%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Pratchett</first-name><last-name>Terry</last-name></author>
<book-title>Nadělat Prachy</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Pratchett</first-name><last-name>Terry</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>2687d002-4585-4c71-a099-43337e1fda0b</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>***</publisher>
<year>2008</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><emphasis>Kdo by si nepřál být tím mužem, který vede ankn-morporskou mincovnu a banku, která stojí hned vedle? Je to kšeft na celý život. Ale jak Vlahoš von Rosret velmi rychle zjistí, život nemusí být vždycky dlouhý. Hlavní účetní je velmi pravděpodobně upír, ve sklepeních banky je něco nepopsatelného (a samo bankovní sklepení je nepopsatelné), a k tomu se navíc ukáže, že Královská mincovna pracuje s prodělkem. Tři sta let starý mág nadbíhá Rosretově přítelkyni, Vlahošovi hrozí odhalení jeho kriminální minulosti, ale mohlo by se stát, že ještě před tím ho dostane Cech vrahů. Jednoduše řečeno, existuje řada lidí, kteří by ho rádi viděli pod drnem. Ach ano. A každý den musí chodit venčit spolumajitele banky. Přitom by měl především… dělat peníze!</emphasis></p><empty-line /><p><strong>TERRY PRATCHETT</strong></p>
<p><strong>NADĚLAT PRACHY</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>TALPRESS</strong></p>
<p>V sérii <emphasis>Úžasná Zeměplocha</emphasis></p><empty-line /><p>v nakladatelství Talpress dosud vyšlo:</p>
<p>BARVA KOUZEL</p>
<p>LEHKÉ FANTASTIČNO</p>
<p>ČAROPRÁVNOST</p>
<p>MORT</p>
<p>MAGICKÝ PRAZDROJ</p>
<p>SOUDNÉ SESTRY</p>
<p>PYRAMIDY</p>
<p>STRÁŽE! STRÁŽE!</p>
<p>ERIK</p>
<p>POHYBLIVÉ OBRÁZKY</p>
<p>SEKÁČ</p>
<p>ČARODĚJKY</p>
<p>NA CESTÁCH</p>
<p>MALÍ BOHOVÉ</p>
<p>DÁMY A PÁNOVÉ</p>
<p>MUŽI VE ZBRANI</p>
<p>TĚŽKÉ MELODIČNO</p>
<p>ZAJÍMAVÉ ČASY</p>
<p>MAŠKARÁDA</p>
<p>OTEC PRASÁTEK</p>
<p>HRRR NA NĚ!</p>
<p>NOHY Z JÍLU</p>
<p>POSLEDNÍ KONTINENT</p>
<p>CARPE JUGULUM</p>
<p>PÁTÝ ELEFANT</p>
<p>PRAVDA</p>
<p>ZLODĚJ ČASU</p>
<p>NOČNÍ HLÍDKA</p>
<p>POSLEDNÍ HRDINA</p>
<p>PODIVNÝ REGIMENT</p>
<p>ZASLANÁ POŠTA</p>
<p>BUCH!</p>
<p><emphasis>Další tituly:</emphasis></p>
<p>PORTFOLIO</p>
<p>KUCHAŘKA STAŘENKY OGGOVÉ</p>
<p>SVOBODNEJ NÁROD</p>
<p>VĚDA NA ZEMĚPLOŠE</p>
<p>VÝTVARNÉ UMĚNÍ ZEMĚPLOCHY</p>
<p>KLOBOUK S OBLOHOU</p>
<p>ZIMODĚJ</p>
<p>ULICE ANKH-MORPORKU</p>
<p>MAPA ZEMĚPLOCHY</p>
<p>SMRŤOVA ŘÍŠE – MAPA</p>
<p>TURISTICKÝ PRŮVODCE PO LANCRE – MAPA</p>
<p>KOBERCOVÉ</p>
<p>ÚŽASNÝ MAURIC</p>
<p>KOULE</p>
<p>PRŮVODCE PO ZEMĚPLOŠE</p>
<p>LU-TZEHO ROČENKA OSVÍCENÍ</p>
<p>TO NEJLEPŠÍ ZE ZEMĚPLOŠSKÝCH DIÁŘŮ 1998-2007</p><empty-line /><p><strong>POZNÁMKA AUTORA</strong></p>
<p>Okraje sukní jako měřítko národní krize (viz str. 89): Autor bude navěky vděčný proslulému vojenskému historikovi a stratégovi, siru Basilu Liddellu Hartovi, za to, že ho s tímto zajímavým pozorováním v roce 1968 seznámil. Možná právě tahle teorie vysvětluje, proč od šedesátých let minisukně prakticky nikdy úplně nevyšly z módy.</p>
<p>Ti, kdož se zabývají historií výpočetní techniky, jistě objeví ve Vyšplouchu vzdálenou ozvěnu podobnosti s ekonomickým počítačem, který v r. 1949 sestavil inženýr Bill Phillips, původně ekonom. Šlo také o velmi působivý hydraulický model národní ekonomické soustavy, ačkoliv zřejmě bez Igorů. Jeden z nejstarších strojů tohoto typu můžete vidět v londýnském Muzeu vědy a zhruba tucet dalších mohou zájemci najít v různých muzeích po celém světě.</p>
<p>A nakonec, jako vždycky, autor děkuje nadaci British Heritage Joke Foundation za skvělou práci, jíž znovu přispěla k tomu, že staré dobré vtipy nebudou nikdy zapomenuty…</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2007 by Terry and Lyn Pratchett</p>
<p>Translation © 2008 by Jan Kantůrek</p>
<p>Cover © 2007 by Paul Kidby</p>
<p>Digitalisation © 2009 Juraj Jánošík</p>
<p>This edition is published by arrangement with Transworld Publishers, a division of The Random House Group Ltd. All rights reserved.</p>
<p>Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.</p>
<p>ISBN 978-80-7197-335-5</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>
<p><emphasis>Čekání ve tmě – Zpečetěná dohoda – Visící muž – Golem v modrém – Zločin a trest – Možnost nadělat spoustu peněz – Pozlacený řetěz – Neubližujte liškám – Pan Korouhvička chodí přesně</emphasis></p>
<p>L</p>
<p>eželi ve tmě a hlídali. Neexistoval způsob, jímž by mohli změřit běh času, ale oni ani neměli chuť ho měřit. Čas tady byl dávno předtím, než se objevili, a bude tady velmi pravděpodobně i poté, co zmizí. Budou zase někde jinde. A tohle mezidobí bylo bezvýznamné.</p>
<p>Ale několik z nich bylo rozbito a jiní, hlavně ti mladší, utichli.</p>
<p>Váha narůstala.</p>
<p>Něco se musí udělat.</p>
<p>Jeden z nich pozvedl své myšlenky v písni.</p>
<p>#</p>
<p>Podmínky smlouvy byly tvrdé, ale tvrdé ke komu? To byla otázka. A pan Napuchlo, právník, odpověď na tuhle otázku neměl. Ale byl by ji rád dostal. Když se o kus neúrodné a bezvýznamné půdy začnou zajímat velké společnosti, může se menším společnostem vyplatit společně skoupit kousky v co nejbližším sousedství, jen pro případ, že některá z těch velkých společností někde něco důležitého zaslechla. Třeba ve společnosti.</p>
<p>Ale bylo těžké odhadnout, co by tady mohlo být k zaslechnutí. Obdařil ženu na druhé straně svého psacího stolu vhodně zúčastněným úsměvem.</p>
<p>„Je vám jasné, slečno Srdénková, že ta oblast podléhá trpasličímu důlnímu právu? To znamená, že všechny kovy a kovové rudy patří Dolnímu králi. Budete mu muset zaplatit nezanedbatelnou částku za všechno, co odtamtud odvezete. I když si nemyslím, že byste tam opravdu něco našli. Říká se, že je to jen písek a naplaveniny odshora až dolů. A dolů je to prý velký kus cesty.“</p>
<p>Čekal od ženy nějakou reakci, ale ona jen stála a mlčky se na něj dívala. Spirály modrého kouře z její cigarety stoupaly ke stropu kanceláře.</p>
<p>„Pak je tady otázka starožitností,“ pokračoval právník a snažil se závojem namodralého kouře zachytit alespoň část jejího výrazu. „Dolní král nařídil, že všechny šperky, zbroj, starobylé předměty klasifikované jako Zařízení, zbraně, nádoby, svitky a kosti, které vyjmete ze zmíněného kusu země, podléhají poplatkům a mohou vám být zabaveny.“</p>
<p>Slečna Srdénková se zamyslela, jako kdyby jeho výčet porovnávala s jakýmsi seznamem uloženým ve své hlavě, pak zadusila cigaretu a řekla: „A máte důvod se domnívat, že by se tam mohla některá z těch věcí vyskytovat?“</p>
<p>„Vůbec žádný,“ odpověděl právník se sarkastickým úsměvem. „Každý přece ví, že tady jednáme o holé pustině, ale král se chce pojistit proti tomu, že by ono ‚to přece ví každý’ náhodou nebyla pravda. A ono to tak často bývá.“</p>
<p>„Za tak krátký pronájem žádá hodně vysokou částku.“</p>
<p>„Kterou jste ochotná zaplatit. A to trpaslíky znervózňuje, chápete? Pro trpaslíka je velmi nezvyklé rozloučit se s kusem země, byť by to bylo jen na několik let. Myslím si, že král nejspíše potřebuje peníze, kvůli té záležitosti v Koumském údolí.“</p>
<p>„Platím mu tolik, kolik požaduje!“</p>
<p>„Přesně tak, přesně tak. Ale já –“</p>
<p>„Dostojí naší smlouvě?“</p>
<p>„Do písmene. Alespoň to je naprosto jisté. V takových věcech jsou trpaslíci opravdu spolehliví. Stačí, abyste podepsala a samozřejmě, jaksi… i zaplatila.“</p>
<p>Slečna Srdénková sáhla do kabelky a položila na stůl silný svazek papírů. „Tohle jsou bankovní poukázky v hodnotě pěti tisíc tolarů čerpaných z Královské banky v Ankh-Morporku.“</p>
<p>Právník se usmál. „To je velmi důvěryhodné jméno,“ řekl a dodal: „Rozhodně s dlouhou tradicí. Podepište to laskavě tam, kde jsem udělal křížky, ano?“</p>
<p>Pozorně ji při podepisování sledoval a ona měla pocit, že celou tu dobu zadržoval dech.</p>
<p>„Tak prosím,“ řekla a přistrčila mu podepsanou smlouvu přes stůl.</p>
<p>„Možná byste teď mohla ukojit mou zvědavost, madam?“ nadhodil. „Když už inkoust na smlouvě zasychá?“</p>
<p>Slečna Srdénková se rozhlédla po místnosti, jako kdyby mohutné staré knihovní skříně skrývaly bezpočet ukrytých uší. „Dokážete udržet tajemství, pane Napuchlo?“</p>
<p>„Ale samozřejmě, madam. Samozřejmě!“</p>
<p>Se spikleneckým výrazem se rozhlédla kolem. „I tak… tohle je něco, co by se nemělo říkat nahlas,“ sykla.</p>
<p>Plný očekávání přikývl, naklonil se kupředu a poprvé po mnoha letech znovu ucítil v uchu ženský dech.</p>
<p><emphasis>„Já taky,“ </emphasis>zašeptala.</p>
<p>To se odehrálo téměř před třemi týdny…</p>
<p>#</p>
<p>Některé věci, které se dají v noci zjistit při lezení po okapových rourách, by vás překvapily. Tak například lidé věnují pozornost různým slabým zvukům – třeba cvaknutí okenní západky nebo cinknutí paklíče v zámku – mnohem víc než silným, jako zvuku cihly dopadnuvší na ulici nebo (protože koneckonců jsme v Ankh-Morporku) výkřiku.</p>
<p>Takové hlasité zvuky byly svým způsobem veřejné, což znamenalo, že jsou starostí všech, a proto ne naší. Tiché zvuky se na druhé straně ozývaly blízko a signalizovaly takové věci jako plížícího se neopatrného zloděje, a proto byly naléhavé a osobní.</p>
<p>Proto se snažil nezpůsobovat žádné tiché zvuky.</p>
<p>Pod ním se rozkládal rozlehlý dvůr ústředního poštovního úřadu, v němž to bzučelo jako v převráceném úle. Točna jim fungovala už téměř bezchybně. Přijížděly noční dostavníky a ve svitu luceren se na dvoře blýskal jeden zbrusu nový – Überwaldská létavice. Všechno šlo dobře, a to byl důvod, proč nočnímu lezci šlo všechno špatně. Noční vetřelec vrazil do měkké malty mezi cihlami speciální klín, přenesl váhu těla, opatrně zvedl nohu –</p>
<p>Zatracený holub! Vyplašený pták vyletěl tak prudce, že neznámému uklouzla ta <emphasis>druhá </emphasis>noha. Prsty ruky se mu smekly z okapové roury, a když svět kolem něj přestal vířit, zjistil, že za odloženou schůzku s dlážděním hluboko pod sebou vděčí jen tomu, že v posledním okamžiku druhou rukou sevřel hlavici klínu, který ovšem nebyl nic jiného než dlouhý plochý hřeb s hlavicí ve tvaru velkého T.</p>
<p>Zeď neošálím, pomyslel si. Kdybych se zhoupnul, <emphasis>mohl bych </emphasis>rukou a nohou dosáhnout na okapový svod, anebo by se taky klín mohl uvolnit ze zdi.</p>
<p>No… dobrá…</p>
<p>Měl samozřejmě další klíny a malé kladívko. Mohl by někam zarazit další, aniž by při tom pustil ten první?</p>
<p>Mezitím se holub usadil k ostatním o římsu výš.</p>
<p>Noční lezec zasunul další klín mezi cihly s takovou silou, jakou se odvážil ve svém postavení vyvinout, pak vytáhl z kapsy kladívko a ve chvíli, kdy se Létavice se skřípotem a cinkotem vydala na cestu, udeřil do klínu jedinou silnou ranou.</p>
<p>Železo zajelo do spáry. Pustil kladívko a doufal, že se zvuk jeho nárazu na dláždění dvora ztratí ve všeobecném hluku. Druhého klínu se zachytil ještě dřív, než nástroj dopadl na zem.</p>
<p>No… dobrá. Ale… teď jsem tady zůstal viset.</p>
<p>Okap nebyl ani metr daleko. Dobře. To by mohlo jít. Chyť se nového klínu oběma rukama, opatrně se zhoupni, levou rukou se zachyť okapové roury a potom už by ses k ní mohl přitáhnout. Pak už to bude jen –</p>
<p>Holub byl nervózní. To je pro holuby základní stav bytí. Přesně v tom okamžiku se rozhodl, že odhodí zbytečnou zátěž.</p>
<p>No… dobrá. Oprava: Noční poutník svíral oběma rukama klín, který byl náhle <emphasis>velmi kluzký.</emphasis></p>
<p>K sakru.</p>
<p>Protože nervozita putuje mezi holuby rychleji než naháč ženským klášterem, ozvala se vzápětí salva vlhkého pleskání.</p>
<p>Jsou chvíle, kdy vám fráze „lepší už to nebude“ rozhodně na mysli nevytane.</p>
<p>Najednou se ze dvora ozval hlas: „Kdo je to tam nahoře?“</p>
<p>Díky, milé kladívko. Nejspíš mě nevidí, ujišťoval se. Lidé, kteří se dívají z dobře osvětleného dvora, mají noční vidění v troskách. Teď ovšem vědí, že jsem tady.</p>
<p>No… dobrá.</p>
<p>„Dobrá, načapal jste mě, šéfiku,“ zavolal směrem dolů.</p>
<p>„Zloděj, co?“ řekl hlas dole.</p>
<p>„Ničeho jsem se ani nedotk, šéfiku. Ale šiklo by se, kdyby mi někdo helfnul.“</p>
<p>„Jsi z cechu zlodějů? Používáš jejich slang.“</p>
<p>„To teda ne, šéfiku. Já vždycky používal slovo šéfiku, šéfiku.“</p>
<p>Z polohy, v níž visel, nebylo právě snadné podívat se dolů, ale zvuky zdola naznačovaly, že se tam shromažďují podkoní a vozkové, kteří právě nebyli ve službě. To věci rozhodně neprospěje. S většinou lupičů se tihle vozkové potkali na opuštěných cestách, kde se málokterý lump unavoval zženštilými frázemi typu „peníze nebo život!“ Když byl některý z nich chycen, lidé šťastně zkombinovali pomstu a spravedlnost s šikovným kusem olověné trubky.</p>
<p>Nějakou dobu pod sebou slyšel dohadování a jak se zdálo, nakonec přítomní došli k jakémusi rozhodnutí.</p>
<p>„Dobrá, pane poštovní lupiči,“ zahlaholil dole bodrý hlas. „Takže my teď uděláme tohle, slyšíte? My teď pudeme do baráku a spustíme vám lano, jasný? Moh by se k vám někdo zachovat líp?“</p>
<p>„No, to nemoh, šéfiku.“</p>
<p>Nebyla to ta správná bodrost. Byla to stejná bodrost, jako je kamarádství ve větě: „Díváš se na mě, kámo?“ Cech zlodějů platil dvacetitolarovou prémii za každého nelicencovaného zloděje, kterého někdo dopadl a předal. Jen za živého, pravda, ale existovaly desítky způsobů, jak člověka udržet naživu, i když ho dav vlekl po dlažbě a bušil do něj. Podíval se nahoru. Přímo nad sebou viděl okno malého bytu, který tady měl k dispozici vrchní poštmistr.</p>
<p>No… dobrá.</p>
<p>Ruce a nohy mu začínaly tuhnout a současně bolet. Slyšel uvnitř budovy chřestění velkého nákladního výtahu, pak zvuk otvíraného poklopu a kroky na střeše. Vzápětí mu o ruku zavadil konec lana.</p>
<p>„Chyť se, nebo spadni,“ ozval se mu nad hlavou nějaký hlas, když na okamžik zaváhal a nechytil se konce lana hned. „Ono to nakonec stejně bude jedno.“ Shora se ozval smích.</p>
<p>Muži zatáhli za lano. Postava na jeho konci se zakývala ve vzduchu, několikrát vykopla nohama a zhoupla se daleko od budovy. Těsně pod okapem se ozval zvuk tříštěného skla. Konec lana, který se objevil nad okrajem střechy, byl prázdný.</p>
<p>Muži ze záchranné skupiny se užasle rozhlíželi jeden po druhém.</p>
<p>„Dobrá, vy dva, jeden okamžitě k předním a druhý k zadním dveřím!“ prohlásil jeden z vozků, kterému to myslelo poněkud rychleji. „Nadběhněte mu! Sjeďte dolů výtahem! A my ostatní… my ho vykouříme, vezmeme to patro po patru!“</p>
<p>Rozeběhli se zpět ke schodům do budovy. Když probíhali chodbou v nejvyšším patře, otevřely se jedny z dveří a z nich vystrčil hlavu muž v županu. Užasle se na ně podíval a vyštěkl: „Co tady, k čertu, všichni děláte? No tak za ním, chyťte ho!“</p>
<p>„Ale? A co vy jste zač?“ zeptal se jeden z podkoních a zpomalil.</p>
<p>„To je pan Vlahouš von Osrat, to je von!“ ozval se jeden kočí v pozadí skupinky. „To je vrchní poštmistr!“</p>
<p>„Někdo mi vpadl do pokoje oknem, dopadl přímo mezi – tedy, chtěl jsem říci, dopadl přímo na mě!“ zvolal popuzeně muž v županu. „Pak se dal na útěk chodbou! Deset tolarů muži, který ho chytí. A jmenuji se Rosret.“</p>
<p>To by jistě uvedlo divoké pronásledování ihned znovu do chodu, kdyby tvrdohlavý podkoní neprohlásil podezřívavým hlasem: „Hele, řekněte slovo ‚šéfiku’!“</p>
<p>„Vo co ti de?“ podíval se na něj nevrle vozka.</p>
<p>„No, mně se zdá, že tamten chlápek měl podobnej hlas a tendle je navíc celej udejchanej!“</p>
<p>„Ty jsi ale pitomec!“ rozčílil se vozka. „Je to vrchní pošťák! Dyť ten má vocáď vlastní klíč! Má klíče vod každejch podělanejch dveří v tomdle baráku! Proč by se asi chtěl vloupat do svý vlastní pošty?“</p>
<p>„A já bych řek, že bysme se do toho pokoje měli podívat,“ trval tvrdohlavě na svém podkoní.</p>
<p>„Jo? A <emphasis>já </emphasis>bych zase řek, že jestli pan Rosret dělal ve svým pokoji něco tak namáhavýho, že se při tom zadejchal, tak je to jenom jeho věc,“ utrhl se na něj vozka a obdařil Vlahoše významným mrknutím. „A taky bych řek, že v týdle chvíli vode mě zdrhá chlap za deset toláčů, páč ty seš natvrdlej. Promiňte, pane,“ obrátil se k Vlahošovi. „Von je tady novej a nemá žádný manýry. Takže už vás nebudeme vyrušovat, pane,“ dodával kočí a prsty naznačil cosi, co považoval za salutování. „Takže se ještě jednou moc omlouvám za všechny nepříjemnosti, keré sme vám způsobili. A teď sebou hoďte, vy lemplové!“</p>
<p>Když zmizeli za rohem chodby, vrátil se Vlahoš do svého pokoje a pečlivě za sebou zajistil dveře.</p>
<p>Dobrá, koneckonců, v něčem <emphasis>byl </emphasis>dobrý. Ta slova, která mu jakoby neopatrně uklouzla a jimiž naznačil, že má ve svém pokoji ženu, tomu dodala ten pravý nádech věrohodnosti. A koneckonců, on přece <emphasis>byl </emphasis>vrchním poštmistrem a <emphasis>měl </emphasis>od všeho klíče.</p>
<p>#</p>
<p>Do svítání zbývala sotva hodina. Teď už znovu neusne. To už může vstát i oficiálně a jen posílit všeobecné přesvědčení o své pracovní horlivosti.</p>
<p>Mohli mě taky z té stěny rovnou sestřelit, pomyslel si, když si vybíral čistou košili. Taky ho tam mohli nechat viset a vsázet se o to, jak dlouho bude trvat, než spadne, což by bylo přesně v duchu ankh-morporských zvyklostí. Měl skutečně velké štěstí, že se rozhodli uštědřit mu několik zasloužených ran, než ho vhodí do cechovní poštovní schránky. A štěstí přeje připraveným –</p>
<p>Ozvalo se energické, ale přesto svým způsobem uctivé zaklepání na dveře.</p>
<p>„Nejste náhodou v nějakém… nevhodném stavu, pane Rosrete?“ zaduněl hlas na chodbě.</p>
<p>Bohužel ano, pomyslel si Vlahoš, ale odpověděl: „Jen pojď dovnitř, Grácie.“</p>
<p>Když Grácie vešla, prkna v podlaze zapraštěla a nábytek na druhé straně místnosti se rozdrnčel.</p>
<p>Grácie byla golem, muž z jílu (a protože se v tom směru nikdo s nikým nepřel, mohla to být i žena z jílu), zhruba dva metry vysoký. Ona – podívejte, je nemyslitelné, abyste tvoru se jménem Grácie říkali „to“, a zájmeno „on“ tady prostě nebylo na místě – na sobě měla modré, opravdu rozměrné šaty.</p>
<p>Vlahoš potřásl hlavou. Celá ta hloupá věc byla skutečně jen otázkou etikety. Slečna McArátová, která vládla přepážkám poštovního úřadu železnou pěstí a plícemi se silou vichru, protestovala proti tomu, aby dámské toalety uklízel a čistil golem-muž. Vlahoš nepochopil záhadný proces, kterým slečna McArátová došla k poznání, že golemové jsou muži od přírody a ne jen ze zvyku, ale věděl, že s lidmi jako ona je zbytečné se hádat.</p>
<p>A tak se golem s použitím jedněch rozměrných šatů z květovaného plátna změnil natolik v ženu, že to slečně McArátové stačilo. Zvláštní na tom bylo, že Grácie se teď jakýmsi zvláštním způsobem stala ženou. Nešlo jen o ty šaty. Měla sklony trávit dost času s děvčaty od přepážek a ty ji na oplátku přijaly do svého sesterstva, bez ohledu na to, že vážila skoro půl tuny. Půjčovaly jí dokonce své módní časopisy, i když bylo těžké si představit, co návody na péči o pleť v zimním období říkají někomu, komu je přes tisíc let a jehož oči planou jako dva otvory do žhnoucí pece.</p>
<p>A teď se ho dokonce ptala, jestli není v nějakém nevhodném stavu.</p>
<p>Přinesla mu šálek čaje. A městské vydání <emphasis>Komety</emphasis>, stále ještě vlhké z tiskařského lisu. Oboje mu velmi pečlivě položila na stůl.</p>
<p>A… oh, bohové! Je tady jeho obrázek! Skutečný obrázek v novinách! On a Vetinari a několik významných představitelů města a všichni se dívají vzhůru na velký nový lustr! Jemu se podařilo v pravý okamžik pohnout, takže byl na obrázku mírně rozmazaný, ale pořád ještě poznával tvář, která se na něj každé ráno dívala při holení ze zrcadla. Odsud až do Genovy žili lidé, kteří byli mužem s touhle tváří důmyslným způsobem oklamáni, ošizeni, podvedeni, obalamuceni či napáleni. Jediná věc, kterou nespáchal, bylo oblafnutí, protože si nebyl jistý, jak se to vlastně dělá.</p>
<p>Měl sice onu příhodnou anonymní tvář, která lidem připomínala desítky jiných tváří, ale i tak bylo hrozné vidět svůj obličej takhle přišpendlený v denním tisku. Někteří lidé si mysleli, že by jim jejich portrét mohl sebrat duši, ale Vlahoš v tomto okamžiku myslel spíše na svou svobodu.</p>
<p>Vlahoš von Rosret, pilíř společnosti. Cha…</p>
<p>Pak ho něco přinutilo podívat se na obrázek zblízka. Kdo je ten chlápek za ním? Vyhlížel Vlahošovi přes rameno. Tučná tvář, malá bradka, podobná té, jakou nosil lord Vetinari, ale zatímco ta Patricijova byla pečlivě upravená, vousy na tváři neznámého muže vypadaly spíše jako výsledek nedbalého holení. To bude asi někdo z banky, ne? Bylo tam tolik lidí, tolik tváří, takový počet rukou, s nimiž bylo třeba si potřást, a všichni chtěli být na obrázku. Ten člověk vypadal jako hypnotizovaný, ale to se občas lidem stává, když někdo dělá jejich obrázek. Jen další host v nějaké další funkci…</p>
<p>Obrázek umístili na první stránku, protože někdo došel k názoru, že hlavní článek o krachu další banky a o tom, jak se dav rozzuřených klientů pokusil pověsit jejího ředitele na pouliční lucernu, si žádný obrázek nezaslouží. Kdyby měl vydavatel dost všeobecné slušnosti a dal do novin obrázek té pohnuté události, tak by proslunil den většiny občanů města. Ale kdež! Musí to být právě obrázek toho zatraceného Vlahoše von Rosreta!</p>
<p>A jakmile bohové jednou zaženou člověka do pout, nemohou nepodlehnout pokušení vychutnat si ještě jeden úder blesku. Na stejné straně, ale o něco níž, byl titulek PADĚLATEL ZNÁMEK BUDE VISET. Chystají se popravit Výrohoře Jamníka. A za co? Za vraždu? Za to, že byl notorický lichvář? Ne, jenom za to, že padělal pár stovek aršíků známek. A navíc to byla opravdu skvělá práce. Městská hlídka by na to nikdy nepřišla, kdyby její muži nevletěli do Jamníkova podkrovního pokojíku a nenašli tam půl tuctu aršíků půlpencových červených, které tam pověsil na šňůru, aby oschly.</p>
<p>A Vlahoš svědčil přímo u soudu. Musel. Byla to jeho občanská povinnost. Padělání známek se považovalo za stejně těžký zločin jako padělání mincí a on se tomu nemohl vyhnout. Byl přece jen vrchním poštmistrem a ve zdejší společnosti tedy velmi váženou a respektovanou osobou. Byl by se cítil o něco lépe, kdyby ten muž klel nebo na něj vrhal zlé pohledy, ale on jen seděl na lavici obžalovaných, ztracená malá postavička s načepýřeným řídkým vousem, a tvářil se zmateně.</p>
<p>Padělal půlpencové známky, to je fakt. To by člověku vážně zlomilo srdce. Možná dělal i známky větší hodnoty, ale co za člověka je ochotno tolik riskovat kvůli půlpenci? Výrohoř Jamník takový byl, a tak teď seděl v Pakráci, v kobkách pro odsouzence, a zbývalo mu pouhých několik dnů, během nichž mohl uvažovat o svém krutém osudu. Pak ho vyvedou ven, aby si zatančil konopnou čtverylku.</p>
<p>Já tam taky byl a taky se mi to stalo, pomyslel si Vlahoš. Všechno zčernalo – a pak jsem dostal úplně nový život. Nikdy mě ale nenapadlo, že být jedním z předních občanů bude tak zlé.</p>
<p>„Ehm… díky, Grácie,“ obrátil se k postavě, která se nad ním tyčila.</p>
<p>„Máte teď schůzku s lordem Vetinarim,“ sdělil mu golem.</p>
<p>„Jsem si jistý, že nemám.“</p>
<p>„Venku jsou dva strážní, kteří si jsou naprosto jistí, že máte, pane Rosrete,“ zaduněl golemův hlas.</p>
<p>Aha, pomyslel si Vlahoš. Jednu z <emphasis>těchhle </emphasis>schůzek.</p>
<p>„A ta schůzka má být v tomto okamžiku, že?“</p>
<p>„Ano, pane Rosrete.“ Vlahoš se chopil kalhot a jakési zbytky jeho výchovy ho přinutily zaváhat. Podíval se na horu modrého plátna, která se před ním vypínala.</p>
<p>„Dovolíš?“</p>
<p>Grácie se otočila.</p>
<p>Je to půltuna pálené hlíny, pomyslel si Vlahoš mrzutě, když na sebe spěšně házel šaty. Ale nepříčetnost je nakažlivá.</p>
<p>Dokončil oblékání a seběhl po zadním schodišti na poštovní dvůr, který mu před necelou půlhodinkou hrozil tím, že se stane místem jeho posledního odpočinku. Právě vyjíždělo Quirmské kyvadlo a Vlahoš vyskočil na kozlík vedle kočího, kývl mu hlavou na pozdrav a vezl se v přepychu po Protisměrné Broad Wayi, aby po chvíli seskočil u hlavní brány do paláce.</p>
<p>Když spěchal nahoru po schodišti, pomyslel si, že by bylo hezké, kdyby bylo jeho lordstvo ochotno pochopit myšlenku, že schůzka je něco, co obvykle nepořádá jedna osoba. Ale Vetinari byl, koneckonců, přece jen tyran. A i tyrani potřebují aspoň <emphasis>nějakou </emphasis>zábavu.</p>
<p>#</p>
<p>Važuzel, Patricijův sekretář, čekal u dveří do oválné kanceláře a rychle dovedl Vlahoše na jeho místo v křesle před Vetinariho psacím stolem.</p>
<p>Po devíti vteřinách pilného psaní zvedl lord Vetinari hlavu od svých papírů.</p>
<p>„Ach, pan Rosret,“ řekl. „Dnes nemáte své zlaté šaty?“</p>
<p>„Jsou v čistírně, pane.“</p>
<p>„Doufám, že váš den byl příjemný. Tedy až do této chvíle?“ Vlahoš se rozhlédl kolem a v duchu se rychle probíral všemi drobnými problémy, které poštovní úřad v posledních dnech měl. S výjimkou Važuzla, který stál vedle svého pána s výrazem uctivé ostražitosti, byli sami.</p>
<p>„Podívejte, mohu všechno vysvětlit,“ řekl nakonec.</p>
<p>Lord Vetinari pozvedl jedno obočí s výrazem člověka, který našel ve svém zeleninovém salátu housenku a teď zvedá zbývající salátové listy.</p>
<p>„Buďte tak laskav,“ řekl.</p>
<p>„Dali jsme se tak trochu unést,“ začal Vlahoš. „Byli jsme ve svých nápadech asi příliš kreativní. Postarali jsme se, aby se v poštovních schránkách usadily promyky, které měly vyhubit přemnožené hady…“</p>
<p>Lord Vetinari mlčel.</p>
<p>„Ehm… připouštím, že ty jsme tam nasadili my, protože měly snížit množství žab…“</p>
<p>Lord Vetinari se opakoval.</p>
<p>„No… a žáby tam personál začal pěstovat proto, aby požíraly slimáky, kteří slintali na zásilky…“</p>
<p>Lord Vetinari se neměl k řeči.</p>
<p>„No… ale musím při vší úctě zdůraznit, že slimáci nalezli do schránek sami od sebe, protože tam ožírali lepidlo na známkách,“ pokračoval Vlahoš, který si uvědomoval, že začíná zadrhávat.</p>
<p>„Výborně, alespoň jste si ušetřili potíže, které by vznikly, kdybyste se ve schránkách museli usadit sami,“ prohlásil lord Vetinari mírně pobaveně. „Jak sám naznačujete, byl by tady přísnou logiku nahradil selský rozum někoho, kdo má inteligenci, dejme tomu, průměrné slepice. Ale to není důvod, proč jsem vás sem dnes pozval.“</p>
<p>„Jestli je to kvůli těm známkám, na nichž bylo lepidlo se zelnou příchutí, tak –“ začal Vlahoš.</p>
<p>Vetinari ho zarazil mávnutím ruky. „To byla zábavná nehoda,“ prohlásil. „Ale pokud vím, tak na to nikdo nezemřel.“</p>
<p>„Ehm… tak tedy jde o tu druhou emisi padesátipencových známek?“ zkoušel to dál Vlahoš.</p>
<p>„Mluvíte o té, které se říká ‚Milenci’?“ řekl Vetinari. „Liga pro mravnost si mi stěžovala, to je pravda, ale –“</p>
<p>„Náš výtvarník si neuvědomil, co vlastně kreslí! On o zemědělství skoro nic neví! Myslel si, že ten mladý pár seje semení!“</p>
<p>„Ehm,“ pravil Vetinari. „Ale jak jsem si zjistil, tahle pohoršující záležitost je vidět jen skutečně velmi dobrým zvětšovacím sklem, což znamená, že ono proklamované pohoršení si většina pohoršených musela přivodit sama.“ Po tváři mu přeběhl jeden z jeho kratičkých, mírně děsivých úsměvů. „Dozvěděl jsem se, že těch několik exemplářů, které kolují mezi filatelisty, jsou nalepeny na čistou, tedy neorazítkovanou hnědou obálku.“ Podíval se do Vlahošovy tváře, která najednou ztratila jakýkoliv výraz, a povzdechl si. „Řekněte mi, pane Rosrete, chtěl byste si vydělat opravdu <emphasis>pořádné </emphasis>peníze?“</p>
<p>Vlahoš se nad tím na okamžik zamyslel a pak velmi opatrně odpověděl: „A co se mi stane, když řeknu ano?“</p>
<p>„Začnete novou etapu svého života a kariéry, která pro vás bude současně výzvou i velkým dobrodružstvím, pane Rosrete.“</p>
<p>Vlahoš si nejistě poposedl. Nepotřeboval se ohlížet, aby věděl, že teď už někdo bude stát u dveří. Někdo mohutný, ale v žádném případě tlustý, muž, který na sobě bude možná mít levný černý oblek, ale rozhodně žádný smysl pro humor.</p>
<p>„A jen tak, v rámci debaty, co se stane, když řeknu ne?“</p>
<p>„Můžete odejít tamtěmi dveřmi, a už o té věci nebudeme nikdy mluvit.“</p>
<p>„Támhletěmi dveřmi, myslíte?“ ujišťoval se Vlahoš, vstal a ukázal prstem.</p>
<p>„Přesně tak, pane Rosrete.“</p>
<p>Vlahoš se obrátil k Važuzlovi. „Mohl bych si půjčit vaši tužku, pane Važuzle? Děkuji.“ Přešel ke zmíněným dveřím a otevřel je. Pak v divadelním gestu přiložil jednu ruku k uchu a vhodil za ně tužku.</p>
<p>„Tak se mrkneme, jak hluboko bych le –“</p>
<p><emphasis>Tuk! </emphasis>Tužka dopadla na podlahu a kousek se odkutálela po normálních, na první pohled pevných parketách.</p>
<p>„Nebývala tady hluboká jáma, která měla na dně množství ostrých kůlů?“ řekl nejistě.</p>
<p>„Vůbec nechápu, jak vás mohlo něco takového napadnout,“ potřásl hlavou lord Vetinari.</p>
<p>„Jsem si jistý, že tady byla,“ trval na svém Vlahoš.</p>
<p>„Netušíte, Važuzle, jak mohl pan Rosret přijít na to, že tady za těmi dveřmi bývala hluboká jáma plná zahrocených kůlů?“ obrátil se Vetinari užasle ke svému tajemníkovi.</p>
<p>„Nemám nejmenší představu, jak ho něco takového mohlo napadnout, můj pane,“ zamumlal Važuzel.</p>
<p>„Víte, jsem na poštovním úřadě velmi šťastný,“ řekl Vlahoš a uvědomil si, že to vypadá, jako by se omlouval.</p>
<p>„O tom nepochybuji, pane Rosrete. Jste skutečně skvělý vrchní poštmistr,“ přikývl Vetinari. Obrátil se k Važuzlovi. „Dobrá, takže když jsem hotov s tímhle, měl bych se věnovat tomu, co přišlo v noci z Genovy,“ dodal a pečlivě poskládal dopis do obálky.</p>
<p>„Jistě, můj pane,“ odpověděl Važuzel.</p>
<p>Tyran ankh-morporský se znovu sklonil ke své práci. Vlahoš nepřítomně pozoroval, jak Vetinari vzal ze zásuvky stolu malou, ale na pohled těžkou skříňku, vytáhl z ní tyčinku černého pečetního vosku a se soustředěním, které přivádělo Vlahoše k zuřivosti, ho nahřál a nakapal na obálku.</p>
<p>„To je všechno?“ zeptal se.</p>
<p>Vetinari zvedl oči a zdálo se, že je překvapen tím, že tady Vlahoše ještě vidí. „No ano, pane Rosrete. Můžete odejít.“ Odložil tyčinku vosku a ze skříňky vytáhl černý pečetní prsten.</p>
<p>„Víte, myslel jsem, že… objevil se nějaký problém, pane?“</p>
<p>„Ale vůbec ne. Stal se z vás příkladný občan, pane Rosrete,“ odpověděl Vetinari a pečlivě otiskl do chladnoucího vosku velké V. „Každý den vstáváte v osm a o třicet minut později už sedíte za svým psacím stolem. Přeměnil jste poštovní úřad z neřešitelného problému v hladce fungující stroj. Platíte daně a malí ptáčci mi zašvitořili, že se na vás sází jako na příštího představeného cechu obchodníků. Skvělá práce, pane Rosrete!“</p>
<p>Vlahoš vstal a chtěl odejít, pak ale přece jen zaváhal. „A co je špatného na představeném cechu obchodníků?“ zeptal se.</p>
<p>Pomalu, s ostentativní trpělivostí, vrátil Vetinari prsten zpět do skříňky a skříňku zase do zásuvky. „Asi jsem vám nerozuměl, pane Rosrete.“</p>
<p>„Já jen proto, že jste to řekl, jako kdyby na tom něco nebylo v pořádku,“ vysvětloval Vlahoš.</p>
<p>„To se mi ale vůbec nezdálo,“ zavrtěl Vetinari hlavu a podíval se na svého tajemníka. „Použil jsem snad modulaci hlasu, která by něco takového naznačovala, Važuzle?“</p>
<p>„Rozhodně ne, můj pane. Často jsem vás slyšel říkat, že členové cechu, obchodníci a kupci, jsou páteří města,“ odpověděl Važuzel a vytahoval ze skříně silný pořadač.</p>
<p>„Dostal bych skoro zlatý řetěz,“ řekl Vlahoš.</p>
<p>„Dostane skoro zlatý řetěz, Važuzle,“ komentoval to Vetinari a hleděl si nového dopisu.</p>
<p>„A co je na tom špatného?“ dotazoval se Vlahoš.</p>
<p>Vetinarimu se na tváři znovu objevil dokonale zinscenovaný výraz nechápavosti. „Cítíte se dobře, pane Rosrete? Zdá se, že vám nějak neslouží sluch. A teď běžte. Hlavní pošta otvírá za deset minut a nepochybuji o tom, že byste rád šel vzorem svému personálu, ostatně jako vždy.“</p>
<p>Když Vlahoš odešel, položil tajemník objemné desky před Vetinariho. Složka byla označena nápisem „Albert Třpytka/Vlahoš von Rosret“.</p>
<p>„Díky, Važuzle, ale proč to?“</p>
<p>„Rozsudek smrti vynesený nad Albertem Třpytkou je pořád ještě platný, můj pane,“ zamumlal Važuzel.</p>
<p>„Aha, chápu,“ přikývl lord Vetinari. „Napadlo vás, že by nebylo od věci, kdybych panu Rosretovi nenápadně naznačil, že pod svým <emphasis>nom de félonie</emphasis>, Albert Třpytka, by pořád ještě mohl být oběšen? Vy si myslíte, že bych mohl nadnést, že by stačilo informovat noviny o tom, jaký jsem utrpěl šok, když jsem čirou náhodou zjistil, že náš urozený pan Rosret není nikdo jiný než mistrovský zloděj, padělatel a podvodník, který obíral důvěřivce, během let si přivlastnil statisíce tolarů, okrádal banky a mnoho poctivých obchodů proměnil v krach? Máte dojem, že bych mu mohl pohrozit tím, že pošlu některé ze svých nejspolehlivějších úředníků, aby provedli audit v účetnictví pošty, a že si mohu být jistý, že by tam naši úředníci nalezli důkazy rozsáhlé a snadno prokazatelné zpronevěry? Předpokládáte, že by mohli zjistit, například, že chybí celý penzijní fond poštovního úřadu? Jste přesvědčen, že bych měl světu sdělit, jak jsem se při tomto zjištění zhrozil, a také to, že ten příšerný Rosret unikl katově oprátce díky pomoci osob nám zcela neznámých? Zkrátka a dobře si myslíte, že bych mu měl vysvětlit, jak snadno mohu srazit člověka tak hluboko, že jeho bývalí kamarádi by si museli kleknout, aby na něj mohli plivnout? To je to, co mi tady naznačujete, Važuzle?“</p>
<p>Tajemník upíral oči ke stropu. Zatímco lord Vetinari se vrátil ke své práci, Važuzlovy rty se nehlučně pohybovaly. Nakonec spustil oči ze stropu a řekl: „Ano, můj pane. To by byl tak nějak vyčerpávající výčet, řekl bych.“</p>
<p>„Hm, ale existují různé způsoby, jak muže natáhnout na skřipec, Važuzle.“</p>
<p>„To myslíte buď obličejem dolů, nebo obličejem nahoru, pane?“</p>
<p>„Díky, Važuzle, dobře víte, jak si cením vašeho kultivovaného nedostatku představivosti.“</p>
<p>„Jistě, pane. Děkuji vám, pane.“</p>
<p>„Abych řekl pravdu, Važuzle, můžete ho taky nechat, aby si postavil svůj vlastní skřipec a sám si jej pak ještě přitáhl.“</p>
<p>„Nejsem si jistý, že vám teď tak docela rozumím, pane.“</p>
<p>Lord Vetinari odložil pero. „Musíte vzít v úvahu psychologii každého jednotlivce, Važuzle. Každého člověka si můžete představit jako určitý zámek, ke kterému někde existuje klíč. Já v pana Rosreta vkládám v nastávajících rozepřích velké naděje. Dokonce ještě teď má neselhávající instinkt zločince.“</p>
<p>„Jak si tím můžete být tak jistý, pane?“</p>
<p>„Víte, je tady celá řada drobných známek, které to potvrzují, Važuzle. Ale řekl bych, že právě teď je nejpřesvědčivější to, že právě odešel s vaší tužkou.“</p>
<p>#</p>
<p>Proběhlo několik schůzí. Schůze byly vždycky. A byly nudné, což je jeden z důvodů, proč schůze vlastně byly. Nuda miluje společnost.</p>
<p>Poštovní úřad to dotáhl daleko i v geografickém slova smyslu. Dorazil na různá místa. Přibyl tam. Teď ta místa požadovala personál a rozpisy služeb a platy a penze a stavební údržbu a uklízeče, kteří by tam pracovali přes noc, a soupis inventáře a kázeň a investice a tak dále a tak dále…</p>
<p>Vlahoš sklíčeně pohlížel na dopis od paní Estressy Kvoklové ze Sdružení za stejná práva nestejných výšek. Jak se zdálo, tak poštovní úřad nezaměstnával dost trpaslíků. Vlahoš poukázal, podle něj celkem logicky, na to, že každý třetí zaměstnanec pošty je trpaslík. Ona mu odpověděla, že v tom nespočívá daný problém. Ten spočívá v tom, že průměrný trpaslík má necelé dvě třetiny výšky průměrného člověka a poštovní úřad, jako zodpovědná autorita, by měl zaměstnat na každého člověka jeden a půl trpaslíka. Poštovní úřad musí směrem k trpasličí komunitě vztáhnout vstřícnou ruku, psala paní Kvoklová.</p>
<p>Vlahoš zvedl dopis mezi prstem a ukazovákem a upustil ho na podlahu. Spíš <emphasis>spustit </emphasis>vstřícnou ruku, paní Kvoklová, <emphasis>spustit.</emphasis></p>
<p>Také tam bylo něco o základních hodnotách. Povzdechl si. Až tak daleko to došlo. Byl zodpovědnou autoritou a lidé vůči němu mohli bezostyšně používat i takové výrazy jako „základní hodnoty“.</p>
<p>Přesto byl Vlahoš ochoten věřit tomu, že existují lidé, kteří nacházejí tiché uspokojení v rozjímání nad sloupci údajů. On mezi ně ale nepatřil.</p>
<p>Už uběhly celé <emphasis>týdny </emphasis>ode dne, kdy navrhnul nějakou novou poštovní známku. A ještě mnohem déle od chvíle, kdy zažil to příjemné mravenčení, ten pocit, že se vznáší, protože se na obzoru rýsuje další mazaný plán, bouda, díky níž doběhne někoho, kdo se chystá doběhnout jej.</p>
<p>Všechno bylo tak… důstojné. A únavné.</p>
<p>Pak si vzpomněl na dnešní ráno a usmál se. Dobrá, uvízl tam, ale bratrstvo nočních stavbylezců považovalo budovu poštovního úřadu za zvláštní výzvu. A nakonec se z celé ošemetné situace přece jen dokázal vymluvit. Vzato kol a kolem, bylo to vítězství. A právě tam, ve chvilkách mezi záchvěvy strachu, měl znovu pocit, že žije a vznáší se.</p>
<p>Těžké dunění na chodbě signalizovalo, že se blíží Grácie s jeho dopolední svačinou. Vstoupila se skloněnou hlavou, aby se vyhnula futru, a s obratností obrovské hmoty, která vládne dokonalou koordinací pohybů, položila šálek s podšálkem na stůl, aniž se hladina pohnula. Pak řekla: „Kočár lorda Vetinariho čeká venku, pane.“</p>
<p>Vlahoš si byl jistý, že v posledních dnech Gráciin hlas nabírá na výšce a začíná stoupat k sopránu.</p>
<p>„Ale vždyť jsem u něj byl před hodinou! Tak na co čeká ten kočár?“</p>
<p>„Na vás, pane.“ Grácie vysekla malé pukrlátko, a když vysekne malé pukrlátko golem, <emphasis>uslyšíte </emphasis>to.</p>
<p>Vlahoš vyhlédl z okna. Před budovou poštovního úřadu stál černý kočár. Vedle se opíral kočí a vychutnával si cigaretu.</p>
<p>„A řekl, že máme schůzku?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„Kočí povídal, že mu řekli, aby čekal,“ odpověděla Grácie.</p>
<p>„Ha!“</p>
<p>Grácie vysekla další pukrlátko a vyšla z místnosti.</p>
<p>Když za ní zapadly dveře, obrátil Vlahoš znovu svou pozornost k hromádce papírů v krabici s doručenou poštou. Horní list nezanedbatelně silného štůsku byl nadepsán: „Zápis ze zasedání podvýboru zástupců vedení regionálních poštovních úřadů ze dne…“, ale vypadal spíše jako zápis z celého roku.</p>
<p>Zvedl šálek s čajem. Byl na něm vytištěn nápis: <strong>NEMUSÍTE BÝT ŠÍLENÍ, </strong><strong>ABYSTE TU MOHLI PRACOVAT ALE JE TO LEPŠÍ!</strong> Chvíli se na nápis díval, pak nepřítomně uchopil silné černé pero a udělal čárku mezi slovy „pracovat“ a „ale“. Také přeškrtl vykřičník na konci věty. Nenáviděl maniakální, až zoufalý optimismus onoho interpunkčního znaménka. Znamenalo to: Nemusíte být šílení, abyste tady mohli pracovat. <emphasis>My </emphasis>už se o to postaráme!</p>
<p>Přinutil se přečíst zprávu a uvědomil si, že jeho oči v sebeobraně přeskakují celé odstavce.</p>
<p>Pak se pustil do týdenních hlášení okresních pošt. Po nich se před ním rozprostřely celé akry slov od Výboru pro pracovní úrazy, nehody a zdravotnictví.</p>
<p>Občas se Vlahoš zadíval na svůj hrnek.</p>
<p>V jedenáct dvacet zazvonil budík na jeho stole. Vlahoš vstal, zasunul židli pod stůl, přešel ke dveřím, napočítal do tří, otevřel je a pozdravil: „Nazdar, Ryšamone.“ Do místnosti téměř neslyšně vťapkal prastarý kocour, který byl součástí poštovního inventáře. Vlahoš pomalu napočítal do devatenácti, zatímco kocour konal svou okružní cestu místností, a když pak ryšavé zvíře znovu vyplulo na chodbu, rozloučil se s ním přívětivým: „Tak se měj, Ryšamone.“ Pak zavřel dveře a vrátil se ke stolu.</p>
<p>Právě jsi otevřel dveře staré kočce, která už zapomněla, že se může některým věcem také vyhnout, pomyslel si, když znovu nařizoval budík. A děláš to každý den. Myslíš, že takhle se chová příčetný člověk? Pravda, je smutné dívat se, jak celé hodiny stojí s hlavou opřenou o židli, dokud židli někdo neodstrčí, ale jsi to <emphasis>ty, </emphasis>kdo den co den vstane a tu židli mu z cesty odstraní. To s člověkem udělá poctivá práce. <emphasis>To je fakt, ale nepoctivá práce mě málem dostala na šibenici! </emphasis>odporoval sám sobě.</p>
<p>Dobrá, ale oběšení trvá jen několik minut. A Výbor penzijního fondu se bude scházet věčně! Je to tak <emphasis>nudné! Jsi spoután pozlacenými řetězy!</emphasis></p>
<p>Nakonec Vlahoš stejně skončil u okna. Vozka s chutí pojídal sušenky. Když zahlédl Vlahoše, přátelsky na něj zamával.</p>
<p>Vlahoš od okna téměř uskočil. Usedl zpět ke stolu a dal se do podepisování žádanek typu FG/2 a vydržel u toho bez přestávky celých patnáct minut. Pak vyšel na chodbu, která se na jednom konci otvírala do velké haly a podíval se dolů.</p>
<p>Slíbil, že zařídí, aby se vrátily oba obrovské lustry, a ty teď skutečně visely ze stropu a zářily jako soukromá galaxie hvězd. Dlouhý vyleštěný pult s přepážkami se leskl v celé své nablýskané kráse. A všude bylo slyšet tichý bzukot cílevědomé a všeobecně efektivní činnosti.</p>
<p>Dokázal to. Všechno to fungovalo. Začal to být skutečný poštovní úřad. A přestala to být zábava.</p>
<p>Sešel dolů do třídírny, zastavil se v pošťácké šatně a dal si tam šálek dobrého čaje, černého jako dehet, v bodré společnosti. Prošel zájezdní dvůr s postávajícími dostavníky, a ještě chvíli se tak pletl do cesty lidem, kteří se pokoušeli dělat svou práci. A nakonec se vrátil do své kanceláře, shrbený pod tíhou každodenní šedivé jednotvárnosti.</p>
<p>Pak se náhodou podíval z okna, jak by to ostatně mohl udělat každý druhý. Kočí obědval! Dával si do nosu! Postavil si na dláždění malé skládací křesílko a jídlo měl položeno na skládacím stolečku! Dal si obrovský slaný koláč se zapečeným vepřovým a pivo! A na tom zatraceném stolku měl dokonce malý bílý ubrousek!</p>
<p>Vlahoš seběhl po hlavním schodišti jako šílený stepař, proběhl hlavní halou a vyřítil se dvojitými dveřmi na ulici. V jednom jediném neobyčejně dokonale využitém okamžiku zmizelo křesílko, stolek, oběd a dokonce i bílý ubrousek v nějaké nenápadné schránce v kočáře a kočí stál u pohostinně otevřených dvířek.</p>
<p>„Podívejte, o co se tady jedná?“ zeptal se udýchaný Vlahoš. „Nemám celý den –“</p>
<p>„Ale, to je pan Rosret!“ ozval se z nitra kočáru Patricijův hlas. „Tak si nastupte. Děkuji vám, Domabyle, paní Opulentová už bude čekat. No tak si pospěšte, pane Rosrete! Já vás nesním! Právě jsem měl docela dobrý sýrový chlebíček.“</p>
<p>Co se může stát, když se pokusím zjistit, o co jde? Tohle je otázka, po níž v průběhu staletí zůstalo snad ještě více jizev než po „Když si jednu dám, nikomu to neublíží,“ nebo „Nic se nemůže stát, když to děláš jenom ve stoje.“</p>
<p>Vlahoš vstoupil do stínů. Dveře za ním zapadly a on se prudce otočil.</p>
<p>„Ale prosím vás,“ ozval se lord Vetinari. „Jsou jen zavřené, ne <emphasis>zamčené</emphasis>, pane Rosrete. Uklidněte se.“ Vedle Vetinariho seděl Važuzel s velkým koženým vakem na kolenou.</p>
<p>„Co vlastně chcete?“ neudržel se Vlahoš.</p>
<p>Lord Vetinari pozvedl obočí. „Já? Nic. Co chcete <emphasis>vy?</emphasis>“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Byl jste to přece vy, kdo nastoupil do mého kočáru, pane Rosrete.“</p>
<p>„Ano, ale řekli mi, že čeká venku!“</p>
<p>„A kdyby vám byl někdo řekl, že je černý, tak byste taky považoval za nutné něco s tím dělat? Dveře jsou támhle, pane Rosrete.“</p>
<p>„Ale stál jste tady celé dopoledne!“</p>
<p>„Je to veřejná ulice, pane,“ sdělil mu blahosklonně Patricij. „A teď už si konečně sedněte. Tak.“</p>
<p>Kočár sebou trhnul a dal se do pohybu.</p>
<p>„Jste nějaký neklidný, pane Rosrete,“ pokračoval Vetinari. „Nedbáte příliš na vlastní bezpečnost. Život ztratil svou šťávu, co?“</p>
<p>Vlahoš neodpověděl.</p>
<p>„Promluvme si o andělích,“ pokračoval Patricij.</p>
<p>„A jé, tak tohle už znám,“ přerušil ho trpce Vlahoš. „To je to, na co jste mě dostal, potom, co jsem byl oběšen –“</p>
<p>Vetinari znovu pozvedl obočí. „Myslím, že jste zjistil, že jen <emphasis>skoro </emphasis>oběšen. Měl jste ale opravdu na kahánku.“</p>
<p>„Na tom nezáleží! Pověsili mě! A nejhroznější na tom bylo, když jsem zjistil, že tomu v <emphasis>Pakrácké </emphasis><emphasis>polnici</emphasis>[1] věnovali jenom dva odstavečky! Dva odstavce věnované celému životu plnému vynalézavých, neotřelých, geniálních zločinů, provedených bez nejmenšího násilí? Mohl bych sloužit jako vzor dětem! První stranu obsadil příběh o Dyslektickém abecedním vrahovi a tomu se přitom podařilo zvládnout jen A a V!“</p>
<p>„Přiznávám, že se opravdu zdá, že když někdo není nalezen ve třech uličkách současně, nejedná se podle vydavatele o ten správný zločin, ale taková už je cena za to, že máme svobodný tisk. A nám oběma vyhovuje, že odchod Alberta Třpytky z tohoto světa byl tak málo… zapamatováníhodný, ne?“</p>
<p>„To ano, ale nečekal jsem, že můj posmrtný život bude právě takovýhle! Copak budu muset dělat až do konce života jenom to, co se mi řekne?“</p>
<p>„Oprava, váš nový život. Myslím, že tak by se to dalo v kostce říci, ano,“ přikývl Vetinari. „Ale dovolte, pane Rosrete, abych to formuloval trochu jinak. Máte před sebou bezúhonný život naplněný tichým uspokojením, občanskou důstojností a pochopitelně, až přijde čas, vysokou penzí. A to nemluvím o vznešeném pozlaceném řetězu.“</p>
<p>Při těch slovech Vlahoš zamrkal. „A kdybych <emphasis>neudělal </emphasis>to, co říkáte?“</p>
<p>„Hmm? Vy jste mě špatně pochopil, pane Rosrete. Tohle se stane, když mou nabídku odmítnete. Když ji přijmete, budete muset nasadit svůj důvtip proti mocným a nebezpečným nepřátelům, budete bojovat o přežití a každý den pro vás bude představovat novou výzvu. Někdo by se dokonce mohl pokusit vás zabít.“</p>
<p>„Cože? A proč?“</p>
<p>„Popouzíte lidi. A mimochodem, k zaměstnání patří i klobouk.“</p>
<p>„A to zaměstnání… vážně jsou v tom velké peníze?“</p>
<p>„Nic jiného než peníze, pane Rosrete. Abych vám to řekl přesně, jedná se o šéfa Královské mincovny.“</p>
<p>„Cože? Hlídat celý den mandlování pencových mincí?“</p>
<p>„Krátce řečeno – ano. Jenže tohle místo je už tradičně spojeno s vysokým postavením v ankh-morporské Královské bance a právě to vás bude zaměstnávat především. Peníze si můžete dělat, abychom tak řekli, ve svém volném čase.“</p>
<p>„Bankéř? <emphasis>Já</emphasis>?“</p>
<p>„Přesně tak, pane Rosrete.“</p>
<p>„Ale já o provozování banky vůbec nic nevím!“</p>
<p>„Výborně. Nebudete alespoň zatížen žádnými profesionálními předsudky.“</p>
<p>„Já jsem banky <emphasis>vybíral!</emphasis>“</p>
<p>„Výborně! Takže teď prostě jen obrátíte svůj myšlenkový proces,“ sdělil mu lord Vetinari téměř rozzářeně. „Peníze by prostě měly zůstat <emphasis>uvnitř</emphasis>.“</p>
<p>Kočár zpomalil a zastavil.</p>
<p>„O co tady jde?“ zeptal se Vlahoš. „Ale doopravdy?“</p>
<p>„Když jste převzal poštovní úřad, pane Rosrete, byla tahle instituce ostudou celého města. Teď pracuje docela efektivně. Dokonce tak efektivně, že už je to vlastně nudné. Víte, znuděný mladý muž by nakonec mohl sám sebe přistihnout, jak po nocích šplhá po budovách a potuluje se po střechách nebo jen kvůli trošce vzrušení otvírá zámky paklíčem a koketuje dokonce i s Extrémním kýcháním. Mimochodem, jaké jsou ty šperháky?“</p>
<p>Byl to tmavý a zatuchlý krámek v tmavé a zatuchlé uličce a nebyl tam nikdo jiný než ta drobná stařenka, která mu šperháky prodávala. Ještě teď přesně nevěděl, proč si je vlastně koupil. Byly ilegální jen místopisně, ale cítil slaboučké vzrušení, když si uvědomil, že je má v kapse kabátu. Bylo to smutné, stejně jako všichni ti obchodníci, kteří chodili do zaměstnání v seriózních šatech, ale brali si k nim pestré kravaty v naprosto zoufalé touze ukázat, že kdesi v jejich nitru dřímá svobodný duch.</p>
<p>Oh, bohové, stal jsem se jedním z nich. No, zdá se, že aspoň neví o tom zabijáku.</p>
<p>„Já nejsem tak špatný,“ prohlásil.</p>
<p>„A ten zabiják? Vy, který nikdy neuhodil jiného člověka? Šplháte v noci po střechách a otvíráte paklíčem zásuvky u vlastního stolu. Jste jako zvíře v kleci, které sní o džungli! Rád bych vám dal to, po čem toužíte. Rád bych vás předhodil lvům.“</p>
<p>Vlahoš začal protestovat, ale Vetinari ho zarazil pozvednutou rukou.</p>
<p>„Vy jste se chopil té legrační parodie, které jsme říkali poštovní úřad, a změnil jste ji v seriózní podnik. Ale ankh-morporské banky, pane, to je opravdu velmi vážná věc. Je to tvrdá dřina, pane Rosrete. Už tolikrát zklamaly. Vězí až po krk v bahně, žijí minulostí, jsou fascinovány urozeností, společenským postavením a bohatstvím. Myslí si, že důležité je zlato.“</p>
<p>„Ehm… a není?“</p>
<p>„Ne. A zloděj a podvodník jako jste vy, promiňte, jako jste kdysi <emphasis>byl… </emphasis>vy to znáte, podrobně a do hloubky. Pro vás to byl jen způsob, jak udržovat skóre,“ řekl Vetinari. „Co ví zlato o opravdových hodnotách? Podívejte se z okna a řekněte mi, co vidíte.“</p>
<p>„Ehm, malého zuboženého psíka, který pozoruje, jak v uličce močí nějaký muž,“ odpověděl Vlahoš. „Je mi líto, ale zvolil jste si nesprávný okamžik.“</p>
<p>„Kdybyste mě nebral <emphasis>tak doslova</emphasis>,“ prohlásil Vetinari a obdařil ho Pohledem, „viděl byste velké rušné město, plné vynalézavých lidí, kteří vytvářejí bohatství z obyčejné hlíny světa. Vymýšlejí, vylepšují, vytvářejí, vynalézají, konstruují a navrhují zvláštní a nápadité zločiny. Ale peníze si pořád strkají do staré dobré punčochy. Věří svým punčochám a slamníkům víc než bankám. Množství mincí je uměle omezováno, a to je důvod, proč jsou teď vaše známky <emphasis>de facto </emphasis>oběživem. V našem bankovním systému je dokonalý zmatek. Je to taková legrační parodie, abychom tak řekli.“</p>
<p>„Bude to ještě víc legrační, když nad ním svěříte velení <emphasis>mně</emphasis>,“ zavrtěl hlavou Vlahoš.</p>
<p>Vetinari na něj vrhl krátký úsměv. „Myslíte?“ otázal se. „No, víte, každý z nás se občas potřebuje zasmát.“</p>
<p>Kočí otevřel dvířka a všichni vystoupili.</p>
<p>Proč chrámy? pomyslel si Vlahoš, když zvedl oči k průčelí ankh-morporské Královské banky. Proč vždycky staví banky jako chrámy, bez ohledu na to, že několik hlavních církví a) je principiálně proti všemu, co se tam podniká, a za b) tam ukládá své peníze.</p>
<p>Viděl tu budovu už mnohokrát předtím, ale nikdy se vlastně neunavoval tím, aby se na ni skutečně podíval. Na to, jak obecně chrámy peněz vypadají, tenhle ještě nebyl tak špatný. Architekt alespoň uměl navrhnout slušný pilíř a věděl taky, kdy je čas přestat. Ukázal odmítavou tvář cherubínům, i když nad pilíři byla řada vzletných vlysů, představujících zřejmě alegorické mladé ženy a ozdobné vázy. Na většině váz a, jak si Vlahoš všiml, i na některých mladých ženách se uhnízdili ptáci. Z jednoho kamenného poprsí vrhal na Vlahoše zlé pohledy rozzlobený holub.</p>
<p>Vlahoš už mnohokrát prošel kolem. Nikdy se nezdálo, že by tady bylo nějak rušno. A za touhle budovou byla Královská mincovna, která nevykazovala nejmenší známky života nikdy.</p>
<p>Bylo těžké představit si ošklivější budovu, která nikdy nedostala žádné významné architektonické ocenění. Mincovna byla postavena z nevýrazných cihel a kamenných kvádrů, okna měla malá a vysoko, bylo jich hodně a všechna zamřížovaná. Padací mříže chránily i všechny dveře a celá její konstrukce jako by hlásala: Ať tě to ani nenapadne.</p>
<p>Vlahoše to až do dnešního dne ani nenapadlo. Byla to mincovna. Než vás takové místo pustí ven, obrátí vás vzhůru nohama nad kádí a pořádně s vámi zatřese. Hlídaly tam stráže a měli tam dveře s kovovými hroty.</p>
<p>A Vetinari chtěl, aby tomu on, Vlahoš, šéfoval. Jak to vypadá, tak tentokrát bude někde v tom velikánském chomáči cukrové vaty schovaná <emphasis>obrovská </emphasis>břitva.</p>
<p>„Řekněte mi, můj pane,“ začal opatrně, „co se stalo s člověkem, který tu funkci vykonával předtím?“</p>
<p>„Myslel jsem si, že se zeptáte, takže jsem si to zjistil. Zemřel ve věku devadesáti let na selhání srdce.“</p>
<p>To neznělo tak špatně, ale Vlahoš věděl své, a tak pátral dál. „A zemřel v poslední době ještě někdo?“</p>
<p>„Sir Jošt Opulent, ředitel banky. Zemřel před šesti měsíci ve své vlastní posteli ve věku osmdesáti let.“</p>
<p>„I ve své vlastní posteli může člověk zemřít velmi ošklivými způsoby,“ poznamenal Vlahoš.</p>
<p>„To máte pravdu,“ přikývl lord Vetinari. „V tomto případě ovšem zesnul v objetí mladé ženy zvané Žu-žu, po vydatné večeři složené z ostře kořeněných ústřic. Obávám se, <emphasis>že jak </emphasis>nepříjemné to bylo, už nikdy nezjistíme.“</p>
<p>„To byla jeho žena? Řekl jste, že to byla jeho –“</p>
<p>„Měl v bance vlastní apartmá,“ vysvětloval Vetinari. „To je tradiční výhoda, která je velmi užitečná pro případ, že by ředitel –“ tady se Vetinari na zlomek vteřiny odmlčel „– v bance pracoval dlouho do noci. Paní Opulentová v té chvíli v bance nebyla.“</p>
<p>„Jestliže on byl sir, nebyla ona lady Opulentová?“ zajímal se Vlahoš.</p>
<p>„Pro paní Opulentovou je velmi charakteristické, že nechtěla být lady,“ odpověděl Vetinari. „A já ctím její přání.“</p>
<p>„A pracoval často ‚dlouho do noci’?“ zeptal se Vlahoš a dbal na to, aby jeho hlas vyjadřoval jen běžný zájem.</p>
<p>„Pokud vím, tak na jeho věk s překvapující pravidelností,“ odpověděl Patricij.</p>
<p>„No ne, skutečně?“ podivil se Vlahoš. „Víte, myslím, že jsem četl jeho nekrolog v Kometě. Ale nevybavuju si ani jednu podrobnost <emphasis>tohoto </emphasis>druhu.“</p>
<p>„To máte pravdu. Člověk občas přemýšlí, kam dnes ten tisk na své informace chodí, že?“</p>
<p>Vetinari se otočil a prohlížel si budovu. „Z těch dvou mám raději drsnou upřímnost mincovny,“ řekl. „Ta vrčí na celý svět. Co si o tom myslíte vy, pane Rosrete?“</p>
<p>„Co je ta kulatá věc, která je vždycky vidět nad střechou?“ zajímal se Vlahoš. „Takhle to vypadá jako velká pokladnička, v jejíž štěrbině uvízla stejně velká mince!“</p>
<p>„Je to zvláštní, kdysi se tomu říkalo Mizerná pence,“ vysvětloval Vetinari. „Je to obrovské šlapací kolo, něco jako mlýn, které dodávalo energii pro ražbu mincí a další činnosti mincovny. Kdysi, v době, kdy ještě výraz ‚veřejně prospěšné práce’ nebyla jen planá fráze, to kolo poháněli trestanci. Považovalo se to za neobvyklý a krutý trest, což svědčí o velkém nedostatku představivosti. Půjdeme dovnitř?“</p>
<p>„Podívejte, sire, co vlastně chcete, abych <emphasis>dělal!</emphasis>“ zeptal se Vlahoš, když stoupali po širokém mramorovém schodišti. „O bankovnictví něco vím, ale jak mám vést mincovnu?“</p>
<p>Vetinari pokrčil rameny. „Nemám nejmenší představu. Nějací lidé tam nejspíš točí různými klikami. A někdo jim musí říkat, jak často to mají dělat a kdy mají přestat.“</p>
<p>„A proč by mě někdo mohl chtít zabít?“</p>
<p>„To nevím, pane Rosrete. Ale došlo přinejmenším k jednomu pokusu připravit vás o život, když jste dělal něco tak nevinného, jako je doručování dopisů, takže si myslím, že vaše kariéra v bance bude opravdu vzrušující.“</p>
<p>Došli na vrchol schodiště. Starší muž oblečený v něčem, co by mohlo být uniformou generála v některé z méně stabilních zemí, jim uctivě otevřel dveře. Lord Vetinari pokynul Vlahošovi rukou, aby vstoupil první.</p>
<p>„Jdu se tam jen tak rozhlédnout, že ano?“ ujišťoval se Vlahoš, když procházel impozantními vraty. „Vážně jsem neměl čas si to rozmyslet.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přikyvoval Vetinari.</p>
<p>„K ničemu se tím nezavazuju, je to tak?“ nedalo to Vlahošovi.</p>
<p>„Vůbec k ničemu,“ přikyvoval Vetinari. Přešel k velké kožené pohovce a pokynul Vlahošovi vedle sebe. Za nimi se jako vždy vznášel pozorný a ke všemu připravený Važuzel.</p>
<p>„Ta zvláštní vůně bank vždycky potěší, co myslíte?“ řekl po chvilce Vetinari. „Je to taková příjemná směs leštěnky na nábytek, inkoustu a bohatství.“</p>
<p>„A lišky,“ dodal Vlahoš.</p>
<p>„To by byla krutost vůči zvířatům. Předpokládám, že jste myslel lichvu. No, jak se zdá, církve proti tomu v dnešní době nic moc nemají. Shodou okolností mé úmysly zná jen současný ředitel banky. Pro všechny ostatní jste tady dnes jen jako můj doprovod na krátké návštěvě. Je moc dobře, že na sobě nemáte svůj proslulý zlatý oblek.“</p>
<p>V bance se ozýval jen tichý šum, z větší části proto, že strop byl tak vysoko, že se zvuky jednoduše zaběhly, a pak také proto, že lidé mají z nějakého nepochopitelného důvodu sklony v přítomnosti velkých peněžních částek tlumit hlas. Všude kolem se prostíral rudý samet a leskla se mosaz. Po stěnách visely portréty seriózních mužů ve fracích. Občas se od bílé mramorové dlažby odrazila ozvěna osamělých kroků, jen aby byla vzápětí pohlcena, když jejich autor vstoupil na ostrovy vysokých koberců. Rozlehlé stoly byly pokryty šedozelenou kůží. Už od doby, kdy byl Vlahoš malý, představoval pro něj psací stůl potažený šedozelenou kůží Bohatství. Červená kůže? Pch! Ta byla dobrá tak pro zbohatlíky a rádoby zámožné. Šedozelená kůže ale znamenala, že už jste tam, za vodou, a vaši předkové že se tam dostali už dávno. A měla by být pro větší efekt maličko odřená.</p>
<p>Na stěně nad přepážkami odtikávaly čas obrovské hodiny podpírané dvěma cherubíny. Lord Vetinari udělal dojem i na banku, úředníci se nenápadně strkali lokty a se špatně hranou lhostejností si na něj ukazovali hlavami.</p>
<p>Vlahoš si uvědomoval, že on a Vetinari nejsou nijak zvlášť nápadná dvojice. Příroda ho požehnala schopností být tváří v pozadí, i když od pozorovatele nestál víc než několik kroků. Nebyl ani hezký, ani ošklivý, ale měl obličej, který se zapomínal tak snadno, že měl občas co dělat, aby sám sebe poznal při holení. A Vetinari byl v černém, což nebyla barva, která by se vnucovala, ale jeho přítomnost tady působila jako olověné závaží v gumové plachtě. Deformoval prostor kolem sebe. Lidé ho okamžitě nezpozorovali, ale cítili jeho přítomnost.</p>
<p>Teď mnoho lidí šeptalo do mluvících trubek. Byl tady Patricij a nikdo ho oficiálně nevítal! Z toho bude malér!</p>
<p>„Jak se má slečna Srdénková?“ zeptal se Patricij, který očividně nevnímal sílící okolní nepokoj.</p>
<p>„Odjela,“ odpověděl Vlahoš poněkud stroze.</p>
<p>„Aha, Společnost objevila nějakého dalšího golema, zahrabaného v zemi, že je to tak?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A ten se pořád ještě pokouší vykonávat příkazy, které dostal před tisíci let?“</p>
<p>„Pravděpodobně. To místo je někde dost daleko, v divočině.“</p>
<p>„Je skutečně neúnavná,“ poznamenal s úsměvem Vetinari. „Ti umělí lidé jsou vytaženi z temnot svých hrobů, aby pro všeobecné blaho otáčeli koly práce a obchodu. Přesně jako vy, pane Rosrete. Prokazuje městu velkou službu. A samozřejmě Společnosti golemů také.“</p>
<p>„Jistě,“ přikývl Vlahoš a nechal celou záležitost s otvíráním hrobů bez komentáře.</p>
<p>„Ale váš tón naznačuje něco jiného.“</p>
<p>„Tedy…“ Vlahoš věděl, že se vytáčí, ale ještě se snažil. „Ona se pořád někam honí, protože našli dalšího golema v nějakém prastarém kanálu nebo kde…“</p>
<p>„A nehoní se za vámi, pokud tomu rozumím?“</p>
<p>„V tomhle případě už je pryč celé týdny,“ pokračoval, aniž si všímal Vetinariho poznámky, protože byla více méně přesná, „a nechce mi říct, o co jde. Říká jen, že je to výjimečně důležité. Něco nového.“</p>
<p>„Myslím, že provádí nějaké vykopávky,“ řekl Vetinari. Začal si pomalu poklepávat svou hůlkou na mramorovou podlahu. Hůlka vydávala tichý, ale zřetelný kovový zvuk. „Zaslechl jsem, že golemové podle všeho kopou na trpasličím území na téhle straně Chimérie, poblíž dostavníkové cesty. Je třeba dodat, že k velkému zájmu trpaslíků. Král pronajal to území Společnosti a snaží si za každou cenu pojistit, že uvidí všechno, co se tam vykope.“</p>
<p>„Znamená to pro ni potíže?“</p>
<p>„Myslíte pro slečnu Srdénkovou? To ne. Jak ji znám, to spíš bude mít potíže trpasličí král. Všiml jsem si, že ta mladá dáma má velmi… složitou povahu.“</p>
<p>„Ha! To si ani neumíte představit.“</p>
<p>Vlahoš si udělal v duchu poznámku, že má Krasomile Adorátě poslat zprávu hned, jak tady skončí. Situace kolem golemů zase začínala houstnout, zvláště proto, že si jednotlivé cechy stěžovaly na to, že jim golemové zabírají pracovní místa. Teď by ji potřebovali ve městě – samozřejmě golemové.</p>
<p>Uvědomil si, že slyší jakýsi slabý zvuk. Přicházel odněkud zdola a podobal se šumu bublinek procházejících kapalinou nebo možná zvuku, jaký vydává voda, kterou někdo vylévá z láhve a ona vytéká s charakteristickým <emphasis>glo, glo, glo.</emphasis></p>
<p>„Slyšíte to?“ nakrčil čelo.</p>
<p>„Slyším.“</p>
<p>„Víte, co to je?“</p>
<p>„Budoucnost ekonomického plánování, pokud se nemýlím.“ Lord Vetinari vypadal když ne přímo ustaraně, pak rozhodně alespoň nezvykle rozpačitě. „Něco se muselo stát,“ poznamenal. „Pan Korouhvička obvykle rázuje po hale během několika vteřin po mém příchodu. Doufám, že se mu nepřihodilo něco neveselého.“</p>
<p>Na protilehlém konci haly se otevřely vstupní dveře obrovského výtahu a z kabiny vyšel muž. Jen na okamžik mu po obličeji přeběhl výraz plný úzkosti a rozrušení, i když nikdo, kdo si nevydělával na živobytí čtením lidských tváří, by si toho nevšiml. Jenže výraz rychle zmizel, muž si upravil manžety a na tváři se mu usadil vřelý a laskavý úsměv člověka, který se právě chystá vzít si od vás nějaké peníze.</p>
<p>Pan Korouhvička byl ve všech směrech uhlazený a bez poskvrnky. Vlahoš čekal klasický frak bankéře, ale místo toho spatřil skvěle střižené sako nad kalhotami s úzkým proužkem. Pan Korouhvička byl také tichý. Nohy, které nevydávaly žádný zvuk dokonce ani na mramorové podlaze, měl na tak elegantního muže neobvykle velké, ale černé boty, vyleštěné jako zrcadlo, byly kvalitní výroby. Možná se jimi chtěl tak trochu pochlubit, protože šel jako krasojezdecký kůň a při každém kroku nohu úmyslně vysoko zvedl než znovu došlápl. Kromě téhle podivnůstky ovšem pan Korouhvička působil spíše jako někdo, kdo pokud není v činnosti, stojí tiše a nehnutě ve skříni.</p>
<p>„Lorde Vetinari, mnohokrát se omlouvám!“ začal. „Víte, měl jsem nějakou nedokončenou práci a –“</p>
<p>Lord Vetinari vstal. „Pane Mavolio Korouhvičko, dovolte, abych vám představil pana Vlahoše von Rosreta,“ řekl. „Pan Korouhvička je hlavní pokladník této banky.“</p>
<p>„Aha, ten vynálezce revolučně nezajištěné jednopencové poukázky!“ prohlásil pan Korouhvička a podával Vlahošovi ruku. „Taková odvaha! Jsem neobyčejně potěšen, že vás poznávám, pane Rosrete!“</p>
<p>„Jednopencová poukázka?“ opakoval Vlahoš nechápavě. Navzdory svému tvrzení nevypadal pan Korouhvička nijak zvlášť potěšeně.</p>
<p>„Vy jste neposlouchal, co jsem vám řekl!“ pozvedl Vetinari obočí. „Vaše <emphasis>známky</emphasis>, pane Rosrete!“</p>
<p>„<emphasis>De facto </emphasis>oběživo,“ přisvědčil Korouhvička a Vlahošovi se rozbřesklo. No, byla to vlastně pravda a on to věděl. Původně chtěl, aby byly známky dávány na obálky, ale lidé nakonec díky zdravému selskému rozumu došli k názoru, že známka v ceně jedné pence není vlastně nic jiného než vylehčená, vládou zaručená pence, a navíc, že ji můžete místo <emphasis>na </emphasis>obálku dávat <emphasis>do </emphasis>obálky. Inzertní stránky byly plné obchodních příležitostí a aktivit, vykvetlých na podloží tak jednoduše přemístitelných poštovních zámek: „Odhalte nejhlubší tajemství vesmíru! Zašlete jen osm pencových známek a obdržíte vyčerpávající brožuru!“ Mnoho známek takhle putovalo sem a tam, aniž jediná z nich kdy zahlédla poštovní schránku zevnitř.</p>
<p>Něco v Korouhvičkově úsměvu Vlahoše dráždilo. Když se na něj člověk podíval pozorněji, zdaleka už nebyl tak přátelský jako na první pohled. „Co myslíte tím ‚nezajištěné’?“ zeptal se.</p>
<p>„Na čem jste založil svou jistotu, že má hodnotu jedné pence?“</p>
<p>„No, když ji nalepíte na dopis, dostanete za ni výměnou přepravu v ceně jedné pence,“ odpověděl Vlahoš. „Nechápu, kam tím míříte –“</p>
<p>„Pan Korouhvička je jedním z těch, kteří věří ve výsadní postavení zlata, pane Rosrete,“ odpověděl za pokladníka Vetinari. „Předpokládám, že vy dva spolu budete skvěle vycházet. Takže teď už vás nebudu rušit a doufám, že vaše rozhodnutí vynese vysoké úroky. Pojďme, Važuzle. Možná byste se u mě mohl během zítřka zastavit, pane Rosrete?“</p>
<p>Vlahoš a Korouhvička se dívali, jak odchází. Pak se Korouhvička obrátil k Vlahošovi. „Předpokládám, že bych vám to tady měl ukázat… pane,“ řekl.</p>
<p>„Mám pocit, že jsme si nějak nepadli do oka, pane Korouhvičko.“</p>
<p>Korouhvička pokrčil rameny, což při jeho vysoké hubené postavě vypadalo velmi působivě. Vypadal při tom jako žehlící prkno, které se pokouší rozložit.</p>
<p>„Nemohu o vás říci vůbec nic špatného, pane Rosrete, ale myslím, že ředitelka a lord Vetinari mají nějaký nebezpečný plán a vy že máte být jeho vykonavatel. Jejich nástroj, pane Rosrete.“</p>
<p>„To mluvíte o novém řediteli? Je to žena?“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>„Víte, já vůbec nestojím o to, být něčí nástroj,“ řekl Vlahoš.</p>
<p>„Tak to je dobře, pane. Jenže se tady dějí jisté věci –“</p>
<p>Odněkud zdola se ozval cinkot rozbitého skla a tlumený hlas zvolal: „K sakru! A platební bilance jsou v pekle!“</p>
<p>„Tak se vydejme na tu obhlídku, co říkáte?“ nadhodil Vlahoš, který ožil. „A co kdybychom začali tím… co to vlastně bylo?“</p>
<p>„Ta hrůza?“ Korouhvička se mírně otřásl. „Myslím, že s tím bychom mohli počkat, až to Hubert poklidí. No ale… vidíte to? Tak to je opravdu příšerné…“</p>
<p>Pan Korouhvička se spěšně vydal napříč halou, a nakonec se zastavil pod obrovskými vznešenými hodinami. Vrhl na ně pohled, jako kdyby ho právě smrtelně urazily, a luskl prsty, ale v té chvíli už k němu spěchal jeden z mladších úředníků s malými schůdky. Pan Korouhvička vystoupil na schůdky a posunul vteřinovou ručičku o dvě vteřiny kupředu. Pak hodiny s klapnutím zavřel, sestoupil ze schůdků a vracel se k Vlahošovi. Cestou si upravoval manžety.</p>
<p>Změřil si Vlahoše od hlavy k patě. „Zpožďují se za týden skoro o minutu. Cožpak jsem opravdu jediný člověk, kterému to tady vadí? Bohužel, jak se zdá, tak ano. Tak co kdybychom začali u zlata, co říkáte?“</p>
<p>„Tak to tedy ano,“ přikývl ochotně Vlahoš. „Začněme!“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>
<p><emphasis>Příslib zlata – Muži z přístavků – Cena jedné pence a užitečnost vdov – Nad hlavou i pod nohama – Bezpečnost a její důležitost – Fascinace transakcemi – Syn mnoha otců – Údajná nedůvěryhodnost v případě hořícího spodního prádla – Kruhové vězení světa a slepota pana Korouhvičky – Poznámka o dláždění</emphasis></p>
<p>„V</p>
<p>íte, tak nějak jsem čekal něco mnohem… většího,“ řekl Vlahoš v mírných rozpacích a nahlížel ocelovými mřížemi do malé místnosti, kde bylo uloženo zlato. Vzácný kov, uložený v otevřených sáčcích a bedýnkách, se ve světle pochodně matně třpytil.</p>
<p>„Je to téměř deset tun zlata,“ informoval ho skoro pyšně pan Korouhvička. „Nepotřebují vypadat nijak rozměrně.“</p>
<p>„Ale kdyby se to všechno dalo dohromady, nebylo by to větší než támhleten stůl!“</p>
<p>„Zlato je velmi těžké, pane Rosrete. Je to pravý kov, čistý a ryzí,“ vysvětloval Korouhvička. Jeho levé oko sebou krátce cuklo. „Je to kov, který nikdy neztratil svou vznešenost.“</p>
<p>„Opravdu?“ odpověděl Vlahoš a pohledem se přesvědčil, že dveře z místnosti jsou stále otevřené.</p>
<p>„A je také základem zdravého finančního hospodářství,“ pokračoval pan Korouhvička, zatímco světlo pochodně, které se odráželo od zlata, vytvářelo na jeho tváři svítivou krajku. „Tohle je bohatství! Hodnota! Bez téhle zlaté kotvy by všude vládl chaos!“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Kdo by stanovil hodnotu tolaru?“</p>
<p>„Naše tolary přece nejsou z ryzího zlata, je to tak?“</p>
<p>„Ach tak. Mají zlatou barvu, pane Rosrete. Je v nich méně zlata než v mořské vodě. Padělali jsme vlastní měnu! Ohavné! Neexistuje horší zločin!“ V oku mu znovu několikrát zacukalo.</p>
<p>„Ehm… co vražda?“ zkusil to Vlahoš. Fajn, dveře jsou pořád ještě otevřené.</p>
<p>Pan Korouhvička zamával rukou. „Vražda se stane jen jednou,“ opáčil, „ale když zmizí důvěra ve zlato, zavládne chaos. Ale muselo to tak být. I když ty obludné mince, jak připouštím, mají jen příměs zlata, jsou alespoň solidním důkazem o existenci skutečného zlata v našich rezervách. I přes svou ubohost tak potvrzují výhradnost zlata a také naši nezávislost na machinacích vlády! Máme mnohem více zlata než kterákoliv jiná banka ve městě a jediný, kdo má klíč k těmto dveřím, jsem já! A jeden má samozřejmě ředitel,“ dodal jako někdo, koho dodatečně napadla nějaká nepříjemná myšlenka.</p>
<p>„Někde jsem četl, že tolar vlastně představuje něco jako slib, že za něj člověk dostane jeho cenu ve zlatě,“ řekl Vlahoš vstřícně. Pan Korouhvička sepjal ruce před obličejem a zvedl oči vzhůru, jako by se modlil.</p>
<p>„Teoreticky ano,“ přikývl po chvilce. „Raději bych to formuloval tak, že je to jakási tichá úmluva, že dostojíme svému slibu a opravdu ho vyměníme za stejnou hodnotu ve zlatě, jestliže nás o to, abych tak řekl, nikdo nepožádá.“</p>
<p>„Takže… on to není skutečný slib?“</p>
<p>„Ale to samozřejmě je, pane, ve finančních kruzích. Mluvíme tady, pochopte, o důvěře.“</p>
<p>„To jako ‚věřte nám, my máme velkou a honosnou budovu’?“</p>
<p>„Vy žertujete, pane Rosrete, ale mohlo by v tom být zrnko pravdy.“ Korouhvička si povzdechl. „Vidím, že se musíte hodně učit. No, alespoň jsem tady já, abyste se měl učit od koho. Myslím, že teď byste se asi rád podíval do mincovny. Je dvacet sedm minut a třicet šest vteřin po jedné, takže jim právě skončila polední přestávka.“</p>
<p>#</p>
<p>Byla to jeskyně. Alespoň to Vlahoše potěšilo. Mincovna by měla být ozářena záblesky plamenů.</p>
<p>Hlavní hala byla na tři patra vysoká a pronikala do ní trocha šedého světla malými zamřížovanými okénky. Všechno ostatní byly jen ubohé přístavky.</p>
<p>Přístavky byly zabudovány do stěn, některé dokonce visely jako vlaštovčí hnízda na zdech a přístupová cesta k nim vedla po podezřele vyhlížejících dřevěných schůdcích. Sama podlaha haly vypadala jako vesnička z budek postavených buhvíkdy. Ani dvě nebyly stejné a každá měla střechu, která měla její vnitřek chránit proti neexistující hrozbě deště. U jedné stěny oranžově žhnula výheň a dodávala prostoru správnou atmosféru Styxu. Tohle místo vypadalo jako podsvětí pro lidi, kteří páchali malé a povětšinou nudné hříchy.</p>
<p>Jenže to všechno bylo jen pozadí. Celé hale totiž dominovala Mizerná pence.</p>
<p>Vlahoš už viděl podobné šlapací mlýny předtím, jeden byl i v Pakráci, kam si trestanci chodili posilovat svůj kardiovaskulární systém, ať už chtěli či nikoliv. I na Vlahoše přišla jednou nebo dvakrát řada, než zjistil, jak celý vězeňský systém funguje. Byla to krutá věcička, pokřivená, těžká a depresivní. Mizerná pence byla mnohem větší, ale zdánlivě jako by tam skoro nebyla. Vlahoš viděl obrovskou kovovou obruč, která z místa, kde stál, vypadala až znepokojivě slabá. Chvíli se marně pokoušel objevit loukotě, ale nakonec si uvědomil, že tam žádné nejsou, protože je nahradily stovky slabých drátů.</p>
<p>„Dobře, vím, že to funguje, ale –“ začal a upřel pohled na obrovskou převodovou skříň.</p>
<p>„Řekl bych, že to funguje skvěle,“ odpověděl Korouhvička. „Když je třeba to uvést do pohybu, mají k tomu golema.“</p>
<p>„Ale může se to přece rozpadnout na kusy!“</p>
<p>„Myslíte? Víte, já tomu vůbec nerozumím, takže se k tomu nemohu vyjádřit, pane. Aha, tady je máme…“</p>
<p>Z různých budek a ze dveří na protilehlé straně haly se vynořily postavy a vydaly se jejich směrem. Kráčely pomalu a rozvážně, jako by měly jen jeden cíl. Podobaly se živoucím mrtvolám.</p>
<p>Vlahoš si je nakonec v duchu pojmenoval jako Muže z přístavků. Nebyli zdaleka všichni staří, ale i ti mladí jako by se velmi brzy zahalili pláštěm středního věku. Jak se zdálo, pokud jste chtěli dostat místo v mincovně, museli jste počkat, až někdo zemře, byl to zvláštní druh dědictví. Tou lepší stránkou věci bylo, že pokud se místo, na něž člověk kandidoval, uvolnilo, dostal ho a stačilo mu k tomu jen to, že byl alespoň o něco méně mrtev než jeho předchozí držitel.</p>
<p>Muži z přístavků vedli pokrývací přístavek, drtící přístavek, dohotovovací přístavek, slévárnu (dva přístavky), bezpečnost (jeden přístavek, ale hodně velký) a skladištní přístavek, který měl dokonce zámek. Vlahoš by ho dokázal otevřít kýchnutím. Účel ostatních přístavků mu unikal, ale zřejmě byly postaveny pro případ, že by někdo narychlo potřeboval další kůlnu.</p>
<p>Muži z přístavků vlastnili i něco, co v rámci mincovny fungovalo jako jména: Lojza, Malej Lojza, Kecal, Kódl, Král Přemysl… ale ten, který byl vyvolen k tomu, být oficiálním mluvčím světa přístavků, měl celé jméno.</p>
<p>„Tohle je pan Všelicos osmnáctý, pane Rosrete,“ řekl Korouhvička. „Pan Rosret je tady… jen na návštěvě.“</p>
<p>„Osmnáctý?“ podivil se Vlahoš. „Je vás tady ještě sedmnáct takových?“</p>
<p>„Už ne, pane,“ odpověděl pan Všelicos.</p>
<p>„Pan Všelicos je dědičným předákem, pane,“ vysvětloval pan Korouhvička.</p>
<p>„Dědičný předák…“ opakoval Vlahoš nechápavě.</p>
<p>„Přesně tak, pane,“ přikývl Všelicos. „Přál by si pan Rosret slyšet historii?“</p>
<p>„Nepřál,“ odpověděl Korouhvička pevně.</p>
<p>„Ale ano,“ ozval se Vlahoš, vrhl na pokladníka pevný pohled a důrazně přikývl hlavou.</p>
<p>„Ach, jak se zdá, tak ano,“ povzdechl si zhluboka Korouhvička. Pan Všelicos se rozzářil.</p>
<p>Byla to velmi bohatá historie a zabrala dost času. V jednom okamžiku měl Vlahoš dojem, že nadešel čas na dobu ledovou. Slova kolem něj proudila jako sněhová plískanice, ale stejně jako ve sněhové plískanici, některá na něm ulpěla. Místo dědičného předáka vzniklo před stovkami let, kdy pozice ředitele mincovny byla teplým místečkem pro kamaráda z mokré čtvrti tehdejšího krále či patricije, který mincovnu používal jako vlastní pokladničku a nedělal nic jiného, než že se tam občas objevil s velkým pytlem, kocovinou a významným pohledem. Místo předáka bylo vytvořeno, protože si kdosi matně uvědomil, že by mincovnu měl někdo vést, a to, pokud možno, někdo střízlivý.</p>
<p>„Takže vy to tady všechno prakticky vedete?“ přerušil ho Vlahoš rychle, aby záplavu slov obrátil spíše k nějakým zajímavým informacím o penězích.</p>
<p>„Přesně tak, pane. Dočasně. Jiný šéf tady nebyl přes sto let.“</p>
<p>„A kdo vás tedy platí?“</p>
<p>Nastal okamžik ticha a pak řekl pan Korouhvička tónem, jaký obvykle používají dospělí, když mluví s malým dítětem: „Tohle je <emphasis>mincovna</emphasis>, pane.“</p>
<p>„Vy si vyrábíte své vlastní mzdy?“</p>
<p>„A kdo jiný by to udělal, pane? Ale je to všechno oficiální, že je to tak, pane Korouhvičko? On totiž dostává všechny naše stvrzenky. Prostě jsme vynechali prostředníka.“</p>
<p>„No, tak aspoň máte výnosný kšeft,“ prohlásil Vlahoš vesele. „Můžete si nadělat peněz až nad hlavu.“</p>
<p>„Zvládáme pokrývat náklady, pane, to je pravda,“ připustil Všelicos, jako kdyby to bylo něco, co se jim daří s odřenými zády.</p>
<p>„Pokrývat náklady? Vždyť jste mincovna!“ divil se Vlahoš. „Musíte přece vykazovat zisky, když děláte peníze!“</p>
<p>„Režijní výdaje, pane. Máme jich až nad hlavu, kamkoliv se podíváte.“</p>
<p>„A co pod nohama?“</p>
<p>„Tam taky, pane,“ přikývl Všelicos. „Je to vážně nákladné, pane. Tak podívejte, výroba čtvrtpence koštuje půl pence a výroba půlpence stojí skoro penci. Pence přijde na penci a čtvrt. Šestipence nás přijde na dvě a čtvrt pence, takže tady jsme rozhodně v plusu. Na půltolar musíme vydat sedm pencí. Ovšem náklady na tolar jsou jen šest peňáků, což je každopádně vylepšení, ale to proto, že je děláme přímo tady. Faktická zátěž jsou grešle, protože ty mají hodnotu osminku pence, ale stojí nás šest pencí. Je to hrozná piplačka, při tom jak jsou malé a ještě mají uprostřed tu dírku. A třípencovka, pane, tu nám tady vyrábí jen pár lidí a je na ní taky spousta práce. Za sedm pencí, pane. A už vůbec se mě neptejte na dvoupenci!“</p>
<p>„Co je s dvoupencí?“</p>
<p>„Jsem rád, že se ptáte, pane. Jemná prácička, pane, neuděláme ji za míň než za sedm a jednu šestnáctinu pence. A, ano, ještě je tu jedna šestnáctina pence, tedy vindra.“</p>
<p>„O něčem takovém jsem nikdy neslyšel!“</p>
<p>„No, jistě, víte, pane, gentleman ze společenské třídy, z jaké jste vy, o ní jistě neslyšel, ale i ta má své místo, pane, rozhodně má své místo. Je to krásná malá věcička, pane, spousta droboučkých podrobností, a podle tradice je vyrábějí vdovy, ta stojí celých deset pencí, protože rytina je hrozně jemná. K té práci je třeba zkušených ženských, dělnic ze staré školy, a protože je jich málo a jsou opravdu staré, dokážete si představit, jak dlouho jim to trvá s jejich očima a rukama a bůhvíčím, ale ony se při tom cítí užitečné.“</p>
<p>„No ale jedna šestnáctina pence? Čtvrt čtvrtpence? Co si za to kdo koupí?“</p>
<p>„A to byste se divil, co za to v některých uličkách dostanete, pane. Velký nedopalek svíčky, malý brambor, který skoro není zelený,“ začal vypočítávat Všelicos. „Možná ne úplně okousaný ohryzek jablka. A taky je to vhodná mince, kterou můžete hodit do pokladničky na milodary.“</p>
<p>A tohle je naše zlatá kotva, je to tak? pomyslel si Vlahoš.</p>
<p>Rozhlédl se po obrovském prostoru. Pracoval tam zhruba tucet lidí, počítáme-li i golema, o kterém se Vlahoš naučil pomalu přemýšlet jako o součásti druhu, s nímž je třeba zacházet jako s „lidským pro danou hodnotu lidskosti“, a jeden uhrovitý chlapec, o němž tak přemýšlet nezačal.</p>
<p>„Nezdá se, že byste potřebovali moc lidí,“ poznamenal.</p>
<p>„No, my tady děláme jen stříbrné mince a ty ze zlata –“</p>
<p>„Zlatavé,“ vskočil mu rychle do řeči pan Korouhvička.</p>
<p>„– a ty zlat… avé. A pak neobvyklé věci jako třeba medaile. Také děláme polotovary pro měďáky a mince z mosazi, ale zbytek práce dělají domácí dělníci.“</p>
<p>„Domácí dělníci? Mincovna s <emphasis>domácími </emphasis>dělníky?“</p>
<p>„Přesně tak, pane. Jako třeba ty vdovy. Pracujou doma. Eh, nemůžete přece chtít, aby se sem ty chudinky stařenky den co den belhaly z domova! Vždyť většina z nich chodí jen o holi, některý dokonce o dvou!“</p>
<p>„Mincovna… tedy dílna, kde se dělají peníze… zaměstnává lidi, kteří pracují doma? Poslyšte, myslím si, že je to teď v módě, ale přece jen… není to tak trochu zvláštní?“</p>
<p>„Bohové nechť vám žehnají, pane, existují rodiny, které si takhle přivydělávají pár měďáků týdně už po celé generace!“ přikývl pan Všelicos se šťastným výrazem. „Tatík vyrazí základní obraz, matka rytím dokončí, děcka vyčistěj a vyleštěj… je to prostě tradice. Naši domácí dělníci jsou jedna velká rodina.“</p>
<p>„No dobře, ale co nějaká bezpečnost?“</p>
<p>„Kdyby ukradli třeba jen zlomenou grešli, mohli by za to viset,“ odpověděl Korouhvička. „To se považuje za velezradu.“</p>
<p>„Co za rodiny tohle dělá?“ zeptal se Vlahoš zděšeně.</p>
<p>„Především musím říct, že eště nikdá nikdo nic neukradl, protože jsou opravdu věrní,“ odpověděl předák a vrhl pohled na Korouhvičku.</p>
<p>„Bývalo to tak, že za první podobný přečin byla zloději uťata ruka,“ vysvětloval Vlahošovi pan Korouhvička, muž, který patřil do rodiny.</p>
<p>„A kolik mají peněz?“ zajímal se Vlahoš a pro jistotu se postavil mezi oba muže. „Myslím jako mzdu.“</p>
<p>„Asi patnáct tolarů měsíčně. Je to hodinářská práce,“ odpověděl Všelicos. „A některý z těch starejch babek nedostanou ani to. Vyřazujeme dost zmetků.“</p>
<p>Vlahoš zvedl oči k Mizerné penci. Tyčila se ve středu hlavní haly a na něco tak obrovského vypadala neobyčejně křehce. Osamělý golem, který kráčel uvnitř, měl kolem krku pověšenou tabulku, což znamenalo, že neumí mluvit. Vlahoše napadlo, jestli o něm ví Společnost. Způsob, jakým hledali další golemy, byl někdy dost překvapivý.</p>
<p>Zatímco se díval, kolo se pomalu přestalo točit. Němý golem zůstal nehnutě stát.</p>
<p>„Řekněte mi jednu věc,“ napadlo Vlahoše. „Proč se vůbec unavujete s těmi mincemi z různých slitin a kovů? Proč tolary rovnou neděláte ze zlata? Docházelo často k holení a ořezávání?“</p>
<p>„To teda žasnu, že gentleman jako vy vůbec zná takový výrazy,“ podíval se na něj zaraženě předák.</p>
<p>„Velmi se zajímám o zločineckou mysl,“ odpověděl mu Vlahoš trochu spěšněji, než měl v úmyslu. Nelhal. K sebepozorování musí mít člověk nadání.</p>
<p>„Tak to je moc dobře, pane. Jasně, že na nás zkoušej všechny tyhle triky a ještě všelijaký jiný! Pokovování a potahování a taky navrtávání. Dokonce přetavování a nový odlejvání s příměsí mědi, to pak ten tolar vypadá fakt dobře. Přísahám, pane, že jsou ve městě lidi, kteří jsou ochotní strávit plánováním a přípravou podobnýho švindlu dva dny, jen aby získali částku, kterou by poctivou prací vydělali za den!“</p>
<p>„No ne! Vážně?“</p>
<p>„Jako že tu stojím před váma,“ přikyvoval Všelicos. „Jsou to blázni. Copak by se našel normální člověk, kterej by udělal něco takovýho?“</p>
<p>Třeba já, kdysi, pomyslel si Vlahoš. Byla to <emphasis>zábava. </emphasis>„Tak to tedy opravdu nevím,“ odpověděl.</p>
<p>„Takže městská rada rozhodla, že tolary budou mít prostě jen zlatou barvu, většinou se dělají z kvalitní mosazi, abych vám už řekl všechno, protože ta se krásně leskne. No, pořád ještě se ty mince padělaj, ale je těžký padělat je dobře a po všech těch lumpech jde tvrdě Hlídka a aspoň nám z těch tolarů nikdo neolupuje… zlato,“ prohlásil Všelicos. „Bude to všechno, pane? Víte, musíme dorazit do konce pracovní doby nějakou práci, a jestli tady zůstanem dýl, budem si muset udělat nějaký peníze, abysme si zaplatili přesčasy, a když budou mládenci unavení, budem vydělávat peníze rychlejc, než je stačíme vyrábět, a to by vedlo k něčemu, čemu se dá říct snad akorát hlavolam –“</p>
<p>„To mi říkáte, že když pracujete přesčas, musíte pracovat přesčas, abyste si to mohli zaplatit?“ ujišťoval se Vlahoš, který znovu žasl nad tím, jak nelogické mohou být výsledky logického myšlení, když logickou úvahu provádí dostatečně velká komise.</p>
<p>„Jo, to je přesně ono, pane,“ řekl Všelicos. „A přesně tím směrem vede cesta do blázince.“</p>
<p>„A je to velmi krátká cesta,“ přikývl Vlahoš. „Ale zeptal bych se ještě na jednu věc, jestli mohu. Jak tady zajišťujete bezpečnost?“</p>
<p>Korouhvička si odkašlal. „Jakmile je jednou banka uzavřena, je nemožné dostat se do mincovny zvenčí, pane Rosrete. Na základě dohody s Hlídkou střeží budovu v noci policisté, kteří nemají službu, spolu s našimi vlastními muži. Tady samozřejmě nosí pořádné uniformy, ty bankovní, protože ty, které má Hlídka, jsou dost ošoupané. Muži Hlídky nám ale zaručují profesionální přístup, chápete?“</p>
<p>No dobrá, pomyslel si Vlahoš, který měl podezření, že jeho zkušenosti s policajty jsou mnohem rozsáhlejší než ty Korouhvičkovy. Peníze jsou <emphasis>pravděpodobně </emphasis>v bezpečí, ale vsadil bych se, že vy spotřebujete moře kafe a psacích per.</p>
<p>„Já jsem myslel spíš… přes den,“ řekl. Muži z přístavků ho pozorovali nechápavými pohledy.</p>
<p>„Jo tohle,“ řekl po vteřině pan Všelicos. „To my si zajišťujem sami. Střídáme se. Tenhle tejden je bezpečákem Kódl. Ukaž mu vobuch, Kódle.“</p>
<p>Jeden z mužů sáhl pod dlouhý kabát, vytáhl silný dřevěný obušek a se stydlivým výrazem ho pozvedl směrem k Vlahošovi.</p>
<p>„Ještě jsme mívali placku, ale ta se nějak ztratila,“ přiznával Všelicos, „ale na tom houby záleží, protože všichni víme, kdo von je. A když odcházíme, nikdy nám nezapomene připomenout, že nesmíme nic ukrást.“</p>
<p>Nastalo ticho.</p>
<p>„Dobrá, jak se zdá, tak to máte všechno zajištěné,“ řekl Vlahoš a zamnul si ruce. „Mnohokrát vám děkuji, pánové.“</p>
<p>Pomalu se rozešli, každý muž ke svému přístavku.</p>
<p>„Pravděpodobně jen velmi málo,“ řekl pan Korouhvička, když sledoval, jak odcházejí.</p>
<p>„Hmm?“ obrátil se k němu Vlahoš.</p>
<p>„Přemýšlel jste o tom, kolik se s nimi asi z mincovny vytratí peněz, řekl bych.“</p>
<p>„No, abych se přiznal… tak ano.“</p>
<p>„Myslím, že velmi málo. Říkají, že po nějaké době se pro vás peníze stanou jen obyčejnou… věcí,“ řekl hlavní pokladník a vedl Vlahoše nazpět do banky.</p>
<p>„Takže vyrobit jednu penci stojí víc než jednu penci,“ zamumlal Vlahoš. „Zdá se to jen mně, nebo je na tom opravdu něco <emphasis>špatně</emphasis>?“</p>
<p>„Jenže zase na druhé straně, když jednou nějakou penci uděláte, je ta pence <emphasis>pořád </emphasis>pencí,“ řekl pan Korouhvička. „V tom je celé to kouzlo.“</p>
<p>„Myslíte?“ podivil se Vlahoš. „Ale vždyť je to jen měděné kolečko. V co by se podle vás mohlo proměnit?“</p>
<p>„No, v průběhu roku v cokoliv,“ odpověděl pan Korouhvička hladce. „Změní se v pár jablek, součástku vozíku, tkaničky do bot, nějaké seno nebo lístek na hodinu do divadla. Může se dokonce proměnit ve známku a poslat dopis, pane Rosrete. Může být utracena třeba třistakrát a přece – a to je na tom to úžasné – pořád je to jedna pence, připravená a ochotná být znovu utracena. Není to jablko, které by se zkazilo. Její hodnota je pevná a stálá. Nezmenšuje se.“ Oči pana Korouhvičky nabyly nebezpečného lesku a jedno z nich sebou zaškubalo. „A to proto, že navždy bude mít cenu drobečku věčného zlata!“</p>
<p>„Ale vždyť je to jen kus kovu. Kdybychom používali místo mincí jablka, mohl by člověk to jablko alespoň sníst,“ vrtěl hlavou Vlahoš.</p>
<p>„To je pravda, ale mohl byste ho sníst jen jednou. Pence je, abychom tak řekli, jablko, které vydrží věčně.“</p>
<p>„Které nemůžete sníst. Ale když zasadíte jablko, můžete si vypěstovat jabloň.“</p>
<p>„Peníze také můžete použít k tomu, abyste získal další peníze,“ řekl Korouhvička.</p>
<p>„Dobrá, ale jak si uděláte víc zlata? Alchymisté to neumí, trpaslíci visí na tom, co si nakopou, a Agateánci nám žádné nedají. Proč nepřejdete na stříbrný standard? Třeba v Brmbrmducu to tak dělají.“</p>
<p>„No to si dovedu představit, vždyť jsou to cizinci,“ zabručel Korouhvička. „Jenže stříbro černá. Zlato je kov, který nemění barvu.“ A znovu ten tik v oku. Bylo jasné, že pana Korouhvičku drží zlato pevně ve spárech. „Viděl jste, co jste potřeboval, pane Rosrete?“</p>
<p>„Skoro víc, než mi bylo milé, řekl bych.“</p>
<p>„Tak pojďme, zajdeme k ředitelce.“</p>
<p>#</p>
<p>Korouhvička vykročil svou čapí chůzí a Vlahoš ho následoval po schodišti do druhého patra a pak dlouhou chodbou. Zastavili se před mohutnými dvoukřídlými dveřmi z ušlechtilého dřeva. Pak Korouhvička opatrně zaklepal, nejen nějak obyčejně, ale složitým rytmem, který dával tušit kód. Nato velmi opatrně dveře otevřel.</p>
<p>Ředitelská kancelář byla prostorná a zařízená velmi jednoduše velmi drahými věcmi. Bylo tam především hodně bronzu a leštěné mosazi. Na ředitelův stůl pravděpodobně padl poslední existující jedinec nějakého výjimečně vzácného, exotického stromu. Stůl byl skutečně velkolepý a tak velký, že by se v něm dal pohřbít člověk. Leskl se hlubokou, sytou zelení a hovořil o moci a ryzosti. Vlahoš ovšem samozřejmě předpokládal, že lže.</p>
<p>Na velmi malém mosazném tácku na nevyřízené dokumenty seděl malinkatý pejsek a teprve ve chvíli, kdy Korouhvička řekl: „Pan Rosret, paní generální ředitelka,“ si Vlahoš uvědomil, že stůl má i svého lidského uživatele. Za stolem, kousek nad rovinou desky, vyčuhovala hlava velmi staré, šedovlasé dámy, která upírala oči na Rosreta. Na stole, vlevo i vpravo, hezky při ruce, se v tomto světě zlatožlutých předmětů leskly stříbřitě ocelovým třpytem dva natažené samostříly, usazené na malých otáčivých podložkách. Drobné ruce staré paní právě opouštěly jejich pažby.</p>
<p>„Ach ano, to je milé,“ zatrylkovala. „Sedněte si, pane Rosrete.“</p>
<p>Posadil se a snažil se, aby byl pokud možno mimo eventuální dráhu střel, které spočívaly v natažených samostřílech. Pejsek mezitím seskočil ze stolu, a vrhl se Vlahošovi na klín s entuziasmem, při němž se Vlahoš obával o svůj šourek.</p>
<p>Byl to ten nejmenší a nejošklivější pes, jakého Vlahoš kdy v životě viděl. Připomínal mu ony akvarijní rybičky s obrovskýma očima, jejichž vyboulené zrakové orgány vypadaly, jako kdyby měly každou chvíli vybuchnout. Zato čenichem ho pravděpodobně někdo narazil na stěnu. Nohy měl tak křivé, že si o ně někdy musel sám zakopávat.</p>
<p>„To je pan Pedant,“ sdělila Vlahošovi stará paní. „Obvykle se s lidmi hned tak nepřátelí, pane Rosrete. Udělalo to na mě dojem.“</p>
<p>„Nazdar, pane Pedante,“ řekl Vlahoš. Pes ze sebe vrazil krátké šťastné zaštěknutí, blaženě Vlahoše olízl a poslintal mu celý obličej.</p>
<p>„Líbíte se mu, pane Rosrete,“ řekl paní Opulentová spokojeně. „Uhodl byste, co je to za rasu?“</p>
<p>Vlahoš vyrostl se psy a v psích rasách se docela slušně vyznal, ale co se týče pana Pedanta, nevěděl, čeho se chytit. Rozhodl se být upřímný. „Všechny?“ prohlásil.</p>
<p>Paní Opulentová se rozesmála a její smích zněl alespoň o šedesát let mladší, než ona sama vypadala.</p>
<p>„Výborně! Jeho matka byla pokojový buldoček, psík, v minulosti velmi oblíbený v královských palácích. Jenže jedné noci utekla, pak se ulicemi rozléhalo spousta štěkotu a myslím, že chudáček pan Pedant je synem mnoha otců.“</p>
<p>Pan Pedant obrátil k Vlahošovi pohled oduševnělých očí a zdálo se, že mírně znervózněl.</p>
<p>„Korouhvičko, zdá se, že se pan Pedant cítí nesvůj,“ řekla paní Opulentová. „Prosím, vezměte ho na procházku do zahrady, buďte tak hodný. Myslím, že ti mladí úředníci mu nedopřávají dostatek času.“</p>
<p>Po tváři hlavního pokladníka přeletěl bouřkový mrak nevole, ale poslušně vzal z věšáku vodítko z červené kůže.</p>
<p>Psík začal vrčet.</p>
<p>Korouhvička si vzal i pár rukavic ze silné kůže a mlčky si je navlékl. Zatímco vrčení zesílilo, zvedl jednou rukou velmi opatrně Pedanta a přidržel si ho pod paží. Pak bez jediného slova vyšel z místnosti.</p>
<p>„Takže vy jste ten slavný vrchní poštmistr,“ řekla paní Opulentová. „Nikdo jiný než muž ve zlatém obleku. Ale jak vidím, dnes ráno ho nemáte. Pojďte sem, drahý chlapče. Dovolte, abych si vás prohlédla na světle.“</p>
<p>Vlahoš popošel kupředu a stará dáma s pomocí dvou berlí s rukojeťmi ze slonoviny poněkud neohrabaně vstala. Pak jednu z nich pustila a chytila Vlahoše za bradu. Upřeně si ho prohlížela a obracela mu při tom hlavu hned sem, hned tam.</p>
<p>„Hmm,“ broukla nakonec a ustoupila. „Je to přesně, jak jsem si myslela…“ Druhá hůlka švihla Vlahoše prudkým úderem do nohou vzadu pod koleny a podsekla ho jako stéblo trávy. Zatímco ležel napůl ochromený na vysokém koberci, paní Opulentová vítězoslavně pokračovala: „Jste zloděj a podvodník, mazaný šejdíř a všech švindlířů král! Přiznejte to!“</p>
<p>„To nejsem!“ protestoval Vlahoš chabě.</p>
<p>„A taky lhář,“ pokračovala paní Opulentová pobaveně. „A pravděpodobně se i vydáváte za někoho jiného! Na mě tím svým nevinným pohledem plýtváte zbytečně! Já říkám, že jste ničema, pane. Nesvěřila bych vám kbelík vody ani kdyby na mně chytly spoďáry!“</p>
<p>Pak Vlahoše píchla hůlkou tvrdě do prsou. „No tak, to tam chcete ležet celý den?“ vyštěkla. „Tak už vstaňte, člověče!“</p>
<p>Vlahošovi se poněkud točila hlava, ale přesto se opatrně zvedl na nohy.</p>
<p>„Podejte mi ruku, pane Rosrete,“ požádala paní Opulentová a natáhla k němu ruku. „Vrchní poštmistr? Vy jste přímo umělecké dílo! Chyťte mě za ni!“</p>
<p>„Cože? Aha…“ Vlahoš uchopil starou paní za ruku. Bylo to jako potřásat si rukou se studeným pergamenem.</p>
<p>Paní Opulentová se spokojeně zasmála. „No bodejť! Úplně stejný jako vstřícný a uklidňující dotek mého zesnulého manžela. Žádný poctivý člověk nemá tak poctivý stisk ruky. Proč vám, pro všechny svaté, trvalo tak dlouho, než jste objevil peněžní sektor?“</p>
<p>Vlahoš se rozhlédl kolem. Byli sami, lýtka ho bolela a nebyl tady nikdo, koho by musel klamat. Takže koho to tady máme? Máme tady prvotřídní, i když netykavou starou dámu, s notnou dávkou drzosti, smyslem pro humor, kterým dokáže lidi rychle uvést do rozpaků, a mírně zlomyslným potěšením v drobných krutostech. Vyjadřuje se s přímostí chvilkami hraničící s neomaleností, a co je důležitější, flirtuje s flirtováním. Ráda si o sobě myslí, že „ona není žádná dáma“. Ochotná pustit se do každého podniku, při němž nehrozí nebezpečí, že zakopne, a k tomu má v očích pohled, který říká: „Můžu si dělat, co se mi zlíbí, protože jsem stará. A mám slabost pro podvodníky.“ Takové staré dámy se daly těžko oklamat, ale tady ani nebylo proč. Uvolnil se. Byla to velká úleva, někdy alespoň na chvilku odhodit masku.</p>
<p>„Ale za nikoho jiného se nevydávám,“ odpověděl. „Vlahoš von Rosret je mé pravé jméno.“</p>
<p>„Ano, řekla bych, že v téhle věci jste neměl na výběr,“ přikývla paní Opulentová a zamířila zpět ke svému křeslu. „No, ale jak se zdá, podařilo se vám celou tu dobu všechny klamat. Sedněte si, pane Rosrete. Já vás nekousnu.“ Ale ta poslední slova vyřkla tónem, který naznačoval: „Ale dejte mi půl flašky ginu a pět minut, než najdu zuby, a uvidíme!“ Pak ukázala na židli vedle sebe.</p>
<p>„Cože? Myslel jsem, že jste mě vyhodila!“ řekl Vlahoš, který přistoupil na její hru.</p>
<p>„Vážně? A proč?“</p>
<p>„Protože jsem všechno to, co jste řekla.“</p>
<p>„Ale já jsem přece neřekla, že jste špatný člověk,“ potřásla hlavou paní Opulentová. „Navíc se očividně líbíte panu Pedantovi a ten je výjimečně dobrým znalcem lidí. Kromě toho, s naším poštovním úřadem jste udělal vážně pravé divy, jak to říká Havelock.“ Paní Opulentová sáhla kamsi vedle sebe a postavila na stolní desku velkou láhev ginu. „Skleničku, pane Rosrete?“</p>
<p>„Ehm… v tuhle denní dobu ne.“</p>
<p>Paní Opulentová si pohrdavě odfrkla. „Já sice už moc času nemám, ale zato mám naštěstí spoustu ginu.“ Vlahoš pozoroval, jak si nalila dávku, která by mohla být pro slabší povahy smrtelná. „Máte přítelkyni?“ zeptala se a pozvedla sklenici.</p>
<p>„Mám.“</p>
<p>„A ví, co jste zač?“</p>
<p>„Ano. Říkám jí to pořád.“</p>
<p>„Jenže ona vám nevěří, že? Ano, tak se chovají zamilované ženy,“ povzdechla si paní Opulentová.</p>
<p>„Myslím si, že si s tím spíš neláme hlavu. Není to obyčejná dívka, jak si ji zřejmě představujete.“</p>
<p>„Aha, takže ona vidí vaše vnitřní já? Nebo možná vidí to velmi pečlivě vytvořené vnitřní já, co máte pro lidi, kteří ho chtějí objevit? Lidé jako vy…“ odmlčela se a pak pokračovala „…lidé jako <emphasis>my </emphasis>mají vždycky připraveno alespoň jedno takové vnitřní já, pro příliš zvědavé návštěvníky, že?“</p>
<p>Vlahoš neprotestoval. Rozmlouvat s paní Opulentovou bylo jako stát před kouzelným zrcadlem, které vám dokáže nahlédnout až do morku kostí. Řekl jen: „Většina lidí, s nimiž se zná, jsou golemové.“</p>
<p>„Vážně? Obrovští hlinění muži, kterým se dá bezmezně věřit a nemají nic, co by přiznali, v oblasti kalhot? A copak vidí na <emphasis>vás</emphasis>, pane Rosrete?“ Píchla ho do hrudi prstem, který se podobal sýrové tyčince.</p>
<p>Vlahošovi poklesla dolní čelist.</p>
<p>„Řekla bych, že ten kontrast!“ řekla paní Opulentová a poplácala ho po ruce. „A Havelock vás teď poslal sem, abyste mi řekl, jak mám vést svou banku. Můžete mi říkat Geňa.“</p>
<p>„No, já –“ Mám jí říct, jak má vést svou banku? <emphasis>Takhle </emphasis>o tom ale Patricij nemluvil!</p>
<p>Geňa se naklonila kupředu. „Víte, Žu-žu mně nevadila,“ svěřila se Vlahošovi mírně tlumeným hlasem. „Bylo to celkem příjemné děvče, ale blbá byla jak dlabané sáně. Taky zdaleka nebyla první. Ani náhodou. Já sama jsem kdysi byla Joštovou milenkou.“</p>
<p>„Opravdu?“ Věděl, že si to musí vyslechnout celé, ať už o to stojí nebo ne.</p>
<p>„Ale ano,“ přikývla paní Opulentová. „Tenkrát to ale lidé víc <emphasis>chápali. </emphasis>V té době to bylo tak nějak víceméně přijatelné. Jednou měsíčně jsem chodila na čaj k jeho ženě, abychom sladili jeho časový rozvrh, a ona mi vždycky říkala, jak je ráda, že se jí alespoň neplete do cesty. Je ovšem samozřejmé, že v těch dobách se čekalo, že milenka bude mít jistou úroveň,“ povzdechla si. „Jak se zdá, tak dnes k tomu stačí, když se nějaká holka umí pořádně svíjet u tyče.“</p>
<p>„Úroveň bohužel klesá všude,“ souhlasil Vlahoš. Tím nemohl nic pokazit. Úroveň klesala vždycky.</p>
<p>„A v bankovnictví je to stejné,“ prohlásila Geňa, jako kdyby přemýšlela nahlas.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„No chtěla jsem říci, že konečný výsledek sice zůstává nakonec stejný, ale člověk by měl brát v potaz také styl, nemyslíte? Měl by v tom být švih, jistá dávka elegance. Nápaditost. Zkušenost a praxe spíš než obyčejná mechanická práce. Havelock říká, že v takových věcech se vyznáte.“ Vrhla na Vlahoše tázavý pohled. „Vždyť to vy jste udělal z poštovního úřadu téměř hrdinský podnik, že? Podle příjezdů a odjezdů Genovského expresu si lidé řídí hodinky. Kdysi si podle něj otáčeli lístky v kalendáři!“</p>
<p>„Semaforové věže jsou pořád ještě ve ztrátě,“ potřásl Vlahoš hlavou.</p>
<p>„Ale až překvapivě málo a přitom obohacují lidstvo řadou způsobů a nepochybuji, že Havelockovi výběrčí daní z toho dostávají slušný podíl do státní pokladny. Máte ten dar, že dokážete lidi nadchnout, pane Rosrete.“</p>
<p>„No, já… víte… asi to tak opravdu je,“ vypravil ze sebe nakonec. „Vím, že když chcete prodat pečenou klobásu, musíte vědět, jak prodávat především její vůni.“</p>
<p>„Skvěle a ještě lépe!“ zajásala Geňa, „ale doufám také, že víte, že sebeschopnější prodavač vůně z klobás musí dříve nebo později být schopen dodat taky <emphasis>klobásu</emphasis>, hmm?“ Pak na něj mrkla způsobem, který by mohl mladší ženu dostat do vězení.</p>
<p>„Náhodou jsem se dozvěděla,“ pokračovala paní Opulentová, „že vám bohové ukázali cestu k pokladu, který vám pak pomohl znovu vybudovat poštovní úřad. Co se doopravdy stalo? No tak, Geně to přece můžete klidně říci.“</p>
<p>Došel k názoru, že asi opravdu může, a všiml si, že přestože jí už vlasy řídnou a skoro zbělely, pořád ještě v nich byly vidět narezlé stopy, které mluvily o původně mnohem výraznější rudé barvě. „To byl zisk, který jsem si uložil během svých podvodnických let,“ přiznal.</p>
<p>Paní Opulentová radostně zatleskala malýma rukama. „Vida! Opravdová klobása! To je takové… zadostiučinění! Havelock měl vždycky na lidi výjimečný nos. A s městem má velké plány, abyste věděl.“</p>
<p>„Jeho velký podnik,“ přikývl Vlahoš. „Já vím.“</p>
<p>„Podzemní ulice a nové doky a já nevím, co všechno,“ řekla Geňa, „a na to všechno potřebuje vláda peníze a peníze potřebují banku. Naneštěstí lidé už dávno svou důvěru v banky ztratili.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože obvykle o jejich peníze přijdeme. Většinou neúmyslně. V minulých letech jsme utrpěli velké ztráty. Krize a krach v osmaosmdesátém, krach ve třiadevadesátém, další krach v osmadevadesátém… i když to poslední bylo spíš jen takové křachnutí. Můj zesnulý manžel byl člověk, který si půjčoval velmi neuváženě, takže nás zatěžovaly obrovské dluhy a následky dalších neprozřetelných rozhodnutí. Teď si u nás ukládají peníze jen obyčejné stařenky, protože to dělaly odjakživa, hezcí mladí úředníci jsou na ně slušní jako dřív a u dveří pořád ještě stojí mosazná miska, ze které se může napít jejich pejsek. Mohl byste s tím něco udělat? Až příliš dobře si uvědomuji, že zásoby takových stařenek nám rychle docházejí.“</p>
<p>„No, tedy… možná bych měl nějaký ten nápad,“ odpověděl jí Vlahoš. „Ale pořád ještě je to pro mě tak trochu šok. Já totiž zatím pořádně nechápu, jak taková banka funguje.“</p>
<p>„Vy jste nikdy nebyl v bance pro peníze?“</p>
<p>„To ano, ale nikdy jsem <emphasis>neukládal</emphasis>.“</p>
<p>„A jak si tedy představujete, že banky fungují?“</p>
<p>„No, vezmete peníze bohatých lidí a půjčíte je na co nejvyšší úrok vhodným klientům. Z toho úroku pak vrátíte pokud možno co nejméně.“</p>
<p>„Dobrá, a kdo je vhodný klient?“</p>
<p>„Někdo, kdo prokáže, že nepotřebuje peníze?“</p>
<p>„Ale no tak, vy cyniku. Ale rámcově jste to pochopil.“</p>
<p>„Takže žádní chudí lidé, co?“</p>
<p>„V bankách v žádném případě, pane Rosrete. Nikdo, kdo má menší příjem než sto padesát tolarů ročně. Proto byly vymyšleny punčochy a slamníky. Můj nebožtík manžel vždycky říkal, že jediný způsob, jak vymačkat peníze z chudých lidí, je držet je v chudobě. Ve svém bankovním životě to rozhodně nebyl příjemný člověk. Máte ještě nějaké další otázky?“</p>
<p>„Jak jste se stala ředitelkou banky,“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„Ředitelkou a předsedkyní správní rady,“ opravila ho Geňa pyšně. „Jošt si vždycky rád pojistil větsinovou kontrolu. Tomu tedy věřte,“ dodávala, spíše pro sebe. „A já jsem teď oboje dík troše prastaré magie, jíž se říká ‚odkázal jí padesátiprocentní podíl’.“</p>
<p>„Ale já mám dojem, že tomuhle magickému kousku se říkalo jedenapadesátiprocentní podíl,“ řekl Vlahoš. „Nemohli by vás ostatní podílníci přinutit –“</p>
<p>Na vzdáleném konci místnosti se otevřely dveře a vešla žena v bílém. Nesla podnos a na něm něco, co bylo zakryto bílým ubrouskem.</p>
<p>„Je opravdu čas na vaše léky, paní Opulentová,“ řekla.</p>
<p>„Ale ty věcičky mně opravdu vůbec nepomáhají, sestro!“ odsekla stará paní.</p>
<p>„Poslyšte, víte, co řekl doktor? Už žádný alkohol!“ zamračila se sestra. Pak vrhla vyčítavý pohled na Vlahoše. „Opravdu nesmí žádný alkohol,“ opakovala, jako by samozřejmě předpokládala, že má několik lahví ukrytých po kapsách.</p>
<p>„No a já zase říkám: ‚Už žádný doktor!’“ ušklíbla se paní Opulentová a spiklenecky na Vlahoše mrkla. „Tohle platí moje takzvané nevlastní děti, věřil byste tomu? Chtějí mě otrávit! A kde můžou, tam o mně říkají, že jsem se pomátla na rozumu –“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře, spíš jakási žádost o svolení než oznámení úmyslu. Paní Opulentová se pohnula s neuvěřitelnou rychlostí, a když se dveře po chvilce otevřely, oba samostříly už byly pod její kontrolou.</p>
<p>Dovnitř vešel pan Korouhvička s Pedantem pod paží. Psík stále zuřivě štěkal.</p>
<p>„Řekla jsem pětkrát, pane Korouhvičko! Pětkrát! Mohla jsem zastřelit pana Pedanta! To neumíte počítat?“</p>
<p>„Omlouvám se,“ řekl pan Korouhvička a opatrně odložil Pedanta na tácek s nevyřízenými dokumenty. „A počítat <emphasis>u</emphasis><emphasis>mím</emphasis>.“</p>
<p>„A kdopak je náš malý pedant, no?“ řekla miloučkým hlasem paní Opulentová, když pejsek málem vybuchl bláznivým vzrušením z toho, že vidí někoho, koho viděl naposled před deseti minutami. „A jestlipak jsme byli hodný pejsek, co? <emphasis>Byli </emphasis>jsme hodný pejsek, pane Korouhvičko?“</p>
<p>„Jistě, madam. Neobyčejně.“ Ani jed v hadí zmrzlině by nemohl být ledovější. „Mohl bych se teď vrátit ke svým povinnostem?“</p>
<p>„Pan Korouhvička si myslí, že nevím, jak vést banku, je to tak, pane Pedante?“ Paní Opulentová podrbala psa za ušima. „Ten je ale hloupý, ten pan Korouhvička, co? Ano, pane Korouhvičko, můžete jít.“</p>
<p>Vlahoš si vzpomněl na staré brmbrmducské rčení: „Když staré dámy mluví zlomyslně ke svému psu, stane se pes brzo večeří.“ Ve chvílích, jako byla tato, se mu zdálo neobyčejně případné a věděl také, že v podobných chvílích je lepší být na kilometry daleko.</p>
<p>„Tedy, bylo mi potěšením se s vámi seznámit, paní Opulentová,“ řekl a vstal. „Já si to… musím si to promyslet.“</p>
<p>„A jestlipak viděl Huberta?“ obrátila se paní Opulentová očividně ke psovi. „Před tím než odejde, musí ještě navštívit Huberta. Myslím, že co se týče financí je trošku zmatený. Zaveďte ho k Hubertovi, pane Korouhvičko. Hubert to všechno umí skvěle vysvětlit.“</p>
<p>„Jak si přejete, madam,“ odpověděl Korouhvička a vrhl na pana Pedanta velmi ošklivý pohled. „Jsem si jistý, že jakmile si poslechne Hubertovo vysvětlení koloběhu peněz, rozhodně už nebude <emphasis>trošku </emphasis>zmatený. Prosím, pane Rosrete, následujte mě.“</p>
<p>Když scházeli po schodech, Korouhvička mlčel. Velmi pečlivě a opatrně zvedal rozměrná chodidla, jako člověk, který kráčí po podlaze poseté špendlíky.</p>
<p>„Paní Opulentová je zábavná stará dáma, že?“ nadhodil zkusmo Vlahoš.</p>
<p>„Jsem přesvědčen, že je přesně to, čemu se říká ‚osobnost’, pane,“ odpověděl Korouhvička zachmuřeně.</p>
<p>„Občas je to asi trochu únavné, že?“</p>
<p>„Bez komentáře, pane. Paní Opulentová vlastní jedenapadesát procent mé banky.“</p>
<p><emphasis>Jeho </emphasis>banky, pomyslel si Vlahoš.</p>
<p>„To je zvláštní,“ zavrtěl hlavou. „Před chvilkou mi řekla, že jí patří padesát procent.“</p>
<p>„A ten pes,“ zabručel Korouhvička. „Tomu zvířeti patří jedno procento, které mu odkázal zesnulý pan Jošt Opulent. A paní Opulentová vlastní psa. Pan Jošt měl to, čemu se říká poněkud zlomyslný smysl pro humor, pane Rosrete.“</p>
<p>A pes vlastní podíl v bance, pomyslel si Vlahoš. Ti Opulentové jsou ale veselá kopa. „Je mi jasné, že vám to asi příliš zábavné nepřipadá, pane Korouhvičko,“ řekl.</p>
<p>„Nezapírám, že na tom neshledávám nic žertovného, pane,“ odpověděl Korouhvička, když došli do přízemí. „Já bohužel nemám smysl pro humor. Vůbec žádný. To bylo frenologicky dokázáno. Mám Nichtlachen-Keinwortzův syndrom, což je z jakýchsi nepochopitelných důvodů považováno za politováníhodné postižení. Já osobně to na druhé straně považuji za požehnání. Jsem pyšný na to, že když vidím, jak tlustý muž uklouzne po banánové slupce, nepovažuji to za nic víc než za nehodu, která jen zdůrazňuje potřebu vylepšit služby v oblasti likvidace odpadků.“</p>
<p>„A zkoušel jste někdy –“ začal Vlahoš, ale pan Korouhvička ho přerušil pozvednutou rukou.</p>
<p>„Prosím! Opakuji, že to nepovažuji za žádnou zátěž. A řeknu vám rovnou, že se mě dotýká, když to tak lidé berou! Nepovažujte za nutné pokoušet se mě rozesmát, pane! Kdybych neměl nohy, pokoušel byste se mě přimět k běhu? Díky, jsem naprosto šťastný tak, jak jsem!“</p>
<p>Zastavil se u dalších dveří, poněkud se uklidnil a chopil se kliky.</p>
<p>„A teď bych asi měl využít příležitosti k tomu, abych vám ukázal, kde se dělá… a nestydím se to říci… skutečná a vážná práce, pane Rosrete. Tomuhle se říká účtárna, ale já dávám přednost říkat tomu –“ pak jediným pohybem otevřel dveře dokořán „– můj svět.“</p>
<p>Bylo to působivé. A první, co Vlahoše napadlo, bylo: Takhle bude vypadat peklo toho dne, kdy nenajdou sirky.</p>
<p>Díval se na řady shrbených zad, jejichž majitelé zuřivě psali. Ani jeden z nich nezvedl hlavu.</p>
<p>„Pod touto střechou nestrpím počítadla, počtářské kosti, ani jiná podobná nelidská zařízení, pane Rosrete,“ prohlásil Korouhvička, když vedl Vlahoše hlavní uličkou. „Lidský mozek je schopen v oblasti čísel pracovat zcela bezchybně. Cožpak by to mohlo být jinak, když jsme je sami vymysleli? V těchto věcech jsme tady přísní, opravdu přísní –“ Jediným bleskovým pohybem vytáhl Korouhvička arch papíru z podnosu s nápisem <emphasis>Vyřízeno</emphasis>, který byl na nejbližším stole. Krátce jej přelétl pohledem a vrátil ho zpět s tichým zabručením, jež mohlo vyjadřovat právě tak spokojenost nad tím, že má úředník všechno v pořádku, jako zklamání, že pan Korouhvička neodhalil žádnou trestuhodnou nedbalost.</p>
<p>Arch byl pokryt výpočty a žádný normální smrtelník by je nedokázal zkontrolovat jediným krátkým pohledem. Vlahoš by však nevsadil ani zlámanou grešli proti tomu, kdo by tvrdil, že pan Korouhvička vynechal jediný řádek.</p>
<p>„My, tady, v této místnosti, jsme srdce celé banky,“ prohlásil pyšně hlavní účetní.</p>
<p>„Srdce,“ opakoval poněkud omámeně Vlahoš.</p>
<p>„Tady vypočítáváme úroky a srážky, penále a odpisy z hypoték, ceny a peněžní kurzy – prakticky všechno. A neděláme chyby.“</p>
<p>„Cože? Nikdy?“</p>
<p>„No, velmi zřídka. Samozřejmě, tu a tam některý jedinec chybu udělá,“ připustil velmi neochotně pan Korouhvička. „Ale naštěstí kontroluji všechny výpočty osobně. Mně žádná chyba neunikne, na to se můžete spolehnout. Chyba, pane, je horší než hřích, a to proto, že hřích je často otázkou názoru nebo úhlu pohledu či někdy dokonce špatného načasování, ale chyba je fakt a volá po nápravě. Vidím, že se velmi snažíte, abyste se neušklíbal, pane Rosrete.“</p>
<p>„To se tedy snažím… ne, chtěl jsem říci, že se vůbec nesnažím… vůbec se neušklíbám!“ bránil se Vlahoš. Zatraceně. Zapomněl na prastarou moudrost: Dávej si pozor, když něco důkladně pozoruješ, abys při tom sám nebyl důkladně pozorován.</p>
<p>„Ale přece jen jste poněkud otřesen,“ řekl Korouhvička. „Vy používáte slova, a bylo mi řečeno, že to umíte skvěle, ale slova jsou měkká a mohou být obratným jazykem přeměněna na různé významy. Čísla jsou tvrdá. Můžete s nimi, samozřejmě, podvádět, ale jejich vzhled a povahu nezměníte. Trojka je trojka. Nedokážete ji přemluvit, aby se stala čtyřkou, ani kdybyste ji objal a políbil.“ Odněkud z místnosti se ozval krátký tichý smích, ale pan Korouhvička ho očividně nevnímal. „A čísla nejsou příliš milosrdná, ta neodpouštějí. My tady pracujeme tvrdě, na věcech, které je třeba udělat,“ pokračoval. „A já sedím tady na tom místě, přímo ve středu všeho…“</p>
<p>Došli k rozměrnému stupni uprostřed místnosti, k němuž vedly úzké schůdky. V tom okamžiku se kolem nich s uctivým výrazem protáhla hubená žena v bílé blůze a dlouhé černé sukni a pečlivě položila štůsek papírů na podnos, kde už se jich vršil úctyhodný sloupec. Podívala se na pana Korouhvičku, který řekl: „Děkuji vám, slečno Firhaňková.“ Byl příliš zaměstnán předváděním zázračného vybavení svého vyvýšeného místa, na němž byl umístěn půlkruhový stůl velmi složitého vzhledu, než aby si všiml výrazu, který přeběhl po ženině bledé, drobné tváři. Vlahošovi ovšem neunikl a okamžitě z něj vyčetl snad tisíc slov, jež nejspíš svěřila jen stránkám svého deníčku, který nikdy neukázala jediné živé duši.</p>
<p>„Vidíte?“ obrátil se hlavní účetní netrpělivě k Vlahošovi.</p>
<p>„Hmm?“ zabručel nepřítomně Vlahoš, který pozoroval, jak se mladá žena vrací na své místo.</p>
<p>„Podívejte se sem, vidíte to?“ řekl Korouhvička, usedl za stůl a ukazoval s výrazem, který neměl daleko k nadšení. „S pomocí tady těch šlapadel mohu pohnout stolem a otočit ho tak, že vidím na kterékoliv místo v téhle místnosti! Je to jako kruhové vězení mého malého světa.[2] Mému bdělému oku nic neunikne!“ Začal zuřivě šlapat a celý vyvýšený stupeň se začal se skřípotem a duněním otáčet na kruhovém základě. „A mohu se otáčet dvěma různými rychlostmi, díky tady tomu důvtipnému –“</p>
<p>„Je mi jasné, že vašemu oku téměř nic neunikne,“ přikývl Vlahoš, zatímco pozoroval, jak si slečna Firhaňková sedá na své místo. „Ale omlouvám se za to, že jsem vás vyrušil v práci.“</p>
<p>Korouhvička se podíval na podnos s nápisem <emphasis>K vyřízení </emphasis>a mírně pokrčil rameny. „Myslíte tuhle hromádku? To mám za chvilku hotové,“ prohlásil, přitáhl ruční brzdu a vstal. „Kromě toho si myslím, že je důležité, abyste věděl přesně, o co nám tady jde, protože teď vás musím vzít za Hubertem.“ Slabě si odkašlal.</p>
<p>„Hubertovi asi nejde o to samé, co vám, že?“ nadhodil opatrně Vlahoš, když zamířili nazpět do hlavní haly.</p>
<p>„Jsem si jistý, že to myslí dobře,“ sdělil mu Korouhvička a nechal ta slova viset ve vzduchu jako oprátku.</p>
<p>#</p>
<p>Hlavní halou se nesl jen tlumený šum. U přepážek stálo několik lidí a jakási stará dáma s dojatým výrazem pozorovala svého psa, který pil z mosazné misky umístěné hned za hlavním vchodem. Všechna slova byla v tomto obrovském prostoru pronášena polohlasem. Vlahoš byl pro peníze všemi deseti, patřily k jeho nejoblíbenějším věcem, ale podle něj by se v jejich přítomnosti lidé neměli chovat, jako kdyby to bylo něco, o čem je třeba mluvit velmi potichu, aby se to neprobudilo. Pokud mluvily peníze tady, šeptaly.</p>
<p>Hlavní účetní otevřel malá a nijak zvlášť přepychová dvířka, která byla částečně ukryta za schody a ještě napůl zastíněna několika většími keři v květináčích.</p>
<p>„Buďte opatrný, prosím, podlaha je tady neustále vlhká a klouže,“ varoval Vlahoše. Ten ho následoval po poměrně širokých a pohodlných schodech do největšího sklepení, jaké kdy viděl. Velkolepá kamenná klenba podpírala strop obložený nádhernými plastickými dlaždicemi, které byly zdobeny motivy tváří všech ras, druhů barev a velikostí. Strop mizel v šeru kdesi daleko před nimi. Všude hořely svíce a poměrně blízko před sebou viděli něco, co jiskřilo a vyplňovalo modrobílým svitem prostor obklopený ochozem. „Tohle byla původně krypta chrámu,“ vysvětloval přes rameno Korouhvička, který šel vpředu.</p>
<p>„To mi chcete říct, že tohle místo samo o sobě <emphasis>nevypadá </emphasis>jako chrám?“ ujišťoval se Vlahoš.</p>
<p>„Víte, bylo to postaveno jako chrám, to ano, ale nikdy to jako chrám nesloužilo.“</p>
<p>„Opravdu?“ zajímal se Vlahoš. „A kterému bohovi byl zasvěcen?“</p>
<p>„Jak se nakonec ukázalo, tak žádnému. Dal ho postavit jeden z králů Ankhu, asi před devíti sty lety,“ pokračoval Korouhvička. „Já bych řekl, že to byla spekulativní stavba budovaná s tím, že bude později výhodně prodána. Tím chci říci, že asi neměl na mysli žádného konkrétního boha.“</p>
<p>„Myslíte, že jako doufal, že se později už nějaký vyvrbí?“</p>
<p>„Přesně tak, pane.“</p>
<p>„Jako třeba sýkory modřinky?“ Vlahoš se pozorně rozhlížel kolem. „To znamená, že tohle místo je taková božská ptačí budka?“</p>
<p>Korouhvička si povzdechl. „Vyjadřujete se velmi barvitě, pane Rosrete, ale předpokládám, že je v tom kus pravdy. Jenže to nefungovalo. Pak se to používalo jako zásobovací skladiště pro případ obléhání, vnitřní tržiště a tak dál, a nakonec to místo dostal Jukatello Amorallo, když se u něj město zadlužilo. To všechno najdete v oficiální historii. No řekněte, nejsou všechny ty vulvy úžasné?“</p>
<p>Po dosti dlouhé pauze, která po jeho slovech nastala, Vlahoš opatrně nadhodil: „A jsou?“</p>
<p>„Vy si to nemyslíte? Je jich tady víc, než byste našel pohromadě kdekoliv jinde ve městě!“</p>
<p>„Opravdu?“ nakrabatil Vlahoš čelo a začal se poněkud nervózně rozhlížet. „Ehm… a to sem musíte přijít při nějakých zvláštních příležitostech?“</p>
<p>„Snad ani ne, obvykle sem zaskočím v úředních hodinách, ale po předběžné dohodě sem bereme i celé výpravy.“</p>
<p>„Nezlobte se,“ odhodlal se nakonec Vlahoš, „obávám se, že mi teď během posledních minut smysl naší konverzace poněkud uniká…“</p>
<p>Korouhvička mávl rukou směrem ke zdobenému stropu a prohlásil: „Mluvím o tom krásném dlážděném stropu. Vulvy, od slova <emphasis>vulvus</emphasis>, což znamená tvář nebo obličej.“[3]</p>
<p>„Aha! Ano? Máte pravdu!“ řekl Vlahoš a poněkud si oddechl. „Nedivil bych se, kdyby tohle vědělo jen velmi málo lidí.“</p>
<p>A pak Vlahoš uviděl, jak se mezi sloupy třpytí Vyšplouch.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>
<p><emphasis>Vyšplouch – Hubert jak má být – Jedna neobyčejně velká matrace – Několik úvah o turismu – Grácie připravuje obložený chléb – Kancelář nedoručitelné pošty – Potomstvo paní Opulentové – Výhružná zpráva – Únikový plán – Druhá výhružná zpráva, která je opravdu mnohem výhružnější než ta první – Pan Rosret nastoupí do špatného kočáru</emphasis></p>
<p>V</p>
<p>lahoš kdysi viděl, jak se ohýbá a fouká sklo a žasl nad uměním lidí, kteří to dělali – žasl, jak jen dokáže žasnout člověk, který neumí ohýbat nic jiného než slova. A na téhle věci museli určitě někteří z těch géniů pracovat. Stejně tak se na ní musely podílet jejich protějšky z Druhé strany, foukači skla, kteří zaprodali své duše nějakému roztavenému bohu výměnou za umění, jak vyfukovat sklo do spirál a do navzájem se protínajících baněk, do tvarů, které se zdály být těsně u sebe a současně docela vzdálené. Voda bublala, přelévala se, pěnila, zurčela… ano a šplouchala ve skleněném potrubí. Ve vzduchu se vznášela vůně soli.</p>
<p>Korouhvička do Vlahoše mírně strčil loktem, ukázal k podivnému dřevěnému věšáku na klobouky, který stál skoro na dosah, a beze slova podal svému společníkovi dlouhý nepromokavý plášť a k němu klobouk se širokou krempou ze stejného materiálu. Sám se oblékl stejně a odněkud jako kouzlem vytáhl deštník.</p>
<p>„To ty platební bilance,“ řekl, když se Vlahoš soukal do kabátu. „Nikdy to neudělá dobře.“ Odněkud se ozvala rána a na hlavu se jim snesla prška kapek. „Vidíte?“ dodal.</p>
<p>„A co to vlastně dělá?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>Korouhvička obrátil oči v sloup. „To ví jen ďábel a nebesa se možná domýšlí,“ odpověděl. Pak zesílil hlas. „Huberte? Máme návštěvu!“ Vzdálené šplouchání zesílilo a za jedním výběžkem onoho skleněného čehosi se vynořila postava.</p>
<p>Ať už to je či není dobře, Hubert je jedno z těch jmen, při jejichž vyslovení většině lidí vytane na mysli nějaká konkrétnější podoba. Většina dětí by vám řekla, že je slaměný Hubert, mnoho lidí si pod tím jménem představuje dlouhý zelený kabát, jsou Hubertové albíni, zcela jistě mohou být vysocí, hubení Hubertové, a Vlahoš by byl jedním z prvních, kdo by s tím souhlasil. Tenhle Hubert měl ovšem podobu pravého Huberta, což znamená, že byl malý a obtloustlý. Měl zrzavé vlasy, a to bylo podle Vlahošových zkušeností u standardního modelu Huberta neobvyklé. Ježily se mu na všech stranách hlavy a rostly přímo vzhůru. Zhruba ve výšce deseti centimetrů byly přistřiženy do roviny, očividně s použitím velkých nůžek a vodováhy. Mohli byste si na ně položit šálek i s podšálkem.</p>
<p>„Návštěvu?“ opakoval Hubert nervózně. „Skvělé! Návštěv tady dole moc nemíváme!“ Hubert na sobě měl bílý plášť a v kapsičce na prsou celou řadu tužek,</p>
<p>„Opravdu?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„Huberte, to je pan Rosret,“ představil Vlahoše pan Korouhvička. „Je tady protože… aby se… aby se o nás něco dozvěděl.“</p>
<p>„Já jsem Vlahoš,“ prohlásil Vlahoš a popošel kupředu s nataženou rukou a svým nejvybranějším úsměvem.</p>
<p>„Ach, omlouvám se, měli jsme ty pršipláště pověsit ještě blíž ke dveřím, je tady opravdu dost vlhko,“ řekl Hubert. Pak se podíval na Vlahošovu ruku, jako kdyby to bylo nějaké zajímavé zařízení, a opatrně mu s ní potřásl. „Nevybral jste si k návštěvě nejvhodnější dobu, pane Rozrete. Nejsme na tom nejlépe,“ dodal.</p>
<p>„Opravdu?“ poznamenal Vlahoš stále ještě s úsměvem. Jak mu ty vlasy můžou takhle stát, pomyslel si při tom. To na ně snad používá lepidlo nebo co?</p>
<p>„Pan Rosret je vrchní poštmistr, Huberte,“ považoval za nutné sdělit pan Korouhvička.</p>
<p>„Vážně? Aha. V poslední době se tady ze sklepa skoro nedostanu,“ zamrkal Hubert.</p>
<p>„Opravdu?“ naklonil Vlahoš hlavu ke straně, ale úsměv na tváři už mu začínal tuhnout.</p>
<p>„No ano, pochopte, už jsme tak blízko dokonalosti,“ přikývl Hubert. „Vážně si myslím, že už to máme…“</p>
<p>„Pan Hubert si myslí, že tohle… zařízení je něco jako křišťálová koule, která nám ukáže budoucnost,“ řekl Korouhvička a znovu obrátil oči vzhůru.</p>
<p>„<emphasis>Možnou </emphasis>budoucnost. Myslíte, že by pana Rozeta zajímalo, jak to funguje?“ zeptal se Hubert a bylo vidět, že se doslova třese nadšením a netrpělivostí. Jen muž se srdcem z kamene by mohl říci ne, a tak Vlahoš podnikl hrdinský pokus dokázat, že právě v tomto okamžiku se mu splnila jeho jediná a největší celoživotní touha a jeho sny se staly skutečností.</p>
<p>„S nesmírnou radostí,“ řekl, „ale co to má ve skutečnosti doopravdy dělat?“</p>
<p>Varovných známek si všiml pozdě. Hubert se chytil za klopy svého pláště, jako kdyby se chystal oslovit shromáždění, a nadmul se touhou komunikovat, nebo alespoň pustit se do dlouhého výkladu v přesvědčení, že je to totéž.</p>
<p>„Vyšplouch, jak se mu neformálně říká, je to, co nazývám, cituji: ‚analogický stroj’, konec citátu. Neřeší své úlohy jako matematická cvičení v číselné podobě, ale převádí je do podoby, v níž s nimi můžeme manipulovat. V tomto případě se tok peněz a jejich pohyb v naší společnosti mění ve vodu, která protéká složitou skleněnou matricí – Vyšplouchem. Geometrický tvar některých nádob, práce záklopek a – i když to říkám já sám – geniálně umístěné kbelíky, které se samy převracejí, a vodní šrouby upravující rychlost a množství protékající vody umožňují Vyšplouchu napodobovat i velmi složité finanční operace. Můžeme také změnit počáteční podmínky, což nám umožňuje odhalit základní pravidla vládnoucí v systému. Tak například pouhou úpravou několika záklopek můžeme zjistit, co by se stalo, kdybychom snížili počet lidí pracujících ve městě na polovinu, a to mnohem rychleji, než kdybychom vyrazili do ulic a začali zabíjet lidi.“</p>
<p>„To je ovšem opravdu skvělé vylepšení! Bravo!“ přikyvoval Vlahoš zoufale a začal tleskat.</p>
<p>Nikdo se k němu nepřidal. Rychle vsunul ruce do kapes.</p>
<p>„No, třeba byste chtěl nějaký méně, hm, dramatický příklad?“ nabídl Hubert.</p>
<p>Vlahoš přikývl. „Určitě,“ řekl. „Ukažte mi… ukažte mi, co se stane, když lidé začnou mít bank dost a přestanou do nich chodit,“ požádal.</p>
<p>„Aha, ano, tohle je známá věc. Igore, hoď nám tam program číslo pět!“ křikl Hubert na postavu, která se opodál pohybovala pralesem skleněných výtvorů. Ozval se skřípot povolovaných a přitahovaných kohoutů a bublání napouštěných nádrží.</p>
<p>„Igor?“ užasl Vlahoš. „Vy máte Igora?“</p>
<p>„No jo,“ přikývl Hubert. „Proto je tady tak úžasné světlo. Oni totiž znají tajemství toho, jak uchovávat světlo v zavřených džbánech! Ale s tím si nedělejte starosti, pane Rosrate. Jenom proto, že zaměstnávám Igora a pracuju ve sklepení, neznamená, že jsem nějaký šílenec, ha, ha.“</p>
<p>„Ha, ha,“ souhlasil Vlahoš.</p>
<p>„Ha, haha, hahaha!“ navázal Hubert. „Hahahahahaha!! Ahahahahahahhhh!!!!! –“</p>
<p>Korouhvička ho udeřil do zad. Hubert se rozkašlal. „Omlouvám se, to je tím vzduchem tady dole,“ zamumlal.</p>
<p>„No, každopádně ta vaše… věcička vypadá velmi složitě,“ řekl Vlahoš, který se snažil zakormidloval zpět do příčetných vod.</p>
<p>„Ehm, to ano,“ přikývl Hubert, který se zdál být mírně duchem nepřítomný. „A neustále to vylepšujeme. Tak například po celém Vyšplouchu jsme rozmístili plováky spojené s geniálně řešenými výpustnými stavidly poháněnými pružinami, a ty nám umožňují při změně hladiny v některé z napájecích nádrží automaticky upravit průtok vody na klíčových místech celého systému –“</p>
<p>„Na co je tohle?“ zeptal se Vlahoš a namátkou ukázal na kulatou baňku zavěšenou ve skleněném potrubí.</p>
<p>„To je ventil Měsíčních fází,“ odpověděl Hubert bez zaváhání.</p>
<p>„Na oběh peněz má vliv i <emphasis>Měsíc</emphasis>?“</p>
<p>„To my zatím nevíme. Ale mohl by. Počasí na oběh peněz vliv rozhodně má.“</p>
<p>„Skutečně?“</p>
<p>„Samozřejmě!“ Hubert se rozzářil. „A přidáváme neustále nové a nové faktory. Je jasné, že nebudu spokojený, dokud můj geniální stroj nedokáže bezchybně napodobit i tu nejmenší podrobnost ekonomického cyklu města!“ Zazněl zvonek a Hubert pokračoval. „Díky, Igore, můžeš to spustit!“</p>
<p>Něco zacinkalo a v silnějších trubkách zapěnila a zašplouchala barevná voda. Hubert pozvedl nejen hlas, ale i dlouhé ukazovátko.</p>
<p>„Takže, když drasticky omezíme důvěru lidí v bankovní systém – pozorujte tady tu trubku – uvidíte, jak se bude hotovost… samozřejmě voda – urychleně přelévat z banky do zásobníku číslo dvacet devět, které tady u nás říkáme Stará dobrá punčocha pod matrací. Dokonce ani dost bohatí lidé nejsou úplně klidní, když nemají své peníze pod kontrolou. Vidíte, jak je matrace stále plnější… nebo bych měl říct tlustší?“</p>
<p>„To je pěkná spousta matrací,“ souhlasil Vlahoš.</p>
<p>„Já si to raději představuju jako jedinou velkou matraci vysokou půl kilometru.“</p>
<p>„Vážně?“ podivil se Vlahoš.</p>
<p><emphasis>Šplouch! </emphasis>Někde se otevřel další ventil a voda se vydala novou cestou.</p>
<p>„Vidíte, jak se bankovní účty snižují a vyprazdňují a přelévají do punčochy?“ <emphasis>Plop! </emphasis>„Dávejte pozor na nádrž číslo jedenáct, támhle! To znamená že obchodní aktivity se zpomalují… vidíte, odtéká a odtéká…“ <emphasis>Kap! </emphasis>„A teď se podívejte na ten kbelík támhle, číslo třicet čtyři. Ten se naklání, naklání… a je to! Měrka na levé straně láhve číslo sedmnáct mimochodem ukazuje hroutící se podnikání. A vidíte, jak se plní láhev devět? To jsou exekuce. Nezaměstnanost láhev číslo sedm… a teď se otevírá ventil na láhvi dvacet osm, když si všichni vytáhnou peníze z punčoch.“ <emphasis>Šplouch! </emphasis>„Jenže co za ně koupit? Támhle vidíte, jak láhev jedenáct už taky vyschla…“ <emphasis>Kap.</emphasis></p>
<p>Až na příležitostné zabublání poloprázdného potrubí se pohyb vody zastavil.</p>
<p>„A skončíme v situaci, kdy se nemůžeme pohnout, protože si stojíme na vlastních rukou,“ pokračoval Hubert. „Pracovní příležitosti mizí, lidé bez úspor trpí, platy klesají, farmy se mění v divočinu, rozzuření trollové slézají z hor –“</p>
<p>„Ti už jsou tady,“ prohlásil Vlahoš. „Někteří z nich dokonce slouží v Hlídce.“</p>
<p>„A tím jste si <emphasis>jistý</emphasis>?“ podíval se na něj užasle Hubert.</p>
<p>„Samozřejmě, mají i helmy a tak dále. Viděl jsem je.“</p>
<p>„Dobře, tak v tom případě myslím, že by se rozzuření vraceli zpět do hor,“ řekl Hubert. „No… tedy já bych to na jejich místě udělal.“</p>
<p>„A vy si myslíte, že by se to opravdu mohlo stát?“ ujišťoval se Vlahoš. „To vám vážně řekne hromada skleněných trubek, baněk a kbelíků?“</p>
<p>„Simulují vzájemné vztahy jednotlivých událostí velmi přesně, pane Rosrete,“ odpověděl Hubert a zatvářil se dotčeně. „A souvislosti událostí se dají objevit ve všem a uplatňují se i tam, kde byste to rozhodně nečekal. Věděl jste třeba, že je ověřená skutečnost, že v době národních krizí mají lemy ženských sukní tendenci se zvedat?“</p>
<p>„Tím myslíte…?“ začal Vlahoš dosti opatrně, protože si nebyl jistý tím, jak věta skončí.</p>
<p>„No, sukně ženských šatů se prostě krátí,“ řekl Hubert.</p>
<p>„A to způsobuje národní krizi? Vážně? A jak vysoko se dostanou?“ zajímal se Vlahoš.</p>
<p>Pan Korouhvička si odkašlal těžkým kašlem. „Myslím, že už bychom asi měli jít, pane Rosrete,“ řekl. „Pokud už jste viděl všechno, co jste potřeboval, určitě byste rád co nejrychleji odešel.“ Slovo ‚odešel’ lehce zdůraznil.</p>
<p>„Prosím? Aha… jistě,“ přikývl Vlahoš. „Asi bych už měl opravdu jít. No… děkuji vám Huberte. Řeknu vám, že to pro mě bylo rozhodně velkým poučením.“</p>
<p>„Jenom se nedokážu zbavit těch průsaků,“ prohlásil drobný muž a vypadal velmi sklesle. „Přísahám, že je každý spoj vodotěsný, ale nikdy neskončíme se stejným množstvím vody, s jakým jsme začali.“</p>
<p>„Samozřejmě, že ne, Huberte,“ přikývl Vlahoš a poklepal ho po rameni. „To je tím, že už se začínáte blížit dokonalosti.“</p>
<p>„Opravdu?“ podíval se na něj Hubert rozšířenýma očima.</p>
<p>„Samozřejmě. Každý přece ví, že na konci týdne nikdy nemáte tolik peněz, kolik byste měl mít. To je všeobecně známá skutečnost!“</p>
<p>Po Hubertově tváři se začal rozlévat výraz blaženého pochopení. Geňa měla pravdu, pomyslel si Vlahoš. S lidmi to <emphasis>opravdu </emphasis>umím.</p>
<p>„A teď to předvádí a dokazuje Vyšplouch!“ Hubert si oddechl. „Měl bych to hodit na papír!“</p>
<p>„Možná by stačilo, kdybyste si to na papír zapsal!“ řekl mu Vlahoš a vřele potřásl Hubertovi rukou. „Dobrá, pane Korouhvičko, už bychom se odsud vážně měli utrhnout!“</p>
<p>Když vystupovali po hlavním schodišti, obrátil se Vlahoš ke Korouhvičkovi. „V jakém příbuzenském vztahu je Hubert k paní Opulentové?“</p>
<p>„Je to synovec,“ odpověděl Korouhvička. „Ale jak jste…?“</p>
<p>„Vždycky se zajímám především o lidi,“ odpověděl Vlahoš a v duchu se usmál. „A pak jsou tady ty rudé vlasy. Proč má paní Opulentová na stole dva samostříly?“</p>
<p>„Rodinné dědictví, pane,“ lhal Korouhvička. Byla to jasná, do očí bijící lež a Korouhvička ji s tímto vědomím musel vyslovit. Rodinné dědictví. A Geňa spí ve své kanceláři. Dobrá, je invalidní, ale lidé obvykle spávají doma. <emphasis>Ona jednoduše vůbec nemá v úmyslu opustit tu místnost. Je ve střehu. A úzkostlivě si vybírá, koho pustí dovnitř.</emphasis></p>
<p>„Máte nějaké koníčky, pane Korouhvičko?“</p>
<p>„Vykonávám pozorně a přesně svou práci, pane.“</p>
<p>„Ano, samozřejmě, ale co takhle děláte večer?“</p>
<p>„Ještě jednou kontroluji denní součty, které se udělaly v mé kanceláři. Počítání považuji za velmi… uspokojující.“</p>
<p>„Jste v tom opravdu velmi dobrý, že?“</p>
<p>„Lepší, než si dokážete vůbec představit, pane.“</p>
<p>„Takže kdybych ušetřil devadesát tři tolary a čtyřicet sedm pencí za rok, a to celých sedm let, a ty ukládal na úrok dvě a čtvrt procenta, kolik –“</p>
<p>„835,13 AMT vypočítáno jednou ročně, pane,“ odpověděl Korouhvička klidně.</p>
<p>Ano a už dvakrát jsi věděl naprosto přesně, kolik je hodin, a to ses nedíval na hodinky, pomyslel si Vlahoš. Ty jsi <emphasis>opravdu </emphasis>s čísly dobrý. Skoro až nelidsky dobrý…</p>
<p>„Žádná dovolená?“ řekl pak nahlas.</p>
<p>„Vloni v létě jsem si udělal pěší výlet po hlavních überwaldských bankovních domech, pane. Bylo to neobyčejně zajímavé.“</p>
<p>„Ale to muselo trvat celé týdny. Rád slyším, že se od své práce dokážete alespoň občas odtrhnout!“</p>
<p>„Oh, to bylo snadné, pane. Slečna Firhaňková, která je starší úřednicí, posílala kódované informace o každodenní práci v podobě semaforových zpráv do penzionů, kde jsem nocoval. Dokázal jsem je probrat při štrůdlu, který podávali po obědě jako moučník, a okamžitě jsem je vracel s radami a pokyny.“</p>
<p>„Je slečna Firhaňková užitečnou členkou týmu?“</p>
<p>„Samozřejmě. Plní své povinnosti se zájmem a ochotou.“ Odmlčel se. Byli na vrcholku schodiště. Korouhvička se otočil a podíval se Vlahošovi přímo do očí. „Pracuji tady celý svůj život, pane Rosrete. Na Opulentovu rodinu si dejte pozor. Paní Opulentová je z nich nejlepší, je to úžasná žena. Ti ostatní… jsou zvyklí prosadit si svoje.“</p>
<p>Stará rodina, staré peníze. <emphasis>Tenhle </emphasis>typ rodiny. Vlahoš slyšel vzdálené tiché volání, jako píseň skřivana. Vracelo se to, aby ho to popichovalo, v okamžicích, kdy třeba potkal na ulici venkovana s mapou a zmateným výrazem, který doslova žadonil o to, aby ho někdo zbavil peněz nějakým příjemným, těžko odhalitelným způsobem.</p>
<p>„Nebezpeční?“ zeptal se.</p>
<p>Korouhvička byl jeho přímostí poněkud zaskočen. „Nejsou na prohry a zklamání zvyklí, pane. Pokusili se dát prohlásit paní Opulentovou za nepříčetnou, pane.“</p>
<p>„Opravdu?“ podivil se Vlahoš. „A v porovnání s kým?“</p>
<p>#</p>
<p>Ulicemi města Velké Mezizelí, které sebe sama rádo nazývalo Zeleným srdcem Plání, profukoval vítr.</p>
<p>Jmenovalo se Velké Mezizelí, protože bylo domovem Největšího zelí na světě a obyvatelé města, co se týkalo jmen, neměli nijak zvláštní představivost. Lidé cestovali celé dlouhé kilometry, aby viděli ten zázrak. Lezli do jeho betonového vnitřku, vyhlíželi z oken, kupovali záložky do knih vyrobené ze zelných listů, zelný inkoust, zelné košile, figurky kapitána Zelomana, hudební skříňky obdivuhodně vyřezané z kedluben, květák, který hrál <emphasis>Serenádu pojídače zelí, </emphasis>zelný džem, kapustové pivo a zelené doutníky, vyrobené ze speciálního, nově vypěstovaného druhu zelí, které místní děvčata rolovala na stehnech, nejspíše proto, že se jim to líbilo.</p>
<p>Každý mohl prožít svou krátkou chvilku vzrušení, když navštívil Brassický park, kde opravdu malé děti propukaly ve zděšený pláč při spatření obrovské hlavy samotného kapitána Zelomana. Spolu s hlavou kapitánovou tam visely i hlavy jeho věrných kamarádů Klauna Květáka a Billa Brokolice. Pro starší návštěvníky tady ovšem byl Výzkumný ústav zelný, nad nímž se neustále vznášela řídká zelená mlha. Rostliny od něj po větru měly sklony být tak trochu zvláštní a někdy se stávalo, že když jste procházeli kolem, otáčely se za vámi a pozorovaly vás.</p>
<p>A pak… jak jinak zaznamenat ten nejvýznamnější den vašeho života než vytvořit skupinku podle příkazů černě oděného muže s ikonografem, který vzal šťastnou rodinku a slíbil jí zarámovaný, kolorovaný obrázek, který jim zašle přímo domů, za pouhopouhé tři tolary. A jen jeden z nich předem na pokrytí výdajů za poštovné a balné, když budete tak laskav, vážený pane, ale dovolte, abych vám řekl, že máte úžasnou manželku a překrásné dětičky, jistě z nich máte radost, jak by ne, na vás je to štěstí vidět, jeden vám až závidí, ach ano a už jsem vám řekl, že kdyby se vám náhodou ten zarámovaný obrázek <emphasis>nelíbil, </emphasis>nemusíte posílat žádné další peníze a už o tom nebudeme mluvit?</p>
<p>Kapustové pivo tu měli velmi dobré, a jedná-li se o děti přítomných matek, není pochlebování nikdy dost. I když přiznáme, že měl ten chlápek dost podivné zuby, které jako by mu už už chtěly samy vylézt z úst, musíme také říci, že nikdo z nás není bez chyby a nakonec, co můžeme ztratit?</p>
<p>Co jste mohli ztratit, byl jeden tolar a tolar k tolaru… Ten, kdo tvrdí, že poctivého člověka nikdo neošidí, k těm poctivým rozhodně nepatří.</p>
<p>Když začal jednat zhruba se sedmou rodinou, začal si ho z dálky prohlížet policista a muž v zaprášené černé předvedl dokonalou scénku na téma: „Musím si tu vaši adresu zapsat přesně a pečlivě, aby se zásilka náhodou někam nezatoulala!“ a zmizel v přilehlé uličce. Tam odhodil rozbitý ikonograf na hromadu odpadků, kde ho předtím našel – byl to jeden z těch levných a skřeti se z něj už před nějakou dobou vypařili – a chtěl právě vyrazit přes pole, když si všiml novin hnaných větrem.</p>
<p>Pro člověka na cestách, který se živí svým důvtipem, jsou noviny užitečným pokladem. Nacpány do záňadří ho chrání před lezavým větrem. Dají se použít k rozdělání ohně. Těm náročnějším nahradí nezbytnou denní dávku listů lopuchu, javoru, či jiných velkolistých rostlin. A nakonec si je samozřejmě můžou i přečíst.</p>
<p>Toho večera vítr sílil. Muž sebral noviny, vrhl jen letmý pohled na titulní stranu a nacpal si je za vestu.</p>
<p>Zuby se mu pokoušely něco naznačit, ale on je stejně nikdy neposlouchal. Muž, který naslouchá svým zubům, by se mohl i zbláznit.</p>
<p>#</p>
<p>Když Vlahoš dorazil zpět na poštovní úřad, našel si rodinu Opulentů v publikaci <emphasis>Kdo je komu kým. </emphasis>Patřili k těm rodinám, o kterých se říkalo, že mají „staré peníze“. To znamenalo, že její majetek vznikl v dobách tak dávných, že už prakticky nezáleželo na tom, jak temné a krvavé prostředky k jejich získání tenkrát její členové použili. Je to komické. Když byl něčí otec lupič, tak se o tom úzkostlivě mlčí, zato když byl něčí pra-pra-pradědeček divoký pirát a otrokář, je to něco, čím se lidé chlubí. Čas změnil kruté lumpy v bezohledné lotříky a ty pak v mazané dobrodruhy a mazaný dobrodruh už je slovo s jiskrou v oku, něco, za co se nikdo nemusí stydět.</p>
<p>Byli bohatí už celá staletí. Klíčovými hráči v současné hře Opulentů, když pomineme Geňu, byl její švagr Marko a jeho žena Naschválie Opulentová, dcera proslulého svěřeneckého fondu. Žili v Genově, tak daleko od ostatních Opulentů, jak to jen šlo, což bylo skutečně velmi opulentovské. Pak tady byly Geniny nevlastní děti, dvojčata Kosma a Pěvana. Jak praví pověst, když se narodili, svírali jeden druhému rukama krček jako praví Opulentové. A byla tady ještě celá řada dalších bratranců, sestřenic, tetiček a genetických příživníků, kteří se navzájem neustále pozorovali jako kočky. Podle toho, co Vlahoš slyšel, tradičním rodinným zaměstnáním bylo bankovnictví, ale poslední generace, povzbuzená komplexní sítí dlouhodobých investic a prastarých svěřeneckých fondů, rozšířila svůj inventář o vyděďování a vzájemné žaloby, a to vše s velkým nadšením, neutuchající energií a obdivuhodným nedostatkem milosrdenství. Našel si jejich obrázky na společenských stránkách <emphasis>Komety. </emphasis>Obvykle nastupovali do elegantních černých kočárů nebo z nich vystupovali a jen velmi zřídka a jen velmi úsporně se usmívali, zřejmě pro případ, že by jim někde unikly nějaké peníze.</p>
<p>O Genině větvi rodiny tam nebyla ani zmínka. To byli Hopsalové, rodina, která zřejmě nebyla tak nóbl, aby byla někomu někým. Geňa Hopsalová… To bylo jméno, které vzdáleně znělo kabaretem, a Vlahoš by tomu skoro věřil.</p>
<p>Podnos s nevyřízenými dokumenty se za jeho nepřítomnosti naplnil. Většinou se jednalo o nedůležité věci a vlastně ani nebylo třeba, aby o nich rozhodoval, ale mohl za to ten nově používaný kopírovací papír. Dostával kopie ode všeho, a to chtělo svůj čas.</p>
<p>Ne že by neuměl rozdělit a přidělit práci. V tom byl výjimečně dobrý. Ale takové umění vyžaduje, aby na druhé straně řetězce byli lidé, kteří jsou dobří natolik, aby jim bylo možno práci přidělovat. Jenže to oni nebyli. Na poštovním úřadě bylo něco, co lidem bralo odvahu samostatně rozhodovat a být nápaditý. Dopisy se házely štěrbinami do schránek, že? Tady nebylo místo pro lidi, kteří by si je chtěli na zkoušku strčit do ucha, do komína krbu nebo do záchoda. Udělalo by jim dobře, kdyby –</p>
<p>Najednou objevil ve štůsku papírů tenký růžový formulář semaforové zprávy a rychle ho vytáhl.</p>
<p>Byl od Bodliny!</p>
<p>Vlahoš četl:</p>
<p><emphasis>Úspěch. Vracím se pozítří.</emphasis></p>
<p><emphasis>Všechno vysvětlím. B.</emphasis></p>
<p>Vlahoš blanket opatrně položil. Očividně ho velmi postrádala a zoufale ho toužila vidět, ale byla velmi opatrná, co se týče utrácení peněz Společnosti golemů. A kromě toho jí určitě došly cigarety.</p>
<p>Vlahoš zabubnoval prsty na stůl. Před rokem požádal Krasomilu Adorátu Srdénkovou, aby se stala jeho ženou, a ona mu vysvětlila, že ve skutečnosti to on se stane jejím manželem.</p>
<p>A k tomu dojde… no, dojde k tomu někdy v nejbližší budoucnosti, až paní Srdénková konečně ztratí trpělivost s nabitým programem své dcery a zařídí sňatek sama.</p>
<p>Ale ať jste se na to dívali z kterékoliv strany, byl skoro ženatý muž. A skoro ženatý muž by se neměl zaplést s Opulentovic rodinou. Skoro ženatý muž je věrný a spolehlivý a vždy připravený podat své ženě popelník. Musí tady být pro děti, které jednoho dne přijdou, a dohlédnout na to, aby spaly v dobře větraném dětském pokoji.</p>
<p>Uhladil blanket.</p>
<p>A také by měl přestat s těmi nočními výpravami. Copak tak se chová dospělý člověk? Je to rozumné? Je snad Vetinariho nástrojem? Ne!</p>
<p>Ale paměť mu pracovala. Vlahoš vstal a přistoupil ke své kartotéční skříni, které se normálně obloukem vyhýbal.</p>
<p>V šuplíku „Známky“ našel krátké hlášení, které asi před dvěma měsíci dostal od Slavoje Zálepky, vedoucího oddělení známek. Zmiňoval se v něm o zvýšeném odbytu jedno a dvoutolarových známek, jejichž prodej znatelně přesáhl množství, které Slavoj odhadoval. Možná, že se „známkové peníze“ používaly v mnohem větším rozsahu, než si Vlahoš myslel. Ale na druhé straně za ně přece částečně ručí vláda, že? Vždycky to byla jednoduchá záležitost. Bude muset zjistit, kolik jich přesně –</p>
<p>Ozvalo se nenápadné zaklepání na dveře a vstoupila Grácie. S nesmírnou opatrností nesla podnos chlebů se šunkou od kosti, tenoučkých, jak je uměla udělat právě jen Grácie. Položila vždy šunku mezi dva velké krajíce chleba a pak na ně silně přitlačila svou těžkou rukou velikosti lopaty.</p>
<p>„Předpokládala jsem, že jste neměl nic ke snídani, pane poštmistře,“ zarachotila.</p>
<p>„Děkuju ti, Grácie,“ řekl Vlahoš a v duchu se otřásl.</p>
<p>„A dole je lord Vetinari,“ pokračovala Grácie. „Říká, že není žádný spěch.“</p>
<p>Chléb se zastavil Vlahošovi těsně před ústy. „Je v <emphasis>budově</emphasis>?“</p>
<p>„Ano, pane Rosrete.“</p>
<p>„A potuluje se tady sám a bez doprovodu?“ ujišťoval se Vlahoš s rostoucí hrůzou.</p>
<p>„Právě je v oddělení Nedoručitelné pošty, pane Rosrete.“</p>
<p>„A co tam dělá?“</p>
<p>„Čte dopisy.“</p>
<p>Není žádný spěch, pomyslel si Vlahoš zachmuřeně. Tak jo. Můžu aspoň v klidu sníst chleby, co mi ta hodná slečna golem udělala.</p>
<p>„Děkuju ti, Grácie,“ řekl.</p>
<p>Když odešla, vzal Vlahoš jeden z chlebů, vytáhl ze zásuvky stolu pinzetu, odklopil horní krajíc a začal z masa vytahovat úlomky kostí, které se tam vytvořily díky Gráciině technice kuchyňského bucharu.</p>
<p>O necelé čtyři minuty později se golem znovu objevil a zůstal trpělivě stát před stolem.</p>
<p>„Ano, Grácie?“ pozvedl Vlahoš hlavu.</p>
<p>„Jeho lordstvo mě požádalo, abych vám řekla, že pořád ještě není žádný spěch.“</p>
<p>Vlahoš seběhl po schodech a přesně jak čekal, lord Vetinari stále ještě seděl v úřadovně doručovatelů Nedoručitelné pošty.[4] Nohy měl na stole, v ruce štůsek dopisů a na tváři naprosto netypický, široký a upřímně pobavený úsměv.</p>
<p>„Zdravím, Rosrete,“ prohlásil a zamával umaštěnou obálkou. „Úžasný materiál! Je to lepší než křížovky! Tenhle se mi líbil! ‚Platfusák na hovna proti meducíně na prasákovi’. Správnou adresu jsem napsal pod to.“ Pak podal obálku Vlahošovi.</p>
<p>Ten na obálce přečetl: K. Hudlín, pekař, Prasečkářův kopec 3.</p>
<p>„Ve městě jsou jen tři pekárny, které leží zhruba naproti lékárně. Ale ty skvělé zatočené vdolečky, co bohužel vypadají, jako když si pes odbyl své na talíř a nějak na to přidal polevu a kopeček šlehačky, peče jen pekař Hudlín.“</p>
<p>„Skvělá práce, pane,“ přikývl poněkud omámeně Vlahoš.</p>
<p>Na druhé straně místnosti zatím Filibert a David, kteří pracovali na rozšifrování nečitelně, nesprávně nebo prostě jen šíleně popsaných obálek, které byly do oddělení předávány denně, pozorovali Vetinariho s obdivným a netajeným úžasem. Byli v šoku. A v rohu stál Važuzel, který tam, jak se zdálo, vařil čaj.</p>
<p>„Myslím, že je to jen otázka toho, proniknout do hlavy pisatele,“ pokračoval Vetinari a prohlížel si dopis, který byl pokryt otisky mastných prstů a něčím, co vypadalo jako zbytky od snídaně. „Řekl bych, že v některých případech tam musí být místa až až.“</p>
<p>„Filibertovi s Davidem se podaří vyřešit pět ze šesti,“ sdělil mu Vlahoš.</p>
<p>„Tak to jsou opravdoví kouzelníci,“ řekl Vetinari. Obrátil se k oběma mužům, kteří se nervózně usmáli a spěšně o kousek ustoupili. Své úsměvy nechali neohrabaně viset ve vzduchu jako ochranu. Patricij dodal: „Ale myslím, že teď je čas na přestávku, aby si mohli dát svůj čaj.“</p>
<p>Oba muži fascinovaně zírali na Vetinariho, který naléval čaj do dvou šálků.</p>
<p>„Někde jinde?“ dodal.</p>
<p>Žádný expresní doručovatel se nepohyboval tak rychle jako Filibert s Davidem, když vyrazili k východu. Jakmile za nimi zapadly dveře, Vetinari pokračoval: „Takže jste se rozhlédl po bance? Tak co si o tom myslíte?“</p>
<p>„Myslím, že bych raději strčil palec do mlýnku na maso, než bych se zapletl s Opulentovic rodinou,“ řekl Vlahoš. „Ale ano, asi bych s tím nějaké věci udělat dokázal a mincovna by potřebovala taky pořádně provětrat. Jenže banku by měl vést někdo, kdo bankám rozumí.“</p>
<p>„Lidé, kteří bankám rozumí, tu banku dostali přesně tam, kde je dnes,“ zavrčel Vetinari. „A já jsem se nestal vládcem města proto, že bych rozuměl městu. Stejně jako banky i město můžete pochopit tak snadno, že z toho na člověka padá tíseň. Zůstal jsem vládcem města ne proto, že jsem pochopil město, ale proto, že jsem zajistil, aby město pochopilo <emphasis>mě</emphasis>.“</p>
<p>„Já jsem vás taky pochopil, pane, když jste mi tenkrát povídal něco o andělech, vzpomínáte? Prostě to zabralo. Jsem napravený hříšník a jako napravený hříšník se budu i chovat.“</p>
<p>„I když to dojde až k pozlacenému řetězu?“ řekl Vetinari, když mu Važuzel podával šálek čaje.</p>
<p>„Tomu tedy každopádně věřte!“</p>
<p>„Na paní Opulentovou jste udělal opravdu velký dojem.“</p>
<p>„Prohlásila, že jsem podvodník a lump až do morku kostí.“</p>
<p>„No… když to řekla Geňa, je to opravdu špičkové hodnocení,“ prohlásil Vetinari. Pak si povzdechl. „Dobrá, nemohu nutit tak dokonale napravenou osobu jako jste vy –“ Odmlčel se, protože Važuzel se k němu naklonil a něco mu šeptal do ucha, ale pak pokračoval: „– tedy vlastně ano, mohu vás přinutit, ale myslím, že tentokrát to neudělám. Važuzle, pište si: ‚Já, Vlahoš von Rosret, při plném vědomí prohlašuji, že nemám ani v nejmenším přání či úmysl být účasten na vedení jakékoliv banky v Ankh-Morporku. Dávám namísto toho přednost zaměřit všechnu svou energii k dalšímu zdokonalování poštovního úřadu a systému semaforových linek.’ Tam vynechte místo pro páně Rosretův podpis a pro datum. A pak –“</p>
<p>„Podívejte, proč je vlastně tak důležité, aby –“</p>
<p>„– pokračujte: ‚Já, Havelock Vetinari, atd., potvrzuji, že jsem s panem Rosretem projednal budoucnost ankh-morporského bankovního systému, a plně akceptuji jeho důrazné přání věnovat se i nadále své skvělé práci na zdokonalování poštovního úřadu a jeho služeb, bez obtěžování a postihů.’ Místo pro podpis, atd. Děkuji vám, Važuzle.“</p>
<p>„O co se to tady vlastně jedná?“ díval se na něj zmatený Vlahoš.</p>
<p>„Víte, jak se zdá, tak <emphasis>Kometa </emphasis>si myslí, že mám v úmyslu Královskou banku znárodnit,“ odpověděl mu Vetinari.</p>
<p>„Znárodnit?“ opakoval nechápavě Vlahoš.</p>
<p>„Ukrást,“ přeložil mu Vetinari. „Vůbec nechápu, odkud se tyhle povídačky berou.“</p>
<p>„Předpokládám, že i tyrani mají nějaké nepřátele?“ ozval se Vlahoš.</p>
<p>„Výstižně řečeno, pane Rosrete, ostatně jako vždy,“ řekl Vetinari a vrhl na Vlahoše ostrý pohled. „Teď mu to prohlášení dejte podepsat, Važuzle.“</p>
<p>Važuzel to udělal a dával si velký pozor, aby pak svou tužku dostal nazpět. Tvářil se při tom ovšem, jako když neumí do pěti počítat. Nakonec Vetinari vstal a uhladil si oblečení.</p>
<p>„Věřte mi, že si náš rozhovor o andělech velmi dobře pamatuji, pane Rosrete. Rád bych vám připomněl, že máte jen jednoho,“ řekl poněkud odměřeně. „Nezapomínejte na to.“</p>
<p>#</p>
<p>„Jak se zdá, tak se vlk přece jen změnil v beránka, pane,“ zauvažoval nahlas Važuzel, když vyšli do večerní mlhy, která se táhla ulicemi a sahala lidem skoro do pasu.</p>
<p>„Tak to opravdu vypadá. Ale Vlahoš von Rosret je muž, který může v lidech budit různá zdání. Jsem si jistý, že myslel vážně každé slovo, které řekl, ale člověk musí nahlédnout pod hladinu a podívat se na Rosreta tam uvnitř, na tu poctivou duši se skvělou zločineckou myslí.“</p>
<p>„Něco takového už jste mi jednou řekl, pane,“ usmál se tajemník a přidržel Patricijovi otevřená kočárová dvířka, „ale zdá se, že tohle je ten případ, kdy poctivost skutečně nabyla vrchu.“</p>
<p>Vetinari se zastavil s nohou položenou na schůdku. „Jistě, ale trochu optimismu mi dodává ta skutečnost, Važuzle, že vám znovu ukradl tužku.“</p>
<p>„Tak to mi tedy tentokrát neukradl, protože jsem si dával velký pozor, abych si ji dal nazpět do kapsy!“ prohlásil s jistým zadostiučiněním Važuzel.</p>
<p>„Jistě,“ přikývl Vetinari a se šťastným výrazem se pohodlně usadil do vrzajícího koženého sedadla, zatímco Važuzel si s rostoucí nervozitou začal prohledávat kapsy.</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>#</p>
<p>V noci byly v bance stráže. Muži pomalu, líně procházeli chodbami a tiše si pískali s jistotou a klidem lidí, kteří vědí, že lumpy a zloděje drží venku ty nejlepší zámky. Navíc bylo celé přízemí dlážděno mramorem, který v noci, kdy všude vládlo ticho, rezonoval při každém kroku jako zvon. Někteří dokonce s napůl otevřenýma očima podřimovali vestoje.</p>
<p>Jenže tady byl někdo, kdo ignoroval železné zámky, pronikl mosaznými mřížemi, přešel nehlučně po zvonivých dlaždicích a pohyboval se přímo pod nosy podřimujících mužů. Když ale vetřelec vstoupil do velkých dveří kanceláře generální ředitelky, proletěly jím dvě střely z kuší a vyrazily z ušlechtilého dřeva velké třísky.</p>
<p>„No, nemůžete mít ženské za zlé, když něco zkusí,“ řekla paní Opulentová.</p>
<p>JAKO ŽENA MĚ VŮBEC NEZAJÍMÁTE, PANÍ GEŇO OPULENTOVÁ, řekl Smrť.</p>
<p>„No, je pravda, že už je to hezkých pár let, kdy se o mě někdo zajímal,“ povzdechla si Geňa.</p>
<p>PŘIŠEL DEN ZÚČTOVÁNÍ, PANÍ OPULENTOVÁ. POSLEDNÍ UZÁVĚRKA.</p>
<p>„To v těchto případech vždycky používáte bankovní přirovnání?“ řekla Geňa a postavila se. V jejím křesle zůstalo něco schouleného, ale to už paní Opulentová nebyla.</p>
<p>VŽDYCKY SE SNAŽÍM CTÍT PROSTŘEDÍ, PANÍ OPULENTOVÁ.</p>
<p>„V tom případě by neznělo špatně ani ‚Uzavřeme účetní knihu’.“</p>
<p>DĚKUJI VÁM. ZAPAMATUJI SI TO. A TEĎ MUSÍTE JÍT SE MNOU.</p>
<p>„Jak se zdá, tak jsem svou závěť sepsala právě včas,“ usmála se Geňa a rozpustila si bílé vlasy.</p>
<p>ČLOVĚK BY PŘI TOM MĚL VZÍT VŽDYCKY V POTAZ POTOMSTVO A CELÉ POZADÍ, ŽE?</p>
<p>„Pozadí? Tak to mi Opulentové tak akorát můžou políbit, pane! Teď jsem s nimi skončila jednou provždy. To si pište! A co dál, pane Smrti?“</p>
<p>TEĎ? řekl Smrť. NO, VY BYSTE SNAD ŘEKLA, ŽE SE PROVEDE AUDIT.</p>
<p>„Aha. Takže přece jen? Dobrá, já se za nic nestydím.“</p>
<p>TO SE POČÍTÁ K DOBRU.</p>
<p>„Tak to by mělo,“ přikývla Geňa.</p>
<p>Pak přijala Smrťovo nabízené rámě a vyšla s ním otevřenými dveřmi na černou poušť do nekonečné noci.</p>
<p>Po nějaké chvilce se pan Pedant posadil a začal výt.</p>
<p>#</p>
<p>Následujícího rána přinesla <emphasis>Kometa </emphasis>krátký článek o bankovním podnikání. Hodně se v něm používalo slovo krize.</p>
<p>Aha, tak tady to je, pomyslel si Vlahoš, když se dostal ke čtvrtému odstavci. Nebo spíš – tady jsem.</p>
<p><emphasis>Lord Vetinari Kometě sdělil:</emphasis></p>
<p><emphasis>„Je pravda, že jsem na základě rozhovoru s generální ředitelkou banky prodiskutoval s vrchním poštmistrem možnost, že by v těchto složitých a těžkých časech nabídl své služby Královské bance. On tuto možnost odmítl a tím celá záležitost končí. Není záležitostí vlády vést a starat se o chod bank. Budoucnost Královské ankh-morporské banky je v rukou jejích ředitelů a podílníků.“</emphasis></p>
<p>A bohové jí pomáhejte, pomyslel si Vlahoš.</p>
<p>Přitáhl si podnos s nevyřízenými papíry skoro dychtivě. Vrhl se na papírování, kontroloval čísla a součty, opravoval pravopisné chyby a přitom si tiše pobrukoval, aby přehlušil neodbytný hlásek pokušení.</p>
<p>Přišel čas oběda, objevila se Grácie s podnosem plným sendvičů se sýrem na třicet centimetrů dlouhých, k nimž přiložila polední vydání <emphasis>Komety.</emphasis></p>
<p>Paní Opulentová v noci zemřela. Vlahoš na zprávu nechápavě zíral. Pravilo se v ní, že po dlouhé nemoci tiše zesnula ve spánku.</p>
<p>Upustil papír a upřel pohled na stěnu. Vypadala jako člověk, jehož udržuje pohromadě už jen pevná vůle a gin. Ale přesto, ta její vitalita, ta jiskra… věčně ale vydržet nemohla. Hm, co se asi stane teď? Bohové, dík za to, že se do toho nenamočil!</p>
<p>A tohle pravděpodobně bude velmi špatný den pro někoho, kdo se jmenuje pan Pedant. Vypadal jako dost neohrabaný pes, takže teď by se měl naučit utíkat <emphasis>hodně rychle.</emphasis></p>
<p>Poslední zásilkou, jíž Grácie přinesla, byla dlouhá a nápadně ošoupaná obálka adresována jemu „do vlastních rukou“. Adresa byla psána silným černým písmem. Otevřel obálku nožem na papír a nejdříve s ní pro všechny případy zatřásl nad odpadkovým košem.</p>
<p>Uvnitř pak našel složený výstřižek z novin. Jak se ukázalo, byl ze včerejší <emphasis>Komety </emphasis>a obrázek zachycoval Vlahoše von Rosreta. <emphasis>Zakroužkovaného.</emphasis></p>
<p>Vlahoš výstřižek obrátil v rukou. Na zadní straně stál krátký vzkaz napsaný úpravným drobným rukopisem:</p>
<p><emphasis>Vážený pane,</emphasis></p>
<p><emphasis>bylo podniknuto určité malé opatření a u důvěryhodných přátel byly uloženy jisté důležité místopřísežné prohlášení. Znova se ozvu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Přítel</emphasis></p>
<p>Tak pomalu, jen pomalu… To nemůže být od žádného přítele. Každý z těch, které bych mohl nazvat přáteli, umí pravopis. Tohle musí být nějaký švindl, že? Jenže on přece žádného kostlivce ve skříni neschovává…</p>
<p>No dobře, když už chcete zacházet do malicherností, měl v almaře dost kostlivců na to, aby naplnili velkou hrobku, a zbylo by jich dost na pouťový zámek hrůzy a ještě na trochu morbidní a nepříliš legrační popelník. Ale ani jeden z nich nikdy nebyl spojován se jménem Rosret. Na to si dával výjimečný pozor. Jeho zločiny zemřely se jménem Albert Třpytka. Dobrý kat ví, kolik provazu člověku naměřit, aby ho spustil z jednoho života do druhého.</p>
<p>Že by ho někdo poznal? Ale když na sobě neměl svůj zlatý oblek, byl ten nejnenápadnější člověk na světě! Když byl malý, vracela se jeho matka občas ze školy s úplně cizím dítětem!</p>
<p>A v okamžiku, kdy si na sebe svůj zlatý oblek vzal, všichni zase vnímali jen ten oblek. Maskoval se tím, že se zviditelňoval…</p>
<p>Musí to být nějaký podvod. No jasně, to je ono. Ten známý příběh o prozrazené staré vině. Nikdo se pravděpodobně nedostane na takové vysoké místo, aniž by v životě nenasbíral několik věcí, které by jen velmi nerad viděl proniknout na veřejnost. A zmínka o místopřísežných prohlášeních tomu dodávala zvláštní nádech. Byla tam proto, aby přinutila nervózního člověka k zamyšlení. Naznačovalo to, že odesílatel ví něco, co vám může být tak nebezpečné, že vy, příjemce, byste se ho mohl pokusit umlčet, ale on je v postavení, kdy na vás může pověsit právníky a pojistit se.</p>
<p>Pch! Takže mu byl poskytnut nějaký čas. Nejspíše proto, aby se mohl pěkně podusit. On, Vlahoš von Rosret! Dobrá, možná, že pisatel brzo zjistí, jak horkou omáčku si navařil. Vlahoš prozatím dopis strčil do zásuvky stolu.</p>
<p>Ozvalo se zaťukání na dveře.</p>
<p>„Pojď dál, Grácie,“ zavolal a přebíral se v nevyřízených dokladech.</p>
<p>Dveře se otevřely a objevila se v nich ustaraná, pobledlá tvář Slavoje Zálepky.</p>
<p>„To jsem já, pane, Slavoj, pane,“ řekla tvář.</p>
<p>„Co se děje, Slavoji?“</p>
<p>„Vedoucí poštovního oddělení známek, pane,“ dodával Slavoj pro případ, že by byla nezbytná přesná identifikace.</p>
<p>„Ano, Slavoji, já vím,“ přikývl Vlahoš trpělivě. „Vídám tě denně. Copak potřebuješ?“</p>
<p>„Nic, pane,“ odpověděl Slavoj. Pak se na chvíli rozhostilo ticho a Vlahoš přepnul mozek tak, aby vnímal svět jako Slavoj Zálepka. Slavoj byl velmi… přesný a stejně trpělivý jako hrob. „Tak jaký důvod tě sem ke mně dnes přivedl, Slavoji?“ zkusil to Vlahoš jinak a při tom pečlivě a zřetelně vyslovoval a dělil větu do menších stravitelných kousků.</p>
<p>„Dole čeká nějaký právník, pane,“ prohlásil Slavoj.</p>
<p>„Ale vždyť já jsem si teprve teď přečetl tu výhr –“ začal Vlahoš, ale pak se uvolnil. „Právník? A řekl, co chce?“ dodal.</p>
<p>„Věc nesmírné důležitosti, říkal. Jsou s ním dva policisté z Hlídky. A pes, pane.“</p>
<p>„Skutečně?“ řekl Vlahoš klidně. „No, tak pak bude nejlepší, když je hned přivedeš.“</p>
<p>Podíval se na hodinky.</p>
<p>No… Tohle není dobré.</p>
<p>Lancreská létavice odjíždí za pětačtyřicet vteřin. Věděl, že by po té zatracené okapové rouře slezl dolů za jedenáct vteřin. Slavoj jde dolů, aby je přivedl nahoru… to znamená tak třicet vteřin. Odlákat je z přízemí, o to jde. Vleze do zadní části vozu a vyskočí, když zpomalí u Středové brány, doběhne pro tu pocínovanou schránku, kterou si uložil za jedním z podkrovních trámů ve staré stáji v ulici Parlamentní prachovky, převleče se a trochu si upraví obličej. Potom vyrazí přes město a dá si kávu v tom podniku naproti budově Městské hlídky a bude chvíli sledovat semaforový cvrkot. Musel by se zastavit na Slípkokuřecím plácku, kde má u Pepka „Jánevím“ uložený kufr, znovu by se převlékl a odešel by s malým cestovním vakem a s tvídovou čapkou na hlavě (tu by si pak v nějaké opuštěné uličce vyměnil za svou starou buřinku, kterou měl ve vaku, jen pro případ, že by Pepka postihl náhlý záchvat chvilkového návratu paměti, vyvolaný větší sumou peněz). Pak by se nenápadně přesunul do jateční čtvrti a vzal na sebe podobu koňského handlíře Jeronýma a rozvalil se v páchnoucí putyce U řeznického špalku, kde všichni kočí a vozkové už tradičně splachovali prach po dlouhých i krátkých cestách a často i mezi nimi. V dnešní době měli u Hlídky i upíra a už roky u ní sloužil vlkodlak. No… dobrá. Ať se tyhle citlivé nosy pokusí najít jednotlivé ingredience toho složitého koktejlu z hnoje, strachu, potu, výkalů a moči. Uvidíme, jak se jim to bude líbit! A to mluvíme jen o baru, na jatkách to bude ještě mnohem horší.</p>
<p>Pak by počkal do večera a naskočil si na jeden z těch vozů s kouřícím hnojem, které se svými silně rozjařenými kočími mířily z města. Stráže u brány se už dávno neunavovaly tím, že by je kontrolovaly. Pokud by však jeho šestý smysl pořád ještě poplašeně skřehotal, pustil by se do hry s nějakým opilcem a hrál by tak dlouho, než by získal peníze na malou lahvičku voňavky a čisté, hodně obnošené šaty. Ty by koupil v nějakém vetešnictví a uklidil by se do Penzionu pro svobodné pány paní Ekrasity Arkánové, kde by se z něj díky smeknutí klobouku a brýlím s drátěnými obroučkami stal Právobor Vylíhlo, obchodník s vlnou. Ten zůstával u paní Arkánové pokaždé, když ho obchod přivedl do města, a vždycky jí přinesl malou pozornost, vhodnou pro vdovu takového věku, na který zrovna chtěla vypadat. Ano, to bude nejlepší. U paní Arkánové bylo jídlo dobré a bylo ho dost. I postele byly velmi slušné a málokdy se o ně člověk musel dělit. Teprve pak by si mohl udělat pořádné plány.</p>
<p>Itinerář úniku se mu odvíjel před vnitřním zrakem rychlostí blesku. Jeho vnější zrak ale objevil něco mnohem méně příjemného. Na zájezdním dvoře byl policista a povídal si se skupinou kočích. Vlahoš poznal seržanta Freda Tračníka. Jak Vlahoš věděl, hlavní seržantovou povinností v Hlídce bylo chodit po městě, vést řeči s muži svého věku a maskovat se při tom sám za sebe.</p>
<p>Seržant zahlédl Vlahoše za oknem a krátce mu zamával na pozdrav.</p>
<p>Ne, kdyby se dal na útěk, celé by se to zkomplikovalo a ošklivě zamotalo. Bude se z toho muset nějak vykroutit tady na místě. Vždyť vlastně neudělal nic špatného, technicky vzato. Ten dopis ho vlastně jen momentálně vyvedl z rovnováhy.</p>
<p>Když znovu vešel Slavoj, seděl Vlahoš za psacím stolem a vypadal velmi zaměstnaně. Slavoj s sebou vedl pana Kosopáda, kterého ve městě považovali za nejlepšího a při jeho věku 351 let pravděpodobně i za nejstaršího právníka ve městě. Doprovázela ho seržantka Angua a desátník Nóblhóch, o němž se všeobecně říkalo, že je to onen proslulý policejní vlkodlak, jehož totožnost Hlídka tak úzkostlivě tají. Desátník Nóblhóch nesl velký proutěný koš a seržantka Angua pískací gumovou kost, na niž tu a tam poněkud nepřítomně zapískala. Situace přestávala vypadat černě, ale o to divněji vypadat začínala.</p>
<p>Výměna příjemných zdvořilostních frází v takové blízkosti Nobyho Nóblhócha a starého právníka, který páchl balzamovacím roztokem, samozřejmě nijak zvlášť příjemná nebyla, ale nakonec měli úvodní formality za sebou a pan Kosopád řekl: „Pokud je mi známo, navštívil jste včera paní Geňu Opulentovou, pane Rosrete.“</p>
<p>„Ano. Tedy v době, kdy byla ještě naživu,“ odpověděl Vlahoš a proklel jak sám sebe, tak neznámého pisatele dopisu. Zatím prohrával, to si musel přiznat.</p>
<p>„V žádném případě tady nevyšetřujeme vraždu, pane,“ řekla seržantka klidně.</p>
<p>„Jste si jistá? Za stávajících okolností –“</p>
<p>„Dali jsme si velký pozor, abychom se o tom ujistili, pane,“ odpověděla seržantka. „Zvláště <emphasis>za stávajících okolností</emphasis>.“</p>
<p>„A nemyslíte si, že by v tom měl prsty někdo z rodiny?“</p>
<p>„Ne pane. Ani vy ne.“</p>
<p>„Já?“ Vlahoš po jejích slovech přiměřeně užasle pootevřel ústa.</p>
<p>„Bylo všeobecně známo, že je paní Opulentová těžce nemocná,“ ozval se pan Kosopád. „A jak se zdá, tak ve vás našla výjimečné zalíbení, pane Rosrete. Odkázala vám svého pejska, pana Pedanta.“</p>
<p>„A také pytel hraček, koberečků, psích kabátků s tartanovým vzorem, botiček, osm obojků, z nichž jeden je posázen diamanty, a velké množství dalších věcí,“ doplnila seržantka Angua. Znovu zapískala na gumovou kost.</p>
<p>Vlahoš zavřel ústa. „Tak psa?“ opakoval prázdným hlasem. „Jen toho psa? A pytel hraček?“</p>
<p>„Čekal jste něco víc?“ pozvedla Angua mírně jedno obočí.</p>
<p>„Nečekal jsem ani to!“ Vlahoš se podíval na košík. Bylo v něm podezřelé ticho.</p>
<p>„Dal jsem mu jednu z těch jeho modrých pilulek,“ vysvětloval Noby snaživě. „Vždycky ho na nějakou chvíli uspěj. Na lidi to ale nezabírá. Mají šmak po anýzu.“</p>
<p>„Je to všechno tak nějak trochu… divné, nemyslíte?“ potřásl Vlahoš hlavou. „Proč jsou tady členové Hlídky? Kvůli tomu obojku s diamanty? A kromě toho, vždycky jsem si myslel, že poslední vůle se čte až po pohřbu…“</p>
<p>Pan Kosopád si odkašlal. Z úst mu vyletěl mol. „Samozřejmě. Ale vzhledem k tomu, že obsah její poslední vůle znám, považoval jsem za prozíravé pospíšit si do banky a postarat se o ty nej…“</p>
<p>Nastala velmi dlouhá odmlka. Pro zombii je celý život jediná odmlka, ale tady, jak se zdálo, hledal pan Kosopád nejvhodnější slovo.</p>
<p>„<emphasis>…problematičtější </emphasis>části dědictví okamžitě,“ dopověděl nakonec.</p>
<p>„Ano, víte, myslím, že ten chudák pes potřebuje někoho, kdo by ho nakrmil,“ přerušil jeho další řeč Vlahoš, „ale ani ve snu by mě nenapadlo, že –“</p>
<p>„Celý problém spočívá v jeho papírech,“ přerušil zase na oplátku Vlahoše pan Kosopád.</p>
<p>„Copak? Špatný rodokmen?“ zajímal se Vlahoš.</p>
<p>„Nejde o jeho rodokmen,“ zavrtěl hlavou pan Kosopád a otevřel svůj kufřík. „Možná jste informován o tom, že zesnulý sir Jošt Opulent odkázal jednoprocentní podíl své banky panu Pedantovi?“</p>
<p>V myšlenkách Vlahoše Rosreta se zvedl mrazivý, temný vítr zlé předtuchy.</p>
<p>„Ano,“ přikývl. „To vím.“</p>
<p>„Zemřelá paní Opulentová mu odkázala dalších padesát procent. To podle zvyklostí banky znamená, že se stal novým generálním ředitelem, pane Rosrete. A ten pes vám teď patří.“</p>
<p>„Tak moment, zadržte, zvíře přece nemůže vlastnit –“</p>
<p>„Ale může, pane Rosrete, může, věřte mi!“ sdělil mu Kosopád s právnickým nadšením. „Máme tady dlouhou řadu precedentů. Kdysi vysvětili osla na kněze a měli jsme tady dokonce želvu, která byla ustanovena soudcem. Je pochopitelné, že v těžších povoláních už tolik případů nezaznamenáváme. Rozhodně si nepamatuji, že by byl, například, nějaký kůň zaměstnán jako tesař. Ale pes jako ředitel, to není nic tak výjimečného.“</p>
<p>„Ale to nedává smysl! Vždyť mě vlastně vůbec neznala!“ Ale jeho myšlenky na něj pokřikovaly: <emphasis>Ale samozřejmě, že tě znala. Prohlédla tě jediným pohledem skrz naskrz</emphasis><emphasis>!</emphasis></p>
<p>„Nadiktovala mi svou poslední vůli včera večer, pane Rosrete, za přítomnosti dvou svědků a svého doktora, který prohlásil, že je dokonale zdráva na duchu, i když ne na těle.“ Pan Kosopád vstal. „Krátce a jednoduše řečeno, ta vůle je platná. Nemusí to dávat smysl.“</p>
<p>„Ale jak by mohl, myslím ten pes, usednout do předsednického křesla a vést schůzi? Jediné, co dokáže udělat s křeslem, je očuchat mu nohy!“</p>
<p>„Já předpokládám, že bude prakticky jednat jako ředitel vaším prostřednictvím,“ řekl právník. Od seržantky Anguy se ozvalo další vypísknutí.</p>
<p>„Aha, děkuji, že jste mi to připomněla,“ pokračoval Kosopád a vytáhl ze svého kufříku další papír. „Ano, tady se praví: Podíly budou rozděleny stejným dílem mezi zbývající členy rodiny.“</p>
<p>„Mezi zbývající členy rodiny? Co? <emphasis>Jeho </emphasis>rodiny? Tedy, myslím, že neměl mnoho šancí si nějakou pořídit!“</p>
<p>„Ne, pane Rosrete,“ pozvedl ruku pan Kosopád. „Mezi členy Opulentovy rodiny.“</p>
<p>Vlahoš cítil, že vítr v jeho hlavě je čím dál tím mrazivější. „Jak dlouho žije takový pes?“</p>
<p>„To jako obyčejnej pes?“ ozval se Noby Nóblhóch. „Nebo pes, co stojí mezi smečkou Opulentů a pěkným balíkem?“</p>
<p>„Desátníku Nóblhóchu, to byla velmi nevhodná poznámka!“ vyštěkla seržantka Angua.</p>
<p>„Tak pardon, seržo.“</p>
<p>„Ehm.“ Tiché zakašlání pana Kosopáda vypustilo do ticha kromě zvuku i dalšího mola. „Pan Pedant je zvyklý spát v ředitelském apartmá v bance, pane Rosrete,“ řekl. „Budete tam spát i vy. To je podmínka závěti.“</p>
<p>Vlahoš vstal. „Nic z toho nemusím,“ zamračil se. „Nejsem žádný zločinec! Nemůžete řídit lidské životy ještě z hrob – no, připouštím, že <emphasis>vy </emphasis>můžete, pane, to mi nijak nevadí, ale ona přece nemůže jen tak –“</p>
<p>Z kufříku se vynořila další obálka. Pan Kosopád se usmíval, což bylo vždycky špatné znamení.</p>
<p>„Paní Opulentová vám ještě napsala osobní, velmi upřímný dopis, v němž vyjadřuje svou prosbu,“ řekl. „Myslím si,“ obrátil se k Angue, „že teď bychom měli nechat pana Rosreta o samotě.“</p>
<p>Pak odešli, ale po několika vteřinách se vrátila seržantka Angua, a aniž na Vlahoše vrhla pohled, bez jediného slova přistoupila k pytli s hračkami a upustila do něj pískací gumovou kost.</p>
<p>Vlahoš přistoupil ke košíku a nadzvedl jeho víko. Pan Pedant zvedl hlavu, zazíval, pak se na svém polštářku zvedl a prosebně zapanáčkoval. Ocásek se mu jednou dvakrát nejistě pohnul a velké oči se naplnily nadějí.</p>
<p>„No, na mě nekoukej, hochu,“ prohlásil Vlahoš a obrátil se ke košíku zády.</p>
<p>Dopis paní Opulentové byl pokapán levandulovou voňavkou, z níž se občas odloupl jemný závan ginu. Psala, velmi úpravným rukopisem staré dámy:</p>
<p><emphasis>Drahý pane Rosrete,</emphasis></p>
<p><emphasis>Cítím, že jste milý, sladký hoch, který se postará o mého drahého pana Pedanta. Buďte na něj, prosím, hodný. Byl v těch obtížných časech mým jediným přítelem. Za takovýchto okolností jsou samozřejmě peníze věc velmi nevkusná, ale přesto vám bude ročně výplácena suma ve výši 20 000 tolarů (se zpětnou platností), pokud tento drobný závazek, o nějž vás žádám, přijmete.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pokud ne, nebo v případě že by pan Pedant zemřel nějakým nepřirozeným způsobem, dostane vaši prdel cech vrahů. Deponovala jsem u lorda Odkraglliho 100 000. A jeho mladí gentlemani po vás půjdou tak dlouho, dokud vás nerozpárají jako lasičku, kterou doopravdy jste, vy chytráku!</emphasis></p>
<p><emphasis>Nechť vám bohové žehnají za vaši lakavost, kterou jste projevil vdově v nesnázích.</emphasis></p>
<p>Dopis na Vlahoše udělal dojem. Cukr <emphasis>a </emphasis>bič. Vetinari používal jen bič, a když cukr, tak homoli, kterou vás udeřil po hlavě.</p>
<p>Vetinari! Tak <emphasis>ten </emphasis>člověk by mi měl odpovědět celou řadu otázek!</p>
<p>Vlasy v zátylku, které byly samy o sobě po desetiletích uskoků a útěků výjimečně citlivé, se teď najednou díky slovům paní Opulentové, která mu bzučela v hlavě, staly ještě citlivější a zježily se mu hrůzou. Něco proletělo oknem a s tupým <emphasis>dunnn </emphasis>se zarazilo do dveří. Jenže Vlahoš padl k zemi už ve chvíli, kdy se rozbilo sklo v okně.</p>
<p>Ve dveřích se chvěl černý šíp.</p>
<p>Vlahoš se přeplazil po koberci, natáhl se, vytrhl šíp ze dveří a znovu se položil.</p>
<p>Bílým, velmi zdobným písmem, podobným rytině na starobylém prstenu, stála na dříku šípu slova: CECH VRAHŮ – STYL PŘEDEVŠÍM!</p>
<p>Musel to být varovný výstřel, je to tak? Jen taková malá, elegantní připomínka. Určitě. Něco jako zdůraznění, ne? Pro všechny případy?</p>
<p>Pan Pedant se chopil své příležitosti, vyskočil z košíku a olízl Vlahošovi tvář. Pan Pedant se nestaral o to, kdo Vlahoš je nebo co kdy provedl, chtěl se jen kamarádit. „Myslím,“ prohlásil Vlahoš, který to vzdal, „že my dva spolu půjdeme na procházku.“</p>
<p>Pejsek vyrazil kratičké nadšené zaštěknutí a vrhl se k pytli svých hraček. Chvilku za něj tahal, až se mu ho podařilo převrátit a vzápětí zmizel uvnitř natolik, že z něj bylo vidět jen krátký, šílenou rychlostí se vrtící ocásek. Za okamžik vycouval a vlekl za sebou malý psí kabátek z rudého sametu, na němž bylo vyšito slovo „úterý“.</p>
<p>„Tak to jsi náhodou trefil, kámo,“ řekl Vlahoš, když mu ho zapínal. To bylo poněkud komplikované, protože ho pan Pedant celou dobu oslintával radostí.</p>
<p>„Hm, ty bys náhodou nevěděl, kde máš vodítko, co?“ řekl Vlahoš jen tak nazdařbůh a pokoušel se pro jistotu nepolykat. Pan Pedant vyrazil ke svému pytli a vrátil se s červeným vodítkem.</p>
<p>„No… dobrá,“ zabručel Vlahoš. „Tohle bude ta nejrychlejší procházka v historii procházek. Přesněji řečeno, bude to spíš taková proběžka…“</p>
<p>Když zvedl ruku ke klice dveří, dveře se otevřely. Vlahoš zjistil, že se dívá na dvě sloupovité nohy z pálené hlíny, které byly silné jako stromové kmeny.</p>
<p>„Doufám, že se mi nedíváte pod sukně, pane Rosrete,“ zaduněl Gráciin hlas shora.</p>
<p>A to jako na co přesně? pomyslel si Vlahoš. Řekl ale: „Prosím, Grácie, byla bys tak hodná a postavila se k oknu? Děkuju ti.“</p>
<p>Ozvalo se slabé <emphasis>klep! </emphasis>Grácie se otočila a mezi palcem a ukazováčkem držela další černý šíp. Jeho náhlé zpomalení v Gráciiných prstech způsobilo, že začal hořet.</p>
<p>„Někdo vám poslal šíp, pane Rosrete,“ oznámila Vlahošovi.</p>
<p>„Opravdu? No, tak ho sfoukněte a položte ho na podnos s nevyřízenou poštou, ano?“ požádal ji Vlahoš a bokem se opatrně protáhl dveřmi. „Musím si skočit kvůli psovi za jedním chlápkem.“</p>
<p>Zvedl pana Pedanta na ruku, spěšně seběhl ze schodů, pak prošel přeplněnou halou, dolů po vstupním schodišti, kde právě zpomaloval u chodníku černý kočár. Pch! Ten chlap je pokaždé o krok přede mnou, co?</p>
<p>Jakmile kočár zastavil docela, otevřel vztekle dvířka a nastoupil dovnitř. S panem Pedantem, který mu šťastně poňafával v náručí, dopadl na prázdné sedadlo a teprve pak zvedl pohled přes uličku k postavě naproti.</p>
<p>„Ale… promiňte, omlouvám se, myslel jsem, že je to kočár lorda Vetinariho…“</p>
<p>Postava natáhla ruku a zavřela dvířka kočáru. Byla ukryta ve velké, černé a velmi drahé rukavičce, zdobené drobnými korálky z černého gagátu. Vlahoš ruku sledoval od prstů k rameni, až dorazil k obličeji. Muž řekl:</p>
<p>„Tak to tedy není, pane Rosrete. Jmenuji se Kosma Opulent a právě jsem vás přijel navštívit. Jak se vám daří?“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>
<p><emphasis>Černý prsten – Velmi zvláštní brada – Zaměstnání na celý život, ale ne nadlouho – Začátek – Legrace s novinařinou – Jde tady o město – Míli v jeho botách – Opulentní událost</emphasis></p>
<p>T</p>
<p>en muž… vyráběl věci. Byl to neopěvovaný mistr svého oboru, protože ty věci, které vyrobil, na sobě nikdy nenesly jeho jméno. Ano, obvykle na sobě totiž nesly jméno mužů mrtvých, mužů, kteří byli sami mistry svého řemesla. On byl naopak mistrem jediného řemesla. Napodobování.</p>
<p>„Máte ty peníze?“</p>
<p>„Ano.“ Muž v hnědém rouše ukázal na netečného trolla vedle sebe.</p>
<p>„Proč jste přivedl… tohle? Nemůžu je ani vystát.“</p>
<p>„Pět set tolarů je dost velká zátěž, pane Morfio. A rád bych dodal, že také hodně vysoká částka, již je třeba zaplatit za skvost, který není dokonce ani stříbrný,“ řekl mladý muž, jehož jméno bylo Tutambyl.</p>
<p>„Ano, ale v tom je přece celý ten trik, ne?“ řekl starý mistr. „Vím, že to, co děláte, není tak úplně správné. A už jsem vám říkal, že stygium je mnohem vzácnější než zlato. Jen se neleskne… Tedy alespoň dokud neděláte věci špatně. Věřte mi, že všechno stygium, co seženu, bych mohl okamžitě prodat vrahům. Ti vznešení mladí gentlemani tu svoji černou opravdu milují, to vám tedy řeknu. Milují ji do posledního kousku.“</p>
<p>„Není na tom nic protiprávního. Písmeno V nikdo nevlastní. Podívejte, tohle už jsme probrali. Ukažte mi to, prosím.“</p>
<p>Stařec vrhl na Tutambyla dlouhý pohled, pak otevřel zásuvku a na stolní desku vytáhl malou skříňku. Potom upravil stínítka na lampách a řekl: „Dobrá, otevřete to.“</p>
<p>Mladík zvedl víčko skříňky a tam bylo, černé jako noc, patkové V, podobné hlubšímu, ostřejšímu stínu. Zhluboka se nadechl, sáhl po prstenu a v hrůze ho okamžitě upustil.</p>
<p>„Je teplý!“ zvolal.</p>
<p>Výrobce napodobenin si s mírným a neskrývaným despektem odfrknul. „Samozřejmě, že je teplý. To je prostě stygium. Pije světlo. Kdybyste byl venku, na jasném slunečním světle, tak už byste ječel a cucal si popálený prst. Když je venku slunečno, přechovávejte ho v té skříňce, rozumíte? A nebo, když chcete dělat šviháka, noste přes něj rukavici.“</p>
<p>„Je dokonalý!“</p>
<p>„Jistě, to tedy je.“ Stařík si vzal prsten nazpět a Tutambyl se začal propadat do svého soukromého pekla. „Je úplně jako pravý, že?“ mumlal napodobitel. „No netvařte se tak užasle. Snad si nemyslíte, že nevím, co jsem to vlastně vyrobil? Já několikrát viděl ten pravý a tenhle by oklamal samotného Vetinariho. Něco takového vyžaduje opravdu silnou zapomnětlivost. A taky dlouhou.“</p>
<p>„Vůbec nevím, o čem to mluvíte!“ ohradil se Tutambyl.</p>
<p>„Pak jste <emphasis>opravdu </emphasis>hlupák.“</p>
<p>„Říkal jsem vám přece, že písmeno V nikomu nepatří!“</p>
<p>„Víte co? Řekněte to jeho lordstvu, ano? Ale ne, to vy neuděláte. Ale zaplatíte mi dalších pět set. Stejně už nějakou dobu přemýšlím o tom, že půjdu na odpočinek a takový malý příplatek mi umožní odjet opravdu daleko odsud.“</p>
<p>„Měli jsme nějakou dohodu!“</p>
<p>„Měli a teď máme jinou,“ ušklíbl se Morfio. „Tentokrát si kupujete moje zapomnění.“ Výrobce napodobenin se šťastně rozzářil. Mladý muž se naopak nešťastně zamračil a zatvářil se nerozhodně.</p>
<p>„To může být pro někoho věc k nezaplacení, nemám pravdu?“ dodal Morfio s významným úsměvem.</p>
<p>„Tak dobrá, pět stovek navíc, ďábel aby vás vzal!“</p>
<p>„Až na to, že to teď už bude rovná tisícovka,“ odpověděl s klidem starý mazaný řemeslník. „Něco vám řeknu. Souhlasil jste příliš rychle. Nesmlouval jste. Vidíte? Někdo tu moji hračičku opravdu potřebuje, že? Patnáct stovek je konečná částka. Snadno zjistíte, že ve městě není nikdo, kdo dokáže pracovat se stygiem jako já. A jestli se jen pokusíte otevřít ústa, abyste řekl něco jiného než ano, budou to rovné dva tisíce. Berte nebo nechte být.“</p>
<p>Nastala delší odmlka a pak Tutambyl řekl: „Ano. Ale pro zbytek se budu muset vrátit.“</p>
<p>„To tedy udělejte, mladý pane. Já budu čekat. No vidíte a ani to tak nebolelo, že? Neberte si to osobně, kšeft je prostě kšeft.“ Prsten se vrátil do skříňky, skříňka zmizela v zásuvce. Na pokyn mladého muže upustil troll vaky, které nesl, na zem, a když tak vykonal svou povinnost, zmizel v noční temnotě.</p>
<p>Tutambyl se rychle otočil a napodobitelova ruka sjela pod stolní desku. Stařec se poněkud uvolnil, když mladík řekl: „Budete tady později?“</p>
<p>„Já? Já jsem tady pořád. Ven trefíte sám, že?“</p>
<p>„Takže tady budete?“</p>
<p>„Právě jsem vám řekl, že ano, neslyšel jste?“</p>
<p>V temné a páchnoucí chodbě mladý muž s bušícím srdcem otevřel vstupní dveře. Do domu vstoupila černě oděná postava. Mladík jí neviděl do tváře, skryté za maskou, ale zašeptal: „Skříňka je v horní levé zásuvce stolu. Napravo má nějakou zbraň. Nechte si peníze. Jen mu… neubližujte, ano?“</p>
<p>„Ublížit mu? Kvůli tomu tady přece nejsem!“ sykla temná postava.</p>
<p>„Já vím, ale… udělejte to rychle a čistě, rozumíte?“</p>
<p>Pak už za sebou Tutambyl zavíral dveře.</p>
<p>Pršelo. Přešel uličku a postavil se do temného vchodu naproti. V šumu deště a hukotu přeplněných okapů bylo těžké slyšet cokoliv, ale on si namlouval, že i přes to všechno zaslechl slabý náraz. Možná to byla jen jeho fantazie, protože nezaslechl ani zvuk otvíraných dveří, ani kroky přibližujícího se vraha a málem si leknutím překousl jazyk, když se před ním muž v černém vztyčil, vtiskl mu do ruky malou skříňku a zmizel v dešti.</p>
<p>Ulicí se rozšířil výrazný zápach máty, ten muž byl důkladný a použil peprmintovou bombu, aby zakryl svou pachovou stopu. Ty hloupý, hloupý starý troubo! Tahle myšlenka se oddělila z víru, který se Tutambylovi točil v hlavě. Nemohl sis vzít ty peníze a mlčet? Neměl jsem na vybranou! On by neriskoval, že bys to někomu vyžvanil!</p>
<p>Tutambyl cítil, jak mu těžkne žaludek. Nikdy nechtěl být takový! Nechtěl, aby někdo zemřel! Pak začal zvracet.</p>
<p>To se stalo minulý týden. A věci byly čím dál tím horší.</p>
<p>#</p>
<p>Lord Vetinari měl černý kočár.</p>
<p>I jiní lidé měli černé kočáry.</p>
<p>Z toho vyplývá, že ne každý v černém kočáře je lord Vetinari.</p>
<p>To je hluboká filozofická pravda, na niž Vlahoš, ke své vlastní lítosti, v momentálním zápalu zapomněl.</p>
<p>Teď už z něj všechen zápal vyprchal. Kosma Opulent byl chladný, nebo se přinejmenším statečně snažil takový dojem vzbudit. Byl samozřejmě v černém, jak to dělávají lidé, kteří chtějí ukázat, jak jsou bohatí, ale to, co ho skutečně prozrazovalo, byl jeho vous.</p>
<p>Byla to, technicky vzato, bradka, stejná, jakou měl lord Vetinari. Po každé straně obličeje se mu táhla jedna tenká černá linka, dělila se do stejně tenkého pásku pod nosem a o něco níže se slévala do černého trojúhelníčku, začínajícího hned pod spodním rtem, takže dodávala Kosmovi vzhled, o němž si musel myslet, že je vzorem výhružné elegance. Lordu Vetinarimu každopádně takový výraz dodávala. U Kosmy tenhle elegantní výtvor lazebnického umění lpěl na pokleslých tučných tvářích a podbradku, lesknoucím se drobnými kapičkami potu, jaksi nešťastně a budil dojem spíše brady s pohlavím.</p>
<p>Nějaký mistr lazebník se musel bradkou zaměstnávat den co den, vous po vousu a jeho práci jistě nijak nepomáhalo, že Kosma ode dne, kdy se pro svou mužnou ozdobu rozhodl, poněkud naduřel. V životě mnoha lehkovážných mladých mužů nastane okamžik, kdy se jejich kartón piva změní v soudek, ale u Kosmy se změnil v bečku sádla. Pak jste se mu podívali do očí a ty vám řekly všechno. Měly ten poněkud nepřítomný pohled muže, který už si vás představuje mrtvého…</p>
<p>Ale není to nejspíš pohled praktikujícího vraha, zariskoval Vlahoš v duchu. Když potřeboval smrt, pravděpodobně si ji kupoval. Je pravda, že na prstech, které byly na takovou ozdobu poněkud krátké a buclaté, měl ostentativně navlečeno několik mohutných travičských prstenů, ale někdo, kdo takové věcičky skutečně používá, by jich přece neměl tolik, že ne? Skutečný zabiják se neunavuje tím, aby si dělal zbytečnou reklamu. A proč má na druhé ruce tu elegantní černou rukavici? To byla taková záliba v cechu vrahů. Jasně, takže má cechovní výcvik. Do jejich školy chodilo studovat mnoho mladíků z těch nejlepších rodin, ale neabsolvovali Černý studijní program. Kosma měl pravděpodobně potvrzení od maminky, že je z bodání omluven.</p>
<p>Pan Pedant se třásl strachy nebo možná zuřivostí. Vrčel ve Vlahošově náručí jako levhart.</p>
<p>„Ach, to je ten malý pejsek mé nevlastní matky,“ řekl Kosma, když se kočár rozjel. „Je roztomilý. Nebudu plýtvat slovy. Dám vám za něj deset tisíc tolarů, pane Rosrete.“ V ruce bez rukavice pozvedl proužek papíru. „To je moje poukázka. Přijme ji každý v tomhle městě.“</p>
<p>Kosmův hlas se podobal hlasitějším povzdechům, jako kdyby ho řeč bolela.</p>
<p>Vlahoš četl:</p>
<p><emphasis>Vyplaťte prosím panu Vlahoši von Rosretovi sumu deseti tisíc tolarů.</emphasis></p>
<p>Dole byla nalepena jednopencová známka a napříč přes ni se táhl podpis Kosmy Opulenta, plný uměleckých kliček a kudrlinek.</p>
<p>Podpis přes známku… jak to vzniklo? Ale ve městě se to objevovalo častěji a častěji, a když jste se někoho zeptali proč, obvykle jste dostali odpověď: „Protože tím je to přece úřední, ne?“ A bylo to levnější než notáři a právníci, a tak to fungovalo.</p>
<p>Teď tady seděl a na hruď mu ukazovalo deset tisíc tolarů.</p>
<p>Jak se vůbec opovažuje mě uplatit, napadlo najednou Vlahoše. Je třeba říci, že to byla až jeho druhá myšlenka, myšlenka člověka, který si dělá nárok na pozlacený řetěz. Ta první, zásluhou starého Vlahoše, zněla: Jak se vůbec opovažuje uplácet mě tak <emphasis>malou </emphasis>částkou?</p>
<p>„Ne,“ odmítl. „Víte, když se o něj budu pár měsíců starat, dostanu za to mnohem víc!“</p>
<p>„Hm, možná, ale moje nabídka je mnohem méně… riskantní.“</p>
<p>„Myslíte?“</p>
<p>Kosma se usmál. „Ale no tak, pane Rosrete. Jsme přece muži světem protřelí –“</p>
<p>„– my oba, vážně?“ doplnil ho Vlahoš. „Tohle je tak <emphasis>předvídatelné</emphasis>! Kromě toho jste mi měl hned na začátku nabídnout mnohem víc peněz.“</p>
<p>V tomto okamžiku se začalo v oblasti Kosmova čela dít něco podivného. Jedno jeho obočí se začalo zmítat stejně jako u pana Pedanta ve chvíli, kdy něco nechápal. Chvíli se tak kroutilo, ale pak si Kosma všiml Vlahošova výrazu a rychle se do čela pleskl dlaní. V té chvilce jeho pohled naznačoval, že jakoukoliv poznámkou by si Vlahoš koledoval o okamžitou smrt.</p>
<p>Pak si odkašlal a řekl: „Za něco, co nejspíše dostanu zadarmo? Pokusíme se, a nepochybuji o našem úspěchu, dokázat, že když naše nevlastní matka sepisovala svou poslední vůli, nebyla příčetná.“</p>
<p>„No, když jsem s ní mluvil já, připadala mi bystrá a úplně v pořádku,“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>„A proto měla na stole dva nabité a natažené samostříly?“</p>
<p>„Aha, chápu jak to myslíte. Takže podle vás, kdyby byla <emphasis>skutečně </emphasis>příčetná, najala by si párek trollů s velkými obušky, ano?“</p>
<p>Kosma vrhl na Vlahoše dlouhý odhadující pohled, nebo spíše něco, o čem si myslel, že tak vypadá, ale Vlahoš věděl, že je to jen taktika. Pozorovaný si měl myslet, že pozorující uvažuje o tom, jestli mu nemá vzápětí ošklivě ublížit, ale přitom to spíše znamenalo: „Vrhnu na něj ten starý dobrý ošklivý pohled a zatím si rychle rozmyslím, co dál.“ Kosma mohl být bezohledný muž, ale jistě nebyl hlupák. Muže ve zlatém obleku si lidé všímali, a <emphasis>někdo </emphasis>by si jistě vzpomněl, komu patřil kočár, do nějž nastoupil.</p>
<p>„Obávám se, že vás moje nevlastní matka namočila do velikých nepříjemností,“ řekl Kosma nakonec.</p>
<p>„Už jsem byl v různých potížích předtím,“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>„Ano? A kdy to bylo?“ reagoval Kosma přímou a jasnou otázkou.</p>
<p>Aha. Tady máme minulost. To je místo, kam se není dobré vracet. Vlahoš se tomu pokoušel vyhnout.</p>
<p>„Ono se toho o vás ví jen velmi málo, pane Rosrete,“ pokračoval Kosma. „Narodil jste se v Überwaldu a stal jste se naším vrchním poštmistrem. A mezitím…“</p>
<p>„Podařilo se mi přežít,“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>„To byl jistě obdivuhodný výkon,“ přikývl Kosma. Poklepal na boční stěnu kočáru a ten začal zpomalovat. „Doufám, že v tom budete pokračovat. A zatím dovolte, abych vám dal alespoň tohle…“</p>
<p>Roztrhnul poukázku napůl a velmi okázalým gestem hodil tu polovinu, kde nebyla ani jeho pečeť ani podpis, Vlahošovi do klína.</p>
<p>„K čemu to je?“ řekl Vlahoš a sebral papírek jednou rukou, zatímco druhou se ze všech sil snažil udržet zdivočelého pana Pedanta.</p>
<p>„Je to jen takový projev dobré vůle,“ opáčil Kosma, když kočár zastavil. „Možná přijde den, kdy vás napadne, jestli mě nemáte požádat o tu druhou polovinu. Byl bych ale rád, kdybyste mě pochopil, pane Rosrete, obvykle si nepřidělávám starosti tím, že bych se pokoušel věci dělat tím těžším způsobem.“</p>
<p>„No, kvůli mně se něčím takovým rozhodně neunavujte,“ prohlásil Vlahoš a otevřel dvířka. Byli na náměstí Náhlého osvícení a to bylo plné vozů a lidí a také potencionálních svědků.</p>
<p>Na okamžik Kosmovo čelo znovu provedlo tu… věc s obočím. Znovu se přes něj pleskl a řekl: „Pane Rosrete, vy jste mě skutečně nepochopil. Tohle byl ten těžší způsob. Nashledanou. Mé pozdravení vaší půvabné mladé dámě.“</p>
<p>Vlahoš, který právě vystoupil, se prudce otočil, ale dvířka se už zavřela a kočár se znovu rozjel.</p>
<p>„Proč už jste rovnou neřekl taky: ‚A víme, kam budou vaše děti chodit do školy?’“ vykřikl za ním.</p>
<p>A co teď? K ďasu, vždyť oni ho do toho opravdu pořádně namočili!</p>
<p>Kousek od něj se tyčil palác. Vetinari by mu měl odpovědět na pár otázek. Jak to ten chlap všechno zařídil? Hlídka přece řekla, že stará paní zemřela přirozenou smrtí! Ale on byl přece vycvičen jako vrah, není to tak? Skutečný, a možná jako specialista na jedy.</p>
<p>Prošel otevřenou branou na nádvoří, ale u vchodu do vlastní budovy ho zastavila stráž. Vlahoš je dobře znal. Nejspíš museli absolvovat nějaké vstupní zkoušky. Když jim někdo položil otázku „Jak se jmenujete?“ a oni odpověděli špatně, byli přijati. Existovali trollové, kteří dokázali uvažovat logičtěji než oni. Ale obejít jste je nedokázali, a umluvit už teprve ne. Měli seznam lidí, kteří mohou vejít dovnitř přímo, a jiný, na němž měli jména těch, kdo museli být ohlášeni. Když jste nebyli ani na tom, ani na onom, dovnitř jste se nedostali. Naštěstí byl jejich kapitán natolik vzdělaný, že dokázal číst velká písmena, poznal „vrchního poštmistra“ a „ředitele Královské banky“ a poslal jednoho ze svých mládenců s narychlo napsanou zprávou za Važuzlem. K Vlahošově nelíčenému překvapení byl o deset minut později odveden do Oválné kanceláře.</p>
<p>Místa na jedné straně velkého konferenčního stolu byla plně obsazena. Vlahoš poznal několik hlav cechů, ale seděla mezi nimi i řada zcela obyčejně vyhlížejících občanů, pracujících lidí, na nichž bylo vidět, že se uvnitř necítí přímo ve své kůži. Na stole leželo rozloženo několik map města. Bylo jasné, že přerušil nějaké jednání. Nebo ještě lépe řečeno, přerušil ho kvůli němu Vetinari.</p>
<p>Jakmile Vlahoš vstoupil, Patricij vstal a vyšel mu vstříc.</p>
<p>„Dámy a pánové, omluvte mě prosím, ale potřebuji si na chvilku promluvit s vrchním poštmistrem. Važuzle, proberte s každým znovu ta čísla, ano? Pane Rosrete, prosím tudy!“</p>
<p>Když ho Patricij vedl do prostoru, o němž si Vlahoš zprvu myslel, že je to velká klenutá chodba, měl dojem, že za zády slyší smích. Ukázalo se, že to místo je něco jako umělecká galerie. Vetinari za nimi zavřel dveře. Vlahošovi to klapnutí připadalo nezvykle hlasité. Jeho zlost rychle ustupovala a byla nahrazena neobyčejně mrazivým pocitem. Vždyť koneckonců, Vetinari byl tyran. Kdyby od této chvíle Vlahoše von Rosreta už nikdy nikdo neviděl, reputace jeho lordstva by jen vzrostla.</p>
<p>„Odložte si pana Pedanta,“ pobídl ho Vetinari. „Tomu malému chlapíkovi jistě udělá dobře, když se trochu proběhne.“</p>
<p>Vlahoš pomalu spustil psa na zem. Připadalo mu, jako kdyby si odkládal štít. A teprve teď si začal všímat věcí, které byly v galerii vystaveny.</p>
<p>To, o čem si zprvu myslel, že jsou to kamenné busty, byly tváře odlité z vosku. A Vlahoš přesně věděl jak a kdy byly vytvořeny. Byly to posmrtné masky.</p>
<p>„Mí předchůdci,“ řekl Vetinari a vykročil podél řady. „Sbírka samozřejmě není kompletní. V některých případech nebyla hlava nalezena, a když, pak byla, abychom tak řekli, nenapravitelně neupravená.“</p>
<p>Pak nastalo ticho. Vlahoš udělal tu hloupost, že ho vyplnil.</p>
<p>„Musí to být divné, když na vás den co den takhle shlížejí,“ řekl váhavě.</p>
<p>„Hm, myslíte? Musím se přiznat, že v tomto případě shlížím obvykle já na ně. Většinou to byli drsní muži, chamtiví, zkorumpovaní a hrubí. U některých lidí dokáže mazanost po nějakou dobu do jisté míry zastupovat myšlení, ale pak takový člověk obvykle zemře. Většina z nich zemřela bohatá, tlustá a vyděšená. Zanechávali po sobě město horší o své volební období a vylepšené jen jejich smrtí. Ale teď město funguje, pane Rosrete. Dosahujeme znatelného pokroku. To by se nám těžko dařilo, kdyby vládce města patřil k lidem, kteří zabíjejí postarší dámy, rozumíte mi?“</p>
<p>„Ale já přece nikdy neřekl –“</p>
<p>„Já vím přesně, co jste nikdy neřekl. Zdržel jste se jen toho, říci to velmi nahlas.“ Vetinari pozvedl jedno obočí. „Jsem mimořádně silně rozhněván, pane Rosrete!“</p>
<p>„Ale hodili jste mě do toho přímo po hlavě!“</p>
<p>„Mě z toho vynechte,“ ohradil se Vetinari. „Ujišťuji vás, že pokud bych vás já ‚do toho hodil po hlavě’, jak říká vaše pouliční fráze, rozhodně byste v plném rozsahu pochopil skutečný význam slova ‚hodiť a měl kompletní, i když nezáviděníhodnou představu o ‚tom’.“</p>
<p>„Vy víte, co tím myslím!“</p>
<p>„Ale no tohle? Mluví to tady skutečný Vlahoš von Rosret, nebo je to muž, který se těší na svůj skoro zlatý řetěz? Geňa Opulentová věděla, že už jí prakticky nezbývá žádný čas, a prostě změnila svou poslední vůli. A já jí za to vzdávám úctu. Personál banky vás také přijme mnohem lépe. Udělala vám tím velkou laskavost.“</p>
<p>„Laskavost? Vždyť po mně stříleli!“</p>
<p>„To bylo jen upozornění cechu vrahů, kterým vám sdělovali, že vás pozorují.“</p>
<p>„Stříleli po mně dvakrát!“</p>
<p>„Možná, aby to zdůraznili,“ odpověděl Vetinari a usedl na židli potaženou sametem.</p>
<p>„Podívejte, od práce v bance se všeobecně čeká, že bude <emphasis>nudná</emphasis>! Čísla, fondy, penze, taková klidná práce na celý život!“</p>
<p>„No, na celý život jistě, ale jak se zdá, rozhodně ne na dlouho,“ přikývl Vetinari, který se očividně dobře bavil.</p>
<p>„Nemůžete s tím něco udělat?“</p>
<p>„Myslíte s Kosmou Opulentem? A proč bych měl? To, že vám někdo nabídl, že od vás koupí vašeho psa, ještě není nezákonné.“</p>
<p>„Ale celá ta jejich rodina je – jak tohle víte? Já jsem vám to přece neřekl!“</p>
<p>Vetinari odmítavě mávl rukou. „Znáte člověka – znáte jeho metody. Já znám Kosmu. Je to situace, kterou nebude řešit násilím, kdyby to šlo penězi. Když chce, dokáže být velmi osobní.“</p>
<p>„Jenže já slyšel o těch ostatních. Vsadil bych se, že je to pěkně jedovatá smečka!“</p>
<p>„Tak tohle mohu jen těžko komentovat. Ale právě v tomhle vám Geňa pomohla. Cech vrahů už na vás druhou smlouvu nepodepíše. To by byl střet zájmů, víte? Možná, technicky vzato, možná, že by mohli přijmout smlouvu na ředitele banky bez uvedení jména, ale moc o tom pochybuji. A zabít malého pokojového psíka? Ne, ne, to by nevypadalo dobře v ničím životopisu.“</p>
<p>„Ale já jsem přece nepodepsal nic, co by mě nutilo starat se o takové věci!“</p>
<p>„Ne, pane Rosrete, vy jste podepsal, že zemřete,“ odsekl mu Vetinari a jeho hlas byl najednou chladný a nebezpečný jako padající rampouch. „Podepsal jste, že budete spravedlivě oběšen za zločiny proti městu, proti veřejnému dobru a proti důvěře člověka v člověka. A byl jste zachráněn, protože město to potřebovalo. V tomhle všem jde o město, pane Rosrete. Jistě víte, že mám své plány?“</p>
<p>„Bylo to v <emphasis>Kometě. </emphasis>Velký podnik. Chcete stavět cesty a odpadní potrubí a podzemní ulice pod městem. Existuje nějaký velký trpasličí stroj, jehož jsme se zmocnili a kterému říkáte Zařízení. A trpaslíci umí budovat vodotěsné tunely. Cech řemeslníků je toho plný a všichni jsou z toho úplně pryč.“</p>
<p>„Podle pochmurného tónu vašeho hlasu ovšem soudím, že vy ne.“</p>
<p>Vlahoš pokrčil rameny. Stroje a zařízení jakéhokoliv druhu ho nikdy nezajímaly a nechávaly ho zcela chladným. „Já se v tom vůbec nevyznám.“</p>
<p>„Překvapivé,“ prohlásil poněkud zaraženě Vetinari. „Dobrá, pane Rosrete, ale rozhodně si dokážete představit, že na něco takového budeme potřebovat obrovské množství jistých prostředků.“</p>
<p>„Lopat?“</p>
<p>„Financí, pane Rosrete, financí. A já bych je měl, kdybychom měli ve městě bankovní systém, který by odpovídal této době. Mám velkou důvěru ve vaši schopnost… tak trochu zamíchat věcmi.“</p>
<p>Vlahoš se pokusil vykroutit ještě jednou. „Poštovní úřad mě <emphasis>potřebuje </emphasis>–“ začal.</p>
<p>„V současnosti ne a to vás rozčiluje,“ prohlásil Vetinari. „Nejste člověk, kterému by vyhovovala jednotvárnost. Proto vám tímto dávám dovolenou. Pan Grešle byl vaším zástupcem a přestože nemá, řekněme… váš styl, jsem si jistý, že všechno udrží v běhu.“</p>
<p>Vstal a tím naznačil, že je slyšení u konce. „Město krvácí, pane Rosrete, a vy jste obvaz, který potřebuji. Běžte a dělejte peníze. Odemkněte bohatství Ankh-Morporku. Paní Opulentová vám svěřila banku. Veďte ji dobře.“</p>
<p>„To ten pes, ten dostal banku, a vy to víte!“</p>
<p>„A jakou má důvěřivou tvářičku, že?“ usmál se Vetinari a postrkoval Vlahoše ke dveřím. „Nenechte se mnou dále zdržovat, pane Rosrete. Pamatujte si, jde vždycky jen o město.“</p>
<p>#</p>
<p>Když se Vlahoš blížil k bance, probíhal tam další protestní pochod. V poslední době k nim docházelo čím dál tím častěji. Bylo to legrační, ale jak se zdálo, prakticky všichni chtěli žít pod despotickou vládou tyranského lorda Vetinariho. Houfně přicházeli do města, jehož ulice byly v jejich představách dlážděny zlatem.</p>
<p>Jenže ulice nebyly ze zlata. Že tahle záplava nově příchozích měla následky, o tom nemohlo být pochyb. Tak pro začátek klesaly platy.</p>
<p>Dnešní pochod byl protestem proti zaměstnávání golemů, kteří bez nejmenšího reptání dělali ty nejhorší a nejšpinavější práce, pracovali kdykoliv a třeba celé týdny čtyřiadvacet hodin denně. Jenže to nebyly bytosti z masa a kostí, oči jim plály ohněm a lidé často bývají na takové věci dost hákliví.</p>
<p>Pan Korouhvička musel číhat za nejbližším pilířem. Sotva Vlahoš prošel hlavním vchodem dovnitř, se spokojeným panem Pedantem zastrčeným pod paží, byl hlavní pokladník tady.</p>
<p>„Zaměstnanci jsou velmi znepokojení, pane Rosrete,“ řekl a kormidloval Vlahoše ke schodišti. „Dovolil jsem si jim říci, že k nim promluvíte později.“</p>
<p>Vlahoš vnímal ustarané pohledy. A vnímal i jiné věci, teď, když se rozhlížel pohledem skoromajitele. Ano, banka byla postavena dobře a z kvalitních materiálů, ale když pomineme tohle, je vidět známky zanedbanosti a stopy, které po sobě zanechal zub času. Vypadala jako přehnaně rozlehlý a honosný dům chudé staré vdovy, která už ten prach kolem sebe nevidí. Mosaz byla místy velmi zašlá a zčernalá, závěsy z vínového sametu odřené a místy téměř bez vlasu, mramorová podlaha se leskla jen zřídkakde –</p>
<p>„Prosím?“ obrátil se nepřítomně ke Korouhvičkovi. „Ach tak. Ano. Dobrý nápad. Mohl byste tady dát uklidit?“</p>
<p>„Pane?“</p>
<p>„Koberce jsou zaneřáděné, plyšová lana zamotaná, závěsy už viděly lepší staletí a mosaz potřebuje pořádně vyleštit. Banka musí vypadat vkusně, pane Korouhvičko. Možná byste žebrákovi nějakou tu penny dal, ale nepůjčil byste mu ji, že?“</p>
<p>Obočí pana Korouhvičky se pozvedla do půli čela. „To je názor pana ředitele?“ ujišťoval se.</p>
<p>„Názor ředitele? No jistě. Pan Pedant je na čistotu pedant. Je to tak, pane Pedante?“</p>
<p>Pan Pedant přestal vrčet na Korouhvičku jen proto, aby několikrát zaštěkal.</p>
<p>„Vidíte?“ pokýval Vlahoš hlavou. „Když nevíte, co máte dělat, učešte se a vyčistěte si boty. To jsou moudrá slova, pane Korouhvičko, držte se jich.“</p>
<p>„Pokusím se ze všech svých sil, pane,“ odpověděl Korouhvička. „Ach ano, chtěl jsem vás informovat, že zatímco jste byl pryč, navštívila vás tady nějaká mladá dáma. Zdálo se mi, že nechce uvést své jméno, ale řekla, že ji jistě rád uvidíte. Uvedl jsem ji do malé zasedací síně.“</p>
<p>„Musel jste otevřít okno?“ zeptal se Vlahoš s jistou nadějí.</p>
<p>„Ne, pane.“</p>
<p>To vyloučilo Krasomilu Adorátu a vytěsnilo mu z mysli její obraz, který byl nahrazen obrazy mnohem děsivějšími. „Není ta dáma z Opulentovy rodiny, že ne?“</p>
<p>„Ne, pane. A je právě čas, aby se pan Pedant naž… pan ředitel by se měl naobědvat, pane. Obvykle mívá vykostěné studené kuře, to kvůli žaludku. Dám jídlo poslat do malé zasedací síně, ano?“</p>
<p>„Buďte tak laskav. A mohl byste cestou sbalit něco i pro mě?“</p>
<p>„Sbalit, pane?“ Zdálo se, že je Korouhvička v rozpacích. „To myslíte ukrást?“</p>
<p>Aha, tak on je <emphasis>tenhle </emphasis>typ, pomyslel si Vlahoš v duchu.</p>
<p>„Myslel jsem, jestli byste nemohl sehnat něco k jídlu i pro mě,“ překládal vlastní slova.</p>
<p>„Jistě, pane. V apartmá je malá kuchyňka a máme kuchaře, který je neustále k dispozici. Paní Opulentová tady nějaký čas žila. Bude zajímavé mít znovu šéfa Královské mincovny.“</p>
<p>„Líbí se mi, jak to zní, ‚šéf Královské mincovny’,“ řekl vesele Vlahoš. „Co vy na to, pane Pedante?“</p>
<p>Jako na povel, ředitel zaštěkal.</p>
<p>„Hmm,“ zabručel Korouhvička. „A ještě poslední věc, pane. Mohl byste prosím podepsat tohle?“ Ukázal na štůsek papírů.</p>
<p>„Co je to? Doufám, že ne zápisy? Ty nepodepisuju.“</p>
<p>„Jsou to různé formality, pane. V zásadě by tam měl stačit váš podpis jako zástupce ředitele, ale bylo mi řečeno, že na vyznačených místech by měl být otisk tlapky pana Pedanta.“</p>
<p>„A <emphasis>on </emphasis>to musí všechno přečíst?“ neodpustil si Vlahoš.</p>
<p>„Ne, pane.“</p>
<p>„Tak to nebudu číst ani já. Provedl jste mě celým podnikem. Nezdá se, že by chyběla nějaká kolečka. Ukažte mi jen, kde to mám podepsat.“</p>
<p>„Tady, pane. A tady. A tady. A tady. A tady. A tady. A tady…“</p>
<p>#</p>
<p>Dáma v malé zasedací místnosti byla sice velmi přitažlivá, ale protože pracovala pro ankh-morporskou <emphasis>Kometu</emphasis>, nebyl Vlahoš tak docela ochoten přiznat jí status dámy bez výhrad. Dámy zlomyslně a hlavně doslova necitovaly všechno, co jste sice přesně tak řekli, ale zdaleka už ne tak přesně mysleli, ani vás nepřepadaly nečekaně obtížnými otázkami. Dobrá, když se tak nad tím zamyslel, dělaly to často i skutečné dámy, ale <emphasis>ona </emphasis>za to dostávala zaplaceno.</p>
<p>Jedno ale připustit musel. Se Sacharózou Rezámkovou byla legrace.</p>
<p>„Sacharózo! Tak tohle překvapení jsem měl skutečně čekat!“ prohlásil, když vešel do místnosti.</p>
<p>„Pane Rosrete! Potěšení je jako vždy na mé straně!“ prohlásila mladá žena. „Takže vy jste se teď stal psím strážcem?“</p>
<p><emphasis>Takováhle </emphasis>legrace. Tak trochu jako žonglování s noži. Museli jste pořád našlapovat na špičky a být ve střehu. Byl to dobrý trénink.</p>
<p>„Už si vymýšlíte titulky, Sacharózo?“ usmál se. „Já jen dělám to, co je třeba k dodržení podmínek poslední vůle paní Opulentové.“ Položil pana Pedanta na leštěnou desku stolu a sedl si.</p>
<p>„Takže ředitelem banky jste teď vy?“</p>
<p>„Ne, ředitelem banky je tady pan Pedant,“ potřásl Vlahoš hlavou. „Štěkněte opatrně na tu hezkou dámu, která tak pilně zaměstnává svou tužku, pane Pedante!“</p>
<p>„Haf,“ řekl pan Pedant.</p>
<p>„Tak ředitelem je pan Pedant,“ obrátila Sacharóza oči v sloup. „Samozřejmě. A posloucháte jeho příkazy, ano?“</p>
<p>„Jistě. Jsem mimochodem šéfem Královské mincovny.“</p>
<p>„Pes a jeho pán,“ řekla Sacharóza. „Úžasné. A předpokládám, že dokážete číst jeho myšlenky, hlavně díky jakémusi tajemnému spojení mezi psem a člověkem?“</p>
<p>Usmáli se jeden na druhého. To bylo teprve první kolo. Oba věděli, že se teprve začínají zahřívat.</p>
<p>„Takže… mám to chápat tak, že vy byste zásadně nesouhlasil s těmi, kdo říkají, že to byl poslední trik paní Opulentové, kterým chtěla zabránit tomu, aby banka padla do rukou zbytku rodiny? Mnoho lidí si také myslí, že tihle příbuzní nejsou ani náhodou schopni vést banku, a když, tak jen do hrobu? Nebo byste souhlasil s názorem jiných, kteří tvrdí, že Patricij má velmi vážný úmysl přetvořit nefungující a nespolupracující městské bankovní hospodářství k obrazu svému a v této situaci spatřil ojedinělou příležitost?“</p>
<p>„Někteří, kteří si myslí, mnozí, kteří říkají… Co <emphasis>je </emphasis>to za záhadné lidi?“ odpověděl jí Vlahoš a pokusil se pozvednout jedno obočí tak dokonale, jak to dělá Vetinari. „A jak je možné, že jich tolik znáte?“</p>
<p>Sacharóza si povzdechla. „A nepopsal byste pana Pedanta jako jen o málo víc než příhodného maňáska?“</p>
<p>„Haf?“ ozval se pan Pedant, když zaslechl své jméno.</p>
<p>„Tahle otázka mi připadá velmi pohoršující!“ ohradil se Vlahoš. „A jemu také.“</p>
<p>„Vlahoši, nějak už s vámi není ta zábava,“ sklapla Sacharóza poznámkový blok. „Víte, mluvíte teď jako… no, <emphasis>jako bankéř</emphasis>.“</p>
<p>„Jsem rád, že si to myslíte.“ <emphasis>Nezapomeň, to, že sklapla ten svůj notes, neznamená, že už si nemusíš dávat pozor!</emphasis></p>
<p>„Už žádné divoké jízdy na šílených hřebcích? Nic, při čem bychom oslavně jásali? Už žádné úžasné sny?“ pokračovala Sacharóza.</p>
<p>„Ale vždyť jsem se pustil do úklidu vstupní haly!“</p>
<p>Sacharóze se zúžily oči. „Uklízíte vstupní halu? Kdo jste a co jste udělal s tím skutečným Vlahošem von Rosretem?“</p>
<p>„Ne, myslím to vážně. Nejdřív to musíme dát do pořádku tady, abychom pak mohli dát do pořádku ekonomii,“ odpověděl Vlahoš a cítil, jak mu mozek svůdně přeřadil na vyšší rychlost. „Mám v úmyslu vyházet všechno, co nepotřebujeme. Tak například máme v podzemí místnost plnou naprosto nepotřebného kovu. Ten bude muset pryč.“</p>
<p>Sacharóza zamyšleně nakrčila čelo. „To mluvíte o <emphasis>zlatě</emphasis>?“</p>
<p>Odkud se vzalo zase tohle? Dobrá, nepokoušej se z toho vycouvat, jinak ti půjde rovnou po krku. Promysli si to! A mimochodem, je příjemné vidět ji s užaslým výrazem.</p>
<p>„Ano,“ přikývl.</p>
<p>„To přece nemůžete myslet vážně!“ Poznámkový blok se okamžitě znovu otevřel a Vlahošův jazyk se pustil do trysku. Nedokázal ho zastavit. Bylo by to hezké, kdyby si s ním nejdříve mohl promluvit. Ale jazyk se zmocnil mozku a pokračoval: „Smrtelně vážně! Doporučím lordu Vetinarimu, abychom ho všechno prodali trpaslíkům. My ho nepotřebujeme. Je to jen zboží, nic víc.“</p>
<p>„Ale co má větší cenu než zlato?“</p>
<p>„Prakticky všechno. Vy, například. Zlato je těžké. Vaše váha ve zlatě – to by moc zlata nebylo. Nemyslíte si, že stojíte za víc?“</p>
<p>K Vlahošovu neobyčejnému potěšení se Sacharóza na okamžik zatvářila naprosto zmateně. „No, když to chcete brát takhle –“</p>
<p>„To je jediný způsob, jakým bychom to měli brát,“ odpověděl jí Vlahoš vážně. „Svět je plný věcí, které jsou dražší než zlato. Ale my přesto vyhrabáváme tu zatracenou věc jen proto, abychom ji pak zahrabali do jiné díry. Jaký to má smysl? Co jsme vlastně zač? Straky? Jde nám při tom všem jen o ten lesk? U všech bohů, vždyť i <emphasis>brambory </emphasis>mají větší cenu než zlato!“</p>
<p>„To jistě ne!“</p>
<p>„Kdybyste ztroskotala na opuštěném ostrově, čemu byste dala přednost? Pytli brambor nebo pytli zlata?“</p>
<p>„No ano, ale Ankh-Morpork není opuštěný ostrov!“</p>
<p>„A to dokazuje, že zlato má svou cenu jen proto, že jsme se na tom dohodli, je to tak? Je to jen sen. Ale brambora bude mít vždycky cenu brambory, kdekoliv. Hrouda másla a špetka soli a máte jídlo, <emphasis>kdekoliv. </emphasis>Zahrabte zlato do země a budete mít věčný strach ze zlodějů. Zahrabte do země bramboru a v patřičné době ji vyhrabete se ziskem několika set procent.“</p>
<p>„Mohla bych alespoň na okamžik vycházet z předpokladu, že nemáte v úmyslu převést nás na bramborový standard?“ vskočila mu Sacharóza ostře do řeči.</p>
<p>Vlahoš se usmál. „Ne, to by nebylo to pravé. Ale během několika dnů se začnu zbavovat peněz. Jak víte, nerady zůstávají nečinné. Naopak, rády vyrážejí do světa a dělají si nové přátele.“ Ta část Vlahošova mozku, která se snažila udržet krok s jeho jazykem, si pomyslela: „Kéž bych si mohl dělat nějaké poznámky, protože já si to určitě nezapamatuju.“ Ale všechny ty dnešní rozhovory se mu prolínaly v hlavě, srážely se mu v paměti a začínaly znít jako hudba. Nebyl si jistý, že už má všechny noty, ale pamatoval si kousky, které si mohl pobrukovat. Uvědomil si, že musí jen dost dlouho pozorně poslouchat sám sebe, aby zjistil, o čem to vlastně mluví.</p>
<p>„Tím, že je dáte pryč, chcete říct –“ začala Sacharóza.</p>
<p>„Rozdám je. Jako dar. Vážně.“</p>
<p>„Jak? Proč?“</p>
<p>„Všechno ve správný čas!“</p>
<p>„Vy se na mě drze culíte, Vlahoši!“</p>
<p>Ne, ztuhnul jsem, protože jsem právě slyšel, co to můj jazyk žvaní, pomyslel si Vlahoš. Nemám žádné pevné vodítko, jen řadu neuspořádaných myšlenek. Jde o…</p>
<p>„Jde o opuštěné ostrovy,“ odpověděl. „A o to, proč tohle město není jedním z nich.“</p>
<p>„A proč tedy?“</p>
<p>Vlahoš si přetřel rukou čelo. „Slečno Rezámková, slečno Rezámková… dnes ráno jsem vstal a neměl jsem v hlavě nic jiného, jen pořádně pohnout s tou hromadou úředních papírů, které mám na stole, a možná zlikvidovat nějakým způsobem problém s tou speciální zelnou pětadvacetipencovou známkou. Víte, kterou myslím? Tu, co když zasadíte, vyroste vám z ní zelí. Vážně si myslíte, že po mně můžete chtít plán nového finančního hospodářství ještě dříve, než se dostanu k odpolednímu čaji?“</p>
<p>„Dobře, ale –“</p>
<p>„Bude mi to trvat aspoň do zítřejší snídaně.“</p>
<p>Viděl, jak si to pečlivě zapisuje. Pak zasunula notes do kabelky.</p>
<p>„Tak to bude opravdu velká legrace, co?“ okomentovala jeho slova a Vlahoš si pomyslel: <emphasis>Nikdy jí nevěř, ani když si ten svůj zatracený zápisník uklidí do kabelky. Má skvělou paměť.</emphasis></p>
<p>„Vážně, já si myslím, že tady se mi nabízí příležitost udělat něco velkého a důležitého pro město, které jsem přijal za své,“ řekl Vlahoš svým nejupřímnějším tónem.</p>
<p>„Tohle je ten váš upřímný tón,“ podotkla.</p>
<p>„No, vždyť jsem upřímný,“ podivil se Vlahoš.</p>
<p>„Ale když už jsme se k tomu dostali, Vlahoši, co jste prováděl se svým životem, než vás přivítali s rozpřaženými pažemi občané zdejšího města?“</p>
<p>„Přežíval jsem,“ odpověděl jí Vlahoš. „V Überwaldu se rozpadala stará říše. Nebylo nic zvláštního, když se tam během oběda dvakrát změnila vláda. Dělal jsem cokoliv, co mi umožňovalo přežít. A co se týče zdejších občanů, měla jste říci spíš s napřaženými zbraněmi,“ dodal.</p>
<p>„A když jste sem dorazil, udělal jste takový dojem na bohy, že vás dovedli k pokladu, s jehož pomocí jste mohl přeorganizovat naši poštu.“</p>
<p>„Jsem za to velmi vděčný,“ podotkl Vlahoš a snažil se tak i vypadat.</p>
<p>„To jistě. A ten poklad, který vám bohové darovali, byl celý v použitých mincích kdejaké měny používané ve městech na Pláních…“</p>
<p>„A věřila byste, že já sám jsem o té věci za bezesných nocí mnohokrát přemýšlel?“ svěřil se jí Vlahoš. „Nakonec jsem došel k názoru, že bohové chtěli, aby ten dar byl okamžitě použitelný.“ Můžu takhle pokračovat, jak dlouho budeš chtít, pomyslel si, a ty hraješ poker bez karet. Můžeš mít podezření, jaké chceš, ale já ty peníze vrátil! Dobrá, nejdřív jsem je ukradl, ale to, že jsem je nakonec vrátil, se snad taky za něco počítá, ne? Stůl je čistý, nebo ne? No, dejme tomu, že alespoň přijatelně umaštěný, což?</p>
<p>Dveře se opatrně a pomalu otevřely a dovnitř se vplížila mladá a nervózní dívka s podnosem plným studeného kuřete. Když ho položila před pana Pedanta, pejsek se očividně rozveselil.</p>
<p>„Promiňte, mohli bychom vám nabídnout třeba kávu nebo něco podobného?“ ozval se Vlahoš, když nervózní dívka vykročila zpět ke dveřím.</p>
<p>Sacharóza vstala. „Díky, ale ne. Spěchám na uzávěrku. Věřím, že si zase brzo znovu pohovoříme.“</p>
<p>„Tím jsem si naprosto jistý, slečno Rezámková,“ usmál se Vlahoš.</p>
<p>Popošla k němu a ztišila hlas. „Víte, kdo byla ta dívka?“</p>
<p>„Bohužel ne, vždyť tady ještě skoro nikoho neznám.“</p>
<p>„Takže nevíte, jestli jí můžete důvěřovat?“</p>
<p>„Důvěřovat?“</p>
<p>Sacharóza si povzdechla. „To snad opravdu ani nejste vy, Vlahoši. Právě dala plný podnos žrádla nejdražšímu psovi na světě. Psovi, kterého by někteří lidé rádi viděli mrtvého.“</p>
<p>„Proč bych –“ začal Vlahoš. Oba se obrátili k panu Pedantovi, který už se spokojeným <emphasis>mlask-srk-mlask </emphasis>proháněl jazykem po celém stole prázdný tác.</p>
<p>„Ehm… trefíte ven sama?“ zeptal se Vlahoš a spěchal k prázdnému podnosu.</p>
<p>„Kdybyste měl sebemenší pochybnosti, vstrčte mu prst do krku!“ radila mu Sacharóza ode dveří s výrazem, který Vlahoš považoval za nemístné pobavení.</p>
<p>Chytil psa a rozeběhl se k protějším dveřím, jimiž odešla nervózní jídlonoška. Východ vedl do úzké, nijak zvlášť ozdobené chodby, na jejímž konci bylo vidět šedé dveře. Za nimi se ozýval zvuk hlasů.</p>
<p>Vlahoš vrazil dovnitř.</p>
<p>Za dveřmi byla malá, čistá a upravená kuchyň, v níž se jeho očím naskytla malebná scéna. Dívka se opírala o stůl a vousatý muž v bílém jí před očima šermoval velkým nožem. Oba se zatvářili šokovaně.</p>
<p>„Co se to tady děje?“ vykřikl Vlahoš.</p>
<p>„No… no… vrazil jste sem a vykřikl?“ vykoktala dívka. „Něco není v pořádku? Vždycky touhle dobou dávám panu Pedantovi jeho předkrm.“</p>
<p>„A já mu právě připravuji maso,“ doplnil ji muž v bílém a vrhl se nožem na dřevěné prkénko plné vnitřností. „Jeho kuřecí krky nadívané drůbky a speciální karamelový pudink jako moučník. A co vy jste vlastně zač, že se tak vyptáváte?“</p>
<p>„Já… já jsem jeho majitel,“ sdělil mu Vlahoš tak povýšeně, jak to jen dokázal.</p>
<p>Kuchař smekl vysokou bílou čepici. „No ano, promiňte, pane, jasně, že jste to vy! Ty zlaté šaty a tak dále. Tohle je Polda… tedy Apolena, moje dcera. Já jsem Chmelšiška, pane.“</p>
<p>Vlahoš se mezitím poněkud uklidnil. „Promiňte,“ zabručel. „Měl jsem jen strach, aby se náhodou někdo nepokusil pana Pedanta otrávit…“</p>
<p>„Právě teď jsme o tom mluvili,“ přikývl Chmelšiška. „Myslel jsem, že bychom – moment. Nemyslel jste mě, že ne?“</p>
<p>„Ne, jistěže ne,“ odpověděl Vlahoš spěšně muži, který v ruce stále ještě třímal dlouhý nůž.</p>
<p>„No tak dobrá,“ řekl Chmelšiška poněkud ukonejšen. „Vy jste tady nový, pane, vy to nemůžete vědět. Víte, že Kosma jednou pana Pedanta kopl?“</p>
<p>„Ten by otrávil kohokoliv, to vám řeknu,“ přidala se Apolena rozhořčeně.</p>
<p>„Ale já chodím denně na trh, pane, a vybírám jídlo pro toho pejska osobně. A to je pak uloženo dole, v lednici a já od ní mám jediný klíč.“</p>
<p>Vlahoš se uvolnil. „Nemohl byste mi narychlo udělat omeletu, co myslíte?“ zeptal se.</p>
<p>Zdálo se, že kuchař propadl zmatku. „To znamená vajíčka, že?“ řekl nervózně. „Nikdy jsem se nezabýval vařením s vejci, abych se přiznal, pane. On mívá každý pátek ve svém tatarském bifteku jedno syrové a paní Opulentová si dávala každé ráno dvě syrová vejce do svého ginu s pomerančovou šťávou a to je asi tak všechno, co jsem měl zatím společného s vejci. Mám v láku naloženou vepřovou hlavu, kdybyste chtěl. Mám tady jazyky, srdce, morkové kosti, ovčí hlavu, krásný kousek vepřového laloku, škvarky, játra, ledvinky, plíčky, tučné od šunky –“</p>
<p>V mládí servírovali Vlahošovi celou řadu jídel připravených z těchhle věcí. Byla to přesně taková strava, kterou byste podávali dětem, kdybyste je chtěli vzdělat v umění hbitosti prstů, přetvářky a lhaní s nevinnou tváří. Vlahoš tehdy ukrýval podobné podivné třaslavé kousky masa pod přílohovou zeleninu a jednou se mu podařilo vytvořit brambor, který byl třicet centimetrů vysoký.</p>
<p>Začalo mu svítat. „Vařil jste pro paní Opulentovou často?“</p>
<p>„Ne, pane. Ona se živila ginem, zeleninovou polévkou, tím svým ranním životabudičem a –“</p>
<p>„Ginem,“ dodala nekompromisně Apolena.</p>
<p>„Takže vy jste v podstatě kuchař pod… promiňte, pro psa?“</p>
<p>„Psí kuchař, pokud vám to nevadí, pane. Možná, že jste četl mou kuchařskou knihu <emphasis>Bez mozku to nejde</emphasis>?“ dodával Chmelšiška s chabou nadějí v hlase. A oprávněně.</p>
<p>„To jste si zvolil ve vaší profesi zvláštní cestu,“ potřásl Vlahoš hlavou.</p>
<p>„Totiž… víte, pane, je tady jisté… je to pro mě bezpečnější… podívejte, pravda je, že mám silnou alergii, pane.“ Kuchař si těžce povzdechl. „Ukaž mu to, Poldo.“ Dívka přikývla a vytáhla z kapsy umaštěnou kartičku. „Prosím, neříkejte to slovo nahlas, pane,“ požádala a podržela mu ji před očima.</p>
<p>Vlahoš se na papír užasle podíval.</p>
<p>„Tomu se v kuchařském řemesle prostě nevyhnete, pane,“ pokýval hlavou Chmelšiška.</p>
<p>Teď na to nebyl čas, <emphasis>opravdu </emphasis>nebyla vhodná doba. Ale ten, kdo se nezajímá o lidi, ten nemá pravé srdce podvodníka.</p>
<p>„Vy jste opravdu alergický na č – na tuhle věc?“ opravil se v poslední chvilce.</p>
<p>„Ne, pane. Na to slovo. Já mohu používat skutečné již zmíněné allium sativum, mohu ho dokonce i konzumovat, ale zvuk toho slova, řeknu vám…“</p>
<p>Vlahoš se znovu pro jistotu podíval na slovo na kartičce a pak smutně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Proto se musím vyhýbat restauracím a hospodám, pane.“</p>
<p>„To chápu. A jak jste na tom, když se řekne třeba slovo… šnek?“</p>
<p>„Ano, pane, vím přesně, kam míříte, taky už jsem tam byl. Čest ne, čí šnek taky ne, dokonce ani když se to slovo hláskuje… žádné následky.“</p>
<p>„Takže opravdu jenom když se řekne česnek – oh, omlouvám se…“</p>
<p>Chmelšiška ztuhnul s nepřítomným výrazem v obličeji.</p>
<p>„U bohů, je mi to opravdu líto, vážně jsem nechtěl –“ začal Vlahoš.</p>
<p>„Já vím,“ přikývla Polda unaveně. „To slovo se člověku doslova tlačí na jazyk, že? Takhle bude vypadat asi patnáct vteřin, pak hodí nůž přímo před sebe, nato bude asi čtyři vteřiny hovořit plynnou quirmštinou a pak se zase vrátí do normálního stavu. Tu máte –“ podala Vlahošovi misku s velkou hnědou hroudou, „– vy se tam vraťte a vezměte panu Pedantovi jeho karamelový dezert a já se schovám do spíže. Už jsem na to zvyklá. A taky vám pak udělám tu omeletu.“ Vystrčila Vlahoše ze dveří a zavřela za ním.</p>
<p>Miska, kterou položil na stůl, přilákala okamžitě plně soustředěnou pozornost pana Pedanta.</p>
<p>Pohled na psa žvýkajícího velký kus karamelové hmoty je zábava hodná bohů. Součástí dědictví po míchaných předcích byla mimo jiné neuvěřitelná obratnost čelistí, která působila až neuvěřitelně. Šťastně dováděl po vyleštěné podlaze a dělal při tom obličeje jako gumový chrlič v pračce.</p>
<p>Po několika vteřinách zaslechl Vlahoš nezřetelné zadrnčení nože zaraženého do dřeva, následované výkřikem: <emphasis>„Nom ďune bouilloire! Porquoi est-ce que je suis hardiment ri sous cape apart les dieux</emphasis>?“</p>
<p>Pak se ozvalo zaklepání na dveře a bezprostředně nato vstoupil do místnosti Korouhvička. Nesl velkou kulatou krabici.</p>
<p>„Ložnici máte připravenou, pane řediteli,“ ohlásil. „Tím myslím ložnici pro pana Pedanta.“</p>
<p>„Ložnici?“</p>
<p>„Jistě. Ředitel tady má apartmá, pane.“</p>
<p>„Aha, tuhle ložnici myslíte. Majitel spí nad krámem, jak bývalo zvykem, co?“</p>
<p>„Jistě. Pan Kosopád byl tak laskav, že mi dal kopii podmínek poslední vůle. Ředitel musí spát každou noc v bance –“</p>
<p>„Ale já mám naprosto vyhovující byt v budově –“</p>
<p>„Ehm. Jsou tady Podmínky, pane,“ přerušil ho Korouhvička. „Vy si můžete lehnout do postele,“ dodal velkomyslně. „Pan Pedant bude spát ve svém tácku na nevyřízené dokumenty. Jen tak pro zajímavost, on se v něm dokonce i narodil.“</p>
<p>„To znamená, že tady budu zavřený <emphasis>každou noc</emphasis>!“</p>
<p>Je třeba přiznat, že když Vlahoš zhlédl apartmá, připadala mu ta představa mnohem méně hrozná. Musel otevřít čtvery dveře ještě předtím, než našel postel. Apartmá se skládalo z jídelny, ložnice, šatny, koupelny, oddělené splachovací toalety, ložnice pro hosty, průchodu do kanceláře, která mohla sloužit i jako společenská místnost, a malé soukromé pracovny. Sama ředitelská ložnice byla vybavena obrovskou sloupkovou postelí s damaškovými závěsy a Vlahoš se do ní okamžitě zamiloval. Hned si ji vyzkoušel. Byla tak měkká, že měl pocit, že leží v obrovské teplé louži –</p>
<p>Najednou se ale prudce vztyčil. „Ale paní Opulentová tady –“ začal a cítil, jak v něm narůstá panika.</p>
<p>„Zemřela v kanceláři za psacím stolem, pane,“ uklidňoval ho Korouhvička, zatímco rozvazoval provázek na kulaté krabici. „Vyměnili jsme křeslo. Mimochodem, její pohřeb se koná zítra. U Malých bohů, v poledne, jen úzký kruh rodiny.“</p>
<p>„U Malých bohů? To je na Opulenty trochu chudá čtvrť, nezdá se vám?“</p>
<p>„Pokud jsem dobře informován, je tam pohřbena celá řada předků paní Opulentové. Kdysi mi v jednom důvěrném okamžiku řekla, že by musela být prokletá, kdyby měla zůstat navěky Opulentová.“ Zašustil papír a Korouhvička dodal: „Váš klobouk, pane.“</p>
<p>„Jaký klobouk?“ Byl to černý hedvábný cylindr. Kdysi byl lesklý. Teď byl většinou ošoupaný. Mnoho starých tuláků nosilo lepší klobouky.</p>
<p>Mohl ho někdo navrhnout jako vysoký sloupec tolarů, ale mohla to být i koruna, mohl být posázen malými drahokamy, tvořícími scénky znázorňující vývoj zpronevěry v průběhu staletí nebo vývoj měnových jednotek od suchého z nosu přes malé bílé lasturky, krávy a celou tu cestu až ke zlatu. Mohl vyprávět něco o magii peněz. Mohl vypadat <emphasis>dobře.</emphasis></p>
<p>Černý cylindr. Žádný styl. Vůbec žádný styl.</p>
<p>„Pane Korouhvičko, mohl byste zařídit, aby někdo zaskočil na poštu a přinesl mi sem mé věci?“ řekl Vlahoš a upíral smutný pohled na trosku ležící na stole.</p>
<p>„Jistě, pane mincmistře.“</p>
<p>„‚Pane Rosrete’ úplně stačí, ano?“</p>
<p>„Dobře, pane. Rozumím.“</p>
<p>Vlahoš si sedl za obrovský stůl a přejel zamilovaně dlaněmi po mírně odřené zelené kůži.</p>
<p>K čertu s tím Vetinarim, zase měl pravdu. Pošta Vlahoše změnila, začal být opatrný a defenzivní. Už žádné výzvy, už žádná zábava. Došlo obojí.</p>
<p>Kdesi v dálce zaduněl hrom a odpolední slunce začala ohrožovat modročerná mračna. Od plání se sem valila jedna z těch silných bouří, které zuří celou noc. Podle <emphasis>Polnice </emphasis>se počet zločinů za podobných bouřlivých nocí zvyšoval. Očividně to bylo kvůli tomu vlkodlakovi v Hlídce. Déšť smyl pachy a stopa se pak nedala sledovat.</p>
<p>Po nějaké chvíli se objevila Apolena a donesla mu omeletu, která neobsahovala ani náznak slova ‚česnek’. Krátce potom dorazila Grácie s jeho šatníkem. Přinesla ho pod paží, tak jak byl, zamčený a s kompletním obsahem. Obrovská skříň tu a tam narážela do stěn a do stropu, ale Grácie nevzrušeně produsala apartmánem a upustila ji na podlahu uprostřed rozlehlé ložnice.</p>
<p>Vlahoš se chystal vstoupit za ní, ale Grácie v hrůze pozvedla dlaně velikosti přerostlých lopuchových listů.</p>
<p>„Ne, pane! Pusťte mě nejdříve ven!“</p>
<p>Pak kolem něj prošla těžkým krokem zpět do chodby. „To bylo opravdu jen tak tak, pane,“ řekla.</p>
<p>Vlahoš chvilku počkal, jestli bude Grácie pokračovat, ale když se nic nedělo, nadhodil: „A co se děje?“</p>
<p>„Muž s mladou ženou by neměli být spolu sami v jedné ložnici!“ odpověděl mu golem s pochmurnou jistotou.</p>
<p>„Ehm… kolik je ti let, Grácie?“ začal Vlahoš opatrně.</p>
<p>„Tisíc a padesát čtyři roky, pane Rosrete.“</p>
<p>„Do… dobře. A jsi vytvořena z jílu. Tedy, každý jsme, tak nějak v jistém slova smyslu, vytvořen z jílu, ale ty, jako… jako golem jsi byla… tedy, é… jaksi <emphasis>výrazněji </emphasis>vytvořena z jílu…“</p>
<p>„To je pravda, pane Rosrete. Ale nejsem <emphasis>vdaná</emphasis>.“</p>
<p>Vlahoš zasténal. „Grácie, copak ti teď v poslední době dávají číst děvčata od přepážek?“ zeptal se.</p>
<p>„‚<emphasis>Přátelské rady prozíravé mladé ženě’, </emphasis>od lady Deidry Vagónové,“ odpověděla Grácie. „Je to neobyčejně zajímavé. O tom, jak se správně dělají věci.“ Vytáhla z kapsy svých rozměrných šatů útlý svazeček, působící poněkud laciným dojmem. Vlahoš si povzdechl. Byla to jedna z těch staromódních knih o společenském chování, které vám řeknou, že existuje Deset věcí, jichž se se svým slunečníkem musíte vyvarovat.</p>
<p>„Aha,“ zabručel.</p>
<p>Nevěděl, jak jí to vysvětlit. A co bylo horší, nevěděl ani, co by jí měl vysvětlovat. Golemové prostě byli… golemové. Obrovské hroudy vypáleného jílu s jiskrou života někde uvnitř. Šaty? Na co? Mužští golemové, kteří pracovali na poště, sice měli tu a tam nějakou tu modrou a zlatou ozdůbku, aby vypadali lépe, ale – okamžik! Pomalu mu to začalo docházet. Vždyť oni vlastně neexistovali žádní mužští a ženští golemové! Golemové byli jen golemové a byli šťastně golemy už tisíce let! A teď byli v moderním Ankh-Morporku, kde se mixovaly všechny druhy lidí, myšlenek a náboženství, a bylo zajímavé dívat se, co z toho šejkru teče.</p>
<p>Bez jediného dalšího slova přešla Grácie těžkým krokem předsíní, tam se zastavila u stěny, obrátila se a znehybněla. Karmínová záře v jejích očích ztmavla do vínově červené. A bylo to. Rozhodla se tady zůstat.</p>
<p>Pan Pedant tiše chrápal ve svém tácku na nevyřízené dokumenty.</p>
<p>Vlahoš vytáhl polovinu poukázky, kterou mu dal Kosma Opulent.</p>
<p>Opuštěný ostrov. Opuštěný ostrov. Já vím, nejlíp mi to myslí, když jsem pod tlakem, ale co jsem tím chtěl vlastně říci?</p>
<p>Na opuštěném ostrově zlato ztratilo svou cenu. S jídlem beze zlata přežijete klidně i dlouhou dobu, ale jak dlouho přežijete se zlatem bez jídla? Když se to tak vezme, zlato nemá žádnou cenu ani ve zlatém dole. Prostředkem směny ve zlatém dole je krumpáč.</p>
<p>Hmm. Vlahoš upíral oči na poukázku. Co je třeba k tomu, aby měl ten papír hodnotu deseti tisíc tolarů? Pečeť a Kosmův podpis, to je všechno. Každý ví, že má tu hodnotu. Tedy hodnotu těch peněz, žádnou jinou, ten mizera.</p>
<p>Banky takové stvrzenky používají běžně. Každá banka na Pláních mi vyplatí hotovost, i když si nechá nějaký poplatek, to je samozřejmé, protože každá banka vás odře, kde může. Pořád ale je to mnohem výhodnější, než s sebou tahat těžký pytel plný kovových mincí. Samozřejmě bych to musel podepsat i já, jinak by to nebylo bezpečné.</p>
<p>To znamená, že kdyby bylo za slovem „vyplaťte sumu“ vynecháno prázdné místo, mohl by to použít každý.</p>
<p>Opuštěný ostrov, opuštěný ostrov… Na opuštěném ostrově má pytel brambor mnohem větší cenu, než pytel zlata, ve městě je pytel zlata mnohem cennější než pytel brambor.</p>
<p>To je něco jako jednoduchá rovnice, že? Tak kde se ukrývá ta hodnota?</p>
<p>Upíral oči do prázdna.</p>
<p>Je ukryta v samotném městě. To město říká: Výměnou za tuhle poukázku dostanete všechny tyhle věci. Město je kouzelník, alchymista, který funguje obráceným způsobem. Mění bezcenné zlato na… všechno.</p>
<p>A jakou cenu má Ankh-Morpork? Všechno se sčítá! Budovy, ulice, lidé, řemesla, umění vystavené v galeriích, cechy, zákony, knihovny… miliony? Ne. Na to peníze nestačí.</p>
<p>Celé město bylo jako jediná obrovská zlatá cihla. Co člověk potřebuje k tomu, aby zaštítil měnu? Potřebuje jen město. <emphasis>Město říká</emphasis>, že tolar má cenu tolaru.</p>
<p>Byl to sen, ale Vlahoš byl umělcem v prodávání snů. A když člověk dokázal prodat sen dostatečnému počtu lidí, nikdo se neodvážil procitnout.</p>
<p><emphasis>Na malé poličce na stole je malá krabička s inkoustovým polštářkem a dvě gumová razítka, na nichž je městský erb a pečeť banky. Ale Vlahošovy oči kolem těch dvou věciček vidí i zlatý opar. Mají cenu.</emphasis></p>
<p>„Pane Pedante?“ řekl najednou Vlahoš. Pes se ve svém košíku posadil a vyčkával.</p>
<p>Vlahoš si vyhrnul rukávy a promnul si prsty.</p>
<p>„Tak co, pane řediteli, naděláme nějaké peníze?“</p>
<p>Ředitel vyjádřil svůj bezvýhradný souhlas hlasitým „haf!“</p>
<p>„<emphasis>Vyplatte doručiteli sumu ve v</emphasis><emphasis>ýši jednoho tolaru,</emphasis>“ napsal Vlahoš na kousek šustivého bankovního papíru.</p>
<p>Pak na papír otiskl obě razítka a výsledek své práce přelétl kritickým pohledem. Chtělo by to ještě něco. Museli jste lidem dát něco, na co se mohli dívat. Oko je nejdůležitější.</p>
<p>Potřebovalo by to… trochu vážnosti, jakou má banka sama. Kdo by si ukládal peníze v dřevěné boudě?</p>
<p>Hmm.</p>
<p>Aha, ano! Vždycky jde o město, že? Pod razítka tedy napsal velkým ozdobným písmem:</p>
<p><emphasis>AD URBEM PERTINET</emphasis></p>
<p>A po krátkém zamyšlení menšími literami připsal:</p>
<p><emphasis>Promitto fore ut possessori postulanti nummum unum solvent, an apte satisfaciam.</emphasis></p>
<p><emphasis>Podepsán generální ředitel v. r.</emphasis></p>
<p><emphasis>a Vlahoš von Rosret v z.</emphasis></p>
<p>„Račte prominout, pane řediteli,“ řekl a zvedl pejska do náručí. Trvalo jen vteřinku přitisknout jednu jeho přední tlapku na inkoustový polštářek a pod svůj podpis připojit úhledný malý otisk.</p>
<p>Vlahoš celý proces opakoval více než tucetkrát, zastrčil čtyři nebo pět vzniklých bankovek pod sací podložku a se zbytkem nových peněz a panem ředitelem vyrazil na procházku.</p>
<p>#</p>
<p>Kosma Opulent upíral pohled na svůj obraz v zrcadle. Častokrát se mu to podařilo udělat dvakrát až třikrát za sebou a pak – ta hanba! – se to pokusil použít na veřejnosti a lidé, pokud už byli vůbec tak hloupí, že to komentovali, říkali: „Copak? Padlo vám něco do oka?“</p>
<p>Dal si dokonce vyrobit speciální zařízení, poháněné hodinovým strojkem, které mu opakovaně vytahovalo jedno obočí. Muže, který mu pomůcku vyrobil, otrávil přímo v jeho dílně, ve chvíli, kdy vyzvedl hotové dílo. Chvilku s řemeslníkem hovořil, zatímco jed začal účinkovat. Hodináři bylo skoro osmdesát a Kosma byl velmi opatrný, takže jeho úmrtí nevyvolalo ani ten nejmenší zájem Hlídky. Kromě toho, při tomhle věku oběti už by se to ani nemělo pokládat za vraždu, ne? Spíše za lidumilnou službu, že? A bylo jasné, že si nemohl dovolit nechat toho starého naživu, aby si po tom, co se Kosma stane Patricijem, pouštěl hubu na špacír.</p>
<p>Zatímco se díval na svůj obraz, pomyslel si, že měl počkat, dokud si nebyl jistý, že nácvikový strojek správně funguje. Ještě předtím, než na něm provedl několik váhavých úprav, mu strojek udělal ošklivý monokl.</p>
<p>Jak to jen ten Vetinari dělá? Jistě jen díky tomu získal patricijství, o tom Kosma ani v nejmenším nepochyboval. No dobrá, možná tomu napomohlo i těch několik tajemných smrtí, k nimž v té době došlo, ale v úřadě ho jistě udržel právě ten způsob, jakým uměl pozvednout obočí.</p>
<p>Kosma studoval Vetinariho už dlouho. Při množství společenských příležitostí to nebylo nijak těžké. Vystřihoval si také všechny Patricijovy obrázky, které se objevily v <emphasis>Kometě. </emphasis>Díky jakému tajemství byl ten muž tak mocný a nezranitelný? Jak by mu mohl nejlépe porozumět?</p>
<p>A pak, jednoho dne, se dočetl v jakési knize, jejíž název už si nepamatoval: <emphasis>Chcete-li pochopit mysl nějakého člověka, musíte ujít alespoň míli v jeho botách.</emphasis></p>
<p>A v té chvíli dostal onen skvělý a úžasný nápad…</p>
<p>Šťastně si povzdechl a začal z ruky stahovat černou rukavici.</p>
<p>Samozřejmě, že ho z domova poslali studovat do cechu vrahů. U mladíků z rodin jisté společenské úrovně, v nichž se mluvilo s tím správným přízvukem, to bylo zcela přirozené. Školu absolvoval a závěrečnou práci napsal na téma jedy, protože slyšel, že jedy byly i Vetinariho specializací, ale to místo ho nudilo. V poslední době už bylo příliš stylizované. Zapletli se tam natolik do podivných pojetí cti a elegance, že prakticky zapomněli, co se od takového vraha vlastně čeká…</p>
<p>Rukavice mu konečně sklouzla z ruky a tam byl.</p>
<p>Ach ano…</p>
<p>Tutambyl odvedl <emphasis>skvělou </emphasis>práci.</p>
<p>Kosma upíral pohled na tu úžasnou věc a nakláněl ruku hned sem, hned tam, aby zachytil světlo. Světlo dokázalo se stygiem úžasné věci. Podivný kov se jednou leskl stříbrně, jindy olejovitou zlatou a někdy odražené světlo zůstávalo tvrdošíjně černé. A bylo teplé, dokonce i tady. V přímém slunečním světle by vzplálo plamenem. Byl to kov, který jako by byl stvořený pro ty, kdož se pohybují ve stínu…</p>
<p>Vetinariho prsten. Vetinariho pečetní prsten. Taková malá a přesto tak mocná věcička. Prsten byl bez jediné ozdoby, pokud se nepočítal mírně vyvýšený lem, který ohraničoval prostor, v němž byla jediná, hluboce rytá patková litera:</p>
<p><strong>V</strong></p>
<p>Mohl jen hádat, co všechno musel jeho sekretář podniknout, aby se k němu dostal. Provedl to prý obráceným postupem, s využitím voskových pečetí, do kterých byl prsten tak působivě otištěn, postupem „matrice-patrice“, ať už to znamená cokoliv. Pak tady byla celá řada úplatků (a hodně vysokých), náznaků, že došlo k mnoha krátkým, kradmým schůzkám, opatrným výměnám z ruky do ruky a spěšným změnám na poslední chvíli, a to vše proto, aby byla napodobenina přivedena k naprosté dokonalosti –</p>
<p>A teď tady byla, dokonalá, prsten k nerozeznání od toho pravého, navlečený na jeho prstě. A na Kosmově prstě byl opravdu mnohem víc navlečený! Podle Opulentova přesvědčení měl Vetinari na muže prsty až příliš štíhlé, a navléci prsten přes kloub bylo nesmírně namáhavé. Proto ho napadlo, že dá prsten zvětšit, a hloupě si neuvědomil, že by ho tak dokonale zničil. Magie prstenu, a nebylo pochyb o tom, že Vetinari měl svou vlastní magii, by unikla. Už by to nikdy nebyla ta pravá věc.</p>
<p>Pravda, několik dnů to pekelně bolelo, ale teď už se pozvedl nad veškerou bolest a plul po čistém modrém nebi.</p>
<p>Pyšnil se tím, že není žádný hlupák. Byl by poznal okamžitě, kdyby se ho jeho sekretář pokusil ošidit nějakou obyčejnou, levnou napodobeninou. Šok, který pocítil v celé paži, když si prsten navlékl na prst – dobrá, <emphasis>násilím </emphasis>a s vypětím všech sil natáhl – stačil k tomu, aby si byl jistý, že je kopie dokonale pravá. Okamžitě pocítil, jak se mu zbystřilo a zrychlilo myšlení.</p>
<p>Přejel ukazovákem hluboce ryté V a zvedl pohled k Važuz – k Tutambylovi.</p>
<p>„Vypadáte velmi ustaraně, Tutambyle,“ řekl laskavě.</p>
<p>„Ten prst vám velmi zbledl, pane. Je skoro promodralý. Určitě vás to nebolí?“</p>
<p>„Ani trošku. Cítím se… mám své tělo dokonale pod kontrolou. Mám pocit, že jste v poslední době hodně znepokojený, Tutambyle. Není vám nic?“</p>
<p>„Ehm… jsem v pořádku, pane,“ odpověděl Tutambyl.</p>
<p>„Musíte pochopit, že jsem s vámi poslal pana Klikvu z těch nejlepších důvodů,“ řekl Kosma. „Morfio by to byl dříve nebo později někomu řekl, bez ohledu na to, kolik byste mu zaplatil.“</p>
<p>„Ale ten chlapec v tom kloboučnictví –“</p>
<p>„To byla přesně ta samá situace. A byl to poctivý boj. Nebo ne, Klikvo?“</p>
<p>Klikva pozvedl lesklou holou hlavu od knihy, kterou četl. „Samozřejmě, pane. Vždyť byl ozbrojený.“</p>
<p>„Ale –“ začal ještě jednou Tutambyl.</p>
<p>„No?“ podíval se na něj Kosma chladně.</p>
<p>„Ehm… vlastně nic, pane. Máte pravdu, samozřejmě.“ Měl jen malý kapesní nožík a velkou opici, dodal sám pro sebe Tutambyl a zamyslel se nad tím, jakou cenu to má pro toho, kdo stojí proti profesionálnímu zabijákovi.</p>
<p>„Jako vždycky, že?“ řekl Kosma laskavým hlasem. „A vy jste skvělý v tom, co děláte. Stejně jako Klikva. Cítím, že už brzo pro vás budu mít další malý úkol. Teď běžte a dejte si něco k večeři.“</p>
<p>Když Tutambyl otevřel dveře, podíval se Klikva na Kosmu, ale ten jen mírně zavrtěl hlavou. Naneštěstí měl sekretář skvělé periferní vidění.</p>
<p>On na to přijde, přijde na to, on na to <emphasis>přijdééé!!! </emphasis>zasténal sám pro sebe, když klusal po chodbách. To ten zatracený prsten, v tom to je! To přece není moje vina, že má Vetinari tak štíhlé prsty! Už dávno by cítil, že tady něco smrdí, kdyby mu ta zatracená věc byla akorát! Proč mi nedovolil nechat ten prsten udělat větší? Pch… a i kdyby mi to dovolil, byl by stejně později poslal Klikvu, aby toho klenotníka zabil! Vím, že ho už brzo pošle za mnou, <emphasis>vím </emphasis>to!</p>
<p>Klikva Tutambyla děsil. Ten člověk mluvil tiše a slušně se oblékal. A když Kosma nepotřeboval jeho služby, seděl celé dny a četl si knihy. To Tutambyla rozčilovalo. Kdyby ten muž byl negramotný násilník, bylo by to jistým zvláštním způsobem lepší, jednodušeji pochopitelné. Kromě toho ten chlap očividně neměl žádný tělový porost a lesk jeho hlavy by vás na slunci dokázal oslnit.</p>
<p>A všechno to začalo jedinou lží. Proč mu Kosma věřil? Protože byl šílený, ale bohužel ne pořád, měl šílenství jen jako koníčka. To ta jeho úchylka… posedlost lordem Vetinarim.</p>
<p>Tutambyl si toho zprvu nevšiml. Když se u Kosmy ucházel o místo, měl Kosma připomínky hlavně k jeho výšce. Ale když mu pak Tutambyl řekl, že byl zaměstnán v paláci, byl okamžitě přijat. A to byla v tom okamžiku čirá lež, přestože Tutambyl to raději sám sobě vysvětloval jako nešťastnou shodu dvou pravd.</p>
<p>Tutambyl opravdu nějakou dobu <emphasis>pracoval </emphasis>v paláci a Kosma zatím ještě nezjistil, že jako zahradník. A předtím byl opravdu něčím jako pomocným sekretářem v cechu zbrojířů. Proto se cítil oprávněn pronést větu: „Byl jsem pomocným sekretářem a pracoval jsem v paláci,“ což byl výrok, který by lord Vetinari jistě zkoumal mnohem pečlivěji než potěšený Kosma. A tak tady teď Tutambyl stál a radil velmi důležitému a chytrému muži na základě věcí, které znal z doslechu, které si vybavil nebo někdy dokonce v zoufalství vymyslel. A zatím mu to procházelo. Ve svém každodenním obchodním podnikání byl Kosma mazaný, bezohledný a ostrý jako břitva, ale když došlo na věci, týkající se Vetinariho, byl důvěřivý jako dítě.</p>
<p>Tutambyl si všiml, že mu šéf občas řekne jménem Patricijova sekretáře, ale dostával padesát tolarů měsíčně a k tomu ubytování a stravu a za tyhle peníze by klidně slyšel i na Sedmikrásku. No, na Sedmikrásku možná ne, ale na Pepíčka určitě.</p>
<p>A pak začala ta noční můra a přesně jak to v nočních můrách bývá, běžné denní předměty na sebe začaly brát pochmurnou důležitost.</p>
<p>Kosma ho požádal o pár starých Vetinariho bot.</p>
<p>To byl pro Tutambyla tvrdý oříšek, protože nikdy nebyl uvnitř samotného paláce. Nakonec se ale dostal na pozemek tak, že v noci přelezl vysoký plot nedaleko brány do staré zeleninové zahrady a sešel se se svými bývalými kolegy, kteří museli bdít celou noc, aby udržovali oheň v kotlích, jimiž se vytápěly skleníky. Poklábosil s nimi a následující noci se tam vrátil pro jedny obnošené, ale stále ještě použitelné boty velikosti devět, k nimž dostal návdavkem od chlapce, který je čistil, informaci, že lord Vetinari sešlapává podpatek na levé noze o něco více než na té pravé.</p>
<p>Tutambyl neviděl na botách žádný rozdíl a nikdo se nesnažil tvrdit, že právě tohle jsou ony proslulé Vetinariho boty. Nicméně než se dostaly do rukou Tutambylovi, prošly dlouhou cestou z těch nejvyšších pater paláce do obydlí služebnictva na vlně noblesy a pokud to nebyly pravé boty velkého muže, pak s jeho nohama každopádně občas chvíli pobývaly v jedné místnosti.</p>
<p>Tutambyl za ně zaplatil deset tolarů a strávil celý večer tím, že ošlapával levý podpatek tak, aby to bylo vidět. Kosma mu za ně bez mrknutí zaplatil padesát tolarů, i když zamrkal víckrát, když si je vzápětí natáhl na nohu.</p>
<p>„Chceš-li porozumět nějakému člověku, ujdi alespoň míli v jeho botách,“ řekl a překulhal svou pracovnu. Jaké dojmy a pocity asi nasbíral, jestli to byly boty druhého Patricijova sloužícího, to nedokázal Tutambyl odhadnout, ale po půl hodině Kosma zazvonil a přikázal, aby mu Tutambyl přinesl umyvadlo studené vody a nějaké bylinky na bolest a puchýře, a od té doby už se boty neobjevily.</p>
<p>Pak tady byla ta černá čepička. To bylo jediné štěstí, které ho v tomhle hrozném zaměstnání potkalo. Ta čapka byla skutečně pravá. Nebylo těžké zjistit, že si je Vetinari kupuje u Rešetláka v ulici U Střepu a Tutambyl to místo navštívil, když starší zaměstnanci odešli na oběd. Prohodil pár slov s učedníkem bez groše, který pracoval v zadní dílně u parních strojů na čištění a vytahování plsti, a zjistil, že jedna čepička byla právě poslána k vyčištění. Tutambyl zanedlouho odcházel s nevyčištěnou čepičkou a za sebou zanechal mládence s výjimečným množstvím grošů a pokynem, aby vyčistil zbrusu novou čepičku a tu pak vrátil do paláce.</p>
<p>Kosma byl štěstím bez sebe a chtěl znát i ty nejmenší podrobnosti.</p>
<p>Následujícího dne se ukázalo, že náhle zámožný učedník strávil večer v baru a pak byl kolem půlnoci zabit v pouliční rvačce. Peněz už měl jen zbytek a o život přišel docela. Tutambylův pokoj byl hned vedle místnosti, kde bydlel Klikva. Když se pak zamyslel, uvědomil si, že slyšel, jak se té noci Klikva vracel domů něco po půlnoci.</p>
<p>A teď tady byl ten pečetní prsten. Tutambyl řekl Kosmovi, že může nechat udělat dokonalou napodobeninu a využít své kontakty – velmi drahé kontakty – k tomu, aby ji lidé v paláci vyměnili za pravý prsten. Dostal pět tisíc tolarů!</p>
<p>Pět tisíc tolarů!</p>
<p>A šéf byl bez sebe radostí! Bez sebe radostí a šílený. Měl napodobeninu prstenu, ale přísahal, že se kolem ní vznáší Vetinariho duch. Možná, že to tak opravdu bylo, protože Klikva se stal součástí celé hry. A jak si Tutambyl příliš pozdě uvědomil, ten, kdo se nechal vtáhnout do Kosmovy záliby, ten zemřel.</p>
<p>Teď dorazil do svého pokoje, vrazil dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Pak se o ně zevnitř opřel. Měl by okamžitě utéct. Za své úspory by si mohl koupit opravdu důkladný kus cesty. Když si však trochu uspořádal myšlenky, jeho strach poněkud povolil.</p>
<p>Myšlenky mu říkaly: uvolni se, uvolni se. Zatím ještě Hlídka na dveře nezaklepala, ne? Klikva byl profesionál a šéf přetékal vděčností.</p>
<p>Takže… proč neprovést ještě jeden, poslední trik? Vydělat si nějaké opravdové peníze! Co by tak ještě mohl „získat“, aby mu za to šéf zaplatil dalších pět tisíc tolarů?</p>
<p>Něco jednoduchého, ale co by udělalo dojem, to by bylo ono. Něco takového, aby v okamžiku, kdy na to šéf přijde – pokud na to vůbec přijde – Tutambyl byl ten tam, nejlépe na druhé straně světa, jmenoval se úplně jinak a byl opálený k nepoznání. <emphasis>Ano… právě tohle…</emphasis></p>
<p>#</p>
<p>Slunce bylo rozpálené a stejně byli rozpálení i trpaslíci. Byli to horští trpaslíci a pod otevřenou oblohou se necítili dobře.</p>
<p>A proč tady byli? Král chtěl vědět, jestli z díry, kterou kopali golemové pro tu šílenou kouřící ženu, nebylo vybráno něco cenného, ale nesměli na to místo vkročit, protože to by bylo narušení práva dočasné držby. Takže seděli ve stínu a potili se a šílená kouřící žena, která kouřila celý den, přicházela a pokládala před ně na provizorní stůl z prken položených na dřevěných kozách… předměty. Věci, které měly jedno společné: byly obyčejné a nezajímavé.</p>
<p>Tady nebylo co těžit, to věděl každý. Všude kolem a bůhví jak hluboko, byly jen naplaveniny a písek. Nebyla tady čerstvá voda. Ty zřídkavé rostliny, které kolem rostly, si ukládaly vodu nachytanou za zimních dešťů do zduřelých dutých kořenů nebo žily z vlhkosti, jíž nachytaly z mořské mlhy. Na celém tom místě nebylo vůbec nic zajímavého a to, co vycházelo z dlouhého šikmého tunelu, jen zdůrazňovalo celou jeho nudnost.</p>
<p>Byla tam žebra z trupů starých lodí a občas žebra z těl starých námořníků. Našly se tam dvě mince, jedna stříbrná a druhá zlatá, které si podržely svůj lesk a byly trpaslíky s leskem v očích zkonfiskovány. Byly tam střepy starých nádob a několik úlomků jakési sochy, nad nimiž došlo k udivenému dohadování, část železného kotle a kotva s několika články řetězu.</p>
<p>Jak tak trpaslíci posedávali ve stínu, došli k názoru, že se sem nemohlo dostat nic jiného než loď. Ale nezapomínejme: v záležitostech obchodu a zlata nesmíme věřit nikomu, kdo se může rozhlížet přes vrcholek vaší helmice.</p>
<p>A pak tady byli golemové. Nenáviděli golemy, protože se navzdory své obrovské váze pohybovali nehlučně a podobali se trollům. Golemové neustále přicházeli a odcházeli, nosili bůhví odkud dřevo a mizeli dole v temnotě…</p>
<p>A pak se jednoho dne golemové vyrojili z tunelu, došlo mezi nimi k dlouhé diskusi a nakonec se kouřící žena vydala k pozorovatelům. Ti ji sledovali dost nervózně, jako válečníci sebevědomého civilistu, kterého mají zakázáno zabít.</p>
<p>Lámanou trpasličtinou jim řekla, že se tunel zbortil a ona že odjíždí. Řekla, že všechny věci, které vykopali, jsou dary pro krále. A pak odešla a ty zatracené golemy si odvedla s sebou.[5]</p>
<p>To se stalo minulý týden. Od té doby se tunel propadl docela a vítr všechno rychle zavál pískem.</p>
<p>#</p>
<p>Ty peníze na sebe dohlížely samy. Propluly staletími pohřbeny v papírech, ukryty za právníky, ošetřovány, investovány, převáděny, obraceny, prány, sušeny, žehleny a leštěny, chráněny před nebezpečím a daněmi a ze všeho nejvíce chráněny před Opulenty samotnými. Dobře znaly jejich potomky – vždyť je koneckonců vlastně vychovaly – a tak si peníze opatřily tělesné strážce v podobě opatrovníků majetku, prokuristu, smluvních závazků a vydávaly se dalším generacím jen v pečlivě odpočítaném množství, aby jim pomohly udržet ten životní styl, pro nějž se jejich jméno stalo synonymem, a ještě s malou troškou navíc, která jim umožňovala dostát rodinné tradici, podle níž se hádali a bojovali mezi sebou o… no ano, o peníze.</p>
<p>A tak se teď sjížděly všechny rodinné větve a často každý zvlášť se svým vlastním právníkem a tělesnými strážci, opatrní ve výběru těch, jichž si uráčí všimnout, aby se náhodou trapně nespletli a nepředložené se neusmáli na někoho, koho v současnosti žalují. Jak říkali lidé, Opulentové, jako rodina, spolu vycházeli jako pytel plný koček. Kosma si na ně dával na pohřbu pozor a zjistil, že strávili celý ten čas pozorováním jeden druhého, přesně jako kočky, které čekají, že na ně každou chvilku některá z těch ostatních zaútočí. Ale i tak by to byla celkem důstojná záležitost, nebýt toho mizerného synovce, kterého ta stará mrcha nechávala žít ve sklepě banky. Objevil se tam ve špinavém bílém plášti, žlutém klobouku do deště a probrečel celý obřad. Celé to prostě všem ostatním pokazil.</p>
<p>Ale teď už bylo po pohřbu a Opulentové dělali to, co dělali po pohřbech vždycky – mluvili o Penězích.</p>
<p>Opulenty jste nemohli posadit kolem <emphasis>jednoho </emphasis>stolu. Kosma ve velké místnosti rozmístil menší stolky systémem, který podle jeho posledních vědomostí a nejlepšího svědomí odrážel současný stav věcí, momentální spojenectva a drobné bratrovražedné války, ale i tak došlo ke spoustě přesunů, hádek a výhrůžek právními žalobami, než se všichni usadili. Za nimi pak zůstala stát řada jejich osobních právníků, kteří každé čtyři vteřiny vydělávali přinejmenším jeden tolar.</p>
<p>Jak se zdálo – uvažoval Kosma – tak Vetinari měl jen jedinou příbuznou. Tetu. Ten chlap měl opravdu štěstí. Až bude Vetinarim <emphasis>on</emphasis>, bude muset udělat pořádnou probírku.</p>
<p>„Dámy a pánové,“ řekl, když utichl sykot a vzájemné spílání. „Jsem velmi šťastný, že vás tady dnes vidím v tak hojném počtu –“</p>
<p>„Ty lháři!“</p>
<p>„A zvláště tebe, Pěvo,“ obrátil se Kosma s úsměvem ke své sestře. Vetinari neměl ani takovou sestru, jako byla Pěvana. Kosma byl ochoten se vsadit, že takovou sestru nemá nikdo. Byla to ďáblice v plus mínus lidské podobě.</p>
<p>„Poslyš, pořád ještě máš něco s tím obočím, víš to?“ řekla Pěva. Seděla u stolu sama a její hlas se podobal jekotu řetězové pily, která právě narazila na silný hřebík, lehce doplněnému zvukem mlžného rohu. Pravidelně se o ní mluvilo jako o „krásce z nejlepší společnosti“, což jen ukazovalo, jak jsou Opulentové skutečně bohatí. Přeseknutá napůl by mohla poskytnout dost materiálu na <emphasis>dvě </emphasis>krásky z nejlepší společnosti, ale pak už zdaleka ne tak krásné. Často se říkalo, že se muži, které odmítla, vrhali v zoufalství z mostů, ale jediná osoba, o níž se vědělo jistě, že to řekla, byla Pěvana sama.</p>
<p>„Určitě všichni víte, že –“ začal Kosma.</p>
<p>„Díky naprosté neschopnosti vaší části rodiny jste nás připravili o banku!“</p>
<p>Hlas se ozval ze vzdáleného kouta místnosti, ale vyvolal celý sbor stížností.</p>
<p>„Jsme tady samí Opulentové, Josefíno,“ odpověděl jí škrobeně. „A někteří z nás jsou dokonce <emphasis>rození </emphasis>Opulentové.“</p>
<p>To nezabralo. Ale mělo. Kdyby to řekl Vetinari, bylo by to fungovalo, tím si byl Kosma jistý. Jenže když něco takového řekl Kosma, jen to lidi popouzelo. Nespokojené reptání zesílilo.</p>
<p>„Některým z <emphasis>nás </emphasis>se to mnohem lépe daří!“ vyštěkla na něj Josefína. Měla na krku smaragdový náhrdelník a světlo, které se v něm lámalo, jí vrhalo na tvář zelené skvrny. To na Kosmu udělalo dojem.</p>
<p>Kdykoliv to bylo možné, brali si Opulentové své sestřenice, dívky se vdávaly za vzdálenější bratrance, ale nebylo neobvyklé, že v každé generaci několik z nich uzavřelo sňatek s partnery, které si našli mimo rodinu, hlavně proto, aby se vyhnuli známému syndromu tří palců. Ženy si nacházely hezké muže, kteří dělali, co se jim řeklo, zatímco muži zase nevěsty, které byly až překvapivě dobré v tom, jak rychle se dokázaly naučit netýkavosti a nedůtklivosti oholených opic, což byla firemní značka pravých Opulentů.</p>
<p>Josefína si sedla s jedovatým pohledem plným uspokojení ze souhlasného chóru, který vyvolala. Vzápětí však vyskočila, aby si zajistila přídavek. „A co s touhle neodpustitelnou situací hodláš udělat? To vaše část rodiny vhodila <emphasis>naši </emphasis>banku do klína nějakému kašparovi! <emphasis>Zase!</emphasis>“</p>
<p>Pěva se popuzeně otočila. „Jak si dovoluješ říct něco takového o našem otci!“</p>
<p>„A jak se opovažuješ říct něco takového o panu Pedantovi!“ zvolal Kosma.</p>
<p>Kdyby byl na jeho místě Vetinari, bylo by to fungovalo, to Kosma věděl. Josefínu by to zesměšnilo a pozvedlo Kosmův kredit mezi přítomnými.</p>
<p>„Co? Cože? O čem to <emphasis>mluvíš</emphasis>?“ vyjela Josefína. „Nedělej ze sebe zase takového hlupáka, dítě. Já myslela toho člověka, Rosreta. Vždyť je to pošťák, proboha! Proč jsi mu nenabídl peníze?“</p>
<p>„Nabídl jsem mu je,“ odpověděl Kosma a pro své vnitřní ucho v myšlenkách dodal: <emphasis>To </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>dítě’ si budu pamatovat, ty stará ochechule s ksichtem jako syrovátka. Až budu pánem svého obočí, uvidíme, jakou budeš zpívat potom!</emphasis></p>
<p>„A?“</p>
<p>„Řekl bych, že ho peníze nezajímají.“</p>
<p>„Nesmysl!“</p>
<p>„A copak ten chudinka pejsánek?“ ozval se jakýsi starší hlas. „Co by se stalo, kdyby náhodou, chraňte bohové, pošel?“</p>
<p>„Pak by banka připadla nám, teto Opatrnáto,“ obrátil se Kosma k velmi drobné staré dámě, oblečené do černých krajek, která něco pletla.</p>
<p>„Bez ohledu na to, jak ten chudinka pejsek umře?“ vyzvídala dál teta Opatrnáta Opulentová, ale věnovala při tom úzkostlivou pozornost svým jehlicím. „Vždycky je tady možnost použít nějaký jed, nebo se mýlím?“</p>
<p>V tom okamžiku se s hlasitým <emphasis>vhůš </emphasis>zvedl právní zástupce tety Opatrnáty a prohlásil: „Moje klientka si přeje vyjádřit zcela jasně, že se jen tak mimochodem zmínila o nebezpečných vlastnostech škodlivých látek jako takových a že by se tato její slova v žádném případě neměla teď ani kdykoliv v budoucnosti vykládat jako eventuální návrh nebo hájení jakékoliv nezákonné akce.“</p>
<p>Sedl si a měl vyděláno.[6]</p>
<p>„Bohužel, v takovém případě by na nás padla Hlídka jako laciná drátěná košile,“ potřásl hlavou Kosma.</p>
<p>„Pendrekáři v naší bance? Zavřete jim vrata před nosem!“</p>
<p>„Časy se změnily, teto Opatrnáto. Tohle už udělat nemůžeme.“</p>
<p>„Když tvůj pradědeček shodil svého bratra z balkonu, Hlídka dokonce za pět šilinků a tuplák piva odklidila tělo!“</p>
<p>„Jistě, tetičko. Jenže teď je Patricijem lord Vetinari.“</p>
<p>„A on by dovolil, aby se chlupatý potloukali po naší bance?“</p>
<p>„O tom není nejmenších pochyb, tetičko.“</p>
<p>„Pak to není gentleman,“ konstatovala stará paní smutně.</p>
<p>„Přijal do Hlídky dokonce upíry a vlkodlaky,“ ozvala se znechuceně slečna Tarantula Opulentová. „Je to vážně odporné, že se jim dovolilo, aby se procházeli po ulicích jako normální lidé.“</p>
<p>– a v Kosmově paměti najednou něco udělalo <emphasis>cvak!</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vypadá úplně jako normální člověk,“ </emphasis>řekl hlas jeho otce.</p>
<p>„To je tvůj problém, Kosmo Opulente!“ zesílila hlas Josefína, která nechtěla připustit, aby se všeobecné rozhořčení zaměřilo na jiný cíl.</p>
<p>„Zmlkni,“ odpověděl jí Kosma klidně. „Zavři tu svoji chlebárnu. A mimochodem… ty smaragdy ti vůbec nesluší.“</p>
<p>To bylo neobvyklé. Opulentové se mohli soudit, spřáhnout se jedni proti druhým, pomlouvat se a očerňovat, dívat se na sebe navzájem svrchu, ale přece jen tady existovalo něco jako dobré mravy.</p>
<p>V Kosmově hlavě se ozvalo další <emphasis>cvak</emphasis>!, a hlas jeho otce říkal: „<emphasis>Ale dokáže dokonale skrývat svou skutečnou podobu, i když za cenu nesmírné bolesti. To, čím byl, už v něm nejspíše není. Měl bys to raději vědět pro případ, že by se začal chovat legračně…</emphasis>“</p>
<p>„Otec přebudoval bankovní obchod,“ řekl Kosma, kterému stále ještě duněl v hlavě otcův hlas, když se Josefína nadechovala k další tirádě, „a vy všichni jste ho nechali. Ano, je to tak, nechali jste ho. Bylo vám jedno, co jak dělá, dokud vám byla banka k dispozici a pomáhala realizovat různé pletichy a činnosti, které všichni tak pečlivě tajíme a o nichž nemluvíme. Vykoupil všechny malé podílníky a <emphasis>vám </emphasis>to bylo jedno, dokud jste dostávali dividendy. Je jen velká škoda, že jeho výběr, co se týká kamarádů, byl poněkud pochybný –“</p>
<p>„Zdaleka ne tak pochybný, jako výběr té povýšené holky, té muzikálové tanečnice!“</p>
<p>„– zato svou poslední ženu si vybral dokonale,“ pokračoval Kosma. „Geňa byla mazaná, nevyzpytatelná, bezohledná a nemilosrdná. Můj problém je v tom, že ve všech těch věcech byla mnohem lepší než vy. A teď vás musím požádat, abyste všichni odešli. Já naši banku dostanu nazpět. Cestu ven jistě najdete sami.“</p>
<p>Vstal, vyšel z místnosti, pečlivě za sebou zavřel dveře a pak se jako šílený rozběhl do své pracovny, tam se opřel zády o dveře a chvíli se dmul sebeuspokojením. Přesně na takové cvičení byla totiž teď jeho tvář naladěna.</p>
<p>Drahý, skvělý otec! Samozřejmě, že se tenhle rozhovor odehrál už dávno, když bylo Kosmovi sotva deset a dokonce neměl ani vlastního právníka a ještě zdaleka nepochopil tradici rodu Opulentů, spočívající ve šťouravém, ale přitom velmi obezřetném vměšování. Jenže otec byl praktický. Nedával Kosmovi jen rady, poskytoval mu munici, jíž mohl použít proti ostatním. K čemu jinému by taky otec byl?</p>
<p>Pan Korouhvička! Pan Korouhvička byl prostě… ne, ne <emphasis>prostě </emphasis>pan Korouhvička. Byl něčím, co vylezlo z nočních můr. Tenkrát ono odhalení vyděsilo mladého Kosmu k smrti a později se chystal svého otce zažalovat o náhradu za všechny ty probdělé noci, přesně v duchu té nejlepší opulentovské tradice, ale nakonec zaváhal a rozmyslel si to. To bylo dobře, protože by to všechno u soudu vyšlo najevo a on, Kosma, by zahodil úžasný dar. Takže ten chlápek Rosret si myslí, že banku ovládá, co? Dobrá, ale banku nemůžete vést bez pana Mavolia Korouhvičky, a zítra touhle dobou bude on, Kosma Opulent, vlastnit pana Korouhvičku. Hmm, ano… možná, že to nechá odležet chvilku déle. Další den, během něhož bude muset pan Korouhvička snášet Rosretovu riskantní nezodpovědnost, ho dostane do stavu, kdy možná ani nebude třeba použít speciální přesvědčovací talent pana Klikvy. No ano.</p>
<p>Kosma povytáhl obočí. Už se mu to začínalo dařit, tím si byl jistý. Tam před ostatními byl přece úplně jako Vetinari, že? No samozřejmě, že byl! Ty výrazy na tvářích příbuzných, když řekl Josefíně, aby zavřela hubu! Při té vzpomínce mu slastně zatrnulo v páteři…</p>
<p>Je tohle ten správný čas? Ano, aspoň na minutku. Zasloužil si to… Otevřel zásuvku svého stolu, sáhl dovnitř a stiskl ukryté tlačítko. Na druhé straně vyjela ze stolu tajná schránka. Z té Kosma vytáhl malou černou čepičku. Vypadala jako nová. Tutambyl je génius.</p>
<p>Kosma si čepičku nesmírně slavnostně spustil na hlavu.</p>
<p>Někdo zaklepal na dveře pracovny. Vcelku zbytečně, protože vzápětí se dveře rozletěly dokořán.</p>
<p>„Už zase se zamykáš ve svém pokoji, bráško?“ řekla Pěvana vítězoslavně.</p>
<p>Kosmovi se alespoň podařilo nepoddat se prvnímu impulsu strhnout si z hlavy čepičku, jako kdyby dělal něco ošklivého.</p>
<p>„Nebylo přece zamčeno, jak jsi zjistila,“ odpověděl, „a ty se ke mně nesmíš přiblížit na méně než patnáct metrů. Mám soudní příkaz.“</p>
<p>„A ty ke mně nesmíš být blíž než dvacet metrů, takže ty jsi příkaz porušil první,“ řekla Pěva a přitáhla si židli. Sedla si na ni obkročmo, až dřevo zaskřípělo pod její vahou, a předloktí zkřížila na opěradle.</p>
<p>„Ale já přece nebyl ten, kdo se hýbal, nemyslíš?“ protestoval Kosma.</p>
<p>„No, ve vesmírném měřítku je to úplně jedno,“ ušklíbla se Pěva. „Poslyš, ta tvoje posedlost je dost nebezpečná.“</p>
<p>Kosma si stáhl z hlavy čepičku. „Pokouším se jen proniknout do nitra toho muže a vcítit se do něj,“ odpověděl.</p>
<p>„<emphasis>Velmi </emphasis>nebezpečná posedlost.“</p>
<p>„Víš, co tím myslím. Chci jen zjistit, jak pracuje jeho mozek.“</p>
<p>„A támhleto?“ mávla Pěvana k velkému obrazu, který visel přímo proti psacímu stolu.</p>
<p>„Vilém Špulivý, <emphasis>Muž s psíkem. </emphasis>Je to portrét Vetinariho. Všimni si, jak tě jeho pohled sleduje, ať se v místnosti postavíš, kam chceš.“</p>
<p>„Mě místností pronásleduje čenich toho psa! Vetinari má psa?“</p>
<p>„Měl. Hafala. Pošel před nějakou dobou. V palácové zahradě je malý hrob. Chodí tam jednou týdně, sám a vždycky položí na hrob psí suchar.“</p>
<p>„Vážně to Vetinari dělá?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Vetinari, ten chladný, vypočítavý tyran bez srdce?“ ujišťovala se Pěva.</p>
<p>„Samozřejmě!“</p>
<p>„Ty své drahé, sladké sestřičce lžeš, je to tak?“</p>
<p>„Můžeš mně věřit, jestli chceš, ale taky nemusíš.“ Kosma hluboko ve svém nitru triumfoval. Miloval chvíle, kdy mohl pozorovat, jak se sestře po tváři šíří ten výraz vzteklého kuřete, které je bez sebe nepřekonatelnou zvědavostí.</p>
<p>„Taková informace stojí za pěknou sumičku,“ řekla.</p>
<p>„To jistě! A říkám to jen proto, že ti to není k ničemu, pokud nevíš, kam chodí, v kolik hodin a který den. Je možné, má drahá, sladká Pěvo, že tahle moje posedlost má ve skutečnosti neobyčejně praktický význam. Pozoruji, dívám se a učím. A věřím, že Vlahoš von Rosret a Vetinari mají nějaké společné, nebezpečné tajemství, které by mohlo dokonce –“</p>
<p>„Ale ty ses do toho stejně namontoval a nabídl jsi Rosretovi úplatek!“ Tohle bylo nutné Pěvaně přiznat, člověk se jí velmi snadno začal svěřovat. Nejspíš proto, že se nikdy neunavovala tím, aby poslouchala, co říkáte. Využívala ten čas k tomu, aby si promyslela, co řekne dál ona.</p>
<p>„Až směšně malý. A k tomu ještě výhrůžku. Takže on si teď myslí, že o mně ví všechno,“ pochlubil se Kosma a ani se nepokoušel tvářit samolibě. „A já o něm nevím vůbec nic, čímž je to celé ještě zajímavější. Objevil se tady vlastně z ničeho nic, bůhví odkud a dostal hned jedno z nejvyšších postavení ve –“</p>
<p>„A co je, k čertu, zase támhleto?“ zeptala se najednou Pěva, jejíž až nezdravá zvědavost byla do jisté míry omezována pozorností čerstvě vylíhlého kuřete. Ukazovala při tom na malé diorama za oknem.</p>
<p>„Tohle? No –“</p>
<p>„Vypadá to jako ozdobný truhlík. To jsi koupil u Krále hraček? A co to má vlastně být? Okamžitě mi to pověz!“ Kosma si povzdechl. Nebylo to tak, že by svou sestru doopravdy nenáviděl – ne víc, než kolik bylo u Opulentů dáno základním vrozeným pocitem nesnášenlivosti jednoho k druhému – ale bylo těžké mít rád ten hlasitý, nosový, neustále popuzený hlas, který jako by se k čemukoliv, čemu Pěvana okamžitě nerozuměla, a to bylo prakticky všechno, stavěl jako k osobnímu útoku.</p>
<p>„Je to takový pokus, jak s pomocí modelů zmenšených v přesném měřítku docílit dojmu, jaký se naskýtá lordu Vetinarimu při pohledu z okna Oválné kanceláře,“ vysvětloval. „Pomáhá mi to myslet.“</p>
<p>„To je pěkně praštěné. A jaký psí suchar?“ dodala Pěva.</p>
<p>To byla další věc. Informace cestovaly krajinou Pěvina mozku do cílové stanice pochopení různou rychlostí. Asi to bude těmi jejími vlasy, pomyslel si Kosma.</p>
<p>„Vrtiprutovu Ňamku,“ odpověděl. „To jsou ty ve tvaru kosti, co je dělají ve čtyřech barvách. Nikdy tam ale nenechává žlutý, protože Hafal je neměl rád.“</p>
<p>„A víš, že se říká, že je Vetinari upír?“ řekla Pěvana, která přeskakovala z předmětu na předmět.</p>
<p>„Ty tomu věříš?“ podíval se na ni tázavě Kosma.</p>
<p>„Protože je vysoký, hubený a chodí v černém? Myslím, že k tomu je toho třeba víc!“</p>
<p>„A proto, že je vypočítavý a tajnůstkářský?“ nadhodil Kosma. „Ty tomu nevěříš, že?“</p>
<p>„Ne, ale i kdyby to byla pravda, nebyl by v tom žádný rozdíl, že? Ale existují tady lidé s mnohem… nebezpečnějšími tajemstvími. Nebezpečnými pro ně, samozřejmě.“</p>
<p>„Jako pan Rosret?“</p>
<p>„On by mohl být jedním z nich, ano.“</p>
<p>Pěvaně se rozzářily oči. „Ty něco víš, že?“</p>
<p>„No… ne tak přesně, ale myslím, že vím, kde by se dalo něco zjistit.“</p>
<p>„Kde?“</p>
<p>„Chceš to vážně vědět?“</p>
<p>„Samozřejmě, že chci!“</p>
<p>„Víš, jenže já nemám ten nejmenší úmysl ti to prozradit,“ řekl Kosma s úsměvem. „Nenech se mnou dále zdržovat,“ dodával, když Pěvana vztekle vyrazila z místnosti.</p>
<p><emphasis>Nenechte se mnou dále zdržovat. </emphasis>Jak úžasnou frázi si to Vetinari vymyslel. Ten zvonivý dvojsmysl naznačoval spodní proudy a vzbuzoval nejistotu i v těch nejnevinnějších myslích. Ten muž provozoval nekrvavou tyranii s pomocí prostředků, proti nimž byly žebřík a palečnice dětskými hračkami.</p>
<p>Jaká genialita! A tím směrem, zatím s výjimkou obočí, mířil i Kosma Opulent.</p>
<p>Bude se muset mnohem důsledněji věnovat vylepšení toho, co mu odepřela krutá příroda. Ten tajemný Rosret byl klíčem k Vetinarimu a klíčem k Rosretovi je –</p>
<p>Je na čase promluvit si s panem Korouhvičkou.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>
<p><emphasis>Pokusná marnotratnost – Nebezpečí masáže zad prováděné golemy – Rozdávání peněz – Několik úvah o původu důvěry – Pan Korouhvička má návštěvu – Jeden z rodiny</emphasis></p>
<p>K</p>
<p>de chcete vyzkoušet zpeněžitelný nápad? No rozhodně tedy ne v bance, to je jisté. Musíte ho vyzkoušet tam, kde lidé věnují penězům mnohem více pozornosti a žonglují svými financemi ve světě stálého rizika, kde rozhodnutí ve zlomku vteřiny může znamenat rozdíl mezi triumfálním ziskem nebo potupnou ztrátou. Všeobecně by se to místo dalo nazvat skutečný svět, ale jedno z jeho vlastních jmen bylo ulice Na Desátém vejci.</p>
<p>Obchod s vývěsním štítem <emphasis>Boffovy novinky, žerty a ptákoviny, </emphasis>na ulici Na Desátém vejci, <emphasis>majite</emphasis><emphasis>l J. Chroust, </emphasis>byl rájem pro každého, kdo považoval pšoukací prášek za poslední výkřik humoru, což v mnoha směrech skutečně byl. Vlahošovo oko ale obchůdek přilákal jako zdroj materiálů vhodných pro převleky a jiné užitečné věci.</p>
<p>Vlahoš si vždycky dával na převlecích záležet. Knírek, který by mu mohl při zatahání upadnout, neměl v jeho životě místo. Ale protože měl ten nejtuctovější a nejméně zapamatovatelný obličej, tvář, která byla jen jednou z tváří v davu, i když byla sama sebou, nebylo špatné občas poskytnout lidem něco, o čem by mohli říci Hlídce. Samozřejmě se jako první nabízely brýle, ale Vlahoš dosáhl velmi dobrých výsledků i se svými vlastními tvary umělých nosů a uší. Ukažte někomu uši, v nichž očividně nějakou dobu hnízdili malí ptáčci zpěváčci, všimněte si té zdvořilé hrůzy v jeho očích a můžete si být jistí, že právě <emphasis>to bude to jediné, co si zapamatuje.</emphasis></p>
<p>Teď byl Vlahoš, samozřejmě, počestný muž, ale část jeho já považovala za nezbytné udržovat se pro všechny případy v kondici.</p>
<p>Dnes si koupil skleničku lepidla a malou plechovku zlatého bronzového prášku, protože si dokázal představit, k čemu všemu by se mu mohly hodit.</p>
<p>„Tak to máme třicet pět centů, pane Rosrete,“ řekl pan Chroust. „Chystáte nějaké nové známky?“</p>
<p>„Jednu nebo dvě, Jeníku,“ přikývl Vlahoš. „Jak se má Etyléna? A malý Robík?“ dodal jen po kratičké odmlce, během které bleskově probral záznamové složky ve svém mozku.</p>
<p>„Mají se skvěle, díky za optání. Mohu posloužit ještě něčím jiným?“ dodal Chroust hlasem plným naděje pro případ, že by Vlahoše v náhlém pohnutí mysli napadlo, že svět bude mnohonásobně vylepšen nákupem přinejmenším tuctu falešných nosů.</p>
<p>Vlahoš se rozhlédl po řadách masek, odporných gumových pařátů a komických nosů a ujistil se, že jsou jeho potřeby ukojeny. „Jenom tím, že mi vrátíte mé drobné, Jeníku,“ odpověděl a pomalu a opatrně položil na pult jeden ze svých nových výtvorů. „Stačí, když mi dáte půltolar.“</p>
<p>Chroust na papír zíral, jako kdyby měla ta podivná věcička už už vybuchnout nebo začít vypouštět nějaký magický plyn, při jehož vdechnutí člověk hloupne. „A co je tohle, pane?“ zeptal se.</p>
<p>„To je bankovní poukázka na jeden tolar. Bankovka. Je to poslední novinka.“</p>
<p>„A musím ji podepsat nebo tak něco?“</p>
<p>„Ne, to je na tom právě to zajímavé. Je to jeden tolar. Může patřit komukoliv.“</p>
<p>„Já bych byl samozřejmě rád, kdyby byl můj!“</p>
<p>„To taky od téhle chvíle je,“ přikývl Vlahoš. „A můžete ho použít k nákupu věcí.“</p>
<p>„Ale vždyť v tom není žádné zlato,“ řekl pochybovačně majitel obchůdku, zvedl papír a držel ho pro všechny případy poněkud od těla.</p>
<p>„Podívejte, když zaplatím drobnými mincemi, taky v nich není žádné zlato, je to tak? A jak to tak vypadá, už teď jste vydělal čtvrttolar, a to není špatný zisk, co? A ta bankovka má hodnotu jednoho tolaru. Když ji odnesete do mé banky, dají vám tam za ni celý jeden tolar.“</p>
<p>„Ale vždyť já už jsem tolar dostal! Hm… nebo ne?“ dodal Chroust.</p>
<p>„Skvěle, člověče! Tak proč si nevyrazíte do ulic a hned ho neutratíte? No tak pojďte, rád bych viděl, jak to funguje.“</p>
<p>„Je to jako známky, pane Rosrete?“ pokračoval pan Chroust, který se snažil aspoň drápkem zachytit něčeho, co znal. „Občas mi někdo zaplatí ve známkách a mně to nevadí, protože rozesílám tolik poštovních objednávek –“</p>
<p>„Ano! Ano! To je přesně ono! Představujte si to jako velkou známku! Podívejte, já vám udělám jednu skvělou předpremiérovou nabídku. Utraťte ten tolar a já vám dám další tolarovou bankovku, takže pořád ještě budete mít tolar. Tak co se vám může stát?“</p>
<p>„No jo, jenže jestli je tohle opravdu jedna z prvních bankovek… já jenom… podívejte, můj kluk si koupil pár těch prvních známek, co jste vydal, rozumíte, a ty teď mají hodnotu pěkného balíku peněz, takže když si ještě nějakou chvíli počkám, bude mít hodnotu peněz i tahle –“</p>
<p><emphasis>„Ale tohle má hodnotu peněz už dnes!“ </emphasis>zasténal Vlahoš. To byla ta potíž s pomalu chápajícími lidmi. Můžete z nich kdykoliv udělat hlupáky. Potřebují nějaký čas, než jim to všechno dojde, ale když se pak dají do pohybu, převálcují vás.</p>
<p>„To jo, ale… koukněte,“ a v tom okamžiku majitel obchodu nasadil úsměv, o němž si pravděpodobně myslel, že je rafinovaný, ale při němž vypadal jako pan Pedant, který právě načíná druhou polovinu svého karamelového moučníku, „vy jste, co se týká těch známek, pěknej vykuk, když každou chvíli vydáte nějaký nový. Moje babička vždycky říká, že jestli má obyčejnej člověk v krvi tolik železa, že by se z něj dal udělat jeden hřebík, pak vy máte drzosti jak medvěd blech, a že byste nejen vymámil z jalový krávy tele, ale i z divokýho kance sele, teda bez urážky, protože moje babička, ta vždycky co na srdci, to na jazyku –“</p>
<p>„Dokázal jsem, že pošta chodí včas, ne?“</p>
<p>„No ano, babička říká, že pro ni za ni můžete bejt kluzkej jako úhoř, ale není pochyb o tom, že svojí věci rozumíte –“</p>
<p>„Dobrá! Takže pojďme utratit ten zatracený tolar, ano?“ Mám snad nějakou zvláštní dvouvrstvou magickou energii, která sice umožní starším dámám prohlédnout mě jediným pohledem skrz naskrz, ale při tom působí tak, že se jim <emphasis>líbí</emphasis>, co vidí?</p>
<p>A tak se pan Chroust rozhodl zúčastnit se hazardu se svým tolarem a začal v obchodě hned vedle tím, že si koupil balíček dýmkového tabáku Šťastný námořník, pár mentolových bonbónů a jeden výtisk bulváru <emphasis>Co nového? </emphasis>A pan „Fešák“ Prvomájka, jakmile mu byl jednou pokus vysvětlen, přijal bankovku a vydal se přes ulici, k panu Pivozníkovi, uzenáři, který ji vzal, sice opatrně, ale přece. Počkal, až mu všechno přesně a jasně vysvětlí, a pak vysázel hodnotu bankovky na pult ve voňavých uzenkách, k nimž ještě Vlahošovi přidal hezkou kost „pro toho vašeho malého pejska“. Bylo ale více než pravděpodobné, že pan Pedant nikdy v životě pravou kost neviděl. Opatrně ji obcházel a čekal, až zakvičí.</p>
<p>Ulice Na Desátém vejci byla ulicí malých obchodníků, kteří prodávali malé věci v malých množstvích, za malé ceny a s malými zisky. V takové ulici musíte v malém i myslet. To nebylo místo pro velké myšlenky. Tihle muži viděli víc grešlí než tolarů.</p>
<p>Někteří z hokynářů, malých řezníků, zelinářů a obchodníčků se smíšeným zbožím už stahovali rolety a zavírali. Přitahováni proslulým instinktem všech Ankh-Morporčanů, který je neomylně vedl tam, kde se dělo něco zajímavého, se všichni stahovali k Vlahošově skupince, aby zjistili, o co jde. Všichni se navzájem znali. Všichni už spolu dělali obchůdky. A každý z nich znal Vlahoše von Rosreta, muže ve zlatých šatech. Bankovky byly studovány s velkou péčí a prodiskutovávány s ještě větší vážností.</p>
<p>„Ona je to vlastně jen směnka nebo dluhopis na peníze.“</p>
<p>„No dobře, ale řekněme, že budeš potřebovat peníze?“</p>
<p>„Ale – a teď mě opravte, jestli se pletu, ale směnka, nejsou to taky peníze?“</p>
<p>„To jo, ale pak mi řekni, kdo ti ty peníze dluží?“</p>
<p>„Nó… tuhle Jeník, protože… ne moment… ony to <emphasis>jsou </emphasis>peníze, nezdá se vám?“</p>
<p>Zatímco se diskuse převalovala sem a tam, Vlahoš se usmíval. Přímo tady, jako houby, které rostou v temnotách a jen na koňském trusu, vyrůstaly nové teorie o penězích. Jenže tohle byli muži, kteří počítali každou čtvrtgrešli a pokladničku z obchůdků si v noci dávali pod postel. Když vážili mouku a rozinky a barevná cukrová sypátka,[7] upírali oči soustředěně na ručičku váhy, protože žili na hranici chudoby a nemohli si dovolit tu čáru překročit. Pokud se mu podaří naočkovat nápad s papírovými penězi jim, měl vyhráno a všechno bylo „dobroš“, jako že se jmenuje Vlahoš.</p>
<p>„Myslíte si, že by se tohle mohlo ujmout?“ zeptal se do krátkého ztišení hlasů.</p>
<p>Všichni se shodli, že ano, mohlo, ale měly by vypadat nějak… lépe, neboli slovy „Fešáka“ Prvomájky by měly mít pěknější písmena, třeba „ty kroucený a takový věci“.</p>
<p>Vlahoš souhlasil a každému z mužů dal jednu bankovku jako suvenýr. Stálo to za to.</p>
<p>„A kdyby se to náhodou nějak zvrtlo,“ začal opatrně pan Chroust, „pořád ještě máte to zlato, je to tak? Zamčené tam dole, ve sklepě?“</p>
<p>„No jistě, musíte mít přece zlato,“ přidal se k němu pan Pivozník.</p>
<p>Ozvalo se všeobecné mumlání souhlasu a Vlahoš cítil, jak se jeho optimistický duch vytrácí.</p>
<p>„Ale myslel jsem, že jsme se všichni dohodli na tom, že žádné zlato nepotřebujeme?“ řekl. Oni to sice tak přesně neřekli, ale stálo to za pokus.</p>
<p>„No dobrá, ale <emphasis>někde </emphasis>tam být musí,“ ozval se zase pan Pivozník.</p>
<p>„To zaručuje poctivost banky,“ řekl pan Prvomájka s halasnou jistotou, která je známkou té nejvědoucnější ze všech bytostí – Muže v hospodě.</p>
<p>„Ale já si myslel, že jste to pochopili,“ řekl Vlahoš. „Nepotřebujete zlato!“</p>
<p>„Jasně, pane, jasně,“ řekl pan Prvomájka uklidňujícím tónem. „Dokud je uložený v bance.“</p>
<p>„Hm… a víte náhodou, <emphasis>proč </emphasis>tam musí být?“ vyzvídal Vlahoš.</p>
<p>„Protože to zaručuje to, že je banka poctivá,“ řekl Prvomájka na základě principu, že čím víckrát něco opakujeme, tím je to pravdivější. A všeobecné přikyvování jasně vyjádřilo mínění ulice Na Desátém vejci. Dokud bylo někde uložené zlato, byly banky poctivé a všechno bylo v pořádku. Vlahoš se cítil takovou vírou zahanbený. Když bude někde zlato, tak ani čápi nebudou požírat žáby. Ale ve skutečnosti na světě nebyla síla, která by banku přinutila, aby byla poctivá, když nechtěla.</p>
<p>Ale i tak to na první den vůbec nebyl tak špatný začátek. Na tom mohl stavět.</p>
<p>Začalo pršet, nijak hustě, byl to ten jemný déšť, do kterého <emphasis>skoro </emphasis>nepotřebujete deštník. Ulicí Na Desátém vejci neprojížděly žádné drožky, které by tam hledaly pasažéra, ale jedna stála u obrubníku v Prodělečné ulici. Kůň stál sklesle v postrojích, kočí se halil do svého těžkého pláště a kočárové lampy mdle poblikávaly do šera. Protože se déšť měnil v hustou, vše pronikající spršku, byl to pro provlhlé nohy více než vítaný pohled.</p>
<p>Vlahoš si pospíšil k povozu, nastoupil a ze šera povozu se ozval hlas: „Dobrý večer, pane Rosrete. Už dlouho se těším, že se spolu blíže poznáme. Jmenuji se Pěvana. Věřím, že se rychle spřátelíme…“</p>
<p>#</p>
<p>„Poslyš, to bylo dobré,“ řekl seržant Tračník z Městské hlídky, když postava Vlahoše von Rosreta zmizela za rohem a stále ještě zrychlovala. „Vyskočil z vozu okýnkem, aniž se dotkl rámu, odrazil se od toho chlápka, co se plížil kolem, vysekl dokonalej kotoul, teda pokud to můžu posoudit, a při tom všem neupustil toho malýho čoklíka. Vsadil bych se, že něco takovýho určitě nedělal poprvý. Ale i tak, myslím si, že je to pěknej trouba.“</p>
<p>„První drožka,“ potřásl desátník Nóblhóch hlavou. „Ale, ale, <emphasis>ale. </emphasis>Kdo by si to u chlápka, jako je on, pomyslil?“</p>
<p>„Přesně tak,“ obrátil se k němu Tračník. „Když člověk ví, že má nepřátele ve velkým, neleze přece do první drožky, to dá rozum. Stará životní pravda. To vědí i všechny ty malý věcičky, co žijou pod kamínkama.“</p>
<p>Klidně pozorovali, jak onen chlápek, který se předtím plížil kolem, sbírá se zachmuřeným výrazem zbytky svého ikonografu, zatímco Pěvana na něj ječela z drožky.</p>
<p>„Vsadil bych se, že když postavili první drožku, vůbec nikdo se neodvážil do ní nastoupit, co, seržo?“ uvažoval dál Noby nahlas. „Vsadil bych se, že první drožkář se vracel každej den domů chudej jak kostelní myš, protože už tenkrát to věděl každej, že jo?“</p>
<p>„No, to zas ne, Noby, lidi, co nemají nepřátele ve velkým, s ní klidně mohli jezdit. Tak a teď půjdeme a podáme hlášení.“</p>
<p>„A co vlastně znamená to ‚ve velkým’, seržo?“ zeptal se Noby, když se loudali ke strážnici na ulici Vepřových drobů s vidinou šálku horkého sladkého čaje.</p>
<p>„Tím myslím velké nepřátele, Noby. To je jasné jako nos mezi očima. Zvlášť ten tvůj.“</p>
<p>„No… tahle Pěvana Opulentová je fakt velká ženská.“</p>
<p>„A je to moc zlé, mít za nepřátele tuhle rodinu,“ vyjádřil své další mínění Tračník. „Jak si stojí sázky?“</p>
<p>„Sázky, seržo?“ opáčil Noby s nevinností anděla.</p>
<p>„Vždycky přijímáš sázky, Noby. Vždycky.“</p>
<p>„Nikdo si nechce vsadit, seržo. Je to předem rozhodnutá záležitost,“ odpověděl Noby.</p>
<p>„No, to chápu. Rosreta obkreslej nejpozději v neděli křídou, co?“</p>
<p>„Ne, seržo. Všichni si myslej, že vyhraje.“</p>
<p>#</p>
<p>Vlahoš se probudil ve velké měkké posteli vlastním přiškrceným výkřikem.</p>
<p>Pěvana! Aááá! A v tom, čemu decentnější lidé říkají nedbalky. Často uvažoval o tom, jak nedbalky prakticky vypadají, ale nikdy ho nenapadlo, že to zažije v takové dávce. Ještě teď se některé z jeho paměťových buněk pokoušely zemřít. Ale nebyl by to Vlahoš von Rosret, kdyby mu nepřispěchala na pomoc jistá dávka bezstarostnosti a nezačala hojit jeho rány. Nakonec tomu přece unikl. No ano. Vždyť to nakonec nebylo první okno, kterým kdy vyskočil. A Pěvanin rozzuřený výkřik byl skoro stejně hlasitý jako třesk ikonografu onoho muže, když se rozbil na dláždění. Stará známá pastička. Pch. Ale už byl nejvyšší čas provést něco protizákonného, kdyby už jen proto, aby dostal svou mysl zpět do toho správného, mírně cynického stavu, v němž neomylně fungoval jeho pud sebezáchovy.</p>
<p>Ještě před necelým rokem by ho ani ve snu nenapadlo nastoupit do první drožky, to bylo jisté. Tedy s prominutím, to by musela být pěkně podivná porota, která by uvěřila, že ho přitahovala Pěvana Opulentová. Nedokázal si představit, jak by něco takového mohlo u soudu obstát.</p>
<p>Vstal, oblékl se a s nadějí napjal sluch, aby zachytil nějaké zvuky z kuchyně. Když se nic takového neozvalo, uvařil si černou kávu.</p>
<p>Vyzbrojen hrnkem se vydal do kanceláře, kde spal ve svém tácku pan Pedant a kde také dřepěl oficiální černý cylindr.</p>
<p>Aha, ano, s tím přece chtěl něco udělat, že?</p>
<p>Sáhl do kapsy a vytáhl skleničku s lepidlem. Byla to taková ta příruční a praktická, která měla ve víčku malý štěteček, a když pečlivě rozetřel nažloutlou hmotu po klobouku, začal pokrývku hlavy zdobit bronzovým práškem tak stejnoměrně, jak to jen šlo.</p>
<p>Touto činností se zabýval ještě ve chvíli, kdy mu do zorného pole jako zatmění slunce vstoupila Grácie a v ruce třímala něco, z čeho se vyklubal obložený chléb s vejci a opečenou slaninou, skoro šedesát centimetrů dlouhý a asi tři milimetry silný. Přinesla mu také výtisk jeho ranní <emphasis>Komety.</emphasis></p>
<p>Zasténal. Byl na titulní straně. Obvykle tam býval. To ta jeho atletická mluvidla. Předběhla ho, kdykoliv uviděl zápisník.</p>
<p>Hm… byl i na druhé straně. Ale… i na stránce s komentáři. K sakru, dokonce i v kresleném vtipu, v tom, kterému se málokdo zasměje.</p>
<p><emphasis><strong>První uličník: Jakej je rozdíl mezi vopuštěným vostrovem a Ankh-Morporkem?</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>Druhý uličník: Na vopuštěným vostrově tě neshltnou žraloci!</strong></emphasis></p>
<p>To by člověk praskl smíchy.</p>
<p>Kalnýma očima se vrátil ke komentářům. <emphasis>Ty </emphasis>na druhé straně občas bývaly docela vtipné, protože byly postaveny na předpokladu, že svět by byl mnohem lepší místo, kdyby ho řídili novináři. Byly – Cože? Co je zase tohle?</p>
<p><emphasis>Nadchází čas pomyslet na nemyslitelné… konečně zavál sklepeními vítr změn… nepopiratelné úspěchy nového poštovního úřadu… známky se změnily de facto v oběživo… je třeba nových nápadů… s mládím u kormidla…</emphasis></p>
<p>Mládí u kormidla? Tohle bylo od Mikuláše ze Slova, který byl plus mínus ve Vlahošově věku, ale psal komentáře, které jako by naznačovaly, že se jeho stáří pohybuje někde mezi smrtí a kamenným uhlím.</p>
<p>Někdy bylo těžké ze vší té nudné a poněkud nabubřelé záplavy poznat, co si pan ze Slova o některých věcech opravdu myslí, ale zdálo se, že tou zpěněnou záplavou slov prosvítá jedno. <emphasis>Kometa </emphasis>věřila, že Vlahoš von Rosret je všeobecně a po zvážení všech okolností, když se na to podíváme v dlouhodobých souvislostech, vzato jedno s druhým, kol a kolem a tak dále, pravděpodobně správný muž na správném místě.</p>
<p>To, že za ním stále ještě stojí Grácie, si uvědomil, až když se na mosazném kování stolu odrazila rudá záře.</p>
<p>„Jste velmi nervózní a napjatý, pane Rosrete,“ řekla.</p>
<p>„Ano, to jsem,“ přikývl Vlahoš a znovu si komentář přečetl. U všech bohů, ten člověk skutečně psal, jako by svá slova tesal do kamene.</p>
<p>„V <emphasis>Magazínu paní a dívek </emphasis>byl velmi zajímavý článek o masáži zad,“ pokračovala Grácie. Později si Vlahoš říkal, že měl věnovat větší pozornost nadějnému tónu, který zazníval v jejím hlase. Jenže on si právě v tom okamžiku myslel: Netesal jen tak halabala, ale tesal klasickým písmem s velkými patkami. „Ty masáže jsou skvělé pro uvolnění napětí vzniklého spěchem a chaosem moderního života,“ informovala ho dál Grácie.</p>
<p>„Ano, to je opravdu velmi škodlivé,“ přikývl Vlahoš a svět kolem něj zčernal.</p>
<p>Je zvláštní, pomyslel si, když ho Chmelšiška s Apolenou přivedli k vědomí a vrátili mu různé vymknuté kosti na místo, že se opravdu cítím mnohem lépe. Možná právě v tom spočíval ten trik. Možná, že ta příšerná bolest, která mu projela celým tělem jako doběla rozžhavený drát, mu umožnila si uvědomit, že na světě existují mnohem horší věci, než nějaké to píchání tady nebo tam.</p>
<p>„Velmi se omlouvám,“ naklonila se k němu Grácie. „Netušila jsem, že se stane tohle. V <emphasis>Magazínu </emphasis>se píše, že masírovaný prožívá příjemné až slastné mrazení.“</p>
<p>„Hm, určitě to ale neznamená, že by se při tom měl masírovaný podívat mezi vlastní lopatky,“ zabručel Vlahoš a třel si krk. Grácii potemněly oči natolik, že se cítil povinen dodat: „Ale opravdu se teď cítím mnohem lépe. Je to prima sklopit oči a nedívat se na vlastní paty.“</p>
<p>„Neposlouchej ho, nebylo to zas tak zlé,“ řekla Apolena se sesterským soucitem. „Mužští toho vždycky kolem každé bolístky nadělají…“</p>
<p>„Jsou to opravdu jen taková rozmazlená velká děcka,“ prohlásila Grácie. Její poznámka vyvolala delší zamyšlenou odmlku.</p>
<p>„A kde jsi zas vzala tohle?“ ozval se po chvíli Vlahoš.</p>
<p>„Tuto informaci mi poskytla Gábina od přepážky cenin,“ odpověděla Grácie.</p>
<p>„Dobře, ale od dnešního dne si nepřeji, abys mě –“</p>
<p>Velké dveře se otevřely. Dovnitř pronikl šum ze spodních podlaží, a s ním, jako nějaký zvukový surfař, připlul pan Korouhvička, zachmuřený a na tak časnou denní hodinu příliš naleštěný.</p>
<p>„Dobré ráno, pane,“ prohlásil ledově. „Ulice před bankou je plná lidí. A mohl bych využít této příležitosti, abych vám poblahopřál k tomu, že jste vyvrátil onu teorii, která je teď tak módní na Neviditelné univerzitě?“</p>
<p>„Prosím?“ podíval se na něj Vlahoš nechápavě.</p>
<p>„Někteří lidé tvrdí, že existuje nekonečný počet vesmírů, což poskytuje dostatečný počet míst, na nichž by se všechno, co se má kdy odehrát, odehrát mohlo. To je samozřejmě nesmysl, o kterém uvažujeme jen proto, že věříme, že slova jsou totéž co skutečnost. Tak a teď se konečně dostávám k tomu, co jsem chtěl říci, protože v takovém nekonečném množství světů by se jistě našel alespoň jeden, kde bych radostně aplaudoval vašim posledním akcím, ale, a dovolte, abych vás o tom upřímně ujistil, pane, ani nekonečno není <emphasis>tak </emphasis>velké!“ Pak se prkenně narovnal. „Lidé nám buší na vrata! Chtějí zrušit svá konta. <emphasis>Říkal </emphasis>jsem vám, že práce banky je založena na víře a důvěře!“</p>
<p>„Ach bože,“ zasténal Vlahoš.</p>
<p>„Chtějí zlato!“</p>
<p>„Myslel jsem, že přesně to jste jim slíbi –“</p>
<p>„Ale to je přece jen <emphasis>metaforický </emphasis>slib! Řekl jsem vám přece, že je to založeno na předpokladu, že ho nikdo ve skutečnosti chtít nebude!“</p>
<p>„Kolik lidí si chce vybrat své peníze?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„Skoro dvacet!“</p>
<p>„No, na to že je jich jen dvacet, dělají opravdu pěkný hluk, co?“</p>
<p>Pan Korouhvička se zatvářil jako kráska v nesnázích. „No, oni jsou tam ještě nějací další,“ přiznal. „Několik pomýlených osob si u nás chce otevřít účty, ale –“</p>
<p>„Kolik?“</p>
<p>„Asi dvě nebo tři stovky, ale –“</p>
<p>„Chtějí si <emphasis>založit </emphasis>účty, říkáte?“ ujišťoval se Vlahoš. Pan Korouhvička se začínal kroutit.</p>
<p>„Jen samé malé sumičky, pár tolarů tady a pár tolarů tam,“ řekl dosti pohrdavě. „Jak se zdá, tak si všichni myslí, že ‚máte něco v rukávu’,“ řekl a vnitřní uvozovky se otřásly jako dívka z klášterní školy, která zvedá mrtvého hraboše.</p>
<p>Něco ve Vlahošově nitru ucouvlo, ale jiná jeho část ucítila ve tváři svěží vítr.</p>
<p>„No… tak to je nesmíme zklamat, že?“ odpověděl a zvedl zlatý cylindr, který byl pořád ještě poněkud lepkavý. Korouhvička na něj upřel zasmušený pohled.</p>
<p>„Ostatní banky zuří, to mi věřte,“ prohlásil a rychlým čapím krokem se vydal za šéfem mincovny, který vykročil ke schodišti.</p>
<p>„A to je dobře nebo špatně?“ hodil Vlahoš přes rameno. „Poslouchejte, jak zní to pořekadlo o bankovních půjčkách? Jednou jsem ho slyšel. Je to něco o úrocích.“</p>
<p>„Myslíte ‚Vracej půlku, nechávej si vracet dvojnásobek a ve tři běž domů’?“ řekl Korouhvička.</p>
<p>„To je ono! Přemýšlel jsem o tom. Ta čísla bychom mohli snížit, ne?“</p>
<p>„Tohle je Ankh-Morpork! Banka musí být pevnost! A to je <emphasis>drahé</emphasis>!“</p>
<p>„Ale mohli bychom je trochu upravit, ne? A nevyplácíme úroky ze vkladů menších než sto tolarů, je to tak?“</p>
<p>„Ano, přesně.“</p>
<p>„Dobrá, takže ode dneška si může otevřít účet každý, kdo uloží pět tolarů, a úroky začneme vyplácet od mnohem menší částky. To trochu vyhladí boule v matracích, co říkáte?“</p>
<p>„Pane, já protestuji! Bankovnictví není žádná hra!“</p>
<p>„Drahý pane Korouhvičko, nejenže <emphasis>to je </emphasis>hra, ale je to navíc i velmi stará hra, které se říká ‚Co všechno nám ještě projde’?“</p>
<p>Zazněl jásavý křik. Došli na otevřené odpočívadlo, které se otvíralo nad hlavní halou banky jako kazatelna tyčící se nad hříšníky. K Vlahošovi se na okamžik zvedlo mlčící moře tváří. Pak někdo vykřikl: „Uděláte z nás všech boháče, pane Rosrete?“</p>
<p>No k čertu, pomyslel si Vlahoš, <emphasis>proč </emphasis>jsou všichni tady?</p>
<p>„Spolehněte se, že udělám všechno proto, abych <emphasis>vaše </emphasis>peníze dostal do <emphasis>svých </emphasis>rukou!“ slíbil.</p>
<p>A to vyvolalo onen všeobecný jásot. Vlahoše to příliš nezaskočilo. Řekněte někomu, že se ho chystáte okrást, a jediné, k čemu to povede, je, že získáte pověst čestného a přímého muže.</p>
<p>Natažené uši jako by přímo vysávaly jeho mluvidla a jeho zdravý rozum si s ním začal hrát na schovávanou. Vlahoš slyšel, jak jeho ústa říkají: „A abychom jich dostali co nejvíc, tak si myslím – tedy ředitel si myslí – že bychom měli vyplácet jednoprocentní úrok z každého účtu, jehož výše během roku neklesne pod pět tolarů.“</p>
<p>Směrem od hlavního pokladníka k Vlahošovi dolehl jakýsi dávivý zvuk, ale z davu, který se povětšinou skládal z materiálu „prachy ve štrozoku“, se žádné velké odezvy nedočkal. Přesněji řečeno, Vlahoš měl dojem, že je tahle novinka nijak nepotěšila. Pak někdo zvedl ruku a řekl: „To je ale dost velká částka, co máme zaplatit za to, že necháme své peníze ležet ve vaší bance, nemyslíte?“</p>
<p>„Ne, to jsou peníze, které vám zaplatím já za to, že své peníze necháte ležet v mém sklepě celý rok,“ odpověděl mu Vlahoš.</p>
<p>„To myslíte vážně?“</p>
<p>„Jistě, věřte mi.“</p>
<p>Obličej zvědavého muže se poskládal do známé masky člověka, který myslí pomalu a snaží se zrychlit. „Tak kde je v tom háček?“ prohlásil.</p>
<p>Je jich tam víc, pomyslel si Vlahoš. Tak především, nebudu peníze skladovat v bankovním sklepě, ale v cizí kapse. Ale tohle zatím opravdu nemusíte vědět. Rozhodně ne teď.</p>
<p>„Žádný háček v tom není,“ odpověděl. „Když si do banky uložíte sto tolarů a necháte je tam celý rok, pak vám po roce vyplatíme sto a jeden tolar.“</p>
<p>„No, to se vám hezky říká, ale kde by takoví jako já přišli ke stovce tolarů?“</p>
<p>„No přece přímo tady. Když investujete jeden tolar a počkáte – jak dlouho, pane Korouhvičko?“</p>
<p>Hlavní pokladník si odfrkl. „Čtyři sta šedesát jedna let!“</p>
<p>„No dobrá, je to delší čekání, ale vaše pra-pra-prapra a tak dále vnoučata na vás budou pyšná,“ řekl Vlahoš do všeobecného smíchu. „Ale něco vám řeknu. Když si u nás ještě dnes otevřete konto s vkladem… řekněme pět tolarů, dáme vám jako odměnu v pondělí jeden tolar. Tolar, který si můžete, dámy a pánové, prostě a jednoduše odnést a znáte nějaké jiné místo, kde by se k vám zachovali velkoryseji –“</p>
<p>„A já se ptám, zda to bude pravý tolar nebo jeden z těchhle <emphasis>padělků</emphasis>!“</p>
<p>U dveří došlo k pohybu a do haly vplula Pěvana Opulentová. Alespoň se pokusila dovnitř vplout. Jenže dobré vplutí vyžaduje dokonalou přípravu a nácvik. Nemůžete to jen tak zkusit a doufat, že to vyjde. Jediné, čeho docílíte, je, že o vás řeknou, že se předvádíte.</p>
<p>Dva těžkotonážní siláci, kteří jí měli uvolnit cestu hustým zástupem, podlehli velikosti davu, což znamenalo, že mnohem štíhlejší mladíci, kteří vedli její drahé, šlechtěné psy se světlou srstí, uvázli za nimi. Pěvana se musela kupředu prodírat.</p>
<p>A mohlo to být <emphasis>tak </emphasis>efektní, to Vlahoš cítil. Mělo to všechny správné ingredience – dva bijci, celí v černém jako vtělená výhrůžka, a ti psi, tak štíhlí a světlí. Jenže sama Pěvana byla obdařena korálkovýma očima plnýma podezření, mohutným horním rtem a ustupující bradou, které v kombinaci s dlouhým krkem budily v nestranném pozorovateli představu kachny, kterou právě urazil pstruh proplouvající kolem.</p>
<p>Někdo jí měl říci, že černá není její barva, že ty drahé kožešiny vypadaly lépe na svých původních majitelích a že když si chcete vzít vysoké podpatky, pak módní rada tohoto týdne zní: neberte si k nim tmavé brýle, protože pokud vejdete ze slunečního světla do relativního přítmí, řekněme, banky, ztratíte veškerý smysl pro orientaci a probodnete nohu jednoho ze svých vlastních tělesných strážců. Někdo by jí měl jednoduše říci, že skutečný styl pochází z vnitřní prohnanosti a prolhanosti. Koupit se nedá.</p>
<p>„Dámy a pánové… slečna Pěvana Opulentová!“ zvolal Vlahoš, a když si Pěvana sundala brýle a s vraždou v očích přistoupila k přepážce, začal tleskat. „Jeden z ředitelů, který se k nám přidá, aby si s námi <emphasis>všemi </emphasis>nadělal peníze.“</p>
<p>Několik lidí v davu začalo tleskat, i když to byli většinou ti, kteří Pěvanu nikdy předtím neviděli, ale teď by se rádi podívali na představení zdarma.</p>
<p>„Hej! Poslouchejte! Všichni mě teď poslouchejte,“ přikazovala. Ještě jednou zamávala papírem, který Vlahošovi připadal jako jedna z jeho pokusných tolarových bankovek. „Tohle je jen bezcenný papír! A tohle vám chce dávat!“</p>
<p>„Ne, je to totéž jako nepodepsaný šek nebo bankovní směnka,“ prohlásil Vlahoš.</p>
<p>„Opravdu? To uvidíme! Povídám! Dobří občané ankh-morporští! Myslí si některý z vás, že by tenhle kus papíru mohl mít hodnotu jednoho tolaru? Dá mi za něj někdo z vás tolar?“ Pěvana pohrdavě mávala papírem.</p>
<p>„To nevím. Co je to?“ zeptal se někdo a v zástupu to zašumělo.</p>
<p>„To je zkušební bankovka,“ řekl Vlahoš do sílícího šumu hlasů. „Jen abych ten nápad vyzkoušel.“</p>
<p>„A kolik jich je?“ zeptal se vyzvídající muž.</p>
<p>„Asi dvanáct,“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>Zvědavý muž se obrátil k Pěvaně. „Dám vám za ten papír pět tolarů, co vy na to?“</p>
<p>„Pět? Říká se na něm, že má hodnotu jednoho!“ upozorňovala ho užasle.</p>
<p>„Ano, řekl jsem pět. Pět tolarů, slečno.“</p>
<p>„A proč? Jste nepříčetný?“</p>
<p>„Jsem tak příčetný jako každý, mladá dámo.“</p>
<p>„Dám sedm tolarů!“ zvolal další muž opodál a zvedl ruku.</p>
<p>„Ale to je šílenství!“ zasténala Pěvana.</p>
<p>„Šílenství?“ vykřikl druhý muž. Ukázal prstem na Vlahoše. „Kdybych si koupil balíček černých pencových známek, když s nimi tenhle chlápek vloni přišel, byl by ze mě dneska boháč.“</p>
<p>„A pamatujete si někdo trojúhelníkovou modrou?“ ozval se další přihazující. „Stála padesát pencí. Nalepil jsem jednu na dopis své tetičce a už v době, kdy dopis došel na její adresu, měla cenu padesát tolarů! A ta stará škatule mi ji nechce vrátit!“</p>
<p>„Dneska nejde pod sto šedesát,“ upozornil ho někdo, kdo stál za ním.</p>
<p>„Jo, minulý týden ji vydražili v aukci v Davidově zprostředkovatelství známek a špendlíků. Nabízím deset tolarů, slečno!“</p>
<p>„Já patnáct!“</p>
<p>Vlahoš měl ze schodů velmi dobrý výhled. V zadní části haly se zformovala malá skupinka, která evidentně vycházela ze zásady, že lepší jsou malé zisky než vůbec žádné.</p>
<p>Sbírání známek! Začalo to už prvního dne a pak to najednou nabylo jako nějaká obrovská… věc, která fungovala podle podivných, bláznivých pravidel. Napadá vás snad nějaká jiná oblast, kde by se za zkažené věci platilo víc? No koupili byste si oblek jenom proto, že má sako jeden rukáv kratší? Nebo proto, že u něj visí ještě přebytečný kousek látky? Je pochopitelné, že když to Vlahoš zjistil, dělal na známkách vady úmyslně, jen tak, pro všeobecné pobavení, ale v žádném případě nemohl za to, že se portrét lorda Vetinariho na každém aršíku modrých objevil vždy jedenkrát vzhůru nohama. Jeden z tiskařů se právě všechny vytištěné aršíky chystal zničit, ale Vlahoš ho naštěstí stačil v poslední chvíli srazit k zemi dokonalou robinsonádou.</p>
<p>Celý ten obchod byl neskutečný a neskutečný byl i Vlahošův svět. V minulosti, když ještě chodil po křivých cestičkách, prodával lidem sny a nejlepší bestseller je ten, na kterém i díky trošce štěstí opravdu hodně zbohatnete. Prodával sklo namísto diamantů, protože hrabivost a lakota kalí lidem oči. I rozumní, poctiví lidé, kteří denně těžce pracovali, byli ochotní uvěřit, navzdory všem svým zkušenostem, že dostanou peníze za nic. Ale sběratelé známek… ti věřili v malé dokonalosti. Bylo možné vyrobit jeden malý kousek světa <emphasis>dokonale. </emphasis>A i když se vám nepodařilo ho vyrobit dokonale, věděli jste alespoň, která jeho částečka chybí. Například, právě na té trojúhelníkové modré padesátipencovce s chybotiskem. A někde se jich potulovalo ještě šest a kdo ví, kdy se štěstí rozhodne dát kousek sama sebe a shlédnout na některého z těch, kteří po nich tak oddaně pátrají?</p>
<p>Vlahoš připouštěl, že by to musel být opravdu pořádný kus štěstí, protože čtyři z nich byly bezpečně uklizeny na horší časy v malé olověné skříňce pod prkny podlahy ve Vlahošově kanceláři. Ale přesto, dvě pořád ještě někde byly, možná zničeny, ztraceny, sežrány slimáky nebo – a tady se naděje vršila jako zimní sníh – na obálce v některém z balíčků dopisů zapomenutých někde vzadu v šuplíku.</p>
<p>– a slečna Opulentová jednoduše vůbec nevěděla, jak pracovat s davem. Dupala a dožadovala se pozornosti, strkala do lidí a urážela je a už vůbec věci nepomáhalo, že jim říkala „dobří lidé“. Nikdo nemá rád nestydaté lháře. A teď už začínala ztrácet trpělivost, protože cena poukázky dosáhla v licitaci čtyřiatřicet tolarů. A pak –</p>
<p>– ji roztrhala!</p>
<p>„Tak <emphasis>tohle </emphasis>si myslím o těch nesmyslných penězích já!“ zvolala a vyhodila útržky do vzduchu. Pak udýchaná zůstala stát a vítězoslavně se rozhlížela, jako kdyby udělala něco bůhvíjak chytrého.</p>
<p>To na všechny přítomné působilo stejně jako kopanec do zubů. Nad tím by se člověku chtělo plakat, a jak! No dobrá…</p>
<p>Vlahoš vytáhl z kapsy jednu z nových bankovek a pozvedl ji v ruce.</p>
<p>„Dámy a pánové!“ vyhlásil. „Mám tady ještě jednu z těch <emphasis>stále vzácnějších </emphasis>jednotolarových bankovek první generace,“ – pak se musel odmlčet, protože zazněla salva smíchu – „kterou jsem podepsal já i ředitel. Nabídky přes čtyřicet tolarů, prosím! Výtěžek jde dětem!“</p>
<p>Vyhnal cenu na padesát tolarů a několik nabídek dokonce přeskočil. Pěvana, zapomenutá a pěnící vztekem, chvíli stála na místě a pak pohrdavě odkráčela z banky. A její pohrdavý krok stál za pohled. Neměla nejmenší ponětí jak zacházet s lidmi a pokoušela se přimět svou samolibost, aby pracovala místo sebeúcty, ale je třeba říci jednu věc, pohrdavě odkráčet, to tedy to děvče umělo. Kráčela pohrdavěji a nadutěji než krocan na trampolíně.</p>
<p>Šťastný vítěz byl už ve chvíli, kdy opouštěl se svým pokladem banku, obklopen svými méně šťastnými spoludražiteli. Zbytek zástupu proudil k přepážkám, protože lidé si sice nebyli tak docela jistí, o co jde, ale zato pevně odhodláni taky si toho kousek utrhnout.</p>
<p>Vlahoš přiložil ruce k ústům a vykřikl: „A dnes odpoledne, dámy a pánové, budu s panem Korouhvičkou k dispozici všem, kdo by se chtěli něco dozvědět o bankovních půjčkách!“ To vyvolalo další oživení v hale.</p>
<p>„Kouř a zrcadla, pane Rosrete,“ prohlásil Korouhvička a odstoupil od zábradlí. „Nic než kouř a zrcadla…“</p>
<p>„Ale vyrobeny bez sebemenšího obláčku kouře a jediného zrcadla, pane Korouhvičko!“ odpověděl mu Vlahoš spokojeně.</p>
<p>„A jaké děti?“ podíval se na něj Korouhvička.</p>
<p>„Nějaké najděte. Někde v okolí musí být nějaký sirotčinec nebo domov pro opuštěné děti, kterému by se jistě padesát tolarů hodilo. A bude to samozřejmě anonymní dar.“</p>
<p>Korouhvička vypadal překvapeně. „To myslíte vážně, pane Rosrete? Otevřeně přiznávám rovnou, že jsem vás považoval spíše za člověka, který by kolem takového daru na charitu udělal pěkný ty-já-tr.“ Slovo tyjátr vyslovil, jako kdyby to byla nějaká esoterická perverze.</p>
<p>„No, tak to tedy nejsem. Dobro dělej tiše a potají, to je moje heslo.“ Ono se to rychle roznese samo, dodával v duchu, a pak nebudu jenom prima chlapík, ale i velmi skromný muž.</p>
<p>Tak mě napadlo… jsem skutečně takový mizera, nebo jsem jen tak dobrý v umění <emphasis>myslet </emphasis>jako mizera?</p>
<p>Najednou se někde v jeho mysli něco pohnulo. Jemné vlásky v zátylku se mu začaly ježit. Něco nebylo v pořádku… něco do toho všeho nepatřilo… bylo tady nebezpečí.</p>
<p>Otočil se a podíval se dolů do hlavní haly. Hemžili se tam lidé, tvořili fronty, rozmlouvali ve skupinkách –</p>
<p>Ve světě pohybu nejrychleji přiláká zrak nehybnost. Ve středu velké haly stál bez povšimnutí muž, kolem něhož jako kdyby se zastavil čas. Byl celý v černém a na hlavě měl jeden z těch širokých černých klobouků, které nosili členové některých pochmurnějších omnijských sekt. Nedělal nic, jen… prostě tam stál. A díval se.</p>
<p>Jen další z těch věčných čumilů, který si přišel užít trochu zábavy, pomyslel si Vlahoš a ihned věděl, že sám sobě lže. Ten muž působil v jeho světě jako závaží.</p>
<p><emphasis>Mám uložena jistá místopřísežná prohlášení…</emphasis></p>
<p>On? A o čem? Vlahoš nemá minulost. No ano, snad tucet jeho falešných totožností se opravdu činilo a mělo za sebou pestrou a velmi rušnou minulost, ale ta všechna se ztratila spolu s oběšeným Albertem Třpytkou, který byl pak vzkříšen lordem Vetinarim. Ten pak nabídl Vlahošovi von Rosretovi zcela nový a zářivý život –</p>
<p>Bohové, začínám být nějaký lekavý, jen proto, že se na mě nějaký starý chlápek dívá s podivným úsměvem! <emphasis>Nikdo </emphasis>mě tady nezná! Jsem přece pan Nezapamatovatelný! Kdybych šel po městě bez svého zlatého obleku, jsem jen další obyčejná tvář v davu.</p>
<p>„Není vám nic, pane Rosrete?“</p>
<p>Vlahoš se otočil a podíval se do tváře hlavního pokladníka. „Prosím? Aha… ne. Tedy, chtěl jsem říci ano. Ehm… viděl jste už někdy toho muže dole v hale?“</p>
<p>„A kterého muže myslíte?“</p>
<p>Vlahoš se podíval dolů, aby ukázal na muže v černém, ale ten byl pryč.</p>
<p>„Vypadal jako nějaký kazatel,“ zamumlal. „Víte, on se… prostě se na mě díval.“</p>
<p>„Možná, ale vy to tak nějak přivoláváte, pane. Možná se mnou budete souhlasit, že ten zlatý cylindr byla chyba.“</p>
<p>„Mně se ten klobouk líbí. Druhý takový klobouk neexistuje!“</p>
<p>Korouhvička přikývl. „To je, pane, naštěstí, pravda. Oh, bohové. Papírové peníze. To je něco, co dělají jen pohanští Agateánci…“</p>
<p>„Pohani? Agateánci? Vždyť mají mnohem více bohů než my! A tam u nich nemá zlato ani takovou cenu jako železo!“</p>
<p>Pak toho Vlahoš trochu zalitoval. Korouhvičkova tvář, obvykle nade vše povznesená a kontrolovaná, najednou povolila jako pomačkaný papír. „Podívejte se, hodně jsem četl. Banky razí mince v ceně, která je čtyřikrát vyšší než hodnota zlata v nich. To je přece nesmysl, bez něhož bychom se mohli obejít. To je snový svět. Tohle město je dost bohaté na to, aby bylo samo sobě svým zlatým prutem!“</p>
<p>„Oni nemají jediný důvod, proč vám věřit,“ odpověděl Korouhvička. „Věří vám jen proto, že je dokážete rozesmát. Já jsem lidi nikdy nerozesmál, to není můj svět. Neumím se smát jako vy ani mluvit jako vy. Copak to nechápete? Musí přece existovat něco, co má takovou hodnotu, že překračuje módu a politikaření, hodnotu, která přetrvává. Chcete snad svěřit vedení mé banky Vetinarimu? Co bude zárukou všech těch vkladů, které vám lidé svěřují přes přepážky?“</p>
<p>„Ne co, řekněte kdo. Já. Já osobně dohlédnu na to, aby tahle banka neselhala.“</p>
<p>„Vy?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„No ano, jak jinak. Muž ve zlatém obleku,“ usmál se Korouhvička kysele. „A když pak všechno zklame, budete se modlit?“</p>
<p>„Posledně to fungovalo,“ odpověděl mu Vlahoš odměřeně.</p>
<p>Korouhvičkovi zaškubalo víčko. Poprvé od chvíle, kdy ho Vlahoš potkal, se zdálo, že Korouhvička… neví, co říci.</p>
<p>„Já nevím, co chcete, abych <emphasis>dělal</emphasis>!“</p>
<p>Bylo to téměř zasténání. Vlahoš ho poklepal po rameni.</p>
<p>„Veďte banku, jako jste to dělal vždycky. Myslím, že bychom mohli poskytnout nějaké půjčky, když teď dostáváme hotové peníze. Umíte dobře odhadnout povahu člověka?“</p>
<p>„Myslel jsem si, že ano,“ odpověděl Korouhvička. „Ale teď? Nemám tušení. Bohužel musím říci, že pan Jošt to určitě neuměl. Na druhé straně, paní Opulentová v tom byla podle mého mínění velmi dobrá.“</p>
<p>„Pravděpodobně ještě lepší, než si dokážete představit,“ přikývl Vlahoš. „Dobře. Vezmu ředitele na procházku a pak… rozhodíme nějaké peníze. Co vy na to?“</p>
<p>Pan Korouhvička se otřásl.</p>
<p>#</p>
<p>První odpolední vydání <emphasis>Komety </emphasis>přineslo na titulní straně velký obrázek fronty před bankou. Většina lidí ve frontě tam stála proto, aby se přiživila, ať už se ukáže, že jde o cokoliv, a zbytek se tlačil v řadě na základě předpokladu, že by se na jejím druhém konci mohlo dít něco zajímavého. Na rohu stál prodavač novin a lidé je kupovali, aby si přečetli příběh s titulkem „Obrovská fronta zaplavuje banku“, což Vlahošovi připadalo trochu divné. Většina z nich přece v té frontě stála, ne? Copak to byla skutečnost jen tehdy, když si o tom přečetli?</p>
<p>„Už jsou tam nějací… lidé, kteří si přejí dozvědět se něco o půjčkách, pane,“ ozval se mu za zády Korouhvičkův hlas. „Kdybyste dovolil, já bych to s nimi vyřídil.“</p>
<p>„Ne, pane Korouhvičko, vyřídíme to s nimi společně,“ odpověděl Vlahoš a odvrátil se od okna. „Uveďte je do dolní kanceláře, prosím.“</p>
<p>„Vážně si myslím, že tohle byste měl nechat na mně, pane. Někteří z nich jsou v oblasti bankovnictví úplnými nováčky,“ přesvědčoval ho Korouhvička. „Abych se vám přiznal, myslím, že někteří z nich ještě v životě v bance nebyli, možná ještě tak v temných nočních hodinách.“</p>
<p>„Budu rád, když u toho budete, ale rád bych si ponechal právo posledního slova,“ řekl Vlahoš tak vznešeně, jako to jen dokázal. „Za pomoci pana ředitele, samozřejmě.“</p>
<p><emphasis>„Pana Pedanta?“</emphasis></p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„On je zkušený znalec, že?“</p>
<p>„Samozřejmě!“</p>
<p>Vlahoš zvedl pejska a vydal se do dolní úřadovny. V zádech cítil pokladníkův nepřátelský pohled.</p>
<p>Korouhvička měl pravdu. Někteří lidé, kteří na něj s nadějí čekali, aby se ho zeptali na půjčky, počítali s pár drobnými do konce týdne. S těmi nebylo těžké se domluvit. A pak tam byli další…</p>
<p>„Pan Kolík, že je to tak?“ řekl Vlahoš. Dobře věděl, s kým mluví, ale když sedíte za psacím stolem, musíte mluvit podobným způsobem.</p>
<p>„To je přesný, pane, muži, mladíku,“ přikyvoval horlivě Kolík, který měl na tváři přilepen výraz dychtivého hlodavce. „Ale jestli se vám to hodí, můžu bejt i někdo jinej.“</p>
<p>„A prodáváte pirohy, uzenky v rohlíku, krysy na špejli a jiné –“</p>
<p>„Ehm, ano, ale já jimi tak nějak spíš <emphasis>zásobuju</emphasis>, protože jsem spíš zásobovatel.“</p>
<p>Vlahoš se na něj podíval přes štůsek papírů. Anastázius Simulín Podtextián Kolík, jméno větší než jeho majitel sám. Každý znal Kolíka A.S.P. Prodával pirohy a uzenky v rohlíku z podnosu, obvykle lidem, kteří se necítili právě nejlépe po pití a cítili se ještě hůře po tom, co se u něj najedli.</p>
<p>Vlahoš si ale tu a tam dal piroh nebo párek v rohlíku a už sama ta skutečnost jej zaujala. V těch věcičkách bylo něco, co vás přitáhlo zpět, abyste si alespoň občas dali další. Musela v nich být nějaká tajná přísada, nebo snad mozek nevěřil tomu, co mu hlásily chuťové papily a chtěl znovu ochutnat kus té horké, lehce křupavé, mastné a ne zcela organické hmoty, který plul po jazyku. Tak jste si koupili další.</p>
<p>A bylo třeba říci, že byly časy, kdy Kolíkový uzenky byly to jediné, co jste si mohli dovolit chtít. Smutné, ale pravdivé. Každý jednou podobný okamžik zažil. Život vás někdy potopil tak hluboko, že na několik vteřin bylo tohle šarivari podivných tuků a znepokojivých chutí jediným přítelem, kterého jste v celém širém světě měli.</p>
<p>„Máte u nás účet, pane Kolíku?“</p>
<p>„Anopane, díkypane,“ odpověděl Kolík, který odmítl nabídku, aby si sedl a odložil podnos, který v poněkud obranné pozici držel před sebou. Jak se zdálo, banka působila na tohoto zkušeného obchodníka, přivyklého širým a volným prostorám městských ulic, poněkud tísnivě. Ale tak to bylo míněno. To byl hlavní důvod, proč byly všude kolem mocné pilíře a záplava mramoru. Měly vás vyvést z míry, naznačit, že tady jste někde, kam nepatříte.</p>
<p>„Pan Kolík si založil konto vkladem pěti tolarů,“ doplnil Korouhvička.</p>
<p>„A donesl jsem vám páreček pro vašeho malého pejska,“ řekl Kolík.</p>
<p>„Na co potřebujete půjčku, pane Kolíku?“ zajímal se Vlahoš a pozoroval, jak pan Pedant velmi opatrně očichává uzenku.</p>
<p>„Chtěl bych rozšířit obchod,“ odpověděl pohotově Kolík.</p>
<p>„Už obchodujete více než třicet let,“ nadhodil Vlahoš.</p>
<p>„Anopane, díkypane.“</p>
<p>„A vaše výrobky jsou, myslím, že si to mohu dovolit říci, zcela výjimečné…“</p>
<p>„Anopane, díkypane.“</p>
<p>„Takže si dokážu představit, že potřebujete naši pomoc, abyste si mohl otevřít řetězec koncesovaných jídelen, které budou těžit z proslulosti vašeho jména a budou prodávat jídla a nápoje s charakteristickou chutí a kvalitou vašich produktů?“ napovídal Vlahoš.</p>
<p>Pan Pedant seskočil ze stolu a uzenku při tom velmi opatrně svíral v zubech. Odnesl ji do rohu kanceláře a pokusil se ji s cílevědomou horlivostí zahrabat pod koberec.</p>
<p>Kolík chvilku zíral na Vlahoše a pak řekl: „Jistěpane, jestli na tom trváte, ale já myslel na vozejk.“</p>
<p>„Vozík?“ opakoval Vlahoš.</p>
<p>„Anopane. Vím, kde bych dostal pěknou kárku z druhý ruky, s píckou a kdečím. A jak je nalakovaná! Kulhavej Vitouš končí s pečenýma brambůrkama, kvůli nervovýmu vypětí, a nechal by mi ji za patnáct tolarů na dřevo. To je životní šance, pane.“ Nervózně se ohlédl na pana Korouhvičku a dodal: „Mohl bych vám splácet tolar týdně.“</p>
<p>„Dvacet týdnů,“ řekl Korouhvička</p>
<p>„Sedmnáct,“ opravil ho Vlahoš.</p>
<p>„Ale ten pes se právě pokusil –“ začal.</p>
<p>Vlahoš jeho námitku odbyl mávnutím ruky. „Takže dohodnuto, pane Kolíku?“</p>
<p>„Anopane, díkypane,“ přikývl horlivě Kolík. „To byl skvělý nápad s tím řetězem a s tím vším a já vám moc děkuju. Ale zjistil jsem, že v naší profesi se vyplácí bejt mobilní.“</p>
<p>Pan Korouhvička se špatně skrývaným výrazem nelibosti odpočítal patnáct tolarů a začal mluvit hned potom, co za obchodníkem zapadly dveře. „Vždyť ani ten pes to –“</p>
<p>„Ale lidé ano, pane Korouhvičko,“ přerušil ho Vlahoš. „A v tom je ta genialita. Myslím, že většinu peněz vydělává na hořčici, ale pravda je, že existují lidé, kteří umí prodat vůni uzenky, pane Korouhvičko. A je to otázka nabídky a poptávky.“ Posledního perspektivního zájemce o půjčku uvedli nejdříve dva mohutní svalovci, kteří vdusali do místnosti a zaujali taktická postavení po obou stranách dveří, a pak odér, který přehlušil dokonce i všude pronikající pach Kolíkových uzenek. Nebyl to nijak odpudivý pach, vyvolával v lidské mysli vzpomínky na staré brambory a opuštěné podzemní tunely, bylo to něco, co se vznášelo ve vzduchu, když jste smíchali tři čtyři ošklivé zápachy a pak je drhli a odstraňovali, úpěnlivě a cílevědomě, ale marně, a ty pak halily Krále jako císařský plášť.</p>
<p>Vlahoš byl upřímně překvapený. Původní jméno nově příchozího bylo Jindra Močka, ale říkali mu Král Zlaté řeky, protože základ jeho bohatství měl původ ve výkalech, které jeho muži denně sbírali po všech hospodách, hostincích a barech města. Zákazníci mu platili za to, aby je odvezl, a alchymisté, koželuzi a barvíři mu platili za to, že jim je dovezl.</p>
<p>Ale to byl jen začátek. Muži Jindřicha Krále odváželi <emphasis>cokoliv. </emphasis>Jejich káry jste mohli vidět všude, zvláště před svítáním. Každý hadrář, každý prohledavač odpadků, žumponor nebo čistič kanálů, každý obchodník se starým železem nebo papírem… všichni pracovali pro Jindřicha Krále, alespoň to se říkalo, protože zlomená noha byla pro obchod moc špatná věc a pro Jindřicha byl obchod nejdůležitějším ze všeho. Říkalo se, že stačilo, aby se na ulici některý pes zatvářil poněkud soustředěně, a už u něj byl jeden z Jindřichových mužů a držel mu pod zadkem lopatu, protože špičkoví koželuhové platili za kvalitní psí lejno až devět pencí za kbelík. Tedy… platili Jindřichovi. Město platilo Jindřichovi. Každý platil Jindřichovi. A to, co jim nemohl prodat v nějaké vábnější podobě, šlo na jeho obrovské kompostové hromady dole u řeky, které v chladných dnech vypouštěly k nebi taková oblaka páry, že jim děti říkaly továrny na mraky.</p>
<p>Kromě najatých tělesných strážců Jindřicha provázel hubený mladík, který nesl plochý kufřík.</p>
<p>„Máte tady moc pěkné místečko,“ zahlaholil Jindřich a usedl na židli proti Vlahošovi. „Velmi účelné. Žena už mě nějakou dobu moří, abych si pořídil podobné záclony. Jmenuju se Jindřich Král, pane Rosrete. Právě jsem si do vaší banky uložil padesát tisíc tolarů.“</p>
<p>„Mnohokrát vám děkujeme, pane Králi. Uděláme, co bude v našich silách, abychom vám na ně dali pozor.“</p>
<p>„To rozhodně udělejte. A teď bych si rád půjčil sto tisíc tolarů, když dovolíte,“ prohlásil Jindřich a vytáhl z náprsní kapsy silný doutník.</p>
<p>„Můžete nám poskytnout nějaké záruky?“ řekl Korouhvička.</p>
<p>Jindřich Král se na něj ani nepodíval. Zapálil si doutník, několikrát popotáhl, aby se mu pravidelně rozhořel, a pak s ním mávl někam směrem ke Korouhvičkovi.</p>
<p>„Kdo je to, pane Rosrete?“</p>
<p>„Pan Korouhvička je náš hlavní pokladník,“ odpověděl Vlahoš a v tom okamžiku se neodvážil podívat panu Korouhvičkovi do tváře.</p>
<p>„Takže úředník,“ zavrčel Jindřich Král pohrdavě, „a tohle byla úřednická otázka.“</p>
<p>Naklonil se kupředu. „Jmenuju se Jindřich Král. To je vaše záruka, tady na místě. Moje jméno má v tomhle městě rozhodně hodnotu sta tisíc. <emphasis>Jindra Král. </emphasis>Zná mě každý. Své dluhy platím, a když mi někdo něco dluží, vezmu si to také, to se vsaďte, tak to dělám já. Moje bohatství i záruka jsou v podání ruky. Jindra Král.“</p>
<p>Těžce položil na stůl před sebe ruce dlaněmi dolů. S výjimkou pravého malíčku, který mu chyběl, měl na každém prstě těžký zlatý prsten a na každém prstenu bylo vyryto jedno písmeno. Kdybyste viděli, jak se k vám blíží, dejme tomu v nějaké temné uličce, protože jste zatajili část zisku, to poslední, co by se vám promítlo před očima, by bylo jméno I*N*D*R*A*K*R*Á*L. To byla informace, kterou bylo dobře udržovat po ruce, v předním mozku, pokud jste si chtěli udržet přední mozek. Vlahoš se podíval muži před sebou přímo do očí.</p>
<p>„Budeme potřebovat víc než tohle,“ zabručel Korouhvička, odněkud z výšky za Vlahošovým ramenem.</p>
<p>Jindra Král se ani neunavoval tím, zvednout k němu oči. „Mluvím jenom s hlavním kolovrátkářem.“</p>
<p>„Pane Korouhvičko, mohl byste nás na chvilku nechat o samotě?“ zahlaholil Vlahoš bezstarostně, „a možná by mohli… společníci pana Krále udělat totéž?“</p>
<p>Jindra Král téměř neznatelně kývl hlavou.</p>
<p>„Pane Rosrete, já si opravdu –“</p>
<p>„Prosím, pane Korouhvičko.“</p>
<p>Hlavní pokladník si nespokojeně odfrkl, ale následoval oba hospodské rváče. Mladý muž se začal zvedat také, ale Jindra ho posunkem vrátil na židli.</p>
<p>„Na vašem místě bych si tohodle Korouhvičku pohlídal, chová se podle mě dost srandovně,“ prohlásil Král, když dveře zapadly.</p>
<p>„Zvláštně možná, ale jemu by se jistě nelíbilo, že o něm někdo říká, že je legrační,“ zavrtěl hlavou Vlahoš. „Takže… na co potřebuje Jindřich Král peníze, pane Králi? Každý ví, že jste bohatý. Vypadlo vám snad zlaté dno u kbelíku s psími hovínky? Nebo naopak?“</p>
<p>„Kons-so-lid-uju,“ řekl Král. „Víte, ta věc s tím Vetinariho velkým podnikem… tam by se mohlo naskytnout několik pěkných příležitostí pro muže, který by byl na správném místě. Je třeba zakoupit pozemky, namáznout nějakou tu dlaň… víte, jak to chodí. Ale žádná z těch ostatních bank Králi Zlaté řeky nepůjčí, navzdory všem mým chlapcům, kteří jim udržují jejich žumpy prázdné, čisté a voňavé jak fialinky. Kdyby nebylo mě, brodili by se ti namyšlení frňáci po kolena ve vlastních chcankách, ale když jdou kolem mě, ucpávají si nosy.“ Zarazil se, jako by ho právě něco napadlo, a pak pokračoval. „No fakt je, že to dělá většina lidí, víte, člověk se nemůže koupat každou hodinu, ale tihle bankéři mě dokonale přehlížejí, dokonce i když mě žena ve vaně vydře kartáčem a mýdlem skoro do krve. Jak se opovažují! Já jsem mnohem jistější investice než většina těch jejich úlisných zákazníků, to se můžete vsadit. V tomhle městě zaměstnávám tisíc lidí, pane, tu či onde. To je tisíc rodin, které spoléhají na mě v tom, že se nají. Možná, že pracuju se špínou, pane, ale rozhodně kolem sebe špínu nerozhazuju.“</p>
<p>Není to podvodník, připomněl si Vlahoš. Vytáhl sám sebe ze stoky a probil si cestu nahoru světem, kde byl běžným diskusním nástrojem kus olověné trubky. Ten světu papíru nevěří. V tom světě existuje jediná záruka a tou je pověst.</p>
<p>„Sto tisíc je hodně peněz,“ řekl nahlas.</p>
<p>„Ale vy mi je dáte,“ řekl Král s úsměvem. „Já vím, že ano, protože vy taky umíte riskovat a stejně jako já dokážete chytit příležitost za pačesy. To já poznám. Cítím frajera, který už v životě taky provedl nějaký ten vydařený kousek, co?“</p>
<p>„Všichni musíme jíst, pane Králi.“</p>
<p>„Jasně že jo, jasně. A teď si mužem hezky sednout jako dva soudcové, opřít se a bejt milířema společnosti, hm? No, tak bysme si na to mohli pěkně potřást rukama, jako dva gentlemani, kterejma nejsme. Tuhle tady,“ řekl a položil obrovskou tlapu ruku na rameno mladíka s kufříkem. „Je Valášek, můj úředník, kterej za mě počítá čísla. Je u mě novej, protože toho minulýho jsem přistih, jak se mě pokouší vzít na hůl. Dovedete si představit, jak jsme se nasmáli!“ Valášek se nezasmál.</p>
<p>„No, myslím, že dovedu,“ přikývl Vlahoš. Král Jindřich dával své majetky hlídat tvory, které bychom mohli nazvat psy jen proto, že vlci nejsou tak šílení. A nikdy jim nedal dost nažrat, takže zvířata byla neustále hladová. Mezi lidmi o nich kolovaly různé hrůzostrašné historky a Jindřich Král byl šťastný, že to tak je. Není nad dobrou reklamu. Jindřicha Krále si nikdo netroufl ošidit. Ale fungovalo to oběma směry.</p>
<p>„Valášek může s tím vaším opičákem probrat čísla,“ řekl Jindřich a vstal. „Budete mě chtít vyždímat, ale to je v pořádku. Kšeft je kšeft a kdo by to měl vědět líp než já. Co říkáte?“</p>
<p>„No, já říkám, že jsme se spolu právě dohodli, pane Králi,“ řekl Vlahoš. Pak si plivl na dlaň a natáhl ruku k Jindřichu Králi,</p>
<p>Stálo za to vidět výraz na tváři onoho velkého muže.</p>
<p>„Nevěděl jsem, že tohle dělají i bankéři,“ prohlásil Jindřich.</p>
<p>„Oni si taky často nepodávají ruku s Jindřichem Králem,“ zasmál se Vlahoš. Tohle možná maličko přehnal, ale Král mrknul, plivl na svou dlaň a sevřel Vlahošovu ruku. Vlahoš byl připravený, ale i tak mu při Jindřichově sevření zaskřípaly prstní kůstky o sebe.</p>
<p>„Teda… keců jste plnej víc než zděšený stádo krav na čerstvý pastvě, pane Rosrete.“</p>
<p>„Díky, pane. Beru to jako lichotku.“</p>
<p>„A aby se ten váš poskok uklidnil, předám vám majetkové listiny s právy na papírnu, velký sběrný dvůr a na pár dalších takových věciček,“ řekl Jindřich. „Dej je tomu muži, Valášku.“</p>
<p>„Tak tohle jste měl říci hned na začátku, pane Králi,“ řekl Vlahoš, když mu mladík předával několik velmi impozantních pergamenových svitků.</p>
<p>„No jo, ale neřekl. Chtěl jsem se ujistit, že jste takový, jak jsem myslel. Kdy bych mohl dostat své peníze?“</p>
<p>„Brzo. Jakmile je vytisknu.“</p>
<p>Král Jindřich nakrabatil nos. „Aha, to myslíte ty papírové obrázky. Já mám raději peníze, které cinkají, ale tady Valášek tvrdí, že ty papíry jsou věc budoucnosti.“ Zamrkal. „Teda ne, že bych si stěžoval, protože starej Špůlka dneska kupuje svůj papír ode mě. Nemůžu přece ohrnout nos nad svým vlastním odběratelem a výrobcem, co? Takže přeju hezký den, pane!“</p>
<p>O dvacet minut později vkráčel do kanceláře pan Korouhvička a tvář měl pochmurnější než obsílka kvůli nezaplaceným daním. Vlahoš seděl za stolem a nepřítomně upíral oči na list papíru, který ležel na ošoupané zelené kůži před ním.</p>
<p>„Pane, musím zásadně protestovat –“ začal.</p>
<p>„Vymáčkl jste z něj dobrý úrok?“ zvedl hlavu Vlahoš.</p>
<p>„Nechci se chlubit, ale řekl bych, že ano, ale způsob, jakým jste –“</p>
<p>„Na Jindřichovi Králi rozhodně neproděláme, pane Korouhvičko a on na nás také ne.“</p>
<p>„Ale vy děláte z mé banky takový nějaký pochybný –“</p>
<p>„Když nepočítáme přítele Jindřicha, tak jsme dnes přijali více než čtyři tisíce tolarů. Většinu z toho od těch, kterým říkáte chudí lidé, ale těch je mnohem víc než těch bohatých. A ty peníze teď pošleme vydělávat. A tentokrát nebudeme půjčovat žádným lumpům, to se nebojte. Já jsem lump a ucítím je na míle daleko. Prosím, tlumočte mé poděkování personálu u přepážek. A teď se my dva, s panem Pedantem, vydáme za mužem, se kterým naděláme velké peníze, pane Korouhvičko.“</p>
<p>#</p>
<p>Výlevný a Špůlka se díky kontraktu na tisk poštovních známek vyšvihli hodně vysoko. Jejich tiskárna vždycky odváděla skvělou práci, ale teď měli jak lidi, tak prostředky k tomu, aby se mohli ucházet i o ty největší zakázky. A byli spolehliví a poctiví. Pokaždé, když u nich byl Vlahoš na jednání, měl vždycky tak trochu pocit zahanbení; Výlevný a Špůlka byli všechno to, co on vlastně jen předstíral.</p>
<p>Když vešel dovnitř, byla všude spousta světel. A pan Špůlka seděl ve své kanceláři a zapisoval něco do účetních knih. Pozvedl hlavu a na tváři se mu objevil úsměv, který si člověk schovává pro své nejlepší zákazníky.</p>
<p>„Pane Rosrete! Co pro vás mohu udělat? Posaďte se! V posledních dnech vás moc často nevídáme!“</p>
<p>Vlahoš si sedl a chvilku s ním nezávazně rozprávěl, protože pan Špůlka si rád popovídal.</p>
<p>Nebyly to lehké časy. Všechno je těžké i teď. V posledních dnech přibývalo tiskáren. V&Š se drželi ve hře mimo jiné i proto, že se snažili být neustále o kousek před nimi. Pan Špůlka Vlahošovi s nejupřímnější lítostí vyprávěl, jak jejich „přátelští“ konkurenti, firma NUPress, kterou provozovali mágové Neviditelné univerzity, zkrachovala se svou novinkou – mluvícími knihami.</p>
<p>„Mluvící knihy? To zní jako skvělý nápad,“ přerušil ho Vlahoš.</p>
<p>„No, to je možné,“ odfrkl si pan Špůlka, „ale tyhle zřejmě skvělé nebyly a to už vůbec nemluvím o tom, jak nekvalitní měly lepidlo, a o ošklivé a neohrabané sazbě, kterou použili. A navíc je teď univerzita ani nemůže dát skartovat.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Pomyslel jste na všechen ten křik? Nejsem pyšný, že my se stále ještě držíme na hřebeni vlny. Ehm… přišel jste snad kvůli něčemu zvláštnímu?“</p>
<p>„Co byste dokázali udělat s tímhle?“ řekl Vlahoš a položil na stůl jeden z nových tolarů.</p>
<p>Špůlka tolar zvedl a pečlivě si ho přečetl. Pak poněkud nepřítomným hlasem odpověděl: „Už se ke mně něco doneslo. Ví Vetinari, co máte v plánu?“</p>
<p>„Pane Špůlko, vsadím se, že zná nejen velikost mých bot, ale ví přesně i co jsem měl ke snídani.“</p>
<p>Tiskař odložil bankovku, jako kdyby tikala. „Je mi jasné, co děláte, pane Rosrete. Taková malá věcička a tak nebezpečná.“</p>
<p>„Dokázali byste je vytisknout?“ upřel na něj Vlahoš pohled. „Okamžik, ne tuhle. Udělal jsem jen pár vzorků, abych ten nápad vyzkoušel. Mám na mysli bankovky v té nejvyšší kvalitě, pokud bych našel výtvarníka, který by je nakreslil.“</p>
<p>„Ale jistě. My jsme ztělesněním kvality. Stavíme nový tiskový stroj, abychom udrželi krok s poptávkou. Ale co bezpečnost?“</p>
<p>„Co, tady? Zatím jste přece nikdy žádné potíže neměli, nebo snad ano?“</p>
<p>„Ne, zatím ne. Ale až dosud se nám tady nepovalovala spousta peněz, pokud chápete, co tím myslím.“</p>
<p>Špůlka zvedl bankovku a vypustil ji z ruky. Snášela se dolů kolébavým pohybem ze strany na stranu a tiše přistála na stolní desce. „A jaká je lehoučká,“ pokračoval. „Odnést pár tisíc tolarů by nebyl žádný problém.“</p>
<p>„Ale bylo by dost těžké je přetavit. Podívejte, co kdybyste postavili ten nový stroj v mincovně? Je tam místa až až. A bylo by po problémech,“ navrhoval Vlahoš.</p>
<p>„Hm, no, to by dávalo smysl. Ale tiskařský stroj je obrovský a velmi špatně se stěhuje. Bude k tomu třeba mnoho dnů. Spěcháte? Samozřejmě, že spěcháte.“</p>
<p>„Najměte nějaké golemy. Čtyři golemové zvednou cokoliv. Vytiskněte mi první tolary pozítří a prvních tisíc tolarů, které vytisknete, bude vaše prémie.“</p>
<p>„Proč máte vždycky tak <emphasis>naspěch</emphasis>, pane Rosrete?“</p>
<p>„Protože lidé nemají rádi změny. Ale proveďte změnu dost rychle a přejdete z jednoho normálu do druhého.“</p>
<p>„Dobrá, myslím, že nějaké golemy bychom najmout mohli,“ přikyvoval tiskař zamyšleně. „Ale obávám se, že tady hrozí jiné nesnáze, které se tak snadno vyřešit nedají. Uvědomujete si, že jestliže začnete tisknout peníze, <emphasis>vzápětí </emphasis>se objeví padělky. Třeba takové dvaceticentové známky za tu práci asi nestojí, ale když si vezmete například desetitolarovou bankovku…?“ Pozvedl tázavě obočí.</p>
<p>„Nejspíš máte pravdu. Potíže?“</p>
<p>„A velké, příteli. No, můžeme vám pomoci. Kvalitní lněný papír s plastickým vzorkem, vodoznaky, prvotřídní lihové barvy, včasná výměna tiskových desek, aby se udržoval co nejostřejší obraz, malé triky v obraze… a ten musí být hodně složitý. To je důležité. Ano, to všechno pro vás můžeme udělat. Budou drahé. Velmi bych vám doporučoval, abyste si našel rytce tak dobrého, jako byl tenhle…“ Pan Špůlka odemkl jednu ze spodních zásuvek svého psacího stolu a hodil na psací podložku aršík padesátipencových zelených známek s motivem Věže umění. Pak podal Vlahošovi velkou lupu.</p>
<p>„Je to, pochopitelně, ten nejkvalitnější papír,“ dodával tiskař, když se Vlahoš na známky zadíval.</p>
<p>„Začínáte být opravdu velmi dobří. Vidím i ty sebemenší podrobnosti,“ vydechl Vlahoš a studoval jednotlivé známky.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Špůlka s jistým zadostiučiněním. „Ve skutečnosti nevidíte. Možná byste mohl – tímhle.“ Otevřel další zásuvku a podal Vlahošovi těžký mosazný mikroskop.</p>
<p>„Podařilo se mu tam dostat mnohem více podrobností, než bychom dokázali my,“ řekl, zatímco Vlahoš zaostřoval mikroskop. „To je nejzazší mez, kam můžete kov, papír a barvu dotlačit. Troufnu si prohlásit, že tohle je práce génia. On bude vaší záchranou.“</p>
<p>„Úžasné,“ potřásl hlavou Vlahoš. „Dobrá, toho musíme mít! A pro koho pracuje teď, pane Špůlko?“</p>
<p>„Pro nikoho, pane Rosrete. Je ve vězení a čeká, až ho oběsí.“</p>
<p><emphasis>„Výrohoř Jamník?“</emphasis></p>
<p>„Svědčil jste proti němu, pane Rosrete,“ upozornil ho velmi mírně pan Špůlka.</p>
<p>„No, to je pravda, ale jen proto, abych potvrdil, že ty známky, které napodobil, byly skutečně naše a abych vyčíslil škodu, kterou jsme utrpěli! Nečekal jsem, že ho za to pověsí!“</p>
<p>„Jeho lordstvo je vždycky nedůtklivé, pokud jde o zločiny proti městu, jak tomu říká. A taky si myslím, že Jamníkův obhájce svému klientovi neposkytl zrovna dobré služby. Podívejte, ty jeho výtvory jsou tak dokonalé, že vedle nich vypadají jako padělky spíše ty naše známky. Víte, já bych řekl, že si ten chudák vlastně ani neuvědomil, že dělá něco špatného.“</p>
<p>Vlahoš si připomněl ty vyděšené, vodové oči a výraz nechápavé bezmoci. „Ano,“ přikývl, „možná, že máte pravdu.“</p>
<p>„Možná byste mohl využít svého vlivu u Vetinariho a –“</p>
<p>„Ne. To by nešlo.“</p>
<p>„Aha. Jste si jistý?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Vlahoš prázdným tónem.</p>
<p>„Jak vidíte, to je všechno, co dokážeme. Jsme dokonce schopní mechanicky počítat vytisknuté archy. Ale umělecká práce musí být té nejvyšší kvality. Do háje. Je mi to líto. Hrozně rád bych vám pomohl. Dlužíme vám opravdu moc, pane Rosrete. Teď dostáváme tolik úředních zakázek, že bychom ty volné prostory v mincovně <emphasis>potřebovali. </emphasis>Přísahám, stala se z nás prakticky vládní tiskárna!“</p>
<p>„Vážně?“ opáčil Vlahoš. „To je… opravdu zajímavé.“</p>
<p>#</p>
<p>Pršelo odporně. Okapové svody zakloktaly a pokoušely se najednou vyplivnout všechnu vodu, jíž se dusily. Občas vítr zachytil pramínky, které se řinuly z přeplněných žlabů, a metal vodní clonu do tváře kohokoliv, kdo si troufl zvednout obličej ke střechám. Ale tohle nebyla noc, v níž by bylo dobré dívat se nahoru. Tahle noc byla dobrá jen k tomu ohnout se v pase a co nejrychleji pelášit domů.</p>
<p>Dešťové kapky narážely i do oken penzionu paní Evarie Bochánkové a zvláště silně do okna zadního pokoje, toho, který byl obýván panem Mavoliem Korouhvičkou, a to intenzitou jedenadvacet úderů za vteřinu, plus mínus patnáct procent.</p>
<p>Pan Korouhvička počítal rád. Číslům mohl člověk věřit, snad až na pí, ale i na tom už ve svém volném čase pracoval a věřil, že si tohle číslo dříve nebo později ochočí.</p>
<p>Seděl na posteli a pozoroval cifry, které mu tančily v hlavě. Vždycky pro něj tančily, dokonce i v těch těžkých chvílích. A ty těžké chvíle bývaly opravdu velmi těžké. Je možné, že teď měl před sebou další takové období.</p>
<p>Někdo zaklepal na dveře. „Pojďte dál, paní Bochánková,“ řekl.</p>
<p>Dovnitř vstoupila paní domácí.</p>
<p>„Vy vždycky poznáte, že jsem to já, viďte, pane Korouhvičko,“ prohlásila paní Bochánková, která byla ze svého nejlepšího nájemníka dost nervózní. Platil nájemné vždycky včas – přesně včas – udržoval svůj pokoj až v úzkostlivé čistotě a, samozřejmě, byl dokonalý gentleman. No… možná, že kolem sebe vytvářel tak trochu strašidelné ovzduší, a pak tady byla ta věc s hodinami, které vždycky při odchodu do práce pečlivě seřizoval, ale s tím byla ochotná se smířit. V tomhle přeplněném městě nebylo o nájemníky nouze, ale takové, kteří byli čistotní, přesně platili a nikdy si nestěžovali na jídlo, aby se svícnem pohledal. A jestli si dali na skříň podivný zámek, no… kdo se moc ptá, ten se moc dozví.</p>
<p>„Ano, paní Bochánková,“ přikývl pan Korouhvička. „Vždycky vím, že jste to vy, protože když klepete, mezi jednotlivými klepnutími je vždy charakteristická pauza, dlouhá jedna celá čtyři desetiny vteřiny.“</p>
<p>„Opravdu? Zajímavé!“ řekla paní Bochánková, které se zalíbilo slovo „charakteristická“. „Já vždycky říkala, že vy jste člověk, se kterým člověk může počítat. Hm… dole budou tři pánové a budou se ptát po vás…“</p>
<p>„Kdy?“</p>
<p>„Asi za dvě minuty,“ odpověděla paní Bochánková.</p>
<p>Korouhvička se zvedl na nohy jediným plynulým pohybem jako kašpárek, který vyskočí ze škatulky. „Muži? A co budou mít na sobě?“</p>
<p>„No, tedy, vždyť víte, snad šaty?“ odpověděla paní Bochánková nejistě. „Černé šaty. Muži v černém. Jeden z nich mi podá navštívenku, ale já ji nedokážu přečíst, protože mám na očích špatné brýle. Mohla bych teď sejít dolů a vzít si ty správné, to se rozumí, ale když já mám tak hrozné bolesti hlavy, když nenechám tahle jasnovidná proroctví proběhnout tak, jak mají. Ano, a vy teď řeknete: ‚Takže až se objeví, buďte tak hodná a zavolejte na mě, paní Bochánková’.“ V očekávání se na něj zadívala. „Odpusťte, ale já měla vidění, že sem zajdu, abych vám řekla o svém vidění, takže jsem si řekla, že sem raději zajdu, abych vám to řekla. Je to trochu hloupé, ale jak já říkám, to, jak jsme byli stvořeni, už nezměníme.“</p>
<p>„Takže, až se objeví, buďte tak hodná a zavolejte na mě, paní Bochánková,“ požádal Korouhvička. Jeho bytná na něj vrhla vděčný pohled a odspěchala.</p>
<p>Pak Korouhvička si znovu sedl. Život s předtuchami paní Bochánkové občas býval trochu složitý, zvláště v případech, jako byl tenhle, kdy se do sebe začínaly zaplétat. Jenže k étosu Jilmové ulice patřilo také to, že měl člověk pochopení pro slabosti druhých v naději, že oni vám v podobném případě budou měřit stejným metrem. Měl paní Bochánkovou rád, ale ona se mýlila. Člověk <emphasis>mohl </emphasis>změnit to, jak byl stvořen. A když to nedokázal, nezbývala mu žádná naděje.</p>
<p>Za několik minut uslyšel zvonec u dveří, tlumený rozhovor, a když paní Bochánková zaklepala na dveře, naznačil překvapení.</p>
<p>Korouhvička si prostudoval navštívenku.</p>
<p>„Pan Kosma? Hm. To je divné. Asi byste je měla poslat nahoru.“ Odmlčel se a rozhlédl. Ve městě se začínalo hojně rozmáhat dělení místností na menší. Jeho pokoj byl přesně dvakrát tak velký jako jeho postel, a že to byla úzká postel. Pokud by se sem měli vejít tři lidé, měli by se opravdu dobře znát. Kdyby měli být čtyři, poznali by se důvěrně, ať by chtěli nebo ne. V místnosti byla ještě malá stolička, ale pan Korouhvička ji měl postavenou na skříni, aby mu nepřekážela.</p>
<p>„Asi bude nejlepší, když dovedete jen pana Kosmu,“ navrhl.</p>
<p>Paní Bochánková o několik minut později pyšně uvedla jmenovaného muže.</p>
<p>„Tohle je opravdu úžasná malá skrýš, pane Korouhvičko,“ začal Kosma. „Tak vhodná pro, hm –“</p>
<p>„Je odsud blízko do každého místa v okolí,“ přerušil ho spěšně pan Korouhvička a sundal židli ze skříně. „Prosím, pane. Málokdy mívám návštěvy.“</p>
<p>„Půjdu rovnou k věci, pane Korouhvičko,“ řekl Kosma a usedl. „Správní radě banky se nelíbí, hm, jakým způsobem pan Rosret banku spravuje. A jsem si jistý, že vám se to nelíbí také.“</p>
<p>„Přál bych si, aby to bylo jinak, pane, to máte pravdu.“</p>
<p>„Měl by svolat schůzi správní rady!“</p>
<p>„To ano, pane, ale stanovy banky bohužel říkají, že to alespoň týden udělat nemusí.“</p>
<p>„On tu banku zruinuje!“</p>
<p>„Víte, pane, abych řekl pravdu, máme teď velký příliv nových zákazníků.“</p>
<p>„Ale vždyť vám ten člověk musí být odporný! Vám se přece nemůže líbit! Vám ne, pane Korouhvičko!“</p>
<p>„Takového člověka není těžké si oblíbit, pane. Ale znáte mě, pane. Nevěřím těm, kteří se příliš často smějí. Srdce bláznovo přebývá v domě smíchu. Neměl by vést vaši banku.“</p>
<p>„Víte, vždycky o ní přemýšlím jako o <emphasis>naší </emphasis>bance, pane Korouhvičko,“ řekl Kosma velkomyslně, „protože vzato v tom pravém slova smyslu, to <emphasis>je </emphasis>naše banka.“</p>
<p>„Jste příliš laskav, pane,“ odpověděl pan Korouhvička s pohledem na hrbolatá prkna podlahy, prosvítající pod levným voskovaným plátnem, které prosvítalo pod prošlapaným kobercem, jenž byl, v tom pravém slova smyslu, jeho.</p>
<p>„Vy jste u nás začínal velmi mladý, pokud vím,“ pokračoval Kosma. „Můj otec vás tenkrát zaměstnal jako úřednického učedníka, že?“</p>
<p>„Přesně tak, pane.“</p>
<p>„No… můj otec měl pro podobné věci velké pochopení,“ řekl Kosma. „A to je správné. Nemá smysl vytahovat na světlo vzdálenou minulost.“ Pak se na chvilku odmlčel, aby jeho slova nabyla svého významu. Korouhvička byl koneckonců inteligentní. Proč sahat po kladivu, když padající pírko bude mít stejný účinek?</p>
<p>„Možná byste přišel na nějaký způsob, jak ho odstranit z funkce bez velkého pozdvižení nebo dokonce krveprolití? Něco takového přece musí existovat,“ nadhazoval. „Nikdo se neobjeví odnikud. Ale lidé o jeho minulosti ví ještě méně než – abychom uvedli něco pro srovnání – dejme tomu, o té vaší.“</p>
<p>Další malé upozornění. Korouhvičkovi několikrát zacukalo v oku. „Jenže pan Pedant bude pořád ještě ředitelem banky,“ zamumlal, zatímco na skle okna rachotil déšť.</p>
<p>„Ach ano. Jenže věřím, že pak by ho dostal do opatrování někdo, kdo by, jak bych to řekl… měl daleko lepší schopnost překládat jeho slabý štěkot tradičnějším způsobem.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Bohužel už musím jít,“ prohlásil Kosma a zvedl se. „Věřím, že máte spoustu –“ rozhlédl se neútulným pokojíkem, který prakticky nevykazoval známky toho, že by byl obydlen. Žádné obrázky, žádné knihy, žádné odpadky ani nepořádek, svědčící o tom, že by tady žil osamělý člověk, a dodal poněkud rozpačitě „– důležité práce?“</p>
<p>„Už brzo si půjdu lehnout,“ odpověděl pan Korouhvička.</p>
<p>„Řekněte mi ještě jednu věc,“ obrátil se k němu Kosma ode dveří. Pohled při tom upíral na velkou skříň. „Jaký vám dáváme plat?“</p>
<p>„Jedenačtyřicet tolarů měsíčně, pane,“ odpověděl Korouhvička.</p>
<p>„A jistě máte skvělé pracovní zajištění.“</p>
<p>„V to jsem doposud vždycky věřil.“</p>
<p>„Tak mě jen napadlo, proč bydlíte právě tady.“</p>
<p>„Mám rád monotónnost a nudu. Nic ode mne nežádají.“</p>
<p>„No, už rozhodně musím jít,“ opakoval Kosma, o vlásek rychleji, než bylo třeba. „Jsem si jistý, že nám můžete přispět svou pomocí, pane Korouhvičko. Vždycky jste nám byl oporou. Velkou oporou. Byla by to velká škoda, kdybyste nám v těchhle dobách už oporou být nemohl.“</p>
<p>Korouhvička stál s očima upřenýma k zemi. Třásl se.</p>
<p>„Budu mluvit za všechny, když řeknu, že vás považujeme za jednoho z nás, za člena rodiny,“ pokračoval Kosma. Pak si v duchu větu zopakoval a s přihlédnutím ke zcela atypickému kouzlu rodiny Opulentů dodal: „Samozřejmě v tom dobrém slova smyslu.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>
<p><emphasis>Útěk z vězení – Nabídka obloženého chleba s ledvinkami – Klepněte lazebníka-ranhojiče – Nevýhodnost sebevraždy barvou – Andělé na jedno použití – Igor jde nakupovat – Užitečnost náhradníků, při oběšení, krátká úvaha – Místa vhodná pro umístění hlav – Vlahoš očekává sluneční záři – Kouzla s vlastním mozkem – „Budeme potřebovat nějaké větší bankovky“ – Legrace s kořenovou zeleninou – Magická přitažlivost psacích podložek – Nemožný kabinet</emphasis></p>
<p>K</p>
<p>dyž se Vlahoš ocitl na střeše Pakráce, nejstaršího městského vězení, byl už více než jen vlhký. Byl ve stavu, kdy byl vodou tak prosáklý, že se teoreticky blížil k suchu z druhé strany.</p>
<p>Velmi opatrně zvedl poslední malou olejovou lampu ze semaforové věžičky na ploché střeše a vychrstl její obsah do noci hučící větrem. Stejně už byly lampičky napůl prázdné. Ale i tak bylo úžasné, že se je někdo za takové noci, jako byla dnešní, vůbec obtěžoval rozsvítit.</p>
<p>Pak se pomalu přesunul na kraj střechy a nahmatal hák, od něhož viselo lano. Ten zvedl, tiše ho přehodil přes poměrně velkou, svislou ozdobu a spouštěl ho dolů na druhé straně, dokud nenarazil na neviditelnou zem. Pak uchopil oba prameny lana najednou, sklouzl po nich dolů a stáhl lano za sebou. Ukryl ho pak i s hákem do hromady odpadků v uličce. Nejpozději do hodiny je tady někdo ukradne.</p>
<p>Tak dobrá. A teď do toho…</p>
<p>Zbroj hlídky, kterou si „vypůjčil“ ze šatny banky, mu padla jako ulitá. Bohužel, ulitá na někoho jiného, alespoň co se týče hrudního plátu a helmice. Ale pro přesnost je třeba říci, že její pravý vlastník, který se v téhle době promenoval po chodbách banky v lesklé a velmi nepraktické bankovní zbroji, v ní nevypadal o nic lépe. Bylo všeobecně známo, že Hlídka přistupovala ke zbroji, která byla současně její uniformou, způsobem ‚Máme jen jednu velikost a je jasné, že nemůže dokonale padnout každému’. Navíc velitel Elánius odmítal každou zbroj, která nevypadala, jako kdyby si do ní několikrát kopl troll. Byl rád, když zbroj dávala jasně najevo, že koná svou povinnost.</p>
<p>Vlahoš počkal, dokud se nevydýchal, a teprve pak obešel roh a zamířil k velkým černým vratům, kde zatáhl za řetízek zvonku. Celé zařízení zachřestilo a ozvalo se vzdálené zazvonění. S otvíráním si dají na čas. Nikdo se sem horem pádem nepožene. Ne v takové noci, jako je tahle.</p>
<p>Cítil se nahý a zranitelný jako mladý humr. Doufal, že na nic nezapomněl a pojistil se ze všech úhlů. Jenže úhly jsou – jak tomu říkali, když chodil na přednášky na univerzitě? – ach, ano, fraktální! Každý z nich se skládá z celé řady menších úhlů. A všechny jste je uhlídat nemohli. Strážný v bance mohl být povolán zpět do služby a zjistit, že jeho zbroj chybí. Někdo mohl vidět, jak si ji Vlahoš půjčuje, Výrohoře Jamníka mohli přestěhovat jinam… ale to vzal ďas. Když vám čas šlape na paty, musíte na to šlápnout i vy, ale být při tom připraveni, že si můžete rozbít nos.</p>
<p>Nebo, jako v tomto případě, pozvednout oběma rukama těžké klepadlo a dvakrát s ním prudce udeřit o podložku. Chvíli čekal a pak se pomalu a těžce odsunula malá špehýrka na dveřích.</p>
<p>„No? Co je?“ ozval se podrážděný hlas, který vycházel ze zastíněné tváře.</p>
<p>„Převzetí vězně. Jmenuje se Jamník.“</p>
<p>„Cože? A to kvůli tomu sem musíte lézt uprostřed tý podělaný noci?“</p>
<p>„Mám podepsanej formulář číslo 37,“ odpověděl Vlahoš nevzrušeně.</p>
<p>Špehýrka se s cvaknutím zavřela. Znovu čekal sám v dešti. Tentokrát to trvalo tři minuty, než se špehýrka otevřela znovu.</p>
<p>„No? Co je?“ ozval se další hlas, prosáklý podezřením.</p>
<p>Výborně. To byl Pupkin, což Vlahoše potěšilo. Dnes v noci se chystal udělat něco, co bude mít pro jednoho z dozorců velmi nepříjemné následky, a někteří z nich přitom byli docela slušní, zvláště ti, kteří sloužili v uličce u cely smrti. Zato Pupkin byl opravdu ten prevít ze staré školy, mistr malých trýzní, typ podlého mizery, který využil každé příležitosti k tomu, aby vězňům udělal ze života peklo. Nebylo to jen v tom, že vám plivl do misky už tak řídké kaše, ale neměl ani dost obecné slušnosti, aby to udělal ve chvíli, kdy jste ho při tom neviděli. Vybíral si hlavně slabé a vystrašené. A byla tady ještě jedna dobrá věc. Pupkin nenáviděl členy Hlídky a tenhle pocit byl oboustranný. Toho se dalo využít.</p>
<p>„Přišel jsem pro vězně,“ stěžoval si Vlahoš, „a už tady trčím na dešti pět minut!“</p>
<p>„A budeš tam stát dál, synku, to si piš, dokud nebudu spokojený. Ukaž mi soudní příkaz!“</p>
<p>„Tady se píše Jamník, Výrohoř,“ odpověděl mu Vlahoš.</p>
<p>„Tak mi ukaž ten papír, ať se podívám!“</p>
<p>„Řekli mi, ať ho nedávám z ruky, dokáď mi nepředáte vězně,“ odpověděl Vlahoš a tvářil se jako vtělení neodbytné poctivosti.</p>
<p>„Ale, ale? Tak my tady máme právníka, co? Dobrá, Ábe, pusť našeho učeného přítelíčka dovnitř.“</p>
<p>Špehýrka zapadla a po chvíli cvakání a chřestění se otevřela malá dvířka, vsazená v těžké bráně. Vlahoš prošel dovnitř. Na dvoře za branou pršelo stejně hustě jako před ní.</p>
<p>„A my dva už jsme se někdy viděli?“ zeptal se Vlahoše Pupkin s hlavou nakloněnou na stranu.</p>
<p>„Narukoval jsem teprve minulej tejden,“ odpověděl Vlahoš. Dveře za ním zapadly a ozval se zvuk klíče, otáčejícího se v zámku. V hlavě mu zazněla ozvěna skřípotu zasunovaných závor.</p>
<p>„A jak to, že jsi sám?“ pokračoval ve výslechu Pupkin.</p>
<p>„To já nevím, pane. To byste se musel zeptat mýho tatínka a mý maminky.“</p>
<p>„Nepokoušej se vtipkovat, cucáku! V doprovodný eskortě jsou vždycky dva muži!“</p>
<p>Vlahoš mlčky a jakoby bez zájmu pokrčil mokrými rameny. „Jo? No, to já nevím. Mně řekli jen to, že je to takovej malej chcípáček, se kterým nebudou žádný potíže. Můžete si to ověřit. Slyšel jsem, že ho chtějí okamžitě vidět v paláci.“</p>
<p>Palác. To slovo utlumilo ošklivý lesk ve zlomyslných očkách hlavního dozorce. Člověk, který měl aspoň špetku rozumu, se paláci nikdy nepletl do cesty. Že v ošklivé noci, jako byla tahle, poslali s tak nevděčným posláním nějakého přihlouplého nováčka, dávalo smysl. Přesně to samé by udělal i Pupkin.</p>
<p>Natáhl ruku. „Ten příkaz,“ dožadoval se.</p>
<p>Vlahoš mu podal tenký složený papír. Dozorce ho rozevřel a pomalu přečetl. Pohyboval přitom rty a bylo jasné, že se v něm snaží najít nějakou chybu. Ale tenhle problém nastat nemohl, i kdyby hledal, jak chtěl. Vlahoš měl těch formulářů plnou kapsu. Pořídil si je ve chvíli, kdy mu šel pan Špůlka uvařit šálek kávy.</p>
<p>„Ráno má viset,“ prohlásil Pupkin a přidržel si příkaz pod světlem lucerny. „K čemu ho ještě teď potřebují?“</p>
<p>„Co já vím?“ odpověděl Vlahoš. „A nemohli byste sebou pohnout? Za deset minut mi končí šichta.“</p>
<p>Dozorce se k němu s úšklebkem naklonil. „Už jenom <emphasis>proto </emphasis>půjdu a celou věc si ověřím. Jeden muž v eskortě? Člověk není nikdy dost opatrný.“</p>
<p>Tak dobrá, pomyslel si Vlahoš. Všechno jde zatím podle plánu. Teď půjde a dá si hrnek čaje, to bude trvat tak deset minut. Dělá to jen proto, aby mi dal lekci. Pak si během jedné vteřiny uvědomí, že kdyby v takovéhle noci něco pokazil, vyhodí ho, a během další vteřiny si řekne ale co, papíry jsou v pořádku… Ověřil si, že má blanket vodoznak a to je hlavní… takže to bude trvat odhadem plus mínus dvacet minut.</p>
<p>Samozřejmě, pomyslel si Vlahoš, můžu se mýlit. Může se stát cokoliv. Už v téhle chvíli může Pupkin svolávat na pomoc pár dalších dozorců. Nebo mohl někoho poslat zadem, aby sehnal skutečného policistu. Budoucnost byla nejistá. Od odhalení mohlo Vlahoše dělit jen několik vteřin.</p>
<p>No, teď už s tím nic nenadělám.</p>
<p>Pupkinovi to trvalo přesně dvaadvacet minut. Pak se ozval zvuk pomalých kroků a objevil se Výrohoř Jamník, který se díky váze okovů na nohou sotva šoural. Za ním šel Pupkin a co chvíli ho pobídl holí. Drobný mužík nemohl jít rychleji, i kdyby se snažil sebevíc, ale bez ohledu na to ho Pupkin se zlomyslným pobavením neustále postrkoval.</p>
<p>„Myslím, že ty pouta nebudu potřebovat,“ prohlásil spěšně Vlahoš.</p>
<p>„Taky je nedostaneš,“ opáčil hlavní dozorce. „A víš proč? Protože je vy smradi z Hlídky vždycky zapomenete vrátit!“</p>
<p>„No dobrá,“ přikývl Vlahoš. „Ale pospěšte si, je tady zima jako v psinci.“</p>
<p>Pupkin nevrle zavrčel. Nebyl zvlášť šťastný. Sehnul se, odemkl Jamníkovi okovy, narovnal se a znovu položil vězni ruku na rameno. Druhou ruku, v níž držel psací podložku, natáhl kupředu.</p>
<p>„Podepiš!“ přikázal. Vlahoš podepsal formulář.</p>
<p>Tohle byl ten úžasný okamžik. Proto byly v tomhle světě zámků, mříží, dozorců a nařízení dokumenty tak důležité. Byla totiž jediná důležitá věc, na které neustále záleželo – <emphasis>habeas corpus</emphasis>, jinak řečeno, čí ruka drží předávanou osobu za límec. Kdo je zodpovědný za tenhle korpus?</p>
<p>Vlahoš už to zažil předtím, a to jako zmíněný korpus, a přesně věděl, jak celá věc probíhá. Vězeň se pohyboval po cestě značené dokumenty. Kdyby ho našli bez hlavy, pak by poslední, kdo byl zodpovědný za vězně, jenž tak nezodpovědně přišel o hlavu, v jistém slova smyslu také ztratil hlavu, protože bylo jasné, že ho budou vyslýchat hlava nehlava.</p>
<p>Pupkin postrčil vězně kupředu a pronesl tradiční předávací formuli. „Je váš, pane!“ vyštěkl. „Aha pes skurvus!“</p>
<p>Vlahoš mu hodil psací podložku s potvrzením a položil ruku Jamníkovi na druhé rameno. „Je můj, pane!“ odpověděl. „Tomu zkurvenému psovi se nic nestane!“</p>
<p>Pupkin spustil ruku z Jamníkova ramene. Procedura byla vykonána, právo bylo zohledněno, cti bylo učiněno zadost a Výrohoř Jamník –</p>
<p>– upřel na Vlahoše smutný pohled, ze všech svých chabých sil ho kopl mezi nohy a vyrazil ulicí jako divoký zajíc.</p>
<p>Vlahoš se zlomil v pase a z prostoru mimo jeho malý svět bolesti k němu pronikal hýkavý Pupkinův smích. Pupkin pobaveně vykřikoval: „Váš ptáček, pane! Měl jste si toho psa držet na vodítku! Teď už je pozdě!“</p>
<p>#</p>
<p>Když Vlahoš dorazil do malého pokojíku, který si pronajal od Pepka Jánevím, dokázal už jít skoro vzpříméně. Rychle se převlékl do zlatých šatů, osušil zbroj a vložil ji do pytle. Pak vyšel do uličky a spěšně se vracel do banky.</p>
<p>Bylo mnohem těžší dostat se dovnitř než ven. Strážní se střídali ve stejnou dobu, kdy odcházeli zaměstnanci, a v tom všeobecném chaosu Vlahoš, ve svém nenápadném šedém obleku, který si bral vždycky, když chtěl přestat být Vlahošem von Rosretem a změnit se v toho nejnenápadnějšího muže na světě, vyklouzl bez povšimnutí. Spočívalo to všechno v myšlení: noční strážní začali hlídat ve chvíli, kdy všichni odešli domů, že? Takže lidé, kteří <emphasis>odcházeli </emphasis>domů, nepředstavovali žádný problém a když, tak už ne náš, že?</p>
<p>Strážný, který se nakonec objevil, aby zjistil, kdo se to pokouší odemknout hlavní vstupní vrata, mu dělal trochu potíže, ale pak se objevil druhý strážný, který byl zřejmě obdařen alespoň skromnou dávkou inteligence a poukázal na to, že jestli se chce ředitel banky dostat o půlnoci do banky, pak je to v pořádku. Vždyť je to, k sakru, šéf, ne? Copak nečteš noviny? Nevidíš jeho zlatý šaty? A taky má klíč! A co má bejt, že nese velkej pytel? Jde s ním dovnitř, je to jasný? Kdyby s ním chtěl odejít… jo, to by bylo něco jinýho, ha, ha, to byl jen takový malý žertík, pane, odpusťte, pane…</p>
<p>Je úžasné, co všechno se vám může podařit, když máte odvahu a nervy to zkusit, pomyslel si Vlahoš, když přál strážným dobré noci. Tak například, škrábal tak neohrabaně klíčem kolem zámku, protože to byl klíč od hlavní budovy pošty. Ten od banky ještě neměl.</p>
<p>Problém neměl ani s tím, vrátit zbroj do původní skříňky. Strážní prováděli předepsané obchůzky a budova byla obrovská a nepříliš dobře osvětlená. Zbrojnice byla prázdná a celé hodiny kolem nikdo neprošel.</p>
<p>V jeho novém bytě pořád ještě svítilo světlo. Pan Pedant ležel na zádech ve své přihrádce na nevyřízené dokumenty a tiše pochrupoval. U dveří do ložnice svítila malá noční lampička. Přesněji řečeno byly dvě a byly to červeně žhnoucí Gráciiny oči.</p>
<p>„Přál byste si, abych vám udělala obložený chléb, pane Rosrete?“</p>
<p>„Ne, děkuju, Grácie.“</p>
<p>„Bylo by to hned. V chladírně jsou studené ledvinky.“</p>
<p>„Díky, ale ne, Grácie. Opravdu nemám hlad,“ zavrtěl Vlahoš hlavou a opatrně za sebou zavřel dveře.</p>
<p>Ulehl do postele. Tady, nahoře v budově, vládlo naprosté ticho. Byl zvyklý na svou postel na poštovním úřadě, kam ze dvora neustále doléhaly nějaké zvuky.</p>
<p>Ale nebylo to ticho, proč nemohl usnout. Upíral oči ke stropu a myslel si: Pitomče, pitomče, pitomče! Za několik hodin dojde v Pakráci ke střídání směn. Nikdo si tam s uprchlým Jamníkem nebude příliš lámat hlavu, dokud se ráno neobjeví kat připravený odvést práci. Pak nastane nervózní půlhodinka, během níž se bude rozhodovat, kdo půjde do paláce, aby zjistil, jaká je šance, že budou moci vězně dnes ráno pověsit.</p>
<p>Ten chlapík už teď bude na hony daleko a po takové větrné a deštivé noci ho nedokáže vyčenichat ani vlkodlak. Jenže teď, ve dvě hodiny ráno, si Vlahoš dokázal živě představit, jak ten zatracený velitel Elánius sedí a obrací si tím svým umíněným způsobem celý případ v hlavě.</p>
<p>Zamrkal. <emphasis>Kam </emphasis>mohl ten zatracený chlápek utéct? Podle Hlídky nebyl členem žádného gangu. Dělal si známky pro sebe. Co za člověka si dá všechnu tu práci jen proto, aby padělal půlpencové známky?</p>
<p>Co za člověka…</p>
<p>Vlahoš se posadil. Je možné, že by to bylo <emphasis>tak </emphasis>jednoduché?</p>
<p>Ale možné by to bylo. Výrohoř byl jistým nenápadným a zvláštním způsobem bláznivý. Vypadal jako člověk, jenž se už dávno nepokouší porozumět světu, prostírajícímu se mimo jeho pracovní stůl, muž, který nedokáže najít žádné viditelné spojení mezi příčinou a následkem. Kam by se takový člověk mohl ukrýt?</p>
<p>Vlahoš rozsvítil lampu a přešel k chatrnému zbytku své skříně. Znovu si vybral mírně ošumělý šedý oblek. Cítil k němu mírně sentimentální vztah, v tom obleku ho totiž pověsili. A byl to nenápadný oblek pro nenápadného muže, který měl ještě jednu výhodu – oproti černé nebyla šedá ve tmě vůbec vidět. Protože myslel dopředu, zastavil se v kuchyni a ze skříňky pod pracovní deskou sebral několik prachovek.</p>
<p>Chodba byla poměrně dobře osvětlená lampami, které tam byly rozmístěny pravidelně po několika metrech. Jenže světlo lamp vrhalo stíny a v jednom z nich, za obrovskou vázou dynastie Ping, pocházející z Visovisu, se Vlahoš změnil v téměř neviditelnou šedou čmouhu. Za chvilku kolem něj prošel strážný, který se na vysokém koberci pohyboval až zrádně tichým krokem. Když zmizel na konci chodby, seběhl Vlahoš rychle po mramorových schodech o patro níž a ukryl se za velkou palmou v květináči, kterou sem postavil někdo, kdo si myslel, že bez ní by banka nebyla bankou.</p>
<p>Všechna podlaží budovy se otevírala do hlavní haly stejně jako v budově poštovního úřadu. V některých okamžicích, podle toho, kde se právě nacházel, mohl strážný z vyššího patra nahlédnout do patra nižšího. Někdy strážní kráčeli po holém mramoru, v jiných místech, hlavně ve vyšších patrech, přecházeli pásy jemné dlažby, která rezonovala jako zvon.</p>
<p>Vlahoš stál a pozorně naslouchal, aby zjistil, jakým systémem se strážní pohybují. Byli lepší, než čekal. No tak, mládenci, vždyť jste pracující strážní, co takhle tradiční partička karet? Copak se vážně neumíte chovat?</p>
<p>Bylo to jako úžasná hádanka. Bylo to lepší než noční lezení po střechách, lepší než Extrémní kýchání! A nejlepší na tom všem bylo, že kdyby ho náhodou přistihli, tak co? On přece jen prověřuje bezpečnost! Skvělá práce, mládenci, našli jste mě…</p>
<p>Ale on se nesmí dát chytit.</p>
<p>Jeden ze strážných vyšel nahoru, kráčel pomalu a ostražitě. Pak se opřel o zábradlí a k Vlahošově nelibosti si zapálil nedopalek cigarety. Vlahoš ho pozoroval mezerou mezi listy, zatímco muž se pohodlně opíral a pozoroval podlaží pod sebou. Vlahoš si byl jistý, že něco takového k povinnostem hlídačů nepatří. A ještě k tomu kouří! Po několika požitkářských tazích odhodil strážný nedopalek, zašlápl ho a pokračoval po schodišti nahoru.</p>
<p>Ve Vlahošově mozku teď bojovaly o nadvládu dvě myšlenky. Ta, která křičela silněji, zněla: má samostříl! Co když nejdřív střílejí, aby se pak nemuseli zbytečně vyptávat? Ale současně s ní se ozývala ta druhá, která se chvěla rozhořčením: On rozšlápl toho špinavého vajgla přímo tam, na tom bílém mramoru! Ty mosazné jaksetotento, na kterých jsou ty porcelánové misky, naplněné jemným pískem, tam nejsou jen tak pro nic za nic, abys věděl!</p>
<p>Když muž zmizel v chodbách nad Vlahošovou hlavou, seběhl Vlahoš po zbývajícím schodišti, přeplul nehlučně mramorovou podlahu v botách obalených prachovkami, našel dveře vedoucí do sklepů, rychle je otevřel a nezapomněl je za sebou zase tiše zavřít.</p>
<p>Zavřel oči a čekal, kdy se ozve volání na poplach a křik pronásledovatelů.</p>
<p>Pak oči otevřel.</p>
<p>Na konci podzemního prostoru bylo jako obvykle jasné světlo, ale zvuk tekoucí vody slyšet nebylo. Jen občasné zašplouchnutí dopadající vodní kapky zdůrazňovalo hloubku ticha, které všude vládlo.</p>
<p>Vlahoš opatrně prošel kolem Vyšplouchu, který si tiše pocinkával, a vnořil se do neprobádaných stínů pod úžasnými reliéfy tak překrásně zdobenými již dříve zmíněnými vulvami.</p>
<p>Kdybychom chrám dostavěli, byl bys přišel? Pomyslel si. Ale vytoužený bůh se nikdy neobjevil. Bylo to smutné a jistým božským způsobem také dost hloupé. No a ne? Vlahoš slyšel, že existují tisíce, možná miliony malých bohů, kteří se potulují po světě, žijí pod kameny, poletují vzduchem jako pampeliškové chmýří, vinou se kolem nejvyšších větví v korunách stromů… Všichni čekají na svůj velký okamžik, na ten záblesk štěstí, který by mohl skončit stavbou chrámu a kněžími a uctívači, jež by mohli nazývat svými. Ale sem žádný z nich nepřišel a nebylo těžké pochopit proč.</p>
<p>Bohové potřebovali víru, ne logické uvažování. Postavit nejdříve chrám, to bylo jako věnovat úžasné boty člověku bez nohou. To, že postavíte chrám, neznamená, že věříte v bohy, ale že věříte v architekturu.</p>
<p>U stěny na konci podzemní prostory, kolem obrovského, prastarého krbu, bylo zbudováno něco jako dílna. Stál tam Igor a nad modrobíle žhnoucím, hučícím plamenem ohýbal skleněnou trubičku. Za ním ve velkých lahvicích bublala a pěnila zelená kapalina. Jak se zdálo, Igor a blesky se od přírody přitahovaly.</p>
<p>Igora jste nemohli nepoznat. Dělali opravdu hodně pro to, aby byli poznáni. Nebyly to jen ty zatuchlé staré šaty, nějaká ta končetina navíc nebo křivě posazené oko. Ale například na vrcholek jejich hlavy jste mohli položit kulečníkovou kouli a nemuseli jste mít strach, že se skutálí.</p>
<p>Igor zvedl halvu. „Dobhré rháno, bháne. Vhy jsthe…?“</p>
<p>„Vlahoš von Rosret,“ představil se Vlahoš. „A vy budete Igor.“</p>
<p>„Tho jsthe na tho kháb nabhobhrvý, bháne. Už jshem o vhás shlyšel hodhně bhěkhnejch vhěcí.“</p>
<p>„Tady dole?“</p>
<p>„Vždhycky rhád dhržim ucho bhěkně u zhemě, bháne.“</p>
<p>Vlahoš tak tak ovládl nutkání podívat se na zem. Igor a metafory – to nějak nešlo dohromady.</p>
<p>„Poslyšte, Igore… věc se má tak… potřeboval bych přivést někoho do budovy tak, abych s tím nemusel obtěžovat strážné, a tak mě napadlo, jestli tady dole nejsou ještě nějaké dveře?“</p>
<p>To, co neřekl, ale co prolétlo éterem mezi nimi, bylo: Vy jste Igor, rozumíme si? A když si dav nabrousí kosy a srpy a pokouší se vylomit dveře, tak <emphasis>Igor už tam nikdy není. </emphasis>Igorové byli mistři nenápadných odchodů.</p>
<p>„Tham vzhadu jshou mhalá dhvířka, ktherá bhoužíváme, bháne. Nedhají se othevřít zvhenčí, thakže se nikhdy nhehlídají.“</p>
<p>Vlahoš upřel toužebný pohled na vybavení proti dešti, které viselo na svém místě. „Prima. Prima. Takže já teď jen tak tiše vyklouznu.“</p>
<p>„Vhy jsthe thady šhéf, bháne.“</p>
<p>„A za chvíli se budu vracet s jedním mužem. Je to gentleman, který nemá příliš chuť setkat se se zástupci městského práva.“</p>
<p>„Chábhu, bháne. Dhejte jhim vhidle a hnhed si mhyslí, že jhim bhatří celhé to zhathracené městho, bháne.“</p>
<p>„Ale není to těžký zločinec, vrah nebo něco takového.“</p>
<p>„Já jshem Ighor, bháne. Mhy se nikhdy na nhic nebhtáme.“</p>
<p>„Opravdu? A proč ne?“</p>
<p>„Tho já nhevím, bháne. Bhrostě se nebhtháme.“</p>
<p>Igor odvedl Vlahoše k malým dvířkům, vedoucím na špinavé úzké schodiště poseté odpadky, které bylo napůl zaplaveno neochabujícím deštěm. Vlahoš se na prahu zastavil a už v tom okamžiku začal jeho laciný oblek promokat. „Jen ještě jednu věc, Igore…“</p>
<p>„Ano, bháne?“</p>
<p>„Když jsem právě teď procházel kolem Vyšplouchu, byla v něm voda.“</p>
<p>„A, to jishtě, bháne. Je tho nhějaký bhrobhlém?“</p>
<p>„Pohybovala se, Igore. Je to v téhle noční době normální?“</p>
<p>„Tho? Tho jshou jhen shifhónové vhariace, bháne. Tho se dějhe bhořhád.“</p>
<p>„Takže jen to staré známé škrundání sifonu, ano? No výborně, tak to jsem si oddechl –“</p>
<p>„Thakže až se bhudete vhracet, sthačí klebhnout lazebhníka-rhanhojičhe, bháne.“</p>
<p>„Co že to mám –“</p>
<p>Dvířka se zavřela.</p>
<p>Uvnitř se Igor vrátil ke svému pracovnímu stolu a znovu zapálil acetylénový plamen.</p>
<p>Některé z tenkých skleněných trubiček, které ležely vedle něj na zelené plstěné podložce, vypadaly… divně a odrážely světlo poněkud znepokojivým způsobem.</p>
<p>To zvláštní na Igorech… tedy výjimečnost Igorů spočívala v… ne, řekněme to jinak. Většina lidí nedohlédla dál než k ošumělému, zatuchlému oblečení, zplihlým řídkým vlasům, klanovým jizvám a švům a huhlání. A to pravděpodobně proto, že to bylo, samozřejmě kromě huhlání, všechno, co na nich vidět bylo.</p>
<p>A lidé proto zapomínali, že většina zaměstnavatelů Igorů není v běžném slova smyslu příčetná. Požádejte je, aby vám sestrojili zařízení na přitahování blesků a sadu speciálních lahví na skladování elektřiny a oni se na vás usmějí.[8] Potřebovali – a málokdo si dokáže představit, jak zoufale potřebovali – někoho s bezchybně a dokonale fungujícím mozkem a bylo nepochybné, že každý Igor alespoň jeden takový měl. Abychom řekli pravdu, Igorové jsou velmi inteligentní, a proto jsou vždycky pryč, když na větrný mlýn začnou padat první pochodně.</p>
<p>A jsou to perfekcionisté. Požádejte je, aby vám sestrojili nějaké zařízení, a oni vám nedodají to, o co jste je požádali. Vyrobí to, co jste si <emphasis>přáli.</emphasis></p>
<p>A ve svém vlastním světě vnitřních odrazů si tiše šplouchal Vyšplouch. V tenké skleněné trubičce začala stoupat voda, která pak přepadala do malého skleněného kbelíčku. Ten se po chvilce zvrátil na jeden konec rovnoramenné páčky, která se zvedla a otevřela malou výpusť.</p>
<p>#</p>
<p>Poslední místo, kde Výrohoř Jamník bydlel, bylo podle <emphasis>Komety </emphasis>na Krátké cestě. Číslo domu v článku uvedeno nebylo, protože Krátká cesta byla dlouhá právě tak, aby se tam vešly jediné vstupní dveře. Řečené dveře sice byly zavřeny, ale visely jen na jednom závěsu. Kus žlutočerného provazu naznačoval těm, jimž napůl vyvrácené dveře nestačily, že se o tohle místo v nedávné době zajímala Hlídka.</p>
<p>Když se Vlahoš pokusil dveře otevřít, povolil i poslední závěs a dveře přepadly do vody, která se hnala uličkou.</p>
<p>Nemusel ani hledat, protože Jamník se ani nesnažil skrývat. Byl v místnosti v prvním patře, obklopen zrcadly a svíčkami a se zasněným výrazem na tváři mírumilovně maloval.</p>
<p>Když uviděl Vlahoše, uchopil větší tubu, kterou měl položenu při ruce, a podržel si ji u úst, připraven polknout.</p>
<p>„Nenuťte mě tohle použít! Nenuťte mě to použít!“ varoval výhružnou fistulkou a celý se při tom třásl.</p>
<p>„To je nějaká zubní pasta?“ řekl Vlahoš. Nasál nosem vzduch dílny, který jako by zdůrazňoval, že už v něm někdo žije velmi dlouho a dodal: „To by rozhodně nebylo na škodu, víte?“</p>
<p>„Tohle je Ubova žluť, jedna z nejjedovatějších barev na světě! Ustupte, nebo zemřu strašlivou smrtí!“ vyhrožoval padělatel. „I když, ehm, <emphasis>opravdu </emphasis>nejjedovatější barvou je nejspíš Agateánská běloba, ale ta mi tuhle došla, což je opravdu k zlosti.“ Pak Výrohoře napadlo, že se mu z hlasu poněkud vytrácí žádoucí výhružný tón a rychle zase přidal na hlasitosti. „Ale i tahle je pěkně jedovatá!“</p>
<p>Nadaný amatér se může mnoho naučit a Vlahošovi vždycky připadaly jedy velmi zajímavé. „Arzénový základ, že?“ řekl. Agateánskou bělobu znal kdekdo. O Ubově žluti neslyšel, ale arzen se objevoval v mnoha lákavých odstínech. Jen člověk nesměl strkat štětec do úst. „To je ale hrozný způsob, jak se zprovodit ze světa,“ prohlásil Vlahoš. „Během několika dní se více méně rozpustíte.“</p>
<p>„Nevrátím se tam!“ vykřikoval Výrohoř. „Nevrátím se!“</p>
<p>„Používali ji k bělení kůže,“ pokračoval Vlahoš a opatrně popošel kupředu.</p>
<p>„Zpátky! Použiju to! Přísahám, že to použiju!“</p>
<p>„Odtud nejspíš máme frázi ‚dechberoucí krása’,“ jakoby nahlas uvažoval Vlahoš a pomalu se přibližoval k Jamníkovi.</p>
<p>Pak se na něj vrhnul a Jamník si vrazil tubu do úst. Vlahoš mu ji vytrhl z drobných, ulepených ručiček a prohlédl si ji.</p>
<p>„Přesně, jak jsem si myslel,“ řekl a vstrčil tubu do kapsy. „Zapomněl jste odšroubovat uzávěr. To je přesně jedna z těch chyb, jaké amatéři běžně dělají!“</p>
<p>Výrohoř Jamník zaváhal a pak se mírně udiveně zeptal: „To chcete jako říct, že jsou i lidi, co páchaj sebevraždy profesionálně?“</p>
<p>„Podívejte, pane Jamníku, jsem tady kvůli –“ začal Vlahoš.</p>
<p>„Já se do toho lochu nevrátím! Nikdo mě tam nedostane!“ vykřikl mužík a ucouvl.</p>
<p>„To je v pořádku. Já jsem vám chtěl nabídnout –“</p>
<p>„Oni mě pozorují, víte?“ sdělil mu s tajuplným výrazem Jamník. „Pořád. Všude.“</p>
<p>Aha. Tohle bylo o trochu lepší než sebevražda malířskou barvou, ale opravdu jen tak tak.</p>
<p>„Hm… vy myslíte ve vězení?“ ujišťoval se Vlahoš.</p>
<p>„Pozorují mě všude! Jeden z nich právě teď stojí za vámi!“ Vlahoš se v poslední chvíli ovládl a neotočil se, protože tím směrem se rozkládalo šílenství. Ačkoliv pěkný kus ho stál přímo před ním.</p>
<p>„Tak to je mi líto, Výrohoři. A proto jsem –“</p>
<p>Zaváhal, ale pak si pomyslel: Proč ne? Na něj to přece zabralo.</p>
<p>„A proto jsem si s vámi přišel popovídat o andělech.“</p>
<p>#</p>
<p>Lidé říkali, že od doby, kdy žijí ve městě Igorové, jsou bouřky mnohem častější. Ne, že by právě teď nějak více hřmělo, ale déšť padal, jako kdyby za to bral zvláštní odměnu, a tvářil se, že to vydrží přinejmenším do rána.</p>
<p>Když se Vlahoš znovu ocitl v boční uličce u nenápadných dvířek do banky, voda tekoucí po dláždění se mu přelévala před okraje bot. Chvíli stál a pokoušel si vybavit známý signál lazebníka-ranhojiče.</p>
<p>Aha, ano. Byl to ten co zněl <emphasis>ťuk-ťukťuk… ťukťukťukťuk… ťuk-ťuk… ŤUK-ŤUK!</emphasis></p>
<p>Jinými slovy: ho-lím… stří-hám… no-hy… ře-žu!</p>
<p>Dveře se okamžitě otevřely.</p>
<p>„Jhá bhych se rhád omhluvhil za to, že nheskhříbhou, bháne, ale zdhá se, že ty zhávěsy jshou mhoc –“ začal zkroušeně Igor.</p>
<p>„To nic, ale byl byste tak laskav a pomohl mi s tímhle nákladem?“ požádal ho Vlahoš, který se prohýbal pod vahou dvou těžkých truhlic. „Tohle je pan Jamník. Mohl byste mu tady dole připravit nějakou postel? A myslíte, že by bylo možné poněkud pozměnit jeho vzhled?“</p>
<p>„Mhnohem vhíc, nhež si dhokážethe bhředstavit, bháne,“ přikývl Igor šťastně.</p>
<p>„Já myslel spíš tak, že byste ho oholil a přistřihl mu vlasy. To snad dokážete, ne?“</p>
<p>Igor vrhl na Vlahoše ublížený pohled. „No, je bhravda, že chirhurg <emphasis>thechnicky </emphasis>mhůže v určhitých bhříbhadech bhrovhádět i bhanální holhičskhou čhinnost –“</p>
<p>„Ne, ne, hlavně se nedotýkejte jeho krku, prosím vás.“</p>
<p>„Tho mhnělo znamhenat ano, mhůžu ho throchu bhřistříhnout, bháne,“ povzdechl si Igor.</p>
<p>„Když mi bylo deset, vzali mi mandle,“ ozval se najednou Jamník a znělo to skoro, jako by se chlubil.</p>
<p>„A nechtěl byste nějaké nové?“ zbystřil Igor, který se snažil v celé té věci najít něco pozitivního.</p>
<p>„Je tady úžasné světlo!“ zvolal Výrohoř, aniž na Igorovu nabídku nějak reagoval. „Je tady jako ve dne!“</p>
<p>„Tak to je v pořádku,“ vydechl si Vlahoš. „A teď byste se měl chvilku prospat, Výrohoři. Pamatujte na to, co jsem vám řekl. Ráno navrhnete první skutečnou tolarovou bankovku, rozumíte?“</p>
<p>Výrohoř přikývl, ale jeho myšlenky už bloudily jinde.</p>
<p>„Víte jistě, jak to myslím?“ ujišťoval se Vlahoš. „Bankovku tak dokonalou, že ji nikdy nikdo nedokáže padělat? Ukazoval jsem vám ten svůj pokus, že? Já samozřejmě vím, že dokážete mnohem lepší.“</p>
<p>Upřel na malého mužíka nervózní pohled. Nebyl šílený, tím si byl Vlahoš jistý, ale bylo jasné, že jeho život se většinou odehrává ve světě, který se prostírá někde úplně jinde.</p>
<p>Výrohoř najednou znehybněl uprostřed vybalování jedné ze svých truhlic. „Hm…“ rozhlížel se zmateně. „Já neumím dělat věci,“ odpověděl.</p>
<p>„Jak to myslíte?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„Já neumím vymýšlet věci,“ opakoval Výrohoř a upíral při tom pohled na štětec, jako by od něj čekal, že začne pískat.</p>
<p>„Ale jste přece padělatel! Vaše známky jsou mnohem lepší než ty naše!“</p>
<p>„Hm, možná. Ale já nemám vaši… já nevím, kde začít… chtěl jsem říct, že potřebuju něco, z čeho bych vyšel… heleďte, když už to jednou vidím před sebou, tak dokážu…“</p>
<p>Teď musí být asi tak čtyři hodiny, pomyslel si Vlahoš. Čtyři hodiny! Nenávidím dny, kdy v bdělém stavu prožiju dvakrát čtvrtou hodinu!</p>
<p>Vytáhl z Výrohořovy truhly aršík papíru a z vlastní kapsy tužku. „Podívejte,“ sklonil se nad papír, „začnete s…“</p>
<p>S čím vlastně?</p>
<p>„Bohatstvím,“ řekl si nahlas, „bohatství a solidnost, tak jako průčelí banky. Spousta ozdobných kroucenin, které se tak těžko napodobují. Pak nějaké panoráma… pohled na město… Ano! Ankh-Morpork, všechno se to přece týká města! Hlava Vetinariho, protože tohle budou od bankovek čekat – a hezky velkou, aby se náhodou nepletli. Aha, ano, ještě tam někde musí být městský znak. A tady dole,“ jeho tužka rychle črtala to, co popisoval, „zůstane místo pro ředitelův podpis… omlouvám se, pro otisk ředitelovy tlapky. A na druhé straně… no, teď už mluvíme jen o podrobnostech, Výrohoři. Nějaký bůh by tomu dodal trochu přitažlivosti, některý z těch veselejších. Jak se jmenuje ten bůh s trojzubými vidlemi? Prostě nějakého takového. Potřebujeme jemné linky, Výrohoři. A loď! Miluju lodě! A taky jim tam znovu připomeneme, že to platí jeden tolar. Co ještě… trochu nějaké mystiky by taky neuškodilo, lidé věří na každou pitomost, když zní jako hodně stará a tajemná. ‚Což nezastíní záře jediné penny chudé vdově i zář sluneční?’“</p>
<p>„Co to znamená?“</p>
<p>„Nemám nejmenší ponětí,“ odpověděl Vlahoš. „Právě jsem si to vymyslel.“ Chvíli ještě kreslil a pak papír přistrčil Výrohořovi. „Něco takového,“ řekl. „A teď musím jít. Myslíte si, že z toho něco uděláte?“</p>
<p>„Zkusím to,“ slíbil Výrohoř.</p>
<p>„Výborně. Takže se uvidíme zít – později. Tady Igor se o vás postará.“</p>
<p>Výrohořovy oči se už ale zase upíraly do prázdna. Vlahoš si odvedl Igora stranou.</p>
<p>„Jen oholit a přistřihnout, ano?“ ujišťoval se.</p>
<p>„Jhak si bhřejete, bháne. Nemhýlím se, khdyž se dhomnívám, že si then ghentlemhan nebhřeje doshtat se do nhebhříjemnhostí s Hlídkhou?“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>„Thak v thom nhevidím žhádný bhroblém, bháne. Mhohl bhych navhrhnout zhměnu jmhéna?“</p>
<p>„Skvělá myšlenka. A napadá vás něco?“</p>
<p>„Mně bhy se líbhilo bhříjmení Skhřibhec, bháne. A co se thýče jmhéna… co thakle… na mhysl se mi dhere Nadhoráz?“</p>
<p>„Opravdu? A odkud se vám to tam dere? Ne, na tohle mi raději neodpovídejte. Nadoráz Skřipec…“ Vlahoš zaváhal, ale kdo by se v tak nelidskou noční hodinu hádal? Zvláště tak časně ráno. „Tak dobře, je to Nadoráz Skřipec. A ujistěte se, že jméno Jamník zapomene,“ dodal Vlahoš, což byla poznámka, která, jak si později uvědomil, postrádala i tu nejmenší špetku předvídavosti.</p>
<p>Vlahoš se bez potíží dostal do postele a cestou se ani nemusel před nikým ukrývat. Žádný strážný není v tak časných ranních hodinách v nejlepší formě. Celá banka byla zajištěná a všechno zamčené, ne? Kdo by se mohl dostat dovnitř?</p>
<p>A zatím dole v podzemí, pod klenutím plným… poloreliéfu, upíral umělec, dříve známý jako Výrohoř Jamník, oči na Vlahošovy náčrtky a cítil, jak mu mozek začíná pěnit. Byla pravda, že nebyl skutečný blázen. V jistém slova smyslu byl v některých směrech velmi příčetný. Jenže když se ocitl tváří v tvář světu tak zaměstnanému a pro něj nesrozumitelnému, zredukoval ho na malou bublinu, jen tak velkou, aby se do ní vešel on a jeho paleta. Uvnitř bylo ticho a klid. Všechny zvuky se ztrácely někde v dálce a Oni ho tam nemohli sledovat a hlídat.</p>
<p>„Pane Igore?“ ozval se po chvíli.</p>
<p>Igor zvedl hlavu od velké bedny, v níž se přehraboval. Právě držel v rukou něco, co vypadalo jako cedník s kovovými nožičkami. „Jhak vám mhůžu bhosloužit, bháne?“</p>
<p>„Mohl byste mi sehnat nějaké staré knihy s obrázky bohů, lodí a kdyby to bylo možné, tak s pohledy na město?“</p>
<p>„Jhistě, bháne. V uhlici Bharlamhentní bhrachovky je vhelký anthikvarhiát.“ Igor odložil podivný předmět stranou, vytáhl zpod stolu odřený kožený vak a po krátkém zamyšlení do něj uložil kladivo.</p>
<p>Dokonce i ve světě nově vylíhlého pana Nadoráze Skřipce bylo pořád ještě tak pozdě v noci, že ještě bylo příliš brzy ráno. „Ehm,“ ozval se, „myslím, že by to klidně počkalo, až se udělá světlo,“ řekl.</p>
<p>„Vhíte,“ odpověděl Igor. „Já vždhyckhy nakhubhuju v nhoci, bháne. Zvlhášť kdhyž chci usmhlouvat dhobré cenhy.“</p>
<p>#</p>
<p>Vlahoš se probudil pořád ještě příliš časně. Vděčil za to panu Pedantovi, který mu stál na prsou a ze všech sil pískal na svou gumovou kost. Díky tomu byl Vlahoš navíc zajímavým způsobem poslintán.</p>
<p>V nohou postele stála Grácie. A za ní dva muži v černých oblecích.</p>
<p>„Jeho lordstvo souhlasí s tím, že vás přijme, pane Rosrete,“ sdělil mu jeden z nich skoro vesele.</p>
<p>„A já ho chci vidět?“</p>
<p>Druhý z mužů se usmál.</p>
<p>„No samozřejmě!“</p>
<p>#</p>
<p>„Po každém věšení mám hrozný hlad!“ prohlásil lord Vetinari, který si opatrně loupal vajíčko natvrdo. „Nemáte taky ten pocit?“</p>
<p>„Hm… mě pověsili jen jednou,“ odpověděl mu Vlahoš. „Neměl jsem tenkrát moc chuti k jídlu.“</p>
<p>„Víte, řekl bych, že je to ten svěží a chladný ranní vzduch,“ pokračoval Vetinari, který Vlahošovu poznámku očividně přeslechl. „Ten mi vždycky nabrousí apetit.“</p>
<p>Poprvé se podíval Vlahošovi přímo do očí a zdálo se, že v nich má účast. „Ale bohové, vy nejíte, pane Rosrete! <emphasis>Musíte </emphasis>jíst. Jste nějaký pohublý! Doufám, že vás tak nezmáhá vaše práce?“</p>
<p>Vlahoš si pomyslel, že někde na cestě do paláce zřejmě vstoupil do jiného světa. Muselo to být něco takového. Jiné vysvětlení neexistovalo.</p>
<p>„Ehm… a koho to vlastně věšeli?“ zeptal se.</p>
<p>„Výrohoř Jamník, ten padělatel,“ odpověděl mu Vetinari a začal se věnovat chirurgickému oddělování bílku od žloutku. „Važuzle? Třeba by si dal pan Rosret nějaké ovoce? Nebo snad tu příšernou směs obilnin a oříšků, již tak milujete, a která musí člověku rozedřít žaludek?“</p>
<p>„Jistě, pane!“ přikývl sekretář.</p>
<p>Vetinari se naklonil kupředu, jako kdyby chtěl nabídnout Vlahošovi, aby se stal členem spiklenecké organizace, a dodal: „Myslím, že kuchař připravuje pro strážné uzené ryby. Jsou velmi výživné a posilující. Vážně vypadáte velice bledě. Nemyslíte, že je bledý a pohublý, Važuzle?“</p>
<p>„Ještě chvilku a mohl by se nám ztratit docela, pane.“</p>
<p>Bylo to, jako když vám někdo pomalu kape do uší kyselinu. Vlahoš horečnatě přemýšlel, ale nejlepší, co ho napadlo, bylo: „A byla to dobře provedená poprava?“</p>
<p>„Moc ne. Myslím, že neměla patřičnou reklamu,“ potřásl hlavou Vetinari. „Samozřejmě, jeho zločin nebyl plný kbelíků krve a obludností. Takové věci vždycky přivolají jásající dav. Jenže Výrohoř Jamník tam byl, to tedy zase ano. Nikdy nikomu nepodřízl krk, ale zato nechával kapku po kapce krvácet město.“ Vetinari mezi řečí vypreparoval a snědl všechen bílek a na talířku před ním zůstal žloutek, zářící a neposkvrněný.</p>
<p>Co bych udělal já, kdybych byl na Vetinariho místě a zjistil, že se mé vězení stane všeobecným terčem posměchu? Nic jiného nepodrývá autoritu tak jako posměch, pomyslel si Vlahoš. Ale mnohem důležitější je, co by udělal Vetinari, kdyby byl na svém místě… což on samozřejmě je…</p>
<p>Já bych pověsil někoho jiného, to bych udělal já. Našel bych nějakou trosku, která by se alespoň částečně podobala tomu, kdo očekává v cele smrti na chvíli, kdy si má zatančit konopné fandango, a udělal bych s ním dohodu. Podívej, stejně budeš viset, ale pod jménem Výrohoř Jamník. Pak se roznese novinka, že jsi byl omilostněn, ale nešťastnou náhodou jsi nedlouho potom zahynul a tvoje drahá stará matička nebo žena a děti dostanou od neznámého dárce slušný pytlík prašulí, takže alespoň zčásti uniknou té hanbě.</p>
<p>A tak dav dostane svého oběšence. Pupkin při troše štěstí už umývá plivátka nebo dělá nějaké neméně příjemné zaměstnání, spravedlnosti nebo něčemu podobnému bylo zdánlivě učiněno zadost. Tím by bylo také znovu zdůrazněno, že zločiny proti městu si mohou dovolit jen lidé s krky ze železa a i ti jen možná.</p>
<p>Vlahoš si uvědomil, že si ohmatává vlastní krk. Někdy se ještě teď v noci probouzel ze snu těsně po tom, co znovu zažil ten okamžik, kdy se mu pod nohama otevřely padací dveře –</p>
<p>Vetinari ho pozoroval. To, co měl na obličeji, nebyl tak docela úsměv, ale Vlahoš měl pocit, při němž se mu zježily vlasy v zátylku, že když se pokoušel přemýšlet jako Vetinari, vklouzlo mu jeho lordstvo Patricij do těch myšlenek jako velký černý pavouk do trsu banánů a pobíhal, kde neměl.</p>
<p>Pak ale z ničeho nic pocítil neochvějnou jistotu. Výrohoř by byl <emphasis>stejně </emphasis>nezemřel. Ne se svým talentem. Byl by propadl padacími dveřmi popraviště do nového života, stejně jako se to stalo Vlahošovi. Byl by se probral a i jemu by byla učiněna andělská nabídka. To by ve Výrohořově případě znamenalo pěknou vzdušnou místnost s dokonalým denním světlem a umělým osvětlením, jídlo třikrát denně, nočník, vynesený pokaždé, když ho naplní a všechny barvy a tuše, které by si přál. Z Výrohořova pohledu by mu Vetinari nabízel nebe. A Vetinari… by získal nejlepšího padělatele na světě, který by pracoval pro město.</p>
<p>Ale sakra! Stojím mu v cestě. Já teď vlastně stojím Vetinarimu v <emphasis>cestě.</emphasis></p>
<p>Žlutooranžová kulička vaječného žloutku zářila na Patricijově talíři.</p>
<p>„A vaše úžasné plány na papírové peníze, doufám, úspěšně pokračují?“ zajímalo se jeho lordstvo. „Už jsem o nich tolik slyšel!“</p>
<p>„Cože? Ano, to ano. Hm… chtěl jsem vás požádat o souhlas… rád bych dal vaši hlavu na jednotolarovou bankovku.“</p>
<p>„Ale jistě. To je dobré místo na hlavu, když si uvědomíme, kde všude by se mohla hlava ocitnout.“</p>
<p>Jako špendlíček pod nehty. Ale potřebuje mě, pomyslel si Vlahoš, když tuhle absolutně nevýhrůžnou poznámku pochopil. Ale jak moc? „Podívejte, já –“</p>
<p>„Možná by mi vaše tak plodná mysl mohla pomoci s řešením jedné malé hádanky, pane Rosrete?“ Vetinari se opatrně dotkl ubrouskem rtů, odsunul židli a vstal. „Pojďte za mnou, prosím. Važuzle, donesl byste laskavě prsten? A samozřejmě taky kleště, jen tak pro všechny případy.“</p>
<p>Pak následován Vlahošem zamířil na balkon. Tam se opřel o zábradlí a zahleděl se na město napůl zahalené mlhou.</p>
<p>„Pořád ještě je dost zataženo, ale zdá se, že slunce už každou chvíli vyjde z mraků, nemyslíte?“ řekl.</p>
<p>Vlahoš zvedl oči k nebi. Mezi šedými mračny bylo vidět rozmazanou žlutooranžovou skvrnu, která vypadala jako vaječný žloutek. Co má ten člověk za lubem?</p>
<p>„Taky bych řekl, že už brzo,“ odpověděl opatrně Vlahoš.</p>
<p>Přišel sekretář a podal Vetinarimu malou krabičku.</p>
<p>„To je krabička na váš pečetní prsten,“ řekl Vlahoš.</p>
<p>„Výborně, pane Rosrete, pozorný a všímavý jako vždycky! Vezměte si ho.“</p>
<p>Vlahoš opatrně natáhl ruku a vzal prsten z krabičky. Byl černý a šel z něho pocit podivné živosti. To velké V jako by se na něj dívalo.</p>
<p>„Připadá vám na něm něco zvláštního?“ zeptal se Vetinari a upřeně Vlahoše pozoroval.</p>
<p>„Mám dojem, že je teplý,“ odpověděl po chvilce.</p>
<p>„Ano, máte pravdu, je,“ přikývl Vetinari. „Je to tím, že je vyroben ze stygia. Říkají tomu kov, ale podle mě je to slitina a ještě k tomu magicky vyrobená. Trpaslíci ji občas nacházejí v oblasti Magore a je výjimečně drahá. Jednoho krásného dne napíšu monografii o její fascinující historii, ale teď vám řeknu jen tolik, že se o ni zajímají povětšinou ti, kdo mají od přírody nebo díky životnímu stylu sklony pohybovat se v temnotách – a samozřejmě ještě ti, kteří považují život bez nebezpečí za tak nudný a nezáživný, že nestojí za to ho žít. Mohlo by vás zabít, rozumíte? Na přímém slunci se během několika vteřin rozpálí na teplotu, při níž se taví železo. Nikdo neví proč.“</p>
<p>Vlahoš se znovu zadíval na oblohu posetou mračny. Vaječnému žloutku podobné slunce zmizelo za další, tentokrát mnohem hustší hradbou vodních par. Prsten začal chladnout.</p>
<p>„Občas mezi mladými vrahy nastane období módního zájmu o prsteny ze stygia. Je zvykem nosit přes den na ruce s prstenem ozdobnou černou rukavici. Jde tady samozřejmě o to riziko, pane Rosrete. Znamená to žít se smrtí v kapse. Přísahám, že existují lidé, kteří by z čirého uličnictví zatahali tygra za ocas. Samozřejmě že ti, kdo chtějí vypadat stylově a nežít přitom v nebezpečí, nosí jen tu rukavici. Faktem je, že jediný muž ve městě, o němž se vědělo, že má jistou zásobu stygia a umí s ním pracovat, byl asi před dvěma týdny v noci zavražděn. Vrah pak použil peprmintovou bombu. Kdo si myslíte, že to mohl udělat?“</p>
<p>Teď tedy oči nezvednu, pomyslel si Vlahoš. Je to jen hra. Chce, abych se zapotil. „A co bylo ukradeno?“ zajímal se.</p>
<p>„Tak to Hlídka neví, protože, samozřejmě, to, co bylo ukradeno, tam <emphasis>de facto </emphasis>nebylo.“</p>
<p>„No dobře, tak co tam zůstalo?“ začal Vlahoš z jiného konce a při tom si myslel: On se taky nedívá na oblohu…</p>
<p>„Pár drahých kamenů a několik desítek gramů stygia v trezoru,“ odpověděl Vetinari. „Nezeptal jste se, jak byl ten muž zabit.“</p>
<p>„A jak tedy byl ten muž –“</p>
<p>„Té noci seděl za stolem v dílně a někdo mu vpálil do hlavy střelu z kuše. Je to vzrušující, pane Rosrete?“</p>
<p>„Takže nájemný vrah,“ uvažoval Vlahoš horečnatě. „Bylo to naplánováno. Nesplatil dluh. Možná, že to byl překupník a chtěl na ostatní ušít nějakou boudu. Nemáme dost informací!“</p>
<p>„To nemáme nikdy,“ podíval se na něj Vetinari. „Moje čepička se vrátila z prádelny trošku jiná a mladík, který tam pracoval, byl krátce nato zabit v pouliční rvačce. Člověk, který tady byl nějaký čas zaměstnán jako zahradník, sem přišel uprostřed noci proto, aby koupil pár Važuzlových obnošených bot. Proč? Možná se to nikdy nedozvíme. Proč byl z Královské umělecké galerie minulý týden ukraden můj portrét? Kdo tím co získá?“</p>
<p>„Hm, proč to stygium nechali v trezoru?“</p>
<p>„Dobrá otázka. Klíč od něj měl zavražděný v kapse. Takže jaký tady byl motiv?“</p>
<p>„Máme málo informací! Pomsta? Umlčení svědka? Možná vyrobil něco, co neměl? Dá se z toho materiálu udělat dýka?“</p>
<p>„Aha, vidím, že se začínáte rozehřívat, pane Rosrete. Ne, na zbraně se použít nedá, protože stygium v množství větším než na prsten má sklony bez nejmenších známek varování vybuchovat. Ale byl to dost chamtivý člověk, to je pravda.“</p>
<p>„Kvůli něčemu se pohádali?“ uvažoval Vlahoš. Vážně se začínám rozehřívat, děkuju pěkně! A na co chtěl ty kleště? Aby prsten zvedl, až mi propálí ruku?</p>
<p>Světlo sílilo, už viděl na stěně slabý náznak stínů a cítil, jak mu po zádech stéká studený pot –</p>
<p>„Zajímavá myšlenka. Vraťte mi ten prsten, prosím,“ požádal Vetinari a natáhl k Vlahošovi ruku s krabičkou.</p>
<p>Aha! Takže to nakonec bylo jen takové divadlo, aby mě vystrašil, pomyslel si Vlahoš a ochotně vložil nešťastný prsten do jeho schránky. Nikdy předtím jsem o žádném stygiu <emphasis>neslyšel</emphasis>! Musel si to všechno vymyslet –</p>
<p>Ucítil teplo a viděl, jak prsten najednou v krabičce oslnivě zazářil. Víčko zapadlo a ponechalo na Vlahošově sítnici bílý kruh.</p>
<p>„Úžasné, že?“ poznamenal Vetinari. „Mimochodem, to od vás byla zbytečná hloupost, že jste ho celou tu dobu držel v ruce. Já nejsem žádný netvor, víte?“</p>
<p>To jistě ne, netvoři si nehrají s vaším mozkem, pomyslel si Vlahoš. Rozhodně ne, dokud ho ještě máte v hlavě…</p>
<p>„Podívejte, ještě co se týče Výrohoře, já jsem nechtěl –“ začal, ale Vetinari ho umlčel pozvednutou rukou.</p>
<p>„Já nevím, o čem to mluvíte, pane Rosrete. Víte, pozval jsem vás sem proto, že jste <emphasis>de facto </emphasis>zastupující ředitel Královské banky a mincovny. Chtěl jsem vás požádat, abyste mi půjčil – přesněji řečeno půjčil městu – půl milionu tolarů na úrok dvě procenta. Máte samozřejmě možnost to odmítnout.“</p>
<p>Ve Vlahošově mozku se k nouzovým východům nahrnulo tolik myšlenek, že mu v hlavě zůstala jen jedna jediná.</p>
<p>Budeme potřebovat nějaké větší bankovky…</p>
<p>#</p>
<p>Vlahoš pospíchal nazpět do banky a zamířil přímo k malým dvířkům pod schodištěm. V podzemí se mu líbilo. Bylo tam chladno a ticho, když si samozřejmě odmyslíme bublání Vyšplouchu a ty výkřiky.</p>
<p>Ale to poslední tam přece nepatřilo, ne?</p>
<p>Rozběhl se kupředu a v hlavě mu zašplouchaly růžové jedy nedobrovolné noční nespavosti.</p>
<p>Bývalý Výrohoř seděl na židli a bylo vidět, že je až na malou špičatou bradku hladce oholen. Na hlavě měl něco jako kovovou helmici a od ní se táhly dráty do zářícího, ťukajícího zařízení, kterému by jistě nechtěl porozumět nikdo jiný než Igor. Ve vzduchu se vznášela vůně bouře.</p>
<p>„Co to s tím ubožákem provádíte?“ vykřikl Vlahoš.</p>
<p>„Ubhravuju mu mhyšlenky, bháne,“ odpověděl klidně Igor a přehodil velký pákový vypínač.</p>
<p>Helmice zabzučela. Skřipec zamrkal. „To lechtá,“ řekl. „A já nevím proč, ale chutná to po jahodách.“</p>
<p>„Vždyť vy mu svádíte do hlavy blesky!“ rozhořčoval se dál Vlahoš. „To je barbarské!“</p>
<p>„Ale ne, bháne. Bharbharové na tho nhejsou dhost inthelighentní,“ odpověděl Igor bez zaváhání. „Já dhělám jhenom to, bháne, že mu z hlavhy vhybírám šbhatné mhyšlenky a ukhládám je“ – při těch slovech stáhl kus látky z velké nádoby plné zelené kapaliny, v níž plavalo něco kulatého a plného dalších drátů – „shem!“</p>
<p>„Vy přeléváte jeho mozek do… pastiňáku?“</p>
<p>„Je to thuřín, bháne,“ řekl Igor.</p>
<p>„Je úžasné, co všechno dokážou, co?“ ozval se hlas někde ve výši Vlahošova lokte. Vlahoš sklopil pohled.</p>
<p>Pan Skřipec, už bez helmice, se na něj zářivě usmíval. Vypadal uhlazeně a bystře, jako lepší druh podomního obchodníka. Igorovi se dokonce podařilo sehnat mu nové šaty.</p>
<p>„Jste v pořádku?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„Je mi skvěle!“</p>
<p>„Jak jste se při tom… cítil?“</p>
<p>„To se těžko popisuje,“ zamyslel se pan Skřipec. „Ale znělo to jako vůně malinové chuti.“</p>
<p>„Skutečně? Hm, takže to asi bude v pořádku. Skutečně se cítíte dobře? Uvnitř?“ ujišťoval se Vlahoš, který opatrně hledal nějakou děsivou stinnou stránku celé věci. Ale Výro – Nadoráz vypadal šťastně a plný sebedůvěry a elánu, jako muž, který je ochoten přijmout vše, co po něm život vrhne, a vyhodit to přes zeď ze dvora.</p>
<p>Igor zatím stáčel své dráty a pod všemi těmi jizvami, na tom, co bylo pravděpodobně jeho obličejem, měl velmi samolibý výraz.</p>
<p>Vlahoš pocítil náhlý zachvěv viny. Byl obyčejný mládenec z Überwaldu, přišel na Pláně Vilinuským průsmykem, jako každý jiný, aby našel štěstí – své a přišel k bohatství – cizímu – a neměl právo přebírat módní předsudky proti klanu Igorů, které měli lidé z Plání. Vždyť koneckonců oni jen uváděli do praxe to, o čem mnozí kněží tvrdili, že v to věří. Totiž že lidské tělo je jen zbytečně těžký kostým z laciného materiálu, který halí neviditelnou a věčnou duši, a když někdo obchoduje s jeho kousky nebo je vyměňuje, nedělá nic horšího než majitel obchodu s použitým oblečením. Pro Igory bylo stálým zdrojem ublíženého úžasu to, že lidé nevidí užitečnost a výhody jejich činnosti. Rozhodně alespoň dokud někomu nesklouzne sekera a dotyčný nezačne zoufale shánět někoho, kdo by mu vypomohl a přiložil potřebnou ruku. V takových chvílích byl i Igor přímo pastvou pro oči.</p>
<p>Většinou vypadali… prakticky. Igorové, kteří byli nevšímaví k bolesti, dokázali zázračně napomáhat hojení ran a měli úžasnou schopnost provádět sami na sobě chirurgické zákroky s pomocí příručního zrcátka, pravděpodobně <emphasis>nemuseli </emphasis>vypadat jako hrubě vymodelovaný osobní sluha, kterého někdo zapomněl měsíc na dešti. Všechny Igoríny vypadaly úžasně, ale bez výjimky na nich bylo něco – třeba umělecky zpracovaná jizva pod okem nebo ozdobný steh kolem zápěstí – co bylo vytvořeno na efekt. To bylo znepokojivé, ale srdce měli Igorové vždycky na správném místě. Alespoň jedno z nich.</p>
<p>„Dobrá, hm… dobrá práce, Igore,“ vypravil ze sebe Vlahoš nakonec. „Takže jste připravený začít pracovat na té naší jednotolarové bankovce, pane, hm, Skřipče?“</p>
<p>Tvář pana Skřipce se rozzářila jako jarní sluníčko. „Už jsem ji udělal!“ sdělil Vlahošovi. „Udělal jsem ji dneska ráno!“</p>
<p>„To není možné!“</p>
<p>„Ale ano, udělal! Pojďte se podívat!“ Mužíček přešel ke stolu a zvedl tam arch papíru. Bankovka se zatřpytila purpurem a zlatem. Vyzařovala peníze v paprscích. Zdálo se, že pluje nad papírem jako malý kouzelný koberec. Promlouvala o bohatství a tajemstvích a tradici –</p>
<p>„Takže si konečně můžeme nadělat spoustu peněz!“ vydechl Vlahoš. A budeme muset, dodal v duchu. Budeme si jich muset vytisknout aspoň šest set tisíc, dokud nevymyslím nějaké vyšší hodnoty.</p>
<p>Ale tahle tady byla, tak krásná, až se člověku chtělo plakat a udělat spoustu dalších takových bankovek a všechny si je dát do vlastní peněženky.</p>
<p>„Jak jste ji mohl udělat tak rychle?“</p>
<p>„Víte, většina z toho je vlastně jenom geometrie,“ odpověděl pan Skřipec. „Tady pan Igor byl tak laskav a udělal mi takové malé zařízení, které mi v tom velmi pomohlo. Není úplně hotová a na druhé straně jsem ještě nezačal ani pracovat. Myslel jsem si, že bych se do toho pustil teď, dokud jsem pořád ještě svěží.“</p>
<p>„Vy si myslíte, že byste to dokázal ještě lépe?“ zeptal se nevěřícně Vlahoš, který pocítil úctu v přítomnosti tohoto génia.</p>
<p>„Cítím se tak… plný energie!“ odpověděl mu Skřipec.</p>
<p>„Myslím, že to bude jistě ten proud elektřiny,“ řekl Vlahoš.</p>
<p>„Ne, chtěl jsem tím říci, že naprosto jasně vidím, co je třeba udělat! Předtím to bylo něco jako strašlivé závaží, které musím zvednout, ale teď je všechno jasné a čisté!“</p>
<p>„No, tak to opravdu rád slyším,“ přikývl Vlahoš, který si tím, co slyší, nebyl tak docela jistý. „Ale teď se omlouvám, musím už jít. Musím řídit banku.“</p>
<p>Spěšným krokem se vydal podzemím, a když vyšel nenápadnými dvířky do hlavního sálu, málem se srazil s panem Korouhvičkou.</p>
<p>„Á, pan Rosret. Už jsem si říkal, kde můžete být –“</p>
<p>„Máte něco důležitého, pane Korouhvičko?“</p>
<p>Hlavní pokladník se zatvářil dotčeně – jako kdyby někdy obtěžoval Vlahoše s něčím, co nebylo důležité!</p>
<p>„Před mincovnou je skupina mužů,“ sdělil Vlahošovi. „Jsou s nimi i trollové a vozy. Říkají, že chcete, aby tam postavili –“ Korouhvička se viditelně zachvěl „– tiskařský stroj!“</p>
<p>„To je pravda,“ přikývl Vlahoš. „Jsou od Výlevného a Špůlky. Musíme tisknout peníze tady. Bude to vypadat mnohem úředněji a současně budeme schopní kontrolovat, co nám jde ven z banky.“</p>
<p>„Pane Rosrete, vy z té banky děláte… děláte z ní cirkus!“</p>
<p>„Poslyšte, já jsem ten, kdo sedí na té nejvyšší židli, pane Korouhvičko, takže předpokládám, že jsem principál!“ Řekl to s úsměvem, aby trochu vylehčil situaci a zvedl náladu, ale Korouhvičkova tvář náhle potemněla jako bouřkový mrak.</p>
<p>„Opravdu, pane Rosrete? A kdo vám řekl, že principál řídí cirkus? Velmi se mýlíte, pane! Proč neberete v potaz ostatní podílníky?“</p>
<p>„Protože ti o bance nevědí ani to nejmenší. Zašel byste se mnou laskavě do mincovny?“ Prošel hlavním sálem a musel se při tom proplétat mezi frontami u přepážek.</p>
<p>„A vy o bankách něco víte, pane?“ ozval se Korouhvička, který ho sledoval svým trhavým krokem plameňáka.</p>
<p>„Učím se. Proč máme jednu frontu před každým okénkem?“ zeptal se najednou Vlahoš. „To znamená, že když jeden z klientů vyřizuje něco většího, musí všichni lidé za ním čekat. Začnou pak přebíhat z fronty do fronty, podle toho, jak postupují a nebude trvat dlouho a někdo si pěkně natluče hlavu. Udělejte jednu velkou frontu a řekněte lidem, aby šli vždycky k té přepážce, která se uvolní. Lidem nevadí, když musí stát ve frontě, když vidí, že se pohybuje – promiňte, pane!“</p>
<p>Poslední slova platila jednomu z návštěvníků, s nímž se Vlahoš srazil. Muž se narovnal, usmál se na něj a řekl hlasem z minulosti, která měla zůstat pohřbená: „Ale né, jestli to není můj starej kámoš Albert! Ty ši teď vedeš fakticky dobře, čo?“ Cizinec huhlal slova falešnými zuby, které mu pořádně neseděly. „Ve svým zlatým kvádru!“</p>
<p>#</p>
<p>Vlahošovi proběhla před očima celá jeho minulost. Nepotřeboval se ani unavovat tím, že by umíral, i když měl pocit, že to by bylo právě teď to nejlepší řešení.</p>
<p>Starý Krutiřitka! Nemohl to být nikdo jiný než starý Krutiřitka!</p>
<p>Vlahošova paměť ho udeřila sáčkem písku, a to ne jen jednou. Zuby! Ty zatracené falešné zuby! Ten člověk je měl za svou chloubu a pýchu. Vytrhl je z úst jednoho starce, kterého okradl, zatímco ten ubohý chudák ležel na zemi a umíral strachem! Krutiřitka si z toho vždycky dělal legraci a tvrdil, že ty zuby myslí samy za sebe! A pravda byla, že v těch nejnečekanějších okamžicích srkaly, bublaly, mlaskaly, čvachtaly a seděly mu tak špatně, že se mu v ústech dokonce jednou otočily a kously ho zevnitř do krku!</p>
<p>Míval ve zvyku si je vytáhnout a rozmlouvat s nimi! A, fuj, ty zažloutlé zuby byly nesmírně staré a vyřezané z mrožího klu. Pero měly tak silné, že mu někdy proti jeho vůli zvedly horní část hlavy, takže mu bylo vidět přímo do nosu!</p>
<p>Všechno se mu to vrátilo v jediném okamžiku jako zkažená ústřice.</p>
<p>Byl to jen Krutiřitka. Jeho křestní jméno nikdo neznal. Vlahoš s ním kdysi pracoval, ale to bylo… no alespoň před deseti lety. Jednu zimu spolu v Überwaldu provozovali ten známý trik s dědictvím. Krutiřitka byl mnohem starší než Vlahoš a pořád ještě měl ten vážný osobní problém, díky kterému byl cítit po banánech.</p>
<p>A byl to velmi odporný chlap. Profesionálové měli svou pýchu. Jsou někteří lidé, které člověk prostě neokrade, některé věci, které nezcizí. A člověk musí mít styl. Když nemáte styl, nebudete mít nikdy úspěch.</p>
<p>Krutiřitka úspěch neměl. Nebyl násilník, jen pokud už skutečně nezbývala žádná jiná možnost, ale měl v sobě jakousi všeobecnou, pokřivenou a vtíravou zášť, která tísnila Vlahošovu duši. „Nějaké potíže, pane Rosrete?“ zeptal se Korouhvička a díval se na Krutiřitku.</p>
<p>„Cože? Oh… ne…“ odpověděl Vlahoš. Je to zkouška. Ten zatracený obrázek v novinách. Ale nemůže mi nic dokázat, vůbec nic.</p>
<p>„Spletl jste se, pane,“ řekl Vlahoš. Pak se rozhlédl. Fronty se hýbaly a nikdo si jich nevšímal.</p>
<p>Krutiřitka naklonil hlavu ke straně a vrhl na Vlahoše pobavený pohled. „Že bych še splet? Možná. Mohl jsem še špléšt. To víte, pořád na cestách, každou chvíli noví kámoši. Ale to vy aši neznáte, že ne, dyž nejste Albert Třpytka. Ale je to pšinéžní, máte jeho úsměv, pane, člověk těžko změní úsměv a váš smích je, abych tak řek, trošku před vašim obličejem, jako když še díváte tak nějak škrž něj <emphasis>srrrk. </emphasis>Akorát jako Albertův úsměv. Byl to šikovnej mládenec, tenhle Albert, moč rychlej a šikovnej. Naučil jsem ho všechno, čo jsem znal.“</p>
<p>Celé to trvalo asi deset minut, pomyslel si Vlahoš, a rok jsem měl co dělat, než jsem z toho některé věci zapomněl. Ty patříš k tomu druhu lumpů, kvůli kterým mají zločinci ošklivou pověst –</p>
<p>„Samozřejmě, pane, možná, že váš napadá, jestli dokáže levhart změnit švý gatě? Mohl ten starý lump, kterýho jsem žnával před rokama, prohlídnout a dát še na češtu úzkou a přímou?“ Upřel oči na Vlahoše a zvolal: „Hupš! Ne, to vy ši jistě nemyslíte, páč jste mě nikdy v životě neviděl. Ale lízli mě v Pšeudopolišu, rozumíte, dali mě do želez ža notorickou potulku a tam mě osvítil Om.“</p>
<p>„Proč? Co že to udělal?“ Bylo to hloupé. Ale Vlahoš tomu nedokázal odolat.</p>
<p>„Nežertujte, pane, nežertujte,“ prohlásil Krutiřitka vážně. „Jsem úplně jiný člověk, úplně jiný. Teď je mým úkolem šířit dobré zprávy.“ Pak s rychlostí hadího jazka vytáhl odněkud z hlubin svého umaštěného pláště pomačkanou plechovku. „Moje hříchy mě tíží jako řetězy že žhavého železa, pane, jako řetězy, ale já jsem člověk odhodlaný zbavit se toho břemene poctivou prací a pokáním, a to druhé je zvláště důležité. Muším se zbavit velké tíhy, která leží na mé hrudi, pane, než budu moči klidně spát, pane.“ Zachřestil plechovkou. „Na sirotky, pane?“</p>
<p>Asi by to zabíralo líp, kdybych tě to už tolikrát neviděl dělat předtím, pomyslel si Vlahoš. Napravený lump – to byl snad jeden z nejstarších triků v podvodnickém repertoáru.</p>
<p>„Tak to rád slyším, pane Krutiřitko,“ přikývl. „Škoda, že nejsem ten starý přítel, kterého hledáte. Když dovolíte, dám vám pár tolarů… pro sirotky.“</p>
<p>Mince zazvonily na dně plechovky. „Veliče vám děkuju, pane Třpytko,“ pokýval Krutiřitka hlavou.</p>
<p>Vlahoš ho obdařil krátkým úsměvem. „Já ale nejsem pan Třpytka. Pane –“</p>
<p><emphasis>Řekl jsem mu Krutiřitko! Právě teď! Řekl jsem mu Krutiřitko! Představil se mi? Všiml si toho? Určitě si toho všiml!</emphasis></p>
<p>„– omlouvám se vám, chtěl jsem říci ctihodnosti,“ pokusil se vykličkovat a průměrný člověk by si jistě nevšiml té krátké pauzy ani zcela nenápadného zadrhnutí v řeči. Jenže Krutiřitka nebyl průměrný.</p>
<p>„Děkuji vám, pane Rošrete,“ řekl Krutiřitka. Vlahoš dobře slyšel ono maličko zdůrazněné „pane“ a zpěvavě jízlivé „Rosrete“. To znamenalo: <emphasis>A mám tě!</emphasis> Krutiřitka na Vlahoše zamrkal a prošoural se bankovní halou. Chřestil při tom plechovkou a jeho zuby mu do kroku vyluzovaly směsku děsivých dentálních zvuků.</p>
<p>„Běda a třikrát běda <emphasis>slurrp! </emphasis>muži, který podvádí svými slovy, neboť jeho jazyk mu přirošte k patru <emphasis>mlasssk! </emphasis>Obětujte pár měďášků pro ubohé širotešky <emphasis>šplouch! </emphasis>Bratří a šeštry! Modlím še ža ty, kdož <emphasis>srrrk</emphasis>! budou obdařeni, všeobecně řečeno…“</p>
<p>„Zavolám strážného,“ řekl pan Korouhvička rozhodně. „Žebráky v bance netrpíme.“</p>
<p>Vlahoš ho uchopil za paži. „Ne,“ zarazil ho. „Ne, když máme halu plnou lidí. Obtěžování a neúcta ke svaté osobě a tak dále. Nevypadalo by to dobře. Myslím, že brzo odejde sám.“</p>
<p>Tak a teď mě pěkně nechá podusit, pomyslel si Vlahoš, když Krutiřitka zamířil nedbalým krokem ke dveřím. To je jeho způsob. Pak začne. Bude ze mě ždímat peníze a bude to dělat znovu a znovu.</p>
<p>Dobře, ale co vlastně může Krutiřitka dokázat? A bude vůbec <emphasis>potřebovat </emphasis>nějaký důkaz? Když začne mluvit o Albertu Třpytkovi, mohlo by to být opravdu zlé. Předhodí ho Vetinari vlkům? Mohl by. A nejspíš to udělá. Vlahoš by se vsadil, že Patricij by nehrál tuhle hru na vzkříšení, kdyby při tom neměl nouzové plány pro různé náhodné události.</p>
<p>No, nějaký čas ještě Vlahošovi rozhodně zbývá. Krutiřitka na to nepůjde ukvapeně a rychle. Rád si vychutnával, jak se lidé kroutí.</p>
<p>„Je vám něco?“ zeptal se ho Korouhvička. Vlahoš se vrátil do přítomnosti.</p>
<p>„Prosím? Ne, ne, nic se neděje,“ odpověděl.</p>
<p>„Myslím si, že byste neměl podporovat to, aby se tady takové osoby pohybovaly, pane.“</p>
<p>Vlahoš se vzpamatoval. „To máte pravdu, pane Korouhvičko. Tak a teď pojďme do mincovny, ano?“</p>
<p>#</p>
<p>„Inspektoři…“ řekl pan Všelicos o deset minut později a obracel to slovo v ústech jako cukrovou pokroutku.</p>
<p>„Potřebuji lidi, kteří si cení starých tradic mincovny,“ řekl Vlahoš, ale co už nedodal, bylo: k nimž mimo jiné patří i to, že mince vyrábíte velmi, opravdu velmi pomalu a práci si berete domů.</p>
<p>„Inspektoři,“ opakoval znovu pan Všelicos. Za ním stáli ostatní muži z mincovny, v rukou svírali své čapky a pozorovali Vlahoše s výrazem sov, které někdo uprostřed dne probudil. Nespouštěli z něj oči s výjimkou chvilek, kdy hovořil pan Všelicos, pak pohledy upírali na zátylek svého předáka.</p>
<p>Všichni se nacházeli v úředním přístavku pana Všelicose, který byl postaven na stěně jako nějaké vlaštovčí hnízdo. Jakmile se někdo pohnul, celá stavba podezřele zaskřípěla.</p>
<p>„A je jasné, že někteří z vás budou muset stále jednat s těmi dělníky zvenčí,“ pokračoval Vlahoš, „ale vaší hlavní povinností bude dohlížet na to, že muži pana Špůlky přijdou včas a budou se chovat slušně a také dodržovat všechny požadavky na zabezpečení.“</p>
<p>„Zabezpečení,“ opakoval znovu pan Všelicos, jako kdyby to slovo ochutnával. I zahlédl Vlahoš v očích přítomných mužů záblesk ďábelský. Ten jasně říkal: Ti hajzlíci nám seberou naši mincovnu, ale když se budou chtít dostat dveřmi ven, budou muset projít kolem <emphasis>nás. </emphasis>Hohó!</p>
<p>„A samozřejmě, vaše přístavky vám zůstanou,“ dodával Vlahoš. „Také mám v plánu vyrábět pamětní mince a další podobné věci, aby váš talent a umění nezůstaly ležet ladem. Není to dost slušná nabídka?“</p>
<p>Pan Všelicos se podíval na své druhy a pak se pohledem vrátil k Vlahošovi. „Rádi bychom se o tom poradili,“ odpověděl.</p>
<p>Vlahoš mu kývl na souhlas, pak mávl na Korouhvičku a spolu ním sešel po praskajícím a rozkývaném schodišti na dláždění mincovny, kde už se začaly tyčit kusy nového stroje. Když Korouhvička uviděl kusy tiskařského lisu, mírně se otřásl.</p>
<p>„Nepřijmou to, abyste věděl,“ prohlásil a v hlase mu zněla neskrývaná naděje. „Už celé stovky let tady dělají věci stejně! A jsou to umělci!“</p>
<p>„To byli ti lidé, kteří vyráběli nože z pazourků, také,“ ušklíbl se Vlahoš. V duchu žasl sám nad sebou. To muselo být tou srážkou s Krutiřitkou. Přinutilo to jeho mozek, aby se pořádně rozeběhl. „Podívejte, já hrozně nerad vidím, když šikovní a nadaní lidé zahálí,“ pokračoval, „ale dám jim lepší plat a slušnou práci a nechám je žít v jejich přístavcích. Nikdo jiný by jim takovou nabídku neudělal ani ve snu –“</p>
<p>Po rozkývaných schodech někdo sestupoval. Vlahoš poznal Malého Lojzu, kterému se kupodivu podařilo získat zaměstnání v mincovně v době, kdy byl ještě tak mladý, že se nemusel holit, ale už dost starý na uhry.</p>
<p>„Ehm… chlapi se ptají, jestli budou nějaký odznaky?“ nadhodil.</p>
<p>„No, já jsem si spíš myslel, že by to měly být uniformy,“ odpověděl Vlahoš. „Stříbrné hrudní pláty s erbem města na prsou a lehká stříbrná kroužková košile, abyste vypadali efektně, když budeme mít nějakou návštěvu.“</p>
<p>Mladík vytáhl z kapsy kousek papíru a nahlédl do něj. „A co psací podložky?“ vyjednával dál.</p>
<p>„Samozřejmě a ještě k tomu píšťalky.“</p>
<p>„A ty přístěnky, to je jisté?“</p>
<p>„Jsem člověk, který drží slovo,“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>„Vy jste člověk, který vypouští mnoho slov, pane Rosrete,“ prohlásil Korouhvička, když se mladík vydal nazpět po skřípajících schodech, „ale obávám se, že nás ta vaše slova zavedou do zkázy. Banka vyžaduje solidnost, spolehlivost… všechno to, co představuje zlato!“</p>
<p>Vlahoš se otočil. Nebyl to hezký den. Nebyla to ani příjemná noc. „Pane Korouhvičko, pokud se vám nelíbí, co dělám, nedělejte si násilí – klidně můžete odejít. Dostanete ta nejlepší doporučení a všechny mzdy, které vám náleží!“</p>
<p>Korouhvička se zatvářil, jako kdyby ho Vlahoš udeřil. „Opustit banku? <emphasis>Opustit </emphasis>banku? Jak bych to mohl udělat? Jak se vůbec opovažujete?“</p>
<p>Nad nimi bouchly dveře. Oba najednou zvedli hlavy. Dolů přicházeli v mlčenlivém slavnostním procesí Muži z přístavků.</p>
<p>„Tak, teď uvidíme,“ zasyčel Korouhvička. „To jsou muži jistých zásad. Těm ta vaše nabubřelá nabídka nemůže imponovat, pane… principále!“</p>
<p>Muži došli k úpatí schodů. Bez výjimky se všichni dívali na pana Vselicose, který jediný se díval na Vlahoše.</p>
<p>„Přístavky nám zůstanou, je to tak?“ ujišťoval se.</p>
<p>„Vy to vzdáváte?“ podíval se na něj nevěřícně pan Korouhvička. „Po stovkách let?“</p>
<p>„No-ó,“ odpověděl pan Všelicos, „my jsme si s mládencema promluvili a, jak bych vám to… člověk musí myslet na svůj přístavek. A dělníci z venku budou dobrý, že?“</p>
<p>„Pane Všelicosi, za některé z nich bych se postavil i na barikády,“ řekl Vlahoš.</p>
<p>„Taky jsme včera večer mluvili s několika muži z poštovního úřadu a ti nám řekli, že slovu, které nám dá pan Vlahoš von Rosret, můžeme věřit, protože je rovný jako vývrtka.“</p>
<p>„Vývrtka?“ opakoval šokovaně Korouhvička.</p>
<p>„Jo, taky jsme se takhle ptali,“ přikývl Všelicos. „A oni nám řekli, že jedná jak vývrtka, ale to je v pořádku, protože vždycky dokáže dostat ven špunt!“</p>
<p>Tvář pana Korouhvičky strnula. „Oh,“ hlesl. „To je určitě nějaký hloupý vtip, kterému já nerozumím, ale vám zatemnil mozek. Pokud mě omluvíte, mám nahoře spoustu práce.“</p>
<p>Pan Korouhvička, který zvedal a spouštěl nohy, jako by kráčel po nějakém pohyblivém schodišti, spěšně odcházel.</p>
<p>„Výborně, pánové, děkuji vám za váš vstřícný přístup,“ řekl Vlahoš s pohledem upřeným na vzdalující se postavu, „a co se mě týče, ty uniformy objednám ještě dnes odpoledne.“</p>
<p>„Vy tedy vážně nemaříte čas, pane Rosrete,“ poznamenal pan Všelicos.</p>
<p>„Zůstaňte chvíli stát a vaše chyby vás dohoní!“ usmál se Vlahoš. Když to řekl, všichni se rozesmáli, ale jemu se v hlavě najednou objevil obličej starého Krutiřitky a Vlahoš zcela podvědomě sevřel v kapse krátkou rukojeť olověného zabijáku. Bude se s ním teď muset naučit zacházet, protože zbraň, kterou máte a neumíte ji používat, patří vašemu nepříteli.</p>
<p>Koupil si ho – ale proč? S tou zbraní to bylo stejné jako se šperháky. Byl to symbol, který měl dokázat, když nikomu jinému, tak jemu samotnému, že se nevzdal, ne úplně, že alespoň jedna jeho část je pořád ještě svobodná. Bylo to jako všechny ty jeho předem připravené nové totožnosti, únikové plány a tajné schránky s penězi a oblečením pro nouzové případy. To všechno jako by mu říkalo, že jednoho dne může svůj nový život opustit, splynout s davem, zapomenout na všechno papírování, na časový rozvrh a na tu neustálou nekonečnou <emphasis>touhu.</emphasis></p>
<p>Ty věci mu říkaly, že toho všeho může nechat, kdykoliv se mu zachce, každou hodinu, minutu, vteřinu. A protože mohl, neudělal to… díky tomu zůstával každou hodinu, minutu, vteřinu. K tomu přece musel mít nějaký důvod.</p>
<p>„Pane Rosrete! Pane Rosrete!“ organizovaným zmatkem v rušné mincovně se proplétal mladý úředník a celý udýchaný se nakonec zastavil před Vlahošem.</p>
<p>„Pane Rosrete, nahoře v hlavní hale je nějaká mladá dáma, která přišla za vámi, a my už jí třikrát poděkovali, že v bance nekouří, ale ona to dělá pořád!“ Obraz nechutného Krutiřitky zmizel a byl nahrazen obrazem mnohem hezčím. Aha, ano. <emphasis>Tenhle </emphasis>důvod.</p>
<p>#</p>
<p>Slečna Krasomila Adoráta Srdénková, Vlahošovi <emphasis>známá, </emphasis>také jako Bodlinka, stála uprostřed bankovní haly. Vlahošovi stačilo jednoduše zamířit ke sloupu kouře, který stoupal ke stropu.</p>
<p>„Nazdar,“ řekla a bylo to. „Mohl bys mě odvést pryč z tohohle?“ udělala gesto rukou, v níž nedržela cigaretu. Personál ji s významnými výrazy a nezastíranými úmysly obklopil rozměrnými mosaznými popelníky naplněnými bílým pískem.</p>
<p>Vlahoš jich několik postavil stranou a pustil ji ven.</p>
<p>„Jak ses –“ začal.</p>
<p>„O tom si můžeme promluvit cestou.“</p>
<p>„A kam jdeme?“ zeptal s Vlahoš s nadějí.</p>
<p>„Na Neviditelnou univerzitu,“ odpověděla mu Krasomila Adoráta a zamířila k východu. Na rameni měla rozměrný tkaný pytel. Zdálo se, že je vycpaný slámou.</p>
<p>„Takže ne na oběd?“ ujišťoval se Vlahoš.</p>
<p>„Oběd může počkat. Tohle je důležité.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>#</p>
<p>Ale na Neviditelné univerzitě byl čas oběda. Tam je naopak důležité <emphasis>každé </emphasis>jídlo a počkat může to ostatní. Bylo velmi těžké trefit se do okamžiku, kdy se právě nějaké jídlo nepodávalo. Knihovna byla neobvykle prázdná a Krasomila Adoráta se vydala k nejbližšímu mágovi, který vypadal, že není hluboce ponořen do nějaké výnosné výdělečné činnosti, a požádala: „Chci se okamžitě podívat do vašeho Kabinetu kuriozit.“</p>
<p>„Nevím… myslím, že tady nic takového nemáme,“ zavrtěl hlavou mág. „Kdo to napsal?“</p>
<p>„Prosím, nelžete mi. Jmenuji se Krasomila Adoráta Srdénková, takže si jistě dokážete představit, že mám pěkně nesnášenlivou povahu. Kdysi, asi před dvaceti lety, jste sem pozvali mého otce, aby si kabinet prohlédl, a on mě vzal s sebou. Chtěli jste, aby zjistil, jak tam fungují dveře. Někdo si to přece musí pamatovat. Byla to veliká místnost. Obrovská místnost. A byla v ní spousta zásuvek. A legrační na nich bylo, že –“</p>
<p>Mág rychle pozvedl ruce, jako kdyby se chtěl bránit před dalšími slovy. „Mohla byste pár vteřin počkat?“ navrhl.</p>
<p>Čekali celých pět minut. Občas za některým z regálů s knihami vyhlédla hlava ve špičaté čepici, aby se na ně podívala, a když měla dojem, že si jí všimli, rychle zase zmizela.</p>
<p>Krasomila Adoráta si zapálila novou cigaretu. Vlahoš ukázal na tabulku s nápisem „Jestliže tady kouříte, budete pravděpodobně praštění.“</p>
<p>„To je jen tak pro efekt,“ prohlásila Krasomila Adoráta a vyfoukla obláček kouře. „Všichni mágové kouří jak komíny.“</p>
<p>„Jak jsem si ale všiml, tak tady ne,“ zavrtěl hlavou Vlahoš. „Možná je to kvůli všem těm vysoce hořlavým knihám? Možná, že by nebylo od věci, kdybys –“</p>
<p>Vlahoš ucítil závan větru a zachytil pach deštného pralesa. Něco těžkého jim proletělo těsně nad hlavou, zmizelo ve stínech pod stropem a za sebou to táhlo modravou kouřovou stopu.</p>
<p>„Hej, někdo mi sebral mou –“ začala Krasomila Adoráta, ale Vlahoš ji odstrčil stranou, protože se ta samá těžká věc vracela. Současně přilétl banán a srazil Vlahošovi z hlavy klobouk.</p>
<p>„Jak se zdá, myslí tady některé věci docela vážně,“ řekl a sebral pokrývku hlavy ze země. „Pokud tě to alespoň trochu uklidní, tak Knihovník pravděpodobně skutečně <emphasis>chtěl </emphasis>zasáhnout mě. Dokáže být docela galantní.“</p>
<p>„A, vy budete pan Rosret, poznávám ten oblek!“ prohlásil starší mág, který očividně doufal, že jeho příchod bude vypadat jako magické zjevení, ale ve skutečnosti vyšel zpoza jednoho knižního regálu. „Jsem profesor Neurčitě mlhavých studií, to mám za všechny své hříchy. No a na základě vylučovací metody, haha, musíte vy být slečna Srdénková, která si pamatuje Kabinet kuriozit?“ Profesor Neurčitě mlhavých studií přistoupil blíže ke dvojici a zatvářil se spiklenecky. Ztlumil hlas. „Říkal jsem si, jestli bych vás nedokázal přesvědčit, abyste na to zapomněla?“</p>
<p>„Ani náhodou,“ odpověděla klidně Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Víte, velmi rádi to považujeme zajedno z našich nejlépe střežených tajemství, takže pochopte…“</p>
<p>„Výborně. Ráda vám s tím pomůžu,“ přikývla Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Nic, co bych řekl, by nezměnilo vaše rozhodnutí?“</p>
<p>„To nevím,“ zamyslela se na okamžik Krasomila Adoráta. „Co takhle abrakadabra? Máte s sebou svou knihu zaklínadel?“ To na Vlahoše udělalo opravdu dojem. Dokázala být tak… pichlavá.</p>
<p>„Aha… tak vy jste <emphasis>tenhle </emphasis>typ dámy,“ zabručel profesor Neurčitě mlhavých studií unaveně. <emphasis>Moderní. </emphasis>„No dobrá, v tom případě bude lepší, když půjdete se mnou.“</p>
<p>„O co tady vlastně jde?“ sykl Vlahoš, když vykročili za mágem.</p>
<p>„Potřebuji něco přeložit,“ odpověděla mu Krasomila Adoráta, „a to co nejrychleji.“</p>
<p>„A nejsi ráda, že mě vidíš?“</p>
<p>„Samozřejmě. Moc. Ale teď něco potřebuju co nejrychleji přeložit.“</p>
<p>„A tahle… tenhle kabinet ti v tom může nějak pomoci?“</p>
<p>„Snad.“</p>
<p>„Snad? ‚Snaď mohlo klidně počkat po obědě, nemyslíš? Kdyby to bylo ‚určitě’, tak bych to chápal, ale –“</p>
<p>„Ale u všech bazilišků, tak mám dojem, že jsem zase zabloudil, ale není to moje vina, to musím říct,“ mumlal si profesor Neurčitých studií. „Obávám se, že oni neustále mění souřadnice a ty ještě k tomu prosakují. Tak vám nevím, když to vezmete jedno s druhým, člověk dneska pomalu ani nemůže říct, že jeho dveře jsou opravdu ty jeho…“</p>
<p>„A čím jste zhřešil?“ zeptal se Vlahoš, který pro tuhle chvíli rozhovor s Krasomilou Adorátou vzdal.</p>
<p>„Prosím? Páni, co je to tam na stropě za flek? No asi bude lepší to nevědět…“</p>
<p>„Za jaké hříchy vás potrestali, když z vás udělali profesora Neurčitě mlhavých studií?“ vyzvídal Vlahoš.</p>
<p>„Ale, to jsem řekl jen tak, aby řeč nestála,“ odpověděl mág, otevřel jedny dveře a velmi rychle je zase přibouchl. „Ale právě teď si myslím, že jsem jich musel udělat celou řadu a že to byly výstavní kousky. Je to skutečně naprosto nesnesitelné. Oni říkají, že prakticky všechno v tomhle zatraceném vesmíru je neurčité, ale co čekají, že s tím udělám? A ten zatracený Kabinet nám tady dělá děsivé zmatky. Myslím, že naposled jsme ho viděli asi před patnácti lety… ach ano, a té olihně si nevšímejte, my taky nevíme, co si o ní myslet… Aha, tady jsou ty správné dveře.“ Profesor si odfrkl. „A jsou o osm metrů dál, než by měly být. Co jsem vám říkal…“</p>
<p>Dveře se otevřely a pak to byla jen otázka toho, kde začít. Vlahoš se rozhodl nechat jen poklesnout spodní čelist, to bylo prosté a jednoduché.</p>
<p>Prostor byl větší, než by měl být. Žádná místnost by neměla být skoro dva kilometry široká, když se do ní vcházelo z obyčejné chodby, na níž nebylo nic zvláštního, pokud jste ovšem pominuli obrovskou oliheň. Jinak se zdálo, že místnosti po obou stranách chodby jsou také docela obyčejné. Ani strop neměl být tak vysoko, že jste na něj nedohlédli. Prostě se sem neměla vejít.</p>
<p>„Víte, udělat něco, jako je tohle, je celkem jednoduché,“ sděloval profesor Neurčitě mlhavých studií Vlahošovi a Krasomile Adorátě, kteří stáli bez pohybu a mlčky zírali. „No, aspoň mi to říkají,“ dodával nostalgicky. „Jak se zdá, tak když zkrátíte čas, můžete roztáhnout prostor.“</p>
<p>„Jak to dělají?“ vdechl Vlahoš a stále zíral na tu… věc, která byla Kabinetem kuriozit.</p>
<p>„Mohu vám jen pyšně říci, že o tom nemám nejmenší představu,“ řekl profesor. „Přiznám se vám, že jsem ztratil krok asi v době, kdy jsme přestali používat ty svíčky, ze kterých kapal vosk. Já vím, že je to technicky moje oddělení, ale pro mě je jednodušší nechat je, aby si to dělali po svém. Oni mi pořád chtějí něco vysvětlovat, což ale nijak nepomůže…“</p>
<p>Vlahoš, pokud si vůbec něco představoval, tak nějaký malý kumbál, vždyť se to jmenovalo kabinet, ne? To, co ale vyplňovalo větší část tohoto obrovského místa, byl strom, který měl zhruba podobu úctyhodného rozložitého dubu. Byl to strom v zimě – neměl žádné listí. A ve chvíli, kdy mozek našel takové známé a přátelské přirovnání, se musel vyrovnat se skutečností, že strom byl složen z kartotéčních skříněk. Byly to sice dřevěné skříně, ale to celé věci moc nepomáhalo.</p>
<p>Vysoko, mezi tím, čemu by se dalo říkat větve, poletovali mágové na košťatech a provozovali… kdovíco. Vypadali jako hmyz.</p>
<p>„Je to trochu šok, když to vidíte poprvé, že?“ ozval se přátelský hlas.</p>
<p>Vlahoš se ohlédl a uviděl mladého mága, tedy mladého podle mágských měřítek. Mág měl na očích brýle s kulatými obroučkami, v ruce psací podložku a ve tváři onen zářivý výraz, který říká: Já toho nejspíše vím víc, než si vy dokážete představit, ale jsem šťastný dokonce i když mluvím s lidmi jako jste vy.</p>
<p>„Vy jste Rozšafín Ctibum, je to tak?“ řekl Vlahoš. „Ten jediný, který na téhle univerzitě pracuje?“ Při těch slovech k nim ostatní mágové obrátili hlavy a Rozšafín zrudnul. „To vůbec není pravda! Já jen plním své povinnosti a jako každý jiný člen sboru se ze všech sil snažím, aby se společná kára hýbala kupředu,“ bránil se, ale jistý odstín jeho hlasu naznačoval, že někteří členové fakulty mají mnoho přebytečných kil a na společné káře se spíše vezou, než by ji tlačili. „Jsem vedoucím zodpovědným za projekt Kabinet, a to mám za všechny své hříchy.“</p>
<p>„Proč? A co jste udělal <emphasis>vy</emphasis>!“ zeptal se Vlahoš, který už si přestával být jistý významem slova hřích. „Ještě něco horšího než Kabinet?“</p>
<p>„No… já totiž… přihlásil jsem se k tomu dobrovolně,“ odpověděl Rozšafín. „A musím říci, že jsme o Kabinetu v minulých šesti měsících zjistili víc než za posledních pětadvacet let. Kabinet je skutečně úžasný artefakt.“</p>
<p>„A kde jste ho našli?“</p>
<p>„Nahoře v podkroví, byl nacpaný za krabicí se sbírkou vycpaných žab. Mysleli jsme, že se naši lidé vzdali snahy uvést ho do chodu už před mnoha lety. Ale to samozřejmě bylo ještě v době, kdy se používaly ty svíčky, co z nich kapal vosk,“ vysvětloval Rozšafín, čímž si vysloužil pohrdavé odfrknutí profesora Neurčitě mlhavých studií. „Moderní technomancie je v té věci dost užitečná.“</p>
<p>„No dobrá,“ přikývl Vlahoš. „A k čemu to je?“</p>
<p>„To nevíme.“</p>
<p>„Jak to funguje?“</p>
<p>„To nevíme.“</p>
<p>„Kde se to vzalo?“</p>
<p>„To taky nevíme.“</p>
<p>„No, tak teď už je to všechno jasné,“ ušklíbl se Vlahoš sarkasticky. „Okamžik, mám ještě jednu otázku: Co je to? A dovolte, abych vám řekl, že dychtivě čekám na vaši odpověď.“</p>
<p>„Myslím, že tohle je špatný druh otázek,“ odpověděl Rozšafín Ctibum a potřásl hlavou. „Technicky se zdá, že je to klasický Kouzelný měšec, ale má <emphasis>n </emphasis>ústí, kde <emphasis>n </emphasis>je počet předmětů v jedenáctirozmernem vesmíru, které nejsou průběžně živé, růžové a vejdou se do zásuvky tvaru krychle o délce strany 35,9 centimetrů děleno P.“</p>
<p>„Co je P?“</p>
<p>„Tak to je také špatná otázka.“</p>
<p>„Když jsem byla malá, byla to jen kouzelná truhla,“ vskočila jim do řeči Krasomila Adoráta mírně zasněným hlasem. „Byla v mnohem menší místnosti a když se otevřela, několikrát se v ní objevila velká truhlice a v ní byla noha golema.“</p>
<p>„Aha, no jo, ve třetí iteraci,“ přikývl Rozšafín. „Tenkrát se o moc dál dostat nedokázali. Teď už dokážeme provést kontrolované opakování a plánované uzavírání, které účinně snižuje výskyt souběžných zásuvek na 0,13 procent, což je jen za poslední rok více než dvanáctinásobné vylepšení!“</p>
<p>„To je opravdu úžasné!“ prohlásil Vlahoš, který cítil, že se od něj něco takového čeká.</p>
<p>„Chtěla by slečna Srdénková znovu vidět ten předmět?“ zeptal se Rozšafín tlumeným hlasem. Krasomila Adoráta měla pořád ještě zasněný, nepřítomný pohled.</p>
<p>„Myslím, že ano,“ přikývl Vlahoš. „Má pro golemy velkou slabost.“</p>
<p>„Víte, pro dnešek už jsme se to stejně chystali sbalit,“ přikývl Rozšafín. „To už nám nic neudělá, když cestou vezmeme Nohu.“</p>
<p>Z police u dveří vzal velký megafon a zvedl ho k ústům.</p>
<p>„KABINET SE BĚHEM TŘÍ MINUT ZAVÍRÁ, PÁNOVÉ. VŠICHNI VÝZKUMNÍCI SE PŘESUNOU DO BEZPEČNOSTNÍ ZÓNY. BUĎTE RYCHLÍ NEBO BUĎTE KRYCHLÍ!“</p>
<p>„Buďte rychlí nebo buďte krychlí?“ opakoval nechápavě Vlahoš, když Rozšafín spustil megafon.</p>
<p>„Před několika lety někdo nevzal varování vážně, a když se kabinet složil, stal se ten mág přechodně kuriozitou.“</p>
<p>„To chcete říci, že skončil v šestatřiceticentimetrové krychli?“ ujišťoval se Vlahoš zděšeně.</p>
<p>„No, z větší části. Podívejte, byli bychom vám <emphasis>opravdu </emphasis>velmi vděční, kdybyste o našem Kabinetu nikomu neříkali. Už s ním umíme zacházet, nebo aspoň si to myslíme, ale třeba to děláme jinak, než by se mělo. Nevíme, k čemu je dobrý, přesně jak jste to vyjádřil, ani kdo tu věc vybudoval, dokonce ani to, jestli otázky, na které hledáme odpovědi, nejsou úplně špatné. Nic tady není větší než krychle o straně pětatřicet centimetrů, ale proč to tak je, taky nevíme, nevíme ani, kdo rozhodl o tom, že věci uložené v zásuvkách, budou považovány za kuriózní, a už vůbec nevíme, proč krychle neobsahují jedinou růžovou věc. Přivádí nás to všechny do trapných rozpaků. Věřím, že <emphasis>dokážete </emphasis>udržet tajemství, pane Rosrete.“</p>
<p>„Možná byste se divil.“</p>
<p>„Ano? A proč to?“</p>
<p>„To je špatná otázka.“</p>
<p>„Ale <emphasis>něco </emphasis>docela důležitého o Kabinetu přece jen víte,“ ozvala se najednou Krasomila Adoráta, která se očividně probrala ze svého zasnění. „Víte, že Kabinet nebyl vybudován dívkou, která by byla ve věku mezi čtvrtým a, řekněme, jedenáctým rokem. Ani pro nějakou takovou dívku.“</p>
<p>„A jak to víme?“</p>
<p>„Žádná růžová. Věřte mi. Žádná dívka v této věkové skupině by nevynechala růžovou.“</p>
<p>„Jste si jistá? To je úžasné!“ zvolal Rozšafín a spěšně si dělal poznámky na své psací podložce. „To rozhodně stojí za to vědět. Tak a teď tu Nohu, ano?“</p>
<p>Všichni poletující mágové mezitím přistáli. Rozšafín si odkašlal a znovu pozvedl megafon. „VŠICHNI BEZPEČNĚ NA ZEMI? VÝBORNĚ. HEXI, BUĎ TAK LASKAV A SKLÁDEJ!“</p>
<p>Chvilku bylo ticho, ale pak se začal nahoře, zřejmě kdesi u stropu ozývat vzdálený chřestivý zvuk, který rychle sílil. Znělo to, jako by sami bohové míchali dřevěné hrací karty, které jsou přes kilometr dlouhé.</p>
<p>„Hex je náš myslící stroj,“ poznamenal k návštěvníkům Rozšafín. „Nebýt jeho, nedokázali bychom nejspíš tu truhlu vůbec prozkoumat.“</p>
<p>Klapání se zesilovalo a zrychlovalo.</p>
<p>„Teď možná přechodně pocítíte píchání v uších,“ řekl Rozšafín a zesílil hlas. „Hex se pokouší kontrolovat rychlost operace, ale ventilátory musí napumpovat vzduch zpět do místnosti v konečném čase. OBJEM KABINETU SE TOTIŽ VELMI RYCHLE MĚNÍ, VIDÍTE SAMI!“</p>
<p>To už křičel do hromobití skládajících se zásuvek. Propadaly se do sebe tak rychle, že to lidské oko nestačilo sledovat. Celá dřevěná konstrukce se zmenšovala, dřevěné plochy po sobě klouzaly, klesaly jedna na druhou a s chřestěním na sebe vzaly postupně velikost domu, pak větší kůlny a nakonec uprostřed obrovské místnosti – pokud to ovšem nebyl nějaký druh času – z ní zbyla leštěná skříňka o straně asi padesát centimetrů, stojící na čtyřech překrásně vyřezávaných nohách.</p>
<p>A dvířka skříňky s klapnutím zapadla.</p>
<p>„Pomalu rozložit na typ 1,109,“ zvolal Rozšafín do nastalého ticha.</p>
<p>Dvířka se znovu otevřela. Vyjela jedna hluboká zásuvka. A vyjížděla dál.</p>
<p>„Klidně pojďte za mnou,“ obrátil se Rozšafín k přihlížející dvojici. „Je to celkem bezpečné.“</p>
<p>„Hm… zásuvka dlouhá skoro sto metrů právě vyjela ze skříňky o šestatřiceti centimetrech čtverečních,“ řekl Vlahoš pro případ, že by byl jediný, kdo si toho všiml.</p>
<p>„Ano, to se přesně odehrává,“ přikývl Rozšafín, když se zásuvka znovu napůl zasunula. Vlahoš si všimnul, že její bok je tvořen řadou dalších zásuvek. Takže zásuvky se otvíraly… ze zásuvek. Ale vzápětí si pomyslel, že tohle zřejmě není v jedenáctirozměrném vesmíru ten nejlepší směr uvažování.</p>
<p>„Je to něco jako šoupací hlavolam,“ ozvala se Krasomila Adoráta, „až na to, že tady je mnohem víc stran, do kterých se dá přesouvat.“</p>
<p>„To je ryzí grafické přirovnání, které velmi pomáhá pochopení té věci, i když je přísně vzato chybné ve všech směrech,“ odpověděl Rozšafín. Krasomile Adorátě se zúžily oči. Už deset minut neměla cigaretu.</p>
<p>Dlouhá zásuvka vytlačila na boku v pravém úhlu další zásuvku. A na boku té nové zásuvky byly… ano, další zásuvky. Jedna z nich se začala pomalu vysouvat.</p>
<p>Vlahoš se rozhodl zariskovat a zaklepal na to, co vypadalo jako docela obyčejné dřevo. Vydalo docela obyčejný zvuk. „Měl bych si dělat nějaké starosti s tím, že jsem právě viděl, jak nějaký šuplík projel jiným šuplíkem?“ nadhodil opatrně.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Rozšafín Ctibum. „Ta skříňka se pokouší dát čtyřrozměrný smysl něčemu, co se děje v jedenácti nebo možná deseti rozměrech.“</p>
<p>„Pokouší se? To jako myslíte, že je to živé?“</p>
<p>„Aha! Tak tohle je ta správná otázka.“</p>
<p>„Ale vsadím se, že stejně neznáte tu správnou odpověď.“</p>
<p>„Tak to byste vyhrál. Ale musíte připustit, že je to zajímavá otázka, na kterou neznáme odpověď. A… no prosím, tady máme Nohu. Zastavit a skládat, prosím, Hexi.“</p>
<p>Zásuvky se začaly bortit samy do sebe v řadě dřevěných úderů, které byly mnohem kratší a mnohem méně dramatické než předtím, takže nakonec před trojicí zůstala stát skříňka ve své střízlivé, starožitné, i když poněkud křivonohé podobě. Nohy měla zakončené lvími drápy. Vlahoš si myslel, že to musí být jakési podivné postižení většiny výrobců vyřezávaného nábytku. Copak si myslí, že ty věci v noci pobíhají sem a tam? Ale možná, že tahle skříňka to opravdu dělá. Dveře skříňky byly otevřeny. Uvnitř hnízdila – a vešla se tam jen tak tak – golemí noha.</p>
<p>Kdysi byli golemové krásní. Kdysi je pravděpodobně ti nejskvělejší sochaři vytvářeli jako konkurenci těch nejkrásnějších soch. Ale netrvalo dlouho a nemehla, která by měla potíže s uválením hada z hlíny, přišla na to, že když z jílu uplácají obrovskou postavu, která má hrubý tvar perníkového mužíčka, funguje to stejně dobře.</p>
<p>Tahle noha patřila golemovi toho prvního druhu. Byla vyrobena z bílého kaolínu, na němž byl mírně vyvýšený, písmu podobný reliéf ve žluté, černé a červené barvě. Před ní ležela malá mosazná tabulka, na níž byl vyryt nápis v überwaldštině: ‚Noha hmského golema, střední období.’</p>
<p>„Takže ten, kdo vyrobil tu zázračnou skříňku, pocházel z –“</p>
<p>„Každý, kdo se na tu tabulku podívá, ji vidí ve svém rodném jazyce,“ přerušil ho Rozšafín unaveně. „A značky, kterými je noha pokrytá, podle nebožtíka profesora Odblechala opravdu dokazují, že pochází z města Hm.“</p>
<p>„Hm?“ podivil se Vlahoš. „Hm co? To nevěděli, jak by to místo pojmenovali?“</p>
<p>„Jen Hm,“ trval na svém Rozšafín. „Velmi staré. Myslím, že asi šedesát tisíc let. Ještě někdy v Době jílové.“</p>
<p>„První tvůrci golemů,“ povzdechla si Krasomila Adoráta. Sundala si z ramene vak a začala se přehrabovat ve slámě.</p>
<p>Vlahoš opatrně poklepal na nohu. Měl pocit, že hmota není silnější než vaječná skořápka. „Je to nějaký druh porcelánu,“ informoval ho Rozšafín. „Nikdo neví, jak ho vyráběli. Hmňané z toho materiálu dokonce vypalovali <emphasis>lodě</emphasis>.“</p>
<p>„A ty lodě fungovaly?“</p>
<p>„Do jisté míry ano,“ přikývl Rozšafín. „Bohužel, celé město bylo zničeno v první válce s ledovými obry. Dnes už tam nezbylo vůbec nic. Myslíme, že tu nohu někdo uložil do kabinetu hodně dávno.“</p>
<p>„Nebo ji někdo vykope v budoucnosti?“ neodpustil si Vlahoš trochu jízlivosti.</p>
<p>„Ano, nedivil bych se, kdyby se to stalo,“ odpověděl Rozšafín Ctibum zcela vážně.</p>
<p>„No dobrá, ale nebyl by to v tom případě tak trochu problém? Víte, co myslím? Může být současně v zemi a v Kabinetu?“</p>
<p>„To, pane Rosrete, je –“</p>
<p>„Špatná otázka?“</p>
<p>„Ano. Ta skříňka existuje v deseti nebo jedenácti rozměrech. Možné je prakticky cokoliv.“</p>
<p>„A proč jen jedenáct rozměrů?“</p>
<p>„To nevíme,“ odpověděl Rozšafín. „Možná jednoduše proto, že kdyby jich bylo víc, bylo by to hloupé.“</p>
<p>„Mohl byste, prosím, tu nohu vytáhnout ze skříňky?“ požádala Rozšafína Krasomila Adoráta, která teď obírala stébla slámy z podlouhlého balíčku.</p>
<p>Rozšafín přikývl, vyzvedl velmi opatrně starožitnost a položil ji pomalu na polici za nimi.</p>
<p>„Co by se stalo, kdybyste to upustil –“ začal Vlahoš.</p>
<p>„Špatná otázka, pane Rosrete!“</p>
<p>Krasomila Adoráta položila balík vedle nohy a velmi opatrně jej rozbalila. Obsahoval část golemovy paže, pětašedesát centimetrů dlouhou. „Věděla jsem to! Ty značky jsou stejné!“ řekla. „A na tom mém kusu je jich mnohem víc. Dokážete to přeložit?“</p>
<p>„Já? Ne,“ odpověděl Rozšafín. „Společenské vědy, to není moje pole působnosti,“ dodával způsobem, který naznačoval, že jeho pole působnosti je mnohem větší, důležitější a s mnohem krásnějšími květinami. „Potřebujete profesora Odblechala.“</p>
<p>„Myslíte toho, který je mrtvý?“ podíval se na něj Vlahoš.</p>
<p>„V tomto okamžiku je mrtvý, ale jsem si jistý, že v zájmu vaší diskrétnosti by mohl kolega, doktor Zbalíkov, zařídit, aby si s vámi profesor promluvil.“</p>
<p>„A kdy bude míň mrtvý?“ zajímal se Vlahoš.</p>
<p>„Až se doktor Zbalíkov naobědvá,“ vysvětloval Rozšafín Ctibum trpělivě. „Profesor bude rád, že ho někdo navštívil, ehm, zvláště pokud se jedná o slečnu Srdénkovou. Je to největší expert na hmštinu na světě. Pokud vím, tak každé slovo má asi sto významů.“</p>
<p>„Mohla bych si tu nohu vzít?“ zeptala se Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Rozšafín Ctibum. „Je naše.“</p>
<p>„To byla špatná odpověď,“ řekla Krasomila Adoráta a zvedla nohu. „Jménem Společnosti golemů tohoto golema zabavuji. Pokud můžete dokázat svá vlastnická práva, zaplatíme vám za ni slušnou cenu.“</p>
<p>„Kdyby to bylo takhle jednoduché,“ usmál se Rozšafín a vzal jí opatrně nohu z rukou, „ale víte, když se z místnosti Kabinetu vezme nějaká věc na déle než čtrnáct hodin a čtrnáct vteřin, přestane Kabinet fungovat. Naposled nám to trvalo tři měsíce, než se nám ho podařilo znovu nastartovat. Ale můžete se tady zastavit kdykoliv budete chtít a, eh, přesvědčit se, že s ní nezacházíme špatně.“</p>
<p>Vlahoš položil ruku Krasomile Adorátě na paži, aby předešel Incidentu.</p>
<p>„Pokud se jedná o golemy, je velmi výbušná,“ řekl. „Společnost je pořád někde vyhrabává.“</p>
<p>„To je velmi chvályhodné,“ přikyvoval Rozšafín. „Promluvím si s doktorem Zbalíkovem. Je vedoucím oddělení Posmrtné komunikace.“</p>
<p>„Posmrtná komu –“ začal Vlahoš. „Není to totéž jako nekroman –“</p>
<p>„Řekl jsem <emphasis>oddělení Posmrtné komunikace</emphasis>,“ přerušil ho velmi rozhodně Rozšafín. „Navrhuji vám, abyste se sem vrátili ve tři hodiny.“</p>
<p>#</p>
<p>„Přišlo ti na tom rozhovoru aspoň něco normálního?“ podíval se Vlahoš na Krasomilu Adorátu, když vyšli ven, do slunečního světla.</p>
<p>„No, já si myslím, že to všechno proběhlo velmi dobře,“ prohlásila Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Takhle jsem si tvůj návrat domů nepředstavoval,“ zabručel Vlahoš. „Nač ten spěch? Děje se něco?“</p>
<p>„Podívej, našli jsme při vykopávkách golemy,“ sdělila mu Krasomila Adoráta.</p>
<p>„A to je… dobře?“ zkoumal opatrně Vlahoš.</p>
<p>„Ano! A víš, jak byli hluboko?“</p>
<p>„To se neodvážím ani hádat.“</p>
<p>„Hádej!“</p>
<p>„Já nevím,“ odpověděl Vlahoš, poněkud zmatený tím, že má najednou hrát Pan čáp ztratil čepičku… jakou hloubku, hloubčičku… asi má? „Padesát metrů? To je víc než –“</p>
<p>„Osm set metrů pod zemí.“</p>
<p>„To není možné! To je hlouběji než uhlí!“</p>
<p>„Ne tak nahlas, ano? Podívej, nevíš o nějakém místě, kde bychom se mohli posadit a promluvit si?“</p>
<p>„Co takhle – Ankh-morporská Královská banka? Je tam soukromá jídelna.“</p>
<p>„A oni nás tam pustí a nechají se nás tam najíst, co?“</p>
<p>„Ale jistě. Ředitel je můj dobrý přítel,“ usmál se Vlahoš.</p>
<p>„Tak přítel, co? A dobrý…“</p>
<p>„Je to pravda,“ trval na svém Vlahoš. „Věř mi, tak třeba dnes ráno se mi snažil olíznout obličej!“</p>
<p>Krasomila Adoráta se zastavila a obrátila se k němu. „Vážně?“ řekla s pozvednutým obočím. „No, vidím, že jsem se vrátila v pravý čas.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7</strong></p>
<p><emphasis>O půvabech tučného prejtu – Pan Korouhvička jde na oběd – Temná umění – Jak se vyhnout hercům-ochotníkům a jejich pozornosti – Pero zhouby! – Profesor Odblechal je důvěrný – „Vášeň má mnoho podob“ – Hrdina bankovnictví! – Krutiřitkův pohár přetekl</emphasis></p>
<p>S</p>
<p>lunce svítilo oknem do jídelny v bance a ozařovalo scénu dokonalého štěstí.</p>
<p>„Na tohle bys měl prodávat vstupenky,“ řekla Krasomila Adoráta zasněně s bradou opřenou v dlani. „Lidé trpící depresemi by sem chodili a odcházeli by vyléčeni.“</p>
<p>„Je opravdu moc těžké pozorovat to a být při tom smutný,“ souhlasil Vlahoš.</p>
<p>„Bude to asi tím, s jak horlivým nadšením se pokouší obrátit si tu tlamičku naruby,“ dodávala Krasomila Adoráta.</p>
<p>Pan Pedant hlasitě polknul a poslední kousek karamelového moučníku zmizel v jeho jícnu. Pak obrátil misku vzhůru nohama v marné naději, že někde najde ještě kousek. Nikdy ho nenašel, ale pan Pedant nebyl pes, který by se sklonil před zákony příčinných souvislostí. „Takže…“ začala Krasomila Adoráta z jiné strany, „bláznivá stará ženská – no dobrá, velmi <emphasis>mazaná </emphasis>stará ženská – zemřela a dala ti svého pejska, který si tak nějak nosí tuhle banku na obojku. Ty jsi každému na potkání vykládal, že zlato nemá ani takovou cenu jako brambory, pak jsi osvobodil z kriminálu odporného zločince, který už byl v cele smrti, a ten teď pro tebe ve sklepě banky vyrábí ‚bankovky’, namíchnul jsi nejnebezpečnější rodinu ve městě, lidé stojí ve frontách, aby si mohli uložit peníze ve vaší bance, protože je dokážeš rozesmát… zapomněla jsem na něco?“</p>
<p>„Ano, myslím si, že moje sekretářka, hm, do mě začíná být… zamilovaná. Tedy, říkám sekretářka, ale ona je spíš něco <emphasis>jako </emphasis>sekretářka.“</p>
<p>Některé snoubenky by při takovém sdělení propukly v pláč nebo by začaly křičet. Krasomila Adoráta propukla ve smích.</p>
<p>„A je to golem,“ dodal Vlahoš.</p>
<p>Smích okamžitě ustal. „To není možné. Oni takhle nefungují. A vůbec, proč by si měl golem myslet, že je žena? Ještě nikdy předtím se to nestalo.“</p>
<p>„Vsadil bych se ale, že předtím tady taky nebylo moc emancipovaných golemů. Kromě toho… proč by si měl myslet, že je muž? A dělá na mě oči… tedy alespoň to si ona myslí, že dělá, řekl bych. A můžou za to děvčata u přepážek. Podívej, myslím to vážně. Potíž je v tom, že ona také.“</p>
<p>„Promluvím si s ním… nebo, jak říkáš, s ní.“</p>
<p>„Výborně. Pak je tady ještě ten chlápek, co –“</p>
<p>Dveře se pootevřely a objevila se v nich hlava kuchaře Chmelšišky. Chmelšiška byl zamilovaný. „Nedala byste si <emphasis>ještě </emphasis>nějaký tučný prejt, slečno?“ zeptal se a pohyboval přitom významně obočím, jako by se snažil naznačit, že slasti tučného prejtu jsou tajemstvím, které zná jen několik zasvěcených.[9]</p>
<p>„Vy opravdu ještě nějaký máte?“ řekla Krasomila Adoráta a sklopila oči ke svému prázdnému talíři. Dokonce ani pan Pedant by ho nedokázal vyčistit lépe a ona ho už takhle vyjedla dvakrát.</p>
<p>„Víš, z čeho to je?“ zeptal se Vlahoš, který se rozhodl spokojit se s palačinkou, kterou připravovala Apolena.</p>
<p>„Ty ano?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Já taky ne. Ale dělala ho moje babička a je to jedna z mých nejšťastnějších vzpomínek z dětství, abys věděl. Tak to nepokaz.“ Krasomila Adoráta vrhla na potěšeného šéfkuchaře zářivý úsměv. „Moc bych prosila, Chmelšiško, jestli opravdu nějaký máte. Ještě pár kousků. A mohla bych jen velmi opatrně naznačit… víte, napadlo mě, že tu jeho skvělou chuť by možná ještě zvýraznila troška česne –“</p>
<p>#</p>
<p>„Vy nejíte, pane Korouhvičko,“ ozval se Kosma. „Co třeba kousek tady toho bažanta?“</p>
<p>Hlavní účetní se nervózně rozhlížel, protože se v tomhle domě plném uměleckých předmětů a služebnictva cítil nesvůj. „Já… chtěl bych především zdůraznit, že moje oddanost bance je –“</p>
<p>„– nepochybná, pane Korouhvičko. To je samozřejmé.“ Kosma přistrčil ke Korouhvičkovi stříbrný podnos. „Snězte alespoň kousek něčeho, když už jste vážil tu dlouhou cestu až sem.“</p>
<p>„Ale vždyť vy taky skoro nejíte, pane Kosmo. Jen chléb a vodu!“</p>
<p>„Pomáhá mi to myslet. Tak a teď mi řekněte, co jste to vlastně –“</p>
<p>„Oni ho mají <emphasis>všichni </emphasis>rádi, pane Kosmo! On si jen tak povídá s lidmi a oni ho mají rádi! A je opravdu rozhodnutý vyřadit z oběhu zlato. Jen si pomyslete, pane! Kde pak najdeme skutečnou hodnotu? On říká, že to je všechno uloženo ve městě, ale to by nás vydalo na milost a <emphasis>nemilost politikům</emphasis>! Je to zase jen nějaký uskok!“</p>
<p>„Myslím, že by vám udělal dobře hlt brandy,“ řekl Kosmo. „A to, co říkáte, to je svatá pravda a zlatá slova, ale kudy vede naše cesta kupředu?“</p>
<p>Korouhvička zaváhal. Opulentovu rodinu neměl rád. Plazili se kolem banky jako břečtan, ale alespoň se nepokoušeli věci změnit a každopádně, když už nic jiného, tak věřili ve zlato. A rozhodně nebyli <emphasis>hloupí.</emphasis></p>
<p>Mavolio Korouhvička měl svou definici slova „hloupý“ a většina lidí by ji považovala za mírně přehnanou. Smích byl hloupý. Divadlo, poezie a hudba byly hloupé. Oblečení, které nebylo černé, šedé nebo alespoň z nebarvených přírodních materiálů, bylo hloupé. Obrázky věcí, které nebyly skutečné, byly hloupé (a obrázky věcí, které byly skutečné, byly zbytečné). Základním stavem bytí byla hloupost, která musela být přemáhána ze všech lidských sil.</p>
<p>Misionáři z těch přísnějších náboženských řádů by v Mavoliu Korouhvičkovi objevili ideálního konvertitu, až nato, že náboženství bylo výjimečně hloupé.</p>
<p>Čísla hloupá nebyla. Čísla držela všechno pohromadě. Opulentové věřili v dobré počty a ve zlato. Pan Rosret zacházel s čísly, jako kdyby to byly nějaké hračky, a ještě ke všemu prohlásil, že zlato je jen obyčejné olovo na prázdninách! To už bylo více než jen hloupé, to bylo nepřístojné chování, zhouba, kterou on sám vypudil ze své mysli teprve po letech zápasu.</p>
<p>Muž musel kráčet vpřed.</p>
<p>Korouhvička stoupal po služebních stupních v bance mnoho let, pral se s každým přirozeným znevýhodněním, a to všechno jen proto, aby se teď dočkal tohohle… téhle osoby, která to všechno zesměšňuje? To tedy ne!</p>
<p>„Ten muž dnes přišel do banky znovu,“ prohlásil. „Choval se velmi podivně. Jak se zdá, tak pana Rosreta zná, ale říká mu Albert Třpytka. Mluvil, jako kdyby ho znal už kdysi dávno, a myslím, že to pana Rosreta dost rozrušilo. Jmenoval se Krutiřitka, alespoň tak ho pan Rosret pojmenoval. Měl velmi staré a velmi zaprášené šaty. Tvrdil, že je svatý muž, ale já o tom velmi pochybuju.“</p>
<p>„A to na tom bylo divné?“</p>
<p>„Ne, pane Kosmo –“</p>
<p>„Říkejte mi jen Kosmo, Milvane. Opravdu se nemusíme držet formalit.“</p>
<p>„Ehm… dobře,“ řekl Mavolio Korouhvička. „Víte, to nebylo ono. To ty jeho zuby. Byly to takové ty hodně staré, obyčejné, na žvýkání, a když mluvil, hýbaly se a chřestily, takže to vypadalo, jako když spíš srká, než mluví.“</p>
<p>„Aha, starý typ s péry,“ přikývl Kosma. „Výborně. A Rosret byl nervózní?“</p>
<p>„To tedy byl. A zvláštní bylo, že tvrdil, že toho muže nezná, ale přitom ho oslovil jménem.“</p>
<p>Kosma se usmál. „Ano, to je opravdu divné. A pak ten muž odešel?“</p>
<p>„No… ano, sir – pan – Kosmo,“ odpověděl Korouhvička. „A tak jsem raději zašel sem.“</p>
<p>„To jste udělal moc dobře, Melvine! Kdyby se ten člověk znovu ukázal, mohl byste ho sledovat a zjistit, kde bydlí?“</p>
<p>„Když to bude jen trochu možné, sir – pan – Kosmo.“</p>
<p>„Jste skvělý!“ Kosma pomohl Korouhvičkovi vstát z křesla, potřásl mu rukou, téměř tanečním krokem ho doprovodil ke dveřím, otevřel je a vypustil ho ven v jediném hladkém sledu baletních pohybů.</p>
<p>„Pospěšte si nazpět, pane Korouhvičko, banka vás potřebuje!“ dodal, když zavíral dveře. „Je to ale podivný člověk, nemyslíte, Važuzle?“</p>
<p>Přál bych si, aby tohle nedělal, pomyslel si Tutambyl. Copak si vážně myslí, že je Vetinari? Jak se říká těm rybám, které plují hned vedle žraloků a snaží se být tak užitečné, že je žralok nesežere? Tak to jsem já, přesně to teď dělám já, jen tak se s ním vezu, protože je to mnohem bezpečnější, než se dát na útěk.</p>
<p>„Jak by Vetinari našel špatně oblečeného muže, který je ve městě nový a má špatně padnoucí zuby, Važuzle?“ ozval se Kosma.</p>
<p>Padesát tolarů měsíčně a najde se všechno, pomyslel si Tutambyl, který se vytrhl z podmořské noční můry. Na to nikdy nezapomeň. A ještě pár dalších dnů a jsi volný. „Často na takové věci používá cech žebráků, pane,“ odpověděl.</p>
<p>„Aha, no samozřejmě. Tak na to dohlédněte.“</p>
<p>„Budou s tím spojeny nějaké výdaje, pane.“</p>
<p>„Jistě, Važuzle. Jsem si této skutečnosti vědom. Vždycky jsou tady nějaké výdaje. A ta druhá věc?“</p>
<p>„Už brzo, pane, už brzo. To není práce pro pana Klikvu, pane. Musím podplácet na nejvyšší úrovni.“ Tutambyl si odkašlal. „Mlčení je drahé, pane…“</p>
<p>#</p>
<p>Vlahoš doprovodil Krasomilu Adorátu zpět na univerzitu za naprostého mlčení. Důležité ale bylo to, že se nic nerozbilo a nikdo nebyl zabit.</p>
<p>Najednou, jako kdyby po zralé úvaze došla k nějakému rozhodnutí, řekla Krasomila Adoráta: „Víš, nějaký čas jsem pracovala v bance a nikdy tam nikoho nepobodali.“</p>
<p>„Omlouvám se, zapomněl jsem tě varovat. Ale stačil jsem tě odstrčit z cesty včas.“</p>
<p>„Musím říci, že při způsobu, jakým jsi mnou udeřil o podlahu, se mi opravdu zatočila hlava.“</p>
<p>„Podívej, je mi to líto, stačí? A Chmelšiškovi také! A byla bys teď tak hodná a řekla mi, o co tady vůbec jde? Našla jsi čtyři golemy, je to tak? A přivedla jsi je nazpět?“</p>
<p>„Ne, tunel se zbortil dříve, než jsme se dostali dost hluboko. Řekla jsem ti, že byli více než osm set metrů pod zemí, pohřbeni pod miliony tun písku a bahna. Podle všeho byla někde vysoko v horách přirozená ledová bariéra, která praskla a došlo k zaplavení poloviny kontinentu. Příběhy o Hm říkají, že město bylo zničeno potopou, takže to by sedělo. Golemové byli odplaveni spolu s troskami a to vše se zastavilo až někde u křídových útesů na mořském pobřeží.“</p>
<p>„Ale jak jste zjistili, že jsou tam dole? To je přece… no, je to jako místo, které neexistuje!“</p>
<p>„Jako obvykle. Jeden z našich golemů slyšel jednoho z těch tam dole zpívat. Jen si to představ. Jsou pod zemí šest tisíc let…“</p>
<p>V podzemní noci někde pod světem, v děsivém tlaku hlubin, v drtivém sevření temnoty… zpíval golem. Nebyla to slova. Píseň byla starší než slova, starší než jazyky. Bylo to volání jednoduché hlíny a rozléhalo se na kilometry. Neslo se podél zlomových linií, rozeznívalo krystaly v temných jeskyních, sledovalo řeky, které nikdy nespatřily slunce…</p>
<p>… a pak ven ze země a do nohou golema ze Společnosti golemů, který po jedné z místních cest táhl vůz naložený uhlím. Když pak dorazil do Ankh-Morporku, řekl o tom Společnosti. Přesně to Společnost dělala. Hledala golemy.</p>
<p>Města, království, země, to všechno přicházelo a odcházelo, ale golemové, které jejich kněží vytvořili z hlíny a naplnili svatým ohněm, měli sklony k věčné existenci. Když nedostali další příkazy, neměli dál nosit vodu nebo štípat dříví, třeba proto, že se zem změnila v mořské dno nebo město pokrylo nepraktických deset metrů vulkanického popela, nedělali nic, jen čekali na další příkazy. Vždyť nakonec nebyli nic jiného než majetek. Každý dělal to, co mu ukládaly instrukce napsané na malém svitku, který nosil v hlavě. Dříve či později se kameny díky erozi rozpadnou. Dříve či později vyrostou nová města. Jednoho dne přijdou nové příkazy. Golemové neznali pojem „svoboda“. Věděli, že jsou jen nástroje, někteří z nich dokonce ještě nesli v hlíně svého těla otisky prstů dávno mrtvého kněze. Byli vytvořeni proto, aby byli vlastněni.</p>
<p>V Ankh-Morporku jich bylo několik odedávna; vykonávali své povinnosti, dělali domácí práce, pumpovali vodu hluboko v podzemních šachtách, nevidění, tiší a nikomu nepřekážející. Pak jednoho dne někdo osvobodil prvního golema tím, že mu do hlavy vložil stvrzenku na peníze, které za něj zaplatil. A řekl golemovi, že od této chvíle náleží sám sobě.</p>
<p>Golem nemohl být osvobozen příkazem, válkou nebo z rozmaru. Mohl být ale osvobozen tím, že se stal vlastníkem sama sebe. Teprve když jste byli majetkem, dovedete skutečně pochopit, co svoboda znamená, v celé své vznešené hrůze.</p>
<p>Dorfl, první osvobozený golem, měl plán. Těžce pracoval čtyřiadvacet hodin denně bez ohledu na čas, kterým neměl čas se zabývat, a koupil dalšího golema. Oba golemové těžce pracovali, čtyřiadvacet hodin denně… a koupili třetího golema… a teď tady byla společnost, která kupovala golemy, hledala golemy pohřbené pod zemí nebo v mořských hlubinách a pomáhala golemům kupovat se.</p>
<p>V prosperujícím městě měli golemové <emphasis>doslova </emphasis>cenu své váhy ve zlatě. Byli ochotní pracovat za poměrně nízké mzdy, ale brali je čtyřiadvacet hodin denně. Pořád ještě to byl skvělý obchod. Byli silnější než trollové, spolehlivější než tažná zvířata a mnohem vytrvalejší a inteligentnější než celé tucty těch či oněch. Golem dokázal pohánět jakýkoliv stroj v dílně.</p>
<p>To jim samozřejmě na popularitě nepřidávalo. Vždycky se našel nějaký důvod, proč golema nemít rád. Nepili, nejedli, nehráli, nekleli, ani se neusmívali. Pracovali. Když někde vypukl požár, shromáždili se ze všech koutů města, aby ho co nejrychleji uhasili, a pak se vrátili zpět ke své práci. Nikdo nevěděl, proč bytost, která byla přivedena k životu tím, že ji vypálili v ohni, má nutkání dělat něco takového, ale to jediné, co tím golemové získali, byla zcela nemístná antipatie. Málokdo dokázal být vděčný nehybné tváři s planoucíma očima.</p>
<p>„Kolik jich tam dole je?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„Už jsem ti to řekla. Čtyři.“</p>
<p>Vlahoš pocítil úlevu. „No tak to je skvělé. Výborná práce. Mohli bychom si dnes dát na oslavu nějakou skvělou večeři? Z něčeho, co to zvíře nemělo tak rádo? A pak, kdo ví…?“</p>
<p>„Jenže by v tom všem mohl být jeden háček,“ řekla Krasomila Adoráta pomalu.</p>
<p>„Ne, vážně?“</p>
<p>„No tak, prosím.“ Krasomila Adoráta si povzdechla. „Podívej, Hmňané byli první tvůrci golemů, chápeš? Golemí legendy říkají, že Hmňané golemy vymysleli. A není těžké tomu uvěřit. Nějaký kněz vypaloval děkovnou oběť, řekl při tom ta správná slova a hlína si najednou sedla. To byl jejich jediný vynález. Nic víc už nepotřebovali. Golemové jim postavili město, golemové jim obdělávali pole. Vymysleli kolo, ale jen jako dětskou hračku. Oni kola nepotřebovali, chápeš? Tam, kde máš místo městských hradeb golemy, nepotřebuješ ani zbraně. Nepotřebuješ dokonce ani krumpáče a lopaty –“</p>
<p>„Nechceš mi snad tvrdit, že udělali patnáctimetrové golemy-zabijáky, že ne?“</p>
<p>„Takhle může opravdu uvažovat jen mužský.“</p>
<p>„Je to naše přirozenost,“ odpověděl Vlahoš. „Když nevymyslíš patnáctimetrového golema-zabijáka první, udělá to někdo jiný.“</p>
<p>„No, o něčem takovém rozhodně neexistují žádné záznamy,“ odpověděla Krasomila Adoráta okamžitě. „Hmňané dokonce nikdy nezpracovávali ani železo. Ale pracovali s bronzem… a se zlatem.“</p>
<p>Slovo „zlato“ řekla tak, že zůstalo podivně viset ve vzduchu, způsobem, který se Vlahošovi nelíbil.</p>
<p>„Se zlatem,“ opakoval.</p>
<p>„Hmština patří k jednomu z nejsložitějších jazyků, jaké kdy existovaly,“ dodala Krasomila Adoráta spěšně. „Nikdo z golemů ze Společnosti o tom skoro nic neví, takže si nemůžeme být jistí, že –“</p>
<p>„Zlato,“ opakoval Vlahoš a jeho hlas byl těžký jako olovo.</p>
<p>„Takže když tam dole náš průzkumný tým našel jeskyně, vymysleli jsme plán. Tunel už začínal povolovat, bylo vidět, že hrozí nebezpečí zborcení, takže naši to tam zavřeli, my jsme řekli, že se to propadlo a v téhle době už část našeho týmu golemy vytáhla. Prokopali se k nim z moře, pod vodou, a pod vodou je dopraví i celou cestu až do Ankh-Morporku,“ pokračovala Krasomila Adoráta.</p>
<p>Vlahoš ukázal na bílou paži, kterou nesla ve svém pytli. „Ale tahle není zlatá,“ prohlásil s nadějí.</p>
<p>„Našli jsme zhruba na poloviční cestě dolů víc částí golemích těl,“ povzdechla si Krasomila Adoráta. „Ty další jsou mnohem hlouběji… hm… asi proto, že jsou mnohem těžší.“</p>
<p>„Zlato je dvakrát těžší než olovo,“ prohlásil Vlahoš zachmuřeně.</p>
<p>„Pohřbený golem zpívá v hmštině,“ řekla Krasomila Adoráta. „Náš překlad nemusí být správný, takže jsem si řekla, že začneme tím, že je dostaneme sem do města, kde budou v bezpečí.“</p>
<p>Vlahoš se zhluboka nadechl. „Víš do jakého maléru se můžeš dostat, když porušíš smlouvu s trpaslíky?“</p>
<p>„Ale no tak! Já přece nemám v úmyslu vyvolat válku!“</p>
<p>„Ne, ty jenom vyvoláš legální akce a oficiální postihy! A s trpaslíky to bude ještě horší! Řekla jsi mi, že ve smlouvě bylo mimo jiné, že ze země nesmíš vzít žádné drahé kovy!“</p>
<p>„Ano, ale tohle jsou golemové. Jsou živí.“</p>
<p>„Podívej, ty jsi na trpasličím území sebrala –“</p>
<p>„– <emphasis>mohla vzít </emphasis>–“</p>
<p>„– dobrá, vždyť ty jsi na trpasličím území <emphasis>mohla vzít, </emphasis>u slepého Ia, <emphasis>tuny </emphasis>zlata –“</p>
<p>„Byla to země pronajatá Společnosti –“</p>
<p>„Dobře, ale byla tady uzavřena smlouva! Kterou jsi porušila, když jsi sebrala –“</p>
<p>„Nic jsem nesebrala! Oni odtamtud odešli sami,“ přerušila ho chladně Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Pro všechny svaté, takhle může uvažovat jen ženská! To si vážně myslíš, že když máš pro to, co jsi udělala, naprosto jasné a logické ospravedlnění, na předpisech, smlouvách a oficiálních závazcích vůbec nezáleží? Tak teď v tom pěkně lítám. Už už jsem na nejlepší cestě přesvědčit lidi, že tolar nemusí být zlatý a blýskavý, dokonce ani kulatý ne, a teď se dozvídám, že už každou chvíli mohou do města vpochodovat čtyři velcí lesklí golemové, kteří budou mávat a zářit na všechny strany!“</p>
<p>„Nesmíš být hned hysterický,“ uklidňovala ho Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Ale ano, to tedy musím! Co nesmím, je zůstat klidný!“</p>
<p>„Dobře, ale přesně takhle přece ožíváš, ne? V takových situacích tvůj mozek pracuje nejlépe. Vždycky najdeš nějaký způsob, jak to udělat, mám pravdu?“</p>
<p>S takovou ženou nic nenaděláte. Prostě se promění v kladivo a vy do ní narazíte.</p>
<p>Naštěstí.</p>
<p>Došli ke vchodu na univerzitní pozemky. Nad nimi se tyčila chmurná a odmítavá socha Alberto Malicha, zakladatele celé instituce. Na hlavě měla nočník. To poněkud komplikovalo život holubovi, který z rodinné tradice větší část dne hřadoval na jeho temeni a teď sám na vlastní hlavě nosil miniaturní verzi téže porcelánové nádoby.</p>
<p>To snad už zase musel být Veselý týden, pomyslel si Vlahoš. Studenti, co? Můžete je milovat nebo nenávidět, ale stejně je nesmíte praštit lopatou.</p>
<p>„Podívej, golemové negolemové, proč bychom si spolu dnes večer nedali večeři, jen ty a já, nahoře, v bankovním apartmá? Chmelšiška bude nadšený. Jen zřídka má možnost vařit lidem a bude se tak cítit mnohem lépe. Udělá cokoliv, co řekneš, na to dám krk.“</p>
<p>Krasomila Adoráta na něj vrhla pohled koutkem aka. „Myslela jsem, že tě něco takového napadne, a tak jsem si objednala ovčí hlavu. Byl štěstím bez sebe.“</p>
<p>„Ovčí hlavu,“ prohlásil zachmuřeně Vlahoš. „Víš, nemám rád jídlo, které mi oplácí pohledy. Nepodíval bych se do tváře ani sardince.“</p>
<p>„Slíbil, že jí zaváže oči.“</p>
<p>„No, výborně.“</p>
<p>„Moje babička dělala z ovčí hlavy skvělý rosol,“ zasnila se tak trochu Krasomila Adoráta. „A do toho se na zahuštění přidávaly vepřové nožičky, takže když pak ten rosol vychladl, mohl jsi –“</p>
<p>„Víš, že občas narazíš na takovou věc, které by se dalo říkat příliš mnoho informací?“ přerušil ji Vlahoš. „Takže dnes večer. Teď pojďme, podíváme se na toho tvého mrtvého mága. Měla by sis to užít. Určitě tam budou nějaké lebky.“</p>
<p>#</p>
<p>A lebky tam byly. Byly tam černé závěsy. Na podlaze byly nakresleny složité značky a symboly. Ke stropu stoupaly spirály voňavého kouře z černých kadidelnic. A uprostřed toho všeho stál vedoucí oddělení Posmrtných komunikací, který měl na obličeji děsivou masku a prováděl něco se svíčkou.</p>
<p>Když slyšel, že vcházejí, spěšně se narovnal.</p>
<p>„Jdete brzo,“ řekl hlasem poněkud tlumeným tesáky. „Promiňte, to ty svíčky. Aby dávaly pořádný černý kouř, měly by být z laciného parafínu, ale nebudete mi věřit, dali mi na ně pravý včelí vosk. <emphasis>Říkal </emphasis>jsem jim, že mi nestačí ani ten vosk, co z něj dělali ty staré svíčky, ze kterých tekl vosk, že potřebuju černý, páchnoucí kouř. Nebo přesněji, <emphasis>oni </emphasis>ho potřebují. Promiňte, jsem Jan Zbalíkov, vedoucí oddělení. Rozšafín mi o vás všechno řekl.“</p>
<p>Stáhl si z obličeje masku a podával jim ruku. Přestože se jako každý nekromant s trochu sebeúcty snažil vypěstovat si špičatou kozí bradku, pravděpodobně z naprostého nedostatku zlé vůle mu vyrostla jakási ovčí. Po několika vteřinách si uvědomil jejich upřené pohledy a spěšně si stáhl gumovou rukavici s dlouhými černými nehty.</p>
<p>„Mysleljsem, že je nekromancie zakázaná,“ řekl Vlahoš.</p>
<p>„My tady žádnou nekromancii neprovozujeme,“ ohradil se Zbalíkov. „Jak vás to napadlo?“</p>
<p>Vlahoš se rozhlédl po vybavení místnosti, pokrčil rameny a řekl: „No, nevím, poprvé mi to přišlo na mysl asi když jsem viděl, jak se vám loupe ta barva ze dveří a pod ní prosvítá kresba lebky a písmena NEKR…“</p>
<p>„To je dávná minulost,“ pospíšil si Zbalíkov. „Dávná minulost. My jsme oddělení Posmrtné komunikace. Síla zaměřená na konání dobrých věcí, chápete? Nekromancie je naopak velmi špatný druh magie, kterou provádějí zlí mágové.“</p>
<p>„A protože nejste zlý mág, to, co děláte, se nedá nazvat nekromancií.“</p>
<p>„Přesně!“</p>
<p>„A… hm… jak se pozná zlý mág?“ nadhodila Krasomila Adoráta.</p>
<p>„No tak hned jako první znak bychom mohli jmenovat provozování nekromancie.“</p>
<p>„A mohl byste nám ještě jednou připomenout, co děláte vy?“</p>
<p>„No, my si teď promluvíme s profesorem Odblechalem,“ odpověděl Zbalíkov.</p>
<p>„Který je mrtev, je to tak?“</p>
<p>„Je mrtev. Extrémně mrtev.“</p>
<p>„A není to tak <emphasis>trošičku </emphasis>jako nekromancie?“</p>
<p>„No ano, ale podívejte, k nekromancii potřebujete lebky, kosti a všeobecně nekropolitní cítění,“ odpověděl doktor Zbalíkov. Pak si všiml jejich výrazů. „Aha, už chápu, kam míříte,“ prohlásil se smíchem, který byl na okrajích poněkud popraskaný. „Nedejte se splést tím, co vidíte. Není všechno nekromancie, co se černá. <emphasis>Já </emphasis>tyhle věcičky nepotřebuju. To profesor Odblechal. On je tak trochu tradicionalista a nevylezl by ze své urny kvůli ničemu jinému než kvůli úplnému Rituálu duší provedenému v Děsivé masce Přivolání.“ Pak zabrnkal na jeden z tesáků.</p>
<p>„A tohle je Děsivá maska Přivolání, ano?“ ujišťoval se Vlahoš. Mág na okamžik zaváhal, ale pak řekl: „Samozřejmě.“</p>
<p>„Já jen, že to vypadá jako maska Strašlivého mága, kterou prodávají v Boffově obchodě v ulici Na Desátém vejci,“ uvažoval Vlahoš nahlas. „Skvělá cena – jen pět tolarů, myslím.“</p>
<p>„No víte, já… myslím, že jste se spletl,“ bránil se Zbalíkov.</p>
<p>„Já myslím, že ne,“ potřásl hlavou Vlahoš. „Zapomněl jste na ní cenovku.“</p>
<p>„Kde? Kde?“ Pan ‚Já vůbec nejsem nekromant’ rychlet uchopil masku, obracel ji v rukou a hledal –</p>
<p>Pak si všiml Vlahošova úsměvu a obrátil oči vzhůru. „No tak dobrá, ano,“ zamumlal. „Tu pravou jsme ztratili. Možná tomu nebudete věřit, ale tady se ztrácí kdeco. On totiž po sobě jen málokdo pořádně likviduje použitá zaklínadla. Byla v chodbě ta gigantická oliheň?“</p>
<p>„Dnes odpoledne ne,“ odpověděla Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Ano, teď tam nebyla! Ale kde se tam vůbec bere, tedy když tam je?“ dodával Vlahoš.</p>
<p>„No ano, dovolte, ať vám o té olihni něco povím!“ řekl Zbalíkov.</p>
<p>„No?“</p>
<p>„To raději <emphasis>nechtějte </emphasis>ani slyšet!“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Věřte mi! Jste si jistí, že tam nebyla?“</p>
<p>„Je to taková věc, které si obvykle všimnete,“ upozornila ho Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Takže pokud máme trochu štěstí, tohle už se nám vypotřebovalo,“ prohlásil Zbalíkov a očividně se uvolnil. „Už to začíná být opravdu nesnesitelné. Minulý týden se všechny lístky v mé kartotéce zařadily pod W. A zdá se, že nikdo neví proč.“</p>
<p>„A taky jste nám chtěl říci něco o lebkách,“ upozornila ho Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Všechny jsou umělé,“ svěřil se jim Zbalíkov.</p>
<p>„Když <emphasis>dovolíte</emphasis>?“ Hlas byl suchý a sípavý a přicházel odněkud ze stínů v protilehlém rohu místnosti.</p>
<p>„Kromě Karlíka, samozřejmě,“ dodal mág spěšně. „Ten je tu <emphasis>odjakživa</emphasis>.“</p>
<p>„Jsem páteří oddělení,“ ozval se hlas hrdě.</p>
<p>„Podívejte, mohli bychom začít?“ řekl Zbalíkov a začal se přehrabovat v černém sametovém vaku. „Na háčcích za dveřmi visí nějaká černá roucha s kápěmi. Jsou samozřejmě jen tak na efekt, ale nekroman – posmrtná komunikace, to je prakticky divadelní představení. Většina těch lidí, které vy – se kterými komunikujeme, jsou mágové a upřímně řečeno, ti nemají rádi změny.“</p>
<p>„Ale nebudeme dělat žádné… zvrácenosti, že ne?“ ujišťovala se Krasomila Adoráta a poněkud nejistě si prohlížela černé roucho.</p>
<p>„Až na to, že budeme mluvit s někým, kdo je víc než tři sta let po smrti,“ odpověděl jí Vlahoš. On sám se v přítomnosti lebek necítil příliš dobře. Tak ale byla většina lidí geneticky naprogramována už od dob, kdy ještě byli napůl opicemi, protože a) to, co tu lebku změnilo v lebku, by pořád ještě mohlo být někde kolem a vy byste měli raději rychle vyrazit na nejbližší strom a b) lebky vypadají, jako kdyby se neustále bavily na váš účet.</p>
<p>„S tím si nedělejte starosti,“ uklidňoval je Zbalíkov a vytáhl z černého vaku malý džbánek ozdobený ornamentem a přeleštil ho rukávem. „Profesor Odblechal odkázal svou duši univerzitě. Musím vás upozornit, že je trochu podrážděný a nevrlý, ale dokáže spolupracovat, když mu zahrajeme trochu slušné divadlo.“ O kousek ustoupil. „Tak se na to podívejme… pochmurné svíce, Namarethský kruh, Nádoba Tichého času, samozřejmě maska, Závěsy hrů – ehm, černé závěsy a –“ vedle džbánku položil malou skříňku, „– nezbytné ingredience.“</p>
<p>„Prosím? To chcete říci, že všechny ty věci, které jste jmenoval předtím, nezbytné nejsou?“</p>
<p>„Ty tak nějak spíše tvoří tu správnou atmosféru,“ vysvětloval doktor Zbalíkov a upravil si kápi. „Mohli bychom sice sedět jen tak, někde u stolu, v obyčejných šatech a hodně nahlas číst potřebná zaříkadla, ale když to nemá tu správnou atmosféru, komu by se sem chtělo přijít? A vůbec, nezajímáte se o divadlo?“ zeptal se s nadějí v hlase.</p>
<p>„Chodím, když mi na to zbyde trocha času,“ přiznal opatrně Vlahoš, protože si té naděje dobře všiml.</p>
<p>„A neviděl jste teď někdy náhodou <emphasis>Jaká škoda, že je instruktorkou bojových umění’? </emphasis>v Malém divadle? Hráli to ochotníci od Dollyiných sester?“</p>
<p>„Ne, myslím, že jsem to neviděl.“</p>
<p>„Hraju v tom lorda Andrewa Weyprdalla,“ dodával doktor Zbalíkov pro případ, že by Vlahoše přepadl náhlý záchvat vzpomínkového prozření.</p>
<p>„Ach ták, tak to jste byl <emphasis>vy</emphasis>?“ zvolal Vlahoš, který se už s herci setkal dříve. „U nás v práci o tom mluvil kdekdo!“</p>
<p>Můžu být v klidu, dokud se mě nezeptá, o kterém večeru že se to u nás mluvilo, protože v každém představení se najde nějaký večer, kdy se odehrálo něco příšerného. Ale Vlahoš měl štěstí, zkušený herec, byť jen amatér, ví, kdy už by neměl dál tlačit na pilu.</p>
<p>Místo toho Zbalíkov řekl: „Znáte staré jazyky?“</p>
<p>„Já zvládám základy staré drmolštiny,“ přiznal se Vlahoš.</p>
<p>„<image xlink:href="#_1.jpg" /> Je to na vás dost staré?“ řekla Krasomila Adoráta a Vlahošovi přeběhlo po páteři mrazení. Soukromý jazyk golemů představoval pro lidský jazyk pravé peklo, ale když vycházel z úst Krasomily Adoráty, zněl nesnesitelně sexy. Bylo to jako stříbro poletující ve vzduchu.</p>
<p>„Co to bylo?“ zeptal se Zbalíkov.</p>
<p>„Běžný jazyk golemů, kterým mezi sebou hovoří zhruba posledních dvacet tisíc let,“ odpověděla Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Opravdu? Je to velmi, hm, povznášející… hm… tak raději začneme…“</p>
<p>#</p>
<p>Když se pohyblivý stůl hlavního pokladníka otáčel jako prastará popravčí kára, nikdo v účtárně se neodvážil ani pozvednout hlavu. Rukama probíhaly Mavoliu Korouhvičkovi papíry a hlavou myšlenky. Jeho mozek se topil v jedech a nohama neustále podupával, aby uvolnil temné síly, které dusily jeho myšlenky.</p>
<p>On počítal, ale ne tak, jak tomu slovu rozumí ostatní lidé. Počty byly pro lidi, kteří nedokázali rovnou spatřit odpověď, která se jim pomalu otáčela v hlavě. Vidět znamenalo znát. Tak to bylo vždycky. Štos papírů, který se mu nashromáždil na stole, se rychle zmenšoval, protože ho poháněla zuřivost jeho myšlenek.</p>
<p>Neustále se otevíraly nové účty. A proč? Bylo to kvůli důvěře v banku? Byla v tom solidnost? Šetrnost? Kvůli něčemu, co by mělo nějakou hodnotu?</p>
<p>Ne! Bylo to kvůli Rosretovi! Lidé, které pan Korouhvička nikdy předtím neviděl a doufal, že už také neuvidí, proudili do banky, přinášeli peníze v krabičkách, v prasátcích, často dokonce i ve starých punčochách. A někdy ty punčochy měli dokonce na sobě!</p>
<p>A to všechno jen kvůli slovům! Bankovní pokladny se plnily, protože pan Rosret dokázal lidi rozesmát a dokázal jim dát naději. Lidé ho měli <emphasis>rádi. </emphasis>Nikdo nikdy neměl rád pana Korouhvičku, alespoň on o nikom takovém nevěděl. No jistě, byla tady matčina láska a otcova náruč, ta jedna chladná a ta druhá příliš opožděná, ale kam ty ho dostaly? Nakonec zůstal sám. Proto utekl, našel onu šedou karavanu a nový život, založený na číslech a na úctě a respektu. Pak pomalu postupoval vzhůru a stal se mužem, který měl, ach ano, úctu a respekt. Respekt a úctu. Respektoval ho dokonce i pan Kosma.</p>
<p>A odnikud se najednou vynořil Rosret. Co byl ten člověk vůbec zač? Jak se zdálo, nikdo ho neznal, s výjimkou onoho podezřelého muže s pohyblivými zuby. Jeden den tady žádný Rosret nebyl a druhý den už byl vrchním poštmistrem! A teď byl v bance, člověk, jehož hodnota se ukrývala v ústech a který neprojevoval respekt nikomu! A nutil lidi, aby se smáli – a banka se plnila penězi!</p>
<p><emphasis>A co pro banku udělali ti opulentní Opulentové? A jak se chovali k tobě? </emphasis>ozval se mu v hlavě známý slabý hlásek. To byla ta jeho malá částečka, kterou ubíjel, nechával hladovět a celé roky zastrkoval dozadu do skříně. To nebyl hlas jeho svědomí, on <emphasis>sám </emphasis>byl hlasem svého svědomí. To byl hlásek té… té masky.</p>
<p>„Ne!“ zvolal Korouhvička. Někteří z nejbližších úředníků při tom nezvyklém zvuku pozvedli hlavy, ale pak je zase rychle sklonili ze strachu, že by se mohli setkat s jeho pohledem. Korouhvička upíral pohled na papír před sebou a díval se, jak čísla ubíhají. Spolehni se na čísla. Ta tě nezklamou…</p>
<p><emphasis>Kosma tě nerespektuje, ty hloupý blázne! Vedl jsi jim jejich banku a poklízel jsi po nich! Ty jsi vydělával a oni utráceli… a při tom se ti smáli. Víš dobře, že ano. Hloupý pan Korouhvička, se svou legrační chůzí, hloupý, hloupý, houpý…</emphasis></p>
<p>„Nech mě být, <emphasis>běž pryč</emphasis>,“ zašeptal.</p>
<p><emphasis>Lidé ho mají rádi, protože on má rád je. Pana Korouhvičku nemá rád nikdo.</emphasis></p>
<p>„Ale já mám svou úctu. Mám svou hodnotu!“ Pan Korouhvička si přitáhl další arch papíru a hledal útěchu ve sloupcích čísel. Ale pronásledování neskončilo…</p>
<p><emphasis>Kde byla tvá úcta a hodnota, když jsi nutil čísla tancovat, Korouhvičko? Ta nevinná čísla? Práskal jsi bičem a nutil jsi je tancovat, metat kozelce, točit se dokolečka a stavět se na špatná místa, je to tak, protože pan Jošt se dožadoval svého! A kam asi odtančilo zlato, pane Korouhvičko? Samý kouř a zrcadla!</emphasis></p>
<p>„Ne!“</p>
<p>Všechna pera v účtárně se na okamžik zastavila, ale pak se rozeběhla s dvojnásobnou rychlostí.</p>
<p>Se slzami studu a vzteku v očích se pan Korouhvička pokusil odšroubovat čepičku ze svého patentního plnicího pera. V bezdechém tichu účtárny měl skřípot krytky zeleného pera stejný účinek jako zvuk brousku, kterým si dřevorubec ostří čepel sekery. Všichni úředníci se sehnuli ještě níže ke své práci. Pan Korouhvička Objevil Chybu. Jediné, co teď mohli dělat, bylo nespouštět oči z práce, kterou měli před sebou, a doufat, že ta chyba nebyla jejich. Někdo, a dejte bohové, abych to nebyl já, bude muset jít a postavit se před ten vyvýšený stůl. Všichni věděli, že pan Korouhvička nemá chyby rád. Pan Korouhvička byl přesvědčený, že chyby jsou výsledkem pokřivenosti duše. Při zvuku Pera zhouby přispěchala k panu Krouhvičkovi jedna ze starších úřednic. Ti ze zaměstnanců, kteří byli ochotni riskovat, že budou zuřivým pohledem hlavního účetního proměněni v rosol, se odvážili na okamžik pozvednout hlavu a viděli, že jí ukazuje pohoršující dokument. Pak účtárnou zaznělo tragické „ts-ts“. Úřednice sešla po schůdkách, vydala se rozlehlou místností a ozvěna jejích kroků dopadala do hrobového ticha, naplněného nevyslovenými modlitbami. Úřednice to ještě netušila, ale když ve svých knoflíčkových botách zamířila ke stolu nejmladšího z úředníků, měla se setkat s mladíkem, který měl v knize osudu napsáno, že vstoupí do historie jako jeden z největších hrdinů bankovnictví.</p>
<p>#</p>
<p>Oddělení Posmrtných komunikací naplnily temné a pochmurné tóny varhan. Vlahoš předpokládal, že to patří k navození atmosféry, i když příslušná nálada by byla navozena mnohem přesvědčivěji, kdyby hraná melodie nezněla jako <emphasis>Kantáta a fuga pro člověka, který má potíže s ovládáním pedálů.</emphasis></p>
<p>Když po dlouhém a bolestivém chropotu utichly poslední tóny, otočil se doktor Zbalíkov na své židli a zvedl si masku na čelo.</p>
<p>„Omlouvám se, ale někdy mám obě nohy levé. Prosím vás, nemohli byste vy dva chvíli něco prozpěvovat, zatímco já budu dělat magická gesta? Se slovy si nelamte hlavu. Jak jsem zjistil, funguje prakticky cokoliv, když je tón dostatečně pohřební.“</p>
<p>Když pak obcházel magický kruh a prozpěvoval různé variace na oó! a aá!, zamyslel se Vlahoš nad tím, kolik bankovních ředitelů asi ve volných odpoledních vyvolává mrtvé. Asi jich moc nebude. Určitě by to dělat neměl. Měl by být v bance a dělat peníze. Výro – Skřipec už návrh jistě dokončil. Takže už zítra by mohl v ruce držet svou první bankovku! A pak tady byl ještě ten zatracený Krutiřitka, který může mluvit s kdekým. Je pravda, že ten chlap má záznam dlouhý jako role papírových ručníků, ale město pracovalo díky spojenectvím, a kdyby se náhodou potkal s Opulenty, mohl by se před nimi Vlahošův život rozvinout až k šibenici –</p>
<p>„Když jsem byl ještě naživu, tak jsme aspoň používali lepší masky,“ zabrumlal starý hlas. „Poslyšte, není támhleto <emphasis>žena</emphasis>?“</p>
<p>Bez jakéhokoliv předchozího náznaku, s výjimkou pronesené věty, se v kruhu objevila postava. Byl to v každém směru dokonalý obraz starého mága – dlouhé roucho, špičatý klobouk, plnovous. Jeho podoba však byla skoro černobílá, se stříbřitým leskem a mírně průsvitná.</p>
<p>„Profesore Odblechale,“ přivítal ho doktor Zbalíkov, „je od vás velmi laskavé, že jste mezi nás zavítal.“</p>
<p>„Dobře víte, že jste mě sem přivolal a stejně jsem se nudil,“ odpověděl Odblechal. Pak se obrátil ke Krasomile Adorátě a jeho hlas se změnil v slaďoučký sirup. „Jakpak se jmenujete, drahoušku?“</p>
<p>„Krasomila Adoráta Srdénková.“ Varovný tón, který v jejím hlase zazněl, Odblechal nepostřehl ani náhodou.</p>
<p>„Jak rozkošné,“ řekl a obdařil ji bezzubým úsměvem. Bohužel, mezi oběma růžovým čelistmi se mu při tom natáhla nitka slin, podobná pavučině přestárlého pavouka. „Věřila byste, kdybych vám řekl, že se neobyčejně podobáte mé milované konkubíně Fenti, která zemřela před více než třemi sty lety? Ta podoba je ohromující!“</p>
<p>„Řekla bych, že se mě pokoušíte sbalit,“ odpověděla Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Ale božíčku, takový cynismus,“ povzdech si zesnulý Odblechal a obrátil se k vedoucímu Posmrtných komunikací. „Řeknu vám upřímně, že až na úžasný zpěv téhle mladé dámy to bylo příšerné, Zbalíkove,“ utrhl se na něj. Pokusil se popleskat Krasomilu Adorátu po ruce, ale jeho prsty jí jen tak prošly.</p>
<p>„Omlouvám se, profesore, ale v poslední době na to nemáme skoro žádné finance,“ omlouval se Zbalíkov.</p>
<p>„Já vím, já vím. Tak to bylo vždycky, doktore. Dokonce i za mých časů. Když jste potřeboval mrtvolu, musel jste vyrazit do města a nějakou si najít sám! A když jste žádnou nemohl najít, musel jste si prostě nějakou vyrobit! Teď je to všechno takové <emphasis>spořádané, </emphasis>tak zatraceně <emphasis>korektní</emphasis>! Ono nakonec stejný účel, technicky, splní i čerstvé vejce, ale kam by se nám pak poděl styl? Řekli mi, že vymysleli stroj, který dokáže myslet, ale Krásná umění byla vždycky ve všem poslední! A tak jsem byl přivolán tímhle. Jedním tak tak kompetentním Posmrtným komunikátorem a dvěma mladými lidmi z oddělení Umírněného jekotu!“</p>
<p>„Nekromancie je Krásné umění?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„Jistě. Krásnějšího a hlavně jemnějšího není, mladý muži. Stačí udělat jen tu nejmenší chybičku a pomstychtivý duch mrtvého vám vnikne ušima do hlavy a vyfoukne vám mozek nosem.“</p>
<p>Oči Krasomily Adoráty i Vlahoše se najednou soustředily na tvář doktora Zbalíkova, jako oči lučištníka, který se soustřeďuje na cíl. Ten divoce zamával rukama a ucedil koutkem úst: „Jen velmi výjimečně!“</p>
<p>„A copak tady dělá taková půvabná mladá žena jako vy?“ zajímal se profesor Odblechal, který se mezitím obrátil zpět ke Krasomile Adorátě a opětně se ji pokusil vzít za ruku.</p>
<p>„Pokouším se přeložit jednu citaci z hmštiny,“ odpověděla, poněkud křečovitě se na něj usmála a bezmyšlenkovitě si otřela ruku do sukně.</p>
<p>„Dnes mají ženy povoleno dělat takové věci? To je ale legrace! Věc, které dnes lituji ze všeho nejvíc, je, že když jsem ještě vlastnil tělo, nestrávil jsem dost času ve společnosti mladých žen…“</p>
<p>Vlahoš se rozhlédl kolem, aby zjistil, jestli tady někde neexistuje nějaká záchranná páka. <emphasis>Něco </emphasis>tady přece být musí, už jen pro případ mozkonosního výbuchu.</p>
<p>Pomalu se přešoural ke Zbalíkovi. „Už každou chvíli se tady rozpoutá peklo,“ sykl.</p>
<p>„To je v pořádku, dokážu ho během okamžiku odeslat do Zóny nemrtvých,“ odpověděl mu Zbalíkov šeptem.</p>
<p>„Jestli se rozzuří, tak to nebude dost daleko. Kdysi jsem viděl, jak přibodla jednomu muži nohu jehlovým podpatkem k podlaze a přitom jí ani neupadl popel z cigarety. Už víc než patnáct minut nekouřila, takže se nedá odhadnout, co udělá!“</p>
<p>Ale Krasomila Adoráta vytáhla ze svého vaku golemovu paži a oči profesora Odblechala zaplály něčím mnohem intenzivnějším, než je romantika. Vášeň má mnoho podob.</p>
<p>Pozvedl si ruku k očím. To bylo překvapivé, ale pak si Vlahoš všiml, že skutečná paže zůstala na svém místě a profesor zvedl jen perleťově lesklého ducha paže.</p>
<p>„Ach, to je část hmského golema,“ prohlásil Odblechal. „Je ve špatném stavu. Výjimečně vzácná. Pravděpodobně vykopaná na místě bývalého Hm, že?“</p>
<p>„Pravděpodobně,“ přikývla Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Hmm. Pravděpodobně, co?“ opakoval po ní Odblechal a obracel nehmotnou paži sem a tam. „Podívejte se! Je slaboučká jako oplatka. Lehká jako peříčko a pevná jako ocel, přestože uvnitř plál oheň. Něco tak dokonalého od té doby neexistovalo.“</p>
<p>„Možná vím, kde takový oheň ještě hoří,“ řekla Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Po šedesáti tisíci letech? Řekl bych, že se mýlíte, madam.“</p>
<p>„A já si myslím něco jiného.“</p>
<p>Dokázala použít tenhle tón hlasu tak, že se lidem zatočily hlavy. Vyzařovala absolutní jistotu. Vlahoš musel deset let tvrdě pracovat na tom, aby se něco takového naučil.</p>
<p>„Chcete říci, že nějaký hmský golem <emphasis>přežil</emphasis>?“</p>
<p>„Ano. Myslím, že čtyři,“ přikývla Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Umí zpívat?“</p>
<p>„Alespoň jeden z nich jistě.“</p>
<p>„Dal bych cokoliv za to, abych to slyšel ještě než zemřu,“ prohlásil Odblechal.</p>
<p>„Ehm…“ začal Vlahoš.</p>
<p>„To je jen takový slovní obrat, jen slovní obrat,“ řekl Odblechal a popuzeně zamával rukou.</p>
<p>„Myslím, že to by se dalo zařídit,“ ozvala se Krasomila Adoráta. „A zatím jsme jejich píseň přepsali do Bodallových fonetických run.“ Znovu sáhla do vaku a vytáhla malý svitek. Odblechal se natáhl a znovu se v jeho ruce objevil světélkující duch svitku.</p>
<p>„Takhle to vypadá jako nesmyslný blábol,“ řekl, když do něj nahlédl. „I když musím říci, že hmština tak na první pohled vypadá vždycky. Budu na to potřebovat nějaký čas. Hmština je plně kontextový jazyk. Viděla jste ty golemy?“</p>
<p>„Neviděla, náš tunel se sesul. Nedokázali jsme se pak dokonce spojit ani s golemy, kteří výkop prováděli. Slanou vodou se jejich zpěv šíří jen špatně. Ale myslíme si, že jsou to… neobvyklí golemové.“</p>
<p>„Pravděpodobně zlatí,“ řekl Odblechal a jeho slova za sebou zanechala brázdu zamyšleného ticha.</p>
<p>„Hm,“ hlesla po chvíli Krasomila Adoráta. Vlahoš zavřel oči a na vnitřní straně víček mu pochodovaly zářící zlaté rezervy Ankh-Morporku.</p>
<p>„Každý, kdo se nějakou dobu zabývá Hmem, narazí dříve nebo později na legendu o zlatých golemech,“ pokračoval Odblechal. „Před šedesáti tisíci lety nějaký šaman sedící u ohně vymodeloval postavu z hlíny. Vypálil ji a náhodou přišel na to, jak ji oživit, a to byl jediný vynález, který potřebovali, chápete? Měli dokonce i golemy-koně, věděli jste to? Od té doby se nikomu nic takového nepodařilo. A přesto Hmňané nikdy nezpracovávali železo! Nikdy nevymysleli lopatu, nebo dokonce kolo! Golemové pásli jejich hospodářská zvířata a předli látky na šaty! Jediné, co si Hmňané vyráběli, byly šperky, které většinou zachycovaly lidské oběti a ty byly v každém slova smyslu velmi špatně provedené. V téhle oblasti byli výjimečně vynalézaví. To je celá ta slavná teokracie,“ dodával s pokrčením ramen. „Já nevím, co na těch stupňovitých pyramidách je, že to v bozích vyvolává ty jejich ďábelské stránky… No, každopádně dokázali zpracovat zlato. Oblékali do něj své kněze. Je možné, že z něj dokonce vyrobili i několik svých golemů. Anebo je možné, že výraz ‚zlatí golemové’ byl jen metaforou, kterou Hmňané chtěli vyjádřit <emphasis>hodnotu </emphasis>golemů. Když lidé chtějí vyjádřit koncept hodnoty, tak zlato je první slovo, které je napadne.“</p>
<p>„To není správné,“ zabručel Vlahoš.</p>
<p>„– nebo je to možná jen legenda bez jakéhokoliv reálného základu. Ani jedna ze skupin, které prováděly vykopávky, tam nic nenašla, jen několik úlomků rozbitého golema,“ pokračoval Odblechal. Pak si sedl a udělal si pohodlí v prázdné židli.</p>
<p>Mrknul na Krasomilu Adorátu. „Možná jste hledali jinde? Jedna pověst říká, že když zemřeli všichni lidé, odešli golemové do moře…?“ Otazník zůstal viset ve vzduchu jako hák, kterým vlastně byl.</p>
<p>„To je opravdu zajímavá historka,“ přikývla Krasomila Adoráta s kamennou tváří.</p>
<p>Odblechal se usmál. „Já to poselství rozluštím. A vy za mnou samozřejmě přijdete zítra, abych vám řekl co a jak, že?</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p>Vlahošovi se ty zvuky tentokrát nelíbily, ať už znamenaly cokoliv. Nepomohlo ani to, že se Krasomila Adoráta usmívala.</p>
<p>Odblechal dodal:</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>„Opravdu pane?“ řekla Krasomila Adoráta se smíchem.</p>
<p>„Ne, ale mám skvělou paměť!“</p>
<p>Vlahoš se zamračil. Mnohem víc se mu líbilo, když se k tomu starému kozlovi chovala přezíravě. „Můžeme už jít?“ zeptal se.</p>
<p>#</p>
<p>Lešetín Kovář, čekatel na funkci mladšího úředníka zatím ve zkušební době, pozoroval slečnu Firhaňkovou, která se neodvratně přibližovala, s poněkud menšími obavami než jeho starší kolegové. Všichni věděli, že je to tím, že ten ubohý hoch tady ještě není dost dlouho na to, aby chápal význam toho, co se má v nejbližší chvíli odehrát.</p>
<p>Starší úřednice položila papír, který nesla v ruce, na jeho stůl s neskrývaným důrazem. Konečný součet byl zakroužkován zeleným inkoustem, který stále ještě docela nezaschl. „Pan Korouhvička říká,“ prohlásila se stínem zadostiučinění v hlase, „že to máte udělat znovu a tentokrát <emphasis>správně</emphasis>.“</p>
<p>A protože byl Lešetín slušně vychovaný mladý muž a protože tohle byl jeho první týden v bance, řekl jen: „Jistě, slečno Firhaňková,“ vzal papír a pustil se do práce.</p>
<p>Kolovalo mnoho verzí o tom, co se stalo potom.</p>
<p>V následujících letech měřili úředníci svou bankovní zkušenost podle toho, jak blízko byli, když k Události došlo.</p>
<p>Vedly se pře o tom, jaká slova skutečně padla.</p>
<p>V žádném případě nedošlo k žádnému násilí, bez ohledu na to, co některé verze naznačují. Ale každopádně to byl den, který srazil svět, nebo alespoň tu jeho část, která zahrnovala účtárnu, na kolena.</p>
<p>Všichni se shodovali v tom, že Lešetín Kovář strávil nějaký čas kontrolou procentuálního výpočtu. Říká se, že pak vytáhl blok – soukromý blok, což už bylo prohřeškem samo osobě – a chvilku počítal v něm. Pak, po nějakých patnácti minutách – někdo říká, že po půl hodině – vstal, přešel ke stolu slečny Firhaňkové a prohlásil: „Je mi líto, slečno Firhaňková, ale já jsem tam žádnou chybu nenašel. Prošel jsem všechny výpočty a jsem si jistý, že můj konečný výsledek je správný.“</p>
<p>Nemluvil nijak nahlas, ale v místnosti bylo naprosté ticho. Všechny uši byly tak napjaty a naslouchaly tak usilovně, že pavouci, kteří předli své sítě vysoko pod stropem, se jejich sací silou zakývali. Nato byl Lešetín Kovář odeslán zpět na své místo s tím, aby to udělal ještě jednou a neplýtval časem jiných lidí, a po dalších deseti minutách, někdo tvrdí, že patnácti, přistoupila slečna Firhaňková k jeho stolu a nahlédla mu přes rameno.</p>
<p>Většina lidí se shoduje v tom, že asi po půl minutě, nebo tak nějak, zvedla ten papír ona, vytáhla si z malého, pevně stočeného drdůlku v týle hlavy tužku, usedla a chvíli upřeně kontrolovala čísla. Pak vstala. Přešla ke stolu dalšího staršího úředníka. Oba se sklonili nad výpočtem. Pak přivolali třetího úředníka. Opsal si inkriminované sloupce čísel, chvíli s nimi pracoval a pak zvedl hlavu. Obličej měl šedivý. Nikdo to nemusel říkat nahlas. Teď už nepracoval vůbec nikdo, ale pan Korouhvička, který seděl u svého vyvýšeného otáčivého stolu, byl neustále pohroužen do čísel na papírech před sebou a mumlal si něco nesrozumitelného.</p>
<p>Lidé to cítili ve vzduchu.</p>
<p>Pan Korouhvička Udělal Chybu. Nejstarší úředníci urychleně uspořádali v jednom rohu místnosti provizorní poradu. Neexistovala žádná vyšší autorita, na niž by se mohli odvolat. Tou nejvyšší autoritou tady byl právě pan Korouhvička, druhý hned po nesmiřitelném a neomylném bohu matematiky. Nakonec to zbylo na nešťastnou slečnu Firhaňkovou, která byla před chvílí poslem páně Korouhvičkovy nelibosti, aby na sporný dokument napsala: „Lituji, pane Korouhvičko, ale myslím, že má ten mladík pravdu.“ Pak papír vsunula dospodu malé hromádky dalších účtů, které pokládala na podnos s nevyřízenými dokumenty, a když kolem projížděl pohyblivý vozík, který podnosy sbíral, upustila ho do něj. Pak už bylo slyšet jen zvuk jejích malých botek, když se s pláčem rozeběhla přes celou účtárnu do dámské umývárny, kde dostala hysterický záchvat.</p>
<p>Zbývající zaměstnanci účtárny se začali rozhlížet, opatrně a nejistě, jako prastará monstra, která zpozorovala, že se druhé slunce na obloze začalo zvětšovat, ale nevědí, co by s tím měla dělat. Pan Korouhvička dokázal zpracovat obsah podnosu s nevyřízenými účty velmi rychle a podle výšky štůsku papírů, který byl na tom právě doručeném, bude trvat plus mínus dvě minuty, než narazí na vzkaz slečny Firhaňkové. Najednou všichni vyskočili a jako jeden muž se vrhli ke dveřím.</p>
<p>#</p>
<p>„Tak jak sis to užila?“ zeptal se Vlahoš, když znovu vyšli do slunečního světla.</p>
<p>„Zaslechla jsem v tvém hlase nevrlý tón, nebo se mi to zdálo?“ podívala se na něj Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Víš, mé plány na dnešní den nepočítaly s tím, že zaskočíme na kus řeči s tři sta let starým nestydatým tělnatcem.“</p>
<p>„Chtěl jsi říci tři sta let starým vystydlým tělem, ale ona to nakonec nebyla mrtvola, jen obyčejný duch.“</p>
<p>„Ale byl chlípný!“</p>
<p>„Jen ve své mysli,“ odpověděla Krasomila Adoráta. „A taky v té tvé.“</p>
<p>„Obyčejně se můžeš zbláznit, když se k tobě lidé chovají tahle blahosklonně!“</p>
<p>„To je pravda. Ale většina lidí nedokáže přeložit jazyk tak starý, že sami golemové mu rozumí jen z jedné desetiny. Pořiď si takové vědomosti a můžeš to být <emphasis>ty</emphasis>, kdo bude ohromovat dívky, až ti bude tři sta let.“</p>
<p>„Ty s ním flirtuješ jen proto, abys dostala, co potřebuješ?“</p>
<p>Krasomila Adoráta se zastavila tam, kde právě byli – uprostřed náměstí – a obrátila se k němu. „A co? <emphasis>Ty </emphasis>takhle flirtuješ s lidmi pořád. Flirtuješ s celým světem! Proto jsi tak <emphasis>zajímavý</emphasis>, protože jsi víc jako hudebník než zloděj. Chceš hrát na svět, zvláště ty kousky se smyčci. A teď se jdu domů vykoupat. Nezapomínej, že jsem dnes ráno vystoupila z dostavníku!“</p>
<p>„Dnes ráno,“ opakoval Vlahoš, „jsem zjistil, že jeden z mých zaměstnanců vyměnil druhému z mých zaměstnanců mozek za tuřín.“</p>
<p>„A to je dobře?“ pozvedla Krasomila Adoráta obočí.</p>
<p>„Já zatím nevím. Asi bych to měl jít raději zjistit. Podívej, oba jsme měli těžký den. V půl osmé pro tebe pošlu kočár, ano?“</p>
<p>#</p>
<p>Krutiřitka měl radost sám ze sebe. Nikdy nebyl velký čtenář, až teď. Och, on <emphasis>uměl </emphasis>číst, to zase ano, uměl i psát, krásným starým kurentem, o němž si většina lidí myslela, že je velmi elegantní. Vždycky měl rád <emphasis>Kometu</emphasis>, kvůli její čistým, dobře čitelným písmům a velkým titulkům. Často si ji ještě s nůžkami a hrnkem lepidla bral na pomoc, když potřeboval sestavit některý ze svých oficiálních dopisů, které si získávají pozornost ne krásným rukopisem, ale tím, že je jejich obsah vytvořen z jednotlivých písmen nebo, máte-li štěstí, i celých vět, vystříhaných z novin. Něco takového jako čtení pro radost ho ale dokonale minulo. Teď ale četl, ó ano, a bylo to neobyčejně příjemné, bohové, to musel říci! Bylo úžasné, co všechno dokázal člověk najít, když věděl, co hledá! A teď měly všechny jeho svátky Prasečí hlídky přijít najednou –</p>
<p>„Šálek čaje, důstojnosti?“ ozval se hlas vedle něj. Byla to tělnatá dáma, která měla na starost archivní oddělení <emphasis>Komety </emphasis>a která si ho oblíbila v okamžiku, kdy před ní smekl klobouk. Měla ten mírně toužebný, mírně dychtivý pohled, jenž vidíme na tváři tolika žen jistého věku, ve chvíli, kdy se rozhodnou věřit v bohy, protože už je pro ně absolutně nemožné dál věřit v muže.</p>
<p>„Děkuji vám, šeštro,“ řekl s širokým, vděčným úsměvem. „Cožpak není psáno: ‚Není-liž šálek čaje ž dobroty šrdče darovaný víč než hozená slepiče’?“</p>
<p>Pak si všiml nenápadné stříbrné lžičky, kterou měla připíchnutou na hrudi, a jejích náušnic v podobě malých obraceček na ryby. Svaté symboly bohyně Dotčeny. Právě před chvilkou o ní četl na náboženských stránkách. Byla v posledních dnech neobyčejně v módě, hlavně díky mladému Třpytkovi. Začala jako bohyně věcí, vzpříčených v zásuvkách, ale náboženské stránky naznačovaly, že se o ní uvažuje i jako o bohyni ztracených případů, což byla velmi výnosná oblast – <emphasis>neobyčejně </emphasis>výnosná – pro člověka, který měl dostatečně pružný přístup. Ale, a při té myšlence si v duchu povzdechl, když teď zmíněná bohyně projevovala výjimečnou aktivitu, nebyl zas tak skvělý nápad provozovat tyhle kšeftíky, už jen pro případ, že by se Dotčena rozzlobila a našla si pro obracečky na ryby úplně jiné využití. Kromě toho, on už bude moci tohle všechno brzo hodit za hlavu. Ten mladý Třpytka se ale vyloupl! Byl to opravdu neobyčejně chytrý mladík. Ten úlisný malý ďábel! Tohle tak rychle neskončí, ne, ne. Tohle bude doživotní penze. A bude to dlouhý, dlouhý život, jinak –</p>
<p>„Mohu vám nabídnout ještě něco, ctihodnosti?“ zeptala se žena nervózně.</p>
<p>„Můj pohár již přetekl, šeštro,“ odpověděl.</p>
<p>Rozpaky na její tváři se ještě zvýraznily. „Mnohokrát se omlouvám, doufám, že vám to nenateklo do –“</p>
<p>Krutiřitka opatrně položil dlaň na svůj šálek. „Ne, ne, tím jsem chtěl říci, že je všechno v nejlepším pořádku a jsem více než spokojen,“ řekl a byla to pravda. Je to neuvěřitelný zázrak, to je to. Jestli mu je bude Om přihrávat i dál podobným způsobem, možná by v něj mohl i začít věřit.</p>
<p>A čím víc o tom přemýšlím, tím lépe to všechno vypadá, říkal si Krutiřitka, když žena odspěchala. Jak se to tomu klukovi podařilo? Musel mít pár opravdu dobrých kompliců. Tak především kata, pak několik dozorců…</p>
<p>Automaticky si vytáhl falešné zuby, jejichž pružina zadrnčela, vypláchl je v čaji, pak je pečlivě otřel kapesníkem a po chvilce námahy si je vpravil zpět do úst, jen několik vteřin před tím, než sílící zvuk kroků oznámil, že se žena vrací. Bylo vidět, že se téměř chvěje pracně sebranou odvahou.</p>
<p>„Odpusťte, ctihodnosti, ale mohla bych vás požádat o laskavost?“ řekla a zčervenala.</p>
<p>„Ashlerr sfrmozar… srakrašť! Jemnn mšaulý ofkaťmžurk –“ Krutiřitka se k ní obrátil zády a za pestrého a hlasitého chóru mlaskání, chrchlání, vrčení, prskání a frkání obrátil nešťastnou dentální pomůcku tak, aby ji měl nasazenou správně. Zatracený krám! Čert ví, proč se vůbec unavoval tím, že ji tomu dědkovi páčil z huby!</p>
<p>„Omlouvám še, šeštro, taková malá zubní příhoda…“ zamumlal, obrátil se k ženě a osušoval si ústa. „Pokračujte, prosím.“</p>
<p>„Je zvláštní, že to říkáte, důstojnosti,“ pokračovala žena a oči jí nervózně těkaly, „protože patřím k malému kroužku dam, které tvoří klub Boha měsíce. Jak bych vám to… no, každý měsíc si vybereme jednoho boha a věříme v něj… nebo v ni, samozřejmě, nebo v to, i když jsme si stanovili hranici u toho, co má velké zuby a příliš mnoho nohou, no, a pak se k takovému bohu měsíc modlíme a nakonec si sedneme a diskutujeme o tom. Bohů je tolik! Tisíce! O Omovi jsme zatím ještě neuvažovaly, ale jestli budete ochoten si s námi příští čtvrtek popovídat, jsem si jistá, že mu moc rády dáme skutečnou šanci!“</p>
<p>Krutiřitka ji obdařil tak širokým úsměvem, že pera v protéze zadrčela. „Jakpak še jmenujete, sestro?“ zeptal se.</p>
<p>„Veronika,“ řekla. „Veronika, ehm… Houserová.“</p>
<p>Aha, už jméno toho grázla nepoužívá, moc moudré, pomyslel si Krutiřitka. „To je ale úžasný nápad, Veroniko!“ odpověděl nadšeně. „Budu to považovat ža čest a potěšení!“</p>
<p>Rozzářila se.</p>
<p>„Nějaká sušenka by še asi nenašla, viďte Veroniko?“ dodal Krutiřitka opatrně.</p>
<p>Paní Houserova se zapýřila. „Myslím, že tam někde mám pár čokoládových,“ přiznala se, jako kdyby mu svěřovala velké tajemství.</p>
<p>„Nechť Dotčena chřestí vašimi šuplíky, šeštro,“ sdělil jejím vzdalujícím se zádům.</p>
<p>Úžasné, pomyslel si, když zčervenalá a šťastná odspěchala. Zasunul zápisník do kabátu, pohodlně se opřel a zaposlouchal se do tikání hodin na stěně a tichého chrápání žebráků, kteří byli za horkých odpolední pravidelnými návštěvníky této kanceláře. Všechno bylo poklidné, vyřízené, uspořádané, přesně takové, jaký má život být.</p>
<p>Ode dnešního dne už pro něj svět bude růžová zahrada.</p>
<p>Když bude velmi, ale opravdu velmi opatrný.</p>
<p>#</p>
<p>Vlahoš se rozeběhl podzemím k jasnému světlu na konci. Tam našel dokonale mírumilovnou scénu. Hubert stál před Vyšplouchem a občas poklepal na nějakou trubku. Igor se skláněl nad svým pracovním stolem a vytvářel jednu ze svých podivuhodných skleněných kreací a pan Nadoráz Skřipec, dříve známý jako Výrohoř Jamník, seděl u svého stolu s nepřítomným výrazem v obličeji.</p>
<p>Vlahoš cítil pohromu. Něco nebylo v pořádku. Nemuselo to být nic konkrétního, byla to jen taková platonická, neurčitá nesprávnost – a výraz pana Skřipce se Vlahošovi vůbec nelíbil.</p>
<p>Jenže na druhé straně lidská mysl, která přežívá díky naději fungující z vteřiny na vteřinu, se bude vždycky snažit odložit okamžik pravdy. Vlahoš přistoupil ke stolu a zamnul si ruce. „Tak jak to jde, Výr – chtěl jsem říci pane Skřipče?“ řekl. „Tak už to máme hotové?“</p>
<p>„Ale jistě,“ přikývl pan Skřipec s neveselým úsměvem na tváři. „Tady to je.“</p>
<p>Na stolní desce před ním ležela druhá strana té první tolarové bankovky, která měla být navržena. Vlahoš už viděl podobné obrázky, ale když mu byly čtyři roky. Bylo to v mateřské školce. To, co mělo být tváří lorda Vetinariho, mělo dvě tečky místo očí a široký zubatý úsměv. Panoráma úžasného města Ankh-Morporku tvořilo množství čtvercových domečků se stejně čtvercovými okénky v každém rohu a dveřmi uprostřed.</p>
<p>„Myslím, že tohle je jedna z nejlepších věcí, které jsem kdy vytvořil,“ sdělil mu Skřipec. Vlahoš ho přátelsky poklepal po rameně a obrátil se k Igorovi, který byl očividně v defenzivní náladě.</p>
<p>„Co jste to tomu člověku udělal?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„Vythvořil jsem z nhěj dhokhonale vyvháženou bhersonalitu, bháne, nezathíženou mhinulostí, sthrachy a dhémony bharanoie,“ odpověděl Igor.</p>
<p>Vlahoš se podíval na Igorův pracovní stůl, což bylo podle běžných měřítek dosti odvážné. Stál na něm skleněný válec, v němž něco plavalo. Vlahoš se na to podíval zblízka, což byl další malý akt odvahy, když jste se pohybovali v igorovském prostředí.</p>
<p>Nebyl to nijak veselý tuřín. Byl celý skvrnitý. Pomalu se pohyboval od jedné stěny válce k druhé a občas se obrátil. „Aha,“ řekl Vlahoš. „Jenže jak se bohužel zdá, když jste takhle našemu příteli daroval uvolněný a nadějný přístup k životu, a ne, že bych to chtěl nějak zdůrazňovat, tuřínu, dal jste mu s ním i umělecké schopnosti, a já neváhám použít ten výraz znovu, tuřínu.“</p>
<p>„Ale on shám je thakle mnohem šťhastnější,“ odpověděl Igor.</p>
<p>„To jistě, ale z jaké části zůstal sám sebou a, přestože bych se nerad opakoval, z jaké části se stal tuřínem?“</p>
<p>Igor se nad tím chvilku zamyslel. „Jhako muž mhedicínské vhědy, bháne,“ prohlásil nakonec, „mhusím zvažhovat, co je nhejlepší bhro bhacienta. V théto chvíli je šthastný a sbhokojený a ani za mhák se nesthará o shvět. Bhroč by měl vhyměnith nhěco thakovhého za nějhakou hloubhou dhovednost s tužkhou?“</p>
<p>Vlahoš začal vnímat dost naléhavé <emphasis>donk-donk. </emphasis>Byl to tuřín, který narážel do stěny skleněného válce. „To je velmi zajímavý a nepochybně filozofický pohled na věc,“ řekl a znovu se podíval na Skřipcův šťastný, ale dost nesoustředěný výraz. „Jenže si myslím, že všechny ty malé ošklivé drobnosti z něj dělaly právě… no, něj.“ Zoufalé bušení zeleniny bylo stále silnější. Igor i Vlahoš se střídavě dívali na válec a na sedícího muže se záhadným úsměvem.</p>
<p>„Igore, nejsem si tak docela jistý, že víš přesně, na co lidé fungují.“</p>
<p>Igor ze sebe vydal krátký, blahosklonný smích. „Oh, věřthe mi, bháne –“</p>
<p>„Igore?“</p>
<p>„Ano, bháne?“ podíval se na něj Igor zasmušile.</p>
<p>„Běž a dones znovu ty zatracené dráty.“</p>
<p>„Dhobrá, bháne.“</p>
<p>#</p>
<p>Vlahoš se vrátil zpět nahoru a tam zjistil, že se nachází uprostřed panikařícího davu. Uviděla ho uplakaná slečna Firhaňková a přiběhla k němu provázena klapotem svých knoflíčkových bot.</p>
<p>„Jde o pana Korouhvičku, pane! On s křikem utekl! Nemůžeme ho nikde najít!“</p>
<p>A proč ho hledáte? pomyslel si Vlahoš, ale pak si rozpačitě uvědomil, že to řekl nahlas. „Tedy, tím myslím, stalo se něco tak důležitého, že ho hledáte?“</p>
<p>Příběh se rozvinul. Zatímco slečna Firhaňková hovořila, začínal mít Vlahoš pocit, že všichni ostatní posluchači chápou, o co jde, jen on nikoliv.</p>
<p>„No dobře, udělal chybu,“ přikývl nakonec. „Vždyť se nic nestalo. Vyřídilo se to, ne? Řekl bych, že je mu to asi trochu trapné…“ Ale pak si vzpomněl… chyba je horší než hřích, je to tak?</p>
<p>Ale to je přece naprosto nesmyslné, upozorňovalo ho jeho normálnější já. Mohl říci něco jako: „Vidíte? Stačí jen krátká nepozornost a dokonce i já mohu udělat chybu. Musíme být neustále bdělí!“ Nebo mohl říci: „Udělal jsem to naschvál, abych vás vyzkoušel!“ Tuhle starou fintu znají dokonce i <emphasis>učitelé. </emphasis>Napadá mě přinejmenším půltucet dalších způsobů, jak se z takové situace vyvléci. Jenže já jsem to dělal často. A on se v životě nejspíš nikdy z ničeho nevyvlékal.</p>
<p>„Já jen doufám, že neudělal nějakou… hloupost,“ zakončila slečna Firhaňková a vylovila z rukávu pomačkaný kapesníček.</p>
<p>Nějakou… hloupost, pomyslel si Vlahoš. To je fráze, kterou lidé používají, když si myslí, že by někdo mohl skočit do řeky, nebo najedno posezení spolykat obsah celé lékárničky. Prostě udělat takové hlouposti.</p>
<p>„Málokdy jsem potkal člověka, který by dělal méně hloupostí,“ odpověděl.</p>
<p>„Dobře, ale… vždycky jsme si o něm mysleli, že je poctivý,“ řekl jeden z úředníků. „Vždycky tady býval brzo ráno a jedna uklízečka mi řekla, že tady často bývá dlouho do noci – Co? Co je? To bolí!“</p>
<p>Slečna Firhaňková, která ho hrubě dloubla do žeber, mu teď něco naléhavým hlasem šeptala do ucha. Muž vydechl, splaskl a podíval se rozpačitě na Vlahoše. „Omlouvám se, pane, trochu jsem se unáhlil.“</p>
<p>„Pan Korouhvička je hodný člověk, pane Rosrete,“ řekla slečna Firhaňková. „Je na sebe příliš tvrdý.“</p>
<p>„Řekl bych, že je příliš tvrdý i na vás všechny,“ zabručel.</p>
<p>Nezdálo se, že by tenhle pokus o projev solidarity s pracujícími masami udělal na někoho zvlášť velký dojem.</p>
<p>„Kdo nesnáší horko, ať vyleze z hrnce, říkám já,“ prohlásil jeden ze starších úředníků a jeho slova následoval šum hromadného souhlasu.</p>
<p>„Já myslím, že se říká Kdo nesnáší horko, těžko bude kuchařem,“ nakrčil Vlahoš čelo. „Vylezte z hrnce se říká, když –“</p>
<p>„Polovina hlavních účetních z Plání pracovala v téhle místnosti,“ přerušila ho slečna Firhaňková. „A z mnoha jsou už dnes dokonce ředitelé. A slečna Lihová, zástupkyně ředitele Hopslyho Obchodní banky ve Sto Latech, dostala to místo jen proto, že tam pan Korouhvička napsal. Jeho odchovanci jsou nejlepší. Korouhvičkovy větry se jim říká. To něco znamená. Když máte doporučení od pana Korouhvičky, můžete směle vstoupit do kterékoliv banky a stačí lusknout prsty a dostanete místo.“</p>
<p>„A když zůstanete tady, dostanete mnohem lepší plat než kdekoliv jinde,“ přidal se k ní další úředník. „Řekl bankovní radě, že když chtějí jen ty nejlepší, musí je také nejlépe zaplatit!“</p>
<p>„Ne, že by nebyl náročný,“ pokračoval jiný úředník, „ale já slyšel, že všichni ostatní skončí u oddělení pro hledání nových lidských zdrojů Zlacinovy banky a jestli je to pravda, pak jsem ochoten snášet pana Korouhvičku sedm dní v týdnu. Ten si o mně alespoň myslí, že jsem osoba. Slyšel jsem, že jinde vám dokonce stopují, jak dlouho jste na záchodě!“</p>
<p>„Říkají tomu časové snímky pracovního dne,“ přikývl Vlahoš. „Víte, já si myslím, že pan Korouhvička chce teď být jen chvíli sám. Na koho to tak křičel? Na toho mládence, který udělal tu chybu? …nebo vlastně neudělal, chtěl jsem říct?“</p>
<p>„To byl mladý Lešetín Kovář,“ doplňovala slečna Firhaňková. „Poslali jsme ho domů, protože byl tak trochu bez sebe. Ale pan Korouhvička na něj doopravdy nekřičel. On vlastně nekřičel <emphasis>na </emphasis>nikoho. On spíše –“ odmlčela se, jako by hledala to správné slovo.</p>
<p>„Nesrozumitelně drmolil,“ napověděl úředník, který předtím nevážil svá slova a přidal tak na misku další závaží. „A nemusíte se na mě všichni takhle dívat. Slyšeli jste ho všichni. Vypadal, jako kdyby spatřil ducha.“</p>
<p>Úředníci se vraceli do účtárny ve skupinkách po dvou či po třech. Všichni se shodli na tom, že už prohledali všechno a vládlo silné přesvědčení, že pan Korouhvička opustil banku přes mincovnu, kudy prošel, díky množství prací, které tam probíhaly, nepovšimnut. Vlahoš o tom ovšem pochyboval. Banka byla stará a takové staré budovy měly svá drobná tajemství a pan Korouhvička tady pracoval už –</p>
<p>„Jak dlouho tady už vlastně pracuje?“ zauvažoval nahlas.</p>
<p>Všichni se shodli na tom, že „tak dlouho, jak si lidé pamatují“, ale slečna Firhaňková, která se, jak se zdálo, z nějakých neznámých důvodů o osobě pana Mavolia Korouhvičky velmi dobře informovala, doplnila informace o to, že je to třicet devět let a že tady své první zaměstnání dostal ve třinácti letech, když proseděl celou noc na schodech banky a čekal, dokud nepřišel do práce ředitel, na něhož pak udělal dojem tím, jak dovedně pracuje s čísly. Během dvaceti let se vypracoval z bankovního poslíčka na hlavního pokladníka.</p>
<p>„Pospíšil si,“ přikývl Vlahoš s nehybným obličejem.</p>
<p>„A za celou tu dobu nemá vybrán jediný den volna kvůli nemoci,“ uzavírala své shrnutí slečna Firhaňková.</p>
<p>„Dobře. Takže teď už má samozřejmě na nějaký ten den volna rozhodně nárok,“ přikývl Vlahoš. „Víte, kde bydlí, slečno Firhaňková?“</p>
<p>„V penzionu paní Bochánkové.“</p>
<p>„Opravdu? To je ale –“ Vlahoš se zamyslel a v duchu si vybíral nejvhodnější výraz, „– trochu prosté bydlení, nemyslíte?“</p>
<p>„On říká, že jeho potřebám starého mládence to úplně stačí,“ odpověděla slečna Firhaňková a vyhnula se Vlahošově pohledu.</p>
<p>Vlahoš cítil, jak mu den utíká pod rukama. Jenže všichni přítomní na něm doslova viseli očima. Pokud si chtěl udržet svou pověst, nemohl říci nic jiného než jedinou věc.</p>
<p>„No, myslím, že v tom případě bych se měl zaskočit podívat, jestli se vrátil domů,“ prohlásil. Na okolních tváří se objevily úlevné úsměvy. Pak dodal: „Myslím si ale, že někdo z vás by měl jít se mnou. Přece jen ho lépe znáte.“ Zdá se, že já ho neznám, pomyslel si.</p>
<p>„Jen na sebe hodím kabát,“ ozvala se slečna Firhaňková. Důvod, proč z ní ta slova vyletěla rychlostí zvuku, byl, že je ze sebe nedokázala vyrazit rychleji.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 8</strong></p>
<p><emphasis>Jak dole, tak i nahoře – Není slasti beze strasti – Mozek na hádanky – Smutná minulost páně Korouhvičkova – Co je ve skříni? – Úžasné peníze – Igorovy úvahy o šílenství – Polévka houstne</emphasis></p>
<p>H</p>
<p>ubert zamyšleně poklepal na jednu ze skleněných trubic Vyšplouchu.</p>
<p>„Igore?“ zvolal.</p>
<p>„Ano, bháne?“ ozval se Igor těsně za ním.</p>
<p>Hubert leknutím poskočil. „Myslel jsem, že jsi někde u těch svých bleskových článků,“ vypravil ze sebe.</p>
<p>„Bhyl jshem, bháne, ale teď jshem thady. Cobhak jste bhotřeboval?“</p>
<p>„Ty jsi zajistil všechny záklopky dráty. Nemůžu udělat žádné změny.“</p>
<p>„Ano, bháne, udělhal jshem to,“ odpověděl Igor klidně. „Jhakákoliv zhměna by mohla mít neuvěřithelně thragickhé náshledhky, bháne.“</p>
<p>„Ale Igore, potřebuju upravit některé parametry,“ trval na svém Hubert a zcela bezmyšlenkovitě stáhl z věšáku klobouk do deště.</p>
<p>„Obhávám se, že nám thady vznikhá bhrobhlém, bháne. Bhožhádal jsthe mě, abhych Vhyšbhlouch vylhadil thak bhřesně, jak je tho jen množné.“</p>
<p>„No samozřejmě. Přesnost je pro nás životně důležitá.“</p>
<p>„On je… vhýjimečně bhřesný, bháne,“ odpověděl Igor a zatvářil se rozpačitě. „Mhožhná až <emphasis>bhříliš </emphasis>bhřesný, bháne.“</p>
<p>Tohle „mhožhná“ mělo za následek, že se Hubert natáhl ještě pro deštník. „Jak může něco být příliš přesné?“</p>
<p>Igor se rozhlédl. Najednou vypadal docela nervózně. „Nevadilo by vám, kdybych na chvíli přestal huhlat, pane?“</p>
<p>„To <emphasis>dokážeš</emphasis>?“</p>
<p>„Ale jhistě… ale jistě, pane, samozřejmě, že ano. Jenže je to takový klanový znak, chápete? Prostě se to od nás čeká, stejně jako ty stehy a jizvy. Jenže obávám se, že vám mé vysvětlení bude připadat složité a budete mít potíže s tím mu porozumět.“</p>
<p>„No, hm, tak díky. Jen prosím pokračuj.“</p>
<p>Bylo to opravdu dlouhé vysvětlování. Hubert, s otevřenými ústy, pozorně poslouchal. Nejdřív se před ním narychlo otevřelo téma „cargo kultu“, následovala krátká disertace na téma voda, v níž byla nastíněna teorie, že všechna voda, kdekoli na světě, neustále ví, kde je všechna ostatní voda, několik zajímavých faktů o kombinovaném silikonu a co se s ním stane v přítomnosti sýra, výčet výhod a rizik při využití morfické rezonance v oblastech s vysokou hladinou zbytkové magie, pravda o jednovaječných dvojčatech a úvaha o tom, že pokud platí základní okultní pravidlo, tedy: „Jak nahoře, tak i dole,“ pak ovšem musí stejnou měrou platit i „Jak dole, tak i nahoře,“…</p>
<p>Ticho, které následovalo, bylo rušeno jen šploucháním vody ve Vyšplouchu a tichým škrabotem tužky bývalého Výrohoře Jamníka, který pracoval s dovedností a uměním muže poháněného démony.</p>
<p>„Nevadilo by ti, kdybys zase začal huhlat, prosím?“ řekl nakonec Hubert. „Nemůžu si pomoct, ale zní mi to tak nějak líp.“</p>
<p>„Jhak si bhřejete, bháne.“</p>
<p>„Tak dobře. Takže, abychom si to vyjasnili. Ty mi tady říkáš, že teď <emphasis>můžu změnit ekonomický život města </emphasis>tím, že provedu úpravy na Vyšplouchu? Je to jako ta čarodějnická panenka z vosku, ke které mám já špendlíky?“</p>
<p>„To je sbhrávné, bháne. Vhelmi vhýstižná analhogie.“</p>
<p>Hubert upíral oči na onen mistrovský skleněný výtvor. Světlo v podzemí se neustále měnilo podle toho, jak se ekonomický život města přeléval trubicemi, z nichž některé nebyly silnější než lidský vlas.</p>
<p>„Takže je to ekonomický model, který je vlastně skutečný jako skutečnost?“</p>
<p>„Nabhrostho idhentickhý, bháne.“</p>
<p>„Takže jedinou ranou kladiva bych mohl město uvrhnout do neodvolatelné ekonomické katastrofy?“</p>
<p>„Ano, bháne. Mhám vám bhřinést khladivo?“</p>
<p>Hubert zíral nahoru na proudící, stékající, tryskající, bublající a pěnící věc, která byla Vyšplouchem, a oči mu pomalu začaly vylézat z důlků. Začal se pochechtávat, ale ty tiché zvuky se velice rychle změnily v hlasitý smích.</p>
<p>„Haha! Ahahaha! AHAHAHA!!!… Můžeš mi prosím přinést sklenku vody? … HAHAHAHA!!! <strong>Ahahaha!! … HAHA HAHA!!!</strong> –“ Smích najednou ustal. „To není možné, Igore.“</p>
<p>„Vhážně, bháne?“</p>
<p>„No samozřejmě! Podívej se na naši starou známou baňku 244a! Vidíš ji? Je prázdná!“</p>
<p>„Vskhutkhu, bháne?“</p>
<p>„Vskutku!“ zvolal Hubert. „Baňka č. 244a představuje zásobu zlata v našich vlastních trezorech, Igore! A deset tun zlata se přece jen tak nezvedne a neodkráči si bůhvíkam! Co? HAHAHAHA! Mohl bys mi donést tu sklenici vody, o kterou jsem tě žádal? <strong>Hahaha! HAHA HAHA!!!</strong> –“</p>
<p>#</p>
<p>Kosmovi si kolem rtů pohrával úsměv, což bylo velmi nebezpečné hřiště pro něco tak nevinného, jako je úsměv.</p>
<p>„Všichni?“ ujišťoval se.</p>
<p>„Rozhodně všichni úředníci z účtárny,“ upřesňoval Tutambyl. „Prostě vyběhli na ulici. Někteří z nich plakali.“</p>
<p>„To ve skutečnosti znamená paniku,“ mumlal si Kosma. Zadíval se na portrét Vetinariho, visící na stěně proti jeho stolu, a byl si jistý, že obraz na něj mrknul.</p>
<p>„Očividně tam došlo k nějaké nepříjemnosti s hlavním pokladníkem, pane.“</p>
<p>„S panem Korouhvičkou?“</p>
<p>„Každopádně prý udělal nějakou chybu, pane. Říkají, že si něco mumlal sám pro sebe a pak prostě utekl z účtárny. Říkají, že část zaměstnanců se ho vydala hledat.“</p>
<p>„Mavolio Korouhvička udělal chybu? Myslím, že to není možné,“ zavrtěl Kosma hlavou.</p>
<p>„Říkají, že utekl, pane.“</p>
<p>Kosma málem pozvedl obočí bez mechanické pomoci. Už už se mu to skoro podařilo. „Utekl? A nenesl s sebou velké a těžké vaky? Takoví to obvykle dělávají.“</p>
<p>„Myslím, že nic takového neměl, pane,“ odpověděl Tutambyl.</p>
<p>„To by nám bylo… mnohé napovědělo.“</p>
<p>Kosma se pohodlněji opřel ve svém křesle, stáhl si dnešního dne už potřetí černou rukavici a podržel si prsty na vzdálenost paže před očima. Prsten vypadal velmi působivě, zvláště proti namodralé barvě jeho prstu.</p>
<p>„Už jste někdy viděl run na banku, Važuzle?“ řekl. „Už jste někdy viděl dav bojující o své peníze?“</p>
<p>„Ne, pane,“ odpověděl Tutambyl, který už si znovu začínal dělat starosti. Ty malé boty byly… tak trochu zvláštní, spíše legrační, ale jeho prst by určitě neměl mít tuhle barvu, že ne?</p>
<p>„Hrozný pohled. Je to jako pozorovat, jak krabi požírají zaživa velrybu, kterou vyhodil příboj na pláž,“ řekl Kosma a pootočil ruku, aby světlo ozářilo velké temné V. „Může se zmítat v bolestné křeči, ale výsledek je neodvratný. Když se to dobře provede, je to strašlivá věc.“</p>
<p><emphasis>Takhle </emphasis>přemýšlí Vetinari, jásala jeho duše. Plány se mohou zhatit. Budoucnost nemůžete naplánovat. Plánují jen domýšliví hlupáci. Moudrý muž <emphasis>řídí.</emphasis> „Jako ředitel banky a samozřejmě především jako zúčastněný občan teď napíšu dopis do <emphasis>Komety</emphasis>.“</p>
<p>„Jistě, pane, jak si přejete,“ přikývl Tutambyl. „A nemám poslat pro klenotníka, pane? Pokud vím, mají takové malé kleštičky, kterými by –“</p>
<p>„Není slasti beze strasti, Važuzle. Zbystřuje mi to myšlenky.“ Znovu si natáhl rukavici.</p>
<p>„Ehm…“ začal Tutambyl, ale pak se vzdal. Dělal, co mohl, ale Kosma měl sklony k sebezničení a jediné, co mohl rozumný člověk udělat, bylo vydělat při tom co nejvíc peněz a zůstat naživu, aby si je pak mohl ještě i užít.</p>
<p>„Měl jsem další výjimečné štěstí, pane,“ začal. Byl by raději, kdyby s tím nemusel tak spěchat, ale bylo jasné, že čas se rychle krátí.</p>
<p>„Ano? A co to bylo tentokrát?“</p>
<p>„Ta záležitost, na které jsem pracoval…“</p>
<p>„Ta velmi drahá? No?“</p>
<p>„Myslím, že bych vám mohl opatřit Vetinariho hůl, pane.“</p>
<p>„To myslíte jeho hůl s <emphasis>mečem</emphasis>?“</p>
<p>„Ano, pane. Pokud vím, tak čepel nikdy nebyla tasena ve zlosti.“</p>
<p>„Mám za to, že mu vždycky byla velmi drahá.“</p>
<p>„To je pravda, pane. Taky si myslím, že to nebude jednoduché, pane. Ani levné. Ale po spoustě mravenčí práce teď konečně vidím jasnou cestu,“ kul Tutambyl železo.</p>
<p>„Říká se, že ocel, z níž je vykována čepel, je vyrobena ze železa z krve tisíců lidí…“</p>
<p>„Také jsem to slyšel.“</p>
<p>„A vy jste tu hůl <emphasis>viděl</emphasis>?“</p>
<p>„Jen na okamžik, pane.“</p>
<p>Poprvé během své kariéry pocítil Tutambyl nad Kosmou lítost. V hlase toho muže byla jakási zvláštní touha. Kosma se nechtěl zmocnit Vetinariho místa. Ve městě bylo mnoho lidí, kteří by to udělat chtěli. Kosma se chtěl <emphasis>stát </emphasis>Vetinarim.</p>
<p>„Jak vypadala?“ hlas měl téměř prosebný. Ten jed už mu musel proniknout do myšlenek, pomyslel si Tutambyl. Ale je třeba říci, že Kosmovy myšlenky byly dost jedovaté samy o sobě. Třeba se jedy v jeho hlavě spřátelí.</p>
<p>„Ehm… no, rukojeť a tělo jsou stejné, jako u té vaší, ale mírně odřené. A čepel je šedá a vypadá –“</p>
<p>„Šedá?“</p>
<p>„Ano, pane. Vypadá staře a její povrch je místy zhrublý. Když na ni ale dopadne světlo, jsou na ní tu a tam drobné červené a zlaté skvrnky. Musím říci, že to vypadá velmi zlověstně.“</p>
<p>„Ty lesklé skvrnky budou samozřejmě krev,“ přikyvoval Kosma zamyšleně, „a nebo, ano nejspíš to tak bude, uvězněné duše těch, kdo zemřeli kvůli výrobě té strašné čepele.“</p>
<p>„Na to jsem nepomyslel, pane,“ zvolal obdivně Tutambyl, který strávil celé dvě noci s novou čepelí, kusem červeného hematitu, mosazným kartáčem a několika chemikáliemi, aby vytvořil zbraň, která by vypadala, že by se vám vrhla po krku sama od sebe.</p>
<p>„A můžete ji dostat už dnes v noci?“</p>
<p>„Doufám, že ano, pane. Bude to ovšem nebezpečné.“</p>
<p>„A taky to bude vyžadovat více peněz, to si umím představit,“ přikyvoval Kosma s větším pochopením, než jaké by od něj v jeho momentálním stavu Tutambyl očekával.</p>
<p>„Je třeba rozdat tolik úplatků, pane. Víte, až na to přijde, rozhodně nebude šťastný, a kdybych si nepojistil dost času k provedení výměny, neodvážil bych se to vůbec udělat.“</p>
<p>„Ano, chápu.“</p>
<p>Kosma si znovu stáhl rukavici a zálibně se zahleděl na ruku s prstenem. Zdálo se, že jeho prst teď pomalu nabírá spíše nazelenalý odstín a napadlo ho, jestli ve slitině, z níž je prsten vyroben, není nějaká příměs mědi. Jenže ty sytě růžové, skoro červené pruhy, které se mu táhly po celém předloktí, vypadaly velmi zdravě.</p>
<p>„Ano,“ přikývl. „Získejte tu hůl,“ zamumlal a pootočil ruku, aby zachytil odraz světla z lamp. Zvláštní, pomyslel si, že z toho prstenu necítím žádné teplo, ale na tom nezáleží.</p>
<p>Budoucnost viděl tak jasně. Boty, čepička, prsten, hůl… Jistě, jak pomalu vyplňuje okultní prostor obsazený Vetinarim, bude se ten nešťastný člověk cítit neustále slabší a zmatenější, bude věci špatně chápat a začne dělat chyby… „Dohlédněte na to, Važuzle,“ řekl nakonec.</p>
<p>#</p>
<p>Lord Havelock Vetinari si prsty stiskl můstek nosu. Byl to dlouhý den a už bylo jasné, že to bude ještě delší večer.</p>
<p>„Myslím, že bych si potřeboval chvilku odpočinout. Tak ať to máme za sebou,“ řekl.</p>
<p>Važuzel přešel k dlouhému stolu, na němž už v téhle denní době leželo několik vydání <emphasis>Komety. </emphasis>Jeho lordstvo kladlo velký důraz na to, že chce být informováno o tom, co si lidé myslí, že se děje.</p>
<p>Vetinari si povzdechl. Lidé mu pořád něco říkali. Mnoho lidí mu vyprávělo v průběhu uplynulé hodiny mnoho věcí. Říkali je z mnoha důvodů: aby si získali jeho důvěru, aby získali nějaké peníze, protože chtěli nějakou laskavost quid pro quo, ze zlomyslnosti, z uličnictví, nebo, což bylo vždycky podezřelé, ze zdůrazňovaného zájmu o všeobecné blaho. Nakonec z toho byla jedna velká spletená koule malých pokroucených faktů, z níž se daly při troše opatrnosti vyčesat nějaké informace.</p>
<p>Jeho sekretář před něj položil noviny, opatrně složené tak, aby z nich byla vidět příslušná stránka a na ní konkrétní místo. Byl na něm nevelký čtverec tvořený množstvím malých čtverečků. Některé z nich byly vyplněny čísly.</p>
<p>„Dnešní ‚Džikan no Muda’[10], pane,“ řekl. Vetinari se na čtverec chvilku díval a pak mu noviny vrátil.</p>
<p>Patricij zavřel oči a několik okamžiků tiše bubnoval prsty na stůl.</p>
<p>„Hmm… 9 6 3 1 7 4“ – Važuzel spěšně zapisoval proud čísel, až nakonec zapsal ta poslední – „8 4 2 3. Jsem si jistý, že stejnou použili už minulý měsíc. Myslím, že v pondělí.“</p>
<p>„Sedmnáct vteřin, pane,“ hlásil Važuzel, zatímco se jeho tužka ještě pohybovala.</p>
<p>„Byl to opravdu velmi únavný den,“ řekl Vetinari. „A v čem je podstata věci? Čísla se dají oklamat snadno, protože neumí myslet. Lidé, kteří vymýšlejí křížovky, to je něco jiného. Ti dokáží být nevyzpytatelní. Kdo může vědět, že ‚pysdxes’ je prastarý efebský ručně vyřezávaný jehelníček?“</p>
<p>„No, přece vy, samozřejmě, pane,“ odpověděl Važuzel a pečlivě rovnal jednotlivé složky na stole, „pak správce sbírky efebského umění a kultury v Královském uměleckém muzeu, ‚Hádankář’ v zábavné rubrice <emphasis>Komety </emphasis>a slečna Eleganta Tlampáčková, majitelka obchodu s potřebami pro domácí zvířata na Škraloupových schodech.“</p>
<p>„Na ten obchod bychom si měli dát pozor, Važuzle. Žena s takovým mozkem a prodává žrádlo pro psy a kočky? To se mi nezdá.“</p>
<p>„Jistě, pane, udělám si poznámku.“</p>
<p>„Mimochodem, s potěšením jsem si všiml, že ty vaše boty už nevržou.“</p>
<p>„Krásně se rozšláply, pane, děkuju za optání.“</p>
<p>Vetinari se zamyšleně zadíval na denní záznamy. „Pan Korouhvička, Korouhvička, Korouhvička,“ řekl. „Záhadný pan Korouhvička. Bez něj by byla Královská banka v mnohem větších nesnázích, než je. A teď, když je bez něj, banka padne. Banka se točí kolem něj. Rezonuje s jeho pulsem. Vsadil bych se, že z něj měl starý Opulent strach. Jednou mi řekl, že podle něj je Korouhvička…“ odmlčel se.</p>
<p>„Pane?“ nadhodil Važuzel.</p>
<p>„Nejjednodušší bude, když přijmeme skutečnost, že se ve všech směrech projevoval jako vzorný občan,“ dopověděl Vetinari. „Minulost, to je velmi nebezpečná krajina, nemyslíte?“</p>
<p>„Nemáme o něm složku, pane.“</p>
<p>„Nikdy k sobě nepřitahoval pozornost. Jediné, co vím naprosto jistě, je, že do města přišel jako dítě. Přijel na káře, která patřila skupině potulných účetních…“</p>
<p>#</p>
<p>„Cože, jako potulní dráteníci nebo věštci?“ zeptal se Vlahoš, když drožka kodrcala ulicemi, které postupně byly stále užší a temnější.</p>
<p>„Myslím, že by se to tak dalo říci,“ přikývla slečna Firhaňková a v hlase se jí ozval náznak nesouhlasu. „Oni jezdí ve velkých okruzích, které zasahují až vysoko do hor, dělají účty malým obchodníkům, pomáhají lidem s výpočtem daní a podobné věci.“ Pak si odkašlala. „Bývají to celé rodiny. Musí to být úžasný život.“</p>
<p>„Každý den nová účetní kniha,“ řekl Vlahoš a s vážným výrazem přikývl, „a večer si potulní účetní sednou, pijí pivo a šťastní, rozesmátí, tančí za zvuků harmoniky Podvojnou polku…“</p>
<p>„Myslíte?“ zeptala se nejistě slečna Firhaňková.</p>
<p>„Já nevím. Je hezké si to myslet,“ zabručel Vlahoš. „No, pravda je, že to aspoň některé věci vysvětluje. Je jasné, že byl ambiciózní. Myslím, že jediné, v co mohl doufat, když byli na cestě, bylo to, že ho nechají řídit koně.“</p>
<p>„Bylo mu třináct,“ řekla slečna Firhaňková a hlasitě se vysmrkala. „Je to tak smutné.“ Obrátila k Vlahošovi uplakaný obličej. „V jeho minulosti je určitě něco <emphasis>strašného</emphasis>, pane Rosrete. Říká se, že jednoho dne přišli do banky nějací podivní muži a ptali se –“</p>
<p>„Tak jsme tady, tohle je penzion paní Bochánkové,“ hlásil drožkář, který přitáhl koni opratě. „Bude to jedenáct peňáků a nechtějte po mně, abych na vás počkal, protože v těchhle místech bych měl koně na jatkách a podkovy pryč, než bys řekl švec.“</p>
<p>Dveře penzionu jim otevřela ta nejvlasatější žena, jakou kdy Vlahoš viděl, ale v místech kolem Jilmové ulice se člověk naučil si takových věcí nevšímat. Paní Bochánková byla známá tím, že poskytovala ubytování většině nemrtvých, kteří nově přicházeli do města, zajišťovala jim bezpečný a chápající přístav, dokud se nepostavili na vlastní nohy, bez ohledu na to, kolik jich měli.</p>
<p>„Paní Bochánková?“ zeptal se.</p>
<p>„Matka je v kostele,“ odpověděla žena. „Řekla mi, že přijdete, pane Rosrete.“</p>
<p>„Pokud se nemýlím, bydlí u vás pan Korouhvička?“</p>
<p>„Ten bankéř? Pokoj sedm ve druhém patře. Ale myslím, že není doma. Nemá nějaké potíže, že ne?“</p>
<p>Vlahoš jí vysvětlil situaci a celou dobu při tom pozoroval malou temnou škvíru v pootevřených dveřích za stojící ženou. Ve vzduchu se vznášel ostrý pach dezinfekčního roztoku. Paní Bochánková totiž věřila, že čistotě se dá důvěřovat víc než bohům, a kromě toho bez té ostré borové vůně by se polovina jejích nájemníků zbláznila z pachu té druhé poloviny.</p>
<p>A uprostřed toho všeho byl tichý, anonymní pokoj pana Korouhvičky, hlavního pokladníka. Žena, která jim řekla, že se jmenuje Ludmilla, jim velmi nerada a váhavě otevřela náhradním klíčem a vpustila je dovnitř.</p>
<p>„Vždycky to byl velmi dobrý host,“ řekla. „Nikdy s ním nebyly ani ty nejmenší potíže.“</p>
<p>Celou místnost obsáhli jediným pohledem. Úzký pokoj, úzká postel, kolem stěn pečlivě rozvěšené šaty, plechový džbán a umyvadlo, nepřiměřeně velká skříň. Život shromažďuje zbytečnosti, ale pan Korouhvička ne. Pokud je ovšem všechny neměl ve skříni.</p>
<p>„Většina z vašich dlouhodobých nájemníků jsou nemrt –“</p>
<p>„– odlišně živí,“ doplnila ho Ludmilla ostře.</p>
<p>„Samozřejmě, rozumím, ale právě proto si říkám, proč… proč u vás bydlí pan Korouhvička?“</p>
<p>„Pane Rosrete, snažíte se tím snad něco naznačit?“ zamračila se na něj slečna Firhaňková.</p>
<p>„Musíte připustit, že je to dost neobvyklé,“ trval na svém Vlahoš. A protože byla už tak dost rozrušená, raději ani nedodal: <emphasis>Nemusím nic naznačovat. Naznačuje se to samo. Vysoký. Ponurý. Přichází před svítáním, odchází po setmění. Pan Pedant na něj vrčí. Nutkání k matematice. Posedlý detaily. V jeho přítomnosti vám obvykle naskakuje husí kůže, za což se pak většinou stydíte. Spí v dlouhé úzké posteli. Bydlí u paní Bochánkové, kde většinou přebývají upíři. Není těžké dát si jedno s druhým dohromady.</emphasis></p>
<p>„Je to kvůli tomu muži, který tady byl včera večer, že?“ řekla Ludmilla.</p>
<p>„O jakém muži to mluvíte?“</p>
<p>„Neřekl mi jméno. Řekl, že je jeho přítel. Byl celý v černém, měl černou hůlku se stříbrnou hlavicí v podobě lebky. Odporný chlap, říkala máma. Ale víte,“ pokračovala Ludmilla, „to ona říká skoro o každém. A taky přijel v černém kočáře.“</p>
<p>„Lord Vetinari to náhodou nebyl, že?“</p>
<p>„Ne, to ne, na toho máti nedá dopustit. Má mu jen za zlé, že nedává pověsit víc lidí. To ne, tenhle byl pěkně tlustý, aspoň tak to máti říkala.“</p>
<p>„Ano?“ Vlahoš naklonil hlavu ke straně. „Mnohokrát vám děkuji, madam. Asi už bychom měli jít. A mimochodem, klíč k té skříni náhodou nemáte?“</p>
<p>„Žádný klíč. On sám si tam dal už před lety úplně nový zámek, ale máti to tak nechala, protože s panem Korouhvičkou nikdy nejsou žádné potíže. Ten zámek je jeden z těch magických, jaké se prodávají na univerzitě,“ pokračovala Ludmilla, když si Vlahoš prohlížel zámek. Potíž s těmi mizernými magickými zámky byla v tom, že klíčem k nim mohlo být prakticky <emphasis>cokoliv</emphasis>, od slova až k nějakému zvláštnímu doteku.</p>
<p>„Je trochu podivné, že si všechno oblečení věší kolem stěn, nezdá se vám?“ řekl a narovnal se.</p>
<p>Ludmilla se zatvářila odmítavě. „V tomhle domě slovo podivné neužíváme.“</p>
<p>„Hm… tak… odlišně normální?“ zkusil to Vlahoš.</p>
<p>„To je lepší.“ Ludmilliny oči varovně zableskly. „Kdo dokáže posoudit, co je v tomhle světě normální a co ne?“</p>
<p>Rozhodně by byl vhodným kandidátem každý, komu se při podráždění viditelně nevysouvají nehty, pomyslel si Vlahoš. „Dobrá, my bychom se teď měli vrátit do banky,“ řekl. „Kdyby se pan Korouhvička objevil, řekněte mu, že ho všichni hledají.“</p>
<p>„A postarejte se o něj,“ dodala spěšně slečna Firhaňková. Pak si ale rychle rukou zakryla ústa a zčervenala.</p>
<p>Chtěl jsem jen dělat peníze, pomyslel si Vlahoš, když vedl roztřesenou slečnu Firhaňkovou do míst, kam už se drožkáři odvážili. Myslel jsem si, že život v bance je výnosná nuda přerušovaná drahými doutníky. Místo toho se ukázalo, že je odlišně normální. Jediný příčetný člověk v bance je Igor a možná ještě ten tuřín. A u toho tuřínu si nejsem tak docela jistý.</p>
<p>Vysadil popotahující slečnu Firhaňkovou u jejího bytu v Lichotnické ulici, slíbil, že jí dá vědět, až bude ztracený pan Korouhvička nalezen, a pokračoval dál do banky. Noční strážní už nastoupili do služby, ale dost úředníků se stále ještě zdržovalo na svých místech, protože se nedokázali vyrovnat s novou skutečností. Pan Korouhvička byl oporou, stejně jako nosné pilíře.</p>
<p>Jak se zdálo, tak ho navštívil Kosma. Určitě to nebyla obyčejná nezávazná společenská návštěva.</p>
<p>Ale <emphasis>jaká </emphasis>to byla návštěva? Výhružná? Nikdo nestál o to, dát se zbít. Ale možná, že to bylo trochu rafinovanější. Možná to bylo <emphasis>A co kdybychom lidem prozradili, že jste upír? </emphasis>Na to by rozumná bytost odpověděla: Strčte si to tam, kam slunce nesvítí. To by mohlo sloužit jako výhrůžka tak před dvaceti lety, ale dnes? Ve městě byla celá řada upírů, kteří byli neurotičtí až běda a nosili černou stuhu, aby dali veřejnosti vědět, že složili slavnostní slib, a mohli tak pokračovat ve svém – nazvěme to tak z nedostatku lepších výrazů – životě. Většina lidí se s tím smířila. Den za dnem ubíhal bez jakýchkoliv potíží, a tak začala být celá situace považována za normální. Odlišně normální, ale pořád normální.</p>
<p>Dobrá, pan Korouhvička o své minulosti mlčel, ale to byl sotva důvod, proč na něj vzít dubový kolík. Vždyť už, u všech bohů, seděl čtyřicet let v bance a sčítal čísla.</p>
<p>Možná ale, že on to takhle neviděl. Vy jste mohli měřit zdravý rozum pravítkem, vesničané na brambory.</p>
<p>Neslyšel Grácii přicházet. Jen si uvědomil, že mu stojí za zády.</p>
<p>„Dělala jsem si o vás velké starosti, pane Rosrete,“ zaduněl její hlas.</p>
<p>„Děkuju ti, Grácie,“ odpověděl opatrně.</p>
<p>„Udělám vám obložený chléb. Máte rád mé obložené chleby.“</p>
<p>„To by od tebe bylo hezké, Grácie, ale za chvíli přijde slečna Srdénková. Navečeříme se spolu nahoře.“</p>
<p>Záře golemových očí na okamžik potemněla, ale pak se rozzářil jasněji. „Slečna Srdénková.“</p>
<p>„Ano. Byla tady dnes ráno.“</p>
<p>„Dáma.“</p>
<p>„Je to má snoubenka, Grácie. Předpokládám, že sem teď bude chodit často.“</p>
<p>„Snoubenka,“ opakovala Grácie. „Aha, ano. Četla jsem Dvacet tipů, jak uspořádat svatbu, která bude mít šťávu.“</p>
<p>Oči jí znovu potemněly. Otočila se a vykročila ke dveřím. Cítil se jako mizera. Samozřejmě, že byl mizera. Ale to, že byl mizera, nijak nevylepšovalo fakt, že se jako mizera cítil. Na druhé straně, ona… do háje, on… to… Grácie byla jasný případ chybně směrované ženské solidarity. Copak proti tomu se dalo něco dělat? S tím bude muset něco udělat Krasomila Adoráta.</p>
<p>Pak si uvědomil, že jeden starší úředník zdvořile přešlapuje nedaleko.</p>
<p>„Ano?“ obrátil se k nim. „Mohu pro vás něco udělat?“</p>
<p>„Co máme dělat, pane?“</p>
<p>„Jak se jmenujete?“</p>
<p>„Odplivl, pane. Robert Odplivl.“</p>
<p>„Proč se mě ptáte, Berte?“</p>
<p>„Protože ředitel pořád štěká, pane. Trezory potřebují zajistit. Zavřít potřebuje i účtárna. Pan Korouhvička má všechny klíče. A jmenuju se Robert, pane, jestli vám to nevadí.“</p>
<p>„A jsou někde náhradní klíče?“</p>
<p>„Možná by mohly být v ředitelské kanceláři, pane,“ odpověděl Odplivl.</p>
<p>„Tak podívejte… Roberte, teď bych byl rád, kdybyste šli domů a pořádně se vyspali, ano? A já najdu klíče a zamknu každý zámek, který najdu. Vsadím se, že se tady pan Korouhvička zítra ráno objeví jako vždycky, ale jestli ne, svolám schůzi starších úředníků. Vždyť přece… vy musíte vědět, jak to tady obvykle chodí!“</p>
<p>„To jistě, pane. Samozřejmě. Až na to… jistě… ale…“ hlas staršího úředníka se pomalu vytratil.</p>
<p>Ale není tady pan Korouhvička, pomyslel si Vlahoš. A toho by kdokoliv dokázal zastupovat asi tak dobře, jak by ústřice dokázala tančit tango. No, k čertu, tak co teď budeme dělat?</p>
<p>„Tady jsou ještě lidé? To jsou zvláštní úřední hodiny,“ ozval se hlas ode dveří. „Zase v maléru, jak vidím.“</p>
<p>Byla to Krasomila Adoráta a samozřejmě tím mínila: „Ahoj! Ráda tě zase vidím.“</p>
<p>„Vypadáš úžasně,“ usmál se Vlahoš.</p>
<p>„Ano, já vím,“ přikývla Krasomila Adoráta. „Co se děje? Drožkář mi řekl, že z té tvé banky utekli všichni úředníci.“</p>
<p>Později si Vlahoš mnohokrát říkal, že tohle byl ten okamžik, kdy se to zvrtlo. Člověk musí vyskočit na koně šeptandy dřív, než vyběhne ze dvora, aby mu mohl přitáhnout otěže. Měl si říci: Co si o tom lidé pomyslí, když z banky prchá personál? Měl vyrazit do redakce <emphasis>Komety. </emphasis>Měl vyskočit okamžitě do sedla a na místě pádícího koně obrátit.</p>
<p>Jenže Krasomila Adoráta opravdu vypadala úžasně. Kromě toho se vlastně nestalo nic jiného, než že se jeden úředník zachoval trochu hloupě a odešel z budovy. Co by z toho mohl kdo udělat?</p>
<p>A odpověď samozřejmě zněla: Cokoliv kdo bude chtít.</p>
<p>Pak si uvědomil, že má někoho za zády.</p>
<p>„Bháne Rhosrete?“</p>
<p>Vlahoš se otočil. Dívat se na Igora bylo po tom, co jste se dívali na Krasomilu Adorátu, ještě méně zábavné než obvykle.</p>
<p>„Igore, tohle opravdu není vhodná doba na –“ začal.</p>
<p>„Já vím, že se odhe mě nečheká, že bhudu vycházhet nahorhu, bháne, ale bhán Shkřibhec vzkhazuje, že dhokončil then nhávrh. Je vhelmi zdhařilý!“</p>
<p>„O čem to mluvil?“ pozvedla Krasomila Adoráta obočí. „Rozuměla jsem sotva několika slovům.“</p>
<p>„Víš, tam dole, u těch vul – ve sklepení, je jeden člověk, který pro mě navrhuje tolarovou bankovku. Papírové peníze, abych se vyjádřil jasně.“</p>
<p>„Vážně? Tak to bych moc ráda viděla.“</p>
<p><emphasis>„Skutečně?“</emphasis></p>
<p>#</p>
<p>Byla opravdu nádherná. Vlahoš si prohlížel návrh přední i zadní strany tolarové bankovky. Pod dokonalým Igorovým osvětlením vypadaly k nakousnutí jako ovocný pohár a byly složitější než trpasličí smlouvy.</p>
<p>„Tak a teď se budeme moci pustit do výroby peněz,“ řekl nahlas. „Úžasná práce, Výro – pane Skřipče!“</p>
<p>„Toho Výrohoře bych si nechal,“ prohlásil mírně nervózně umělec. „Důležitý byl přece jen ten Jamník.“</p>
<p>„Tak dobře,“ souhlasil Vlahoš, „Výrohořů jistě bude ve městě celá řádka.“ Pak obrátil pohled k Hubertovi, který stál na malém žebříku a nešťastně zíral na spleť skleněných trubek.</p>
<p>„Tak jak jde práce, Huberte?“ nadhodil. „Peníze nám pořád tečou, jak mají, co?“</p>
<p>„Cože? Aha, jistě všechno je fajn. Fajn, fajn,“ odpověděl Hubert, který málem spadl, protože se pokusil co nejrychleji ze žebříku slézt na zem. Pak se podíval na Krasomilu Adorátu a na tváři se mu objevil výraz mírně zmateného strachu.</p>
<p>„Tohle je Krasomila Adoráta, Huberte,“ představoval svou společnici spěšně Vlahoš, pro případ, že by se dal Hubert na útěk. „Je to moje snoubenka. Je to žena,“ dodal, aby uklidnil Hubertův poplašený výraz.</p>
<p>Krasomila Adoráta natáhla ruku a řekla: „Zdravím, Huberte.“</p>
<p>Hubert dál mlčky zíral.</p>
<p>„Můžeš si s ní potřást rukou, to je v pořádku,“ pokračoval Vlahoš opatrně. „Hubert se zabývá ekonomií. To je podobné, jako kdyby se zabýval alchymií, akorát to nadělá mnohem méně nepořádku.“</p>
<p>„Takže vy víte všechno o tom, jak se pohybují peníze, Huberte?“ usmála se Krasomila Adoráta a potřásla bezvládnou rukou.</p>
<p>Nakonec se v Hubertovi probudil k životu dar řeči. „Stmelil jsem jeden tisíc devadesát sedm spojů,“ prohlásil, „a podařilo se mi vyfouknout i zákon klesajících výnosů.“</p>
<p>„Myslím, že něco takového ještě nikdy předtím nikdo nedokázal,“ řekla Krasomila Adoráta.</p>
<p>Hubert se rozzářil. „To bylo jednoduché! My tady… my tady neděláme nic špatného, víte?“</p>
<p>„To mě, samozřejmě, ani nenapadlo,“ přikývla Krasomila Adoráta a pokusila se vyprostit ruku z jeho dlaně.</p>
<p>„Dokážu sledovat, jak městem prochází i ten poslední tolar, abyste věděla. Má to nekonečné možnosti. Jenže, jenže, jenže, hm, my žádné zbytečné zmatky neděláme!“</p>
<p>„To moc ráda slyším, Huberte,“ řekla Krasomila Adoráta a zatáhla silněji.</p>
<p>„Pochopitelně jsou tady nějaké počáteční problémy! Ale všechno děláme s tou největší opatrností! Nedošlo k žádným ztrátám třeba proto, že bychom zapomněli dotáhnout nějaký kohoutek nebo něco takového!“</p>
<p>„To je opravdu nesmírně zajímavé!“ přikyvovala Krasomila Adoráta. Volnou rukou se opřela Hubertovi o rameno a vykroutila konečně ruku z jeho sevření.</p>
<p>„Už musíme jít, Huberte,“ ozval se Vlahoš. „No, nepolevujte ve své skvělé práci. Jsem na vás opravdu pyšný.“</p>
<p>„Opravdu?“ rozzářil se Hubert. „Pan Kosma říkal, že jsem nepříčetný, a chtěl, aby mě tetička přinutila prodat Vyšplouch do starého železa!“</p>
<p>„Typické úzkoprsé myšlení staromilských zpátečníků,“ odpověděl Vlahoš. „Máme století Ančovičky. Budoucnost patří mužům, jako jste vy, kteří nám dokáží říci, jak všechno funguje.“</p>
<p>„Myslíte?“ podivil se Hubert.</p>
<p>„Zapamatujte si má slova,“ přikývl Vlahoš a jemně, ale rozhodně začal Krasomilu Adorátu postrkovat ke vzdálenému východu.</p>
<p>Když odešli, přičichl si Hubert ke dlani ruky a roztřásl se. „To byli velmi milí lidé, co?“ prohlásil.</p>
<p>„Ano, bháne.“</p>
<p>Hubert se rozhlédl po blýskavých, šplouchajících trubkách Vyšplouchu, které ve spletité pavučině svých rozvodů věrně zrcadlily finanční tok města. Jeden jediný úder by otřásl světem. Byla to strašlivá zodpovědnost.</p>
<p>Igor se postavil vedle něj. Stáli v naprostém tichu přerušovaném jen bubláním ekonomiky. „Co mám dělat, Igore?“ řekl Hubert.</p>
<p>„Ve stharé vlhasti jhsme měli thakové bhříshloví,“ zabručel Igor.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Bhříshloví. Řhíká se v nhěm: ‚Kdhyž nhechceš sthvořit obhludu, nethahej za bháku’.“</p>
<p>„Ty si ale nemyslíš, že jsem blázen, že ne, Igore?“</p>
<p>„O mnhoha velkhých mhužích se řhíkalo, že jshou blázhni, bháne Hubherte. Řhíkalo se to dhokonce i o dokthoru Hansi Sáuerschweinehirtovi. Ale já bhych to řhekl thakhle: Cožbhak bhy mhohl blázhen sthvořit bhřevratně rhevoluční extrhaktor žhivých mhozků?“</p>
<p>#</p>
<p>„Je ten Hubert… úplně normální?“ zeptala se Krasomila Adoráta, když stoupali po mramorovém schodišti vzhůru k večeři.</p>
<p>„Podle měřítek mužů posedlých utkvělými představami, kteří zásadně nevycházejí na slunce?“ zeptal se Vlahoš. „Ano, docela normální, řekl bych.“</p>
<p>„Ale choval se, jako kdyby nikdy v životě neviděl ženskou.“</p>
<p>„Není jen zvyklý na věci, ke kterým se nedodává návod,“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>„Pch.“ Krasomila Adoráta se zatvářila pohrdavě. „Jak to, že se takhle divně chovají jen muži?“</p>
<p>Mohl bych říci: Ano? A co takhle když někdo dře jako kůň za minimální plat kvůli golemům, pomyslel si Vlahoš. Smíří se s počmáranými stěnami a rozbitými okny kvůli golemům. Táboří v divočině a pře se s mocnými tohoto světa. Všechno kvůli golemům. Ale neřekl nic, protože on si návod přečetl. Nakonec se dostali do patra vyhrazeného vedení banky. Krasomila Adoráta zavětřila. „Cítíš tu vůni? Není úžasná?“ libovala si. „Nezměnila by i králíka v masožravce?“</p>
<p>„Ovčí hlava,“ zabručel Vlahoš zasmušile.</p>
<p>„Jen na vývar,“ vysvětlovala Krasomila Adoráta. „Všechny ty měkké třaslavé kousky se samozřejmě nejdřív odstraní. Neměj strach. Skočil jsi nám na starý žertík, to je všechno.“</p>
<p>„Jaký starý žertík?“</p>
<p>„Ale, no tak! Do řeznického krámu přijde kluk a povídá: ‚Máma prosí, jestli byste jí mohl poslat ovčí hlavu, ale zuby v ní máte nechat, abysme se společně prokousali tejdnem.’ Rozumíš tomu? ‚Prokousat se’ jako jíst a taky ‚prokousat se’ jako vydržet, je to jako…“</p>
<p>„Já si myslím, že je to k té ovci trochu nefér, to je všechno.“</p>
<p>„Zajímavé,“ řekla Krasomila Adoráta. „Pojídáš některé zvířecí kousky, o nichž ani nevíš, jak se jmenují, ale zdá se ti nefér pojídat jiné kousky? Myslíš, že ta hlava myslí dál a říká si: Alespoň, že nejí mě? Mám-li to říct přesně, tak čím víc z jednoho zvířete sníme, tím šťastnější bude celý druh, protože nám těch zvířat bude stačit míň a nebudeme jich muset tolik zabít.“</p>
<p>Vlahoš otevřel dvojité dveře a vzduch byl opět plný nedefinovatelného odéru toho, že je něco v nepořádku.</p>
<p>Po panu Pedantovi nebylo ani stopy. Obvykle čekal ve svém pelíšku pro nevyřízené dokumenty, aby poskytl Vlahošovi radostné a velmi uslintané uvítání. Jenže tácek byl prázdný. Místnost také vypadala mnohem větší, což bylo tím, že v ní nestála Grácie.</p>
<p>Na podlaze ležel malý modrý obojek. Ve vzduchu se vznášela vůně vařeného jídla.</p>
<p>Vlahoš se rozeběhl chodbou do kuchyně. Golem tam stál u sporáku a zachmuřeně pozoroval pokličku na obrovském hrnci, která díky unikající páře s hlasitým klepáním nadskakovala. Z hrnce vylézala mastná pěna, která stékala po stěně nádoby na plotnu.</p>
<p>Když Grácie uslyšela Vlahoše, otočila se. „Vařím vám večeři, pane Rosrete,“ řekla.</p>
<p>Vlahošovi se na vnitřní straně očních bulev objevila temná pimprlata obav a začala skákat panáka.</p>
<p>„Mohla bys odložit tu vařečku a ustoupit od hrnce, prosím?“ ozval se najednou těsně za Vlahošem hlas Krasomily Adoráty.</p>
<p>„Vařím panu Rosretovi večeři,“ odpověděla Grácie a v hlase se jí zachvěl náznak vzdoru. Vlahošovi se zdálo, že se mastné bubliny zvětšují.</p>
<p>„Ano, a zdá se, že už je to hotové,“ prohlásila Krasomila Adoráta. „Takže bych se na to ráda podívala, Grácie.“</p>
<p>Zavládlo ticho.</p>
<p>„Grácie?“</p>
<p>Jediným plynulým pohybem jí golem podal vařečku a ustoupil. Půl tuny oživlé hlíny, která se pohybuje stejně lehce a plynule jako dým.</p>
<p>Krasomila Adoráta opatrně pozvedla poklici a zapátrala vařečkou pod bublající hladinou.</p>
<p>Něco zaškrabalo Vlahošovi na botu. Podíval se dolů a zíral přímo do ustaraných očí pana Pedanta, podobných očím zlaté rybky. Pak se pohledem vrátil k tomu, co se nořilo z velkého hrnce, a najednou si uvědomil, že se posledních třicet vteřin zapomenul nadechnout.</p>
<p>Pak do kuchyně vběhla zadýchaná Apolena. „Tak tady jsi, ty zlobivý pejsku!“ zvolala a zvedla pana Pedanta do náručí. „Věřili byste, že utekl až do lednice?“ Rozhlédla se kolem a odhrnula si vlasy z očí. „Oh, Grácie, řekla jsem ti přece, abys to opatrně přelila na studený talíř, až to začne houstnout!“</p>
<p>Vlahoš se podíval na zvedající se vařečku a v záplavě úlevy mu najednou téměř současně proběhlo hlavou několik prapodivných myšlenek.</p>
<p>Dělám tuhle práci necelý týden. Muž, na kterém jsem byl závislý, s křikem prchl z banky. Já budu v nejbližší době odhalen jako zločinec. Tohle je ovčí hlava…</p>
<p>A, díky vám za tu myšlenku, Chmelšiško, má nasazené sluneční brýle.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 9</strong></p>
<p><emphasis>Krutiřitka bojuje se svými zuby – Teologická rada – „Tomu já říkám vydařená zábava“– Kouzelná hračka pana Pedanta – Knihy sira Jošta – Vloupání do bankovnictví – Mysl policisty – Co je s tím zlatem? – Krutiřitka se rozehřívá – Nečekaný návrat profesora Odblechala – Vlahoš děkuje bohům – Odhalený vlkodlak – Zmaté: udělá vám dobře – Čas se modlit</emphasis></p>
<p>„J</p>
<p>e mi to líto, důstojnosti, ale už budu muset zavřít kancelář.“ Hlas paní Houserové se nemilosrdně prodral do Krutiřitkova snění. „Otvíráme znovu zítra ráno v devět,“ dodávala skoro omluvně.</p>
<p>Krutiřitka otevřel oči. Teplo a starosvětské tikání velkých hodin ho ukolébaly do slastné dřímoty.</p>
<p>Před ním stála paní Houserová, ne překrásně nahá a růžová, jak vystupovala v jeho snové fantazii, ale v obyčejném hnědém kabátě a kloboučku s pery, který jí výjimečně neslušel.</p>
<p>Náhle probuzený Krutiřitka spěšně zašmátral v kapsách po své dentální náhradě, kterou si vyndal, protože neměl odvahu ponechat ji ve své ústní dutině bez dozoru, zatímco spal. Když si pokoušel protézu nasadit, odvrátil v návalu nezvyklých rozpaků hlavu. S nesmírným úsilím se mu ji podařilo celkem rychle umístit, ale pak s ní svedl vysilující boj, když ji vytahoval a nasazoval znovu, tentokrát správnou stranou nahoru. Zuby se mu vždycky úporně bránily. V zoufalství je znovu vytrhl z úst a několikrát s nimi udeřil o područku křesla, aby v nich zlomil bojového ducha. Teprve pak si je potřetí rychle zasunul zpět.</p>
<p>„Jaš vamlatsk…“ prohlásil Krutiřitka. Prudce se pleskl po tváři. „Já vám mnohokrát děkuji, madam,“ pokračoval a rychle si kapesníkem osušoval ústa. „Omlouvám še ža tuhle trapnou příhodu, ale jsem opravdu díky těm mizerným zubům skutečný mučedník, věřte mi.“</p>
<p>„Nechtěla jsem vás rušit,“ pokračovala paní Houserová, zatímco se její vyděšený výraz vytrácel. „Jsem si jistá, že jste se vyspat potřeboval.“</p>
<p>„Já jsem nespal, madam, jen jsem byl ponořen v hlubokých úvahách,“ odpověděl jí Krutiřitka a vstal. „Přemýšlel jsem o pádu hříšných a povýšení všech věrných. Což nepraví še, že ti první budou poslední a ti nejposlednější první?“</p>
<p>„Víte, tohle mi vždycky dělalo trochu starosti,“ řekla paní Houserová. „Vždycky jsem uvažovala o tom, co bude s těmi lidmi, kteří nejsou ani první, ale ani poslední. Chápete, které myslím? Ty, co se prostě tak obyčejně protloukají a snaží se ze všech sil přežít?“ Pak vykročila ke dveřím způsobem, který naznačoval, zdaleka ne tak nenápadně, jak si myslela, že by ji měl doprovodit.</p>
<p>„To je skutečně hádanka, Veroniko,“ přikývl Krutiřitka a vydal se za ní. „O tom še svaté texty nežmiňují, ale nepochybuji o tom, že…“ Nakrčil čelo. Krutiřitka se málokdy nechal vyvést z míry otázkami na zákruty víry, ale tahle byla hodně složitá. Postavil se k ní jako rozený teolog, „…nepochybuji o tom, že še budou pořád někam protloukat, ale možná to bude <emphasis>opačným směrem</emphasis>.“</p>
<p>„Zpět k posledním?“ zeptala se ustaraně.</p>
<p>„Ale drahá dámo, nezapomínejte, že ti budou těmi prvními!“</p>
<p>„Aha, ano, to mě nenapadlo. To je jediný způsob, jakým by to mohlo fungovat, pokud ovšem ti původní první nepočkají, až je poslední dohoní.“</p>
<p>„Tak to by byl skutečný žážrak,“ odpověděl Krutiřitka a pozoroval, jak za sebou paní Houserova zamyká dveře. Po příjemném teple v kanceláři byl večerní vzduch ostrý a nepříjemný a představa další noci strávené v laciném zapadáku v Opičí ulici byla ještě méně lákavá než obvykle. Krutiřitka by teď potřeboval nějaký ten malý zázrak pro sebe, a měl pocit, že se k něčemu takovému právě schyluje.</p>
<p>„Jistě pro vás není, důstojnosti, jednoduché najít si nějaké místo, kde byste mohl v klidu přebývat,“ řekla paní Houserová. V hustém šeru jí neviděl do tváře a nedokázal odhadnout, jaký má výraz.</p>
<p>„Víte, šeštro, mám svou víru,“ odpověděl. „Když nepřijde Om, sešle – auúúú!“ Zrovna teď! Pero sklouzlo! To je za trest!</p>
<p>Ale jakkoliv už to bylo bolestivé, mohlo se to změnit v požehnání. Paní Houserová na něj upírala pohled ženy odhodlané konat Dobro za každou cenu. Ale i tak to strašlivě bolelo, protože ho uvolněné pero šlehlo do jazyka. V té chvíli se za nimi ozval hlas: „Promiňte, ale nemohl jsem si nevšimnout… Nejste náhodou pan Krutiřitka?“</p>
<p>Krutiřitka, rozzuřený bolestí, se obrátil a v očích měl vraždu, ale když paní Houserova okamžitě odpověděla: „Ano, to je skutečně důstojný otec Krutiřitka,“ rozevřel rychle zaťaté pěsti.</p>
<p>„Šhumjámlask,“ zamumlal.</p>
<p>Viděl před sebou bledého muže v obstarožním obleku typickém pro úředníka. „Jmenuji se Tutambyl,“ představil se mladý muž, „a pokud jste opravdu <emphasis>Krutiřitka</emphasis>, znám jednoho velmi bohatého muže, který by se s vámi chtěl setkat. Mohl by to být váš šťastný den.“</p>
<p>„No ne, <emphasis>šlurrp</emphasis>,“ zahuhlal Krutiřitka. „A jestli še ten člověk jmenuje Košma, tak bych še rád sešel i já š ním. Mohl by to být šťastný den i pro něj. <emphasis>Mlask. </emphasis>Jestli my nejsme šťastná partička?“</p>
<p>#</p>
<p>„Musela jsi prožít dost děsivou chvilku,“ řekl Vlahoš, když se usadili v obývacím pokoji s mramorovou podlahou. Tedy usadila se Krasomila Adoráta, zatímco Vlahoš hledal.</p>
<p>„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekla. Vlahoš mezitím otevřel příborník.</p>
<p>„Golemové nebyli vytvořeni pro to, aby byli svobodní. Nevědí, jak se zachovat v… různých situacích.“</p>
<p>„Učí se. A tomu psovi by neublížila,“ oponovala mu Krasomila Adoráta a pozorovala, jak bloudí místností.</p>
<p>„Jistá sis nebyla. Slyšel jsem, jak jsi s ní mluvila. ‚Okamžitě odložte tu vařečku a pomalu se otočte,’ tak nějak, že?“ Vlahoš vytáhl zásuvku.</p>
<p>„Něco hledáš?“</p>
<p>„Nějaké bankovní klíče. Měl by jich tady někde být celý svazek.“</p>
<p>Krasomila Adoráta se k němu přidala. Mohla udělat to nebo se s ním dál přít o Grácii. Kromě toho, v pokoji byla celá řada zásuvek a skříněk, bylo to něco, čím si mohli ukrátit čas, než bude hotová večeře.</p>
<p>„A na co je tenhle klíč?“ zeptala se téměř vzápětí. Vlahoš se otočil. Krasomila Adoráta pozvedla stříbřitě lesklý klíč na kroužku.</p>
<p>„To nebude ono, musí jich být mnohem víc pohromadě,“ zavrtěl Vlahoš hlavou. „Ale kde jsi ho našla?“</p>
<p>Ukázala na velký stůl. „Jen jsem se toho dotkla tady, z boku a… hm, tentokrát to neudělalo nic…“</p>
<p>Vlahošovi trvalo přes minutu, než našel ukrytou pojistku. Když ji stiskl, vyjela z boku stolu malá zásuvka. Pokud byla zavřená, její okraje se dokonale ztrácely v kresbě dřeva.</p>
<p>„Musí být od něčeho důležitého,“ řekl a zamířil k dalšímu stolu. „Možná, že ty ostatní klíče schovali někde jinde. Prostě to zkoušej všude. Já tady vlastně jen tak tábořím, takže nevím ani z poloviny, co ve všech těch šuplících je.“</p>
<p>Obrátil se k masivnímu sekretáři a právě probíral jeho obsah, když za sebou zaslechl cvaknutí a tichý skřípot a Krasomila Adoráta řekla nevýrazným hlasem: „Říkal jsi, že tady sir Jošt přijímal dámské návštěvy, je to tak?“</p>
<p>„Podle všeho, co vím, tak ano. Proč?“</p>
<p>„Tak <emphasis>tomuhle </emphasis>já říkám opravdu vydařená zábava.“</p>
<p>Vlahoš se otočil. Dveře jedné z velkých skříní byly otevřeny dokořán. „No to snad ne,“ vydechl. „Na co to všechno je?“</p>
<p>„To si děláš <emphasis>legraci</emphasis>?“</p>
<p>„No, ano, dobrá. Ale je to všechno tak… černé.“</p>
<p>„A kožené,“ dodala Krasomila Adoráta. „Možná i gumové.“</p>
<p>Pomalu se probírali muzeem vynalézavé erotiky, které se před nimi tak náhle otevřelo. Některé z exponátů, které se jim při troše snahy a zvědavosti podařilo vyprostit z polic, se rozložily, vyklouzly nebo v několika případech vyskočily na zem.</p>
<p>„Tohle…“ Vlahoš strčil do něčeho, co udělalo <emphasis>poing!,</emphasis> „je opravdu gumové. Určitě.“</p>
<p>„A tohle všechno je zas až příliš přezdobené,“ upozorňovala Krasomila Adoráta. „Asi už mu došly nápady.“</p>
<p>„Buď to, nebo už ani žádné další možnosti neexistovaly. Myslím, že když zemřel, bylo mu osmdesát,“ řekl Vlahoš, když díky jejich činnosti ze skříně vyhřezlo několik dalších vrstev.</p>
<p>„To si tedy užil,“ ušklíbla se Krasomila Adoráta. „Podívej, tady je i řada polic plných knih,“ pokračovala a zkoumala šedé nitro vzadu ve skříni. „Tady, hned za tím divným sedlem a sbírkou bičíků. Nějaké čtení na dobrou noc, řekla bych.“</p>
<p>„Spíš ne,“ zavrtěl Vlahoš hlavou, vytáhl jeden ze svazků vázaných v kůži a namátkou ho otevřel. „Jsou to starouškovy deníky. Celé roky. Dobří bohové, jsou za celá desetiletí.“</p>
<p>„Tak je vydáme a vyděláme na nich majlant,“ zasmála se Krasomila Adoráta a strčila nohou do jedné hromádky na podlaze. „Samozřejmě v nepotištěné vazbě.“</p>
<p>„Ne, počkej, ty mi nerozumíš. Mohlo by tam být něco o panu Korouhvičkovi! Je v tom nějaké tajemství…“ Vlahoš přejížděl prstem po hřbetech svazků. „Tak se na to podívejme, je mu sedmačtyřicet, do města přišel, když mu bylo třináct a o několik měsíců později ho tady hledali nějací lidé. Starému Opulentovi se nelíbilo, jak vypadají – tady!“ Vytáhl dva svazky. „Tyhle by nám mohly něco říct, jsou zhruba z té správné doby…“</p>
<p>„Co je tohle a proč to zvoní?“ zeptala se ho Krasomila Adoráta a pozvedla v ruce jakýsi podivný předmět.</p>
<p>„Jak to mám vědět?“</p>
<p>„Jsi mužský.“</p>
<p>„To ano. A co? Já si na tyhle věcičky nepotrpím.“</p>
<p>„Víš, já si myslím, že je to něco jako křen,“ prohlásila Krasomila Adoráta zamyšleně.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Jako… no, křen je výborný do obloženého chleba s hovězím, tak si ho tam lžičku dáš. Jenže pak přijde den, kdy už ti jedna lžička nestačí –“</p>
<p>„Vypadá to tak,“ přikyvoval okouzleně Vlahoš.</p>
<p>„– tak si tam dáš dvě a brzo tři, až tam po nějaké době máš víc křenu než masa. Nakonec si jednoho dne uvědomíš, že ti maso vypadlo a ty sis toho vůbec nevšiml.“</p>
<p>„Myslím, že to není to správné přirovnání, které hledáš,“ zavrtěl Vlahoš hlavou, „protože já náhodou vím, že ty si křenové chlebíčky děláš.“</p>
<p>„Dobře, ale přesto je to docela dobrá metafora,“ odpověděla Krasomila Adoráta. Sehnula se a sebrala něco z podlahy. „Myslím, že to jsou tvoje klíče. Co dělaly tady, to se s trochou štěstí nikdy nedozvíme.“</p>
<p>Vlahoš si je vzal. Na velkém těžkém kroužku byly klíče všech velikostí.</p>
<p>„A co uděláme se všemi těmi krámy?“ zeptala se Krasomila Adoráta a znovu lehce kopla do hromady na zemi. Kupka se zatřásla jako pudink a uvnitř něco vypísklo.</p>
<p>„Nacpeme to zpátky do skříně?“ navrhl Vlahoš nejistě. Hromada podivných tretek měla pochmurný, cizokrajný vzhled. Podobala se neznámé hlubinné obludě, kterou někdo bez jakýchkoliv cavyků vytáhl z temnot na sluneční světlo.</p>
<p>„Obávám se, že to by na mě bylo příliš,“ odmítla jeho nápad Krasomila Adoráta. „Víš co? Necháme dveře do skříně otevřené a ať si to naleze zpátky samo. Počkej!“ Její zvolání patřilo panu Pedantovi, který právě nemotorným cupotem mizel z místnosti a něco si odnášel v tlamce.</p>
<p>„Řekni mi, že to byla jen stará gumová kost,“ obrátila se k Vlahošovi. „Prosím!“</p>
<p>„Ne-e,“ zavrtěl Vlahoš hlavou. „Řekl bych, že to by byl naprosto špatný popis. Myslím, že to byl… totiž nebyla… stará gumová <emphasis>kost. </emphasis>To je to, co to bylo.“</p>
<p>#</p>
<p>„Tak hele,“ řekl Hubert, „nemyslíš, že bychom věděli, kdyby to zlato někdo ukradl? O takových věcech lidé mluví! Vsadil bych se, že je to kvůli tady té křížové dělící záklopce,“ poklepal na tenkou trubici. „Nhemyslím, že bhy Vhyšbhlouch nebhyl v bhořádku, bháne,“ protestoval Igor zachmuřeně.</p>
<p>„Igore, uvědomuješ si, že jestli Vyšplouch v pořádku je, pak bych musel uvěřit tomu, že v našich trezorech není vůbec žádné zlato?“</p>
<p>„Já thrvám na thom, že Vhyšbhlouch se nhemýlí, bháne.“ Igor vytáhl z kapsy tolar a přešel ke studni.</p>
<p>„Bhyl bhyste tak lhaskavý, bháne, a dhobře se dhíval na shloubec ‚zthracené bheníze’, bháne?“ požádal a vhodil minci do temných vod. Chvilku se ještě cestou do hlubin leskla, ale pak zmizela v hlubinách mimo dosah kapes lidstva.</p>
<p>V jedné ze skleněných spirál, které byly součástí složité spleti trubic, začala stoupat malá namodralá bublinka. Jak stoupala, kývala se ze strany na stranu a pak s tichým <emphasis>puk </emphasis>praskla na hladině.</p>
<p>„No nazdar,“ vydechl Hubert.</p>
<p>#</p>
<p>Pokud bychom se drželi známého komického pravidla, které platí pro situaci, kdy se sejdou dva lidé u stolu navrženého pro stolování dvaceti osob, pak by každý z milenecké dvojice seděl na jedné z jeho úzkých stran. Vlahoš a Krasomila Adoráta to nezkoušeli, naopak si sedli hned vedle sebe. Na druhém konci stolu stála Grácie, s ubrouskem přes ruku, oči jako dva mrzutě doutnající uhlíky.</p>
<p>Ovčí hlava Vlahošův stav mysli nikterak nevylepšila. Apolena ji naaranžovala jako dominantu stolu a ozdobila ji květinami, ale ty neosobní brýle proti slunci mu lezly na nervy.</p>
<p>„Jak dobrý mají golemové sluch?“ zeptal se.</p>
<p>„Výjimečně dobrý,“ odpověděla mu Krasomila Adoráta. „Poslyš, nedělej si žádné starosti, já mám plán.“</p>
<p>„Proboha!“</p>
<p>„Ne, vážně. Zítra si ji vezmu stranou.“</p>
<p>„A nemohla bys jen –“ Vlahoš zaváhal a potom zformoval rty větu: „Změnit ta slova v její hlavě?“</p>
<p>„Ona je svobodný golem!“ odpověděla mu ostře Krasomila Adoráta. „Jak by se ti líbilo, kdyby někdo něco takového udělal tobě?“</p>
<p>Vlahoš si vzpomněl na Výrohořův tuřín. „Moc ne,“ připustil.</p>
<p>„U svobodných golemů můžeš změnit jejich myšlení přesvědčováním. Myslím, že to dokážu.“</p>
<p>„Nemají náhodou už zítra dorazit tví zlatí golemové?“</p>
<p>„Doufám.“</p>
<p>„To zase bude rušný den. Poprvé dám do oběhu papírové peníze a ty necháš ulicemi pochodovat zlato.“</p>
<p>„Nemohli jsme je nechat pod zemí. A kromě toho, možná, že vůbec nejsou zlatí. Hned ráno půjdu navštívit Odblechala.“</p>
<p>„<emphasis>My </emphasis>půjdeme hned ráno navštívit Odblechala. Spolu!“</p>
<p>Poklepala Vlahoše po paži. „To nic. Jsou ještě horší věci než zlatí golemové.“</p>
<p>„Tak to bych chtěl vědět jaké,“ utrousil Vlahoš frázi, které později trpce litoval. „Rád bych myšlenky lidí od zlata odpoutal a ty –“</p>
<p>Umlkl a zadíval se na ovčí hlavu, která mu pohled oplácela svým vlastním nevyzpytatelným způsobem. Z jakéhosi neznámého důvodu měl Vlahoš nutkavý pocit, že by měla mít saxofon a malý černý baret. „Určitě hledali i v trezoru,“ řekl nahlas.</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Jistě by utekl tam. K té jediné věci, na kterou se můžeme spolehnout, chápeš? Základ všeho, co má nějakou hodnotu.“</p>
<p>„Kdo by tam šel?“</p>
<p>„Pan Korouhvička je v trezoru se zlatem!“ prohlásil Vlahoš s náhlou jistotou a vstal tak rychle, že porazil svou židli. „A má u sebe všechny klíče!“</p>
<p>„Kdo? Mluvíš o tom chlápkovi, který zcvoknul, když udělal chybu ve výpočtu?“</p>
<p>„Ano, o tom mluvím. Má svou Minulost.“</p>
<p>„Myslíš tím minulost s velkým M?“</p>
<p>„Samozřejmě. Tak pojď. Zaskočíme tam dolů!“</p>
<p>„Myslela jsem, že si uděláme romantický večer?“</p>
<p>„Taky že uděláme! Hned po tom, co ho vytáhneme ven!“</p>
<p>#</p>
<p>Jediný zvuk, který se ozýval podzemím, bylo tiché ťukání Krasomiliných podpatků. To Vlahoše, který chodil sem a tam před místností se zlatem, poněkud znervózňovalo. Svítil si stříbrným svícnem, který byl ještě před chvílí ozdobou jídelního stolu.</p>
<p>„Doufám, že Chmelšiška udržuje vývar správně horký,“ uvažovala Krasomila Adoráta. Ťuk-ťuk, ťuk-ťuk.</p>
<p>„Poslyš,“ ozval se Vlahoš, „tak za prvé, na to, aby člověk otevřel trezor, jako je tenhle, by se musel jmenovat Prsťák McGee, a za druhé, tyhle malé šperháky nám tady nebudou vůbec nic platné.“</p>
<p>„No, tak pojďme najít toho pana McGeeho, ten jistě bude mít správné nářadí.“ Ťuk-ťuk, ťuk-ťuk. „To by nám moc nepomohlo, protože – za třetí – takový člověk nejspíš vůbec neexistuje a za čtvrté, pokladní místnost je zamčena zevnitř a myslím, že nechal klíč v zámku, což je důvod, proč nic z tohohle nefunguje.“ Zamával ve vzduchu kroužkem s klíči. „A za páté, já se teď pokouším tenkými kleštičkami vytočit klíč z téhle strany, aby vypadl dovnitř, což je starý trik, ale jak se zdá, tentokrát nefunguje!“</p>
<p>„Prima. Takže se můžeme vrátit zpátky nahoru?“ Ťuk-ťuk, ťuk-ťuk.</p>
<p>Vlahoš nahlédl dovnitř malou špehýrkou ve dveřích. Zevnitř byla zakryta nějakým kusem plechu a Vlahoš viděl náznak světla kolem okrajů. To znamená, že je uvnitř světlo. Co ale uvnitř rozhodně nebylo, jak věděl, byla jakákoliv ventilace. Pokladní trezor byl postaven, jako kdyby ho vybudovali dávno předtím, než vůbec někoho napadlo dýchat. Byla to vlastně uměle vytvořená jeskyně, vysekaná do kamenného podloží pod budovou banky, ale obsahovala něco, o čem se nepředpokládalo, že by se ještě kdy vyneslo na denní světlo. Zlato se nezadusí.</p>
<p>„Myslím, že nemáme na výběr,“ řekl, „protože, za šesté, mu dochází vzduch. Možná už je mrtvý!“</p>
<p>„Jestli je mrtvý, nemohli bychom ho tam nechat do zítřka? Je tady pekelná zima.“ Ťuk-ťuk, ťuk-ťuk.</p>
<p>Vlahoš zvedl pohled ke stropu. Byl vytvořen z prastarých dubových trámů, které byly pospojovány silnými železnými pásy. Dobře věděl, jaké bývá staré dubové dřevo. Tvrdé jako ocel a ještě o něco horší. Tupilo sekery a odráželo kladiva do tváře těch, kdo s ním pracovali. „Nemohli by nám nějak pomoci strážní?“ pokusila se opatrně Krasomila Adoráta.</p>
<p>„O tom pochybuju,“ potřásl Vlahoš hlavou. „Navíc bych v nich nerad vyvolal dojem, že mohou klidně strávit celou noc násilným otvíráním trezoru.“</p>
<p>„Ale vždyť jsou to většinou městští policisté, ne?“</p>
<p>„Ano? Víš, když to chlap natahuje někam k obzoru s takovou dávkou zlata, jakou dokáže unést, je mu dost jedno, co dělal předtím. Jsem starý kriminálník, věř mi.“</p>
<p>Vydal se pomalu ke schodům a tiše si počítal.</p>
<p>„A <emphasis>teď </emphasis>děláš co?“</p>
<p>„Snažím se zjistit, která část banky je přímo nad tím zlatem,“ odpověděl jí Vlahoš. „Ale víš co? Myslím, že už to vím. Ta pokladní místnost leží přímo pod jeho psacím stolem.“</p>
<p>#</p>
<p>Plamínek v lampě skomíral a proužek olejového kouře se kroutil a usazoval na pytlích se zlatem, na nichž ležel pan Korouhvička, stočený do pevného klubíčka.</p>
<p>Shora se najednou ozvaly nějaké zvuky a pak hlasy tlumené prastarým stropem. Jeden z nich řekl: „Já s tím pohnout nedokážu. Dobrá, Grácie, teď je to na tobě.“</p>
<p>„A může se takhle chovat dáma?“ zaduněl druhý hlas.</p>
<p>„Ale samozřejmě, počítá se to jako přesouvání nábytku,“ ozval se třetí hlas, nepochybně ženský.</p>
<p>„Tak dobře. Tak já to zvednu a utřu pod tím prach.“</p>
<p>Pak zazněl skřípot těžkého kusu dřeva přesouvaného po jiném dřevě a na hromadu pytlů se zlatem se snesl slabý pramínek jemného prachu.</p>
<p>„Je tady opravdu hodně prachu. Donesu si koště.“</p>
<p>„Víš Grácie, byl bych raději, kdybys teď zvedla tu podlahu.“</p>
<p>„Myslíte, že bude prach i pod ní?“</p>
<p>„Tím jsem si naprosto jistý.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Ozvalo se několik těžkých nárazů, při nichž dubové trámy zapraskaly, a pak zaduněl druhý hlas: „O utírání prachu pod podlahou paní Vagónová v knize <emphasis>Příručka dobré hospodyňky </emphasis>vůbec nic nepíše.“</p>
<p>„Grácie, tam dole možná umírá člověk!“</p>
<p>„Aha. To by udělalo nepořádek.“ Trámy se zatřásly pod další ranou. „Lady Vagónová radí, abychom se každého těla, které najdeme při víkendovém večírku, diskrétně zbavili, abychom předešli zbytečnému skandálu.“</p>
<p>Další tři údery a trám praskl.</p>
<p>„Lady Vagónová říká, že muži z Hlídky jsou obvykle nedbalí a nečistí si pořádně obuv.“</p>
<p>Praskl další trám. Dolů začaly pronikat první paprsky světla. Pak se v prasklině objevila ruka velikosti uhelné lopaty, uchopila jeden z železných pásů a přetrhla ho –</p>
<p>Vlahoš nahlížel do šera, zatímco kolem obličeje mu stoupal vzhůru dusivý kouř.</p>
<p>„Je tam! Bohové, to ale páchne!“</p>
<p>Krasomila Adoráta se mu naklonila přes rameno. „Je naživu?“</p>
<p>„Rozhodně doufám, že ano.“</p>
<p>Vlahoš se protáhl vzniklou mezerou, opatrně se spustil na rukou a seskočil na pytle a bedny se zlatem.</p>
<p>Za chvilku už volal nahoru: „Cítím puls. A klíč je v zámku. Můžete sejít po schodech a pomoct mi?“</p>
<p>„Poslyš,“ zavolala dolů Krasomila Adoráta, „máme návštěvu!“</p>
<p>Ve světle na okraji otvoru se objevilo několik hlav v přilbách. Sakra. Zaměstnávat jako hlídače členy Městské hlídky mimo pracovní dobu bylo v pořádku, potíž ale byla v tom, že si svou placku nosili prakticky stále s sebou a bohužel patřili k těm malicherným lidem, kteří velmi často dělali ukvapené závěry v těch nejobvyklejších situacích. Třeba v okamžiku, kdy našli po pracovní době stát uprostřed rozbitého bankovního trezoru člověka. Okamžitě se mu začala na jazyk vnucovat známá slova „Poslyšte, já vám to vysvětlím,“ ale podařilo se mu je uškrtit právě včas. Vždyť to nakonec byla jeho banka.</p>
<p>„Co je? Co <emphasis>vy </emphasis>tady chcete?“</p>
<p>To bylo dost nečekané, aby to muže nahoře vyvedlo z míry, ale jeden z nich se přece jen trochu vzpamatoval a řekl: „To je váš bankovní trezor, pane?“</p>
<p>„Jsem zastupující ředitel, hlupáku! A tady dole je nemocný člověk!“</p>
<p>„To tam spadl, když jste se vloupávali do trezoru, pane?“</p>
<p>Bohové! Rozeného policajta nepředěláš. Prostě a jednoduše pokračují dál tím svým trpělivým, nudným hlasem, který všechno semele. Když je někdo policajt, je pro něj všechno zločinem. „Policisto <emphasis>– jste </emphasis>policista, že?“</p>
<p>„Policista Treska, pane.“</p>
<p>„Výborně, policisto, mohl byste dostat mého přítele na čerstvý vzduch? Dusí se. Odemknu tady dole dveře.“</p>
<p>Treska kývl na svého kolegu, který se spěšně vydal ke schodům.</p>
<p>„Když jste měl klíč, proč jste se vloupal dovnitř, pane?“</p>
<p>„Samozřejmě abych ho dostal ven!“</p>
<p>„Tak jak –“</p>
<p>„Je to všechno dokonale logické,“ přerušil ho Vlahoš. „Jakmile se odsud dostanu, uvidíte, že se tomu všichni dohromady zasmějeme.“</p>
<p>„Tak na to se moc těším, pane,“ odpověděl mu Treska, „protože já se směju moc rád.“</p>
<p>#</p>
<p>Mluvit s Hlídkou bylo stejné, jako pokoušet se stepovat na lavině. Když jste byli dost šikovní, udrželi jste se na nohou, ale nedokázali jste ani brzdit, ani řídit směr pohybu a věděli jste, že to skončí nějakým nepříliš zábavným způsobem.</p>
<p>Už tady nebyl policista Treska. V okamžiku, kdy policista Treska zjistil, že se v kapsách šéfa Královské mincovny nachází sametový svitek s paklíči a krátký zabiják, vzdal to a změnil se v seržanta Navážku.</p>
<p>Jak Vlahoš věděl, paklíče technicky vzato nebyly ilegální. Když je někdo měl, byla to jeho věc. Nebylo v pořádku, když je měl někdo, kdo právě stál v cizím domě. A když je měl u sebe člověk, kterého našli v částečně zbouraném bankovním trezoru, bylo to tak daleko od „v pořádku“, že byste z toho místa mohli pozorovat zakřivení vesmíru.</p>
<p>Seržantu Navážkovi bylo zatím všechno jasné. Pak však mírně znejistěl, když odhalil, že Vlahoš má od trezoru, do kterého se vloupal, zcela legálně klíče. To trollovi samo o sobě připadalo jako kriminální čin a chvilku si pohrával s myšlenkou obvinit Vlahoše z „trestuhodného plýtvání časem Hlídky vloupáním se na místo, kam se vloupat nemusel“.[11] Nechápal Vlahošovu vnitřní potřebu vlastnit paklíče, trollové nemají výraz pro mužnost, stejně jako kaluž nemá výraz pro vodu. Navážka měl také problém s chápáním duševních pochodů téměř zesnulého pana Korouhvičky. Trollové se nedali dohnat k šílenství, i když oni sami k šílenství dohnat dokázali. Takže to vzdal a změnil se v kapitána Karotku.</p>
<p>Vlahoš ho znal dlouho. Karotka byl velký, byl cítit mýdlem a obvykle vypadal jako ztělesnění modrooké nevinnosti. Vlahoš ale nedokázal nahlédnout za tu přátelskou tvář, nedokázal vytušit jedinou myšlenku. Ve většině lidí dokázal číst jako v otevřené knize, ale kapitán pro něj byl zavřená kniha v zamčené knihovně. A navíc, Karotka byl vždycky velmi zdvořilý, tím znepokojujícím způsobem vlastním policii.</p>
<p>Velmi slušně řekl: „Dobrý večer,“ a sedl si naproti Vlahošovi. Jejich rozhovor se odehrával v malé kanceláři, která se najednou změnila ve výslechovou místnost. „Mohl bych začít tím, pane, že se vás zeptám na ty tři muže v podzemí banky a na tu velkou skleněnou… věc?“</p>
<p>„To je pan Hubert Hopsal a jeho asistent,“ odpověděl Vlahoš. „Zkoumají ekonomický systém města. S <emphasis>tímhle </emphasis>nemají nic společného. Když se tak nad tím zamyslím, tak s tím nemám nic společného ani já! Ono totiž vlastně žádné <emphasis>tohle </emphasis>neexistuje. Už jsem to všechno vysvětlil seržantovi.“</p>
<p>„Seržant Navážka si myslí, že jste příliš chytrý, pane Rosrete,“ odpověděl Karotka a otevřel si zápisník.</p>
<p>„No dobrá, ale předpokládám, že to si myslí o většině lidí, ne?“</p>
<p>Karotkův výraz se nezměnil ani v nejmenším. „Mohl byste mi vysvětlit, proč dole u schodiště stojí golem v ženských šatech a neustále říká mým mužům, aby si čistili boty?“</p>
<p>„Ne bez toho, abych nevypadal jako blázen. Ale co to má společného s čím?“</p>
<p>„Já nevím, pane. Doufám ale, že to zjistím. Kdo je paní Deidra Vagónová?“</p>
<p>„Píše velmi staromódní knihy pro mladé dámy – o etiketě a správném hospodaření v domácnosti – tedy především pro takové, které chtějí být tak dobré, že jim ještě zbyde dost volného času na aranžování květin. Podívejte, je to důležité?“</p>
<p>„Nevím, pane. Snažím se zhodnotit situaci. Mohl byste mi vysvětlit, proč po bance pobíhá malý pes a hraje si s něčím, co bych nazval natahovacím hodinovým strojkem v podobě velmi intimní části lidského těla?“</p>
<p>„Bude to asi tím, že mě začíná opouštět příčetnost,“ odpověděl mu Vlahoš. „Podívejte, jediná důležitá věc v tom všem je, že pan Korouhvička prožil ošklivý šok a zamknul se v trezoru. Musel jsem ho dostat rychle ven.“</p>
<p>„Hm, ano, trezor se zlatem,“ přikývl kapitán. „Mohli bychom chvilku mluvit o tom zlatě?“</p>
<p>„Co je s tím zlatem?“</p>
<p>„Doufal jsem, že to nám řeknete vy, pane. Nechtěl jste ho náhodou prodat trpaslíkům?“</p>
<p>„Cože? No ano, něco takového jsem řekl, ale to bylo proto, abych jasně vysvětlil –“</p>
<p>„– vysvětlil,“ opakoval kapitán Karotka vážně a zapsal si to.</p>
<p>„Podívejte, já vím, vím jak to v podobných případech chodí,“ pokračoval Vlahoš. „Prostě mě necháte mluvit a doufáte při tom, že se zapomenu a řeknu něco hloupého a kompromitujícího, je to tak?“</p>
<p>„Děkuji vám mnohokrát, pane,“ přikývl Karotka a otočil list v zápisníku.</p>
<p>„Děkujete mně? A za co?“</p>
<p>„Za to, že jste mi vysvětlil, jak to v takových případech chodí, pane.“</p>
<p>Vidíš? pomyslel si Vlahoš. To se stane, když se začneš cítit příliš pohodlně. Přestaneš se mít na pozoru. Převeze tě dokonce i policajt.</p>
<p>Kapitán na něj upřel pohled. „Řeknu vám, pane Rosrete, že něco z toho, co jste mi řekl, mi bylo potvrzeno nezaujatým svědkem, který nemohl být vašim společníkem.“</p>
<p>„Mluvil jste s Grácií?“</p>
<p>„Grácie je kdo?“</p>
<p>„To je ta, co si stěžuje na špinavé boty.“</p>
<p>„Jak může být golem ‚ona’, pane?“</p>
<p>„Aha, tak tohle znám. Správná odpověď zní: jak může být golem ‚on’?“</p>
<p>„Zajímavý argument, pane. Takže to vysvětluje ty ženské šaty. A jen tak pro zajímavost, máte představu, jakou váhu golem unese?“</p>
<p>„To nevím. Možná několik tun. Kam tím míříte?“</p>
<p>„Tak to zase nevím já, pane,“ odpověděl vesele Karotka. „Velitel Elánius říká, že když vám život podá talíř zapletených špaget, prostě taháte tak dlouho, až na vás někde vykoukne masová kulička. Vaše verze událostí souhlasí, alespoň podle toho, jak on vnímá věci, s tím, co víme od pana Pedanta.“</p>
<p>„Vy jste mluvil <emphasis>se psem</emphasis>?“</p>
<p>„No… vždyť on je ředitelem banky, pane,“ odpověděl Karotka.</p>
<p>„Jak jste mohl rozumět tomu, co vám – aha, máte v Hlídce vlkodlaka, je to tak?“ usmál se Vlahoš.</p>
<p>„To vám nemůžeme potvrdit, pane.“</p>
<p>„Ale jděte, každý ví, že je to Noby Nóblhóch.“</p>
<p>„Tak každý už to ví, říkáte? Ale podívejme. Řekněme prostě, že to, co jste dělal dnes večer, jsme si vyjasnili.“</p>
<p>„Výborně. Děkuji vám.“ Vlahoš se začal zvedat.</p>
<p>„Bohužel, to, co jste dělal začátkem tohoto týdne, nikoliv.“ Vlahoš si zase sedl.</p>
<p>„Takže? Měl bych to nějak vyjasnit?“</p>
<p>„Mohlo by nám to pomoci.“</p>
<p>„Jak by vám to mohlo pomoci?“</p>
<p>„Třeba by nám to pomohlo pochopit, proč v trezoru není žádné zlato, pane. Je to jen malá podrobnost v celém tom velkém schématu věcí, ale přece jen je to tak trochu hádanka.“</p>
<p>A v tom okamžiku začal někde nablízku štěkat pan Pedant…</p>
<p>#</p>
<p>Kosma Opulent seděl za stolem s prsty sepjatými před obličejem a díval se, jak Krutiřitka jí. Z lidí, kteří by si mohli vybrat, by to málokdo vydržel déle než třicet vteřin.</p>
<p>„Polévka je dobrá?“ nadhodil.</p>
<p>Krutiřitka po posledním hlasitém usrknutí odložil misku. „Špičková, vaše lordstvo.“ Pak stařík vytáhl z kapsy špinavý šedivý hadr a –</p>
<p>On si vytáhne zuby, právě teď a tady u stolu, pomyslel si Kosma. Úžasné. A podívejme, ještě v nich má kousky mrkve…</p>
<p>„Nestyďte se a klidně si zuby opravte,“ řekl, když Krutiřitka vytáhl z kapsy zohýbanou vidličku.</p>
<p>„Připadám ši kvůli nim jako mučedník, pane,“ odpověděl Krutiřitka. „Přísahám, že še mě ty mrchy pokoušejí dostat.“ Zatímco s pomocí vidličky zápasil se zuby, bylo slyšet drnčení pera, a když pak byl očividně spokojen, natlačil si je zpět na zašedlé dásně a cvaknutím je dorazil na místo.</p>
<p>„To už je lepší,“ zabručel.</p>
<p>„Výborně,“ přikývl Kosma. „Takže teď, pod vlivem vašich sdělení, která tady Važuzel pečlivě zapsal a vy vlastní rukou podepsal, dovolte, abych se vás zeptal: proč jste s tím vším nešel rovnou za lordem Vetinarim?“</p>
<p>„Vím o případech, kdy chlápek vyklouzl ž pod oprátky, pane,“ začal Krutiřitka vysvětlovat. „Ono to žaš nejni tak těžký, když ši člověk udělá přípravu a má nějakýho toho kámoše. Ale v životě jsem nešlyšel vo takovým, kterej by hned druhej den dostal prímovej džob. A eště k tomu pro vládu. Najednou je ž něj bankéř, nič menšího! Někdo nad nim drží ochrannou ruku, a já ši myšlim, že to k šakru nejni správný! Kdybych š tim šel ža Vetinarim, tak to by byla určitě pěkná hloupost, nemyslíte, pane? Jenže on dostal vaši banku a vy ne, a to je pěkná ostuda. Takže já šem váš člověk, vaše lordstvo.“</p>
<p>„Ale předpokládám, že také máte svou cenu, že?“</p>
<p>„Tedy, abych še přiznal, tak nějakej šešťák, kterej by pokryl výdaje, by tomu docela pomohl.“</p>
<p>„Takže jste si jistý, že Rosret a Třpytka jsou jedna a táž osoba?“</p>
<p>„To ten úsměv, pane. Ten člověk nikdá nezapomene. A navíc má dar hovořit k lidem, dokáže lidi přinutit, aby dělali věci po jeho. Je to trochu jako kouzlo… ten mizerný nevděčník.“</p>
<p>Kosma na něj chvíli upíral pohled a pak řekl: „Dejte důstojnému pánovi padesát tolarů, Vážu – Tutambyle, a poraďte mu, kde by našel nějaký slušný hotel. Nějaký, kde mají k dispozici vanu s teplou vodou.“</p>
<p>„Padesát tolarů?“ zavrčel Krutiřitka.</p>
<p>„A pak hned pokračujte v té dohodnuté akci, ano?“</p>
<p>„Jistě, pane. Samozřejmě.“</p>
<p>Kosma si přitáhl aršík papíru, namočil pero do kalamáře a pustil se zuřivě do psaní.</p>
<p>„Padesát tolarů?“ opakoval Krutiřitka znovu, zděšený tou minimální odměnou za odhalený hřích.</p>
<p>Kosma zvedl hlavu a podíval se na něj, jako kdyby ho viděl poprvé a vůbec se mu ta nová osoba nelíbila.</p>
<p>„Aha, ano. Prozatím padesát tolarů, důstojný otče,“ řekl nakonec chlácholivým tónem. „A ráno, pokud bude vaše paměť pořád ještě stejně dobrá, se pro vás podíváme po nějaké lepší a zámožnější budoucnosti. Rozhodně už se mnou nenechte zdržovat.“</p>
<p>Pak se vrátil ke svému psaní.</p>
<p>Tutambyl uchopil Krutiřitku za paži a vší silou ho táhl z místnosti. Na rozdíl od staříka si totiž všiml, co Kosma píše.</p>
<p><emphasis>Vetinari Vetinari Vetinari Vetinari</emphasis></p>
<p><emphasis>Vetinari Vetinari Vetinari Vetinari</emphasis></p>
<p><emphasis>Vetinari Vetinari Vetinari Vetinari</emphasis></p>
<p><emphasis>Vetinari Vetinari Vetinari Vetinari</emphasis></p>
<p><emphasis>Vetinari Vetinari Vetinari Vetinari</emphasis></p>
<p><emphasis>Vetinari Vetinari Vetinari…</emphasis></p>
<p>Je čas pustit se do té hůlky s mečem, pomyslel si. Seženu ji, předám, seberu peníze a vezmu nohy na ramena.</p>
<p>#</p>
<p>Na oddělení Posmrtné komunikace vládl klid. Tady nebylo příliš hlučno ani v těch nejrušnějších dobách, ale když na univerzitě k večeru utichla většina ostatních zvuků, bylo slyšet slabé pisklavé hlásky, které sem prosakovaly z Druhé strany.</p>
<p>Potíž je v tom, pomyslel si Zbalíkov, že většina mých předchůdců nevedla žádný společenský život mimo tohle oddělení, ve kterém společenské dovednosti nikdy nebyly prioritou a kde žádný podobný život nevedou dokonce ani jako mrtví. Proto se potulují pořád tady kolem a zdráhají se známá místa opustit. Někdy, když se cítili ve formě a u Dollyiných sester dávali nové představení, vypouštěl je ven, aby namalovali kulisy. Zbalíkov si povzdechl. To byla ta potíž s prací v OPK. Člověk vlastně nikdy nebyl tak docela šéfem. V normálním zaměstnání lidé odcházeli do penze, na odpočinek, pak občas zašli do staré práce, alespoň dokud tam ještě byl někdo, kdo si je pamatoval, a nakonec se propadli do vše pohlcující minulosti. Ale tady jako by nikdo z minulých zaměstnanců neodcházel…</p>
<p>Existovalo jedno přísloví: „Staří nekromanti nikdy neumírají.“</p>
<p>Když to říkal lidem, většinou se na něj chvilku dívali a pak řekli: „…a dál?“ A Zbalíkov musel odpovědět: „To je celé. Jen ‚Staří nekromanti nikdy neumírají’.“</p>
<p>Právě uklízel na noc, když se ozval ze svého šerého kouta Karlík. „Leze sem nějaká chcíplotina.“</p>
<p>Zbalíkov se otočil. Na podlaze zářil magický kruh a z podlahy se vynořoval perlově průsvitný špičatý klobouk.</p>
<p>„Profesor Odblechal?“ řekl.</p>
<p>„Ano, a musíme si pospíšit, mladý muži,“ prohlásil Odblechalův stín, který se stále ještě vynořoval.</p>
<p>„Ale já jsem vás vrátil! Použil jsem Devítinásobné odeslání! To uzavírá všechno!“</p>
<p>„Sám jsem to napsal,“ odpověděl Odblechal a lišácky zamrkal. „No, nedělejte si s tím starosti. Já jsem jediný, na koho to neúčinkuje. Pch, byl bych pitomec, kdybych vymyslel zaříkávací obřad, který by zabíral i na mě, nemyslíte?“</p>
<p>Zbalíkov na něj ukázal roztřeseným prstem. „Vy jste tam vložil tajnou branku, že je to tak?“</p>
<p>„Samozřejmě. A je po čertech dobrá. Ale jak říkám, nedělejte si starosti, jsem jediný, kdo ji umí najít.“ Teď už se nad magickým kruhem vznášel celý Odblechal. „A radil bych vám, mladíku, abyste se ji nepokoušel hledat, muž vašich omezených schopností by ty skryté runy nikdy nenašel.“</p>
<p>Odblechal se rozhlédl místností. „Není tady ta úžasná mladá dáma?“ zeptal se s nadějí v hlase. „No nic. Musíte mě dostat odsud, Zbalíkove. O tu zábavu nesmím přijít!“</p>
<p>„Zábavu? O jakou zábavu?“ znejistěl Zbalíkov, muž, který se právě v duchu rozhodl, že co nejdříve zaklínadlo Devítinásobného odeslání podrobně, opravdu velmi podrobně projde.</p>
<p>„Vím, jací golemové přicházejí!“</p>
<p>#</p>
<p>Když byl Vlahoš malý, modlil se každý večer před tím, než šel spát. Jeho rodina byla aktivní v Prosté bramborové církvi, která se stranila výstřelků Prastaré a ortodoxní bramborové církve. Její členové byli uzavření, tvořiví a pracovití a to, že se přísně drželi olejových lamp a doma vyráběného nábytku, je odlišovalo od ostatních obyvatel, kteří svítili svíčkami a sedávali na ovčích kůžích.</p>
<p>Nenáviděl modlitby. Měl pocit, že otvírají velký černý otvor do vesmíru, kterým po něm může každou chvilku něco vztáhnout pařát a chytit ho. Možná to bylo tím, že tradiční večerní modlitbička obsahovala slova „Jestliže zemřu než se probudím,“ která na něj působila tak, že se za ošklivých nocí pokoušel v posteli sedět a nespat až do rána.</p>
<p>Také mu říkali, aby ve chvílích, než usne, děkoval bohům za všechno, čeho dosáhl. Jak teď ležel v temnotě bankovní ložnice, dost prostydlý a navíc tak výmluvně sám, pokusil se o to.</p>
<p>Zuby měl v pořádku a netrpěl předčasným vypadáváním vlasů. No prosím! Tak těžké to zase nebylo, co?</p>
<p>A faktem je, že ho Hlídka nezadržela. Jenže trezor střežil troll a kolem celého prostoru byly nataženy zlověstné černožluté pásky.</p>
<p>V trezoru není žádné zlato. Dobře, ale tak docela pravda to zase nebyla. Bylo ho tam aspoň dvě a půl kila a pokrývalo všechny olověné ingoty. Někdo tady odvedl skvělou práci a nelitoval času, aby ji patřičně vyšperkoval. Takže nakonec tam nějaké zlato přece jen bylo. To přece nebylo stejné, jako kdyby tam nebylo <emphasis>vůbec </emphasis>žádné, no ne?</p>
<p>Byl sám, protože Krasomila Adoráta trávila noc v cele za napadení policejního příslušníka. Vlahoš si říkal, že to není fér. Samozřejmě, že záleželo na tom, jaký měl policejní příslušník den, protože prakticky neexistuje nic, s výjimkou fyzické nepřítomnosti, co by se nedalo vyložit jako útok na veřejného činitele. Jenže Krasomila Adoráta doopravdy na seržanta Navážku <emphasis>nezaútočila, </emphasis>jen se pokusila dupnout mu na obrovskou nohu botou s jehlovým podpatkem, což skončilo zlomeným podpatkem a zhmožděným kotníkem. Karotka řekl, že to bylo vzato v úvahu.</p>
<p>Městské hodiny odbily čtyři a Vlahoš uvažoval o své budoucnosti, především, co se její délky týkalo.</p>
<p>Podívejme se na to z té lepší stránky. Mohl by být jen oběšen.</p>
<p>Měl hned prvního dne vyrazit dolů do trezoru v doprovodu alchymistů a právníků. Copak nikdy nedělali v trezoru kontrolu? Nebo ty kontroly prováděla skupinka bodrých chlápků, kteří strčili hlavu do trezoru jiných chlápků a rychle podepsali papíry, aby nezmeškali oběd? Nemůžete přece pochybovat o někom, kdo vám dal své slovo, že? Zvláště když nechcete, aby on pochyboval o tom vašem.</p>
<p>Možná, že to všechno zesnulý sir Jošt utratil za drahé kožené zboží a mladé dámy. Kolik nocí v náručí překrásných žen stálo za pytel zlata? Cena dobré ženy se podle klasického rčení měla vyvažovat rubíny, takže se dalo předpokládat, že ty šikovné špatné jsou mnohem dražší.</p>
<p>Posadil se, zapálil svíčku a zrak mu padl na jeden z páně Joštových deníků, který měl na nočním stolku.</p>
<p>Před třiceti devíti lety… ano, to byl ten správný rok, a když už teď nemá nic na práci…</p>
<p>Štěstí, které ho celý den obcházelo širokým obloukem, se najednou vrátilo. Přestože si nebyl jistý, co vlastně hledá, našel to, když pošesté namátkou otevřel sešit.</p>
<p><emphasis>Dnes přišli do banky dva zvláštní lidé a ptali se po tom chlapci Korouhvičkovi. Přikázal jsem zaměstnancům, aby je vyvedli. Vede si výjimečně dobře. Člověka napadá, co všechno si asi prožil.</emphasis></p>
<p>Celé velké kusy deníku byly zřejmě psány v nějakém kódu, ale vzhled jednotlivých symbolů napovídal, že si sir Jošt pečlivě a podrobně zaznamenával každé ze svých milostných dobrodružství. Když nic jiného, člověk se neubránil jeho přímosti. Pečlivě si rozvážil, co by si od života přál, a pak udělal, co mohl, pro to, aby z toho všeho dostal co nejvíc. Vlahoš před tím mužem musel smeknout.</p>
<p>A co chtěl on? Ještě nikdy si nesedl a nezamýšlel se nad tím. Ale ze všeho nejvíc si přál, aby byl zítřek jiný než dnešek.</p>
<p>Podíval se na hodinky. Čtyři patnáct a nikde nikdo, jen stráže. U hlavního vchodu stál muž Hlídky. Vlahoš samozřejmě nebyl vězněm, rozhodně ne do chvíle, dokud se nepokusí chovat se jako člověk, který není vězněm.</p>
<p>Hm, pomyslel si, když si natahoval kalhoty, bylo tady ještě jedno takové malé potěšení. Vlahoš byl u toho, když pan Pedant dělal nabídky vlkodlakovi z Hlídky –</p>
<p>– který v tom okamžiku tak tak udržoval rovnováhu na jedné z těch velkých ozdobných váz, které, podobné podivným houbám, překážely všude v bankovních chodbách. Váza se kývala a ještě více se kýval i desátník Nóblhóch, který mohl prasknout smíchy nad –</p>
<p>– počínáním pana Pedanta. Ten s neobyčejným optimismem a dychtivostí vyskakoval na vázu. V zubech svíral svou novou milovanou hračku, která byla, jak se ukázalo, jakýmsi zázrakem natažená, a malý pejsek tak díky mírně jízlivému osudu a trhavým pohybům oné věci udělal pokaždé v nejvyšším bodě své dráhy pomalé salto.</p>
<p>Vlahoš si pomyslel: takže vlkodlak je vlkodlačice, nosí odznak Hlídky na obojku a vlasy takové barvy, jako je jeho srst, už jsem někde viděl. Aha!</p>
<p>Pak se jeho pohled vrátil zpět k panu Pedantovi, který poskakoval nahoru a dolů a s výrazem naprosté blaženosti na své malé tlamce se otáčel ve vzduchu –</p>
<p>– a pak ho kapitán Karotka chytil ve vzduchu, vlkodlak se dal na útěk a představení skončilo. Jenže na tohle Vlahoš nikdy v životě nezapomene. Až příště potká seržantku Anguu, tiše zavrčí, i když to bude pravděpodobně vyloženo jako útok na veřejného činitele.</p>
<p>Když se oblékl, vyrazil na procházku po nekonečných chodbách.</p>
<p>Hlídka na noc rozmístila v bance celou řadu nových hlídek. Jedno se muselo kapitánu Karotkovi přiznat. Byl chytrý. Byli to trollové. Trolly jste jen velmi těžko přesvědčovali o pravdivosti vašeho pohledu na věc.</p>
<p>Cítil, jak ho pozorují, ať se hnul kamkoliv. U dveří do podzemí sice nikdo nestál, ale Vlahošovo srdce pokleslo, když se přiblížil k jasnému jezírku světla kolem Vyšplouchu a ke druhému konci sklepení a zjistil, že i u vytoužených dvířek na svobodu se črtá nehybná trollí silueta.</p>
<p>Výrohoř, který ještě v ruce svíral jeden ze svých štětců, ležel na lehátku a pochrupoval. Vlahoš pocítil závist.</p>
<p>Hubert s Igorem pracovali na složité spleti skleněných trubic a Vlahoš by byl přísahal, že pokaždé, když přijde sem dolů, vypadá Vyšplouch mnohem větší.</p>
<p>„Co se děje? Je něco v nepořádku?“</p>
<p>„V nepořádku? Nic. Nic není v nepořádku!“ odpověděl Hubert. „Všechno je v pořádku! Prima. Něco v nepořádku? Proč si myslíte, že je něco v nepořádku? Co vás přivedlo na myšlenku, že něco není v pořádku?“</p>
<p>Vlahoš zazíval. „Nemáte trochu kávy? Nebo čaje?“ zeptal se.</p>
<p>„Bhro vás, bháne Rhosrete,“ ozval se Igor, „bhro vás uvhařím Zmathé.“</p>
<p>„Zmaté? Pravé Zmaté?“</p>
<p>„Jhistě, bháne,“ odpověděl Igor skromně.</p>
<p>„To se tady přece nedá sehnat.“</p>
<p>„To já vím, bháne. A ve vhětšině stharé vlhasti je už zhakázaný,“ pokračoval Igor, který se přehraboval ve svém vaku.</p>
<p>„Zakázaný? Zakázali ho? Ale vždyť je to bylinkový čaj! Moje babička ho vařívala pořád!“</p>
<p>„Jhistě, je tho skhutečně thradiční nábhoj,“ souhlasil Igor. „Chlabhům bho něm chlubhatí bhrsa.“</p>
<p>„Ano, na to si babička stěžovala.“</p>
<p>„To je nějaký alkohol?“ zeptal se Hubert nervózně.</p>
<p>„Ani náhodou,“ odpověděl mu Vlahoš. „Moje babička se alkoholu nikdy ani nedotkla.“ Na okamžik se zamyslel a pak dodal: „Snad až na vodu po holení. Zmaté se dělá z kůry stromu.“</p>
<p>„Ano? Tak to zní dobře, pane,“ Hubertův obličej se rozjasnil. Igor se vrátil ke spleti na svém pracovním stole a ozval se cinkot porcelánu. Vlahoš si sedl na okraj stolu.</p>
<p>„Tak jak je ve vašem světě, Huberte?“ zeptal se. „Všechno šplouchá, jak má?“</p>
<p>„Prima! Všechno prima! Všechno je v pořádku! Nic se neděje!“ Hubertovi se na chvilku ztratil jakýkoliv výraz z obličeje, pak ale vytáhl z kapsy zápisnik, podíval se na jednu stránku a vsunul ho nazpět. „Jak se máte?“</p>
<p>„Já? No skvěle. Až na to, že v trezoru by mělo být deset tun zlata a není tam skoro žádné.“</p>
<p>Odněkud směrem od Igora se ozval zvuk, jako když se rozbilo sklo, a Hubert upřel na Vlahoše pohled plný hrůzy.</p>
<p>„Ha? Hahahaha?“ řekl. „Ha ha ha ha a HAHAHA!! <strong>HA HA HA!!! HA HA</strong> –“</p>
<p>Něco se mihlo. Byl to Igor, který přiskočil ke stolu a chytil Huberta. „Omhlouvám se, bháne Rhosrete,“ řekl přes rameno, „ale thohle bhy mohlo thrvat celhé hodhiny –“</p>
<p>Pak uštědřil Hubertovi dva políčky a vytáhl z kapsy lahvičku.</p>
<p>„Bháne Hubherte? Kholik bhrstů vám ukhazuju?“</p>
<p>Hubertův pohled se pomalu zaostřil. „Třináct?“ vypravil ze sebe poněkud nejistě.</p>
<p>Igor se uvolnil a vsunul sklenici zpět do kapsy. „Bhrávě včas. Shkvělé bhočty, bháne!“</p>
<p>„Já se omlouvám –“ začal Hubert</p>
<p>„Tím si vůbec nelamte hlavu,“ uklidňoval ho Vlahoš. „Já sám se trochu cítím taky tak,“ dodával.</p>
<p>„Takže to zlato… máte tušení, kdo ho vzal?“</p>
<p>„Ne, ale musel to být někdo z banky,“ odpověděl Vlahoš. „Bohužel, obávám se, že se to teď Hlídka snaží přišpendlit mně.“</p>
<p>„To znamená, že už byste tady nešéfoval?“ vyjasňoval si Hubert situaci.</p>
<p>„Pochybuju o tom, že by mi dovolili vést banku z Pakráce.“</p>
<p>„No tedy,“ hlesl Hubert a upřel pohled na Igora. „Hm… a co by se stalo, kdyby ho někdo vrátil?“</p>
<p>Igor se hlasitě rozkašlal.</p>
<p>„Myslím, že to je nanejvýš nepravděpodobné, co říkáte?“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>„Ano, ale Igor mi vyprávěl, že když minulý rok shořel poštovní úřad, sami bohové vám dali peníze, abyste ho mohl vybudovat znovu!“</p>
<p>„Hrmpfkchch,“ prohlásil Igor.</p>
<p>„Pochybuji o tom, že by se něco takového mohlo stát dvakrát. A kromě toho myslím, že žádný bůh bankovnictví a bankéřů neexistuje.“</p>
<p>„Co kdyby si to některý z nich přibral, třeba už jen z propagačních důvodů?“ snažil se zoufale Hubert. „To by přece za modlitbu stálo, ne?“</p>
<p>„Hrmpfkchch!“ opakoval Igor, tentokrát mnohem hlasitěji.</p>
<p>Vlahoš se podíval z jednoho na druhého. Je to jasné, pomyslel si, něco se tady děje a mně se neřekne, o co jde.</p>
<p>Modlit se k bohům, aby mi seslali obrovskou hromadu zlata? Copak to někdy fungovalo? Dobrá, vloni se to podařilo, ale to jen proto, že dobře věděl, kde je taková velká hromada zlata zakopaná. Bohové pomáhají těm, kdo si pomohou sami, a přísahám, že já jsem si po čertech pomohl sám!</p>
<p>„Opravdu si myslíte, že by to za to stálo?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>Na stole před ním se objevil malý šálek, z něhož se kouřilo. „Vhaše Zmathé,“ řekl Igor. Následující slova: „Teď si ho, prosím, vypijte a běžte,“ mu byla sdělena všemi možnými způsoby, s výjimkou toho vokálního.</p>
<p>„Ty si taky myslíš, že bych se měl modlit, Igore?“ ozval se Vlahoš a pozoroval při tom Igorovu tvář.</p>
<p>„Tho já nhevím. Všeobecný názor Igorů na modlitbu je, že to není nic víc než naděje, která má rytmus.“</p>
<p>Vlahoš se naklonil kupředu a zašeptal: „Igore, jen tak mezi námi mládenci z Überwaldu, nějak jsi zapomněl huhlat.“</p>
<p>Igor byl čím dál tím zasmušilejší. „Omhlouvám se, bháne. Mhyslel jshem na mhoc věcí nhajednou,“ odpověděl a očima ukázal na nervózního Huberta.</p>
<p>„To je moje vina,“ omlouval se Vlahoš. „Já vás tady ruším,“ dodal a vyprázdnil svůj šálek najeden zátah. „Teď už každou chvilku strhžnoúúú, prklvaš ompidli guglubáč ačmudlkoxhmakuškuš bviblifjůzdl –“</p>
<p>Aha, no ano, Zmaté, pomyslel si Vlahoš. Skutečně obsahovalo jen různé byliny a přírodní přísady. Jenže rulík byl také bylina a arzenik je přírodního původu. Alkohol ve směsi nebyl, protože, jak se říkalo, ten by ve směsi nepřežil. Šálek horkého Zmaté dostal chlapa z postele a do práce pod širým nebem, i když byly venku dva metry sněhu a studna byla zamrzlá až ke dnu. Stačilo se napít a člověk měl čistou hlavu a skvěle mu to myslelo. Jenom bohužel tak rychle, že mu lidský jazyk nestačil.</p>
<p>Vlahoš jednou nebo dvakrát zamrkal a řekl: „Pundhorfff…“</p>
<p>Pak se rozloučil, i když jeho pozdravy zněly jako „gnyrx“ a „bleihuč“ a vydal se podzemím ke schodům. Světlo Vyšplouchu před ním posouvalo jeho stín. Když vystupoval po schodech a ze všech sil se snažil, aby mu neutekly vlastní nohy, trollové ho s podezřením pozorovali. V nastartovaném mozku mu bzučelo, ale neměl čím ho zaměstnat. Nic, čeho by se chytil, nic, co by mu posloužilo jako základ, s jehož pomocí by došel k nějakému řešení. Za necelou hodinu vyhodí oblastní vydání <emphasis>Komety </emphasis>a krátce po něm i jeho. Nastane run na banku, což je v nejlepším případě děsivý zážitek, a ostatní banky mu nepomůžou, to je jisté, protože není kámoš. Stál tváří v tvář Hanbě, Potupě a panu Pedantovi, ale jen jeden z těch tří mu ji olizoval.</p>
<p>Nakonec se mu podařilo dojít do kanceláře. Zmaté rozhodně dokázalo odvést vaše myšlenky od malých a nedůležitých problémů tím, že je přesměrovalo k tomu jedinému a největšímu – totiž jak se udržet pohromadě na jediné planetě. Přijal uslintané rituální přivítání malého pejska, zvedl se z kleku a podařilo se mu dostat se k židli.</p>
<p>Dobře… chvilku si sednu, to si můžu dovolit. Myšlenky mu však pádily jako o závod.</p>
<p>Brzo se tady objeví lidé. Bylo tady příliš mnoho nezodpovězených otázek. Co teď, co teď? Modlit se? Vlahoš o modlitbách neměl zrovna zvláštní mínění, ne snad proto, že by si myslel, že bohové neexistují, ale protože měl strach, že by existovat mohli. Dobrá, Dotčena už na něm dost vydělala a právě včera si všiml jejího nového zářícího chrámu. Jeho průčelí bylo už teď ověšené děkovnými kráječi vajec, vidličkami na fondue, naběračkami na špagety, noži na sýr, patentními otvírači sklenic a mnoha dalšími zbytečnými pomůckami a předměty. Pověsili je tam její oddaní uctívači, kteří již čelili nebezpečí, že prožijí život plný vzpříčených zásuvek. Dotčena skutečně přání plnila, protože se specializovala. Ona nepředstírala. Neunavovala se tím, aby nabízela ráj nebo věčné variace na jakýkoliv druh spásy. Poskytovala vám jen hladce fungující zásuvky a snadný přístup k příborům. Nebyl snad nikdo, kdo by v ni věřil předtím, než si ji on, Vlahoš, namátkou vybral jako jednoho z bohů, kterým chtěl poděkovat za neočekávané zbohatnutí. Vzpomene si?</p>
<p>Možná, kdyby měl v zásuvce vzpříčené nějaké zlato. Ale měnit smetí ve zlato, to už zcela jistě ne. Jenže lidé už takoví jsou. Když jim nezbývá nic jiného, než se modlit, obrací se k bohům.</p>
<p>Přešel do kuchyně a sundal z háčku velkou naběračku. Pak se vrátil do pracovny a vsunul naběračku do zásuvky, kde se okamžitě vzpříčila, protože to je základní funkce naběraček na celém světě. Musíte chřestit zásuvkami. Zdá se, že Dotčenu tenhle zvuk přitahuje.</p>
<p>„O, Dotčeno,“ řekl a zalomcoval držátkem zásuvky, „to jsem já, Vlahoš von Rosret, kající se hříšník. Nevím, jestli si vzpomínáš? Všichni jsme pouhé předměty vzpříčené v zásuvkách, které jsme si sami vytvořili, a nikdo hůř než já. Kdyby sis našla ve svém nabitém programu chviličku času, abys mě vyprostila v hodině mé nouze, neshledáš mě nevděčným, až se budou na střechu nové budovy pošty umísťovat sochy bohů. Ty vázy na staré poště se mi nikdy nelíbily. A mimochodem, budou pozlacené. V oddaném očekávání ti děkuji za to, žes mě vyslechla. Ámen.“ Naposled trhnul zásuvkou. Ta najednou nečekaně povolila, naběračka byla vymrštěna ven, zableskla se ve vzduchu jako losos, který táhne velkou peřejí, a rozbila starodávnou vázu v rohu.</p>
<p>Vlahoš se rozhodl, že to bude považovat za znamení naděje. Bylo známo, že v Dotčenině přítomnosti se vzduchem šíří pach cigaretového kouře, ale protože v téhle místnosti strávila víc než deset minut Krasomila Adoráta, bylo zbytečné to zkoumat.</p>
<p>Co dál? Dobrá, bohové pomáhají těm, kteří pomáhají sami sobě, a byla tady jediná Rosretovi příznivá možnost. Vznášela se v jeho myšlenkách: Improvizuj.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 10</strong></p>
<p><emphasis>Jak to dělat stylově – Ředitel štěká – Jindřich Král ukládá – Křik začíná – Jeden polibek, žádný jazyk – Válečná porada – Vlahoš přijímá obvinění – Malá kouzla se známkami – Profesorův zájem byl probuzen – Představa Ráje</emphasis></p>
<p>I</p>
<p>mprovizuj! Nic jiného ti nezbývá. Vzpomínáš na skoro zlatý řetěz? Tohle je druhý konec duhy. Pokus se vymluvit se ze situace, ze které se vymluvit nemůžeš. Postarej se o své vlastní štěstí. Předveď představení. A jestli máš padnout, zařiď to tak, aby si zapamatovali, že to nebyl pád, ale skok. Někdy bývá ta nejlepší hodinka právě tou poslední.</p>
<p>Přešel ke skříni a vytáhl své nejlepší zlaté šaty, ty, které nosil jen při zvláštních příležitostech. Pak vyhledal Grácii, která se dívala z okna.</p>
<p>Musel její jméno vyslovit hodně nahlas a teprve pak k němu pomalu otočila hlavu.</p>
<p>„Přicházejí,“ řekla.</p>
<p>„Ano, přicházejí,“ přikývl Vlahoš, „a já bych měl vypadat co nejlépe. Mohla bys mi, prosím, vyžehlit kalhoty?“</p>
<p>Grácie si od něj bez jediného slova kalhoty vzala, přidržela je na stěně, přejela je obrovskou dlaní a podala mu je nazpět. Teď by se mohl Vlahoš jejich puky oholit.</p>
<p>Pak se vrátila nazpět k oknu.</p>
<p>Vlahoš se k ní připojil. Už teď stál před vchodem banky zástup lidí a jak se díval, přijížděly další drožky. Také se tam pohybovalo dost policistů. Krátký záblesk dokazoval, že Otto Schrecklich z <emphasis>Komety </emphasis>už dělá první obrázky. Aha, a už se začínaly formovat deputace. Lidé chtěli být u toho, až padne. Dříve nebo později někdo zabuší na vrata. Vyrazí je. To nesmí připustit.</p>
<p>Umyj se. Ohol se, přistřihni si chloupky v nose a uších, vyčisti si zuby. Učeš se a vylešti si boty. Nasaď si klobouk, sejdi po schodišti, velmi pomalu odemkni dveře, tiše, aby cvaknutí pokud možno nebylo slyšet venku, pak počkej, až uslyšíš přibližující se kroky –</p>
<p>Vlahoš prudce otevřel dveře.</p>
<p>„Copak se děje, pánové?“</p>
<p>Kosma Opulent se zapotácel, protože dveře, u kterých stál, se otevřely dříve, než na ně stačil zaklepat, ale vzpamatoval se a podal Vlahošovi kus papíru.</p>
<p>„Mimořádný audit,“ prohlásil. „Tihle pánové,“ a v tom okamžiku ukázal na skupinu vážně vyhlížejících mužů, kteří stáli za ním, „jsou zástupci hlavních cechů a některých dalších bank. Je to celkem běžná záležitost a vy jim v tom nemůžete bránit. Jistě jste si všiml, že jsme s sebou přivedli i velitele Hlídky, sira Elánia. Až si ověříme, že v trezoru banky skutečně není žádné zlato, požádám ho, aby vás zatkl pro podezření z krádeže.“ Vlahoš se podíval na velitele Hlídky. Neměl ho moc rád a byl si jistý, že Elánius jeho nemá rád vůbec. Ale byl si ještě jistější tím, že velitel Elánius není muž, který by si dal rozkazovat od někoho takového, jako je Kosma Opulent.</p>
<p>„Věřím, že velitel udělá to, co považuje za správné,“ řekl Vlahoš mírně. „Cestu do trezoru znáte. Omlouvám se za to, že je momentálně poněkud v nepořádku.“</p>
<p>Kosma se napůl otočil, aby se ujistil, že okolní zástup slyší každé jeho slovo. „Jste zloděj, pane Rosrete. Podvodník, lhář, defraudant a k tomu všemu ještě máte příšerný vkus v oblékání.“</p>
<p>„Řekl bych, že to bylo příliš tvrdé odsouzení,“ prohlásil Vlahoš, když kolem něj skupinka vproudila do banky. „Vždycky jsem si myslel, že se oblékám docela elegantně!“</p>
<p>Teď stál na schodišti tváří v tvář zástupu sám. Ještě to nebyl dav, ale to mohla být jen otázka času.</p>
<p>„Mohu ještě pro někoho něco udělat?“</p>
<p>„Co je s našimi penězi?“ zavolal někdo.</p>
<p>„Co s nimi má být?“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>„V novinách se píše, že nemáte žádné zlato!“ pokračoval zvědavec.</p>
<p>Pak přistrčil Vlahošovi před obličej ještě vlhký výtisk <emphasis>Komety. </emphasis>List byl celkem vzato velmi zdrženlivý. Očekával senzační titulky, ale příběhu z banky byl věnován jeden sloupec na titulní straně a ten byl ještě plný „pokud víme“, „máme za to“ a <emphasis>„Kometa </emphasis>byla informována, že –“ a všech těch dalších frází, které novináři používají, když se zabývají problémem velkých peněz, kterým tak docela nerozumí, a nejsou si příliš jistí, že to, co jim bylo řečeno, je pravda.</p>
<p>Zvedl hlavu od novin a díval se přímo do očí Sacharózy Rezámkové.</p>
<p>„Omlouvám se,“ řekla, „ale včera večer byli kolem celé banky strážní a policisté a neměli jsme moc času. A upřímně řečeno, ten… záchvat pana Korouhvičky byl sám o sobě na dlouhý příběh. Každý ví, že to on řídí banku.“</p>
<p>„Banku řídí ředitel,“ odpověděl jí Vlahoš poněkud škrobeně.</p>
<p>„Ne, Vlahoši, ředitel štěká,“ potřásla hlavou Sacharóza. „Podívejte, nepodepsal jste nějaké papíry, když jste tu práci přebíral? Předávací doklad, potvrzení, něco takového?“</p>
<p>„No, možné to je. Byla tam spousta papírů, které jsem podepsal tam, kde mi ukázali. A pan Pedant taky.“</p>
<p>„U všech bohů, to až uslyší právníci, zalknou se smíchy,“ prohlásila Sacharóza a v rukou se jí jako kouzlem objevil její poznámkový blok. „A to to ani není vtipné.[12] Vždyť by mohl skončit ve vězení pro dlužníky!“</p>
<p>„V útulku pro dlužníky,“ opravil ji Vlahoš. „Štěká, nevzpomínáte si? Ale to se nestane.“</p>
<p>Sacharóza se sklonila, aby pohladila pana Pedanta po malé hlavě, ale v polovině pohybu strnula. „Co to má v –?“ začala.</p>
<p>„Sacharózo, nemohli bychom se k tomu vrátit později? Na takové věci teď opravdu nemám čas. Přísahám na jakékoliv tři bohy, na které věříte, přestože jste novinářka, že až tohle skončí, poskytnu vám příběh, který podrobí zkoušce i schopnost <emphasis>Komety </emphasis>vyhýbat se nevkusným a podbízivým příběhům. Věřte mi.“</p>
<p>„Ano, ale vypadá to jako –“ začala.</p>
<p>„Aha, jak vidím, <emphasis>víte, </emphasis>co to je, takže vám to nemusím vysvětlovat,“ přerušil ji Vlahoš energicky.</p>
<p>Podal noviny jejich ustaranému majiteli. „Vy jste pan Rohovec, že?“ usmál se. „Máte u nás konto ve výši 7 AMT, pokud se nepletu.“ Zdálo se, že to na muže na chvilku udělalo dojem. Vlahoš byl, co se paměti týče, opravdu dobrý. „Řekl jsem vám, že v téhle bance se nebudeme trápit se zlatem,“ pokračoval.</p>
<p>„No ano, jenže…“ začal muž. „Heleďte, to je dost divná banka, když si z ní lidi nemůžou vzít zlato, no ne?“</p>
<p>„Ale to přece vůbec nic nemění,“ vysvětloval Vlahoš. „Vždyť jsem vám to všechno vysvětlil.“</p>
<p>Zdálo se, že lidé znejistěli. Teoreticky už se měli hnát vzhůru po schodišti. Vlahoš věděl, co je ještě drží. Byla to naděje. Byl to ten slabý hlásek uvnitř, který říkal: tohle se doopravdy neděje. Ten hlásek, který nutí lidi, aby třikrát po sobě znovu obrátili kapsy naruby v naději, že by tam ještě mohli <emphasis>objevit </emphasis>ztracené klíče. Ta šílená víra, že svět určitě zase začne fungovat jak má, když tomu budu opravdu věřit, a ty klíče se <emphasis>najdou. </emphasis>Ten hlas, který dokázal říkat <emphasis>velmi hlasitě </emphasis>„Tohle se přece neděje!“, aby zahnal tu plíživou obavu, že děje.</p>
<p>Měl asi třicet vteřin, než naděje přestane působit. A pak se zástup rozdělil. Pěvana Opulentová umění impozantního entrée nikdy nezvládla. Jindřich Král ho na druhé straně zvládal dokonale. Nejistý pohybující se zástup se najednou otevřel jako moře před praktikujícím hydrofobickým prorokem a vytvořil tunel, který byl po obou stranách lemován mohutnými muži ošlehaného vzhledu. Obličej jim většinou zdobily přeražené nosy a obdivuhodná síť jizev. Touhle nově vzniklou ulicí přicházel Jindřich Král a za ním se táhl proužek doutníkového kouře. Vlahoš se přinutil zůstat na místě tak dlouho, dokud k němu Jindřich nedošel na půl metru, a dával si dobrý pozor, aby se mu díval přímo do očí.</p>
<p>„Kolik peněz jsem si uložil ve vaší bance, pane Rosrete?“ zeptal se Jindřich.</p>
<p>„Hm, myslím, že to bylo padesát tisíc tolarů, pane Králi,“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>„Ano, myslím, že to byla taková nějaká částka,“ přikývl Jindřich Král. „A myslíte, že byste uhodl, co se teď chystám udělat, pane Rosrete?“</p>
<p>Vlahoš nehádal. V těle mu kolovalo Zmaté a v hlavě se mu jako umíráček okamžitě rozezněla odpověď. „Vy si teď u nás uložíte další peníze, je to tak, pane Králi?“</p>
<p>Jindřich Král se rozzářil, jako kdyby byl Vlahoš pes, který právě bezchybně předvedl nový trik. „Správně, pane Rosrete! Pomyslel jsem si: Jindřichu, padesát talířů je taková lichá suma, a tak jsem přišel, abych to zaokrouhlil na šedesát táců!“</p>
<p>Na jeho pokyn se za Jindřichem objevilo dalších několik mužů, kteří vždy po dvou nesli těžké bedny. „Většina je ve zlatě a ve stříbře,“ pokračoval Král, „ale vím, že máte celou řadu šikovných mládenců, kteří vám to všechno spočítají.“</p>
<p>„To je od vás velmi laskavé, pane Králi,“ odpověděl Vlahoš, „ale každou chvíli už se vrátí auditoři a banka bude ve velkých, skutečně velkých potížích. Prosím! Nemohu vaše peníze přijmout.“</p>
<p>Jindřich se naklonil k Vlahošovi blíž a zahalil ho oblakem doutníkového kouře a závanem shnilé zeleniny. „Já vím, že máte něco za lubem,“ zašeptal a poklepal si mazaně ze strany na nos. „Ti grázlové vám jdou po krku, to je mi jasný! Ale já poznám šampióna na první pohled a vím, že máte něco v rukávech, co?“</p>
<p>„Jenom své paže, pane Králi, jenom své paže,“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>„No… bohové dejte, aby vám vydržely co nejdéle,“ zasmál se spokojeně Jindřich a poplácal Vlahoše po zádech.</p>
<p>Jeho muži prošli kolem Vlahoše do banky a v hale složili bedny na zem.</p>
<p>„Potvrzení nepotřebuju,“ sdělil ještě Vlahošovi. „Znáte mě, pane Rosrete. Víte, že mně můžete věřit, stejně jako já <emphasis>vím</emphasis>, že můžu věřit vám.“</p>
<p>Vlahoš na kratičkou chvilku zavřel oči. Když si pomyslel, že si dělal starosti, aby do večera neskončil život v oprátce.</p>
<p>„Vaše peníze jsou u mě v bezpečí, pane Králi,“ řekl.</p>
<p>„Já vím,“ přikývl Jindřich Král. „A až budete mít tenhle den úspěšně za sebou, pošlu vám mladého Valáška, aby si poštěbetal s tím vaším opičákem o tom, jaký úrok budu požadovat za tuhle další částku, v pořádku? Je to fér, souhlasíte?“</p>
<p>„Samozřejmě, pane Králi.“</p>
<p>„Dobrá,“ končil Jindřich. „A teď musím jít, protože budu kupovat nějaké pozemky.“</p>
<p>Když odešel, nesl se zástupem nejistý šepot. Ten nový vysoký vklad je zmátl. Vlahoše také zmátl. Lidé přemýšleli, co asi Jindřich Král ví. I Vlahoš o tom přemýšlel. Bylo to hrozné, když vám věřil někdo jako Jindřich.</p>
<p>To už si zástup zvolil mluvčího, který se odhodlal promluvit: „Podívejte, co se to tady vlastně děje? Tak zmizelo to zlato nebo ne?“</p>
<p>„Já nevím,“ usmál se na něj Vlahoš. „Dnes jsem se ještě nedíval.“</p>
<p>„Říkáte to, jako kdyby na tom vůbec nezáleželo,“ ozvala se Sacharóza.</p>
<p>„Podívejte, je to přesně tak, jak jsem vám vysvětlil,“ odpověděl jí Vlahoš, „město tady pořád je. Banka je tady taky. I já tady jsem.“ Vrhl pohled na široká, vzdalující se záda Jindřicha Krále. „Zatím. Takže se zdá, že nepotřebujeme, aby nám zlato zbytečně blokovalo spoustu místa, je to tak?“</p>
<p>Ve dveřích za ním se objevil Kosma Opulent. „Takže, jak se zdá, vy budete ty své kousky tropit až do konce, co?“</p>
<p>„Prosím?“ nechápal Vlahoš.</p>
<p>Pak začali z šerého vchodu banky vycházet i další členové narychlo svolané kontrolní komise a očividně vypadali spokojeně. Přece jen… dnes ráno byli všichni vzbuzeni velice časně a většina lidí vzbuzených tak časně ráno doufá, že se jim podaří někoho zabít ještě před snídaní.</p>
<p>„To už jste skončili?“ podivil se Vlahoš.</p>
<p>„Vy jste přece musel vědět, proč nás sem pozvali,“ řekl jeden z bankéřů. „Víte velmi dobře, že včera večer Městská hlídka zjistila, že ve vašem bankovním trezoru není žádné zlato. My tento nešťastný stav věcí můžeme jenom potvrdit.“</p>
<p>„No ano, ale víte, jak to bývá s penězi,“ odpověděl Vlahoš. „Myslíte si, že jste na dně, a pak zjistíte, že jste si je nechali v druhých kalhotách.“</p>
<p>„Ne, pane Rosrete, teď se budeme smát my,“ přerušil ho Kosma. „Banka je podvod.“ Pak zesílil hlas. „Poradil bych všem vkladatelům, které jste pomýlil, aby si své peníze vzali zpět, dokud to ještě jde.“</p>
<p>„Tak <emphasis>dost</emphasis>! Stráž, ke mně!“ Skupinkou užaslých bankéřů se protlačil velitel Elánius. Ve stejném okamžiku po schodech vydusalo půltuctů trollích policistů, kteří rameno na rameni vytvořili řadu před dvoukřídlými bankovními vraty.</p>
<p>Elánius se naklonil ke Kosmovi tak, že se jejich nosy téměř dotýkaly. „Zbláznil jste se, pane?“ zasyčel. „Tohle mi znělo jako navádění k výtržnostem! Tato banka je až do odvolání uzavřena.“</p>
<p>„Jsem ředitelem této banky, veliteli,“ ohrazoval se Kosma. „Nemůžete mě udržet mimo budovu.“</p>
<p>„Tak se dívejte,“ ušklíbl se Elánius. „Doporučuji vám, abyste své stížnosti adresoval přímo jeho lordstvu. Seržant Navážka!“</p>
<p>„Zde!“</p>
<p>„Nikdo nevejde dovnitř, pokud nebude mít mnou podepsané povolení. A pane Rosrete, vy neopouštějte město, jasné?“</p>
<p>„Jistě, veliteli.“ Vlahoš se obrátil ke Kosmovi. „Poslyšte, nevypadáte dobře,“ řekl mu. „Máte velmi nezdravou barvu.“</p>
<p>„Už dost řečí, Rosrete,“ naklonil se k němu Kosma. Zblízka vypadal ještě hůře, jeho tvář se podobala tváři voskové figuríny, kdyby se ovšem vosková figurína dokázala potit. „Sejdeme se u soudu. Tady vaše cesta končí, pane Rosrete. Nebo bych měl raději říci… pane Třpytko?“</p>
<p>Bohové, s tím Krutiřitkou jsem měl něco udělat, pomyslel si Vlahoš. Ale byl jsem příliš zaměstnaný vyráběním peněz…</p>
<p>Pak se objevila Krasomila Adoráta, již zástupem přiváděli dva policisté, kteří jí současně sloužili jako berle. Elánius si pospíšil ze schodiště, jako by ji očekával.</p>
<p>Vlahoš si uvědomil, že obvyklý šum města zesílil. Všimli si toho i lidé v zástupu před bankou. Někde se dělo něco velkého a tahle záležitost, to byl jen doplňkový program.</p>
<p>„Myslíte si, že jste bůhvíjak chytrý, co, pane Rosrete?“ prohlásil Kosma.</p>
<p>„Ne, já <emphasis>vím</emphasis>, že jsem chytrý. Myslím si jen, že mám smůlu,“ odpověděl mu Vlahoš. Ale <emphasis>takové </emphasis>množství klientů přece nemáme! Už slyším dokonce výkřiky!</p>
<p>Zatímco Kosma za ním něco vítězoslavně vykřikoval, protlačil se ke Krasomile Adorátě a skupince policistů.</p>
<p>„Tvoji golemové, je to tak?“ podíval se na ni.</p>
<p>„Všichni golemové ve městě se přestali hýbat,“ přikývla. Jejich pohledy se setkaly.</p>
<p>„Přicházejí?“</p>
<p>„Ano, myslím, že přicházejí.“</p>
<p>„Kdo?“ zeptal se podezřívavě Elánius.</p>
<p>„Hm, oni?“ ukázal Vlahoš. Několik lidí právě vyběhlo z uliček vedoucích ke Stínovu a prchali, tváře šedivé, kolem zástupu před bankou. Ale byly to jen kapičky pěny, které hnal vítr před příbojovou vlnou lidí pádících směrem od řeky. Vlna se dělila před bankou, jako by to byla skála stojící v cestě záplavě.</p>
<p>Na zdánlivé hladině moře hlav plula kruhová plachta, zhruba tři metry v průměru, podobná té, jaká se používá k chytání lidí, kteří se velmi prozíravě rozhodnou vyskočit z hořících budov. Pětice lidí, kteří ji nesli, byl profesor Zbalíkov a čtyři další mágové. Když se přiblížili, všiml si Vlahoš, že na plachtě je namalován magický kruh a další magické symboly. Ve středu tohoto přenosného magického pracoviště seděl profesor Odblechal a nemilosrdně poháněl mágy svou nehmotnou magickou holí. Zatímco lidé prchali, mágové se se svým nákladem zastavili u schodiště před bankou.</p>
<p>„Velmi se omlouvám,“ vyrážel ze sebe zadýchaně Zbalíkov. „Je to jediný způsob, jak jsme ho sem mohli dostat, a on na nás naléhal… jak ten na nás naléhal…“</p>
<p>„Kde je ta mladá dáma?“ vykřikl Odblechal. V jasném denním světle nebyl jeho hlas skoro slyšet. Krasomila Adoráta vyšla ze skupinky policistů.</p>
<p>„Prosím, profesore Odblechale?“</p>
<p>„Našel jsem vaši odpověď! Mluvil jsem s několika Hmňany!“</p>
<p>„Myslela jsem, že ti všichni vymřeli před mnoha tisíci lety!“</p>
<p>„Ale jsme přece oddělení nekromancie,“ upozornil ji Odblechal. „Musím však připustit, že připadali trochu nezřetelní dokonce i mně. Mohl bych dostat políbení? Jeden polibek, jedna odpověď?“</p>
<p>Krasomila Adoráta se podívala na Vlahoše. Ten pokrčil rameny. Den už se mu docela vymkl z rukou. Už se nevznášel, teď už byl jen unášen vichřicí.</p>
<p>„Dobrá,“ souhlasila. „Ale žádný jazyk!“</p>
<p>„Ne?“ posmutněl Odblechal. „Škoda.“</p>
<p>Jejich ústa se kratičce dotkla, bylo to spíš zobnutí než polibek, ale profesor se přesto rozzářil. „Úžasné,“ liboval si. „Cítím se alespoň o sto let mladší.“</p>
<p>„Podařilo se vám získat ten překlad?“ zeptala se Krasomila Adoráta. V tom okamžiku pocítil Vlahoš, jak se mu zem pod nohama zachvěla.</p>
<p>„Cože? Aha, to,“ mávl rukou Odblechal. „To byli ti vaši zlatí golemové, o kterých jste mluvila –“</p>
<p>– a další záchvěv, dost silný, aby to v lidských útrobách vyvolalo nejistotu.</p>
<p>„– i když jak se ukázalo, to slovo v kontextu vůbec neznamenalo zlatý. To slovo může označovat více než sto dvacet věcí, ale v tomto případě, když vezmeme v potaz zbytek textu, to znamená tisíc.“</p>
<p>Ulice se znovu zachvěla.</p>
<p>„Myslím, že jste našla čtyři <emphasis>tisíce </emphasis>golemů,“ informoval profesor Odblechal. „Ano, a tady je máme!“</p>
<p>#</p>
<p>Přicházeli v šestistupech, tři metry vysocí, a vyplňovali ulici z jedné strany na druhou. Řinula se z nich voda a řídké bláto. Ozvěna jejich kroků letěla celým městem.</p>
<p>Nešlapali po lidech, ale stánky trhovců, vozy i kočáry, to všechno se měnilo pod jejich těžkýma nohama v třísky. V chůzi se rozdělovali, šířili se městem, jejich kroky duněly v bočních ulicích a mířili k bránám, které byly v Ankh-Morporku vždy otevřené, protože nebyl jediný důvod odrazovat nové zákazníky.</p>
<p>A pak tady byli koně, nebylo jich v tom početném zástupu více než tucet, sedla byla součástí pálené terakoty jejich hřbetů, ale snadno předbíhali dvounohé postavy a při pohledu na ně snad nebylo člověka, kterého by nenapadlo „kde se dá takový kůň sehnat?“</p>
<p>Jeden z dvounohých golemů se zastavil uprostřed náměstí Náhlého osvícení, pozvedl zaťatou pěst jako k pozdravu, poklekl na jedno koleno a znehybněl. Vedle něj zastavili koně, jako by očekávali jezdce.</p>
<p>Ostatní golemové za zvuků podobných hřmění bouře pochodovali dál, směrem z města. A když starobylému městu Ankh-Morpork přibyla venku za branami ještě jedna mohutná hradební stěna, již vytvořili, zůstali stát. Jako na povel zvedli všichni najednou pěsti. Golemové obklopili město, rameno na rameni a… hlídali. Zavládlo ticho.</p>
<p>V těch chvílích na náměstí Náhlého osvícení upřel velitel Elánius pohled nejdříve na pozdviženou golemovu pěst a pak na Vlahoše.</p>
<p>„Jsem zatčený?“ zeptal se Vlahoš mírně.</p>
<p>Elánius si povzdechl. „Pane Rosrete,“ odpověděl nakonec, „obávám se, že pro to, co jste, žádné slovo neexistuje.“</p>
<p>#</p>
<p>Obrovský poradní sál v přízemí paláce byl přeplněný. Většina lidí musela stát. Každý cech, každá zájmová skupina, jednoduše každý, kdo pak chtěl vyprávět, že u toho byl… tam prostě byl. Zástup zaplnil palácové pozemky, a ti, kdo se nevešli tam, se ještě mačkali na ulici. Po golemovi na náměstí už začaly lézt děti, což se jim dařilo i přes snahu několika policistů, kteří ho hlídali.[13]</p>
<p>Vlahoš si všiml, že tam stojí velký stůl, do něhož někdo zaťal velkou sekeru takovou silou, že se deska rozštípla. Bylo jasné, že už je tam delší dobu. Možná to bylo nějaké varování, možná nějaký symbol. Vždyť tohle byla válečná porada, i když bez války.</p>
<p>„Bohužel, už teď dostáváme výhružné nóty z ostatních měst,“ řekl lord Vetinari, „takže je to jen otázka času,“</p>
<p>„Proč?“ zeptal se arcikancléř Neviditelné univerzity Vzoromil Výsměšek, kterému se podařilo získat místo k sezení jen díky tomu, že z něj nevybíravě protestujícího předchozího majitele vyhodil s pomocí elevačního zaklínadla. „Jediné, co dělají, je, že stojí kolem hradeb, je to tak?“</p>
<p>„Přesně tak,“ přisvědčil Vetinari. „Říká se tomu agresivní obrana. Je to prakticky vyhlášení války.“ Ze rtů mu unikl kratičký smutný povzdech, což znamenalo, že jeho mozek přeřadil na nižší rychlost. „Mohu vám připomenout proslulý výrok generála Taktika: ‚Pouze ti, kdo po válce touží, se na válku připravují’? Naše město je obklopeno stěnou tvorů, z nichž každý je tak mohutný, že by se dal zastavit jen dobývacím katapultem. Slečna Srdénková…“ odmlčel se a obdařil Krasomilu Adorátu krátkým ostrým úsměvem – „byla tak laskavá a přivedla do Ankh-Morporku armádu schopnou dobýt celý svět, i když rád přijímám její ujištění, že to neměla v úmyslu.“</p>
<p>„Tak proč to neuděláme?“ pozvedl hlas lord Odkraglli, představený cechu vrahů.</p>
<p>„Ach, lord Odkraglli, že? Ano, napadlo mě, že s tím někdo přijde,“ řekl Vetinari. „Slečno Srdénková, vy jste ty golemy studovala.“</p>
<p>„Měla jsem na to půl hodiny!“ zaprotestovala Krasomila Adoráta. „A dodávám, že jsem při tom ještě musela poskakovat na jedné noze!“</p>
<p>„Na tom nezáleží, ale jste naše specialistka. A kromě toho vám asistoval proslule zesnulý profesor Odblechal.“</p>
<p>„V jednom kuse se mi pokoušel nahlédnout pod sukně!“</p>
<p>„Takže, madam?“</p>
<p>„Nemají žádný šém, k němuž bych se mohla dostat,“ odpověděla Krasomila Adoráta. „Neexistuje způsob, jak se jim dostat do hlavy. Pokud něco víme, pak to, že mají jediný příkaz, který má přednost před čímkoliv jiným, a to je chránit město. To je všechno. Ve skutečnosti ho mají vypálený přímo do materiálu, ze kterého jsou jejich těla.“</p>
<p>„Dobře, ale existuje něco takového jako preventivní obrana. Dala by se také nazvat ‚ochranou města’. Myslíte, že by byli schopni zaútočit na jiné město?“</p>
<p>„Řekla bych, že ne. Je nějaké město, na kterém byste si přál, abych to vyzkoušela, mylorde?“ Vlahoš se otřásl. Občas si Krasomila Adoráta s věcmi příliš hlavu nelámala.</p>
<p>„Žádné,“ zavrtěl hlavou Patricij. „Žádná další zničená země, dokud jsem Patricijem. Sotva jsme překonali tu poslední pohromu. Profesore Odblechale, dokázal jste jim dát vůbec nějaké pokyny?“</p>
<p>Všechny hlavy se obrátily k profesorovi, který stál ve svém přenosném magickém kruhu hned u dveří, protože se nosičům jednoduše nepodařilo prodrat se dál do místnosti.</p>
<p>„Cože? Ne! Jsem si jistý, že jsem zvládl základy hmštiny, ale nepodařilo se mi je přimět k jedinému kroku! Zkoušel jsem každý aspoň trochu pravděpodobný povel, ale bezvýsledně. Je to pro mě velmi stresující!“ Pak zamával svou holí směrem k doktoru Zbalíkovovi. „No tak do toho, vy lidi, pokuste se být trochu užiteční! Ještě jeden pokus!“</p>
<p>„Myslím, že bych s nimi dokázal komunikovat,“ ozval se Vlahoš s očima upřenýma na sekeru, ale jeho hlas se ztratil v hluku a šumu způsobeném reptajícími studenty, kteří se pokoušeli protlačit se i s přenosným magickým kruhem ucpanými dveřmi.</p>
<p>Jen mi dejte chvilku, abych si uvědomil proč, pomyslel si. Ano… Jo. Je to vlastně… jednoduché. Na tenhle výbor příliš jednoduché.</p>
<p>„Dovolte, mi pánové abych, jako představený cechu, obchodníků poukázal na, to že, tihle… tyhle věci představují, pro naše město cennou pracovní, sílu –“ prohlásil pan Robert Parkoval.[14]</p>
<p>„V Ankh-Morporku nebudou nikdy žádní otroci!“ zvolala Krasomila Adoráta a ukázala prstem na Vetinariho. „Tak jste to vždycky říkal!“</p>
<p>Vetinari na ni pozvedl obočí. Pak ho podržel pozdvižené a pozvedl i to druhé. Ale v takové chvíli Krasomilu Adorátu nedokázal přivést do rozpaků ani Patricij.</p>
<p>„Slečno Srdénková, <emphasis>vy sama </emphasis>jste nám vysvětlila, že nemají žádný šém. Nemůžete je osvobodit. Prohlašuji tedy, že jsou to nástroje, a protože se sami považují za služebníky města, budu s nimi jako s takovými zacházet.“ Pozvedl ruce do všeobecného křiku a pokračoval: „Nebudou prodáni, bude o ně řádně pečováno, tak, jak se má o nástroje pečovat. Budou pracovat pro blaho města a –“</p>
<p>„To ne, to je velmi špatný nápad!“ Zástupem se do popředí prodírala postava v bílém plášti a se žlutým nepromokavým kloboukem na hlavě.</p>
<p>„A vy jste…?“ Podivil se Vetinari.</p>
<p>Postava smekla žlutý klobouk, rozhlédla se kolem a ztuhla. Z úst se jí vydralo zasténání.</p>
<p>„Nejste vy Hubert Hopsal?“ pokračoval Vetinari. Hubertova tvář zůstávala ztuhlá v křeči hrůzy, takže Vetinari, výrazně laskavějším tónem, dodal: „Chtěl byste chvilku, abyste si mohl tu poslední otázku promyslet?“</p>
<p>„Já… akorát, že… právě jsem se doslechl… o těch…“ začal Hubert. Rozhlédl se po stovkách obličejů kolem a zamrkal.</p>
<p>„Pan Hopsal, ten peněžní alchymista?“ pomáhal mu Vetinari. „Možná to máte vyšito nebo napsáno někde na oblečení?“</p>
<p>„Myslím, že bych vám mohl pomoci,“ ozval se Vlahoš a protlačil se k ekonomovi se zamrzlým jazykem.</p>
<p>„Huberte,“ řekl a položil mu ruku na rameno, „všichni ti lidé jsou tady proto, aby si vyslechli vaši úžasnou teorii, která objasňuje, proč je nemožné zapojit tyhle nové golemy do práce. Přece je nechcete zklamat? Vím, že se nesetkáváte s mnoha lidmi, ale každý už slyšel o vaší úžasné práci. Pomohl byste jim pochopit, co jste to právě vykřikl?“</p>
<p>„Jsme bez sebe nedočkavostí,“ řekl lord Vetinari.</p>
<p>Strach z davu, který seděl v Hubertově hlavě, pomalu ustupoval nutkání sdělit vědění nevědoucím, což znamenalo každému kromě něj. Rukama se chytil za klopy pláště a odkašlal si.</p>
<p>„Dobře, když uvažujeme o práci, spočívá problém v tom, že golemové by dokázali za jediný den vykonat práci sto dvaceti tisíc lidí.“</p>
<p>„Dokážete si představit, co by mohli udělat pro město?“ zvolal pan Kravoblíz z cechu řemeslníků.</p>
<p>„To ano. Ale především by kvůli nim přišlo o práci sto dvacet tisíc lidí,“ pokračoval Hubert, „to by byl ovšem jen začátek. Nepotřebují potravu, nápoje, oblečení ani bydlení. Většina lidí vydá své peníze za jídlo, oblečení, bydlení, zábavu a v neposlední řadě za daně. Za co by je utratili golemové? Poptávka po mnoha věcech by poklesla a výsledkem by byla další nezaměstnanost. Vidíte? Oběh peněz je podstatou všeho. Peníze obíhají a při tom vytvářejí bohatství.“</p>
<p>„Mně to připadá, jako kdybyste nám chtěl říci, že by nás taková věc ožebračila!“ ozval se Vetinari.</p>
<p>„Nastaly by nám… těžké časy,“ přikývl Hubert.</p>
<p>„A co byste tedy navrhoval vy, pane Hopsale?“</p>
<p>Hubert se zatvářil rozpačitě. „Já nevím, pane. A nevím ani, kde hledat řešení.“</p>
<p>„Kdyby mělo ty golemy k dispozici kterékoliv z ostatních měst, zaútočilo by na nás,“ prohlásil lord Odkraglli. „A nevím, proč bychom pro ně měli hledat nějaké zaměstnání, nemyslíte? Nějaké to dobyvatelské tažení by přece nic nezkazilo!“</p>
<p>„Myslíte nějakou menší říšičku?“ odpověděl mu lord Vetinari kysele. „Použijeme své otroky, abychom získali další otroky? Ale stojíme o to, stát proti celému světu ve zbrani? Protože tak bychom nakonec skončili. Pak by nám zbývalo už jen jediné. Doufat, že někteří z nás přežijí. Nejhorší by na tom bylo, že bychom vítězili, triumfovali a hnili. Tohle je lekce, kterou už nám dávno dala historie, lorde Odkraglli. Nejsme snad dost bohatí?“</p>
<p>To vyvolalo další chór hlasitých projevů všeho druhu.</p>
<p>Vlahoš, aniž si ho kdo všimnul, se zatím protlačil mezi lidmi. Nakonec se dostal k doktoru Zbalíkovovi a jeho týmu, kteří se snažili probojovat ke golemovi na náměstí.</p>
<p>„Mohl bych se k vám přidat?“ požádal Zbalíkova. „Rád bych něco zkusil.“</p>
<p>Zbalíkov přikývl, ale zatímco mladí mužové táhli přenosný magický kruh na ulici, otočil se k Vlahošovi. „Myslím, že slečna Srdénková vyzkoušela opravdu všechno. Na profesora udělala skutečně velký dojem.“</p>
<p>„Je tady něco, co určitě nezkusila. Věřte mi. A když už mluvíme o důvěře, co jsou zač ti mládenci, kteří nesou plachtu?“</p>
<p>„Moji studenti,“ odpověděl Zbalíkov a přidržel kruh, který se nebezpečně rozkýval.</p>
<p>„Oni <emphasis>chtějí </emphasis>studovat nekrom – posmrtnou komunikaci? Proč?“</p>
<p>„Jak se zdá, skvěle se na to loví dívky,“ povzdechl si Zbalíkov. Ozvalo se několik uchechtnutí.</p>
<p>„V oddělení Posmrtné komunikace? A jaké holky tam vlastně můžou lovit?“</p>
<p>„Ne, jde o něco jiného, To kvůli tomu, že když odpromují, mají právo nosit černý hábit se špičatou černou kápí a hlavně prsten s lebkou. Myslím, že termín, který jeden z nich použil, zněl: ‚kočkolap’.“</p>
<p>„Já si myslel, že se mágové nesmí ženit?“</p>
<p>„Sňatek?“ pozvedl obočí Zbalíkov. „Skoro bych se vsadil, že oni myslí <emphasis>úplně </emphasis>něco jiného,“ odpověděl.</p>
<p>„Tak na něco takového by nás za našich časů ani <emphasis>nenapadlo </emphasis>myslet!“ pohoršoval se Odblechal, který se kymácel sem a tam, podle toho, jak se studentům dařilo prodírat se i s magickým kruhem hustými zástupy. „Ty, Zbalíkove, nemohl bys pár těch lidí zlikvidovat Černým ohněm? U všech sedmi pekel, jsi přece nekromant! Od tebe se nečeká, že budeš hodný! Teď, když vidím, co se to tady děje, myslím, že strávím na oddělení mnohem více času!“</p>
<p>„Mohl byste na slovíčko?“ šeptnul Vlahoš doktoru Zbalíkovovi. „Mládenci si jistě chvilku poradí sami. Řekněte jim, že jdeme k velkému golemovi napřed a ať nás tam dohoní.“</p>
<p>Pospíchal dál a vůbec ho nepřekvapilo, že Zbalíkov popobíhá, aby ho dohonil. Zatáhl pana, vlastně ne nekromanta do výklenku jedněch domovních dveří a řekl: „Věříte svým studentům?“</p>
<p>„Zbláznil jste se?“</p>
<p>„Já jen, že mám jistý plán, jak ještě zachránit situaci, ale stinná stránka té věci spočívá v tom, že profesor Odblechal pak už pro vás nikdy nebude ve vašem oddělení k dispozici.“</p>
<p>„Když říkáte, že nebude k dispozici, tak tím myslíte, že –“</p>
<p>„Bohužel, pak už ho nikdy neuvidíte,“ odpověděl Vlahoš. „Chápu, že to pro vás bude tvrdá rána.“</p>
<p>Zbalíkov se rozkašlal. „Oh bohové! A už se nikdy nedokáže vrátit?“</p>
<p>„Obávám se, že nikoliv.“</p>
<p>„Jste si jistý?“ ujišťoval se Zbalíkov opatrně. „Žádná možnost?“</p>
<p>„Jsem si opravdu jistý.“</p>
<p>„Hmm. No… bude to pro nás samozřejmě velká tragédie.“</p>
<p>„Velká, já vím. Opravdu těžká rána,“ souhlasil Vlahoš.</p>
<p>„Ale… byl bych rád, kdyby nepřišel k nějakému… nebyl nějak poškozen… jednoduše aby netrpěl, chápete, že?“</p>
<p>„To je přece samozřejmé. V žádném případě,“ ujišťoval ho Vlahoš a stěží tajil smích. My, lidé, jsme v tomhle klikatém myšlení opravdu dobří, jen co je pravda, pomyslel si.</p>
<p>„A měl své dobré dny, když tak o tom uvažujeme.“</p>
<p>„Asi dva,“ přikývl Vlahoš, „když tak o tom uvažujeme.“</p>
<p>„Co od nás potřebujete?“ zeptal se Zbalíkov na pozadí vzdálených výkřiků profesora Odblechala, peskujícího studenty.</p>
<p>„Myslím, že existuje taková věc, jako… inorcismus[15], nemýlím se?“</p>
<p>„To? Ale to my nesmíme! To je zásadně proti univerzitním pravidlům!“</p>
<p>„No, podívejte, černá róba se špičatou kápí a prsten s lebkou taky něco znamenají, nebo ne? Chtěl jsem říci, že by se vaši předchůdci museli ve svých černých rakvích obracet, kdyby se dozvěděli, že jste nesouhlasil ani s takovou malou ošklivostí, jakou mám na mysli…“ a Vlahoš doktorovi všechno vysvětlil krátce a jednoduše.</p>
<p>Stále sílící křik a nadávky signalizovaly, že přenosný magický kruh už je skoro u nich.</p>
<p>„Tak co říkáte, doktore?“ nadhodil Vlahoš.</p>
<p>Po tváři doktora Zbalíkova v rychlém sledu přeběhla pestrá škála výrazů. „No, myslím, že…“</p>
<p>„No, doktore?“</p>
<p>„To bude skoro jako kdybychom ho poslali do nebe, že?“</p>
<p>„<emphasis>Přesně tak</emphasis>! Sám bych to nedokázal vyjádřit lépe!“</p>
<p>„Každý by to dokázal vyjádřit lépe než tohle nemehlo!“ vyštěkl Odblechal těsně za jejich zády. „Tedy musím říci, že s oddělením to šlo za mé nepřítomnosti pěkně z kopce! No, uvidíme co se s tím dá dělat!“</p>
<p>„Než s tím začnete, profesore, potřebuji mluvit s tím golemem,“ obrátil se k němu Vlahoš. „Mohl byste mi tlumočit?“</p>
<p>„Mohl, ale nebudu,“ odsekl mu Odblechal.</p>
<p>„Ale před chvílí jste se snažil pomoci slečně Srdénkové.“</p>
<p>„Taje přitažlivá. Proč bych vám měl sloužit svými vědomostmi, které jsem získával více než jedno století?“</p>
<p>„Třeba proto, že tam v tom sále jsou pitomci, kteří by chtěli ty golemy použít k rozpoutání války?“</p>
<p>„To by aspoň počet takových pitomců snížilo.“</p>
<p>Před nimi se teď tyčil jediný opuštěný golem. I v kleče byla terakotová tvář na úrovni Vlahošových očí. Mohutná hlava se pomalu otočila a upřela jeho směrem prázdný pohled. Pohledy strážných kolem golema byly na druhé straně plné hlubokého podezření.</p>
<p>„My teď provedeme malou magii, pánové,“ upozornil Vlahoš policisty.</p>
<p>Velící desátník vypadal, jako kdyby s tím ani trochu nesouhlasil. „Máme to tu hlídat,“ vypravil ze sebe s pohledem upřeným na černá roucha a poloprůhledného profesora Odblechala.</p>
<p>„Tak to jsem rád, že můžeme pracovat ve vaší přítomnosti,“ usmál se na něj Vlahoš. „Prosím, jen zůstaňte. Jsem si jistý, že tady nehrozí skoro žádné nebezpečí.</p>
<p>I když, možná bude lepší, když se trochu rozestoupíte, abyste udržovali veřejnost v potřebném odstupu,“ pokračoval Vlahoš. „Nestojíme o to, aby se někomu z pracující veřejnosti náhodou něco přihodilo, že? Mohli byste je zatlačit, dejme tomu, o nějakých devadesát, sto metrů nazpět?“</p>
<p>„Řekli nám, abychom stáli tady,“ trval na svém desátník a prohlížel si Vlahoše od hlavy k patě. Pak poněkud ztlumil hlas. „Nejste vy náhodou vrchní poštmistr, he?“</p>
<p>Vlahoš poznal ten pohled i tón hlasu. A už je to tady… „Ano, je to tak,“ přikývl.</p>
<p>Policista ztlumil hlas ještě o další stupeň. „Hm, víte, napadlo mě… tedy… jak bych to… podívejte, nenašla by se u vás… náhodou… nějaká modrá –“</p>
<p>„Tak v tom vám bohužel pomoci nedokážu,“ odpověděl Vlahoš rychle a vsunul ruku do kapsy, „ale čirou shodou okolností tady mám jednu velmi vzácnou dvacetipencovou zelenou zelnou, s tím velmi zábavným ‚chybotiskem’, který vloni vyvolal ten malý rozruch. Možná si na to vzpomenete. Tohle je poslední, která zbyla. Je sběratelsky <emphasis>velmi </emphasis>zajímavá.“</p>
<p>V ruce se mu objevila malá obálka. Právě tak rychle zase zmizela v desátníkově kapse.</p>
<p>„Nesmíme dovolit, aby se někomu z přihlížející veřejnosti náhodou přihodilo něco ošklivého,“ prohlásil. „Proto navrhuju, abychom je zatlačili nazpět do bezpečné vzdálenosti. Vidím to tak o devadesát až sto metrů.“</p>
<p>„Skvělá myšlenka, desátníku,“ přikývl Vlahoš.</p>
<p>O pět minut později už měl Vlahoš téměř celé náměstí pro sebe, protože policistům rychle došlo, že čím rychleji zatlačí přihlížející veřejnost z dosahu nebezpečí, tím rychleji se dostanou z dosahu tohoto nebezpečí i oni sami.</p>
<p>A teď, pomyslel si Vlahoš, přikročíme k Okamžiku pravdy. Ale pokud to půjde, bude to okamžik Přijatelných lží, protože s těmi byla většina lidí mnohem šťastnější. Hmští golemové byli větší a těžší než ti, které bylo možné běžně potkat ve městě, ale byli krásní. Jak jinak, vždyť pravděpodobně byli <emphasis>vyrobeni </emphasis>golemy. Jejich tvůrci je obdařili něčím, co vypadalo jako svaly, a klidnými, smutnými tvářemi. V průběhu minulé hodiny stačila městská roztomilá dítka bez ohledu na snahu policistů tomuhle golemovi přimalovat černý knír…</p>
<p>Tak dobrá. A teď profesor…</p>
<p>„Řekněte mi, profesore, <emphasis>těší </emphasis>vás to, být mrtvý?“</p>
<p>„To myslíte, jestli si to užívám? Jak by si to mohl někdo užívat, vy troubo?“ ušklíbl se Odblechal.</p>
<p>„Žádná velká zábava?“</p>
<p>„Mladý muži, slovo ‚zábava’ se nedá žádným způsobem aplikovat na existencí v záhrobí,“ prskl Odblechal.</p>
<p>„A proto se tak držíte v oddělení?“</p>
<p>„Samozřejmě! Možná, že ho v dnešní době vedou amatéři, ale alespoň se tam pořád něco děje.“</p>
<p>„Jistě,“ přikývl Vlahoš. „Samozřejmě už mě napadlo, proč se někdo, kdo má… zájmy jako jsou vaše, nepokusí najít si mnohem širší prostor pro jejich naplnění někde, kde se pořád něco děje.“</p>
<p>„Já nechápu, o čem mluvíte.“</p>
<p>„Řekněte mi, profesore, neslyšel jste náhodou o klubu U růžové kočičky?“</p>
<p>„Ne, to jsem tedy neslyšel. Takže kočky jsou teď růžové, ano?“</p>
<p>„Opravdu neslyšel? Tak to mi dovolte, abych vám o klubu U růžové kočičky něco řekl,“ usmál se Vlahoš. „Promiňte, doktore Zbalíkove.“ Mávnutím ruky odehnal Zbalíkova, který na něj mrknul a odvedl své studenty až k zástupu pracující veřejnosti v pozadí. Vlahoš položil duchovitému profesorovi ruku kolem poloprůsvitných ramen. Bylo dost nepohodlné držet ji v místech, kde nebylo žádné rameno, o které by si mohl ruku opřít, ale v podobných záležitostech byl nejdůležitější styl.</p>
<p>Pak mezi nimi proběhl krátký rozhovor vedený naléhavým šepotem a nakonec Odblechal prohlásil: „To mi říkáte, že je to… něco jako dům helmbrechtný?“</p>
<p>Tak dům helmbrechtný, pomyslel si Vlahoš. No, je vidět, že je vážně starý. „No, ano. Já bych dokonce zašel tak daleko, že bych řekl nestydatě lascivní dům helmbrechtný.“</p>
<p>„A ony tam ukazují své… kotníky?“ ujišťoval se Odblechal a oči mu zasvítily.</p>
<p>„Kotníky?“ odpověděl Vlahoš. „Ano, určitě, opravdu myslím, že ano.“ Bohové, to je <emphasis>tak </emphasis>starý?</p>
<p>„A pořád?“</p>
<p>„Čtyřiadvacet hodin denně. Nikdy se nezahalují,“ přikyvoval Vlahoš. „A někdy se točí hlavou dolů kolem tyče. Věřte mi, profesore, že tam by se vám zdála i věčnost krátká.“</p>
<p>„A vy potřebujete přeložit jen několik slov?“</p>
<p>„Malý slovníček pokynů.“</p>
<p>„A pak mohu jít?“</p>
<p>„Můžete.“</p>
<p>„Dáváte mi své slovo?“</p>
<p>„Věřte mi. Já to jen vysvětlím doktoru Zbalíkovovi. Jistě se dá přesvědčit.“</p>
<p>Vlahoš se přesunul ke skupince lidí, kteří nebyli vůbec nekromanti. Odpověď posmrtného komunikátora byla trochu jiná, než Vlahoš čekal. Objevily se i jiné názory.</p>
<p>„Napadlo mě, jestli neděláme chybu, když chceme <emphasis>právě jeho </emphasis>vypustit v baru, kde se tančí o tyči?“ řekl Zbalíkov pochybovačně.</p>
<p>„Nikdo ho neuvidí. A on se nemůže nikoho dotknout. Kromě toho jsou tam na to moc hákliví, když se někdo tanečnic dotýká, aspoň jak jsem slyšel.“</p>
<p>„Ano, myslím, že jediné, co může dělat, je ty mladé dámy očumovat.“ Od studentů se ozvalo pobavené pochechtávání.</p>
<p>„No a co? Za to, aby se daly očumovat, jsou placené,“ odpověděl Vlahoš. „Jsou to profesionální očumovánky. Je to očumovací podnik. Pro čumily. A slyšel jste, co se děje v paláci. Do večera můžeme být ve válce. Věříte jim? Věřte mně.“</p>
<p>„Vy tuhle frázi používáte hrozně často, pane Rosrete,“ upozornil ho Zbalíkov.</p>
<p>„Víte, já jsem velmi důvěryhodný. Takže jste připraven? Zůstaňte v povzdálí, dokud vás nepřivolám, a pak ho můžete odvést na místo jeho věčného odpočinku.“</p>
<p>#</p>
<p>V davu byli i lidé s kovářskými kladivy. Je velmi těžké rozbít golema, když o to nestojí, ale Vlahoš by je odsud měl dostat co nejrychleji.</p>
<p>Asi to nebude fungovat. Bylo to příliš jednoduché. Jenže Krasomilu Adorátu to nenapadlo a Odblechala také ne. Desátníka, který teď tak statečně udržoval zástupy v pozadí, by to na druhé straně určitě napadlo, protože šlo jen o rozkazy, ale jeho se nikdo neptal. Stačilo trochu myslet. „Tak jdeme na to, mladý muži,“ ozval se Odblechal, který byl stále na tom místě, kde ho jeho nosiči zanechali. „Ať to máme za sebou, co říkáte?“</p>
<p>Vlahoš se zhluboka nadechl. „Řekněte mi, jak se řekne: ‚Budete věřit mně a jen mně. Utvořte čtyřstupy a odpochodujte do vzdálenosti dvaceti kilometrů od města směrem na Střed. Půjdete pomalu,’“ doplňoval své příkazy.</p>
<p>„Ha, ha. Vy jste chytrák, pane Rosrete!“ pochechtával se Odblechal, který měl mysl plnou odhalených dámských kotníků. „Ale to nezabere, abyste věděl. Podobné věci jsme zkoušeli.“</p>
<p>„Dokážu být velmi přesvědčivý.“</p>
<p>„Povídám vám, že to stejně nebude fungovat. Nenašel jsem jediné slovo, na které by reagovali.“</p>
<p>„Dobrá, profesore, ale ono tady ani tak nejde o to, <emphasis>co </emphasis>říkáte, jako o to, <emphasis>jak </emphasis>to říkáte, chápete? Dřív nebo později začne být nejdůležitější styl.“</p>
<p>„Pch! Vy jste, člověče, blázen!“</p>
<p>„Myslel jsem, že jsme uzavřeli dohodu, profesore. A budu potřebovat ještě pár dalších povelů.“ Rozhlédl se po golemech – koních, nehybných jako sochy. „Jeden z těch rozkazů bude ekvivalent slova ‚hyjé’, a když už o tom tak přemýšlím, tak taky něco jako ‚prr’. Nebo byste se raději vrátil na místo, kde nikdy nikdo neslyšel o tanci u tyče?“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 11</strong></p>
<p><emphasis>Golemové pochodují – Pravá hodnota – V práci: služebníci vyšší pravdy – Znovu v nesnázích – Překrásný motýl – Vetinariho nepříčetnost – Pan Korouhvička procitá – Tajemné požadavky</emphasis></p>
<p>A</p>
<p>tmosféra v konferenční místnosti začínala rychle houstnout. To lord Vetinari nepovažoval za problém. Naopak. Pevně věřil, že je třeba nechat zaznít tisíce hlasů, protože pak mu stačilo poslouchat jen ty, které říkají něco užitečného, a za „užitečné“ v tomto případě považoval, jak je obvyklé u státní správy, „cokoliv, co se přiklání k mému názoru“. Podle jeho zkušeností bylo takových lidí většinou méně než deset. Ti, kteří se pravidelně dožadovali tisíce hlasů, tím ve skutečnosti mysleli, že chtějí, aby byl vyslyšen ten jejich a ostatních 999 hlasů bylo ignorováno, a to byl důvod, proč bohové vymysleli výbory a komise. Vetinari dokázal výbory využít nesmírně efektivně, zvláště když Važuzel dělal zápis. Čím byla pro hloupé tyrany železná panna, tím byly pro lorda Vetinariho výbory a komise. Byly jen o maličko dražší,[16] nadělaly mnohem méně nepořádku, a co bylo na tom všem nejlepší, do železné panny jste museli lidi nutit <emphasis>násilím.</emphasis></p>
<p>Právě se chystal jmenovat deset nejhlučnějších lidí do Výboru pro otázku golemů, který by pak mohl být zamčen v nějaké vzdálené kanceláři, když se objevil Temný úředník, který očividně vystoupil ze stínů, a zašeptal něco Važuzlovi do ucha. Sekretář se naklonil ke svému pánovi.</p>
<p>„Ach, jak se zdá, tak golemové odešli,“ zvolal Vetinari spokojeně, když svědomitý Važuzel ustoupil.</p>
<p>„Odešli?“ ozvala se Krasomila Adoráta a pokoušela se vyhlédnout z okna. „Co tím myslíte, odešli?“</p>
<p>„Už tady nejsou,“ vysvětloval jí Vetinari. „Jak se zdá, tak je pan Rosret odvedl pryč. Spořádaným způsobem opouštějí okolí města.“</p>
<p>„Ale to přece nemůže udělat!“ Lord Odkraglli zuřil. „Ještě jsme nerozhodli, co s nimi uděláme!“</p>
<p>„No, ale on to přesto udělal,“ sděloval mu pobaveně Vetinari.</p>
<p>„Nemělo by se mu dovolit opustit město! Je to bankovní lupič! Veliteli Elánie, konejte svou povinnost a zatkněte ho!“ Tenhle výkřik zazněl od Kosmy Opulenta.</p>
<p>Elániův pohled by zmrazil na místě i příčetnějšího muže. „Pochybuji o tom, že by šel daleko, <emphasis>pane</emphasis>,“ řekl. Pak se obrátil k Vetinarimu. „Co si přejete, abych udělal, vaše lordstvo?“</p>
<p>„Jak se zdá, náš vynalézavý pan Rosret k tomu měl nějaký důvod,“ prohlásil Vetinari, „tak co kdybychom šli a zjistili jaký?“</p>
<p>Zástup vyrazil ke dveřím, kde se zasekl a jeho jednotlivé části začaly bojovat mezi sebou.</p>
<p>Když se pak vyhrnul ven, sepjal Vetinari ruce za hlavou, pohodlně se opřel a zavřel oči. „Miluji demokracii. Mohl bych ji poslouchat celý den. Dal byste prosím připravit kočár, Važuzle?“</p>
<p>„Právě se tak děje, vaše lordstvo.“</p>
<p><emphasis>„K tomu jste ho navedl vy?“</emphasis></p>
<p>Vetinari otevřel oči. „Slečno Srdénková, vás vždycky rád vidím,“ zamumlal a rukou odháněl kouř. „Myslel jsem, že jste odešla. Představte si mou radost, když jsem zjistil, že to tak není.“</p>
<p>„No tak byl jste to vy?“ nedala se odbýt Krasomila Adoráta a znovu popotáhla z cigarety, která se při tom viditelně zkrátila. Kouřila, jako by tuto činnost považovala za válečnou akci.</p>
<p>„Slečno Srdénková, myslím, že nic, co bych po panu Rosretovi mohl požadovat, by nebylo nebezpečnější než věci, které dělá ze své vlastní svobodné vůle. Zatímco jste byla pryč, začal pro vlastní potěšení lézt po budovách, šperháky otevřel snad každý zámek na poštovním úřadě a vstoupil do bratrstva Extrémního kýchání, a to je pěkně nepříčetný spolek. Potřebuje kořeněnou vůni nebezpečí k tomu, aby mu život stál za to žít.“</p>
<p>„Když jsem tady <emphasis>já</emphasis>, tak takové věci nikdy nedělá!“</p>
<p>„Samozřejmě. Mohu vám nabídnout, abyste jela se mnou?“</p>
<p>„Co měl znamenat ten tón, kterým jste řekl to vaše ‚samozřejmě’?“ zamračila se na něj Krasomila Adoráta podezřívavě.</p>
<p>Vetinari pozvedl obočí. „Kdybych byl odborníkem na to, jakým způsobem váš snoubenec uvažuje, řekl bych, že se jedeme podívat na obrovskou jámu v zemi…“</p>
<p>#</p>
<p>Budeme potřebovat kámen, pomyslel si Vlahoš, zatímco golemové kopali. Spoustu kamene. Umějí udělat maltu? Určitě ano. Jsou lancreským armádním nožíkem s velkým příslušenstvím.</p>
<p>Bylo až děsivé, jak uměli kopat, i v téhle neúrodné, vyprahlé a ztvrdlé zemi. Prach vylétal do vzduchu v gejzírech. Necelý kilometr od nich se zvedala k nebi stará magická věž, významný orientační bod na cestě do Sto Lat. Tyčila se pochmurně nad malým kusem země řídce zarostlým plevelem, křovinami a zakrslými stromy, tak atypickými pro okolní pečlivě obdělávanou oblast Plání. Kdysi tady byla užívána magie ve velkém množství. Vegetace tu rostla podivná nebo žádná. Sovy, které hnízdily ve zřícenině, si dávaly dobrý pozor, aby jejich kořist pocházela odněkud z větší dálky. Pro tenhle účel je to dokonalé místo. Nikdo ho nechtěl. Byla to nevyužitá pustina a žádné pustině by se nemělo dovolit zůstat nevyužitou.</p>
<p>Jaká je to úžasná zbraň, přemýšlel Vlahoš dál, když na koni-golemovi objížděl obrovské kopáče. Dokázali by zničit město za jediný den. Jakou strašlivou silou by se stali v nesprávných rukou.</p>
<p>Díky bohům, že jsou v těch mých…</p>
<p>Zástup se držel v uctivé vzdálenosti, ale neustále a rychle se zvětšoval. Město vyběhlo z hradeb, aby bylo při tom. Být pravým občanem Ankh-Morporku znamenalo nikdy nezanedbat příležitost k pobavení. Co se týče pana Pedanta, ten stál koni-golemovi na hlavě a očividně prožíval nejšťastnější okamžiky svého života. Malý pejsek nic nemiluje tak jako vysoká místa, ze kterých může divoce štěkat na lidi… No… vlastně ano, jedna věc tady byla. Řediteli banky se podařilo zaklínit svou nejnovější oblíbenou hračku mezi koňské ucho a vlastní tlapku a přestával štěkat na lidi, jen aby mohl vrčet na Vlahoše pokaždé, když se mu ji nenápadně pokusil vzít.</p>
<p>„Pane Rosrete!“</p>
<p>Ohlédl se a uviděl, že k němu spěchá Sacharóza a mává na něj svým poznámkovým blokem. Jak to dělá? napadlo ho. Díval se, jak kluše podél řady kopajících golemů, zatímco kolem ní prší prach. Je tady dokonce dříve než Hlídka.</p>
<p>„Vidím, že máte koně-golema,“ zavolala na něj, když k němu dorazila blíž. „Je nádherný.“</p>
<p>„Je to spíš, jako když jedete na květináči, který neumíte řídit,“ odpověděl jí Vlahoš. Musel při tom křičet, aby ho ve všem tom hluku bylo slyšet. „A sedlu by neuškodilo, kdyby bylo trochu polstrované. Ale jinak jsou opravdu skvělí, že? Všimla jste si, jak chvilku nepostojí v klidu? Jsou jako živí, že?“</p>
<p>„A proč se ti golemové zakopávají?“</p>
<p>„Přikázal jsem jim to.“</p>
<p>„Ale vždyť jsou strašlivě cenní!“</p>
<p>„To je pravda. Takže je raději uklidíme do bezpečí, co říkáte?“</p>
<p>„Jenže oni patří městu!“</p>
<p>„Zabírali tam strašně moc místa, nemyslíte? Já si na ně rozhodně žádný nárok nedělám!“</p>
<p>„Mohli by pro město udělat úžasné věci, není to tak?“ Přicházeli další lidé a mířili k muži ve zlatém obleku, protože ten byl vždycky zárukou toho, že si za peníze přijdou na své.</p>
<p>„Jako vyslat je do války nebo díky nim vytvořit armádu žebráků? To, co s nimi dělám já, je mnohem lepší.“</p>
<p>„Určitě nám řeknete, co to vlastně má být!“ volala nahoru Sacharóza.</p>
<p>„Rád bych na nich založil oběživo! Chtěl bych je proměnit na peníze. Zlato, které hlídá samo sebe. Nedá se padělat!“</p>
<p>„Vy nás chcete převést na golemí standard?“</p>
<p>„Přesně! Podívejte se na ně! Jakou mají cenu?“ křikl na ni Vlahoš, když se kůň velmi přesvědčivě vzepjal. „Mohli by stavět průplavy nebo hráze proti záplavám, srovnat hory a stavět cesty! Pokud bychom to od nich potřebovali, udělají to. A když to potřebovat nebudeme, pomohou nám zbohatnout tím, že nebudou dělat nic! Tolar bude tak tvrdý, že by se od něj odrazil i troll!“</p>
<p>Kůň, který zřejmě naprosto dokonale pochopil význam styku s veřejností, se vzepjal přesně v okamžiku, kdy Vlahoš ukázal na obrovský zástup pracující veřejnosti.</p>
<p>„Tohle je hodnota! Ta má svou cenu! Jakou hodnotu má zlatá mince v porovnání s rukou, která ji drží?“ Pak si v hlavě znovu přehrál poslední větu a dodal: „To by byl dobrý hlavní titul na první stranu, co říkáte? A jmenuji se Rosret, se S, jako ‚rositi rty’.“</p>
<p>Sacharóza se rozesmála. „První strana je už tak přeplněná! Co se stane tady s těmi?“ pokračovala.</p>
<p>„Zůstanou tady, dokud nějaké chytré a klidné hlavy nerozhodnou, co s nimi dál!“</p>
<p>„A před čím teď vlastně brání město, ale přesně?“</p>
<p>„Před hloupostí!“</p>
<p>„A ještě poslední věc, Vlahoši. Vy jste jediný člověk, který zná tajemství golemů, je to tak?“</p>
<p>„Z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu to tak je.“</p>
<p>„Jak to?“</p>
<p>„Možná je to tím, že jsem velmi přesvědčivá osobnost!“ To u Sacharózy vyvolalo další smích.</p>
<p>„Která teď čirou náhodou velí nepřemožitelné armádě? Jaké budete mít požadavky?“</p>
<p>„Žádné! Ne, okamžik, když o tom tak přemýšlím… chtěl bych hrnek dobré kávy! Ještě jsem nesnídal!“ To mu vysloužilo smích i od lidí v zástupu.</p>
<p>„Myslíte si, že by měli být obyvatelé města rádi, že jste to právě vy, kdo je v sedle, a ne někdo jiný?“</p>
<p>„Samozřejmě, k čertu! Důvěřujte mi!“ zvolal Vlahoš, sesedl a zvedl vzpírajícího se pana Pedanta z jeho bidýlka.</p>
<p>„No, vy byste to měl vědět nejlíp, pane Rosrete.“ To vyvolalo vlnu potlesku. „A nechtěl byste nám říci, kam se podělo zlato z banky, co myslíte?“</p>
<p>„Má ho na sobě!“ vykřikl k všeobecnému veselí nějaký vtipálek z davu.</p>
<p>„Slečno Rezámková, váš cynismus je jako dýka, kterou mi vrážíte do srdce!“ stěžoval si naoko Vlahoš. „Chtěl jsem se té záhadě dostat na kloub ještě dnes, ale znáte to, člověk míní…, a tak dále. A zatím jsem si nebyl schopný udělat ani pořádek na psacím stole!“ Dokonce i tahle věta vyvolala mezi lidmi smích, i když vlastně moc k smíchu nebyla.</p>
<p>„Pane Rosrete? Žádám vás, abyste mě doprovodil…“ Zástupem se prodral velitel Elánius a za ním se jako mávnutím magické hole zhmotnili další policisté.</p>
<p>„Jsem zatčen?“</p>
<p>„Samozřejmě! Opustil jste město, u divého trolla!“</p>
<p><emphasis>„Myslím, že by se mohl, a celkem úspěšně, bránit tím, že město šlo s ním, veliteli.“</emphasis></p>
<p>Všechny hlavy se obrátily po hlase. Před lordem Vetinarim se otevřela cesta. To se lidem, o nichž se ví, že mají v podzemí svého domu řadu hladomoren, stává. Pak se kolem Vetinariho protáhla Krasomila Adoráta, vrhla se na Vlahoše a začala jej bušit do hrudi s výkřiky: „Jak ses k nim dostal? Jak jsi to udělal? Jak je možné, že ti rozuměli? Řekni mi to, nebo si tě nikdy nevezmu!“</p>
<p>„Jaké máte plány, pane Rosrete?“ zeptal se Vetinari.</p>
<p>„Měl jsem v plánu předat je Společnosti golemů, pane,“ odpověděl Vlahoš a tak mírně, jak jen to šlo, odstrkoval Krasomilu Adorátu.</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Ale koně-golemy ne, pane. Jsem si jistý, že jsou rychlejší než jakékoliv stvoření z masa a krve. Jejich devatenáct a pokud byste si ode mě dal poradit, pane, pak dáte jednoho z nich trpasličímu králi, protože si dokážu představit, že je touhle dobou poněkud rozladěný. Co uděláte s těmi ostatními, to je vaše věc. Rád bych vás ale požádal, abyste jich půl tuctu poskytl pro potřeby poštovního úřadu. A zbytek bude pod zemí v bezpečí. Byl bych rád, kdyby se stali základem pro nové oběživo, protože –“</p>
<p>„Ano, omlouvám se, ale nemohl jsem vás před chvilkou neslyšet,“ přerušil ho Patricij. „Líbí se mi to, pane Rosrete. Vidím, že jste o tom hodně přemýšlel. Přiznávám, že jste nám opravdu otevřel smysluplnou cestu. I já jsem o celé té situaci hodně přemýšlel, takže mi nezbývá nic jiného než říci –“</p>
<p>„Ale ne, to není třeba, vždyť jsem vlastně nic –“</p>
<p>„– zatkněte toho muže, veliteli. Buďte tak laskav, připoutejte ho k některému ze svých statných policistů a pak ho odveďte do mého kočáru.“</p>
<p><emphasis>„Cože?“ </emphasis>ujišťoval se Vlahoš.</p>
<p>„Cože?“ vykřikla Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Zástupci správní rady Královské banky na vás i pana ředitele podali žalobu za zpronevěru, pane Rosrete.“ Vetinari se sehnul a uchopil pana Pedanta za kůži vzadu na krku. Pejsek se v jeho sevření pomalu kýval sem a tam, velké oči rozšířené strachem a v tlamce mu téměř omluvně bzučela jeho nejoblíbenější hračka.</p>
<p>„Jeho přece nemůžete z ničeho obvinit! To nemyslíte vážně,“ protestoval Vlahoš.</p>
<p>„Bohužel! On je ředitel banky, pane Rosrete. Na dokumentech je otisk jeho tlapky.“</p>
<p>„Jak můžete po tom, co se stalo, udělat Vlahošovi něco takového?“ prohlásila Krasomila Adoráta. „Copak nezachránil celou situaci?“</p>
<p>„To je možné, i když si nejsem tak docela jistý, pro koho ji zachránil. Zákonu se musí dostát, slečno Srdénková. Zákony musí ctít dokonce i tyrani.“ Na okamžik se zamyšleně odmlčel a pak pokračoval: „Ne, to není pravda, tyrani samozřejmě nemusí ctít zákony, ale musí dohlížet na podrobnosti. Alespoň já to tak dělám.“</p>
<p>„Ale on přece nic –“ začala Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Zítra ráno v devět hodin ve Velké síni. Zvu všechny zúčastněné strany k návštěvě. Tam to všechno vyřešíme,“ pak zesílil hlas. „Je zde někdo z členů správní rady Královské banky? Aha, pan Opulent. Cítíte se dobře?“</p>
<p>Kosma Opulent prošel poněkud nejistým krokem zástupem, přičemž byl z jedné strany podpírán mladým mužem v hnědé kutně.</p>
<p>„Dal jste ho zatknout?“ ujišťoval se Kosma.</p>
<p>„Naprosto neoddiskutovatelný fakt je, že pan Rosret zastupující pana Pedanta za to zlato nesl formální zodpovědnost.“</p>
<p>„Jistěže nesl,“ přikyvoval Kosma a vrhal na Vlahoše nepřátelské pohledy.</p>
<p>„Na druhé straně, za současných okolností se cítím povinen vzít v potaz všechna hlediska vzniklé situace.“</p>
<p>„Tak na tom se vzácně shodneme,“ přikyvoval Kosma spokojeně.</p>
<p>„A z toho důvodu bych rád, aby mí úředníci ještě dnes večer vstoupili do banky a prohlédli a zkontrolovali všechny dokumenty,“ pokračoval Vetinari.</p>
<p>„Bohužel, s touhle vaší žádostí nemohu souhlasit,“ odpověděl Kosma.</p>
<p>„Naštěstí to nebyla žádost.“ Lord Vetinari si zasunul pana Pedanta pod paži a pokračoval: „Mám s sebou ředitele, jak vidíte. Veliteli Elánie, dopravte, prosím, pana Rosreta do mého kočáru. Dohlédněte také na to, aby byla slečna Srdénková bezpečně dopravena domů, budete tak laskav? Ostatní věci dořešíme zítra ráno.“</p>
<p>Vetinari se podíval na sloupec prachu, který teď jako šedivý mrak obklopoval pracující golemy, a dodal: „Všichni jsme měli opravdu rušný den.“</p>
<p>#</p>
<p>Vzadu, v úzké uličce za klubem U růžové kočičky zněla vlezlá, rytmická hudba sice mnohem tlumeněji, ale přesto ještě dost pronikavě.</p>
<p>A uličkou se kradly temné postavy…</p>
<p>„Doktore Zbalíkove… pane?“</p>
<p>Vedoucí oddělení Posmrtné komunikace se zarazil uprostřed své činnosti, která spočívala v kreslení složitého runového obrazce do poněkud jednodušších grafitti všedního dne, pozvedl hlavu a upřel pohled do soustředěné tváře svého studenta. „Ano, Předstájníku?“</p>
<p>„Je tohle všechno podle školních pravidel <emphasis>legální</emphasis>, pane?“</p>
<p>„Samozřejmě, že není! Myslete na to, co by se stalo, kdyby se tahle věc dostala do nesprávných rukou! Zvedněte tu lucernu výš, Kozelko, máme málo světla!“</p>
<p>„A o jakých rukou to vlastně mluvíte, pane?“</p>
<p>„Tedy… technicky vzato vlastně o našich. Ale když na to Rada nepřijde, bude to v pořádku. A oni na to samozřejmě nepřijdou. Ti jsou příliš chytří, než aby chodili a zjišťovali věci.“</p>
<p>„Takže technicky vzato je to zakázané?“</p>
<p>„Tak podívejte,“ odpověděl mu Zbalíkov a vykroužil složitý obrazec, který na okamžik vzplál modrým plamenem, „kdo mezi námi, když už se o tom chcete bavit, může říci, co je správné a co je špatné?“</p>
<p>„Univerzitní rada, pane?“ zkusil to Předstájník.</p>
<p>Zbalíkov udeřil křídou o dlažbu a narovnal se.</p>
<p>„Tak teď mě pozorně poslouchejte, vy čtyři! Teď přimýtíme Odblechala, rozumíte? K jeho věčné spokojenosti a nemalému užitku celého oddělení, věřte mi! Je to obtížný obřad, ale pokud mi budete asistovat, budou z vás na konci semestru doktoři Posmrtných studií, rozumíte? Všechny zkoušky za čistou jedničku a prsten s lebkou pro každého z vás! A protože jste se zatím všichni dohromady zmohli sotva na to dát dohromady třetinu ročníkové práce, já bych řekl, že jsme dohodnutí, vy ne, Předstájníku?“</p>
<p>Student pod silou otázky zamrkal, ale pak mu přispěchal na pomoc jeho přirozený talent. Odkašlal si oním zvláštním, akademickým kašlem a řekl: „Myslím, že vám rozumím, pane. To, co tady děláme, se vymyká obyčejným všedním definicím dobrého a špatného, je to tak? Sloužíme vyšší pravdě.“</p>
<p>„Skvěle, Předstájníku, vidím, že vy to dotáhnete daleko. Takže všichni pochopili? Vyšší pravda. Výborně! Takže teď vytáhneme toho starého obšourníka z konzervy a zmizíme dřív, než nás při tom někdo chytí!“</p>
<p>#</p>
<p>Trollí policista v kočáře se ignoruje opravdu těžko. Prostě se tyčí a rozkládá. Možná to byl takový malý Elániův žertík. Seržant Navážka seděl vedle Vlahoše, a tím ho velmi účinně těsnil na místě. Lord Vetinari seděl s Važuzlem proti nim, jeho lordstvo s rukama zkříženýma na černé hůlce se stříbrnou hlavicí a s bradou opřenou o ruce. Soustředěně pozoroval Vlahoše.</p>
<p>Kolovala pověst, že čepel, ukrytá ve Vetinariho holi, byla vykována ze železa, které bylo získáno z krve tisíce mužů. Vlahoš si pomyslel, že to by bylo pěkné plýtvání, protože by stačilo něco málo práce navíc a mohli jste si rovnou udělat radlici k pluhu. Kdo si tyhle věci vymýšlí?</p>
<p>Na druhé straně, u Vetinariho by to možné bylo, i když na tak zbytečně špinavou práci by asi časem neplýtval.</p>
<p>„Podívejte, jestli dovolíte Kosmovi –“ začal.</p>
<p>„<emphasis>Pas devant le gendarme,</emphasis>“ odvětil lord Vetinari.</p>
<p>„To znamená, abyste si přede mnou nepouštěl hubu na špacír,“ snaživě vypomáhal seržant Navážka.</p>
<p>„Dobře, takže… nemůžeme si popovídat o andělech?“ nadhodil Vlahoš po chvíli mlčení.</p>
<p>„Ne, to tedy nemůžeme. Pane Rosrete, jak se zdá, jste jediný člověk, který dokáže velet největší armádě ode dní říše. Myslíte, že je to dobrý nápad?“</p>
<p>„Ale to já jsem nechtěl! Jen jsem přišel na to, jak to udělat.“</p>
<p>„Víte, pane Rosrete, kdybyste byl teď zabit, vyřešilo by to celou řadu problémů.“</p>
<p>„Ale já vážně neměl nic takového v úmyslu! No… rozhodně ne přesně tohle.“</p>
<p>„Říši jsme si také nevymysleli, stalo se z ní něco jako špatný zvyk. Takže, pane Rosrete, teď máte své golemy. Co s nimi máte v plánu udělat dál?“</p>
<p>„Přidělím jednoho do každé semaforové věže. Ta šlapací kola poháněná osly nikdy pořádně nefungovála. Proti tomu ostatní města nemohou protestovat. Bude to sloužit ve prospěch celého lid – všech druhů a myslím, že proti tomu nebudou ani oslové.“</p>
<p>„To představuje pár stovek. A zbytek?“</p>
<p>„Mám v úmyslu je přeměnit na zlato, pane. A myslím, že to by vyřešilo všechny naše problémy.“</p>
<p>Vetinari tázavě pozvedl obočí. „<emphasis>Všechny </emphasis>naše problémy?“</p>
<p>#</p>
<p>Bolest mu znova zalévala smysly, ale teď mu spíše dodávala jistoty. Určitě se už stával Vetinarim. Bolest byla dobrá. Byla to <emphasis>dobrá </emphasis>bolest. Pomáhala mu se soustředit a pomáhala mu myslet.</p>
<p>Právě teď Kosma přemýšlel o tom, že Pěvanu měli skutečně uškrtit ještě v kolébce. Rodinný folklór se zmiňoval o tom, že on, Kosma, se o to tenkrát pokusil. Byla sobecká, nadutá, hrabivá, ješitná, krutá, tvrdohlavá a postrádala sebemenší špetku taktu a sebereflexe.</p>
<p>Žádná z těch vlastností se samozřejmě v rodině nepočítala za špatnou, protože člověk by se jen těžko dobral bohatství, kdyby si musel neustále lámat hlavu s tím, co je dobré a co je špatné. Jenže Pěvana si o sobě myslela, že je krásná, a to mu opravdu lezlo na nervy. Měla pěkné vlasy, to byla pravda, ale ty vysoké podpatky! Vypadala jako upoutaný balón. Za to, že její postava ještě měla nějaké náznaky ženských tvarů, mohla děkovat těm nejlepším výrobcům korzetů. A přestože slyšel, že většina korpulentních dívek má příjemnou osobnost, široké srdce a přátelskou povahu, ona měla k těm špatným vlastnostem navíc jen jedno. Byla Opulentová. Na druhé straně byla stejně stará jako on, byla ambiciózní a měla neuvěřitelný dar nenávisti. Nebyla líná jako zbytek rodiny. Ti trávili život namačkaní kolem peněz. Neměli žádné sny a touhy. Pěvana byla někdo, s kým mohl mluvit. Viděla věci z trochu jiné, ženské perspektivy.</p>
<p>„Měl jsi dát Korouhvičku zabít,“ řekla. „Vsadila bych se, že něco ví. Co kdybychom ho pověsili z jednoho z mostů za nohy? Tak to dělával dědeček. A proč pořád nosíš tu rukavici?“</p>
<p>„Dlouho a oddaně sloužil bance,“ odpověděl Kosma a její poslední otázky si nevšímal.</p>
<p>„No a? Co to s tím má co dělat? Poslyš, nemáš něco s rukou?“</p>
<p>„Ruku mám v pořádku,“ odpověděl Kosma, zatímco mu další žhavý proud bolesti prolétl rukou od dlaně až k rameni. Už jsem tak blízko, pomyslel si. Tak blízko! Vetinari si myslí, že mě dostal, ale to já dostal jeho! No samozřejmě! Ale… možná nastal čas začít s úklidem.</p>
<p>„Pošlu dnes večer k panu Korouhvičkovi Klikvu,“ řekl. „Teď, když mám Krutiřitku, už Korouhvička nebude potřeba.“</p>
<p>„Výborně. A pak ten užvaněný Velkoret půjde za mříže a my dostaneme naši banku nazpět. Ty, Kosmo, nevypadáš dobře. Jsi bledý jako stěna.“</p>
<p>„Tak bledý jako Vetinari?“ naklonil se Kosma kupředu a ukázal na obraz.</p>
<p>„Cože? O čem to mluvíš? Nebuď blázen,“ mávla rukou Pěvana. „A taky je tady něco hrozně divně cítit. Něco ti tady chcíplo?“</p>
<p>„Mé myšlenky jsou naprosto jasné. Ujišťuji tě, že zítřek bude posledním dnem, kdy bude Vetinari Patricijem.“</p>
<p>„Tak to je další nesmysl. A taky se hrozně potíš, to ti tedy řeknu,“ dodala Pěvana. „Fakticky, vždyť ti pot teče i po bradě. Seber se trochu!“</p>
<p>„Představ si to tak, že když se housenka mění v překrásného motýla, má taky dojem, že umírá,“ odpověděl jí Kosma zasněně.</p>
<p>„Cože? Co to žvaníš? Co to má s tím společného?“ nechápala Pěvana. „Ale i kdyby, tak to přece není, protože… poslyš, je to jinak a docela zajímavé: housenka umře, chápeš, a změní se celá na takovou břečku a pak se jeden její kousek, malý, něco jako její ledvina nebo tak, najednou probudí a sní všechnu tu housenčí polévku a z toho vznikne <emphasis>to</emphasis>, co nakonec vyleze z kukly jako motýl. Je to zázrak přírody. <emphasis>Ty </emphasis>tak akorát dostaneš chřipku. Nebuď jako malé děcko. Mám schůzku. Uvidíme se zítra.“</p>
<p>Vykroutila se z místnosti a nechala Kosmu samotného, když nepočítáme pana Klikvu, který si četl v rohu místnosti.</p>
<p>Kosmu napadlo, že o tom muži vlastně vůbec nic neví. Jako Vetinari bude samozřejmě vědět o každém všechno.</p>
<p>„Vy jste studoval v cechu vrahů, je to tak, Klikvo?“ řekl nakonec.</p>
<p>Klikva vytáhl z horní kapsičky malou stříbrnou záložku, opatrně ji umístil do knihy a knihu zavřel. „Ano, pane. Stipendista.“</p>
<p>„A, ano. Pamatuju si na ně, většinou utíkali před ostatními. Obvykle je někdo šikanoval.“</p>
<p>„Ano, pane. Někteří z nás ale přežili.“</p>
<p>„Ale já vás nikdy nešikanoval, že ne?“</p>
<p>„Ne, pane, to bych si jistě pamatoval.“</p>
<p>„To je dobře. Moc dobře. Jak se jmenujete křestním jménem, Klikvo?“</p>
<p>„Já nevím, pane, jsem nalezenec.“</p>
<p>„Jak smutné. Musel jste mít velmi těžký život.“</p>
<p>„To ano, pane.“</p>
<p>„Svět někdy dokáže být velmi drsný.“</p>
<p>„Pravda, pane.“</p>
<p>„Byl byste tak laskav a zabil dnes večer pana Korouhvičku?“</p>
<p>„Už jsem si v duchu udělal poznámku, pane. Přiberu si jednoho společníka a provedu to hodinu před svítáním. Většina nájemníků paní Bochánkové bývá tou dobou venku a mlha je nejhustší. Navíc, jak vím, je paní Bochánková na návštěvě u své dlouholeté přítelkyně paní Dupalové-Pobroukové v Lichotnické ulici. Zjistil jsem si to předem, protože jsem předvídal, že by se věci mohly vyvíjet tímto způsobem.“</p>
<p>„Vy jste opravdový umělec, Klikvo. Skládám vám poklonu.“</p>
<p>„Děkuji vám, pane.“</p>
<p>„Neviděl jste někde Tutambyla?“</p>
<p>„Ne, pane.“</p>
<p>„Zajímalo by mě, kam se poděl. Tak teď běžte a dejte si něco pořádného k večeři. Já dnes jíst nebudu.“</p>
<p>„Zítra se proměním,“ prohlásil pak nahlas, když se dveře za Klikvou zavřely.</p>
<p>Sáhl po holi a tasil kord. Byla to skutečně překrásná věc. Na obraze, který visel na stěně proti Kosmovi, pozvedl lord Vetinari obočí a řekl: „Zítra se staneš krásným motýlem.“</p>
<p>Kosma se usmál. Už byl skoro u cíle. Vetinari se úplně zbláznil.</p>
<p>#</p>
<p>Pan Korouhvička otevřel oči a upřel je kupředu.</p>
<p>Po několika minutách tohoto nezáživného pozorování mu téměř celý výhled zaclonil čísi nos, a kus za ním něčí ustaraná tvář.</p>
<p>„Už jste se probudil!“</p>
<p>Pan Korouhvička zamrkal, přeostřil a poznal slečnu Firhaňkovou, i když proti lampě v pozadí vypadala spíše jako stín.</p>
<p>„Měl jste takový zvláštní záchvat, pane Korouhvičko,“ sdělila mu opatrně tónem, jakým se obvykle hovoří s bláznivými, starými nebo nebezpečně ozbrojenými lidmi.</p>
<p>„Divný záchvat? Dělal jsem něco divného?“ Pozvedl hlavu z polštáře a nasál vzduch.</p>
<p>„Vy nosíte náhrdelník z česneku, slečno Firhaňková?“ podivil se.</p>
<p>„To je… jen takové preventivní opatření,“ odpověděla a zatvářila se provinile, „proti… nastuzení… ano, proti chřipce. Člověk nikdy nemůže být dost opatrný. A jak se cítíte vy?“</p>
<p>Pan Korouhvička zaváhal. Sám si nebyl jistý, jak se vlastně cítí. Nebyl si vlastně jistý ani tím, kdo vlastně je. Připadal si, jako by v sobě měl nějakou bezednou jámu. Nenacházel v sobě sám sebe.</p>
<p>„A co se vlastně stalo, slečno Firhaňková?“</p>
<p>„Ale ne, přece byste si s tím nedělal starosti!“ chlácholila ho slečna Firhaňková velmi křehce veselým tónem.</p>
<p>„Věřte, že ano, slečno Firhaňková.“</p>
<p>„Doktor říkal, že se nesmíte rozrušovat, pane Korouhvičko.“</p>
<p>„Pokud vím, tak kam až moje paměť sahá, nikdy v životě jsem nebyl rozrušený, slečno Firhaňková.“</p>
<p>Žena přikývla. Pro člověka, který pana Korouhvičku znal, nebylo těžké jeho prohlášení uvěřit.</p>
<p>„Znáte přece pana Rosreta? Oni říkají, že ukradl z trezoru všechno zlato!…“ A pomalu mu vyjevila celou historii. Na mnoha místech to byly jen domněnky, jak její, tak ty, které vyslechla v bance, a protože byla slečna Firhaňková pravidelnou čtenářkou <emphasis>Pakrácké polnice</emphasis>, byl celý příběh vyprávěn stylem a jazykem, v němž se probírají ty nejděsivější kriminální činy.</p>
<p>Co ji šokovalo, bylo, jak klidně pan Korouhvička ležel. Jednou nebo dvakrát ji požádal, aby mu zopakovala nějakou podrobnost, ale jeho výraz se ani trochu neměnil. Pokusila se přidat vzrušení, vymalovala místnost otazníky, ale on nehnul ani brvou.</p>
<p>„– takže teď je zavřený v Pakráci,“ pokračovala slečna Firhaňková. „Říká se, že bude zabit oběsivše na oprátce. Já si myslím, že to znamená ještě něco horšího, než být jenom oběšen.“</p>
<p>„Ale to zlato najít nemohou…“ zašeptal pan Mavolio Korouhvička a položil hlavu zpět do polštářů.</p>
<p>„To máte pravdu! Někdo říká, že měl nějaké nekalé spoluviníky a ti to zlato tajně ukradli!“ dodávala zadýchaně slečna Firhaňková. „Taky jsem slyšela, že žalobu proti němu vznesl pan Opulent.“</p>
<p>„Jsem prokletý muž, slečno Firhaňková, odsouzený a prokletý,“ pronesl těžkým hlasem pan Korouhvička s pohledem upřeným na stěnu.</p>
<p>„Vy, pane Korouhvičko? Tak nesmíte mluvit! Vy, který nikdy neudělal jedinou chybu?“</p>
<p>„Ale hřešil jsem. Ó ano, zhřešil jsem. Uctíval jsem falešné idoly!“</p>
<p>„Někdy se člověk k těm pravým vůbec nedostane.“ Slečna Firhaňková ho chlácholivě popleskala po ruce a v duchu přemýšlela, jestli nemá někoho rychle zavolat. „Podívejte, jestli chcete rozhřešení, tak pokud vím, Ioniáni mají tento týden akci a dávají dva hříchy za jeden, takže –“</p>
<p>„Nakonec mě to dohonilo,“ zašeptal. „Oh ne, slečno Firhaňková. Tam uvnitř se něco zvedá a chce to ven!“</p>
<p>„Nebojte se, jen klid, máte tady kbelík,“ uklidňovala ho slečna Firhaňková.</p>
<p>„Ne! Musíte okamžitě odejít! Bude to děsivé!“</p>
<p>„Nikam nepůjdu, pane Korouhvičko,“ odpověděla slečna Firhaňková, která v tom okamžiku mohla posloužit jako model k soše odhodlání. „Měl jste prostě jen takový trochu legrační záchvat a to je všechno.“</p>
<p>„Ha!“ zvolal pan Korouhvička. „Ha… ha… haha…“ Smích mu stoupal hrdlem jako něco, co vylézá z krypty.</p>
<p>Vyhublé tělo najednou ztuhlo a prohnulo se v oblouku, jako kdyby se chystalo zvednout do vzduchu. Slečna Firhaňková se vrhla napříč přes postel, ale už bylo pozdě. Ruka vyhublého muže se pozvedla a zamířila kostnatým prstem na skříň.</p>
<p>„A jsme tu zas!“ vykřikl pan Korouhvička. V zámku cvaklo. Dveře se rozletěly.</p>
<p>Ve skříni byla hromada účetních knih a něco… zahaleného. Pan Korouhvička zvedl víčka a upřel pohled přímo do očí slečny Firhaňkové.</p>
<p>„Přivezl jsem si to s sebou,“ řekl, spíš jako by mluvil pro sebe. „Tolik jsem to nenáviděl, ale stejně jsem si to přivezl s sebou. Proč? Kdo řídí cirkus?“</p>
<p>Slečna Firhaňková mlčela. Jediné, co věděla, bylo, že ona se toho zúčastní až do konce. Vždyť přece strávila noc v ložnici s mužem, a to bylo něco, o čem lady Deidre Vagónová psala mnohokrát a podrobně. Slečna Firhaňková teď byla technicky vzato zhaněná žena, což se jí zdálo nefér, vzhledem k tomu, že vzato ještě techničtěji vlastně vůbec nebyla.</p>
<p>Přihlížela, když pan Korouhvička… měnil převlek. Měl tolik slušnosti, že k ní při tom stál zády, ale ona stejně zavřela oči. Pak si ale připomněla, že je zhaněná, takže na tom vlastně už ani nezáleželo, ne?</p>
<p>Tak oči zase otevřela.</p>
<p>„Slečno Firhaňková?“ řekl pan Korouhvička zasněně.</p>
<p>„Ano, pane Korouhvičko?“ vykoktala mezi drkotajícími zuby.</p>
<p>„Potřebujeme najít… pekařství.“</p>
<p>V tom okamžiku vešel do místnosti Klikva a jeho pomocník a oba se zastavili jako omráčení. Takhle to podle plánu být nemělo.</p>
<p>„A možná ještě žebřík,“ dodal pan Korouhvička. Pak z kapsy vytáhl kus růžové gumy a uklonil se.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 12</strong></p>
<p><emphasis>Žádná pomoc shora – Važuzel podává zprávu – „Někdo z nás dělá šašky“ – Pan Pedant vystoupí na jeviště – Divné věci ve vzduchu – Návrat pana Korouhvičky – „Pozor, má sedmikrásku!“ – Pěvanin velký okamžik – Kosma potřebuje pomocnou ruku</emphasis></p>
<p>V</p>
<p>e Vlahošově cele byla čistá sláma a byl si téměř na sto procent jistý tím, že mu nikdo nenaplival do ovesné kaše, a ta navíc dokonce obsahovala něco, o čem byste mohli v případě krajní nouze připustit, že to jsou kousky masa. Jakýmsi nepochopitelným způsobem se totiž roznesla zpráva, že Vlahoš je příčinou toho, že Pupkin už není zaměstnán jako dozorce. Toho odporného surovce nenáviděli dokonce i jeho kolegové bachaři, takže Vlahoš dostal naprosto samozřejmě a bez říkání přídavek, někdo mu vyčistil boty a někdo jiný ráno zase přinesl čestný – výtisk <emphasis>Komety.</emphasis></p>
<p>Pochodující golemové odsunuli bankovní problémy až na pátou stranu. Golemové obsadili celou titulní stranu a velké množství stránek uvnitř listu vyplnil vox populi – což v tomto případě znamenalo lidi na ulici, kteří nic nevěděli, ale rádi o tom řekli, co jim napovídali jiní lidé, které dobře znali – a dlouhé články od lidí, kteří taky nic nevěděli, ale dovedli to říci velmi elegantně dvěma sty padesáti slovy.</p>
<p>Právě zíral na křížovku,[17] když někdo velmi zdvořile zaklepal na dveře jeho cely. Byl to vězeňský dozorce, který se vyjádřil v tom smyslu, že doufá, že se panu Rosretovi krátký pobyt v jejich zařízení líbil, požádal o to, zda by mu pan Rosret poskytl to potěšení a dovolil mu doprovodit ho k čekajícímu kočáru, a cestou mu ještě sdělil, že pokud by v budoucnu nastaly nějaké další dočasné pochybnosti o páně Rosretově poctivosti, bude pro něj ctí, když mu bude moci opět nabídnout své služby. Mezitím bude panu Rosretovi vděčný, když si navlékne tyhle vylehčené okovy, samozřejmě jen tak pro forma, a až mu budou sňaty, jako že jistě budou, v okamžiku, kdy se nade vší pochybnost prokáže, že je jeho charakter zcela bez poskvrnky, ať laskavě připomene policistovi ve službě, že jsou majetkem vězení, děkuji vám mnohokrát.</p>
<p>Před vězením se srotil dav, i když se držel v uctivé vzdálenosti od obrovského golema, který s pěstí pozvednutou k nebesům klečel před branou. Objevil se tady v noci, a kdyby se mu pan Rosret rozhodl vydat nějaké pokyny, aby odešel, sdělil mu dozorce, všichni by to velmi ocenili. Vlahoš se snažil tvářit tak, jako kdyby to očekával. Přikázal Černému kníru, aby vyčkal jeho příkazů. Ale <emphasis>tohle </emphasis>nečekal.</p>
<p>Golem pak klusal za kočárem celou cestu až k paláci. Podél cesty hlídkovala řada policistů a vypadalo to, že téměř na každé střeše je alespoň jedna postava v černém. Všechno ukazovalo na to, že Vetinari učinil všechna opatření k tomu, aby Vlahoš neměl nejmenší možnost uprchnout.</p>
<p>Na zadním nádvoří byla další skupina policistů – dokonce víc, než bylo efektivní. Tuhle věc Vlahoš dokázal odhadnout, protože dobře věděl, že pro správně uvažujícího muže je lehčí vyhnout se dvaceti mužům než pěti. Jenže někdo takhle Vydával Prohlášení. Nezáleželo na tom, o čem bylo, hlavně když vyvolávalo ten správný dojem.</p>
<p>Vedli ho temnými chodbami, které brzo vystřídalo jasné světlo Velké síně, která byla přeplněná k prasknutí. Zazněl roztroušený aplaus, pár povzbudivých výkřiků a nezanedbatelná série zvučného bučení od Pěvany, která seděla hned vedle svého bratra v první řadě sedadel. Vlahoše odvedli k malému pódiu, které sloužilo jako lavice obžalovaných. Měl odtamtud dokonalý výhled na představené cechů, starší mágy, důležité kněze a členy Ctihodných a Dobrotivých, nebo alespoň Důležitých a Hlasitých. Byl tam Jindřich Král, který se na něj přátelsky usmíval, a oblak kouře, který signalizoval přítomnost Krasomily Adoráty a – ó ano – nová nejvyšší kněžka Dotčeny se zářivou korunou z ohnutých lžiček, která v ruce křečovitě svírala ceremoniální naběračku a tvář měla ztuhlou nervozitou a důležitostí okamžiku. Ty jsi mi něco dlužná, děvče, pomyslel si Vlahoš, protože ještě před rokem jsi večer co večer pracovala v baru, aby sis vydělala na živobytí, a Dotčena byla jen jedním z půltuctů polobohů, kteří sdíleli oltář, jímž byl, a řekněme si to bez příkras, tvůj kuchyňský stůl pokrytý ubrusem. Co v porovnání s tím znamená jeden malý zázrak?</p>
<p>Zašustila látka a najednou se na svém místě objevil lord Vetinari s Važuzlem po boku. Patricij se rozhlédl sálem a bzukot konverzace zeslábl.</p>
<p>„Děkuji vám, že jste přišli, dámy a pánové,“ řekl. „Začněme, ano? Toto není soudní dvůr jako takový. Je to spíše vyšetřovací soud, který jsem svolal, abychom prozkoumali okolnosti kolem zmizení deseti tun zlata z ankh-morporské Královské banky. Dobré jméno banky je ohroženo, a proto musíme posoudit všechny skutečnosti, které mají něco společného s touto událostí –“</p>
<p>„Bez ohledu na to, kam nás dovedou?“</p>
<p>„Jistě, pane Opulente. Bez ohledu na to, <emphasis>kam </emphasis>nás dovedou.“</p>
<p>„Máme váš slib?“ naléhal Kosma.</p>
<p>„Myslím, že už jsem to jednou řekl, pane Opulente. Mohli bychom pokračovat? Ustanovil jsem vyšetřujícím soudcem ctihodného pana Kosopáda ze známé společnosti Morhospis, Kosopád a Medulka. Podle vlastního uvážení povede výslechy a křížové výslechy. Myslím, že je všeobecně známo, že pan Kosopád požívá dokonalé důvěry všech profesionálních kruhů v Ankh-Morporku.“</p>
<p>Pan Kosopád se uklonil směrem k Vetinarimu a pak odhodlaným pohledem přelétl celou síň. V místech, kde seděla rodina Opulentů, prodlel očima poněkud delší chvilku.</p>
<p>„Začněme otázkou zlata,“ pokračoval Vetinari. „Chci předvolat svého sekretáře a prvního účetního pana Važuzla, který se v noci se skupinou starších úředníků vydal do banky –“</p>
<p>„Jsem tady na lavici obžalovaných?“ ozval se Vlahoš.</p>
<p>Vetinari na něj vrhl neurčitý pohled a pak nahlédl do svých papírů. „Mám tady váš podpis na potvrzence, kterou jste převzal přibližně deset tun zlata,“ odpověděl. „Chcete popřít jeho pravost?“</p>
<p>„To ne, ale myslel jsem si, že je to jen formalita!“</p>
<p>„Takže pro vás je deset tun zlata jen formalita, ano? Je pravda, že jste se o něco později vloupal do trezoru?“</p>
<p>„No… technicky vzato ano. Nemohl jsem ho odemknout, protože pan Korouhvička omdlel uvnitř a klíč nechal zasunutý do zámku.“</p>
<p>„Aha, rozumím. Mluvíte o panu Korouhvičkovi, hlavním pokladníkovi. Je tady dnes s námi?“</p>
<p>Rychlá prohlídka odhalila, že nikoliv.</p>
<p>„Pokud tomu rozumím, byl pan Korouhvička ve velmi rozrušeném stavu mysli, ale nebyl nijak vážně fyzicky postižen,“ konstatoval lord Vetinari. „Veliteli Elánie, buďte tak laskav prosím a pošlete nějaké své muže do jeho bytu, ano? Byl bych rád, kdyby nás poctil svou přítomností.“</p>
<p>Pak se obrátil k Vlahošovi. „Ne, pane Rosrete, nejste tady na lavici obžalovaných, zatím. Obecně řečeno, než někoho posadíme na lavici obžalovaných, je vždycky dobře mít k tomu patřičné důvody. Považuje se to za vhodnější. Ale přesto musím zdůraznit, že jste převzal formální zodpovědnost za zlato, o němž musíme předpokládat, že to nepochybně zlato bylo a navíc toho času v bankovním trezoru. Abych pochopil podstatu současné bankovní situace, požádal jsem svého sekretáře, aby provedl audit všech bankovních záznamů a dokladů, což spolu s určenou skupinou provedl v noci ze včerejška na dnešek –“</p>
<p>„Jestliže v tomto okamžiku nejsem úředně souzen, nemohl bych být zbaven těch pout? Myslím, že by mohla zakládat jistou předpojatost budoucího soudu vůči mé osobě,“ ozval se Vlahoš.</p>
<p>„Dobrá. Stráže, postarejte se o to. A teď, pane Važuzle, budete tak laskav?“</p>
<p>Nechal mě ve štychu, pomyslel si Vlahoš, když se Važuzel ujal řeči. Co má ten Vetinari za lubem?</p>
<p>Zatímco Važuzel přednášel unavující litanii o provedeném auditu, rozhlížel se Vlahoš po přítomných. Přímo vepředu, jako velká černá skvrna, seděla rodina Opulentova. Z Vlahošova místa vypadali jako hejno supů. Podle monotónního zvuku Važuzlova hlasu se dalo odhadnout, že tohle bude trvat dlouho. Nakonec mě stejně obviní a Vetinari… ano, pak to v nějaké tiché místnosti proběhne asi takhle: „Podívejte, pane Rosrete, pokud byste si podrobně ujasnil, jakým způsobem se vám podařilo ovládnout golemy a řekl mi to…“</p>
<p>Rozruch kolem dveří přišel jako vítané osvěžení a vzápětí už seržant Tračník, v patách následovaný svým nerozlučným společníkem Nobym Nóblhóchem, proplouvali zástupem. Velitel Elánius, v jehož brázdě se držela Sacharóza Rezámková, jim vyšel vstříc. Nastala chvilka spěšného dohadování a zástup zčeřila vlna zděšeného vzrušení.</p>
<p>Vlahoš zachytil slovo: „Zavražděn!“</p>
<p>Vetinari vstal, udeřil svou holí naplocho do stolu a uzavřel tak sílící šum jako boží tečka. „Co se stalo, veliteli?“</p>
<p>„V pokoji pana Korouhvičky jsme našli těla!“</p>
<p>„Byl zavražděn?“</p>
<p>„Ne, pane!“ Elánius se obrátil k seržantovi a mezi oběma muži došlo k další krátké a rychlé rozmluvě. „Jedno tělo bylo předběžně identifikováno jako profesor Klikva, pane. Není to skutečný profesor, je to bezohledný nájemný vrah. Mysleli jsme si, že opustil město. Jak se zdá, tak ten druhý je nějaký Jeník zvaný Prokopžebro, který byl ukopán k smrti –“ další krátká, spěšná konverzace, ale když se velitel Elánius zlobil, měl sklony zvyšovat hlas „– <emphasis>čím! </emphasis>Ve druhém poschodí? To jsi se zbláznil nebo si děláš legraci? A co potom odrovnalo Klikvu? Myslel jsi skutečně to, co si myslím, že jsem slyšel, že jsi řekl?“</p>
<p>Pak se narovnal. „Omlouvám se, pane, ale dojdu tam a podívám se na to raději sám. Myslím, že z nás někdo dělá šašky.“</p>
<p>„A chudák Korouhvička?“ připomenul mu Vetinari.</p>
<p>„Po tom jako by se slehla zem.“</p>
<p>„Děkuji, veliteli,“ přikývl Vetinari a mávnutím ruky je propustil. „Až zjistíte víc, pospěšte si nazpět. Žádné žertíky tady nebudeme trpět. Díky, Važuzle. Pokud jsem to dobře pochopil, tak jste nenašli žádné chyby ani nesrovnalosti, s výjimkou toho chybějícího zlata, samozřejmě. Jsem si jistý, že se nám všem ulevilo. Tak, teď je to na vás, pane Kosopáde.“</p>
<p>Právník povstal v oblaku důstojnosti a pachu kuliček proti molům. „Řekněte mi, pane Rosrete, jaké bylo vaše zaměstnání, než jste přišel do Ankh-Morporku?“ zeptal se.</p>
<p>Tak dobrá, pomyslel si Vlahoš a podíval se na Vetinariho. Už mi to došlo. Když budu hodný a budu říkat ty správné věci, možná zůstanu naživu. Za určitou cenu. Ne, děkuju pěkně. Jediné, co jsem chtěl, bylo nadělat si nějaké peníze.</p>
<p>„No tak, pane Rosrete, ptal jsem se vás na vaše bývalé zaměstnání.“</p>
<p>Vlahoš se rozhlédl po řadách diváků a zahlédl tvář starého Krutiřitky. Ten na něj zamrkal.</p>
<p>„Prosím?“ obrátil se Vlahoš k panu Kosopádovi.</p>
<p>„Ptal jsem se vás, co jste dělal, než jste přišel sem, do města!“</p>
<p>A právě v tomto okamžiku si Vlahoš uvědomil, že slyší politováníhodně známý bzučivý zvuk, a ze svého vyvýšeného místa byl první, kdo spatřil, jak se závěsy na jedné straně velké síně rozvlnily a vyjel z nich ředitel banky, který v čelistech pevně svíral svou nejoblíbenější novou hračku. Jakýsi zvláštní efekt, způsobený vibracemi zmíněného předmětu, zavinil, že pan Pedant teď pozpátku klouzal po vyleštěných mramorových dlaždicích.</p>
<p>Lidé v publiku natáhli krky, zatímco malý pejsek vrtící ocáskem projel za Vetinariho křeslem a zmizel mezi závěsy na protější stěně.</p>
<p>Ocitl jsem se prostě ve světě, kde se něco takového stává běžně, pomyslel si Vlahoš. Není to důležité, ve skutečnosti na ničem nezáleží. Najednou měl pocit neuvěřitelného osvobození.</p>
<p>„Pane Rosrete, položil jsem vám otázku,“ zavrčel na něj pan Kosopád.</p>
<p>„Aha, ano, omlouvám se. Byl jsem podvodník,“ … a najednou jako by se vznášel! To bylo ono! To bylo lepší, než viset na stěně pod střechou nějaké staré budovy! Vidíš ten výraz na Kosmově tváři? A podívej se na Krutiřitku! Měli to všechno naplánované a najednou se jim to vymklo z rukou! Teď je všechny držel v hrsti on a vznášel se!</p>
<p>Kosopád zaváhal. „Když říkáte podvodník, tak tím myslíte…?“</p>
<p>„Podvody založené na lidské důvěřivosti. Občas nějaký ten padělek. Ale abych se vám přiznal, vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem něco víc než obyčejný průměrný lump.“</p>
<p>Vlahoš si dobře všiml pohledu, který si vyměnili Kosma s Krutiřitkou, a v duchu triumfoval. Ne, tohle se podle nich nemělo stát, ani nápad, co? A teď budete muset pořádně běžet, abyste udrželi krok s událostmi…</p>
<p>Pan Kosopád, jak se zdálo, měl v tomto směru každopádně trochu potíže. „Mohl bych si to pro jistotu ujasnit? Vy jste si vydělával na živobytí tím, že jste překračoval zákon?“</p>
<p>„Většinou jsem k tomu využíval chamtivosti jiných lidí, pane Kosopáde. Také v tom hrála jistou roli rostoucí úroveň vzdělání.“</p>
<p>Pan Kosopád potřásl užasle hlavou, následkem čehož mu paruka, s příslušným smyslem pro povinnost, sklouzla najedno ucho.</p>
<p>„Vzdělání?“ nechápal.</p>
<p>„Jistě. Mnoho lidí se naučilo, že nikdo neprodává diamantový prsten za desetinu jeho ceny.“</p>
<p>„A pak jste nastoupil na jedno z nejvyšších míst ve veřejné správě města?“ pokračoval ve výslechu pan Kosopád, do smíchu, který zazněl sálem. Byl to uvolňující smích. Lidé už zadržovali dech příliš dlouho.</p>
<p>„Musel jsem. Vlastně… mohl jsem si vybrat, buď to, nebo šibenice,“ odpověděl Vlahoš a dodal: „Podruhé.“</p>
<p>Pan Kosopád se zatvářil zmateně a otočil se k Vetinarimu.</p>
<p>„Jste si jist, vaše lordstvo, že si přejete, abych pokračoval?“</p>
<p>„Jistě,“ přikývl Vetinari. „Až do konce, pane Kosopáde.“</p>
<p>„Tak tedy, ehm… už jste byl oběšen předtím?“ obrátil se Kosopád nazpět k Vlahošovi.</p>
<p>„Bohužel ano. Nechtěl jsem, aby se z toho stal zvyk.“</p>
<p>To vyvolalo další vlnu smíchu.</p>
<p>Pan Kosopád se znovu obrátil k Vetinarimu, který se mírně usmíval. „Je to pravda, můj pane?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přikývl klidně Patricij. „Pan Rosret byl vloni pověšen pod jménem Albert Třpytka, ale ukázalo se, že má velmi tuhý krk, což bylo zjištěno, když byl ukládán do rakve. Možná, pane Kosopáde, že si vzpomenete na prastarý princip <emphasis>Quia Ego Sic Dico? </emphasis>Muži, který přežije vlastní oběšení, byl bohy určen jiný osud, který se zatím nenaplnil? A protože mu Štěstěna přála, rozhodl jsem se tehdy uzavřít s ním dohodu a pověřit ho znovuvzkříšením pošty. Byl to úkol, který už do té doby stál život čtyři z mých úředníků. Kdyby uspěl, dobře, tím lépe. Kdyby neuspěl, bylo by město ušetřilo výdaje s další popravou. Byl to krutý žert, ale ten se pak změnil, a říkám to velmi rád, v činnost, která přinesla všeobecný užitek. Myslím, že se tady nenajde nikdo, kdo by nepřiznal, že se poštovní úřad stal skutečným klenotem a chloubou města. Je tedy jasné, že levhart <emphasis>může </emphasis>převléknout kalhoty!“</p>
<p>Pan Kosopád automaticky přikývl, pak se vzpamatoval, sedl si a začal se probírat svými poznámkami. Zapomněl, kde skončil. „A teď… takže se teď dostáváme k otázce banky –“</p>
<p>„Paní Opulentová, dáma, již měli mnozí z nás tu čest znát, mi před nedávném svěřila, že umírá,“ přerušil ho lord Vetinari. „Požádala mě o radu ve věci banky, a to z toho důvodu, že její dědici jsou jejími slovy: ‚smečka odporných lasiček, které doufejte, že nikdy nepotkáte’ –“</p>
<p>Všech jedenatřicet právníků, zastupujících jednotlivé členy rodiny Opulentů, vstalo a začalo mluvit prakticky současně, a tímto úkonem naběhly rodině Opulentově souhrnné náklady ve výši 119,28 AMT.</p>
<p>Pan Kosopád na ně vrhl ošklivý pohled.</p>
<p>Pan Kosopád, navzdory všemu, co se říkalo, si nevysloužil respekt ankh-morporských právníků. Ovládal je strachem. Smrt nijak nezmenšila jeho encyklopedickou paměť, lstivost ani nadání, s nímž dokázal putovat po záludných a křivolakých cestičkách k neochvějným argumentům, natožpak sžíravou jedovatost jeho pohledu. Dneska se mi nepokoušejte stát v cestě, radil jeho pohled právníkům. Protože jestli to uděláte, nestáhnu z vás jen kůži, ale oberu vám maso z kostí a z těch pak ještě vysaju morek. Vzpomínáte na ty silné, v kůži vázané svazky, které máte v policích za svými stoly, abyste udělali dojem na klienty? Tak ty já mám v hlavě, protože jsem jich jednu polovinu četl a tu druhou polovinu napsal. Dneska to na mě nezkoušejte, mám mizernou náladu.</p>
<p>Jeden po druhém si zase sedli.[18]</p>
<p>„Mohu pokračovat?“ rozhlédl se Vetinari. „Pokud vím, následně si paní Opulentová pohovořila s panem Rosretem a došla k názoru, že by byl dokonalým vedoucím banky v té nejlepší tradici Opulentovy rodiny a ideálním opatrovníkem psa Pedanta, který je, podle bankovní tradice, ředitelem tohoto finančního ústavu.“</p>
<p>Kosma se pomalu zvedl na nohy a popošel do středu volného prostoru v čele sálu. „Zásadně protestuji proti tomu, aby tady bylo naznačováno, že se tento lump chová podle nejlepších tradic naší –“ začal.</p>
<p>Pan Kosopád vyskočil na nohy, jako by ho poháněla skrytá pružina. Vlahoš byl ale rychlejší.</p>
<p>„Námitka!“ prohlásil.</p>
<p>„Jak si dovolujete něco namítat,“ Kosma vyprskl, „když už <emphasis>jste připustil</emphasis>, že jste drzý podvodník?“</p>
<p>„Já protestuji proti nařčení lorda Vetinariho, že mám <emphasis>cokoliv </emphasis>společného s <emphasis>jakoukoliv </emphasis>tradicí Opulentovy rodiny,“ prohlásil a díval se Kosmovi do očí, které vypadaly, jako že roní zelené slzy. „Tak například, já jsem nikdy nebyl pirát a nikdy jsem neobchodoval s otroky –“</p>
<p>Nastalo další velké povstání právních zástupců.</p>
<p>Ošklivý pohled pana Kosopáda.</p>
<p>A velké usazování.</p>
<p>„Oni to připouštějí,“ pokračoval Vlahoš. „Je to uvedeno v oficiální historii banky!“</p>
<p>„To je pravda, pane Kosopáde,“ přikývl Vetinari. „Četl jsem to. Zdá se, že pro tento případ by se dalo zcela jasně použít klasické <emphasis>Volenti non fit injuria</emphasis>.“[19]</p>
<p>Bzukot se ozval znovu. Pan Pedant opět projížděl velkým sálem, tentokrát opačným směrem. Vlahoš se přinutil nedívat se tím směrem.</p>
<p>„Ale tohle je opravdu nízké a podlé!“ zavrčel Kosma. „Čí minulost by odolala takové zlovolnosti?“</p>
<p>Vlahoš zvedl ruku jako ve škole. „Ano, ano, tohle vím!“ posmíval se. „Moje ano. Nejhorší, co jsem kdy udělal, bylo, že jsem obral lidi, kteří si mysleli, že obírají mě, ale nikdy jsem nepoužil násilí a všechno jsem to vlastně vrátil. Ano, pravda, vybral jsem několik bank, ano, zpronevěřil jsem nějaké peníze, ale jen proto, že to bylo tak snadné –“</p>
<p>„Vrátil?“ přerušil ho Kosopád a podíval se na Vetinariho v očekávání nějakého vysvětlení. Ale Patricij upíral oči přes hlavy zástupu, který byl zcela pohroužen do pozorování průjezdu pana Pedanta, a jen pozvedl prst, aniž dal najevo, zda souhlasí, nebo se odmítá vyjádřit.</p>
<p>„Ano, mohli byste říci, že jsem pochopil špatnost svého jednání vloni, když se bohové –“</p>
<p>„Vybral… tedy vyloupil několik bank?“ ujišťoval se Kosma zhrozeně. „Vetinari, poslyšte, máme uvěřit tomu, že jste svěřil nejdůležitější banku ve městě do rukou známému bankovnímu lupiči?“</p>
<p>Početné řady Opulentů povstaly, pro okamžik spojeny do jednotné fronty na obranu peněz. Vetinari stále ještě upíral pohled někam ke stropu.</p>
<p>Vlahoš zvedl hlavu. Pod stropem letěl žlutobílý talíř, který rychle sestupoval po oválně zakřivené dráze a vzápětí udeřil Kosmu Opulenta mezi oči. Druhý kruhový projektil proletěl kolem Vlahoše a narazil do hrudi jednoho z Opulentů.</p>
<p>„A to ji měl ponechat v rukou <emphasis>neznámých </emphasis>bankovních lupičů?“ vykřikl jakýsi hlas, když řada dalších, téměř souběžně letících šlehačkových dortů narazila do každého tmavého obleku ve skupině Opulentů. „Jsme tu zas!“</p>
<p>To už letěla vzduchem druhá útočná vlna šlehačkových dortů a pohybovala se po drahách, které je neomylně znovu přivedly ke srážce s Opulenty. Pak se zástupem prodrala postava, a to za početných výkřiků a spílání těch, kdo jí stáli v cestě. Důvodem bylo, že ti, kdož stačili včas uhnout nohama, aby je neměli podupány obrovskými botami, byli zkoseni k zemi žebříkem, který nesla postava připevněný napříč na zádech. Podivný muž se několikrát s nevinným výrazem zastavil a otáčel se sem a tam, aby zjistil, co působí ten hlasitý rozruch za jeho zády. Vlahoš si ale rychle uvědomil, že bez ohledu na to, jak chaoticky to vypadalo, byl v tom systém. Jak se díval, viděl, že klaun poodešel od žebříku a v jeho příčkách byli najednou zapleteni čtyři lidé, a to takovým způsobem, že pokus kteréhokoliv z nich se vyprostit působil silnou bolest ostatním třem a v případě jednoho strážného vážně ohrožoval budoucnost jeho sexuálního, potažmo manželského života. Klaun s červeným nosem a v olámaném slamáku vyběhl do volného prostoru v sále přehnaně komickými pohyby a podrážky abnormálně velkých bot hlasitě pleskaly o zem s každým <emphasis>tak známým </emphasis>krokem.</p>
<p>„Pane Korouhvičko?“ zvolal Vlahoš. „Jste to vy?“</p>
<p>„Můj starý dobrý kámoš pan Rosret!“ zvolal klaun. „Vy si myslíte, že cirkus řídí principál, co? Jen se svolením klaunů, pane Rosrete! Jen se svolením klaunů!“</p>
<p>Korouhvička napřáhl paži a vrhl další šlehačkový dort po Vetinarim.</p>
<p>Vlahoš vyskočil ještě dříve, než dort vyletěl ke svému cíli. Jeho mozek mu sice nejdříve téměř současně sdělil tři zásadní fakta a teprve potom vydal signál ke skoku, ale Vlahošovy nohy naštěstí tento problém vyřešily nezávisle na mozku a zareagovaly samy od sebe. Zmíněná tři fakta byla: Důstojnost velkých těžko unese tvář plnou šlehačky, takový obrázek Patricije na titulní straně <emphasis>Komety </emphasis>by otřásl mocenskou politikou celého města a nakonec to, že ve světě, kde by byl Patricij <emphasis>bývalým </emphasis>Patricijem, by se on, Vlahoš, nedožil příštího rána, což naopak patřilo k jeho celoživotním ambicím.</p>
<p>Blížil se k letící Nemesis pomalu, jako v němém snu, a zatímco po ní natahoval prsty pomalé jako hlemýždě, dort se otáčel ve vzduchu a mířil na svou schůzku s historií.</p>
<p>Zasáhl Vlahoše přímo do tváře.</p>
<p>Vetinari se ani nepohnul. Vyletěl další dort a čtyři sta párů očí fascinovaně sledovalo, jak kruhová žlutobílá hmota směřuje k Patriciji. Ten ji zachytil pozvednutou dlaní. Nepříliš silné plesknutí, když se kus upečeného těsta setkal s Patricijovou dlaní, bylo jediným zvukem v celém rozlehlém sále.</p>
<p>Vetinari pozorně prozkoumal lapený dort. Opatrně namočil prsty do šlehačky, ochutnal, a zatímco všichni v místnosti podvědomě zatajili dech, zamyšleně zvedl oči ke stropu. Pak velmi vážně prohlásil: „Je ananasový.“</p>
<p>Sálem zahřměl aplaus. Nebylo divu. I když jste Vetinariho nenáviděli, museli jste obdivovat to dokonalé načasování.</p>
<p>Pak se Patricij zvedl, sešel po schůdcích a pomalu došel ke klaunovi, který náhle ztuhnul strachem.</p>
<p>„<emphasis>Můj </emphasis>cirkus ale klauni neřídí, pane,“ sdělil nehybné postavě Patricij. Pak uchopil palcem a ukazovákem velký červený nos a odtáhl ho klaunovi od obličeje tak daleko, jak to gumička dovolila. „Rozumíme si?“</p>
<p>Klaun odněkud vytáhl velkou houkačku a vymámil z ní žalostné zahoukání.</p>
<p>„Výborně. Jsem rád, že jsme se dohodli. A teď bych si rád pohovořil s panem Korouhvičkou.“</p>
<p>Tentokrát zaznělo dvojí zahoukání.</p>
<p>„Ale ano, je,“ zavrtěl hlavou Patricij. „Mohli bychom ho chlapcům a děvčatům ukázat? <emphasis>Kolik je 15,3 procenta z 59,66</emphasis>?“</p>
<p>„Dejte mu pokoj! Nechte ho být!“</p>
<p>Pošramocený zástup se znovu rozestoupil, aby tentokrát propustil rozcuchanou slečnu Firhaňkovou, která byla pobouřená a popudlivá jako kvočna. Na svá skromná ňadra tiskla něco těžkého a Vlahoš si uvědomil, že je to štos starých účetních knih. „Tady to všechno je!“ zvolala triumfálně. A mávala jednou rukou. „On za nic nemůže! Využili ho!“</p>
<p>Ukázala obviňujícím prstem na řady Opulentů, kteří ze sebe stírali a seškrabávali šlehačku. Kdyby se bohyně války mohla obléci do klasické umírněné blůzy a měla v týle malý, silně rozvrkočený drdůlek, mohla by být slečna Firhaňková okamžitě prohlášena za její vtělení. „Byli to oni! Prodali zlato už dávno!“ To vyvolalo všeobecný a nadšený řev v celém davu přítomných s výjimkou malého ostrůvku Opulentů.</p>
<p>„Bude tady ticho!“ umlčel dav Vetinari.</p>
<p>Právníci povstali. Pan Kosopád se na ně zaškaredil. Právníci si sedli.</p>
<p>A Vlahoš si stačil vytřít zbytky ananasového dortu se šlehačkou z očí právě včas.</p>
<p>„Pozor! Má sedmikrásku!“ vykřikl a pak si pomyslel: Právě jsem vykřikl: „Pozor! Má sedmikrásku!“ a myslím, že do smrti nezapomenu, jak strašlivě je to trapné.</p>
<p>Lord Vetinari se podíval na přehnaně velký květ, který měl klaun v knoflíkové dírce na klopě saka. Na téměř dokonale ukrytém ústí trysky uprostřed se leskla malá kapička vody.</p>
<p>„Ano,“ přikývl, „já vím. Pane, já opravdu věřím, že jste pan Korouhvička. Poznal jsem vás podle chůze. Jestli ale nejste, pak vám stačí zmáčknout. A mně nezbývá, než vás to nechat udělat. Opakuji: Rád bych ale slyšel pana Korouhvičku.“</p>
<p>Občas bohové nemají ten pravý cit pro to, jak využít situace, pomyslel si Vlahoš. Teď měl zaznít hrom, hlasitý jasný tón, akord plný napětí, prostě nějaké božské potvrzení, že nastal okamžik prav – „9,12798,“ řekl klaun.</p>
<p>Vetinari se usmál a poklepal ho po rameni. „Vítejte nazpět,“ usmál se a začal se rozhlížet, až nakonec našel tvář doktora Bělobrada z cechu šašků a kašparů.</p>
<p>„Doktore, budete tak laskav a postaráte se o pana Korouhvičku? Myslím, že by se potřeboval dostat mezi své.“</p>
<p>„Bude mi ctí, můj pane. Sedm šlehačkových dortů najednou ve vzduchu a čtyřnásobná žebříková lapačka v praxi? Výjimečné! Ať jste kdokoliv, bratře, nabízím vám na přivítanou naše žertovné potřesení rukou…“</p>
<p>„Beze mě nikam nepůjde,“ prohlásila slečna Firhaňková zachmuřeně, když klaun s bílým obličejem vykročil kupředu.</p>
<p>„To je samozřejmé, jak by mohlo někoho napadnout, že by to bylo jinak,“ odpověděl jí Vetinari. „Prosím, abyste svou pohostinnost rozšířili ještě na tuhle mladou dámu, která patří k panu Korouhvičkovi, doktore,“ dodal, k příjemnému překvapení a netajenému potěšení slečny Firhaňkové, která si sice i v současnosti činila nárok na to, že je „dáma“, ale už před nějakou dobou se, i když nerada, rozloučila se svými „mladými“ lety.</p>
<p>„Hm… a byl by někdo tak laskav a vypletl ty lidi z toho žebříku? Myslím, že k tomu budete potřebovat pilu,“ pokračoval Vetinari. „Važuzle, převzal byste laskavě ty zajímavé účetní knihy, které tak prozíravě přinesla páně Korouhvičkova mladá dáma? A myslím, že pan Opulent bude potřebovat lékařskou pomoc –“</p>
<p>„Já… nic… takového… nepotřebuji!“ Kosma, ze kterého stékala šlehačka, se pokoušel stát zpříma. Bylo až bolestné ho pozorovat. Podařilo se mu rozzuřeným, ale roztřeseným prstem ukázat na hromádku účetních knih. „Tohle,“ prohlásil, „je majetek banky!“</p>
<p>„Pane Opulente, je nám všem jasné, že jste nemocen –“ začal Vetinari.</p>
<p>„Ano! To by se vám hodilo! Chtěl byste, aby tomu všichni uvěřili, že je to tak, vy – vy podvodníku!“ Vypravil ze sebe Kosma a bylo vidět, že se kymácí. Zástup v jeho hlavě se rozjásal.</p>
<p>„Ankh-morporská Královská banka,“ řekl Vetinari, aniž z Kosmy spustil oči, „se vždycky pyšnila svými účetními knihami vázanými v rudé kůži, které jsou bez jediné výjimky ozdobeny na přední desce ražbou, představující městskou pečeť ve zlatě. Važuzle?“</p>
<p>„Tyhle jsou laciné a mají obyčejnou papírovou vazbu, pane. Dostanete je kdekoliv. Ovšem uvnitř jsou psány ozdobným písmem, jakým psal jen pan Korouhvička.“</p>
<p>„Jste si jistý?“</p>
<p>„Naprosto. Psal dokonalou a nezaměnitelnou kurzívou.“</p>
<p>„Padělek,“ zahuhlal Kosma, jako kdyby mu jazyk napuchl v ústech. „Všechno samé padělky. A ještě ukradené!“</p>
<p>Vlahoš se rozhlédl po přítomných a viděl, že mají všichni téměř stejný výraz. Ať už si o někom myslíme cokoliv, není příjemné dívat se, jak se vám před očima rozpadá na kusy. Taky si všiml, že se ke Kosmovi pomalu a nenápadně blíží dva policisté.</p>
<p>„V životě jsem neukradla ani špendlík!“ ohradila se hlasitě slečna Firhaňková. Když už se rozeběhla, tak proč by nemohla rovnou na dostihy? „Měl je ve skříni –“ na okamžik zaváhala, ale pak se rozhodla, že bude raději červená než šedivá. „Je mi jedno, co si o tom myslí paní Deidre Vagónová! A taky jsem se do nich podívala! Váš otec to zlato sebral a prodal a pak přinutil pana Korouhvičku, aby je ukryl v číslech! A to ještě není ani z poloviny všechno!“</p>
<p>„…Překrásnnn motýýýl,“ zahuhlal Kosma a zamrkal na Vetinariho. „T-už dávnnnn nejsi jáá. Sm uši mli v tvých botch!“</p>
<p>Ke Kosmovi se začal pomalu přesouvat i Vlahoš. Kosma vypadal jako někdo, kdo by mohl každou chvilku vybuchnout, zhroutit se, nebo možná padnout Vlahošovi kolem krku a mumlat mu něco jako: „Ty s muj nejlepšš kámšš, jasnn, a m dva s postvíme selýmu světu, kmo.“</p>
<p>Po Kosmově tváři stékal nazelenalý pot.</p>
<p>„Myslím, že si potřebujete lehnout, pane Opulente,“ obrátil se na něj Vlahoš vesele. Kosma na něj pokusil zaostřit pohled. „J t dbrá bolst,“ svěřil se Vlahošovi. „Mm č-pičku, mm meč z krve tisícce –“ s tichým zašustěním se objevila šedá čepel s ošklivě narudlým odstínem a mířila Vlahošovi přímo mezi oči. Ani se nezachvěla. Kosma sám se třásl a kymácel, ale kord zůstával pevný a nehybný.</p>
<p>Policisté, kteří se přibližovali, zpomalili. Jejich zaměstnání mělo slušnou penzi.</p>
<p>„Mohu požádat, aby se nikdo nehýbal? Myslím, že si s tím dokážu poradit sám,“ řekl Vlahoš a upíral pohled přes čepel. Tady bylo třeba postupovat velmi jemně.</p>
<p>„Tohle je tak hloupé,“ ozvala se Pěvana a vykročila na svých klepajících podpatcích kupředu. „Nemáme se za co stydět. Je to přece naše zlato, není to tak? Koho zajímá, co je napsáno v nějakých knihách?“</p>
<p>Šik právníků Opulentovy rodiny velmi opatrně povstal a ti dva, které zaměstnávala Pěvana, jí začali něco naléhavě šeptat do ucha. Nevšímala si jich. Teď se všechny pohledy upíraly na ni, ne na jejího bratra. Pozornost všech se upnula k <emphasis>ní.</emphasis></p>
<p>„Mohla byste, prosím, mlčet, slečno Opulentová?“ řekl Vlahoš. Nehybnost čepele mu dělala starosti. Některá Kosmova část rozhodně pořád fungovala naprosto bezchybně.</p>
<p>„No samozřejmě, byl byste rád, kdybych sklapla, to věřím, ale to nemám v úmyslu!“ protáhla Pěvana jízlivě. Podobná Vlahošovi, stojícímu tváří v tvář otevřenému poznámkovému bloku novináře, vítězoslavně a bezhlavě pokračovala. „Nemohli jsme přece ukrást to, co nám už stejně patřilo, nemyslíte? Otec vložil to zlato někam, kde bylo opravdu k užitku, a co má být? Vždyť tam stejně jen tak leželo! Nechápu, o co vám všem vlastně jde? Dělá to každý. To není krádež. Podívejte, to zlato přece existuje, ne? Ve špercích a jiných věcech. To není, jako kdyby ho někdo vyhodil. Koho zajímá, kde je?“</p>
<p>Vlahoš odolal nutkání podívat se na ostatní bankéře v sále. Tak on to dělá každý, co? Jak se zdá, tak Pěvana letos moc přání ke svátku Prasečí hlídky nedostane. A její bratr na ni zíral v neskrývané hrůze. Zbytek rodinného klanu, nebo alespoň ti, kteří se už nezabývali dedortizací, se snažili vzbudit dojem, že Pěvanu nikdy v životě neviděli. Jejich tváře říkaly: Co je to za šílenou ženskou? Kdo ji sem pustil? O čem to mluví?</p>
<p>„Myslím, že váš bratr je, slečno, vážně nemocen,“ přerušil ji Vlahoš.</p>
<p>Pěvana si pohrdavě odhrnula z čela kadeř svých nepochybně hezkých vlasů. „S ním si nedělejte starosti, v poslední době se chová hloupě.“ řekla. „Dělá to všechno jen proto, aby na sebe přitáhl pozornost. Takové klukovské nesmysly, chce se stát Vetinarim, jako kdyby někdo, kdo má všech pět pohromadě, chtěl být –“</p>
<p>„Prýští z něj zelený pot,“ upozornil ji Vlahoš, ale nic nedokázalo proniknout barikádou jejího žvanění. Podíval se na Kosmovu poničenou tvář a najednou všechno dávalo smysl. Kord v holi, vytvořený podle něčí falešně efektní představy, jak by měla vypadat čepel vytvořená z krve tisíce mužů. A co vražda toho člověka, který vyráběl prsteny? Co je v té páchnoucí rukavici…</p>
<p>Tohle je můj svět. Vím co a jak.</p>
<p>„Promiňte! Vy jste lord Vetinari, že?“ řekl.</p>
<p>Kosma se na okamžik narovnal v celé své výšce a po tváři mu přeběhl panovačný záblesk. „Samozřejmě! Jistěže ano,“ prohlásil a pozvedl jedno obočí. Vzápětí se ale nahrbil a tvář mu poklesla.</p>
<p>„Mmm, prsten. Vetnariho prstenn,“ zamumlal. „A je opravdd mjjj. <emphasis>Dobrááá </emphasis>bolst…“</p>
<p>Pak poklesla i čepel a meč mu vypadl z ruky.</p>
<p>Vlahoš ho chytil za levou ruku a strhnul mu z ní rukavici. Sklouzla se slabým čvachtavým zvukem a kolem se rozšířil nepředstavitelný zápach, který zahlcoval čich. Nejbližší policista začal zvracet. Tolik barev, pomyslel si Vlahoš. Tolik… živých a kroutících se věciček…</p>
<p>A mezi tím vším, stále ještě dobře viditelný ve zhnisané hmotě, nezaměnitelný, pochmurný lesk stygia.</p>
<p>Vlahoš chytil Kosmu za druhou ruku.</p>
<p>„Myslím, že bychom měli vyjít ven, můj pane, teď, když jste se stal Patricijem,“ řekl nahlas. „Musíte se setkat s lidmi…“</p>
<p>Ještě jednou se nějaký Kosma ukrytý uvnitř na okamžik ujal vlády, alespoň natolik, aby přinutil uslintaná ústa říci: „Ano, to je velmi důležité…“ a to ještě předtím, než pokračoval: „Cíťm se nemocnn. Prst vypdá divň…“</p>
<p>„Slunce mu udělá dobře,“ uklidňoval ho Vlahoš a pomalu ho odváděl ze sálu. „Věřte mi.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 13</strong></p>
<p><emphasis>Grácie to dělá pro sebe – Dům smíchu – Minulost pana Korouhvičky – Užitečnost klaunů jako chův je zpochybněna – Výrohoř dostane anděla – Tajemství zlata (žádná magie) – Návrat zubů – Vetinari hledí kupředu – Banka vítězná – Dárek od Vyšplouchu – Jak pokazit dokonalý den</emphasis></p>
<p>P</p>
<p>rvní den zbytku svého života se Vlahoš von Rosret probudil, což bylo příjemné, když uvážíte, kolik lidí se každý den ráno už neprobudí, ale byl sám, což už tak potěšující nebylo.</p>
<p>Bylo šest hodin ráno a mlha jako by se lepila na okna. Byla tak hustá, že by stačilo přisypat osmaženou houstičku a mohli jste ji podávat k obědu. Měl ale rád tyhle chvíle, těsně předtím, než se mu v hlavě vynořily útržky vzpomínek ze včerejšího dne a složily se do celkového obrazu.</p>
<p>Ale okamžik, tohle přece není jeho apartmá v bance, že? Tohle je jeho pokoj na poštovním úřadě, který má veškerý luxus a komfort, jenž byste obvykle spojovali s termínem „služební byt státního úředníka“.</p>
<p>Další kousek včerejška zapadl na místo. Aha, Vetinari přece přikázal, aby se banka okamžitě zavřela a aby tentokrát jeho úředníci prohlédli <emphasis>všechno. </emphasis>Vlahoš jim v duchu popřál hodně štěstí a dobrou zábavu se speciální skříní zesnulého sira Jošta…</p>
<p>Nebyl tady pan Pedant, což bylo smutné. Dobré ranní poslintání neoceníte, dokud o něj nepřijdete. A nebyla tady ani Grácie, což dělalo Vlahošovi starosti.</p>
<p>Neobjevila se ani když se oblékal a na stole neleželo ranní vydání <emphasis>Komety. </emphasis>Kromě toho by potřeboval vyžehlit šaty.</p>
<p>Nakonec ji našel v třídírně, kde postrkovala vozík plný dopisů. Modré šaty zmizely a byly nahrazeny šedými, které byly, podle právě vznikajících měřítek golemího oblékání, velmi vkusné.</p>
<p>„Dobrý den, Grácie,“ začal Vlahoš. „Mám naději na nějaké vyžehlené kalhoty?“</p>
<p>„V poštovní šatně je vždycky připravena horká žehlička, pane Rosrete.“</p>
<p>„Cože? Aha. Správně. A, ehm… <emphasis>Kometa</emphasis>?“</p>
<p>„Každé ráno jsou do kanceláře pana Grešleho doručeny čtyři výtisky, pane Rosrete,“ sdělila mu golemka téměř vyčítavě.</p>
<p>„Předpokládám, že o nějakém obloženém chlebu je zbytečné i jen –“</p>
<p>„Musím vážně pokračovat v práci, pane Rosrete,“ tentokrát to bylo spíše pokárání.</p>
<p>„Víš, Grácie, nemohu si pomoci, ale mám dojem, že jsi se nějak změnila,“ řekl Vlahoš.</p>
<p>„Ano! Dělám to pro sebe,“ odpověděla Grácie a oči jí na okamžik vzplanuly.</p>
<p>„A to jako co, přesně?“</p>
<p>„Tím si ještě nejsem jistá, zatím jsem z té knihy přečetla jen deset stran.“</p>
<p>„Aha, ty čteš novou knihu? Ale vsadil bych se, že tahle není od paní Deidry Vagónové, co?“</p>
<p>„Ne, protože ta ztratila kontakt s moderním myšlením. Směju se jí s pohrdáním.“</p>
<p>„No ano, to mě ani nepřekvapuje,“ přikývl Vlahoš zamyšleně. „A řekl bych, že ti tu knihu dala slečna Srdénková.“</p>
<p>„Ano. Jmenuje se <emphasis>Proč se vám muži neustále pletou pod nohy? </emphasis>od Víznamíny O’Hrnosové,“ dodala Grácie vážně.</p>
<p>A to začínáme s těmi nejlepšími úmysly, pomyslel si Vlahoš. Najdeme je, vykopeme je, osvobodíme je. Jenže ani zdaleka nevíme, co to děláme, ani co to udělá.</p>
<p>„Grácie, rád bych ti řekl jednu věc o knihách… víš, jde o to, že… jen proto, že je to napsáno v knihách, nemusíš to hned… je třeba si uvědomit… prostě, neznamená to, že je to… chtěl bych se dostat k tomu, že každá kniha je –“</p>
<p>Zarazil se. Oni věří slovům. Slova jim dávají život. Nemohu jí říci, že se slovy zacházíme jako žongléři, že měníme jejich význam a obsah podle vlastních potřeb…</p>
<p>Poklepal Grácii po rameni. „Víš co? Přečti je všechny a pak si udělej vlastní názor, hm?“</p>
<p>„To bylo skoro nevhodné dotýkání, pane Rosrete.“</p>
<p>Vlahoš se už už začal smát, ale pak se rychle zarazil, když si všiml jejího vážného výrazu.</p>
<p>„Hm, řekl bych, že jen pro paní O’Hrnosovou,“ řekl a vydal se rychle pro noviny, aby získal jednu <emphasis>Kometu </emphasis>dříve, než všechny zmizí.</p>
<p>To musel být pro vydavatele další rozporuplný den. Bohužel, každé noviny mohou mít jen jednu titulní stranu. Nakonec se mu podařilo nacpat tam prakticky všechno. Titulek „Je ananasový!“ spolu s obrázkem, kde byla v pozadí skupina šlehačkou zdobených Opulentů, a… ach ano, tady je Pěvanina řeč, do posledního slova. To bylo úžasné. A pokračovala a pokračovala. Z jejího úhlu pohledu to bylo všechno tak jasné: ona má pravdu a všichni ostatní jsou hlupáci. Byla tak zamilovaná do zvuku vlastního hlasu, že museli policisté napsat klasickou zatýkací formuli na kus papíru, a ten jí pak podržet před očima, než ji, stále ještě mluvící, odtáhli pryč…</p>
<p>A někomu se dokonce podařilo udělal obrázek toho, jak se Kosmův prsten matně zaleskl na slunečním světle. Byl to skoro dokonalý chirurgický zákrok, jak řekli v nemocnici, a pravděpodobně mu to zachránilo život, dodávali, a jak Vlahoš věděl, co má dělat, ptali se, i když všechno, co Vlahoš z medicíny věděl, bylo, že na normálním prstě by neměla růst zelená houba –</p>
<p>Někdo mu vytrhl noviny z ruky.</p>
<p>„Co jsi udělal s profesorem Odblechalem?“ zeptala se Krasomila Adoráta. „Vím, že jsi s ním něco provedl! A nelži mi!“</p>
<p>„Já nic neudělal!“ protestoval Vlahoš. Pak si v duchu zopakoval svá slova. Ano, technicky to byla pravda.</p>
<p>„Byla jsem na oddělení Posmrtné komunikace, abys věděl!“</p>
<p>„A co říkali?“</p>
<p>„Já nevím! Byla tam ta obrovská oliheň a blokovala dveře! Ale něco jsi udělal, vím to! To on ti prozradil tajemství, jak se dostat do vědomí golemů, že ano?“</p>
<p>„Ne.“ To byla čistá pravda. Krasomila Adoráta zaváhala.</p>
<p>„Neprozradil?“</p>
<p>„Ne. Mám trochu zvláštní slovník, ale to není žádné tajemství.“</p>
<p>„Bude to fungovat, i když to použiju já?“</p>
<p>„Ne.“ Momentálně pravda.</p>
<p>„Copak přijímají příkazy jen od muže? Vsadím se, že to je ono!“</p>
<p>„Myslím, že to tak není.“ Skoro pravda.</p>
<p>„Takže je v tom nějaké tajemství?“</p>
<p>„Není to vlastně tajemství. Odblechal nám to řekl. Až na to, že nevěděl, že je to tajemství.“ Pravda.</p>
<p>„Je to slovo?“</p>
<p>„Ne.“ Pravda.</p>
<p>„Podívej, proč mi to neřekneš? Víš, že mi můžeš věřit!“</p>
<p>„Ale ano. Samozřejmě. Ale mohu ti věřit i v případě, že ti někdo přiloží na krk nůž?“</p>
<p>„Proč by to někdo dělal?“</p>
<p>Vlahoš si povzdechl. „Protože bys věděla, jak velet největší armádě, jaká kdy existovala! Rozhlédla ses venku? To jsi neviděla všechny ty policajty? Objevili se tady hned po slyšení.“</p>
<p>„Jaké policajty?“</p>
<p>„Co ti trollové, kteří opravují dláždění? Jak často jsi tady viděla někoho opravovat dlažbu? A řada drožek, jejichž vozkové neloví cestující? Ten dav žebráků? A zadní zájezdní dvůr je plný zevlounů, kteří tam postávají a pozorují okna. <emphasis>Ty </emphasis>policajty. Říká se tomu policejní dohled, taková pastička, a já jsem to maso –“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře. Vlahoš ho poznal, chtělo vyvolat pozornost a přitom nevyrušit.</p>
<p>„Jen pojď dál, Slavoji,“ zavolal. Dveře se otevřely.</p>
<p>„To jsem já, pane,“ uvedl se Slavoj Zálepka. Mladík procházel životem s opatrností člověka, který k tomu čte návod přeložený z cizího jazyka.</p>
<p>„Jistě, Slavoji.“</p>
<p>„Vedoucí oddělení známek, pane,“ doplňoval Slavoj.</p>
<p>„Prosím, Slavoji?“</p>
<p>„Na zájezdním dvoře je lord Vetinari a prohlíží si nové nakládací zařízení. Vzkazuje, že má dost času, pane.“</p>
<p>„Má dost času,“ otočil se Vlahoš na Krasomilu Adorátu.</p>
<p>„Takže bychom si měli raději pospíšit, ne?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>#</p>
<p>„Velmi to připomíná šibenici,“ poznamenal lord Vetinari, zatímco za ním skřípěly po dláždění vozy sem a tam.</p>
<p>„Umožní to rychlému dostavníku naložit poštovní vaky za jízdy,“ vysvětloval Vlahoš. „To znamená, že zásilky z malých stanic mohou být naloženy, aniž zpomalí dostavník. Na dlouhé trati nám to ušetří pěkných pár minut.“</p>
<p>„A samozřejmě, pokud bych vám nechal pár golemů-koní, mohly by vozy jezdit rychlostí až sto padesát kilometrů v hodině, jak mi bylo řečeno. Zajímalo by mě, jestli ty žhnoucí oči dokážou vidět i ve tmě.“</p>
<p>„Je to možné, pane. Ale abych tak řekl, já už všechny ty golemí koně <emphasis>mám</emphasis>,“ řekl Vlahoš.</p>
<p>Vetinari ho obdařil chladným pohledem a pak si odfrkl: „Ha! A taky máte obě uši. O jakém směnném kurzu tu hovoříme?“</p>
<p>„Podívejte, nemyslete si, že chci být nějakým Pánem golemů –“ začal Vlahoš.</p>
<p>„Pojeďme, prosím. Nastupte si se mnou do kočáru,“ požádal Vetinari.</p>
<p>„Kam jedeme?“</p>
<p>„Není to daleko. Jedeme navštívit pana Korouhvičku.“</p>
<p>#</p>
<p>Klaun, který otevřel malé posuvné dveře v odstrašující velké bráně cechu šašků a kašparů, se podíval z Patricije na Krasomilu Adorátu a nezdálo se, že by byl zvlášť šťastný z toho, že je vidí.</p>
<p>„Přišli jsme navštívit doktora Bělobrada,“ informoval ho Vetinari. „Žádám vás, abyste nás k němu neprodleně odvedl s minimem žertů.“</p>
<p>Dveře se zasunuly. Za nimi bylo slyšet spěšný šepot a kovové zachřestění a pak se pootevřela velká vrata, jen tak, aby se škvírou protáhl jeden člověk za druhým. Vlahoš vykročil kupředu, ale Vetinari mu položil na rameno a zadržel ho. Pak ukázal hůlkou nahoru.</p>
<p>„Tohle je cech šašků,“ upozornil ho. „Musíte počítat s tím, že to bude… legrace.“</p>
<p>Na dveřích byl vyvážen kbelík. Vetinari si povzdechl a strčil do něj svou hůlkou. Z druhé strany se ozval náraz a hlasité vyšplouchnutí.</p>
<p>„Nechápu, vážně nechápu, proč trvají právě na tomhle,“ řekl a protáhl se škvírou v bráně. „Není to ani trochu legrační a ještě by mohl někdo přijít k úrazu. Pozor na šlehačku.“ Z druhé strany vrat se ozvalo nespokojené zasténání.</p>
<p>„Podle doktora Bělobrada se pan Korouhvička narodil jako Carlo Toccini,“ sděloval přes rameno Vetinari, když procházeli stanem, který vyplňoval téměř celé čtvercové nádvoří cechu. „A narodil se jako klaun.“</p>
<p>Přinejmenším tucet šašků, kteří ve stanu prováděli svá denní cvičení, se zastavilo a pozorovalo, jak trojice prochází kolem. Dorty zůstávaly nehozeny, kalhoty nenaplněny bílou barvou, neviditelní psi ztuhli s pozvednutou nožičkou.</p>
<p>„<emphasis>Narodil </emphasis>se jako klaun?“ podivil se Vlahoš.</p>
<p>„Přesně tak, pane Rosrete. Velký klaun, ze slavného rodu klaunů. Vždyť jste ho včera viděl. Podoba a maskování Carla Tocciniho se předává v rodině už dlouhá staletí.“</p>
<p>„Myslel jsem si, že se zbláznil!“</p>
<p>„Tak vidíte, ale doktor Bělobrad si naopak myslí, že konečně přišel k sobě. Jak jsem zjistil, měl mladý Korouhvička příšerné dětství. Do třinácti let mu nikdo neřekl, že je klaun. A jeho matka, z důvodů, které znala jen ona, v něm cílevědomě potlačovala jakékoliv klaunství.“</p>
<p>„Ale kdysi se jí přece klauni museli líbit,“ podotkla Krasomila Adoráta. Rozhlédla se kolem. Všichni šašci spěšně odvrátili pohledy.</p>
<p>„Milovala klauny,“ přikývl Vetinari. „Nebo bych měl spíše říci jednoho klauna. A jedinou noc.“</p>
<p>„Aha, už chápu,“ řekl Vlahoš. „A pak cirkus odjel, že?“</p>
<p>„Jak to už bohužel cirkusy dělají. A řekl bych, že pak na muže s červenými nosy zanevřela.“</p>
<p>„Jak to všechno víte?“ zajímal se Vlahoš.</p>
<p>„Něco z toho jsou dobře podložené domněnky, ale hodně z něj v posledních několika dnech vytáhla i slečna Firhaňková. Je to dáma velmi oduševnělá a neobyčejně odhodlaná.“</p>
<p>Na druhé straně velkého stanu byl další vchod a u něj na ně čekal představený cechu.</p>
<p>Byl celý v bílém – bílý klobouk, bílé boty, bílý oblek a bílá tvář – a na bílém obličeji měl červeným mastným líčidlem načrtnut úsměv, který popíral skutečnou tvář, stejně chladnou a pyšnou jako tvář prince Pekel.</p>
<p>Doktor Bělobrad kývl Vetinarimu na pozdrav. „Můj pane…“</p>
<p>„Doktore Bělobrade,“ odpověděl Vetinari. „Jak se má náš pacient?“</p>
<p>„Oh, kdyby k nám tak přišel, když byl ještě mladý,“ odpověděl Bělobrad. „Jaký z něj mohl být klaun! To načasování! Ach, mimochodem, v našem cechu nepovolujeme dámské návštěvy, ale při této výjimečné příležitosti na to zapomeneme.“</p>
<p>„No, tak to jsem opravdu velmi ráda,“ odpověděla Krasomila Adoráta a co slabika, to kapka žíraviny.</p>
<p>„Je to jednoduše v tom, ať si skupina Žerty pro ženy říká, co chce, že ženy prostě nejsou k smíchu.“</p>
<p>„To je ovšem děsivé neštěstí,“ přikývla Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Je to doopravdy zajímavý protiklad, když si uvědomíte, že směšní nejsou ani šašci,“ řekl Vetinari. „Totéž jsem si vždycky myslela i já,“ přikývla Krasomila Adoráta.</p>
<p>„Jsou spíše tragičtí,“ pokračoval Vetinari, „a my se smějeme jejich neštěstí stejně, jako se smějeme tomu svému. Namalovaný úsměv se na nás šklebí ze tmy a zesměšňuje naši nepříčetnou víru v řád, logiku, postavení a realitu skutečnosti. Ta maska ví, že jsme se narodili na banánové slupce, po níž kloužeme k otevřenému poklopu šachty vedoucí ke zkáze, a jediné, v co můžeme doufat, jsou ovace davu.“</p>
<p>„A jak s tím souvisejí kvičící nafukovací zvířátka?“ podivil se Vlahoš.</p>
<p>„To vůbec netuším, ale pokud vím, tak když se k panu Korouhvičkovi vloupali rádoby vrahové, uškrtil jednoho z nich roztomilým růžovým slonem vytvořeným z balónků.“</p>
<p>„Jen si představte ty zvuky,“ podotkla Krasomila Adoráta s úsměvem.</p>
<p>„Přesně! Jak komický čin! A bez jakéhokoliv tréninku. A ta věc s žebříkem? Čistá bojová klauniáda! Úžasné!“ rozplýval se Bělobrad. „Teď už víme všechno, Havelocku. Potom, co matka zemřela, jeho otec se vrátil a vzal ho samozřejmě s sebou k cirkusu. Každý klaun musel poznat, že ten mládenec má šaškovské střevo. Ty nohy! Měli nám ho poslat! Chlapec v tom věku… to může být velmi ošemetná věc. Ale to oni ne! Nacpali ho do starého dědečkova kostýmu, při štaci v nějakém malém městečku ho vystrčili do manéže a sbohem! Tam šašci přišli o svého krále!“</p>
<p>„Proč? Co se stalo?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„No, proč myslíte? Vysmáli se mu.“</p>
<p>#</p>
<p>Pršelo a jak nazdařbůh prchal lesem, šlehaly ho mokré větve po těle a ze širokých kalhot mu stékalo bílé líčidlo. Kalhoty bláznivě poskakovaly na gumových šlích a občas ho udeřily pod bradu.</p>
<p>Boty měl ale dobré. Byly to úžasné boty. Jediné, které mu kdy v životě padly.</p>
<p>Matka ho však vychovala dobře. Oblečení má být v seriózní šedi, veselost a hlasitý smích jsou nepatřičné a malovat si tvář je hřích.</p>
<p>No, trest přišel opravdu velmi rychle!</p>
<p>Za úsvitu narazil na starou stodolu. Oškrábal si zaschlou šlehačku smíchanou s mastným líčidlem a umyl se v kaluži. Ach, ten obličej! Ten tlustý nos, ta obrovská ústa, bílá tvář s namalovanou slzou… ta se mu bude zjevovat v nočních můrách, tím si byl jistý.</p>
<p>Alespoň, že mu zbyla vlastní košile a spodky, které pokrývaly všechny důležité kousky. Chystal se všechno ostatní zahodit, když mu v tom nějaký vnitřní hlas zabránil. Matka byla mrtvá a on nedokázal zabránit soudním úředníkům v tom, aby nesebrali všechno, dokonce i ten mosazný prsten, který denně leštila. A svého otce už nikdy neuvidí… musí si nechat něco, musí mít <emphasis>něco</emphasis>, co by mu připomínalo, kým a čím byl, odkud přišel, a dokonce i to, proč odešel. Stodola nakonec vydala starý děravý pytel, což bylo skvělé. Nenáviděný kostým byl nacpán dovnitř.</p>
<p>Později toho dne narazil na karavanu, stojící ve stínu skupiny stromů. Nebyly to však pestrobarevně pomalované cirkusové vozy. Asi to budou nějací věřící, pomyslel si, a matka vždycky uznávala klidné tiché víry, pokud ovšem jejich bohové nebyli cizokrajní. Dali mu guláš z králičího masa. Když se pak přes rameno ohlédl na muže, který tiše seděl u skládacího stolku, viděl, že muž nahlíží do knihy plné psaných číslic. Měl rád čísla. Ve světě, který byl tak chaotický, v nich byl vždycky řád a logika. Pak se velmi slušně zeptal muže, co je to za číslo, na spodním konci sloupce, a dostalo se mu odpovědi: „Říkáme tomu konečný součet.“ A on odpověděl: „Ne, to není součet, do správného součtu tomu chybí tři čtvrtpence.“</p>
<p>„Jak tě to napadlo?“ zeptal se ho muž a on odpověděl: „No, přece to vidím,“ a muž řekl: „Jak to můžeš vidět, vždyť ses na to právě podíval!“ A on řekl: „Ano, právě proto to vidím.“</p>
<p>Pak byly otevřeny další knihy a kolem se shromáždili lidé a dávali mu sčítat různá čísla a všechno to bylo, no, tak snadné…</p>
<p>Tohle byla ta úžasná zábava, kterou v cirkuse nezažil, a navíc k tomu nebylo zapotřebí šlehačky.</p>
<p>#</p>
<p>Otevřel oči a spatřil nad sebou nezřetelné postavy.</p>
<p>„Budu uvězněn?“ zeptal se.</p>
<p>Vlahoš se podíval na Vetinariho, který neurčitě mávl rukou.</p>
<p>„Ne nutně,“ odpověděl Vlahoš neurčitě. „Víme o tom zlatě.“</p>
<p>„Sir Jošt mi vyhrožoval, že prozradí všechno o mé… rodině.“</p>
<p>„Ano, my víme.“</p>
<p>„Lidé by se smáli. To bych nepřežil. A pak… víte, myslím, že jsem sám sebe přesvědčil o tom, že s tím zlatem to byl jen takový sen. To znamenalo, že když ho nikdy nebudu hledat, pořád tam bude.“ Odmlčel se, jako by se mu někde za prahem úst řadily do zástupu různé myšlenky, které chtěly využít jeho hlasivky. „Doktor Bělobrad byl tak laskav, že mi ukázal všechno, co mají v cechu o historii tváře Carla Tocciniho…“ další odmlka. „Slyšel jsem, že jsem vrhal šlehačkovými dorty s nezanedbatelnou přesností. Možná by na mě mí předkové byli pyšní.“</p>
<p>„A jak se cítíte teď?“ zajímal se Vlahoš.</p>
<p>„No… uvnitř docela dobře,“ přikývl Korouhvička, „ať už jsem uvnitř kdokoliv.“</p>
<p>„Výborně. Pak vás chci zítra vidět v práci, pane Korouhvičko.“</p>
<p>„Nemůžete po něm žádat, aby se vrátil tak brzo!“ protestovala slečna Firhaňková.</p>
<p>Vlahoš se obrátil k doktoru Bělobradovi a Vetinarimu. „Mohli byste nás, pánové, prosím nechat chvilku o samotě?“</p>
<p>Na tváři představeného cechu šašků a kašparů se objevil uražený výraz, který ještě zhoršoval onen neustálý namalovaný úsměv, Ale přece jen se za oběma muži vzápětí zavřely dveře.</p>
<p>„Poslouchejte, pane Korouhvičko,“ začal Vlahoš naléhavě. „Jsme v pěkné bryndě –“</p>
<p>„Víte, já jsem věřil ve zlato,“ přerušil ho Korouhvička. „Nevěděl jsem, kde je, ale věřil jsem v něj.“</p>
<p>„Výborně. A ono pravděpodobně pořád existuje. Nejspíš v Pěvanině šperkovnici,“ souhlasil Vlahoš. „Jenže já bych chtěl zítra ráno zase otevřít banku a Vetinariho lidé obrátili každý kousek papíru v budově. Takže si dokážete představit, jaký tam po nich zůstal nepořádek. Rád bych zítra pustil do oběhu bankovky, vzpomínáte si? Ty peníze, které nepotřebují zlato. Teď to víme jistě. Celé roky to fungovalo a v trezoru byl jen prach! Ale banka vás potřebuje, pane Korouhvičko. Opulentové mají vážné problémy, Kosmu někde zavřeli, personál se potuluje bůhvíkde, banka se zítra otvírá a vy tam musíte být! Prosím? Ach ano, a ředitel mi laskavě zaštěkal, abych vám zvýšil plat na šedesát pět tolarů měsíčně. Vím, že nejste muž, který by se dal ovlivnit penězi, ale muž, který jaksi… hm, přemýšlí o změně uspořádání své domácnosti, by o takovém přídavku možná mohl alespoň uvažovat. Co říkáte?“</p>
<p>To nebyl žádný výstřel naslepo. To byl výstřel s otevřenýma očima a za jasného slunečního dne. Slečna Firhaňková byla očividně žena, která měla Plán, a ten byl rozhodně jiný a lepší, než strávit zbytek života v úzkém pokojíku v Jilmové ulici.</p>
<p>„Záleží samozřejmě jen na vás,“ řekl a vstal. „Starají se o něj dobře, slečno Firhaňková?“</p>
<p>„Jen proto, že jsem tady,“ odpověděla pohotově. „Dnes ráno sem přišli tři klauni s malým slůnětem a velkým lanem a chtěli mu vytrhnout jeden ze zubů! Sotva jsem je dostala ven, objevili se další dva, začali bílit pokoj a podle mého mínění velmi nedbale, to vám tedy řeknu! Okamžitě jsem je odsud vyhnala.“</p>
<p>„Dobře jste udělala, slečno Firhaňková!“</p>
<p>Před budovou stál kočár s otevřenými dvířky a u něj čekal Vetinari.</p>
<p>„Nastupte si,“ řekl. „Oba.“</p>
<p>„Ale my to máme opravdu jen malý kousek –“</p>
<p>„<emphasis>Nastupte si, </emphasis>pane Rosrete. Uděláme si hezkou projížďku. Já si myslím, že k celé věci přistupujete, jako kdyby náš vztah byl nějaká hra,“ začal Vetinari, když se kočár rozjel. „Vy věříte, že všechny hříchy budou odpuštěny. Takže dovolte, abych vám dal tohle.“</p>
<p>Odněkud vytáhl černou vycházkovou hůl s hlavicí v podobě stříbrné lebky a zatáhl za rukojeť.</p>
<p>„Tahle zvláštní věcička patřila Kosmovi Opulentovi,“ dodal, když z hůlky tiše vyjela čepel.</p>
<p>„Já vím. Je to replika té vaší?“ podíval se Vlahoš na Vetinariho.</p>
<p>„No vážně!“ zvolal Patricij. „Skutečně jsem ten vladař s ‚mečem vyrobeným ze železa z krve tisíce mrtvých mužů’? Příště mi někdo nasadí korunu z lidských lebek. Myslím, že si tu věc nechal vyrobit Kosma.“</p>
<p>„Takže to je replika pověsti? Legendy?“ Před kočárem se začaly otevírat nějaké brány.</p>
<p>„Samozřejmě,“ přikývl Vetinari. „Kopie něčeho, co neexistuje. Člověk jen musí doufat, že není ve všech podrobnostech autentická.“</p>
<p>Dveře kočáru se otevřely a Vlahoš vystoupil do palácových zahrad. Vypadaly tak, jak taková místa obvykle vypadají – hezké, udržované, spousta drobného štěrku, špičatých stromů a žádná zelenina.</p>
<p>„Proč jsme tady?“ zeptala se Krasomila Adoráta. „Je to kvůli golemům, že?“</p>
<p>„Slečno Srdénková, co si naši místní golemové myslí o té nové armádě?“</p>
<p>„Nemají je rádi. Myslí si, že ti noví budou příčinou nepříjemností. Nemají šém, který by se dal vyměnit. Jsou horší než zombie.“</p>
<p>„Děkuji. A další otázka: Zabíjeli by?“</p>
<p>„Z historie víme, že se výrobci golemů naučili nevyrábět golemy, kteří by dokázali zabít –“</p>
<p>„To znamená ne?“</p>
<p>„Já nevím!“</p>
<p>„Konečně se někam dostáváme. Je možné jim dát příkaz, který by nemohl být změněn jinou osobou?“</p>
<p>„Tedy, hm… Ano. Pokud nikdo jiný nezná jejich tajemství.“</p>
<p>„A to je?“ Vetinari se obrátil k Vlahošovi a vytasil kord.</p>
<p>„Musí to být v tom způsobu, jakým ty rozkazy dáváte,“ odpověděl Vlahoš a už podruhé v krátkém čase pozoroval čepel taseného kordu. Skutečně se matně leskla.</p>
<p>Byl připraven na to, co pak přišlo, až na to, že se to odehrálo úplně jinak.</p>
<p>Vetinari mu podal zbraň a řekl: „Slečno Srdénková, opravdu bych si velmi přál, abyste teď nejezdila na delší cesty mimo město. Tohohle muže to nutí vyhledávat nebezpečí. Podělte se s námi o své tajemství, pane Rosrete.“</p>
<p>„Myslím si, že by to mohlo být příliš nebezpečné, pane.“</p>
<p>„Pane Rosrete, potřebuju snad na klopě <emphasis>odznak </emphasis>s nápisem tyran?“</p>
<p>„Mohl bych vám navrhnout dohodu?“</p>
<p>„Jistě, jsem rozumný člověk.“</p>
<p>„A dodržíte ji?“</p>
<p>„Ne, ale já vám navrhnu jinou dohodu. Poštovní úřad dostane šest koní-golemů. Ostatní golemové-válečníci budou považováni za chráněnce, svěřené pod ochranu Společnosti golemů, ale použití čtyř set z nich k vylepšení funkčnosti semaforových věží se podle mě setká s mezinárodním souhlasem. Nahradíme zlato golemy, kteří budou představovat základ naší měny, o což jste tak výmluvně žádal. Vy dva jste se zasloužili o to, že je mezinárodní situace najednou velmi… zajímavá –“</p>
<p>„Promiňte, ale proč jsem to já, kdo teď drží tu zbraň?“ zeptal se Vlahoš.</p>
<p>„– takže se s námi podělíte o své tajemství, a co je na tom všem nejlepší, zůstanete naživu,“ dokončil Vetinari. „Kdopak by vám udělal lepší nabídku?“</p>
<p>„Hm, no dobře,“ odpověděl Vlahoš, „věděl jsem, že k tomu dojde. Golemové mě poslouchají, protože –“</p>
<p>„– protože nosíte zlatý oblek, takže jste pro ně hmský kněz,“ dokončil Vetinari. „K tomu, aby byl příkaz skutečně vykonán, je totiž třeba, aby správná osoba řekla správná slova správnému příjemci. Býval jsem kdysi docela slušný odborník. Je to otázka logické úvahy. A nestůjte tady tak hloupě s otevřenými ústy.“</p>
<p>„Vy jste to věděl?“</p>
<p>„Ani k tomu nebylo potřeba žádné magie.“</p>
<p>„A proč jste mi dal ten příšerný kord?“</p>
<p>„Je opravdu nechutný, že?“ nadhodil Vetinari a vzal si zbraň nazpět. „Člověk by si snadno dokázal představit, že patřil někomu, kdo se jmenuje nějak jako Mocný Krax. Mě prostě jen zajímalo, jestli budete s tou zbraní v ruce vypadat strašnější. Vy opravdu nejste násilnická povaha, že ne…“</p>
<p>„A bylo to nutné?“ zamračil se Vlahoš. Krasomila Adoráta se usmívala.</p>
<p>„Pane Rosrete, pane Rosrete, pane Rosrete, vy se nikdy nepoučíte, že?“ pokáral ho Vetinari a zasunul čepel do pochvy. „Jeden z mých předchůdců dával lidi trhat na kousky divokými želvami. Nebyla to rychlá smrt. Považoval to za velkou legraci. Odpusťte mi, pokud vám moje žertíky připadají poněkud intelektuální, ano? Okamžik… co bylo to druhé? Aha, ano, s politováním vám oznamuji, že muž jménem Výrohoř Jamník zemřel.“</p>
<p>Na způsobu, jakým to řekl, bylo něco…</p>
<p>„Zavolal ho anděl?“</p>
<p>„Je to velmi pravděpodobné, pane Rosrete. Ale kdybyste zjistil, že potřebujete nějaké další grafické návrhy bankovek, jsem si jistý, že bych vám našel nějakého pomocníka v paláci.“</p>
<p>„Doufal jsem, že by to tak mohlo být,“ přikývl Vlahoš. „Jsem rád, že se dostal na lepší místo.“</p>
<p>„Každopádně méně vlhké. A teď už běžte. Můj kočár je vám k dispozici. Musíte otevřít banku! Svět se točí dál a dnes ráno se otáčel přímo na mém stole. Pojďte, pane Pedante.“</p>
<p>„Mohl bych navrhnout něco, o čem si myslím, že by to bylo užitečné?“ řekl Vlahoš, když se Vetinari obracel k odchodu.</p>
<p>„Copak?“</p>
<p>„Víte… proč neřeknete ostatním vládám na Pláních o tom zlatém tajemství? To by znamenalo, že by je jako vojáky nemohl použít nikdo. Pak by ten tlak ustal.“</p>
<p>„Hmm, zajímavé. A vy byste s tím souhlasila, slečno Srdénková?“</p>
<p>„Ano! Nechceme žádné armády složené z golemů! To je skvělý nápad!“ Vetinari se sehnul a dal panu Pedantovi psí suchar. Když se narovnal, výraz jeho obličeje se téměř nepostřehnutelně změnil.</p>
<p>„Včera v noci poslal nějaký zrádce prostřednictvím semaforů zlaté tajemství vládcům všech velkých měst na Pláních. Původ ani zdroj té zprávy se nedají vystopovat. Nebyl jste to vy, pane Rosrete, že ne?“</p>
<p>„Já? Ne!“</p>
<p>„Ale právě jste mi to navrhl, je to tak? Někdo by to mohl bohužel nazvat zradou.“</p>
<p>„Vždyť jsem se o tom zmínil teprve teď,“ bránil se Vlahoš. „Mně to nepřišijete! Ale tak nebo tak, stejně to <emphasis>byl </emphasis>dobrý nápad,“ dodával a očima se vyhýbal pohledu Krasomily Adoráty. „Kdyby vás nenapadlo nevyužít skoro patnáct metrů vysoké vraždící golemy jako první, pak by se jistě brzo našel někdo, koho to napadne.“</p>
<p>Poprvé za celou dobu, co ji znal, ji viděl se zachichotat.</p>
<p>„Vy jste našla patnáct metrů vysoké vraždící golemy, slečno Srdénková?“ řekl Vetinari a tvářil se při tom tak vážně, jako kdyby se skoro chystal vzápětí dodat: „Dobrá, doufám jenom, že jich bude dost pro každého!“</p>
<p>„Ne, pane, žádní takoví golemové neexistují,“ odpověděla Krasomila Adoráta a pokoušela se tvářit jako vážný člověk, který vůbec nemá pocit, že se mu něco skvěle podařilo.</p>
<p>„No, na tom nezáleží. Jsem si jistý, že pro vás dříve nebo později nějaký chytrý člověk aspoň jednoho vyrobí. A až se to stane, neváhejte odmítnout vzít si ho domů. Ale zatím stojíme před hotovou věcí.“ Vetinari potřásl hlavou s výrazem, který Vlahoš považoval za dokonale napodobenou rozmrzelost, a pokračoval: „Armáda, která bude poslouchat každého s lesklým kabátem a s megafonem, který na ně dokáže vykřiknout hmská slova. ‚Vyhrabte díru a pohřběte se!’, změní válku v dokonalou frašku. Buďte si jistí, že právě vybírám vyšetřovací výbor. Ten si nedopřeje oddechu, samozřejmě s výjimkou zákonem stanovených přestávek na čaj a nějakou tu sušenku, dokud neodhalí viníka. A já budu na práci výboru dohlížet, protože mám na celé věci osobní zájem.“</p>
<p>Samozřejmě, že máš, pomyslel si Vlahoš. Taky vím, že mě dost lidí slyšelo vykřikovat povely v hmštině, ale já vsázím na muže, který si myslí, že válka není nic jiného než trestuhodné plýtvání zákazníky a turisty. Na muže, který je mnohem lepší podvodník, než já kdy budu, který si myslí, že výbory jsou něco jako košíky na papír, na muže, který dokáže přeměnit vůni klobásy na klobásu každý den…</p>
<p>Vlahoš a Krasomila Adoráta se na sebe podívali. Jejich pohledy jako by vyjadřovaly jedno a to samé: To on. Samozřejmě, že to byl on. Odkraglli a ti ostatní panáci budou vědět, že to byl on. I ty věcičky, které lezou po vlhkých stěnách, budou vědět, že to byl on, ale nikdy to nikdo nedokáže.</p>
<p>„Můžete nám věřit, pane,“ řekl Vlahoš.</p>
<p>„Ano, já vím,“ přikývl Vetinari. „Tak pojďte, pane Pedante. Třeba pro vás najdeme nějaký dortíček.“</p>
<p>#</p>
<p>Vlahoš už o další jízdu v kočáře nestál. Kočáry v něm momentálně vyvolávaly nepříjemné představy. „Vyhrál, že?“ nadhodila Krasomila Adoráta, když mlha kolem nich zhoustla.</p>
<p>„No, každopádně můžeme říci, že mu teď ředitel žere z ruky.“</p>
<p>„A to on může udělat?“</p>
<p>„Myslím, že vychází z onoho klasického pravidla <emphasis>Quia Ego Sic Dico.</emphasis>“</p>
<p>„A co to vlastně znamená?“</p>
<p>„‚Protože to říkám!’ myslím,“ odpověděl Vlahoš.</p>
<p>„To mi jako žádné pravidlo nepřipadá!“</p>
<p>„Víš, je to vlastně to jediné, které potřebuje. Koneckonců může být –“</p>
<p>„Dlužíte mi pět táců, pane Tšpytko!“</p>
<p>Postava se jediným hbitým pohybem vynořila z mlhy a prosmýkla se Krasomile Adorátě za záda.</p>
<p>„Žádný hlouposti, slečinko, teda <emphasis>slurpp </emphasis>kvůlivá tomuhle noži, abyste věděla, <emphasis>mlask</emphasis>,“ prohlásil Krutiřitka a Vlahoš slyšel, jak se Krasomila Adoráta prudce nadechla. „Ten tvůj <emphasis>prsk </emphasis>kamarádíček mi slíbil pět papírů, když tě prásknu, ale páč ši še, <emphasis>chrumst</emphasis>, napráskal šám, řek bych, že mi tu škváru <emphasis>chrchly </emphasis>dlužíš ty šám, Bertíku, pochopil?“</p>
<p>Vlahošova ruka se pomalu dosunula až ke kapse, ale nenašel nic, co by mu mohlo pomoci. Všichni jeho malí pomocníčci mu byli zabaveni; v Pakráci neměli rádi, když si jejich hosté s sebou na návštěvu přinášeli paklíče a zabijáky, protože tam očekávali, že si takové věci koupíte u dozorců jako každý jiný.</p>
<p>„Dej ten nůž pryč a můžeme si promluvit,“ řekl.</p>
<p>„No jistě, <emphasis>flus </emphasis>promluvit ši! Ty moč rád mluvíš, já vím! Máš magický jazyk, to žaš jo! Už šem to <emphasis>mlask </emphasis>zažil. Chvilku kecáš tady a chvilku tam a je ž tebe zlatý hoch! Řekneš jim, <emphasis>chrumsst </emphasis>že se chystáš je okrást, a oni še šmějou! Jak ti to jenom mohlo <emphasis>klapklep </emphasis>projít, čo?“</p>
<p>Krutiřitka slintal a prskal vztekem a nenávistí. Vzteklí lidé dělají chyby, ale to vám moc útěchy nepřinese, když drží špičku nože jen pár centimetrů od ledviny vaší přítelkyně. Dívka zbledla a Vlahošovi nezbývalo než doufat, že sama přišla na to, že tohle není ta nejvhodnější chvilka, kdy si dupnout. A on by měl přestat s těmi pokusy podívat se někam za Krutiřitkovo rameno, protože tam koutkem oka zachytil pohyb. Někdo se tam plížil.</p>
<p>„Tohle není správná chvíle na nepředložené akce,“ pokračoval Vlahoš hodně nahlas. Jak se zdálo, stín v mlze se zastavil.</p>
<p>„Krutiřitko, tohle je, proč jsi to nikdy nikam nedotáhl,“ pokračoval Vlahoš. „To si vážně myslíš, že mám ty peníze u sebe?“</p>
<p>„Tady kolem je spousta útulných místeček, kde můžeme počkat, he?“</p>
<p>Hlupák, pomyslel si Vlahoš. Hlupák, ale nebezpečný, dodal pro sebe v duchu. A pak jeho myšlení pokračovalo. Je to souboj mozků. A s touhle zbraní, kterou on nezná, s tou ty ses narodil. Tak do něj.</p>
<p>„Víš co? Prostě ustup a my zapomeneme na to, že jsme tě viděli,“ řekl nahlas. „To je nejlepší nabídka, kterou můžeš dostat.“</p>
<p>„Ty še ještě budeš pokoušet <emphasis>hrk </emphasis>ž celý tý věci vykecat, ty úlišnej bastarde? <emphasis>Prsk! </emphasis>Ale já ti –“</p>
<p>Ozvalo se hlasité zadrnčení a Krutiřitka vydal podivný zvuk. Takový, jaký vydá někdo, kdo se pokouší vykřiknout, ale pro koho je ta činnost příliš bolestivá. V témže okamžiku, kdy se starý šejdíř zlomil v pase a chytil se za ústa, strhl Vlahoš Krasomilu Adorátu k sobě. Pak se ozvalo cinknutí a na Krutiřitkově tváři se objevila krev, takže znovu vyjekl bolestí a stočil se doslova do klubíčka. Hned nato následoval další několikanásobný cinkot, protože zubní protéza starého muže, dlouhé roky špatně ošetřovaná a týraná, konečně podlehla tlaku ducha svého původního majitele, který podnikl odhodlaný pokus vzít nenáviděného Krutiřitku s sebou. Později doktor řekl, že jedné z pružin se podařilo dostat Krutiřitkovi až do dutin.</p>
<p>Kapitán Karotka a Noby Nóblhóch vyběhli z mlhy a dívali se na muže, který se za občasného <emphasis>pinnk a poiink </emphasis>kroutil na zemi.</p>
<p>„Omlouvám se, pane, ale ztratili jsme vás v mlze,“ řekl Karotka. „Co se mu stalo?“</p>
<p>Vlahoš k sobě pevněji přitiskl Krasomilu Adorátu. „Vybuchla mu zubní protéza,“ odpověděl.</p>
<p>„Jak se to mohlo stát, pane?“ zajímal se kapitán.</p>
<p>„Nemám nejmenší tušení, kapitáne. Proč neuděláte dobrý skutek a nedopravíte ho do nemocnice?“</p>
<p>„Přál byste si podat trestní oznámení, pane Rosrete?“ nadhodil Karotka a s jistou opatrností zvedl starého Krutiřitku se země.</p>
<p>„Přál bych si spíš, aby mi teď někdo podal dvojitý koňak,“ odpověděl Vlahoš. Pomyslel si, že Dotčena pravděpodobně čekala přesně na tenhle okamžik. Raději bych měl zajít do jejího chrámu a pověsit tam nějakou hodně velkou sběračku. Myslím, že by nebylo dobré být právě teď nevděčný…</p>
<p>#</p>
<p>Tajemník Važuzel vešel do Vetinariho kanceláře po špičkách a pohyboval se neslyšně jako zefýr.</p>
<p>„Dobré ráno,“ řeklo jeho lordstvo a odvrátilo se od okna. „Mlha má dnes ráno velmi příjemný odstín žluté. Nějaké novinky o Tutambylovi?“</p>
<p>„Hlídka v Quirmu po něm pátrá, pane,“ odpověděl Važuzel a položil na stůl před Vetinariho městské vydání <emphasis>Komety.</emphasis></p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Koupil si jízdenku do Quirmu.“</p>
<p>„Jenže určitě si pak koupil od kočího v dostavníku další lístek do Genovy. Bude utíkat tak rychle, jak to jen bude možné. Pošlete tam krátkou zprávu našemu muži, ano?“</p>
<p>„Doufám, že máte pravdu, pane.“</p>
<p>„Ano? Já doufám, že se mýlím. To by pro mě bylo dobré. Ale. Ha ha.“</p>
<p>„Pane?“</p>
<p>„Jak vidím, tak <emphasis>Kometa </emphasis>má zase barevnou první stranu. Je tady rub a líc jednotolarové bankovky.“</p>
<p>„Ano, pane. Moc pěkná.“</p>
<p>„A ve skutečné velikosti,“ přikyvoval Vetinari, který se stále usmíval. „Tady se píše, že to uveřejňují proto, aby lidi seznámili s tím, jak ta věc vypadá. A už teď, Važuzle, v tomto okamžiku, vystřihuje celá řada poctivých občanů pečlivě obě strany té bankovky z novin a lepí je k sobě.“</p>
<p>„Mám promluvit s vydavatelem, pane?“</p>
<p>„To ne. Bude mnohem zábavnější, když věcem ponecháme přirozený průběh.“</p>
<p>Vetinari se pohodlně opřel ve svém křesle a s povzdechem zavřel oči. „Dobře, Važuzle, už se cítím dost silný na to, abych si poslechl, jak vypadá politická karikatura.“</p>
<p>Papír zašustil, když Važuzel hledal patřičnou stranu.</p>
<p>„Hm, řekl bych, že je tady velmi výstižná podoba pana Pedanta.“ Pejsek pod Vetinariho židlí při zvuku svého jména otevřel oči. Jeho nový pán také, ale byla v nich mnohem větší naléhavost.</p>
<p>„Ale nemá nic v tlamce, že ne?“</p>
<p>„Ne, pane,“ uklidňoval ho Važuzel. „Tohle je ankh-morporská <emphasis>Kometa</emphasis>, pane.“</p>
<p>Vetinari se očividně uklidnil. „Pokračujte.“</p>
<p>„Je na vodítku, pane, a vypadá nezvykle zuřivě. Vy držíte to vodítko. Před ním je skupina velmi tlustých koček, které nervózně ustupují do kouta. A všechny mají na hlavách cylindry.“</p>
<p>„Tak, jak to kočky nosí, samozřejmě.“</p>
<p>„A každá má na sobě napsáno slovo ‚banka’,“ dodával Važuzel.</p>
<p>„To je opravdu rafinované!“</p>
<p>„A vy, pane, na ně máváte plnou hrstí papírových peněz a bublina říká –“</p>
<p>„Neříkejte mi to. ‚Tohle NENÍ ananas’?“</p>
<p>„Výborně, pane! Shodou okolností by vás ředitelé ostatních městských bank rádi navštívili, až se vám to bude hodit.“</p>
<p>„Dobře. Takže dnes odpoledne.“</p>
<p>Vetinari vstal a přešel k oknu. Mlha řídla, ale její nažloutlé kotouče pořád ještě halily město.</p>
<p>„Pan Rosret je velmi… <emphasis>populární </emphasis>mladík, že, Važuzle?“ řekl Vetinari, který vyhlížel do šera. „To ano, pane,“ přikývl tajemník a složil noviny. „Výjimečně populární.“</p>
<p>„A velmi sebejistý, řekl bych.“</p>
<p>„Dalo by se to tak říci.“</p>
<p>„A loajální?“</p>
<p>„Chytil za vás vlastním tělem ten dort, pane.“</p>
<p>„Takže mu to myslí nejen takticky, ale i rychle.“</p>
<p>„S tím bych souhlasil.“</p>
<p>„S tím dortem letěla i myšlenka na jeho vlastní budoucnost.“</p>
<p>„Rozhodně je velmi citlivý k politickým proudům, o tom není pochyb,“ přikývl Važuzel a zvedl štůsek úředních složek.</p>
<p>„A, jak říkáte, populární,“ navázal Vetinari, který se stále ještě črtal proti mlze za oknem spíše jako silueta.</p>
<p>Važuzel čekal. Vlahoš nebyl jediný, kdo byl citlivý k politickým proudům.</p>
<p>„Je pro město rozhodně přínosem,“ řekl po chvilce Vetinari. „A neměli bychom ho nechat nevyužitého. Je jasné, že by měl zatím zůstat v Královské bance, aby ji zreorganizoval ke své spokojenosti,“ uvažoval nahlas. Važuzel mlčel, ale přeskládal si složky záznamů do pořadí, které více lahodilo jeho smyslu pro soulad. Do oka mu padlo jedno jméno. Složku, na jehož přední straně ho zahlédl, si dal nahoru.</p>
<p>„Samozřejmě, pak ho zase posedne ten neklid a začne být nebezpečný jak sobě, tak jiným…“</p>
<p>Važuzel se usmál na své složky. Jeho ruka se pomalu vznášela…</p>
<p>„A propos, jen tak pro zajímavost, jak starý je pan Vráskovaný?“</p>
<p>„Šéf daňového úřadu? Je mu přes sedmdesát,“ řekl Važuzel a otevřel složku, kterou si právě vybral. „Ano, tady se píše, že mu bude čtyřiasedmdesát.“</p>
<p>„Není to dlouho, co jsme se zabývali jeho metodami, že?“</p>
<p>„To je pravda, pane, bylo to minulý týden.“</p>
<p>„Cítím, že to není právě muž s pružným myšlením. Je tak trochu ztracený v tomhle moderním světě. Držet někoho vzhůru nohama nad kbelíkem a pořádně s ním třást… hm, ta cesta daleko nevede. Neměl bych mu za zlé, kdyby se rozhodl odejít na čestný a dobře zasloužený odpočinek.“</p>
<p>„To jistě, pane. A kdy byste si přál, aby se k tomu rozhodl?“ řekl Važuzel.</p>
<p>„Zatím není spěch,“ usmál se Vetinari. „Žádný spěch.“</p>
<p>„A uvažoval jste už náhodou o jeho nástupci? Víte, není to zrovna zaměstnání, ve kterém by si člověk získal mnoho přátel,“ uvažoval Važuzel nahlas. „To místo vyžaduje dost speciální osobu.“</p>
<p>„Zvážím to,“ přikývl Vetinari. „Bezpochyby se mi nějaké jméno vybaví.“</p>
<p>#</p>
<p>Bankovní personál, který dorazil do práce časně, se musel prodírat zástupem lidí, kteří zaplnili ulici, protože: a) bylo to další úžasné jednání onoho pouličního divadla jménem Ankh-Morpork a b) nastanou tady veliké potíže, pokud <emphasis>se jejich </emphasis>peníze ztratily. Po panu Korouhvičkovi ani po slečně Firhaňkové zatím nebylo ani stopy.</p>
<p>Vlahoš byl v mincovně. Muži pana Špůlky… dobrá, řekněme, že udělali, co mohli. Je to omluvná fráze, která se obvykle používá, když je výsledek o chlup nad průměrem, ale jejich ‚co mohli’ bylo o celou kožešinu nad tím nejlepším.</p>
<p>„Jsem si jist, že to ještě vylepšíme,“ sděloval pan Špůlka, zatímco Vlahoš hltal jejich práci nadšenýma očima.</p>
<p>„Jsou dokonalé, pane Špůlko!“</p>
<p>„To zdaleka ne. Ale je hezké, že to říkáte. Zatím jsme udělali sedmdesát tisíc.“</p>
<p>„To zdaleka není dost!“</p>
<p>„Při vší úctě, my tady netiskneme noviny. Ale zlepšujeme se. Mluvil jste o jiných hodnotách…?“</p>
<p>„Ano. Pro začátek dvou, pěti a desetitolarové bankovky. A ty pětitolarovky a desetitolarovky budou mluvit.“</p>
<p>Zdaleka to nestačí, pomyslel si, když se mu v rukou míhaly barvy peněz. Na tohle budou stát lidi fronty. Až uvidí tohle, nikdo už nebude chtít ty těžké, špinavé mince! Podloženo golemy! Co je mince v porovnání s rukou, která ji drží? To je cena! To je hodnota! Hm, ano, to by se dobře vyjímalo na dvoutolarovce, musím si to zapamatovat.</p>
<p>„Ty peníze… budou mluvit?“ zeptal se pan Špůlka opatrně.</p>
<p>„Skřeti,“ odpověděl Vlahoš. „Oni jsou vlastně jen jakési inteligentní zaklínadlo. Nemusí mít dokonce ani žádnou podobu. Natiskneme je na ty nejvyšší hodnoty.“</p>
<p>„A myslíte, že s tím budou na univerzitě souhlasit?“ pozvedl Špůlka obočí.</p>
<p>„Určitě, protože dám na pětitolarovku hlavu arcikancléře Výsměška. Půjdu a promluvím s Rozšafínem Ctibumem. Tohle vypadá přesně jako úkol pro nedoporučeně aplikovanou magii, pokud kdy vůbec nějaký existoval.“</p>
<p>„A co budou ty peníze říkat?“</p>
<p>„Cokoliv budeme chtít. ‚Je váš nákup skutečně nezbytný?’, například, nebo ‚Proč si mě neodložíš na horší časy?’ Máme nekonečné možnosti!“</p>
<p>„No, mně obyčejně říkají ‚sbohem’,“ zabručel tiskař k všeobecnému pobavení.</p>
<p>„No, možná bychom to mohli udělat nějak tak, že by vám bankovky na rozloučenou ještě poslaly polibek,“ zasnil se Vlahoš. Pak se obrátil k mužům z přístavků, kteří doslova zářili a nafukovali se díky nově nabyté důležitosti. „A teď, pokud budou někteří z vás, pánové, tak laskaví a pomohou mi tohle odnést do banky…“</p>
<p>Když Vlahoš vešel do haly, doháněly se právě hodinové ručičky na vrcholku ciferníku, ale po panu Korouhvičkovi nebylo stále ještě ani vidu ani slechu.</p>
<p>„Jdou ty hodiny dobře?“ zeptal se Vlahoš, když se ručičky vydaly na svou pohodlnější cestu dolů.</p>
<p>„Ale samozřejmě, pane,“ odpověděl úředník za přepážkou. „Pan Korouhvička je řídil dvakrát denně.“</p>
<p>„Možná, ale teď už tady nebyl víc než –“</p>
<p>Dveře se rozletěly a tam stál. Vlahoš z jakéhosi důvodu očekával klaunský kostým, ale tohle byl úpravný a skoro elegantní pan Korouhvička, v dokonale vyžehlených proužkovaných kalhotách, kvalitním saku a s –</p>
<p>– červeným nosem. A do něj zavěšená slečna Firhaňková. Stejně jako Vlahoš zíral i všechen personál, všichni příliš šokovaní, než aby dokázali nějak zareagovat.</p>
<p>„Dámy a pánové,“ začal Korouhvička a jeho hlas se nesl ozvěnou náhlým tichem. „Dlužím vám několik omluv. Udělal jsem mnoho chyb. Dalo by se říci, že celý můj život byl jediná velká chyba. Věřil jsem, že skutečné hodnoty jsou ukryty v kusech kovu. Většina toho, co jsem si myslel, byl doopravdy naprostý nesmysl, ale pan Rosret ve mě věřil, a proto tady dnes také jsem. Pojďme vytvořit peníze, které nejsou založeny na nějaké dětinské kličce geologie, ale na vynalézavosti a důvtipu lidských rukou a ducha. A teď –“ odmlčel se, protože mu slečna Firhaňková stiskla paži.</p>
<p>„Ach ano, jak jen jsem mohl zapomenout?“ pokračoval pan Korouhvička. „Z celého srdce teď věřím především v jinou věc, a to že si mě slečna Firhaňková vezme, v sobotu v Kapli smíchu v cechu šašků a kašparů při obřadu, který povede velebný otec, bratr ‚Žůžo’ Hoplín. Všichni jste, samozřejmě, zváni –“</p>
<p>„– ale buďte opatrní ve výběru své garderoby, protože to bude poněkud rozmarná svatba s bílou barvou a šlehačkovými dorty,“ doplňovala ho slečna Firhaňková upejpavě nebo alespoň způsobem, o němž si myslela, že upejpavý je.</p>
<p>„Takže teď mi už opravdu zbývá jen –“ pokusil se pokračovat pan Korouhvička, ale to už si personál uvědomil, co to na vlastní uši slyšeli, a všichni se shlukli kolem dvojice, ženy přitahovány k budoucí paní Korouhvičkové legendárním kouzlem zásnubního prstenu, zatímco muži přešli od počátečního poplácávání po zádech až k té neslýchané důvěrnosti, že pana Korouhvičku zvedli a nosili ho na rámenou po hale.</p>
<p>Nakonec to byl Vlahoš, kdo si přiložil ruce k ústům a zvolal: „Podívejte, kolik je hodin, dámy a pánové! Naši klienti <emphasis>čekají</emphasis>, dámy a pánové! Nestůjme v cestě vydělávání peněz! Nesmíme být přehradou na proudu ekonomiky!“</p>
<p>…a při tom přemýšlel, co asi právě teď dělá Hubert…</p>
<p>#</p>
<p>Igor, s jazykem soustředěně vypláznutým, vytáhl z bublajících vnitřností Vyšplouchu tenkou skleněnou trubku. V ústřední vodní nádrži vyběhlo klikatým pohybem na hladinu několik bublinek a tam s tichým <emphasis>puk </emphasis>prasklo.</p>
<p>Hubert ze sebe vydal hluboký povzdech úlevy.</p>
<p>„Výborně, Igore, ještě jeden abychom měli… Igore?“</p>
<p>„Thady, bháne,“ ozval se mu Igorův hlas těsně za zády.</p>
<p>„Zdá se že to funguje, Igore! Starý dobrý přírodní silikon! Ale jsi si jistý, že to bude i potom stále ještě fungovat jako ekonomický simulátor?“</p>
<p>„Určitě, bháne. Mhám bhevnou dhůvěru v nové usbhořádání thrubhic. Městho ovhlivní Vyšbhlouch, bhudete-li si to bhřát, ale ne naobhak.“</p>
<p>„Ale i tak, bylo by hrozné, kdyby to padlo do nepovolaných rukou, Igore. Už mě napadlo, jestli bych neměl Vyšplouch předvést vládě. Co myslíš?“</p>
<p>Igor se nad tím na chvilku zamyslel. Podle jeho zkušenosti byl nejpřesnějším ekvivalentem termínu „nepovolané ruce“ výraz „vláda“. „Mhyslím, že bhyste si měl udhělat víc čashu na bhrocházky bho městě,“ odpověděl laskavě.</p>
<p>„Máš pravdu, myslím, že to přece jen trochu přeháním,“ přikývl Hubert. „Hm… a co se týká pana Rosreta…“</p>
<p>„Anho?“</p>
<p>Hubert vypadal jako někdo, kdo bojoval se svým svědomím a dostal při tom kolenem do oka. „Chci vrátit zlato do trezoru. Tím všechny ty obtíže skončí.“</p>
<p>„Ale vždyť tho bylo ukhradeno už bhřed bhůhví kholika rhoky, bháne,“ vysvětloval Igor trpělivě. „Tho nebhyla vaše vhina.“</p>
<p>„Já vím, ale oni z toho obvinili pana Rosreta, který se k nám vždycky choval moc hezky.“</p>
<p>„Mhyslím, že z thoho se už dhostal, bháne.“</p>
<p>„Ale my bychom tam to zlato mohli vrátit,“ trval Hubert na svém. „Prostě by se vrátilo odtamtud, kam bylo odvezeno, ne?“</p>
<p>Igor se poškrábal na hlavě, při čemž zazněl slabý kovový zvuk. Sledoval všechny události s větší pozorností než Hubert, a pokud to dokázal posoudit, tak postrádané zlato už během let Opulentové dávno utratili. Pan Rosret měl potíže, ale Igor nabýval stále více dojmu, že trable pokaždé zasáhly pana Rosreta jako vlna zasáhne flotilu kachen. Když je po všem, vlna zmizí, ale kachny klidně plavou dál.</p>
<p>„Mhožná bhy to šhlo,“ připustil nakonec.</p>
<p>„To by byl přece dobrý skutek, ne?“ trval na svém Hubert. „A on se k nám vážně choval moc laskavě. Tuhle malou službičku mu rozhodně dlužíme.“</p>
<p>„Nho, já shi nemhyslím, že bhy –“</p>
<p>„To je rozkaz, Igore!“ Igor se rozzářil. Konečně! Všechno to slušné chování a společenské ohledy mu už začínaly jít na nervy. Igorové byli zvyklí poslouchat nepříčetné rozkazy. K tomu byl Igor zrozen (do určité míry i vyroben). Někdo na ně zařval rozkaz, aby udělali něco nemorálního s nepředvídatelnými následky? Bharáda!</p>
<p>Samozřejmě, ještě lepší by bylo, kdyby k tomu bily hromy, klikatily se blesky a vichr v kosti vál. Místo toho se v podzemí neozývalo nic jiného než bublání Vyšplouchu a jemné cinkavé zvuky, při nichž měl Igor vždycky dojem, že je v továrně na větrné zvonkohry. Ale někdy se improvizovat musí.</p>
<p>Naplnil láhev označenou slovem „Zlatá rezerva“ ke značce deseti tun, minutu nebo dvě něco kutil ve spleti skleněných trubek a trubiček a pak o něco ustoupil.</p>
<p>„Až othočím tímhle kholečkem, bháne, uloží Vhyšbhlouch ekhvivalent zhlata do trezhoru a bhak uzhavře sbhojení.“</p>
<p>„Skvěle, Igore.“</p>
<p>„Ehm, nechtěl byhyste třeba ňheco khřičet, bháne?“ nadhodil opatrně.</p>
<p>„Jako třeba co?“</p>
<p>„No, jhá nevhím… třebha: ‚Oni řekli, že jsem… bhardón! Oni řhekli, že jshem… šhílený, ale já jhim ukhážu!!“</p>
<p>„To bych nebyl já.“</p>
<p>„Ne?“ zasmušil Igor. „Nho a co takhle šhílený shmích?“</p>
<p>„Pomohlo by to?“</p>
<p>„Ano, bháne,“ přikývl Igor. „Mně bhy to bhomohlo.“</p>
<p>„Oh, tak dobře, když si myslíš, že to pomůže,“ řekl Hubert. Usrkl ze džbánu, který Igor právě používal, a odkašlal si.</p>
<p>„Hah,“ řekl. „Ehm, hahaha haha HA HA <strong>HA HA HA</strong>…“</p>
<p>Jaké plýtvání tak úžasným darem, pomyslel si Igor a pohnul pákou.</p>
<p>Šplouchchch!!!</p>
<p>#</p>
<p>Dokonce i sem, do podzemí, doléhal šum a ruch z velké haly.</p>
<p>K velké nelibosti Krasomily Adoráty Vlahoš těžce došlapoval pod vahou bedny s bankovkami.</p>
<p>„Proč jsi to nemohl dát nahoře do trezoru?“</p>
<p>„Protože ten je plný mincí. Prostě je budeme muset prozatím nechat tady, než se to nějak vyřeší.“</p>
<p>„Ale tahle věc, papírové peníze, to je opravdu vítězství, že? Tvoje vítězství nad zlatem.“</p>
<p>„Tak trochu ano.“</p>
<p>„A zase ti to prošlo.“</p>
<p>„Víš, já bych to tak docela neřekl. Grácie se rozhodla stát se mou sekretářkou.“</p>
<p>„Dám ti dobrou radu: Nedovol jí, aby ti sedávala na klíně.“</p>
<p>„Já to myslím naprosto vážně! Začíná mě trochu děsit! Asi teď chce moje místo! Věří všemu, co si přečte!“</p>
<p>„Tak tady máš svou odpověď. U všech svatých, ona je tím nejmenším problémem, který máš!“</p>
<p>„Každý problém je svým způsobem výzva,“ odpověděl poněkud upjatě.</p>
<p>„Poslyš, jestli Vetinariho namíchneš ještě jednou, dostaneš příležitost, jakou má člověk jen jednou v životě, a díky které si už nikdy nebudeš muset kupovat nový klobouk.“</p>
<p>„Ne, myslím, že má takovou malou opozici docela rád.“</p>
<p>„A myslíš, že <emphasis>víš, jak </emphasis>malou?“</p>
<p>„Nevím. Ale to je to, co mě na tom baví. Z toho místa, odkud není návratu, jsou vidět úžasné věci.“</p>
<p>Vlahoš otevřel podzemní sejf a položil bedničku na polici. Vypadala tam trochu osaměle a ztraceně, ale až sem slyšel dunění tiskařského lisu v mincovně, na němž usilovně pracovali muži pana Špůlky, aby téhle bedničce zajistili společnost.</p>
<p>Krasomila Adoráta se opřela o rám dveří a pozorně ho pozorovala.</p>
<p>„Řekli mi, že když jsem byla pryč, podnikal jsi celou řadu různých riskantních věcí. Je to pravda?“</p>
<p>„Rád si s riskem trochu zaflirtuju. Vždycky to byla součást mého života.“</p>
<p>„Ale když jsem tady, tak nic takového neděláš,“ pokračovala Krasomila Adoráta. „Takže já ti ke vzrušení stačím, ano?“</p>
<p>Popošla kupředu. Vysoké podpatky tomu samozřejmě napomáhaly, ale Bodlina se dokázala pohybovat jako had, kterého někdo umístil na přehlídkové molo. A ty strohé, upjaté a promyšleně skromné šaty, které nosila, poskytovaly široké pole představivosti a ta v takových případech většinou plane <emphasis>mnohem </emphasis>intenzivněji, než když na ni nezbývá vůbec nic. Představy jsou vždycky zajímavější než skutečnost.</p>
<p>„Na co právě teď myslíš?“ řekla. Odhodila kouřící cigaretu a rozdrtila ji podpatkem.</p>
<p>„Na pokladničky,“ odpověděl okamžitě.</p>
<p>„Na pokladničky?“</p>
<p>„Ano, na pokladničky ve tvaru banky a mincovny. Aby si děti zvykly šetřit. Peníze by se do nich mohly házet škvírou v místě, kde má mincovna Mizernou penci –“</p>
<p>„A <emphasis>opravdu </emphasis>myslíš na pokladničky?“</p>
<p>„No, víš, ne. Zase už flirtuju s riskem.“</p>
<p>„To už je lepší!“</p>
<p>„Ale musíš přiznat, že to je opravdu skvělý ná –“</p>
<p>Krasomila Adoráta položila Vlahošovi ruce na ramena. „Vlahoši von Rosrete, jestli mně teď okamžitě nedáš vlhký a dlouhý polibek – Au! Copak tady dole máte blechy?“</p>
<p>Vypadalo to jako krupobití. Vzduch v trezoru zaplnila zlatá mlha. Byla by krásná, kdyby nebyla tak těžká. Každý úder zabolel.</p>
<p>Vlahoš ji chytil za ruku a rychle ji odvlekl ven z trezoru. Právě včas, protože husté krupobití se změnilo v hustý proud. Přede dveřmi si sundal klobouk, který byl tak těžký, že ohrožoval jeho uši, a vysypal na zem malý zlatý poklad. Trezor už byl z půlky plný.</p>
<p>„To ne,“ zasténal. „<emphasis>Právě </emphasis>když to tak krásně šlo…“</p><empty-line /><p><strong>DOSLOV</strong></p>
<p>B</p>
<p>ělost, chlad, vůně škrobu.</p>
<p>„Dobrý den, vaše lordstvo.“</p>
<p>Kosma otevřel oči. Skláněla se nad ním ženská tvář rámovaná bílým čepečkem.</p>
<p>Ach, takže to fungovalo. Věděl, že to bude fungovat.</p>
<p>„Chtěl byste vstát?“ zeptala se žena a ustoupila. Za ní stál pár urostlých mužů, také v bílém. Všechno bylo tak, jak to mělo být.</p>
<p>Podíval se na místo na své ruce, kde měl být celý prst a uviděl pahýl skrytý pod obvazem. Nepamatoval si docela přesně, jak se to stalo, ale to bylo v pořádku. Bylo jasné, že mělo dojít ke změně a když chtěl něco získat, musel i něco ztratit. To bylo v pořádku. Takže tohle byla nemocnice. To bylo také v pořádku.</p>
<p>„Tohle je nemocnice, že?“ řekl a posadil se v posteli.</p>
<p>„Správně, vaše lordstvo. Mimochodem, jste v soukromém nemocničním pokoji lorda Vetinariho.“</p>
<p>To je v pořádku, pomyslel si Kosma. Nechal jsem si někdy v minulosti vybudovat soukromý pokoj. To ode mě bylo velmi prozíravé. „A tihle dva, to je osobní stráž?“ ujišťoval se a ukázal na oba muže stojící opodál.</p>
<p>„No, budou dohlížet na to, aby se vám nic nestalo,“ odpověděla sestra, „takže by se dalo říci, že máte pravdu.“</p>
<p>V dlouhém pokoji byla ještě celá řada dalších pacientů, všichni v bílém oblečení. Někteří hráli stolní hry a celá řada jich stála u velkého okna a dívala se ven. Stáli ve stejných pózách, ruce sepjaté za zády. Kosma je chvíli pozoroval.</p>
<p>Pak se podíval k malému stolku, kde seděla dvojice mužů, kteří jeden druhému střídavě měřili čelo. Musel je chvíli velmi soustředěně pozorovat, než si uvědomil, co se to tam děje. Jenže lord Vetinari není člověk, který si dělá úsudky ukvapeně. „Promiňte, sestro,“ řekl Kosma a žena v bílém okamžitě přispěchala. Prstem ji přivolal ještě blíže. Oba mohutní muži popošli za ní a ostražitě ho pozorovali.</p>
<p>„Vím, že tihle lidé nejsou tak docela normální,“ řekl. „Myslí si, že <emphasis>oni </emphasis>jsou lord Vetinari, je to tak? Tohle je pokoj pro mentálně postižené lidi, mám pravdu? Ti dva soutěží ve zvedání obočí, je to tak?“</p>
<p>„Máte naprostou pravdu,“ přikývla sestra. „Dokonalá úvaha, můj pane.“</p>
<p>„A nezaráží je to, když se dívají jeden na druhého?“</p>
<p>„No… vlastně ani ne, můj pane. Každý z nich si myslí, že to on je ten pravý.“</p>
<p>„Takže oni nevědí, že ten pravý jsem <emphasis>já</emphasis>?“</p>
<p>Jeden z mužů se naklonil kupředu. „Ne, můj pane. Snažíme se o tom pro jistotu mluvit co nejméně,“ řekl a mrkl na svého kolegu.</p>
<p>Kosma přikývl. „Výborně. Tohle je skvělé místo, kde nebudu nápadný. Dokud se trochu nezotavím. Dokonalé prostředí, v němž se mohu pohybovat inkognito. Koho by napadlo hledat mě tady, v téhle místnosti plné ubohých, politováníhodných bláznů?“</p>
<p>„Přesně to je náš plán, pane.“</p>
<p>„Víte, jsem si jistý, že kdybyste pro ty muže u okna vytvořili nějaký umělý obzor, bylo by to pro ně mnohem příjemnější,“ řekl Kosma.</p>
<p>„Aha, je jasné, že vy jste ten pravý, pane,“ řekl jeden z mužů.</p>
<p>Kosma se rozzářil. A o dva týdny později, když zvítězil v soutěži ve zvedání obočí, byl šťastnější než kdykoliv předtím.</p>
<p>#</p>
<p>Klub U růžové kočičky byl přecpaný k prasknutí. Volné bylo jen sedadlo číslo sedm (první řada, střed).</p>
<p>Záznamy pravily, že časový rekord pro kohokoliv, kdo si sedl na sedadlo číslo sedm, byl devět vteřin. Zaskočené vedení několikrát vyměnilo pera a polstrování, ale nebylo to nic platné. Na druhé straně, všechno ostatní šlo výjimečně dobře. Zdálo se, že v podniku vládne skvělá atmosféra, zvlášť mezi tanečnicemi. Ty teď, když někdo vynalezl měnu, která se dala strčit za podvazek, pracovaly s mnohem větším nasazením. Vedení muselo připustit, že v celém podniku vládne nebývalé šťastná atmosféra. To za jedno sedadlo stálo, zvláště pokud vezmeme v úvahu co se stalo, když se pokusili dát tu zatracenou věc pryč…</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Terry Pratchett</p>
<p>NADĚLAT PRACHY</p>
<p>Z anglického originálu Making Money,</p>
<p>vydaného nakladatelstvím Doubleday</p>
<p>v Londýně v roce 2007,</p>
<p>přeložil Jan Kantůrek.</p>
<p>Odpovědní redaktoři: Lenka Weingartová</p>
<p>a Vlastimír Talaš.</p>
<p>Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. s r.o.,</p>
<p>Řeznická 12, 110 00 Praha 1,</p>
<p>jako svou 448. publikaci.</p>
<p>Sazba: SF SOFT.</p>
<p>Lito obálky: Trilabit</p>
<p>Tisk: CPI Moravia Books, s. r. o., Pohořelice</p>
<p>První vydání, Praha 2008.</p><empty-line /><p>[1] Pozn. aut.: <emphasis>Jedná se o periodikum vydávané po celých Stoských pláních a proslulé svým neutuchajícím zájmem o vraždy (nejlépe děsivé), soudní procesy, útěky z vězení a všeobecně o svět, který bývá ohraničen žlutočernou páskou nebo ještě lépe křídovým obrysem. Je velmi populární.</emphasis></p>
<p>[2] Pozn. překl.: <emphasis>Pokud vám připadá výraz „kruhové vězení“ poněkud zvláštní, doporučuji knihu Kennetha Robertse </emphasis>Na volné širé vody, <emphasis>která se z velké části právě v takovém vězení odehrává.</emphasis></p>
<p>[3] Pozn překl.: <emphasis>Pan Korouhvička byl pravděpodobně geniální matematik a účetní, ale jak dobře víme, ten kdo má dar pracovat s čísly, mívá často slabá místa v jiných oblastech a obráceně. Pan Korouhvička zaměnil slovo vultus, které opravdu znamená tvář či obličej, s poněkud jiným slovem, fyzičtěji zaměřeným.</emphasis></p>
<p>[4] Pozn. aut.: <emphasis>Tohle bylo oddělení, na které byl Vlahoš skutečně pyšný. Lidé z Ankh-Morporku měli velmi přímočarý a jednoduchý přístup k dopisům, který by se dal krátce popsat jako: Když vím já, co tím myslím, tak byste to měli vědět i vy. Výsledkem bylo, že poštovní úřad už si zvykl na dopisy adresované například: </emphasis>Můj brácha Karel, vysokej, co bydlí u mostu <emphasis>nebo </emphasis>Paní Nováčková, nevím co dělá, Dollyiny sestry. <emphasis>Ty bystré a někdy i poněkud zneklidňující mozky, které byly v oddělení zaměstnány, milovaly tuhle výzvu a o polední přestávce se bavily tím, že hrávaly zpaměti šachy.</emphasis></p>
<p>[5] Pozn. aut.: <emphasis>Trpaslíky nenapadlo je spočítat a zjišťovat, zda některý z nich nezůstal zasypán v tunelu. Nic by se tím nezměnilo, ale dá se předpokládat, že by na ně král později tolik nekřičel.</emphasis></p>
<p>[6] Pozn. aut.: <emphasis>Vznesení preventivního protestu proti možnému zneužití slov mandanta – jednotná taxa 12,98 tolarů.</emphasis></p>
<p>[7] Pozn. překl.: <emphasis>Za našich časů se těmhle barevným sypátkům říkalo krásným názvem „myší hovínka“.</emphasis></p>
<p>[8] Pozn. aut: <emphasis>Je ovšem třeba říci, že na druhé straně by se na vás tihle lidé zasmáli, i kdybyste jim řekli třeba „nealkoholické pivo“. Smějí se spoustě různých věcí.</emphasis></p>
<p>[9] Pozn. aut.: <emphasis>Naštěstí tomu tak skutečně je.</emphasis></p>
<p>[10] Pozn. překl.: <emphasis>Jen pro těch pár jednodušších čtenářů, kteří neumí japonsky: Znamená to zhruba </emphasis>Mrhání časem, <emphasis>ale víc vám k tomu neřeknu, protože patřím k těm jednodušším čtenářům, kteří neumí japonsky.</emphasis></p>
<p>[11] Pozn. aut.: <emphasis>Trestuhodné plýtvání časem Hlídky je trestný čin páchaný každým občanem, který objeví, jak plýtvat řečeným časem Hlídky způsobem, jaký ještě nevymyslela Hlídka</emphasis></p>
<p>[12] Pozn. aut.: <emphasis>To zvláštní na věcech, kterým se smějí právníci, je, že kromě nich </emphasis>nikdo jiný <emphasis>nechápe, v čem spočívá vtip.</emphasis></p>
<p>[13] Pozn. aut.: <emphasis>Kdo vlastně hlídal koho nebylo v tomto okamžiku ani jisté, ani podstatné. Řekněme to tak, že proces hlídání rozhodně probíhal.</emphasis></p>
<p>[14] Pozn. aut.: <emphasis>Jako člen Ctihodného a starobylého řádu zelinářů byl pan Parkoval vázán tradicí, která velela, že nikdy nesmí interpunkci ani psát, ani vyslovovat na správných místech.</emphasis></p>
<p>[15] Pozn. překl.: <emphasis>Podívejte, řeknu to krátce a jednoduše. Exorcismus je samozřejmě vymýtání ďábla, takže inorcismus musí být přimýtání ďábla (nebo, ještě jinak, v prvním případě se pokoušíme démona či ďábla z člověka vypudit, v druhém takového zlého ducha připudit).</emphasis></p>
<p>[16] Pozn. aut.: <emphasis>Přesněji řečeno, náklady výborů představovaly pouze cenu sušenek a čaje, které se podávaly o přestávce, a něco takového se při používání železné panny nestávalo.</emphasis></p>
<p>[17] Pozn aut.: <emphasis>Shora dolů, první slovo: Rozházená část obydlí produkující potraviny (9 písmen). Nad tím se lord Vetinari jen ušklíbl.</emphasis></p>
<p>[18] Pozn. aut.: <emphasis>Celková suma za ušlý čas plus honorář – 253,16 AMT.</emphasis></p>
<p>[19] Pozn. překl.: <emphasis>Přeloženo z právničtiny to znamená „svolujícímu neděje se křivda“. Zdá se, že lord Vetinari měl opravdu pozoruhodnou definici slova „svolit“.</emphasis></p>
</section>
</body><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAiATwDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+/YAYHA6DsKG2qrMVyFUs
QACSAM8DueOPejcqqCzBR8oyxAGWICjJwMkkADqSQByaZKybJFLLkRszKWAIVgyhjwxAJBA
baRkHAJGKACKSOaNZEHytyMrg/lUmB6D8hVGyDpmPbKsQBZfMAGS7DABIVsAKSF2qFLMuAi
xCr9ACYHoPyFGB6D8hS1SElx54UhvLDkH90T8pMmNzgAdNm0oGGNu9lIcMAXMD0H5CjA9B+
QpaKAIXmhjcI5VWI3YI7E4BJxjkggfSpcD0H5CongjkYs4LZxwWIUBeQMKQCM84bcM5xjJz
NQAmB6D8hRgeg/IUtFACYHoPyFGB6D8hS0UAMdkjUuwAUDJwuT+QBP8AT14pEaORSybSAWU
kY6qSD/LI9QQehFJMFKBWLAM6L8pCnJYY5PbPUDJPQAmvjr48ftm/C/8AZq8TXnhr4iaZ8S
5ZE8B3HxLjv/CXw41rxdpK+FdM8W6B4I1hpdS0piq6jouoeI9J1nVbGREe38MtPfRGSbyYn
APPv2pZ/Fmk/Erwfr2mft76t+zLpeoeEJtHsPhTpfws+GHxJPjXVrTVhql345ntPF/hnXvE
y2Om2N3b6Hfv4ejsNNjgMct5qdvcAoOY+DH/AAUP+CGi/C/w6/7TXx2+EHhbxw/xG+K/wmg
8X22r2eneDvijq/wfvrOHXPGnh17UXGm6NYajpur6BdXVjeXscVhrWqJoUM0l/LbWZxv2bt
G/aIv/ANuj9rT4kfGn4F3Ph74beK9B+H2i/s6fFGPxJoOrXMXw98H2t1Y654Z1Cyg1FtV8N
S+L9emXx9PbWkUCXDzm21JHkiQD488O/s0/HD4qav8AE2X4pfsxeJfAnw5+LHx6+K1nr2i+
GPFvgfRPiR4P8EWviKw+Lvwu8eeG76W38VaS/h/x94p0DS/CfxG0DTrDStetdX03wn4js75
7CyvLUgH6XL/wUY/Y9uLDT9Z074o3uteG9RvtL0yDxfonw3+J+q+DItT1q/stM03TrzxdZ+
DJfDtlfXF9qNlA1pdalFPbvOv2lIcNj7B8S+JvD/g7w5rXi7xRqdrovhvw7pd5rWuave7lt
dM0vT4Hub29uSiPIsVtBG8ku1GYKpwpIxX5k/En4NfHHxX+wX8YdFk8ARab8bPidrqfFJfh
T4fv9DmvLTVrfx34P8RWvhiXWvN03w7qfjOTTfCsFxrOvxR2OgX/AIgvLyWOFbQoW/QbQ/F
fiDXvhNb+NL74da5oviTUfClzr03ww1G/0ifxHb6i9tPdr4Xur+yuJNFOr3EgW1d4rtrGO7
m2NcmNGmoAxtB/aG+B/ijxXoPgXw78TfB2teMfFGlaprmgeGtO1e0udY1LSdFkgi1W9SyRz
NbJYyXEaTRXy2tycl44Xiw56XwD8U/APxQtddvvAevQ+IrLwz4y8SfD/XLq1s7+GHT/ABh4
Qu20/wASaJK15aW5NxpN+kllcSRh7ZrmN4oZpGHPwho3jn41+EPiX49+LyfsX/EVNM+KOi+
DLHTtF0LVvg/L4z0XWPCOkeIH1TXPiLp9hrokS41ue+0PQdOk0HxP4nupNHsRJfadpMlhF9
s6P9kk/tI6VqVt4d8d/A3SvAfw/wBTk8f/ABA8Y+Ntf8YWLfEHX/jF8QPGkPjjVrXRfhv4b
t7/AEnS/h1Yy65qWj6f4g1vxMfEMx8PafJc+H7E38oAB7f8Y/2v/gf8B9avdC+I9943s59K
8MzeMNc1Dw98KPiZ410Hw74dggurmbUvEWv+DvCmuaPoUUVvZXE8o1S8tXigj86VUiIc+ia
78cfhh4c1P4R6NqfiHbqfx11JtL+Flra6Xqt6fFM8fh5/FlxLDLa2MsFhZ2vh2OTVLi71SW
yhSBSoZpv3Vcr+0x4J1rx58BPjj4A8L28mpa14x+CPxR8J6LoqXD2r6h4h8ReDddsvD6PeD
YsKT6m3kPI7sqGclozGWB/PuLXf2wfEl3+zZeeHP2P9S0DxJ8G/hnq+naNp/wAVfib4F0rw
4PH+t+E4vBJ1PxvrPhSfxPqNp4Y0TQLKHU1s9B0O81/Utb8RWOmww2UWl3kygH6Raf8AtC/
BbVPiXrHwcsvH+gv8UdBmeDUvBM0ktprayR6fbatKLGO7hgg1gw6beWl5Omjz38lvFcRpOk
c26Jb/AMWPjX8O/gpZ+F774g6jqGnQeMvE9v4N8OJpnh/W/EN1qXiW80zVNWstKistB0/Ub
xZ7y00a/Fs7wLC9wkVsZFmnhV/zK8MaN+078Rb/AOCfxO+MXwn+Kfhv4l2X7ZUt74m8C2/j
nRdV+GXgD4KaRpOr2Gn+NdE0xNShiOgS217orXFxeWOmeNdU1D+1L7VNBhaSG3b6G/4KC+A
/j5458F/BWX9m/QY9Z+JXgj9oP4ZfEATXt1o8Gn6N4a8PSavH4p1C4TxBqFhZ3lzLpGoXGm
6Zb+bNNHql9p955Dx2sjxgHtOvfti/s7+EfBWk/ELxn45bwV4V1bxFH4P+3eL/AA54k8Oz6
R4slsIdTTw34l07VNIt9Q8M6xLY3dhcWlnrtrYNqKalpg003jX9qsu7dftOfCC08EXHxFOo
+J7vwlb6jo2mjUNL+Hnj3WLq7k8QSSJo91pmj6V4cvNa1bTb0RmaPUdM0+7s0gZJpZY42DV
+WVp+yz+1L4k+IuqfCzxN4Tsrf9iL4x/EK9+LHxkTxd43sPHfx0/4SOx05LLRfCet+Jbm/v
o9e8J6rqXg7w5qmtR6aItY8P8Ahn+xvCejXUqrdPH7r+zF8MPjB8HfH/gPw1Y/Cr4p6R4a0
/SfEXhv4w+Idf8AjT4b1H4OX+pXV7e6p4c8f/DbwTd3Go64ZEij03RLDR/BmifDvQNFsNck
0vUrLVZ9CS6UA+5fhH+0b8JvjhqXinR/h7quvXWq+DE0ObxBp/iPwL428D3lrbeJI7+XQ7y
C38aeHtBlvrPUo9MvmtrmySeJvs7gspwDp/GL49/CP4AaXo2u/GDxfZ+BtB8QavD4f0vXdV
s9Rl0iXXbpWax0i4vrCzu4bC+1JlNvpUV+1sup3rR6fYPcX8sVs/kngbwl410f9rb4+eN9T
0HU7TwF4x+GnwN07QfEDSWcmn6hr3hJvHC6zp8UEF7LqhuNMXVrZv31kLdpLmTDyKQx8Z/a
3+HP7SHx2+JHgf4H22g+Hb79jP4h+Hxb/tFa5b3ek6V8TbNbC+n1G00Dwc9/qN0j6R4qms7
Cx8U6zZaVbeK/CmnJJf8Ag3UYNTuGnjAPfD+2Z+z1/wAI3o3jCPxXqtx4X1n4j6v8JP7ctf
BXjK6sdF+IWhalHo+p+HPFJt9Ckm8LXUOqSpYxSa9FYW91PkWssy4Y+iwfHf4YT638XvD66
3OuofAqz0fUPieTo2rvbeHbTXvC0njXTJFuIbKVNTa48MxnVPJ0v7ZOkbwwPELqaKB/mTw3
+zY3hr43ePtTt9GsNS+DtzqelfG7QPDFzGmrQr8dL7w9YeEdcN3pmqLNNdyWOheFtK8QaLf
mYXFpr3iT7Q00d1bGdPljVdS/4KIeHvDHx88e/Db9ljRbLxd8XNem1y/s9a+MHhiL4jeHbK
18KaV4G8H6T8PbeG01/wAMavrvg3RvD+natq/iHxh4htbK/wDEdxfSaNo8mm21okgB+ofwm
+Pfwe+OuiTeI/hL450bxvo9tdR2F5caX9piudP1CRWdLDVdKv7ez1jSLxol85INUsLN5Yj5
kIkVJNnc6D4x8MeKfD8vinwxqtt4h0GObW7ZdQ0ZZL+K4uvDuo32kaza2awRtJeXFlqum32
nPFbJKz3ltJBFvcAH8kfGnwv/AG1tA+J3jjwx+zBoLeEdP+J/hP4B+FPGP7Snxu+IC+P9W8
CaXoWleNG8d+IfAvgwwvrHxE+IGiwTWvhWK31y/s9PfW9SsNcklm01JYx+nvwT+Gnhn4MfC
bwZ8K/Bsd5/wi3gDQbbw5o8mq3BvdUv4LCLFxqus6kyoNU1nWr5rvVtb1JY447zVb69lVAp
BIBe+F/xa8DfGLwD4Y+JvgO+vtQ8HeMLL7foOoaloeseH7qe2a7ks4zd6Rrtjp+raXJPLGH
t4tUsrOS4t5YbmFXhlVzznhT9of4ReMvB/jfx9pPif7N4P+HHiPxd4T8a694h0rVfC2n6Dr
vgK5ex8YWtxN4jstMWaDQr6OSyutRtPtGmzXS+TZ3dy7IG/PzwN8Bfjd8A9c8L6F4K8A+N/
GNj8K7jXbTwZ4os/jZJp/grxZ8FrW816+0D4b33w01TUbfTrD4g3eo+J3sb7V5fD8ukWmi+
HtH1I+KZpY7fTIuKj+A/7ZHxF0zwHoPij4deBvh78PfAnxC1r9oLxdomofEqbUPFH7RPxYv
fHWseOtX+GPiLwZ4UsB4I8O/CvWr+/A8P6r4g8WeJL+2tdM0X/hI/DF9NJfrIAfa2lft9/s
0eI9W1vQvCWufEDxhqnhu1tbvX7Xwx8EvjJqf9kQ3xuTZjUZl8Cx29pNcw2V7dRQTypM1pa
vcbBHJbGfsPh9+178E/irqHhu2+Hl94u8W6X4oiX7H4u0b4e+M7zwTpl+/hS28brovifxTD
oraV4U1o+Fr6w1U6f4hn02Qfb7TTyf7Vl+wL0nw/8a+NfG+m+NrnxP8ACHxd8KpLG6Om6Xp
/ijV/Bk+reLFn0KG4N7pcvhLX/EGm2dtZyyjw9Fd6rfSXst9p9zcpZ2tj5Rl/Nv8AZf8AhL
+11+zZ8KLrw94R+CPgzXPi34p8H+DdEtfEnj34tW2kfDnwMPCvh638LWGk+NfB3hw3mpaxb
+HHsrLU72/8CRXOo+NYddkgn1nRriyFjEAff/we/bB+Bvx31XTtI+GmpeMNUuNWtNeu9Pud
a+GXxC8G6XdDwzdw2WuW1rq/jLw1oOm3l7YXE8IktLK6uZ3gkS7iV7N1nP044APAxx/U18S
fHL4efHnVvFH7NXxY+E914L1Dx18JvFp0z4r+G/EEuseH/Cvi34XfEjTNJ0T4oReFby4+33
Oi654VfTbbxf4RgnWS6ZdJXQb26H9qXk0/2yeiZ3Z2Lnd97p/Fgkbv72Cec80AQXryJAhiZ
A5dFCyBSrllZQSWIwsLFblyvzeXA4BGcj4o/Z8/bB8EfG3RviT4+l8U+C/DXw10/wCJ/wAS
fCHwn1rxHr9horeO/Bnwghs9G8aeP7NdZuLd9S8K2niuDV5U1u0Mltbabbi8uZoYnUP8l/t
g6j/wUE/aZ+OWqfsSfBH4fav8AP2a9R8NaJN8af22tRlhn1TxB4S8R6cH1nwj8DbKC6tV0/
xkxjudE1e4uluLnR1uReJJaJIufm39o/8AYp+Evhvx54T+GF78ILaw+HvwE+GXwr8ZfBDxN
qXwb8W/GbRNR+DvwR1Jdb+LHwQ0xvCXiDSp9N+LPxO8Y6t/a/jTTdSinX4r+EdQg0qC3vP7
NvTQB+z7ftc/syJql1oj/H74Lx6tYm2F1p0vxR8FxXUYuxA1sVD6wIZPtiXVs1gizeZeCdB
Emc40vD/7UX7OvivxZYeAvDXxw+Emv+OtRvrrSoPBei/Ebwhq3ir+1bBJZr/TToWm6vd3/w
BssoLe8luYRCXiFpOHUGNtv51+J/gbpfgX/gnPqHhbTfgqPh9qHi3UPC7yfDbRPAVnfeJfh
5oHxI+N2h6xc6BA2hafPfx3ngXwF4hubOW8+2TxeFZtJu0uLgw6YBD6F+1VpHgv4afHv9gb
xnbfDu7Hgrw38WPihf8AiPxL8Pfhzq2q6tpuseIvhRrug+C59YPgzR5nisfEfinxJIdW1TV
3tdKluzNdXeHLvGAfpZ4l8U+H/B2kaj4h8U6vp/h7w7oun3Ora34g1q9ttM0TRdLszH9r1D
VdUvpYLKxs7ZJPOuLi5njiggSWaRljjZhyqfFz4eT2uq39r4y8H3mn6DYafq2vX9r4w8Lz2
eg6Pqtut7pur63cR6s0Olabf6fJDqdlfXrxWl1psgvIJ3jHPzH+3n4f1PxF+z5rPneDT8Uv
BWiav4V8VfFT4dCzfU28dfDjwvrNprfiXSrXw7C3ma7FFFp9rres+E1jnn8a+HLLXPBunoN
Q1u0Yfjh4N+H7/sYTaxB8GP2VL79oy61jQ/FPw1+Jd/4X+Eni/wCH3gvxLH+0bDo3j/4X+D
/EvhTxR/wlGt+Mfhf8EPD2jJD4hvdBlupvB3hbVrbwLpGn3HiG2j0u7AP6Hz8bfhYLzRtOP
xC8Arf+JY76TwxayeOvCaTeJV064+yX7aEn9rl9WTT7xorLUn09LkWF5c21tPiSdBXDWf7X
X7M+o+KoPA2n/Hb4S6j4zutbtfDlt4V07x/4dv8AXZtcvL6LT4tITT7W8lmOqrdy/Z59Ox9
qgnjlgmjjkjdV/GzUPgpB8OPhh8UP2WbXSLHUYP2ZP2d9d+I2h/EC8/Zkf4kWuu/Ef41eIP
EXiC/+G/wX1rV7HUdV0Twz4Mvm0DRtJ0LRLq7+JMs9xb6vrWuXculSQ2/3v8cfCllafBz9k
vSvBfg7VZrq+/aJ/ZWn1LV9D8OhfEuiaVoniHR9Z8UeLfEtxY6f50E1kbK4/wCEhv8AUlAj
vLu5kunSUM6gH6A6x408O+GtGm8QeKdW0zwtotokbahq/iPVdL0fSNOeYRLFFfanfXkNnBJ
LNMlvGrS72lONoBUtBpXjzwvr2hr4m0PWdI1rw8yXkp1zSNa0bVdHW3sXQXN2+radf3Wlpa
28bNNdyveq1pEjtNGNj7fF/wBofXvhL4X+FWpa38e/CM3jf4e2uqeFpPEehr4C1b4mx2V+d
Ztn0W5m8L6NpWsX2r2Wiaube8vr1rOSLTdMRr++kFqA9fALeNLv4dr+1P8AtAeGbPVZ/g18
WNK8KfDn4GfDqy+E+qeBdD8QeOLrQNU0rUvFmteFxpUfiKTwvZXN+/8AbXjm80nQ/wC2tLt
71INPu47LRLvUAD9ePDXijw94x8PaZ4r8La3pHiTw5rNp9u0rXPD+o22s6PqdoWdBc6dqVg
81rfW7PG6rNbu6OykKSRXD/FX43/Cv4GeFLjxz8ZfHnhL4W+DrSSC3uPE/jvxBp3hzQ1vJ0
MqWMN9fzRi5vWijuGS2hjeV2t3QKMg18/8A7FeqWVl8FvDfwy8N/C74s/D7wj8HPD3hzwV4
V1f4geEbXwNpvxF0ax0u3WTxP4O0i41CbX7fRJrj7QYG8UaP4X1eaForxNKjSVZK8n+IcXw
+8Xf8FCvh34A+MfgW48d2lp+zdr3in4bpqvgHU/FHwz8LeME8bXqeK9Tvr+80++8J2PjDVf
DC6dHYS3aLqAtrW4i09wJZcgH2vZ/HH4T6j4K8O/EjTfiJ4Fv/AIf+L7O3vvCfjW38Y+HT4
X8TW1958mnvoOuvqCaVqr3ltbT3MdvY3c92FikjNv5iMo57Sv2ov2dNc8QJ4T0f45/CDVfF
EmrW+gxeHtL+J3gbVNafWryZoLLSf7J03X7vUU1K8cwCGwe1W8Y3UC+TuZlT8E18b2Pxk07
4ifsf/Cv9ky7034J/tYftCfFbTvDvxC8dfCv4i6J8JvgVKhm0PxdrUXh1vCVhLofjXxHDos
/jT4VX/hrVbXwq/iXxJeR6jqWi6bBHayfoJ+0z+z/of7Of7MHhjxJ8Efg5a+PvFnwK8d/Az
4teMh4e8J+FbX4t/FXwr8H/ABJoR8c6rLe+HdD0t9Y8eal4S0+XULe2tYUm1O8gksrK23tI
rAH3bF+01+z3d+KP+EE0743fCLVPHjeIG8JR+CNO+Jfgy88WP4qRpYz4bbw/b6zJqkWsmeC
W3+xS2qTJNHJHOsJjk2/P2pftNfsM/FT4mab4Df4o/CXxX8SPEGsx/DnS9Bubi7udW13WfC
Pie91SbwXama2g065ubDxDo1zfrp63jbtT02GW5tr2OOGIeRftP6H4e8Ifs/8AhP8AaY/Z7
/Z7t9bOk/Fr4P8A7VXj3wx4D8AWWhfFvxv4Hj8Q23i3xhqFjb29vaX+q+P49HvRq9/oN/Jd
alqLW1/aCB76aMPD+2nr3hrT/A/7EnxJ0rwj4pl+Gdl+1R8NPij4ot/Cnw78Q6v4r8OeHZP
h98RdZtr4+EPCuk3uoaVqF34x1Pw9YeJYk0+IC61G5bUGe4yyAH6SXXxA8Iad4g0vwhqXiL
Q9P8Wazpd7rWk+Fr3WdMtfEepaPpkUD6nq1jos1zFfz6ZprTpFqOorAtjYyYS5niaSJZOY8
DfHj4N/FC4vrX4ZfFH4e/EW407zTfQ+B/GvhvxPNZxwym2kmu4dJ1G5migS7V7WS4WOS3hm
RkmljIIH5Z+N/wBqL4aS/tZ6v8V7v4X/ABm+Jb/C34M+I/hD4V8HfDf4R+IvGHjTxPdeL/F
H9v8AxS8SR6VBawz6f4H8K6f4e0fw3c6vrN1a2+r391Pc6FYaks8QS5q/ifwN8ZNZ/Zw8Yf
sU6fqfh7wZ8JbTxn8SfiJ4S8IfA+T4Y6tfeG9L8I6pceHvhvrniLxB4P03VPDM/iPxkbXQt
T8GeG9B8R6j4it7nV72+j0uKxttWmAP1Y0v4rfDvWfEeo+DtL8Z+Fr/AMX6PJeRax4Xs/EW
j3Gu6W2my2sOpm/0pLz7faLp8t9aRzvc20KO9xF5DTKwavNPir+1z+zf8D/EVr4S+LPxi8C
+BvE99obeJbPw9rGsB9cl8Px3f2CXWpdL0+C9u7XTFvj9kivbiNIJ51mSJ2MMmPyr+F/xE1
zWdc+K3/BTrWP2V/jR4Y8caV4YH7Pvgj9mnwF4Du7H44/Ee3uLvS5p/GPxtudQstLsNXku/
ENpYp4K1y3vpdI8DeCLSa81jUbm+vZtM039A/2Rvgj478Paf4r+O37QtroNz+0d8ervTPFP
jqy0lX1XSvhfoNhpa2XhL4O+EdYuGnvJdC8H2Em/UJrd1g1TxRd65qMbz28lk6gH098NPip
8P/jF4Zg8afDHxZofjfwhdzTW1n4k8O6jbalpd1c2sjw3tqssDmWG6sZk8m7trqGCaGU7Ch
wSM34p/Gv4W/BHwtqPjf4u+PfB/wANPB+mOkNz4p8c+JNJ8L6At1IZytoNS1e5toTdLFA1x
JCm90t8yANsYV8tfsCXZ1X4U/E/xDHHfw3viL9qj9qHUtRW50y602INa/GTxLpGnnTbe5gh
EmkXej6Zpd1pl3bxJb39rdi+ikKSNK/GfE6b4WeMf2//AIbfCv4xeHU8al/2c/Ffi74SaJ4
l8Dap4j8GWfimz8bRR+OdWvb3UtJ1HwYvipPDcenReFFuvI1KLT4Nbtof30qsQD7I/wCF/w
Dwe/4Qnwx8Tf8AhY/gZvhr41j0qTwh8Qk8XeHh4K8SLrNvPd2DaR4mm1CDRrlJbS0vLkM15
HmG3KqGuGFuNrwx8X/hn401+fwz4S8ceFvEmtW+lwa3LYaHrum6pPHpVyUEF6yWdxKGglEk
Lo0LTYSaJpRFvAr+erwv43X4oL8Yv2R/g3+ypq8vwW/ak/aQ+KKxfEDxz8JPFGp/BT4E6Vb
alD4V8Ya7qHw11TRNHtdKutd1DwxqXi34UX2j3Fz4ZtfGmurq+vxaN4fewn1L3P4ST6v+yJ
qmjWFh8WPi2ifDj4yeJfBPj/8AZ2n+Eni74unX/g/Y6bPpfhfxP4Hv9C8Fw6tpvi7xTC3hL
xv4i8dL4tb4dter4g8O6XocQshbxAH7YePfiZ4B+FmkDxF8SfGXhPwD4bN1a2B8R+NfE+he
E9DGo38nkadpv9q+Ib/TbD+0NRuD5Nnam4EkzK7fKq5PA2P7TfwJ1fw14w8XeH/if4N8V+H
vAMVq/i3U/B/iDS/Fdro1xqUSTaLptxcaDdX1s+q65HJCNH0+CeafUJZoYbYSvLGG+Dvhrp
Pi39v74pD40fHj4Bah4N/Zh+E2p67pX7Onwk+NnhSFPFPxN8bXEdzofiL48/E7wNqa6nbWH
hzTbOBdF+E/hvUbVdQCarq/iu427dOlQufhn4Rm/as+Pn7M/wAWPgVqes/AX9qD4XfCvxL8
NtY8M6Dc6X8LY7z4J6Ne6P4s8Aa7rvhGTS7rwP4107VY9I8U+HNUE+k2+q2M9tbaTMlzp0n
mAH6V+EPiX4V8djxA/he5utRh8MeJrnwhq941jdWenx69YQwPqVpa395FBa6gNNuJ/wCzb6
WxknS31eG40yQreQSxL39eUfC34N/DD4S2HiS0+G3hO08LWfi/xbq/jbxFDZ3mqXMWreKdY
W1h1XXXXULy5SC41MWFtNdR2AgsZbkSXaQme4nml9XoAKKKz7iG6luoTDcSQwpG5kVVUq7E
gLklCSRkkAOMBTwpIagDQoqGUOItqFmf5FBBwxwRkk84yAcnBxnODTbYShW80sTkY3nJxtG
ew4Jzx2OR2yQCxRRRQAUUUUAFFFFABUT9R9P6mpaifqPp/U0ANyfU/ma5m7ublfEFtCtxOs
LLZboVlkETb49YL5jDbDuMURbI+YxoTnYuCigDamkkF5ZKHcK63W5QzBW2pGV3AHB2kkjIO
CTisBLq5KzZuJzjxBZwj99JxC13GrQj5uImUlWjHyFSQQRxRRQBpGab7ciedLsNxaKV8x9p
VrG9dgVzjDOiswxgsqseVBHO297eNquhxtd3Rjmk8VCWM3EpSUW5tPs4kUvtcQbm8ncD5W5
tm3JoooAv391dJ/wiWy5nX7TfWyXG2aRftCNYSuyzYYearOA5WTcCwDEZGa6rc24/Mfur3P
q3+AoooA5+8uLhfEOlQLPMsMkchkhWVxFIRbakwLxhgjENGjAsDgoh6qMYlhfXr6zexPeXT
xJ4jaBY2uJWjWD7HqbeSqFyoi3Rxt5YATciHGVUgooA6fRZpZbJ3llkkYX+qIGkdnYJHqV1
HGmWJO1EVURc4VFCqAABVDXrm4hu9IWGeaJZZNREixyuiyBNPmdA4VgHCOA67s7WAYYIzRR
QAabc3Ek2kh55nEmmX0kgeV2EkiS6cEdwWId1DuFZssodwCNxzLqVxPHqukRpPMkctwFkjS
R1SRfJuzh1DBXGVU4YEZVT1AoooAvarLLHbRtHJJGxv9MQsjspKSahbJIhKkEq6MyOvRlYq
wIJFc3Y3l28niEPdXLCDUL1IQ08rCFEuoVVIgWPlqqkqqpgAEgAA0UUAW7W6uWhQtcTsTC5
JaaQkka00QOS3URARg9fL+T7vFUZb28Gs6HELu5EU2qeII5YxPKI5Y4bgrCkib9rpEOIlYF
YxwgAoooA0LO6uW8WatbNcTtbx2Fq8cDSyGGN2W33OkRYojNubLKoJycnk1tapJJHYXTxyO
jrHlXR2VlO5eQykEH3BoooArabNNJNOHllcBZcB5GYDGqapGMAkgYjjjQY6IiL91VA5wXt5
5Gon7XdZTxdd2yH7RLlLZbfctup35WBW5WIYjB5Cg0UUAON7efaNEX7Xc7ZdOt3lHny4ldo
bYs8g34diWYlmySWJJyTW9JPMH0MCaUCYHzQJHAl/wBHRv3nPz/MSfmzySetFFAGjZSO9ur
O7s3mTjLMWOBPKAMkk4AAA9AABwKrLLL9n1RvMk3Ry3YjO9soFhUqEOcqFPKhcYPI5oooAm
02SSTTtPd3d3eytXd3Zmd3aCMszMSSzMSSzEkkkknNXcn1P5miigAyfU/maMn1P5miigAyf
U/maMn1P5miigAyfU/maMn1P5miigAyfU/maMn1P5miigAyfU/maMn1P5miigAyfU/maTJP
U5oooA//2Q==
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAUAJ0BAREA/8QAGg
AAAQUBAAAAAAAAAAAAAAAAAAIDBAUGAf/EACwQAAIBBAIBBAAFBQEAAAAAAAECAwAEBRESI
QYTMUFRFBUiUmEjMjOBkUL/2gAIAQEAAD8A3Odn80s0yF9az4aKwto5JUV4pHlKqpPfYGzr
dXXjmSlzHjWNyU6Ikt3bRyuqewLKCdVLkv7KGcQS3cEcpZVEbSAMS2+I19nR196NOPNFGNv
KiAfuYCl0n1YvU9P1E5/t5Df/AChpY15cpFHH32fahJopFLJIjAfIYGmo76zml9GK6gkkBI
4LICdjW+v42P8AtSK4WVQSxAA9ya5zUsV5DkBsjfYriSRyLyR1Zd62p2KUSB7kD47qDnbue
wwGQvbYoJre2klT1BtdqpPY2PqmPGspJlfG8XfXTRi5vLWOZ1XoEldnQ+qtdgsV2Nj3FNtc
QKdNNGCOtFhShLEz8FkQtrfEEb190qoGat5Mj47f21rxkkubSRIv1dMWQgd/XdVfgn5jD4v
aWGSxU2PksYY4B6siN6vFACw4k6G9+9VOewuWu/KckbS01b3thFGl20aP6cylwAATsDTkkg
bGhqnbPFyfmE+fzPjavdXLLb/hreOOX01UN/WJYgktvXXYHHr3NaHxyyv8fhIbbJXP4i4Vn
PLWtKWJVf8ASkD/AFVfn8FHFIubxOHtZsrFcRyyMEVZZkHTKG/dx9tnXQqgssBYzpg5bzxi
4e7vJ5VyUs8RYkAMdzbOmBcIV3sDQ4/FLuMJfW2az9pi8DbtZZOS2jcyJxiQFG5Sheg/Ftb
A0SSKbw/jWYssu1utqIrSHKieOfSAyQhADtgCR2q6Ua33vqt3kJJ4rCV7W2NzNx0kQk4cie
v7vgd7J+h1WNvMA2M8buLO+hvMne5uZUvJbYPKI1HwCewgUaGzvZ9/momRjzV3cZhPyi8tp
cgGHpLCsoeAxBP8wI4PyG+HLQA9jvdT72a/ixDYix8TnmguVWOaeZY4gGb9JcxodniACda9
hr7oixCY6a3tM/Y3eYEbxxWE8cRlEaJrTPxACNy2SxHtobOjW0kjSWJ4pFDI6lWB+QawRwB
tscMNPhXmyMcJs8dlYowyxwqx9Jmf3jKggnrsjrdSbtvILi6yQwli8V7d8IPx1xH6SxJGD2
eQ2xYl9BQQNgk906fHPHMjYZWaHxUQ3YieNmubPTyPonak75d/+h7/AGai+K2smBgtlkwd5
NkLiCFwRAOMQ9NEfcp7U/p2UJ9xoCtnj7w3+PguzbT2pmQN6NwnGRP4YfBp8AKAAAAOgBXa
KKKKKKKKKKKKKKKKKK//2Q==
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAVAOkBAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAAAgQBAwUABgf/xAAuEAABAwMDAwIGAgMBAAAAAAABAgMEAAURE
iExE0FRBnEUIjKBkaFhsRUWQsH/2gAIAQEAAD8A+nXVV8MhhFo+CS0UEurkgnB2wAAfes1m
6X2J6jgW25rgOIlocVmO2oEaR5J816XVtnb8VAWDx/VTqwe34ricDONvauBzwP1U7jt+qHU
rO6cD2rlKIGwB+1SCcZIx9qHqfOE4H4o9/H6qAcnAH6qdz2/VRnHIH4qNfgZ+1cF+cD7VOd
s7Y9qnfx+qFSsdt/ahDivH6ogsHx+K4q9vxUB1B1fOj5fq3G3vRBWRkYI5zQF9pJwp1sEdi
oUndrw1akRgpAcdlPBllOoJBJ3yVHYADNRZ7y1eUvvR0AR23S224VAlzHJxykZ4zzWhmq1b
AHPYV5e8Ohv176fyCdTTyRjyRWlc3XF3G0MMvrRrkKcWEK+tCUEkH+MlNZt+dkPSJDlueuB
dixwtz4eQlDKeVJyD9R7kDtXpWVl5ppw4ytKVHHG4rzXp4F9uRdZqTlMh4tylPKGtAUU5Uj
6UgAY+2aC5S0XOaxIs1wfe6SFKloaeKWQ0Afq8Kzx5x4FIwAi5wLM4ymZ0paUsyZImLRq0o
OUack5ynkc4O9aqLexbPUttTEU+lL7T4cSuQtYVgJI2UTWzMYTNiuRnVupQ4MKLayhQH8Eb
isZyBHs9/tIiKkJEkvIWFvuOBWEZGxJHNCuWb96hEaLKeEGAgmQ5HdKA46eEahyANzis++p
+BuKY8IySqS02Okp5el1fWAwVE5GQTkjsK2GIQuLIgz4kuN8EvIDcleh3I5C9ioDcYPFVwI
nxtxmRJzL6o0BwIjqckqKiFDJBwRkcYzuM1V6dnIhWGZIlydDDM19Ot1ROhIVgDJorfCbv6
XbrO+JCH1H4ZoPLbCGh9J0gjdW5+4p300txXpq3qWtalFkZUokk7nkmlr4VxrxZ7n1loZaf
LD41kIKVg4JHBwf7qm32Bua2Z8t6YW5GVsx/iXEhlJJI/wCsknYn+qUEq3QLXdLfNlyW0Ga
63HSh5RdOlKSAk5zye570FsavMIBcuK5cHorKXXUddQcQSVEBI4UojkbDbFevQ4SAQCARnB
GCKwPV1xgiILXIbccmSRmGhCijU5nSMLHGCc+1Ji3rsXSbdS2+5Nt4hufL8jj6SNOR32Ufc
JpmLbUIun+CkBxduYZ6jIUVJD7hPzZxgEJ7AbDP8U3/AK3YWIjoRa4yhpUrW4nWrOPJyasj
wI1zsVubuEVqQG2W1pCskJVpG4p6DAiW8OJhxm44dcLiw2MalHvTlEWgsAkngVlXj03bru8
w/LD3VYBS2pp0oKc88Usz6Pt+ADImFkNBno9chOgf85G+M7nffvTEb0naYkaZGYQ8hianS6
2HlYAxj5fG223atREZtttDaMhKEhKcnOwrOd9L2h4uByOotuq1uMh1QbWrnJQDirGvT1tjq
lrjsFlc1Ol9bayCof8AlBb/AE1arX0vhWFp6IIbCnVKCc8kAnAJ8007bI70+PNX1OrGCw3h
WE4UMHI78Uz00+KRuNkh3VxhcrqnoBQSEOFIIUMKzjnajttng2iCiFBZDLKOEjfJ8k9zVU2
xW+e4XJLSlqLfTyFkYGQdsHkEAg80qr0va1yESXBKckIGzypTmoffNaMW3xoDIYit9NGoqO
5JUo8kk7k/yazz6OsKnVOLghZU51SlbiinVnJOnOK1hHQONhxtSdssMK0MrZiF7QtWrDjpX
j2zwParZtsiXCIuJLaDzLmNSFd8HIq7ppThI2A2A8VnK9LWl1SlSGFSCt9T56rhICyACQPY
CmJllhT1630uBWjQVNuqQVJ8HSRmrodvjQIjcWM3oZaGEJyTj7neuetsKS6h1+Ky6439C1o
BKd87H3rnmG3FIK0JUUK1IKhnSfI/nc1VIt8We0GpbKXkJOoBXY+QRuKNu1w2YHwDbCUxdJ
R0hxpPI/dWMxGY0dthhAbaaSEoQnhIHAowgBQ967Ff/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMfAjcDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5qYDtTc4oyPWkPJrY5GJu
x2FG4+goP0pPwoId0OyO9KDx2plLzQUmP/Kkyew/Sk3eooDZoHuO59B+VHPoKXNGeKBgPcC
nD3pmeacT8lAIQZJwBx9Kn6IKgizu61O/AoYR2EU809z+7pi9M1IwzHSKRD+VAJzigimEkG
hEt2FbPmdKfF96otxJ5qWMimTHccTz2prnntSk4Y1ETlqCmx4+lHftTc4pw5oEDHAwMUwcn
kU5utAoFux2PbijHtSjpS4LUihhzSc+lPKtTdre9MBB9BR+VKQ3oaTDelIAH4Uv5U3a1OCs
RQA0fhS8e1AU96XavdjQAnHbFJgnt+lOwB0GaN3tigBNq96M46YpD9aSgB2R7flSHk0g6Uu
KBiY9KMEdqfxS8UBYiOc9KO+CP0qXANGKAsR7R1Aox7Cn/WlAFO4WIjnOMcVIMBe1BGT6UF
eMUhWEPqKby1OA2/eOaXB7dKdxNXI9xHFGc+n5U4qKABmi4WEx7CjHsKfgYpvfHWi4WDJx0
/SkHNPQbgwPBFRvlTSsMCMdqYc+lPDg8GnEKR1piaTIMY7UZP8AkVIQPWm8A0E8o0f54p1L
xRxQUkG4j0pQwPXFGDnJAowOhFIYuU9BS7QemBTMDsMUhB9aaAfs9xSFOc00Z9aXeR3oELj
Aoo3BhjOKKCk0iPg0uCKUjFN5oMth2KTI9KAx70pANA9wxR9aCD60mcdaCrjxyM0m30oHTA
pRQPQNrUbWpy/Wn5x70BYhII608gBeKGGX4HFPcYGKBJDIetTP61DD96rDChjjsRL1qyOY6
g6VIrYGMUhoaEJbFMZCD04qwg5BJ60sqgjimDVykeKFPNSBcg0gU56UEJWYvTmm4Gc08jFd
P4N8If8ACWzXivqKWKWyg7iu4sT2oSbLtzOyOU70Yx1rvj8KPEZvGRZ7NbYdLiWXaD+FMvv
hZ4ktbY3FnLaaoo6raybjVcr7DdKXY4dlyaMeld9o3wk8a6onmzWMWnQ/89LuUL+nWtPW/g
x4g0uzjm02/s9YnY4aC3fDD6Z60uVjUH2PMdvHNBY9AK9Lm+DutaX4an13xRqVto8SJujhY
7pHPpWf8O/h5/wna3ckmv2ulRQHYhkILSN9DSsx8r7HAndQN9es3/7P/wAQrbUVt7GG21C3
c/LcRygLj1INVl+DOrW+ujTdY8S6Lp64y0jXAJB9MUWYuRnl/wA5ow/pXq2q/BLWoZVTw/4
h0nWywyEjnCOfoDVDVvgp8QdE0GbWb+zt1ghXc6LMCwosw5GecYf0ow3etLw7omreKtbh0b
RYPPvJeikgAfWu7m+A3xMil2f2XC/HVZl4/WkhWZ5jtPc0YA6mvUo/gF8RXx5ttaQZGSXmH
H5VzniL4ZeM/DIMl/pDzwDrNbfvFH5c1Vg5WccTTcnpTwA3TqOue1Kq7mCqCWJwPc0iNRgU
96ULk13kfwo8ZSWUV3HZwskqhlUyjOKenwm8ZEZe1t4/96YVXJJ9DRQl2OCCnoBTioAx3rt
dT+GnivTbbzVt4bsYyy277mWuLlimtp2huYnglHGyQEGpaa3Bxa3RHgfjQBTkSSWdIYo2kk
Y4CqMkmu1034V+PdVUPbeHpkQjIMxCZ/OlYSVziQrij5xXoGl/CD4g6pqjWK6I1qEbDTzsB
GPx71i+NvDEPg7Wo9IOsQ6jchczeSCFjPoPWnZlcrOY3H0pd/tThgj/ADmvS/APwd1Hx/oU
uq2mu2VnsfYIZMljQJK+iPMyST0pDnNeoa38BfiPpE4W206LVYmOFe1cfqGxXn2qaZf6HqU
umarb/Z7uLh4yQSPypC5X1KB5pRxSgg9KCDQIC3tSDBOcU7HFAHpQApwByKQMhOMU7jGDUZ
wpzQMf8oUqaruTyDzVlVV1+Y80ySNeqmgGUz1pSSB1qRkqNlNMyasN3GgN1Jo28UoU9SKCd
RQcjNGfejbjvSEGgvUcScYzQHNNAI96Qn0FArskLGjINIOmaXjPy80FXDBzx0oJB600kg08
bStAXGkDbkNRSYUE45/GimRcmdSOaiNSs2etRnrSKkNPtQM04bT1OKCvpQTbsOApDg0gJzT
iMjrQabiAelJRkijcO9BFx6n2qVMHg1CGBqRWAYc0FJgeCcdqVvmjzTsAsSOhpGG0e1IoYn
DirTVWIwQatABkBHWmyYkRWgcUuO1GKQyRCCmO9OxwKiAwcipgwI5FMtDCFJxnFIY19aftQ
twaRiF7UCI2HNdf8NmlTxTcjcRHHbNKy9jj1rkdwPTg1e0rWZdFa+lgXMt1bm3z/dB7009S
oO0kyt4m8V6xrmqzotzLFbhiAiscV2vwl1HUWvLmze5kbYu5QWrziKHLl26k8n1r074L6fL
ffEQxrnyxblmHpVKXvGsar5y18Xdc1i3sreGK8mQH0civKrXxB4jhlhuY9SnV4zkEOa9h+P
NgLU2YUcd68ftkVowDVTbTKqys9DtvF3j/AFHxL4Gs7S7kd5E4ck9a4CznvbJkuLa4kidSG
yjEVclb/QvsoTjduzTFQeUwx2qJS6mc53sfZXgHW9Q1H4b2txPO5mkgIWRjk5xXx/4y+3f8
JvfC4nd5BIcMWPHNe++CfE0lt8OLY7htgjYYHavnrWdQbVPE95dsfvua0laysbS+G5VW51S
OVJor6ZJE6OrEEV7B4T+Lup3Hhq88LeIJXu1liKo7HLD8a8qVflHGaRWeGfzYmw6jg4rJSM
I1GnqFrq1/outS32l3MltNE5KvGcHFfdvw6ur26+Gun6rq9w0sksPmlmOTjHevgswlnZ2H3
utfWXws8QFf2f557uZz5CyRLk9AOlNblwlrZHj/AMUfi14iufGM9no2oSQW8LYCqcVv/DD4
y6nPqUWheJH8+KY7Nz85rw+8dbzxDeXA+YNIeTVuyf7DqdreIQrQyKT9M80+bUHUalY9r+M
3w4gsT/wk+iQCOGUbpUQYU+9eHIS6ZBIIOeO1fdl5Y2niP4T4Ub0ltN6k/Svhe7T7DrF1ad
fLcj9aUrPVCqR6o9y+DU2r69bagL26kmhtCEQMc4yO1UPjB4luPDxTTtOmZJ35LA9KX9nme
STxrfacXbypLfzdg6EjiuJ+NV1Fd/EaeOJ9yxttx6Vqpe6axneNzH0D4h+ItMvUe6uHmjb7
wJ7V6br+j2njHw0uqQRBbkLuDqOfxrxRYI2iAx2xn0r6L+DaQ6v4KeFgTLC5Rvp2pQfNoxQ
nzaSPnhjNZ3LpvZJ4WxuHBB9a9U+G3xB1xNaNrrOvSyWqr8qzPn8K5X4naOui+OJkjXCSHO
K5LbINrxnaynORUL3GZ35JH2i3iR5dMlMM5/1ZK/N3x2r428RXN1ceML+S5kLuZCc5r2jwJ
rb6pogt5JMyxjaRnmvJfGmmS6Z4tnaQELKcjjrWk3dXRtP4bozADtyfwrqfAGuaxpHjSwh0
y4kRLiZUKKTg5PpXLLkqOcDivSvhDplsPEdx4p1IAWWjoZBu6F8cCsY6uxywu5Kx7d8Z/if
deEfDUem2Nx5Wpyx/MyHkfSvj9r+81S9e9vZXlmkO4sxyTWz488S3HjHxfc30rExlyEyeAK
yoYgi4AxTkzSpLoSJkCn5pApAzRUGA7PFIOvFHalA4zQFxcd6ayk0uaMk0DGkkcCm89zTie
c4oxkZoERHg5o7ZpzY5FIowOaYtWR4weKcB2yKeU79qYw54NArBgZxQVoHFOJGKBjNvGaNn
enH7vSlBzxigdhm2k245NTBARnNMkXAHtQFhhUbuaXZ6dKCc80bsDGaQrCbBzzRShlAORRQ
LlQobswoJXHFNINNpkt2HZXHShWyfSmmlFAJkuRjpxRhexpmaXNBVxcVGV5p+aMigTsxgpw
GRUm1G6DFJsI4BoEo2HJkHk8VOAucHmq2Gz1qRdyuGzQWh0qFQM0+Ju1KWD/K9MC7WFDH5j
yMc0lSMO/amEgUhtBt96UHb701eeakUAnNAJACG56U0qG7076UuF70x2GbMUm0dxUhxSdqR
OwzAA4Fey/s6iBviDfxyuA72h2Z+teOevOK9M+A8Ur/GCx8vlBGTL7LTT1Ki/eN79pUGK/s
rcDHy5rw21ICD6V7t+06jf23ZPtbZtxuHSvCbbGwYHaqkzWr0JcLnJFI2ACQKf26Uo+Z40/
vOB+tQYHu3hfwm9r8J0L5El2jS/QHpXz1LbfZtYuISc7HIzX3Euiyf8K/tLaGMbvsKgAdc7
a+OtS8JeKLfxHco2g3rlnJQrESG/GtpfCrHVL4bGaASPlBOOTgUKFNepXXhWfwT8Jp9V1i3
EWq6odiRuAWiT+leTwMGAP6+prJqxzyi4pMsbQFxX0d8H5LSP4TSW90qvHJJIWVu9fOLklC
a9t8BieP4cQpGSPMLj9a0prU1o6yPF/Ej2w8X3os4EhhWQgKnSqRYGNmboOaveItE1TTtdu
J7y1k8p3JEoHy1reB/DUvizxTb6epxbKweZ/4VQdvxqWneyJmnzWR9feG9Xth8F7GeL5Ihp
4Xnv8tfD2rTC48TX0i9GkJ/WvpX4nePNM8PeDx4e0l0XEflKifwqK+X7ZXlme4fkuSc1Ulb
Q1n8Nj3T9muLzPibeuf4bIj9ar/tG22l2ni+NbSzhimbBeRByc1ofs2sI/GuqzcDbabefrT
fj/4T1/UfEY1mys5bq3ABPlDcRipS0YoL3Dw+AfuuDX0t+zcIJ/Dmt24T/SEuFJb22184WN
vcXE8dnbxs9xKwjEe35tx6DFfZHhrTtJ+D/wAKvMvnjXUZo/OmyRudyOB+FJbk01qfOfxzn
R/iG8UZB2YBrgIcBQW5qfxTrknibxZd6m3SRyR+dV4wcAUTdxVHqdb8Pbw23jW1ty5WK4O3
GeK9f8d/DD/hJo0uYLtbV41zuI6188JNcWd1Hd2zbJojuQ+9fXfwuvbnxH4Egvb2YTyPkN6
1rTaaszSnK6sz5BubdrDUZrB2EkkL7Nw/irvvE9w3hL4c2Hh+Ftl3fL58+ODg9BXrniT4O+
G01weK729Nrb2snnyw7eJQOcfnXzp4119vFHi+4vAPLgRtkK9gg6VLXKCShdmDawcs23JPO
au4AGMU2NAqYzU2zHes2c71I+aaWHepWU44qJlHekQxwNG7mmAY96XPPoKAHU7tTQR+NOHH
NADWHyilHTFJxnnrThQVuMK80hXipTTQeaAGAk8GjyqccZ96D93rQKxEVwTTep6VLu46UhY
elAWEyMUDrxS5VuaMCgYc5yOlI4pcY6Uxs0AxjnCikBDCpNo24qMxlRlaZLuO2kggUU3cFT
5wR9KKVgTJCGHXFRsakcVATTIkLnikzQFOKNpoJHA0/PFNCmnBDjpQNIMZpCKkCnFLt9aC7
EY4ANSbye1G1e5peM0XCwnJ7U8UZp4ANIsYfmNShhnBpBH3FNdTnigCUuCMCo8ZNA4FKBQA
q89KlUcVHnbjFSB+OKB2ADAzSnAFJuGMGmbuaAHHrQTimkZ5FGaBCEkDPcV6b8Cblrf4pxk
/8tLdhXmZ5ruPhNP9l+I0EpOB5Rqo7lR+JHb/ALSGtRTSWViEy6jO7FeEWpbywT6V7F8dJY
ru2tJwoLg9a8gs2BiH0qp6M1q9CXJI6U194CtH98EFfr2qT37UqtiWEjs6/wA6gwPsjSr3W
NA+CEOtanvm1EWofa/8IxxXhfhf9ofxBB4jeHWyklgZMYVcFK+jL+a3ufhMkdzjadPXr/u1
8IXMMX9r3cceCvmHGPrWlzqbsrnvHxs8RaZ4s8J2eo6NeiaMH507qa8JtNuxcdRWjHqAg8N
3GkmEl3k3B81Tto9seO4HNS9TKo00mh7D5G5r6T+H+mxf8Ko0+6lO1BvZifrXzbL/AKsivr
rwDpH2z4C2kI4LwyEVVN2YUnqeQ6r8UfDNrqUthJai5jVtrblBFdHHqY1PwrPL4Ptra1lmX
BMUYU/Q4r511jTDbeJb63kHzLIRzXt3wKcXS3ulsMtHhgParjK8rG6kr2Z4nq9vq/8Abc0O
sys1wrc5OalhjEacH8q6b4m2osfiDdR9MnIrnkGUGe4zWM9zCpuetfAy7Wy17VZScboQtei
eKPjJovhW5W1ljNxKfvAV5X8JIme91Nl7IBXHfE7Tnh8W+ZLna/PNbJ2hc2hpC59HeCfiB4
G8VXjTafodlBqS/OshhUMG9c4rxf40HxtJ4ia41u4/0KVz5YVsjH0rlfAN8NF8XWs6HCSHa
fevRPjRfi90myl53LS0auOLvG6PHLS2RY88H3q6FUdKr2zboAfapcsBx1rA5mDfNkGvTvgr
4rvNJ8YQ6IZj9luD8qE8ZrzEKxPPFdJ4BiJ+JugCMnP2gZ+lUnZjjoz6P/aAuJ7P4d7rZtn
mn5sH2r41s0d8uzbietfYv7RkqN4CRBjh/wClfINhxEPem9jSpsicZU9KkVieaCMk0Jweag
5loOOfWmbcHmn5+akYjHNA7iYFBHGKMr60bgOhoJDp2ozRu70BgaAFwKQkjpRmkxzmgBvzd
SactGM0oAAoGgIzTMYOaeWppJzmgLigDGaQ4oGT1pMZNADc44Ape1OIwKbQADrQRmkH0pQx
9KAGkAHjNAz260/vzxSNx0oBjSAQcrminqMrycUUAkMYq3Q0nljbUefwp4fJxTITvuAQjtT
whPanqw4HWlY7TjNIqyGFSO1IxP8ADUqMMc0yQ9SKYxqk45o5IzSryvXk0hyFoFcUADrS4H
UcU1QSMnmn8elIYgxmpAfSmnbjkU4MB0BoBDs89aeORg1EWB6ClByeTQWSiMjkcikMZ7UB8
cA1YVVK5J5oHZMrH5hzwaTkdRUzx9xUbZ+tAhvBpRg0nUcDmkGR1oAdihjjnFLS4yMHpQIQ
YIBHXNdd8OFZvHEQA58s1yP3TkV6B8HYRdfEuBMbgYWJGOlVD4kVD4kWPi95q6bAGBxu615
dZjES5PavdPjtaCz0W3CoOW614RZf6tec8VdTc1rF360mP3kWP76/zpfXvQn+vgHrIv8AMV
Bzo+s9ZuGn+FS26zFGWyUZHXpXx3EjJfTgsThyM+tfTGtX8tv4Oli3EYtwP0r5ngYvdzMT1
c1pUOqorRNDaTikIA4B6/rUvGMNxXa2Wn6Rp/wnvtdv7ETX95N5VsX/AIFHUis0rnMo30OC
fPlN64r7G8E6sNJ/Z1tNQ8ssY4HwBXxyCGhY57c19i/D14f+FK2NrOoeNrdyQw4pxV2aU1q
fG+pXzar4hu7xwVMjk/Tmvbf2cLaS48fahhcxi0+Y9s5rxvWhGviy/SNAiCU4Uema9E+Cmv
TaH8SrWKOXZHer5TjtR1H9sr/Hiwaz+I7sVwH715/CD5eT2FfQX7TOjowstWihYsR8zAZr5
6t5N0WfalIKu57V8BbYXV/rSsuVVAa87+LGpC78bSWwiaMRHbkjrXr/AOzRbCa+8QMVyNqj
pXD/ALQFlb2fjxRDCseRkkDGavm92xafuWPPdCjaXW9OiQZZplA/OvU/jBpksOgRuFICnmv
JbG5ksbu3vIjhoZFYH8a+nfFmmjxH8Jv7QaPzZHgEgK89qdP4WhUXo0fLNk37keoFXMjGe9
ULbMUjwspVlYjB61aLfNjNZWMZDi/aut+GKZ+J2jO3RZS36VyIwa6fwJdx2fjixmkfYBnB9
8UR3HHVo9m+Pd8Z/Bsag5G418y2I/cAmvdvifcvd+EHEhJAORXhFif3X0rSpua1tLFwA5zS
beaGY546UobJ4rI5QxioyNx61ISM80jAYoAZspCMU/ApAOelACD3peO1IevFJzQAZx1oLYG
RSkeppjLngUAHmUoOeaZtx15p44HBoBCE4pN5pxPrzSjaeooGNy2M0fMOaf39qCRigLCA5G
TRxQPm6cU3dQAuPQ03JBpSc9KAM9RQA4c9adgBaaOKXPFAxjISpxRUoIC0U7hZFNvmpBkDB
qZtv8IpAOcmgwsPjGOTTiAx6803qOKDktSNULkKuCc0w8oQDmlbaTSgACmJ9hqZGOKkKkjm
kH0p6Ag5PSgEhrfKOKcCCM96eV3HPSkJA9sUi0hpFKKOnfrT1AHPXNACAd6a3XIqQjPApm3
HHWgbBT71IJCOKYEz0qVY+OaAQ4Mc8mlJDHGMUig9BRwBxQUNKEHNJ9RmnZ55pCRnNAgNAc
YxTSeCKiVWB5NBLZKxGCdwHue1e3/ALwfqf/CQt4yv1jtdJWIxRtM20yN7V4YcjnGfatTVP
GHibUre1tZNVlit7RAkUMJ2KMewprcqDSd2fXPxJ8EWfjLw49slzEJwN0Z3CvkDVdB1Hwzq
r6bqUJVlPyuOjCoX8T+LTGFGrz7V6DeagutV1fU/L/tGd7grwCxq200bSakh+5SpPSu2+H/
w/wBY8ZapHcxx+Rpdq4eW5cccHOB61wwUmPnjtXSr8RfF9hocOiafe/ZbKJfljiXGT6k96l
b6mMUr6n0H4h0W1ubaeyjnRQybQCwr5w17wVrXhu9aV7dp7SRiQ6DOPyrFm1rxFcTGaTU59
7ck7zWtZeO/F9igiivyy/7Y3D9a0lJSOmUoyVjZ0XwL4p15Y2g0ySG1bAaabCAD1Getb3xX
hTSvDWk6JZuDBajBI/ibua4a58a+MrqUSTazcN7BsAfQVlajrGsawqR6hOZdnTNK6WiIjyR
T1H6daXGozR2FpE0k85Cqqjk19ZaHqemaJ4e0/wANzX8P2iK3CPHvHBI5FfLOkateaKz3Fg
ypOy7BKRllHtWXM2pNeNeG8mMpOd+7k0Qkoig1HVnZ/EHwldaP4im1KIedaTsW3rzisHRtQ
bStasNTjPzW8qv+Geaz5tS1u5hENxfTSRj+Fm60RgmPZjII6VMnrdCm1e6Ptq18R+HfEnhM
ajqUVtdW6R7mSYAg8dK+PPF1/o934tvH0TT47G0DHbGh+Xr1qiNa1m1sJNPtryRYJBgpu4F
UNOD2l5FdsiyvGwcK/KsR605NDlJNH1T8A7GPwj4SvNa8QTx6f/akqmBZm2sygdcGs/48eC
X8TRx+JNDnjufLXLKjA5FfPviTxP4i8TXa3OoX0h8sBY40O1IwOgAqvD4i8T21r9mi1a4EJ
GNu+hWKUo2sVNrKskMilXA2lT1FfWHwT8Tafr/gmDQr0oZrYeWySdCO1fJqGeSYvMS0jnJY
9TV+w1XVNFuGuNMuXhb+LaetSnZmcXaR6f8AHWfwpaeII7DRdJt4LuPiSaHjd9a8njO5efS
q9y95qOoPd3krSSOcksc1bVQqfShu4Tab0EIIOPWuu+HPhu78S+OLOGCN/IgbzJ5QOEA9TX
JnlR3roV8fa5p3h5dF0JItLhP+tkgX95KfdqI6O5MbXPffFfhX+0tHu7WBN25TtA55r5ivt
F1Dw/qT2Wo27Qtn5c9xWvYfEnxrpp+TUJJVHPzmszX/ABRqfii7W61HmReOBitZyUtjebUl
uV+3B4oVQDkVHEx2YNTEYrE5BskecHvmkYEgU4k4JqPe2cYpXEL04HJoHNKp5NBByMdKAGs
OaTFObO7nijGBmgBCB1phGPpTt2TjHWgjigCM4NGPSn7cDNJnFADQD0xRtINPxkZzSEEcHt
QAnSg9KXFBHFAxqjBPpSkenSlA4pM4PSgQg4PNPyDSBgeMUY5oGOxTHGRQQfWjYxHWgBqnA
IopWjbb1xRQA0EGl6dBQFxTge1MlKwAMR0pCCf4sU/OOhoxnp1ouOxGEQnk81IAMc9KQqKF
x0oBIkUD8KdkD3puMDigLmkaIcSSwA4LcAAd66a9+HHjnT7K3vJfDl1JBcqHjkhTzMg9Oma
5aTlSvPH5ivafgn8Tdfs/EUHhu+vZru0lASONznH0qhpJ6M8/1P4ceNdFsra+1Dw3eLBcDK
FE3kfUDOKrx+CvF9xGskHhnUmXqP3DD+lfTnxs+JWs+C9Et/7F2pNOMlnXOK+fNO+PfxLgv
Rdyau88Y5MRUYxRYv2aRyd3pep6TMY9T0+4snPQTRlM/nVVSpJJPTivqbw14y0X42+GbvQN
a01BqCx58wLyDj19a+bfEug3HhnxFdaTcAkRuQhIxkUNO1yZU7akukeGfEOvxSPoekXF8kJ
w7RrwPxq4PAfjcvs/4Ri+B/3K2vhh4y8SaL4hsPD+kXJW1v5wHix3r6p8VaqfDXhefV7t2V
oo84J6timkmXGCZ8ij4b+PfJeZvDdyqRjvjJ/WuXube5spmtr23ltpAcYlQqc118/x18YNr
rzJPm2D/KmO1es6Fq2gfFrw7LZ39lEL0L1AAYH1B61Sgnsw9mujPnTIKjH400jBzWv4p8O3
fhTxBNp1wC0Wf3Uh7isn7wrNrUyaaGk0DHeg4oG3bgnvSRJs+HNCfxDqxsVuUto0jMskr/w
qKyZkjF3NEkolVGKqwGNw9a6PwPaz3niOaCHcVNu/mEdhiuUlUwanPCwwySEYq2tLl8q5bk
uwDqc103hPwN4h8aSXK6BbJJ9mGZGdtoHtXNE8V6V8HPE1xomv39uJSLV4fOlX/dpLV2FFX
dmc03gLxqmqPph8M3zXKdVWMlT7hulQ6t4J8W6Jb/adV8OXttAOrmPIH5V1PjH4/eLL2/e1
0G8ezgRiuU6/nXovwQ+JWu+JftOleIbgXyx/NmUbv51XLrZGvs1e1zwfSvC/iPXG26Tod5d
54DLCcfnWrrnw48aeGdPi1DWfD1xDbScblG/B98dK9z+NvxI13wXYW1r4ZdLESjkxIF/lXi
cHx2+IC3VvPLqJnRMb45lDK34UrC9mluyCz+Hvi280a41r+xZbfT4E3tPcfuwR7Z61ygCkE
AfdPXHWvafih8V38VfDexgt28h5P9aicAn6V4dbOfKBLduTSasTKKiW8Drj/wDXXd6F8JvH
Gu2aXkOlra2zjKyXLbAw9cdaufDb4a+IvEPiDTtWn0potCglEs1zcfKhUc5HrXRfFv40ypq
M+geGZNkUJ8rzUPXHHFNJPccIXWpmt8D9SiQfa/EOlwP12CTJBqBvgvqu0mPXtPkHqpNeRy
atr17J5s2oTljySXNa2jeMfEWgXImju3mjB5VmzVLkKtA6HWfh54j0WF55YIruBP4rc5P4i
uVVQ+1EU7ydoUDkn0r6h8K3kXibwxHqD7Fkdcug57V83+K7/wCz+OLl7VBA0MmVKDoR3pzg
lqhyppK6M65t5LSQw3UL28gGdkilTWvYeFPEmo2BvbLRbiS2Azv27QfpnrXaeB/EEXibUvJ
8QaZBqNzDhkmdeQO2am+KvjXWbCOPSbOZrWJh92H5AB6cUlBWuCpJq99Dyx1aKVo3TZIpww
PUU3HPtmq9uZZCZJiXZupPeroXGOMZFZmNtS7peh6trc7QaNp899KgywiXOK2bf4eeObmcw
ReF70uDyCuB+dVvDHjLXfCF+X0i5EEdw4EnHOK+hvFfjvWrP4cHVNPnK3bRglgfbrVxjdGs
YKSPnrxN4K8ReEreGfXbWO2ac4EPmBnH4Cl8P+APFvivTbnUdB0WW8trbhmUgZPtnrXLXut
6x4i1A3uq3UlxKT1ds4rrvCXxF8U+EJbe20/UHSxEm5oD905PNTYjlV7GPJ4d12PURpsuh3
yXZ4ERgbJ/StPTvh74y1O+ksbLwxevPFy4aIoB+JwK+wx4muJ/Aja/FAgvvs+9G2jOcdc18
dah8U/iC3iK6l/4SG7jYyHKK2BTsV7NLdkGr+D/ABToM4i1Xw/e2zHoxhLKfoRWfd6Zqtpa
i5utPureBjxJLAyr+ZFdHZ/Gf4hWN+t1Jq7XMQ6xXChwfzr1HWfifp/xD+FV3ZXaxW+oRLk
oAAG+lFhezT2Z4/4d8HeJPFi3T6DprXaWwzKQwAHsM9TVUeGPEf8AaLacNBvjdIcNGIW/ni
vR/wBnzxPNpup6zp0hAskiN0/tjjrUHjT9oDXptVmtfDLJaxKdvmKoLH8aOVAqatdnnWpaD
rejp5mpaTd2i/35YiAKjsdJ1XVGA07Tbm7J/wCecZYfmK+g/hB401Lx7Z3Nh4iSO+aH73nK
G/Q1D8YvHGq+A47ax8PQQ2auOTHGF4/Cq5F3H7JdGeD6r4c13RkR9V0q5tUc8F1z/Kli8Na
7Lpr6mmlzpaIMmWQbAR7Z61qR/F/xPLfQXF75d1GuNyyoGH61vfEjxw2ueErJbeYxrLy0Sc
AfhS5Y7oFSj0Zymn+D/EWp6E2s2WmvNZBiNykZOPQdarWfh3Xr+RkstDvZdn3tsLcV23gDx
NNp/wAP7m6unIt7Jyq89Sea53UPjB4unuSunXjWkAOQIxjdQ4xtcbpxte5g3+najpUoi1Kx
uLVz0EqEZq1pnhfxHrJzpeiXlyp/iWI7fzNe3eDfF1x4j0CK61i1hu5FPWZA2D+Ncx45+M3
irRtdXTtGkS1t0H3IkCj9KbgrXD2K3bPNtW8Pa7od8llq2lXFrcSDKIyEl/yq1e+EfEunaG
ut6lpE1nYs2FeUbS30B5rqvD/xz8Rp4hhl1lIL22Y4JmjBKfQkcVF8ZvHU/ijVrOGK4c2io
CIh0FTyoXs42bTPO92OfWnA57UyP/V8DA96cKg5x4HFNOc4xxShjik3HFAxM+2KMZ5pCaQG
gB+KUdKZuOKAT1oKuOJyMe9FIG45FFIQwsAKYGIPTinEbuaaeuB0qiGx4wxzmnA5OM0i49K
fx6CkUhjZHA60AZxnpT8qDnBNLwaAsPyAvAo5I44pFBJx2qTbxxQUhm0Y69q9B+CywD4qWs
sigmKJnUnsa4PZx2rvPhMFh8ZzXWfmjtmA/OqhrIuKuz1H48myvvBaSTuPOVzt3V8wWQDR5
x04zXqHxo1e7untbVmPlY5FeZWsZWIEHtV1NzSroe6/s56tp2j+KNUt76RY5LmMGImrH7R+
kRQ6tZ61AAVmHzEd68p8HWGr6l410630eJ5LgSAuV6KmeSfavZfj5sTwlYw+ZvaH5cnvRFX
TY6esTw3QNUm0rxDpep23yywXCFT6ZOP619PftBaiIPhnZxtN+8uAGPPXIr5O04k3NmM5zN
Hn/voV9cfGHTtG1H4ZR3OowmSW2hAiO7HOKmKCB8c2MKFASM5r1f4H3K2nxJjsXfZHcp8vu
3pXl9ngthRwDgV3vwt8pPjF4YaZyI/teGx9DxUp2Zkm1I9e/aE8MRnQYdZiQK8ZwSBXzXbS
h4wPavsL9oaeKD4cMhx+8fj3r40sCWjDCqk7l1DQYUwinHmkYMU2oCSxwPr2qDA9m+DuiBt
D1TW2Kjzm8hCeOO+K8m8Z2L6V4zuomXAd92a7S/uLvR9X8JeDorxrO3Ijnudpx80nJB+lWP
jpoUema5Z3UBLRyIo3+vvWz1idWnJY8zVtyZq/pWqjSlvZgD5k0JiUD3rMhJaOpGTdx3HSs
tjlTs7lCKEbzIwGWOa9P+DNzNZeOpFjz5csBLY6V56IwDg8e9eifChP+J/esD8wgOPzqo/E
aQbcrmr8e7tbtrJg2cV5BbxK8XQCvQPi/MTcWsLZ9a4G2A8scdqqpuVW3LcssbeHlsmGZY5
MgH0qTQtMm1TWLHS7dC8lzMqAD0zz+lVsd8ZNevfArS7eXxNda9dKPLskCxA/3z3qUruyJT
52kz174s+JY/BPwrt9Fsp/Km8kQqEOOgxXxjAj3M73EnzM5LEnmvW/j5rsupeJY7MSkpGMA
CvLoB5cYwBTkraGk3bQsLEqoOBxSOgZduBTlJapCves7GBveDPFureG9YjjtpWe3mOwx54O
awvEW+bxfeSyoVdnJIPamfPFKk0bEPGQyn3FMvJ7i+1B724O6V+pFXfSxrzXjY9M+Bun/bP
iDOnG0WxYjt1qD45xR2/iqCJQCQMEV0H7OcQk+I94p5/0Mnn61lfHvw3qlj4uOpXU0TwSN8
qBuQKpP3bFxfunmMGPLGBipeFHHeq8OfLGKnANZmDG7VMiI38TqP1r2Xx3fnT/AIfRWiDCm
JVP5V46nFxCT2kU/rXu3xH0N7n4dR3aLkCFW/StYbM3o9T5508AgkDGauTBQoLDIUgmqlgd
qhTVycgxZzWTMHufWln4gtI/hjBcJgQiyC4PY7a+P7y4S61+8nUYVpD/ADr3R4NQtvhFFby
MTM0G7HoO1eCWiHzXD4Dbua2qbI3qfCi7sR15UZpbaRrKSVlUssiFSo7U7gcZwaB2zWFzmU
mnobXg3XLfw3Z69PKSbm8tjbxKPc5rlYIN0rMygFuav+WpYkDn1pQAp4FO5bldWPZv2bnkX
4g3tkqZjktt5PbOas/tPW+3V7I4424qx+zX5aeKtZmYjcLYKD6c1S/aavRNrtnEOyirRtD4
TwuGFDEAehGKuXDQTeHooCf38L9D3FQW5GzApzRg9z9ahOxhF2NaLVoLb4eS6JCN1xc3HmP
7ADFc/b2yBDgdfWrO1c8DHGKdjjOcYobuJyuj2X4N2Et7oGo4U7IJgAfqK8y+Jdv5HjqZTx
g9K+hP2f7ES/Du9lCgs1z835V4V8XSp+JF0qjG04rZtcp039w48RAwgADPXNSag6XMluwJL
qgDfWiIHZjvS+WAeayucyk0IuQmKUHmpABjpRtqSBnJPHApSDnrSkUY96B2G7fWgKKdj3pK
B2FxzilKjpTQeaeMEdaCkiMqVGfeipGU7ePWikJog+lJj2qbbxyKTGFpisNA708CkHSk57U
AScAc00HnpShSetKBzzQA4GnqPWkwMUZJoGP4x1rv/hHC114uvIFycWrMQPrXnvGOtexfs/
WqT+KdVYgbltsCqh8VzSD1Of8AjLb/AGUWiPFyed9eZWpxCCG4x1NfVPxJ1fwl4ehj/wCEi
02O+Mg4iYZwK8ebX/gy8puh4dvgx58lJiErWcb63NakeY6D4QWF1pthqPiB1MQmHlQSdCw/
ixXMfFrxiNVuItIhfeIzyak174vLc6eumaFpS2FpGnlxxj+Ef415gvm3l691ckl2OcmhySV
kHMoRsX9NUi6s+P8AlvH/AOhCvqT4qfa9T+H7WlgDI6qDsHfivmWwRf7RslHeZP5ivpDU9d
h0mA3F7KEiVRnd9KKdrMVFXuz5dtUkt2Mc6GOVWwVbg17d8CvBw1jxQfFd+pGn6WcxHs8nq
PpU8Xin4ZeJNSjTU9LhlnBwHxsLfUitHx94k1PQ/B8OmeB9MW005QWcwHkZ6mlya3D2etzM
/aH8eW+rXMXh+ylDLAfn2nIzXh1ouIl4qpvub+8NzeSGR2JJz1FaiR7V9Kzl5GU5XdkPx71
1Xw80MeIviHpWnSLut0k8+b2RRuyfxArlQAOc5r2f4A6N9r1fXtadxElvZtaoz8AM465pJX
ZMNWjynxbqkmq/E68vt5Km+VUx/CAwAxXvnx+0VG+HukX8QyUiXLfhXCL8APGd14kEjX2nR
WEkoka6M6lgM56ete5/FPRY5vg39gimW5axhVd6nO4gYzVq9zeKabPi60bMQ96tDJqjaZVm
Tupxir6kkVDOaS1AnA9hXb/CiOef4hxW0QOyWM7selcSVORXqXwEVG+J7RsuWe1YLx0OaqO
jKh8RlfHCze2122TGBivN7Y4QDrXuX7RiWkV3ZxBQJwvNeH2mBEDjjFOe5pW1JCevtXtfwt
D23gp5k+9NMST644rxcg7CdvBr6C+GOnmf4c2sgX/lq/8AOqpLUVH4tTxH4h3T3fjWXcc7e
KxE4UetbvxFtzbeOZkYdTWJHgqBjipluwrbjwG607LetAJHTpQOTUGSJQQRRtHQim8delOB
44/Ggu563+zzcxW3xUlSWTaZrUqg9TnpVL9o64ml8dpGXYooAC1L8CIYm+IUt7MoLW1sWTn
vmvePEWp+B9NH9oeJrKymc9GnjDn9a0UXa5vBXifFcB2xc8fXirAddudw/Ovqi88Z/BK7sS
brTNOdD2S3Ct+Yrm08R/s7b8Hw+Ovqaixm6bPCNH0ybXvEOn6PbZMl1MqDHpnmvqv4l6fba
L8LZrVzkQwLEGPcgVl+Bj8D7bxcNW8OzGK/cbYo5mO1M+me9dL8bdKk1b4aXMtrIAIxv4/i
FVF2ZcIuO58TWg3SNg8bjWpaW5n1G0gxnzJkXH1YVk2SbCyk8hsVs2N4dP1a0vkQStBKrhD
3INT1Od/EfSvjHSJbbwhN5af6q324HbAr5OgYi7lDfe3Hjv8AlX2vretR6f8AD2PxHrtmoE
8QcwgeozzXlXg7xh8MPEeslbjwrZWd2G+WWRQQTW0rStY6pLmVjze+0CPRfAMWranDi+1B/
wDRweqoO5FcmjBl6/nXrPx9meS908Q+X9lVPkMf3celeRWyfuxxj2rOSs7GNSKVkWO2KQ8U
p6UhNZmR6T8EL25tfiG0ELERzQHePxpf2gLgz+KLds5AUVR+E939l8Y3DADe1ucH05pfjLd
QXN1ajgzAcmto/CdMF7lzzm3b5OamzzUNsD5fJyKnxWJyiY5oIyuPWijOPrQI+lP2Ybm4l0
/XbBzm3ikDj0zivD/i0D/ws/UOMfvD/Ovdf2aLqKPw7rcWwCQXClm9Rt6V438bZbJ/iXcm0
wDu+bHrV9DrXwHDxnCdM1JnNRxkeXjvTualnKL0oyaORSE80gF5PejtSH2oGTQMTODTscda
Q4xSDNAAdoNAIPNN4z0p4AoC44dOtFGBtoplpg2c4ApCOKfwORyaCGP3uBSFYaopQBnpThg
LR0oFYQUuQBSkgCmDnmgBwbmgjJpRtpeKAEwcdK9x/ZqRZPF+sRsP+XbI9q8PzgYr239mhP
8Ai4GpzF8KtkVK+uSKEXHcyf2lrW4j8U24f/VFRivFoLRNgwO1e1ftH+I7fUvFkOmRxgPbD
GfWvH7fd5YBHQVciqu5GtqgOcVYVQMACnAUYOagwdy9oaCfxNpsZBAadR+tey/GXRJx4T82
MHYh5x6V5F4VH/FaaRnn/SU4/GvoX476nbaT4QFk6AyXPQ+lbQejOmjsz5JtLfyykqZBQ7s
554r6EtLmS++HxlVid0HX8K8GsxlGJ6Gvoz4daW978F2nlXLbplB9h0ohq2OlL3mmfOsLYu
pVI/iNXsVUkTyNZuom6hzV0gkDFZsxktRGI24UcHt712PiDVNQ8MeAtJ8O6ddNbz3YN3dMh
wW3fdB/CuUt7eW4vraCBPMleVdqjvzzVvxpdve+KZI3bi3URYHbA6U46IcVZNmR/bniRk2j
VrlQPRzX0F8EtQ1PX/B2tafqly9xGilBvJPJFeARxgpyK9M+DniBtH8RXGnu+IrtQdvuOKq
O9ioSbep5vrdmdL8V3tofl2SHApozgH2rpPina/ZPHcs0a/LKd1c3ES6gdqUlZk1FaQmWJw
K9X+AGR8XYR627V5ciAV6f8Bz5XxchY/8APBqgUdzpP2ntMgS9sL4Z3twfSvArXAj9a+jf2
mpY5dNsMfe5r5ys8+WBVPZGlXoTM2flx2r6l+CUH2v4V2zYyVmkB9ua+XCvB4+lfR37N+uR
Ppl/4dlb5kk8xM+9OLsTTdmeOfGaDyfiJKBgY7VxcYygr0D47RmP4nTjHGRXCxBTGBiiW4V
dxoFPxxxRjBpRntUGQlAPHFB3detXtT0i+0eS3S+iEbXEQlUZ52npRqPU7b4R3bWnie9ZeN
0GB+dRfG3VZb2S2tmY7QORVD4ZE/8ACbCJeksRH1qr8VpJP+EnS2eMqFHU1sm+Q6ofBc4OC
xVogWJx6ZqwumR8ECrECKI+vFTpnOAayuc7k7lextZLPVLWaByjiZcEHpzX2f4tuTb/AAcm
iklMjfZRlmPcivjoMIriGZxlY5FY/gRX0v4q1xNQ+F8nlgor26kZ+laQ1NqTufK9t89zJj+
+a3tGSNvEulJIoZGuowfpuFc/ZnEzn3Nb+ktjxBpmOv2mM/8AjwrMxl8R9lfFnSYNQ+Ft4n
CJDECijsMV8IQwGCZ/Jco6twy8V9t/FvULv/hWVytoeTGA/wBMV8U2m5mct1Lc1VmkbTdlo
b+qao+oeEbS3ublp7qNyCrnoKy4DhMZzStFkDHH1qRYyvXmpuYylcaWA60gbPTmnMoYEYqE
K0bZzmkZPQ9B+EdubvxxJHtB/wBHP86PjNpP2PUradgct+VanwGiNz8TXjx/y7E4/Gtz9oq
0SBbI4w1bL4Trpv3LHhlt/q6mqrbk+XU/OKwOVjx1oPXFNGPWndsjsaBHu/7Pt15Gn62hbA
aVf5V5b8WrWKD4iTyKSTIc812XwguJILXVChwDIP5VxfxTmE3i4Ox+bFbu3IjsS9w5iLGzF
SYxUcP3M1L2rFnMNpCKd3o4pANpccCk70uaBWDHamnOaXNITQAEcZpobsTS5zxTWFAiTHy8
NRUYOVoovYdyfPP4UpGR1oOM9KPagYDgUZ5o6c0oANAxMZpVXFJnBpwYdxQKwoAxmlOKQ4A
ppPoaBi8ZNeyfs8z/AGbxfqjkgA29eNDHXP1zxivXPgzY3dk2o6/IhitXURRs3HmHvirgrs
qCuyx+0Pa6WLyzu4kjF3IMuy9a8Wg3NH8v417H8U/DV/4kI1W1nBMK5KH0FeOwEqCjAbl4Y
DsaqotTSqtSUAk5NLuAOAKX9KB146j16VmYG14PTzfHeiRgcm6T+dfTv7QGkWFz8P2vLmFX
miA2H04r5++FWk3er/FLRVtoS8VtN507DpGgHUmvqn4kaYvi3wJfadYzJJNt3KFYNyKqO5v
S0PhWxVTFgjjtX078Cr/+1vBl1oEoVvsrvkY7NzXzdNp15o+oS2F9C0EkbdGHWvW/gP4lt9
C8a3NhdMI4r9BhmPG4U4tpkxdpHnPj/Sl0b4hX9soIUuSBWOobAI5r62+L3hPwCPDF3r2s2
ZN065hlhfa+72r5a0HStQ8Sawmk6HaS3M0r7UVRnA9Se1J9wqLW6Op8A6aB/a/ii5T/AEfS
bdip7eaR8v6V58Xa7vJbmQktIxY5r60uvhTNpfwan8MadKsmpT/vbmUfxt/d/CvlW40260b
VLjTb5Qk8LbTim9gatFC7QFx2q9oN6NO8TWN2DgB8NVAsc/KM9qaVHmxFRl2YBQOpOe1JGc
XZ3R3nxSsbm8W21KGHfGB8zV59asdg5r6T1jwpc3vw/hhEZ8+S2D7T1zivnO403UNIuzbaj
aSW7Z+UsMA/jVzRvVV/eHc+teifBmZYviZHJnGIWrzscA8dPfmvQPhXp983iSXVY7d1tYoi
rTY+XPoDUxWqMYK8kdp+0Be28+i2isMvnrXgVmP3a59K9z+IumT+JNE2wgtNCcgeteHRwT2
0hglQxyIcFWqqm+htVT0LIABzjNbng3xNc+EfFVvqkD7YyQrr7ViYB7ZFRvD5nas07GC0d0
e3/F/w9F4w0K28baMRI+0GYLya8Ht2BBBHI4NeheAvH8vhqRtJ1dTc6VOdrq3O0Gu01z4OW
XiK0bxD4C1OOQyDe1m5xk+xq2r6o1muZJo8RDA8MvFSBFxxWzf+E/FGmXX2W98P3scvTCwl
gfxGRWvo3ww8dazOq2nh+4jVv45x5a/rUGXKzO8E+G5/FfjTTtHhjOySUNIR0VQck1b+LQe
D4m3dqeIoFWKMewGBX0N4C8E6T8ItGute8UahbtqkyY4PEa/3R718xfEDxDB4n8eXepW4/d
Ox201saqNos6D4TW8tz8StNRBnqW+mKu/He0Fr4ogAXAKjmuq/Z18N3V54ou9fmtnFrbQeW
khUgM59K0/2hvB2pXpttV060ecIvzhFziqi/dsVD4T54h2+XxUoyvz549Kit142FSrL1B4I
PuKmK/Nx9ag53uKHjLoZFym4bh6jNe2+I5jN4BJgQpCIAFHtivG9P0q/1jUIrDTbV7i6kYb
VjGce5r6V1bwndHwXFpgTFwLVUZSf4sdK1p7M6KPU+TbI/O2eu410WhDPiPTN3/PdD+tZ99
omoaDqclrqNu0LFjtJHBFdP4G0O/1zxZZmxt2kgt2DzS/woB71C3Mmnz2PePiLrMbeBb+PP
VMY/Cvk+xOWf3avovxjY3Go6DeWsOWbB2j1r53jtp7G4e3u4mikU9GGM1pUN6q0Lucjn5SO
c11c/ha0s/hnD4qvL+SO7u5ilvbBRhlHBJrn9N0y71nUItPsLd5nmYISoJCg9Sa7n4wlNNs
9B8O23+psoQrDPVu5rNaq5jCN7s85R89/wFIRl+ajgBCDj8alwfSouzOx63+znGD8WJR2+y
H+ddb+05DaJYWGV/envXOfs52d3/wn97qvkN9litSnnFfl3Z6Z9a9G+PHhO88V+HIrvTU3z
WwyU65q4pm8F7p8j2oJjH0qzg4qKOOW1ka2njZJoztZWGDVkkEVFjBojCGnAcEUZIPWkZlU
FjgY5yelIk9j+C2nG80zWZAM7ZVH6VwvxbgitvFiqow+Oa9p/Z70S7Xwnql9PbvHFcTqYmd
SN4x1HtXK/HXwDqT6iuvWMLTQqPm2jJFb7xsdkfhseIQthBUu7JqvCwK7SDnOD2x+FT5A4r
A5HqOwaQigNnvRnNAxcZFNxTgcUHBNADccUgGKftzQQKBWIsYNKT8tPxmkKjFArEWBjJ6UU
5gwX5R3ooFYsHmj2pik1JjvQWAAzzQTjpRihsL1oGNJo3UuKTGO1AgPIpQtLgY96egz14pg
IOCHA3YYcHvWhqHirxDcSp5V0beKEbY4YvlUY74qiVx6mmkLjB4NNFRk47F5fHPihYGge5a
RGG05FZdsZHkaSUcucmp1iTGcU8AL93im2Nzb0ZMVB6gUwxLg8dacGyOuKAxzjPFSQbtn40
1TQvC8ui6FCtlJck/aLuP/AFrjsAewrL0vxr4w0aZpLPVp8k5OWJqrgHIOTSBEJqky1UYup
69rGv3outUk82TP3iuCabFJNbyrdW7GOaM7kYHkGniNc5ApSB0IoJcm3ct+JPG3iXxLYQWG
o3bvBENoWp/B/jXxH4EW5fw9JHA9yAHcoC2B6HtWVsQ9OtOCLjOKB87O4Px8+IAba86uPXa
K8+1DVL3XtYl1K7X99K2WNPaJCDkcmpre3XAJGKGyudvQrkFY9x7da6bwr4p03wsZ7ufw/D
qt+SPIa4OVj98VhzcNswNv0qNUQn7uaSM1ozsNQ+NvjS7ummURxr0CKuAK5fW/F2veJmj/A
LTIbZ0woFVTCArNgZpgQjBJ/Kqcm9DRzezDLKoz36ity68ea9FpsGmaTtsrKAf6uP8AjPqf
WsIksO/Bp2FPJ4IpJ2JUnHYuP8QvFRCxrKBjrx1qjc6nfatdrPdRqHHVlGM0IqeYcrzU4VV
yABmi7Zo6ja1FReCd34YoL9hihyAvHaogpOCDjNSZN9hs0fmg4YZNdD4S8c6/4KvA9tK8tq
T80RPBrEGFOcU4hJQc007bFRk0e82/7SGmLCv2rTpPMHUdRTr/APaZs/sLLY2D+dj5dxyPy
r57NhEeSM/ShNNhH8IP1FVzGntPIveKPGviTxpqTS397II2OVTPA/CqGm29va3dvPcx+dEj
hpEPG8A8ip1tQhGwYxUqQMQfm6+oqWyHJs9TuP2h9YsJ4LPw/o1rp2kwAKtui8nHc1Fqn7S
fiS8iMUGnQICMHcuc15k1lEwOQCT61C1jEP4R+VO5XO0GoavPruqyalcW8cMsnLeWNoP4U1
VPXPXtSiLYMBRj2FPwducfnSMnq7mx4f8AF2s+D2uZ9EEUdzOuwyuuWA9j2rTi+NXjSGJkn
KzOTncwya5UqrJk9agMaE8jn1pqVi4za0NHX/HmreKYfL1O3jLDowGD+ddTZfF1NB8MRaJo
GhJaKqjzJTy0jdyTXBm3j6haY0IK9s/Snza3H7R3ubknxU8UvcGTICk9NvFSz+PbDUVRtZ8
OQ3cqchumT71zn2dcg4/CgwRk+/pT5mN1WdpD8YdWsYxBpmkWdjbgY2wx4P59a5PxN4pufF
F5FcTxbGXrVXyI+SUBpogQHIH5UnJtC9q9hYflTBbNSFh3yR3HrTcqPSlK7hx+NZmOp23/A
AtzXtI0m20jwzBFpljABuCr80jdyT3qV/j143MYjyhA4OR1rg/LBOT+opphizyBxVqT6Gqq
Mt674kl8SagL+a0jgnIwxjXG761XTlBTBFGO9SKQOlIiTvqIRU9hNbW+pW817b/abZJA0kW
cbwO1Qk+1IdpHIyakk9Hvfj54xW8SPTIobHTYAEhtYlACqKrXPx88Y3ZKXMUckJ4KlAQa89
KKeozTTGpGMcVSlY1VVjr7UBqWqS3qW625lbcyqMA00qewxQFAGMVIMEYqWzNu7I+QKUEVI
VGOaZt5oFYCaACeaCOaUD5etAIKUdKYD3NOBGKAD6UnOacKCOaChpyVop20kcUUXJFxzxTs
4FIcg8dKeApGP0p2EIOaMbvvUEYPoKPvcCiw7iqKdjtgGjkDpSKCCcmiwxcA9RigjjhqeuC
MGmkDtQMj3NmgnkbhSFhnjtSZ3TDNBFyUHsDS803pmlDcUFIdkilD88ZpgJPal2nG4cUAOL
UnmYODmkGc880jff6UCZPHLuO3pj1p5f1FVuBMg7mpyhJx3oKQKAST0pSAG64GM803G2mXB
P2dwTnj8qAuSEAgAEZ+tSpIqryRn2qjEqEH5c0JIkcpAXNIaaLErhpOOaM4HpULOM5KnFSA
Er6ZHegadwWV2QgKCD05qHcwbaRxT4mCgj0py4ac4HahsS1EQDac8c96XC4yXFLcOhGFGCO
tRAqYckAmhA9HYmi2NllIIp+zksKht5444yJPlOfSrKzQnLBuD60AmR7Q+cdqaI+CCcVPIx
A2quM96UJtjzIKLjsVwxIyF9qegLPgjBqJSoUgkjmpomBk+XmhtISTJNoQZJoZkEZ2sM051
JiJK9BUCADd8ueKXMirMVHZ+FOacrNvIz0qKH5d7bSKmj29T1NNSQcrJl+bnJpryqONpNSx
7c/LVWYt9o4/Ki4CmVNwG3GaZI3OKjYlnRT1zUjgHjb3oQtSA3CBinJI9KaZV9cfWqrqpuW
IbGTx70+RflA/WmQWA/zYpSBnOcVGvPbFBLZwaAFORk5GKjaSNVLlxS3GVhBBIOa2/CXhU+
JNUZp2ENjB80rt0AFc+IxEKEHOZ1YXDTxNTkjt1INA8Nat4kmItV8q1Xl5m4Cj6110fhHwx
buYk+16vOg+fyuEz7V6Vq1rpNroWm+HdGnMaTr5lyQu0le2TVS3ZbT/AEGxhRVxgjH3fx71
8XWzKrWfNdpdF5H2eHwlGlCyicXb+HfDDTKlzoV5aocbiG3EVpeKvht4ck8uXwjrA89oQTa
TjaSfxrZjmthI0SiS9dDh9vAB9M45qeWXRrlRBdQsjEYB+8V/QGsY4yvTleDf5m1bBUq1ro
8H1GxvtKu2tdQtZLeQdmHB+hqpk9SK901DSkuLFre8Uarp2OH6yw+4PWvKfEnha50QLfWjG
80uU4WYDlT6H0NfTYHNYV/cqaP8H/l6HzWPymdH36esTngxLHAxTlznFQRvxkGp0IJyRXuH
z4pNJQeuKF+9z0pAHPfpSbqecEcUzFA7CgZpQPmpVxilyD05oGhOc4oOPxp4QgFulNBBJyM
0ANPrRxUoCspFQEYbmgT0HFVPQ0BR25pFx6U4Ag8GgAwcZxTc80/cfug5ppU5zQUIeF59aK
dt+X8aKLBYdvGeaC2fu01SmcZJqRCh57UEjlQkZNSCIDmk8w4wpppY46ZouXYe4wKiyc4He
n7tytjikjOHGec07ifYVCxPA6U/BP3RzQgUSMB0pryKh4FFx2shsgRQGdc464pEkXcdsXB6
U0ktHjr9aamc8n8KRL30Jiu8bguMdaef9XgjFEXJZSeOKTaVuhxlaVy7dSsBzycc4p7Aq+D
2odhvbC45zSTP8jv7fnT3J2LCgE7lYEAcjFMmaJBgZy38IFU7aTyuHfYGG4GpEdZrl5AcjG
M0WFzdB6SMAcx4z0Oaao8xshjx3zUNy+WWNPvMcYHpU6ZWNdq5GOaewrk0OQp579TT51ZUY
Bd2RSQI2xmbAXtT2mijwrNyaTZSRURtq570inNzz7VrW1vDySAQwrMmXyp2DgjnjHpUqabs
OUHFErhdhNTgAqoPHFUiysvGTmrRYwQFpRhv4QKq4JEZjkEjIhzjmpoYmTMrZzVi3k3xKXw
Bnk0y8uNsyx5yp64rNybdi1FRVylMsjOWVRg+nWkUMF2hGzU8ksUabcMzOOo9KI5ozbiPyn
O3nOau5m1dkckLJgMvUU2RttuQo+Y9aldzLg7SqpxSBDI22MEn3oT01HbXQuxxHy1I54FSp
GxzlcCo5TLEkYzt+XPFMWWZxnzDnrUuWmholqH2Tfu+TntWrpmg3t6cWllJK/QlRWr4O0xd
Z8R2mmykkSuAx/Gu5+I8k2h+Mbbw5pcr2dlDEN8UHG4+rEcmvEq4qd2lsj1qWHho+pyUHgX
VTExuJba3BHSWQAipo/h1dSKGXUrHB/i82tuwtTMqBo+OpPc/Wust7PMISNMAV4dbMpU9tz
16eBU9WebyfDbUQhVLm1kyeiSVUu/h74mtsMNMkkU8fJyK9ntNNeaRI2VcdWyemK7rSrqAJ
HHJDA7O3MqEZUAYx7UUM0qO7ZnWwcElY+Rn0e+siUuraWFs9GXFYksMq3Dqoyc8Zr6p8S6p
Yy3NxAulwSR/dCzjcV9815vqOj+GL6UiWJ9KuM4EqfMn5dq9Shm3NKzOGpgFa6PGvKcnkKG
BqUxjOCea6bX/AA5qWiEzFEubR/uTxjIb6+lc2sqs+HGOM8V7dDExqK6PMrUHTM77Mxuiid
c+lL9mdyDI2Ap54rWt5fMAYLjtmm3hCQn5c7q359bHP7JWuUv3IOFORTwgPKgGqMS5lJ2g1
Ziys6lRgY5rUzQSWryENnGOcetexeBdE8/wE8kJCl5N0mOpXPSvLIGjYELzjrXrPgS9kHhK
OKKRUH2nyZCeymvk87lNwSj0aPrMoioxbW7L1xbmTWrwYI2QqigDOBinQ262OlteAku2VVc
YGTxzW74i0e3tvEgjjvI5IZrdGz15AqlsivLa30mJlDTyiLexwAM5zXzHO+WKR7Sd9VsbHh
GTSdLuY4bltwBDXCxpnOfeug8cyeG7uwik0ywiZnKosi8EEnvXG69FaWXieBZWlewhURyzW
5+bNdL4h0TQR4N/tXSLm4kEiBgJD0waweylfd/P0JnGPtIzu9fuOfk0OT+1Z59OuhL5SAMF
+6xA5BFYdxaxNHI6Rebaz5E9qenvj0NStZGw01NXtNSaO6kYHyi3UZ9KksWmnlu3kYHbIGB
AxzjkVrByjefNe3yO2Uk15Hh/jPwzN4dvY7myJl0y6O6N8fdP90+9YEUpIGSG9q+htb0i31
GxlsbhQbS7yfUQydjXz1qNjcaNq82m3QIkifGT/EO1fbZTjvbw9nN+8vxPi80wXsZe1p/Cy
QL+8OaSQhSMVNGqYL7SfxqB+XJHFe4nc8KUOXUdwAKMDrSoBxmnvGAuaoWpFik3KDjoaeo+
YVE2dxp2EyZnUxYzzRF8oY4qLOABjOeKeBj5eTx0pDHnccn19Kg2NuxyBVmMELzwaeMnrQg
cSr0/ClB7051+ajZgUyRi/wCtODT13dAM0gQDj1p6H5iB1FDGhyqxHQZooLNtLe9FIvQij2
hznuKa0mGwBk09+JAQMUjJltwoM9bArMVLHjHFSqcrn+VRKmI2575oEgWPG7FA0TDklMY96
RFZXwDnHNReYzH7wxUhV1j354xQNMY0jo57H0p/zMu7FQtk/Pnllp0RIj5PNAlqxwy25AcY
pNhViTwKdE37/B4B71Jdx8odwKscHFS5alKN1cYk0Kn5pVBqTzYSwZZQfxrHOVvSMZFaqKn
kgFBTtcUZtk0ke+PzEUPz2OKZdW5S1BSPII574qqm8XsKxEgs33R6VqyOwhb5gSDjBrPVOx
qkpJmEeF2BCzOOD6VZhjdiILdSznqQOKqQZ81yScD36c10Fpp1wh2tKY8HduUjG2rcjGCK8
ujTw2JuUXzZIzlyKTT0iktmHJBO0+1XhNdxTvJZzSSQqCMYyCe+az7WV1mlYKMtg4Azis/e
sbqyloRXchgLQQDATqx5qvBElxhnfc30qe92tI7AclDkUmmYOzPFaQ1RjPcmWaS2JUbSg6b
hg1OixXjOHOHXsDVa7BN0MYwaZCJYbpWU8P196mS1djWEuj1LM89rFMqiE/u+DjjNNmlW4P
mCF/bkVUucm6ZTxnBqeSRxGkca5ZuAaFHS5Lluh0bqM/NgHtSEoWxuI+tPihVQNw+buTTik
SkksGPpWhO5DLjahIJGMZqa12mJlJ21WETyH7/TotSoXTdmEkdM+9CYrO5bsYkllljdiFBB
GKvSwwRuJN7KAMY9az7ceQ3mygrv79qZesUM0iSbyMY9Ky1lLfQ20jHbUt3pV44zG4BAqCF
0VfmPNQW8sjgeYFwelPkVZWjXG3LY4qmrLQmLu7nqHweRJvH1ghXrIGPHTFXPH9xbah8T9Z
lilkYK+35vapfgja7viPbSEERxgsT6AA1m6pLDceOtbmgmEu+4ba5XB618rXdpy9f0PpaC0
Xob2hBtqkrwRjJrvtLgg27ZM7j0B6GuV0OMeQqN2HU16BZ24aKLKbhjhxXxmOq+8e9SjaKI
109FnO+B2Rhg4OMVtSWEVppcUUNzEsSqXaN/lLfj3qWNQyje5UIRnAzmpNVmiNqCro7BDlX
HNPCTSi2YVk3JI871iC3JMsPTG4nOSa4e4H2i4KBkl55XNdnqzTxb1yVhweAc1z+n2cEuqo
XYCLq57mu+jJW5i1A0r7TIV8A6isoBtobfOWGMOfQ18+FP9KJHQDHSvob4nX66d4Ch021Zy
L5/MI/2RwOK+fhHMimV1ZY/cV9dgI6/JHzeLl7rbKhvxbKwEe5d2BzTbi+W4jGAU9RWfevu
uUVQMfe49atWyZ5P619ByI8JTk9CGJ1UkBiCfUVMHd5QiKTkdRxVgxu88ccP+sbuOwq3Ajg
uJSDJ2PtUSnbQ0jC+oyGFYLaVSPnwDk9q7n4c3qSTajocjfNKnmxH/aH/ANauJZ0kM6RvuJ
TFM0vUJNJ1Oz1GNiDE218dxXiY+j7SDR9Hl1RRdj3G61C3le0v4JRJ9mbypiOwPrWt9ltpr
N1nhDIxzE7cnPqO9cRpf2aK+nkVwbHU0JPPTPf8DXVaJcSNE2l3Eu26tM7N/SVO2K+MxFLk
Vo9P6/DY+la6FrSVuEiuVkVTHDxKrc7x0B+tW7qS4/4Ra8sLRzIJTiMZ4HPSqV1p09xO8qX
c0Ky7QyIARkfWpYpbqwa2tzIkqb8gFQCGB6HFcs7StJNbp/cEUtmQ3+hXcGj2U8ybLi3XaV
HILdRmotEy9ks8v+sldi/GMHPSupi1Aan/AGjbajlJZGV440GWGB7Vy08k+i60ltfW32e3n
IYZ6g+taxc5xcba7mEZSs6cty3JbRPNJDKrsk4+XHRW7V5D8UNFMlna62qkPE5hmIHp0Jr3
2XS55rKWSJQ6FdwcDr9K838WWMd5pGpWSltk0Pmr1xuH1rqy6u6dVTWlmZTjGvSdN6nz7Be
si7B8wq1FKsp3OhA9BWIrNFKykcjg1q2bfIPc1+lxs1dHwM7xk4voaNuInc4B+honfaTxkY
qNZfL3uBz0FMuXVl3KedtC3BvQVJdy5Ef41Hgkng0sRPlgdvrVm1QtG7EZBpydiYx5tCqpO
8YXdg1aLJERI2QT2p6xLEm7JznPIqnMzyybsHAqV7zLa5EWXdckE9vpTASp3A/LVaUl2LHI
A4NPjQCI7skH3q+hF7i7iz9ePWpdw3bSaI4lMWVG7njmpVjCpkoBU84+TTUTAxnAqFiEYsO
Cal8xDwrKT9aiuioUfL+VWSxPPYJgYznvRVcFB1YZopEtGpJFvIIxnHQ1K0DC0ICDd61F5w
+TCglhkGpVnmX7wBHQ5qHc2XKZ4QjjB3U1IVZjvYY9BV1bdZJmkEmCvIUUTRKpeWGE5I5B9
armI5OpQCHAwKsfMyL2HpVbIDck9elTK64yx2jNVchERRm6HoTinKHC7dpJ9qmtV3ytxlO5
rQtrOKGRgZSwccZ7VDmkaRpt6lBIH2rIcbc4OKZOcbFGdu7NX/sPk27GJmdickelYs8jjBY
kYNSrSdxyfIiHO68J4GDWqCNoJPastFLPvI+XrkVoIoMe4NkVsYwvqNgDHUAy/eC7hTZmVA
Wkc7j6VGHMVz8hwQvenyiPb5vPIyQe1Z8upado6FSJchm/vJ0rQ05ZxKV3ls8YY5FUUAVM5
52citCzMLErPN5QHOac1oKm9dR+oz31jJHbxMYoiOg7560W2VhYR8E561W1MqLpQkpmQAbW
Jq3CD5YOeck04rQL+8ZsryNlmcByuCDUlkxQoDwatqu64WQBdzg5BqNLOWa7VQGiyfmYdD9
KlTUWVyN6heB5JwV4xSAN5XJyQeKetheq7FwSATzntTG68ZwDT5lIOVxWpXMJQ8uSferLAS
QjZGyuBlTUsYgnl2ljvA5AGa1Gtbd7SMgyI0a4LY4NRKaiXGk2roxzK7Ijhv8AeBqzhXg+U
DPtWT5jxzSLjerNj3Bq5ZTsC0RUjHrWsfMx5hZGMJDbC3YgHpWtaQ2t9p7Rnejhsk1ky/NI
XByB+tbWmRj7GZG+UMcE56VjUT6G9J667EGovDarDbqSy4zk9cVmTOXWTZgDAq1Knn30jtl
lB2KT6VWuYJLclCNw7HviqirKzJm76odaHOBwcCniRft8W4kAHOKgikeNS5UKelXbPT7i7k
E5iZl7HFZ1ZqKV2aUYObtFHuHwIQjxLc3bASCKCR9h7/KeK5WwE15reoXZhEZkuXYIOg56V
6D8E7SKzs9bvLuE7Us33I+VzxXn2k/8fs88JeNTMzLGGyAM9K+WrzUoya7s+noQalbyR6To
sYzGp+bnoF6mu3sLaUYaWRoypyExXH6KspiR+UDdW716Hp+2O2jaZm3HgMec18TiHedj2dV
EvxxSm1LOVRf7uMH8ax9VlM5EaRFoiCflHIHuRWpdSulkytmVm4wPSuXvLmIxyrHIySYycd
K2dSKikjGEW3dnDeI5ZIBvjYhPc/zpPBsSXd8Wmy/mYUDtk1geKLlohIGlBBY4GMg13fw4t
H/sKS/PliO2haY5XkccV7OHp+7Fd2RVk1GT7I8/+K+opeeKhpsR/cWqCEAdiOteR3t7d7Xs
/MWONGwqsMk1veI9Ukutau5v43lJ3E965G73XN9iRd7MMCvrsEvd55dT5vGtr92uhVQsbhv
NA3dsdK1ISm30NUriykgZQrFj6Lzg1Mly3lmIxEOB1xXrqUbXR46jJOzNCznjjd5SQD90Z7
VXhnM15LNn5egHqKrbJktmDYye9SW8iWoDyNwBzWfs025mvtGkoMuLAYryNlACyDOM8AU28
i8uXyioCuKt2zxTwCRgGHVN3att7a01TT0ldFDIu0AHBzXBWmr2Z6eHTWqZU8Mav+7/ALGu
5AGU5hYn9K7+xu5LwRJHJ5epWpzC5/jA/gP9K8b1KAwXIMZ2ODlSOoNdXoHiCLV40s7mUWu
qRfcfOPMx0/GvDxOGv78f6/4B9RQrqpFRe57JYal/aEgkGYWXiWN25L56Yren0f8AtDTrhY
QElVCQAeh/oa8107UJbq/j8yRLTWF4+fhbgds+9ddZ6hvd9IuknsbmX/XKSQ2PVfX8K+arY
eUGnHoayveyepl+FtVTRvEkb307m3k/dllOSJM/xGu58YzaX4kvbTSbT5tRAzuj5AHvXNto
UNvY+XLZ/aIUbcLiD5nU+pFYIu28P62mpaVP9oJB3eaDu/HNapqpPmpuz/P/ACFKnGrUU4/
Ejqm03WPD0MJ/tC48hHCvE5+U59PasXWRFctFtLF18xWBJIAwelbr+JbvxJYwvdWjWlvCd7
SuPvnsAKw9Yv7VGM7uXS0gaRwQByRwKLy50mtTOjGa1nufKGpp5Wu3kanKeYQD+NaFmVwDv
24HSqtxD9s1e5nDAJJISVPbmtNNLcSM0e0oo79q/Sac7Qin2PicTTbrSku5JG+5eOQaV4mV
cED8Kn2qVjSIDjk471djgjcrK2VckAjtVc9tTJ076GciD+FTxwRV6GJ1hZGyoPIxVmSxRZz
IhYb+o7Vbhs/MIwzA5qZVF1KjSfQopaxuQpmySO9VbqBoGK4yRyBWrcQG3n8qbDHqCBWdcC
Z7ggtnA4qoy10FKOnmZjksueBuPIp+7CLk/L0q2unvIGZgD8ucg0xbKRY8sjfU9KvnRmoMf
A0RgBJxt61WNwWkkHOzBwaeUy5A+6OOKqu7hShXjNJLqEpPYiYY2Aj5sdamVSU3Mxx6elQn
JlBPODVtcFCO1aIySuVnX5QBzn2oq3bNHEGldN4JwBRUNstU01dsdGskSKw++/TPYVMkUs7
bEBb1NI1vdpbNJcYypAGKsRXqW0EbBTk96ht9DWKXXQbLYXNnD5wH1xUn2s+VwvzMOaszyX
lxbRSW6s0bH5xVGa2lhdVdeevJqVaWki37vwgYiQ2AHJAYDHNJbWay7t9vtbGRu9aS1nWS6
KKrEqME5rTJZlBBJI4pNtBFKWpTt0mijJlTYp9KuIAcb9wPY4qvfSGCBmC7tvVc9RVGO6lm
JSCVljHIVuqmmo8yuLmUHympdO0VtJL5gUE4U9CTWDeo1xPCjKBzyw71clmeImS8/fcYjz6
0lhcJdBUKjzFfnir0irozfvvlkLc2cMEIkiYqwHQDOfaq0FvNNGWj4PUr3rphaW14nlTsyY
5BXsahht7fT7nbufa3DE8k1nGq7GkqPvXexz0CI8jAt3wMdzRdBkj8sLwTkn0rpbez0+OR5
vJJkI4JPGK5ud2tr6W3c74s/KT6VpCak7GM6fJG76lZchGyoJY/pWlbS2Qt23qpfGMNUUdq
oBLcjtUE4WGYSFP3ajkCtXqZq8URSgyfLHgAHOPapGlfy/KibHdmqFmmQ71QbXH5VZghwqv
2700R6DbJD9sVOeeea2GV2AwM4PAU1luXhlWeM4ZTxTp9SnlcxoiKe7qMGs5wu7msKigrM1
Lqfy7GeNVbey9OuD3rn43cR74+mOQe9PeWWOJlaV8H7ynvS2HzROu3aAeAacI8pM5uT0GWs
ix3ImVsBuGz61tRXPmSeUJDtPYHrWKIh5pBX5c4FWbdQUBIO7OKbgmKEnHQS7t4xdSCOVCy
jLY5AqvDG0kqLGozIcKS1WmjSCKRmAGefrRp7REOxUCVDuFKV4rQpJSlZkkEMsV6YZImaVD
gIBkZrWu5X0nfDcRny5ucr2NWBdeY/wBpmiVCOu3rj1qHWyJtPEvm56bM85rnUpTklY6nGM
INplWALJGZY2BUnpSzQrPfDzHKLs5IqgJZLUkgZR+D7VoWkbXMgW3bc23kHqa3qXS0MqTTe
psaZotnrElraWgHmlwpPuTiveJtF0rwVZ6fouiaZb3Wqzrm4u7kbhEe4ArxzwvcHSddspJ4
jGqyqzcds17Nr92ket/2moHky8x5Gd4bnj6V8lj61SDa8/8AM+mwlKEkmjf8LXsy+EfF95q
MNuyW0BiWSOPbuJFeHeFrGK8glvnJDFyRtbHevVL3xBp+m/BXWbFJSb26kLvx/D0Feb+Do1
TSAFcNn0rlrVb0VyvZL79zqoU7VJXVk3+R6BomnSzbB9snCA5ClsivSLa3uYrMA3yyBeivH
nFcPoFziVIVTLZ4xXT6pq9pDam3juY/OAyzk4RPqfWvl3GpOrLQ9Gq0kkR3+sTq7WyorT9A
yDmuS1b7S9u0jzxW2BjDNlj+ArJvPFr4ZbWUWxYkPcHBZ/8Ad9KxLbxCIXLW+nyXUhJzNIc
D65NehDDOKvL3n22/EyUnfTQ0m8Kwa1HumursspGNkWM/rXWWj2ui+F9R0hZpozdxiITyJg
KPwrhZ/Heq2ysBqdhabh93O4is9vHesSkQJe22oiT+CNcn8q64RxG5L5Je6zlPGHhe80aVZ
3VXik+ZJEOQw+tcVar5l8rEfcOea9q12Rx8M7gatELeaeffaxP95Vxycdua8e09IrqaUCUR
zpzubgNX0uAnKUXBnhY2EYyuaL6NaS3wdbmRVchymQM1WvbK6t7xrhGQ25OEyegq9aajp8m
Dcyp5sWcArwayL/Uo7xJFibAT7voTXpwU2zzZ8iV+5nSX9ubpi8ZK9Mr61Rmn+1SFypEKdA
e9O8ryiQ4xkfrTPmVcbSRnj3rvSsrHmSbb1N+yuI7e0iiuCSzDcjJg/ga1bLVIxMrSL5Q6E
BetcoNokDgfr0q4k4dMRgBgeua550U+h3UqzXU19TtRPdsyjMeOM9RXO3FpJDOGVtkiHKuv
Wtewv3hmdrh/MBOMGtC4htL2HfDwzdvSuWdPozupV3F3Rc0DxhauYrPxHbFpE/1d2nUV7ha
6fYeI9LhuLTWItR8tBt3viVOOzV80S6dcQlmUeai98ZxSWmt3+lTebp9xJA69cHArwMXlzm
+am7P8D2qeNUrX0Poq0l1S0Z7OCcXAZ9pVztkXn171NqLXmmTyWt5bTtJwVfygcAj6V4la/
FLV42BuYbe5IP3jkHNWLr4uXPnGeW0zcEYBMjEj9a87+zq1/h+46/bQeqZ6zLLfSWXnSLIi
KM+bcgRoo9cf/WryH4g+NraHT30XTLgSvI2bi4H8XsPauN8QfEDXdaBS5vHWPsgJwK4p5Hn
k3SElSetezgcqlGXPW+44MXmEaceWnqzZ02aNzhn6nJJrp8SC1klQDG3Gf71cZa2+HG3d9Q
cVtQvKFXErspO0gmvonSsfMus3uWleWONkTAbGSR/DW5bCGGwiM0w81uSCetYyIEDHcDntV
mBFZMnDPjgGrUE0Zc8k7ly9N0ZVMBLxgdFPSn+dqC2sexiCeWK9RUdrJ5c5RT26Vp2iReWX
Jbfnj0FYT0djqjqr3K5nu5LffcAk5+VmHJrMvJtjpsyXY4Jrf1G7VfLeQB9vAGK5u4Z7icy
E7TnIArSn73QxqtQWj1NaOMggH5eOVz1qDUZ2ihWMA5boPaqq+aW3mQ7/AHpSZbmVpZjk9A
KtU9dSJVdNBsBVl+Xkk9KjubdfPkYttUDmoLl/KuNsA5HXFadrEs0RM6bt/XPGKJuwoJT9T
MjiZG5QlfXFOIDHasbZ9RWxFbQiGTaxBbgZNV9oswDJIpLccdalVLl+ys0ynbI0aMrDPPQ0
VYUjBb36minuCii4hllymVYtjOKaWiiuzbSqkig5rOS8kZ1aMBCAOAac++d3kUhHByBS5Ug
576m4spM/7tPkJxtzgD3qjq0u6RiuCMAAiizImQZwzKex71Yv7J5rcNBhZVHII4rOKSkjST
vHQwIUEEyTK5Ung4rSe4IdogUJxnfmsrMsRzLGJAf7tSRmdf3jRjYf4e4rptc4oytoi7JcM
8XkTkeWe69zVUxFWWRCBu60rlAgkZ8J24/SoxK5G9ISVHrTSKb6sS6cz3CIchVWnWSrb3bR
9n+6T2NQ75DJ5jjG7p7VYcZCuPvDnNDimrEJ+9zHQRzBVBOc9yB1oQTSb5QN0g+6G6VRtLy
J4g81vL6Fo+f0q39v04LtV5nkIyFIxXMqT6HY6sXuKnnMVkyqsR8ynoDWPqsSi4jPJMgwSe
5qwNRlhYriHcTwGqveXRuY3SaIm8z8gH3VFaQhZ3Mqk1JcpXjuZ0XyMAlO7dxTZZWeKRZOG
OAKXbHKUckbl+VsUkqHy2zzsORW1jG7sSsQkYwuc+tKXMbqcYDdqhZ/MhznOR+VS4JSNtpO
OaYiWZN8ROccZqFIXnhRmZcEenNWxkqOMA1DathXj7q3FN7BbUri1eSYh3YhelS26iK+kjP
RhkZqUELMCT1qGRtupRN2IIqSrJEYXbI8Z7HcKkUN5jhGwByaQndeN7DFJEfmlHWgSEZXlZ
A5Jye1PQQLcXDTDooCbfWnI+4YTjbSRRs6ykDJJo3C2qsSpczqQHnwxG3bjqKJpVeBYJXLS
K4KgdAKjZpXIjwNy9TTSpW4UMMH1pJJbFNye5NOQ0agctnio2eSKQPAzJJ32nBp8gCMrD16
VGh3yt61WjEzU0vU5re4eO6mMsTqSpfkg16p4F8Tz68lr4dvFM6hj5D94x1NeL3KrGIlBwT
1NenfB6NG8Uxxof3jRSbD6Haa8PMaEJWfc9nL601ePRanZy6pY2t1dWy3VvfQxuY3jkGN3P
vVB59C+aS2sY7dj18qQgD8K4K7iubWRvtE+HeVhmRc5Oa3vDOn2eq3/wBjupn80j70Zwprw
KuCjT9+N0j6OjX9o+TqdAviCW3Xy1kmZMcBCF/8erIvb+81JvIu9QP2dTkW9shOf949zW/q
3gnTbeLKSyR+UMu2ap6I2j2d5G0OrywuDgNPGGj/AJVnTpwWsNzaad7TEsPD2rXih7XTRFE
P+W1yd35DpXN+PtOvNFW2E2pSTPKpJUHAH4CvoC21G6vbFrW4jtSuzMdzbN8kg+navJ/ih4
eu57KLVI2Lrbgqy+g9a0pS5ayM60eai7LU8T8vzASznd7muo8JONNe51UDmJMIfesEoMgKf
oPWtq8zp/h+CBVKtKdz+9ehVvJcnc8ukuW8+xV17xLdapMTdzPJ6Atmubd3U7wcx5G4Youd
xmEpUlDwSPWp4WQqRKME8BvWvdwmHjTjoeFisROrKzFV4pZA6MFXoV74qKFYyZok+6Dlc+t
JsTzWgYj1VhTMlLtGA5YbcV2JanE3omOkwREW5yxBokI8xVA4qeCKBo3MrlWBJAFVdsjSht
jkDtip51exfL1Y5wCD2pFGFJz0qdLaa6GyNBuzyGOKtHRLvyHZApK/wg0e0itGwVOT1SKkb
5jAfGDyTVy2lZE3RzZPYHrWc/LCBT8w6g9qcp2xs/AYAjik4plKbWhsw6i6xbJOAwOSKp3E
1v5DMIQ31qhbTSMuc8YqvcTSNbFQ/V+1ZOijZYixTvHIB8pQM9APWsxZJjLveHc2MHJ6VuN
FlORTVjTbgxg++KtUoomVeb0TMNoJfLL7B+NOjttsbHbzjNbFxArlI1XGetK1sMBPU81stE
YSd2V7eArGMrjpVqKMgBf9rFOMLIMZOAamhUHaR1L0E36E6KBJIh+8BSlo0t1d5NjCluHEM
nmAZZuBVBEMjNJOd3t2p2uJysSC7nj3NAoA6gtXS2TvJbIZMBmGcCsXSbeC8vCbgExr0XpX
ULaMi7QFU44Oe1clazdkdWHvuzD1q+EV7FFsLbVzgVmyTBwqWzAF+SfStbXbOIBbxHzKi7W
z3rnJEMbCaLIJGSBW9NaWRz1pNS1Lsc1xIhTcDjjeRRIk5Q/vmJHpxS2roYRt/i5NPaVOQo
3HpitCUyvGUTYhIJdhu9a6FoTG4brCRww5H41z1rLs1BXKBlj5KeorprkCGxe7spcROBlCM
iolHmNISsQOQUUKoLd8VkXCmYySZ+6flFb8MczWytJLHGoGSAvOK57eAJNuWJYgZqYwtqXU
nzaIRpn2LtAAPJJooTekOH5Ge1FVsZ83mMBFrLuwGGOho82V4DII1QNx1pLsKxZT17U4f8e
ESAelNIm9tDc0dUFmiKQCMknFX72dLezIXG5u+a5+JZISVhmZMjmpQDkM8m4+9ZcnvG6naO
xVkjZIAfU1JGBtOPvdKfcD/RpB7ZpsR4Le1dBg9ym6s0uCconQVNCWds7uB2pjKRLIrdGwR
TELoCe1JIz2ZJPGpBjc4DfxDsabHK0YEUq4Zeh9akVhMpyAF6CoGw0ggk5I+6xoB90SJNLb
TbopnjVzyR2NWJ5XuLiJ3mBKDHTGaoOXRSkwzz1pbfaxOWzjpTEnrYsyMi7nZOnvmlEuV3B
SzOOSe1Kyq6bVADY9KgQEjDHOO1I0d72YjMsbEZyrdcetOJkVmTqrDjNW47Z7pCkQA45J7V
FfWd1aojyr8vTIpcyvYHFpX6FeJUVnR/lz93FWIXbydh5xwaqZVkB35Ye1TQP8jHHemKL1s
WFkCSBC2VPeo03R37L2IyKY+NpHr+lMjdzeoD0xjNAdSeVgJlyKhuD+9glA434xU9wQCpI5
zUV3xHHgdHBpFPS5JCgdpJSMc5qO1G53fqD61K7Ytn4xj9aS3eOPy1kB247Uu4+xFGdspGe
oqxbsURh1O6rrTaeybEtXz/eIqAwlDmNSAfU1EZ30saOnbW5GmTJIQOp603G67Yg5CjpT40
TJ3zlcnoKmT7NBPGS24MfmzTeibBK+5TmbLnr8tER2kMQRnr71o6j/AGW8QNoro5568U3S9
NudTvY4YYmld2AVRya5qmIjCFzeGHlUnoVzE89whVAqqO9eufCK3Gn3d9rcsf8Ax527MoPq
3H9a0dO8F6DoLR2espPqWryKG+wWYBMYPTex4FdvpdjZnSNVsLPRhptzJb5VfN3k4OSD+Vf
P4jGOclGW57+HwsYRbSMJfCcFzZLNeeVJuYv8y8jNSeHvDdja64ZLWLCddxqT7fIdOTy2Ic
jHX7orY0BN1jPdRuGXO3cW5Hqa8qVSTVrn0UacE+ZIvSadDqVlfQSMEaRSqN3B7V57L4Plv
9Kn0x7lbS93fLIw6+1emjbLE1vaSxTzInmbYzzj3pttdWNxhpEUSLwcjkGiFadFJoznSjWu
pHE+GtA1bQmjjS5MoxiTJ+X8K1/Fs8cPhnUHnOVMRBz612D3FksAZVy4/KvMPH00l4bTSYe
DdzAMB/d70KTrVVdicVTp2ttoc34W8KWUHh+HV9ViMxujtijA55/l9az/AIlWcGn6ZaRiJU
mVsDH930r1DbLbWK26xQ/ZrdNinOSfwrw/xzrMd/qCWUbmaK2yGbP3j7V1YZzq1k/M4cZyU
sPy7HKKY5rRlxj396W3068ltZZ0ty8cY+Zs8VWjcwkjB8onNWo9SktonihkbEgwwHQ19k1N
RXIfFpwcrzKnkSyBHRQR25qVbRZXUSy+SVOcmqLz3EbcQkgelPF2jKcuUYetX7zMvcW5r3O
nItmHtLxHcc8dayHdwn7y4II7A1LG4RgQdyHqQaoShZL0hDgYzmlGLW+pU5RaXLoWop5Efd
A7qMcmrbajeAKFvJNzewrJMU4lwspxjNAmlWZYmUMQM5puKb2IVRpWuWS4O8sSzfxetNkIj
j8oHJIyTURklIYohD05ovLtWeTJdh19KdhXeoto2IiAehxTSAZkjI43ZqOwZmhOeealbK3q
/wC7TYLYnKkoQBzT0UhQNuAaYWLKccVKrHCknp2oL8yHAFxz2WnhM5cjr0qJcyXMh7A4q0O
SOMAUmxJEUhCxM2Pu8mi3YJtZvuqMn6028YLbkepxVeLfK567On1poT+LQmJa5kEgHy9hSM
DJJ5anCr941PHaXjI3kRMqg8Zp4iMKiOUbX75HWkpxbsmHs31I43MMokjzuWrrardMm0AJ7
1WKggUFRjkZFDhF62Li5RVkyC7eWaB2eRmqPGYQT3FSyhfKfaCBx1poG5tg6Ad6pK2xk731
Ibf9zOUY8MOKsooG+TPFQzoFOQOV5qRnH2UkDrxS6jWisRRIWZ5A+GY8GrDXFzBEkIbdGWz
tJ4psShQBikk2+cqsCcUAWpbu5uR+8Y7CeidKoxISHI4Ifj6VMSV74FRRti3kYdycUwehZD
eZF8nHPNFQxMiQgPxzzmiloWk3syOVWkYkc0+I5tBjqvBqURkIeOcdKjtyomeI8A0IjzLIk
DqGA60u4+lQDMEvlN0bkGpu496m/c0jqLI2YWHsaan+rX3wKbK3yMPwpy8Io9BzTE9ylcSu
LtcdB8pqRWRwQG5/u1ATmNn/AIg2ae6guXjG05qjHW5KCFXavTOabMyyJuHDDoaQHeNp4ao
nG0Bc570XBlhQ8iBXYKT61HJCYSDHJk9x60K7NGcdu5qSNlUBwMsfWi41G+gCWQn50KrVsG
JVDoASfWqzuT9/AU1BDMEibL5GTikVezsy75rxqZoWKlTkj1onvmvYgJXIOOBniqBmZ+FBA
9aC7LGP3QPvRyq9xc726DliIcZckGnRkfOqnvSoZWGAMD0piL5dw6dMjNMlaalgKSc9RimM
CtxARzzg09SduBwTTZwwKuOMNQX5j7ggbdxxz1pLps2gfrgg09ITvLyneTUN1EFjYqx2jkL
SG76snnI+zDBpyA7QQAePWliVXjGQORzUM0cUSuSGxjIxQnYbXUtAjuyqB6moXkjLZkl4Ho
ap20QmgLtkknjJqxDBH57LsAOKZCba2Gq9uzljIwX3qUyQuQFGfSh4V3EEcVLDajIA4z0rK
dRQV2a06UpuyLEEP2ho4UUNzjivdvC2hw+DPCKeIri2VtZviYdOhYcjsZPwrB+EXw+fxFry
zTwlbK3Hmzybf4Rzj611viHWbfWvGszaaWNjaIILMMpUIBwxAPevmcXWupVH029f+AfS4Si
lKNNfP+vM6bwfp96LW5t9LiSXUpf3l3fy/MQT1Az3rnYv7Y8MeNorrXLkywTymJZAeCG45H
brXXeFdVn0e0kFvGjR4yzMep9K53Xbywvp7i+1Yebdof3NuBwp9a+ehOTSm0/P/gHr2ak7L
Qydaim0m71C3MBlRJCCy9RGehFc9p9vPesUttaFtA3B4O4D6V3N7cw6noema+oG/wD487pP
Uj7v6Vn2VjqNtemTTbT925yGjl2ECu68Yzd15m65pU04vXY6jQYdB8L6c00U17cysn7y4eJ
iMd/wrMi1LRtcv7l9PS6t5IkLiVoysb+31rSZbq8iWHUzKV7q8hYGrLQRrGsUKiOMDACLgY
pVJU3orhShUWsrFSNCII8sQWXJBrktQ0l5/FUepyTcW8Z2pjpnitvW9dtNL4kPnXLcRW8f3
mNZclzcaTpralqqhrq4YN5WPugchaxoxknppc6Ksk1q72OH8beILvTt2lWMgRGQB5APmyeo
ryuRGYsxO4nk5r1z4h2ker6TZ+J7SERrcqRIiD7rDrXlLKW5x1r6LLVFKz3R8rmDk9ehnsX
jJwCV9Kh8yc8IgQH1q87qB8wwBUZbd0HHavob2R85a7KDidp/LMxUAZOKaYAZEXqSMnNWUX
zHmc+u0Upws8h/uJgUXIsVLSJS8pYEgHA5p4QvfOVwAABU9soEO71NQwKZJJWDYGaonsSLG
GlJBzUIXOoOcdFq6Y9hV0H1qtAfMllc8c4FLqW1sTqMe2arXzE2xAzVpzhhn7vtVW7kRgqc
5J7imEnoxtouyBQBQ+TeAjstTAjaoTtVYbjdyMDkg4pCeiSLJPIBqRcHjPTmq3lPId5bay/
w08yZUhRzjmgq9kOt8bGbuTU4JK1WQbYVOetSI5+6OtAIr35JaMdvSrFqVWJWQAsOcmoZgJ
LgL1qMsbaT5H3AnhaGiU2nzGz/AGhdHJDoox0Aqs7PLJ5jyZP0FUzdvuCeThj70n2mQk7Y1
465qVBLZFuo5aNl1du0tnpT4VjmkKMxXjIJqhHdrzviyR3Bq5FPBIcrw2O9VuJNEdwhAaEN
uORyOmKdtwuCeKUgNnHXrmmysI4xn7xFF7Dt1Ip/9UzLzxzTEy0EQ9eaFI8plY9RzToCHjT
HbigV7u5YIwOOKjySzEjOelOZ/lOelCYOaRQyUEREk9qbGPuR9sZNOnBOyPsxqSNQX3dOwp
k21K97uOEVc96KikYSTuSxCA4yKKQro1NvWqU6mOZXA49as+aEZQ5IzRNJHIjKCGPbAptlN
CybbmzDL95OlRQzI6AHg9Dmm2Mojl8qUYzTbi3aOdwOFk+YH0oeqITadyR2DKBkfK3NJcyC
OHd0zUUIJdn/AIR1+tMnkEjKpGcUWKctLkXzMjA9SPlNSxOWiQ9xwadGny7CPunIpsakSyI
OxzRaxmtGSBA5wePSl4T5J0+U8BhS+hzg1PncuJAKLGlyExITu80BMY61EZ1TKwpkjuaseW
nQr1o8pV4AosHkilGDNKRKS2KsG0HlsVXtmmQLtmk+uKts+3vgDrTJUU1qVraFDACzfN6Gp
mg+QnIxUKOVLNtypPBpWmBXrSBNWJICGiXI+ZeDUMvFypPU0tuxEjJ3PNOugPkk9DTFvElj
IYgmmXf3ev8AEKEIxTboEwknrxQVf3SwCx6GmSndEyHrg0wnyk3soUH0NKP3sZYHIIIpWsF
7qxLa5FvHnuoqadSbZxgZ21Bagm0Q+nFXXG62cn0oLS0sZWm5NuRjoTVkcXQ7fLUGmnMUg9
6e+8XSsuMHjms5zUb3CEG4oslizgKOT+ten/D/AOHF34juBe3P+i6bAN0tzIMKB3xXLeHdB
n1W/too4GYswUYHqa9v8QaYq+JdN8PJ5jWNhHFFLFA5X52wSWA68189isUmm+iPoMNh2ml3
N2XVL7SLa007wJC1jYWp3STMm57vIxlgOgPpXL2GjahFNcS3ERkeaQuNqH5Qewrq9ijxDqN
tb6mLGOHbEsXc4HNSzp4ijZW0q5gu4z1Vmwa8bFOVRum/h7HvYSlThFTS1a37mJeXFxp9gB
b2coSH58kY3N6n6VzVm0t/FqE04LymFmViOc+vsK62/j8TSWrreW+2PqVDDmuRYta6PqDKD
becuxSBznPTP0rbB0I1JNy2ijPG1PZQjGH2nYxvDuvi1s7nRtQYyRXJEkcrt91hwK6aw+JF
tolwLW+g3mMY+72rjbjT7Oz1CK7d/tESLuMS8EGo9Vt4tZtodRgikt5A20+ZGQMe56V08tK
tSU2/e/Mx9pUo1XBL3X+DO41H4s6ZMmbe1Zn7KoxWbBrvjDxCClharptsf+Wxzk11nhT4Lw
DSItbv9VtZBKA0YjXeM+nNekWvw032yvP4jjgjA+6sSjH61i8HU5rQjq+7Nvr1C3vz08kzz
TQPDGnaKG1PULn7VekbjJKckfT0qDWbS7vrC58QXoNvptspEZYcyueBj2r0q8t/hx4WO7Ut
RfXL0cpAG3DP0HA/GvH/AIk+M7nxNKkLxJZabaYZbaI9AOmce9aRpwoyvVkm+yM5V51o8tK
LS6t6fcL4X0ybxR8M9d0u2DNcabKJQvUlSOf1rw2/sZbO9lhlUowPSvW/g342ufB3i+aLVr
JmsdafY5c42g9D9MVc+N3g2DTNeOoadhrS5Hmxsp4we1a0peykpp+T/RnJXi5XhJabr9TwW
4hlaPiUH8KYownPRR1q+6nlWXFUpOInFfSRnzK6PnJw5JFSDzTEZAON2cetLISbSaUnBY1Y
/wBVBgdAKglTNoi/3zWiMHZKyFTclrgdNuajtExEWOeTnpU8w8u1f6Yp1v8ALbjd0xV3Jsr
iPIVQhTniqtqCV3Hu1NgkDrcM3bpUsPyRAd8ZoQPVos5AOMdKzrtxJeImOlXd/WqCqX1TP9
0U0KbvoXMdNvSqcf8ArHcf3utWXJVG9cE1Xt2dIQAxJbnAFMUtydHDDJPNJIQEIxz3NRvKY
25HPXA7U11JiyGPznvU2ByurFhB+7UH0peEG6mAsqfpTZWJZI+/WqsxaJDoxhS7dSc1WQie
7aU9E6VLcuY7c+p6UyFNkAX+JuTTIfRIeOWaVh8x4FSImIyT3oIyVXsKe/AHpSLSKpjUROR
1Y8UzyysBcEgg4q3IgRMfxdaYUP2dQeuc0CcdRi3EsQwTkZpxYyDe2ainXMiAdCatIACAel
Jjim3YjYbYzjmmWvGWPSrEoAi471XjRhHxz7ClctrUsORlQO56UoOcYqJ1kRlkPTpg9qnyE
TcSM4zSKRGcyXGfTjFOuJPLjIX7x4H1pkTHa0jcZ6VDK/mXCqp4Sncl7D7eHZCRJ83NFWMK
I+hJzzRRoC06D5EzGFPOKhXCY9KnByPbFQEHzRu6UMeqIJmBuwVGDitCKNriMCU5ftVG4Xb
cRkcAitK0ZYpMMeoqZN20CCXNqV7mL7I5VeVcdKoSbhtbHFaF5IJZw4HCjFV5VVoPlFVDVa
kzSu7Dg2IwRzULvtulbswwadDkwlc8jmopFJiyOoOaoyd7FgMC3oKnSSPoWGRVJXDoCalh2
h8kChlxZPGd245zzT2H3acMHgcUYwATzSNEUU3+bJj1qRmZ/vdB2pFYK8hCk5brTwAWyDzQ
QkOKb144xTWjATJHNSswVcnJPpTAxY5OMelJFtIhGFvI8fxA1JOCYnB61DO2y5iz16A1Zb/
VPnk1RC6oZHgqCe4pLokQt+FLBzCv0pbgYhbPNFgfwjLg/uo8dxTrWTMTDGMGorgkQxY/Cn
2q4uGQ9CM4oF9ons/mhI9HNaOcxkEdqzrHjzRjOHPFXZ5CsRKryRxUTkoq7NaSbsjHsZAk0
6EZy3AFdHpukSX91HGqZYkdv0rO8OaPc3mpskce6SVuFxzX1r4E+F0/hnRI9dutPS81R13Q
RSYCRejPnrXg4nESm2oHtYahGnFOfcxoNLuPAHw6TU4o4LbWb0hIzNgyRRkcsq+tanw0sXm
8RQG+t/Pkf9+16zEmT/eB6c1zfiNb99aln1HVhdahn53VNwjHZFrtfhzbPaNqV3cpLHLHEU
zI+cE88140airVYqK92PfqevKnyUpNv3mYzXmmN4x1iTVIn+2m4Ygp93b2rQaytrspLYak9
lIOx6GuPtdbtrTX9SF5ZvdzPMWEo9K3xd+H9QxJ9te1uAOdrfzrGq+abZ6cI8tNIn1Cz1G0
tXc6pHMo6gdSK6hvh5F4k8HW9sXaLI3xuB3rC8L6XBrniD7MLt7m0iAJcDhj6GvoSwsorS0
ihQYVRgCvayyi2nKS0Z4Oa1+VqEXqj5u1D4LeL00+UR31veKgyg8sB2x2rl7jWdS0nQX0O6
077DcE7D9piI/I4xX1wqXi6m7Ej7KQMAHnNYvjXwhY+LfDs+nTIizEbo5NvIYdOa0xOVUqy
91WaOXD5pVp6VHdPufPHh/UdPt9D/sq+nu7bThJ5j+U5Zd38xW1qOk6NqKW6eGtQummmYKP
OkbHX61zF3p2t+EdVEGq2rW+1trSFcxSrngn3rpF8T29rftq22NjEn7qOMDBfHGK+bjTqxr
+zq/jfY92VSDh7Sl1/MzvEnhax8OS+ff6k15qMxwtvCNo+p9q4qPRv7Uui0oxZxNmTA/1je
g+ldZpNne+Mdfee4mLF2xLITwo/urXrcfhvR47eCyhtoxHCOOOv1oxFbmbhhopJfiOD9kk8
Q7yf4HhWq+HEGnG4uIyhZflx1Udq6Hwdotx448DS6HdXge/sFc26yHLOueBXTeMrWOS8jtY
1ARB9wD7x9K8nvYPE/hLxJF4i0qSWGeBsmPoNv8AdrPCVU5ezqvqVVvOHNDRnnninw/e6Lq
00N1A0bo2CpHSuZkjDAKR1NfWfiPTdG+L/gT/AISbRYkj1e2T/TIAPmz6gV8v6jp8mn3TwT
KQyMRhu1fTYau4S5G79vQ8GvRU02lZ9fUxrqLEICdelRsvzxIe3WrcgLSImfeoHX/SeemM1
9BGSkjwpRadhl+P9HC+rCmv8ls3sKW4/ePEp6dcVHctiEr3aqRLerKcQxFKP7xFWlXoPSoI
1y6rjgmruwhzxTJRGV5qlBg3Er55zWlIMIW9KzrRdzSNjjNMUt0SzH9030ohwsKE0TjEBx1
PFDjZBj8BQLrcqE75Hf6gU9eY4h3oEWEUA9KWIZZAOxqjJPUsKD0NRIvmTM56dKmclFJ9Kj
RvLt+R15NSW9yFyZrsJ/CtWAAg9ajt0BJY96mIA/pQEe4g4P1p3V8dhSAc5qRAAjEig0TIp
vmcCpDgoajzmQcVIe6gUguV5cZT61Kv3xUco5T607NPoQtx8h/dMT2HFFu6tCvamSAeWQOc
8CopGWAqqdQORUGjkty05VgUJ4qvIF8vC5YnilVhIoYcEilPzSovB28mgL3FfIhXH8PNQqp
eQyq+0ntTrhisZx1bgU4YAA9qLBq2I0kq8dTmilOAMscUU0wcL9Se3mWSJW/A09hlgfSs8E
w3O3OEfp9avbjgA9aGEXdEV2QTH7HFOZiHVc1Hcf6v3BzSu3yxN3xQrESeo6XIIx3pIm5Kn
pStltppoG1s9c1QWBAVmJP3adMoByv3TUrrkDFDrmHpmlcfLoUkAAK9NpqZPvcVE42yjH8Q
5qQHOB04oZKRZUngU5n/AIaavCetLj+IjimzTUrAgBt0hGG6YqTcsYDMevT1og5LEnILd6r
3GXmLA58vGKSIfuq5aVgfvZyR2qRAoOQn50wglkYcZGTU23gZzTsUl3KF7jzEb+6atMMo3o
RVa5G6Rx1GBVmMZjyehWgjqxluMwjHbipLkYgbcKS2UhTxxnFTXADW8gPYelFzRL3SnMGKw
4A4qUAx3CSY6jBqvNKdqAD+AYqIySHbknk/lSI5kmadmMXMx7E5xU8h3TIoPQ1Fan9/IDgZ
AxTptqSIVfnPJrkxV3TaR2YXSaZ9AfB3SNCsLe78Xa7t+zabEZW4+83YVZ8RfGHWtVummg/
0a0OfKgxg47ZrH+GWp6fdadeeGNRmVYNVhMW5jwr/AMJNVG8ONaX1xpWqIwngcRbj3HZh7G
vl6k+Snfzd/wBD6WjT56nd20O28BQRXmpQX+oMJJTG9yd3I3jgVdbxfb6Z4fu4I233Usj7g
Bkkn1rD0a7TRL60SQ4gObdiT0J5pLrSfsGoXEi2rXKTMZInQZx7H0opQlPCKdFX1dzXmhHE
uNZ20MWbZDosl5NIFcqXOeprifD2nrd+Io4dQvZ7NboEpJuwAx6A16Lc2CDw9qMtym6Z1xl
hwOe1cxE1uNQfTtQiCWl1GkUd108qUDioq0ZYaKjJ6tX9DaOJjibuKsk7HvPwjdYNK+yyqB
PbyNE7qOWI717HG119pjKxl4SMls9DXzj8Lby80u61DSr8FryBt/HPmqf4hXutl4jtrW0Mt
44giUZ3Snb+le/hJ3pqTPm8XFqo0jrh+FN4/CvK9f8AjToOlZSygutQkPTyYSVH41weqfGT
UdTj2Ragukg9nt2JA+tXUx1Gn1v6GdPB1amyPUfiT4j0LStDlt9Qt47yaVcLAwBzXz3p2mX
mtvNcpH5NjFlmKLwP9lap3d3qWs6mZLy7e6kfpI3ZfYepr1vwxcafH4Ra1TZEwBRgfXFfLZ
ljvbe5HRP7z6PCYX6tDmerOL0aeKBVfTZ0eJeGMTcr7EdRXTW2u3kREcDeY7dDnO0ep9Kw7
fwno9zA15HPJpd/HIQZoW27ue46GpksdSFvLD9shnQnBmWPZIwHY9q+dnShf2ybS+f5rQ9P
2vN7krFjT9dtZfFsb3WJoY227z3b1+ldJ4v0OLVLQzwr5ivyea82v7BrcmWPKEc8V1vhrxj
FDYvHqRMixDGOpb2FaqUeTlXwvr1TM502pKcd0ec6HrF78NvGyagu42Mr+XcxZ+Ug963vi7
4M02+t4vFOiFGs79fMG3s3cVn+L7ebWrhru+gFvbu2YrVeHYe/pWlofjKTR9F/s8eDl1CND
hVmmJVR9K9qhXUoKM3Z9/679Tkr023zRWvb+ux87XFlJDO25CNoxms9lIJBHPSvpO8svCXj
xmtItHPh3XGB8uJjmKc+gPY14R4g0WfR9Sms7iFklicqwI5GK97C4p3te542IwyttZnOOAL
sbuABVa7cecNvIxV4xjzNxOcis4/M5JHfFe/B3VzwprlbQ63YEqCOQav5H3qoINj7ttTCVj
nC/rVdSUyW42iBjk81Vs9otyR39abIZGyScj0otxthIbrVCveQ6Ug7FxwTRKAdq0jgl0Hoa
JGwwVRgj1ouTbe4ipg4xTI02z49s05ZZFONu4VJH81wcDGBQmFloNnGSiDuc1BPnAQHk9an
f57k9ttRAZn55xTM5LUsRINg46UOuXp6DEec01TuekaLQCvNLj5dvakkYeZijKnjODQykN2
Zb5aM4YVKvC570wKCckZNAmiFx+8UHuaeQMkUSZ3KfQ0vqfWglbjJAQox25qAqpLP3I6mp5
j8gFQybQpYdMUCaJIFzCDnBp33nZuB9KjhIW3HPbNLGQEHvzWbZvHZEcpBnjXjGalIOcioA
A9wx7KKnDhTwO1S79Co2FcDYCcde9FQXMpSIELuJPSihRYnOKYXKb04+8vIq1buJIQ7de9Q
r93nnHH1pFjdXOD8p7VoYp2d0WJVXYwPNQjDRLU8SBkOTk96ihBKsMfdNCKerJT/AKvimEf
Ln0qSM7wRinBRsZe+aY7XBc7cmlBBHFLjKkDpio8EZzSHsiGdCUYr1HNNiwxyelWSA59mqt
GDFI0ZHAJ5pmT7lxQCvHSlcnytveo0annkUGnMQ23IYe9MWJSkjM3ViKsWy5ikbHrVVckD8
6EZt2SLEI/cKc5I4NT5ytVIS2CmOCc4FWA3G3aaZSZVba0kxzzgAVYg+aBSfSqw6MfU1ZgY
LaA96CIu7IFlkRm2Pjk09ZZJE2s+cnBqIo24k96eFIfI9c4pWGm0JJH+9VccKtIYgF/DNWC
hMpOe1SRoNx3c0yrIW2AcFyOQtPADxADqTzmo48hto4zkVJDkDGOhqGu5qpbF/TbqfT7tZI
5T8hz1r37SfENv4w8LyQXES/2vaRZhuB1ZR/CfXivn5OVPyc11XgfxAdD1mKWUbo92HU9x0
P6V89jqCvdLTqe7g61kl1Wx6LOUntw7yAxzjGc/dbtVW18caTZ27QaheyrewnY8CAkuexFW
zoeiahcPc6V4phSCUlxbzjaYvbPeqw8Hy2+rtrdre2zvCgM0+0PGB6mvPwlWpg3JR1TO/E0
aWLs27NFi18T3Ws74J9O8m33D5JclyMZ59KxNSs1v00q0nRtl7cu5VeuM8Voz3VrFaX+pi8
Es6jaABtLtjGQPSlhzNqPhfeoXZGWrhxOIq1J+1n52+SZ10aNOnDkpobDrOvaJr72lgpvZN
Pj8trhQN4j7depFTTa7oOqSm61TWdYtpOzyLlM/TpTLC1+1W3ijXZJth3mNQMHIqTxDZtH4
N8K+Gl5kvp1kfA+baTk81XtXJKHNb/hrsx5Ip8zRfsntrls6Z8SFik7LdIKS5vtYvFaw1HU
7XUrdHzG9vEF81vXPoKZ410fSYfEem6RbadAiQQeZM4UA+2ak0S0giEc0uy2ts+XGW4VB71
zSk1FKO79P+AdVKKfvy2Rp2+lJFajDhJJOTg11Ol/YwhaGzd3QfOSf9WfUDuKcbAaVElncG
G8trhdymGPJT3Dd/pUsVpHosyy2d3JKJePMkGM5HKmujB4SpSqc1RXT77o5MTiIzjywev4M
14dLhVSTDt80bhuHWnLZxBPJ2hXByCB0/wDrVTF7Kk5tLyd2CR70BBBA7VQvPEEls4Bdd68
bh3FetOMHHksmmearqSlfUk1W0hO4zqsbAcsOlclp2nv9ofUIYzIQxEMQGcn1rauGvLqxia
4k3SXTbY0/ur61pWcv2TGn6JDvkQfvJf8AA18XNRpVJKm7q9j6GlKUoJy3MOHSdYlMszafE
sshybq7fGPoKytT0aWNT5uthzjOIkwv512cmi6heKXm1SCJ8923muR8QeEpWjk+16/nAz8r
Yx+FdEeZK8rRX4/cWnFysnc47R7Zh4406KR5dWTz1IjgY7056+1Y/wAaL2G68fX4gQYVtpP
ckV6D8Ktct/Cfia50nUVhuEu0byb9VyynB+UntXjXji7+0eLb6TrmQnJ5619Hhre7Z3PJxP
NzSurWOOdtqN6DiqhiGAce9X5PnG1VOKaV4AxX2FONoq58nVd5NlUgFDng1EhxGx5q40YCE
kdBVcL+5JPPNaWMhgX92vJ5pGjZRuXnNWdoHb6Ujqdox0oAhj5l3kcAU3Zv3Sep4qYgrHyO
pNKsY249KVhp6ECoRyOadCP30mPoKlCkDgcZqArsl4JGadgeg05HmkjqeKbEpPXqakIyNvJ
J5p8ajzOOwoJ3Y6UbUCrSRoAuaGJZgKn24TGKBlYAl89aeyqDyKlCZFMb71F7jtYjbIHtSK
2OtPb7o4qEnmgVgkbJH1o4xTH6DNOAG3rSbsCV2RyffAPOabMDsPGOKeAWujkjCinTITCx9
qnmGo6MrMcWyYPJ4p2QvU8U1l+ZF/ujJqGVmCN6k07CehJB3J7mpghbIHrUSYEYU8GrBISM
kHkipZcVoQMwLMW6DgUUohMiY59TRTTFy+RJHjzNhPapGUo49KiKHCv3FWD86A1RC7DYmw+
M8E0IAsrrnrTenOOlPYjzFcCgCRBh+KcdofOetMIK808j5Qe9A/IcjfKBimkfvN3Y8VIAGT
OMGmuuRtoLew0LwV79qgmU7VlHY4NW0U7c9xRsBLKTgNQTYiTHHoan2gCohG0QwORTw5wdw
oKRFHuETc45NRLDkKc4OKsQ5MRDds0+JCYgwHtmjYhRuVwvlsGHTpU6KTk0549ysM5psR5y
O9G5VrEcUa/Nnpk0qREDB6dqnt0BUj/aq2lsMA96LMNNDP8AIZuKbJEY2Qd8GtlYBkZOBVC
RPMvCE5VT1pg2hnlgzhTxlatx2qhxluM80yNN8khA56Zq6sThAC+MUdRooNasrnapxnORSo
mWO1fLkHf1rQUMOMmhrdG5YbfcUWALWIStsdgrA1WvEW3vGEZyQeuatWyMkhf5gg6ljVW4B
uroup+XIyo4zisZwT+I1U2vhLtlczhm3SlQPQ167ockkfwv1CZ3y08qwgn868q0nTrq+vEt
rWFpZZSAFAzzXu15oj6F4b0fSJ1j8yAm7uFfp7CvlsW4QfMtkfR4XmkknqzB1iOAaK1uIEE
yw73bbz7VDuWLXtHQEAW9gzn64qnNcvM+ryysR5kS7R6DIxVq/ATUbluAYdPABPuK+etb3X
5/il/me1JXILGwvm8LRGGVVXUrvAHdueldYludS+LGn27qPJ0a1DOOwNY2g2d9HHowYAxQY
nO5sj8q1/Dt7mXxX4klkUM7+Sn4DFOrVabf9Xbt+RlyaGLrlwdQ8S3c8SPPLcSeWir/AHF4
rRfSbjyraG6w8sx4hB+VAP61p6boOpfZYL7ToopvNXfKG4bn0Nak9pMmpWt1NC0aqNpHoa4
6uIu7R2N4JJWH6Lrc2hXIiMYubbo8EoyUI7qau6pq2jyP9obULid5uUtYPlYH/aNO/seHU7
l/MlMeB99e9bOh+EtOiuS8yfaGHJZq68Jjq2lPd9L9Dkr0qes3p6HD6p/wkMVt/aMmnz/ZC
R5bN8xRcdDUOgPBr9+0zSqy24+dTwSa7bxPqCW8C6ZY3soyceWRkD6Vz2mWdvDO11KkYlgG
55h1b0FdGJzBKm6aetrXRjSw3M+dkOtamsG91IRx8ieij1FVdLt7iS2E91M8cUh+WJWwZPd
vasqWaLU9eVHb90hZ2yOOtdTbarYWbGdrdbmUcKHPyr+FeG04pQWjfXsevy6XNe1tbt4dlj
bMyAYZz8qD8a5TW7B7edpnure4kQZaMfOqj+Vb09/qGoxq93MVhPCQoNoH4U7/AIRyKALqm
vSLbW6qWSNuC/1HeqpJc9oXdt2/60+8z5nFXlZX6GJ4F1WXW9au9IvUgRJYGW3WGzCkHHUs
K8E8WaebXX7q1dTujcqSe+DX0x8JdQ0+68a6tJNF/pAXELqMxrH/AI15T8Z9Gt7TxndzW5U
xu5fIPc19fh21GFSW+x4taznOEV0ueQeThBgc1G6dsVqqiY5RsVHMLcZHzD6ivsKbvBHytR
e8zGuEYQH0NRqg+zYC+labQxToULD2qNbIoMGQFRWhiUSh9KhkwHCHg5q9OSreWgqt5TBuF
3v/ACosBCy/Mq9al2r3OKtRWUz/ADSD5vSlkt2XhlosCZQbcDtHSoZY/wB6APStAwADBXk1
Wki/ecfwjFAO5V6ysew4qSEjaxNGMBmx1NOCqIs4oI2I05lPtVgvlcEVFCpwTS89etDRomP
GMcGoypJp2RQDyQelKw7kZzn2poCsxpzD0pgB3UrDWwyRPlbHamxgmMH0qbGcgnGaYQ0QZV
5DUmJK2rKyAMWdhnJxT/kCthTtA9acq4XAWkkASBsE84GKWlxrREce5nLEcdKimy00cYHua
erSKPLC/LnrT0jZpDK7c/dAqtiN1YhfHTuPWlVMoS36Usi7pC3bpTnGCqDpSY11HopCA4PN
FSMQIxRU2bNdidY/lwBwR3pijy5ChOQelTbuOeBiowA5DH5QK0M35AUw4yOKWWIKoYcD2qV
QXIAHyjvUjgP8g6e9ILaEGN8Rx2pVQletLDgAqTUkOCzA846UxJixZxtNOKjOe9Ki8+lOMb
HoKRVyFchiDxSOvAPWnspVySc0rYxzjFOwNjUYbcHrSlQeKYuM/KCfpVgQsE3ufLX3pWBMr
x7QdrcVJCwCbSBwTxUQ+djjpuOKmgXMkny5FNiTsAjkc5yFX2qJVKYKgHaeR61eEDHkZA+t
AtATuJOPrQhvUqxk7i0IHrtNW4p8gbxt9ad9jUcq/PvSC2cAjK4p3Aupgj5RuBqqdOIlJWT
YG7VNExiUAgNj3qZZ8nmM0bk6EUdo0ZIHQ9TU4C/dGWNPV1Iy27aOuB0pGdWA8n5R/eNO1h
XBsJwBk9h6UxUZmzIcn0HSrCLGoyAWJ6kUpzu+UBR70WHczrt2Mwgb5Y/XHWrWn6bcaldxW
lpEWZyFXaOSfSnOd/EmHYdOK9l8CabB4V8Iv4uvIEfULk+Vp8Ugzhu749q8jGYnkXKvvPRw
tD2kl1NjRNH0z4a6Qs9xEt74ilUOsOMi3B7t71g+IdcN1fK0zmeeVfMn2Hhfb2o1HXhpFtN
c3spuNQuss7tySTVPT4Eu/Dr6wY9pmnWHnnJxmvkalWVf3mrQW3n5n11GnCi1G/vPcy7iXf
HdSoQUdY1/UVe1WYmbVn43iCOIfjim6hpyWK7oQ0kNy6c44Qg81FeWl3dTasLe3klUyId6j
jaOuK504tqV9P8AhjpaaVjVtJZbKa5kuAWgtbMbiG6HFXIoof8AhCktrcmFbthKd55Oea5+
bcdCvZo59wvpkgUHrx1reulWfWI7IkLFp9puJ7Z7Vz1Lcyv3/L/gslXtoeh6RqNtYWUFpcA
qDGBkdPxrf+zwT2+07ZYHHBxmvPYha6jZ2dy+dwjG10ODW3Yai2nxsqTM6dg3b8a8NuMXaW
5s6cmrxNZluLNDEimVB0x1FTR62IbGRHcLJj6H6VlS66sg3J8rd+az5tWWXKMI298VcZSUr
wdheyulzFcyzXN011P988IMcCq2r3kcGnG2glIHLP7mqOoayIIiFlCr65xtrnrKLXfFuofY
NAs2u3J2tIPuL7k13YfBzqSUhTqRitR73CQeGbfVRkyS3JgP0610ekwww239r6qOMfu4D0J
rpYPCnhzwvb2XhTxHdi+uLyQTMqn/AFEvQY9q47xRcm28WXWkSyBLexxyeM5r1MVhZKK5NF
17+hyUcQqjcXr2O38LzW91dPrGoJuWM4iiHQn6VmeOhqOsXAn1AyQWxwI1UYAWsrSdYltEF
xbWMsscY3btvymu403xTZ6vpEkut6eEgUHbv5zXn0+aPuSfKr/e/Nm8rqXOlzP8vQj8Mah4
f0vT7e0iubC2QD5gG2M5965f4jfDuXxD52seH72C9jCeY8UUoYqBWRrNzp016zWtuio5wgS
MH9TXTfD3QdctPF9vqBtmXTZY2jkAOByO4r3MNifbWpyj8/1OCvh/ZKVXmt5PqfNTRtb3rx
NlccY9KnSGS4dYoY3mc9ERcmuz8QeDNRn+IGpWcUXlQxyktMwIVRmu78MeBYre1ztP2dRvl
uH4aQ+g9BX0VPMI0aK59Zdjxnlzr1fddo9zwqe3aOQxy2/lMOxXmqrWSsf3bv8Aga9H8e2l
tb3MbW4HzMQMHqK4bAB44r1sNUdamp23PJxVFYeq6ad7Gb/Zkj5bzyD9KWK2ntslUjk9261
p4J7U195wAmB3NdVjlKYuJNv720I915qD7RDLMcgqB2YVbuCVPlhzk+lPiSNUAxlvelvsNF
OQQlCynJAzgc1m+SxhaQdSa3/IiZ/mjUD2GKqHT13MInO087c1LVhowzGQoFI67YTx3rSnt
HjPAJqk5AXYwwfehCaI0G1MYprLjlfyqxswo4/Wo3UgimBX25Oeh7005zx0qyyYBxUYQ4pA
QEkcUinnnk0si4YDHNSLGeuaAFCg4zUcyjzVAqyBgDcOKYq75iccL1pWK6DBGV/GobpAFA9
WzWi8QMYKmql0pYoOpUZNS0PpYoArhqnjXEa7uMc1EE3JgDAzU0gKDHPPAoYR0IVVWJB9el
LGgMp3AYFORMKzj+GpoosR7iRk80mwim2QSKu0nPfpRUk6FVyB1PaimtUU9GWHTdjnFJ5ZH
fNTKCByg6daQlv4VqjMOAuDwPagJnmgDuwzUgbn7vFMCBo9khYCgB1bciE1aXBPINPGOwFM
RCjsRgQuT6mnn7V0CAD3NTA4GBxTu3L8+9AXKrQSNkvIOfSnJAg4OTU37teWIPtTSXl+VBt
X3oC4eZHENqLlu1V3EspLyHPpVxIVUcqM+ppwjQ9xj6UCuZ8MbHAA96sW0RJcHtUwgZOB90
njHWp44xGG3dT6UDREqsGIySKmC7T8xwKVm67RR5buOhNBQo2460gYZ55FHksPbvmn+GrO5
17xLHDFn7GhG446molNRV2NR5nZGno2hahrc22ytCy5+92FdYfhxq0UHmzyRKg67TmvQJ4b
PwtoJkvESztkXPHymVscD6VhWPipJbC01J4xFHK5SWNDmMJ2J9DXjTx1WetNaHpwwkF8b1M
2DwHpaWMb31+7ecSI0hxlm9657xH4Wl0jSG1TTw99AjbXRRlk9enpXZiXTbLULrT7u6V7O4
Q3NnOp5R/7tcNbeINYOorDpLIs13IyNA4JUgAklgfUCilXrX5rjnQpWslqc9a+TeKJIS23H
II5HsRU/wBkYnO4iqupzvHq/mFbe3mkQSg27Eo4POD6H2rYtG+1WSTtx5i5yK9ilVVRM8yp
TlBhoWjyan4gtbBQZfNkUEfjXq3i3UYIr9Y02rZaTGLeBB03D7xx7mue+Fdqg1q91iXpZQs
yE+p4H86o69L9s1FLUuNqMWkIP3ia+SxMpYrE+wj/AEj6fBpYXDyxD+Xqc1e3l1f3zXMo4J
wqnoBXpcEEln4M0KEjLzO85T1xwK4ZrZnmCwgMScYHpXp2rRLDPodkesNkGI9CeanMYKhD2
cdki8tlKrPnl1KumSwzlobiPKZw0ZHSum0+3jM9xFbojIFGAvp3rlWeL7Qt3YyqbiE/vIW4
3ium0PULOW5a4tQVLD5k6bD3/CvisVF8rmr2PolpocbqGhTwa9Zx21o02mQzm4by+qt6VHN
b6wRqcy6bP5l46qp44QfjXpmnSQGa5aQIwZ+gq9LZRSoXhCc9sio+vTVk43t/w5KjHY8/0h
5k00wQxsHtn2tEw52npWkXfytzqVX0qG5jGn+Ilmc7Eul8reP4W7GtWK/sJA1vq9rJ5i8GR
FzmnNubU0tHqXGVly9jAkkZckZ2n2rC1bUpYEwkUh9FC13Ul54XiQgfaJAP4fLxisK91G0Y
t9i0wqo/5aTN/SuqjJxlrC/zIlaSsmcXZeVdXgn12KeaEHi1j43+xNfQVj4lg8EfDoXsmjW
+lT3AP2S0j++R2ZjXnPhIaFHqyaz4huEKROBb2q/emftx6V2nxAtD4j8TQpGuEigU7T0TIr
6XDz5I+0vZvS3bzPHxi5n7O10tf+AeJ32va1feITrV0zPNv8wEnnrkV6PBpeleNtVi8Zur3
E9tCBd6cn35HA4YeopD4GPl8Yb0GK1vDmkyeHL6eeW3bZPCYjJH96PPfHerqToxV4vfc5qb
qKRzGqeJbjV7o2kFv/Z1pGdnkLjP44rRsLOW+kjtIl80ADCZ4HuazfFuiXnhOaznjjgmsdR
P7q7Rs8+hHar/AIUv47YyyySbXUcgH5n9h7V89iqEoyXOrI92nUi4fu9TQ1fw/Y28GJXaaX
oFhUKufTJPNRaYbrSb2K30dppb7G5xLKTHAPTHc+1ZN94mW91aYLEZ5Yzsg5xHG3t64rq9G
SLTrICQgyyfPI7Hlj3NduHgqSU7Wb29O5n71VNPVLf1KuoHVpZBda5dpcBTuChQuT+FY2te
LWtovskikcZEMXVvqewroprSPVJRJey5hY/u4wcZ96zNU0W2uEWyYpHKOIp//ZWr0KHLKpz
Vm3cyxDlGly0Uk1/Wh43rU13qt+13cxsGxhUXog9BWQYADjG36ivWJ/Bd+mRJkEf3F6+9ZV
z4PbrI8zD3r6eljoRSilax8hVwk5ScmzzkxE8Aj8KikQopJBwB3rsbvwki/NBvjf0zxWJda
PcRHy2Z48HksMqa7IYyEjklh5x3OciiaUmZuM8CpRCQ2VOa1ZLO4ThrdSO23jIqoyhSd0bo
fpmuiM4vZmDg1uV2UAENTen3eKsqkDn/AFoz6HilKIvGzI9at6iRTO8D5gGX2qpLbQzHc0Z
rU3DpgY9qYV54+7UtFJmI2mupzG2R6GqssE0bYaJjgZ4roSu05K/jUSfPNI6nKgYpAc+7eo
I+opFTcmQwropEVwVeNTj2qkbaDnMXNAGJ5WDlj+lOAQDrWs1lbsvI/WqzadEGyhNAikDk4
AzTo4mjU7upqy0cqDACuB2IxUZkI/1kTL+FOwDD04/KomjLHdipw0THCuB9acUPboaLDuUP
KH3RRIuVXIwVPT1q2YgCSOvvSeWC4JOfpUWKTKbxgRFVJG7tTlAAxgg1be3jPVST60xoNqg
Bj+NKw7sgflKKnWP5PmwRnvRRsUmL8zAKDxTguBjNSBGJ6Yp4izxVmZCR704IT0qbYo4NLj
0piGLER1NP2oKAGNPVDyScD1NADdqjtmmOEB6bj6UFzysYyvQtTljCrxx70CZEIQzb2GD6V
Oq4PWlwvrTlIHTk0BYVQcZzUy8L1H5VESzHBGKAg7mgLEu7HbJpfkHUn8Ki4HU8UKykhUGT
60AWEjR+5A9cVZS2O3IkGPekiZI0G48+gqxHNuyAhIHNMDP1AeRauFPzOMKDXovw9sbPTPC
0uslQQgLnHU4ryO71CN4ZGI+cykEHqor1n4dPba58OtR0gzFZ1JUf7OeleRjJtwb6Hp4WKU
kupxfiDWdc8ZahfT3N2LeC0XfBay53TjPRR0Jqnp2rahaWt1pgUxgpkq/AjB9R61Y12y1vT
HjivbeUeVlUnUdR2zisS1tt+oCCad5BN+8mOSd+O2azgtLK1uhrUavdb9SeXWrg2CQxyFIL
T7j7cuxPcZ7URXdxJc272byx36k4nZuG9vatK9gS4CN5KrDt4HGQBWFFcyx3MzRWzyQE7RJ
joe9bJXZh6svO7xJLFcR7CgJMZXgH1BrqPCVr9o8OJIw3Dcw+nNUrO2t9Tv7SyuZtqXK7GY
eles2/hqz0jw0sNmy7EGcbhk5rH20aDsupq6cqyvLoVfDKjTvA+t3JUAGQIPpiuKgLyGWeT
mSU7s+g9K677QE8B6nbg4bz1yPWuWWPCqBxWOWUr16tWXR2NMdU/wBnp0ovzYsCl9RtQvBa
VRgeua9C1hnk8ZXCOxPkQxx/TArjPD1qbzxXYxfwI/mt9F5/pXU2102pa3qOquPkmmbZ/u9
q8rOaifO/Q9fKIOyfQsSW+k3qFLl1jk7ODgj8azktL3Srr7Rp1+lyp4aN2AJFdBFYWVyd0t
urqe+MGqepWWi2IG2AySt0XPSvkoVkpcl279D6JptaoNJ1dZi0dyj2zbiSOv61uiexDZ+3y
Mv+6SP0rzd9a/svU0uBsEYbDQjkEV0SXL27R6jpE7x2tzyqyDKbv7vtXVVy+7UndXOVYhNu
Cd7GtrEVpqNqYFvFZjypxjBHSquj6pmQ2eosBPD8of8AvehrQs9VlvWMV1p1tLIn3kI2Ofp
2qrq1nYXDLLawvaXkQyqyjhx/dNcvseSHJLbuaxneXmT6hAUUyGfzM8hUXJNcxfQ3t25iI8
qE9v4q3tO1EG3ZNvC8SQn70Z9R6iq+otFHam5ikLhuhxyKmi505cr37mkrNalDw7pEM/ifT
dPRSXlnXJPJ4OT9K90FhcDxNqiQwxfKUXe57Y9K8H0S8utO1+z1Bl2PHKpBIx3r6KknRvFM
kh4S6tkmznjgV9DS5ZU7y1d1+TPGxXNGWm1n990MTTZukt0q+0adKVtEsmyXMkhI7timz6v
B5jQ2ETXUg6sPlQfjWLea3Ksrwy6gqMo5jtV3Y+rHit1TdrKJ57k92zmvH3h698Q+DLOLTS
PtGk3TPJBnny/UV5X59xZ74IyVnZhAu7sT3/LNer6rcxoVv4Li7Ds6JJLI6qrqSOMDrXmHi
iWNPiTb2yhUj8x5Ao6HAIFCpSrVqdKotNE/Pr+W52Rreyw9SUPNobZzxQaqpTDrbgqFx1I6
k+5NdY63U1guox3TNK45gI4x7VxdjbfZ9QD3JKxXZzu9PWusjmmsFEan5AfkYt2rPGylDEO
Mu56mDtOhGUdrBDfateyvBp9s/mgBNzDAjFdVpmnTwWxjuQZncfMcZ59jTYNc0qwg3yESO6
gkJySajlvtd1VC9vD9itW+6W6n8KwUky5Xe+hR1ma702yktpNTUGRGMQDZ8o9cE15xJq2v2
sCymTa03ImhkyGHdSGzzXQ67Y39nbXUrNmVCPMWQZOw9x+NYui/8IpPpk1l4ikuLS8klBhv
lXKRexHpmvpcDBfVvazjfX1dj57HytW5YvoKNc1m3ghmvoWNux+UyKMt7cdqtJrWm3xMdxA
UYjouMD2wao61per6GsL3siX+mscwXkZ3RsP6Vi3slvdTGVIEj+UZI/ir06eEo1kpU/6/4J
5sqso6SR0Y0uK7QtYtvxyYn6isi401S5SSExOOMEUmkX8lrekKwQKoZA5wCc84/CvYYdM0n
xDpKXUcQfzBtbHBU+lcFdzwsrPVFRjCqjwu50baSTGCPU1my6eiHjcjf7Jr2DVvB11awvLa
n7REP4D1FcZd6cwJVoyjL2Yc1vRxsZHLUwj3icQ1vcr92QOPRl5qEtIDiSI/VDmumuNOYfM
oz7Vmy22CcpivThVUlocMouO5mGaLkszLgdGGKghQmLchHzHPWrtxGqxP8u7PHNVjFGAB5e
MehxVoV9BGQ55PJpjRbuhGacch8rIwHpjNBb5vmRT9Dg0CIjbuRxiomhdeW+Wp22ejD60zC
khlcZFUIrmEnoSfpTGhHf8ASrjPI468VXbKmkBVNsjRsCgJH51EbZQuV3qfrxV0E+YB/e4o
dRg5oFYzjFKM42t9aRXZPvJirhA6Uxl7YBoHaxAJELdRSkKxoZFIyRmm7OAVGKQ0xhXkqeK
KeyPt9aKBkuzb164pakcc9O1MC+tAXExmlCinbfamSSbDtT5n/lTEOLJEuWP0Heo8vLy5wv
YUnl/N5jfM/wClLtJOSePagm45RxxTgPloUDtS4J46UDsAUYwelSjgYxSKhJwOasCByozxQ
UQ496QKSeKteQirk8mkMiJwqj8qVguRLbNKvTAFP+zSgfJge9SKZ5Xwo2ipiSo2k7m/ujtV
E3ZElusS7pnP4d6sxI8oB2lYuw7mpbe3JIZxubsPSte0sJZm5XFJtLcFd6HIav4dmumN3ps
ZaQffjAwGqbwRfan4b8Txb7SYQXB2TR4PAPevS4dMFtB583yxqOOOprW0XSBb3yXeoSQxxX
AwC64+nNeTiK0LNJHp0KUr3Zc1s2g8OyJJFulI6nnI7V4lqiiz1hL2SPy4lGBgcGvovUtB8
yzwBvhPTHeuG1HwVbXsAjlkOxW3bT1rzqM4o7aickeZLeT6pCbVI0WWRtuFHRa6K30SKxtF
M0kMECjactlj61o3fg+aGQR2jeUrfxD72fTNXE8MwQ3NlasGkDSoHLfxknpXT7UyVI774cf
DjTLm1HiC5gZElGLdHOMf7WK3PHdrpml6dFaxwKJiMlhxmvSbayitLWO3RQqRIEAzgDAri/
HOlWGrQJ5M/mXSDAji+Y14sajnXUp7XOyUFGnaO58+XKsWcxzyqGblM5zUQ+1Ac7Xz0B4xX
R6n4Z122lbfYvAh/icc1hPapE2Lid3bPKL/AIV9jRlTa9w+dqqafvCaZq76RrdvdzKBtbDK
rZBU8Gu1aJ9H1hreH95ZXYFxAc/wtzj8K4R1jBdYbMZHqQDXXwtd6n4YsL7ynL6a5ikGcnY
ea+bzfCdYq6Z9HlGJt7smdJ9rSGANvK5HQ8msC9kmkDmCM7mBO9+prWhktRHvDDJHGRkikk
sbq4tnaBCIlBZ7hh29BXyGFpOdTkhG7Pqa1SNODnN2SPOp1QB8qTKTngd63vBniGGG7bSNT
jWXTbn9253Z2N2asedYtz7+Fzxz1rDW2KKbrTomMkbkOo4Uiv0rF4NVqKg1rY/PqGKdKq5J
6NnsN9BNpF+LO7HnW2MwTY+Yr65rpra3nvLFHglS+gx9yX76/jXL+ENctvGPh/8A4R64kH9
oQAm1eThiR1Q1Z0PUJbC8a0nQqEbYyk/MhFfnOLozw97L1PtaNZVkmtx2r+G3lf7TYpLa3c
Y3DPQ+1YtpfNJcGG7K2k68FiPlJ9xXsNmsV/a8gFhx9a4rxN4YVmeVB5bg5VwOvsa4KdayT
qaxfXsdEZqT5dmcprPnRRJcSx7T/Cw5Rvoa9Wu7xZdB8LarKZGjkjMEixnBfHYn0ryuxv5t
Lneyu7dZUb/WWsv3JR6r6Gu61GFdX+GT2/htnaKIFxb5/ewHHIHrXv4RUuVpPovzvocWLct
Lrb8rGP4t+INvp9kbPT5be71AybIrOB90cC/3nI6n2ryPW/F+rX4TTrq8MqB97W9sgRQf9o
j+tZi2l6IPslvCTfSv5aqeMMfX0NegaB8E9duYkN9qlvapIQZQgLOfXmvq26VCC89T5z3pO
xwul2nifWdQjh0eKSeSNgyxxAlUOe56V1fjCC8FxY6rcQ+Xe2pCTp3HrX0d4Y8O6V4Z0yOw
062VI0GGYj5nPqTXJfEXwys0cmq28PmRyLidFGSP9qvDxNacpKtT3j+J6mEUdaU9mecTz29
x4etLgR7lSUEHrwR0rWsmktF+0y2TXdrIMIcbgfY1xtsbnSna1l+awl6HGcV0drqHk2Kqiz
iJuf3UwIP4dq5cZiI1pqr5HqYKhKjTdLzOjtkAlFxY+Hlhb+/McKv4GpLj+0p45J5NVRJI1
J2owA/Cuc/tCxaMtMl8+3opkOAaqWtzbXS3MwtfmjHyszHH4CsqSVSSjc0qt01zEusvFcBd
N/tuP+1J0G9LjKhlPIUN0zXHXFtcWcslve2zwSJwd44P0PQip7qylvWaS4Lu78ljzWpaa9q
lr5Vvqzf2rpPCPBMu4qvTKn1r7eh7TCwUYJNdup8lWarycp6Mq6Nr9/oatCkUd7pkv+tsp+
VYf7Poa1dW8JWV1pEXiLwtdILKfJayuHAaMjqAfaqt54bSS3udR8M3qanYxks9tgrPAv0PX
Fc3IvkxRieCWO3k+aNnB2t9PStFCnUqKth58j6rv8jFuUYuM1fsRq2GKA7mjIBzyB7e9e1f
Dg3rRzWssYWMrvcr91G7fpXklhYy315CIYSbcH95uyq4+tex+Frs6GESZR9mlIDbRgpxx+F
Y5papDljqzTDRadzs57QkfdBFc7q/h+y1BCZodrr0kXgj/Guua708jP26EkjjDcVFJFZzEG
K4jcn0YV8vGlNbHc5I8Y1fwvdWpMiR+bD/AH1HP4iuSvNODKfkKkdzX0Rc2B6KAVPXvXH6/
wCFrW6VpoQIZj029DXbSxMoO0jCpRhNHgt1YssoTsMmqbxKU2leneu31DSZrW7mF1FtAGFP
rXO3VkVXKr+Fe7QxCl1PIq0HBnPvGRURGPrV942UkHmq7x45rv32OSxV570hRW6gGpCMU0j
jIoArtFjozAexph80dSGHvU5JJ6Uw47igZXl3BSQmMcnvUm9ZAGDLyOhpzZzgdMVGI98AbG
SDjBoBEboRyV/HtUeBnpUjAjjJHsKTLD7wDfSgZGy0zaKmOD7U3ac8ENQIZgbT9aKcRhT65
6UUWKQ3acj5iOKcI2zw2fWpAnOW4UDqaax38D5U/nQSQlpNxVGyvdqcFVV4HPc0EKvC5ppy
egoJFG0jlsVIqqzcMB9aRQOpp4ORigaQ8Q88Mp/Gp0t+PmGfoahXA/hyfWrEcLvyeBQMXlR
hE2/hSZJ7nPvVjYezEfjR5TAf63k+ooAr4z1bH41IsIIyBmpVgP3iUbHXNJl3b5UZYx3XvT
sIUMT+7g+/3NXLS1w2VGWPVjTLdIA3zOU9iK3rFIeHLoV9iKmUuVFRV2T2GmF2HybiepFd9
4f8JXF66qkZ5/iPSucttTtbTBWFmx3rrLP4oDTNKlhW3XfIu2PavO49K8TFTryXuo9OhCkt
2M16ytftsWi2cglkgfNyQOAfQVuy6HBeaZ9iuT8jLuX5eYz2xXO6JBcLbm5uPvzN5jk5Y5+
td1ZPG1sPvsWwB/s15NZygkrnoQs2ed2/iPW/DdydO1uA3NipIS5RSQR2B9Ks/wDCXeGrsS
gxzLK33WXpivRrjTIzF5kqAgrypGQRWBL4S8P3oM0mkQh8YDKu3FZqrBrVF8rOFn8ZaQjul
lptxfOmCWPyhc+vvUItNa1nUhq5X7LZWnzQJu+8/vW9q+iaTo8Ktp+lLJdA5eNv+Wgx7961
PDsdle+G5LNPMtrmNWkeGXgj8qFWinZblunLlv0Ox0WeDUtIt7vV7i+uZNg3pHGQgI+nWuw
0v+yZIc6YkKgcEKuCD715r4S1G2jntdNuJ7WBSGk80vsdCDwD2OfSuquriTR7kQ6YRNPqT7
zMgDE/7o6fjXZKir2XUwv3L/jBH/sZkht2lErhJHRN7Rp3IHevOtV8HaBej7PosL280abme
4Own8+a321LW9TstW0J9RaDWLM+ZFtAJkTrg44FSxeGLTXPCMWpw2TS6uAHZp8q0jg8g+1X
CDpve3oJ2atI+bNStpLK8uluYRHfQPgk8/LnrXb/AA91m0/tY6c8iGC8Tyzt5we3610XxT8
Pyxrb63NHbWN00WyRFO5fpivJrO4tbPWoL21iKOjDzHBwp5617NGo6sE3utzyqlP2crdz6U
0W00+YSxz6dA0yErkoMgisf4lXEOleGRHGFXzflIUda0dN1OyW6juXuUiS4iSQ7zgnI9K4z
4p6xb3llbx2u2XZJye1QpU4zSbSuaclWcdmzygzQwgFLNjk4GetQWvmJNPM06/ZwSxGMYNR
tqtw179lt7CNJcbt0h4YVUuFa3n2H5Ibk5lUE7Vb2r09V0OBpmpZSJYanDrWnSbZdwfcDxx
7V67qKReINFh8Y6WB56AJfQr6/wB7FeMQSzwxpbTWyGLG1XibOPrXa+A/Ej+HdbWK4HmWFx
+7njPRga+czfBKa9ql6nt5ZiXBqD+R6v4X1RJY41Mg3Y4HrXWXMUFxassg3r3Fea3FqPDni
NY7dy2n3f761f2PUfhXo2mXS3VsGBG/GK+CpwVKpLDS2ex9LW96KrRPP9c0KC7DW8v3hzFI
OqVyum6jq3hjXI0MjKrHCyD7rH0Net6zZeUgkZRz6VwOtWomhYbevTjvXHSnOhVdCe35eh2
xarQuXNR0Ky1eW38WaRbBLq1cNfWq9/8AbFd3pV7C0cbrIMOMg5615n4b8QXGkapbXJIaNv
3UqHo46EGpNX8UPp+qXtnprC2hVy8bFN5BP8Ir6nC1JV4qL3X9XPExNP2bbX9eR6zJqcMW/
PzbOfl5yK4jxR8S7G1EljpG2WTb++uJFwkY7gA/eNcf4R8Ta8niotq6zy2k2RIXUfL6cDpX
pOseE9H1+yK6haxbCAQ6DaR75rttGjJc2pxXcldHkiTDVLxIrGwllSUbvMcABvw7D2q9ceC
tXEYeHSJueSYX2/oK9L8P+E9K0X5bCSG4C93+9XQTXW2VYJEMK/wsOhrirUableCsdtLFVI
Kz1Pniw06XU76Wxsra6ubmE4khLkFT7iryabfJmOVRBGMqUHbB5FdZ8RfDNzZXQ8TaC72ly
2EuTE2N4PQ/WuV8LXF432rS9TLNeRNvDSdXU85r0MHhKTmp3vYitjKkk46DmtVzwSM+oqlc
ae2Tz711TW0cnzBe3HtVCe1cA4YN7V9ZCzT6HktNbnN2UuoaPqaahppTzUBVlb7rqeoaugi
ttP1HTH1iy06WOSB9t7YRuWUA/wDLRO+PWqckA7odwqK0kubC5W+02V47tD/AcBx3BHeuav
ST95LUqLa0OvtLfT1tknswJEYZDk5x7VcRfMBUjK+lY0V5FHdPqNsv/EtumHmoBj7LKRyCP
Q10KYVen5VxuXuXR1rVFnRLIT3T2G+OJQN0e6BW/U1qXOg3SRlltLG7A7bPKc/QjiszS2Ka
1aPjgy4P0xXf3YVI2kdlEY67jwP8K5ZNwlpszGpFHC2iQXM7W1neX2lX8Qy1vK28fXB4IqS
6l1WxQtqNol7bDlri2GGX3K9/wpvijUtPe2j1GxLz3dpKu2SJTzk4IJ9Kurq2qmNTD4dndS
M4eVRxWU43+JaCgznb+ystWszNbsk6N0YdvY+hrznWNCltpD5Y4P8ACa7jW7nU9Lujq1p4a
uYEPNzEjq8br3OB3qCXV9C1W3UpcGFnXKLMpQ59OetTBTpax2Klaaszx26iRXZT+7cHkNWY
8ROdu0/Q16RrmijJYoHyMggcfnXD32nCLLIuQOoHFe5h8RzHjVqPI9DEkjIOM4/CoinOKvP
EwAKSkg9iM1WkEgJyikf7Nd6OUrMCDimgZ4NPYjO0sQf9oUgDZ6Aj2NOwhjLgdaamP3ifRh
U2FPXj61Gq4uwOzDFIZC6HjJxUewZqwV5IzmmMuO1AyEimlRj0PtUrDFMPTpQKwwbgDtOee
9FKRxwO9FA1cUqzENIeB0WmkA/SpG+ZuemKbwaoVyFt2OKQKTU2Pamj5TSEAGT0qUJnApFD
E8dakjV2bBOKRSRPHHhecfjUu9ugGKaidic+9PYqF+U7qQxDnu3PoKkRRt3NwPU1GFCJ5ku
QOw71ZihaYh5gQn8KinYQixvPjLFYh2x1q9FblsAD5angtnkx8uO1bdhZq0ixqhmcn7qDNY
1KqgtS4QcnZGZ9mdYuEAX1IphhtgmXVf5V3tz4bvjp3nG3FvGf4m5auTfTo7aQlwXYHq/+F
ZUK8azaNatGVMyQrk4tXlH8qu6ZBNNrEC3jiSOI7yq+tWQT/CRx0AFWtMRl1tW2ffGMnpmr
xTcaTsLDR5qiuewaZBGdPVI4geO5q7Y2EwIKt8mckVX0dd8SLnnAHHbit+SX7KIow67mODX
x1SevKe/GNtWTTXVvbxxqwHOMA0Jd2rKyxhYxn5iVzn6Umo2H9pafiFhHMBlH9a546Z4oRT
EscDkHJIbk1nGCta+pbl1LOvaB/a11Bf2VyqTRrgiT+dUpUsvD1hN58n2i8nXDy4GV9gKpa
zf67ocX2m9s2jhbALxncBWNpTT+M9YYbvKsYfmLkffrRUFf2rS06j9o2uRM67RvsV94R+xW
mmC5mnZjJczRYSFSe5PtWwbTTJ1srfT7GR5oI/JhuDP5O9e+O5rl5tam0C1t7XTmMlst0Hu
VHI8n7pz7ZNXfEcVzNrK6t4cJMPh+MSbE5Em7kgfhmvThdpX0OZpJnX2uianbSB7X7BZuy4
aQIXdh7k9atS6Td+U0l9r0xiQZZYFEY/SucufGtlqN7p1vb3htbK5i8yW6HSNyOFJrn9b10
aZfR31tqBu7a3UmaQLiNz2H+0aiMJvyYn5nNeOvE/h+Wxa20XTTdMHZJbiZsupH1ryzw94d
1HxN4ois03vaswZmHCoM85NdhaeGL3xNqF14i1addG0NzvaVxgv7Kvc1sw3tpdWB8O+ELCS
1smbbLcOcS3X1P8IrWrioYWk4J6vf/Jf5lU8NKvNS7bf8EZrAhv8A4gWkFlc/abWxVIYxGh
O3b1z61s+L7a2uNQuLQlApjDqqpjBoGjReGkT7JdH7eE+cqflj9s96ypNRMgkb7Wr54eVjn
J9BXyWJxTrTfKrST0PpqFBU4rW6seaa5pbQtBOZ/K8tshx1PtVC4L38BijtGMf99zjNehW+
mW7xyNJF5gkY/M/XFczrOlyWN2Jkm2xn7vfFfp2HqSdKEqnVHxWJoqEnybXMRLeVIQktxtU
cFQP61HEsouwYZHaNRyzGrDQqxDkNMe2TxmpEMjxujwiIEfLiuycYzjY4oycXdHqvhW+TxL
4ak8OzzA3tqPNsnY85H8NdT4Y1Z5IPKk+SWI7XU9QRXhukXM+kava6lFMwlhYEYOK9fu7mP
Fv4w0oD7HdELdxr/wAspO5P1r80zvLnTl+7Wq1Xp2PscvxKqRcJdfzPT7hEvtI3kZZRXAX8
OFkUjLLyK6/w5qMNwoVHDJKOnpWF4qi+yXpBU5P3QB1r5zFp16VPEx3WjO7DXpVJUWedG3d
3nRR9xxIMDp61h+a17fzOzcs/X+7jpXTX0504y3CkGadTHs9K5AC5s5TdKu6Mn5wO1fTZFi
KdOo/a7SVjmzKhOpH3N0ejaT4hht9JlsLywjLOm3z1HJrVXxoljowWVDMY1O0sPl/GuEsZ4
pYg6sMHnIq5fWMtxpkkFq2+OYAmMn054r6fEYFL3oHgQqN7m/o+razfy/2odHDxyAhJBcCK
Nefc5JrpYvE0i7bPWrExwMcC4R96oT0ya4i1liksY/ImlW9gXJt3GNgHZOxrp9T8WaND8Pf
MkZJrm7HlpDxvL+vtivGqa6WOiPe51UsS3drPpbMtxiPO7rx2rmNU8Ppc6OdUtWS01KyQqZ
SPvAetaHgBHg0EXN7JvnlwC5OeB0FY/wATfEmneHvDt7bCbdeX42JCDyB3auaDcZ8sHqaP4
bnlEXxH/s3TLltSU3V6ZCI8DC4Hesuz+LEzXgN9pSfZWPzFDyPeuTNuLpCspJQn5fYVnfZB
bPMisWUHjNfRqtNK1zhbdz6Etbqw1SyW90+VZYpBnjkr9ax9YuLXRbJ765mCqOgHU/SvJdF
17UPDtz9os5N0ROHiY8Gr2veIrjxLNbrLAtvDFyVXndWjrXjbqB3vhjxZbaneXmmyWz20ep
IIo5WxgODkE/yr0XTZpJ7Zo5V2XEDGKRR6jvXg2lXAs9RtrmRDLDC6uyjjIBzXuVhJH/adw
0bFob9Bdwt6Ke31rk2k13OinK6NyxdYry3uHHyxPkgdTWxqN9b3eqRPfrM+mBMosalg75/i
xWGgO4HuP1rY0a5aHUBA3Mc3UehrnqWTuy5xFktbjXrmCNbU6fpMLiRlZdrTkdBj0roHT5i
MDHYUy/1C3tplgRZLi4YfLDGMlR6n0FUZLjWR8y6ZFtx9xpef0rCd6iRCVi9cQRtay+aAUK
EHPpXA+GtPhvPCssNzBHNEJ5Qm9M8bvWr+s+JbmWE6Ctv9lv7r92G3ApGD1Oe1ben6dDpmk
w2ELeYIlwWP8TdzWVSMqdPs2VG0pHmGr+G72wWSfRZS6JktaSElSP8AZrjJ/JuoGuYF2gnD
xHqjd695urVSdyjHByK8d8UaYNM8SxzRxhYr8FHQdNw5zW+ExHM+V7meIppq5xNxaKxJ3bW
9hVCWNNpjl4PY9jW/dxeW54NZUyqSQwz9a+jpyurnhSVnYxWiBODzULRLt44I9OKvTRNG5K
ZZag+XOc/UV0mTIMSAcHIPqKryOyMrmMZU9Vq4yseBxUNxEEjz/EcNQwImZCSQxXnkNS7CR
nr9KkdcsTjg4J4qMwr1XKfQ0gImHOKjZGzUpMo4yGHvTWxjLKR9KBkWMKc+tFPH3flIPPei
iwlcay4I+gpQnFPYc8+lLwOlUIj2UuwDtT8A8mnADvUgIsQA3HrT1HJPek+XpzU0UQYjqFH
JNAxignJqVEWNQ8nfoPWpGEadVznoKs2tpLKwfbz2dui/SmAyOAFhcXPX+FT0FaNtE0hysZ
CnoTwKljs4kYFh5rep6flWpBFnPFZznyLUqK5noOsdMaaRQzFgf4R0r1LwxoFvbwi7uClvE
nG5uMn0rjNPvNNsmSSd1IHOSeK0tS8Rf2pFOLB8zDalvBESxQY+ZjkAD69q8DEe0quy0Xc9
ijGMFfqdr4m8UaRa6O9jaEMSNu9vvE/7K/44r578Q6rcW9wRiV1Y8FnrpJZ9KtpWjvJ5NSv
u9vaNwn+/If6VDLa6jqkJhgsbaxjU9Ik3Pj3Y1vh6VKh/DTfnsv8AgjqOVVWkcCuo3wcsID
t/3T/Ot/wxf3ia1GtyG8uQ8EnpU/8AwiFx9qCuJHy2M7icmtm5+Hmq6bpUesxQl/K+d4w3K
gd66q2IhKPI+pzQpSg+bse3+GVRoV5wG5QVLrS3TLJNApMkD7gvqK5TwTrD3NsjoGYLjivR
I5raWYidfJZhkiQY/WvlavNTqao9iNpROeTxDcsqi1sLlpRwV24ANVbjxNrNlOt5c6YyxKC
rbW5HvXfW0UEihoSjqD/Cc1DqGl215BIjqBv60RqxvrEOTomee6j4ni1Oykhkw8bjLLnqMV
yOmavFpdvc2dpIY4vvjB6g9qveIPBGu2cjJZ+W8O7cshOML6Vj2vhxLa6EuqMs0TyZdecKv
eu2nCny6PRmUm+x33w4sU1tdciuI2ZJ4jEkpGQM89frXa+HLHTvCHh/+zNTv45bp2bfj52c
HoCBz0qg+u6NbeEbS28Hyw29vJKIZ5ol+a3B6sR61r2WoeDtFt9sN5HPOeWl2mWSRvUnFbN
NryMbvcr6NH4V0sHSLW3YJdzFwk0JILHnjI4FcJ4yubTWPFa2MiBdG0lPOmjjAAcjovHvW9
4s8dGKBotL0iZbmVfluboCNVHqM815Ut3fSxXYFzHcSyf6xE4B7/jVRo1uSVWKu+htTUZSS
m7I3YLS/wDGd093ql9DZWNv/q4GbCxL2Cjua1/MsNL017LSo/Lj6y3bD5m+lchBeXssSsLN
EYcAsO9Q3d3LJMkF5eCRyPlgRgoH1rwVlmPxMrtcq6ts9x4jD0lpK9tkizd6g14rqjt9lj4
ZxyzVWggtt7taWhDj5gZRwalVbqJN0McO09UXn9a0FXMYYA5xz7V9rgMto4SnyJa9WeJiMT
OtO7KPl3cqFZ5/L3nP7vj8KZJY6etq7XbeYgB3O5zipdUulsrGVyMybDsAHJOKwCJv+EIXe
SJJvmIPPVhXquKaOS76mZd2Js2GB+5k+aN/UVQmkiRS7SLtUgcHmur8Qgp4fjtcKGkZYgx4
2D1rh/EOnJYCG3ih80CUZdDkN9TWfM4vlZyVKdtUGp6lNa3tra20YJnOGLCuu8JeJX0CWSy
vlNzpt0NlxEx4x/eH0rl7q2+0XNpOX2CI7mU9+KllZFCuRhehzWGLw8cRT5ZCoV3SldHqsW
qv4W1CJoLg3OnS4kt5AecHsa2tY+I0mrW6wQ6WnmgY8zFePab4imslNvdJ51gx+5J1H09K7
iS32aTDrWnytNpsnysOrRn0NfneLwdTCuVOS0l9zPs8PXo4rll9pDJYZLiQTTOHlYflRBbA
Fo3GUZcGpIZYXTeAwJ7AVPLIxCw267pn4SNRkkmvKTm2qcUenJJe9Iw7CA2ryIBmLeQv0rp
7ct5AxwfbtU+reHZtH0W1M6/vvvSe2aoW0uAF7Zr9SwkZujGnPdJHw9WcJVJThs2y1LBDco
PNzuXkOpwwrHn0mysrC6ltrP7XcspKiRuSfb0rfAHI9aSNcycrurWVGPVE3ueeab8TNd0O3
+wi2kt7wZHlycqtcxqV/f6nfm+1W6a4uW7uc4HtWr8RJ0bxGsNmigwqN5Xqx9K56123EQEg
4J4PcV48qcKdR8pbcmrNlhMluAMDuKyVDtPM5GQWxWysQH3m2rS2ttG1rub7pbIx1NNkJGI
1u2CR0POK0NPjjaHe6AkVflgjELsqYwMVV04KLZlweGPWn1DUnQfKzgYA6j2717lpzxfbLE
QriGTT0MKn+EDGf1rx7RbZbzWbS0KNL5s6q0a9WXPNe7mzbz9Q1eNYxa2e22hQHGFHGB+NJ
yXMkbU1bUlDEDmtLRreWfVImH3YfnZj0HoKZGlhHEs97qdvEAoLxI25xntVnTbOcW8s+i6x
Iluz58u5QPj+RrKrK8bG8pdjUudN1KLVZtR0y7izOAJY5l6Y9DULWOs3SlbvU0hjPBS2jwT
/AMCzT2/4SPaFW+s+ep8g/wCNULktbAtrPiIQxn+CMCP/ABNcivdK6FYr6rpum29j/ZdlCJ
Lq4YY53PnP3ie2K3UieKKONm3OihSfXFc/beJPD1sxTTIbi5c8GSKFmZv+BGrB8RTscx6Fq
G3HUov+NVUjOaSsCSRqOgYE968x8XW7XfiSztyVVbUGeVj0HYCun1TxbJZQ+Wmk3hvXU+VC
UHzH1ODXIWttA2++12WafUZjukjKNsX296KWHdN84N3VjjtWkgWRyjbye6gkVzU7xyPgPhv
QjFd5rj2rbvs8Lqo6BUwK4K/zNNGzr5ccZySetezhpNqx5GIhaRSmYhsjIIqvIiycn5H/AL
wq7MisNytuB5BFVCuBXpo4CuWdAElGB2YUTxE228AYAIzU+PlwfmB7HtUeGiUiI7lb+A02I
YMbF3c5UfyqJkPUmrEKhrdW/iHUdxTG5OMc0gKr8VFxU8g5O3pUBFADNinORnmindFJJxyK
KBCHk9+lO2EjFO+YHgBuKeGbumPcUxDdoA5pAD+FPIQ87yD7ikILcBlP6UgHKmVDZ5qcN5Y
AHLt90etQg7GCqN0jfdWrdrA6yeZK2X/lTGSeSY7OaSTmVh/3zzWvD/qUU+lZ8wJs5cDAA/
rWlEuSMDgCkuoyeKPdj1qW6lMZWHkKVycfxf7NSW6gAsRwP8mnJZnUb2OGJgsk64QHnA67j
+Ga4a1RXd9jso09NB1lYiYvcXMyw28IBmncfLGOyqO7VKZZ9RJ0/TYm0+wb+Ef62cf3nPUA
+lEjRaheW8AkEWl2zFIef9aw6yEeta9rqlpb3nnWts0rRDZEzDCyZrlnNztJr0XY9KEEtCH
TdH0ywuxbTsEkLANx93jrWpZG3e+Z5XkIyVQR8BQOlQyw3FjqbSTqk1xOrbi33fwFSWkU7i
KK+h8sFSUaIY3n0xXPOTnq2bRSjoi1JqsJ1O2Em0rET8yjGfrWFbeIbzV7m7sIJJJpriZ1i
hVs4X39q1YbOK2uJGeYtEflPAymeopkWnW2lSY0Nnt5nOXk2glu/U9KylCPzE79Bvh1NQ8O
3Btb+F4WByrr0Ir2DStZt9QiRJwjnH8QzkV4jfzarIRK2uDHX94owPar+keKZbdk84KCpA8
1Dw30rHEYec1zvccJqHuntVxpSJm50eU2lzgkKT8re2K5y28R3kjXFldfLcxkqcevtUFj4u
tDaGae5Kvn5VHJPtXH69q802rz63bOlurAIFfv+FctOjOTcai2LlNL4WdZea2JISs5IznJz
XEXeoXF7cOLS0uJohn5kXOT7etZujvd+K9ZfT2v1heJfMZU5Ei57V6Fp+hQ6bdrcrczDyix
iRThUz1FejSw6iZpSnqjK+EdrcQ+LLifUR5MV2GSOBlOJSD3HQV6LqNzrVtHdTQ6faaXbwF
gJgqgtjoelYzXt/p1rNNpaL9qwWjVh95j6VxmueKfE+q2sen3MHlMvM5mcYJ9gK6IYaVSok
yJJwK2uXja1c/bdSm8xlXYWZsflWPFPGf3Wm2pfsXxhfz71n/a7EXKjUJpZ8Hh9uIlroYgp
jURYKEZGOmK+ihCKVodDFvuUxZzTZN1ctgAnZFwPzrM0HT7GazmmmgWSR5WGXOSBnpzXQW8
8F0ZQjbvL+UnHArC0+aGx1TUY3YCDcGUjkknrgUe7cevQbqMb6LeWs9jKywTSCN4S2Rz6Zq
0bu41DVbzT0nMEMIAO3gkmoZVF3qUd7fMIoIOYbfq5PqRViUW9zKZhYNvx/rHfys0tBXaMt
4jFd6ikUklwgh2gsc/N6Crb2d5ceGYbZAsU21flPsakjnFvGVWWzhH90AsT+PepYdQnluoo
kjW4RvvuiFdn50Wt0C9y61tFPaiG6CzIRzv9aZJp1i1p9nkiVIiOOMYNc3qV7cvqr7XZY7f
7iDuaJri4vJkUTttcA4YHAPfFYzqxacbDXmU7mwRLhhbuWQEjLCsq7inacFQjKo7nit2VlW
WPzmUHBHy8A1FqcFpcWiC3uCJEUl8DrWMKslo9jCpRi1eJzEkMqYkIaeRu5+6K7n4d6okOq
/2Pqt2wsL75CD0Vux/OvPWmYTNCxkiXOM5rU0mVftflyTZZeYwRjPvmrqxpYiPLONzmhUnS
d4ux7LF4VkGoTWc15InlvgD+8OxFel+D/Cem6ZcrL9nV5yP9ZL835Vwmjaqdb0WJ92NTsl+
ZT1mi/xFei+EtRimCu0wY4wAeorljg8PSXNCCTLljcRVfLObaKvxH09RpcrBSzbcivFbWd9
uOMr2zX0N4yhFzo5LKXB+XGccV4xqHhKza4L6bKNLuP8Alpa3jlQR2ZW70/bxpS16m1KLaZ
UF4AgzkH2rgfFXibVotc+waXeNawwqGYgDLGus1Gy1TR50E9ubm3YZS7tf3kZ9iR0Nea6va
agNZmup7WZY5m+RpUKhvpmpr1FNLllc2SepTgnuLyaW8u5fNlkOC5qW0VYLuSNRlW5ziprS
O2SEo7qWJ42nv6VbihiMrMzbWxgKeprztGaJMguAPKJxjcduKtQxeTbq2RjHAqKaPfLErMq
Irc89PrVyK2e6uBDbI9xM33YohuJHrRdIdircCSTgHOfSobK0kYtCsTySM2Aq811dj4V1K6
uFF1avYwKf3s8+FCD2Hc16B4d8DCDN1pljIN4IW9vXHyr/AHlUAfrUuokNQuY/gjw9qFjG5
Ma2+oXhEcSkBpFTu3txXqBsrO6vrfw9bEG1tD5twA33j/dJ9e9UbdYLXGjeHEE13jFzqGMi
P1we59qmutL8NaRZGXUpirk5eXzmVpG+gPNYqT5rvfobJaWF1PwjZidbixjdVySYkH8X17i
qJvINBvACfMupCM2tvmSSTjv2FZ/9n3usur6dd3+j6fn78kpaWYf7IPSpYvB9hpzPNY6pqN
vK5y8hcFm/EiuiKfwzd/kPdaGw0fivV3AmdNFtDyUT55iPTPQVPB4a0ayk82VPPl6mW6beT
+fArHk07YCj+IdRkz6uP8KyLmLRLdibu9uLgjqstw38gauOGlL4Xb5D9TsbjV9G08ESXkKn
siEH8gKzJNav79SNLt/IjJx9puBgfgveuQGv6LbIJNNs0cA4Zwo3D+tU7/xLqc8apbRKMt8
zMcAr7V1U8BrqQ5pdTsYRbWTtO0jT3T/emc5J9h6Cql7rMKpjzF54615552puv2eG6kZd24
FcsT7VdTR9Ym3KllM4PP7zgV1yo0aS99ox9o+iHa7q9nMJIRcFpF6qBzXlmoXjyTSLtbAP8
QxXpN3oWpW7bpxDExHUfMfzrkb7So5Jm85mY55xwDXPSqQ5vcdzmr33aORt794Qw3bkz909
q1IpI5Y/MTd9CKtNaW8J2xwqoHtUXyg4HH0r0U7nlyabIiKZgbs9CO9TsvOBmmFCflxn0xT
JIvLU/MG2t61AzssuJeD/AHvWrqiML8zqPqahke3b5QC9JoaZWcLn/Cq0q/McVMRsf5chPQ
0yT8OfSpAg2/Kc880U/BIIHqKKYrDwPmx7VMEAHFNA+b8BT2YKKokY4+XmoyFRcgBmPQelO
kk2AAjLnov9aWCMAl2OXP5UgHQWwjHmeYRIe4q2puFGRIrn/aFNXA6AU9Rubrigoe7yfZ3V
4uSOqn3rbiHy5IwDWU3Fs/0rWtvmjUk9R3qJOyY0rtFokJaSOW6ADH14rRsi0L6o8BG+CwZ
FI6jBA4/Oq32O4uIkKpmBGzKF6kVLp80enau63redAw8uZlGN8bfxD2rzl78Z23t/kepBcv
KVrC2EsjyBVREj2IWxwcda2dJg0lotm2aaRFGQ7bVjPqPWsyfTbrSdVWXzE+zMp8mdhmKUH
pj3FWI4oY5QYJVJZcyM4zub0Fc8nzK9zsjojoNY1SC6hs0jR3vo2OHRcKV78mqssGq3Bgun
n8pISBGo5ye9Iba0TyWu7zc4PJzhFHp71n6veaml79msD+7Ch1YfxZ6fSsYx6RKci5favZa
ZM0F05Mz8ttG459/SqYsL7Wb6W5j1D7NbnHlYPO36VHAqTTHUNTgjWYqA+5urDvWnHf3l5b
G30iw34+9cHCRr/wACNaWUdtxb7lK/0rTLOItcGS6lPJaR8L/3zUUJ/sa2e9ntkWa5iMdra
kcAHrKw9PSojc6bp9yRHcDV9VU8nBMEJ9R/fP6VPaaXd6leNeahLIRjfJv/ANY49MfwrW1O
mpaz2X3szlJ2tE0NA02ebTLW4h1I2kpjkaQzDKkq2Acds1QvvD3inW5Fa0jWHbJg3DORGw9
dprqNIawkT7ZqN1bonCw24PyhRwD7iuseVTYyTQSK4EbFNnIyAa09jH4paO5vGHupM87svD
mm6B9qvptWne+d1hP2X5Fyf4Qa3dWs9R8OWo1ew1O4uIYGBnguG3ZXuc03R9Ptte8BeUZSZ
ZHeVpB1WbOc1mPc6xrnh+LT79Whnd/ISMdbgg8u47DFdCSgrdBJJaI0G8cXV9fTWek2nlfu
hILibqFPcCuNtprxdS1a1urxn3IX82Q45ra12wu7HxzbtZ2pa3+zJC7HhcAcVXu9Hs59W/t
K5c8Lt2ZwpxXVRguXmgYVJNu0jHsriCWygttQVxBCMhQhJlNdLaSSPCrPD5K/wJ3A96hOoo
zCO0had1HGwYA/Goxa316T9om8hP8AnnEeT9TXQlymT1GXEmmxTskayNMxyY4HPJ98dKryw
tGokdVs42OAE+aVj6ZrRMVvpdm7xwqoHX1J+tczd62s4xcqhgVs88Gsa9aFJK+7HCLkaqbY
TtLrbu38IHmTN+Paot7STeXaae9y6n53uJPlH4U/TbyS8Ux2FkloMcTS9W+nepIdNniTyZJ
POXcW++VGT7ClGq5q8Nh8lty3DBc9SbaMDtElNvdSe02Qpsdj94noKI9OktjLNCd0rrtClj
tFc9cWroLi3uxslfncDmnUlKKVuoJIsT39hJuFyguZT/zx4INZhW4lfEMf2cdQGbJpLeVNP
QBcCQ/eON1aDTLOFZY1BYf6wdq5L31ZRUNu7KJJ28zYeRjGKsS3Chmjt4wqEY4H3qYshjkz
O25G+Vue1S21oPNKO5AQ5Ueo9aTWthmJqunlkExjwW/gXrWCN4nUkFdv3TnkV3+oQQiFJXQ
uQ3OO4rmNR0eGFEuIVPlscEDnBojJpnNWp21Oj8J+IZYbmOVJQs8B7H7w717Tpl5DDdxXFs
cWt0okUKfut3H5180wy/ZHSRSFKsBx/FXsfhS/e40i4tAcm3xPGR+orVNJNyOBxba5T3XUp
EvvDJkQB3A9eRWJaWurT6ZDPbm11SJR/qrpAGQjsDWbpPiXTF0p4proO7LwqcsTUfg/xK8X
22ykhmuJVlLosa5wp9a8XG1Yc8Kd9dT18LRm4SqW003HT2VrBcPJNp+p6MZOXFr88RPrjpV
G9sdHu0MUfiC3uEHWDVI9wH0PautuPEs0Eck82lXQhjG5jxwPWuaF5pniK+E+t24tbU8wW8
sewSe7GuVNvXodKS6ozG8I2UtosatoF9ATn7OqCLb7hutEfgOEROkGk6Jbxv8AeEsvms/0b
PFdk+haE6Lu0q2CgcbYx0qk+i+GorlLZrKMStyFXPSkql/+GK5DmovCNraq0UceiaWrDDMz
eezD0+bNLb6VoOmtxrdhbq/D/YLfEjfj2/Cupk0fw1ajzZLG0QL3cCqcmuaBZNtsLZJZOyw
R8fnVxcpaRTD2a6spQRaQJF/snwzcXrqcrJdkhc+vzVevVvriLdr+ox2lt/z7QHaCPQnqfw
rF1LxhcpGzvcQadADg873P9BXN3fiiyhu8COa/mPPnP8wH07D8K66WDnLpYV4o69tUuGh+z
6BYra2w4NzKu0D6DqaoLbWFpc/br+Vr+8AyJpeQv+6OgrlNU8TXd3bbbBikued3Aqlp9nrt
4xKR3N07nkKp2ivRp4SFNXk7EOotjr9R8XWdlKsbOQzcgetYEvjC8uXkaGIGDovqDWnb+Ad
f1Flkuo4LYD+KU7jXQ2nw00q3TdfXMtwSclV+VTWcsRhaWl7vyJblLY85i1vUnEgunBcnja
elEOhatrFyJ4dOuJW6biNqmvbLTw9o9gM2umwqf7zLuP61eLBUxwoHZeBXHUzdL+HD7ylSb
3Z5PYfDvVGANzLBZr3EfzGt+38A6PbsHnaW6cf32wPyrsTLHk8Fj7CqNxeFOihPdjivLnmG
Iq6XsvI0VKMdynHYWVkoWC2ii/3VAqCZtmexPeiW/gZiplMj/wDTNc1mX13dbMQWbE+shrm
Sk3qyn5HOa3KGdwDnFedahjz2I9fpXY6n9sd5GlnWPjoi/wCNcDfRKZjudnJ9TXt4SNtEeb
idipO8BOWlUH061ULxk/JEzfhirJAVQRGo/Co5JCRydv0r3obHky3Kkks/IRET61VZ5CR54
cnPVD/SrLsSx7/WoyTt6kcUwsU7FoWjIyN24/e4PWrLoc9OPaqdtGrCTeobDdaseU6fNFKy
+x5paDGyDacHFQPjFSvM/SSMP/tCq5eNuAxB9GoEAOQfrRSlDsyBnntRQCJBwPwpjyCMA9X
PQUO+wZ6sR8oqJFIJkkOWNUQKiEEu53Of0qygIX3pqAnr35qTGBQBKvHSp4kJOTUceAm49f
SrAOMHoKCiUqPIZexGa07AfuIs+lZbH924HatfS+baEkdga56rtFs0pr3kd94Vs0nmKOo2O
pUj1yMVn6zoPmOQJ4bO/sx5TQ3DbFniH3GU9M46ium8HxjzgTzwCPauw1qJdT1Sw0OJI2lm
zLLKVBaOMdQPrXzka86dZuLPcUE4aniUF/d6Qsdo1xBqFncqx8hxujBB5wfX6VYjuvD7432
t5p7BtxEDh1z7A16jrHwxBtXg0+GK6s2cypbs2x4WPUo3v6GuIk+HGrLKY0s9Wjx2MSP+RF
d1KrQqX9pdPuv8jN88fhMC5bSLnc02vXCIefmt/uj2qCKTRI4QItQ1O4j6jYqqD+Jru7D4V
6qYjcy6WZkQHMd1IA75GCFC8D8azF+FGp2duzst8ttHyFcRqQPTOapTwylZuVgvU6WOYGo2
EDb7PRYyw6SXjmU/989KgvdT1DUzHb3EzyhziO3iGF/BBXR3HgtIVLCS/tmA4kkVZUX6hea
2fD/h9be0DxyeSoyr3C/62fHXk/dHsK6VVpQ/hQu/MPZ1Ju0nY5S00afTba9u9Q/0d5owvk
jlkQHJd/Q9gPet+XS7zUPDV3dGM2cbJ5lvZwcFh3LHqSRnit3VdLjufD81vpqKXOJBznzcH
Jye9WotZ06a1Blme1k2gNGyEsvsB3oV0+apuzpjTUdB2kfYpNEtX0+KOOMxjbtUfIe4I9as
WltHZW7wxbmDOXbcepPWsrTtJ81JbpHm09nclREdu5exK+tW/sbrdC0/tO7kcruYg42/WnJ
dWapGefDf2a6lutL1S40yOVt0sUeGTPqAelOtm0fTLl5/tUt7fMNpcHzJCPQY6Cpb6wt0vr
OHY9zNM/zGdyw2+tXzJYacgyYrdSSBtXB96pSutXqK1ijK2ramCsOnx20fQS3PLfgKrDwZZ
sga6uZbibqS3Cj8BT7zW5pWCaZE9wu0t5iHuK29Iae50qOa4y0jkk57Ue1cXZMShGT1OV1n
TDpOkzXUKoVQccYxXAJqWobwWdzu59MV7B4qsLjUPD01rbRs8x5Cr6V5q9qLWAxyREFFwSR
3rhxGIlJpSZDgovQjuNXNzpn2UxGW9fiNF6n3PtXPWelBZmm1Fg9x1Cnon4d69j+HPgyz1C
4mvNWtt07pjcOijtitjxB8IIZ5TPpN1tJ42SDNY1MR7SCu3dEKylqeU6PvkbdvBC8KRVi61
mztp/KYszjrgcV10vw81rR7QlLUScEkqa8tuDDHLcW86YlJYMG7GvRp4mNGhH2bTZnKPNLy
OxtbqK7h8yJwR6HisrWYS9zFJgAMpHPHNV/DyuVQY6KQRV/Wrdp7JcIW8t92AecV3wqOvQ5
pLUhrllYwow21zAqNuOwyuOp9qqhXsc278IW3EnmtVVSR4wmPIjGQAec+9STPBJMscwV8gk
cVzJLdlMzlLGRH2psAyP8Aaqd7qOMfOSJUOBxncK0bHR7eSyWUuysScD2rotN8BQahaSXku
vW+nYwAJzgtTqx9nHnlsJPojlbSC58QatZ6Pp8ZaSU/MT0FbuveA9c0i2+y3tuzQAfLcQDc
p+tdx4Y0nSPAr3N0HbWNTkj3g2qFkRMdc+9dBJ4h1m/8Ny6vZWcSwlA0duSJGbB5z2GBmvH
qYmalzQ2NlC+jPl6TRJ/tckd0ZUC9Dt2hhXoHw0W0TxHDpgd3S4jeMjP+yaf49tL4m08RWl
2l5bXuSysMeWf7vtiq/wALoZLjx2heF4kgR5myOOAe9d9SaqYfVdvzOGEHTr6M0fCEy6d4t
SOW3MohuGhb35xXa3gm8NeKWu7aQFS26RAcZQ81yPh+1ivPEyyT5aO4ui+FPPLcV33jiKOL
VhEpwY4toAHGMV8NWnanKpD7MvzPsFFe0jF9YmxrNw+oeGzNZL5ittcqOrLkEimXWtaPc2B
t/sz3GU2rCY8Ffx7VzFhrRsdGhhDbmC5Armb3xXqtzKIrWMwL/EzLz+dfXYfBSnBOWnU8Op
KMW0mej2WpjTNIiiuZ1Vhk5Y/dHpmsq717TrqY3EVypdVK+ZHJg/pXms39qapKIJrqW6wfu
RKSx/Kug0f4feILpw8dkLKMj787YP5V3fVaNLWpIwdRvZDNX1uGFkktrdbwbv3gkJYgexrD
k1bUbq73Rt5RH+rWIZIHoRXqdh8LrBNrapfvcHqUjG1a6zTvD2h6SMWWmwxsf4iuT+ZqZY7
D09KauTyze54vp/g/W9YdnXTJWV+SZyVUfnXYWHwxlwp1PUFjUD/V265x+Jr0zBxjHH92m7
WJ5OTXBUzKtLSGhaprqzntP8H+HtOw0VgJpF/jlO41uoiRrhFSMegGKjuL6zteJrhFOfu5y
fyrHu/E9tHcCCKKQMekk48tPzNedUqTn8TNEktjdJIPr7VDcyCOEZIHP8RxXOy32tSZ3yww
xHo0I3Z+hrEu8XGuQQPczXHloXkDtx9KwVr6l9DrrjWLGM7PtG9x/DGNxqk2o3U6/wCj2RC
+s7Y/QVBCsQbbBCE2jqKtZK8uQx9M1g6l9kWoohIvHB8262A9ViXA/OoDp9tu3lGkPrIxNW
WlBGRVeSU8c8elRzNjdhrqqLtQAAdhWZeOoVmORVyZiOQOPWsHU7giFucVtShdmMpHKavLt
Eo9ehrg7tt0hOea6zWZwIvc1xtwrNkgDBr6XCR0PKxUiF5VVQvBOKpysO5zSyAqePzqqeuS
a9hKyPMvdjs4yajOSDmnZ461HuG6kVsV7TG2YejVMcjqcCooAQbgf7Qp3LEd6SQ27DH6k9q
gcArnAI9KsuMDB61WYnoKogYq4U4ZlGegNFOBO0896KLlIRUO/e3zORz7VIecdKDkHj0FAp
kEoA6dKeCTwvNRrUyfJz1oGiYAZxTwSW45qJQc5NTjrx3oGTZAjDH+LP8AKtnS8G1t8f3RW
Nw3B7A1saTxa2/0rmr/AAG9L4keteESuxT3IFdbaulp8RreS6+VLq1McTH1HUVyPgvadoPp
Xot7o9tq+npHMzRSxkPDMv3o29q+Wk0qrT6ntpPlVjrY1jIG7rUu8I3U4rik8Q6lolqf7ft
TLBEP+PyD5sj3X1rKPiWbxDOVN/NolhnAPkt50w9c4wBWii/sohq+56NJf2UTBZ54omPPzt
jNZPia5t4/D9xI8oVCBg5yDXMra+Fo42Frpdxq9we7Biz/APAjgVa0nw1ey+G7mw1FjAlxK
ZI4A27yVzwMmj3kryBRSdzh5ddt0IhhjM8zuUAHQsO1Vh/b19PLHsSzg2FE/wAfWtfUdBa0
1eCJVWG3gfzfu/M59c1DqOpQ2csVu33pkbaSccgV6lOafvI6vNslsbR7W2jhkkWRk4DDik1
GeO2WE+UheWQIMjnNY1rrIi0iF5Q8tyy4IHY08vcXeoQMFMkcUiyAEY2DHPNdKi5WYXVjVv
52s44LwAFUkHmc/wAOKyU1loiRDE0t5dtvViPlVew/Cte/tvt2ny2wcxrJjceuec1JFbW0c
vmRxLu27d2OwoktdStTMW6nn1GyuUtXdkhO/PyqCT0qK20uO41a4+2AyBCCFzwN3JFbxZB9
4omPes1tdsEfbZg3MrHbhRxUt8ugW7ks8lvpoFrbW6xo6HoMZ7cVq6XbFbGGEId2Bn1zSWM
dxqKIBbfOOuRwv410NrLpOmAma+SWYdQh3lfyrhq1XFaasOZIyNS13S/Cqj7UvnXTjIHZB7
1ix6r4P8Ys9jLbpY302BEzjCuevWuG8dX0dx4muDP5ohboWQqCPxrA0u3kuZoZIYnZYZPlJ
boK4OVv3pGV76n0lplpf6dYpaWekRQuOGnMgKH3x1rVg26Xan+0b/zZGO5ncgAewqDQrppt
AgkuPvLHjrz0ryXxT4jmv9XnjWbCQkqq+lXdL4THlb3PaINU068O2C4ikGMEBs15n4o+GMO
raxLe2LxIJuXVh09xXnGn63qyXcyrM6CIgqw43V6n4Q8WSajBNBqEgSWBcl2OBj3rOV07lx
hbYg074W6NY6f5X2uX7SeWkHI+mKzr74e6jES1rPFcJ2BODXV/8JXp1xqE2l2rMLvyDNFvG
1ZeO3rTfC+vpq2mf6TJ/wATCNiJoyu0rzwQO9dFPGYmirxehThFniuveHJtNvBLqCJahzhV
K5LH2xWe9jbXF3FADLbuqFVUpgv+Ne3+INEsdRivJbmX95MgETyf8siOR+ZxWBp+m2+tWov
dWgRLyLdD+6GACDy2fevQp5hGS5px+7/IzdPojznTJHvpktI5Ft5Axi8rGWGO5rvTY/8ACM
3Mbx21vexX8Yh3zncIZsdfoaLfweln4ifVYboQxsuNu3LE+pNak0umW0Z89zOd4c+Y2efat
K0pYjlUNhRtHcboEDeH0NnewlpJGZjcQAsjZP3SOwq1p6f2Re3y25C2E58xIj0Rj97Hsa5u
68ZwKnmQjCB9jZ/h96yNR8QXE9u5tZhvPdjx+FEcuvrPqDq9EWPFdtaw6FcxRNlZZTJt7Rn
2rL8Bzrb2evaojArBZmMN/tHisXVpb2604+fcNtJBOBwcV0Jij0X4aW1gqlbzW5fNYdMIK5
cfNUYWT8/uQ6EPaVS94Fjjju7Sa9VlCuMEDgGuh8dXcdzrlxJDL56iIcJ61n+FLYxXNms0a
BAcHe+AabqGx9euzGgQCQKoByOtfB+1fsZLo5L8D6lxXtk+vKyppXhLxZrCI3lJZwEDEk57
ewrtdO+F+j24WXVrubUZf7gOxPyrsrYsLGDcMYQZNPaVVXcxAX1JwK+1lj60o8q0Pl/Z63b
ILLSdN02PZYWMNuo/uKM/nVols+v41mzazZxsUic3Mn9yJc/r0qrJfanNxFHHZr2ZjuavPn
PX32aJdkbpAALMwUe9UJdW0+Jigm81/wC7H8xrNazecBr25muG9CcD8qeiRW42xRJGfVetY
SrRjsjRQZM2o3kufs9mIV/vSnn8qpSrcSkm5vJGU/wR/KtWGlbnrz61XZWLfMQBWDrze2ha
gkMSK3j4ihUE9+p/WnuInUpOiSL6MM1GXVeBzSbSxyeBWN33LsipJptrnNk8to57xtx+Rrn
LNdRS8u9QaEXaM+wFTsbA4P1rrLqb7PplxOTyEIH16CqlhCYdKgiI5wGP1PNb06jitdSHFM
ij1S0ACyyPbyH+CdcY/HpV0LvXep3qf4lPH51JNDFKuyaFXB9Rms5tKt0Ja1nltH/6ZPx+V
C5JPXQLNF3Eew7n6elUmkXOE4+tROdSiILGK6QDqfkaqD38MZP2hHtj/wBNBkfmK0jTvsQ2
Wp5ScgnpXL6rOGYqDwK2JbpDEZUlDqe6kGuP1S5G12BBPrXbQg7mE2c5q1wZJSo6LWDM4AP
Wrl3MHd8GsyQAgoT1r6XDxtE8SvK8ilM7HPPy1X3HHAyKmlUAkDtUXRa7DnSGlSeelMI2vz
0p275jikOSQetJsrQhiJNzcY6cfypwbaxpIwTPcH6fyphbGaSBiTSZ+tQE5NPY0zNMVhR90
/Wimk8cetFFxkp5OBxwKcqH/wCvS7cnPsKUk9M07kC8A8GpkADDNRRoNuTUmSWGe1Fxljkj
I6VNFHk5PQU1AGUHoKfJJhCF600A9FBZj2xWxpQH2WPP8JIrFt2+Ug+tammSDyJAO0hrCsr
xZrTdmj1PwdKfNVc4r1+0YMqjBOB2rwnwtdYuV5xg17XpU3mIO+RmvkMUnGbPfou8UUr5Tr
HjKHSXJFnYILiZB/E5+6D6iuqWGMn5okJx6Vyd/wDatG8THX47Z7iyniWK5WMZZcdHx7VzH
ij4hO2mXF3YXT22kRSeV5yL+9uZP7iZ6fWtIU5TtYlux6Vc61pemN5V1dQwueka8sf+Ajmq
B8a6bD80tlfrCDzObchB78183XXi3XbmQppsH2PzjhVhG+Z+/LnPb0xS6R4y8R6bdebBePf
WtxCVlgu5CyZPTg16kMBLvdmDmmfTjPoniK2AtryGd8blaNgWX8OtedeI/Bl9qWot5KGRbU
ARzL/eJyePbpXn+n+NSgeHUNOWSZCDBNZn7Pgd1YjORXceHPHMUdnbXNhdQQLdO6SWl7ccr
IDgEHHf3olTqUL6afgXGp0Ft9AjspmluIXM24kEg4x2q8wijjy4OF5wo5+ldfYeKNK1L/Rr
xora9VzG9vJjgj0PQj3rDv8AS7m/lme5aOKCG6Dbfu/J2pLFOL5WjdTVtjkm8R2qK7PbTLk
sqrj5iR2xTpY73UA7W/nIZ0XySnAjPfNd3brosZ8vTNFe+YE/OqcZPXk1ce41W3hLDS9Pso
lGS0sw+Ue/FS8X5fiHO3ucXYeEtTnmjkvHlnYfd3DAzWgbDS9MkFlb24vL3r9nt8bU93boo
qve+KfEWo2Vyba4tLOyDbEuUB33J/uxj+tJa6LrzadFNePaaTYn53tnJ3Sn1dupz6UTqT3k
7E899EX7bfdExHzL9lPzW9odlunsz/xVriHUdPtzKINNtUQZ2Bc/huqnb6jh4rGLUIoVYhU
EFsQB9Of1rX/s1Cwa4kkvJOzSnj8ulcNSVtylEz76w0fXtJin1ixBZhkL/F+FUdF8DaLYWp
drdss5ZVJ4AzxWxcz6fpksb3s6LJI21Nx5J9hVPWdavLXUItMtYgJbiIusp5xggce+KzTcv
dj1K0W5vgxRQ+UpVFA2gDivB/FVpNF4kntbG1e8mumIXbwA1dCkO6PVrW8tr7U9XSUmN1kI
KIfukcgVbuYbS58JWcti0kupWcgJG3EjN0ZSPTGa6IUlF3buQ5PocNpvh7Vta024a0dYJLc
kTIWBfcPSvQvCFpp0WmeemmsIHiImupW+ZiPvAirMGkomp217Y2Y0uOJCZc/8tCfUZ5qO30
zS9NjlDTyXJkkaQ7nOMnrxWzjz6RROz1IrvTdJ1wsloZEMcB+zzjOYm9AauHTQsGnTG4Nte
WyBZJU4Mo7qfWqc2v2sANvCVQKM7VGMVzmp+Jp/JkNswaQcruNddLAVZrV6EurFHdXepW3k
lZ8MmP4jXJ3Hi+3tpmtrO3Hl7SUdT8rHuPrXDDUNX1R43Mkhk6GGNc10+j/DrXtQUNLGtnA
53ZmPP4Cu2OHw2GV5sz9pKWxlXnirULu6Lxlo4lXDKTx/+usyGLV9Wl8rEt2SfkWME5HvXs
el/DLRbQLJes97KDn5uF/KuytNPs7GIR2ltFAo/uKBWFTNqcFalG4Kk38TPGtG+GGt3ZWS8
WOyjI58w7mrvtN+Hnh2xCNcRteSpzmXp+VdeV9OM96Y5VBlyAAOSTgCvIrZhXqdbehvGlFH
lfxUs4obSw8qGOK2zt2xrjFYHiYJceJtMiC/6PFYxiMZ9RzXfeOJNN1fQn06JzcXbHMQiGf
mry6cy3FlatMpj1HTyYZIW4Lr2NebieaVB662/U78FyqsrnaeHbOyme7e7hWS2hjyWJPyN2
5qhCQ+o28HktIGk3ARDJKj1qhZ6zfjSX0mOIrHK+4qoyzH0ruvDGiSWIbUL4FbmVcKn91a8
GjR55Rj0W561eo6fNJ7vRG0b3VJ0CwQx2UeODJ8z4+naqp0+OV/MvZ5rl/9s4X8hWoAxUkL
17mkzGoww5r35VZNWPAUVcrJEFULGiontxSt5SHczl2HYUPkvjBAph2o2CcH0Fczl5GiXmD
3Tt9xSKaMn5pDilJCglVH1NR7WkIJzism77lpWHeaoGBkn3qNt0nLGpDsQfNyaaHz0XigBg
VVH3cmk3rn5zx7U5mODhfyqIRbjljtNPQCnqriVLezA/10g/Ic1ekIRcbRgVRVPM8TEnlLa
LH0Y/8A1qty8ocHPNayVrRRIrsNoYHkioduRk8U47VwTziopJd5yBQkJsGwBVG5eI/Iyhvq
Mip5TtQszcViX12FQ44PatqcXIzk7GRqyWvmboAYW7lOP0ridWupUym4Sj16GtzUL0Irtvz
XF3c5nlY9q9zD0zgrTsjPmvItxBzG3ow4qIASKHLBj6g5FMnRS2G5+tVjbqvKO0ZPdTivdp
qyPIk9RXBDsTwDUbfdpxlu4zhws6/TmmNcwSHa2YT/ALVX6C9SJs9etAb5cYqbym27uGHqp
zURxj1+vFSNEIO2Sf8AD+VV2apgfnmPuP5VCwpoTGMab1pWxSdBxTEOHQ/WikU8H60U9Bln
pjnsKQ5FK7RMw2tg4HB4o2P1YcetIkemdtL700MB1zTwpxQMuIdwpXBIOKbEDwe1WtoG3I6
01cegyJQnXq36Ve0nJWdSOjk/XNU0wZDnOBxVnTnxd3Ef+7iomtBx3Oq0e4MN0hB4zXtuh3
u62ikU+xPpXgdlL5cw9jXqnhjU4xbne4QIpO5jgDjvXzOPpO6kj2cJPRo6/XdZuYJLLT9Pm
jju72TYHk58tMZLY/CvA/EPiA6paXWh2lniGG+aUXEzZfzAeSqjGAfSr/i7WLgWFneW94yG
5nkW4mRv3hOflC9wuO9cjGFG7B+8SxOckn1Jr1MBhlZTZFeetj0H4U2+nXHim8F6hW78hlt
VYcBTwx+vNcbqVm2naxqGntwtvcOi+654q/4Z1NtK8TaXflyscU4Dn1U8Y/Wt/wCKGnix8b
i8VcRahAG49V4pxvRzC0npND+OjddDigDyT1H6UpVWRwqIrOclgo65zmkAYmndOD3r3HHuc
iZ0Nl4p1GK5ibUZRfWhKxzpIgBA6blYDII617d4cuIr2Ge01AfaXswHjkbnzIiMq2O5xXzo
R+6eNzhAOfYV7X4BkfztHJJbfYOr+4UgKfyrwMwowp2lHQ7qMmzp49UGowySNfx6daKxRYk
YB2x3Pp+VY/8AZNtqV4TDbz6lkbQZnZYF9zk/NXYtY6eHaQ2cAkPJbyxnNSl8DOcjHQV4/t
1B+4jp5H1OWi8IWNlbmWS2/tG9Y/JliiRf7oHQCp4vC2mQQrJq1y9w+7dmWYhFPoATVTUPF
1zZa5a2cli9tazZ3Tyc47AkdgfWqWr2U8ctjqOpyG7UXQNwrN+7WMjA4/Ktk6mim7XJ93Wy
O0s7TT7chrWJOejg7v1qdyi7hu964zSVS38UXI0h2TTFjxKCxZPM/wBip9Q1K8zI8U8dnbK
cGaYZJ+grnlSlKVk7mkZK1yLxLoMd/bXd5DulvMK8O7+Aqc/L9azb/VH1q0sZtMjeXVbeQO
0QUjZ2YE1a0nXJpLaSe9kV1DkQMRtLL64qhf8Ai21tjKsJVZPvFQME13UqFV6W2Ik47m79j
UanDq08ggdYtjRqeW9ifaqd1quj2N09ykcaXMg+8DgtXn+o+Kry6AZHKwyKdwHBU1lQWmo6
3PAtvBNdzx8BlGR+Jr0qeXqK5qr0+4wdVbROuv8AxqJELQgsoba2Oq/WuVvtZuLwTQPMVVj
8rITmuy0n4VarduJtWuls0Y5ZE5Zq7/SPAvh/SMPFZCWUf8tJvmzRLG4XDq0PefkRyzkeNa
d4c8Qa7MktnZSqoG3zZCVBFd1pXwriXa+tXzSv18uPgD8a9OCqgCou0eijAoAGec7fWvNrZ
nXqfD7q8jWNKK1ZmaZoGkaTH5dhYxxcffxlj+NaYx/dBx+NQ3N5aWSl7idIx/tHk1kyeIGm
JXTbR5j2kf5V/wDr150uaT5pv7zRW6G2WzzyaoXmsafZ/LNcLv7Ipy1Zhg1G85vrwqD1jh4
H51J/ZOn+Vsa2G3+9/F+dTddRivqWpXJCWdqYFP8Ay0n/AMKi/seW6kD6jePPz9zOFpTZXd
ombK8LL/zzm+cfn1qjqWu3On2Lvc2MiORtSSI7lz/Sm1f4WVHTcuW0Nu2qPJDGiQW3yptHV
vWmahoei6jN9ourRDKP4xwTTtJnsP7Mijt7pJpCN0mDzuPUYqyZIvM2ndn0IrCd46MteRSs
tG0ywzJaWyo/948mtKNi2T096rsxz8gz9KYZWYBc4FZKSWxo7y3LbSRKuCxPtmqrysTwMVG
zY7fnTdzsflGTSc7itYJGY465pQjtgmnnCqAfmanfvG+X7o9qz8mOw7Yirudh9Kb5mVKRjH
uaaI0zycn3qbYq4BOanlZdys0WTk9aT7g5OatKobOTVViAcHkUtBCbgeccCkDjcWzwoyfpT
G9OgNZuqTyWukzyfdLLsX3zxVwjzNIHKwulO88VzdsP9dKefYdKtTMNuE9agso3h0+CELyF
GT706U7VHzAmtJK82yHsIz4zk1E0g28cUjNlmqpcXCqhzxVpEkd5chITuNcjf3hILbv/AK1
Wb+/3uyg4ArktVvyqlA2Sa9KhROWpOyuUtTvQ7lVPy1z0sjbiFPFSvI0rEDPXrUMhjVdmfm
r36NPlPIqVOZ3KUrfP0zQGLDHahgqnPJpFYGuwwFLYjxmq7oCMgA/WnSOq8Dk1E2WXg4oWg
NkRQo2UJX/dPFKZ2ztlQSD16GlHTuKawPr170yUQrJG0kwBKDcMZ+lIQcdMj2oU5jcHBG/0
pgUjO1iKRQzjvSEjOaUnH3lyfUUuFYdefegQ3+E49RRQVIBPbNFMhlvaGOCAeKVkCH5WKn0
BzSscHCjtTcMadxjkeQ9UD/oanE0Q++DH/vDimRKoX3qyjAJh1Uj3oAInGdqMGHtVklzjHa
qJjgeT5V8s+q1PGk8Y3JMJB6P1pgWIyd3NOtmxqEg6blBqsZ2RsyRMgHUg8U22uhNqIMYym
w8mpauO50SOA6npWubrdpFxCZ/KU4YktgEAjj8elYEcoxtNF3PtFrg8GXkevBxXnV6XMdlC
pysTVboTeIJJ1gZvOVSYjybbH8PsKMAtk8gVTtHMsUkzEmR3LOfer8WCnAzXp0Y8tNQuaN8
zuiE/vIpQD0ww9sc/0r1bx3G2tfC7RPECDdNbKkkhHZSMEH8a8xI2Bht4KnI9eK7rS/HGjW
Pw+t9EvLabVJXiKNEo2qo7ZNeVmNOfPTqU1dpnTQlFKSk9DhA25OO+Ofar1vp808BmiRnVO
cD09azLeGZ7lo0+WJmxFGxyUBPHNdRM2o6Lp0kd1bQBNpUsW+bB9xXq1KjSSW/ZnPGK1MCZ
WhuYZJUDiF8tCx4k9jXvHgOWICcGDa7RRyKSPmjUjPl47AV5D4ctGa8uLprX9w8WRPJGCRI
OgTPrXp+k6lq9vaAWPhlo5ZADLJc3Ayzfzrxcc/aNxj6HXR93VnoLy7mxjp79KgmuGijLIh
dh0Ud65b7R4plTJOnWank/ec1XnfVNmJ9bJHfyogP515kMLJvVnV7RDZ47nWdfubfU91tFJ
Bt2RrkY92PfNNSSxtNNFl4nvYJ1hO2JFcksvbdjqazZzbspFxeXNyO++QquPwrhG1G5tp7k
W1tEHMp+dhnA7fpXrQwjlo9jBzUWekTeK1S2FtolisadFaT5F+o9a5bVL+RCLnVZmvpCceW
n3E/CueVry9uIlDST3CsdoQZyDXa6P8O9e1YrPqDCxgPZuWP4V0unQw6vUdiOeUtjl7fW7m
K2ZJFLMzEgE5IHYY7Vf03wx4k8Q3n2m3tTFG/BmmG1R9PWvXdH8A6Bo+1xB9qnHV5RmuoWM
KNqBUHTAFcVXNbaYePzYezv8TPPNH+F2lWpWbVp2vZhyVHCD/Gu9tLCzsYRFZW0cKDsq4qw
ML+FQ3N5BapunnSFPUnmvJqVKtZ3qSbNFFLYmOOvJx6mkyuMkjHqTjFYM2uTTMY9OtC4/wC
e0vyqPwqsbO5vPn1K8aZf+ea/KorO8Y76lWbNO512whcxxO11MP4Yuf1rOlvNXu+FK2SH+7
8z09LeGFRHbwhB7Cp0QlcbhH/tCocm9tC+XuUItNtkfzLgNPKP4pDuNXUk28RpgU6RREMRf
vD61Cd7H5mx9Kzbd7jSVi2tysZyRub07U3zTI25h/wEdKrKoHXPXrTjI4OMcetHMx2Jd+Dg
nk9hWRKDf64sWD9nsuWPYuelW7y5WxsZr1zuKD5B6selQaVbSQ6evn5Msp82T1ye1O9oX7j
tqJdaXpt1+8eLbL1Lx/Kc/UVRa31W0X/RL0XCD/lnc/8AxXWtmQ4wAMY7U0njkVipSjsy3F
MzItX8kBL+zktW/vKN6fnV6O7huVJt5ElA6lTTmQyAoeF9xwazrjRreSQuuYnHeM7TRenJ7
WF7y2NAKCeck+lTpGxHJ2j2rnl/tqxb9zKl5GOiycMPxq9BrtqW2XsclnMepYZX86TpSesH
camuprtEAopNpA+UUkUizRB45Fkj7FWzTt3zkFawd1ozZW3RHs+bJTPrRvRSc5BokmAOM1E
W7gZqGgEeY5IWodpYmlYnecCnIMIWNVYkiYHaayNYbzruw08AkM3muPYVqMQzEEnBrIjcT6
1d3AOREojTPb1rekrXZEi88u3HJHbFVZnBXjPXqainmK85qhcX6JFktzWsIMltFqe6EaMcj
NcvqGpO7FVamXmoNKSA2FFc/fXwQHaea9CjQe7OadRIZf6isCNzuY1ydzcvK5Yt1pb25lll
JY1RaTauRya92jQ5UeTVq87Fd2UFVPXvUAcL7n3oOSNzHFMJXtXcrI5ndjWYk57UzcSSEFO
YDueKYWA4U0XCz6jSMDnk+tN79abI2OCajXqcnNFxWHuQW29qidsde3SlLDp3qJvvZNIYif
6o+ham854pU/1XtmloAbk96awDDkU9hTD6CmA0Kyg4cgZop2flP1opkpF1gueeuBSctxSkA
H5uuKVQWPoKYh6MqDHU04KWOWNM4U5xzS7yeTxQBM2yIYHJqJZGZioPNMbe446+lOb9ygjQ
5lfr7UATlzPiBOE/jP8ASpAiw3luVXaPu8VFHiKMop5PU+tPaQvLC2Rw4o6gaCtycngUtzu
e1JXl4yJE9sVX3cn3qeNs8VE43RcXYqNJJb77izVJ47jLqpbBVu4Na+hX9hG8F1qMyIuNw/
iG73FVfsMMsyuiIkwO4PjqfekiW3+0TWk9pG0cy7Xa1Xc0Z7Vz+0cE4s64SuzpZ1ttV1CWa
JjsjRVZwmDI3cgVSksMRXUsZEkdvKIjjq2e9R2WnzT2wvbG4ZnjLRTQysEKgdDimefcWVy0
QuAscigq8bYVvUE9yKulWi/djL7zdwe5eS2t5NNjuhcpDPGxEozyT/DimyG71y7lR5ERo7c
M7vk5UccAfWoYLa7u2Js7aSUdS5G1APUk10Ok6fHbiZY5RPdTr5Uk6j93AvdV/vUq1ZR92D
vL8ioR6vY6zQbELJp87o/k2lv5KvKOZT6gdsV08uoxop2EZ6/QV59qOr3tnJa2tnMqwBNoP
U8etY95q2oXOPNuljUbg6rxkdqxhhG9zf2iR2mqeJ44UkMNxG8gB75xx7e9cjc61dzwmVbl
/MliCSseAjjuKTRfDOqavJ5el2Luh4MsnA+ten6J8LLGDbLrdw13KOfKThM1VSth8Pu7vyJ
vOp6HmNmdZ1Yx2lnDLdv0yoOB+Ndxonwqu52+0a9d/Z1J/wBVF94/U16rZabZadD5NnbR28
f+yoFWgPavJrZpVn7tJcqLVJdTJ0jw5o2ix7NPso4yOrsMsfxrZwCckk+1RSSRQqXmcIO5Y
4rFufEsG7yrCJruQcbhwg/GvNs5O8maO2yN/sTwFHcms671mxtCVMnmS/3I/mJrEYalqB3X
ly0MZ/5ZxHA/OrFtZwWvESKPU9TUucUUoNg9/qt4f3apZRHueXNMWxgV/NlLTyH+OQ5NTvK
iHhhiomuABlQc+prOU21qy1BImyAPQU1XLMVQZxUG4vy2R9amQ4X5cVCaRVhwDM3XB9KlVl
B2kZNQAMSOxNLtKZbdz61V7hYmeRWXaBiq5JAGTxStJ1LMOagLbjxwPWpbsOw9pRnApyu78
Z4qAgkjjP8AKn+atvFJcMcRxjP41Or0QbFHUCLzV7XTgd0EH76U+/YVpGY7zsGM1maZCwhk
u5+Jblt59QO1aTFVjMjYCrVTld2j6DjbqNKMcljRjA+VuK5vxJ4iVYJdK0a7iOsun7uNj0z
3qp4Y1GS2sl0zW9WS61WMGSYA/dFW8LVUbyWvYhVY30OskkVBwwLe1VjMCfumuE1bW9R1fU
AvhjVrM2cJzdyFvmjUdcV2GnXVpfadFPY3K3aYwZB0J7062FnRipS6hCqp3S6F9V3AkHFRS
QxOuHQP9ar/AGuE3hsVkHnBd23uB60XlzBaWzXN1MscMYyzk8ViqcubltqU5K1yI2UaOXt3
e3f+9E2M/hSG51eD7pS6Udm+Vj+VQW2taXeSpDbXsUsjrvCj+7VxrqFLpLd5QHcblX+8K29
nVinzR23J5oN6MZFrFq7hLpXtZPSRePzrT88NEDFtK/3l5rCGpaXeX0mnLNFLcIMtH3Wub1
6DXI9c0600O+TT7WRt0mT8zY7U44eM5OMlytK4vatJNandGUoxJ5JqHzmGdvGazzd3kQAub
dZwOrwnDflVa81/RbGJZry9W1DnAE3BzWUaEpP3Vf0KdRLc0bi4e3t5LhmwEUmsiw3LYJK/
EkpLt+NVfEWs2UWnwW5vI/MvmXylzywpupX9vp+nRzXd7BbW7fIrM2Mn0rqjhaq91xdyHVh
vcW9uwmRuya568vFxyajuNStri/is7a9glaQblKvmsLxI1xpF6lldsomdd4CHORXfRws9mj
mqVorZjr3VAittYZHvXM3GoyyttUbs8Z9aua1ptzpdtbXOp3EMIuxuij3/ADEfSrN7bahoW
gwh5dK3XnzWslxIAVBHavZpUFA8ypUc2c6zHBLcsOxqFyQ3Wpo7O4GprpT3sEt45XdIrZUk
9Oa1brwhq9vPc2yyWs91bp5ssEUoLqnriupRZgYEm3qxzVd5ewFauk+HdR120ubm0ngSO2U
tNvfBUDvWGGRnZYpllVTjev3TRYRJu9eaazf3RWlBo7NZRXl3dw2EEz+XE87Y81vaq+pWN1
pN69neRbZFGcjowPRh7Uncdu5RdSRk0wgbODitddGcW1tcX17b2IvDi3SdsNJ7+wqW28L6l
eeJm8Oo1uNQVdwjMgwe/B+lAWMEnAxTG7H0retPC17qPiObQLK6tZL+EfOnmcDHUZ9axbyE
Wl9PZNcRzyQHa5jOQD6Zp2C1iKP/AI91+ppckVaksbi20izv5U2wXJZYz6kVVJ68UMQ3PHN
NNObpTR0oQmGMofrRS4G0/WimFi8wy3JzwKM5GFpv1HYU4euMVRIZwOmTQPU/lQOvBp6qoB
lk4QdPegBxYQReYfvnoPSkgTBLucs3Oai5lcyueD0HpU+flA9KQIcyndkjNHGF6DBzS5Yrx
jNNYDYSeopAXjjtUiHmq4PI96nUjOKYEly8wsnFvnfjqOoFOt78wIEs7SQc43Pxz60+MkNm
kvHP2NmByw5rNwuzVMs2qwG9W5v1WeRsZHRcV0VgTCphtZbZ7cuXRJog3lk9cVwAvHUhnJP
61fttXCkAk+wFTUwlOTR2U6zirHeTT/Ji6uGucciMDbGP+AiqsmpuFCR4RcYAH+FZthHLeu
vmy+Sh7nrXo/hnTNFsSsrwrcSjndJzXPWr4fCr3I3ZvHmq9dDn9I8K+IPEDjyLZreFufOm4
H4V6boPwv0XTws+olr+cc/NwufpXQ2+pQtEoRkCjgAcCtGK4RlzvHNeFWzKrVdtl2R1xoKK
J4oYLaJYbeFIkHRUGAKk4xjhqwtR8TaVpistxcjzB/yzXljWO3iDVdUUmxCWNt0EhIdyPoK
5OX7T2K8kdbd6jY2C77u4WMkZCk8n6CudPi2XUGlTR7UlI/lNxLwAfb1rnL2CPz00+1ka51
G4GZJpDuMSd/oa2be1js7WO1iwI0H/AH0fU0TmoLTcIxb3I2t5btxNqNy1wc525woP0q+hi
jjHlIBj0FRYBX7n405SEFcrnJ7m0UkT+a57YpQzBDjJNMjYPnccCiUlUwDwai5QwjJy/wCV
Krj7oX86jyWI5qxGny5apbBCqmW+c5PpUjgADjA9BS7kReOartISSO9CY2rE3mAc5HHrTTM
GztBIqtsY5L9OuTSC52Havze3SuhIzbsWN4bqKDICQpAAqqZCxyTTxgkHqKl2GmWeCh21n6
i3nyw6cpxvPmS+yjpU7SlAz52xr8zfSsuxkeVpr2X7054/3R0rSKtHmE3rY1jOqDaRnsMU1
pWkXk8dMVTaTt3qxHmNQZDjIzWVh3uedWkEb/HG6by1JFoMZHStttOil8Y6omxY5JLbZvxz
yKzYYLi2+MUl2VxDcWmEfHBwa1LOYXHjvUGU7gsapn3r28XdVpuPZHHStyL1OS8a29r4Q+H
n9l6ZEiX2oP5O5R8zZ612vhHS10LwjY2AUgxxZkx69TXBa4T4q+MthpK/Na6UvmSA9N1dxN
rsL6XqckS7ktcx/K33jjGM08bCTVOgum/qxUZK8pmbqd55HjDSdYgP+j3WbZ8fWui1nTrfW
dMm0ueTYJeQR6iuIljurzwDI8mmyWk1nIJ4wW3FhnOa6Ce/guvD9tdszp5wXbIp+4ff8a1x
CUa9OuldW/ImD92UGRWWi21t4liukWNJIIPJaNeM+9JPPJqlpc3MICXumTnGB95fSsO81C6
t/iTpNs773ktiJdvQ88E1p6Jdi31PUJG5UTkMPUGtIpUqkk3eMrfcRfmiu6F0qe2m8U3V9F
AsbywqTxyDTfFtzv0+21S1yW0y5HmN7HisTSL8/wDCda6jECOPDIPbGal0K6Gu2Gt6f/Z8k
KXKvIkjPuDkdOKulQjGtNProKU7wVjrTfB4FkD5DqGBrntR0q18Qa5p63irNDC27YwzWDpe
rSvpEccjFXhzEwPUEcVpW+pppuhat4glb5LWEqh/2iOK48Ph2qvKjWpUThc4vW75dd+Lrvb
sBZaKnlxrj5Q1dH4qsbnW/CmhbIUcfayXyQBjv1rzzw0ZofDuoeILpjuuZdxfplieBXS+L5
pf+Fa6Dcs7Ji8JLKSOK9qML1XN7WscDqe5ZGSk0EmvGWz2KkEhhGzvg10HjFH1H/hG9dGMF
nt5T/unPP5VylraJYi1kdT5l3MZEQdcZ61o32uRW3wm1WBsS3UF+yQg/wAO7qa2hFq6Mea5
N8RZxeS+F7hyGBjcA+3atLxXoT6xB4UcwK9rDAzS7iBgAZrA8Zt5WkeC2lGzNuckjoau+PZ
WhsvB8qF9hhZfkJGcjvW/Unuc5pbRTeILe5jwqPMgGPQEYrvrxjpfxV8R6xeKYLNNM2mVxh
W46D1rhrOzOm6rpVpJ8sjOkmzuAWGKm+J0c998SLyyuLiY2yxIREGwpqIiWiZo/DWZrnwl4
rnYcPaOV+nauL0hAdOgjXgMen1r0LwHCsfhzxRDHHgLYkAL0FcJpUDR+Gv7TYERQMFHH3m9
BR0E9bHTfE22W21rw5pkY/dW9kJFXsGPU1peNYftFz4MmZRvvI0tnP8AeGRVD4izrqF/4d1
aEho5bMRAj++O1Q+N9VWLXfCOnK373TYo7iVQfu8g4NHVlkPxNhX/AIWeLN8eXYWixRr2X6
Vd+HUst38YNOvZWy0ilMnvhMVF8TEMvj+HVkG6DUbRZEkUZBPcZ9atfD2CS1+KekW0y7ZMM
xTuAUOKGL7Rf8FaFqVp8Y768ltMW5mlIcEHqDXmWzdqeq+WPma7kAx3+Y13vgWIt8dL5neQ
nzpRtLnHQ9q5LSoRN4pv1ZGfy7yWUqvBIQkkfpVMHsd14psbW5+DmlXFg29tHmAn29mbqDX
no5G7sRXpXgK9sfEmgeKPD1rp8lul1G12gkk3ZboK8ug3xxGFyS8TGNx3BBxUtCl0ZI1Np5
GaaeDUkMP4T9aKUAEHJxzRRYLlnPP4CglsYFNJ+b8BUsYLHC8k1ZA+FNx54xyTTZH8+T5f9
VH0HrTpmCgQIeRy5/pSgKoCjgCgYhG4AAYHtUi9OaYD6GnDk8VIDyMDKmkGcMcdaUcHBp+B
nFAyReURhUykGmRgGJacFxmmItRtxSTKWtXCgnI4qFcgc1MpbbgHinYdzOt7CedAzful7g9
a17a1t7XHlRgt3ZuaQHjknFTRkN36VMtdyuZlyKQg5X9a3LDWZbchWPH1rmPtCqcId59BSj
zJGzO/7v8AuLXHUoxkjaFRwZ6LD4vSIBIQZpP7q9q0Itd1PUh5dxefZID/AMs4fvH6mvN4Z
vK4iAUe1aUGpPHivLqYO2yPQp4lPc9IgjtYo9sMKtu6l/mJ/E1nXkcNojXMMklpOflQRNjc
fpWFZ6vIzjbJtx1JPAFOttQ+2XQvXbdHH8sSt3/2q41SlF6nSpqS0Nax8QHQ5Ql3cW+oSXZ
yZVO18/3c+1djBrNpLYz3s2+2it03P5wwAPY968ea0t4vEUlvMm6C4Pmx89G9qyfij4ru5N
OtPCtgxh84gOEPJHvXA5e0qOi1736Hc6cY0/ap6fqe56J4j0vX7H7Zpc/nQ5KkjsRWmzqRk
HivLPBOhDRPDNukE8ttM43MUPH4iuui1TUIMC4hjvEH8SHY35VpOhZ2i7nNGemp0u75gScC
rPliT52bCmsO31rTpWwkvly/885htP8AhVxrmVuW5X1XpWDg1ui+Yv5iT5VOTSecGG0ZNU1
ZD/rGxj0NTLdIo/dIB7msmi0y2BkZY7B6UxriJB8i5PqapyTFmLBs596gDZPJFWlYVyw8rS
HluPSoyw7HH0pmcnGM0oHqKdiSRNoOWPFTGQL9w1WEsKPlhv8ApT/tkbOfkVR39h61bT2BN
FfVpy0cOnRn95cn5iOy1LsCRqi42gcYrMsp/tmoXGoyAFc+XGf9kVoSyDPy8KKqWmnYS11E
JAB/rTvtDOF3EfL0yKqNJvbGaDKFGRg1Nrgc7r2ga7d3QuNC102RbOUdNwH0Pap9H8Pvo+l
zwyai0l/cAl7o9Qcdq1JLhjn94FHtVRp1XnBPua6vbVpRUW9jPkinexyMHhDxHZtcyW/ic+
fccPP5Q3kfWp4PCmoWXhltLh1pw8svmyzMM7/rXSPeHGBgfSqct4o+8cj610e3ry3Zn7Omt
kZ+s6XrGo6Pb2Fnrj2jRrh3Rfv1UXStVt/D0Omx6uBJE+7zGTIb8K0JtWVVwjAVk3GrnkE8
1pCpUSUU9EJxjuQ6fpV1a6xLrOoXwu9QZdiOBgIKbZf2hZT3Ml3fi589t2MYxVSbVmOcHFZ
s+psxxuzW3vzun1MeaMS3JHNbXd/dWd35U92u0uRnFURdarZaS1pZ6qYLg8eei84+lUpbxi
eT+tVZJiTkmu2nCempzSqpbC2cl3ZpKt1em7kdtxcjGTUeoX+tXVn9ktdTNvag7miKAqx96
iMycnriqk8xZBGDje3SuuMGnzdTlc2yG+k1q+ht7e81YG0iYP8AZo4wqkj1xU15q/iK58mG
LVAlpD9y3MYKg+tQO5LYFN4B5P5V0JWM7jo5tWOsJq15qQubiJdsQKALH9BVedJ7lJFvZ1l
8ybzmAGATUxYAVExB5xxTF6DtQvNW1K5ge9v1lt7fiKApkIPapLnWfEk1xHIuqr5cIAiieI
MsY9qqtnPANJk4yelFwuEF5q8erSatdXn2u7bG2VlHy46YFRy3Op6jqT3uqaj9qnbgl1wQP
rUq5Jwp49KHVf4gDRdgWYtT1uxsntdJv/sSy/6xlUHePQ+1UrmXWL+G3tr3Ug9rC28QpGFX
PrxTsFeFkI/2e1J5hUYkTaPVam7HfoTi/wBRtoFhtZY2RG3okyb1Q+o9Kzo7a4e9n1K+uPt
F3Ocu5Hb0+lWwVY8EGlY7RRfoMlOsa9b2SWtnfoIlOVWaMP5Z/wBnPSq2m32raVdT39pfsN
RmB3XTDLD6elDE4yRUee9MCWw1PxBp9xc3tvqQS/n63Owbh61Fa32r6cbq5ivEN1cgq8pjG
Tnqfxpc1DKclR2JpaiLVhqetaPbSR6VfizuJRhp40+bHpVGMXTPJLeXHnyyHczYxk1OxG4/
lSbcH5j1p3YWDHFNwSacaQnHSkhBghT9RRSj5lIHXNFUgJSM4PsKnL/Z4dyDMr8KKaihAZZ
PuAZHuahDNI5kbqf0pkD4/kHJyx5J963PDekQ67rIsbjU4dMhZS5uJ+n0rF7Yzio5YxNF5b
n/AL5rKqpuDVN2fQ0hyqScldHtx+B8J05r2PxTHKgTeCsXX9a86XQFeaaJLoN5LFDgYzivS
vhdrF4NChsbmYyQ4KDcc8VyvjCNtA8UXE0a/ubnkcYwa+dwWNxE6sqVV6rT7j2cRg6cIRnF
aNXItE8BLq32gz6xDYpFgAOMljVm78AWGnxGS68SRRqP4mj4P61k2U41iNElleOWNgTsOO9
bvx0sfs3g7R0tpiA6rvI6mt8TWxMasKcJWu+xnQhh5QlKcb28zzuK8spr64tLO7FykLY8wD
ANbWn6bLevn7qHqa5rw3o8MBRIiS8n3jXpsYjsbLgY2ivWlUlCKi9WedGEZSclojW8J+A9O
1q5uVvLiSK3t4izMnUn0riryxhTUbyGzLlbdyuH7iu58L399Bod1fxHieQqPoK4pLsv4wu4
ZBgzDkV5VHGyeKnSbvY9Gpg0sPGrbcyWuFRtq5kk/ujtVvTbIapfLb32ox2NueWZugpuqWi
WV0fLXCvzWVcLHc20kMoJDjGfSvbd5w9x2Z5StCXvrRHosXgvTXiDWviKKWMcBkjyD+tO/w
CESsFO19fjB9PL/wDr1a+H+jwweCRPEzMpZx83bFeJ6nc6vqvi2/jh1KWFYpCFCtivkMLj8
bicVUw0Zq8HbY+iq4bB0qMK0ov3vM9ZuvC80MbS2eoQ3YHbG01hB3WRkckMvBBrM8K69q1l
qCaZrDGWOQ4jm9/etHxhFcaNcxaqil4HOH9PrXXSx1anifq2MtrszOrg6NSg6+Fb03TJ1lM
8kdisoiEjAO56Be9ei6d4R026TFj4strjYACIlzj2615NA4ltjKWDCQZ+tdB4AsrfSdQvLm
J2Xdj5M8VWcKvRoOvQaVultzmy/kq1VSmtzvtT+HUV9aBT4hWKRfuSKnOfzrlbX4NCLX4tU
1HxMt28fQNHn+tcX498UeILvxmuk6bqMlvHtBwhxWV5fjZXDDXpsryPmryMLQzKvTjX5opv
yO+tVw1KTpNPQ9i8Q6tp/hWe0tJ73zWuTtQBcYq5a6vp7gfbL+O0XsZD96vHvG9xfzaRoF1
fyBrgNtZsda0LuKDV7CCC7XcFA2OOortwdGpXoc03712n8mZV60KdWyWh7BIdMljy98rR9c
7M/rXN3vjXSNE1O206y1hnlnONi/Mo+tP1HTDpHw/aWFmYrb5Bbr0rxjwfpVldyPql4WeYO
WGee9cOWVZYxzfSLsdeLVKgo8q1Z9Cr4hnUBprVZged8Rxx9KvW+t21z/qZ13d0f5SK88TV
VVQFYcDjNKdRjl/1iBjXpyw13scKqruemi5kIyVVR9afHOzyqgdcscACvNYtWu4GxBcMyf8
APNzkfnW1o+uvcanGksRQoCxIPFc9Wi6cXLsaQmpyUe5ra54vttI8ZW/hzaS88e7zT0z6Vo
G9k/ik4PSvIfiXelPEOla1GeY5NrH2rqYtdMsEbbv4QRWGDjKrh4za16mtdeyquLO4guUlY
hnKAc5qC5vbH7NPF9t8tnG3cR0rH0bUIpor+aZvlhgL8+orwoXOu+L9evJU1GS2tkkIUK3H
FZwVapiZ0qdkopXb8zTmpQpKU9Wz6Lh1HTIbeOJb3hQBnb1qddW0uT5RqIB9NtcFqWjXOi/
D1pRcNLOsG7zD1HFePaFa65exrqcGryq2/lGbrzWWEdTGKbg17rtsb13Rocqknr5nvuo+Mt
IsvEUeiLcs80q7wcYqy+rjk7v1rwnXpJ4PHmmSzNiQxjJrtX1EleXr1cPh+elGb3Z59eqqd
SUeiO7TVIZrhYpbhIEY4Mjnha3IdKtLxC9n4ghnUcFoxn+teOz3SzwPC67kcYYH0rpvh1aw
aPZ3LRSEqz8KTwK481VbCYd1qTWltLF4OUK9T2ckdnc6CUBC6zFu9CtcprVrf6YpkeRZYe7
jtXl3ijWte1L4g3UFpqcsKQ8oqtgV634e87xB4Ikt9RbNwEK7/WuCtisXg6FPE1rOMrX8jq
hCjWnOjC6aOVS7E9xGs12sUbHmQ9AK249F0m7B+zeJYpVHUoucfrXmFlcSfaL7SLrkwOU59
K7b4f8AhuGO2vZrdmKh8bSa93H1Xh8N9ZpvTT8TgwcYVa3saq1Nr/hEtPk+94kjU/7Sf/Xq
C78Dutu8ljrEFyQM7du2vKPFUurXHjmfToL2SBI+gU4Fdd4K1DWUkk0+/nNwFGVf1rCpVx0
MOsVGSa9DohQwdSu6DTT9ShcP5MrQyDDxnBxVOSZnPoKr+JpJdO8aBCx8u5GcH1qRVJHtX0
uDqqvRjU7o8LFUnRqyp9hNxIIqxp1kdS122sgxHmMEzjpnrVdiFz6Dk12HwusVvvGK3My7k
gQynPbsKrFV/q9GdZ/ZTZnQp+1qRh3Zy3imGw0HxU2iW0ksgRcl5O5rOLcHFdP8ZtOSz8UW
OroMiX5WPauWQg4bOeOK48pxbxeEjWbuzox9FUa7hHYcCe9PjjeaRYYULyuwVVHUn2pp574
9q9B+H2kRwwT+JLuIMsPywA+vrXZiMRDD03Vn0MaFB16ipx6mno/wy0q0sEv/ABjqv2XcNw
tomAKj3NTzeBvAOtBo/DmstDdDgBpA+a8d8d+KtU8TeJH0yG6cQRthtpwDVLTbG50S6jvrC
8lWeMgkbuDXgOjmWJh7eFblfRWX4nqN4ShP2TjzeZ6L4r8H2ngvwgmp6pemTU5ZTHHHERsK
+tSeGfA2neINGhvp/FdnZTz/AHbYjLj61k/EjWn1nwNYTyNmRWGfrXP+GLCK68QaRK8jRnc
uSp60YXEYytg51ZS5ZpvpfRLYmvQoUq8YKN4tL8T1qT4NW8aF38VQxqOrNFx/OvNtdsdJ0z
xNHotjrsWoMxCtKqYCc/WvSvi7qb6f4GMdrMVZjtyK8F0fS40jS8lZpJnGSSawyHGY3MKbr
15JK9rWKzDD0MPL2cI6ntVn8ItKvkzbeMrWWXALLEmcfrSaj8KdO0a0kur7xlbxRRqW/eRY
P4c1T+D2mRLrOoXCSP8AKoOwniuY+NN5c3njCDS1ndYQOVBrk+v5hLM3l6qKyV72Nfq+FWF
+scv4lzwn4T0jxWbxj4qtbFIJPLTeMtN74zXZ/wDCkoQm7/hKoduM58k4/nXh0OnRWiI0DO
jIQwYHnNfSug3Mmr+Al2SlpjAV3Z5zitc9zDH5byVITTjJ222M8vw+GxN4yjqjxnxlomj+F
biC1t/EcGpXEhwY41xt/WrPhHwda+KBPJea/baWkLhFWXkyE+leenT/AC/Et6l+rSyxSkgE
812Xg3Q18RePdMsAX8sN5j89AOa99yrxwTqOonK172+ex59qbxHLy6bWO41j4Uado+my6he
+MLeONFLDMON3sOa8nilhmDtBIJI1YhWxjcPWug+MOuTap4z/AOEdspiLS1whAOelc3Z2kd
pAIkOR1OayyeeLrUFXxT+LZW2NMdGjTnyUlsTk03Ip544pnTivbR57HKTg7euaKTjafrRVC
JppBOQqZ8qPGB60qjPPTvTSACMDAAFOpkId2zSjHXAzTc560Uhnuvw101p/DNpcKBkyNk/j
UXxe0OZvCz38cZL253Zx2rK8P+JZ9D+GMD2hUSiV+3UV6Fpmo23jH4cN9qKtJcQkNn1r8+d
Srh6tXEPZTf5n1ytUpwpP+VHz/wCErjzpklHO8DNd38ZJjL4W0xWH3FXGa4Pw3ZS6X4qvNI
mG3yZPkPqM133xuiFt4Y0cn+MKK+kq1YVatKpHZ6nkUoOnTqQfQ4rwzEhn8yThQowK2NfuJ
FsDFEdu849zVXwxH/oG8jkirOowtearp9ovWSQY/PNd05fvLvocsYvksup6romkW9p4O0u1
barmMSMCeST1ryrxnp50Txza3a/LFN1NUvGPi7UB8TNN02zuGjt4CqsgPFdF4+b+0tOtLlQ
PMiA5r4DDQxFDMIV5yvGpfTtqfUVeWeGlSivgsZWvRiWzWVedvOa5PdkZHrXXFhdeHVk6lk
zXIiIhsDgV+i4d3Vj5Gsveue1fD4r/AMK55PPmS14BAP8Ais9Wx/z1Ne2eCrxLbwP5DNg75
DXiNmxfxbqzA5zIcV8llFNxzbFS7t/me5jf9xo+h0MSbpE55Rt2T2r1HVtJTW/h7KpG5jCW
U+4FeVSElRbqfnYfMR2r3Pwt5U3gaCMEEeWUyfpWfFl6MKOJhupW/UMllzOpSezR4H4eut2
mm3k/1kLFMfSvQPBsL3T3h/ugdK83sIvI8U6taA4USsRXr/w0gEh1EdSAK9fNq/8AwlSreS
/Q5MBHkx0V5s8k8SRsvxRCs2CFrfEjLhQS2eMCqXjm1ki+Kwbym2bcZAzW74espr3xLY28U
TtukBbKnAArpy2qvqEKr7X/AAMsbHmxUo92cj4sk1u7msdPktttvAQwJ4b8q3rdsQRggjAG
TVDWby5f4n6rBcTGRUbaAe2Ks788+9deDUJUVUirc2tvUxxPMqrg3fl0PXPElzE/w2kUEZ+
y4/SvDPCMqrpTLnB3GvSfEF1KvgiROcGAfyryvwr/AMgkt6ua+a4dw6put2cj1840VP0OtE
wPcU4XJHQ1nAccE/SnDPrX1rpo+fUmaIuyO5rrfCcby215ekHag2g1wRYr+Fdfr11L4b+Cg
vIZDHc3jkqR1xXi5r7lDkjvNpI9PAS/fc8toq5m+P8ATnufC0sgyWiO8EVhaDrNxLo1uZUW
ZQuCQea7XwvZT638Mi90xklkjbJb6V5VoRktnurAjDQyEfhXm5HNSdTDSesWehm8uZQrR2a
OxuvFtppGg6iS0jPcRGNUxXM+DC0elmVuPNbd+tT3CxXTCGVAyL1z3NEKtb7Y4MCPP3a+ih
g4xqSqLeVr/I8SWJlKEYPoe0eKL2J/hxNHkZ+ygfpXh/hKdY9JHs5r0TxFPKvgiUHIzAP5V
5d4WydJ6j7x7183w9hlD2y7s9nOHyqm12LXivV7LU/GWntZq4MKBXyO9bxuFwCM8+tZj2sB
m80Rr5nqKlAYcHJ+tfUYfCxoU1Tjsjw6taVWXPLcvfaAO/Fdd4Ydn0udojkB/wClcMqqPvN
geleo/DyzjuvDt4RziUDp7V4/EEo0cDKb7r8z0sob+tL5niUsjD4iXxPWvYfBd+YNCbJ6Oa
8i1hRa/EvUVPYnntXr2haXNa+CoruVSvm7pOewrgzNU6mVQ5utjswLf9oT+Z5JeyBviTfhG
2q5ya9m+GTRRadqCNyS45P0rweCZrrxvfXCnKBiM16z4Lu3hsrsgkfMM1tmlByyj2XoY4Oz
zG68zgPEzKPipdlcYrv/AIeWqX2s3KFOUi3Z/GvMtZmMvxJuWJHIzmvW/herQSahqTrtjCi
IMehzVYmPLkrj15URSv8A2jp3OJ+LtmLTxDprAYYms5XwF9MVN8VtXj1Xxxa2kLBvJ64qoM
bVBPNdmQqawFP2m5zZnLmxMmhJz+6I7tXongHdp2k3l8MKZCEDe1ecM+ZumQgziuw8bSzeG
vhPpogYxXN2fMJHUg1pm8uaiqHWbt+pWXcsarqS2irkvxSk/tPwos2MtA2c159YSedZQyA9
ua9Fg0yfVvhorykySPBkk+teV6K5W2lt2PzROVNcHD7UITw8fss7M4gnKFZdUbIG8hVOWY4
H1r3XVbWHw78K441Kho7bcccckZrxDSovO1izjPI85SR+Nei/E/Wyvgy5t1bAI2D6VnxA6l
SdGhB7u7IymFo1K3ZHiOhIZp7m+f7zucVv/eHXFZOiKE0xB3PNaW5gMdq+shHlikjw5O7bZ
Z8Ro7+AEctlVlx70vhZwL7TnB5DLisfVbe7v7VbaO5ZYwclOxrc8LWuzW9Ot2OT5gFeZ7B0
adXm2d3+B6Dr+0nTt0sjp/i3etJ4ZEbZ+/0rgbBv+JfCM/wivRfjFpkkfh/ciM3z9AK83sE
b7DCSjg7RxtNedw64PC+73OvOnauvQ9Z+EFwkV/qW44zGP51wvxVkWT4kRMpzxXR/DppY7m
/kjjYAIMkqRmuH8fztL4/iY9cVyRoWz2VXyRo/+RYvUhPI5r1z4S6xmGTS5HyUOQPavITkg
kHpW/4R1X+yPEtvNnCOdrGvVz3B/XMBOmt1qvVHnZfW9jiIy6PQm+J+kHRfHwvUXbDedT2B
rsvhZappWj+IPF8+NlvCYIz74zkVt/ELw4fGOhWzafg3SHcpNYPxBLeBvgnp/hlnUX1180x
Q/eJr5TB5i8TlccJf321F+h7FbDeyxTrPa1zxm3uJdV8Q3+rSHJkkJGfrWqr9d421S0i3+z
6dGP4m5NX8ZPPNfoVOCpxUFsj5ucnKTb6jSQehzTGPbp7UrIC2RSbmHUBh+taGYmPkJA70U
uVKkklRnvRRYCbv+ApelMOQfwpc1RKHil6jihRmpBtHTmkM7RI3Hw5gk7eY1dF8Ob110iLT
2l2o4yKqRwK3wdt5u/nPWDpN9Lp/h61vImw0Y4r5SlFYiNeDX25I+hlU9nKlL+6jsvGuhx2
lzb6taKPMDqZGxywzXM/HLWlvbLw5bRN8oRSTXd29xNrem29xKVlXAO3HFeTfGIn7fpS7Ni
IQAorz8DjIVa9KhHRxZ3YrDclKda+6Nvw5j+ykI9K6fwzpy3/jJJnX93aQNKWPQEVyXhuQH
SlA7YrvtCxZaNf3jvtFwPKDj+EY5r2szqShRqOO9rfeeTgqftKkEeD6jN/aHxM1C9T7scvB
9BmvaH0p9Q0ESKpZWiyPfisnS/AfgJZp7q81u4E05Jba64zXq2iDQzaQaXp0/nxQxbAzEE9
K+cx+MpOnh/Y3vFpO66HsYWlWhOr7RaSPFNKONHubZ/vQuy/hXPOMM3PfNdRqkf8AZfifVr
XG1HBYCuSMgLnB619vhnzRv3Pma6s7HeeHST4VbB53vivJdKdYvEWqSv0Ehx7mvWfDf/IqM
R/fevItNXf4p1Fm6LIcCvGy/wD3+t6nsY3/AHGj6I6KLfs8x+Gfqe9eueDL9YvB0Uchwdz4
ryggjBxzjNeg6Sn2fwrAScEhmo4jpxq4RQl/MjLJV/tD9Dy2F9/j/VemC5r2P4ZyCOTUOnO
K8N02USeLdTuAx2lyK9W8CXxt5r0qTyBU5pSlPKJU12X5oWFt9f8Amzp/EPxA8I+GNXMWo2
Udxd4zuMYbFM0r4zeFL+/S0srdbeaQ7VcRAGvFvHEsd58S/wB4oKlRwavaXa6Vbaxa3E0KI
sbhiwHavJweQ0/qHMqkk7bX0OnEY9wxLg4q1ypqT7/ifqknXe2c+tawZflBHWueuL20vfiB
qFzZy74SeDW0kjblAwa+vwHu4Wmn2R4mJ1rSd+p6j4nsV/4V+8oX/l1B/SvEvC7hNLYZ53m
vobxKqn4Xkj/n0H8q+dPDhA09x1+c18vwxVdR1r9JHs5u9KfodEHHXOKXcT0NVw3GCM+1Ln
HqAPQ19qfOlqJTJKkeclmC4+taPxi1IfYtB8NwkBY0XcoNJ4Wsn1DxLZwIMqG3tn2roNe8I
6Nq/icahqt+0LRcKikcfnXzuZ4ilHFUVVekbv5ntYDDznQqShu9DY+GN3HHoTabKRhOx9DX
lev240r4j6hB92KX5gK9W09PDmjrINOvJJZpMD94R/SvMPiSpj8R2GocgOdrH2rxsFyU84n
WpP3an5nfiaE3l8VUWsSAKdpJ6k5NKqDIznOaaJNygg8EZp3nKGUZzyP5192z5ZHp3iexK/
D532/8uw/lXiXhpNunHYxT5j0r6L8TCN/hixyCfsg/lXzn4fLf2e+P75r4zhiq6ntr9JH0O
cbU/Q31ldT+8UMv95aeJA33Hz/OqwJ6jrQyqT93B9R1r7U+dLDP6jBr034caibXQbxSesoP
6V5TumQH5t6jsa77wXvfRLl1BX95z+VfPcQU41MDKEu6PYyf/el8zWTwJ4SufFjeINY1dlD
Nva3BAD/XPNQfE74k6LY6M2k6K6PKU8pEjOQo7V434ie/1LxpdWrX8sSJ0AJptp4et4JhPN
I00g6FjmvOwuUVK9Om8RVvCOyOnEY2FGpNUo2b3Y/w9ZtDC91P/rJjk5617D8PrMXel6gQp
O1wP0rzfjaAoAxXq3wruEj0zUQ/GZB/Ku/iFunl03Dpb8zlyq7xcX6mXJ8MdLufEzatfalN
CG6xxgEn86d408T2Pg/QI7DTLVoYudinq59TXIa74k1KP4uCIXsi2iPjyweMZru/iP4ci17
wYuo26h5YR5gNfLfWa9L6vRxcr052PdSpydSpRjaaPCNLS71PVZdYvsl3OQDXRtxyPrVWwm
V7JPlCsOCB2qSST92cdelfo9OMYRSjsfHzk5SbluWtLga71C3hHJmlC/hmtz436ilxrGj6D
CQUtY1UgGo/BNn9q8VWwxkW6+YfY1u6p4U8O6x4mbVNY1OSOUHhEI/rXgZhXpwxtL2m0U38
2exgsNOphpuG70Om+G0kN94N+wuOYgUOa8T1Sz/snxxqViQQjMWUV7joa+HNAtpbfSL2SZ5
WBPmEcflXk/xITyvGtvfJws4wTXiZY1Szeq4O8J6nbjKU3gY861iSeGk8zxPYR9S0ldN8XL
F4fDEshGPmrmPC8yw+LNNmb7olAr074wQxXXga4kXkg5rfPMQ6WZYePR/5mWWL/ZKp4bpnG
mw/7tXMHqapaSxOlxH2q71619ufONAcA5FanhqQr4r04k4UTA1j5J6cH0NaGiMRr9ljqJBW
GIV6M15P8jSj/Ej6o+gPFGu6BpVg17rEaSwA/dYZ5rh2+M/gNQFj0yJUHT9yK5r4tXEp8OC
N8kb686srC1eyiZ4ELbR1FfCZJklOpQc3OSd+jPpsyxjoVeVRT06o980Lx9ofiu5l07R7YR
Mwy2yMLxXjvxHtjB8RI0bjjNd98H4rKz1LUZFgRWMYAOORXHfFORZviPGy9NtdGFpyw+cug
m3FLdmdaq6uX87SV30MU5Y4ApygphgcEHcMetPCkfd9KMGvurXPmL63PYPCviCSfSIsuSyD
mvKPiZrk3iHxjDYiQvHb8YJzivRvAWm+d4YnuRklX2/pXj91H/xXmoq3LKx5NfEZdhKMczq
cu8T6vG4iUsBCXcugbAqjsMU4cjrTsUhOK+3PlSM8fWmHP0p56e9M5zQIcPmQggHmilBAQ8
d6KpMaSGlJEPySHGOjUolx/rEx7innn8hR0pEjhLuHynil8zjHSoCgPQEH2NNJkVTtIcDrn
tQK56bBfH/hVkVrngSPWJAufB0Wem2uig0qT/hU9rc+Xt3Fn59PWucgyfCKjPIXFfO4Hl56
rj/Oz3MV8EP8KO1+GOsJLBJpk7Dch+XPeuX+OkUcd7pTJjlq53R9Sk0vVorqJiMsAwFWvix
qf25tJkznJFeJUy14fO4V4fDLU7aeI9tl0ovdFzwtNi3aPPQZFdx8Tkk0L4MWjQMY5Lk78j
r81eceGZJX1uxt0GTM6rt7da9W+PjxSeG7HS4cbVVQAPWvosdHmrQp92eZhJ8tOUl0PnSz0
i7ubSO4fUJwzDJG41658GrK5sdaufMvJJvlyAzE1wcSSRQpGwxtGMV6p8KbOQa6u7/lsp4r
fH0af1eWiM8HWn7VXbsZfxQ3WXiOC76ecCh964fI69K9H+PVlLHDYXcS8QP8xFeawOj24uT
91VDUsrrRq0fd6aBj4clX1PQ/DXHhHrzuevJ9KKjxNqe7++a9Y8LpK3gpZXBzI7kcdq8nsI
2j8U6kkitkucDHJrzsB/v9b1PTxv8AuNH0OjUGSRIovmaRgg9s16J4gkXRvC/luQDBBgn3x
VLwf4XljkGv6vb/AGe0h5hjcYaRuxwa4r4p+KPtcv8AZFrLummb59vQe1GZv6zXhhqetndi
y5fV6M8RPS+iOU8MhnN1eMP9a5NepeDS2bzIGcCvP9Kt/senxxEYYjJFeg+CUZ0vpByFAGa
7s0jy4Kce1vzOLLZOWMi35nn3irB+I44/hrRwW44wexqt4rtpv+FhxyrGzKV6gZFX1jlI2+
RIWzwAprTLWvq0PQzzBf7TNsn0Hw3YStfXjzfZY7eMyOwXOfaqVpfW94pktmLRhtuTxnmul
1q1l8OfCq8ubxTHd3/CoeCq1wvh6Ly9KiyPvkVdCo6tWor+6tCa1NU6cG93qe9eILtW+GrR
hwf9FA/SvAPDnGnuf9s169ryT/8ACHNCAc/Zxx+FeS+HLecWDq9u4dWPVTXz/D1JUpVtd2e
pm6fLTfkbUET3FzFBH9+Rwgx1GTWt4ysdK8M6/baNa3ctzdPEHl3qAEJ7Vs+BdBmufEEep3
cTxWNl+9Z3GA5HauA8Rah/bnxQ1G+3EorbV9gK9ydacsZCjB6JNv8AQ8qNOMcPKrJdbI9R+
GVoqy6tq8q/LaW5APuRmvG7qS/8Q+JdQuGv5UTzDtwx6V7dprtonwV1O7I2yXYYg98dBXi3
htG+ySz93YmuHCJYjH16kldRtFfqdNZulhacU7Xuy5o+jSw65au+ozMvmDcCxru/ifom7wp
HeRLkwkNz6VyYlaJ0dfvbhXuOraSdU+HjROoZpLYMPyrys/q/UsTh68dE3ZnblcnWo1aTPn
uzuDcWUJU9RzVyOMKwJOTms7RUMMU1ow/eQyFTntWwqoHQHuwr7WEuZKXc+dcbSsem6/qL/
wDCASR5/wCXYD9K8W8Oc6YSf75r2zxPpTL4GYqDk2wOMe1eJ+HFIsGTuHOa+U4f5b1eTufQ
5x8NP0NnGe2KOg65pd2BikFfWHz3oJkdM16p8ObX7T4bvWxnEv8ASvLNvBr2H4XSJD4YvNw
4aX+lfM8TSksuk473R62Uf70jw/Wo2h+JV+qnp2NW/MbrImP9oUniZdnxPvWI4fpTt2Oh59
DXrZa74Sm/JHHjF+/n6j1cEcEGu58ETMlle7Ccbwf0rz1k3NkcN7V6d8OdPln0O/uG5XzAo
I+lcmeSjHBTcvL8zryn/eo/M8n1uUyfEa6ZuuK9h8Ha+t7oUmm3TbuNhB9K8j8SWxtfiVOr
8bumeM1u6FdNZaujZwr8HnivOxeDji8sg1vFXR2YfEeyx8ovZuxi6jaf2R4tu9P5EUjF0z3
pJhh40HTqa6T4habIVt9ZgBzGRuwOorlY5lnHnjkYr2MqxHt8PG+60POzGh7Cs0tmepfDez
+z+HvEGvSgYijMak/TNeIE32tand3Ml/KihzgBjXtF1dtoPwPmiB2SXYLnHcHpXkOhIV08y
Ecuc1y4KPtsZXrTV1ey+RpiXKjh6VNO3U1PDWmzQeIrRpL+ZlLcjcea6v4paZIukW1+FLeS
wrnbKR4r6CZf4ZF/nXuPjTQhqvgCZUQFzAHHr0rys7rRwWNw9S1lK6O/LZOthqtKTuzwmwu
SPIuozgoQwr1PX70614FuIyd26LPH0rx3S2IsTDIMPEdpFeieEb6O8t30udgCRgD1rtz2ip
06eJS+ExymoozlQl9o840aX/iX+WRyhINaHJPoadqeiXfh/wAQ3VvJGfs0rbkbHFOgglubh
LeBC8rkKqgZJJr38PVjWpRqRejR41elKnUcGaGnaDqmq2F5f2catbWa7ppGYLt/PrR4ZRZv
E+njOQ0oH1rY8d6gvg/wFB4QtH/4mF8fMu9p5X2rC8DxvFr2kRuSW8wHnrXF7edalWdvds0
vPTU6HRVKdNfadrnc/GzTxb+G1cLjL15dZZ+wQ/7or2D41zi68I/KMlH5ryDT+dPhP+yK8n
heUpYN8292d2dL9+vQ9A+Hyv518UznYK4nx07t8QIw/wDdr074SWf2qbVGYZCoB9K4L4nWX
2T4iwZGFZetQq0f7blT62Rt/wAyxepmgHFKB6mnHp7U019cfO2PbPhY8P8Awhl4khGfN/pX
hWrAD4iamV6bzXq/gWSa38MSOoIWSQ/jxXkd6SPHmolxgsxr4/L6LhnFed9z6LFL/hPpMuG
o2Ipz8nNQt1619gfPATRnikNNJpiH5+U/Wimg8fjRSGSluemOBSbqjOfXPFKAcZ7VVjMfgG
tPQJfD9vq8c/iVJZdNQbnSHqxrJ3Y6daQqGHPQ1E4c8XG9r9UXCXLJSaufQcXxX+GU2iw6b
HGIrKNPLEJ7CvO9b8QeD7jVI7Lw0ghtZMlwWyM9688NnaH/AJdk/KnR28EJ3xxBT7V5tHLa
dGXNGT8ztnjZTVmka+sLbwXKrbDeD/EprA8T61FqSafaLGwlgOOe9Xtx7nimPbW8xDPEpYd
Cetdk8NGbjJ7xMIV5QUorZnT+F/Evh3wr/wATHVrOW4vkx9nI+6nvXSSfFPwd4kj8jW7Z5H
TmMtxg15q0II2tiQejChbWzx+8tVT3xxXPVwEatT2spO50Usa6dP2airHc6cdL1h5LtIFVF
chPcV2mk/EDwR4GsVnv7eWbVvmClPuhe1ePQTtDHtt3KJ/s9KV1S65uFVz/ALVVVwjqx5JS
djOGIUHzKJ6NrHxj8E6/bvb6lp800b9RivOtM8QeGp/EMv2jTp10OH5vLQ/M1RyWFpFblhb
Rl3OEGO1Ohs4YF2rEqgjniuLBZNRwXM6Mpa+f4m9bHzr29pFaHX3fxZ8LtDFa2NlJbWkI2p
GB/OoLP4q+GrCU3EFgpm/vtCCa5JrC03H/AEeM5PXFKNPsu9sn5Uv7Go83PzO/qdP9rVeXk
5VbtY1PEfxd1LWVMOmwybzwGYcL9BXKaZpM73TajqLeZO53YJzitpbaFGzFCEH0qwEUDPeu
/DYKlh/gWvc4cRi6uI0k9B8PlefGbgN5IOXC9SPSumb4o+D9NsG03SdLmto8/vC3LMfWuXy
OlV2sbWRizwIT64p4rCRxK5ZtpeQYbEvDvmik35nTQ/FbQYZxOtozSDoWjBq+Pjbp2ciDB/
64j/CuJFhZ9rZPypf7Pshz9nT8q89ZNRirRk18zulm1WTvKKfyF8efECHxbZxW0Pms+4Z3D
A+laPhrVvDvh61jutfsJLoKB5aIeAfes0WVpu3C3QEegqR40kXY6B1Hau2lg40qTpQbV/vO
Kri5VaiqTS0OlvPi3oN3O7m2kCngKF4AqS1+MOjWkflwWm1f+uQNciNPsycm2T8qebGyH/L
sn5VwrJqCfMm7+p3PN6zVmlb0Oq1D4y2F3YPbqJVUqQFVcLn8K4LwlcWR1ifVdVhkktC5aR
FOCRWj9hszwLZPyqZIY4VIVEUHqK6qGAhQ5nBu7OWvjp1klJKyOt1T4t+Fr6wXSTp8kenou
3yQO3vXDrruj3msi00LT3tbQD+I96lNnaHP+jx8+1KkFvbhpUiVSOmBU4bLqeHqurCTu99d
wrY6daChKK0NrRr7w/Z6x9r8Rwyz2EK/ci6lq7qX46+EvLWCCymigjUIqkdBXl6KDFh0GG5
INQ/Y7NmP+ioSfassxymjmFlXbsuhOFxs8Mv3aV+5b8TeLvCt/epN4e0uSK4mbMrE8Vu+Gd
a8HaKXvvFljcXTAgwLH0B965hLK1jbcsCKfpUsmyVdjRKy1vSwKpYf6vCbt3vr95E8Rz1Pa
OKPSb/40+Dr8SQyWkwgYbdu3oPSvO9c8U+DpDBH4Z0mWGaRv3jsePyqj9itM82yflTls7VG
3pAgPriuLCZJRwtT2tOcr9dd/U6K2Y1K0OSUVYtg7lVjxQGHaoRl+B0FS4AHvXvHmontZbS
K7jl1BGktFOZFTqR7V05+LnhaytE0/SdOltbaM5x1JPvXIHGPmIwaqmzsmYnyEyfauDF4KO
KXLUbt2OzD4uWHd4JXNbWPHng3UEnupNIkmviv7t+mDWPY3n2y0E5i8vPb0pDaWYPNvGT9K
mULGu1FCr6CqwmChhYuMG2vN7E4nFPEPmkkn5F2wk06LUIH1VXayDZlCfeI9q9Fg+Mfw90j
TxpejabPb26Nk5GSx9TXlZG4nOMehqA2do5ObdCfpWWPy6GOjyVJNR7Jhh8VLDvmglfudlr
3jz4cauk13PpM096F/dv0wa4zTr9rqP7TCpjAfKq3pQLKyH/Lsn5VMgjjAVF2gdhRgsup4O
Dpwk2n3dxYjFSryUmkmux1j/Ebw4NP+warbSswG1gV4Ncnouv+Gz4meW6sZW0hDu2J1NQ3N
vbyp+8VWLHHIoFlbxHEUSoccn1qMPldLDuTpSaubVswqVklUSdjr9c+JfhLWbf7FLZSJZoN
ixKOMCuFTVtPu9Se30mza3tF+7uqybK3H34I398U6OC3Q/uUVT6YxW2GwEMPNzjJ6k18bOv
FRlFaG3oOp+HNJvWvfEtrLdQRjKRx8fNnqa7Sb45+HJiYhZypDt2hMcAV5m6Kw2yDcD2PSo
fsVrnPkIfwrDH5TRx7Trt6bBhcfPDK0Ei14g8TeG9Q1SJtA014GlOZGJ4/Kmq9zA6XNo5jm
Q7lwcZqFbW2jbcsCA+uKsc4HTArto4WFGj7DePnqc9StKdT2q0fkd9ovxA8NatbpY+L7RYr
hBtLMvDVoXnjT4b+D7SW78P2kU+ouCEfO7afxryuezgulxLGCaqJoWnq4Zos49TmvHhkkaU
26VSSi949D0HmUppc8U5LqVXuL/xR4hm1vUix3HKhq9C0Xxh4N8K2sUl1pks+rDP70/dX0x
XMLGiRhEGxRTZILef/AFsauR3Ir154aMqSpRbS8jihiJRqe1krvzOn1D4n+GtUie3v7aSaF
/vKRXKS6/oN7rkUGlac9tYDG/nJI7037FaHjyE/KnpbW8XzRxKD7Vy4XLKWFlem3950YjHz
xCtOKPTdO+LvgTw3ZNp+i6TPbljmV25LYFZmsfEv4ea6Tc6po8lzOqHy26c1whs7Zm3vApN
H2G02n/R0x9K4qmQ0Klb6xKUufvc0WZTUPZqKsMs9Qj1EyzQw+THvOxDzgVs6RLpEOrQza8
kj6amTKsX3jWbFEka4RVUegpzKCMHkV7zheHJd7Wv1PNUve5rHoVx8WfAsFjHpul2M1raw5
2jHJNcVrni7wVcxzXdtpkj6g33WzjmsY2do10Mwpxz0pv2K03FvITGfSvHhk9OFT2qnLm9T
0pZlUlD2birBa3D3lqs7jaW7VLgDqM0fKoARQFHpQx4r3FseUNJGaa1BJpCflouIev3fxop
qnj8aKAuIDtIOc8U4sTyDTCvPXsKUD1pkDgcjHenhaFApwOB0pgLhR2oyMZApetGAOtMBpB
b2pOnUU/I7UgG6gBB1zUgIxxz7U3Zz1xTwvpSGN8sdRlT7VIgdSCRvHfFAIHHenMzLCEBw7
nigY9bhLi4DEgKgwFPWpz1zyaiEcXlhSnAGM96YIiozDKcD+FqQ0T474FGB6VF5m1sSqV9+
1SZXGQc/Q0AOFFNB9qdmnYBeO4pp6dKXNGec0wuIOOlBPc0mRSZ5qQTHHkdaUD1pvvS4oGP
ye3FNOe5zQTimljSACfekzmkznrSgDvRYLhg+vWmyEGRY+oHJqUEDczfdUVDGvG49TTE9x2
Sxz6U8jAoUAc+tBINSMjbmk4PGKcOW2gUFQOM800A3noopGBbC4P4UHinBieBxQIkQJCMNy
1NZznhcVHye9ByOKdx2E3EtyaQ80pphoEGRRmjI9KQmgAJpM0tIaAAGndc0yl5PFADHAMyj
qBzUxPzEmoYvmd27DgU/qfpQA7cKY4DnJ604gUnH40CuM/eJ0+Yehp4ZWHofenAHrQwV+CM
0AG3avNIBzQIynKE/Q0b/APnopU+o6UikPz370oPFM4PKnd9KUHH3gRQApz6U0jJyRQGySK
M9qAFz7Ujep5pfek+tABntinZ4pB0oBz1pABOKYzdqRjzimHPegBIz/pDN6CmFuSKIzhZGp
pApgLj3pCaQmhRmgA600qc9eKVjjpTRk8npSAcACMe9FC4z+NFAAV56dhTwgAqVhzwR0pvU
4DD9ashoTAHejPPSgqo6sKMjONwpki5J60HikGM/eH60u0E43CgYmcjinpkdaXaoHLCozye
GFAExb+7zQN2MimLj+8BTs9t4H50ikPUKT83QdTSx5d2mbp0X2pkmAFiDD5uc89Kl4UcMMA
dOaQEvOKZyOgxSq4xy4/WkLjsw/WgokDEjn9aiMaMcplD6g08HI+8KQgDncP1poWg0mZB8w
3D1FOR0fgNzSq2Rw4x6c0hjjflsL7rQA/BB60oIzio/LdVJSUOvoc5pIplLlGI3j60MESde
1OAGOlIDn+IU4Fe7D9aQxSOOKMe9KSAAQw5+tRkg/wAY/WkApOaaT2FGAf4h+tGFH8Q/WmI
b0pRweKd8v94frQgGcbhj8aQIZOSQsS9ScmnEDgDpTYsO7ylh1wOvSpML/eH602C1E7UvA9
6CB/eH60EKv8Q/WpuMYWwOKZninkDHUfrTcDpuGfxpoTG4JpwzjBpcADO8frSBl/vD9aAuL
07Uh5Oc0hcH+IfrSEjs4/Wiw7geBUZPalPuw/WgAddw/WmISgjilwP7wpQueAwoEM7UopxU
dNwz+NJgf3hQAEAUxiFUsOw/Ontj+8P1qGTHlkbhyfegY+EbYB/tHNO+lOKgYUMOBT1UAcs
P1pBYjAJp+wYzTsAchhmkyMfeH60DExS7QKTIH8Q/WnHB/iH60ANIOaQgE4NPyP7w/Wmkg8
bh+tICMxDOVOD7UgaReGBcU/aByZB+tLlQM7hj8aYDQ8ZPynB9DS4xyTQ0aNyCufxqPYy8J
ICPQ5pASEjFIKYJIydrEK3408/L/EMUwDOBTGOB6UHH94U0gA5ZhikA0seuPxphc45pfvEg
MMUyUBVxuGaAHJxbc9S1GOxFKSBbJhhzzUe7nhhTAUgU0t2FKecZYUhCg8sM0gDOe1I2elK
GHTcKa7DcAGFACqCB0zzRSE/KcMOo6UUDR//Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0