Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1098.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Martin</first-name><last-name>Vařák</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Martin</first-name><last-name>Vařák</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>2bcf2f23-0ff4-4760-9582-7df62bd0b117</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2008</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Všechny moje blízké</strong></p>
<p>„Tak, Pavlo, teď je řada na tobě. Pokud jsi dobře vzpomínám, tak jsi měla za úkol vyprávět o svých blízkých. Mohla by jsi nám předvést, jak jsi se připravila?“</p>
<p>„No, paní profesorko, nechci, aby to vyznělo neuctivě, ale jste si jista, že chcete ten příběh slyšet?“</p>
<p>„A proč bych neměla chtít? Ty si myslíš, že pro tebe běžná pravidla neplatí? Jestli nemáš práci, kterou jsi měla na dnešek mít, máš za pět a nebudu o tom s nikým diskutovat!“</p>
<p>„Ne, tak to není. Jen že některé věci, které popisuji nejsou úplně běžné. Ale pokud jej chcete slyšet, tedy dobrá. Toto je můj příběh o lidech, kteří mi byli svého času velice blízcí.“</p>
<p><strong>Hanka</strong></p>
<p>Všechno začalo v deváté třídě ještě na základní škole. Asi tak, jako všechny mé spolužačky jsem se v té době začala zajímat o kluky. No, dobrá, přiznávám, že v téhle věci jsem asi byla trošku pozadu. Alespoň jsem si to tenkrát myslela. A s tím samozřejmě přicházelo i mnoho zklamání. Naštěstí jsem měla kamarádku, které jsem vždycky mohla věřit, že mi pomůže. A tak se taky stalo onoho osudného dne.</p>
<p>Zvonění budíku. Ten otravný zvuk, který mi připomínal, že je čas vstávat a jít zase do školy. Jediné, co mi dodávalo energii vstát byla myšlenka na Lukáše. Opět se s ním dneska uvidím. A sama sobě jsem přísahala, že dneska mu už všechno řeknu. Touha po tom říct mu, co k němu cítím byla silnější než obava z jeho odmítnutí. To jsem ještě netušila, jaké kruté překvapení pro mě osud připravil.</p>
<p>Opět slyším zvonek. Ale tentokrát to není budík, ale signalizace, že začala první hodina. Opět jdu pozdě. Rychle jsem hodila bundu na věšák, přezula se a vyběhla do třídy. Stihla jsem to jen tak tak. Když jsem se usadila, začala jsem se, ostatně jako snad každé ráno, rozhlížet po třídě. Najednou můj zrak padl na Něj. Na Lukáše. Při pohledu na jeho úžasné světlé vlasy a sebevědomý úsměv jsem se celá úplně rozklepala. Ale mám u něj šanci když je tak dokonalý? Prosím, bože, ať to dneska vyjde. Já s ním prostě musím být.</p>
<p>Bohužel, okolnosti mi nebyly příliš nakloněny. Jakoby se snad všichni vyučující rozhodli, že dneska je ten pravý den na písemky a zkoušení. A tak jsem strávila všechen volný čas o přestávkách psaním taháků a rychlým opakováním na zkoušení. Příležitost popovídat si s Lukášem jsem dostala až o přestávce na oběd.</p>
<p>„To zvládneš, holka. Věř si trošku. Vypadáš dneska úžasně“ šeptala jsem si sama pro sebe. Bohužel, nezdálo se, že by to příliš pomáhalo. Kdyby alespoň byl na chvilku sám, ale to on ne. Pořád musí být alespoň s jedním ze svých kamarádů. A jak je vůbec možné, že si nevšímá toho, jak ho chci. Vždyť to málem křičím na celý svět!</p>
<p>Pak mě napadla ta spásná myšlenka. Mobil! Když mu napíšu, že bych se s ním chtěla po škole sejít někde o samotě, nemůže to přece zklamat, no ne? Vůbec, neměla bych mu raději všechno napsat přes SMS? Ale ne, to přece nemůžu. Bych pak vypadala jako nějaká z těch hloupých slečinek z naší třídy. A to já rozhodně nejsem. Dobrá, takže jak začít? Nikdy bych si nemyslela, že napsat tak jednoduchou zprávu bude složité. Jenže když on je tak skvělý.</p>
<p>Uff, nakonec se vše zdárně povedlo a Lukáš mi dokonce odepsal. Že mi prý chce také něco říct. Konečně se na mě dneska usmálo štěstí. Asi si mě všiml, jen neměl odvahu přijít za mnou. Dnešek je nádherný den.</p>
<p>Poslední hodina se nehorázně vlekla a já byla celá napjatá na setkání s Lukášem. vůbec jsem nevnímala, co se mi učitel v předu snaží sdělit, utápěla jsem se ve svých představách. Snila jsem o tom, co všechno budeme spolu dělat. A ve volných chvílích jsem hypnotizovala ručičku hodinek, aby se pohybovala rychleji. Konečně, opět zvonění. Tentokrát ale v sobě neslo jakýsi sladký příslib nádhery.</p>
<p>S Lukášem jsem se měla sejít v malém parčíku kousíček od školy. Díky blízkosti základní školy tam zbyla už jen jediná lavička a teď už tam byl klid, takže nehrozilo, že nás bude někdo rušit. Ze třídy jsem málem vyběhla, ale pak jsem si vzpomněla, že bych měla zachovávat klid a nést se jako dáma. Jenže zkuste si vydržet předstírat klid, když uvnitř cítíte to obrovské vzrušení. Nějak jsem ale přetrpěla pomalé tempo až do šatny, kde jsem se rychle oblékla. A teď do parčíku. Už tam na mě určitě čeká.</p>
<p>Když jsem dorazila na místo, nikdo tam nebyl. Ani Lukáš. Co ho asi tak mohlo zdržet? Nevystřelil si ze mě? Ne, to by mi neudělal. Na to je příliš slušný. Pak jsem uslyšela nějaké hlasy. Jeden zněl jako Lukáš.</p>
<p>„Ty vole, dokážete si představit, že ta kráva se se mnou dneska chtěla sejít v parčíku tady kousek? Asi se do mě zabouchla a teď si myslí, že by z toho mohlo něco být. Naivka jedna.“</p>
<p>„Počkej, jaká zase? Na tebe se holky lepí jak mouchy na mucholapku. Už v těch tvojich románcích pomalu začínám ztrácet přehled.“</p>
<p>„No která asi, Tesaříková. Sis nevšiml, jak po mě hází ty její nenápadné pohledy?“</p>
<p>„Si děláš kozy!“</p>
<p>„No nedělám, koukni, tady máš co mi psala.“ řekl Lukáš a podal někomu mobil.</p>
<p>„Fakt! Co s tím budeš dělat? Víš jak by se ti všichni smáli, kdyby ses s ní někde ukázal.“</p>
<p>„No, právě že to vím. A co s tím budu dělat? Asi nic, prostě ji nechám čekat, však ji to časem přestane bavit. A pak mi snad už dá konečně pokoj.“</p>
<p>„No, taky řešení. Jen doufej, že ses nesplet. Víš, že umí být vytrvalá.“</p>
<p>„Když nenechá, tak nebudu tak milý a prostě jí pěkně řeknu, co si o ní myslím, krávě jedné.“</p>
<p>Dál už jsem nic neslyšela, protože Lukáš s kamarádem pokračovali dál v svojí cestě. A ani jsem už víc slyšet nechtěla. Tohle nemohl být Lukáš, musel to být někdo jiný, kdo mu byl podobný. To by mi přece neudělal. Ale proč tu ještě není? Prosím, ať to nebyl on. To bych asi nezvládla.</p>
<p>Jelikož se už začalo pomalu stmívat, šla jsem domů. Celou cestu jsem měla co dělat, abych nezačala brečet. Až budu doma, musím mu zavolat. Tahle nejistota je hrozná.</p>
<p>Doma jsem se opatrně vyhla rodičům, na jejich všetečné otázky co se dneska dělo ve škole jsem opravdu neměla náladu. Rychle jsem si udělala něco k jídlu a večeři si vzala do pokoje. Hned, jak se za mnou zavřely dveře, začala jsem hledat mobil.</p>
<p>Plná úzkosti jsem rychle našla Lukášovo číslo a vytočila jej. Jedno zazvonění, druhé, nikdo to nebere. Co když se mu něco stalo? Třetí zazvonění. Prosím, zvedni mi to. Čtvrté.</p>
<p>„Ahoj, tady Lukáš. Co se děje?“</p>
<p>„Ahoj. Nepřišel jsi do toho parku jak jsi mi ve škole sliboval. Čekala jsem tam na tebe víc než hodinu a hrozně jsem se bála. Nevěděla jsem, co se děje.“ O tom, že jsem ho nejspíše viděla, jak procházel okolo se svým kamarádem jsem mu zatím z nějakého záhadného důvodu neřekla.</p>
<p>„Ach jo. A já doufal, že toho necháš. No nic. Já do toho parku přišel. Musela jsi mě vidět a hlavně slyšet.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Jen se nedělej. Dobře víš o čem mluvím. Ten rozhovor, který jsi <emphasis>omylem</emphasis> slyšela rozhodně nebyl náhodný. Myslím tím, jak jsem se s Markem bavil o tobě.“</p>
<p>„Takže jsi to byl skutečně ty“ vzlykla jsem. „Lukáši, prosím, řekni mi, že to není pravda“ prosila jsem ho.</p>
<p>„To víš, že to všechno pravda byla. Možná jsem měl být ještě trošku výmluvnější abys mi dala skutečně pokoj. Ale doufám, že teď už mě přestaneš otravovat. Nikdy jsem o tebe nestál. Popravdě, hnusíš se mi. Sbohem.“ a zavěsil.</p>
<p>Do očí mi vytryskly slzy. Tak já jsem jenom blbá naivní kráva, která si myslela, že může chodit s nejúžasnějším klukem na škole. Brečela jsem dlouho a celou tu dobu myslela jen na něj. Kdybych se tak alespoň mohla se svým trápením někomu svěřit.</p>
<p>Hanka! Blesklo mi hlavou. Pokud ona nedokáže pochopit, jak se cítím, tak pak už asi nikdo. Opět jsem sáhla po mobilu, tentokrát abych zavolala své nejlepší kamarádce. Hanka bydlí hned ve vedlejším domě, takže se známe už hodně dlouho.</p>
<p>„Hani?“</p>
<p>„Copak, Pavlo? Stalo se něco.“</p>
<p>„Stalo“ řekla jsem a jen tak tak odolala dalšímu návalu pláče. „Prosím, přijď za mnou. Musím ti o tom všem říct.“</p>
<p>„Ale už je pozdě a...“</p>
<p>„Dneska je přece pátek, tak zítra nemusíš vstávat. Moc tě prosím, přijď“</p>
<p>„Tak dobrá, za chvíli jsem u tebe.“</p>
<p>„Děkuji ti moc, Haničko“ řekla jsem a zavěsila.</p>
<p>Za chvíli se od hlavních dveří skutečně ozval zvonek. Rychle jsem si utřela slzy a běžela otevřít.</p>
<p>„Ahoj Pavlo. Ty teda dneska vypadáš. Copak se stalo?“</p>
<p>„Prosím, pojď raději nahoru, už se dlouho nevydržím tvářit normálně. A fakt nemám dneska náladu na to cokoliv povídat našim.“ Už když jsem to říkala, měla jsem co dělat, abych se okamžitě nerozbrečela. Ale nakonec jsme se i s Hankou šťastně přesunuli až do mého pokoje.</p>
<p>„Tak tedy povídej.“</p>
<p>„Pamatuješ si, jak jsem ti povídala o Lukášovi a tom, jak moc se mi líbí?“</p>
<p>„Ještě aby ne. Básnila jsi o něm snad pořád. Začal snad chodit s někým?“</p>
<p>„Ne, bohužel. Kéž by tomu tak bylo“ povzdychla jsem si. A pak jsem Hance vylíčila celý svůj dnešní zážitek s Lukášem. Na konci jsem už nebyla schopná zadržet slzy a tak vyprávění zabralo poměrně dost času.</p>
<p>Během popisu událostí dnešního dne se Hance na obličeji objevil velice zvláštní výraz. Z části znepokojený, z části velmi záhadný. „No tohle, do teď jsem si neuměla představit, že by někdo byl schopný tohle udělat“ vypadlo z ní rozhořčeně. „Ach, Pavlínko, copak ti to udělal?“</p>
<p>„Já... Já nevím“ vzlykla jsem. „Ale hrozně to bolí. Nikdy jsem si nedokázala představit, že odmítnutí může být tak kruté.“</p>
<p>„Neboj, všechno bude v pořádku, teď tu není žádný Lukáš, ale já. A víš, že bych ti nedokázala ublížit.“</p>
<p>„Já vím. A ani nevíš, jak moc jsem ti vděčá že tu teď sedíš se mnou.“</p>
<p>„Ach, Pavlínko, já jsem ráda, ži ti můžu pomoct. Myslím, že kdyby se stalo něco podobného mi, chovala by ses úplně stejně.“</p>
<p>„Ale... Vždyť přece ty nemáš s kluky problém, ne?“</p>
<p>„No, určité drobné problémy by se našly. To teď ale není důležité. Důležitá jsi ty.“ řekla a poposedla si trošičku blíž ke mně.</p>
<p>„Děkuji. Děkuji ti moc. Nevím, jak bych to bez tebe zvládla.“ Do očí se mi zase začínaly tlačit slzy. Tentokrát to však nebyl jen smutek, ale také dojetí. Hanka, jako by cítila, jak jsem teď sama, se ke mně přisunula ještě blíž a pohladila mě po vlasech.</p>
<p>„Neboj, jsem tu s tebou, rozhodně nejsi sama. A záleží mi na tobě. Ani nevíš, jak moc.“ řekla a pak mě objala.</p>
<p>Tím jako by se ve mně něco zlomilo. Z očí mi vytryskly proudy slz, ale plakala jsem dojetím a štěstím. Hanka mě jen držela a hladila po vlasech.</p>
<p>Když jsem skončila s vyprávěním, Hanka měla ve tváři dost zděšený výraz. A pak se stalo něco nečekaného. Hanka sice seděla vedle mě na posteli, ale pořád byla docela daleko. Najednou, jako by vycítila, jak jsem hrozně sama, se ke mně přisunula.</p>
<p>„Ach, Pavlínko, to je hrozné“ řekla a objala mě. Tímto gestem ze mě spadly všechny zábrany. Přitiskla jsem se k Hance ještě blíž a z očí my vytryskly proudy slz. Jen mě hladila po vlasech a šeptala mi uklidňující slůvka.</p>
<p>Veškerý smutek ze mě zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Vystřídalo jej něco úplně jiného. Hančino objetí bylo tak uklidňující, tak něžné. Ona sama voněla tak nepopsatelně krásnou vůní, že jí nešlo odolat.</p>
<p>„Haničko?“</p>
<p>„Copak, Pavlínko?“</p>
<p>„Víš že jsi nádherná? Prosím, nepouštěj mě.“ V náhlé obavě, že by mohla odejít, jsem ji sevřela ještě pevněji. Má ruka postupně zabloudila k jejím bohatým černým vlasům. Začal jsem ji jemně hladit po tváři.</p>
<p>Oproti mému očekávání, Hanka neměla tendenci se odtáhnout, spíše mi přišlo, že se ještě více uvolnila.</p>
<p>„Pavli, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem tu teď s tebou. Na tuhle chvíli jsem čekala už strašně dlouho, ale tys vždycky hledala nějakého kluka, tak jsem neměla odvahu.“</p>
<p>„A teprv teď vidím, o co krásného jsem přicházela.“ Pak, v náhlém dojetí jsem Hanku políbila. Napřed opatrně, přeci jen jsem se bála, aby se nepolekala. Teprv, když jsem uviděla blažený výraz v její tváři, jsem pokračovala dále.</p>
<p>Za okny ale byla již úplná tma a hodiny také ukazovaly značně pokročilý čas.</p>
<p>„Pavlo, už bych měla letět, je hrozně pozdě.“</p>
<p>„Ale vždyť..“</p>
<p>„Neboj, zítra určitě přijdu znova. A co bys řekla tomu, kdybych u vás přespala? Mohly by jsme si lehnout vedle sebe a povídat si celou noc.“ Její šibalský úsměv ale naznačoval, že by rozhodně nezůstalo jen u toho povídání.</p>
<p>„Tak dobře, ale ukaž se co nejdřív.“</p>
<p>„Určitě. Naši mě sice asi nepustí před polednem, ale hned jak budeme po obědě, poběžím k tobě.“</p>
<p>„Už teď se tě nemůžu dočkat. Snad to do zítra nějak vydržím.“</p>
<p>Než jsme vyšly ze dveří, rychle jsme se objaly a rozloučily.</p>
<p>Ten večer jsem nemohla usnout. Nebylo to však kvůli tomu, co se událo přes den ve škole. Všechny předchozí trápení byly dávno zapomenuty. Teď se mi hlavou znovu a znovu přehrávalo moje dnešní setkání s Haničkou. A pak jsem začala přemýšlet, co se to se mnou děje. Jak je možné, že mě Hanka tak přitahuje? A co to vlastně znamená?</p>
<p>Hlavou se mi honily spousty otázek. Kdo mi pomůže se vyznat v tomhle blázinci? Vždyť se s tím nemůžu pořádně nikomu svěřit. Jediný, kdo by přicházel v úvahu byla právě Hanka. A pak jsem si vzpoměla na její nádherné uklidňující objetí. Všechno bylo zase v pořádku. Blaženě se usmívající jsem pomalu upadla do spánku.</p>
<p>Když jsem se ráno probudila, myslela jsem, že to všechno byl jen sen. Musel to být sen. Ale jak se po chvíli ukázalo, nebyl. Sotva jsem zapla mobil, abych se podívala, jestli mi někdo přes noc nepsal, přišla mi zpráva od Hanky, že doma se jí podařilo vše domluvit a může dneska zůstat přes noc. Srdce se mi rozbušilo.</p>
<p>Musím se ještě zeptat rodičů, jestli může u nás zůstat, uvědomila jsem si. Včera po tom všem jsem byla tak mimo, že jsem na to úplně zapoměla.</p>
<p>„Mami, mohl by u nás Hanka dneska přespat?“</p>
<p>„Já ti nevím...“</p>
<p>„Prosím. Ona už to má doma domluvené.“</p>
<p>„No tak dobrá. Že se spolu znáte tak dlouho...“</p>
<p>„Děkuju ti moc.“</p>
<p>Tak, to by bylo zařízeno. Teď už jen nějak přečkat do oběda a pak už budu zase s Hankou. Celé dopoledne jsem strávila jako ve snách, téměř jsem nevnímala, co se okolo mě děje. Oběd jsem do sebe rychle naházela, vůbec jsem si nevšimla, jak vlastně chutnal. Jen aby se už ozval zvonek a za dveřmi stála Ona. A pak:</p>
<p>„Někdo zvoní, Pavlo, běž prosím tě otevřít.“</p>
<p>„To bude pro mě“ vykřikla jsem na cestě ke dveřím ještě než to stihli doříct.</p>
<p>Otevřela jsem dveře a Hanka se mi málem vrhla do náručí.</p>
<p>„Počkej chviličku, tady raději ne“ zašeptala jsem. „Půjdeme ke mně do pokoje, tam bude mnohem víc klidu a nevíc tam je tepleji.“</p>
<p>„Promiň, já se tě nemohla dočkat a když jsem tě pak viděla ve dveřích...“</p>
<p>„Nic se nestalo, já bych jen nechtěla rodičům vysvětlovat, co se děje.“</p>
<p>„Tak tohle plně chápu“ zasmála se. „Taky jsem doma řekla jen tak neurčitě co vlastně budeme dělat.“</p>
<p>„No, a copak tedy budeme dělat?“ zeptala jsem se s šibalským úsměvem, když jsme konečně byli v pokoji.</p>
<p>„Co by sis tak představovala?“</p>
<p>„Já právě vůbec nevím, jsem z toho celá zmatená.“</p>
<p>„Neboj se, to přejde. Chce to jen trošku času. Nebo možná trošku něhy?“</p>
<p>„Haničko, ty jsi ten nejúžasnější človíček, kterého znám“ řekla jsem a objala ji. „Nevím, co bych bez tebe dělala.“</p>
<p>„Brr, já si raději ani nepředstavuju, že bych měla být bez tebe.</p>
<p>„Ale když jsi mluvila o té trošce něhy...“ přišla jsem k ní a konečně jsme se objaly. Její vůně neztratila nic ze své včerejší přitažlivosti, ba dokonce se zdála ještě svůdnější. Teplo jejího těla ve mně vyvolávalo nové a netušené pocity.</p>
<p>„Hanka ovšem také nelenila. Její ruce mě hladily po zádech a klesaly stále níž. Vychutnávala jsem si každý její dotek.</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell