%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Terry</first-name><last-name>Prachett</last-name></author>
<book-title>38 Obl?knu si p?lnoc</book-title>
<lang>en</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Terry</first-name><last-name>Prachett</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>11c8ef5f-952f-4520-a8be-cad376908c25</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>ZANY</publisher>
<year>2012</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>Terry Pratchett</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Obléknu </strong></p>
<p><strong>si</strong><strong> půlnoc</strong></p><empty-line /><p><strong>Talpress</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © Terry and Lyn Pratchett 2010</p><empty-line /><p>Translation © Jan Kantůrek 2011</p><empty-line /><p>Illustrations © Paul Kidby</p>
<p>First Published by Random House Children’s Books</p>
<p>Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.</p>
<p>ISBN 978-80-7197-428-4</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /><strong>KAPITOLA 1 </strong></p><empty-line /><p><strong>Skvělé velké malé děvče</strong></p><empty-line /><p> Čím to, přemýšlela Tonička Bolavá, že lidé mají tak rádi hluk? Proč je hluk tak důležitý?</p>
<p>Něco někde hodně blízko vydávalo zvuky, jako když rodí kráva. Jak se ukázalo, byl to starý kolovrátek na kliku, jíž otáčel ošumělý muž v pomačkaném cylindru. Začala se od něj vzdalovat, proplétala se zástupem pryč tak opatrně, jak to jen šlo, ale ten zvuk byl tak nějak ulepený, člověk měl pocit, že kdybyste mu to dovolili, pokusil by se s vámi jít domů.</p>
<p>A to byl jen jeden zvuk v obrovském kotli hluku kolem ní, a všechny ty zvuky měli na svědomí lidé, kteří se snažili vydávat hlasitější zvuky než jiní lidé vydávající hlasité zvuky. Hádali se u provizorních stánků, potápěli hlavy do škopků, aby ústy lovili jablka nebo žáby, <emphasis>(Pozn. aut.: To se samozřejmě provádělo se zavázanýma očima.)</emphasis> povzbuzovali zápasníky a provazolezkyni pošitou blýskavými flitry, co nejsilnějšími hlasy nabízeli cukrovou vatu, a aby to nebylo tak jednoduché, poměrně dost při tom všem pili.</p>
<p>Vzduch nad mírně zvlněnou rovinou houstl zvukem. Jako kdyby sem, do kopců, přišlo veškeré obyvatelstvo dvou nebo tří měst. A tak se tady, kde jediné, co jste obvykle slyšeli, byl občasný výkřik káněte, teď ozýval nepřetržitý křik jaksi… všech. Říkalo se tomu „<emphasis>užívat si</emphasis>”. Jediní lidé, kteří hluk nedělali, byli zlodějíčkové a kapsáři, protože vykonávali svá povolání v doporučeníhodném tichu, ale ti se k Toničce nepřibližovali. Kdo by chtěl vybrat kapsy čarodějce? Měl by štěstí, kdyby pak unikl se všemi prsty. Toho se každopádně báli a každá čarodějka, která měla jen špetku rozumu, je v jejich strachu podporovala.</p>
<p>Když jste čarodějkou, jste všemi čarodějkami, pomyslela si Tonička, zatímco se proplétala mezi lidmi. Koště táhla na kusu provázku za sebou, takže plulo kus nad zemí. Začínalo ji to trochu nudit. Fungovalo to celkem dobře, ale protože se po celém trhu pohybovaly malé děti, které za sebou tahaly balónky <emphasis>také</emphasis> upevněné na konci provázku, nedokázala se ubránit pomyšlení, že vypadá tak trochu hloupě, a pokud něco způsobilo, že vypadala směšně jedna čarodějka, působily směšně <emphasis>všechny</emphasis> čarodějky.</p>
<p>Jenže na druhé straně, kdyby ho byla uvázala někde k živému plotu, dříve nebo později by se našlo nějaké dítě, které by provázek odvázalo a vylezlo by si na násadu, aby si to vyzkoušelo. V tom případě by se koště pravděpodobně vzneslo přímo nahoru až do míst, kde končila atmosféra a vzduch mrznul, a i když mohla teoreticky přivolat koště nazpět, byly matky velmi nedůtklivé, když musely za teplého dne pozdního léta rozmrazovat vlastní děti. To by nevypadalo dobře. Lidé by o tom mluvili. Lidé o čarodějkách mluví vždycky.</p>
<p>Nakonec rezignovala a vydala se s koštětem ve vleku dál. Při troše štěstí si budou lidé myslet, že to provádí v rámci pořádané taškařice a v duchu všeobecného veselí.</p>
<p>Bylo v tom všem i množství etikety, která fungovala i na něčem tak ošidně veselém, jako byl každoroční velký jarmark. Tonička byla čarodějka. Kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby zapomněla něčí jméno, nebo ještě hůř, pamatovala si ho špatně? Co by se stalo, kdyby zapomněla všechna ta malá nepřátelství, skupinky lidí, kteří nemluvili se svými sousedy, a tak dále a tak dále, a ještě další a tak dále a tak dále, a spoustu dalšího a tak dále a tak dále? Tonička samozřejmě neznala význam spojení „minové pole”, ale kdyby ho znala, připadalo by jí důvěrně povědomé.</p>
<p>Byla čarodějka. Pro všechny vesnice kolem Křídy byla čarodějka. Už nejen ve své vlastní vesnici, ale také pro spoustu dalších, a to až k Šunce na Krajíci, která odsud byla dobrý den cesty. Oblast, o níž čarodějka přemýšlela jako o své a pro jejíž obyvatele dělala všechno potřebné, se nazývala usedlost, a její usedlost byla skutečně dobrá. Nebylo mnoho čarodějek, které by měly samy pro sebe celou geologickou anomálii, i když tahle anomálie byla pokryta převážně travou a tráva zase převážně ovcemi. Ale dnes byly ovce „na důlinách” ponechány samy sobě, aby si prostě dělaly, co dělají, když je nikdo nevidí, ale na druhé straně to bylo prakticky totéž, co dělaly, když jste na ně dohlíželi. Ale dnes ty ovce, které ve zdejším kraji lidé opatrovali, opečovávali a sháněli dohromady, nikoho nezajímaly, protože tady teď probíhala nejúžasnější atrakce na světě.</p>
<p>Dobrá, připusťme, že ovčácký jarmark byl jednou ze všech nejúžasnějších světových atrakcí, ale jen pod podmínkou, že jste obvykle necestovali dál než nějakých deset kilometrů od domova. Když člověk žil někde na Křídě, dalo se předpokládat, že na trhu potká každého, koho zná.<emphasis> (Pozn. aut.: A pokud měla Tonička mluvit jako čarodějka, ona je pravděpodobně znala lépe, než se znali sami.)</emphasis> Bylo to místo, kde jste velmi pravděpodobně potkali tu osobu, s níž jste se později oženili nebo za niž jste se provdali. Všechna děvčata si při té příležitosti oblékla své nejlepší šaty, zatímco mládenci nasadili výraz nadějného očekávání a přihladili si vlasy pomocí levné pomády, nebo, a to častěji, vlastních slin. Ti, kteří použili plivanec, z toho většinou vyšli lépe, protože levná pomáda byla opravdu velmi levná a často se v letním teple rozpustila a roztékala se. Obvykle to způsobilo, že mladí muži nebyli předmětem zájmu mladých žen, jak horečnatě doufali, ale hlavně much, které si na jejich skalpech pořádaly pikniky.</p>
<p>Protože se ale celá ta událost nejmenovala „trh, na který jdete v naději, že z nějaké dívky vymámíte polibek, a když budete mít štěstí, tak i slib, že vám dá ještě jeden,” říkalo se trhu prostě jarmark.</p>
<p>Jarmark trval tři dny a pořádal se na konci léta. Pro většinu lidí žijících na Křídě a v okolí to byla jediná dovolená. Dnes byl třetí den a prakticky každý vám řekl, že pokud jste ještě touhle dobou nedostali svůj polibek, uděláte nejlíp, když půjdete domů. Tonička polibek nedostala, ale… no, byla přece jen <emphasis>čarodějka</emphasis>, ne? Lidé měli strach, v co všechno by se po tom polibku mohli proměnit.</p>
<p>Nebylo nic neobvyklého, že když bylo počasí pozdního léta příznivé, spalo mnoho lidí jen tak pod hvězdami a taky, samozřejmě, v křoví. A to znamenalo, že když jste se v noci rozhodli vydat na malou procházku, museli jste se dobře dívat, kam šlapete, abyste nezakopli o něčí nohy. Nechceme zabíhat do žádných podrobností, ale byly tady jisté aktivity, které Stařenka Oggová - čarodějka a vdova po třech manželech - nazývala <emphasis>pobavit se po svém</emphasis>. Škoda, že Stařenka žila tam nahoře v horách, protože jí by se jarmark určitě moc líbil a Tonička by byla hrozně ráda viděla její obličej v okamžiku, kdy by spatřila obra.<emphasis> (Pozn. aut.: Později si Tonička uvědomila, že nad obrem pravděpodobně přeletěly všechny čarodějky, už proto, že se dal jen těžko přehlédnout, když se letělo z hor do Velkého města. Byl nápadný, dalo by se tak nějak říci, že se tam přímo nepřehlédnutelně topořil. A Stařenka Oggová by nejspíš udělala další vzdušný okruh s přeletem nad zmíněnou oblastí, aby se na něj podívala ještě jednou.)</emphasis></p>
<p>Obrovský muž - a byl to rozhodně muž, o tom nemohlo být nejmenších pochyb - byl vyryt do travnatého povrchu před tisíci lety. Tvořila ho bílá linka na zeleném pozadí, patřil do doby, kdy lidé museli mít neustále na vědomí přežití a plodnost lidského rodu v nebezpečném světě.</p>
<p>Ach, ano, a museli ho vytvořit ještě nějaký ten čas předtím, než někdo vymyslel kalhoty. Pravda, říci o něm, že neměl kalhoty, to zdaleka nestačilo. Nepřítomnost jeho kalhot naplňovala svět. Člověk prostě nemohl projít po úzké pěšině, která vedla po úpatí kopce, aniž by si všiml, že se dívá na obrovského… obrovský nedostatek kalhot a na to, co je tam místo nich. Byla to rozhodně postava muže bez kalhot a v žádném případě to nemohla být žena.</p>
<p>Od každého, kdo přišel na jarmark, se čekalo, že si přinese malý rýč nebo alespoň větší nůž a že vyčistí svůj kousek na příkrém úbočí kopce a odstraní všechen plevel, který se tam během roku uchytil, takže křídové linie znovu zasvítí oslnivou bělostí a umožní obrovi, aby se tam znovu vztyčil v celé své pýše. Jako by tomu tak už stejně nebylo.</p>
<p>Když děvčata pracovala na obrovi, bylo vždycky celé okolí plné chichotu a polohlasného vtipkování.</p>
<p>Důvody toho chichotání a okolnosti tichých vtípků jednoznačně směřovaly Toniččiny myšlenky ke Stařence Oggové, kterou jste obvykle viděli někde kousek za Bábi Zlopočasnou. Většinou tam stála a široce se usmívala. Všeobecně ji lidé považovali za veselou, dobrosrdečnou duši, ale v téhle staré paní toho bylo mnohem víc. Nikdy nebyla <emphasis>úředně</emphasis> Toniččinou učitelkou, ale přesto se Tonička neubránila, aby se od Stařenky nenaučila spoustu věcí. Usmála se sama pro sebe, když si vzpomněla, že Stařenka zná všechny ty staré temné věcičky - starou magii, takovou, která nepotřebovala čarodějky, protože byla součástí lidí a krajiny. Zahrnovala věci jako smrt, manželství a zasnoubení. A sliby, které byly sliby, i když je nikdo neslyšel. A všechny ty věci, které nutily lidi klepat na dřevo a za žádnou cenu nepodlézat černé kočky.</p>
<p>Nemuseli jste být čarodějkou, abyste tomu rozuměli. Svět kolem vás býval v těch zvláštních časech, abychom tak řekli, mnohem skutečnější a plnější. Stařenka Oggová říkala, že to byly <emphasis>temné časy</emphasis>, což bylo dost netypické slovní spojení pro dámu, která většinou říkala takové věci jako: „Dala bych si brandy, děkuju vám mockrát, a nalejte rovnou dvojitou, když už jste v tom.” Vyprávěla Toničce o starých časech, kdy si, jak se zdálo, čarodějky mnohem víc užívaly. Vezměte si například všechny ty věci, které se dělaly kolem změn ročních období, všechny ty tradiční obyčeje a zvyky, které už dnes byly dávno mrtvé a žily jen ve folklorní paměti lidí. Ta, jak poznamenala Stařenka Oggová, je hluboká a temná, dýchá a nikdy se neztrácí. Malé rituály.</p>
<p>Toničce se obzvláště líbil ten spojený s ohněm. Tonička měla ráda oheň. Byl to její oblíbený živel. Byl považován za nesmírně mocný a za něco, čeho se bytosti temnot bály natolik, že lidé dokonce uzavírali manželství tak, že spolu skočili přes oheň. <emphasis>(Pozn. aut.: No, pomyslela si při tom Tonička, když už spolu lidé skákají přes oheň, měli by se na to obléci do vhodného ochranného oděvu a požádat někoho z přátel, aby se pro všechny případy postavil někde poblíž s kbelíkem vody. Čarodějky mohou být jakkoliv podivné, ale především a hlavně jsou velmi praktické.) </emphasis></p>
<p>Věci ovšem každopádně napomohlo, když jste pronesli nějaké malé zaklínadlo, jak tvrdila Stařenka Oggová, která neztrácela čas a ihned Toničce řekla některá slova, a ta okamžitě uvázla Toničce v hlavě. Spousta z toho, co Stařenka Oggová říkala, mělo sklony uváznout lidem v hlavě.</p>
<p>Jenže ty časy už byly pryč. Všichni teď byli mnohem slušnější a spořádanější. Kromě Stařenky Oggové a obra.</p>
<p>Na Křídě byly ještě další podobné obrazy. Jedním z nich byl velký bílý kůň, o kterém si Tonička myslela, že se kdysi vyrval ze země a tryskem jí přiběhl na pomoc. Teď přemýšlela, co by se stalo, kdyby totéž udělal obr, protože by bylo velmi těžké sehnat mu narychlo kalhoty dlouhé šedesát metrů. A všeobecně vzato, určitě byste to <emphasis>chtěli</emphasis> udělat co nejrychleji.</p>
<p>Obrovi se zasmála jen jednou, a to už velmi dávno. Na světě vlastně existovaly jen čtyři druhy lidí: muži a ženy a mágové a čarodějky. Mágové povětšinou žili na univerzitách ve velkých městech a nesměli se ženit, i když důvod, proč tomu tak je, Toničce unikal. Jednoduše řečeno, ty jste tady prostě prakticky nevídali.</p>
<p>Čarodějky byly nepochybně ženy, ale z těch starších, které Tonička znala, se vdala málokterá. Zčásti to bylo tím, že Stařenka Oggová už spotřebovala všechny přijatelné manžely, ale hlavně proto, že neměly čas. Samozřejmě že si mohla i čarodějka tu a tam vzít úžasného manžela, jako Magráta Česneková z Lancre, i když ta už se v posledních dnech, co se magie týče, věnovala tak akorát pěstování bylinek. Jediná mladá čarodějka, již Tonička znala, která měla kdy čas na nějaké to chození s mládencem, byla její nejlepší kamarádka z hor, Petulie Chrupavková, která se v současnosti specializovala na prasečí magii a už brzo se měla provdat za příjemného mladíka, jenž měl v nejbližší době zdědit prasečí farmu svého otce. To na venkově znamenalo, že je prakticky aristokrat.<emphasis> (Pozn. aut.: Možná, že Petuliiným romantickým plánům napomohl i tajemný způsob, jakým prasata zmíněného mladého muže neustále chořela a vyžadovala léčení všech těch průjmů, aujezskyho choroby, prasečí chřipky, strnutí šíje, slintavky, kulhavky, hmyzomorky, prasečího moru, brucelózy, tuberkulózy, tasemnic a vykloubených i chybějících kolen. Byla to hrozná smůla, protože polovinu těch onemocnění u prasat nenajdete a jedno z nich se vyskytuje jen u sladkovodních ryb. Jenže na všechny udělalo dojem, jaké množství práce a času Petulie vynakládá, aby jim ulevila v jejich trápení. Její koště poletovalo sem a tam v kteroukoliv denní či noční hodinu. Být čarodějkou, to bylo konec konců poslání a vyžadovalo velkou dávku sebeobětování.)</emphasis></p>
<p>Čarodějky ovšem nebyly jen nesmírně zaměstnané, ale ještě navíc <emphasis>odloučené</emphasis>. To se Tonička naučila brzy. Čarodějka žila mezi lidmi, ale nebyla <emphasis>stejná</emphasis> jako oni. Vždycky tady byl jistý odstup nebo vydělení. Nemuseli jste se snažit, stejně k tomu došlo. Děvčata, která znala od doby, kdy si spolu hrály a běhaly venku jen v košilkách, jí teď většinou vysekávala malé pukrlátko, když je potkala na ulici, a každý starší muž si na pozdrav klepl klouby ruky do patky nad čelem, tedy přesněji do míst, kde většina z nich kdysi patku nad čelem mívala.</p>
<p>To nebylo jen z úcty, ale také ze strachu. Čarodějky mívaly tajemství, byly tady mimo jiné i proto, aby pomáhaly při porodech. Když byl člověk vdaný nebo ženatý, byl to dobrý pocit, mít po ruce čarodějku (i když si lidé většinou nebyli jistí, jestli to bylo pro štěstí, nebo proto, aby se jim nepřihodilo neštěstí), a když pak nakonec umřel, byla tady přece čarodějka, aby vám ukázala cestu. Čarodějky měly tajemství, která nikdy neprozradily… tedy lidem, kteří nebyli čarodějkami. Zato mezi sebou, když se sešly někde na stráni na skleničku nebo dvě (nebo v případě Stařenky Oggové na skleničku nebo devět), štěbetaly a klevetily jako hejno hus.</p>
<p><emphasis>Ale nikdy o skutečných tajemstvích, o těch, o kterých se nikdy nemluvilo, o věcech, které se děly, které jste slyšeli nebo viděli. Tolik tajemství, kterých jste se obávali, mohlo prosáknout ven. Vidět obra bez kalhot sotva stálo za zmínku, vezmeme-li v úvahu věci, které mohla spatřit čarodějka.</emphasis></p>
<p>Ne, Tonička nezáviděla Petulii její románek, který se navíc jistě musel odehrávat v holínkách, neatraktivních gumových zástěrách, většinou v dešti, a to nemluvíme o velkém množství „<emphasis>chro, chro</emphasis>” a „<emphasis>kvík, kvík</emphasis>”.</p>
<p>Záviděla Petulii něco jiného. To, že je tak uvědomělá. Petulie měla všechno dokonale promyšlené. Věděla, jak si představuje svoji budoucnost, vyhrnula si rukávy a pracovala na tom, aby taková byla, a to klidně - pokud to nepůjde jinak - i po kolena v „<emphasis>chro, chro</emphasis>” a „<emphasis>kvík</emphasis>”.</p>
<p>Každá rodina, dokonce i ty v horách, si chovala alespoň jedno prase, které jim přes léto sloužilo jako popelnice na přírodní odpad a po zbytek roku jako vepřové, slanina, šunka a klobásy. Prase bylo <emphasis>důležité</emphasis>, mohli jste mazat vlastní babičku terpentýnem, když se necítila dobře, ale když onemocnělo prase, poslali jste okamžitě pro prasečí čarodějku a taky jste jí zaplatili, a dobře zaplatili, většinou v klobáskách.</p>
<p>A ke všemu navíc měla Petulie přirozený dar k unudění prasat. Byla samozřejmě i letošní šampiónkou ve vznešeném umění prasečího unudění. Tonička si myslela, že se to nedá vyjádřit lépe. Její kamarádka si sedla vedle prasete, jemně a klidně mu vykládala ty nejobyčejnější, doslova smrtelně nudné věci, až se do toho zapojil nějaký vnitřní prasečí mechanismus, prase si krátce a šťastně zívlo, a padlo. Už to nebylo živé prase, ale velmi důležitý příspěvek do rodinné výživy pro příští rok. Na první pohled to pro prase nevypadá nijak výhodně, ale když vezmeme v úvahu ten poněkud drsný, hlučný a nepříliš úpravný způsob, jímž prasata umírala <emphasis>před tím</emphasis>, než vstoupilo na scénu unudění, bylo to ve velkém běhu věcí pro všechny každopádně mnohem lepší.</p>
<p>Tonička, sama v pestrém davu, si povzdechla. Když člověk nosil špičatý klobouk, měl to těžké, protože ať se vám to líbí, nebo ne, čarodějka, to byl špičatý klobouk, a špičatý klobouk byl čarodějka. Měl na svědomí, že se k vám lidé chovali <emphasis>opatrně</emphasis>. Vždycky byli slušní, ó ano, a často poněkud nervózní, jako kdyby čekali, že jim budete nahlížet do hlavy, což byste pravděpodobně dokázali, kdybyste použili staré známé pomocníky čarodějek - První pohled a Druhé myšlenky.<emphasis> (Pozn. aut.: První pohled znamená, že jste schopni vidět, co máte skutečně před sebou, a Druhé myšlenky znamenají, že se zamyslíte nad tím, co si myslíte. V Toniččině </emphasis><emphasis>případě se ještě někdy objevovaly Třetí a Čtvrté myšlenky, i když ty bylo velmi obtížné zvládnout a někdy měly za následek, že vrazila do dveří.)</emphasis></p>
<p>Ale nebyla to skutečná magie. Může je využívat každý, kdo má jen špetku zdravého rozumu, ale někdy je těžké najít i tu špetku. Lidé jsou často natolik zaměstnáni životem, že nemají čas se ptát proč. Čarodějky to dělají, a to znamená, že jsou potřebné - potřebné prakticky neustále, ale ne, i když řečeno velmi slušným a nevysloveným způsobem, tak docela <emphasis>chtěné</emphasis>.</p>
<p>Tohle nebyly hory, kde byli lidé na čarodějky zvyklí, na Křídě mohli být přátelští, ale nebyli to přátelé, ne opravdoví přátelé. Čarodějka byla jiná. Čarodějka věděla věci, které jste vy nevěděli. Čarodějka byla jiný druh osoby. Čarodějka byla někdo, koho byste raději neměli rozzlobit. Čarodějka prostě nebyla jako ostatní lidé.</p>
<p>Tonička Bolavá byla čarodějka a udělala ze sebe čarodějku, protože tady nějakou potřebovali. Každý potřebuje čarodějku, jen o tom někdy neví.</p>
<p>A fungovalo to. Pohádkové obrázky slintající babizny zmizely pokaždé, když Tonička pomohla mladé mamince porodit první dítě nebo urovnala starému muži cestu do hrobu. Přes to všechno, jak se zdálo, měly pověsti, pohádky, pověry, pomluvy a staré obrázkové knihy stále ještě pevné místo v paměti světa.</p>
<p>Bylo to těžší ještě o to, že na Křídě neměly čarodějky žádnou tradici - dokud byla ještě naživu babička Bolavá, žádnou čarodějku nenapadlo se tam usadit. Jak každý věděl, byla babička Bolavá moudrá žena, moudrá natolik, aby nebyla čarodějkou. Na Křídě se nedělo nic, s čím by byla babička Bolavá nesouhlasila, rozhodně se to nedělo déle než deset minut.</p>
<p>Takže Tonička byla opuštěná čarodějka.</p>
<p>Nejenže už jí nepomáhaly horské čarodějky, jako Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová nebo Slečna Rovnovodovážná, ale navíc nebyli lidé z Křídy na čarodějky vůbec zvyklí. Ty druhé čarodějky by za ní <emphasis>samozřejmě</emphasis> přišly a pomohly jí, kdyby je o to požádala, ale i když by to pochopitelně neřekly, mohlo by to znamenat, že se nedokážete vypořádat se svou zodpovědností, nestačíte na své úkoly, nejste si jistá sama sebou, <emphasis>nejste dost dobrá</emphasis>.</p>
<p>„Promiňte, slečno?” Nervózní zachichotání. Tonička se rozhlédla a uviděla vedle sebe dvě malá děvčátka ve svátečních šatech a slaměných kloboučcích. Upírala na ni dychtivé pohledy, v nichž se objevovaly stopy uličnictví. Chvilku rychle přemýšlela, a pak se na ně usmála.</p>
<p>„Aha, Bětuška Pardónová a Nanynka Kolmostálová, je to tak? Tak co pro vás dvě můžu udělat?”</p>
<p>Malá Bětka Pardónová stydlivě vykouzlila odněkud z místa za svými zády malou kytičku a napřáhla ji před sebe. Tonička ji samozřejmě poznala. Sama takové vila pro starší děvčata, když byla malá, protože se to tak prostě dělávalo, šlo o nedílnou součást jarmarku. Několik drobných divokých květů nasbíraných na důlinách, svázaných do kytičky - a v tom byla ta hlavní magie - pružným zeleným stéblem, vytrženým v místech, kde ještě prosvítala nezarostlá křída.</p>
<p>„Když si ji dnes večer dáte pod polštář, bude se vám zdát o vašem galánovi,” řekla Bětka a její obličej byl teď naprosto vážný.</p>
<p>Tonička si opatrně vzala mírně ovadlou kytičku. „Aha, podívejme…,” řekla. „Tak tady máme sladkého žvatlu, jetel sedmilístek - ten nosí hodně štěstí -, větévku dědečkových kalhot, Jeníka ze zdi, slzičku krvelásku a…” upřeně se zadívala na drobné červenobílé kvítky.</p>
<p>Dívenka se zeptala: „Jste v pořádku, slečno?”</p>
<p>„Zapomněnku!” řekla Tonička ostřeji, než měla v úmyslu. <emphasis>(Pozn. aut.: Zapomněnka je překrásná červenobílá květinka, již obvykle mladé dámy dávají mladíkům, kteří jim nadbíhají. Chtějí obdarovanému naznačit, že už ho nikdy v životě nechtějí vidět, nebo alespoň rozhodně ne do té doby, než se začne pořádně mýt a najde si slušnou práci.)</emphasis></p>
<p>Děvčátka si toho ale nevšimla, takže rychle změnila tón a vesele pokračovala: „Je opravdu moc nezvyklé ji vidět tady. Musí to být nějaká zahradní uprchlice. A jsem si jistá, že víte, že jste tu kytičku svázaly stébly svíčičky bahenní, kterou kdysi lidé používali jako knot do lojových lampiček. To je opravdu velice milé překvapení. Moc vám oběma děkuji. Doufám, že jste si hezky užily jarmark…”</p>
<p>Bětuška zvedla ruku. „Promiňte, slečno?”</p>
<p>„Chtěla jsi ještě něco, Bětuško?”</p>
<p>Bětce zčervenaly tváře, obrátila se a chvilku si něco špitala se svou kamarádkou. Pak se otočila nazpět k Toničce. Byla ještě o něco červenější, ale jak se zdálo, pevně odhodlaná dobrat se svého.</p>
<p>„Člověk se nemůže dostat do potíží, když se na něco zeptá, že ne, slečno? Teda, když se vážně <emphasis>jenom</emphasis> na něco zeptá?”</p>
<p>Bude to „Jak se můžu stát čarodějkou, až vyrostu?” uvažovala Tonička, protože to většinou bylo právě tohle. Mladá děvčata ji viděla na koštěti a myslela si, že právě takové to je, být čarodějkou. Nahlas řekla: „Se mnou v žádném případě ne. Zeptejte se, na co chcete.”</p>
<p>Bětka Pardónová sklopila pohled ke špičkám svých bot.</p>
<p>„Máte nějaké vášnivé partie, slečno?”</p>
<p>Další talent, bez něhož se čarodějka neobejde, je umění neukázat na tváři, co si opravdu myslíte, a zvláště nedovolit svému obličeji, aby, děj se co děj, ztuhnul jako prkno. Toničce se podařilo říci, aniž jí zakolísal hlas a aniž se jí na tváři objevil jediný náznak rozpaků: „To je velice zajímavá otázka, Bětuško. Můžu se zeptat, proč tě to zajímá?”</p>
<p>Teď, když otázka, abychom tak řekli, vyšla na veřejnost, vypadala dívenka mnohem šťastněji.</p>
<p>„Víte, slečno, já se zeptala svojí babičky, jestli bych mohla být čarodějkou, až budu starší, a ona mi řekla, že bych to radši neměla chtít, protože čarodějky nemají žádné vášnivé partie, slečno.”</p>
<p>Tváří v tvář dvěma pohledům podobným pohledům dvou mladých sov se Toničce myšlenky rozeběhly dvojnásobnou rychlostí. Jsou to obě děvčata z venkovských hospodářství, pomyslela si, takže určitě viděla, jak měla kočka koťata a fena štěňata. Holčičky byly u toho, když přicházela na svět jehňata, a pravděpodobně viděly, jak se telí kráva, což je obvykle tak hlučná záležitost, že ji nemůžete minout. Vědí dost přesně, na co se mě ptají.</p>
<p>V tom okamžiku se k hovoru přidala pípavým hlasem Nanynka. „Totiž, jestli to tak je, slečno, tak bysme vás prosily, abyste nám tu kytku vrátila, když jste si ji prohlídla, páč by to asi bylo plejtvání, tedy bez urážky,” řekla a rychle o krok ustoupila.</p>
<p>Toničku překvapilo, když zaslechla svůj vlastní smích. Bylo to už dlouho, co se naposled zasmála. Začaly se k ní obracet hlavy v okolí, protože lidé chtěli vědět, co to bylo za vtip. Podařilo se jí chytit obě dívenky dřív, než se daly na útěk, a otočila je k sobě.</p>
<p>„To jste provedly moc dobře, vy dvě,” řekla. „Jsem ráda, když aspoň tu a tam narazím na někoho, kdo dokáže logicky uvažovat. Když se chcete někoho na něco zeptat, nikdy neváhejte. A odpověď na vaši otázku zní, že čarodějky jsou, když přijde na vášnivé partie, úplně stejné jako každý jiný, ale občas mají tolik práce, že nemají čas na ně myslet.”</p>
<p>Když dívenky zjistily, že jejich práce a snaha nebyly zbytečné, očividně se jim ulevilo, a když jí Bětka položila další otázku, byla Tonička připravená. „Takže vy máte nějakého amanta?”</p>
<p>„No, teď právě ne,” odpověděla Tonička a dávala si pozor, aby její výraz nic neprozradil. Pozvedla malou kytičku. „Ale kdo ví, jestli jste to provedly správně, tak už brzo budu nějakého mít, a v tom případě byste byly lepší čarodějky než já, o tom není pochyb.” Obě děvčátka se při téhle nezastřené lichotce rozzářila a přestala se vyptávat.</p>
<p>„Poslyšte,” pokračovala Tonička, „každou minutkou už začne koulení sýrů. Vsadím se, že byste o to nechtěly přijít.”</p>
<p>„Ne, slečno,” odpověděly jednohlasně. Dřív, než obě plné úlevy a vlastní důležitosti Toničku opustily, poklepala ji Bětuška po ruce a s jistotou a zkušeností někoho, kdo už je na světě - podle Toniččina spolehlivého společenského kalendáře - celých osm let, jí řekla: „S galány to může být někdy fakt hodně složité, slečno.”</p>
<p>„Děkuju ti,” přikývla s vážným výrazem Tonička. „Budu na to každopádně pamatovat.”</p>
<p>Když přišlo na zábavu, kterou jarmark nabízel, jako třeba soutěž o nejlepší obličej zarámovaný koňským chomoutem, souboj polštáři na namydlené kládě nebo lov žab v korytě s vodou vlastními ústy, Tonička se jí mohla účastnit, ale taky nemusela, a byla raději, když nemusela. Na druhé straně se vždycky ráda podívala na koulení sýrů, přesněji řečeno na koulení sýrů po úbočí kopce a ne na koulení přes obra, protože pak už tak nějak sýry nikdo nechtěl jíst.</p>
<p>Byly to tvrdé sýry, někdy speciálně vyrobené jen pro koulecí okruh, a vítězný sýrař, jehož sýr se dokoulel do údolí v celku, vyhrál opasek se stříbrnou sponou a všeobecný obdiv.</p>
<p>Tonička byla zkušená sýrařka, ale do soutěže se nikdy nepřihlásila. Čarodějky se podobných soutěží nesměly účastnit, protože když vyhrály - a ona věděla, že by rozhodně dokázala udělat jeden nebo dva sýry, které by <emphasis>mohly</emphasis> vyhrát - každý by řekl, že to „nejni fér, páč jsou to čarodějky”. No, rozhodně by si to každý <emphasis>myslel</emphasis>, i když <emphasis>řekl</emphasis> by to jen málokdo. A kdyby nevyhrály, řekli by lidé: „Cák je to za čarodějku, dyž nedokáže udělat lepší sejr, než jsou sejry nás, vobyčejnejch lidůch?”</p>
<p>V davu nastal mírný pohyb, jak se lidé začali pomalu přesunovat ke startu koulení sýrů, i když největší zástup byl pořád ještě kolem stánku, kde se lovily žáby. Přece jen to byl velmi legrační a spolehlivý zdroj zábavy, zvláště pro ty, kteří sami nelovili.</p>
<p>K všeobecné lítosti se letos jarmarku neúčastnil muž, který si pouštěl do kalhot lasičky. Jeho poslední osobní rekord byl devět lasiček najednou, a tak se lidé dohadovali, jestli náhodou neztratil svůj grif. Nebo něco jiného. Jenže dříve či později se na startovní linii přesunou všichni. Byla to tradice.</p>
<p>Svah byl opravdu velmi příkrý a mezi poháněči sýrů vždycky vládla bouřlivá rivalita, která často vedla ke strkání, kopancům, podrážení nohou, škrábancům a občas dokonce k nějaké té zlomené ruce nebo noze. Všechno probíhalo jako obvykle až do okamžiku, kdy si Tonička všimla - a jak se zdálo, jako jediná - nebezpečně vyhlížejícího sýra, který se koulel sám od sebe. Pod nánosem prachu byl černý a někdo k němu připevnil kus špinavého, modrobílého hadru.</p>
<p>„To ne,” vydechla. „To je Horác. A kde je ten, potíže nikdy nejsou daleko.” Otočila se a začala pozorně hledat stopy po něčem, co tady být nemělo. „A teď mě dobře poslouchejte,” řekla polohlasem. „Vím, že někde tady nablízku je alespoň jeden z vás. To není nic pro vás, to je jen pro lidi. Rozumíte?”</p>
<p>Jenže už bylo pozdě. Pán zábavy, ve svém velkém měkkém klobouku s krajkovou ozdobou kolem okraje, pískl na píšťalku, a koulení sýrů začalo, jeho slovy ovšem <emphasis>bylo odstartováno</emphasis>, což byl podle něj mnohem vznešenější výraz, než obyčejné <emphasis>začalo</emphasis>. A muž v klobouku s krajkovou ozdobou nikdy nepoužíval obyčejná srozumitelná slova tam, kde mohlo být použito úžasné slovo cizí.</p>
<p>Tonička skoro neměla odvahu se podívat. Běžci ani tak neběželi, jako se za svými sýry váleli a klouzali. Dobře ale slyšela výkřiky, které zazněly, nejen když se černý sýr dostal bleskově do vedení, ale pokaždé, když se obrátil a pustil se nahoru do svahu, aby vrazil do některého z obyčejných nevinných sýrů. Slyšela slabé škrundavé zvuky, které přicházely z jeho nitra, když znovu bleskově vyrazil skoro až na vrcholek svahu.</p>
<p>Sýroví poháněči na něj křičeli, marně se jej pokoušeli zachytit nebo zasáhnout svými tyčemi, ale pirátský sýrec se smykem otočil a dosáhl dna údolí ještě před zakrvácenou směsicí mužů a sýrů, kteří dole vytvořili hromadu. Pak se pomalu vykoulel zpátky nahoru, kde zůstal s rezervovanou upejpavostí sedět a jemně se při tom chvěl.</p>
<p>Na úpatí svahu se začínali prát sýroví jockeyové, kteří měli ještě dost sil někoho praštit, a protože se většina přítomných soustředila na tuhle novou zábavu, chopila se Tonička příležitosti, chytila Horáce a strčila si ho do kabely. Konec konců, byl její. Abychom to upřesnili, vyrobila ho, i když při výrobě se jí do směsi muselo přimíchat něco zvláštního, protože Horác byl jediný sýr, který požíral myši, a když jste ho nepřibili k podložce, i ostatní sýry. Nebylo proto divu, že tak dobře vycházel s Nac mac Fígly, kteří jej jmenovali čestným členem svého klanu. <emphasis> </emphasis>Byl to ten typ sýra, o němž by většina z nich řekla, že je to jejich druh.<emphasis> (Pozn. aut.: Pokud je mezi vámi někdo, kdo ještě neví, kdo jsou to Nac mac Fíglové, tak: 1. Buďte rádi, protože evidentně žijete poklidný život, a 2. Buďte připraveni dát se na překotný ústup, pokud uslyšíte, jak vám někdo ve výši kotníků vykřikl „kristusmaríja!” nebo „u psí nohy!” Přesněji řečeno, technicky jsou to členové Malého národa. Teoreticky patří mezi víly, ale rozhodně není vhodné jim to připomínat, ne, pokud si chcete užít svou budoucnost se všemi zuby.)</emphasis></p>
<p>Tonička, která doufala, že si toho nikdo nevšimne, si pokradmu přiložila tašku k ústům a řekla: „Tohle je nějaké chování? Není ti hanba? Nestydíš se?” Taška se mírně pohnula, ale Tonička dobře věděla, že slova „hanba” ani „stydět se” Horác nemá ve svém slovníku, právě tak jako ani žádná jiná slova. Spustila tašku, popošla kousek stranou od zástupu a řekla: „Já vím, že jsi tady, Robe Kterýtene!”</p>
<p>A byl tam. Seděl jí na rameni. Cítila ho. Bez ohledu na skutečnost, že Nac mac Fíglové měli velmi málo společného s vodou a koupáním, pokud náhodou nezmokli, byli vždycky cítit jako mírně nahnilé, opilé brambory. „Kelda mi prála, bych zaskočil zvočit, jak se ti vede,” sdělil jí fíglí náčelník. „Šaks za ňou na Křídě nebyla pobejt celý dva týždně,” pokračoval, „a já bych říkl, že sa bojí, estli sa ti cosi nepřihodilo, dyž máš takovéj roboty a totok.”</p>
<p>Tonička zasténala, ale jen v duchu. Pak řekla: „To je od ní moc hezké. Víš, ono je opravdu pořád co dělat, a kelda to určitě ví. Nezáleží na tom, co všechno udělám, pořád ještě toho zbývá udělat mnohem víc. Potřeby lidí jsou nekonečné. Ale nemusí si dělat starosti. Vede se mi docela dobře. A prosím tě, příště s sebou neberte Horáce mezi lidi - víte dobře, jak ho to vždycky rozruší!”</p>
<p>„No, tož ja, ale hentam na tej fangli sa praví, že je to pro lidové tu z tých hor, a my sme víc než enem lidové, my sme lidové tradice, né? Tož, děvucho, s tradicama nic nenarobíš! Joj, a toto! Chtěl sem sa sísnout na teho habouna bez gatí. Je to faň velkej malej chlap, to zas všecka česť stranou!” Rob se odmlčel a pak dodal tichým hlasem: „Takžto jí možu řéct, žes tuto v dobrým rozpoložení zvenčí aj v nútri, ajta?” V jeho otázce zaznívala jistá nervozita, jako kdyby chtěl říci víc, ale při tom věděl, že by jí to nebylo vhod.</p>
<p>„Robe Kterýtene, byla bych ti moc vděčná, kdybys udělal právě tohle,” odpověděla Tonička, „protože jestli to dokážu posoudit, teď právě musím jít ošetřit a obvázat spoustu lidí.”</p>
<p>Rob Kterýten najednou vypadal jako člověk, kterého vyslali s velmi nevděčným posláním, a rychle ze sebe vysypal slova, která mu jeho žena přikázala, aby Toničce řekl: „Kelda ti vzkazuje, že prej je v moři mnohem víc ryb, slečinko!”</p>
<p>Tonička na okamžik zůstala stát naprosto nehybně. Pak, aniž se na Roba podívala, řekla tiše: „Poděkuj keldě za to, že mě informovala o možnostech rybolovu. Jestli ti to ale nevadí, Robe, musím jít. A keldě <emphasis>opravdu</emphasis> poděkuj.”</p>
<p>Většina přihlížejících už touhle dobou dorazila na úpatí svahu, aby si zblízka prohlédli, zachránili nebo, s optimismem lidem vlastním, poskytli amatérskou pomoc sténajícím poháněčům sýrů. Pro přihlížející to byla samozřejmě jen další zábava. Jak často se vám naskytne příležitost vidět pěknou hromadu potlučených mužských promíchaných se sýry a - kdo ví? - třeba se objeví nějaká opravdu zajímavá zranění.</p>
<p>Tonička, vděčná, že má co dělat, se samozřejmě davem prodírat nemusela. Díky špičatému černému klobouku se před ní dav rozestupoval rychleji, než by to dokázal svatý muž s mělkým mořem. Odehnala spokojený zástup kousek stranou a ty pomalejší stačilo jednou nebo dvakrát postrčit. Jak se ukázalo, nebyl letos počet raněných kupodivu nijak vysoký - jedna zlomená ruka, jedno zlomené zápěstí, jedna zlomená noha a velký počet šrámů, drobných řezných ran a odřenin. To kvůli tomu, že se sýroví jockeyové během závodu dolů spíš klouzali, než běželi, a tráva nemusí být vždycky vaše kamarádka. Několik mladých mužů mělo kvůli srážkám na svahu jakési bolestivé následky, ale velmi rezolutně prohlašovali, že jejich potíže nestojí za řeč, rozhodně ne za řeč s mladou dámou, ale stejně, díky za optání, to by nám ještě chybělo. Poradila jim, aby si na postižená místa doma přikládali studené obklady, bez ohledu na to, která místa to jsou, a dívala se, jak v mírném předklonu neohrabaně a pomalu odcházejí.</p>
<p>No, vedla si docela dobře, ne? Použila své schopnosti před zástupem čumilů, a podle toho, co vyslechla od staříků a babek, jí to šlo od ruky. Možná se jí jen zdálo, že když jakýsi stařík s dlouhým bílým plnovousem poznamenal: „No, děvče, který umí takhle rovnat kosti, si jistě snadno najde manžela,” několik kolemstojících se pobaveně usmálo. Ale teď už bylo po všem, a když už nebyl důvod tady pobývat, dala se většina přihlížejících do dlouhého a namáhavého výstupu do svahu. Pak se ale objevil kočár a hned potom, což bylo mnohem horší, zastavil.</p>
<p>Na dvířkách měl erb rodiny Almanachů-Ročenků. Z kočáru vystoupil mladý muž. Byl hezký, ale na druhé straně svým způsobem tak prkenný, že by se na něm dala žehlit prostěradla. Roland. Udělal první krok, a už mu velmi nepříjemný hlas z kočáru sdělil, že měl počkat, až mu lokaj spustí schůdky a otevře dvířka, a taky že si má pospíšit, protože na to nemají celý den.</p>
<p>Mladík se spěšně vydal k zástupu venkovanů, a nastalo všeobecné upravování, oprašování a narovnávání, protože tak či onak, tady přicházel syn barona, kterému patřila většina Křídy a skoro všechny jejich domy, a i když to byl starý dobrý brach, projevit trochu té slušnosti ke členům jeho rodiny nikdy nebylo od věci…</p>
<p>„Copak se to tady stalo? Jsou všichni v pořádku?” řekl.</p>
<p>Život na Křídě byl všeobecně příjemný a vztah mezi pánem a jeho poddanými byl založen na vzájemné úctě, ale mezi venkovany vládlo dědičné přesvědčení, že není vhodné hovořit příliš dlouho s mocnými lidmi, pro případ, že by se některé z použitých slov ukázalo jako nevhodné. Obecně se totiž vědělo, že na hradě je pořád ještě dobře vybavená mučírna, i když už ji nikdo snad sto let nepoužil… ale stejně, je lepší hrát to na jistotu, raději ustoupit dozadu a nechat mluvení na čarodějce. Ta, kdyby se dostala do nějakých nepříjemností, může odletět.</p>
<p>„Jen jedna z těch nehod, které se stávají pravidelně, obávám se,” odpověděla Tonička a dobře si při tom uvědomovala, že je v celém zástupu jedinou ženou, která neudělala tradiční pukrlátko. „Pár zlomených kostí, které se zahojí, a pár odřených obličejů. Už je to všechno vyřízeno, děkuji.”</p>
<p>„To vidím, je to báječné! To jste provedla skvěle, mladá dámo!”</p>
<p>Na okamžik si Tonička myslela, že ji raní mrtvice… <emphasis>mladá dámo</emphasis> od… od něj! Takhle to byla - i když zase ne tak docela - vlastně urážka. Ale jak se zdálo, nikdo jiný si toho nevšiml. Každý z přítomných věděl, že takovým způsobem noblesové mluví, když se pokoušejí být přátelští a bodří. Snaží se s nimi mluvit stejně, jak s nimi hovořil jeho otec, pomyslela si, jenže jeho otec to dělal instinktivně a byl v tom dobrý. Nemůžete mluvit k lidem, jako kdyby byli na veřejné schůzi. Odpověděla: „Mnohokrát vám děkuji, pane.”</p>
<p>No, zatím to nebylo tak zlé, až na to, že se dveře kočáru otevřely a objevila se jedna křehká, elegantní nožka. Patřila dívce jménem Angelika nebo Kalendária, nebo nějaké jiné, co vyšla ze skleníku. Tonička ovšem věděla velmi přesně, že je to Kalendária, ale mírně zlomyslné myšlenky, které si při tom Tonička v soukromí své hlavy dopřála, by jí odpustil každý, kdo ty dvě trochu znal. Kalendária! To je ale jméno! Něco mezi usazeninou a koncem árie. A vůbec, kdo byla Kalendária, aby bránila Rolandovi zúčastnit se ovčáckého jarmarku? On tam <emphasis>měl</emphasis> být! Starý pán, jeho otec, by tam určitě byl, kdyby jen trochu mohl! A podívejme! Drobné bílé botky. Jak dlouho by vydržely někomu, kdo by v nich měl pracovat? U toho sama sebe zarazila - <emphasis>trocha</emphasis> zlomyslnosti stačila.</p>
<p>Kalendária se podívala na Toničku a okolní zástup, jako by se jich skoro bála, a řekla: „Nemohli bychom jet raději dál, prosím? Maminka už je celá rozčílená.”</p>
<p>A tak kočár odjel a flašinetář odešel a sluníčko se ukrylo za obzor, ale ve vlahých stínech letní noci tu a tam přece jen zůstali nějací lidé. A Tonička odletěla domů a letěla vysoko, ve výšce, kde jí do obličeje mohly nahlédnout jen sovy a netopýři.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p><empty-line /><p><strong>Drsná hudba</strong></p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p><empty-line /><p> Nespala ani hodinu, když začala noční můra.</p>
<p>Z událostí celého pozdního večera si pamatovala nejvíc, jak tloukla hlavou pana Vespodhuje o stěny a zábradlí v jeho domku, když ho násilím vytáhla z postele a vlekla za límec špinavé noční košile dolů po schodech. Byl to těžký muž a z poloviny tvrdě spal. Jeho druhá polovina byla namol opilá.</p>
<p>Táhla ho jako pytel a přitom bylo důležité nedat mu ani vteřinku času, aby začal myslet. Byl třikrát těžší než ona, ale ona věděla své o pákách a těžišti. Nemohli jste být čarodějkou, když jste neuměli pohnout někým těžším než vy. To byste nikdy nedokázali vyměnit prostěradla postiženým a nemocným. Nakonec pomalu sklouzl po několika posledních schodech do malé kuchyňky a začal zvracet na podlahu.</p>
<p>Byla docela ráda, že k tomu došlo. Ležet v páchnoucích zvratcích bylo to nejmenší, co si ten člověk zasloužil, ale ona musela co nejrychleji převzít velení, dřív než se pan Vespodhuj stačí vzpamatovat.</p>
<p>Vystrašená paní Vespodhujová, taková myš šedivka, utekla zadem přes humna do vesnické hospody hned potom, co ji začal bít, a Toniččin otec poslal nějakého kluka, aby vzbudil Toničku. Pan Bolavý byl člověk s nezanedbatelnou předvídavostí a musel vědět, že pivní veselost, po dni stráveném na ovčáckém jarmarku, může být zkázou pro každého. Jenže jak Tonička mířila na svém koštěti k domku Vespodhujových, zaslechla, jak zase začala hrát drsná hudba. <emphasis>(Pozn. překl.: Temná nebo drsná hudba byl výraz, kterým se od konce 17. století pojmenovával nesnesitelný hluk, jenž obvykle provázel rituál venkovské spravedlnosti, potažmo lidového soudu. Jedinci, kteří se provinili proti jistým společenským normám a zvyklostem, se na základě rituálu stávali cílem společného nepřátelství nebo krutého výsměchu všech ostatních. Nebyl to jen anglický zvyk, ve Francii podobný proces nazývali šarivari, v Itálii scampanate a v Německu podle té které oblasti haberfeldtreiben, thierjargen nebo katzenmusik. K obřadu patřilo i symbolické vyjádření nepřátelství a oběť často skončila obalená peřím na kládě nebo na oslu a za zvuků všeho, co dělalo hluk, byla vyprovozena z města. Ostatně nemusíme chodit daleko, i u nás se říká „Ten mu zahrál!” nebo „Někdo by mu měl pořádně zahrát!”)</emphasis></p>
<p>Udeřila Vespodhuje přes tvář. „Copak to neslyšíte?” zeptala se a mávla rukou k temnému oknu. „Neslyšíte? To hraje drsná hudba a hrají ji pro vás, pane Vespodhuji. A mají hole! A mají kameny! Mají všechno, co kde mohli sebrat, a když nic, tak mají pěsti, a dítě vaší dcery zemřelo, pane Vespodhuji. Ztloukl jste svou dceru tak krutě, pane Vespodhuji, že to děťátko zemřelo, a vaši ženu musí utěšovat nějaké sousedky a každý ví, že to máte na svědomí. <emphasis>Všichni</emphasis> to vědí!”</p>
<p>Podívala se mu do očí protkaných krvavými žilkami. Ruce se mu automaticky sevřely v pěst, protože patřil k těm, kteří vždycky mysleli spíš rukama. Tonička věděla, že už brzo se je pokusí použít, protože je mnohem jednodušší udeřit než přemýšlet. Pan Vespodhuj se životem doslova protloukl.</p>
<p>Drsná hudba se blížila pomalu, protože je těžké chodit za temné noci přes pole, když jste nametený jak koblížek, a to bez ohledu na to, jak spravedlivý se právě cítíte. Musela jen doufat, že nepůjdou nejdřív do stodoly, protože to by ho hned tam na místě pověsili. Kdyby měl <emphasis>štěstí</emphasis>, tak by ho jen pověsili. Když nahlédla do stodoly a zjistila, že došlo k vraždě, věděla, že pokud nezasáhne, dojde k ní znovu. Použila na tu dívku zaklínadlo, aby ji zbavila bolesti, a tu bolest pak umístila někam za své vlastní rameno. Bolest je samozřejmě neviditelná, ale před jejím duševním zrakem hořela ohnivou oranží.</p>
<p>„Byl to kluk,” zamumlal muž a pramínek zvratků mu stékal po prsou. „Přišla sem a nafoukla se a házela hlavou, jako když nechce poslouchat ani mě, ani svou mámu. A to je jí akorát třináct! Je to skandál!”</p>
<p>„Vildovi je taky jenom třináct,” odpověděla Tonička a pokoušela se nezvyšovat hlas. Bylo to opravdu těžké, zuřivost se drala na povrch a hrozilo nebezpečí, že každou vteřinou vybuchne. „To se mi tady pokoušíte vykládat, že byla příliš mladá na trochu romantické lásky, ale dost mladá na to, abyste ji ztloukl tak strašně, že krvácela z míst, odkud by nikdo krvácet neměl?”</p>
<p>Nedokázala říct, jestli už je při smyslech, protože jich měl i v těch nejlepších časech tak málo, že bylo těžké poznat, jestli má vůbec nějaké.</p>
<p>„Nebylo správné, co dělali,” řekl. „Konec konců, mužský má mít ve vlastním domě respekt a kázeň, nemám pravdu?”</p>
<p>Tonička si uměla představit popuzené a zapálené řeči, které se začaly ozývat v hospodě, když se pomalu připravovala předehra k drsné hudbě. Ve vesnicích na Křídě bylo jen málo zbraní, ale bylo tam dost takových nástrojů, jako jsou srpy, kosy, nože na přiřezávání došků a velká, opravdu velká kladiva. Nebyly to zbraně - dokud jste s nimi někoho neudeřili. A každý znal prchlivost starého Vespodhuje a kolikrát jeho žena vyprávěla sousedkám, že ten monokl má od toho, jak potmě narazila do dveří.</p>
<p>No ano, samozřejmě že si dovedla představit rozhovor v hospodě a taky to, jak se k němu připojilo pivo a lidé si začali vybavovat, na kterém místě v kůlně, dřevníku nebo stodole mají pověšeny všechny ty věci, které nejsou zbraněmi. Každý muž byl králem ve svém malém zámku. Každý to věděl - tedy alespoň každý muž - a tak se všichni starali o své, když se něco dělo v zámku někoho jiného, dokud ten zámek nezačal ošklivě zapáchat. Pak s tím bylo třeba něco dělat, protože jinak by mohly padnout všechny zámky. Pan Vespodhuj patřil k takovým malým ošklivým sousedským tajemstvím, ale teď už to tajemství nebylo.</p>
<p>„Jsem vaše jediná naděje, pane Vespodhuji,” řekla. „Utečte. Seberte, co můžete, a utečte. Hned teď. Utečte někam, kde o vás nikdy neslyšeli, a pak pro jistotu utíkejte ještě o kus dál, protože já je nedokážu zastavit, rozumíte mi? Mně osobně je úplně jedno, co se vám stane, ale nerada bych se dívala, jak se dobří lidé mění ve špatné, protože spáchají vraždu. Takže vám radím, abyste to vzal rovnou přes pole, a já zapomenu, kterým směrem jste se vydal.”</p>
<p>„Nemůžete mě vyhnat z mýho vlastního domu,” zamumlal v opileckém vzdoru.</p>
<p>„O svůj dům jste přišel, stejně jako o svou ženu a dceru… a svého vnuka, pane Vespodhuji. Dnes v noci tady nenajdete jediného přítele. Já vám nabízím jen váš život.”</p>
<p>„Za to může ten chlast, ten to má na svědomí!” vybuchl Vespodhuj. „Udělal jsem to v opilosti, slečno!”</p>
<p>„Ale tu skleničku jste vypil vy a pak ještě jednu a další,” odpověděla mu. „Pil jste na jarmarku celý den a vrátil jste se domů jen proto, že si to pití už chtělo lehnout.” Tonička v srdci necítila nic než chlad.</p>
<p>„Je mi to líto.”</p>
<p>„To nestačí, pane Vespodhuji, to zdaleka nestačí. Odejděte a staňte se lepším mužem, a kdybyste se pak vrátil jako jiný člověk, možná by lidé našli ve svých srdcích dost milosti, aby vám řekli pár slov, nebo vám alespoň kývli na pozdrav.”</p>
<p>Dívala se mu do očí. Znala ho už pár let. Viděla, že v něm něco vře. Styděl se, cítil zmatek a podráždění a v takové situaci většina Vespodhujů bije kolem sebe.</p>
<p>„Prosím, nedělejte to, pane Vespodhuji,” řekla.</p>
<p>„Dokážete si představit, co všechno by se mohlo stát, kdybyste uhodil čarodějku?”</p>
<p>V duchu si pomyslela: S těmi pěstmi byste mě nejspíš první ranou zabil, a proto vás musím udržovat ve strachu.</p>
<p>„To vy jste na mě poslala drsnou muziku, že jo?”</p>
<p>Povzdechla si. „Drsnou hudbu nikdo neovládá, pane Vespodhuji, to přece víte sám. Začne se ozývat, když už mají lidé něčeho dost. Nikdo neví, kde začíná. Lidé se rozhlížejí, jeden zachytí pohled toho druhého, nenápadně na sebe kývnou, a to vidí další lidé. <emphasis>Jiní</emphasis> lidé zachytí <emphasis>jejich</emphasis> pohled a tak, nesmírně pomalu, začíná drsná hudba. Někdo si vezme lžíci a začne s ní klepat o talíř, pak někdo jiný začne bušit korbelem do stolu, přidají se boty, které začnou dupat na podlahu, a dupou hlasitěji a hlasitěji. Je to rozzlobený zvuk, takový, který vydávají lidé, když už mají něčeho dost. Chcete se té hudbě postavit?”</p>
<p>„Vy jste nějaká chytrá, co?” zavrčel Vespodhuj. „S tím vaším pometlem a černou magií a chtěla byste komandovat <emphasis>vobyčejný</emphasis> lidi!”</p>
<p>Musela ho skoro obdivovat. Neměl na světě jediného přítele, brodil se ve vlastní špatnosti a - Tonička začichala, ano, z dolního okraje noční košile mu odkapávala moč, a přesto byl natolik hloupý, že mluvil tímhle způsobem. „Ne chytrá, pane Vespodhuji, jen chytřejší než vy. A to není moc těžké.”</p>
<p>„Jo? Jenže chytrost vás vobyčejně dostane do maléru. Taková žába jako vy a strká nos do věcí jinejch lidůch… Co budete dělat, až ta muzika přijde zahrát <emphasis>vám</emphasis>, he?”</p>
<p>„Běžte, pane Vespodhuji. Zmizte odsud. Je to vaše poslední šance,” řekla. A byla to nejspíš pravda, protože už začala rozeznávat jednotlivé hlasy.</p>
<p>„Dobrá, a dovolilo by její veličenstvo vobyčejnýmu člověku, aby si aspoň vobul křusky?” ušklíbl se jízlivě. Natáhl se pro ně na místo vedle postele, ale pana Vespodhuje jste mohli přečíst tak snadno jako velmi slabou knížečku, takovou, co má na všech stranách otisky upatlaných prstů a místo záložky kůži od špeku.</p>
<p>Vstal a rozháněl se pěstmi.</p>
<p>Ustoupila o krok dozadu, zachytila jeho zápěstí a vypustila bolest. Cítila, jak jí protéká paží, která ji začala brnět, pokračovala do sevřené dlaně a prstů a pak do Vespodhuje. Všechna bolest, kterou zažila jeho dcera, do něj udeřila v jediné vteřině. Odhodilo ho to přes celou kuchyň a muselo to v něm spálit všechno kromě základního zvířecího strachu. Vyrazil k rozviklaným zadním dveřím jako splašený býk, proběhl jimi, aniž se zdržoval jejich otvíráním, a zmizel ve tmě.</p>
<p>Zadívala se ke stodole, kde svítila lucerna. Podle Bábi Zlopočasné jste necítili bolest, kterou jste nesli, ale byla to lež. Potřebná lež. Cítili jste tu bolest, a protože nebyla <emphasis>doopravdy</emphasis> vaše, dokázali jste ji snášet, ale po jejím odchodu jste se cítili slabí a vyvedení z míry.</p>
<p>Když dorazil útočící, hlučící zastup, seděla Tonička tiše u spící dívky ve stodole. Zvuk se pohyboval všude kolem domu, ale dovnitř nepronikl, to bylo jedno z nepsaných pravidel. Bylo těžké uvěřit, že chaotická drsná hudba má pravidla, ale bylo tomu tak. Mohla znít třeba tři dny nebo utichnout hned první noc, ale když byla slyšet, nikdo se neodvážil vyjít z domu a nikdo by se neodvážil ani domů vracet, pokud to ovšem nebylo proto, aby poprosil o odpuštění, porozumění, nebo proto, aby si rychle sbalil svých pár švestek a zmizel. Drsnou hudbu nikdo neorganizoval. Přišla tak nějak na mysl všem najednou. Hrála, když lidé z vesnice uznali, že muž zbil svou ženu příliš tvrdě nebo psa příliš zuřivě, nebo když manželé, ať už žena nebo muž, zapomněli, že si vzali někoho jiného. Byly tady ovšem ještě další, temnější zločiny proti hudbě, ale o těch se veřejně nemluvilo. Někdy lidé dokázali hudbu zastavit, když si věci vysvětlili, našli společnou řeč a napravili své cesty, velmi často si ale sbalili věci, a dříve, než nastala třetí noc, zmizeli.</p>
<p>Vespodhuj si nedal napovědět, Vespodhuj se chtěl prát. Začala by rvačka a někdo by udělal něco hloupého, tedy něco ještě hloupějšího než předtím Vespodhuj. Pak by to zjistil baron a lidé by mohli přijít o obživu, což by znamenalo, že by museli opustit Křídu a přestěhovat se někam hrozně daleko, možná i celých třicet kilometrů, aby našli nová zaměstnání a začali nový život mezi cizinci.</p>
<p>Toniččin otec měl dokonalé instinkty. Opatrně a pět minut po tom, co drsná hudba utichla, otevřel pomalu dvířka ve vratech stodoly. Věděla, že ho to přivádí do rozpaků, protože byl vážený muž, ale v téhle chvíli byla jeho dcera mnohem důležitější než on. Čarodějka od nikoho rozkazy nepřijímá a věděla, že ho k tomu donutili ostatní.</p>
<p>Usmála se na něj, a on si sedl vedle ní do sena, zatímco drsná hudba nenašla nic, co by mohla zbít, kamenovat nebo oběsit. Pan Bolavý v žádném případě neplýtval slovy. Rozhlédl se kolem a pohled mu padl na malý uzlíček, spěšně zabalený do sena a pytloviny, který Tonička odložila na místo, kde ho dívka neuvidí. „Takže je pravda, že se čekala?”</p>
<p>„Ano, tati.”</p>
<p>Jak se zdálo, Toniččin otec se chvíli díval do prázdna. „Bude lepší, když ho nenajdou,” řekl po chvilce.</p>
<p>„Ano,” přikývla.</p>
<p>„Někteří sousedi mluvili o tom, že ho pověsí. Byli bychom je, samozřejmě, zastavili, ale byla by to ošklivá pranice, protože část lidí byla pro a část proti. Rozlezlo se to vesnicí jako jed.”</p>
<p>„Já vím.”</p>
<p>Chvilku seděli mlčky. Pak se otec podíval na spící dívku. „Jakpak jsi jí pomohla?” zeptal se.</p>
<p>„Udělala jsem všechno, co jsem mohla,” odpověděla Tonička.</p>
<p>„A udělala jsi pro ni tu věcičku s tím odebráním bolesti, hm? Odnesla jsi ji?”</p>
<p>Povzdechla si. „Ano, ale to není všechno, co bych měla odnést. Potřebuju rýč, tati. Pohřbím to malé ubožátko v lesích, někde, kde ho nikdo nenajde.”</p>
<p>Zadíval se stranou. „Přál bych si, abys tyhle věci dělat nemusela, Toničko. Ještě ti nebylo šestnáct a já tě vidím pobíhat kolem a pečovat o lidi a obvazovat je, ošetřovat a dělat bůhvíco všechno. Neměla by sis toho tolik nakládat.”</p>
<p>„Hm, já vím,” přikývla Tonička.</p>
<p>„<emphasis>Proč</emphasis>?” zeptal se naléhavě.</p>
<p>„Protože ostatní lidé to nedělají nebo nechtějí dělat nebo nemohou, proto.”</p>
<p>„Ale to přece není <emphasis>tvoje</emphasis> věc, že ne?”</p>
<p>„Já jsem si z toho udělala svoji věc. Jsem čarodějka. Tak to my děláme. Když to není ničí věc, je to <emphasis>moje</emphasis> věc,” odpověděla Tonička bez zaváhání.</p>
<p>„No jo, ale my jsme si mysleli, že budeš jen tak svištět sem a tam na koštěti a takové legrace, a ne že budeš stříhat starým ženským nehty na nohou.”</p>
<p>„Víš, oni lidé nechápou, co je opravdu třeba,” potřásla Tonička hlavou, „protože prostě nemyslí… Vezmi si starou paní Punčochářovou, která na celém světě nemá nikoho, jen svou kočku a pěknou dávku artritidy. Lidi jí často donesou něco k jídlu, to je pravda, ale nikdo si nevšiml, že už si sama nedokáže ostříhat nehty na nohou a ty že jí přerostly a propletly se tak, že si už skoro rok nemůže vyzout boty! Místní lidé jsou fajn, když jde o jídlo a sem tam nějakou tu kytičku pro potěšení, ale když se věci zkomplikují a zašmodrchají, tak se k tomu neznají. Takových věcí si všímají čarodějky. No, je tady nějaké to svištění na koštěti, to je pravda, ale většinou jenom proto, abychom se rychleji dostaly tam, kde se něco pokazilo.”</p>
<p>Její otec nejisté potřásl hlavou. „A tobě se to líbí?”</p>
<p>„Ano.”</p>
<p>„Ale <emphasis>proč</emphasis>?”</p>
<p>Zatímco ji otec upřeně pozoroval, Tonička se nad tím musela chvilku zamyslet. „No, víš, tati, vzpomínáš, jak babička Bolavá vždycky říkala: ,Nakrmte ty, kdož jsou hladoví, oblečte ty, kdož jsou nazí, a promluvte za ty, kdož jsou němí?’ Víš, a já si myslím, že by se tam našlo i místo pro: ,Zvedni těm, kteří se nedokážou ohnout, podej těm, kteří se nedokážou natáhnout, a pokliď těm, kteří už nemají dost sil’, nemyslíš? A protože občas zažiješ tak krásný den, že ti zaplatí všechny ty špatné dny, a v takové chvíli na okamžik zaslechneš, jak se svět otáčí,” odpověděla Tonička. „Jinak ti to vysvětlit neumím.”</p>
<p>Otec se na ni díval pohledem plným užaslé pýchy. „A ty si myslíš, že to za to opravdu stojí, co?”</p>
<p>„Ano, tati.”</p>
<p>„Pak jsem na tebe pyšný, <emphasis>džigit</emphasis>, to děláš opravdu chlapskou práci.”</p>
<p>Použil přezdívku, kterou znali jen členové rodiny, a tak ho hezky políbila a nesnažila se mu vysvětlit, že je více než nepravděpodobné, že by vůbec nějaký chlap dělal tu práci co ona, natož aby ji zvládl. „Co teď uděláš s Vespodhujovými?” zeptala se.</p>
<p>„Říkali jsme si s mámou, že bychom paní Vespodhujovou i s dcerou mohli na nějakou chvíli vzít k nám a…” Pan Bolavý se odmlčel a vrhl na Toničku podivný pohled, jako kdyby z ní měl strach… „Víš, děvče, ono to není nikdy tak docela jednoduché. Svat Vespodhuj byl jako mladý docela slušný mládenec. Nebylo to nejchytřejší štěně ve vrhu, přiznávám, ale svým způsobem vážně docela slušný. To jeho otec, to byl šílenec. V té době byly věci mnohem drsnější a pro ránu se nechodilo daleko, a když dítě neposlechlo, muselo čekat pohlavek, ale Sváťův táta měl takový široký kožený opasek se dvěma přezkami a stačilo, když se mu nelíbilo, jak se na něj Svat podíval, a už se s ním oháněl. To nepřeháním. Vždycky říkal, že dá tomu klukovi lekci.”</p>
<p>„No, zdá se, že se mu to vážně podařilo,” zabručela Tonička, ale otec pozvedl ruku.</p>
<p>„No, a pak tady byla Mařenka,” pokračoval. „Nedá se říci, že Svat a Maruška byli pro sebe jako stvoření, protože ve skutečnosti nebyli ani jeden ani druhý stvoření pro nikoho, ale myslím, že spolu byli docela šťastní. V tom čase byl Svat honákem, putoval se stády a hnal je s ostatními daleko, často až do velkých měst. Nebylo to zaměstnání, k němuž by člověk potřeboval moc chytrosti nebo vzdělání, a je možné, že některé z těch ovcí byly chytřejší než on, ale byla to práce, kterou bylo třeba udělat, a dostával za ni plat a na tom nebylo nic špatného. Potíž byla, že někdy nechával Mařenku celé týdny samotnou a…” Toniččin otec se v rozpacích odmlčel.</p>
<p>„Vím, co se mi chystáš říct,” řekla Tonička, aby mu pomohla, ale on si jejích slov nevšímal.</p>
<p>„Víš, a zase… ona nebyla zlá holka,” pokračoval. „Ona asi nikdy tak docela nepochopila, o co vlastně jde, a nebyl nikdo, kdo by jí to vysvětlil, a kolem pořád chodili různí cizinci a pocestní. Někteří z nich byli vážně moc pěkní chlapi.”</p>
<p>Toničce ho bylo líto, jak tam seděl celý v rozpacích a celý se kroutil, protože teď měl své malé holčičce vyprávět věci, které by jeho malá holčička neměla vědět.</p>
<p>Tak se k němu znovu naklonila a políbila ho na tvář. „Já <emphasis>vím</emphasis>, tati, já <emphasis>opravdu vím</emphasis>. Jantara není jeho dcera, že?”</p>
<p>„Hm, nic takového jsem neřekl, že ne? Mohla by být,” dodal neohrabaně.</p>
<p>A v tom to nejspíš všechno vězelo, pomyslela si Tonička. Možná, že kdyby měl Svat Vespodhuj jistotu, ať už takovou či takovou, mnohem lépe by se vyrovnal s tím hrozným „možná”. Možná. Ale člověk nikdy neví.</p>
<p>Jenže žádnou jistotu neměl a bývaly dny, kdy si myslel, že ví, a jiné dny, kdy si myslel jen to nejhorší. A v muži, jako byl Vespodhuj, kterému je myšlení cizí, se tyhle temné myšlenky převalovaly tak dlouho, až se zapletly a pomotaly mu mozek. A když přestane mozek myslet, nahrazuje ho většinou pěst.</p>
<p>Otec ji pozoroval velmi obezřetně. „Ty o podobných věcech víš?”</p>
<p>„Říkáme tomu obcházení domů. Dělají to všechny čarodějky. Prosím tě, táto, zkus mě pochopit. Viděla jsem děsivé věci a některé z nich byly ještě horší o to, že byly… hm, vlastně docela normální. Všechna ta malá tajemství za zavřenými dveřmi, tati. Hezké věci, ale taky ošklivé, o kterých nemám v úmyslu ti povídat. Je to součást toho, být čarodějkou! Naučíš se věci vycítit.”</p>
<p>„Víš, život není pro žádného z nás procházka růžovým sadem…,” začal otec. „Pamatuju si, jak jednou…”</p>
<p>„Víš, kousek od Dílů žila jedna stará paní,” přerušila ho Tonička. „A ta zemřela ve své posteli. Na tom není nic špatného, prostě už jí došel život. Jenže tam ležela dva měsíce, než se někdo začal zajímat, co s ní je. Ti lidé kolem Dílů jsou trochu divní. Nejhorší ale bylo, že se její kočky nemohly dostat ven a začaly se živit starou paní. Víš, ona byla za živa do koček blázen a asi by proti tomu nic neměla, ale jedna z nich v její posteli vrhla koťata. Tedy v její smrtelné posteli. Bylo potom hrozně těžké najít těm koťátkům domov a museli jsme hledat dost daleko, na místech, kde lidé ten příběh neslyšeli. A byla to překrásná koťátka s modrýma očima.”</p>
<p>„Ehm,” začal otec opatrně. „Když říkáš v její smrtelné posteli’, tak myslíš…”</p>
<p>„Ano, když tam stará paní pořád ještě ležela,” přikývla Tonička. „Ano, musím se zabývat i mrtvými lidmi. Poprvé většinou trochu zvracíš, ale pak si uvědomíš, že smrt je jednoduše… součástí života. Dost ti pomůže, když si to představíš jako seznam věcí, které musíš udělat, a děláš je hezky jednu po druhé. Taky si někdy trochu popláčeš, ale to už patří k věci.”</p>
<p>„Copak ti nikdo nepomůže?”</p>
<p>„Ale ano, několik ženských mi pomohlo, když jsem u nich zaklepala, ale jinak stará paní nikoho nezajímala. Někdy se to tahle prostě stane. Lidé se někam vytratí.” Odmlčela se. „Tati, že pořád ještě nepoužíváme tu starou kamennou stodolu? Nemohl bys přesvědčit pár mládenců, aby mi ji pořádně vyčistili?”</p>
<p>„Samozřejmě,” přikývl otec. „A nebude ti vadit, když se tě zeptám proč?”</p>
<p>Tonička slyšela v jeho hlase uctivost - teď mluvil s čarodějkou. „Dostala jsem takový nápad,” odpověděla mu. „Myslím, že bych tu stodolu mohla skvěle využít. Zatím je to sice jen taková myšlenka, ale pořádný úklid jí rozhodně neuškodí.”</p>
<p>„No, pořád ještě se cítím opravdu pyšný, když tě tu a tam vidím letět na koštěti sem nebo tam,” usmál se otec. „To je magie, že?”</p>
<p>Každý chce, aby magie existovala, pomyslela si Tonička, a co jim můžeš říct? Ne, magie neexistuje? Nebo: Ano, existuje, ale je to něco úplně jiného, než si představujete? Každý chce věřit, že dokážeme změnit svět lusknutím prstů. „Vyrábějí je trpaslíci,” odpověděla, „a já nemám nejmenší představu, jak to dělají. Nejtěžší trik je se na nich udržet.”</p>
<p>Drsná hudba už utichla, možná proto, že tady neměla co na práci, nebo možná proto, že - a to bylo dost pravděpodobné - když se drsní muzikanti vrátí včas do hospody, bude ještě čas na nějakého toho panáka, než hospodský zavře.</p>
<p>Pan Bolavý vstal. „Myslím, že bychom měli to děvče vzít domů, co myslíš?”</p>
<p>„Mladou ženu,” opravila ho Tonička a sklonila se nad ní.</p>
<p>„Cože?”</p>
<p>„Mladou ženu,” opakovala Tonička. „Zaslouží si alespoň tohle. Ale myslím, že bych ji měla nejdřív vzít někam jinam. Potřebuje víc pomoci, než kolik jí můžu dát. Mohl bys mi někde sehnat kus pořádného provazu? Mám na koštěti samozřejmě kožený řemen, ale mám strach, že to nebude stačit.” Zaslechla zašustění nahoře na seně a usmála se. Někteří přátelé jsou neuvěřitelně spolehliví.</p>
<p>Zdálo se, že je pan Bolavý v šoku. „Ty ji chceš někam odvézt?”</p>
<p>„Není to daleko. Musím. Podívej, nedělej si starosti. Jen ať jí maminka připraví postel, budu s ní brzo nazpět.”</p>
<p>Otec ztišil hlas. „Jsou to oni, že? Pořád ještě tě sledují?”</p>
<p>„No,” odpověděla Tonička, „oni tvrdí, že ne, ale víš, jak jsou Nac mac Fíglové prolhaní?”</p>
<p>Byl to dlouhý a těžký den, a navíc ošklivý, jinak by nebyla tak nespravedlivá, ale - kupodivu - shora se neozval žádný protest, jímž by se prozradili. K vlastnímu překvapení zjistila, že naprostá nepřítomnost Fíglů na ni působí skoro stejně tísnivě jako jejich předávkování.</p>
<p>Pak ale ke svému potěšení zaslechla tenký hlásek: „Ha, ha, ha, tož včilkaj nás nenachytala, co, ogaři? Zme byli potichu, jak dyž myši! Velká malá bosorbaba nemá ani za mak podezření! Hej, kemové? Ogaři?”</p>
<p>„Tož, Poťapaný Vilíku, přísahám, že nemáš v lebezni mozku, ani co by brablenec odnesl,” ozval se podobný, nesmírně rozzlobený hlas. „Kterú partiju z tej věty ,a včilkaj živá duša nevypustí z papule ani to najkratší prání?’ si nekapíroval? Oh, kristusmaríja!”</p>
<p>Poslední slova byla následována hojným šustěním.</p>
<p>Pan Bolavý se začal nervózně rozhlížet, pak zvedl pohled nahoru a přisunul se k Toničce. „Poslyš, abys věděla, matka si o tebe dělá velké starosti. Víš, že se znovu stala babičkou, že? Je na ně na všechny tak pyšná! A na tebe taky, samozřejmě,” pospíšil si. „Jenže víš, celé tohle čarodějnické řemeslo není právě to, co by mladík u své vyvolené hledal. A teď, když jste ty a mladý Roland…”</p>
<p>Tonička se s tím vyrovnala. Poradit si s věcmi a vyrovnat se s nimi, to byla součást řemesla každé čarodějky. Její otec vypadal tak zoufale, že si rychle nasadila veselý obličej a řekla: „Na tvém místě, tati, bych šla domů a pořádně se vyspala. Já už si s tím poradím. Jak jsem si všimla, támhle na stěně visí provaz, ale jsem si jistá, že teď už ho nebudu potřebovat.”</p>
<p>Zdálo se, že se mu při jejích slovech ulevilo. Nac mac Fíglové dokázali člověka, který je opravdu dobře neznal, ošklivě znervóznit, ale když se tak nad tím zamyslela, dokázali vás znervózňovat tak dlouho, jak dlouho jste je znali. Jakmile se vám do života jednou připletli Fíglové, velmi rychle se změnil.</p>
<p>„Byli jste tady od začátku?” zeptala se, jakmile za sebou otec zavřel dvířka ve vratech.</p>
<p>Shora chvilku pršely kousky sena a celí Fíglové.</p>
<p>Zlobit se na Fígly bylo stejné, jako rozzlobit se na kus lepenky nebo na počasí. Nebyl v tom žádný rozdíl. Jenže ona musela pokračovat, protože teď už se z toho stala jakási tradice.</p>
<p>„Robe Kterýtene! Slíbil jsi mi, že mě nebudete špiclovat!”</p>
<p>Rob pozvedl ruku. „No, tož ja, toť pravda, šak ba, ale tuto došlo k temuto toto… nedosporozumění, slečno, páč my sme vůbec netoto na tě… nenasísali, nešpehúňali, kdeže! No, že ne, chlopi?”</p>
<p>Modročervená vrstva, která teď pokrývala celý mlat, pozvedla hlas ve sboru očividných lží a křivých přísah. Sbor utichl, když si všimli jejího výrazu.</p>
<p>„Poslyš, Robe, řekni mi, proč ty musíš lhát, i když tě člověk přistihne přímo při činu?”</p>
<p>„Ahá, tak to je na moju dušu lehký, slečinko,” odpověděl Rob Kterýten, který byl technicky náčelníkem Fíglů. „Helejte, a jakej by podle vás mělo smysl vrdlouhat, dyž byste vážně nic zlýho neurobila? Aha! A teďkom sem hluboce poraněnej, až do mej vniternejch drobů, páč mý dobrý meno bylo utržený vod cti a potrusený,” prohlásil se širokým úsměvem. „Kolik mockrát sem vám vrdlouhal, slečinko?”</p>
<p>„Sedm set třiapadesátkrát,” odpověděla Tonička. „Pokaždé, když jsi slíbil, že se nebudete plést do mých věcí.”</p>
<p>„Tož ja,” zabručel Rob Kterýten, „nále tož dyž ste pořáď naša velká malá bosorbaba.”</p>
<p>„Možná ano, možná ne,” odpověděla trochu povýšeně, „ale teď už jsem rozhodně mnohem více velká a mnohem méně malá, než jsem bývala.”</p>
<p>„A též kolikrát větší bosorbaba,” ozval se veselý hlásek. Tonička se ani nemusela dívat, kdo to mluví. Jen Poťapaný Vilík do toho dokázal šlápnout tak, že v tom byl hned až po uši. Podívala se dolů do jeho spokojeně rozzářené, špinavé tvářičky. A navíc nikdy nepochopil, co vlastně vždycky dělá špatně. Bosorbaba! Znělo to dost ošklivě, ale pro Fígly byla každá čarodějka bosorbabou bez ohledu na věk. Nemysleli tím nic špatného - hm… no, nejspíš tím nemysleli nic špatného, ale jistotu člověk nikdy neměl. Pravda je, že Rob Kterýten se při tom občas usmál, ale nebylo to jejich vinou, že pro někoho, kdo měřil osmnáct centimetrů, to znamenalo osobu, která si češe vlasy hráběmi a má zuby horší než stará ovce. Když vám někdo říká „baba”, když je vám devět, je to docela legrace. Když je vám ale šestnáct, máte za sebou opravdu těžký a ošklivý den a jste nevyspalá a potřebovala byste se moc, ale doopravdy moc vykoupat, tak už vám to tak zábavné nepřipadá.</p>
<p>Rob Kterýten si toho musel všimnout, protože se obrátil ke svému bratrovi a prohlásil: „Možu ti připomnět, že sou vobčas takový chvilky, že by bylo lepčejší, dyž bys strčil tu svoju křivú lebezňu kačeně hore řiťú, než aby sis pustil papulu na vandr?”</p>
<p>Poťapaný Vilík sklopil pohled k palcům vlastních nohou. „Tož vodpusť, Robe, ale dyž totok… vona toť kolevá žádná kačena nejni.”</p>
<p>Náčelník fíglího kmene se podíval na děvče tiše spící na podlaze pod pokrývkou, a najednou bylo všechno vážné.</p>
<p>„Dybysme tu byli, když ju začal řezat, bylo by to s tým pazgřivcem mizerným zle dopadlo, to ti teda prám narovno,” prohlásil Rob Kterýten.</p>
<p>„No, tak je vlastně lepší, že jste tady nebyli,” odpověděla mu Tonička. „Nechcete přece, aby lidé s rýči vytáhli k vašemu pahorku, že ne? Držte se mi od habounů dál, to vám povídám. Víte, že jsou z vás nervózní. Když jsou lidé nervózní, tak se začnou zlobit. Ale když už tady jste, můžete být užiteční. Potřebovala bych dostat tuhle chudinku nahoru do pahorku.”</p>
<p>„Jasná věc, to kapírujem,” přikývl Rob. „Nebyla to snáď vona sama, myšluju jako kelda, kdo nás sem poslal?”</p>
<p>„Ona o tom věděla? <emphasis>Žanina</emphasis> o tom věděla?”</p>
<p>„No, tož totok já nemožu řéct,” odpověděl nejisté a nervózně. Tonička věděla, že vždycky, když mluvil o své ženě, znervózněl. Opravdu ji bezmezné miloval a jen představa, že by se jeho směrem zamračila, působila, že se mu kolena měnila v rosol. Život ostatních Fíglů se skládal povšechně ze rvaček, zlodějských výprav a nevázaných pitek a tu a tam věnovali chvilku jídlu, které většinou ukradli, a praní prádla, kterému se pokud možno co nejdéle vyhýbali. Jenže Rob Kterýten, jako keldin manžel, musel dělat ještě Vysvětlování, a to pro Fígla nikdy nebyl lehký úkol.</p>
<p>„Žanina kapíruje věci, má fištróna, šak ju znáte,” odpověděl a díval se stranou. V tom okamžiku jí ho přišlo líto. Je asi lepší dostat se mezi dva mlýnské kameny než mezi keldu a bosorbabu, pomyslela si.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3 </strong></p><empty-line /><p><strong>Ti, kdož dlí ve spánku</strong></p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p><empty-line /><p> Měsíc, který už byl hodně vysoko, změnil svět v černostříbrnou skládačku plnou ostrých úhlů a Tonička s Fígly mířila na důliny. Nac mac Fíglové se v případě potřeby dokázali pohybovat naprosto nehlučně. Několikrát už takhle nesli i Toničku a byla to vždycky klidná, rychlá a příjemná jízda, zvláště když se v průběhu minulého měsíce nebo dvou vykoupali.</p>
<p>Každý pasák z hor dříve nebo později zahlédl fíglí pahorek. Nikdo o tom ale nikdy nemluvil. O některých věcech bylo lépe mlčet, jako třeba o skutečnosti, že na místech, kde žili Fíglové, se ztrácelo mnohem méně jehňat než na vzdálenějších místech Křídy, i když je třeba přiznat, že <emphasis>nějaké</emphasis> ovce se ztratily. Byla to buď slabá jehňata nebo opravdu ty nejstarší bahnice (Fíglové milovali staré, vyzrálé skopové, takové to maso, které můžete žvýkat celé hodiny). Stáda ale byla pod ochranou a hlídána a hlídači si vzali svou mzdu. Kromě toho se pahorek nacházel velmi blízko místa, kde leželo všechno, co zůstalo z pojízdné pastevecké chaty babičky Bolavé, a to byla prakticky svatá půda.</p>
<p>Když se přiblížili, ucítila Tonička rozptýlený kouř, který stoupal trnitým houštím. No, mělo to teď tu výhodu, že už nemusela sklouznout dolů šachtou přímo do podzemí. Bylo to docela v pořádku, když vám bylo devět, ale když vám bylo skoro šestnáct, bylo to nedůstojné a ponižující, obvykle jste si zkazili slušné šaty, a i když by to byla nahlas nepřipustila, bylo tam příliš těsno, než aby se cítila pohodlně.</p>
<p>Jenže Žanina, kelda, provedla různé změny. Nedaleko pahorku byla stará křídová šachta, kam se dalo projít podzemní chodbou. Kelda poručila mládencům, aby na ní zapracovali s pomocí kusů pokřiveného železa a velké plachty, kterou „našli” díky oné šťastné náhodě, která „provázela” většinu jejich podobných nálezů. Pořád ještě to vypadalo jako obyčejná křídová jáma, ale byla hustě obrostlá ostružiním a Fíglové k ní nasměrovali všechny okolní plazivky, včetně Jindřicha Šplhouna a Pokroucené Bětky, takže dovnitř by nenašla cestu snad ani myš. Voda tudy protékala a díky kusům železa kapala v několika místech do připravených sudů. Tak vznikl mnohem větší prostor na vaření a vešla se tam pohodlně dokonce i Tonička, když nezapomněla a zavolala včas své jméno. Neviditelné ruce pak zatáhly za provázky a lanka, a v neprůchodném, trnitém houští se jako zázrakem otevřela cestička. Kelda tam dole měla dokonce svou vlastní koupelnu, ale ostatní Fíglové se koupali, jen když jim to připomněla nějaká výjimečná událost, třeba zatmění Měsíce.</p>
<p>Jantara zmizela v šachtě a Tonička netrpělivě čekala u toho správného místa pichlavého porostu, dokud se zelená stěna „magicky” nerozestoupila.</p>
<p>Žanina, kelda, kulatá skoro jako fotbalový míč a s jedním dítětem pod každou paží, už na ni čekala.</p>
<p>„Mám velkú radosť, že tě zase vidím, Toničko,” vítala ji a z nějakého důvodu to znělo podivně, jako kdyby sem podobná slova nepatřila. „Sem prála ogárkom, haby si vyrazili ven a vypustili nějakú tu paru,” pokračovala kelda. „Toto je robská robota a nic pěkného, šak víme, a ty se mnú budeš jisto súhlasiť. Položili ju vedle ohňa a já už začala s konejšivkama. Myšluju, že bude faň, ale musím řéct, žes dneskaj v noci odvedla dobru robotu. Ani ta tvoja proslavená napučená paňa Zlopočasná by to nemohla urobit lepší.”</p>
<p>„Naučila mě, jak odebrat člověku bolest,” řekla Tonička.</p>
<p>„Ale co nepraš?” řekla kelda a vrhla na Toničku podivný pohled. „Enem dúfám, že nikdá nepřinde čas, abys olutovala deň, kdyvá ti urobila tutok… laskavost.”</p>
<p>V té chvíli se v tunelu, který vedl do pahorku, objevilo několik Fíglů. Vrhali rozpačité pohledy střídavě na svou keldu a na bosorbabu, a nakonec jeden z nich, kterého si zřejmě zvolili za mluvčího, řekl: „Tož ně, že bysme vás chtěli vyrušovat nebo se vám plantať do řeči, ale uvařili sme tuto takovej malej gáblik jako druhou večeru a Rob prál, nechť sa optáme, estli si malá velká bosorbaba nechce dat malej křoupanec?”</p>
<p>Tonička se nadechla nosem. Ve vzduchu bylo rozhodně něco cítit, vůně, jakou můžete očekávat, když se ovčí maso dostane do styku, například, s rozpálenou pánví. Dobrá, pomyslela si, víme, že to dělají, ale mohli by mít alespoň tolik slušnosti, aby mi to nedělali přímo před nosem!</p>
<p>Mluvčí Fíglů si musel uvědomit, co si Tonička asi myslí, protože hubenýma rukama sevřel okraj svého špinavého kiltu a začal s ním prudce kroutit, jak to mají Fíglové ve zvyku, když se chystají vyslovit nějakou nebetyčnou lež. Pak pokračoval. „Nó, teda, já slyšel, že dyž se vařila zelenina, vodkáďsi padnul neščasnou náhodou do panvice kus béhovada, a ogaři sa to masisko pokúšali vytáhnúť, ale no, šak znáte, jaké béhovada sú tvrdohlavé, a onto masisko zpanikařilo a bránilo sa. Tož ho tam nechali.” Očividná úleva, že se mu podařilo zkonstruovat jakousi poměrně přijatelnou omluvu, navedla mluvčího, že se pokusil dodat svému vyprávění ještě větší věrohodnosti, takže pravil: „Tož já myšluju, že ono to béhovado asi spáchalo sebezavražďéní, páč celý dni nemělo na robotu nic inýho, než žrat trávu.”</p>
<p>S nadějí ve tváři se podíval na Toničku, aby zjistil, jestli to zabralo, ale to už se ozvala kelda a prohlásila ostrým hlasem: „Malej Medohubej Jocku, vrať se tam nazpátky a říkni, že velká malá bosorbaba si dá vobloženej chleba se skopovym, jasné?” Pak se podívala na Toničku a řekla: „Žádný hádání, cérečko. Mně sa zdá, že sotva stojíš na nohách a možeš vyplut dušu chtěním kusu dobrého teplého pokrmu. Já kapíruju, že sa bosorbaby starajou o každýho, akoráť né o sebe. Tak utěkajte, ogaři.”</p>
<p>Tonička pořád ještě cítila napětí ve vzduchu. Kelda na ni dál upírala vážný a zkoumavý pohled. Pak Žanina řekla: „Pamatuješ si včerajšek?”</p>
<p>Znělo to jako hloupá otázka, ale Žanina nikdy nebyla hloupá. Nad tím bylo třeba se zamyslet, i když jediné, po čem Tonička toužila, byl kus nějaké sebevražedné ovce a pár hodin pořádného spánku.</p>
<p>„Včera - no, teď už je to asi předevčírem - mě zavolali do Bezkroužkovic,” začala zamyšleně. „Tamní kovář nebyl dostatečně opatrný při práci s výhní, ta se mu otevřela a žhavé uhlí mu popálilo celou jednu nohu. Ošetřila jsem ho a odebrala mu bolest, kterou jsem vložila do kovadliny. Za to jsem dostala deset kilo brambor, tři vydělané jelení kůže, půl kbelíku hřebíků, jedno staré, ale ještě zachovalé prostěradlo, které se dá použít na obvazy, a jeden malý hrneček ježčího sádla. Kovářova žena přísahala, že je to skvělý lék na záněty hlasivek, střev a dalších trubic. Taky jsem se u nich opravdu dobře najedla. Pak, když už jsem tam byla, jsem zašla do Mnohokroužkovic, kde jsem se musela podívat na pana Kolemchodě, který má jistý malý problém. Zmínila jsem se mu o ježčím sádle a on prohlásil, že je to úžasný lék na jisté malé problémy, a vyměnil se mnou ten malý hrneček za celou šunku. Paní Kolemchoďová mi uvařila čaj a nechala mě, abych si natrhala bušlový košík laskavky nakladačky, která jí roste na zahradě v takovém množství, že jsem to nikde jinde neviděla.” Tonička se na okamžik odmlčela. „Tak. Potom jsem se ještě zastavila v Rozumkonci, abych vyměnila jeden obklad, pak jsem se zaskočila podívat na barona, a pak, samozřejmě, jsem měla celý zbytek dne jenom pro sebe! Vcelku to zase nebyl tak špatný den, protože lidi už byli zaměstnaní myšlenkami na jarmark, tak to prostě chodí.”</p>
<p>„Jak to chodí, tak to taky utíká,” odpověděla kelda, „a určito to byl deň plnej roboty a užitečnosti. Akorát že já měla celej den zlý tušení, co se tebe dotejkalo, Toničko Bolavá.” Když se Tonička chystala protestovat, zvedla Žanina ruku stejně hnědou a velkou jako lískový oříšek. „Toničko, ty přec víš, že nad tebou držím ochráncovskou ruku. Dyť seš konec konců bosorbaba kopců a já mám tu moc, že tě možu pozorovat ve svojí hlavě, a hlídám tě, lebo to někdo dělat mosí. Vím, že to víš, lebo si múdrá, a taky vím, že přede mnú děláš, že to nevíš, taják já dělám, že nevím, že ty děláš, že nevíš, ale víš, ale ty víš aj to, že já vím, že ty děláš, že nevíš, ale že aj já dělám, že to nevím, je to tak?”</p>
<p>„Možná, že bych tomu porozuměla, kdybych měla tužku a papír a mohla si to napsat,” odpověděla jí Tonička a pokusila se celou věc odbýt smíchem.</p>
<p>„To nejni žádnej špás! Já ťa merčim ve svý hlavě koldokola v mračnách! Samý nebezpečí kolevá tebe! A co je najhoršího, že já tuto nevidím, odkáď sa má objevit! A to néni v richtiku!”</p>
<p>Právě když Tonička otvírala ústa, přidupala chodbou přehršel Fíglů, kteří mezi sebou nesli talíř. Tonička si nemohla nevšimnout, protože čarodějky si vždycky všímají, když si mohou všímat, že modrý ornament na okraji talíře je úplně stejný jako ten, co zdobí druhý nejlepší servis její matky. Zbytek talíře byl zakryt velkým kusem skopového, které doplňovaly neloupané pečené brambory. Vonělo to úžasně a Toniččin žaludek tentokrát zvítězil nad jejím mozkem. Čarodějky se najedí tam, kde jim něco k jídlu dají, a jsou šťastné, že se najedly.</p>
<p>Maso bylo překrojeno napůl, i když půlka určená keldě byla o něco menší než ta Toniččina. Logicky vzato nemůžete mít jednu polovinu menší než druhou polovinu, protože pak to není polovina, ale lidé většinou vědí, co to znamená. Na druhé straně keldy mívají na svou velikost neuvěřitelnou chuť k jídlu, protože musí rodit děti.</p>
<p>Už nebyla chvíle vhodná k nějakým řečem. Jeden z Fíglů nabídl Toničce nůž, který ve skutečnosti sloužil jako fíglovský dvouručák, a pak pozvedl dost umaštěnou plechovku od konzervy, ve které byla strčená lžíce. „Ňákej došmak?” zeptal se ostýchavě.</p>
<p>To bylo na fíglí jídlo opravdu velmi noblesní, i když pravda byla, že Žanina se je snažila civilizovat, jak to jen šlo, alespoň do té míry, do jaké můžete civilizovat Fígly. Když nic jiného, tak už začali alespoň chápat, co se po nich asi chce. Na druhé straně Tonička věděla natolik své, že se měla na pozoru.</p>
<p>„Co je v tom dochucovadle?” zeptala se, i když věděla, o jak nebezpečnou otázku se jedná.</p>
<p>„Ahá, skvělej matroš!” prohlásil Fígl a zachřestil lžící v plechovce. „Planý jabka sou tam… a hořčicový semínko taky… a pěstovanej křen a slimákové… a divoký byliny a česnek a špryc s křížkem po funuse -” Jedno slůvko ale zadrmolil na Toniččin vkus příliš rychle.</p>
<p>„Slimáci?” nadhodila.</p>
<p>„No ja, samo, sou vopravdicky výživný, plný vitamínůch a minerálijů, pochopuješ, a taky těch tuto… protéjnúchů a víš ty, co je na nich najlepčejší? Že dyž do nich píchneš dost česneka, tož chutnajú po česneku!”</p>
<p>„A <emphasis>po čem</emphasis> chutnají, když do nich <emphasis>nedáte</emphasis> dost česneku?” zeptala se Tonička.</p>
<p>„Po slimákách,” odpověděla kelda, které se číšníků zželelo, „ale mosím říct, že je to dobrý jídlo, ďouče. Mládenci je vyháněj každou noc na pašu do králičího zelé a lučního salátu. Sou na moju dušu šmakézní a já mudruju, že by sa ti mohlo zamlúvat to, že v tom nejsú žádny čórky.”</p>
<p>No, tak to je vážně dobré, připustila v duchu Tonička. Fíglové kradli, vesele a notoricky, stejně tak ze sportu, jako z jiných důvodů. Na druhé straně, ke správným lidem, na správném místě a ve správný čas dovedli být <emphasis>velmi</emphasis> štědří a velkomyslní, a právě to se na štěstí dělo teď.</p>
<p>„Ale přece jenom… Fíglové farmaří?” řekla pak nahlas.</p>
<p>„Tož to né,” pospíšil si mluvčí Fígl, zatímco jeho druhové za ním ze sebe vyráželi dávivé zvuky a strkali si prsty do krku, aby tak pantomimicky naznačili, jak hluboce je její prohlášení znechutilo. „To nejni žádný farmaření, to pasení hovad, a to je vhodný pro malej národ, kerej je svobodnej duchem a miluje, dyž mu pod kilt fučíja větry! Je fakt, že dyby se ty hovada splašily, mohlo by to bejt trochu vo kejhák.”</p>
<p>„Tož zobni alespoň kúšček,” žadonila kelda. „Vono jim to dodá vodvahu.”</p>
<p>Je třeba říci, že nová fíglí kuchyně byla opravdu poměrně chutná. Možná je pravda, co se říká, pomyslela si Tonička, totiž že s česnekem se dá sníst skoro všechno. Snad kromě sladkého pudinku.</p>
<p>„Mojich mládenců si nevšímaj,” ozvala se Žanina, když se obě dosyta najedly. „Časy se měněj a já myšluju, že oni to kapírujou. To platí aj pro tebe. Jak sa cítíš?”</p>
<p>„No, vždyť víš,” odpověděla Tonička. „Unavená, nervózní a rozčílená. Tak nějak.”</p>
<p>„Moc pracuješ, cérečko. Taky mám strach, že sa pořádně nenajíš, a stačí sa pozřít, abych viděla, že taky málo spíš. Tak by mňa interesovalo, kdys naposled’ spala celu noc v pořádném lůžku se zhlavcem a duchnou? Daj si řéct, ty mosíš spať, dyž sa pořádně nevyspíš, tož nemožeš pořádně myšlovat. A strachuju se, že už brzo budeš potřebovat všecku silu, kolej jí enem máš. Chceš, abych ti udělala konejšivky?”</p>
<p>Tonička znovu zažívala. „Děkuju ti, Žanino,” potřásla hlavou, „ale myslím, že to nepotřebuju, jestli ti to nevadí.” V koutě prostoru byla malá hromádka nahrubo vydělaných ovčích kůží, z nichž ta poslední zřejmě náležela té nešťastnici, která se rozhodla rozloučit s krutým světem a spáchala sebevraždu. Vypadaly velice vábně. „Asi bych se měla zajít podívat na to děvče,” řekla Tonička. Ale jak se zdálo, její nohy se odmítaly hnout. „I když jsem si jistá, že je ve fíglím pahorku ve větším bezpečí než doma v posteli.”</p>
<p>„To ne,” řekla Žanina, když se Toničce pomalu zavřely oči. „Mnohem, <emphasis>mnohem</emphasis> bezpečnější než doma v lůžku.”</p>
<p>Když Tonička začala chrápat, Žanina vstala a vykročila chodbou do samotného pahorku. Jantara byla schoulená nedaleko ohně, ale Rob Kterýten kolem ní rozestavil část starších a chytřejších Fíglu To proto, že pokračoval večerní boj. Nac mac Fíglové se prali tak často, jako dýchali, a většinou ve stejnou dobu. Patřilo to k jejich existenci, šlo o jistý způsob života. Kromě toho, když jste necelé dvě pídě vysocí, musíte bojovat s celým světem, a proto je lepší se to naučit co nejdříve.</p>
<p>Žanina si sedla vedle manžela a chvilku pranici pozorovala. Mladí Fíglové se odráželi od stěn, od svých strýčků i od jiných, vzdálenějších příbuzných. Pak se obrátila k Robovi a řekla: „Robe, myšluješ, že svý kluky vychováváme správně?”</p>
<p>Rob Kterýten, který byl na Žanininy nálady citlivý, se na ni podíval přes spící dívku.</p>
<p>„No, tož ajta, o tom neni pochybování - hej, vidělas to? Vo-něco-menší-než-malej-Jock Jock kop Poťapanýho Vilíka do sotůrku! Úžasně zákeřný bojování, a to je teprvá sedm a půl cenťákůch velkej!”</p>
<p>„Jednoho dňa z něho bude veliký bojovník, Robe, tož to je pravda,” přikývla Žanina, „ale včilkaj…”</p>
<p>„Pokaždý jim řékám,” pokračoval Rob vzrušeně, zatímco jim nad hlavami přeletěl jeden z menších Fíglů, „dyž chcete uspět, musíte sa vždycky vrhnut na nepřátela, který je mnohokrát větší, než ste vy! Důležitý pravidlo!”</p>
<p>Žanina si povzdechla, když do stěny vedle nich s plesknutím narazil další mladý Fígl, několikrát zavrtěl hlavou a vrhl se zpět do pranice. Ublížit Fíglovi bylo skoro nemožné. Každý člověk, který by se z nevědomosti pokusil zašlápnout Fígla, by zjistil, že ten malý mužík, o kterém si myslel, že leží placatý pod podrážkou jeho boty, mu místo toho leze nahoru nohavicí, a od té chvíle už se mohly věci jen zhoršovat. Kromě toho, když už jste zahlédli jednoho Fígla, bylo kolem vás celé hejno těch, které jste nezahlédli, ale kteří zcela jistě zahlédli <emphasis>vás</emphasis>.</p>
<p>Možná mají habouni mnohem větší problémy, protože jsou mnohem větší než my, pomyslela si kelda. V duchu si povzdechla. Nikdy by to svému manželovi nepřiznala, ale někdy přemýšlela, jestli by se dal mladý Fígl naučit něco užitečného, jako třeba… účetnictví. Něco, co by jim umožnilo žít, aniž by se museli rozpleskávat o zeď, a nemuseli se v jednom kuse prát. Jenže, byli by to potom pořád ještě Fíglové?</p>
<p>„Mám starost o velkú malú bosorbabu, Robe,” řekla. „Neco nejni v richtiku.”</p>
<p>„Nále, dyť ona chtěla byť bosorbabou, cérko,” odpověděl jí Rob. „A teďkonc se mosí honit jak pes, taják aj my. Ale ona je tvrdá ranařka, šak víš. Kdo jiný by dokázal ulúbať Zimoděja k smrti a švácnúť Králku elfů panvicou na smažení? A vzpomeň na ten čas, dyž jí do tej lebezničky vlezla ta neviditelná ozruta, a ona s ňou zápasila a poslala ju pryč. Ta zná bojovat!”</p>
<p>„Tož toť, totok já všecko vim,” přikyvovala kelda. „Polúbila líco zimy, a tak zas přivolala jaro. To bylo cosi opravdu velikého, na moju dušu, ale měla v tu chvílu kol sebe mantel leta. A to byla tá sila, kterú ho ona zničila, neenem její vlastní. Ale provedla to dobře, o to nic, nenapadá mě niktoš iný, kdo by to vykonal lepší, ale včil sa mosi mět moc na pozoru.”</p>
<p>„A jakého nepřátela by mohla mět, abysme se mu nemohli postavit s ňou?” zeptal se Rob.</p>
<p>„Tož to je to, co nedokážu řéct,” zavrtěla Žanina hlavou, „ale v méj hlavě to vypadá zle. Dyž polúbila Zimoděja, zatřáslo to se mnú až do mojich kořenů, zatřáslo to světem, a mňa nepadlo nic iného, než že by to mohli byt ti, co dlíja ve spaní. Robe, ty si daj dobrý pozor a ohlídaj ju vícej než enem jedným okem!”</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4 </strong></p><empty-line /><p><strong>Pravý šilink</strong></p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" /></p><empty-line /><p> Tonička se probudila hladová jako vlk a někde hodně nablízku slyšela smích. Jantara byla vzhůru a proti všem předpokladům veselá a šťastná.</p>
<p>Teprve když se Tonička z větší části vecpala do tunelu, který vedl do fíglího pahorku, zjistila proč. Dívka pořád ještě ležela na jednom boku, napůl stočená do klubíčka, ale skupina mladých Fíglů ji bavila různými kousky, jako třeba salty, přemety a hvězdami, a občas o sebe komickým způsobem zakopávali, vráželi do sebe a padali jeden přes druhého.</p>
<p>Smích byl mladší než sama Jantara - zněl jako hihňání dítěte, které vidí lesklé věcičky v pestrých barvách. Tonička nevěděla, jak konejšení, nebo po fíglovsku konejšivky, funguje, ale bylo lepší než cokoliv jiného, co uměla čarodějka, zdálo se, že lidi uklidňuje, proměňuje je na lepší a šíří se z nitra hlavy ven. Lidem je lip a nejlepší je, že vám umožní zapomenout. Někdy měla Tonička dojem, že kelda o konejšivkách mluví, jako kdyby byly živé - možná živé myšlenky nebo laskavá živá stvoření, která nějakým způsobem odnášejí ošklivé věci.</p>
<p>„Zatím se jí daří faň,” řekla kelda, která se objevila jakoby odnikud. „Zvládne to dobře. Bude mět nočně mory, až přinde tma. Konejšivky nedokáží všecko. Teďkom sa vrací sama k sobě, od začátku, a to je tá najlepší věc.”</p>
<p>Byla pořád ještě tma, ale úsvit už olemoval východní obzor. Tonička musela ještě předtím, než nastane den, udělat jednu nepříjemnou práci.</p>
<p>„Mohla bych ji tady u vás ještě nějakou chvilku nechat?” zeptala se. „Je tady jedna maličkost, kterou musím dokončit.”</p>
<p>Neměla jsem spát, pomyslela si, když vylezla ze šachty. Měla jsem se hned vrátit! Neměla jsem tam toho ubohého malého chudáčka nechávat.</p>
<p>Vytáhla koště z trnitého houští, které obklopovalo pahorek, a najednou se nehnuté zastavila. Někdo ji pozoroval, cítila to v zátylku. Rychle se obrátila a uviděla starou ženu, dost vysokou, celou v černém, která se opírala o hůl. A jak se na ni Tonička podívala, stařena zmizela, pomalu, jako kdyby se vpíjela do okolní krajiny.</p>
<p>„Paní Zlopočasná?” zavolala Tonička do prázdného vzduchu, i když věděla, že je to hloupé. Bábi Zlopočasná by nedovolila, aby ji někdo viděl s hůlkou ani po smrti, natož za života. A pak zachytila koutkem oka další pohyb. Když se rychle otočila, uviděla zaječici* na zadních nohou. <emphasis>(Pozn. autora.: Bez ohledu na to, jakého pohlaví zajíc byl a je, pravověrný venkovan mluvil o všech zajících </emphasis><emphasis>jako o „ní</emphasis><emphasis>”.)</emphasis> Zvíře ji zvědavě a bez nejmenší známky strachu pozorovalo.</p>
<p>Zajíci už byli takoví. Fíglové je nelovili a průměrný ovčácký pes by si ušoupal nohy dřív, než by zajícovi došel dech. Zajíci neměli žádné pohodlné nory, kde by se dali lapit jako v pasti, jejich životem a bezpečím byla jejich rychlost, létali krajinou jako větrný sen - mohli si dovolit si chvilku sednout a dívat se, jak se kolem pohybuje pomalý svět.</p>
<p>Tahle ale vzplála plamenem. Chvilku plála jako pochodeň, ale pak bez jediného zranění zmizela, podobná rozmazané čáře. Dobrá, pomyslela si Tonička, když se koště odlepilo od země. Podívejme se na to zdravým selským rozumem. Tráva není spálená a je známo, že zajíci nehoří, takže - zarazila se, když se jí v paměti objevila malá skrytá dvířka.</p>
<p><emphasis>Zaječice vběhla do ohně.</emphasis></p>
<p>Viděla to někde napsané? Slyšela to jako kousek písničky? Dětskou říkanku? Co měla s čím společného zaječice? Jenže konec konců, byla čarodějka a měla před sebou práci. Tajemná znamení můžou počkat. Čarodějky věděly, že tajemná znamení se neustále objevují všude kolem. Svět se skoro neustále topil v tajemných znameních. Museli jste si jen vybrat to vhodné.</p>
<p>Když Tonička přelétala nad spící vesnicí, netopýři a sovy jí prozíravě uhýbali z cesty. Vespodhujův domek byl na kraji vesnice. Měl zahrádku. Každý dům ve vsi měl zahrádku. Většina z nich byla plná zeleniny, nebo když měla navrch žena, tak napůl plná zeleniny a napůl plná květin. Před chalupou Vespodhujů se rozkládalo čtvrt akru přerostlých kopřiv.</p>
<p>To vždycky Toničku nesmírně rozčilovalo. Cítila zlost až v podrážkách svých venkovských bot. Jak těžké by bylo vykopat všechny ty kopřivy a zasázet na jejich místo slušný záhon brambor? Jediné, co brambory potřebovaly, byl hnůj, a toho se ve farmářské vesnici našlo spousta. Pak stačilo dát pozor, abyste si ho nenanosili do domu. Pan Vespodhuj se o to mohl alespoň pokusit.</p>
<p>Zřejmě byl zpátky ve stodole, nebo tam byl někdo jiný. Dítě teď leželo na hromadě sena. Tonička tam dorazila vybavená kusem starého, ale ještě dobrého plátna, které bylo pořád ještě lepší než pytlovina a seno. Jenže někdo narušil klid malého tělíčka a položil kolem něj květiny, až na to, že to nebyly květiny, ale pálivé kopřivy. Taky tam někdo zapálil svíčičku v malém plechovém svícnu, jakých bylo v každém domě několik. Svícen. Světlo. Na hromadě sena. Ve stodole plné vyschlého sena. Tonička se s hrůzou rozhlédla a pak zaslechla někde nad hlavou zachroptění.</p>
<p>Na jednom ze stropních trámů <emphasis>visel</emphasis> muž.</p>
<p>Krov tiše zapraskal. Dolů se sneslo něco prachu a několik stébel sena. Tonička je rychle zachytila a zvedla svíčku dřív, než by do plamene napadala další stébla, která by zapálila celou stodolu. Právě ji chtěla sfouknout, když si uvědomila, že to by ji nechalo samotnou s pomalu se otáčejícím tělem muže, který mohl, ale nemusel být mrtvý. Položila svíčku opatrně na zem hned vedle dveří a rozhlédla se kolem, aby našla něco ostrého. Jenže to byla Vespodhujova stodola a všechno až na pilu bylo tupé.</p>
<p>Tam nahoře, to musí být on! Kdo jiný? „Pane Vespodhuji?” řekla a začala šplhat nahoru mezi zaprášené trámy.</p>
<p>Ozvalo se něco jako slabé zasípání. Je to dobře, nebo špatně?</p>
<p>Toničce se podařilo zaháknout jednu nohu kolem trámu, a tak jí zbyla jedna ruka, ta, co v ní svírala pilu, volná. Ale ona by naneštěstí potřebovala ještě dvě další volné ruce. Provaz kolem mužova hrdla byl napjatý, tupé zuby pily se od něj odrážely, a kvůli tomu se visící tělo houpalo víc a víc. A navíc se ten hlupák ještě začínal bránit, takže provaz se nejen houpal, ale i kroutil. Ještě chvilku, a Tonička spadne.</p>
<p>Pak něco prolétlo vzduchem, zableskla se ocel a Vespodhuj padl k zemi jako kámen. Toničce se podařilo udržet rovnováhu tak dlouho, že se stačila zachytit zaprášeného trámu, a napůl slezla, napůl se svezla na zem. Zaťala nehty do provazu, který mu svíral hrdlo, ale ten byl napjatý jako kůže na bubnu… a tady měla zaznít krátká fanfára, protože najednou se před Toničkou objevil Rob Kterýten. V ruce svíral lesklý, miniaturní, ale na Fígla velmi těžký meč a upíral na ni tázavý pohled.</p>
<p>V duchu zasténala. K čemu jste dobrý, pane Vespodhuji? K čemu jste kdy byl? Vždyť vy se nedokážete ani pořádně pověsit. A mohl byste vůbec ještě k něčemu být? Neudělala bych světu lépe, kdybych vás nechala dokončit, co jste začal?</p>
<p>Tak to s myšlenkami máte. Myslí se samy, a pak vám vpadnou do hlavy v naději, že vy budete myslet stejně. A náhle se to všechno zbortí a zbude jen nepříčetné pochechtávání.</p>
<p>Slyšela někde, že abyste někomu alespoň trochu porozuměli, musíte ujít pár kilometrů v jeho botách, což nedává ani za nehet smyslu, protože první, co byste nejspíš pochopili <emphasis>po tom</emphasis>, co byste ušli pár kilometrů v jeho botách, by bylo, že vás pronásleduje, aby vás polapil a obvinil z krádeže bot, i když, samozřejmě, asi byste mu utekli, protože by vás musel honit bos. Samozřejmě že pochopila, co to úsloví <emphasis>skutečně</emphasis> znamená, a tady byl muž, který měl k smrti sotva jedno nadechnutí. Neměla na výběr žádné možnosti. Musela mu ten dech dát, už kvůli té hrsti kopřiv, protože to znamenalo, že někde uvnitř toho mizerného těla zbývá něco dobrého. Byla to jen malá jiskřička, ale byla tam. A nikdo neodporoval.</p>
<p>Přestože se do morku kostí nenáviděla za to, jaká je sentimentální, kývla na Velkýho chlapa Fíglího klanu. „Tak jo,” řekla. „Pokus se mu moc neublížit.”</p>
<p>Meč zableskl a sek byl veden s chirurgickou přesností, i když chirurg by si předtím byl umyl ruce.</p>
<p>Když čepel přeťala provaz, smyčka odskočila a zmizela někde ve stínech jako had. Vespodhuj zalapal po dechu tak silně, že se plamen svíčky stojící u dveří na okamžik položil do vodorovné polohy.</p>
<p>Tonička se zvedla z pokleku a oprášila se. „Proč jste se vrátil?” řekla. „Co jste tady hledal? Co jste <emphasis>čekal</emphasis>, že najdete?”</p>
<p>Pan Vespodhuj ležel na zemi. Neodpovídal, dokonce ani nezabručel. Bylo těžké ho nenávidět teď, když ležel na zemi a bezmocně sípal.</p>
<p>Být čarodějkou znamenalo, že musíte dělat rozhodnutí, obvykle taková rozhodnutí, která obyčejní lidé dělat nechtějí, nebo o nichž často ani neví. Omyla mu tedy obličej kouskem plátna, které namočila u pumpy venku, dítě zabalila do většího a čistšího kusu plátna, které si k tomu účelu přinesla. Nebyl to právě nejlepší rubáš, ale byl poctivý a vypadal civilizovaně. Připomněla si, jakýmsi zasněným způsobem, že si musí doplnit zásobu svých provizorních obvazů, a uvědomila si, jak vděčná by měla být. „Děkuju ti, Robe,” řekla, „Myslím, že bych to sama nezvládla.”</p>
<p>„Říkl bych, že bys aj mohla,” odpověděl Rob Kterýten, i když oba věděli, že by to nedokázala. „No, vono se enem tak přinatrefilo, že sem šel kolevá, ne že bysem ťa nějak špicloval, ani nápad! Jedna z tých náhod.”</p>
<p>„V poslední době bylo těch náhod spousta,” podívala se na něj Tonička.</p>
<p>„Tož ja,” ušklíbl se vesele Rob, „to mosí byt zasejc enem taková náhoda.”</p>
<p>Přivést Fígla do rozpaků bylo prostě nemožné. On jednoduše nechápal, co to rozpaky jsou.</p>
<p>Pozoroval ji. „Co to bude včil?” nadhodil.</p>
<p>Toť <emphasis>ta</emphasis> otázka, že? Čarodějka musela lidi přesvědčit, že vždycky ví, co dál, i když to nevěděla. Vespodhuj bude žít a to malé ubožátko nepřestane být mrtvé. „Já už se o to postarám,” řekla. „To prostě děláme.”</p>
<p>Jenže jsem to jen já, žádné „my”, pomyslela si, když letěla ranní mlhou na místo plné květin. Přála bych si, moc bych si přála, aby nějaké to „my” bylo.</p><empty-line /><p> V lískových hájích byla mýtina, na které kvetly květiny od časného jara do pozdního podzimu. Našli jste tam tavolníky a náprstníky a dědečkovy kalhoty a hned vedle rašil Pepík postelníček, pansky čepec, růžový řebříček, trojitý Karlík, babí ucho, pekloklíček, marunka májová, primulky a dva typy malých orchidejí.</p>
<p>Bylo to ono místo, kde ležela stará paní, které říkali čarodějka. Když jste věděli, kde hledat, mohli jste se přesvědčit, jak málo zbylo pod tou spoustou zeleně z jejího malého domku, a když jste opravdu věděli, kam se podívat, našli byste i místo, kam Tonička pohřbila kočku staré paní. Rostly tam kočičí nožičky.</p>
<p>Kdysi dávno se ozvala drsná hudba a zazněla pro starou paní a její kočku a lidé, kteří kráčeli v rytmu jejího bubnu, vytáhli starou paní do sněhu, rozbili její vetchý domek a spálili její knihy, protože v nich byly obrázky hvězd.</p>
<p>A proč? Protože se ztratil baronův syn a paní Štěkalová neměla žádnou rodinu a žádné zuby a, upřímně řečeno, občas se trochu divně smála sama pro sebe. A to z ní dělalo čarodějku a lidé z Křídy čarodějkám nevěřili, takže ji vytáhli do sněhu, a zatímco oheň hltal doškovou střechu a stránka za stránkou z knih s hvězdami se kroutila, hnědla a vznášela k nočnímu nebi, lidé ukamenovali kočku. Byla ošklivá zima a stará paní marně klepala na různé dveře, všechny zůstaly zavřené, a tak zemřela ve sněhu. Protože někde musela být pohřbena, byl teď na místě, kde stával její vetchý domek, mělký hrob. Jenže stará paní neměla se ztrátou baronova syna nic společného, víte? Nedlouho potom Tonička došla až do podivné země malého národa, aby ho přivedla nazpět, že? A v té době o staré paní nikdo nemluvil, je to tak? Ale když pak v létě lidé procházeli kolem toho místa, květy plnily vzduch opojnou vůní a včely bzukotem a barvami medu.</p>
<p>Nikdo o tom nemluvil. Co by také mohl kdo říci? Vzácné květy na hrobě staré paní a kočičí nožičky tam, kde Bolavých děvče pohřbilo kočku? Byla to záhada a možná rozsudek, i když bylo lepší nepřemýšlet, kdo soudil a koho a za co a proč, natož o tom mluvit. Jednoduše - úžasné květy rostoucí na zbytcích možné čarodějky - jak se to mohlo stát?</p>
<p>Tuhle otázku si Tonička nekladla. Semena byla velmi drahá a ona musela podniknout cestu až do Dvoukošil, aby je sehnala, ale sama sobě přísahala, že každé léto bude ta zářivá krása v lesích lidem připomínat, že tady žila stará paní, kterou uštvali k smrti a která je tady pohřbená. Nevěděla docela přesně, proč to považuje za tak důležité, ale byla si do hloubi duše jistá, že to důležité je.</p>
<p>Když Tonička dokončila kopání hluboké, ale smutně malé jámy v porostu kvetoucí chlapské lásky, rozhlédla se, aby se ujistila, že ji nepozoruje žádný náhodný a časný poutník, a oběma rukama naplnila jámu hlínou, odstranila suché listí a přesadila sem pár trsů zapomněnek. Nebyly tady na tom nejsprávnějším místě, ale rostly rychle, a to bylo důležité, protože… <emphasis>někdo ji pozoroval</emphasis>. Takže… hlavně se neohlédnout. Věděla, že by ji nikdo vidět neměl, protože vidět nebyla. V životě potkala jedinou osobu lepší než ona v umění nebýt vidět, a tou byla Bábi Zlopočasná. Pořád ještě ležela řídká mlha, a kdyby byl někdo přišel po stezce, jistě by ho slyšela. Nebyl to taky žádný pták, ani žádné zvíře. Ta vždycky vnímala jinak.</p>
<p>Čarodějky by se neměly nikdy ohlížet, protože by <emphasis>měly</emphasis> vědět, kdo je za nimi. Obvykle na to rychle přišla, ale teď jí každý smysl říkal, že tady není nikdo jiný než Tonička Bolavá, a na druhé straně nějakým podivným způsobem cítila, že se mýlí.</p>
<p>„Příliš mnoho práce a nestačila jsem se pořádně vyspat,” prohlásila nahlas a měla dojem, že zaslechla slabý hlásek, který řekl: „No bať!” Znělo to jako ozvěna, až na to, že kolem nebylo nic, od čeho by se ta ozvěna odrazila. Odletěla tak rychle, jak to koště dokázalo, ale protože nebylo nijak zvlášť rychlé, nevypadalo to alespoň, jako že utíká.</p>
<p>Zbláznit se. Čarodějky o tom málokdy mluví, ale neustále tuhle eventualitu nosí v hlavě.</p>
<p>Zbláznit se, nebo spíše a lépe <emphasis>ne</emphasis>zbláznit se, to byla duše a středobod čarodějnictví a bylo to takhle: Čarodějka, která podle tradice téměř vždycky pracovala sama, po nějakém čase začala mít sklony být… divná. Záleželo to samozřejmě na čase a na síle jejího vědomí, ale dříve nebo později začínala mít trochu sklony plést si věci jako správné a nesprávné, dobré a špatné a pravda a následky. To může být velmi nebezpečné. Proto musí čarodějky udržovat jedna druhou při zdravém rozumu, nebo alespoň v takovém stavu, který se u čarodějek považuje za normální. Není k tomu třeba mnoho, čajový dýchánek, společný zpěv, procházka v lesích, a tak nějak se všechno udržovalo v rovnováze a čarodějky se pak mohly dívat na inzeráty nabízející perníkové domky na klíč, aniž by cítily potřebu skládat na ně zálohy.</p>
<p>Takže kromě všeho ostatního měla Tonička starosti s tím, jak se nezbláznit. Uběhly dva měsíce od chvíle, kdy byla v horách, a tři měsíce, co naposled viděla slečnu Klíšťovou, jedinou čarodějku, která občas zavítala na důliny. Na návštěvy neměla čas. Vždycky tady bylo tolik práce. Možná že právě v tom spočívá ten trik, pomyslela si Tonička. Když jste neustále zaměstnaní, nemáte <emphasis>čas</emphasis> se zbláznit.</p><empty-line /><p> Když se dostala nazpět k fíglímu pahorku, stálo už slunce vysoko. Překvapilo ji, když uviděla, že Jantara, obklopená Fígly, sedí na úbočí pahorku a směje se. Když Tonička zaparkovala koště v trnitém houští, už na ni čekala kelda.</p>
<p>„Doufám, že ti to nevadí,” řekla, když uviděla Toniččinu tvář. „Slunko je veliký doktor.”</p>
<p>„Žanino, bylo od tebe úžasné, že jsi na ni použila konejšení, ale byla bych raději, kdybyste se jí tolik neukazovali. Mohla by to říct lidem.”</p>
<p>„Oh, bude si potem myslet, že snila, vo to huž sa konejšení postará,” odpověděla jí Žanina klidně, „a kdo by bral vážně žvachty nejakéj maléj cérky vo vílách?”</p>
<p>„Je jí třináct!” odpověděla Tonička. „Tohle by se nemělo stát!”</p>
<p>„A néni ščasná?”</p>
<p>„Dobře, ale…”</p>
<p>Žanina měla najednou velmi tvrdý pohled. Vždycky se k Toničce chovala uctivě a s respektem, ale respekt projevovaný vyžaduje respekt opětovaný. Byl to přece Žaninin pahorek a nepochybně i její půda.</p>
<p>Tonička se nakonec rozhodla říci: „Její matka si o ni bude dělat starosti.”</p>
<p>„Vážně?” opáčila kelda. „A robila si její mama starosť, dyž to chůďa dostávalo takového řezu?”</p>
<p>Tonička si přála, aby kelda nebyla tak chytrá a všímavá. Lidé občas Toničce říkali, že je tak ostrá, že jednou sama sebe pořeže, ale kelda by svým pohledem mohla sekat ocelovou kulatinu.</p>
<p>„Víš, Jantařina matka… ona není příliš… chytrá.”</p>
<p>„Též jsem to slyšela,” přikývla Žanina, „ale většina zvířat též néni zvlášť chytrých, ale srnka neustúpí a bude bránit srnečka a liška sa kvůli liščatům postaví aj loveckýmu psišti.”</p>
<p>„Lidi jsou mnohem složitější,” odpověděla Tonička.</p>
<p>„Tož… vyhledá to tak,” řekla kelda a hlas měla v té chvilce chladný a odměřený. „No, konejšivky fungujú dobře, tož možná sa to ďouče třebuje vrátit nazpátky do svýho složitýho světa?”</p>
<p>Kde pořád ještě žije její otec, připomněla si Tonička. Vím, že ano. Byl odřený a polomrtvý, ale dýchal, a já jen doufám, že vystřízlivěl. A skončí tím celá tahle věc? To se musí vyjasnit. Mám na práci spoustu jiných věcí! A to ještě musím dnes odpoledne navštívit barona!</p>
<p>Když vešly na dvůr hospodářství, vyšel jim Toniččin otec vstříc. Tonička většinou nechávala koště přivázané venku u stromu, teoreticky proto, že když vlétla do dvora, poplašila všechnu drůbež, ale hlavně proto, že pořád ještě neuměla hladce přistát a nestála o žádné publikum.</p>
<p>Přesunul pohled z Jantary na svou dceru. „Je v pořádku? Vypadá tak trochu… zasněně.”</p>
<p>„Dostala něco na uklidnění a na to, aby se cítila lépe,” odpověděla mu Tonička, „a neměla by chvíli chodit ven.”</p>
<p>„Víš, její matka byla v hrozném stavu,” pokračoval její otec opatrně, „ale řekl jsem jí, že se o Jantaru staráš na velmi bezpečném místě.”</p>
<p>Ve způsobu, jakým to řekl, zněl více než náznak otázky „jseš si tím opravdu jistá, že?” a Tonička si dala záležet, aby nedala ani mrknutím najevo, že tu otázku zaslechla. Odpověděla jednoduše: „To je pravda.” Pokusila si představit paní Vespodhujovou v hrozném stavu, ale nějak to nefungovalo. Kdykoliv ji viděla, měla paní Vespodhujová na tváři výraz bezradných obav, jako kdyby život ukrýval příliš mnoho podivných hádanek a jí nezbývalo než čekat, kdy ji udeří další.</p>
<p>Toniččin otec si dceru odvedl stranou a ztišil hlas. „Vespodhuj se v noci vrátil,” sykl, „a říká se, že se ho někdo pokusil zabít!”</p>
<p>„Cože?”</p>
<p>„To je pravda, jako že tady stojím.”</p>
<p>Tonička se obrátila k Jantaře. Dívka se dívala k nebi, jako kdyby trpělivě čekala, až se začne dít něco zajímavého.</p>
<p>„Jantaro,” začala Tonička opatrně, „víš, jak se krmí kuřata, že?”</p>
<p>„No jasně, slečno.”</p>
<p>„Dobrá, tak běž a nakrm ta naše, ano? Zrní je ve stodole.”</p>
<p>„Máma je krmila před necelou půlhod-” začal otec, ale Tonička ho rychle odtáhla z doslechu.</p>
<p>„Kdy se to stalo?” zeptala se spěšně a pozorovala při tom Jantaru, která se vydala do stodoly.</p>
<p>„Někdy v noci. Alespoň to mi řekla paní Vespodhujová. Prý ho ošklivě ztloukli. V té polorozpadlé staré stodole. Na tom samém místě, kde včera večer seděl.”</p>
<p>„Paní Vespodhujová se tam vrátila? Po tom všem, co se stalo? Jak ji to napadlo?”</p>
<p>Pan Bolavý pokrčil rameny. „Je to její manžel.”</p>
<p>„Ale všichni vědí, že ji tloukl!”</p>
<p>Zdálo se, že otec upadl do rozpaků. „No,” začal, „víš, pro některé ženy je jakýkoliv manžel lepší než žádný.”</p>
<p>Tonička otevřela ústa k odpovědi, ale pak se podívala otci do očí a spatřila tam pravdivost toho, co řekl. Sama podobné ženy viděla nahoře v horách, předčasně zestárlé po početných porodech, unavené starostmi a prací kolem mnoha dětí a nedostatkem peněz. Samozřejmě, pokud znaly Stařenku Oggovou, dalo se něco dělat, alespoň s těmi dětmi, ale pořád ještě jste tam mohli najít rodiny, které někdy proto, aby mohly dát na stůl něco k jídlu, musely prodat židle. A nebylo nic, co by se s tím dalo udělat.</p>
<p>„Pana Vespodhuje nikdo nezbil, tati, i když by nebylo špatné, kdyby to někdo udělal. Našla jsem ho, jak se pokouší oběsit, a odřízla jsem ho.”</p>
<p>„Měl dvě zlomená žebra a byl samá modřina.”</p>
<p>„Dolů to byla dlouhá cesta, tati - už byl vážně napůl udušený! Co jsem měla dělat? Nechat ho viset? Musel žít, aby se dožil dalšího dne, ať už si to zaslouží, nebo ne! K mým povinnostem nepatří být i katem! Ležela tam kytička, tati! Plevel a kopřivy! A on měl ruce opuchlé, jak je měl popálené od kopřiv! Je v něm alespoň malý kousek člověka, který si zaslouží žít, chápeš?”</p>
<p>„Jenže ty jsi ukradla to dítě.”</p>
<p>„Ne, tati, já se <emphasis>vykradla</emphasis> s tím dítětem. Poslyš, tati, snaž se to správně pochopit. Já to dítě pohřbila, protože bylo mrtvé. Zachránila jsem mužského, který umíral. To jsem udělala, tati. Lidé to možná nepochopí - možná si vymyslí ty nejrůznější historky. Mně je to fuk. Člověk musí udělat práci, kterou má před sebou.”</p>
<p>Ozvalo se veselé kvokání a napříč dvorem kráčela Jantara a za ní v řadě poskakovala kuřata. To kvokání vydávala dívka a Tonička a její otec si uvědomili, že kuřata podle jejího kvokání pochodují sem a tam, jako vojáci pod vedením zkušeného seržanta. Dívka se sama pro sebe mezi kvokáním tiše chichotala, a když se jí nakonec podařilo přinutit kuřata, aby chvíli chodila kolem dvora v kruhu, podívala se na Toničku a jejího otce, jako kdyby se nic nestalo, a odvedla drůbež zpátky do stodoly.</p>
<p>Po delší odmlce se ozval Toniččin otec. „Stalo se to, že ano? Nezdálo se mi to, že ne?”</p>
<p>„Ano, stalo,” přikývla Tonička, „ale nedokážu si představit, jak a proč.”</p>
<p>„Mluvil jsem s ostatními mužskými,” pokračoval otec, „a matka si promluvila s ženskými. Budeme na Vespodhujovy dohlížet. Nechali jsme to zajít příliš daleko. Lidi nemůžou všechno nechávat jenom na tobě. Nesmějí si myslet, že dokážeš vyřídit všechno, a jestli ti můžu poradit, neměla by sis to myslet ani ty. Jsou některé věci, na kterých by se měla podílet celá vesnice.”</p>
<p>„Díky, tati,” přikývla Tonička, „ale myslím, že udělám nejlíp, když se teď vydám podívat na barona.”</p>
<p>* * *</p>
<p>Tonička už si ani nepamatovala, kdy naposled viděla barona zdravého. Nikdo nevěděl, co mu vlastně je. Stejně jako mnoho jiných dlouhodobě nemocných, které znala, se nějak držel, žil na vyčkávacím okruhu a čekal, až na něj přijde řada.</p>
<p>Slyšela, jak o něm jeden z venkovanů řekl, že je jako skřípějící dveře, které se nikdy nezavřou. Teď se jeho stav zhoršil, a podle jejího názoru už nebude dlouho trvat, a jeho život se přece jen zavře.</p>
<p>Dokázala však odstranit jeho bolesti, a dokonce je i trochu postrašit, takže vždycky nějakou chvíli trvalo, než se vrátily.</p>
<p>Tonička pospíchala k hradu. Ošetřovatelka, slečna Zfintilá, už na ni čekala a tvář měla bledou a vážnou.</p>
<p>„Dnes tedy nemá právě nejlepší den,” hlásila a pak dodala se skromným úsměvem, „modlím se za něj už od rána.”</p>
<p>„To je od vás jistě velmi laskavé,” řekla Tonička. Pokoušela se, aby jí v hlase nezazněl ani náznak jízlivosti, ale sestra se na ni stejně zamračila.</p>
<p>Malá komnata, kam sestra Toničku odvedla, byla cítit jako nemocniční pokoj kdekoliv jinde, příliš mnoho lidí a nedostatek vzduchu. Sestra zůstala stát na prahu, jako kdyby ji hlídala. Tonička neustále cítila v zátylku a na zádech její podezřívavý pohled. Mezi lidmi se teď podobný přístup objevoval častěji a častěji. Občas se tu vyskytl potulný kněz, který neměl rád čarodějky, a lidé ho poslouchali. Toničce se zdálo, že lidé někdy žijí opravdu v podivném světě. Každý nějakým záhadným způsobem věděl, že čarodějky kradou malé děti a rozsévají v obilí koukol, ničí úrodu a další podobné nesmysly. Ale přitom jakmile potřebovali nějakou pomoc, první, za kým běželi, byla čarodějka.</p>
<p>Baron ležel v chumlu prostěradel, tvář měl šedou a hlavu bílou jako sníh, s výjimkou růžových míst, kde mu vlasy vypadaly. Ale i tak vypadal celkem elegantně. Vždycky to byl muž úpravného zevnějšku a každé ráno k němu chodil jeden ze zbrojnošů a pečlivě ho oholil. To mu vždycky dodalo lepší náladu, alespoň se to všem zdálo, ale právě teď jako by Toničku vůbec neviděl. Byla na to zvyklá, baron byl tím, komu se říkalo „muž ze staré školy”. Byl pyšný a neměl zrovna nejlepší povahu, ale byl neustále sám sebou a nic nepředstíral. Pro něj byla bolest tyran, a co děláme s tyrany? Postavíte se jim, protože tyrani se nakonec vždycky dají na útěk. Jenže bolest právě <emphasis>tohle</emphasis> pravidlo neznala. Jen ho týrala ještě více. A tak baron ležel na lůžku, se rty bílými jako křída, a Tonička prakticky slyšela, jak zoufale <emphasis>nekřičí</emphasis>.</p>
<p>Sedla si na stoličku vedle hlavy postele, protáhla si prsty, zhluboka se nadechla a přijala bolest, odčerpávala ji z opotřebovaného těla a ukládala do neviditelné koule kousek za svým ramenem.</p>
<p>„Já s kouzly zásadně nesouhlasím,” ozvala se sestra ode dveří.</p>
<p>Tonička zamrkala jako provazochodec, který ucítil, že mu někdo udeřil do konce lana těžkým polenem. Opatrně a postupně nechala proud bolesti opadnout.</p>
<p>„Víte,” pokračovala sestra, „já vím, že se mu vždycky potom uleví, ale kde se všechna tahle léčebná síla bere? To by mě zajímalo?”</p>
<p>„Možná že se zjevuje díky vašim modlitbám, slečno Zfintilá,” odpověděla jí Tonička sladce a vychutnala si záchvěv vzteku, který slečně přeletěl po tváři.</p>
<p>Jenže slečna Zfintilá měla hroší kůži. „Musíme si být jistí, že jsme se nezapletli s temnými silami a démony. Lepší malá bolest na tomhle světě, než na onom světě utrpení věčné!”</p>
<p>Vysoko v horách byly pily poháněné vodou a ty používaly velké cirkulační pily, které se otáčely tak rychle, že z nich nebylo vidět nic jen stříbrný vír… dokud nějaký člověk nezačal myslet na něco úplně jiného a zapomněl dávat pozor. Pak se stříbrný vír obvykle změnil na <emphasis>rudý</emphasis> vír a vzduchem poletovaly prsty.</p>
<p>Tak se právě teď cítila Tonička. Potřebovala se soustředit a ta ženská byla rozhodnutá mluvit dál, zatímco bolest čekala na jediný okamžik nepozornosti. No tak dobrá, a co… vrhla bolest na svícen vedle postele. Ten okamžitě vybuchl a svíčka vzplála. Několikrát na ni šlápla, aby ji uhasila. Pak se obrátila k užaslé sestře.</p>
<p>„Slečno Zfintilá, jsem si jistá, že to, co mi chcete říci, je velmi zajímavé, ale všeobecně vzato, slečno Zfintilá, je mi upřímně jedno, co si o čem myslíte. Nevadí mi, když tady zůstanete, slečno Zfintilá, ale není mi jedno, že to, co dělám, je opravdu velmi namáhavé, a kdyby se to zvrtlo, mohlo by to pro mě být nebezpečné. Takže buď běžte pryč, slečno Zfintilá, nebo tady zůstaňte, ale v každém případě <emphasis>mlčte</emphasis>, slečno Zfintilá, protože jsem teprve začala a pořád ještě ho musím zbavit spousty bolesti.”</p>
<p>Slečna Zfintilá na ni vrhla další pohled. Naháněl hrůzu.</p>
<p>Tonička jí ho oplatila svým vlastním pohledem, a jestli je něco, co se čarodějky opravdu dokonale naučí, tak <emphasis>vrhat</emphasis> pohledy.</p>
<p>Za rozzuřenou sestrou vzápětí zapadly dveře.</p>
<p>„Mluvte tiše, poslouchá za dveřmi.”</p>
<p>To byl baronův hlas, i když nazvat ten zvuk hlasem bylo silné přehánění. Mohli jste v něm zaslechnout tóny někoho, kdo byl zvyklý vydávat příkazy, ale teď sípal a selhával a každým slovem jako by prosil o čas, aby mohl říci další slovo.</p>
<p>„Omlouvám se, pane, ale musím se soustředit,” řekla Tonička. „Byla bych hrozně nerada, kdyby se to zvrtlo.”</p>
<p>„Samozřejmě. Budu mlčet.” I Odebírání bolesti bylo nebezpečné, těžké a vysilující, ale byla tady, dalo by se říci, úžasná odměna. Pohled na šedou tvář starého muže, do níž se pomalu vrací život. Kůže začínala místy růžovět a brát na sebe normální podobu, jak se z ní ztrácela bolest a přetékala přes Toničku do nové neviditelné koule, která se vznášela za jejím pravým ramenem.</p>
<p>Rovnováha. Všechno byla záležitost rovnováhy. To byla jedna z prvních věcí, které se naučila. Střed houpačky nemá ani nahoře, ani dole, ale hořennost a dolennost jím protéká, zatímco střed sám se nehýbe. Musíte být středem houpačky, takže bolest protéká <emphasis>vámi</emphasis>, ne <emphasis>do vás</emphasis>. Bylo to velmi těžké. Ale ona to dokázala! Byla na to pyšná, dokonce i Bábi Zlopočasná užasle zabručela, když jí jednou Tonička ukázala, jak dokonale tenhle trik ovládla. A zabručení od Bábi Zlopočasné bylo jako celá salva obdivu od někoho jiného.</p>
<p>Baron se usmíval. „Děkuju vám, slečno Antonie Bolavá. A teď bych si rád sedl do svého křesla.”</p>
<p>To bylo neobvyklé a Tonička chvilku přemýšlela. „Jste si jistý, pane? Jste pořád ještě velmi slabý.”</p>
<p>„Ano, to mi říká každý,” přikývl baron a mávl rukou. „Nedokážu si představit, jak si mohou myslet, že o tom sám nevím. Pomozte mi, slečno Bolavá, protože si s vámi musím promluvit.”</p>
<p>Nebylo to příliš těžké. Pro dívku, která dokázala zvednout pana Vespodhuje z postele, nebyl baron žádným problémem, i když s ním zacházela jako s porcelánovou figurkou, kterou připomínal.</p>
<p>„Myslím, že po dobu vašich návštěv tady jsme nemluvili o ničem, než o jednoduchých praktických věcech, je to tak?” řekl, když ho usadila do křesla a vtiskla mu do rukou hůlku, aby se o ni mohl opřít. Baron nebyl člověk, který by se rozvalil v křesle, když se mu lépe sedělo na jeho kraji.</p>
<p>„Dobře, pane, myslím, že máte pravdu,” odpověděla Tonička opatrně.</p>
<p>„Dnes v noci se mi zdálo, že jsem tady měl návštěvu,” řekl baron a vrhl na ni krátký šelmovský úsměv. „Tak co si o tom myslíte, slečno Antonie Bolavá?”</p>
<p>„Zatím nevím, co si o tom mám myslet,” odpověděla Tonička a pomyslela si: Ne Fíglové! Jen ať to nejsou Fíglové!</p>
<p>„Byla to vaše babička, slečno Antonie Bolavá. Byla to milá žena a výjimečně půvabná. Ó ano. Byl jsem velmi rozčílený, když si vzala vašeho dědečka, ale myslím, že to tak bylo lepší. Ale chybí mi, abyste věděla.”</p>
<p>„Ano?” řekla opatrně Tonička.</p>
<p>Starý baron se usmál. „Potom, co zemřela má drahá žena, byla vaše babička jedinou osobou, která se odvážila se mnou přít. Když se ale muž, který má moc a zodpovědnost, zachová jako hlupák, potřebuje někoho, kdo ho na to upozorní. Musím říci, že babička Bolavá tuhle roli plnila s chvályhodnou ochotou a nadšením. A bylo to třeba, protože jsem se často choval jako úplný pitomec, který potřeboval nakopat zadek, tedy metaforicky řečeno. Doufám, slečno Antonie Bolavá, že až mě uloží do hrobu, posloužíte stejným způsobem mému synu Rolandovi, který, jak sama víte, má sklony zabývat se někdy příliš sám sebou. Bude potřebovat někoho, kdo ho občas kopne do zadku, tedy metaforicky řečeno, nebo doopravdy, když bude příliš nafoukaný.”</p>
<p>Tonička se pokusila zastřít úsměv, pak věnovala chvilku tomu, aby upravila kouli bolesti, která se společensky vznášela za jejím pravým ramenem. „Děkuju vám za důvěru, pane. Budu se snažit ze všech sil.”</p>
<p>Baron si společensky odkašlal a řekl: „Tedy, jaksi… jednu dobu jsem hýčkal jistou naději, že vy a ten hoch byste se mohli dohodnout… na nějakém mnohem důvěrnějším uspořádání věcí?”</p>
<p>„Jsme dobří přátelé,” odpověděla Tonička opatrně. „Byli jsme dobří přátelé a já doufám, že v budoucnosti budeme pokračovat a budeme… dobří přátelé.” Spěšně se soustředila a uklidnila bolest, která se nebezpečně rozkývala.</p>
<p>Baron přikývl: „Tak to moc rád slyším, slečno Antonie Bolavá, ale prosím, nedovolte vašemu přátelskému poutu, aby vám zabránilo obdařit ho kopancem do prdele, metaforicky řečeno, když to bude potřebovat.”</p>
<p>„V takovém případě ráda vám vyhovím, pane, a myslím, že i s potěšením.”</p>
<p>„Skvěle, mladá dámo,” usmál se baron, „a děkuji vám za to, že jste mě nepokárala za použití slova ,prdel’, i za to, že jste mě nepožádala o vysvětlení slova ,metaforicky’.”</p>
<p>„Není zač, pane. Význam slova ,metaforicky’ znám a ,prdel’ se v tomto tradičním spojení užívá od starých časů - za jeho použití ve vhodné chvíli se nemusíme stydět.”</p>
<p>Baron přikývl. „Má v sobě jakousi příjemně uspokojivou dospělou ostrost. Na druhé straně ,zadek’, to je výraz vhodný pro děti a staré panny.”</p>
<p>Tonička ta slova chvíli obracela na jazyku, a pak přikývla. „Ano, pane. Myslím, že je to jejich skladbou, ale hlavně tím zvučným ,r’.”</p>
<p>„Hm, může být. Mimochodem, slečno Antonie Bolavá, nemohu předstírat, že mě nezajímá, proč jste se mi v poslední době přestala uklánět. Pročpak?”</p>
<p>„Stala jsem se čarodějkou, pane. My takové věci neděláme.”</p>
<p>„Ale já jsem váš baron, mladá dámo.”</p>
<p>„Ano. A já jsem vaše čarodějka.”</p>
<p>„Ale já tady mám vojáky, na které stačí zavolat. A jsem si jistý, že víte i to, že ne všichni zdejší lidé ne vždycky respektují čarodějky.”</p>
<p>„Ano, pane, to vím. Jsem vaše čarodějka.”</p>
<p>Tonička pozorovala baronovy oči. Byly bledě modré, ale právě teď v nich viděla lišácký záblesk šibalství.</p>
<p>To nejhorší, co bys teď mohla udělat, pomyslela si, by bylo ukázat sebemenší slabost. Je jako Bábi Zlopočasná - zkouší lidi.</p>
<p>Jako kdyby baron četl její myšlenky až sem, rozesmál se. „Takže vy jste za všech okolností sama sebou a patříte jen sama sobě, co, slečno Antonie Bolavá?”</p>
<p>„Tak to přesně nevím, pane. Ale řeknu vám, že v poslední době mám spíš pocit, že patřím všem.”</p>
<p>„Pch,” udělal baron. „Řekli mi, že pracujete velmi těžce a tvrdě.”</p>
<p>„Jsem čarodějka.”</p>
<p>„Ano,” zabručel baron. „To už jste mi řekla jasně a důrazně a pro jistotu jste mi to několikrát zopakovala.” Sevřel obě vyhublé ruce na hlavici své hole a podíval se přes vystupující klouby na Toničku. „Takže je to pravda, že?” podíval se na ni. „Že asi před sedmi lety jste si vzala železnou pánev a vydala se do jakési pohádkové země, kde jste zachránila mého syna ze spárů Královny elfů - což byla, jak jsem se postupně dozvěděl, velmi problematická žena?”</p>
<p>Tonička chvilku váhala. „Přál byste si, aby to tak bylo?” řekla.</p>
<p>Baron se zasmál a ukázal na ni hubeným prstem. „Jestli bych chtěl, aby to tak bylo? <emphasis>No samozřejmě</emphasis>! To je dobrá otázka, slečno Antonie Bolavá, jež jste čarodějkou! Počkejte, zamyslím se nad tím… no, řekněme… nejraději bych znal pravdu.”</p>
<p>„Dobře, ta část o pánvi je pravdivá, připouštím, pravda je i to, že byl Roland už hodně mimo, takže jsem musela převzít iniciativu. Tak trochu.”</p>
<p>„Hm… tak trochu?” opakoval starý pán s úsměvem.</p>
<p>„Nebyla to nesmyslně velká trocha,” pospíšila si Tonička.</p>
<p>„Mě by po čertech zajímalo, proč mi to nikdo neřekl už tehdy,” pokračoval baron.</p>
<p>„Protože jste baron,” odpověděla mu Tonička jednoduše, „a většinou jsou to hoši s mečem, kdo zachraňuje dívky. Ve většině pohádek. Tak prostě pohádky fungují. Nikdo nestojí o to, aby to bylo obráceně.”</p>
<p>„A vám to nevadilo?” Zatím z ní nespouštěl oči a skoro vůbec nemrkal. Nemělo smysl lhát.</p>
<p>„Vadilo,” přikývla, „celkem ano.”</p>
<p>„A bylo to celkem dost, že?”</p>
<p>„No… tak nějak by se to dalo vyjádřit. Ale pak jsem odešla do učení, abych se stala čarodějkou, a jak se zdálo, přestalo na tom záležet. To je celá pravda, pane. Promiňte, ale kdo vám to řekl?”</p>
<p>„Váš otec,” odpověděl baron. „A jsem mu za to vděčný. Přišel mě navštívit předevčírem, aby mi projevil úctu, vzhledem k tomu, že, jak jistě víte, umírám. Což je, abychom tak řekli, také pravda. A neodvažujte se mu něco vyčítat, mladá dámo, čarodějka nečarodějka. Slibujete?”</p>
<p>Tonička věděla, že ta dlouhotrvající lež jejího otce velmi tížila. Ona si s tím nikdy hlavu nelámala, ale on ano.</p>
<p>„Ano, pane, slibuju.”</p>
<p>Baron chvilku mlčel a dál na ni upíral pohled. „Víte, slečno Antonie Bolavá, která, jak mi pravidelně opakujete, jste čarodějkou, už jsem ve stavu, kdy se mi kalí zrak, ale ve svých myšlenkách z nějakého důvodu vidím dál, než byste myslela. Možná ale pořád ještě není pozdě, abych vám projevil svou vděčnost. Pod mou postelí je truhlice okovaná mosazí. Běžte a otevřete ji. No tak! Udělejte to.”</p>
<p>Tonička vytáhla truhlici, která byla těžká, jako kdyby byla plná olova.</p>
<p>„Najdete tam kožené váčky,” pokračoval starý muž za jejími zády. „Vytáhněte jeden z nich. Bude v něm patnáct tolarů.” Baron se rozkašlal. „Děkuji vám za záchranu mého syna.”</p>
<p>„Podívejte, já si nemůžu vzít -” začala Tonička, ale baron zabušil holí do země.</p>
<p>„Mlčte a poslouchejte mě, slečno Antonie Bolavá. Když jste bojovala s Královnou vil, nebyla jste čarodějkou, a tudíž se tradice, která říká, že čarodějky od nikoho neberou peníze, na tento případ nevztahuje,” přerušil ji ostře a oči mu blýskaly jako safíry. „Pokud vím, tak za služby, které prokazujete mně osobně, dostáváte odměnu v potravinách, čistém, použitém plátně, mírně obnošené obuvi a palivovém dříví. Doufám, že je má hospodyně v tomto směru patřičně štědrá? Přikázal jsem jí, aby nešetřila.”</p>
<p>„Prosím? Ach ano, ano, pane.” A to byla pravda. Čarodějky žily ve světě obnošeného šatstva, starých prostěradel (skvělé na obvazy), bot, které ještě něco vydrží, a samozřejmě věcí, které: zbyly, přebyly, vyšly z módy, nikomu se nehodí, ulomila se jim noha, skoro se nepoužívají, moc se používaly, nejsou k ničemu, ale je škoda je vyhodit, nikdo jiný nechce, je v nich díra, už jsou ošoupané, někomu by se možná ještě hodily, ale nevíme komu, a tak dále. V takovém světě dostávat věci z hradu bylo jako dostat klíče k mincovně. A co se týkalo peněz… obracela kožený váček pořád dokola v rukou. Byl velmi těžký.</p>
<p>„Co děláte se všemi těmi věcmi, slečno Antonie Bolavá?”</p>
<p>„Prosím?” řekla nepřítomně, s očima stále ještě upřenýma na váček. „No, vyměním je, rozdám je lidem, kteří je potřebují… a tak.”</p>
<p>„Slečno Antonie Bolavá, vidím, že jste částečně duchem nepřítomná. Bude to asi tím, že si říkáte, že patnáct tolarů není za záchranu baronova syna nijak moc, že?”</p>
<p>„Ne!”</p>
<p>„Budu to považovat za ,ano’, takže jsem měl pravdu.”</p>
<p>„<emphasis>Když </emphasis><emphasis>říkám ,ne</emphasis><emphasis>’, tak to budete považovat za ,ne’, pane! Já jsem vaše čarodějka!</emphasis>” Vrhla na něj přísný pohled. Byla najednou celá zadýchaná. „A pokouším se vyvážit velmi nebezpečnou kouli bolesti, pane!”</p>
<p>„No ano, vnučka babičky Bolavé. Uctivě žádám za odpuštění, tak, jak jsem občas žádal ji. Ale každopádně prosím, udělala byste mi tu laskavost a vzala si ten váček, slečno Antonie Bolavá? Použijte jeho obsah dle svého uvážení na mou památku. Jsem si jistý, že je to víc peněz, než kolik jste kdy předtím viděla pohromadě.”</p>
<p>„Já vidím peníze jen opravdu velmi zřídka,” zaprotestovala poněkud omámeně.</p>
<p>Baron znovu zabušil holí do podlahy, jako by aplaudoval. „Pochybuju, že jste kdy viděla takovéhle peníze,” usmíval se spokojeně. „Víte, i když je v tom váčku patnáct tolarů, nejsou to ty tolary, na jaké jste zvyklá, nebo byste byla zvyklá, kdybyste byla zvyklá na peníze. Jsou to <emphasis>staré</emphasis> tolary, z doby ještě předtím, než začali provádět ty kejkle s měnou. Moderní tolary jsou podle mého názoru většinou z mosazi a obsahují asi tolik zlata, kolik je ho v mořské vodě. Tohle jsou skutečné šilinky, dvacetiny libry, a dělají své váze čest. Promiňte mi tenhle malý žertík.”</p>
<p>Tonička mu jeho malý žertík prominula, protože nepochopila, v čem spočívá. Usmál se nad jejím zmatkem. „Krátce řečeno, slečno Antonie Bolavá, když vezmete tyhle mince k poctivému směnárníkovi, vyplatí vám, hm, odhaduji něco kolem pěti tisíc ankhmorporských tolarů. Nevím, kolik by to představovalo v obnošené obuvi, ale rozhodně byste si za to mohla koupit starou botu ve velikosti tohohle hradu.”</p>
<p>A Tonička si pomyslela: To si nemůžu vzít. Kromě jiného jí teď najednou váček v rukou <emphasis>strašlivě</emphasis> ztěžkl. „To je na čarodějku příliš mnoho peněz.”</p>
<p>„Ale pořád ještě ne dost za syna,” opáčil baron. „Ne dost za dědice, ne dost za pokračování rodu, který trvá celé generace. Ne dost za to, že ze světa odstraníme jednu nespravedlivou lež.”</p>
<p>„Další pár rukou si za ně ale koupit nemůžu,” zavrtěla hlavou Tonička, „a nepomohou mi změnit jedinou vteřinu minulosti.”</p>
<p>„Přesto musím trvat na tom, abyste si je vzala,” odpověděl jí baron, „když už ne kvůli sobě, tak aspoň kvůli mně. Sejme to tíži z mé duše a věřte mi, té by už touhle dobou neuškodilo trochu vyleštit, souhlasíte se mnou? Vždyť už brzo umřu, chápete.”</p>
<p>„Ano, pane. Myslím, že už velmi brzo.”</p>
<p>Tonička už teď začínala baronovi zčásti rozumět, takže ji ani nepřekvapilo, když se rozesmál.</p>
<p>„Víte,” pokračoval po chvilce, „většina lidí by řekla: Ale kdepak, starý brachu, co to povídáš, ty máš ještě kus života před sebou, za pár dnů vyskočíš z postele a ještě si užiješ!”</p>
<p>„Samozřejmě, pane, ale já jsem čarodějka.”</p>
<p>„A v téhle souvislosti to znamená…?”</p>
<p>„Dělám všechno pro to, abych lidem nemusela říkat lži, pane.”</p>
<p>Starý pán si poposedl v křesle a náhle zvážněl. „Až ten čas nastane…” začal a zaváhal.</p>
<p>„Budu vám dělat společnost, pane, jestli si to budete přát.”</p>
<p>Baronovi se očividně ulevilo. „Viděla jste někdy Smrtě?”</p>
<p>Tuhle otázku čekala a byla na ni připravená. „Obvykle jen cítíte, že prošel kolem, pane, ale dvakrát jsem ho viděla v jeho skutečné podobě, z masa a kostí, kdyby nějaké maso měl. Je to kostlivec s kosou, tak, jak se maluje v knihách - abych řekla pravdu, myslím, že vypadá, jak vypadá, <emphasis>protože</emphasis> se tak maluje v knihách. Byl velmi slušný, ale také velmi rozhodný, pane.”</p>
<p>„Tak tomu opravdu věřím!” Starý baron se zase na okamžik odmlčel a pak pokračoval. „A zmínil se… nějak o posmrtném životě?”</p>
<p>„Ano, pane. Jak se zdá, neexistuje tam hořčice, a mám dojem, že ani nakládaná zelenina a okurky.”</p>
<p>„Opravdu? Tak to je trochu rána. A obávám se, že na čatní nesmím ani pomyslet, co?”</p>
<p>„Nepokoušela jsem se dostat v debatě o doplňcích jídla příliš do hloubky, pane. Měl velkou kosu.”</p>
<p>Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře a z chodby zazněl zvýšený hlas slečny Zfintilé: „Jste v pořádku, pane?”</p>
<p>„Jsem ve skvělé kondici, drahá slečno Zfintilá,” odpověděl baron nahlas. Pak ztlumil hlas a se spikleneckým výrazem se obrátil k Toničce: „Obávám se, že vás naše slečna Zfintilá nemá příliš v lásce, má drahá.”</p>
<p>„Myslí si, že jsem nehygienická,” přikývla Tonička.</p>
<p>„Já jsem tomu nesmyslu kolem všeho toho umývání nikdy nerozuměl,” prohlásil baron.</p>
<p>„Je to docela jednoduché,” vysvětlovala mu Tonička, „musím při každé příležitosti strčit ruce do ohně.”</p>
<p>„Cože? Vy strkáte ruce do <emphasis>ohně</emphasis>?”</p>
<p>Teď litovala, že se o tom vůbec zmínila, ale věděla, že starý pán nebude spokojený, dokud mu to nepředvede. Povzdechla si, přešla ke krbu a vytáhla ze stojánku těžký železný pohrabáč. V duchu sama sobě připustila, že tenhle trik příležitostně docela ráda předvádí, a baron bude obdivné publikum. Ale má ho předvádět? Ohňový trik nebyl nijak složitý, vyvážení bolesti bylo výborné a nezdálo se, že by baronovi zbývalo příliš mnoho času.</p>
<p>Vytáhla z malé studny na vzdáleném konci místnosti kbelík vody. Ve studni byly žáby a ve kbelíku také, ale byla laskavá a vyhodila je nazpět do jejich studny. Málokdo by chtěl vařit žábu. Kbelík vody nebyl nezbytně nutný, ale hrál v celém triku svou roli. Tonička si teatrálně odkašlala. „Vidíte, pane? Mám jeden pohrabáč a jeden kbelík studené vody. Studený kovový pohrabáč a studený kbelík vody. A teď… v levé ruce držím pohrabáč a pravou ruku vsunu do nejžhavějšího místa v ohni, <emphasis>takhle</emphasis>…”</p>
<p>Baron se užasle nadechl, když jí kolem ruky vybuchly plameny a špička pohrabáče v její druhé ruce se rozpálila do červena.</p>
<p>Když Tonička viděla, že na barona udělala patřičný dojem, ponořila pohrabáč do kbelíku s vodou, z níž okamžitě vyletěl oblak páry. Pak se postavila před barona a ukázala mu obě ruce, na nichž nebylo nejmenší poranění.</p>
<p>„Ale viděl jsem přece, jak se vám kolem ruky zvedly plameny!” vrtěl baron hlavou s užaslým výrazem. „To je úžasné! Skvělá práce! Je v tom nějaký trik, že?”</p>
<p>„Spíš velká zkušenost, pane. Vložila jsem ruku do ohně a poslala teplo do pohrabáče. Jen jsem teplo přesunula. Plamen, který jste viděl, vznikl hořením kousků staré kůže, prachu a všech těch ošklivých neviditelných, ale nebezpečných malých věciček, které mohou mít na rukou všichni lidé, kteří si nelámou hlavu s hygienou…” Odmlčela se. „Jste v pořádku, pane?” Baron na ni upíral nehybný pohled. „Pane? Pane!”</p>
<p>Starý muž najednou promluvil a jeho řeč zněla, jako by četl z nějaké neviditelné knihy: <emphasis>„Zaječice vběhla do ohně. Zaječice vběhla do ohně. Oheň ji přijal a nespálil. Oheň ji miluje, nespálil ji. Oheň ji miluje a nepálí! Zaječice vběhla do ohně. Oheň ji </emphasis><emphasis>miluje, ona je svobodná</emphasis>… Teď se mi to všechno vrací! Jak jsem na to jen mohl zapomenout? Jak jsem se to vůbec <emphasis>opovážil</emphasis> zapomenout? Řekl jsem si, že si to budu pamatovat navěky, ale čas jde dál a svět je plný věcí, které stojí za to si zapamatovat, které je třeba udělat, a ty všechny si dělají nárok na náš čas, na naši paměť. A člověk zapomene věci, které byly důležité, skutečně důležité.”</p>
<p>Toničku překvapilo, když viděla, jak se mu po vrásčitých tvářích řinou slzy.</p>
<p>„Všechno si to pamatuju,” zašeptal a jeho slova byla přerušována vzlyky. „Pamatuju si ten žár! Pamatuju si tu zaječici!”</p>
<p>V tom okamžiku se dveře s třesknutím rozletěly dokořán a do komnaty vpadla slečna Zfintilá. To, co se pak odehrálo, trvalo jen zlomek vteřiny, ale Toničce to připadalo jako celá hodina. Ošetřovatelka se podívala na Toničku s pohrabáčem v ruce, pak na starého muže, kterému tekly po tvářích slzy, pak na oblak páry, pak znovu na Toničku, když pohrabáč přistál v krbu se zařinčením tak hlasitým, že jeho ozvěna obletěla svět. Pak se slečna Zfintilá nadechla jako velryba, která se chystá ponořit až na dno oceánu, a zaječela: „Co mu to tady děláte? Okamžitě odsud zmizte, vy bezostyšná couro!”</p>
<p>Schopnost mluvit se Toničce rychle vrátila a pak se stejně rychle změnila ve schopnost vykřiknout: „Ostychu mám, kolik potřebuju, a nikde se necourám!”</p>
<p>„Teď jdu a okamžitě volám stráže, ty černá, půlnoční čarodějnice!” křičela sestra dál a vykročila zpět ke dveřím.</p>
<p>„Do půlnoci chybí ještě půl hodiny!” vykřikla za ní Tonička a rozeběhla se k baronovi. Neměla jedinou představu, co bude dělat teď. Bolest se posunula. Tonička to cítila. Nedokázala udržet své vědomí v rovině. Rovnováha věcí se začala měnit. Na okamžik se soustředila, pak se pokusila usmát a obrátila se k baronovi.</p>
<p>„Je mi moc líto, že jsem vás rozrušila, pane,” začala, ale pak si uvědomila, že se baron závojem slz usmívá a že jeho tvář vypadá jako zalitá sluncem.</p>
<p>„Rozrušila? Dobří bohové, to ne, já vůbec nejsem rozrušený.” Pokusil se v křesle narovnat a ukázal roztřeseným prstem na oheň. „Naopak, cítím úžasný klid! Cítím se živý! Jsem mladý, má drahá slečno Antonie Bolavá! Pamatuju si ten skvělý den! Cožpak mě nevidíte? Tam dole, v údolí? Skvělý, jiskřivý zářijový den! Malý kluk ve tvídovém kabátku, který hrozně kousal, ano, přesně si vybavuju, jak kousal, a taky páchnul močí! A můj otec zpíval <emphasis>Jak</emphasis><emphasis> melodicky tlučou skřivani</emphasis> a já se mu pokoušel zpívat druhý hlas, což jsem samozřejmě nedokázal, protože jsem měl hlas asi jako zajíc. Dívali jsme se, jak lidé vypalují strniště. Všude byl kouř, a jak se oheň šířil, běžely směrem k nám a kolem nás myši, krysy, zajíci, a dokonce i lišky, které se nás bály méně než plamenů. Bažanti a koroptve startovali v poslední chvíli jako rakety, jak to ostatně obvykle dělají, a najednou veškeré zvuky ustaly a já spatřil tu zaječici. Byla fakt velká, to vám povím, obrovská - víte, že venkované si myslí, že všichni zajíci jsou samičky? - a jen tak tam stála a dívala se na mě a kolem nás padaly kousky hořící slámy a za ní se vzpínaly plameny. Dívala se rovnou na mě a byl bych přísahal, že ve chvíli, kdy se ujistila, že jsem si jí všiml, podívala se mi přímo do očí, pak se vymrštila do vzduchu, obrátila se a skočila přímo do ohně. Já se samozřejmě zoufale rozplakal, protože byla tak krásná. Otec mě zvedl v náručí a řekl, že mi řekne jedno tajemství, a naučil mě zaječí píseň, abych věděl o zajících pravdu a abych přestal plakat. A pak, později, jsme se vydali přes spáleniště a žádný mrtvý zajíc tam nebyl.” Starý pán pomalu otočil hlavu k Toničce a zářil, skutečně <emphasis>zářil</emphasis> štěstím.</p>
<p>Odkud to všechno přichází? pomyslela si Tonička. Ta záře je příliš žlutá na oheň, ale záclony jsou stažené. Tady v komnatě je vždycky trochu šero, ale právě teď venku vládne třpytivé světlo zářijového dne…</p>
<p>„Pamatuju si, že když jsme se dostali domů, nakreslil jsem malý obrázek tužkou, na kterém jsem se to všechno pokusil zachytit. A můj otec na něj byl nesmírně pyšný, a tak ho nosil po celém hradu, aby se na něj mohli všichni podívat a hlavně ho obdivovat,” pokračoval starý pán tak nadšeně jako malé děcko. „Byla to jen taková dětská mazanina, ale on o tom mluvil jako o práci génia. Rodiče takové věci dělávají. Po jeho smrti jsem ten obrázek našel v jeho soukromých papírech, a jestli vás to opravdu zajímá, najdete ho v kožených deskách v truhlici s koženými váčky. Je to nakonec přece jen drahá věc. Nikdy jsem o tom nikomu jinému neřekl,” pokračoval baron. „Lidé a dny a vzpomínky přicházejí a odcházejí, ale ta paměť tam byla pořád. Žádné peníze, které bych vám mohl dát, slečno Antonie Bolavá, která jste čarodějkou, by vám nemohly zaplatit to, že jste ve mně vyvolala tuhle úžasnou vzpomínkovou představu. Budu si ji pamatovat až do toho dne, kdy -“</p>
<p>Plameny ohně se na okamžik zastavily a vzduch zastudil. Tonička si nebyla skutečně jistá, že viděla Smrtě, nebo spíše, že ho <emphasis>doopravdy</emphasis> viděla, možná se to nějakým zvláštním způsobem odehrálo jen v její hlavě. Protože ať byl kdekoliv, v její hlavě byl.</p>
<p>Nebylo to dokonale případné? řekl Smrť.</p>
<p>Tonička neustoupila ani o krok. Bylo to zbytečné. „To jste <emphasis>zaranžoval</emphasis> vy?” zeptala se.</p>
<p>Přestože by se mi líbilo připsat si zásluhy za tyto události, jsou tady v činnosti jiné síly. přeji vám hezké ráno, slečno bolavá.</p>
<p>Smrť odešel a baron ho následoval - malý chlapec ve své nové tvídové kazajce, která příšerně kouše a občas zavání močí,* následující svého otce přes zčernalé, kouřící pole.</p>
<p>Pak Tonička položila mrtvému muži ruku na tvář a uctivě mu zatlačila oči, v nichž pomalu uhasínala hořící pole.</p>
<p><emphasis>(Pozn. aut.: Staří výrobci látek používali moč jako mořidlo pro barviva pro vlněné látky, aby se barvy ustálily, zafixovaly a nebledly. Výsledkem bylo, že některé z nich byly celé roky cítit. Dokonce ani slečna Klíšťová to nedokázala vysvětlit lépe a zůstat klidná, i když ona by asi použila výraz „nastřádané tělní tekutiny.”)</emphasis></p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5 </strong></p><empty-line /><p><strong>Matka jazyků</strong></p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" /></p><empty-line /><p> Teď měl nastat okamžik klidu, ale ve skutečnosti nastal okamžik kovového chřestění. Přibližovalo se několik palácových strážných a jejich zbroj dělala větší hluk, než zbroj obvykle dělá, protože ani jedna z nich svému majiteli neseděla, jak by měla.</p>
<p>Už sto let tady nedošlo k žádné šarvátce, natož válce, ale stráže pořád ještě nosily zbroj, protože skoro nepotřebovala spravovat a neobnosila se.</p>
<p>Dveře otevřel seržant Magnus. Na tváři měl velmi složitý výraz. Výraz muže, kterému právě někdo řekl, že zlá čarodějnice, kterou znal od doby, kdy byla malá holčička, zabila šéfa, a šéfův syn není doma a ta čarodějnice je pořád ještě v šéfově komnatě a ošetřovatelka, kterou on, Magnus, nemá právě v lásce, ho píchá hůlkou do zadku a křičí: „Tak na co čekáte, chlape? Konejte svou povinnost!”</p>
<p>Všechno mu to lezlo na nervy.</p>
<p>Vrhl na Toničku mírně přihlouplý pohled. „Dobré ráno, slečno, je všechno v pořádku?” Pak se podíval na barona, sedícího ve svém křesle. „Takže je opravdu mrtvý, je to tak?”</p>
<p>Tonička mu odpověděla: „Bohužel, Magnusi. Zemřel před několika minutami a mám všechny důvody se domnívat, že byl šťastný.”</p>
<p>„Pak je to v pořádku, předpokládám,” řekl seržant, ale vzápětí se mu tvář zkřivila, z očí mu vytryskly slzy, takže další slova byla huhňavá a vlhká. „Víte, on na nás byl vlastně moc hodný, když byla moje babička nemocná, dával jí denně posílat teplé jídlo a dělal to až do konce.”</p>
<p>Uchopila ho za neprotestující ruku a podívala se mu přes rameno. I ostatní strážní plakali, a plakali o to víc, že věděli, že jsou velcí silní chlapi, nebo alespoň doufali, že jsou, a neměli by plakat vůbec. Jenže baron tady byl vždycky, byl součástí jejich života jako východ slunce. No dobrá, občas vám dal viks, když jste spali ve službě, nebo jste měli tupý meč (bez ohledu na to, že žádný strážný v životě nepotřeboval meč k ničemu jinému, než aby jím vypáčil víko u plechovky s džemem), ale když si to všechno vyříkali a napravili, byl jejich baron a oni byli jeho muži, a teď byl mrtvý.</p>
<p>„Zeptejte se jí na pohrabáč!” vykřikla ošetřovatelka za Magnusovými zády. „No tak, zeptejte se jí na ty <emphasis>peníze</emphasis>!”</p>
<p>Ošetřovatelka neviděla Magnusovi do tváře. Tonička ano. Pravděpodobně ho ošetřovatelka znovu píchla do zadku, takže se vzpamatoval.</p>
<p>„Nezlob se, Toni… tedy, chtěl jsem říct slečno, ale tady ta dáma říká, že podle ní jsi spáchala vraždu a loupež,” řekl a jeho tvář říkala, že její vlastník si nemyslí to samé a nechce se s nikým dostat do nepříjemností, zvláště ne s Toničkou.</p>
<p>Tonička ho odměnila malým úsměvem. Vždycky si pamatuj, že jsi čarodějka, pomyslela si. Nezačni vykřikovat, že jsi nevinná. Ty <emphasis>víš</emphasis>, že jsi nevinná. Ty nemusíš vykřikovat nic. „Baron byl tak laskavý, že mi dal nějaké peníze za to… že jsem se o něj starala,” řekla, „a předpokládám, že slečna Zfintilá nechtěně vyslechla, že to dělá, a vytvořila si nesprávný dojem.”</p>
<p>„Byla to spousta peněz!” trvala na svém slečna Zfintilá s rudou tváří. „Ta velká truhlice pod baronovou postelí byla otevřená!”</p>
<p>„To všechno je pravda,” přikývla Tonička, „a zdálo by se, že slečna Zfintilá <emphasis>náhodou</emphasis> poslouchala velmi dlouho.”</p>
<p>Několik strážných se začalo pobaveně ušklíbat, což slečnu Zfintilou ještě více rozzuřilo, pokud to vůbec ještě šlo. Protlačila se kupředu.</p>
<p>„Popíráte snad, že jste tady stála s pohrabáčem v jedné ruce a druhou rukou v ohni?” zeptala se s tváří rudou jako krocan.</p>
<p>„Ráda bych něco řekla, když dovolíte,” prohlásila Tonička. „Je to opravdu důležité.” Teď už cítila netrpělivou bolest, která se snažila osvobodit. Ruce se jí začaly potit.</p>
<p>„Provozovala jste černou magii, přiznejte se!”</p>
<p>Tonička se zhluboka nadechla. „Nevím, co je to černá magie,” odpověděla, „ale vím, že hned za svým ramenem držím poslední bolest, která barona trápila, a musím se jí co nejdříve zbavit, a tady, kde je mnoho lidí, to udělat nemůžu. Dovolíte? Potřebuju k tomu otevřený prostor, a to hned!” Slečnu Zfintilou odstrčila z cesty a strážní jí, k nesmírnému pohoršení dotčené ošetřovatelky, rychle ustoupili sami.</p>
<p>„Nenechte ji odejít! Ona uteče! To dělají vždycky!”</p>
<p>Tonička dobře znala uspořádání místností v hradu, ale to znal vlastně každý. Bylo tady schodiště, které vedlo na nádvoří, a ona tam rychle zamířila. Cítila, jak se bolest kroutí a otevírá. Bylo třeba na ni myslet jako na nějaké zvíře, které jste zahnali do kouta a dokážete ho tam udržet, ale to platilo jen omezený čas. Zhruba až do… do teď, pomyslela si Tonička. Vedle ní se zjevil seržant, a ona mu sevřela paži. „Neptej se mě proč,” procedila mezi sevřenými zuby, „ale vyhoď do vzduchu svou helmu.”</p>
<p>Byl dost bystrý, aby vykonal rozkazy, a vyhodil helmu do vzduchu. Točila se jako polévkový talíř. Tonička za ní vypustila bolest a ve chvíli, kdy bolest získala svobodu, stačila Tonička zaznamenat její smrtící hladkost. Helmice se zastavila uprostřed letu, jako by narazila na neviditelnou stěnu, a ohnutá v půli padla v oblaku páry na dláždění dvora.</p>
<p>Seržant ji zvedl, ale okamžitě ji zase upustil. „Je to pekelně horké!” zvolal. Podíval se na Toničku, která se opírala o stěnu a pokoušela se chytit dech. „A to jsi ho takhle zbavovala bolesti <emphasis>každý den</emphasis>?”</p>
<p>Otevřela oči. „Ano, ale obvykle jsem měla dost času najít místo, kde se jí zbavit. Voda a kámen nejsou příliš dobré, ale kov je naprosto spolehlivý. Neptej se mě proč. Když začnu přemýšlet, jak to funguje, fungovat to přestane.”</p>
<p>„Slyšel jsem, že dokážeš dělat různé triky s ohněm,” řekl seržant Magnus s obdivem.</p>
<p>„Pracovat s ohněm je snadné, když si udržujete čistou hlavu, ale bolest… bolest se vám brání. Bolest je živá. Bolest je nepřítel.”</p>
<p>Seržant se neohrabaně pokusil sebrat svou helmu a doufal, že už vychladla natolik, aby ji dokázal udržet v ruce. „Nesmím zapomenout vyklepat tuhle promáčklinu, než si toho všimne šéf,” začal. „Víš, jak si potrpí na to, abychom byli jako ze škatulky… Hmm.” Sklopil oči k zemi.</p>
<p>„Ano,” přikývla Tonička a mluvila tak laskavě, jak to jen uměla. „Bude to nějakou dobu trvat, než si na to zvykneme, že?” Beze slova mu podala svůj kapesník a on se vysmrkal a utřel si nos.</p>
<p>„Ale ty dovedeš člověka zbavit bolesti,” začal znovu, „znamená to, že bys mohla…?”</p>
<p>Tonička pozvedla ruku. „Už mlč, prosím,” zarazila ho. „Vím, na co se mě chceš zeptat, a odpověď zní ne. Kdyby sis usekl ruku, dokázala bych možná, že bys na to zapomněl, alespoň do chvíle, než bys poprvé potřeboval použít příbor, ale věci jako osobní ztráta, lítost a smutek? To nedokážu. Ani bych se <emphasis>neodvážila</emphasis> si zahrávat s něčím takovým. Existuje jistá věc, která se jmenuje konejšení, a já znám jedinou osobu na světě, která to dokáže, a nemám v úmyslu ji požádat, aby mě to naučila. Ani náhodou! Je to příliš hluboké.”</p>
<p>„Tonič…” Magnus zaváhal a rozhlédl se kolem, jako kdyby čekal, že se objeví ošetřovatelka a znovu ho něčím šťouchne do zadku.</p>
<p>Tonička čekala. Prosím, neptej se mě, myslela si. Znáš mě celý život. Přece by sis ani na okamžik nemyslel, že…</p>
<p>Magnus se na ni podíval prosebnýma očima. „<emphasis>Vzala</emphasis> jsi… něco?” Hlas se mu vytratil.</p>
<p>„Samozřejmě že ne,” odpověděla Tonička. „Co za červa ti to vlezlo do hlavy? Jak si vůbec <emphasis>můžeš</emphasis> myslet něco takového?”</p>
<p>„Já nevím,” odpověděl Magnus a celý zrudl rozpaky.</p>
<p>„Dobře, tak to je v pořádku.”</p>
<p>„Asi bych se měl ujistit, že se to co nejrychleji dozví mladý pán,” pokračoval Magnus po tom, co se znovu pořádně vysmrkal, „jenže vím jenom to, že odjel do velkého města se svou-” najednou se v rozpacích zarazil.</p>
<p>„Se svou snoubenkou,” doplnila ho Tonička rozhodně. „Co se mě týče, klidně to můžeš říct nahlas.”</p>
<p>Magnus si odkašlal. „No, víš, my jsme si mysleli… tedy, všichni jsme si mysleli, že ty a on, no, však víš…”</p>
<p>„Vždycky jsme byli přátelé,” řekla Tonička, „a nic víc v tom není.”</p>
<p>Bylo jí Magnuse líto, i když často otevřel pusu dřív, než se mu připojila k mozku, takže ho poklepala po rameni. „Podívej, co kdybych doletěla do velkého města a našla ho?”</p>
<p>Téměř se rozzářil úlevou. „Udělala bys to?”</p>
<p>„Samozřejmě. Vím, že tady teď budeš mít spoustu práce, a to by tě zbavilo velké starosti.”</p>
<p>Musím říci, že mně to naopak velkou starost přinese, pomyslela si, když pospíchala chodbami hradu. Novinky se šířily rychle. Všude postávaly hloučky lidí, kteří plakali nebo se tvářili smutně a bezradně. Právě když odcházela, přiběhl k ní kuchař. „Co mám dělat? Mám na plotně večeři toho ubohého pána!”</p>
<p>„Tak ji sundej a dej ji někomu, kdo se potřebuje pořádně najíst,” odpověděla mu Tonička bez zaváhání. Bylo důležité, aby mluvila klidně a rozhodně. Lidé byli v šoku. I ona by byla, kdyby na to měla čas, ale právě v tomhle okamžiku bylo důležité vrátit lidi do světa, který byl tady a teď.</p>
<p>„Teď mě všichni poslouchejte,” zvolala a její hlas se odrazil velkou síní. „Ano, váš baron zemřel, ale pořád máte barona! Bude tady brzo i se svou… dámou, a vy pro něj musíte palác udržovat v dokonalém pořádku. Každý zná svou práci. Tak se do toho pusťte. Vzpomeňte si na něj a dejte celý palác do pořádku <emphasis>kvůli němu</emphasis>!”</p>
<p>Zabralo to. Vždycky to zabíralo. Hlas, který zněl, jako kdyby jeho majitelka věděla, co dělá, dokázal uvést věci do pohybu, zvláště když měla majitelka na hlavě černý špičatý klobouk. Najednou se rozpoutal všeobecný ruch a činnost.</p>
<p>„Předpokládám, že si myslíte, že vám to projde, co?” ozval se najednou hlas za jejími zády.</p>
<p>Tonička chvilku počkala, pak se otočila, a to už měla na tváři úsměv. „Ale, to jste vy, slečno Zfintilá?” řekla. „Vy jste pořád ještě tady? Poslyšte, v hradu jistě budou nějaké podlahy, které by potřebovaly vyleštit?”</p>
<p>Ošetřovatelka vypadala jako pravé vtělení zuřivosti. „Já nedrhnu podlahy, ty nafoukaná malá -“</p>
<p>„Ne, vy nedrhnete vůbec nic, že, slečno Zfintilá? Už jsem si toho všimla! Víte, slečna Rosičková, která tady byla před vámi, ta podlahu vydrhnout uměla. Dokázala <emphasis>vyleštit</emphasis> podlahu tak, že jste se v ní viděla jako v zrcadle, i když ve vašem případě, slečno Zfintilá, dokážu pochopit, proč vás to neláká. Slečna Pyžámková, která tady byla před ní, ta dokonce myla podlahy pískem, bílým pískem! Pronásledovala špínu jako teriér lišku!”</p>
<p>Ošetřovatelka otevřela ústa, aby něco řekla, ale Tonička jí nedala šanci. „Kuchař mi řekl, že jste silně věřící žena, pořád na kolenou, a co se mě týče, je to v pořádku, naprosto v pořádku, ale nenapadlo vás někdy vzít si k tomu hadr a kbelík? Lidé nepotřebují modlitby, slečno Zfintilá, potřebují, abyste udělala práci, kterou máte před sebou. Já už vás mám dost, slečno Zfintilá, a zvláště vašeho skvělého bílého pláště. Myslím, že na Rolanda udělal ten váš bílý plášť velký dojem, ale na mě ne, slečno Zfintilá, protože <emphasis>vy nikdy neuděláte nic, čím byste si ho zašpinila</emphasis>.”</p>
<p>Ošetřovatelka pozvedla ruku. „Mohla bych vám dát <emphasis>políček</emphasis>!”</p>
<p>„Ne,” zavrtěla Tonička hlavou. „To byste nemohla.”</p>
<p>Ruka zůstala nehybná. „Nikdy v životě mě ještě nikdy nikdo tak neurazil,” zaječela.</p>
<p>„Vážně?” řekla Tonička. „To mě upřímně překvapuje.” Otočila se na podpatku, nechala ošetřovatelku stát a vydala se k mladému strážnému, který právě vešel do síně. „Tebe už jsem tady viděla. Myslím ale, že tě neznám. Jak se jmenuješ, prosím?”</p>
<p>Strážný v zácviku udělal něco, co zřejmě považoval za salutování. „Přestůň, slečno.”</p>
<p>„Už odnesli barona dolů do krypty, Přestůni?”</p>
<p>„Ano, slečno, a vzali jsme dolů i nějaké svítilny a nějaké oblečení a plátno a kbelík teplé vody, slečno.” Když viděl její výraz, usmál se. „Když jsem byl malý chlapec, slečno, pomáhala moje babička připravovat mrtvé do hrobu, slečno. Můžu vám pomoct, jestli chcete.”</p>
<p>„Dovolila ti tvoje <emphasis>babička</emphasis>, abys jí pomáhal?”</p>
<p>„Ne, slečno,” zavrtěl mladík hlavou. „Říkala, že mužští nesmějí takové věci dělat, pokud nemají diplom z doktríny.”</p>
<p>Tonička se na okamžik zatvářila nechápavě. „Z doktríny?”</p>
<p>„No, vždyť víte, slečno. Doktrína: pilulky a vodičky a řezání nohou a takové věci.”</p>
<p>Toničce se rozsvítilo. „Aha, ty myslíš doktořinu. No, myslím si, že to tak není. Tady nejde o to, aby se té ubohé duši ulevilo. Udělám to sama, ale děkuju ti za nabídku. Tohle je ženská práce.”</p><empty-line /><p> Proč přesně je to ale ženská práce, to tedy nevím, pomyslela si, když dorazila do krypty a vyhrnula si rukávy. Mladý strážný myslel dokonce i na to, aby přinesl misku země a misku soli.<emphasis> (Pozn. aut.: Zem a sůl se podle prastarých tradic používaly k odehnání duchů. Tonička ducha nikdy neviděla, takže to pravděpodobně zabíralo, ale především to zabíralo na mysli lidí, kteří se cítili mnohem lépe, když věděli, že jsou zem a sůl po ruce, a jakmile jste pochopili tohle, pochopili jste velký kus magie.)</emphasis> Skvělá práce, jeho babičko, pomyslela si. Aspoň někdo toho hocha naučil něco užitečného.</p>
<p>Když upravovala starého pána tak, aby byl „společensky přijatelný”, jak říkala Bábi Zlopočasná, plakala. Vždycky plakala. Bylo to zapotřebí. Člověk to ovšem nedělal, když ho při tom někdo viděl, ne, když byl čarodějkou. To totiž lidé nečekali. Znejistěli by.</p><empty-line /><p> Ustoupila. No, musela připustit, že teď ten starý brach vypadal lépe než včera. Jako poslední věc vytáhla z kapsy dvě pence a položila mu je jemně na oči.</p>
<p>To byly staré zvyky, které ji naučila Stařenka Oggová, ale teď tady byl nový zvyk, který znala jen Tonička. Jednou rukou se opřela o mramorovou desku a v druhé ruce podržela kbelík s vodou. Znehybněla a zůstala tak, dokud se voda v kbelíku nezačala vařit a na desce se nevytvořila jinovatka. Pak vynesla kbelík ven a vylila jeho obsah do odpadu.</p>
<p>Když skončila, byl hrad plný činnosti a ona nechala lidi, aby udělali, co je potřeba. Když vyšla z hradu, zaváhala a zastavila se, aby si věci promyslela. Lidé se často nezastaví, aby se zamysleli. Přemýšlejí v chůzi. Někdy je to dobrý nápad. Zastavit se pro případ, že byste se pohybovali špatným směrem.</p>
<p>Roland byl jediným baronovým synem, a pokud Tonička věděla, také jeho jediným příbuzným, nebo ještě přesněji řečeno, jediným příbuzným, který se směl přiblížit k hradu. Po velmi nepříjemném a drahém právním zápase se Rolandovi podařilo vypudit své děsné tety, baronovy sestry. Je třeba říci, že dokonce i baron je považoval za tvory tak nepříjemné, jako dvě nejnepříjemnější staré fretky, jaké může člověk najít v nohavicích kalhot svého života. Byla tady ale ještě jedna osoba, která by se to měla dozvědět, jež sice nebyla k baronovi v žádném příbuzenském vztahu, ale byla osobou, která by se prostě měla dozvědět něco tak důležitého co nejdříve. Tonička zamířila k fíglímu pahorku, aby navštívila keldu.</p>
<p>* * *</p>
<p>Když tam Tonička dorazila, seděla Jantara venku na sluníčku a něco šila.</p>
<p>„Dobrý den, slečno,” pozdravila Toničku vesele. „Hned půjdu a řeknu paní keldě, že jste tady.” S tím zmizela v šachtě snadno jako had, stejně, jako to kdysi dokázala Tonička. Ta přemýšlela, proč se sem Jantara vrátila. Odvezla ji na farmu Bolavých, aby byla v bezpečí. Proč se děvče vrátilo celou tu cestu z Křídy až k pahorku? A jak si vůbec pamatovalo, kde bylo?</p>
<p>„Tohle je velmi zajímavé dítě,” ozval se mírně skřehotavý hlas. A zpod velkého listu vystrčil hlavu Žabák.<emphasis> (Pozn. aut.: Žabák neměl jméno, říkalo se mu prostě Žabák, přidal se k fíglímu klanu před několika lety a život v pahorku se mu zalíbil natolik, že mu dal přednost před svou původní existencí právníka, nebopřesněji řečeno - právníka, který byl neskromně přemoudřelý v přítomnosti své kmotřičky sudičky. Kelda mu několikrát nabídla, že ho vrátí do původní podoby, ale on to pokaždé odmítl. Sami Fíglové ho považovali za mozek celého gangu, protože znal slova, která byla delší než on sám.)</emphasis> „Musím říct, že vypadáte mimořádně nesvá, slečno.”</p>
<p>„Starý baron je mrtvý,” odpověděla Tonička.</p>
<p>„No, to už se dlouho čekalo. Dlouhý život přeju baronovi,” zaskřehotal Žabák.</p>
<p>„Nemůže žít dlouho,” zavrtěla hlavou Tonička, „je mrtvý!”</p>
<p>„Ale ne,” kvokl Žabák, „čeká se, že něco takového řeknete. Když zemře král, musíte okamžitě oznámit, že je tady další král. To je hrozně důležité. Zajímalo by mě, jaký ten nový bude. Rob Kterýten říká, že je to <emphasis>zpaprčený potróblenec</emphasis>, který si <emphasis>nezaslúží lúbať vám opánky</emphasis>, a že se k vám zachoval nevděčně a neuctivě.”</p>
<p>Přestože to všechno byly události, ke kterým došlo v minulosti, Tonička nehodlala jeho prohlášení nechat bez komentáře. „Tak to vám pěkně děkuju, ale já nepotřebuju, aby mi někdo cokoliv líbal. A kromě toho,” dodávala, „není to přeci <emphasis>jejich</emphasis> baron, že? Fíglové si přece výslovně zakládají na tom, že nemají žádného pána.”</p>
<p>„Tedy, ve svých předpokladech jste zcela přesná,” prohlásil Žabák poněkud těžkopádně, „ale nesmíte zapomínat, že si také zakládají na tom, že při každé sebemenší zámince vypijí tolik alkoholu, kolik seženou, a tak se dostávají do nepředvídatelné nálady, a na druhé straně baron nepochybně věří, že je, <emphasis>de facto</emphasis>, majitelem zdejšího kraje, široko daleko. To je nárok, který obstojí i před zákonem. Ke své lítosti musím říct, že já už bych před ním stát nemohl. Ale to děvče, to je něco zvláštního. Nevšimla jste si?”</p>
<p>Všimla jsem si? pomyslela si v duchu rychle Tonička. Čeho jsem si měla všimnout? Jantara byla přece jenom dítě <emphasis>(Pozn. aut.: Samozřejmě z Toniččina pohledu, to znamená, že byla o pár roků mladší než Tonička.)</emphasis>, které tu a tam potkávala - nebyla ani tak tichá, aby to někomu dělalo starosti, ani tak hlučná, aby to někomu vadilo. To je všechno. <emphasis> </emphasis>Ale pak se přece jen zamyslela. Ta kuřata. To <emphasis>bylo</emphasis> zvláštní.</p>
<p>„Ona umí mluvit fíglovštinou!” informoval ji Žabák. „A nemyslím takové ty pitomosti jako Jemináku! a U psí nohy! To jsou jen takové nářeční zvláštnosti. Já myslím tu starou, pravou fíglovštinu, kterou mluví kelda, ten jazyk, kterým hovořili tam, odkud přišli, ještě předtím, než odtamtud přišli. Omlouvám se, kdybych měl dost času se připravit, vytvořil bych pravděpodobně mnohem lepší větu.” Odmlčel se. „Já sám nerozumím z fíglovštiny ani slovo, ale jak se zdá, to děvče se ji jen tak naučilo. A další věc. Přísahal bych, že se na mě pokoušela mluvit v žábovštině. V žábovštině nejsem taky nijak silný, ale částečné chápání toho jazyka se u mě objevilo společně se… se změnou podoby.”</p>
<p>„Tím chceš říct, že rozumí neobvyklým slovům?” zeptala se Tonička.</p>
<p>„Nejsem si tak jistý,” odpověděl jí Žabák, „myslím si, že spíše rozumí významu.”</p>
<p>„Jseš si jistý?” ujišťovala se Tonička. „Vždycky jsem si myslela, že je tak trochu… jednoduchá.”</p>
<p>„Jednoduchá?” opakoval Žabák, který si to očividně užíval. „No, jako právník vám mohu říci, že něco, co na pohled vypadá opravdu velmi jednoduše, může být neuvěřitelně složité, zvláště pokud jsem placen od hodiny. Slunce je jednoduché. Meč je jednoduchý. Bouře je jednoduchá. Jenže za vším jednoduchým se táhne dlouhý chvost složitostí.”</p>
<p>V ústí šachty se objevila Jantařina hlava. „Paní kelda říká, abyste se s ní sešla v křídovém dole,” vyřizovala vzrušeně.</p>
<p>Když se Tonička spustila dokonalým maskováním dolů, zazněl křídovým dolem slabý sbor pozdravných výkřiků.</p>
<p>Malý důl se jí líbil. Zdálo se, že je prakticky nemožné být tady nešťastný, když ji hýčkaly bílé, chladivé stěny a zelenou spletí vřesovců a planých růží nad její hlavou prosvítala sytá modř nebe. Někdy, když bývala mnohem mladší, vídala vyplout z chodby do dolu prastarou rybu, rybu z časů, kdy byla Křída Zemí pod vlnami. Voda už dávno zmizela, ale duše podivných ryb si toho nevšimly. Byly pancéřované jako rytíři a prastaré jako sama Křída. Teď už je ale nevídala. Možná že jak člověk stárne, mění se mu oči, pomyslela si.</p>
<p>Ve vzduchu se vznášel silný zápach česneku. Větší část dna křídové jámy byla plná hlemýžďů. Fíglové se opatrně pohybovali mezi nimi a malovali jim na ulity čísla. Jantara seděla vedle keldy a rukama si objímala kolena. Při pohledu shora to vypadalo tak trochu jako příprava na psí závody s tím, že tam bylo méně štěkotu a více ulepenosti.</p>
<p>Kelda uviděla Toničku a pozvedla drobný prst k ústům a Jantara, která soustředěně sledovala okolní dění, ji pozdravila kývnutím hlavy. Žanina poklepala na volné místo po svém druhém boku a řekla: „Zízáme, jak ogaři markujou hovada, kapíro?” V jejím hlase byl lehký náznak něčeho cizího. Byl to podobný hlas, jaký používají dospělí, když mluví s dětmi a říkají: „To se ale pěkně bavíme, to je legrace, <emphasis>viď</emphasis>?” pro případ, že to dítěti ještě nedošlo. Jenže Jantara vypadala jako někdo, kdo se opravdu baví. Toničku napadlo, že když je Jantara někde v blízkosti Fíglů, je šťastná.</p>
<p>Měla dojem, že kelda chce udržovat jen lehkou konverzaci, a tak se jen zeptala: „Proč je značkujete? Kdopak by se vám je mohl pokusit ukrást?”</p>
<p>„Može iní Fíglové. Počuj, muj Rob myšluje, že dyž si svoje hlemejždě nevohlídáme a nevochráníme, budú sa iní stavjat do fronty, haby nám je počórovali, ledačina ledajaká.”</p>
<p>Tomu Tonička tak docela nerozuměla. „Proč by měli být bez ochrany?”</p>
<p>„Lebo naši ogaři, jak jinač, budu v tom čase čórovať jejich hovada. Je to stará fíglí tradica, jednoducho ide o to, že si všeci užijú prálek, čárování, cigánění a najvjac ze všeckého slopu, co hrdlo ráčí.” Kelda na Toničku mrkla. „No ja, mládenci sú ščastní, přestanu sa pasovať mezi sebú a plést se mně pod nohy, kapíro?”</p>
<p>Mrkla na Toničku ještě jednou, poklepala Jantaru po noze a řekla jí něco v jazyce, který zněl jako velmi stará verze fíglovštiny. Jantara jí odpověděla v témže jazyce. Kelda významně kývla na Toničku a ukázala na opačnou stranu jámy.</p>
<p>„Co jsi jí to právě řekla?” zeptala se Tonička s očima upřenýma na dívku, která se šťastným úsměvem pozorovala Fígly.</p>
<p>„Tož, prála sem jí, že ty a já budeme vést řeč pro dospělý,” odpověděla kelda, „a vona říkla enem, že ogaři sou zábavný, a já nevim jak, ale naučila sa mater jazyků. Toničko, hleď, já tak řečnuju enem s dcerou a s myšdudákem, na moju dušu, a včera večír sem s ním řečnovala v pahorku a ona tam nasísla. Naučila sa to enem tak, že nás načúvala! Tož toto néni možné! Má vzácnej dar, o tom néni pochybování. Ona mosí chápat významy tých slov ve svojí hlavě, a to je mažija, slečinko, skutečnej mirákul, vo tom nejni pochyb.”</p>
<p>„Jak se to mohlo stát?”</p>
<p>„Kdo ví?” pokrčila kelda rameny. „Je to dar. A estli ti možu radit, vzala bych tu cérku do učení.”</p>
<p>„A není už trochu stará na to, aby s tím teď začala?” zeptala se Tonička.</p>
<p>„Buď ju naučte vaše řemeslo, nebo musíte nalízt nějaký použití pro to její nadáni. Věř mně, cérko, že bych nechtěla, aby sis myslela, že biť děcko deň co deň je neco faň, ale kdo ví, jak sú naše chodníky předpísané? A tak skončila tady a se mnú. Má dar porozumění. Našla by ho inde? Ty víš dobře, že význam žití je v tem, nalézt svůj dar. Najít svůj dar, to je štěstí. Nenalézt ho, to je zlý. Říklas, že je jakási jednoduchá. Najdi jí učitela, který v ní najde to složité. Tá cérka sa naučila složitý jazyk tak, že ho poslúchala. Celý svět velice třebuje ludí, jak je ona.”</p>
<p>To dávalo smysl. Všechno, co kelda řekla, dávalo smysl. Žanina se odmlčela a pak pokračovala. „Je mně moc líto, že je starej baroun umřetej.”</p>
<p>„Promiň,” přikývla Tonička, „právě jsem ti to chtěla říct.”</p>
<p>Kelda se na ni usmála. „Vážně si myšluješ, že kelda třebuje, aby jí někdo povídal takový věci, cérko moja? Byl to hodnej člověk a tys mu dobře poslúžila.”</p>
<p>„Musím se vydat na cestu a najít nového barona,” řekla Tonička. „A potřebovala bych, aby mi s tím mládenci pomohli. Ve městě jsou tisíce lidí a mládenci umějí věci hledat skvěle.” Podívala se na oblohu.</p>
<p><emphasis>(Pozn. aut.: Snažila se z hlavy vytlačit jakoukoliv myšlenku na to, že v praxi jsou nejlepší v nacházení věcí, které patří jiným lidem. Nicméně pravda je, že Fíglové dokážou lovit jako vlci… ale bohužel také pít jako ryby.)</emphasis></p>
<p>Tonička ještě nikdy neletěla až do velkého města a vůbec se jí nechtělo letět tam potmě. „Odletím hned za úsvitu. Ale ze všeho nejdřív, Žanino, bych asi měla vzít Jantaru zpátky domů. To bys asi ráda, Jantaro, že?” řekla bez velké naděje…</p>
<p>O tři čtvrtě hodiny později se Tonička vracela na koštěti zpět do vesnice a v hlavě jí pořád ještě doznívaly ty výkřiky. Jantara se vrátit nechtěla. Svou neochotu opustit pahorek vyjádřila celkem jasně tím, že vzpříčila ruce a nohy v chodbě, ztuhla a rozkřičela se ze všech sil, kdykoliv se jí Tonička opatrně dotkla. Když ji pak nechala na pokoji, vylezla dívka z chodby a sedla si vedle keldy. Tak to bývá. Pokusíte se pro lidi vymyslet nějaký plán, ale lidé si udělají vlastní.</p>
<p>Dívejte se na to, z kterékoliv strany chcete, Jantara má rodiče, i když by se dalo říci, že příšerné rodiče, a mohli byste dodat, že tohle je to nejlepší, co jste o nich mohli říct. Přinejmenším bylo jasné, že je Jantara v bezpečí… A opravdu, co se mohlo Jantare stát, když byla v keldině péči?</p><empty-line /><p> Když paní Vespodhujová zjistila, že na schůdku přede dveřmi stojí Tonička, zabouchla dveře, jen proto, aby je v závoji slz vzápětí znovu otevřela. Byt páchl, nejen vyčpělým pivem a mizernou kuchyní, ale také bezmocí a bezradností. Nedílnou součástí celé atmosféry byla určitě kočka, ta nejprašivější kočka, jakou kdy Tonička v životě viděla.</p>
<p>Paní Vespodhujová byla vyděšená až na dno své mělké duše a teď klesla na kolena a vykřikovala nesrozumitelné prosby. Tonička jí uvařila šálek čaje, což nebyl úkol pro lidi se slabým žaludkem, když vezmeme v úvahu to, že ta trocha nádobí, která v domku byla, byla naházena ve dřezu, který byl plný nazelenalé, slizké vody, která tu a tam zabublala. Tonička musela několik minut tvrdě drhnout, než se jí podařilo připravit čaj, který se odvážila pít, a ještě i pak v konvici něco chřestilo.</p>
<p>Paní Vespodhujová seděla na jediné židli, která měla všechny čtyři nohy, a pletla páté přes deváté o svém manželovi, hlavně o tom, jak je její muž ve skutečnosti hodný člověk, za předpokladu, že je jídlo včas na stole a Jantara se chová slušně. Tonička si zvykla na tenhle typ zoufalých monologů, když chodila po domcích nahoře v horách. Byly vyvolávány strachem - strachem z toho, co všechno by se mohlo mluvčímu stát, až tady zase zůstane sám. Bábi Zlopočasná měla způsob, jak se s tím vypořádat, a ten spočíval v tom, vyvolat ve všech bez rozdílu stejný strach z Bábi Zlopočasné, jenže Bábi Zlopočasná měla tu výhodu, že už dlouhé roky byla… jak bychom to řekli… no, Bábi Zlopočasná.</p>
<p>Opatrným, nenásilným vyptáváním se Tonička dozvěděla, že pan Vespodhuj spí nahoře, a Tonička prostě řekla paní Vespodhujové, že Jantara, zatímco se <emphasis>uzdravuje</emphasis>, je v péči velmi laskavé dámy. Paní Vespodhujová znovu propukla v pláč. Zanedbanost celého místa už začínala Toničce lézt na nervy a ze všech sil se pokoušela nebýt krutá a nespravedlivá, ale jak těžké bylo vylít na kamennou podlahu kbelík vody a vymést ji ze dveří koštětem? Jak těžké bylo uvařit si trochu mýdla? Mohli jste si vyrobit docela slušné mýdlo z dřevěného popela a zvířecího tuku. A jak jí jednou řekla její matka: „Nikdo není takový chudák, aby si nemohl dovolit vodu,” i když její otec občas matku škádlil tak, že to změnil na „Nikdo není takový chudák, aby si nemohl dovolit vdovu.” Jenže kde by měl člověk začít s touhle rodinou? A to, co bylo v konvici, ať to bylo cokoliv, pořád ještě chrastilo. Nejspíš se to pokoušelo dostat se ven.</p>
<p>Většina žen ve vesnici vyrostla v podmínkách, díky kterým z nich byly tvrdé ženy. Musely být tvrdé, když chtěly vychovat rodinu z příjmů nájemného zemědělského dělníka nebo z výnosu malého hospodářství. Existovalo místní rčení, jakýsi všeobecný návod, jak se vypořádat s nepříjemným manželem: Jazyk a hubník, v stodole slamník, lipovou kopisť. Znamenalo to, že nepříjemný manžel slyšel místo jídla jen samé výčitky, žena ho vyhnala spát do stodoly, a když na ni zvedl ruku, hrozilo mu nebezpečí, že sám dostane nějakou tu ránu dlouhou velkou vařečkou, která byla v každém stavení na míchání prádla v kádi. Většina manželů pochopila, že kráčí po nedobrých cestách dříve, než se ozvala drsná hudba.</p>
<p>„Nechtěla byste si od pana Vespodhuje chvíli odpočinout?” zeptala se Tonička. „Udělat si takovou malou dovolenou?”</p>
<p>Žena, bledá jako stěna a hubená jako lunt, se zatvářila zděšeně. „Oh ne!” zalapala po dechu. „On by si beze mě nevěděl, co počít!”</p>
<p>A pak… se to všechno zvrtlo, nebo spíš zvrtlo se to ještě víc, než už to bylo. A všechno to bylo tak nevinné, protože paní Vespodhujová byla tak zničená. „No, víte co,” řekla Tonička vesele, „tak vám aspoň poklidím v kuchyni.” Asi by to bylo v pořádku, kdyby se prostě chopila koštěte a dala se do práce, ale to ne, ona musela jít, podívat se na pavučinami posetý strop a říci: „Tak dobrá, já vím, že jste tady, vždycky mě sledujete, takže jednou buďte užiteční a pečlivě ukliďte tuhle kuchyň.” Několik vteřin se nic nedělo a pak zaslechla, protože to čekala, tlumený rozhovor odněkud z blízkosti stropu.</p>
<p>„No slyšeli ste? Vona <emphasis>ví</emphasis>, že sme tu! Jak je možný, že to pokaždej zpozná?”</p>
<p>Pak se ozval jiný fíglí hlas: „No baže, lebo ju <emphasis>pokaždéj</emphasis> sledujem, ty potróblíku, nae?”</p>
<p>„Na, tož ja, to já kapíruju, ale chcu řéct toto. Neslúbili my smějí na naše duše, že už sa za ňú nebudem tahať jak ocásci?”</p>
<p>„Ajto, to bola velice vážná přísaha.”</p>
<p>„Tak, takže já mosím byť trochu zklamaný, že velká malá bosorbaba tutok našu vážnú přísahu jaksi nebere na váhu. To sa bolestno dotýká mojich citů.”</p>
<p>„Nále dyť my sme tu vážnú přísahu <emphasis>porušili</emphasis>, to už je tak fíglí věc.”</p>
<p>Třetí hlas řekl: „Jejdamáku, ogaři, hněď přestaňte a sísněte - už je to poklepávání nohů!”</p>
<p>Pak malou špinavou kuchyň pohltilo tornádo.<emphasis> (Pozn. aut.: Tonička si vysloužila obdiv ostatních </emphasis><emphasis>čarodějek tím, že dokázala přinutit Fígly, aby vykonávali domácí práce. Poněkud nešťastná okolnost ovšem spočívala v tom, že Fíglové dělali nejraději ty domácí práce, které byly hlučné, upatlané a hořlavé. A pokud možno s výkřiky.)</emphasis></p>
<p>Přes Toniččiny nohy, z nichž jedna už opravdu poklepávala na zem, se přelila zpěněná voda. Je pravda, že nikdo nedokáže udělat nepořádek rychleji než skupinka Fíglů, ale i když je to divné, stejně rychle dokážou nepořádek uklidit a nepotřebují k tomu ani pomoc ptáčků zpěváčků, veverek a řady dalších náhodně vybraných lesních zvířátek.</p>
<p>Dřevěné talíře a cínové nádoby začaly bzučet vzduchem a v krbu vzplál oheň. Velká bedna na dřevo se s rychlým <emphasis>buchbuchbuch</emphasis> naplnila dřevem. Pak se věci zrychlily a do stěny vedle Toniččina ucha se se zadrnčením zabodla vidlička. Kuchyní se začala šířit pára jako mlha a z ní se ozývaly podivné zvuky. Náhle čistým oknem dovnitř vpadla sluneční záře, pak kolem prolétlo koště a hnalo před sebou po podlaze zbytky vody. Voda v konvici nad ohněm se začala vařit. Na stole se zjevila váza s květinami, i když je třeba poznamenat, že některé z nich byly vzhůru nohama, a místnost byla najednou svěží a čistá a už nepáchla shnilými bramborami.</p>
<p>Tonička zvedla pohled ke stropu. Visela na něm kočka, která se tam zoufale a z posledních sil přidržovala drápy. Vrhla na Toničku velmi ošklivý pohled. Dokonce i čarodějka může prohrát souboj na pohledy s kočkou, která má v domě navrch, a nejenže se na vás dívá seshora, ale ještě svrchu.</p>
<p>Po chvilce Tonička lokalizovala paní Vespodhujovou, která se krčila pod stolem a zakrývala si hlavu rukama. Když ji nakonec přesvědčila, aby vylezla a sedla si na pěknou čistou židli k šálku čaje nalitému z nádherně čisté konvice, velmi ochotně souhlasila s tím, že je to opravdu velké vylepšení, i když později Tonička v duchu připustila, že paní Vespodhujová by v té chvíli souhlasila s čímkoliv, kdyby věděla, že pak Tonička odejde.</p>
<p>Takže to nebyl velký úspěch, ale teď tam bylo alespoň čisto a paní Vespodhujová jistě bude velmi vděčná, až bude mít čas se nad tím zamyslet. Zavřeštění a tupý náraz, které Tonička zaslechla, když vycházela ze zpustlé zahrádky, měla nejspíš na svědomí kočka, která se konečně rozloučila s místem na stropě.</p>
<p>Když byla Tonička, která šla pěšky s koštětem přes rameno, v půli cesty na farmu rodičů, pronesla nahlas myšlenku, kterou nemohla vypudit z hlavy. „Možná to ode mě bylo dost hloupé.”</p>
<p>„Nae, cérko, netrap sa,” ozval se hlas. „Dybysme měli času, byli bysme upekli aj nějaký chléb.” Tonička sklopila oči a na zemi stál Rob Kterýten společně s půltuctem dalších, kteří byli známi pod společnými jmény Nac mac Fíglové, Malý Svobodný národ a někdy také Obžalovaní, Pachatelé, Neznámé osoby, lidé, které hledá policie, která je chce vyslechnout v souvislosti s trestným činem, a někdy také jako „ten druhý zleva, přísahám, že to byl on.”</p>
<p>„Vy mě neustále sledujete!” postěžovala si. „Vždycky mi slíbíte, že ne, a vždycky ano!”</p>
<p>„No ja, ale dyž ty nebereš na úvahu toho kulicha, co na nás leží, kapíro? Ty seš bosorbaba kopců a my mosíme byt připravený ohledat ta a pomáhat ti, a to bez ohledání na to, co sme práli,” řekl Rob Kterýten odvážně. Ostatní Fíglové začali energicky vrtět hlavami, a tím rozpoutali déšť špačků tužek, krysích zubů, zbytků včerejší večeře, zajímavých provrtaných kamínků, brouků, slibných kousků suchého z nosu uložených k pozdějšímu prozkoumání a slimáků.</p>
<p>„Podívej,” řekla Tonička, „člověk prostě nemůže chodit sem a tam a pomáhat lidem bez ohledu na to, jestli o to stojí, nebo ne!”</p>
<p>Rob Kterýten se poškrabal na hlavě, vložil si zpět do vlasů malého slimáka, který mu vypadl, a prohlásil: „A proč ne, slečinko? Šak <emphasis>vy</emphasis> to též robíte.”</p>
<p>„To tedy ne!” prohlásila rezolutně, ale uvnitř ten šíp zasáhl přesně její srdce. Na paní Vespodhujovou jsem nebyla moc milá, že? pomyslela si. Ano, jak se zdálo, ta žena měla mozek a vystupování polní myši, ale i když to byla špína, ten zapáchající dům byl dům paní Vespodhujové a Tonička tam vpadla s bandou, hm… je zbytečné to lakovat na růžovo… s bandou Nac mac Fíglů a udělala tam pěkný nepořádek, i když to byl menší nepořádek, než tam byl předtím. Bylo to bezohledné, naduté a egoistické. Moje matka by to dokázala lépe. No, když už je o tom řeč, kterákoliv z ženských ve vesnici by to dokázala lépe, ale já jsem čarodějka a vdusala jsem dovnitř, pak jsem dusala sem a tam a vyděsila jsem ji k smrti. Já, sotva zletilá holka ve špičatém klobouku.</p>
<p>Pak ji o sobě samé napadla ještě další věc, a sice to, že jestli si opravdu velmi brzo nelehne, asi omdlí. Kelda měla pravdu, Tonička si už <emphasis>opravdu</emphasis> nepamatovala, kdy naposled ležela ve skutečné posteli, a na farmě rodičů ji jedna taková postel čekala. A, pomyslela si náhle s pocitem viny, pořád ještě musela svým rodičům sdělit, že Jantara Vespodhujová se vrátila k Fíglům…</p>
<p>Vždycky se něco objeví, pomyslela si, a pak se objeví něco důležitějšího než to první a něco důležitějšího než to druhé a těm dalším, ještě důležitějším, není konce. Není divu, že dostaly čarodějky do vínku koště. Samy jejich nohy by to nedokázaly.</p>
<p>Když Tonička dorazila domů, ošetřovala matka jejího bratra Čestmíra, který měl kolem jednoho oka modrozelenou podlitinu.</p>
<p>„Pořád se pere s velkými kluky,” stěžovala si matka. „A teď má monokl, co, Čestmíre?”</p>
<p>„Jo. Ale kop sem Vildu Skrutiňáků rovnou mezi nohy.”</p>
<p>Tonička se pokusila potlačit zívnutí. „A proč ses vlastně pral, Česťo? Myslela jsem si, že máš víc rozumu.”</p>
<p>„Voni říkali, že jsi čarodějnice, Toni,” odpověděl Čestmír. A Toniččina matka se s podivným výrazem odvrátila.</p>
<p>„Ano, to je pravda, jsem,” přikývla Tonička. „To je moje zaměstnání.”</p>
<p>„Jasně, ale pochybuju vo tom, že bys dělala ty věci, který voni řikaj, že děláš,” pokračoval její bratr.</p>
<p>Tonička zachytila matčin pohled. „A byly to ošklivé věci?”</p>
<p>„Pch! To nejni ani půlka z toho!” vykládal Čestmír. Přednici jeho košile pokrývaly skvrny od slin a krve, která mu tekla z nosu.</p>
<p>„Čestmíre, běž nahoru do svého pokoje,” přikázala paní Bolavá - a Tonička si pomyslela, že možná ani Bábi Zlopočasná by nedokázala vydat příkaz, který by byl tak okamžitě uposlechnut. A tak plný náznaku hrozící pohromy pro případ, že by uposlechnut nebyl.</p>
<p>Když nohy neochotného chlapce zmizely na schodech, obrátila se paní Bolavá ke své nejmladší dceři, založila si ruce a řekla: „Není to poprvé, kdy se kvůli tomu popral.”</p>
<p>„No, oni se to všechno dočtou v těch pohádkových knihách,” řekla Tonička. „Pokouším se naučit lidi, že čarodějky nejsou bláznivé stařeny, které se potulují kolem a zaklínají lidi.”</p>
<p>„Až se vrátí tvůj otec, řeknu mu, aby skočil na slovíčko s Vilémovým otcem,” řekla matka. „Vilém je o hlavu větší než Čestmír, ale tvůj otec… je o dvě hlavy větší než Vilémův otec. Tam k žádné pranici nedojde. Znáš svého otce. Tvůj otec je klidný člověk. Nikdy jsem neviděla, že by někoho udeřil víc než dvakrát. Nebylo třeba. Dokáže udržet lidi v klidu. Vědí, že je to pro ně lepší. Ale něco tak docela v pořádku není, Toni. Víš, jsme na tebe všichni pyšní, na to, co děláš, a tak, ale lidé se k tomu staví tak nějak divně. Říkají opravdu divné věci. A máme potíže s prodejem sýra. Přitom každý ví, že děláš ty nejlepší sýry široko daleko. A teď ještě Jantara Vespodhujová. Vážně si myslíš, že je správné, aby tam běhala s těmi… s nimi?”</p>
<p>„Doufám, že ano, mami,” odpověděla Tonička. „Jenže to děvče má velmi silnou vlastní vůli a víš, mami, když na to přijde, všechno, co můžu udělat, je to nejlepší, co můžu udělat.”</p><empty-line /><p> Později večer, když Tonička usínala ve své prastaré posteli, slyšela, jak se rodiče velmi tiše baví v pokoji dole. A i když čarodějky samozřejmě nepláčou, cítila neodolatelnou touhu to udělat.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6 </strong></p><empty-line /><p><strong>Příchod Úskočného muže</strong></p>
<p><image xlink:href="#_6.jpg" /></p><empty-line /><p> Tonička se na sebe hrozně zlobila, protože zaspala. Matka jí dokonce musela přinést nahoru šálek čaje. Ale kelda měla pravdu. Tonička spala tvrdě a klidně jako už dlouho ne a prastará, ale domácí postel se kolem ní zavřela jako voda.</p>
<p>Jenže by to pořád mohlo být ještě horší, pomyslela si, když se vydali na cestu. Tak například by na koštěti mohli být hadi. A fíglové? Ti byli šťastní, protože už se nemohli dočkat, jak to vyjádřil Rob Kterýten, „až ucítíja pod kiltošema frišný věter.” Fíglové byli pravděpodobně lepší než hadi, ale to jen tak hádala. Dělali takové věci, jako že běhali po násadě koštěte, aby si pořádně prohlédli některé zajímavé věci, nad kterými prolétali. A při jedné příležitosti se ohlédla a viděla, jak jich asi deset vlaje z konce koštěte, přesněji řečeno, jeden z nich visel na konci koštěte, další se ho držel za kotníky, toho další a tak až dolů k poslednímu Fíglovi. Nesmírně si to užívali, ječeli smíchem a kilty jim opravdu vlály a vzdouvaly se ve větru. Zdálo se, že nadšení z tohohle dobrodružství zcela zaplašilo pocit nebezpečí a dovolilo Fíglům dívat se na všechno jiným pohledem, přesněji řečeno pohledem, kterým by se na podobné dobrodružství asi nikdo jiný dívat nechtěl.</p>
<p>Jeden nebo dva se skutečně na štětinách koštěte neudrželi a spadli, a jak padali dolů a vzdalovali se, mávali na své bratry a radostně ječeli „Jupííí!”, vydávali nadšené zvuky a všeobecně to považovali za skvělou zábavu. Fíglové se většinou po nárazu na zem odrazili, i když občas utrpěli nějaká drobnější zranění. Tonička se neobávala, že by se nedostali zpět domů, i když na zpáteční cestě bude nemalá řádka nebezpečných tvorů připravena vrhnout se na malého pádícího mužíka, ale v době, kdy se tenhle mužík domů dostane, už těch nebezpečných stvoření tolik nebude. Na druhé straně bylo třeba konstatovat, že se Fíglové - na fíglí poměry - chovali za letu skutečně neobyčejně vzorně a koště zapálili až ve chvíli, kdy byli necelých třicet kilometrů od města. A ještě i to byla spíše nehoda ohlášená Poťapaným Vilíkem, který velmi tiše prohlásil „a jejdamáku!” a pak se s pocitem viny pokusil zamaskovat fakt, že podpálil štětiny koštěte, tak, že si před oheň stoupnul, aby ho zakryl.</p>
<p>„Že ty jsi zase zapálil koště, Vilíku, přiznej se,” prohlásila Tonička pevně. „Copak jsme se to naučili minule, hm? Na koštěti <emphasis>nikdy</emphasis> nezapalujeme ohně, i kdybychom k tomu měli sebelepší důvod.”</p>
<p>Koště se začalo třást, to jak se Poťapaný Vilík a jeho bratři pokusili udupat plameny. Tonička si prohlížela krajinu dole a hledala něco měkkého a pokud možno vlhkého, kde by se dalo přistát.</p>
<p>Jenže zlobit se na Vilíka bylo zcela zbytečné, žil ve svém vlastním poťapaněvilíkovském světě. Nedalo se na něj jít od lesa, ale museli jste to vzít třikrát kolem obory.</p>
<p>„Tak mě právě napadlo, Poťapaný Vilíku,” řekla, když koště vydalo ošklivé zachřestění, „kdybychom se pokusili spolupracovat, jestli bychom přišli na to, proč moje koště hoří? Myslíš, že by to mohlo mít něco společného s tím, že v ruce držíš zápalku?”</p>
<p>Fígl se podíval na zápalku, jako kdyby něco takového nikdy předtím v životě neviděl, pak ji spěšně ukryl za záda a sklopil oči ke špičkám vlastních nohou, což bylo za daných okolností dosti odvážné. „Jemináku, tož to já nevim, slečinko!”</p>
<p>„Víš,” pokračovala Tonička, zatímco kolem nich svištěl vítr, „bez dostatku štětin ho nedokážu pořádně řídit a taky ztrácíme výšku, ale bohužel pořád ještě letíme dost rychle. Možná že bys mi mohl pomoci s řešením tohohle hlavolamu, Vilíku?”</p>
<p>Poťapaný Vilda si vstrčil do ucha malíček a zatřásl s ním s takovou vervou, že to vypadalo, jako kdyby se přehraboval v obsahu své hlavy. Pak se jeho obličejík rozjasnil. „Jo… a neměli bysme přistat, slečno?”</p>
<p>Tonička si povzdechla. „To bych moc ráda udělala, Poťapaný Vilíku, ale víš, my se pohybujeme opravdu dost rychle, ale země ne. Máme před sebou to, čemu se za těchto okolností říká letecká <emphasis>katastrofa</emphasis>.”</p>
<p>„No, já sem nemyslel, že byste měla přistát v oranici, slečno,” řekl Vilík. Ukázal dolů a dodal: „Já uvažoval vo tom, že byste mohla přistát na hen tom oném.”</p>
<p>Tonička sledovala směr, kterým ukazoval jeho ukazovák. Pod nimi se táhla dlouhá rovná cesta a na ní nepříliš daleko vpředu bylo něco obdélníkového, něco, co se pohybovalo skoro stejně rychle jako koště. Upřela na to pohled, naslouchala chvíli výpočtům, které jí probíhaly hlavou, a pak řekla: „No, pořád ještě budeme muset o něco snížit rychlost…”</p>
<p>A tak se stalo, že kouřící koště, na jehož palubě se nacházela jedna mladá čarodějka a asi dva tucty Nac mac Fíglů, kteří roztahovali své kilty, aby snížili letovou rychlost, přistálo na střeše poštovního expresu balíkové pošty na lince Lancre - Ankh-Morpork.</p>
<p>Vůz měl dobrá péra a kočí dostal koně znovu pod kontrolu poměrně rychle. Když slézal ze svého místa, zatímco se prach usazoval zpět na silnici, bylo naprosté ticho. Byl to mohutný, nepříliš přátelsky vyhlížející muž. Při každém kroku zamrkal, v jedné ruce držel napůl snědený sýrový sendvič, v druhé pěkný kus olověné trubky. Popotáhl. „Tohle musím hlásit našemu traťovému inspektorovi. Poškrabaný lak, vidíte? Když je poškrabanej lak, musím to hlásit. Nenávidím hlášení, víte, nikdy jsem nebyl člověk, kterýmu by to psalo. Jenže to musím udělat, když jde o poškrabanej lak.” Nedojedený sendvič - ale co bylo důležitější, i olověná trubka - zmizely kdesi v hlubinách jeho rozměrného pláště a Toničku překvapilo, jak se díky tomu najednou cítila šťastná.</p>
<p>„Já se vám opravdu velice omlouvám,” řekla, když jí muž pomáhal dolů ze střechy dostavníku.</p>
<p>„Tady nejde o mě, chápete, jde o ten lak. Já jim řikám, koukněte, jsou tam trollové, né? Jsou tam trpaslíci, né? A víte, jak <emphasis>ti</emphasis> říděj, vždyť mají většinou zavřený oči, protože nemají rádi slunce.”</p>
<p>Tonička seděla tiše a klidně, dokud neprohlédl způsobenou škodu. Pak zvedl hlavu a poprvé si všiml jejího špičatého klobouku.</p>
<p>„Aha,” řekl klidně. „Čarodějka. No ano, všechno musí být jednou poprvé. Víte, slečno, jaký vezu náklad?”</p>
<p>Co může být nejhorší náklad? pomyslela si Tonička. Nakonec řekla: „Vajíčka?”</p>
<p>„Pch,” odfoukl si pohrdavě muž. „To bysme ještě měli veliké štěstí. Jsou to zrcadla, slečno. Tedy přesněji řečeno, je to jediné zrcadlo, ale není ploché, řekli mi, že je to prý veliká koule. Je zabalena nesmírně pečlivě a důkladně, tedy aspoň to říkali, protože nevěděli, že na tu věcičku spadne někdo s nebe.” Nemluvil rozzlobeně, spíše jako unavený člověk, který se smířil s tím, že mu život zase podá hůl tím špinavým koncem napřed. „Vyrobili ho trpaslíci,” dodal. „Říkali, že ta věcička stojí víc než tisíc ankhmorporských tolarů, a víte, na co prej to je? Má to viset v nějaký veliký tančírně ve městě, kde chtějí tančit valčík, tanec, o kterým by dobře vychovaný mladý dámy, jako jste vy, neměly vůbec nic vědít, páč, jak píšou noviny, to vede k neslušným rejdům a mravní zkáze.”</p>
<p>„No tohle!” prohlásila Tonička, protože si myslela, že se od ní něco takového čeká.</p>
<p>„Jo, takže bude lepší, když půjdu a podívám se, jestli nedošlo k nějaké škodě,” prohlásil kočí a dost složitým způsobem otevřel zadek vozu. Byla tam velká krabice, naplněná z větší části volným prostorem. „Je to zabaleno do silné vrstvy slámy,” oznamoval. „Pomohla byste mi to sundat dolů, prosím? A jestli to cinká, tak jsme oba ve velikém maléru.”</p>
<p>Jak se ukázalo, krabice zdaleka nebyla tak těžká, jak Tonička čekala. Přesto ji spouštěli k zemi velmi opatrně. Kočí se pak začal probírat slámou uvnitř a po chvilce vytáhl zrcadlovou kouli a pozvedl ji jako unikátní klenot, který nepochybně připomínala. Naplnila svět třpytným světlem, oslňovala zrak a odrážela do okolní krajiny lesklá prasátka. A přesně v té chvíli vykřikl muž bolestí a kouli upustil, takže se rozbila na tisíce kousků a na kratičký okamžik naplnila nebe tisíci Toniččiných podob. Vozka zkroucený bolestí padl na cestu, zvířil další prach, vydával při tom tiché bolestivé zvuky a všude kolem se na zem sypaly kousky zrcadla.</p>
<p>Ale ještě v kratší chvilce byl sténající muž obklopen kruhem Fíglů, ozbrojených až po ty zuby, které jim ještě zbývaly, dvouručními meči, obušky, sekerami, kyji a ještě dalším dvouručním mečem. Tonička neměla nejmenší tušení, kde se všichni skrývali, Fíglové se dokázali krýt i za vlasem.</p>
<p>„Neubližujte mu!” zvolala. „On mi nechtěl ublížit! Je moc nemocný! Ale buďte užiteční a posbírejte všechno to sklo!” Pak si sedla na paty a uchopila muže za ruku. „Jak dlouho už máte tuhle skákavou kost, pane?”</p>
<p>„Oh, slečno, kvůli té mizerné chorobě už žiju posledních dvacet let jako mučedník,” zasténal kočí. „To je následek toho drkotání vozu, chápete? A ty závěsy a péra, slečno, ty nefungují! Odhaduju, že se vyspím tak jednu z pěti nocí, vážně! Trochu zaberu, pak se obrátím na druhý bok jako většina lidí, žejo, pak se ozve takové prasknutí, a pak přijde agónie, věřte mi.”</p>
<p>Kromě několika teček někde daleko na okraji zorného pole nebyla v dohledu živá duše, samozřejmě s výjimkou skupiny Fíglů, kteří vyladili k dokonalosti umění ukrývat se jeden za druhého.</p>
<p>„No, myslím, že bych vám dokázala pomoci,” řekla Tonička.</p><empty-line /><p> Některé čarodějky používají k nahlédnutí do současnosti penduly a při troše štěstí jim tentýž pendul pomůže nahlédnout i do budoucnosti. V mlhavém podzemí fíglího pahorku praktikovala kelda to, čemu říkala „skrejvky” - věci, které se provádějí a předávají dál, ale aby bylo jasno, předávají se dál jako tajemství. A velmi silně si uvědomovala, že ji Jantara pozoruje se soustředěným zájmem. Podivné dítě, pomyslela si. Vidí, slyší a rozumí. Co bychom dali za svět plný lidí, jako je ona? Pečlivě usadila kotel a zapálila pod silnou kůží malý oheň. <emphasis>(Pozn. aut.: Ne všechny kotle a kotlíky musí být kovové. Můžete vařit vodu v koženém kotli, když víte, co děláte. Můžete dokonce uvařit čaj v papírovém sáčku, když jste dostatečně opatrní a víte, jak na to. Ale prosím, raději to nezkoušejte, a když už to budete zkoušet, nikomu neříkejte, že to máte ode mě.)</emphasis></p>
<p>Kelda zavřela oči, soustředila se a četla v paměti všech keld, které kdy žily a budou žít. Hlavou jí zněly bez ladu a skladu tisíce hlasů, někdy klidné, nikdy příliš hlasité, často ještě slyšitelné, ale už za prahem srozumitelnosti. Byla to úžasná knihovna plná informací, až na to, že žádná z knih nebyla na svém místě, v každé z nich byly přeházené stránky a <emphasis>nikde</emphasis> jste nenašli rejstřík. Musela sledovat nitky, které slábly, když jim naslouchala. Napínala všechny smysly, aby zachytila i ty nejslabší zvuky, kratičké záblesky, potlačované výkřiky, proudy různých významů přitahovaly její pozornost hned sem, hned tam… A najednou to bylo tady, přímo před ní, jako kdyby to tam bylo vždycky, a teď se to jen zaostřilo.</p>
<p>Otevřela oči, chvíli je upírala na strop a pak řekla: „Hledám velkú malú bosorbabu, a co nevidím?”</p>
<p>Znovu nahlédla do mlhy vzpomínek starých i nových, pak trhla hlavou nazpět tak prudce, že málem porazila Jantaru, která s očividným zájmem řekla: „<emphasis>Mužský bez očí</emphasis>?”</p>
<p>„No, myslím, že bych vám dokázala pomoci, pane, ehm…”</p>
<p>„Kobercář, slečno. Vilém Hlasivka Kobercář.”</p>
<p>„Kobercář?” podivila se Tonička. „Ale vždyť jste kočí.”</p>
<p>„<emphasis>K tomu</emphasis> se v naší rodině váže jedna moc veselá historka, slečno. Nevíme, jak jsme k tomu jménu přišli, protože nikdo v rodině, kam naše paměť sahá, <emphasis>nepoložil jediný koberec!</emphasis>”</p>
<p>Tonička na něj vrhla krátký laskavý úsměv: „A…?”</p>
<p>Pan Kobercář se na ni překvapeně podíval. „A co? <emphasis>To</emphasis> je ta veselá historka!” Dal se znovu do smíchu, ale pak zase bolestivě vykřikl, když se mu kost v těle pohnula.</p>
<p>„Aha,” přikývla Tonička. „Omlouvám se, někdy mi to trochu déle trvá.” Zamnula si ruce. „A teď, pane, trochu vám proberu kosti.”</p>
<p>Koně se zájmem sledovali, jak pomohla kočímu vstát, pak mu vysvlékla těžký plášť (s mnohým vzdycháním a několika slabšími výkřiky) a postavila ho tak, že se rukama opíral o kočár.</p>
<p>Tonička se soustředila, opatrně ohledávala mužova záda přes jeho silnou vestu a… ano, tady byla skákající kost.</p>
<p>Přešla ke koním a do každého pohybujícího se ucha něco zašeptala. Pro jistotu. Pak se vrátila k panu Kobercářovi, který poslušně a trpělivě čekal a neodvažoval se pohnout. Ozval se, až když si vyhrnovala rukávy. „Neproměníte mě v něco ošklivého, že ne, slečno? Nechtěl bych být pavoukem. Mám z pavouků panickou hrůzu a všechny moje šaty jsou šité na mužského se dvěma nohama.”</p>
<p>„Proč, pro všechno na světě, bych vás měla proměňovat v něco ošklivého, pane Kobercáři?” podivila se Tonička, která mu přejížděla rukama po páteři.</p>
<p>„No, tedy, neberte si to nijak ve zlém, slečno, ale myslel jsem, že to všechny čarodějky dělají - ošklivé věci, brouky, škvory a takové věci.”</p>
<p>„Kdo vám to řekl?”</p>
<p>„No, to máte těžké, prostě se to mezi lidmi říká,” odpověděl vozka, „jsou to takové věci… no chápete, které přece každý ví.”</p>
<p>Tonička opatrně posunula prsty na správné místo, nahmátla skákající kost, řekla: „Tohle by mohlo trochu zabolet,” a přesunula kost zpět na její místo. Vozka znovu vykřikl.</p>
<p>Koně se pokusili vzepnout, ale jejich nohy nefungovaly jako obvykle, prostě je neposlouchaly, ne dokud jim v uších ještě zvonilo slovo. Tenkrát, asi před rokem, se Tonička hodně styděla, když se naučila Koňské slovo, ale na druhé straně, ten starý kovář, kterému laskavě posloužila a kterého doprovodila k bezbolestné smrti, se také styděl - protože jí neměl její laskavost a těžkou práci čím zaplatit a čarodějce <emphasis>musíte</emphasis> zaplatit, stejně jako musíte zaplatit převozníkovi, a tak jí zašeptal do ucha Koňské slovo, které vám dává neomezenou moc nad každým koněm, který je uslyší. Nemůžete je koupit a nemůžete je prodat, ale můžete je darovat a přitom si je pořád i ponechat, a i kdyby bylo z olova, bylo by hodno své váhy ve zlatě. Bývalý vlastník jí je zašeptal do ucha: „Slíbil jsem, že je neprozradím žádnému muži na světě, a to také dodržím!” Smál se, ještě když umíral, protože jeho smysl pro humor byl dost podobný tomu, který vlastnil pan Kobercář.</p>
<p>Pan Kobercář byl navíc hodně těžký, a tak měla co dělat, aby ho udržela, když pomalu sklouzl po boku vozu k zemi a -</p>
<p>„<emphasis>Proč mučíš toho starce, ty prokletá čarodějnice? Nevidíš, že trpí příšernou bolestí?”</emphasis></p>
<p>Kde se tady vzal? Křičící muž, tvář bílou zuřivostí, šaty černé jako neotevřená jeskyně nebo - a to slovo se Toničce náhle objevilo v myšlenkách - hrobka. Široko daleko nikdo nebyl, tím si byla jistá, ani na té, ani na oné straně, jen někde v dáli nějaký farmář, který čistil půdu a vypaloval pařezy,</p>
<p>Ale ta tvář teď byla jen několik centimetrů od její. A byl skutečný, nebyla to nějaká podivná obluda, protože obludy obvykle nemívají naprskáno na klopách. A pak si všimla ještě něčeho - ten muž zapáchal. Nikdy necítila nic tak odporného. Bylo to hmotné, skoro jako železná tyč, a jí se zdálo, že to necítí nosem, ale přímo mozkem. Byla to odpornost, proti které byl pach venkovské kadibudky za letního dne vůní růží.</p>
<p>„Já vás slušně žádám, abyste ustoupil, prosím,” řekla Tonička. „Obávám se, že vycházíte z naprosto mylné domněnky.”</p>
<p>„<emphasis>Ujišťuju tě, ty ďáblova stvůro, že mé domněnky jsou vždycky správné! A teď mám v úmyslu vrátit tě do té odporné a páchnoucí pekelné díry, ze které jsi vylezla</emphasis>.”</p>
<p>Aha, je to blázen, pomyslela si Tonička, ale jestli si -</p>
<p>Ale bylo pozdě.</p>
<p>Příliš pozdě. Mužovy svírající se prsty se dostaly příliš blízko jejího nosu, a z holé prašné cesty najednou vykvetlo takové množství Nac mac Fíglů, že by to stačilo na celoživotní spotřebu. Muž v černém se oháněl na všechny strany, ale takové věci na Fígly moc neplatí. Navzdory husté záplavě Fíglů se mu podařilo vykřiknout: „<emphasis>Odstupte, nečistí skřeti!</emphasis>”</p>
<p>Když Fíglové zaslechli jeho slova, začali se bez výjimky, do posledního, dychtivě rozhlížet na všechny strany. „Tož to ba!” vykřikl Rob Kterýten. „Esli sú tu kdesi kolevá tyto skřetiska, tož to my sme ti praví ogaři, abysme se s nima vypořádali! Uhni, chachare!” Vrhli se na muže a skončili na jedné hromadě v prachu cesty. Proletěli přímo jeho tělem. Poněkud zmateně vstávali a přitom automaticky pohlavkovali jeden druhého na základě přesvědčení, že jestliže má dojít k pořádnému boji, neměl by člověk vyjít z rytmu.</p>
<p>Muž v černém se na ně podíval a pak jim přestal věnovat jakoukoliv pozornost.</p>
<p>Tonička sklopila pohled k mužovým botám. Leskly se ve slunci, a to bylo špatně. Ona stála v prachu cesty sotva pět minut a boty měla úplně šedé. A pak si všimla země, na které muž stál, a ta byla taky špatná. Velmi špatná, zvláště za horkého, bezmračného dne. Podívala se na koně. Slovo je pořád ještě drželo, ale třásli se strachem jako králíci, které zahnala liška do kouta. Pak zavřela oči, podívala se na něj Prvním pohledem a <emphasis>viděla</emphasis>. Řekla: „Nevrháte žádný stín. Věděla jsem, že něco není v pořádku.”</p>
<p>Pak se podívala muži přímo do očí, které byly ukryty pod okrajem širokého klobouku, a… on… oči neměl. Najednou ji jako tající led zaplavilo pochopení… Vůbec žádné oči, ani obyčejné oči, ani zákalem potažené oči, dokonce ani žádné oční důlky… jen dva otvory v hlavě, kterými viděla v dáli kouř stoupající z pařezů. To, co se pak stalo, nečekala.</p>
<p>Muž v černém se na ni znovu podíval a zasyčel: „<emphasis>Ty jsi čarodějnice. Jsi. Ať tě kroky povedou kamkoliv, najdu tě</emphasis>.”</p>
<p>Pak zmizel a zbyla po něm jen hromádka Fíglů, kteří se prali v prachu cesty.</p>
<p>Tonička ucítila něco na botě. Sklopila zrak a uviděla, že tam sedí zajíc, který zřejmě utekl před hořícími pařezy a trávou, a upírá na ni pohled. Na vteřinu se dívali jeden druhému do očí, pak ale zajíc vyskočil do vzduchu jako losos v peřeji a vyrazil přes cestu pryč. Svět je plný znamení a náznaků a čarodějka by si měla všímat těch, které jsou důležité. Kde by tak tady asi měla začít?</p>
<p>Pan Kobercář stále ještě ležel na cestě a o tom, co se mezitím stalo, neměl ani ponětí. Tonička svým způsobem taky ne, ale <emphasis>ona</emphasis> na to přijde. Řekla: „Už můžete vstát, pane Kobercáři.”</p>
<p>Zvedal se velmi pomalu a neohrabaně a při tom už předem dělal bolestné obličeje v očekávání bleskové, vražedné bolesti, která mu zase vystřelí páteří dolů. Opatrně se protáhl, pokusně se prohnul a pak opatrně vyskočil, jako by chtěl zašlápnout mravence. Jak se zdálo, všechno fungovalo, takže zkusil vyskočit znovu, pak doširoka rozhodil ruce, vykřikl: „Jupííí!” a roztočil se jako baletka. Spadl mu klobouk a okované boty vířily prach, ale pan Kobercář byl opravdu nesmírně šťastný muž, poskakoval, točil se a nakonec se pokusil udělat dokonce i hvězdu. Když se dostal asi tak do čtvrtiny hvězdy, spustil se zpět na nohy, zvedl užaslou Toničku, roztočil se s ní na cestě a křičel: „Raz, dva, tři, raz, dva, tři, raz, dva, tři,” dokud se jí nepodařilo se smíchem vysmeknout. „Já a moje žena si dnes večer vyjdeme, mladá dámo, a užijeme si valčíku!”</p>
<p>„Ale já myslela, že to vede k neslušným rejdům a mravní zkáze,” řekla Tonička.</p>
<p>Kočí na ni mrknul. „No, to doufejme!” řekl.</p>
<p>„Hlavně to nepřehánějte, pane Kobercáři,” varovala ho.</p>
<p>„No, abych se přiznal, slečno, tak to asi opravdu přeženu, jestli vám to nevadí. Po všem tom skřípání zuby, sténání, klení a po tom, jak jsem se skoro nevyspal, rád to trochu přeženu, ale jestli to bude možné, tak to přeženu hodně! No ne, vy jste ale opravdu hodná slečna, že jste myslela i na koně,” dodal. „To svědčí o laskavé povaze.”</p>
<p>„Jsem ráda, že vás vidím v tak skvělé náladě, pane Kobercáři.”</p>
<p>Kočí udělal uprostřed cesty malou piruetu. „Cítím se o dvacet let mladší!” Vrhl na Toničku zářivý úsměv, ale pak jeho tvář trošičku zvážněla. „Ehm… co jsem dlužen, slečno?”</p>
<p>„Co jsem dlužná za ten poškrábaný lak?” odpověděla Tonička otázkou.</p>
<p>Chvilku se dívali jeden na druhého a pak řekl pan Kobercář: „Podívejte, já po vás nemůžu nic chtít, zvlášť když je jasné, že tu zrcadlovou kouli jsem rozbil já.”</p>
<p>Tichý cinkavý zvuk přinutil Toničku, aby se ohlédla. Otáčela se tam zrcadlová koule, očividně nepoškozená, a když jste se opravdu dobře podívali, všimli jste si, že se vznáší <emphasis>kousíček</emphasis> nad prachem cesty.</p>
<p>Klekla si na zem, na níž nezbýval jediný lesklý střípek, a řekla jen tak do vzduchu: „Slepili jste to zase pořádně?”</p>
<p>„Šak ba,” ozval se spokojený hlas Roba Kterýtena zpoza koule.</p>
<p>„Ale vždyť byla rozbitá na padrť!”</p>
<p>„Tož možno, ale padrtě sou lehký, kapíro? Žízni, čim menší ty drťky sou, tím lepší pasujou do seba. Ty do nich enem tak zlehučka drcneš, a tuty… menujou to… mulí koule - pamatuju, kde majů byt, a zasejc do sebja zapadnu. Nama problema! A co ty si tak překvapená, šak my známe aj inačí kúsky, než enem věci rozbíjat!”</p>
<p>Pak Kobercář na ni užasle zíral. „To vy, slečno?”</p>
<p>„No, tak nějak ano,” přikývla Tonička.</p>
<p>„No, to jsem si mohl myslet,” řekl pan Kobercář a byl samý úsměv. „Takže říkám <emphasis>quid pro quo</emphasis>, jedno s druhým, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, ty do něj kamenem, on do tebe chlebem, šup sem, šup tam, zub za zub, oko za oko a já za vás.” Zamrkal. „Řekl bych, že se to překrásně vyvrbilo a že si může Společnost strčit všechny svoje formuláře tam, kam si opice strčila pyžamo, co vy na to, hm?” Plivl si na dlaň a napřáhl ji k Toničce.</p>
<p>No má úcta, pomyslela si Tonička. Potřesení poplivanýma rukama pečetí nezlomnou dohodu, ale díky bohu, mám ještě docela slušně čistý kapesník.</p>
<p>Beze slova přikývla. Byla tam rozbitá koule, a jak se zdá, tak se sama spravila. Den byl krásný a teplý, muž s dírami místo očí zmizel bůhví kam… Jak to říct? Byly dny, kdy jste stříhali nehty, vytahovali třísky, zašívali nohy, a pak byly dny jako tenhle.</p>
<p>Potřásli si rukama, i když trochu vlhce, koště zasunuli mezi balíčky za kozlík, Tonička si vylezla vedle kočího a cesta pokračovala. Jak projížděli krajem, zvedal se za vozem prach, a než se znovu usadil, vytvářel některé opravdu ošklivé tvary.</p>
<p>Po chvilce se pan Kobercář ozval poněkud opatrným hlasem. „Em, ten černý klobouk, co máte na hlavě, budete ho nosit dál?”</p>
<p>„Jistě.”</p>
<p>„No dobře, já jen, že máte moc hezké zelené šaty, a jestli si to můžu dovolit říct, máte moc hezké bílé zuby.” Zdálo se, že muž zápasí s nějakým problémem.</p>
<p>„Čistím si je denně dřevěným popelem a solí. To mohu vřele doporučit,” odpověděla Tonička.</p>
<p>Jejich rozhovor se změnil v násilnou komunikaci. Pak ale, jak se zdálo, došel muž k nějakému rozhodnutí. „Takže vy nejste <emphasis>skutečná</emphasis> čarodějka?” nadhodil s nadějí v hlase.</p>
<p>„Pane Kobercáři, vy se mě <emphasis>bojíte</emphasis>?”</p>
<p>„No, to je trochu strašidelná otázka, slečno.”</p>
<p>No, vlastně ano, pomyslela si Tonička. Nahlas řekla: „Poslyšte, pane Kobercáři, o co vlastně doopravdy jde?”</p>
<p>„Heleďte, slečno, když se teda ptáte, v poslední době se vyrojily takové různé historky. Znáte to, o ukradených dětech a takové ty věci. O dětech, co utekly z domova a podobně.” Pak se jeho tvář viditelně vyjasnila. „Jenže, řekl bych, že to musely být ty zlé, staré… vždyť víte, s takovými těmi… zahnutými nosy, bradavicemi, vypadanými zuby a ve zlověstných černých šatech - ne takové hezké dívky, jako jste vy. Tak tak, to jsou přesně ty věci, které by dělaly ony!” Když tak celý problém vyřešil ke své spokojenosti, kočí se pohodlněji opřel a po zbytek cesty už toho moc nenamluvil, i když si většinu cesty spokojeně pískal.</p>
<p>Tonička na druhé straně seděla tiše. Tak především, měla teď opravdu velké obavy, a pak za zády slyšela slaboučké hlasy Fíglů, kteří se ukryli mezi poštovními zásilkami na voze a teď jeden druhému předčítali dopisy, které kočí přepravoval. Mohla jen doufat, že je vrátí nazpět do správných obálek.</p>
<p><emphasis>(Pozn. aut.: Žanina byla moderní kelda a podporovala gramotnost mezi svými syny a bratry. Jako vzor hodný následování jim sloužil Rob </emphasis><emphasis>Kterýten. Rychle zjistili, že je tohle umění velmi užitečné, protože teď si mohli přečíst nápisy na vinětách lahví dřív, než se z nich napili. Příliš velký význam praktický to ale nemělo, protože pokud na láhvi nebyla lebka a zkřížené hnáty, byli by se Fíglové z láhve stejně napili, a pokud by lebka a hnáty nebyly opravdu děsivé, napili by se i tak.) </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p>V písni se mimo jiné zpívá: <emphasis>Ankh-Morpork! Zázrak nad řekou! Nahoře trollové a dole trpaslíci jsou! Bydlet tam, ač je to skoro k nevíře, je o maličko lepší přec, než žít v zemní díře. Ankh-Morpork! Zázrak nad řekou!</emphasis></p>
<p>Ale ve skutečnosti to nebyla pravda.</p>
<p>Tonička se tam v minulosti dostala jen jednou a Velké město se jí moc nelíbilo. Páchlo a bylo tam příliš mnoho lidí a příliš mnoho míst. A jediná zeleň se vyskytovala na povrchu řeky, které musíme říkat bahno, protože přesnější slovo by bylo netisknutelné.</p>
<p>Kočí přitáhl oprať před hlavní branou, i když byla otevřená.</p>
<p>„Jestli vám můžu dát jednu radu, slečno, tak si ten klobouk sundejte a vejděte do města sama. To koště už stejně vypadá jako otýpka palivového dříví.” Vrhl na ni nervózní úsměv. „Tak hodně štěstí, slečno!”</p>
<p>„Pane Kobercáři,” řekla nahlas a plně si uvědomovala přítomnost lidí kolem sebe, „doufám, že až zase uslyšíte lidi ošklivě mluvit o čarodějkách, zmíníte se, že vy jste jednu potkal a ta že vám uzdravila záda - a abych to řekla všechno, zachránila vám i zaměstnání. Děkuju za svezení.”</p>
<p>„No, víte, rozhodně budu říkat lidem, že jsem potkal jednu z těch dobrých čarodějek,” přikyvoval.</p><empty-line /><p> S hlavou hrdě vztyčenou, nebo alespoň vztyčenou tak, jak je vhodné, když si nesete přes rameno své vlastní poškozené koště, vešla Tonička do města. Špičatý klobouk přitáhl jeden nebo dva pohledy a několik lidí se zamračilo, ale většina obyvatel města se na ni ani nepodívala. Na venkově znáte každého, koho potkáte, a pokud potkáte cizince, pak stojí za pečlivou prohlídku. Jenže jak se zdálo, tady bylo tolik lidí, že podívat se na každého z nich by bylo plýtvání časem, a navíc by to ještě mohlo být i nebezpečné.</p>
<p>Tonička se sehnula k zemi. „Robe, znáte Rolanda, baronova syna?”</p>
<p>„Aha, ty myšluješ tu nedobrá nicku,” odpověděl Rob Kterýten.</p>
<p>„No, na tom nezáleží,” odpověděla Tonička, „vím ale, že umíte najít lidi, a já bych byla ráda, kdybyste se teď vypravili do města a našli mi ho, prosím.”</p>
<p>„A nebude ti vadit, dyž si při tom poohlédání trochu slopnem, nae?” řekl Rob Kterýten. „Jeden by sa tu mohl o žízeň opřít. Nepamatuju si už ani, kdy sem si dal nejakú tu stopečku nebo deset.”</p>
<p>Tonička věděla, že by bylo stejně hloupé říci „ano” jako „ne”, a tak se nakonec rozhodla pro: „Tak ale jen jednu. Až ho najdete.”</p>
<p>Za ní se ozval velmi tichý svištivý zvuk, a Fíglové byli ti tam. Jenže věděla, že je v případě potřeby snadno najde, stačilo dávat pozor na zvuk rozbíjeného skla. Ano, rozbíjené sklo, které se zase samo spraví. Další záhada: než zrcadlovou kouli uložili zpět do krabice, velmi pečlivě si ji prohlédla, ale nenašla na ní ani škrábnutí.</p>
<p>Zvedla pohled k věžím Neviditelné univerzity, instituce přeplněné moudrými muži ve špičatých kloboucích, ale byla tady adresa jistého jiného místa, které čarodějky velmi dobře znaly a které bylo svým způsobem skoro stejně magické: Bimbovo <emphasis>Veselé království</emphasis>, ulice Na desátém vejci č. 4. Nikdy tam nebyla, ale občas dostávala jejich katalog.</p>
<p>Když sešla z hlavních ulic a začala procházet chudšími místy, začali si jí lidé všímat víc, a jak šlapala po kočičích hlavách, často cítila v zádech cizí pohledy. Lidé nebyli rozzlobení nebo nepřátelští. Byli jen… pozorní, jako kdyby přemýšleli, kam asi Tonička patří, a ona doufala, že nedojdou k názoru, že do kotle.</p><empty-line /><p> U vstupních dveří Bimbova <emphasis>Veselého království</emphasis> nebyl zvonek. Visel tam „prdící polštářek” a mnoho lidí, kteří přišli do obchodu nakupovat, považovalo prdící polštářek, možná ještě v kombinaci s kusem umělých zvratků, za poslední výkřik v oboru domácí zábavy. Naneštěstí a bohužel to tak skutečně je. <emphasis>(Pozn. překl.: Pokud by náhodou někdo nevěděl, co je to „prdící polštářek“, pak vězte, že je to skoro totéž jako „pytlík smíchu”, jen napodobuje zvuky vycházející z opačného konce těla. Mazaní šibalové vám ho obvykle ukryjí na místo, kde by to nikdo nečekal, třeba pod obyčejný polštářek na židli, a když si sednete… Jak říká Jaroslav Hašek: „Zvláště ve velké společnosti působí to neobyčejně komicky…”)</emphasis></p>
<p>Ale i skutečné čarodějky potřebují bimbo. Jsou chvíle, kdy jste musela <emphasis>vypadat</emphasis> jako čarodějka, a ne každá čarodějka to dokázala sama od sebe, nebo měla příliš mnoho práce, než aby našla čas pořádně si rozcuchat vlasy a nabrat špínu za nehty. Bimbův obchod byl místem, kde jste si koupili falešné bradavice a paruky, nesmyslně těžké kotle a umělé lebky. A s trochou štěstí jste tam mohli získat i adresu trpaslíka, který vám pomohl s opravou koštěte.</p>
<p>Tonička vešla dovnitř a ocenila hluboký a dokonalý zvuk prdícího polštářku, protlačila se kolem a částečně skrz komického umělého kostlivce s blýskajícíma rudýma očima, a v té chvíli na ni někdo foukl pískajícího papírového hada. Ten zmizel, aby jej nahradil obličej malého, ustaraného muže, který řekl: „Shledala jste ty věci alespoň trochu zábavnými?”</p>
<p>Jeho hlas prozrazoval, že očekává zápornou odpověď, a Tonička neviděla jediný důvod, proč ho zklamat. „Ani trochu,” řekla.</p>
<p>Muž si zhluboka povzdechl a odložil papírového hada na pult. „Bohužel, to nějak nikdo,” zabručel. „Jsem si jistý, že někde dělám něco špatně. No dobře, tak co pro vás můžu udělat, slečno - ale? Vy jste <emphasis>pravá</emphasis>, že? Tohle vždycky poznám, abyste věděla!”</p>
<p>„Víte,” začala Tonička, „Já jsem si od vás ještě nikdy nic neobjednala, ale pracovala jsem u Slečny Velezradné, která…”</p>
<p>Muž ji ale neposlouchal. Místo toho křikl do díry v podlaze: „Mami! Máme tady jednu pravou!”</p>
<p>O několik vteřin později zazněl Toničce u ucha hlas: „Dudík se občas splete a to koště jste mohla někde najít. Jste čarodějka, že? Ukažte!”</p>
<p>Tonička zmizela. Udělala to, aniž o tom přemýšlela, nebo spíš myslela při tom tak rychle, že jí myšlenky, které jí prolétly hlavou, nestačily ani zamávat. Až v okamžiku, kdy muž jménem Dudík s otevřenými ústy zíral do prázdna, si uvědomila, že tak rychle splynula s pozadím proto, že neposlechnout <emphasis>tenhle</emphasis> hlas by bylo, velmi mírně řečeno, přinejmenším velmi nemoudré. Za zády jí stála čarodějka, o tom nebylo pochyb, a k tomu ještě čarodějka velmi zkušená.</p>
<p>„To bylo dobré,” pokračoval hlas spokojeně. „Opravdu <emphasis>moc</emphasis> dobré, mladá dámo. Já vás pořád ještě vidím, protože jsem vás samozřejmě velmi pozorně sledovala. Přísahám, vy jste opravdu pravá.”</p>
<p>„Poslyšte, já se teď otočím,” varovala ji Tonička.</p>
<p>„Nepamatuju si, že bych vám to zakázala, má drahá.”</p>
<p>Tonička se otočila a stanula tváří v tvář čarodějnici z nočních můr. Pomačkaný klobouk, bradavicemi pokrytý nos, ruce jako pařáty, černé zuby a - Tonička sklopila oči - no jistě, velké černé boty. Nemuseli jste se ani v Bimbově katalogu příliš vyznat, abyste věděli, že ta žena má na sobě kompletní a nejdražší model řady „Čarodějkou ve spěchu” (<emphasis>Protože jste nemožná!</emphasis>).</p>
<p>„Myslím, že bychom měly v tomhle rozhovoru pokračovat v mé dílně,” řekla děsivá stařena - čarodějka a zmizela v podlaze. „Stačí, když se postavíte na ty padací dveře, až se vrátí, ano? Dudíku, ty udělej kávu!”</p>
<p>Když Tonička dorazila na úžasně tiše a hladce fungující plošince padacích dveří do sklepa, objevila tam všechno, co byste mohli očekávat v dílně společnosti, jež se specializovala na výrobu všeho pro čarodějky, které potřebovaly v životě nějaké to bimbo. Na silné šňůře visela řada děsivých čarodějnických masek, police byly plné lahví s pestrobarevnými obsahy, tu a tam leželo prkno pokryté různými typy bradavic, které dosychaly na vzduchu, a věci, které obvykle plesnivě bublají, plesnivě bublaly v kotli stojícím u velkého ohně. A byl to pravý kotel.<emphasis> (Pozn. aut.: Většina lidí, která vaří v kotlích, je používá jako jakýsi dvojitý hrnec, s malými pánvičkami naplněnými vodou umístěnými po okraji, kde využívají teplo velkého kotle, do kterého ještě navíc můžete současně vhodit třeba celou vepřovou kýtu (dobře zatíženou) a možná ještě pár knedlíků v plátěném sáčku. Tímhle způsobem se dá snadno a celkem levně uvařit jídlo i pro víc lidí najednou, a to včetně pudinku. Samozřejmě to znamená, že musíte strávit spoustu vařeného jídla - ale neváhejte a jezte, je to velmi zdravé!) </emphasis></p>
<p>Děsivá čarodějka pracovala na rozlehlém stole a směrem od ní bylo slyšet „šílené pochechtávání”. Obrátila se a v rukou držela malou krychlovou skříňku ze dřeva, z níž vyčníval kousek slabého provázku. „Prvotřídní pochechtávání, co říkáte? Jednoduchá nit potřená kalafunou a rezonanční bubínek, protože pochechtávání je obvykle dost náročné pro hlasivky a bolestivé pro krk, nemyslíte? Doufám, že se mi podaří vyrobit tohle zařízení tak, aby se dalo pohánět hodinovým strojkem. Dejte mi vědět, až zjistíte, v čem je ten vtip.”</p>
<p>„<emphasis>Kdo</emphasis> jste?” nevydržela to už Tonička.</p>
<p>Čarodějnice odložila krabičku na pracovní stůl. „Ale božíčku,” řekla, „kdepak jsem nechala své způsoby?”</p>
<p>„To nevím,” zamračila se Tonička, která toho začínala mít tak akorát dost. „Třeba vám doběhl hodinový strojek?”</p>
<p>Čarodějka ji obdařila vykotlaným černým úsměvem. „Á, začínáme být ostří. To mám u čarodějek ráda, ale nesmí se to <emphasis>přehánět</emphasis>.” Pak k Toničce natáhla pařát. „Jsem paní Proustová.”</p>
<p>Pařát byl méně slizký, než čekala. „Tonička Bolavá,” představila se. „Jak se máte?” Protože však měla dojem, že se od ní čeká ještě něco víc, dodala: „Pracovala jsem se Slečnou Velezradnou.”</p>
<p>„Ach ano, to byla skvělá čarodějka,” přikývla paní Proustová. „A dobrá zákaznice. Nesmírně pečlivá, co se týkalo jejích bradavic a lebek, pokud si pamatuju.” Usmála se. „A protože pochybuju, že si chcete pořídit kostým na dívčí večírek, předpokládám, že potřebujete mou pomoc? Skutečnost, že má vaše koště jen polovinu štětin potřebných pro slušnou aerodynamickou rovnováhu, potvrzuje můj základní předpoklad. A ostatně, už jste přišla na ten vtip?”</p>
<p>Co měla odpovědět? „Myslím, že ano…”</p>
<p>„Tak do toho.”</p>
<p>„Neřeknu to, dokud si nebudu úplně jistá,” zavrtěla hlavou Tonička.</p>
<p>„Velmi moudré,” souhlasila paní Proustová. „No, nejdřív musíme dát spravit vaše koště, že? To ovšem znamená krátkou procházku, a kdybych byla vámi, nechala bych špičatý klobouk tady.”</p>
<p>Tonička si instinktivně sevřela okraj klobouku rukou. „Proč?”</p>
<p>Paní Proustová se zamračila, což způsobilo, že se špička jejího nosu skoro dotkla špičky její brady. „Protože byste mohla zjistit… Ne. <emphasis>Já</emphasis> vím, co uděláme.” Chvilku se probírala ve věcech na pracovním stole a pak, aniž se ptala na dovolení, připnula Toničce něco vzadu na klobouk. „Tak,” řekla. „Teď si vás nikdo nevšimne. Je mi to líto, ale čarodějky jsou tady touhle dobou dost nepopulární. Musíme dát to vaše pometlo spravit co nejrychleji, jen tak pro případ, že byste musela odcestovat nějak narychlo.”</p>
<p>Tonička si sundala klobouk a podívala se, co jí to paní Proustová připevnila vzadu na černou pentli. Byl to čtvereček barevného kartónku na provázku S nápisem: klobouk čarodějné učednice se zlým leskem. Vel. 7. Cena 2.50 AM tol. Bimbo! Jméno, jímž se můžete zaklínat!</p>
<p>„Co to má všechno znamenat?” zeptala se Tonička. „Vy jste mi na klobouk dokonce stříkla Zlý lesk!”</p>
<p>„Je to převlek,” odpověděla jí paní Proustová.</p>
<p>„Cože? To si myslíte, že kterákoliv čarodějka, která má jen trochu sebeúcty, vyjde na ulici s takovýmhle kloboukem na hlavě?” zamračila se na ni Tonička rozzlobeně.</p>
<p>„Samozřejmě že ne,” řekla paní Proustová. „Nejlepší převlek pro čarodějku je laciný kostým čarodějky! Koupila by si skutečná čarodějka oblečení v obchodě, který také prodává obhroublé žertovné předměty, domácí pyrotechniku, směšné paruky na pantomimu a - náš nejlepší a nejvýnosnější sortiment - velké růžové nafukovací čuráčky, které jsou ideální pro slepičí večírky? To je naprosto nemyslitelné!</p>
<p><emphasis>(Pozn. překl.: Slepičí večírek, nebo také slepičí párty, je dámská jízda, již pořádá před svatbou nevěsta na rozloučenou se svobodou. Tyhle večírky, i se zmíněnými veselými atributy, jsou rozšířeny hlavně v anglosaském světě, především v Americe, Kanadě a v Austrálii, ale nejen tam. Je to obdoba večírků, jaké pořádají před svatbou pánové. Žertovný sortiment se neomezuje jen na nafukovací balónky, ale ve stejné podobě si můžete koupit třeba slané pečivo, svíčky, píšťalky, brčka na pití nebo lízátka; tedy celou pestrou škálu toho jednoho a jediného. Velmi komické! U nás se něco podobného (i když bez oněch pikantních žertovných předmětů) pořádá na Moravě, kde se taková oslava jmenuje Svíca nebo Poslední svíca. Nejsem natolik informován, abych mohl říci, zda to je, či není název symbolický…) </emphasis></p>
<p>Je to bimbo, má drahá, čisté a nefalšované bimbo! <emphasis>Přestrojení, lest a matení</emphasis>, to je naše heslo. Naše hlavní zásada. A <emphasis>Úžasná hodnota za vaše peníze</emphasis> je další. <emphasis>Peníze se za žádných okolností nevrací</emphasis>, to je také moc důležité heslo. A je naší dlouhodobou snahou vypořádat se se zloději v obchodě. Aha, a také máme heslo, které se týká lidí kouřících v obchodě, i když to už není tak důležité.”</p>
<p>„Cože?” řekla Tonička, která kvůli šoku neslyšela seznam hesel, protože zírala na růžové „balónky” visící od stropu. „Já si myslela, že jsou to selátka!”</p>
<p>Paní Proustová ji poklepala po ruce. „Vítejte do života velkého města, drahoušku. Půjdeme?”</p>
<p>„A proč jsou tady právě v téhle době čarodějky tak <emphasis>neoblíbené</emphasis>?”</p>
<p>„Je až neuvěřitelné, jaké nápady se lidem občas vylíhnou v hlavě,” odpověděla jí paní Proustová. „Všeobecně řečeno, já považuju za nejlepší držet hlavu dole a čekat, dokud se ten problém nevyřeší sám. Prostě jen musíte být opatrná.”</p><empty-line /><p> A Tonička si pomyslela, že opravdu musí být opatrná. „Paní Proustová,” řekla, „myslím, že už vím, v čem je ten vtip.”</p>
<p>„Ano, drahoušku?”</p>
<p>„Myslela jsem si, že jste skutečná čarodějka převlečená za falešnou čarodějku…”</p>
<p>„A dál, drahoušku?” podívala se na ni paní Proustová a hlas jí sládl jako cukrový sirup.</p>
<p>„Což by bylo opravdu docela zábavné, ale já si myslím, že je tady ještě jedna věc, a ta není příliš legrační.”</p>
<p>„Hm, a to je co, drahoušku?” pokračovala paní Proustová hlasem, který v sobě měl chaloupky z medového perníku s čokoládovou polevou a švestkovou náplní.</p>
<p>Tonička se zhluboka nadechla. „To je <emphasis>skutečně</emphasis> váš obličej, že? Ty masky, které prodáváte, jsou masky vyrobené podle vaší <emphasis>skutečné podoby</emphasis>.”</p>
<p>„Skvělá úvaha! Dokonalá práce, drahoušku. Až na to, že jste to ve skutečnosti neodhalila, že? Vy to cítíte, je to tak? Vycítila jste to, když jste si se mnou potřásla rukou. A také - Ale teď pojďme, odneseme to vaše koště k trpaslíkům.”</p>
<p>Když vyšly ven, první, co Tonička spatřila, byli dva kluci. Jeden z nich právě napřahoval ruku a chystal se hodit kámen do okna obchodu. Uviděl však paní Proustovou, a na ulici se najednou sneslo něco jako děsivé ticho. Pak čarodějka řekla: „Jen hoď, chlapče.”</p>
<p>Kluk se na ni podíval, jako kdyby byla šílená. „Řekla jsem, ať hodíš, chlapče, nebo se stane něco strašného.”</p>
<p>Kluk, který se utvrdil v přesvědčení, že je ta baba šílená, skutečně hodil, ale okno kámen zachytilo a hodilo ho po něm nazpět, takže byl sražen na zem. Tonička to viděla. Viděla, jak se ze skla vynořila skleněná ruka a zachytila kámen. Viděla, jak tatáž ruka hází kámen nazpět. Paní Proustová se sklonila nad klukem, jehož kamarád samozřejmě vzal do zaječích, a řekla: „Hmm. To se zahojí. Ale nezahojí se to, jestli mi ještě jednou přijdeš na oči.” Pak se obrátila k Toničce. „Život malého živnostníka a kupce může být někdy velmi těžký,” poznamenala. „Tak pojďme, je to tudy.”</p>
<p>Tonička byla trochu nervózní, protože nevěděla, jak má pokračovat v rozhovoru, takže se rozhodla pro něco nevinného: „Netušila jsem, že jsou ve městě <emphasis>pravé</emphasis> čarodějky.”</p>
<p>„Ach, no, několik nás tady je,” přikývla paní Proustová. „Děláme si svou práci a pomáháme lidem, když to jde. Jako třeba tomu malému klukovi, který se právě naučil, že si má hledět svých vlastních věcí. Srdce mě hřeje, když si pomyslím, že jsem ho nejspíš odradila od života plného vandalismu a neúcty k majetku ostatních lidí, což by dříve či později - a dejte na má slova - vedlo k tomu, že by mu Ankh-Morpork daroval novou konopnou kravatu prostřednictvím městského kata.”</p>
<p>„Nevěděla jsem, že je <emphasis>možné</emphasis> být čarodějkou ve velkém městě,” pokračovala Tonička. „Kdysi mi řekli, že na to, aby vyrostla dobrá čarodějka, je třeba dobrého kamene, a všechno ve městě je postaveno na blátě a usazeninách.”</p>
<p>„A zdivu,” odpověděla paní Proustová, mírně zlomyslně. „Žula a mramor, rohovec a kapsy náhodných těžkých usazenin, drahoušku Toničko. Kameny, které kdysi, když se svět rodil v ohni, skákaly a plavaly. A vidíte ty dlažební kameny na ulicích? Věřte mi, že každý z nich někdy zbrotila krev. Kamkoliv se podíváte, je kámen a zase kámen! Dokážete si představit, jaké to je, natáhnout se vlastními kostmi do hloubky a cítil ty živoucí kameny? A co všechno děláme z kamene? Paláce a hrady a mausolea, hrobky a náhrobní kameny, krásné domy a městské hradby, páni! A nejen v přítomném městě. Tohle město je postaveno na vlastních starších zbytcích, na zbytcích všech měst, která tady stála v minulosti. Dokážete si představit, jaké to je, lehnout si na prastaré dlažební kameny a cítit tu sílu kamene, která vás nadnáší a zbavuje vás váhy světa? A já mohu využívat všechnu, každou trošku, a tam právě čarodějnictví začíná. Kameny mají život a <emphasis>já</emphasis> jsem jeho součástí.”</p>
<p>„Ano,” přikývla Tonička. „Já vím.”</p>
<p>Tvář paní Proustové se najednou ocitla přímo proti ní, děsivý, zobákovitý nos se téměř dotýkal nosu Toniččina a temné oči jí plály. Bábi Zlopočasná dokázala budit strach, ale Bábi Zlopočasná byla svým způsobem krásná; paní Proustová byla zlá čarodějnice z pohádek, její tvář byla jako kletba, její hlas byl skřípěním dvířek pece, která se právě zavřela za nešťastnými dětmi. Součet všech nočních strachů naplňujících svět.</p>
<p>„Hm, ale to vy víte, že, vy malá čarodějko ve svých veselých šatečkách? Ale co vlastně víte? Myslím, co <emphasis>opravdu</emphasis> víte?” Ustoupila o krok a zamrkala. „Víc, než jsem si myslela, jak se ukazuje,” řekla a uvolnila se. „Země pod vlnami. Pazourek v srdci křídy. No ano, samozřejmě.”</p>
<p>Tonička nikdy neviděla trpaslíka na Křídě, ale nahoře v horách byli vždycky někde poblíž, většinou s vozíkem. Kupovali a prodávali a vyráběli čarodějkám košťata. Velmi <emphasis>drahá</emphasis> košťata. Na druhé straně, čarodějky si od nich koště málokdy koupily. Košťata se dědila, předávala se z jedné generace čarodějek na druhou, někdy takové koště potřebovalo novou násadu, jindy zase štětiny, ale pořád to bylo jedno a totéž koště.</p>
<p>Toniččino bylo dědictvím po Slečně Velezradné. Bylo nepohodlné, nijak rychlé, a když pršelo, mělo sklony létat dozadu. Když ho uviděl trpaslík, který šéfoval zvonící a bzučící dílně, potřásl hlavou a vydal onen známý ustaraný zvuk, který se tvoří jazykem a zuby a přepisuje se jako „Ts, ts, ts,” nebo „C, c, c”. Zatvářil se při tom, jako kdyby mu pouhý pohled na tu věc zkazil celý den a on by nejraději utekl někam do koutka a tiše si poplakal.</p>
<p>„No jo, to je jilm, todlecto,” oznámil s ustaraným výrazem světu, který to ani v nejmenším nezajímalo. „Je to dřevo z nížiny, todlecto vaše koště, těžký a pomalý, a pak ještě musíte počítat s broukama. Hodně náchylnej na brouky, tendlecten váš jilm. Taky do něj prásk blesk, že jo? Tendlecten váš jilm nejni dobrý dřevo do bouřky. Říká se, že přitahuje blesky. Jo, a taky se ho prej hodně držej sovy.”</p>
<p>Tonička přikývla a pokoušela se vypadat jako znalec. Úder blesku potvrdila, i když to nebyla pravda, ale to jen proto, že pravda, i když je nedocenitelná, byla hloupá, zahanbující a neuvěřitelná.</p>
<p>Najednou se vedle trpaslíka jakoby ze vzduchu zhmotnil další trpaslík, evidentně kolega. „Měla jít raději do jasanu.”</p>
<p>„No jo,” přikývl první trpaslík zachmuřeně. „S jasanem chybu neuděláš.” Strčil prstem do Toniččina koštěte a znovu si ztěžka povzdechl.</p>
<p>„Vypadá to, že tůdle ve spoji, pod štětinama, nám začíná prokvítat držáková houba,” nadhodil druhý trpaslík.</p>
<p>„No jo, u jilmu mě nic nepřekvapí,” přikyvoval vážně ten první.</p>
<p>„Podívejte a nemohli byste to jen tak trochu opravit, abych se na tom dostala domů?”</p>
<p>„Tak moment! My tady věci neflikujem,” prohlásil první trpaslík zvysoka, tedy metaforicky řečeno zvysoka. „<emphasis>My</emphasis> tady děláme zakázkový práce!”</p>
<p>„Ale vždyť to potřebuje jenom nové štětiny,” pokoušela se Tonička zoufale a pak, protože zapomněla, že nechtěla přiznat pravdu, pokračovala: „Prosím? Nebyla to moje vina, že mi Fíglové to koště zapálili!”</p>
<p>Až do té chvíle se dílnou rozléhala celá řada zvuků, protože tam na několika velkých stolech a poncích pracoval alespoň půltucet trpaslíků, kteří si zatím probíhajícího rozhovoru nevšímali. Teď najednou v hale zavládlo ticho, které vzápětí přerušil těžký náraz, protože jeden z trpaslíků upustil na zem kladivo.</p>
<p>První trpaslík řekl: „Když jste řekla Fíglové, nemyslela jste <emphasis>Nac mac Fígly</emphasis>, že ne, slečno?”</p>
<p>„No ano, myslela.”</p>
<p>„Ty divoké? Poslyšte… a říkaj… U psí nohy?” zeptal se velmi pomalu.</p>
<p>„Vlastně skoro pořád,” přikývla Tonička. Pomyslela si, že by měla věci přece jen trochu vyjasnit, a tak dodala: „Jsou to mí přátelé.”</p>
<p>„Fakt, jo?” podíval se na ni trpaslík. „A je teďka některej z těch vašich malejch kámošů tady někde?”</p>
<p>„No, poslala jsem je hledat jednoho mladíka, s nímž se znám,” odpověděla Tonička, „ale jak tuším, tak jsou teď nejspíš v hospodě. Je ve městě hodně hospod?”</p>
<p>Trpaslíci se po sobě rozhlédli. „Asi tři sta,” řekl po chvilce druhý trpaslík.</p>
<p>„Tolik?” podivila se Tonička. „V tom případě nemyslím, že by mě přišli hledat dřív než za půl hodiny.”</p>
<p>První trpaslík byl najednou plný horlivosti a ve skvělé náladě. „No, ale abych nezapomněl, kdepak jsou tydlencty naše dobrý způsoby?” prohlásil. „Pro přítelkyni paní Proustový první poslední! Něco vám řeknu. Bude nám potěšením provést tuhle opravu jako expresní službu a <emphasis>gratis</emphasis> a nebudem vám ani účtovat použitej materiál, jako tydlencty nový štětiny a kreozot a to všecko tudlecto… sakumpak zadarmíko a gratis!”</p>
<p>„Expresní služba znamená, že opustíte dílnu hned po dokončení opravy,” vysvětlil Toničce druhý trpaslík s vážným výrazem. Sundal si kovovou helmici, vytřel její zpocený vnitřek kapesníkem a zase si ji rychle nasadil.</p>
<p>„No ano, samozřejmě,” přikyvoval horlivě první trpaslík. „Okamžitě opustit dílnu, to je expresní služba.”</p>
<p>„Takže vy se přátelíte s Fígly?” zeptala se se zájmem paní Proustová, když trpaslíci odspěchali, aby se věnovali Toniččinu koštěti. „Mnoho přátel prý nemají, jak jsem slyšela. Ale když už mluvíme o přátelích,” pokračovala najednou náhlým konverzačním tónem, „potkala jste Dudíka, že? Víte, je to můj syn. Seznámila jsem se s jeho otcem v taneční síni, kde bylo velmi špatné osvětlení. Pan Proust byl nesmírně laskavý člověk, vždycky galantní natolik, že říkal, že políbit ženu bez bradavic je jako jíst vajíčko natvrdo bez soli. Zemřel před pětadvaceti lety na mocesemes. Je mi moc líto, že jsem mu nemohla pomoci,” pak se ale její tvář zase rozjasnila. „S potěšením ale mohu říci, že mladý Dudík je radostí mého,” - zarazila se - „středního věku. Úžasný mladík, drahoušku. Tedy řeknu vám, že ta mladá dáma, která ho užene, bude mít opravdu nesmírné štěstí. Je naprosto oddaný své práci a má neuvěřitelný smysl pro detail. Věřila byste, že každé ráno kontroluje, zda jsou všechny ty legrační polštářky správně naladěny, a když ne, je z toho sám celý rozladěný. A jak je svědomitý! Když jsme připravovali <emphasis>Perly na chodníku</emphasis>, naši novou kolekci umělého psího trusu, strávil celé týdny tím, že sledoval snad každého psa ve městě se zápisníkem, lopatkou na dlouhé násadě a se vzorníkem barev, jen aby bylo všechno v dokonalém pořádku. Je to velmi pečlivý mladík, poctivý na svých cestách a má všechny zuby vlastní. A svou společnost si vybírá velice opatrně…” Vrhla na Toničku nadějný, ale poněkud rozpačitý pohled. „Nezabírá to, co?”</p>
<p>„Ale božíčku, vážně je to tak vidět?” opáčila Tonička.</p>
<p>„Slyším polknutá slova,” řekla paní Proustová.</p>
<p>„Co je polknuté slovo?”</p>
<p>„To nevíte? Polknuté slovo je slovo, které někdo skoro řekne, ale neřekne. Ta slova se na okamžik jakoby vznášejí nad rozhovorem, ale nejsou vyslovena, a mohu vám říct, že v případě mého syna Dudíka je moc dobře, že jste je neřekla nahlas.”</p>
<p>„Moc se vám omlouvám,” řekla Tonička.</p>
<p>„Ano, no, já jen tak, abyste věděla.”</p><empty-line /><p> O pět minut později vyšly z dílny a Tonička za sebou táhla na provázku plně funkční koště.</p>
<p>„Tak si říkám,” ozvala se po chvilce paní Proustová, „že když o tom tak přemýšlím, tak mi ti vaši Fíglové připomínají malého Lulu Pošuka. Je tvrdý jak hřebík do krovu a asi stejně velký. Ale říkat ,U psí nohy!’ jsem ho tedy neslyšela. Je policistou v Hlídce.”</p>
<p>„No, víte, Fíglové nemají rádi policisty,” řekla Tonička, ale cítila, že by měla tenhle nedostatek nějak vyvážit, a tak dodala: „Ale jsou velmi oddaní, většinou užiteční, v nepřítomnosti alkoholu dobromyslní, do jisté míry čestní, a navíc, to oni světu představili smaženou kolčavu.”</p>
<p>„Co je to kolčava?” nakrčila paní Proustová čelo.</p>
<p>„No, tedy… znáte lasičku? Tak kolčava je hodně podobná lasičce.”</p>
<p>Paní Proustová pozvedla obočí. „Drahoušku, vážím si své dokonalé neznalosti kolčav i lasiček. Oboje mi silně zavání venkovem. Nesnáším venkov. Příliš mnoho zeleně ve mně vyvolává touhu zvracet,” řekla a vrhla odmítavý pohled na Toniččiny šaty.</p>
<p>A v tom okamžiku, jako by to byla nějaká nebeská narážka, se ozval vzdálený výkřik „U psí nohy!” následovaný všeobecně oblíbeným zvukem, tedy všeobecně oblíbeným alespoň u Fíglů, rozbíjeného skla.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7 </strong></p><empty-line /><p><strong>Noční písně</strong></p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" /></p><empty-line /><p> Když se Tonička a paní Proustová dostaly k místu, odkud zaznívaly zmíněné zvuky, byla už ulice pokryta velmi efektní vrstvou skleněných střepů a ustaraně se tvářících mužů ve zbroji a helmicích, z nichž byste mohli v případě nouze servírovat polévku. Jeden z nich budoval barikádu. Ti ostatní vypadali očividně nešťastně, protože se zdálo, že jsou na nesprávné straně barikády, a to především proto, že v tom okamžiku vyletěl z jedné z hospod, zabírajících prakticky celou jednu stranu ulice, další, výjimečně velký strážník. Vývěsní štít informoval, že se jedná o hospodu U královy hlavy, ale podle toho, jak štít vypadal, musela teď krále opravdu bolet hlava.</p>
<p>Strážný s sebou vzal zbytky skla, které ještě zůstávaly v okně, a když dopadl na dláždění, odkutálela se jeho helmice, dost velká, aby se do ní vešla polévka pro velkou rodinu a všechny příbuzné, s hlasitým <emphasis>klank, klank, klank</emphasis> někam stranou.</p>
<p>Tonička slyšela, jak jiný strážný vykřikl: „Dostali seržu!”</p>
<p>Zatímco z obou konců ulice přibíhali další muži v pancířích a helmicích, naklonila se paní Proustová k Toničce a řekla sladkým hlasem: „Mohla byste mi ještě jednou vyjmenovat jejich dobré vlastnosti?”</p>
<p>Jsem tady, abych našla toho mládence a řekla mu, že jeho otec zemřel, pomyslela si Tonička, ne abych tahala Fígly z dalšího maléru!</p>
<p>„Mají srdce na správném místě,” odpověděla.</p>
<p>„O tom nepochybuji,” přikývla paní Proustová, která vypadala, jako když se neobyčejně baví, „ale zadky teď mají v hromadě skla. Aha, tady přicházejí posily.”</p>
<p>„Myslím, že ty tomu příliš nepomůžou,” zabručela Tonička, ale k jejímu překvapení se ukázalo, že se mýlí.</p>
<p>Strážní se rozestoupili a ponechali jakousi uličku, která vedla ke dveřím hospody. Tonička se musela velmi dobře podívat, aby rozeznala malou postavičku, která jí rozhodným krokem procházela. Vypadala jako Fígl, ale měla na sobě… Tonička jen užasle zírala… ale ano, postavička měla helmici Hlídky jen o málo větší než víčko slánky, což bylo absolutně nemyslitelné. Úřední Fígl? Cožpak vůbec může něco takového existovat?</p>
<p>Tak či tak, postavička došla ke vchodu do hospody a vykřikla: „Vy kriminálníci! Všichni jste zatčeni! Tak a teď poslouchejte, jak to bude pokračovat, kapíro? Buď to půjde po zlém, nebo…” Na okamžik se odmlčel. „No, to je vlastně všechno,” dokončil. „Na jiný způsob už si nevzpomínám.” A s těmi slovy vskočil dveřmi dovnitř.</p>
<p>Fíglové se prali a bojovali neustále. Rvačky pro ně byly koníčkem, cvičením a zábavou, to vše v jednom.</p>
<p>Tonička četla proslulou Mytologii profesora Chaffinche, <emphasis>(Pozn.</emphasis><emphasis> překl.: Bližší upřesnění tohoto díla viz knihu T. Pratchetta Zimoděj, str. 68.)</emphasis> v níž se mimo jiné vypráví, jak si mnoho lidí v minulosti myslelo, že když umřou hrdinové, přijdou do jakési obrovské hodovní síně, kde žijí navěky, a při tom se jen opíjejí, přejídají a bojují.<emphasis> </emphasis>Tonička si myslela, že něco takového by nejpozději třetí den začalo být nudné, ale Fíglové by to milovali, a dopadlo by to nejspíš tak, že by je legendární hrdinové vyhodili ještě dřív, než by uběhla polovina věčnosti, ale předtím by s nimi museli pořádně zatřást, aby jim nechyběla větší část stolního náčiní. Nac mac Fíglové byli opravdu divocí a obávaní válečníci, i když měli jednu drobnou chybičku - stačilo několik minut jakéhokoliv boje, a zmocnila se jich slastná ryzí radost a pak měli sklony útočit i jeden na druhého, bližší stromy, a když už nebyl po ruce žádný jiný objekt, pak dokonce sami na sebe.</p>
<p>Strážníci vzkřísili svého seržanta, našli jeho helmu a pak si sedli a čekali, až hluk utichne. Zdálo se, že to netrvalo ani minutu, a ve dveřích hospody se objevil maličký strážník a tahl za nohu Yana Habáně, který byl považován mezi Fígly za obra a teď, jak se zdálo, spal. Policista ho venku upustil, vrátil se dovnitř a vyšel znovu s Robem Kterýtenem na jednom rameni a Poťapaným Vilíkem na tom druhém.</p>
<p>Tonička na to zírala s otevřenými ústy. <emphasis>To není možné</emphasis>. Fíglové <emphasis>vždycky</emphasis> vítězili! <emphasis>Nic</emphasis> nedokázalo zastavit Fígla! Byli <emphasis>neporazitelní</emphasis>! Ale tady byli poraženi a poraženi stvořením tak malým, že vypadalo jako polovina stolní soupravy slánka-pepřenka.</p>
<p>Když mu došli Fíglové, vtrhl mužík znovu do budovy, okamžitě byl zpátky a nesl mohutnou ženu s velkým voletem, která se ho pokoušela udeřit deštníkem. Byla to zcela marná snaha vzhledem k tomu, že ji držel v obou rukou nad hlavou. Pak přišla na řadu vyděšená mladá služebná s obrovskou cestovní taškou. Mužík ženy opatrně položil na dlažbu vedle hromádky Fíglů, a zatímco ta velká ječela na strážné, aby ho zatkli, vrátil se naposled dovnitř a vyšel s třemi velkými kufry, na nichž balancovaly dvě krabice na klobouky.</p>
<p>Tonička tu ženu poznala, ale žádnou radost jí to neudělalo. Byla to vévodkyně, matka Kalendárie, a kdekdo se jí bál. Chápal Roland opravdu, do čeho se to žene? Sama Kalendária byla v pořádku, když má někdo takový typ rád, ale její matka měla očividně v žilách tolik modré krve, že jí hrozilo nebezpečí výbuchu, a zdálo se, že k tomu dojde právě teď. A jak <emphasis>případné</emphasis>, že Fíglové ztropili výtržnost právě v té budově, kde stará škatule bydlela. Kolik štěstí může asi tak čarodějka mít? A co si bude vévodkyně myslet o Rolandovi a jeho akvarely tvořící nastávající ženě, když zůstanou v té budově bez garde?</p>
<p>Tahle otázka byla vzápětí zodpovězena pohledem na malého mužíka, který oba vzpomínané vyvlekl z domu za jejich drahé oblečení. Roland měl na sobě frak, který mu byl trochu velký, a Kalendáriin oděv se skládal jednoduše řečeno z poloprůsvitných volánků na voláncích, což podle Toniččina přesvědčení <emphasis>nebylo</emphasis> ošacení pro nikoho, kdo by mohl být nějakým způsobem užitečný. Pch.</p>
<p>Stále ještě se objevovali další strážníci, nejspíše proto, že už někdy měli s Fígly co do činění, a tak se na místo činu raději nerozběhli, ale vydali se rozvážným krokem. Byl ale mezi nimi jeden vysoký - měl alespoň dva metry - s rudými vlasy a hrudním plátem tak vyleštěným, že jeho lesk až oslepoval, a ten teď sepisoval protokol s majitelem hostince. Hostinského stížnost zněla spíše jako dlouhý vyčítavý výkřik, jehož leitmotivem bylo, že muži Hlídky se měli postarat, aby se tahle příšerná noční můra vůbec nestala.</p>
<p>Tonička se otočila a dívala se přímo do Rolandovy tváře. „<emphasis>Ty? Tady</emphasis>?” vypravil ze sebe. Někde v pozadí propukla Kalendária v pláč. No jasně, to je jí přesně podobné!</p>
<p>„Podívej, musím ti říct něco velice důležitého -”</p>
<p>„Podlaha se propadla,” přerušil ji dříve, než mohla dokončit větu, a vypadal při tom, jako když se pohybuje ve snu. „Skutečná podlaha se skutečně propadla!”</p>
<p>„Poslyš, vážně ti musím -” začala znovu, ale tentokrát se před ni najednou postavila Kalendáriina matka.</p>
<p>„Já vás znám! Vy jste ta mladá čarodějnice, že? Jen nezapírejte! Jak se opovažujete nás sledovat až sem?”</p>
<p>„Jak to mohli dokázat? Že se podlaha propadla?” ptal se Roland a tvář měl bílou. „Jak to uděláš, aby se propadla podlaha? Řekni mi to!”</p>
<p>A pak ucítili ten pach. Jako kdyby je někdo zcela nečekaně udeřil palicí. Kdesi pod úžasem a hrůzou pocítila Tonička ještě něco jiného. Objevila ve svých myšlenkách ošklivý odér, zápach, špatnost, hroznou a neodpustitelnou, kompost ohavných nápadů a prohnilých myšlenek, které v ní budily touhu vytáhnout si mozek z hlavy a důkladně ho vyprat.</p>
<p>To je on, muž v černém a bez očí! A se zápachem! Záchod, kam chodí tchoř se zkaženým žaludkem, by nemohl zapáchat hůř! Minule jsem si myslela, že je to zlé, ale to byl proti současnosti ještě záhon růží! Zoufale se rozhlížela na všechny strany a proti vší logice doufala, že neuvidí to, co pohledem hledala.</p>
<p>Kalendáriiny vzlyky sílily a velmi nevhodně se mísily se sténáním a nadávkami Fíglů, kteří pomalu přicházeli k sobě.</p>
<p>Budoucí tchyně uchopila Rolanda za rukáv fraku: „Okamžitě pojď od ní, ona není nic jiného než -“</p>
<p>„<emphasis>Rolande, tvůj otec zemřel!</emphasis>”</p>
<p>To umlčelo každého a Tonička byla najednou středobodem všech pohledů.</p>
<p>No nazdar, pomyslela si. Takhle se to stát nemělo.</p>
<p>„Je mi to moc líto,” vypravila ze sebe v obviňujícím tichu. „Už jsem nemohla nic dělat.” Viděla, jak se mu vrací krev do tváří.</p>
<p>„Ale vždyť jsi o něj pečovala,” řekl Roland, jako kdyby se pokoušel vyřešit nějakou hádanku. „Proč jsi ho přestala udržovat naživu?”</p>
<p>„Jediné, co jsem pro něj mohla udělat, bylo, že jsem ho zbavovala bolesti. Je mi to vážně líto, ale víc jsem dělat nemohla. Promiň.”</p>
<p>„Ale vždyť jsi čarodějka! Myslel jsem, že jsi v tom dobrá, jsi přece čarodějka! Proč umřel?”</p>
<p><emphasis>Co mu ta mrcha </emphasis><emphasis>udělala ? Nevěř</emphasis><emphasis> jí! Je to čarodějka! Nedovol čarodějnici žít!</emphasis></p>
<p>Tonička ta slova neslyšela, ale zdálo se, že se jí plazí mozkem jako nějaký ošklivý slimák a nechávají za sebou oslizlou stopu, a později ji napadlo, kolika mozky se asi takhle plazila, ale právě teď ucítila, jak se jí na paži sevřela ruka paní Proustové. Viděla, jak se na Rolandově tváři objevil zuřivý výraz, a vzpomněla si na ječícího muže na cestě, na postavu, která v plném slunci nevrhala žádný stín, vychrlila na ni urážky jako zvratky a ponechala ji s ošklivým pocitem, kterého se už nikdy nedokáže tak docela zbavit.</p>
<p>A lidé kolem ní najednou měli ustrašené, uštvané pohledy jako králíci, kteří ucítili lišku.</p>
<p>Pak ho uviděla. Byl na okraji davu sotva viditelný. A byly tam, nebo spíše nebyly. Dva otvory ve vzduchu, které se na ni na okamžik upíraly, a pak zmizely. A to, že nevěděla, kam zmizely, bylo ještě horší.</p>
<p>Obrátila se k paní Proustové: „Co je <emphasis>tohle</emphasis>?”</p>
<p>Žena otevřela oči, aby jí odpověděla, ale vtom se ozval hlas vysokého policisty: „Promiňte, dámy a pánové, nebo přesněji dámy a pane. Jsem kapitán Karotka, a protože jsem dnes večer velící důstojník, připadlo mi to pochybné potěšení, abych vyřídil tenhle incident, takže…” Otevřel zápisník, vytáhl tužku a vrhl na ně důvěrný úsměv. „Tak kdo z vás bude první a pomůže mi rozplést tuhle malou záhadu? Pro začátek bych rád věděl, co, kromě toho, že se právě probírají z bezvědomí, dělá v <emphasis>mém</emphasis> městě smečka Nac mac Fíglů?”</p>
<p>Z lesku jeho zbroje až přecházely oči. Také silně voněl mýdlem, a to se Toničce zamlouvalo.</p>
<p>Právě se chystala zvednout ruku, ale paní Proustová ji za ni chytila a pevně držela. To mělo za následek, že Tonička ruku paní Proustové ještě rozhodněji setřásla a řekla hlasem pevnějším, než bylo sevření staré čarodějky: „To asi budu já, kapitáne.”</p>
<p>„A vy budete…?”</p>
<p>Utíkat z města tak brzo, jak to jen bude možné, pomyslela si Tonička, ale nahlas řekla: „Antonie Bolavá, pane.”</p>
<p>„Vyšla jste si někam na slepičí noc?”</p>
<p>„Ne, pane.”</p>
<p>„Ano!” opravila ji spěšně paní Proustová.</p>
<p>Kapitán naklonil hlavu ke straně. „Takže jde jen jedna z vás? To nevypadá na velkou zábavu,” pokračoval a ruka s tužkou se mu vznášela nad zápisníkem.</p>
<p>To už bylo pro vévodkyni očividně příliš, takže na Toničku ukázala obviňujícím prstem, který se jí třásl vztekem, a vřískla: „Je to jasné jako nos, co máte v obličeji, důstojníku! Tahle… tahle… ta <emphasis>čarodějnice</emphasis> věděla, že jsme se vydali do města, abychom tady nakoupili šperky a dárky, a zcela jasně, a to zdůrazňuji, zcela <emphasis>jasně</emphasis> se spikla s těmi svými skřety, aby nás oloupila!”</p>
<p>„Nic takového!” vykřikla Tonička.</p>
<p>Kapitán pozvedl ruku, jako kdyby vévodkyně byla řadou dopravních prostředků na křižovatce. „Slečno Bolavá, je skutečně pravda, že Fígly jste do města přivedla vy?”</p>
<p>„No, ano, ale ve skutečnosti jsem to neměla v úmyslu, ne takovým způsobem. Byl to okamžitý nápad, který vznikl z nouze. Rozhodně jsem neměla v úmyslu -“</p>
<p>Kapitán zvedl znovu ruku. „Prosím, to by stačilo.” Poškrábal se na nose. Pak si povzdechl. „Slečno Bolavá, zatýkám vás na základě podezření ze spáchání… hm, na základě toho, že mám podezření. Kromě toho si velmi dobře uvědomuji, že je prakticky nemožné zavřít Fígla, který nechce být zavřen. Jestli jsou to opravdu vaši přátelé, pak <emphasis>věřím</emphasis>,” - velmi významně se rozhlédl kolem sebe - „že neudělají nic, co by vás dostalo do ještě <emphasis>větších</emphasis> nepříjemností, a při troše štěstí si dnešní noci ještě všichni užijeme slušného spánku. Moje kolegyně, kapitánka Angua, vás teď doprovodí na strážnici. Paní Proustová, budete tak laskavá a půjdete s nimi a vysvětlíte své přítelkyni, jak to ve zdejším světě chodí?” Ze skupiny strážných vystoupila kapitánka Angua. Byla to žena, krásná, světlovlasá a - velmi zvláštní.</p>
<p>Kapitán Karotka se obrátil k její milosti: „Madam, mí důstojníci vás s potěšením doprovodí do jakéhokoliv hotelu nebo hostince, který si vyberete. Jak vidím, nese vaše služebná objemný, velmi pevný vak. Obsahuje snad ten vak skvosty, o nichž jsme hovořili? Pokud tomu tak skutečně je, můžeme se shodnout na tom, že šperky <emphasis>nebyly</emphasis> ukradeny?”</p>
<p>Její milost tím očividně potěšena nebyla, ale kapitán si toho nevšiml tím profesionálním způsobem, kterým policisté dokážou nevidět věci, které vidět nechtějí. A kromě toho ho najednou obklopila jakási neviditelná aura, která hlásila, že už její milosti není ochoten zbytečně věnovat další pozornost.</p>
<p>Roland nakonec vak otevřel a vytáhl na světlo obdélníkové pouzdro. Opatrně odstranil krycí papír a ve světle lamp se něco zatřpytilo tak oslnivě, až se zdálo, že to světlo neodráží, ale samo vydává, že oslnivý svit vzniká uvnitř zářících kamenů. Byla to briliantová čelenka. Několik policistů užasle zalapalo po dechu. Roland se zatvářil blazeované. Kalendária vypadala nesympaticky spokojeně. Paní Proustová si povzdechla. A Tonička… se na pouhou vteřinu vrátila nazpět v čase. Ale v té vteřině se znovu stala malou holčičkou a četla tu ohmatanou knihu pohádek, kterou před ní přečetli všichni její starší sourozenci.</p>
<p>Ona v ní ale našla něco, co oni neviděli. Ona ji prohlédla. Ta kniha lhala. Ne, ne, nebylo přesné říci, že lhala, ale říkala vám pravdy, které jste nechtěli znát: že prince vlastně mohou dostat jen zlatovlasé a modrooké dívky a jen ony si mohou nasadit zářící korunu. Bylo to uloženo někde v základech světa. Ale co je horší, je to uloženo i v zabarvení vašich vlasů. Rudovlásky a černovlásky občas také dostanou v pohádkové zemi větší úlohu než jen štěk, ale jestliže jediné, co máte na hlavě, je nevýrazná myší hněď, jste odsouzeni být služebnou.</p>
<p>Nebo se můžete stát čarodějkou, no! Nemusíte v příběhu uvíznout! Můžete ho změnit, nejen kvůli sobě, ale kvůli jiným lidem. Můžete změnit celý příběh pouhým mávnutím ruky.</p>
<p>Přesto si povzdechla, protože briliantová čelenka byla přece jen úžasná. Jenže ta logická část jejího čarodějčího já řekla: „Jak často byste to nosila, slečinko? Jednou za uherský rok? Něco tak drahocenného jako tohle bude po většinu času uloženo někde v podzemním trezoru!”</p>
<p>„Takže to nebylo ukradeno,” prohlásil šťastně kapitán Karotka. „No prosím, takže to je skvělé, nemám pravdu? Slečno Bolavá, navrhuji, abyste požádala ty svoje malé mládence, aby šli v tichosti za vámi, ano?”</p>
<p>Tonička se podívala na Nac mac Fígly, kteří byli tak tiší, jako by byli v šoku. Samozřejmě, když je třicet nepřemožitelných bojovníků ztlučeno do částečného bezvědomí jedním jediným drobným chlapíkem, chvíli trvá, než si vymyslíte natolik přijatelnou omluvu, aby vám zachovala tvář.</p>
<p>Rob Kterýten se na ni podíval s velmi zvláštním, nezvykle zahanbeným výrazem. „Omluvám sa, slečno. Omluvám sa, slečno,” zadrmolil. „Asi sme vyslopali vjacej goralky, než sme měli. A abyste kapírovala… čim vjacej máte goralky, tim vjacej chcete eště vjacej goralky, a tož slopete, až sebú rubnete o zem, a v tom momentě víte, že máte tej goralky dosť. Ja a mimochodem… Co je to za cérku… tato… Mařka Becherová? Hergot to mosela byt nějaká baba, dyž po ní pomenovali to pití! Pěkné, červeňučké, samý vitamín, musel sem ho vylemtať snáď puténku. <emphasis>(Pozn. překl.: Zkuste si to sami: 3 cl becherovky, 9 cl rajské šťávy, pepř, celerová nať, koktejlová cibulka. V míchací sklenici spolu s ledem zamícháme becherovku, rajskou </emphasis><emphasis>šťávu a pepř. Přes sítko nalijeme do vychlazeného tumbleru. Nad nápojem zlomíme citrónovou kůru a ozdobíme celerovou natí a cibulkou.)</emphasis> Včil už asi nebude nic platné, dyž vám řeknu, že toho všichni velice lutujeme? Ale abyste nemyslela, teho nanicdobrého pazgřivca sme vám našli!”</p>
<p>Tonička se podívala na to, co zbývalo z Královy hlavy. V blikavém svitu pochodní to vypadalo jako nějaká kostra budovy. Ještě nestačila odvrátit pohled, když začal jeden z velkých trámů skřípět a pomalu, téměř omluvně, se sesul na hromadu rozbitého nábytku.</p>
<p>„Řekla jsem vám, abyste ho našli, ale neřekla jsem, že při tom musíte vyrazit dveře,” řekla. Založila si ruce a reprezentanti Malého národa se shlukli do ještě pevnějšího hloučku, další stádium ženské zlosti, jak věděli, bude poklepávání nohou, což na většinu Fíglů působilo tak, že propukli v pláč a naráželi hlavami do stromů. Teď ale místo toho vytvořili za Toničkou, paní Proustovou a kapitánkou Anguou vyrovnaný několikastup.</p>
<p>Kapitánka kývla na paní Proustovou a řekla: „Všichni se shodneme, že pouta v tomto případě nebudou nutná - je to tak, dámy?”</p>
<p>„Vždyť mě znáte, kapitánko,” řekla paní Proustová.</p>
<p>Kapitánce Angue se zúžily oči. „Ano, ale o vaší mladé přítelkyni vůbec nic nevím. Byla bych raději, kdybyste nesla její koště.”</p>
<p>Tonička věděla, že je zbytečné se přít, a bez námitek podala koště paní Proustové. Šli v naprostém tichu, rušeném jen nesrozumitelným mumláním Fíglů.</p>
<p>Po chvilce kapitánka řekla: „Teď není právě nejlepší čas na nošení špičatých černých klobouků, paní Proustová. Na pláních došlo k dalšímu případu. V nějaké malé díře, kam člověk v životě nepřijde. Zbili tam nějakou starou ženu, protože měla knihu zaklínadel.”</p>
<p>„Ne!”</p>
<p>Obě se obrátily k Toničce a Fíglové jí narazili do kotníků.</p>
<p>Kapitánka Angua potřásla hlavou. „Bohužel, slečno, ale je to pravda. Jak se ukázalo, byla to kniha klačské poezie. To jejich pokroucené písmo! Věřím, že pro někoho, kdo má sklony myslet tímhle způsobem, to může vypadat jako kniha zaklínadel. Ta žena zemřela.”</p>
<p>„Já dávám vinu <emphasis>Kometě</emphasis>,” ozvala se paní Proustová. „Dávají takové věci do novin a lidé potom dostávají různé nápady.”</p>
<p>Angua pokrčila rameny. „Podle toho, co jsem slyšela, tak lidé, co to udělali, na čtení moc nebyli.”</p>
<p>„Musíme to zastavit!” řekla Tonička.</p>
<p>„A jak, slečno? My jsme <emphasis>Městská</emphasis> hlídka. A za hradbami města nemáme žádnou pravomoc. Tam venku, v lesích, jsou místa, o kterých jsme pravděpodobně nikdy ani neslyšeli. Nevím, kde se tyhle věci berou. Jako kdyby ty šílené nápady padaly přímo z nebe.” Kapitánka si zamnula ruce. „Ve městě samozřejmě žádné čarodějky nejsou,” pokračovala, „i když se tady pořádá celá řada Slepičích večírků, co, paní Proustová?” A kapitánka mrkla. Opravdu mrkla. Tonička si tím byla jistá, tím samým způsobem, jakým si byla jistá, že kapitánu Karotkovi se vévodkyně moc nelíbila.</p>
<p>„Víte, myslím si, že skutečné čarodějky by to brzo zarazily,” řekla Tonička. „V horách rozhodně, paní Proustová.”</p>
<p>„Oh, jenže my ve městě <emphasis>nemáme</emphasis> skutečné čarodějky. Slyšela jste kapitánku.” Paní Proustová vrhla na Toničku významný pohled a sykla: „Před normálními lidmi se nepřeme. Jsou z toho nervózní.”</p>
<p>Zastavily se před velkou budovou s modrou lampou na každé straně dveří. „Vítejte na strážnici, dámy,” řekla kapitánka Angua. „Takže, slečno Bolavá, já vás teď musím zamknout do cely, ale bude to čistá cela - žádné myši, skoro -, a jestli vám bude paní Proustová dělat společnost, pak bych, dejme tomu, mohla být trochu roztržitá a zapomenout klíč v zámku, rozumíte? Prosím, neopouštějte budovu, protože bychom vás museli honit.” Pak se podívala přímo na Toničku a dodala: „A žádný člověk by neměl být honěn. Je to strašná věc, když vás někdo honí jako zvěř.”</p>
<p>Vedla je budovou dolů k řadě překvapivě útulně vyhlížejících cel, a nakonec jim rukou pokynula, aby do jedné z nich vstoupily. Dveře cely se za ní zavřely, a pak už bylo slyšet jen, jak se její kroky vzdalují kamennou chodbou.</p>
<p>Paní Proustová přešla ke dveřím a prostrčila ruku mřížemi. Ozvalo se kovové zacinkání, a když vtáhla ruku nazpět, držela v ní klíč. Vsunula ho zevnitř do klíčové dírky a otočila jím. „Tak,” řekla. „A teď jsme dvakrát v bezpečí.”</p>
<p>„Oh, jejdamáku!” ozval se Rob Kterýten. „Tož divajte sa na nás! Zavření v lapáku!”</p>
<p>„Zasejc!” postěžoval si Poťapaný Vilík. „Tož nevím, esli si kdy ešče trúfnu sám sobě nahlédnut do tváře?”</p>
<p>Paní Proustová si sedla a podívala se na Toničku. „Tak dobrá, děvče, co jsme to vlastně viděly? Žádné oči, všimla jsem si toho. Žádná okna do duše. Takže… žádná duše, co myslíte?”</p>
<p>Tonička se cítila hrozně. „Já nevím! Potkala jsem ho na cestě sem. Fíglové jím procházeli! Zdálo se mi, že je to duch. A zapáchá. Cítila jste to? A shromáždění lidé se najednou začali obracet proti nám. Nic zlého jsme nedělaly!”</p>
<p>„Já si vůbec nejsem jistá, že je to on,” pokračovala v úvahách paní Proustová. „Možná je to dokonce to. Řekla bych, že by to mohl být nějaký démon… ale o těch já toho moc nevím. Moje silná stránka je spíš prodej v malém. Ne že by to občas také nebyla tak trochu démonická záležitost.”</p>
<p>„Ale dokonce i Roland se obrátil proti mně,” postěžovala si Tonička. „A my dva jsme vždycky byli… přátelé.”</p>
<p>„Á-há,” okomentovala její výrok paní Proustová.</p>
<p>„Jen se nepokoušejte na mě dělat žádné á-há,” vyštěkla popuzeně Tonička. „Jak se vůbec opovažujete dělat na mě to svoje áhá? Já se aspoň nepotuluju kolem a nedělám z čarodějek <emphasis>směšné</emphasis> figury!”</p>
<p>Paní Proustová jí dala políček. Jako kdyby vás někdo uhodil gumovou tužkou. „Jste hrubá a nevychovaná holka a k tomu ještě husa. Já se tady potuluju kolem a snažím se udržet čarodějky v <emphasis>bezpečí</emphasis>.”</p>
<p>Nahoře, ve stínech pod stropem, strčil Poťapaný Vilík loktem do Roba Kterýtena a řekl: „Tož, nemožem přecej nechat nikeho, aby takto pleskal našu velkou malou bosorbabu, či ano, Robe?”</p>
<p>Rob Kterýten přiložil prst ke rtům. „Tož, víš, ono je to dosť složité, dyž sa roby haštěříjá, kapíro? Lepší sa do teho nemotať, estli ti možu radit jak ženatý chlap. Každý chlap, který sa planta mezi dvě robky, co sa hašteříja, přinde na to, že sa za chvílu obě dvě vrhnu na něho, a je zle. A to já nehovořím o zakládání ruk, o vypučání pysků, ani o poklepávání noh. To já mluvím o pravém bití, rukama, nehtama, lebezňa, nelebezňa.”</p>
<p>Čarodějky se podívaly jedna na druhou. Tonička se najednou cítila zmatená, jako kdyby došla od A k Z a minula při tom zbytek abecedy.</p>
<p>„Vážně se to stalo, moje zlatá?” řekla paní Proustová.</p>
<p>„Ano, stalo,” odpověděla jí Tonička ostře. „Ještě to pálí.”</p>
<p>Paní Proustová se zeptala: „Proč jsme to vlastně udělaly?”</p>
<p>„Abych se přiznala, já vás v té chvíli nenáviděla,” řekla Tonička. „Jen na okamžik. Vyděsilo mě to. Prostě jsem se vás chtěla zbavit. Byla jste prostě -“</p>
<p>„Špatná a nespravedlivá?” nadhodila paní Proustová.</p>
<p>„To je ono!”</p>
<p>„Aha,” zabručela paní Proustová. „Nešvár. Obraťte je proti čarodějce. Za všechno vždycky může čarodějka. Kde to ale začíná? Možná že jsme na to přišly.” Její ošklivá tvář se obrátila k Toničce a pak řekla: „Kdy jste se stala čarodějkou, děvenko?”</p>
<p>„Myslím, že to bylo tak asi, když mi bylo osm,” odpověděla Tonička. A vyprávěla paní Proustové příběh o paní Štěkalové, čarodějce z lískových lesů.</p>
<p>Žena ji pozorně poslouchala a při tom se co možná nejpohodlněji usadila do slámy. „Víme, že se to občas stává,” přikyvovala. „Vždycky po několika stech letech si najednou někdo začne myslet, že jsou čarodějky špatné a zlé. Nikdo neví, proč to tak je. Prostě se to jen tak děje. Dělala jste v poslední době něco, co by k vám mohlo přilákat pozornost? Nějakou výjimečně důležitou magickou věc nebo tak něco?”</p>
<p>Tonička se zamyslela a pak řekla: „No, byla tady ta věc se Zlojrojem. Ale to nebylo tak hrozné. A předtím ta nepříjemnost s Královnou vil, ale to už je hodně dávno. To bylo hodně ošklivé, ale všeobecně řečeno, to, že jsem ji praštila přes hlavu litinovou pánví na smažení, bylo v té době to nejlepší, co jsem mohla udělat. Aha, asi bych taky měla říct, že asi před dvěma roky jsem políbila Zimoděje…”</p>
<p>Paní Proustová to všechno poslouchala s otevřenými ústy a pak řekla: „To jste byla <emphasis>vy</emphasis>?”</p>
<p>„No,” přikývla Tonička.</p>
<p>„Jste si jistá?” ujišťovala se paní Proustová.</p>
<p>„Ale ano. To jsem byla já. Byla jsem tam.”</p>
<p>„A jaké to bylo?”</p>
<p>„Nejdříve studené a pak mokré. Nechtěla jsem to udělat. Je mi to líto. V pořádku?”</p>
<p>„Asi před dvěma roky?” opakovala paní Proustová. „To je zajímavé. Víte, ty potíže začaly tak nějak právě tou dobou. Prakticky nic velkého, jen jako by nás lidé najednou přestali respektovat. Jako by najednou bylo něco ve vzduchu. Podívejte, vezměte si například toho kluka s kamenem. Něco takového by se byl před rokem neodvážil. Ještě před rokem mi lidé kývali na pozdrav, když jsme se potkali. Teď se na mě mračí a odvracejí se. Nebo rychle udělají nějaké malé znamení, jen tak, pro jistotu, pro případ, že bych nosila smůlu. Ostatní čarodějky mi říkají to samé. Jak to vypadá tam, odkud jste přišla?”</p>
<p>„Já vlastně nevím,” odpověděla Tonička. „Lidé ze mě byli trochu nervózní, ale všeobecně řečeno, s většinou z nich jsem měla celkem dobré vztahy. Jenže všechno bylo nějaké divné. A já si myslela, že to tak má být. Políbila jsem Zimoděje a každý to věděl. Já osobně si myslím, že se s tím zbytečně moc nadělalo. Vždyť jsem ho políbila jen <emphasis>jednou</emphasis>!”</p>
<p>„Hm, tady ve městě jsou lidé mnohem víc namačkaní. A čarodějky mají moc dobrou paměť a vzpomínky, které se táhnou daleko do minulosti. Víte, nemyslím jednotlivé čarodějky, ale když dáte dohromady vzpomínky všech čarodějek, tak tam najdete vzpomínky na opravdu moc ošklivé časy. Kdy stačilo mít na hlavě špičatý klobouk, aby po vás lidé házeli kamení, pokud se nestalo něco mnohem horšího. A když jste se ve vzpomínkách vrátili ještě dál do minulosti, tak to bylo ještě horší… Je to jako nakažlivá choroba,” pokračovala paní Proustová. „Nenápadně se to připlíží. Roznáší to vítr, přeskakuje to z člověka na člověka. Jed se většinou objevuje tam, kde je vítán. A vždycky se najde nějaká výmluva, že, proč hodit kamenem po staré ženské, která vypadá trochu divně. Vždycky je jednodušší shodit vinu na někoho jiného. A jak už jednou někoho nazvete čarodějkou, pak se podivíte, z kolika věcí ji budete moci obvinit.”</p>
<p>„Ukamenovali i její kočku,” řekla Tonička vlastně jen pro sebe.</p>
<p>„A teď se objevil muž bez duše, který vás pronásleduje. A jeho pach působí, že se dokonce nenávidí čarodějky mezi sebou. Nemáte náhodou pocit, že byste mě měla podpálit, slečno Antonie Bolavá?”</p>
<p>„Samozřejmě že ne,” odpověděla Tonička.</p>
<p>„Nebo mě položit na zem a zatížit hromadou velkých těžkých kamenů?”</p>
<p>„O čem to mluvíte?”</p>
<p>„A nebyly to jen kameny,” pokračovala paní Proustová. „Slyšíte někdy lidi mluvit o tom, že někde upálili čarodějku, ale já si myslím, že moc skutečných čarodějek upáleno nebylo, pokud je někdo nějakým způsobem neošidil, myslím, že oběťmi té hrůzy obvykle byly obyčejné staré ženské. Možná trochu divné, možná osamělé podivínky. Čarodějky jsou obvykle příliš čerstvé, takže by to pravděpodobně bylo trestuhodné plýtvání dobrým dřevem. Na druhé straně je docela jednoduché srazit starou ženskou k zemi, vysadit půlku vrat od stodoly, položit je na čarodějku jako vršek bagety a pak na ta vrata snášet balvany, dokud chudák ženská nevydechne. A je po zlu. Až na to, že to není pravda. Protože se někde jinde objeví něco jiného a může za to jiná stará ženská. A když lidem dojdou podezřelé staré ženské, pořád ještě jsou tady staří mužští. Prakticky pokaždé jsou to cizinci. Vždycky se nějaký najde. A pak, možná, jednoho krásného dne jste tady vy. A pak se to nenávistné šílenství obvykle zastaví. Když’ už nezbude nikdo, koho by bylo možné nenávidět. Víte, Toničko Bolavá, že když jste políbila Zimoděje, ucítila jsem to? Každý, kdo má jen špetku magického talentu, něco cítil.” Odmlčela se a oči se jí zúžily. Teď na Toničku přímo zírala. „Copak jste to probudila, Antonie Bolavá? Která drsná věc to otevřela oči, které ve skutečnosti nemá, a zamyslela se nad tím, co jste zač? Co jste to na nás přivolala, slečno Antonie Bolavá? <emphasis>Co jste to udělala</emphasis>?”</p>
<p>„Vy myslíte, že…” Tonička zaváhala a pak řekla: „Že on pronásleduje <emphasis>mě</emphasis>?”</p>
<p>Zavřela oči, aby neviděla tu obviňující tvář, a připomněla si ten den, kdy políbila Zimoděje. Pamatovala si chvilku hrůzy a děsivého porozumění a podivný pocit, že přestože je obklopena sněhem a ledem, je v teple. A pokud jde o ten polibek, no, tak ten byl stejně hebký jako hedvábný kapesníček, který se snáší na koberec. Dokud nevlila všechno sálavé vedro slunce do rtů Zimoděje a nerozpustila ho na vodu. Led ohni, oheň ledu. S ohněm to vždycky uměla. Oheň byl vždycky její přítel. Neznamenalo to, že zima zemřela, ne, přišly další zimy, ale nebyly tak zlé, od té doby už zdaleka ne tak zlé. Ale nebyl to ani nějaký obyčejný flirt. Udělala správnou věc ve správný čas. Tak to mělo být. A proč to musela udělat? Protože to byla její vina, protože neposlechla Slečnu Velezradnou a přidala se k tanci, který nebyl jen tancem, ale i průsečíkem ročních období a zvratem roku.</p>
<p>A najednou ji s hrůzou napadlo: Kde to skončí? Uděláš jednu hloupou věc a pak další věc, abys tu první věc napravila, a i když se ti to podaří, zvrtne se to zase jinak. Kde se to zastaví? Paní Proustová ji pozorovala jako omámená.</p>
<p>„Jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem si zatančila,” řekla Tonička.</p>
<p>Paní Proustová jí položila ruku na rameno. „Drahoušku, myslím, že si budete muset zatancovat znovu. Mohla bych vám v tomhle okamžiku navrhnout něco velmi smysluplného, Antonie Bolavá?”</p>
<p>„Ano,” řekla Tonička.</p>
<p>„Takže poslyšte moji radu,” řekla paní Proustová.</p>
<p>„Obvykle se věcí nezbavuju, ale teď se cítím velmi skvěle díky tomu, že jsem chytila toho kluka, který mi už nějakou dobu rozbíjel okna. Takže jsem v náladě být v dobré náladě. Vím o jedné dámě, která by si s vámi určitě velice ráda promluvila. Žije ve městě, ale nikdy byste ji nenašla, i kdybyste hledala ze všech sil. Jenže ona vás najde během vteřinky a moje rada je, abyste, až vás najde, dobře poslouchala všechno, co vám bude říkat.”</p>
<p>„A <emphasis>jak</emphasis> ji tedy najdu?” zeptala se Tonička.</p>
<p>„Litujete sama sebe a neposloucháte,” odpověděla jí paní Proustová. „Ona si najde vás. Poznáte, až se to stane. Přísahám vám, že ano.” Pak sáhla do kapsy, vytáhla malou kulatou plechovou krabičku a černým nehtem u palce otevřela víčko. Vzduch najednou jako by začal svědit. „Šňupeček?” obrátila se k Toničce a nabídla jí piksličku. „Je to, samozřejmě, ošklivý zvyk, ale pročistí to potrubí a pomáhá mi myslet.” Nabrala štipec černého prášku a položila si ho na hřbet druhé ruky a vdechla ho se zvukem, který se podobal obrácenému zakejhání. Odkašlala si, dvakrát nebo třikrát zamrkala a řekla: „Samozřejmě, hnědé hleny se mnoha lidem oškliví, ale já si na druhou stranu myslím, že to dodává čarodějce na odpudivém vzhledu. No nic, čekám, že už nám brzo donesou něco k večeři.”</p>
<p>„Oni nás budou krmit?” podivila se Tonička.</p>
<p>„No jistě, je to docela slušný spolek, tahle Hlídka, i když to víno, co jsem dostala minule, bylo podle mě už nakvašené.”</p>
<p>„Ale jsme přece ve vězení.”</p>
<p>„Ne, má drahá, my jsme v policejní cele předběžného zadržení. A i když to nikdo neříká, jsme tady zamčené kvůli našemu vlastnímu bezpečí. Pochopte, všichni ostatní jsou teď zamčeni <emphasis>venku</emphasis>, a i když policisté někdy jednají hloupě, nedokážou si pomoci, nemohou nebýt chytří. Vědí, že lidé čarodějky potřebují, potřebují nějaké nezávislé lidi, kteří chápou rozdíl mezi dobrem a zlem a poznají, kdy dobré je špatné a špatné je dobré. Svět potřebuje lidi, kteří se pohybují na hraně. Potřebuje lidi, kteří se umí vyrovnat s malými nepravidelnostmi a drobnými obtížemi. Vždyť jsme konec konců téměř všichni lidé. A skoro pořád. A skoro při každém úplňku ke mně přijde kapitánka Angua pro recept na léky na tlapkovou chorobu.”</p>
<p>Znovu odněkud vytáhla šňupací pikslu.</p>
<p>Po chvilce řekla Tonička: „Tlapková choroba je nemoc psů.”</p>
<p>„A vlkodlaků,” přikývla paní Proustová.</p>
<p>„Aha. A já si říkala, že je na ní něco trochu zvláštního.”</p>
<p>„Ale zvládá to, to vám řeknu,” pokračovala paní Proustová. „Bydlí s kapitánem Karotkou a nikoho nekouše - i když, když se nad tím zamyslím, možná kouše kapitána Karotku, ale jistě se mnou budete souhlasit, že kde není žalobce, tam není soudce. Ne všechno, co je legální, je správné, ale někdy je k tomu zapotřebí čarodějka, aby poznala ten rozdíl. A někdy zase policajt, když je to správný druh policajta. Chytří lidé to vědí. Hloupí ne. Ale potíž je v tom, že hloupí lidé někdy dokážou být velmi mazaní. A mimochodem, slečno, vaši vychloubační malí kamarádíčkové vzali roha.”</p>
<p>„Ano,” přikývla Tonička. „Já vím.”</p>
<p>„A není to ostuda, když si vzpomenu, jak se Hlídce dušovali a slibovali, že zůstanou?” Paní Proustová očividně ráda nějakou tou žlučovitostí přiživila svou ošklivou pověst.</p>
<p>Tonička si odkašlala. „Víte,” řekla po krátkém odmlčení, „myslím, že Rob Kterýten by vám řekl, že jsou chvíle, kdy je třeba sliby dodržet, a chvíle, v nichž je třeba sliby porušit, a že je zapotřebí Fígla, aby poznal ten rozdíl.”</p>
<p>Paní Proustová se široce usmála. „Slečno Antonie Bolavá… vy byste klidně mohla pocházet z města.”</p><empty-line /><p> Když potřebujete střežit něco, co střeženo být nepotřebuje, třeba proto, že by to nikomu, kdo má v hlavě jen trochu zdravého rozumu, nestálo za odcizení, pak byl desátník Nóblhóch z Městské hlídky, a tady použijeme pro lepší popis a vzhledem k tomu, že žádné biologické důkazy prokazatelně nemluvily o opaku, výraz <emphasis>váš člověk</emphasis>. Teď stál v temnotě a skřípajících troskách Královy hlavy a kouřil odporně páchnoucí cigaretu. Tu si tradičně stočil z vysypaných nedopalků mnoha předchozích cigaret, které zabalil do nového papíru a podpaloval a sál, dokud nezačaly vydávat jakýs takýs kouř.</p>
<p>Vůbec si nevšiml ruky, která mu z hlavy sebrala helmu, a skoro nepocítil přímo vědecky umístěný úder do hlavy a už vůbec necítil malé mozolnaté ručky, které mu helmu zase posadily zpět na hlavu, když jeho bezvědomé tělo kladly pomalu na zem.</p>
<p>„Tož dobroš!” prohlásil Rob Kterýten a rozhlédl se po okolních začernalých trámech. „A včil… néni času, kapíro, tož -“</p>
<p>„Ale, ale, já věděl, že se sem, vy grázlíci, vrátíte, enem když si pěkně v klidu počkám,” ozval se hlas ze tmy. „Jak sa pes vrací k vlastním zvratkům a hlupák ke svojím hlúpostem, tak sa zločinec vrací na místo svojeho činu.”</p>
<p>Člen Hlídky, známý pod jménem Pošuk Lulu Artur, rozškrtl zápalku, která byla pro Fígly poměrně slušnou pochodní. Pak něco zazvonilo a před Fígly na zem dopadla věc, která by mohla být pro Fígla štítem, ale pro lidského policistu policejním odznakem. „Totok, abyste vy mrňaví potróblíci viděli, že nejsu ve službě. Jasný? A policajt bez placky není policajt, že? Došel jsem tu, abych zjistil, jak přinde, že vy, ledačino ledajaká, řečnujete nemlich tak jak já, lebo, a to je vám jasné, nejsu Fígl.”</p>
<p>Fíglové se podívali na Roba Kterýtena, který pokrčil rameny a řekl: „A kdo, u všech haladryjí, teda myšluješ, že si?”</p>
<p>Pošuk Lulu si prohrábl rukama vlasy a nic mu z nich nevypadlo. „Nó, tedak, moja mama aj tata říkali, že su gnóm, taják oni.”</p>
<p>Pak se zarazil, protože Fíglové se začali smát, smáli se, až jim tekly slzy, smáli se, až hýkali, plácali se do kolen a jeden druhého po zádech a zdálo se, že to bude nějakou dobu trvat.</p>
<p>Pošuk Artur Lulu je chvilku pozoroval a pak vykřikl: „Tož mně to nijak prčovní nepřipadá!”</p>
<p>„Tož ty sa vůbec neposlúcháš?” odpověděl mu Rob Kterýten a utíral si oči. „Řečnuješ fíglovštinú, o tom nic! Tož toto ti tvoja mama a tata neříkli, ty pajtášu? Fíglové sa rodíja a už umíja řečnovat po našem! U psí nohy! Je to, jak dyž pes umí štěkat! Nemožeš mně říkat, že si gnóm! To bys mně mohl příště tvrdit, že jsi malá víla!”</p>
<p>Pošuk Lulu Artur se podíval na špičky vlastních bot. „Tytok hoštíblata mi zrobil náš tata,” řekl. „Nedokázal sem sa přinutit mu řéct, že nechcu neco takovyho na nohách. Celá famílija šila a opravovala škrpále už snáď sto let, kapíro, a já nejsu žádný smrdipráca, ale byl sem mizernej prťák. Pak si mě ale jeden deň stařešini zavolali a říkli mě, že sem nalezenec. Stěhovali se do novýho tábora a našli mě, maličkýho cmajdálka. Ležel sem u cesty, hněď vedle krahulíka, kerýho jsem zadávil po tom, co mně schmátnul z kolíbky. Říkli mě, že mě určitě chtěl donésť do hnízda svejm mladejm. A starý gnómové dali lebezně dohromady a říkli, že budu ščasní, dyž s nima zvostanu, ale dyž někdo svede zadávit lišku a zahryznúť lasicu, možno bych sa měl vydat do širýho světa a zjistit, kdo byla moja pravá rodina.”</p>
<p>„Tož, ogárku, užs ju našel,” sdělil mu Rob Kterýten a plácl ho po zádech. „No, dobřes urobil, žes poslúchal tych starých mudroňů. To od nich bylo múdré, to je svatá pravda.”</p>
<p>Na chvilku zaváhal, ale pak pokračoval. „Ale na jednu věc hledíme jak kocúr zpod jarmary - tož bez urážky - žes policajt.” Pak pro všechny případy rychle o kousek ucouvl.</p>
<p>„To si piš,” přikývl spokojeně Artur Pošuk Lulu. „A vy ste smečka nadutých trloňů a kradařských rozdavhubů, kteří nemajú k zákonom ani tu najmenší úctu!”</p>
<p>Fíglové se šťastnými úsměvy spokojeně přikyvovali, když Rob Kterýten řekl: „Mohl bys k tomu eště přidat slova uslopaných pobertů a zuřivejch prálkařů. Lebo bysme v tomto směru nechtěli byt zkrácení!”</p>
<p>„A což tytok… krádeže hlemejžďů, Robe?” napovídal Poťapaný Vilík nadšeně.</p>
<p>„Nó,” odpověděl Rob Kterýten rozšafně, „v jistym slova smyslu je čorování hlemýžďů porád ešče v raným stádiu vývoje.”</p>
<p>„Tož na vás vážně nejni dobrýho, ani co by se za nehet vlezlo?” zeptal se Pošuk Lulu zoufale.</p>
<p>Rob Kterýten se zamyslel. „No, počuj, my sme si mysleli, že totok <emphasis>sou</emphasis> naše dobrý stránky, ale dyž teda si tak přeběračnej, tož nikdy neobíráme nikeho, kdo nemá peníze, máme zlatý srdca, aj dyž možná - no, teda většinou - ze zlata někoho inýho, a vymysleli sme smaženou kolčavu. To sa mosí za cosi počítat, nae?”</p>
<p>„A co je na tem dobrého?” řekl Artur.</p>
<p>„No, tož ušetří to nejakýmu jinýmu chudákovi čas. Je to, jak bysme to tak pomenovali, chuťovej výbuch. Ty si to nacpeš do huby, ty to vokoštuješ, a pak přinde výbuch.”</p>
<p>Pošuk Lulu se proti své vůli začal usmívat. „Copak vy, ogaři, nemáte ani špetičku studu?”</p>
<p>Rob Kterýten mu oplatil úsměv úsměvem. „Tož vo studu nic nevím, a esli nějaký máme, tož sme ho nekemu počórovali.”</p>
<p>„A co tá velká malá děvčica zašpérovaná tam důle na strážnici?”</p>
<p>„Ale, ta sa bude mět do rána faň,” odpověděl Rob tak ledabyle, jak to bylo za těchto okolností možné. „Ona je bosorbaba nezanedbatelnej vynalejzavosti.”</p>
<p>„To si myšluješ? Vy malí prevíti ste pomalu umlátili celou hospodu k smrti! Jak može někdo něco takovýho napravit?”</p>
<p>Tentokrát ho Rob Kterýten obdařil mnohem delším a mnohem zamyšlenějším pohledem. „Tož, pane strážníku, jak sa zdá, si Fígl a taky policajt. No, tak už to jednoducho je. Ale včil je tady pro tě ta velká otázka: si aj donášeč a žalobník?”</p><empty-line /><p> Na strážnici se zatím střídala směna. Někdo přišel dovnitř a poněkud váhavě podal paní Proustové pěkně velký talíř s výběrem studených mas a nakládané zeleniny a pak láhev vína a dvě skleničky. Hlídač vrhl nervózní pohled na Toničku a nesměle něco zašeptal paní Proustové do ucha. Ta vzápětí vytáhla z kapsy malý balíček a vtiskla mu ho do ruky. Pak se vrátila k Toničce a sedla si zpět na slámu.</p>
<p>„Jak vidím, byl natolik slušný, že nám tu láhev otevřel a nechal víno chvilku vydechnout,” řekla, a když viděla Toniččin pohled, dodala: „Svobodník Kupkin měl malý problém a za žádnou cenu nechtěl, aby se o tom dozvěděla jeho maminka, a já mu na to udělala velmi účinné mazání. Samozřejmě jsem mu za ně nic neúčtovala. Ruka ruku myje, i když v případě mladého Kupkina doufám, že si tu svou nejdříve pořádně vydrhnul.”</p>
<p>Tonička ještě nikdy předtím víno nepila, doma mívala malé pivo nebo sklenku cideru, které měly právě tolik alkoholu, aby zabily ty malé ošklivé neviditelné věcičky, ale málo alkoholu na to, abyste se po nich cítili jinak než maličko přihlouple.</p>
<p>„Abych se přiznala,” řekla, „nikdy mě nenapadlo, že vězení bude vypadat takhle.”</p>
<p>„Vězení? Já už vám řekla, má drahá, že tohle není vězení! Jestli chcete vědět, jak vypadá skutečné vězení, navštivte Pakrác. To je opravdu temné místo, pokud je máte ráda. Tady vám strážní neplivou do jídla - ne, když se díváte, a rozhodně ne do mého jídla, tím si můžete být jistá. Pakrác je tvrdé a zlé místo. Oni si to představují tak, že když tam jednou někoho strčí, tak si ten dotyčný příště sakra rozmyslí, než udělá něco, co by ho tam mohlo dostat znovu. V poslední době se to trochu zmírnilo, takže ne každého, koho tam zavřou, pošlou ven v borové truhle, ale stěny tam pořád ještě křičí na toho, kdo umí poslouchat. Já je slyším.” S cvaknutím otevřela pikslu s tabákem. „A mnohem horší než křik stěn je pípání kanárků v křídle D. Tam zamykají ty lidi, které si netroufnou pověsit. Každého z nich vrazí samotného do maličké cely a jako společnost jim dají kanárka.” V té chvíli si paní Proustová dala šňupec tak rychle a v takovém množství, až Toničku překvapilo, že jí nevyletěl ušima.</p>
<p>Víčko krabičky s cvaknutím zaklaplo. „Musím vás upozornit, že ti lidé tam nejsou žádní obyčejní vrazi, ohó, kdepak, ti mají zabíjení lidí jako koníčka, zabíjejí pro nějakého boha, nebo aby se nenudili, nebo aby si spravili náladu, když mají ošklivý den. Oni napáchali mnohem horší věci než jen vraždy, ale vraždou to vždycky končí. Vidím, že jste se svého pečeného hovězího ani netkla…? No, tedy, jestli jste si opravdu jistá, že…” Paní Proustová si napíchla na nůž pěkný kousek pečeného hovězího a pokračovala. „Legrační na tom je, že tihle krutí chlapi o své kanárky nesmírně pečují, a když náhodou ptáček pojde, většinou pláčou jak malé děti. Dozorci říkají, že je to všechno jen takový podvod, říkají, že z toho mají husí kůži, ale já si nejsem jistá. Když jsem byla mladá, vyřizovala jsem dozorcům různé pochůzky. Vídala jsem ta těžká vrata a slýchala jsem ty malé ptáčky a přemýšlela jsem, co je to za věc, která odlišuje dobrého člověka od člověka tak špatného, že si mu žádný kat ve městě - dokonce ani můj otec, a ten dokázal vytáhnout odsouzence z cely a pověsit za sedm a půl vteřiny - neodváží hodit kolem krku konopnou oprátku, pro případ, že by ten zloduch unikl plamenům pekelným a vrátil se na zem, aby se pomstil.” Tady se paní Proustová zarazila a otřásla se, jako by setřásala nějaké ošklivé vzpomínky. „Takový je život ve velkém městě, holka, není to žádná postel z růžových lístků jako tam na venkově.”</p>
<p>Toničce se moc nezamlouvalo, že jí někdo zase říká „holka”, ale to ještě nebylo to nejhorší. „Postel z růžových lístků?” řekla. „No, že by to byly zrovna růžové lístky, když jsem včera musela odřezávat oběšence…” a pak vyprávěla paní Proustové všechno o panu Vespodhujovi a Jantaře. A o kytici kopřiv.</p>
<p>„A váš otec vám o tom bití řekl?” zeptala se paní Proustová. „Dřív nebo později při tom jde o duši.”</p>
<p>Jídlo bylo dobré a víno překvapivě silné. A sláma byla mnohem čistší, než by člověk čekal. Byl to dlouhý den, který se navíc přidal k dlouhé řádce jiných namáhavých dní. „Promiňte,” řekla Tonička, „ale nemohly bychom chvíli spát? Můj otec často říká, že ráno je moudřejší večera a že ráno věci budou vypadat líp.”</p>
<p>Chvilku bylo ticho. „Po jistém zamyšlení považuji za nutné říci,” řekla pak paní Proustová, „že se ukáže, že se váš otec pravděpodobně mýlí.”</p>
<p>Tonička dovolila mrakům únavy, aby ji zahalily. Snila o kanárcích, kteří zpívají ve tmě. A možná si to jen představovala, ale měla dojem, že se na okamžik vzbudila a viděla nad sebou stín staré ženy, která ji pozorovala. Určitě to nebyla paní Proustová, která ležela vedle a poněkud děsivě chrápala. Obrys ženy se tam chvilku vznášel a pak se rozplynul. Tonička si vzpomněla na to, co se říká: svět je plný znamení a člověk si vybírá ta, která se mu líbí.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 8 </strong></p><empty-line /><p><strong>Králův krk</strong></p>
<p><image xlink:href="#_8.jpg" /></p><empty-line /><p> Toničku probudil skřípot dveří cely, které někdo otvíral. Posadila se a ohlédla. Paní Proustová pořád ještě spala a chrápala tak silně, že jí vibroval nos. Oprava: Paní Proustová <emphasis>vypadala</emphasis>, jako že spí. Toničce se zamlouvala, i když tak trochu opatrným způsobem, ale mohla jí věřit? Někdy to skoro vypadalo, jako kdyby jí paní Proustová… četla myšlenky.</p>
<p>„Já nikomu myšlenky nečtu,” prohlásila paní Proustová a obrátila se.</p>
<p>„Paní Proustová!”</p>
<p>Paní Proustová se posadila a začala si ometat ze šatů stébla slámy. „Já nečtu myšlenky,” řekla a smetala stébla slámy na zem. „Mám velmi výjimečné, i když ne nepřirozené nadání, které jsem vybrousila k naprosté dokonalosti, a na to prosím nezapomínejte. Doufám při všech svatých, že nám dají pořádnou snídani.”</p>
<p>„Tož to nejni žádnej trabl - copa byste si přály, abychom vám dovalili?”</p>
<p>Obě zvedly hlavy a uviděly chumel Fíglů, kteří seděli na trámu nad jejich hlavami a šťastně kývali nohama.</p>
<p>Tonička si vzdechla. „Kdybych se vás zeptala, co jste dělali v noci, lhali byste mi?”</p>
<p>„Tož to teda v žádným případku, na našu fíglí česť,” odpověděl Rob Kterýten, s rukou položenou v místech, kde měl podle svých představ srdce.</p>
<p>„No, tak to je velmi přesvědčivé,” zabručela paní Proustová a vstala.</p>
<p>Tonička potřásla hlavou a znovu si povzdechla. „Ne, ono to zdaleka není tak jednoduché, jak se zdá.” Znovu zvedla pohled nahoru k trámu a řekla: „Robe Kterýtene, byla ta odpověď, kterou jsi mi právě dal, pravdivá? Ptám se tě jako čarodějka z kopců!”</p>
<p>„Šak ba.”</p>
<p>„A tahle?”</p>
<p>„Tož ja, samo.”</p>
<p>„A tahle?”</p>
<p>„Bažejc!”</p>
<p>„A tahle?”</p>
<p>„Tož… byla v tom enem taková malá lhačka, kapíro, skoro to ani nebyla lhačka, enem sme neříkli něco, co bude lepší, dyž nebudete vědět.”</p>
<p>Tonička se obrátila k paní Proustové, která se usmívala. „Nac mac Fíglové cítí, že pravda je tak vzácná, že by se s ní nikdo neměl ohánět příliš často,” sdělila jí omluvně.</p>
<p>„Ach, to jsou tvorové blízcí mému srdci!” řekla paní Proustová, ale pak, jako by se vzpamatovala, dodala: „Pokud ovšem vůbec nějaké mám.”</p>
<p>Pak se zvenčí ozval zvuk těžkých bot, který se přibližoval, a jak se ukázalo, vydávaly ho boty vysokého hubeného policisty, který zasalutoval paní Proustové a Toničce kývl na pozdrav.</p>
<p>„Dobré ráno, dámy! Jmenuji se Treska a dostal jsem příkaz, abych vám řekl, že nikdo přesně neví, před čím vás varovat, alespoň pokud vím, takže kdybych byl vámi, považoval bych se za člověka, který se ocitl v situaci, kdy byl varován ve všeobecné a konkrétněji neurčené rovině, a můžeme předpokládat, že částečně na základě jakýchsi předcházejících zkušeností. Není v tom samozřejmě nic osobního, tím jsem si jistý.” Odkašlal si a vrhl nervózní pohled na paní Proustovou. „A velitel Elánius mě požádal, abych vám zcela jasně vysvětlil, že ta individua, známá pod kolektivním jménem Nac mac Fígl, musí do západu slunce zmizet z jeho města.”</p>
<p>Od Fíglů sedících na stropním trámu se ozval sbor protestů. Podle Toniččina názoru byli Fíglové v užasle dotčených protestech stejně dobří jako v opilství a zlodějině.</p>
<p>„Nále, šak vy byste si na nás netrúfli, dybysme byli habouni!”</p>
<p>„To sme nebyli my! To zrobil ten habounskej mládenec a pak zutěkal!”</p>
<p>„Já tam ani nebyl! Možete sa zeptat! A tuto naši tam taky nebyli!”</p>
<p>A další podobné protesty tohoto druhu, kapíro?</p>
<p>Tonička několikrát udeřila cínovým talířem do mřížových dveří cely, a Fíglové rychle utichli. Pak řekla: „Odpusťte, policisto Tresko. Jsem si jistá, že oni všichni velmi litují toho, co se stalo v té hospodě -” začala, ale on ji mávnutím ruky umlčel.</p>
<p>„Pokud vám můžu poradit, slečno, tak na vašem místě bych tiše zmizel a o žádných hospodách bych raději nemluvil.”</p>
<p>„No ale… všichni přece víme, že rozbili hostinec U královy hlavy a -“</p>
<p>Policista ji znovu zarazil. „Prošel jsem kolem Královy hlavy dnes ráno,” prohlásil, „a ta rozhodně nebyla rozbitá, ani poškozená. Abych řekl pravdu, byly tam davy lidí. Skoro každý z města se zašel podívat. Králova hlava vypadá přesně tak, jak vypadala vždycky, alespoň podle toho, jak si ji pamatuju já. Je tam jediná drobná změna, a sice to, že teď je předem dozadu.”</p>
<p>„Co tím myslíte, že je předem dozadu?” zeptala se paní Proustová.</p>
<p>„Tím myslím, že je zadní stranou dopředu,” odpověděl policista trpělivě, „a když jsem tam před chvílí byl, tak můžete vzít jed na to, že už té hospodě nikdo neříkal U královy <emphasis>hlavy</emphasis>.”</p>
<p>Tonička nakrabatila čelo. „Takže… lidé tomu teď říkají U králova <emphasis>krku</emphasis>?”</p>
<p>Policista Treska se usmál. „No, jak vidím, jste slušně vychovaná mladá dáma, slečno, protože většina těch lidí tam hospodě říká U královy -“</p>
<p>„Žádné prasečinky nestrpím!” prohlásila paní Proustová odměřeně.</p>
<p>Opravdu? pomyslela si Tonička. S polovinou výkladu plnou nafukovacích růžových… tentononc a dalších záhadných věciček, které jsem si nestačila pořádně prohlédnout? Jenže byl by to asi podivný svět, kdybychom byli všichni stejní, a zvlášť kdybychom byli všichni stejní jako paní Proustová.</p>
<p>Někde ve stínech nad hlavou slyšela huhlání Fíglů a z té směsice hlasů vynikal hlas Poťapaného Vilíka. „Šak jsem vám to říkal, pravil sem vám, že tentok kúštěk patří na předek, to sem pravil, ale né, mňa niktoš nikdýš neposlucha! Možno su poťapaný, ale blboň nejsu.”</p>
<p>Hostinec U královy hlavy, nebo tedy u té části královy anatomie, podle které se teď budově říkalo, nebyl daleko, ale čarodějky se začaly prodírat davem, už když byly nějakých sto metrů od něj, a mnoho lidí v davu třímalo pintové korbele s pivem. Paní Proustová i Tonička měly na nohou pořádné okované boty, což je výhoda pro každého, kdo potřebuje projít ve spěchu zástupem lidí. Vzápětí se před jejich zraky se objevil hostinec U - pro nedostatek vhodnějších výrazů, i když Fíglové by zvolili jiný výraz a rozhodně by to slovo neváhali použít - králova zadku, což byla pro obě čarodějky velká úleva. Před zadními dveřmi, které teď plnily funkci dveří předních, stál mistr Tuzérek, majitel. Jednou rukou podával korbele s pivem a druhou inkasoval a ukládal peníze. Vypadal jako kočka v den, kdy pršely myši.</p>
<p>Tu a tam si dokonce našel chvilku, aby prohodil pár slov k hubené, ale cílevědomě vyhlížející dámě, která si něco zapisovala do poznámkového bloku.</p>
<p>Paní Proustová strčila do Toničky loktem. „Vidíte ji? To je slečna Rezámková z <emphasis>Komety</emphasis> a támhle -” ukázala na vysokého muže v uniformě Hlídky - „vidíte, támhle ten muž, se kterým mluví teď, to je velitel Elánius z Městské hlídky. Slušný člověk, vždycky sice vypadá nerudně, ale nestrpí žádné nepořádky.</p>
<p>Tohle bude zajímavé, protože on nesnáší krále jakéhokoliv druhu, jeden z jeho předků usekl hlavu poslednímu králi, kterého jsme tady měli.”</p>
<p>„To je strašné! A zasloužil si to?”</p>
<p>Paní Proustová na okamžik zaváhala a pak řekla: „No, jestli je pravda, co se říká o tom, co našli v jeho soukromé hladomorně, pak zní odpověď <emphasis>ano</emphasis>, psáno velkými tiskacími písmeny. Jenže oni toho velitelova předka stejně postavili před soud, protože když useknete hlavu kterémukoliv králi, dělejte, co dělejte, neobejde se to bez jistého množství pozornosti. Když ten muž stál na popravišti, jediné, co řekl, bylo: „Kdyby měla ta bestie sto hlav, nedopřál bych si odpočinku, dokud bych jí neuťal tu poslední.” To bylo vzato jako přiznání viny. Byl pověšen a pak, to ovšem už mnohem později, mu byla postavena socha, což vám o lidech řekne víc, než byste chtěli vědět. Přezdívali mu Kamenná tvář, a jak vidíte na vlastní oči, je to zřejmě dědičné.”</p>
<p>Toho si Tonička všimla, tím spíše, že velitel se vydal přímo k ní. Na tváři měl výraz člověka, který má na práci spoustu věcí, z nich každá je mnohem důležitější než ta, kterou musí udělat právě teď. Zdvořile kývl na pozdrav paní Proustové a celkem marně se snažil si neprohlížet Toničku příliš nevrlým pohledem.</p>
<p>„To jste udělala vy?”</p>
<p>„Ne, pane!”</p>
<p>„Víte, kdo to udělal?”</p>
<p>„Ne, pane!”</p>
<p>Velitel se zamračil. „Mladá dámo, jestliže se lupič vloupá do domu a o něco později se tam vrátí a všechno, co ukradl, dá nazpět, kde to bylo, pak stejně spáchal zločin, chápete? A jestliže někdo těžce poškodí budovu a její vybavení a my tutéž budovu druhý den najdeme v lepším stavu, než byla předtím, tedy jako novou, abychom tak řekli, i když průčelím na opačnou stranu, musíme i toto - a potažmo každého, kdo se na tom podílel - nazvat zločinem a pachatele zločinci. <emphasis>Háček je v tom, že já nemám nejmenší představu, jak bych to měl nazvat, a upřímně řečeno, byl bych rád, kdybych se mohl celé té zatracené záležitosti co nejrychleji zbavit</emphasis>.”</p>
<p>Tonička zamrkala. Tu poslední větu neslyšela, tedy ne tak docela, ale přesto si ji pamatovala. To musela být polknutá slova! Podívala se na paní Proustovou, která šťastně přikyvovala, a v Toniččině hlavě se objevilo jediné malé polknuté slovo, které říkalo „<emphasis>ano</emphasis>”.</p>
<p>Zato paní Proustová řekla nahlas: „Veliteli, mně se zdá, tedy jestli to mohu posoudit, že vlastně k žádné škodě nedošlo, a tuhle pan Tuzérek dělá úžasné obchody, to bude tržba! A myslím, že už by ani nestál o to, aby se jeho hostinec znovu změnil na Královu hlavu.”</p>
<p>„Svatá pravda!” souhlasil hlasitě hostinský, který sypal peníze lopatkou do velkého vaku.</p>
<p>Velitel Elánius se zamračil a Tonička zachytila polknutá slova, která, ale ne tak docela, říkala: „<emphasis>Dokud jsem tady já, tak se žádný král vracet nebude!</emphasis>”</p>
<p>Paní Proustová se znovu vmezeřila do hovoru. „A co kdyby se tomu říkalo U králova krku? Zvlášť když je ten dům olezlý, jako kdyby měl lupy, umaštěné vlasy a velký zralý furunkl na nose?”</p>
<p>K Toniččině radosti velitelův obličej zůstal stejně kamenný, ale podvědomě zachytila výtrysk jediného slova, které vítězoslavně pravilo „<emphasis>Ano</emphasis>!” A v tom okamžiku paní Proustová, která věřila, že vítězství se má pojistit každým prostředkem, který je k dispozici, zaštěbetala: „Tohle je Ankh-Morpork, pane Elánie, v létě občas hoří řeka plamenem, a jak víme, někdy se stává, že vychrlí déšť ryb a koster kovových postelí, takže ve velkém schématu věcí, když se nad tím zamyslíte, co je špatné na hostinci, který se otáčí kolem své svislé osy? Většina z jeho návštěvníků dělá totéž. A mimochodem, jak se má váš malý chlapeček?”</p>
<p>Tahle nevinná otázka, jak se zdálo, vyvedla velitele Elánia naprosto z rovnováhy. „Ach! On… no, já… má se dobře. Samozřejmě, má se dobře! Měla jste pravdu. Jediné, co potřeboval, byl šumivý nápoj a pořádné odříhnutí. Mohl bych na slovíčko mezi čtyřma očima, paní Proustová?” Pohled, který vrhl na Toničku, jí zcela nezastřeně sdělil, že „mezi čtyřma očima” <emphasis>její</emphasis> oči nezahrnuje, takže si začala opatrně hledat cestu mezi veselými, a někdy až příliš veselými lidmi, kteří čekali, až na ně dojde řada, aby si nechali udělat svou ikonografii před Královým krkem, a pak splynula s pozadím, aby si vyslechla, jak Rob Kterýten vydává rozkazy své skupině Fíglů. Momentálně, protože neměli nic lepšího na práci, ho dokonce poslouchali.</p>
<p>„Tak dobrá,” říkal právě Rob. „Kerému z vás, potroublíků, přišlo na um namalovať na tu cedulu pravý krk? Jsem si skoro jistý, že tak sa to obvykle nedělá!”</p>
<p>„To byl Vilík,” požaloval Yan Habáně. „Von si myšloval, že si habouni budou myšlovat, že to tak bylo vod nepaměti. Von je poťapanej, dyť víš!”</p>
<p>„Víte, někdy právě takové bláznovství zabírá,” přerušila je Tonička. Rozhlédla se kolem… a támhle <emphasis>byl</emphasis>, muž bez očí, procházel zástupem… procházel <emphasis>lidmi</emphasis>… jako kdyby byli duchy, ale Tonička viděla, že většina lidí jeho přítomnost nějakým způsobem vnímá. Jakýsi muž si přetřel rukou tvář, jako kdyby cítil mouchu, která mu běží po tváři, jiný sám sebe pleskl po uchu. Ale potom byli… změnění. Když jejich oči padly na Toničku, zúžily se a muž-duch mířil přímo k ní a celý okolní dav se najednou změnil na jedno velké nepřátelské zamračení. Pak se rozšířil zápach, který se táhl za mužem bez očí, a způsobil, že denní světlo zešedlo. Toničce připadalo, že se najednou ocitla na dně jezírka, kde věci i tvorové umírali a rozkládali se po celá staletí.</p>
<p>Tonička se zoufale rozhlížela kolem. Změna hostince U královy hlavy naplnila ulici žíznivými a zvědavými. Někteří lidé se snažili dostat do zaměstnání nebo se věnovat svým povinnostem, ale byli polapeni davem, který byl před nimi i za nimi, a pak samozřejmě i lidmi s malými vozíky a velkými tácy na popruzích, kteří se neustále pohybovali v ulicích města a pokoušeli se prodat ty nejrůznější věci komukoliv, kdo se zastavil na víc než dvě vteřiny. Cítila ve vzduchu hrozbu, ale přesněji řečeno, bylo to něco víc než jen obyčejná hrozba, byla to nenávist, která rostla jako fazole po dešti, a muž v černém se neustále přibližoval. Vystrašilo ji to. Samozřejmě že s sebou měla Fígly, ale věděla, že všeobecně řečeno, Fíglové vás dostanou z jednoho maléru tak, že vás dostanou do jiného, většinou ještě většího.</p>
<p>Najednou se zcela neočekávaně pohnula zem, na níž stála. Ozval se skřípavý kovový zvuk a pak z jejího světa vypadlo dno, naštěstí ne větší než dva metry v průměru. Když se potácela kdesi v temnotě pod dlážděním, protlačil se kolem ní někdo s veselým zvoláním: „Račte dovolit!” Pak zaznělo několik dalších neznámých kovových zvuků a kulatý otvor, který měla vysoko nad hlavou, zmizel v temnotě.</p>
<p>„To jsme měly opravdu štěstí,” řekl velmi zdvořilý hlas. „Obávám se, že to je to jediné štěstí, které dnes můžeme očekávat. Prosím, pokuste se nezpanikařit, dokud nerozsvítím bezpečnostní lucernu. Pokud budete chtít zpanikařit potom, je to vaše věc. Držte se mě co nejblíže, a až řeknu: ,Běžte tak rychle, jak to jen dokážete, a zadržte při tom dech’, udělejte to v zájmu své příčetnosti, krku a pravděpodobně i života. Je mi jedno, jestli tomu rozumíte nebo ne - prostě to udělejte, protože víc času už nemáme.”</p>
<p>Pak vzplanula zápalka. Ozval se slabý pukavý zvuk a ve vzduchu přímo před Toničkou se objevila zelenomodrá záře. „Je to jen trocha bahenního plynu,” ohlásil ze tmy neviditelný informátor. „Není to špatné, zatím se není čeho bát, ale držte se u mě, slyšíte?”</p>
<p>Modrozelená záře se začala rychle pohybovat a Tonička musela jít opravdu velmi rychle, aby s ní udržela krok, což vůbec nebylo jednoduché, protože zem pod podrážkami jejích bot se měnila, chvíli to byl štěrk, jindy bláto a příležitostně jakási hustá kapalina, a jak se zdálo, nejspíše taková, o níž byste raději nic víc nevěděli. Tu a tam se v dálce objevila malá záře nebo jiné tajemné světélko, něco jako bludné světélko, které občas můžete zahlédnout nad močály.</p>
<p>„Držte se mě!” ozval se znovu hlas před ní.</p>
<p>Netrvalo dlouho, a Tonička ztratila veškerý přehled o směru, a když už je tom řeč, stejně tak o čase.</p>
<p>Pak se ozvalo jakési cvaknutí a proti něčemu, co vypadalo jako dveře, se rýsovala temná silueta postavy. Dveře byly docela obyčejné, až na to, že vchod byl do oblouku, takže byly nahoře zaobleny.</p>
<p>„Prosím, buďte tak hodná a na rohožce hned za dveřmi si velmi pečlivě očistěte boty, tady dole se nějaká ta opatrnost opravdu vyplatí.”</p>
<p>Za postavou, která zatím pořád ještě vypadala jako temná silueta, se zapalovaly svíce a osvětlovaly někoho v těžkém, tuhém oblečení, velikých těžkých botách a s ocelovou helmicí na hlavě - ale ještě než si Tonička stačila tuto postavu pořádně prohlédnout, stáhla si tajemná průvodkyně helmici z hlavy. Potřásla hlavou, aby si uvolnila vlasy stažené do koňského ohonu, což naznačovalo, že je mladá, ale vlasy byly zcela bílé, což naznačovalo, že je stará. Tonička si pomyslela, že tahle žena patří k lidem, kteří na sebe vezmou tu podobu, která jim právě vyhovuje a která jim nepřekáží, a dokud nezemřou, tak ji prakticky nezmění. Toniččina průvodkyně měla samozřejmě na tváři vrásky a také nepřítomný výraz člověka, který myslí na několik věcí současně. Podle intenzity jejího výrazu se ovšem zdálo, že ona se právě pokouší myslet úplně na všechno. V místnosti byl malý stolek, na němž stála čajová konvice, čajové šálky a hromádka malých koláčků.</p>
<p>„No tak, pojďte dovnitř,” pobízela žena. „Vítám vás. Ale jsem já to nevychovaná! Jmenuji se slečna… pro tuhle chvíli Nováková. Doufám, že se vám o mně paní Proustová zmínila? Teď jste na Neskutečných pozemcích, pravděpodobně na tom nejnestabilnějším místě na světě. Dala byste si trochu čaje?”</p><empty-line /><p> Když se svět přestane otáčet a máte před sebou hrnek něčeho teplého k pití, věci vždycky vypadají lépe, i když ten hrnek stojí na staré dřevěné bedně.</p>
<p>„Omlouvám se, není to žádný palác,” řekla slečna Nováková, „ale nebývám tady déle než čas od času několik dnů, ale potřebuji být blízko Univerzity a mít absolutní soukromí. Tohle býval takový malý domek hned za zdí Univerzity, víte, a mágové prostě přes tu zeď sypali všechen svůj odpad. Po nějaké době začaly všechny ty magické zbytky jeden s druhým reagovat způsobem, který se nedá nazvat jinak než nepředvídatelný. Víte, když se tady pak objevily mluvící krysy, někomu narostly metr dlouhé řasy, začaly kolem chodit sem a tam prázdné boty a tak podobně, lidé, kteří žili kolem, odsud utekli a jejich boty udělaly totéž. A protože si od té doby už nikdo nestěžoval, házela Univerzita odpad přes tu zeď dál. V tom směru jsou mágové jako kočky, které si udělají potřebu - jakmile od toho jednou odejdou, už to pro ně neexistuje.</p>
<p>Je jasné, že pak se to stalo veřejnou skládkou, a řečeno jednoduše, kdekdo sem začal házet kdeco a vždycky potom se dal na rychlý útěk. Často ho pronásledovaly boty, ale bohužel ne vždy úspěšně. Nedala byste si koláček? A nebojte se, koupila jsem je zítra od velmi dobrého pekaře, takže vím, že jsou skutečně čerstvé, a kromě toho jsem okolní magii už vloni pěkně zkrotila. Nebylo to ani tak těžké, magie je povětšinou otázka rovnováhy, ale to vy, samozřejmě, víte. No, nespornou výhodou je, že kolem tohohle místa se neustále drží ta hustá magická mlha, takže pochybuji, že by sem dokázali nahlédnout sami bohové.” Slečna Nováková velmi decentním způsobem snědla polovinu koláčku a druhou polovinu vyvážila na svém talířku. Pak se naklonila blíž k Toničce: „Jaké to bylo, slečno Antonie Bolavá, když jste políbila Zimoděje?”</p>
<p>Tonička na ni chvilku upírala oči. „Podívejte, bylo to jen takové zobnutí, víte? Žádné jazyky!” Pak pokračovala: „Vy jste ta osoba, o které mi říkala paní Proustová, že si mě najde, že?”</p>
<p>„Ano,” přikývla slečna Nováková. „Doufám, že je to jasné. Mohu vám dát dlouhou, dost složitou lekci,” pokračovala věcně, „ale myslím, že bude lepší, když vám budu vyprávět příběh. Vím, že jste se mimo jiné vyučila u Bábi Zlopočasné, a ta by vám řekla, že svět je stvořen z příběhů. Musím ale říci předem, že tohle je dost ošklivý příběh.”</p>
<p>„Jak víte, já jsem čarodějka,” odpověděla Tonička. „Viděla jsem dost ošklivých věcí.”</p>
<p>„Možná si to myslíte,” pozvedla slečna Nováková obočí. „Ale teď bych byla ráda, kdybyste si představila scénu tak před tisícem let a představila si muže, pořád ještě mladého, který je lovcem čarodějnic, paličem knih a mučitelem. Takový byl proto, že lidé starší než on a mnohem horší, než je on, mu řekli, že Velký bůh Om chce, aby takový byl. A toho dne našel ženu, která byla čarodějkou, krásnou, neuvěřitelně krásnou, která byla mezi ženami naprostou výjimkou, rozhodně v té době -“</p>
<p>„Zamiloval se do ní, že?” přerušila ji Tonička.</p>
<p>„Samozřejmě,” přikývla slečna Nováková. „Chlapci potkávají děvčata, to je v mnohovesmíru jedna z velkých konstant příčinných následků, nebo, jak to někteří lidé říkají, se to prostě muselo stát. Ale ráda bych ve svém vyprávění pokračovala bez přerušování, jestli vám to nevadí.”</p>
<p>„Jenže on ji zabije, že?”</p>
<p>Slečna Nováková si povzdechla. „No, když už se ptáte, tak to nemusí být nevyhnutelné. On si myslí, že když ji zachrání a dostanou se k řece, pak mají nějakou naději. Je zmatený a popletený. Nikdy nic podobného necítil. Poprvé ve svém životě musí myslet sám za sebe. Nedaleko jsou koně. Jsou tam také dva strážní a několik dalších vězňů a vzduch je plný kouře, protože tam hoří hromada knih a z toho kouře slzí lidem oči.”</p>
<p>Tonička se na své židli naklonila kupředu, snažila se najít klíčová slova a odhalit předem konec příběhu.</p>
<p>„Je tam i několik učedníků, které zaučuje, a také pár velmi starých členů Omniánské církve, kteří se přišli podívat a požehnat jemu i jeho snažení. A pak je tam ještě skupinka venkovanů z nedaleké vesničky, kteří velmi hlasitě a nadšeně křičí, protože to nebudou oni, kdo bude zabit, a kromě toho si během roku mnoho zábavy neužijí. Jednoduše řečeno, je to stejný pracovní den jako každý jiný, až na to, že dívka, kterou jeho pomocníci právě připoutali ke kůlu, zachytila jeho pohled a teď ho velmi opatrně pozoruje. Neřekla jediné slovo, dokonce ani nevykřikla. Zatím ne.”</p>
<p>„Má meč?” zeptala se Tonička.</p>
<p>„Ano, má. Mohu pokračovat? Dobrá. Teď přichází k ní. Ona se na něj dívá, nekřičí, ne, jen se dívá a on si myslí… co si on vlastně myslí? On si myslí: Dokážu se zbavit obou strážných? Poslechnou mě mí učedníci? A pak, když přijde ještě blíž, ho napadne, jestli by se v tom kouři dostali až ke koním. A to je okamžik, který zůstane navěky zmražen v čase. Velké události čekají na jeho rozhodnutí. Jeden jediný čin tak nebo tak, a historie se změní, a vy si myslíte, že to záleží na jeho rozhodnutí. Jenže, víte, na tom, co si myslí on, vůbec nezáleží, protože ona ví, kdo je to a co je zač a o všech špatných věcech, které udělal a jimiž se proslavil, a jak jde k ní, celý zmatený, ona ví naprosto přesně, jaký je, i kdyby si přál takový nebýt, a tak najednou prostrčí ruce řídkým proutěným košem, který na ni natáhli, aby ji udrželi ve vztyčené poloze, chytí ho a pevně přitiskne k sobě. Hořící pochodeň mu vypadne z ruky přímo do olejem politého dřeva a vyskočí plameny. Ona z něj ani na okamžik nespustí oči a ani na okamžik nepovolí své sevření… Dala byste si ještě šálek čaje?”</p>
<p>Tonička rychle zamrkala očima, aby zahnala kouř, plameny a šok. „A jak je možné, že o tom tolik víte?” zeptala se.</p>
<p>„Byla jsem tam.”</p>
<p>„Před tisíci lety?”</p>
<p>„Ano.”</p>
<p>„A jak jste se tam dostala?”</p>
<p>„Pěšky,” odpověděla slečna Nováková, „ale to není důležité. Důležité je, že tehdy došlo ke smrti a současně ke zrození věci, které říkáme Úskočný muž. A pro začátek řeknu, že skutečně zůstal mužem. Utrpěl samozřejmě strašlivá zranění. A dlouho trvalo, než se z nich vzpamatoval. Hony na čarodějnice pokračovaly, a nejen to. Nedalo se říci, čeho se ostatní lovci čarodějek bojí víc, jestli čarodějek, nebo hněvu Úskočného muže, kterým se rozpálil pokaždé, když mu nedovedli tu čarodějku, kterou chtěl, a věřte mi, že kdo měl v patách Úskočného muže, dokázal najít tolik čarodějek, kolik si jich on přál, o tom není pochyb.</p>
<p>A Úskočný muž sám vždycky dokázal najít nějakou čarodějku. Bylo to skutečně úžasné. Představte si, že máte nějakou malou tichou vesničku, kde se všem daří docela slušně a nikdo se v životě nesetkal s čarodějkou. Ale když tam dorazí Úskočný muž, jsou tam najednou čarodějky všude, i když pak naneštěstí už ne dlouho. Věřil, že čarodějky jsou příčinou všeho zlého, ať je to cokoliv, že kradou děti, mají na svědomí, že ženy utíkají od svých mužů a že kysne mléko. Myslím, že moje oblíbená pověra byla ta, že čarodějky vyplouvají na moře ve vaječné skořápce, aby tam topily poctivé námořníky.” V té chvíli zvedla slečna Nováková ruku. „Ne, neříkejte mi, že by bylo nemožné i pro tu sebemenší čarodějku, aby se vešla do vaječné skořápky, aniž by ji rozdrtila, protože to je to, co bychom v našem umění nazvali <emphasis>logický argument</emphasis>, a z toho vyplývá, že nikdo, kdo chce věřit, že čarodějky potápějí lodi, tomu nebude věnovat pozornost.</p>
<p>Jenže to nemohlo pokračovat věčně. Lidé jsou často velmi hloupí a dají se snadno ovládnout strachem, ale občas narazíte na lidi, kteří nejsou ani tak hloupí ani bojácní, a tak byl nakonec Úskočný muž vyhnán z tohoto světa. Vyhozen jako odpadky, kterými je i on sám.</p>
<p>Bohužel, nebyl to jeho konec. Jeho nenávist ke všemu, co považoval za čarodějnictví, byla tak velká a strašlivá, že mu umožnila žít dál i po tom, co už dávno ztratil tělo. I když už neměl kůži ani kosti, jeho zuřivá nenávist mu pomáhala přežít. V podobě ducha, samozřejmě. A bohužel, často najde i někoho, kdo ho vpustí do vlastního těla. Víte, existuje spousta lidí, jejichž jedovatá mysl se mu sama a dobrovolně otevírá. A pak je tady velké množství těch, kteří budou raději stát za zlem, než by stáli proti němu, a jeden z nich právě pro něj napsal knihu, která je známá pod jménem <emphasis>Hranice čarodějnic</emphasis>.</p>
<p>Ale když získá tělo - a věřte mi, že v minulosti se vyskytla dlouhá řada lidí, kteří věřili, že když mu to dovolí, vyplní se jejich často děsivé ambice -, zjistí původní majitel těla, že nad ním ztratil jakoukoliv kontrolu. Stanou se prostě navěky jeho součástí. A uvědomí si, že je na všechno pozdě, až když už není odpuštění ani úniku. Jen smrt…”</p>
<p>„Jed proniká tam, kde je jed vítán,” řekla Tonička. „Ale zdá se, že si cestičku dovnitř najde, i když vítán není.”</p>
<p>„Omlouvám se,” řekla slečna Nováková, „ale tady musím říct ,Skvěle!’ Skutečně jste tak dobrá, jak o vás říkají. Na Úskočném muži už není nic tělesného. Nic, co byste mohla vidět. Nic, co byste si mohla přivlastnit. A zatímco často zabíjí ty, kdož byli tak velkomyslní ve své pohostinnosti, on sám, jak se zdá, vzkvétá. Bez těla, které by mohl nazývat svým vlastním, se vznáší na větru, a alespoň si to myslím, jakýmsi způsobem spí. A jestli opravdu spí, jak si myslím, vím dobře, o čem sní. O překrásné mladé čarodějce, o té nejmocnější ze všech. A myslí na ni s takovou nenávistí, že podle teorie pružného vlákna jeho nenávist oběhne celý vesmír a vrací se z opačné strany jako něco, co se podobá lásce. A on ji chce spatřit znovu. A v tom případě ona zcela jistě zemře.</p>
<p>Některé čarodějky - skutečné čarodějky z masa a krve - se s ním pokoušely bojovat a vyhrály. Ale někdy se o to pokusily a zemřely. A pak jednoho dne dívka jménem Antonie Bolavá, v důsledku své neposlušnosti, políbila ztělesnění zimy - Zimoděje. Musím zdůraznit, že to ještě nikdy nikdo předtím neudělal. A Úskočný muž se probudil.” Slečna Nováková odložila svůj šálek. „Víte, že jako čarodějka nesmíte poznat strach?”</p>
<p>Tonička přikývla.</p>
<p>„No, Toničko, teď si ve své mysli musíte <emphasis>udělat</emphasis> pro strach místo, pro strach, který dokážete udržet pod kontrolou. Myslíme si, že hlava je důležitá, že mozek sedí jako vládce na trůně těla. Ale i tělo je silné a mozek by bez něj nedokázal přežít. Jestli se Úskočný muž zmocní vašeho těla, obávám se, že s ním nedokážete bojovat. Bude to něco, co jste nikdy předtím nezažila. Jestli vás takhle polapí, znamená to pro vás neodvratnou smrt. A co je horší, znamená to stát se stvořením k jeho obrazu. A v tom případě bude smrt vytouženým vysvobozením. Takže takhle se věci mají, slečno Antonie Bolavá. On se probudí. Plyne s větrem a hledá svou čarodějku. Hledá <emphasis>vás</emphasis>.”</p><empty-line /><p> „No, tož alespoň jsme ju nalezli,” řekl Rob Kterýten. „Je kdesi v tejto hromadě shnilotiny.”</p>
<p>Fíglové stáli s otevřenými ústy před bublající, zhnisanou hmotou Neskutečných pozemků. Pod hromadami odpadků se vzdouvaly a pohybovaly tajemné věci, pukaly, pěnily a vybuchovaly.</p>
<p>„Jít tam, to je jistá smrť,” prohlásil Pošuk Lulu Artur. „Jistá smrť. Budete ztraceni.”</p>
<p>„No, šak ba, ale my sme dřívějc či pozdějc stejně ztracení,” odpověděl Rob Kterýten s bohorovným klidem. Pak několikrát nasál vzduch nosem. „Co je to za smrad, u všeckých rarachů?”</p>
<p>„Promiň, Robe, to sem byl já,” ozval se Poťapaný Vilík.</p>
<p>„Ale nae, já vím, jak smrdíš,” zavrtěl Rob hlavou. „Ale já už sem tentok smrad cítil předtým. Byl to ten škaredý pazúr, co sme ho cítili na cestě. Kapíro? Ten, který měl také mezeřisko ve skladišti očálů. Jak dyž vylezl z žumpy a jak žumpa též smrděl. A co vím, velice škaredo řečňoval na našu malú velkú bosorbabu. Moja Žanina prála, že sa mosíme držet co najblíž maléj velkéj bosorbaby, a <emphasis>já</emphasis> myšluju, že ten pazgřivec by stejně potřeboval vykúpat.”</p>
<p>Pošuk Lulu pak ale následující události uspíšil. Řekl totiž: „Nó, Robe, rozmyšluj si to, lebo tam idete proti zákonom!” a ukázal na prastarou a napůl rozpuštěnou tabuli, na které ještě byla slabě, ale přesto čitelná slova: VSTUP ZE ZÁKONA PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN.</p>
<p>Rob Kterýten se na tabuli podíval. „Tož včil užs mně vůbec nenechal na výběr,” odpověděl, „a připomněls mně, že už sme stejnak všici umřití. <emphasis>Útóóók</emphasis>!” <emphasis>(Pozn. aut.: Nac mac Fíglové věří, že svět je tak překrásné místo, že aby se na něj dostali, museli být v předchozím životě nesmírně dobří a hodní, a dostali se za to do nebe. Samozřejmě, zdálo se, že některý z nich občas umřel dokonce i tady, ale oni si představovali, že to znamená jen to, že se znovu narodili tam, odkud přišli. Mnoho teologů se vyjádřilo v tom smyslu, že je to hloupá představa, ale byla rozhodně mnohem příjemnější než mnoho jiných.)</emphasis></p><empty-line /><p> Byl tady tucet otázek, které teď mohla Tonička položit, ale ta, která se neodbytně tlačila dopředu, byla: „Co se stane, když mě Úskočný muž chytí?”</p>
<p>Slečna Nováková chvilku upírala oči ke stropu. „Hm, myslím, že z jeho hlediska to bude skoro něco jako svatba. Z vašeho hlediska to bude přesně totéž, jako kdybyste byla mrtvá. Ne, mnohem horší, protože zůstanete někde uvnitř a budete se muset dívat, co všechno s vaší mocí, zkušenostmi a dovednostmi dělá všem lidem, které znáte. To už nám zbyl jen jeden koláček?”</p>
<p>Nedám najevo žádný strach, pomyslela si Tonička v duchu.</p>
<p>„Tak to ráda slyším,” řekla slečna Nováková nahlas.</p>
<p>Tonička zuřivě vyskočila se židle. „Tak tohle, slečno Nováková, si už příště nedovolujte!”</p>
<p>„Jsem si jistá, že tady byl ještě jeden koláček,” nakrabatila čelo slečna Nováková a pak pokračovala, „to je ten správný duch, slečno Antonie Bolavá.”</p>
<p>„Víte, porazila jsem Zlojroj. Dokážu se o sebe postarat.”</p>
<p>„A vaše rodina? A všichni vaši známí? Když podlehnou útoku, o kterém ani nebudou vědět, že přichází? Vy to nechápete. Úskočný muž není člověk, i když byl kdysi mužem, ale teď už není ani duch. Je jen představa. Bohužel, je to představa, jejíž čas teď nadešel.”</p>
<p>„Dobrá, ale alespoň poznám, když se objeví někde nablízku,” řekla Tonička zamyšleně, „vždycky se kolem rozšíří nesmírný zápach. Páchne ještě hůř než Fíglové.”</p>
<p>Slečna Nováková přikývla. „Ano, ten zápach pochází z jeho mysli. Je to zápach zkaženosti - zkaženosti v mysli i v činech. Váš mozek je zachytí a neví, co si s nimi počít, tak je zařadí pod pojem zápach. Cítí ho všichni lidé s magickými schopnostmi, ale když se s ním setkají obyčejní lidé, tak je to trochu změní, začnou být tak trochu jako on. A proto všude, kam přijde, dochází k potížím.”</p>
<p>A Tonička věděla zcela přesně, jaké potíže slečna Nováková myslí, i když její vzpomínky zalétly do doby předtím, než se Úskočný muž znovu probudil.</p>
<p>V duchu viděla světlé útržky s ohořelými okraji poletující sem a tam v chladném vánku pozdního podzimu. V uších slyšela zoufalé vzdechy větru, a co bylo nejhorší, v duchu znovu cítila ostrý, nakyslý pach napůl spáleného papíru. Ve vzpomínkách se některé útržky třásly v nemilosrdném víru jako můry, které někdo zasáhl v letu a poranil, ale které se přesto ještě, zcela beznadějně, pokoušejí vzlétnout.</p>
<p>A na křídlech měly hvězdy.</p>
<p>Lidé pochodovali do rytmu drsné hudby a drsně vytáhli shrbenou starou ženu, jejímž jediným zločinem, pokud Tonička věděla, bylo to, že neměla ani jediný zub a páchla močí. Házeli po ní kameny, rozbili jí okna, zabili její kočku, a to vše napáchali spořádaní lidé, hodní lidé, lidé, které stařenka znala a potkávala každý den, a přesto spáchali všechny ty věci, o nichž se ani teď, po mnoha letech, nikdy nemluví. Byl to den, který se jaksi vytratil z kalendáře. A právě toho dne se Tonička, s kapsou plnou ohořelých hvězd, která sice nevěděla, co bude dělat, ale pevně rozhodnutá, že to udělá, stala čarodějkou.</p>
<p>„Říkala jste, že s ním už bojovaly jiné?” obrátila se ke slečně Novákové. „A jak to udělaly?”</p>
<p>„V tom sáčku s firmou pekaře byl rozhodně ještě jeden koláček, na to bych dala krk. Nesedíte na něm náhodou, že ne?” Slečna Nováková si odkašlala a pokračovala: „Tím, že to byly velmi mocné čarodějky, tím, že chápaly, co to znamená, být mocnou čarodějkou, a využitím každé možnosti, každého triku a já si myslím, že hlavně tím, že porozuměly myšlení Úskočného muže dříve, než on pochopil to jejich. Táhla jsem se za tím opravdu dlouhý čas, než jsem se o Úskočném muži něco dozvěděla,” dodala, „a to jediné, co vám mohu říci jistě, je, že jediný způsob, jak zabít Úskočného muže, je uskok. Budete muset být mnohem úskočnější než on.”</p>
<p>„Nemůže být zase tak úskočný, když potřeboval takového času k tomu, aby mě našel,” odpověděla Tonička.</p>
<p>„Ano, to překvapuje i mě,” přikývla slečna Nováková. „A vám by to také mělo vrtat hlavou. Předpokládám, že mu to trvalo velmi dlouho. Každopádně déle než dva roky. Buď byl skutečně velmi chytrý - a řekněme si rovnou, že nemá čím být chytrý -, nebo k vám jeho pozornost přitáhlo něco jiného. Já bych řekla, že něco magického. Znáte nějaké čarodějky, které nejsou právě vaše přítelkyně?”</p>
<p>„Určitě ne,” potřásla Tonička hlavou. „Jsou některé z těch čarodějek, které ho porazily, ještě naživu?”</p>
<p>„Ano, jsou.”</p>
<p>„Tak mě napadlo, že kdybych některou z nich našla, tak by mi možná mohla říci, jak to dokázala?”</p>
<p>„Už jsem vám řekla, že je to Úskočný muž. Proč by měl skočit na tentýž trik dvakrát po sobě? Musíte si najít svou vlastní cestu. Ty, které vás vycvičily, by od vás rozhodně nic menšího nečekaly.”</p>
<p>„Není to náhodou nějaká zkouška, že ne?” podívala se Tonička na slečnu Novákovou, ale pak se zastyděla, když si uvědomila, jak hloupě její slova zněla.</p>
<p>„Pamatujete si, co vždycky říká Bábi Zlopočasná?” podívala se na ni slečna Nováková.</p>
<p>„<emphasis>Všechno je zkouška</emphasis>,” řekly dvojhlasem, pak se na sebe podívaly a rozesmály se.</p>
<p>A v tom okamžiku se ozvalo něco jako zakvokání. Slečna Nováková pootevřela dveře a dovnitř vešlo malé bíle kuře, zvědavě se rozhlédlo a vybuchlo. Na místě, kde předtím stálo, teď ležela velká cibule vybavená stěžněm, lanovím a plně oplachtěná.</p>
<p>„Omlouvám se, že jste se musela dívat na něco takového,” zamračila se slečna Nováková. Pak si povzdechla. „Musím přiznat, že se to tady děje pořád. Neskutečné pozemky nejsou nikdy stabilní. Samá magie narážející jedna na druhou, kousky zaklínadel, které se ovíjejí kolem zbytků magických formulí, takže vznikají úplně nová zaklínadla, která ještě nikdy nikoho nenapadla… je to strašlivý nepořádek. Produkuje to věci zcela náhodným, nepředvídatelným způsobem. Včera jsem našla knihu o pěstování chryzantém vytištěnou mědí na vodě. Jeden by si myslel, že taková kniha bude trochu rozbředlá, ale kupodivu držela docela pěkně pohromadě, dokud magie nevyprchala.”</p>
<p>„To kuře mělo smůlu, co?” řekla nervózně Tonička.</p>
<p>„Jestli vás to uklidní, tak vám zaručuju, že ještě před dvěma minutami to žádné kuře nebylo,” chlácholila ji slečna Nováková, „teď už si nejspíš užívá to, že má podobu mořeplavby schopné zeleniny. Teď už asi chápete, proč tady dole netrávím zbytečně mnoho času. Jednou se mi tady stala ošklivá nehoda s kartáčkem na zuby a řeknu vám, že na ni hned tak nezapomenu.” Pak otevřela dveře ještě víc a Tonička uviděla penduly.</p>
<p>Penduly jste si nemohli s ničím splést.<emphasis> (Pozn. aut.: Čarodějky si vyrábějí penduly z toho, co mají právě po ruce, v kapsách nebo v kabele, ale pokud některé z nich záleží na vzhledu věcí, pak si dají záležet, co si „náhodou” do kapes nebo kabely </emphasis><emphasis>dávají. To nepůsobí na to, jak penduly pracují, ale jestli kolem mají být další lidé, pak nějaký ten tajemný ořech nebo zajímavě tvarovaný kousek dřeva, kousek krajky či stříbrný špendlík signalizují slovo „čarodějka” mnohem lépe, než, dejme tomu, přetržená tkanička do bot, kousek papírového pytlíku, hrst neurčitých žmolků nasbíraných v koutech kapes a kapesník, který je tak posmrkaný, že je jistější ho držet dál od těla. Tonička měla ze zásady jednu kapsu vyhrazenou jen na součástky pendulů, ale jestli se slečna Nováková stavěla k výrobě svých pendulů stejně, pak musela mít kapsy větší než šatní skříň, protože sahaly skoro až ke stropu.)</emphasis> No, vlastně zprvu mohli a Tonička je na první pohled považovala za hromádku harampádí.</p>
<p>„Je neuvěřitelné, co všechno najdete ve svých kapsách, když jste na magickém smetišti,” ozvala se slečna Nováková klidně.</p>
<p>Tonička se znovu podívala na obrovské penduly. „Není tamto koňská lebka?<emphasis> (Pozn. aut.: Koňská lebka vypadá vždycky strašidelně, i když ji někdo přizdobil rtěnkou.)</emphasis> A támhle kbelík plný pulců?”</p>
<p>„Ano. Něco živého vždycky pomáhá, to přece jistě víte sama.”</p>
<p>Toničce se zúžily oči. „Ale <emphasis>támhleto</emphasis>, to je hůl některého z mágů, že? Myslela jsem si, že když se jich dotkne žena, přestávají fungovat?”</p>
<p>Slečna Nováková se usmála. „Víte, já mám svou hůl od narození, od chvíle, kdy jsem byla v kolébce. Kdybyste věděla, kam se máte přesně podívat, našla byste místa, která jsem okousala, když se mi prořezávaly zuby. To je <emphasis>moje</emphasis> hůl a funguje, i když musím říci, že začala pracovat mnohem lépe, když jsem z jejího konce sundala tu kouli. Neměla tam žádný praktický význam, nebyla k ničemu, jen narušovala rovnováhu hole. Prosím, mohla byste se konečně <emphasis>přestat</emphasis> divit a zavřela byste pusu?”</p>
<p>Tonička s tichým klapnutím zavřela ústa, ale pak je znovu otevřela. Najednou to prostě cvaklo, jedno zapadlo do druhého a Toničce se v hlavě rozsvítilo. „Vy jste <emphasis>ona</emphasis>, že? Nemůžete být nikdo jiný, musíte být ona! Eskarina Kovářová, je to tak? Jediná žena, která se kdy stala mágem!”</p>
<p>„Hm, někde uvnitř asi ano, ale podívejte, připadá mi to tak dávno a navíc, víte, nikdy jsem se doopravdy necítila jako skutečný mág, takže jsem si nikdy moc nelámala hlavu s tím, co kdo říká. A navíc jsem měla svou hůl, a tu mi nikdo nemohl vzít.” Eskarina na chvilku zaváhala a pak pokračovala. „To jsem se naučila na Univerzitě, být sama sebou, tím, čím opravdu jsem, a dál si nelámat hlavu. Tahle znalost je sama o sobě neviditelnou magickou holí. Ale víte co? Já o tom vlastně ani nechci mluvit. Přivolává mi to složité vzpomínky.”</p>
<p>„Prosím, omlouvám se,” řekla Tonička. „Nedokázala jsem se udržet. Jestli jsem ve vás vyvolala nějaké děsivé vzpomínky, upřímně se omlouvám.”</p>
<p>Eskarina se usmála. „Ach, ty děsivé většinou nejsou <emphasis>žádný</emphasis> problém. Potíže začínají, když se máte vyrovnat s těmi hezkými.” Od pendulů se ozvalo cvaknutí. Eskarina vstala a přistoupila k nim. „Ale ne, nebo vlastně ano, je samozřejmé, že penduly dokáže číst jen ta čarodějka, která je sestavila, ale věřte mi, když vám řeknu, že podle způsobu, jak se otočila ta koňská lebka, a podle polohy jehelníčku k osám kolovrátku je někde velmi blízko! Přesněji řečeno, někde přímo nad námi. Pravděpodobně ho mate nestabilní magie tohohle místa, zdá se mu, že jste všude a nikde, takže nebude trvat dlouho, a odejde. Pokusí se najít vaši stopu někde jinde. A jak už jsem se zmínila, někde na cestě se nají. Pronikne do hlavy nějakému hlupákovi a nějaká stará žena nebo mladá dívka, která nosí nějaký nebezpečný kultovní symbol, aniž ví, co to vlastně doopravdy má, najednou zjistí, že ji honí dav. Doufejme, že se jí podaří uniknout.”</p>
<p>Tonička se nevěřícně rozhlédla kolem sebe. „A to, co se stane, bude moje vina?”</p>
<p>„Má to být sarkastické zakňourání malé holčičky, nebo rétorická otázka čarodějky, která má svou vlastní usedlost?”</p>
<p>Tonička se chystala odpovědět, ale pak si to rozmyslela. „Vy dokážete cestovat časem, že?” zeptala se.</p>
<p>„Ano.”</p>
<p>„Pak víte, co vám odpovím?”</p>
<p>„No, tak jednoduché to zase není,” potřásla hlavou Eskarina a k Toniččinu překvapení, a musíme říci, že i potěšení, se na okamžik zatvářila jako někdo, kdo se právě necítí ve své kůži. „Podívejte, existuje tady… okamžik… patnáct různých odpovědí, které mi můžete dát, ale já na základě teorie pružného vlákna nevím, která z nich to bude, dokud ji nevyslovíte.”</p>
<p>„Hm. Pak jediné, co řeknu,” usmála se mírně Tonička, „bude: Mnohokrát vám děkuji. Omlouvám se, že jsem vás připravila o drahocenný čas. Ale teď musím pokračovat, mám před sebou tolik věcí, které musím udělat. Můžete mi říct, jaký je čas?”</p>
<p>„Jistě,” přikývla Eskarina. „Čas je velmi zvláštní veličina. Je to způsob, jak popsat jeden z teoretických rozměrů čtyřrozměrného prostoru. Ale pro vaše účely zřejmě bude stačit, když řeknu, že je tři čtvrtě na jedenáct.”</p>
<p>Toničce to přišlo jako neobyčejně složitý způsob, jakým odpovědět na tak jednoduchou otázku, ale právě když otvírala ústa, aby to řekla, penduly se rozpadly, dveře se otevřely a dovnitř se vřítila smečka splašených kuřat - která kupodivu nevybuchla.</p>
<p>Eskarina chytila Toničku za ruku a vykřikla: „Našel vás! Nevím jak!”</p>
<p>Jedno z kuřat napůl vskočilo a napůl vlétlo do trosek pendulů a ostře kvoklo: „<emphasis>Kikirikí, u psí nohy!</emphasis>”</p>
<p>Pak začala kuřata vybuchovat a měnila se ve Fígly.</p>
<p>Celkově vzato, tak velký rozdíl mezi kuřaty a Fígly nebyl, protože jak kuřata, tak Fíglové zmateně pobíhali v kruzích a dělali hluk. Jeden důležitý rozdíl tady ovšem byl. Kuřata obvykle nebývají ozbrojená. Fíglové, na druhé straně, jsou ozbrojení prakticky pořád a ve chvíli, kdy setřásli poslední peří, začali mezi sebou bojovat, jednak samozřejmě z rozpaků, za druhé, aby se něčím zaměstnali.</p>
<p>Eskarina na ně vrhla jediný soustředěný pohled, kopla do stěny za sebou a odkryla v ní díru velkou právě tak, aby se jí proplazil dospělý člověk. Pak vyštěkla na Toničku: „Běžte! Odveďte ho odsud! Nasedněte na hůl tak rychle, jak to dokážete, a zmizte! O mě se nestarejte! Nebojte se, budete v pořádku! Ale musíte si pomoci sama!”</p>
<p>Místností se začal šířit hustý dusivý kouř. „Co tím chcete říct?” podařilo se vykřiknout Toničce, která zápasila s holí.</p>
<p>„Běžte!”</p>
<p>Dokonce ani Bábi Zlopočasná by nedokázala Toniččiným nohám poručit tak důrazně. Běžela.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 9 </strong></p><empty-line /><p><strong>Vévodkyně a kuchařka</strong></p>
<p><image xlink:href="#_9.jpg" /></p><empty-line /><p> Tonička létala ráda. Nerada se však pohybovala zbytečně vysoko nad zemí, rozhodně ne výš, než měla obvykle při chůzi hlavu. Přesně to teď dělala. Letěla tak nízko nad zemí, že podrážkami bot drhla o mraveniště, bylo to komické, trapné a pro čarodějku všeobecně naprosto nevhodné. Lidé se smáli a občas si na ni dokonce ukazovali prstem. Když teď ale řídila hůl mezi ruinami starých domů a pochmurnými, bublajícími jezírky, toužila po otevřené obloze. Pocítila velikou úlevu, když vylétla zpoza velké hromady rozbitých zrcadel a uviděla jasné denní světlo. Byla šťastná, navzdory tomu, že se objevila hned vedle velké tabule, která pravila:</p>
<p>JESTLIŽE JSTE TAK BLÍZKO, ŽE PŘEČTETE TEXT NA TÉTO TABULI, TAK BYSTE TAK BLÍZKO BÝT OPRAVDU, <strong>ALE OPRAVDU</strong> NEMĚLI!</p>
<p>To byla ta poslední kapka. Pobídla hůl tak, že za ní zůstávala ve špinavé, bahnité půdě hluboká brázda, a začala stoupat jako raketa. Sevřela popruh, který vrzal námahou, a držela se ze všech sil, aby nesklouzla z násady. Pak zaslechla slabý hlásek, který prohlásil: „Tož včil sme zažili nejakú menší turbulencu, kapíro? Dyž sa podíváte nalevo aj napravo, uvidíte, že neuvidíte žádné núzové východy -“</p>
<p>Mluvčí byl přerušen jiným hlasem, který řekl: „Tož já bych prál, Robe, že tatok palica má núzové východy všude kolem dokola.”</p>
<p>„No ja, tož pravda,” souhlasil Rob Kterýten, „ale existuje taká věc, co sa jí praví stýl, jasné? Enem tak sedět a čekat, až sebú ta palica skoro rubne o zem, a potem vyskakovat jak blechy, to bysme vypadali jak parta enšpíglů!”</p>
<p>Tonička svírala jednou rukou popruh a druhou násadu koštěte, pokoušela se neposlouchat a zároveň nekopnout do Fíglů, kteří nevěděli, co znamená slovo nebezpečí, protože byli jako vždycky přesvědčeni, že oni sami jsou nebezpečnější než cokoliv jiného.</p>
<p>Nakonec se jí podařilo převést hůl do vodorovného letu, a teprve pak riskovala pohled dolů. Jak se zdálo, bez ohledu na to, jak se rozhodli nově pojmenovat hostinec, který se původně jmenoval U královy hlavy, probíhal tam právě teď nějaký boj. Po paní Proustové však nebylo ani stopy. Městská čarodějka ale byla vynalézavá a dokázala si poradit, ne? Paní Proustová se o sebe jistě postará.</p><empty-line /><p> Paní Proustová se o sebe skutečně starala, a to tak, že utíkala. Velmi rychle. Jakmile ucítila nebezpečí a začal se kolem ní objevovat kouř, nezaváhala ani vteřinu a vyrazila k nejbližší uličce. Město bylo vždycky plné smogu, různobarevného kouře, výparů a čmoudíků, které mohla zkušená čarodějka s praxí úspěšně ovládat. Byly součástí dechu města, řekněme přímo, že páchnoucím dechem, a ona na ně uměla hrát jako na mlhové piáno. Ale právě teď se opřela o zeď a pokoušela se chytit nějaký ten vlastní dech.</p>
<p>Cítila, jak to narůstá a černá jako bouřkové mračno, bouře ve městě, které obvykle fungovalo hladce a klidně. Každá žena, která jen trochu vypadá jako čarodějka, se teď stane terčem. Musela jen doufat, že staré ošklivé ženy, ať už jsou kdekoliv, budou stejně v bezpečí jako ona.</p>
<p>Vzápětí z mlhy vyběhli dva muži a jeden z nich svíral v ruce silný klacek. Ten druhý žádný klacek nepotřeboval, byl obrovský, a mohl tedy sloužit jako klacek sám o sobě.</p>
<p>Když se muž s holí rozběhl k paní Proustové, klepla špičkou střevíce o dláždění, a kámen pod mužovou podrážkou se zvedl, a dalo by se říci, že mu nastavil nohu, takže útočník dopadl se slyšitelným zachřestěním přímo na bradu. Hůl se odkoulela stranou.</p>
<p>Paní Proustová si založila ruce a upřela pohled na velkého muže. Kupodivu, nebyl tak hloupý jako jeho menší přítel, ale obrovské pěsti se mu otvíraly a zavíraly a paní Proustová věděla, že je to jen otázkou času. Poklepala znovu špičkou nohy o kameny dláždění, dřív, než sebral odvahu.</p>
<p>Velký muž se pokoušel odhadnout, co by se mohlo stát, ale nečekal, že z mlhy na bronzových podkovách tryskem vyrazí jezdecká socha* lorda Alfréda Rzezacze - který byl proslulý tím, že neohroženě prohrál každou bitvu nebo vojenské tažení, jehož se účastnil - a že ho kůň nakopne mezi nohy takovou silou, že odletí dozadu, narazí týlem do sloupu veřejného osvětlení a pak bezvládně sklouzne k zemi. <emphasis>(Pozn. aut.: O jezdeckých sochách, zvláště o těch, které mají ještě v sedle jezdce, existuje spousta pověstí. Tak například se říká, že v počtu a umístění koňských nohou je jistý kód. Když je ve vzduchu jedna noha, byl jezdec zraněn v boji, dvě nohy znamenají, že byl jezdec v boji zabit, tři nohy ve vzduchu říkají, že se jezdec cestou na bojiště ztratil, a čtyři nohy ve vzduchu jsou jasným znakem toho, že byl sochař velmi, ale opravdu velmi dobrý. Pět nohou ve vzduchu naznačuje, že za tím koněm, na kterého se díváte, stojí přinejmenším ještě jeden kůň, a když leží jezdec na zemi, jeho zvíře na něm a zvedá všechny čtyři nohy do vzduchu, je jasné, že byl jezdec buď velmi neschopný, nebo kůň velmi schopný.) </emphasis></p>
<p>Pak v něm paní Proustová poznala příležitostného zákazníka, který si u nich v obchodě občas kupoval svědivý prášek a od Dudíka vybuchující doutníky. Kdo by si zabíjel zákazníky? Zvedla sténajícího muže za vlasy a zašeptala mu do ucha: „Nebyl jste tady. Já jsem tady nebyla. Nic se nestalo a vy jste to neviděl.” Na okamžik se zamyslela, a protože obchod je obchod, dodala: „A až půjdete příště kolem Bimbova obchodu s legračními předměty, upoutá vás bohatý sortiment výjimečně nápaditých, vtipných, praktických, zábavných žertů a hříček pro celou rodinu a pak také publikace tohoto týdne <emphasis>Perly na chodníku</emphasis>, což je kniha silně nevázaných žertíků pro znalce, kteří berou svůj smích opravdu vážně. S potěšením očekáváme vaši návštěvu. P. S. Naše nová řada vybuchujících doutníků <emphasis>Blesk a hromy</emphasis> působí mimořádně komickým způsobem a prosím, vyzkoušejte i naši rozpustilou gumovou čokoládu. Nebudete litovat, když si vyšetříte chvilku na prohlídku sortimentu pomůcek, bez nichž se neobejde žádný gentleman, jako jsou prvotřídní vosky na kníry i knírky, noční pásky na vousy, velké i malé břitvy, přistřihovač nosních chloupků s držátkem z ebenu a naše proslulé a neustále populární erotické kalhoty, dodávané v nenápadném, jednoduchém balíčku. Upozorňujeme, že dodávka je omezena na jeden kus pro jednoho zákazníka.”</p>
<p>Poté spokojená paní Proustová vlasy pustila, takže hlava nebohého muže padla nazpět. Musela se smířit s neměnnou pravdou, že bezvědomí lidé nic nekupují. Pak obrátila svou pozornost k původnímu majiteli hole, který tiše sténal na zemi. No ano, pomyslela si, je to vina muže bez očí a možná by se to mohlo brát jako omluva, ale paní Proustová nebyla známá svou benevolentní povahou. „Jed se dostane tam, kde je jed vítán,” řekla polohlasem. Luskla prsty, pak vylezla na bronzového koně, kde zaujala pohodlné, i když poněkud studené místo na klíně dávno zesnulého lorda Rzezacze. Bronzový kůň se s kovovým duněním a skřípotem vrátil do kotoučů mlhy, která pak provázela paní Proustovou až ke dveřím jejího obchodu.</p>
<p>Za jejími zády, jak se zdálo, začalo sněžit, ale zdálo se to jen tak dlouho, než jste si uvědomili, že to, co padá na těla nehybných mužů, bylo předtím obsahem žaludků holubů, kteří se sem teď na rozkaz paní Proustové slétali ze všech městských čtvrtí. Slyšela pleskot jejich křídel a pochmurně se usmála. „Tady u nás nestáváme se založenýma rukama!” řekla spokojeně.</p><empty-line /><p> Když Tonička nechala pach a smog města za zády, cítila se mnohem lépe. „Jak mohou s tím zápachem <emphasis>žít</emphasis>?” pomyslela si. „Je to horší než fíglí sotůrek.”</p>
<p>Teď měla pod sebou pole, a přestože pach z hořících strnišť dosahoval až sem, v porovnání s odérem, který se šířil městem, to byla vůně nebeská.</p>
<p>A žila tam Eskarina Kovářová… tedy, někdy tam žila!</p>
<p>Eskarina Kovářová! Takže ona byla skutečná! Toniččiny myšlenky letěly skoro tak rychle jako její koště. Každá čarodějka o ní něco slyšela, ale ani dvě z nich se neshodly na tom, co vlastně.</p>
<p>Slečna Klíšťová tvrdila, že Eskarina byla děvče, které dostalo mágskou hůl omylem!</p>
<p>Byla to prý také první čarodějka, kterou vychovala Bábi Zlopočasná! Která ji pak dostala na Neviditelnou univerzitu, ale musela kvůli tomu těm těžkopádně uvažujícím mágům předvést pořádný kus své neúprosné logiky - rozumí se Bábi Zlopočasná, ne Eskarina. A to myslíme opravdu <emphasis>velký</emphasis> kus, pokud budete naslouchat některým z pohádkových příběhů, a zvláště těm o magických soubojích.</p>
<p>Slečna Rovnovodovážná ujišťovala Toničku, že povídání o Eskarině je z větší části pohádka.</p>
<p>Slečna Velezradná rychle změnila předmět hovoru.</p>
<p>Stařenka Oggová si spiklenecky poklepala ze strany na nos a zašeptala: „Řeči se mluví a voda teče.”</p>
<p>A Anagrama Vydřiduchová povzneseně ujistila všechny mladé čarodějky, že Eskarina Kovářová existovala, ale že už je dávno mrtvá.</p>
<p>Byl tady ale jeden příběh, který nezmizel a vinul se kolem pravdy i lží jako zimolez. Vyprávěl světu o tom, jak se mladá Eskarina setkala na Univerzitě s mladíkem jménem Simon, kterého, jak se zdálo, prokleli sami bohové a postihli ho skoro každou chorobou, k níž jsou lidé náchylní. Jenže protože i bohové mají smysl pro humor, i když je to obvykle velmi svérázný druh humoru, dali mu současně do vínku schopnost porozumět - jaksi - všemu. Bez pomoci skoro nedokázal chodit, ale jeho myšlení bylo tak dokonalé, že dokázal v hlavě nosit celý vesmír.</p>
<p>Mágové s plnovousy, jejichž konce se plouhaly po zemi, se shlukovali, aby ho slyšeli mluvit o vesmíru, čase a magii, jako kdyby to všechno byly jen kousky jedné a téže věci. A mladá Eskarina ho krmila a omývala a pomáhala mu udržovat se v chodu a naučila se od něj - jaksi - všechno.</p>
<p>A začaly se šířit pověsti, že se naučila i tajemství, proti nimž zaklínadla nejmocnějších magických knih vypadají jako pouhá zaříkávadla varietních kouzelníků. A tahle šeptanda byla pravdivá! Tonička s ní mluvila, jedla s ní dokonce čajové koláčky a zjistila, že žena, o níž se mluví, dokáže procházet časem, a dokonce čas přinutila, aby od ní přijímal rozkazy. Páni!</p>
<p>Ano, a na Eskarině bylo něco velmi podivného - budila v člověku zvláštní neskutečný dojem… nějak aby tady nebyla, ale jako by ve stejném okamžiku byla najednou i všude jinde… a v té chvíli Tonička uviděla na obzoru Křídu, tajemnou a zahalenou stíny, podobající se velrybě vyhozené na písek pláže. Bylo to ještě pořád velmi daleko, ale přesto jí poskočilo srdce. Tam bylo její území, kde znala každou píď země a kde jedna její část zůstávala neustále. Tam se dokáže postavit <emphasis>čemukoliv</emphasis>. Jak by ji mohl Úskočný muž, jakýsi prastarý duch, porazit v jejím vlastním kraji, na rodné půdě? Měla tam rodinu, víc příbuzných, než dokázala spočítat, přátele, víc než by… pravda, od chvíle, kdy se stala čarodějkou, už jich tolik nebylo, ale tak to prostě na světě chodí.</p>
<p>Najednou si uvědomila, že jí někdo leze nahoru po vnitřní straně šatů. To zdaleka nebyl takový problém, jaký mohl být. Čarodějku by pochopitelně ani ve snu nenapadlo vydat se někam bez šatů, ale když jste museli létat na koštěti, a zvlášť když jste před sebou měli nějakou delší cestu, každopádně jste investovali do pořádných, silných kalhot a ještě lepe silných a místy dobře polstrovaných. Je pravda, že takové kalhoty vám na jedné straně opticky nepříjemně zvětšují zadek, ale na druhé straně vám ho prakticky příjemně udržují v teple, a ve výšce čtyřiceti metrů nad zemí má pohodlí jasnou přednost před elegancí. Sklopila oči a uviděla Fígla, jenž měl na hlavě helmici Hlídky, která byla, jak se zdálo, vyrobena z vršku staré solničky, a hrudní plát srovnatelné velikosti, a co bylo nejúžasnější, kalhoty a boty. To bylo poprvé v životě, kdy viděla Fígla v botách.</p>
<p>„Ty musíš být Pošuk Lulu Artur, že je to tak? Viděla jsem tě u Královy hlavy! Ty jsi policista!”</p>
<p>„Tož ja.” Malému Lulu Pošukovi se na tváři objevil ryze fíglovský úsměv. „V Hlídce je úžasný žití a cálujou dobrý groše. Dyž si někdo može kupit za jeden peňák jídlo na celej týhoden jak já, tak je to fakt pakl!”</p>
<p>„Takže ty letíš s námi, abys udržel mládence v pořádku a kázni? Máš v plánu u nás zůstat?”</p>
<p>„To asi nae. Mně se v městě lúbí, kapíro? Mám rád kafe, co sa nedělá z pálenejch žaludů, a chodim do divadla, na operu aj na balet.” Koště se zakývalo. Tonička o baletu slyšela, viděla dokonce v knihách nějaké obrázky, ale „balet” rozhodně nebylo slovo, které by se v jakémkoliv jazyce, který si vybavila, hodilo do téže věty se slovem „Fígl”.</p>
<p>„Balet,” zopakovala bezradně.</p>
<p>„No samo! Je to úžasný! Viděl jsem <emphasis>Labuť na </emphasis><emphasis>rozpáleným</emphasis><emphasis> plechovým rybníku</emphasis>, úpravu klasickýho tématu jedním z moderních mladejch autorů, jehož hvězda právě počala stupat, a hneď deň potem dávali v Opeře přepracovánu verzu <emphasis>Die Eintopfsteif</emphasis>. A teďkom si představte, že další týden měli v Královským muzeu Týden porcelánu a při každý pobejtce vám dali eště malú sklenku sherry gratis! Tož tak! To město je vážně velice kulturní a člověk sa tam može vyžiť podle libosti.”</p>
<p>„A jseš si <emphasis>jistý</emphasis>, že jsi Fígl?” zeptala se Tonička užaslým hlasem.</p>
<p>„Tož to mi práli, slečno. Néni žádný zákon, který by hovořil o tem, že sa nemožu zajímat o kulturu, co? Prál sem ogarom, že až sa vrátím, to jich vezmu sebú, aby viděli balet na svoje vlastní očále.”</p>
<p>Jak se zdálo, koště chvíli letělo na autopilota, protože Tonička upírala rozšířené oči do prázdna, nebo spíš na duševní obrázek Fíglů na baletu. Sama na baletu nikdy nebyla, ale viděla celou řadu obrázků, a představa Fíglů mezi baletkami byla tak nesmyslná, že bylo jednodušší nechat myšlenky zavrávorat hrůzou a pak na to zapomenout. Vzpomněla si právě včas, že musí s koštětem přistát, a podařilo se jí skutečně hladce dosednout hned vedle pahorku.</p>
<p>Pak zažila šok, protože kolem pahorku stály stráže. Lidské stráže.</p>
<p>Nevěřícně je pozorovala. Baronovi vojáci na důliny nepřicházeli. Nikdy! To bylo neslýchané! A… cítila, jak se v ní zvedá hněv - <emphasis>jeden z nich držel v rukou rýč!</emphasis></p>
<p>Seskočila z koštěte tak spěšně, že narazilo do země a rozhodilo Fígly na všechny strany. Klouzalo po trávníku, až narazilo na nějakou překážku a shodilo posledních pár Fíglů, kteří se na něm ještě udrželi.</p>
<p>„Neopovažuj se tím rýčem pohnout, Magnusi Rozbero!” vykřikla na seržanta. „Jestliže se toho pahorku jenom dotkneš, tak spolu zúčtujeme! Jak se opovažujete? Co tady hledáte? A <emphasis>nikdo nikoho</emphasis> nebude sekat na kousky, rozumíte?”</p>
<p>Poslední výkřik patřil Fíglům, kteří sevřeli muže do kruhu tvořeného malými, ale přesto dokonale ostrými meči. Fíglí čepele byly tak ostré, že by člověk pravděpodobně zjistil, že mu chybí noha, až ve chvíli, kdy by udělal první krok. Strážní najednou vypadali jako muži, kteří vědí, že je ostatní považují za velké a silné, ale teď si najednou uvědomili, že být „velcí” a „silní” jim asi nebude stačit. Samozřejmě, že slyšeli příběhy - jakpak ne, každý na Křídě slyšel příběhy o Toničce Bolavé a jejích malých… pomocníčcích. Jenže to bylo jen povídání, takové pohádky, ne? Až doteď. A teď hrozilo nebezpečí, že jim někdo vběhne do kalhot.</p>
<p>Zadýchaná Tonička se v užaslém tichu rozhlédla. Všichni ji pozorovali, což bylo pořád lepší, než kdyby se všichni pustili do boje, ne?</p>
<p>„Tak dobře,” řekla jako učitelka, která není příliš spokojená s neposlušnou třídou. Pak jemně popotáhla nosem, což se dá za obvyklých okolností přeložit jako: Dejte si pozor, <emphasis>příliš</emphasis> spokojená s vámi nejsem. Znovu se nadechla nosem. „Tak dobře. Řekne mi někdo z vás, co se to tady děje?”</p>
<p>Seržant zvedl ruku jako žáček ve třídě. „Mohl bych si s vámi promluvit o samotě, slečno?” Na Toničku udělalo dojem, že vůbec dokázal promluvit, když vezmeme v potaz, že jeho mozek se pokoušel najít smysl v tom, co mu říkaly jeho oči.</p>
<p>„Dobře, pojďte se mnou.” Otočila se tak prudce, že sebou jak strážní, tak Fíglové trhli. „A dokud budeme pryč, tak nikdo, a tím myslím opravdu <emphasis>nikdo</emphasis>, nebude kopat do ničího domova nebo někomu sekat nohy, je to jasné? Ptala jsem se, jestli je to <emphasis>jasné?</emphasis>” Ozval se sbor nezřetelných ano, jistě, ajta a samo, ale ani jedno z těch slov nezaslechla od tváře, na kterou se dívala dolů, ke svým kotníkům. Rob Kterýten se třásl vztekem a krčil se, připravený vrhnout se kupředu. „Slyšel jsi mě, Robe Kterýtene?”</p>
<p>Podíval se na ni planoucíma očima. „Nedám vám také slúbení, slečno, ani dyž ste bosorbaba! Kde je moja Žanina? Kde sú všeci ostatní? Co s nima chcú robiť? Já chcu znať odpověď. Hin sa hukáže!”</p>
<p>„Poslouchej mě, Robe,” začala Tonička, ale pak se zarazila. Robovi Kterýtenovi po tváři stékaly slzy, zuřivě se tahal za vous a bylo vidět, jak zoufale v duchu bojuje s hrůzami své představivosti. Tonička si uvědomila, že k válce chybí jen mrknutí nebo dvě.</p>
<p>„Robe Kterýtene! Jsem čarodějka těchto hor a já tě zavazuji přísahou kulicha, že nezabiješ tyhle muže, dokud ti to nepřikážu! Rozumíš?”</p>
<p>Ozval se náraz, který zněl, jako když upustíte plnou konzervu, protože jeden z vojáků omdlel a upadl naznak. To děvče teď s těmi děsivými stvořeními dokonce mluvilo! O tom, že je, vojáky, pobijí! Zbrojnoši na něco takového samozřejmě nebyli zvyklí. Obvykle k největšímu vzrušení jejich služby patřilo, že hradní prasata utekla do zeleninové zahrady a oni je museli vyhánět.</p>
<p>Když mozek fíglího Velkýho chlapa pomalu vstřebal Toniččin rozkaz, jeho slova a obsah, Rob Kterýten zaváhal. Pravda, nebyl to příkaz někoho zabít hned teď, ale každopádně obsahoval možnost, že by k tomu mohlo dojít velmi brzo, takže dokázal zbavit své myšlenky oněch hrozných představ, které na chvíli zatlačily do pozadí všechno ostatní. Bylo to stejné, jako kdybyste drželi rozzuřeného psa na vodítku z pavučin, ale poskytlo jí to alespoň trochu času.</p>
<p>„Uvidíš, že pahorku se nikdo ani nedotkl,” řekla Tonička, „takže ať už měli udělat cokoliv, ještě to neudělali.” Obrátila se nazpět k seržantovi, který zbělel, a řekla: „Magnusi, jestli chceš, aby to tvoji muži přežili se všema rukama a nohama, tak jim řekni, velmi opatrně a důrazně, aby odložili zbraně. Vaše životy teď závisí na čestném slovu jednoho Fígla, a ten je nepříčetný hrůzou. Udělej to hned!”</p>
<p>K Toniččině úlevě vydal Magnus požadovaný rozkaz, a strážní - šťastní, že jim jejich seržant vydal rozkaz, aby udělali něco, o čem jim každý atom v těle říkal, že je to <emphasis>přesně</emphasis> to, co by měli udělat - upustili zbraně z roztřesených rukou. Pak všichni zvedli ruce, aby univerzálním gestem naznačili, že se vzdávají. Tonička odvedla seržanta ještě kousek dál od zamračených Fíglů a zašeptala: „Co to tady vyvádíš, ty pitomý hlupáku?”</p>
<p>„Rozkazy od barona, Tóni.”</p>
<p>„Od barona? Ale baron je přece -“</p>
<p>„Je naživu. Vrátil se před třemi hodinami. Říkají, že prý jel celou noc. A mezi lidmi se šíří řeči.” Sklopil oči ke špičkám svých bot. „My jsme… oni chtějí…, víš, poslali nás sem, abychom našli to děvče, které jsi dala Fíglům. Promiň, Tóni.”</p>
<p>„Dala? Já jim ho <emphasis>dala</emphasis>?”</p>
<p>„Já to neřekl, Tóni,” odpověděl seržant a o krok ustoupil. „No jo, jenže… znáš to, najednou se objeví různé historky a… Není kouře bez ohníčku, vždyť víš.”</p>
<p>Historky, pomyslela si Tonička. Ach ano, kdysi dávno v okolí žila byla zlá, ošklivá čarodějnice… „A ty si myslíš, že jsou to historky o mně, co? Hořím snad, nebo jenom kouřím?”</p>
<p>Seržant nejisté přešlápl z nohy na nohu a sedl si. „Podívej, já jsem jenom seržant, jasný? Rozkazy mi dává mladej pan baron, jasný? A jeho slovo je pro mě zákonem, jasný?”</p>
<p>„Může být zákonem tam dole. Tady nahoře jsem jím já. Podívej se támhle! Ano, tam. Co vidíš?”</p>
<p>Muž se podíval na místo, kam ukazovala, a tvář mu zbledla. Stará litinová kola a kamínka s krátkým komínem byla pořád ještě jasně vidět, i když se kolem nich, jako obyčejně, spokojeně popásalo stádečko ovcí. Vyskočil na nohy, jako by si sedl do mraveniště.</p>
<p>„Ano,” přikývla Tonička s jistým uspokojením. „Hrob babičky Bolavé. Pamatuješ si na ni? I o ní lidé říkali, že je vědma, ale měli tolik slušnosti, že o ní vyprávěli lepší příběhy! Chcete rozkopat její pastvinu? Divím se, že babička nevystrčila z toho trávníku hlavu a nekousla tě do zadku! Teď odveď své muže o kus níž a já to vyřídím, rozumíš? Nestojíme o to, aby se nám někdo zbláznil a…”</p>
<p>Seržant přikývl. Konec konců, ne že by měl na výběr.</p>
<p>Vojáci se pak odsunuli a svého bezvědomého kolegu odnesli s sebou. Pokoušeli se při tom vypadat jako strážní, kteří <emphasis>neutíkají</emphasis>, ale skutečně <emphasis>jen</emphasis> odcházejí. Tonička si klekla vedle Roba Kterýtena a ztlumila hlas.</p>
<p>„Podívej, Robe, já <emphasis>vím</emphasis> o těch tajných tunelech.”</p>
<p>„A kerej matlák ti to vyslepičil?”</p>
<p>„Jsem bosorbaba z kopců, Robe,” uklidňovala ho Tonička. „Myslíš, že bych o těch tunelech neměla vědět? Jste přece Fíglové a žádný Fígl by nespal v domě, kde by byl jen jediný východ, nemám pravdu?”</p>
<p>Fígl se začal pomalu uklidňovat. „Tož ja, tuto je pravda. Máš recht.”</p>
<p>„Takže… můžu tě poprosit, abys šel a přivedl mladou Jantaru? Pahorku se nikdo nedotkne.”</p>
<p>Po krátkém zaváhání vešel Rob do vstupního tunelu a zmizel. Než se vrátil, uběhlo několik minut, které Tonička využila k tomu, že zavolala seržanta nazpět a spolu s ním posbírala zbraně, které zbrojnoši odhodili. Když se Rob znovu objevil, provázela ho spousta dalších Fíglů a kelda. Velmi neochotně s nimi šla i Jantara, která v denním světle nervózně zamrkala a prohlásila: „U psí nohy!”</p>
<p>Když Tonička dívce řekla: „Přišla jsem pro tebe, Jantaro, abych tě odvedla domů,” cítila, že je i její úsměv falešný. No, alespoň nejsem tak hloupá, abych k tomu ještě dodala něco jako „Těšíš se?”, pomyslela si v duchu.</p>
<p>Jantara se na ni podívala. „Tož na to místo už mě nikdoš nedostane!” prohlásila, „a možete si ho nacpat tam, kam slunko nikdá nesvítí!”</p>
<p>A já ti to ani nemám za zlé, pomyslela si Tonička, ale já už jsem teď vlastně dospělá a musím říct ty hloupé dospělácké věci…</p>
<p>„Ale máš přece otce a matku, Jantaro. Jsem si jistá, že jim chybíš.”</p>
<p>Pohled, kterým ji dívka obdařila, byl plný takového odporu a pohrdání, až Tonička zamrkala.</p>
<p>„No ja, a jesli mě ten starý zpaprčený parchant chybí napoprvéj, tož mě praští napodruhéj, co?”</p>
<p>„Možná bychom tam mohly jít spolu a pomoci mu změnit jeho způsoby?” zkusila to ještě Tonička spíše proti své vůli, ale pořád se nedokázala zbavit vzpomínky na silné prsty napuchlé jedem kopřiv, ze kterých byla vytvořena ta smutná kytice.</p>
<p>Tentokrát se Jantara skutečně zasmála. „Promiňte, paní, ale Žanina mi řekla, že jste chytrá.”</p>
<p>Co to kdysi řekla Bábi Zlopočasná? „<emphasis>Zlo začíná ve chvíli, kdy začínáte s lidmi zacházet jako s věcmi</emphasis>.” A přesně tak to teď bude, když si řekneš, že tady máme věc jménem otec, věc jménem matka, věc jménem dcera, věc jménem domek, a řekneš si, že když je dáš dohromady, dostaneš věc, které se říká šťastná rodina.</p>
<p>Nahlas řekla: „Jantaro, byla bych ráda, kdybys se mnou šla na návštěvu k baronovi, aby věděl, že jsi v pořádku a v bezpečí. Potom můžeš dělat, co si budeš přát. To ti slibuju.”</p>
<p>Tonička ucítila, že jí někdo poklepává na botu, a když sklopila oči, dívala se do keldiny ustarané tváře. „Mohla bych s tebú na slovíčko?” řekla Žanina. Jantara si přidřepla vedle ní, aby se jí mohla chytit za ruku.</p>
<p>Pak Žanina promluvila znovu, pokud to ovšem byla řeč a ne píseň. Ale co člověk dokáže zazpívat tak, aby to zůstalo viset tak dlouho, aby se kolem toho mohla ovinout další nota? Co se dá zazpívat tak, že to bude vypadat jako živoucí zvuk, který se odráží přímo k vám?</p>
<p>Pak byla píseň najednou ta tam a zanechala po sobě jen prázdnotu a pocit ztráty.</p>
<p>„To je keldí píseň,” řekla Žanina. „Jantara slyšela, jak ji zpívám maličkým. Je to součást konejšení a ona temu porozuměla, Toničko! Já jí nepomohla, ani co by se za nehet vlezlo, oh nae, ale ona temu rozuměla! Vim, že Žaba ti to říkl. Ale pochopuješ, co ti včil říkám já? Ona pochopila význam a naučila sa to. Je tak blizučko k temu, stať sa keldú, jak jen nějaký habán može byť. <emphasis>Ona je poklad, který se nesmí zahodit!</emphasis>”</p>
<p>Ta slova byla vyřčena s neuvěřitelným důrazem, jaký Tonička u Žaniny nikdy nezažila, protože malá kelda vždy mluvila klidně a mírně. A Tonička pochopila jednu velmi užitečnou věc, totiž to, že i když to Žanina vyjádřila velmi přátelsky, byla to vlastně ve své podstatě výhrůžka.</p>
<p>Dokonce i cesta dolů do vesnice musela být projednána. Tonička, která vedla Jantaru za ruku, prošla kolem čekajících stráží a k velkým seržantovým rozpakům pokračovala dál, aniž se zastavila. To je pochopitelné, protože když vás někdo pošle, abyste šli, našli nějaké osoby a pak je přivedli, tak vždycky vypadáte jako hlupák, když se ty osoby nejen samy najdou, ale dokonce i přivedou. Jenže na druhé straně, kdyby šly Tonička s Jantarou za vojáky, vypadalo by to ještě hůře, vlastně by vojáky hnaly před sebou. Tady to byl ovčácký kraj a každý přece věděl, že ano, že ovce jdou vpředu a ovčák, který je žene, jde za nimi.</p>
<p>Nakonec se dohodli na dost nepohodlném způsobu, takže se během cesty pohybovali kupředu a při tom se v rámci skupinky pomalu otáčeli a přesouvali způsobem, který by se mohl někomu jevit, jako by tančili čtverylku. Tonička strávila větší část času tím, že se snažila zabránit Jantaře, aby se nesmála.</p>
<p>To byla ta legrační část. Bylo by hezké, kdyby tahle zábavná část trvala déle.</p>
<p>„Podívej, já jen dostal rozkaz to děvče přivést,” ozval se seržant zoufale, když procházeli hradními branami. „Ty jsi s námi chodit nemusela.” Prohlásil to tónem, který vlastně říkal: <emphasis>Prosím, prosím, nevtrhni tam dovnitř a nezesměšni mě před mým novým šéfem!</emphasis> Jenže to nezabíralo.</p>
<p>Hrad byl v základě to, čemu se dříve říkalo rušná obchodní křižovatka, což znamenalo, že tam bylo výjimečně mnoho lidí, kteří pobíhali všemi směry a pokoušeli se vydělat co nejvíce peněz. Připravoval se pohřeb a připravovala se svatba a dvě tak velké události tak krátce po sobě jistě prověří všechny zdroje a možnosti malého hradu až na samé hranice jeho možností. Také díky tomu, že lidé, kteří přijedou z velké dálky kvůli té první, zůstanou i na tu druhou z obou událostí, protože tak ušetří čas, i když tím všem přidělají dost práce navíc. Tonička však byla ráda, že právě teď tady není slečna Zfintilá, která byla první z těch nepříjemných lidí, ale ta poslední, kdo by si umazal ruce.</p>
<p>Pak tady bude problém se zasedacím pořádkem. Většina hostů budou aristokraté a bylo životně důležité, aby například žádný zúčastněný neseděl vedle nikoho, kdo byl příbuzný někoho, kdo v minulosti zabil některého z příbuzných zmíněného zúčastněného.<emphasis> (Pozn. překl.: Vypadá to složitě, ale všechno je relativní. Pamatuji si, že když jsem byl mladší, byl velmi populární krátký skeč Vlasty Buriana, krále komiků, který vycházel z toho, že otec vdovec, který má dospělého syna, se ožení. Vezme si dospělou dceru matky vdovy a matku vdovu si vezme jeho syn. Tak se otec stane zetěm vlastního syna a zároveň jeho nevlastním </emphasis><emphasis>synem a syn se stane jeho tchánem a současně jeho nevlastním otcem. Matka vdova je otci vdovci snachou a zároveň tchyní. Dcera pak je ženou otce vdovce, takže i tchyní své matky a nevlastní matkou syna otce vdovce. Pak se oběma dvojicím narodí dítě. Dál už si to užívejte sami… Takže ono to v sídle Chumfurttamů zase tak složité nebylo.)</emphasis> Když uvážíme, že minulost je pěkně velké místo, a taky to, že se v té době kdečí příbuzní pokoušeli zabít kdečí příbuzné, ať už kvůli půdě, penězům nebo jen tak, že nebylo co na práci, vyžadovalo to velmi pečlivé trigonometrické výpočty, aby k novému masakru nedošlo dřív, než hosté dojí polévku.</p>
<p>Jak se zdálo, žádný ze sloužících nevěnoval Toničce, Jantaře ani strážným zvláštní pozornost, i když v jedné chvilce měla Tonička dojem, že zahlédla, jak někdo udělal takové to malé rychlé znamení, jako člověk, který si myslí, že potřebuje ochranu před zlem - <emphasis>tady, kde je doma!</emphasis> Navíc měla neodbytný pocit, že nevšímavost některých lidí je velmi <emphasis>soustředěnou</emphasis> nevšímavostí, jako kdyby mohl být pohled na Toničku nebezpečný pro jejich zdraví. Když byla Tonička s Jantarou přivedena do baronovy pracovny, zdálo se, že si jich ani on nijak zvlášť nevšímá. Skláněl se nad archem pergamenu, který zakrýval skoro celý jeho stůl, a v ruce držel několik barevných tužek.</p>
<p>Seržant si odkašlal, ale ani kdyby chroptěl ve smrtelném tažení, nebylo by to otřáslo baronovým soustředěním. Nakonec Tonička dost nahlas vykřikla: „Rolande!” Otočil se, tvář mu zrudla rozpaky a bezdůvodnou zlostí.</p>
<p>„Dal bych přednost oslovení ,Můj pane’, slečno Bolavá,” řekl ostře.</p>
<p>„A já bych dala přednost oslovení ,Toničko’, Rolande,” řekla Tonička s klidem, o němž věděla, že ho popouzí.</p>
<p>Se zachřestěním odložil své tužky. „Minulost je minulost, slečno Bolavá, a my jsme naprosto odlišní lidé. Jistě bude dobře, když si to budeme pamatovat, nemyslíte?”</p>
<p>„Minulost byla teprve včera,” odpověděla Tonička, „a myslím, že by bylo dobře, kdyby sis připomněl, že byla doba, kdy jsem ti říkala Rolande a ty mně Toničko, <emphasis>nemyslíš</emphasis>?” Zvedla ruce k hrdlu a stáhla si náhrdelník se stříbrným koněm, který jí před časem dal. Teď se jí zdálo, že to bylo alespoň před sto lety, ale ten náhrdelník byl <emphasis>důležitý</emphasis>! Teď ho pozvedla jako obvinění. „Minulost si musíme pamatovat. Když nevíš, odkud jsi přišel, pak nevíš, kde jsi, a když nevíš, kde jsi, pak nevíš, kam jdeš.”</p>
<p>Seržant se podíval z jednoho na druhého a s oním neselhávajícím smyslem pro přežití, který si vypěstuje každý voják, který se dopracuje hodnosti seržanta, se rozhodl opustit místnost dřív, než ho někdo vyhodí.</p>
<p>„Já půjdu a dohlédnu na… hm, na to… na věci, na které je třeba dohlédnout, ano?” řekl a otevřel a zavřel dveře tak rychle, že málem přiskříply poslední slabiku. Roland se chvilku díval na dveře a pak se otočil.</p>
<p>„Já vím, kde jsem, slečno Bolavá. Vstoupil jsem do šlépějí svého otce a on je mrtev. Už celé roky jsem se staral o celé panství, o celý majetek, ale všechno, co jsem dělal, jsem dělal jeho jménem. Proč zemřel, slečno Bolavá? Nebyl zase tak starý. Myslel jsem, že používáte magii.”</p>
<p>Tonička se podívala na Jantaru, která Rolandovi se zájmem naslouchala. „Nebylo by lepší tohle probrat později?” řekla. „Chtěl jsi, aby ti tví vojáci přivedli tohle děvče, a tady ji máš, zdravou na těle i na duchu. A já jsem ji vílám nedala, jak jsi řekl, byla hostem Nac mac Fíglů, kteří ti více než jednou pomohli. A odešla k nim dobrovolně, ze své svobodné vůle.” Podívala se opatrně Rolandovi do tváře a dodala: „To ty si ale nepamatuješ, že ne?”</p>
<p>Viděla, že si to opravdu nepamatuje, ale že jeho mysl zápasí s pocitem, že je tady každopádně něco, co by si pamatovat <emphasis>měl</emphasis>. Připomněla si, že byl vězněm Královny víl. Zapomnění by mohlo být požehnáním, ale zajímalo by mě, jaké hrůzy se mu objevily v myšlenkách, když mu Vespodhujovi řekli, že ona, Tonička, odvedla jejich dceru k Fíglům. K <emphasis>vílám</emphasis>. Jak bych si mohla představit, co cítil?</p>
<p>Zmírnila o něco tón. „Ty si něco málo o vílách přece jen pamatuješ, že? Doufám, že to není nic špatného, ale taky nic jasně. Spíš jako kdybys to četl v nějaké knize, nebo jako pohádku, již ti někdo vyprávěl, když jsi byl ještě malý. Mám pravdu?”</p>
<p>Vrhl na ni zamračený pohled, ale polknuté slovo, které zadusil na rtech, jí řeklo, že měla pravdu.</p>
<p>„Oni tomu říkají poslední dar,” pokračovala. „Je to součást konejšení. Přichází to na řadu tehdy, kdy je pro každého lepší, když zapomeneš věci, které byly příliš strašné, ale také ty, které byly neobyčejně úžasné. Říkám vám to, <emphasis>můj pane</emphasis>, protože Roland tam někde pořád ještě je. Ale zítra ráno zapomeneš dokonce i to, co ti říkám teď. Nevím, proč to tak funguje, ale je tomu tak skoro u všech lidí.”</p>
<p>„Odvedla jsi dítě od rodičů! Přišli za mnou hned potom, co jsem dnes ráno dorazil domů! Dnes ráno za mnou přišli snad <emphasis>všichni</emphasis>! Zabila jsi mého otce? Ukradla jsi mu peníze? Pokusila ses udusit starého Vespodhuje? Sešlehala jsi ho kopřivami? Nasadila jsi mu do domu démony? Sám nevěřím, že jsem ti položil tuhle otázku, ale jak se zdá, tak paní Vespodhujová si to myslí! Já osobně nevím, co si mám myslet, zvlášť když si s mými myšlenkami může zahrávat nějaká víla. Chápeš mě?”</p>
<p>Zatímco se Tonička pokoušela dát dohromady nějakou srozumitelnou odpověď, svezl se do prastaré židle za velkým psacím stolem a ztěžka si povzdechl.</p>
<p>„Řekli mi, že jsi stála nad otcem s pohrabáčem v ruce a vymáhala jsi na něm peníze,” řekl po chvilce smutně.</p>
<p>„To je lež!”</p>
<p>„A kdyby to lež nebyla, přiznala by ses?”</p>
<p>„Ne! Protože nikdy žádné <emphasis>kdyby</emphasis> neexistovalo a nikdy existovat nemohlo! Nikdy bych nic takového neudělala! No dobře, pravda je, že jsem nad ním stála…”</p>
<p>„No prosím! Ahá!”</p>
<p>„Nezkoušej na mě žádné to svoje ahá, Rolande! Toho se vůbec neodvažuj! Podívej, já vím, že ti o mně lidé vykládají různé věci, ale není to pravda!”</p>
<p>„Ale právě teď jsi připustila, že jsi nad ním stála, je to tak?”</p>
<p>„Je to prostě tak, že chtěl vidět, jak mám čisté ruce!” Zalitovala toho už v okamžiku, kdy to řekla. Byla to pravda, ale copak na tom záleželo? <emphasis>Neznělo</emphasis> to jako pravda. „Podívej, je mi jasné, že -”</p>
<p>„A neukradla jsi tam váček peněz?”</p>
<p>„Ne!”</p>
<p>„A o žádném váčku peněz nic nevíš?”</p>
<p>„Ale ano, tvůj otec mě požádal, abych jeden z nich vytáhla z kovové truhlice. Chtěl -“</p>
<p>Roland ji přerušil. „A kde jsou ty peníze <emphasis>teď</emphasis>?” Jeho hlas zněl nevýrazně a lhostejně.</p>
<p>„Nemám nejmenší tušení,” odpověděla Tonička. A když znovu otevřel ústa, vykřikla: „Ne! Teď budeš poslouchat ty mě, rozumíš? Sedni si a poslouchej! Navštěvovala jsem tvého otce skoro dva roky. Měla jsem starého pána ráda a nikdy bych neudělala nic, co by mu ublížilo… ani tobě ne. Zemřel, když přišel jeho přirozený čas. Když přijde tenhle okamžik, už se opravdu nedá nic dělat.”</p>
<p>„Tak k čemu je pak magie?”</p>
<p>Tonička zavrtěla hlavou. „Ta magie, jak tomu ty říkáš, zaháněla bolest, a ať tě ani nenapadne si myslet, že je to jen tak! Viděla jsem umírat řadu lidí, a tak ti můžu říct, že tvůj otec měl hezkou smrt, a když umíral, vzpomínal na šťastné dny.”</p>
<p>Rolandovi stékaly po tvářích slzy a ona cítila jeho zlost nad tím, že ho takhle vidí, jako kdyby z něj ty slzy dělaly menšího muže a menšího barona.</p>
<p>Slyšela, jak mumlá: „A můžeš mě zbavit tohohle utrpení?”</p>
<p>„Bohužel,” odpověděla tiše. „Tak se mě ptá každý. Ale já bych to neudělala, i kdybych věděla jak. <emphasis>To utrpení je tvé</emphasis>. Bolest a utrpení mohou odplavit jen slzy a čas, a právě k tomu jsou.”</p>
<p>Vstala a vzala Jantaru za ruku. Dívka barona upřeně pozorovala.</p>
<p>„Vezmu teď Jantaru s sebou domů,” řekla, „a ty vypadáš tak, že se určitě potřebuješ pořádně vyspat.”</p>
<p>Žádná odpověď. Seděl za stolem a upíral oči na papíry před sebou, jako kdyby jimi byl hypnotizován. Ta zatracená sestra, pomyslela si Tonička. Měla jsem vědět, že bude dělat potíže. Jed se dostává tam, kde je jed vítán, a v případě slečny Zfintilá bude vítán jásajícími davy a možná i malou dechovkou. Ano, je jisté, že sestra by ráda pozvala Úskočného muže dovnitř. Ona byla přesně ten druh člověka, který by ho nejen pozval dovnitř, ale dal mu i moc, závistivou moc, žárlivou moc, nadutou moc. Ale já přece neudělala nic špatného, pomyslela si Tonička. Nebo přece? Vidím svůj život jen zevnitř a řekla bych, že uvnitř vlastně nikdo neudělá nic opravdu špatného. Oh, zatraceně! Každý jde se svými problémy za čarodějkou! Jenže nemůžu Úskočného muže obviňovat ze všeho, co řekli lidé. Přála bych si, aby tady byl ještě někdo - někdo jiný než Žanina -, s kým bych si mohla promluvit a kdo by si nevšímal toho, že mám na hlavě špičatý klobouk. Co mám dělat teď? No, správně, co teď budete dělat, slečno Bolavá? Copak byste mi radila, slečno Bolavá, která jste tak dobrá, když rozhodujete za jiné lidi? No, tak především bych vám radila, abyste se pořádně vyspala. Dnes v noci jste moc dobře nespala, už proto, že paní Proustová je šampionkou v chrápání, a navíc se od té doby přihodila celá řada věcí. Kromě toho si už ani nepamatuju, kdy jste měla naposled několik pravidelných jídel po sobě, a možná bych vás mohla upozornit i na to, že mluvíte sama se sebou?</p>
<p>Podívala se na Rolanda, který s nepřítomným pohledem seděl zhrouceně v křesílku. „Povídám, že teď odvedu Jantaru s sebou domů,” zopakovala.</p>
<p>Roland pokrčil rameny. „No, tak v tom vám můžu těžko zabránit, co?” odpověděl jízlivě. „Vy <emphasis>jste</emphasis> čarodějka.”</p>
<p>Toniččina matka bez nejmenších výčitek Jantaře ustlala a Tonička se ke spánku uložila do své vlastní postele na druhé straně velké ložnice.</p>
<p>Probudila se v ohni. Celou místnost naplnily plameny, plápolaly oranžově, žlutě a rudě, ale hořely tiše a spořádaně jako v kuchyňském sporáku. Kolem nebyl žádný kouř, a přestože bylo v pokoji teplo, doopravdy nic nehořelo. Jako by tady oheň nebyl pracovně, ale zaskočil jen tak na přátelskou návštěvu. Plameny ohně tiše šuměly.</p>
<p>Okouzlená Tonička natáhla prst k ohni a nabrala malý plamínek, neškodný jako ptáče. Měla dojem, že plamínek chladne, ale opatrně do něj foukla, a on znovu vesele povyskočil.</p>
<p>Tonička vstala ze své hořící postele, a jestli to byl opravdu sen, pak odváděl skvělou práci zvlášť ve směru ozvučení, protože její postel vydávala přesně tytéž zvuky - skřípot, vrzání a cinkání - jako obvykle. Jantara mírumilovně spala pod ohnivou pokrývkou na druhé posteli. Jak ji Tonička pozorovala, dívka se ve spánku obrátila a plameny se pohnuly s ní.</p>
<p>Být čarodějkou znamená, že nezačnete pobíhat kolem a křičet jen proto, že vám zrovna hoří postel. A navíc to byl neobyčejný oheň, jak se zdálo, oheň, který nikomu neubližuje. Takže to jsou plameny, které mám ve vlastní hlavě, pomyslela si. Oheň, který neubližuje. <emphasis>Zaječice vběhla do ohně</emphasis>… Někdo se mi pokouší něco sdělit.</p>
<p>Pak plameny bez nejmenšího zvuku zhasly. Za oknem se něco téměř postřehnutelně mihlo a Tonička si povzdechla. Fíglové se nikdy nevzdávají. Už od doby, kdy jí bylo pouhých devět let, věděla, že ji v noci pozorují a hlídají. Dělali to dodnes, a to byl důvod, proč se koupala v sedací vaně a za závěsem. S největší pravděpodobností neměla nic, na co by byli Nac mac Fíglové zvědaví, ale cítila se lépe.</p>
<p><emphasis>Zaječice vběhla do ohně</emphasis>… To opravdu znělo jako nějaká zpráva, poselství, které musí rozluštit, ale od koho? Možná od nějaké tajemné čarodějky, která ji pozoruje? Znamení byla v pořádku, ale někdy by dost pomohlo, kdyby místo toho lidé svou zprávu napsali! Na druhé straně se obvykle nevyplácelo ignorovat ty zvláštní události a náhody, nevšímat si kratičkých záblesků vzpomínek a malých předtuch. Dost často to totiž byla nějaká jiná součást vašeho mozku, která se vám ze všech sil snažila doručit zprávu, kterou jste nevnímali, protože jste byli příliš zaměstnaní. Ale venku už byl bílý den a tajemné hádanky mohly počkat. Některé jiné věci ne. Vydala se k hradu.</p>
<p>„Můj táta mě zmlátil, že?” řekla Jantara docela klidným hlasem, když vykročily k šedým věžím. „Moje dítě umřelo?”</p>
<p>„Ano.”</p>
<p>„Oh,” řekla Jantara tímtéž nevýrazným hlasem.</p>
<p>„Ano,” opakovala Tonička. „Je mi to líto.”</p>
<p>„Já si to tak trochu pamatuju, ale ne přesně,” pokračovala Jantara. „Je to všechno takové… rozmazané.”</p>
<p>„To je díky konejšení. Žanina ti pomáhala.”</p>
<p>„Tomu rozumím,” odpověděla Jantara.</p>
<p>„Opravdu?” podívala se na ni Tonička.</p>
<p>„Jasně,” přikývla Jantara. „A co otec? Bude kvůli tomu mít nějaké nepříjemnosti?”</p>
<p>Měl by, kdybych řekla, v jakém stavu jsem tě našla, pomyslela si Tonička. Na to už by ženy dohlédly. Vesničtí lidé měli poměrně silné sklony k tvrdému trestání chlapců, kteří byli prakticky bráni jako výlupci všeho uličnictví a potřebovali zkrotit, ale zbít takhle tvrdě děvče? To je špatné. „Řekni mi něco o tom tvém mládenci,” řekla místo toho nahlas. „On je krejčí, že?”</p>
<p>Jantara se rozzářila, a když se Jantara takhle usmála, dokázala rozsvítit celý svět. „No ano! Jeho dědeček ho moc naučil, než zemřel. Můj Vilém umí z látky vykouzlit prakticky všechno, to vám povídám. Každý tady v okolí říká, že by měl jít do učení a že by byl za pár let sám mistrem.” Pokrčila rameny. „Bohužel, jak víte, mistři chtějí za to, že někoho naučí, co sami umí, platit, a jeho matka nikdy nesežene dost peněz, aby mu zaplatila výuční list. Jenže můj Vilém má úžasně šikovné prsty, a tak pomáhá matce šít korzety a nádherné svatební šaty. To znamená, že pracuje se saténem a tak,” dodávalo děvče pyšně. „A Vilémovu matku teď všichni chválí za to, jak jemné a přesné má stehy!” Jantara doslova zářila pýchou nad šikovností svého milého. Tonička se podívala do té tváře, na níž byly navzdory keldině konejšení pořád ještě vidět podlitiny a škrábance.</p>
<p>Takže její přítel je krejčí, pomyslela si. Pro svalnatého a tvrdého mužského, jako je pan Vespodhuj, krejčí, se svými měkkými prsty a prací uvnitř pod střechou, vůbec nebyl mužským. A jestli dokonce šil šaty ženským, pak ostuda, kterou nezdárná dcera dělala nešťastné malé rodině, byla tím větší.</p>
<p>„Co chceš dělat teď, Jantaro?” zeptala se.</p>
<p>„Chtěla bych vidět mámu,” odpověděla dívka bez rozmýšlení.</p>
<p>„Ale co když potkáš otce?”</p>
<p>Jantara se k ní otočila. „Pak pochopím, jestli… prosím, nedělejte mu nic ošklivého, jako třeba že byste ho proměnila v prase nebo tak.”</p>
<p>No, možná že by mu den v prasečí kůži vylepšil způsoby, pomyslela si Tonička. Ale ve způsobu, jakým Jantara řekla „Pak pochopím”, bylo něco z keldy. Zářící světélko v temném světě.</p><empty-line /><p> Tonička nikdy neviděla brány hradu zavřené, jen v noci. Ve dne hradní síně fungovaly jako něco mezi vesnickou radnicí a trhem, kde si postavil svůj stánek stejně tak kovář, jako truhlář, kde si hrály děti, když pršelo, a když už je o tom řeč, kde se dočasně skladovalo seno a obilí, když se náhodou urodilo a stodoly nestačily. Ani v největším domku ve vsi nebylo moc místa, když jste chtěli chvilku klidu a pohody, nebo potřebovali někoho, s kým byste si mohli promluvit, tak jste šli do hradu. Vždycky to fungovalo.</p>
<p>Touhle dobou už se sice vytratil šok z návratu nového barona, ale když Tonička dorazila, bylo tam pořád ještě rušno a celé místo bzučelo všemožnou činností. Všechno však bylo tlumené a tiché a lidé toho mnoho nenamluvili. Důvodem možná byla vévodkyně, Rolandova budoucí tchyně, která se procházela Velkou síní a tu a tam strkala do lidí svou hůlkou. Když to Tonička zahlédla poprvé, nevěřila, ale pak se to stalo zas - lesklá černá hůlka se stříbrným knoflíkem na konci, kterou stará vévodkyně strčila do služebné, nesoucí košík prádla. Teprve v téhle chvíli si Tonička všimla i budoucí nevěsty, která se pomalu loudala za svou matkou jako někdo, kdo by se cítil příliš trapně, kdyby se měl přiblížit zbytečně blízko k někomu, kdo strká do lidí holí.</p>
<p>Tonička se právě chystala protestovat, ale pak se rozhlédla kolem, a najednou pocítila zvědavost. Ustoupila o několik kroků a nechala se zmizet. Byl to samozřejmě trik, ale ona ho ovládala opravdu dokonale. Nebyla to neviditelnost, lidé si vás prostě nevšimli. A takhle se nepozorovaně mohla přiblížit k té podivné dvojici a vyslechnout jejich rozhovor, přesněji poslechnout si, co matka říká a dcera poslouchá.</p>
<p>Vévodkyně si stěžovala. „Nechávají to tady propadnout zkáze, pomalu se to tady rozpadá. Vážně, potřebuje to tady důkladnou reorganizaci a tvrdou ruku! Na místě, jako je tohle, si nemůžeš dovolit žádnou benevolenci! Důslednost! Ve všem důslednost! Nebesa vědí, co si ta rodina myslí, že dělá!”</p>
<p>Svou řeč zdůraznila úderem hůlky, která dopadla na záda další služebné nesoucí těžký koš s prádlem, která pospíchala, ale pro vévodkyni zřejmě ne dost.</p>
<p>„Ve svých povinnostech musíš být důsledná a kontrolovat, aby i oni byli důslední ve svých,” pokračovala vévodkyně a s nasupeným výrazem přehlížela síň, aby našla další cíl. „Ta liknavost musí přestat. Rozumíš? Chápeš to? Učí se. Musíš být neustále ve střehu a nikdy nepovolit, neustále stíhat ledabylost a lajdáctví jak v práci, tak v chování! Nesmíš strpět žádné nevhodné familiárnosti! A to, samozřejmě, zahrnuje i úsměvy! Možná si pomyslíš: Oh, co by mohlo být špatného na šťastném úsměvu? Jenže nevinný úsměv se může snadno změnit ve vědoucí úsměšek a naznačovat, že ty a oni se bavíte stejným žertem, že máte něco společného. Posloucháš, co ti říkám?”</p>
<p>Tonička byla opravdu překvapená. Vévodkyně zcela bez pomoci dokázala něco, o čem si Tonička myslela, že je nemožné. Najednou si totiž uvědomila, že je jí budoucí nevěsty, která teď stála před svou matkou jako peskované děcko, líto.</p>
<p>Koníčkem budoucí nevěsty a možná dokonce jedinou činností jejího života bylo malování akvarelů, a i když se Tonička proti všem svým instinktům snažila být k té dívce tolerantní a velkorysá, nedalo se popřít, že to děvče samo <emphasis>vypadá</emphasis> jako kresba vodovými barvami. Přesněji, ona nejenže vypadala jako kresba vodovou barvou, ale navíc jako kresba, již vytvořil někdo, kdo neměl dost barvy, ale zato nadbytek vody, takže budoucí nevěsta byla jednak vybledle bezbarvá, za druhé působila zmoklým, dosti vlhkým dojmem. Mohli bychom i dodat, že byla tak drobná a nenápadná, že kdyby za bouřky vyšla ven, mohla by se zlomit. Neviditelná Tonička pocítila slabý, ale opravdu <emphasis>velmi slabý</emphasis> záchvěv viny a přestala si vymýšlet další ošklivé věci, které by potěšily její představivost. A navíc se v ní začal probouzet soucit, čert aby ho vzal.</p>
<p>„Tak, Kalendárie, a teď přednes tu krátkou poému, kterou jsem tě naučila,” řekla vévodkyně.</p>
<p>Budoucí nevěsta se nejen červenala, ale jako by se rozpaky a studem začala zmenšovat. Rozhlížela se kolem sebe jako myška, již někdo položil do středu rozlehlé podlahy, a ona teď neví, kterým směrem se má dát na útěk.</p>
<p>„<emphasis>Když</emphasis>,” napovídala jí matka netrpělivě a strčila do ní hůlkou.</p>
<p>„<emphasis>Když</emphasis>, vypravila ze sebe dívka, „<emphasis>když… uchopíš kopřivu jen lehce, pak ze všech sil tě jistě popálí, však když ji sevřeš rozhodně a pevně, zůstane příjemná jak hedvábí. Tak stejně je to s lidskou povahou, buď na ně mírná, a začnou se bouřit, ale když budeš rozhodná a pevná, vděčně budou ti sloužit</emphasis>.”</p>
<p>Když slabý navlhlý hlásek umlkl, uvědomila si Tonička, že je jinak v celé Velké síni naprosté ticho a všichni zírají na vévodkyni a její dceru. Skoro doufala, že by se někdo mohl zapomenout natolik, že by začal tleskat, i když to by asi znamenalo, že nastal konec světa. Budoucí nevěsta se ale místo toho rozhlédla po okruhu užasle otevřených úst, rozvzlykala se a dala se na útěk tak rychle, jak jí její velmi drahé, a právě tak nepraktické boty dovolily. Tonička slyšela, jak divoce klapou celou cestu nahoru po schodech, až jejich klapot ukončilo prásknutí dveří.</p>
<p>Tonička pomalu odešla, podobná stínu pohybujícímu se vzduchem, kterého si nikdo nevšímal. Pak potřásla hlavou. Proč to udělal? Proč, pro všechno na světě, to Roland udělal? Roland si mohl vzít kohokoliv! Ne třeba Toničku, samozřejmě, ale proč si vybral tuhle - dobrá, Tonička nechtěla být nepříjemná - vyhublou dívku?</p>
<p>Její otec byl vévoda, její matka vévodkyně a ona sama byla vévodě. Ne však vé-vodě-labuť, ale spíše kachna-ne-vé-vodě - dobře, člověk mohl být sebevlídnější - ale ona vážně měla sklony chodit jako kachna. Ne, ona tak chodila! Když se člověk díval pozorně, viděl, jak si zakopává nohou o nohu.</p>
<p>Když se člověk o tyhle věci zajímal, pak zjistil, že ta příšerná matka a její ufňukaná dcera měly vyšší postavení, byly <emphasis>urozenější</emphasis> než Roland. Mohly ho zcela oficiálně zastrašovat a týrat!</p>
<p>Starý baron, to bylo něco úplně jiného! Samozřejmě, i on měl rád, když se mu děti ukláněly, chlapci dělali malé poklony a dívenky pukrlátko ve chvíli, kdy ho potkali na ulici, ale znal každého jménem a u většiny i data jejich narozenin a vždycky byl slušný. Tonička si pamatovala, jak se u ní jednou zastavil a řekl: „Byla byste tak laskavá a zeptala se svého otce, jestli by mě mohl navštívit, prosím?” Na muže jeho postavení a moci to byla velmi laskavá věta.</p>
<p>Matka s otcem se někdy o baronovi dohadovali, to když si mysleli, že malá Tonička leží v pohodlí své postele. Přes symfonii postelových per často slyšela, skoro, ale ne úplně přesně, jak se dohadují. Otec říkal věci jako: „Je od tebe hezké, že říkáš, jak je velkorysý a bůhvíco, ale neříkej mi, že jeho předkové nepřišli k penězům tak, že je vyždímali z obyčejných chudáků!” A matka mu odpověděla něco jako: „Nikdy jsem neviděla, že by cokoliv ždímal! A vůbec, to bylo za starých časů. Potřebujeme někoho, kdo by nás chránil! To dá rozum!” Ale její otec se nedal a přišel s něčím jako: „Aby nás chránil před kým? Před jiným chlapem s mečem? Řekl bych, že to bychom dokázali i sami!”</p>
<p>A zhruba někde v těchto místech rozhovor ustal, protože její rodiče do sebe byli pořád ještě zamilovaní, takovým tím klidným, pohodlným způsobem, a ani jeden z nich na tom nechtěl nic měnit.</p>
<p>Když se teď Tonička dívala dlouhou síní, napadlo ji najednou, že chudáky není třeba ždímat, že je stačí naučit, jak se mají ždímat sami.</p>
<p>Ze šoku, který jí ta myšlenka způsobila, se jí zatočila hlava, ale zůstala jí v hlavě. Všichni strážní byli místní mládenci, nebo se oženili s místními děvčaty, a bylo by zajímavé zjistit, co by se stalo, kdyby se všichni ve vsi dali dohromady a řekli novému baronovi: „Podívejte, my vás tady necháme bydlet, můžete dokonce spát ve velké ložnici a samozřejmě dostanete všechna jídla a občas vám tady i někdo utře prach, ale kromě toho je tahle zem naše, jasné?” Fungovalo by to?</p>
<p>Asi ne. Ale vzpomněla si, že požádala otce, aby dal vyčistit starou kamennou stodolu. To bude začátek. Měla se starou stodolou své plány.</p>
<p>„A ty tam! Ano! Ty tam v těch stínech! Ty si tam snad lelkuješ?”</p>
<p>Tentokrát už si dala pozor. To, jak se zamyslela, způsobilo, že se dostatečně nesoustředila na svůj trik „teď mě nevidíte”. Vystoupila ze stínů a špičatý klobouk už nebyl jen stínem. Vévodkyně na něj upřela pohled.</p>
<p>Bylo na Toničce, aby prolomila ledy, i když byly tak silné, že na to bylo zapotřebí sekery. Řekla zdvořile: „Nevím, jak se lelkuje, madam, ale udělám v tom směru, co budu moci.”</p>
<p><emphasis>„Cože? Cože? Jak jste mi to řekla?”</emphasis></p>
<p>Lidé ve Velké síni se učili rychle, a teď dělali, co mohli, aby zmizeli vévodkyni z očí, protože hlas budoucí tchyně zněl jako bouřkové varování a nikdo nechtěl být za bouře venku na ráně.</p>
<p>Toničky se najednou zmocnil vztek. Neudělala vůbec nic špatného a nezasloužila si, aby na ni někdo takhle křičel. Řekla: „Omlouvám se, madam, ale podle mého přesvědčení jsem vám nijak neřekla.”</p>
<p>To samozřejmě věcem nijak nepomohlo. Vévodkyni se zúžily oči. „Ale vždyť já vás znám. Ta čarodějka - ta čarodějnická holka, která nás s bůhvíjak nečistými úmysly sledovala do města, že? Hm, tam, odkud pocházím já, víme o čarodějnicích své! Pletou se do kdečeho, rozsévají pochybnosti, vyvolávají nespokojenost, nemají špetku slušnosti a jsou to šarlatánky, kterým jde jen o peníze!”</p>
<p>Vévodkyně se narovnala v plné výšce a podívala se na Toničku pohledem, který jako by naznačoval, že právě dosáhla rozhodujícího vítězství. Poklepala svou hůlkou na zem.</p>
<p>Tonička neřekla nic, ale neříci nic bylo velmi těžké. Cítila služebnictvo ukryté za závěsy a sloupy nebo opatrně vyhlížející ze dveří. Ta žena se samolibě a nadutě usmívala a bylo třeba, aby ji toho úsměvu někdo zbavil. Kdyby už nic jiného, tak to Tonička dlužila všem čarodějkám, bylo třeba ukázat světu, že s čarodějkou takhle nikdo zacházet nemůže a nesmí. Na druhé straně, když Tonička řekne, co si myslí, vezmou to sloužící za své. To znamená, že to vyžaduje opatrné vyjadřování. Jenže na opatrné vyjadřování nakonec nedošlo, protože se ta stará škatule nakonec ošklivě ušklíbla a zahlaholila: „No tak co, maličká? Neproměníš mě v nějakou odpornou havěť?”</p>
<p>Tonička se snažila. Opravdu se snažila. Ale jsou chvíle, kdy vám věci tak nějak přerostou přes hlavu. Zhluboka se nadechla.</p>
<p>„Myslím, že bych se tím zbytečně unavovala, madam, protože vy v tom směru sama děláte, co je ve vašich silách.” Bezdeché ticho, které se najednou v síni rozhostilo, bylo tu a tam mírně kořeněno tlumenými zvuky, které mohou vzniknout v okamžiku, kdy si strážný, ukrytý za sloupem, cpe do úst vlastní pěst, aby se jeho šokovaný smích nerozezněl naplno, nebo kdy se služebná za závěsem snaží o něco podobného. Co ale zůstalo Toničce v paměti, bylo slabé klapnutí dveří někde nahoře. Byla to Kalendária? Slyšela to? No, na tom vlastně nezáleží, protože vévodkyně se teď přesladce usmívala, protože si byla jistá, že má Toničku v hrsti.</p>
<p>Tonička se neměla vzepřít těm hloupým urážkám, bez ohledu na to, kdo všechno je poslouchal. Teď si ta ženská dopřeje zlomyslného potěšení udělat Toničce nepříjemnosti a nejen jí, ale všem jejím blízkým, a nejspíše i každému, koho Tonička znala.</p>
<p>Tonička cítila, jak jí po zádech stéká chladný pot. Ještě nikdy předtím se takhle necítila - dokonce ani se Zimodějem ne, ani ve chvílích, kdy měla Anagrama Vydřiduchová špatný den a byla nepříjemná, dokonce ani s Královnou vil ne, a ta dokázala být opravdu zlá. Vévodkyně je všechny překonala, měla tyranskou povahu toho typu, že dokázala zahnat svou oběť do kouta a přinutit ji k obraně, která pak pro ni byla víc než dostatečným důvodem pro další, ještě ošklivější tyranizovaní. A nejen to. Do své promyšlené odplaty zahrnula i všechny nevinné přihlížející, kterým pak naznačila, že své trápení mají přičíst na vrub hlavní oběti.</p>
<p>Vévodkyně se rozhlédla šerou síní. „Je tady někde stráž?” Pak se zlomyslnou trpělivostí čekala. „Já <emphasis>vím</emphasis>, že tady <emphasis>někde</emphasis> nějaký strážný je.”</p>
<p>Ozval se zvuk váhavých kroků a ze stínů vyšel Přestůň, nováček mezi strážnými, a velmi nervózně se vydal k Toničce a vévodkyni. Samozřejmě to musel být Přestůň, pomyslela si Tonička, ostatní strážní byli příliš zkušení, než aby vylezli a dostalo se jim pak více než štědré dávky vévodkyniny zloby. Na tváři se mu držel nervózní úsměv, což ovšem nebyla dobrá věc, když měl jednat s osobou, jako byla vévodkyně. Měl ovšem alespoň tolik rozumu, že když k vévodkyni došel, tak jí zasalutoval, a podle měřítek lidí, kterým nikdy nikdo neřekl, jak mají správně salutovat, a navíc salutovali jen velmi výjimečně, to bylo dobré zasalutování.</p>
<p>Vévodkyně zamrkala. „Čemu se to smějete, mladíku?”</p>
<p>Přestůň se nad otázkou na okamžik vážně zamyslel a pak odpověděl: „Slunce svítí, madam, a já jsem šťastný, že jsem se stal strážným.”</p>
<p>„Tak na mě se usmívat nebudete, mladíku. Úsměvy vedou k důvěrnostem a něco takového nehodlám tolerovat za žádnou cenu. Kde je baron?”</p>
<p>Přestůň přešlápl z nohy na nohu. „Je dole v kryptě, madam, šel tam uctít památku svého otce.”</p>
<p>„A nebudete mi říkat madam! Slovem madam můžete oslovovat vdovy po kupcích. Vy mi nebudete říkat ani lady, což je titul pro ženy rytířů a podobných nýmandů! Jsem vévodkyně, proto mě musíte oslovovat vaše milosti. Rozumíte?”</p>
<p>„Ano…, mm… vaše milosti!” Přestůň v sebeobraně znovu zasalutoval.</p>
<p>Jak se zdálo, byla vévodkyně na okamžik spokojená, ale ta chvilka rozhodně patřila k těm kratším.</p>
<p>„Dobrá tedy. A teď seberete tuhle… kreaturu,” - mávla rukou ledabyle směrem k Toničce - „a zamknete ji v hladomorně. Rozumíte mi?”</p>
<p>Přestůň, ochromený šokem, se pohledem obrátil k Toničce o pomoc. Mrkla na něj, hlavně proto, aby ho povzbudila. Přestůň se pak obrátil nazpět k vévodkyni: „Zavřít <emphasis>ji</emphasis> do hladomorny?”</p>
<p>Vévodkyně se na něj zamračila: „Snad jsem to řekla jasně, ne?”</p>
<p>Přestůň se poškrabal za uchem. „Jste si jistá?” řekl. „To by znamenalo vyhnat kozy!”</p>
<p>„Mladíku, mě vůbec nezajímá, co uděláte s kozami! <emphasis>Přikazuji</emphasis> vám okamžitě uvěznit tuhle čarodějku! Tak se do toho dejte, nebo dohlédnu, abyste přišel o místo.”</p>
<p>Přestůň už na Toničku udělal dojem svými argumenty, ale teď si vysloužil medaili. „To nemůžu udělat,” potřásl hlavou, „kvůli tomu knězi, co dal to skoro políbení. Seržant mi o tom všechno řekl. Abbé… co skoro líbal. Skoro! Ale neudělal to! To znamená, že nemůžete někoho jen tak zavřít, když neporušil zákony. Abbé a skoro pusa. Všechno je to zapsané v zákonech. Abbé a skoro pusa,” opakoval snaživě. <emphasis>(Pozn. překl.: Nevíte, co je habeas corpus? A víte, co je Slovník cizích slov?)</emphasis></p>
<p>Jeho odpor, jak se zdálo, postrčil vévodkyni za hranice zuřivosti do oblasti jakési fascinované hrůzy. Tenhle mladík s uhrovitou tváří a ve špatně padnoucí zbroji jí odporoval s pomocí nějakých hloupých slov. Něco takového se ještě nikdy předtím nestalo. Jako kdyby zjistila, že žáby umí mluvit. To sice může být úžasné a kdoví co, ale dříve či později musí být ta mluvící žába rozšlápnuta.</p>
<p>„Vy teď odevzdáte svou zbroj a hned potom opustíte hrad, rozumíte? Máte vyhazov. Přišel jste o místo a já se osobně zasadím o to, abyste už nikdy nikde jako voják nebo strážný neobstál, mladíku!”</p>
<p>Přestůň zavrtěl hlavou: „Takhle se to udělat nedá, vaše lady milosti. Kvůli abbému a skoro puse. Seržant mi jasně řekl: Přestůni, drž se abbého a skoro pusy. To je tvůj nejlepší přítel. Na tom si můžeš trvat, na abbém a skoro puse.”</p>
<p>Vévodkyně obrátila pohled k Toničce a zdálo se, že Toniččino mlčení ji popouzí víc než cokoliv, co by byla Tonička řekla. Právě z toho důvodu se Tonička jen usmála a mlčela dál v naději, že by mohla vévodkyně třeba puknout. Místo toho se budoucí tchyně obrátila nazpět k Přestůňovi.</p>
<p>„Jak se opovažuješ mi takhle odmlouvat, ty ničemo?” Pozvedla lesklou hůlku se stříbrným knoflíkem na konci. Ale najednou jako by se nedokázala pohnout.</p>
<p>„Neuhodíte ho, madam,” ozvala se Tonička klidným hlasem. „Postarám se, že než ho uhodíte, praskne vám ruka. V tomhle hradu lidi nebijeme.”</p>
<p>Vévodkyně zavrčela a pokusila se zalomcovat hůlkou, ale jak se zdálo, ani hůlka, ani ruka se nechtěly pohnout.</p>
<p>„Za chviličku ta hůlka povolí,” oznámila jí Tonička. „Jestli se s ní ještě jednou kohokoliv pokusíte uhodit, zlomím vám ji. Prosím, pochopte, že to není varování - je to proroctví.”</p>
<p>Vévodkyně na ni vrhala ošklivé pohledy, ale musela v její tváři zahlédnout něco, co začalo dělat starosti i její odhodlané hlouposti. Pustila hůlku, a ta padla na zem. „Tímhle to ještě neskončilo. Ještě o mně uslyšíš, ty malá čarodějnice!”</p>
<p>„Jen čarodějko, madam. Jen čarodějko,” řekla Tonička, když vévodkyně rychlým krokem, ale s pyšným výrazem, spěšně opustila Velkou síň.</p>
<p>„Budeme z toho mít malér?” zeptal se Přestůň tiše.</p>
<p>Tonička mírně pokrčila rameny. „Dohlédnu na to, abys ty žádný neměl,” řekla. A pomyslela si: A právě tak seržant. To už zařídím. Pak se rozhlédla Velkou síní a pozorovala, jak se tváře přihlížejících sloužících rychle odvrací, jako kdyby měli strach. Vždyť tady nešlo o žádnou magii. Prostě jsem si jen stála na svém. Musíte si stát na svém, protože je to vaše.</p>
<p>„Napadlo mě,” ozval se Přestůň, „jestli byste ji třeba nemohla proměnit ve švába a zašlápnout. Slyšel jsem, že to čarodějky dokážou,” dodával hlasem plným naděje.</p>
<p>„Víš, neříkám, že je to nemožné,” odpověděla mu Tonička, „ale myslím, že něco takového čarodějku dělat neuvidíš. Kromě toho pak vznikají jisté praktické problémy.”</p>
<p>Přestůň zklamaně přikývl. „No ano,” souhlasil nerad. „Jednak rozdílná tělesná hmotnost, což by znamenalo, že byste skončila s jedním obrovským švábem velikosti člověka, který by se pravděpodobně zbortil svou vlastní vahou, nebo s několika tucty, možná stovkami švábů ve tvaru člověka. Jenže další háček by tady mohl být v tom, že jejich mozek by pravděpodobně dobře nefungoval, i když, samozřejmě, kdybyste měla ta správná zaklínadla, mohla byste všechny ty kousky, které by se nevešly do švábů, začarovat do nějakého velkého kbelíku nebo sudu, takže by je mohli použít, aby se zase změnili na velkého švába, až by je unavilo být malými šváby. Jenže další otázka, která se nabízí, je, co by se stalo, kdyby kolem běžel hladový pes a někdo zapomněl u toho sudu přiklopit víko. To by bylo zlé. Promiňte, řekl jsem něco špatného?”</p>
<p>„Hm, ne,” potřásla hlavou Tonička. „Poslyš, nemyslíš si, že jsi na strážného zbytečně chytrý, Přestůni?”</p>
<p>Přestůň pokrčil rameny. „Víte, všichni kluci si mysleli, že jsem k ničemu,” odpověděl jí vesele. „Mysleli si, že s někým, kdo umí správně vyslovit slovo <emphasis>agrokultura</emphasis>, jistě není něco v pořádku.”</p>
<p>„Ale Přestůni… podívej, já vím, že jsi velmi chytrý a dost erudovaný, abys věděl, co znamená slovo <emphasis>erudovaný</emphasis>. Proč někdy předstíráš, že jsi hloupý, víš, co myslím - doktrína nebo teď abbé a skoro pusa -?”</p>
<p>Přestůň se usmál. „Víte, slečno, já jsem se naneštěstí narodil chytrý a už dávno jsem přišel na to, že chytřejší než být chytrý je nebýt moc chytrý. Člověku to ušetří spoustu problémů.”</p>
<p>Toničce se zdálo, že právě teď by bylo ze všeho nejchytřejší, co nejrychleji zmizet z Velké síně. Ta příšerná ženská přece nemůže nadělat tolik škody, ne? Jenže Roland byl tak divný, choval se, jako kdyby ani nikdy nebyli přátelé, mluvil, jako kdyby věřil všemu ošklivému, co o ní lidé řeknou… Nikdy předtím takový nebyl. Samozřejmě byl smutný, oplakával svého otce, ale přesto vypadal, jako kdyby nebyl… sám sebou. A ta příšerná stará škatule se jistě vypravila za ním, aby ho obtěžovala ve chvíli, kdy se v chladu krypty loučil s otcem, kdy hledal způsob, jak říci slova, na která nebyl nikdy čas, jak nahradit všechno to zbytečné ticho, jak vrátit zpět včerejšek a pevně ho přibít k <emphasis>dnešku</emphasis>.</p>
<p>Dělal to každý. Tonička byla u mnoha smrtelných loží a některá z nich byla skoro šťastná, hlavně ta, na nichž některá z těch hodných, slušných duší mírumilovně odložila váhu všech prožitých let. Byla ovšem i lože tragická, kde se musel Smrť sklonit, aby mohl sklidit, co bylo určeno, nebo… no ano, ta obyčejná - smutná, ale očekávaná, jediné světélko pomrkávající na nebi plném hvězd. A tak přemýšlela a přitom vařila čaj, dodávala lidem útěchu a poslouchala uslzené příběhy o starých dobrých časech od lidí, kterým vždycky zbývala slova, o nichž si byli jisti, že by měla být vyřčena. Ona ale došla k názoru, že neměla být řečena tehdy, ale že měla být vzpomenuta až teď a tady.</p>
<p>„Co si myslíte o slově <emphasis>šaráda</emphasis>?”</p>
<p>Tonička se obrátila k Přestůňovi a její mysl byla ještě plná slov, která lidé nikdy neřekli. „Na co ses to ptal?” řekla a tázavě nakrčila obočí.</p>
<p>„Slovo <emphasis>šaráda</emphasis>,” opakoval Přestůň ochotně. „Když to slovo řeknete, nepřipadá vám jako had s měděnými šupinami, který leží stočený ve spánku?”</p>
<p>Tedy, pomyslela si Tonička, během dne, jako byl ten dnešní, by každý, kdo nebyl čarodějkou, prohlásil něco takového za nesmysl, takže já bych to udělat neměla.</p>
<p>Přestůň byl nejhůře oblečeným strážným v celém hradu, vždycky jím byl ten poslední nováček. Dostal kroužkové kalhoty plné děr, které oproti všemu, co víme o molech, naznačovaly, že se moli dokážou prokousat i ocelí. <emphasis>(Pozn. aut.: Musíme říci, že kroužkové kalhoty jsou vždycky plné děr, ale neměly by být plné děr o průměru patnáct centimetrů.)</emphasis> Pak vyfasoval helmici, která byla nováčkovi bez ohledu na velikost jeho hlavy vždycky velká a působila, že jeho uši vypadaly jako plachty. A nesmíme zapomínat ani na to, že k tomu zdědil hrudní plát s tolika otvory, že by byl pravděpodobně mnohem užitečnější při cezení polévky než jako součást zbroje.</p>
<p>Jeho pohled byl však stále ostražitý, občas natolik, že se lidé kolem něj cítili nejistě. Přestůň se na věci díval. Díval se na ně tak <emphasis>intenzivně</emphasis>, že pak věci musely mít pocit, že jsou celé odívané. Tonička neměla představu, co všechno se mu ukládalo do hlavy, ale jistě už tam měl pěkně přeplněno.</p>
<p>„Hm, musím přiznat, že o slově <emphasis>šaráda</emphasis> jsem takhle nikdy nepřemýšlela,” odpovídala pomalu, „ale souhlasím s tebou, že je v něm něco z kovu a něco třpytu.”</p>
<p>„Mám rád slova,” pokračoval Přestůň. „<emphasis>Odpuštění</emphasis>, nezní to skutečně jako to, co to znamená? Nezní to jako hedvábný kapesníček, který se pomalu snáší k zemi? A co <emphasis>rebarbora</emphasis>? Nezní vám to jako šeptaná spiknutí a temné záhady?… Promiňte, něco není v pořádku?”</p>
<p>„Ano, myslím, že by <emphasis>něco</emphasis> skutečně nemuselo být v pořádku,” přikývla Tonička s pohledem upřeným do Přestůňovy ustarané tváře. <emphasis>Rebarbora</emphasis> bylo její oblíbené slovo a málokdy potkala někoho, kdo by tuhle podivnou rostlinu znal. „Proč ses stal strážným, Přestůni?”</p>
<p>„Nemám moc rád ovce, slečno, a nemám dost síly, aby ze mě byl dobrý oráč, mám příliš velké a neohrabané ruce na krejčího a tak panický strach z utopení, že se neodvážím vyplout na moře. Matka mě naučila číst a psát, i když proti otcově vůli, a protože tím pádem bylo jasné, že nejsem vhodný pro žádné <emphasis>pořádné</emphasis> zaměstnání, sbalil jsem se a chtěl jsem se stát novicem v Omově chrámu. To se mi docela líbilo, naučil jsem se tam spoustu zajímavých slov, ale nakonec mě vyhodili, protože jsem měl spoustu otázek, jako: A to je vážně pravda, nebo jen takové řeči?” Pokrčil rameny. „Musím říct, že být strážným se mi docela líbí.” Zašmátral rukou ve zbroji a vytáhl knihu, která se ukrývala v hlubinách jeho hrudního plátu, kam by se pravděpodobně vešla kromě něj ještě celá menší knihovna, a pokračoval: „Když lidem nelezete na oči, zbývá vám spousta času na čtení, a metafyzika je taky hrozně zajímavá.”</p>
<p>Tonička zamrkala. „Tak teď opravdu nevím, o čem mluvíš, Přestůni,” potřásla hlavou.</p>
<p>„Vážně?” pozvedl mladík obočí. „No, tak například, když mám noční hlídku a někdo přijde k bráně, mám na něj zavolat: Kdo to k bráně přichází, přítel, či nepřítel? A na to je, samozřejmě, jediná správná odpověď, která zní: Ano!”</p>
<p>Toničce chvilku trvalo, než přišla na to, co a jak, a začínala pomalu chápat, jak je možné, že může mít Přestůň potíže vydržet v zaměstnání. Mladík pokračoval: „A šaráda začíná v okamžiku, kdy osoba za branou odpoví: Přítel, protože samozřejmě může lhát. Jenže mládenci, kteří musí v noci mimo hradby, si chytře vytvořili svůj vlastní šibolet jako odpověď na mou otázku, a ten zní: Vytáhni nos z té knihy, Přestůni, a okamžitě nás pusť dovnitř!”</p>
<p>„A <emphasis>šibolet</emphasis> je…?” Ten mládenec byl úžasný. Nestávalo se často, že jste našli někoho, kdo dokázal říkat nesmysly, jako by dávaly dokonalý smysl.</p>
<p>„To je takové kódové slovo, něco jako heslo,” odpovídal Přestůň. „Přesněji řečeno, znamená to slovo, které váš nepřítel nedokáže říci. Tak například v případě vévodkyně by bylo pravděpodobně nejlepší vybrat slovo jako <emphasis>prosím</emphasis>.”</p>
<p>Tonička se pokoušela nesmát. „Ten tvůj mozek tě jednoho dne dostane do nějakého maléru, Přestůni.”</p>
<p>„No, pokud by to bylo pro dobro věci…”</p>
<p>Odněkud ze vzdálené kuchyně se ozval výkřik a jedna z těch mála věcí, které odlišují lidi od zvířat, je, že lidé se vždy rozeběhnou <emphasis>ke</emphasis> křiku, který oznamuje, že je někdo v nebezpečí a potřebuje pomoc, a ne opačným směrem. Tonička na místo dorazila jen o chviličku později než Přestůň, ale ani tak nebyli první. Dvě děvčata uklidňovala paní Člunařovou, kuchařku, která vzlykala na židli, zatímco jí jedna z dívek ovazovala ruku kuchyňskou utěrkou. Z podlahy se pařilo a ležel na ní převrácený velký černý kotel.</p>
<p>„Říkám vám, že tam byly!” podařilo se kuchařce vyrazit ze sebe mezi vzlyky. „Kroutily se tam. Do smrti to nezapomenu! A kopaly a křičely: Maminko! Ty jejich malé obličeje si budu pamatovat, co budu živá!” Znovu začala vzlykat, hlasitými přerývanými vzlyky, které hrozily, že ji udusí. Tonička kývla na nejbližší služebnou, která sebou trhla, jako by ji Tonička uhodila, a pokusila se schovat.</p>
<p>„Poslyšte,” řekla Tonička, „mohl by mi někdo říci, co - Co to děláš s tím kbelíkem?” To platilo další služebné, která táhla ze sklepa těžký kbelík a při Toniččině otázce přispěla ke všeobecnému zmatku tím, že kbelík upustila. Po podlaze se rozsypaly kousky ledu. Tonička se zhluboka nadechla. „Dámy, na opařeninu se nedává led, i když to vypadá logicky. Uvařte a ochlaďte nějaký čaj - nesmí být studený, ale vlažný - a máčejte jí v něm tu ruku alespoň čtvrt hodiny. Rozuměli jste mi všichni? Dobrá. A teď - <emphasis>co se tady stalo</emphasis>?”</p>
<p>„Byl plný žab!” vykřikla kuchařka. „Původně to byl pudink a já ho dala vařit, ale když jsem pak kotel odkryla, byl plný malých žabiček a všechny volaly svou maminku! Řekla jsem to každému, říkala jsem to všem! Svatba a pohřeb z jednoho a téhož domu, to přivolává smůlu, to říkám já. Je to čarodějnictví, určitě je to magie!” Pak žena zalapala po dechu a rychle si zakryla ústa rukou.</p>
<p>Tonička zachovávala klidnou tvář. Podívala se na převrácený kotel a rozhlédla se po podlaze kolem. Nikde nebylo nejmenší známky po nějakých žábách, ale na dně kotle ležely dva velké pudinky, stále ještě zabalené v čistých ubrouscích, v nichž se vařily.</p>
<p>Když je zvedla, byly ještě horké, a když je kladla na stůl, nemohla si nevšimnout, že všechny kuchyňské sloužící před nimi ucouvly.</p>
<p>„Skvělé švestkové pudinky,” prohlásila vesele. „Není tady nic, co by vám mělo dělat starosti.”</p>
<p>„Často jsem si všiml,” ozval se Přestůň, „že za jistých okolností se vařící voda chová dost podivně, při varu se někdy tvoří takové zvláštní kapky, které se rychle pohybují těsně pod hladinou, jako by tam poskakovaly, což by podle mě mohl být jeden z důvodů, proč si paní Člunařová myslela, že vidí žáby.” Pak se naklonil k Toničce a zašeptal: „A druhým důvodem by možná mohla být ta láhev sherry, kterou vidím támhle na polici. Je skoro prázdná a evidentně k ní patří támhleta sklenice ve dřezu na nádobí.” To na Toničku udělalo dojem, sklenky ve dřezu si nevšimla.</p>
<p>Všichni ji pozorovali. Někdo by měl něco říci, a protože se k tomu nikdo neměl, bude lepší, když to udělá sama.</p>
<p>„Vím, že smrt našeho barona nás všechny rozrušila,” začala, ale dál se nedostala, protože kuchařka se na židli prudce narovnala a ukázala na Toničku roztřeseným prstem.</p>
<p>„Všechny, kromě tebe, ty kreaturo!” obvinila ji. „Já tě viděla, o jé! Všichni vzlykali, plakali a naříkali, ale ty ne! Kdepak! Tys jen chodila sem a tam a udílela rozkazy starším a lepším, než jsi ty! Zrovna jako ta tvoje bába! To ví každý! Nadbíhalas mladému baronovi, a když tě nechtěl, zabilas starého barona, aby ses Rolandovi pomstila! Viděli tě! Tak je to, a teď je ten chudák chlapec bez sebe zármutkem a jeho mladá nevěsta pořád pláče a skoro nevyjde ze svého pokoje! Jak ty se musíš v duchu bavit a smát! Lidé říkají, že by se ta svatba měla odložit! Vsadím se, že to by se ti líbilo, co? To by bylo péro za tvůj černý špičatý klobouk, o tom nepochybuju! Pamatuju si tě, když jsi byla malá, a pak jsi odešla do hor, kde žijí divní a divocí lidé, to ví každý, a co se nám to vrátilo? No řekněte, co se nám to vrátilo? To, co se nám vrátilo, všechno ví a všechno zná, chová se to povýšeně, zachází s námi jako s blátem a zničí tomu mladému muži život! A to není to nejhorší! Mluvila jsi s paní Vespodhujovou! Neříkej mi nic o žábách! Poznám žábu, když ji vidím, a přesně to jsem viděla! Žáby! Musely -“</p>
<p>Tonička vystoupila ze svého těla. Teď v tom byla opravdu skvělá. Někdy si tenhle trik zkoušela na zvířatech, která se dala oklamat jen velmi těžko. Dokonce když se kolem pohybovalo jen vědomí, byla zvířata nervózní a brzy se dala na útěk. Ale lidé? Lidé se dali oklamat snadno. Když vezmeme v potaz, že vaše tělo zůstalo tam, kde jste je nechali, mrkalo očima, udržovalo rovnováhu, dýchalo a dělalo všechny ty obyčejné malé věci, které lidská těla skvěle dělají, dokonce i když v nich nejste, ostatní lidé si myslí, že <emphasis>jste</emphasis>.</p>
<p>Pak začala pomalu klouzat k opilé kuchařce, která mumlala a vykřikovala a opakovala znovu dokola to, co už několikrát řekla. Chrlila urážlivé hlouposti, žlučovitá obvinění a nenávistné pomluvy, které kolem sebe plivala spolu s kapičkami slin, které jí smáčely bradu.</p>
<p>A najednou ucítila ten zápach. Byl slabý, ale byl tady. Napadlo ji: kdybych se teď otočila, uviděla bych dva otvory ve tváři? Ne, věci jistě ještě nejsou tak špatné. Možná na ni jenom myslí. Má se dát na útěk? Ne. Mohla by při tom běžet spíš směrem k <emphasis>tomu</emphasis>, než <emphasis>od toho</emphasis>. Mohl být přece kdekoliv! No, když nic, tak by se mohla alespoň pokusit zastavit tuhle nesmyslnou nepříjemnost.</p>
<p>Tonička si dávala pozor, aby neprocházela <emphasis>lidmi</emphasis>. Bylo to možné, ale přestože byla teoreticky nehmotná jako myšlenka, procházení člověkem se podobalo přechodu přes močál - ulepený, nepříjemný a temný.</p>
<p>Prošla kolem kuchtiček a služebných, které stály jako zhypnotizované, když byla mimo své tělo, vždycky se jí zdálo, že čas ubíhá pomaleji.</p>
<p>Ano, láhev sherry byla prakticky prázdná a teď zahlédla <emphasis>další prázdnou láhev</emphasis>, umně zasunutou za pytel brambor. A paní Člunařová páchla jejím obsahem. Vždycky měla sklon dát si nějakou tu kapku sherry a pak většinou ještě jednu, možná to byla nějaká nakažlivá choroba kuchařů a kuchařek, která se šířila spolu s nabývajícími podbradky. Ale co ty nenávistné řeči? Odkud všechny přišly? Bylo to něco, co chtěla kuchařka říci už dávno, nebo jí je do úst vložil <emphasis>on</emphasis>?</p>
<p>Neudělala jsem nic špatného, zopakovala si v duchu. Možná bude užitečné dobře si to uložit do hlavy. Jenže já jsem byla taky pěkně hloupá, a to bych si měla taky dobře zapamatovat.</p>
<p>Kuchařka, která stále ještě hypnotizovala kolemstojící děvčata svým drmolením, vypadala ve světě pomalého pohybu velmi ošklivě. Tváře měla křiklavě červené, pokaždé, když otevřela ústa, její dech páchl a mezi zanedbanými zuby jí uvázl kus nějakého jídla. Tonička se přesunula kousek stranou. Bylo by možné vsunout neviditelnou ruku do jejího těla a zjistit, jestli by dokázala zastavit tlukot kuchařčina srdce?</p>
<p>Nic podobného ji nikdy předtím nenapadlo, ale bylo samozřejmě známé, že když nejste ve svém těle, nemůžete nic vzít nebo zvednout, ale třeba by bylo možné přerušit nějaký malý pramínek, uhasit nějakou jiskřičku? Dokonce i tak velkou, tlustou a omezenou osobu, jako je kuchařka, můžete zneškodnit drobným vyvedením z rovnováhy, a pak by se ten hloupý rudý obličej otřásl, ten páchnoucí dech by začal vynechávat a ta hloupá ústa by se zavřela -</p>
<p>První myšlenky, Druhé myšlenky, Třetí myšlenky a opravdu velmi vzácné Čtvrté myšlenky se jí seřadily v hlavě jako planety a sborem vykřikly: <emphasis>To nejsme my! Dávej si pozor na to, co si myslíš!</emphasis></p>
<p>Tonička se rychle vrátila do svého těla a málem ztratila rovnováhu, ale naštěstí ji zachytil Přestůň, který stál hned za ní.</p>
<p>Rychle! Pamatuj, že paní Člunařová ztratila manžela před necelými sedmi měsíci, pomyslela si, a nezapomeň, že když jsi byla malá, dávala ti vždycky domácí sušenky, vzpomeň si na tu hádku, co měla se svou snachou, a že od té doby už nikdy neviděla vnoučata. Na to všechno si vzpomeň, a uvidíš chudáka starou ženskou, která si smutek léčí pitím a poslouchá příliš mnoho drbů - hlavně od té zlé slečny Zfintilé. To všechno si připomeň, protože když se jí pomstíš nebo ji potrestáš, budeš přesně taková, jakou si tě představuje! Nedávej Úskočnému muži znovu prostor ve své hlavě!</p>
<p>Přestůň za jejími zády zabručel a řekl: „Já vím, že to není zrovna ta nejvhodnější věc, ale musím vám říct, že se potíte jako prase!”</p>
<p>Tonička, která se pokoušela znovu uspořádat rozběhlé, zmatené myšlenky, zamumlala: „Moje matka vždycky říká, že koně se zpění, chlapi se zpotí, až z nich teče, ale <emphasis>dámy</emphasis> že se jen tak jemně orosí…”</p>
<p>„Fakt?” ušklíbl se Přestůň vesele. „Dobrá, slečno, v tom případě jste teda jemně orosená jako prase!”</p>
<p>To vyvolalo mezi dívkami, které byly vyvedeny z míry kuchařčiným blábolením, záchvat úlevného smíchu, což bylo dobré, a Toničku napadlo, jestli přesně to neměl Přestůň v úmyslu.</p>
<p>Jenže paní Člunařové se podařilo zvednout se na nohy a zamávat na Toničku výhrůžným prstem - ale potácela se při tom tak vehementně, že v některých chvílích hrozila Přestůňovi, pak jedné ze služebných, a nakonec polici zrajících sýrů.</p>
<p>„Mě neošálíš, ty zlověstná koketo,” řekla. „Každý ví, že jsi zabila starého barona! Ošetřovatelka tě při tom viděla! Jak se vůbec opovažuješ ukázat se tady v hradu? Dříve nebo později nás chceš dostat všechny, ale to já ti nedovolím! Doufám, že se země otevře a pohltí tě!” Zapotácela se dozadu. Ozval se těžký náraz, silné zaskřípění a kratičký začátek kuchařčina zoufalého výkřiku, který utichl, sotva začal. Kuchařka se zřítila do sklepa.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 10 </strong></p><empty-line /><p><strong>Dívka, která se rozpouští</strong></p>
<p><image xlink:href="#_10.jpg" /></p><empty-line /><p> „Slečno Bolavá,” řekl baron s kamennou tváří, „musím vás požádat, abyste opustila Křídu.”</p>
<p>„To neudělám!”</p>
<p>Baronův výraz se nezměnil. Vzpomněla si, že se Roland dokázal takhle chovat, a teď to bylo, samozřejmě, ještě mnohem horší. Vévodkyně trvala na tom, že při nadcházejícím rozhovoru bude přítomna v jeho kanceláři, a dál trvala na tom, že s sebou bude mít dva ze svých vlastních strážných, když už tam mají být přítomni dva palácoví strážní. Tahle společnost prakticky vyplnila celý prostor pracovny a oba páry strážných se pozorovaly pohledy plnými profesionální řevnivosti.</p>
<p>„Je to moje země, slečno Bolavá.”</p>
<p>„Vím, že mám jistá práva!” odpověděla Tonička.</p>
<p>Roland přikývl jako soudce. „To je velmi důležitý bod, slečno Bolavá, ale bohužel vám musím sdělit, že vůbec žádná práva nemáte. Nejste nájemce a nejste vlastník nemovitosti ani půdy. Krátce řečeno, nemáte nic, na čem by se vaše práva mohla zakládat.” To všechno řekl, aniž by zvedl pohled od osmerky papíru, kterou měl na stole před sebou.</p>
<p>Tonička se zvedla, natáhla se přes stůl, papír mu hbitě sebrala a vrátila se na svou židli dříve, než stráže stačily zareagovat. „Jak si dovoluješ říkat mi takové věci a při tom se mi nedívat do očí?” Dobře ale věděla, co ta slova znamenají. Její otec byl nájemcem farmy. Měl svá práva. Ona ne. „Podívej,” řekla, „nemůžeš mě jen tak vyhnat. Neudělala jsem nic špatného.”</p>
<p>Roland si povzdechl. „Doufal jsem, že moje důvody pochopíte, slečno Bolavá, ale protože předstíráte naprostou nevinnost, musím vám zopakovat následující skutečnosti. Tak tedy: Připouštíte, že jste odvedla dítě jménem Jantara Vespodhujová od jejích rodičů a ubytovala ji u skupiny příslušníků Malého národa, kteří žijí v podzemních norách. To jste si snad myslela, že je to vhodné místo pro mladé děvče? Kromě toho, jak uvedli mí muži, se zdá, že se v té oblasti přemnožili hlemýždi.”</p>
<p>„Tak okamžik, Rolande -“</p>
<p>„Budete oslovovat mého budoucího zetě titulem můj pane,” vyštěkla vévodkyně.</p>
<p>„A když ho tak oslovovat nebudu, tak mě udeříte svou hůlkou, vaše milosti? Sevřete tu kopřivu opravdu pevně?”</p>
<p>„Jak se opovažuješ!” řekla vévodkyně a v očích jí zablýsklo. „Je to snad způsob, jakým si přeješ, aby byli tvoji hosté oslovováni, Rolande?”</p>
<p>Zdálo se, že alespoň jeho zmatek je nelíčený. „Nemám nejmenší představu, o čem se to tady mluví,” řekl.</p>
<p>Tonička ukázala na vévodkyni prstem a oba strážní, které si vévodkyně přivedla, sáhli po zbraních. To samozřejmě způsobilo, že i oba hradní strážní sáhli po zbraních, aby náhodou nezůstali pozadu. Ve chvíli, kdy byly meče bezpečně rozpleteny a vráceny tam, kam patří, vrhala se už vévodkyně do protiútoku. „Vy byste takovou insubordinaci neměl trpět, mladíku! Jednou jste baron a musíte přikázat téhle… tomuhle stvoření, že musí opustit vaši zem. Protože, jak se zdá, nechápe, co jste jí veřejně oznámil, a trvá na tom, že vaši zem neopustí, považuji za vhodné vám připomenout, že její rodiče jsou vašimi nájemci.”</p>
<p>Tonička už dost zuřila kvůli „stvoření”, ale k jejímu překvapení potřásl mladý baron hlavou a řekl: „Ne, nemohu trestat dobré nájemce za to, že mají vzpurnou a svévolnou dceru.”</p>
<p>„Vzpurnou”? To bylo ještě horší než „stvoření”! Jak se odvažuje…! A její myšlenky se najednou soustředily. On se toho neodváží. Nikdy se neodvážil, nikdy za celou tu dobu, kdy se stýkali, nikdy v té době, kdy ona byla jenom Tonička a on jen Roland. Byl to zvláštní vztah, především proto, že to vlastně žádný vztah nebyl. Nebyli jeden k druhému přitahováni, naopak byli jeden k druhému přistrkováni, díky způsobu, jakým fungoval svět. Ona byla čarodějka, což znamenalo, že byla automaticky odlišná od všech vesnických dětí, a on byl baronův syn, což automaticky znamenalo, že se lišil od všech vesnických dětí.</p>
<p>A proto se ve svých myšlenkách dopustili té chyby, nebo spíše základního omylu, když si mysleli, že jestliže se dvě věci odlišují od všech okolních, musí se proto vzájemně podobat. Ani pro jednoho z nich poznání, že to není pravda, nebylo příjemné, a tak mezi nimi zůstalo jisté množství věcí, u kterých by si byli přáli, aby nebyly řečeny. A potom také skutečnost, že to, co bylo mezi nimi, vlastně neskončilo, protože to nikdy nezačalo, tedy nezačalo doopravdy. A to bylo určitě pro oba dva lepší. Určitě. Samozřejmě. Ano.</p>
<p>Vzato kol a kolem, v té době nikdy takovýhle nebyl, nikdy nebyl tak chladný, nikdy nebyl tak hloupý tím nesmyslně puntičkářským způsobem, který dokonce nemohla svést ani na tu zlou vévodkyni, i když by si to byla velice přála. Ne, tady se dělo něco jiného. Musí se mít opravdu velmi na pozoru. A tady na tom místě, když pozorovala, jak ji pozorují, si uvědomila, jak může být jedna osoba současně hloupá i chytrá.</p>
<p>Zvedla svou židli, postavila ji přesně doprostřed před jeho stůl, sedla si, založila si ruce a řekla: „Velmi se omlouvám, můj pane.” Pak se obrátila k vévodkyni, pokývla hlavou a řekla: „I vám se omlouvám, vaše milosti. Na okamžik jsem zapomněla, kde je mé místo. Znovu už se to nestane. Děkuji vám.”</p>
<p>Vévodkyně něco zabručela. Tonička už takhle o ní nemohla smýšlet hůř, ale - přece jen, pouhé zabručení? Po takovém výstupu? Pokořit domýšlivou mladou čarodějku by si zasluhovalo něco lepšího - třeba nějakou poznámku tak ostrou, že by se otupila až o kost. Vážně, mohla se alespoň pokusit.</p>
<p>Roland se díval na Toničku tak zaskočeně, že mu na okamžik málem přeskočilo. Zmátla ho ještě o něco víc, když mu vrátila teď už pomačkaný list papíru a řekla: „Chcete vyřídit ještě nějaké další věci, můj pane?”</p>
<p>Chvilku si zmateně hrál s papírem, pak se mu ho k jeho vlastní spokojenosti podařilo narovnat a položit na stůl, kde ho ještě uhladil, a řekl: „Je tady ještě otázka úmrtí mého otce a krádež peněz z jeho pokladnice.”</p>
<p>Tonička ho obdařila chápavým úsměvem, což ho znervóznilo. „A ještě něco dalšího, můj pane? Dychtím po tom, abychom všechno vyřídili k všeobecné spokojenosti.”</p>
<p>„Rolande, ta má něco za lubem,” řekla vévodkyně. „Měj se na pozoru!” Pak mávla rukou směrem ke strážným. „A vy, stráže, byste se měly mít právě tak na pozoru.”</p>
<p>Strážní, kteří měli jisté potíže s představou, že by měli být ještě více na stráži, když už teď byli - díky své nervozitě - víc na stráži, než byli na stráži kdykoli předtím, se narovnali, aby vypadali alespoň o kousek větší.</p>
<p>Roland si odkašlal. „Ehm, pak je tady ještě záležitost s bývalou kuchařkou, která kupodivu zemřela velmi rychle poté, jak vím, co vás urazila. Rozumíte těmto obviněním?”</p>
<p>„Ne,” odpověděla Tonička.</p>
<p>Na okamžik zavládlo ticho a pak řekl Roland: „Ehm, proč ne?”</p>
<p>„Protože to nejsou obvinění, můj pane. Vy tady s přesvědčením neprohlašujete, že jste přesvědčen, že jsem ukradla ty peníze a zabila vašeho otce, stejně jako kuchařku. Vy prostě a jednoduše přede mnou tím nápadem máváte v naději, že propuknu v slzy, alespoň tak mi to připadá. Čarodějky nepláčou a já bych chtěla něco, o co žádná čarodějka ještě nikdy nežádala. Já bych si přála slyšení. Skutečné, pravé slyšení. A to znamená důkazy. A to znamená svědky. A to znamená, že lidé, kteří něco <emphasis>řeknou</emphasis>, to musí říci přede všemi. A to znamená porotu složenou z lidí mně rovných, tedy z lidí, kteří jsou jako já. A to znamená <emphasis>habeas corpus</emphasis>. To je všechno, děkuji vám.” Vstala a obrátila se ke dveřím, které byly zablokovány skupinkou strážných. Obrátila se k Rolandovi a vysekla mu malou poklonu. „Pokud si nejste <emphasis>naprosto</emphasis> jist, že mě chcete dát uvěznit, můj pane, pak bych ráda odešla.”</p>
<p>Všichni pozorovali s otevřenými ústy, jak zamířila přímo ke strážím ve dveřích.</p>
<p>„Dobrý večer, seržante, dobrý večer, Přestůni, dobrý večer, pánové. Nechci vás dlouho zdržovat. Když dovolíte, odcházím.” Viděla, jak na ni Přestůň zamrkal, když míjela jeho meč, a pak slyšela, jak se najednou strážní svalili na jednu hromadu.</p>
<p>Procházela dlouhou chodbou směrem k Velké síni. V obrovském krbu, který byl tak veliký, že by mohl sám sloužit jako jeden pokoj, hořel obrovský oheň. Byl to oheň z rašeliny. Pro teplo v místnosti příliš mnoho udělat nedokázal, ale je třeba říci, že ve Velké síni nebylo nijak teplo ani uprostřed léta. Oheň však byl velmi příjemný, když jste se k němu dostatečně přiblížili, a když už jste chtěli dýchat kouř, pak jste si nemohli vybrat lepší než kouř z rašeliny. Stoupal vzhůru velikým krbovým komínem a proplétal se jako teplá mlha mezi kusy vepřového, které tam visely, aby se vyudily.</p>
<p>Bylo jasné, že se věci zase znovu zkomplikují, ale na krátkou chvíli si Tonička sedla k ohni, jen tak, aby si odpočinula, a když už tam tak seděla, tak také proto, aby sama sobě vyhubovala za to, jak byla hloupá. Kolik jedu jim dokázal nakapat do hlav? Kolik jim ho tam nakapat <emphasis>potřeboval</emphasis>?</p>
<p>To byl ten problém s čarodějnictvím. Zdálo se, že čarodějky potřeboval každý, ale každý současně nenáviděl skutečnost, že je potřebuje. A tahle nenávist, která platila všeobecně, se zkonkretizovala na určitou osobu. Lidé si pak začali myslet: Co ty jsi vlastně zač, že umíš to a ono? Jak je možné, že znáš tyhle věci? Co ti dává právo si myslet, že jsi lepší než my? Tonička si ale <emphasis>nemyslela</emphasis>, že je lepší než oni. Byla lepší než oni v čarodějnictví, to je pravda, ale neuměla uplést punčochu ani okovat koně, a i když byla velmi dobrá ve výrobě sýrů, bylo zapotřebí tří pokusů, aby upekla kousek chleba, na kterém byste si nevylomili zuby. Každý byl dobrý v něčem. To jediné špatné bylo, když to člověk nezjistil včas.</p>
<p>Na podlaze krbu byl poprašek jemného popela, protože nic neudělá jemnější prach a popel než rašelina, a jak se Tonička dívala, objevily se v něm drobné otisky nohou.</p>
<p>„Tak poslyšte,” řekla, „co jste udělali se strážnými?”</p>
<p>Na sedadlo vedle ní se rychle a tiše snesla sprška Fíglů.</p>
<p>„Tož…” začal Rob Kterýten rozšafně, „dyby bylo po mojém, tož bych je vyslíknul donaha, ty kopcoborecký hrabálisty, páč nic jinýho nejsou, ale bylo nám jasný, že by ti to mohlo trošičku zavařit, tož sme jim enem svázali kaničky u křusek. Třeba budou myšlovat, že jim to urobily myši.”</p>
<p>„Poslyšte, nesmíte jim ublížit, chápete? Ti strážní musí dělat to, co jim někdo nařídil.”</p>
<p>„Nae, tož to nae,” ušklíbl se Rob pohrdavě. „Totok néni žádná práca pro válečníka, robit enem to, co mu kdosi rozkáže. A co by byli urobili s tebú, dyby robili to, co jim kdo kázal? A ta stará škatula - budúcí tchýňa… dyby měla místo očálů dýky, tož bys byla, cérko, už dávno mrtvá, prasacko aby ju koplo! Pch! No šak počkaj, jak sa jí bude dneskaj večer lúbit kúpel!”</p>
<p>Přízvuk jeho hlasu přinutil Toničku zbystřit. „Nesmíte nikoho poranit, Robe, rozumíš? Opravdu vůbec nikoho, Robe.”</p>
<p>Velkej chlap zabručel. „No šak ja, slečinko. Co ste řekla, sem si zapsal za ušiska.”</p>
<p>„A teď mi na fíglí čest přísahej, že si to zase rychle neumyješ, jen co uvidíš moje záda!”</p>
<p>Rob Kterýten začal znovu reptat a užíval při tom zapálená fíglí slova, která ještě nikdy předtím neslyšela. Zněla jako kletby a jednou nebo dvakrát mu spolu s nimi z úst vyletělo dokonce několik jisker a pár obláčků dýmu. Při tom ještě navíc dupal nohama, což je další znamení, že se Fíglova trpělivost pohybuje na samé hranici. „Přicesnovali sa tam, vyzbrojení ostrú ocelú, aby vyhrabali můj domov, vykopali můj klan a vyryli moju rodinu,” prohlásil a jeho slova zněla o to strašněji, že je pronesl klidně a tiše. Pak vyplivl krátkou větu směrem k ohni, a když slova zasáhla krb, plameny na okamžik zezelenaly.</p>
<p>„Nemožu neposlechnut bosorbabu z hor, kapíro, ale říknu ti jedno. Estli eště jednu zočím někde blízko našeho pahorku rýl, nacpu ho jeho majitelovi tým tupým koncem zezadu pod kilt tak, že ho budu ruce bolet, až si ho bude vytahovat. A to bude teprú začátek jeho trablů! A estli tady chce někdo robit nějaký pořádek, lebo co, tož ti přisahám při starém tchořovi, že to budeme my, kdo ten pořádek urobí!” Pak ještě chvilku vztekle podupával nohama a nakonec dodal: „A co je pravdy na tem, že ses dožadovala práva? My nejsme se zákonama žádní kemove, kapíro?”</p>
<p>„A co Pošuk Lulu Artur?” řekla Tonička.</p>
<p>Bylo téměř nemožné přivést Fígla do stavu trapných rozpaků, ale bylo vidět, že právě teď se Rob Kterýten cítí jako ovce, a na tváři měl takový výraz, že by Toničku vůbec nepřekvapilo, kdyby udělal béé. „No, je to strašlivá věc, co mu to ti gnómové provedli,” řekl a zatvářil se žalostně. „Věřila bys, že si umývá tvář každý deň? No, nic proti temu, zvlášť, dyž už máš bláto moc silné, tož ale každý deň? Jak to to tělo može <emphasis>vydržať</emphasis>?”</p>
<p>V jednom okamžiku tam byli Fíglové, pak se ozvalo rychlé <emphasis>vhúúššš</emphasis> následované naprostým nedostatkem Fíglů, a hned nato se v místnosti objevil více než přiměřený počet strážných. Naštěstí to byl jen Přestůň se seržantem. Oba došli k Toničce, zastavili se a postavili do pozoru.</p>
<p>Seržant si odkašlal. „Mluvím se slečnou Antonií Bolavou?”</p>
<p>„No, mně připadá, že ano, Magnusi,” odpověděla Tonička, „ale posoudit to musíš sám.”</p>
<p>Seržant se rychle rozhlédl a pak se naklonil k Toničce. „Prosím tě, Tóni,” zašeptal, „s náma je to teď hrozně vážný.” Narovnal se a řekl mnohem hlasitěji, než bylo třeba: „Slečno Antonie Bolavá! Pan baron mi přikázal, abych vám oznámil, že rozhodl, abyste se na jeho příkaz přidržovala hradu -“</p>
<p>„Abych co?” pozvedla Tonička obočí.</p>
<p>Beze slova, s očima upřenýma ke stropu, jí seržant podal kus pergamenu.</p>
<p>„Aha, ty myslíš zdržovala u hradu a v okolí,” řekla. „To znamená zůstala u hradu a v oblasti kolem něj,” vysvětlila mu ochotně. „Ale já myslela, že si baron naopak přeje, abych odešla?”</p>
<p>„Hele, já ti jenom čtu, co je tady napsané, Tóni, a taky jsem dostal rozkaz zamknout tvoje koště do hladomorny.”</p>
<p>„No, tak to jste dostal úžasně zajímavý úkol, seržante. Je támhle opřené o zeď, poslužte si.”</p>
<p>Zdálo se, že se seržantovi ulevilo. „Nemáš v úmyslu dělat nám nějaké… potíže, že ne?” ujišťoval se.</p>
<p>Tonička zavrtěla hlavou. „Ani v nejmenším, seržante. Nemám nic proti muži, který koná svou povinnost.”</p>
<p>Seržant opatrně přešel ke koštěti. Všichni ho znali, často ho vídali, jak jim letí nad hlavami, prakticky každý den, a většinou jim létalo opravdu <emphasis>těsně</emphasis> nad hlavami. Pak ale, s rukou jen několik centimetrů od násady, zaváhal. „Co se stane, když se ho dotknu?” řekl.</p>
<p>„No, když se ho dotkneš, je připravené k letu,” odpověděla Tonička.</p>
<p>Seržantova ruka velmi pomalu opustila oblast násady, kde se zdržovala. „Ale se mnou nepoletí, že ne?” ozval se hlasem plným nevolnosti z létání a naděje.</p>
<p>„Rozhodně ne daleko, ani vysoko,” sdělila mu Tonička a ani se při tom neohlédla. O seržantovi bylo známo, že dostává závrať, i když si jen vyleze na židli. Obrátila se, došla k němu a vzala koště do ruky. „Jaké jsi dostal rozkazy pro případ, že bych odmítla splnit tvé rozkazy, jestli chápeš, na co se tě ptám?”</p>
<p>„Měl bych tě uvěznit.”</p>
<p>„Cože? A zamknout mě do hladomorny?”</p>
<p>Seržant zamrkal. „Dobře víš, že bych to udělat nechtěl,” odpověděl. „<emphasis>Někteří</emphasis> z nás jsou ti vděční a všichni víme, že stará paní Člunařová byla nadraná jako peří, chudák.”</p>
<p>„V tom případě nemám v úmyslu ti dělat potíže,” zavrtěla hlavou Tonička. „Tak proč bych nemohla vzít to koště, které ti, jak se zdá, dělá starosti, odnést je dolů do hladomorny a zamknout je tam? Pak přece nemůžu nikam odejít, mám pravdu?”</p>
<p>Seržantovu tvář zalil výraz úlevy, a když pak kráčeli po kamenných schodech dolů do hladomorny, ztlumil hlas a řekl: „Já za nic nemůžu, víš, to ti nahoře. Zdá se, že se její milost začíná vybarvovat.”</p><empty-line /><p> Tonička neviděla mnoho podzemních vězení a hladomoren, ale lidé říkali, že kobky v hradu jsou podle kobkových měřítek opravdu velmi kvalitní, a kdyby se někdo rozhodl napsat <emphasis>Průvodce kamennými kobkami</emphasis>, dostaly by ty palácové alespoň pět koulí s řetězy. Byly prostorné, dobře odvodněné, s hlubší stružkou, která vedla středem kamenné podlahy a končila v nepostradatelné kulaté díře, která, vezmeme-li v potaz všechny okolnosti, ani tak hrozně nezapáchala.</p>
<p>Ale to ani kozy, které se zvedly z pohodlných pelechů v seně a pozorovaly příchozí štěrbinami přivřených očí pro případ, že by se vetřelci chystali udělat něco zajímavého, jako je například nakrmit. Nepřestaly při tom přežvykovat, protože díky tomu, že to byly kozy, pojídaly svou večeři už podruhé.</p>
<p>Vězení mělo dva vchody. Jeden vedl přímo za zdi hradu a sloužil zřejmě za starých časů k tomu, aby se jím vodili vězňové přímo do podzemí, místo aby je vláčeli přes Velkou síň, a zasvinili si tak podlahu blátem, hnojem a krví.</p>
<p>V dnešních dnech se podzemí využívalo hlavně jako chlívky pro kozy a pak tam byly vybudovány řady dřevěných lísek, na nichž se mimo dosah většiny koz - s výjimkou těch nejcílevědomějších - skladovala jablka.</p>
<p>Tonička zvedla koště na nejnižší řadu dřevěných lísek, zatímco seržant popleskával po hřbetě jednoho z kozlů a dával si pozor, aby nezvedl oči a nezatočila se mu hlava. To znamenalo, že ho dokonale zaskočilo, když ho Tonička najednou vystrčila ze dveří, vytáhla klíče ze zámku, vběhla do kamenné kobky a zamkla mřížová dvířka zevnitř.</p>
<p>„Omlouvám se ti, Magnusi, ale je to kvůli tobě. Nejenom kvůli tobě, pochopitelně, a rozhodně ne hlavně kvůli tobě, a nebylo ode mě hezké takhle tě ošidit, ale když už se se mnou má zacházet jako se zločincem, tak proč bych se jako zločinec nechovala?”</p>
<p>Magnus potřásl hlavou. „Máme náhradní klíč, abys věděla.”</p>
<p>„No, ten vám nebude moc platný, když ten svůj nechám v zámku,” upozornila ho Tonička, „ale podívej se na to z té lepší stránky. Jsem bezpečně pod zámkem a klíčem a vsadím se, že to se bude některým lidem moc líbit, takže to, že tě to trápí, je opravdu jen maličkost. Podívej, obávám se, že se na to díváš ze špatného úhlu. Jsem bezpečně zamčená v kobce. Ne proto, abyste vy byli v bezpečí přede mnou, ale abych já byla v bezpečí před vámi.” Chvilku to vypadalo, že se Magnus rozpláče. Ne, to mu přece nemůžu udělat. Vždycky se ke mně choval slušně. A pokouší se být slušný i teď. Fakt, že jsem chytřejší než on, ještě neznamená, že by měl kvůli mně přijít o místo. A kromě toho už vím, jak se odsud dostat. To je chyba, kterou dělají lidé, kteří vlastní vězení. Nestráví v něm sami dost času. Podala mu mříží klíče.</p>
<p>Tvář se mu rozzářila úlevou. „Je samozřejmé, že ti doneseme jídlo a vodu,” oznámil jí. „Nemůžeš tady přece celou tu dobu žít jen z jablek.”</p>
<p>Tonička si sedla na slámu. „Víš, ono je to tady vlastně docela útulné. Je zajímavé, jak ty kozy dokážou takové místo vyhřát a zútulnit. Jablka jíst nebudu, ale některá z nich už potřebují otočit, aby se nezačala kazit, takže když už jsem tady, tak se o to postarám. Je ale samozřejmé, že když jsem tady, nemůžu být venku. Nemůžu připravovat léky, stříhat nehty. Nemohu nikomu pomoci. Co noha tvé maminky, doufám, že je pořád zdravá? A teď bych tě poprosila, abys už šel, protože bych ráda použila díru.”</p>
<p>Slyšela jeho boty na schodech. Bylo to trochu kruté, ale co jiného mohla dělat? Rozhlédla se kolem a pak zvedla hromádku velmi staré a velmi špinavé slámy, jíž se už velmi dlouho nikdo nedotkl. Z vlhkého místa pod slámou začali na všechny skákat, plazit se a kroutit všemožní podivní tvorové. Když teď byl vzduch čistý, začali se kolem Toničky na všech stranách objevovat Fíglové, ze kterých odpadávala stébla slámy.</p>
<p>„Přiveďte mého právníka, prosím,” řekla Tonička vesele. „Myslím, že se mu práce tady bude zamlouvat.”</p><empty-line /><p> Jak se ukázalo, byl Žabák na právníka, který věděl, že mu bude honorář vyplacený v mouchách, dost nadšený.</p>
<p>„Myslím, že začneme neoprávněným uvězněním. Tohle předsedové soudu nemají rádi. Jestli má jít někdo za katr, tak oni chtějí být těmi, kdo je tam pošle.”</p>
<p>„Poslyš, abys věděl, doopravdy jsem se tady zamkla <emphasis>sama</emphasis>,” řekla Tonička. „To se taky počítá?”</p>
<p>„Tak s tím bych si v téhle chvíli vůbec nelámal hlavu. Byla jste pod silným tlakem, svoboda vašeho pohybu byla omezena a vy jste dostala strach.”</p>
<p>„To tedy ne! Strašlivě jsem <emphasis>zuřila</emphasis>!“</p>
<p>Žabák se ohnal jednou přední nohou po prchající stonožce. „Byla jste vyslýchána dvěma příslušníky aristokracie za přítomnosti čtyř ozbrojených mužů, je to tak? Nikdo vás nevaroval? Nikdo vám nepřečetl vaše práva? A řekla jste mi, že baron, bez jakýchkoliv důkazů, zřejmě věří, že jste zabila jeho otce, starou kuchařku a ukradla nějaké peníze?”</p>
<p>„Myslím, že se Roland opravdu pokouší tomu nevěřit,” odpověděla Tonička, „ale někdo mu musel napovídat spoustu lží.”</p>
<p>„Pak se tomu musíme postavit a všechno to zpochybnit, to musíme udělat. Nemůže si dovolit pronášet obvinění z vraždy, když nejsou podložena hmatatelnými důkazy. Za to by se mohl dostat do velmi vážných nepříjemností!”</p>
<p>„Byla bych moc nerada, kdyby se dostal do nějakých nepříjemností.” Je velmi těžké rozeznat, kdy se žáby smějí, takže Tonička musela hádat. „Řekla jsem něco směšného?”</p>
<p>„Ale ne, nic směšného, vlastně ne, je to spíš svým způsobem směšné a zvláštní,” odpověděl Žabák. „Zvláštní v tomto případě znamená tak trochu hořkosladké. Ten mladý muž proti vám vznáší obvinění, na základě kterých, pokud by byla pravdivá, byste mohla být na mnoha místech tohoto světa popravena, a vy si přesto nepřejete, aby se dostal do nepříjemností?”</p>
<p>„Vím, že je to sentimentální, ale vévodkyně ho neustále pronásleduje a to děvče, které si má brát, je tak nemožné, že -” Zmlkla. Na kamenných schodech, které vedly z Velké síně do podzemí, se ozvaly kroky a rozhodně nezněly jako zvuk okovaných bot, jaké nosili strážní.</p>
<p>Byla to Kalendária, budoucí nevěsta, celá v bílém a celá uplakaná. Došla k mřížím Toniččiny cely, pověsila se na ně a pokračovala v pláči. Neplakala hlasitými vzlyky, ale tichým, nepřetržitým popotahováním a nekonečným vzdycháním, doprovázeným kapkami u nosu a věčným šmátráním v rukávě po krajkovém kapesníčku, který už byl dokonale promáčený.</p>
<p>Děvče se nepodívalo na Toničku zpříma, jen plakalo všeobecným směrem k ní. „Je mi to tak líto! Je mi to vážně tak moc líto! Co ty si o mně asi myslíš?”</p>
<p>A právě tady a teď se projevila jedna z nevýhod čarodějčího povolání. Stála tady osoba, jejíž pouhá existence jednoho nepříliš dávného večera vedla Toničku k tomu, aby se zamyslela nad celou tou záležitostí s pícháním špendlíků do voskové figurky. Doopravdy to neudělala, protože je to něco, co by čarodějka dělat neměla, něco, nad čím se čarodějky pohoršené mračily, protože to bylo kruté a nebezpečné, ale především proto, že v té chvíli nemohla najít špendlíky.</p>
<p>A teď byla ta protivná osoba tady a zdálo se, že je v jakési agónii, tak zmatená a nešťastná, že veškerou její rezervovanost a sebeúctu odnesla záplava ulepených slz. Jak by mohly takové slzy neodplavit i nenávist? A abychom řekli pravdu, ono té nenávisti vlastně nikdy nebylo tak moc, spíše cítila něco jako silný pocit mrzutého <emphasis>rozladění</emphasis>. Celou tu dobu dobře věděla, že z ní nikdy nebude velká dáma, rozhodně ne bez dlouhých blond vlasů. To by bylo proti zásadám veškerých pohádkových příběhů. Jí se na tom nelíbilo prostě to, že ji všechno nutilo, aby to přijala.</p>
<p>„Já jsem vážně nikdy nechtěla, aby věci skončily takhle!” popotáhla Kalendária. „Já toho opravdu, ale opravdu moc lituju a nechápu, na co jsem to vlastně myslela!” A další záplava slz, které se koulely dolů po těch hloupých krajkových šatech a - ale ne! U toho perfektního nosíku se objevila perfektní bublina z něčeho, co již zdaleka tak perfektní nebylo.</p>
<p>Tonička fascinovaně i s hrůzou pozorovala, jak si uplakaná dívka setřela zbytky prasklé bubliny z obličeje a pak - to snad ne, to snad neudělá, nebo že by přece? Udělala to. Vyždímala promočený kapesníček na podlahu, která už byla tak dost mokrá od jejího neustávajícího pláče.</p>
<p>„Podívej, jsem si jistá, že věci nemohou být tak špatné, jak to vidíš,” řekla Tonička a pokoušela se neposlouchat čvachtavé zvuky, které se ozývaly od podlahy. „Kdybys aspoň na chvilku přestala plakat, jsem si jistá, že bychom to spolu nějak vyřešily, ať už jde o cokoliv.”</p>
<p>Její slova však vyvolala jenom další slzy a řadu nelíčených pravých vzlyků, takových, jaké Tonička ještě nikdy v životě neslyšela, tedy až do dneška. Věděla, že když lidé pláčou, říkají bé bé a hú hú, nebo alespoň tak se to přepisuje v knihách. Ve <emphasis>skutečném</emphasis> životě je nikdo nepoužívá, ale Kalendária je říkala a slzy jí stříkaly široko daleko. Bylo tady ale ještě něco <emphasis>jiného</emphasis> - Tonička zachytila polknutá slova a byla to slova jdoucí ze srdce, ale motala v sobě páté přes deváté, a když jí celá mokrá přistávala v hlavě, dokázala je Tonička sotva rozklíčovat.</p>
<p>No ne, vážně, pomyslela si. Než však stačila něco říci, ozvaly se na schodech další kroky. Dolů spěšně sestupovali Roland, vévodkyně a jeden z jejích strážných následovaní Magnusem, kterého očividně velmi popouzelo, že po jeho domovském dláždění dupe cizí strážný, a tak se staral, aby si i on odvedl svůj díl práce, když už se tady mělo dupat. Roland uklouzl ve vlhké louži a v ochranném gestu objal Kalendárii, která si zajíkavě vzlykla a pak už jen tiše slzela. Vévodkyně se nad nimi naklonila, a tím pádem omezila prostor pro strážné, kteří se museli spokojit s tím, že vrhali jeden na druhého zuřivé pohledy.</p>
<p>„Cos jí to udělala?” zeptal se Roland. „Jak jsi ji přilákala sem dolů?” Žabák si odkašlal a Tonička do něj dosti neobřadně strčila nohou. „Nechci slyšet ani slovo, ty obojživelníku,” zasykla. Možná, že byl skvělý právník, ale kdyby vévodkyně viděla, že Toniččiným poradcem je <emphasis>žabák</emphasis>, pak to mohlo věci jenom zhoršit.</p>
<p>Bohužel, jak to občas bývá, věci naopak zhoršilo to, že vévodkyně Žabáka neviděla, protože teď zaječela: „Slyšeli jste to? Ta její drzost nemá hranic! Ona mě nazvala <emphasis>obojživelníkem</emphasis>!”</p>
<p>Tonička se právě chystala říct: „Já nemyslela vás, já myslela toho druhého obojživelníka,” ale zarazila se ještě včas. Sedla si na zem, jednou rukou hodila na Žabáka chomáč slámy a obrátila se k Rolandovi: „Kterou otázku si přeješ, abych nezodpověděla jako první?”</p>
<p>„Moji muži už tě naučí mluvit!” oznámila jí vévodkyně přes Rolandovo rameno.</p>
<p>„Tak to už umím, děkuju pěkně,” podívala se na ni Tonička. „Myslela jsem si, že si sem přišla poplakat, ale ona to tady spíš přišla zatopit.”</p>
<p>„Nemůže se odtamtud dostat, že ne?” obrátil se Roland k seržantovi.</p>
<p>Seržant předpisově zasalutoval a řekl: „Ne, sire. Mám klíče k oběma dveřím bezpečně ve své kapse, sire.” Když to říkal, vrhl potměšilý pohled na strážného vévodkyně, jako kdyby chtěl říci: Vidíš? Některým lidem se tady kladou <emphasis>důležité</emphasis> otázky, a oni okamžitě, přesně a jasně odpovídají!</p>
<p>Efekt jeho pohledu byl poněkud pokažen vévodkyni, která prohlásila: „Dvakrát vás oslovil sire místo můj pane, Rolande. Nesmíte dovolit svým poddaným, aby se k vám chovali tak familiérně. Už jsem vám to předtím říkala několikrát.”</p>
<p>Tonička by byla nejraději Rolanda kopla za to, že se proti slovům vévodkyně ostře neohradil. Magnus ho naučil jezdit na koni, to věděla, naučil ho, jak zacházet s mečem, a provázel ho na prvních honech. Možná, že udělal chybu, že ho také nenaučil dobrým způsobům.</p>
<p>„Promiňte,” přerušila vévodkyni ostře. „Máte v úmyslu držet mě tady pod zámkem věčně? Pokud to tak je, přišly by mi docela vhod nějaké náhradní punčochy, jedny nebo dvoje šaty na převlečení a pak samozřejmě celá řada různých drobností, o kterých se nechci šířit.”</p>
<p>Možná, že to byly právě ty maličkosti, o kterých se nechtěla šířit, co přivedlo mladého barona do rozpaků. Vzpamatoval se však poměrně rychle a řekl: „My, ehm…, tedy chtěl jsem říci, já, ehm…, cítím, že bychom tě mohli opatrně, ale i lidsky držet někde, kde bys nemohla až do svatby napáchat další škody. Jak se zdá, v poslední době jsi středobodem celé řady nešťastných událostí. Je mi to moc líto.”</p>
<p>Tonička se neodvažovala odpovědět, protože by jistě nebylo slušné vybuchnout smíchy po tak vážné a hloupé větě.</p>
<p>Pokračoval a pokoušel se o úsměv: „Bude ti poskytnuto veškeré pohodlí, a když si to budeš přát, vyženeme kozy ven.”</p>
<p>„Pokud ti to nevadí, byla bych raději, kdybyste je tady nechali,” řekla Tonička. „Začínám si užívat potěšení z jejich společnosti. Mohla bych se ale na něco zeptat?”</p>
<p>„Samozřejmě.”</p>
<p>„Nepůjde tady o kolovrátky, že ne?” zeptala se Tonička. Dobrá, byla jen jediná cesta, po které vést tohle hloupé dohadování.</p>
<p>„Prosím?” řekl Roland.</p>
<p>Vévodkyně se vítězoslavně rozesmála: „No ano, to je jí přesně podobné! Ta sebevědomá mladá slečinka nás bude dráždit náznaky svých úmyslů! Kolik je tady v hradu kolovrátků, Rolande?”</p>
<p>Mladý muž se zatvářil zmateně. Ale tak se tvářil vždycky, když ho jeho budoucí tchyně oslovila. „No, já vlastně nevím. Myslím, že hospodyně má jeden, kolovrátek mé matky je pořád ještě v hlavní věži… vždycky se nějaký ten kolovrátek najde. Otec je rád - <emphasis>byl rád</emphasis> -, když viděl, že mají lidé zaměstnané ruce. Pak… vážně, já opravdu nevím.”</p>
<p>„Řeknu mužům, aby prohledali hrad a zničili je do posledního!” řekla vévodkyně. „Já na ten její trik neskočím! Každý přece zná historku o nenávistné čarodějnici a kolovrátku! Stačí jedno malé píchnutí do prstu, a my všichni usneme na sto let!”</p>
<p>Kalendária, která stála kousek od nich ve stádiu tichého vzlykotu, ze sebe vypravila: „Matko, víš přece, že jsi mi v životě nedovolila se kolovrátku dotknout.”</p>
<p>„A ty se také v životě kolovrátku nedotkneš, Kalendárie, <emphasis>nikdy</emphasis>, rozumíš. Takové věci jsou tady jen pro pracující třídu. <emphasis>Ty</emphasis> jsi <emphasis>lady</emphasis>. Spřádání vlny je pro služebnictvo.”</p>
<p>Roland zrudl. „Moje maminka předla ráda,” řekl hlasem, v němž se ozýval náznak vzdoru. „Sedával jsem s ní někdy v hlavní věži, když předla. Měla kolovrátek vykládaný perletí a toho se nikdo nedotkne.” Toničce, která celou scénu pozorovala mřížemi, přišlo, že jen někdo, kdo měl poloviční srdce, nedostatek laskavosti a ani za mák obyčejného lidského taktu, by v téhle chvíli něco řekl. Ale vévodkyně, jak se zdálo, neměla takt žádný, pravděpodobně proto, že pro ni byl <emphasis>příliš</emphasis> obyčejný. „Trvám na tom -” začala.</p>
<p>„Ne,” řekl Roland. Neřekl to slovo hlasitě, ale v jeho tichosti bylo něco, co zaznělo silněji než výkřik, a v podtextu cosi, co by bylo zastavilo na místě stádo slonů. Nebo, v tomto případě, dokonce i jednu vévodkyni. Ta teď ale vrhla na svého budoucího zetě pohled, kterým mu slibovala těžké časy, jen co si dá tu práci a něco vymyslí.</p>
<p>Tonička s účastí řekla: „Podívej, zmínila jsem se o kolovrátku z čiré jízlivosti. Takové věci už se dávno nedějí. A nejsem si dokonce jistá, jestli se něco takového vůbec kdy stalo. Víš, o čem mluvím? Lidé, kteří spí stovky let, zatímco kolem nich rostou stromy a houštiny a růžové křoví a pohlcují palác? Jak by to asi fungovalo? Proč neusnuly i všechny ty rostliny? Vždyť by se mohlo stát, že by ti do nosu vlezla třeba ostružina, a vsadím se, že to by probudilo <emphasis>každého</emphasis>. A co by se stalo, kdyby začalo sněžit?” Když to říkala, soustředila pozornost na Kalendárii, která málem vykřikla jedno zajímavé polknuté slovo, které si Tonička uložila do hlavy, aby ho později podrobněji prozkoumala.</p>
<p>„No… vidím, že čarodějka vyvolává roztržky, kdekoliv se ukáže,” pozvedla vévodkyně bradu, „takže teď tady zůstaneš zamčená a bude s tebou zacházeno mnohem lépe, než si zasloužíš, dokud nenařídíme něco jiného.”</p>
<p>„Copak řekneš mému otci, Rolande?” zeptala se Tonička sladce.</p>
<p>Podíval se na ni, jako by ho někdo udeřil, což by se pravděpodobně stalo, kdyby se o tom, co se tady děje, dozvěděl pan Bolavý. Kdyby se pan Bolavý dozvěděl, že jeho nejmladší dceru zavřeli ke kozám do hradního vězení, potřeboval by baron opravdu hodně strážných.</p>
<p>„Víš co? Něco ti řeknu,” pokračovala Tonička. „Proč bychom neřekli, že prozatím zůstávám v hradu, abych se postarala o důležité věci? Jsem si jistá, že tady seržantovi můžeme důvěřovat. Jistě by mému otci doručil zprávu tak, aby ho nerozrušil?” Řekla to spíš jako otázku, a Roland přikývl. Jenže vévodkyně se nedokázala udržet.</p>
<p>„Tvůj otec je baronovým nájemcem a bude dělat, co se mu řekne!”</p>
<p>Bylo vidět, že se Roland ze všech sil snaží nekroutit. Když pan Bolavý pracoval pro starého barona, dospěli mezi sebou, jako muži znalí světa, ke smysluplné dohodě. Zněla zhruba tak, že pan Bolavý udělá cokoliv, co po něm bude baron chtít. Podmínkou bylo, že baron bude po panu Bolavém chtít jen to, co by pan Bolavý udělal i sám a dobrovolně, a že to bude něco, co je opravdu třeba udělat.</p>
<p>Její otec jí kdysi řekl, že to je to, co si oni představují pod slovem <emphasis>loajalita</emphasis>. Znamenalo, že dobří lidé všeho druhu pracovali dobře a ze všech sil, když byli obeznámeni se svými právy a povinnostmi a byla jim zaručena důstojnost obyčejných lidí. Lidé si té důstojnosti vážili o to víc, že většinou kromě nějakého toho povlečení, pár hrnků a pánví, několika kousků nářadí a příborů pro rodinu nic jiného neměli. O tomhle uspořádání nebylo třeba mluvit, protože každý člověk, který měl všech pět pohromadě, chápal, jak to funguje. Když ty budeš dobrý pán, budu já dobrý pracovník, budu ti oddaný, když budeš ty oddaný mně, a protože tenhle kruh zatím nikdo neporušil, budou tak věci fungovat i nadále.</p>
<p>A Roland právě porušoval kruh, nebo spíš dovolil vévodkyni, aby ho porušovala za něj. Jeho rod vládl na Křídě už několik set let a rod měl papíry a pergameny, které to dokazovaly. Neexistoval žádný papír ani pergamen, kde by se psalo o tom, kdy na půdu Křídy vstoupila noha prvního Bolavého. V té době ještě nikdo pergamen, natož papír nevynalezl.</p>
<p>Právě teď nechovali lidé k čarodějkám žádnou lásku - byli poplašení a zmatení -, ale to poslední, co mohl Roland potřebovat, byl pan Bolavý, který by přišel zjišťovat, co se to v hradu vlastně děje. Přes počínající šediny na spáncích by pan Bolavý dokázal klást velmi nekompromisní a těžké otázky. A já tady teď potřebuju zůstat, pomyslela si Tonička. Našla jsem začátek niti, a co se dělá s nitkami? Tahá se za ně. Nahlas řekla: „Mně nevadí, že jsem tady. A jsem si jistá, že nechceme žádné drobné nepříjemnosti.”</p>
<p>Rolandovi se očividně ulevilo, ale vévodkyně se obrátila k seržantovi a zeptala se: „Jste si jistý, že je dobře zamčená?”</p>
<p>Magnus se vypjal v celé své výši. Vzhledem k tomu, že už stál i tak vypjatý v celé své výši, musel teď stát na špičkách. „Ano, mmm - vaše milosti, jak jsem už řekl, ty dvoje dveře se dají odemknout jen jediným klíčem a já mám oba tady v kapse.” Poklepal si rukou na levou kapsu, kde to slyšitelně zacinkalo. Očividně to zacinkání vévodkyni stačilo k uspokojení, protože budoucí tchyně řekla: „Myslím, že v tom případě můžeme dnes v noci spočinout v ložích o něco klidněji, seržante. Tak pojď, Rolande, a postarej se o Kalendárii, buď tak laskav. Obávám se, že bude zase potřebovat své léky - bohové vědí, co jí ta příšerná holka řekla.”</p>
<p><emphasis>(Pozn. překl.: Víte, že v češtině existují jen tři slova, která začínají skupinou hlásek „tch”? Je to tchán, tchyně a tchoř. Bez urážky. Já mám, například, tchyni skvělou. Aha, ano, někteří tvrdí, že je ještě čtvrté takové slovo, a to je Tchajwan.)</emphasis></p>
<p>Tonička se dívala, jak odcházejí. Zůstal jen Magnus, který měl dost slušnosti, aby se tvářil provinile. „Mohl bys sem jít, seržante?”</p>
<p>Magnus si povzdechl a popošel k mřížím. „Nechceš mi nic udělat, Tóni, že ne?”</p>
<p>„Samozřejmě, že ne, Magnusi, a já doufám a věřím, že ani ty nechceš udělat žádné nepříjemnosti mně.”</p>
<p>Seržant zavřel oči a ztěžka si povzdechl. „Ty máš něco v plánu, co? Já to vím.”</p>
<p>„Poslyš, řeknu ti to takhle,” naklonila se Tonička kupředu. „Co myslíš, jak pravděpodobné je, že dnes v noci zůstanu zavřená v téhle cele?”</p>
<p>Magnus si poklepal na kapsu. „Počkej, nezapomeň, že já mám -” Bylo hrozné pozorovat, jak se na jeho tváři najednou objevil žalostný výraz podobný výrazu přísně pokáraného štěněte. „Tys mi vybrala kapsu!” Vrhl na ni prosebný pohled, jako štěně, které teď čeká ještě něco mnohem horšího než jen přísné pokárání.</p>
<p>K seržantovu šoku a úžasu mu Tonička s úsměvem podala klíče od mříží. „Přece si vážně nemyslíš, že by čarodějky potřebovaly klíče? A slibuju ti, že tady budu zpět nejpozději v sedm hodin ráno. Myslím, že budeš souhlasit, že to je za daných okolností velmi dobrá dohoda, zvlášť proto, že si v té době najdu čas jistě i na to, abych tvé matce vyměnila obvaz na noze.”</p>
<p>Výraz na jeho tváři mluvil za všechno. S díky si klíče vzal. „Myslím, že by bylo zbytečné, abych se tě ptal, jak máš v úmyslu dostat se ven?” řekl s jistou nadějí.</p>
<p>„Já si myslím, že za těchto okolností by ses na něco takového ani ptát neměl, co ty na to, seržante?”</p>
<p>Na okamžik zaváhal a pak se usmál: „Děkuju ti, že myslíš na nohu naší mámy,” řekl. „Dneska ráno vypadala nějaká zarudlá.”</p>
<p>Tonička se zhluboka nadechla. „Potíž je v tom, Magnusi, že ty a já jsme jediní, kdo myslí na nemocnou nohu tvé matky. Tam venku žije aspoň tucet starých lidí, kteří potřebují někoho, kdo by jim pomohl třeba do vany a z vany. Je celá řada pilulek a lektvarů, které musím připravit a roznést lidem na ta nejnepřístupnější místa. Je tam například pan Chvastoň, který skoro nedokáže chodit, když ho pořádně nenamasíruju kafrovou mastí.” Vytáhla svůj zápisník, stažený několika gumičkami a provázky, a zamávala mu s ním před očima. „Podívej, je plný věcí, které musím udělat, protože jsem čarodějka. Když je neudělám já, tak kdo? Mladá paní Trajdalová už bude mít každou chvíli dvojčata, tím jsem si jistá, protože u ní slyším bít dvě srdíčka, každé trochu jinak. A navíc je to její první porod. Je vystrašená k smrti, další porodní bába žije skoro osmnáct kilometrů odsud a musím ti říct, že ta už dost špatně vidí a je hodně zapomnětlivá. Ty jsi důstojník, Magnusi. Od důstojníků se čeká, že jsou to muži nápadití a pohotoví, takže kdyby se ta mladá maminka objevila náhodou tady, v hradu, a hledala pomoc, jsem si jistá, že bys věděl, co máš dělat.”</p>
<p>Měla to potěšení pozorovat, jak jeho tvář zbledla jako sníh. Než stačil něco vykoktat, pokračovala: „Jenže, jak víš, já pomoci nemůžu, protože zlá čarodějnice musí být pod závorou, protože hrozí nebezpečí, že by se jí mohl do rukou dostat nabitý kolovrátek! Uvězněná kvůli pohádce! A potíž je v tom, že si myslím, že by mohl někdo zemřít. A kdybych je nechala zemřít, pak bych byla zlá čarodějka. Jenže, jak je vidět, jsem i bez toho zlá čarodějka. Musím být zlá čarodějka, protože jsi mě zavřel tady do té kamenné cely.”</p>
<p>Bylo jí ho doopravdy líto. Nestal se seržantem proto, aby se potýkal s takovými věcmi, většina jeho válečnětaktických zkušeností se týkala chytání uprchlých prasat. Copak mu mohu dávat vinu za to, že dělá, co mu poručili? uvažovala. Kladivo taky neobviňujete z toho, co s ním tesař udělal. Jenže Magnus měl mozek, zatímco kladivo nikoliv. Možná by bylo dobré, kdyby ho zkusil používat.</p>
<p>Tonička čekala, dokud zvuk slábnoucích kroků nenaznačil, že seržant došel ke správnému rozhodnutí, že by totiž nebylo špatné, kdyby dnes večer byla mezi ním a vězením co možná největší vzdálenost a kdyby se chvíli zamyslel nad vlastní budoucností. To už se z každé pukliny začali rojit Fíglové, a ti měli skvělý instinkt, který jim umožňoval neukázat se nežádoucím pozorovatelům.</p>
<p>„Neměli jste mu brát ty klíče,” řekla, když Rob Kterýten vyplivl stéblo slámy.</p>
<p>„Ajto? On ta tady chtěl mět zašpérovanú!”</p>
<p>„No, to je pravda, aleje to slušný člověk.” Věděla, že to zní hloupě, a Rob Kterýten to musel vědět také.</p>
<p>„Noja, jasňačka, slušná osoba ta určitě zašpéruje, dyž mu to nějaká stará ušňupaná ochechula nakáže, tož ja!” zavrčel „A co ta ubečená habánka v tem bílém odění? Už sem myšloval, že kolem ní budem muset postavit odvodňovací struhu.”</p>
<p>„A nebyla vona jedna z tých ,no ja’ vil?” vmísil se jim do řeči Poťapaný Vilík.</p>
<p>„No co?” podíval se na něj Rob Kterýten.</p>
<p>Tonička, která se už dávno naučila v myšlení Fíglů rychle orientovat, řekla: „On myslí najádu, že, Vilíku?” Všeobecně ale převládal názor, že Kalendária byla z neznámých důvodů z ledu a pomalu se rozpouštěla. O kousek dál, pod schody, plavala myš a snažila se ze všech sil dostat do bezpečí.</p>
<p>Aniž o tom Tonička doopravdy věděla, sklouzla jí ruka do kapsy a vytáhla kousek provázku, který dočasně upustila Robovi Kterýtenovi na hlavu. Pak se rukou znovu vrátila do kapsy, vytáhla zajímavě vyhlížející klíček, který asi před třemi týdny našla u cesty, prázdnou krabičku, v níž původně byla semínka květin, a malý kamínek, ve kterém byla dírka. Malé kamínky s dírkou Tonička sbírala automaticky, protože nosily štěstí. Nosila je v kapse tak dlouho, dokud jí neprodřely látku, nevypadly a nezanechaly po sobě jen dírku. To všechno stačilo na sestavení nouzového pendulu, ale bylo samozřejmě ještě třeba něco živého. Žabákova večeře, která se skládala převážně z much a slimáků, už zmizela z podstatné části v Žabákovi, takže ho teď Tonička zvedla, uvázala na provázek a zavěsila do celé sestavy, aniž při tom věnovala pozornost jeho výhrůžkám, že proti ní použije všechny právní prostředky.</p>
<p>„Nechápu, proč k tomu nepoužiješ některého z Fíglů,” stěžoval si. „Ti podobné věci milují!”</p>
<p>„To je pravda, jenže když jsem to zkoušela, skončilo to ve většině případů tím, že mi pendul začal ukazovat k nejbližší hospodě. A teď mi chvilku hezky klidně vis, ano?”</p>
<p>Zatímco pohybovala pendulem sem a tam a hledala stopu, kozy si tiše přežvykovaly. Tak Kalendárii to bylo líto, opravdu a hluboce a vlhce líto. A v poslední skupině polknutých slov byla slova, která se neodvážila vyslovit, ale která také nedokázala potlačit. Ta slova zněla: „Já to tak nechtěla!”</p><empty-line /><p> Nikdo neví, jak pendul funguje. Že funguje, to ví naopak každý. Možná, že jediné, co dělá, je to, že vás přiměje myslet. Možná, že jediné, k čemu je dobrý, je to, že poskytuje vašim očím něco, na co se můžete soustředit, zatímco váš mozek přemýšlí, a Tonička si po chviličce pomyslela: V téhle budově je ještě jedna osoba s magickými schopnostmi. Pendul se točil, Žabák si stěžoval a v Toniččiných Druhých myšlenkách se najednou objevila stříbrná nit spojených úvah, která končila u stříbrného uzlu závěru. Tonička obrátila oči ke stropu. Stříbrný uzlík se třpytil a ona si pomyslela: Někdo v tomhle paláci <emphasis>používá</emphasis> magii. Někdo, kdo moc lituje, že to dělá.</p>
<p>Bylo by možné, že by byla ta neustále bledá, průběžně uslzená a neodvolatelně akvarelová Kalendária <emphasis>čarodějkou</emphasis>? To se zdálo nemyslitelné. No, proč by zbytečně přemýšlela a hádala, co se děje, když se prostě může sebrat a jít si to zjistit sama?</p>
<p>Bylo hezké si myslet, že baroni žijící na Křídě během těch mnoha let vycházeli s tolika lidmi, že nakonec zapomněli, jak někoho zavřít. Z vězení se stal kozí chlívek a rozdíl mezi vězením a kozím chlívkem je v tom, že v chlívku nepotřebujete topení, protože kozy se dokážou zahřát a udržet se v teple samy od sebe. Jenže ve vězení topení potřebujete, pokud chcete, aby se vaši vězňové cítili dobře a byli v teple. Jestli je ovšem nemáte rádi, pak oheň potřebujete také, aby se vaši vězni cítili špatně a bylo jim opravdu horko. Konečně. Babička Bolavá kdysi Toničce vyprávěla, že když ještě byla malým děvčátkem, existovala v hladomorně hradu celá řada děsivých kovových předmětů, s jejichž pomocí se měli pomalu, povětšinou kousek po kousku, rozebírat lidé, ale že se nikdy nenašel vězeň tak zlý, aby se na něj použily. Když už se o tom mluví, je pravda, že ty věcičky nikdo v hradu ani používat nechtěl, protože ty záludnosti vám často, když jste nebyli dostatečně opatrní, například uvěznily prsty. Nakonec je starý baron všechny poslal k místnímu kováři, aby z nich vyrobil rozumnější věci, jako rýče, hrábě nebo nože. Jediné, co zůstalo, byla železná panna, kterou užívali tak dlouho jako krecht na kedlubny, až jí upadla hlava.</p>
<p>Díky tomu, že z hladomorny nebyl v hradu nikdo zvláště nadšený, se stalo, že všichni zapomněli na původní velký krb, přesněji řečeno na velký krbový sopouch. Proto když se Tonička podívala vzhůru, viděla vysoko nad sebou malý modrý flíček, kterému vězni říkali <emphasis>obloha</emphasis>, ale kterému ona, v okamžiku, kdy dostatečně ztmavl, říkala <emphasis>východ</emphasis>.</p>
<p>Jak se ukázalo, použít ho bylo poněkud těžší, než si myslela. Byl přece jen příliš úzký, než aby jím mohla vystoupat vsedě na násadě koštěte, takže se musela pověsit na štětiny a nechat se ven vytáhnout, přičemž se nohama odrážela od stěn komína.</p>
<p>Tam nahoře se ale už vyznala. Všechny děti se na střeše hradu vyznaly. Na Křídě pravděpodobně nebyl chlapec, který by na jeho olověnou střechu nevyškrábal své jméno, a to nejspíš vedle jména svého otce, dědečka, pradědečka a dokonce i prapradědečka, takže se starší jména už dávno ztratila pod těmi novými.</p>
<p>To nejdůležitější na opevněném hradu je to, aby se nikdo, komu to nechcete dovolit, nedostal dovnitř, když o to nestojíte, takže ve stěnách nejsou skoro žádná okna, jen ta opravdu vysoko nahoře, kde jsou komnaty pána hradu a jeho blízkých. Roland se už před delším časem přestěhoval do otcova pokoje. Věděla to, protože mu pomáhala přenášet věci, když starý baron konečně připustil, že už je příliš slabý, aby dál zvládal dlouhé schodiště. Vévodkyně bude bydlet ve velkém pokoji pro hosty, na poloviční cestě mezi původním baronovým pokojem a Panenskou věží - což bylo její skutečné jméno -, kde bude ubytována Kalendária. Nikoho by nenapadlo se o tom záměrně zmiňovat, ale znamenalo to, že nevěstina matka spala v pokoji mezi ženichem a nevěstou a pravděpodobně špicovala uši, aby zaslechla jakýkoliv náznak sebemenších techtlí, o mechtlích nemluvě.</p>
<p>Tonička tiše prošla šerou chodbou a nehlučně vstoupila do přístěnku, když zaslechla kroky na schodech. Patřily služebné, jež přicházela zdola a nesla podnos s velkým džbánem, který málem upustila, když se dveře vévodkynina pokoje s třeskem rozletěly dokořán a z nich vyhlédla sama vévodkyně, která kontrolovala, co se děje. Když služebná znovu vykročila, Tonička ji tiše - a protože uměla ten správný trik - i neviditelně následovala. Když strážný, který seděl u dveří, uviděl podnos, zvedl s nadějí hlavu, ale vévodkyně mu přikázala ostrým hlasem, aby si zašel dolů a postaral se o vlastní večeři. Pak služebná vešla do komnaty, položila podnos se džbánem vedle velké postele, na chvilku se zastavila, aby se ujistila, že ji nešálí zrak, a pak zase rychle odešla.</p>
<p>Kalendária vypadala, jako když spí v čerstvě napadaném sněhu, a celý efekt hodně pokazilo, když jste si pak uvědomili, že to všechno jsou pomačkané papírové kapesníčky. A když už jsme u toho, tak také <emphasis>použité</emphasis>. To bylo na Křídě velmi nezvyklé, protože papírové kapesníčky byly velmi drahé, a když už jste jednou nějaké měli, nepovažovalo se za nevhodné ani za špatné způsoby usušit je u ohně a uložit pro případné další použití. Toniččin otec jí kdysi vyprávěl, že když byl malý on, musel si utírat nos myší, ale to řekl pravděpodobně jen proto, aby zděšeně vypískla.</p>
<p>Právě teď se Kalendária vysmrkala s naprosto nešlechtickým zatroubením a k Toniččině překvapení se podezřívavě rozhlédla po pokoji. Nakonec dokonce řekla: „Haló, je tady někdo?” - což je otázka, která vás, když se nad ní logicky zamyslíte, nikdy nikam nedostane.</p>
<p>Tonička ucouvla ještě dále do stínu. Když měla dobrý den, dokázala už několikrát ošálit dokonce i Bábi Zlopočasnou a nějaká usmrkaná princeznička ji přece nemohla odhalit.</p>
<p>„Mohla bych začít křičet, abyste věděli,” pokračovala Kalendária a rozhlížela se sem a tam. „Hned před mými dveřmi je strážný!”</p>
<p>„Není, šel si dolů do kuchyně dát něco k večeři,” odpověděla jí Tonička, „a musím říct, že to považuju za velmi neprofesionální. Měl počkat, dokud ho nevystřídá jiný strážný. Osobně si myslím, že pro vaši matku je důležitější, jak strážní vypadají, než to, jak myslí. Dokonce i mladý Přestůň dokáže hlídat lip než oni. Často lidé ani nevědí, že tam je, dokud jim nezaklepe na rameno. Víte, že lidé málokdy začnou křičet, dokud na ně někdo mluví? Nevím proč. Mohlo by to mít něco společného s tím, že jsme slušně vychovaní. A jestli máte v úmyslu s tím začít až teď, tak bych vás ráda upozornila, že kdybych vám chtěla udělat něco ošklivého, už bych to udělala, nemyslíte?”</p>
<p>Ticho bylo delší, než se Toničce zamlouvalo. Nakonec Kalendária řekla: „Máte plné právo se zlobit. <emphasis>Zlobíte</emphasis> se hodně, viďte?”</p>
<p>„V téhle chvíli ne. Mimochodem, nechcete si vypít své mléko, než vám vystydne?”</p>
<p>„Přiznám se vám, že ho vždycky vyleju do záchodu. Vím, že je to hnusné plýtvání dobrým jídlem a že je na světe spousta dětí, které by daly nevím co za večerní šálek teplého mléka, ale to moje bych jim nedala, protože matka nutí služebné, aby mi do něj dávaly nějaký lék na spaní.”</p>
<p>„Proč?” zeptala se Tonička nedůvěřivě.</p>
<p>„Ona si myslí, že to potřebuju, a já si myslím, že ne. Nemáte představu, jaké to je. Jako být ve vězení.”</p>
<p>„Myslím, že to si teď dokážu představit docela dobře,” odpověděla Tonička. Dívka v posteli se dala znovu do pláče a Tonička ji ukonejšila do ticha.</p>
<p>„Nemyslela jsem, že to dojde tak daleko, to mě vůbec nenapadlo,” ozvala se po chvilce Kalendária a znovu zatroubila do kapesníčku. „Chtěla jsem jen, aby vás Roland tolik neobdivoval. Vy si nedokážete představit, jaké to je, být mnou! Jediné, co mi dovolí, je malovat obrázky, a to ještě jenom akvarely! Nesmím dokonce dělat ani náčrty uhlem!”</p>
<p>„Dost jsem o tom přemýšlela,” poznamenala poněkud nepřítomně Tonička. „Roland si kdysi dopisoval s dcerou lorda Nakapsovala, Jodýnou, tak ta mu psala, že také pořád kreslí akvarely. Napadlo mě, jestli to není nějaký trest.”</p>
<p>Kalendária ji ale neposlouchala. „Vy nemusíte jenom sedět a malovat pitomé obrázky! Můžete si lítat, kam chcete,” říkala právě. „Poroučet lidem, dělat zajímavé věci. O jé, když jsem byla malá, chtěla jsem být čarodějkou. Ale to je ta má smůla - mám dlouhé zlaté vlasy, bílou pleť a velmi bohatého otce. A k čemu je mi to dobré? Dívky jako já nemohou být čarodějkami!”</p>
<p>Tonička se usmála. Teď se dostávaly ke skutečnému jádru věci a je důležité být nápomocná a projevit porozumění, aby se přehrada zase neprotrhla a obě je to nezaplavilo. „Měla jste knihu pohádek, když jste byla malá?”</p>
<p>Kalendária se vysmrkala. „No jéje.”</p>
<p>„A nebyla to náhodou ta, co měla na straně sedm obrázek toho příšerného skřeta? Vždycky, když jsem došla na tu stránku, zavírala jsem oči.”</p>
<p>„A já jsem ho celého počmárala černou tužkou,” sdělila jí tiše Kalendária, jako by se jí ulevilo, když se s tím mohla někomu svěřit.</p>
<p>„Neměla jste mě ráda. Takže jste se rozhodla proti mně použít nějakou magii…” řekla Tonička velmi tichým hlasem, protože na Kalendárii bylo něco křehkého. Světlovlasá dívka sáhla po dalším kapesníku, ale jak se zdálo, pro tu chvilku jí vzlyky došly - ale jak se vzápětí ukázalo, bohužel právě jen pro tu chvilku.</p>
<p>„Je mi to <emphasis>tak</emphasis> líto! Kdybych to byla věděla, nikdy bych -“</p>
<p>„Možná bych vám měla říct,” pokračovala Tonička, „že Roland a já jsme byli… hm, přátelé. A navíc jsme snad byli tím jediným přítelem, kterého ten druhý měl. Jenže to svým způsobem nebyl ten nejlepší druh přátelství. Nesešli jsme se z vlastní vůle, přistrčily nás k sobě okolnosti. To jsme si neuvědomili. On byl baronův syn, a jakmile si jednou někdo uvědomí, že je baronův syn a že všem dětem někdo řekl, jak se mají k baronovu synovi chovat, pak mu nezbývá mnoho lidí, s nimiž by si mohl popovídat. A najednou jsem tady byla já. Byla jsem děvče dost chytré na to, abych se stala čarodějkou, a musím říct, že to není zaměstnání, které by vám umožňovalo vést nějaký společenský život. Takže si představte dva lidi, podobné osobnosti, kteří byli jaksi vynecháni ze společnosti, přebývali. Dnes už to vím. Naneštěstí to byl Roland, kdo si to uvědomil jako první. To je celá pravda. Já jsem čarodějka a on je baron. A vy budete baronkou a nemusíte si dělat starosti s tím, že baron a čarodějka - ku prospěchu všech místních lidí - spolu dobře vycházejí. Nic víc v tom není a upřímně řečeno, víc je příliš silné slovo, ne <emphasis>nic víc</emphasis>, spíše <emphasis>méně</emphasis> než <emphasis>víc</emphasis>.”</p>
<p>Viděla, jak se na Kalendáriině tváři objevuje úleva podobná vycházejícímu slunci.</p>
<p>„Takže jsem vám řekla celou pravdu, slečno, takže teď bych zase chtěla já slyšet pravdu od vás. Poslyšte, nemohly bychom se odsud přesunout někam jinam? Obávám se, aby sem náhodou nevpadl nějaký váš strážný a nezavřel mě někam, odkud bych se opravdu nedostala.”</p><empty-line /><p> Toničce se podařilo usadit Kalendárii za sebe na násadu koštěte. Dívka byla neklidná a vrtěla se, ale když se koště hladce spustilo z hradeb, jen hlasitě zalapala po dechu. Prolétly nad vesnicí a snesly se k zemi na poli za ní.</p>
<p>„Viděla jste ty netopýry?” řekla Kalendária.</p>
<p>„Ano, když neletím moc rychle, často mi poletují kolem koštěte,” přikývla Tonička. „Člověk by si myslel, že se mi spíš budou snažit vyhnout. A teď, slečno, když jsme obě daleko od jakékoliv pomoci, řekněte mi, co jste to udělala, že mě lidé začali tak nenávidět?”</p>
<p>Kalendáriinu tvář naplnila panika.</p>
<p>„Já vám neublížím,” uklidňovala ji Tonička. „Kdybych to chtěla udělat, už bych to udělala dávno. Jenže bych si ráda dala život zase do pořádku. Tak mi řekněte, co jste udělala.”</p>
<p>„Použila jsem pštrosí trik,” odpověděla Kalendária bez zaváhání. „Říká se tomu bezohledná magie: uděláte model té osoby a zastrčíte ho hlavou dolů do kbelíku s pískem. Je mi to vážně moc, ale opravdu moc líto a…”</p>
<p>„Ano, to už jste říkala,” přerušila ji Tonička, „ale o tomhle triku jsem v životě neslyšela. Nedokážu si představit, jak by to mohlo fungovat. Nedává to žádný smysl.”</p>
<p>Jenže na mě to fungovalo, pomyslela si. To děvče není čarodějka, a ať už udělala cokoliv, nebyla to magie, ale na mě to fungovalo.</p>
<p>„Nemusí to dávat smysl, když je to magie,” řekla Kalendária s přesvědčením.</p>
<p>„Někde a nějak to smysl dávat musí,” zavrtěla hlavou Tonička a zahleděla se k temnému nebi, kde se rychle rozsvěcely hvězdy.</p>
<p>„No,” pokračovala Kalendária, „našla jsem si to v <emphasis>Zaklínadlech pro zamilované</emphasis> od Klatbuše Pilátové, jestli vám to nějak pomůže.”</p>
<p>„To je ta kniha s obrázkem autorky na koštěti, že?” pozvedla Tonička pobaveně obočí. „A dodala bych, že na něm sedí obráceně. A nemá bezpečnostní pás. A ani jedna čarodějka, s níž jsem se setkala, nepoužívala při letu motoristické brýle. A co se týče toho, že byste si s sebou brala kočku… no, o tom ani nepřemýšlím. A to její jméno, to je taky vymyšlené. Viděla jsem tu knihu v katalogu firmy Bimbo. Je to blábol. Je to pro uplakané slečinky, které si myslí, že k tomu, aby někdo mohl dělat magii, stačí, když si koupí velmi drahou hůl s polodrahokamem přilepeným na konci… tedy, nic osobního. Stejně tak byste si mohla ulomit klacek z kteréhokoliv živého plotu a říkat mu kouzelná hůlka.”</p>
<p>Kalendária neřekla ani slovo, ale vydala se k nedalekému živému plotu, který odděloval pole od cesty. Když budete takový plot probírat dostatečně dlouho, vždycky v něm najdete vhodnou hůl. Vytáhla z něj klacík a nazdařbůh jím zamávala ve vzduchu. Hůlka za sebou zanechala v nočním vzduchu modře světélkující stopu.</p>
<p>„Takhle?” zeptala se Kalendária. Na okamžik nebylo slyšet jediný zvuk, s výjimkou občasného zahoukání sovy, a ti, kdo měli opravdu skvělý sluch, by ještě zaslechli šum netopýřích křídel.</p>
<p>„Myslím, že nadešel čas, abychom si opravdu <emphasis>pořádně</emphasis> popovídaly, co říkáte?” prohlásila Tonička.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 11 </strong></p><empty-line /><p><strong>Hranice čarodějnic</strong></p>
<p><image xlink:href="#_11.jpg" /></p><empty-line /><p> „Říkala jsem vám, že jsem si vždycky přála být čarodějkou,” řekla Kalendária. „Nedokážete si představit, jak těžké to může být, když vaše rodina žije ve velkém sídle a je tak starodávná, že váš rodinný erb má nejen klenot, ale dokonce i kolečkové křeslo. To všechno vám překáží, a já bych si s prominutím přála, abych se narodila s vašimi nevýhodami. O Bimbově katalogu jsem se dozvěděla až od dvou služebných, které se nad ním pochichtávaly, když jsem jednou nečekaně vešla do kuchyně. Abych to dopověděla: Ty dvě se smíchem utekly, ale katalog nechaly na stole. Nemohla jsem si objednat tolik věcí, kolik bych byla chtěla, protože naše služebné mě špiclují a všechno donesou matce. Naštěstí je kuchařka slušná ženská, takže jsem jí dala peníze a katalogová čísla a oni to doručili k její sestře do Šunky na Krajíci. Nemohla jsem si ale objednat nic moc velkého, protože služebné neustále uklízí a utírají prach. Hrozně bych si přála kotel, ve kterém bublá zelený sliz, ale podle toho, co mi vyprávíte, je to jen takový zábavný trik.”</p>
<p>Kalendária vytáhla z živého plotu několik dalších hůlek a zapíchala je před sebe do země. Na špičce každé z nich se rozzářilo matně modré světélko.</p>
<p>„No, pro každého jiného je to jen takový zábavný trik,” odpověděla jí Tonička, „ale skoro bych řekla, že vy byste z něj tahala pečená kuřata.”</p>
<p>„Vážně si to myslíte?” zeptala se Kalendária dychtivě.</p>
<p>„Nejsem si jistá, jestli si dokážu vůbec něco myslet, když jsem zastrčená hlavou do kbelíku s pískem,” usmála se Tonička. „Víte, zní to tak trochu jako mágská magie. Ten trik… říkáte, že byl v knize paní Pilátové. Podívejte, je mi to líto, ale to je vážně bimbo… Není to skutečné. Je to jen pro lidi, kteří si myslí, že čarodějnictví je o kytičkách a nápojích lásky a o tanci kolem ohně jen tak… bez spodního prádla - což je něco, při čem si žádnou skutečnou čarodějku nedokážu představit…” Tonička zaváhala, protože byla od přírody počestná, a pak pokračovala: „Hm, možná Stařenku Oggovou, když má ty svoje nálady. Je to čarodějnictví, ze kterého jsou okrájeny všechny slupky a kůrky, ale skutečné čarodějnictví jsou <emphasis>především</emphasis> kůrky a slupky. Jenže vy jste vzala jedno z těch hloupých zaklínadel pro uchichotané služtičky, použila jste ho na mě, a ono fungovalo. Máte v rodině nějakou skutečnou čarodějku?”</p>
<p>Kalendária zavrtěla hlavou a její dlouhé blonďaté vlasy se zaleskly dokonce i v měsíčním světle. „O žádné jsem nikdy neslyšela. Dědeček byl alchymista - samozřejmě ne profesionál. To kvůli němu už náš dům nemá východní křídlo. Moje matka… nedokážu si představit, že by dělala nějakou magii, vy ano?”</p>
<p>„Ta? Rozhodně ano!”</p>
<p>„No, já ji nikdy žádnou magii dělat neviděla a ona má většinou dobré úmysly. Říká, že jediné, co chce, je to nejlepší pro mě. Přišla o celou rodinu při požáru, víte? Přišla o všechno,” dodávala Kalendária.</p>
<p>Tonička tu dívku nemohla mít nerada. Bylo by to jako nemít rád popletené štěně, ale přesto nedokázala zabránit tomu, aby jí neuklouzla slova: „A vy jste to taky myslela dobře? Víte, co myslím? Když jste udělala můj model a zastrčila ho hlavou dolů do kbelíku s pískem?”</p>
<p>Někde v Kalendárii musela být bezedná nádrž. K nejbližším slzám neměla nikdy dál, než co by okem mrkla.</p>
<p>„Podívejte,” konejšila ji Tonička, „Mně to nevadí, vážně. I když upřímně řečeno, byla bych raději, kdyby to bylo jen zaklínadlo. Prostě tu figurku vytáhněte a pak na všechno zapomeneme. A nezačínejte zase plakat, protože pak je všechno tak nepříjemně vlhké.”</p>
<p>Kalendária popotáhla. „Kdyby to bylo tak jednoduché. Víte, já to neudělala tady. Nechala jsem to doma. V knihovně.”</p>
<p>Poslední slovo té věty rozeznělo Toničce v hlavě něco jako zvoneček. „Knihovna? S knihami?” Většina čarodějek se knihami nijak zvlášť nezabývala, ale Tonička přečetla cokoliv, co se jí dostalo do rukou. Jeden nikdy nevěděl, co všechno v knize najde a co se dozví. „Na tuhle roční dobu je velmi teplá noc,” řekla, „a vaše sídlo není příliš daleko, že? Za pár hodin můžete být zpět ve věži.”</p>
<p>Poprvé za celou tu dobu se Kalendária usmála. Opravdu a upřímně usmála. „A nemohla bych tentokrát sedět vepředu?” zeptala se.</p><empty-line /><p> Nad důlinami letěla Tonička hodně nízko.</p>
<p>Měsíci chybělo jen několik dní do úplňku a byl to skutečně ten měsíc, jaký vídáme o žních - měl červenavou barvu mědi. To díky kouři z vypalovaných strnišť, který visel ve vzduchu. Nevěděla, jak bylo možné, že modrý kouř z hořící slámy barvil měsíc do červena, ale rozhodně neměla v úmyslu letět až na Měsíc, aby se to dozvěděla.</p>
<p>Jak se zdálo, byla Kalendária v jakémsi osobním sedmém nebi. Celý let spokojeně štěbetala a švitořila, což bylo na druhou stranu přece jen lepší, než kdyby vzlykala a ronila slzy. Ta dívka byla jen o osm dní mladší než Tonička. Tonička to věděla, protože si dala velkou práci, aby si to zjistila. Ale to byla jen čísla. Rozhodně to tak <emphasis>necítila</emphasis>. Tonička se cítila dost stará, aby mohla být dívčinou matkou. Bylo to zvláštní, ale Petulie a Anagrama a zbytek mladých čarodějek tam v horách jí říkal totéž: čarodějky stárly uvnitř. Dělaly věci, které bylo třeba udělat, ale při nichž se vám žaludek roztočil jako kolovrátek. Občas viděly věci, které by nikdy nikdo vidět neměl. A k tomu musely často, samy a v temnotě, udělat to, co se udělat muselo. Daleko v malých vesničkách, když rodila mladá matka a věci se ošklivě zadrhly a změnily se ve vážné potíže, tak doufaly, že je někde v okolí alespoň místní porodní bába, která by jim poskytla morální podporu. I tak, když pak došlo na to, že bylo třeba rozhodnout o životě a smrti, tak jste to musely udělat vy, protože <emphasis>vy</emphasis> jste byla čarodějkou. A někdy to nebylo rozhodnutí mezi dobrým a špatným, jen rozhodnutí mezi dvěma špatnými věcmi, žádná správná volba… jen volba.</p>
<p>Pak si všimla, že se po trávníku zalitém měsíční září něco spěšně pohybuje a docela snadno to sleduje letící koště. Drželo se to koštěte několik minut a pak přemetem zmizelo ve stínech.</p>
<p><emphasis>Zajíc vběhne do ohně</emphasis>, pomyslela si Tonička, a já mám pocit, že já také.</p>
<p>Sídlo Almanachů-Ročenků leželo na vzdáleném konci Křídy a byl to vlastně ten <emphasis>nejvzdálenější</emphasis> konec, protože tady křída začala ustupovat jílu a kamení. Byl tam park s vysokými stromy - celý les stromů - a řada fontán před sídlem, které napínalo slovo „budova” na hranici únosnosti, protože ta věc vypadala jako hejno budov, které někdo sehnal dohromady. Byly tady přístavky a křídla, obrovské ozdobné jezírko a korouhvička ve tvaru volavky, do níž Tonička málem narazila. „Kolik lidí tady žije?” podařilo se jí ze sebe vypravit, když pracně vyrovnala koště a přistála na něčem, co považovala za trávník, ale co byla, jak se ukázalo, vysoká vrstva sušeného sena. Králíci, vyplašení tímhle vzdušným útokem, se rozeběhli na všechny strany.</p>
<p>„Teď už jen matka a já,” odpověděla Kalendária. Seskočila z koštěte a seno jí zašustilo pod nohama, „a samozřejmě služebnictvo,” dodávala. „Máme jich hodně. Ale nebojte se, touhle dobou už budou všichni v posteli.”</p>
<p>„Kolik služebnictva potřebujete pro dva lidi?” zeptala se Tonička.</p>
<p>„Asi dvě stě padesát.”</p>
<p>„Já vám nevěřím.”</p>
<p>Kalendária, která šla první a mířila ke vzdáleným dveřím, se otočila. „Počítám do toho i rodiny. Asi čtyřicet jich je na farmě a dalších dvacet v mlékárně, dalších čtyřiadvacet pracuje v lese, sedmdesát pět je jich zaměstnaných v zahradách, které zahrnují i banánový skleník, ananasový skleník, melounový skleník, leknínárium a průtočné pstruží jezírko. Zbytek pracuje v domě a hostinských pokojích.”</p>
<p>„Jak se mají?”</p>
<p>Kalendária se zastavila s rukou na mosazné klice dveří. „Vy si myslíte, že moje matka je velmi hrubá a panovačná osoba, že?”</p>
<p>Tonička nenacházela žádnou alternativu k pravdě, dokonce ani pod hrozbou půlnočních slz. „Ano, to si skutečně myslím,” řekla nakonec.</p>
<p>„A máte pravdu,” přikývla Kalendária. „Ale k lidem, kteří se k nám chovají loajálně, se chová také loajálně. To bylo u nás v rodě vždycky zvykem. Nikdo nebyl nikdy propuštěn proto, že byl moc starý, nemocný nebo zmatený. Když už se o sebe nedokážou postarat ve svém domku, žijí v jednom z palácových křídel. Abych to řekla přímo, většina našich služebných se stará o staré služebné! Možná jsme staromódní a trochu snobští a nedržíme krok se současností, ale nikdo, kdo pracuje pro Almanachy-Ročenky, nebude muset na konci svého života žebrat o jídlo.”</p>
<p>Těžká klika konečně povolila a dveře se otevřely do dlouhé chodby, která páchla… byla cítit… dýchala <emphasis>starobou</emphasis>. To byla jedna možnost, jak to popsat, ale když měl člověk dost času se zamyslet, mohl by říci, že je to směska vůně sušených hub, vlhkého dřeva, prachu, myšiny, mrtvého času a starých knih, které vydávaly zvláštní a složitý vlastní pach. To je ono, pomyslela si Tonička. Tady tiše umírají dny i hodiny a nikdo si toho nevšímá.</p>
<p>Kalendária zašmátrala na poličce za dveřmi a zapálila lampu. „Poslední dobou sem nikdo nechodí, jen já,” řekla, „protože tady straší.”</p>
<p>„No jistě,” přikývla Tonička a pokoušela se zachovat vážný tón hlasu. „Bezhlavá dáma s dýní pod paží. Právě se k nám blíží.”</p>
<p>Co čekala? Šok? Slzy? Rozhodně nečekala, že Kalendária řekne: „To bude Majoléna. Musím jí vyměnit tu dýni, jen co letos dozrají ty nové. Po nějaké době začínají být celé rozbředlé.” Zesílila hlas. „To jsem jen já, Majoléno, nemusíš se bát!”</p>
<p>Bezhlavá žena vydala zvuk podobný hlubokému vzdechu, obrátila se a vykročila chodbou nazpět.</p>
<p>„Ta dýně, to byl můj nápad,” pokračovala Kalendária, která se rozpovídala. „Předtím s ní nebyla rozumná řeč. Pořád hledala svou hlavu, víte? Ta dýně jí dodala klidu a upřímně vám řeknu, že si myslím, že vůbec nepoznala ten rozdíl, chudinka. Mimochodem, ona nebyla popravena. Myslím, že si přeje, aby to všichni věděli. Byla to ve skutečnosti ošklivá nehoda, která zahrnovala dlouhé schodiště, kočku a zapomenutou kosu.”</p>
<p>A tohle je dívka, která tráví celé dny v slzách, pomyslela si Tonička. Jenže tady je <emphasis>doma</emphasis>. Nahlas pak řekla: „Jsou tady ještě nějací další duchové, které byste mi chtěla ještě ukázat, jen pro případ, že bych se chtěla znovu skoro počurat?”</p>
<p>„No, teď zrovna ne,” zavrtěla hlavou Kalendária a vykročila dál chodbou. „Kvílící kostlivec přestal kvílet, když jsem mu dala starého plyšového medvídka, i když nevím přesně proč, a aha, ano, duch prvního vévody teď straší výhradně na záchodě hned vedle hodovní síně, kterou teď stejně používáme jen velmi zřídka. Měl zvyk tahat za splachovadlo v ty nejnevhodnější okamžiky, ale to je pořád mnohem lepší než krvavý déšť, který nám dělával předtím.”</p>
<p>„Vy jste čarodějka.” Ta slova vyklouzla Toničce z úst sama od sebe, protože nedokázala zůstat v soukromí jejích myšlenek.</p>
<p>Dívka se na ni udiveně podívala. „Nebuďte blázen,” prohlásila. „Obě přece víme, jak to chodí, ne? Dlouhé světlé vlasy, mléčná pleť, vznešený původ - no, celkem vznešený původ - a ještě bohatá - oficiálně jsem vznešená dáma.”</p>
<p>„Víte,” řekla Tonička, „možná je chyba si založit budoucnost na knize pohádek. Dívky princeznovského typu obvykle nepomáhají bezhlavým duchům tím, že jim dají dýni, aby měli co nosit. A co se týče toho, že jste dokázala, aby kvílící kostlivec přestal kvílet, tím, že jste mu dala medvídka, musím říct, že to na mě udělalo dojem. Tomu Bábi Zlopočasná říká hlavologie. Většina čarodějného umění je vlastně hlavologie, když se nad tím zamyslíte. Hlavologie a bimbo.”</p>
<p>Zdálo se, že to Kalendárii současně uvedlo do rozpaků i potěšilo, a tvář jí trochu zrůžověla. A Tonička musela přiznat, že to byl opravdu ten typ tváře, která vyhlíží malým okénkem ve věži a čeká na rytíře, který zrovna nemá nic jiného na práci, než zachránit její majitelku před draky, obludami nebo, když už všechno zklamalo, před nudou.</p>
<p>„<emphasis>S tím</emphasis> nemusíte nic zvláštního dělat,” dodávala Tonička. „Špičatý klobouk není povinný. Ale kdyby tady byla slečna Klíšťová, rozhodně by vám doporučila, abyste se v tom směru pokusila udělat kariéru. Není dobré, když je čarodějka sama.”</p>
<p>Došly na konec chodby. Kalendária stiskla další skřípějící kliku, která proti tomuto zacházení zásadně protestovala, stejně jako otvírající se dveře. „Tak na to už jsem taky přišla,” přikývla Kalendária. „A slečna Klíšťová je…?”</p>
<p>„Cestuje krajem a hledá děvčata, která mají nadání pro naše řemeslo,” odpověděla jí Tonička. „Říká se, že čarodějné řemeslo nenajdete, že si ono najde vás, a většinou je to slečna Klíšťová, kdo vám poklepe na rameno. Je to hledačka čarodějek, ale obávám se, že se do mnoha velkých domů nedostane. Z takových domů bývají čarodějky nervózní. No ne!” To řekla v okamžiku, kdy Kalendária zapálila olejovou lampu. Místnost byla plná knihoven a knihy v nich zářily. Nebyly to ty moderní, nové knihy, tyhle byly vázány v kůži, a nejen v kůži, ale v kůžích chytrých krav, které obětovaly své životy ve prospěch literatury, po šťastném životě na těch nejlepších pastvinách. Jak Kalendária procházela knihovnou a zapalovala další lampy, zářily knihy čím dál tím víc. Dívka vytahovala lampy na dlouhých řetízcích ke stropu. Lampy se pak mírně kývaly sem a tam a odlesky knih se míchaly s odlesky na mosazi, až se nakonec zdálo, že celá místnost tone v plné a teplé zlaté záři.</p>
<p>Bylo vidět, že Kalendárii potěšil způsob, jakým Tonička ohromeně stála a rozhlížela se. „Můj pradědeček byl velký sběratel,” poznamenala. „Vidíte všechnu tu leštěnou mosaz? To není na efekt. To je kvůli knihomolovi ráže .303, který se pohybuje tak rychle, že dokáže během zlomku vteřiny vyvrtat díru napříč všemi knihami v knihovně. Jenže! Jenže ne, když rychlostí zvuku narazí na solidní mosaz! Knihovna bývala větší, ale můj strýc Karel utekl se všemi knihami, které byly o té… hm… myslím, že se to jmenuje erotika? Nejsem si jistá, ale nemůžu to najít na žádné mapě. Myslím, že já jsem jediná, kdo sem ještě chodí. Matka si myslí, že čtení knih vzbuzuje v lidech neklid. Promiňte, ale proč tak čicháte sem a tam? Doufám, že tady nechcípla další myš?”</p>
<p>Na tomhle místě je něco nedobrého, pomyslela si Tonička. Něco… odmítavého… nepřátelského. Možná, že jsou to jen všechny ty vědomosti uzavřené v knihách, které se snaží uniknout, vyhřeznout a dostat se ven. Slyšela řadu věcí o knihovně na Neviditelné univerzitě - o všech těch oduševnělých knihách namačkaných v prostoru a čase jedna na druhou, takže v noci, to se říkalo, spolu rozmlouvaly a od knihy ke knize přeskakovalo něco jako blesky. Kdo mohl vědět, co udělá takové množství knih soustředěných na jednom místě? Slečna Klíšťová jí kdysi řekla: „Vědění je moc, moc je energie, energie je hmota, hmota je masa a masa deformuje prostor a čas.” Jenže Kalendária vypadala mezi všemi těmi knihovnami a knihami tak šťastně, že Tonička neměla to srdce něco namítat.</p>
<p>Pak na ni dívka kývla. „A tohle je to místo, kde provádím své malé čarodějné kousky,” řekla, jako kdyby Toničce říkala, kde si nejraději hraje s panenkami.</p>
<p>Tonička se začala potit, cítila, jak jí vstávají všechny chloupky, což byl její osobní signál, který hlásil, že by se měla otočit a dát se na útěk, ale Kalendária žvatlala dál a očividně vůbec netušila, že se Tonička ze všech sil snaží nezvracet.</p>
<p>Zápach byl děsivý. Zvedl se ve skvělé knihovně jako dávno mrtvá velryba, která vyplula z hlubin na hladinu plná rozkladu a hnilobných plynů.</p>
<p>Tonička se zoufale rozhlížela kolem, aby našla něco, co by jí pomohlo zbavit se té představy. Paní Proustová a její Dudík museli na Kalendárii Almanachové Ročenkové vydělat hezké peníze. Koupila si to všechno, bradavicemi konče.</p>
<p>„Jenže bradavice jsem vlastně chtěla jen tenkrát. Myslela jsem si, že člověk s nimi může mít ten správný <emphasis>pocit</emphasis> a nemusí při tom zajít nijak daleko,” říkala právě.</p>
<p>„Tak něčím takovým jsem se nikdy neunavovala,” odpověděla jí Tonička mdle.</p>
<p>Kalendária se několikrát zhluboka nadechla nosem. „Och, má drahá. Moc se omlouvám za ten zápach, myslím si, že to bude vážně ta myš. Ony ožírají klih z knih, i když musím říct, že si musely najít nějakou hodně ošklivou knihu.”</p>
<p>Knihovna začínala Toničku vyvádět z míry. Bylo to, jako… jako když se člověk probudí a zjistí, že v noci do domu zavítala tygří rodina, která mu teď spí v nohou postele. V tom okamžiku je všechno mírumilovné, ale už každým okamžikem někdo přijde o ruku. Kolem bylo množství bimbo věcí, což bylo takové to čarodějnictví pro oko a na efekt. Dělalo dojem na lidi a novým čarodějkám možná pomáhalo dostat se do té správné nálady, ale paní Proustová přece neprodávala zboží, které opravdu <emphasis>fungovalo</emphasis>, že?</p>
<p>Za zády se jí ozvalo plechové klepání držadla kbelíku. To Kalendária obešla jednu z velkých knihoven a v obou rukou nesla velký plechový kbelík. Když ho s nárazem postavila na podlahu a začala se v něm přehrabovat, vysypal se z něj písek. „Aha, tady vás máme,” řekla a vytáhla něco, co vypadalo jako mrkev ohlodaná myší, která vlastně ani neměla hlad.</p>
<p>„To mám být já?” pozvedla Tonička obočí.</p>
<p>„Víte, já to s řezbářskými dláty moc neumím,” vysvětlovala Kalendária, „ale v té knize se říká, že důležité je to, co si myslíte.” Bylo to nervózní prohlášení, s malým otazníčkem na konci, které jen jen čekalo na to, aby vybuchlo v pláč.</p>
<p>„Promiňte,” řekla Tonička. „Autorka knihy tohle pochopila špatně. Takhle příjemné to není. Důležité je, co <emphasis>uděláte</emphasis>. Když chcete na někoho uvalit kletbu, potřebujete něco, co bylo součástí jeho těla. Vlasy, nehty, zub… třeba. A nikdo by si s tím neměl zahrávat, protože je to velmi zlé a velmi snadno se to zvrtne.” Prohlížela si velmi špatně vyřezanou postavičku zblízka. „Jak vidím, napsala jste na dřevo tužkou slovo <emphasis>čarodějka</emphasis>. Hm… vzpomínáte, jak jsem řekla, jak snadno se to zvrtne? Poslyšte, jsou chvíle, kdy výraz <emphasis>zvrtlo se to</emphasis> je příliš slabý, než aby popsal, jak zkažený může mít pak někdo život.”</p>
<p>Kalendária, které se už zase roztřásl spodní ret, přikývla.</p>
<p>Tlak, který Tonička cítila v hlavě, byl čím dál tím silnější a odporný zápach byl už tak dusivý, že ho vnímala jako fyzické ohrožení. Pokusila se soustředit na malou hromádku knih na odkládacím stolku. Byly to takové smutné malé svazečky, kterým Stařenka Oggová, která dokázala být někdy, když byla v té správné náladě, až nemilosrdně sarkastická, nazývala „Čury-mury-fuk” pro děvčata, která si jen tak pro radost hrají na čarodějnice. Jak se zdálo, byla Kalendária alespoň pečlivá a systematická. Na pultíku, který dominoval odkládacímu stolku, leželo několik poznámkových sešitů. Tonička se obrátila, aby jí něco řekla, ale z nějakého důvodu se jí hlava prostě nechtěla otočit. Její Druhý pohled ji přitahoval nazpět. Její ruka se pomalu, skoro automaticky zvedla a odsunula štůsek těch hloupých malých knih. To, o čem si myslela, že je vršek pultíku, byla ve skutečnosti jedna mnohem větší kniha, tak silná a tmavá, že jakoby splývala se samotným dřevem. Do mozku se jí začal vkrádat děs, pomalu, po kapkách, jako černý sirup, a říkal jí, aby se dala do běhu a… Ne, to bylo všechno. Jen aby se dala na útěk a běžela a běžela a nezastavovala se. Nikdy.</p>
<p>Pokoušela se udržet hlas v klidu. „Víte něco o <emphasis>téhle</emphasis> knize?”</p>
<p>Kalendária vrhla ledabylý pohled přes rameno. „Je hodně stará. Neznám dokonce ani to písmo, kterým je psaná. Má taky úžasnou vazbu, a co je zvláštní, vždycky je trochu vlažná.”</p>
<p>Zrovna tady a teď, pomyslela si Tonička. Postavilo se mi to tady a teď. Eskarina říkala, že existovala nějaká jeho kniha. Mohla by tohle být kopie? Jenže kniha vám ublížit nemůže, že? Až na knihy, které obsahují myšlenky, a myšlenky mohou být nebezpečné.</p>
<p>V té chvíli se kniha na pultíku s koženým zavrzáním otevřela. Přední deska s tichým plesk dopadla na pultík. Stránky zašuměly jako hejno holubů, kteří se zvedají k odletu, a pak se to stalo. Jedna strana naplnila půlnoční pokoj zářícím, oslňujícím světlem, které vhánělo slzy do očí. A v tomhle slunečním světle k ní přes vyprahlou poušť běžela postava v černém…</p>
<p>Tonička automaticky zavřela knihu, držela ji zavřenou oběma rukama a svírala ji jako malá školačka. Viděl mě, pomyslela si. Vím, že mě viděl. Kniha v jejích rukou poskočila, jak do ní narazilo něco těžkého, a slyšela… slova, slova, jimž nerozuměla, a byla za to všem bohům vděčná. Knihou otřásl další úder a desky se vyboulily tak, že ji málem porazily. Když přišel další náraz, padla kupředu, knihu pod sebou, a ležela na ní celou vahou.</p>
<p>Oheň, pomyslela si. On nenávidí oheň! Jenže se bojím, že tu knihu daleko nedonesu, a navíc člověk obvykle nezapaluje knihovny, to se prostě nedělá. A kromě toho, celé tohle místo je suché jako troud!</p>
<p>„Z té knihy se pokouší něco vylézt?” zeptala se Kalendária.</p>
<p>Tonička se podívala na její růžovobílou tvář. „Ano,” podařilo se jí vypravit ze sebe a udeřila knihou, která jí znovu poskočila v rukou, o stůl.</p>
<p>„Ale nebude to vypadat jako ten zlý skřet z té knihy pohádek, že ne? Já se vždycky strašně bála, že se protlačí mezi stránkami ven!”</p>
<p>Kniha vyskočila do vzduchu a pak znovu se silnou ránou dopadla na stůl a vyrazila Toničce dech. Toničce se podařilo zasténat: „Myslím, že tohle je mnohem horší než ten skřet!” Byl to <emphasis>náš</emphasis> skřet, uvědomila si najednou zcela nepatřičně. Takže jsme měly tutéž knihu. Nebyla to vlastně nijak zvlášť dobrá kniha, pak člověk vyroste a zjistí, že to byl jen hloupý obrázek, ale nějaká malá částečka ve vás nikdy nezapomene.</p>
<p>Jak se zdá, je to něco, co zažije každý. Když se zmínila Petulii, že ji v dětství děsil obrázek v knize, přiznala jí kamarádka, že když byla malá, děsil i ji obrázek v obrázkové knize - v jejím případě to byl veselý kostlivec. A jak se ukázalo, prakticky všechna ostatní děvčata si vzpomínala na to, že v dětství zažila něco podobného. Jako by to byla základní životní skutečnost. Kniha začne tím, že vás vystraší.</p>
<p>„Myslím, že vím, co uděláme,” ozvala se Kalendária. „Můžete ji ještě chvilku zaměstnat? Budu hned zpátky.” S těmi slovy zmizela z Toniččina zorného pole. Za několik vteřin uslyšela Tonička, která stále ještě zápasila s knihou, aby ji udržela zavřenou, zvláštní skřípavý zvuk. Moc si ho nevšímala, protože ruce, kterými svírala knihu, ji najednou začaly pálit jako oheň. Pak za zády uslyšela tichý Kalendáriin hlas: „Poslyšte, teď vás odvedu ke knihařskému lisu. Až vám řeknu, strčíte tu knihu dovnitř a rychle, ale opravdu rychle vytáhnete ruce. Je opravdu důležité, abyste to provedla co nejrychleji!”</p>
<p>Tonička cítila, jak jí dívka pomáhá se obrátit, a spolu se pomalu přesunuly k něčemu velkému, kovovému, co se napůl skrývalo ve stínech. Celou tu dobu se kniha zmítala zuřivostí a bušila ji do prsou. Jako by držela sloní srdce, které stále ještě tlouklo.</p>
<p>V hluku úderů skoro neslyšela Kalendárii, která vykřikla: „Položte knihu na tu kovovou desku, zastrčte ji dovnitř a rychle vytáhněte prsty… <emphasis>teď</emphasis>!”</p>
<p>Něco se roztočilo. Na jediný kratičký okamžik, během nějž se skutečně málem počurala strachem, zahlédla ruku, která se vysunula z listů knihy, ale vzápětí na knihu dopadla druhá kovová deska, jejíž okraj ořízl Toničce nehty.</p>
<p>„Pomohla byste mi s touhle pákou? Zatáhneme ji tak daleko, jak to jen půjde.” To byla znovu Kalendária, která se opírala o… co vlastně? „Je to starý tiskařský lis,” vysvětlovala. „Můj dědeček ho používal prakticky denně, když spravoval staré poškozené knihy. Pomůže vám, když třeba potřebujete vklížit nazpět vypadlý list nebo tak. Teď už ho vlastně nepoužíváme, jen na den Prasečí hlídky. Je skvělý na přesné louskání ořechů, víte, co myslím? Prostě jenom pomalu přitahujete tu páku, dokud neuslyšíte, že začínají praskat. Vypadají jako malé lidské mozky.”</p>
<p>Tonička riskovala krátký pohled na lis, jehož spodní a horní deska byly pevně sevřeny, aby zjistila, jestli ven nevytéká nějaký lidský mozek. Nevytékal, ale to jí příliš nepomohlo, protože v temže okamžiku vyšla ze zdi malá lidská kostra, procházela masivními knihovnami, jako by to byla pouhá mlha, a o kus dál zase ve zdi zmizela. V náručí si nesla plyšového medvídka. Byla to jedna z těch věcí, které lidský mozek obvykle řadí do zásuvky „něco, co bych raději neviděl.”</p>
<p>„Nebyl to taky nějaký duch?” řekla Kalendária. „Nemyslím tu kostru - o té jsem vám vyprávěla, že? Chudinka malá. Myslím tu druhou věc, tu v té knize…”</p>
<p>„Hm, možná bych mohla říci, že je to něco jako nemoc a současně noční můra, která vás honí v děsivých snech, a když se pak probudíte, stojí vám u postele. A taky si myslím, že jste ho přivolala vy. Tedy vyvolala, jestli se vám to víc líbí.”</p>
<p>„Nelíbí se mi ani jedno, ani druhé! Jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem použila jednoduché zaklínadlo z knihy, která stála jediný tolar! No dobře, vím, že jsem musela být pěkně hloupá, ale nechtěla jsem nic podobného… takového!” Ukázala na lis, který se ještě chvěl a tiše skřípal.</p>
<p>„Pitomá ženská,” řekla zamračeně Tonička.</p>
<p>Kalendária zamrkala. „Co jste to řekla?”</p>
<p>„Pitomá ženská! Nebo hloupá ženská, jestli tomu dáte přednost. Máte se během několika dní vdávat, vzpomínáte? A pokusila jste se někoho ze žárlivosti proklít. Nevšimla jste si <emphasis>názvu</emphasis> té knihy? Já ano. Měla jsem ho přímo před očima! Je to <emphasis>Hranice čarodějnic</emphasis>! Nadiktoval ji jeden omnijský kněz, který byl tak šílený, že by nedohlédl na příčetnost, ani kdyby si na to vzal dalekohled! A víte co? Knihy žijí! Stránky si pamatují! Slyšela jste o knihovně Neviditelné univerzity? Mají tam knihy, které musí přikovat na řetěz, držet v ledové vodě nebo v neproniknutelné temnotě! A vy jste si, slečinko, hrála na čarodějku jen centimetry od knihy, která doslova pění a přetéká zlou, mstivou magií. Není divu, že jste dosáhla úžasného výsledku! Probudila jste ho, a od té chvíle mě hledá, doslova mě štve a <emphasis>loví</emphasis>! A vy - s tím svým pitomým malým zaklínadlem - vy jste mu ukázala, kde jsem! Pomohla jste mu mě najít! Vrátil se a teď mě <emphasis>našel</emphasis>! Zabiják, upalovač čarodějnic. A jak jsem vám řekla, je nakažlivý jako nějaká nemoc.”</p>
<p>Odmlčela se. Čekala, až chytí dech, což se stalo, a také, že uvidí vodopád slz, který se naopak nedostavil. Kalendária tam jen stála, jako kdyby hluboce a soustředěně přemýšlela. Po chvilce řekla: „Obávám se, že <emphasis>promiňte</emphasis> v tomhle případě asi nestačí, že?”</p>
<p>„No, řekla bych, že by to byl celkem dobrý začátek,” řekla Tonička, ale myslela si: Tahle mladá ženská, která si nikdy neuvědomila, že je čas, aby odložila dívčí šaty, dala bezhlavému duchu dýni, aby měl co nosit pod paží a cítil se tak lépe, a obdarovala sténající malou kostru plyšovým medvídkem. Napadlo by mě něco takového? Je to přesně taková věc, jakou by udělala čarodějka.</p>
<p>„Podívejte,” řekla, „je každopádně jisté, že máte magické nadání, to myslím vážně. Jenže když si začnete hrát s něčím, čemu nerozumíte, a tak vlastně nevíte, co děláte, dostanete se do velkých potíží. I když přiznám, že dát medvídka té malé plačící kostře, to byl skutečně nápad hodný génia. Měla byste stavět na téhle myšlence a absolvovat nějaký výcvik, pak byste před sebou mohla mít opravdu velmi slibnou čarodějnou budoucnost. Měla byste strávit nějaký čas se starou, zkušenou čarodějkou.”</p>
<p>„Víte, Toničko, to je všechno moc hezké,” odpověděla Kalendária, „ale já teď mám strávit nějaký čas tím, že budu vdaná! Neměly už bychom se vrátit? A co bychom podle vás měly udělat s tou knihou? Vůbec se mi nelíbí ta představa toho… toho, že tam je zavřený. Co kdyby se dostal ven?”</p>
<p>„Ve skutečnosti už <emphasis>je</emphasis> venku. Jenže ta kniha je něco jako… hm, okno, které mu velmi usnadňuje vstup přímo k nám. Dostat se přímo ke mně. Takové věci se občas najdou. Je to svým způsobem průchod do jiného světa nebo možná přímý vchod na jiné místo tohoto světa.”</p>
<p>Tonička se cítila velmi moudře a povzneseně, když Kalendárii tuhle věc vysvětlovala, a proto pocítila jisté pokoření, když Kalendária klidně řekla: „Aha, já vím, lesní krajina plná modrých zvonků, s domkem u jezírka. Domku se někdy kouří z komína a jindy ne a u jezírka je někdy dívka, která krmí kachny, ale jindy vyhlíží z okna, zatímco na střeše sedí holubi, ale jindy poletují kolem. Zmiňuje se o nich H. J. Mlokvázal ve své knize <emphasis>Nestálé světy</emphasis>. Myslíte, že by se vám líbila? Vím přesně, kde je.” Než se Tonička zmohla na odpověď, zmizela dívka mezi knihovnami. Za minutku byla nazpět a nesla velkou knihu vázanou v lesklé, překrásně zlacené kůži, kterou vtiskla Toničce do rukou.</p>
<p>„Je to dárek. Byla jste ke mně mnohem laskavější než já k vám.”</p>
<p>„To mi přece nemůžete dát! Je to součást knihovny! Zůstane po ní mezera!”</p>
<p>„Ne, já na tom trvám,” zavrtěla rozhodně hlavou Kalendária. „A kromě toho jsem každopádně jediná, kdo sem ještě chodí. Matka má všechny knihy o rodinné historii, genealogii a heraldice ve svém vlastním pokoji a je taky jediná, koho zajímají. A mimo mě jedinou osobou, která sem chodí, je pan Taškař a myslím, že ho právě slyším přicházet. Dělá poslední kus obchůzky této noci. Víte,” dodávala, „On už je hodně starý a hodně pomalý a trvá mu to zhruba týden, než udělá svou pravidelnou noční obchůzku. Nezapomeňte, že se přes den musí vyspat. Takže pojďme. Dostal by srdeční záchvat, kdyby tady někoho vážně našel.”</p>
<p>Odněkud sem dolehl zvuk skřípějící kliky.</p>
<p>Kalendária ztlumila hlas. „Nevadilo by vám, kdybychom se vytratily jiným vchodem? On by z toho opravdu mohl mít ošklivé následky.”</p>
<p>Dlouhou chodbou se pomalu přibližovalo světlo, i když jste je museli delší dobu pozorně sledovat, abyste zjistili, že se opravdu pohybuje. Kalendária otevřela dveře, které vedly ven, a spěšně vyšly na místo, kterému by se říkalo trávník, kdyby se o ně někdo v posledních deseti letech staral a sekal je. Tonička došla k názoru, že sečení trávníku tady probíhá stejnou rychlostí, jakou se pohybuje pan Taškař. Na trávě visely kapky rosy a jakýsi náznak toho, že v blízké budoucnosti by se mohlo objevit denní světlo. Jakmile došly ke koštěti, Kalendária zamumlala další omluvu a rozeběhla se zpět ke spícímu domu, do kterého vklouzla dalšími dveřmi, a po pěti minutách se vrátila s velkým vakem. „To jsou moje smuteční šaty,” vysvětlovala, když se koště vzneslo do vlahého vzduchu. „Starý baron má zítra pohřeb, chudák. Moje matka si své pohřební šaty vozí na všechny cesty, protože říká, že člověk nikdy neví, kdy někoho kolem trefí šlak.”</p>
<p>„To je velmi zajímavý názor, Kalendárie, ale až se dostaneme zpět do hradu, byla bych moc ráda, kdybyste řekla Rolandovi, co jste udělala. Všechno ostatní je mi docela jedno, ale řekněte mu o té kletbě, kterou jste na mě uvalila.” Tonička čekala. Kalendária seděla za ní a právě teď mlčela. Velmi důrazně mlčela. Mlčela tak, že její mlčení bylo slyšet.</p>
<p>Tonička si zatím prohlížela krajinu, která jim ubíhala pod nohama. Přestože slunce bylo ještě za obzorem, tu a tam už stoupal kouř z kuchyňských komínů. Všeobecně řečeno, ženy ve vesničkách soutěžily o to, která z nich rozdělá oheň první - dokazovalo to, že jste opravdu pilná hospodyňka. Tonička si povzdechla. Na koštěti byla zvláštní jedna věc. Když jste na něm letěli, dívali jste se na lidi shora. Nedokázali jste to změnit, ať jste se snažili sebevíc. Lidská stvoření se vám jevila jako spousta pohybujících se teček. Když jste začali myslet tímto způsobem, byl čas si zajít do společnosti nějakých jiných čarodějek, abyste si pořádně vyčistili hlavu a narovnali myšlenky. <emphasis>Nenecháš čarodějku samotnou</emphasis>, pravilo jedno staré úsloví. Nebyla to ani tak rada, jako příkaz.</p>
<p>Za jejími zády se ozvala Kalendária a její hlas zněl, jako kdyby předtím, než se pustila do řeči, pečlivě zvážila každé slovo. „Proč na mě nemáte větší zlost?”</p>
<p>„Jak to myslíte?”</p>
<p>„Vždyť víte! Po tom, co jsem udělala! Vy jste prostě strašně… hodná!”</p>
<p>Tonička byla ráda, že jí právě teď dívka nevidí do tváře, ale také, že ona nevidí do tváře Kalendárii.</p>
<p>„Čarodějky se zlobí málokdy. Žádná zlost a křik většinou k ničemu nevedou.”</p>
<p>Po další odmlce Kalendária řekla: „No, jestli je to tak, pak asi nejsem na čarodějku ta pravá. Občas se cítím strašně rozzlobená.”</p>
<p>„No ano, i já se mnohokrát <emphasis>cítím</emphasis> velice rozzlobená,” přikývla Tonička, „ale uložím to někam, kde to může počkat, dokud s tím nedokážu udělat něco užitečného. To je jedna ze základních věcí na řemesle čarodějek… i mágů, když už je o tom řeč. My vlastně neděláme magii tak často, a když už, tak většinou na sobě. Podívejte, před námi už je hrad. Spustím vás na střechu a řeknu vám, že se už upřímně těším, jak se dole natáhnu do slámy.”</p>
<p>„Podívejte, mně je to opravdu, ale opravdu moc -“</p>
<p>„Já vím. To už jste říkala, ale co jste si nadrobila, si budete muset taky sníst. To je další součást našeho řemesla, víte?” A v duchu dodala: A já sama to vím nejlíp!</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 12</strong></p><empty-line /><p><strong>Hřích hříchů</strong></p>
<p><image xlink:href="#_12.jpg" /></p><empty-line /><p> Jak se ukázalo, byla sláma dostatečně pohodlná. Malé venkovské chalupy obvykle nemívají žádný pokojík navíc, takže čarodějka, která tam přijde za svými povinnostmi, třeba k očekávanému porodu dítěte, má štěstí, když se vyspí u krávy ve chlévě. Velké štěstí. Často to tam docela vonělo a Tonička nebyla sama, kdo si myslel, že kravský dech, teplá sláma a vonící seno jsou samy o sobě léčivé.</p>
<p>Kozy v hladomorně ale byly skoro stejně dobré. Nevzrušeně stále dokola přežvykovaly svou večeři a při tom ani na okamžik nespouštěly oči z Toničky, jako kdyby čekaly, že každou chvilku předvede nějaký žonglérský kousek nebo alespoň taneček se zpěvem.</p>
<p>Poslední myšlenka předtím, než usnula, byla, že je musí někdo krmit, a ten někdo že si nejspíše musel všimnout, že ve vězení chybí jeden vězeň. V tom případě byla v ještě větších nesnázích, i když bylo dost těžké si představit větší nesnáze než ty, ve kterých už byla. Zdálo se, že to zas tak hrozné nebude, protože když se probudila, asi o hodinu později, shledala, že zatímco spala, někdo ji pečlivě přikryl. Co se to děje?</p>
<p>Zjistila to, když se objevil Přestůň s podnosem, na němž byl velký talíř vajec se slaninou, která měla mírně kávovou příchuť díky sestupu po dlouhém kamenném schodišti. „Jeho lordstvo vzkazuje, že tohle posílá s pozdravem a omluvami,” oznámil jí Přestůň s úsměvem. „A mám vám vyřídit, že pokud si budete přát, může zařídit, aby pro vás v černobílé komnatě přichystali horkou koupel. A až budete připravená, tak by se s vámi baron… tedy <emphasis>nový</emphasis> baron, rád sešel ve své pracovně.”</p>
<p>Představa koupele byla úžasná, ale Tonička věděla, že na to nebude dost času, a kromě toho i malá koupel znamenala, že nějaká ubohá děvčata musí natahat celou řadu těžkých kbelíků s vodou až do čtvrtého, nebo dokonce pátého patra. Vystačila by si s rychlým omytím v umyvadle, až se naskytne nějaká příležitost<emphasis>. (Pozn. aut.: Čarodějky bez výjimky až úzkostlivě dbají na dokonalou čistotu rukou, ale zbytek čarodějky musí počkat, až se v jejím rozvrhu najde nějaká volná chvilka na pořádné umytí či koupel - nebo až přijde pořádný déšť.)</emphasis> Ale vajíčka se slaninou… to bylo něco jiného. Když vytírala kůrkou chleba talíř, udělala si v duchu poznámku, že jestli se dnešek ukáže jako den „buďme hodní na Toničku”, požádá později ještě o jeden pořádný přídavek.</p>
<p>Čarodějky si nejraději užívají vděčnosti, dokud je teplá. Lidé mají sklony být po nějakém tom dni zapomnětliví. Přestůň ji pozoroval s výrazem chlapce, který měl ke snídani nemaštěnou slanou ovesnou kaši, a když dojedla, zeptal se opatrně: „A teď se půjdete podívat na nového barona?”</p>
<p>Dělá si o mě obavy, pomyslela si Tonička. „No, nejdřív bych se raději šla podívat na <emphasis>starého</emphasis> barona,” odpověděla.</p>
<p>„Ten je pořád mrtvý,” podal jí Přestůň základní informaci a zatvářil se ustaraně.</p>
<p>„No, tak to mě poněkud uklidňuje,” přikývla Tonička. „Představ si, k jakým trapným situacím by tady jinak mohlo dojít.” Usmála se nad Přestůňovými rozpaky. „Jeho pohřeb je zítra, proto se na něj musím podívat dnes, Přestůni, a to hned. Prosím? Hned, on je teď mnohem důležitější než jeho syn.”</p>
<p>Když vystupovali z podzemí, cítila na sobě Tonička pohledy lidí. Přestůň měl co dělat, aby s ní udržel krok, jak jí cinkal a chřestil v patách. Bylo jí ho trochu líto, protože se vždycky choval laskavě a s úctou, ale nikdo si nesměl myslet, že právě <emphasis>ji</emphasis> by tady v hradu mohl někam <emphasis>vést</emphasis> nějaký strážný. Takových věcí už bylo dost. Pohledy, které po ní lidé vrhali, byly spíš ustrašené než rozzlobené a ona zatím nevěděla, jestli je to dobře, nebo špatně.</p>
<p>Na úpatí schodiště se zhluboka nadechla. Ve vzduchu se vznášel jen pach podzemních krypt, vlhce chladný, s malým přídavkem odéru brambor. Po tváři jí přeběhl malý úsměv sebeuspokojení. A támhle byl starý baron, který ležel na svém místě stejně mírumilovně, jak ho tam zanechala, ruce zkřížené na hrudi, a pro celý svět vypadal, jako když spí.</p>
<p>„Mysleli si, že tady dole provádím nějakou magii, že, Přestůni?” řekla.</p>
<p>„No, nějaké drby v tom smyslu jsem slyšel, slečno, to je pravda,” přikývl.</p>
<p>„No, víš, já magii opravdu prováděla. Tvá babička tě naučila základům péče o mrtvé, je to tak? Takže víš, že pro mrtvé není dobré dlouho pobývat na zemi živých. Je teplo, léto bylo horké a kameny, které dokážou být chladné jako hrob, už zdaleka tak chladné nejsou. Tak, Přestůni, běž a přines mi, prosím, dvě vědra vody.” Když se vydal na cestu, tiše usedla vedle mramorové desky.</p>
<p>Hrst země, špetka soli a dvě mince pro převozníka, to byly věci, které jste dali mrtvým, a pak jste se pozorně dívali a naslouchali, jako matka novorozeného dítěte…</p>
<p>Když se Přestůň vracel se dvěma velkými kbelíky vody, zjistila s potěšením, že při chůzi vylévá jen minimum. Položil nádoby na zem a obracel se k odchodu.</p>
<p>„Ne, počkej, zůstaň tady, Přestůni,” přikázala mu. „Chci, abys viděl, co dělám, pro případ, že by se tě někdo zeptal. Pak mu můžeš říct jen pravdu.”</p>
<p>Strážný mlčky přikývl. To na ni udělalo dojem. Postavila kbelík vedle desky, klekla si k němu, vložila jednu ruku do ledové vody, druhou přitiskla k chladné desce a zašeptala sama pro sebe: „Rovnováha je všechno.”</p>
<p>Zlost pomáhala. Bylo úžasné, jak užitečná mohla být, když jste si ji šetřili tak dlouho, než mohla být užitečná, právě jak řekla Kalendárii. Slyšela, jak se strážný užasle nadechl, když z vody ve kbelíku začala stoupat pára, a znovu, když voda začala bublat.</p>
<p>Vyskočil na nohy. „Už tomu rozumím, slečno! Tu vařící vodu teď odnesu a donesu vám novou studenou, že?”</p>
<p>Bylo třeba odnést tři kbelíky vařící vody a přinést nové, než teplota v kryptě znovu poklesla hluboko pod bod mrazu. Tonička pak vyšla po schodech a málem drkotala zuby. „Moje babička by byla šťastná, kdyby dokázala něco takového,” zašeptal Přestůň. „Vždycky říkala, že mrtví nemají rádi teplo. Vy jste chlad přenesla do té mramorové desky, že?”</p>
<p>„Přesněji řečeno, přesunula jsem teplo z té desky a ze vzduchu do vody ve kbelíku,” odpověděla mu Tonička. „Není to tak docela magie. Je to jen… dovednost. Na to, aby to někdo dokázal, ale musí být čarodějkou, to je všechno.”</p>
<p>Přestůň si povzdechl. „Vyléčil jsem kuřatům naší babičky zkažená volata. Musel jsem je rozříznout, vyčistit a pak jsem je znovu zašil. Ani jedno z nich nepošlo. Pak psa naší mámy přejel vůz, omyl jsem ho, zatlačil všechny uvolněné kousky nazpět, a nakonec byl zase jako rybička, až na jednu nohu, kterou jsem mu nedokázal zachránit. Vyřezal jsem mu novou ze dřeva a udělal mu k ní takový kožený postroj a tak, a dodnes se honí za vozy.”</p>
<p>Tonička se snažila, aby jí na tváři nebyly vidět pochybnosti. „Nepamatuju si, že by někdo někdy vyléčil kuřatům vole tím, že by jim ho rozříznul,” řekla. „Znám prasečí čarodějku, která se v případě potřeby umí postarat i o kuřata, a ta mi říkala, že jí to nikdy nefungovalo.”</p>
<p>„Aha, jenže možná nezná kořen pokrutníku,” odpověděl jí Přestůň klidně. „Když smícháte jeho šťávu s trochou máty (<emphasis>hedeoma puleigoides</emphasis>), hojí se pak rány jedna radost. Moje babička se v těchhle kořenech nějak vyznala a většinu mě toho naučila.”</p>
<p>„No… jestli dokážeš zašít kuřecí volata, pak bys mohl spravovat i puklá srdce. Poslouchej, Přestůni, proč se nedáš do učení k nějakému doktorovi?”</p>
<p>Došli ke dveřím baronovy pracovny. Přestůň na ně zaklepal a pak je Toničce otevřel. „To kvůli těm písmenům, co si pak může člověk psát před jméno,” zašeptal. „To jsou moc drahá písmena! Možná, že stát se čarodějkou nestojí žádné peníze, slečno, ale když si chcete před jméno psát <emphasis>tahle</emphasis> písmena… Nemám ani na jedno z nich!”</p>
<p>Když Tonička vešla dovnitř, stál Roland tváří ke dveřím a jeho ústa byla plná polknutých slov, která se jedno přes druhé tlačila dozadu, aby nebyla řečena. Nakonec se mu přece jen podařilo říci: „Ehm, slečno Bolavá…. tedy, chtěl jsem říct Toničko, moje snoubenka mě ujistila, že jsme všichni obětí magického spiknutí, které je namířeno proti tobě. Doufám, že mi promineš to nedorozumění, k němuž z naší strany došlo, a věřím, že jsme ti nezpůsobili příliš mnoho nepříjemností. Musím navíc dodat, že nás poněkud uklidnilo, že jsi dokázala bez obtíží uprchnout z našeho malého vězení. Ehm…”</p>
<p>Toničce se chtělo vykřiknout: „Rolande, copak si nepamatuješ, že jsme se poprvé potkali, když mně byly čtyři a tobě sedm let, a honili jsme se po dvoře jenom v košilkách? Měla jsem tě mnohem raději, když jsi nemluvil jako nějaký starý soudce, kterému někdo strčil do zadku koště. Mluvíš, jako bys oslovoval veřejné shromáždění.” Místo toho odpověděla: „Řekla ti Kalendária všechno?”</p>
<p>Roland se zatvářil mírně přihlouple. „Mám silné podezření, že neřekla, Toničko, ale byla velmi otevřená. Zašel bych dokonce tak daleko, že bych řekl, že jednala přímo důrazně.” Tonička se usmála. Vypadal jako muž, který pomalu začíná chápat některé z aspektů manželského života. Odkašlal si. „Řekla mi, že jsme se stali oběťmi jakési magické choroby, která je momentálně uzavřena v nějaké knize v sídle Almanachů-Ročenků?” Každopádně to znělo jako otázka a ona se vůbec nedivila, že mu to všechno připadalo jako záhada.</p>
<p>„Ano, to je pravda.”</p>
<p>„A… očividně, jak se zdá, teď, když tvou hlavu vytáhla z kbelíku s pískem, je všechno v pořádku.” Bylo vidět, že v té chvíli vůbec neví, o čem mluví, a Tonička mu to vůbec neměla za zlé.</p>
<p>„Myslím, že se věci mohly trochu zamotat,” vyjádřila se diplomaticky.</p>
<p>„A taky mi řekla, že se chystá stát se čarodějkou.” Když to říkal, tvářil se dost zoufale. Toničce jí ho bylo líto, ale nijak moc.</p>
<p>„Víš, myslím si, že má nadání a základní talent. Je jen na ní, jak moc se tomu chce věnovat.”</p>
<p>„Nevím, co tomu řekne její matka.”</p>
<p>Tonička se nahlas rozesmála. „No, můžeš vévodkyni říct, že třeba královna Magráta Lancreská je taky čarodějkou. To není žádné tajemství. Myslím, že královnování má jako prvořadou záležitost, ale když jde o magické lektvary, patří v celém království k těm nejlepším.”</p>
<p>„<emphasis>Opravdu</emphasis>?” podivil se Roland upřímně. „Lancreský královský pár přijal velmi laskavě pozvání na naši svatbu.” Tonička měla dojem, že vidí, jak mu mozek horečnatě pracuje. V té podivné šachové hře, jíž se říkalo šlechta, stála skutečná královna výš než kdokoliv jiný, což znamenalo, že se jí bude muset klanět i vévodkyně, až jí bude v kolenou praštět. Viděla polknutá slova: <emphasis>To je ovšem velmi nešťastná věc!</emphasis> Bylo úžasné, že Roland dokázal zacházet opatrně i s polknutými slovy. Na druhé straně, nedokázal zabránit tomu, aby mu po tváři nepřeběhl kratičký úsměv.</p>
<p>„Tvůj otec mi dal patnáct ankhmorporských tolarů v ryzím zlatě. Byl to dar. Věříš mi?”</p>
<p>Viděl pohled jejích očí, a okamžitě odpověděl: „Jistě!”</p>
<p>„Výborně,” přikývla Tonička. „Tak prosím zjisti, kam zmizela ta ošetřovatelka.”</p>
<p>Možná, že Rolandovi v zadku pořád ještě zůstal kus toho koštěte, protože odpověděl: „Myslíš, že si otec uvědomoval skutečnou hodnotu toho, co ti dává?”</p>
<p>„Jeho myšlenky byly křišťálově jasné až do konce, a ty to víš. Můžeš mu věřit, stejně jako můžeš věřit mně, a teď mi můžeš věřit, když ti řeknu, <emphasis>že si svatbu s tebou opravdu užiju!”</emphasis></p>
<p>Ruka jí vyletěla k ústům, ale už bylo pozdě. Odkud, u bohů, vyběhlo <emphasis>tohle</emphasis>? Vypadala stejně šokované, jako se cítila.</p>
<p>Roland promluvil první, odhodlaně a hlasitě, aby zahnal ticho. „Teď jsem přesně nezaslechl, co jsi říkala, Toničko… Předpokládám, že všechna ta těžká práce, kterou jsi musela v posledních dnech vykonat, nějakým způsobem ovlivnila tvé pocity a myšlenky. Myslím, že budeme mnohem šťastnější, když budeme vědět, že sis pořádně odpočinula. Já… miluju Kalendárii, víš. Není to nijak zvlášť… hm, složitá osobnost, ale udělal bych pro ni cokoliv. Když je šťastná ona, jsem šťastný i já. A všeobecně řečeno, já moc šťastný být neumím.” Viděla, jak mu po tváři klouže slza, a nedokázala sama sobě zabránit, aby mu nepodala relativně čistý kapesník. Vzal si ho a pokusil se smrkat, smát se a plakat najednou. „A tebe, Toničko, tebe mám moc rád, vážně moc rád… ale ty mi prostě připadáš, jako bys měla kapesník pro celý svět. Ty jsi chytrá. Ne, nevrť hlavou. <emphasis>Jsi</emphasis> chytrá. Pamatuju si, jak jednou, když jsem byl o hodně mladší, tě fascinovalo slovo <emphasis>onomatopoie</emphasis>. Vznikne, když uděláš slovo ze zvuku, třeba kukání, bzučení nebo…?”</p>
<p>„Cinkání?” řekla Tonička dřív, než se dokázala zarazit.</p>
<p>„To je ono, a taky si pamatuju, žes řekla, že zvuk, který nejlépe vystihuje nudu, je <emphasis>monotonie</emphasis>, protože zní, jako když velmi unavená moucha bzučí na zavřeném okně staré, zaprášené půdní mansardy za parného letního dne. A já si pomyslel, že tomu nerozumím. Nedávalo mi to žádný smysl a věděl jsem, že jsi chytrá a že tobě to smysl dává. Myslel jsem si, že na to, abys takhle myslela, potřebuješ zvláštní hlavu. Zvláštní druh chytrosti. A já takovou hlavu nemám.”</p>
<p>„Jaký zvuk by asi charakterizoval laskavost?” zeptala se Tonička.</p>
<p>„Vím, co <emphasis>je</emphasis> to laskavost, ale nedokážu si představit, že dělá nějaký zvuk. Vidíš, už jsi to udělala zase! Já prostě nemám hlavu, která žije ve světě, kde má laskavost svůj vlastní zvuk. Mám hlavu, která žije ve světě, kde dvě a dvě jsou čtyři. Musí to být velmi zajímavé a já ti strašně závidím. Ale myslím, že Kalendárii rozumím. Kalendária je jednoduchá, jestli chápeš, co tím myslím.”</p>
<p>Dívka, která dokázala vyhnat poltergeista ze záchodu, jako kdyby to byla nějaká běžná domácí práce, pomyslela si Tonička. No, tak to vám s tou dívkou přeju hodně štěstí, pane. Nahlas to ale neřekla. Místo toho řekla: „Myslím, že to byla velmi moudrá volba, Rolande.” K jejímu překvapení se mu na tváři objevil výraz úlevy. Pak se vrátil za psací stůl, jako se voják vrací za hradby.</p>
<p>„Dnes odpoledne se už začnou sjíždět někteří ze vzdálenějších hostí, kteří přijíždí na zítřejší pohřeb, a pak tady, samozřejmě, zůstanou na svatbu. Navíc sem velmi šťastnou shodou okolností na své studijní okružní cestě zavítá,” - to byl další kousek zmíněného koštěte - „pastor Vejce, a laskavě souhlasil, že nad otcovým tělem pronese několik vlídných slov, a také že bude naším hostem, aby požehnal našemu sňatku. Je členem moderní větve omniánské církve. Moje budoucí tchyně omniánskou církev uznává, ale bohužel ne právě tuhle větev, takže zavládlo mírné napětí.” Zvedl oči ke stropu. „A navíc, pokud jsem to dobře pochopil, je tenhle kněz nováček z města, a jak víš, městským kazatelům se tady ne vždy dobře vedlo.</p>
<p><emphasis>(*Pozn. aut.: Svatí muži neměli na Křídě žádnou tradici, ale protože vysočina byla mezi rovinou a horami, putovalo pravidelně - tedy alespoň za pěkného počasí přes Křídu stálé procesí </emphasis><emphasis>kněží všemožných církví. Prakticky každý z nich byl ochoten za slušné jídlo nebo čistou postel na jednu noc rozsít přehršli svatých slov a všeobecně poskytnout lidským duším pořádnou očistu. V případě, že patřili kněží k těm slušným, nepřemýšleli místní lidé nějak zvlášť dlouho, kdo je jejich bohem. Stačilo, že se staral - občas starala, a někdy dokonce i staralo -, aby slunce i měsíc pravidelně putovaly po svých drahách a nevyžadoval po lidech nic komického nebo nového. Hodně věci pomohlo i to, když kazatel věděl alespoň něco o ovcích.)</emphasis></p>
<p>Považoval bych za velkou laskavost, Toničko, kdybys mě mohla v těch složitých dnech, které teď nastanou, zbavit těch malých nepříjemností a zádrhelů, zvláště těch, které mají okultní původ. Prosím? Různých historek koluje už i tak více než dost.”</p>
<p>Tonička se stále ještě červenala kvůli svému nečekanému výbuchu. Přikývla a podařilo se jí ze sebe vypravit: „Podívej, to, co jsem před chviličkou řekla… já jsem to nemyslela -“</p>
<p>Utichla, protože Roland pozvedl ruku. „Tohle bude pro nás všechny úžasný čas. Je tady živná půda pro všechny možné pověry. Období kolem svateb a pohřbů je plné napětí a je těhotné stresem všech zúčastněných, s výjimkou, to mluvím o pohřbu, hlavního aktéra,” řekl. „Buďme proto klidní a opatrní. Jsem moc rád, že se Kalendárii líbíš. Myslím, že mnoho přátel nemá. A teď, jestli mě omluvíš, musím dohlédnout na přípravu mnoha dalších věcí.”</p><empty-line /><p> Když Tonička vycházela z pracovny, stále ještě se jí odrážel hlavou sem a tam její vlastní hlas. Proč řekla to o té svatbě? Vždycky si myslela, že k tomu nakonec dojde. No… když byla o něco mladší, tak si myslela, že k tomu dojde, ale to všechno už byla přece minulost, ne? Samozřejmě že byla! A vyrukovat s něčím tak nevhodným a hloupým, to bylo opravdu trapné.</p>
<p>A kam vlastně jde teď? Bylo třeba udělat spoustu věcí, jako ostatně vždycky. Potřebných lidí a činností se našlo vždycky až až. Došla do poloviny Velké síně, když k ní přistoupila jedna služebná s nervózním výrazem a řekla jí, že by ji slečna Kalendária ráda viděla ve svém pokoji.</p>
<p>Dívka seděla na posteli a v prstech kroutila kapesníčkem. Tvářila se ustaraně, mnohem ustaraněji než obvykle, a obvykle se tvářila asi jako morče, kterému se najednou zastavilo kolečko, ve kterém je zvyklé běhat.</p>
<p>„Je to od vás tak laskavé, Toničko, že jste přišla. Mohla bych si s vámi promluvit v soukromí?” Tonička se rozhlédla kolem. Kromě ní a Kalendárie v místnosti nikdo nebyl. „<emphasis>Soukromě</emphasis>!” zdůraznila Kalendária a znovu zakroutila kapesníčkem.</p>
<p>Moc kamarádů svého věku asi nemá, pomyslela si Tonička. Vsadila bych se, že si nesměla hrát s vesnickými dětmi. Asi se vůbec moc nedostala ven. A během několik dní bude vdaná. No maucta. Tady jistě nebylo těžké se rozhodnout. Po takové šanci by asi skočila i želva s chromou nohou. A k tomu tady byl ještě Roland. Unesen Královnou elfů, vězněn v její nehostinné zemi celou věčnost, aniž zestárl o jediný den. Když byl doma, sekýrovaly ho věčně jeho dvě pratety, a on žil v neustálém strachu o postaršího otce, a proto považoval za nezbytné jednat a chovat se, jako by byl přinejmenším o dvacet let starší, než skutečně byl. No maucta.</p>
<p>„Jak bych vám mohla pomoci?” zeptala se vesele.</p>
<p>Kalendária si odkašlala. „Po svatbě budeme mít líbánky,” řekla a tvář jí zalil delikátní ruměnec. „Co se má v té době dít, ale doopravdy?” Jak si Tonička všimla, posledních několik slov velmi spěšně zamumlala.</p>
<p>„Nemáte nějaké… tetičky?” zeptala se. Tetičky byly na tyhle věci obvykle docela dobré. Kalendária zavrtěla hlavou. „A nezkoušela jste si o tom popovídat s matkou?” zkoušela to Tonička dál. Kalendária se k ní obrátila a bylo vidět, že má tvář rudou jako rak.</p>
<p>„A vy byste o něčem takovém<emphasis> s mou</emphasis> matkou mluvila?”</p>
<p>„Ano, chápu, v čem je potíž. No, všeobecně řečeno, já samozřejmě nemluvím jako odborník…” Ale odborníkem byla.<emphasis> (Pozn. aut.: I když, samozřejmě, ne díky svým osobním zážitkům.)</emphasis> Čarodějka se neubrání, aby se po nějakém čase nestala odborníkem na cesty, jakými lidé na tenhle svět přicházejí, i na způsoby, kterými z něj odcházejí. Bylo jí něco málo přes dvanáct, když jí starší čarodějky začaly věřit natolik, že ji pouštěly k porodům samotnou. Kromě toho už odmala pomáhala na svět jehňatům. Přišlo to zcela přirozeně, jak řekla Stařenka Oggová, i když zase ne tak přirozeně, jak byste si mohli myslet. Vzpomínala si například na manžele Košíkovy, velmi hodný a příjemný manželský pár, kteří měli tři děti jedno za druhým, než přišli na to, co je toho příčinou. A od té doby se snažila popovídat si o těch věcech s vesnickými děvčaty jistého věku, jen tak, pro jistotu a vlastní klid.</p>
<p>Kalendária jí naslouchala jako někdo, kdo je odhodlán udělat si později podrobné poznámky, všechno se naučit a v pátek se dát vyvolat. Na nic se neptala, dokud nebyly někde v polovině, a pak řekla: „Jste si <emphasis>jistá</emphasis>?”</p>
<p>„Hm, jsem si hodně jistá,” odpověděla Tonička.</p>
<p>„No, zní to celkem logicky a jednoduše. Navíc předpokládám, že hoši o těch věcech vědí všechno… Proč se smějete?”</p>
<p>„To je otázka názoru,” odpověděla jí Tonička.</p>
<p><emphasis>Aha, teď tě vidím, vidím tě, ty špíno, ty nákazo, ty odporná sprostoto!</emphasis></p>
<p>Tonička se podívala do Kalendáriina zrcadla, které bylo velké a mělo na rámu spoustu tlustých, zlatých andělíčků, kteří pravděpodobně museli umírat na nastuzení. V zrcadle byl Kalendáriin odraz, a ještě tam bylo vidět - velmi slabě, ale přesto zřetelně, tvář bezokého Úskočného muže. Jeho obrys byl stále zřetelnější. Tonička věděla, že v její tváři se nic nezměnilo. <emphasis>Věděla to</emphasis>. Neodpovím mu, pomyslela si. Už jsem na něj skoro zapomněla. Neodpovím. Nedovolím, aby nade mnou získal moc!</p>
<p>Podařilo se jí dokonce usmát, když Kalendária začala vytahovat z kufrů a krabic to, čemu říkala „výbava nevěsty”, a co bylo, podle Toniččina názoru, kompletní světovou produkcí krajek, varhánků, volánků a nadýchané načinčanosti. Pokusila se na ty věcičky soustředit, dovolila svému vědomí, aby je naplnila nadýchaná vzdušnost, a vytlačila ta hnusná slova, která prýštila z <emphasis>něj</emphasis>. Už ta, kterým rozuměla, byla dost zlá a ta, jimž nerozuměla, byla jistě mnohem horší. Navzdory všem jejím snahám jí ten krákající, sípající, přiškrcený hlas znovu pronikl do hlavy: <emphasis>Ty si myslíš, žes měla štěstí, čarodějnice. A doufáš, že budeš mít štěstí zas. Jenže potřebuješ spát. Já nespím nikdy. Ty musíš mít štěstí den za dnem, chvíli za chvílí. Mně stačí mít štěstí jen jednou. Jen jednou, a ty… shoříš</emphasis>. Po všech těch sípaných, vykašlávaných a krákaných slovech řekl to poslední tiše, skoro laskavě. Znělo to mnohem hůř.</p>
<p>„Víte,” povídala Kalendária dál a prohlížela si šaty, jaké si Tonička nikdy v životě nebude moci dovolit, „i když se opravdu těším, že se stanu paní tohohle hradu, musím říct, že odpadní systém tady strašlivě páchne. Páchne, jako kdyby nebyl vyčištěn od samého počátku světa. Čestně, skoro bych věřila, že si tam odbývala svou potřebu už prehistorická zvířata.”</p>
<p>Takže ho cítí i ona, pomyslela si Tonička. <emphasis>Je</emphasis> čarodějka. Čarodějka, která potřebuje pořádný výcvik, protože bez něj bude ohrožovat všechny kolem sebe a v neposlední řadě sebe samu. Kalendária stále klidně žvatlala - jinak se její projev nazvat nedal. Tonička, která se pořád ještě silou vůle pokoušela odrazit hlas Úskočného muže, řekla nahlas: „Cože?”</p>
<p>„No, protože si myslím, že sponky nebo mašličky jsou mnohem šikéznější než knoflíky,” odpověděla jí Kalendária, která právě pozvedla noční košili nezanedbatelné skvělosti jako něco, co Toničce znovu připomnělo, že čarodějky skutečně nikdy peníze nemívají.</p>
<p><emphasis>Už ses škvířila v plamenech a já také!</emphasis> krákoral hlas v její hlavě, <emphasis>ale tentokrát mě nedostaneš! Naopak, dostanu já tebe i s celým tvým spiknutím zla!!!!!</emphasis></p>
<p>Tonička měla dojem, že skoro vidí ty vykřičníky na konci. Křičely za něj, i když mluvil tiše. Při jeho slovech poskakovaly a výhružně gestikulovaly. Viděla jeho zuřivostí zrůzněnou tvář a malé kapičky pěny, které provázely výkřiky a hrozící prst - malé výstřiky tekutého šílenství poletující vzduchem za zrcadlem.</p>
<p>Jaké štěstí pro Kalendárii, že ho pořád ještě neslyšela, protože její myšlenky byly plné volánků, krajek, zvonů, padající rýže a pomyšlení, že bude středobodem svatby. Ani Úskočný muž nedokázal prorazit něčím <emphasis>takovým</emphasis>.</p>
<p>Podařilo se jí říci: „U vás to nebude fungovat.” Část jejího já si ale zatím neustále opakovala: <emphasis>Žádné oči, vůbec žádné oči. Dva tunely v hlavě.</emphasis></p>
<p>„Hm, asi máte pravdu. Lila barva bude vypadat mnohem lépe,” přikyvovala Kalendária, „i když mi vždycky říkali, že mi ze všeho nejlíp sluší nilská zeleň. Mimochodem, vylepšila by se nějakým způsobem vaše situace, kdybych si vás vybrala za první družičku? Mám tady samozřejmě plný žebřiňák různých vzdálených sestřenek, které, jak jsem slyšela, chodí ve svých družičkovských šatech už skoro celé dva týdny.”</p>
<p>Tonička upírala oči do prázdna, nebo přesněji na dvě díry do prázdna. V té chvíli byly tou nejdůležitější věcí v jejich myšlenkách a byly samy o sobě dost špatné, nedejte bohové, aby k nim ještě musela přimíchat nějaké mladé sestřenice. „Myslím, že čarodějky nejsou dobrý materiál na družičky, ale stejně vám děkuji.”</p>
<p><emphasis>Družičky? Svatba?</emphasis></p>
<p>Toniččino srdce pokleslo ještě víc. Nedokázala si pomoci. Vyběhla z místnosti dřív, než se to páchnoucí stvoření stačilo dozvědět víc. Jak ten tvor hledal? Co přesně hledal? A jak mu teď poskytly další stopu? Běžela dolů do podzemních kobek, které jí teď připadaly jako vhodné útočiště.</p>
<p>Měla tam tu knihu, kterou jí darovala Kalendária. Otevřela ji a začala číst. Nahoře v horách se musela naučit číst hodně rychle, protože jediné knihy, k nimž se tam dostala, byly knihy z pojízdné knihovny, a když jste vrátili knihu pozdě, naúčtovali vám jako pokutu penny navíc. Když běžnou jednotkou vaší měny byla jedna stará bota, byly to veliké peníze.</p>
<p>Kniha vyprávěla příběhy o oknech. Ne o těch obyčejných, i když některá byla i taková. A za nimi, v některých případech… věci - obludy. Obraz, ilustrace v knize, dokonce i kaluž na správném místě - to všechno mohlo sloužit jako okno. Znovu si vzpomněla na toho ohavného skřeta ve staré knize pohádek - někdy se smál, jindy se šklebil. Tím si byla vždycky naprosto jistá. Nebyla to velká změna, ale přece jen to změna byla. A vás vždycky napadlo: Vypadal minule stejně? Pamatuju si to špatně?</p>
<p>Kniha zašustila pod Toniččinýma rukama jako hladová veverka, která se probudila ve stromové dutině plné ořechů. Jejím autorem byl mág, a když už o tom mluvíme, tak pěkně rozvláčný, ale i přesto byla kniha úžasná. Existovali lidé, kteří vešli do obrázku, a lidé, kteří naopak z obrazu vystoupili. Okna byla prostředkem, jak přejít z jednoho světa do druhého, a cokoliv mohlo být oknem a cokoliv mohlo být světem. Slyšela, že znakem dobrého obrazu je, když vás oči zachycené postavy sledují místností, ale podle knihy bylo docela dobře možné, že by vás právě tak mohly sledovat domů a nahoru do ložnice - představa, jíž by se byla právě teď velmi nerada zabývala. Protože byl autorem mág, pokusil se svou teorii vysvětlit pomocí map a tabulek, z nichž ani jedna nebyla v praxi k ničemu.</p>
<p>Úskočný muž se k ní uvnitř knihy rozeběhl a jí se podařilo svazek zavřít dřív, než se z něj dostal ven. Viděla jeho prsty přesně v okamžiku, kdy se těžká deska lisu snesla dolů. On ale jistě nebyl v knize rozmačkán, protože on ve skutečnosti v knize vůbec nebyl, jen jistým magickým způsobem, a hledá mě i jinými způsoby. Jak? V téhle chvíli jí najednou začaly připadat všechny ty únavné dny, plné spravování zlomených nohou, léčení zkažených žaludků a přerostlých nehtů, jako docela příjemná a přitažlivá doba. Vždycky říkala lidem, že v tom vlastně spočívá podstata čarodějnictví, a byla to pravda až do chvíle, kdy odnikud vyskočilo něco příšerného. Na něco takového, samozřejmě, obyčejná křenová placka nestačila.</p>
<p>Shora se sneslo stéblo slámy a přistálo na knize. „Můžete v klidu vylézt,” řekla Tonička. „Jste tady, že?”</p>
<p>A těsně u ucha se jí ozval hlásek: „Šak ba, sme tu.” Vyrojili se z balíků sena, z chumáčů pavučin, polic s jablky, z kozí srsti a jeden zpoza druhého.</p>
<p>„Nejsi ty Pošuk Lulu Artur?”</p>
<p>„Ajto, slečinko, toť přesný. Já vám musim řéct, ke svýmu velikýmu rozpakování, že Rob Kterýten do mě vkládá velikou důvěru, páč jsem policajt, a jak se pozdává, Rob si myšluje, kapíro, že dyž se má jednat s habounama, budou mít z polismena eště větší bobky. To jako, že se jim strachy vorosí konečník. A kromněvá toho, já plynule řečnuju habounštinou! Rob teďkonc tráví hodně času v pahorku, kapíro? A von nevěří vašemu baronovi, nevěří, že tam zasejc nepošle vojcly s rejčema.”</p>
<p>„Dohlédnu, aby se to nestalo,” řekla Tonička pevně. „V téhle věci došlo k nedorozumění.”</p>
<p>Pošuk Lulu nevypadal nijak přesvědčeně. „Tož, su rád, že vás slyším takto řečnovat, slečinko, a Velkej chlap bude taky rád, páč vám řeknu enem jednu věc. V téj chvíli, kdy se první rejč dotejkne pahorku, nezvostane v tom vašem hradě naživu mužskej živák, a velkej bude pláč ženskýho pokolení, přítomnou společnost vyjímaje.” Mezi ostatními Fígly se šířilo souhlasné přikyvování a mumlání, které potvrzovalo, že každý z habounů, bez výjimky, který se k něčemu takovému rozhodne, toho bude trpce litovat.</p>
<p>„To ty gatě,” vysvětloval O-něco-hubenější-než-tlustej-Jock Jock. „Jak sa jednu dostane Fígl habounovi do nohavice, čas jeho zkoušek a utrpení teprvá začíná!”</p>
<p>„Ajto, a pro každýho takovýho nastane ozrutný čas vyskakování a poskakování tu aj tam,” prohlásil Malej bělohlavej Jock.</p>
<p>Tonička byla šokovaná. „A kdy naposled bojovali Fíglové s habounama?”</p>
<p>Po delší diskusi se Fíglové dohodli, že to bylo zřejmě v bitvě u Velkého hnojiště, kde podle Malýho bělohlavýho Jocka: „Eštěvá nikdá nebylo takého řevu a běhání vokolo a dupání nohama a žalostnýho vzlykání, jakýho eště nikdá nikdýš neslyšál, dokopy s dychtiváckym hihňotem přítomnejch dám, to kdyževá si chlapi ve velikým spěchu strhávali gatě, který najednouc přestaly bejt jejich kamarádi, pokáď kapírujete, cože tímto myšluju, slečinko.”</p>
<p>Tonička, která celou tu historku poslouchala s otevřenými ústy, měla naštěstí dost duchapřítomnosti, aby ústa zavřela, a otevřela je znovu, aby řekla: „Ale řekněte mi, zabili někdy Fíglové nějakého člověka?”</p>
<p>Tahle otázka vedla k tomu, že se Fíglové okamžitě a promyšleně začali vyhýbat pohledy jeden druhému, ve velkém počtu šoupali nohama a škrabali se v hlavách, což způsobilo obvyklý vodopád hmyzu, nakřečkované potravy, zajímavých kaménků a celé řady dalších, blíže neurčených objektů. Nakonec postoupil kupředu Pošuk Lulu Artur a prohlásil: „Páč sem přesněvá to, co sem, slečinko, teda Fígl, kterej teprú nedávno zjistil, že nejni žádnej vílí fušerák, nemám eště žádnou česť, kterou bych moh ztratit, dyž vám řeknu toto: Je pravda, že sem řečňoval se svejma novejma bratrama, a zjistil sem, že dyž žili navrchu v horách, moseli tam občas bojovať proti člověkům, kerý přišli vyhrabávat vílí zlato, a nastalo boží dopuščéní, a páč některý z těch kradařůch a banditůch byli natoléj hlúpí, že nevzali haksny na ramena, možná že sa mezi nima tu tam našel aj takovej, co zjistil, že na to, aby umříl, je chytrej dosť.” Odkašlal si: „Mosím ale na obranu svojich nově nalezenejch bratrůch řéct, že pokaždý se jistili, že boj je poctívej a síly sou vyrovnaný, to značí ne vjecej než jeden Fígl na každejch deset habounů. Uznáte, slečinko, že to je fakt poctivý. A nebyla to jejich vina, že některý habouni chtěli spáchat sebezavraždění.”</p>
<p>Jakýsi zvláštní záblesk v očích Pošuka Lulu Artura přinutil Toničku se zeptat: „A jak <emphasis>přesně</emphasis> spáchali tu sebevraždu?”</p>
<p>Policista Fígl pokrčil svými malými širokými rameny. „Tož… donesli si k fíglímu pahorku rejč, slečinko. Já sem chlap, kterej ví, co je to zákon, slečinko. Nikdýš jsem neviděl pahorek, dokáď jsem nepotkal tydlencty skvělý džentlemány, ale aj tak sa moja krev vaří, slečinko, vaří, až bublá, ajta. Moje srdco buší, moje pulsování běží jak šílený a v hrdle se mi pozvedává něco jak šarkaní dech, dyž si enem představím, jak sa blyštivá ocel zatíná do fíglího pahorku a řeže ho a rozbíjá. Zabil bych teho chlapa, co by si trúfl něco takového urobit. Takovýho chlapa bych na moju hříšnú dušu zabil. Zabil bych ho, až by byl dočista mrtvej, a potem bych ho pronásledoval v příštím životě, abych ho mohl zabit znova, a dělal bych to zasejc a zasejc, protože by to byl hřích hříchů, zabit celičký národ, a na druhů stranu, jedna smrť za něco takového, to by bylo málo. Enemže, protože sem, jak už sme říkli, muž zákona, velice pevno dúfám, že totok řečené momentální nedorozumění sa dá vyřešit bez nutnosti velkého mordování, prolévání krvi, plača, sténání a skřípění zubů a bez toho, aby byli kúščky ludí přibité po stromech v množství dřívějc nevídaném, kapíro?” Pošuk Lulu Artur, který před sebou držel jako štít svůj policejní odznak ve skutečné velikosti, se díval na Toničku pohledem, v němž se mísil šok se vzdorem.</p>
<p>Tonička byla čarodějka. „Něco ti řeknu, Lulu Pošuku,” prohlásila, „a byla bych ráda, abys přesně pochopil, co ti říkám. Vrátil ses domů, Pošuku Lulu Arture.”</p>
<p>Štít mu vypadl z rukou. „Ajto, slečno. Já to včil taky pochopuju. Polisman by neměl nikdýš vyslovit slova, který sem já zrovna prál. Měl by řečnovat o súdoch, porotách a lapáku a rozsudkoch a měl by trvat na tem, že nik nemože vzít spravedlnost do vlastních rúk. Takže já odevzdám svůj vodznak, to je jasný, a zvostanu tuto, mezi mejma lidma, aj dyž mosím řéct, že sa budu snažit o lepší hygienickej standard.”</p>
<p>Jeho projev sklidil frenetický aplaus od shromážděných Fíglů, i když Tonička si byla jistá, že velká část z nich rozhodně neporozuměla jeho slovům o lepší hygieně, ani o dodržování práva.</p>
<p>„Máš moje slovo,” řekla Tonička, „že pahorku už se znovu nikdo nedotkne. Já na to osobně dohlédnu, rozumíš?”</p>
<p>„Jó, dobroš,” odpověděl jí Pošuk Lulu Artur mírně lítostivým hlasem, „to je všecko moc faň, slečno, ale co sa bude dít, dyž vy třeba poletíte na tom vašem pometlu za těma vašima veledůležitejma pracema kamsi za kopce? Co se bude činit pak?”</p>
<p>Všechny oči, včetně očí všech koz, se obrátily k Toničce. V tomhle okamžiku se uchýlila k něčemu, co už dávno neudělala, protože se to považovalo za špatné způsoby. Zvedla Pošuka Lulu Artura ze země a podržela si ho ve výši očí. „Já jsem bosorbaba z kopců,” řekla. „A budu přísahat tobě i všem ostatním Fíglům, že domov Fíglů už nikdy železem ohrožován nebude. Nikdy ho nenechám za zády, ale vždycky ho budu mít před očima. A dokud tomu tak bude, žádný živý člověk se neodváží dotknout se pahorku, pokud bude chtít zůstat živým člověkem. Jestli v téhle věci Fígly zklamu, nechť jsem vlečena přes sedm pekel na koštěti z hřebíků.”</p>
<p>Otevřeně řečeno, jak si Tonička myslela v duchu, její projev byl plný planých výhrůžek, ale Fíglové nepovažují přísahu za přísahu, pokud neobsahuje spoustu hromů, blesků, velkého vychloubání a krve. Krev dělala přísahy tak nějak oficiálními. <emphasis>Dohlédnu</emphasis> na to, aby se pahorku už nikdo nedotkl, pomyslela si. Teď už mě Roland nemůže odmítnout. A kromě toho, mám tajnou zbraň. Získala jsem důvěru a náklonnost mladé dámy, která se už brzo stane jeho ženou. Za takových okolností není žádný muž v bezpečí.</p>
<p>Pod dojmem jejího ujištění prohlásil Pošuk Lulu Artur šťastně: „Dobrý slova, slečno, a estli možu využit tejto příležitosti aj za svoje kamarády a příbuzný, tož vám velice děkujem za osvětlení všech tých věcí a zvyklostí kolvá lidskej svaťby. Bylo to velice interesantní pro všeckých z nás, co s takovýma věcima dovčíl neměli nic co do činění. Některý z nás myšlovali, estli bysme se vás mohli zeptat na někeré další věci?”</p>
<p>To, že Toničku právě ohrožoval jakýsi duchovitý přízrak, už bylo dost děsivé, ale představa Nac mac Fíglů, kteří jí kladou otázky o skutečnostech a zvyklostech manželského života mezi lidmi, jí připadala ještě horší. Bylo zbytečné jim vysvětlovat, proč jim takové věci <emphasis>nebude</emphasis> vysvětlovat. Tonička prostě kamenným hlasem odpověděla ne a velmi opatrně Lulu Artura postavila zpět na zem. Dodala: „To jste neměli poslouchat.”</p>
<p>„A proč ne-e?” zajímal se Poťapaný Vilík.</p>
<p>„Prostě jste neměli! Vysvětlovat vám to nebudu. Prostě ne. A teď, pánové, chtěla bych nějakou chvilku pro sebe, jestli vám to nevadí.”</p>
<p>Někteří z nich mě budou samozřejmě sledovat, pomyslela si. Vždycky to dělali. Vrátila se nazpět do Velké síně a sedla si tak blízko k velikému ohni, jak jen to bylo možné. Dokonce i v pozdním létě bylo v síni chladno. Stěny byly ověšeny gobelíny, které měly pohltit chlad kamenných stěn. Použité motivy byly zcela obvyklé a tradiční. Zobrazovaly muže ve zbroji, mávající meči a luky a sekerami na jiné muže ve zbroji. Když si pomyslíme, že boj je velmi hlučná a rychlá záležitost, museli nejspíše každých pár minut boj přerušit, aby poskytli dámám, které goblén tkaly, čas, aby je dohnaly. Ten goblén, který visel nejblíže k ohni, uměla Tonička nazpaměť. Znaly ho všechny děti. Dějepis se v té době učily z goblénů, pokud byl někde nablízku dost starý muž, který jim mohl povídat, o co na něm jde. Obecně vzato ale byla větší legrace vymýšlet si příběhy jednotlivých rytířů, zvláště když ještě byla mladší. Třeba o tom, jenž se snažil dohonit svého koně, nebo o tom, kterého shodil <emphasis>jeho</emphasis> kůň, a protože měl helmici se špičkou nahoře, byl teď zabodnutý do země vzhůru nohama, což, jak poznaly i děti, nebyla na bojišti právě nejlepší poloha. Byli jako staří přátelé, kteří zkameněli v nějaké staré válce, jejíž jméno si už na Křídě nikdo nepamatoval.</p>
<p>A pak… najednou tam byla další postavička, která tam nikdy předtím nebyla, a ta teď běžela bitevní vřavou směrem k <emphasis>Toničce</emphasis>. Dívala se na ni, její tělo požadovalo, aby si okamžitě na chvíli zdřímla, ale těch několik kousků, které jí ještě fungovaly v mozku, trvalo na tom, že by měla <emphasis>něco</emphasis> dělat. Uprostřed toho všeho sevřela její ruka poleno, které vyčnívalo z okraje ohně, a rázně je pozvedla ke goblénu.</p>
<p>Látka se prakticky rozpadala stářím. Měla by hořet jako troud.</p>
<p>Postava teď kráčela mnohem opatrněji. Tonička zatím nedokázala rozeznat žádné podrobnosti, a ani o to nestála. Rytíři na goblénu nebyli zobrazeni v perspektivě, byli ploší jako jednoduchá dětská kresba.</p>
<p>Muž v černém, který se zjevil jako vzdálená šmouha, se ale začal přibližovat a přitom se zvětšoval a… už viděla jeho tvář a prázdné otvory místo očí, které měnily barvu, jak míjel rytíře jednoho po druhém, teď se znovu rozeběhl a znovu se zvětšoval. Zase k ní dolehl závan děsivého zápachu… Kolik může ten goblén stát? Má vůbec právo ho zničit? Když z něj má vystoupit ta věc? Ale <emphasis>ano</emphasis>, jistě <emphasis>ano</emphasis>!</p>
<p>Nebylo by to krásné, být mágem a kouzlem povolat rytíře k poslednímu boji?</p>
<p>Nebylo by to krásné, být čarodějkou, která tady není? Pozvedla praskající poleno a upřela pohled do otvorů, kde měly být oči. Musíte být čarodějkou, abyste dokázala čelit pohledu, který tam není, protože podvědomě cítíte, že vám ta prázdná místa vysávají z hlavy vaše vlastní oční bulvy.</p>
<p>Ty tunely v lebce působily hypnoticky a Úskočný muž se navíc začal pohybovat ze strany na stranu jako had.</p>
<p>* * *</p>
<p>„Prosím, ne!”</p>
<p>To nečekala - ten hlas byl naléhavý, ale docela přátelský - a patřil Eskarině Kovářové. Vítr byl stříbrný a ledový.</p>
<p>Tonička ležela na zádech a upírala oči k bílému nebi. Někde na kraji jejího zorného pole se ve větru třásla a šustila stébla suché trávy, ale - a to bylo zvláštní - za tím malým kouskem venkovské krajiny bylo vidět obrovský krb a bojující rytíře.</p>
<p>„Je opravdu velmi důležité, abyste se teď nehýbala,” ozval se jí tentýž hlas za zády. „Místo, kde se nacházíte, bylo, jak bychom tak řekli, vytvořeno jako provizorium pro tenhle rozhovor, a neexistovalo, dokud jste se tady neobjevila, a přestane existovat v okamžiku, kdy je opustíte. Přesněji vyjádřeno, podle standardů mnoha filozofických směrů se dá říci, že vůbec nikdy neexistovalo.”</p>
<p>„Takže je to <emphasis>magické</emphasis> místo, je to tak? Jako Neskutečné pozemky?”</p>
<p>„To je velmi citlivý způsob, jak to vyjádřit,” řekl Eskarinin hlas. „My, kteří o tom víme, tomu říkáme klouzavé teď. Je to jednoduchý způsob, jak si s vámi promluvit opravdu v soukromí, až se tohle teď zavře, ocitnete se přesně tam a ve stejném okamžiku, kde jste byla předtím. Chápete?”</p>
<p>„Ne!”</p>
<p>Eskarina si sedla do trávy vedle ní. „No, díky bohům za to. Kdybyste tomu rozuměla, velmi by mě to znepokojilo. Víte, vy jste opravdu neobyčejně zvláštní čarodějka. Pokud vím, máte úžasný přirozený talent na výrobu sýrů, a co já vím o talentech, mít takový talent je skvělé. Svět potřebuje dobré sýraře. Dobrý výrobce sýrů má cenu své vlastní váhy… řekněme v sýru. To znamená, že jste se nenarodila s talentem pro čarodějnictví.”</p>
<p>Tonička otevřela ústa, aby odpověděla, ještě dřív, než se rozhodla, co řekne, ale to je mezi lidmi docela běžná věc. První otázka, která se prodrala zástupem těch ostatních, zněla: „Můžete okamžik počkat? Držím v ruce hořící poleno. Vy jste mě ale přenesla sem, ať už to je <emphasis>přesně</emphasis> kdekoliv. Co se stalo?” Dívala se na oheň. Plameny byly nehybné. „Lidé si mě všimnou,” ale pak, když uvážila všechny aspekty situace, dodala: „Nebo ne?”</p>
<p>„Odpověď zní <emphasis>ne</emphasis>, důvod je ale velmi složitý. Klouzavé teď je… zkrocený čas. Je to čas, který je na vaší straně. Věřte mi, ve vesmíru je mnoho podivnějších věcí. Právě teď, Toničko, žijeme ve vypůjčeném čase.”</p>
<p>Plameny pořád stály nehybně. Tonička myslela, že by měly být chladné, ale cítila teplo. A měla čas i myslet: „A až se vrátím?”</p>
<p>„Nic se nezmění,” odpověděla Eskarina, „s výjimkou obsahu vaší hlavy, což je, v tomto okamžiku, velmi důležité.”</p>
<p>„Takže vy jste tohle všechno podnikla jen proto, abyste mi řekla, že nemám čarodějnický talent?” řekla Tonička bez velkého nadšení. „To od vás bylo opravdu velmi laskavé.”</p>
<p>Eskarina se zasmála. Byl to velmi mladý smích, který člověku připadal opravdu zvláštní, když viděl vrásky na její tváři. Tonička nikdy neviděla starého člověka vypadat tak mladě. „Řekla jsem, že jste se <emphasis>nenarodila</emphasis> s talentem pro čarodějnictví, a také to nebylo snadné, velmi tvrdě jste pracovala, protože jste to chtěla. Přinutila jste svět, aby vám ho dal, bez ohledu na to, kolik to bude stát, a cena je a vždycky bude vysoká. Už jste někdy slyšela rčení, že odměnou za to, že kopete skvělé jámy, bude větší rýč?”</p>
<p>„Ano,” odpověděla Tonička. „Kdysi mi ho řekla Bábi Zlopočasná.”</p>
<p>„Ona ho vymyslela. Lidé říkají, že člověk nehledá čarodějnictví, čarodějnictví si najde jeho. Jenže vy jste ho našla, přestože jste v té době nevěděla, co vlastně nacházíte, chytila jste ho za jeho vychrtlý krk a přinutila, aby pro vás pracovalo.”</p>
<p>„To je všechno opravdu velmi… <emphasis>zajímavé</emphasis>,” přikývla Tonička, „ale mám před sebou několik věcí, které musím udělat.”</p>
<p>„Ne v klouzavém teď,” odpověděla Eskarina pevně. „Podívejte, Úskočný muž vás zase našel.”</p>
<p>„Myslím, že se ukrývá v knihách a obrázcích,” zauvažovala Tonička nahlas. „A v goblénech.” Otřásla se.</p>
<p>„A v zrcadlech,” dodala Eskarina, „a v loužích, v záblesku světla na střepu rozbitého skla nebo čepeli nože. Kolik možností vás napadá? Až jak moc jste připravena být vyděšená?”</p>
<p>„Budu s ním muset bojovat,” zamračila se Tonička. „Myslím, že vím, že budu muset. Nepřipadá mi jako někdo, před kým se dá utéct. Je to tyran, že? Utočí tam, kde myslí, že vyhraje, a proto musím najít nějaký způsob, jak být silnější než on. Myslím, že něco dokážu vymyslet - vždyť on je nakonec tak trochu jako Zlojroj. A tam to bylo vlastně velice jednoduché.”</p>
<p>Eskarina nezvyšovala hlas, hovořila velmi tiše, ale způsobem, kdy slova zněla mnohem hlasitěji, než kdyby byla křičela. „Budete mi dále předstírat, že nevíte, jak je tohle důležité, Antonie Bolavá, sýrařko? Máte možnost porazit Úskočného muže, ale když neuspějete, čarodějnictví padne - padne s vámi. On si přivlastní vaše tělo, vaše vědomosti, váš talent i vaši duši. A pro vaše vlastní dobro - a pro dobro všech - vaše sestry čarodějky zapomenou na své spory a přesunou vás dva do zapomnění dřív, než se vám podaří napáchat další škody. Chápete? To je <emphasis>důležité</emphasis>! <emphasis>Musíte</emphasis> si nějak pomoci!”</p>
<p>„Ostatní čarodějky by mě zabily?” ujišťovala se užasle Tonička.</p>
<p>„Samozřejmě. Jste čarodějka a víte, co vždycky říká Bábi Zlopočasná. <emphasis>Děláme to, co je správné, ne to, co je pěkné</emphasis>. Bude to kdo s koho, Toničko Bolavá. Buď vy, nebo on. Poražený zemře. V jeho případě bohužel musím říci, že ho nejspíš znovu uvidíme za několik set let, ve vašem případě se neodvažuji hádat.”</p>
<p>„Okamžik, počkejte chvilku,” ozvala se Tonička. „Když pak jsou připraveny bojovat se mnou i s ním, proč se nespojit a nebojovat s ním hned teď?”</p>
<p>„Jistě. Chtěla byste to? Co si opravdu přejete, Toničko Bolavá, teď a tady? Můžete si vybrat. Jsem si jistá, že ostatní čarodějky si o vás kvůli tomu nebudou myslet nic špatného.” Eskarina na okamžik zaváhala, a pak dodala: „Víte, řekla bych dokonce, že se k tomu postaví velmi <emphasis>laskavě</emphasis>.”</p>
<p>Čarodějka, která byla podrobena zkoušce a utekla? pomyslela si Tonička. Čarodějka, k níž byly všechny ostatní laskavé, protože věděly, že nebyla dost dobrá? A když si myslíte, že nejste dost dobrá, pak už nejste žádná čarodějka. Nahlas řekla: „To raději zemřu při pokusu zůstat čarodějkou, než abych se stala děvčetem, ke kterému jsou všechny laskavé.”</p>
<p>„Slečno Bolavá, vy mi tady předvádíte skoro hříšnou sebedůvěru, neuvěřitelnou pýchu a neobyčejně samolibou jistotu, a musím říci, že od čarodějky bych ani nic jiného neočekávala.”</p>
<p>Svět se mírně zakolébal a pak se změnil. Eskarina zmizela, i když její slova teprve pronikala do Toniččiny mysli. Před očima měla znovu goblén a v pozvednuté ruce držela hořící kus dřeva, ale teď ho pozvedala se sebedůvěrou. Měla pocit, že je plná teplého vzduchu, který ji nadnáší. Svět byl najednou zvláštní, ale ona teď věděla, že oheň změní vyschlý goblén v popel okamžitě, jak se ho dotkne.</p>
<p>„Spálím ten starý goblén na popel v jediném okamžiku, to mi věřte, pane. Zpátky tam, odkud jste přišel, pane!”</p>
<p>K jejímu překvapení začala temná postava ustupovat. Ozvalo se krátké zasyčení a Tonička měla dojem, jako kdyby jí z ramen spadla nesmírná tíha a s ní zmizel i zápach.</p>
<p>„To bylo vážně moc zajímavé.” Tonička se otočila a dívala se přímo do Přestůňovy rozesmáté tváře. „Víte,” řekl, „že když jste na tu chviličku tak ztuhla, měl jsem o vás vážně strach? Napadlo mě, jestli nejste mrtvá. Když jsem vám sáhl na paži - se vší úctou, žádné důvěrnosti, prosím -, bylo to jako sáhnout do vzduchu za bouřkového dne. Pomyslel jsem si: To je čarodějnická záležitost, a řekl jsem si, že vás raději pohlídám, a pak jste začala vyhrožovat tomu nevinnému goblénu ohnivou smrtí!”</p>
<p>Dívala se mladíkovi do očí, jako kdyby to bylo zrcadlo. Oheň, pomyslela si. Oheň ho zabil už jednou, a on to ví. Nepřiblíží se k ohni. To tajemství je v ohni. <emphasis>Zajíc vběhne do ohně</emphasis>. Hmm.</p>
<p>„No, abych se přiznal, mám oheň rád,” řekl Přestůň. „Vůbec si nemyslím, že by to byl můj nepřítel.”</p>
<p>„Prosím?” zeptala se Tonička.</p>
<p>„Obávám se, že jste myslela nahlas,” odpověděl jí Přestůň. „Nebudu se vás ptát, o co tady jde. Moje babička říkala: <emphasis>Nepleť se do záležitostí čarodějek, protože pak ti fláknou jednu za ucho</emphasis>.”</p>
<p>Tonička se na něj chvilku dívala a najednou se rozhodla: „Dokážeš udržet tajemství?”</p>
<p>Přestůň přikývl. „Samozřejmě! Tak například… v životě jsem nikomu neřekl, že seržant píše verše.”</p>
<p>„Přestůni! Právě jsi to řekl <emphasis>mně</emphasis>!”</p>
<p>Přestůň se na ni usmál. „No jo, ale čarodějka není <emphasis>jen tak někdo</emphasis>. Moje babička říkala, že když své tajemství řeknete čarodějce, jako byste je zašeptali do zdi.”</p>
<p>„No, víš… ano, ale,” začala Tonička, ale pak se odmlčela. „A jak víš, že píše verše?”</p>
<p>„To by bylo těžké nevědět,” vysvětloval Přestůň. „No, prostě, víte, on je píše do deníku služeb na strážnici, nejspíš když má noční službu. Pak opatrně vytrhne list a dělá to tak šikovně, že byste to fakt nepoznala, ale tlačí tak silně na tužku, že není těžké přečíst, co se vytlačí na další list.”</p>
<p>„Ale toho si jistě všimli i ostatní?” zajímala se Tonička.</p>
<p>Přestůň zavrtěl hlavou, takže se mu nadměrná helma na hlavě zakývala. „To ne, slečno, znáte je. Myslí si, že čtení je změkčilost vhodná pro holky. A kromě toho, když se tam dostanu brzy, vytrhnu vždycky ten protlačený papír, aby se mu nesmáli. Musím říct, že na člověka, který je samouk, je docela dobrý básník - dokáže skvěle využít metafory. Všechno to píše někomu, kdo se jmenuje Miluška.”</p>
<p>„To bude jeho žena,” přikývla Tonička. „Musel jsi ji ve vesnici vidět, je pihovatější než kdokoliv, koho jsem v životě viděla. A taky je na to hrozně háklivá.”</p>
<p>Přestůň přikývl. „To by možná vysvětlovalo, proč se jeho poslední báseň jmenuje <emphasis>K čemu by </emphasis><emphasis>bylo</emphasis><emphasis> nebe bez hvězd</emphasis>?”</p>
<p>„Něco takového bys těžko zjistil tak, že by ses na něj prostě podíval, že?”</p>
<p>Přestůň se na chvilku zamyslel. „Promiňte, Toničko,” řekl, „ale nevypadáte dobře. Abych řekl pravdu, bez urážky, vypadáte příšerně. Kdybyste byla někdo jiný a podívala se na sebe, řekla byste si určitě, že jste nemocná. Vypadá to, že už jste bůhvíjak dlouho nespala.”</p>
<p>„No, dnes v noci jsem spala celou hodinu. A včera jsem si chvilku zdřímla!” zívla Tonička.</p>
<p>„Vážně?” řekl Přestůň a zatvářil se přísně. „A kromě dnešní snídaně, kdy jste se naposledy slušně najedla?”</p>
<p>Z nějakého důvodu se Tonička pořád ještě cítila uvnitř plná světla. „Myslím, že jsem něco malého zakousla včera…”</p>
<p>„No ne, vážně?” povytáhl Přestůň obočí. „Zdřímnutí a malá zakousnutí? To není nic, co by člověka udrželo naživu, při tom lidé spíše umírají!”</p>
<p>Měl pravdu. Věděla, že má pravdu. Ale to věci jen zhoršovalo.</p>
<p>„Podívej, pronásleduje mě strašlivé stvoření, které dokáže skoro každého jiného kompletně ovládnout, a je na mně, abych se s ním vypořádala!”</p>
<p>Přestůň se na ni se zájmem podíval: „Dokázalo by se zmocnit i <emphasis>mě</emphasis>?”</p>
<p><emphasis>Jed proniká tam, kde je jed vítán</emphasis>, pomyslela si Tonička. Díky za tuhle užitečnou frázi, paní Proustová. „Ne, myslím, že ne. Myslím, že na to musí být dobrá osoba - přesněji řečeno, ta špatná osoba. Víš, někdo, kdo v sobě má kousek zla.”</p>
<p>Přestůň se poprvé zatvářil ustaraně. „Je mi to moc líto, ale udělal jsem v životě taky pár ošklivých věcí.”</p>
<p>Navzdory strašlivé únavě se Tonička usmála: „A která z nich byla nejhorší?”</p>
<p>„Kdysi jsem na trhu ukradl ze stánku balíček pastelek.” Podíval se na ni trochu vzdorovitě, jako by čekal, že pohoršené vykřikne nebo mu pohrozí prstem.</p>
<p>Místo toho zavrtěla hlavou a pokračovala: „A kolik ti bylo?”</p>
<p>„Šest.”</p>
<p>„Přestůni, myslím, že by ten tvor těžko někdy dokázal najít cestu do tvé hlavy. Když pomineme všechno ostatní, zdá se mi, že je přeplněná a její obsah je příliš složitý.”</p>
<p>„Slečno Toničko, potřebujete si odpočinout, skutečně odpočinout a ve skutečné posteli. Jak může čarodějka, která nedokáže pomoci sobě, pomáhat někomu jinému? <emphasis>Quis custodiet ipsos custodes</emphasis>. To znamená: Kdo ohlídá hlídače, abyste věděla,” pokračoval Přestůň. „Takže kdo čaruje pro čarodějky? Kdo se stará o lidi, co se starají o lidi? Jak se zdá, tak právě teď to musím být já.”</p>
<p>Vzdala se.</p><empty-line /><p> Když paní Proustová spěchala k temné, odmítavé siluetě Pakráce, byla mlha halící město hustá jako mléko. Její kotouče se však před ní poslušně rozestupovaly, aby se potom, co prošla, zase spojily.</p>
<p>Správce s lucernou v ruce na ni čekal u hlavní brány. „Omlouvám se, madam, ale mysleli jsme, že byste ho měla vidět dřív, než to začne být oficiální. Vím, že čarodějky jsou v poslední době dost nepopulární, ale vás jsme vždycky brali jako rodinu, jestli víte, jak to myslím. Všichni si pamatují vašeho pana otce. To byl nějaký řemeslník! Dokázal pověsit člověka za sedm a půl vteřiny! Nikdo ho neporazil. Takový, jako byl on, už se nenarodí.” Pak se zachmuřil. „A jestli to tak mohu říci, doufám, že už nikdy neuvidím ani nic takového, co teď uvidíte vy. Pěkně to námi otřáslo, to vám tedy řeknu. Myslím, že je to něco právě pro vás!”</p>
<p>Paní Proustová setřásla ve vězeňské kanceláři z pláště krůpěje deště a přitom ucítila ve vzduchu strach. Doléhalo sem vzdálené kovové klepání a výkřiky, jaké se ve vězení ozývají vždycky, když něco není v pořádku. Vězení můžeme definovat jako místo, kde je pohromadě namačkána spousta lidí a kde se všechen jejich strach, nenávist, obavy, starosti, dohady a šeptanda mísí a hromadí a bojují o prostor. Pověsila plášť na hák vedle dveří a zamnula si ruce.</p>
<p>„Ten mládenec, kterého jste poslal, říkal něco o nějakém útěku?”</p>
<p>„Křídlo D,” přikývl správce. „Macín-Toušl. Vzpomínáte? Byl tady asi tak rok?”</p>
<p>„Ale ano, vybavuju si ho,” přikývla čarodějka. „Museli zastavit proces, protože porota neustále zvracela. To bylo vážně moc ošklivé. Ale z křídla D ještě nikdy nikdo neutekl, nemám pravdu? Mříže v oknech jsou přece z oceli.”</p>
<p>„Jsou ohnuté,” odpověděl jí stručně správce. „Pojďte se na to raději podívat sama. Přiznám vám bez mučení, že z toho máme nervy na pochodu.”</p>
<p>„Pokud si pamatuju, tak Macín nebyl nijak velký člověk,” pokračovala čarodějka, když spěšně procházeli temnými chodbami.</p>
<p>„Přesně, paní Proustová. Malý a ošklivý, to byl on. A příští týden měl viset. Vylomil mříže, které by silný chlap nedokázal vylomit ani krumpáčem, a seskočil z výšky deseti metrů na zem. To není přirozené, něco není v pořádku. Ale ta druhá věc, kterou udělal… přísahám, dělá se mi špatně, jen když na to pomyslím.”</p>
<p>Z jakéhosi důvodu, který paní Proustová nedokázala pochopit, hlídkoval u cely, kterou tak náhle opustil zmíněný trestanec Macín, dozorce. Když uviděl paní Proustovou, dotkl se okraje klobouku a uctivě jí kývl na pozdrav.</p>
<p>„Dobrý den, paní Proustová,” pozdravil. „Dovolte, abych řekl, že je pro mě nesmírnou ctí potkat dceru nejlepšího popravčího mistra na světě. Jedenapadesát let za pákou propadla, a ani jeden zákazník nedopadl špatně, všechny dokonale upoutal. Víte, pan Vojáček, co mu přezdíváme Vtenráz, je fakt moc příjemný člověk, ale někdy se mu trochu zhoupnou, a to já nepovažuju za profesionální. A váš otec by byl neprovedl chybnou exekuci už ze strachu, že by ho pak pronásledovaly plameny pekelné a démoni popravených. Dejte na má slova: odešel tam někam za nimi a věší je dál! Sedm a půl vteřiny, to byl gentleman!”</p>
<p>Ale paní Proustová upírala zrak na podlahu.</p>
<p>„Hrozná věc, když se na něco takového musí dívat dáma,” pokračoval dozorce.</p>
<p>Paní Proustová téměř nepřítomně řekla: „Čarodějnice <emphasis>při výkonu</emphasis> zaměstnání nejsou dámy, Františku,” pak zavětřila a pronesla kletbu tak silnou, že Františkovi vytryskly slzy.</p>
<p>„Taky vás při tom napadá, co to do něj vlastně vjelo, že?”</p>
<p>Paní Proustová se narovnala. „Nemusím o tom přemýšlet, mládenče,” odpověděla zachmuřeně. „Já to vím.”</p>
<p>Když spěchala nazpět do obchodu v ulici Na desátém vejci, mačkala se mlha ke zdem domů, aby jí uvolnila cestu, takže po staré čarodějce v bílých kotoučích zůstával tunel tvaru paní Proustové.</p>
<p>Dudík právě mírumilovně popíjel hrnek kakaa, když jeho matka vtrhla dovnitř, za zvuku - protože to tak právě vyšlo - mocného pšouknutí. Zvedl hlavu a nakrčil čelo. „Zdá se ti, že je to v B dur? Mně to tedy jako B dur nezní.” Sáhl do zásuvky pod pracovní pult pro svou ladičku, ale matka proběhla kolem něj.</p>
<p>„Kde mám koště?”</p>
<p>Dudík si povzdechl. „Ve sklepě, nevzpomínáš? Když ti minulý měsíc trpaslíci řekli, kolik to bude stát, řekla jsi jim, že jsou smečka podvodníků a zlodějských zahradních ozdob. Stejně jsi ho nikdy nepoužívala.”</p>
<p>„Já… musím se dostat… na venkov,” sdělila mu paní Proustová a rozhlížela se po přeplněných policích pro případ, že by tam objevila nějaké jiné funkční koště.</p>
<p>Syn na ni užasle zíral. „Jseš si jistá, máti? Vždycky jsi říkala, že to není dobré pro tvé zdraví!”</p>
<p>„Je to otázka života a smrti,” zamumlala paní Proustová. „Co takhle Vysoká hubená malá tlustá Slávka?” <emphasis>(Pozn. překl.: Opravdu s potěšením tady podotknu, že tohle jméno jen dokazuje, že jsme s panem Pratchettem prakticky na týden stejně staří. Jedná se o narážku na píseň, která nás průběžně provázela životem, je starší než Beatles i než Elvis Presley, i když ji zpívali jak oni, tak on. Jmenuje se v originále Long Tall Sally (Vysoká dlouhá Sally). Jedná se o rock and roll s typickým bluesovým dvanáctitaktovým schématem, který napsal Robert „Bumps” Blackwell, Enotris Johnson a Richard Penniman, známější pod uměleckým jménem Little Richard. Poprvé vyšla na deskách v roce 1953. Zpíval ji sám Little Richard. Od té doby ji pak zpíval kdekdo. Třeba Pat Boone, Elvis Presley, Eddie Cochran, Wanda Jackson, The Kinks, The Beatles, Puhdys, Scorpions, Paul </emphasis><emphasis>McCartney s Wings, u nás Karel Zich, Olympic, Josef Laufer, a dokonce i já. Taková je to píseň!)</emphasis></p>
<p>„Ale mami, vážně bys jí tak neměla říkat,” prohlásil Dudík káravě. „Ona nemůže za to, že je alergická na příliv.” „Ale má koště! Pch! Když to nejde tak, musí to jít jinak. Udělej mi pár obložených chlebů, ano?”</p>
<p>„Jde o to děvče, které tady bylo minulý týden?” podíval se na ni Dudík podezřívavě. „Myslím, že vůbec neměla smysl pro humor.”</p>
<p>Matka ho ignorovala a přehrabovala se pod pultem, až se nakonec zvedla a držela v rukou velký, kůží obšitý zabiják. Malí obchodníci v ulici Na desátém vejci pracovali jen s malými zisky a ke krádežím v obchodech měli velmi nekompromisní přístup. „Já nevím, já vážně nevím,” zasténala. „Já abych dělala dobro ještě za živa? Musí mi nějak měknout mozek. A to mi za to nikdo ani nic nezaplatí! Já nevím, když já vážně nevím! Za chvíli budu lidem nabízet, že jim splním tři přání, a až s tím začnu, Dudíku, byla bych ráda, kdybys mě pořádně praštil do hlavy.” Podala mu obušek. „Přenechávám ti velení. Pokus se pohnout s tou gumovou čokoládou a s těmi zábavnými umělými volskými oky, ano? Pokus se třeba lidem namluvit, že je to žhavá novinka, například zbrusu nové záložky do knih.”</p>
<p>S těmi slovy vyběhla paní Proustová do noci. Vedlejší ulice a uličky města byly v noci velmi nebezpečné kvůli násilníkům, lupičům a podobným nepříjemnostem. Když ale procházela paní Proustová, ustupovaly podobné existence do stínů. Paní Proustová, to byla špatná novina, a bylo lepší se jí vyhnout, a když už to nešlo, bylo lepší se k ní chovat slušně. Když jste tedy chtěli, aby vám kosti v prstech, jimiž jste jí ukazovali správnou cestu, zůstaly celé.</p>
<p>* * *</p>
<p>Tělo, které bývalo vězněm Macínem Toušlem, běželo nocí. Bylo plné bolesti. Duchovi to bylo jedno, jeho bolest to nebyla. Šlachy sténaly v agónii, ale nebyla to duchova agónie. Prsty, kterými vyrval ze zdi ocelové mříže, krvácely. Ale duch nekrvácel. Nikdy nekrvácel.</p>
<p>Nepamatoval si, kdy měl to tělo, které bylo původně jeho. Těla se musela živit a napájet. To bylo na tom mizerném předmětu to nepříjemné. Dřív nebo později přestalo být užitečné. Stávalo se to často, ale to nebylo důležité. Vždycky se našel někdo - nějaká nízká mysl, živená závistí, nenávistí, záští -, kdo ve svém nitru ducha přivítal. Ale muselo k tomu dojít opatrně a rychle. Ale především to muselo být bezpečné. Tady venku, na prázdných cestách, by novou vhodnou schránku hledal jen těžko. Neochotně dovolil tělu, aby se zastavilo a napilo kalné vody z rybníčku. Jak se ukázalo, byla plná žab, ale tělo přece muselo i jíst, ne?</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 13 </strong></p><empty-line /><p><strong>Větrání prostěradel</strong></p>
<p><image xlink:href="#_13.jpg" /></p><empty-line /><p> Její vlastní postel v černobílé komnatě byla mnohem lepší než lůžko v hradním podzemí, i když Tonička trochu postrádala přežvykování a říhání koz.</p>
<p>Znovu se jí zdálo o ohni. A někdo ji pozoroval. <emphasis>Cítila</emphasis> to a věděla, že tentokrát to nejsou kozy. Někdo ji pozoroval uvnitř její hlavy. Ale nebylo to pozorování zlé, někdo si o ni dělal starost. V jejím snu zuřil oheň a nějaká černá postava odtáhla plameny stranou, jako by to byla nějaká záclona, a vedle černé postavy seděla zaječice, jako kdyby byla ochočená. Zaječice zachytila Toniččin pohled a vrhla se do ohně. A Tonička <emphasis>věděla</emphasis>.</p>
<p>Někdo zaklepal na dveře. Tonička se okamžitě probrala. „Kdo je?”</p>
<p>Hlas na druhé straně těžkých dveří odpověděl: „Jaký zvuk vydává zapomnětlivost?”</p>
<p>Nemusela ani přemýšlet. „Je to zvuk větru v suché trávě za horkého letního dne.”</p>
<p>„Ano, myslím, že tak nějak by se to dalo říct,” pokračoval Přestůňův hlas z chodby. „Ale abych se dostal k věci, slečno, dole je spousta lidí, slečno. Myslím, že potřebují čarodějku.”</p><empty-line /><p> Je to dobrý den na pohřeb, pomyslela si Tonička, když vyhlédla z úzkého hradního okna. O pohřbu by nemělo pršet. Lidé pak byli příliš zachmuření. Pokoušela se o pohřbech nebýt zachmuřená. Lidé žili a umírali a zůstávali ve vzpomínkách. Dělo se to se stejnou pravidelností, s jakou léto následuje zimu. Nebylo to nic zlého. Objevovaly se slzy, ale ty patřily těm, kdo zůstali, ti, kdo odešli, je nepotřebovali.</p>
<p>Sloužící vstávali velmi brzo a do Velké síně byly nanošeny dlouhé stoly, kde bylo prostřeno ke snídani pro všechny zúčastněné. To byla tradice. Bohatí nebo chudí, pán či dáma. Pohřební snídaně byla pro každého, a jak z úcty a lásky ke starému baronovi, tak z úcty a z lásky k dobrému jídlu se síň rychle plnila. Byla tam samozřejmě vévodkyně, v černých šatech, jejichž čerň byla černější než jakákoliv jiná čerň, kterou kdy Tonička v životě viděla. Ty šaty zářily. Černé šaty průměrné čarodějky byly jen <emphasis>teoreticky</emphasis> černé. Ve skutečnosti byly často dost vybledlé, v oblasti kolen spíše šedé a mírně otřepené v lemech a na okrajích. Jejich látka bývala díky častému praní prořídlá. Byly tím, čím byly - pracovním oděvem. Nedokázali byste si představit vévodkyni, jak ve svých šatech pomáhá při porodu… Tonička zamrkala. <emphasis>Dokázala</emphasis> si vévodkyni představit, jak to dělá. Kdyby to bylo naléhavé a nevyhnutelné, udělala by to. Byla by křičela, stěžovala si a komandovala všechny lidi kolem, ale <emphasis>udělala by to</emphasis>. Byla prostě taková.</p>
<p>Tonička znovu zamrkala. Cítila, že má hlavu křišťálově čistou. Svět jí připadal pochopitelný, ale poněkud křehký, jako kdyby se mohl rozbít stejně jako zrcadlová koule.</p>
<p>„Dobré ráno, slečno!” To byla Jantara a za ní oba její rodiče, pan Vespodhuj oholený a s mírně přihlouplým, a také dost zahanbeným výrazem. Bylo jasné, že neví, co říci. To ale nevěděla ani Tonička.</p>
<p>Najednou se začalo něco dít u hlavního vchodu a Roland si tím směrem pospíšil. Vrátil se s králem Verencem Lancreským a Magrátou, jeho královnou. Tonička už se s nimi kdysi sešla. V Lancre jste je nemohli nepotkat, protože je to opravdu malé království, a když vezmete v úvahu, že tam žije i Bábi Zlopočasná, je vlastně ještě mnohem menší.</p>
<p>A za králem a královnou šla Bábi Zlopočasná, byla <emphasis>právě tady a teď</emphasis> a Ty jí ležela přes ramena jako šál a Bábi kráčela jen kousek před zvučným a veselým hlasem, který zahlaholil: „Těbůh, Tóny! Jak ti dupou zajíci?”, což znamenalo, že několik stop pod ním, kvůli velikosti zatím neviditelná, kráčí Stařenka Oggová. <emphasis>(Pozn. aut.: Když je Tonička staré čarodějce darovala, bylo Ty malé smutné koťátko. Teď to byla kočičí královna, mnohem větší snob než vévodkyně. Musela Toničku poznat, protože ji obdařila několikerým zamrkáním, ale pak se odvrátila, jako kdyby ji to nudilo. V současnosti nebyla v domku Bábi Zlopočasné jediná myš. Ty se na ně prostě dívala tak dlouho, dokud si neuvědomily, jak jsou bezcenné, a neodplížily se pryč.)</emphasis> Některé hlasy tvrdily, že je ještě chytřejší než Bábi Zlopočasná, a navíc tak chytrá, že na to Bábi Zlopočasnou nenechala přijít.</p>
<p>Tonička se jim podle starého zvyku uklonila. Pomyslela si, scházejí se, co? Usmála se na Bábi Zlopočasnou a řekla: „Jsem opravdu moc ráda, že vás tady vidím, paní Zlopočasná, a taky trochu překvapená.”</p>
<p>Bábi na ni upřela pohled, ale Stařenka prohlásila: „Z Lancre je to dlouhá a hrbolatá cesta, a tak jsme si my dvě řekly, že nabídneme Magrátě a jejímu králi příjemné svezení.”</p>
<p>Možná si to Tonička jen představovala, ale Stařenčino vysvětlení znělo jako něco, co si připravovala předem. Jako by odříkávala něco, co se naučila nazpaměť.</p>
<p>Ale na další povídání nebyl čas. Příjezd krále způsobil, že bylo něco ve vzduchu, a Tonička navíc poprvé uviděla pastora Vejce v jeho černobílém rouchu. Upravila si špičatý klobouk a vykročila k němu. Zdálo se, že je za její společnost vděčný, rozhodně ji obdařil vděčným úsměvem.</p>
<p>„Hm, čarodějka, jak vidím.”</p>
<p>„Ano, ten špičatý klobouk je tak trochu zrádný, že?” přikývla.</p>
<p>„Ale žádné černé šaty, jak vidím…?”</p>
<p>Tonička si všimla otazníku na konci, když ji míjel. „Až budu stará, obléknu si půlnoc,” řekla.</p>
<p>„To je nanejvýš vhodné,” přikývl pastor, „ale teď jste oblečená do zelené, bílé a modré, což jsou, nemohu si pomoci, abych nepoznamenal, barvy pastvin.”</p>
<p>To na Toničku udělalo dojem. „Takže vy se nezajímáte o vymítání čarodějnic?” Připadala si trochu hloupě, protože se zeptala takhle rovnou, ale byla poněkud přetažená.</p>
<p>Pastor Vejce potřásl hlavou. „Mohu vás ujistit, madam, že církev se do podobných věcí neplete už alespoň sto let! Naneštěstí mají někteří lidé zbytečně dobrou paměť. Ale je to teprve několik let, co proslulý pastor Mořihněv Ovísek, omnijský kněz, napsal ve svém proslulém <emphasis>Testamentu z hor</emphasis>, že ženy známé jako čarodějky jsou svým myšlením i praktickým životem vtělením těch nejskvělejších ideálů proroka Bruty. To mi stačí. Doufám, že je to dost dobré i pro vás?”</p>
<p>Tonička ho obdařila přesladkým úsměvem, který zas tak sladký nebyl, ať jste se na to pokoušeli podívat z kterékoliv strany, ona si vlastně nikdy v životě na sladké moc nepotrpěla.</p>
<p>„Je důležité mít v těch věcech jasno, nemyslíte?”</p>
<p>Zhluboka se nadechla a nezachytila nic jiného než náznak vůně nějakého holicího krému. Ale i tak, bude se mít raději na pozoru.</p><empty-line /><p> Z Toniččina pohledu to byl dokonalý pohřeb. Takový, kde hraje hlavní roli nějaký opravdu hodně starý člověk. Tonička byla na mnoha - příliš mnoha - pohřbech, kde byl hlavní účastník maličký a zabalený v kousku plátna. Na Křídě lidé rakve skoro neznali a na většině jiných míst na Zeměploše vlastně také ne. Slušné dřevo bylo příliš drahé, než aby se nechalo jen tak shnít pod zemí. Praktický vlněný rubáš musel většině lidí stačit, nebylo těžké ho utkat, nebyl drahý a ještě to prospělo vlnařskému i tkalcovskému průmyslu. Jenže baron se odebral ke svému věčnému odpočinku do bílé mramorové hrobky, kterou, jako praktický muž, koupil a zaplatil už před dvaceti lety. Uvnitř pro něj byl připraven bílý rubáš, protože bílý mramor byl na pohodlné poležení přece jen trochu studený.</p>
<p>A tak skončil starý baron, až na to, že jen Tonička doopravdy věděla, kde skutečně je. Procházel se se svým otcem po strništích, kde farmáři pálí kukuřičné stvoly a plevel, za nádherného dne pozdního léta, v jednom jediném dokonalém okamžiku, v němž se zastavil čas…</p>
<p>Zalapala po dechu. „Ten obrázek!” I když mluvila tiše a jen pro sebe, lidé kolem se po ní začali ohlížet. Pomyslela si: Jak je to ode mě sobecké! A pak: Jistě tam ještě bude?</p>
<p>Hned co víko hrobky zapadlo se zvukem, který Tonička do smrti nezapomene, vydala se za Magnusem. Utíral si tváře a nos, a když k ní zvedl oči, měl je celé zarudlé.</p>
<p>Vzala ho opatrně za paži a pokoušela se nemluvit příliš naléhavě. „Ta místnost, kde žil baron, je zamčená?”</p>
<p>Zatvářil se šokované. „To bych řekl! A peníze jsou v té velké pokladně v kanceláři. Proč se ptáš?”</p>
<p>„Bylo tam něco velmi cenného. Kožené pouzdro. To také přišlo do pokladny?”</p>
<p>Seržant potřásl hlavou. „Věř mi, Tóni, po jisté -” na okamžik zaváhal, „- po jistých obtížích jsem udělal inventuru všech věcí v té místnosti. Z té místnosti neodnesli nic, aniž bych to neviděl a nezapsal do svého notesu. Svou tužkou,” dodal pro co nejvyšší přesnost. „Nic jako kožené pouzdro nikdo neodnesl, tím jsem si naprosto jistý.”</p>
<p>„Ano, protože slečna Zfintilá si ho odnesla už předtím,” řekla Tonička. „Ta mizerná sestra! Na penězích mi nezáleží, protože jsem žádné peníze nečekala! Možná si myslela, že jsou v té složce nějaké listiny, dokumenty, nebo tak něco!”</p>
<p>Tonička se spěšně vrátila do Velké síně a rozhlédla se. Teď byl ve všech směrech právoplatným baronem Roland. A v téhle chvíli se kolem něj uctivě shromažďovali lidé a říkali věci jako „Byl to velmi laskavý muž,” nebo „Žil dlouho a šťastně” a „Alespoň nakonec netrpěl,” a všechny ty ostatní věci, které lidé říkají po pohřbu, když nevědí, co říci.</p>
<p>Tonička zamířila rozhodným krokem k baronovi, ale zastavila se, když jí na rameno dopadla ruka. Sledovala paži až k tváři Stařenky Oggové, které se někde podařilo sehnat největší džbán piva, jaký kdy Tonička na hradě viděla. Přesněji řečeno, teď už poloprázdný džbán piva.</p>
<p>„Vždycky je hezké, když takováhle věc proběhne hladce a dobře,” řekla Stařenka. „Já toho starého pardála samozřejmě neznala, ale podle toho, co jsem slyšela, to byl dobrý chlap. Ráda tě vidím, Tóny. Daří se ti dobře?”</p>
<p>Tonička se zadívala do těch nevinných, usměvavých očí a přes ně na mnohem vážnější tvář Bábi Zlopočasné pod okrajem špičatého klobouku. Tonička se uklonila.</p>
<p>Bábi Zlopočasná si odkašlala se zvukem, který zněl, jako by se přesypával jemnější štěrk. „Nejsme tady pracovně, má drahá, chtěly jsme jen, aby byl králův příchod co nejdůstojnější.”</p>
<p>„Nejsme tady ani kvůli Úskočnému muži,” dodávala Stařenka Oggová vesele. <emphasis>Znělo</emphasis> to, jako kdyby jí to nechtě uklouzlo, a Tonička slyšela, jak si Bábi Zlopočasná nesouhlasně odfrkla. Jenže všeobecně řečeno, když Stařenka Oggová nechtěně pronesla nějakou podobnou hloupou poznámku, pak si ji velmi pečlivě promyslela předem. Tonička to věděla a Stařenka samozřejmě věděla, že to Tonička ví, a to Tonička věděla také. Ale čarodějky se takhle chovaly často, a dokud se někdo nechopil sekery, celkem dobře to fungovalo.</p>
<p>„<emphasis>Vím</emphasis>, že je to můj problém, nějak si s tím poradím,” řekla.</p>
<p>V současné situaci to bylo opravdu hloupé prohlášení. Bylo by velmi užitečné, kdyby měla starší čarodějky na své straně. Ale jak by to vypadalo? Tohle byla nová usedlost a ona musela být pyšná.</p>
<p>Nemohla přece říct: „Už jsem i předtím zažila těžké a nebezpečné věci,” protože to se rozumělo samo sebou. Záleželo na tom, co čarodějka dělala <emphasis>dnes</emphasis>, teď. To byla otázka osobní pýchy. Otázka stylu.</p>
<p>A byla to také otázka věku. Kdyby jí bylo o dvacet let víc a požádala o pomoc, pomysleli by si lidé: No, i zkušená čarodějka může narazit na něco velmi neobvyklého. A samozřejmě by pomohli. Ale kdyby teď požádala o pomoc ona, hm… lidé by pomohli. A čarodějky vždycky pomáhaly jiným čarodějkám. Ale každý by si myslel: Naučila se vůbec něco? Copak to nezvládá? Nikdo by to neřekl, ale všichni by si to mysleli.</p>
<p>To všechno jí proběhlo hlavou během jediné vteřiny, a když zamrkala, viděla, že ji čarodějky pozorují.</p>
<p>„Sebedůvěra je nejlepší přítelkyní čarodějky,” prohlásila velmi vážně Bábi Zlopočasná.</p>
<p>Stařenka Oggová souhlasně přikývla a dodala: „Na sebedůvěru se můžeš vždycky spolehnout, moje řeč.” Při Toniččině výrazu se zasmála. „Nebo si myslíš, že jsi jediná, která si musí poradit s Úskočným mužem, zlatíčko? Tuhle Bábi se s ním utkala, když byla asi tak ve tvém věku. Udělala s ním krátký proces, to mi můžeš věřit, a poslala ho tam, odkud přišel.”</p>
<p>Tonička věděla, že je to zbytečné, ale přesto to zkusila: „Můžete mi dát nějaké tipy, paní Zlopočasná?”</p>
<p>Bábi, která právě vykročila ke stolům se studeným obědem, se na okamžik zastavila, otočila se a řekla: „Věř sama sobě.” Pak udělala několik kroků, znovu se zastavila, jako kdyby se ztratila ve vlastních myšlenkách, a dodala: „A neprohraj.”</p>
<p>Stařenka Oggová poplácala Toničku po zádech. „Já se s tím prevítem osobně nesetkala, ale slyšela jsem, že je to hodně ošklivé. Ale, tady máme červenající se nevěstu, kterou dnes čeká slepičí noc?” Stará paní zamrkala a nalila si do hrdla zbytek piva ze džbánu.</p>
<p>Tonička se pokoušela rychle přemýšlet. Stařenka Oggová vycházela s <emphasis>každým</emphasis>. Tonička měla jen nejasnou představu, co to taková slepičí noc je, ale několik stop jí poskytl sortiment paní Proustové, a jestli o nich věděla i Stařenka Oggová, bylo jasné, že v tom hraje svou roli alkohol.</p>
<p>„Nemyslím, že by bylo správné pořádat něco takového noc po pohřbu, co myslíte, Stařenko? Napadlo mě, že by si Kalendária třeba ráda chvilku důvěrně popovídala,” dodala.</p>
<p>„Je to tvoje kamarádka, ne? Myslela jsem si, že si s ní popovídáš ty sama.”</p>
<p>„To jsem udělala!” zaprotestovala Tonička. „Ale myslím, že mi nevěřila. A vy jste měla alespoň tři manžely, Stařenko!”</p>
<p>Stařenka Oggová se na ni chvilku dívala a pak řekla: „No, obávám se, že v tom případě to bude dlouhé povídání. Tak jo. Ale co ten mládenec? Kdy ten chce mít svou pánskou jízdu, aby se rozloučil se svobodou?”</p>
<p>„Aha, tak o tom jsem taky slyšela. To je takový večírek, kde ho přátelé opijí, odvezou někam hodně daleko, přivážou ho ke stromu… mám pocit, že se tam často vyskytuje i kbelík barvy a štětka, ale obvykle ho pak hodí do prasečího chlívku. Proč se ptáte?”</p>
<p>„Hm, pánská jízda je vždycky mnohem zajímavější než dámská, tím myslím slepičí párty,” řekla Stařenka a v očích jí lišácky zablesklo. „Má šťastný nastávající manžel nějaké kamarády?”</p>
<p>„No, přijelo několik šlechtických synků z ostatních nóbl rodin, ale jediní lidé, které opravdu zná a ke kterým má blízko, žijí tady ve vesnici. Víte, všichni jsme tady spolu vyrostli. Ale nikdo z nich by si netroufl hodit barona do prasečího chlívku.”</p>
<p>„A co ten tvůj mládenec, támhle?” hodila Stařenka hlavou k Přestůňovi, který stál opodál. Jak se zdálo, poslední dobou stál vždycky někde opodál.</p>
<p>„Přestůň?” pozvedla Tonička obočí. „Nemyslím, že by znal barona nějak dobře. A každopádně -” zarazila se a pomyslela si: Tvůj mládenec? Otočila se a podívala se na Stařenku Oggovou, která stála s rukama sepjatýma za zády a s tváří obrácenou ke klenbě Velké síně. V obličeji měla výraz anděla, i když je třeba připustit, že anděla, který už v životě nějakého toho démona potkal. A to byla celá Stařenka Oggová. Když šlo o záležitosti srdce - nebo samozřejmě jiných tělesných částí -, Stařenku Oggovou jste neoklamali.</p>
<p>Ale to není žádný můj mládenec, trvala v duchu na svém. Je to kamarád. A jen kluk.</p>
<p>Přestůň popošel kupředu a smekl před Stařenkou svou přilbu. „Obávám se, madam, že by to pro mě jako pro vojáka bylo proti pravidlům, položit ruku na svého vrchního velitele,” řekl. „Kdyby to tak nebylo, udělal bych to s ochotou a velkou radostí.”</p>
<p>Stařenka při té mnohoslabičné odpovědi souhlasně přikývla a obdařila Toničku mrknutím, při němž se mladá čarodějka začervenala až k podrážkám bot. Úsměv Stařenky Oggové byl teď tak široký, že by byl velký i halloweenské dýni. „A hele, hele, hele,” prohlásila, „jak vidím, tohle místo by potřebovalo nějakou legraci. Díky bohům, že jsem přijela.”</p>
<p>Stařenka Oggová měla zlaté srdce, ale pokud jste patřili k lidem, kteří jsou snadno šokováni, bylo lepší, když jste si v okamžiku, kdy otevřela ústa, vstrčili prsty do uší. Ale tady bylo třeba řídit se i zdravým rozumem, ne? „Stařenko, jsme <emphasis>na pohřbu</emphasis>!”</p>
<p>Jenže její tón nedokázal Stařenku zpomalit ani o vlas. „Byl to dobrý člověk?”</p>
<p>Tonička na okamžik zaváhala. „Řekla bych, že do dobroty postupně dorostl.”</p>
<p>Stařenka Oggová si všímala všeho a všechno si pamatovala. „No ano, pokud vím, tak dobrým způsobům ho naučila tvoje babička Bolavá. Ale nakonec zemřel jako dobrý člověk, že? Výborně. Budou na něj lidé rádi vzpomínat?”</p>
<p>Tonička se pokoušela nevšímat si svého vlastního hrdla, které se jí najednou lítostivě stáhlo, a podařilo se jí ze sebe vypravit: „Určitě a všichni.”</p>
<p>„Postarala ses, aby zemřel klidně? Zbavila jsi ho bolesti?”</p>
<p>„Stařenko, jestli to mám nějak vyjádřit, pak musím říci, že měl dokonalou smrt. Jediná lepší smrt by byla, kdyby neumřel.”</p>
<p>„Skvělá práce,” přikývla Stařenka Oggová. „Nevíš, jestli neměl nějakou oblíbenou písničku?”</p>
<p>„Ale ano! Jak melodicky tlučou skřivani,”* odpověděla Tonička.</p>
<p>„Aha, to je ta, co se jí u nás říká podle první sloky ,Příjemné a kouzelné’. Drž se mě, ano, a to by bylo, abychom je brzo nedostaly do té správné nálady!” <emphasis>(Pozn. překl.: Stará námořnická píseň o dojemném loučení odplouvajícího námořníka a jeho milé. Jak to v podobných písních bývá, všem kromě toho chudáka ženské je jasné, že se ten chlap nemůže dočkat, až už bude na moři, takže aby se to nenatahovalo, slíbí jí dokonce, že jestli se vrátí, vezme si ji za ženu. Povšimněte si onoho </emphasis>„<emphasis>jestli”. Z toho se dá usoudit, že to nemá nijak zvlášť v úmyslu. Ve skutečném životě by to nejspíš skončilo tak, že by si někde hodně daleko, třeba v </emphasis><emphasis>Karibské oblasti, založil třtinovou plantáž a pálil rum.)</emphasis></p>
<p>S těmi slovy Stařenka chytila za rameno číšníka, který procházel kolem, sebrala mu z podnosu plný džbán, hbitě jako mladé děvče vyskočila na stůl a hlasem, který by zahanbil každého seržanta výcvikového tábora, požádala o ticho. „Dámy a pánové! Abychom důstojně oslavili dobrý život a snadný odchod našeho zesnulého přítele a barona, byla jsem požádána, abych jako vzpomínku zazpívala jeho oblíbenou píseň. Pokud vám stačí dech, prosím, připojte se ke mně.”</p>
<p>Tonička ji okouzleně poslouchala. Stařenka patřila, co se týkalo práce s lidmi, k nejvyšší mistrovské třídě, nebo spíše k samostatné mistrovské třídě o jediné mistryni. Chovala se k naprosto cizím lidem, jako by je znala celá léta, a oni z nějakého důvodu reagovali, jako kdyby tomu tak doopravdy bylo. Právě teď se většina užaslých lidí, které upoutal bez nadsázky velmi dobrý zpěvný hlas staré dámy s jediným zubem, začala vzpamatovávat, u druhého řádku písně se mumlání sjednotilo a na konci první sloky zněly hlasy všech přítomných jako dokonale secvičený sbor. Stařenka už je měla v hrsti. Tonička plakala a závojem slz viděla malého chlapce v novém tvídovém kabátku, který páchne močí, jak se svým otcem kráčí pod nějakými cizími hvězdami.</p>
<p>A pak viděla, že slzy se lesknou i na ostatních tvářích, a to včetně tváře pastora Vejce a vévodkyně. Ve vzduchu se vznášely ozvěny ztráty a vzpomínek a celá síň si jaksi oddechla.</p>
<p>Měla jsem se naučit tohle, pomyslela si Tonička. Chtěla jsem se naučit oheň a bolest, ale měla jsem se naučit lidi. Měla jsem se naučit, jak nezpívat jako krocan…</p>
<p>Píseň skončila a lidé se poněkud přihlouple rozhlíželi jeden po druhém, ale špička Stařenčiny boty už vyklepávala do stolní desky další rytmus. „<emphasis>Větrám prostěradla a tančím celá zarudlá. Tančím, tančím, když dudák zadudá,</emphasis>” zazpívala.</p>
<p>Tonička si pomyslela: Je to vhodná píseň na pohřeb? A hned na to: Samozřejmě, že ano! Je to nádherná melodie a mluví se v ní o tom, že jednoho dne všichni zemřeme, ale - a to bylo důležité - <emphasis>dnes ještě mrtví nejsme</emphasis>.</p>
<p>To už Stařenka Oggová seskočila se stolu, chytila pastora Vejce, zatočila s ním a k tomu zpívala: „<emphasis>Věřte mi, že nás ani kněz před smrtí neochrání</emphasis>,” a Vejce byl natolik laskavý, že se zasmál a zatančil si s ní.</p>
<p>Lidé jim zatleskali, což bylo něco, co by Tonička na pohřbu nikdy nečekala. Přála si, oh, jak moc si přála být jako Stařenka Oggová, která <emphasis>rozuměla</emphasis> věcem a věděla, jak překovat ticho ve smích.</p>
<p>A sotva potlesk utichl, zanotoval jakýsi mužský hlas: „Tam dole v údolí, v zeleném údolí, kde v stéblech vonných trav si vítr ševelí…“ A ticho, tváří v tvář seržantovu nečekaně stříbřitě zvonícímu hlasu, ustoupilo stranou.</p>
<p>Stařenka Oggová se nenápadně přesunula k místu, kde stála Tonička. „No, tak se zdá, že jsem je trochu rozehřála. Slyšíš, jak si odkašlávají? Řekla bych, že ještě než skončí večer, bude zpívat i páter! A dala bych si pivo! Zpěv, to je po čertech žíznivá práce!” Následovalo mrknutí a Stařenka pokračovala: „Lidská bytost první, čarodějka druhá, těžko se to pamatuje, ale snadno dělá.”</p>
<p>Byla to magie, magie, která proměnila síň plnou lidí, kteří se často ani neznali, na síň plnou lidí, kteří věděli, že jsou mezi lidskými bytostmi a že to je to jediné, na čem v té chvíli záleží. V tom okamžiku poklepal Toničce na rameno Přestůň. Na tváři měl zvláštní, poněkud ustaraný úsměv.</p>
<p>„Promiňte, slečno, ale jsem ve službě, je to pech, a myslím, že byste měla vědět, že máme další tři hosty.”</p>
<p>„A nemůžeš je prostě přivést dovnitř?” řekla Tonička.</p>
<p>„To bych rád, slečno, až na to, že momentálně uvízli na střeše. Jediné zvuky, které zatím vydávají, jsou nadávky, slečno.”</p>
<p>Pokud nově příchozí skutečně nadávali, ve chvíli, kdy Tonička našla to správné okno a vylezla na olověné pláty střechy, jim už evidentně došel dech. Nebylo tam skoro nic, čeho by se mohla zachytit, a byla dost hustá mlha, ale zvedla se na všechny čtyři a pomalu se vydala směrem, odkud se ozývaly různé popuzené a nespokojené zvuky.</p>
<p>„<emphasis>Jsou</emphasis> tam nahoře nějaké čarodějky?” zeptala se.</p>
<p>A z mlhy se ozval hlas někoho, kdo se ani nepokoušel ovládnout svoji zlost. „A co byste, u všech sedmi pekel, dělala, kdybych řekla, že ne, slečno Antonie Bolavá?”</p>
<p>„<emphasis>Paní Proustová</emphasis>? Co vy tady děláte?”</p>
<p>„Držím se tady chrliče! A teď nás dostaňte dolů, drahoušku, protože častá kapka i kámen proráží a já nejsem z kamene. Nerada bych spadla dolů jako kámen, a co víc, paní Náhodshodná potřebuje rychle na <emphasis>aha</emphasis>.”</p>
<p>Tonička popolezla o kousek dál a dobře si uvědomovala, jaká hloubka se otvírá jen několik centimetrů vedle ní. „Přestůň běžel pro provaz. Máte koště?”</p>
<p>„Narazila nám do něj ovce,” zněla odpověď paní Proustové.</p>
<p>Tonička už v mlze začala rozeznávat její obrys. „Vy jste se ve vzduchu srazily s ovcí?”</p>
<p>„Možná to byla kráva nebo co. Jak se jmenují ty věci, co hrozně dupou a dělají <emphasis>čuchy, čuchy</emphasis>?”</p>
<p>„Vy jste narazily do létajícího ježka?”</p>
<p>„No, ne tak docela. Byly jsme hodně nízko, a hledaly jsme nějaké křovíčko pro paní Náhodshodnou.” Z mlhy se ozval povzdech. „To kvůli těm jejím potížím, chudinka. Zastavily jsme cestou sem ve spoustě křoví, to mi věřte. A víte co? Něco vám řeknu! V každém tom křoví je něco, co bodá, kouše, kope, piští, kvičí, houká, kváká, syčí, prská, nesmírně hlasitě pšouká, je píchavé, pokouší se vás porazit, nebo tam udělalo velkou hromadu toho…! Copak jste vy, lidé tady v kraji, neslyšeli o porcelánu?”</p>
<p>Toničku to trochu zaskočilo. „Ale ano, jenže ne někde v polích.”</p>
<p>„Ale rozhodně by to všichni ocenili,” huhlala paní Proustová. „Zničila jsem si zánovní boty, abyste věděla.”</p>
<p>V mlze se ozval skřípavý zvuk a Toničce se ulevilo, když zaslechla Přestůňův hlas. „Podařilo se mi otevřít staré padací dveře, dámy. Byly byste tak laskavé a mohly se plazit tímhle směrem?”</p>
<p>Dveře vedly do velké komnaty, ve které podle všech známek té noci spala nějaká žena. Tonička si skousla ret. „Myslím si, že to je komnata staré vévodkyně. Prosím, <emphasis>ničeho</emphasis> se nedotýkejte, už tak je to s ní dost zlé.”</p>
<p>„Vévodkyně? To zní nóbl,” řekla paní Proustová. „A co je to za vévodkyni, jestli se můžu zeptat?”</p>
<p>„Vévodkyně Almanach-Ročenková. Viděla jste ji, když došlo k těm nepříjemnostem ve městě. Vzpomínáte? U královy hlavy? Mají rozlehlé panství asi třicet mil odsud.”</p>
<p>„To je pěkné,” zabručela paní Proustová způsobem, který naznačoval, že to pravděpodobně vůbec nebude pěkné, ale mohlo by to být velmi <emphasis>zajímavé</emphasis> a pravděpodobně velmi trapné pro někoho, kdo se nejmenuje Proustová. „Vzpomínám si na ni a taky si vzpomínám, co jsem si myslela, když pak bylo po všem. Říkala jsem si: Kdepak já už jsem vás to kdysi viděla, dámo? Víte o ní něco, drahoušku?”</p>
<p>„Její dcera mi řekla, že těsně před tím, než se provdala za vévodu, zničil celý jejich majetek děsivý požár, který také zahubil celou její rodinu.”</p>
<p>Paní Proustové se rozjasnila tvář a oči se jí zaleskly, i když to byl lesk, jaký vídáme na ostří nože. „No ne, vážně?” řekla a hlas měla jako med. „No, tak to je opravdu zajímavé. Těším se, že se s tou dámou <emphasis>znovu</emphasis> setkám a nabídnu jí svou upřímnou soustrast…”</p>
<p>Tonička došla k názoru, že tuhle hádanku nemá čas luštit, a byla tady řada jiných věcí, na které bylo třeba myslet. „A…?” začala a podívala se na neobyčejně vysokou ženu, která se tak nějak pokoušela schovat za paní Proustovou, jež se otočila a řekla: „Ale no tohle, kde jsem to nechala své dobré vychování? Já vím, nikdy jsem žádné neměla. Antonie Bolavá, tohle je slečna Batistová, lépe známá jako Vysoká hubená malá tlustá Slávinka. Slečna Batistová se vyučila u paní Náhodshodné, kterou jste krátce spatřila, když spěchala ke schodišti a na mysli měla jeden jediný cíl. Slávka strašlivě trpí přílivy a odlivy, chudinka. Musela jsem je s sebou vzít obě, protože Slávina má jediné fungující koště, které jsem našla, a ona by paní Náhodshodnou nenechala doma samotnou. Byla to pekelná práce, držet to koště pod kontrolou. Nebojte se, během několika hodin bude zpátky na nějakých sto osmdesáti. Samozřejmě, teď trpí pod každým nízkým stropem. A Slávko, ty bys udělala nejlíp, kdybys teď zaskočila za paní Náhodshodnou.”</p>
<p>Mávla rukou, a mladší čarodějka s nervózním výrazem odcupitala. Příkazy paní Proustové měly sklony být plněny. Pak se obrátila zpět k Toničce. „Jde o to, mladá dámo, že teď už proti sobě máte tělo. Ukradl tělo vraha zavřeného v Pakráci. Víte co? Dřív než ten chlap utekl z budovy, zabil svého kanárka. Oni kanárky <emphasis>nikdy</emphasis> nezabíjejí! To se nedělá. Můžete ve rvačce praštit jiného vězně železnou tyčí přes hlavu, ale <emphasis>nikdy</emphasis> nezabijete kanárka. To by bylo <emphasis>špatné</emphasis>.”</p>
<p>Byl to dost zvláštní způsob, jak popsat předmět hovoru, ale paní Proustová si nepotrpěla na zbytečné řeči, a když už je o tom řeč, ani na žádné chlácholení.</p>
<p>„Myslela jsem si, že by se mohlo stát něco takového,” přikývla Tonička. „Věděla jsem, že k tomu dojde. Jak vypadá?”</p>
<p>„Několikrát jsme ho ztratily,” odpověděla paní Proustová. „Volání přírody a tak dále. Mohl se vloupat do některého z domů, aby si našel lepší oblečení, ale to nevím. Jemu na těle vůbec nezáleží. Bude ho využívat naplno, dokud si nenajde nějaké lepší, nebo dokud se nerozpadne na kusy. Budeme si na něj dávat pozor. Tohle je vaše usedlost?”</p>
<p>Tonička si povzdechla. „Ano. A on mě teď pronásleduje jako vlk jehně.”</p>
<p>„Jestli vám opravdu jde o lidi, musíte se ho zbavit co nejrychleji,” řekla paní Proustová. „Když je vlk dostatečně hladový, sežere cokoliv. A teď, kde je <emphasis>vaše</emphasis> dobré vychování, slečno Bolavá? Jsme prochladlé a mokré, a podle zvuků, které slyším, by se tam dole určitě našlo něco k snědku a k pití, nemám pravdu?”</p>
<p>„Oh, omlouvám se, a to jste urazily celou tu dlouhou cestu, abyste mě varovaly!” omlouvala se Tonička.</p>
<p>Paní Proustová mávla rukou, jako kdyby to nebylo důležité. „Jsem si jistá, že Vysoká hubená malá tlustá Slávka a paní Náhodshodná by po té dlouhé cestě velmi uvítaly nějaké občerstvení, ale já jsem jen unavená,” pokračovala. Pak se obrátila a k Toniččině hrůze se vrhla naznak na vévodkyninu postel, takže jí přes okraj vyčnívaly jen nohy v botách, z nichž odkapávala voda. „Tahle vévodkyně,” zabručela paní Proustová, „projevuje vám vůbec nějakou úctu, nebo jsou s ní jen potíže?”</p>
<p>„Hm, obávám se, že hlavně to druhé,” přiznala neochotně Tonička. „Jak se zdá, tak nemá úctu k nikomu, kdo není aspoň král, a i v tom případě bych si nebyla tak docela jistá. Taky týrá svou dceru,” dodávala, aby svou informaci doplnila. „Která je mimochodem jednou z vašich dobrých zákaznic.” Pak vyprávěla paní Proustové všechno o Kalendárii a vévodkyni, protože paní Proustová prostě patřila k těm ženám, kterým se člověk svěří se vším, a jak se příběh odvíjel, úsměv paní Proustové byl čím dál širší a spokojenější a Tonička ani nepotřebovala onen zvláštní smysl, kterým jsou čarodějky obdařeny, aby věděla, že vévodkyni čekají nemalé trable.</p>
<p>„Myslela jsem si to. Tváře nikdy nezapomínám. Slyšela jste někdy o kabaretu nebo varieté? No jistě, neslyšela, ne tady na venkově. Vystupují tam komedianti a zpěváci a mluvící psi a samozřejmě také - a především! - tanečnice. Myslím, že už začínáte mít představu, o co jde, že? Není to tak špatné zaměstnání pro děvče, které dokáže vyhazovat pěknýma nohama, už proto, že po představení venku, u vchodu pro vystupující, čekají všichni ti nóbl fešáci a gentlemani, aby tanečnice vyvedli na nějakou opulentní večeři, nějaké to šampaňské a tak dále.” Čarodějka si sundala svůj špičatý klobouk a položila ho na zem vedle postele. „Nesnáším košťata,” zabručela. „Mám z nich mozoly na místech, kde by nikdo mozoly mít neměl.”</p>
<p>Tonička nevěděla, co má dělat. Nemohla chtít po paní Proustové, aby vstala z postele, konec konců to nebyla <emphasis>její</emphasis> postel. Nebyl to <emphasis>její</emphasis> hrad. Usmála se. On to vlastně vůbec nebyl <emphasis>její</emphasis> problém. Jak nádherné je narazit na problém, který není váš!</p>
<p>„Paní Proustová,” řekla, „myslíte, že by se mi podařilo vás přesvědčit, abyste se mnou zašla dolů? Je tam několik dalších čarodějek, a já bych byla moc ráda, kdybyste se s nimi sešla.” A přednost bych dala tomu, kdybych u toho nemusela být, pomyslela si, ale to asi nepůjde.</p>
<p>„Křovácké čarodějky?” odfrkla si paní Proustová. „I když musím říct, že na magii křoví a stromů není nic špatného,” pokračovala. „Kdysi jsem se setkala s jednou, která rukama pohladila keřík ptačího zobu, a o tři měsíce později vyrostl do podoby dvou pávů a nechutně roztomilého malého psíka, který držel v tlamce kost z ptačího zobu, a přísahám, že široko daleko nebyly jediné nůžky na živý plot.”</p>
<p>„Proč by dělala něco takového?” užasla Tonička.</p>
<p>„Víte, já upřímně pochybuju, že by něco takového chtěla udělat, ale někdo ji požádal a zaplatil jí hezkou sumičku a tvarování stromů a keřů není trestné, i když si myslím, že v okamžiku, kdy by došlo k revoluci, jistě by se našlo pár lidí, kteří by byli v první řadě proti tvarovaným živým plotům. No. Prostě… my ve městě říkáme venkovským čarodějkám křovácké čarodějky.”</p>
<p>„Ale ne, opravdu?” pozvedla Tonička nevinně obočí. „No, já nevím, jak se tady, na venkově, říká městským čarodějkám, ale jsem si jistá, že paní Zlopočasná už vám to řekne.” Věděla, že by se měla kvůli té poznámce cítit provinile, ale dnešek byl dlouhý a těžký a končil jím dlouhý a těžký týden, a i ta čarodějka si tu a tam potřebuje užít nějakou legraci.</p>
<p>Cestou dolu minuli Kalendáriin pokoj. Tonička slyšela hlasy a smích. Byl to smích Stařenky Oggové. Nemohli jste si ho splést, byl to smích, který vás přátelsky poplácával po zádech. Kalendária právě říkala: „A opravdu to zabírá?” A Stařenka jí tiše odpověděla něco, čemu Tonička nerozuměla, ale ať to bylo cokoliv, Kalendária se rozhihňala tak, že se málem udusila. Tonička se usmála. Červenající se nevěstě dával rady někdo, kdo se nejspíš nikdy v životě nezačervenal, a zdálo se, že je to velmi šťastné řešení. Alespoň každých pět minut nepropukala v pláč.</p>
<p>Tonička vedla paní Proustovou do Velké síně. Bylo úžasné pozorovat, jak jediné, co lidé potřebují ke štěstí, je jídlo, pití a jiní lidé. Nepotřebovali už dokonce ani popohánění Stařenky Oggové a místo bylo přeplněno lidmi, kteří… hm… byli lidmi. A někde uprostřed, tak, aby viděla prakticky na každého, stála Bábi Zlopočasná. Mluvila s pastorem Vejcem.</p>
<p>Tonička se k nim opatrně přesunula, protože podle výrazu na knězově tváři usoudila, že mu vůbec nebude proti mysli, když je někdo vyruší. Bábi Zlopočasná dokázala být v otázkách víry velmi otevřená. Viděla, jak se Vejce uvolnil, když se obrátila k Bábi Zlopočasné: „Paní Zlopočasná, dovolíte, abych vám představila paní Proustovou? Je z Ankh-Morporku, kde vede skvělé obchodní centrum.” Pak Tonička polkla a obrátila se k paní Proustové. „Dovolte, abych vám představila Bábi Zlopočasnou.”</p>
<p>Obě starší čarodějky se změřily pohledy, Tonička o krok ustoupila a zatajila dech. Celá síň ztichla a nikdo se neodvážil ani pohnout. A pak - to snad nebylo možné - Bábi Zlopočasná mrkla a paní Proustová se usmála.</p>
<p>„Jsem velmi ráda, že vás poznávám,” řekla Bábi.</p>
<p>„Nápodobně a je pro mě velkým potěšením,” odpověděla paní Proustová.</p>
<p>Vyměnily si další pohledy a obrátily se k Toničce Bolavé, která najednou pochopila, že staré moudré čarodějky jsou starší a moudřejší mnohem déle než ona.</p>
<p>Bábi Zlopočasná se téměř rozesmála, když paní Proustová řekla: „Nepotřebujeme znát svá jména, abychom se navzájem poznaly, ale mohu-li něco navrhnout, tak snad abyste konečně zavřela pusu, mladá dámo.”</p>
<p>Bábi Zlopočasná uchopila paní Proustovou lehce a rezervovaně za paži a obrátila se směrem ke schodišti, po kterém právě scházela Stařenka Oggová.</p>
<p>Stařenku následovala Kalendária, která se červenala i na místech, na nichž se lidé červenají jen málokdy. Bábi Zlopočasná řekla: „Pojďte se mnou, má drahá. Musíte se seznámit s mou přítelkyní, paní Oggovou, která u vás nakupuje ve velkém.”</p>
<p>Tonička je nechala o samotě. Na kratičký, neskutečný okamžik se čas zastavil a ona neměla vůbec nic na práci. Rozhlédla se halou. Lidé tam postávali v malých skupinkách a mezi nimi osamocená vévodkyně. Proč to Tonička udělala? Proč se vydala přímo k ní? Možná proto, pomyslela si, že když víte, že se v nejbližší době setkáte s příšernou obludou, trocha tréninku neuškodí. K jejímu nesmírnému úžasu ale vévodkyně plakala.</p>
<p>„Mohu vám nějak pomoci?” zeptala se Tonička.</p>
<p>Okamžitě se stala terčem nepřátelského pohledu, ale slzy tekly dál. „Ona je všechno, co mám,” odpověděla nakonec vévodkyně s pohledem upřeným na Kalendárii, která se stále držela v patách Stařence Oggové. „Jsem si ale jistá, že Roland bude opravdu ohleduplný manžel. Doufám, že Kalendária pochopí, že jsem jí dala dobrý základ, aby dokázala bezpečně projít světem.”</p>
<p>„Myslím si, že jste ji rozhodně naučila spoustu věcí,” odpověděla jí Tonička.</p>
<p>Vévodkyně ale mezitím upřela pohled na čarodějky, a aniž se podívala na Toničku, řekla: „Vím, že jsme se právě neshodly, mladá dámo, ale napadlo mě, jestli byste mi nemohla říci, kdo je ta dáma, co támhle stojí s vašimi sestrami čarodějkami a mluví s tou výjimečně vysokou ženou?”</p>
<p>Tonička se ohlédla. „Ach ta, to je paní Proustová. Je z Ankh-Morporku, víte? Není to nějaká vaše stará přítelkyně? Právě před chviličkou se na vás ptala.”</p>
<p>Vévodkyně se usmála, ale byl to takový zvláštní, slabý úsměv. Kdyby měly úsměvy barvu, byl by tenhle její úsměv zelený. „Aha,” přikývla. „To od ní bylo velmi, ehm -” odmlčela se, zaváhala a dodala: „- velmi hezké.” Odkašlala si. „Jsem opravdu moc ráda, že jste se, jak se zdá, s mou dcerou spřátelily, a ráda bych vám vyjádřila svou omluvu za všechnu tu prchlivou ukvapenost, se kterou jsem se k vám v minulých dnech chovala. Také bych se jak vám, tak těm těžce pracujícím lidem v tomhle domě chtěla omluvit za to, co mohlo vypadat jako povýšené chování, a věřím, že mé omluvy přijmete, protože jistě chápete, že to všechno pramenilo z mateřského odhodlání udělat pro své dítě jen to nejlepší.” Mluvila velmi opatrně, pečlivě vyslovovala, slova skládala jako kostky barevné dětské stavebnice a mezi jednotlivými kostkami slyšela Tonička - jako maltu - polknutá slova: <emphasis>Prosím, prosím, neříkejte lidem, že jsem byla tanečnicí ve varieté! Prosím!</emphasis></p>
<p>„No, víte, všichni jsme tak trochu nervózní a předráždění,” odpověděla Tonička. „Ale mluvením se nic nespraví, že?”</p>
<p>„Bohužel,” přikývla vévodkyně. „Myslím, že jsem toho řekla až dost.” Tonička si všimla, že vévodkyně drží v ruce velkou vinnou sklenku, a ta že je skoro prázdná. „Svatba těsně po pohřbu, je to v pořádku?”</p>
<p>„Někteří lidé si myslí, že přesouvat svatbu přináší neštěstí, když už byl termín jednou určený,” odpověděla jí Tonička.</p>
<p>„Věříte na štěstí?” podívala se na ni vévodkyně.</p>
<p>„Já věřím na to, že nemusím věřit ve štěstí,” usmála se Tonička. „Ale vaše milosti, popravdě vám řeknu, že v takových okamžicích se nám vesmír vždycky o kousek přiblíží. Je to zvláštní čas, čas začátků a konců. Nebezpečný a mocný. A my to cítíme, i když nevíme, co to je. Ale ve skutečnosti to všechno záleží na tom, jací jsme <emphasis>my</emphasis>.”</p>
<p>Vévodkyně sklopila oči k prázdné sklence ve své ruce. „Z nějakého důvodu mám pocit, že bych si měla zdřímnout.” Obrátila se, vydala se ke schodišti a málem minula první schod.</p>
<p>Z druhého konce síně sem dolehl výbuch veselého smíchu. Tonička šla za vévodkyni, ale zastavila se u Kalendárie a poklepala ji po rameni.</p>
<p>„Kdybych byla vámi, zašla bych za matkou a popovídala si s ní dřív, než odejde nahoru. Myslím, že by si s vámi teď ráda promluvila.” Pak se naklonila a zašeptla jí do ucha: „Ale nemusíte jí vyklopit všechno, co vám povídala Stařenka Oggová.”</p>
<p>Zprvu se zdálo, že bude Kalendária protestovat, ale když viděla Toniččin výraz, rozmyslela si to a připojila se ke své matce.</p>
<p>Najednou se Toničce po boku objevila Stařenka Oggová. Po chvilce prohlásila, jen tak mimochodem, jako by mluvila do vzduchu: „Máš tady moc hezkou usedlost. Fajn lidi. A řeknu ti ještě jednu věc. <emphasis>On</emphasis> už je blízko.”</p>
<p>Tonička si všimla, že ostatní čarodějky - dokonce i Vysoká hubená malá tlustá Slávina - se stavěly do řady za Bábi Zlopočasnou. Ona sama byla ohniskem jejich pohledů, a když na vás takhle zírá celá řada čarodějek, cítíte jejich pohled jako slunce. „Vy mi chcete něco říct, že?” podívala se Tonička na Bábi Zlopočasnou, „že je to tak?”</p>
<p>Tonička jen málokdy, a když tak o tom teď přemýšlela, tak vlastně <emphasis>nikdy</emphasis> neviděla Bábi Zlopočasnou s ustaraným výrazem.</p>
<p>„Jseš si jistá, že to s Úskočným mužem zvládneš? Vidím, že sis pořád ještě neoblékla barvu půlnoci.”</p>
<p>„Barvu půlnoci? Tu si obleču, až budu <emphasis>stará</emphasis>,” odpověděla jí Tonička. „Je to otázka výběru. A Bábi, já vím, proč jste tady. Zabijete mě, když neuspěju, že?”</p>
<p>„K čertu!” řekla Bábi Zlopočasná. „Jsi čarodějka a dobrá čarodějka. Ale některé z nás si myslí, že by možná bylo lepší, kdybychom <emphasis>trvaly</emphasis> na tom, že ti pomůžeme.”</p>
<p>„Ne,” potřásla hlavou Tonička. „Moje usedlost. Moje nepříjemnosti. Můj problém.”</p>
<p>„Ať se děje, co se děje?” ujišťovala se Bábi. „Samozřejmě!”</p>
<p>„No, musím tě pochválit za tvou oddanost tvému postavení a přeju ti… ne, ne štěstí, ale jistotu!” Čarodějky si mezi sebou tiše šeptaly a Bábi je ostře okřikla: „Rozhodla se sama, a tím to, dámy, skončilo.”</p>
<p>„Žádné soutěžení,” prohlásila Stařenka Oggová se širokým úsměvem. „Je mi ho skoro líto. Hele, kopni ho do - kopni ho, kam budeš moct, Tóni!”</p>
<p>„Je to vaše území,” přidala se paní Proustová. „Jak by mohla čarodějka na vlastním domácím území neuspět?”</p>
<p>Bábi Zlopočasná přikývla. „Když dovolíš, aby se tě zmocnila pýcha, pak už jsi prakticky prohrála, ale když pýchu chytíš za krk a pojedeš na ní jako na koni, pak už jsi možná vyhrála. A teď podle mě nastal čas, abyste se připravila, slečno Antonie Bolavá. Máte nějaký plán na ráno?”</p>
<p>Tonička se podívala do těch pronikavých modrých očí. „Ano. Neprohrát.”</p>
<p>„To je dobrý plán.”</p>
<p>Paní Proustová potřásla Toničce rukou, která byla drsná bradavicemi, a řekla: „Šťastnou náhodou, děvče, myslím, že bych měla jít a zahubit obludu sama…”</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 14 </strong></p><empty-line /><p><strong>Pálení krále</strong></p>
<p><image xlink:href="#_14.jpg" /></p><empty-line /><p> Tonička věděla, že té noci nedokáže spát, a ani to nezkoušela. Lidé posedávali v malých skupinkách, povídali si, a kromě toho bylo na stolech pořád ještě jídlo a pití. Možná právě díky pití si lidé nevšimli, jak rychle pití a jídlo mizí, ale Tonička si byla jistá, že slyší tiché zvuky v trámech pod stropem. Čarodějky byly sice proslulé tím, jak si dokázaly nacpat kapsy a kapsáře zásobami na později, ale Fíglové je zřejmě překonávali už pouhým množstvím.</p>
<p>Tonička bezcílně přecházela od skupinky ke skupince, a když se vévodkyně nakonec vydala nahoru, nešla za ní. Tedy, velmi důrazně si umínila, že za ní nepůjde. To jen čirou náhodou šla stejným směrem. Když se pak rozeběhla po kamenné dlažbě v chodbě, aby byla co nejdříve u dveří vévodkynina pokoje, jen co se za budoucí tchyní zavřely dveře, určitě to nedělala proto, aby poslouchala u dveří. Ani náhodou!</p>
<p>Dorazila právě včas, aby zaslechla začátek vzteklého výkřiku a pak hlas paní Proustové. „No ne, Deirdre Petrželáková! To už je let a jak vidím, flitry jsou ty tam! Pořád ještě dokážeš vyhodit nohu tak vysoko, že skopneš chlapovi cylindr z hlavy?” Pak nastalo ticho. A Tonička rychle odešla, protože dveře byly velmi silné, a kdyby tam delší dobu stála s uchem přitištěným na dřevo, jistě by si jí někdo všiml.</p>
<p>Vrátila se proto dolů, právě včas, aby si mohla popovídat s Vysokou hubenou malou tlustou Slávkou a s paní Náhodshodnou. Až teď si uvědomila, že je paní Náhodshodná slepá, což sice bylo nešťastné, ale - alespoň pro čarodějku - žádná velká tragédie. Čarodějky měly vždycky navíc nějaký ten smysl, který mohly postrádat.</p>
<p>A pak se vydala dolů do krypty.</p>
<p>Všude kolem baronovy hrobky byly květiny. Neležely přímo na ní, protože její víko bylo tak překrásně vyzdobeno, že by byla přímo ostuda pokrýt je růžemi. Kameníci do něj vytesali podobu samotného barona, v úplné zbroji a s mečem v ruce, a podoba byla tak dokonalá, že se zdálo, že baron už už vstane a půjde na procházku. A ve všech čtyřech rozích kamenné desky hořely svíce.</p>
<p>Tonička prošla sem a tam kolem ostatních mrtvých baronů zpodobněných v kameni. Tu a tam byla i nějaká ta manželka, vytesaná s mírumilovně složenýma rukama. Bylo to… zvláštní. Na Křídě nebyly náhrobní kameny. Kámen tady byl příliš vzácný. Existovala místa, kde se pohřbívalo, a někde na hradě byla obrovská prastará kniha, plná mapek a náčrtků, na nichž bylo zachyceno, kam byli lidé uloženi. Jedinou obyčejnou osobou, která měla pomník, ale která byla na druhé straně velmi neobyčejnou osobou, byla babička Bolavá. Litinová kola a soudkovitý sporáček, což bylo jediné, co zbylo z jejího pasteveckého domečku na kolech, určitě přežijí přinejmenším dalších sto let. Oboje bylo z kvalitní litiny a pasoucí se ovce udržovaly prostor kolem zelený a hladký jako stůl, a navíc mastnota z ovčích kožichů, jak se ovce otíraly o kola, byla stejně dobrá jako olej. Kov vypadal, jako kdyby byl právě odlit.</p>
<p>Za starých časů, kdy ještě rytíř nebyl rytířem, strávil by noc v největší síni svého obydlí v kompletní zbroji a modlil by se ke všem bohům, kteří ho byli ochotní poslouchat, a prosil by je, aby mu dali sílu a moudrost.</p>
<p>Byla si jistá, že ta slova slyšela, i když možná jen ve své hlavě a ne na vlastní uši. Obrátila se, pohledem přelétla spící rytíře a přemýšlela, jestli měla paní Proustová pravdu, když říkala, že kameny mají paměť.</p>
<p>A jaké zbraně mám <emphasis>já</emphasis>? pomyslela si. A odpověď ji napadla okamžitě: Pýchu. No ano, pořád slyšíte, jak lidé říkají, že je to hřích, že předchází pád. Ale to nemůže být pravda. Kovář se pyšní dobře udělaným svárem, povozník je pyšný, že jsou jeho koně rychlí a pěkně vystrojení, pastevec na to, že nepustí vlka ke stádu, kuchařka na své koláče. My jsme pyšné na to, že naše životy jsou součástí dobré historie světa, že jsou to pěkné příběhy k vyprávění.</p>
<p>A také mám strach - strach, že zklamu ostatní -, a protože se bojím, tak svůj strach překonám. Nepřivolám hanbu na ty, které mě vycvičily.</p>
<p>Mám také víru, i když si zdaleka nejsem jistá, v co to vlastně věřím.</p>
<p>„Pýcha, strach a víra,” řekla nahlas. Plameny čtyř svící před ní se najednou zvětšily, jako kdyby je přikrmil vítr, a na okamžik si byla jistá, že viděla v záblesku světla postavu staré čarodějky, která mizela v temném kameni. „No ano,” přikývla Tonička. „A taky mám oheň.”</p>
<p>Pak, aniž přesně věděla proč, řekla: „A až budu stará, obléknu si půlnoční čerň. Ale dnes ne!”</p>
<p>Pozvedla lucernu a stíny se rozhýbaly, ale jeden z nich, který vypadal jako stará žena oblečená v černém, zmizel úplně. A teď vím, proč zaječice skáče do ohně, a zítra… ne, už dnes, do něj skočím také. Usmála se.</p>
<p>Když se Tonička vrátila do Síně, pozorovaly ji všechny čarodějky ze schodiště. Tonička přemýšlela, jak asi zatím vycházela Bábi Zlopočasná s paní Proustovou, protože obě byly pyšné jako prasátko plné padesátikorun. Jak se ale zdálo, zatím vycházely velice dobře, protože diskutovaly o věcech, jako je počasí, způsoby těch dnešních mladých nebo skandálně vysoké ceny sýrů. Zato Stařenka Oggová vypadala nezvykle ustaraně. Ustaraná Stařenka Oggová - to znamenalo vážné starosti. Odbila půlnoc, technicky vzato nastala čarodějčí hodina. <emphasis>(Pozn. překl.: Já vím, nezní to zvlášť pěkně, ale je to podle vzoru „policejní hodina”. A řekl bych, že to zní ještě hůř.)</emphasis> Ve skutečném životě byla každá hodina čarodějčí, ale způsob, jakým se obě ručičky hodin postavily jedna před druhou a obě se vztyčily přímo vzhůru, byl přece jen mírně strašidelný.</p>
<p>„Slyšela jsem, že se mládenci vrátili z pánské jízdy,” oznámila jí Stařenka, „ale mám taky dojem, že zapomněli, kde nechali ženicha. Je pravda, že nemám strach, že by odešel někam daleko. Jsou si prakticky jistí, že mu sebrali kalhoty a k něčemu ho přivázali.” Odkašlala si. „To je obvyklý postup. Obvykle je úkolem ženichova svědka, aby si pamatoval, k čemu a kde, ale toho když našli, tak už si ani nepamatoval, jak se jmenuje.”</p>
<p>Velké hodiny v síni odbily půlnoc, vždycky měly zpoždění. Tonička měla pocit, že jí každý úder dopadá přímo na páteř.</p>
<p>A támhle byl Přestůň, který k ní přicházel rázným krokem. Toničce se už nějaký čas zdálo, že ať se podívá kamkoliv, je tam Přestůň, upravený, čistý a tak nějak - plný naděje.</p>
<p>„Podívej, Přestůni,” začala. „Nemám čas ti vysvětlovat, co se děje, a nejsem si vůbec jistá, jestli bys tomu věřil - ale ne, ty bys tomu asi <emphasis>věřil</emphasis>, kdybych ti to řekla. Musím jít ven a zabít tu příšeru dřív, než ona zabije mě.”</p>
<p>„Pak vás budu chránit,” řekl Přestůň. „Kromě toho, můj vrchní velitel je nejspíš taky někde tam venku, může ležet v prasečáku a nějaká svině mu může očuchávat jeho to… personálie! A momentálně jsem to já, kdo tady představuje celou vojenskou sílu!”</p>
<p>„Ty? <emphasis>Jak to</emphasis>?” vyštěkla nevěřícně Tonička.</p>
<p>Přestůň vypjal hruď, i když to zase takovou změnu nepředstavovalo. „Abych řekl pravdu, tak ano, mládenci mě jmenovali velitelem dnešní hlídky, aby se všichni mohli napít. Seržant je právě teď v kuchyni a zvrací do výlevky. Myslel si, že opije paní Oggovou!” Zasalutoval. „Půjdu do toho s vámi, slečno. Nemůžete mě zastavit. Bez urážky, slečno. Takže z moci úřední, svěřené mi seržantem v krátké přestávce při zvracení do výlevky, bych vám a vašemu koštěti rád přikázal, abyste mi byla nápomocna v mém pátrání, pokud vám to ovšem nevadí?”</p>
<p>Položit takovou otázku čarodějce, to byla velká troufalost. Na druhé straně ji položil Přestůň. „No dobrá,” svolila, „ale nemysli si, že mě budeš nějak dirigovat. A je tady ještě jedna věc, kterou musím udělat. Promiň.” Přešla o kousek dál, k otevřeným dveřím do síně, a opřela se o chladnou kamennou stěnu. „Vím, že jsou tady nějací Fíglové, kteří mě slyší,” řekla.</p>
<p>„Tož ajto,” ozval se hlas sotva pět centimetrů od jejího ucha.</p>
<p>„Takže, nechci, abyste mně dnes v noci pomáhali. To je jen bosorbabí záležitost, rozumíte?”</p>
<p>„Sak ba, vidíme, že je tuto velká schůza bosorbab. Dneskaj je to noc velkých bosorbab.”</p>
<p>„Musím -” začala Tonička. Pak ale dostala nápad. „Musím bojovat s mužem bez očí. A ony jsou tady proto, aby zjistily, jak dobrá jsem bojovnice. Proto nesmím podvádět a použít Fígly. To je důležité pravidlo všech čarodějek. Já samozřejmě respektuju, že podvádění je čestná fíglí tradice, ale čarodějky nešvindlují,” pokračovala a uvědomovala si, že to, co právě řekla, je nehorázná lež. „Jestli mi pomůžete, přijdou na to, a všechny bosorbaby mnou budou pohrdat.”</p>
<p>Pak si Tonička pomyslela: A jestli prohraju, budou to Fíglové proti čarodějkám, a to by byl boj, na jaký by svět nezapomněl. Takže se nic neděje, jsem úplně v klidu, co?</p>
<p>Nahlas pak řekla: „Takže mi rozumíte, ano? Tentokrát, jen tentokrát, uděláte, co vám říkám, a <emphasis>nebudete mně pomáhat</emphasis>.”</p>
<p>„Tož ja, my kapíro, co řékáš, Ale ty zas kapíro, co nám prála Žanina, že ťa mosíme ohledat napořád, lebo tys naša bosorbaba z kopcůch,” řekl Rob.</p>
<p>„Je mi to líto, ale musím ti připomenout, že kelda tady není,” upozornila ho Tonička, „a já ano. A řeknu ti jednu věc, jestli mně tentokrát pomůžete, už nebudu vaše bosorbaba z kopců. Tentokrát je to můj kulich, kapíro? Je to bosorbabí kulich, a to je vážně velký kulich.” Slyšela, jak malá skupinka zasténala, a dodala: „Myslím to vážně. Hlavní čarodějka je Bábi Zlopočasná, a <emphasis>tu</emphasis> znáte.” Další zasténání. „Tak vidíte,” přikývla Tonička. „Nechte mě tentokrát udělat věci po mém, jasné?”</p>
<p>Dlouhá odmlka, a pak hlas Roba Kterýtena řekl: „Tož ja.”</p>
<p>„Výborně,” řekla Tonička, zhluboka se nadechla a vydala se hledat své koště.</p>
<p>Když vzlétli nad střechy hradu, nepřipadala už Toničce skutečnost, že s sebou vzala Přestůně, jako příliš dobrý nápad.</p>
<p>„Proč jsi mi neřekl, že se bojíš létat?” zeptala se.</p>
<p>„To není fér otázka,” odpověděl jí sevřenými zuby Přestůň. „Tohle je vůbec poprvé, co letím.”</p>
<p>Když byli ve slušné výšce, rozhlédla se Tonička, aby zjistila, jaké je vlastně počasí. Nad horami se převalovaly mraky a tu a tam jimi projel letní blesk.</p>
<p>V dálce slyšela dunění hromu. V horách nebyla bouřka nikdy příliš daleko. Mlha se zvedla, vyšel měsíc, byla nádherná noc. A vál svěží vítr. Doufala, že to tak nějak bude. Přestůň se jí držel rukama kolem pasu a tady už si nebyla tak jistá, jestli doufala i v tohle, nebo ne.</p>
<p>Letěli směrem na pláně, byli teď nad úpatím Křídy, a dokonce i ve slabém měsíčním světle viděla Tonička temné obdélníky nově vyčištěných polí.</p>
<p>Muži velmi úzkostlivě dbali, aby se jim ohně nevymkly z rukou, nikdo nechtěl, aby vzplál nekontrolovatelný požár polí a lesů, protože pak hrozilo nebezpečí, že shoří cokoliv. Pole, na které mířili, bylo tím posledním. Vždycky se tam říkalo U krále. Obvykle když se U krále vypalovalo, čekala polovina vesnice, aby pochytala všechny králíky, kteří utíkali před ohněm. K tomu mělo dojít právě dnes, ale všichni byli… zaměstnáni jinak.</p>
<p>Kurníky a prasečí chlívky byly hned nad polem na nízkém břehu a říkalo se, že pole U krále tak úžasně rodí proto, že pro mužské je jednodušší vyklopit všechen hnůj rovnou na pole U krále, než ho vozit bůhvíjak daleko.</p>
<p>Přistáli u prasečáků, za obvyklého hysterického kvikotu podsvinčat, která byla, bez ohledu na to, co se opravdu dělo, přesvědčena, že se je svět právě pokouší přeříznout vpůli.</p>
<p>Začichala kolem sebe. Vzduch páchl prasaty, o tom nebylo pochyb, ale byla si jistá, naprosto jistá, že by ucítila ducha, kdyby tady náhodou byl nebo se tady objevil. Přesto, jak byla prasata špinavá, zcela přirozeně páchla, ale na druhé straně jejich zápach byl v porovnání se zápachem ducha vůní fialek. Otřásla se. Vítr nabíral na síle.</p>
<p>„Jste si jistá, že to dokážete zabít?” zašeptal Přestůň.</p>
<p>„Myslím, že by se mi podařilo udělat to tak, že se zabije sám. A Přestůni, velmi důrazně ti zakazuji, abys mi jakkoliv pomáhal.”</p>
<p>„Omlouvám se,” řekl Přestůň, „ale to nepůjde. Dočasné jmenování, vzpomínáte? Teď mi nemůžete dávat rozkazy, slečno Bolavá, když dovolíte.”</p>
<p>„Tím snad chceš říct, že ti tvůj smysl pro povinnost a poslušnost, který cítíš vůči svému veliteli, nařizuje, že mi musíš pomáhat?”</p>
<p>„No… samozřejmě, slečno,” přikývl Přestůň, „a několik dalších důležitých věcí.”</p>
<p>„Pak tě opravdu potřebuju, Přestůni, vážně. <emphasis>Myslím</emphasis> si, že bych to dokázala sama, ale bude to mnohem snazší, když mi pomůžeš. Potřebuju, abys udělal tohle -“</p>
<p>Byla si skoro jistá, že je duch nedokáže vyslechnout, ale i tak mluvila jen šeptem. Přestůň vstřebal její slova, aniž hnul brvou, a jednoduše řekl: „To mi připadá dokonale jasné, slečno. Na dočasnou sílu se můžete naprosto spolehnout.”</p>
<p><emphasis>„Kukajda! Jakpak jsem se sem dostal, he?”</emphasis></p>
<p>Přes stěnu prasečáku se pokoušelo převalit něco šedého, oslizlého, co výrazně páchlo prasečí kejdou. Tonička věděla, že je to Roland, ale nepoznala ho podle podoby, protože to nešlo, odhadla to spíš na základě nepravděpodobnosti, že by jedné a téže noci někdo hodil do jednoho a téhož prasečáku dva ženichy. Zvedl se jako něco ošklivého z močálu a odkapávalo z něj… dobrá, jednoduše z něj něco odkapávalo, není třeba v tomto směru zacházet do podrobností. Také z něj opadávaly kousky.</p>
<p>Škytl. „Mám dojem, že v mé ložnici je obrovské prase, a taky bych řekl, že jsem si někam založil kalhoty,” pokračoval a hlas měl zastřený alkoholem. Mladý baron se rozhlédl kolem a nic nechápal, i když něco se mu v myšlenkách zřejmě pomalu začalo vybavovat a skládat. „Poslyšte, ona to asi nebude moje ložnice, že ne?” řekl a sklouzl ze zdi zpátky do prasečáku.</p>
<p><emphasis>Ucítila ducha</emphasis>. Čněl ze směsky zápachů, které se sem nesly z prasečáku, jako liška mezi kuřaty. Pak duch promluvil hlasem hrůzy a rozkladu. <emphasis>Cítím tě tady, čarodějko, a ostatní taky. Ti jsou mi lhostejní, ale tohle nové tělo, i když nebylo právě mohutné, mělo… svůj vlastní stálý program. Jsem silný a přicházím. Nemůžeš zachránit všechny. Pochybuju o tom, že by ta tvoje démonická létající hůl unesla čtyři lidi. Koho tady </emphasis><emphasis>necháš ? Proč</emphasis><emphasis> bys je tady nenechala všechny? Proč tady nenechat tu únavnou konkurentku, mládence, který tě odvrhl, i toho neodbytného, přihlouplého mladíka? Ohó, já dobře vím, jak přemýšlíš, čarodějko!</emphasis></p>
<p>Jenže já takhle nepřemýšlím, pomyslela si Tonička. Hm, jistě bych ráda viděla Rolanda v prasečím chlívku, ale lidé nejsou jen lidé, jsou to především lidé obklopení okolnostmi.</p>
<p>Ale ty ne. Ty už ani <emphasis>lidé</emphasis> nejsi.</p>
<p>Za jejími zády, bez ohledu na protesty obrovské bachyně, vytáhl Přestůň s děsivým, mlaskavě savým zvukem Rolanda z prasečáku. Jaké měli štěstí, že neslyšeli ten hlas, co ona!</p>
<p>Pak se ale zarazila. Čtyři lidé? Únavná konkurentka? Ale vždyť tady byli jen oni tři - ona, Roland a Přestůň?</p>
<p>Obrátila se ke vzdálenému konci pole, zahalenému do stínů měsíční záře. Běžela k nim nějaká bílá postava.</p>
<p>To musí být Kalendária. <emphasis>Nikdo</emphasis> v celém širokém okolí v tomhle čase nenosil takové množství nadýchaného bílého materiálu. Toniččiny myšlenky se roztočily v kolotoči taktickomatematických výpočtů.</p>
<p>„Přestůni, zmiz. Vezmi si koště.”</p>
<p>Přestůň přikývl a s úsměvem zasalutoval. „K službám, slečno.”</p>
<p>Kalendária dorazila ve spěchu a v drahých bílých pantoflíčcích s labutěnkou. Když uviděla Rolanda, zastavila se, jako když do ní udeří blesk. Roland se mezitím vzpamatoval natolik, že si rukama pokusil zakrýt to, čemu, jak Tonička věděla, ona už nadosmrti bude v duchu říkat jeho vášnivé partie. Vzhledem k tomu, že byl prakticky od hlavy k patě pokryt prasečí kejdou, slyšitelně to zamlaskalo.</p>
<p>„Jeden z jeho kamarádů mi řekl, že ho pro legraci hodili do prasečáku!” vysvětlovala rozhořčeně Kalendária. „A to si říkají kamarádi!”</p>
<p>„Já si myslím, že <emphasis>oni</emphasis> si myslí, že právě od toho kamarádi jsou,” odpověděla jí Tonička nepřítomně. V duchu si pomyslela: Bude to fungovat? Nepřehlédla jsem něco? Pochopila jsem přesně, co chci udělat? S kým to teď, podle mě, vlastně mluvím? Řekla bych, že čekám na znamení, prostě na nějaké znamení.</p>
<p>Ozvalo se zašustění. Sklopila pohled. Dívala se na ni zaječice a pak, beze strachu, klidně a pomalu zmizela ve strništi.</p>
<p>„Dobrá, takže to budu brát jako ano,” řekla Tonička a cítila, jak propadá panice. A vůbec, <emphasis>bylo</emphasis> to znamení, nebo prostě jen ramlice, která už byla natolik zkušená, že se při pohledu na lidi nedala ihned na zmatený útěk? Tonička si byla jistá, že by to od ní byla nevychovanost, žádat o další znamení, aby potvrdilo, že to první znamení nebyla jen náhodná souhra náhod.</p>
<p>V tomhle okamžiku, právě v <emphasis>tomhle</emphasis> okamžiku začal Roland zpívat, možná kvůli pití, možná proto, že ho Kalendária přičinlivě otírala a osušovala a držela při tom oči zavřené, aby jako neprovdaná žena náhodou neviděla něco nepatřičného nebo překvapujícího. A píseň, již si Roland rozhodl zanotovat, zněla: <emphasis>Je příjemné a kouzelné, když za ranního úsvitu skřivani vzlétnou nad obilné lány a pásy pažitu, za zpěvu vzlétnou a blankyt nebe pokoří, dřív ještě, nežli slunce na východě zahoří!</emphasis></p>
<p>Pak se odmlčel. „Můj otec tuhle píseň zpíval často, když se tady tak procházel po polích…” řekl. Byl ve stavu, kdy opilí začínají plakat, a slzy splachovaly špínu a na šedivých tvářích mu po nich zůstávaly růžové cestičky.</p>
<p>Ale Tonička si pomyslela: Díky. Znamení je znamení. Člověk si vybíral ta znamení, která fungovala. A tohle bylo velké pole, pole, kde se spálily poslední zbytky. A <emphasis>zaječice vběhla do ohně</emphasis>. Ach ano, znamení. Ta byla vždycky důležitá.</p>
<p>„Teď mě dobře poslouchejte, vy dva. Nebudu se s vámi přít, protože ty, Rolande, jsi až hříšně opilý a vy, Kalendárie, jste čarodějka,” - při těch slovech se Kalendária rozzářila - „mladší než já, a to je důvod, proč uděláte přesně to, <emphasis>co vám řeknu</emphasis>.”</p>
<p>Oba se postavili a poslouchali. Roland se při tom mírně kymácel.</p>
<p>„Až zakřičím,” pokračovala Tonička, „tak se mě každý chytnete za jednu ruku a <emphasis>poběžíte</emphasis>! Obrátíte se, když se obrátím, zastavíte, když se zastavím, i když velice pochybuji, že by se mi chtělo zastavovat. A co je hlavní - nebojte se a <emphasis>věřte mi</emphasis>! Jsem si skoro jistá, že vím, co dělám.” Tonička si uvědomila, že tohle není nejlepší způsob, jak je uklidnit, ale jak se zdálo, ti dva si toho nevšimli. Pak ještě dodala: „A když řeknu skočte, skočíte, jako byste měli v patách samotného ďábla, protože <emphasis>přesně ten</emphasis> nás bude honit.”</p>
<p>Zápach byl najednou nesnesitelný. Už jen ta soustředěná nenávist, která byla jeho součástí, bušila Toničce přímo do mozku. Svrbí mě prst - dozajista, něco zlého se k nám chystá, pomyslela si, když napínala oči do nočního šera. <emphasis>(Pozn. překl.: Nezastřená narážka na výrok z divadelní hry W. Shakespeara Macbeth (český překlad M. Hilský), kde stejnou větu pronáší jedna z čarodějnic, a současně na stejnojmenný román R. Bradburyho Something Wicked This Way Come (česky Tudy přijde něco zlého, v překladu J. Emmerové vydal Baronet, 2007), který tento výrok paradoxně proslavil.)</emphasis> A podle toho, jak mě štípe v nose, dozajista, něco smrdutého se sem chystá, dodala sama pro sebe, aby si zabránila v dalším povídání v duchu. Očima při tom pozorně sledovala nedalekou temnou linii živého plotu, aby zachytila sebemenší pohyb.</p>
<p>Najednou se objevila postava. Z ničeho nic tam byla podsaditá silueta, která mířila přes pole přímo k nim. Zatím se pohybovala pomalu, ale bylo vidět, že neustále zrychluje. <emphasis>„Když se zmocní těla, stane se jeho součástí i původní majitel. Není úniku, není osvobození.” </emphasis>Tak jí to řekla Eskarina. Nic dobrého, nic ještě schopného spásy nemohlo tak strašlivě páchnout. Sevřela ruce protestujícího párku a rozeběhla se. Ten… to stvoření bylo mezi nimi a hradem. A zatím se pohybovalo pomaleji, než čekala. Dovolila si ještě jeden pohled a viděla, že se mu v rukou něco zablesklo. <emphasis>Nože</emphasis>.</p>
<p>„Jdeme!”</p>
<p>„Tohle nejsou zrovna ty nejlepší střevíčky na běhání,” bránila se Kalendária.</p>
<p>„Bolí mě hlava,” kvílel Roland, když je Tonička vlekla k dolnímu konci pole, aniž brala ohled na jejich námitky a protesty. Zbytky kukuřičné nati je chytaly za vlasy, škrábaly je do nohou a bodaly do chodidel. Pohybovali se nepříliš rychlým klusem. Stvoření se jim drželo v patách jako věrný pes. Jakmile se obrátili směrem k hradu a k bezpečí a rozeběhli se, začalo se přibližovat…</p>
<p>Jenže i tvor měl potíže a Tonička přemýšlela, jak dlouho můžete bezohledně využívat tělo, když necítíte jeho bolest, nevnímáte agónii plic, šílený tlukot srdce, praskot kostí, strašlivou bolest, která vás postrkuje k poslednímu zalapání po dechu, k poslední hranici, a pak za ni. Paní Proustová jí nakonec šeptem vyprávěla o věcech, které Macín-Toušl napáchal, jako kdyby tím, že ta slova vyslovila nahlas, otrávila vzduch. Jak budete proti tomu hodnotit zabití malého ptáčka zpěváčka? A přece něco takového měla většina lidí uloženo v hlavách jako zločin, pro který není omluvy.</p>
<p>Nebude omluvy pro píseň takhle umlčenou. Žádné odpuštění pro toho, kdo zabil naději v temnotách. Znám tě.</p>
<p>Ty jsi ten, kdo šeptal Vespodhujovi do ucha těsně předtím, než ztloukl svou dceru.</p>
<p>Ty jsi ten první hlasitý akord drsné hudby.</p>
<p>To ty nahlížíš přes rameno člověku, který sebere první kámen, a přestože si myslím, že jsi součástí každého z nás a už se tě nikdy tak docela nezbavíme, rozhodně bychom ti dokázali proměnit život v peklo.</p>
<p>Žádné slitování. Žádné vykoupení.</p>
<p>Ohlédla se a zjistila, že se jeho tvář znovu zvětšila, a znásobila své úsilí popohnat unavený a neochotný párek špatně schůdným terénem. Podařilo se jí sebrat dost dechu, aby ze sebe vyrazila: „Podívejte se na něj! Podívejte se na to! Chcete, aby nás to chytlo? ” Zaslechla, jak Kalendária krátce vykřikla, a zděšené zasténání jejího budoucího, teď náhle střízlivého manžela. Oči nešťastného Macína byly otevřeny dokořán a bělma byla protkána krvavými žilkami, rty sešklebené v šíleném úsměvu. Tělo se pokusilo zkrátit vzdálenost, protože cesta najednou vedla úzkým úvozem, ale Kalendária s Rolandem načerpali ze svého strachu nové síly a teď za sebou <emphasis>Toničku</emphasis> skoro táhli.</p>
<p>Pak se před nimi otevřela rovná pole. Teď všechno záviselo na Přestůňovi. Tonička se ale cítila velmi jistě. Je důvěryhodný, pomyslela si, a v tom okamžiku se jim za zády ozvalo děsivé zabublání. Duch poháněl svého hostitele naprosto nemilosrdně a ona v duchu slyšela svist dlouhého nože. Všechno, opravdu všechno teď záviselo na dokonalém načasování. Přestůň <emphasis>byl</emphasis> důvěryhodný. Jistě pochopil, co mu říkala? Určitě ano. Přestůňovi mohla věřit.</p>
<p>Když na to později vzpomínala, uvědomila si, že většinou bylo naprosté ticho, rušené jen praskáním stvolů, těžké dechem Rolanda a Kalendárie a šíleným, sípavým dechem jejich pronásledovatele. V její hlavě se ale najednou ozval hlas Úskočného muže.</p>
<p><emphasis>Ty se mi snažíš připravit past. Špíno! Myslíš si, že se dám znovu chytit tak snadno? Malé holčičky, které si hrají s ohněm, se nakonec spálí, a ty budeš hořet. Kde potom bude pýcha </emphasis><emphasis>čarodějek ? Nádoby</emphasis><emphasis> neřesti! Služky nečistoty! Prznitelky všeho, co je svaté!</emphasis></p>
<p>Tonička upírala oči, z nichž jí stékaly slzy, na konec pole. Nedokázala si pomoci. Bylo nemožné udržet tu zlobu někde mimo. Odkapávala jako jed, vnikala jí do uší, prosakovala pod kůži.</p>
<p>Další kovové zasvištění za jejich zády umožnilo trojici běžců v sobě objevit nové síly, ale Tonička věděla, že to takhle nepůjde do nekonečna. Ta temnější skvrna v temnotě před nimi… byl to Přestůň? Jestli ano, co to vedle něj bylo za siluetu, která vypadala jako stará čarodějka se špičatým kloboukem na hlavě? Tonička se na ni chvilku dívala, ale silueta náhle zmizela.</p>
<p>Najednou ale vzplál oheň a Tonička slyšela jeho praskot, když se začal šířit po poli jako sluneční světlo, mířil přímo k nim a uhlíky, které z něj odletovaly, plnily noční oblohu novými hvězdami. Vítr zesílil a ona znovu zaslechla ten páchnoucí hlas: <emphasis>Budeš hořet! Budeš hořet!</emphasis></p>
<p>Vítr vál v poryvech, plameny vyskočily a ohnivá stěna se hnala po strništi stejně rychle jako sám vítr.</p>
<p>Tonička sklopila oči a zjistila, že je zaječice nazpět, že bez námahy běží vedle nich. Zaječice zvedla hlavu, podívala se na Toničku, mrskla nohama a rozeběhla se přímo k ohni. A tentokrát to byl skutečný běh.</p>
<p>„Běžte!” zvolala Tonička. „Když uděláte, co vám řeknu, oheň vám neublíží! Běžte rychleji! <emphasis>Utíkejte! Rolande, běž, abys zachránil Kalendárii, a ty, Kalendárie, běž, abys zachránila Rolanda!”</emphasis></p>
<p>Oheň už byl skoro u nich. Potřebuju sílu, pomyslela si. Potřebuju moc. A vzpomněla si, jak jí Stařenka Oggová řekla: „Svět se mění. Svět plyne. A v tom je síla, děvče moje.”</p>
<p>Svatby a pohřby, to jsou okamžiky moci… ano, svatby. Tonička sevřela jejich ruce ještě pevněji. A bylo to tady. Praskající řvoucí ohnivá stěna…</p>
<p>„Skočte!” A v okamžiku, kdy se odrazili od země, vykřikla ze všech sil: „<emphasis>Skoč, lumpe, kurvo, skoč!”</emphasis> Cítila, jak se zvedli právě v okamžiku, kdy je oheň dostihl. <emphasis>(Pozn. překl.: Tady se jedná o prastarý oddávací rituál, který se používal zvláště k uzavírání rychlých vojenských sňatků, obvykle mezi vojákem a nějakou tou markytánkou. Na zem se položil meč, dvojice, která měla být oddána, se vzala za ruce a desátník nebo seržant vojenského oddílu odříkal tuhle formulku. Pak dvojice za víření bubnů přeskočila ruku v ruce ležící čepel, a od toho okamžiku byli oba zúčastnění považováni za manžele. Dělávalo se to často před bitvou, protože </emphasis><emphasis>když muž padl, jeho věci dědila manželka, a kamarádi se neměli o co hádat. Bylo to praktické, rychlé a oddávající se moc nenadřel. Obřad je zmíněn průběžně v různých literárních dílech - scifisty/fantasysty upozorním například na Glory Road R. Heinleina (česky Cesta slávy - Laser, 1992).)</emphasis></p>
<p>Čas zaváhal. Pod trojící proběhla zaječice, která prchla v hrůze před plameny. On taky uprchne, pomyslela si. Uprchne před ohněm, ale oheň ho dohoní. A oheň se pohybuje mnohem rychleji než umírající tělo.</p>
<p>Tonička plula v kouli žlutého ohně. Pak kolem ní proplula zaječice, stvoření dokonale šťastné ve svém prostředí. My nejsme tak rychlí jako ty, pomyslela si. Asi nás to přižehne. Podívala se vpravo a vlevo, na ženicha a nevěstu, kteří upírali pohledy jako hypnotizovaní přímo kupředu, a přitáhla je k sobě. Už tomu rozuměla. Tu svatbu si s tebou opravdu užiju, Rolande. Řekla jsem, že to udělám.</p>
<p>Vytvoří z toho ohně něco <emphasis>nádherného</emphasis>.</p>
<p>„Vrať se do pekel, odkud jsi přišel, Úskočný muži,” zaječela tak, aby přehlušila řev plamenů. „<emphasis>Skoč, lumpe, kurvo, skoč!</emphasis>” vykřikla znovu. „<emphasis>Sňatek váš je na věčnost!</emphasis>” A tohle je svatba, pomyslela si. Nový začátek. A na několik vteřin světa je právě tohle místem moci. Ó ano, je to místo moci.</p>
<p>Přistáli a překulili se na zem za hranicí ohně. Tonička byla připravená a rychle uhasila uhlíky a udupala drobné plameny, které se objevily. A najednou tady byl i Přestůň, zvedl Kalendárii a vynesl ji z popela. Tonička objala jednou rukou Rolanda, který měl bezbolestné přistání (nejspíš na hlavu, pomyslela si malá částečka Toniččina mozku), a následovala ho.</p>
<p>„Zdá se, že jsou to jen opravdu drobné popáleniny a sežehnuté vlasy,” oznamoval jí Přestůň, „a co se týče vašeho přítele, myslím, že to bláto se na něm speklo. Jak se vám to podařilo?”</p>
<p>Tonička se zhluboka nadechla. „Zaječice proskočí plameny tak rychle, že žár sotva ucítí,” řekla. „A když dopadne, dopadne většinou do horkého popela. Za silného větru se plameny hořící suchou trávou pohybují opravdu rychle.”</p>
<p>Z místa někde za jejich zády se ozval výkřik a ona si představila neohrabanou postavu, která se pokoušela běžet rychleji než větrem hnané plameny, které ji doháněly, a teď padla. Cítila bolest onoho stvoření, které se plazilo světem celé stovky let.</p>
<p>„Vy tři, zůstaňte tam, kde jste! Nepokoušejte se mě sledovat! Přestůni, dohlédni na ně!”</p>
<p>Tonička vykročila po chladnoucím popelu. Musím to vidět, myslela si. Musím mít důkaz. Musím vědět, co jsem to právě udělala!</p>
<p>Ze zbytků oblečení mrtvého muže ještě stoupal kouř. Neměl tep. Udělal lidem strašlivé věci, pomyslela si, věci, z nichž se dělalo špatně dokonce i vězeňským dozorcům. Jenže co nejdřív udělali jemu? Nebyl jen mnohem horší verzí pana Vespodhuje? Mohl třeba být někdy hodný? Jak změníte minulost? Kde začíná zlo?</p>
<p>Cítila, jak jí ta slova vklouzla do myšlenek jako červ. <emphasis>Násilník, darebák, vrah!</emphasis> A cítila, že by se měla omluvit svým uším za to, co všechno musely vyslechnout. Jenže duchův hlas byl vzdálený, slabý a hádavý, zdálo se, že klouže nazpět historií.</p>
<p>Nedosáhneš na mě, pomyslela si. Jsi opotřebovaný. Teď už jsi příliš slabý. Jak těžké bylo přinutit člověka, aby se doslova uštval k smrti? Ne, dovnitř se nedostaneš, cítím, jak to zkoušíš. Sehnula se a z popela vytáhla kus pazourku, stále ještě teplý od ohně.</p>
<p>Zem ho byla plná, toho nejostřejšího kamene. Zrodil se v křídě, a to Tonička také. Jeho hladkost byla jako dotek přítele.</p>
<p>„Ty se nikdy nepoučíš, že ne?” řekla. „Ty nechápeš, že i ostatní lidé myslí. Bylo samozřejmé, že nevběhneš do ohně, ale ve své naduté pýše sis neuvědomil, že oheň doběhne tebe.”</p>
<p>Tvoje síla, to jsou jen pověsti a lež, pomyslela si. Razíš si svou cestu do lidí, když jsou nejistí a slabí, ustaraní a vystrašení, a oni si pak myslí, že jejich nepřáteli jsou ostatní lidé, ale ne, jejich nepřítelem jsi - a vždycky budeš - ty, mistr lží. Zvenčí jsi děsivý, uvnitř nejsi nic jiného než klubko slabosti.</p>
<p><emphasis>Já</emphasis> jsem uvnitř jako ten pazourek.</p>
<p>Cítila žár celého pole, pevně se rozkročila a sevřela kámen. Jak ses <emphasis>opovážil</emphasis> sem přijít, ty červe! Jak ses <emphasis>odvážil</emphasis> vstoupit na území, které je moje? Soustředila se a cítila, jak se jí kámen v ruce zahřívá, pak taje, protéká jí mezi prsty a odkapává na zem. Nikdy předtím nic takového nezkoušela, takže se teď s potěšením zhluboka nadechla vzduchu, který plameny jakýmsi způsobem vyčistily.</p>
<p>A jestli se vrátíš, Úskočný muži, narazíš na další takovou čarodějku, jako jsem já. Vždycky tady bude taková čarodějka jako já, protože budou vždycky existovat věci, jako jsi ty, protože my jim vždycky uděláme nějaké místo, připravíme prostor. Ale právě teď, na tom krvácejícím kousku země, jsem já čarodějka a ty nejsi nic. <emphasis>Stačí jen zamrkání mých očí, a něco zlého tady zemře.</emphasis></p>
<p>Zlý sykot v její hlavě utichl a nechal ji samotnou s vlastními myšlenkami.</p>
<p>„Žádné smilování,” řekla nahlas, „žádné odpuštění. Přinutil jsi toho muže, aby zabil svého ubohého, nevinného ptáčka-zpěváčka, a já si tak nějak myslím, že to byl tvůj největší zločin.”</p><empty-line /><p> Než došla po poli nazpět, podařilo se jí stát se znovu Toničkou Bolavou, tou Toničkou, která umí vyrábět skvělý sýr, snadno si poradí s celodenní prací v hospodářství a nerozpouští v ruce kámen a nenechává si ho pak protékat mezi prsty.</p>
<p>Šťastný, i když mírně ohořelý a začernalý pár si pomalu začal všímat věcí kolem. Kalendária si sedla. „Cítím se jako uvařená,” prohlásila. „Co to tady smrdí?”</p>
<p>„Odpusťte, ale to vy,” odpověděla jí Tonička, „a obávám se, že ta vaše úžasná krajková košile teď nebude dobrá na nic jiného než na utírání oken. Řekla bych, že se nám nepodařilo skočit stejně rychle jako zaječici.”</p>
<p>Kalendária se rozhlédla. „Je Roland… je v pořádku?”</p>
<p>„Ten je jako rybička,” odpověděl jí Přestůň vesele. „Ta mokrá prasečí kejda udělala pravý zázrak.”</p>
<p>Kalendária se na okamžik odmlčela. „A ta… věc?”</p>
<p>„Je pryč,” odpověděla Tonička.</p>
<p>„Jste si <emphasis>jistí</emphasis>, že je Roland v pořádku?” ujišťovala se Kalendária.</p>
<p>Přestůň se vesele ušklíbl. „Absolutně fajn, slečno. Nic důležitého mu neuhořelo, i když to pro něj možná bude trochu bolestivé, až mu budeme tu krustičku sundávat. Je tak trochu… zapečený, jestli mě chápete.”</p>
<p>Kalendária přikývla a pak se pomalu obrátila k Toničce. „Co jste to říkala, když jsme skákali?”</p>
<p>Tonička se zhluboka nadechla. „Oddala jsem vás.”</p>
<p>„Vy, tedy, mám tomu… pochopila jsem, že… jaksi, oddala, to znamená, <emphasis>vy</emphasis> jste oddala… <emphasis>nás</emphasis>?” vypravila ze sebe Kalendária.</p>
<p>„Ano,” přikývla Tonička. „Musím říct, že je to jisté. Společný skok přes oheň je velmi starý způsob svatebního obřadu. Není k němu třeba kněze, což přináší velkou úsporu na pohoštění.”</p>
<p>Pravděpodobná novomanželka její slova chvilku zvažovala. „Jste si jistá?”</p>
<p>„No, tak mi to alespoň říkala paní Oggová,” přikývla Tonička, „a já si to vždycky hrozně přála vyzkoušet.”</p>
<p>Jak se zdálo, tohle se setkalo s Kalendáriiným souhlasem, protože dívka řekla: „Paní Oggová, to musím připustit, je opravdu velmi informovaná dáma. Zná překvapivé množství věcí.”</p>
<p>Tonička, s tváří tak vážnou, jak to jen dokázala, řekla: „Ano, <emphasis>překvapivé</emphasis> množství překvapivých věcí.”</p>
<p>„Hm… ano… tedy,” Kalendária si poněkud nejisté odkašlala a pokračovala váhavým „no,” po němž následovalo ještě nejistější „hm”.</p>
<p>„Není něco v pořádku?” podívala se na ni Tonička.</p>
<p>„To slovo, kterým jste mě pojmenovala, když jsme přeskakovali oheň. Myslím si, že to bylo ošklivé slovo.”</p>
<p>Tohle Tonička čekala. „No ano, ale jak se zdá, je to slovo tradiční.” Hlasem, který byl skoro stejně váhavý, jako ten Kalendáriin, dodala: „Taky si nemyslím, že by byl Roland lump. Nezapomeňte na to, že slova a jejich významy se časem mění.”*</p>
<p>„Myslím, že tohle slovo ne!” odpověděla Kalendária. <emphasis>(Pozn. překl.: Ryzí pravda. A konkrétně zmiňované slovo kurva i u nás dříve na některých místech vůbec nemělo hanlivý význam, naopak označovalo nářečně osobu ženského pohlaví a používalo se jak v běžné řeči, tak v teologických knihách, třeba ve spisech mistra Jana Husa. V některých oblastech naší země bylo ještě před necelými sto padesáti lety běžné, že rodiče volali na malé dcerky mazlivě „Pojď ke mně, ty moje kurvičko!”, nebo říkali „Máme dva hošíky a jednu kurvičku.” Zvláštní? Jistě, ale jak říká Tonička: Slova a jejich významy se časem mění.)</emphasis></p>
<p>„Víte, ono záleží na okolnostech a souvislostech,” odpověděla jí Tonička. „Ale upřímně, Kalendárie, v případě nouze použije čarodějka jakýkoliv nástroj, který má po ruce, a možná to jednoho dne poznáte. Kromě toho způsob, jakým přemýšlíme o některých slovech, se opravdu mění. Tak například, znáte význam slova <emphasis>šukavá</emphasis>?” V duchu si pomyslela: Proč to vlastně všechno vykládám? Já vím: Protože je to kotva a dodává mi jistotu, že jsem lidská bytost mezi jinými lidskými bytostmi, a pomáhá mi to spláchnout tu hrůzu z mé duše…</p>
<p>„Hm… no ano,” přikývla budoucí mladá paní. „Obávám se, že… v těch… v té věci ale nejsem vůbec… tedy… ani teoreticky…”</p>
<p>„No, před několika sty lety byste si s tím hlavu nelámala, přestože oddací obřad té doby vyžadoval, aby žena byla, mimo jiné, doma i šukavá.”</p>
<p>„No, ale jak mám vědět… tedy kde jsem se měla… no prostě…”</p>
<p>„Vidíte, a přitom to znamenalo, že žena bude k muži laskavá, chápající a poslušná, <emphasis>a bude se umět otáčet i v domácnosti, </emphasis>bude tedy<emphasis> šukavá v domě</emphasis>,” vysvětlila jí Tonička.</p>
<p>„No, tak to bych asi dokázala,” přikývla Kalendária. „A pak aspoň to první a druhé,” dodala s úsměvem. Odkašlala si. „A co jsme to vlastně teď udělali - tedy kromě toho, a to mě opravdu velice pobavilo, že jsme se s Rolandem vzali?”</p>
<p>„No,” odpověděla pomalu Tonička, „pomohli jste mi lapit jednu z nejodpornějších oblud, které kdy hyzdily tvář světa.”</p>
<p>Nastávající nevěsta se rozzářila. „Vážně? No tak to je skvělé,” radovala se. „Jsem moc ráda, že <emphasis>jsme</emphasis> udělali něco takového. Nevím, jak bychom vám totiž poděkovali za všechnu vaši pomoc.”</p>
<p>„No, čistě vyprané starší plátno a obnošené boty nikdy nic nezkazí,” odpověděla jí Tonička vážně. „Ale za to, že jsem čarodějka, mi děkovat nemusíte. Byla bych raději, kdybyste poděkovali mému příteli Přestůňovi. Ten se kvůli vám dvěma vystavil skutečně velkému nebezpečí. My jsme byli aspoň spolu, ale on tady byl docela sám.”</p>
<p>„Musím přiznat, že to není tak docela přesné,” vmísil se jí do řeči Přestůň. „Kromě jiného jsem zjistil, že mi zvlhly všechny zápalky, ale neuvěřitelně šťastnou náhodou jsem potkal pana Poťapaného Vilíka a jeho kamarády, a ti mi pár sirek půjčili. A řekli mi, abych vám řekl, že to je OK, protože pomáhají mně, a ne vám! A přestože jsou přítomné dámy, rád bych ještě dodal, že celé věci velmi napomohli tím, že pak plameny rozdmýchali svými kilty. Když člověk něco takového jednou uvidí, <emphasis>nikdy</emphasis> v životě už na to nezapomene.”</p>
<p>„Tak něco takového bych taky moc ráda viděla,” řekla Kalendária nadšeně.</p>
<p>„Dobrá, ale každopádně,” řekla Tonička a pokoušela si vymazat ten obrázek z hlavy, „možná by bylo nejlepší soustředit se na skutečnost, že budete zítra mnohem přijatelněji oddáni pastorem Vejcem. A víte, co je teď právě nejdůležitější na zítřku? Je to <emphasis>dnes</emphasis>!”</p>
<p>Roland, který si svíral rukama hlavu a tiše sténal, zamrkal a řekl: „Cože?”</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 15 </strong></p><empty-line /><p><strong>Stín a šepot</strong></p>
<p><image xlink:href="#_15.jpg" /></p><empty-line /><p> Byla to celkově velmi pěkná svatba, alespoň podle Toniččina názoru, opravdu, moc vydařená. Pastor Vejce, který si uvědomoval přítomnost neobvyklého počtu čarodějek v publiku, omezil projevy víry na minimum. Zardělá nevěsta prošla celou dlouhou síní a Tonička si všimla, že zčervenala ještě o něco víc, když uviděla Stařenku Oggovou, protože když ji míjela, Stařenka na ni vystrčila ruce s palci nahoru. Pak došlo na házení rýže, následované samozřejmě pečlivým zametáním rýže, protože bylo špatné plýtvat dobrým jídlem.</p>
<p>A nastalo všeobecné veselí a gratulace. K překvapení mnohých byla vévodkyně samý úsměv, vesele štěbetala hned s tím, hned s oním, dokonce i se služkami, a zdálo se, že má dobré a konejšivé slovo pro každého. A jen Tonička věděla, proč vévodkyně občas střelila starostlivým, nervózním pohledem po paní Proustové.</p>
<p>Pak Tonička odešla, vyklouzla ven, aby pomohla Přestůňovi na poli U krále, kde kopal jámu tak hlubokou, aby v ní pluh nikdy nenašel zuhelnatělé zbytky, které Přestůň s Toničkou vysbírali a vhodili na její dno. Pak si umyli ruce silným louhovým mýdlem, protože člověk nikdy nemůže být dost opatrný. Upřímně řečeno, nebyla to zvlášť romantická příležitost.</p>
<p>„Myslíte, že se někdy vrátí?” zeptal se Přestůň, když se konečně opřeli o své rýče.</p>
<p>Tonička přikývla. „Rozhodně se vrátí alespoň Úskočný muž. Vždycky se najde někdo, kdo jeho jed rád přijme.”</p>
<p>„Co budete dělat teď, když je pryč?”</p>
<p>„No co, vždyť víš. Všechny ty vzrušující věci. Jistě je někde nějaká krvácející noha, která potřebuje zavázat, nebo plný nos, který potřebuje vysmrkat. Je to spousta práce, celý den od rána do večera.”</p>
<p>„No, moc napínavě to nezní.”</p>
<p>„Taky bych řekla,” přikývla Tonička, „ale když to porovnám se včerejškem, tak mi to najednou připadá jako <emphasis>moc pěkný den</emphasis>.” Mířili k hradu, do síně, kde se právě teď podávala svatební snídaně, která měla zastoupit i oběd. „Jsi neobyčejně vynalézavý mladík,” řekla Tonička Přestůňovi, „a já ti mnohokrát děkuji za pomoc, kterou jsi mi poskytl.”</p>
<p>Přestůň šťastně přikývl. „Tak já vám za ta slova mnohokrát děkuji, slečno, ale měl bych k tomu jednu… jak bych to přesně řekl … malou opravu. Víte, přece jen je vám šestnáct, plus mínus, a mně je sedmnáct, takže doufám, že připustíte, že když mi říkáte mladík… možná za to vděčím své veselé a optimistické povaze, ale jednoduše řečeno, jsem starší než vy, holčičko.”</p>
<p>Zavládlo ticho. Pak začala opatrně Tonička: „Jak víš, kolik mi je?”</p>
<p>„Tu a tam jsem se poptal,” odpověděl Přestůň, aniž mu z tváře zmizel jeho příjemný a trošičku dychtivý úsměv.</p>
<p>„Proč?”</p>
<p>Odpovědi se Tonička nedočkala, protože se v hlavních dveřích objevil seržant a z helmice, kterou měl na hlavě, se mu sypaly konfety. „Aha, tak tady jste, slečno! Baron se po vás pořád ptá a baronka taky.” Odmlčel se, aby se usmál, a pokračoval. „Je hezké, že ho zase máme.” Pak jeho pohled padl na Přestůně a seržant se zamračil. „Už se zase bůhvíkde poflakujete, vojíne Přestůni?”</p>
<p>Přestůň předpisově zasalutoval. „Ve svých předpokladech jste se ani nejmenším nespletl, seržante, a vyjádřil jste absolutní pravdu.” Tím si Přestůň jako obvykle vysloužil seržantův nechápavý pohled a s ním i nesouhlasné zabručení, které vyjadřovalo zhruba: „Jednoho krásného dne pochopím, mládenče, co to vlastně říkáš, a pak budeš v pěkném maléru.”</p><empty-line /><p> Svatby a pohřby jsou si, kromě hlavních účinkujících, v jedné věci podobné. Když je po všem, lidé si většinou nejsou jistí, co by měli dělat dál, a proto se většinou rozhlížejí, jestli ještě nezbylo něco k pití. Kalendária jen zářila, což je pro nevěsty prakticky povinné, a těch několik místeček, kde měla přižehnuté vlasy, skryla jiskřící, dokonalá čelenka. I Rolandovi se podařilo poměrně slušně vydrhnout kartáčem, a museli jste u něj stát opravdu blízko, aby k vám dolehl závan prasečího chlívku.</p>
<p>„Víš, co se týče včerejší noci…” začal nervózně. „Ehm, stalo se to, že ano? Totiž… pamatuju si prasečák, a pak že jsme všichni běželi, ale…” Hlas se mu vytratil.</p>
<p>Tonička se podívala na Kalendárii, která jí rty bezzvučně naznačila slova: „Já si pamatuju <emphasis>všechno</emphasis>!”</p>
<p>Ano, ona je opravdu čarodějka, pomyslela si Tonička. To bude zajímavé.</p>
<p>Roland zakašlal. Tonička se usmála. „Drahá slečno Bolavá,” začal, a protentokrát mu Tonička odpustila i jeho <emphasis>hlas pro veřejná shromáždění</emphasis>, „velmi dobře si uvědomuji, že jsem podlehl mylné interpretaci jistých dějů, a v důsledku toho jsem neobjektivně rozhodl v otázce výkonu spravedlnosti vůči vaší ctihodné osobě.” Znovu se odmlčel, odkašlal si a Tonička si pomyslela: No, vážně doufám, že z něj Kalendária většinu toho škrobu časem vymáchá. „S tím vším na mysli jsem promluvil tady s mladým Přestůněm, který si svým optimistickým způsobem promluvil s děvčaty v kuchyni, a zjistil, kam zmizela otcova ošetřovatelka. Část peněz sice utratila, ale většina jich je tady a jsem velmi rád, že mohu říci, že jsou vaše.”</p>
<p>V té chvíli někdo do Toničky opatrně strčil.</p>
<p>Byl to Přestůň, který sykl: „A ještě jsme tam našli tohle!”</p>
<p>Sklopila oči a on jí vtiskl do ruky odřené kožené pouzdro. Poděkovala mu přikývnutím a podívala se na Rolanda. „Váš otec si přál, abyste dostal tohle,” řekla. „Možná, že to pro vás bude mít větší cenu než všechny ty peníze. Na vašem místě bych počkala, až budete sám, než se na to podíváte.”</p>
<p>Obracel pouzdro v rukou. „Co je to?”</p>
<p>„Jen vzpomínka,” řekla Tonička. „Jen vzpomínka.”</p>
<p>Seržant popošel kupředu a na stůl mezi sklenice a květiny položil těžký kožený vak. Většina hostů se užasle nadechla.</p>
<p>Mé sestry čarodějky mě pozorují jako ostříži, pomyslela si Tonička, a s nimi mě pozoruje každý, koho znám a kdo zná mě. Musím to udělat správně. A musím to udělat tak, aby si to každý pamatoval.</p>
<p>„Myslím, že byste si je měl nechat, pane,” řekla. Zdálo se, že se Rolandovi ulevilo, ale Tonička pokračovala, „ale přesto, nebo proto bych měla několik skromných přání ve prospěch některých lidí.”</p>
<p>Kalendária strčila manžela loktem do žeber a on rozhodil ruce. „Tohle je můj svatební den! Jak bych mohl odmítnout nějakou prosbu?”</p>
<p>„Dívka Jantara Vespodhujová potřebuje věno, které by shodou okolností pomohlo jejímu milému zaplatit si výuční list mistra krejčovského. Možná to nevíte, ale právě on ušil to nádherné roucho, které momentálně zdobí vaši překrásnou mladou choť. Už jste někdy viděl něco krásnějšího?”</p>
<p>To vyvolalo okamžitý jásot, do něhož se mísil pískot Rolandových kamarádů, kteří rozmarně vykřikovali věci jako: „O čem je řeč? O šatech, nebo o novomanželce?” Když síň utichla, Tonička pokračovala: „Dál, s ohledem na vaši shovívavost, pane, žádám váš slib v tom směru, že každý chlapec a každé děvče z Křídy, kteří vznesou stejný požadavek, vámi budou vyslyšeni. Jistě budete souhlasit, že žádám mnohem méně, než vám vracím.”</p>
<p>„Toničko, jsem si jistý, že máte pravdu,” přikývl Roland, „ale mám podezření, že jste neskončila a máte v rukávu ještě něco dalšího, je to tak?”</p>
<p>„Jak dobře mě znáte, pane,” odpověděla Tonička a Roland, jen na okamžik, zčervenal.</p>
<p>„Chtěla bych školu. Chtěla bych školu přímo tady, na Křídě. Už na to myslím hodně dlouho - abych se přiznala, myslela jsem na to ještě předtím, než jsem si uvědomila, co vlastně chci. Na naší farmě je velká stará stodola, která se v poslední době nepoužívá, a já si myslím, že během dvou tří týdnů bychom ji mohli upravit tak, aby vyhovovala.”</p>
<p>„Dobrá, ale putující učitelé sem přijíždějí jen každých pár měsíců,” odpověděl nejisté baron.</p>
<p>„Ano, pane, já vím, pane, ale ti nejsou k ničemu, pane. Oni učí fakta, ne jak věcem porozumět. Je to stejné, jako kdybyste chtěli lidi naučit něco o lese tím, že byste jim ukázali pilu a sekeru. Chtěla bych opravdovou školu, kde by se děti učily číst a psát, ale především myslet, pane, aby lidé sami zjistili, v čem jsou dobří, protože člověk, který dělá to, co ho baví, je přínosem pro každou zemi. Jenže lidé to bohužel často zjistí, až už je příliš pozdě.” Úmyslně odvrátila pohled od seržanta, ale její slova vyvolala ve Velké síni rozruch a lidé se šeptem obraceli jeden na druhého. Právě to Tonička chtěla. Umlčela je dalšími slovy. „V poslední době byly chvíle, kdy jsem si toužebně přála, abych měla ten dar změnit minulost. Samozřejmě to nedokážu, ale mohu změnit přítomnost, takže až se stane minulostí, zjistí se, že to byla minulost, kterou stojí za to mít. A byla bych také ráda, kdyby se chlapci učili o dívkách a děvčata o chlapcích. Učením zjistíte, kým vlastně jste, čím jste, kde jste, za co stojíte, v čem jste dobří a co je za obzorem a… no, jednoduše všechno. Pomáhá vám najít prostor, do kterého zapadnete. Já jsem si našla prostor, do něhož zapadám, a byla bych ráda, kdyby si ho dokázal najít každý. Ráda bych, prosím, navrhla, aby byl Přestůň prvním učitelem naší školy. On totiž zná skoro všechno, co je k tomu třeba.”</p>
<p>Přestůň smekl helmu a hluboce se uklonil, což vyvolalo salvu pobaveného smíchu.</p>
<p>Tonička pokračovala: „A jeho odměna za rok vyučování v naší škole bude, no ano, dost vysoká, aby mu to stačilo na cestu k písmenům před jménem, aby se stal doktorem. Čarodějky nemohou stihnout <emphasis>všechno</emphasis> a myslím, že by se nám doktor ve zdejším kraji hodil.”</p>
<p>Její řeč si vysloužila mohutné ovace, což se všeobecně stává tehdy, když lidé pochopí, že pravděpodobně dostanou něco, za co nebudou muset platit. Když ovace utichly, podíval se Roland seržantovi do očí a zeptal se: „Myslíte, že se dokážete obejít bez Přestůňovy chrabrosti?”</p>
<p>To vyvolalo další smích. To je dobře, pomyslela si Tonička, smích pomáhá věcem sklouznout směrem k myšlení.</p>
<p>Seržant Magnus se pokoušel zachovat vážný výraz, ale bylo vidět, že přemáhá úsměv. „Bude to pro nás těžká rána, pane, ale myslím, že se s tím nějak vyrovnáme. Ano, pane, myslím, že mohu říci, že odchod vojína Přestůně pozvedne všeobecnou výkonnost oddílu, pane.”</p>
<p>To vyvolalo ještě mohutnější aplaus od lidí, kteří nepochopili, o co jde, a smích těch, kdo to pochopili.</p>
<p>Baron zatleskal. „Takže výborně, slečno Bolavá, jak se zdá, dostanete všechno, o co jste požádala.”</p>
<p>„Abych se přiznala, ještě jsem se svými žádostmi neskončila. Je tady ještě jedna věc a ta vás nebude stát ani zlámanou grešli, takže se nemusíte bát.” Tonička se nadechla a pokusila se vypadat větší. „Žádám, abyste daroval lidu, kterému se říká Nac mac Fíglové, celý kus země nad naší farmou, který nadále bude jejich podle práva i zákona. Může být sepsána právoplatná smlouva a nebude vás to nic stát - znám žabáka, který to udělá za hrst brouků a much, a za jejich stranu tam bude, že Fíglové bez výjimky povolí všem ovčákům a jejich ovcím volný pohyb všude a průchod na důliny - a to je důležité, na jejich území nesmí žádný ostrý kov s výjimkou malého nože. To vše vás nebude stát vůbec nic, pane barone, ale vy a vaši potomci… a já doufám, že máte v plánu mít potomky,” - Tonička musela počkat, protože se rozpoutala bouře smíchu, na níž měla velký podíl Stařenka Oggová, a pak pokračovala, „- tedy vy a vaši potomci získáte zajištěné věčné přátelství Fíglů. Získáte všechno, neztratíte nic.”</p>
<p>Je třeba baronovi přiznat, že téměř nezaváhal a řekl: „Bude mi ctí věnovat Nac mac Fíglům práva na jejich zem a lituji, ne, já se <emphasis>omlouvám</emphasis> za všechna nedorozumění, k nimž mezi námi došlo. Jak jste řekla, ta zem jim náleží dle práva i zákona.”</p>
<p>Tahle krátká řeč na Toničku udělala dojem. Jazyk byl trošku nadnesený, ale srdce v ní bylo na správném místě a trochu nadnesený jazyk Fíglům vyhovoval. K její radosti to pod temnými stropními trámy znovu jen slabě zašumělo. A baron, který teď najednou vypadal mnohem víc jako baron, pokračoval: „Přál bych si jen, abych jim to mohl v téhle chvíli říci osobně.”</p>
<p><image xlink:href="#_16.jpg" /></p><empty-line /><p>A z temnoty pod střechou se ozval jediný mohutný výkřik:</p><empty-line /><p> Vítr byl stříbrný a chladný. Tonička otevřela oči a v uších jí pořád ještě zněl jásavý výkřik Fíglů. Byl nahrazen šustěním suché trávy ve větru. Pokusila se posadit, ale nepodařilo se jí to. Hlas za ní řekl: „Prosím, nevrťte se mi, tohle je velmi obtížné.”</p>
<p>Tonička pootočila hlavu. „Eskarina?”</p>
<p>„Ano. Je tady někdo, kdo by s vámi chtěl mluvit. Teď můžete vstát, vyvážila jsem všechny důležité uzly. Neklaďte žádné otázky, protože byste nerozuměla odpovědím. Nyní jste v klouzavém teď. Teď a znovu, dalo by se říci. Nechám vás s vaší přítelkyní… a obávám se, že nemáte moc času, když vezmeme v potaz jeho skutečnou cenu. Ale musím chránit svého syna…”</p>
<p>Tonička řekla užasle: „To chcete říct, že máte -” Zarazila se, protože se před ní začala zhmotňovat postava a brala na sebe podobu čarodějky, klasické čarodějky v černém oblečení a černých botách - velmi pěkných botách, jak si Tonička všimla - a samozřejmě v černém klobouku. Na krku měla dokonce přívěšek. Na řetízku visela zlatá zaječice.</p>
<p>Žena sama byla stará, ale bylo těžké odhadnout, jak stará. Stála pyšně a vzpřímeně jako Bábi Zlopočasná, ale zdálo se, že stejně jako Stařenka Oggová jaksi naznačuje, že stáří není třeba brát nijak vážně.</p>
<p>Tonička se ale soustředila na přívěšek. Lidé nosí skvosty, aby vám něco ukázali. Když se člověk soustředil, vždycky v nich našel nějaký smysl.</p>
<p>„Dobrá, dobrá,” řekla, „mám jen jednu otázku: nejsem tady proto, abych tě pohřbila, že ne?”</p>
<p>„Tedy řeknu ti, ty jsi ale rychlá,” odpověděla žena. „Okamžitě sis vytvořila výjimečně zajímavý příběh a uhodla jsi, kdo jsem.” Zasmála se. Hlas byl mnohem mladší než její tvář. „Ne, Toničko. I když je tvůj předpoklad zajímavě strašidelný, odpověď zní ne. Pamatuju si, jak mi Bábi Zlopočasná řekla, že když jdeš k základu věcí, zjistíš, že svět, to jsou příběhy, a Tonička Bolavá je výjimečně dobrá, co se jejich konců týče.”</p>
<p>„Ano?”</p>
<p>„Ale jistě. Klasickým koncem romantických příběhů je svatba nebo dědičné právo, a ty jsi zařídila oboje. Skvělá práce.”</p>
<p>„Ty <emphasis>jsi</emphasis> já, že?” řekla Tonička. „A o tom celé to <emphasis>musíš</emphasis><emphasis> si pomoci sama</emphasis> vlastně bylo, že?”</p>
<p>Starší Tonička se usmála a mladší Tonička si nemohla nevšimnout, že to byl velmi krásný úsměv. „Upřímně řečeno, zasáhla jsem jen v několika drobných věcech. Třeba jsem se ujistila, že bude vítr vát opravdu silně a správným směrem… i když jistá skupina malých mužíků dodala celému tomu dobrodružství zvláštní exotiku. Nikdy si nejsem jistá, jestli mám dobrou nebo špatnou paměť. Tak je to při cestování v čase vždycky.”</p>
<p>„Ty dokážeš cestovat v čase?”</p>
<p>„S jistou pomocí naší přítelkyně Eskariny. A jenom jako stín a šepot. Trochu jako když děláš ten trik teď-mě-nevidíte… musím… <emphasis>musíme</emphasis> - Musíš prostě přinutit čas, aby si tě nevšímal.”</p>
<p>„Ale proč jsi se mnou vlastně chtěla mluvit?” zeptala se Tonička.</p>
<p>„No, odpověď, která mě opravdu rozčiluje, je, že si prostě pamatuju, jak jsem s tebou mluvila,” odpověděla starší Tonička. „Omlouvám se, ale to je zase to cestování v čase. Ale myslím si, že jsem ti chtěla říct, že se to všechno více méně skvěle podařilo. Všechno zapadlo na svá místa. Ty jsi udělala první krok.”</p>
<p>„A teď přijde druhý krok?”</p>
<p>„Ne, bude to další první krok. Každý krok je první, když je to krok správným směrem.”</p>
<p>„Ale okamžik,” podívala se Tonička sama na sebe. „Nebudu já jednoho dne tebou? A pak teď budu mluvit se mnou?”</p>
<p>„Ano, ale ta, se kterou budeš mluvit ty, nebude přesně ty. Je mi to moc líto, ale mluvím o cestování v čase jazykem, který to nedokáže přesně vyjádřit. Zkrátka, Toničko, podle teorie pružného vlákna bude po celý zbytek času stará Tonička někde rozmlouvat s mladou Toničkou a úžasné na tom je, že pokaždé, když spolu budou mluvit, budou obě trošku jiné. Až potkáš své mladší já, řekneš mu to, co si budeš myslet, že potřebuje znát.”</p>
<p>„Mám ale otázku,” řekla Tonička. „A na tu bych opravdu chtěla znát odpověď.”</p>
<p>„Dobrá, pospěš si,” řekla stará Tonička. „Ta pružná věcička, to vlákno, nebo co to Eskarina používá, už nám nenechává mnoho času.”</p>
<p>„Dobrá,” přikývla Tonička, „Jedno mi říct můžeš. Jako čarodějka, budu mít někdy -“</p>
<p>Stará Tonička začala mizet, usmála se už do prázdna, ale mladá Tonička zachytila jedno slovo. Znělo jako: „Přesto…”</p><empty-line /><p> A pak najednou byla nazpět ve Velké síni, jako kdyby ji vůbec neopustila, lidé jásali a všude se hemžili Fíglové. Vedle ní stál Přestůň. Jako kdyby se najednou rozpustil kus ledu. Když Tonička znovu nabyla duševní rovnováhy a přestala se sama sebe ptát, co se to právě stalo, tedy <emphasis>skutečně</emphasis> stalo, rozhlédla se po ostatních čarodějkách. Viděla, že vážně rozmlouvají mezi sebou jako rozhodčí, kteří sčítají body.</p>
<p>Pak najednou přestaly mluvit a zamířily řadou přímo k Toničce. V čele šla Bábi Zlopočasná. Když k dívce došly, uklonily se a pozvedly klobouky, což je v čarodějném řemesle projev úcty.</p>
<p>Bábi Zlopočasná se na ni přísně zadívala. „Vidím, že sis někde popálila ruku, Toničko.”</p>
<p>Tonička sklopila pohled. „Nevšimla jsem si,” odpověděla. „Mohla bych se vás teď na něco zeptat, Bábi? Byly byste mě skutečně zabily?” Viděla, že se výraz ostatních čarodějek změnil.</p>
<p>Bábi Zlopočasná se rozhlédla kolem a chvilku bylo ticho. „No, řekněme, mladá dámo, že bychom udělaly, co by bylo v našich silách, abychom to udělat nemusely. Ale koneckonců, Toničko, dohodly jsme se, že jsi dnes odvedla úžasnou práci. Víš, místo, kde hledáme čarodějky, je uprostřed věcí. A my se tady rozhlížíme kolem a zjišťujeme, že ty jsi opravdu tak uprostřed, že se tahle usedlost <emphasis>otáčí</emphasis> kolem tebe. Jsi ale svou vlastní paní, a jestli nezačneš někoho vyučovat, bude to nesmírná škoda a plýtvání. Necháváme tuhle usedlost v těch nejlepších rukou.”</p>
<p>Čarodějky zatleskaly a někteří z dalších hostů se přidali, i když nechápali, co těch několik vět vlastně znamenalo. Ale pochopili, že tohle je skupina starších, zkušených, důležitých a hrůzu nahánějících čarodějek. A ty všechny projevovaly úctu Toničce Bolavé, která byla jedním z <emphasis>místních</emphasis> děvčat, lidé věděli, že je jednou z <emphasis>nich</emphasis>, je to jejich čarodějka. A jistě byla velice důležitou čarodějkou, a Křída tedy musí být velmi důležitým místem. Oni to samozřejmě věděli odjakživa, ale bylo příjemné, když jim to někdo potvrdil. Narovnali se a cítili se pyšní.</p>
<p>Pani Proustová pak smekla podruhé a řekla: „Prosím, nemějte strach se kdykoliv vrátit do města, slečno Bolavá. Myslím, že vám mohu klidně slíbit třicetiprocentní slevu na každé bimbo zboží, s výjimkou věcí podléhajících zkáze a poživatin, a k tomu vám zaručuji, že se na vás nikdo ani neušklíbne.”</p>
<p>Skupina čarodějek jako na povel znovu pozvedla klobouky a pak se jednotlivé čarodějky vmísily zpět do davu.</p>
<p>„Jak vidím, tak už jste se naučila všechno o tom, jak organizovat lidem jejich životy za ně,” řekl Přestůň za jejími zády, ale když se prudce otočila, rychle ustoupil a se smíchem dodal: „Ale v dobrém. Vy jste <emphasis>čarodějka</emphasis>, Toničko. <emphasis>Vy jste čarodějka</emphasis>!”</p>
<p>A lidé pili a pronášeli přípitky a nosilo se další jídlo a pak přišel další tanec a smích a přátelství a únava, a o půlnoci ležela Tonička Bolavá na svém koštěti vysoko nad křídovými kopci a upírala oči chvíli nahoru do vesmíru a pak zase dolů, na ten jeho malý kousek, který jí patřil. <emphasis>Byla</emphasis> čarodějkou, která se vznáší vysoko nade vším, ale musíme říci, že měla svůj kožený bezpečnostní pás pečlivě zapnutý.</p>
<p>Koště se pomalu zvedalo a klesalo, protože s ním kolébal vlahý vánek, a jak Toničku pomalu přemáhala únava a temnota, rozpřáhla paže do tmy a na kratičký okamžik, jak se svět otáčel, si Tonička Bolavá oblékla půlnoc.</p>
<p>Dolů slétla, až když slunce pozlatilo obzor. Probudila se ptačí písní. Na celé Křídě vzlétali skřivani, tak jak to dělávali každé ráno, a spojovali své hlasy v symfonii jiskřivého zvuku. Opravdu tloukli melodicky. Vzlétali daleko nad koště a nevěnovali mu nejmenší pozornost. Okouzlená Tonička je poslouchala tak dlouho, dokud se poslední drobný zpěváček neztratil v nebeské modři.</p>
<p>Přistála, připravila snídani staré paní, která byla upoutána na lůžko, nakrmila její kočku a zaskočila se podívat, jak se hojí zlomená noha Triviály Boxerové.</p>
<p><emphasis>(Pozn. aut.: Pan a paní Boxerovi byli o něco vzdělanější, než pro ně bylo dobré, a byli přesvědčeni, že Triviála je to nej správnější jméno pro jejich třetí dítě.)</emphasis></p>
<p>V půli cesty ji zastavila sousedka staré paní Obrtlíkové, která, jak se zdálo, ráno vstala a zjistila, že nedokáže udělat jediný krok. Tonička naštěstí rychle odhalila, že to bude tím, že stará paní náhodou strčila obě nohy do jedné nohavice svých dlouhých růžových spodků.</p>
<p>Pak se vydala na hrad, aby zjistila, co všechno je třeba udělat.</p>
<p>Koneckonců, <emphasis>byla</emphasis> čarodějka.</p><empty-line /><p><strong>EPILOG </strong></p><empty-line /><p><strong>Půlnoc ve dne</strong></p>
<p><image xlink:href="#_17.jpg" /></p><empty-line /><p> A byl tady zase jarmark, tentýž hlasitý veselý kolotoč, lovení žab, tahání planet, věštění z ruky, smích, kapsáři (i když na kapsu čarodějky si nikdy netroufli), ale tentokrát, na základě všeobecného souhlasu, žádné koulení sýrů. Tonička pocházela tím pestrobarevným zmatkem, zdravila lidi, které znala, což zahrnovalo prakticky všechny, a všeobecně si užívala sluníčka. Už je to vážně rok? Stalo se toho tolik, že jí to všechno splývalo stejně jako zvuky jarmarku.</p>
<p>„Dobré odpoledne, slečno.”</p>
<p>Stála před ní Jantara se svým mládencem - se svým mužem…</p>
<p>„Skoro jsem vás nepoznala, slečno, když nemáte na hlavě špičatý klobouk, jestli mi rozumíte.”</p>
<p>„Řekla jsem si, že dneska budu jenom Tonička Bolavá,” odpověděla jí Tonička. „Koneckonců, máme přece prázdniny.”</p>
<p>„Ale pořád jste čarodějka?”</p>
<p>„No ano. Pořád jsem čarodějka, ale to ještě neznamená, že jsem klobouk.”</p>
<p>Jantařin manžel se zasmál. „Já vím, co tím myslíte, slečno! Občas bych přísahal, že si o mně lidé myslí, že jsem jenom pár rukou!” Tonička si ho prohlédla od hlavy k patě. Už se samozřejmě sešli, když vyřizovala sňatek pro Jantaru, a udělal na ni docela dojem. Byl klidný a solidní, ale v případě potřeby stejně ostrý jako jeho jehly. Rozhodně dojde daleko a vezme Jantaru s sebou. A až Jantara ukončí své učení u keldy… kdo ví, kam vezme <emphasis>ona jeho</emphasis>?</p>
<p>Jantara visela na jeho paži, jako kdyby to byla pevná dubová větev. „Můj Vilém vám ušil dáreček, slečno,” řekla Jantara. „No tak, Vildo, ukaž jí to!”</p>
<p>Mladík pozvedl balíček, který nesl, a odkašlal si. „Já nevím, jestli držíte krok s módou, slečno, ale ve Velkém městě teď začali vyrábět úžasné látky, a začal jsem o tom přemýšlet, když se mi Jantara zmínila. Musí se ale především dobře prát a měly by mít dělenou sukni kvůli koštěti, rukávy šunkového tvaru, což je módní novinka letošní sezóny, s knoflíky na vypasovaném zápěstí, aby vám rukávy nepřekážely, a uvnitř kapsy všité tak, aby si jich prakticky nikdo nevšiml. Doufám, že vám padnou, slečno. Jsem dobrý v odhadech měr bez metru. Je to takový fígl.”</p>
<p>Jantara mu nedočkavě poskakovala po boku. „Oblečte si je, slečno! No tak, slečno! Oblečte si je!”</p>
<p>„Cože? Tady, před všemi těmi lidmi?” řekla Tonička, kterou Jantařina prosba přivedla do rozpaků, ale také ji velice lákala.</p>
<p>Ale Jantara si uměla poradit. „Támhle je stan pro maminky s dětmi, slečno! Tam nevkročí jediný mužský, nemějte obavy! Mají strach, že kdyby tam vlezli, museli by hned někoho pochovat a nechat odříhnout, slečno!”</p>
<p>Tonička se vzdala. Balíček přímo voněl <emphasis>přepychem</emphasis>, vysokou cenou a byl měkký jako rukavička. Matky a děti pozorovaly, jak vklouzla do šatů, a slyšela závistivé povzdechy promíchané nezúčastněným říháním.</p>
<p>Jantara, bez sebe nedočkavostí, odhrnula klopu u vchodu do stanu a zalapala po dechu.</p>
<p>„Slečno, och, slečno! Vám to tak sluší! Och, slečno! Kdybyste se tak mohla vidět! Běžte a ukažte se Vilémovi, slečno, ten bude pyšný jako král! Och, slečno!”</p>
<p>Jantaru jste nemohli zklamat. To prostě nešlo. Bylo by to, no, jako kdybyste odkopli štěně.</p>
<p>Tonička se bez klobouku cítila divně nesvá. Možná lehčeji. A Vilém se užasle nadechl a řekl: „Přál bych si, aby tady byl můj mistr, slečno Bolavá, protože vy jste mistrovský kousek. Přál bych vám, abyste se viděla… slečno?”</p>
<p>Na kratičký okamžik, aby náhodou lidé neměli nějaké podezření, vystoupila Tonička sama ze sebe a podívala se, jak se točí v nádherných šatech černých jako uhel, a pomyslela si: Budu si oblékat půlnoc a budu v tom dobrá…</p>
<p>Rychle se vrátila zpět do těla a poněkud ostýchavě poděkovala mladému krejčímu. „Jsou úžasné, Viléme, a ráda zaletím za tvým mistrem, abych mu je předvedla. Ty manžety jsou skvělé!”</p>
<p>Jantara už zase poskakovala z nohy na nohu. „Měli bychom si pospíšit, jestli chceme vidět soutěž v přetahování, slečno - letos jsou to Fíglové proti lidem! Bude to veliká legrace!”</p>
<p>Byla to pravda a až sem slyšeli pokřik Fíglů, kteří se rozehřívali. Poněkud však pozměnili svůj tradiční pokřik. Ten teď zněl:</p>
<p>„Nae králik! Nae králka! Nae lourd! Nae šefik! Jeden baroun a na založení oboustranně odsouhlasenýho dohodnutí, kapíro?”</p>
<p>„Běžte napřed,” odpověděla Tonička. „Já ještě na někoho čekám.”</p>
<p>Jantara na okamžik zaváhala. „Nečekejte dlouho, slečno, nečekejte moc dlouho!”</p>
<p>Tonička ve svých nových úžasných šatech pomalu vykročila a přemýšlela, jestli se odváží je nosit každý den a… zezadu jí najednou někdo zakryl oči rukama.</p>
<p>Hlas za jejími zády řekl: „Kytičku pro krásnou slečnu? Nikdy nevíte, třeba vám pomůže najít vašeho milého?”</p>
<p>Prudce se obrátila. „Přestůni!”</p>
<p>Povídali si, pomalu se vzdalovali hluku a Tonička poslouchala novinky o chytrém mladíkovi, kterého Přestůň zaučoval, aby mohl převzít školu jako nový učitel, a o zkouškách, doktorech a o Veřejné nemocnici lady Sibyly, kde právě přijali jednoho nového učedníka, a tím byl právě Přestůň, a možná i proto, že by dokázal vymáčknout z jalové krávy tele, odhadli, že má talent pro chirurgii.</p>
<p>„Mám strach, že nebudu mít moc volna,” řekl. „Když je člověk učedníkem, skoro žádné volno nemívá, a zatím asi budu muset spát pod autoklávem a starat se o všechny pilky a skalpely, ale všechny kosti znám nazpaměť.”</p>
<p>„No, na koštěti to není zas tak daleko,” odpověděla mu Tonička.</p>
<p>Přestůňův výraz se změnil, mladík sáhl do kapsy a vytáhl něco zabaleného do hedvábného papíru a bez jediného slova to Toničce podal.</p>
<p>Tonička to opatrně rozbalila a věděla - byla si naprosto jistá -, že to bude zlatá zaječice. Neexistovala jediná možnost na světě, že by to zaječice nebyla. Pokoušela se najít slova, ale těch měl Přestůň vždycky dostatečnou zásobu.</p>
<p>Řekl: „Slečno Toničko, čarodějko… byla byste tak laskavá a řekla mi, jaký je zvuk lásky?”</p>
<p>Tonička se mu podívala do tváře. Hluk od místa zápasu v přetahování najednou utichl. Ptáci přestali zpívat. Kobylky v trávě přestaly třít nožičkama o sebe a zvedly hlavičky. Zem se slabě pohnula, protože i křídový obr (nejspíš) napjal uši, aby mu nic neuniklo, a ticho zaplnilo svět, až zbyl jen Přestůň, který tady byl vždycky.</p>
<p>A Tonička mu odpověděla: „Přesto.”</p><empty-line /><p><strong>MALÝ SLOVNÍČEK FÍGLOVSTINY</strong></p><empty-line /><p><strong> Mírně upravený pro čtenáře s citlivější povahou</strong></p><empty-line /><p><strong> (Dílo jest rozpracováno slečnou Bystromilou Klíšťovou)</strong></p>
<p><strong>aha</strong> - záchod</p>
<p><strong>bábrdle</strong> - stará žena</p>
<p><strong>bard</strong> - zpěvák klanu, hraje na myšdudy, je vzdělaný v hudbě, veršování, písních a vyprávěnkách</p>
<p><strong>béhovado</strong> - ovce - (podobně búhovado - kráva nebo íhovado - kůň), zvíře porostlé vlnou, které žere trávu a dělá „bé”. Není těžké ji zaměnit za jiné druhy.</p>
<p><strong>bědoš</strong> - výkřik nejvyššího smutku a zoufalství</p>
<p><strong>blábol</strong> - nesmysly, řečičky</p>
<p><strong>bosorbaba</strong> - čarodějka všeobecně, bez ohledu na věk</p>
<p><strong>bryndák</strong> - viz matlák</p>
<p><strong>být jak veverka</strong> - být nervózní, ustaraný</p>
<p><strong>bzdina</strong> - slabá osoba</p>
<p><strong>cítit něco ve své vodě</strong> - něco jako cítím to v kostech, obzvláště psychicky nadaní jedinci prý dokážou vycítit nepříjemnosti podle pohybu tekutin v těle (stará námořnická pověra).</p>
<p><strong>habouni</strong> - lidské bytosti</p>
<p><strong>jemináku, jejdamáku</strong> - všeobecné zvolání Fíglů v tísni</p>
<p><strong>kelda</strong> - matka většiny příslušníků klanu Fíglů. Fíglí děti jsou velmi malé a kelda jich má během života tisíce. Kelda je onen krk otáčející hlavou - Velkým chlapem.</p>
<p><strong>kouzlování</strong> - cokoliv, co čarodějka dělá</p>
<p><strong>kulich</strong> - velmi důležitý závazek, podpořený navíc tradicí a magií. Není to pták.</p>
<p><strong>matlák</strong> - bezcenná osoba</p>
<p><strong>óbrbosorbaba</strong> - velmi důležitá čarodějka</p>
<p><strong>odpuza</strong> - všeobecně nepříjemná osoba</p>
<p><strong>pechden</strong> - nešťastný den</p>
<p><strong>poule</strong> - oči (vypúlije, mžurkadla, nasísáky)</p>
<p><strong>skrejvky</strong> - tajemství, většinou keldina, ale i všeobecně</p>
<p><strong>slop</strong> - nápoj, pohříchu převážně alkoholický</p>
<p><strong>spářka</strong> - najdeme ji jen v opravdu velkých fíglích pahorcích v horách, kde je dost vody na to, aby umožnilo pravidelné koupání. Je to něco jako sauna. Fíglové na Křídě mají sklony spoléhat na skutečnost, že na sebe člověk může nachytat jen jistou vrstvu špíny a prachu, ale jakmile to překročí určitou mez, začne z něj špína opadávat sama od sebe.</p>
<p><strong>Speciální mazání na ovce</strong> - ke své lítosti musím říci, že se jedná pravděpodobně o whisky pálenou podomácku načerno. Nikdo neví, co by udělala s ovcemi, ale říká se, že kapka mazání udělá dobře pastýřům za chladných zimních nocí a Fíglům jakékoliv množství kdykoliv. Doma ji ale vyrobit nezkoušejte.</p>
<p><strong>sotůrek</strong> - kožený váček, který Fíglové nosí vpředu přes kilt a zakrývá to, co zřejmě Fíglové považují za vhodné zakrýt. Fíglové v něm nosí především své poklady (či snad přesněji pokrady), nedojedené jídlo, věci, které našli, a tudíž teď patří jim, zajímavý hmyz, užitečné kousky dřeva, šťastný prášek a podobně. Také tam často najdeme - protože i Fíglové občas chytí rýmu, něco, co používají jako kapesník, i když to nemusí být nezbytně mrtvé. Přehrabovat se důkladněji v sotůrku není zrovna nejlepší nápad.</p>
<p><strong>šerobylo</strong> - za šerobyla, v šerobylu, před hodně dlouhou dobou</p>
<p><strong>šňupnout si svého pepře</strong> - přijmout osud, který mi byl předurčen</p>
<p><strong>uchál</strong> - škvor</p>
<p><strong>umírat</strong> - být zoufalý, např.: Umírám touhou po šálku čaje!</p>
<p><strong>U psí nohy!</strong> - všeobecné citoslovce, které může znamenat cokoliv, od „O bohové!” až po „Tak teď mi ale vážně došla trpělivost a bude malér!”</p>
<p><strong>Velkej chlap</strong> - náčelník klanu Fíglů</p>
<p><strong>zpodělané</strong> - podivné, strašidelné. Občas může z jakéhosi důvodu znamenat i „ovál, oválné”.</p>
<p><strong>zhulený jako čibuk</strong> - sl. Klíšťová si je jistá, že to znamená „unavený”</p>
<p><strong>zpaprčenec</strong> - opravdu nepříjemná osoba</p>
<p><strong>Ztracený svět</strong> - Fíglové věří, že jsou mrtví. Dokazují to tím, že tenhle svět je tak nádherný, že museli být v minulém životě nesmírně dobří, a když zemřeli, přišli za odměnu sem. Jak se zdá, tak podle Fíglů, když Fígl zemře tady, jednoduše se vrátí nazpět do Ztraceného světa, který je podle nich velmi nudný.</p><empty-line /><p><strong>Autorova poznámka</strong></p>
<p><image xlink:href="#_18.jpg" /></p><empty-line /><p> Mým povoláním je vymýšlet si věci, a nejlepším způsobem, jak si věci vymyslet, je složit je z věcí skutečných…</p>
<p>Když jsem byl malým chlapcem, což bylo někdy těsně po Době ledové, žili jsme v domku, který by Tonička Bolavá jistě poznala: tekla tam jen studená voda, nebyla tam elektřina a koupali jsme se jednou týdně, protože k tomu účelu bylo třeba donést cínovou vanu z jejího háku za domem. Naplnit ji trvalo dlouho, protože jediné, v čem matka mohla ohřát vodu, byla konvice na čaj. Já, jako nejmladší, jsem se koupal první, pak moje matka, otec a nakonec pes, když otec usoudil, že už příliš zapáchá.</p>
<p>Ve vesnici žilo několik starých mužů, kteří se narodili ještě v období Jury, a mně připadali všichni úplně stejní. Nosili ploché čapky a manšestrové kalhoty se širokými opasky. Jeden z nich se jmenoval pan Allen, a ten by se nebyl napil vody z kohoutku, protože říkal: „Ta voda nemá chuť, ani zápach.” Pil dešťovou vodu, která stékala ze střechy jeho domku do sudu na vodu.</p>
<p>Řekl bych, že pil víc než jen dešťovou vodu, protože měl nos, který se podobal dvěma spojeným jahodám.<emphasis> (Pozn. aut.: Otec mi řekl, že se tomu říká „pijákův nos”, ale asi se mýlil, protože tenhle vzhled, jak mi nedávno vysvětlili, je následkem jistého akné dospělých (jmenuje se Rhinopyma, česky dále také růžovka, květákovitý nos a kupodivu opilecký nos, ale začínám si myslet, že to už jsou vlastně zbytečné informace).)</emphasis></p>
<p>Pan Allen sedával na staré kuchyňské židli před svým domkem, pozoroval okolní svět a my, děti, jsme zase pozorovaly jeho nos pro případ, že by vybuchl. Jednoho dne jsem s ním mluvil, a on se mě z ničeho nic zeptal: „Už jsi viděl hořet strniště, kluku?”</p>
<p>Viděl. Nebylo to nikde blízko našeho domku, ale když jsme jeli k pobřeží na prázdniny, a kouř z hořících strnišť byl někdy tak hustý, že vypadal jako mlha. Strniště bylo to, co zůstalo na polích po sklizni obilí. Říkalo se, že vypalování strnišť je dobré, protože to zbaví zem plevele, škůdců a nemocí, ale znamenalo to také, že uhoří množství zpěvného ptactva a drobných zvířat. Právě proto se od téhle praxe už dávno upustilo.</p>
<p>Jindy, když naší ulicí projížděl vůz plně naložený obilím, řekl pan Allen: „Už jsi někdy viděl zaječici, kluku?”</p>
<p>Odpověděl jsem mu: „No jasně, jak by ne.” (Jestli jste neviděli zajíce, představte si králíka kříženého s chrtem, který umí úžasně skákat.) Pan Allen řekl:</p>
<p>„Zaječice se ohně nebojí. Prohlédne si ho, a pak ho proskočí a bezpečně dopadne na druhé straně.”</p>
<p>Muselo mi být nějakých šest nebo sedm let, ale pamatuju si to, protože pan Allen nedlouho poté zemřel. Když jsem byl pak mnohem starší, objevil jsem v jednom antikvariátu knihu <emphasis>Leaping Hare</emphasis> (Skákající zajíc) od George Ewarta Evanse a Davida Thomsona a dozvěděl jsem se věci, které bych se neodvážil vymyslet.</p>
<p>Pan Evans, jenž zemřel v roce 1988, během svého dlouhého života mluvil s celou řadou lidí, kteří se živili prací na polích: nejezdili však v kabině traktoru, ale s koňmi a mohli pozorovat život kolem sebe. Mám podezření, že si některé věci, které mu vyprávěli, tak trochu vylepšili, ale všechno, co maličko upravíme, vypadá lépe, a tak jsem ani já neváhal a legendu o zaječici jsem pro vás vhodně vylepšil. Možná to není tak docela pravda, ale je to tak, jak by to být mělo.</p>
<p>Věnuji tuhle knihu panu Evansovi, úžasnému člověku, který pomohl mnohým z nás pochopit, jak nesmírné jsou hlubiny historie, nad nimiž se vznášíme. Je důležité, abychom věděli, odkud jsme přišli, protože když nevíte, odkud jste přišli, pak nevíte, kdo jste, a když nevíte, kdo jste, pak nevíte, kam jdete. A když nevíte, kam jdete, jdete patrně špatným směrem.</p><empty-line /><p><emphasis> Terry Pratchett</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis> Wiltshire</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis> 27. května 2010</emphasis></p><empty-line /><p><strong>Terry Pratchett</strong></p><empty-line /><p><strong>OBLÉKNU SI PŮLNOC</strong></p>
<p>Z anglického originálu</p>
<p>I Shall Wear Midnight,</p><empty-line /><p>vydaného nakladatelstvím</p>
<p>Random House Children’s Books</p>
<p>v Londýně v roce 2010,</p>
<p>přeložil Jan Kantůrek.</p><empty-line /><p>Redakce textu: Eliška Pospíšilová.</p><empty-line /><p>Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. s r.o.,</p><empty-line /><p>Řeznická 12, 110 00 Praha 1,</p>
<p>jako svou 547. Publikaci.</p><empty-line /><p>Sazba: SF SOFT</p>
<p>TISK: CPI Moravia Books</p>
<p>První vydání, Praha 2011.</p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACkAI8BAREA/8QAGw
AAAwEBAQEBAAAAAAAAAAAABAUGAwIHAQD/xABHEAABAwMDAgUBAggLBgcAAAABAgMEAAURB
hIhEzEHIkFRYRQycRUjJDNCgZPTF1Jic4ORobHBw+EWQ2Nyo9ElJic1N2Sz/9oACAEBAAA/
AKDV2o9Sp1eix2BSd6mgraQOffk0OD4pAglts47+ZPNEvTfE51tKU2+K2ofpJUOf7a+x3vE
5slbkeKvcMbVKGB81y9G8TpA4ejND+SsV9Zj+JrafMuMs/KxRSB4jlPKYQyPVQrd9fiE7G6
TbEBpeMdQOcmlKrf4ndXcmWxjOSOoMVp9B4mlwqMuNj23ivztv8TFo2iXHHyHBQrto8TlYT
9c3gDuHQKzXpzxKcABuacd+H6JbsPiOjb/4m0Me7uaKRC8SUxXI/wBVDVuPDpV5h91Dix+I
+/m5sAfzldfgbxITwm5Rzx6uVJaivN8e0lqW0XmR1HIqWcjuM9duraSGk+MkUgKKlRDn78G
ou+yLvL1jdGW7pKZS28UpSlwgAUO3HvhWB+G5ic+pcNUFq0vdJUNyXK1RMjstnBV1D3pTNZ
lokKRE1HcHEj9JSyM1mYN2Ztrctd+m4eJDaA4ckDua+IZu6ikKv04JV2IWeKI/B137nUU1I
7/bJzXSrZdpTSyxfZ6lNp3KCnCMj4pYgXlaik3mccezhrtLFzSnDt8mpz6dQ1+XHnlv/wB8
nAjjBWa6QxcUKCF3icUHnAdOTTaHboUlYTJv13jqPqVkinrGhYj+4x9XzlBYGB1v9a1c8MJ
BTlvU9x3e5cP/AHpbp6DPsPiai2P3GTKbMcqBdcJCv1VM6zJJ1pkc5a//AHbq7moA8Y4R94
h/uNJ4tuTcde3xlKSV9UHOOwxVUnR0RCg9IkBJHueKE1EiM1ZXLfFWX3FrC8pHAxUdHt0h1
eFIIJ7bqpY0ZuZDZt8lHTkRuW1qHCgfSu1QFZ6Zj7xnHPAH3UUGA0GWm4gWVHB8vaiH7YYk
R1fRy88jakY4bHuaTo006UIURjccZz60NN04/njG4HgEd6wNpkbklaMBPB4oddqc6gUcgD+
yuTDd3BSlng8DvxWchfTdSW1K2/A7GnELUV6YbIbk7k4/3vauLHcXrr4oNSJCUb0xSkFHb7
6l9ZJO3WpKzwWsgj/jt16FcFMDxWtwScvGKrePbvik9qubcLVOplLIC3HglPHNHgzZ7ga6i
1NlOQPRP66zMiNah0XFKlPg+YIPkH66+s3RIUp4wmlbucE5xWjmopACloYYHGMdPtX46lmo
CWwUoQR32cZo6BebipaW9qFkjhWBgUcbhO8wdWnPqAAcVii8Smxl1aQEn1T6V9dv7hUlSA0
UnsMc1m7enXmkpSwjd3O5Gc1gibEdRslwy0OTubPGawVbVPlK2Ww4z/J7j7xQL8NbLJJj9z
yojtSl/rOt7CjYgHkp9a10jELHiG0MZSIpwc0m1iwVwdbygo4S4ykj+nRVjLQseMcRXoYp/
uNA2q2/Wa5v5PlQ26CpZPCRTme8JyFQbeVIjp4W4Bgr96VI0+rqgIWrp4ypXYAfNFvxrJBi
tq3SJClg4KTgHFCIubLbqA3bW8r5y4onitZcz6xBU+AkI4CUpAArqJlCkhS+McHOBTKPISA
WwAv+UD2rGbcVJWA2d23gggGsWr6tK8KbYAR2JbHNayLw+iEJRZYI37VAoxxWbbdvuQww6t
mSvgNKPkUfj2rlti42aQXXVKQEcZzkU4h3O33JJZkABSh37A/qrC46YVI8zQGCcAI7Y96R2
OA7E8S0tlJT04pzu9alNYpfRG1sAvLe5ncPnrt4q1kqz4yRQCTiKR93BrKzMpe1jqRG47Oq
kqGcA8U6ZabSjrF0NREnJWsYyPYUhu9/XcUfSwB0oiFFOSeV/JpjHjM3GzNoSpfViDaUoTn
INYO2lZ2JLbhSR9pxQTXMqIhqOUnYSBjIczilgPTTjO9KTyQc1u862zHS8pXSSryg571k1J
W0vplCFbseZw0cl6NsDajCSN2efWtAtM+0zGlmOUtecdJVTAdkw5eWlnaOQaqLRqYT4/0Ny
SVoPAc7EUa5pxh11C4C+o2OSQof1Vqhi6W9zHVWGgc7E8mk1lkuyvE1Tju8ExTwoYqW1m2R
b9bLSRt3M5Hr+fRVZMC0+MsPgYVGP9xoK2TFRdfX5tEYvKccGMngceoreemfc3EtPqWAkna
0gYCR91ZCxLjJSccHuDRMKV+DXQ4hClFR86Ungii7mQ04lxmHuQ4gKTvUTjNBFctwFttpCd
w82G+1BtsobcltObyttvqE4wK8/u15lzFhsvEpCiUJ9BVhpfqXmB1XPzsY7VH34oxxh1GXG
0NKT6eXOKOtfUQVoksJDbydiihOCDS6XBWy4tCwoLbOOeKWMPOJuZjoAKyMkU8buD0JpISX
A45wnHHNO4F3mHIWtSkAbee5oC1PF3xPC0lakmIR5vSo/WIKY2t/UEscn+fRVvJ/+YIu4ZP
0pwfbg0HbnVMeIV8WhCCS4kEevamcO4JuNylqQClTTm0JrKXMkiYEJQpSVHtt4/roTY+iQo
qQcKHGOwqmcXDiW9hmUkuOob5weU5qcnahjwUB5PKGzhaFEbin4pJdr3HcfbusU9SMpBbeS
k84NQ77McyMhWUhfB+DTS33WVYlSW4pyh8bFew+a+2y+PyJ4KnCPN9n0PxVki8CO4lCFtlX
dQPOKbSkmXDamyykLSrarHqPQ1Gssqc1qtyISUjynFUrMFVw1ChtSvzKOQfejJcRcNZS0sl
Z7DHagdPgo8RtpUSVRSTk55qU1qtfQ1ok4wej6f8AHbq2lKJ8Yoox2iHn9RrizNsnWmplrA
CwpOxWe3FKtOT0tammw1ub1Kcxu9BzV+30l7mGkJ4HJ/1pZ0EfhN1zI6Tad6sfFRl11UtUp
wSANqzngf1UpvVygzLchK4qt45DgVg/61Jl1UdKg27lCxyM8UIXz0ykJOTX4Sn0pIUpWD71
q2+FqAR+LUP0gcU3s8z6ST1Hmyp0/ZU4eBXocFx24WWSpagUhvJx8Ur03KitalUpYCmwlSi
ceoqg0zcUzbtLlNsJG9WPN6Cnb8mHNStCgEKScZBpFEbQ34qoSl0K/IvTtUbrPKo2tVqGOW
QP27dX8uOEeKMJ8LJLkZQII4GAexpXbVpb1zfUqUClTiQrP3UikN/gvWinVI6ba3AoHHcVe
ouYjMufispcGUn3pFdpL8W1F5tP5RKOSCfsoFecXea84SXVpI7bU8UlflrVtSCrAGACaq7B
pSOq2tT5pKnXydjOOw969Hsmj7M7EQXISQpPOSKYTdC2CdHLK4SUj0KeCDXjWttHuaUuCUp
XvYdG5tVKYrq1PJcT51D1X6V6HpE3F6LJUtLYY6Ktylr/AMKVW1aDeJBAxsQokCqvTFmf/B
pfY3Bx1Ryc8AV9uKHLUpEaQSFunIPqa5tLZb8TGkq7GESnPrUvrRlSLfrValA+ZnHPb8e3V
vMmqd8VYMf7KWo6h375BNTL6n0azvj7eVIbdBVivuplb2Is3eop/jU4t0gXWNERv29Qd/cU
i1ldwiStLCyrZ+LbCR2AqElB5TalvKVgnOVVhBZXJlJShO9Wc4A9qoHlTGHEOi6BL2M9Mdk
/FeheHN4uk0SY850KCUAtqPfNEaz1rL0vcWWUx97bjeQojgn1qYuerI+sLQ5EuMdLLg5ZdA
7H2NQMIobDrKmi6rOEhPv71W6ft9wRvLjxZQ4naU8nis5qGrTcZQQSpx5CQCk8c1YWG7vRY
yI3J47j0oO63T8K6rYSpSizHTjH99MILsdXiawWnSvMIjkdvipLWTgXbtb54UFsAD+nbqrf
Sf4ZI5I4+nOP6qXMS0t61v8AHKArqODGfTisHvyeSqDJjhTEjJZKucH1FbaeQ7HVG3ADpul
HPATzSzUTLjMySEuJaKVnJPrUNJdfedIU6HB3yBxTHShKLutSEFawysYHrxXbjIYt5kN7jL
K8qSeeM1e+G7UlUxLzjZaBQfJ6gU78RbK9cbSl9lHULJ8yR3x8V5Y3CkszAYEd11hQw4Ckk
Z/wpYyhxiW7ztIUe54ppa77OamIbQneFEcE5p08wu7amjhKdicBShj296tltRmk7mWFJeSD
5AOFfI+ag4DspN4fktIKwM/PeqHTHWX4hMOPbQVRSeB6VPa0KvotYjA4W1n9u3V3KWj+FmI
nHnEU8/GDU421HGur6/IkBoNuevGRivz9xiXJRYjvBSkAlB9QaDsNyWlyVElqHUC88+vzR+
prdHlvtyFKO19oKPPGRxUKmPGVKTGZRu83J3YzVBoOGhy+yGkhIWkeVKj39xXpkmHaYtrXO
/B7RKBgJCeQfmpy23w2y/7gwFNvpCRjjn4qhvd7ZkREsNBxt9R3AK4PH94pjb5Md2yCU2y2
neglQSAOfWvC3mWZc26vtt5aQtWFE4AOfSttOR23JKQ5sUnGVJPcD3HzVBpdDi9UrfQ2VNg
K2g+wqyuMgrhqdbV0lt5UCByDU/peKuVJkv4wlfbjAV70da2kseJrLSB2iK3c1J60bxD1os
n9NrH7durKUrHi9FCQc/TnJ/UaVRY9se11fHbi2Xdjg2J9D99c3y1sPpS/D2R1tKJSlAwSP
apx1hE65EsqLb+zOR/GHpTJ+6tzLTHjSFFuQwooU3j9E+tJZNiWyoPRU7lI8+4nGBQdguZh
3xuWghtQc7Z+a9YvTofiyy24UlSEqA9Mn1qTDinpUV+Qr8ZC+wEJOPvol+bIul6YkNNkOtA
oGR+ie/FMrpdG7Na3rc1JzgE5PruFeVty1NtORQo7HXAtQFWAlWsWnBQGrihvDeE8qB9aLh
rXAVCAO1QbyVetMLndE/RPOIUhDikYWj3+RTnTy4sazNDf0+mnfuWOCT3FL7VMYneJjTzAI
H0qhn3qZ1g+hVj1o0pO5zqskK9h126r5Kx/C5GTjH5Oecd+DSqI2hXiFekOEFJcHFM7zAWk
D6ZClJ7heO1SzsFuDd2XHTt6nt803n2aPNTI6ZCXWmgtDifcelIlXqMYa0Psn6ptOCnPBqN
ZcLFxSpaQDvzjHavZj+U2gyUrHTW22D79uaCkOoahIktRzHaJ2o3pytfz8ULHeZKEZi8LOC
paju/srjWFjZttqRKaUtTWPtKOScmpDSjLa7s5vSHG15Cs+1Zu29bV7UtbiinqYQc9h7VYN
5XNYbSQ4elg8VjdrYWW21SFBAUtOEj7WM+1NXn27q4i2RNzTGRvUfb2oq2txGPESOxF27W4
ZHA5/XUNq8pEbWqUnsprI/p26vZktpXitDYS2Q4lk5Vng8GpJd3btfinPeeyppTu0irxm7s
y0unG1CQeSfKPio7Vkpp9UV1vlSVYHGM19YvbrtrVG4Z2jzhI5J+agbvMelSyvaEkHGUjGa
e23TDE2xJuUp1QdUoBJzTeNdnLK4YilLVGSArNWUYsX1mKtxYW2lOQgHv99Uqmbe3DSXW2U
tJHGQMCvNtYXqDdX3o7DzhaYThQT9kfdSq3NRIcP6hhkFa0/azziv1maM+S668vYyXPtKGd
o96cFJjX8iFIQGi3w4Tyof4Ut1It1MqM1HWHHFKG3crJB+TTSBaJUZpsCWyVlW5RLnc0VZX
UnxMQ2ClRTEIUpJzzUhqtoKha3kBYH4xpO091fj0VZSVY8aI4A7x/8DURqOEZesbytG7qNP
ZTimll1IpMRMR5koV2Vv5StXvRF1fzHay2nKVhX2azW06i6DaQhEtGSCn1rF3SEmdKCsAIH
HAxQ9pZfhvv2txRKmVEAH2p4zZvrxMaUd21gKPGdtTMS+TrFIXHb3qQDgHHb7qcTtVXe/sN
WuL/ALzCSpI5FataUXCTNgqAcdQ0FKUTyTilDCXWtPuOngpJQB60fb1Ih21CCtYUtOVChXZ
HRuaHlKIb6Z5NY9d2ZdG5LrZKFJJQMego1y7LiAuZ+x9kH0onQanZPiAJKgQHGFKHPpSvVT
bYtGs94PVS63t9sdduq6Yr/wBaogGfzHOP+U0nQ0HNd34qTlAc5JHaho0FJuT0J3CW3fM0P
+1Y3Uz7ekxXgp1jI6buM7fg04u8SWLaxNYwVNISsUfaZzs7a6/k8cYNLrswiFqBuWoYZdxu
WasNLIiyxJmNAFpSQ1uHZWO9JJunEC5OtLaQWlK3NnPOKoLDpWJbC3JCMO8nB9KynzIdu1C
81KGTMZHTA7nHevNbm2ttlbLfHVk4SP11QqtC2m2spU6SkJAI7e9T10adfu8SIMnYrDmPb2
prJSzCuL6tv5pobQewPtQQtzpjqdkozIlqAQP4qapNNxUxNcx2EICenCIV8mpfV5R+CNbAA
7uqzyf59uqiQ0lPjQwsLJKmO3t5TShu82+z64v6LmtSUvODaQnOcUPer9ZnHokyFIJUyvKk
7cHbmib5qWyzLM6zGklS1p+yUnNJrFqVhhtUCa+pbJT5FYJx8GqGz3FEW3q2suHCzhSGyeK
mNQahe1ETGaaU20wT/wAyqvPDOao6actrqem4wkqTnuQfWnEZtclLUlS8mO4EuA98VQOyWW
gne4E7zhPzXlXibdvqbqlpkbfo0eV1PB3GoyFOlOz4y5RK2m3ApSk/FehytY21mNluX1HA2
dqQnsalUXGKm2F92WkzVvBxScHPevy71CnXgLkyChkqBUcHsKaz9SWiVf4qi+oRWkYyEnk0
y01PjXHxI68F5bzIjFJUQRU1q9w/Ra2Ru7qZJ47/AI9uqHUN0bsXim3c5SFmOhnaSkZPIpk
54g6NefW49CK1qHmWqOCT99cHXuhyNv0AOfT6YVmNdaERlItwHuBHFYCZYtWSmmrVASxHYV
udUUBJWfQV6AhqFCjb0NtIwkDHFeNXOMLNqaSFR0kyCXGwDlODW1jusu3alYkI3BjhLmexS
e+K9iiJhBkuRy3se8xIP2qB1BcoNrtK3HHmm1JGGiQDg/ArwqRcHn5a2ZauqjqFRcAyTmqW
3WqF+Bn5/VQErHlRnlIFP9B2W3SGpT89pC0vkdJLmO3vTWedO6VeAnwmFRHfzTnTCik+oNC
/7XaA9IzR+6NXR1jobO5MILI/ixa5Y8RNHwXSuNEW0tXBKGMGoG93Bi46e1fLZSQh8srRkc
467dLJvi5dri+H5ljsjzgGNymHe37SskeKU1tC0p05YAFjCvyZzkftK4j+JsuK4pxrTdgCl
DacxnDx+0rlPiTISsrGmrASfeO7+8rdnxVuEbPR09YUbu+2O6P8yiD4y3sp2my2Qj2LDv7y
h3PFe4uuh1zT1hUsDAJjunH/AFK+nxXuJx/5esHHb8mc/eVsnxkvSEhKbLZEgdgGHf3lZv8
Ai7dZIw/YbE4PZUd0/wCZWCPE6WgEDTdgwTnBjOfvK2T4s3FKChOnrAEnuPpnP3laI8Ybu3
jZYrEnAwMR3B/mVy/4vXWSAH7DYnAPRUd0/wCZWY8VZwORpvT3P/1XP3lbM+MF2YSUtWCwI
Cu4EVzn/qVkfFi4E5Om9PZ9/pHP3lB3jxGn3iyyrSqz2iIzKCQ45FYWlflUFDBKyO6R6V//
2Q==
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAC0AL4BAREA/8QAGw
AAAgIDAQAAAAAAAAAAAAAAAAYEBQEDBwL/xABIEAACAQMCAwUCCQcKBgMAAAABAgMABBEFI
QYSMQcTIkFRYXEUFyMyNkJ1s9MVFjOBk7HBJCZSVWSRoaPD0SVDcoSU4URUYv/aAAgBAQAA
PwDs1FFFFFFFFFFeWdUUs7BVHUk4ArEckcqB43V1PRlOQa90UUUUUUUUVzLt6+g9n9pJ93L
XTaKKKKKKxRmjNa551t4Hmf5qDJrg/HHGGqa5q00cc7wWETcixKcAnzJ9afuyG2uouGJZ55
WaOaYmJCchQOtP2azRRRRRWKzRXMu3r6D2f2kn3ctdNrFZorFZorBooqp4jMh04RIDiRsMQ
dwAM1w65tAxbvE8MjFq7D2fPE3CFqkWPkyysPQ5pmFZoorFFZooormXb19B7P7ST7uWum0U
UUUVig0VioOq8rW4RlJLEhceRwa41dxSCde8U4Q4GPfTV2c6mtpqM1hLJhLneMHoGHlXShW
aKxnfFZooooormXb19B7P7ST7uWnLiXie24agiknheUynCqnU1SDtOsCcHS9RBHzvkTtWX7
S7MfM0jUGHr3RH8K9N2ixCMMmi6g5Pl3Zrz8ZVsqjvdHv0c/VMZr18ZFp3fN+Sb8t6COsjt
HtGtu8GlX4fOAhiO/trWe0q1THeaPfqD0+TranaJZyRMU0y97z6qGM7/rrV8Yqd2GXQ79jj
cBelaIuNZtY1C0g/It1bIZf0kowOnSk3VJSt/NCJQT3rdfLetNhevp99FdoGcxShwBvzDzr
oXxhoFDto16qH6xXp/hWB2kWpOPyVenbbEZ3ryO0u2eNymj3/ADKcBTH1rQe05lyzaBeBBu
Tg5x/dV3w3xja8S3MsNvbSxGJeYl/fimHNFabi9trVeaedIx/+mpb1ftE0PSoDJ3vfEHAVT
1pb0ztWbUdeWJ4xDbZxycuSw9c+tZ7eGD8C2LKcg6jGR+ylq348kDaxoVup8RulJGOoyKp+
N+0664a4hl0y0tIZBGqks6+Z60tSdtut9EsrVc+ZU1H+OriDl3itgfUJWxO2jWSi97bWzEb
55Kye2jWi+RbWoXHTu+prUe2jXjkCO2U+yOvads2sBcSWtu5/6KJO2PVyMJbwKfLCV4g7X9
dCsVt7bn825avuG+OOIOItYgjuYoBbjJLIuCDVDr00Y1ad0AwHJI8ya0adcvG4mjUMwBPIR
t0qSO1/XI8RNDbsEON0rb8dGqnYWVsu+Nk6Vrftm1tVKpb22QdmKVbcI9qGs61xHa6ddRW/
cyN48Jg4pr4bxDx5rzhoxBtg5xg1a6lxpplgWRWMjrtt0JpN1LjXWbqNxEfg8f8ATJxtSFq
/Et3c/JC7eeQnfB6VXx6Ve302ZgxAGcelX2l6BLc6xbWWnqZLgEFmHRB6k049t0LW/Z3psL
tzNHfxKW9SIpKYuLo/5xaG5GR348vbXKe1kD8/Lk4wORf3UjkZHXOOleAvTIz/AArLAH62f
1UEk9Me2vOOWvR2HpXlT09a2wAscZ/910rs/VoZnlKZ5YyT7sVU6tKJr2SRVUOWO366l2EW
NNu7pvEEjLbep2pEuSDM5G29aN//AHWxIy7Y3OTjanXhLTbjTdVi1N1WNFQ4eTpmmxpp7iV
ri3zEZiGecjr7hVdcy2ljG0svjfJPO7ZJPupS1PU73WLgxws625OMDzq+4d4dhtyGki7yQj
AzV62l3eo3w03R4/lXUGWVxhUHtP8ACui8OcM2fD1ryxAPcOPlZiN2P+1Jnb19B7P7ST7uW
mDjDP5Z0Qf2gfvFcv7XEH57ynGMwL+6uflSN9iPZXjJHQD20HxbdK8DY7H3VnflIIBOaPeK
9ouQT1PkBU7TrQu4LJtmum8NILHRbq4LLy93gA9Rmke/uA982GxzdCKto2aDhS5wxHMygnN
JRBkc+eTWyKDLHBBx0HrThomjQadbrqGoxg828cXmx9o9KZbSRr9Tc3wRUGO7iGwA91Rb/i
OGyhb4NyOwyAvpSfi61iUu5JHNkk0yaPpttB+kI22zTdpdnJdTKeQKgPLGvQyGn3TNOi063
5FVe9fxSMB1NTa5l29fQez+0k+7lq644UtquicnNz/CQfD6ZFc57XuQ8YuFbJ7lc49a54eU
KRnetXTfy8qA3kfTyo5ctt5V6WI4P99ZVGZsY39tTrWwYLzsuR6Uw6VZjvdkLf8AT+7FXmv
XA03hqO3WOUM7cx2xj2GkSDmuJFTBB5qa9Wt3teGbeN1w0rcyo3XHrSh3GJfQD2Vf6baQWM
S3k6K0hGYoz5n+kRU+whm1G4a5u3JGckCjXtXaNVtrCB2ZNmcHp7KXLaOe6uea6YgA5OPKm
myRI1WOCLnx6CmzQuH9QvJ4murVe6HiVR/GuiWOmRWjd6VUykY2Gyj0FTTRXM+3r6D2X2kn
3ctMHFa/zg0U7j5YDP665j2poG41us5Hya4/upCbkU45sH3UFMrj6wGwNeVjZ9ioJqdDpju
Byg5PkKtLPRGYHnQHyzjpVpBwfPclWt4GfBwSophs+AmjjD38vdooHNHGOZjVy9zo+g2Ray
sGeUbczr50pavLqeuyh5YyE6hFTYV74e4TeO5W7uU5Yw24bAJFe9a0+TVNQIluI4yTiNOcH
A9KXp4NP0+4+VuVmmjPhijGQT7TWIFnv7xjIDzE/qHsFWsjNaoI1XbcMwNajaS3NvywRF3Y
4G25o0vgy/uLgifMUfmSRnPurpXDXA6WcQeVmUFcZPzj6+6nO2t4rWFYYV5UUbCt1FFcy7e
voPZ/aSfdy0ycXwR/CtKuOfEi3KqFJ6jNcz7TIe844uNxnuBgGkB0CyjIJA60FSxBJBA9Ks
tL0p7y6jjh3dvKnSKy0zRLZRdlriU7FV2GatbA3F1CzW1jFFEp+ey9f1mts+t/k5VdrgDy5
QcDPuqx0ri7T7qHl3Vz9dxkVXcQ8QpIHj03u+cDBymc1z+bifXjO9vJcFG9FGKi3N5q08Xy
9xM2+2GwBUON52Y/KuW8iTUu1t5Gm5pIweZtzir4XEFhbgIod2G++CKh3N4ttaC6uCVB/Rx
+ch/2rfwTrN3qvGVlbSti3ZiO6TYV0bhO1i/PjXEaPPcsO7ychafugrO9BzRRXM+3r6D2f2
kn3ctX3GU0keraMipzI84yfTcUhdpUbHjqXPQ2oPSkG55I3xnY+yvMClpQqgEmnLhaAwLNI
kIaXuyF33ydtqcLbhy0soo7nWSGZV5xETnf20u8QcaPCjrZiKJCPDGKotBspeJLua4v5SqI
PCAds1BuTIdTksLCR44Ij8rL5+0VGtka9dl06+uDLGS2G6Eetabm6leWK4mXklUlHx0Yjzq
9F1BNp4AK7rk561UWQiN2zMpVF9asWuuWMMV2XoOma8Qx/C5ed1ZY0BZxnfFUWt6k2o3ZYI
EjjHKiDoBV92Yn+fWnDHRj+6uucMwmPj/iE5yDy9adaKKKxXM+3r6D2f2kn3ctNXEMsC6tp
iyKC/eeDPvFc74555uPLyPlJ+QUDypGurQtKU7o4HUmtljaRtKD6da6HoEUGkaU+rXqeM/o
EI+cfWlzW+LL6+WTmYeI4A8qVXgubyUF15ieuBTxwxYRadpM0zZLEHAYbn3UqaXNFcfCI5Z
Avfu4Y53GfOvOlaa2kXMl3dXSrEAVVY2y0nsxUbWIiI7eNBiVsu48xmtcFrOYvFzYHUCt/L
FDGQwyx/o+dFtFcanN3UQY4+t5KK3azcm2tvgMOUwMO/QtS6Tkbgk+Zpw7LAv59WRZc4zjb
ptXXuFiv5168xwSZRg+eKbqKKKK5n29fQez+0k+7lq94tVDxForM2GEoO/vpc4pVPjClRgC
r2wyw3K0t6hpgt5SeXJY7GpnC2jC8u2edGSCHxSOR1FRuKteivWMdr4IYfDEo6H20vWOmya
hcqxl5RnBGNq6FpnDtjaQc7oHLDcMMEVQcWa3+SpBaWcSZK758qSH1AswEunxEZz4Rgn9db
odRiibmh0kCQbhnYtg0RQyzyGeZz30hywI6VaQ5C8mGwPQdah6hGvMjIem+DW/h2dLe+x1D
A7e2q/XzI9w7PsM5HtqoQkDAGfbTh2WuBxzZBtslv3V17htVXizWkAwVf8A2psoooormfb1
9B7P7ST7uWrrjJuTiHRGJHJ3m4/WKXOK4pX7QJp4EyEt1yeas29q+tzxxBRHKRuzDoPWtXE
Or29naPo+leCGIfyicf8AMb091c8laS+ueWFWKodj60yWVlJbW6u0bZPpTBb6mhUxSZLRjA
yehpK4sVZtTWVfCx2bfIrQLf4QVUhTlepG1TLfSX5Q3zh/RxUwWIVlwmTjofKtRiaAqoYZ8
qrr2Is5DYBHWomngDUEQcpBO1TeKreJQpBIbG60rd2DkKce6mns3kEPGmnYySWIGBXYuHJW
bjLW0wNmGTjfypuoooormfb19B7P7ST7uWrTjKQNxRoaSjAEuy+u9K/F0lyvaDdyIzFUhUB
V/jUmK5eDR7i7dzHNyciMo6E9aUNR1Oyt0HfS8xAxyDqxqbwfbnWL5p5bVoLJRtkYMh9lPF
7HDNbBViRFAwCdguPWld/g0s8iRAK6/XPQ1Q61ZiVFPPzOp8S4qVp1ooijVhjbo3nV3CAsA
Xu8Dbp1NYvIwFR0TlbOeb+FVVw7zKQ6BCOnrVFeMxZlJJJOc+dV0DFb+NmJGX3I8qYOK1Lw
RyB8o6ghsezpSfkIpz1O1NvZnbF+OdPJBwuWB/VXWuFuduK9fZwOYyjB9lN1Zooormfb19B
7P7ST7uWrfi+NDxToU7ggrNyqPXelfi6fl7QbmNYCS0Sgt67VZ6ZaR3Gn3mm3UYX4QnPGFO
+QPKkjh/ha1nuZZ7pe/eK4KEMdlAp9llh0q1TltxnHh3AwKWdX4innmELsFDDqq5A9pqrnu
Dyc63RLdRsN6jG7lkOXDEkb9OtTYZ8xoSzpjY5GcVYQXsEQ2kPMR1I6V4n1NZF5WKkH52PX
1FVcspkkDNkDcBjvVTc84lcrkgdc1BRBHcqzbAMMU28RRRtolmwUA8m+9JDW+STjI86cOzC
IfnrZK5JHIxArqvDMSJxJrbKcsZRnNNNZooormfb19B7P7ST7uWrrjRHbXNDdQeVZwSw8tx
SpxnKq8ezFZMAQjIAzuBUewuJ5bpZrd2R4vGXO5A9KkMi2uqXGoWgUR3Chpom2Ib2VBuuIY
nbu5JArqMcsg8vKqaeY3DF3kwDkcy1FEPVAxViMAnzojVoHxI3Mc7Z6VJNzLyBBynJ3FeGa
6yCwVAuQRijkLQl84Hl5V5hnWNMM/PIvkPKoM1+slwyRrjm6n0rSSpTJA8LDI8xTTrcbfkO
2eTmwV8IPmPWlIBOqjfpg0zdng7jjmxOD4+Yf4V1bh+Q/nPraHH6QHpuNqZcb5rNFFFcz7e
voPZ/aSfdy1fcRh73WdOicckTsOUZ3bcf3UocWWj3faNNHEoVEgXJ9Nqlad3NhZyylVMUXX
1kb0qLdyMluX5D3lw3Mw9B6VBGlQXyxtOCsykqhAyD54NUVzHNbTNGY8Eb+ytcFld3SlEyC
7bkVo4i0660GeBRO0nMuTzfVPpVSkt1MwcOcA+6rCE3D86sXbcbipKabdyRArIzYGeX0FTY
9GduWUxgk7NjyrJ0WIzBfDkjAz++o0lsgJjAyQcFgKZ9RQnhy2Z3DEDlwRjI8qR5rd1Z+Vh
nOdquuz5JTx7pgc82Cxz+quucPxKeI9blBP6UKQT7KZazRijFeW58jlxjzBrmvb19B7P7ST
7uWr/iqQxcQ6OSfCZgOntpP4uZn48u4oMrK0a5Yn2VXXV3IeSwhHgHzm6Zb1rRe3nezBHbP
dYUAHFS7W8jmnjjQMoiUtjPU1E1SQvcZjTBK+e+a2aLG0t0I8Yx03rTx6gkNtbqHygyxI6m
luwtSLjDMML4sHypjsraNXjaQjlJyARVulryEiMkEAH371KEXdMUdAvMPLaq2+t1TJjmHed
R6iqbvwJJCyYcezzq90WQX+mta3SGRS2cg4I9opY1LT5LS9kjUho2Jww61Z8CAxcf6d4Rgq
wJHurqXDRxxDri7EmYHmB36UzZozvivVFFcy7evoPZ/aSfdy1dcYysnEOhp9Vph/fmlHji5
htePZWeVIQYl5nbzOOlVlve6cVlcXsZPllulRo/gXeZe8h8RPjyNqkQxWqW8kkV/DzZxkOB
mtQvLFFaSS+ikHQjm6VacKS2lzqLiKRJMHbAyT7Kr+OhMdfMSyeGM7D099VWm6XLMSXI8TY
yOtMkVhGO6UqQU3IPnVrbgrLKjpgsoAzvmh7d3uJIpesnQg7VUXto/OzM6sQMHH+BqGkKNt
KQQV223zW7QuWz1REkGYXJXGd9/OtGti1ivpRJcKmDlV9laeCCs3H2nG3bnXDc2D02rq2gR
KnEOreLxc+49RTJjAxWfOs0ViuZ9vX0Hs/tJPu5al9o18bLWdFlWJ5THJzsqAlsZqPqmt8F
axdfCdR0m7edhgs0J8vKonecB90e64fupVbqRH0rQl3wHGOVeHLxgR9ZDtQ8vZ88Lc2j3qY
3KhTUBpOzYfM0a+Yqckch3q10rW+EdIWS507RL1GTcZXOTSfqGsz32pT3s2nzr3r8wHJtjy
r0NT+DKki21wozvhPKrJdfheQSiC5fK+cZqfFxDYGTmeC5Qr58mzVIn4rsSsTQW9yJAcZMX
zh55qtvNaQl2itZ1BO/yZxioiXscpgBtZlC5LNy7it0ssM0pa0srmTlPXl8VXbtwbc2kD6z
Z3DXRHiKg1N0q54F0a9jvbPTrmGWPPLIUJxnzpg4S1C31LUNUu4OYLLJzLzLg8vrTQDms1m
sUVzPt6+g9n9pJ93LSS3bpxK5BfTNGYjoTBIf9SvB7buICADpGiEA5H8nk6/tKyvbhxEmeX
SdEXPXFvJv/AJlA7cOIgcjSdE/8eT8SvJ7bNfYknRtDJP8AZpPxKPjs1/b/AINoW39mk/Er
18eHEW//AAnRN+v8nk3/AMysN238QN87SNDPvtpPxKwe2zXyMHRtDwPL4NJ+JWR23cQL00f
Qx/20n4leX7a9ekKl9H0Mlen8nk2/zKyO23X16aPoY/7aT8SvXx4cQ/1Ron/jyfiVg9t3ED
LynR9DI9Pg0n4lCdt/EMTc0ekaIjeot5B/qVg9tmvsSW0bQiT620n4lHx2a8Rj8jaHg+Xwa
T8SvcXbjxHBnutK0WPPXlt5B/qVs+Pnin/6GkfsZfxKB288Uj/4GkfsZfxKPj64q/q/SP2M
v4lHx9cVf1fpH7GX8Sj4+uKf6v0j9jL+JVFxd2ma1xnpUWnaja2MUUU4nDW8bq3MFZceJjt
hjX//2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAKTAYsDASIAAhEBAxEB/8QAHAAAAAcBAQAAAAAAAAAAAAAAAAIDBAUGBwEI/8QAUhAA
AQMCBAMFBAUHBwoFBAMAAQACAwQRBQYSITFBUQcTImFxFDKBsSNCkaHBFTNSYnOy0RYkJmN
ydOEXJTQ1NkNTZIKSJ0WTovBEVIPxN1XC/8QAGgEAAgMBAQAAAAAAAAAAAAAAAwQAAQIFBv
/EACsRAAMAAgICAQUAAgMBAAMAAAABAgMREiEEMUETIjIzUWFxBSOBFJGhsf/aAAwDAQACE
QMRAD8AyA8AikozuARCVCHCgghcqyAQQJugoQCKurihAIIIKEAgggoQCCCChY6w7DazFqxl
FQwOnqJL6WN4lTJ7P82D/wAjqfhb+KWyDidPguMz4rUuaBS0z3Rtcba322aFIU3aTmbEcbp
xJXmKKSZoMUTQGgX4INVe3r0FmJetv2RQ7P8ANp/8kqfu/ijs7Os3PO2Czj1LR+K2jtAxGq
wzJVbV0czoZ2hgbI07i7gsvyh2hYvS43EMUxR76N1xIZjcAW4/ahzlyVPJI19OU9NldosnY
9iT52UdAZnU8hjkDXtuHDjzTr/J1mwe9hMjB1e9oHzT/s+r5T2hU8glcRPM/VvsQbq8dtU0
kWX8P7t7mXqTfSbfVK1WSlakrhPHkUGLsszbM3U2hjt5ztVfxjBa7AMSdh+IRBlQwBxa12r
Y8OCd4LmfFsHropqevlaGuBLS8kEeYSmcsaix/NNViVO4mKTSGEix2aB81tO+WmZpRraHEH
Z1mqqiZNBhZkjkF2ubI0i32pw3svzQXhkkFNC8/VkqWg/YtC7F6mSbLtXG95cI5xpueFws9
7SqiZnaBiWmV40vbazuHhCHOS6tz/DVRM9nK/svzbQQumdhwnY0XPcSB5+ziqm5jmPLHNLX
A2II3BW6dkOYqvF8HqaOskdK6kcND3G50nl9yzvtUjpI8+VnsoaLtYZQ3gH23/BajJTpzRV
wp7QzoOzzM2J0kVXR0LZoZQC1zZm7eu+yd/5LszMcGzto6dx4Nlqmgq4dh9RI6PE4HOJaND
gCee6rvbDK8Z7cGvcA2mjtY8OKpXbtyXUSlsaVXZNm2nh71lJDUNte0MwcSq3R4HX1uLfkt
kQiqgSCyd3d6SORJ4LVuxrMNZWGqwmpldLHEwSRlxuW72I9FX+2X2aLOMLqctbOaYGbT1ub
X87KTkrk4ZKiVp/BGDsnzgTth8duvfNsq5jWDVmBV5oq7uhMBdzY5A/T5G3AraeyzOQxnDh
hNZJerpm/Rlx3ewfiFQu1TKcuB5gkxKFpdRV7y8O/QeeLT8wpGSnfGirxqVtFewHKWK5la8
4a2F7mG2h8oa4+gPFKY9kvGMtUzZ8UbBFrdZrBM1zz52HJWLsxp4sMdXZrxBxZRYdGWs/Xk
I4D/wCc1UMwY5VZixmoxOrcS+V3hbfZjeTQtp06a+DNJJIjV0LiCKYBzXVxBQgEF3mgeKhR
woIFcUIdQQQUIBBBBQgEEEFCwLi6uFQoXPAIpRncAik7qiBSgggrIBcXVxQh3a3mirq4oQC
CCAUIBBBBQgEEEFCzqeYSf87Un7VvzTNPcIaX4vSNHEzNA+1Zr0zeP80bt2m//wAe1vpH+8
F5+uvQPaYP/D6vHQM/eC8/c0t4v4G835Fn7Oj/AE5w79p+BWsdpdBgtfg1M3GsTfQRsmvG9
jNWp1uFvRZP2dAnPGHW/wCJ+BWgdte+XsPPSqP7pWcneZIIv1FI/IORhcuzVUkDk2l3VRnE
QnkEBcYg46C7iRyuieakK/BqjDaChqqkhhrmufHGfeDQbAn1TSWvbF3p+kax2JH/ADJX/tm
/JRubezyvzDnSunosSoA6UhxhfIe8aAANxZSPYncYNiB5d835Kq5txmpwHtVrK+ncWujkYb
dRpG3olFy+rXEZpS0uX+CcrJpeyLL7aKliNViOI3c6rLbRRkbWA5kLK6iomrKmSpqJHSyyu
LnvcblxPNeicQosN7QcngNI0zs1xP4mKQf47FefMUw2qwjEZqCsjMc8LtLh18x5FEwUq3v2
Cyy0zTuw/wDPYp/YZ8ynOfsjT5lziJaXFaGKaSFjRTyvIk252TXsQB77FDy0MH3lRvafiFR
hfaPHWU7yySOCJzXDyusd/WegjU8VyJZ1FN2QYA+sZF7fiFe7u+/AtFBbcDqVlVfiFVildL
W1szpp5nanvdzK9EUNTh3aBk4tnaHMqGaJWc43jmPjuFgWYsBrMt4zNhtY06mG7H22kbycF
vBSbe/YPLLX+hPB8WqcGxOGupZCySJwcCF6FgkwztCyeWytBjqGaXtHGKQcx6Hdeawt17Gb
/wAk5jv/AKQfkFPIWkqXs1ie05Znmeq+LD2wZPw5xFHhh+mfaxnm5uPoqYrBnz/bnGP7y5V
9HhfagFPbAgEEFsoC6uIKEOoLiChQCuLq4oWdQQQUIBcQQUKOoIIKEOILq4qILn3QikI5Fw
AjSUlRGdMlPK09HMIULED1XbjonlPg+J1hAp8PqZb/AKMRUi3I+Z3t1DB6ix62B+ap1K9sv
i38EChxT2vwbEsLNq6hnp78C9lh9qZK00/RWtHFxLikqTGJBTSljuDgw2KPFhdfObRUVQ8/
qxEqbRNMaoBTUOTsx1DdUWDVTh5st80jW5axvDYzJWYXUwsHFxjJA+IVc59bL4v+EWguri0
ZAEEE9OD4m1rXOw6qDXC7T3TrEfYq2i9DNWDKuI4DhNWyuxSmqameF4dEyNwDBbr13UXPg+
J0tJ7XUUFRDBcN7ySMtFz6pmstKlo1LcvejWMU7VsDxnDZ8OrcKqXQTt0us8A+oWY4g6idW
yHDmTMpvqNmILh6kI1FhOI4hG+Siop6hkZs4xMLtJShwPFmnxYZVj/8Lv4LEREdI1VO/aJv
JmYMGy1U/lCqo56mtbcRlrgGMBHTqrHj3aTl/MlJHSYngtTJFG/W0Nm0m/DkqAMGxQ/+W1f
/AKLv4IfkTFidsMq//Rd/BU8cOuT9mlkpLWi4YbmXINBKJW5Ymc9u4Msmv7ioLOWZYs04+K
2OF9PTMjbFHGbXDRx4JjFljHpzaPB6xxP9SUxqqWooql9LUxGKaI6XsdxaeiuYnltPszVNr
WjRsA7S8FyzhgoMOwafRfU9z5QS49eCrmdczYVmirFfTYbLS1jrCV5ku1wA6dfNVdS2EZWx
vHd8Ow6aZn/EtpZ9pU+nEPkW7qlrRYMj9oj8qU09LUQPqoHnUxgdbS7qhm/O2D5si1y4I+G
ta3THUNl3A8xbcIh7Js2Bmr2anJ/R78XUbU5BzTSE97g05A4uZZw+0FYSxOuSfZp1bWmiw5
Y7RMIyphxpqDBZXSSWM0r5t3uA9Nh5KNzrnLDM2hk/5JfT1zAGtn724034EW3VXo6CrxGrb
SUcD55330xsFybKQflHMURs/Ba0f/iJW+ETW/ky7qlrRKZJzzNlGebVC6oglbYxarb8ipHN
XaHheaqLuqzL476MHuZhNZzCfhuPJVuPJuZZQSzBKywF94yPmoYtLXFpFiDYhThDrkvZHkr
WmKUroGVMbqljnxBwL2tNi4dL8lpGEdq9BgOHsoMMy/3MDDcAzXJPUlUqlylmCuo2VlLhNR
PTyC7JGNuCjDJ+ZHOsMErb/sipaivyZUup9IcZszDheYqp9bT4QaSsmfqllExIdt+iq4pHF
MBxTBO6/KdDLSmYEsEg963FO6bJeZKyjiq6bB6iWCVupj2AHUFtOZXsy9t+iDQU7/InM5On
8h1l/wBmncHZvm6o4YPIz9o5rfxU5z/SuL/hV0FdW9kubXNv7LTjyM4VYxfCKzBMSlw6uY1
tRFbU1rtQ3F+Kiua9Mjlr2MkFYm9n+anwxzR4PNJHI0Oa5hBuDuOaKchZrB/1FV/9oU5z/S
cX/CvFBWH+QOaz/wCRVX/aP4royBmx3DAqr7B/FTnP9Jxf8K4grJU9n+ZqLD5q+rw11PBA3
W9z3tvb0ulGdnGa5qeKohwp0kcrA9pa9u4IuOanOf6Ti/4VhBWQ9nebgbfkOo+7+KH+TzN3
/wDR1H3fxU5z/ScX/CtoKyjs5zcf/JJ/iW/xXavs7zNQYdPX1lC2CCnYXvL5W3t6Aqc5/pO
L/hWVxBBaMj2KTuZY5bX0OBt1W1ZGzOzNMUrKikiZNABwFwR8ViJ9wLR+x02r64f1Y+aV8m
U43/Bvxn93EuedswyZVwdlXS00cj5JRGA7YDY7qtZe7VG1lYymxSmZCHmwkZwHqE97X/8AZ
iD+8t+RWNtcWvDgdwhYMM3j2/Zu8ri9fB6XrKOlxKkdBURMnhlbYtcLghYDm7AP5O5gnom3
MPvwk82nl8OC2bI2IOxHKtJK913sboJ9FR+2OBra/DpxxdG5p+BCx41Ocjg15Erjse9meZv
btOCTwR6YYyYnAb7dVescrG4PglXXsia408ReG8L2WPdmLyzOMI/SY4fctVzv/sdif7Aqs0
pZkv6amt4+RQ6PterWVTfaaCEwuIuGkgj4rUMOxCkxnDY6umcJIZm8COHUFeZ38fgtW7HsT
fJBWYe9xIZaRg6cj+CJ5GGZnlJjBld/ayI7UspU+EVEWLUEQigqHFssbRs1/G46XWe25rdO
1VjHZJnLuLZmFvrdYXZH8a3WPsXzypvo6w2INr2W49m2aKnMFBLTVMTQaNrWte0WuOFj9iw
4LW+zyaLL+VYayYAOxGtbE2/Th/FZ8pJx/kJ429tFk7SKP2zI9eALmENlHwKwHmvTuJUra7
DamkcLiaJzPtC8zTROgmfC8WdG4tI8wbLHh1uWieROmma/2NsDMDrpCbapgL/BWiszxlugn
ME2KRGRps4Mu632LMaLE5sF7KJTTOMctdVmIPBsQ22/3KjN94HzVfQWSqps28vDU6+D1FT1
EVVTR1EJ1RytDmG3EFV3Gs/4HgGJPw+tfKJ2AEhjLjfdSOWX6stYcb//AE7PksX7TSXZ7rv
JrB/7Ql8ONXblhMtcFs2jAs0YTmGNzsOqdbmbuY4Wc0ei8+ZhnNVmPEZ+OupkN/iVYey+od
BmoDXpY6GS+9hwUPgmEvzBmqKhF7TzkvPRt7lN4oWKqAZPvU6+S2dnXZ6zF2NxjF4yaQO+h
gO3e25ny+amM19p7MDrHYRgFLC72fwPkI8DT+i0Dorlj1XHl7KdXPTtEbaWmIiA4A2sF5we
9z3Oe513ONyTzKxiX16dV6Jb+kkpNMwftjrhUNZitLFJETYujGlwWiYri9PNk6txOklD4nU
j3McPRebVoeXMVkf2W5gpXuJELRovyDtj8leXBKac/wBNRkdS0/ZSsGxerwPEI6+jeGTx8H
EX9V6HynjbswZdpsQeAJHgtkDeGoLzWOK3PskkLsnlp+rO632BX5crjyKwNtNCvaZmyry3h
UEeHlramrcW63C+hoG5A67rB3OL3lxNy43JWpdtjiajCm8tMh+8LLETxpSxpgcrfLRqnZTm
2skrY8AqS11PoPc7WLCN1q9TUMpaWWokPgiYXu9ALrAOzRxbnigtzJH3FbbmdxblfFCDuKW
T90pTyJSyaXyMzTcJswHNOa8QzViHtFY5oiiJEETRYMafmr12UZrxCpxIYLVTd5TiI900j3
Lb7LKeSuXZW4tzvS+bXD7inMsT9NrXoDhp89P5Nux+slw/L9fWQECWCB72E7gEDZYxT9rmZ
4nh0ssEreYMQWu5w/2Qxb+6v+S80Dgl/Gial7RrJdS1o3/JfaHS5od7JPEKastcNB8L/TzW
U59k9p7QcSPScM+wAJjlDEIsLzNRVk8vdQxSh0jug5o2IVEeLZ1nqIHa4qms1Mda1wXbI0Y
1Ftr1ojrmp/2b7LjOHZdy/Sz4lVMgjbCxo1cXGw2A5qOwbtGwLHMWjw2iM7pZL6S5lhsFlX
ahiklbm11HrvBQRtijbfYG1yUj2Zu055ofNxH3FB+gvp8n7LWTd8T0BW1TKKhmq3glkMbnu
t0Aus8j7a8He8B+H1TWk7m4Nlcs1uLcq4mR/wDbP+S8wqsGKbT2VduDfc843S4n2az1tDLr
hqnMY08Du4XBU5NjmGZZy7Rz4nVNgYIWNaOLnHSNgOayOgrGSdmkGHmdneyYoy0Rd4tPW3R
Ne1LFH1ubHUgk1Q0MTImAHYGwJK0sW3x/2auuM7NTwXtMwTHsXiw2jjqDJKSGuewAbfFWur
qG0tJNUOF2xRl5HWwuvPPZo/RnrD/N5H3Fb1j7rZexEj/7aT90oeWFFpItPc8ihRdt2GPlD
X4XUNaTu7WDZSeesfpMT7MKuvoZNUVSGxjkQS4XBWCBXMYjEOyaWhdUM751c0tiLvFptxt0
TFYZlpr+glfKXspi4V1cTQsOne6FovZAQ3EK6/8Awxx9VnJ90LR+x3fEa++/0Q+aX8n9TGf
G/Mm+1wh2V4bH/wCpb8isbIWz9rjQMpxm2/tTPkVjdPDNU1EcEDHPlkcGtaBcklY8R/8AUT
yFvIbX2YamZRj1cDI6yqvbBVNkxSgpgbmOJzneVzt8loWDUUGWsrwQ1L2sbTQ6pnngDxKw3
M+Nux/H6nELWje7TE3owbBB8dc8zteg/kPUKSW7NTbOVN/Zd8lq+dSDk7E/2BWT9mu+dKUH
fZ3yK1zNdI+qytiMFPCZJnwODGNG5Pkq8h6zL/wvEt4f/wAnnh/vLRexxjjitdIPdbCAfUl
U9mV8elmETcIq9Z23iI+9aNhXsvZllZ82IubJiVX4hA07k8h6DmUxnpOOM9tgPHXGuT9IR7
YMZYKWlwaN4L3u76UDkBw+9ZQneKYnVYxiM1fWP1zTOueg6AeQTWyLix/ThSCyXzrYaNhke
1jRcuNgtDzzL+RsOy5hEZ0up4++eB+l/wDLqr5Mw38qZqoaci7RIHv9BupDtHrvbc51Qabs
pg2FvlYb/eVmvuyqf4Fh8MfL+s23DKttbhlLVA372JrvjZYTnzDvybnCviAsyR/es9Hb/O6
1Ts4r/bcpQtJu+BxjPpxHzVU7YMO01lBiLW7SNMTz5jcJPx3wzORjyJ3G0Z26rqZKZlK+Z5
gjOpkZPhB62SYG49V0N3RwOa6Qj232ehsqm+VsN/u7VjvaUD/Lmu9GfuhbBlM/0Uw3+7tWR
9pDf6bVu3FrP3Qud437WO+T+JU2OfHfQ5zb7GxstB7H6IS47VVjhfuYbN9SVQdK1HsdaBHi
LuBuwfNNeS9Y2A8dbssHalKY8jVIH15GNP2rB7Lde1FhkyTPbfTLGfvWGlqx4n6yZ/yCWT2
nxWspcOqcPhl009Vbvm2963BNdJQDU00n7AJtejgC2vsi/wBlZR/zB+QWLgLaOyTbLEw/5g
/IJby/1jHj+2QfbUCanCj+pJ8wsv0r0JmyLK0ns5zIIbgO7nvCb+drKrGHssD+EXwL7IeHN
xhLTLvDVVtFM7Ods74f/aPyK27M2+WMTH/KyfulVvAG5BZikBwdtOKy/wBFbVqv8VY8x75a
xIf8rJ+6UDNfPInrQWYcxpnmiyuHZhtnaj/6vkVUbbK2dmm2dqL/AKvkV0cv62K4fzRs+bt
8o4qP+Vf8l5p5BepK6lhr6GakqReGZhZIL22PHdUCo7M8ltef85SQ/q+0t/FI+PmmE0w2XH
VPoxuyDXOY4OaSCOBC1qqyHkjDcOqKx9e+oMMbnhhqm+IgbDZZMdySBYdOiejIr9C1Q4fYH
Oc95c9xc48STclWjs4Ns8Yef1z8iqsrR2dm2dsO/afgry/gzWL80bhms/0VxP8Auz/kvMl9
l6azSb5XxL+7v+S8ypbw/wAWbz+0Ga9zSCCQRwK4SXEucSSeJK4gnBctHZybZ4w39p+C3rM
P+zuI/wB1k/dKwPs7Ns74b+1W94//ALPYh/dpP3Suf5P7EOY/1nl5BBcXQEwIHiggoUOne6
LLR+xv/WVf+yHzWcH3AtH7G/8AWVf+yHzS/k/qYz435lj7VDE3LUDpheMVkZcOo3UJhmZOz
3Av57Q0b21VtvAXOHkCTspjtcbfJ7T0qWfisSKB4+NXi7YTLk4X6Lbm/P1bma9LE00tADcR
A7v83H8FUkL7IBOzChakVqnT2y2dmv8AtpSejvkVs+O17sJwSrxBjA91PEXhp4Gyxjs1/wB
taP8A6vkVruch/Q/Ff7s5c7yVvMk/8D+F6xb/ANkdkrN38qIJ++ibDPEQdDTsWlRnatgft+
AsxKJt5qE3dbmw8fsO6oORcaOC5lp5HOtDKe7kHkVu1TTRVlLLTytD4pWFrh1BCxkn6GVUv
RuX9XF2eYrI5bZ1rg+YUhjuES4JjNTh0oN4XkNP6TeR+xMQNl1U01tHN1p6ND7JKAe112KS
bNgj0Bx5X3P3BSFXjfZ5VVUk89CJJXuJe/uj4jzPFL4DD+Qeyuqqz4ZJ4nyX/tbBZVZJTH1
bqt/4Har6czOtm35SxvLdVJLQ4DD3Fhrc3RpBRO0jD/b8ozvDbvpnNlb8Nj9xWd9ntZ7Hmy
mubNmvGfiFs9fStraCopXC7Zo3MPxCWyr6WVNBpf1MZ5xDd11ws0jonE1O6mnkhePFG4tPw
KbE+An9Jy6pzWb1kmpZU5Qw58Zvpi0u8iNiFmPaK2+c6vzaz91WHsmxi8VXhMjt2nvoh5cD
+Cg+0JurN9Uf1GfJI4p456Q3krliTKiY1pPZFIGy4jD1a1w+0rPdFlb+zWrbSZn7lxs2oic
weo3CP5C3jZjB1ZomdKM1+UcRgaLu7ovHq3f8FgOnyXpZ7WyRuY7drwQR1CwPMeCyYLjdRR
uHgDtUZ6sPApfw76cm/In0yE0oaUqWIaNl0BTQkG7rY+yU2y3UD/mD8gsiEa1zsoFsv1I6T
/gEr5X6xnx19zIvtiF34WfKT8FmJC1Htebf8mH+3+CzIsWvG/UgeZfeyfyBtnTDz/WfgVte
YN8vYgP+Wk/dKxXIoIzjhx/rPwW1Y5vgNeP+Xf8AulLeT+1DGJf9Z5t07K1dm/hzpQnzd8i
qzp2Vn7O7jOlCf1j8incv62LYfzRsmZ3EZXxMtJBFM+xHovOOp7hcvN+pK9G5m3yxiY/5Z/
yXnK2yW8P8WE8jaaCkkjckriPZO6jCKymw2nxGWINp6kubE6+5I47J7aQt2xhZWXs92zth3
7T8FW7bqzdnw/prh9v+J+Cxl/Bm8X7EbbmffLOI/wB3f8l5muvTuPgOy/XtPA07/wB0rzGl
fD9MJ5HtHEEEE8LFk7Pts64b+1W+Y6f8w4gP+Wk/dKwTs9F87Yd+0v8Act7xz/UNd500n7p
XN8r9iHcX6zy8gu2QXREgLh4rq4VChy73QtK7Goya/EHjgImj71ncEInmjhvbWdIPRbjk/B
cJyfh8kT8Vp5p5yHSSF7WjyAF0r5VJRx+WNePL5cht2sxa8lSOAvonjd99lhh4r0bjTsEzB
hFRhk+I04jnba7ZW3aeRCwvNOAx5dxf2GKtZWN7sPEjB15LHiV9vF+yeRL3yIZdC4jC1tju
nRYt3ZhEX5zpiPqseT9i17NTNeVcTGkH+bP2PPZVHs+wPCMApWYvU4pA6qqYRZjnhvdA8R6
q4TY1gVXBJTPxOlc2VpY4d6NwRZcnPXLLyXwdPHLWPizzoHlr2vGxG+y3/JOMDGcs00xdql
iHdyeo/wAFjea8EpMDxf2WirW1cLmB7Xix03J22Vm7K8djoa+egqZmxwzN1BzzYBw/wTXkT
9THyQHx25pwyY7V8vGoo4sbgbd8Hgnt+jyPwKzGgpH1tdBSxi7pZAwW8yt9qscy/UQSU1Ri
VI+ORpa9pkBBBVUwLLOV8Dxf8qtxyGdkZJhY57bMP4oWHM4x8Wu/g3eHdqh32hsbh+Q20ce
zdUcXwH/6WP6d1t+Py5dzPhrsPlxinZ4g5r2yC7SPVY5X0sdJiFRTxSiZkUha2QfWA5oniv
7dP2Y8hPls5h07qTEKeoabGORrh8CvQ0Mglhjkb7r2hw+IXnRoN9ltOXsz4WMt0LqzEIIpR
EGua9+9xtwWPMhvTQTx39rRmuf6A4dmasAFmzkSt/6uP4qrnwxm/PgFoHajiWF4kKCShqIp
5Wlwe6M3Ibyus+k3AKawtvGtiuVatolcsYu7BMcpa+50xutIBzYdirJnsNlzNJMw6mSxMe0
jmLKjMO+60TCGYJmHLlN7fiDaavo2OhsXC72j3dj5LOTU0r/8Lx7pOSod3tdL0M8lBWw1kR
s+B4ePgu6LOI5ItiER9rRcvi9m6UFZFiNBDVwODo5mBwUTmPKtNmGk0Su7udn5qYC5b5HqF
R8oZudgMhpKsOfQPdcW3MR6jyWmUmK0FfEJaWrilaRyeFybi8VbQ/8AbcmT1XZ1mCCbRHAy
Zt9nseLfepjBcgxYW04pmKWNsMHj7kG426n8FesQx3DMMiMlVWRNtwaHXcfgFmWas2TY/II
Ig6KiYbhl93nqf4JmLy5evS/oCojH2Vuv7mWvnkpmlsDpHGNp4gE7LUey+N0eXJXEW7yodb
4ALOcKp6SfFYIa6XuaZ77SPvbSFqNDmPK2EUUdHTV8bYoxYAXN/Na8ltzwSKwT7pkH2sRud
Bhz7XAc8X+AWZ6LcVsOM4tlPMVEKWqxJgAdqY4XaWn7FlVRExlRI2M6mBxDT1F9it+M3w4t
egeedVsl8hwl+cKEge64uPwBWyYlGZ8Nqom8XwvA+wrOskz5bwimZiVZWhleQ5pY7fQL8h5
q2jPOXCbflFvxY7+CW8jlWTaXoZxzqNMw10elxadiNirP2cwF+caUgX0Nc4/Yls5U2AOqGV
eCVAkdO9xljafC30HJTuTqzKuAUcdZLW2r5o7SBwJ0eQ2TeTJvF0vYvixtZO/gvWYW68v4g
0c6Z/7pXnbRstxmz1liaJ8MtbqY9pa4FjtwVDQns31XaymB/XDktgt4k9ywmXFza0zNcGwO
uxyuZSUURe5x8T7eFg6kqy9pEMeHOwnBYTeOjprnzJPH7lo1Fj2VqODu6OtooYx9VhDVlGf
MUgxfNM9RSyiWBrWsY8cDYfxR8eSsmTtaSBXCxxr+lYLVbezSnM2c6ZwBIia55PTZVZrdTw
CbXPFatl3FMj5YjMlNW3qJWASPcC4+YG2yLnpqNJezGCd1y/hfMXaZsIrIxuXQPA/7SvMTh
Y2PJb07tJyxYg1jzf8AqysyzjHlJ8XtWAzP9pllu+PfSAeNgfNL+LyhtNewnkTtbTKiuLpX
WjU8AmwJ4p8TLb2Y0zqjOtKQNog55PSwW4Yo10uE1cbdy6B4A/6Ss+y1jWQ8rwd5SVLvaZW
ASvc0uPmB03U0e1DK5On2qT/0iuZm53fJJnRxpTHFswgtLSQeINlzkrlnY5Onh9rwF7xVyz
XkYLhobvc2PDdU1dGK5Lejn1PF6OILq4tGByXEAEGxRXSPPF7j6lB3AIpUL2wa3jg4/auEk
m5Nz5riHFQm2dXQhugFCBtTjxcT8UAT1KAC7ZQ1tnQSTvulWgjgisCVa1UWgNBRwCuhiOGq
jRwBHa2+6O2Pbgj6VCBNICM1qMGXRy3QwvPIKmaSI2d+uYgcB4Qk5iALDkuxDU4XPHdEmaA
djcKwb7Cg9E+oJQypaDwft8UwCUYSNwbEcFbKT0ywOIRBxRGSCVjXA8RdGDyL80MYARb0RB
cElpLfMbLt7mx4IW3UL7XaCi5O9yepRguhvVdseKhRwix4LjtLdyQOl0YphibrvijafMq0Z
rpD5t+CK5vAotLMJ4AfrDY+qWIBG/JWQSshsUa1zZcII2UIELLbohGyVNzYItrclZliLgky
1OdOyTe3ayhQ2ckyN0u5u9kQtN1ZQgRuiuSrmlEIUMiRRCEqQk3KyCZXEYjyRSFDIFwoIKy
AXF1cUIdXF1cPFUULu4BFKMeARSoQ4gEF0BWWBGAQARgFRYAEcBBoR7KjR1jUu1tgixt2Sr
G7qjSAG3SoYu22sjgWCovQA3bijafCutaUYjayhpIIAk655jpHdXeEI8s8UHvu36DikRS12
LyMZFA7T9XZUR+tfJHNkaw8z5Ir3uedm2urPSZVDJAKolxHvBp4Kao8GoomOe+FgDBwA3KH
WaUws+LkpbM+bDK61o3n4JZtLU2uInn4LQWtdDJE1uEF7JQSHxm5YOp5ISUYe4OawDVyKpZ
+9NGn4j4tp70UeGaWnh0SwO2JOrolmVsLxuS31Cs9ZhrHU0lwDcEWWfuaWPIO1iirVC7bkn
muDt2OBHkjtF/VQceoG4cQfVO4qqWP3jrH3qNFq0SQ3C6djxRYJ2zRagLdQUY3vwG6y2GST
+QC5UTWP1VrujTZSxdp35BQbn6pdXU3WpA5OkOaKTuqksPB/wA1Jngod4Ng8cQpWCQTQh54
239VbMz/AAMBtuu6broFzwSzWgiyo3obltkQtunEjLEgJPTdWVoS4Ijm3CVeOiJ6cPNTZNL
QgW80m5u6XcUUgKzLQ3c3ySTm7p0W3FxwSTmqGWhs4WSZS72pFw3VlCZRSjkFFIVmQi4ulc
VlAQQQUIBcK6uHiqKFzwCKUc+6EVQsKuhdsgFCBgjhFCO3ioaDAJQN2XGjglQ1UaQeJqXDQ
PNJMB5JYC2yybSDtHkj26BdY2xueaOW81nZtIRfOyIG/FM5q2R1wy4HkpAxRv8AeaHJJ1NB
+hb0V7ROLfoinaidyrxgT21eGRxxP7qdo0OI46eoVadh8bt2vI9VO5Zl/J9WBI9royOnBDy
P7WaxRStMlxh1LT1UktJJI7W3xAnwi3RLAhhLS3clTlTRUzab2qEXjeOAPG6iWhrptQYbAg
i+5HxXOdNncxpJaQuPanQta91m+ibTWZtzU0yrirICxzQyQdOBUNUN1B2+4VJl/A0mBkgN2
FjnO078/NZ7V0UkNdLE9pBa4j1Wh4ex0zgZnOJjO1+FlUsbcyqxaRjSWPZs1wOzl0cW0uzh
5uNV0iMjo5DxbYdSnUNC3i83SLKqeCTuqi7h1PFSAdcbIjbMTKYTQIxpAsF0b3Rhw3Q0hZ2
F0N6p5ZTv3tcWUQSLqTxI6YmN5uN1Fn3kSPQtlfehxGQ5pFuSVopu7nMROzuHqkYFyUaXBw
2IVmU9dk20G90sx12+aa0s4nha/nwKcNADrjgh7GUloUIDvVEc2w2CMSG7oDxm4V7M6fsbv
ZbdJluydP4pIgFTZNDVwRbJYsvzSdrbLSZhoI5qSe1OdOyIW87KzOho5iavFin7x9qZSDxK
0ZYkeFkQiyUIRCFZkIUVHcERWZAgggoQC4eK6uHiqKHB4BFKMeARVCwzWtcDdwaQLi/PyXF
xGsoWGASjQiNSrAqNIUYPJK22XGjZKBnVZZtIPEEtpFrhEADBvslGua4eFwPkCsm0hRtyNu
SUIFhbiiNIHKyBdxtwVMIjtiiuFzcowO3BBrHPeGNF3ErLYSZe+gaRbyTiMBh5cOqbE2Jab
7cUZ0oZGXnYAXQ2xjHGk9l2y3We2UDsPkks6N2tnpzT6uw+GncGzVUkrnbtZyCyhmN10E4m
p5jEWm7bLQcBzdS46I2V9MGTs0sklDrNN+Bsg5MNT2jePysdPTJJmmNo0gNATOW8jjo929y
VI4lAGvDbW0bgDg4JrK6OOEuJDQBe6XQ82miKjrI2UdXFq0zw3I9FSq4Oc9kwJ1h26lMWqi
2WSqF2skkDfUJhfvZzbdreHn5roTuUjj6nJtL+nJ2GZrbje4snQDO5Ow1tN7+XRN5zoMZ5a
uKWawnz2uo30Fxzqn0dBG267sOKKLk+iDSNQ1AuHMBVsij0R+JvvMwcg1R5O6d1x1VbvIbJ
m47pmfRzcv5scREW4pSVg07X+JTaN1hwuUsJC4W0j7VGZF8Ll0TGInZ/D1Ute21lXw4xPDx
sQbixUozE6eS136D0ch0n7Qxia9MfDhugPDvdJMnjd7kjSPIo5J5G4WNjHEM46hxSRIRnHn
uk3EeamykghcAbcUbS0jldcJDmtbpFwePVdDQG3WkzNwk+jhaiOAseSUvsiOFwtoA0NZEyk
HiKkJG8dkxlHiWkYaESEmd0sRskyFZhiTkVHdxRFZk4gggrKAuHiurh4qihw7gEVGdwC4oW
BGHFFCOAoWgzR5pZnJJAJeMKmbQvGAlhsLnkk2BGkuKd58lhhENyXzyW49B0ThlG4t2dZw4
IlFbU4+SescBff7eaw2EidiUMjjdkgs9vG6Xja+Rwa0EknYIk9u8ieOLrtcjxEt8bTZzeCH
VdDWLGnWmC1rg7EIB1nbcQhrBuXbkrrWuOm3MLOw6xrfQGt1O2uAmuMSCOnbGNi47hSVKHa
tLhayhMYl7zEHC9w0WV4+7J5H/Xg3/Rhbayc0NdJQ1AkY0OaRZ7T9YJubI4pp3Q9+I3GMGx
cBsE2cQu4zDGMPhmOImJrxZkcjdThbj8FH1eYaDU4unnqre622lqrNRHPA5rJmlthdvSx6J
C1zvssKJ96NvJk1xdPQ+xPFJcRkBc0MY3ZkbeDUlS1L4ngauPVNrgcNygBzPBbaTWiopw9o
mjK2dndvGhx4X4XRqWZ7H91I0khMKSsEQLZWd436t+S5PWSzuBsGgcLIHB+h//AOiUlW+yW
mmhiF3PDfLmmMmKBoLYWXJ+s7ZRzw9wvcokY8e/FaWNJdg78u6f29Czi6V5cTcuNzZO6PCK
isd9HE8sB8Tmi9lLYXlxpiZNVPOpwDhGOh6qeqcCfW0pggqjTaQNDRcNH2IVZ0npBY8Omud
IrsGAUxcYp5JY5XO0xte3T8SVNsyfhzQNQkJtx1Kahw6Olp2wtcZAxouXm51DmnUcAqIpNT
dQDOHUnZLVmrfTH48XGp25M5xbBzROvEWvj52IJCi3RlrrfgtLw7DsXw59VLNHTPpw60cRY
0h7OZvyVAmhfJUPdpDQXGw6JrHk30zmZsK9yhnosOK63WDs53wTyOlZqGsk9bJcxMjPgA0k
7dUR2gc+PTWxKlZI12uSR1v0SeKcjvLBwGzrgHqgYy5x0tsCpCClAgD3m4G4HRAqzpYfFey
PFwCOaAceCNMdTzpSfDbmtJgcmLTejt913bmkr87oGRFQk/YJLJhMPEnjnprLuSVpGGhAhJ
vSzgknbLaBsRcEmUqQkyOSswwqC6uKygLi6uHiqKHB90LiMfdReKhZ0JRoubIoCUaAqNIO0
JVg3skwOiWYCCsthokVj2SpALbHmk2nqlG2J6+qw2FmNiMDdFQ6NOuARaiIxyxTjg4WPqE4
ey0YNuKG6GceLp/4G0h1SRi/Ap2xgDXb35ps6NzHtlPuk2TuDZzSW3BWKfQxgnVaYHwlsYc
0ct0rA0PLT0TqZre5J2tZI0bfBdB5bR0fpKbSEquU0tPLOBdwFgqw9xe4vcSS7cqczBUBkb
KYDd51HyCgdW101gX27OL/AMle8vBfH/8ATnAg2Cf0uLzU926WmM8W2smHFAX6I7OauiQr8
QE9OIWRx6DY8LFh52UaRzAujHfZF5q0R9nBx80PUrpJ53XLjndWUGa+2wF04p3xd4BOCGHm
OSbjjsF3TtuVTWzUvTJ9uFwvALXkjkV0YJA83LiD1Ubh+IPo3hriXRHiOnonmLVzi9sEL7M
03uDxulWrVa2daH41Y+bXa+CYwjFKiaaPDZGNvHcd4DxA4K4U7A5ouNwqLk6AuxB8jtwG8V
fIjpNilMySvSHvGp1j2wStDQUvhbdUzWaS5jwWm3JM6qaSM+GF0gtuQQneAzP9sGiGbQ4eL
U2wahaDU9SdxxkeFYVPO53jcNEbSeZWaSM+kuQbFXDOlcarE20rH+CAb78Xc1VqyZkdmNGp
54JjF0Ac8p5UxLT3DS9gvcWN0nEzXO0bJ6GB1LbZznbX5J1TUTGR2IubcVp3oIvH5Na9Aig
DWFrmhO56N5hYxgsCE5ipyY2XGxNlNTUhDYmhvgLeI5JZ32NU0uikzUmmq7toTeWEi45q0V
GHvbiBvHxKYVFMBO9unmjTkAVhmkVySOxuElcAEEC54HopWop2t1HgVFubd5sQeaZmto5eb
D9OugpGwKbyDcp02xsDt6pOVrRw6oqfYm4+3Y1cNki8BOHDZIu9ERC9IQd0SZSrgkyFoGwi
CBQVmTi4eK6uHiqKHLuAQAXT7oQAUNHWpQIgSjbKmbkXjbdKhtiixBONIDLkboLY7MbQS2w
TmOC/iA26JIMOkG3FSFK28eyFdDeDGm+wksIkopG82eMfijws9opGuB8QFinkcTbkcnCxTf
Dmd1UPpjxubeoQt9DihTkW/TEWtLAWOZdp5FLwRHQBuN/sT2alu0GyJtG27vDbmVh1tDUYU
nsTna4xBgPPdIVdZFh9KDcOfwa0HiUyxbF2d33NNIS6/ic3ooFztW5JPmj48LpboQ8rz5x0
5x9v+ilXVTVUvezOu7gNuCRG5APVA78wjEWG/GybS0tI4NU6e2cLS3ZAXSrCJGXPEICO9+S
rZNCJ3XCL7/alHMIRbb3sr2Z0F4DbguIxFt1z1CsoA43unuH0L6+obGwcSmTR0Wj9mWCtqq
1k0jbtZ4twhZbcz17GvGxzdbr0u2QOP5YkwelY6SMsc5odvzCgY6aeSMyNje5jRu4C9lrPa
CI58Up6cgOaG+IeShoaVkLBHG1o22FuI6JVZnK0+zo146y8bXW0R+V42wSBrtnOjBHmrS9v
Deyq9QwQ1QEZLdg5ltrJ9DXVhaG9613m5u6rJjdvkvkHg8yMK+nk6aJfd7HFxs1m7ncgEJc
ww4dSPhpJzUTO90keFiip66f2Z1O+2mUjUWjpyTWOIW1uG53VRg+aMeV/yG1rH6E5aZtXER
KSXk3LudyoaTB546kEvMjCePNWKOF8kWpnJIS627SNsmtI5mPPcP8Aok2lcI2tIG24tyTuk
aHPs4W5IU+otBIuBv8ABS8FKx1jaySzTwPTeF5v/wBEPa00P6HD2TQMa124ddTTooImMbKb
OA90bkqPoiykY6QOaT9Vt+a7E58spc5xJPEpY1SdMcT9w7hC5x4KBxqnpo3B4Aa624vwVlf
G+GnLmi8h4DoqVjckhlOtbRMS3XRXMYe0+7cXUS3wvBIuOakK097LYnYJkWu1lo5p2Op0Le
Qt5NhpoiHBw4FISMBHi26eqk2R/RhrheyaV8Q0tcOq1Nd6B5cOlyI0/ekncU4cxIvCYTOXc
6EXBIuS7ki4braAsTK5yXSuKzBxcPFdXFCh0fdBXRwQPALo4Ki0AJRqTCVjF1lhpQ5hO/kn
enUABzTWJpT6AX2KDR0cS30LiBrmgb7cEtDGYja9weK7Hw2StrPAul2zo45W9junjL9W1/D
dI0mG1dTiBqHt7tjTx/STqjf3cocb252U0NQiaI3Ftt9VuSFy0EyRyaIfE5H0VBLMG3LG7A
9VRqisqap30srneV9lpNREzEqOennLGE3abfcqf/JupZIWu0taDs7jcIuC4lPfsS8vHmytK
PRA9048dlwsLNwVa4MBpmHVKXSHoeChMVpPZquRjRZvEeiZnNNPSEcvhZMUcqI3W3iWb+SK
XXNyjFml1jwK5psbFGEGdhdZ5HIpZpIdYpDTY36JW4NjwKpmkLWBCSljtwSmq3xRXm4VFsb
cPRcPqjuCTtutGBWFuqQDqVvPZ3hopMCbM5tjJ8gsTwSmNXicMQF7uC9DMEeEZdH1Www3Pr
ZL5X9y/wAdjuJNYdL3T0Z7jtfHU5tlDz4L6A7olPZ7B7Q4Hu9weoVfLjVSyzu4veXApaLEK
uGpJe8Sa49O/JAeFtJoZ/8AvmbcP0ukHxSIDE3W90tBaDyRYg6PgUUufI4PkeXOta/klWNJ
3TErikjj5sn1Ldf0K9kkju8L/CN7Je/huuSRao7XsOKTa7wAA307KwYxr66soWMqKSUtDXa
Xt4g9LhSOH41S4pFprdEEo47bO+KaVMInhliP1mE/EKOo6fRyv1CHb0dLw/GnyFpls1U0W0
TmyagBccApCmZrYC23rdVymY76m/kVMUNS5rQ2x2SOSm3tnoMPix48cYJhsRvxafinsFOW7
lpItyKjYJQ8kOBul3yujaSZLC32oWyqTfQ4qpGNF5XucRwaHX+9VDHKg1NQWtF3HpyUnUSy
zXDSWj5qJqIwXmNvH6xW5YXHHEiG0fevL7eEc01EQ9qcAOCmJ5Gws0gJjDCdZkcN3HgmFT0
SoTaCujsBZNa5hMGyk5GWaBzTKqb4Lcrq5fYHJO1ohHXItzSLgAnToy95c0JvIACQeIKbln
Gyx1savG5SLgl5OKRcjIQoSIRSjuRTwWjDCrh4rq4oZY7PAIckD7oXRwVG0dCcRgbJuPVOI
tyAsMPjQ8iHhTin3SMTbBPKdlggUzpY0O4WXSmmz0aMaWaijxRl7tRSzZ0IYvCLHgpOOSSO
MhjrA87cEzYyxFgpCnYHtDSECmG9ohcBmlbW1NNO4l5cTc8SVK1kXhumOJwmgxanqwCA7Z3
S4/wUvMzvXNa3gRdXb7Vf0Fgety/gi2Rm9rbqLzJRfzZlSBu3Z3orE9ga6wCNJSx1lK6CQX
a4WUm+NJhc084aMyczV4T8Cky3fS7iFM4vhRoKp0Q3A4Gyi3tuLHiF05tUto81mwvHWmNy0
jZKbOZtsjaD9yT3Zw+xEAa0dOobWXHOXdTXG/D1XHEdVRQQkItt+Gy7wKk8Hw41cpnlae4i
3J/SPIK29GWWLs9wgy4/TmRp2HeEdByWj5/xEUuACljNn1LtI9FX+zuMCsq6tzd9o2+SbZ0
rzX4/3TXXjpRp+KR5c8jR0f145p/C3/6yDbeNga07oAHX5rj2lkfeHhy80nC8glx5ps4/vs
ftbcBOIwLDyTOOa+10oJuQWShaZzS0jgmrBd2lniueSdRU76okOOlvMp9QU0UBdps63NU3o
vZGVrhhdC6qmA7x/hjaeZTej7jEG64zpeBwUbm+tNTi/cA+CBunbrzUfh1ZJSTse0nwncdQ
h3Dpb+Ttf8dm+j0/kudHCWTgHa4sfVP4oi1x24G6JQuZOGTNOzxcJ/3egb81z2z0DoNB4QX
JMOM5dqcbDgjg2YeSJCzTcXvdYMhJrQxk3US3fXfje6lK03bbkovTY35hEkJK6I97S6a7uX
BLMjsLhHkZ9KOhSunSOqJslehnPsQVG1bvozzUhVvHDmmZjuLlbkDS6I+OMBl+qZVbNLtXV
ScjbH1TGtHgR5fZz88LhojJBukncEtILpFybTOLa7E3DmiFHKKQtIEwi4UYopVmGOz7oXQu
H3QjBUwkhuNthslYtneiTalY23KwxiF2P4TcKSpmqKgBYQLbKYpLOAKWs6GP0LtFzYp7BGQ
L8EkyGx1De6ecGpWmOyxeCHUQU/gZZ4RaOK7S7hYJxA36YeqCwqoSzJh4nwtzhcua3WLdR/
gkcGkbPhImJu9ngP4KwPjFXRyttfTy6qqYR/NK+ooCSGXJbfy4fct+50Cnq9jh0bnyWvuSn
TGaABxKVpaXvZieSUMWqYW6oWxpv4G8+EQ4g0GVgu3gVnuK4VLR1csL2EOY63qFslLR3idd
RuOZXixGOKZws9p0ylvHT1+CNiyOWJZeGT7aMdYwgkHiUjIwXVgzZgr8v4gKbvA/U0PY4bb
FV8u1A34rpQ9rZxcsca0JFtmhF07pcgWC5FDJPK2KJpc95sAOa3sAwUdFLXVbKeIXc829Fa
5GxUsIp4CO6hFr/pO5lIU9GMGY+BrmvrJW2c8cIx0HmivY5sJYQLkgLDe+wa++kkW3AKluG
YCZSbEtMhVbqquOlp311WbvlcXBl93k8k4xGvhpMPZG91mbXHMgclTcQr5cQnM0psODGDg0
dEt42PbdP5Op/wAi9NYkT2H10mIUk0sxGpsg2HAA8gnLeFlC5fmAlmgJt3rNvUbqZB3O6bZ
yKWmOqaDWdrqTp6KNvieUyoTvsU/LtQssPYNsXL2gaW+FvMoRyNjp5H38LbuPoE2lcA06jY
I8UJq44qJj9BnIaSeQWa6WwmGPqWp/pRKoST1Mk0nvSOLvtXHwSwyNbKwtNri45K81uTpTT
Ohbp9qivpPJ4ULVUs2KUTLNtV0DdE0R4lo4EISypnoH46n0SmW3n2PunXDmG48wVZJPzIeA
q9hAJooZGtLXsFv7TVZI/FTlttklf5M6a6lCOguZceqELdUluacUcd5Cx3ArjIhDiQaUPRe
/aGVUy9/IqPlbZynaqmOs7cyoySAl1gFregkURsjbSW6I7m2jv5JaSAmTglDT/Qk/Bb2XTI
KVjnG54k3SUzQyL4p9K0+0aLcBdM6zaM9AiJmKI+pcGs81F1Ae6+o+aknNMhBdwTKp3cRZM
QI51tEc4JFw33TuSIjdIFl9kymci4exu4WKTIS0jbJNyIhWlpiZRTxRiinitAmO/qhGC4fd
C7YrLCSKNS0dgQUixLxsuVhjUD+EBwG11JU0JBBbt1UfTR8CHKbpGHTuEtY5D0O4wdPBO44
i5nBFhi1C1lJ0tOCALcEvSGJvQ4poS2k35oEabEc05BDWBtk0lfqm0hCroNje2S2Fg92+/A
qsY7C+mxKKsZ7rTodb/wCdFZqJ/dQBu1zuVB4rB7VFO0XLt3t9R/gqT0a1ttkpSWZTGRvMb
FClcHSta4XN9k3wSY1ODaRu9nhKWLTFKy/EFYfQRd7LFTAaiAnbdio+nkGu1/ebdKx1I16b
2W0+jn3DbMp7UJNea3MHBkbBb71S/wDdlWXPc/tOba1wNw14aPgFXGt8BBXUj8Uc7N+QnqL
QL7gqxZRgY+pqKt4v3DLt8iVW38QrTkiqibUz0chsZbFvn5LV9S2L6ddDw4TU1jnS62sc46
hqG6ayRzxVjKeoZpe06iRwI6q1QNHeHyKgsbqG/lI7C8TLfakpy1W0d2fBxRUtfBWsyTF1R
G3V4QFCh26fY1M2as0sNxG2xPnxKjxx9U9jnUJHH8nJ9TLVDqgkdFXROYLnUrSSAbKBwZkX
tTpJCLsb4fXqpkbjy5K37FK9knRbceqkbfeoikc4O48+ake8c0dSsAmdmc2wDgd+HkuwS/z
+nLTZ3etDU2mcZQ1puLnikJu9bodezmOuLfNZpbTQXDXG5p/BouIythrI3m3i4qpZmpDh2J
R4rTCzX7SAcCCndTi3t9JSyNNn6bOHQjilq5orsvOvudJAv1XNTc12esmPsTGWB+KjYPqsc
QPS6sMbBrcBw0qtYFIH0kcX1i/f0VjE7Wte88D4WjqsX7Yal0tCsEYBD0lWRudUtlHJHglv
GSSl3NbIwHjfgsGN6exR7e8hbJYXPFR1RS6JdY92xUg68dIATw2RX6ZaW/1gtszLaIDu7vJ
snDYdcDrceKAjvIQBxTyKItYW25bqILbK5U0h7/vBttYqKxGLRHbq7dW2opwQSoLFadzgAG
/W+xEnpkVbIMw2Zw5KOqIvpLqelhLW8PRRVQzlbdHigdrkR0kOo8dk1ewBxspJzUykZZxR5
YjlhEfM3xJu4J5MLOTdzbpiWcvJPYgQiHilHABJniiCtDzkEYFF5BdCyzcijE6hG4TVieQc
Qh0MySdK0XFgpulYABfgomkaLXUpBJu1oPFL0MSSsTmxxl1lJ4e/XEXlRYbqja0dQpOls1p
aEB+w69C88vdxn9bgi0kGsh7xxKQOqeqDTwGyl+7DHRtAsLcEF9jUvitCMT7zOYPgmDye8d
fkU8e11NVXcLcwkayMCTvY92u4+SGxmPY0wWdtBilRSknQd2g8x/8ACpTFLNtUR7tcPvVdr
3GCrhqW7/VNvL/BOIsW0OMch1RO5Lb7RIh73/CVbi7WMhmvsHaXDohNi0cUwLneA8woCsY1
pL4ZNUTuI6KMlnlawtB1W+5SZ2aqYnsrmMT+0YtUy396Qm6YXsx26Unded5PElJO9078l1Z
Wlo8zlrdNibzuE5wqfuMWppL2tK35po7iE6wykkrcRihi4lwJPQDiVqtcXsHO+S0aW5wjfK
eADiqFjNc6Wqqntde77AhWnHatsWHS8Q6SzG24lVShwl+KOmhjkAdG2+44nokcKS+5nd8h0
1xn2QQudQPNAW03R5Y3RTOjeNLmmxB5FFaOS6R55rsl8JZpgklt73hCe2eyJrmuIc42A5It
PAY6WGMDfTc/FPWQF5aSCA3qEMG32Kxe0NLWh7OF/dTkSTyNcXOaCDbYLjLOeLcBslA3SH3
4ErINh42gDU4lzvMoSAO480UHw/JdFiqK2Ixyup5dJ9xx+wqcZikTcNbTgXcCT6qEqG3Zwu
QignSXM5cR0S2bGm9nc8Dy9T9Ovgf4FO2HEZIXnSHXLCpp0jquosz80zYKsyQOliZKH2eOB
UrQ1UroO5tpfzPVK3PydnHkVE2Jm3ELDc/WI5J1FOC6/wBVuyionBje6jPiO73dFyWqDR3c
W5QtBeGySqq7UREzcpeMlkMbbEm/3KMgDYzxBed3O6KUpXNlYS33WA2PUqGKSSOMp71LSBs
77k/ip/G/bkkqBl5bnhxCdsfaSUXtpW59C2SnvRD1TdD3NaL2Kj6qm1Mvp34qZqGh79QtZy
byNBe5g6LSfZe9IqlXFbgoaenPeEkWVnqotybKLrIg3e3ELcsJsgZo7bEKPmbd2w4KWqBdh
txTCRlhtumJYC0Rc7fEmp22UlIy90xlZvwTMs5maNdjV46JE8Uu4JF3FGRz7Q7PALoXPqhd
CpmpFGJ3BYPCaMKdQgEIdDMEzTvAjUhQtvI09VFUt9NlNYc03al6Dz0iThOqb0UnBsxxHRM
4YwCX24p/AALE8EGgqYShdaquVNSgzMD2cQomanfG/vYxdp6JaCuMZ8RIPQoL6GkuWmh/9D
WRmB/heOF1BVsktDI6N5u35J9UVLJrljgJB0PFRVS6fEJBBpLn8LrHsaxritv0Nw8VjZI2n
Y7tv1CbvNI27TI8/rMbspuDLtVFFYDRq9554kdB0SsmWGzRBtxHGBxPAInU+wOTO2/tK9F7
I5pZHVnUeRaU1rKeWkcfrMcLg8LpzW1b8OxKQ4YwMjpZREYrAam23e6/vXKt1XS0+IZfdUU
kDXuuA5lr2PMLb+1oVrJVrTZjda0Mq5By1bJs43ur9U5IjqaoyyyvpGuF9LiEH9mYmi1U1d
qB4HYj7im5zR/TnXivZnpPBWnJMNzVTFlx4Wg9fJHruzrFaRupksEgHK9ij5Xoq/C8Qkp6q
FwimGkPBu0O5G44KZbVY3xZrx1wzS6LBVYfS1semdu/EciEjRYVS4fIGQ+J7naiTxIT5znN
BDtwOrdlTMy42+OrZFQzljmA63MPXkk8c1b4o7OfJGJc2ReZ5oZ8eqHQNAa06SRzI4lRsDC
+VjR9ZwCI8lxLibkm5809wiLvsSgZ1cumlxnR5zJXKnRPg/SkDgNgn8BNkwjGqR1zbdSEbd
LeKyLMM0WlO2y6T4j0XGbkm/NFcSTYKijpdzCGpcA6oWPJQoORqak4rslcwW8Y5owOyI+7b
Pb7zd1mltaCYr4UmSQo3PczUdmjYBcEUkUrt+DufIJWkqRJ3cjQNRFk8ktHDqdZxfxv0STX
wd/Hk12hm+qAj0NO/ErkTySHX3R5qaN8Be0gOdz6hNadx71wtZo2CE56OjjzOnpklGXyHS3
nxVgoQYmBhbtbf1UPRCONveOO45HgE5fiwYAGm/ohsNaddInY5WQjcpGCo72aW5HiBUE/Ei
+4H3lL4dM/2nd1wQpsC8Wk2P2O4g8ki4/SBx23S1rPNuaQmbsd1aMNEfVN8TgmNbAHQhw5C
xT+Q3Nk2fsCDwKJLKfRWaqHTfomDmXFypuuZYO6KKlHhsjSyq7RGztANgo+cWJUlO3clR84
vdMwIZUMX7XTd3vFOZNk2f7xTMnKyDs8AugIHgF1oUZJQdoTmnO6RYEvELPCGxqCWpQdlPY
e3goSi4bqcoTpPkEBhSdjYNFijNBZcO58E3D/AAgg7p5CdbLPFwgWwkdBoZ3Bwa7dqeyU0M
0RcWi1uIUXVRuhGpt3N8kSmxYwjxOu3mCgsdiG+5CVlIYnXY67UtRU/tdJVWnMU7WXZIOLS
kaqpik8UZs48b8kyZWSQOJjJJJ38xzVz7CZt/T0W7K9FXSRipr8R9p1NsImjwjzJPFOcw0T
qnDjTwuLRfcDmOia5exPDKOEROxFj2v3Y1w8TfK6sTu5lcxzHtIHmtWu9nMVNMzibBKmncx
0xikDdmPkj1Ob6H+KncrVkNJ31LIToAv6lSWM9zbvS5oaziqlDUCSeZ0RuDsCOe6w26QWUm
T9bnGlp6ru3YS50INnvfbUR6KBxaPLWO1sc+G4v+T5H7PiBdGCeR6XUdjpxCWmbJSMDzGCH
s4kj0VKnrg8kSRFjhxITOKNraFMlKXplrnwrBe8dHPmYB7TZwfI+6aOwWmbE6XDsyROcLks
7211XJHtq4vE8PcweF/P0Kj72BI4phY/8gXk18EmK6qrCY5aqQtAJcXSG1lFO+3zXQePTgp
jBsvTYk7vH3jhHF1uPoi6Ug8mR12yGawv2aCVLYRRVVPiMM74XBrXDirVFhlDhsd44QXgbO
duU3lJLmOPEuCrlsXeTfoQqITDWuaPdJu0pww7cd03qQRVPBOwO104htbzIWTDFQA1qTa8E
kAeiM82FkiXaW7cSoQUc9rAd7pMzG24sPNcYxzzud+qctw8vAL7N6A7kqbKGnfgDbdd7+7d
LWkuPJSDMLp2kd4b+QUhDh8EbtEEdnkXc4/VCw7SNTPJ6RH4NBKZHtk+qQPS6ma6KOSlnaH
6A1hAeBfTZJMaID4RqaTYjmiDD/aoNET3Rv1XkJGzgDwQZnm9nVdrFKkhsNpZHCJ0eKNc5r
7FjgQN1OupbP8AC2w5+qcTUF+6kjEbGB4cbsA0gdOpQdINbiSSBsSsZkt9DPj5aa3RF1T5A
SyMXIPAFJse4AB3vfJO6ljR9I1pu77k3g7osDnkjxIGtI6WPI6Y7poXPIIv6lS9PHHAQ293
uUZHU+A922w4BP6KJzQZpTueCExm/Q/DvFcos1iy9uK4D4r3FuSLM67bdVaF2hiQNYPUpCo
ZZxFuadMF5gPNFqI9TuHVbSB0yt4n4TpHNRDy0NeCNyNlNYmwme9lDVQsSeCNJPgjpymEp4
p5UuTBxve6ahCWZr0NZU1f7xTmbimzveKZk5GV9jzkEZqKT4ALLreKjLkcRbp0yPVwTaHdS
VPHeyExieh3RG44bhTdKfEL8ComBuh1lKUxsB5JdsYRKwjbyUrRaXeE81F0rgTp5FOgXw+4
fRCoIlvofXjBdHJbSoiuw2PvCYZBbiAhNXue60jbkc+CYSzCR12ue23HdC/0P4pc9iUkc0Z
LWm4B4XSsUOsXJIJFlyCMzPLSSnAaBFIGbkEavTqrQPLW2MS10M4c0X08bclZamtmdQwzxS
mMPYASORHBQxp+7Zqcblw+0dU8wpxfhVXE8F7WDU09Fp9ihGGetq5f5zI8tcdMljs8fxCna
KGKFjdTBYbA+SaTXa6NtwwcdNk/pXN7m1tQvsVKfRidphpaaGZ2uJ1n22INrKt43gdNiNFO
RE1lbCNTZGi3eeRVyNPCykM48Lzwt0TGWMRh8mn6NtreY6rEW5fRLlUuzGHBzHEbg8CicFP
5qwo4dXl7CHRTHU1zRsoekp31VSyFgu5xsF1ZpNbObS4vTHeDYW/EKxrLEMG73dAtApo44K
UMibpY3ZoTemw2PCcMETBd5Hjd1KXhN6YdEJvl2K3WxjXOLpAzqU0qAO9A5CycVlxUNJ4BI
Vo02dyI4rRlDaq/0tx62KcQiwCa1Hiexw31NCdRG7B96s18B5baeKThhfPJpDblCUmSRsbO
JUm0QYbTXlfpJ948yegWW9FAjp2U7drF3Nx4D0ST6gatEQu48XFMZ8bpZZO6bMGu5NdsnFG
zU7UbWKrXyya17JGmiDI+9fv0vzKl6LumtAJu4i7vNQk03eSxxMOpo2FuBKFS6rpy0u8Goe
Epe910dHxcalcn7HmY5nwUrzD+efEWsDONyo2nzBVwPa2uMcEYbYtbd0klx9ySr4MXZhklV
o9pa+zWOad2X22skf5OV1W2kj7vQ8tAL3H3Rzuiy0pNUt0XCmmpK+m10wDooW3LnO8V0xkc
6S7pI9I/VKc4fSQ4ZEyCMC4FpH8dSHeiQudawJIsOAISr7HZ6I+F5mbosLAkAFdmpWCPYWt
ubJ73TGRBrvB5hNp3saNgXlYY1jemcoY442h824H1epT81ffHkGjgANgoR8x703Ow4pxHMX
7NNvIITTOgmqJiF/ev0NSxi+kI6I2E0hawySDc8AnVSxsEZAN3uVpdC92uWkRYGkF3AuNgu
1bdMYI4gIkjwZmAcAVyrkHduddEkBfsr1d4ngeaha0WJU3UNLiXeShKsHxIklOiHqBqumEl
2k2T6Y7lM5U5Anm7Gcl78U3d7xTiRN3e8Uwjl5B4eARmi6KeAR2rLNSOIFL0jbt9FDxmxup
fD33dpKGw5LRwh7Q4cQnETdLkKQWFuITxtOH+Jhv1CDaDY610K0jtMjTyU+2GKVvdu2uLjy
UHBHYjkQpKcOfSRytNnM2O6BsY1toFTgsbBrdK6x6BRVVR0zA4Nmulzic7CQXkgcRdM6uRk
pMjNroTab6HsaqV9wIXd1K3Y3ItdSApty5pALhwP1hx2TCldHqa4izxycdj/BP55Gs0SPPD
Zp5tPRWK29s7Ppgb3bru/RBHVOMvWmhq6W1nuBAHn0TapDqqJkmoN07m/FIslkpJGTRm/iA
cRxKv4AitXBIIBLI0gskLTtw2T2iZrbFo1N/W6p9jbGnA4Jrhrny3cP0iU3w2pbAy0tnMIs
09FnfRH76JaCPvIWQ2B1n3uibV1LGA9mgtAB0gcE8oGaX643F0bh4fVdr4HvBDnBzTxI5IZ
n5KVimFxYlglVFILvp2ukhI4gjkqlk2kbNi2tw/NNLgr5M0xvezhrBab8CVVcp0r6fFqtrm
20Ag/ancTfFoT8paWyxVre8jc2yi45nU4dHICBbipWpk0N43Kipp3EbgEdCjSc1CE0gkFi7
fkUi594u7lBI5OC67xg/R/EJB7C3nbfqt6LEXtIAANw3gU4ifZg3SDGlzhpJJ8lI0uFTVHi
eQ2McSo2l7LYfC4C57qkjidLP4phjE/eV0kJcQ2MaWnzVlpY26xpFmRizR+KpuJsnqZKl7B
7z3WtxWE9sJhW62V2QmWZ737XPBGM1Q2PR3sgZ01FGk1tJMjCDwcLc0VrmgguGoEcLo4TRZ
sr4s1zm01QQdAtvzCutLJFVta2ZgkaRs13I+Syt0RazRESC4hzuoHJPqDMNdRaC55kYDbzC
WvFt7kZx5ddM00YbCwMdTvdGy93Q6vCU7hljY0R+6BwVewvGWVkTNJeS5l+CmWVzgB4A7a9
iEs20uLGZSb5IVkLHObeIEHpxTSpEdK+ZzjaI/SNN/tC7W45h9LA6aqnjZbgxhu4n4KpzZr
nxuqNK2COCJzHNYPeJdba61EOjV2paD1OaXT1bRHCe5A3vxU1AIqyHv437njYKEwelFOwOD
qc98wkMm94f4KXy7LDPS1ETW6TC/cg7O8wryxxnaC4cqqtCT6cl1+DjyClaSCCiiEkgDn8m
/xTJz3iQlrb2PFc70ud4ylW2dWJ2i001WxlOHOdd53smNXUl543KjTXXAYw38+iPG5z9tyV
nbBvHrsAP0l7pvO9ziQU6kjMbbnimzGh254Lcp70Bt/IzkbZtybqBrb3crDOR4gFXa82LvN
MpCjrshKk2cUykOxTqoO5TJ7tk1ItkYhId03d7xSrzuUieKOjn2PeQRguHgF1vFZZuRaMqT
onWIUbGBcKQpgQQUKhiWWOjfcjoVIU8ndvuFEUTtwpdjS5oI4oNdoJPTJBrGyeJh9QnlOdI
s9t2nkVDAyReIXsOKd02Jta6zyCOhQGxqZbXQrWUtE4ucHOjceR4KJma1jSBY8r3U3U0VLX
sD4Zgxw+q5RMlDLBL4gCPXZYY5D3OjkAEMRcG6yeR5+SfMkdJSua1mgAbtIvYolNJG0WmY1
ovYEKUfA10ViLb8RzUFrIpwfrAkk03bpsBsURzdDmxNaXC49VLyU8EjHWaA4benkmAY4SsD
2EO12CsD7JnHtIy/RbeIuCa4Y4RwBsjdRcTZp3T3MbXMw6hZpsOvNMqJznR924hrrbEDksv
0UWNjBBGwxgbgWaFyqjLQ7ck2JI/FCiAEVrOL9ve5J1UuAiNm6za3nbmhfJT6KbXaxMNiQe
R4hNhDFDVTzsADnsbqA6pzimqOZmo3bq4jkEyqyaapbM+/czN0l3ToU1j9i3kS6h6G9TIXX
N9lGy23txTyY6HOaTtyKj5ZG723KcRy9Cb3hu2qybnxkad/iuO1Pdvz4J/R0ouHEK96LfQv
huG63AvUjO/xinjs1rdjbmuTVMWHUYkkIDnbNHNMaXFYrvk7h77MLrlC3vskxVeiSY9lNA+
R5s1rftUNS0t5LviO4va/NPmwy4j9JL4I2Wc2PoOpUlSYdFsQXPfztwsg1Xwjo+PgcLdEJU
4LHWR6DAAXWJ23HxTDF8txRAVDCyOW12tOwNuateNyyUOFh9KLS+60DzVRipPaqWR1W+rkq
G3AaGkgLWPk/TGLUJbor1VBLRkMkbKHO8Rfb3iU4ZC2dsjHR2kB2DhYnirvguH0hwsOmvK8
mzw8bsKDMr4W6qE7WmJxeHe8blE+p/QDxd9Mg8pCX8pAMLhGYmk2HPhZXbFGGHB3sfUspi7
YSc/gEehwqliqGMhZ3ZZzGwKo+OVNXiWOzwCVzgx5axu+wHQIP51tB5XCeyNqcCfLJLoxBk
j9Vttg5P8ALmFQUVbLBWtHfMAluDewG/FPKumgp6COONrR3QBc+/ie4nc9dkyr6mSmqpJWB
pLqcRjXzaRxHmjzTVaYK4mo5T7LHDRQVZqI6WWOVnildqYCWtcDs09Lp7QUUNFTGOCMMD7E
n4KrUHtr8GfNSfQmNpjLxzB3tbkrVQRzsweB9S8ukLb78SOV0LO3oP4yXP8A0N53aAQ3a53
NkyLZZnhrAT6J9O0yvLTYBLQVUNCwiNrS8/XO6TR3J6QlTYNVusS3T5kcFMRUsVJFxDndUx
ZWz1MgAe5xPmlZJLCxN+qvaQHI6fsQr5buDU3a5rYjbiuz7nUUzkeQbXWpfexe/WhGZ9g5Q
Fe+5cpaoeQbX4KDrnXuUxApXshqh25TOQhOZiS4lM5E1KFbYk5JHilHG6TPFGQlQ95BGBRC
dguhUzcjiN26k6YhwAUSwp9Sy6ShsOiwUZLbC6madxAB6qCpHami3FTFLIC0A8UFhZJqnEU
jQ17RujT4HDKXGM2cdwmkT7bKXoZw9uh3LgUF6fQeXU9orExqKSZ0RcRZFdVzOtqLi3mp7F
KYOfeRl7cCoiTu4wQG3KA+mdGK5ydgd9NpkGthsTbl5qfjnaY7l4ta/wDiq3D4nXDi032tw
UnTxPfG4Sua0X5KALkfPewQkQkOkdvx4ps2UtmZ3jbv1AgrsZZFO4sabt2Hmi1LmGpjlJNn
kbdFAOibzW4Op6Ii1g2/kNlHUTpA8PaW+IWtzTvMTxJR0JjOxbsDyFlFU7g0h192EH1U9oF
60i0wPke9pe8Bobc26peolc2EvjIO1r+aiIaxvdaGDxcSeidzyhtAZLeVvNY0Qr2J6+8u6w
Dbj1UfUymfDJIyQS1t/sTqtndIzhd1lFyF0lu6uNO9kdIy/kr35YqIanuC5skZO2riPijUl
dHU1Bhe0xPJ2vwKY1dC6LEzoFg46m/wSVX9DMWtI1E6mm9tKcQheNPZYGRh0+k22UxRwgWv
wVVw7Hqdzw2rOh42L7bO81MS4/SPgdT0UnezvbbwjZoVWmK8KdaDSGTFsU1NGqNjtDG+XVP
cPpHND2uZqc4OAA5c0vg0AhbT6gbOBvspT8n93IwsfZrH32PklKrb0dnHjUSkFooO7gDnsG
q2kg9E9iY2GFwj4uGyQha0M0h2rY7Hque1GN4jLLjgAUNBRnVvIc0P0l4uSOn+Ki6KrbFUV
DHeCNzhIyx3B5qwV0NLNTOMzTG+JmrVzVNrhIJ5K1hJt+biA/8AcfIJrF/ULZden6JGRsdJ
UzS00zXVc95dLjsxg3II6lTVA9mJxRVUZ0te0EAKgYXCZcSFU8uIa0ule7oePqrPhE7qWgL
GuLWMcWtB2stZUmkZxN8mmTdfmTCsHc+Azmapi2MLG3dfpfgqHQ1cVRi889TFNE6WQua2Dc
jyv+Kc47BTwU8tRFGXSysDiSbi5O5TbD6+oZRPdR0JMlrGVxB0E82jmVFPH0Xz5LbeiSlfR
vq2xFs80Bbo8clnMPwTr2aDEaVlPFdopZC7WW3uCLaR5pfKmFB8DqrEKYtka7wa3WD/AIKb
0QUpk0tHdk6g1v1T5eSzy+7s05fH7SKpMMqMMhe6J3evkc0OjdwDeZ9VOTP1RWaRpAsPNIx
PHcCZ9y52wHkkTM9rrOaBfkOQS1ttaY9gmVWxpMXO1GwtdIw08tRIGsaXE9ErO68xaN+Wym
8MieyEue9sTOvNCR06rjOzlNRGkh0tAdMR/wBqQfE1p03u5Op62GFhih4czzKb3Om595yrQ
o2/bGVQA0WG5UdKLXJ4qXljs0uIUNVvs42RVIFvojqlxs424qErHWupqrsGDdQFYdzumZQp
bIuXiU1kTmY7ps9NyK2Iu4pM8Uo5JniiilDw+6EAuHgEB5LLNSKNNinUTtwmjTYgpxE7cLD
DyyXpZi08VN0VUDYOHxVbgfZSVPJaxugUMSky3U9nW6HgndNqY+19wVCUVSdgTwU5CRKA4e
9zCE1v0EXRLx93OwNkFx8k3q8FglBMcgaRyKLFOYz4ht1R310LdjGX3/S2CE9fIbHyT+0rt
RSupnmxHp1RvaSIy0b25Dopievw+WMsfTNa7kWuUDU6LudEduSH8j35S9ocmpbdkrDcWsQe
STqa4P3AsONiOKQpA6R5cSQ1O6umDGtOkPjt8QtdehOpftEjUy+2YDBNc6oXaSPJMO90+Np
O/JdoKtkUU0LiRFLtuN2OTVru6leC6wtdvmVaQC/6SbaoMa2wLRqv6p3LUGSncHWA1CwvxU
VDUQtYGzXO/vdEuHnU5pIddocxw4GxVNFJjXEY7X0uIDT9xUcJTFK1gOnVd2odRxH2bqVme
7vHAubu4mM2282lRMVI/EH99Ex8WmS7onfh/BFnpdmH2+ho+lNZWe1RjULENeOnpyKi8yxm
mZEQWjvGgWDftVxpYYWEsax7BbZ7PPqFW860hZTQSg30P03HMFbx3u0jOSNQ2U9wIYL81NZ
WjbLiWg/WbtdRlQzTCwjkbJ7lurFJi8EjibElp8rpq+5YpHVI0ljjAxkbWXINmnlbqn7WS6
G73LeJCbYc0mJoksQQSAfwUrTxusSLeYXMb7OovRDV9VFhwDppACTuAeZ4XTWHFKOWJkjH6
mP38W5aeihM1tlqMdMQiHK+k3J/xSZwp8NZTClgmbfxOBcDfa5A87I6xfbsw7lUp/pZJ5ZZ
jFSsjdKZN9YFwPUpR2FQxwd9Np739CPdoCkKJlO+ijkhkJa4fWFkrGACTdvh2BCzNufRm8a
reyErcuiopGzU/wDN99egNA1+ZCbGmfPRvigiDO7LrgDnzVoc++kuPh6ppQQmGaRzpGhrnl
zBbjfzRPqcttglj46UlejbFVZelhmfC59IHPc6TYuHGyLlxtZW4e+oppaemfERYGEEHZEzZ
gzosVpailF46gkaAdgef3K0U0FJDRRQ0jGiB7QTp5q6yPimiRjXJoZ0xrDA418sU05ddpZw
AXDUl79BjBDuQTl8DdR07b2JHMLjaQQs+jbe++6Xdb9jkyl0hN0hYfEQ0D3je3wCZ1E8bpW
nWzzs7gj1UcUsBdK1rw1w8VvNRUscgnk7uAtG1gxvh+N1gbxwmLySXddpBPVcFZOW6TI63q
kgyJskpYw7Ee8NxsjCKWV4LI9uSocT+B5SF2rW659VKMN2aiUwpqWqcPG0MA4kp9p0sDQDt
z6rKfYrmaEZH3a5QVU7x2KmakgRX5qvVcniKOhQZ1koLioWpN73UjO+5N1EVb9yExCF7GMy
avTiQ3Kbv3TUidiRRDxRyiHiiCtDo+6EBsg73QuKjSFAUtGU3BSrDZYYaWP4nKQpnqJjcpC
mksRug0hmGT1JJwKnqGYgiyrlM4EWB3UxSPNhugMN7LJDLr5DhzSM9e6I93LA0jz4JGGW1t
04km+jJ7sPI6hYrtG46foh6t0DzqYyxKSio3yt1ltmjmdrpzJXNDv9HZf0Tepr5CCXGwHJA
OpDegFzGuEbPjZOnOfsxu91Bx1Qkm2dYcbgJ/HXOtuBbhq5rXHQrb5MVkpZozeaYOB4WHJN
nNETwxsJmBuA177FpsnD6wSMs+5B2B5pOCNgcT3hLr32PFaTA1jbE6WqjcNE9MWaTY77j+K
kWaI4rag9l/C715JMCmN2yR3fxa6/zSjIQ2UgRi36ribq20wPFrpjZkbvaP5x7z7sHQ7bfd
zTx8Du61xi7+g2sRwKfMp4xeR7SPDfU7klIO4jcO7OsvF2nkVlvZqZSCRx3i717fpLXdbmq
rnGF81A5jW3Ae2wA81cHPLXb20k77fcoDMDNVK4McQLgkt42G9leN6pMrItwzOauNzTKy+z
XkWtvsmkJcx4cy4e06h8E7Zd+rWCRPcg+aawudFM1/Nrrrpr0ct+zUsv15xXCo5QWtmYL+h
/gU/lxsU51C243b5qlZWnczF6ihYfo5GB7fK3/wC1MVLo3yVEEtmSRjUwnbUeQ+KRqFz0PT
b4bEq+uhGIQNgiIbJN3zpXG/jH1b8tlL4aI8YrWSUgkDafU8ufyfwsOqqDcQqP5PzgQt1yV
HduDuQtdWrJeICPDGUekB7CSCPro1PhPQGf+ytssbnhzWiQshe0cDwPmk30wA1khzXHg1Gq
oW1OkOFyDc24kdEWLuYvo4+8Fzch3L0S74tbQxKyJ6faC1LS2BxY3WWjZiRpWk0wfKNLuIa
eICd3a1wtwPNNJLM8TyQRexB4rGwqkPPDDW0hZO06Bw6jzCWgZDBBFTxjRGxtgOiZCeQtu1
x36jZLsc10fiIIsRfqq2aUdiU2mUtcHOY1uwHUIktQXNMZJDHcSEnOW6SC4gcf8EzM0jwAw
Wtw81hsbjDsdTmMUjmNbdzuAvZRr2PdI4utawv4zuUu+Goc25SAgka7xAlVsZnHpHaeNod9
MQGk3JvdSzKtnuUkVgPrEcU0pcPdM8F4NuimoadkbdIbZU2VkcoSia5zQXm5RZXBgO/xTiV
5b0CjKyY2IButJCNPYzrJ7tIKgKp1yd1IVk21gd+aiJ5OJujyjFPSGlQ8NBKhqh1yU+q5dy
LqNmd0TMIUuhu9IuSjikib8EwhSmEckzxRyiHiti9Dl3uhcuuu90IqotBwUdqSujsKphJY6
jKewO4KPjcncLvNCpDEMmqeWxaVNUkwG91W4ZPAPJSlJPcgXQGhmfRaKaQEWDuKkI3WFxuO
irlNUEbX4KVpqm3HghNoKkx6+lpKkeIaHKPrcHg0k+0AgcualY9Eu7eK5JSCTkhtB8d662V
J1IGG7TdELXv1BrSCdgrR+RGOKcxYTR0je8lOo9FjbGnWMrNLQVRaHEE252TiOTQ/S4Djup
LEsSbp7qFoY3oFDaXzk2BJ6hZYaZ3PokBFHIdTZGg8LHknVO1sI4AtaeRvZRJikhsHhwv1X
HTFrgdx6HYq12L3i12THfPmcdQ0sIsCiRStpmtZDsb8DwKjDisRIhY76QC9udkrRSvkqA+Y
gNG4uea38CvHsfSsqHPa4vDBzuuVVMCzU7xB12uHqOKczVMUg0ne/EoolAtcAtta3RZ2RyZ
jiFBU0ENRC5hMUbw+OTpc2KYSRNiewzeJkwDg1vvW6rVqmCnl1Rua0iQWIte6JFhWHtf3ns
kOoCzSWi4TU+R/RGvFe+iCyrgr21bq6Q6GBhZEbbu806zZQF7I38XSeElo3uFOUsjWRab+L
hp6JDEtDhDuHNFzvyKwq5WglY+GNlMw+Rs2HVUT2EzkhzbDcuB/gnNEyaMQiEO72SS40ncA
fLdTTcGgph3tG20juIc7YpeGE63ROhLXtsQ+1rhbeRMzOGkTTC8wska8FxFnW6jikHyyFmu
QgPIt6BEhc2KMRtN7b8UlI9gcXB255FLN99Dkw9dnfarnu2hzi3mkZJzI83ufLkk5HkNOgh
urclMGy2kcWuuFEb4ks+fRGAOJ29Oq5JUho7pm4b9yj2SPaQR96D5n3NxxVB5xP2xw+79hc
9SlqJkYfZ79PqEhT1Yi4gH4Jy2sif70TT6bLDGdaWkTMTodFnSMcOhau+zUchuG/ZwUbT2k
P0bC3zcn4qI4BpbYnqtLv2L316HHdaW2Y0NHkk5C2FtybuRDV2GxuSmNVPYannfot6S9Cz2
/YWeYuJN0wqXBrLk7lHdODffZRdbU9Oq3Er5B0xlWTWcQoiqm0gpzVTXJN1DVc1yRdHmQF0
IzSaimshRnPukHlMJClMI4pMlGKKURAKYQ7op4oyKeK0CY5Pui6KjO90Iioh26M0oiViglk
9yNzvQKM3Kb9B2u2TmJ6b9zKz3mEIzHEIb7DLa9kjFJ5qQppDa9+Ch45E/p5mgbuH2oNSNx
RORz6Xtd1UvDLdgcDcKse1xgtvI3h1T+kxWmj8L5m2PmgOWMy+iz009rWO/NSLJtTbkqtU9
SyQao5GvHUFSLKtsbC+RwDQLklCa0E0mTPeEAW+Ca1bpHtsDdNocbwt7f9Ohv5vshJjOFM3
/KEP8A3XWeFBJpJjMUErpCXuAF97lO+8iomBtOwOf+keSUdLHIwOsHtcLgjmEnLLE1ptHy4
oY1yb9kTU1M0jrv29U+y3gc+YcRDDqbTRWMsnl09So51bh88mp1ZCPIuVxps44DhGEx02HV
ELXabvJNzq5+qLKf8A+RkfDUe3/+gvaBlXDnUNPW0ckdHWUoDGN/4rOluvmqWJhGBqcb33P
RSOI5hpa+Z0r6h8jjzDSVATVMU9ToZqBcdgWkLb5V7QPDjURpvbJaGvDpQQ8bbJ/FMHXbqv
tyUBpjpY9U7jGwm2/VFbiVNFJdlS0A8gVjjv0G4r5J2We9Swg2LNuKMcRAkNiNPmq/HiLJZ
9LZA4uF7I8lS2But5LWcASLqcWVMp9k6ypa8l58JF0V1XdtnAPb0PJQAxWBzhaZo9Usytik
Y8skDiwanWB2CnGi+MP5JmOs1uPAMGw80oa4bFzr/qhV9mK0pI8dz0AKOKpksjo2axI0XIc
0jb4quLKUyyVfVjcM4niUXv3tNpAC22yZUZc6az07xfTQxtfLcNfsCASq096CKZS2xN9WXX
HAFEgeHu2Gyjm1tO4ACQ3/ALJT2kq6WKMzPc4xNeGuOk7FacvXoqHKe9kxSiIHxNunxgpJR
7pafPdMYMTwR+0dU4n9ERuJ+SkKN9LVUjamGRzo3X03FjtshuaXbI8ib6YicPp276xZdEUD
Dbj8EepfFDA+Uh2iNupxAvYKH/L9A82bK7/03X+Silv0Tn/WShncNmiwXGvJcC4pnT18VTM
+JjJA5jQ52thbx4cUrrvIBfa6vi99mHS0O5ZmQN/WKiqiqdITuuVdTqkNlHvmu/jstg9a7H
Ekxa0i6i6qfz5pSecW2KjJHyTSaImOkeTs1guSjShW2N6mbioqV9ySrC7KuY6hhezBqwt6m
MhR0+Xcaifokwura79i7+CYloUab9EO47pNxS9TBJTTOhmYWSMNnNOxafNHbhVfKwSNo5yw
7h3dmx+5FWgDTb0MSikp+MHxFxs2inJ8oym1XR1FE/u6mJ0T/wBF4sfsW00DqKS20N0U8UZ
FPFaAMcu3aFwNJIAFyeAHNHOnSOKuvZXl6PGcze1zs1U9ABIQ7g5/1R+PwWLpTO2albeiwZ
R7MqGhwv8ALubLBrWd4KZxs2NvG7+p8k0qO1mkoqgw4LlyjbSMNmukFnOHWw4Kf7YcYkpcB
hw5rre1vu/Sdy0cvtWKeHoftQMc/UXKg1Nwkkb1l3FssdodBJFNhcMdVGPpYS0BwH6TXDiF
Sc9dnz8A/n1CXS0Lja53dEeh6jzVYydjL8DzRRVjHFre8EcgvsWu2N16IrqSPE8MmpJ7Oin
jLTt15oV7xX16C47bXZ5uwysZQYjBUy07KhsLw50T/dfbkVu2XKTL2ZMCp8TZgdJF3oOphj
B0kGxWFYrSHDsTmpXt8UT3MO/Q2Wz9lUjn5Lis6wE0gt8VrP8AiqRO02iNzJmDCctY67Do8
tUMrWsa/WWgE3+CsOXa7LuaaF5iwymY9m0sD4m3bf5hZx2nv05xkJ3Pcs+SW7L6yRmau6Yb
NlhcHD03Q6n7OQV+tEjnfLEGWa2nxTDAY6Sok7uWEHZjuVvJHwTE4aWZzp6aOoY5uksk4KY
7UapjcGpKVzgXy1AcB5NHFUOCqLbG6z+Uph8dNzpmw02A5fq6eOobhFJaRocLxBV/HKjB6e
vqMGpsFpLthBkk7sC2rgB8FOZWldPlyjeXm+j8VRcbmc3OeKuv7ugevhWFt7MYl/2d/Avdm
hrA0M0iwA4WTuhmZS1DZixkhb9V42KjmzNdYpVrhxBQ2mdLaa0XukwzBq+kjqDhdJ9ILn6F
vFQGIYth+E5ilwyLA6MtjibJ3gYATflwU7lt98Ehv1d81SMzgvz3VgHcU0a0m2mc7FCeZy/
RaqHM+FyTNhlpWUxdsCGjSoTP7I5cdwiFjGi0cjyWj0Chmx6XXO55KTxB8OI1tFWAv7ynp+
5IPD1VTX9GngmMiqB7gVTS0fdYfU00U7Z5Ny9oJaT6q1vwrCYmulOHUoDAST3LeA+CoMfjx
Omc07iVvzWg4i62GVRH/Bf8ion3oX8pfcmvky7FqtuYXQ1rKOClYzU2JsbbEtvxKnsqP9nf
Hh7qWGeOZ+p2tty3biqvgrw3Cqcu46dvtV7wmOHAcKfilf4ZHjwN525AeZWqfY1kanFxSJL
FXYPhEAlloqYvcbRsETbuP2Ksx4u2PFZq32Cmu6MRlgZsWgqKqq6qxfEXV1SSLbMZyYOiBf
YOPNymzGPCoWq7ZouHR4dV0kVZBRwMEguLRgEKjdo2GigxeizAxl4H2gqgOXQ//OisuDYlT
4bg+GRVDtPtUhiY7lq3IClMXw2DGcKqMPqB9HOwtv0PI/apNa9iW3iy7XoyiaIU9U2Rhuw2
IPVXHCsZbBFBC+COaBx8WptyFUMNikimnwLEvDVUZLWk/XZyKk6Omlp59Gq7L7Kqlp9HUqp
yxqi7Y/X0eBYe2oZRwOlllbFENAFyefwCj8HqY46uRj6eF0dVLredA2ceaaZ3eZDgEfJ9Tq
PwalKMBtVFf9MK36TEMcz9Np/JaKiCngo53xwxsIjcbtYByWbYA1xwKn8wT95Wj4m/ThdWe
kL/AN0rPsuaRl+kvzj/ABU/KSeLXFNsk8Pq34dOZGsbJqFnNcOSucDKeWJkzYIxraCPANlS
XPa0HZXDDX6sOg/ZhVxcoryWq7RnOKzF+b8Zf+jIxg9A1IuIjY5x422SWIPDM1Y2SdvaL/c
mlRVkxHfiiNd7GJrUpDWeYlxHXmmjpreqJNNclMnz8QrmTdWPYIZcRroaODeSd4Y0eZWsMw
7DMiZaqK2KBss0EWp8rh4pHdL8hdZ12dhk2dKbV9Rj3D1stRzdh8mK5Wr6OEXlfFdg6kb2+
5SnqkhHJW6S+DH6vtMzTNUmZmIdyL3EbGDSPLdaJ2fZ+fmhklFXtYyvgbqu3YSt625FYdUx
vikLXtIINrEcFKZOx2LLuZqbEqjWYWBzZAwXJBCYrGnPQvXT0xnmCV0uPVz3Hd07yftK0/s
qzpWYpP8AkCvbG9sEF6d7W2Nm2Fj12WTYhVCsxCoqGghskjnN9Cbq2dkr9Oe4P1oZB9y3kl
fT7Mut30bNmnFjgOXKzEoo2mSJngBG2omwXm3GsZrcfxKTEMQkEk8lgSG2FhsNlvnaa7+g1
b6s/eXnQlY8ZLTZWXqUcXDxXVwpsWY7d7gW19jdE2DK01UR4qioO/kBYLFHe6FvHZUW/wAh
qW1vzj7/AGpXynqA2FbZUO2qUnFaKO+zYb/aVmXNaf2zwn8oUc1tjER9h/xWYLeD9aNZuqQ
Zriwhw5G69QYNUe1YJRTk/nIGO+4Ly6vSuU3E5Twwnj7Mz5IPl+ky8PezG+0iBsGcq0AWD3
B32gLR+yU/0KZ+3k+azntMmEmc6vSfd0g/YFoXZK7+hjf7w/8ABZy/pQV92ytdpOE4jW5qf
LS0U0zDCwamMJCWyHhr8tx1mYMXhlgZEzu4mFh1OJ42CP2h5txvBsw+zUFaYYhG12kNB3PF
Gyf2mTVldHh2OCNwmOmOcC2/RwVPm8froK3O9Mq+Y8zVGYcWdVTNMcbRpij/AEG/xTSGp4B
alnHJdDi1FJU0cLIa2NpcCwWEnkQscLjG8tOxB3Wsbm56LfS2jeslPDsqUTurT8yqBmabus
6Ylyvo/dV2yBIH5NoXeTvmVnWeZjHnOtPC+n91AxrdtFw9NscR1dha97p1FWjk5VRldax1J
xHX/rLbxsYWVM2fK0neYFE4fpO+ap+bGV9Lm+orI8NqaiCWBjQ+KPULhWPIs3e5Yhde/jf8
1GZkzvWYNj0mHRQQljI2v1uvckoM75NAE2sjaK63EJ3uAbhVcT07go8VfLJPLBJTS074gLt
lFjv5J3/lGxAn81T/AGFQdZjDqytlqn6Q+Z2p1kRR/gOsr+ScoZWtroN7kyN+a0WvN8Oqf2
L/AJFZBh9cHYhTC+/etH3ha/UOYKWUyC7Aw6gOYtuh2uLQHNXJooWQcB9soaetqm/QMvoaf
rm/yTbGcbqa3MlXh+IR9x7M60DL7FvX1KtOUMw0uN0L44IG03cHSyFp4M5FRPaPgT56WPHK
Nv8AOaP85b6zP8FpNc2qNLI/qdkG6drNmonfhyhxiLZoxI0+8L2QbWi/FacMP9RItWYnkZS
wR4dYtrRYj4q7YJijcSoQS4d7H4Xj8VQMelvkLCJelWD80hgeYzheIslLrxE6ZB1CrhynoW
vTkn+0PA5HRx5hoG/zqj/PNH14/wDD5KKw7EIqymZUMd4XDh0PRaMySKqgDmlskUrbjmHAr
JMbw+TKOPSU4v7BVEvgPJvUfBVD5LXyXjp64lpzjM32zLtztqe7/wBoStFUtdWQNvuXj5qH
zrU2ly+6/wDuHO+4JnhWJh2L0jL8Zmj71pL7Nk3pJGn4ob4VVj+of+6VmmCVTY8FpW6uDFo
+Jn/NdX+wf+6VilFX91RRsLvdaph7TBx1LLZJXtNxdX/BpNeD0rusYWKOxG594rYMsy95lu
gf1hCmZaSZVPa0ZjmGfus1Yw2/GcfIKIqKsFtr8EtnKbus3YoL8ZfwCr76m/Eo0ztJm3k10
PJKgX4ppLNcps6W/NJOlRVAN5Cby1jf5EzDSYg783G+0gH6J2K9B09VDWU8dRTyNkikaHMe
03BC8u6zdWLLOe8Wyw4RQuE9ITd1PIdvgeSHlwuu17Bu18mqZo7O8Nx+R9VTu9kq37ucBdj
z5j8QsnzHkrFsAeXVMB7q9hKzxMPx5fFa1lztFwTMDmwd4aOqP+5mNrnyPAqzVEENXTvp54
2yRSCzmOFwQgTlvG9Ub6pd9nllwLXEEWIVw7KXf07pRw+ik/dTftAy43L2OPhiv3Eg1xE8d
J5fApXsrNs+Un7OT91O1SrE2v4LueORI1btLN8j1vqz95edyvQ3aSb5IrfVn7wXngofifiy
8/pAXF1cTYqx073Qtk7HcQbLl6ooS7x085NvJwusaLgWgBWXIeZW5bzCyWY2pKgd3N5Dkfg
UDPDvG0guKtV2aH2t4carA6erYLmGQtd6OH8QsUIINl6YxKlp8dwaWlLmviqI/C8b+hXn/H
cBrMJxGWCeFzXNPTZw6jqgeJkWuLGc2N0k18ESASQBxOy9K4SBh2XKRkh0iCmbqJ5WbusSy
TlOrxvG4JZYXMooHh8sjhsbcAOqu/aVnCOgw5+CUUgNVOLSlp/Ns6epU8j/ALLUSYxLgnVG
ZZgxE4pjtZWX2llcR6XWu9kp/ocP7w/8Fh91uXZbA+DJcJe0t7yV7xfmLq/K1ONImFurbKV
2sO/pT/8AhZ+KpDXlpDmmxbuCFoParhVZJjLa0QuMDo2tEgG1xyPRUjC8HrsVxCKjpoHve9
wBIGzRzJKJhpfTRvLNctpHobB6h1XgtFO/3pIGEnzssEzAWxY7Wsj90Tut9pW0Y1jVHlPLQ
dK8ao4hHCzm9wFhZYHPUPqJ3yyG7pHFx9Sl/Fl918GstJLRvHZy++SqI35O+ZWbdortOcav
fjp+S0vIlLLRZOoIpWFj+71Fp4i5us77QcMrqrNtQ6Cklka4NsWsJB2WMLX1qNtPh0VKBzp
ZWRtO7nBoHqbKXzDhzcAxiTD21BmMbWkuItuReysORuz6vdisOJYtCYIIHB7InjxSO5bcgq
1nWpM+bsRfe/0xA+GyZVKr4oHpzDbNa7NJNeToDf8A3j/mqT2lzGHN8h6wsV47PaWWiyZRR
zMLHvDpLO4i5uFSe07D6yqzOH01NLKDCzdrCRzSuJr6z/8AQmnxKj7YeqdU8VZVUlRVwxl0
NNYyuv7t+C7h2TswYjIGQ4fI0Hi+QaQPiVasy4OzKGQmYeJRJU1k4dM8bXsL2HkE1VztJe2
Yma916KrhlY44rSC/GZn7wW+1p/mE/wCyd8l57ytST4jmWghhY59pmueQODQbkleg5/pKeS
MfWYR9oS3laVJEx7pbMSy1mJ2A4zDUXPdB2mVt+LTxW4NfDV0ocC2SGVl+oc0heb8QilpKu
aKRhaWPLSCLWN1qXZbmUV+GPweok+mpN47/AFoz/ArXkY/t5o1v72mVHNmDSZbxqWnZf2aX
6SF36p5fBQQqyDe62rOGX2Ziwd0TLCph8cLvPp8Vib8KxD2/2FtLL35doEek3BRMNq579mr
5a2i/Y1q/yVYXJzErXfbqVF9uJ5rWsxYDK/s+bhkDdc1NEwhrRu4t42+9YpOyWncWyNLfIi
xU8dqk/wDZjLtSmaz2bZqE4OCVUl3tBdTkniObfxVqzXgUeYsElpTYTt8cD/0XD8DwXn2kr
56KqjqqeQslicHMcORC9AZYzBBmPBIa6IgPI0ys/QeOIQfIxvHXOSsV7/2UDtCdLSw4FHKC
2SOk0uB5HYFVzA8Q049QOcdhUMv9qsnbA8iuoD/VO+azmKodFKyRh8THBw9Qj4p5Y0TLeqR
6cnYJoJIuT2lv2hed65s2H1k1LKC10MjmEHyK3jBMVixjB6WuhcCJowT5HmPtUPmLIuF5hq
DVPc+nqCPE+O3j9QlMORY21QTjtaMU9pceZXoDKzXxZWw5j2lrxTtuDxCptVgWVMgU35RrL
1lWPzEchF3O8m/irvhFc+vwekrJGtY+eJry1vAXHBbz5FUppdGZnT1sxXtAeW5xxDzk/AKs
GQq5dp2GVMGZp6sxu7mYB7X22O1iL/BUbUncWnCBZtqhUyIpd5pPUuakbQB0T+T8OpsXzTR
0FY0vgmcQ4NNjwJTLHqU0GLVFPpLRHK5oHoVK9nQL88Ydb6rnOP8A2lXPtDyPUV9S/FMNi7
0v3mjb71/0gOaXrIoy6f8AA8TzxtIyYP8AECCQRwIW7dmGPVON5Z01jzJNRyd1rJ3c21xdY
m/B8QbN3Xsspfe2nQb/AGLaezzB5MsZVdJiRbBJM8zSB5t3bbbX+Cx5Tlx/krFNqu0VztpL
O+w79Msd9l1Wuyy/8u6S3/Dk/dTbP2ZWZlzE+anJ9kgHdwk/WA4n4lT/AGS4FWHHTi8kDo6
aKJzWPcLB5PTqr1w8fVGW+eVaL/2jb5Jrf+n94Lz0ea9H5voZcTytW0sDS+VzLsaOZBvZee
a6gnoJzHURujdf3XixHwWfDpcWjfkS+KY1QXVwp4SD3XQd0VdHFQha8t9oGL5bjFO0iqpAd
opT7voeStMnazhNXGPbMDfI8cnaXD71lhK4g1gx09tBZzXK0mX/ABbtUrZ6c02EUceHxkW1
7Fw9OQVFlmkmldLK90j3m7nONyT5pMFC91uMcx+KMVdV7HNHUNpKyGodCyYRPDjG/wB13kV
dYu1rFIGNjgw2jiiaLNYL2AVBvcoXUvHN/ki5up9M0Y9r1TLGY6rB4JWniNZsftCbv7VJYY
nNw3BaWlcfrcfkAqCTdc4If/z4/wCG/rX/AEkcVxrEMcqjU4hUOmk+qDwaOgHJDB8T/JOJR
1ns0VSWA2jlF2klMBstT7NsrYbFg78z4y2MsFzEJfdY0cXW6rWRzEeio3VEa7tTzCxt/YaZ
jbbDSUge1nHS6/s9Jt+qf4q/Mqcp5/pJ6KiLDNENnd3oezo4dQsVxrD5MLxWopJBZ8Ty0/B
L4px22nOmHt0p5TRbm9sGPNfd9LRuHTSR+Kq1Jjs1Lj35XdBFPL3jn93KLtJN/wCKiifNBM
LFE70gDyU/bL8e17HuDaajYBwGg7fegO13MHOCjP8A0H+KoKF1X0Mf8L+rf9NFj7YsXHv4f
SO9C4KAzVnStzU6AVEMcEcF9LIyTcnmVWbrt1c4ccvaRTy21pss2X89YjlqifTUVPTO1vLj
JIy7vT0UmO1zMd7ltJbp3Z/iqLdcJuo8ONvbRFlpdJk7mLNNZmWeKarihjfG0t+ibbVvxKa
4NjVXgWJxYhRuAljvs7g4HiD5KNCC0olLjrorm29l4f2s5kc649laOgi/xSbe1DHvafaSyk
MujQHd1wF7ql6ly6x9DH/DX1b/AKXf/KxmYOvrpiOncqu45j1XmDEDXVgjbKWhpEYsNvJRR
KAI6LU4ol7SMvJT6bFQ5TOXs24nll8xw97LTABzZBcXHO3VQeoeiFytOVS0ylTT2iazBmjE
cyywy4i6MuhaWt7tum4J5qI1JPUuEqKVK0iOm3tlky9nXF8tnTSPZJCeMMgu0/wU/VdsOMy
wltPRUsDyLa93W+Czy6F1isMU9tGllpLSY8xDFK3Fat9VXVD55n8XPP3Dopyk7Q8zUVJFSQ
VrWxQtDWAxNNgPNVZdWnEtaaMq6Xpk9i+c8cx2j9kxCqEsOoO0hgG49FBXXELrSlStJFOm/
Z2+64hdC6srY8wvFazBq1tZQy91O0FofYGwPHirRTdq2ZoABJJTzj9eKx+5UpBYrHFe0aV1
Ppl9d2u42RdtFQtf+loJPzVexvOGOZgGivrXGG9+5YNLPsHH4qDQVTiiXtIjyU/bBxVhpc+
ZkoqGGipsRMUMDQxjWsbsB8FXUFqpVe0ZVNeiyt7Q81NN/wAryH1a0/gofFcWrcarTWV83e
zloaXWA2HDgmS6oolPaRbqn7ZxBBBaMBl0cVxdaLqFnXcVxGcx1+B+xdbDK82bG4+gULSb9
IIu7J5HhGISC7aOYj+wUWTDKyIfSU72+oIVcka+nf8ABoTuhzRnRvZ7zSFzktGGmvZwmyF9
rIBridgSu9279E/YqJpnCdlsjIZMU7GKaKhBe5kY1tZxOk+ILHhFI4XDDYcTZXXs/wA/DLA
fQYgx8tBI7UC0XMbue3MFAzS6Sc/AbFXCuxfsqwuvGb/aWxvbTwxOEj7bG/AKH7Q5o5c64h
3ZBDX2Nutgr5jXaxgtJh8keBQulqZB4T3ehjT1PVZDK+esmkqJS6SSRxc9x5k8VnEqq3dLR
q3OuMiPqgEbu3/oH7EYU8zgXCN2kcTbYJnaAqa/gmggjNje8EtaTbooUk36CobpUU8pa46D
4RcovcyH6jvsU2i+NfwIuJUwSgE924AdQklCmmvZ3dBcRmRukJDG3soRJv0FQRzDIPqH7Ep
HQ1U1+7p5HAC5IbwCraNcK/ggguuaWOLXcQuKzHo6ELriUZBK9uprCR1soWk36E0EoYJh/u
3IwpKh3CF32Kto1wv+CKC65pa4g8QuKzAEEFIUGA4pif8AodDPMOrGEhU2l7LUuvRHrqsv+
T3Mxbq/JVQB/ZUfW5axbDxeqoZ4h1ewgfaqVy/kJ9G/4RS4jvjcw2c0hEWgTTXsCCCChAII
LrWue4NaC4ngAFCHEFO4fkjMmJsD6XCKlzDwcWWH3qTPZXm4M1fkuQ+Qc3+Kzzn+hFjopyC
sNXkXMdHfvsJqmgc+6JH3KLqcIr6OEzVFLJFHe2p7SAT03UVJkeK18DJBBBaBBlK5Zhp6jH
6SGqaHQvkAcDzUSnOHOLMRpnNNiJWm/wAVT9Fo9L0+QMrMY1wwiEkj61z+Ka43iGUMlNi9s
pIIHSC7Gx0+okfYrTRm9HCTzYPksi7df9Iw39m75hc+FyrTYwqp72y24V2j5QxOdtPDWMgk
cbNbNHoB+PBWh9JS1Efjhika4c2ggryaVsXY/nCoq9eXq6YyOiZrpnuNzpHFvwW8uHiuUmZ
vbLBmfs1wnF6eSShhZSVVrgsHgcehCwjFMPmwyulpZoyx8bi1zTyIXqwbhYh2z4aylx6nrG
N0+0x+K3Nw2+Snj5Hy4sJT5S0x92eSZMxHDaXCq2mp3YoQdXeR2Lzfkeeyvv8AIfLQNxhFP
9i854dUyUuJUtTG4tfFM1wI8ivVMTu8hY/9JoKz5EuK2n7Jit60Zv2o4Zh+FZRDKKkig1zA
HQwC+xWJrcu2V9ss07es/wCBWGo/jfgZz/AFsWScQyfitHQ4W6lp/bxGGvbLDbvHAb2PNY8
OKd4bUvo8TpaiJ2l8crXAj1RMsc5BY74s9GDKeXwdQwilv+zVW7UKelw3JpipKaKASzNbZj
AOFyr9E7XCx/6TQVnfbLIW4BRsHOYn7ly8LbyJMfbemYvY9FqmRs1ZXdQ0OCV9BGyqto76S
Jpa919t1lV0djzG9r2mxaQQfRdXJjWRaYhFuHtHpR2W8FJucKpb/sgk6jCcCw+mkqZaCkii
iaXPcYhsAnuGzmowylnduZIWOPxAVd7SZzT5MqtJt3jmsPpdceeVUp2dPZnWd85YPjdCyiw
mgMGiXUZCxrQ4WtyVGQJXF2YhQtI5l27e2daN1fMiZpwPCKM4di1GHGSYuFQ6MODQbbHmqG
F2+3FS4Vzpki3D2j0dHg+CzxtnioaR7HjU17Y2kEdU49gpRA+FkEbGPaWuDWgXBVW7LaqWp
ycxsry7uZXsZfk3iB96uVtlxL3NOd+jrQ+UpnnjNOEvwjGp6ZzSAx5APUcj9ihbLYu1DL3t
lC3FIWXfCNEth9XkfgVjzmlri0jcFdfx8n1I2IeTj41y/oLLVMo59wJ9PQ4PXYeIXtY2ITP
a1zXO4b8wsrugCRuNjyWsmJZFpgcduHtHpn8k4aTq9hpyevdBVHO2bcHy7FLhkdGyWrmiII
ja0CO4sCT+Cs2Wa01+WcPq3m7pKdpcfO26wTNNY+vzJXVD3El0rvsvsuf4+PnbVfA9mtzG0
RLnFzi48TxSlNTT1lTHTU0TpZpXaWMaLklJLZ+yvJ7MPoG47WxXqqlv0AcPzbOvqV0MuRY5
2IxDug+UOyuiw6GOrxtjaqrO/cn83H5eZSmZO07Cstzuw7C6RtXPF4XBhDY2HpccT6KV7RM
xOy9lmR0DtNVUnuoiOIvxPwC8+lxJJJuTxJ5pXDDzffYfJX00pk1Cj7bKsTt9twiIxX37qQ
hw+1aZgWO4ZmnDvaqKRs0R2fG8eJh6ELzGrLkPMsuWsxwTl5FLO4R1DeRaefqETL4863PsH
GV77NXzT2ZYbjEL58NjZSVW50geB/qOXqsQxXC6nCa2SmqYnRvjdpc13EFep2ODmhwNwRcL
Pu1bK0dfhX5Ygj+npxaaw95nX4IWDM09MPSVrT9mFlBdc0tcWniCnmEYVU41itPh1I3VNUP
DW+XUnyAXQ3rsR0yQyplLEs24l7LRM0xM3mncPDGPxPktxwfJ2V8jYa6tnbEXQtvLWVNifh
09ApnLWXaLLODxYdRMADBeR9t5Hc3FY/2wZqlxLHPyLBIRSUR8YB2fJzv6JPk8taXoOlxWy
11vbhgdPOY6PD6qqjbt3mzAfQFP8I7Z8tYhM2GqbPh7nGwdMAWfEjgvPyCN9CQXJnsGCaKp
hZNBI2SJ4u17DcEeSyDt5rLfkuhadrOkI+4Jh2L5uqKXF/5OVUpfS1QJpw4/m3jew8iE17c
KgyZvihvtFTNH23KFEcb0bn5f+DNUEEE2BOpWmcWVMTh9V7T96TR4fzzP7Q+ahZ61weYz4R
SynYuiafuWU9uo+mw0/qO+YWo5ft+QaO3/AAW/JZf26/nMN/sv+YXOxfsDT7f+mZArBkKrf
Q53wqVptqnDHejtlXwpvJkDqjOeExtFyalp+zdPX+LBT7PToFgsk7cmjusNdzu8LWzs1Yp2
3YgybFaGhYfFFGXuHS52+S5+BbyIO/TMyg/Px/2x816spNqOH9m35LypTtPtMX9tvzXqyl2
pYh+oPki+Z8FYvkzvtnP9H6T9sfksSW2dtP8AqGj/AGx+SxNF8b9ZM3wAcUpFtOz+0Pmk0e
P88z+0PmmQB6opP9Dh/Zt+Szvtn/1LQn+td8lolHvRQfs2/JZ52zj/ADHRftnfJcbB+1HR+
GYuu8lxd5LsnOPTGXjqy5hxPOmj/dCrnamSMnv85m/irFlrfLOGn/lY/wB0Kv8AamL5Ok/b
N/FcTH+1f7OqvRg64ulBds5QAuj0RV0FQhsPZnUmkyHV1DWhxhlkeAedgCrnhOKU+MYZDXU
zg5ko4fonmCqL2ekHs6xIfrS/uqC7Oc0/kjGn4XVPtSVj/CSdmScvt4Lk5MXN217TOpFqYn
fya/PBHU08kEzA9kjS1zTwIKwPOGX5MCxiWAgll7sd+k08D+C3++9lW88Zbbj2DOfE0Gqpw
XR2G7hzah+Nl+nffphMkK50YGuhKTwuglcwgi3VJhdo5DTl6ZvmQJS/s+ojzZE8fYSsMxF2
vEJ3Xvd5W09n7/8Aw3jdf3WS/MrE6o3qpD+skvHX/ZY3m/VJI5Vwc45mOioLXZJIDJ5NG5X
pKONsUTY4wGtYA1oHIBY72NUImx2trXNv7PAGtPm4/wAAtkQPLvd6/hrBOp2Y12y17pscpa
IO8MEWojzKzhW/tPlMmdawE30WaPgAqgnsC1jQvnf3gRgiroRgJ6VyHiZxbJmHVLzqkEXdv
P6zdvwU7U00dZSS00rQ5krCxwPQiyz/ALFqrvcqVFOT+YqjbyBAK0YLkWuNtDae0meVsbon
YfjFRSuG8UjmH4Gy03sRwJrn1uOSsBLPoISRw5uPyCqXadTCmzxWgCwe/X9oBWwdmFE2iyF
hwAs6ZrpXfEn8E7lv/qX+TNL/ALGy0Vc4paOaoPCKNz/sF15QxKpfWYlU1MhJdLI5xPqV6e
zU8x5WxN7eIpn/ACXlqT8471VeMvbM3+AVBBBNgCaybVNos44TUPkEbY6phc9xsAL73Kmu1
nEabEc81MlLMyaNrGND2ODmnwjgQqWgs8fu5FqtLRxBBBaMhkaLeVn9oIpRogTKwD9IfNQs
9YZdGnL9EP6lvyWY9uo3ww/qv+YWoYA0swKia7YiFvyWc9s8cE1dgsdS8sge8tkeOLWki5X
OxdZA0+3/AKZim60zsay5JVY0/HJoyIKVpZCSPeedjb0CsOG9k+V2lk8uKmsiFjYPa0O9SF
YMTzjlXJ+Htpo6iH6Jto6WmIc77uHxRsmXmuMonBT3sncbxekwLCp8QrZAyKFtzvu48gPMr
zJj2Mz5gxupxOo96Z9w39FvIfYpTOWeMQzfWB030NJGfoqdp2HmepVaG5RMOLgtv2Yqt9IW
pt6uED/iN+a9V0+1NH/YHyXlSj/02Af1rfmF6sh/MM/sj5IHmfATF6ZnPbT/AKgpD/XH5LE
lt3bQP6PUn7Y/JYgi+L+smf4OpRp8bfUJMIzdnt9QmQB6moN8Ppv2TfkqB2z/AOoaP9s791
X/AA//AFbTfsm/IKg9sw/o/SH+vP7q42H9qOj8MxS66eC4u8l2TnHpfLJvljDP7rH+6FA9q
W+TZP2zPxU5lc3yvhh/5WP5KE7Ud8mS/tWLiR+1f7OqvRgiCCC7ZygLq4goQ1ns737O8T2+
tL+6srlcWzuIJBDrghat2cj/AMPcR83y/uLKJ/z7/VKYf2X/ALHMv6ZNy7Pc0fyhwQRVDwa
2lAZLfi4cnK22XnTK+PzZcxyGvjJLAdMzB9Zh4r0NS1UNbSxVUDw+KVoexw5gpHycX072vT
GMGTnPftGTdpWVRQVv5QpY7QVJJsB7j+Y+Kzu1juvS+LYZBjGGzUNQLslbYH9E8ivPmP4TN
g+JzU07bPjcQfPz9CnPFzclxftAvJx7XNGrZEfp7LXuv7rJ/wAVjMxvM8+a2DJsmjskqHdG
T/isekP0jvVa8f8AO/8AYPN+uTW+xWIDDsTm5uma37B/itO5LNOxZ4OD4izmKhp/9q0vkkf
I/aw2P8EefO0lpGda6/N9/uCqqu/axTmHOEz7fnGNd93+CpC6mF7xoUz/AJsC78Vxd4FFAm
xdhsl6TFoukkbvuK1bgsk7DPdxc8rx/itc5bLl5/2MZn8UYB2ukfy3nt/w2X/7VtGTmhmT8
JA4eyM+Sw3tSqBUZ7rbG4jIZ9gC27I0onyThDx/9q0fZsi5F/1yXX5P/wAHWZ4zLlfE2NFy
aZ/yXlmUWmcPNetaqAVFJNA7hJG5h+IsvKeLUrqPEp4H7Fjy0j0Nlvxn7Rm1uP8A0Zri6uJ
wXO81xBBQgEEEFCgyVpdqqI/rt+aSSlP/AKRH/bHzULPXGHm+HU5t/u2/JZV26/msNP8Ab/
BaphpvhlMf6pvyWXdurf5rhrvN/wCC52L9iDR7f/pjIlka0tbI4DoHEIgu4rpXF0QICLGy6
2yKujgoQWpD/PoD/Wt+YXqyA/QR/wBkLyfG/RKx/wCi4H716sw+UT4dTStNw+Jrh8QEj5nw
HxfJRO2OF0mWIXgbMn3+IKwpemM7YS7Gcr1dNG3VK1veRjqRvZebaiAwTOY4FovzW/FpcdG
sy3KYkjMBL2jzCKpPAsIrcZxWCkooHSyF7SbcGi+5J5BNN6W2Lpbej0tQAtw+maeIiaPuVC
7Zf9naT9uf3VoTG6GNb0ACz/tjBOWqc24T/wD+SuNh/YjofBiC7yQ5LvIrtHOPSeVT/RXC/
wC6s+Shu0//AGMm/asUzlQf0Uwv+6s+Sh+04f0Ln/aM+a4kftX+zqr0YGuIILtnKHtHhFfX
08tTT00j4IfzkgbdrPVMyLEjotOwSndhPZBW1TxpfWuJHoSGj5LMTuSULHbt1/gNcKYl/LN
f7OWf+HtX0e+X91ZJUD+cP9VtfZ7TFnZ9E228wld9pKxeuborJWnk5A8d7yX/ALD5l/0yN1
qHZRmnS45fq37G7qUk/a38QsvStNUy0lTHUwPLJYnB7HDkQj5cayS5YtjtxWz1AqP2k5Ybi
WGnE4I/p6dtpQB7zOvwU/lPMMOZMDhrmECW2iZn6Lxx/iplzWvaWuAIIsQeYXGl1jv/ACjq
bTRnmWWmHsiq2u5NmH3rH3/nHeq3zGMLiwbI2KUsB+i0vewfohxvZYG733eq6Xivk6r/ACK
eSkpSRp3YtWBtdiVET77GyAehsfmteXnXIWMtwTNtHUSO0wyO7mT0dtf7bL0SCCNkr5U6yb
/peF7jRk3bPhxFTR14Gz4ywnzBv8isrXoftDwc4vlWfu26pab6Vo6gcR9i89yMMchaeSb8W
9xr+A/In1QRdQQCbFTZuw6AtwnE6gjZ87Wj4N/xWoSSthhdK82axpc49AFT+y3DHYZkilMj
S19UXTm/nw+4Bc7UMxNwPKcsLH2qa76GMc7fWP2fNcu/vytIblalbMKx6vOKY9W1pN++mc4
el1uvZHXisyLBFqu6lkfEfLe4+a89c1qPYnjjabFavB5X2FW3vIr/AKbeI+z5JzPP2dfAGa
3Tf9NsXn/tZwB2GZnlqmMtDV/TMPmfeH2/NegAoDOWVoc1YM6lJayojOqCQj3XdD5FK4r41
sLOvT9M8wLilMawKtwavlpaqB0UkZsWkfeOoUYuimn2he4cvTOILqn25MxduWn5gnpzDRhw
a3Xs51/rW6eajaXsqZdPSK+gggrKDJaiYZK2Fg+tI0fekE9wm35VpiSABICSeA3Ufoh6vw0
acMph0jb8lnfbbSOmwGjnaLiOUtJ6XH+CuVJmbAoqKFj8XomuDACDO3p6pvi9XlnMWGyUFV
iVHLFJ+jO24PIjfiuZO5rYaHquzzAiq7doOWsIy5JTNw2t9q9oDnE3adNj1CpJXRmuS2DqV
L6ewLrVzgUAtGTp3Xo7s7xZuLZLoZNV5IWdzIOhbt8rLzhdXPs6zt/JXEXw1Zc7D6kjvLb9
279Ifil/Ixu56+AmOtPs9BEclQ80dl9DjdS+rpJRSyyG726bscevkrjQ4pRYlTtqKKpjnjc
LhzHApaWoigYXyyMY0bkuNgFzJqofQ2noyyj7FYmyh1biV2c2xN3PxKnK2twHs7p6ehw+nY
6sqXtY2O/idc21OPRNs3dquG4XG+mwh7a2s4ax+bj8yefoFkQxaorceixLEKh0shnY+R7ug
cPuTkY8mRbyegdZJnqT07yuqT2r0zp8o62i/dTNJ8gbhSwz3law/wA90n/em1fm7J2IUctJ
VYxSSQyt0uaX8UnE1NJ6DKp/p54NwSDyRmtLiGgXJ2CnM3xYNT4y6HA5/aKUNBEmq+54i6t
HZ/hmUo8PjxfGa6JtWyU6YZZAGix2Nl1qyajloT+mnfFM1fBac0mB0NO7Z0dOxpHQ2CgO0s
F2TKi36bPmnhz3ldmxxqm+BKRqM75PqYjDUYrSyxu4seCQfuXJmbVKtMfVSvk8/mCQm3duv
6KzZVyDieYKuN8sL6ahBvJM8WuOjepWmRZj7PoHao5sPa4cCIv8E9bn7Ktg1uLwADgLED5J
y/IyNamQCw4k+2Q3aW2LDckRUVOAyIPaxjRyACxeON8sjI42lz3kNa0cSStM7Usx4ZimG0U
GH1kVTd7nO7t19O3NEyEzKGG4ZBiuI1kDcRufDK++ix2Iarw08WHbXZMqWS0kzRcBw78l4B
RUJG8MLWu9bbrCs24bJh2YKuFzSA2V1vQm4+5bG7tAysDb8rxfAH+CiMYxHI2YdUlVXUxmY
2zZA8scfLzS+Crx06cvsYvhc8dmLlBKVDmPne5gs2+wSa6xy2tPRa+z/NBy7jjWzvPsVUQy
Ycmnk74LemuDmhzSCCLgjmvLa1zs/wA/0LMDNDjVayCWkAEckh/OM5D1C5/l4W/vkb8fKl9
rLhnL/ZHEv2J+a86P993qttzLnbLtfljEIKXFIpZnQkMj3BcfK4WIuN3E9St+HLmXtE8mk0
tMAPnZbv2bZvjx/CGUFTKPyhSNDXAneRo4OH4rB05oa6pw2riq6OZ0M8Ru17TYhHzYlknXy
L474M9SuaHgtcAQRYg81hvaDkqbB8SfU00RNHKdUb7bN6tPTyVoy12wUVRGynx6M00w27+M
XY7zI4hXeHG8BxinLY8Qo6mJ4sWGRpBHmCufP1MNdocVTS0eZ3RvabOaQfRWbJOSq3NGKR6
onR0EbgZ5iLAj9EdSVsMmXMlQyGolpcPZbfxSDT9l7JninaTlXL1N7PRSMqnsFmQUjRpHqe
ATL8irWoXYF4ontstdXW0OBYU6oqJGU9JTMtc8AANgF52znmqozZjr62QFkDPBTxH6rP4lH
zXnXFM21ANU/uqZhvHTRnwt8z1KrpRMGHh2/YK730jidYbiFRheIwV1K8smp5A9hHUJqgmd
bBHqbK+Y6TNGCQ4jSOF3C0sd9438wVMry5lfNmJ5TxH2vD5LsdtLC/3JB5+fmtswDtYy1jE
bW1NR+TqgjeOo2bfydwXPvC5fXoMqTLPjOXcKzBB3WJUjJre6/g5voeKplT2KYBNIXR1dVE
0n3Tpd99ldmY/g72a24rRlvXv2/wAVDYx2k5VwaN3e4pHUSDhFTfSOP2bKp5fBrnSWtjXBu
yzK2CSCqfAaqSPxa6kgtbbnbgqB2o9ozMWD8v4K9vsDDaeZo2lI+q39UfeorOnapimZ2Poq
NpoMPdsWNd45R+senkFQ01jxv3QKrbAgggjgwy6w2K4eKAULDOtfgirpXFCHePNcXRxTjD4
IqrEaenmc5kcsjWFzOIubXUINja+yAVuhyphdRm+oyyKypjqGPdHDO5rSxzgL7jiAobAsLZ
XZnpsLmmdEZJ+672MB2l1+NjxCmyEUug7K3tw2jx6txOhbN7JV0UUkmvumhk/d8dVuBUNlO
khxDM1DRzP0CeTQ1+gODXcjY8VNkI6Csq6Mk09TNAefdvLfkj1GJV9WLVFbUSjo+UkJTFyP
y3Vh8kkobM5rnusHOsbX22HBWCbK2FwZppsEkq6lramFkjaizbMLm6tx0CrSJ2VFdF9x5Jc
QxMxDuHvMkQl0F7PrC9rhWvH3UOF44cErZKiWCmDWe1MYwS6C0G17bgXVkKWgpLBKClxLMN
Jh875GwVM4i1stqAJsDul8Swyjoc3TYU18z6aGq7gvJGsgOsT0UIQ66DxUxm3CKXAcy1eFU
kkssdK4NL5bXcbA8vVQ26hDt0FYKbDcIrJsPw+girq3EalrRIGPa1geeQ2J25lczjhWDYJi
35OwmplqnwNtUyPILRJza23EDqoQr90CrPieDYVhuXcExQRVMz8RZIZGGUANLXW225qCxI0
Jq74c2ZsBY06ZiC5rrbi/qoQaoIK0UOE4Ri2LUWEYTSVdZUytaJZTMGsDrXcRts0b7nooQq
6CnM20eB4fjUlFgU008EHgkmkcCHv56bDgnuOYRhGEYZgVZFS1E35Spe/la6a2kg2sLBQhV
lxOsQNEa97qCOVlNsWslddw2FwT63VhzXlqgw/CsPxfB3yvpZ7w1DZDcwzgXLfQg7KbIVVd
Yx0rwxjS5zjYNaLknyVqwLLuGVWUcXxWtMzqukhEsETHaW6S7Td3x+SbZDwylxjNlLQ1Zma
yQOLXwyaHsc1pcCD8FCFfMb2lwcxw0mzrjgfNFVhxLF48RbVjEaWodOGkQzd4QA4GwLhbfb
nxR8kYRh+NYpV0uIxPe2OilnYWSFtnMFwD5FQhW0FbMNwrBsayjjNcKZ9DWYYxkjHiUujlD
jbSQeB9EhlHCcNxSjxqSvgkkdQULqmIskLbkECx8t1CFaXQbbjb0XCdyQLDorFieC0+XcJw
2ati9prcRh9oEZcWsijJs29tyT9yhCvFxI3JPqUFaJsAw/EslS5iwtr4JqGZsVbSudqbZ3u
vaTvbyKZ0uCxQZVfmGtaZI3VPs1PCDYPda7nOPQdFCEEgpSWswmbCZYxhYgrg9pjmjlcWlv
1gWk+ilcs4Ph+J5bx+qqKN81Xh8LJKcse4XLnW3A424qbIVZcVoytl+HEoMXdiFJMPZKF9R
E/xN8TeRUblx2DflmBmPQvfQyO0yOjeWmO/1tuICmyEUhdWisy7Hl7H6oYvTibD4WGSIseQ
2oa783od5/gVWHuDnuc1oYCbho5KEOILiChAIIIKEAgggoUGQSlSwMqZGt4BxASYULOuXF0
rihDqeYNG6TG6JrRv7Qw+g1BMkL2UIWzNmI1GF52xWai7tkksriypb4jpcPqngPVR+ShfOW
GPc4Nayoa973OsABxJJUHcrimiF6eKbGHY3hcZgocTE75YpWkNbVR3N4yfvHVQmTGGLOuG9
6WxiGoDpC9wAaBxuVArhU0Qf4zG5uO1sexLqh5bY3BBcbbq5ZlqK6DM9BVUhhmpvZII3klj
mGzQHtceSz5BTRCYxpuHS5rnbgoAo3Tjuhfble1+V7qx5vGJYpnCojw6WCSF7WNbIHRhttI
B8R+Koll0c/RTRCYy1EIs44ewyx6YathdIXANAa7c3PLZSmO4jWnP9U2GqY6N9cXRuaWlpa
XXBv0sqiuqaIWftGMcmesSnhmjmhmeHskjeHNcNI5jzVZC4gFCF/wWKPK2VnYnRT01Rj+JN
McWmZv8yiPFxufeP3Ko4phb8Ohp5J6mGWeoDnuZHKH6BfbURzO6jkFCF8xOrqf5E5aocOro
O+jbL38bZWXYS67dV+GyqGLUs1JW6Kmoinne0PkdG8PAJ5XG10xXVEiHVf6UQZZyh3eE1tJ
PjeKt01M7Z2j2SL9AEn3jzKz9BQg/xTDWYa2mZ7XBUSyxl8ghkD2s32FxzsrZj1bPLgGWaH
DMUg1wURZUMbUNGh+q9jc9FQ0FCD+tonQ4r7LJVwzyOI7yVkgcy54+LgbdVb6TE8LZieO5f
xOtjOE4gO8hqYzrbHK0XY4evBUFBTRC55fxCkdgWaGS1MNOamkZFSxSPALtLrgD4BNOzqrp
aDOdJW1tVFSwQNeXSSOsBdpA+8qroKtEJ6pira6Ornq8ZgMLC5+h1SHOkN9g1o4qQ7Oqmjo
8aq566tgpInUE0QdK613ObYAKorqsg8qMQrDT+wvnHs7HX7uOwY4jmbcfVT+SaqjpaPH21d
ZBTmqw58EIkdYveSCB9yqaChB9V0EVJRRSe20800jiDHC/VoaBxPqrRjlfhubcuYVKysipc
Ww2AUs0E50tmYPdc13C/kqSgoQtDMWgwbJldgkUzJ6vE5mOmMZuyKNnAX5knon2XcUwbFMn
1GVMarPye5tR7TRVbmlzGutYtdbkVSkFNEJTE8Hiw7VpxSjrSOHsri4fEkCymcq11HR5YzH
FNiEdNU1kDI6dhcQ5xa654cFUw4gEA7HiuKELdkrFqelZjLcSxIQtqcPkgiErnHU91rfLiq
kdtrg26Li4oQt+Y8SpKzJGXqGPEI56mhbIJowTdocbt48bBVBBBQgEEEFCAQQQUIBBBBQoM
+R0jy9xu5xuSi3KCChDuonmuXKCChAXKFyggoQFyhdBBQgLoXKCChAXQuggoQFyhcoIKEAg
ggoQF0EEFCAugggoQCCCChAIIIKEAgggoQCCCChAIIIKEAgggoQCCCChAIIIKEBdC6CChAX
QuggoQCCCChAIIIKEAgggoQCCCChAIIIKEP/Z
</binary><binary id="_17.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACmAI8BAREA/8QAHA
AAAgIDAQEAAAAAAAAAAAAABQYEBwABAwII/8QARhAAAQMDAwEGAQcHCgYDAAAAAQIDBAAFE
QYSITEHExRBUWEiFyMycZOz0xU3VIGDodFCRVJVYmNzgrHBFiQnM5HxNENy/9oACAEBAAA/
ALmrK1W6ytZrSXEKUUpUCR1Ar1WqyuEebHlOvtMr3KYXscGOhqRWq3WjWVlJna7+bG7/ALH
75FOdZWVlZWVCnyI1va8RIdDLY67RyTXIXlhtYZcDpc2BaRs5Un1rpKuCoyGntgLC8Akn4s
npgVuBcEzFPp4SWlYI6HHvS3oy9O3S93ptaEJS0+QNg4P66ca5eJa8UY2/50J3bfautZWVl
Jna7+bG7/sfvkU6VENzgJUUqmsAg4ILg4r0LhCLZcEtkoAyVbxgVzTd7ardtnxztGVYcHA9
aWJ+rG3bhhD5jtRHOVpcBS8PSitt1BGTDC7pdISXVHcAlYGE+Wa4Xy8W2Ww2wxNiqUpW4Oq
cThsjoTUOXqaNBix5FwmRi6wsZdYWClaT1GPLigNz15Ju0hLVsiJ7lKw4w4o/SA8z7V4jag
EeNdS693r8hGVrZVlKT6j0ApZiynLBJgvIushiPKJeWWE5OfceYqxrFq5MxkRZ0sJU62VNS
sbMj3HkajWjUkWfKksSJKN+VJXKGEfAOnP+wpia1BY4cZDa7zHUEDG5bgyalMXu1SI5fZuE
dbYOCoODGa5nUlkCCs3SKEp6nvBW4eorNcHgxEucZ509EIcBJpe7XfzY3f8AY/fIpx71GMk
4FU7EtFilwr9fr0uWRGmuJIZcx8OemKGN3Ts5OMJuwSOoKzhQ9K6puHZuckNXIFQ6pURx6G
obE3T0iU34OJIjw1n4nVKKlJ/2qShWkGWpKZUKROe3fNLyUlQ8k1zlJtMVgOydPhEcY3bZC
s49veh9yescBC3YBdlMv8Iae4LR+vzojpp4yioKWUsiOTtTjgDyBrLctFluBjL3KblMKSEp
wU5JBGay5vNwVRHxHWh0tKK208hJzwRXG0XWB3TwuiJTrzgKkjb8LYPn9dTGNSaJagqYYtM
x+RjaXFAj9ftS1MnxJlwVJZjFLCUJDiT5EcGmi3a00A1GCJNleSvorYCQffrXYap7MHCG/w
AjSCFKA5Sf41Mutqtln7SNNKs0cRmH0b1BJOFe/wD4pq7XTnsxu/7H75FNTrClMEAj9dVKh
nPZzqopThKZayM9OopUtqFO21HwJIQgZVtzt486zv1rivMlghxAC0ONpG3GcEZqZZe7mrEC
asRmVNkoUEgDcD1qbq6O8yi3zYmX40dsl1xAyM546edbbenSmW59yiBu1LG1La+qCeiyKiM
MoSw5HLLMpppRCF4GFZ8816tLMqHdH2IoYw20SFHoOOc1JZZYylK23A8GVYWk5TnGSTXuEm
VcvDolPtxkYKkF7gqQOQnPqeaIwISpzynld0332XSkY4bTwAKWbvdXo637axF8ElxQCtycr
2jqSfevdsSwY7UNCEPGYopL2PjQr39qByrYIUlaFJ3HJCj6VCmstoKdiCMKTyfPmrevUUq1
jpPcrB8ODnHHlxRvtdGOzG7/ALH75FN7iwWFkEfRPNVO1hrsy1SlSgvMlzoc+Ypa0+pAtzL
TbndIe+F0+YGKLx7Za1oTBkPBTqG9qW0L2gjOQf30L1RERAKY0Vl9qGllJecUjqrp19KJaR
vFttMfwU1bwShouguHclY/s/wrrqdpU25RGGZfd2WQgbCDgDPJCq1KMawNiI5skMup/wCTW
n1J6HHpUGXKh2hcpZQ4suNkHB3DP/uo9ueujkdRTFckSFMFQRnkDocCh85uZ46Cl+E73rjI
CdxJBT7D2qQq5vxjL2LKFOoSwE4wQkeWPKjF2sjl1MNlhRFzcT3j7i15Qy2BwDQ602S9w9Q
Nh6Ae5bcDi3uiVIHnXa9T7Iu8vOM7XmFfTdHT9QqHqG3RWLYHY6SMlBwo5xyOKf71tf1lpR
tSw2ExgrOeD04oj2uLCuzK8AeXcffIptUypURTWOVDBqqWYhZ7OdVgH6Epz/UUpWNjvYKFl
ZGE456ZqeiA48+VIAMtvG9BPC0+WD60XRcG5cB2BMjrkDG0sqVhQHqk/wCxpYgW6Qictltl
SEuK2pEnkpSDnijWqGHPCMtpACm3eWx0SSP9POl2RJfjuxvHJCkNnCXEuZxXCW9KdQ8lTjj
0dR+E+ZUrpmnjSl0v1iQ07fLEt2Ky0QmY2gFSE+hx1FMESVG1M8xd0RUpENKlIG4fED5Unz
LfISp68STHU67IK2oyTuUB5Z+qstNulOznbjflqRESd6wlXU+Q9xU+G1d3nH4jjqO4fB2ur
dxtB6ceXHlUZPZ8Wg4p0oQEkH4ljaoeoPmPaheoS3Fs64MX59KXApTiQcDB6ZNOry2peptK
TmgShcT4cp+oUW7W0qHZnd89PmfvkU5rdQgHcoDiqoD6D2c6uAJx4xzB/WKSrOvxkFENr4H
SBjB+l7UzW9BU22wQgYO1DquCFeaD7151LdHYU+BFcjoBQDvcx8R+vFbnFCXYnjGyplScod
ZVlTefWtuSIdwQhbzqne4UWFAnYV4GUqOaTNrctx950/CgkIQkZ4zxXrxcu4RnEQInwp/7o
AxjFOVl17cGYkOC/ET3QRtefkqAbAHXpXOS/Bt+oGLbZbmGETkF0FXKQT0T7Zqfar5Ct1nm
xpu1N0bWpTjTyQCU+RT60JfvbDkSK2yyT3jwW++s8YHOwJqaqBLTdIaWJiXHXwp1bKjlKPQ
EeZNDXRejKkeMSgCHwpyQ7htPptT51DvrRVbA7LecVJcAWiOn4QE5+koDoKa7fqN6XqSySX
2UMx4sfuilCCSr1UB5CjPaddYtx7Mrz4Zwq29yCCkj/wC5FOrzeE946UJSEkEqOAKq4R/D9
m+p25B2Jdmr2KHxdSMHjyoNY7KxHsC7gy+y+ttAXhKuffHvRRVuVd7L42MpSJCsEKB+Bz6/
Qj1rLzb58myMiQwBMjZORj55OOMHzI9KgWVyM0y2bw0t1sqHdpIwQT1qdqqCvwMp5lpC3Ym
0LSBgusnoT7j1pFs1w/IlxVIS2ClSduzOcA0ataIlyYemNKREcCju3OYJSD1UKE6iucB1lN
si5bZaWVKOcpWr1FBmhHU60tfxHG0kE5GPMUWitNz7ow23MdLTytqpDwKinjofaut5fZZjM
Ml4l5iQcvIHwhHlgUx2RUy+rXLtzSWy0kJD61fE4fU/wqVfok+3OtSJzUQtkglsu5Uo+tcr
q/BkWlyQuEtgOKSkPJO5auRyCfKjRQ01rLTyGrkJDKWzlRUBgY6H1o52stpT2Z3YpSkZ7nJ
A/vkUfvVwkBvwsW2+M71OFbzhA+uqrnW+Y3p27m3TlMxkOlMoA/NIweUjPJND7XbGnmEvMy
1RG0N8u7sJWccbv4VIsS1WxK48bxdwZdUd3dkpTu88eVFHZVxBbYVAVJgbwotl1O8V6ujLV
yfYZc7wskJ7oLG1SRnorH+tEn5USJIZ/KhwpA2qUOi0J6JUKQ9Tx1Rn3J8oJQ7IWFMMNJ4b
R5ZPlxQCXCcU6pxoqSl36SU9DXOJDRIKit5LDbacgdea6S5UJbLZbYAShXKh51LaTLiMoeb
jqU08nCD02+9cO5ZlvGPIkpAba+FSzhIX6e5p2sNxTbYoZbKQ622FHZnBrdss0m9SLhdLl8
3HI3NvO+fsKFXly5Kt7EdZUIaiGwUDlHPGR6UZk2e5s6qsTDi2e82HuXMAox9XrTV2neJR2
WXVuU6h5wBnK0JwD88inbuFhKuhJqrEJ/6aatz8X/NuH3+kKWIUhCLPEYcw4EpBSz5FZ/lH
6qYXn24MSMZyXMLAyGuEoHqQKhpuNrWQ7bkrlOqc2pSoFNEzMuNolOT5EJjeU5DS3vnCP6O
0VEF0k6gjuyX2EQonWY+U5VtHkKV9SMP3u7FUaQHoraUlooJwpPQcetQoe+3298OtuPLBIG
CQE9ec0PsTkd+U5GmhKA8PpqGTn0FOFv0A+4pgB9oRlkkJI5HFb1TLhw4jVnhPkEEFagd3n
ykehoXchDmvR2bYyPBxEZ2n6Tij1UqmN3VNkct8eLGiLXICQFrRxs/jXmNd4a4JCHJSe6WS
Y7qctJV65/2pYu67gqQhbzme8cSQUn1NWndWVDWunWDjPhuCfKpXaygp7M7uT6MAfbIp0K+
dvUkGqmThvs21clRyTLc4/WKru0TCh5hx0YQnHJPUU8y4si/w5Eq2zkI2tfE04MJUB7+VKF
sjXt15MeOw4paV70KQcBJHvVgQ77aNP2xyStCH5oaBdU4dzq3T5DPkKUpepO8jltCAkvMrb
cSpWAdxzuxUC0tSxEnx4TCHGGmSsOKcwUH1B/2oWzJRsdStbqy4n5s54KvPNQZDC2Vo7xRQ
o8gjnJ9KK2+feA+wyuc4gZxkq8qYHLI1e0BTd1ZZfKyA0sdffPkTRCLpeVB00ZIip8Q0VNO
n+UUnz9xR21aBQwpCittKCgHcoVl18Ja4Up6KrDA+ac3gYeUPMCkCfdmpjDLLbaGj3qCNv/
6FWje3R8oOm0434j4GOoNS+1xQV2Y3f9j98inApKU5I4AOaqVr57s61U7hSQmU5gZ9xSdpy
3pcQl95IcCEZAPSvd51HMShy2BpDUXOdrXVf1mpOhYU++X5DXdvMxSCXSkkApHlTleZtliS
02mFb2e8A+N4o3q+oepoc7oV66ahtpchrjRHElTgI5IH9L0z6UvawtbcHUsi329IQ1sA2NK
IGR5UphXhXw2+gtlCh8QGK93SR4xaClO1QxhIHJFF9L6ckakui4gC0FDRVuHOw+9PqOzuSn
Tu9lC25aUkOIUr0800R0e6wuA7GWtS3G090+04rJGfPmpE16HFywO8cS0NveKdORSFqi4rf
QI0Z3c0gnjGQc9aUUIUZrG8EEvI4/zVdF3X4ftK062kYUuOR+r3qd2uIx2ZXb27n75FOaiA
2d3Iwc1UzLrb/ZpqzugUo8U5tB64yKVbAQmNHAA2qA3GjkHT9sZuaZMgJnRuqgsYOc9Ka37
mmBBckW+K2y8781EYbHJJ86L6a09DgR0PSGkPzz8bryxkhR8hR9TyUpKyOnAqju0eS7C1I0
t8NR3V5WoM85GeppNk3pt+6syHk9602c424zUxE62rum/CS2U/BuH0fanzsjVHXfJKhvW6E
HaoH4Uj3q3VkbFIKsFQ60nSdNrbvCLrEkITvOHmwnG8e9Kl/cCZj7TatxUeSkcUsBtYXvUk
njpioMqL3UiOtR575vn/ADCrWvxQe1HTYUcHwyuQOtTu10j5Mbv+x++RTitBUhQHUggVViI
a4nZzqxlzCVpkObvbkUpWWGr8ntutKz82CRRuI2ZBSEoAwQFDPWm+ETEZQpyO2XE8NqIypN
H7RIkrOx1sJ3c7sVNfAZZcdcWEttgqJ9q+bdYXBd91JLnA7mgshPPRI6UCZjlxRAHA5zUtq
Eg96yRlxKQtHv6069mM9Fq1G0VK2svZbWfQ+VXn3BU7vJ+rFQ5sZ/w61JKAcEKx5iq8fta3
JhPdEFRIBJqHKtLzZ75CeR+80Du8VXdRlrbwvxDYJ/zCn6/NKPahpxWeBGV0+up3a6P+mN3
P+D98inFatqFEHBANVSl5b/Ztq11x0KUuS4Sr15FL9nYC7UzlWPmwcH6qP2yA3HfQ4cqURw
nNNMRgSJKCpQ4GNoOAKaWUIQ2A2c46c5pX17eFx7K9AjkKffTghPUJqkZ0ZptBQhRDq3Nu3
2FeI9tQG0vvDaCeB70RNtceVuYjq7yONxB/lDzrtFaYjKTLgqK0qHxpT1Bz5irx01cFz7BH
cWr51Cdq8+oompQcG0jKVDmh821svISEBIOeSetDbhZ07MZB2jrjrSDq9tEUxEI53SWiSR/
apqu4W52p2FLYSQIilKyecVI7XSD2Y3fH9z98im9/Pcrxj6J/0qooHxdlmqOAB4heT68iut
lgF23RmwnBLSTz9VM8ezLc2EJG8cDA5FHoVtRFbSVpG8gg+9SXpDVqt7sqQQltpO4n19qQr
hGffiIuM1ZbfuDuUIP8hA5qq7y27+UkOsqyG85KfXOTRS1TY85jw0xO7Aykp4yc0yoV3aWL
hG+NLjZaUnPAFAW7aY+o2nY52turSlaccc1YttRdLRJlQIqu9MZQc2nklBpxt76Z0JqSElO
8cjGCD6VJU3znGcDFcn2Frb4yo+VV7r61rbhxZLjZBVLaGT/J+Kp1zWI/anZdwUAqGUgp5y
c/uqR2toKezK7n/Bz9sinRw/NK8vhPWqkiFCey/VeFpI8U5z5fSFF7BqnS8eyxUuXSK26ll
AIUeQQKPs650m2kbr1E3Hk/FXb/AI70of57icf26F3zV+m7gY0X8tw/DF0KfyrkgcjH66ga
q1TZJjIVb7hHkKbZUhttBydyuP8ASq1kR1Q3XG3CFLCFKXxXq0RG0KDyUjKUlX10yW1Tv5I
kspATswtHHRQ5xXBID8hE1tQSgqC9nkinFvWVih6t7525MhqRESCr+ioeRosnX+lUujZe4o
bIJKeeDXVPaFpNWMXqPz7msPaFpQfzyx+/+FLGuNX2K82uHFttwQ+/41pWxIOcBXJqZenNv
apZBsyDG6+nNS+1382F3/Y/fN03yElUZ0DqUEfuqmbFdnrBa7hZLppiZcGZclbh2p4Uk10a
laYLqW09nEwrVwkFJ6VO7+xNNlS+ziQlLYznYOlRmdRaXSkIR2fvlI6fM5/eakuSrI2poK7
O3wFDcj5scihl6kwHVQUw9MJtnzm/vFABSgPLFB5SnpMqXIdZJ7wY2jnaD51FU/4R5DiUuf
G2EfR6D1+qj9vuKhAaj+EcCVKWS8ofS58q7TlOtWpUdiI4HUHc46lPG3yrpHvunXmorsnRz
z7zCdveobylw+Z96JNai04SQnQjoHvHFT4sy0vPBtjQqtx6ZZSKkqmQGXO7e0Z3fny2k810
iToClGS3o9SFI6qDSc5/8UOD1xvPaLbp/wCS34rLCNii4M5FFO1382N3/Y/fIpzrROOTW6y
tYA8hW6T9eafdubDdwjuHvYqcJbAzuJIoI3ZXYs65oQwpSW4gBWU8E4/90v3yPIRHtzyW0g
SIakrKR5hVMtxjoGjbQ71Kcg7ffmjely3dNNSkp2q7wqbwfqHWi+nrau02dmG7sKkZ+j0Ga
KCs6VlbrVJna7+bC7/sfvm6C/LzpX9Au/2LX4lb+XnSv9X3f7Fr8StfLzpb9Au/2LX4lb+X
rSv6Bd/sWvxKz5etK/oF3+xa/ErR7eNKn+b7v9i1+JXlXbtpU/zfd+P7lr8SubvbjpN5pxt
dvu+HE7Thlrp9pQOT2naTcNuQzHu6G4QWk7mGiVBQ/wAStS+07S0qxsWwtXgdyoEOdw1kge
X/AHKm2Hta0hYYSojEO8KQXS4MstZGf2lFR28aW/QLv9i1+JWx286Wx/8AAu/2LX4lZ8vOl
f0C7/YtfiVv5etLf1fd/sWvxKz5etK/1fd/sWvxKz5etK/1fd/sWvxKX9ddrdg1Po6dZ4UO
4tyJPd7FPNthA2uJUckLJ6JPlX//2Q==
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACQAI8BAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAABQYCAwQHAQD/xABEEAACAQMDAgMEBggCCAcAAAABAgMABBEFB
iESMQcTQRQiUWEVFiMycdEXM3OBkaGxwSRCGCUnNENSgrMoY3KDhLLh/9oACAEBAAA/AHvf
O5r3bdtZy2UaSNPL5fSwzk+mKHwbg325+025GMHn3vT+NTbW98nONBjUDt6n+tQttwb3jmD
XO3/OjI+6gwfxzmozbj3wkhZNvhkJPSpXn8O9XW+493rbSNcbfLStygVSAo+B+NUfWvd4Pv
bcIGOcIc1H63btZcrtsn9xr07w3QmAdsyNx6A96+O9dy4JG2JuPQoaoO/dzhwn1Wkzjn3Wq
07/ANeWIH6q3LP6jpYD+lWJ4i34tMy7Yvhcc8BD0/KsyeJWrnOdtTk/JG/KrI/EvUXLH6sX
QQdjhvyrxvE+9UZ+rN33x2P5VRL4s3McRdtt3K45JOcAfwqe+9ZGveDOpagIvK8zyfcznH2
0dW+Jy9dzoAIP++j+1APFPdmuaLuiKz03UJLaIW4YquOSaTP0jbtGB9NSn+FTHiVuzAJ1eQ
/uFabPfu89Ql8uHU3LAckgYA+NQvPEfdkMxjj1syhT99YwAagfErd8bdQ1QksOfcFfJ4l7w
ZS41LhRk/ZiojxQ3cWB+k/Xj3BUl8U93AgPqIP/AECrZPE3dcIBF+vv8/qxXw8Ut2vEQdRV
QuP+GM1ofxB3rHb+aupq8JXrD+WP4Vnj8Vd3qvR7dGc8cxjirT4s7uicobuIkDHMQqv9Km7
zE7LewheoZ+yFOe0906nuLZevSapKkrQxlVYKBgEetZtVz/o/3nvBhmPkft0pj8Ss+doQU4
LXq+nzFIHjOud6oRxi2QVz5FDSgc5zXrLh+Pj2ovdSRabo62cDn2iYBrg4wR8FBqjRtGk1q
49nhmijc9hI+M/vp203bWl6bKq61H1yYBCZ4AH4UzWez9q691LZmaFmGMKQRilrcvhfcaIr
XcEi3Nv1ZLEYI+WK51JA0VwUIyQeQa06kvSsPuhT05rOiq1k7EchhTFt+f2rTp9K8rPnr7j
H0NALmzltL1reQYZTg1XcnNy4yTg+tTRSbR2wcBwK6d4Z9Meydxy9II6PXt901r1gf+H66O
Bg+URgf+elMniBltQ0D7pX2wd/jxXO/GQj669j+oTvSHGczLjnJ+NXW8QfUUR/u9fIHwry5
m8x7mUnILDGfSt2h6be3Th7WMlQcM3V04p40u01S4M1rqcisVj6Yn6gWIrHt603DpGvd3aA
vjqz2Hxrs8eL3TGS4CsSuGB5FcA3No81nrNwjAAxv3Axx6UM19CUtuBwmeBQ6NT7E/I4btR
HQpmtpPOUOWQg4X0Ga0bpUyauJ0PSJMHj1zQS8HTdMCcjPFWoD9GOfTzB/HFdL8O8fo+3GF
xkr29O1FdzWkll4BTwykFvLgbj0zOho54gMq6jt/qHHto9OPSuc+ML9W9MqeBbrSLb/wC9q
CuSTxRLQ4hLuBB0c+8QM/KsixfYXPbPX6ntzTLsnTLu+1FI7dj5ZP2nIxj510zbei25vXlL
9QU4GRTilnZq+BEnUeeRV4hRVKhQAe4rnniTppaaGeNBhl5wvORXLtwQssduZBgBT++g6RA
WTsCW94ZPyrVp69UEvSGAUckH0olqyiVrNj/xIwOPxoLfri5cMASpI4q6OOT6KbABXzR/Su
heH6+XsPccjHsuD8O1FNxMX8AbhmYsSkPf0+3SmHfBiebRWY/aLfoFU+o9TXNvF0GTe55H6
hQM0k26lb2M+ob4UW29G53Gnlqxz1ZIrI9syJdo4KsJOAR35p08OYTEZpWRwvlnkfCnnQr5
LUeXGpZWJJOO2aaEkJIkYcheKtSZusBmzlc4xQvcdt7bp8ikD3ELD+9cY3RD+qTIwF+GKBR
r0abMpjOevGRX2ng+xXXPSpAxn0NFbyJJrbS/eLHoPY84zQXUojHfTBeQT6j0q+Nf9U+8wJ
Mo4z8qdNkh49gblHmBfdPrxTHvWOK18ELi2h5RYLchs9yZYyaJb8YLr+3IwBzdZ/mK594th
F3u4CEkwqTSbBG7TphfWju2yYtbHVjrXOP4VRKB03Lu3WS+e1PmyNOI0G7u0z1lQBinXbdj
C0Dl1AY/Dg0wiJAMBRgV8IowSQBmom3jYHK5yMc1zDfu2zBcecoJhZfd+R+FIT2vl2TAxkD
qz61mghZrW6foPTgZINFJMpbaa4QE9Bxn4ZoVewlbySYyAknPHNeSFhpXCAky5z88U6bLth
J4d7hZj73IopuNH/QFKZMdQjhyf/fSjG/Z8bj28hCj/EghvXuOKQPFh3k35KvbpgXn5UpWc
YNyMdXJGB35otopcayj85AbFehW8qUHGWbOMeldI2PL5e270hQBkU06NfRCMovSXX1A5Ioz
1kBmXk15HNwTjBY+tSV3ZgCRn+tZNXsV1LTJbeUe8RlCPQ1x3VbF4BJD7wPXg5+NCIkUWc6
dORxkA1ovox5WmqchQnp+NCbtAt1JxnLdjxU2iVrDp7qZMk5+XanDaDD9Gm4ek4HUR+FE9z
Mf0CzqR2jg/wC8lHN8iM7h28pQEm47kduRXP8AxOiDb/mDEEeQn9KWbWA+1qnoOQRxiiWjo
r6sH6jkAg8fKvnPlmRXXHvd66X4eQQXGnXFuWyrgEjHcUxadbRW1+8OD1jOOMDFGhEpHHHO
eKiLZMcnPPepiJR2HbtX3lrjGKRt56MB1zBRiQ9QwPWkAWqiJ1TIcH3vnU74N5NiRH04TGM
84zQm/g+3cfdwx4J7V9Kipp6YlBIfI4+VNWz4w/hjr2B96Q8/woruuNU8B5wpBxHD2/bJRb
d/vbg0FCSAJs/zFIniGobf0xP3VgTj1oLCq9QdcYyB86LaNCi6h5yqerkEH8Ky3quJ2C4Cn
uaatiakdPukjkPutkHHrXQruQi5jnRh5JOGIohHKCi9IyD61IEeXntk18JSR93mqlmOAzAi
smrQ+22ZQgZA6hmuZanp5t7iTyx0g4rDepxZElmVV5+JOaA3XmG9PujpZjy3rVtwimBfukl
s4+VNG0T/ALNNaRBg+0NwaKb0OPA+4XA/Vwdv2yUc3dCja/oOc58/gjvSFveKOTxEuYy6p9
gvPeh4t0RVii6COsHPx+NFNNaz+kEjIy7Z7HvxQ25KvcupJRgfudPpWy1zCesZDDGCcV0vb
T/SGjpHNIGI/pRyGAQgJ1ZA7c1d08YB4qPlcDBPFUshVAjc4OQ2OKk0BkHLHn4GkTdGiyWc
xlDF0kfKnHb5UtajDK0FoYlYp5YPHpz2oZ0SJh2RQxJ+8OwrPdRAv6DLCmbacanw31yQ5/X
NgjnPaiO9IDH4IXOc8RwHn9slHd2sTuLQMA4Fx/ekXe8KN4l3JZAV9mQ8etYpEVyCLcqFYY
FbLBejVInC4PJIA7cVjuyp1F2VcyHHf4VYzMqK2cEj1HFGtK12fSpkZVHlZAPT3p/sNettQ
jUMemQjIB4zRL2hVUsAW+VfeepIwefhUmcDAx3qqRyo+xP/AEntQrWrlZbMCS3yUbrKk0ja
ng2kUsY6OlR/m9M0IXDsenOCeMGst4ltNNiRSrYxkflRnbTeT4V61h3B89uR+IotvWUy+Bs
7nPvQ255/bJRzdkcn1j0CRGAHn4OaRN9rKniHc+VGzE26YxQwy3JQvcRkBSMKG5/fRLTLaX
2qJ7hihcHHwHHzrDc2k8d+w81mTj3lHx+dWyWC+Q3W5YAe62Tmp24xbqiMMLRDT7vMrFyfu
Hn1poXcc9ilsuBIsie8H4ZeKK2+vWvlhgOsnliDiisc8E4RkmGHIwM+tewuktzKisT5JAP4
mo3FosltKHAPUp7/AIUk3mgy3WliREHQkYwT680q3UF1p7dCxhzySVOKEXF2iMG6GWRu4cU
07bA/RVqzcYaZsZ9eRRPe6FPBC4U/5YoP+8lHt1XES7i0JHPPn5AxSZuydU8QrxyAw9nUYo
W1yY7qKdOnpXnnsTR9NWh1G2SGb7Bs+6+M5HqM1ubTNMkYi3uQnWo5PINBr2JbKMqSGBzj1
5rPBG72hk8gRqv32bgY+NQW6xcExj3gMhiOB+Aq955MNdv1ySLxk98VCO8bqDMxTPIAo39M
y24ilY4kjXqjQngH/mNZIt06lamSVJutpZMuxHy+FOmha+uqaS8krKZUU9QB7j4mrdHuI54
CjIAhiXIPzzSjuPSfKuXwwKqcjBweaVJIoyG6/eI9PlRrQZB+ivU0DAEXJxnt94UW385bwX
u+r7xit+37aOim6UB3RoAOcmU4pJ3YMeIt8mDnykx+GKrntskJ5YIyMD0rXYWCOhUHpPbkc
VXc2k8MxggVy6jqJTsf3UJd72OV2lZmdVwFb4/hRHT39oUwX7npbhlLYLmmBNt2zIZobkJw
B9pzgenIoVeBY3NsoEsucHyzkGoT6ctmiz3EsZLACKJTnB+JNZpPeuQ0j46lBL9uaquYy0Y
AAI6h73VxWrbF89jezxq+I5lKkYro2342azBOD7ickVdq2le2xOUCl/XPqK5tq8HsTFHXMi
5GQPSvdJ6k8IdQmwp/xDAA/wDqFHvEJGXwauusKriC3yF7D7WOje44/M3LoDNnCzNkikrcS
FvEy8OFKmJByO3FeXkRUdQOQWAGOxrRYo+AGYH4getarJB9JSCTpIKABc84qV/p9qI3leMd
XTy+eaD21pGqiTqVyzZzJggVU+o3dossNmWLY+53FZ9NS6dDMj4csesnv25pl0Qabq8Ii1D
ugHT0HGP3VvvtowOzyWt3GD0gBXPbFL+o6DqlrbKhQMvXntxQ+C3kgm6lQ9YOT6Y4p50TX0
tlRLhyYnjQZ/5TimNNStigkLdPV2BHJFK257O3mug8SqQUJyDnNLtiAvg7qSDHFy//ANhRP
e7+Z4GzMTkm3tu/7WOj24SY9x7fBySZmGAaXtybR3JebqudU02OHy5FCqWcZxj4Vl+qm8JE
CSQW5werPWO9efVneq+8tra5HYeZUfq3vdZlmW0tS+OffAFeyaFvibrSaxtyCuMrJxWVNr7
zt0WMWluVB4y2Saiu1d5xztKtpFn4BhxVT7Z3rEzPFpsKsxzw/eqoNvb3jlw2mRMT2JIBFE
F03xAhc+Xp6FTwcuCTWqFPEJHIbTYnQjB6mqNzZbtlYtJoUSEjHWh7/jXg0vdMKZTRgxYKp
BPbFei23jbuxXRyyntg/wD7Vfl72Unq0ZSSpUEDtV82lX2k+E93Bf26xTmfrIb4Fq0b3Ujw
QuPd6QIbfA+XnR1o3hf6TrlxYT6ZvLRbWS0Yt1nUIwc/LBofHqV7G4LeI2juvqDqMf51bLq
MjL1R+IulK3wGox/nUYtWuUID+IGkOPUnUo/zq5tamJyu/tGUfD6QiP8Aes8mt6h5uYt+aJ
047NqMf517BrV4eozb+0bJ7Yv4uP51edcl6cDfukZ+Pt8X51W2uzkkDfOk89j9IRfnXy7gn
Jyd7aOMcc6hFz/OvJdx3in3N6aI3/z4vzqK7i1Fn6W3toKqe7G/iOP51ZFuK8yS+99DHwBv
Yj/eoT7kvowTHvbRJDnsLyEf3r5dy6hICrb20OLjHV7ZCcfzqL7h1NB0x780Ryf8xvIR/LN
ZtWvbjVdOa0vN9aHPC+C8QvIVzj5g1p35ruiS+El1plvrmm3N2IoFEMF3G7MRKhOADk8An9
1f/9k=
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACRAI8BAREA/8QAGw
AAAgIDAQAAAAAAAAAAAAAABQYEBwACAwH/xABAEAACAQMDAgMFBgMGBAcAAAABAgMEBREAB
hIhMQcTQRQiMlFhFSNCcYGRM6HRFyRzo7HBJlKz4RYnNDY3VWP/2gAIAQEAAD8APXTd27ar
eldY9u09JIlGoJ80de3Xr+evZrn4kHjxFpQj4gJFP++sku/iC5Xj9lxk9MLKpA+vfXqXTxA
hkUvLaZgPiQyqM/z15HcPEDzuTVdqEZ9DInT+et5LrvxEHGa0tk4z5q/11vJdd/BBw+yCR8
RMy9P564tdPEAqPv7QpPYeav8AXXWG578LhZJ7TgDJPmL1/nrJLlvuNyxqLXxB7eYv9dY14
3oGXNTaUXHXMq9/31kN93ohy01mmB9DOox/PUeW+b+Lkwy2UqT285Tj+evI7z4hmTLTWMg+
nnL/AF1JW978XiG+xGPyE46/z141438V917Jnv8Ax16fz1Jgrd91ShY57OZR3VZA3+h0rbk
3Hd734c7qprskIkopYIwYhjP3yZ1Ot6ld/wC7JEciT2QkYP01WdBQvcHYy1M+S5BIc6M0+1
YSS71NQq9gwkOpVRtC2wW+Sr9oqnZFJ4mQjUCKwUzUqtmo5lckeYdS02nBxBc1CjpjEh662
umzJLYqVMwmSGXsrTnkf01vT7as2BLUXBwnbCyEkaKHae0GjBS71CtgdPMOt12dtR3PO51A
HTBFR31Pi8N9tvhjVVZjIzyaQ9fy1KPhNt8hZOVXxZc9Jdar4R2HAC1FWGY+snbXYeD9g4j
lUVefQ+Z01q3hDY1YP7TWsM4AEnUa3Xwe285P95rl69PvNC6PakG0fFG0UtBUzPFPC7N5jZ
OhF1qEbY2+IQAWFbESfX+MmmKIJD4g7s9MUHTr9BpC2ynmRI3JQOZwMZ66sW3Wh3pQvKPkc
OoK9NRtzwtSWWWao8oc04hQMN+g0vxzIEinYsVMQIPYDR/Z8LXG5wtUTLJCrFgOPQY7DRDc
zXCv3P7LQW6GpECAB5uqqTryLa95lBM89PBCQeQhiU9fpqBcbTZrNEZbmZzge6GbiW/IDSD
cbtEZzLDTRQQs3QMeTAakU27r7Bj2asRlQYUMvQD5acLT4m1MdCq1lv5uoyWEgC6MbU3tSX
i8yU8sBidwSn3nIfljT4qKw7YA7a9MMbcTj4e2Dr1kVhg6Rr1Gg8WbGT0zTSY+uki5U6R7F
33IB1NdCufp5yaZJ5433rujjDwYW/izf8xx30l7LjX2cnOXDnjntppu12jttGjec3m/hj59
X/PQeL2m+QTXCtcLFGCGZ26D6KPnrNrMK23vRSwq4ViqlvT5addu0LUFVhZV6RkcR6aMUkP
lVMsav77y8pCBnIx2Ogu8t0zbdj8uGRDUS5EcYHb6nVU3OouVxm9qqKhnlfPVjnpoZNE/Do
efXLPjprf2dk48mYD6HvrvOZJouTKAirjoe+iG0546O5QOGJbzR09cHp31ddDWzRIFaNmVu
nRs60qd2QUVzpbX5bPPUNjAPwD5nRtpXfIGFwMg50jXiaT+1axP3T2dwCT++lS6SeZ4fb5f
Oedwi/L+MmmB2Rd6btjIH/oSQc9vdGq9sFaKG2JxZjKzHioHxH00y26xVd4qklqfLwBznmb
si/L89eXaaCpqlggBipYTxWOMdD9T8ydQbVUU9vvM1GSwSoAdGIxxI0y2e5eZfBJKrcAwAP
LHTT3cJ4bfMlQy+5KuOQPr6aored1mqdy1Ez8jg+6pOcL9NB1uuEwOpB6g6lLUpMnvyBC5+
EdjqQ9SikU8Qjd/TPYDUeopGSVjG3miTvx69flrWjkmo5YmnjMZVhxB6eurbq9y09ltBrXZ
5JpAAiBu5x0Gl7Z8zNuCC6XKXMszO7EjOB2AGmreW5RSUMlJbqhGqJUwzgfwwf8AfQG1Hlv
Ta8Lu05FE3N265OoF0b/yu3knu4S4JgAdR99Hqb56Pvfd3mgDlRN69R00jbOaFqpJKpgEiB
CZHc6sSvuC09rSkjCpLMokl4Hv8hoPTIjn2iIYb547aGbkopvZYqxSHkjbmD9NcbdVq9XFU
QyzIXGWIGQurAat+3dty0TzL7SF+7dT3I7flqm77DOs5ZwfMXs2ME/TQR5WOefU/wA9ZHOe
XXJ+QzqTF7UyZ8hiT1DHOuZqp5CQZSij8KnGiVktVRcLhHkPwU8meTt00VuNw+1NwRwIzGG
A8FA7E+unKgqqalqkjWnWV0pwI0+TE99C7yqmZI4ZvMklcK5H4mJ021NOlv8AEnbdJCuBFS
MCP06k6Xbp/wDG29ycZ+0Y/wDrR6l1FIZd57v4sMpSEnI+mlXZtpWsELmNjxclunTA66P0U
ntNylqJFBYZIHcD5aLeSHVHiVV6ZYDpnUuot8M1smR0OePQk/P00h0cb0NdUUDkqp95Qe5H
yzphskcfmokEh5Akso7D66J3raMVaTFURYeRfNibtj5jVf33aJooGljALFjlWOlPyysrR8S
Dj9tN9rpVraGLiT7inI+fz1m3LLSVFZNNUqpjEpHH16emil8q4qKlqUpo/KQAqM99KFFWmK
WFYY2lkPxADJ/TRimvqxTyzvE8c/HgF9cDRzZkb3bctNNJThkizOygdsdh++nC5zpUeKu3q
lEwZqZ859NL12SIeF28mQHkbgnJie/30epayMd77tMZ6PSnP7aDbFqGWgKPjrz65+mt6BJD
VlCQAx76NU5nTlCynCqQrHudcqmuuKeUDGfLA6j6/PSzuKKtEi14jPJG6/lqfbgi0oqKN+s
xXkc9R8xppvt+llttFQRKGrEYEunZF1HqaH7Rom8yEc8e6eXxHVTXmlkors6OvFufUDuNMW
252NNLBwwVBAJ9dd9uSGOWq5FQRJ0yM6gbqlZoypKnke41I2bDDT0r1XmxpI7EKSASMf6aF
blImvZkgkBbOWCj11Y2zbfUWiyCskqxBUVg5FAPeC+mthUU0/ifY5opxKwhbzApyFONCK6Y
SeF+9AP/ALFD/nR6KiDhvLeHIBQlKWP16aTbFM4tyR0/HznclQzYH76JG0XZKlZJJBGWOSo
Hu/odHrVcSzmmqZPLnAwvI9GH56YpLfHDHFzRisgy7K+cai3LblrnjkiFRK2U91c+uqwkkr
rNVS0cEyoWY4PfidGKCBKWKmuJq2mhqsLLyPVHHfVhU1vp44PNaR3TAZVBzqsvESkgFzFSs
bL5gzk9M/prbaUEU1W/P4jDzGPy1NtLUdLcKmGrjBMjZzjtpf3TVUs9VxgTiF7j0763pYKG
02Y1jtIaiVcqv/bXTaNlmut09tlheSGJuTfLPoNWfb6SW+I8TIYaVBxL/jY/JfpoYLHHafE
q0wwRoiGIkY6k5HfQOtg8rwu3mwOc3CMf5yaZJ5xJuzdY8o9KDgSR8R0gWKJGtSxqASc9fr
pv2dUO80louExaKX+CSMkMPQHUXd0PlKj06ESxsSpIwenpojtrcYq6JQKiCN1XiUlb1/LRc
XWUco2alPTqwX/fVebtoJHmNbCi++2Sy+hGgtvkLyez1A5R1Byc+j/TVgbVvlwNG1qWRY5Y
DmNmHUrpZ32K951lqZ/MJ6AkdANcdmZ9siPIA8fiPqM633Dc5bfX1SoFDs3Q4z00v2+03Dc
MryLIFiBy7sPXWVrT1FxgpJGdkBEceR2Gcatamth2/ZoaSGokVJm4KAuCx9T+WmamEFJHSp
GwRmHFBnGR8/z0tSzyP4m2hpi3MKwPL5aDXYA+E+7pAMc7gh/z00Teqeq3Tu0lFUR0hjBAx
29TqurHUeQFim9xHJw+O/XTIKoRSwVNOxVojlT8yDo9fp47mtPcAC6zxjoo+Fh30n1zLaat
makDLJ1Ax2Ot6e+xSBTNQYyMtgnB13nmovJkp0cxwVHvJnPusPQaW3nQO3kMeQPIZHqNNEV
VzpKe+0j4kiwsyAa83lW/aVuikgpmUYB5H56FbQE32hTgcffBBB9Ous8Q4GS7c0XAdcEj6a
67Tu6UdCtL5kUbhs5b8WoW4nRrzH7JKrMWDfd9g3y1YtPVVVwqYqiofEVMgQn0U466abMlP
eHM5jHGnbKMD0bS9X1UlZ4rWtkjAp1RkRh+LHc6A3QFfCXdqFQAtemD8/v00TpmK7m3mpAb
MDkHSVQ0jV1khikQDvhiO3XUV7fdaFh5ZMkQPRTo/t+vNypai21P3Eg+8jUH4vmAdQbzURS
00kRLJJy9wHq3TQJ7nC9N5OJPdPUgd9c57uCYo4QWZGBXK9jqTXVEbSJIsTRzHB6gYz8tbW
m5PBWPA5xT1Y4sv/IdSqm4vR216CdkkCtmNx3A+uvdtLL7RSSR8Q4lblntjR3eNAtYaFogP
NfKkt2J0pGwXKkn4iHOG6dOn76P2uwxxI1fcPji6ogHTOrCprVTUdnp4p5CsjxmaXmThs9h
nRj2mK1bY82GOOJ5hwjEYJyT00lQ1sT+JVjp4/MAiRlJdSMnGh1yJ/sq3jnGftBOg/xo9Tq
fruHere9n2dsKP9dKtpkqhbadYVJDDux6A6MJSTTvGKio4E9wB20OuVp8ovIsjCRCSrKcEH
S9FX1dHdo6/kKiVMluY6EaM0tvSCplavhQrWr50JXoB6kaW7rB/e/Np42hj7f99FfJFZtxK
hYwJaSULMB6j0OoMlLN7VyQApLg8lHwnRensntNLI/lsY1UlpG9fprTb8JSrQByMS479RnT
hf4+Voo5GDB45QDjuBnUqCloY5UMtLUVWWAAwegPrn6aibhuFtiqqS3rC0UPnZlZ2z0HXGj
DXf2qOSphQcnIVRK2VCD0A1OmuMlwu1HRJMyrTJykZI8jmewxoPLGY/FC0GSWSZije9IuD6
+mhNxCjwj3b35+3pyJ/wAePRxoli3BvF3Ukmlb19OmkyyyyLb6ZfKL5zgAdtERFcp6rATgW
OF9NdJ7HU+eYp5X95cnB7/TSnVW32OuKAYLHicn0Omu0I9129JBJGDU25ucZOMhfUHUDcdH
b5LelxgnQMQFeNRk/qNDNrzxCuNFVLiGqHlMT6H0OmWyUFHR3KW1VaIJojyikf1GulySBvN
RZH4AMFReg0oW/EUk3KNkAw2c9e/fVgXQCp2gCkoeREznGSPlrejuyJaopamoYiSMAKvr01
X19uNPXXcrFyMcJ9fU6Py22Smkoaejq2JEPOYJ73vfTVg7QtNwt9vdpaceZUtz8x2GRjsTo
JXmufxYs7VZQ4VgvAYAGNCL2OHhVu1BjAroz0/xo9FwSb9vEs4BNMwH7aU7LJJ9nUQV+Kqp
JOPTRCfcUEU+KdWmK4ww7fXWlReaqo4ycFjCkZPf9NC73TNLGtU7FemGx0H00Ktlxr6ivV4
ZBDERwmYN8Wm2gtsdJPUWmrkjkiqkMkM3HGTjtpNrUNPcSwIDj5ehGm6rie92OmvcPvTwgL
IB6412hrBXWv2qkpFXH8QE9QdKDyOaqWNwUBQ4Pz66sLaMZraVfMP3JQr+fTSncaiK2zVlv
x5j0zFoGX8Sn+mgFDb2mq4UYEBm8xye/wCR1Ye06KmaOruElSISrcIVHbTpb7oBRPFVXNfN
UZBA64+mlH2uWq8ULW71IqF8tgpUY49NCbixbwp3cc5Aroxg+n3yaOThhd95MpA40zdv00s
7bpaoWynaKleZCuc/MaKpSMa1Qbc6Ag9lz11OahSo4wimkTh8Z8vpqXWUVsmts8KxMPMGCx
XsR21X6LR0ckiHKHvgL+IanUl4qap6eF6cMiv7pJywGhm56OnS51EyYQvhlX0+upuzNzLbZ
PYahQ1LUDBz6DRKkqKaivEkGSlLU8irDoM6UrwHpq3kreYrlgM+mdG7Tcr/AEVAnlSRQRDo
MjuNCLpPJX3dJZGVvc99kGBj5aJWqOQUEsnlkSTtxiH1OrPt1gqaWx0tDGIQQvJzxzkn11I
mtdTRv5yGKSNYuJ93oTpXWMQeJVjEoQyPGxbh0AONDbng+Em7HycmvTPT/wDaPRRiftzemQ
SfZnwAO3bQXam8qCks8FFU1DU7RIVYiEtopTb+skGI3qZW4t3aI6lr4h7fUpIk0+fUCE4Oo
9V4iWTMnF5D5nfEJ0o3u+2KrlE9O8nI/EjR417bNwWSk4MssnmlssTGcY+Wtr/uG0V0Qkgq
PvEGAhh/frpVNTAjlk5NyGQApHE6lU9er1dM1TWO0cZJYFT0+g0VrLjYqngpkkb0J4a95WN
AB7TK6gdEwcHUCSrilaUDioJCofUL66PG70EZoUV2VKc5ZgOufnp0i3jtziCbjV8wgyq5x+
2ulVv3bC0bBK6d2C4VcEnS1ZrjR3rxItU1vWYrGjGRpM98HXKoY/2PbsRjkrXp/wBaPTv9j
7ht+4LjXUVLTzR1jEYkYYK+mubUW5VkUpt+1k/iPFda1FFutyRFYrQBjJ5opzrUUW7lX3LH
aV69AVXprm9HvMR4Wx2hmz0yq6iT2/fEpP8Aw7ZGyOpKL11zNv3wpHHbNlzjGeC4GtTb99E
j/hqzYz24Lrq1HvlOg21Zn6+iqNeS0W+lb/21ZHB9FVemtYqPfZb39tWbGPWNdbSUu+sALt
m0A+uFUjXvse9QoP8A4Ws5Pr7q66iDe4fA2zZgPnxXW4pt6BW47asyvn4uA665vQbyQgjbd
mYkfhRca6wrvmnjaWmsFshmxj3VUH99Bb3ZLjZfBvcK3OFYqioqIpSAc95o9UnrNZrNZrNZ
rNZrNZrNZrNZrNZrNf/Z
</binary><binary id="_16.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABpALsBAREA/8QAHA
AAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAAAAQFBgcIAwEC/8QAURAAAQIFAQQEBwoJCAsAAAAAAQIDAAQFB
hEHEhMhMUFRYYEIFCJxkbLBFSMyN3J0g5KhsxYkMzZSorHC0RclJjVCZIKTJ0NERUhUVWJj
0vD/2gAIAQEAAD8AuaCCCCCCCCGS8K/+DFrT1XCErcYQN2hXJSyQEg95iB6VXhdV4XFOvVK
ZQqny7GC2hoJSlwkbODz5BXTFrwQQQQQQQQQQRmbV34z6v9D9y3GmYIIIIIIIIrDXWeW3a8
jTWuK52bHkjmoJHL0lMSnT+102nactIrSBNODezSh0uHo7hgd0SaCCCCCCCCCCCMzau/GfV
/ofuW40zBBBBBBBHnKI/XbVkqxX6VWp58hukbbgZUBsKUcEKJPLZ2cw40WuU64JJU7S5kTE
ulxTW2AQCpJ484cIi1Tv6lU28KfbWd9MzatlxSFDDBPwQrtJ6OiH+pVORpEkudqM03Ky6Ph
OOKwIUIWlxtLiFBSVAFKhyIj0EEZHER7BBBBHkexmbV34z6v9D9y3GmYIIIIIjt33vSLLk2
3qipbjrxw1Ls4K19Z4ngB1woN009yz3LmlnN5JpllPpzwPAHyT25GPPGb5+t3TUn/dKdnJ5
LNUdKQoLUlpzZIylI5YGRwida21S45WoS8gXnmaO/LgJ3Zwl5Y+EFEc+jgYsbTOls0qwKU2
zzfZEw4etS+J9g7olUZdvKmTNpahTG8e3y0TIm23BzUFK2xnt6O6JdqrSajVr7o+9mXPcyr
bluWO1lLROArA6/Kz25iR6yV1y37VkaFTnVtLnPeyUq8rdIAGM9pIHphPotXp9t2ftKrb1L
8mN6yh74SBnCkceokHvMWNN3LQpDfeNViRZLBw6lcwkFB6iM5zC9h5qZYQ+y4lxpxIUhaTk
KBGQQY6QQQQRmbV34z6v9D9y3GmYIITVCoydKkXZ6fmES8synaW4s4AEeyE9L1OQYn5RzeS
8w2HG14IykjIODCevPVKXoM69SGEvz6GVGXbVyUrojNku1PXrN16o1qdednJGnrmQTjmlSR
s46BgngIfKHWnRohcEhtZ3M20lPYlxSSR6Uq9MPFYk23tJbKU2kEiebTntUV5HpEOuv5/mS
kD+8r9WJ7ZH5j0T5iz6oh9jOut+P5QDw/2Rr2xJaxOmoUzTGYJyVTDYUe1JbSf2Ql1NdFV1
folLPFtky7ah8pzJ+wiFFSfFE8ImXdQdhE7u0L7dtvZ9YCIxq1QJem6hlLC1BNSCZhQPHYU
pRCsd4z3w93jdl36e1QUCQfaapiGUCQUplK1bsADmenIOcxMv5TJW36fSafXnPGq4+G0zbU
tj3kq6V9AOCOAiVyt00Kcqj1LYqssqdYWW1sFeF7Q5gA8+6HaCCMzau/GfV/ofuW40zBFQa
u3pddCnvcyUS3I0+ab96mmzl13gNoZ/s4Jxyz2wy31bD9OodqZqsxMU97dNKlHFHAcV5al8
+nJHZF7Msty7KGGUJbbbSEoQkYCQOAAj7jONiNF+rXc2RnapE2COviIaqFvF6eXShIylK5N
Z7PLUPbFl6OPydxWgqj1FpD5pE4l9lKv7OSVJPcrajn4QH9T0f5w56oifWOMWNRM/wDIteq
IfoztrW2teoLpAyEybSj5uMdaXNGYt+wE52jL1l1vn/5G1fvQpqSzOeEQ2DkhE+0Bk/ooT/
COurijJap0qcSdkhphwH5Liv4Rz1pydRKbxIHizWD9IqOuvnC4aSejxVXH/HDbqtRpaj3jT
5+W2kmoNImHQTwCwcEj0Awv1jpEvR7tpdZp43D88d44UnHviVJ8rsJyPRHHU68K/TNRVpkq
k/Lokm2t22hZCDlIUcp5HJPTE9u3Ul+i0Sje50mh+rVhttxpheSlAUBzAPHJOBx6+qHC778
NpylOYVIeOVif2QiTaXgA8Arjg8MnA64pXVpSlal1VSk7CiGCU5zg7hvhGm4IpXwgvy9D+S
9+1EOmpZzbtnEcjOMH9QRa0EZwsd4MT94uqONmkTXrAQu01oi6zYl4sITlbrLaWx1rTtLA9
IENmkVeNEvqWaWrDFQBlnM8snik/WAHeYnOv/8AU1I+cL9URP7K/MiifMWfUEPkUXqZJic1
FqjahkooinU+dKSr2RGLUmt5+DcqSMs14KA7Fbr/ANYfJBW/8IZRGDipOj6qVD2R314O7u+
mODokwfQ4qOesLm3fdGc5hUmyr9dUKNfPzipA/ux9eO+u8spLdvzqeW6W3nt8kj2x9alK93
LlsmUb8vxlpteOxak/wMR/WyX3eoS1j/XyrSv2p/djzVhiepV0UtwFbaWadLiWcHDZKOeD1
g8e8Q1XTcFwO3DS65PhUtPplGHWF7OMgZwsDtOTjthJfNRmKtdT1Qm2dy/My8s44jGMEsN5
jVkEUr4QR9/oY/7Xv2ohy1M4WxZ2Dw8aY9QRbEJqjPy9KpszUJtRSxLNKdcIGSEgZPCMoy1
cXJKq+4Sf5yZUySTjZSVhR+xOO+L40Zoi6VYyJh5JS5UXS/g/o8k/YM98U5flHctO/ptuXB
bQHhMyxHQknaGPMcjuifa4zSZ62Ldm08n1KcHmKEn2xZFlfmRRPmLPqCHyKguNrxnWadl9k
qC6I6gjry0r+MVbZ6z+FtFbz/vFlX64iV0RRXr+pShgmqTHD68LdfPzpp3zL99UMuqFabm7
ylUttnNMlmWVk8lqHlnHZ5WO6G2972mr3qzE2/KNyqJdG7bbQoqOCckknme6LZ1mpnjmnst
NgKKpF1tZI/RUNk57yIh2mqn7uvylTMwhW6oVPSjOcg7GUp+1We6F2tEpvr7oSQOL7SG8np
98P8Yuabp0jUEIROybEylByhLzQWEnrGRwjlPUWlVNTKp+nSs0pg5aLzSVbHmyOEZz1dAGp
1XAGANx9y3GmoIpbwgvytD+S9+5DjqYf6LWeRy8bY9QRbEcZyUYn5N6Tmmw6w+gtuIPJSSM
ERnfTC16TcF7TklU2C9Lyra3ENbZAJSsAZxzGDyi0tWrgdtqyd1T1mXfm3BLtFvyS2jBKsY
5cBjvilahPP16yJd+acU/NUiZ3BdWcqLLgKkgnpwpKh/iiUX9Mmb0ps10nJ2Cgn5KQn2RcV
lfmRRPmLPqCHyKwmEhfhBobVyXTCn9UxUFsN7m/wCltfoVJpPocES2kDY8IVwE4/nOY+0Lj
vr5g3VTgOfiX76oR6qSEsxfVL2WEpMzKS6n8f21ZKcnuAHdCrW6Qk6bXKPLSMqzLMplThDK
AkDyz0CLYvRtDunVWS4kKT7nrPHrCcj7QIg3g/oR7lVheyNsvtgnHHGyYNWmnHL+tHYaWsl
1IGyM599Twi3YIzNq78Z9X+h+5bixNUNTKvalwS9LpLTCQGUvOreRtbeSQEjqHD7YbKrrvN
MuyBp1LYWhTCFzQdKs7Z+ElJHQOvjCLWupM1mm2xU5YKDM0w46nPRnYOD2w96lr/opZvTmZ
YP6gi2o8iiNFj/pDqhzn8Wd+8TDlr46p2aoMilXBW9VjtJSBEFmGGGpe7WJVvdS8upoJR1b
LwT7TDjc7pXpHaKVZyl2YA820YvSy07Nk0QdUiz6gh66YrJaSrwh0HPwadn9UxVcmyqV1Za
Z2eLdaCQPpokbaSx4QxB4ZqSj9ZJPtj71r/GNQpCXHE+KtJx51qjzWMbGodM4nhKs8Ory1R
31543LSc4z4pxx8sxaV5/FzVsf9PX6sQfwf/6nrA/vDfqmJDeOqNEtSts02Yk3Z2ZQAtwt7
PvAPaeZx0dXTE0kZxioyLE7KuBxiYbDjah0pIyI7xmbV34z6v8AQ/ctxYutsi1UZekSUrTX
JmrTL5Qw62g+Sgc0k9pI58sExGNS7Vp1HpVs0iUZU7XS0GVbsflU9vbtnh2ZieXFpqK3YFM
oiH0tT1MZSGXVfBKtkBQPYevsEQmWsrUSrT9Ho9bSU0ylupUh1S0FKUAjkRxUcDAzF6wRRG
i5B1FqpTyMu7j/ADEw8a7t7l23p/H5J1xJP1D7DBqVb1JoFnViqSSlF2vTjKyFEYTxK8J7C
cmIzerHi+ktmtnmreL+t5Xti7bQ4WbRuOfxFnl8gQ8RWv8AxCeal+yK8qLW6132ABxrLauP
asH2w83K0mR8ISRdOQl+Zll+kBP7RHS9mBVdeaXJjjsKlgrzA7Z+yE+sRT/KbS9rluGc/wC
YqPvXsj8J6Vxx+KHP1zFi37WJCS00nn3X0rbm5XcMKQdoOLWnCcY9PmEQXQOoPIeqVN8RcU
06A8ZofBSRw2T2nOe4wqvbSKr3Fe7tTk5qXRJzhSp1TijtNEAA4GOPLhFrU2QZpVMlafLgh
mVaS0jPPCRiFUZm1d+M+r/Q/ctxpjEcXZKVfmWpp2WacfYzunVIBUjPPB6I7wQQgrdOXV6H
O05uYVLLmmFNB5PNBIxmKetrT29rJvOSnJRtialVuBqYdacGyWiRtbQOCOWfOBEz1kortXs
V15hvbdkHRMYHPYAIV9hz3RUVw3tM3dbdAt5MuvxiTIQ4rOQ8vAQjA83PtMS7WiWbplrWxS
gtG8lkFBSDxwlCU5x1Ziz7HVt2NRCDn8Ra9UQ+xWO82fCH2ee1TtnzeTmIRcDZa19QOHGpS
6vSEQ861sLpV3UO4Gkq4JAJA4bTa9ocfMr7I+rEeTemsVQuVtpQlZZBW3tjiMpDaM9uMnui
P6juVe59R5lNPpsypcitMq3sIJyUk4UTyGSeHZiJHNaU3bd9UbqVz1iXZO6QkhAK1JAHEAD
CRxz08yYs2RtSkSttylAelUTsnKAbKZlIXlQJO0ejOSfTDsywzLNJaYaQ02nkhCQkDuEdII
IzNq78Z9X+h+5bjTMEEEEEEfK0JcQpC0hSFDCkqGQR1RDKRpRbVGuT3blm3lLQrbZYWoFtl
XWBjPDoyeEMOpumFXuyuIq1Lm5c4YS0ph9RTggniDgjpiT6bUKrW3aLVNrCkl9t1ZQlK9sI
QeQz58nviWRRSKXe8xrF7r+504gJn9gv7shsS4Vs4zyI2P8A7MPtf0+r1S1dZr0u02Kcl+X
eU8pwcAgJyNnnnyftidXhacneVDVTJtamiFhxp5AyW1jpx08CRiOdlWZI2VSFSUo4p911e2
++sYLh6OHQAOjzxINhJz5I4nJ4czH1BBBBBGZtXfjPq/0P3LcQyCCCCCCCCCCCCCCCCCCCC
CCCP//Z
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACLAL4BAREA/8QAGw
AAAQUBAQAAAAAAAAAAAAAABQADBAYHAgH/xABHEAABAwMCAwQFCQYDBgcAAAABAgMEAAURB
hIHITETQVFhFBciMnEjNkJVdYGks9IVM5GhsdEWouEkJlJTlPA0Q2Ryg5LB/9oACAEBAAA/
ANmpUqBXvWFm0/MRFuT6mnHEb0+zkEZxUNPEXTik7vSlj/4zSVxE0+Gyrtnjju7M5NSI2t7
FIYW96UWkoGfbTjPwqEviNZkBSuylFI7wjrUQcVbMUk+hTcA4/dj+9djinY9u5UeYkDrlrp
XJ4r2Ie6xLVzxybpgcX7FvcS5FmI2o3D2M7j4Uy9xksSYyXWYct1W/atsIwpI8fMUhxmsJG
fQZw8uzpHjNYthKYE9Sh0T2fWu4nGKyPyENOwJ7CFdXFNZCfuFNu8Z7Ol5xDNruDqUnCVBv
G7zxSTxltSic2mekdxKRzrlfGa3gkN2Wcs/R5dasmj9ZxdXsSHI8dbCo6gFJWc9aNXGc3bb
e9MdBKWU7sA8z4Co1jvTd7hl9Md6OtB2uNOpwUnr99E6zLj18x4f2kj8t2tNrzPPFKsw1+z
Hc4j6eTIbDiXgElKhlJG/vrrVWubfpfUDloa01Hk9mkL3JCR1HwoIvjFCQcDSLX37ev8K6R
xbbV7mjmS2Rk4I5n+FODiyFIwrRzfnzTj+lN+t1sgFnSTHU787f5cq9TxVfdQFp0jG2HmTg
EEUwvi8UObG9KwkkdcgdK5TxfkqWAdLwT3EY5kV6eLchJIa0tBSs8sYHOuXeLNxR10xABPi
nNcDirdUrATpi3JWenydNK4w3ncUiyW9JT1JRXi+MV5X+5s9tbPcrZk1z6376Dh2127l0+S
6VY9C8QbhqXVTVslW+E0yW1rJbb9rkOVSuFisak1QlAw0JXLl09o0Y1hOcvF1j6WhK9txQX
IVjO0DmP71bokVEKKiO3khAxk9SfE0Au2tGLXc0whHVJCMdu41zDefL+tVfjutLmhIK0nKV
XFsg+XZOVp9eUqzXXDeeJem1HGDgf5qqXEFl1XE6YEY9uOjOefLAqrOQi+veCkFCiMK76lK
tz6mko7XCwfdSe6iESEh2HvU97YJQoZ5A0OZjNNNuBSvaCsJ8/OvW0PphiOn3AT2jifdQK7
k2lDigmOlTqFIByOvxzXpRGivMx0/LKxghXMk+VQk2h2fNCmkrQ4XVDanntSkUYZ0zcXUvr
7ZtbjGD2WRk1HtDshya6zObACgrHcQR4VwuEwqKtbe4qVu54zig7MENvo3HKSncoq86dkW5
5/YllI2k5J/1q1cLGC1xEYbGctxnN2R5d1HNGXmJYbzqZxboVIellDDXes5PP4VedMQWYsZ
28zCkSJRJLrh57fjXU+7zrmv0OxtkhYwuSoEBI8v71LtWmYdvRl0CQ8oDcpQ5f6/E1TOPIA
0PCA5D9pN/lO1plI0qz7WvY/4/00dpL24nn0Kc/wBc1UteoQribJCnlNgxkFS08yOQoHPt/
wCzYiXlvFIWfZS4OaqiNyH46AHW1Nrd91eORpxmUY8otqbIaPtkJ5nPjinIltekSXJAYWtD
oJaRjJzV5smnHYNmDcuGHGnlZdQrkpRoVfYcmKlQgslxbiilKkDOxH+lDU6bbbityluhyWh
PUciFCoEBVwduqUxUbHHCorA5DBxmpt5actbISiVteknCthypOPGg7ba0qBkOHIPapJ9493
OjTYfvrCnn1IiQouGyUjqcc+XfVfjKjOS2o6slor2lXiM1OdbMdyQyFZEdW0+IB6EVzZb5K
sWqhNgR0PvejqbTk+yknvPwqZY7Hc5st6WlaWn3Flbz5PJIPU1d7Q1Jlragtzl3RUMAOPu4
SzFT4gfSV8a0G3NRmYqURQS2Ppn6Z8c99S6zPj18x4f2kj8t2tMpGlWea3UlviHpklOSokc
//dVP4ipI4mPezuBYRlPiMCm7tEVqFCVejlDYCUIJPMEdcCurxZ1yGocJKuzdZb5jxNQWLe
9Ju0RTMJfZNI2uqTj7/wCFWS4zG2IDqbB7HoIy7NB6k8tqaCwYL12lht6ZKVv5clk5NRLgz
J0/ObYTLdaVux7xJGf6Uf09qaNPcNnuYTuUkoak4wrd3A+INBFvOw7iChXygUtJJPXBxQ55
CnrgO0cKue47j0yelEZsTtmjLUykpQNmd2OR5CuralhQTHVNSwrd8qyrqCP9KHxYCHbwpgD
2S4rYEnkcGmNQXBL95fjwQEp91bg6kd4qTp62ma+hpgJQCcqU5yBA/wC+laDEs6XzIjMuhS
lIwhOfZ+JPdS0tbpcKU5b20IeU2CZAQeRJP0v7VfbWmahhaJpQSlZ7PaAPY7sgcqnd9Znx6
+Y8P7SR+W7Wm1GuCpKIazE29r3FQyE+eO+vILynWilaty0HBVy9odx+Bqk66YCtZaafJ9x7
GB8RVY1qXzxRkeisF95MIKCNucYGc/CiOmb7Ej6cPpLLapSXspC+alLP9KbKYcxhd1uqiiY
8ooZS2raGwP61XP2u7aESLcwguK7Tet0nBUgj3PLNNxVGRFL8vZCjEfIhCCAtY7gO/wCNF2
dTu22bEfTbksMnkw2R4cifjXus2/SLn6e6Awh9AW2FDqcdapNwVskR5Layl0thYx34PWpzA
lzLW3cWlb3gshW/orJpRZbUR5m4T2d+5akhodFFI5D4ZqLcZ0m6yEPPOqCidzbSOSEAeAoz
dG+3gQ58cKRKSnY/tTzWPH403MguWzTQffHZvpdy0vPMpX4+dVSMpfbpS2CsFQK1deVXKwR
13eWfRdwQz7QUs4SPEmrpbdWWu2R1W20oNwuak5KkJ9jOe/yq0aas7rENUqYnspUpRcd2cs
57j5UebaS3nbnn1JOac76zPj18x4f2kj8t2tNrw1CbZagLWoJwg/S8Bnp92f51UNcIJ1fpx
QI/e4IPhuFA75JEbjC+0rmJUINAdOZA5UIRblW+e/8AIduWnNoSCcZ76Yd09PkutuyS4FKX
2iQD0Tn+Qpxi0wr+xcJLrqo8pAKkjGEnbyAz31ZlW+3nTEa5PRkyZsGOOxiqWAAM537azyV
eH5d6WpRSt7eFICh7I8gO6iF2auF5ebTcCpQaSNw7vgKCXuM2hmI5Hd/doIqx2dhDdjWy48
2lwJSEIUQPaNcakiRGzD3PtuqCyosx/aUAaFOv26LNQtEIhQ5ASHcY+4Uaj6tbhRUNqs8dx
I/4Hjzqs6jvsu+PFbjPo8do+y1uyR/embbHQqC4oAlbrgQnHcaO3CVIiTWNJ2pKlJOA6pr3
3V46Z8KP8GrKE327uy2T2sMhtIVzAVk5++tkAr2l31mfHr5jw/tJH5btabXhqDeUuqtbymS
d6E7sD6QHUVmFx1AZmp9PxHAXFMuAdqeqwVDH3+ND+IOU8U/ZDinDGQUJTyyfM+FOWqa6hp
1LxUJDasK5dP7CirlxkW+2yFSEBRWAUL3dR4c6run7miJFuM2TtbeQCW0KGQP40FZnzHit7
a4+6sYLm7+XLuqM3PgwJzr0houv5GEjxFSrnf7jLbS2hgMhacFQHM1AkRHRdYUGOjd7ISe/
PeaIX+dFtykmAvtX0J2ur7t3gn4eNELPCXbtJOX64IBdkns4LROTnvUari9Pz5HaPyXm96u
e4q5k029ZH0NdipxKloG9JCqeiQHX4yyVKeQlo81jp3GmrG7ukMRlKOPSASAPuq96UjJRxe
a91eG3CcAcjjrVg4YPPnUep2FuFSBKKgB0zk1pNKl31mfHr5jw/tJH5btXyFGcgPy3H33Xg
+8VpJ5hCT0SB5VPBB6GlgEYNZjqC3Fu7lppppSrbIEpv6Kik8ymqxq66xJ3EJNxalJS2YiV
IJByDj3T51CmzJNzl7449FwnKnEnmfuqQkuBW599ya6kDbnmkDu5UMm2mdNuXahC1srIQ7s
BKQe6iMy1QrHsKbo12y0f+GaO8g+eOlV8RrdGkF2V2rilZPMgc6JpXDkSG0MubCANva4Az4
Z6VEkekWtUiepYQ4sFlpQPj7xH9Kh2myekoVPku7mWzkj/AIjWiaoWu56bsDunUoejpBbUh
OMoV5ioOo7YwgNXK5yGoo2BtxtrmFKA7sVQJTiHlPqjuubGVAIJ5EpohZJi+xfDi9zZR7p7
jUO09q1du1bB7NDidwI6c60LSSGXOKkZbGUpDDh+JxVi4ZqSb3qcDHKae7zPfWhY5k560q9
rMuPXzIh/aSPy3a02mHGCDvZwk5yoeNCbhqFyCpxsQXZC0pz8ngEZ+NY3+27jKvMmW+txD5
WRtWefL+vwofd0BV2auHZHKk5eRjqfHFHrRpidfYqX4yUhlShlxa9gx4eNXe26HgWsIVcXx
IWPbDSBtRy71eNUq961/a09+DbAiJCaJStxlO0uefkKpMh1qNJTGhgpcUcrdUdyjUiNpmTe
PSXI60rVFTu7En2nB3486IWvTjMi1vyZReZbb2jCRnme8+VRm4bCbwzBvLy1QYwJbJz7Q64
++rDfFxtQ6aiSrDATDd7UsuNoJ27B0P8ArVetlvuipJhQ7qAWydyG1EZPeB51LgxWZXbRri
ZKW1ZU2tRKsODvNB37KUJcDLigrHur+n8KYgFbLLiiMFSgBn+dSLK27IfdWColbqSc9Dzq/
wCkFvp4oxRICUqXHc93mOlWDhiA3fNTt/SEz2sfE1otKlWZcevmPD+0kflu1pted3KqPquR
eYcAyX0IbZbVhx5JG4pJ6ADuqnT7EuIwZPZdpFfTvyR7Q76CvpUpBU65lPIJPeB50X0vqRy
0PGA+QtlxWGV97a/H4Gimv79ttLUSO+pVxlp2OqHLajv/AI1l85TcJTdtjE7NwLy881Koxa
7AJ9y+mllWEl8IyEk9+fCrbHQdE3RiK9H7ZxSx8rjktJ7xTlzuDdu1Y/DZZAhzEJPZk+8Fe
H30C1oxFlvPOMnKUoCEEdMp5EVXoOppkK2Lt0P2C+du7oUg8jijVijpt9xalOpcdba9rDY7
/OrJbIxdWJq4j3o3tK37Dtyf/wAoddYSHILy1ZXIWrKCPo+FUi6JUxhZJBWNiuWOfeam6XW
CpDZ3bQ6nJ8iavel22PWhF9GWVNpadGVdenSjPDFWdSaqTtx/tmck+ZrR6VKsy49fMeH9pI
/LdrTaVRLlbo9yhux32UOBaSBuHf3VitwuE3SF6NpvEZ1yBI7gc7Rnqg9/wobe2mmlidBlb
4jispHePIjuNBXJTikFZ3KU3zT3fCuJF0kXN126O9GGwhAHj51HfhKcYjvkncfaJHMkmtJg
XNi2WKJA+RQ66AHVk+9nuIqJqm8+lWuGlf7+G4UtlJyVo7qjpakXQtTpTwddaQEpSj/ygPE
99P3hlL1oeKEZU2kkrx0Pfj41nHaLKkqQklTRBx8K0zTzkV6yKUohb0hPulXLPhVps9xuMj
UbbbaliAGgHY604S2nGP60EWwt30h9hCS0hxwMpJynA8+6s/1KyqPDjLXzU6tRHn411piIt
TDjwWrKcKSAeuDV50m6hfEmE5s7MuMu+z4nFGOGCFI1LqkFKsCXjJ6dTWk0q8rM+PXzHh/a
SPy3a02vKVZnxPgNXHVGnIjp2B5SkBY6p5iqIm1O27XU2xTQXWtijt6BRxkGhNyiBthwpUU
g8sY/lUO4MpiW1iKg/v8ALhVjw6Cp2kne0nMMS0gNBY276uWpUWeVKSntUsK2+yEj6XnVVh
x3O1X6S8Sls7Wge8mrlYILrQU2472bKEdo4cZIT/c1XNUXdn0dxFvQtkSB2ZbKs88+8PuoL
BaDzqezKUyMYUhQxuHiKLwY62yeyk7MK91Q5BXlVhXcLs0yVuzEtsLQEOra5q+Ge7lU03Fp
2C3FZSmPbWU7npKzgEVneo5n7ZuIcaQWoyVdnHTj6P8AxY86LaebSxa3PaCipXNY7h8O6rN
pp1uTxRtzqE4JiuFQA5ZxirLw6nKXeNR2/sEhDM1Sw6OqySeR+FX2lSrMuPXzIhfaSPy3K0
2vDSrOeIqQdZ6WyMYfPtk4HUcqB6hbUeMrpKcZhkjPQjZVTmGOXX28KyQoZHu0Elsy5EaO8
y0XBGTsV4Dn31cdNsIMczJUNKlIGQlHXNAbpKtEmep6Q8+HVHOB1BqTZlNyCqMCl7cvKVuK
27Rij8jUjVhhPxx/tS5CezKc5BNVu0svP3AT3mWnM8ksqHsp8qsM2DaLhIT6Uy5bifYDrWC
jd3VMe0Tf4kpDMBbc9op3/KDkajsnUDDjjLdia3+6pRaKhkeXSq3PkXKRP7KYglSTgNLG1A
8MJHKvEWhyQ6XZT/o4yRySeXkKKsSYzMcRIjJO5OPPH+tEdDPre4mRCvA2x1t8hyyBzq0cN
XlnUmp2SohIlFQQR0OTWi0qVZlx6+Y8P7SR+W7Wm14aVZ5xGRv1NpjlzEnqenUUMvLSPXiw
lxzYHowSD8UmqZfUpj3aQhAT2aHCArmN1QWLk7aJfbMgbHE/KtkclDPSrTa9U2X2lIdEd1x
J7RspwkfDuoXcWrW78ulUfao7t6sZNV+ZO9JzHhIDncFpT0+FE9OaYXJSt+c4sFPstpAKio
1ebdZSlLjUeGJj6SAENEDYfFSug+FHrXot+VPj3C+9mUxhlqG2Mtg9xPiatojleUEgADAWn
koV2poIb2IAJIxgnBIoFI0lDU+uSlIU5nKUuJBSK4Xou0TQl9bJbdV7ymCUg/dTL2i7LCiK
U7IkpZAwohXP+IGarVogwIHE20t20DsPRXfeySD45PU0T0Cps6w1OEAk9vzOPM1oNKlWZce
vmPD+0kflu1plI0qofEF5z/EGm44SCgyt+SOhBFUjiDP/AGdxYTM7UNqYbbWkr6ZAzj76lX
a6aQvkIzmbk3ElrGVxlg8ld+DVOkPwQ1tExt0k+zjng+NRAzAUkrVOShXIYA6nvrhpNp7RP
pEhxxI54A/lVrt9ztUNlSkw4SCkAJ7Qnn58qKLvVrkxiiVqFiK2D7LEJlX35PU1bIWu9FWq
EliHOSFpTyUppXM+dPR+KumlNI9ImFLpVgpQ2SK8a4m6SbkuOftCSpTpBwppRCf7UPvWvdL
TXEPMz5SZCBhCm21D/sU0ribYpcT0W5elocSAAppKglXma9Z4mWGM+huO5KSlfvqU2pZHwF
EvWdptYSysTV5PMmOo/wAaE2q72y98Tba/aY76WWozoWVtFISo1M4elSdZ6mbPTtsk+e41o
tKlWZcevmPD+0kflu1pmOfWkaVZrxYnJt1wsMxaStLLyllA+ljBoLc+IOmb1I9KmaQ9Kcxt
C3FDJH3CmhqnRYKU/wCCRuPMeGf4V3H1PYXN4t3D0PJaG90pTnZ/Kmka8sS14VoRrme5HMn
+FPnXFlYX2Q0Gjfn2khAJB8+VdjiJEIP+4WUg4OGx+mu0cQoiiOz0Dzx/yhy/y06rXalEpH
DxZIGT8h/D6NPM6zlKbU6jh4oFPvfIc/L6NOQtW3OWspTw7IX35aCeXxIppWt7qFlLfDxW5
J/5Pd/9a7OstRleU8PgRjnlo5/pUkal1OpntkaAbyk45gA/dyrz/Fur0qA/wGPuHdTyNWay
UnMXQ/ZqPQqOKf4e2u+R7vdrlerf6G5MIUE7gQTnJxV9pUqzLj18x4f2kj8t2sz9buu/r38
Ix+ivPW7rv69/CMfopet3Xf17+EY/RXDvFXWj4Aeu7bgHTfCYOP4optPE/V6RhNyZA8oEf9
FdetPWQ6XVrl/6GP8AortHFfWzeezvCEZ67YTAz/krz1ra1ByLu3/0TH6K99bGtgSReEZPU
+hMc/8AJXvra1x9dJ/6Nj9FL1t65HS9j/o2P0V763ddfXn4Rj9Fe+t3Xf17+EY/RS9buu/r
38Ix+il63dd/Xv4Rj9FL1u67+vfwjH6KXrd139e/hGP0UvW7rv69/CMfopet3Xf17+EY/RS
9buu/r38Ix+il63dd/Xv4Rj9FL1u67+vfwjH6KXrd139e/hGP0ULv2utS6ngohXm5elR23Q
6lHYNowoAgHKUg9FH+Nf/Z
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACXAI8BAREA/8QAGw
AAAgIDAQAAAAAAAAAAAAAABQYDBAECBwD/xABEEAACAQMDAgQEAgUHCwUAAAABAgMABBEFB
iESMQcTQWEUIlFxMoEVFiNCoRckM4ORo9NSVGJjcpKTosHR8XOxs9Lh/9oACAEBAAA/AOzV
6vVivV6kjdm8by11AaXorwrKgLTzyjqCewFKJ8RNxaTeCa5vYbq0burx4JPtipU8XdVuJj0
Q20UX7vUpyf40ftPEmaK2FzqNiskOQCbU5Ye+DTlpesWWsQebZy9WMdSMMMv3FXsc1msV7t
3NYyMZyMfWs9Sj94f20m+LpB8MNXwQf6H/AOaOqO9dT12PeulaRpN6bYXkR5J+UHPcisy7d
3uT0vu2CI44wp/61Em1d6uD170QHPoM1vJtfd0vSsm9E+QEBVXHf1P1rP6qbr+DjtJN6qoj
YkMF+Zvuc1E20tyJbu/68sxCk5A78feuRTatcQaqwnuHmGcNJnlqHy6tczXxuGYnDfKpPGP
pTGh0nULVLiSTy7nH9Gvq1P23Nj6ybH4h7y3CXCfKB83y/wDelXVl1fbmrJbSXk1urnyzcR
tyU9/tT5DtKU28Tfrtc5IDAmQc+v1rDbTZ8eZvicsPxftF5/jWE2XEXU/rnckr+BfMXj+Na
y7N+KlDzb4nkk9cyqP/AGNQybLtDB8Pcb7uPJ6iQnnKAD/bUln4e6bdTdMG7765kReVScNg
flSbcSXCeHu9rKe5ln+HuYFUyMTwJkFPe44j/Kpt2UHI8tgRSD4mNey+IV3BHcyCMRRnCuR
0jFAk0+6WNWkv7oFmxkSkA1PHYXLyvHFe3DNH+JTKcgVXu4pol8w3l0WPBBkPFV45pUVA91
OygE46yKs2+iWk2pW0scwNrICoVzkrJ9DRNvDppolvEnIRjghRnB9qLr4QazFLE9jepHFJj
rJPIFN+29O1ja2jXIvr0zQKSY4n/cAPfNc913eqaxdFJLQcOV6mPIH1pTv8wuscUszZXOes
moE63HM74HcdZ71vEJGbHmOGIyPmPNWokiR1XErEjv1EYrZLSNgCwZs5IAY08+D0flb0vEX
qAFp2P3qDVYJotm78YofJe8i6X+pE6ZFdE3ATHvvb7dK4k616iORikTfETy+I98BEGX4aM4
7Z96D3uqW8QNtcIghmXoZlHKH/ACsUtJDqMl550LFnjGOtT+MDtU76lNDPLcXUQy4GE9M+t
bFVaf5mCKcELjtWurxmxsYuiQBnl6kIPPHrXRfCi9fXdMv7a/k6+hgUbHI4rpLXkOl6R59z
cIkcS8yOcCuYHV5tQnks4dXjuoJpuv5X7LnmlfXUs77ctzIBF5NqvzdIwGb0FAzG11O546W
IJwO1Q3NvDbkDqU5fmsNPF5k7IvCIOk/n6VaOWjLdRPA71ZsX6gY+nPAw2Oc05eFC9O/LwE
5Pwmf41W1sFdq7+HmZBu4T0Z7ft1p+3DD17+0CQycDqwn1NKe81B8RrjjLfCIQB60p61dWb
IivERLEx6wi9hQrR7fV9cuRbaPAzyDnKj8I9z6US1zw/wBx6LbrdXyq8MnLlWyVNVpbeSOG
3cxnzFQZyMZ4oRf300s8nmxQFhH5YGOwP09xT34NalbWNxewzhR1Y5J5/IV0nULyOSzltLm
BJbZ8gHGQRXKdU/QG35ZZrI9d0QQiY5WgWjF3hu4pCplnIbk5zRGTTrjT9Cku0hD9HBP0pb
hFxqVyqxWctzIo/DGDz/ZXr6wu7b5LnTprVmAC+YpUfxo1pa281mI0UNKi4Ynkf+a3S3ADA
SY54Hqab/DBejf1yADg2Ixn71T15YBtff8A8rLc/GQ9XPHT56Yx/GugbhfG+NBBj6gS3Oex
pU3pcGy8Rppugv1WSYwKRNxQXa3AuRGMXBJAjbkfcU4bEuIdrWVpcyCaT4zvHAmSzHtk+gF
dD3G8t/pUCWsUfmTN+G4H4OK5BuTo0XUG07UbgtKoJBjXKgen5Uis7eYxQdWGLAkcH3o1tx
ITrsAuyIw5PzhiAxp0i1O70S7dnkkm0xiVkUP1dH0b7Uk39vHco1+sweUszdLHJZc8Vrpd/
DBfNduHTpX8Cp+I0zT6st/oUlkbe4heYYBx+KjmwrO+0PUbSJLGXy5QC83lgrz3yaP+IV7B
eudOktzIoQjqMXUA2M56vSkTSbKyttEja3iU3mCZWY/Nyawtk8rHGHU8nnkUxeHSGHxClTJ
w1h69+9CdfTp0bxDznPxMHJP+vWuh7nHTvTb0gz/SFTz6Uqb1Zk8SiJjlHtB09PpVRobWZk
RZHCoSG6Ry1Om2L/SumG3tyiPbR9DM4wGHtn1oZqM+paluQPawSLEXwzSuAigeuBSjrk1nr
W8bu4MazQqBbx+nUR3OfvS7daA8NtJHCPMnjlKL0njpPpU76ZBpsUVjq5i6inVHKp+YCqkj
X9qrJbTC4tTwFI+YiqtrbDUHltkf4ToAISXuT9B7Vbs9Jv5FMENmRc2pw7lvlZT/ANKYtN2
5qFzA13a3YAUkPbvklT7Ufh3JrUVhFpNvbdN9CMujPgyj6qaJNrFxp+htBeBP0jdNhYQ4cq
PUkjtQ2TTrdbcMjAu69JKjj7VXsNIeJgJFLFs/MPQVb2bA0XihLgll+BPJ+4pf3AG/RXiIe
khRcwAH+vSn7dkwXe+3IzgAy5BI9c9qVd/h28Rge6i2Xjq9KqWlk8d1E6uQpOfmPNe3C7W2
kyEsT5hKxqgwzP6YoboWu67dWccM6GaJD0O5BDLj0J9aw8P6PnlkMlvbwyt1ZZuph9cCqQ3
Fa28jR6SCzSEiS4mHzH/ZHpVjbk9rNA7ah812jlQ7HJYH70VF7DZ9QRImA+YY4H/kVQ1W80
7VYRNGhjvFUqXiHOfequjXWqxCQpIvmOQGkkwcAdhVhdW1WLUWWCeJXZQZOk8H6fnUmvy6r
cQ2szv0yK+FlXgjPvRvaOkadchrmS6nMy5+cv8AhYd/vReGQkypJ5YeFvmcDCzge3+UBVws
rSFYCwUr2IzVXbjx/wAqEgAw507kDt3pa3O2dG8QlwR/Obfn0/pkpy3qud6bZODjz/xY4HN
L2+UWXxHUEAYtlBOcVWiRmuvhUlI9AVOcUK12Ro9XxK5aGzjIVR3L/Wl2S2ubW1S/gmkPnv
n4cMT1fUn3q3pdjqE9q0qW2FkyIuteqRj7e3vUOobbexjS4bDE4LheBk1Sisf5+ylmAA6iV
arLqEOYycejMauaVDNLdtBbKJZpF7DhFH1JphsNtXOkXBu7l/jYHHU4TtGfrirGqaNb2iw6
pAsUkRGSoxhhQa9i+LeB4TJDN3it3yY5M8cVaim/VaW5tzqcV31J1Sw9gsn0HvWYNSnudAh
uXBEzzt1J+dMOjpJLaEL1BgMH5u2K32ijL4mSOxJL2J5+xoFuaPo0TxByxJa5gOP69Ket3x
lt1bdYH8M/bPfkUqb3Kx+JDtJGWU2a49jWkHQk0jInQ2MqT3rNxp1trMrxlxFM69Jdecj3p
aludL0nclvY6lCyi1HRKyNlW+h9qd03LoFvb/s5Y0RVwmCMn2FKmoaguozGJw8cLKXyw5ag
ulyaVqNqYJkaCeE9SyBuZQDyP7Kt3+kaa9nJJp0d5MAuS7E9IrO2VMsKXUfyvbnobH7yn2r
pujaR50cjXLOqOOFHAIqCy0nT7G/nsZUEkEi5UuO2aD388OiRTNPGpnsZh8GGAwCRxn6jBp
F/RcuqbggHmeX8ZIVkYdye+cU02mnQXDx2MDFUhJUZ7++adNN0VdPs3jMfYcNG3f3NDNtoY
vE0oSedPJAP+1S/uqylTb+/71pYyj3UMaoD8wxMhyR6d6c94tIN27dCYwZuQfuKX96pnxDC
hQC1qMkrnioXtHUIWP4hkj0xVnTLUvqIJjKIx5ZfWuebisriTdeosYWmTziCcc4FADF58x8
uJ1ycDj8NHbbUbiw097acJdrOOgMT8ymp10ONY7W4tiQ4YZjz3P3pquPjtStoo/N8mzxjyY
iPzye5qTSLAWfmLAMwspRgex9RTJp+s+bbRsziMgYI6gOO1e1fU7MRJcfEqXhcYVW5NL+4Q
uriSdbYs/QMsaXNItpzrtizZVUmQgD+yneO1Fvqdw1v0nrc9u9NViZJrXPVyVxx6mgmmQNF
4oFi4ctYkN7c+lKW8I4/0Xv2RThjLbhlH/rpzTtvRIF3FtqUv/ODeBFT6r6mqur2LXnibGv
PSLQEnNXb7RImljMTMwJI5HpVa0tYLadldWOTyo9KXdZtUtt03/V+zSSMSL1DHUCMUC0vR7
aW8iaMcFh1hux79qJ7h23plubX4aJFk6jlSMdRoba2Bd4y0RVTIFHp00wWegW/lOUuWRyC3
J7+1QmwVGB8xlQgcK34qn0zSdOeV0nYoFk7O3GKKanY6bBpcpghXAGFYDljVYoPJwGz1R9R
H0/7UP0TR459yWzyN8sEZnce/oKcrbSreS7l6h1MTkYyCKOWenx2qFVOe/P3pf8AISLxOhK
9Of0c2Qv+160hbviMemeIDAHpaa2PP185Kcd6hhu/bbLGrYmOW9RyKmvZ0i8TY8uVY2J7DJ
70ey2Sq5PPfOc1otpbQy+csIHGDjJNLG9oI5I7O4VGDKTAxK8AHkd/ek7SW+AeSZj5zxOfL
AOASD/+1e1nVfiryzuLpPK6ScrioJNTtbh7eKAMQ0gzk4x7mjFxJIqiGSMNGw4dT6VXuPhk
5Bb8IPzGobadvip5CuULcH07etTajqawacyC6XzQQABzjPtXoZbi7tMKjgIuTOwx1Y9KYtp
6YX0+41SRH824fC479K8CmxLRVcSDq6iMHmrC47D070uyxJ/KPbyjhjYMD7/NSDvOIpoe/G
ZuWmtzj0x5yU077dV3RtzqOCbgAc+4qW+tXm8VbVg/yfAtkevenAW8YbIXBxit1QLnHrQDe
8aybbl5CsroVJ9DmkC7sfhGbrKfPIMH0PGat63Ess1jhk6WPzoPqR6GqzafBH5XyFy8gUZA
zn6UZW3jikW11C2dADwyt6UM1PbcUkoe1ufMUJ1EM2CBmtLDaNzcC6USsAsnA6uBxVyXbVp
bz2K3kscYDguFI6m+lbalLe6hqlvp1nMYbR5AqqF7j3ro1vAltbxwRgBY1CgD2qWs0s3J6f
EqxHHz6fJ3P0akDebP+it+qxyBJbY/4yUxeI9yIt0bYjWNGc3QOT3xkcUS1G4MHibaYIANk
wx6k5qxqu7pLBiiwZwSOoc0oaj4mapExSExrk9yBxWLfW9R3bbGDUJxHbJhi/4cn0xQrWZ5
ZNYZElMsKYRXPDffFX5rkR6anmHAiKnrOc8GiV3dRXWkLJblXngkDjH73vmjMeq21/YpFOq
fEoMq3bmgepSSQ37q4RepF+YE85NXdNH7GVYnZneQkjP4qi8uOPV3nvpcyxqOiEHP5Grm25
ZJt5SJOVXy7cuiA5xk/Wnus148Us3YA8StPOO+ny85/wBIVz3eru1pvsMo6QbfpP8AXpTL4
kadczbj27fxj9lBcKjHPclhxV3UrYz+K1jnhFs2Y+9abv2lfXVtJPpchcqC3lE8t9qStI2k
95bxahfwOrZJdCcBQPqO9MkNubgP5VuIdOtwAgxjrNAtQhMepM0ihX6AVDe5qwJ/O0eS2eN
hIQcNRBVt4dORowS4QA/J61eutMtrrpulhlSSNB7dWBQS+tvM8x53kQBVC4PYZotp1vFBZT
SRO0hZyRzyBW9vawXOvlPMi6TCru5GCuO/fvU2qarbjUbX9F2jNPG46Gj7yAdxini2nS6gW
aPOGHIIwQfpU1YNLN4pHiTpjfLg2Eo9+4rnm9ZGNpvpDgKDAcf18dN3iLcMur7dg6+mNrwO
w+pBGKv3JT+VK0Uoer4BsH86amXK4Ocfeq13ptpe486IFlOQy8EUFuduTxh/hblZAckRTcD
P3FIt/oe5I7y4e606SdCeJIG6uPT3odq8h0+xiUQ3SYADBkOc+tHrXU4J9JSJpreBpBypPU
w+nFDpdanjn8n49fOAwqtgKx+hqbSNUudS+JhWzkZ+jpaNELFCaO2+n6zfo0KaRLaRYHTI8
gU5+pFWI9iX0rpPcauBMikYVOKIWOlavpkqxwWdg6g8zEnqNEtH0+/tLm6nvbpZBMQUjXsn
vmi2a9SteNnxO00Z7afLx+YpA3r0tZ78Zn+cNbKFx6edH60z+JPSuv7bkJ5W57Z4PIqbd8O
v2G8rDXNG0qTUVjtmidFbAyT61r+uG8yoP6lTLkY/H61kbr3qUGNmtn6mWsPuLe8jkttMBe
ygS+tYj17fYkDPtZCvYgS4rW81PeN5A0M20o2DAgdUmaFrZbjFuobZVsxC4bD9JNUzoe4Jb
uORtj2/SHDENMecfWjVrc7vsFk/R+zbe1Mr/tCs/LfTmpReeIjomNFgXp5wbjv96tR6n4gq
+P0DZnIH4p+B+dTJqHiCoYNommsx7MLg4FQvf+I6yAto+msnbCzfxqdNQ3/g9Wiadz2PxFW
o7rex/pNM01fYTHiq1jpm5Lje0Gr6nb2kNtDbvF+xfJJNJu95LZdF3zAIj8SZbdzJ/o+dHx
/bUPiHvXbe4ZNNn0jXIRNZyFyZLacY7Y/c9q0XxZvmOW3FpygDAHwk3J/3KifxU1RlPTunT
VOf8zm/w63TxTvlBD7psWJ9fhJhj+7rF14n3xULb7usgfVjZzc/3dRjxN1EoqneFiDn5mFp
N/h1MviVOyAPvK2B6ski0m/w6jn8RLpsGLfNsMHsbSfn+7rCeIV30YffdoT7Wdx/h1ld+yG
MhvECIMfX4Sfj+7qa38QAjftd/Qlcf5ncE5/4dWP5QLIKD+visxPP8znAx/uVsu/dOZ8P4g
lE75WynJ+3KVrLv6xluMnfqpF9Fs7gE/8AJUo31oryHzPECVEwcGO0nzn80rZN/aMjEnfrM
MYGbKf/AOlQzb40yViF8RnjUjuthPkf8tAde1vbf6pa5Bb7mOq6jqAhChrWVC3TKjH5mUDs
DX//2Q==
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAC1AKEBAREA/8QAHA
AAAQQDAQAAAAAAAAAAAAAABgAFBwgBAwQC/8QAQBAAAQMDAgMFAwkGBgMBAAAAAQIDBAAFE
QYSByExEyJBUWEUcYEVGDJCZpGkseMjJDNSocEWFyVy0eFDYvCS/9oACAEBAAA/AJmpUqVK
lSpUqVKlSpVim67qmGMsQ3S2oDGUo3KyemK6nJIZwkgrVyBI5DJOK30qzVM6uZSpVilmlml
mlmlmlmlmlmlmlWmRJRGSkqyVLUEoSOqjXM9McRKWwhtSEoRuW+sYQgdSc+JqOb7xTW3ekw
LRDZdiJcBddc6rOeZHl76OrJq2x31pw2+4tvKYTudSeSkDzP8AzT0CFJBBBBGQR416qmdXM
pVHt01hqr/Gk2x2S2R5SYzaV4WcHBA5k58zWTdeJYB/0iESemPD+tO0O76sajJTOsKXnge8
tpwJB+FN0668Q1uL9hs8dtJ5p7Qg49OvOvKJvElYTugw0eYwP+aS5nEoN7kw4ZVnGNo5jz6
1iLK4mKP7zFhgEn6IT0++svO8SivLaIiU+WxJOPvrQJXFNlSR7JCfAVnB2jI8s5r27N4pr5
t2y3NcydvaJIx5dazPm8UZKW/Y7XAibEjf+1SsrPnz6Vwu3XihCjOPTYsRKE4AUhKFFRJ6A
Z50YxZD1psibnqF8OSko3L2pA2Z+qkedDNy4jWK7xZVqdQ+2zIR2ZcQtO9OfECouvdmu9mC
Fxy1JhFJbZkIT3iD/MOoVXVpu0XsCTAtLINymslClIWAG2/EE+BNHUdni5GitMp9hKWkpSA
VIyQBjFEHDzUd2v0a4t3lLYlQpPZHswAPUffVZKuZSoEtoQzxR1E6hR7UQUKAPToKHtNSde
amtEi9I1SxEjtuuJKHGAcBPU9KF29da5W7tYvSnQp0NtZZTl0npgYqRYVh4jOx23Jeq47Di
k5U2IyVbT5ZxW9Wn9e7Sf8AF7OQMpAip5nyoe1NJ4h6ftYnG/NPEKwplMdO7Hn050LQNf67
uDLzke5lz2bvOpEdJ2o/m6eFF8Ma/nNBxrUiElYBwqMnaM9MHFan2+JDWUJvwI6HLCcjHXF
ZYjcQnYwdVqhIQ4dqcMjO7w8K6hZuJAaW45qVQ7MZwGEnd/zT5paBeuyXc9S3Qy0td6Okth
CUADmsgeNRjrLWFz1XfH4NuWGoiDsSoHPLxPxpQuG96lssIVJwh08lIbCsDzrFy0NrCI0qF
2qn46HO6SOXvzT/AKe0Hq21xe1hX5UJUgDeA0Dk+AyaI9EXDUDerbtYr3czOERlC0LUgJ5k
+GPSvXDVDjdw1Olwc/lNXMHketVvq5lYoFt7pXxI1MhQSNsJABxzxgUBpuTlv4NiEyrYu43
B1vcOpTkE1t0JYynVFpdfC1NbFvIKRnCgcZ91TfuB8QazigTiNqK3wm2bdjtpasrKEH+Gnz
UfComssl+0XCZMhusOMPMONvNhfMIUDzx44qXNBXdYsEdMhCg2lhKt2KILhOiSAltADqwne
OXgfWmYNv3OYhxuQI6Y6dyfAEe7+9Pa5b055mG0S3kBx5xB5bfIH1oT4s6tFmsos8NZ9unj
b3fqN9D9/SmrQ+l4dqt7MyegB1/B5jO3PnUlJbbiHtUFploIxtJwPh5UO33U0CTHLFvJkOo
7pUkHYn403pVeHIZTJlqjMJwolSigK9B4n4UxtPRHby3GtLaRPeWnMtxau0BBHMDOcdetE3
DiNJac1C89tKHbmsIUB9Ip5E/fVaquZWKBIDak8TdRFaFbVwU4JHIjA6VEqZMi4aZMBiLlN
rkOSFO7ugKumPhTw1eZvyXHbs7p9ojpUpggc1NL5rHvSa5RqrUUx4NquCnW2Ed1acjd78Vr
f1bqlpPtbk2WHtwwnnjbTQxLduUuT7fI3SJauS1K8fI+lPiYCETnJLm4mO1tRH7pSkkYPwr
fH4jyrTbWbUqFGf7FJbQUrIIHqOlEVj1Um8WgyOzS3KSrm02rkR7utPzktyOyXVvdnhGUHH
L3Kpxbnu6d0k/dZbqVPP8AeaTjknP0R/eoks8WXrfVy5u1xxtCuWfKpTt7HsE1SpW5bQwlK
CnJTjwoiMETELcuO0s9UIPLanH1qAtZa4s9jDYt0RDu44SsJGwY8Up8feaj+VqK/wCppAU0
FpJ7qneqse/w+FFHCS1OQde3BL+Frbh53Z3cyoeNG/DqW06i+RUKXmPc3cpV0SFHIxVZquZ
WKE45bGu70hIPOElSyT4+g91Rho7SUm72+TIRIeZZcdWhQH0VgHoaabnEuOl7tlUVSWd5KU
tnAST4oNObOq7WmY0tuOpK9uVlGGiVeZSeRPqK3TL8u5NAy5BYTzyAlAKR76EJiGHVrjWxJ
lOq6KQncfvrubudzhsog/JsZt/ZsK3E5UoeBOfGue4iQmL2j1uAfQAlbwT/AFpaQuCYd8Yf
WezSAWzzxkHzqTbrIYeLMVvDSF815VkFI5k0ycQtRPos8e2dplbre5ISemeXL0wK6tBgWOI
0kDD8gA7SedSdCWlEf5TuTrSXDyBB5I9PU0Da34ksNlyzWxgSpClAbgcoHvx1PpUWaihSmn
u0uRKpTg3bU8/h6VM1g09Z4Gi4JnKbYW6yk9os4JUehrRo2GmDxIvDCFhSBCbII8cqrq4dD
N31SsI2oNxOP61W6rmVigxCFN8RLq4QQlVvzjPXpTJwsbce084WwtKu3dBWpXdSCeVFd1tl
ret6YFwjIluYKkjOOfnnwqO7jwvt8mSvsJDsUZ/hq72Pca92nhHZySbhPfKtwCW8YHXxNPk
3SsTTkdbVuhhvtFYStI5/eaiTVzT7N1LLgWXEJycdU1JFijtzNJtJnLCHwwncpQHTwzUcXe
yGNckKgoK1uO4DaTkk+GPSiWJb7tb4QcuP7d9WOWcpQnypu1QHp93gvoiKUjswhKUDOCPCj
CxQ3w25dbqv2ZDYAKh9UfyoHio0z6j1hN1Nc2bJY0LbQlXZpwrknzI9fWiywcPP8PQfbXEG
VLA5oV9IE+VcOrdITZz8d5UVLaFYylOCVK9fIVy3KZFtEARXFGZPd7jaSoqSknkP/hTlw9Z
eZ1zObkq/bIt7YI8+9Tvw9QUXjVAwQk3EkZ+NVtq5lYoYkSWHNdvMJSO0Ztat5x1yoEf0pp
4UAHRbqVJylUp3IA58zRQ1aS1JdeWpL6FDklQ58q6j7MhjJQjCeZQMZBrnkObksphRwpSiN
xwMIHrXFqDU1usUdSrqG2zjLSFq/iK9KgANSNSanBQt6Q7LfyoA9U56fdUk3ML7dFrgMKky
lICOxb5hOPM+Qogsmg7fZIzk66PB2Ttyt5XINjyT5UC6p4i2xmYqDZ7ch1pI2LeeUcnn1wK
32XV1nTFWtcWO4EoytKFEOD/aD1ob1DqeXqmY1EhhEdvbsaYBwlsZ8/FR8TUh6J05CtMVEW
JGbl3FWC/JXzQ16D1o9cksQGD276SpCCs7iBnFRvetVT9UyxbLPHdcSVc9nJKfU/zf0FOVn
4chmYm43KYH5Tf0UE5Sj0rOlEBviZdEuJw57CnG05GN1OeiHG13TUaUpwtNwUFHz8qrHVzK
xQI0c8XLmjOSq2jkfDpWnhO8RpaTHbGVplunO7HjRVNU7CiIaZXuwDuG7vD191MsOWkrWuQ
6ouE8lE8h4dK7xcUxIru7uuEjDrI5K8s5qEOIV2evWoXFGR2zUcBBKeYT5140jFuqr+zGtL
K5ClJJbX0LST9YnwqZbfAtejLcuZPf2yVJ3OLWsBTpHl6elRlq3iFdNWvuQbUFswkZ3FH1h
5mgeBaHZtxbjLUGgtYG488jOKkZ7hwyT+5Ol5AHNDmAQPMHwpij6cUZKWoq29iFY7fOAo+I
B/vRizrM6at/yVCaC5CeqUjvKPn6e+u6JpW7akT8o6lmORopT2giIVg+fP8A7puj6lkRxcn
rDDixrfasKWpOd7yd2ACaNzqBD0OO8thTYktB3s1DG0eeaFdES0yeKN3U26XEGGME8vrCnz
QQKLtqRJ5gzyrPxNVoq5lYoHZZSOLlwUTjfbU8/LpXJwtdB0xLbS42tSJbuEY5jCuR+NEsm
U6xbFSH44S44NoJ6j30zXdmNsVJH7ulTYC1k4z8PCo8v+qpioC7dbpwbjuqOXN2CrzHnimn
TemJ9+miLAQELKMOOEcgPFRqYGI9g4Y6dBOO0UO+4fpvK9/l6VFF3ut14i3xQby1EQQO9yA
T/wDeFYv1yg2C2iz2xhIkA4eeSnO/311cPrI7ImG6OsLW2kYbLvIZ8wKItXz3rc41b4Ic7R
5BdlLJxhHgPdQ5b/b706Y1qircWD3ngOQ/2/8ANSBpbR9str6XJRLlzXlRDoyMj304a5uLc
DT0lwOJStSNpSep9KELPZVNcNpBUAFXN9pKEpOT18aka5WyKuzoZfcLIZbCUup6pwPyoM0X
Dag8Tbo204lxK4KVbweveFP2jGym7ahXuyFTSAPLrVYauZWKAI6lq4z3BGO78mgZB91B2lZ
yrXb7h7KtXbF9YIKsZG6nq464jhkPT29iwAQNxwcelB1/1O/qHs2YzbgTIBSEpPSue26Tmz
ZUaC3selqPcRjkgeajUxW+NZ+HGnMy30ha+866eRcVjoPSoY1dq2XrG7rdc3iGznsmACcDz
rjEu4NRkGE2G0KTg9kMr99Oem9MS7hIMmZJUkHohwZWse41JEK4txoyICWUJdaUEpx0Snyx
TfqfTny5fBLdKWWezACCe9/3XiDqaBpGX7Iw2V7hhQxzwKIDrG1XOMh1mV2UgEYyQF/H091
BGqpc+4l6Iltcl5xY5tjdhPr5U+TLoqHaLJb8kvpkb1pSnCdo6c+hIojcu/y1FcaCwptOCV
JGFJ948qaNIxUwuJMxtOMG3JJPjnePupz0Mtfy1qRtSNuJpPLx5mq0VcysUDMND/OKaoEDN
tSVeZ6CorjzW470xJz2KX3Mqwf5uXOm2S4LjMKmmFvtKGMnOKedMaeuMpThhxF7UkBgrH0s
9fdUu2e0QtGWhcya4lyWsDtnj4n+VPkBUO6+1W/rC6oDCFmDDJ245Z8zXU3BsUWztvPXF1L
60jtktHr76ItOtw4k1EWI2yUbAQ6QCcGnS4oaZKXO07FecB0DugedDd01FDgMf6ZtlSnV7V
PA8s+tCUi43x919SnXy+ojupySEenlWy1PSAJ9xYk7pSGSNroBUOfhnxr1Z9MybnIaebucV
uMpO515boBb8T3eu7PlRpaZrV+bu0OCtwQrVHyiK2drk1wdVqPUj0phh3tMqOUJiOx2kxnF
SUKyW2XB9BSSeYPmKKdLrj3a3BYniJNUhOMct5xTjpF153iLLDxQpxu3gLUOqu8K79DFS9S
anX0T7ZgA9eRNVrq5lYqPWiRxulkEgfJwyPPkKi+K+46iRGDgCfaXDhQ5J59ceJoz0y/Btv
ZMqawyche1OVOH3VI9tYTCiquMpoMOuI/hJPJtPgkDz/vUOcQtVzdQXFdsjc0pXtIQeSB5e
p860QrezEsT8KSx+1UntFLHUnwAome0vFtuj0zLsEibLT2jieXdQByH5VrtTaNjL6EJSGmw
k45YNMerLvIlyREC9jXNCtv1fH+tedM6Ndu0hCm3MQh/5CdqnB4gfGpKt8e0WhpEVUQDJ7z
zisq+PmK1TNC6blOiWEltMjJcWyraD60M3zhNb40kKt8iSG3BuI64PwoHtCZFjv7kVgbZaH
glp1K8FJJxg+YohvKL1eLlcbS8XHlR3Al9xICWh68upraxFVF/d4wUENgftNv0aINBLK+IE
kqUFH5PHeHj3hTxocKGqtU7yAfahy+JqttXMrFBiXE/5tutlGFfJ4UFfzVDjYcfn3BTTZOH
1kk8h9I1K2gdLFmCzdLqhOR32EK+p/7GnjUbTeo2RAt2oG4j/MbBg5P55oCY0edKSlpnR+1
cc/gvg5QvzGT41yOwxJet1vLig/KmAK/256Zoo4oSOxTbrbtRscTzyOeAfP4UPwEuItynSF
uR1LAJT9SmHVFtSmUiXGeKm3zhawMlvHmK67Pr020tsPIKo8UgB3GMjw5URStfafnIa9odL
Dyv4biW8p+I8K5zxAiRFrAU282lP7RKfre6tEvi++OyFvgOMqUnYlLmTgefrTJo5py66tbm
TmgS7N3KCU/ygq6e+tir5Mh6omSYiVjtXFqc3nA69PfRFY9UWu4NKW4nsZC14WF8h91OWj2
W08SpTjJT2areCnb0PeGaddFISNTalcGdypPMk58TVaquXSoMUUf5ujJ73ybkAe+gnQGl3b
/ep0uY2pFtZlLUU5x2is9PdTprrXwhMLatriUoby1HbHLcRyK/9o6D1qIkzLkwsTBIcKidx
JUc586sDpicnXHD1pyYkl1SFNrUeu9PRQqILTenIutLfIkvlTTUrBSOnI4Jox4h3OLfb3bT
BkBTbbaklY6ZIzTHb7nIhKEdL2Eg98HmFU8yXbZOa3x1JbfBAcbcHJz3eVNF5hxpDav3JDC
xghSuQT7/ADob+SQ7KS64+3uHdA2YSBT7H0JJbyhcmOltWCXNmevlWbvpdVtjJS/ISW0Jyh
aT5etPHDFluNITIdX3UxHn8HpzOMk/CnBdss91hsLlJ7Jw7lpcRy6nkD6UEXi1C3XMNuFxU
ZXeadSkjcPI4ov4Uvb9ZTEqdUsiCMBScbRuFF2i2VIvuo3NidhmYC0jkTkk/HnVZauVmlmo
4vvtsXiq1IhsqWp+GGyrH0Qcgq+FdusL3E0Zp0W23/s17cuLSOaQepP/ALE1BTshd4uK5Mg
7Qr6OByA8BW5TMrHYNtlwrwlsDqTU0aZCtM8OVMOZS+G1Hbj6yvGoclsqYgxpyOZD6j6nnn
Nd0mR2DSVMlSggB1OPFJ6/nWmTc1vkNsozkDvDnge+tDYee7VAmpStICu4Sd9eZD11lR245
elOpCjlsjO3yrmSzLjuL3l5S/BKhyx40/WjWTsbEOUCptXVWchNEl8ecdsDqmVb23EDxzjP
THlQ5abjdbfblNxgla32xHU0QcpRnOR8aMo3aMNNNuNJfw0ElKPdzriK9jKg2kvMZwptfMp
px4asR4uu5SGHCtLkHcEn/wAffHKiDQ9xed1bqm3kYjsy+0bB8Cev5VW6rkZrBWEJKlEBI5
knwoadmbrg/cHWNyWQEo2KySc91Px6moV11f5F/vbsRtZcbZWStQ8V+PwHQU1pZSmMssHCG
097PiakDhxbLUmC3d7iVKkLSSjKc7Ug4ASPM+dOXEK6OotiW+Ta3T2SUp5EZGSPgnA+NRnJ
ecSRGWFo7nJBTuO3w6edbbTslSUwsFJTyb3d3bnrn0pzd0k/aL+bVcJI2LAWkIUNi0Hoc+N
EKLZaoMhlsQ20pURhw+NONzSIsBRhIbW0s5WpCeeKb4E23TnxFdZ5YwhZAzmhzVNjjQwVMB
I72V9mPAVzadMh5h1tx4JaH0UrX1NPjK40A9oXCh8pKQCMpFbnJUpBRJbSoADK1JVzrYZzM
thCNuJJUSDnl8ac+GwUjiDPSpJSr2EZyOveFP2idv8AjnVoCs4fR/eq4Vcama8yXnX0W+Nk
KIytRHdyeif71wzmCxFatsZbTjklKkoKVd9TgHfX8B+dQC0xGYkSkLdU26hxQ5g5POtyHG2
VLQlwJBBytQykfCpM0LDkm0QFKUgtFsKCiOWNx+6hzXziW9TNsy3FuNLaLuADjvKP9gKamp
duikLjblLVyUA2oketcst5tyYJ8RLqJKD9INnC/fXTbr8ZU4O3Ft9PYoVtVsUQD4ADwFdir
2Jh2SW5W0DuKSwe7/1XK3fpsArjtRpK0LOcKbVg/CueXcHJbiX2GJbLqfohDRxXuVcZkm2u
tqhSHnSMbyyrkaaba3cW3SlyJKU0ep7FRINPX7R5O1+JPO0ApV7Oo12sXOZFSALVOW3txtM
c94VqW/NdKSxZrinPVPYEke6i7hjHuy9Zy5sq3SojHsfZ5ebKQo7hjrTzoJe/W+rTywZCfz
NV1q4x5AnGfStPYdk0taEpU6SVZVy5nr/T8qji5SNQx9cRLzadPPy7fGjKaZbSdqVbuqs+B
NdKb9d3VKdXwzySc5ISSo//AJrzJ1DfCw4XeGwA2EAkJP5Cn3h2hp7R0EuNBLyQorb/AJe8
SBj0rXebjcod9dTC0om5NqbRl7lkcjy5itCr1qJB/YaHbCuijkDl91bRe9SITlGjE4HgFgf
2rwL/AKoJBGiRtOcguAEf0rA1Dq9KlZ0Uj0w6K2Ivmr3ygJ0eylZ8XXgAPjW525aujBKUaW
hqJHVuQCB/QVqbvuslvhKdIstt/XKngM+6uo3TVxwpvTcYJ8UqkDOa9KuesAhSk6finCCdv
tHMnyrQm8a47MOuaciYI5ITI7w99IXjXClhI05ETkdVSOX51hdy16UOBFlt6VoSFDLxIX6D
n1rh4eWK/W67Xq5XyMhhy4LS4AlQPPnnpVcauMtSUbStQSM9Scc6bJEtqdIMaE+h5RJac2H
PZD6xPwwKdm0JbbS2gYSkAAeQr1SoQ0UnsHbg33iG31pxt6d8/wDNEVuntz0LcbTjGASeRz
z6iu2lSpUqVKs1ikaVYxSqmtXGkRmZTJZfQFoPgaTcSOy6p1plCHFAJUpKcEgVtxSpUxxGo
8G7XNwvJaKlpcVuOBgjPL4g08NIQlO5CcbgM+ZrZSpYpYpYpYpYrNKsUsUsUsVTSpm+cJ9l
vx/6dL5wn2W/H/p0vnCfZb8f+nWPnCfZb8f+nS+cJ9l/x/6dNdw4w266TkS5ekA6pKNhBuB
588g8m6cWuP6WkkDS5OTkk3D9OvfzhPsv+P8A06Xzg/sv+P8A06z84T7Lfj/06XzhPst+P/
TpfOE+y34/9Ol84T7Lfj/06XzhPst+P/TpfOE+y34/9Ol84T7Lfj/06XzhPst+P/TpfOE+y
34/9Ol84T7Lfj/06XzhPst+P/TqGa//2Q==
</binary><binary id="_14.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACgAI8BAREA/8QAGw
AAAgIDAQAAAAAAAAAAAAAABQYDBAECBwD/xABEEAACAQMDAgMECAIHBQkAAAABAgMEBREAB
hIhMQcTQRQiUWEWIzJWcYGU0hWRM0JicqGx0RdSgsHhJSZjZHOSk7O0/9oACAEBAAA/AOjb
x3DLtmy+3wwrMfMC8Wz6/hpei3puto1Z9ry5ZQ3RTgA6u027Nxt5bTbXqCn9fgpz+WdWZd2
3bmog2tcMepdf9NXabcFZPIkclonpi47y9BnVqvrLktEz0FKks47K2eJ/PSlWbq3zSk8Nqr
KwPUoxII1Iu+NxNb2LbPrVqgvQAZQn10PG/t5spI2i/r6E6jO/98YBGzZDn+ydYTxD3kk6C
p2hKFJwQqnrrNRv7entDCl2nIVHoynVmHfm70pT52zqiSYn3eAIH56qnf8Avp3Kx7Qbp36H
prC+Iu884fZs3w6A63PiDvMdBtGX8SpGsx763xKrOu1SoQZIZSDoRft5Vm7PC/cftlOkDUx
p14AYwfPTOmrxVkYbWjYHoKhDqnvzeV02tYrfPbxEZagKreYuRjiDpNpPFHfVfIkVP7IxkI
ACw5Oui7fqd6VCK14kpIhywQidSNNEa5jLvIWJ9T6fhrCSsqh42LAk9D6aVt6bjuVkpQ1tl
g85veaOQZyPU65sfGfdUa+X5NGTnAwh1pF4pbvaOSSKkpuIPXER761fxc3iCM+zJyGQPK7D
WIPFbdtbIEApWKnIzHqSHxJ3jOzzQGnVkB5jy++PXW9P4n72qYI5EnpQssnlgmP1+Oo5vE/
eNPHLIlXTFUk4ErF3OvDxV3qkyqZ6ZiY/MHKLHTUY8WN31RjHn03vuEGY/XTr4a7yvl9vFf
QXWWN/IUFTGuMHOlapp1Tw33fULICZK5FKnuMTprpPibSCbaDN2EMyOfwzoD4qUAr7DYoIx
gvOuQO4HEaNbE2tBbKAVTQKjydsp72NNLy08JSORgoc4Uk/aPw1olbSef7LHIGkXpj4HQ6q
3XbqV2LunlISrHPXI+A1znc7zXRfbOZRpVJVHcABfz9dJZSn2/bTUSRRT3CpP1XM5Ea574+
J0PqLjUyxqntPlqPeZYzq9SXIIBFHTIwZOLvL1bGilBbKOpIMSpG5yAwOtKXyKWCRVmzJh1
OBqhaArexryxidmJ7AagVI5LVcebe8tQCAR89WfZi1wqFyF8mhByPnjVKjpl9loQykFqs+n
fXQfCGJW3VfARkqijP56FVNGsfh9vWcTBgayMCP1T69OuukeJ7ONrcVwQ0y5B9flq8tVSG0
0lfXwBRTwho/M64OB10IuG/Y7fQyVk6FcqBDDn7XXvpJn3XedzVxeCnkfyiPKZDhV1FNuK5
2maqSYrHXuoUsDyHE+o1Qpr3NDRSVtWhZVz5Sk4DN8fnjSndrjWXSYVcsjMW6BM9tEbdtO7
3po1qucJA9wSDqVOjtz8J6uktHtlNWLPJ34Dp00q08FVS1Bp5opFJODnvnTPQ0jQUZkmqkR
+o4N0xoG0rcnRWA6nqpzqOhMkMEUjKrqJDgHWtqm5vW08is3mMOmPXlotLwS+XQMQwWnCji
MemqEUXlU1pmeQnnM74+AGnXwcqGbcV6lXoHC9T+OhVZMW2hvhQMBquLP/zrrt1xt8F0mgg
qArpE3msjDv8ADSL4uzyW+32x0cRRtVFSqnoVC+o1yauulXdZow75TmFGf5a6vFQ220UC0i
SEv5QCIpVgz4+0fUa51dGVLgtVLniPdblkFjnqAdZvVRHU21Ugg5SKR1z7sS/AD/M6A2ull
ll9pkU+TCQzH4/LXQqHcsd9u85pEenCIqgHqe2NAr7W3ulkBudRUleqoqvxHTRJbc1bTUlW
jFDUxsPMkHvMyjS1cqaqapjmmdiSO2cDVNGjQD3jgswz669ErqKSNWGHcnvq9bF9kux5oZA
0wJUeoGpKapjlud1fyWLujcR/u6rVACNRAr0SNiMemnjwQi53K7AgH6tD1+Z0HnjU7N3yez
JVRZ6d/r112a/3RbXaKmqTKTNgKfj1xpD8aJGksdkfhz5TZ6+uVGua2i3xVpCTSCFCc+8cc
ceuj1raC43jlDVCAQJwj6ZMvxOfjqlu2pqKm6RQPSinp4Pq4FHZv7R+Z1RLFaGSmjB59mPf
Ot7cFmkekOYose/ntyHbRiz2KrsFRFd6epjnWVfeAOcnPb8dO24IbawpLhVJBMzqrJASQzE
/DSrvy6zTzR0kIFL7HgiKNshc/wDTQWeoFUlvJAIKkH4fnoMxwyKwA+sc51hsQT0RUqSScg
empYjMlbGUlKkcm699R0LtFUVL5wXU5H+9q+0heGGXDA+UwxjXQPBxViuNzUR8fqIsk9ydB
6+SAeHG8oYowrmuRmb1P16Y11Xc9na52wwxMAQf63bST4wxCOy2OM+7xnCk/DC65rBb2emq
Sx6DkAe5xqGnIpGikjHERyY6n5d/x10PbG4bNuSl9gvlMhmHupLjGT/yOq922B/D4p6q3VA
qYmbkFP21/wBdLBhSCNIVDrI4Kggf1tb2OqrIA1CImnYSZ8svwJb0wf8AlrNNPeLhf1+qlJ
ibvM3WMfAfPTbdrN7Bs4lqT2ivuEpycZIz65+WlSqsNVtqghNeoMY6jHVlJ9MaCZhmKyxH3
sk8G6HrqutFU1U8KxQMzg9lGSTq/VW24UdSss1BLACpGXHu6rU2VmmMwGCgC/DXp3kWJEbO
Ap4gHsNdL8HgDebugyR7PF1Ol+ohKbF3wxYYFXEAue31667PUXKGAK9U6xxv7vv9Bn00meJ
Nslv1to2gjZxTzhjx9Fx30hLSSU8lTGxBjGMfmPjperJG8scAMCUDGO3z1Fb28tZGdivCXO
B301QbzqqcvBUM00CEBXBwy6gTctrlnieoMrSljxbyxn8dRV1xtUtTLPHLL7Q7A54YC4/56
Z7TW2erNNWV1VCkkXuzLnBk+BPz1687puF3vnKzQeZbKaLy25HC/wB4fDSzd7jJdp3rJ3Zo
qccQucjI6E6KbM+jcMT1F3hiqJn6gschR+HppnoLFaqiqa77djwMdY2PRT8VOpaq6Q2ykko
bjE0khXIkdNJF7oKaopor3S+XFHPmN4ohjHzI+Ol5oAEALZUIAP566N4RyiO/XZQuCIIhj8
9Cbr7uyN5kMCGqou3/AK66f/E2OCLZ8jujkiVBGVOOBz31puK6Db0dmc4khrWWGVWPccR10
KrNpRV/Oez3OJRJlvZ5O7a5hdLXX01c8M0ZjKSjKFcfnoUAElqogxOHzka2lxLHUkN1wD2+
WoqeCSV6NVjOeRx00xSbRrzA9bNTy+Vj3SFODqo9nnS3MyyFpCw9wqc6Zdm1kdsttTba+lk
5zA+S4Qktn0x66tWPYtZcY2SrlNPBISWiBw79f8NGq3btppVipI6dFi+wSE7/AJ6AGrfas8
n8Dq3eIktJG4ygA+GmXbt4n3rSVsNXRxxiGNWDxjkHB/HtpfqkcUk9tqYImZw00MsRy68fR
h6HGkhgGlIDtyGOP89dE8HT7ReLysh5OIo8HGMYOhdYki+HO8ebg4q4/wD9C6evFiTlsxgp
b+nToB366D+J9Sse3tvOF5MkqkHH9gaBx3OR6+GpSdk4w8sjp19dMS3Ohu7LTXe1LMEhEi1
MbYJB0vybU27NJOKa4+Q79WjnTBX4YI1Sj2SvkTNTV1PIrrgtz7Y1pR7VqaOWBxUQAQuM5b
vpuqFuPkxwJdYY4se8xbl/hqrxpqSVRVXeKT/hAA/66bLJbbUtN7RmOQke7KM8jn/LUV6u9
rt1vLxyJEjAhZGUlifgNc9q9wVFbPGkMZ8tjhVz9v5n/TViSlnlig9mMYuNU3SEHPGNep/n
pm2Gs9voL001KkMgmYCND0BC+n89K5iShaoqTOsdZUuBKAcnHquf89KT0wF3MYAKZ/w08eE
Eq018vLcCcog6d8Z0OuUrnYG8lK+6aqLHyPnrroXiXCx2lIsak8pl5AfDQDxPp87dsJ9TIo
x/waT4VLx04UBeSMh69BjVl6uoalhJmAHlcG4/I/DWJRD9K/NiUuj0yr1Pc41fsFTS0EUz1
JLRg8VjGM5/PXrrdJqevWKCOMRTe7nGcfPWl4tM1vpIqyouAKuuCiHqxP8AloDIktfHikp2
kSD3y4Hp65OmmnjupoRNbZiGSLmuD9rp20CmNdc6dJ5J2nmJI4k9QT6fId9W6O20tqpP4nU
PJmPOVU8j26qNetVuqqqN7rRyGvUt5jLC2J6XHYgHuMemjSVVbSbIrapqoyTVVWeEpTjyAH
U49NJdXcFKrVVUn1pAIhUnP56pRuausjqeQGeR6HoNPHg/Gst8uzMGPKGPr+ehNxWRdkbyU
NmJaqPp8/aF10/xDk4bbOVLDzVyANAfEv3rVtxeIOahfd+J4aToHC1kkUiLyglLAAeh0L9r
ESTZIU+aQAeurM9ezXikVCvHyhgce/46s0y+ZCWcKXabBUjuM+ms31vKi8xIS5iBbl+fbWb
NZDd4Y6i41idDkUrSlVH46ZUtF1oqeWkpKNJoGPueWwOF9V0T2VTRrBUW6rASaEn3COyH1z
66WFtyUW5qy3RuRI7c4QOnL1AHwz21BUXR5rtQM1P/AA6qpWMTU5GYmJ+J+fbOr1ptFZXVM
1RRSNReQSsEq9CvXqpx9rHbVnfjS2Lb1rpacecY+buzdAzHux/nrnop5KipLSKxkMPJmPTO
t7diOkqJRAHKR4XJwBk9dPPhDKgu10dAB9VGML2HfQSvqBJsTenVeT1kZwvp9euup79neDa
dZ5ahjIAvU4x10t+IJkNFtY4TmahQB6dUGk2708xu7xGRFeTGGU/axoJNE8VbVKw90EHr2z
jU0jYraFlGWCABmOrqQzLyiD9RJnqfU6NpC9XbjTSRuz/ZBI6HVemjktRNsliVKg+9C8gyH
HwPz0d29fKRYTT3CNoJCSvnwv7vX4j0OiUjvZ62GvlqY3jm+qMgP9XPQkfjqvvCCJLhbL9C
yuRIIn4fzHXU29oooaGO90tPGxni4SsQOOD2P4g6Udtbxa3yzmrLiKGIiCNVzzOfX/XW19l
qrwklwq8j6seXEhyEU+mhMNOz3V0bmSkA6LqolPi01kiBj7wGCeunLwhp5BeLspToIIu/x0
Gq6CRPDrd9c4wJKuNRj5Tprpe/54TtSbzBIGJzGFGcn5/LS34gTJUWza/XjioXIHf7A7aX6
unM9WkqQueEnHOMnroNeoKn+LSQCPPNMknp0/DWkaSl6JDHg5AII7jOn+1W6knacTonl5HE
ufXHbR6W2wrTiQIFESgkxt3P560u1h/jtt8jg/mwAS000gA/FTjrg65rVxVNtpJpaVGknWX
FRTuueI/HRix3ehutbKtVG1NUCICKGoJ4N+BOq3sl0q5Z7ShMNOV81mY5ROvQ51SqY7rKoi
q6mSppYX5KrdAB8QNU7rLFTosoblG/TPHB1fqHqJrXA3BwpjXCAd+mqlJVzLdJWNI5LxhRy
HH+etZR5VukpDA3nc+R6dMac/Cp8X+8Fl4nyIumdLdZOjeH294uTcxWxkJnoB56a6Lv+CRd
skqwJV/X00G3lRh4tpIckSVK5A/uemrE9qfiTKxHF+i5xjHXppO3jTmKuppYpfNZkx7vf89
XLVahdbZTyQhxNE+ehzjTbT7auz08YjliUHDc3zkn8NXl2/cZKN4pGVJA4ZX5dzostPcoIY
1WbzX44ckADOkS4QTTX6skaFfLMYjmZT7pb4/kNCXsMl1Rbd5gFWJCtLVcumAPsnWw2xumx
O6vAa5QoAZTkFR8dVPpA0tRHHaaZ5nceW0RXqrE9m+WjVl2m+4Z6qC/wRIIsosUfo3x1Xhs
VZR3b+EVb8YqMDhN1I4Htpjht9hE4qJ60SSsOgiHw1XvVjppbe9TQUFQQ3V5HYDA/DVPw6p
8bsvYXIHs8WM/E6CXa1Q03hduuvVuUs9aqN8uNQmnrxHd/ou4UYPmj1xkao7pKS1ey1f7D1
I5AH/w9XXiaeqqqcckCvhWPUBfgDrSostnmBedqeTyk6e92Px0W25b6Wnp0mpoERSMFh3J0
TkqOaMIpFUj+seuq89ySlpI2kfzJpG4qqjJJ+Q1krUzRsaqYRRv0Mad1H97SpuXdFislP7E
sWZAPchQZZh6k/D89IVTfrhXzwtSUb0UETc0IXBB+OdTHelyMzCWWWTj/WyQTre3X16CZqy
KiSMy4LFVHX5nR+174Y3cSuqtLJ0Yj3Q6/D8RpquE9PUVVLcAwMDHy5mx7vE9j+R1aCWeCI
tFGnmHtkZxofLFU1M7zVDeVSv7vFWPE/PB0N2SI4t9bjRJOapHDhiMdMHShXTtP4ZbzPMlD
XRlVxjH16affE2GaTazGNiOMgJ/DGq+4ttXq8WyxVFonp46mg4yr53bqgGq38A8RJomE11t
aswI92E+vrrVdub/AFhEIuFsC/1sQ/a/HV232HedupfZ4LlQqGyWzGT1Pw1G22N6GPy2vlK
8ZbJTyiBqO52vcFLU0ctVOk0cRILQRn3fwA0Xl/jt0pZWpaNac5xEal8Z/tED/LSUPCzc71
UlVUXKimllOWZ1JY9fjorFsveccDRi620KRxVfZ/sjQmt8Lt2VJLfxWiyx97ihGqv+yTdca
YS7UnUY44OtovCTdCvg3ilUqMj3DjTbtOx3a2yVNnvNXDWwyRl1VRgr6EfnodcLHu+33fyK
C8U1NSTnhTvImT/dPz1u2yd6Sool3BTNgk8TGSM6K7K2dc9vV9xrrnXRVMtaiL9WpGMaQKp
XTwu3gjHIFbH6/wDmF11vcdBLd7Q9FBJHG0vQtIM9NKabC3NhQu7JkjAwFVm6anj2HeM823
TVlwp44kbHL+fbUlLtDcCU0nt+5qkuD9V5Uhwfx1QOyd3iZ3Tdz8e6hmbtqeLZO6+fKbdkz
ADphm1dotl3SNnkrNzVkjccRiJyOPz1rU7LvBmHs+5aviRgl3JOcapnw/vUhVZd2VXBDkcS
c51sfDy7uVJ3bW+70xk9f8dXY9jVSU8qS7ir5JG+ywkIC6pP4dXGQn/vPVdsdz/roXN4Y3G
nMksu86pUI7ktk/46atlbWl29DUS1dbJXVNQf6WQkkJ6Drrbc1At9kWyQSmKZuM8kuf6JQe
mPmToK3hrXMxH0kqwuen1jHU6eG8oXi+4K1we4Ln/XQzeu24ds+Ed6pYpjNzeFixXB/p010
V4HaEqTgg5GNSKpC5Geo66wFcEYAwO+suCy9Bk614soYlc51IM4Pz7a14kfDtrDqzYx0wc6
8qMMZOepJ1lF4LjOdY4N17ddbAHl2AGg71FNU3WUStySlHugj3S3r/LV4V1PGczToue2SBq
VIImkapRcNMo5H1IHbUpB5A62OkrxcBHhnd/mYf8A7k0d+me1fvLaP10X7tY+mW1vvLaP10
X7te+mW1fvLaP10X7te+mW1vvLaP10X7te+mW1vvLaP10X7te+mW1fvLaP10X7tZ+mW1fvL
aP10X7te+me1fvLaP10X7te+mW1fvLaP10X7te+mW1fvLaP10X7te+mW1fvLaP10X7te+mW
1fvLaP10X7tUau97LrIXhl3LbPLduRVbjGOv/u1FFcNgxcf+27M5TGDJXxtjHbu2if0y2r9
5bR+ui/dr30y2r95bR+ui/dr30z2r95bR+ui/dpS8UtzWC4eHV0paK+W6qqJPJ4RQ1cbu2J
kJwAcnoCfy1//Z
</binary><binary id="_15.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACaAI8BAREA/8QAHA
AAAgIDAQEAAAAAAAAAAAAABQYDBAABBwII/8QARhAAAQMDAwEGAgYGBwYHAAAAAQIDBAAFE
QYSITEHEyJBUWEUcRYjMpSh0hUXJDRWgTNChJGxweFSYnN0g9E3Q0ZTgpOz/9oACAEBAAA/
AOzVlZWVlZWVlRuuhGEpwXFfZT60Gt7clN9lpXcXXglKSpsjwpUfIe2KNIWFpCh0NeqysrP
Ot1lJna7/AOGF3/6P/wCzda1drmVp29RrXEtwmPSEBSBk5Jz04qsNaaoKAoaYVz5EK4qdjW
t8ElCJGl5PdkgFTYORUE/XWoGJRTH0u+pk8JK0nP4VKdcXx1OWdJzEf8QdTUP0u1dgH6Nq5
Gfsnj8a8Nay1go5OmFKSn7fBGflXhjWmrZN1MZGnticBRCwfCPc0zOznrbHXNnI+swDhB3F
wno2kUJ0VdLjJZvkm7MKYlpfK+6WMbE7fCKrpv8ArpxxRRY29n9TpyP762q769X40WZCR0K
cp/v61tNx12pSt0Brag4OCkZNRLl9orjSu7gMoUTkZWngVirr2jfB/DpssX4jH9N3o/w6VW
DnaiUfu8YK93E1i3u1BppTymoYQgFSgVgnAqnqq/vah7F7vLfADiVspUAMf+c3XvV3h7X9O
q5yUgYHrk1FqTtB1FA1rLs1uajrbY2kd555FCZnaLrVtZBTDSF84QnOK3G15riWjDDMRwA5
5SfD70Si3btLnpWG1wWlJPORzQm433tHt04Q3JTfejqG0ggA9CaaokLVotyH7reC7vTlTbA
CQnPqaLTtS2mzRQ226l2QlAyy0dy1K96Tbr9N7tLF8DjNvjtjDDTnO0evTrVezX2+It1ylX
AoWqadofxtSraMZqdqTrmRtSxqWMgYAGG+APTpRBFo12vxr1Y0F+zeama0/rl4BR1W2W1qz
vQ1nPvXs6Y1uV4OrlcfY+p61GvTWt2g6t7V5SEjdktVG5pTWrzaX29YLcCgCnagjNSdn1xv
Mm36hh3Wa9MdiOFsFw528HNApTzS+wy8oQkhQfb3kjz75H+VMGs2nEdqGmJBb+rU4Ehfqee
KAX+P3vazcQnBPcpJB6YxVxdgU8pCsJSggjGOgFN2mrPFTGGWUpU0MHKfxpkaaZRlTSR4up
A60i6il3G03GVM+GUsvZSQU5SpI+zg+ooFZ5eqNYoMOTKDDABAQjwjA9T507ac0RarVslFK
ZEj/bPIB9ql13HS5pl4lzu9q05VnGBnn8KSLnqaE5ao+mocVyThQ+tbRkpb9B7miMC5XHTj
C3ZFtaS2eEJeXhah5YFFUvX3U0Q/DW5q2Jzw8s8keoFF7Jm1yFWVTpeQwwlzft6E9R/pRtp
5p4EtrSrHXB6V5lRmpkV2M8CW3klKsehofY2Hoa5ENyU08yyUhpKVZUgY6H0pU0KEm4axCQ
P3tXQ/7ppZkrj/AKiLyy0kh1t9vvSR1JfRj8KYdVy1O9pGmoWMtIeLgV79KFTmi92u3QlGQ
mMgfhV1dxeFxZt6EKddztTn7KD6k1Nd71ddOWtySuWzKaQTkNKwc/LzFKVp7Sr7FUCZCZCF
KyW1AED2HpTPF7WbbLQlm4RlsrUcEcKQf+1Brp8Rc7ktq2NLisuIW8VIXgqSOuMetNulGJY
tSX4U9SWQnIbPiCsdc5oy6uPfLO+y+4vCjtUjzFLttYt1hlrhWeK2lROH5jviCD6CgWsr/A
jzw5ClvTZDBBWonc0MdatydbNwtKt3l+UH5DrmGoba8JSPcD0pWuetrnPaO65/BtrH9Gx4c
/3cmpezjULtvv8AMy867Heb5BBypeeK6a/crqW1OvSUw8kd2lKQoY981RZcmWe6z71Mjhll
1nKilXC1eWKC9m8/4lrU0sYC3Hirw9OlBpagex3UHi6vNcf9dFNOsW8dpemFpwBuPt50Jus
1Vv7Ub08lsFXwKcbugPrVSIuZdyIFiWp5ScmQ/wBMk9QD7etXJvZ9JZh97KWnYjlfi3E1y2
WEOXB5to7Q2ohKhxuFQt973wQtRX/sk84rs+kbRCthauROS/CKkocOCOecVimZ9tiqullcJ
hrJL0QnO0+2fI0STqGBGalTmHG8OxN+zzQ6OCCPXn8KXYt/F1tn6HQAha1bnZKfCoAnn+dM
VxsNstmnZLbMdHw7sUneoZUFAdSfeuL3xmWXY4eiCO33eW+CN4x50OjMIAO9I9Mk006Itjl
yvJtSpSoRfG5Ckn7XtXTJugJAgNNQ7q+64yrdh1Z5PtVOVLn3OwvaduTBXOSQoc4JQPM/Kq
/ZYx3TWpWyjYA5jaR08NA5KcdjGoun7w1j/wC5FGNZSD+sbTSwFpysk5+dBNXBcrX1zG3Pe
Q08ijugp8i1QjEEJLu/7LqCMn51U1zqW/LadgsLaQFjlDQyU+2fWuVJbdU+G+7IKlYyryNH
bZp5524Ry6CpoLSVbepHnXRbpP8A0jCSG4rsZ2Kray8E42D0PqKCSdaJahqguoLaysBbqE+
FQ9hS/dtQtTEt/ClPfIUBlIwHR/vD1phactcdhtlSh3o8b7qFABPtV2JeXrzbDAW47IY342
J8KlDPAyfKodXNszEt/pLuYgjJCUIQcnaOlc+nOw50hqDamFqCl4Cj1UabblYVaWtMSUZey
4MqSpDiDyCfIU0RbxrFhvDrzS21N94HRtJKcdcVcsEO4PX83OQsqbfbAW4pPLnPQegqLSch
bOodWo24C5OMAee3ileQVDsf1InHh+Ja/l9cim/W9tb+mGm5BUfFI7vGf51QvsCOrtKcjFO
1DkIEn05ojbtLyozxZjzGG23juBOS6lPt5UFv6bfC1DEs6yoNtAq39SpZ9TU1/wBJ6eDTM2
Mhbiz/AEjbefF6n2pFESdEnlu3PvJYcP1QPJGT0plXc9Q2cJjymmnQU/ZcRz7moLk9ZI1ib
lvNCRIdJ2JCuSr5eQrn09wre+KUwlvdkJDZ+yR61LanGhM/a0rW31UOtdG+CRJTFXZ5BRG2
Dvi39of50RToi3zLe7MNyMp5KCc5/wAQeaSdMot9lu7zlwSgtd9sbWvjHvTxeGtIXhgqbns
Ke6NhDu7afXFFtH2OFdYTVwddW6ttPcrSFcZTxinFu3xm1BSEFIHAAPApJ0kylzU+r0L8WJ
A5/wDjS3cvhz2J3pKDl5D6C5jpy+jFGtdy9mudMtckIXu68dRUN7mqV2oZaJQv4IeHzIzTZ
BQtTwWs7nVjOAeUiuT6m1SIGs3ZEiOZCm1A48jg/wClET2yuzm1Rnba3FQsbd6TkCrtrkI/
RMOQ0lAVMkBAdOCUjzwKsXJ23WV51y6LW48BtaaB3LPufaucyJn6TnqebYBwcNoxnH91SPW
d6I2gSnE7HAVlOPwzVvSNtiXKU7GlK27j4VZ6UzJaumhJinYvdS2uqW3OoHnijg1HZtQwNg
jiLOUtKcDgkE84x1rlmsm1N311KAQ0pRIHTkcUKTHeZUH1t4aJ2ggV2LshuSkwp0VXCULDg
STjGRT4m+xnG1qZWl4oVt8CsjPpSRpSW4rVWqlIQQkuBR56cUoDvP1T6mDhJ/aGsD0+vRTt
r23BWptPTCsDEkNY8+vlVS6x3P1wMthIJXD2jjyp4faTAjvvpdCVIbJPtxXzzqGR395dccB
KlAHIGce1autsRAbtzwbIRJYCjt8zmm63R86Nt62Fkuh1ZQCOis8VrU8Bq1QUfHSS5cpY3v
bz9hNCtFKtLV2QqVKaQVnBJ4CRRHXrsJ+U6YBVhpocp6Hng0sw5gs7yFqWcqTvCgOp9BRa4
X273FmMpDrRCyUFs8rHHnVuyOR48Buc8w6ZKJG1ptIzigOsG3zdULlFSVLJVsUMKQPQ0yTr
TDR2cRJSAFPqkAHaeTzRbsnj99cbo2vIK2U59uophY0U9Zn1Ow753LaXO8Ukpzx1Oap6K7i
dqnVS46yG1qSc4x5UqOBKeynVKQclL7OTnr9emmvtIeSrU+mFJXlIk8jPHUV51Gsx+1iI5v
Kd8M+JI5FND11bftEpDgw4tChhQ68VwS8v91PcQlsK3gE8enpUt2uSn7PbEbuYySnH866V2
XyI0vTyG5DKFORHVbCfLPOaWNbNiTqB6W+ouhKyNvtQRNpSva9Bej7X1bShZ8SPc+1RRVqa
dftbzgeCHUjvhz4RUUllpF2DLifiGmycBPO3PkRTDFZYfWhq3w1pWQAXHR0+VdHiQYdngt4
bClobBB25O49TiuN6+nJk6jdOclB5/magF7KrK1b1LUUhYOM8cGn/ALJJji7pOfcxtSylGQ
Pfim3UMpdneYGEuJnKUHVqA8I9MUF0U+lnVWo20pSAUpxxweKU3lhHZlqhCh4nHWTz/wAdN
NXaTGcavumyMfvX45FRaqacV2nxF52H4BXXzojp5arja1b3VLdjlSF5561yzVcNxm5KO3xA
qT+OaXlKccyVLzjonzpx7Mro5Huy7Yp1LYk42KJ6KH/enbVFlbExpKlo+IlA49MedLqNDSV
ObgwWwTjJ4FMtt0hZ4u6IsoduCm+82+np+NVIuhmI1tduM934d1GVuBPkB71ELlEjuxGLIN
8qQAVvuJztSfb1pku89NohvTH1pUnu8ZHriuBz3lTJjsg5y4sq+XpXllG9WEtHek5JzxXZ+
yyxyGrI9LISEyHAN3sKbNT6ZZ1DHajOOlspIO5JwoY9KVtJQVxddX+M3ucDTSOVHk8UmOJ3
dn+qiQfA811PT69NO3actC75ptwLwEycZB9xVXXM0Q+0eFIHjCYKjhPnzRq1oiriFUfa0Hs
OK8QHPuaRNd2l5D72E7t/1iNp4JHWkBSwhJ4OVcDA6GsQpbDqXWyUrQc7hxXRoGqG9TQY7b
0pLFzj8JK/sr/1pzvV1LFkaXIko3IQAsp/rKoTYnrmzPkXB5lt1uQwMOpP4YNeNSS3pERtp
klYU6je2pWMpHWqS5lthyEPltMZttIBc6ZFJ+r9XrvSxDjYERB4I6r96Vd6/DjPB4PrV6Ew
9MmtsNYJcUBtT8+lfQ9qQbBYY8WPhYYSN+T1J64qvKvYem43bUBvII43e2KBaDkNuaxvixu
3LaTncec+lKTrCm+y/Vb6skvSm058uH0Uy9pqCmdp8KQEn4jn+8VS1ylCdewVYCkGGoAjoe
aCuIMJ6Opa3nYwdypKfIn09ad7vaE3eytmGhbi2BubUR1HvXILpEXAmOLDBDK15BUPsK8xV
EtF9SUoXwDlft70Z+iUySlDtqc+JBGcpGCDVZ+83m2BUGelZSk4U26OmKKR+0ecwwW/hW1J
CduPKqbuu7g9ylltBxwSM0OU9cdQScLeK1E9DwkUSm2Wz2mAC/MU/LUP6NHUGlptOFDbnPm
T0FdM7OdOrbjuahlbQwznutyeT6q/7UyIvM2ZHuMiGAYsZGWnsZ59/Wrlgu0K6IZDxD0hf2
lYAHHnQ/TDWe0PUAbQUZaT4R0FKz6Xv1a6qQ44khqS3hvzTl9HNOPasnM+wq54kcj+YoV2m
FLOr7aUNj91VjnpzVK2yRKDaX0JCm+acrPeExVKZDZGRkIJ60D1pY/0g46qLGUGF4K1AdCa
5bOt0uzvqSUqUhQIS6OhFeYF4nWt1t6BLUlecrSnz+YrL1e5F6cCpbbaFg+JSU4JoWQEEDk
jpW0lBSSVYKT0r2y+8wCmO4pJUOdprEDLhU8pQ+fKqdNGaHlageRMkoDFubVzv6ue1dG1Bd
Ilpgm0tw07JP1QRnyx5YopYrQtmxJhq7tDahjuUjAA9DSjYoC4l5nuyIQZbDpEcdABnr8qu
6LWpfaLfd5BUYyM+hFKLygOzvWKfV9k5/tCace0eKfh7XL71RWmYlBSfME0udpSwNTW0IWo
u/Dq3A9etAoc9W5BbSMb/M4zTzZCp1felAKkt7krz0o84+0/HQjvzu3fWIHQfOgFz0uuUkG
KwHWVZKwodPlXOrxpNyK+73aS0oKztPT+VA3Icxn7bS1J6Z+1mqym1EkFsjHsa8pZKyAG8+
XQ1di2iZJcS2llXPA45p90/wBn7UKKu5XxWEJAKGSOVHyp+hzkIiIdjtFCOcslO0gCrkeOz
PjomPx08KJQVJyoelTNzA46llZKSkHA/rUIukLdCclNPkqTwU/45oDohSVa7ubu1SgIiUn5
0tSAP1fasJQR9c1g+v7Qmn3tQfKRaI20FCpKVqPuCKXO1bwavte1seKMTk9etLybYmUGXmk
FLgVng+VMcSYmw2pwupLilnPCvs+9a+lDtut7rpCXJLmFJCOdoPr71b09qGQu8YM5SGdgPc
rwd5Pn7Ux3CTZLo2/3ndKUkYVt6p96SLfZ4d7mFcaUmNFCilPeHJJq9O0DFb+sNxBBHISnF
U5Ok48Rtl7u3JCEKyruxjqODR+2S7XAuTUZmCgHuu8U64eQfT51rVE+FeoKSC4pERe4Ia8z
7+tZY5zqGMrW4VkZQFpxhPlVuRc1sP4WsJKh0TnBry1dG1K7x90BafsndyfbNDpGoWHAtAO
zJwpAP2j6157N323tdXfbk/syOfLrQCYCOznWGV7v2hr+X7Qmm3tXJS9ZVAcCQMkeXIqh2p
2e7z71a5VugOykNsEEt+RpdiQtVsshCdOydyvXitSbPqvunFP6ekLCxgYUDxUTll1SqO201
pp5JSOpIyRUkW1aqjLDjWnHQspI3E4I+VSxrbrOOwUpsC1JV9o7xz86ni2vWLEwSWNOpG1O
EJUsYT6mpxA133hccsYWXOpL2asOQteL4VZWtg8g95VRVprW0mY1J/RSGy36PDp6Gp2NN64
aAbTa2Nqier3FTDS+vAUBMaMkdBl7OKmY0xrlDpUuLBWpXB3ryKyRpfXCuBb4J3Dkpdoars
81otCh3EJOTnHe0y9nOh71pu8TLhdCxh9kISG1bjnNK04Z7MtXL5BMpsEf2hNPHaPYble0Q
P0e0pZZUpSiMcHjFVIT/aIWdr8dvPQEpSOKlCO0RQUVOsAeQ2Jya9Jb7QVENpejjJ5UtAwm
qhHact4t/saE5wF7Rj51qQ12ntu923IhPIxwtCQAKh+G7Utxy9GHyCaz4btPPPft8dR4Rmp
W4XaaVYMpkJPqU8fhVmFZO0CRIdVPvjUZoJ8AbSFFRqgiy9piX1BV3YDWeCFAf5V7esPaKp
KQm8pVz1SsDH4VMiwdoIKR+mkkgckr/wBKtx9N61fH7TqQsYP9Qbs1FMsOvm5BES+h5odFK
IST+FV1WXtJWeLq2nn/ANz/AEr0jT3aISd96QPk91/CheptP3Cwdk+oEXAtFbq2VbkKzk9+
jJNco+mWqf4lu/35381Z9MtU/wAS3f787+atfTHVP8S3f787+as+mOqP4ku335381a+l+py
MHUd2x/zrn5qwav1OnpqO6j5TXPzVv6YaoP8A6ku335381b+mWqf4lu/35381Z9MtU/xLd/
vzv5q19MdU/wAS3f787+asOsNTqGDqO7EehmufmrBrHVAGBqS7Af8APO/mrPpfqfJP0ju3P
X9tc/NWDWOqB01Jdh/bnfzVv6Zap/iW7/fnfzVn0y1T/Et3+/O/mrPplqn+Jbv9+d/NUMzU
1/uEVcWbfLjKjuY3tPS3FoVg5GQTg8gH+Vf/2Q==
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACZAI8BAREA/8QAHA
AAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAABgACAwQFBwEI/8QAQRAAAQMDAwEFAwsCBQIHAAAAAQIDBAAFE
QYSITEHEyJBURRhcRUjMjdCgYORobPRJCUWFzNSwXKxJjRDRGOi4f/aAAgBAQAAPwDs1KlS
pUqz7q2lxLCXFuBsrwUIVt3nyB++sKBY0R2bs4GG3JXtXeIW54lZABGSaKmlFbSFEYJSCaf
VG2OPuNyC+5vKZC0p9yc8Cr1KlSpUqDO136sLv+D+83RnSpV5SqNh9ElvvGySncU8+oODQx
qB243W8NQLU25/QqDjrwUEpCiOBnzIrEgWG4TTeyX3WpKJX01SVHOEg8gcUY6dluzbKw464
FPBO1zjGFDirE+ZJgxe9RHEhRWEhKTt68ZJNZllXcWxIcejsMtmWvvEhZUrnzz0ohpUqVKl
QZ2u/Vhd/wAH95upu0O6XO2WuF8lSvZpEiWhneUg8HNVjZddhpKTqSLuHVXdYz+lSC1627t
XeahiHCfDsZ5zUFkXqi4xfamNRQn0nKFIU1y2oHkEeor12za7CyprU0XqfCprjH5VjxUaxh
2B6cjUUNDLS3FFKkZOdxyM48zRDoa136Cyp+6zWXUSwXy2geILVyST8Ku2aXFanXze+0jEw
53LA+yKwLwnUIu7a9OXGPFZUFd8lzCkkAghX61MtrWcNxp65XmFIiKdQFtss+IjPlxXsS9X
O8x7vEsqY/eCWtCXnnQNg4+z1NP+Tu0EISPly3ZH/wAfX9KkTE7QELClXa1kD7JbPP6U+TC
1zJfS4i726MjGC22gkfrT3Ymuywhtq52xKk8KcLZJX/FNTbtddwU/LcEuE8K7np+lVdK3q/
r1pcrDd5TUlMRlKwttvbkmpu136sLv+D+83UnaIhtUK1KW4ELTcWtgP2jmgHttnzYupITce
W602qLkpQ4U58XurmybpdCDtnSyB6Oq/miLTVjud9tUtVufeRLj/OKQh0p7xPmfjWE/Musd
8trnyd4OCO9Vn/vT46J0pOwS3SnBUpPeHgDqcVvQr5dYsR2BDu0hXejxFKlEAfHyrIg2653
h95bUWfJWlXjW3uVk++pZkK9RXkxpLc2LnhAcWR19auWOwXu9X1NmbuTzayCrvFPKKSB6Vu
f4CfiW+XPM99QjSVsPFte3aR0Vx15oJky7swSk3OSSlW3b3yuff1qNVwvJUhK5szxcJKnVY
q0hV7Ctqpc3djKdrqv5psyZqO27RJmT2gsZTudUM/rWroW63R/WlpYNwlLQqUncguqII888
11ywMuHtX1C+U+AMNpzn4VP2u/Vhd/wf3m6h7TlpS3YQrzujdAfbkkuargIQMq9lwAP+qhG
JClW9JZebKA+kbtycnHUYo47Lj8n6uS0k/NyG1pJ9T1FbvaFoeOkLvVvioUclT7IHU/7hXK
IbroXsYbSkFRBB8yT05rs+gGYDGkJLimmStpaw4rYMe4U7stV/brsdoSTPWePgK09cWZm62
hRcAyjz8/zrnGjoT9l1m0mbNaZag7ypazgFOP8AmthGvbQ3HvMMoVIakS3HNw+iUnH8Vzz2
hgOyJLMfck5DKFjJCPI1nGUt99hMheEIVnH+2uuaUZtc6xlbRJdZwVEp64of7TmO+t7bvcq
UrcnY4noB76DtAHZrmz9f/NJHFd1sC0jXmo0bfEoNHd7gMYqDtd+rC7/g/vN03tJQlbVj3H
pcm8DHWgftkcDGtYDpHAi5/wDtWe/Pk6ifYQy2kJQ2ElQHCB6mvOzZqWvXkdPj7ttaic9OM
13h9pLzK21JCkqHINcUnaTdahOXeMwe575ZcSR9DCjyPdRLaFqhaFdP2pr+E49AOT8K1OzR
JFvueB/75XPl0Fb+oeYBRnCj0HmaArpoyVqGW3cWXmoveQwXC4CT4eDx91B2h9Br1M9LbUp
aIjDpS44Djf6AVqr0muzanatasqSolLLi+hB6A0P6y05Jhy0I7oN4JHpWpoa5L0xODNzcxG
lJ28HI+NdKnQVXay+zENvRXUbkLA5A8hXObXpVyw69sji0qAdmYSn3Dzroungf8ytRHJI2N
556cCndrv1YXf8AB/ebr3tDJCbGUkbvlJvAI60FdrNt+U9eQGCvYgxMrVnoN1QPPRNPWN2M
yjD8hG1PAKlD1q/2Xq7/AFCkkBRS0pRI+z5V108JJ91C9glW02QMy5EcFbjqVIWsf7jxXOt
S3AxbwIVtnJFtb+inr3ZPUD3UzRj0nubq+7dJDbLb/wDptqx3ij6UVRrFeJ8BV4duj8YNpP
dIcVkFI+0c1kS9ZyntPqi2/K1JYLLj2MDknJFbXYxhGm5rJzuRLOc/AVc1o0DMRNY/1mW9w
PwNV9aWpF5s8W7NoBDjYUr/AKiOK5lc9OyDGCnm1pwc7ieKfatY6ktDfyVHfD8ZI8LTid3H
oDVjTOoZ1419ZRMbQhDcrwhIPBxXUdOHHaFqQYxkNnp14rztd+rC7/g/vN1Z1wlK/kVJWEq
+UW8epoD7W5iomsYy0s98owilIz08VDVqtVxmsOXF13crISpKuQkenuresC7nbJDirelMdb
4CAoIyoDzoxNvn3SAv2q5yVLQk705wk8egoGs0KCG2npZKkNuK+Y+08oHoBVG62yS647JlI
ZhIcUSlrGVBNU44VBjuiMHhvVyQeVfAVeZZ1nfEKiNypIjnq2pfUfCmSbbqSx2ownY39Ote
9xxtB38eVEvZrbZ0u33NcG6vx1B0EIwBuPvFXHH7m9PlQLg6XHG0AhQGCBnnP5UaacDVw0o
yy740KSptWfccUIXW3TI0txlK0pKQQVLGRt9aEXLFJtc9Etl9tagfm3E+Ly5+FN05Eda1pY
3RgoVMPjHmfOj2wXKLD7SdSe1TWm0PFsN73AMnA4FXu136sLv+D+83VjXTZWLK4Dy3cmzjz
OaCO1EIc13FQpYT/R+fnz0qJqbBhhqOklSlgEhsZwffRRbG4jLLchYQo/SUs5wj1q2i/Not
txuzbQQw2kojjHLx6Dj0zQpGVbdLWhMuehMm8P5WlJ6MA+lDki7C4uhTuZDqjkbjhKa3bS2
uQsIeUrywltGAmui2bT8WMkSUbkOKA8YWcmrk5t32JaZDIlo8wjwqx/yaA5hk2ZZk2JzYvH
jOeAM9FD1op06/Z7hCW6ysKlEZk96fHu88+6p7HJgW60eOS022p5xScq9VGqOpLjbJcMOsv
73GjyEg+NPmKFbu3Dh6QkPIdy4+sJaCfJB5NYupZaLs9a/klgxmmiERw3lLrqyMcelUoTJF
zkx5bSmZDfC0rb5SoDz/AJo97QZ4uXYvOlBCkbkMAhXqHmxWnrtKi9YVJ4IuKMHPFBHaiyX
u0GKNqvDEz8eauWvTmbSu4K2h53/T5zkeVUZ85bmlmWIyycPBqUE/SAzyK2dR3SO0zbYCVI
ShlkPltPQgfRrmV3uj93lqLitwKskjz91Tw1Nxm0IWjxg5wKMtMuSZMrCchIxk9K6zEb7uO
lAUVJA4JFTLQlSCFJyKDrvp1yTNefjLQ08pPCVp8K/UGgC4qlWyUt123So6kcb0jKfgfUVf
tvaeiK2hqRZ4q2kjhSAUn8jU7/ao85IQWbJGXHIIyrgj05oHVdplyuy47zLrnjKo8eKkqSn
J8qtTUXTTlwtdymMLalIeKmWnTkgAcEgdOTRf2cW2PfL1c5l2cLsrwlaVKxvJ6n3iiPtUdi
q7Lrw1FW2Utdwnag8J+eb4qxrtQ9r0+hRIBuCT+lY+qG2pHaY206gH+34ST5Ems4TZi2odo
bdMfY4tt1SOvBptjsaZdxuMOPLJUF7gOPEfWg2+3R9FxmMv5U8ghhIUc7QKxUOMp8IJ2gjK
uhJ861oq0rJDDZWSOFngfnRXYfadgHftx9pySnxGumWqGl2KhwTpalqHKyvAP3Vdkf0TAeS
txYaGVgnJUKD7/qFabuzGt8thKltlYW45hKR76xpGqb1KZDbzcV5J6kJ8x7j5UFXy+trkpZ
VHipKCS4plvB9wFaVl0hqPVYQ8iOIcAcockHG77vOjG32eJoWJJmMy0Sp7wCNyUYCAPIUGW
55V+7QraucC+wqUWilfIVxRna7IqVqy+W2MtLDLCkpS4fppSQOBVztKt6LZ2R3SMhW/YGfF
tAJ+eR1qbtBP9x02naTm4DkVn3/uU9qqFPNrUDbseHzVngCsS/x59lbD6GS337inCtRBKQf
LPrQqL+y1dvb98hlW3lYV1VWHdpntC+/yVrc5WojknzNZzLoB8KQr41sxnnDjdnBxjFFNmd
dVIASlSR0PHWj7T93Lb3cyHtxzgDOaI5TrXcuJbSVkJPBHGPP41yKba2Tc3X1NqUVLIAPO1
Pl8KgmSkQ4ymWE+LHjVjHHpVbs/0wrVGrQ/JZPsUX5x3jhR8h+ddhvNyFuHsyEDBACOcUC6
pdfurq/k6OtTrhCS214sn1plvsjlluulGZcbupft7neEKznIBFF2mkuJ1/qXcBtJQc/dXna
79WF3/B/ebqjr5UoXrTbSi0oqnDul8jKseY9Kr3Jhf+YjiJEouqTAJ3bcbVE+Xpism53acY
LdoUy1LZjLC1P54VjyJoKvbDsl5KiylhtxfhCU4Bx5gVhTXV92tJGCFY464rObc2q4Tn41p
RJ7qU4COQMDityHNeWkbXFBQHIFF+n7me8HeITuHRR60RStTR0BAddKVnOdvmKDbtcw5NUm
J3iCeStQ61jOSFSFFpCStsDlWfOusdncBmx6SEp/5tUtwuEq67eif0qv7RbL1qZ5Dzri2m0
8JwSFVuw5Vns8fZH7qI0DlSnPpH199Bc7UcW76/0/Gh5U21MUpTij9In0/KirT5J1vqHnjL
Y/Sq/a79WF3/B/ebrzXsplmbp5laAVLuCVhZ+yE9aFNSCVddePdz3kbfGSQlXG5HrnyBqBd
zCmDa1Rk/NK3ulvlKsdAT6VBcYrsp2Q9LSy0G2EnpkNoPQJHqfWse+aYDFoZnMqSvcrYsgd
AelA8uK4w9gAgeuOtSxpLqCU7h9Hg4rTiT5Bwk4HvxWixLeC1KbcUlXUBIq3uePjfVg+qhz
/APleOIkSFFTKMFQ6+Zq7a7BJny40FCdj0o4IwfCkdTXcWobbEFqKlA2NICEjGegoeTZXhd
Hlpb2hXKVhG0fCsu/6VcEdb/euOLKsgI58vOgTTkV1GvbKVkYMkn8q6dptr/xtqV7eD842n
b5jiou136sLv+D+83UWuAFak0sOCPbDkH7qyNXyQx2gFODtXCSFbU5PXNSP3qNJtzjTLEZk
up2qPAJ/Sh9UyK7OafmOkNsp2uAjggdB7zWKbjHdaktLkLDaidieePSqyWbfd0pZQ8nvzxg
8bveKqP6RfivFKSV+7HNTxbQ+kqR3LiDgc7atMWqSle8MrAHBHvrQbskh/wACN7ilHkhG7b
6mri4jdgSDKR3jy0+Br7Sz8KMNNyoNrZEuU8y5cZIALYP+in/bRVCurUttSytHhODtOa9uE
h0NpTGVhW4biBnw0K3XU0hh5UZhzxKVtBA5FCsFsjtAsa1NhOZC849aNdLoWdcaoe2ju+9b
Ru887aZ2u/Vhd/wf3m681qhtd+0xuT4xOyleegxyKz7xFZkdpDwccW2fYkFJHQnP/aq190w
yYa59v3LKDh5ocfeKDnIJO8ONhQ6kA9DUTdqOVANkuOeXUAe6qszRj4hLksr+dQonk7SPhU
kEaphBB2pntlOShQyQPjRXbJdzkLQl+xy2gABhCgr78GiaLGbUd6rZcFL58G1IpsoX9SFi0
2Rm34GA88vcr8hQg5ou6P3AS5txUp8gqWrByn4VbtNtt9rcDzj7jiwrOCPF9+a2/lkJd3x4
7oD6uSRx94rat8TUEhkvGYy2hZ4BbOcVat1ghRXVKkKMh9zOFuAD44ocutn+TddafW0pO11
9ZICegxWjpVxZ1pqhvgNh9BAHmdvWm9rv1YXf8H95um6yWE6p0ujzMo+WfSgTtRuM+B2iNy
IK1JXHYQr1H3+6tqz9pEK6MhMzbBlbQlSsHa5RCiFp6/OPOIU21NUMb21+E8dcdDVGNp5dm
ltvXIJei/ZW2vJH3VNeodiXGdnNTu7QkYDKCCVK9w99N0/Hl3COlyM0mPHR4fCfGoj31amW
66QnEhlL7ylJ8SkqPHurQjXN+FGIk2+QlRxlZya8XdJBSdikIIXgZ6Yq5PWWYBcU+0dyMKy
MlR91A7bcWZJK5DiktAncE9BXlzcQhlDVqadcKhu8eU/l61JYtU3mxqWLu2XIvdZaQDlST/
FG1kvMLUEJiQ2pC3ACogdWz0rB1E4tvtA0uwpRVkunJ+FS6ScDmstVYTjbJQPj4a87Xfqwu
/4P7zdQ63Usav0okJyhUpQPx4oY7QNNajn62cn2+0uTIqmUpyCADjrWC1pDU5SsL0s6cnIy
ocV5/g/Vra97NglNHy2OAY/WnnS+t3SnvrbcFbAf/W8vzqzDsGpmB87pycQD9FKxyPec0ZQ
r5crcnu2dDT2sYyUOA81O7rfUSHiUaOuJQMDBKTzT/wDG16xleibjnbnqk05zWVxcY50Rc3
DxwoJxVZ3UkqdtRJ0Nc+7SeAkjr+fSo7nqa8GB7LadEy0ZOFd4hITj7qFrjcdfT3cu6fkpQ
gYaQ22AECvFP6qebSh/TU5a0/bKRzxiqMSPrG2OGTb7FNYcWeCgeXvFben16wvOtrNIvlrf
ZZg7x3ym8ZyPM0X6R2p1VqZO4bzJCiPupna79WF3/B/ebq5rLTdxvjluk2qY3FlwXS4hbic
jp6VRFr7Q0jPy9AWSOncY/wCKkFr1+VJSb/ASk/SV7NkivVWzXrSgUX2G8CPEFMBOPhxUiY
Gt0oUo3eIpQHCO6HP34quInaLz/cLfgHgFA5/SoPYu07ef7pbdvl80P4qREHtI3Aqu1uAxz
8yP4qy3C16UeO6wQr3Mj+Ki9m7RARifb1c8ktgcflXi2u0UKBTItpT5jaP4qRxjtAbKQibA
d3cq+bACfdTXmu0QJ3NSbdknG0oHHv6VX2dpgcwX7cUnzCBxU3d9oYcKRKgFPkruxTVNdox
ztmW4Dy+aFSaIsN7td0us29d0pyaoK3oI5PwHQV52u/Vhd/wf3m6+Z6VKlSpUqVKlSpUqVK
lSpV//2Q==
</binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACVAI8BAREA/8QAHA
AAAgMBAQEBAAAAAAAAAAAABQYDBAcCAAEI/8QATBAAAQMDAgQEAgYECQgLAAAAAQIDBAAFE
QYSEyExQQciUWEUcRUWIzKBoUJykbEIFyQzNFJiwdElQ2ODo7Kz4RgmNjdFZXOCk9Pj/9oA
CAEBAAA/ANmr1er1er1er5Xw1870v3rXFise5D8kvPJOC0wN6hSTd/GhbSyi22tAAON8hz+
4UvyfFjVUlzdGdioT3DKQf30asfipfPiER7nHjqWroFjhk/8Au6U82/XNufkpiXBty2yFY2
cf+bX+qvoaZQQQCDkHoRX2kzxd/wC7C7/6n/jN01XG4RbVAdnTHA2wynctR7CllvxS0e4R/
lUIycZUgirqNf6VXGckC9RuG3jcSrB5+g6mvjXiBpV1BWLzHSE4zuyK7e13paOra7e4qT+s
SPyr4Ne6VU8loXyLuUMjzcv21C94jaTYfSybw0tSumwFQ/bUn1805kj6RQMYySMVaGrLApo
ufSscJHqrn+ys71tr6ZKKoUEuQ4pVgKAIdfHt6CszffkSn/hWXwkqVlSUq5DP9ZVNtv0Zp4
NpYnaphNSFDJShsqx+JoFbNPsS9QS4T1xjNRmSrhSVpIDuDgYx61xc3IkeZ8IHcIb5FwL3p
Ufx5imGxXx22YakRmLnbynzMLO7APdPpWpQNRQo9nTcobqpVqzhQSMuRfYjrgVwrxN0glxb
Zu6NyAOWxXP5cqF+JN1h3nwku0yA9xWSppIVjHMPozRfxKQpzw/uoSkqIazy7AEc6UkzLJp
rw2sd1kadjT3H0oQrLac5OeZJFfYl/ss+Q0wnQbHEdGQkoTkj1HKmKNa4j6VId0TDaSAdoI
T5sdulRIt8F9n7TQrCMLwApCcY9elCg5Yfr0vT6tHwCBH4hKEJK8/KmByy2yO6ER9FsLQlO
4KCEDn6VC+1Ga2rY0OHlH75CW+Q9vWlDVcyDdJpiNWAwDBIckEpSla1fopBHalmVEueorgi
HCZckSE/0go6oTn7oNWLLbF6I1A4btYFSWpI2tNP4PLPIg9M08uXOA0ttcvw/W1vWENqU2j
zKPalqAzCb1PJlq0y/M87mIKU82TyxyruFedPPzbkm4aCQ21EPPa3lSD6L/GlhNluz8+TMt
VudDKFb3WmUEobz0QPcCr2m73Lsl9+NjslTCgUy4w5BY78vWn4ab0s7Cfki2RXYtwaW7HcK
PO2vbkoJ7e1B7y0hjwDuDSE7Qlxvt/p0U3eKSijw+uRGc4SOuP0hSpqRpSvC/S6UISpXHYw
knkfb3qRExMTxgiwY0dnhNROAraraUkjcr8a0t+dDgspXJkIZSeSeIrBPyqt9PWstrWZQKE
DJVg9KRbeiHM8ZVzY1xjPoVF3p2jzHljaPfvmtJ5nry9qhlPoixXZDh2oaQVk+wFYveZLpZ
kXVR3uK+1Uk8srV90e+BRrwkukOGw9EnIUxOlOZS4v7qh2Tnsa0HUVmTe7WpgbUvoO9lZGd
qh/jSFqe9RJUOx2+Q+syI1wRxcnzbU9SaYrM2U6vvTrSSt0k7CeSegI50ktM3eU6/CUsJm3
F3+Ut4zlQXyIPt/dWq2Kzs2K1NQWTuKfM44eq1nqaQPEDTse1XFF9jFLSJC9rqBgZX6j511
ZGTMsNytAW4r4tpT0Yp5cJYHNIobcH3Xv4P8AcEvlZdadQ2sLHMEPo5U6eKTSntAz205ySj
/eFLWpAkeHulkqx/SWAEJ/S/Gl27X61WfxfNzWtaGWSEO+TcQvZgnHpVvUF4GsdZPxrLM+L
Qu3YilBI4bo5nHvRHw+MC6tTrbeUrdcjsp3KeXsKc5Ck49cjrQKLDM7UzDemS7GmsyTscUe
fCHI59sVuQB2jccnHM+tLuvXuDpCYN23ilDZwcZBUAR+yse1A85JkR4OCQXvKAeWAAkH862
abpK3XO0x4rjfBdZaSlDzfJSSB39RQqNdLnpD+TXlC5NvCsNy05UUj39vnSl4kswRebbfID
7PBubZjuuA5HMjzY9cUw2J6FZtYSYomlcePb0rLi15yAlPMmqOhZ7V813cLjsIZDa1Rzjkc
qwT+ymy9azgWpRYYHxknIGxs8gT6n/ClC+6c1HrIrmrQIzbI3MCScYI/qoH7zQu1XO5JEUR
1pb+FdQ5tCcApzhWT+2i+uVBvw01PFCQC3KbWCOigt5tWR+2m7Xs/wCj9F3F3YFFbXDAI5Z
Vyz+dJepmHE+HWlmNw3/EMjOepwcc6z2/MQpOupsO4zwxHS4orkNp3ndjp786uRLHamEPv6
fnXGTPZAW1IQgNIbA65ycmrbE27KkzHJbTDMp9IMh5YSUrx3HXr3oh4cSG1+IqVJfXIdcZW
HCgbUJ5fnW2ghXQ5xS14hJzpZR3EBL7Z5Dr5qxwia5dGi2CleVBtRxgkKGfl2rXYszWMZDX
xMRqSCgEhAH5kGu5eo7iy1suGm3nmXchQbG4Ae4NYjrVxp6+vJtkCVDhpb3pYeJG1XcgHoK
pWtp68zA2u4ohcRojirUQlQAyEfMmmXQ0C53OauJDnItscpKXVl3zEdxj1rZrJpiz2dkCK2
l90dXnCFK/5UZxyxjIrHBFTB1XcLe4NrSVucME4PMZH76v6vSD4TXKRxA4p+PG3H9V9Apm8
VG1u6BmoRzJU3y9fMKV9Z8Rrwx07FSVNuuOtJB6lJwedZjGhy4Uoy3oDkhhC8OlXRwnoc+9
FWrm2lkJeliAys4LbTRWoD3opCsEWdscgPKllajnjvhAV6eUdKaLVo69WWZ9IMLhwBGSXcl
GUYI5gnqaabRq1h6Ap92TDlOE5xHdAP7DVTVWpbbcdLTWW+MHAkEZbOEqBBGSPlWaErduSQ
4G2ytWE7Vf1xy5fOtws04SLHGfeWhKkthLvPklQ5Gh07WtuZUlmAF3CSvIQ2wMjPuaxvW8S
+LvnH1BL2SZTCnGmGzyQnPJBoU1HetW+ObU89IjD4h/iIOEpI5EjsPejGhWLKiWHb38QymS
csyGllKQSehrXGdJtIWmTDnb0rUFjiJ3A++QR2ruXabu58QpL6VlYATwn1tfhjmBypCt9mP
1lnPXPjuCOV7gtziYUE9z3FWNUPMfxOTo7Kt5QxHcWrbjG59BApr8Ud/1DmlGSoKR0P8AaF
Luq950LpUKPnL7PMjJziiqNBWi7QFIcMhl54hZcQCnmDkHHShczwa3r3xr2s5/RfaBB/ZS9
I8J77DUQlluQjnhcZeFfiDRKI7eNNR203VU+LEBS3ucG9JHoRzFQ6matbUJy5WcR5qUAcVx
kbEtqJ7gd6qWsocirdnsucNYClJjyR9w8sEVRuDjcVtLTbL5cRlLB2ZKkg5ST71JpZqdq69
H42YmNvJWWkr2bueDhPTNPCrO/pRyQ9aeItxSSrK0hSdgHX1zms+u98b1DqW4SpzyXjGiYj
pQjCdw7e3OiMbW0T6fnSZMF3fPtyYxQE9FbQM8+oq34ZyYCJM/T94S1wnDvaU7y2qHYE9Mg
5p9jM3GxOoaiOCdAWrkrI+z/Wx++mJuS0tKlbsbBlQ9P8azaJHcnRbxeWZJSy5xF4QcKOTg
D5YqpqFln+Jm8SGN3DUWG0FXUpQ82M/tzTf4m5Oh5YBA87f+8KXtX7W9LaRSMuJ+KaGe58v
pWhwg6GUB0Bo9Ajryq1kdM189wc0A1yllWi7mH0FaQ1yA9c8jQnwziRU6UciLjo3JfVxUrR
97OCM560tfQdvV4sPEQWxbuIGHG1DybyjPIdudGdWaJZjvR7ra3nYqGVYkJQN+1s8ipIPpS
lM0xP0+6HWbih2ColSJXDyefME/P2oLv1Fer+2YrvGlrTsCWXSjb26duVS25n6quX6Nd47Q
n/DhLaVnIzkHqPar79/kOXRbsuzqUr6OCEnhbS3yGF4xyru02pnUxmzDsbZjNZdySVE9vzF
aJpew2h63w7jBdltFBzw+OcJV+kkjuKF+IkxdpZbiQ5q0mcrC44PNCO6knqKV9QXORbbEiz
20krlDettKTvaQBnGfzq9dHEu/weHlpGBhvr3/AJQjnTd4noK9EyAADh1B5nGOdL+tlBnSu
k1J8xRKZIV2+7TgJEqa3FkQprTbTaiZSjhZwOqfaiiT8WFKStKmFp8hCuo71O23w20oBJCR
jJ60A15y0bPUc7UpBVgZ5Z50J0FdoMpi5XJDyWYyltg8RwfeCACfalBzUTEfxKfCJKXbWuc
h118c8Lxy/AVp0XUVuuN4etkZ1Lq22wpSgfKc9h60HulmXb3Fggu2txRVjGfhlH2/qH8qQ5
GnLpp2+i9acPFKCVZJynb3x6ig1wdfusm93gsBAKU7xjeEKJAOCeYFNBetgutxTDkcZtNlS
gKLnXAHL3q/4buQ/pK7rdeZDJabSdxCQeXPlVSRrJvSGop8S1hNzZfAKEtq8ja+2T++g6Zz
851+93hwvPOHYhCEk7l9kJHpRvw9schqNqWbeGQJ6EFoJVz4aSgnHt2r17Q2j+D06lsEAIa
zkY5/EIzTX4mq26IlEBJO9AG7p96lrxGKntHaaAcSgreb5g+UeSuLYbnDjtRlygmMrcr7JO
cn15U66be4rZS0lxUdKQEOKGOfflR8DHKss8V71eWJhtER4JiSI4UpCeSlc+fPuKFaKsMSe
6qauZF4agAuIVhBCh6inBGjLX9KLlItrISNrhJdwkq9cUIesrczXEuM00twcIOKWyrh4yOx
FAbpqfWVqek22SJDUZBKG1KTnCT0JV7UDhawn2B5xAlJmMgHcnduQc9k+hqGDdnLvHvjiXe
Ep5vOxz59quaf09DuRRulpJUkAlLoTn250WmaFt8VtSPpKMh1SMn+Ubj+Vc6Z006/O4cKG/
NbQrk84nhNJPc8+taZZNGRLbNNxlL+Kmn7pIwhr9Uf31Xs8kPvarOwYbfUP1vs6W9UL4ngL
KWUhBKWvKDkD7dFMniU0hzRMtS/utKQsjPXB6Ut+IUVUjS+mGmkhGX20hOeQymqM+O3b1JR
Fkl6QE7PvFISfam7RSbiiycJzmSolK3B932ozHZuhuT0mS638OlOGUJPLPqa9c7Lbb9HS3d
YzTiwnCVBXmR8j1rMdYW1jSyvhkxWZ6Fje0EghxpGceYj99LceLqS7wnXbbb56IwXsy06SM
jt151LxdcWXK0u3GMEYSVKTuGMcgaK2TxUkqkqgakhNzWHsIW4hPmHzTTtL0HZdQMsyIQaY
jOAKyygeYH91ZXc9HSIc26MRErU3HCiMqGQM4yaFp0dqONCRLRAf4C0hQcKcAVZstrucuY8
8sNIMdlSy6teEpOPzNfoewKdXp+Ap85dVHQVnGMnFXS6EY3kD3PSkuwIUhOsd+QkvrI59uH
60E1GhKPAGSEDCSlkgZ/06KPeKxd+oz4ZJCi82Mj03UH8RpXwWmNNvLUfI82TsGScIHQUor
1Ql26IkwbW48jBzxldflV53XGqnZCWYyo8NLg5JQnJ+WTTBbbDqK6pH05cn2Iu3fu346/Km
VLFl07bUTwFynUkNtr3FSnV9AB2rPraNRat1dJbkPoZZcXh9SDuCGweSB71pghqtdqTarUy
WEsJGx10gJVz55PcmozEuqnGnGnQjKcOtZSpB/xqnetB266u/GtMMxLg3hTT7aeRUOyk9CK
z67z71p6+rFylPWxSv5osn7FzpkjtXS1G6XNE76ThuKkkIdcKjg+mcEUv3vVF+ncVibJlPx
IqiClhvDQxyHMciKN6I0xM1DbXZ0yQlq3sugmMhPN3HPBP91PNz1o9b0NNQ0tFaPKtC0EJS
B0Ga+r1kh1lKbnant4PlXHO9Cj2qDSUoTLNqaQUq2uOuK2KGCPJ0NDdUNPs+Aj6ZBSVcNkj
aP0S+jH5UZ8WFOI0M8W8Y4ze7J7ZoH4hpQ7pLTKFABK1oG1R/sDvVS3W2IwhKHLWZityUtl
CikBXzHUU122wRGbpuVY1E4BU6o5SDjoM9aZFIKlhh2Mjg/o45gfOkm5SZ+pr6uPaEoMOIF
NDI2pUruc9vTNNWnrG3YIKozSEFS/MtwdVLxz/AAHaibaS8Ap1sjP6KjnH4VNgAeUCuVBWD
tOD2rOvE+MhVztL8hjjsDcnYRlOQcnPahmg7ZbpakOrt7T7IkrS4XWx9l/Uwehpr1vb3U6J
ujcdLDLaWj5EoABTnr86q+FUYsaWJWnzLe9O2BTcqFHCnFCE0orHm5DzV5MCL5S1GZQUqzj
Z0NKtjjLYt+rY5Hm47uD0zlFLFx4v/R5lJdSRtLYTk5OPiEU2+KJQnRD4W2VhTzYwO3m60P
1i0zJiaSjLbCkOSEDbjnjYKcbZamLa0W2iVDdnzYOKvVn+vNWOocdslrf2O7BxXEAklRP82
nHfFMWk7KLJY2kOD+UPJC31HsfT8KIvXe2xhl6fHRzxzcHWqKtXW4lxMVuRLUjrwmjg/iak
gakZntrUIchsoOClQGf30QM6OkpDiy2VDICxilXxFQLhpln4Z1KkGSnK0K+dd6DZbe0siKl
xQEZ5TaikAE4OcVc18pLehrqpZIHB7fMVB4dSEStKNutrChvKeXbAHKmqvUrwmG0Napw4Nq
3VlW080/Z0pX9ngeAEpO4kENKST6GQimbxSaed0PJ4LZWUOIUrHZIPM0M1U2679SW2SkKMh
GCRkDyCniDFkR0rMmWZC1nP3QkJ9gKF6qvjloittsNvcSQSOK20VhoDqcDv6VmrECU/dY93
n264R4TThQy3zS5z/wA4SO9NFouBlynLVdH3lykuqSy84okKQehI9fnRtzSkVTjatoVtIwc
DPzrhOnHmXCttaiogpwDyPuc/uqSPZJrSFpcWnDgwrac7T619chONwVNJLy3848quePb2oN
q+0btLrfiNusOtBLig2rkraeih/fQLS67laolxW7Nfai/FKSENbQUqIBySa4us3Tlwtr0Cf
JuMt55HlKJBcKVdjgcqt6Dst3t9wiG0ofi2hP8AS0ylc3TjqE9vwrUefpXu9J9v3CNq4OhK
Bx3OaR24dANUKUrwAc35yGGBz7jjoo/4ovrY0a4UAkLeQlQzjlmqWrJTcM6OLmUoElGcD+w
KeWn0vFYQFeQ4ORipK4WFKSQAM+pGRQe4aXt88FQQWHt/ES81yUF+v/KuUxr1bUBaHUXAD7
+4bFn37g1BN1Q7BZW69Cda2p3YcRyH4iqKdbXB5akRrU0+Q3xAtL3kx7nsaGXbWeqooaP0B
HiBahhx5e5JHzFcakTrV/SU2a9PgpYLOVMRkZKkHr5j7UPs2mbPqi9uqcXIejIjMqUGXfKX
NuDn9laLbNOWazpCYFtYZI5btuVH8TzonXude50pthCIGrFEkJ4jhKh/6dLuqXEu+AC1oQU
ILEfaD1xxkUY8WG0uaKXuVt2vtkHt1qPUloiamtFm4GoIsF2EEupWVpOfKB60Oa03cm3Qtn
xJw4TuICkYI+Wasp0/ei4tf8YueIMJI2Zx371YFgvhSko8QnMAcvK2c119XdSBGE6/WQTyJ
aRU/wBXtSKYOzW7hX2VwUYqtL0fqKdGcYka2cW2tOFAx0YoLH8JbjCkcaNq9xkkeZSWwCfz
xThAs89qOlidc2Z4QAVJCAjeQMcxzFLWtGpTdgmJhKetqUDztJ8zbo7gDt8xVW12i4OyYb1
rvKbIl2ECspSlQX+BpgTZ9RbQE67SpXqWG+f510vTuoHmwlWt3QsnqhpAqVOnL4lsJXrKRn
qDw09f8KiVpfUgCwdbyE7v9CjlX1qwP6e0VeUSbmufIkNOOuPuDHMpxS5qBOz+D4sBWfsWO
+f88il68eNUO+Qfg52lCtncFYFwxzH+roD9d9NZ/wCxzmOw+k+Q/wBnUa9Y6ZWvd9UHU884
Tc8D/hVOxrnSrLJbOhuISrO9dzVu/bw6hf1npt9CkDSkltJOUhF2I2/L7Ouoet9PRCn/AKq
yXgk5AcupI/4dWP4wtP7lEaQeG4EYF2UAD644dUVaysyv/A7gBjGPpbt/8VfVa0s60oSbJc
MJ/wDNuvz+yqRGurQ2+l1uwzkEJ2kC68lf7Kq1y1ZZLijCrHcEK2kA/S5P5FrnUszXcO522
3Qp9mecFvZLSXG5uxS+fU/Zmqn1ksoCQLNPG3mD9KD/AOquzq22F0OC1T9w6f5THL/ZVfGv
bJhJVpqWpaei/pYjH4cOqx1tCUsFdtuKwCTg3T/866Xri3uMhldpnqa24Uk3TIV8/s6t3Xx
MYnaEd0pGsa47SwkJeXM4hSEuBfTYM9Mda//Z
</binary><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACFAI8BAREA/8QAGw
AAAgIDAQAAAAAAAAAAAAAABQYDBAABAgf/xAA9EAACAQMCBAIFCwIGAwEAAAABAgMABBEFB
hIhMUEHExQiUWFxGCMyN0JmgYOks+ORoRUWM1Kx0QjB4ST/2gAIAQEAAD8A9moDujddptW3
gmuoJZvSHKKsQyc0FTxJjlkXy9D1Boz1fyzy/tXTeIUpwYtv3zg8s8BH/qpI99XU0XGm37w
MPpKyHl/ao/8APWqnBXa16y9yAfw7Vwd9a3kY2nd4PTOc/wDFSw7y1uWWMNta6RGOGJByB/
Sr1zuyZYOK00LUJZf9rwlR/Wsi3XdlD5u3NS4wuSEjyCfZzqpdbs14sRZbWuzjqJRg/wBqq
Hd+7ieW0JgAucnNZJuveHCGj2lMemcjvVuPde4DZMZNn33pIOMAjhPvrZ3HunAK7Uk5jvIB
zqJdd3uVOdsQgkZHz3T40Y2prs2vadLNcwJBcQStFJGhyARQjxd+rDV/yf3o6dKSPEDnq22
Qc8IvwTgcu1Aty723Xbb0u9H0qSyjht+EqJY8lgRnrViHV/EeaISK2nEOcA+ScCrcc3iYxc
PJpyKozx+TXcL+I0jLxXlivGM49G6VZFv4glSf8U0/kOno3PP9auWttu91ElxrFnHGV6G1w
wP9atPrEOkKW1bXLdiBngRACfwFVNO8QtC1K/8ARI5niJOEklGFY1d1CDcE14FsdRiht2Xi
4zCG4fd76XbVN83F7PA2sRR+UMqTbDDCqobfMt5LbJrkfEh5/wD5xgVw0284Mm51/gBHa2H
KoWut5ujSpr5XHZrYKCPaKs7P1fcU+7IrTU9Ta5t3hdipQKMjpR3Y1tNF/i80jepJfycCjt
g96r+Lv1Yav+T+9HTpSVvsuNb2yQ2V9O5pnr0obLtdtV8StTupoh5QWPgdwcH1eYFP9pbrb
2scIQARjAFTMwVSWIA7kmg+qbt0TSVPpN6hYfYjPEaUNS8U3dWj0iw59pZDnH4ClXUN1bg1
eMwXl8yW8nMogCn4cqGRQr6QZgTIvbj5n+9TehyQzxSJGjKSSvLtTltzfUthizvYmkiU+3n
GPd7a9DsL6z1O2F1ZSrLG3LiXqPcanEaqxIAyepxzqKW0hkR0ePiEh9bNc3FvAliyFVVI0P
CSPo8utKOjxmPdmntJ6zPBLwOOWRy/rRbaUhMmrxFywjvn5Y6Zod4u/Vhq/wCT+9HTnQ3Vt
LtL97S5upPL9Cl85WJAAPvJ7UO1LfOg6aGYztOQcHyU4hn49KVNR8UbtlcWVkkQJ4VLHib/
AKpRvtyazqTCO6up+A8yHbv+HKhskDFPMlLTZbJUcxV1LG7YA2kCoT3zkMvtBqSQ3Btxi18
6RjgmIc+H41l0Whj8+2hVYOBVTHrEN3BrUaMqifMhznDSt0P/AFWsyIWywaZkOeDoKm0HcG
o7cnXy7k4ZsLGDlT8a9c0Lc9prESKWEN0Bh425c/ce9Hagu7cXcD278QVvtDtS6wVPECygQ
ZEVo4Jx05CtbNjKahrxOCTfMQR0xVfxd+rDV/yf3o6Pa5q66VbxgPEs07cEZlOEB9p91eY7
k16/up445tRe6tixLJGmEDDqPfjtmgs08SOPNYMh7DAB/Cq5EV7IvAVTy+vCOZB71NdixCw
xSzKvFkjGST76liuohHFHAkJBflPKcA4+FEI7iTUolVVVUyQCi8JRh2+FdrAIoxPMwiwcSh
ThW9+OxqstwtosnoMRYSHBldM8R7/jUiK97ZiO4g+cQ/TGAKoyGGOVoAMcHLKt7enOqEjPD
60w+cBxhTxE8/71ej1NtNkLiZ5pZAGCg4CfjT9trxDjvI449RdVkbkR0Ye/4U9RyJNGskbq
6MMhlOQaDy2wXd1vOWHE0T8uHtgDrUe2y8d5rEBTCLeFlbHXI50L8Xfqw1f8n96OhHihC1z
cRBGPFFFlVz3J9lV7F7LdNhzgWLULWLhmiQf6yKMBh7xStf6Q8cwtyV4OPIYg5WhCWcsd9x
ZLKOhHT8avvEbsMkkREoX1MDPSuLO28n1ZV5kcP0fVHvojMb+1KejRho3Uesgyc5/tW1aTT
klFy3nZkJRnPeq7arxB2eFvWPUDCD3+2q093JNavHHcNLHJhWUrgEe6qnDDFL5c0zOsbeoB
1A9me9TXMix3HDbJmEDrnv3qjLIUYhFLkt14ulc22orHcpEVwS3VOWfdTxoG9L3bXlQ3AM1
oxJaNuqj2qa9S03UNP1q3i1CzkWUY5H7S57Edqnt7RLaaeRM5nfjb44pV8Xfqw1f8n96Oq3
iDG0c8UrKPLmQJxk4AIPT+9ee2kr6XqTXtpO8UkRCkqfb2+FHLYSXEF1cwFLiyLlWZmy6kj
qR7KC3VhIQsCN5bhC3F/uUf8morWe5Wyl8mRnWMH7IzioI724kVQcySH7GcA86mbVpImWMw
mORRxHgbBOOx9oqNb6OSUSoFXjbLxtn1fh76juruKCaR4+FzIOQYmura8keBRNEhAHIHtUV
zcxXLMzwhJAOWByqiYQkgBnfBGeQqCWZQeNFPq+w0Nu7yKWRDFGcg5z050atwskbT+mJI6r
kK5zijWh7p1XSJFuoeC3TGCeoce8V7Nt3ctnuGwjniYRysPWjJ5593toN4u/Vhq/5P70dNd
5ZW1/btb3cKTRt9lxnn7a8j3hpMukXBsxGQrHjSUD6aj2++geh6lc6AJWhEbxTnD559fdRm
OG5u2NthXmCB1lT6Izz4c+33UK1O3nhjL2zeVKzfPwKuMn2j3UDaW4aYLGwQqOZXrXUsheD
DhQegJ6k1iRrIOHym42BJIPM1UkUo/McLHs1TLME5+aoAGCBW7q7UxgsuA4yDmqpm48FPXK
9lNQcfC56ozZypGa3p1lJM0gkdbcBeJA6/SqzdWEqnhHCzcuHy+QovDo8x8v0m4Hlcic4z+
Apz2noV5du8Vg4tFgPEJpRlxnuAKYfFhXTwq1RHfzHVYAzkY4j50fOnWl/eWgS6/pHk27hZ
om41B+37s143q+mzxIOXlTxtwSITgqR1rra+4V0SWVNQeZoLoYePGRnsR8Ku6rqK6jKJ7E/
ORnLDGPMHuoLeiNpFmtgFL58zPY0NefiPzmefM46CuZLp2UeXIV4Ry58xVdpBKzGaXLduXS
uArRYBAkLjPXpW5ZXlVY5cA8PqgdBXIVoYinEAT7DWW9qb25TCzSyP9nH0hR6w07zi0Mlwy
sowqFeI57DFNej7VuryFQ8S22eshGXbHsHanLQdj2dk6zScUox1kHM0yWNva22oXMduqoQi
cSj8aXPF36sNX/J/ejp0qOSRIl4pHCrnGScV5/4o7dSbTTq1shEykLKF7j/d8a8suVaO1j4
k4sIAMmiu2bmO+1UafcuYmWP5hgejDng1PrFp5FwzRRczzlVRyYUG1WKIW8UsMQS2c4JPY+
zNCbuCOEp5TMzOAeQ6e6qEiKkuJAwPsHM1PEzFBwn1eYJ9gqaG3Es58oNIAuQcUVsNvy6jL
8zDhH58bZ6+4U26V4fakZle4lSG3A6r6rkU8aPtCw01DMIguCDzAJJ9uaY7S1iiTzljzI3Q
HtVmMzFj5gUDHILS5uR5dIK65BeRwSonC8UvJZwO3xoDv/XrTcHhDqt1bEg4g40PVT5yV6P
QDd07wadb8PLiuowT+NWjdw3+q3mjXFvxxpAjtxcwwbPKvLN9baXQJilujehTnii78J7rSW
0DwlZ4xh1HEvY8+xo3p14txbxSTmW4vP8ATjjUhVx3z7a6u4I4ZsxxYsbjnNCwz5ZPWgN/a
TWN6kULI6Y4oXPdaqpalyZnUg/7vfV/TNEuroeXaWfmq5yHYEY/+U4WGwrnCy3gyQufLjGA
B8KcdP0NrWIeh2mCoHzknIZ91HLZFigDOjyADLPkHHwqw4nniRoMKrDnxdh7cVTutXs9L8y
5u7soicirNzY+4Up33iFqOoyPFt7TpmY+qHkGTn3Cr2n7Kv8AVJ4r3cd00uBnymOT8MdBWv
E/TLLTfC3WEs7dYgfIzjqfnkp+pe3lDx6XBKDzhuY2AJ686jhWRt/XXrkL6FHgfjV3c+hJu
HQ5rBm4XOGjb2MOleOarojaWxh1G0kjuVGBg8mHY++lue2leZfILoYfWXgJ60UudV86zh9M
SSMhSLgjo/YHHtriBDqMVpa26GZ48jDKcIKc9I2dYiWOa7cMVIyG6fhTxZ2UaQBLW2SEkYM
jfZHurLa+tIZ1t7dnuJACGcjqBUqrqNzOrW8Qhg+0JSQT78VvULzS9BtWmvrpVUHmC3U/Ck
vUd86vr8y2m17C4RAcNPwZYj4dhRLSfD2W5uF1DcN5LPNyIhzkD4//ACnK00/T9M4UtbeKA
v6oKjm341lrqMd1e3VqqsHtiAxPQ5pY8Xfqw1f8n96OnSlbxAbg0W3IB4jdxhcHHeopbqa2
36yooxLZxqSe3M02DoKA7x0SPWNDnKqPSYYy0TY58u1eJwvLCsjhY+PAyo7e+q9layatdpF
HI7Zk+jjPwzT9EtvosQZwluqriRyPWf8A6qJ912CNBBZ8ZVjkOy8gfjTNpaXN23lyyzyNjm
DyHxohqWt6FtlUF7MnnhcCNFBc/gKV7rem4NzM9ptzT2gjI4TM4yw+HYVZ0zwuSbgudwXst
zMcFo1Y4B+NPNjp1npluILK2SCMdkHX4+2rJoJqUjnXtKQORiV+JexHCedR6IrncWty8vLE
qp155wDQzxd+rDV/yf3o6dKAbztYLjQTJNMYvIlSRD7WyMD+9D7qSMb3Hm4CpZox94yaZYJ
WlQSKDwFcpnvUqyK/q5BOOYpE3dsm3t4pdW0WyU3ByZofssD1YD2ik/YNnI2s3JbAmSMluw
U0y67pMEzwx5NwGTDE/R95pF1a0uLC/e1QBgqZVFw3LtnHemnR9S3RrkdvaWaSWhRAJJ1+m
2Pb2Ao9pvhhCLk3esX8l7K/Nx7T7zTtaWdtYQCC1hSGMfZUYqeuWIUHNCrzWoI04FY+aSQu
DjnQO21SPUtw6U8kZ85S4JU8h6polo6NHuzWcH5t+BsZ+1ihvi79WGr/AJP70dOlKviIM7b
Ul+FBcx8XvGaWd26jBY73i8+4SJXsUILHl1NEot92CNCsd9H5UahSpH0qvxb20lJGVbq2J6
8vVyaJWm7dGnjxLqNqkndeOkfc+h3W3dei3BocbXFpdk+ckfMDPw7UNlk3FuqYWWn2EltDx
DzJDywO+T2FZura8u39Fs7yyvkkPHwPLGMHi68z3pq8N9WVtEvXvZ1MkTeZI2OfDjrRiTfe
hoTwzu4HcRN/1Ux3pogg83z5cezyWz/xUb7x0l4Q0bzmQ8wBA/8A1QSfeoumZXtbpkGQAlu
wyfbml3ULm7uHykN66scrmFutWdrx6l/mzT1ntLiFImYlmiIUjhPU026C3FvbXsFjjgHMcu
lVfF36sNX/ACf3o6dKXd82dxe7akitYWmlEiMEUZJwaEyatdXciPc7HkmkCBQ8iqTj2c63H
qN6rgDYXCQOuE5D+lTQahqk5YjZCJju7Rrn+1Ry3erLP6+xoHwMhlZDz/pVp9W3ZDGix7Yt
yrDkq3A9Uewiujq261T1NtwAdx5451Hq2laluLaU9rd2ENrchg8cUbZBx2/GlTamrrty+iW
4VFtbr5mXlzjcHqf+KdZ23KLuQWlhpz22cxszYLCuHm3cIwF0/TyT2DnAqQjdwt+PGm+aPs
KG/wCa1E27nWQutjGR9EczmuGXemMLJp2SepB5Cq72m/JMKNT06Id2EOavbc0W/wBOuLy71
S6iubq5YZeNOEYHuoX4u/Vhq/5P70dJvyhPut+v/jrPlCfdb9f/AB1nyhPut+v/AI618oT7
rfr/AOOt/KE+636/+Os+UJ91v1/8dZ8oT7rfr/46z5Qn3W/X/wAda+UJ91/1/wDHSzceJdj
caobwbekijLh/JS+AHF1PPy//AFTKv/kEFUKu1sADAHp/8db+UJ91/wBf/HWfKE+636/+Ot
/KE+636/8AjrPlCfdb9f8Ax1nyhPut+v8A46z5Qn3W/X/x0F3f4x/5q2xd6J/gPovpPB896
Zx8PC6t9HgGfo4696//2Q==
</binary><binary id="_13.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACRAI8BAREA/8QAHA
AAAgIDAQEAAAAAAAAAAAAABAYDBQACBwEI/8QAOxAAAQMDAwIFAgQEBAYDAAAAAQIDBAAFE
QYSIQcxEyJBUWEUcRYjMoEXUpGxFUKhwSQlQ2LR4WOTs//aAAgBAQAAPwB/1VrNvS8iOyq3
vS1SASAyeR+1UyeqZOAdMXTJ74b9KmR1JcWrjTF0x77K2R1GeWsp/DFyAx3KK3HUF/CVHTV
wCT/281q51CkocONM3AteiinB/pWkjqM82kFrTNxXxzuRitf4kS1AeHpW4qPrlOMV6x1Dnq
5f0vNbSc4JOP71qnqJclqAb0nOWn+ZJyMVovqNdsK8PSU5RFRL6lXgBITpKZuxlQINEI6kT
lRUL/C1w8VRIKdpwB98V6jqPPcdSkaWnhP+ZRSeP9KmldQpQChD01cXSn+dsjNCL6h37ASj
R8wr7nIOAKgc6n3hncXNHzgkeu08UPrDUyNU9HLxNQwWdq2UlBOcHxm6uL+6pXUayJA4TkE
n5zSzqnq9dLJqSZbY1ujqbiubApZOVVVK66XrHFsig/c14OuV92g/4bE+eTWo636gzn/D4h
B7DB4rRHW7UQUSqJDUPbBFefxt1B6Q4nBz61a6f6n6w1HckxYUCHt7rUUnCB6kmuhNxG7rN
RKkZdDIA5PlUfgURcY8yNHdesvhtvo/6S/0OfGPSuVTOs2p7fKcjyrZFbcbJCkkHIqBHXO/
AbTBiKPucitXeuWoFcIhREkHJ7mvU9c9QEHNvh/fmtUdbtSZ4hw1euMGt3OtupCcogxEjHq
DTRojqHdNWqucO4RWWy1FUtPh5HoapZzfhdEr2MY3OtHHt+cina+tn8f2kg8KIyP61xfqCw
o6+u6Qc/nZ/wBKoFtLLafXFbtsN+OlLmQQMkehreS4hAS022E7efk0MPHdyEoT/TvWjDSnn
UtpByo4wK7RYYa9L6fbZjRy1Lc5eWrkr9v2p2tUeRBY8WW8HEO4PhoOSCauCwFpUrdlR5T8
VyrqlpBx+Oq8NoCln9e0YFcadbU2spUQCPY1qAc55waNbZbe8jSknAzhXBNMVttrMRlDsuI
S2vIzn1+9DSYK3py3DH2tNj7cU0dKnN2pbsANifoVcUfNUl3ohenN24+K0Pgfnopy1ROQnW
Wn4raAHfELhURzjGK5PrU46h3NxSQrLgJB9eK3jwYlzaJbZLYbGdyff5qrnQWIc1txaTgc4
z3qWZIt5QlZS0Fk8qQO4qmclpCVpZSME9z7Uy9PLemXejIERLy2U7koV+kn3PxXQJEtMW5J
M54uST+lhsEim+DJl/Tp+mtIGO/iKxRC7w9HChItrw2jkt+agrshrUNsW1HcBCu7bnA/p6V
87XyEuJe5EcxylSFkbccCoCoCMWgyMg9yKMtseI8pCXG0pXnlQJyKu5MlqLBXEeJcSCAjOe
T70Q5ORcLe1G+nAUhHGDyo+9GdMV+Dqa5gpOTBUDxjFGvvIc6IX1KVZ2vNZHt+eimvUpB6p
6faCjwhWc1zPXrCUdQbnv8A0+Ik5z2GK8au64MdtmPH/X2dIzmhLrOTcWw5JbwtJwkJ4x96
t9G6NRfkmTcHFIipV+WlIGVkf7V0aNo2Ay3tbjxlNI/WhbQKh+9RGHHtqpHgIQwt1OxJaRg
ADvVbHitM6uXGbkeCt1pJDjh+MnmnW1KeYuKoqpKn0beSTnBoV1E57VD0d2aqOyGwpgdgf/
NS3G1OSHY6USfOUqUVJGNxFVkKyQXLpIW5GQVvAFJcQFEHseaFm6UjPPGPIYiqJbJ8jQGRX
Mbtpo2S9kFLiWTkoOM8DvUUsxHWm/pnPEXnjvuz9q2U+tq3bmkLZkA43q4JTVp0vUp7U9wS
vdzBWTn1wKs5DDiehV5kLbCA882Uj4D6KadVZPUbTcpJG3zAj3rnOuQXuolwXsBSFJJHvxV
XdpklxaWUMlDIB8PA/tUECPOmlMQtrV4iwkEp5Brt1kiR7bEisJZ2NNI2lXyO+f3q9cmJMc
FSUjzZUcd6XHJbcla5CGklLj/BJ4GKsIKoKbqtx6GhZkITtWUhWCB2+KjuepY1svKGm4qio
eZQRgZq3tt6hXZnxvBKdpx+YnkGtxKbeuDKUA4SFjJGM4qut60qvU9surPhpCkJz+kGrCSS
UpCkBWRk/I9qQNbWqZNh7EoyoKHhZPIz6Vz6Vp29wHRlhexHJUyArH71IzdFsOOeON+U4AI
yau+mrjh1ZP3JwFQVggDHpVhcJz73Q67RX9n5C2kt7R/l8dHemnVETGvtOK3g71KSEk8jHc
4rnetElnX13wP5cH9qIsdoWmILnKKlq7ISU54+1NenLSxFebL4KiMuklPPPb+lN0aOH1g8l
vGBhPA+akukXwIRys7QOdo/2pNfcUzYH3IoBDcg5+2K3h3JTlojveJsBUUlY52H0qGNbpE6
YuY9kJyQhx4kE/IApvt8d6HFy+yj6dPO9kkk/JFHW0JkqMgJOwZSgkYyM960biJ/xx5xCdh
LISVbe/NFSYBeA2ubcd885qmmwlPhad+5LY5SU4Jx7GgkR1txPqUAFtaSlTav8wPv81z696
V8K6n6ZI8NQK2sH09RRXT+K4zrOchRwEw1bwPTitrkwR0bvr5OQp1oJ+3jops1M+3/ABI04
hKD4id25Xpj2pZn2yPdOo95Q4neDsVuPYCmu1wmXXs+GBGjkISAnufeppqUxHnJCW+UObRg
HG3FEWq/supSFOhppKtpB5JNZqG9RNoZDwSpSTz3pFcluN6XlEHvN4wOCMUHaLjLiP7SkKj
rI3IP6T/7ro8C+QJQbQ2lWR2C287f3q5EhLrZ8+G8e2AamQoIYBGAAn9IFDIkkTyVcBSAM+
3NGrdR4Z832qkuE+O4AlEsNpV5Fq25INE2n6ZUUtbQoJUQCRVKYot9xUkpSRne0rHceo+aX
bU5GT1IvKooSEOW8qTt5wcciqyc8Hehl3GCFJcaz/8AeimXUwJ6n2DaeUp5z+9AwYok9T9Q
RwdyylBSOwAxz/SnREEsMhhlWxLWNo96T7/9c5JUwwVuJDhUpCTjAxnvSi29cGZoIbXtWrG
SO/xXs/6wyB4gIUhPcHI+1Wz0aSNGRt6sF94kI45T6VSsoUr8h3cMHylIpss+9txpuM4sbx
tUo8muhIhj6dLSiFYHr6mpdp/Sc5IxkjjNV1zRJZnxFspQUOK2OEjgH0qeXGkLhuuI4cUkn
bk8celJybFcZ0thQWvwycOZyCn9v96a7NCMZhTfiIcUFefB7GiZsBcpvcCkONjLftn/AMVz
exoP47vW1pAP0it+zOM4571UvpJ6K35wZCC6yBkf/OimzVScdS9PO5BGduM9u9TWVbMbqXq
OQ84EJDKMk+lWFx1cEkpiRVK48qnDjPsQKroUK5ypLDsmOG0KypwLOQ4PQfFeXpQhJUnwoY
HdOE9j8UvNsP3F1uRcEJjQhz+WnzOfYUfPmRJ0ceMkpSkfloSOEgcCqES4zclIKipWCE+1X
llukaLNSoRn3V42pbVwAT610CHLmPJSp6EWkkYA3A0ay7vb3KG34Ner8NxvCiMHsa18UtJA
eOf+4DisHhPA4XuyO6VUuPW5y331puIVpYfyV7VeYHvnNMjLmUlK1AqScE9s0jxUkdT70VB
ISYYwB68Ut3R1tXQ28NNYCW3mxt9QfHRV5q7H8Q7AkpBWpQxntjmtYbjLfUW/hwFaPBRvBG
QAKlmlACJjiQltGPzNwHHpgUVNvcqY20xbGkbVAHxnsjj4FLbEy5tTXnlRkzn21EHA3AD3S
KFuWonXmmm/BWHVEpCR+oe+KlstgmXhLrkgllkEgoByrP39KYWdPQopCGmQFpGM49vk1VIc
lG/qixWwpTboBWf8ua6BCkvIkMxZAO51sqB+1Wm0EYIzUJZUlJ2q9O2OKFTPSiSmHIz4yxl
I/mFQPIP1S2EKLKgneChPpWpS80rdJcK0hIHilO1QNFiOvxEub/TzY5yKTrcHP4mXdC0kZi
+UH2xxSxcW3UdG9Q+I2pOX2sE+v56KutdsOudRdNLRkJ34yDj1ou0paPUzUDchKfBXFSVhX
bHrVl4cW6v5W0y1FZ4jlwZCvnHrU0idGeihToSyhkYyAMZ+KW7hBkTG3ZKVmACMBLasZHzU
2n9NNMuPyXwXkst5StRyArGcinG1Rm4loaLuEuODesmle63t1pxxtpSVqBJSBx+5ND2O03R
q+NzXPBfZeSFO7FAjPpx70xmU/EvBmT2w00v8mMCTgD3PsTV9Ff8AqWA7gAEnGDkEe9TUva
itBucmHIacLTjCyCpJwcGiIjcyCVJK0vpzytxWVAUawG3g6UvB5CjzkcCpWEqbTtUlISnhJ
B9KUI4CeqlxKlDzQU457Ur311aujuoGloKdj7W1XooF5FMerba45q3T8w5UnxvDwPQ96ops
xcLXl7CWlEutNoUT2Sn1NMsFgymmExYLpDWfOs44I9q8vUWT9LGiOx8NocypY7fBP70K4pD
rbTP07niAYyTwo1fwIiWWEQmFbt/neJ5wPWtrrMW5/wAFEZ8RfZXsge5qsa054UNBMfxlqX
5sn9eff4o+2sENFLlrDCkOEKSg57diKKU22FxmnEuFW4q8yNw/ehC89BfWtlsKaSrC1Nq4A
+Unt+1XqVbikj9JTnPvUUhkrDgCMhQHbuTVdvfS29mKtwpWOScZGOaPjKedbT+UhDBHl581
B3ZpxERT/mAY84KOTx8eopStkgy+ok6V4Stht4VnHxS9c3S50avwK92HGSB/KC+infUcpwa
vsETb+WXC4Tn17VXQ4bUzqrdvqWw4hqOhSQewPpTy0htrdsQE55IFCXOYli0yJK2twSkgJV
60t2OBMluIfBKYxT5HFn9R9cCrREKfb1PKRJbeW8r1Rj7D7VaMMMwowLhTuPLi88qNVDt8Z
m3RqM0l3DStysDjAoROsY7st+FDgOyVpWU7kHGT96Jb1FJbSAbW8hAVsUouA4P96PdZmzUo
SEobSobllaec/tVo3kISCACBzisWrbjjucVBKBS0pwKAIA3bv0/eiEqCglSSCCOCK9UARgj
INIkAFvqheUYVtMIbcfpHFUF+jJZ6J3h0Y3uutE4GOA+jFMGpH8a7sccIUcck/vUVpdH8Wb
02SrBjoO3HemyZc4MZWxySPEJ5Sg5V/QVS3pyReXo9vioWw2F7ytwkBaR6Ypkaa8FkJSAEh
AGAMAGh5r7Mcb3MjAzj3qoM5yclS5LQjxkHCVLPKqpLzeWlf8utpS0HOFyT5ce4Fe22fbLc
lptp5Ti2lniOjJx6nNSwp0VL7qn2H2w84FtuO5IBpzjTGHeG3EkBIxzWzzyGyEqWEKPGVHi
tPFcCgktryk8kDg0HOkSg5tMAuxyk+IouY/0ryxzly4K0FstrZVt2nvj0q0G4t7cnPvSJBc
cPVO9NqJAEEfbtVLqJxtzovdQhe4oLIPOcfnoph1QpcfX9jeLY8NzDe73OaHiRXHurl1ShS
kJMZClEf2p4Zt8SMdzUdtKj3Vjk/vQl2eiMKaffUopQc7UDJrS16giXZpxbAWPDXtwod6h1
G/ssrjuFJIIztHmAzzj9qX5V+sMxppSLbIloR8EAfesN/sitiFWdpSlrDaUEZUfSrWM+5Gd
KTp1tts8IU0ByKPamuP7g3a/DQjgKcA/tVe1qlkJd3NFamVlC0tRydpHpmixe3328izuSE4
524q6jqUphCloKFFPKSe3xUhwRggEexoBaVi5IU0fCb2lChgeb1GKNScp4OfmkK3LK+qd8C
x5hCHbtjFL96WFdGL2AMBLjI7Y/66KudZOqT1D06ArhRwOPmq+5ahf071Nny12+XJbWwlv8
ls4P71Zr6muvNkI0/cU49dlDR9avPOqW7Ypy2h7I5xVc7qqZkt2+zz4kc9wlHP7fNZI1POm
tJ+tt87w2+BtbwT6ZNbQ74YqFGPbZ/IxhSO1RPXpX1DbjdkmqUlYUTsxmrGRr66OhCI9iuD
YChuwnsB3opPUG5MMbF6cuDquedvND2vV1ytrUjfpi4LL7xdT5eBn3rHdX3RD4eh6bnMPlQ
UvH6Vp+R71Zo6gT1glWl7gE/Arz8b3lbe9vS05SScbjQ7mrr2bghz8NXAoSSSkkccelFo1j
efA3NaXmKxnyk80Hptq6TdZ3K+Trc7Dbfh+HtX6ECqC7ul3o1e88YUz/APuimXX8O7jUFpu
dqt5lmICSkJyCc9jWydWaw2ZVo4lfr5q9XqvWCTgaNxn131INRawBJGk0ZAyR4n9q0/EusV
HI0qhI74KuaJi3nVshK3HdPMMpRztUvlf2rQ3zVoUS3pxvntlWMUQ9cdWiOl1Nji+J6pC8m
o03vVRaUF2BIUOU4PFbs3fVq8brK0njuT/7rVV11v4m1Nmi7f5ivuKkauOsVnYq0xEHuVKW
cV4bxqvzD/BGfL6hfBNRpuurgxvFpaznlJP9uaKYn6mkOOJNvYawBtU4eCaKW5qFtrCWoan
FDjbnAPzmhW/xZIiuNyEQGVEFOQCcg+tKOrLE/p/pFe4j5CzuYIWOx/ORXCaysrKysrKysr
KysrKysrKysr//2Q==
</binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACRAI8BAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAABQYCAwQAAQf/xABAEAABAwMDAgUCAwUFBgcAAAABAgMEAAURB
hIhEzEHIkFRYRRxIzKBFRZCUpEXJjNToSRjg7HB4TZDYnKCo7P/2gAIAQEAAD8AaNU6/wD3
cuqYKYofC2wpOM5PxQX+1iUoEItKz+hqJ8U7gTt/ZmFHnO1WB8V6rxUlobBNs3K3YOAqtDn
imFBJbtroP8RKSQDVCfFWSVEOWpzaPUINVHxTuByW7adg9C2rNaYviphBVMgu/wDtbQTVD/
iu4ZP4FtcDR9VtqzVf9qk7cUi2q+D0lV4jxSuSVkLtx2nsekoV4rxTuvUARbgoEf5Su9Ur8
Ur6lRAtqMA9+krmrGvE+9uOBIhoHt+CqvXPE6+I4+jSVg4Un6dWaLN+KWICC5a5Ik+uGjtq
C/FYoeSDapAB9emqqNY6qZ1P4T3l9tHTKVMpwfX8ZFQviUnxLtClbThs8EfBobqrXNzsGo3
bfBgRXEJQFArHJzQ0+J+oiApVmiDPbiojxDvyQXBZovPfPYVS34i30lTyLTC2g8nHFenxVv
YQc2uFj3xVrHiDqd5AW1bIRR/LtrSNbapCin9jwASMnNWfvdq1e1CbPBAHI4qn9+tUNOHNs
hAjuCmql+I+ogx112+D0yeDtrVD1hquS0FRrVByoZAI5NXytWazitBTtrgDPsnNVN6s1m/t
WLbBwDx5cVqd1DrjKVG0Qc/z1Q5rDWaGur9DbwgHCjweftRLSOqbre506DdWY6Voa3pLacc
Gll78Pw01C0ccPt//ALIp01K0034h2VYAClcY+OaSPEhsNa/V0myvLCTgUJQxPmFIb2N8gY
PNaZVpeYUttyZnAycYAoS2wOktpD6kMZ3HPOTVsJllbqPq3U7QcjI9PemYu9PpKhxXFsjkq
24BNbV2i4XlpO1LUdAGVEJJP9a3MQG7NFQl14bfyhbhxuNDr6lp95uBFOHHE7nFeyaWZSuv
NaZQ1nZ5QkcAn2pkt92bhOo+siKihPlKxyCfk+lMcNsXVClIUFIGApQ5FEYtlZdO5k5IOM1
rk21IjkrbJIGBjikSPBaiaiftqkOdKQOqnd/rRPSUNlOu7g0M7REHBGKC3BhKPDnVIAHkkN
YP/GRTJqeUV61saOmUqCzznvSvrhpxWu1FAKiiOkmuhPMQysvBDaQATzgmhdwmfth9fRaKW
B6kfm+ftVtn0zKuMgFaC3FT2z/FRqRbGouFsw2y4TtypPFNNra6tuU240gEJ7CicRtETGNp
wntSd4lmL9JGcVkrQ55UA989zSfb5bzQcfQpb5VwhSzkj0APxRpyM1bHIC5Smzwoq47kitM
uQ3dLe5IeIjMNp4Sscu0LsF6fgyDs6otTiwl0g/lNfVor7fTbDKfIU7goHvV78hxSkIKQd3
bmlLVLn0cmLOCEjpubCe2M1i0TPTJ1xcHG1B0GNjOOO9BrgtR0DqnJBCpDfP8Ax004aoioZ
15Yl8ncogk0C1MhtjxFe34x9KlXPal1xLdynrGR9OFZ3K7HHpWWS4PrkBtKi1nhDYxvI9Pt
TvCvySGmJ8RUBtY2trHKf19qKJhNvPKSVhaUjIPpis71xh29C+q4rCBjY33V8VHT15j325u
NkrZLQ/I5woCl7Wz0Z28OJSoONRkYA3d1HjFCIlqD1yiQvqVNuqQVOpQece2KP6osD7Nobn
NhxTMPG1KjyR2yaHWvTN51QYj63EiFklYCuw9vvRS/aPjWiVHDsh5ECUdiktn+P/vTDomcw
7Eftslwpct+UlTvlJb9K2SdT2KK702n1yXOwS0ncP60h6r1IL2Bao0WQ0rfucDo5+AKKeH1
rXaNWyYTvK1wwvA9PihlwQwPDzVQQCHEyW8gn066KZNWSXHNWWIqUdhWTg0o+JKwvWDayVB
P0oCik8gZodagm4vpjqw1Gbx1D2JHxRm2m1o1A++4+ENx8IZSvn+lMFyv9icgOMLebcC04x
t5H2qGkL4ybc62tPUWwvppzySn0NZdUlxDkJ1bIaQt7PCee3GaAKt12daevMUYW24QnbwoA
f8AMVQm2ybvanZalNhMdJUpQGF7s/xVisM2LAvkWU2tT2FYUpXqTxX2OUym729bUgFIW2QE
A8cikS0J1DpGG6+p0bULOIqhkFGfzZonfL+3ekQremU2uTuS+pSOycdhWZ61Rpclc2TLcdc
Wk/VJaOPKPT7VkjJcivxmIzaUtIX1Uk9yk+hqDALup5MpKkdREhOQo5yMcUyW2T0/ElxSwM
mD3T2zmla6Eo0Zq8KAO6Q3z6/46TTbrFOzVVjhlIO50KCyOR8UseIcOOdYoaUspUIuUgDJU
c9qjZtMBCW3+urJ5WkD8o9qBmIGbxcFOKcO1ZS3sHYntmicfRVxvDLMph9KUqI3HHbHcVsb
t6NK6lZQ2S+lwgOtpGSnNOmr7QJGmX30K3LZSHW/jFLOipRkvyIu3qoWkO9/fvQ7UMeRp26
L6Z2wrglSFo9AcUoxnWW2vpozHVcPlP3+B705Q9WXCxCJFutueDjqMoKVZKk+nHvWuZq2XO
SpEa0L8o2u9bGEg+9BrPARHlynFx0PuPABC2jhLaj6U3fs1cpf07jn0jrTOHVDHnzQi6WZJ
GIKnSst7VYJ4x2/rWe/23pt229RQGo6wlqUB2Qoe9EtNdOdrtIjuBQEE7j35zQm8Q3WtF6v
eOekZLaRn3D6KZNaLUNaWIDzkPjBz6UG1uOr4iNYTk/S8D9a02xT60lrq7Eg+ZITn/Wh9xh
s2q+JLiFrbljcpKOTuFH9LThbFO9ZwoZlkqYDysbT6g1mt1xip1HcZdxlxwghO1Y7E+w96I
3nVUKbbXI8RTi2SNqyhsnIpJsEl61yvqmW1gRXfOhQwpbR+KJXwKuzb7siSQhxzcyyR5u3G
PasekITLa3JsVgKmRllLjbg/MD6j2NS1qZ791gT5UFcVlryBe7PzXOtNRit1mYpbbre51O/
lwmp2xhqJPiokJdaiSPOSpOAVegzTw4qGthADQ6jiwEKdV3FWTW9qXnmVtMBKkhfuBQGdIj
2j6+JKb69smoK0bucOY5rB4fsrt2syh9aCgw8pUg9wTxVWpXkfuVqptKsgvtnjsT10Ua1my
r99rGlJ8yVgnFBdbLQnxEjpdUE/wCzDIzj1o7AjhcQ9JYSVHOBxn9aq1XEzYVvpdDbkfDiF
+qSKAs29i52p5bhflKQkFDpV5UE9+KvZ0xbobrX7QcL+xrel4HhHsMeleIusZi2NQ0/huOu
K/FWfKU/IoVPubLctu4NqbXtVsWlvnKfej2m4cS5SJLktBU+lQeZUVYyj0xUJKVaf1Ki5Fo
pi3Dyr9kn3NNV5tcO628ourzaIqyCNytuPkGs0vSEP92nY9rCW3S3lt5ByT7c1RZUp1FpoM
FtKJTH4a1KGShxPrWRorZdTFuT2x1pW5GTwCK0qfFwguMx2vq5wUCsI9R80oX2JqBV02yyp
KEkKbjo5H9PWj2kGy7rFXkUhSYgSppYx0yD2HxQrUaf7rasAPCHmjj2PWTTbrR5P7x2I4SF
9cZWO5Ge1I3i0v8Avih1oncGE4UPTmsUS7XuKwlLUsrUDw2tGTj3oi3JuF3REVdXVux3HMd
BpO3OPcU6RlwhbS3BKAh1zzMAYUQO4qqVEDbciRCcbjBYCeg5yVEe2aVo9ujDUimJUZRElv
DKnTgJX64rCbG9p2c83PjqdivnCXU/l/8Ake4FTtdwXFmfSpCihtW5hzsCk900/wB0jQdS2
FxO3yqQC2M4KFCvkuorze5sFmNOlJUzFX00tpGDx2Jp68OHL6+tLk6YXLe6ztbyR5T7Cjzk
ePYNRFcdzDVz8p58qXB6/c1h1pCLtpXKjgl9kecDncn1rLohVxTFyy0hiOtWFOrV5j9qco8
KDEcLjmZCv81fKv60FhyWR4pL2gICoRyffnvSffXUq0lrIZB/2hrHz+OimPWKSjUdhASNyn
ex9eaUfFVtSdYQw4Nn4I3KH3rPCml9h1bbDi5CU7EKaQSOPWtrMm6My0bo64oKQgOqTwVfO
aYrcgN/TIU0pL4JK1qT+b9aMPj6hpsqjpcbLmOoeCKAalt8lDH1cZQWph0KQVK8yT7CmKBI
TM08h5KESHHWchKx2V7H9aAoYTf4LkF6MiHPYVvCB5eR2I9xVennJTMpwqbIb37JLJP+Gr+
b7GlLXVqVG1Gpp1BDSwHE47Eev/Wm3QFnuMeMp8OhVvX5mUg5Iohep9qlsuQEzWvrUeZoK/
nHIrfZZH7asIkLTlwpKHgPccGqtPxkKZjFmMpezcNx/LwaONxXVo27cEq7elLrTJPiYodPK
hC7frSffmFI0vqtX+/byMdh1k03a3dQ7rLT6CcJ6oIP60t+KP1Dms2ujhRbig7T/EM9qa9F
m2PWdDrbqT2C0ngpV80YvTMWZH+l6IcZX3UOyT6Gg1tlBt9Md1CvqWEkKST5SPQj70XYdRs
YQjB8+Sj0+aHX+db0Nuqkt9N8rAQocgY7GktFymMGXBitLaXMc3suq4wO5wPmj1qdGrrYlz
P013tnG9PGT6Z9waqduZMpEzpoZuCMImR8/wCIkfxCsOpEv3NbTiGEyYzKNzboVzt77TRdG
qbVEsTcO2ocipWAFAIPlz+YisQ/ZD0hlcNlagyna4taeDnur4rXCu7bU1dssiugJKdxccTg
ZHcpHzRDSbrjVuLsh5SozS3BhI8+4nmmNEpMdlKXFK27Nycd/wBaW4D6V+KKVAYxbznI5PN
Kl+V1tJazfwdqnmQPb/HRRzWTRRq2xbgQrqjHHpmqr7bjM8Tmw4CpCYW7781nvVrftazcrY
lfSScvsoH5x/2pptkxqdZkvRAXQvBAPGPvWC72OZLbTKjgtyGSVIx/H8Gl6HerjcUIYbjBs
NuEKeJwUH1HzRcWZLURIbLz8lZz1Xee9VuaUMkK/ab7oW2NyVpTjYfihEeLN0zcgXXHPp5Z
2hwcA+24+lQuludluochKUZTZP4oHH2z6160mTYwNza3Glpw+M5CFe4rLbIMm6yEtMLBa6x
Tuz+RHc0xTnbW1a3bNbEn6h1XSGBgue5zUmrShbSF/TOIcSAEurVnaRwR9qna0vMwJMdSw0
lMk7gn1HxTAxH6YDjYWrKcALNAYxWjxOSOMiFxt9s0s3uUyvROqo7ZUVJktqVn5eRTXrhpa
tYafe5LfVCSB68115/D8S2ykgH6IgkqwMZos/c4kdBjnAKUb1ZPJHvil6RLRp2Wi6290vsT
CFPRgeUp9SkU+wbjEuEJuQwtDjbidwIpFl2xlrVkmP1VNxHsPBKeE59aZYbhbgNMlKdql8O
q/KB6GiHmQh57yOgDBUPQUOmx4sljosJblJUjKkOK4BPz6UpzmJNhZBW27IiKyErQrBa/9P
yKzbZc5pMgrCGAdvTwTvP396hEgyWLzJjJuX7OYDeZBCBwD6D2pldgMRoTLJnNvoQnqtLKA
CEj3PzUolxjT4nTTG6B7JDhwD8iowVRE6hkNJIdRhKvP27c4o65cmClCWAlbwVkozgfqaAw
UFXiqolKQTB5Hsc+nvSRdmkNaW1odm1Snmsc/wC/TTPrcuDVFiOHAA6kA54zmoXne54lDkA
CFklXrzVCjIuN+lAtpKEpCQ5u4I9MVnuNsusOTECHG+o4A0k4yB7/AOlEEMvaSuSFLccVa3
yA4lI4YWfX7Gp6glK/acCVHW30yFDJH5vXFbrS4ZMhvYpZG3ctpXZJ+1EjI+mSVKk9JCllK
kLwBU0yI0lYeZdT0gMHpnIUazvgGI1glSOocIIznPvQxt42iU885GIiowpKSM4PuBXjsRE+
8OSkKQtDqQsHOD2/1rmGyZLsAKW6hZAdVtwEJ9hRhUVDq0MhKdieMqHpQS9QVIubf07YGUE
bs4HHvVEyK82wy4p1S1AZwngVZBUr+0llZJC1wMrOaW7408rR2rZSl4bVJbQlOO+HkU1a6e
6mutOxACEBwK57HmqbvGRK8UnmSncRAA79smtcOzP6cjrfcQJEdsEBCVchPfn5oRfNXi5sN
C3RCAwsLC1cE4PoKhc5U1biLmZCX4k1AzGXyE+/FC5t2V9PGjlKD05ADX8qP19aeLStSJRe
mrbbUlrgIOd1V6simZbY7rqE9JpYcODyr71uZsaLaEz7Ls2ugKXHJ8q/t7GtKtiLa8+ygvP
OKIKE90n/AKYrAZBlBERtLcl9OA5n8iP19a8XbrZbHkqlJUpClYK0EjYT/wBKYEoixYaW4T
bZLn5Aec/c1WQ9DCpE1Ta2gPMlKMbRQC9sx58Bm6IDmxLuEgHHl96puEv6m3sLjDA2lKm1J
wT81GCGV+JAStIwi3J2j0pZvLrSvDHVaG1grE5JWD3H4yMYoprKUo68082Vf+YOf1rDqjUU
WweJbkqT1NhiBAKE7uc1JzxQtDrRQkSVDGCCwaWIuprRGmyV7ZAQvlsdMnv34q+DqS39VTT
rkhLSsqbUGSdqvt7VROv0CcpRU2tva2UgIaIClfzY9KJwdbQ40dtsNSVLUkJWS0ePkVsl65
tyWyw25KeSBjapg47VpsfiPAt8BmPJTJUGSQgpZJ4q97xCtC3lPMJnsl3/ABdsc+cVij68t
sCSRFjzENkdyyc5rePEyA4nY7BlKOOymCc1TF8QmIc4FuHPdjnkBTJ/DPx8UVd8SIr7exds
nrbI/wAg81ima7gyILsIW2e2nbgBLBGKFOaoabYbDMSetSRx+CQD96v0fc5Vx1k9MeivoSI
nTHWRt9aBz1ODRWrOE7HJDZ/+5NOHiTb5zeobVc4EFcgxiFEIT3we1Z39VXmY51V6NStXYF
ac8/0qxGoL4Ugp0THSVeoR3/0qYvV7Urb+5bOcd1JFWuXK/ojdQ6Oj5HZIxVX7U1MpH/hCP
x3HGRUlXfVASAjSEY5Hxmr2p+pls7ho+MhR482KraumpUqKHdIxgR22jjNSN51OUEjSsdOC
O44NRVd9TpA/urGUon0TnFe/tnUZBCtKM7vYIqLl+1KlYaTpdrnuNh/51Y3dtWFwBWnGBzw
Bnity7jqdavxNOx/KOTnvUxM1ItA26cjk+mVYql25atKCP3ejgp44PcUnXrT862eHOpJc9H
SVJWytKP5cvIyP9a+R11dXV1dXV1dXV1dXV1dXV1dX/9k=
</binary><binary id="_18.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACWAL4BAREA/8QAGw
AAAQUBAQAAAAAAAAAAAAAAAwIEBQYHAQD/xABIEAACAQIEBAMDBwgIBAcAAAABAgMAEQQFE
iEGBzFBEyJRMmFxFBUXI4Gz0xZCkZOhscHRJTNFUlVjdYMkYnOjNlNUZILD8P/aAAgBAQAA
PwDZq9XqRI/hxs5F9IJtVDfmghxMsMWWyyCNiupAWBPxArg5nSMLpkuJJ9Cjfyp/heY+Wth
Q2MwuLhxA9qJYGNNpeZkakiPKsQ21xdSNv0UGLme0kljk86IOpKte36KLNzNhUa4cunK32D
RsDb9FC+lGM2Iy2Yi3ZGP8KT9J8hJtlEo/+LH+FePM3EDrk8nS/svv+yu/SbPcaslmHr5W/
lR4eZIMgE+WTohOxCMb/srknNHCpMwXKca8Y6ERkGkw81MNL7WT41BfcaCSR7tqG/NaJJSn
zLjLWFiUIuf0Un6WI2VtGSYu42sVP8qG3NghfLkk5Y9Fsf5USHmhPMl/mOdT6aWP8KneGOL
xxFi8RhfkhheBbtc/sqzVmXPr/wAD4P8A1JPu5a0u9cLFQSbddq40mnte3Wm+YzeFl+JY7a
Ym/dVD4XzGTKeXea5hAI3lw88rprGx371Tm5wcSBTpjwYv6R9aInOHPSbyYTBO394J1rx5v
Z60vlweBU9D5K6ebvEOo/8AD4MXFv6uuHmlxMw8RIcFa240bUWLmxn9rHC4BvcFtaky83eI
IxqEOCF9tk6UL6YOItC6Y8J6k6K6Ob/EUtj4OE26/V0L6X+JSxUpg7b2HhUv6XuJBZRHght
veHrSTzc4mBOhMHYdT4Irq83eIwCzQ4Nr9zF0+FJHN7iFiVEGC3PaGkDmtxEWb6vBrb/JFW
3gHj/Ns/4hXLMwiwxjaJnDRppIIqW4SC/l9xGQfzht6dKu5fSB3rNufO/A+C/1KP7uWtLCg
Cw6V7QtrdjXtC7++hYmGOWCVJfYdCGPurNcLhlj5Z8RQxvqVJpQpt16VjbKdrtbbrXlWx1a
iVPTal6BcEnrXdX2afXvR8JpZGUEefvejRRpEyrMAEGx0jc++m06r5yGHXv3oA1AgXBIHbt
XSGvswHvpAQg2BuaVoGnf2mNutF0LvHr0k7G/QUE33X39QaWEIFiQCNyaRf4ne3xq+8oEB4
0DE3tA9r9qv/CsLLzA4icn84fwq7GMEEbi/es058i3BGC3/tKP7uWtKEyHcG4te9eMoApDY
hdRQggjqaFjcSq4Oe6mwRv3Vm+W4hDy3z1SPbkktv1rHrFbkMDf1oigFvLZvUelKQWNi1/i
K6VUrce3+wV1G0qEUqWXqbU59oIVcK99tQuKCD4jBdmeMkEnoTXjCqXZlCva2560MqunVoJ
b9lERGKex5m6kV5rRIpkvqJsB3Boaxvc6mXUSSK46+VWIXfb4UhSASrna3XrXASQPKFA79z
9tXjlNKY+M1bTYGBr271oHDsh/L/PXDXU2uP0VdxKpW5NqzXnyQeB8Hb/Ek+7lrSFh8Mqqe
wBa1deK7q9+nakHD3LG/teooOOw7yYGdFN2MZ0j1NqzLDYd4uWmbuT5hLJf061mJh1lWsDZ
R9tBI8OQgp7W+1LVA5trFwL++kvG4AAW4be/pSokK3Bay36gdfdRAjyWUXW3dq94bRRu+Hc
Fr3Knpf1o+GVsYjkgFkG7AWv60VcMpS4upA60J4BBEZLFmJsvrTV1OLILp4ejreuxwqACDe
3SxpDI1wT5d+nWkW85RRfa7bWpLRixsxUjpfvV65S4ZpuJ3sTcQHc1ofC+XSjiPOsQTsZtO
r+FW7wCxJLdfSs358Lp4Hwe9/6Sj+7lrTdXW9dJFJ1L600zRyMsxVm0nwmsR1G1Z1gNacrc
3jkIZvElBv8AGs6TAgwI3qo6UF8vY+cSHc7A0h8L4b3NySbjT3row+u/lKe+vfIyVFmO/rX
Gj1eTTYk2uO9Kji8M9tPQ/CiS4adLT4Ukp/cB2+NOoXw8pCRyKZLWOrYE0x8QyYho7KUBIA
vv8a6YgFVEQsL7tThcvlA1BNj9lDmwIuQIiLbqbm5pnicGRLqPlB6770EKFUeINjci56Vd+
UMqR8VS3cKPk9gT8av3CchTi/P/AKy8TS+u16uglQ2sw3rNOfLA8E4Nb7/OSfdy1pQVgSSb
+grpU6SAetcK+6mmZxa8uxN2CAxHzHttWd4AeJyvzcs6vd5dx061RYp/kOFw0rHWrCzD3Wq
fweUnFYQTxRMUYXsRTLEZfDA7PdG0+1fYj7KZ/J0kmAa9juAAasWV8Mx4sairmMjrp6ULHc
KRxxlohbSTcd6r0mTzRu6mNgCdqdJl7FPN9WLbajY2qEhwBmd5QhZkv5RttT3AYePFRnVh/
DZm9dzUtgsrGph4TN6WFWCPIJHhsIdAI2uOtMMdkssa3KXbV+yqvmGAWGa41B73sdxUFMWJ
K2XSO5q38sTBBxIzTzLEjQkXY2FXzhR/G4yztYiph1hlPrV4WF97jYdN6zjnwhHB2DbTYfO
CC/8AtyVp5YA2uK9qHrXtS+opnmksSZdiTKLxiJtW/a1Z5lMsT8rs40eyWlt8KpOESObL4E
Zlv4YADDr7vdVgybN8PhNGFxa6Ev0PekZpHFmWM14fDlzfyoOtvWj4fDPhcMZJ9KOvoL2ro
z7FYPSFxIVDsEJtenKZlPjdKPN4LEbh+9NcXDiUYaGWZQL26H7KY4zBrIscpxLwNYhklHU/
GoyXJZ8PgpsXKCF1W8rXuD0O1NsLhcSJQ1pBHtbboKsWWZisDM07FtAsB/GrXgOL8DG4jYP
dBffoRXsbxvk84dTEqnp5rXql5jmOW4iZj4aWO3lI81RXhZfrMq4dWhuFVQNy3vvUs3yeGK
Dw4ljMrBQF6j13qc4dzHw5VlmRZNzZhcMQPQ9zVqg40gedlhPjwqNwfK4/nVU51Zjhsy4Bw
UuHe/8ASUepT1X6uXqK0p4yzyBlYhrbgUVo2CFVHuB91IaNiQBcKq/pNR+dEpk2KLbHwG3b
4VneSljykzI7HeXp8aq+C0fIICl76AWBo0UYzLMIorEeG2pj6VYUnTLgyoC8973Gwt6XoE+
L+XxNG6mPEega9/fUPjMDoxAEkmqM3Oq19x291OMpSeSZVKu4UgovU6T1FTc8sMkqQwMqNe
x0te1N5MbFKzQ4jDzAx7MWj3PvtQJsEmNVny7FuAANYDXB+ymkmX42y3lliO51ITY/ZQlyH
F4qPWkjO6XuNWk/tqOkwGMhF3ieS5sGLUykwGKu1oQqjqSbilYLKzJiE8fERkDdVUb3qxYP
KpQQHjsikkahuSe9SZwReHqpeI3At1Hf4V7H5liDlmGwQwyFYWBUqlmNuxpvFhnaF/DiUSg
6pnY20j3e/wB1R/HmWvh+XeHx0pJefMkC37KI5a3i9euKic34jy/KFImlDSWPkU71k/EvF2
YZziQqvpgubRnp+im8ObTRcO4jJsOqxwzg3Vr2BPUg1DAz4WFAqgtptYb1K8JL5ziMQCJJn
JsRuVFTeKEqsXaDxFDdQbXFMIsGccXkUNDudxuR7q62VT6uobSNyel/WnIWXAeDMzMfLbUB
099RUWGkbHRwxoGdDfxl2uKsGKbDtjI/ExAMhW0hvaiw5cMEsWMwjX7yIovcUfGxqZFmWUr
G41rt+yorE5oIgSYy7HbrpFDMsWIwpCRHxFUEoRTBFdkBOGEhPtAnb4U5wSYTDfWR4bT4p0
36lCOtTRzVJNMOpECi+q17e+oyXPIpcT4EEySzeiblv5U1y+bGZ5mM2XYITRywglyRVwy3g
fFzBBjcQyx9ST1v7hTDnnCmH4By+GNQqJmMYA/2pK0CaZoUJ1kgLc71WMy4hxVmGHLxwqPO
x6n+VUaQT51ipGh1M17BjsAaez8I4rD5JLikVXZUL20ixP271XMvxjHKpMficIEhibQWja9
jfuDT/A4vBZlGYo2jcn0NmH2VY8qyrD6FQOptcKy9QPSjY/DxYNRIWZwu7qxsKgcZnZZ/Cw
QjhjI6L++9VrH5m80rKMTJIAfbvZR8PWnmW5pOiqJWDLe2lz5T/KplCs8ZKMYGL9QdwPdS8
JA7YktDhC7A2Yym5NSqY3wFDPG0Lj2lA1LYV3FyLYSYd1mhbdolNiPW1QGPw6keDoWZHJMZ
JIZD7xThcNiYMGhQnxIvZ19/W/uosWJwjwlzhpI5230hvKT6++oDMM6WCE6DqUMTq7k+6q3
jc1xGJDL4jRxnbw1Nifie9WHldhY8TxYqOgkVImILfvrROFkEHG2feGirZ7Cw+FXfVIFG1/
22rO+e1/yJwd9/6Sj3/wBuSrbmTN85hZyY4ka4tezD3mo3OfkmcFMvwdib3YJ+8mprKuG8D
gIIk8EakHfufU+tOs0wsUmWzBgAFja3btWXYHC4Z+VmbSuin6+Sxt3vWaRGXUCl7gdtiKl8
BnmY4WPwhMzJeyk+0vwNHxWfYvEoBI7Mw66m7UzeeaddDt5fzVXYCvRxWTRvbejRgLFqvtb
pa9GiaU7qWt6CpDA43MIsSNLsV7qdwP41cMKwxuGOvSzDYp0NMsVFCrsqs0LDqP8A91pME3
i4qKbFAP4Y8rBLXHpensq6hJ47hUI1KltzURmWKwWEwZlCqLLaw3sP51RJMPLjsQcSIise4
VPQV5csVUYm4cC9jVq5ceBl3FqSYlhBG8JGttgT6VfeF58KeMc/laZBGXFmJsD9tXWHE4aV
tMMsbkdlN6znnyAOCMHYf2kn3ctaR4YLMbDzC17b0BMJEk4lVFDWsSFAv8aPqPx2ppmbD5s
xBvb6tv3Vm2UqZOVObRrdAZJTv8azrDYV1RSp3Iv5vSuLFqkZdXwHvpWHiN7Mt9+/ejjDhd
QCn3Ei1qIkYKWXr3Y0WCAuAmwse/eiNAR7IO/UelOEQRnUQdSbC3WnRzGVV8MsWDDcmms+J
lF08YlOwcXBo+V4vFYWMIF1RqNTxsSbj1H8qeT5ik48SBW1HYMW9kVEfJPnKSNcRiJU0nVK
uj2j2Iqz5bluU4azuGZF3tIR+4UfHyZAkQYxRxqPz+l/tNQ0OYZFPMIcPiQzA3AsTb4VP4H
G4URN4GLw3TSSQC323qxYDO8OkWnE4iGPFIT4bpYawB3tVc55SjEcB5fMt9L4+Mj7Y5K1K1
csK5YDtTTM40+bMUWF/qW/dWb5INHKrN7+ZleUXNULCKpwo0mx0gH30v5J4j6WNrbggUQYV
UU6ZAe4Pc13whICQWYW3oiYY6bgEKepJr2hlUFFK79L0t5CSRp67dd6GjOh1/mA73pdw5Yn
zA729KQSCpAIJv37UpsWwUKWJ73B6UzOLkibWrKD+cLXB9/xoxzxokOhHlLbksAoqMlzjHP
FdZfDXc6Y+p+2mt5JdBmLMCPzmJNWnlrhMJieMRHiI9UfgtZSL71buH8gwmI44z6EQL4aML
L0tV8ThvK/IXwkbMhuCRVG58KF4HwYUWHzlHt/ty1pt9qTr2A9aG7N+aNhuab5m39G4i+xM
TfurNMkkZuVOdgG5Ekv76qOW4R5MGhv7SAn0tTlYJEAUANq2+ApHyQattVhtYCljCkFSLgA
b0sAodgN+npevKNSnVpBam8inUd/gRXo4CdQ0kk970EiwKWIJPU02iLeIV2Av1v3ohWS9vK
PeKbMjHzNsR6Uh4WXY73HQ028EuxXoQe1cCaiEBJC9T6VauWTFON47MQPBa9aNw7h5YuM89
x5H1TssYHcmreZCWtYis258NfgnBg9syT7uStOKA2uTSGgRrE3uO966IwAffTXM1RMuxEjr
rVImJX12rNsghH0S5w9iqyySkKDcjf1qNyzKvDwEMZJLCNduwp22VpGAxAJHS1BbAMG3Xyj
euPgWUgjodr0j5GtmAFgO9A+bC4Nhf7OtLbLyo1KoAHalJg3WTQVNmHYU1xWWGOO7EMwO9+
1N/kBaLxShsDcMBQlwur218x3K23pu0C+KWuVFtwwoEkVwC1yLWBFBbDOqh47m1yQRuKSsW
rqNLdyBVm5cYY/lzGguCIGv8Ku3DS4huPc+iDH5OCCb/3qu/hefVqPwrNOe8YXgnCN1JzKO
5/25a0+4pJcCvaqZ5uVbJ8Z5tjA9yPgazPJJWTkzmWlrEPLb4aqmMC2E+bsHI+IhVvAQ+2P
Sls2FD6jNEwtbqKaTNAWa88ZTt5xcUiabClbCaIi1gCwpq8uF8PSJ4797MNq6+JhjUqJkNh
1BFdD4PwyXmTV19uhpicM7gieMC+51ikY2bByp5pkYj/mtegwYnBmIjUi26AvTCVVWYv8pW
3UC42pjiDEWDLOhJO+/WgyOGQIjgL1upoLBLi7Lb01b0N5oVdWMgBt09an+W0irx8h8QMpg
bzCrvwniPE444hbX5A4AFXcSKehrNOfJB4Iwdj/AGkn3ctaZp7VwrXilxa9Mc0hPzJjEDWv
C/2bGs04LzrhuDg6fJs/xKREzOGje9ypN+1GMHKyNV0yKxB9XNL+b+WkpZ48ZGA3bxX291q
4Ms5cKdPyiKx/53NEXA8thcCSDp3ZutJfAct1W+uAah2ZtqF818uI282JiNxsC70Rsv5akf
10JDejvSXwPLSMCzR+9dTmkrguWz6QfCP2uK8Mu5cKWDMlxup1PtXpIeWqtdnjOrpu9q4I+
XEY1BYrgHqr2rww3LWe3njQDe92F64cByzcsvix27FWa9IXA8so5kDvESdt2Y1I4HH8BZRj
DisBLBDKAQrjV0o3As+Gx/FGdYnCNqin8yt679av4hsth1tYms358i3A+C/1KP7uWu/T1wt
/h+b/AKmL8SvfT1wr/h+b/qYvxK99PPCv+H5v+pi/EpMnPbhOWNo3y7N2VgQQYYtx+sqEbm
Jyyfd+GswJve/gR/iV1OY/LOP2eGsw/URfiUL6QOWYnaZeHcyDt1tFGP8A7KPLzM5dTKivw
9mNoxYWgiG36yhnmJy0Yknh7M7n/Kj/ABKV9JHLcwLAeHsy0Le31MV/0+JQfy+5Z7j8n80s
f8qP8SiR8xOWsZBXh7M7/wDRj/EpR5kctibnh3Mr/wDRj/EpDcw+WjrY8O5n8RFHf7yujmJ
y1AI/J/NNxb+qj/Erj8wuWUgAbhvMTbcfUx/iU6l5qcvJsPHBJw/mJji2UfJ4hb/uU1bmLy
1Z7nhrH2A/8iO/3lK+kXloAAOGsft/kR/iUluYXLNm1HhrMCffBH+JSm5jctGYMeGcfcf+3
i/EqQwHOLgXK9XyHJMygL+0UgiF/wDuU9+nrhX/ANBm/wCpi/Eqn8zOZmS8Z8OYfLsuwuOi
lixazlsRGirpCOtvKx3uwr//2Q==
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACsAL4BAREA/8QAHA
AAAgMBAQEBAAAAAAAAAAAABQYABAcDAgEI/8QARhAAAQMDAwEEBAwDBgQHAAAAAQIDBAAFE
QYSITEHE0FRFCJhcRUXIzI2QlV1gZOz0xZSkTNiobHB0SRykuE0Q1Rzo/Dx/9oACAEBAAA/
ANmqVKlSpUqVKlSpUpU1/cZlmtkW6wVELjSBuT4LSeoNGLBfIuobU3PiK9VXCkHqhXiDROp
UqVKlSpWZdvX0Hh/eSP03a02vlSpUqVKlSpUqVKCaytxumlJ8dIysN70DOOU81kGj9VOaWu
6JDyT6DK9R5CTnB8/eK3WNJamRm5EdwONOJCkqHiDXWvtSpUqVKzLt6+g8P7yR+m7Wm18NS
vlBNWXqTYrR6VEZQ88XAhKF5wc+6hUK+6zcQFydOsgKAICXP+9d39QanabcCNMKcdwO7KXR
tz7a8G/6s7hJTpjc4U85dAANdY181MU4k6eKVeaVjH+ddRd9REAmyYJPTPT/ABr2i+3cJ+V
0/I3DrsIr4m+XrvFbtPu7B0wrmvD9+viXMM2BzATzuV1PsrxJvt7MFW7T6ytYKSjcSOfwrB
7g1JgXOVbJjSoqlOFQQfqHwo9pTXl10o8Yz57+OTktLPqn2pPga0S3dodxvbi02qzId2AZB
d5H4VY/iTWK2llvTTalbsJJWQMVYi6g1Z3yfS9MgNYye6cyrP418d1bfkKOzSkkozjO/n+m
Kpua31IlYCdIPkH+8c/5V1Z1jqRfKtIv48gog/4ir2ldYuaiuU2C9b1Q3YgBUlSsnk9OlLX
b19B4f3kj9N2tNr4aobnnHy06Cy8AS2tJylYrszLbUsR3HECSB6zeefwFLevbpBgwIzcp1K
XFugoST4DqaA6z1BeYmoILdruZjxnIPeAAApUfOg6dUaoDiWlXhXKeFbByaKNX3VT7ZSi5t
pWP5mhzXlqVq4OYd1GEJ9rQonGOoJh2fxQGsDkhkGiLVp1mEgfxHFWPAljk++vrds1skEqv
sMnPTuM8V2XbtXEJxeovHUiPXs2vUpjEKv7aXTyFJYGBWS9o1huhl/CkyYiU6AELWhG3AHS
kxmYmQ36PLJI6JV5V2jz7lYpSX40hxs/UcQcU2WbtK1U4luKi4sg+CnGwc/jR1OrtaqX3nw
hF2j6vc8V6/jfW4JUXYJSPDuTk1zGvNaOAqD8RI/8AYzii2ldZ6mm6lh2+5ORXI8jdkob2n
gZ4orpRCfjD1MoJGQUjPjQvt6+g8P7yR+m7WlnOOOtVlESFuJQtSHW8ZAOPd+FVFTPhFh2I
04iPcUIz3ajkoPn7vbWYXiPf9PXNl15l11zdlp8qKk5z4micmCm56kkzdSNIDYZSQyt31ME
YJT580PuU+Hcr9DUy4ktsQA2lP8vOKJot0ZEFct5Tag0NwO7qaAwnru9OTPYjLXCUQgqIwA
M9aaX4zUbY46dylp53c4rnFl+gO+qlKzzgeFEmtUSm1oSWRtJz/wDtEP4vhtRgp59tLp425
6VTc19BK8IeSnj6wwKGydXOzPVYcKCQeQqle/P9/AfQ7KaJUkhSVK8aydXzjzRdmUJltVGU
UlYxtzxih7Tq2HgndjaePYaboerYXcBMnelwcZHSjTWqbO7HSgvjk5UAnpXB3VVobUU4K95
9VKU9KY9Pupka2sxQ2G/VWo+fzaY9JOh/XGpnAEjDiE8HyoR29fQeH95I/TdrS80Ovnpbdt
fkW5I9KSjggZJHsrKZl7l2i6sXMd4ZzfCkLHrOjxzRyJ2iyL5MUwmzqk25WA+Sg/JZ8z40L
vDSZFyDkmWW2G8paSDnaj+U+yqlx0q44+LlapDeA3jKRjaR5jyqoubNuQTElq7ptoEOIbHz
1D/SmjTNjuk5hLjnyMJCR3bafnLwehoncoa2XlHalxQP1jgAeVJ12u7iJOCw4yQfnJTkZ8K
W7pf5r6ylEh0JSOuNtLrst510kvLUT1yavxVOpZUTJwlIzknjFVXb9JbKkxHVJB4Khxmhr0
l98lTzqlk9cmuXtrtGdW26Akcq4rpOZdDiSpHKhjivCY+0DKdxx0zwKsw7VcZ7gajMqwT1x
gf1p3sOkWbSRKnKQ8/j1UkcJNH9NocRr22LIVkhwYJ/u006H7gam1PtBD/pY3+WMcUI7evo
PD+8kfpu1pdSlrU1vt8xSFSIrfpKDll8cKSfH30ls3j4Cjy7OY7ZU8tWZAB2uJPhjzoP6+1
TrkhtJHRsg5I99eYE9wPktTAyEHapK+MjxpitT1nusplhyMtHcpW46pJ295joc0f01qKBFT
KhOSD3TLxSytfXb5GjkthiUVKS8FbwMIyOKStUWIBkraUreokpTjIzWcXOLMbViQvIA6JSM
ml9xpezvAocfVI5rw9JLkUtYA5yfbVMggdK8845Br6DnjFekpUlYyce7rV2O2ZbuxBUSeeR
zVptfdqcbbYz3SgVLKcn/tTvaLhHKW0Y25A6dM0fTIS4hScYAGCSBzXWytoGubSN24pacVn
24o9owMK1JqVxDmXfSwlScYwMUE7evoPD+8kfpu1oC3fTELaiyO6ebV62Rk/iPI19jS1POu
R3Wy261jJPRXtHspW1FcbhAe7t1lMlkE4yMEjzyOhpZlyLfIZaklzDYBUlZ+cg+RFLcmDHu
ElxSH1d42QpYSvI2nyqnKYjxH2HGkuOtBwFYB5I8RVpyWblcQ5GQWI4IbSk/VB65xRG4LTZ
GO8bdbMbPJHJKvOu0C6xbyFzxPfMxPI2HB4GAMeOafl2+c/bGi+FLcCRu3cY460t3qxS5EU
9xFalKI4SrrWbXyxyLesuyYTsbjwO4ZpacaKTnHBHB9tcCv8AHFTcrODzxROz2pNxbKu/GU
H1mx8730+6d7Pot8WlCz3YQRz51oFr7NbHaFd6E73FfzfNpc1Vpy1W6DMMf1XNuFhI4znrS
bDZQ0rCHAo4/GjzDDr2zn1MAkedHLIwEa5tigvqhfA91F9EPJVq7VDaUkbZIJJ8aF9vX0Ih
/eSP03ad7pGTHWLqzhDjHLvktHjmk29X2feJEefbgWGYrmQEnK1f82PA+VXbxdbJOtHwquW
iLNSnY42edx/lI/yNZ3JDIaekxZG5onOzy/3qqyY6n0uIWI0gpO9PgsV3dXFlo53NqXwknh
KqsxGjbFNplAbJPACecp6ZNfbhAZuCIyVrQmOy+G1rzjd/986stybVp/UsVdtYSppsAuj53
PiAa1q5XeHBtYmPOhDbiQUbjjORSlbdawLje0QI+1ClnCc+NMt3tzEqJhURL6j84EZrKdQ6
RYW6pbLSWRn5iR0pSkaSeZJ9UgZ6k15GmGWGTIlv7Uj6o6q91FdF6WN+1AkISqPHQNwCTyo
e01tlstkOybWU4yOijxmrtzdS/b3G22lPbhgltWNvtzWV6ikKZtKYbuWlreOQo5UpI8TQ61
R0LG/ugrJ43eFPNmixVYUpDYxwB411DLcfX1qQ0hJBbcOenhXTRLSUar1OodVSh4+yhPb19
CIf3kj9N2tMIBBBAIPUGly+aXhyWXJEV82+QRkLa4So+0UgsaXceBiyVILjrh9YpPr4z08+
lUrjaIjYXDhNuIW0nclSiMFXiCBSSqY8ZSmloHeDIyeo91e/SJLKEoCgUk/WHFEmbk5IYTG
Wru1o+Yev4CvQTIbS0HXct97uLYP1vOiKmlMx5LikFa0OA7j1wRRG93tN40ixblKcD8Q4Wv
HqlPlmrVnsMJmZDfjbC80Asup3ZwR0NPgddYhNrLgT1K8Kyql2RJ71S/ldoPOTSxcp7bCgl
Cd63Dwny9tVLdpSfqCR6yj8qSMngJ91PdlsB07GQtbgZkNDb7Fppb1VrWU8w7HgMgugkd4F
ZxShY9RaihGQlu6PBW3cUKOQa+lyZcXTJmuLeWT85VGrQy4SAgKKE+GKaY0h6GzkMqyvj1j
ViySnJGu4JcbG4R3Oav6B5vGo1nOVzM8/jQnt6+g8P7yR+m7WkvNqdaKUrU2T9ZPWuDEQo2
qecLignGPCuj0SO+lCXWkqCDuSMdDQ57TFreQ6nuNhcVv3IOCD5iss7QtHqtLzU0bXGnTt7
zHrA+0UoSoLrEna8vASPWCuh/2qit2G47hG9opPnkVehz0OuoK3Nq2/mLzngUxRlMTrUtzC
ypxROFeY86qKlNzIsZpbaQ21/ahBzv8Ab760zSErT79pQ21IZElCdqgo4OB7DRSeENx3HAr
dvHAHIxSVMeQvorpzQj0ZPpmx4fKuEEpP1R4CtCj25NhisyoT2WxgutnkqHjj3V1vUti7W1
QZKFpSTyfDikFhmFbrW+84y22U7lKUTuKj4Us2ltEi599xsfKkdPMUciW1DqQ3jcAcEinWx
6YYEXchSkk4zg9aKSrMFoSz3h45TxzQmBbnIevbcHeFejOqPtq9ozCb3qBJOVCVk4/GgPb1
9B4f3kj9N2tNr4alSkHtUVmHa0hWAZQyPPkUOv2mIl71jOZWrutrDZSpJwd2KSrr2fX63Oh
9lBkJKvnND/MULl6a1C22t9VseCQMqKUdPfVVq8Ox2QxlR3HB/wBav20JDUlTroSyj1kIJ2
k/jVJ2VKcV/wAKe6Qfm8+t/Wn7RV0nuRXIbj/eNIQFev1B8atRmlXSUtbSCmPFUVvOkcE+A
FDC6Xbmt9bwU6rn+lNz04K0/Df74JWhzarxIB86WGbvKtbVzjukD5U7Qf8ACll6aLlC9FGE
oKiVkHqatxFJYt7DjZwGyAraPbR6E2gTFpK8gKCgAcZBp6t10aQhLSlBsBPKgaYmnGnUhSF
pVx1BzS3cCPjItAyB/wAI7jzrnotSDdL8EqyoSznigHb19B4f3kj9N2tMqV8r7SL2n4Ma1I
KQrdKHX8KstoKe0C4EoCgYzZwaPNNu944pwpPeDCQBgAVaDOElICdpGCBzmss1/wBnPoxe1
BaCkIQe8djkcAeJFITObglIcAVnr4Yx0qvBiodmublKaUlWBk8CmuMJVpbcDqCpx1I2lPKd
vnTTcbvHYiRLbbQtEZKAXCBjeT1z+NUpFqaVB9NQrY616yE+0eBq1aG0XSI4jJUX05bI8CK
XdbRpfpcVxtlSY8hrC1jPzk8GhkOIhtsHbgo+qB1rtBK1h2Ew0FlK9xPgAfOijD6w41lo52
hsqByCR/2plgb7g2Urc6HBGMfhTPaw41hKHidvGw8AVSuLxPaNZUbU8xnvWHjxXDQm74Z1H
uBx6Zx/jQbt6+g8P7yR+m7WmVKlSkntFCnXbLH42OSxuPjxijEFtLmrbq4TlaGmkADwGM0T
dQ42C4gAEDpXdlZWnJAB9lR1lD7DjLqQptxJSoHxBrIbn2dy7XcFphsOyGHlkt7PqjrzXKF
oC7XR3a7EEVsH1nnThf4Dxq1HsT1qly4kxwvIZZ9RRPGCcV1tLbKXEpmOJZPKWiroryq/Kt
01UZRZQjulAnepXHvqlp174PlJbz3iW15SsJIyD1H9asydQQG0ORpQ3pZkEqbWnq2rr/Sg1
zsfwdIS/Fe7+I7lbDw6bfI+0UJiRp01xFsiLLffEl1aOvXxo/HsXwO24iY6XUvtnuc8EqBx
nFMtjjLfShG3KByVDzFH2LUoTA+obepJHUmhbze7tIt6DypmI6vcRjIPGBXnQTXePXqeH0r
EiasBsdW9pI5oF29fQeH95I/TdrTKlSpSV2g8yrIk9DKz/iKMWxONW3hQ6FDWffijteN/ym
wJ/GvoUN2K+81yeKggnB46beppLu0lr0/vX04QU904MdAfH8KFriqS+G1Pd42BkJU3uwPMU
RtUOO441lorznhxeBn3dKuakSmOy3OX3YbYT6+wYSB5ZrP5kZp9K5st0hTp+Tj9StPt8qIW
eXEaLUZWV2+QgpeZWonuFjxT5UZskBuy6tbKVl+NJjKU094HHh76MXiILjPtLxbSV7VgA+P
NM0CGiGwlCEBHHI61apafSfjGikE4EBZxj21T7PWg18Nn1RunqOB4UE7evoPD+8kfpu1plS
pUpL1+6G5tiBxlUrHIz5Uatu3+KbxjrtZz/wBJo1UxzmpipivLitiM4zSVrNliPYLhcRu3t
JztBxjPsrP9L67dEdEO5HLQyEPqHrIHkfMU2fLR5TVwSsPRVAKSEnKDTJN7jUunXmWkAOqR
w2k+NZm5HluXtmAhxKHJLgbKlD5vgaeZHZ5GgM+kwXXVvJHygUfn+0Dzqjbitq+WtIVvQFr
SfcRTkpTSrjCZ7v1u6UtJPhyKK5r7mluRkdocM5OFQXMDw6ih/Z1J9IVfU5zsnqHSg/b19C
If3kj9N2tMqVKlJPaEQmZYicf+LHj7RRu2gJ1Vd/WyVIaOPLg0br7XzNBdT6ohaXgJkygVq
cVtbbSeVGkRntYEx8iTBcaa3er3auQPx60elLt9/wBOzW03FCm5LZJIIGPL3VmNp0jcLqz6
My2UoSoj0hXAI9nnRQx7ppd1EWGtyTGT/bMudD7R5UzWW7ZdEqA8pO/HeNFPzfYaYTYLNey
qSkpTKIzltWCk+ddrbqEx5XwZcvUcR6qHz0X7/I1WvFpfi3yJd4YC46HMutJT83+9VuVKCr
zBkIUFIW2pCSBxuzzR9KieuPZivK14O0KCT15pemSEta8iFw4SmC4dx8OaA9m1xitybyy68
A5ImFxGT84ZI4qt28/QiH95I/TdrTalSpSdr6OtyTZHgz3iG5gSfYSRjj8KK24BWrrsoJxh
tpOfPijtfKlYx21yVqvEJhD4UEtElv8AkNZ/GlTnmW47jfeMbuCRhX4Kora4SJN3hQ1BbLT
jg3AKzn+lbS1IgsqaaUO7SjCemEjAoow3aZRUUstuE8FShyaAam0Y2sG52UmLLZQfVbOEr/
Cliy6gkxni9KjOMvAYKmudw88UZuMyNdG3JQR3w7rKlKBSQRQrSGrrjbZC4dzG6KtwbN/zk
gnj3itFkWeJJKVDcjCt42HAz7qr3G9M2dYS/IYUCQCjeAtI93jUcusCUAEK71XkM8Gs/wBf
TJY1FGejq2n0NSSkdSnPNK+nNPX26SUyIykx0JcIDijjGOaae2NTq+zO1F9xLjvpze5aeij
3TvNa1UqVKQNd3N5rWOmYA/sVyA6rHic4FMFm3fxLfAeBvax/00VlSQxhJONxxmuCLtGDpa
cdShYPQ1ZemsMx3H1OJ7ttJJINfmzUt0VfNSypbySULcO056AUQ0vaVagkKef5hxiEpaBwD
76dnNJWQFC2YvcuI5OxZyD5ivbtyuNuSQuQHWkH/wA5OTiu0TWamUb0QYyyTkdUmiDGvnCN
jtr2/wDK51/rVB662V4uly3ykKB3IAUCEn2V7j3Fy5KatrEMsR0qy4tavWdHl7qvXSxJuMX
K44C2RlpYPiOcZovE1TAk28ASUNPhspKXOClYHTn21jTbj3wmuTc3lpcdcJS6v1hnPRVN9u
nS7OvvXkB8EjKgeqfMHxFCrtNTLuXwnNK1ZSUx2mjj1fAfjTT2bPO3qyEhtUWOy+pt1rqHP
xqp27IS3oWChCQlKbi2AB0A7t2tQqVK+VnPaStETU1hnrbcWlklSggZOAoGuczUGkZlxdnv
uXaE88AHFNhSArA4BxVae9olLaFyrteUJUnckKWsEjz5FDO80CtzvTcb2sdQdyjQ66SdJiO
6Lbcr13i0nCVk7TSvanoiH3zIKlILKggFOfW8M0y6PasbkN1M++yoTinMhtlBwR5k4plELT
Sndo1fPHGcFP8AriuD9n0kr1XNYzSTzk8/6VWa07o6Qvc3que4oc+q2f8AarStN6VUE7dZS
Gh5OYz/AI17+CtMd2E/xwvdnGdqcmu8Ky2Z98Mx9byXXScgIQMnHlVxTFtZX6M5raYFcjZs
wf8AKh0yPppSQ3I1g8tSeCSyD/WqD1j0mtQH8ashRPILfX2UN+E49olvQWJ8eZH2EoAO4HP
iPI19s8GTcHG0PSkpDat7e8ZwOmDT52aM/Bdvm2+QtXe+kqWMj1cHyPjQzt5+hEP7yR+m7W
nVKlSvC223CCtCVEdMjOK8qix18LYaV70A1zft0GVj0iGw7tGBvbBwK5ps1rRgJt8ZIHQBo
V6Nrt5GDBj4xj+yT/tSyvsw04q5KmIacbStW5TCVeoTTIxZrZHaS0zb4yEJGAA0K6iBCAwI
jH5Yrz8GW/du9Bj7vPuk/wC1e24UVn+yjMo/5WwK5OWi2vK3OQI6j0yWhXP4BtG7d8GRcjx
7pNdo9uhRV748RhpQGNyGwDXtcOM453q4zSl/zKQCf61zXare4lSVwYygrrlpPP8AhVNelL
A4veq0RCrGM92OlV5eitPyIjjKLVGaUpOErQjCkn2Gk5egryPlu9babZXuabCvWIz9YinDT
9lXCQ6ZTrD7pwkBHO0defxpP7d1E6JiApIxckcnx+TdpP8Aj61V9n2j8l39yp8fWqvs+0fk
u/uVPj61V9n2j8l39yp8fWqvs+0fku/uVPj61V9n2j8l39yp8fWqvs+0fku/uVPj61V9n2j
8l39yp8fWqvs+0fku/uVPj61V9n2j8l39yp8fWqvs+0fku/uVPj61V9n2j8l39yp8fWqvs+
0fku/uVPj61V9n2j8l39yp8fWqvs+0fku/uVPj61V9n2j8l39yp8fWqvs+0fku/uVPj61V9
n2j8l39yp8fWqvs+0fku/uVPj61V9n2j8l39yp8fWqv/QWj8l39yp8fWqvs+0fku/uV5c7d
9UOtqbVAtGFDBwy7+5XGJ226jhJIZt1oG7GSWXcn/wCShWru0y9aztTVuuMWA000+HwqO2t
KtwSpOPWUeMKNf//Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0