp17/ADwJS+
zqz3EoPUhF+j4jlsQ4+ZFAGn6sLQjrJSYmVqUr1+jEKqOSpbcVoOuSKqL70p236/dkE2gLo
KZAaFt6MR1GSBZBRKhZio7LUA7n54CU2v8AijljdhxqSCffIybcZRqPVSTlbdS1qcGNcVUd
LagufHmP1ZZHk42Ybo0sag+/T3yTSiHHInl26HCqFduO1QNzUd8VQ7j4ifAUp/n44lkEDU/
WVYDY9T75GTbDmmkL1XK3IS/VlP1eQ/5JwgLbemg8nJFPi7fJcZIjyRtwzBN+mKQlcPxXTu
P91rQH3b+xcnFpzFG/EKGlT4ZJx1e2J9ZRWnXbtsMCEW8e9Qa08ffGlQzo4cmvc1xpUPM3C
Pkylq0477YswhpLhZFEag1JFT2yMmcRujYQVH8Mg5JK+cKwo3frTFQlMNtD+lIVVRReTsO2
wycWGQ0E9XY1qSffJuCSoT/FN1psMIVZZU3HWjHf6cpPNzMfJ2pyBbaRvBT+AwBsAW6UvJf
VbrL8Q+X7P4YJGywqk4UACmRQuLAUxVTZlOKKaU07fdiq71B0xVqu9cKVCcA1pgSkF5SG4S
UV4khX++oP3jJR5MyLT2NqxVxQgJG5XafTT/gTk4NeX6VQGl0nutPuOMmGAou4b92flkW8J
Zom8k7no0rgf7Gi/wAMBTJkkRBAwNRX09sKFpAwKtK1xpVNwKY0kLNhirTVC4UhjuvryhkA
8K/dvgDMJpYSc7SN/wCZRhUpfeuBdrU7Cu/0ZKPNhPk//9UQnq0HM7Dr9PzzDclzQLuxoPf
54KRalLEqMAKK0leLeJGZenaMygzh6pIKSLsKdD/qnMlxigrsEOm9RzXfuTXBLkkc0RBGS7
AEfaO/9MI5KeaMZmii6BpDstMCGoInRm5kciBUDMTUFyMIVGryqKfPwzFLkhdbTMI2RhQhy
B7ig3yQYlZdAlCW3CitQK7YUhQS3AFR0O/z+/FJKoEVlAOwYYre6y3OxWvxLsQeu2UlzIGw
htQH7pgepFKYhkoaQ5eMH9qtKfLbEppH3L+nGQW64EUp2IpbRntJyevzJ/plwcPKfUi0PYf
fha0bYyMsbV6k/qGKFl07MKr9xGKQpoZqDlQnxHQffgSvMCtVu/jitrGt1qGIHuR4ZEhbQt
xCXjkkDEgDlGCepHxfqxkyjKi62nEijxytzQqyH92TiFUtJNfrFOpZT79Msi4+bmmFRQdyO
oGScdVkkALKNwBhVLroyM/wGld9x0rim2kEmwJ26HFLUsQCM/Qjf6a1wFMTuq25qPfplVOY
paqvK1k/1T+rJBACnpwrGz+JJ/hgKjYKt0/w7YGQQ1onwSN3Zz8qL8K5YHFyndFctqruwH4
ZJqV7Y0kBA3Na/KmKCiJAFA8KgmvTFCg715b1I2qD0xShbigj4dew8MFMwhUACqxXi9aGpr
gk2R5pgh/dip38Mrcgqc7bHw7Yqg9MBkuZpz0X4F+Z+Jv1ZMNGUpqhJ3PzpknGKnIwDliaY
QhStm+NwD8PI/1ysuXi5KWtSf6JIAd2HEH3Y8MDcEZagIigUoBT7sgWJRoYkVGBi0STitN1
p1+WKFwIO4xVa9K4lVhYgYppRlkoN++FICUamnq20oH2uJK/MYQyCYWM4mtUeu7KD94w0pQ
cjML9VXqORp4/DkotWTkrJKXuFahA4/DX54ZMMCNunHo/RlZDkBAaGK2yv/MzP97McBWSfR
Og774hqVz0qNh1woaqfoxV2KqbDw7YpU3oo3G+KqXIn5YpSrV7ctC1BU0ocWQK3QZuemwmt
SF4k/6vw4s0Nf73AA3IJ69MlFqnyf/WH0qu/brmG3W7sa9ehPbFbQWoHiqHoFcfRUZfhO7X
kFhDyMpj5nerfGtKiv8AMP8AWzMHJxigrp6zRhDTiQxLdqeOMuSjmiFJgk4seXKrA9+pxCn
mmVuYnAmLhhSo/wAkD2yJQFGCT1EMrGnNmangK8V/4jmFlO7l4hs6STcBDu2VNqvElIT8zW
uGkLXqqgqWA7g4q0qDp1puMVJcOQNRt3xKLQgPC7kr0NGBPyGUyczCdkPq8pCDu0hAXENyF
0qRopDE3wk1cN4jr/xthIUFW1GUn4VPxEUGCkoy1FLOBQeiCm+XBwJ/UiEajcRTcAHFgire
gQ061+E/LAqpJR/gcUY9wfp64quUVXcU/DFVwPjuQN98UWtfYAbAdcVtYyLxpTbpX542tpP
bBQOQG6n8MqLsI8keyViJA64EqGnnhJKB+2qt9xZT/wASyyLj5keGPSm9ckHHLb1Dnj171w
qFGQB2A4jkpqu/0YlWyKrvirTEFG2rtT2wFIatd1YHxyDmW3fgG2YnfY/qxSCh9K/3hjNd2
UV+kYpKpdigjWmxI3wItDx19JAN+5H01ywOJk5qyHqNuvXCxRFuwWRT1NDT7sUK00vJNhSo
2PsMVCAX1/UO9F6UAPyxZ2rqhf7W5HUYlFqV1EqxEV3BXbvuRkJM4HdqJyEp3ytyihb6fih
FaNklRWlRejZR7fE/7xj7vuP+F45YA4UzZRm4B60xYIO9iLOTUlWFHA/XtkglZajg3GtelK
/Km/3ZWQ5GI7KWqt8EK/zzRjf/AFh/TIt4RcUtB1yKEdDJy2ONIIV1QEVxpC2QbY0gLbdkZ
aV+IHcYKQVV1FNsNJCkygYpQVw3hgZBASksDXCpa0WSlmE7oWT7icmktwkPqBY9FG3zNclE
NGU7ImZVR0YbVJFMZNeE7qt2f9HI7Uytywp+XqHT4T/kjfxwFjJNgBWvfEBgvWQoKNuMUFW
VlbvSvbDTFsqOoocaVTagFdsVUahjU74GQcQpHtilA328ZGKQEr0A0gmi/klcff8AF/xthb
G7qn1v6D/TJRacvJ//1x8dCK12zDptc7LUitSdxiqEvkMtvIgNCKEU67GvfLcR3Yz5JcgYb
OzLsA5VQy9K1k/lzOLiINZ4W1BBsYgwBPj/AJffiuRyfSWUeaKklV5z8VCHLBiKcakkbn4f
+Cw4xsiaJluIbeIyTIPXIogj+05/1f8AiTfYxKAvsa/VEYkFnqSR0FT0zAyfUXLhyXhQJDy
/zGVtqMjBMdT40wsXOgoR2Pj+OKqMZFCSNlNBirnkRdxv2H0YSEWgbrkZiQK1AHTuN8pPNz
MPJL7uOWU1faOIVZvH/JXEN4XvA3qh49nRVNPo4mmEtWMr5kYqFpyZqHlTt1wW2ouA1t4wN
6KB922WhwZ/UrxpyAJqfDFgSj7ZaxMtNge2KF7x0FOh7Yq2nxV8D1xVcwC8geg7DrtihTc1
28OmBVKRmAFNvfFeqWBHiuZIv2G+NPcf825XIOdinYR0bfuip7jbBTYQhoX4XKU2qrL+pv4
ZOLRkGyNUMSCD/t5Jxuiu6B/8/wCuSQoyClG6EdcCXJRh12xYtPTiQe9dsSoU7Av6ZJHX9e
Qc4KOoSOLcgdW+H6TtilZZkrG0Q3VCVHyB2piVidlXUuQi5fyiowdUqCV9JAOtBljhy5qqI
x3rsewxRatGPjB8K/qxQqFyF3oV7dK4qtjAFSg4hjX6TgpVSnE77gjftvhW1l18UQUbVZQP
o+L/AI1yMmzHuVHiVhqe3jldOWld2OUMkp6tsPHfbJAKeSdxgKAoFAAAB7AZNwJHddX4fDx
xQouxBPL78kFQqSK05I7bH59ciW/Ep6ka3FqnjJWn+qpbIHk5ICrzoaDK0I22alMMUpgjCm
TYkLJ2ABxRSV21wf0lIn7PphvpDEZEppN+QNPAYopSkYVxSAl0zAk4sqQErb4gIWaZIFM6e
Dk/eOWTVVtDyuH7Ek/gMkHHyoqcEgHwOMmvHzbuifqbEdlI/DK3NKn5aJ/RsBH8gwIKeCm9
N/HA19VJ5aHiemFaaedljLA0YDritJTda467dHVgpAO2/Rv9XJLSMtL1pkLsSR27DbwyKkI
lXBag6Df5YrS5zVQAdz0wLSHuQPSJO5HXFkEn0Zq3F4o6CWvtuq5INjrgn614VByQacg2f/
/QHhFoB4Zhtq0xqGqKkDFULdcuDBArM2xDdAMvwws21ZJUEtmgdoiJHaSlSafCntRf2v8AZ
5mBxrQ1up9ZK/YDCu3avcYz5M4qhTlEoMfJzU8j2qdviwxGzGRctpKPiV3TYVjVzxI9gfs4
kKCmGnl/RZX3Cn4TsKg+I/mzCzx3cjHJEEKRQGhGUNyvbGsXxHepr8sVLUjq1FXem/I9Pox
Qs4qQAR9OKrWjQ049epphSFsSLK0oPWu30DKZc3Lx7BB3sFVMa96k/OlcAbVtoOTl/wBmgA
P0VOSk14xSKlgRYi+xNKKP15ENlqFoF9Fdu5H45cHCyc0bGB2698WtG232agbV2riq6U7AV
oxH2e+KrVUhQFoN6nFWnR1I5EHuK4qtchW5E0UdTiqjIw2H7Xh44pQVySVWToY3G/sfhORk
24eaNtgGjQsN8rtyyg7r4biJx0V1H0MeJ/XkgwkLCYqtCATXLHBV3+0dt+wG2FUPPuSgPUb
4FWEE0ANAB9OKqcqsnJiQeKk18cBSOaraALGtO43yu3OpBaj1jAGxkG3sPi/hkgsuTtP3Z6
0pWu3yGJYY+SIvRyibwptkerZSFt6PBGTv8IrlocOfNEqAFrXbx7YsFWEfvdvw8KYqFUpQ1
p92KVIUV+NdiajFCtQdagnFCjMwaWNQN6kk+9MhJuwjdSmY+mFr1O/0YHMAQDqHnhjJ+Hlz
cey/Fv8A7LDFhkNBM0ahqSd+598k4PVssa7Up4YVU2BO/wB+EIUvTCsDTqfv2wFuxHdC3TB
tQgHXgrH7xT+OVycxeT8WVqionp069sQmkYk60365NiQtml2woSqOUrqlelYj+DLgZJwkql
euKFkku2xwKEDKe+BkgJyak4QxIUbNqXEw6BgCPn0yahHWKn1yabb7/RTJBxcxRlyKxVpsC
K/Thk14zuuA5QlW6NtlbnlAeXHaKN7WX4ZIXKMvtX4f+FwFiWQg96ZFgUPMpJBXrvilA3E5
jFT0AoThSxS/mb1yVB4nZqVp41yxBTmwvSy8B1JG+5yJT0T63Ukcu9KsMihFcRQVwIS7UZQ
sTGvTfFkAlnl+N/q09y44meUtHXqUUcAf+C5ZNkuNHuqHtv8AwyQa8x2f/9EY0lB03HbMNt
Wh+VTWtMVQd5yCq6mvE0p88ydOd2rKEP6rPGVbYjMtxkBMQCo8aE/IYlkEeX5DwFAPwwjkx
PNarho2G48D8sBQq2jUiaQb82NPkPhGYGY2XLxBEsT6ZHQ+J6HKy2hWtVPpMD0r0PfbbApb
ck0K12r8sUKZcUJ8N/44pUxIWJr4bD3PbFVttJxuJBSle3zyqXNyse4XMAXJPauRbQUNpIH
1Qt39R6H2DFcJRSKv34wkHbAkISz/ALhCdu4P+sa5eHDnzRMZqN9j3xa0daseDDcU/axVfs
p6bHqa7nFWwwAqDt3PtirXOtaeHU4qpu/E+38cVQVxM/UA4pUJGLQnlsSdxkZcmzHtJH2rg
RgnqF2ypzEFemsbEdtxX23yQKkbJgrhhyU7MAflX4stdfLmrOS3fiOn9BihSPFSVpRT+v3x
Vazgb1+E9cVUJ5CYJabbHEso80Ra0MQ+QypzkDqhIi5j7SMGr8sIKJclumkhWJG5NCPlthL
GA2Rd0aQk+ORbEFZN+4U+HKg/2Ry0OFk5ohWqp/HFgiIGJlAHU1++mKEQSKGuy9zXFVAVLc
idwNjiq70nI+19GKqG/wBZC1+wo6e+QLk4RsqyotOR3A2yJchKLUkySvXflwPsB8W2WRcfO
mA32P34XGXxqB8RrTp/nXFVzChAG1fHCFWsByQDoT/tYDybMR9SXXihL1KdeJ2PzGVlz1Sv
Q/hlagKiOMNJbE1O+EFDmuFK7nJKlyy11FDXpG34lf6Y0hNBOoXrgTTbSgmuBaUZJDQ4EoO
U7YUKdgy/XCvQkVyaAmVq1GFaChb9ZyYcHLuVa5c+g3gSB95xkiHNVQj0xUdgKfLK3OS2al
vqMNwuyy/upD40FYz+HHEhaT6NwVBHQjbIsS1IRQ+OBCWXkXNWHSuEMmMXCMHmRhug5gfzV
bjwX/V5ZYCxknOkWUkaCRxVzvTIyLJkUK8VHY0yDErmIpUHFCR6sxlK26mhmcR170Y/F/wu
FsCMpEq8UFAoAAHYLsBk0oAEfXKVpVDv32K4Q0ZuT//SEjarN8XzzDbVJvgNOgPjiqjOeSF
N999vnluI0WMxshGFKgHtt7ZsKcMoG43Uk7UB6e1cBCQi0BeNWB+PqV+eEckFdOzJGQAAzV
38K5CRoJiN1eM8YUTpxAA8D/bmvkbLmgUFR5GKhe2RSiLWptyakEE/SMVWc9yp79R88ULVB
DFmNR4eGKVN/hNV3B7dKe2KqatxuAT+0vb2yuQcnCURK/Hmabldsi3IXSWAseJ3+M/ieX8c
JV2qS1ioOp+EfM7YI82PJ0OwCruoFAR7bb5e4Z5qyMgoD9wwIR9qzLGx6ivUH8cUO51G5+I
d/DArlLOSCKA9D44VaVyhIY9u+BWuY3r9n7sKoeU1A47nt2P44pQbKwQknbsKYJBnDmi4mH
BfcfwylzVG7NEYk7UwhJ5Im1NIoqmh4rt9Ay5wJc0VLIQvTtsR0xYKBk2rXcdTiqmCzKeXw
nsDTFKmWojoTTkCCDv26YlI5qtnKDCN96ZS5w5KN/Q20g9jhCVLTGH1YV7mtfpxKxGyveSA
xtvUd8UlC2x/cotD05Up4k0OWhwcnNEoQNiaE9BiwV7diJR1BoQPxxVXcA7nr2B2AxQt5qe
vXv3GKtNKBUdT/nviqkprNKa9wPuAyBc3F9KtOw9MUyJZ0kkBIll/l9Tf50yyLj5eaYRPXv
Q9sLQVVWqAK7HpXFDndS3EHoOn6xhVaH/eg02DCmAtmMepJbm69TWQnUKhG3j1/hlbmpgu+
3XbbIMxyXBD06V6UxVRkjl/Zf6Cv9DiqCm+tjoU9zvhtCFje5MoiYjnX1OYH7NOPD78lbGt
0yiN0RT4T4dR/wA1YLZK6xz0qzIPpJ/gMilzow6tXFUPLsCD9+FUvtpimpJxFQVoR9OTDWO
afRsRHXqd6/OpyYcTJzdK7MgQn7RHHxxKMfNWWUCFzQmg3PcUyADnpdcSNc6W8vDjNAQXU9
mSjf8AEcJW0402YSQKeoI/XlZYyCIdtxuaeGBAQs5U9yRilINRjUXtsw6GUA/cT/DCE0ntu
4CgAbnAghHpIoTjXfpixIU5ZSENOmKgJNvNqsdfsxK0h+dOC/8AEskA2BXiZnml2AjCj0z1
rSvqFslTESCHSv1seADIfY05ZINOb6X/01gQV+Ko/VmG2qbmq0P7PjiqFdqjiRx7jv8A5rh
HNB5KPxFiB9GbSJ2cOXNDXyAREjtu3y8MSoVbdg61oKD7J8V64oLTtyffxH9cpy8myHNWaR
VBq1MwXLXJJzA6fM4qjYTxjPU1Na/RgVpgVrU/598VWglgR0rtTFVNzVSD8Xy8MVQ5cequ+
4PTvQ/7WRkG3Cd0ROQFbw4nKw5ahpRBgp7j9QwlriVK/PO4jUb8TyI/1d8MAs9gqI9ACCSe
57DLHEKojEtXqR+HzxQj7V6RSAnqenY7Yq2OpJrtT5Yqv5ELQdT0xVazfDyHwnpvihTkZiC
e46/L2xSpeorLSvXcA/wxVSPxKwJO4NDiWQ5rrdv3S+NMoc0Ie+YleI6tsPmdsISTsikKh1
FNhsB19q5e4EkbPIaHoe4FfxwMUL0qamu9a4pczHjQD/axVSduhG1fHrTClTtmClk/lJ+WU
lzce8Wr+T/R3pvsaDEMipaeQI+O/wAJIxkiJ2XXz/A1PliOaT3to3phUrXYD7vwy5wSV6N8
X2fo+eLFEWrn11XqaEb/ACwKryyEMOQNP2u9Tiqm7PX4N/wpihpgaVB+fY4pDULAu9evI5A
uZi5N3LbYCzKVwoW5sCR+8O467AZMcnGyndFRg0A6KBTC0ohGp03O9RXf3xVZLUsa7ClaHC
oCklwOaA9yK+3jgLZDYpLqEUltrO4AIYcuPcH/AJtyDmk2nEElQP15WyCKXoCPoxVa422xV
CSqaHbFUvjoL+lP2P8AjbCjqm0Q79MCVaopv1xVSkG58MVQF01FPh7ZIKgtPti94bmRSLeP
blWlTtxA/n+LJBq5J+oIAUDenXJhxJHdZIjEqakeA2O+JWJoroRyBDfZlqKeDn7X/NWRc27
CFs1Z5rqzQgySAEIe7IOEg/4Hg2JYxROhOfqiKTuBQ/RtkCzO6YykAV+mmBACEmk7jAlI9Q
flNCf5G5/cR/XJAKU6gaoX8MiqNjfw2AxQQ1Ow9PCoStQsUF9fysFWMrGg6FmIJVE/2RyQS
TSpbyqtm0o3NPRXtVv2vxyRa4x5lQgBEjVoVqeT9+W3On+Thas0uj//1KMwI8KHbMNupTeU
haDf3xVDyN/QYQrRNSHINfEeIzY4/pcKY3UbofuWB6Htk2DcJVo1I25INsWS0lVdR2FenWu
Y+c7NuIbrgqk18eozDcoqycVI3+YxQjInJT4T3wFXNWnWm/8ArYVUywpQdcCaWM4AJI37/L
CikLI/Q9ga4JcmcTRCKv8A4bUt0HEg/dlYc1R0cng4I6H+AxIa4Ie5c/WnI/ZAX798lEMMp
2XREkiuTcdXVWH2QKnpiqLsWPpsX3NRUf8AGuBCIaTl03+WKuDhaHoK/icUNFq99j94xVRc
hdwevUHptilDyBX6dzUnFKizPWiUBr1PbEpCramkZA7H9eUlzY8lKV+VxEo/mr9wrhijJsF
ZWIO1Saioy1wuiOeimh8ag/PFCjI9Ttv8umKreYQBQdqU9tsVUyduvXof64VClEwE1K/bFf
pGVTDk4ZbUqagB9Vfp0O+RDeTsoafuZK+P8BhnzY41t6w5Io7mp+Q3xjzXJLZpGZh1oPDLn
CVEJVSQCT1IxVWs2l+sIxI4iu1Om2KEXKeZOwI/aI74FWV+Lj37Yq3yJatNj0PhiqircZ3A
6NRv8/uyuTl4TsumccSeuAtqAt3T0VO1SWJ+ljlseTh5OaKRgQAtK0wta+Nt6Ht0wKvK8xy
bbahr7YQoQzRggAbe3ywsgo3UUd2vGZSWi2SZCFcf6237zIU5McjVmTxCsd12P0fLKy3xKZ
xjoMCukFFOAqhJdgTilKlP+5AN2A419/tZKtmN7pxGNhkWStTxxQpTMApp9+FUquiWpGv2n
IAHuclEIkaR0FtDCo4mrLtUkn5ha5ZThzyEqqH4mYVqd6HcDbC1qruCQK/F2xVQdnjFF+Eu
RQHoCDs2AhujOkJchZWWaTnHMrfDNEabnvsQcgQ3xmCjtKX04AvfrgZo6U1X54CoQUxoDQ1
rkVSi4+KYg9o2oB8xk4sciaWb1iQ13pWuQZBHxNvhSW5jtXFikc0dk87euTy5ARqASTXr/k
r/AK2TASSAN0S8kjFSKJFGaog3p25E/tNkqaTmHRuNVSir0H01wuOTb//VRkWp6fI++YbcE
O0QXdRT+OFKGZ5SSoX6cVVoiXiFDV6b16V6f8DmfjkKcScTaEu7qzt4mE86hyD8PJa1psvH
l9r/AGOT42IiVe3EfoRxPVXiVVap32GSBYEFS5hnZv2T09h2zGzFvxWiY1UrUdPpzEcm1RV
22P8AHFColQpHcbjFW6v0JxVYwPY0wJUG9YfaoR4AdvvxVQlkFDU4UjmmNwvq6dtuSoynq5
seSzS/htGkf4Qx5CvgNsJRAUlqtzkck7ljv7VywOPkPqRCKQKk4WolWUMO+xwWpRVuzIpPv
UfdihVMxYUIqO4O+KrDIw6Cvjiqm05O3Ej3/wAzimmmk22+44qphh2O464qplqkiu/Y/RhZ
Dmqw7RsT4nbKS5oGyFJ/0vl/Kp/GgycWrLyRCykkAgde+ScVFmUgbfqxVTeUsKAffiqkzkD
pXxxVQebltQr88KrGkoVK/sn8MjJsxmiirxg1lI3YL9OVhyio6camQ16EfqGSlzYY+SHnk9
W6anRB+JP9mGIY5TsuQkb9xk3HRCSP+19BpihEW5HqAHYmp9sCEQX7dz88VUq/EeQpv098U
tc9+JNKHY/xxQpuw9ZDXehFPuyMg34DRauWAhY+2RDkoOHa3jIG5G9MscOfNfE0i1Na1p17
UxYq6u1RU7+OKFZSBXuaU+ZyQCrCQRUmh7jClQ+KrGhqT19qbZFIU4mKzEdjQ5VJycSaRMS
B3GRbl0nQ4aQgJ264GSVoa3APjLT7kydbNRPqTuLcdcrpsKvTamFULcdPbFUtQ875CNwg5b
e236zlsWnKdkwJrQjfxyTitxkeFaeOKtySLypTf9WKgNNvTuOo98VQ1xyHy6+FKYCzjzRtq
4oKdBlNOYOSMcjjTv4YaUIG5JC16YEpS55XNPFG/hk4teX6UdYv+5TvsMgzCZRb1P8AnXFL
cslAQcKKSeUc7xKfs1b7sMS15DsiVFOh67U6DLHEbCknl260xV//1qYJWnbxptmI3KTIg9g
cVQ7Bdz1HSvzxVjnmNIHhQSDkUkXgn7RDKxc/6i8U/wCDy6CCx/UEgi9OSCvJaFamoFN6b5
c1oxfMerPbyzNcr6jMBw4KCa71rTJWWNBH6NfTzLFRhK7F/rRY/FGB/d8KU/dyDj/s+eUZG
2AZFARQH7iMpZolaU36+IGBCp12/DFW6N/NUj6cVWsPEUJxpIU2Tsdz2OKoSa3UvQChPiMS
kc0VczJFaelUD0gKnKa3c2OwU9Pn9TTUB6leNfvGNKCl0aOPg6kEhgfbLQ4uQ7o6EEUBStf
u/HC1Ila1BAqO6nqMVVl33pv/AA+jG1X0qPs7dfHFC1qHp9AwMljLXqNh1BGKoeSJmPwsT7
f5jCtqRh4sd9qdcaSN10UJ5hqVFagHuciS2whuj1t+SAAbDrlbk2lZNJpHYgBmKr8lOTi0Z
URGTsDuD0Pb6Mm46KO5qB8xih1AR02+jFVN1Pz9vCmKVGRAeoxSgpIpOexJ9hio5oycN9Qn
RuqqCPkw65W5vMKVgJIoLhm+0KU99uOJREUh5keGdlY1dqE03A2ycWjKVaJhsC2FpRaGlAf
snoe2KFZCAQyjb6DirbSt06jFVNix7UPcYpUWeRR9mvttiql6hLqTt8VD9ORLZj5u+tLKXh
4kEluJPSi7f8NRsBDeJ70owyAQqvKhUkfcckGjIN1VZFLCp/hhYK617GoOKF4dlBH3A5JVg
kDbMev8MBLKmjxIpX6MC0hgGSVa9K038eu2Rk3YymsBqNumVuQrOPhwql1yAK5EJSyMVYHv
6x/4jlnRqP1J5ABx+WVtpV26YUIC7YBTiEoOxAaSWQjoQo+7kcsDi5SjqCnw999vfJNK4IB
Vu9MUoWZpSxUHcVofb6cUuX1FUcq17U/HFSqcagGnKm/uaYodbNwkKMd1O3y65UeblwNhMC
/IDwwW2IS5J+jAlK1p9fQeKv8AwyUWrL9KJ04/uUp9/wAsB5sxyTeLpTqcVKy5YKhNPpxRa
UW/xzyudwAF+88j+rLItOUoxK0NepPbC47ZcBuPTwGKv//Xe0atQsD8++YjapiP4CWBIJ8D
/TFVGWBkBopKjuQa4UsE81zc75o1G1uvpk+5+J/+JZfBiWPV3HenjlrW3Suw6k9MVTTy/cG
G/RSRSU+mR8/sn/gsqmGyL0KOIqoodyBWuUskSse2++Aq07BaAilfH+uBC3mhp1qD9oeGKW
yJNiOR9xgQpsWpUdRhSuitWaRWk3Y/ZA7HIkt8IUl3mBHEaInWRuHzp8WAN8js3ocMoWWKT
dYxVfk3+1iQxhJXutPkEhdNmIBI7Yg0wnG1kQfqCaDYg02pk3HOyIHJqDrTw6jFCvFsDyO4
Ox2r92BVQAV6j3BxVa5IcKVFD2P8MVWOwAL0DKOowqs9N2Zhx4svUHbbxwW2DEWzbk/a3av
Ybfd+1gJbowARUVt+01a++QbLpqb90pdSffwPywhUpnX0oIA32y7V+n4jkw1ZRsqxdhTw2+
WFx0YQAajFDh18R4HtirRI8B95xVTYDrSuKoWQVY8QAT8u2As4iyiSvrwNxNA0XH8ciA5QK
D00tLBNKf7sy/ZPYKRvjSbU7pjJeuV2CgDf9f45IMJRsLrZ+QBK9e+ScYhFg1oFFCetemBi
qqf8n54quFewGKtFexFK+G+KVFkIHSo6YqoFCZEUH4q7E+OAs4c1a2sSFMxoQ4qv0j4mNf2
/2cBLfGO9oKaAxSsN6E/D/ZiCjJG20Xt38MlbjkKyFiTUGniDUYopUkIKAite3bfFkEOkW/
IsfcUphpKqEINWHy3xpW5oz6ZNelG29v7MjIJid0VbvVfllTmDkieVVphQgbtfDqcU2lcXU
Cu4m6f7DJdGs/UncIouQpsJXu222FUvvCOJNcQErbFKWyncFyWJ+Zy0OFkO6KVqEV6nYEjF
g0nItxPbviqm6t6o2HDu3gcVVBxHQbnFXICtR3HfxxVQkqsyORQOKH5g/wBMhIORiKPSQFd
9yMhTkIa4pSvc4pSt243kZJ/mFfmpwhryC4ojTifSQ+NDTAWUeSbKeI+eISULey0Q79sNIp
B2JAiMn7UhJ/41A/DLAHFymyiK8tjsT/mcWlUbciu1PuxS/wD/0FizJuKgnbbMNtbLzBQQ5
AHjhVDyySv9p6jvirz3V7O8TVZmkjLI0harA0YH/iwArmRA7IKAnsLme5P1a3ohYcUjqwFf
8ojJ8QYUiIdI1K1uW9a3LA/tlGdGFa1+DG2QC/T9D1ObUEdIGCK4YyEFFFDWvxfFkZSCgPR
LeIqtCwHjmOSyVeB6J1wKtkWjAEA7V2xVvjUcStPowJdQfs1qO570xQs48kKGlSetKb4U2o
TQzhkMagAMGYGSlafy7cl+JsjTkeMFAwfvDJKeUg2jSnwrUUY/67fzYQGEp3ydGrwN6kR5C
nGSPYVH7P8AslxIWEgOasjTuzOVpVgYyzKdgAfi4/ysvwr/ACZGm3xIuhgWNAo3pvX5nJuM
TurrECxG3yFf14Fb9Ndi1RiheI46fD1+eKqm9Kt8RUdumKqCxgIzdKk1qAwxVuGRYlaqFKj
qKsKAb8ftZCnKiQRzbS7gcNV+FAD8QO9d6bf81Y0kEd636/Gqj0QxZuwBpX5thpNhxuXcms
dSOxagw0x4wFGW3E8qtIAiLuFBJ3O1f2cIa5ztV+qEBmUHbcg0r92Fqa9MHctQ96YoXeiCA
RUn/Priq4pStRyoO2KqQA4Vbv474qoz2rlC0YI47gDqPlXFkC1G0aRDkeLFaMlD49v8nA5A
kEPalI4HiKyAMzH7PUE8q7e+Blxhatu0jOXX4GNQn7R/1v8AmnDTXOfci44QAAag/wCfbJN
Fq62zgMRUAb0NK4EOUEfaH8MVb2pxHTvirgQPBj44qsYgggUPy98VU4SBdRA7Dl16HpiWcB
ZRMULs5TlSJSSB3P8AtZBy1WWzSROgbY0BwLaWS2rJIaqePTbqPlhYmILlgcIzK9AvSveuG
2o4l3psUoxox9x0yQaqWR/CKN8Tdz44Vtc2+/ShqO+FbbNGUb0RhSvjXbAVB3at2PEV69D8
8ordzonZGKTTCpUrlTxJ7YVCSLUXPA/78DE/7BhhQeafRmi/RkWRWyP8PTfFKVXbniw+gYQ
xkaRSsFVYx2FAe2wpljhyO6+Ohbft0+nFiuFSf8rsR/HFWhyYEGtR0Hjiq9RUfL8cULTt8S
9en0YranOP3YNehrv92RkGcDRVYSaeJyu3OWTV8cbSlF5IUlRuvFgcIRIbInTHpEvsAPwwF
Qmi1pyB+/G1KBv3HFjXthtW4owsKIOyivzywODI7r+47f59MWKqCKVO9cKH/9EU1eJr+OYb
aFjdN6fRiqwcqbV/DCrTevwNa8a98Cqa+pwHGvGu1P7MO6Fx78q1p2x3Vy8O2O6Q2eNO3tT
+OKqkfGnw9cVU5vtLSnLtXr+GKtbVNfs7dKVwK7ft4d+uKrWrT4q12wqtfjRqU/z/ANbAlR
PX4vs/RhSon7ben0/brT6P9liuyslf2evan8MC7Km3etf8/tYQgrjy5CteVD0p0/ysCqg+0
ev9mKFUU9q9umKrl6/5/jiqw9DTx/HFKl/rfR/ZhTsptXt0r26f5WKdlP4+Lc/sbUrStcKd
lWLlTfjXf7XX/hcBVcPsnlTr3/hgYqnxc/3PSh51rSvtihSXrtSm1a/wwqqrxqaca9qeH0Y
ELhSh6ce/hT3xSpNxpt03p4YVW+NftV2pikKT138K70/hiqiteJ5+1PHCnZER/R9PX8MigN
ilDWla71wqVX4uY9HrT4+tPoxQvlr6Z50r+zTxriqEHo1+Kv04qvPCv7v8a0+jFXS8KJXx+
Px+jFVOTjyWleXIcfDriWyHNMBx2r9qg6daf5/ayDlKo50HGlO2KChp+PqDl070/mxYLDx4
ycONKfFyrWvblx/Z/wBTAoQE9fV71qONadKbfZywMMn1OHU8Pop0whpXGnbx+LCrQ+3v/Zg
KVkX4cj1ykuZj5I5a0Hh7YhkVlxTjhUJH/wBLAeG330OKDzT1PsCnWm/hiyPNTk6GnXvgSl
ktPVTl05ry8OoyQa8nJEtTt4mvhT6f2cm4ZXD7R61r28MVVkpt4U2pihYa+ofDFVwrX4en7
X9uKt/s+/7VPDFBWPx9JufTif1YlkOana+pQc/auUueFW4px2698DNINQ6tXwNPnTCElGaZ
28KD5YoTd/7v4Pp+eKCk2oc/Satem9fDCEHkjF+yP9UdPDLHXls1qa0r2+7FV0fOo5dKe3X
6MKv/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAgEASABIAAD/7Q2SUGhvdG9zaG9wIDMuMAA4QklNA+0AAAAAABAASAA
AAAEAAgBIAAAAAQACOEJJTQQNAAAAAAAEAAAAHjhCSU0EGQAAAAAABAAAAB44QklNA/MAAA
AAAAkAAAAAAAAAAAEAOEJJTQQKAAAAAAABAAA4QklNJxAAAAAAAAoAAQAAAAAAAAACOEJJT
QP1AAAAAABIAC9mZgABAGxmZgAGAAAAAAABAC9mZgABAKGZmgAGAAAAAAABADIAAAABAFoA
AAAGAAAAAAABADUAAAABAC0AAAAGAAAAAAABOEJJTQP4AAAAAABwAAD////////////////
/////////////A+gAAAAA/////////////////////////////wPoAAAAAP////////////
////////////////8D6AAAAAD/////////////////////////////A+gAADhCSU0ECAAAA
AAAEAAAAAEAAAJAAAACQAAAAAA4QklNBB4AAAAAAAQAAAAAOEJJTQQaAAAAAABzAAAABgAA
AAAAAAAAAAABFAAAAlgAAAAJAHAAbwBzAHQAdQByAGUAMAA2AAAAAQAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAABAAAAAAAAAAAAAAJYAAABFAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAA4QklNBBEAAAAAAAEBADhCSU0EFAAAAAAABAAAAAE4QklNBAwAAAAACuoAAAABAAAAc
AAAADQAAAFQAABEQAAACs4AGAAB/9j/4AAQSkZJRgABAgEASABIAAD/7gAOQWRvYmUAZIAA
AAAB/9sAhAAMCAgICQgMCQkMEQsKCxEVDwwMDxUYExMVExMYEQwMDAwMDBEMDAwMDAwMDAw
MDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMAQ0LCw0ODRAODhAUDg4OFBQODg4OFBEMDAwMDBERDAwMDA
wMEQwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAz/wAARCAA0AHADASIAAhEBAxEB/90AB
AAH/8QBPwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAwABAgQFBgcICQoLAQABBQEBAQEBAQAAAAAAAAAB
AAIDBAUGBwgJCgsQAAEEAQMCBAIFBwYIBQMMMwEAAhEDBCESMQVBUWETInGBMgYUkaGxQiM
kFVLBYjM0coLRQwclklPw4fFjczUWorKDJkSTVGRFwqN0NhfSVeJl8rOEw9N14/NGJ5Skhb
SVxNTk9KW1xdXl9VZmdoaWprbG1ub2N0dXZ3eHl6e3x9fn9xEAAgIBAgQEAwQFBgcHBgU1A
QACEQMhMRIEQVFhcSITBTKBkRShsUIjwVLR8DMkYuFygpJDUxVjczTxJQYWorKDByY1wtJE
k1SjF2RFVTZ0ZeLys4TD03Xj80aUpIW0lcTU5PSltcXV5fVWZnaGlqa2xtbm9ic3R1dnd4e
Xp7fH/9oADAMBAAIRAxEAPwDSz3Ndfh4PqPqGfa6s21u2ODKq3ZN1bLYd6VmQ1no17Pf/AG
1Do2Q4OzcC17rndLvFVdrnb3Oosb62MLrIZuuqZ+itXL9Y65mv+s2NYXV/Zem5DxUxzS6uW
u9D17dm6y6z1G/mfzX+CYgdMz7sb6wW5FWQ22jLvDcsBpYHe5nrZDKPY6r0X2O2f+pFBwHh
4um3+Ez2Nuv7HsL8e21vp0vNbnua31AQHNaSPULHPbYz1PT3envYpUsfSbmusfdTv3Y77HB
9grc1v6K2xra9/pv3bPz9n01cxcVh99zh6gc4hnDYYR/nLlhk5jPr1n421zcHIeSz2nZ6lV
ddRsYf5W3bcowbJHYLuH07bn8HayMHJzarMfFyDiXOaTXeI9paJbvDmv8A0b3e2zZ71S6Hl
Zjzm9O6lYLc3p13pmyIL6j7W2/RZv8A0rLG7/8APWnj0ZF+Q2tgBJl7nD81rdR/0lVzMT0v
rLTmtcT9rxbA+dIdUWP+iP5ViPFrXdXDcb7OV9cX9Xx8fGt6da+qs2mt4qcG2G10HFa7d9K
n2P3sb/1xb7LHVYgfnOY2yukHMezRgcGTkOb/AMG337Vm/WtldGJgPJ3EZM2g861769v+cr
/1gxqxi59lZOz7PkiD2itzyz+rtegJg0EnHX0cX6uft/MaOtZd4Z06wvrbhd94f6Xvmvcyu
r+TZ6vqIvVLLMXpmTlY7PUtpY5zGRu10Bdt/ObW39J/YWucV1eHiMY82troad/Ia1wa1r2k
fm2fSVGvc6xtWwvLh7oGkfyv5KQlev4IlGiA8p9UOudSyepOxMm5+TTZW6yX6mtzdWvb+5U
7+bcz6C7Or3FwJ0gGQuY+rOOTbnOpZ+ZXJA1a0l/t/e2roMIek12sVHVznaBrWj3ud+5tT5
EE6I4aCDKryszqv7Mx8z9mtpq9a3KDd7nWWB3oY9X5rG7K/Wt/zE/QOo35dWRiZbhZlYFno
2WtBAtYQfRyNrgHNdY36arfVvqNud9YeoGpkYudW1jHO9pDaD+rWe//AE7PVVHCzL7frX1A
Zc035TnRXqBNZ2YzB/Wx2/2029SOwTwjhB6v/9DjGtyMnKvBa4t9QhtrhLA8fpLn+wOb7Hv
ZdYz6aqufb9s90kMseC6IHqfS+mNu6zfvXf8A1cwX09NzmW+m66rKNrbGQ+s7qqw7Y78/ZY
2yp6qfWror3MwLMLGdfdY/dmOrEuIBZse9k/R9135yOnDdqs8VU9TWxluWwkBwra90O8XWe
H/W0POh2UbXAb/SdtHcGa3F39dyhVkstGQGWbLHNcWWNEgEOdsc2f66rsueMHE+0WfaMqys
uttAgFxA3R/I921Z9er6t4fL9GxS4NyayPoh22ZI/wDI/wCY5NnAHLrc8++v1QAB+bY/v/2
0get6mVVWR7A8PLmcHYd+z/rm3YpWZDLnm1mvtJ3kQII9sf8ATTyPWCsH82U+T0fG6pu+1S
a67mOqcx21wdW1rHx/Jc5iF1Kp1mJk4lj9b3W1ueNSGX1Gpr2N/kbf+gi057m4jXU1udusn
fIA1f7vyoOVkD7W972Oa0Bu5pgnTd2aXfmuTYiivlsVOa6rDooa8gNppq0MSK2mp29v527b
9BTx3+lRPexlp3D+SNVHNsx7b6HMs7h+wckFpbrP5m56FW6wnC2iTNhI8Wnmf5P0UCPT9bV
+l/guF9SrmDIzKnfSspY8O7Q0lsf9NbNjWOzcGixgdRnWsfkVuEtLA22wMe3919ldG9DxOg
s6cM12I4zkwK2kRsaN5FYdr7f0ivYVgOTjPI0Zjhw7mW7mH/NlImySO37FVpXj+1H9X8Wtu
Tl5l4P2jLs9atszFL2xS0fy2Mp96576x4N2N9aDmV++l76X1uA00Z6rdf3mrsOlVsoxq3lo
DixoDv5J+h/VVbJx6bM9vqsBDm27QeA47XF0fvexASIKSLf/0YdA6K3o93ULq7zey6iCzYG
bWt3Oa58Pc1zv6q1Lcht5pLToKhB7klZ92Qam2tfYzHZaw1+pY8MaSdQze/a3doqXSequ6l
UbGMdW2p7qmhxBMN/O/k/S/m/zEwm8Wp1v9q4Csmmzq73ghtQ3OMgtHcQg47rDXT6ntHpND
I7j84/goMvdXl0OcIZvALvAO9v/AH5DNpsNDWmNlLN3xJc7aq1eq2yD+rI8W/ZZsrJYYLfc
PiDISstD3lztA6trgPEGddyo33va2dug7hSdc414w/ONZkHTSUSNQVsT6ZDyLeotb6T2ky0
PriPEkKDnl2TaSTO8/cD/ALFVouIbbW/Q7qnDzG9rP+/ITr99972mWh74juAUAPUV0j+ri6
Ft0mhgAHt3T/0Wf9VuRcB7n2MsAhorLW/N793/AFLVlZOSRkVtB0FTefNWsB7m3CveW7gQ0
j4l23/pJV6fxXX6yPCg7G8OdazXdXtJ8Dun/wAis3Htc2+xsS9rbGsHlFlm38VKhpF+S71X
6bZMjsD4j+UqWLc5t5tYfdq4l2p1lrHf2fpoAXaZHhrzDu5PU8XpWMx+S4ipwa1pAnWBtCF
e51jacoAjc7cGkQQ1zX+4/wBlV82ym/pbGX1tsZDJa7US0gt/zXKfUsxwFLWu2kuJMdwB9D
+r9BMA1pdsLf/Sr9f/AGL9ko/am70fWb6eyf5yHbd8f4Pbu3qPQP2H6Fn7NnZ6zvU3bp3wJ
jf+Zt27V5okoP0ev/csvV9a9u5np7fUkbJj6Xb6aBifZvRq2xHpt9Px2f4Of5X9f3ryxJMZ
B8h831YbJEbZ/lcKV/02evs9T3ent426f6+9eTpJdVD5Dvu+q2bNrtvizdEfv1+nz/w3pqN
XoQ6Yn3b/ABmTvXliSI3QflG/7H1fJ9P0mer6MQPT/wBJEIVW/wC017Z3bhz8F5akh+iV5+
aL6/ZPpZXp/Tj8dqo4/Pt5jt4Ly5JCHVObo+sO9f7A6fo7htnnkT/0ksv1ftLfUiNvs+P58
/8ARXk6SYPn+pXy/mvoH//ZOEJJTQQhAAAAAABbAAAAAQEAAAAPAEEAZABvAGIAZQAgAFAA
aABvAHQAbwBzAGgAbwBwAAAAFgBBAGQAbwBiAGUAIABQAGgAbwB0AG8AcwBoAG8AcAAgADY
ALgAwACAAQwBFAAAAAQA4QklNBAYAAAAAAAcAAwAAAAEBAP/uAA5BZG9iZQBkAAAAAAH/2w
CEAAoHBwcIBwoICAoPCggKDxINCgoNEhQQEBIQEBQRDAwMDAwMEQwMDAwMDAwMDAwMDAwMD
AwMDAwMDAwMDAwMDAwBCwwMFRMVIhgYIhQODg4UFA4ODg4UEQwMDAwMEREMDAwMDAwRDAwM
DAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDP/AABEIARQCWAMBEQACEQEDEQH/3QAEAEv/xAG
iAAAABwEBAQEBAAAAAAAAAAAEBQMCBgEABwgJCgsBAAICAwEBAQEBAAAAAAAAAAEAAgMEBQ
YHCAkKCxAAAgEDAwIEAgYHAwQCBgJzAQIDEQQABSESMUFRBhNhInGBFDKRoQcVsUIjwVLR4
TMWYvAkcoLxJUM0U5KismNzwjVEJ5OjszYXVGR0w9LiCCaDCQoYGYSURUaktFbTVSga8uPz
xNTk9GV1hZWltcXV5fVmdoaWprbG1ub2N0dXZ3eHl6e3x9fn9zhIWGh4iJiouMjY6PgpOUl
ZaXmJmam5ydnp+So6SlpqeoqaqrrK2ur6EQACAgECAwUFBAUGBAgDA20BAAIRAwQhEjFBBV
ETYSIGcYGRMqGx8BTB0eEjQhVSYnLxMyQ0Q4IWklMlomOywgdz0jXiRIMXVJMICQoYGSY2R
RonZHRVN/Kjs8MoKdPj84SUpLTE1OT0ZXWFlaW1xdXl9UZWZnaGlqa2xtbm9kdXZ3eHl6e3
x9fn9zhIWGh4iJiouMjY6Pg5SVlpeYmZqbnJ2en5KjpKWmp6ipqqusra6vr/2gAMAwEAAhE
DEQA/AJEGIcqenjmG5DUjkEKq1r+GNqtLchSu/fAqxZSNzuMbVjuuedNO02eSzWJ7u9SgMS
UVAxp8LzNX7P8AkJlsYWglJIfzBvormM3GmL9VcVZYmYyBa8eQ5/D/ALFlyXhhjb0DTru1v
raK7tZBLBKOSMNvmpH7Dr+0mVkUkKzGp22HgcCWgOnfAFVEqTQZJUPfcqJQUArt3wKhmc8f
h+174FWVYbHevfFKxjxPX54FaLNTl29sbVZLcQQ1mldY4hsXchRX/WbbJAFCFh80+XXuBAN
Qh50qCSQvy9VgI6/7LJcJW05k+IDpwIBBHevQ7YFtbxNa+HTIquAI+WStVTf/AGJ6++KEGe
Stv0qf14pbkegHEcq4LVZzPQ7HsMCVnLif8+uKrJ7mGJPUndYojtychV/4JsIQgU1/QhKVF
/BT/X7nDwqm1rc21wvOCVJU/mjYOP8AhTgpVd9zQbU/HFVgHfArZqFPywqtA5DrU4Etgsqk
EfdiqmKjevI13riVak6V2HicAVKtU8yaTpRMd3cfvwKiBAXkNf5lH93y/wAvLBElSQlUH5h
6JK6pLHcQju7KrD5URuWE4yx4mVWd1b3VulxbSLLC/wBl03Ujp/wWQ4aSjasVFNh3GKrAvQ
7U64FXAUGx79cVVACQRWhFK5IKl0p+MnqSTkaSsDk7DfFVCa9s4xxmuIo3B6O6gj7zhpVWC
+spdormJ2A+yJFJ/BsNIRwYhDx6/wCZwKsp2Fd8VS2arTOAKBSRy+nAlZ4ffiq4rVafd88V
U/TQGoPXc+OKrnWqmnXr92KoSaS3tFNzcSJDEKBpHNB7DJAFSUouPOmj20jCESTnxQUUnwq
9P+I5IQKCQmFp5s0a9kWOGfjI5ChZVKVJ+yAx+D/hsBiQoITuMyGpIAI6DIJb5hN5G38e+F
VySIyVXceONobVq7Dr1piq1AfUJp17/LxxVWi+3QjthVz1UV+/wyKrFPw18MCW+IHxA/P3x
VQMs3MjiOPcnxH0YVVGI4UpVvHFULJIeaggle5+WFW2vrW1ci4mjiCipMjqv/Cs3LDRQtg1
/RbiYR299A8zbKgehJ/2dOX+xx4SqaI2wr9ORVeCOXWtDQ/T3wJbdRIDUbeJ+7Ch1ACanYd
sVUxUSnidttv14q//0JGBy279cw29p0+IFT3qcUrDsDX78CpdrV2+naZcXiKHmQBYIz0Lue
Cbd+NeWGItWIaN5Rvtbf63LyVJCWmlc1JJP7z09urVyUslMxC1XWPy91GxD3di/ONVPNHPN
iF325ce2Iy96TjQnlfV5NIvUZ242lw/p3KH7KyN/dzf5Kv9h8md2uqenKAwVifhI2HffK0N
OStPHsMCVyEUNa161woUb40KEb1rt92JVDSIoWhHXvgVS406GtPHAlaQp+JjSh6HFVK7uI7
WymupSTFAjOx8aD7P+ywjcqw7TtB1bzNL9bvGLWxbkC5PBf8Aiu2i+zxX7PqZKU6bBBMtT/
Loel/osaqBvSp3NKeAyAyll4YSzyxq99o2qpoOpsfqcj8I1c7xSfscG/307fCyf7PLfqDTK
NPQnoF5U3PQe+VlC1aihbtsTiqsCKA9APD3wqhO+/cmnj1xS502oNj0wKsIoTvXG1UZy6xm
SNDIQPhjGxY9hgtIDzPzJBrRvXm1JjTkVQAnglfiCL/L8OWxkEmKWxW8h3qfY1rkiwTSyNz
Zus8DtFKv+7E2P4dcFKz/AMva8urQmKcqt5CAzgCgdf8Afij/AJOZAhU5ccVr27A5G1aUnv
ucIKtFd698UqhFEqdyeuKqHwVpTcbnAVSrzLqb6Xo9xdptNVY7YkVHqOdmP+onN8MBZV5K6
yzyPNKzSSOeTsxqST9ot/lZeTSBFa1uy/PHiXhZF5F1qaw1WPT2blZ3rhGQmgEn+65F5f8A
AtgmNmINPV14mlN17nKWa/4ePTYbADFViq9eX00wKqxuGAPbJIS56tIyk0JJp9+QSxLzBrz
CY6fZOUVPhmlWoLH9pVYb8B/w+WBWKXqxqK8OTncsdxklSiSZyxC/CO1NssAYFnPkHUdUo9
vJylsiQEZiTwfwX/IauVTIbBHZ6Aqp9kb965BCXyKodyN/iJOKFNkNa0qCdz74q1xHCvtWn
vilYVJ6b06n8KYqhNR1GDT7GW8n+xHQcV6szbKiV/myUY2i3mmta1datc+rKeMa7RQqTxUf
81N+02XgUwJS6pwodv36Yqzvyf5wkeRNM1NyxkIS1uT1DdFilP7St+w+Vyh3MgWavCgcs4q
R49spIZuaRY1J2AA2/h9OBWowSgLDc77V64VXM9HPuMCqkDFpPAUPifowocQzMa1p+s4EtF
TSnbrjSrhsvy3wKsY7V7DrhQtlljhieSZxHFGOUjt0VR9onCl575g81XV1J6GmM8FsK/GPh
d6dz/Iv/FeWxii2NtbXL/vHqwr8RrUnuT75Kwim1t0YBkb4v5WONqGd+UvNEfwWeptR/sRX
DNUeySt+z/rZTKCWZuXrSIUbxOQKV0YkUfvGJr869MKuVjVuO4U08SfHFV1AJAT86/wxV//
RlCKa1Ip8sxG9RmYcuIryONJUwfiCnpT5ZFWF+eL55JotPtn3QgyAdFZ/gX/ZcG/4fJxCQz
a01Kw0m3gsfSl4QqsTSolUBX4T1ZXbf7bIj5TVlvRes6nb2VshdHmabaNI+Pf9pmkZEVcat
DyXVPS+t3USrxSRGdY6hhVG5D4k5I32v2cvjyaizzyrqgvdBtppGq8I9BydySn923+zi4ZE
sU7Dqw5+PjgVo7uhGw3FcKrbgVZRvtXFULO1Om/YYoUOLL8z4fwwUlbKiuAG3HYY0rGvO87
R6NFaxnj9bnSJqHfiPj2/2QXJQCsp0y9stJs4LMRTOlsixSPFEzoh8HcftftNw55UdzbeBs
m2p6pBb28cnF5jJ/dxwoXZq+x40/2WRAtO7zn8wFjmtYtRjheC7tJFDrKvF+LH4CaFldea/
aV8uxc6YZOTM7S4a4gjm40EiKwYnxAbG2pUY84yB0/DAhdWgAG/iMKqSoa1O2+KVs5A6g16
DAqh8Q2OClWyz/VnR0hedyeIjjoOo3kdmoqoP5sSGUeaNvdLt9Z014JV9NpBSrqCQR05U65
WNm87vIbrS7zTtQa0QFpORCogLct/917b5kiTjmJW30k1vQEFTSjIQQQf9VqHCCiiv8r6m9
rrdpIT8DyhGH+S/wADD8cMhsh66rq/QEkHau2VWrT/ABJROoIIPhjaXRx93O53p2/HFVSU0
Wi9QNhiqGKN1Y/EfwwKwr8x5z9UsrXuzvIaeAAX/jbLMa0wu2kANCNz0OGQZKtyYwnP+YUA
/h9GARK2gY5Sk8Uo6o4avXcGvfLaayXulkfWtkl5NR0BFRQ0IB3GYrJVRpS3QBB3JqcVVFY
sSoNabVwq0hCrSu9aYqk2s3n1LTLy5rRo1bif8pjxX8WwhXlEd63qgk0Na8jvue++WcKom+
kJt+XLkD36n8KYhUv06ykvr2O3jUvJIwAQd8skaDECy9ettOh0PRwsgCOg5MEHIluvFQN3I
pmENy5NbI+K4EqI8QMiSKHVgOI4sOS/aoe+WNJQsu8zjoCTt71wsXEeHTxxVrh2rt4YqogG
pB2A74pYb+YUx4WUCt8BLuU9xxCn/iWW42MmFKtcsQAuKClcbTwuYfh1ONopYGZSCpoRuCO
uFiXsOhakdR0i2uZamYoBJ3+Jfh5V/wAqnLMeQ3bByRrAOwYrsu4HvkUri1OoA8O5OGlacA
1Pam+RVu25s9BtQE74oRY26gU/XhVrjyBFDX/PpiloAAknx28cVWbFiD0G/wA/ngVh/nXUG
BTTImpzpLcfKv7pT/ycyUQqR6doEmr3KQ2/90gBL703/wCasMp0yjG2bQ+S4o7VUWNHdRT1
DUNT/Y5Rxlu4AxbVvJV3p/OeBeaCpKVJqP8AJb+bLo5LazjSEni4NKq4qDT4qdx/lZZTWRT
0Dylq8lzaraTNzZNonJPSnwrX+Wn93lRCsil5gDjTmaU+nAVciemlAananiTirn7U+imKv/
/SlAY0IAoPfMRvWUAbcVPj88VQ2oSGC0lmrQopY/QO2BLyuC5kvtctkijMp9dZrgip+FGEr
/8AAr8UjZZyCjm9fm0HS57kX0kXKfZudajYEClfZsxgXIUbm3sdQaO0cpNG0JVk5V+EH+q4
QaTTzzzhpUWla3btbrS2YgOOv2/hc/8ABZdjLVMI/wDLm6YNeWJ/3Uaj/YkqG/4BsMw1s3c
szAVHBaMT/DIUq5iabdj9+FVCVq0IO/8AbgVTbY7H4u9cKGiOQqR16YFWyKQo22HXDaUs1P
RbTUvTknUlrWskIX+YFf6ZEyIbIAFN5tGtbx4rhi4ZKMFDEL3O6js3L48gG8Lbi3gu0htHI
dODoFVviCn4W6fEjDEbKl+raJaHT49PEZeJ3WqMSdgQ1P8AV+HCCQUGIKKt4EhtIbaJiFjU
IPZQP+acm4xV6gDgNqDYYoU+XE9Nxiq9WYHbv1woWt1q1DirRUHfp4YpXNbQzW08cgDB0KF
T4Gm//NOVluxxTSwtUhgVFFAtNsg2lD3OnW8ayShUWRztI1BxWnxfEwP/AAOJKjmwP8x9Nt
pbT9LIpW5DKjuNg604jkmX4i1ZA88spfSvbefpwlR/+BYHMguOC9yaQyqrIwIlAao6Ub4qj
/gsxq3ZL9iOANKgbjr9GKujHEBamnWvjhVcQCOm4HTvTFWkNd6/IYFQWraZZalZS210pKGj
RlPtBwCikf8AB4CaLZDd5NrPl+/0m6ZJTWDcwzjowrT/AGL/AMy5fGYLWYbpa8DhCeoXcj5
98kJIIZT5J8trezpf321qlWhhYV9Qr/N/xXkMs+jLHG93qEJCIFChQvQDp0yoILbENUjv0P
hirS8UAA+/398VaOzDaoxVjPnmQR+W7jrykeMD/guRyUeal5SG+IVO2ZBDC3pvk3yxaTacN
RuwJefJYoX/ALvcUV2p8X28xZycnGGTWHlXR7e6S/t7UwXYNJFFAu23Lj8XGv2vhyBkSGZA
tV1u29eHi5IQsOYBIqCf8mmAJIXMQKVPEDag+W22WBx5CigH+2zdDU12NeuFg0N6cfxxVVE
e1d+nTDSqJTfdiO4xSHm3nYSnVAWYsgSiE9NvDLsbGbHQaZJAXlgVr74suJpztStTiglTws
C9M8nOw0aE1qNyB0FK+H82Y8+baOTJgVYGlOXjTvkVWgA9voGKuY0PsNzgVdaspmA6VG22K
0iGBDFe1dsKF9QV6fhirgQDSnemKoe4KRq8rA/ApYr4gDFLyma/l1bUJZ5v93uWZfAfZVP9
VUGWnZQ9P8k2C2+mLOy0aU8vfifsjMSXNyYjZl0ZXjsMKoC/RXjYFa12pkaZW8i8x6cLC/k
iXdCfVjXwDfaT/iWZEJWGiYa8t3v1e9CcvhO9fFTvt/q/bXCQ1h6VA3qRrIDWoFevX9rIqu
O4FBQnbkPDFXV2FTQ4Ff/TksZrt3p88w29pgag9wNz74qh9RjM1jNH2dSCfowpDxJpr211H
nbO8TQMeLRkqaft/Eu/xL9rL41TE3ez3uxvxf6XDeWBR1lRXTlXjQj4lPH9pfsZhkUXKibC
isup/WI/UjjWMGjstRQd6eOJZPOvzI1OM6vZ26tVkDGUA9A5HDl/wPLL8UdnHyS3Q3ky4MX
mJWH2bmNlPu9OQ/4jiWL08FSoI2/z7ZFWqUBpvXr4Yqh5GJcBex38cCucNv3rvv0woWDqR3
HfAqoyKU26+GFKkpKvsSrDY/TscBW6TCCVktSY15uo2UECtPdtsq5OSDYS+OaRZ4uNgsRBo
XDJUV+1WgHXG20gN3zmS4CKaMAdh1ofhOSDRIuiPw8T22ByxpLdPDr2xQpSEhgrfh4YpXKS
CFpt1HcYobbwPzHyxQ0DXp2NMVXkOssYRFkqfiLHjQDfbY1yEm3EnUbqIwf2fuyttWFlmIA
oQDv36YqxTzvapLo14sgLVWsYHUMnxCmTgaLCQt57+i4rTyet9JDw1Ce6BhlbZhEqn7K/yt
8eZXFu49Mn8g69LfW0unXTcp7cBoXO5Mf2WQ/8Yy3/AAOQlGkhl1KfENyf8+2Vpb4Ft91Y/
wCZxVU4Gg7HofpxVZXela7bnCq8BeB23HfvtvgO4SNiwTzuyTzrGhr6aAcfBpDydv8AW4BV
yMBTYWN21kksqRuBxlb02HTrk+KkU9M0u3WO2UIoVaKoUdqKKgZAboltyTEj4Kd60yZYrIi
yGg3HfApVOSk4oWS8loPtFulMLIPMvOGstqOqJbcqWFs5iUfzEkLNKfu4rlkGJigPNXlwaZ
rTW1ijtayqHt+R5Gh+0nP9ri2TEmHC9V8n2Ulto1tbTDkBHQg7itT8OYkzZcmOyfqsUK8VH
EHemQtnaX6k37hyASQPhC/aJ8F98ISClsLScQ5r8e7Kdzv4k5aGmXNTmI5uCOp6e2FqWA0X
ft0xVUjlUjqd9/owhWmqV5Ab0r93bEpYp5k0Br60+tRBmljVyzVrU86D/hcjGdFtEQQ87ZS
GKkUI2pmWOTi1uuaN12I38MFsuFaa4WJVbS3kuriO3jFXkYKKe+JNC0xjZp6rpelR2FvDGl
eSxoT/AKxFWr9+Yt25E40mAdY1/A9qeGLBcstRUdPD54rS93jpQmp/X3oMbV1pCwmJJ3Kk/
qxVGUJNT8itMDFau4I/A4qrRlaU7DrhVLteu/qWnzSxisjApEp7s2yqcVebaZaq3oj/AHZO
4J/2f2f+a8lMtkRuzm8ee0hUS3N1EI15LFZcUWNKiNZZ3cHn9pcqiLbSGReXr69khMd1M0r
8Q6PMio/EgN8XD5/y5EsgEj1ue5ln9aVrua3aT0kt7Z/SWrHiOZBVuPw/a5f8Bko0g2xHzV
bMkNveI8zQEmLhP8TxsK8l9T9tf5cnAtcwkOnSOZkeu6Dj9xyyQag9R0K59azU1qKAU9/DK
rZEJjUV67Hw98WLfGoqD07Y0r//1JP03+mo22zDb1rsaCn04pQOqX0dlZS3EhAjiUua9zTi
q/7JsKvJYZ7eVZbknjIeTLXxyY2V6L5Dtb610ZCGMUvqM5gbdSr/ABr8B/yXyqZ3boign+o
SatIrRfu4kpvIgJah8OXRsgyeLeZraWPUJpZeRaWRijsakqp4cv8AhMysctnGmN1XTrprf0
L5DxaN15f6w+JD9LDIyCQ9Wj1KOW2iuITyjlUMoXfY/wDNOVlkEUt2tQikc234nwGKt7Uqu
1R9+LErakig+7FCjvTbr44pXKW6HYDxxVxPxHaniO+FUTaJN6RkSjKTRkPce2UHm3x5OuLi
b7K29HH2WNKfTTBbN5jrvmS90rzg8wPqxxxpDJEdlZCBI4X+T425LmZjiDFxchPEzW21S1v
bNLu1fnDIPhrsQw+0j/yuuVSFFkN18d63p1YUY/COO+5xSQikYOTvX/KxYlVFFFR4U+7Cha
xJG3Xtiqyppt1PXAqpHM1QacivY4CkGnT3l3L8I4wxjrQ1JHh0yBg2mYTSzK+mAhqABv7HK
2Vpf5hthLZTKf2lP30wg7pYZ5skT6ppsdAUKl1XsaKoA/2PLMmPNoIYv5dmax1uOdenPi3u
GFG/4lkpFIenwXasUBPFmPEA+P0ZWxIRoNeop7/LFDXI/SMVWEEVAxVtQQQGOx+/FLz3WWM
t5LK3WW4A38C+3/CouIZqHoBGhI2ZX5/8CBkSyAeg2rrxIFAKll+RxhIInFXqPs1p4jJtah
JKKHjX4dz8j3wJAQ0V24Lkiqg1UAUIHhXFkQi4JebAftH7QO9DjSCHlGp2xkvrgeMslD7hm
OTBUvRI0TUNM06WQAlhE1evRfi/4LjlczSI82VWYjjhVVpQDoOmUcTfSBvryWpWEAuvYmg+
nCBaLpCfWbiZeE8XFh0II4/ryYigzFLXNAd9wMsauaHkNWD7nl4+2EMVp+KnhgVsBw1OgPV
u+FVTffjT3oe4xVCP6hj9NWAD7OCPfIGLbCYYJrOg/VdUW5Va20r7jrR/+af2sujPamMo9U
tntlkm5jZWav0E0XCCikG1uKslKtuF+YyYKDFk/lHQ545Besq+vTlEG/ZU/DWn8zZVOd7BO
MVuzhnFfjI5Hr77fs5AbJkbKFlm4Aqu3UDr3xUBSt5nCkO/L3O1KdemFNIiC4EnJmBX+UHr
gQQjrJmL1r1BG++FgiZWNPH+AxVaDxAIwK5WIJodz2xVIvNrFrEnvuVPuR6f6nwgqGH6NJN
Jq1vwX9xauplHhyqobJEbNkeb2BLeGaNeaBiB3ygN60QiK4Kx7ECpJ2FPDAkIe0hEhkDKCo
Y8lIr17j54rTHvzAggGgTkj7HEp7HkKZZj5sMnJ5nYfB8Z/aqB8+IOXzcUM+8qXNbWSInoQ
foIr+GUlmnMN2GZl32qKkUGKUQJmJCq3bG0P//Vko3TY++/TMNyELPexW8Ly3DrHGi8nZtl
oPfEJp5j5x82HVWNragrZxt9qlC7fzZbGKsdgZWhMZG4NRTrTJEboezeVrq3a1ieOQGExoG
XujhF23/Z+LKssd2cJKvmTXZbS0j+qorCZ2jeZtyjJ+zw/mb/ACssxacS5sZZHk+uvLeR+u
9WKyMA3Yg/F8OWSHCaYD1JbDctFGduSEcJEPQg7j/ZZAhkAyvypriIn1KaTjETWItsFJ+0O
X2V/wArK5BmGcMhFGrxGxNN9sgSm0YGUoCDyG++LEhDzTLGxAao609sUAKkZ5CtdhsMNopa
x+MgbmorXvgtQEQIOSiSRggp0J+I/RkJTZiCY2forGsasp2OwOVBtpUugixMxpypQfThV4T
53YP5ku2Xp8IH/AjM3D9Lj5R6mvLfmOTSpHilBksZiDKg6qw6SJX9r+bJSje6IyejWUlte2
iT20izRNXi6b7+Dfyt/rZjmxzbeJG2rIo4io4/qwWxIRSkGvY98kxUmk4HjXvQEe/TFNLk+
IAr06YhDRYBqVrQ707UwK227VG3IbjCqMsJikZXcsW2UCu1Molzbo8l15cIUYOCT3AFcjTN
gPmqFysE8Cn6vbiRXQ9VDnkG90Vv+Ay/HO2E49UhgiWiyAfFyLE/I5IsQ9BsYyzW79K0Ye9
RgUppXi9O2LBQuJVUigIrsT2xSAuh9SQD4DSgpXbfIHIy4EWls4UyOBRRX223yBm2CFPMdT
ctLEw/34HP35YDsxKJmXg1QPhoKD5stcUvQ9OtUl0+FyASyKfvUZUdmVqE0FxExIHNfbqMl
GaDBCM/UfevfLLBazEhTihI5b1Jp8NPDJLarbcY5OIXv198iSxLzu/Wl3MadZZfxZsmE0zL
QGaTSNPVvhSKKp9zyag/2K5TkkzhFkEV2ifDXbplTMoblylketeg+7LoNc92n5bHw+/JsEO
7fFy4gsNxilT9QGpqCK0+WFiQu+Lr9wPywIca8q9+9fHCronBAAGxPxDFVrpRmC0+XbEpCR
+Zk/3CuQP3hlSMeNWP9MjDm2nkxe4jCq5A+wK0/wBUZa1oGVGDIw68qj6CDipZ/ozhrcSgi
rKo38RlaSjZOBG4FKgivj/NihQuGEi8tjx79RhZBThBKH6d6YptcsZWQEk8B269cNqSmlnV
WFT2wNZRbEUK9+2BC2lOvzxVzKtKnf8ArirGvOcxFuqeIqae2EJDAIZ3s9YV1kKoZE9ShoC
hZWIan7OXDeLHq9302UPboeppmGXKB2Q91NpklzzldDIgIA57jsx2OLaFunS2MZeK1ZSlSe
KmtN/D6cCDyYj+Zd4BpPod5JFA+j4v4ZdhG7j5TswJPhWCnT1DU/JQv/GuXlqZN5ZcrPLGD
QhAPn1PbKSGYZJDUud607eOLNcrmJiygl3PX6epwUxf/9Y21LUYdOs2uZgxjSgVF2Luxoka
k/zNmKBbkvNNbv8AUdWulhYiOGoKwrXgC32ev2v9lhGyUlv4I7djEsZZ49mlY1BP+SoycSg
oOAusg8XIH35OrY2zDy/qEmnsjNykAX0p1RuNU5D0ZeLfC8sY5x/6nDLp4OIMImipzc7i7m
ljdvqzzFxb8iA3KtWYA/tL+3l8cfDFB5oe+gMMMkTOSR8XE7D/AGK+HIZiZhvbOBSiK3FKU
3Ow8Nifi/2NcpMmwBu3RopAePJdiw8VpRvngJVlvlnV7i3vV0WUmW3mals53eM09T0/8qFh
/wABgIsIPNm8iMigDp3+jIBKFc8pACgZf8+2KUfZ2kkwPEjhXcj9QyBkkRtMBYQIorGCQOp
3P45C2ygvEa78Y1A+QwJVAE48OAB7kYqpuvFSAK4peEecJVl8yag6mq+qwB/1fh/hmdj5ON
k5pMnUfjky1xDMPJU1zZ6jwUn6vcKVkXtzG6P/AK2Y85W3APQooOC0JPLtTvkKRa4kqO9e5
+WSQhnEbTUKkVoSQPD/ACsDJFRhhGQdjWv0dsQxKlIeLEg02r9GKFSH402ap7YCWQFo5I5I
ogFNCaDKS3AI6O1i9GlN/ffAlI9YsoxU8dm2ZabH54g7pebxqYLie3BqsU7xp/q9V/4XMkt
JDP8ASXV7a1pu3FR9wpgQUc/Lky+HUnphQFS0hVyWcVC7Ivbp1yjJJugEwijAptlcWwqt5R
bGcj/fbU+45Ji8e1GhZANgoDGvuxCj7stHJgUfMdh3NKfjXFQ9G8vuJNGsyN/3ag/7EccrL
JFzICxyJZBK7u1X7QH04AaSUIjmpT9oGhPjmQDYaZCl8UIDF2+0x3p74aa3neowvJqCW8Y+
Ke5aMf7KTj/wuTCXoltbQxwxwwoFjjUIgHYLsMxDu5ACYRacjryPXxwKUvvLdraVQDVWqB4
/LLYlhIWtrsanqP15aS0qJQsada7b9d8ATaBIcSSq32eR6bV26YUFGAhUB+4de2FipSMS4b
x24jp7Yq16qL2HL7+uKqo+yCBtTr7YqkvmIqbNAQDWZWp/qq1MiPqbByYxL/cysR1VicsYq
DoTGh71P4DCrMPLtP0ZxcVIYintX+zK0lHsKmo96n3/AIYUKRVi25qB27YslREJBFB4E+2K
rJlCFQT8TV3HXbAi0TaHifjO1Cev3bYoRHrfGAKFWUmvU1HhitK8NGU17bV9sQhuUqiCvQn
oMNIYF5ov0nvViRvhPLYfyqCor/rt/wAQyUQljN5b+qIpP22Xj8yu3H/W4ZOJQQ9N8ja79Z
sEt7pgJ4xw5HYOo+yw/wArMfIN26BZI2nQTOW9JA3jQUOVtwkoCCGxLyUWNQDyYUGAqZPKf
OWtfpXVlghNbe3JVf8AKc/ab/jXMzHGg4kzZQN4gjt1UdU2r94r9+IO6p1oEy/X4n2pIgr8
6jK5MgzOKEKxLN8Q64EtsKCtAKbCvfwxQ//XV82nhp8ERA4zzpEw7EUMjfgmYrksGiYzs12
1AKkoPBSSFH/IvEpCValMZnAp8PIs9KDYHgpyyIYyKDkh+GN1FKk/hSmSBY0zby9psupWSX
EUsQklVlkQggrIhqa7f5PPLhItRT5dAjtVEk0iJCoNI678j2aVuC/b+18GTMiQlinmkWg1/
wCp2knwWkSxSzFgweVx6k55f3fH4li4ZSBY3TdJfb25ST05ehPwkdD0r+rMeQpugbU5rYxS
JJx+IH0zTsTv/wARwdGVIhpntJotRhHxW7KWXrRozzT/AGEkfPJxYSL1SRUljWSI1jkHNG8
VYBk/XlZ5ramsQpRq17nAm010z4IBTau9PnlFt45Irlzcp4dcFpXFFG2FFrCtOuBUJrdybL
TJ7hP7wLSL/XbZf+B+1hKQ8G1+0e11CSFiWkQD1a9nYc3U/wCUvP4v8vM3GdmjIEuUAH2yx
hFlHlmYCRVJoxoVPYH/AD+HMafNuD020PqQxydaCh8QRtgDXLm5o234+JOFViwqAPGm+Bbc
8X7qg27A98UIOVZyTxNGB2bxr7YCqb6TZOsYaU1kbc06ewH+qMrluW6IpMXjAWrdiMgzVIm
IqMbVBapF6i++RZB5lq9uLfWLsDq5SSnuwGZINtR5sv0RONrB4AbH54hrkmxUOa9B02ySLp
Ws0FOI6VO/05iy5uTDkjk4DYGtMCXXC87aRevJSMKHkOoRcJJVpsoK7/5IGXR5MJKjSFxCR
uTx6ewr/wAROGkPQfKE/LS4YiaFaqPoO+VlkE5f7RORtkFGZFaq7b5FKTyR+ndFT3Ffu/28
txsMiKRASDTpuTlzjlgFqok802PLoJ55Ke6eqV/4hg5AltG7PrGMlVqPnmMdm603X4UJwhB
SS/LSzoB+y1cUKBQK5U9Oq/0y2JtrkHJuSR9+SaygXXk7o/2S1N/Y4UlU5qEYVpx2GFipyM
pXwJ2A9sVUi1GULvUGrDxxSiVkUoD2OxxQkPmQGO2iUinxMy+PT/m7Ig7tvRj8yfuWr04kf
hk2NKRYCg7Kw6/Jf65JDJdCWUWqsh/aYEHod+n35STTYBYTcDf4hxPYe+EFjVKghoKV2P7P
bJMLWPJRiOp7n3xZNemzsGJ27HFUREI1qHp06YsXRxxO3IMPhNBTxI64EoqAkq21Kk0+RxY
pdr2oLYWEkgP7xzwjHSp37YpDzVJHuNQZ2O4U/wDNOW8gjqqEcrWQDcwygr8q8f1YLTSf+U
aK7cxyhY/vF68e/Mf6v2spm2wGz0eGK6EI9OXlTuwqf+C75WztK9Uhupbd2uGqi7BANiffI
q8lmQJq7gilJQan55nA+lxzzVrkBoW8R/CuQHNJV9GnKCDif3g3H0ttjLmmL0i2kSWGOYHZ
l38K/wC3laktTkuqoppUg/dir//QT863KO9hY/7sJluK16ARvGn/AATnMYN1sNtl/wBFIrs
tGPiBwBGMxTOJSm7gY3iL1MaqTvsKnk1f+CyyHJjNXEINulSeSuVoeoAB64K3QJbIjT73U9
PuwtncvE0qEvHH0DEUXt9v0/tccycY3akwun1KeRRq0zs0AdmW4ZmKsoPIcNuDVHHLpx2VI
/WdpTM+8sh5yE9CzfE2Y6E4s7mxpKbvn8MdYFiANZa7c6/F6XDny9P4sqyRtnCVKRK3Mplg
b4JFDbGu6irI/H/Vyk7NwNrr2AJEzmvH4lkAr8SNv/wuSgVk9A0G5WTQtN4NyHoKle/wfuj
+KYDzYhH1PE/T+GRKUzsD+6T5DMZya2U4rrhqE8LD+VlPs3+1iko4NyPvhYKdzII0LHp3wF
IQOruixW8swrDH+9YHpVVLqDh6peP61ZTTLJeuCz3MhkZyKbsef8cvhKmJigb3SjbWds1R6
jjkVHWrH4fwywZLLEwR3ly2eS5kjr8SjY+6nIZCmIej6PLIbYCgqNjXxyMWuQRvID51yTFo
U4U64VWudjx7/dgKtQxB5kVqEsaivtkJFnEMhgh4gbZUGy2rmJnRkXqRSowJCFhclVLfaGz
fMdcDIKtwoZK4KSHnPm+ER6pBJTadOJ8ao4p/xPL8Z2a5Mh0ZQtnHXqnwn5jJBqkjyStab0
6YUI7TUqnLxrmN1ckclK9Y29/Ey7JPVXH+UByVv+BDYlkESZ2EbHjXboP7cih5hqrAX0qyU
JldmJHQVP8AxHMiPJrkl1uX9Jd6SQuy/QD6X/G+TLG2feS2Lae3LZxIx+RPX8cpk2Ap9cys
CPDKyyCzTq3Esk7H93EfTRf8r9pv9j9nCApUb4D63G4HUkfgf6ZPHzYz5Lldv2Rv75e4zzr
6wlv5qsmc0UyyoT4er6kY/wCHfBVxLZdPSNLWkKE98xTzb0dO4VD2yVoSZW5XqqNzuf4DAq
IvLOqhgKMBUZKOzEoEfzDbxHgRlwaCN0HIg9Qk/arUHwIO+SQ1LGHBPSopt1wKg3LKVjYci
RQEdj4NjaQFkdveM/wsFXsTv+GQMmwQTW0tBGKhanuTkDJmIsf83Hk8K+CsT9JXJwRIMeuB
+5bv8O/4f1ywFgoSmiuOhNCP+CTJWxZp5UiD2IJ/nb9eUSbY8k8uLNHWmV2zCWyW9zACFPO
PbY9QB4HJiaDEKMb7nmaMTUg9/llgNtZijVSoAyQa21QGuxJO1DioLcUPEfCvXpTIpJVmcr
GJWYKqVL9gAPtfdhYvPNf1Vr+5aQEiFSREvjX9r/ZZIBKWabESZpmWgoAPvrkiUUibGPlHL
X/dtT8srJbIhk/lq2EF0gFKSglh7qaHKZFtAeg2KFYSg6D4a+w+z+GBBQurqhQRbDqTkUh5
X5g0lUvHmTY8+QPYjwy+EtmBG6Tux9KUHsCR+OWR3YFbaFgImHUbkfI1wy5oAZ5oF2JoWjr
UA81HcchuuVsk+jX4fH8MWBL/AP/Rj/nWbj5iBU1McEY96kMe/wDr5VEWGyUkts1URGE1Yu
EC9DUKN6ZDKGcCh5YwNWkp8RdCy+H7bYYclmpu1IZ3UcwspopNBTfofpy0R3a7QCXRivVZ1
YSKwZiTvTv0y2BosAU61GYvZtNzZzIrCWU/EayOv/Eh6mWzmE2k0MVzcguiCO2B+OeQ8Ix/
s/5v+K4+cmY6EQ88VtEYrYtVhxkuSCJHB6pEn+6Yj/J/fTf7t+D91hpKxILjT3SeZhC0pCp
b7cjvuZF/3XxXISFsgaTn9Ix3OmFyACVAkHgy/DX/AGSs2UxHqbJHZlnk5lby1bU6xyzofE
0kLL/xLDMbojyT5qGM032yo8mQTOzWkQPtmO5SV2twja3exualUiKj5+phCltLm4+vewI3r
033+H+XjgTWyL5nULoKm9rEayHszDpH/wBVMUBFapZJe2Mts3w+orKD4EimJQDuxSby6Lqw
t7F2WOa2YGVWG9D9o1H2v5o8QWRa1HRLVbaUMUIRC0bNQ0YLStKeC5IJ4rSTyzpJib1SlQ9
XLH/KFFwzkwAZTYxhI3p1DEfqycOTVk5qhG4PbxybWqEbfqpiqwioPj3OFW9MMbaiWl2WL4
Urt8Q32+/KZN8OTJRLHxrUUyKKWhg5JXG0pc3wXMidiQw+nIHmyCoxqmLJgnnmMNNp0nQpM
24+SnLcfJhNO9ORo7dqnYsT9FNumWNBRa1K9ajt/TFUy03aEdsxxzckckDrT/vrbsfWQD6e
QxLIKl7KIrRmHWhpkApeZaiDJLdSMakI1B8gP+NnzIi1SUbFvXj5t9uSIs4/ygQHP0snLJy
YBnnlZGjS47D1Wp+v/jbMeTaE5vJFERZtgNzkGYVNDH+gRbUJBZwevJiWb9eWBBUNQFLiL3
b+Bww5sZcnL9rxy9xnkvmmQrfzspo6NRT3DV5ZODKXJ63o83q2NvP/AL9jST/g1DfxzDkKL
kDkib1vgOBKG0xVM8slO/EfRkggpnIisKHpkqYEpHqQEN3EqbiUGqjxH7f0ZIIIQbLVyewG
5yxpWEM1FH2ydge2RlKgyjG1aKxStWNW75QZEuQI0jYbRPD6MClFrAirWmFDBPNNDqBA6KA
D9O+WQQUguBRWXfstPeq5YGBQ0gHx+AoKe3Jf+ackwZ55OX/cXET+0WY/flEm0MjKVU5Asw
hWQEmuRSgLm2Vqmm+SBVQtnMcghY/C32a70I/Zy2EmqcUwQb17dzljQF9B8TAbnt/HEpYn5
h1Ka8lOl6eeUamlzIN+TD/df+qn7f8AO2C6ZRjahD5QBhWW5cmR9wo7DKzkbRFCa/aw6cv1
SEceK7r4FskEFS0izV40f+boPauCRZRDL9N02JJYyCeSAk07V+yMrLNktos4U1aitv74ELb
uCMgNIOR71wEKxzX0jWzcKg3ACn55KKkPNLtOCyt+zQj79hmRBqIX20fGGNvBaD6f+ucZc2
ITLTbyaxvVkSvpivNfEdMgyehWcsc0KSxmqNvtXw3wtZf/0or5gkjm806gS/JFlCUAqPgVY
2X/AIJcjAbMpJHqk7Q3MEkL7jkqrQinMcSabfFv8OSoFFqtvORcxSOS3pldyd+PKrL/AMNg
oLbhE6x3tsRUx1371jfdvwwhUPcqTc7bEhTX3rhQnGr63ZXttE4BmjtaKsbKUR53A9Ndvi9
OJRI8vH/U/bxPNUqq9wlm1xOqyzlwZH+GONQeCKAo4wx/D/utMBULjeafZrzti11fUAE7fu
40b9oxft8P5P7t/wDL/YwUWRSuSRp2EkrcmZgvM9APAL/LhYpolgqReortKAAeI+Beu3w7s
2JpbZ95DYv5cKnql1MPlURt/HKcnNtgyJhxUivauUnkzCZ25pAMx3KSAQK2qXctaMwRKg0N
BUimJQSjI9OaV6TTuyn9kUWo92T4shbJOra3ihjVI1CquwAyYYlXfphLFK9RtYpgGJKyL9l
1NGGQ6swWOatDIllckzNKBGwAIA6in7OSiU2m+nWqJYxqAOg/VhKlRT4GmA/mr+GWw5NGTm
vK1QdKnLGpsUAA6e2KtkDpT/bwKhJYSzV5FHFKMviOxyEg2RkjoLe9YgPckJ4BfiP+yr/xr
lHE3JvbjggFagdzkggoK6cLfJ4MCPnTIlkFdv7uuKWF+bow8+nr/wAXN/xHJ4yxmm1mSYVX
opUb9+mXBx0VGFC0AIPfww9FKYaf/cjwp1zFHNyuiUeYWbnbsvRJo2b/AFd1/WckoKJuUM9
txHUjY98rtLDtc04QPOiD7URKe/H7X08lyyJYkJDpxKsrgfATIoBHZly2RYAM98s3CvZtQU
ZHIcHrXKJMwEXqsvNFhXrIwT6D9r/hcY80nYI/RnrE3+s2305YWANrNUT40bwcdPuwR5ply
U6gEU2y8OM8g8z1a/uPd2P3HjksbIvXfL7ctHsGHT6vER/wC5iz5lyByRV2aqK5BkELZ8jb
lhsWJauG2JQc+oanCxT4Hj/nBIIHup/5qyQKCHBuTlmYu5FC58K/ZUfy5cA0SJWMx5MadTs
MLBdb15MT16DwynIXIxBGxip2ysNpKKiBArkgxVGfipPYDFXn3mBmOognbm+9fAAtk4sZJA
zkymp6zEH6Mua1E/F6x9xX5Lx/5qwoeheUlA0yEeC0+4nKJNoZDTamQShmHxHAkKMsYIOKU
pu0MZ5AbqQy/Mb5KPNBR8LszqwHwMOQ9wcyC4iD8w6g1pZhITS4uG9OMjqo25P/AK3xYCWU
Rap5a8uwraCWWpJ/YXYV92ygytyBsmctqq3BrI3FEqAKDcf2tgS818xzGS+cCpq1B3O3X/i
OXR5NZTDR4Ha1hWMVcRVHtTkchItgZnpWnem4eUlpKBjXsTXtkUkp6FooA64GNqU0BZaHoe
oxUMb8xxcbIitKOF+jDaXm2uBBPHCn2ACx8Se3/C5kQ5NUmomWO3UHfbevsa/81Y82KNhFZ
wT/AL7Ir/lU2/XlZZRZr5ddfTni2pG4MYH8r/GB8lbnjEsJh//Tgsgml1O7cbTNNKSvgS7V
ximSU6rCIbxKuGLMGahrQ91ySFdTsf8AV2+eRKUyBB1K5FQBMpP/ACMRX/42xCShLpAJVoO
g7+2EMUFIAtlp8XRXllmb6WSJf+FhxtKrcgC3t0pUmJCV/wBZnf8A4jiUINlPQLxp0pT9e+
BVKYkSItfiJr40riqfxPEIlVeKqo7ncn3xVmP5fn/cRcnqPrTfL+7jynK2wZQwDfD4mgHXv
lMjs2RHqTF6rGBmPTlJJUrcyEipMoBPtRRkz9LVLmnEJoATlIbEbG22+TQ20opiqAuHDbDA
SoSa/AKMh6FW2/2JyUQiXJNLPj9Uhp0Kj9WGQZIS8QJOw/ZcVNPEbZKBa5h0dKAdBloaF5U
Hr9GFVjfa37frwKouypy+GnI7+/8AlZGXJkOaZ27BkBB3zHci0ch2G+EKlGsS+lLFL/Iwr8
jscHVkEez/ALivbrXEqxrWrNrySF1oWiJdfCu33clyyDDIUZCh9NNvj4BTv0Iy1oKI4tx61
J2wHkoCYWJUQmv7O33ZQHKSnVaOsh6gAEfQynJBjJF2Z5IBlLYVuo6Tb3yL6yA8TUHoflt+
zkgi0FF5asm+0lADUU2AxtJKPjsorZSsaha7mnU/PAUJZOS15Cp6DkR4VAOTxscnJNdKBAk
qa/FX8MnLmxhydq8qqFNf2l/XgHNkeSEEldyfn2y4uMQ838w6VfPqUg9BuDAysVHKkdfibb
w5YQaZh6X5eCxaRbQKa+lGIw3iE+EfhlEjZchX1Fylu7jsMiqnZgi3UHagwIQd+wVH/wArY
ZKPNBUZlYkBB3HLbagy5xndxtXxyXRCta047ftE5iz5uVHkmMUZWhyKSrVyVoU5TVePj1xt
ADAvM9RqaxjqI3dj8xlw5Ikx6dgJJ2G1JFYAdfiFTljWuRRxuAduYqPpWn61woZ75VcHTIi
NxvT78xpc20MjQggjvgSh5diMikKTsCN8UoO9g5QlwNqVGEKWrAlreJjvQdf9X4cyRycaXN
jutSfW/MEFuD8MJUAdNweZ/wCG/wCIZGXJlAbs904FLdUAoKDKG0oTVp/QhlfYFan5Aj+uA
c0vLbiJ552uDXY7fTX/AK6y9hTOvLenxmzjYL9tFTl+Ln8eGVSLNk8UIBYgUFQB44KQjEUB
dt8krTJXf8MUMT84I3oRbfu/UUufpCf8b4sg821lS+osxHU0A9h8Iy6J2YTU5FAoP2Gpt7D
JBgUTZOvIo5oybA+x6ZEhMSyny9P/ALkJYunOIFR4lT2/2JyMSs3/1IXeTSv5hvSCkczXMx
4tRRUO23h0XBHkykx3Vbp7m+ZyKBKKnyXocmxVw/wV8RXIlUyllMF+HO5QRhv+RcYOISWrl
PUlCk8SVO9CT8XwqtF/abCEITUo5YbexjdOMsYfmp6giVzTemDkUrL1W5RMD0QoKnai1C/8
I2EoWxmxNjO80sq3ysn1eAIDG6H+9aSavwsv+6144FS/k0s6gbdh8slSsghitxallNZADu5
6dvhGBWY/l4K6Tc1I5tcsWp7JGFzHy822DKQP3kdP5gK5Rk5N0PqR05Ioa/Z+7KXISq1X1p
mI/admJ9lPHJnk1nmnKJtlVM1bcJXDaFoBZPE4qhWT4jXbAUpfdRKWUHoTQ5KDGSrprl7VF
P2k+Ej3Hw5MpjyW6mVRoyxoNxU/LBFZjZcu6qB4DL3FWOSu/h1OKreXKpG5A3xSsKhh8+2A
8lHNEWZPFSdh0P0ZjScgJsh+HFKUapH6siof2iB9GBkEfKo9Hj26UwySlcilyVAHFNq9/HL
YBoyFygAgHoSKZY1K5IoOP2a7DIz5M4c0fHEfTRQaKN2G/wA8q6OQlOpEM8ir0aiU9y3L9W
S6MJFH2EJWMEjfKa3bEYyFhTJUxLkjIxTa2RO+AotJtQt2VlmUfYNT8u+ShzWW4RemNu6g7
GhB/DLCwhyWatGfSZid1+MePw75HqzPJAeqityZ+tKLXaniMtccr5VVozTrx2Pt9rCVBV9M
WlueJ3Vj86V65jlybRF8pa0evWm4wWl0B/cV9sUJfdANIAehYD+uShzYnk4V8Poy5x1hU1N
BQ5LogK2nJVRXMY83JjyRV7K8EHqKK8N2H+T+0cjTJuOUOoI798AVUYjanXCrAPMTBtemHh
Gy/Txy8cmssfudmuadmTf/AIXLA1lEyBfSR/50AIHiT/zdirKvI9yGsTEeqtUfJsqmGyLL1
26ZUyQtw3xfxwFKEkrLNHbqTWQ/ER2UbucQEo+8jX0uIFABQDCqV2DLGr8z8MbNX5fbzIid
nHyDdh9vOZNcNwxqTJyP3nl/xLIybIPT9PX9yo70qTlIZnmxzzVOQksS/begp9OGPNWO2en
NcIQF+DmV5EbCnwlj/krkiVpmHlGUTaTCDvcwM8U4/wAtT1/4HIyG6sgpRf8APrihdG/wHx
GNqvQhlwhBS3W7CO7sZI2G5BofA0xUF5PqNu4uuMgpIG4N9Hw5IFZBDTxEKlRuDQ9u++TBY
ELIlIcN+2vwkHuP2cJKAn2nyLBq9hIDs4Mbjrsw4j/hcjFMn//Vhd4Ln9MakIzwlWaYBm3I
HNv5v2sEfpZSY60b/XTE7c5CCCfmMlbFq3k3CsK8AVf5HEhUyklM0sAMbLK6Ih5A0ZkHpeo
pp9hlRWwUlObZpdJ1VzqFqsgtgTIgaoYleEHBqEcfWZJOf+RkgLQhPNdzHeHTbyOJohcW/w
AaupBMgdhI3IgepWv94v2sHVJSnULhfRResiEU+WNIQPxtCZWU+kGC1qaAkH/mnDSqH2X2r
QH8MKp3EIzYrKjDkdmQ7n6DkSrN/IXOHRJpEXkZZ3KL03UKu/8ArNmNk5tsOTKElDSxqQVb
lsD326/jlGQt2Pmj7n+7J9sqclC6Mi+iH7sP6nJFhW6aA0yFJVqErhVSgjeOMq789yQT4Ho
PoxpVCU/FgISgrsAofwwxYlR0g/HMv+Xy/wCCAbJFYhrVgHeNCdiT+o4I81mdl31hIoxUE0
GwA602NMyHFcZEdfhNQKg/PFVtCq8Ru1MUtFKYCNlRFuRwXtXMeXNyQE1twCoFMKUHfIPrE
Q98CQV109IqYlUpViQf5iSfoG38MujycfIsLP6oFT13wlgiVL/CaUHLf/P54J8mUOabq1Ia
+2V9HJ6pRAn1i8A/ZQl29yxKr/wq4SWI5p9FGAKZBK5gMKFoAHyxVxUHriqEuY1ZSMCQlun
H0rpoj1FQPlsV/XljEDdF6nQW0h/yTTAQySXggCq4G4FPbbJOOeaJpUEjYAAb+AGTPJHVFW
A9NuJ7iuUuQEVOP3LeByDJCWrA24HcVH3GmNIKEnI5KewYV/Vkoc2JOzZrWvVemZDQs5DkW
BqO/vix6onTRWNT0rmMXLHJF3agxkHcEUPyxSClOmzN6ZiO5iYxk/6p+H/heORSmn7PvhYl
51qhLa/IzdCXB+n4cuHJgUmaryXFehlCj/g6ZaGBVbiqSwRnYOwYj2J2/wCI4hBTryZMYrg
RV+Fwf+FoRlWRnF6BG4IylnShc9K4EoXSh6l7PKekYEaHwJ+N/wDjTJhJTO7HwYCrHpHCRX
Y7nYD/AFgBlseTTk5hjUEBj1B2PQNgk2RD0nTpGa3Ru9KHKmRDHNe/eXfsvX3/AGsQtJlpG
miCwo4+OQVJ7iu1B/q4sSh9IH1DVp4iawXLF6f5a9af5XD4sNsiyeVwq7bim2AsApWT+rFI
/wCyxovvTviOSSqwSgkoftA4QVLd0lbeTxCk/cMkUPN9VtEk1NlU9ga0r8RFd/8AZLgDKkq
1S34sr02k/Z8HG0iH/iWTBYkIWBf3oBHah+XjkiWNJhKUBgufsyxb1/mAZdv9jkYpPJ//1o
Zf3FxLr+ozKo5/WHqCafCrGPf+XZMEeTKSQw/HrJcPuZAQwJb7TKvwn9rjyydWxegXOj2q6
IwitlWVgSHEcgYM325eTKE/uvUj/wBnk4DdCX6DbWFu1w9+QHtkDwqSSChrziiRv2mbj9n+
fJTh3MgEYbaa602Vp0VZbyrgsNkJq9qnI0+BXVI8AFMBLdL7vTZrrykgeNvrmnXFYmIIrGw
DSxsrn93w5cUX7P7vKf4qbCxdNEvpxJLK3EAkEULnkP8AVyVMCaREdok/1bTgwjWQoGfbZ2
P22P08MQlC67Z2tlex2dsGYwpxndv25AzFmX9nhw4LiFRcttNBZW5lCIXBYBPtU7c8BVnPk
Co0J2Y8g88lAe1OK0zGyc22HJPSeTpKARwanhsTQ5TNux80ffOBasfb+GUhyaW6YONrHXuo
wkMSjlcVwIVxIKYVaZ1piqEmkG+RSAhJviU074AmkHpbcbtkI6ih8Kqf+aWyxHVVvwHvET+
UFj+AxixyclYcONGHQdcvcZDEhpA6HYjj8/D9WFUSUAXckk77+ONKpSEA7Dr0pkSl0U1FVf
DY19sxzzcmJtOLVvhG+EKVG7+K6i8dycBSFC9lAT/VG+NJSq3kahR6k1qD7H+mWxLRMKyFf
VArXxrk2tVc0RqbAUPyIwS5JjzR80nCzLf5NfuGVBykPpChebncsQAf9UBcZMQnKHwyKGmN
ThStIPyxVx6UxVDyDY4qEouGMV9DKNuTBD/svhX/AIlhCUVqklbQnu1B9+2E81KAeHkVNDU
d+2TAcY81cpUrGtasQT8hjI0mO5RTKUaNugNVP09P1ZU3qrn92cBZJbbyERPTs7D8ceiChX
cMVFd2YD8clBEuSJboafSBl5cZQO3JvvHTbFHVHaZtEvyzGcwDZE3JBTAQqS6e4+uXa1rSQ
H/gkXFKcdUxYvOtdQx60a1AZwR8jvlo5MSElBPqOB1a5Wh9vtZaC1kKt/KDqVsR9lBF/wAb
nCOTEp75WgJuRIRSgr7VJ/plMy2xDOVNB0ypmoXUoVd8VWeXyHtfV6GRmc/S1F/4UZJJTG6
+yRgIQx4xmWWZabAgk/IHLY8mvIUBZ2gmvpVP7XQ/MLkJllBlekFvq1H6rtXvttkA2FKLtw
2rQxt0mLBT/q/F/wAa4hU6vpCqIF+zQ7DvQdMLCO5SqNPUljljQpJy5Eb/ALPRhsDgqmwpn
LO1yUtoSQWFZG7qv7X/ADSmAsQnECLHGsaCiqKAeAGSDFC3SOjetEKsu5TxGQPNIVIbuO4h
5A1Vgd/wyy0EMWm0p3v5ZjXgG4psD03P+r8WBsilXmC3QJbIRSWSTjt4AM3xf6uSDEpQtm1
BStTUj6MbY0mD2ouIYwOkrKrgDoTT4lxB3UjZ/9eH6nHEfMuqJIvqoJpSQNid9xQYIcmUku
tLZYfMMMdOMbSRFVNCaH4lX/hcmGBes2yc4FiDAcRUDcE+1MsDUgLnR7e4dWdEcrXf5+OTB
XiKJmsnNpwp8FVqvXbkPnkSobGoalBJd2f1ZLi2kklCuaKU5FgNt0kVfhyqUAd20TpJYdKl
t0cJIEgLGQ86VBIq/T/Ky08mBNljB8rXS3czyzxxrDPSNxycsASwbh9iPkvx/E/wZVbNLvN
MaSeaJUU8o19MVBrttvXFKzU4EEzMrJJG32SDWgpgVnH5fRlfL7Fh9u5lKf8AAxr/AMSXMb
JzbYMinT90wHUCp/4llchs2A7rtQYm0QfzkD+uUByrRlgoFnGSP2RX7sSGKsyhRUdMFJaE0
QHxMAB4nCqk99aH4VlDHuBviqmrpKTQg+w3wJVDECDt22xpFpRErJqgA/mFfkwO/wB6ZJUR
c1+vN48P+NsMGGXkrhBxHbw8fllzQVpiXYD8MULmrv7YbVDuta9qGv05EpQayq0zKpHwvuB
22rQ5SQ5EOTJLShiBxASVBzyvHPZFAB/HIlkEJqB5AR9ORp9A3bCqEeP0isgH2ev+qeuSix
kLVUhb1QSfh7U75ZTjKku8b13NDhlyWKveGtuqd2Kp/n/scqDldF1h9hNuu5+nfIlATNSMa
VzbYqsSdTJwrv1OFVVwMKoWY0ByKQkepElWI6qOQP8Aq/H/AAwhSib1ucEI6hnU/wDG2Trd
EuSmqgbZNxkRaR8mMh6nYfIZVIt8BsjLiOsJ4j4huPowMlFTyQe4rgKUtRKevH0o1R8iMei
Sl9tvdIpP2ST92SiGEzsmIAIoOhO5y5xypP1cNTuNsB5KitOP7tflmO5iJuD8O+FDHLOQpr
V0h2VwjL9A4t+K4K2VPw1Vp+ORVifm+z/eQXajpVW/WMnEqQxQqfWFO86mv+xNMvBaSpXgr
elq14qKfMLT/iTYeLZHVnnl2z9O1SUjdgNvlmPItwCec6DIApS3U5iVCKPic8R9OSjuUHZG
aIaW/H+UsP8AhjkiFtMbgkoe/viVCTW4AvZqfyg/wycGvKrWdnHHcbbg71+ZqfxyM1xp5FB
HHGQo2Y1PzO+QDbbGtaiP6WsWXYrIxPy4PXCEpg8k7IEdDIOxXrkeJA2aiju32jj9KvWSQ1
NPZVrgtKa2Vktuu3xMxq7Hck+Jw0xJR69K98kGK1wD2qciUpPeW80UpltTwLbuh+wx/wCNX
/ylwMgUA9xdqoT0CPfkpH/BY2pCSX0cs2q2Sy/8WNt0r8GTHJUwk0kq/qKnKI/E6e/7VPow
WqmbKOCVeJJjLch8+uGJYyf/0ITfzFPMeoTAkkXUxOxII5ty+zXBHkykhleOTW4ZYB6iNJC
WUEngob4iOmTBYl7LDErwqCoYrSjMKMKeOTtrpBXUQWQGJCH3AKnf5b9skGJWRT7GF0eGWo
qrdGFRV0P/ABrkSoQcepLcXDcD6jFmZY0rxUcj8cjn/fn2vgw0pKLhs2kqxiaQk9TQL9AGE
oDVzpgr6hiHImpYnwHvkKZ28z16NR5muQxKr+7qVAP7C9jkSyihb5REQSwZWHwErxNPGg+H
AyZ/5KlQeWbSlF+OYV+Uh/rmLPm2wTt35g9iQR9GQJZjm67Esmkl415TKhZVHU7dvemUuZs
mdkVNsnHdeI4/KmBjJuUD02A28KYqw7Vrma3uWHq+mgHwknY4QlKtO1Jp4lVZFSQks/UuxJ
2Snw/BTjkiiJtm+j27LCJG3dh88gUkI56gHFACVxws+pfWa0ihXgw/mZt1/wCAwppqWhvZG
J6oAB4bnJRa83JXVt6dxlrju9Spr2OK0006KvxbY2mlIlSpKmoOBWPWsdwPMs9v/uuQLOP9
Urxb/komQkNm6BZ1AqpEAOgGQDNBRuCWfu7E19q4GYQxPrXLsPsR/Avz/aOKC3cAcSDiChT
hJ+rq4+1Qjf2NMyA40vqWvJTfsRU4ChW1GOaWzhniPEh4zSld2PEr/wAC2VlywjLZQAAOgy
CEcnXfJK6cgLt2GClSiCQ/pZ6n4RENv9k2IZUnBfYHxyVMELOa1wEJSTVI+UMig8S6MoI6g
kEYFVV5C2tUk3YqCT8lywImdl1R4ZJxij4AOINeuUlyYotRVSD3w0pQSKU5IdijU+g7jAUh
Azp/pLAdJFoPmDX+OAJLGoPrY80C3I/dwwvIT2PIBEP35dEbNU2SxrtU7nwyYaSgp3IkkBP
euA8khHaf/drmO5avcseJ7YVDHmA+twy9GPNWP08h/wAbYSNmA5p1CaqMoZrb6zjvLSSJxW
o+H/W7HJhBeezWckdw0XD44358e+32vwy0FiQg3gdrxV+16hH68NsQN3pllEIbZEA2Ayktj
pjTpkUhK3/e3ig7BVZvpG38cuxhhk5JlpZoZFHTkD94GJRDkmc32KnAWaTxEG/cVpVO3zyc
GrIjrQA3VPADp7nIz5riTetFpkGwMf1KjX8Z7qrkfdx/42yURzWRRlsQ8akjqOuVFQj4Qu1
cQkoxRtt2yTFUU0whBU5K9sCoS4bamRZBLJjVvbFKVypzvbZ+yyMK/ND/AEy2I2YXuyIRjg
o+WRIZpfqUPBQ4H2WB8MEeaC//0YNa1ur24nehMjGQqTQ1kfZR/smwVTIhAXbehqiq0fAxT
QlkB6jly+1kmL3SzkUxgUp4e+FgFl0nKuxNewNP1ZMFSlN3ZRSxSI3wchQuuzincP8AayTB
SsLIRWkSni7KgDNxA2H+SOPFv9XCgp3ZxxxpTgBXrSuVyLIBbe8eBYDrXtizeP6y3/OxXkj
LVjIKV8Aqr/xrkSkILUJPWfmy8KKF2LUoPZ8CXoPlO3aHy1ZDqZBJMN/9+OSv6sxZ826HJH
s8orXfYEUystkQnEMixRQ8zQOQqn3I2GQAcgBU01xSWIfZikZR8q8h/wASyFJkEXKNqYSgM
Y8y6Sby2b0tpV3X715f8LiDSWOeVdHklvPVYfuYDxNf5gVbJSKAKejQqEQAdBkElq4NEPji
xHNKI7n04JH/AGnuCtNzRV4oTRfi/ZbJBsOzrv8AdXzAEfZ3HyOSDTl5OJJHL2qB+rJtKz1
nHUUIp+OC1pDzOxIZiAp2ocQGdNeuIiiE09Q/D/tYkIpF6dDG921zQGQJ6Qk78a86ZWWyEU
xuZj8MC7ct3+XhjTY3IAI6YhUNAyqso78z7YShQuplCHxpgCS6HaJIifiC/F9Nf45cHFPNT
aPchSPauBKs10P0ZFHyFVnSNh09xlbfFF2s68ad8AZIv1gF64WNIae8FDhZAJTZ3anVJ6H7
MaA/SWOBPRO0uAwpXCxamkFK4CqSahNUNv2JwBVWWYN9SANP3KsR/rL3ywMJ8m60xLQmNvI
Ci/R+OVFyYo2JgR8sIShroEXFV/aT4h8jhKxQN1G8YWXrx3I7kftZGmZQjJELoTKAWlTiH8
QDzC/izZOBaMgRCt8OWBpQF0C0rU/m/A5GR2THmjdNZWT5bEfLKQ5dq101QaHEpCQyinpnw
k/XyyyXJpH1JpbsSAO1Nsx25HKCAMIYlLbrR7aS4a4p+9ah2w2oQK+V7ZrgT1K8TUD5Hlht
JT70+KADoMihDToeJxWkncGK7Vh3BWnzH9mWwLHJyTTS6sZDXcEfqxPNGPkj5JPgIpv2wFs
SW2djqkhIIonQ7dSMsg0ZU6sEBmYgdKDK582WPkj5KDbvgZlI9QAF6p8ENfvGTiwyckRp9e
A2pudvDfKTzZR5Jmh6fjgCUShJHXJIXFqHFVN3xVCTPWvt0GRTSBnHfClLK0khbwlHIfQwy
4DZq/iZCXHFSOmQbFK+US2rAeBpil//0lYNB8vWQdZLdViaSv7xmenSsas1XVKfs5iymS5U
YgPPvMdqsd3fxw2fpmCZpYpVJJ9AFfTDLUq0f7aSL/s8yMcrasgF7PYNInE1nFIOjqpI8Kg
NTJloCKkUkVPXCCqXXYAU7b0O+WAtZU7MBo4zTcqu/wDscJVNIqcfDKyWYU7vdKA0+eC0vJ
Nfs7mDWpryZJVtW+NZo4y61G3CoonL4f2siZBnSQ3eqvcn4wRxNAPhqB77Lir0LyLcSSaAi
nlSKSRUJBFQxEi0r/KztmNPm2w5J3IeSEDqabdxvXKy2BfJI1xaBC/+kW7CWFR1YpuY+IP2
uP2cg5ETaK024RpZpIpBIkhV1dTUfEo2/wBdacXXIskyeT4RixpBTsN8iWQQOkMqCcDqJnJ
+n4sNpKdRvtscWNIe7m+E06DFQEjsroyz+k0P7m0kLzOST6jOTJHGi0/vPs/DkwkqksxeUy
Ns7mrHxJ/p9nC0zRgNAB24jbJhqUZD8G3tQ7eOKoK8UEBh8I9/fvi2AoV4+hNCXpQg1PjXE
pTzSSFi69+vjlRbByXTXQjuparz9NORUdaH/rnCyDpbouSqx0oVG52q5xWkP9YCwM5P2iSM
CFGFJZGWWWgUUZE8e45/805IBqlNFKQWI8T+vJBpWSCjDvSvthpIUi3OKSBiAJKEEdBIhEk
Tf8GmAhugVaJ3dVdDSoqD1G+VNisTqFNlRgPBgP142lDPBfSbNxjHc15H8KYbVL7TT3i1S4
ZJD6johLHcEguNxjaQE2VNSTpEJPdWH/G3HG0LJDqZryhKDuXZQP8AiWJKEBdQSOhhZvjm+
AkCtA32/h/a+DEKQimkUycgvEAURR2AFAv/AAK5MNMy00tNm2PjiwpUtr8fZbZht93hkZBv
CbW9xUdciGRDVxKPXpUbqAPpJySAFs45JQDc7bfdiySdGKwrX/dUlB8q9MA5sZDZEhtq/jl
ocakHK1JnJ3JNBglyTDmjrcNFAKbsdyaAnf6DlLlUqzLxQuetKmtB+rFQkT8nliQbtUufuo
P+JZZLk0x+pOLWIhRXKG4o0A0xQtaMk+3fFXRp74aW1zLUdcVUZE2IOK2lV7bsRyUUZdx9G
Sip3VdJlDTMB0YA08CNjkywgmE6V+nAWaUljFfFlBkYxnYdTQj+uTg15OSc6axIdh3O/wB2
VE7pgNkRITyrXofvws6Sidud45O5VAP+CP8Azbkhya8ncmdpDxQcutMpPNmOSLC7jAqspFM
KFpar0xVa4qMUoY9d8ilRmQUr19sNqkl1VeRXbieZ+QIbL4nZqkfUnds4khWm/hkS2Kk4/c
nwpkCyf//TLNa1zSbjUNLmjugbe0nMkp4NtyCqvKoX4f7zMcRIDkEuS5sdU1+wey4y26xSw
yALRWeQMiwKrKvqc6/Yx5BBZbpMix8oK0aNiOJ7d6ZfE7NE9imxp9Hh88kxQF2o4NTuMkCx
IUdPAMEJ8UX9WTtATRAOIyss6Q9237tuXhkSVCUxj4dtj0JzELkgO4IN1UVbqaDBZZUsmPp
1Ir03I/hgCQEMk7EEFTQdCcLKlxVuQdQK0p33/l+X+tkSmJpXsW9OWbanJ+VelSQvN2p+2z
fayqTeDYTL1TTfAtIaeTY1wJQGmPSa5Hf1f1qmFJTlZKLihCXsoCHfCqXWiBYzQmsjtJQ+L
UX/AIiq5YBs0zkrOqUG1adcLUryyCNQRtVaV/4jkgdlUEuUeoruO+K0tlh9SvgRuD+OKQpP
aFgg5U4EEHx7UyJW0bYH0+SHpWv3iuVybocl2prN6ayRgla0kI3+Go3OEMwgoVub2Rqhoo/
UD1IpVFAVev7Ttitqt8ipCFX7KigxHNBRCgbfIEfwyxxDzd8Knl+0OuFVG6kqDTqOoPTfbG
2QQUby0O3wnoK4skxsHNCp8SfvNaZVINsSmiIpH8MFMlOei7DEpS22o2ozH+VEH4ucCU4Rf
grXfCxQ0/Q71pikJSfjuS37EdQPcnv/AMDlkQ1TKqSAePcjY5KmhzABQaAkd8iyCD9BvUZi
CQex7b9sPRkCmGnswWlSaeOVN45K163Eox3UkA0+dRkgUhLZrsI0ZEzKA7ggEigCt8OJS4n
haqvQsQad6scA5olyRrAHbwy0OJLmgmYNI3+Q9D9+A8kw5pxAKqMqAcoqGpuUhanUin34hC
X6dF6sry9QDxU+y7Yy3YxCeRRgD5ZGmVqvAUxpFtFQBTFbWqBXCi15WuCk2pvGadMaVCSxg
g1xUFLrcGDVFSlElVuJ/wAoFTTJhITmahT6N8ShJ60v9tqRt+tclFryck20tvgb3J/XlJ5t
kOSJm2UmuFmlNovq3k1RtzG/+qOn/DZLo1yG6eooAHhldJXgb740qqF2w0qGlnjglVXNOZo
p9/DAlXK1GFULKvE+IwFVJ6kUyKEpv0VW5UqDsw+eXQLGQRWiuXtIz3pSvy2xLIckdcn90f
wyBZB//9TnpY02yLNC3E7RMkiSSLK2x4uVFAajphCLTbyjqE0GsRhZH4TIfUVmLCobrkmJe
w28vOIHvSpxYqN2PhJrSnbJBBQunsPRhHggr92SLEJmCAOmQZoK+NI2qdjkJmgyilqvUgDY
HMRyAvXqfftgSsnAOxIB6A9sQlRiUBRUVYeHSuFbVBQAivTffwwWi2uXpzg1qHqPaoyEm7E
UdyBXx2ytuQd0TQ9sSkIHSG5S3LHvKQPoVcUlOOe2KEBfSngaH5fwwjmxLaqAqKN+AAH0Zc
40ju2zUrXoNz7YCEBfIOSHjvUVpX2woWxRqVHIb9198K2rJ06VofwxW1x2B5br4eGK2h1Yp
cVrs4qB7jY5VIN2Mpgj1XfItrXIYhCEvUqh+WSVpJAY0p4Cp96ZYHGOxc9etd6UJwoUpHqv
xgivftilZGtF47kju3U4qSqIfTlU9iaHw3yEmUTunETVAGQchTn7132xVLLRq6jcHqCqf8b
YEpyjfBTJMUFeShUY17YqlkbEIPvP075YHGlzVhQ0A3A6YULnNKmvT7sCheApAYDl/DHolf
Z/3YI75WXIAREiCRGQ99sikIFdMgVvUk/eBSWRT0DMasffJEpUrihuIkB6uD/wPxYI82M9g
iiaE1IplzjWhHSnqvXbw+W+A8ljzTOzNUB67ZWHKQesORF7lgB9+ISrabFwgQd6bn3wFima
7d8iheSKYVU2xVoEA79MVX4qtcj6fDFUNKRT2OK0lN8eDJN3iYNX2+y//CthDIJqXDRVFOm
SKEoRTLdy0PEDiCf+GpkotWQ7JvpvwqynqrEfjlEubbDkip9lPbFklmkGs1wxG3qso/2IVf
4ZJSE8U7YGK4GuNKiFFRhQpywo7AsKldxXxwUttmgWmFNoSWuRKVFyO+BCWX5+Anw3GSip5
L9HYIZY+yuafJvjH/EslLmiPJHXjARtvkCzD//V52d+uBkgbtQzJWuwNKdOpyQCEZ5fJ/Sk
JoahK/KrYUPZdJk9e2UinNdmrWuBiqXlOJU707jpkggoKyb93F/qj9QyRYpuhHHwyDNL9Ra
sZ7ioyrJyZR5pbyA3Hb78xXIVVbYkCg98VWOfUqO64hNtqakGm/cYUEtldxUk77Y0qlOCIy
SB8BDD6OuRIZQNFWhnUrUHY5U5ajdODXxwJCC0xqGap/3a1PwxKSmZfagxYoCc8pUTrvU/R
vkwGM+SshY0rtTx75Y4i2QuWCfzda+GFIRJX4QQKEU6YqvTj9BxQuoa/TuMVcQeNOh6g4qh
bk8VST+RqH5NtkZBsxndGwvVBlTkFepBbbFVG9KrCT7YUIZCBGoHXita/IZaHGlzXq1RSh9
zhYrTGKEE9Rim1qE7fzDDSFzLQEgbjf7t8iYpB3R1tKCo3+nK3LXykEbdcCpfbqVvph4oh+
ir4pCZhmphQleoSHiQe+2I5sZclHkfsjtTfv7ZY4xXoW77U3/28KHSciQvj1r4YEhFodgD3
7fhhKusD+7A8MpLlBFPQYEqLseBxVLISz3pPaNST7Fthk4hqyFFMa9D9O9NssaFrLVSP5qg
+9cNbI6q+nP+4FetKZS5ceSC1Ri91bxV2LE0+Q/twpTW2ZQoH4ZAoRQO+Krq7YoWnfrirRF
dsVbCEdMVWtilQkxVLL1aowPQ1H34Qi19jOTZqW3IWh+jJlKnpwrI703Ysa9tqL/xrk4hoy
HdMLNv9IlUfZJBH0gZRMbtuI7Iu5I4bnItiA0dR9XDn/djM5/2TFh+GJSU3B98DBVRgTtkg
pV1ag64UO5DxxVTZhQ4EoWRhvgVDM5OwP0YEoG8HJSB1IphCaU9MkIuASf7yNfvX4GyZYR6
o/U24QMxHbIlm//Wj1/5KvIeTWcyXC9kk/dPT5/FE3/CZSMjaYpDP5a8wyOOGnycUBXkSgB
7/DVt+uWCQYcKb+WNCv7Z7qbUrcwq0IigUspPIMJOYoTx4ccjKQ6LwvQ9MQoFPSgpy8Rlpa
1e6YAM7GijfenhkggpdZScUQNX4agePXJFinAb92P5T3yBZBK9QnjL+gm56v7AeOVZDQbIc
0JGN6H/AD3zGDeiOJ6itAemFVjADk3Y03wBViMQzt2HTbuMUOec8enbv0xVYzHhU03xShre
SjtGf2SRlBcyO4XXLRgU5DA2ICwmRZ5lY0XnyHvULiVTGeVfTJTr2rhC0hLL1JJ2dzWi7Ad
qmmWRDRlKYUBHgcm4zRUmhGxGKos7IDXqBucKqaNRnPZehxCFzTLSg64lVrOeNSPo7YFWSI
JImWmzD7vfAQkGio2V2Aojl+GQbCvQ/LKi5YNpgpFNumBKCv3LgpXY7ffthCDyXUoaU8KDL
gHEPNUAHbDStSGqkgVp1GBVFa8mam/YYVcWk47janXrihWsiahfEfj0yjq5YKO4A9euGmSF
Ugai+3+6V/BjiAkIw147YWKTXJLS77jlQfdXEc0T5OVTy/hlriqwHanatcaQ4oTSg3G9cCV
bmBQCh+eK2stXKO4/yj+OVFyY8ka77UyJZhA3lwscbGvyxCoWxIW3LsfilPMn2/Y/DLgHHm
bKuWqDQ/ThprWFgAaV44bWkRYMAjAdmNPvypyY8kHNSTWI1/33Ezf8EyqMUprH9oHp7ZFUW
u++BVxG2FWtsVcjLWn4HFCtTCqk43wFQoOBTAlK7002whaQtk5FvIOwLbfjk6UImwcIqjvx
NR7n/byY2cafNF25pd1HRkH4HbKsnNuxclXVZhDayyfyoT9wrkA3N6NGPqUPtGu30Y0glMD
GRgpFuWqnf78QhXV9skhssfH5YpCk712G2BUNITQgZGkqap1Nd8aSsuIhwNcIRaVWziOaM/
ySNGfkw5rlh5MRzTDWGP1Rh0+E1yAbH//XMZG5tsNgKAnqa+GYjes4rUVGwxVZIiuKIAGI/
H/jbJw5sZck0sWMkIHILINip707jMohx0NfyepKsKUMcZrIy7KWH7Ff8nJRRIoXTmhkeSJw
QyGtSCAQTy5BjsckWITE3UESGGKYFuxHxEV7D/KytsQEkUcf71QV57VY1Jpudh0yvLyZQO7
kIFAeh75jN6qCN9xsaYq1KW2UbCu574qp7r1GBXM4K0pt44VU2I3HUdKYpQbx/vmZT2+Kvf
YdP9XKpBysSy6jLJUkAeHfI03IWBV+sOoFAhSh+a/824qCj5FY1Umh8R0p4740lbaj02Kr/
KvzpvXLIOLm5IsOKge3TJtC7l2G5pWnfAqr6lVVVHXqT0G2FDhToeld8QrZ9MrSm/jklWtx
IptTtTIqpvUAVbfoKeHhiqCUr6jKd1PxDwr3+WVSDlYpXzTO3aq0NQRtvvkGwoO6qrOT0+H
b6clHmgonltX6DlrhN8gTQdPxxVSkYmhc0Wv2fn/NhV24+Xtirue3se2KF1ux9Uf6x2PvlJ
5uXj5I53Abx26/LAzAQME6tqMg6kRqPvZv+ackmkeJlaMn5jFFJO7fvaH/ACiPmaYYsMnJc
rHtlhcVVVjtt26djgVcGOwU42tr1FDUnriqlGKySf5LbH7srlzcrH9KMdlVak0pkGaTXsnq
NQDkzGij+OEKTSIVAFVVBAGwp0oBTLnEJVVUAU/XixQss3FmU7UY4kMgEVppPpFvFm2yshy
I8kJbgyatdzn9lUiX6OTt/wASXAWRTiLqPDAEIpPDClWAxpCm4oMaUICS79O7ii/35X8N8C
QE1Q1XJIWv3xVCyYFSu8FcVQMJK+oOx7fPJo6Iu3ADeNB36bZJxyi4HBuUIPUH/jXK8jbi5
teZCV0+Q9iKfftkOremGlLxtox4AfqxYFHVoRUVH6sULZGAHLwwMghjqMSfa2HYnphRSFuf
MMMIqBUEVB6jrx/4lhARSl+mefxHitajiPtbbk8f8nBSVe3vBMxAFD49dv1YKSi+B/pjS2t
mA4fqxQkQot+0Pd2jkX6Dwb/iWWDkgjdMNYYC0bx4mmQDMv8A/9AwdjXkDsB9FMxG9Tdvh6
bjfFVsDBpRyqAfDYgn3ycDuxlyTn6vNw4rwoPCoIHzzKLjoK9hjhg5EhaDog4j6BXJRQUgs
Li49eWb1AiGRqEkMD0/3W32aNyySGQQSh0qnptIDUMo7U/lqciUgoKaTncklt6UILDY17D7
WVZOTOHNyPU17Ht1pmJbkKvLjuPw9sbVuUHiKr9PbFVH1KdTtilT5HkA1RjauajUBOxNffC
q61gWXkCehqG+jKi5WPkuksVpV96du2AtloC1Ae9nQio2/UMUdUzFmGAqTx7164U2grgBLp
Quw40p92GDTl5KgJI71G1Rljjr4+dCdqbk/q2wKrE/CAO1OmFDXqdm77VxVYZKkCtB0+eNq
uffYmneuKoeVX6E74pQf93IHB+IHp298jIM4HdOrSRZl5KKZTW7k3ahqFsTGzIfiI6YeqqM
M5kiR6UanxfMbHLg4khRVg1SD374sVNnBJFdhilT9TiadzWmKrC3FhX2piqLtgSS4/mP9Mp
PNysY2RVxuA3cYGaVWrf7lJq91A/4Hf8A43ySeqcDaE074LQlV0Asydq13+jJQ5teTktLE0
PYdPnlxcVUG60+j50wKqRcqEg08R4/LCFVPUopbsK/gMiUjmpWYYswHQ9TlRLlxFBFXH2SD
sKdcBZJVI0YnX0+iChb3OTiGrIdldW6b1328MscdUVu5PTvihAzAmV/GtTizCO0cF/WG4oQ
Ke5yBDdBuGIRzShehc1Pv0yBbJJhEuAMUVGKAVwqqjCqlOSFJGEqEllNdRtq9i//ABHIMwn
kTfDTJBguY/24VQso6nAqBuVBU164qla7NJvSlDt88MUHkrKSzgLseprXJlxyrWhZJ0XqAa
V+YyEmzFzR+u20tzpM6Rryl4VRB1JX4qD7sgHICK0mRJLaN0NVZQVP0YGJRz+2KFCfdD9/3
YEhimsA+snECh35dKdyvb4q4QtJDc3YjvYFZw6klyGNR8NPHl45YAwJR8DyXLrIZQzuRRF3
Wn7Kt3/40yJZBlumW/GMNTc9zkUpjToOuKqE1eOBQlMdos1814xJFv8Au40HQseLuzf6vw8
ckEquqESW5r4ih+ZxCl//0RXLbj8j18cxG9YoPLkdwe222BVqcRIpHxAke3U/ZyUOankyK2
qIWLGpp0zNLjBJ9alVgtuCQzbsR2GSiGBKTWa28KelMvKp/duRSortv3/1ssYlO7OC3UFmH
FRuCNsjIMgh7wI1wJYgafZJO3Kvw12+zlOT6WUea0MB9rrTbMNylYPyG2xI+yfD2xVZNKfg
H37bDAlT48mDGvt/birT/FuBuNq9sKqZYspNQadhiqJ05wWceJymXNyMfJGzABSMS2ApPax
ldTuNtuCGnz5f0XBap1UBNsKLSS5Ym7HsDkosMnJcrkrU9PEdsscdUVyB4+BwKuDlSPA7b+
3bFWwrFga0HYYoc4BoV6+H8foxpWizHfp9O+FLRYvsKbdPp7YqhmROXxb79GNfuOKo/S3pG
V22JG2UHm5ceSMuCDHgLJKIqxzSx7kA+oo+ezZbE7NGUK6Op6j4a0qMk0KMmz/D2O+9P8zi
loBSwr4fdirZJYUPQGnuMVRunUMIrlJcyPJETD4SMCUmt9tVcHrxqfp4/wDNOG1TsmqU7Yq
lF8aSx7VFen0YY82E+SwUVQQd+m+XOKvRyRvuK0p3xVcrECvbscUNvJxi4k7E/gPi/hkJln
AboqwXjGD3O5+nKXLVLw1jPbChIo1YHmWJqTQD7svjycaZ3RCV6k08aYWCuG7EHfpTofbFC
FdqSuelSBTx98WwI3RmpJKaipHI19u+QLbFba3KzVlQ1VmYf8CxU/qyBZJrCQRWuIVEqQBk
lcZABiqhLMCMVCTNIp1S3APQOSP+BH8cizCexS0GFiV/IeOFClIcCpdeyAAjxxSlJbeUV6h
QPvyUWEkTbMDOSvYEj6KZJoRUZ/fIfBq1PyyJZ4+adR/EBXpkA5BUbYCC8lhGytSVB2HL7d
P9l8WArSYgVFcWKnMtVpgSkGr6f68LAEh+xGIKXnk8E31gswKiM8WU9uWWgtRiybyrp7yM0
jg+mpKrXp+zuMhItkRTO4kCqFHbIqVWhp4YoQlyRikIK2ZY7EzmpaWRmVR13bgn34WSnqaF
bTmNqryA/HCgv//SFEEE8gK9jmG3rallPvVT4/dhVTJNKN1BHTfbCFpNrS8/dujfaFPu7Zm
uKSkmsOXmPE/ESBy69MsDWhbV2Nvx+EM5Kuu9CSTRq/ss6YYm1KMt7ieLaSMmPrtvT6MBVV
uJxItV61qR/XKcvJsx81L1CRQnc7cT3zDcpWLtx61PYeFMVcG5AHw2I8cCVvLc9ttj/wA1Y
qtainY1DdvfFVFyE3I6HqDXCqtYvxnYDvvlUubfj3TJz8PXAW1LrVq6ndD/ACI/+N8ipTIt
SM4UJDO49d6iu335ZFqyFcpFKk79sm0trKFqKhu/tgVF0YgMTUHtirlauw60wq6pUkEih39
69cUKRPA1qVFaGvv2xSpsxQ9Ph+81xVYZQadRTqD2xVFafJVpKeNa5TJyMZ2RzsCmBsSqYg
XVakDienzBycGvJyXxmtBWngBljjttTr1apP34qpg9fCn0jFXVUMCO+xOKo3T2ovHtU5QXL
gbCJnO1e+BKU24pqsp8Yk6/6z4pTkN8NO2KpRqLFZo/nX8MnHmwnyQ/PfbfwB8ctcVUVhQE
9fE9jirUc6gkIQR1r2xQq3H2E8CRX6crk2Y+aYRMFAp2yoOXSy7f92flXJUhKU6Cp/z65eH
ElzVeVKHfbr4UxYqquFAJoAegPviqlIaliO5P0Ysg3psoju6SfZNenWn7X4HIlsgVmnq8Ml
1aSci0M7FS1KmOX97G23jybBJmE0iuOBociyKKF0nHqMVWSXK02IxSgri8UAmtP14qAk0N1
N+mQXQ+n6PweP2viYj/ACsKQGQQ3asBQj+3FFIlbgdyMUUsmu1p1G3fAqU3NwXJC7k4qhUq
zuo7dT8v9vJANcyiIECzgk0AHQe+SaUZGeUyd1G/0ZGTPHzTLUbtNO09r2ZlRIvicHqQOvG
lTyyIDkktzSKbq1nU1VwV+hwHQ/TxyMuaeYTOM/Di1lbIaHAlBzANgSGK6/pKSPFNGeBMqL
JToVLKuGJZUyXTbaOCFY0FAoG3yxYlMVIxYtnYYqgL+TjE57gH78WQSPX5Gijh09KibiX4K
dxRfQgpT7LNPMrf88snFZFNNTPp2kFq9Xm4DmzmrbbfE2CkXT//0xMhYjYEj322+nMRvWMa
Jt2pUD7sVUi4qWr06+48cIVVRinqOGFKGlPY9c2EXDPNCXRqwbsOQ9qH9rJMVCwtriaBpFW
MA7CEnqK8lC8AVT4f+AyI2TVom2lZW4eoC3TiHjc16cRwdsJkF4CtnuQ0vo0ZXUbgqRQHYV
298ozGw24hu5RUVAr7ZiOSub1CSK0XsV2NfDFCrEjKCCaV7nrirgwUUO/0UxSs5b/EKr3wI
UnlHLbrSn8MVatJKXSg7dsBbsRopxIFKFAd+p8aZUW8JXaOBqk5HdFX6F/67w0glN5Noie1
MICpA5DyvvvXr8snFoyHdxiLAb7DqB0pkmtfFFT7NFY9QP7cVRlXIAp0A7bdMVWhh3pU7bH
piVa9StAduu/vgQsZ1JpT6OuFVH1AAR9xwJWMaCoGx60/hhUK2nMRLQmvLf8AsyqQb8fJNW
rxNevtgptSqWrXBA6gfxyUWrLya+PkpGwB3HtljQqNTxqvyxVT5hdj0+dcVWh6U7+x7g4qi
tOk5M2/fKZORjOyPlJ4nItiUQMf0qx8YwB9Br/HGk2nIPw4oSXUn5TgV2Fa/flkQ15DspIw
IoTTLHHK9kVqfFuOu43+jFVyRg9DRj1PTf7sUKsn2BWlQVIPyPbIy5M4HdHKCRtlQc0FD3h
pE3fbCGKUPIy7IKnsK+GXOIURHOOIU7kCpxQvVydh08TihZSrnwr/ALeLML+BrWlK9/CnT9
eNWm6VQ1ZVZgOVOLNvuBUr1/4XIENkZ2jo0r13HvvkLbKVPqdu37JU/wCSaY2qxrGHxc+3I
4pWfVIkFQu/iev44bUIEALqi9qxN/xJcDJNhawSAFlo3iNj+GLBx0yKh/eyL9I/pjaqL6dA
pq7yP9IH6hjahB3PpRIfTULT6Tt88IUlRiXgg8epOWuLI2534Hl1xULorhytfDff9WAjZmN
k2uY01TR54HYFgpI5dSCKZWNi3cwl/ly6F9oNtIz1uLQxxyAndgjemHH+xxkN1idmTwvtkF
dIdq/diqGdu3jgKUn1ZgICx/ZZG+5lORDIJtbyCgOStBRStXpixXMxA98KpbeNVTXpvilIN
Kt2uNanupSRBalD6h3q6g8Y9/2hz+zkwtWmFzO91O7ydeXQdqbAf7HJgNM5P//UVMrEVp9+
4zEb1B2cbUqf898Uodpm3UqQDsW2xVUE6IEMsYbkvLkTx+Dpy4/tLtmfj+lw583TS2kkRiS
UcnUheW1D+yor/wARybFjl/rdta6FcWrOwu7ovGsaVUrT4WZ2P7H+p9vKyWYDCAFR/jANBU
U8afDvgZvToLpLmGGaJWEbRoqlzViAtd/9kWynLJsgEQrP+zlDYrqzEAkkjwOKr2diKL/HF
CmwY79T/n44pUH9YfZIPiTXAqkZGBPLZu9QRitLEuEinR67Aio7bmmJZR5slVaxB+hpv06Z
W5dpDaSL+l3A7lh+Awtf8Se3riOHfpTFmxsEsSe58Mm4pNq0at+1v74WKuOdONP8/oxVU9V
unX5dcVWsWry/piqk8kqj7NT4VwKsEtSQaV7gb4qtZ1Bqx2Hh1GKrWkFNiKfPCEhXs2rJyr
XiVr9NchJtxpyzDiWyJbUlnb9+9D4ZKLVkLo2atDUHJtLZBJJ6V+kYq0423O/icVQ8iEbhy
KfjiqK0qQrcGMnqKg1BrTK5t2Mp3IpKHvlbckUUijWOPelPwydbML9SesCEwEMmPXjq1y1O
22WRacixRXavXJNSqgIWhP098VVR6hoOo7f5jFVjSqaqDuOorgKQmtu4MQPYjrlLlhBag9I
yB0JA+85KIRLklhK8j412y1xVRWPUj5YFVVb8cUKp+IbdR2/hhSCuqeIoP9jilp0q1em/QY
lANJhaSB0Hj3ykuTE2jlp1wM2yAK4VQ8ppv1pgUJWoDanQfsx1P+yb/m3FknUINBiwKuy7d
cUISbvilJ7tw0gQdK1Y+wyYYSLlNQR+OWOOtLAEBjQk/D33wJRCx7VO47j+uK2qQyGKQ0ag
p0HQ19vDIyi2RnTVrBDBfSNEoVbj960e3wP0YrT9mT7WVlv2TyJ9vbIoXs3TFaQ0r9T4YCl
KNYIaym8eJIwBITGzY+mvuMKlGxmh3wsW3bbbFNJbfSHicQEJdasUtiind5Xlb3JNF6f5OX
RDXOfQL1pWvbp75Jou3//VXYKRQD78xG9SkWoqpqB1H/NOKUNIpYUNOnQ9/vwhUba3FuWX1
Jkjlb+7BdVIVd1jVW4/3X+TmVCWzjyG6YSspi+JfUUb7AMDk7Y08t863CS3UPE9DKVApRVL
BQv/AASM2RBZUx2UQp6ZjYuCoMgIpRu6Dc8l/wAvDSvQNMokEccdQlOSrvtXf9quYhDcE3i
Uncb+39MilExgHxB6AdP14q26sDTj943xVYadGFB9+KVJ1JO4NDt74qh5YVbY9B0rXFbQht
FUMQKjf5VPzxTae6dcGS2Wp3Aoa+IysuXDkldoP9zLjpQkkfOmHowA9SP1iciNlG42WmRDK
XJLIfA9MtcQouNSp+KjLtQjFVelBsKeNMULQSK7VPtils0pQ7H32xVTO+3bxxVSkj5bVNad
RiqG+rkVNSadKnbFVPgaYQqNsVornsWUV+nK5N2IbJrO9ABvX8MjTbSTSuPXffuP1ZOLRkV
I2+KhFMk1q/EgdSB4YqtZSQR9pfuxVQKHcgCnf/MYqsRjFMsg6IemAhnA0yEOskQNdmG1Mr
AcgMcRx+mR/wAZOP4YSNmF+pkN1KIbdnbsNsFMixQ85JS9Aan6RXLQ48jui4adOo/z6YsUS
gZTX7Q8ff3GKqoUncU+jbFCBkUB24/CTU123/VjTJNbZv3K/RlTlRQ2qsRDUdajCET5JRzk
J7e+WOMFeJmHU1HfFCIRwwHwn5nbFURSi/FU7U+nFWq0+EVAPX6ffCrfehNe30YqqWMnCZ4
zsOq/TlUg5GM7JxGa0pkabF7tSvfCqDm2r2yJSEstiDqc5/lRB95fFkE9hNKYQxKq7H6MSx
QFy5AJ7YFSctykdz2+EfRlwaZldyAXfbwxal8RDPQAGg2r298Uq6iu3U++2KGzUEUO6779h
ircbD1VcAAUp7+K1yEw3Y5JrC1RlTcqk7YKShpz+OKpLqsg+rSDxFPvNMI5swmtq2wHhgYl
GhsKFsj7YCtJTqEpCnx/zpkhzQUNFVVAHfYDLw4slVSAwNcWL//WEGo6bDwGYje5vTpUmn0
YqoTqB86VB7kYpYH54uEe7trWM19FDI/zkOw/4BcyMY2apMaEssY/dyMleykj9WWMEy1hw6
Wq8gXVCGavei/0yMGR5JUd6/gMmxejaVPHPawSD9pFJAFabZjS5twTmIptQ0p4ZFKIVt9wG
p+0PDArpfjpTp2OKtLRdqUb7q4ErSVp9mnY0xQpuygFSN/H2xVCSr8O3TFUXYKVgDH9remV
ly8fJA28nLXZVG5SME/fh6J/iRGp8vTYgV6Hb54IoyIeDtUU2y1xSilJrRQRXYjqMVVKkgd
RTsP4YELqMenX2xS5ePcGvcYq74abVp3r/DFCmfT3r1+n78VUWIpxBNO+FKmlrJPX016n7R
6DASyECUfFbiPjCu5T4nPvlRLkxjQREykqNugr7YWRSS5+G6dWFN6/RlgcXIrxMOQHYkVBx
a0UQtCTsp79emKu5UFK1p3G9MUqbsCPHCqFlLKpUCo+npgJVO7GohVGHWMOvyI3ytyo8mOq
3+5pQDUmTmPHrxpkujD+JO9VDPG6L0VC5+gZFlLkx+LlWmwHeuWhxyi4yaio+WKEQGJao+H
9WKqgNRuDt4YoUJEah713H04EhH2qVAU91BH3ZWeblR5KGoxO0JAHuB8sQmQsJOOtDtXp1y
y3FIIVhQrSlQcKFVF47K1fnvgVGpUoKgH+OFDiKN4U70/hhVo8Q3ge+ApWK9LlDv3Un8chJ
sgU6gYEZW5CuzfDud8KoKc7EYEpfYit/dHuAg/A4pTuLp74WK6RhTbriqWXkpAPgBilKogS
ASep5U+fTLRycWR3VSK9Ovf+mLB1uWExY9Bt9GBUd3LHenbsMKtsoJJPSn0YoWUHCqjcbjB
LkyiaKPtJQygk1r1yhywiyajbAlDTVpv07YqkWsj9w3zX/iQ9sQzCcWhovvixKM5bV7Yqoy
t18MVSe+erKOtWG3y3ycRuwnyUx1+EdTucucRXTluT174Ff//XEUmoSFp3I2JzFb2zGWGxI
Y9QMCqUsTiXhXoKnvih5f5njm/Tt4DUkuCqj+UqOG3+rmXHk1SSkKwlVH2oRUfPChNtfsha
NbqOR5ITVxQ9dsjBlJKTGyGjClemTYvQfK1vMulQhtuQLD/VJqK/fmPPm2x5MgSFxXapPcG
o/DK2Suke1WHXYn5YFaePkQA1K+GFVNUIqrfF8v44EtvEoC0IBY4quaGNqilD2bl0P08cVQ
5t2eURjZf2mB6e3+tgtlGNpksCCMnwFBTIuRHbZjGjW8p8y6nJITwUAAHpQkcP1NkjyYjmn
t1aAgiuxBBHzyI2ZHdAQwMlU/aGx/r/ALLLAbcaQoomKPtsSO3U4oVRG1a8SB4+2BVICUkg
Cg7HrihpQ24cmvan8MUukUqBvuxpTFC7h8QCirH7Ne9OuLKItVWCPYyMCf8AfcY5H/Zfy4G
4QAVWEpChR6aV7bn6cBLYETDbLGtaU/mJ3rkKTbUsbMKJsD1OGlSPU4j9eQjdmXcfI/25YH
HyL4oiNiMNNSusCd/iHcnAraxFa0+z4tTFVsyqSi0IqdzilayJyPP7HStNgcFM4JlbfFCte
ycQfYdMi3hicYk/xcF39ML/AA7ZLZiR6mSagSiyEmhK0J9iN8iyKTKFmkiKGkKg/EOrE+38
v+Vkw0yKM9IbUPEfRTJNS9E8D/T8cVVBF3I29jXFUPccqNTam4O2RSOaaQovoq670bqPAZA
uUF/1YOeTDvWh6b5FNoS50ugPEbHqp3HzwgoO6Xvp7qaLXfoCaj/mrJW1mC30OJVW4hmqa1
3oPHJDdrMaRSHiqKSBt1yTBa8goT+GKVgapqRv0oPxyKrOVN+ykEffgIZR5ptbSdsqckIst
tvhShpgDUDAlBWYpfzqP2kRh9HJcKU1SoGLFuStDX7sUJLqMhVW8T0whBOykFHEKd16ZaHG
PN3Q77HAhfCg9Ykbjia4qrwsG2A9sUK3IEEgHkf174qovKorT7sVpWspQtUOxXtlEublQNh
MUeowNinMRTFISPV94T/rJ/xNcDJNbc/D79sUFElqDbFChI3X8MKpTO/K42/Z8PE5ZANOUr
07V+n6cscdUoKHuOn8cCv/0B4JpTj18CMxG9dxAGwFO574oU2i/e867kUr+rCqQaz5Yt9Rl
FyX9OenE7VBArTl+1yyYlSCLQFr5ItIJRPO5l4mvpU4r7Fzuzqv8uHxEcKYanodnfRqs1VZ
SeLpsRX51+Fv5ciJkMqCBt/Jmnq6tNI00Y3CAKgJ/wAooK8cJmWIiySG0jjT4fsqKKBQUGQ
ZK6qKg8jTuAaYpXqiAFehG+x/Xiq2bkKCu+9dhXAqyu1K07mmKtFQQOlf14pWnY1OBVM8kJ
YDkhNSAQG7cqf64HHAQ2Y5AKYupQwrURcPjbiSS/XjwX9hfs4KbuIIW1Hp3EtyVaspPIKAW
A/Y+A4aYcQtExS3BjAkNHBYV9geUMlf2ZEpwbGmXHFV9Jas79W2HgFHQD78I2aJStVAUAGg
4nb2GFi2u32RvWgxQofFyJ2IB6ntiq5R2FA3fv8ArxVzxAhSANiD79f2cVUpY6MDUDeoqAw
9tsWUTSvFMFURS0iQ/wCSQn+U3w1/4b48iXIEwV8N3bBiGlFBU7AkU7b0wJJDpdUZwVgSo6
FmPFa/czYQGJnSxJLth8c8Q+Ssaf8ABHDTDxFFrYF2kaQNIdgemw/lphDCUyV/phdwAK9CK
/8AEsWDQVev30J+7bFV4XapFadCf14q5gjUr9odDilY8ZJNBXkDsf44q6OWW3jEarzoKKQQ
NvDfIU3RmKS/6vL9d+u7esP2d+lPsnYYaQZb2ibqc3UZieiV2fctUeC7DAApmuQRKB126Up
+qmTalThQVHX2ocNoVAR3YkNWvSv3Y2rgpp8I36k42q0RQ8WLVZiaDw/DAlXs5/q8XpurFF
rw4gHau3fIFujLZU/SsQfg0T0Hcr0/HFPEFQ31nKNpOB6UccT+OLIEIGWW3509QPTpSv8AD
FVGVpHKqoPBTu3ZgPsgVH2ckGM5BTZKvUnp16bfdk3HWNFxFegP3Yq5QVBr1p0xSpMQCWY/
D+AxKo60fZa/tAb5Q5UTsmPUYsrWslRU9MVQlqv+5N/+MS/8SbFUzNB0xQpTsQhpjSQx+4b
1JQD05AH6N8lENc9gqEDvtlrjFdvX26Y0legCgkeG498BCLVIwQNqVbFWuEjLWu5O3fGlUy
r1A79z2wUm1xb05UPQsN/15XMN2I9EwilqNsrchuVjxwWoSbU2PEVHw8k/4kuLJMYZBQUxt
VcsTv2xRSFurxI1+I0OFBQMLeopk7ua/QNsviHEmd0QoANO574WtUFQDXv2OKv/0TD4qj8f
DMRvb2oONf8AJr88ULfiqa9O3jhCla3Hl8P2+1fDEqpy02rWn8f8nAlT+Hia19uXj74qpx/
a+Hlw3p/L/scKq8dOQr/scKq3wVHLr38fwwFVwpUcuXT4a+GBVtxxqtOnfpTEqsFKbU67+O
BVjU5DrSv44q2aUFOuKqRrQ1+jxxVaePI9OX0fTXFTai/pVPOlcWYVFp8PSn4YoNK4rUeGK
G/g/wBl2woXrWgrTFUP8VTWnHfjx64qvWnDenKvv0xVYefIUrTviqoeFBiqmeXHb/Me+LMU
pfDyNKU706UxRLyUj6de/L2/sxQFYUqOXTvilW338Pf+3FDTcOB69e/SvtihbF6XIfhXpiq
rvx38e3TFVp48hT7VN+lP9jXAlc1aGvhiqlvvX7PvikND269sUqR71+j54oXR0qK9aYUKq/
j/AJ9MVVPhp/lV+GlPxxQ746Hpx7VxVo0oa0r3p40wJW78vj6dvDCqm9f2vsUNPu7Yp96ie
dRT6a4pPkvT7XwfRXphY7rzXblT2p1+nAlTNeR8e38ckxWmtNvs98VWHhQf8L88VWGtfj6d
q4lVeD7C06ctvlXKHKjyTdK8NuvbFk5vs79Kb4VCAtqfpN/D0h/xI4skzNK74sVC5r6RpX6
cVY+a818eTdPHJRa8nJWblwPLw3yxx1/7fttx8cKuT7R5U6fjgKog1pt02rT+GAKvFduP2q
7fL/mnChZJ9vbr+1x8O/XAqGm5cR1+18Nfx45XNtx80XactspcwIib7J64qEn1Wvon5rT/A
IJcISjrPlwFKcvfAVRT+tx348u1MISkl5X1jz/2PhkmMlW2p6CfLenjlwcKX1K8PKm9Kb15
da4taoleTU+1TavT8MKX/9k=
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAgEASABIAAD/7Q0iUGhvdG9zaG9wIDMuMAA4QklNA+0AAAAAABAASAA
AAAEAAgBIAAAAAQACOEJJTQQNAAAAAAAEAAAAHjhCSU0EGQAAAAAABAAAAB44QklNA/MAAA
AAAAkAAAAAAAAAAAEAOEJJTQQKAAAAAAABAAA4QklNJxAAAAAAAAoAAQAAAAAAAAACOEJJT
QP1AAAAAABIAC9mZgABAGxmZgAGAAAAAAABAC9mZgABAKGZmgAGAAAAAAABADIAAAABAFoA
AAAGAAAAAAABADUAAAABAC0AAAAGAAAAAAABOEJJTQP4AAAAAABwAAD////////////////
/////////////A+gAAAAA/////////////////////////////wPoAAAAAP////////////
////////////////8D6AAAAAD/////////////////////////////A+gAADhCSU0ECAAAA
AAAEAAAAAEAAAJAAAACQAAAAAA4QklNBB4AAAAAAAQAAAAAOEJJTQQaAAAAAABzAAAABgAA
AAAAAAAAAAABFAAAAlgAAAAJAHAAbwBzAHQAdQByAGUAMgAxAAAAAQAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAABAAAAAAAAAAAAAAJYAAABFAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAA4QklNBBEAAAAAAAEBADhCSU0EFAAAAAAABAAAAAE4QklNBAwAAAAACnkAAAABAAAAc
AAAADQAAAFQAABEQAAACl0AGAAB/9j/4AAQSkZJRgABAgEASABIAAD/7gAOQWRvYmUAZIAA
AAAB/9sAhAAMCAgICQgMCQkMEQsKCxEVDwwMDxUYExMVExMYEQwMDAwMDBEMDAwMDAwMDAw
MDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMAQ0LCw0ODRAODhAUDg4OFBQODg4OFBEMDAwMDBERDAwMDA
wMEQwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAz/wAARCAA0AHADASIAAhEBAxEB/90AB
AAH/8QBPwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAwABAgQFBgcICQoLAQABBQEBAQEBAQAAAAAAAAAB
AAIDBAUGBwgJCgsQAAEEAQMCBAIFBwYIBQMMMwEAAhEDBCESMQVBUWETInGBMgYUkaGxQiM
kFVLBYjM0coLRQwclklPw4fFjczUWorKDJkSTVGRFwqN0NhfSVeJl8rOEw9N14/NGJ5Skhb
SVxNTk9KW1xdXl9VZmdoaWprbG1ub2N0dXZ3eHl6e3x9fn9xEAAgIBAgQEAwQFBgcHBgU1A
QACEQMhMRIEQVFhcSITBTKBkRShsUIjwVLR8DMkYuFygpJDUxVjczTxJQYWorKDByY1wtJE
k1SjF2RFVTZ0ZeLys4TD03Xj80aUpIW0lcTU5PSltcXV5fVWZnaGlqa2xtbm9ic3R1dnd4e
Xp7fH/9oADAMBAAIRAxEAPwCWS+ll+JivsdQ3MtLHWMdscGMY+5zK7Ntmy25zWU1uYz89P0
8nIota631/QvupbbMuc2t22sWua2vda1h99mz9J9NGp6LT1Hq2NnWXWH7EC5tII9Pd+bZtI
3b/AKP/AIGoHp9eBm5TqXvacqzc+qR6QcJDra62t9tj/wA/3Kp+X7WfSq/S3YZ7/Qxia7G0
WWvrorufw11j2Vep39zGOe79zf8ATRaGtZlZeB61l7aHVuY65zX2trtadtV1tbWMftsqs9P
8/wBP+cT5nQKet41dV2RZSyi7c6qsNh4a3c7c9+3Z9NWszpdGJk5fUml4uzGtJa3aKya9rR
+ij1PU2WIGQulwjcfFoZ2JflYV32fPPTDjMN1lwAO5jRL5gep9H6PpfTehdBzndT6Tj5l0O
ygTVcdBL26bto/0lZa9X/2azqdVtds/Z2bRkFrtr4JDtjPzm+o36bv3EDA6XjYGfk42JLMa
y9pbTy1jifSs9N30/d7PY76CPF0+qOH034vJfWbrmfideazFufXThenFbTDHOIa+71WN9tv
0vT935nsXZZ1tOPi5GYQCyit1rZ1BAG6v/OdsT5P1F+rOde/Lubkiy3WyLzDnDR3022O/6a
j1Dp2NkCrAs3jDsNLy2S4ua18Cix37j/Sbu/PS9yJoC9Bqrgc/6v42SMHH6jk9QtzHdQabP
s9phtRmPYz3/Ssa/wBPZ6VXpf4L/RyzMxuFiXZL2gsoY5+wd3cMZ/be5bGZiNoByKdraWn0
KqmmCAwbP0bP9F7fo/4Ncn9cchtPRTW0gOyLW1uA/db+ld/0mMRieIjxKJAAub9W/rJ1S3q
9WJm2+rRlE1hpDQGPP806va0bff8Ao3fyF2DwPTBABA5n+K8txbzi5NOSzV9NjLWj+q4OXp
7MmjIp+0UvDqHtFjXdoP739VPyCiKC2mm+h/Uc27GszLsCjDqa/fjtJe+14fa3e9v+Dopr3
el/hn2I/TrMm3Db9r1vpe6mxwaW7/TMMv2H3M9arZYqnQcizJ6x1ayp5bhOFbQSHCbKf5r/
ALcr9RUPqx1f7Q7MryX/AKa652U3QnR52XNcfzGMc2tM11Hal5j6Qer/AP/Q0aLMmm0GhrH
P93tsJa0tLW/nVh7t27+QoZdz33NtuDK7HNe5zWEuaILW+1zgxzvps/NT02B5vIdHoVjtBB
Idrz/ITZZBtrbDQxzdPEg7dzNf3tjVW4T7YP8AW/Blse5X9X8W700PNrGmIBfY6deAxkR/W
cpdVI9X1XgfzTxI7EGt/wBL+yg4V1TMg1lpDiywEjsP0bv+qYgHJc7Axq8mz7TddXY627aG
CSYHsb9Buz2KE/N9WcD0g+DYw/TZZeTDdzAC7vEhx/6LUGpzje1xb6djrN7mu5BJB9yfGvo
flQPeCQ0tjgD3OLv81qi+3e+zIIBe7UeUaN/InfpHyWbRHm62NS77MQSWm1z3N8g4lw2/9W
stz9lmPUTL6q2NIGutbnT/ANJWqLsnbh7Xt2em7SJ3EM92srOrsDH2XOgvFjntDfDdu1/tJ
sdyumKG7czQWsYPpgW27Z8HRd/39NiY+NZiVVZNLL2XMc5zbWNe0lpjVrwh5N3qWNBY5gJD
gXcEkO+h/Yc1RrvLThNYZINlZHjOqRHp8jaf0j5Jf2F0Jjdw6dih41BFDJBA/N9qhTUwZ+H
a1rQy3c4sAAEt3sZ7R7VazbLK8d72AucyTA+EqjVaGHCdMirG3Hz+m5NBJs3sqtK8R+bdwq
6rNuQxtQGWTa/0wJMhsW2GPpfmIGTXRiOsZU2loyqrPUFbWtsJAn9JsHv2/wApWelO2YFIe
IlrdQPOGKpnuBzBuENtpuAIHcAI91W//9E9ZFdWQG8urIJ+M/8AU7lG6w2WUz7Q1rPjzq7/
ADlT+0trc9trhSx9b2i1x9odHs3KAyBbkbq3h9bQwS3UEge7X+sodPbrxX0fcvwdMOLLy9n
usJJ51IjVVcZ1popa+BFLQzvIO7VM29zcmpxb7XWAOPhu9n/fkKy5/qV18PZTXvHcE7nQoa
9Q8mcH9WR4um2xlGQxzBBOjo7g8prDJsa6BDnNcPMO7rOvyhvbpwRyPyI+Rc92Ve0AaO48w
BqjXq+i39HyLp49oDMcDUxf6ccQG/7VngNLGbzIA/gmpzyzELnaGkZA+Etb/wBVvVRlzhXu
jdEED4IRGpTLaPk6eTkTlNrdzXW0D4uDf+p2qxgND76g460VQPjY5zif81qxczKd+0Hg6aN
OvgQNqvdNyy/KuDHe8BvtIPtH0P7aBHpC4ayk7Z2uNg71kAnxkSsU2/o7a6xpjMtq+Elr2f
8AQtR8c5bbspz7t4lksLYA9v5vu3LObkPpdlOJBFpdtAHHtax0/wBZzE2IsriAOr0DsmjDp
YLrBVW1rRueYA+iyN39Yqn1Hc77O9omXPA+Dq7NT9yp9TdRm9Lxq8pgtrc6kua7gncxF6lm
ubfU0fR2vkDzG1Aa6KqtX//Syuueh9kG/ft3Df6fO3a7en6N9i+zu9D1du7/AAsTw36C8+S
VbozdOr6o3ZuZGzdIjf8ARn83fP8AKQafTivd9PYN2/6cS7Z68/4TavMUkOq8fKfN9Wxt3q
D0/T9Tt63M6x6aTtv2iz1o9bT1IiJ2jbx7V5Skh1UfkG76jdHpGZ9PXfEfyN+7/oqX6D0/5
MHjn8F5YkiOqJbR32fV8/1Jb9p9Dj2/R9SPl/KQum7P2mz0p3w71JmNun/f9i8tSTf0Su6j
d9lq3/as74Mjw+i5YQ2e2fpR+MrzdJCCcnR9PyfU+w0cbfWrj4eo1Pl+r9rO7jaI+C8vSQj
832rp/wA39j//2QA4QklNBCEAAAAAAFsAAAABAQAAAA8AQQBkAG8AYgBlACAAUABoAG8AdA
BvAHMAaABvAHAAAAAWAEEAZABvAGIAZQAgAFAAaABvAHQAbwBzAGgAbwBwACAANgAuADAAI
ABDAEUAAAABADhCSU0EBgAAAAAABwADAAAAAQEA/+4ADkFkb2JlAGQAAAAAAf/bAIQACgcH
BwgHCggICg8KCAoPEg0KCg0SFBAQEhAQFBEMDAwMDAwRDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAw
MDAwMDAwMDAELDAwVExUiGBgiFA4ODhQUDg4ODhQRDAwMDAwREQwMDAwMDBEMDAwMDAwMDA
wMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwM/8AAEQgBFAJYAwERAAIRAQMRAf/dAAQAS//EAaIAAAAHA
QEBAQEAAAAAAAAAAAQFAwIGAQAHCAkKCwEAAgIDAQEBAQEAAAAAAAAAAQACAwQFBgcICQoL
EAACAQMDAgQCBgcDBAIGAnMBAgMRBAAFIRIxQVEGE2EicYEUMpGhBxWxQiPBUtHhMxZi8CR
ygvElQzRTkqKyY3PCNUQnk6OzNhdUZHTD0uIIJoMJChgZhJRFRqS0VtNVKBry4/PE1OT0ZX
WFlaW1xdXl9WZ2hpamtsbW5vY3R1dnd4eXp7fH1+f3OEhYaHiImKi4yNjo+Ck5SVlpeYmZq
bnJ2en5KjpKWmp6ipqqusra6voRAAICAQIDBQUEBQYECAMDbQEAAhEDBCESMUEFURNhIgZx
gZEyobHwFMHR4SNCFVJicvEzJDRDghaSUyWiY7LCB3PSNeJEgxdUkwgJChgZJjZFGidkdFU
38qOzwygp0+PzhJSktMTU5PRldYWVpbXF1eX1RlZmdoaWprbG1ub2R1dnd4eXp7fH1+f3OE
hYaHiImKi4yNjo+DlJWWl5iZmpucnZ6fkqOkpaanqKmqq6ytrq+v/aAAwDAQACEQMRAD8AU
AptSg71zCchy1NQTX+3EoXA7dK/51xVUXkdyAT4YoS/Utc0zTiPrMp9Qf7qjUu+/iBsn/PT
JCNrS3TvM2k6lIsMMjRTP/dxTLxL/wCoRyRv9XliYlaTXkRvuR+ORS3wJHz8cUKUgK7jY4p
CkxNRv8R7fPbFWuVWo4ockyCqkQIr+02BBWvFPxAhC7H4g1eg37YoXBCNjSvXAVXBAftdR0
OKrLq7tbSMvcyiNQKlt9vuw0qWx+a/Lxl4fXQp6AsjhT/s+PHJcJWk7DxyxCSN1dHAZZFIK
kf5LL8ORIYu9ME7np4eGLK13Ttt44qhpKM1KfCDkVbCEkntsMVbEZG/Ud8K2qIqAUrSuEMW
nVQyhe/4YVS2/wDNGiacoE10JJT/ALqhpI2383H4U/2WHgJV2meZtC1FhDBPwmOyxS/ATXw
/Zb/gsBiQlOSKdNh2r7ZFUPKDUU+/FVKQVTiPtDf3wMgW4QWH8D2ySbVWRKVPT9ojFipxWs
UaEQAqtSaVJ/WcCrxEeW22KpBr/nCy0aRrdIjc3wAJjB4olf8Afrb/ABf5C5bHHbEljLfmJ
q5k5C3txH2Ti9af6/PllnhhjxFmflzzHaa3A5Qejdwis1uTXYmnqRt+3HyyqUa9yQnAAIrS
tTXIMm+g8AO/44qpSV6D6SMBUKJVSvA7E9TgS6S3jkK8mYFSCOJI+/JLa8xMu3btkVtItY8
26ZpEjWxVrq5X7cUZAVT4PKf2v8hcsjjJQSl9v+Y+nseM9jLEn8ySK/3qVj/4llnhItPtO1
zStRV5LW5UhKclf924J/yXp/wmQMSFpNDsOJyCWwtD0964qgJkQyuTXYk13/4XEptuHjGmy
0qe/vgQqjcVAwq0WHWm+BVpNRt36HDa0h5CAUI6ncYq76zDAOVxIkKeMjKv/EyMVNKa67o7
OFF9b8j0HqL/AFw8J7kbJooVgCe/T3HXFWgdzUfD44FWPVfi6r7eGBVPnvxU0PXbCEr161P
2jihuRaDbr2+XfFVB1H7Sio6UxSsMSmnwE19tqda4qrhxXiBT542rZIA3oRiq0sKjFKU6rr
mnac4iuHLTn/dEY5uP9b9lP9lkhAlUlHnawV6PbThPGqV+6v8AxtkvDVP9M1vTdU+GzlrJT
k8Mg4uP9j+3/wA82yJiQhM499j+PfIquPUAbbYocQXBI2O436YKVQd2B40qa0oPD54pCqq0
G3c7D3wof//QFyRREEOKqdiOxzCb2lgRUURiiDovhiq4RkEnocUWl+taoNO09nUVuJDxiHg
f2n/2IxSBaR6N5V1DW4zdTyLbxN9luJZ2J/a5n4sJnTcA7WfJFxZQCaFllVNywBDqRvyO/w
AVcY5F4VTy/wCaLiW6Ww1H4347SkfFVf2m2px/n/5GZIhrIZawIO+QYKMiEtX7vD6cUqZiW
UHknLtvtirhAG6Dp28MK2rx1Vfi2PcDFLnHRgfcj8cULDPuqhR9NR1+/FCqwopr9kb/ACGK
vPr+5m1nVjDCjS0aiKBUKo2Df6z5OqbRFGal5Av44IXhhLtwAcA1KkDfkowDIypAeWtVm0b
URaXQaKzlYLNE5NEY/Cs6Bvs7/wB5/kZM0WuUXpBryIp/mMqa2jUnY/1wJU+ANe59sVU2Ek
a8Y/pO1fbriqtTahO+1TirXHiOvXvhQwfzJqOtzBrd4fq1q3IB4jUuFNG+PZuH+rkokBtEL
YbNaSxt4g/ZYd8uErYmDomI+E7N+y3Shw0oD0byb5ie/gOnXjVuoBWJz1eMbFW/y4v+TeUz
ipDJtj2qfwysMC08Q6069/bGkhbwWOjAV2oa77YUrhuGJFelBihSYMD8BoCNu1MCoXU9TTS
tKmvXPN41PpKSSC7bRj/V5YYiyrx6eWaaaSWVi8kjFnY9SSak5ljkx4Ss4HBa8KP0fUZ9M1
CG9h3aI/GnZkP94h/1lwS5MxF7JBMlxbxzQmsUihlPsRXMalpe1OO/TuRgYrRxOw64pcY/2
qfThVTkUHcbHscVSfzJqk+m6YZIX4XMp9O3KncMR8cn+wXDEJAeWyqxJJNSxqSdySe++Xgs
zFdHaSMQvE7+AqaY8SOBP9H8t3F/MqqOEK7kj4u32nY/C2VSyMhB6JZx+jbwRE7xoq7mvQU
6nIXbXIIunxVJ2PTFCFc8XY+JNTiqw8T2+gnAqxZArU6j9dcUuAruNyOnuMKG6UFFG59sVY
x5q8w/o1VtLUj6845Fjv6SH7J/4yP+z/JlmOF82JLAJZpZ5DLM7SSNuzuSxP0nL0LMNqyLy
35svNJdbedzLprGjxHcoD/uyA/s8f5P28rlC1emh0dVaNg8TgMrjoQw5Kw/1sx2TmeoIr8X
hiqnHGBXl1r/AJjFKunGtT1OFitmI27CuBVMjamLJrkBsQCPDAqxytKd+2KWg9QATv44qlP
mTVm06zAtmpd3FREf5FX+8mp7fZj/AMvJxCaYAIbiZy7Vbkau9SzEnx6szNlhLIBFy6Q8cT
+qhSYn4VfYhQPDBxJpLYzNBMrrySSM1V1qrAjuDllsCHpflfWm1a1IlFL2CgmHTkD9iVR/l
cfj/wCLMpmGJCcOQpFTSuQQt5U3++mKrQlH59T0GBVdWA3phV//0R5qV33J7ZhlvUWjchhX
bwpXr2wKqoFChB1A7bYoIYf5quludUTTlNOJij8RWXdj9zZIDa2yDOtL1Owt3i0yJSGReIo
8bUoOjKrmRWb/AFcqrqzK3VtVs1uPqTAtI+x+KNVqf2CZZE5N/kLg4Uh5jGph84pbAtwEwW
Mb7K4+yAf8l8ya9LA83pD0G5Hw9AcqanL8dD2b8a4q5l4nb5Yq6JTxqR16Uwq0VHKuKWyA3
uB08cUNBadSQeowJS3zDe/U9Gu5K/EU4Iw6/F/zZyyURZSEF+XNrbw20mqXjRxGdisPqMqi
indhyp+1gnzpuD0GR4jFzDKY6V5ggrT+bllSvNfP1tZzw/pC2eOR4/gmEbBgVbYMeHL4ssx
g2ksg0a5a60ixuHNXkhQsf8oDi3/DLkiKccoqQciOOx/aORQqRqvWvTJKtlC1BYVrkSqmX4
H274Erag71wqrCCy1O0eyZCwWq8yoFGXYsgY+p9r9vj8eV8m+LC9b8sXOmzqqcblJj+64VD
E/yFN15ZOJSUo8zeVL3S4oLuUo0dxUH06/DIn20bkB/wWWwmxlFLdLvJLK+tb0fahkHqe6/
t/8ABxZMsKeuxqoHiDvUdwcpayquEKk9Kd8UKL0PXriloN0UjFXF0Qip37YCrFPPUvO0gtx
sHlDH/VT/AJuyUTTOIt5+6op23FTlwLNaePbCpLUe5p92JYh6t5QnMuhW5J2C0/4E8T/xHK
JDdjJOS3X32ORYtxoqih3PWvjhVWYKVqNqd8UKCnlv+GKWC+drr1L9bdCCtvGq7fzyn1JP+
EVMkOTZAIHyvoVrrGpvHcyMkFrC07BKBmKlQsakh+PxN/LiZUGwC2R23kG4fUPTnL/UCfUW
VKAla14vv9tf9XK+PZJZFfi20WyWGwiblsFRU5liTwHLk8X7Tf6+QG60thSTiBOoSXo6Kah
W8FJ345YGiSu+1P8AbwsUul9UzMP2Adv8xirSvQfF1PQ0wJWuAtP1YUtK5A/AYoauLmO3gk
uJ9o4kMjk/5O//AA32cRzWnkt/dy3t3NdzGsszFmHhXoo/yVHw5ljk10h8VdirsVekeRdRN
1pbWkh/e2R4g+MTktH/AMA/NcoyDdIZL1NQd/fK0tkmhJ8cVXKSa7YVWzP9kAdDt92BVJzV
Nvw9sWSkoYLUmp6HFV4PKm1APHpiqlvXbbfY/PbGlYHrt5Lfauwj3+IQxeyrtUf7LlJlkdg
2AM58teVLWGJZrhDI3VQxJHzplEpWzpPL7QdNuaNPArMOhyNpYR5n8owRxPc2qn4asV6kD/
jbLY5GJDGvL2ovpesW8vKkDt6UwP8AI/wt/wAAfjy4iwwkHp7g1PLcnaoylqWhd+nT6cCth
aHbpilyA137bHCh/9IcHNeJ+jMMt7mkVW47174FWM4HxGgAFWPgMVeeQX6z+YItSmNEkuxM
Af8AfYZUjH/AZZLYNsXq7W9lDE86IF35fCCd68q8V/yjz+HMa2aFeCzufXeRBKgkbcqQD0N
fi+19lcbpaef33oSecorhSCRKheh6EEKi/wCxROeZEb4WJAO7O2FQQeld8g0L0bt3wobYB9
utOuKrB1K/snFKwk8yCab4pbUMDQbjtjaqdaEnlv3BwKx/zdPEqWsEu0bOXmp2UEL/AM1ZK
LOIZBpWhxnRYbGGV4lh5KxU8SysTIvxfa/b5f5WVGW7bsjp7X07EWR5el6oUjenFhX0i/8A
KcFp4Un1LQ4RYSWc8rPFJxHxH+7RSHlYM32fsc3/AGMIkbWkP5Z1Fb+wmkHRbmZYx4IT6sX
/AArZbIOPJOQPfIsV8dfnvQZJVOYDktalqEcvlkSoUmJ4k1r3+jFK2KNpXVRty6fL+bAkC0
1gsrUag1ysYDlUUtTclRxVyf8AUysuRWyZtEhKsVBCmorkiGDzPz1q8UskWmxcjHbOxmlcB
S8rLvwWmyIp/ayWMM+jCIIpCr861IqvjUf825eWt6p5duxeaVauTV0QRv8ANRQf8LlTVIUm
bj4a9D037YsVOQchUGhB7+2KVg+IbjftgS5lYEd/H22xKsA863TterEPsovX36nJwbRyYgw
YnrmRswNtUIxY0W12bAUjYvRvIM6tprwn7UMjAfJviH68pnzTIMu4nYkdcgWDShSRTt1xVW
47gnY0+7FCF40q1aAAk/RiyDy/Vrv63qVxN+yzk19gOP8AxHJANwRXk6eaLXrWSFwnquYXD
CqssoPwOv8ALyVcZcqZRey2qBbdRQKVB+EGoG/2cxwFKA1aMPCWp9ijKfdTUYlIQU0ivLzW
u4oxIpUj6csi1ZObdKtsOvXJW1ICUOs7fDWh+nFKwbk12p3wKtelOQO/b+OFVqg8Qx6V2xt
Ug88XRh0uK2U73D7/AOqnxU/4Ljk8avP6ZetNFcNo4WuJrjaKccUFk3kS5MOurB1W6jeIj3
H71P8AiGV5BYTVPSe38cx1W8gagddx9OKr1qKU6jrhV0wBAAND2H68VUTGOI2ocCbUgrhTy
Ne9cKXVpQEfF3/rgShr2Uw20sw6RoWB9wNjhCsH8s2i32uBJD+7hq7knag65Oe0WcDZes2u
o6f8Ma3UHI0AQSpX5ceWY4BbEa52NTjSpBeappT8oxdxSNQ8kQ8jt/Nx5ccaKvL/ADFZm31
Rli+JJgHQLvUHwpmXjOzVPm9H0i4e+0uyuTXk8S+oetSo4t/wTLlUhRYI0gjoSe4yLFTL8W
oOvfFK5CpBr361whX/0xwHKgI3pmEW9pl+KoO29cCoS/nSCynkf7KxsaeJI4hcUh5leVW4i
CfsqAR89suHJtD0/QtUn1jSIjBN6N2gCzAUrVf9YNxV/wCbMeQotgVLid9PtJ5b6cyqKtTY
kBR8XEqqcuWCIsoLzOG5f622oOOLSTNJx7DlVlrmTJgOT061uY7myhuo6FJVBHzP7OVNJ5o
iNq1PQnFCqOPfvhQpsKsabg9O2KVhoftfdiq9AeJr17YFUWNDSm/jilgvm6f1ri4oarEoQD
9f/DNko82wcmRflxrBm06S1mlLz27UoxJb0yP3VK/sr8SYMsaLKKe3dyGlr6EhYMp4eooDE
bK3p88pbwxr8wtRK2CWqycZbhwKKaEoP7ytP2OXFctxBqmgPy9mdHuoCNnVX+RWqf8ANeWT
apBmzqW6bL39zlRDW5Sytx698kq2dqUpsKUwFVGlTX78FJWKzMx5JxHb3GGk2mmlTO/PmoH
H4RSvb+av/GuVEN4NhFXWorGOANWpX5DG1p4pq073d68jnZpHap92OXx5JKFaZ1lCqATGac
ux2rk6a2a+S7uizQdiBIq/SA2VljMMxJJSnTFqQ7OgPWp7fPFKpGtSGI3/AKYqpTMBWmxPT
5YCkPNfMEn1i5neu3Pih+//AJpyUW0ckgkjVXYA1HjlwK0sCn78koDQ67YsWYeQbgxXksZ6
OB08f2cpmkvRPtKRXcjr/t5W1LCoRar17V6YpVeRAFPmMKEo8w3P1TRp2U0kkpGh71fr/wA
Liyi8xcElqftVbfw6Lkw3Jr5Wt3/TNiqbt6yn6F+0chMpD1ue69AF6/APt1ygJQd5eR3Vqx
hkFPY0P0HJAKg0PCNKt8VBuakn/jbLA0E2UQrAr3HLrixQkzgOx7E/CcJCqRoe25+/ArS1B
+LcfzA4VW+vEx4gj+I+WBWC+eLn1dTSCvwwRjYdi3xfq45djGzKmNhRTLEgOpgVqgxUhaRk
gwIRekXL2up2typoYZUep9mFfwwHkr2OVgFLL1NSOlcxWJU1jatOvf8ArilcripAO4/zphQ
vah4k9etMVU3WhrXcYEqBYhuP4+OFLRAOxPTf3wKlnmGRk0uSPvIVWvtXCExSnyFZpLfXrt
Q1RVAoCDvU8v8AgcOWWzbGNFkr6VeyzrJcuRx5gxrHF6da/uuBI9Tjx+36mQ4hSQDaZXbXD
abGqtxnY8Gf59euQDMpSml3kU5NnPJHCzCisV9P0wDzjdE+0W/mXhkzIUw4UJeafHHrEV/U
qtlBKTx2r8JIFf8AgsMJdFrqq+VZXfRYq7MWcgeHJy3H/Y5KXNpknO3Gg+1298iwUxEaivU
mu+KXNVGQKK128cKv/9QzQU3OYTch5CSxUDcbn2xpIY95p1BFhFiprI5Eko/ljXccv9c4gM
wGJRIrzyyNuFTl77ZI8mwc2X+UtPiukaZQVYEDkDQ/5XT/ACspmzKd6rpSJY3VCWd42RSx5
U5CnfAJbsXmr2U8UfKcFRICpWn7UR+Pj/N1zJJQzLyRdRS6S9oTWS1ctStfgfo4/wAnkMjI
NUwyI7stB4g5FguruKdRihZIWNQv34UrYwnI/FyfuOw+7FVZmHHbfx9vliqFmKQwySk14gn
7sFJDze8c3KyGvxSGv3Hl/DJA03gIjyfMYPMKKCVS45REj71P0MMOTcKA9OuDqSRBFSNjXi
H3G/8ANxzFBZgvOPNFrNLrXFnLtGqrU9K+w/1my6E9kEKvkqZodRkgLUMkVK9aUbqPfJyap
M75heKBizE7V8Mi103yCsD1NMVcQrbnr2BxVYEIJHTFVM1G/bGla9aZRwSUornfjTBTISpK
7m7NkZgzGQTIaMdyHp8Pxfy5ExbBJgcgSQcSa8G2I8TlkWaHDcIn5Acv2W8R0y1gQnfk+7K
aiqndXqo9qiq/8MuQkKYkbPRXcMOnw5BrpaOakELUVqWJ6eGFVXkeNB8xXFCGuWRY3LEDY8
nOw6VJOBIeS6nco8r+mSY2dnB8QTQHLYxbLpA8iWNd65ZSLXkhiAOpwMrUwCpqfHDbGmUeU
lRNQkRW4uVE0J7Mg+2n+tlc+S7vRgFQc1Wvv3NcqYLgW4HkfipuO1cVd6galdgOmK0xHz1q
IBhs6j4fjanv8Nf+JYQ2QDErSKW6fjCjNJIeKhRUmnhkiaZhn/k/y+thL9bvDS6K8Y461CA
9an9p8onO0p3fScpXiG6bMfn2wRDGRQHCMyGi70rVRv1y1qsohVU+1MVRLKrJxPSnTxxYgp
fIeUjIBQKfuwpWdAF7d8CFxAZe2+FVIRqpqOvU+OLJ5hrdwLjUrmYdGkanyB4r+rL4ckyNJ
eHydMRJ3I1xpHE6tcU8W7icVJXIfiwFQ9g0i7W60y2nryLRrU+4+1+rMYrIIwMOg2PX3wMV
MCsxNNztX5YpVNq+HvihSmYqOta9KYVUQjMASasfwxZNLUNUjviqS+aZONrGg/aev3DEM4h
LPI1/Fb6gbd2ImkJIG9GUDf8A2S8clkje7Ze702oZRXp1yhmlV5MnoGP05BcCWgNPh+f+pi
yCKkYRxAgU2wILAfNmuLAs1jCv+kzqPVlP7MR/YTf7T/t5kY4Xu0ymmPlOZX0tWrVkY9PfB
IbsZJ9HJKTXhxX8emRa6VGJDAdSamntitLGHKjDp44q/wD/1TAMSKA7daZhN6C1W/GnWUlw
F5upCRJ1q7Hig23xUB5tPeSytPLcOTO7EmvUsN6f8Fx/4DLabVmmW1y90oWhVweQr1H7WMz
syD1HQ7NrCHgGQn+UA0+VcxGVJjdyNJHRuMY6EEcq1+7AEsK8xxX89s8cCKI7Z1ktwFo5dS
zXDHdvto3L0v8AirMrHQaiSxawl1C3u47jTuXMnaJAW3P2k4L8TI2TNHmgh6LplzqlxbiS/
t0tmIqiAtzPYs6P9hSPsry55USGBijUk/HvgCGldWlIruDQj3xtCoSBQgdO+KVwYEV7dD7C
mFDGfNOuQW9u1lDIHuZB8YU14r05NT9rDTOAYTHLJyLkbAFV8OXTJNydeTtNu7jV4pkhYwW
j8pJNgORHwL8WQyEAMgHrAuoj8EgKt2FKg/7LpmMinn2u2s7X73YibhWvLruDyVdvlk4kNl
bJFZ299Derc2ULvJAwJKgsPiPxI4y3i2YSjbPbC8+tRB2jeKbo6OrKQR/LyUchiCGgxpXbp
Q4sKbjO5PUdN8VKqPirQV+eFCiVILAD/M4CkKTQgFT71xVj3mlpTwhgXlK1Bt1oa8R/suL4
t2NbpHkGRk9XUuRNKpAp4ip3JkP/ABpkJZa5M+qlrPk+VYXaySpqeUJbv/Mjfst/xPHHk70
kMXtGm064AdTFNGwDo4oRvWn/ADTmQd2sinpltdx3Nukq1DMAWQihBOUtRG6M59AdjSuFC6
JHdyqipptTw/hgJA5pAtKdV8n3uol5I7p3d22gmdjAoPVhGo/Z/wB95EZi3iIDGta/LjWVl
naxj9a3t0Xi5IEkzUBf04h7t8OXxzDqxlG0ll8leZrWP1pLF2QAlgpDEDp9kfF3yZyxLCMS
EFFoOsyTeklnMZRQ8eBBofnh44pEDaM/w1r8/BY9OnBZgOTIR8Tbf8DUZHjDPhLJNB8j61b
utzcKsMsbU4M1Txr8Rqu32TlOTL3MgGYfV7mLjzIcDYdiKdMqGRicYdU7n7x75cDbSRSw0L
UHUmpwFFPMfMF2LzVZyW3MhVfAAbDLIhtDPvKvlsWNjG0lBcyIGmem4B39JK/sjMbJOy2DZ
kK6Onp1DEE9Tla2lt5Ebebi9Cppzb27HLYFjMWp+mqvUCm1Kj51yxoXjd/ED7sVXM7KV4+O
5xKgKJA5MehO5xQVrLvy7dxhVrjVcVQGrXH1XT55+rItAelWOyj/AILCEgPK5tnYVrQ7nxy
8MpLKDJMKa4nrjaKaoa0wo6rqeOBm5dmGJQNi9K8l3aNoqo3+6mYb+ANf45jTZzZBGS68m2
JNdu3hkQxbZgsnzFMUNrIxanjihYQRud670/XhS1UHFWilKEd8VY15qkBmhiG5Adv+NcWcQ
xayvUsNZtLogmOI/vAOpVuSvT/YtlsRcUyetwXRktg8JWQlQyGtFYEVVuQ5dcw5CjTcCgZb
m/PJeUKseifEW/z/AMrJM1SSWQWq+uV9Uj4qVC/8N4YBzYyeV61dLqWrXE0RrFyEcbeKoOA
b/ZUzNGwaQLZN5GnASW2enJTXf/Px5ZVNEgy5uXEk7AZBgpxKzN6jfDyFKeAGKr3Y8R9/yO
FFP//WHop3B6EUzCb2xEshBcBihqtd6EDjyH0NkSWUQx6/8lWU101xBI0StUtEQGFWDfY/l
64ePZsRujeVrK2nAWsjv8LO/UADkGA9mwi5MTKmURWFtGKBTUbVyk7M4ytTvLUCIlRuKb+G
+IBXiSxoI0UilRz5Gu+9Atd8sYoOw0XT7K+mubePhLMCQakgBiGdU/l+LEm1tGXD0qK/Gqk
n2oMCFIMORrt2GSYNpGfUZzTr3wqrhfepPb3xQqJEJiIQoPPYhumRMqUDdCX/AOXenNaGOz
JjmduUshJLNXxZuX2T+zg4y3ggMdn8hamLhYUKSQBwzSVCgGnX0/nj4jPZlWj+WW01HVbgk
SEHiBTplZNp4gmv1QgU58sFI4kHcaXFOpjk3B8DSmAsuJT0/QrLT5pJYg3KYgyFm2JHt9OS
tgZJs+nWkqcm+LbY1wsbSGekcjw/aKmgc+B6Vy2JsMJBbGKLxrUV+1hYKiy8T7eOKHOSRXo
cKrHI/DFVi6VDcXUN5IDWEqVUdCyn4S3+rzfKTJugKZMtGTbrlTNKLtaSPUbMMQlhvmLy5L
q15ayxyCJVRluHPXjyHp0X9o/E2ZWLJQapjdPrK0S2gii5FxGoXfYmgpy2/mxJtgSjFNO3y
8cWKPsE5cyo2yjLu2wTSNQNsiOTYVcDY+NMkAwKkhPYdMQkqgUHChxXcDIlULKKSMO+Asgh
blOS/D1yKhJ5pfSnKsaM/wBkdKk9cyMZ2YTC0AE8hs3c9hTLGtJW8m2LazbagshX05BLNAw
5Byp57N+zviZ1FnE2zK2UmKncmpzEbkbIeEQphYpDcoZ7gt1AU1+/JWkBChSj+mw3BFK+GX
RNhpmFU036VwsGmrTf6O+FVEn4/CvXFBXn26dfbFC3gKdenYYqxvzbI6aay02Dg08SP+acM
ebYHnfUnMlDYXAoC01wsd14Wu9O1fuwM6bVa4ppZTxwsWZ+RLhGa4tXNQKSqPwymYZSZszU
67b/AGia1ytraep/j88SrULVNDUAfjiq5t0JB3U0OKFqHvSpPbFLffpv4f2YoYZ5knD6nt+
whoPeoxboMXljPrqT0HEk+2XRKZDZ6H5MlmbQrdkq4QMpQnsGP2TmNl5so8k/l1BRHT02p8
u+V22WxnzNfTjSridqxo37qJe5Ztq5ZjG7CXJ58jBFVf8AK3zJIthHYJv5d1H6rrKtWkcjF
WPzO3/DZGcdlO70gH1N1bkrb8dhlTU5j49u/bCrS1oajv17Yq//1x5O1eh6fwzCblQUqCOn
cZAtwbB5JX+Ymn0fD/xrgpUfpds3xTsOtVQ/8SP35k44uPOSYFAetQelR3+eGWMFjGRCyeL
lbuiig4nExAC8RJSRl6jswIzHcgFQ6FezdvmMUqNyS1wTSgeNaD3LHl/ybTFIX8anx2B/DC
GElwU9e+Fivb4aVxVGacvK7U1rQHITZwCdzyiOIsTQAdcqLZSDWcEfu1ry6E98QpDg8nP4u
hxUIqNCzj5HbJDdSVC5jdTVaHIlIKGlnMYpMhAPQ9cFK3p90s0L8TUIxAOEKYpFqJYXxoaB
x8X0dMtgiSopFAPE/jk2lcRQVI6HFDXIMhNdxuP6YqrW2nzXJVgKRV6+PyyMpMwEzmt/Qh4
8dqjfKC2hEW/2DiGSX6kAKDuxpX2OKEju1JK0FSpqAfbLYMZK1rycUJBZup96ZY1FFNGVUb
74sU10ejQFiN6nKJc26PJX9cLIysfiU0Py7ZBkikmjZSQcmDsghbAKR79TiFVFpTFVrbMD2
rvgKELcvGrMxO5wMgh7Z/VuVTqApZv+NcFJSfXYaXClTxND88txMSp27rxFDX+uXNSupX1E
FaEkinzGQnyTHmnNgAUPsaD6MpbrVbx1WLAVS2wtXnmcnaMUXbuepyVWglG3mko6gqKMvQj
rkgKaybSFw6SvEw4upIIPf/K/1csibQYqUmwIIqD49KYWNLBslaUI2+jCxK7qBx2OKFT0xS
oHY1H44qwzzlcBIjF15GlPoDH/AIFeGShzbIsIpuR4j9WZDElstuBgZNDFQqh+HEjqQwP04
EkrFcjcdRSmGkW1P8MjqOgYjCGBTXyzem0v1dR+8YcVB6NXrHv+0/7H+XkJjZMS9MtriK5h
EsZ+E7EeB/aWh+zTKEr3biQAa0xQ6IgyEDp3xVeynf36nFiptVeJH0nvTFV1QnxGnz8cFpp
59qt0s2rXDA1WNDXwqBX+OWcLbBAPEz20gAq4EQFPEgf81YeTLo9F8n2otbBID0Xf7xmNkN
lMRQZFJbR+m3TfptU5Wyefef5f7qAH93GaAdi5HNv+NFzIxKeTDhEpanX4C345kMCrwIscq
MO9a/QchI2l6LpN0ZLZDWpGzfRtvlQapBHkioP3/wAMLGnFQdgRir//0BgchQpFSexzCIcg
BfC/246/EC4P38v+Nsg2Klup9GPx41+/fFBT+yp9Ui/1aH6CRmXDk40uauVqPcZJi7j1rio
SGVOLMB2JzDPOnJidkFOj/vDHSquCQe4279sDJC3EgE8Y3HFWJrv0OFIVA9FSnXiK/dhiwk
i4mHEBxWg6/LJMVkzVND0riqvpUh+tmvda/jlU22ATTVSrWTqxoHAUn2Y8crbIheumRzTw3
BchYeiDpUd8spBlSteoi7jbGQYg2qWlSFc/tDbBFSvjRWkYtvQ0wgWglC6nYRzhG5GMoagr
4dxjSYmkrsfTia5ij2UOWoPFtzlZZ2Up1ANLdkD7IpXJwDGS5EYEU349fYZY1FUmPwnfpQj
+uSYrrFDcXSQs/EH7XjxyBZBl8UUcSBIwAoFAB4DGmSleJyt5K9lNBkJBIQVo9V+WVhtQGq
ndadeWFUnZg3Mn4iNl/wA/nlsQ1SK+zjZGVjs3U5JrKLmYleVdh4ZIsU00SvpN8zlEubfHk
1e8Y76Fv2ZqxH5j40/U+QIbAdkaiKF2FMaYEqlQFxCuQmm+FWmeoNTtgKUBcxrufDpkUhvR
F5xS3Hd2Kr/qoeP/ABLllkQpSzW1Zp6DqQd/DfJY2JQccZUDue465aA1LZHdfsgFxvTGQtI
ZHpbA24alA29PnlDap30oJ4k9N8iU0i9KjCWqt0Lkt9+WBrKOdlCkkimWWxY1q3pGdWFOZF
GPsO2AMidktccjt06YWFrXNPhPXJMC7kFG/wBGBabWQEAGo7mmEop5x5wu1m1aSNT8EKhdv
5yBy/4XLoDZmx0k1HgMtay4nocCSqL8QYjwrgZhzklFPZdvv3xCkqYbeuSaxLddJUkvX7Rr
iEyCvEhqr0quxIrT2yBbAGceXdSPqiJ2LOQOTHq604q7/wDF0Tfu3b/dkf8AqZQWRDJ2ePj
8Roab4GtZArqxY/tDp92Kq/LoT3xWkOzBQzP8Kr1PgPoxVjet68DE8cPhT4TT/g3/AGf9Rc
QN2zhYpEryeoW2aUgMSKbdTtlkjuyATry9ZS6lJJ6KFwJeTUoKLQKgyvIWQD0Gyt7yAU9NY
wf5iT+AzHKaRa3rRuyzxkjsy7jAtPP/AD61ZAKULP6i+IUim/05fhO6SNmJROTIP9UinzNT
mRLk19VeQ8CD3qRkQyTXSdW1KKYQ2UP1gknlEfGn2q/s5GgGBFsst7idFjW6QpMw+L4aL/q
g8n6f62Qu0GKMEpUAKdySMWNP/9FelXjHUkiv35hFyQvYmO+I7TI7D/WQb/8AC5BmjEoERe
m1B91MeqE202StqPmfuJOZceTjS5oxW3p4jJMXVNMUJNeKVkkFO9cw5/U5MOSCY/vJQe4Vh
93/ADbkQzKWXRPrIp6lGHvu2FIRjxVYb7KBT9X8MlFjJXj+yQOnbJMHOAwHiDtiqtp8ZW6L
k9spyNsER5idhpL8d2ZkUU67uq5FsCLivZIhxKsR2IBIP/A1yQkxIVFiubpgZVMcPgftH/m
nATaKpHAUIHQAbYoKjLJLGxdByr9of0xBSErvtUYkoQQe+xqMNqIpboLSXFtc3EgozTSDj4
BG4L/wq5GbNTdeVxKR7ZZjYZFyx0KinTrX3ybSh50dSeHxCoqp9u4wKstGuYblZg4KL2pue
1MLIMmstX9X4Ah5eFP45AyZ0mEzf6NIT14n9WQKQltl9mvjkA2pbrMhBRV+0xIH07ZOIYlA
wR06706HLmklEotHB8OmFivJG47nbEoTXSABEQO5OUnm3R5IfW3IMVPtI3qD/Y40yvZHQSi
RFYdPDK1KvtTChap2wKpyNgJSl9/P6cDmvQGmISAiPL4K6ekfdCR+Nf45aGJKB1Shu1Hsf4
YYLI7KKR8TsNz3y1otTMIDHvXtikFOdOFIFr0plBbxyQWoNu5+gfTkGScW/wANstOyjJtSX
6lPcIhMLb/ympG+BICTQiVzzmbk5qD7Uy2LGRbI+IbUGSYKUq/HsBWp/wAzhQ0I5JG4qCTT
pkJGmUY2v+oyn7bdd6ZSZkt4iAwvXfImpyTy3NpSRHYuUNeYr9GZOPMAN2EsdsUvNJv7Kn1
yFoSwqqtsSBmQMgPJq8IoQggUIybA7KiVED0FSafQMizHJaKlGU+x+kH+3C1hasbHYLU9gM
bTwlUCn0viG1dj4YGYFhNdL0y8vWjt7aMsxqQ5B41AqwZv+FyqUwG0RZDpXlrWYb62mmj4Q
hWZnqAymnwoy/zZSZimVMl9OVTVvjpvy7jIjIxMFWJ2ZSSa7dP45Y1ELg4oanoaU98UNXGj
y6pbtEWaKJ6VZNmoOtCfs8shxtkY0oP5W+qW3o6fHGkn+/ZF5kD+ZefL48Bk2WGIalp81uL
hCP3gViSdySapyr75IS3ZkMg8h6ZfadaXLXCem8rqY9waqB9oUwZZg8mMQyci7Y1IqMpZNh
Je4wKkmv6E2oQMhX42qFf+U8Tx/wBjz+1lkJUU9HnjaRewlvVgkjMZPIFT0X7XbMnjBa6XC
1kvZBBaK0z1+KgJpvx5f8FjdKyryx5O1D1hdXfK2KmiqCCXA8f5f5cqnO08mYzaFG0Z6g9j
XKuTHitj91BJZ3NXq1B8GWxNsSH/0jBaclAzClybwVknBp1BFXSpX/ZKV/42ysNqIlYIYj/
lAUHvhCEbpLUiKdeJYfcxzKjycafNM+VAp96H6ckxbPQY2qWaiP3r99gT9w/pmNk+pvxnZL
LolbiMDbmpH4gjINiAlHPU4Ywv2Ildj/khm/43XD0SjWNGHyOMWEl6sQNh175NiGulCPkfo
xVEWLkzU8cpytuPmitZobNFO9ZF/wCJVwBmirCVXgRiKmgr8+mCkAplHTjhQWj9rFCnNTjT
v2OKQkuoP8DKevf3xATeyzRUAs51HeV2r8zXGYSOSCHw3Ew3JBA/Xk8fJhmVAag1WnbLC09
VJl5ManbYjBSVyxgigH0YqnGlxIIlcdTlTaCjL+ThaSeJBGMkhCQfDGKeG2VhtSq+HO6AJ+
wCfpOWwa5nZTjjVT4+OW00FVLACgqP8rsMVC09Kd+2Kpjo7/bBPfKZc2+HJR1erXSDsA340
ww5olya02YpCEY7qeP3ZVJkN03Tdfnih0e4YHtiqGuTx3yBSEl1CX1WSMGoJHL5Dc5ZAWWR
2Cb6K1IG8CSRlg5tY3QN+/8Apo26KfxIw41nyUiWI3A45Y46mDU8vmMWQTeyNLZR7ZjlyBy
QGsEIik7cmA/HIsk2tpOUC712yTAoS82+nFQlKjdhXYMRTLo8muYXECm++FggnlAdzXZSQQ
e1MJ5JATKyBWGtPibcn9WYsrJb4igi40BIr9+BkiFUE9MKCp3Gn2t0KTwpKv8AK6hv15LcI
tJn8oaAZCzWUZctz5UNan6f+Fw8Z715qE/kfQpglIfSVaikfw8q/wA/82ETktuXyFoZ487c
Nx7kmp+ZrvkuOSLVpfJWhyQeibdVjHQpsw+Tdcj4hTahH5D8upK0hgZyafAzEoKdeK7faw+
KSqawWNvaApBGsanqFFO1MrJKVRo6rtkbSgZ14vXEKg4G4Fh2B/jmVA20TDUXGS6WELQFvD
6TgmaCIhltsiqgA22yoMy6ZVAqcEikMfv9AjvpTIlFPELX5Hl/FsALO0xtrQW8Sqzc2G3Kl
MbRaJX2G+NrbinL7W3hhW1KWIgfqxUFR9IMfi7YN0239VjAqqgeJAA/Vii24ZPSbg2wONqj
XclMkxYvrX9+rEbUPy6YYpPJ/9MbGPjJ8B+HtmCXJCjVjqCA9AWX6KbYGaIvjT0/GtR9HxY
EBVsNQhj1KaxaWNZgQ8cZYKzJKFetHI+JXEmZMOTRMbp3JNH6BPMfzLU06fPJNYVY5EZCyk
Mo6kbgfSMIUpXeyJJI4Q1ooDf8NlGXm3YuSX6gDRHO9HAr865S2oNpKajTYfulPz+JsklEy
CoUg+OMUS5NCUAqpO47ZJiBsvBLMQDt3H8RhYonTU5XVOlBucrmzgVXVZQ4jiB2EgB+6uRi
N208lfSa+j/qsRkZDdhHkmsbUxDJeW32woQtxIS2AlUn1FX4mRupIAHtjEKVTRiBA3blI2G
SY8kLeRhL6UA0rxbb6Rk4cmORy1qT77A5Y0rWUBq+4xS6vE/xxVMtPcgBQdmofv65jluHJX
1I/u1jHViAPpwFksMirRK7gVPtgTSUy0N1ISaigocugGGVcit3OTaGpCRGe5qNsKQsBq4Br
v3wJKOsJRFI4PtxyqTbj5N6mAZIz0JFThhzWfJSsl5SlQN+W/3DK8nNMOSdxqQKZFWo46O3
ieuICSoXCFiRStcBCQWP3EZiulVupJpX3GWY1luE50lgLRieoY0wyYx5IG8dHuzT+T+OTgj
JyUmqAPwyxoaQGpFPpxVM7Z+UShdqCh+YzFJcmJ9KF1mMSWquRUKRX78ILMK+lNSIAH4egy
PViVuotxYL2rXJICWgnm9O7HbLotU1QEUNd69skwSt0YSyFjVS5pX3NMZHZkyC2ipGBmKW9
EIhUUwJVU64QhWTr7ZMMShpgPUp1OR6oXBaUPh298klUAruMUNGg2PU4pcFWlcVQkg/efhk
SyClyPKmBKnLD6ldunXAqTSKUuGXsd/pGZGNrmFbTSHvgKUKipr88E0QZRGaDIDkkqF1OqE
Buh6j2wJAUFuHp8I38cVWs0p3P0YN0hUgck0OKlEhQWWuSDFfNHttjJIKXSCWp47++RATam
080Q+JKr3phpCGuL+MUYdajbw3wUyCaCSsfzGFikOtqWC70JNMlHmno//UMUUVJHhTbMCTk
RQjg/pSHfYljxP+qaYA2Iu7AMkQ7VP6jihJtR0qyutYsNQuFLSW4iqeQVaK7SD1FZTyUceC
8G55k49w1TNFD3Gi6o7q7FpWuJTOH4soUNyYxndv2n/bwygxjkC2HTNSOpRzJIIoYpF9WMS
EAgMvNeKfuz6mIgWRyhOdJikjudVdm5RzTgx/b24814fvPD4f7v8Ad5Vl5phSM1Cn1OQ/y8
T9xGUtiX8Y3vOTVP7pBTp+0/U5LolFuw4b9KbeGAIK0Ktajqd9smwsqiUV60/HphCERabTn
j/LX8cpyNuND3ch+sKni4kH0KcEGyfJO9Oh4QKD1O5+nAWHJGqNyMCqaNL9aZaD0+Na++Np
UpAxl9sVQOqxlrc0FeO4+jCEFCaRNzVkHRXJH0iuM0xWXbD64wPUpX7jk8ZRkbgaof2OWtB
amNePvt9OKtUOxPfFKZaevxAHfgoH05jt45KtyfUu0U9FHI/qXIsgo3jGKJmFN6k174WQKU
wTlgXJ+J6k+3gPuy+PJoyGyqRN8RHKh68R4HJBqK6Q/CQPEUBwqFqkAgjqu2BKMsYRNKzEn
4aVymY3boHZ2ovSXjX7K1/hkorPkitKtykfNh8Tbt9OUSNlI2CZjCFWKPjPhiFWuOW4+/Aq
U6taGSIlR8a7r88MTTILdCk9W2lFKUbYeG3TLDuxGyHuUEd2e9VP6xksbGfJReWhAAr75Nq
VqClR9+FCM04gMwbvvTKZjdugdle9i5Wzoeh2+/ItgKH0f4oB4jY/RgpZL9Vi/dVA3G9cLE
JSjcixHeh+8f2ZbFhNTJahcmq9T8hkmtDBg8lWO5bkoGCXJLJbQAquY5DkFqWXhOUbow5L9
GzZFIVI3Fd/oxQiEYZMMSosoNxXwxUBe1PoxKrlG2IQ02JStjO5B6dsASoS8QST1xSEEXHK
oNcCUVYjnbNIdy7GnyB4r+rGkFJNSjVZ6kdRl2Nrk3poKXSs3RlpX9WHIsWSIfh2yocmRSv
UUM17boDsCWceIX/m7Fl0UrwXwu0itwQnwmo6H+YNtkkgAp08AKCo3pvkiGpCcWSX2yFMkb
BQsD2HTCEFfc1Gy9TgKhTjt1O5G575IBCB1e0lZF9JSyqasoJBNO3w4kMoHvSG+tJ/Qhmk+
CRXVpF8V5fZwUyBTxH/AHIPjkU0lGpNykjUbkt+rJQYy5P/1TKMfDuKds18nJiELOo/Stn4
tyK/7FWrizRNyf38I9z+o4oC61oLlaioaMqD4FH5f8bZk4Ts4+ZHkq3EnpU18D23+/Ly44U
qJIWRwGDBhQ0Oxb/NsIVT4RJcGNBxURLxpsKBqZjZw34TusuV52jj+Zf4ZjuUllpwkctSrA
KtT7Dl/wAbYpRUx/dsDttgCCsiYBR3NKbZY1q6oN/bf2woRVgP3r132AH4nKJ827GhrhQdU
gj/AJgxp7ArkQW07hkkIAUUoPbC1lUBocKHE0qe9MVUCBzqcCUNd8fTbvioSTSGpdyR9uOw
91NP44y5MgHX5/0wdqqQfwOHGxycl9qfgc075cGgrnJAoDTpt2OG0KMbsWKt4k5EpCdaYV4
M53JJrlTesjb1LmaTsDxHyXb9fLI9WQ5IPVZSwEKbu5pTwGFIS6OJrdiHHwnof4ZOMmqcUU
GoAw77ZY1LGY02O/bFVWNRQNTanXCqN000eQdOhp9GVnm2w5KMw+sak0Y6Kqkn2qTkL2Z0n
MMXFQO2RAQSq8KbnJIbVVIJxVYU3NMFJQ1wlQfDAQoSvTT6N9c2/QMBKg+ZKv8A8Nk4syEP
qTqt4CT8KoSSdgNxkotU+SGlmEUZcglR1AFck1osHao6UqPkckxVraSkqkHboT88hItkEzm
+KE+wyttpBaQCrTJ/I529m+L+OBZK+oP+5bwoa4oCQWh9QP4KAvh1rlsWE1YxqBwrsPHrkm
tCyIoc0Hv8sB5JZBYMDGvyyhyCpaurCH10+3D8YA7gfaX/AIHAQoWwfvVDqfhYAj5HIpIRy
AgZIMHAHcjqcKtudjTEqujbYDFWnPbEqp122yKUDc8jXt/ZgSEFJVQI0P7yUiNP9Y4WSexx
LDbrGmyqoUD5ZOmHNI74BpyaVIBpXLMbDJyUrcETpvsOnvjkY4zun8JqorlI5NqWT3CLrEM
bGheN+P8AseLZOIT0TyDgQDt88m1qshHE/hhQlc7cnCqPiY0GVy5sgj0j9NQvfxwoJdOB8D
e+/wBORUKykU2y0IU52ULvTFWNa7cIsLfQPpJ44Cyirwk/V137ZVJsS27qbmMdqn9RyWNjL
k//1jVOnXNfJyYqMkSvfWznrGHI9qrw/jizauf96Yh89voxUK0YHONunxGtO9f9rLsJpoyj
ZHINm8Q1NvcrmU4yGhQiYmp+xue25UbZIIIaYEXhbtwK/ipzGzcm7DzXcaxEfR+OY7lJDo8
hczpWpSV1A/1fg/hjJIReo1MDqGKF/wBpeoI3/hgAQWrNw0CBjVqCrdKnpXJhgUaHB27fxy
VoRNmwMj0PYdMpnzbsaGUiTXwD+xbkj/ZOB/xplYbiNmRD4QPDvkmorgyk4UOJG/vgVQdhX
riqjKpaFiNgemJSElsuMepMo60J/wCCA/5owHkyUtUelyG48mAPH8OmHGjJydZSvIrVXids
tDQUS54sR92SQpOPiDDbxOAqEwsZeFtI52Ckn8P+asoLeN1W2Hp23JuvUn3xDJDWcZuJ2nY
VUfCmKCr3VshU7YQhKy6qApNGBofHLAWuQUlmjU8ORPudzU+OFiilkpTwHQZK0InT5EeZ+B
2VR/HKpNsOS6wYPqV6f5CiA/7Hkf8AiWRLZ0TtDiwK+T7JxUIK3mZp5Iuy0P31/pkQyRh+z
/HJUxQczUrimklMoTU4T05K6/qbEMgh75ybtyBWij9eTDXNCGWchuS07/fkmtM+St9mhoKH
55Jij7a2Ahp3bf78pJbgKVoXLRFW+0NjXxGNM0Han0L91PSVa/Su36jkUlFXtDA9fA4WFMe
sdofcmpPsNssAYTRJ7nqevyyTBDuPidvowHkjmnenikKj2ykByiq3VDGe4p3xKhLdEkVrQR
g19Jnip/qMV/VkSElNa0GLBsHbG1WybjEq2vQeGIVpvHElIUy4G2RVRmAIJxpUut2WTWY46
/3UbSU92Ppj/jfJxDMnZP5AfT26nJNYY/fUEp69Dtk8bHJyW2n94pHQVIHzOOQscQ3TuD7O
VAtzHNQ5nzLZFfsxxysx/wBYLGuTHJSncV6Izxc0I/m2+7G2NKjXjSnhD+8bwXen+sR8OAy
RSva2xjPqSbynv4fLBalEkmoHbG0OcAqVPQ4UoRp5YftAlf5hv9+IK1aCudRFD8Y/jkrWmM
a9NJMluFqEFxGX26ipA/4Y4YnZkGSIn+jLt0yqSeqV3JH1iP2Y/iDksfNZcn//1zW2R3dg+
yLSlO9cwJN4aCKLygr8KGhPuRi2KNx/vVH40JGKQrDZIzTYMu/08f8AjbLMXNqyckYWCN1o
pKn8eJzKcXooW7OWcmnAKKdevjvTEIK50+NGrsVP45Tm5NuLm4VoR7kfjmM5SVabaxRXF2e
PxNMzVFR9o8z/AMSwy3VfqEatQCoPXEIKy3j5cFoRxH09ckxKKEY/a3BxpCJsYVjd+Pcgk+
/TfKphuxoe1UnzBL/kxKv4lsADcWRs9OowtKiZF5bYq2XA79sVUoyHc1wqquCQR+yO2RKQk
EQJ1301HVQx+Q5D/jbB0ZLdUjZJjIN6V2Hv/tYYInyXWX2GNPi2ptX9WXBxyrcepO+FCk9K
eFP14Eq1sSU9EftMGP0ZTLm341e+kKrHbpu7nio+fX/gcWaNghEMSoOwpixU7g7HAoSWROV
y1OgAr+OTDCayNUaQKQK5INaK4BSSfpGSYoi1oJGK9aVIHvkJBtxqekni0znrLM7fdRP+Nc
rLdIJ/GfhyTGnSyUWlcVpLbFx9fuSTvRP+NsAZEbJoWBXCwpBXWynxwFLGrySl5bv14yCv+
yBXEMgqzrWRyd2NDQeGWBqyLIldkowpU9DhalYxRow4gBqjceG3Kv8AsRhKQU9t6cN/DbKW
5Y59OepHwSbH54QkIW8T02WQDeNuQPt0YYKZK13VrZqHqNsWKQ2cge2jZK8QKeG4NG/HLg0
yRPh44sUO7E18ScB5KOad2dQg8NsqDklddmiHfEoSTR5PTuLmOtAziQD/AFwK/wDDDGQW0/
WhFcghUFMQq1+hxKuXpgVa5GBIUH64qh5XCg4UhLtJpJqTzfzBlHyXiP8AiWW1si2SuVCE4
CgMdvmrccR4fxyUEZOTdsaSgbUpsMcjHEnMB+H2ysNvRIL0ldZ9QdFRd/m39mTA2YyPJPIY
1dR38K+GQpCLiQLQAUHYDphSiQNvf3w0xWHY7/hgS31woQ8/JenTAkJfcCMAuw37YKVj2pR
8xv1DK/3OrZOPJLIyB9WWmQkySK6/3pRf8r+ByWPms+T/AP/QMReSQssSwPKZDvICqooH89
Tz5N+zxTMEuRGK6a5itZUkmJ/eUjBUFqE7j/KyHNt4UN9YgupY5rdxLHRgGU1FR1yVUxCMc
EQUA+yKj5j4slHmiY2XXil7dtqgqagChpTfif5v5czHCb0xontkkRPThcBlWlDQf8a/y4qV
e5KmZAO4O30ZTmOzZj5qVTU+Ff175iuUl6che3HAr8ZUqGBI3H+Sy/y5JsEbUxLJKT6qqrD
oUYsDXfuFK4Q1zFIyGI7MOmxphprteykGn+dMSqIsvhLD3r9NMrk3YuSkqejq4uCRxmHpnx
5CrJ9+RLaU8ZarXCwKV6iz24aVN1G7DIpDA9W8zyHU45I5mS0T7XE77kfs5aI7Kz7SeckCz
uKGQBlU9QDuK/5WVIIR0p4oScJUJRZRI17NempbeGMeAFDI30t8OIZ1spX3x3AHYj5YYc2E
+S61AAYjbcDLQ4zpPl9J64VCHLDjU13wJRmmIOZeld+/tlZDkQGy+wQzahPLIeRjPBB4V+J
sBSeSZSmmAoCDuJBTfAEpMrcpXPatPuywNc0TDEBIDtU+GSAaSrSL8f4g/wAMkrcbJDHPM2
ypGTy+WQk24uaH0qQvbxSHYtViD7muVFyCE9ScBcNsEHdXqqDVqHtjbIBJ9P1aI61d25cVE
cTBa79XDf8AGmSrZJZClwrDrkbYkKVzIOO5wIYxfSRpKksn2BNGCfm3H+OSDKKPlX9+/ddu
vyyYacnNcq7hVoPDC1LjCpYt+1TrkiEApnaSgxKa5juSvuQHj38RTCEqV8haBvEjr7kYSlD
pMJLRR3Ao3z6ZEoS2NQilVGwZq/fXLgWmfNVAP05JrKhICHbw74CNkjmnGntyiXxplIcl2o
NxhY17HFAY9A5iu0PTkvA/7E1H68lkDGDI4ZaqMpJZEK6nAhz9PbCVcnTFVOU0+eJSEKzmu
BUu1K4KRmnWmEMlmiki5QHaiEH57E5fNgObI5T+6+jIFIY1dE/XK79P45ODHJyVYiTMniag
45OTDFzTqLZcqbkgvTXUJW7BFBPzJ/plsOTXPonFhN6kSHpUZAp6JhExr45G1Vwa5IK025w
IaO2KqMjVBGKUqvG4nfenQYqkl0Sxc9xT8DlkRsgndkcdGt1GVybAkl6vG9SvT4t/ow42M+
T/AP/RMm4EUJIp9mnyzCLk4zu3OqMIpH+MLIj+ND/10uQcglB6ZZwR3N2qgFPWZkoduLnmP
sn/ACsy4gEODkNFOPq0FKlAadDkgAGq1kxAjYDbYgU+WSVbZsDBHQbBR+rFiQvuFkajx05L
Wldx0yMo2GUTRSS7vdXt35Aoy/ycKkmlFp/ssp8IAN4ybr4ZiaG4+KfiA4RdgWpyHdeXHll
JDkggK0fKvJqA/wAoG3j/AByQDTM2VdbmNQqjdhsab0+eG2IC4yA712xtKvbSqrUJFaEn/P
6crLkYxsoajKG9Up9uGITin+Q4rgLaAnltOJIEYbhgCMi1kIa7I4sD32xQAwdfK9tN5gq/+
8yEXPp+LFqFP9Vm+PJ+IQGdbM/twFUACgGwGVg7sCEPqFwEjY16DAUxCW2Fxx9C2Y0JtZLm
Q/60i8f+JZZWzNTmLNPGSpBoC9exI5U+j4cMWMzsibcDiwJpUj6cscR0n2/Hx+nAqFcHmRT
bptgSAmVl+7RV2AoT+GQDlUh9DmExnlB2kkdl+VaL/wAKMbUphcSUG2RKAlF7cPtGnxSOeK
L4k4gWyJdDAIlCHc9WbxJ65eA4sjZVGLKvJdyPHAUNNIaculPHEFFKdzWWznRTU8Ad69j8f
T/J5NkZN2E0VujH/RFDbMhZDuDurEdsqLkFMzHKy0UgV8f7MDFBT6eZDSSZm/yV2H3/AGsb
ZWl1lodiNXmmVKSemo5V3+03fJcZpCdpZTIT6U9R/LJ/zWuBSVGcXC7Nxp7H+zBase1xGlh
WCMVkllRVHiQ3P/jXJxKhOFUU6/L6MsceZsqyLvthDUXGToO/9cNrTcM5il4kfA32adj4ZT
IORCSMlnAjBJ2BBPyxDOm5buFreodStOWx3oTTJLSWq5WaWPwIO3iRkJJUYWqZB35n9QyyL
RNWjB5VOTDWVGZCzP8AM4lijtMesS/d92UFy62XaoT9XengcHVQkTkfC1fskH+By6YaYndO
YZCAKZjFuR0TFhU4AhVfYYShbCVINO2KrZRt0wJSy5f0/ixSlV5KJpI07E1PhRd8txhSdkZ
pZDXNRsaV/HJza8aezGsZB2yBbAx2YFr1h/KuTxteXkr2qF7lR4Cp+nGbHFzTWZxGoHcjKw
3Mfmq93cU8Eoe1fiy6DVkTPSKtCT2DGmVT5so8k2Rq5EKiEbbJK33xQtdqDFKDkbY4LVASR
cmZz26YEpDKxo4/mYA+O7Zd0a63ZHbSbKOxFcqptQGrR8biJq/CWp94yUOaJcn/0hDTBAOf
2eoGYNt6hM6BSFG4BHHqCPDj0xZxkUZpHEqzdCSSfnmTA7ONk5pvtSuTYIWetDiqlYsPRi7
/AAj9WFijCajAlAX0SMhB2qR+ByMuTKKFLCtKUBrsMxXIXxsd69cNqriAFRItBy+0RT8cFK
tlVwBToR0GKrUmWMfvFqqGooKmhp4fs7f8PgIbsclC9uo45YZ41Mtvwe1uFGx4yU4MpO32l
yLkBONKZltI1bchQK/LIWwkvvHqNsFoCT27/wC5Q+8VD9D4swyCN6IKYWspZqbco3UnYgg4
GQSeylkWSe6mf1Z50WML3WFD/k/CvPjxRcsCSQEcWkdzJLsWqeI6Cp5U/wCGyQDjyla/1+C
Gn2u2SYAKS3DA8mY8e4OKaXl6saCu3T+mBICskkCBXD8grbCvY1Q/8aZFyQp6IDDGYj1Rip
r7HIlEkyuWNK4CxCURt6uoop3CBn+n7I/4lkoIyGgjHam9d/HLSXGDS/F8J6HAlZIlafFXx
GGkodxKrhlP2abD5e+RISNlXTmozJTZjyWnTw2yuQbhK02SI9siyt0kfGuAraXWW2p3AO/7
tP1vhZFNXUEVGxGJDG0vnUk75FKWCNHuDKw5enUIO1T9r/hfhy6I2a5yRINQD28Mm0L1b4T
Tp3wKhmd1agHw1/XhVY0rkq1aUI27ntkZBsjzRtxDJdWhCSmKgJZgKkrT4qVysN6WXF9Zm3
EUeyhoreP5RkeqR4/Bk0gIqEGkswXisjFkWlDx/ZysoW2u6M/XkzH+GWhx580UhIrXqfvyd
tZUZDQyEdd8ShV0qZRHxY0p39sxy5g5Im4Ikt5DWop1wDmpSJhVQx8N8v6NB5ppA1Qg6nMY
t6axjiOmBivk3XFCy3AAan04Ql0/TAoSu8HKJqbkdRiyCS8uMq17Bhvl2NjPkmGj1+u16Ar
t9+Sm1408uHANT0ysluix4mt9OAdqKQfvy2DVmRdm1JiabhR+vIzXEFW5lJniJ+zU1yIbaS
wlfrVwexKgn5cv65ZFpyJxpMKx2yhRRTVh8mO2VS5so8kxXY5FKqDthtDlk+LiTvhWmpTQe
+KEL9onAlTnT92QMVYjJyWaUMOIRq8ttwDUZd0YnmyG2fkIyD0GVFtQ+quT6RY9HH68YHdS
Nn//0xD8WHTffb8Mw3IQkg48guxFOPzwMwiNDdgrq1dmPX3A6/Tyy7GXHzJ+TtljUhLo0Qn
78IVB6U5a0gPii7+9MkWNJkrctsilA6i5CgDrucrnyZw5oBWUKB0p0zHchdHIOg6nbBapjE
f3CV3NMmGKm9QKg9aUHfEpUJHPxGlD296/qyLIINwBRWFARxcDuPcZEhtEmQWoCxgL0plRb
FO6JFTU74qktrLXVnHhEPxY/wBMWdMgjkouLWQl+oy0QnFkg4V9OJE6Abn5n7WXBxpHde0o
A36dj/DCWIXhj6ZYH4u1MQytAF5+JAJoa8zTenffJUyX28jqig78fs/LIpKtDHNM7cGAboQ
elD+zkJGmyB2TS1tXiFXpU+Ht0PzyJSSrzCqUxQlNAl6tRswYE/RXJRYz5IhWpyJ28T2yxo
cjfGB08MFqumX4ST36+GFUO7ip3Bp4dsVU4pPRni32rxyMg2RLI7c8srbHXNApxIQElspP9
zFwo6emn63xbTyT6o4fRhakqvW4gkbAZGkpZGT6dfHc/M75cGmR3XmSij+Xx+eEsXJIKVr8
J8PbI2tL2fcmlP45JUOVr6aN/MD75E8mcead2qkLSmVhttReztPVLiFQzdTT6enRcNranec
VjNe2RpkEDaMVgWvQ/F9++XBx5c0SrmhPbti1qMpAV3ptQ/qwnkoG7reJ+CqBuQNz8sxyXN
HJGTn07VwelCT9GEBgUlExZKDqTQD6e2XE0GkCyndhAaBm606ZjN1pkB9+BC5vsnCoUoGPI
inXEKV8oBFMCELIgpTFkEg1K1Mbeqo2U1ZcshJTuFfTHAu4z2cUB7EH4hls+TVHYpxdozKa
dfDKSG2JSIKVun90APbvluNhlRllRppKdBQf5/fkJndcfJu+2WvUg7ZENwS+zRpjXvK7E/I
Hj/xFcu5Bx5fUye3jCqABsMpZKxGKrlBpXFKEeJjeRvSvEEA+B/5uxSETJ9mp+/FioItCaY
KVbNUgjCrGr+ALM+2zCpy2B2RLvRekvyt0J7CmVybQs1k0hB8CD9xrgjzU8n//1LmuFRqN0
rTfrmHbkhY5DKQp3PQ4Er9NQxTsD0cg7eI65bjLVlFhkI+JQ3fpvlxaEJemkLUHbCEIHRiB
ZwqdyEA+4YlUzXf4V6nr7D+3AqA1GhfiOgG+QnyZw5oEpX4e3cn9WY7kLOg+19ORVNrUhrW
I16L0+nJqtmkBTbv0/jgVLhLLzIpUdzXvizoLzH6oBI3HhtTAV5JnYy1jAJ3Gx+jKS3jk3c
MWDdvngSkFo/8AuZlHhGg/4Z8JGzNkAchfbIBjSWXr85Uj8SAR7D4snAMZbKjEfaO42r9OX
OK0ygqaivce2JCrk/um47EdPliEqP1Z/jXej9q9DiytTjiMcatKN1ABpXriqJt3CyI6ghTt
vt13GQkGUCnSMGUb5ANhdIo4+OFCV3Cj6zF82/UclFEuTuNOprXtk2hqNSk4qRTw+jAqpJJ
VfEN3GTVLgJi5IPwjtTfwwMhSsEZh8W5BwFN0n1hJyQE9aZU2Bfdt8BwlQEisK/pm4P8AkI
PuJP8AxtgbTyZCWouFqSbVJPg4jqxp9+ISeSH2C+6jcDLXHcApBJ3r0BwFVGWQRR8yp4A02
FcCQprNJ6hom3ck1yTKldfiKORShGA8ljzT2GnAAdsqbVjmj/PviVSnVZPh4L9piFHzJpiE
9G0RQvEDYbD6MucYleOm3frihDzkenIO/wDmMZcljzTazQemNq7DKKcm0PrDD0Cv8xAyceb
E8kpsYOdya9E/WcchYwZJbx8RlLMokUphQ01KbYFtST7VRiAm1zsA1K706YlCxk2wUlBXUA
kRgcKQktpyguhE1RwcFR/ksf8AmrLgdmFbsnajR4EpNcKBcNX+X+OSgwyFU04fCzHqzH9eV
y5tkRs1qTBYmY9t64BzbAoaMgDx1G6xqW+bfFlky1UyNBsMghUI2wq2vTArgByrgpVNyDXF
VNMVWyLQH8MKpBqtAVJO1aMfY4YpPJrRqqksf++3YfRgmyjydq9DCfkcEWT/AP/V0iVkBNC
vz7/LMJyF6oqsCOnTfqThW1WKokQig3oQN8lDmxnyTaFqqQDv4fLMhx0LfsPq7HxBxQgNIP
GBV7io/E5JSnEVApbv3yKUpu2BlJ8fxAH/ADdlWRsxhDqTx+WUtyyUKymMipbsOuBITC1UC
xiVRQBdqfPCULORApSq/RUYqpou5I/aNRXf6MVXiik70r3BHXFbVbZqSOp7mo+nKZORA7Lr
tysdQSGG4yLYAkFpJ/uZkfxQD7jX/jfJFmyAyVXK2KWEk3YPXgpJPz+HLoBqyFEKeoPXw9h
ljjrz0GBV9q3MsafDWgwhKIKjYhdjsa9cUKMigniu8fRh4jAqnLVYyNqqaqPliRsygd0xt5
KxKw77jKG8q7ODHkkJbcNW7iUbkBmH3U/jk4onyaP2m/V3yTQ0Byffr4YCq0kgGh9+JySqa
Deq0Xkd6eOKrzQEjr2pv2wFUw09yeS16dMrb48kVMKofbFKT6eD+mbg+Kj8KYsrTx+mBgkG
osWukQfsgsfo6ZKKy5LVJ3/jk2hftSnT5YqoszSVC7AbV8T7YpbjUBq7kNuK029hhQrDo1e
hHXAUhNLaQcFr3AOVNzUjguRiUpNdnnfRKDstXP0f83YYomdkQp8ctcZtjShG+KUHM53HXf
avzwS5Mo809tfsD5DKm8pbrEoMiJ23J+jJRYy5N6ZASpkpQueWQmbKQNk4jVgNxkVXFThQu
Vdt8NIbVO4xpFrZFwEJWUONJUJkbscSEhItTUwMLn/ff2j7VwxZBPoZBJCG/mAI+nJMSlV0
VFwQWoSKD6MlFryK2n/3QPzys822PJD6yQYAgPxSEKPpPHEc2StpiD7YGxJp8ug/ViTuwCd
IdsQxKpU4q5SaVPXCruRxVY2BVvKmFVjklTU4FSTU09QMvUUwMgh9Fk5STctyQrfSBwb/AI
jkpMgq6uQY2+R2wRS//9ZRk4Me4b9eYZb15BI77dffFFuX4WH3b5KHNEuSZQxM1JEYVHTie
2ZDQgdSk5O0SD4K/E3v3X6MICoTTpjDJRgOLE1r03NcJ5MSU5mkVIC3j0p798ikJLcMeakj
lWp6UPXKcnNuxrSzAb798rptdCpJ5N+11xpbTGKoiVfAdcaVayCtadewwKors3GvuP1Y0gq
pAG9fc40tqLSiF1cfZPwt/A5VNvxlfcXCSREgGgytyBzSCymjOquf2eLGnYs3Cv8AxHLDyX
qndxexpHTptXfK6TSCtJGf1ZqU5EBa+Ay+IcbKd0UgYmtaA9flk2ldKDSgPehOBUTaJRWHh
+sDFBKI+YqKdfnhRakKgmvTxxSoswZqdq74lIVbK4VKwN9pDQfI/ZzHk5I3COf+5rihK7x+
N/D/AKjfqyyKz5KvIEEgZJx1NGLTqB0XrTxpipViv7Xj1yVLaiBR+O4rvTAqoSBQ198UK9g
wM+3QjKzzb8fJMn+ycCQlGnD/AHL3H+qv4/7WLNOZW+IjwFcSGAY1O5a7nfwAUfrycQifJt
VYmtdu9P7clTSV0leNRt2xVdGir7164q0tQxFdiaqMVKvx+EsadK/cMShF23L0Ya/yj9WUl
yVlxOsTMW8NsDIJPDL69xLPUUrwXw23OWxDVkRqEEVP35JoaLe2/bFKg6lizdtifoOA8kxO
6cW7futvDKw3lJ7yst6y9QAE/wCCOEckST22j4ovttlaSjFAwoXhcNIU2PHAro5VZSR8jja
02asfliq1hxG+KqMmKQlOoRLLE8bfZcFT8iKYEgu0OdpNPjD/AGkHBvmvwH9WTZSChfIj3K
k1qgJUiu1fhyUGrIitP2hUeApvlZ5tg5IPU2LTQqf2Sz7duIO+GKZGgj9GFYI6fyj9WAhie
SastOmEBi5ZD0Ox740q8MPoxVwpiq12UYqos4ArirSgkEt37YCqW3o6nwxLMJZo8g9aRa7j
kPuYn/jbJS5JHNW1U0jcd6ZEMn//11pga8Rsa7dsw2+2+TioVSQMULEqW+LYVp4ZOHNjLkm
J9dBSEKpI/vDuSP8AJVdsyCLaLS64UiCX4y702+ZPth6I6qMHworGMstSagV6/s5IckFEiW
OcKA32BQQtsQfkeuRpkoOGLGq8abU77Zj5Du3Y+S0qelPmOmVtltp8BCuTUdPA4CqYwrRAa
1P4YQrRICkmgHc++KocD4uRO/Tf+mKlzo/E1Y9NxihYyghU69Qcqm34uahc+okPw7CleZIA
H35Do5IKVW0DIIpQPiEjMx/1vHJkbMBLdM7iOSVDVTQdSRQUHvkKbLdbIpR/DmdvbLoOJk5
otVp3+k9Mk1W2UrtXau4xW1e2b00cMKb7HHkpXFya+A2G+KFlQ36vbFKHL8a/PavbBSqcyk
zJMteRHGvuPiyEw34im61eGniMrDYQl1+ypeW7HpXiT4chxyyLGQ2VmXuOlemTcZbECJBQ7
N3O29N8VVHZQNzvTYd8K2pAUNeh6DxxW2miXid/i6UxC2ibBSLgU/ZFDXxys823Gj55WXmC
DSgyLakmnTn9JSN/vyoH0ZIhbTxRIQ7EdsigpBw/fz17t/Cn8MnFqmdlVQFGx28e2Ta13EH
bt3GBVoPBqEfCeh9sUtAcnDbHiPh8MKLXssnpsxI40NRgKjmmNup9BBT7I3OVOUEq1N+QJB
23r9GAc2XJBwIYgke1QNz7nLnGmbKJqTvWhHSuLBUQGlGaten+ZxVa3EKwANK9cZckx5pnF
8MP68qchKrZjLeyt+z6lK/6q/1bCeSDzZBARTIBBRSmpwoVAcKqM9KHIpAS+3lJuXiH2eIb
6SeORLNM0UUyTArX3BxVDSnFUsvDUHFIQOiy0luYT+xISB/rAP8A8bZJn0X3c3CZ2P2Qm/0
HJxaZhF2IPpr8tsp6tsUBeMfUuG7xxlR82qP4ZZDkxmU10kUjUfy5AKU0LjJMVNiMVaVt6d
xgQurQ4pU3em3fxxVygdew8cVbdjWlKYClA3y0Rtu2LIJFpBrdug682270IU5MjZeqN1SMs
WH+SRkAyf/QWqKmpq3ie+Ybc4yce9Kdz74opbzHIHoaj9eSjzU8kehAjFGBB6juMyg40kFI
oEhqOuEoCFtqKoZaqe4rsaH9rCpTJUjZQJFDClaEVxK2g7hkEx9NQFAAArX9eYuTm34+Smr
Gg8egytsDbtSituRQ+G2JSEdCT6S0INRt1xVbINviFT0Fd6YoWBq+x70xVZ6h5Ad+598Vpf
CQ0yg70339jlWRuxOv4UUbj4B8QGRciKU2jtyQnc8qkexryrlh5Nf8SdPaqycRtGN+I6bds
rtsJS+Db1fZzT6aHLYcnGyc1dG2+E9xUZJrXqwJ60774oV7V/tggmh79MVtUJArTp8u2FCi
5UAmu3ZffxwJCDaVC1AasD09sUqwPNNjQ9R8x0yJDKJopjZSBo0YilRuMpcq7QOsxUAcb03
yQQqRSerEjj9oA/f1y4OKRuXKwYgAd/hPvgQ5zSu+5798KAs51NDv2JxWlglJbj033xWkfp
v2m23BGVS5t+Pkib8lY2+RxbAxzS2b63FU1Jav0EHJHkw/iZY39yTkUsenot1Iemw+/fJY+
TDI0pqCR7VybUvDKxoTQeJxQskk4t02U7nua4ErgwPXY98IRS4tyZY67kio+WRkWeMbprUp
b06GmVN6RahUPH3pXb5YYpkdkHHLIW+LYjpl7jIxJBxrUYEK6tyOKC2gJ5f5ZoMBSOaLmf0
7dj9wytygEq0WjK0gNT6j19jyxkxPNkMBNPwGQQUWh+GpySqoO2BUPcNtue2JSEqsjXVJ/A
IlPpL1yIZp2pFMkwK2Tp7YoQsuBUqvGoDilJ7CUxaxKpO0yI4+Yqn/ABrk2Y5JjIvOUv2Pw
j6MlFpyJnbIANulKDKm3olGpAIZKf7tdBT6R/zTlg5MJDdO9PTjGNsrZFFt/t5JihriqDkp
6dcChRS5BIKnfqRikhL9Q8zW1lMkch3JIO/45IBFIi21OK7hE6H4TXfttgK0mEBLKG6A9MC
Cq0FflgSgr4fA3jTFkEj8vxM19dy0/dqVUN/lH7Q/4HJE7JKZahTjX3/XikP/0dJIAtfnXM
NvpaS5UPirRlFFJ6jp9GSjzQUwDeGZQcWXNSuqKOf+dckhB2Q5AcjU1O/tXEKjJJKVp36DE
7qAgWJ9QmvXbMSfNyIcnLQtvt45Bmudk5cfHaveh98Uo23qI1UdAKD2GKqczMr7/s4qptyL
Dj8zXvila9AQyn5jFCrauWnBp2oK5XkbsaI1E8oq/Qcg3BLra3Aupx+ysYNPdqf804Sdlrd
N2akRA8MipSWNqvLttz+jYDL4cmjJzV4yo2rv4dsLUqo4BPIdfE/RXFV0Mh+LY8a0xWlcsC
nXtuMUKEiAio6V6eGKUDLwR+R3IPXriqtFLShO1d6YClM7N/3SH6DlJckcl95GssLKfDbFU
rtSwtwvdGKnLQ0T5otQQVDdCdiOv+yyTWpSllepPTavT6cCVM1dxTp1A8a4q03HkGXt1/rk
lTLRzyd67dCBlMubfDkjb0VUg4LZBj2k24N/UVqnLb8MmV62yeTaKhyFoY3cuTdy9SKCvgO
uWQY5OS1GTx+nt+GSaVVH4k1H0H7hiqz1F50I+HxPbFVrM1aIK/wxSiLVeVwN60FTlUm3EE
zkao9si2BJb5/9IUdQAT/DJwDHJyQBRudeVOnTLWhEJzJqTTfanWmBCJVux3r9Ip4YoV0BV
VYGprX33xPJRzV77isQDd+p+jKXNil2lQ/V1n/y5S/3gYlBCe256eORYlHJ0wopzPQU+/FC
FuJBQ+/QYGQS2xkH6UuR3CR1Hz54WSdq5GLBzHFaQ0x298CpPfmi4ppJUUnVbYr1Kmp9gR1
+/JhnFPH4qRH4Dl9NckGjLzR1saKAdsg2JZrUDG3aZCeULeoV8VH2h9H2sIZVaaadKJIkYH
YgHIsSEyIBGFioSqGUg4CrHNVM1kGuIgWVasV/XTCBuzDANV1L61Mk3P4QSw27EdDl8Y9GM
iyjyhdTalFR0pbwkCv87e+U5BRSGcxCigZBiV9KD+uFKValPxhdh1A2+fbAkLrKFbeFIV/Z
3Y+LNu7H5nCyKH1E1jJwqH//0kwaAbn5HMNvczCo+4/PFVJjxLbVFKbdfDCFpMkNVB9gR92
ZcOTiy5uugWtX8VFR47ZJil2kOHgRhvUsK/JmxClHuQaAk0PhgVKpJA0zH9ksdvHMSR3cqI
oLlkHIKTvkWSpUEb9Kdt8VRsNUiUn4RTFVstW9wOxxVTDCtB8x9GKWmJBIPQ7++KHWrhbhV
JNTXY/PK5tuNHXw/cEntTK28FC2lDe3XtFEP+J4skbI1Lcn2wsUljfizU6Mx3y6PJx8nNUR
q16b7E9sLWuEm5B222J3xVE2rAh12NTXfEqvJFSpb38OuKqbMa8TWg2IG2/bFVGWlelffv8
AThVyKfCpPjgVHWL1Sn+Uf15TIbuTE7I2agHz7YGQSZSFaUU/brX6B1y2LTkVA55rXehrQZ
JqbapPLpSm2ClWBjUgbUG30YVWnaq1qCK0/wA/niFRukvwY9gcqlzb4bhMrluQr38ciWQS3
SFAvbs9aMo/4WuElkQmtxLxi3wMQGMPKxuZW3oxAr9GWwa8hcjbncH37fdk2tespqQdh1Hc
4EN1B69OzHt8xirlO9O/bFUXYt++cnvT7sqk3Y+SOlai1yLYEiuJl+ssxNBxpX5nLIhhk5K
IZeXt4VyxpVQdqr2xQqo4UcvE7jAtIxfiCnxofxxKI81LWbms0Vuh939lGUubHkttX9RSw6
cu+KyTa3bbwyLGkasgp74UUpSTj6MCaQU9yo77+OKaY/pl/XzLfRltjDDT/Yl6/wDJzLSPS
jrTK0nBH9MqWlQSVGKFKVttsVSjUD8PzwpSc3C22qWDuaLI0kR9ywVk/wCGXLIhQnl1X6xX
+ZdvwxBa5DdGwMOC128MgGykPdUkaWGo+xU/I/DhZBDeXLgtZx16qKfdtkSghkSSArvhYFT
mNK++AoSy8QOhXt2xumQee6h5fdtQNpABwnqyeCgH4u37OWiZ5pq2daBpsOnWUVvGKUFW9y
ftHKpGyjknceBjS2Z6LhSEiv5DJcQRDcvKu3sDzP8AxHEBsARcUytNcqu5hZUb5lQ//G2Sp
KGuzzUNXYkge+39uNLT/9NJmDE+B8Mw29azmpBPy+nFVKWh+0ae464QlHQSVt0PX4RTvWmx
/VmVDk4k+aIUrJEwUncGoPyybBJ/LbBrA1/YkkUD25H+uIZHmmEpoKtSleuRKAk6lge5amw
H8MxC5gbEkrkGgC9SP2v1YFRUJO1fp2p+vFUdG8YjVB0pQU6bYqtJY/I9O2IVRDAE1IqeuK
VvMkCv0fPFVNJVMqlegIGCXJlDmmt0ecFP15RbkhA2D/6fc+6oPu/66xISUxu2CWxrsAMIQ
kEbVHXx2+e+XhxpKlXVKKN/D+mLFyiQnkSWHbFCOtqGM1G/YfLFVVyWBPj0BG2KqEh5AEbM
Ovh9OKodpH35GtDsaYq6G4RywJqF+1ilMdPZQzgbjYjKpN2M7Iy4kAUVyLYkTzIDIWNKttT
r0GXRacipBKWIqdu2FqVmJPQj23rTFVPlQEHr1O38MVW8xSpFadCN98VRGnTrzPYE7HISDf
j5JvKwEdfDIM0v0mX/AEm7Ndi67/JQMWRRt/KojO+wGBiAxtTyZj3Jy6DTM7ryHC0UCo/Vk
mtpEepapYHpXAqLiYgAkEg9RiqkGHLfx2xSirCT96VPU/wOVyDbi5Iy5kpHTvkG1IZmHquO
p2p2y2LVkKHclRxGx8abVyTUFaJ5EUKd/E+JxSroxJO9N8UI+FqGIH23+fw4CUx5pfqBIu5
mZviQ8WDdRsfh7fzfDlTmhfo8qvExVuQ5mjdew6YCxknUbED5YGCr61BXwxSg7m9A26sew3
xSAlsxvZQeCcBT7T9R/sMNsmNWGkXqeYXmE71CmTkTuSx4lG8V2y4z9NNfD6rZnG93EBzjL
qO6b/8AC5QzNImK8RwKfSMLEhdJOaE1qPDAqW3DctzhSxvzAzevYRx19Qz1Tj1qKdPvy2LE
Fk1zIUniiqPgCh3J/bf9k/6uRAYzO6LSSRVQFa8Txf6fsnFsUgSNVYEVLQkU+R5AYoQOgt6
bzw9PTkcD/gtshJJZPG+368ALEumNRixpLZ2p3wFkAlFB+loG/wAiT9ceS6MqZBCRQZEMCi
wQBXvhQhbiSnLfFICToPU1H1XPGG2RpJGOwUH4a/8AEslFsUdGu/UtdRvP2Z7hni8aKqhf1
ZJCJkiH7uItshWNjX/dknxSH/nnHyxRb//UCtISKgdO/fMNvUXnIFSpI7UFcVpRMoJ5UI7A
HCEpto8nqQtEx2Rvwap/4lmRiOzjZBujWijSjgn39xljUlOlWv1W2lhIqRLKfoLsV/4XCEy
VrtwIHYdkNCffb+OQkdmcRulKSNsvbtmK5KIRgD4HwAH9cCqySgbgUr4Yqrc6qD1H+fhila
Wau3h/nvhCrGqd++BUPI8y7UBB774qpeptUbDqPniWUWQowmsVYb8l/hXKCHIilOnyf7lJE
r1qKe4pkyNlvdM9ZfhbEVoTsK++RiEdEgUkHrlzjq6O9fiJ9sUUqLJSlOo8cUImGTYivypi
q95SWp9/zxTSg8h5UBqfA+GKqMhXj1407/2YqsolAp3Hj2xVMNMak7DxG/0ZXJtxom8Y8ST
0GRDalKAEAipLbt1y4OPI2rKoBqD9H9mLBs8q9dvvH3YqsZTStadt8UqEnrA7NUHtTFV9hO
FuUUnZvhA7165GXJsgyJt4zlbaSlWityurpe1d/wAcMuS2iNUfjETXp0+eAc02kaFgfcnrl
zjFVQyVoSRihWWTj0FD74oXrMR4fPFaUWZjQ98UhfaSuLhKig3yM2yCaSMXXfr4ZU3pDOyC
eQE7k7fhl0eTjz5qXqfEPCmFgrRN4NXFVYMQcVVmlPp7E8gBQ+BGAhkEVLJb3SNLK3FLoKr
SsOQhuEFFr4K4yDkAoaxt57WeaOTh6RYNAYzySlPjRf8AZYCklN4iGpXbK2Kv6MTD4hXCtt
GKFB8CgH2xWyoSIOJxTaW2qqdXdfCEH73bEjZmniUXt9OANa547aTeRFLePQ/eMKoWa3thu
AR7VP8AXAtpdccAKIKDxwsilSW8b6kl7KBItqrLbRnvI325m/yIl45dE7MeiOoStWPJieTN
7nJBokd0TFecVKyVAoQW8SDyX/hsgQ3Rlane3TJLDewUIQFWrtWv7OEBMgh9NnWW8nnjT0V
kapjryoe/xUXK5JZHE+1RkELpHqu/04VS+5pvgSEqqP0lb17JJ/xpkhyZlPbdiQMiGBRRfC
hB3LbHxwKGM6wFKVpVjsPpyYZIyOP6lZQ2gYeoP3syf5Tb8MmvJVErsSSwYHl8Xiz05tv/A
Mi0xpplN//VDfD1oR88w29Seu4O/iRilCzRnfhQHxHcYqv0qZrScvM4VHHEu32dt6nfLYGm
E9wnPrWr0ZJUIJ+0rk7Hv+0vHL+MOPwHuQy3UTLPMrhYo3cMHFKUanxf8DiZRXhPchtQvI2
hVUNWkAFKU2ry5CoGVzlbZGBBQcTA0HbtTp9+UNyKCinj89sVXcRtTbxrgVXUsIx0p3HXFW
hXtQjFXMARQ/eN8UqLRnuCO9RhVB3EJetSa17EjCFT/Q1JsjC/WPbr2+0MonzciB2QFlBw8
wzAjZAX/wBi3H+JxvZNbqvmaZh6Ua13NTSlaD54YBjkOyVJIgWrtx+eWtCKjbcc9gd6+Pyx
VVO3Y08eo+/FDZRSPD5HFKwngPFe3UmuBVFrgn+7BqtTU+2KVrTMy9DvhQ71GqlenQgYpTD
SiGuGI/ZFGp75XNsxjdF3x/dv4cT1yAbeiUgNQU2ptlzjSKrHy5Dvv2xYq9CNq08Biq11JH
iOxxSoOnjQjqDhVCcAs6ONnUg17dcBSDuylH5wBh3GUU5KUeXiDd3TDvvX6WyyTAHdbrtwx
dYl8atTwwRCZnZLkdRsxNeooCctcdFRsK0bp1HeuKqx237feMUOpXcbHFVjdCOhPfAoWwBv
WG3TcfRkZcmyHNN6fCWPTKnIY1fITdSN4kfgMui0zU0X3JGSaldfgDNTpttviqJifko+IHt
UCn4HFVXoobqD4YGQQgvXV3/kcFG8CK+Hj/LjwsoldaXn+lx0XgpqHr13+zglHZkObJYviF
fwygs1dF26HFVxQ/LFVCatCB1wUkJXabaw/wDxhX/ibZJlafrQ/wAMDBa607YFQk2KUtuiA
pPQDfJBSULbxGJSX+0x5MKk9d8uponO1QsenUdGHzwsFOahQqNye3tirSzFA6SAtCwIKt1p
4jI02xmt0kj1WA7GlDkZMwWQxk0B8OuVEpXTFip4nfGlQNwTx8ad8KQk4euqRDwR/wBaYRy
Zsit2+EZBgUQX+EU+nDaEJdMOJxWkhuKNdRV+yjBjXp8O4/4bLIhEpUvb4pHkIqzty5dT8s
sppMyVQNQUXYncVwsX/9YONq8607HtmG3tHi1aVA6VP8MKqEvp0YH7WKpbqc/p2+yh2Pwoh
qQWbb/iP7OEMopa4kUSS8qkKxqDX7C/yhVZV5L/ACImRB3brU7EwvBckBmkcCUnkSQdhTl/
kL8OSyMYqsLRCehAAmUEqDUF46BlH+Vx+LACiQTeERqigAAeA2GFqRiN8FF+kYCqopUVr09
v8zihXQgrQjbFLitaDt0qex+jArq0WhAPgcVWkoQKbDwGKoeXi4AC0IwhKO0WUhpAdgPteH
TbKpN2Pkr2zr+lbg0G8ann4jk22RbilHmCd/rSMF5DoD+vJwapoS2aXrIgFTQEGpIyxoRq7
0KrTxHY/wBMUKquD7eIpviq8JUHcj3PTFWihappXxNKYpWCFfTJoeR+7FVClN6U9+1cCLW+
mzPxVCX8F3rXww2yAtOtKszbrxepcjk4PUFvsr9HHKibb4iguvomaRIQftg/PYHAGXRJIWY
7HoPDbfLnFKIiIDAn7PTp0+jAhEVioakUPQD/ADOKtl341qSB3H9MVUpeh2q1OtDhShJGZq
mlKbdxQ4rSe29Vswx6NFy+kD4v15S5MUD5dgeB5pJDs4Yr7KtDhKeFLdWeVblTT45V508OR
+EfdkohqyFRtnlH95xLb/Z/Drk2pGqCW+EU7kdsVVlIbx9xihtTxoKdfH3xV1AoPIb+NeuB
V1mge54kbFTUH3pgkzx800jgYx8WP2SQ30ZTTfaSaraMD6iLsNj7g98siWMhaWAhWAK18ct
aCCrCRPf4adQd8FIXrKGYhoTwpUMaUP8AscUowsDHxXYbCg8D2GAsglzxjnTkK1orH3whkC
pzIYwDWprtTqN/64qCyjTbj1YUY7GgJ+eY8ubZaZJQ4EqrLUYoQk1BXFISe3YDWT7wnb5Ph
ZlkMW469MDW3INsaRaBmqOuBklF4/NhGO5ofl3yyIYkqZdTUdxljRSz1CBue++FNNGRWoa7
jY4ppTmAZag18SPD6cKt2fKOcE9TschMM4shgcMtfDKC2L3bbc4pQF2RQ9dsKQkSP/uYQV/
3W5/FclWzJklu3wjK2JRHPauFCBupKDbf3wpSpaPK7HoTxH68ug0zVaV+WTanbKKDao2wK/
/XDqsnIb8qj7PfMNuWXERVdtnLAUG9MKrJIwKkqUI6Vrv2xSkWqSq8whC8njowA33O/Lb+X
FnEJdcXbcHjn5AkU4kUrTEMjJB6RMqCVpB8QHJSd6Dp/wALk8g3REq7GdVNw0ZWNdwTTc9s
iAyZHp8nrQxSdTIOQHjt/bhOzSUxjTlUFaU75FCoEHQn+3FXCobjTpilcsdT1NPCu2Kr0iI
qE3HiaYFWulJEWtKD6MKWmiVhRRR+1N6+3TAoR1jbPDEQRVm+JsqkW+ApJo9TRPMjWRB4sg
UuegdjyVP+A5ZPg2tkZbo/UrL6zEVGzqao3v4YBsxlul8MTKAr/C46ggU+fyyxppExrQkqQ
adfD6MWKsI+Y5Eb9Pf6cVaJ4ry/ZA370xVYxc/F0U9/44q0I2dgquvI/wAxC1wEsgLRS6XC
QBLKX7skZqR8+P2cjxNggEXBGqfu7WP007yEVc4GY2RscCQpvVq7sx3NfEnBSVERyPciV90
VeMZp1B3ZjhQxhUIu50RvsyNSvhWu/wB+WNMhujIlNd9gO2BgrIsYPQU9x3+eKt8SBQHp+y
K4q2H+IsAVNN2Vt8VWxiGTl6u7k/BU9R4YC2w5I5qLacG+0qsNu4pTItoS3TCXtrpu9ZOni
aL/AMa4KZ0hL6VZJCz7sVAhXxNK/wDEjkwGqToYqItW7bnrk2g80VHGwAI2+e368CFX0qLy
IFfbFFt8AwIHU7DwxW1IRsCQPjwJXWRjjv4kqAz/AGQK77/FgkG3Gns9q5lLK37tyCy07jI
Uzum2tUlShGy+PjjS2kt1p6ox+EUw2nZQk02PiHRdx1VaBqeytQNh4mBiEPFGxj+NeL7Eow
338cnbWRS+UME2G/cdB77nFQgpIuThxsR1p02xtnaldK3BWUHmrA08d++RQU10iRlLRnp1X
6f7chIMolkUDFqVyDO0SdhjTG0DcEUJ64swkMTf7mvf0TT/AIMYaZslhYgVwNZVXO368KEv
uzsciySF6tM3Tio3+nLYhrycmmGwUA/PvkqalF1kYAdFr1G/+thiyBcsRA4g8jTauEptVRa
1HfuMCCuKsByJ+Id/6YJclid00tpCUGUFyES7Gg7Y0lB3ArUk4FDH4yP0wv8AxjYD/glyd7
MmSW5NBTK0EKxcgYUJdey7E1+WEKgoBRA3StST88yA40lYklTx6ggkd/pwsW0NR7+H9MCv/
9BiVIJBJA6n+3MNuakQFadGrUYqtAd2I67VrhVjF84sb5nuY5uRHwSogdSP5XVinFl/1slw
2yEqS+5ZL2U+jDPLvUc0WKPwDO3J2Zf8lckI0kztFSaRKqoIoTcoBRjGyq4I/bXkeLcv5ce
lIBpWFrcS24hFhdyU6q3pICP8p/jyHAy4030yzuLSBfWg9NqbgfGFFfEfFsv7WElgSmASQK
GRGCHeo3G+RQ5inbYnrUH/AJtxVcKGlDXAlugG5oaeG/6sKqhG3TbxwK0xWoI6jf8AzGFK2
E8JeVN6HiTsK+H+y+zkZcmcET9dZZXjJG0fqSGo+FWPFHXl9rp/wGVgW3EJA0bNLPqSp+9l
kV190ioIv+RvDl/s8t6NZO6fG7WZY5UH7qag4mgIkb7Ef0/ZytsG6BuSZJ42QAleXNhWo6f
C3+S1ef8Ak/HkosJilVJONQNww/zB/lybQvBHIEClOtO+KrJjWJ+A/wBbFW0AFAu+2x3+7A
qyWOON1dxygpSQKCSprs+32l2+LAQ2QRy31hFEFDpEoFQgIAofH9nIUWxXF9Zx0Yyo1RuEJ
ah/42w0qhNq8rNWGA8QafvGCA/7D4nw0jiAak1K6liKFArdzyrT/hRjTHjCCWyERDE8+Z5M
w7k9cmwkbKs0a/3iHp1UYGK5ObHvxHjtihdIvFT1NOpxVTVOaE9KjClTaNHQo4516j+mKQV
RJm9MRvV2A4qw7j35dMhTfGYUrWY21vJE0BVpGYkjcHka/arjTLxEMkTGZpDQEgKgruFGSA
ponK1dI2Uim9O4whgqoT9mnJexxQvStSfwGKrSQTQV/wBX54FXCOoqa0HSvfFIWNErSK6kg
qeSn36YlkCjI9SvUX0+SU7sQf1VwUz4gtGsXUUnKSOORabFSyfr54kJBDUmswOwMsDqQNip
Xr/rV/41yNJBCGN8XHwx8K9wR/wyj4TX/J4NjS8QQ5Us7ykfapQCpptTjk2qRtoCoI612+V
cVC30wQDSnb6exxW1rxMFNRXepHfBSbXWvGOZadOv34JBlEshtWBAPtlTNGE7YUIC7OxpgZ
hj6E/p1F/4ob/ianJ3sz6MngOw/HINZVWO2KpZfOAn8cUpLG1eZG9Wy6LTNUQcRQbk98kwU
nUmlDxANWHjXAFXgilAPlhVwoG6/a7e+BV3Zqn34/7WJUIiyaqU8DT7spLlDkjS223TIpQV
xIVJBPwthSkIb/cyp7cCPxBw1svVk0DfCMrSV0slBhQlGoSEgju2w+k0yUQiS0MADx2UACn
fbbL3EKqn2SR171xVco8B9JxV/9G/5qfZ/Yp4fRmG3KQ4eoOle9eldvHFXNX9n8MVULmvD9
74e3TCFUPg4r6X2P8AKpSvth3Vy+jU0px7/wCYyKUQn1eo4Vr241wlCMT1KfDzr2yCtD1+X
7vrU14f2fBiqvHz5fvqUpt064QqjJ6fNuNKdqdMKVienXty3xVUH2fi6/hX6MVWLxq3p+33
/wDNOKrJK78vppgKQoP9T5j1uPbl0w9Ge6pNx5LTp3+WLWVJfQqK8a12rSv0YlmLV1pQen9
HX+GKDarJTiOnrV/Y+1TFi0PVqOX0dOX08cVXt9hq14170rTFSpD0+O9adqdadsVb+Gm3h2
+1ipQR4cjypz7eNP8AJ+nCyFq0Nf8Adn26dq1r74p3Ve/xcuO3XxxYr4+p9T7FN/l26YFbT
1OIr0ptihctO32a7+GKqhpx9+1cULu4rXvWvj26YqFIV49vamKVM/a9u3jiq3vvTpvWn4Vx
SsXjzb+TvTp9GKrxSm1ae9OnbCVXinIcaV7UwIXNXkvWvfjSv4Yq0OdR6n44Uqg49/sd64G
Lj9kVpXt4fhilSXhybj/D6cUtSV3p17YqpPx/a9q08cVWvy9uH+XTp7YqsXh7cO1MV2VUr2
rXt8sUOFebcq17dKYpc1OLVrXtTriqknLieXXtiqk1fXip/NtT5ftYJMop/acuIrlLcjjyp
v8ARhQgbunfrgZBj6f8pDFTp6TfdXCz6Mptvs7YGsr5a0OFQk+o144EpTFTiteu/T5+2XDk
0y5q21N/pphYNHjvXrXvira9Pi+z/HCrbct60pT4fngVYKU70r8X/N2KFa1rzfj0qP1ZSeb
lR5I9env+OQZoG8pwNcUpCvL9Kr/NXb5Uy3+FHVksPLiK5SElc/T4vpwoSi8/vY+VePLLIM
Jrh1NOtNvu/Zy1xlROg/lrtXp/1zihVStD+OKv/9k=
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell