Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1064.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Terry</first-name><last-name>Pratchett</last-name></author>
<book-title>Užasná Zeměplocha 19 - Otec Prasátek</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Terry</first-name><last-name>Pratchett</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>c7f9bc9e-124b-41e9-974a-e89deb48a157</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2003</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p>V sérii Úžasná Zeměplocha</p>
<p>(Akademií science-fiction, fantasy a hororu oceněno jako nejlepší cyklus v letech 1995, 1996, 1997) v nakladatelství Talpress dosud vyšlo:</p>
<p>BARVA KOUZEL (oceněno Ludvík ‘94)</p>
<p>LEHKÉ FANTASTIČNO (oceněno Ludvík ‘94)</p>
<p>ČAROPRÁVNOST</p>
<p>MORT</p>
<p>MAGICKÝ PRAZDROJ</p>
<p>SOUDNÉ SESTRY</p>
<p>PYRAMIDY</p>
<p>STRÁŽE! STRAŽE!</p>
<p>ERIK</p>
<p>POHYBLIVÉ OBRÁZKY</p>
<p>SEKÁČ</p>
<p>ČARODĚJKY NA CESTÁCH</p>
<p>MALÍ BOHOVÉ</p>
<p>DÁMY A PÁNOVÉ</p>
<p>MUŽI VE ZBRANI (nejlepší fantasy ‘97)</p>
<p>TĚŽKÉ MELODIČNO</p>
<p>ZAJÍMAVÉ ČASY</p>
<p>MAŠKARÁDA</p>
<p>Jan Kantůrek byl oceněn Akademií science fiction, fantasy a hororu jako nejlepší překladatel v letech 1995, 1996, 1997.</p><empty-line /><p><strong>Terry Pratchett</strong></p><empty-line /><p> <strong>OTEC PRASÁTEK</strong></p><empty-line /><p><strong>TALPRESS</strong></p><empty-line /><p>Copyright (c) 1996 by Terry and Lyn Pratchett</p>
<p>Translation (c) 1998 by Jan Kantůrek Cover art</p>
<p>copyright (c) 1996 by Josh Kirby</p>
<p>First published in Great Britain 1996 by Victor Gollancz Ltd.</p>
<p>Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.</p>
<p>ISBN 80-7197-077-8</p><empty-line /><p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Gerilovému majiteli knihkupectví,</emphasis></p>
<p><emphasis>známému mezi přáteli jako „ppinta“,</emphasis></p>
<p><emphasis>za to, že mi už před léty položil onu otázku,</emphasis></p>
<p><emphasis>kterou klade v téhle knize Zuzana.</emphasis></p>
<p><emphasis>Překvapila mě jen skutečnost, že se tak nezeptalo mnohem víc lidí...</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>A příliš mnoha nepřítomným kamarádům.</emphasis></p><empty-line /><p>Všechno někde začíná, i když s tím tvrzením mnoho fyziků nesouhlasí.</p>
<p>Lidé si však vždycky mlhavě uvědomovali potíže se začátkem věcí. Projevují například hlasitý údiv nad tím, jak se dostane při sněhové kalamitě do práce řidič sněžného pluhu nebo kde tvůrci slovníků zjistí, k čemu který výraz patří a jak se správně píše. Neustále pak vládne touha najít v té pokroucené, zauzlované a potrhané časoprostorové síti nějaký bod, na nějž by se dal položit metaforický prst a ukázat, že tady, tady, je to místo, kde všechno začalo...</p>
<p>Něco taky začalo ve chvíli, kdy Cech vrahů přijal do svých řad pana Časnačaje, který viděl věci jiným způsobem než ostatní lidé. Tak například jeden z těch jiných způsobů spočíval v tom, že všechny ostatní lidi viděl jako věci (lord Odkraglli, jeden z představených cechu, později řekl: „Bylo nám ho líto, protože přišel v mladém věku za nejasných okolností o oba rodiče. Myslím, že když se na to teď podívám zpětně, měli jsme se nad tím trochu důkladněji zamyslet...“).</p>
<p>Ale ještě předtím, než se stalo tohle, většina lidí zapomněla, že ty nejstarší příběhy vždycky vyprávěly více či méně o krvi. Později se z nich krev začala postupně vynechávat, aby byly snáze stravitelné pro děti, nebo přesněji řečeno spíše pro ty lidi, kteří je dětem vyprávějí a čítávají, než kvůli dětem samým (protože děti všeobecně jsou přeléváním krve obvykle nadšené, je-li přelévána těmi, kdo si to opravdu zaslouží[*], až v nich nezůstala krev žádná). A v té chvíli začali lidé užasle přemýšlet, kam se poděly ty <emphasis>dobré</emphasis> příběhy.</p>
<p>Ale ještě předtím si něco v nejčernějších jeskyních a nejtemnějších pralesích pomyslelo: Co jsou zač, tahle stvoření? Buduje pozorovat...</p>
<p>Ale ještě předtím vznikala Zeměplocha, aby se mohla vydat na svou cestu vesmírem na hřbetech čtyř slonů stojících na krunýři obrovské želvy A’Tuin.</p>
<p>Možná, že jak se tak pohybuje, zaplétá se - jako muž v domě plném pavučin do těch vysoce specializovaných časoprostorových vláken, která mají tendenci množit se při každé historické události, s níž se setkají, napínaje, trhá a vytahuje do nových tvarů.</p>
<p>A nebo taky ne. Filozof Didactylos shrnul všechny alternativní hypotézy do dvou vět. „Věci se prostě dějí. Čert je vem.“</p>
<p>Starší mágové Neviditelné univerzity stáli a upírali oči na dveře.</p>
<p>Nebylo pochyb o tom, že ten, kdo je zavřel, chtěl, aby zůstaly zavřené. Zajišťovalo je několik velkých hřebů zatlučených do dveřního rámu. Přes dveře bylo přibito několik silných prken. A co víc, až do dnešního rána byly ukryty za velikou knihovnou, kterou před ně někdo postavil.</p>
<p>„A potom je tady ten nápis, Výsměšku,“ upozorňoval děkan. „Četl jste ho přece, předpokládám. Víte který? Ten, co říká ,za žádných okolností neotevírejte tyto dveře’.“</p>
<p>„Samozřejmě, že jsem ho četl,“ zabručel Výsměšek. „Proč si myslíte, že je chci otevřít?“</p>
<p>„Ehm... proč?“ zeptal se lektor Zaniklých run.</p>
<p>„Abych zjistil, proč někdo chtěl, aby zůstaly zavřené, samozřejmě!“</p>
<p>Pokynul Afektovi, univerzitnímu zahradníkovi a trpaslíkovi pro všechno, který stál opodál s krumpáčem.</p>
<p>„Dej se do toho, mládenče.“</p>
<p>A doprovázen zvuky tříštícího se dřeva, Výsměšek pokračoval. „Podle plánů na tom místě byla koupelna. Na koupelně přece není nic strašidelného, proboha. Já chci vlastní koupelnu. Už mám plné zuby toho společného sprchování, lidičky. Je to nehygienické. Člověk může chytit kdovíco. To už mi říkal otec. Kde se koupe moc lidí společně, tam pobíhá skřet Bradavčák se svým malým pytlíkem.“</p>
<p>„To je něco jako víla Zubnička?“ zeptal se jízlivě děkan.</p>
<p>„Jsem tady šéfem a chci svou vlastní koupelnu,“ prohlásil Výsměšek pevně. „A tím to všechno končí, jasné? Chci koupelnu a chci, aby byla hotová na Noc prasečí hlídky, rozumíte?“</p>
<p>A to je samozřejmě ta potíž se začátky. Někdy, když máte co dělat s okultními říšemi, které mají úplně jiný vztah k času, můžete se dočkat důsledku o něco dřív než příčiny.</p>
<p>Odněkud až od hranice slyšitelnosti se ozvalo tichoučké <emphasis>klingleklingleklingle</emphasis>, jako kdyby někde daleko zněly malé stříbrné zvonečky.</p>
<p>Zhruba v době, kdy arcikancléř tak autoritativně uplatňoval svá práva, seděla Zuzana Stohelitská v posteli a četla si při svíčce.</p>
<p>Okno bylo pokryto ledovými květy.</p>
<p>Měla ráda tyhle časné večery. Jakmile jednou uložila děti do postele, měla více méně volno. Paní Kamašná měla až patetické obavy z toho, udílet Zuzaně nějaké příkazy, přestože jí platila gáži.</p>
<p>Ne že by ta gáže byla nějak důležitá. Důležité bylo to, že Zuzana stála na Vlastních nohou a měla Skutečné zaměstnání. A být vychovatelkou bylo skutečné zaměstnání. Jediná choulostivá situace nastala, když její zaměstnavatelka zjistila, že je Zuzana vévodkyně, protože podle všeho, co paní Kamašná věděla (a kdyby se sepsalo, co věděla, byla by z toho velmi krátká kniha psaná hodně velkými písmeny), nepředpokládalo se, že bude společenská smetánka pracovat. Cekalo se od ní, že se bude jen tak poflakovat kolem. Jediné, co se Zuzaně nakonec podařilo, bylo přesvědčit svou zaměstnavatelku, že se jí nemusí klanět, kdykoliv se potkají.</p>
<p>Jakýsi pohyb ji přinutil pootočit hlavu.</p>
<p>Plamen svíčky se ohnul a hořel vodorovně jako v silném ječícím větru.</p>
<p>Záclony se vzdouvaly od okna, které se...</p>
<p>...se zařinčením otevřelo.</p>
<p>Bylo naprosté bezvětří.</p>
<p>Přinejmenším nevál vítr z tohoto světa.</p>
<p>V její mysli se formovaly představy. Rudá koule... ostrá vůně sněhu. A ty pak zmizely a místo nich tam byly...</p>
<p>„Zuby?“ řekla Zuzana nahlas. „<emphasis>Zase</emphasis> zuby?“</p>
<p>Zamrkala. Když oči znovu otevřela, bylo okno, ostatně jak si byla předem naprosto jistá, pevně zavřené. Záclony ochable visely. Plamen svíce si hořel nahoru, jako by se nechumelilo. Och ne, znovu už ne. Ne po takové době. Všechno zatím probíhalo tak dobře...</p>
<p>„Vuvano?“</p>
<p>Ohlédla se. Dveře jejího pokoje byly dokořán otevřené a na prahu stála malá bosá postavička v pyžámku.</p>
<p>Povzdechla si. „Copak, Tyldo?“</p>
<p>„Já fe bojím té obvudy ve fkvepě, Vuvano. Ona mě fní.“</p>
<p>Zuzana rozhodným pohybem zavřela knihu a pozvedla varovný prst.</p>
<p>„Copak jsem ti říkala o tom, když se někdo naschvál snaží mluvit jako roztomilý sladký mazlíček, Tyldo?“</p>
<p>Holčička jí odpověděla: „Řekla jsi, že to nesmím dělat. Řekla jsi, že úmyslné šišlání je hrdelní zločin a že to dělám jen proto, abych k sobě přilákala pozornost.“</p>
<p>„Výborně. Víš, jaká obluda je to tentokrát?“</p>
<p>„Je to obvovská chvupatá obvuda f of -“</p>
<p>Zuzana znovu pozvedla varovný prst.</p>
<p>„- <emphasis>obluda</emphasis> s osmi rukama,“ opravila se Tylda.</p>
<p>„Cože? Už zase tahle? No dobrá.“</p>
<p>Zuzana vstala z postele, oblékla si župan, a zatímco ji dítě pozorovalo, pokoušela se zůstat úplně klidná<emphasis>. Takže se zase vracely.</emphasis> Oh, ne ty obludy ve sklepě. To patřilo k její práci. Ale zdálo se, že už si zase začíná vzpomínat na budoucnost.</p>
<p>Zavrtěla hlavou. Ať už utečete jakkoliv daleko, nakonec se vždycky zase dohoníte.</p>
<p><emphasis>Obludy</emphasis>, to bylo alespoň jednoduché. Jak se vypořádat s obludami, se už naučila. Sebrala pohrabáč z kuchyňského uhláku a pustila se s Tyldou v patách dolů po schodech.</p>
<p>Kamašných měli večerní společnost. Směrem od obývacího pokoje se nesly tlumené hlasy.</p>
<p>Právě když se plížila kolem, dveře pokoje se otevřely a nějaký hlas zvolal: „Pro pána krále, tady je nějaké děvče v noční košili a s <emphasis>pohrabáčem</emphasis>.“</p>
<p>Viděla několik siluet, které se objevily ve světlém obdélníku dveří, a podařilo se jí rozeznat ustaranou tvář paní Kamašné.</p>
<p>„Zuzano? Hm... co se děje?“</p>
<p>Zuzana se podívala na pohrabáč ve své ruce a pak zpět na ženu. „Tylda říká, že se bojí obludy ve sklepě, paní Kamašná.“</p>
<p>„A vy jste se na ni vypravila s pohrabáčem, co?“ nadhodil jeden z hostů. Z pokoje se šířila ostrá vůně koňaku a doutníků.</p>
<p>„Ano,“ odpověděla jednoduše Zuzana.</p>
<p>„Slečna Zuzana je naše vychovatelka,“ řekla paní Kamašná. „Tedy... říkala jsem vám o ní.“</p>
<p>Bylo vidět, jak se obličeje vyhlížející z pokoje mění. Objevil se na nich výraz pobavené úcty.</p>
<p>„Ona je schopná utlouct obludu pohrabáčem?“ ozval se kdosi.</p>
<p>„No, já myslím, že je to velmi chytrý nápad,“ řekl někdo jiný. „Když si malé holčičky občas vezmou do hlavy, že je ve sklepě bubák, zajdete tam s pohrabáčem, a zatímco dítě nad schody do sklepa poslouchá, několikrát tím pohrabáčem do něčeho udeříte a všechno je zase v pořádku. Tomu děvčeti to opravdu myslí. Je velmi citlivé. A velmi moderní.“</p>
<p>„Je to to, co děláte, Zuzano?“ zeptala se paní Kamašná dychtivě.</p>
<p>„Samozřejmě, paní Kamašná,“ odpověděla Zuzana poslušně.</p>
<p>„Tak to chci vidět, u Slepého Ia! Člověk každý den nevidí, jak děvče utlouká nějakou obludu,“ prohlásil další muž ve dveřích. Zavlnilo se hedvábí a doutníkový kouř a hosté se vyřinuli do haly.</p>
<p>Zuzana si znovu povzdechla a vydala se po schodech dolů do sklepa, zatímco Tylda seděla nahoře a objímala si kolena.</p>
<p>Dole se otevřely a pak zavřely dveře.</p>
<p>Nastalo krátké ticho a pak se ozval strašlivý řev. Jedna z žen omdlela a jakýsi muž upustil doutník.</p>
<p>„Nemusíte se bát, všechno bude v pořádku,“ uklidňovala je Tylda. „Vona vždycky vyhraje. Všechno bude dobrý.“</p>
<p>Bylo slyšet tupé údery, zvonění kovu o kov, pak kňučivé zvuky, které přešly v rychle slábnoucí chroptivé bublání.</p>
<p>Zuzana otevřela dveře. Pohrabáč byl ohnutý do pravého úhlu. Zazněl nervózní potlesk a pochvaly.</p>
<p>„Dobrá práce,“ prohlásil jeden z hostů. „Dokonale psychologické. A ten skvělý nápad s ohnutým pohrabáčem. A řekl bych, že ty už se nebojíš, viď, holčičko?“</p>
<p>„Nebojím,“ přikývla Tylda.</p>
<p>„Vážně, dokonalá psychologie.“</p>
<p>„Zuzana říká, abych se nebála, ale rozzlobila,“ pokračovala Tylda.</p>
<p>„Ehm, děkuji vám, Zuzano,“ řekla paní Kamašná, která se změnila v roztřesený uzlíček nervů. „A, ehm, teď, sire Geoffreyi, kdybychom se snad vrátili do obýváku - pardon, myslela jsem do salonu -“</p>
<p>Společnost se vracela do salonu. Poslední, co Zuzana slyšela, než se zavřely dveře, bylo: „Po čertech přesvědčivé, jak ohnula ten pohrabáč -“</p>
<p>Chvilku čekala.</p>
<p>„Už jsou všichni pryč, Tyldo?“</p>
<p>„Už jo, Zuzano.“</p>
<p>„Výborně.“ Zuzana se vrátila do sklepa, a když se znovu objevila, táhla za sebou něco velkého, chlupatého a osminohého. Podařilo se jí to vyvléct po schodech nahoru a chodbičkou k zadním dveřím, kterými obludu vykopla ven. Do svítání se určitě vypaří.</p>
<p>„Tak tohle děláme s obludami my,“ řekla Zuzana.</p>
<p>„A nemohla bych si nechat ten pohrabáč na noc v našem pokoji?“</p>
<p>„Ale ano.“</p>
<p>„Ale zabíjí jenom obludy, že jo...?“ zeptalo se dítě ospale, když je Zuzana nesla nahoru po schodech.</p>
<p>„Jistěže,“ přikývla Zuzana. „Všechny druhy.“</p>
<p>Uložila holčičku do postele vedle jejího bratra a opřela pohrabáč o skříňku na hračky.</p>
<p>Pohrabáč byl vyroben z jakéhosi levného kovu s mosaznou koulí na konci. Zuzanu napadlo, že by dala mnoho za to, kdyby ho mohla použít na Tyldinu předchozí vychovatelku.</p>
<p>„Brounoc.“</p>
<p>„Dobrou noc.“</p>
<p>Vrátila se do své malé ložničky, uložila se znovu do postele a při tom podezřívavě pozorovala záclony.</p>
<p>Bylo by hezké, kdyby si mohla myslet, že se jí to jen zdálo. Jenže by to bylo taky pěkně hloupé. I když už byla skoro dva roky docela normální, starala se sama o sebe ve skutečném světě a vůbec už si na budoucnost nevzpomínala...</p>
<p>A třeba se jí to <emphasis>opravdu</emphasis> jenom zdálo (ale i sny mohou být velmi skutečné...).</p>
<p>Pokoušela se nevšímat si dlouhého jazýčku vosku, který jí neodbytně připomínal, že svíčka několik vteřin hořela vodorovně.</p>
<p>Zatímco se Zuzana snažila usnout, seděl lord Odkraglli ve své pracovně a pokoušel se dohonit svoje papírové povinnosti.</p>
<p>Lord Odkraglli byl vrah. Tedy přesněji Vrah. To velké písmeno bylo důležité. Oddělovalo onen odporný póvl, muže, kteří se potulovali po městě a zabíjeli lidi kvůli penězům, od gentlemana, jehož tu a tam požádal o radu a o pomoc jiný gentleman, který si přál, aby někdo za jistou finanční náhradu odstranil z cukrové vaty jeho života nějaké ty žiletky, jež se tam občas objevily.</p>
<p>Členové Cechu vrahů se považovali za vzdělané a kultivované muže, kteří milují dobrou hudbu, jídlo a literaturu. A dobře znali cenu lidského života. V mnoha případech na penny přesně.</p>
<p>Pracovna lorda Odkraglliho byla obložená dubovým dřevem a její podlaha pokryta vysokým kobercem. Nábytek byl starý a hodně užívaný, ale jeho vzhled byl takový, jaký na sebe bere <emphasis>velmi kvalitní</emphasis> nábytek, když ho opatrně používáte nějakou tu stovku let. Byl to prostě <emphasis>zralý</emphasis> nábytek.</p>
<p>Na mřížce v krbu hořelo velké poleno. Před krbem spali dva psi ve velkém chomáči, jak spávají velcí chlupatí psi všude.</p>
<p>Kromě občasného zvuku, jejž vydávali psi ve spaní, nebo zapraskání polena v krbu bylo ticho v místnosti rušeno jen skřípáním pera lorda Odkraglliho a tikáním velkých stojacích hodin vedle dveří... drobné, soukromé zvuky, které pomáhaly vymezit ticho.</p>
<p>Tedy tak to alespoň bylo, dokud si někdo neodkašlal.</p>
<p>Ten zvuk velmi jasně naznačoval, že jeho důvodem není potřeba odstranit z dýchacího traktu drobeček sušenky, který tam omylem zabloudil, ale nutnost co možná nejméně rušivým způsobem naznačit přítomnost majitele krku.</p>
<p>Odkraglli přestal psát, ale hlavu nezvedl.</p>
<p>Pak, po nějaké chvíli, kdy vypadal, jako že uvažuje, řekl hlasem zkušeného obchodníka: „Dveře jsou zamčené. Okna zamřížovaná. Psi se, jak se zdá, nevzbudili. Skřípající podlaha neskřípala. A další malá opatření, která vám přesně nepopíšu, nezabrala. To velmi drasticky omezuje výběr. Velmi pochybuji o tom, že jste duch, a bohové se většinou na scénu dostavují s bohatšími efekty. Samozřejmě, mohl byste být Smrť, ale nevěřím, že ten by se unavoval společenskými zdvořilůstkami, a kromě toho se cítím velmi dobře. Hmm.“</p>
<p>Něco se vznášelo ve vzduchu před jeho stolem.</p>
<p>„Zuby mám v dokonalém pořádku, takže nemůžete být ani víla Zubnička. A už dávno jsem zjistil, že pořádná brandy před spaním člověka zbaví nutnosti využívat Večerníčkovy služby. Melodii udržím docela dobře, mám hudební sluch, takže nemyslím, že bych přilákal pozornost starého dědka Potíže. Hmm.“</p>
<p>Postava připlula o něco blíže.</p>
<p>„Předpokládám, že skřítek by sem mohl vlézt myší dírou, ale v těch mám pastičky,“ pokračoval Odkraglli. „Bubák by sice dokázal projít stěnou, ale dával by si velký pozor, aby se neprozradil. Musím přiznat, že jste mě skutečně zaskočil. Hmm?“</p>
<p>A zvedl hlavu.</p>
<p>Ve vzduchu viselo šedé roucho. Zdálo se, že je něčím vyplněno, protože mělo tvar, i když ten, kdo je vyplňoval, nebyl vidět.</p>
<p>Odkraglli měl najednou velmi neodbytný pocit, že onen tvor není ve skutečnosti neviditelný, ale že tady jednoduše, ve fyzickém slova smyslu, prostě není.</p>
<p>„Dobrý večer,“ řekl.</p>
<p>Roucho řeklo: Dobrý večer, lorde Odkraglli.</p>
<p>Jeho mozek vnímal slova. Jeho uši by ale byly přísahaly, že nic neslyší.</p>
<p>Jenže jeden se nestává představeným Cechu vrahů, pokud se snadno vyděsí. Kromě toho ta věc nebyla nijak děsivá. Byla naopak nesmírně nudná, pomyslel si Odkraglli. Kdyby na sebe mohla vzít monotónní bezvýraznost tvar, jistě by si vybrala tenhle.</p>
<p>„Vypadáte jako zjevení,“ řekl.</p>
<p>Náš vzhled a původ není předmětem rozhovoru, ozvalo se mu v hlavě. Nabízíme vám obchod.</p>
<p>„Přejete si snad někoho inhumovat?“ naklonil Odkraglli hlavu mírně na stranu.</p>
<p>Ukončit.</p>
<p>Odkraglli o tom chvilku uvažoval. Nebylo to tak obvyklé, jak to vypadalo. Byly tady precedenty. Služby cechu si mohl koupit každý. Cech si například v minulosti zaplatilo několik zombií, aby si tak vyrovnaly účty se svými vrahy. Odkraglli si rád pohrával s myšlenkou, že cech praktikuje absolutní demokracii. Nepotřebovali jste inteligenci, sociální postavení, krásu ani půvab, abyste si jej mohli najmout. Potřebovali jste jen peníze, které, na rozdíl od všech těch ostatních věcí, byly dostupné každému. Snad s výjimkou chudých, ale některým lidem prostě nepomůžeš.</p>
<p>Ukončit... To byl dost zvláštní způsob, jak věc vyjádřit.</p>
<p>„Mohli bychom...“ začal</p>
<p>Výška honoráře naznačí obtížnost úkolu.</p>
<p>„Ceník našich služeb je -“</p>
<p>Zaplatíme tři miliony tolarů.</p>
<p>Odkraglli se opřel v křesle. To bylo čtyřikrát víc než nejvyšší honorář, jaký si kdy vydělal člen cechu, a to v něm byl ještě speciální rodinný bonus, který zahrnoval všechny hosty nocující v domě.</p>
<p>„Žádné otázky, předpokládám?“ nadhodil, aby získal čas.</p>
<p>Žádné odpovědi.</p>
<p>„A máme tedy vycházet z toho, že výška honoráře odráží obtížnost úkolu? Že je klient například dokonale střežen?“</p>
<p>Není střežen vůbec. Ale bude téměř nemožné vymazat ho obyčejnými zbraněmi.</p>
<p>Odkraglli přikývl. To by zase nemusel být takový problém, pomyslel si. Cech během let nashromáždil pěknou řádku velmi <emphasis>neobyčejných</emphasis> zbraní. Vymazat ho? Neobvyklý obrat, skutečně...</p>
<p>„Vždycky rádi víme, pro koho pracujeme,“ řekl.</p>
<p>To chápeme.</p>
<p>„Chtěl jsem tím říci, že potřebujeme znát vaše jméno. Nebo jména. Je to samozřejmě přísné obchodní tajemství. Musíme něco zapsat do našich záznamů.“</p>
<p>Můžete nás označit jako... Auditory.</p>
<p>„Skutečně? A v jakém oboru vykonáváte svůj audit?“</p>
<p>Ve všech.</p>
<p>„Obávám se, že o vás potřebujeme vědět něco víc.“</p>
<p>Jsme zákazník, který je ochoten zaplatit tři miliony tolarů.</p>
<p>Odkraglli na ten argument přistoupil, i když velmi nerad. Jenže za tři miliony tolarů jste ochotni neptat se na spoustu věcí.</p>
<p>„Skutečně?“ řekl nakonec. „Za těchto okolností, a protože jste úplně nový klient, myslím, že bychom měli požadovat platbu předem.“</p>
<p>Jak si přejete. Zlato je již ve vašem trezoru. Víme to, protože jsme je tam právě dopravili.</p>
<p>Odkraglli chvilku pozoroval prázdnou kápi a pak, aniž odvrátil pohled, natáhl ruku a chopil se mluvicí trubky.</p>
<p>„Pan Vyhrožal?“ řekl, když do ní nejprve hvízdl. „Vy. Dobrá. Mohl byste mi laskavě říci, kolik máme k dnešnímu dni v pokladnicích peněz? Ne, stačí zhruba. Zaokrouhleno na celý milion, řekněme.“ Na okamžik si mluvicí trubku podržel u ucha a pak do ní znovu promluvil. „Dobrá, ale buďte od té dobroty prověřte mi to, ano?“</p>
<p>Pověsil trubku a položil ruce před sebe dlaněmi na stůl.</p>
<p>„Mohl bych vám nabídnou něco k pití, zatímco budeme čekat?“</p>
<p>Ano. Asi ano.</p>
<p>Odkraglli s jistou úlevou vstal a přešel k velkému baru maskovanému ve starožitné skříni. Jeho ruka se vznášela nad prastarou a nesmírně cennou cechovní skříňkou na alkohol, v níž spočívaly velké karafy označené Múr, Nig, Otrop a Yksihw[*].</p>
<p>„A co byste si tak dal?“ zeptal se Odkraglli a napadlo ho, kde má Auditor asi ústa. Jeho ruce se jen na okamžik vznášely nad nejmenší karafou, nadepsanou Dej - Rozop.</p>
<p>My nepijeme.</p>
<p>„Ale vždyť jste mi právě teď řekl, že vám můžu nabídnout něco k pití...“</p>
<p>Jistě. Považujeme vás záplně schopného tuto akci provést.</p>
<p>„Ah.“ Odkraglliho ruka zaváhala nad karafou s whisky, ale pak si to rozmyslela. V tom okamžiku se ozvalo z mluvicí trubice písknutí.</p>
<p>„Ano, pane Vyhrožale? Skutečně? Opravdu? Já osobně například nacházím neustále nějaké drobné v gauči, je zajímavé, jak se tam vždycky, ne, nebyl jsem... Ano, <emphasis>měl</emphasis> jsem jistý důvod se... ne, vaše vina to v žádném případě... Ne, ani já si nedovedu představit, jak se... Ano, běžte si odpočinout, to je skvělý nápad. Děkuji vám.“</p>
<p>Pověsil mluvicí trubku. Šedé roucho se nepohnulo.</p>
<p> „Bude přirozeně nutné, abychom se dozvěděli kde, kdy, a hlavně <emphasis>koho</emphasis>,“ řekl po chvilce.</p>
<p>Kápě přikývla. Místo se ovšem na žádné mapě nenajde. Byli bychom rádi, kdyby byla zakázka vyřízena do týdne. To je důležité. A co se týče toho <emphasis>koho</emphasis>...</p>
<p>Na Odkraglliho stole se objevila kresba a v hlavě mu zazněla slova: Říkejme mu Tlusťoch.</p>
<p>„To má být žert?“ řekl Odkraglli.</p>
<p>My nežertujeme.</p>
<p>Ne, vy asi ne, pomyslel si Odkraglli. Zabubnoval prsty.</p>
<p>„Je mnoho lidí, kteří by vám tvrdili, že... ta osoba neexistuje,“ řekl.</p>
<p>Musí existovat. Jak jinak byste tak snadno poznal jeho obrázek? A mnoho lidí si s ním dopisuje.</p>
<p>„No ano, to je pravda, v jistém smyslu existuje...“</p>
<p>V jistém smyslu existuje všechno. My jsme tady ale právě kvůli zrušení té existence.</p>
<p>„Najít ho asi nebude tak docela snadné.“</p>
<p>V každé ulici můžete potkat osoby, které vám sdělí jeho přibližnou adresu.</p>
<p>„Ano, to jistě,“ přikývl Odkraglli a podivil se, jak jim může někdo říkat osoby. To byl nezvyklý výraz. „Ale jak říkáte, pochybuji, že by nám ho mohly přesně lokalizovat například na mapě. A i potom, jak by mohl být... Tlusťoch inhumován? Máte na mysli například sklenici otráveného sherry?“</p>
<p>V kápi nebyla tvář, která by se mohla usmát.</p>
<p>Vy asi dost dobře nechápete význam slova <emphasis>najmo</emphasis><emphasis>ut</emphasis>, ozvalo se v Odkraglliho hlavě.</p>
<p>To v něm vzbudilo odpor. Vrahové nebyli nikdy <emphasis>najímáni</emphasis>. Byli vyhledám, požádáni, zainteresováni, přizváni, ale nikdy <emphasis>najati</emphasis>. Najímali se jen služebníci.</p>
<p>„A co že to na něm dost dobře nechápu?“</p>
<p>My platíme. Vy si najdete způsob jak a čím.</p>
<p>Roucho začalo blednout.</p>
<p>„Jak bych se s vámi mohl spojit?“</p>
<p>My se spojíme s vámi. Víme, kde jste. Víme, kde je každý.</p>
<p>Postava zmizela. V témže okamžiku se rozletěly dveře a v nich stanul rozrušený pan Vyhrožal, pokladník cechu.</p>
<p>„Promiňte, pane, ale já jsem za vámi prostě <emphasis>musel</emphasis> přijít!“ hodil na stůl před Okraglliho několik koleček. „Podívejte se na ně!“</p>
<p>Odkraglli opatrně vzal do prstů jeden zlatý plíšek. Vypadal jako mince, ale...</p>
<p>„Nemá žádné značení, ražbu, hodnotu!“ zvolal Vyhrožal. „Ani orel, ani panna, žádný nápis! Je to prostě hladký kotouč. Jsou to všechno takovéhle plíšky!“</p>
<p>Odkraglli otevřel ústa, aby řekl: „Jsou bezcenné?“, a přistihl se, jak tajně doufá, že je to ten případ. Jestliže by jim <emphasis>ti</emphasis> - ať už <emphasis>ti</emphasis> byli kdokoliv - zaplatili bezcenným kovem, pak nemohlo být o nějaké smlouvě ani řeči. Bohužel viděl, že to není ten případ. Rozpoznat peníze, to byla jedna z prvních věcí, které se vrazi ve svém povolání učili.</p>
<p>„Hladké kotoučky z čistého zlata,“ řekl.</p>
<p>Vyhrožal němě přikývl.</p>
<p>„To bude bohatě stačit,“ zabručel Odkraglli.</p>
<p>„Musí být <emphasis>magické</emphasis>!“ vykřikl Vyhrožal. „A my <emphasis>nikdy</emphasis> nebereme magické peníze!“</p>
<p>Odkraglli několikrát ťukl plíškem o stůl. Vydával uspokojivě plný zvonivý zvuk. Nebyly magické. Magické peníze by vypadaly jako peníze, protože jejich jediným úkolem bylo zmást. Ale tyhle věcičky nemusely napodobovat něco tak lidského a přirozeného jako hodnotu a značení mincí. Tohle je zlato, říkaly mu jeho prsty. Ber, nebo neber.</p>
<p>Odkraglli seděl a přemýšlel, zatímco Vyhrožal stál a dělal si starosti.</p>
<p>„Vezmeme je,“ řekl nakonec Odkraglli.</p>
<p>„Ale-“</p>
<p>„Děkuji vám, pane Vyhrožale. To je mé rozhodnutí,“ ukončil Odkraglli hovor. Chvilku upíral oči do neurčitá a najednou se mu na rtech objevil úsměv. „Je pan Časnačaj stále ještě v budově?“</p>
<p>Vyhrožal o něco ustoupil. „Myslím, že se Rada nakonec rozhodla propustit ho,“ odpověděl škrobeně. „Po tom případu -“</p>
<p>„Pan Časnačaj nevidí svět stejně jako většina ostatních lidí,“ řekl Odkraglli, zvedl ze stolní desky obrázek a zamyšleně se na něj zadíval.</p>
<p>„Tedy, ano, v tom s vámi musím souhlasit, <emphasis>to</emphasis> je každopádně pravda.“</p>
<p>„Prosím, pošlete mi ho sem.“</p>
<p>Cech přitahoval různé lidi, pomyslel si Odkraglli. Přistihl se při myšlence, že by ho zajímalo, jak je možné, že přitáhl především Vyhrožala. Bylo téměř nemožné představit si, jak bodá někoho do srdce, protože Vyhrožal by se určitě bál, že peněženku své oběti zamaže krví. Zatímco mistr Časnačaj...</p>
<p>Potíž byla v tom, že cech přijímal mladé hochy a dával jim skvělé vzdělání a shodou okolností je také učil, jak zabíjet čistě a bez emocí, za peníze a pro blaho společnosti, nebo alespoň pro dobro té části společnosti, která má peníze, a koneckonců, cožpak tady byla ještě nějaká jiná společnost?</p>
<p>Bohužel se občas stávalo, že jste narazili na někoho, jako je mistr Časnačaj, který považoval peníze za zbytečné rozptylování. Mistr Časnačaj měl skutečně oslňující mysl, ale oslňující jako popraskané zrcadlo - nádherné obrazce a duhový lom světla, ale v konečném výsledku přece jen něco, co bylo polámané.</p>
<p>Mistr Časnačaj si sám se sebou velmi užíval. A s jinými lidmi teprve.</p>
<p>Odkraglli se rozhodl, že už brzo se Časnačajovi stane nějaká nehoda. Jako mnoho ostatních lidí, kteří nemají skutečnou morálku, měl lord Odkraglli jisté normy a Časnačaj ho odpuzoval. Zabíjení lidí, to byla velmi opatrná hra, obvykle hraná proti lidem, kteří sami znali její pravidla, nebo si alespoň mohli dovolit služby těch, kdo je znali. Člověk nacházel potěšení v tom, když se mu podařilo provést celou věc rychle a čistě. Co se ovšem nečekalo, bylo, že si někdo bude libovat ve smrtích pomalých a špinavých. Takové věci vyvolávaly zbytečné řeči.</p>
<p>Na druhé straně bylo Časnačajovo vědomí, pokroucené jako vývrtka, přesně tou zbraní, jíž bylo třeba se vypořádat s podobným problémem, jaký teď vyvstal. A kdyby se mu to nepodařilo..., pak by to sotva byla Odkraglliho vina, že?</p>
<p>Chvilku věnoval pozornost papírům. Bylo až neuvěřitelné, jak se ty věci množily. Ale vyřídit se to muselo. Nebyli přece nějací laciní zabijáci, nebo co...</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře. Odstrčil papíry stranou a opřel se.</p>
<p>„Pojďte dál, pane Časnačaji.“ Nikdy nebylo na škodu udělat na své návštěvníky trochu dojem.</p>
<p>Dveře se otevřely a stál v nich cechovní sluha, který opatrně balancoval podnosem s čajovým příslušenstvím. „Ah, Závozníku,“ řekl Odkraglli, jenž se dokonale ovládl. „Položte to támhle na stůl, ano?“</p>
<p>„Jistě pane,“ přikývl sluha. Obrátil se a kývl hlavou. „Promiňte, pane, hned půjdu a donesu druhý šálek.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Pro vašeho hosta, pane.“</p>
<p>„Jakého hosta? No, až pan Časnačaj přijde, tak-“</p>
<p>Zarazil se a otočil.</p>
<p>Na koberečku u krbu seděl mladík a hrál si se psy.</p>
<p><emphasis>„Pane Časnačaji!“</emphasis></p>
<p>„Má se to vyslovovat Ča-snač-aj, pane,“ řekl mladík jen s náznakem výčitky. „Většina lidí to říká špatně, pane.“</p>
<p>„Jak jste to udělal?“</p>
<p>„No, to je jednoduché. Jen na posledním metru nebo dvou jsem se trochu připálil, pane.“</p>
<p>Na koberci před krbem bylo vidět několik chomáčů sazí. Odkraglli si uvědomil, že slyšel, jak padají, ale na tom nebylo celkem nic zvláštního. Krbem se nikdo dovnitř dostat nemohl. Kousek pod jeho ústím na střeše byla do šachty vsazena silná mříž.</p>
<p>„Ale za starou knihovnou je zaslepený krb,“ odpověděl Časnačaj, který mu očividně četl myšlenky. „Oba sopouchy se spojují, a to pod úrovní mříže. Byla to jednoduchá věc, pane.“</p>
<p>„Skutečně...“</p>
<p>„Opravdu, pane.“</p>
<p>Odkraglli přikývl. To, že věkovité budovy bývají doslova protkány starými krbovými komíny, byla jedna z věcí, kterou se člověk musel naučit hned na začátku své kariéry. A pak, pomyslel si, na to postupně zapomenete. Je vždycky dobře udělat na ty druhé patřičný dojem. Zapomněl, že i tohle se u nich v cechu učí.</p>
<p>„Zdá se, že vás ti psi mají docela rádi,“ poznamenal.</p>
<p>„Vycházím se zvířaty moc dobře, pane.“</p>
<p>Časnačajova tvář byla mladá, otevřená a přátelská. Rozhodně se neustále usmívala. Většina lidí však považovala celý efekt za znehodnocený tím, že měl jen jedno oko. O to druhé přišel při jakési nevysvětlitelné nehodě a chybějící bulva byla nahrazena skleněnou koulí. Výsledek byl dost znepokojující. Jenže tady byla jedna věc, která lorda Odkraglliho znepokojovala mnohem víc, a to bylo Časnačajovo druhé oko, to, kterému by se snad dalo říkat normální. Nikdy neviděl tak malou a ostrou zorničku, Časnačaj se díval na svět špendlíkovou dírkou.</p>
<p>Odkraglli si uvědomil, že se stáhl za svůj stůl. Tak to bylo s Časnačajem pokaždé. Vždycky jste se cítili šťastnější, když mezi vámi a jím něco stálo.</p>
<p>„Takže vy máte rád zvířata, co?“ řekl Odkraglli. „Mám tady hlášení, že jste přibil psa sira Jiřího na strop.“</p>
<p>„Copak jsem ho mohl nechat štěkat, zatímco jsem pracoval, pane?“</p>
<p>„Někteří lidé by ho byli omámili.“</p>
<p>„Oh.“ Časnačaj se na chvilku zatvářil rozpačitě, ale pak se zase rozzářil. „Ale smlouvu jsem splnil do posledního puntíku, pane. O tom nemůže být nejmenších pochyb, pane. Ověřil jsem si, že sir Jiří nedýchá, zrcátkem, přesně podle instrukcí. Je to v mém hlášení, pane.“</p>
<p>„Ano, jistě.“ V tom okamžiku si Odkraglli v duchu připomněl hlavu sira Jiřího ležící skoro dva metry od těla. Strašné bylo pomyšlení, že na tom Časnačaj pravděpodobně neviděl nic divného.</p>
<p>„A... ti sloužící...?“ neodpustil si.</p>
<p>„No, nemohl jsem přece dopustit, aby tam vpadli a rušili mě, pane.“</p>
<p>Odkraglli přikývl, napůl hypnotizován skleněným pohledem a špendlíkovou dírkou. Ne, ty jsi jim prostě nedal možnost, aby vpadli dovnitř. Vrah skutečně mohl narazit na vážný profesionální odpor, mohl se dokonce srazit s lidmi, kteří byli vyškoleni stejnými učiteli jako on sám. Ale starý muž a služebná, dva neškodní lidé, kteří měli jen smůlu, že v té době byli v domě..., na tohle opravdu <emphasis>nebylo</emphasis> žádné pravidlo, to musel Odkraglli připustit. Prostě a jednoduše, za ta dlouhá léta existence cechu se vyvinula určitá etika a členové se snažili být ve své práci co nejpreciznější a nejnenápadnější, většinou po sobě nahrubo poklidili a nikdy nezapomněli zavřít dveře, když odcházeli. Ubližovat neškodným bylo horší než provinit se proti morální struktuře společnosti, bylo to porušení <emphasis>dobrých mravů</emphasis>. Bylo to ještě horší. Bylo to <emphasis>nevkusné</emphasis>. Ale pravidlo, které by to zakazovalo, skutečně neexistovalo...</p>
<p>„Bylo to v pořádku, pane, že ano?“ ujišťoval se Časnačaj s nelíčeným znepokojením.</p>
<p>„Víte, ono to jaksi... postrádalo eleganci,“ řekl Odkraglli.</p>
<p>„Aha. Děkuji, pane. Jsem vždycky rád, když mě někdo opraví. Budu si to příště pamatovat.“</p>
<p>Odkraglli se zhluboka nadechl.</p>
<p>„Ale chtěl jsem s vámi mluvit o něčem jiném,“ řekl. Zvedl obrázek... Jak že mu to ta věc říkala?... Tlusťoch?</p>
<p>„Jen tak pro zajímavost,“ pokračoval, „Jak byste postupoval, kdybyste měl inhumovat tohohle... gentlemana?“</p>
<p>Byl si jistý, že kdokoliv jiný by se rozesmál. Říkali by věci jako: „To je vtip, pane?“ Časnačaj se jen s podivně soustředěným výrazem naklonil kupředu.</p>
<p>„To by bylo obtížné, pane.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přikývl Odkraglli.</p>
<p>„Potřeboval bych nějaký čásek na to, abych si rozpracoval plán, pane,“ pokračoval Časnačaj.</p>
<p>„To jistě, a-“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel Závozník s dalším šálkem na čaj. Uctivě se uklonil lordu Odkragllimu a tiše se vyplížil z místnosti.</p>
<p>„To by šlo, pane,“ řekl Časnačaj.</p>
<p>„Promiňte?“ podíval se na něj Odkraglli, momentálně zmatený.</p>
<p>„Napadl mě jistý plán,“ vysvětloval mu Časnačaj trpělivě.</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„Tak rychle?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„No, bože!“</p>
<p>„Ale, pane, vždyť vy sám jste nám říkal, že si máme cvičně řešit různé hypotetické případy...?“</p>
<p>„To jistě, je to velmi cenné cvičení -“ Odkraglli se zarazil a pak se mu na tváři objevil šokovaný výraz.</p>
<p>„Chcete snad říci, že jste se ve svém volném čase věnoval vymýšlení plánu, jak by se dal inhumovat Otec prasátek?“ řekl pak mdle. „Že jste si prostě sedl a uvažoval, jak by se to dalo udělat? Vy jste skutečně věnoval nějaký čas tomuhle problému?“</p>
<p>„Ale jistě, pane. A taky Kačerovi Svátku pečené duše. A Večerníčkovi. A Smrťovi.“</p>
<p>Odkraglli znovu zamrkal. „Vy jste si opravdu sedl a uvažoval, jak -“</p>
<p>„Jistě, pane. Nastřádal jsem si řadu velmi zajímavých námětů a vytvořil několik skvělých plánů. Ve svém volném čase, pochopitelně.“</p>
<p>„Chtěl bych si být naprosto jistý jednou věcí, pane Časnačaji. Vy jste se... vážně... věnoval studiu možností..., jak zabít <emphasis>Smrtě</emphasis>?“</p>
<p>„Bral jsem to jen jako koníčka, pane.“</p>
<p>„Jako koníčka? No, koníčky, ony jsou... koníček, ano... Tedy já jsem kdysi sbíral motýly,“ řekl Odkraglli a připomněl si ty první chvilky probouzející se radosti při práci se špendlíky a smrtničkou[*], ale -“</p>
<p>„Věřil byste, pane, že základní metodologie je úplně stejná jako u člověka? Příležitost, místopis, technika.... Musíte jen vycházet z daných faktů, které se týkají konkrétního jedince. Samozřejmě, o <emphasis>tomhle</emphasis> se toho ví hodně.“</p>
<p>„A vy jste tedy vypracoval plán, ano?“ zeptal se téměř fascinovaně Odkraglli.</p>
<p>„Ano, ale to už je hodně dávno, pane.“</p>
<p>„Mohu se zeptat kdy?“</p>
<p>„Myslím, že to bylo jednoho večera, když jsem ležel v posteli před Nocí prasečí hlídky.“</p>
<p>Můj bože, napadlo Odkraglliho, když si pomyslím, že já tak akorát čekal, kdy uslyším rolničky.</p>
<p>„No tohle!“ řekl nahlas.</p>
<p>„Budu muset znovu promyslet některé drobnosti. Byl bych rád, kdybyste mi umožnil přístup k některým knihám v Temné knihovně. Ale řekl bych, že základní tvar plánuje hotov.“</p>
<p>„A přece... tahle osoba... Je hodně lidí, kteří by řekli, že je technicky nesmrtelná.“</p>
<p>„Každý má své slabiny, pane.“</p>
<p>„I Smrť?“</p>
<p>„Ale samozřejmě! O tom není pochyb. Jakpak by ne.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>Odkraglli znovu zabubnoval prsty na stolní desku.</p>
<p>Ten mladík nemůže mít <emphasis>skutečný</emphasis> plán, řekl si v duchu. Jistě, jeho mysl je svým způsobem pokřivená, ale... Pokřivená? Je pokroucená jako paragraf! Ale Tlusťoch nebyl nějaký obyčejný cíl, na obyčejném místě, v obyčejném domě. Bylo jen logické předpokládat, že se ho lidé v minulosti pokusili lapit už mnohokrát.</p>
<p>Při tom pomyšlení pocítil nával spokojenosti. Časnačaj zklame, a možná to pro něj bude dokonce zklamání fatální, jestliže je jeho plán dostatečně hloupý. A cech pak možná přijde o své zlato, ale možná taky, že ne.</p>
<p>„Výborně,“ přikývl. „Váš plán snad ani nemusím znát.“</p>
<p>„To jsem moc rád, pane.“</p>
<p>„Co tím myslíte?“</p>
<p>„Protože bych vám ho ani nemohl prozradit, pane. Musel byste s ním nesouhlasit.“</p>
<p>„Žasnu jen nad jistotou, s jakou předpokládáte, že bude fungovat, Časnačaji.“</p>
<p>„Prostě jsem se nad tím problémem logicky zamyslel, pane.“ odpověděl mladík. Jeho hlas zněl mírně káravě.</p>
<p>„Logicky?“ zopakoval Odkraglli.</p>
<p>„No, předpokládám, že já vidím některé věci jinak než obyčejní lidé,“ odpověděl Časnačaj.</p>
<p>Zuzana si užila celkem klidný den, i když cestou do parku Gábin šlápl na spáru v chodníku. Naschvál.</p>
<p>Jedna z mnoha hrůz vyvolaných bezstarostným přístupem předchozí guvernantky k dětem byli medvědi, kteří čekají hned za rohem ulice, aby vás mohli sežrat, když šlápnete na spáru v chodníku.</p>
<p>Zuzana si zvykla nosit pod svým nenápadným kabátem pohrabáč. Většinou stačil jeden nářez. Medvědy vždycky zaskočilo, že je vidí ještě někdo jiný.</p>
<p>„Gábine?“ řekla Zuzana a upírala oči na nervózního medvěda, který si jí všiml na poslední chvíli a teď se pokoušel nonšalantně zmizet.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Ty jsi na tu spáru šlápl naschvál, abych musela uhodit nějakého nevinného tvora, jehož jediná chyba spočívá v tom, že tě chce roztrhat kousek po kousku.“</p>
<p>„Já si jen tak skákal -“</p>
<p>„To určitě. Obyčejné děti neskáčou jako bláznivé a dívají se pod nohy. Pokud nejsou zdrogované.“</p>
<p>Zasmál se na ni.</p>
<p>„Jestli tě ještě jednou přistihnu, jak děláš naschvál něco tak ošklivého, svážu ti ruce na uzel za hlavou.“ řekla Zuzana klidně.</p>
<p>Přikývl a rozběhl se shodit Tyldu z houpačky.</p>
<p>Zuzana se spokojeně uvolnila. To byl její osobní objev. Absurdní a komické výhrůžky je nelekaly, ale pokyny jimi doprovázené byly respektovány. Obzvláště ty, s nimiž se pojily výhrůžky detailně popsané.</p>
<p>Předchozí vychovatelka používala jako jistou formu kázně různé obludy a bubáky. Vždycky někde čekalo něco, co mohlo sežrat nebo donést nezbedné chlapce a děvčátka za takové zločiny, jako bylo koktání nebo umíněné a nesmyslné trvání na psaní levou rukou. Vždycky tady byl Šmikmalík, číhající na holčičky, které si cumlají palec, aby jim ho ustřihl zahradnickými nůžkami, vždycky byl nějaký ten bubák ve sklepě. Z takových cihel je budována dětská nevinnost.</p>
<p>Zuzaniny pokusy přesvědčit děti, aby na takové věci přestaly věřit, jen všechno zhoršily.</p>
<p>Tylda se začala počurávat do postýlky. Možná že to byla provizorní obrana před strašlivou obludou s mnoha drápy, o které Tylda věřila, že pod postýlkou žije.</p>
<p>O téhle obludě se Zuzana dozvěděla hned první večer, potom co se holčička s křikem probudila, protože se bála bubáka ve skříni.</p>
<p>Zuzana si povzdechla a šla se podívat. Byla tak rozzuřená, že milého bubáka vytáhla ven, několikrát ho uhodila přes hlavu pohrabáčem, pak mu vykloubila rameno, aby si to lépe pamatoval, a vykopla ho zadními dveřmi ven.</p>
<p>Děti odmítaly přestat věřit na obludy, protože věděly po čertech dobře, že ty věci existují. Čestně.</p>
<p>Ale Zuzana brzo zjistila, že dokáží také velmi pevně věřit na pohrabáč.</p>
<p>Teď seděla na lavičce a četla knihu. Pravidelně, každý den, vodila děti někam, kde se mohly setkat se svými vrstevníky. Jestliže si zvyknou na hřiště, pomyslela si, nebudou se muset bát života v dospělosti. Kromě toho bylo docela hezké slyšet hlasy malých dětí, které si hrají, za předpokladu, že sedíte dostatečně daleko, abyste nerozuměli tomu, co říkají.</p>
<p>Později se s nimi bude učit. Šlo jim to teď mnohem lépe od chvíle, kdy se zbavila knih jako <emphasis>Míček Hopla</emphasis> nebo<emphasis> O štěňátku</emphasis>. Nalákala Gábina na <emphasis>Válečná tažení generála Taktika</emphasis>, jehož popisy byly příhodně krvavé, ale, což bylo důležitější, byly také považovány za příliš těžké pro děti. Výsledkem bylo, že se chlapcova slovní zásoba každý týden téměř zdvojnásobovala a slova jako „vykuchat“ už dokázal používat v běžné konverzaci. Koneckonců, jaký smysl má učit dítě, aby bylo dítětem? V tom jsou všechny děti dobré od přírody.</p>
<p>A ona ke svému mírnému zděšení zjišťovala, že jí to s nimi velmi jde. S podezřením se zamyslela nad tím, zda to není dědičné a zda - soudě podle toho, jak sejí vlasy pohotově stáčely do upraveného drdůlku - není k podobným zaměstnáním odsouzena na celý život.</p>
<p>Byla to chyba jejích rodičů. Nechtěli, aby to dopadlo takhle. Alespoň ona si laskavě myslela, že to nechtěli.</p>
<p>Chtěli ji chránit, držet ji dál od světů rozprostírajících se mimo ten lidský, proti věcem, o nichž si lidé myslí, že jsou okultní, proti... dobrá, řekněme si to rovnou, i proti jejímu dědečkovi. A to na ní přece jen, jak sama cítila, zanechalo určité následky.</p>
<p>Samozřejmě, abychom byli upřímní, to byla rodičovská povinnost. Svět byl tak plný ostrých rohů, že kdyby vás občas nepostrčili sem a nezakázali vám vlézt támhle, neměli jste ani tu nejmenší šanci se v něm někam dostat. A měli pro ni pochopení, byli laskaví a dali jí nejen hezký domov, ale i vzdělání.</p>
<p>A dobré vzdělání. Ale teprve později si uvědomila, že to bylo vzdělání v, no dejme tomu, ve vzdělání. Znamenalo to, že když někdo potřeboval vypočítat objem jehlanu, mohl se s důvěrou obrátit na Zuzanu Stohelitskou. Kdokoliv by si nedokázal vybavit podrobnosti o taženích generála Taktika nebo odmocninu z 27,4, zjistil by, že se na ni neobrátil marně. A pokud jste sháněli někoho, kdo by dokázal hovořit o domácnosti nebo nákupu věcí v pěti jazycích, stála by Zuzana v čele fronty. Vzdělání bylo lehká věc.</p>
<p><emphasis>Naučit</emphasis> se věci, to bylo mnohem těžší.</p>
<p>Získat vzdělání, to bylo tak trochu jako nakažlivá pohlavní nemoc. Znemožňovalo vám to dělat spoustu zaměstnání a kromě toho jste měli neodbytné nutkání předávat to dál.</p>
<p>Stala se vychovatelkou. Byla to jedna z mála profesí, které mohla vzdělaná dáma vykonávat. A zatím jí to šlo docela dobře. Na druhé straně si přísahala, že kdyby se náhodou jednou přistihla, jak tančí na střeše s kominíkem, utluče se k smrti vlastním deštníkem[*].</p>
<p>Po čaji jim četla pohádku. Její svěřenci pohádky milovali. Ta, která byla na řadě teď, byla dost hrozná, ale Zuzaninu verzi byly děti ochotny vzít na milost. Převáděla pohádku do svého jazyka přímo při čtení.</p>
<p>„...a pak Jack podsekl fazolový stvol a přidal tak ke krádeži, svádění a nepovolenému vniknutí do soukromého objektu, o nich už jsme mluvili, ještě vraždu a ekologický vandalismus, ale prošlo mu to a žil pak šťastně až do smrti. Ani jedinkrát ho nepotrápilo svědomí po tom, co všechno provedl, ani jedinkrát se necítil provinile. Což dokazuje, že když jste hrdinou, může se vám prominout skoro všechno, protože se nikdo neodváží klást vám nepohodlné otázky. A teď,“ dodala a s hlasitým plesknutím sklapla knihu, „je čas jít spát.“</p>
<p>Minulá vychovatelka naučila děti modlitbičku, která zahrnovala naději, že ten či onen bůh si vezme jejich dušičku, kdyby náhodou umřely ve spánku, a tak - pokud to Zuzana dokázala posoudit - také obsahovala poselství, že by to bylo dobré.</p>
<p>Zuzana si v duchu často slibovala, že jednoho krásného dne se za tou ženskou vypraví a uštve ji.</p>
<p>„Zuzano,“ ozvala se Tylda odněkud zpod pokrývek.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Vzpomínáš si, jak jsme minulý týden psali psaní Otci prasátek?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Víš... v parku nám Ráchel říkala, že Otec prasátek neexistuje a že to ve skutečnosti je tvůj táta. A všichni říkají, že je to pravda.“</p>
<p>Pokrývky na druhé posteli se pohnuly. Tyldin bratr se obrátil tváří k nim a napjatě naslouchal.</p>
<p>No maucta, pomyslela si Zuzana. Doufala, že tomuhle se jí podaří vyhnout. Bude to úplně to samé jako ta věc s Kačerem o Svátku pečené duše.</p>
<p>„A záleží na tom, když stejně dostanete dárky?“ snažila se je lehce odbýt přímým nasměrováním k hrabivosti.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>A sakra, holka, sakra. Zuzana si sedla na kraj postele a zamyslela se nad tím, jak se, u všech čertů, dostane z tohohle. Popleskala jedinou ručku, která byla vidět.</p>
<p>„Tak se na to podívej takhle,“ řekla a v duchu se zhluboka nadechla. „Když jsou lidé tupí a nemožní... a když, podle skutečně velmi mírných měřítek, mají pozorovací schopnost malého kuřete během hurikánu a pátrací schopnosti jednonohého švába... a kdekoliv jsou lidé pošetile lehkověrní, pateticky závislí na jistotách dětského pokoje a schopni pochopit reálno fyzického vesmíru asi tak jako ústřice horolezectví... pak <emphasis>ano</emphasis>, Tyldo: Otec prasátek <emphasis>existuje</emphasis>.“</p>
<p>Pod přikrývkami bylo ticho, ale Zuzana cítila, že tón jejího hlasu vykonal své. Ta slova neznamenala nic. A to máte, jak by řekl její dědeček, celé lidstvo v kostce.</p>
<p>„Brou noc.“</p>
<p>„Dobrou noc,“ odpověděla Zuzana.</p>
<p>Nebyl to ani bar. Byla to jakási nálevna, místnost, kde lidé pili, zatímco čekali na jiné lidi, se kterými měli smluvený nějaký obchod. Ten obchod většinou zahrnoval převod vlastnictví něčeho z jedné osoby na druhou, ale řekněme si upřímně, který obchod je o něčem jiném?</p>
<p>Kolem kulatého stolu, osvětleného svíčkou přilepenou na talířku, sedělo pět obchodníků. Kolovala mezi nimi otevřená láhev a bylo vidět, že se ji snaží udržet co možná nejdál od plamenu svíčky na stole.</p>
<p>„Je šest pryč,“ zavrčel jeden z nich, obrovský muž s dlouhými, nemytými vlasy a vousy, v nichž by se daly úspěšně chovat kozy. „Hodiny už vodbyly kdoví kdy. Ten nepříde. Déme vocáď.“</p>
<p>„Sedni si, jo? Vrazi vždycky choděj pozdě. To je jejich styl, jasný?“</p>
<p>„Tendle je ale na hlavu.“</p>
<p>„Je jenom výstřední.“</p><empty-line /><p>„A jakej je v tom rozdíl?“</p>
<p>„Pytel peněz.“</p>
<p>Zbylí tři muži, kteří zatím nepromluvili, se podívali jeden na druhého.</p>
<p>„Vo čem to de řeč? Nikdá si nám neřek, že je to vrah,“ ozval se Pletiplot. „Řek nám někdy jediný slovo vo tom, že by to byl vrah, Banjo, co?“</p>
<p>Zazněl zvuk, který se podobal vzdálenému dunění hromu. To si Banjo Běloskvoj odkašlával.</p>
<p>„Bodejť,“ ozval se hlas odněkud z vyšší polohy. „Řek si nám prd.“</p>
<p>Ostatní vyčkali, až hřmění utichlo. Banjo měl mocný a neohrabaný dokonce i hlas.</p>
<p>„Je to -“ první mluvčí nejistě zamával rukou a pokoušel se přenést přes skutečnost, že někdo dokázal rozšlapat spoustu jídla, zničit několik skládacích křesílek, ubrus, téměř celý sortiment kuchyňského náčiní a celou kolonii mravenců, a to vše za necelý piknik, „- prostě mákoš. A má divný voko.“</p>
<p>„Dyť je to jenom sklo, ne?“ řekl ten, jemuž se říkalo Kočičák, a mávl na číšníka, aby jim přinesl čtyři piva a sklenici mléka. „A je ochotnej vysolit deset tisíc toláčů každýmu z nás. V takovým případě je mi jedno, jaký má voko.“</p>
<p>„Já slyšel, že je vyrobený ze stejnýho materiálu jako ty věštecký koule. Nikdo mi nebude vykládat, že něco takovýho je správný. A tim se na člověka kouká,“ přisadil si první mluvčí. Říkalo se mu Broskyňa, i když nikdo nikdy nezjistil proč[*].</p>
<p>Kočičák si zhluboka povzdechl. Na panu Časnačajovi bylo doopravdy něco zvláštního, o tom nebylo pochyb. Ale na všech vrazích bylo něco divného. A ten chlap platil skvěle. Mnoho vrahů používalo informátory a zámečníky. Technicky to bylo proti pravidlům, ale úroveň klesala ve všem, ne? Obvykle platili pozdě a neochotně, jako kdyby dělali milost <emphasis>oni</emphasis> vám. Ale Časnačaj byl O.K. Pravda, když jste s ním několik minut hovořili, začaly vám slzet oči a cítili jste, že byste se potřebovali poškrábat po celém těle, a především zevnitř, ale nakonec, nikdo není dokonalý, že?</p>
<p>Broskyňa se naklonil kupředu. „A víte co?“ řekl. „Myslím, že už by tady mohl bejt. Přestrojenej! A celou dobu se nám směje. No, ale jestli tady fakticky je a dělá si z nás srandu -“ sepjal šunkám podobné paže a vztekle zapraskal klouby.</p>
<p>Běloskvoj David, alias Mezinima, poslední z pětice, se rozhlédl kolem. V nízké tmavé místnosti bylo poměrně hodně lidí a z nich mnozí seděli sami. Většina z nich měla široké pláště s kápí. Posedávali osaměle v koutech a ukrývali se ve stínu svých kapuci. Ani jeden z nich nevypadal nijak přátelsky.</p>
<p>„Nebuď labuť, Broskyňo,“ zamumlal Kočičák.</p>
<p>„To je přesně taková věc, jakou voni dělaj,“ trval na svém Broskyňa. „Sou to mistři převlekůch.“</p>
<p>„S tím jeho vokem?“</p>
<p>„Támhleten chlápek, co sedí u vohně, má přes voko pásku,“ řekl Mezinima. Mezinima toho moc nenamluvil, ale hodně si všímal.</p>
<p>Ostatní se obrátili a upřeli pohledy naznačeným směrem.</p>
<p>„Počká si, až si nebudem dávat pozor, a pak se začne chechtat,“ vrčel Broskyňa.</p>
<p>„Nesměj tě zabít, když jim za to někdo nezaplatí,“ uklidňoval je Kočičák. Ale teď už se mu do hlasu vplížil stín pochybnosti.</p>
<p>Všichni po očku pozorovali muže s páskou přes oko. On zase po očku pozoroval je.</p>
<p>Kdyby se jich někdo zeptal, jak si vydělávají na živobytí, bylo by všech pět mužů sedících kolem stolu odpovědělo „dělám to a ono“ nebo „dělám, co můžu“, i když v Banjově případě by odpověď pravděpodobně zněla: „Di se bodnout!“ Podle měřítek lhostejné společnosti byli zločinci, i když oni sami by o sobě takhle nesmýšleli a rozhodně by neuměli správně napsat slovo „recidivisté“. To, co všeobecně dělali, bylo, že přemisťovali věci. Řekněme, že někdy byly některé z těch předmětů na nesprávné straně ocelových dveří nebo třeba v cizím domě. Někdy šlo dokonce i o lidi, to v případě, když dotyčná osoba nebyla dostatečně důležitá, aby stálo za to obtěžovat s ní Cech vrahů, ale byla momentálně na nevhodném místě, to je na takovém, kde zrovna potřebovali být oni. Takže jí vždycky vybrali nějaké vhodnější místo, kde by se vyjímala mnohem lépe, třeba mořské dno[*].</p>
<p>Ani jeden z nich nepatřil k žádnému cechu a všeobecně si hledali zákazníky mezi lidmi, kteří z vlastních, většinou velmi temných pohnutek nechtěli cechy do věci zatahovat. Třeba proto, že byli sami příslušníky některého z nich. Parta měla práce až nad hlavu. Vždycky tady bylo něco, co bylo třeba dopravit z A do B nebo - pochopitelně - na dno C.</p>
<p>„Měli bysme dopít a vypadnout,“ prohlásil Broskyňa, když jim číšník konečně přinesl jejich piva.</p>
<p>Banjo si odkašlal. To bylo znamení, že dorazila další myšlenka.</p>
<p>„Věc, který nerozumím,“ začal pomalu, „je...“</p>
<p>„No, co teda?“ ušklíbl se na něj jeho bratr Mezinima[**].</p>
<p> „To, čemu nerozumím, je, vodkdy maj v tyhle špeluňce vrchního?“</p>
<p>„Dobrý večer,“ řekl Časnačaj a položil plato na stůl.</p>
<p>Všichni na něj mlčky zírali.</p>
<p>Obdařil je přátelským úsměvem.</p>
<p>Broskyňa udeřil obrovskou dlaní do stolu.</p>
<p>„Takže ty ses k nám takhle připlížil, jo, ty malej zas-“ začal.</p>
<p>Muži jejich typu si vypěstují jisté podmíněné reflexy. David Mezinima a Kočičák, kteří seděli z obou stran vedle Broskyni, se nonšalantně odklonili stranou.</p>
<p>„Ahoj!“ zvolal vesele Časnačaj. Vzduchem se něco mihlo a do stolu mezi Broskyňovým palcem a ukazovákem se zabodl nůž.</p>
<p>Broskyňa vyděšeně sklopil oči.</p>
<p>„Jmenuju se Časnačaj a vy?“</p>
<p>„Já... já sem... Broskyňa,“ vypravil ze sebe Broskyňa, který nedokázal odtrhnout oči od chvějícího se nože.</p>
<p>„To je zajímavé jméno,“ podivil se Časnačaj. „A proč ti říkají Broskyňa, Broskyňo?“</p>
<p>David Mezinima se rozkašlal.</p>
<p>Broskyňa se podíval Časnačajovi do obličeje. Skleněné oko bylo jednoduše koulí matně se lesknoucí šedi. Druhé oko bylo černou tečkou v bílém moři. Broskyňův způsob, jak komunikovat s inteligencí, byl ztlouci ji do bezvědomí a ukrást jí, co se dalo, ale náhlý nával pudu sebezáchovy ho přitiskl na židli.</p>
<p>„Páč se neholím,“ odpověděl.</p>
<p>„Broskyňa je alergickej na čepele a vostří, pane,“ odvážil se Kočičák.</p>
<p>„A máš hodně kamarádů, Broskyňo?“ ptal se dál Časnačaj.</p>
<p>„No, ňáký mám, to jo...“</p>
<p>Bleskovým pohybem, při němž se všichni muži vyděsili, se Časnačaj otočil, uchopil židli u vedlejšího stolu, přenesl ji a přisedl si. Tři z pěti mužů u stolu už měli napůl vytažené meče.</p>
<p>„No, já jich tedy moc nemám,“ řekl omluvně. „Nějak na to nemám buňky. Na druhé straně...jak se zdá, nemám<emphasis> vůbec žádné</emphasis> nepřátele. Ani jediného. Není to krásné?“</p>
<p>Časnačaj přemýšlel a v tom praskajícím, bzučícím a prskajícím ohňostroji, který měl uvnitř hlavy, stíhala myšlenka myšlenku.</p>
<p>Možná že byl dokonale nepříčetný, ale nebyl hlupák. V budově Cechu vrahů byla hezká řádka maleb a bust proslulých členů, kteří v minulosti odstranili... ne, samozřejmě tak to přece nebylo. Byly tam obrazy i busty proslulých <emphasis>klientů</emphasis> některých členů, s velmi skromnými mosaznými tabulkami, připevněnými někde nablízku, na nichž byly nic neříkající krátké poznámky jako: „Opustil toto slzavé údolí třetího zelence roku Šikmé pijavky, za asistence ctihodného K. W. Dopsyna (ročník Zmije).“ Mnoho výtečných vzdělávacích zařízení udržuje památníky v halách, kde jsou zaznamenány činy „našich studentů“, kteří položili život pro svého vládce, nebo alespoň svou vlast. Památník cechu byl velmi podobný, až na to, že se poněkud lišil v otázce toho, čí život byl položen.</p>
<p>Každý člen cechu toužil být tam někde uveden.</p>
<p>Protože být uveden v pamětní síni znamenalo stát se nesmrtelným. A čím proslulejší či důležitější byl váš klient, tím diskrétnější a nenápadnější bude ta malá mosazná tabulka, takže každý se k ní bude muset naklonit a přečíst si vaše jméno.</p>
<p>Ve skutečnosti to bylo dokonce tak, že jestliže jste byl proslulý, <emphasis>opravdu</emphasis> proslulý, pak tam možná ani vaše jméno nebudou muset napsat...</p>
<p>Muži kolem stolu ho pozorovali. Bylo vždycky těžké odhadnout, co si myslí Banjo, nebo jestli vůbec myslí, ale ti ostatní čtyři mysleli tím jednoduchým způsobem: nafoukanej malej vychcánek jako všichni vrazi. Myslí si, že sežral Šalamounovo tentononc. Sejmul bych ho jednou rukou, žádnej problém. Ale... člověk slyší různý historky. A ty jeho voči... de mi z nich mráz po zádech...</p>
<p>„Takže vo jakej kšeft de?“ zeptal se Pletiplot.</p>
<p>„My neděláme kšefty,“ odpověděl mu Časnačaj. „My poskytujeme služby. A ta služba vám každému vynese deset tisíc tolarů.“</p>
<p>„To je vo hodně víc, než kolik platěj zloději,“ zkonstatoval spokojeně David Mezinima.</p>
<p>„Já zloděje nikdy neměl rád,“ řekl Časnačaj, aniž otočil hlavu.</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Mají zbytečně mnoho otázek.“</p>
<p>„My se na nic neptáme!“ pospíšil si Pletiplot.</p>
<p>„Myslím, že jeden druhému skvěle posloužíme,“ přikývl Časnačaj. „Co kdybychom si dali další rundu, než se dostaví ostatní členové naší malé skupiny?“</p>
<p>Pletiplot viděl, jak se rty Davida Mezinima pomalu formují k otázce „Kdo -“. V tomto okamžiku však považoval takový dotaz za nepřípadný. Kopl proto Mezinima pod stolem do nohy.</p>
<p>Dveře se mírně pootevřely a do místnosti se protáhla postava. Procedila se škvírou a pak se plížila se zády přitisknutými ke stěně způsobem vypočítaným tak, aby nepřitahoval pozornost. Vypočítaný někým, kdo byl v tomto oboru velmi mizerným počtářem.</p>
<p>Rozhlédl se po společnosti přes vyhrnutý límec svého roucha.</p>
<p>„Ale to je <emphasis>mág</emphasis>!“ podivil se upřímně Broskyňa.</p>
<p>Postava pospíšila ke stolu, přitáhla si židli a rychle usedla. „Ne, to nejsem!“ sykla. „To všechno... já totiž... tady jsem... inkognito!“</p>
<p>„Tak jo, pane Inkognito,“ řekl David Mezinima. „Prostě ste někdo ve špičatým klobouku. Todle je můj brácha Banjo, todle Broskyňa, todle Pletiplot -“</p>
<p>Mág vrhl zoufalý pohled na Časnačaje.</p>
<p>„Nechtěl jsem sem chodit!“</p>
<p>„Tady pan Křivomus je samozřejmě mág,“ řekl Časnačaj. „Přesněji řečeno student magie. Jenže v poslední době nějak neměl štěstí, a proto je ochoten přidat se v tomto dobrodružství k nám.“</p>
<p>„A jak moc mu to štěstí nepřálo?“ zajímal se David Mezinima.</p>
<p>Mág se pokoušel vyhnout zvědavým pohledům.</p>
<p>„Nějak špatně jsem odhadl sázku,“ odpověděl.</p>
<p>„Prohráls i gatě, co?“ ušklíbl se Pletiplot.</p>
<p>„Zaplatil jsem včas,“ ohradil se Křivomus.</p>
<p>„Ano, jenže troll Chrysopras má jisté námitky proti penězům, které se mu druhý den promění v olovo,“ komentoval Časnačaj pobaveně. „Takže náš přítel potřebuje rychle vydělat slušnou sumičku, a to v prostředí, kde by si při tom ještě uchránil nohy a ruce.“</p>
<p>„Nikdo nám nic neřek vo tom, že to všecko smrdí magií,“ zavrčel Broskyňa.</p>
<p>„Máme namířeno na místo, které... No, možná, že byste si to mohli představovat nejspíš jako tajemnou věž nějakého mága, pánové,“ vysvětloval Časnačaj.</p>
<p>„Ale nejni to vopravdická věž, že ne?“ ujišťoval se David Mezinima. „Mágové dycky mívali hnusný zvyky, dyž přišlo na ukrytý pasti.“</p>
<p>„Není.“</p>
<p>„Stráže?“</p>
<p>„Řekl bych, že ano. Alespoň podle pověstí. Ale nic nebezpečného.“</p>
<p>Davidovi Mezinima se zúžily oči. „Á... v ty věži... sou tam hodně drahocenný věci?“</p>
<p>„To jistě.“</p>
<p>„A proč tam potom nejni víc strážnejch?“</p>
<p>„Ta... osoba, která onu věž vlastní, si pravděpodobně neuvědomuje cenu všeho, co tam má.“</p>
<p>„Zámky?“ nadhodil David Mezinima.</p>
<p>„Cestou ještě přibereme zámečníka.“</p>
<p>„Koho?“</p>
<p>„Mistra Záhnědu.“</p>
<p>Všichni přikývli. Každý, alespoň každý „ve kšeftě“ - a každý „ve kšeftě“ věděl, co znamená „ve kšeftě“, a když nevěděl, co znamená „ve kšeftě“, neměl „ve kšeftě“ co dělat - znal mistra Záhnědu. Jeho přítomnost dodávala každé akci zdání jisté solidnosti. Byl to upravený postarší muž, který si většinu z množství nářadí, jež nosil ve velké kožené brašně, vyrobil sám. Nezáleželo na tom, jak mazanou lest jste použili k tomu, abyste pronikli na vytipované místo, nebo kolik válečníků jste museli pobít kvůli tomu, abyste se dostali k pokladnici, dříve nebo později jste poslali pro mistra Záhnědu, který se objevil se svou koženou brašnou a svými udělátky, z nichž vyčuhovala perka a pružinky, a malými lahvičkami plnými podivné alchymie a na nohou měl malé, dokonale vyleštěné polobotky. A on pak deset minut stál, nedělal nic, díval se na zámek a pak sáhl, na kovovém kruhu si vybral kousek zahnutého drátu, jemuž podobných tam bylo navlečeno několik set, a o hodinu později už spokojeně odcházel se svými čistými deseti procenty celé kořisti. Samozřejmě, <emphasis>nemuseli</emphasis> jste využít služeb mistra Záhnědy. Mohli jste se taky rozhodnout pro druhou možnost, a zírat na ten zámek sami. Po zbytek života.</p>
<p>„Dobrá,“ zabručel spokojeně Broskyňa. „Kde je to místo?“</p>
<p>Časnačaj se obrátil a usmál se na něj. „Když vás platím, proč to nejsem já, kdo tady klade otázky?“</p>
<p>Broskyňa se už ani nepokoušel podruhé vzdorovat onomu skleněnému oku.</p>
<p>„Akorát sem chtěl bejt informovanej, no,“ zamumlal.</p>
<p>„Dokonalý průzkum je základem každé operace,“ souhlasil Časnačaj. Pak se otočil a podíval se na onu horu svalů, která byla Banjem, a dodal: „A co je tohle?“</p>
<p>„To je Banjo,“ vysvětlil mu David Mezinima a ubalil si cigaretu.</p>
<p>„A umí <emphasis>to</emphasis> nějaké triky?“ zajímal se Časnačaj.</p>
<p>Čas se na okamžik zastavil. Všichni se obrátili k Davidovi Mezinima. V ankhmorporském profesionálním podsvětí byl znám jako uvážlivý, trpělivý muž a považován za něco jako intelektuála, protože některé z nápisů jeho tetování byly gramaticky správné. Byl vždycky spolehlivý a na svém místě, a co víc, byl především počestný, protože dobrý zločinec musí být počestný. Jestliže měl nějakou chybičku, pak snad jen tu, že měl sklony tvrdě a s konečnou platností potrestat každého, kdo se odvážil říci něco o jeho starším bratrovi.</p>
<p>A jestliže měl nějakou výtečnou vlastnost, pak to byla jeho schopnost vybrat si k tomu vždy ten nejvhodnější čas. Prsty Davida Mezinima rozestřely pečlivě tabák po nahnědlém papírku, stočily cigaretu a pozvedly ji ke rtům.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl.</p>
<p>Pletiplot se pokusil alespoň mírně rozmrazit konverzaci. „No, von nejni člověk, vo kterým byste řek, že je bystrej, ale je vždycky užitečnej. Zvedne dva chlapy v každý ruce. Nejlíp za krk.“</p>
<p>„No estli,“ mlaskl Banjo.</p>
<p>„Vypadá jako sopka,“ řekl Časnačaj.</p>
<p><emphasis>„Jó?“</emphasis> řekl David Běloskvoj, alias Mezinima. Pletiplot se rychle natáhl a přimáčkl ho zpět na židli.</p>
<p>Časnačaj se k němu otočil a usmál se.</p>
<p>„Já opravdu doufám, že budeme přátelé, pane Mezinima,“ řekl. „Moc by mě bolelo, kdybych si musel myslet, že nejsem mezi přáteli.“ Vrhl na Davida další zářivý úsměv. Pak se obrátil ke zbytku společnosti.</p>
<p>„Takže je nám všechno jasné, pánové?“</p>
<p>Přikývli. Jejich gesta prozrazovala jistou váhavost, která byla vyvolána společným přesvědčením, že Časnačaj patří do místnosti s vypolštářovanými stěnami, ale deset tisíc tolarů bylo deset tisíc tolarů. Možná i víc.</p>
<p>„Výborně,“ řekl Časnačaj. Pak si změřil Banja od hlavy k patě a naopak. „V tom případě myslím, že můžeme začít.“</p>
<p>A udeřil Banja velmi tvrdě do obličeje.</p>
<p>Smrť se osobně neúčastní ukončení každého života. To není nutné. Vlády vládnou, ale ministerští předsedové a prezidenti se obvykle neobjevují v bytech obyčejných lidí, aby jim poradili, jak si mají zařídit život, především kvůli smrtelnému nebezpečí, jemuž by se tak vystavovali. Místo toho lidé vymysleli zákony.</p>
<p>Pravda však je, že Smrť se občas šel osobně přesvědčit, zda všechno funguje, jak má, nebo, máme-li to vyjádřit přesněji, že všechno <emphasis>přestává</emphasis> fungovat, jak má, i v těch méně důležitých oblastech jeho jurisdikce.</p>
<p>A teď kráčel temnými moři. Procházel hluboko po dně a za ním se v oblacích zvedal kal. Kolem něj se vlnilo jeho roucho.</p>
<p>Všude bylo ticho, tlak a naprostá dokonalá temnota, vysoký tlak a naprosté, opravdu dokonalé ticho. Ale i tady, tak hluboko pod vlnami, byl život. Byli tady obrovští hlavonožci a krabi s očima na stopkách. Žily tady pavoukovité věci, jimž vyrůstaly nohy z břicha, a ryby, které si vyráběly vlastní světlo. Byl to tichý temný svět nočních můr, ale život se prostě brzo objeví všude, kde pro sebe najde alespoň sebemenší podmínky. Tam, kde je nenajde, mu to trvá o něco déle.</p>
<p>Smrťův cíl ležel na malé vyvýšenině v mořském dně. Voda kolem něj už pomalu začínala být teplejší a bylo v ní mnohem víc života. Objevovala se v ní stvoření, která vypadala, jako když je někdo složil z kousků, jež někdo jiný zahodil.</p>
<p>Z téhle vyvýšeniny vyvěral mocný proud horké vody, který neviděn stoupal k hladině. Někde mnohem hlouběji leželo kamenné lože, zahřívané na vysokou teplotu mocným magickým polem Zeměplochy.</p>
<p>Kolem ústí pramene se rozkládala ložiska různých minerálů. A v téhle malé oáze se rozvinul určitý druh života. Nepotřeboval ani vzduch, ani světlo, nepotřeboval dokonce ani potravu v tom smyslu, v jakém by tento termín chápaly jiné živé organismy.</p>
<p>Tvor jednoduše vyrůstal na kameni na okraji stoupajícího sloupu horké vody a vypadal jako kříženec mezi červem a květinou.</p>
<p>Smrť si klekl a díval se na něj zblízka, protože tvor byl poměrně malý. Ale z jakéhosi podivného důvodu měl tady, v onom světě bez očí a beze světla, zářivě rudou barvu. Tahle rozmařilost života v podobných věcech Smrtě nikdy nepřestala udivovat.</p>
<p>Sáhl do záhybů svého roucha a vytáhl roličku jakéhosi černého materiálu, která připomínala řemeslnický rukáv s nářadím. S nesmírnou péčí si vybral z jedné malé kapsičky asi tři centimetry dlouhou kosu, uchopil ji mezi palec a ukazovák a vyčkával.</p>
<p>Někde vysoko nahoře se působením toulavého proudu uvolnil úlomek kamene a řítil se dolů, a jak se cestou odrážel od kamenné stěny, zvedaly se za ním malé obláčky kalu.</p>
<p>Dopadl těsně vedle žijící květiny, pak se převrátil a utrhl ji od podkladu.</p>
<p>Smrť máchl kosičkou přesně ve chvíli, kdy začala květina blednout.</p>
<p>Často slýcháme o vševidoucím zraku různých nadpřirozených entit. Říká se, že vidí pád každého, i toho nejposlednějšího ptáčka.</p>
<p>Mohla by to být i pravda. Ale vždycky když takový pták dopadne na zem, je tam <emphasis>jediná</emphasis> z oněch entit.</p>
<p>Duše květinového červa byla velmi malá a jednoduchá. Neunavovala se něčím takovým, jako je hřích. Nikdy nepožádal polypa svých sousedů. Nikdy nehrál ani nepil silný alkohol. Nikdy se netrápil otázkou jako: „Proč jsem tady?“, protože nechápal nejen význam slova „tady“, ale ani slova „já“.</p>
<p>Ale přesto bylo chirurgickým zásahem kosy něco uvolněno a zmizelo to v nekonečných vodách.</p>
<p>Smrť pečlivě uložil nástroj a vstal. Zatím bylo všechno v pořádku, věci fungují, jak mají, a...</p>
<p>...jenže nefungovaly.</p>
<p>Stejně jako nejlepší inženýři dokáží slyšet i droboučké změny hlasu a rytmu, které signalizují, že se děje něco špatného, mnohem dříve, než to zaregistrují první přístroje, zaslechl Smrť disharmonický tón v symfonii světa. Byl to jediný chybný tón mezi miliony jiných, ale tím byl nápadnější, tak jako malý oblázek v obrovské botě.</p>
<p>Mávl prstem pod vlnami. Na okamžik před ním zaplála oslnivě modrá, tečkovaná linka a vytvořila něco jako náznak dveří. Prošel jimi a zmizel.</p>
<p>Malí květinoví červi si nevšimli, že se vytratil. Ale oni si ho nevšimli, ani když se objevil. Oni si totiž nevšimli nikdy ničeho.</p>
<p>Vůz pomalu kodrcal ledovými a mlhou zahalenými ulicemi, zatímco kočí se choulil na svém sedadle. Vypadal jako hustý hnědý přerostlý kožich.</p>
<p>Z chomáčů mlhy vyskočila postava a seděla najednou vedle něj na kozlíku.</p>
<p>„Nazdárek!“ zaveselila se. „Časnačaj jméno mé. A jak říkají vám?“</p>
<p>„Heleďte, slezte mi z toho dolů, jo? Já mám zakázaný vozit -“</p>
<p>Vozka umlkl uprostřed slova. Bylo až neuvěřitelné, jak Časnačaj dokázal vrazit nůž čtyřmi vrstvami oblečení a zastavit jeho hrot přesně v místě, kde se dotýkal kůže.</p>
<p>„Prosím?“ zeptal se Časnačaj se zářivým úsměvem.</p>
<p>„Ehm, já nevezu vůbec nic cennýho, abyste věděl, vůbec nic, akorát pár pytlů -“</p>
<p>„Ale to je škoda,“ řekl Časnačaj a na tváři se mu objevil výraz náhlé účasti. „No tak to se budeme muset přesvědčit, že, pane... <emphasis>Jak</emphasis> se jmenujete, pane?“</p>
<p>„No, Norbert. No. Norbert,“ odpověděl Norbert. „Norbert. No...“</p>
<p>Časnačaj mírně pootočil hlavu.</p>
<p>„Tak pojdte, pánové. Tohle je můj přítel Norbert. Bude nám dnes v noci dělat kočího.“</p>
<p>Norbert viděl, jak se z mlhy vynořilo půl tuctu mužů, a cítil, jak rychle vylezli na vůz za nimi. Neobrátil se, aby si je prohlédl. Podle bodavého pocitu v okolí ledvin věděl, že podobný pohyb by nebyl ku prospěchu jeho další kariéře. Ale zdálo se, že jedna z postav, obrovský neohrabaný tvor, nesla přes rameno nějaký velký podlouhlý balík. Balík se pohyboval a vydával slabé, nesrozumitelné zvuky.</p>
<p>„Přestaň se klepat, Norberte, potřebujeme jenom kousek svézt,“ řekl mu Časnačaj, když se vůz s drncáním rozjel po hrbolatém dláždění.</p>
<p>„A kam, pane?“</p>
<p>„No, na tom celkem nezáleží. Ale nejdříve bych se rád zastavil na náměstí Náhlého osvícení u druhé fontány.“</p>
<p>Nůž zmizel. Norbert zanechal pokusů dýchat ušima.</p>
<p>„No...“</p>
<p>„Copak? Připadáš mi nějaký nervózní, Norberte. Zjistil jsem, že na tohle většinou pomáhá masáž šíje.“</p>
<p>„Já mám totiž zakázaný vozit cestující, víte. Karel[*] by mi pěkně vynadal, kdyby věděl, že...“</p>
<p>„No ne? Ale s <emphasis>tím</emphasis> si vůbec nedělej starosti,“ řekl Časnačaj a přátelsky ho popleskal po zádech. „Tady jsi přeci mezi kamarády!“</p>
<p>„A proč s sebou vlečem tu holku?“ ozval se hlas za nimi.</p>
<p>„To nejni správný, praštit holku,“ pokračoval nějaký hodně hluboký hlas. „Naše máma nám zakázala mlátit holky. To prej dělaj jenom zlí kluci, říkala naše máma a -“</p>
<p>„Buď zticha, Banjo.“</p>
<p>„Ale naše máma říkala, že -“</p>
<p>„Psst! Tuhle Norberta naše starosti přece vůbec nezajímají,“ řekl Časnačaj, aniž spustil pohled z tváře kočího.</p>
<p>„Mě? Já jsem hluchej jako poleno,“ zahuhlal okamžitě Norbert, který se v jistém směru učil velmi rychle. „Jo a taky nevidím dál než na pár krokůch. A zrovna si vybavuju, že taky nemám tudlenctu... paměť na tváře. A paměť? <emphasis>Mně</emphasis> vykládejte vo špatný paměti! Cákryš, dyť mně se vobčas stane, že sedim takhle s někým na voze, jako dejme tomu teďkom s váma, no, a pak dyž jsou pryč, probírám si co a jak, a myslíte, že si dokážu vzpomenout, jak který z nich vypadali, kolik jich bylo, co nesli, nebo na něco vo nějaký holce?“ V tom okamžiku už jeho hlas dostoupal do maximální výše. „Houbeles! Aha! Občas zapomínám i vlastní meno! No!“</p>
<p>„Je to <emphasis>Norbert</emphasis>, ne?“ připomněl mu Časnačaj se šťastným úsměvem. „A my už jsme tady. No tohle. Jak se zdá, děje se tady něco vzrušujícího!“</p>
<p>Odněkud z míst před nimi se k nim nesl zvuk boje a pak kolem proběhli dva maskovaní trollové se třemi příslušníky Městské hlídky v patách. Vozu si nikdo z nich nevšiml.</p>
<p>„Já slyšel, že S’Suťův gang se chystal dneska v noci vybrat Namastilovu pokladnu,“ ozval se jakýsi hlas za Norbertovými zády.</p>
<p>„Takže to vypadá, že se k nám mistr Záhněda nepřidá,“ řekl jiný hlas. Ozvalo se uchechtnutí.</p>
<p>„Och, to toho víte mnohem víc než já, pane Běloskvoji, protože já nic takového neslyšel,“ řekl další hlas a ten tentokrát přicházel směrem od kašny. „Byl byste tak laskav a podržel mi mou brašnu, než vylezu na vůz? Buďte opatrný, je dost těžká.“</p>
<p>Byl to úpravný, příjemný hlásek. Majitel takového hlasu obvykle nosí peníze v opasku a vždycky si důkladně spočítá vrácené drobné. To všechno proběhlo Norbertovi hlavou, a pak se to zase velmi rychle pokusil zapomenout.</p>
<p>„Tak jedeme dál, Norberte,“ řekl Časnačaj. „Rovnou k zadnímu traktu univerzity.“</p>
<p>Vůz se se skřípěním rozjel a úpravný hlásek řekl: „Seberete všechny peníze a pak co nejrychleji vypadnete. Mám pravdu?“</p>
<p>Ozvalo se souhlasné mručení.</p>
<p>„Jo, todle sem se naučil, už dyž mě máma chovala na klíně.“</p>
<p>„Jak se zdá, naučil jste se na klíně své matky spoustu věcí, pane Běloskvoji.“</p>
<p>„Nevodvažujte se říkat něco vo naší mámě!“ Hlas zněl jako zemětřesení.</p>
<p>„Tohle je mistr <emphasis>Záhněda</emphasis>, Banjo. Mysli trochu.“</p>
<p>„Se nemá votírat vo naši mámu!“</p>
<p>„Dobrá! V pořádku! Ahoj, Banjo... Myslím, že tady mám nějaké cukrdle... aha tady! Posluž si! Jistě, vaše matka ví co a jak. Dovnitř hezky potichu, všechno v klidu, najít pěkně to, pro co jste přišli, a nakonec tiše a spořádaně pryč. Nikdy se zbytečně nezdržujte na místě, abyste si prohlédli to či ono nebo se poplácávali po ramenou a vyprávěli si, jací jste to šikulové, když jste se tak pěkně dostali dovnitř, nemám pravdu?“</p>
<p>„Jak se zdá, daří se vám dobře, že pane Záhněda?“</p>
<p>„No, na výdaje si každopádně vydělám. A na nějaký ten menší dárek na Noc prasečí hlídky. Nikdy si neber moc a neutíkej s tím. Raději si vezmi míň a v klidu odejdi. Pořádně se oblékej. To je moje motto. Hezky se oblékat a chodit pomalu. Nikdy neutíkat. <emphasis>Nikdy</emphasis> neutíkat. Hlídka vždycky chytne člověka, který utíká. Jsou jako teriéři, ti jak někoho začnou pronásledovat, taky se nikdy nevzdají. Ne ne, vyjděte pomalu ven, zajděte za roh, počkejte, až začne rozruch, zmatek a křik, a pomalu se vraťte zpět. To je na ně moc, chápete? Ve většině případů vám ještě uhnou z cesty. „Dobrý večer, důstojníci, řeknete jim a pak se klidně vydáte domů na čaj.“</p>
<p>„Páni! To vás každopádně musí sundat z háku a dostat z trablí, to každej vidí. Teda, když má člověk ty nervy.“</p>
<p>„Ohó, to ne, pane Broskyňo! To vás nedostane z trablí. Tak se prostě do <emphasis>žádnejch</emphasis> trablí ani nedostanete.“</p>
<p>Je to jako ve velmi kvalitní školní třídě, pomyslel si Norbert (a okamžitě se to zase pokusil zapomenout). Nebo v nějaké tělocvičně v zapadlé uličce, kde se právě objevil zápasnický mistr.</p>
<p>„Co to máš s pusou, Banjo?“</p>
<p>„Právě přišel vo zub, pane Záhněda,“ ozval se další hlas a uchechtl se.</p>
<p>„Sem akorát přišel vo zub,“ řekl dunivým basem Banjo.</p>
<p>„Dívej se na cestu, Norberte,“ upozornil vozku Časnačaj. „Nestojíme o žádnou nehodu, že?“</p>
<p>Cesta byla opuštěná navzdory hukotu velkoměsta, který slyšeli za zády, a mohutným temným obrysům univerzity, které viděli před sebou. Kolem se rozbíhalo několik ulic, ale domy byly opuštěné. A něco se stalo se zvukem. Zbytek Ankh-Morporku se zdál být velmi vzdálený, hluk města sem doléhal jakoby přes silnou zeď. Vůz právě vjížděl do napůl zapomenutého kouta města, kam univerzita už celá desetiletí vyvážela odpadky a který byl známý jako Neskutečné pozemky.</p>
<p>„Podělaný mágové,“ zamumlal Norbert automaticky.</p>
<p>„Prosím?“ nadhodil Časnačaj.</p>
<p>„Můj pradědeček mi vyprávěl, že jsme kdysi užívali tady v těch místech městský pozemky. Prej je tady nízká hladina magie, u mý řiti! Pch, to sou kecy dobrý tak akorát pro mágy, ti maj všechny možný zaklínadla, který je chráněj. Trocha magie tady, trocha támhle... Logický, že někam se podít musí, žejo?“</p>
<p>„Kdysi tady byly tabule s varováním,“ ozval se za jeho zády úpravný hlas.</p>
<p>„Jo, varovný cedule, co se toho tejče, tak po celým Ankh-Morporku by mohly bejt varovný cedule s nápisem ,Vyschlý palivový dříví’,“ ozval se jiný hlas.</p>
<p>„Rozumíte, já myslel, že je logický, že když někdo vyhodí zaklínadlo, při kterým má něco vybuchnout, a další dobrý k tomu, aby se něco roztočilo, a eště jiný, při kterým roste mrkev, musej se nakonec nějak smíchat a kdo ví, co to nakonec udělá?“ rozhořčil se Norbert. „Praděda říkal, že by se taky mohlo stát, že se jednoho dne probudíme a sklep bude vejš než půda. A to ještě nejni to nejhorší,“ dodal s temným přízvukem.</p>
<p>„Jo, to já taky slyšel, že v některejch místech je to tam tak špatný, že deš ulicí a potkáš sám sebe, jak deš vopačnym směrem,“ přidal se někdo. „Tak děsný, že nepoznáš prdel vod snídaně, to sem slyšel.“</p>
<p>„Pes nám tahal domů různý věci,“ přiložil si polínko Norbert. „Pradědek říkal, že jak se pes objevil s něčím v hubě, vždycky se před nim dekovali za kanape. Zarezlý ohňový zaklínadla prej syčely, zlámaný kouzelný hole vypouštěly zelenej kouř a kdoví co eště... a když jste viděli, jak si s něčim hraje kočka, bylo prej nejlepší nestarat se rači vo to, co to je, to vám řeknu.“</p>
<p>Pohodil opratěmi a všechna jeho původní rozhodnutí téměř zanikla v proudu vzpomínek a dědičné nesnášenlivosti.</p>
<p>„Víte, co chci říct, <emphasis>voni</emphasis> sice řikaj, že všechny starý zaklínači knihy a takový věci, jsou hluboko zakopaný, ale když se vám začnou procházet brambory po kuchyni, tak vás takový řečičky moc neuklidněj,“ huhlal rozhořčeně. „Můj pradědek kvůli tomu šel až za nejhlavnějším mágem a <emphasis>ten</emphasis> prej řek: - teď Norbert nasadil přiškrcený nosový hlas, což byla jeho představa o tom, jak mluví lidé, kteří mají <emphasis>„zdělání“</emphasis> - „Och toť, teď bhy se tham mhohly dhočasně vhyskhythnout nějakhé dhrobné obthíže, dhobrý mhuži, ale zkhusthe se vrátit zha phadhesát thishíc lhet. Zatracený mágové!“</p>
<p>Kůň zahnul za roh.</p>
<p>Ocitli se ve slepé ulici. Napůl zřícené domy s povyráženými okny a dveřmi ukradenými i s rámy se téměř opíraly jeden o druhý.</p>
<p>„Sem slyšel, že řikaj, že todle místo zlikvidujou a vyčistěj,“ ozval se po chvilce někdo.</p>
<p>„Jo, to <emphasis>určitě</emphasis>,“ zavrčel pohrdavě Norbert a odplivl si. Když slina dopadla na zem, zakličkovala a odběhla. „Víte, co vám řeknu? Furt sem lezou různý blázni, potulujou se kolem, roztahujou ty starý krámy a -“</p>
<p>„Přímo proti té stěně před námi,“ řekl v té chvíli konverzačním tónem Časnačaj. „Myslím, že obvykle projíždíš v tom místě, kde je ta hromada zdiva, přímo vedle toho velkého suchého stromu, i když průjezd není vidět, dokud se opravdu důkladně nepodíváš. Nikdy jsem ale nepřišel na to, <emphasis>jak</emphasis> to doopravdy děláš -“</p>
<p>„Helejte, já vás nemůžu vzít skrz,“ protestoval Norbert. „Svízt někoho je jedna věc, ale vozit lidi skrz -“</p>
<p>Časnačaj si povzdechl. „A <emphasis>tak</emphasis> krásně jsme už spolu začali vycházet. Poslyš, Norberte... No... ty nás teď provezeš, nebo, a to říkám opravdu nerad, tě budu muset zabít. Zdá se, že jsi příjemný člověk. Svědomitý. Vážný kožich a citlivé boty.“</p>
<p>„Ale když vás vemu skrz -“</p>
<p>„Co nejhoršího se ti může stát?“ upozornil ho Časnačaj. „Maximálně můžeš přijít o své zaměstnání. Zatímco když to neuděláš, přijdeš o život. Takže když se na to podíváš z <emphasis>téhle</emphasis> stránky, děláme ti v zásadě pomyšlení. „Oh, <emphasis>řekni</emphasis> ano!“</p>
<p>„No...“ Zdálo se, že se Norbertovy myšlenky dokonale zapletly. Ten mladík byl to, čemu Norbert říkal „nóbl hejsek“, mluvil sice příjemně a přátelsky, ale to nic neznamenalo. Tón a obsah jeho řeči prostě nesouhlasily.</p>
<p>„Kromě toho,“ pokračoval Časnačaj, „jestliže jsi byl přinucen, nebude to tvoje vina, co myslíš? Nikdo nemůže obviňovat člověka, který byl přinucen hrozbou a nožem.“</p>
<p>„No... teda když to říkáte, když mluvíme vo <emphasis>přinucení</emphasis>...“ zamumlal Norbert. Zdálo se, že má jedinou možnost - udělat, co se mu říká.</p>
<p>Kůň se zastavil a čekal s trpělivým výrazem zvířete, které zná cestu pravděpodobně lépe než kočí.</p>
<p>Norbert zašmátral v kapse kožichu a vytáhl malou kovovou krabičku, něco, co vypadalo spíše jako piksla na šňupavý tabák. Otevřel ji. Uvnitř byl jiskřící prášek.</p>
<p>„Copak s tím budeš dělat?“ zeptal se Časnačaj s nelíčeným zájmem.</p>
<p>„Ale, to jenom tak vemete špetku, hodíte ji do vzduchu, ono to udělá <emphasis>bzinng</emphasis> a to měkký místo se votevře,“ vysvětloval Norbert.</p>
<p>„Takže... na to nepotřebuješ nějaký zvláštní výcvik, nebo něco takového?“</p>
<p>„No... ne, jenom to tak hodíte na tu zeď a vono to udělá <emphasis>bzinng</emphasis>,“ zavrtěl Norbert hlavou.</p>
<p>„Vážně? A mohl bych si to zkusit?“</p>
<p>Časnačaj vzal krabičku z neprotestujících prstů a hodil špetku prachu do vzduchu před stojícího koně. Drobné částečky tam na okamžik zůstaly stát a pak ve vzduchu vytvořily úzký lesklý oblouk. Ten se najednou rozzářil a udělal...</p>
<p><emphasis>...bzinng.</emphasis></p>
<p>„Páni,“ ozval se hlas za nimi. „Estli to nejni krása, co?“</p>
<p>„No.“</p>
<p>„Všechny ty jiskřičky...“</p>
<p>„A teď jednoduše jedeš dál?“ ujišťoval se Časnačaj.</p>
<p>„Jo,“ přikývl Norbert. „Ale hezky frišně. Zůstává to votevřený jenom chvilku.“</p>
<p>Časnačaj zasunul krabičku s práškem do kapsy. „Děkuju ti, Norberte. Děkuju ti mnohokrát.“</p>
<p>Jeho druhá ruka švihla vzduchem. Zaleskla se ocel. Kočí zamrkal a pak spadl bokem z kozlíku.</p>
<p>Zezadu z vozu čišelo náhlé ticho s příměsí hrůzy a možná i špetky zděšeného obdivu.</p>
<p>„No nebyl úplně <emphasis>tupý</emphasis>, řekněte?“ prohlásil Časnačaj a chopil se otěží.</p>
<p>Začal padat sníh. Padal na nehybnou Norbertovu postavu, a jak se zdálo, padal i skrz několik šedých rouch, která visela ve vzduchu.</p>
<p>Zdálo se, že kápě i záhyby látky jsou prázdné. Mohli byste uvěřit, že jsou tady jen proto, aby vytvořily jistý bod ve vesmíru.</p>
<p>No, řeklo jedno z rouch, to na nás udělalo opravdu dojem.</p>
<p>Souhlasím, řeklo další. Nás by nikdy nenapadlo udělat to tímhle způsobem.</p>
<p>Je to skutečně velmi vynalézavý člověk, řeklo třetí.</p>
<p>Největší krása toho všeho spočívá v tom, řeklo první - nebo snad druhé, protože roucha se od sebe nelišila absolutně ničím -, že existuje tolik jiných věcí, které teď budeme kontrolovat.</p>
<p>Správně, přikývlo další. Je skutečně úžasné, jak oni myslí. Je to takový druh... nelogické logiky.</p>
<p>Děti, řeklo jiné. Koho by to napadlo? Ale dnes ti patří jen děti, zítra celý svět.</p>
<p>Dejte mi dítě mladší sedmi let, a je moje na celý život.</p>
<p>Pak nastala tíživá odmlka.</p>
<p>Tyhle jednotné bytosti, které samy sebe nazývaly Auditory, nevěřily v nic, snad jen v nesmrtelnost. A jeden z mála způsobů, jak se stát nesmrtelným, byl vyhýbat se životu. A ze všeho nejméně Auditoři věřili v osobnost. Mít osobnost znamenalo být tvorem, který má začátek a konec. A protože ony jednotné bytosti zastávaly názor, že v nekonečném vesmíru je každý život až nepředstavitelné kratičká záležitost, znamenalo to, že osobnosti umírají prakticky okamžitě. V jejich logice byly pochopitelně jisté mezery, ale než to Auditoři zjistili, bylo už pozdě. Ale zatím se až úzkostlivě vyhýbali jakémukoliv komentáři, činu či zkušenosti, které by je nějak oddělovaly.</p>
<p>Ty jsi řekl „mně“, ozval se jeden z nich. A „moje“.</p>
<p>Aha, ano, to je pravda, ale jak víme, tak to jsme citovali, pospíšil si ten druhý. To řekla nějaká věřící osoba. O tom vzdělávání dětí. A ta musela logicky říci „mně“. Ale já bych nikdy takový výraz sám - <emphasis>ale sakra!</emphasis></p>
<p>Roucho zmizelo v malém obláčku dýmu.</p>
<p>Ať je to pro nás poučením, řekl jeden ze zbylých, když se na místě zmizelého kolegy mezi nimi objevilo úplně nové neodlišitelné roucho.</p>
<p>Ano, přisvědčil nově příchozí. No, skutečně se zdá, že -</p>
<p>Zarazil se. Sněhem se přibližoval temný stín.</p>
<p>To je <emphasis>on</emphasis>, dodal nový Auditor.</p>
<p>Spěšně vybledli - nebylo to jen tak obyčejné zmizení, ale rozšiřovali se a řídli, až prostě splynuli s pozadím.</p>
<p>Tmavá postava se zastavila vedle mrtvého vozky a natáhla se k němu.</p>
<p>MOHU VÁM POMOCI?</p>
<p>Norbert vděčně zvedl hlavu.</p>
<p>„Mordije, jo,“ přikývl. Vstal a maličko se zakymácel. „Poslyšte, vy máte ale studený prsty, člověče.“</p>
<p>OMLOUVÁM SE.</p>
<p>„Proč to udělal? Vždyť jsem dělal všechno, co mi řekl. Mohl mě <emphasis>zabít</emphasis>!“</p>
<p>Norbert sáhl do kožichu a vytáhl malou a v této chvíli podivně průsvitnou stříbrnou lahvičku.</p>
<p>„Dyž sou tydle chladný noci, tak s sebou dycky vozim hlt něčeho vostřejšího,“ řekl omluvným tónem. „Udržuje to člověka v kondici.“</p>
<p>SAMOZŘEJMĚ. Smrť se krátce rozhlédl kolem a nasál vzduch.</p>
<p>„Jak já jenom tohle všechno vysvětlím, no?“ řekl Norbert a přihnul si z lahvičky.</p>
<p>PROMIŇTE? TO ODE MNE BYLO VELMI NEZDVOŘILÉ. NEDÁVAL JSEM PRÁVĚ POZOR.</p>
<p>„Povídám, jak todle všecko vysvětlím lidem? Že sem nechal ňáký lidi uject s mým vozem a... Dostanu padáka, to je jistý, sem v pěkným průseru...“</p>
<p>HM. NO, MYSLÍM, ŽE PRO VÁS MÁM ALESPOŇ JEDNU DOBROU ZPRÁVU, NORBERTE. ALE NA DRUHÉ STRANĚ PRO VÁS MÁM I NĚJAKÉ ZPRÁVY ŠPATNÉ.</p>
<p>Norbert poslouchal. Jednou nebo dvakrát se podíval na tělo u svých nohou. Zvenčí vypadal menší.</p>
<p>Byl dost chytrý na to, než aby se hádal. Některé věci jsou vám celkem jasné, když vám je vykládá přes dva metry vysoký kostlivec s kosou.</p>
<p>„Takže já sem mrtvej,“ došlo mu.</p>
<p>SPRÁVNĚ.</p>
<p>„No... kněz říkal, že... víte... Potom co ste prej mrtvej..., no je prej to, jako když projdete dveřma a na druhý straně je... to, no... strašlivý místo...?“</p>
<p>Smrť se zahleděl do jeho ustarané mizející tváře,</p>
<p>JAKO KDYŽ SE PROJDE DVEŘMI...</p>
<p>„Jo, tak to řikal...“</p>
<p>PODÍVEJTE, PODLE MĚ ZÁLEŽÍ NA TOM, Z KTERÉ STRANY DO NICH VSTOUPÍTE.</p>
<p>Když byla ulice zase prázdná, s výjimkou fyzické schránky zesnulého Norberta, šedé stíny se znovu zaostřily.</p>
<p>Čestně, je to s ním horší a horší, řekl jeden.</p>
<p>Hledal nás, řekl druhý. Všimli jste si? Něco tuší. On se všeho tak... <emphasis>účastní</emphasis>.</p>
<p>Ano..., ale krása našeho plánu spočívá v tom, řekl třetí, že se nám do něj nemůže žádným způsobem vměšovat.</p>
<p>Ale může jít kamkoliv, upozornil jeden.</p>
<p>Nemůže, odporoval druhý, <emphasis>všude</emphasis> nemůže.</p>
<p>A stíny s nepopsatelnou mazaností splynuly s pozadím.</p>
<p>Začalo hustě sněžit.</p>
<p>Nadešel předvečer Svátku prasečí hlídky. V celém domě...</p>
<p>...se hýbal jen jediný tvor. Byla to myš.</p>
<p>A kdosi, hnán pudem vyčerpávajícího vlastnictví, nastražil past. Navíc, vzhledem k sezóně, do ni jako lákadlo vložil do zlatová vysmažený vepřový škvarek. Jeho vůně doháněla myš celý den doslova k šílenství, ale teď, když široko daleko nebylo ani živáčka, odhodlala se riskovat.</p>
<p>Myš nevěděla, že je to past. Myši nejsou právě nejlepší v předávání informací. Mladou myš nikdo nevezme do míst proslulých svými pastmi a neřekne: „Tady zesnul tvůj strýček Artuš.“ Věděla jen jedno, a sice to, že, jaká krása, tady je něco na zub. Na dřevěném prkénku a kolem nějaký drát.</p>
<p>O chviličku později se myší čelisti sevřely na škvarku.</p>
<p>Nebo spíš prošly jím.</p>
<p>Myš se ohlédla na to, co teď leželo přiskřípnuto pod silným perem, a pomyslela si „A hopla...“.</p>
<p>Pak pohledem sklouzla k černě oděné postavě, která vyšla z nedalekého dubového ostění.</p>
<p>„Kvík?“ zeptala se.</p>
<p>KVÍK, odpověděl krysí Smrť.</p>
<p>A tak to taky, více méně, bylo.</p>
<p>Pak se krysí Smrť se zájmem rozhlédl. Bylo v přirozené povaze věcí, že ho jeho povinnosti většinou přivedly do skladišť, temných sklepů, do břich koček a jiných podobných páchnoucích míst, kde myši a krysy konečně zjistily, zda existuje jejich sýr zaslíbený. Tohle místo bylo jiné.</p>
<p>Tak především bylo vesele vyzdobeno. Z knihovny a dalších polic visely chomáče břečtanu a jmelí, po stěnách byly rozvěšeny barevné papírové řetězy a lamety, což je výzdoba, jakou najdeme málokdy, a to dokonce i v děrách nejcivilizovanějších koček.</p>
<p>Krysí Smrť vyskočil na židli, z ní na stůl, tedy zcela přesně řečeno přímo do sklenice s ambrově zabarvenou tekutinou, která se převrátila a rozbila. Loužička se začala rozlévat kolem čtyř turínů a smáčela jakýsi krátký vzkaz, který byl napsán neumělým písmem na růžovém dopisním papíře.</p>
<p>Stálo na něm:</p>
<p>Mili Otče Prasádek</p>
<p>Ke dni prasádek bychsem chtěla bubínek a panenku a medvěda a přísernou Omnijskou vyslyšovací mučárnu s natahovacím žepříkem a skoro pravou kreví, co můžeš požívat furt dokola, tu dostaneš v hračkářství v Kratký ulici, maj ji tam za pjet tolarů a devadesát devět centů. Byla jsem hodná a tady máš sklínku šerýho a kousek slanýho koláče a taky tuříni pro Dlabala, Klektáka, Kořenáče a Rypouna. Doufám, že ti krb nebude malej, ale můj kamarát Vilík říká, že jsi ve skutečnosti něčí táta.</p>
<p>Tvoje Věruška Prudilová</p>
<p>Krysí Smrť uždibl kousek koláče s vepřovým. Jsteli personifikací smrti malých hlodavců, musíte se podle toho také chovat. Z téhož důvodu uhryzl také z jednoho tuřínu, i když jen metaforicky, protože když jste malá kostřička v černém hávu, jsou jisté věci, které technicky prostě nedokážete.</p>
<p>Pak seskočil ze stolu a nechával za sebou sherry vonící otisky vedoucí až ke stromku, který stál ve velkém květináči v koutě. Byla to vlastně jen jedna holá dubová větev, ale bylo na ni navázáno tolik zlacené cesmíny a jmelí, že se ve světle svěc jen jen třpytil.</p>
<p>Pozlátko, lesklé ozdoby a malé sáčky s čokoládovými mincemi.</p>
<p>Krysí Smrť si se zájmem prohlédl svůj vypuklý odraz v jedné skleněné kouli a pak zvedl pohled ke krbové římse.</p>
<p>Dosáhl jí jediným skokem a zvědavě prošel kolem řady pohlednic, které tam byly pečlivě narovnány. Jeho rozježené vousy se pohrdavě zatřásly při vzkazech jako<emphasis>: Přejeme hodně štěstí a zdraví ke Svátku prasečí hlídky a do celého příštího roku.</emphasis> Několik z nich znázorňovalo velkého kulatého muže se širokým úsměvem na tváři a pytlem na zádech. Na jednom z nich uháněl v saních tažených čtyřmi růžovými čuníky.</p>
<p>Krysí Smrť očichal několik dlouhých punčoch, které visely z římsy nad krbem, v němž namísto ohně zbylo jen několik zakaboněných uhlíků.</p>
<p>Uvědomoval si jisté napětí ve vzduchu, pocit, že tady se mu před očima otevírá místo, které se má stát jevištěm, kulatý otvor, tedy obrazně, který čeká na kulatý čep...</p>
<p>Ozval se škrábavý zvuk. Do popela dopadlo několik chomáčů sazí.</p>
<p>Pochmurný kvíkal si sám pro sebe přikývl.</p>
<p>Škrábání zesílilo, pak nastal okamžik ticha následovaného zařinčením, když něco dopadlo do popela v krbu a převrátilo při tom kovový kozlík spolu se sadou krbového nářadí z krouceného železa.</p>
<p>Krysí Smrť napjatě pozoroval, jak se z popela zvedá postava v rudém plášti, vylézá z krbu a masíruje si holeň, do níž ji zasáhla krbová vidlice.</p>
<p>Postava přešla ke stolu a přečetla si lístek. Krysí Smrť měl dojem, že zaslechl tiché zasténání.</p>
<p>Tuříny byly zastrčeny do kapes a k rozhořčení krysího Smrtě tam skončil i masový koláč. Krysí Smrť si byl jistý, že koláč byl určen k tomu, aby byl sněden na místě, a ne přenášen kdoví kam.</p>
<p>Postava chvilku studovala lístek, z nějž odkapávalo sherry, pak se otočila a zamířila ke krbu. Krysí Smrť hbitě ustoupil za <emphasis>„Upřímné přání od Kruhového moře!“.</emphasis></p>
<p>Ruka v rudé rukavici sundala jednu punčochu. Zaznělo jakési šustění a vrzání a punčocha se vrátila na své místo o poznání tlustší - větší krabice, která z ní nahoře částečně vyčnívala, nesla slova: „Postavičky obětí nejsou přiloženy. Pro děti od tří do deseti let.“</p>
<p>Krysí Smrť nezahlédl nic z tváře doručitele těchto rozmařilostí. Mohutná rudá kápě ukrývala celý obličej s výjimkou dlouhého bílého plnovousu.</p>
<p>Nakonec, když byla postava hotova, ustoupila a vytáhla z kapsy nějaký lístek. Přidržela si ho u kápě a zdálo se, že ho kontroluje. Druhou rukou pak mávla neurčitým gestem, které zahrnulo černé otisky nohou, prázdnou sklenici od sherry a punčochy u krbu. Pak se naklonila kupředu, jako kdyby četla nějaká droboučká písmena.</p>
<p>ACH, ANO, řekla pak. EHM... HO, HO, HO.</p>
<p>Po tomto zvláštním projevu se sehnula a vlezla zpět do krbu. Chvíli se ozývalo škrábání, než její nohy našly oporu, a vzápětí zmizela.</p>
<p>Krysí Smrť si uvědomil, že v šoku začal ohryzávat dřevěnou rukojeť své kosy.</p>
<p>KVÍK?</p>
<p>Vrhl se z římsy. Přistál v popelu a vyrazil zakouřeným sopouchem nahoru. Nahoře se objevil tak rychle, že když dopadl do sněhu na střeše, nohy se mu ještě pohybovaly.</p>
<p>Ve vzduchu nad okapem se vznášely sáně.</p>
<p>Postava v rudé kápi do nich právě vlezla a mluvila s někým, kdo za hromadou balíčků a pytlů nebyl vidět.</p>
<p>TADY JE DALŠÍ KOLÁČ S VEPŘOVÝM.</p>
<p>„Nějaká hořčice?“ zeptaly se balíčky. „S hořčicí jsou fajn.“</p>
<p>NEVYPADÁ TO.</p>
<p>„No nic. Stejně ho podejte.“</p>
<p>VYPADÁ TO DOST ŠPATNĚ.</p>
<p>„Houby, to ho jenom něco tak trochu ožužlalo -“</p>
<p>JÁ MÁM NA MYSLI SITUACI. VĚTŠINA Z TĚCH DOPISŮ... ONI TOMU VLASTNĚ DOOPRAVDY NEVĚŘÍ PŘEDSTÍRAJÍ, ŽE VĚŘÍ, JEN TAK, PRO VŠECHNY PŘÍPADY[*]. OBÁVÁM SE, ABY UŽ NEBYLO MOC POZDĚ. ROZMOHLO SE TO PŘÍLIŠ RYCHLE A ZASÁHLO TO I MINULOST.</p>
<p>„My se umřít nenecháme, mistře. To je naše motto, ne?“ ozvaly se balíčky, tentokrát evidentně plnými ústy.</p>
<p>NEMOHU ŘÍCI, ŽE BY TO MOTTO KDY BYLO SKUTEČNĚ MOJE.</p>
<p>„Já tím chtěl jen říci, že se nedáme zastrašit jistou vyhlídkou na možnost naprostého a dokonalého neúspěchu, mistře.“</p>
<p>NE? VÝBORNĚ. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE BYCHOM SE MĚLI VYDAT NA DALŠÍ CESTU. Postava se chopila opratí. VIJE, DLABALE! VIJÉ, KJLEKTÁKU! VIJÉ, KOŘENÁČI! VIJE, RYPOUNE!</p>
<p>Ani jeden ze čtyř obrovských kanců zapražených do saní se nepohnul.</p>
<p>PROČ TO NEFUNGUJE?</p>
<p>„Copak já vím, mistře?“ odpověděly balíčky.</p>
<p>U KONÍ TO FUNGUJE.</p>
<p>„Co kdybyste zkusil ,Prase-hý!’?“</p>
<p>PRASE-HÝ! Chvilku čekali. NE... NEZDÁ SE, ŽE BY TO NA NĚ NĚJAK PŮSOBILO.</p>
<p>Ozval se šepot.</p>
<p>VÁŽNĚ? A TY MYSLÍŠ, ŽE BY TO ZABRALO?</p>
<p>„No, kdybych byl <emphasis>já</emphasis> prasetem, tak by to na mě účinkovalo určitě, mistře.“</p>
<p>NO TAK DOBRÁ.</p>
<p>Postava se znovu chopila opratí.</p>
<p>JABLKA! ŠLICHTA!</p>
<p>Prasečí nohy se rozkmitaly. Spřežení zaplavila stříbrná zář a bleskově se rozšířila na všechny strany. Prasata i sáně vyletěly tak rychle, že se v okamžiku změnily v malou tečku a vzápětí zmizely.</p>
<p>KVÍK?</p>
<p>Krysí Smrť se přebrodil sněhem, vskočil do okapové roury a projel jí dolů, kde vypadl na střechu kůlny.</p>
<p>Tam seděl havran a upřeně a nespokojeně na něco zíral.</p>
<p>KVÍK!</p>
<p>„Koukni se na tohle, hele?“ ozval se havran. Mávl pařátem ke krmítku v zahradě pod nimi. „Oni tam zavěsí půlku kokosáku, kus kůže od špeku, nasypou tam hrst dýňových semínek a myslí si, co všechno neudělali pro svět přírody. Pch. Vidím tam nějaké oči? Vidím tam nějaké vnitřnosti? Myslím, že <emphasis>nikoliv</emphasis>. Nejchytřejší pták ve všech středních šířkách, a mám houby, protože se neumím zavěsit vzhůru nohama a dělat <emphasis>tííp</emphasis>, <emphasis>tííp</emphasis>. Podívej se například na červenky. Jsou to odporní zlí malí grázlíci, rvou se jako šílení, ale stačí, aby pak udělali <emphasis>štííp, štilip, štilip,</emphasis> a lidi je zasypou drobečkama. Zatímco já umím recitovat básně a opakovat množství komických vět -“</p>
<p>KVÍK!</p>
<p>„Vážně? A jak?“</p>
<p>Krysí Smrť ukázal nahoru na střechu, pak k zemi a několikrát vzrušeně poskočil sem a tam. Havran otočil jedno oko vzhůru.</p>
<p>„Ach ták. <emphasis>Ten</emphasis>,“ řekl. „Touhle dobou se objevuje často. Já myslím, že to musí být nějaký příbuzný červenek, protože -“</p>
<p>KVÍK! KVÍ ÍK ÍK ÍK! Krysí Smrť napodobil postavu, která dopadla do krbu a prochází se po místnosti. KVÍK ÍK ÍK, KVÍK, HÍK, HÍK! IKIK KVÍK!</p>
<p>„Přehnal jsi to s přípitky, co? Hrabal ses v koňakovém másle?“</p>
<p>KVÍK?</p>
<p>Havranovy oči se roztočily.</p>
<p>„Podívej, Smrť je <emphasis>Smrť</emphasis>. Je to zaměstnání na celej úvazek, jasný? To není, jako když umývač oken dělá bokovky nebo když chodíš po práci sekat jiným lidem trávníky.“</p>
<p>KVÍK!</p>
<p>„No, posluž si.“</p>
<p>Havran se přikrčil, aby umožnil malé postavičce vyskočit mu na záda, a pak se těžce vznesl do vzduchu.</p>
<p>„Jasně, taky jim může přeskočit, těm tvým okultním typům,“ řekl, když přelétal nad zahradou ozářenou měsícem. „Podívej se třeba na starého dědka Potíže -“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Ale já přece nenaznačuju, že by se -“</p>
<p>Zuzana to na Márách neměla ráda, ale přesto tam občas zašla. To v případech, že tlak normálního bytí už na ni byl příliš silný. Máry, navzdory zápachu, nápojům a společnosti, měly jednu skvělou vlastnost. Na Márách si lidé nevšímali. Ničeho. Svátek prasečí hlídky neboli Prasečnice se sice tradičně považoval za svátek rodinný, ale lidé, kteří na Márách pili, pravděpodobně žádné rodiny neměli, snad nějakou tu snůšku či vrh. Jiní zase vypadali tak, že, i kdyby snad náhodou měli rodinu, jistě by své příbuzné snědli, a když ne své příbuzné, tak <emphasis>něčí</emphasis> jistě.</p>
<p>V hospodě Na márách se scházeli nemrtví. A když jste Igora, barmana, požádali o krvavou Mařenku, nenamixoval vám žádnou metaforu.</p>
<p>Pravidelní hosté se na nic neptali, a nebylo to jen tím, že pro ně bylo složité vypravit ze sebe něco jiného než zavrčení nebo zasténání. Nikdo se neobtěžoval odpověďmi. Na Márách pil každý sám, i když hosté postávali ve skupinkách. Nebo ve smečkách.</p>
<p>Navzdory výzdobě, kterou provedl velmi nezkušenou rukou sám barman Igor, aby ukázal dobrou vůli[*], nebyly Máry ani zdaleka rodinným místem.</p>
<p>Za uchem ucítila horký dech. Na židli vedle ní si přisedl bubák.</p>
<p>„Copak dělá normák na místě, jako je tohle?“ zaduněl hlubokým hlasem, což způsobilo, že Zuzanu zahalil oblak zplynovaného alkoholu a zápachu neudržované ústní dutiny. „Aha, slečinka si myslí, že je to šik, zajít si sem, producírovat se v černejch šatečkách a dělat dojem na všechny ty ztracený mládence, co? Nasát tak trochu temnou atmosféru, co?“</p>
<p>Zuzana si kousek poodsedla. Bubák se zašklebil.</p>
<p>„Chtěla byste mít bubáka pod postelí, he?“</p>
<p>„Tak, Šlemazeli,“ řekl Igor, aniž zvedl hlavu od sklenice, kterou právě leštil.</p>
<p>„No tak proč sem přišla, co?“ odpověděl mu přes rameno bubák. Mohutná chlupatá ruka chytila Zuzanu za zápěstí. „Možná že by chtěla -“</p>
<p>„Potřetí ti to říkat nebudu, Šlemazeli,“ zabručel Igor.</p>
<p>Zvedl hlavu a viděl, že se dívka obrátila tváří k bubákovi.</p>
<p>Igor stál na místě, odkud jí do tváře neviděl, ale bubák ano. Ucukl tak rychle, že spadl ze židle.</p>
<p>A když dívka promluvila, to, co řekla, byla jen zčásti slova, ale současně v kameni tesané konstatování o tom, jak bude vypadat budoucnost.</p>
<p>„ZMIZ A PŘESTAŇ MĚ OBTĚŽOVAT.“</p>
<p>Obrátila se a vrhla na Igora společenský, lehce omluvný úsměv. Bubák se v panické hrůze vyhrabal z trosek židle a vyrazil ke dveřím.</p>
<p>Zuzana cítila, jak se návštěvníci obracejí zpět ke svým sklenicím a soukromým záležitostem. Bylo až neuvěřitelné, co všechno vám na Márách prošlo.</p>
<p>Igor odložil sklenici a zvedl hlavu k oknu. Pro nálevnu, která spoléhala především na tmu a šero, bylo dost velké, ale to pochopitelně proto, že někteří návštěvníci jím přilétali.</p>
<p>Právě teď něco klepalo na sklo.</p>
<p>Igor se natáhl a otevřel.</p>
<p>Zuzana zvědavě pootočila hlavu.</p>
<p>„To snad ne...“</p>
<p>Na pult seskočil krysí Smrť a za ním s pleskotem křídel následoval havran.</p>
<p>KVÍÍKKVÍÍKÍK! ÍÍK! KVÍÍKIKIK HÍÍK HÍÍK HÍÍK! KV-</p>
<p>„Zmizte,“ prohlásila Zuzana chladně. „Nezájem. Jste jen výplody mé představivosti.“</p>
<p>Havran se usadil do mísy za barem a řekl: „Jo, skvělý.“</p>
<p>KVÍÍK!</p>
<p>„Co to má bejt?“ kráknul havran a pařátem si stáhl něco ze špičky zobáku. „Cibulka? Fuj!“</p>
<p>„No tak, vy dva, zmizte,“ řekla Zuzana.</p>
<p>„Tuhle krysa říká, že se váš dědeček zbláznil,“ nedal se odbýt havran. „Říká, že váš děda dělá, že je Otec prasátek.“</p>
<p>„Poslyšte, nemám nejmenší zájem - Cože?“</p>
<p>„Červený plášť, beranici, dlouhý plnovous -“</p>
<p>HÍÍK! HÍÍK! HÍÍK!</p>
<p>„- dělá silným hlasem ,ho, ho, ho’ a jezdí ve velikých saních tažených čtyřmi prasaty, a to všechno...“</p>
<p>„Prasaty? A co se stalo s Truhlíkem?“</p>
<p>„To se ptáš toho pravýho, copak já vím? Samozřejmě, mohlo se to stát, jak zrovna tuhle kryse vykládám, poněvadž -“</p>
<p>Zuzana si přitiskla ruce na uši, spíš pro ten zoufalý divadelní efekt než pro zvukovou izolaci, již jí měly poskytnout.</p>
<p>„Nechci o tom nic slyšet! Já <emphasis>nemám</emphasis> dědečka!“</p>
<p>Toho se musí držet.</p>
<p>Krysí Smrť ze sebe vydal dlouhý, napůl vzrušený a napůl vyčítavý kvikot.</p>
<p>„Krysa říká, že si to musíte pamatovat, je vysoký, hodně málo masitý, nosí kosu a -“</p>
<p>„Běž <emphasis>pryč</emphasis>! A vezmi si toho... tu <emphasis>krysu</emphasis> s sebou!“</p>
<p>Zamávala před sebe zoufale rukou a ke své hrůze a provinilým rozpakům srazila krysí kostřičku v černém rouchu s kápí do popelníku.</p>
<p>ÍÍK?</p>
<p>Havran chytil krysího Smrtě za roucho na zádech a pokoušel se ho odtáhnout pryč, ale malá kostlivá pěst na něj výhružně zahrozila kosičkou.</p>
<p>ÍÍK <emphasis>IK</emphasis> ÍÍK KVÍÍK!</p>
<p>„On říká, že s krysou neradno si hrát,“ tlumočil havran.</p>
<p>Pak zapleskala křídla a oba byli pryč.</p>
<p>Igor zavřel okno. Nepovažoval za nutné celou příhodu komentovat.</p>
<p>„Ti dva nebyli skuteční,“ pospíšila si Zuzana. „No, víte, ten havran... ten pravděpodobně <emphasis>je</emphasis> skutečný, ale spřáhl se s tou krysou -“</p>
<p>„Která není skutečná,“ doplnil ji chápavě Igor.</p>
<p>„No právě,“ přikývla vděčně Zuzana. „Vy jste pravděpodobně vůbec nic neviděl, že?“</p>
<p>„Jasně,“ souhlasil Igor. „Já neviděl vůbec nic.“</p>
<p>„Výborně... kolik platím?“</p>
<p>Igor začal počítat na prstech.</p>
<p>„Tak to máme tolar za pití,“ prohlásil nakonec, „a pět pencí za nepořádek, co mi udělal ten havran, co tu nebyl, v nakládané zelenině.“</p>
<p>Byla noc před Svátkem prasečí hlídky.</p>
<p>V arcikancléřově nové koupelně si Afekt utřel ruce do kusu hadru a pyšně se rozhlédl po své práci. Zářící porcelán mu pohled oplácel. Ve světle lampy se třpytila mosaz a měď.</p>
<p>Dělalo mu trochu starosti, že neměl čas všechno pořádně vyzkoušet, ale pan Výsměšek mu řekl: „Vyzkouším to, až to začnu používat“ a Afekt se s „gentlemany“, jak v duchu oslovoval mágy, nikdy nepřel. Věděl, že toho všichni vědí a znají mnohem víc než on, a byl v tomto vědomí velmi šťastný. <emphasis>On</emphasis> si nezahrával s materií času a vesmíru a <emphasis>oni</emphasis> mu nelezli do skleníku. Podle toho, jak to viděl on, je to skvělé a rovnocenné partnerství.</p>
<p>Velmi si dal záležet na tom, aby dokonale vyleštil podlahu. O tom se pan Výsměšek zvláště zmiňoval.</p>
<p>„Skřet Bradavčák,“ zabručel pro sebe a naposled přeleštil kohoutky. „Jakou mají ti gentlemani představivost...“</p>
<p>Kdesi daleko, nikým neslyšen, zazněl tichý slabý zvuk, podobný cinkotu malých stříbrných rolniček.</p>
<p><emphasis>Klingleklingleklingle...</emphasis></p>
<p>A někdo zničehonic přistál do závěje a řekl „Kurva!“, což je velmi ošklivé slovo, tím spíše, je-li první, které jste kdy řekli.</p>
<p>Vysoko na obloze se hnaly prostorem i časem sáně a jejich osazenstvo nemělo nejmenší ponětí o onom novém a poněkud vzteklém životě, který právě vylezl ze závěje a oprašoval se.</p>
<p>MUSÍM ŘÍCI, ŽE TEN PLNOVOUS JE VELMI NEPŘÍJEMNÁ A OBTÍŽNÁ VĚC, postěžoval si Smrť.</p>
<p>„A proč vůbec musíte mít ten plnovous?“ ozval se hlas mezi pytli. „Mám pocit, že jste říkal, že lidé vidí, co si přejí vidět.“</p>
<p>DĚTI NE. TY VIDÍ AŽ PŘÍLIŠ ČASTO VĚCI TAK, JAK JSOU.</p>
<p>„No, alespoň vás to udržuje v obraze a nevypadnete mi z role, abychom tak řekli, mistře.“</p>
<p>ALE LÉZT NĚKAM KOMÍNEM? JAKÝ TO MÁ SMYSL? MOHL BYCH JEDNODUŠE PROJÍT STĚNOU.</p>
<p>„Jenže projít stěnou není správné,“ ozval se zase hlas mezi pytli.</p>
<p>ALE MNĚ TO VYHOVUJE.</p>
<p>„Prostě tam musíte lézt komínem. Stejně jako musíte mít plnovous, fakticky.“</p>
<p>Z hromady se vynořila hlava. Zdálo se, že patří nejstaršímu a nejnepříjemnějšímu skřetovi v celém esmíru. Fakt, že byla napůl ukryta pod veselou zelenou čepičkou s rolničkou na špičce, její celkový vzhled kupodivu nijak nevylepšil.</p>
<p>Tvor zamával hubenou rukou, podobnou klepetu, v níž svíral štůsek dopisů, z nichž mnoho bylo psáno obyčejnou tužkou na pastelových papírech, ozdobených zajíčky a medvídky.</p>
<p>„Vy si myslíte, že ta malá chamraď by psala někomu, kdo prochází stěnami?“ řekla hlava. „A to ‚ho, ho, ho’ by přineslo mnohem lepší výsledky, kdybyste to nechal říkat mě.“</p>
<p>HO. HO. HO.</p>
<p>„Ne, ne, <emphasis>ne</emphasis>!“ rozčiloval se Albert. „Musíte do toho dát trochu <emphasis>života</emphasis>, pane, tedy nic osobního, když dovolíte. Musí to být takový ten bohatýrský, masitý smích. Musíte... musí to znít jako smích někoho, kdo čurá brandy a kadí švestkovej pudink, pane, dámy prominou.“</p>
<p>VÁŽNĚ? A JAK TO VLASTNĚ VŠECHNO VÍŠ?</p>
<p>„Já byl kdysi taky <emphasis>mladej</emphasis>, pane. Taky jsem si věšel punčochu jednou ročně jako hodnej kluk. Aby nám ji Otec prasátek naplnil hračkama, tak jak to teďka děláte vy. No, v ty době jsme dostávali tak nějakou tu klobásu a černej pudink, když jsme měli velký štěstí. Ale ve špičce vždycky bylo růžový prasátko z růžový mandlový hmoty. Neužil jste si Prasečnice, dokud jste se nepřežral jako čuník, mistře.“</p>
<p>Smrť se podíval na hromadu pytlů.</p>
<p>Byla to podivná, ale snadno prokazatelná skutečnost, že z každého pytle hraček, který Otec prasátek vezl, vyčníval bez ohledu na to, co v něm bylo, nahoře medvídek, dřevěný husar v uniformě, za níž by se otáčeli i na diskošce, bubínek nebo červenobíle pruhovaná cucavá tyčinka. Uvnitř pak bylo, jak se pravidelně ukázalo, něco poněkud přezdobeného v ceně zhruba 5,99 tolaru.</p>
<p>Smrť dva nebo tři pytle prozkoumal. Byl tam například pravý agateánský ninja, se strašlivou smrtící smyčkou nebo kapitán Karotka, alias Jednomužná noční hlídka s kompletní výstrojí a maličkými zbraněmi, a každý z nich stál přinejmenším tolik co originální dřevěná panenka.</p>
<p>A s vaším dovolením, hračky pro děvčátka byly stejně depresivní. Zdálo se, že jsou to převážně koníci. Většina z nich se usmívala. Koně, cítil Smrť, by se neměli usmívat. Každý kůň, který se usmívá, má něco za lubem.</p>
<p>Smrť si znovu zhluboka povzdechl. Pak tady byla ta záležitost s rozhodováním, kdo byl hodný a kdo zlobil. O takových věcech nikdy předtím přemýšlet nemusel. Dobrý nebo zlý, pro něj byly konečné důsledky stejné.</p>
<p>Jenže se to přece jen muselo udělat <emphasis>pořádně</emphasis>. Jinak by to <emphasis>nefungovalo</emphasis>.</p>
<p>„Už jsme tady, tak už jsme tady,“ zvolal Albert. „Jakoubek Prosévaný, devět let.</p>
<p>AHA, ANO. TEN MI VE SVÉM DOPISE PÍŠE... NO JEN SI TO POSLECHNI: „VSADÍM SE, ŽE NEEXISTUJEŠ, PROTOŽE KAŽDEJ VÍ, ŽE SEŠ NAŠE RODIČE.“ NO BODEJŤ, pokračoval Smrť s přízvukem, který zněl téměř sarkasticky, VSADIL BYCH SE, ŽE SE JEHO RODIČE NEMŮŽOU DOČKAT, AŽ SI BUDOU MOCI OTLOUCT LOKTY NA ČTYŘECH METRECH ÚZKÉHO A NEVYMETENÉHO KOMÍNA. ZLATÉ OČI, KTERÉ BY TO VIDĚLY. MYSLÍM, ŽE MU NA KOBEREC NAKLEPU VÝJIMEČNĚ VELKOU DÁVKU SAZÍ.</p>
<p>„Výborně, pane. Skvělá myšlenka. A když už o tom mluvíme, tak se do toho dejte, pane.“</p>
<p>A CO KDYBYCH MU NEDAL NIC, JAKO TREST ZA TO, ŽE NEVĚŘÍ?</p>
<p>„No jo, ale co by to dokázalo?“</p>
<p>Smrť si znovu povzdechl. OBÁVÁM SE, ŽE MÁŠ PRAVDU.</p>
<p>„Zkontroloval jste si ten seznam?“</p>
<p>ANO, DOKONCE DVAKRÁT. JSEŠ SI JISTÝ, ŽE TO STAČÍ?</p>
<p>„Naprosto.“</p>
<p>NEDOKÁZAL JSEM V TOM NAJÍT HLAVU ANI PATU, ABYCH TI ŘEKL PRAVDU. <emphasis>JAK</emphasis> MÁM POZNAT, KTERÝ Z NICH BYL HODNÝ A KTERÝ Z NICH ZLOBIL?</p>
<p>„No, víte..., já vlastně taky nevím..., jestli si pěkně pověsil oblečení a tak...“</p>
<p>A KDYŽ BYL SKUTEČNĚ HODNÝ, TAK MU MŮŽU DÁT JEHO KLAČSKÝ VÁLEČNÝ VŮZ SE SKUTEČNÝMI ČEPELEMI, KTERÉ SE OTÁČEJÍ?</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>A KDYŽ ZLOBIL?</p>
<p>Albert se poškrábal na hlavě. „Když jsem byl malej kluk, dostávali jsme pytel kostí. Je zajímavé, jak ke konci roku začínaly bejt děti hodný.“</p>
<p>NO TOHLE? A TEĎ?</p>
<p>Albert pozvedl balíček a hýbal s ním. „Zní to jako ponožky.“</p>
<p>PONOŽKY.</p>
<p>„Taky by to mohl být vlněný svetr.“</p>
<p>DOBŘE MU TAK, TEDY POKUD MOHU VYJÁDŘIT SVÉ MÍNĚNÍ...</p>
<p>Albert se rozhlédl po zasněžených střechách a povzdechl si. Tohle nebylo správné. On pomáhal, protože, no, Smrť byl prostě jeho pán a tím to bylo dané, a kdyby byl měl mistr srdce, bylo by na správném místě. Jenže...</p>
<p>„Jste si jistej, mistře, že děláme správnou věc?“</p>
<p>Smrť, jehož spodní polovina mezitím zmizela v komíně, se zastavil.</p>
<p>NAPADÁTE NĚJAKÁ LEPŠÍ ALTERNATIVA, ALBERTE?</p>
<p>A v tom to bylo. Alberta nenapadala.</p>
<p><emphasis>Někdo</emphasis> to dělat musel.</p>
<p>Na ulici byli zase medvědi.</p>
<p>Zuzana si jich nevšímala a ani se nesnažila nešlapat na spáry v chodníku.</p>
<p>Stáli kousek stranou, tvářili se poněkud zaskočeně, vypadali částečně průsvitně a viděly je jen děti a Zuzana. Zprávy o lidech jako Zuzana se rychle roznesou. Medvědi už slyšeli o pohrabáči. Zdálo se, že jejich výrazy říkají ořechy a bobule. Jsou tady jen kvůli tomu, ne? Dlouhé ostré zuby? Jaké dlo... Jo <emphasis>tyhle</emphasis> dlouhé ostré zuby? Ty jsou jenom na to... louskání ořechů. A některé bobule dokážou být pěkně divoké, to byste nevěřili.</p>
<p>Městské hodiny tloukly šest, když Zuzana s dětmi dorazila zpátky domů. Měla svůj vlastní klíč. Nebylo to, jako kdyby byla jen obyčejnou sloužící.</p>
<p>Nemůžete být současně vévodkyní a služebnou. Ale být vychovatelkou, to bylo v pořádku. Každý věděl, že to není přesně to, co jste, že vám jde jen o to, abyste si ukrátila čas do chvíle, než uděláte to, co udělá téměř každá dívka, nebo co se prakticky od každé dívky čeká, a sice, že se vdá za nějakého muže. Chápalo se to tak, že si zatím jen tak hrajete.</p>
<p>Rodiče k ní vždycky chovali jistou dávku úcty a obdivu. Byla to dcera vévody, zatímco pan Kamašný byl muž, se kterým se muselo počítat ve velkoobchodě s pánskou i dámskou obuví. Paní Kamašná se snažila proniknout do vyšších společenských vrstev, což, jak doufala, se jí podaří především tak, že přečte co možná nejvíc knih o etiketě. Chovala se k Zuzaně s jistým druhem ustarané úcty, o níž se domnívala, že náleží každému, kdo zná rozdíl mezi servítkem a ubrouskem už od <emphasis>narození</emphasis>.</p>
<p>Zuzanu nikdy předtím nenapadlo, že být šlechticem znamená mít dokonalé chování. Nenapadlo ji to tím spíš, že šlechtici, které většinou potkávala v otcově domě, nepoužívali ani servítky, ani ubrousky, ale jednoduchou filozofii, která by se dala zhruba vyjádřit větou: „Hoď to na podlahu, psi to sežerou.“</p>
<p>Když se jí paní Kamašná rozechvěle otázala, jak se oslovuje druhá sestřenice královny, odpověděla Zuzana bez rozmýšlení: „My jí obvykle říkali Žofka“ a paní Kamašná rychle odběhla a ukryla se ve svém pokoji s bolestí hlavy.</p>
<p>Paní Kamašná vždycky kývla na pozdrav, ale téměř nikdy nemluvila. Věděla docela přesně, kde je její místo v botách a střevících, a to jí stačilo.</p>
<p>Když dorazili domů, uložila Zuzana Tyldu a Gábina, jimž dali jména lidé, kteří je měli očividně rádi, do postele. Bylo to na jejich na vlastní žádost, protože děti v jistém věku věří, že o co dříve se uloží do postele, o to dříve přijde zítřek.</p>
<p>Šla poklidit pokoj, kde se Tylda a Gábin odpoledne učili, a připravit věci na ráno a pak začala sbírat věci, které děti neuklidily a nechaly jen tak ležet. Vtom něco zaklepalo na okno.</p>
<p>Vyhlédla do tmy a opatrně okno otevřela. Venku hustě padal sníh.</p>
<p>V létě se okno otevíralo přímo do koruny veliké třešně rostoucí před domem. Teď, v zimní temnotě, bylo viděl matné šedé a pokřivené tvary větví, na nichž se usadil sníh.</p>
<p>„Kdo je tam?“ zeptala se Zuzana.</p>
<p>Něco hopkalo po zmrzlých větvích.</p>
<p>„Kdybych řekl štilíp, štilíp, štilíp, tak bys tomu věřila?“ řekl havran.</p>
<p>„Ne, <emphasis>zase</emphasis> ty?“</p>
<p>„A chtěla bys raději nějakou modřinku, nebo červenku? Poslyš, tvůj děda se -“</p>
<p>„Běž <emphasis>pryč</emphasis>!“</p>
<p>Zuzana s prásknutím zavřela okno a zatáhla přes ně záclonu. Otočila se k němu zády, aby si dodala jistoty, a pokusila se soustředit na pokoj před sebou. Pomáhalo to, myslet na... na <emphasis>normální</emphasis> věci.</p>
<p>Byl tam stromeček prasečí hlídky, několikanásobně zmenšená kopie toho, který stál v hale. Pomáhala dětem vyrobit papírové ozdoby. Ano to je ono, mysli na ozdoby.</p>
<p>Byly tam papírové řetězy. Byly tam kousky jmelí vyřazené z haly, protože větvičky neměly dost bobulí. Udělali na ně falešné kuličky z hlíny a zastrkali je do polic a za rámečky obrazů.</p>
<p>Z římsy nad malým krbem visely dvě punčochy. Byly tam Tyldiny obrázky, většinou flekatě modrého nebe, zuřivě zelené trávy a červených domků s čtvercovými okny. Byly tam...</p>
<p><emphasis>Normální</emphasis> věci...</p>
<p>Narovnala se a rozhlížela se kolem sebe, zatímco její prsty tiše bubnovaly na dřevěný školní penál.</p>
<p>Dveře se najednou otevřely. V nich se ukázala rozcuchaná Tylda, která se jednou rukou přidržovala kliky.</p>
<p>„Zuzano, já už mám <emphasis>zase</emphasis> pod postelí obludu...“</p>
<p>Tichý ťukot Zuzaniných nehtů ustal.</p>
<p>„... já slyším, jak se tam hejbá...“</p>
<p>Zuzana si povzdechla a obrátila se k dítěti. „Dobrá, Tyldo, hned jsem tam.“</p>
<p>Děvčátko přikývlo, vrátilo se do dětského pokoje a pro jistotu, aby se chránilo před drápy, skočilo z dálky do postele.</p>
<p>Ozvalo se tiché kovové <emphasis>dzinng</emphasis>, to jak Zuzana vytáhla pohrabáč z malého mosazného stojánku, který sdílel spolu s kleštěmi na dřevo a lopatkou na uhlíky.</p>
<p>Povzdechla si. Normálnost bylo to, co jste normálním udělali.</p>
<p>Vešla do dětské ložnice a naklonila se nad Tyldinu postel, jako kdyby se chystala děvčátko přikrýt. Pak ale pomalu spustila ruku dolů a zajela pod postel. Nahmátla hrst chlupů. Zatáhla.</p>
<p>Bubák vyjel zpod postele jako zátka z láhve, ale dřív než stačil znovu nabýt rovnováhu, zjistil, že je připlácnut obličejem na stěnu a jednu tlapu má zkroucenou za zády. Ale ani ho nenapadlo otáčet hlavu, aby si prohlédl Zuzaninu tvář, která se k němu nakláněla ve vzdálenosti pouhých několika centimetrů.</p>
<p>Gábin vzrušeně poskakoval ve své posteli. „Udělej na něj Hlas! Udělej Hlas!“ křičel. „Nedělej Hlas, jenom nedělej Hlas!“ žadonil bubák naléhavě.</p>
<p>„Vezmi ho přes hlavu pohrabáčem!“ „Ne, pohrabáčem ne!“</p>
<p>„To jsi ty, co? Ten, co jsem ho viděla dneska odpoledne...“</p>
<p>„A co kdybys ho tím pohrabáčem pěkně prohrábla?“ navrhoval Gábin.</p>
<p>„Ne, pohrabáčem ne!“ kvílel bubák.</p>
<p>„Jsi ve městě nový?“ zašeptala mu Zuzana.</p>
<p>„Jo! Novej! Novej!“ Pak se ale bubákovi svraštilo čelo v řadě nechápavých vrásek. „Poslyš, jak to, že mě vidíš?“</p>
<p>„Takže tohle je přátelské varování, rozumíš? A jenom proto, že je předvečer Prasečnic.“</p>
<p>Bubák se pokusil pohnout. „Tomuhle ty říkáš přátelský?“</p>
<p>„Aha, takže ty si koleduješ o <emphasis>ne</emphasis>přátelské varování, ano?“ řekla Zuzana a zesílila stisk.</p>
<p>„Ne, ne, néé! Přátelský se mi <emphasis>líbí</emphasis>!“</p>
<p>„Tenhle dům stojí mimo váš revír, jasné?“</p>
<p>„Jseš snad čarodějka, nebo co?“ sténal bubák.</p>
<p>„Já jsem prostě... něco. Tak a teď... už tě tady nechci vidět, rozumíš? Jinak to příště bude <emphasis>deka</emphasis>.“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Má na sobě vyšité nadýchané králíčky...“</p>
<p><emphasis>„N</emphasis><emphasis>é!“</emphasis></p>
<p>„Tak zmiz.“</p>
<p>Bubák se napůl rozeběhl, napůl padal ke dveřím. „To neni správný,“ pochrochtával bubák. „Ty nás přeci <emphasis>nemáš</emphasis> vidět, jestli nejsi mrtvá nebo nadpřirozená bytost... To není fér...“ huhlal ublíženě.</p>
<p>„Zkus to v čísle devatenáct,“ řekla Zuzana, která se poněkud uvolnila. „Vychovatelka tam na bubáky nevěří.“</p>
<p>„Fakt?“ zeptal se bubák s nadějí.</p>
<p>„Ne, ale zato věří na algebru.“</p>
<p>„Ale. Prima.“ Bubák se široce usmál. Bylo úžasné, kolik zlomyslných darebností se dalo podniknout v domě, kde člověk s vedoucí autoritou nevěřil, že existujete.</p>
<p>„Takže já půjdu,“ řekl. „Ehm. Hezký svátky.“</p>
<p>„Možná,“ přikývla Zuzana, když se tiše vykradl.</p>
<p>„To zdaleka nebyla taková psina jako minulý měsíc,“ stěžoval si Gábin, který se zase zasunul do přikrývek. „Víš, jak jsi ho nakopla do zadku a -“</p>
<p>„Poslyšte, vy dva, a teď už spát.“</p>
<p>„Pravdomila říká, že čím dřív půjdeme spát, tím dřív Otec prasátek přijde.“</p>
<p>„Ano,“ přikývla Zuzana. „Naneštěstí to tak může skutečně být.“</p>
<p>Ta poznámka jim prošla hlavami zcela bez následků. Ona sama si nebyla jistá, proč prošla hlavou jí, ale už se znala natolik, že věděla, kdy má důvěřovat svým smyslům.</p>
<p><emphasis>Nenáviděla</emphasis> tenhle svůj šestý smysl. Ničil jí život. Bohužel se s ním už narodila.</p>
<p>Děti byly uloženy a Zuzana za sebou tiše zavřela dveře. Vrátila se do dětského pokoje.</p>
<p>Něco se tam změnilo.</p>
<p>Podívala se na punčochy, ale ty byly stále prázdné. Někde tiše zašustil papírový řetěz.</p>
<p>Podívala se na stromeček. Byl ozdoben staniolovými lametami a ne zrovna dokonale slepenými papírovými ozdobami. Na jeho vrcholku byla víla udělaná z...</p>
<p>Založila si ruce na prsou, zvedla oči ke stropu a s přehnaným důrazem si povzdechla.</p>
<p>„To jsi ty, co?“</p>
<p>KVÍK?</p>
<p>„Ale ano, jsi. Máš ruce rozpažené jako strašák a na tu svou košíčku sis přilepil hvězdu, co...?“</p>
<p>Krysí Smrť provinile svěsil hlavu.</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Tím <emphasis>nikoho</emphasis> neoklameš.“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„A okamžitě odtamtud slez!“</p>
<p>KVÍK</p>
<p>„A vůbec, co jsi udělal s tou vílou?“</p>
<p>„Strčil ji pod polštář na židli,“ ozval se hlas z poliček na druhé straně pokoje. Pak se odtamtud ozvalo několik ťuknutí a havraní hlas dodal: „Ty zatracený oči jsou pěkně tvrdý, co?“</p>
<p>Zuzana se rozeběhla přes místnost a strhla z police misku tak rychle, že havran udělal salto a přistál na zemi na zádech.</p>
<p>„Tohle jsou <emphasis>ořechy</emphasis>!“ vykřikla, když se kolem ní ořechy rozletěly na všechny strany. „Žádné <emphasis>oči!</emphasis> Tohle je<emphasis> dětský pokoj</emphasis>! A rozdíl mezi dětským pokojem a... a... a... havraním lahůdkářstvím je v tom, že v dětském pokoji <emphasis>sotva</emphasis> najdeš lidské oči povalovat se v miskách pro případ, že by se tam náhodou zastavil havran na nějaké to sousto! Chápeš to? <emphasis>Žádné</emphasis> oči! Svět je plný malých kulatých věcí, které <emphasis>nejsou</emphasis> očima! O.K.?“</p>
<p>Havranovi se protočily panenky.</p>
<p>„Hm, a předpokládám, že o kousku teplých jater by s tebou asi taky nebyla řeč -“</p>
<p>„Zavři zobák! Chci, abyste odsud oba okamžitě zmizeli! Nevím, jak jste se sem dostali -“</p>
<p>„Existuje nějaký zákon, který by zakazoval vstoupit v předvečer Svátku prasečí hlídky do domu krbovým komínem?“</p>
<p>„- ale já vás zpátky do svého života <emphasis>nechci</emphasis>, rozumíte?“</p>
<p>„Krysa říká, že bys měla být varovaná, i kdybys byla <emphasis>bláznivá</emphasis>,“ kráknul havran uraženě. „<emphasis>Já</emphasis> za tebou jít nechtěl, rovnou za městskou branou leží pošlý osel. Budu mít štěstí, když na mě zbude kopyto -“</p>
<p>„Varována?“ řekla už méně jistě Zuzana.</p>
<p>Už to tady bylo zas. Ta změna v počasí její mysli, pocit hmatatelného času...</p>
<p>Krysí Smrť přikývl.</p>
<p>Kdesi vysoko nad nimi se ozval škrábavý zvuk. Do krbu se tiše sneslo několik kusů sazí.</p>
<p>KVÍK, řekl krysí Smrť, ale tentokrát velmi tiše.</p>
<p>Zuzana si uvědomovala zvláštní pocit, tak jak si může ryba uvědomovat nový příliv, proud sladké vody vtékající do moře. Do světa proudil čas.</p>
<p>Podívala se na hodiny. Bylo právě půl sedmé.</p>
<p>Havran se poškrábal na zobáku.</p>
<p>„Tuhle krysa říká... Krysa říká: Měla by sis raději dát dobrý pozor...“</p>
<p>Toho překrásného zářícího předvečera Svátku prasečí hlídky ovšem pracovali i jiní. Večerníček měl plné ruce práce a pachtil se od postýlky k postýlce.</p>
<p>Janek Mráz se potuloval od okna k oknu a maloval ledové květy, až se za ním prášilo.</p>
<p>A podél stoky u silnice se klouzal a potácel malý přihrblý stín, jehož boty čvachtaly ve sněhové břečce, a tiše sám pro sebe klel.</p>
<p>Postavička na sobě měla špinavý černý oblek a na hlavě onen klobouk, kterému se v různých částech vesmíru říká „tvrďák“, „buřinka“ nebo „ten klobouk, co v něm vypadáš jako ztracená šestka“. Klobouk byl naražen velmi pevně, a protože zmíněná postavička měla velké špičaté uši, tvrďák jí je odtlačil od hlavy, takže vypadala jako malá zlá křídlová matice.</p>
<p>Tvor byl podle tvaru postavy skřet, ale podle zaměstnání víl. Skřetvíl. Víly nemusí být vždycky malé zářící postavičky ženského rodu. To je čistě popis jejich zaměstnání, a například ti nejobyčejnější víly a vílové jsou neviditelní[*]. Víla či víl je jednoduše jakékoliv stvoření běžně pracující podle nadpřirozených zákonů.</p>
<p>Velká část z nich se zabývá odnášením věcí nebo - jako v případě zmíněného malého potvoráka, který se právě s mnohými vzdechy začal soukat do okapové roury - jejich přinášením.</p>
<p>Ach ouvej, ano. To dělal. Někdo to dělat musel a on vypadal jako skřetvfl, který byl pro takový úkol přímo stvořený.</p>
<p>Ach ouvej.</p>
<p>Křivomus si dělal starosti. Neměl rád násilí, a toho bylo v posledních několika dnech mnoho, pokud by tady na tom místě byly nějaké dny. Ti muži... no, zdálo se, že považují život za zajímavý, když dělají něco velmi ostrého a špičatého jiným lidem. Zatím ho neobtěžovali, ale cítil, že ho neobtěžují z podobného důvodu, z jakého lvi neobtěžují mravence. Dělali mu skutečné starosti.</p>
<p>Ale zdaleka ne takové starosti jako Časnačaj. Dokonce i ten surovec, kterému říkali Pletiplot, se choval k Časnačajovi s respektem a ta obluda Banjo mu chodil v patách jako štěně.</p>
<p>Ta obluda teď jeho, Křivomuse, pozorovala.</p>
<p>Křivomusovi až příliš připomínal Ruperta Ječila, rváče a surovce, který mu dělal ze života peklo v soukromé základní škole Kmotry Vrtožulé. Rupert nebyl žákem školy. Byl to nějaký vnuk nebo prasynovec staré paní a to mu dávalo právo potulovat se po celé škole a tlouci každé dítě, které bylo menší, slabší nebo chytřejší než on, což v praxi znamenalo, že si mohl vybrat z celého světa. Za těchto okolností bylo obzvláště nefér, že si téměř pokaždé vybral Křivomuse.</p>
<p>Nedalo se říci, že by Křivomus Ruperta nenáviděl. Na to byl příliš vyděšený. Chtěl se stát jeho přítelem. Oh, jak moc si přál stát se Rupertovým přítelem! Protože kdyby se mu to podařilo, jistě by neměl každodenně otlučenou hlavu a mohl by si alespoň občas sníst oběd a nemusel by ho vyhazovat do záchoda. A to ještě <emphasis>považoval za dobrý</emphasis> den, když vůbec oběd viděl.</p>
<p>A pak, navzdory všemu Rupertovu snažení, Křivomus vyrostl a odešel na vysokou školu. Matka mu občas vyprávěla o tom, jak a co Rupert dělá (předpokládala, přesně jak to matky dělají, že když spolu byli jako malí chlapci na jedné škole, že byli taky kamarádi). Jak se zdálo, pořídil si stánek s ovocem a zeleninou a oženil se s dívkou jménem Anděla[*]. To ovšem podle Křivomuse zdaleka nebyl dostatečný trest.</p>
<p>Banjo dokonce <emphasis>dýchal</emphasis> jako Ruprecht, který se většinou soustředil na své intelektuální radovánky a měl při tom vždycky ucpanou jednu nosní dírku. A neustále dýchal ústy. Vypadal, jako kdyby se krmil neviditelným planktonem.</p>
<p>Křivomus se soustředil na to, co dělá, a snažil se nevnímat namáhavé sípáni, které se ozývalo vedle něj.</p>
<p>Když se rytmus Banjova dechu změnil, zvedl Křivomus hlavu.</p>
<p>„Úžasné,“ řekl Časnačaj. „Když to děláš, vypadá to tak <emphasis>jednoduché</emphasis>.“</p>
<p>Křivomus se nervózně narovnal. „Hm... takže teď by to mělo být v pořádku, pane,“ řekl. „Prostě se to jenom odřelo, když jsme na sebe rovnali ty...“ Nedokázal se přimět, aby to řekl, musel dokonce odvracet oči od té hromady, hlavně kvůli <emphasis>zvukům</emphasis>, které se při tom předtím ozývaly... „...ty věci,“ dopověděl.</p>
<p>„Nemusíme to zaklínadlo opakovat?“ zeptal se Časnačaj.</p>
<p>„To by bylo zbytečné, to teď vydrží běžet celé věky,“ ujistil ho Křivomus. „Ta jednoduchá to většinou dokážou. Je to jen prostá změna stavu, poháněná..., totiž... prostě to funguje pořád...“</p>
<p>Polkl.</p>
<p>„Tak,“ pokračoval po chvilce, „myslel jsem si, protože už mě vlastně nepotřebujete, že bych už možná mohl...“</p>
<p>„Zdá se, že má pan Záhněda nějaké potíže se zámky v posledním patře,“ přerušil ho Časnačaj. „S těmi dveřmi, které jsme nedokázali otevřít, vzpomínáš? Jsem si jistý, že bys mu velmi rád pomohl.“</p>
<p>Křivomusovi ztuhla tvář.</p>
<p>„Hm, jenže já nejsem zámečník...“</p>
<p>„Zdá se, že jsou to nějaké magické zámky.“</p>
<p>Křivomus znovu otevřel ústa a chystal se říci: „Já jsem v magických zámcích hrozně slabý“, ale pak si to takticky rozmyslel. Už stačil zjistit, že když chtěl Časnačaj, abyste něco udělali a vy jste to moc neuměli, pak byla nejlepší (a většinou jediná) možnost, rychle se to naučit co nejlépe. Křivomus nebyl hlupák. Všiml si, jak ostatní kolem Časnačaje reagovali, a to byli chlapi, kteří dělali věci, o kterých se jemu, Křivomusovi, jen zdálo[*].</p>
<p>V té chvíli si oddechl, protože uviděl po schodech přicházet Davida Mezinima, a je třeba říci, že to, že někdo pocítil úlevu, když se objevil David Mezinima, o Časnačajově pohledu ledacos naznačovalo.</p>
<p>„Našli jsme dalšího strážnýho, šéfe. Nahoře v šestým. Schovával se tam.“</p>
<p>Časnačaj vstal. „Ale no tohle,“ prohlásil. „Doufám, že se nepokoušel chovat jako hrdina?“</p>
<p>„Je k smrti vyděšenej. Máme ho pustit?“</p>
<p>„Pustit?“ podivil se Časnačaj. „To by nadělalo zmatek. Já tam zaběhnu. Pojďte se mnou, mistře mágu.“</p>
<p>Křivomus ho váhavě následoval do schodů.</p>
<p>Věž - pokud to vůbec je věž, pomyslel si, protože byl zvyklý na velmi svéráznou architekturu Neviditelné univerzity - vypadala jako obrovská prázdná roura. Uvnitř se ovšem proplétala přinejmenším čtyři spirálová schodiště, křižovala se na odpočívadlech a tu a tam procházela jedno druhým v nenásilném popření základních fyzikálních zákonů. To však bylo pro absolventa Neviditelné univerzity prakticky normální, i když Křivomus technicky univerzitu neabsolvoval. Co však mátlo oči, byla nepřítomnost stínů. Člověk si obvykle přítomnost stínů neuvědomuje, nevnímá, jak zdůrazňují věci a dodávají světu strukturu, dokud stíny nezmizí. Bílý mramor, pokud to byl bílý mramor, jako by světélkoval zevnitř. I když okny dovnitř svítilo neskutečné slunce, mělo co dělat, aby vytvořilo jemné šedé čmouhy v místech, kde měly být poctivé tmavé stíny. Jak se zdálo, věž se temnotě vyhýbala.</p>
<p>Bylo to ještě děsivější než ty chvíle, kdy jste po projití velmi složitého odpočívadla zjistili, že kráčíte <emphasis>vzhůru</emphasis>, ale přitom sestupujete <emphasis>dolů</emphasis> po spodní straně schodiště a vzdálená podlaha vám najednou visí vysoko nad hlavou jako strop[*]. Všiml si, že i ostatní, když se jim to přihodilo, zavírali oči. Jen Časnačaj bral všechny schody po třech a smál se při tom jako dítě, které dostalo novou hračku.</p>
<p>Vyšli do posledního patra a pustili se chodbou. Ostatní byli shromážděni u jedněch zavřených dveří.</p>
<p>„Zabarikádoval se vevnitř,“ oznamoval Pletiplot.</p>
<p>Časnačaj na dveře zaklepal. „Ty, tam vevnitř,“ zavolal. „Vylez ven. Máš mé slovo, že se ti nic nestane.“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>Časnačaj ustoupil. „Banjo, vyraz to,“ řekl.</p>
<p>Banjo se vrhl kupředu. Dveře vydržely několik mohutných kopanců, ale pak se se zapraštěním otevřely.</p>
<p>Když Časnačaj vstoupil dovnitř, strážný, který se ukrýval za převrácenou komodou, sebou trhl. „Co tady děláte?“ vykřikl. „Co jste zač?“</p>
<p>„Hm, jsem rád, že ses mě na na to zeptal. Já jsem tvá nejhorší noční můra!“ odpověděl mu Časnačaj vesele.</p>
<p>Muž se otřásl.</p>
<p> „Myslíte tu s obrovskou hlávkou zelí a vířící věcí s čepelemi?“</p>
<p>„Prosím?“ zarazil se Časnačaj, momentálně vyvedený z míry.</p>
<p>„Nebo jste ta, co v ní padám, ale místo abych padal na zem, je všechno pode mnou -“</p>
<p>„Ne, ve skutečnosti jsem -“</p>
<p>Strážný najednou pobledl. „Ale ne, ne ta, kde je všechno tak jako, jak bych vám to... jako z bláta a pak to najednou zmodrá a -“</p>
<p>„Ne, já jsem-“</p>
<p>„A do psí boudy, potom musíte být ta, co jsou tam ty dveře, akorát že za nima není podlaha, a pak se objeví ty drápy a -“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Časnačaj. „Ani ta ne.“ Pak vytáhl z rukávu dýku. „Já jsem ta, kde se najednou odnikud vynoří chlap a udělá z vás studenou mrtvolu.“</p>
<p>Strážný se najednou spokojeně usmál. „Jo <emphasis>tahle</emphasis>,“ přikývl, „ale ta není zrovna nijak zvlášť -“</p>
<p>Pak se prohnul v pase a téměř zakryl Časnačajovu napřaženou ruku s dýkou, jejíž ostří mu zmizelo v těle. A vzápětí, jako všichni ostatní ve věži, vybledl a zmizel.</p>
<p>„To ode mě bylo dost milosrdné, řekl bych,“ prohlásil Časnačaj, když muž zmizel. „Ale koneckonců, vždyť máme Svátek prasečí hlídky.“</p>
<p>Smrť, kterému se pod červeným pláštěm poněkud svezla vycpávka z polštáře, se zastavil na koberci uprostřed dětského pokoje...</p>
<p>Byl to starý koberec. Většina věcí, když odslouží v různých částech domu, obvykle končívá v dětském pokoji. Kdysi dávno ho někdo s láskou utkal tak, že pečlivě vpletl dlouhé kusy barevných hadříků do pytlovině podobné látky s hrubou osnovou a dodal mu tak vzhledu přejetého rastafariánského ježka. Mezi hadříky žily různé věci. Byly tam staré suchary, kousky hraček, celé kbelíky prachu. Zažil <emphasis>nějaký</emphasis> život. Možná že se za tu dobu i o něco vyvinul.</p>
<p>Teď na něj padaly kousky tajícího sněhu.</p>
<p>Zuzana byla rudá vztekem.</p>
<p>„Zajímá mě <emphasis>proč</emphasis>?“ ptala se a obcházela stojící postavu. „Tohle je Svátek prasečí hlídky, Otce prasátek! Má to být veselý svátek se spoustou jmelí a cesmíny a dalších takových příjemných věcí! Je to čas, kdy kolem sebe lidé chtějí vidět jen to dobré a jíst, dokud nepuknou! Doba, kdy si přejí sejít se se všemi svými příbuznými -“</p>
<p>Při <emphasis>téhle</emphasis> větě se raději zarazila.</p>
<p>„Víš, co jsem chtěla říci, je to čas, kdy se lidé snaží chovat opravdu lidsky,“ pokračovala. „A <emphasis>nestojí</emphasis> na svátky o žádného kostlivce! A ráda bych dodala, že zvláště ne o takového, co má falešný plnovous a pod kabát si na břicho nacpal nějaký pitomý polštář! A tak se ptám <emphasis>proč</emphasis>?“</p>
<p>Smrť vypadal nervózně.</p>
<p>ALBERT ŘEKL, ŽE MI TO POMŮŽE PRONIKNOUT K DUCHU VĚCI. HMM... JSEM RÁD, ŽE TĚ ZASE VIDÍM -</p>
<p>Odněkud se ozval slabý čvachtavý zvuk.</p>
<p>Zuzana se otočila, vděčná v této chvíli za každé vyrušení.</p>
<p>„Nemysli si, že tě neslyším! To jsou <emphasis>hrozny</emphasis>, rozumíš? A ty další věci, to jsou satsumy, tedy mandarinky, jestli nevíš, co to je! A okamžitě <emphasis>vypadni</emphasis> z té mísy na ovoce!“</p>
<p>„Nemůžeš ptákovi vyčítat, že to zkouší,“ odsekl jí havran uraženě, tentokrát už ze stolu.</p>
<p>„A ty, ty okamžitě nech na pokoji ty oříšky! Jsou na zítřek!“</p>
<p>CHVÍCH, odpověděl krysí Smrť a spěšně polkl.</p>
<p>Zuzana se obrátila zpět ke Smrťovi. Umělý břich Otce prasátek se mu mezitím svezl až někam k podbřišku.</p>
<p>„Tohle je <emphasis>příjemný</emphasis> dům,“ řekla, „a já tady mám dobré zaměstnání. Skutečné a mezi normálními lidmi. A těšila jsem se na normální život ve světě, kde se dějí jen normální věci. A najednou, bac ho, starý cirkus znovu ve městě! Podívejte se na sebe! Tři hlupáci, na každého se dostane! Heleďte, já nevím, co se děje, ale co se mě týče, můžete zase klidně zmizet. Tohle je můj život, nepatří ani jednomu z vás. Nedám si ho -“</p>
<p>Ozvala se tlumená kletba. Následoval tichý zvuk padajících sazí a na mříži v krbu přistál hubený stařík.</p>
<p>„Prásk!“ řekl.</p>
<p>„Dobrý bože!“ rozzuřila se Zuzana. „A tady máme ještě skřeta Alberta! Tak teď už je toho ale opravdu až až! Račte všichni dovnitř! Jestli si pravý Otec prasátek nepospíší, tak už se sem za chvilku vůbec nevejde!“</p>
<p>TEN SE K NÁM JISTĚ NEPŘIDÁ, odpověděl Smrť. Polštář tiše sklouzl na koberec.</p>
<p>„Ne? A proč ne? Obě děti mu poctivě napsaly a dopisy odeslaly,“ řekla Zuzana. „Máme tady jistá <emphasis>pravidla</emphasis>, jak víš.“</p>
<p>ANO. JSOU TADY JISTÁ PRAVIDLA. A DĚTI JSOU NA SEZNAMU. OVĚŘIL JSEM SI TO.</p>
<p>Albert si sundal z hlavy špičatou čepičku a vyplivl chuchvalec sazí.</p>
<p>„Jo. Ověřoval si to. Dvakrát,“ přikývl. „Nemáš tady něco k pití?“</p>
<p>„Tak proč jste se tady objevili vy?“ zajímala se Zuzana. „A ráda bych dodala, že jestli je to z pracovních důvodů, pak musím říct, že je to pěkně ubohé mužstvo -“</p>
<p>OTEC PRASÁTEK JAKSI... NENÍ K MÁNÍ.</p>
<p>„Není k mání? Na Svátek prasečí hlídky?“</p>
<p>ANO.</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>ON JE... JAK BYCH TI TO... NEEXISTUJE ŽÁDNÉ LIDSKÉ SLOVO, KTERÉ BY TO VYSTIHOVALO, TAKŽE... DOBRÁ, ŘEKNĚME TO TAKHLE... JE MRTEV. ANO. JE MRTEV.</p>
<p>Zuzana, tehdy ještě Zuzanka, si nikdy nevěšela punčochu ke krbu. Nikdy nehledala vajíčka, která snesl Kačer pečené duše. Nikdy si neukládala vytržený zub pod polštář ve vážném očekávání, že se objeví víla inklinující ke sběratelství zubů.</p>
<p>Nebylo to tím, že by její rodiče na tyhle věci nevěřili. Oni na ně věřit <emphasis>nepotřebovali</emphasis>. Věděli, že existují. Oni si jen přáli, aby neexistovaly.</p>
<p>Jistě, vždycky tam byly dárky v ten správný čas, s nápadnou cedulkou, na níž bylo napsáno, od koho jsou. A ráno na Svátek pečené duše nádherné vejce, plné sladkostí. Žádný z jejích mléčných zubů se nikdy nezměnil v nic menšího než celý tolar a nikdo se na nic neptal[*]. Jenže to všechno bylo prováděno přímo a otevřeně.</p>
<p>Dnes věděla, že se ji tenkrát pokoušeli chránit. V té době netušila, že její otec byl nějakou dobu Smrťovým učedníkem a její matka Smrťovou adoptivní dcerou. Jen velmi vzdáleně si pamatovala, že ji několikrát vzali na návštěvu ke komusi, kdo byl docela, řekněme, veselý a zábavný, i když trošku zvláštním, zkostnatělým způsobem. A pak ty návštěvy najednou přestaly. Setkala se s ním ještě později, a jistě měl své dobré stránky. Nějakou dobu si dokonce říkala, proč byli její rodiče tak necitelní a...</p>
<p>Teď už věděla, proč se ji snažili držet od těch věcí stranou. Na genetice a dědičnosti je mnohem víc než jen malé pokroucené spirálky.</p>
<p>Uměla procházet stěnou, když to bylo opravdu nutné. Dokázala použít takový tón hlasu, že to byly spíš Činy než slova, hlas, který pronikal přímo do nitra lidí a mačkal ty správné páčky a tlačítka. A její vlasy...</p>
<p>To se stalo teprve nedávno. Bývaly naprosto nezvládnutelné, ale zhruba v době, kdy jí bylo sedmnáct, zjistila, že se tak nějak zvládly samy od sebe.</p>
<p>To ji připravilo o přízeň několika mladíků. Když se někomu vlasy samy od sebe přeskupí do nového účesu, když se jednotlivé prameny propletou jako ošatka koťat, je to něco, co může naházet klacky pod nohy i velmi upřímné známosti.</p>
<p>Ale i tak dosáhla slušného pokroku. Dokázala teď celé dny žít, aniž se cítila jinak než jako člověk.</p>
<p>Ale tak to přece bylo vždycky, ne? Vyrazíte do světa a dosáhnete podle svých měřítek jistého úspěchu, a vzápětí se z neznáma vynoří nějaký obtížný a nežádoucí příbuzný.</p>
<p>S funěním a kletbami se skřetvíl vyškrábal z další okapové roury, narazil si klobouk pevně na hlavu, hodil svůj pytel do sněhové návěje a seskočil za ním.</p>
<p>„Tak tendlenc byl skvělej,“ zabručel sám pro sebe. „Bude mu trvat celý <emphasis>tejdny</emphasis>, než se <emphasis>tohodle</emphasis> zbaví!“</p>
<p>Pak z kapsy vytáhl pomačkaný kus papíru, přistrčil si ho k nosu a chvilku si v něm slabikoval. Pak se podíval směrem k postarší postavě, která tiše pracovala u vedlejšího domu.</p>
<p>Stála u okna a s nesmírným soustředěním malovala na sklo.</p>
<p>Skřet se zájmem popošel blíž a kritickým pohledem sledoval práci svého souseda.</p>
<p>„A proč to musej bejt pořád jen vzory s kapradím?“ zeptal se po chvíli. „Pěkný jsou, ale já bych ti za takovej vzor s kapradím nehodil do klobouku ani pěťák.“</p>
<p>Postava se štětcem v ruce se k němu obrátila.</p>
<p>„Já mám náhodou kapradí rád,“ odpověděl mu Janek Mráz chladně.</p>
<p>„Já jenom, že lidi spíš toudle dobou čekaj děti s velkejma smutnejma očima, koťata, co vystrkujou hlavu z bot, štěňata a takový věci.“</p>
<p>„Já maluju kapradí.“</p>
<p>„Nebo taky vázy se slunečnicema, krajinky od moře...“</p>
<p>„A kapradí.“</p>
<p>„Ne, počkej, hele, co kdyby si náhodou nějakej nejvyšší kněz vzpomněl, abys jim vymaloval strop chrámu takovejma těma blbůstkama, jako jsou andělíčci a bohové a takový věcičky, co bys dělal?“</p>
<p>„Mohl by mít tolik andělíčků a bohů, kolik by chtěl, kdyby chtěl -“</p>
<p>„Aby vypadali jako kapradí?“</p>
<p>„Odmítám nařčení, že jsem výhradně kapraďovitě orientovaný,“ zachmuřil se Janek Mráz. „Umím i krásné kašmírové vzory.“</p>
<p>„A to vypadá jak?“</p>
<p>„No... musím připustit, že ten vzor může na oko laika působit jistým... kapraďovitým dojmem.“ Mráz se naklonil kupředu. „A ty jsi kdo?“</p>
<p>Skřetvíl o kousek ustoupil.</p>
<p>„Nejsi víla Zubnička, že ne? V dnešních dnech jich nějak člověk vidí čím dál tím víc. Příjemná děvčata.“</p>
<p>„Kdepak. Kdepak. Žádný zuby,“ odpověděl skřetvíl a pevněji sevřel svůj pytel.</p>
<p>„A co tedy?“</p>
<p>Skřet mu to řekl.</p>
<p>„Vážně?“ podivil se Janek Mráz. „A já myslel, že se to objevilo jen tak samo od sebe.“</p>
<p>„No, že o tom mluvíš. Já si zase myslel, že se ty ledový květy na oknech objevujou samy od sebe,“ řekl skřetvíl. „Hele, nepřipadá mi, jako že bys lpěl na tradicích. Vypadáš unavenej. Co kdyby sis chvilku hodil šlofíka?“</p>
<p>„Já nikdy nespím,“ odpověděl Mráz ledově a obrátil se zpět k práci. „A teď mě omluv, musím ještě namalovat pěknou řádku oken. Kapradí není lehká věc, na to musí mít člověk pevnou ruku.“</p>
<p>„Co to má znamenat?“ dotazovala se Zuzana. „Jak může být Otec prasátek mrtvý? Vždyť on je... Není totéž co ty? Tahle -“</p>
<p>ANTROPOMORFNÍ PERSONIFIKACE. ANO. STAL SE JÍ. DUCH SVÁTKU PRASEČÍ HLÍDKY.</p>
<p>„No a? Jak je to možné? Jak může někdo zabít Otce prasátek? Otrávené sherry? Čepele v komíně?“</p>
<p>EXISTUJÍ MNOHEM JEDNODUŠŠÍ A NENÁPADNĚJŠÍ ZPŮSOBY.</p>
<p>„Chrchly, chrchly, chrchly. Tyhle saze, ty mě nakonec zadusí,“ řekl Albert hlasitě.</p>
<p>„A ty jsi to vzal po něm,“ pokračovala Zuzana ve výslechu, aniž si ho všímala. „To je <emphasis>nenormální</emphasis>!“</p>
<p>Smrť se pokusil zatvářit ublíženě.</p>
<p>„Tak já si odskočím a trochu se tady porozhlídnu,“ prohlásil Albert, protáhl se kolem ní a otevřel dveře.</p>
<p>Rychle je zase zavřela.</p>
<p>„A co tady vlastně děláš ty, Alberte?“ zeptala se jako tonoucí, který se i stébla chytá. „Já myslela, že jestli se ještě jednou objevíš na světě, zemřeš?[*]“</p>
<p>V TOM TO JE, PROTOŽE MY NEJSME NA SVĚTĚ, řekl Smrť. JSME VE ZVLÁŠTNÍ SOUBĚŽNÉ REALITĚ, STVOŘENÉ JEN PRO OTCE PRASÁTEK. NORMÁLNÍ FYZIKÁLNÍ ZÁKONY TADY NEPLATÍ. JAK JINAK BY MOHL NĚKDO ZA JEDINOU NOC OBLETĚT CELÝ SVĚT?</p>
<p>„Jasně,“ přikyvoval Albert a spokojeně se usmíval. „Já jsem jeden z malých pomocníčků Otce prasátek. Úředně. Mám špičatou zelenou čepici a kdeco.“ Pak si všiml sklenice sherry a několika turínů, které děti nechaly na stole, a zamířil k nim.</p>
<p>Zuzana byla v šoku. Před několika dny vzala děti do jeskyně Otce prasátek v jednom z velkých obchodních domů na Střepu. Samozřejmě, že tam nebyl pravý Otec prasátek, ale celkem dobrý herec v červených šatech. Bylo tam také několik lidí převlečených za skřítky a před obchodem stála hlídka sdružení Za stejná práva nestejných výšek[**].</p>
<p>Ani jeden ze skřítků nevypadal jako Albert. Kdyby tomu tak bylo, jistě by lidé vstupovali do jeskyně jen ozbrojení.</p>
<p>„Bylas hodná, holčičko?“ zavrčel Albert a odplivl si do krbu.</p>
<p>Zuzana se na něj ošklivě podívala.</p>
<p>Smrť se sehnul. Upřela pohled do modré záře jeho očí.</p>
<p>DAŘÍ SE TI DOBŘE? zeptal se.</p>
<p>„Celkem ano.“</p>
<p>SOBĚSTAČNÁ? RAZÍŠ SI VLASTNÍ CESTU SVĚTEM?</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>DOBRÁ. NO TAK, ALBERTE, POJĎME. NAPLNÍME PUNČOCHY A TROCHU S TÍM POHNEME.</p>
<p>Ve Smrťově ruce se objevily dva dopisy.</p>
<p>NĚKDO POKŘTIL TO DÍTĚ TYLDA?</p>
<p>„No, ona je to zkratka z jména Matylda, ale i tak se obávám, že -“</p>
<p>A TO DRUHÉ GÁBIN?</p>
<p>„Ano. Ale podívej, já nechápu, jak -“</p>
<p>PROČ GÁBIN?</p>
<p>„To je zkratka z Gabriel a je to něco jako..., že mu bohové dávají sílu, nebo tak nějak.“</p>
<p>TAK TO ASI BUDE SEBENAPLŇUJÍCÍ SE PROROCTVÍ. VIDÍM, ŽE TA HOLČIČKA PÍŠE ZELENOU TUŽKOU NA RŮŽOVÉM PAPÍŘE, KTERÝ MÁ V JEDNOM ROHU MYŠ. TA MYŠ MÁ NA SOBĚ ZÁSTĚRU.</p>
<p>„Ráda bych ti vysvětlila, že to udělala proto, aby si Otec prasátek myslel, že je hodná a sladká,“ řekla Zuzana. „A to nemluvím o tom, že tam úmyslně nasekala hrubky. Ale podívej, proč jsi vlastně <emphasis>ty</emphasis> -“</p>
<p>PÍŠE, ŽE JE JÍ PĚT.</p>
<p>„Co se roků týče, pak ano. Ale cynická dokáže být na pětatřicet. Proč zrovna <emphasis>ty</emphasis> musíš dělat -“</p>
<p>ALE VĚŘÍ NA OTCE PRASÁTEK?</p>
<p>„Ta by věřila na všechno, kdyby věděla, že z toho pro ni kouká panenka. Ale nechceš přece odejít, aniž mi vysvětlíš, proč -“</p>
<p>Smrť pověsil punčochy zpět nad krb.</p>
<p>NO A MY MÁME NEJVYŠŠÍ ČAS. ŠŤASTNÝ SVÁTEK PRASEČÍ HLÍDKY. HM, CO JSEM TO... AHA, ANO. HO. HO. HO.</p>
<p>„Skvělé sherry,“ zkonstatoval Albert a utřel si vousy.</p>
<p>Zuřivost přehlušila dokonce i Zuzaninu zvědavost. Musela řvát pěkně nahlas.</p>
<p>„Ty jsi vážně vypil to pití, které ta ubohá děcka připravila pro skutečného Otce prasátek?“ řekla.</p>
<p>„Jo a proč ne? <emphasis>On</emphasis> už je nevypije Rozhodně ne tam, kam odešel.“</p>
<p>„A můžu se zeptat, kolik už jsi jich dneska měl?“</p>
<p>„To nevím, já to nepočítal,“ odpověděl Albert šťastně.</p>
<p>JEDEN MILION OSM SET TISÍC SEDM SET ŠEST, ODPOVĚDĚL SMRŤ, A ŠEDESÁT DEVĚT TISÍC TŘI STA DEVATENÁCT SLANÝCH KOLÁČŮ S VEPŘOVÝM. A JEDEN TURÍN.</p>
<p>„No jo, ale ten vypadal jako koláč s vepřovým,“ bránil se Albert. „No po nějaký době ti tak už připadá skoro všechno.“</p>
<p>„Jak je možné, že už jsi dávno nepraskl?“</p>
<p>„Nevím, vždycky jsem měl dobrý trávení.“</p>
<p>PRO OTCE PRASÁTEK JSOU VŠECHNY TY SLANÉ KOLÁČE JEDNÍM KOLÁČEM. S VÝJIMKOU TOHO TURÍNU, KTERÝ JENOM VYPADAL JAKO KOLÁČ. POJĎ, ALBERTE. NEPOVOLENĚ JSME VSTOUPILI DO ZUZANINA ČASU.</p>
<p>„<emphasis>Proč to všechno děláš?</emphasis>“ vykřikla Zuzana ze všech sil.</p>
<p>LITUJI. TO TI NEMOHU ŘÍCI. ZAPOMEŇ, ŽE JSI MĚ VIDĚLA. NENÍ TO TVOJE VĚC.</p>
<p>„Že to není moje věc? Jak můžeš -“</p>
<p>A TEĎ... UŽ VÁŽNĚ MUSÍME JÍT.</p>
<p>„Brorou noc!“ popřál jí vážně Albert.</p>
<p>Hodiny odbily jednou a podruhé. Půlhodinu. To znamená, že je stále ještě půl sedmé. Pak podivná dvojice zmizela.</p>
<p>Sáně se rozletěly oblohou.</p>
<p>„Ta se jistě pokusí zjistit, o co tady vlastně jde, to se s vámi vsadím,“ prohlásil Albert.</p>
<p>NO NAZDAR.</p>
<p>„Už kvůli tomu, že jste jí řekl, aby to nedělala.“</p>
<p>MYSLÍŠ?</p>
<p>„No samo,“ přikývl Albert.</p>
<p>A JÉMINE! JAK VIDÍM, MUSÍM SE TOHO O LIDECH JEŠTĚ HODNĚ UČIT, ŽE?</p>
<p>„No... to nevím,“ zamyslel se Albert.</p>
<p>JE JASNÉ, ŽE BY BYLA VELKÁ CHYBA ZAPLÉST DO CELÉ TÉ VĚCI ČLOVĚKA. A PROTO, TO JISTĚ POCHOPÍŠ, JSEM JÍ JASNĚ ZAKÁZAL, ABY SE O TO ZAJÍMALA.</p>
<p>„Jo... to jste udělal.“</p>
<p>A KROMĚ TOHO... JE TO PROTI NAŘÍZENÍ.</p>
<p>„Ale říkal jste přece, že ti mrňaví šediví šmíráci už nařízení porušili.“</p>
<p>ANO, ALE JÁ NEDOKÁŽU JEDNODUŠE MÁVNOUT KOUZELNOU HŮLKOU A PORUČIT, ABY BYLO VŠECHNO LEPŠÍ. NATO JE TŘEBA JISTÝCH PROCEDUR. Smrť se chvilku díval před sebe, ale pak pokrčil rameny. MÁME PŘÍLIŠ MNOHO PRÁCE. MUSÍME DODRŽET SLIBY.</p>
<p>„No, vždyť noc je ještě mladá,“ řekl Albert a pohodlněji se uvelebil na pytlích.</p>
<p>NOC JE STARÁ. NOC JE VŽDYCKY STARÁ.</p>
<p>Vepři dusali dál. Po chvilce se ozvalo: „To tedy není.“</p>
<p>PROSÍM?</p>
<p>„Noc není o nic starší než den, mistře. To dá rozum. Musel tady bejt kdysi den, během kterýho nikdo nevěděl, jak vypadá noc.“</p>
<p>ANO, ALE ONA JE MNOHEM DRAMATIČTĚJŠÍ.</p>
<p>Zuzana zůstala stát u krbu.</p>
<p>Nebylo to tím, že by Smrtě nenáviděla. Smrtě posuzovaného jako lidského jedince.</p>
<p>Ale i tak...</p>
<p>S představou Pochmurného žnece, který se chopil úlohy naplnit punčochy světa, se nějak za žádnou cenu nedokázala srovnat, ať si ji v hlavě obracela, jak chtěla. Bylo to totéž, jako kdyby se někdo pokoušel představit si starého dědka Potíže jako vílu Zubničku. To víte, že ano. Starý dědek Potíž... Starý dědek Potíž... <emphasis>to</emphasis> byl někdo, komu bylo <emphasis>vždycky</emphasis> lépe se vyhnout...</p>
<p>No, ale <emphasis>vážně</emphasis>, jaký to musí být tvor, jaká <emphasis>nemocná </emphasis>osoba, aby dokázala toulat se celou noc světem a lézt do dětských ložnic?</p>
<p>No, samozřejmě Otec prasátek, ale...</p>
<p>Odněkud od podstavce slavnostně ozdobeného stromečku se ozvalo slabé zacinkání.</p>
<p>Havran spěšně couval od střepů jedné z lesklých koulí.</p>
<p>„Pardón!“ skřehotal. „Taková druhová reakce. Podmíněný reflex. Znáš to... kulaté, lesklé... To ti nedá, jeden si prostě musí zobnout...“</p>
<p>„Ty čokoládové peníze patří dětem!“</p>
<p>KVÍK? řekl krysí Smrť a odskočil od lesklých mincí.</p>
<p>„Proč to dělá?“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Takže ty to taky nevíš?“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Copak? Došlo k nějakým potížím? Nebo snad něco udělal Otci prasátek <emphasis>on?</emphasis>“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Proč mi to nechce říct?“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Děkuju ti. Opravdu jsi mi velice pomohl.“</p>
<p>Za zády uslyšela trhavý zvuk. Když se obrátila, uviděla, jak havran opatrně trhá pruh červeného ozdobného papíru z jednoho balíčku.</p>
<p>„Ale okamžitě s tím přestaň!“</p>
<p>S provinilým výrazem zvedl hlavu.</p>
<p>„Je to jenom malý kousek,“ bránil se, „to nikomu chybět nebude.“</p>
<p>„Na co jsi to chtěl, prosím tě?“</p>
<p>„Přitahujou nás jasné barvy a lesklé věcičky, chápeš? Automatická reakce.“</p>
<p>„To platí jen o strakách a kavkách!“</p>
<p>„A sakra. Vážně?“</p>
<p>Krysí smrť přikývl. KVÍK</p>
<p>„Aha, tak <emphasis>najednou</emphasis> je z tebe pan ornitolog, <emphasis>najednou</emphasis>, co?“ odsekl mu havran.</p>
<p>Zuzana si sedla na paty a natáhla ruku.</p>
<p>Krysí Smrť jí vyskočil do dlaně. Cítila jeho drápky podobné drobným špendlíkům.</p>
<p>Bylo to přesně jako v těch neuvěřitelných scénách, v nichž sladká a překrásná hrdinka zpívá duet s panem Ptáčkem Modráčkem.</p>
<p>Každopádně hodně podobné.</p>
<p>Alespoň v základních obrysech. A pravděpodobně by to mělo i větší úspěch u platících diváků.</p>
<p>„A nepřeházelo se mu náhodou něco v hlavě?“</p>
<p>KVÍK. Krysí Smrť pokrčil rameny.</p>
<p>„Ale stát se to mohlo, ne? Je přece hrozně starý a předpokládám, že viděl spoustu děsivých věcí.“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Všechny strasti světa,“ tlumočil havran.</p>
<p>„Já mu rozuměla,“ mávla Zuzana rukou. I to bylo jedno z jejích nadání. Nerozuměla, co krysí Smrť říká. Rozuměla jen tomu, co to znamená.</p>
<p>„Takže něco je v nepořádku a on mi to nechce říct?“ ujišťovala se Zuzana.</p>
<p>To ji rozzlobilo ještě víc.</p>
<p>„A Albert v tom jede s ním,“ dodala.</p>
<p>Pomyslela si: tisíce, <emphasis>miliony</emphasis> let jedno jediné zaměstnání. A dost nepříjemné. Nejsou to pokaždé se životem vyrovnaní veselí staříci v požehnaném věku, kdo opouští tohle slzavé údolí. Něco takového musí dříve nebo později srazit na kolena kohokoliv.</p>
<p>Někdo musí zasáhnout. Něco udělat. Je to asi stejné, jako když Tyldina babička začala všem vyprávět, že je královnou krullskou, a přestala nosit oblečení.</p>
<p>A Zuzana byla dost chytrá na to, aby věděla, že fráze „někdo by měl něco udělat“ sama od sebe nepomáhá. Lidé, kteří ji s oblibou používají, totiž <emphasis>nikdy</emphasis> neřeknou ten nezbytný funkční dodatek „a ten někdo jsem já“. Ale tady skutečně musí někdo něco udělat. A právě v této chvíli se celý výběr všech „někdo“ zúžil na ni.</p>
<p>Tyldina babička skončila v domě s ošetřovatelskou péčí, z jehož oken bylo vidět Qirmské moře. Ale v případě Zuzanina dědečka takováhle možnost zřejmě nepřipadá v úvahu. Kromě toho, mezi ostatními obyvateli podobného zařízení by jistě nebyl příliš oblíbený.</p>
<p>Soustředila se. <emphasis>Tohle</emphasis> byl nejjednodušší ze všech jejích talentů. Nesmírně ji udivovalo, že to jiní lidé neumějí.</p>
<p>Zavřela oči, natáhla ruce před sebe dlaněmi dolů, asi ve výši ramen, roztáhla prsty a pomalu ruce spustila.</p>
<p>Když je měla na poloviční cestě k tělu, zaslechla, jak přestaly tikat hodiny. To poslední tiknutí se protáhlo a zaznělo jako smrtelný chropot.</p>
<p>Čas se zastavil.</p>
<p>Existence pokračovala.</p>
<p>Když byla malá, vždycky přemýšlela o tom, proč návštěvy u jejího dědečka někdy trvají mnoho dnů, ale když se vrátí, pokračuje kalendář stejným datem, jako kdyby nikde nebyli.</p>
<p>Teď už věděla, proč to tak bylo, i když žádný lidský tvor by tomu pravděpodobně porozumět nedokázal. Někdy, někde, nějak se jednoduše čísla na hodinách nepočítala.</p>
<p>Mezi každým ze zdůvodnitelných racionálních okamžiků, vytvářejících jakousi řadu, v níž žijeme my, jsou vmezeřeny miliony iracionálních okamžiků, v nichž žijí ti druzí. Někde tam za hodinami žije Otec prasátek a jezdí na svých saních tažených kanci, víly Zubničky tam šplhají po žebřících, Janek Mráz si maluje okna a Kačer Svátku pečené duše snáší čokoládová vejce. V nekonečném vesmíru mezi neohrabanými vteřinami se pohybuje Smrť jako čarodějka, která tančí mezi dešťovými kapkami a nikdy se nenamočí.</p>
<p>Lidé tady mohou - ne, lidé tady <emphasis>nemohou</emphasis> žít, protože i kdybyste naředili láhev vína celou vanou vody, dostali byste sice více tekutiny, ale pořád byste měli to samé množství vína. Gumová páska bude stále tatáž gumová páska bez ohledu na to, do jaké délky ji vytáhnete.</p>
<p>Řekněme to spíš tak, že lidé tady mohou existovat.</p>
<p>Tady nikdy nebylo obzvláště chladno, i když vzduch občas bodal jako zimní povětří za slunečního dne. Zuzana si však z pouhopouhého lidského zvyku vzala ze skříně kabát.</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Tebe nečekají žádné myši nebo krysy, které bys měl navštívit?“</p>
<p>„Houby, před Svátkem prasečí hlídky je všude jako po vymření,“ odpověděl jí havran, který se pokoušel neohrabanými pařáty složit útržek červeného papíru. „Morčat a tarbíků, těch pravidelně bývá až až, skoro den co den. Děti je často zapomenou nakrmit nebo se pokoušejí zjistit, co je pohání. Ale teď se snaží.“</p>
<p>Samozřejmě, bude tady muset nechat děti. Jenže bylo jisté, že se jim nic nemůže stát. Na to nebude čas.</p>
<p>Pospíšila si dolů po schodech a vyšla předními dveřmi.</p>
<p>Ve vzduchu visel sníh. Není to dostatečně poetický popis. Vznášel se v ovzduší jako hvězdy. Jak se vločky Zuzany dotýkaly, mizely s tichými elektrickými záblesky.</p>
<p>Na ulicích byl sice hustý provoz, ale ten zkameněl v čase. Bezstarostně procházela mezi nehybnými lidmi a povozy, až nakonec dorazila ke vchodu do parku.</p>
<p>Sníh dokázal dokonce to, co nedokázali ani mágové Neviditelné univerzity - vyčistil Ankh-Morpork. Zatím neměl čas se zašpinit. Ráno to už pravděpodobně bude vypadat jako město potažené pařížskou šlehačkou, ale teď bylo vše pokryto čistou bělobou.</p>
<p>Neozýval se jediný zvuk. Husté záplavy sněhu ztlumily i městské osvětlení. Stačilo pár kroků do parku a mohla si připadat jako na venkově.</p>
<p>Vsunula dva prsty do úst a zapískala.</p>
<p>„Myslím, že by se to taky dalo provést nějak důstojněji,“ prohlásil havran, který se uhřadoval na sněhem obalené větvi.</p>
<p>„Ty drž zobák.“</p>
<p>„Ale tak špatné to zas nebylo. Rozhodně lepší, než jak by to svedla většina ženských.“</p>
<p>„Sklapni.“</p>
<p>Čekali.</p>
<p>„Proč jsi ukradl ten kus červeného papíru z dárku?“ zajímala se Zuzana.</p>
<p>„Mám svý plány,“ odpověděl jí havran s pochmurnou tajemností.</p>
<p>Čekali dál.</p>
<p>Napadlo ji, co bude dělat, kdyby to náhodou nefungovalo. Přemýšlela o tom, jestli se jí bude krysa pošklebovat. Krysí Smrť se dokázal pošklebovat jako nikdo na světě.</p>
<p>Ozval se dusot kopyt, letící sněhová stěna se otevřela a kůň byl tady.</p>
<p>Truhlík Zuzanu jednou oběhl a pak zůstal stát, zatímco z něj stoupaly obláčky páry.</p>
<p>Nebyl osedlaný. Smrťův kůň vás nenechal spadnout.</p>
<p>Jestli teď budu pokračovat, napadlo Zuzanu, začne to všechno nanovo. Odletím odsud a ocitnu se znovu v tom druhém světě. Spadnu z napjatého lana.</p>
<p>A kdesi uvnitř jí jakýsi hlásek říkal: <emphasis>No jo</emphasis>, jenže <emphasis>ty si to přeješ..., nebo ne...?</emphasis></p>
<p>O několik vteřin později už tam byl jen neporušený sníh.</p>
<p>Havran se obrátil ke krysímu Smrťovi.</p>
<p>„Nenapadá tě, kde bych mohl sehnat kousek tenkýho provázku?“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>Pozorovali ji.</p>
<p>Jeden řekl: Co je zač?</p>
<p>Jeden řekl: Pamatujeme si přece, že Smrť adoptoval dceru? Ta mladá žena je <emphasis>její</emphasis> dcera.</p>
<p>Jeden řekl: Je člověk?</p>
<p>Jeden řekl: Z větší části.</p>
<p>Jeden řekl: Dá se zabít?</p>
<p>Jeden řekl: Ale jistě.</p>
<p>Jeden řekl: No, v tom případě je to v pořádku.</p>
<p>Jeden řekl: Ehm... nemyslíme si, že bychom se kvůli tomuhle všemu mohli dostat do nějakých nepříjemností, že ne? Napadá nás, že tohle všechno nemáme... jak bychom to... autorizováno. Nestojíme o to, aby nám pak někdo kladl hloupé otázky.</p>
<p>Jeden řekl: Je naší povinností zbavit vesmír sentimentálního myšlení.</p>
<p>Jeden řekl: Všichni nám budou vděční, až to zjistí.</p>
<p>Truhlík lehce přistál na Smrťově trávníku.</p>
<p>Zuzana se neunavovala u hlavního vchodu, ale rovnou obešla dům k zadním dveřím, které bývaly vždycky otevřené.</p>
<p>Tady došlo ke změnám. Tedy alespoň k jedné významné změně.</p>
<p>Ve dveřích byla udělána dvířka pro kočku.</p>
<p>Chvíli si je prohlížela.</p>
<p>Po několika vteřinách se jimi protáhla rezavá kočka, vrhla na ni klasický kočičí pohled já-nemám-hlad-a-ty-nejsi-zajímavá a tiše odkráčela k zahradě.</p>
<p>Zuzana otevřela dveře do kuchyně.</p>
<p>Každou rovnou plochu pokrývaly desítky koček všech barev a velikostí. Když vstoupila dovnitř, obrátily se k ní stovky očí.</p>
<p>Bylo to, jako by tady bydlela paní Náhlavová. Tahle stařenka, aby přišla mezi lidi, bývala pravidelným hostem hospody Na márách a byla dokonale <emphasis>gaga</emphasis>. Jedním z příznaků ženských, kterým se to tak trochu zvrtne v hlavě a jsou <emphasis>jojo</emphasis>, neboli jak se lidově říká <emphasis>blemblem</emphasis>, bývá, že propadnou chronické náklonnosti ke kočkám. A navíc většinou k takovým, které dokonale zvládají všechny aspekty kočičí existence a jediné, co nedokážou, je najít svou krabici s pískem.</p>
<p>Několik z nich mělo nosy ponořené do misek se smetanou.</p>
<p>Zuzana nikdy nevěděla, co lidé na kočkách mají. Často je vlastnil člověk, který měl rád pudinky. A na světě existovalo dost lidí, jejichž představou nebe by byla čokoládová kočka.</p>
<p>„Zmizte! A všechny,“ řekla. „Nikdy jsem nevěděla, že má domácí mazlíčky.“</p>
<p>Část koček na ni vrhla pohledy, které jí vesměs oznamovaly, že jejich majitelky měly už dlouhou dobu úmysl odejít někam jinam, a tiše se vytratila. Cestou se polovina z nich olizovala.</p>
<p>Misky se smetanou se znovu tiše naplnily.</p>
<p>Byly to očividně žijící kočky. Jen živé věci tady měly obvyklou barvu. Všechno ostatní stvořil Smrť. Barva, instalatérské práce a hudba byly dovednosti, které unikaly jeho jinak pronikavému géniu.</p>
<p>Nechala zbytek koček v kuchyni a sama se vydala do pracovny.</p>
<p>I tady bylo vidět nějaké změny. Podle toho, jak všechno vypadalo, se zase pokoušel hrát na housle. Nikdy nepochopil, proč se nedokáže naučit ovládat žádný hudební nástroj.</p>
<p>Na stole byl strašlivý nepořádek. Otevřené i zavřené knihy ležely jedna přes druhou. Většinou to byly ty, které se Zuzana nikdy nenaučila číst. Písmena a znaky se u nich vznášely nad stránkami, nebo vytvářely složité malé ornamenty, jak si vás četly, zatímco jste si je četli.</p>
<p>Na knihách leželo několik složitých přístrojů. Vypadaly vzdáleně jako navigačně námořní, ale na jakých oceánech a pod jakými hvězdami?</p>
<p>Několik listů pergamenu bylo popsáno Smrťovým rukopisem. Poznala ho okamžitě. Nikdo, s kým se Zuzana v životě setkala, nepsal patkovým písmem.</p>
<p>Vypadalo to, jako by se snažil sepsat nějaký seznam.</p>
<p><emphasis>NE VKLAČI. NE V JAKAZAČISTÁNU. NE V ŘÍŠI.</emphasis></p>
<p><emphasis>ŘEKNĚME DVACET MILIONŮ DĚTÍ PŘI JEDNOM KILE HRAČEK NA DÍTĚ. </emphasis></p>
<p><emphasis>CELKEM ASI 20 000 TUN, TJ. 833,5 TUNY ZA HOD.</emphasis></p>
<p><emphasis>ZAPAMATUJ SI: NEZAPOMEŇ UDĚLAT SAZEMI STOPY NA KOBERCI. VÍC CVIČIT HO HO HO. </emphasis></p>
<p><emphasis>POLŠTÁŘ!</emphasis></p>
<p>Opatrně položila pergamen zpět.</p>
<p>Dříve nebo později vás to dostane. Smrtě lidé fascinovali a studium nikdy není jednosměrná věc. Člověk může strávit celý život tím, že nahlíží do soukromého života elementárních částic, a nakonec zjistí, že buď ví, kdo je, nebo kde je, ale většinou ne oboje. Smrť si vybral... lidstvo. Ne to skutečně pravé, ale něco, co by při běžném průzkumu jako pravé prošlo.</p>
<p>Dokonce i jeho dům napodoboval domy lidské. Smrť pro sebe stvořil ložnici navzdory skutečnosti, že nikdy nespí. Jestliže si vybíral věci od lidí a snažil se je prozkoumat, nevybral si tentokrát nepříčetnost? Koneckonců, vždyť je to věc v poslední době neobyčejně populární.</p>
<p>Nebo možná že po všech těch tisíciletích chtěl být jen milý.</p>
<p>Přenesla se do místnosti s časoměry života. Když byla malá holčička, milovala jejich zvuk. Ale teď jí šum písku z milionů přesýpacích hodin a slabé <emphasis>pink</emphasis> a <emphasis>pop</emphasis> těch, které vznikaly, a těch, které mizely, už tak příjemné nepřipadaly. Teď totiž už věděla, co se to děje. Každý jednou umřel, to bylo pochopitelné, alejí se tak nějak zdálo, že není správné poslouchat, jak se to děje.</p>
<p>Právě se chystala odejít, když si všimla dveří v místě, kde nikdy předtím žádné dveře nebyly.</p>
<p>Byly maskované. Celá jedna část polic, včetně šeptajících hodin, se pohybovala na závěsech.</p>
<p>Zuzana jí několikrát pohnula sem a tam jedním prstem. Když byly dveře zavřené, měl člověk co dělat, aby si všiml spáry.</p>
<p>Za nimi byla mnohem menší místnost. Měla sotva velikost, řekněme, katedrály. A od podlahy až ke stropu byla obložena dalšími hodinami, kterých bylo víc, než Zuzana stačila v slabém světle, dopadajícím sem z vedlejší místnosti, přehlédnout. Vstoupila dovnitř a luskla prsty.</p>
<p>„Světlo,“ přikázala. Rozžalo se několik svící. Hodiny byly... divné.</p>
<p>Ty v hlavní místnosti - ať už byly jakkoliv metaforické - vypadaly jako solidní věci vyrobené ze dřeva, skla a mosazi. Ale <emphasis>tyhle</emphasis> se zdály být vytvořeny ze světelných odrazů a stínů, aniž v nich bylo cokoliv hmotného.</p>
<p>Podívala se na jedny z největších.</p>
<p>V horní baňce byl vyleptán nápis OFFLER.</p>
<p>Krokodýlí bůh? pomyslela si.</p>
<p>No, bohové pravděpodobně také mají svůj život.</p>
<p>Ale ti přece doopravdy nikdy neumírají, alespoň co Zuzana věděla. Ti se přece jen zmenší, ztratí sílu a pak se změní v plačtivý hlas větru nebo drobnou poznámku na patě nějaké stránky v knize o náboženství.</p>
<p>Byli tady i další bohové. Několik jich znala.</p>
<p>Na policích však byly i menší přesýpací hodiny. Když viděla nápisy na horních baňkách, málem vybuchla smíchy.</p>
<p>„Víla Zubnička? Večerník? Král Ječmínek? Kačer Svátku pečené duše? Bůh - <emphasis>čeho že to?</emphasis>“</p>
<p>Ustoupila o krok a pod nohou jí něco zaskřípalo.</p>
<p>Na podlaze byly skleněné střepy. Sehnula se a zvedla ten největší. Z vyrytého jména tam zbývalo jen několik písmen.</p>
<p>...ASÁTEK</p>
<p>„Oh, <emphasis>ne</emphasis>... takže je to <emphasis>pravda?</emphasis> Dědečku, co jsi to <emphasis>udělal?</emphasis>“</p>
<p>Když vycházela z místnosti, svíčky zhasly. Tma vběhla zpět.</p>
<p>A v temnotě mezi rozsypaným pískem bylo slyšet slabý sykot a vidět droboučké poskakující jiskřičky...</p>
<p>Vzoromil Výsměšek si upravil ručník, který měl kolem pasu.</p>
<p>„Tak jak jsme na tom, Afekte?“</p>
<p>Univerzitní zahradník zasalutoval.</p>
<p>„Nádrže jsou plné, pane arcikancléři!“ hlásil spokojeně. „A pod kotly s horkou vodou topím už od rána!“</p>
<p>Ostatní starší mágové se shlukli ve dveřích.</p>
<p>„Vážně, Vzoromile, myslím si, že je to velmi <emphasis>nemoudré</emphasis>,“ ozval se lektor Zaniklých run. „Že byla tahle místnost tak pečlivě uzavřena, jistě mělo svůj význam.“</p>
<p>„Vzpomeňte si, co bylo napsáno na dveřích.“</p>
<p>„Ale, to tam někdo napsal jenom proto, aby sem lidi nelezli,“ odvětil Výsměšek a rozbalil si zbrusu nové mýdlo.</p>
<p>„No, ano,“ přikývl profesor Neurčitě mlhavých studií. „To je právě ono. Kvůli tomu to lidé dělají.“</p>
<p>„Je to <emphasis>koupelna</emphasis>,“ zdůraznil Výsměšek. „Vy všichni se chováte, jako kdyby to byla nějaká mučírna nebo co.“</p>
<p>„Koupelna,“ poznamenal děkan, „navržená Zatraceným Hlupcem Johnsonem. Arcikancléř Počasvosk ji použil jen jednou a pak ji dal zapečetit! Vzoromile! Já tě prosím, aby sis to ještě rozmyslel! Je to <emphasis>johnsonka!</emphasis>“</p>
<p>Nastala krátká odmlka, protože tohle si arcikancléř přece jen musel poněkud srovnat v hlavě.</p>
<p>Zesnulý (přesněji řečeno rychle, krátce a krutě zesnulý) Zatracený Hlupec Johnson byl všeobecně považován za nejhoršího vynálezce Plochy, a navíc ve velmi specializovaném duchu. Obyčejní <emphasis>špatní</emphasis> vynálezci prostě vynalézali věci, které odmítaly fungovat. Johnson mezi tyhle malé rybky nepatřil. Každý pitomec umí vyrobit něco, co absolutně nic nedělá, když zmáčknete knoflík. Takové levoruké amatéry Johnson nesnášel. Z toho, co vyrobil a vynalezl on, fungovalo všechno. Když jste chtěli malou střelu země-vzduch, požádali jste Johnsona, aby vám postavil ozdobnou vodní fontánu. To pak vyšlo většinou úplně na stejno. To mu však nikdy nevzalo odvahu ani neudusilo morbidní zvědavost jeho klientů. Hudba, zahrady, architektura - hranice jeho talentů neměly začátku.</p>
<p>Ale přes to všechno bylo poněkud překvapivé zjistit, že Hlupec Johnson se věnoval i navrhování koupelen. Jenže jak řekl Výsměšek, bylo známo, že navrhl několikery obrovské varhany, a když si to řekneme rovnou, to jsou vlastně taky všechno jen samé trubky, že?</p>
<p>Ostatní mágové, z nichž většina byla na univerzitě déle než arcikancléř, byli toho názoru, že jestliže Zatracený Hlupec Johnson postavil funkční koupelnu, bylo jeho původním úmyslem postavit tam úplně něco jiného.</p>
<p>„Víte, <emphasis>vždycky</emphasis> jsem si myslel, že pan Johnson je muž, který byl velmi pomlouván,“ řekl nakonec Výsměšek.</p>
<p>„No, a to je přesně to, co byl,“ přikývl nic nechápající lektor Zaniklých run. „To je totéž, jako kdyby někdo řekl, že marmeláda přitahuje vosy.“</p>
<p>„Není pravda, že všechno, co udělal, se nějak zvrtlo,“ pokračoval Výsměšek umíněně a promnul mezi prsty štětiny kartáče na mytí zad. „Podívejte se například v kuchyni na tu věc, kterou navrhl, aby se na ní loupaly brambory.“</p>
<p>„Aha, vy myslíte tu věc, co je na ní ta tabulka s nápisem ,vylepšený univerzální manikúrovací stroj’, arcikancléři?“</p>
<p>„Heleďte, vždyť je to jenom voda,“ odsekl mu vztekle arcikancléř. „Ani Johnson nemohl napáchat moc škody s vodou. Afekte, otevři přívody!“</p>
<p>Zbytek mágů ucouvl, když zahradník roztočil několik mohutných mosazných kohoutů.</p>
<p>„Už mě nebaví hledat pořád společné mýdlo jako vy, chlapi,“ pokračoval arcikancléř, když ve skrytých kanálech začala bublat voda. „<emphasis>Osobní</emphasis> hygiena! To je něco!“</p>
<p>„No, neříkejte, že jsme vás nevarovali,“ prohlásil děkan a zavřel dveře.</p>
<p>„Hm, víte, pořád ještě se mi nepodařilo zjistit, kam všechny ty trubky vedou,“ obrátil se k Výsměškovi Afekt.</p>
<p>„To zjistíme, jen žádný strach,“ odpověděl mu Výsměšek šťastně. Sundal si klobouk a nasadil si čapku do koupele, zhotovenou dle vlastního návrhu. Jako hold jeho profesi byla špičatá. Pak vzal z poličky žlutou gumovou kachničku.</p>
<p>„A teď, mužstvo k pumpám, Afekte, nebo v tomto případě spíš trpaslictvo, samozřejmě.“</p>
<p>„Rozumím, arcikancléři.“</p>
<p>Afekt zatáhl za jednu páku. Trubky dunivě zahučely a z několika nedostatečně utěsněných spojů se se sykotem vyřinula pára.</p>
<p>Výsměšek se ještě naposledy rozhlédl po koupelně.</p>
<p>Byl to ukrytý poklad, o tom nemůže být pochyb. Říkejte si, co chcete, starý Johnson musel sem tam něco udělat dobře, i když to bylo třeba jen náhodou. Celá místnost včetně stropu a podlahy byla obložena bílými, žlutými a zelenými dlaždicemi. Uprostřed, pod růžicí spojujících se trubek, byl Johnsonův vynález - patentní osobní umývárna typu Tajfun s automatickým držákem mýdla - sanitární poéma z mahagonu, růžového dřeva a mědi.</p>
<p>Nechal Afekta vyleštit každou trubku a kohout, až se leskly. Trvalo to celou věčnost.</p>
<p>Výsměšek za sebou zavřel ojíněné dveře.</p>
<p>Tvůrce očistného zázraku se rozhodl učinit už sprchu plně kontrolovatelným procesem a jedna stěna velké krychle obsahovala rozměrný panel pokrytý mosaznými hubicemi, tvarovanými do podob mořských panen, mušlí, a z nějakého podivného důvodu i granátových jablek. Byly tady oddělené zdroje mořské vody, tvrdé vody a měkké vody a také velká kola kontrolující teplotu. Výsměšek je pozorně prozkoumal.</p>
<p>Pak odstoupil, rozhlédl se po okolních dlaždicích a zazpíval: „Mi, mi, mi!“</p>
<p>Hlas se mu mnohokráte vrátil.</p>
<p>„Skvělá ozvěna!“ řekl spokojeně Výsměšek jedním z klasických koupelnových barytonů.</p>
<p>Chopil se komunikační trubice, kterou se mohl koupající spojit se strojníkem.</p>
<p>„Všechny nádrže spusť, pane Afekte!“</p>
<p>„Rozkaz, pane!“</p>
<p>Výsměšek otočil kohoutkem s nápisem „sprška“ a uskočil stranou, protože jedna jeho část si stále ještě uvědomovala, že Johnsonově vynalézavosti často nestačilo hodit dopis do schránky, ale že mnohdy prošla až na poštu a na druhé straně vylezla ven stěnou třídírny.</p>
<p>Obklopila ho sprška teplé vody, hebká a konejšivá.</p>
<p>„No to je něco!“ vykřikl a zkusil další kohoutek.</p>
<p>„Sprcha“ se ukázala být o něco ostřejší, „proud“ ho přinutil lapat po dechu a „záplava“ vytvořila hustou stěnu slané vody od jedné stěny krychle k druhé. Voda pak mizela v odpadní mřížce zasazené uprostřed podlahy.</p>
<p>„Jste v pořádku, pane?“ volal Afekt zvenčí.</p>
<p>„Úžasné! A to je tady spousta kohoutků, které jsem ještě nezkoušel!“</p>
<p>Afekt přikývl a poklepal na regulační ventil. Výsměškův hlas se pozvedl v něčem, co Afekt považoval za píseň, a zaduněl mezi oblaky páry.</p>
<p><emphasis>„Oh, jáááá znal jednoho... hm... zemědělského pracovníka, který nějak vypadal, asi to byl doškář.</emphasis></p>
<p><emphasis>A jáááá ho znal dobře a on - ne byl to farmář, teď jsem si vzpomněl - a ten měl dceru, jenže na její jmééééno si teď práávě nevzpomínám. Aááá... Kde jsem to skončil? Aha, jo. Sbor:</emphasis></p>
<p><emphasis>Něco, něco, něco, legračně tvarovaná zelenina, asi tuřín,</emphasis> <emphasis>něco něco něco a sladký slavííííčééékííí</emphasis>aargóóóóoohohoh-ARGHOHOHHH oh oh oh -“</p>
<p>Píseň najednou utichla, jako když utne. Jediné, co Afekt slyšel, byl divoký bublavý zvuk.</p>
<p>„Arcikancléři?“</p>
<p>Po nějaké chvilce mu odpověděl hlas odněkud od stropu. Byl jaksi vyšší a váhavý.</p>
<p>„Hm... napadlo mě, jestli byste mohl být tak laskav a zavřít vodu zvenčí, dobrý muži? Ehm... docela pomalu, kdyby vám to nevadilo...“</p>
<p>Afekt opatrně otočil kolem. Bublavý zvuk pomalu utichal.</p>
<p>„Ano. Skvělá práce,“ řekl arcikancléřův hlas, tentokrát už ovšem odněkud od podlahy. „Dobrá. Moc dobrá práce. Myslím, že to můžeme skutečně nazvat úspěchem. Každopádně. Hm. Napadlo mě, jestli byste mi nepomohl odsud vyjít. Z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu se necítím jistý na nohou...“</p>
<p>Afekt otevřel dveře sprchovací krychle, pomohl Výsměškovi ven a usadil ho na lavici u stěny. Arcikancléř byl velmi bledý.</p>
<p>„Ano, ano,“ opakoval arcikancléř a v očích měl poněkud skelný pohled. „Úžasně úspěšná akce. Hm. Jen jednu takovou maličkost, Afekte -“</p>
<p>„Ano, pane?“</p>
<p>„Je tam jeden kohoutek, který bychom asi měli na nějakou dobu nechat na pokoji,“ řekl Výsměšek. „Považoval bych to od vás za velkou laskavost, kdybyste mohl vyrobit tabulku a pověsit ji tam.“</p>
<p>„Ano, pane?“</p>
<p>„No, bylo by na ní něco jako ,Nedotýkati se!’ nebo něco takového.“</p>
<p>„Dobrá, pane.“</p>
<p>„A pověste ji na ten kohout označený jako ,Starý věrný’.“</p>
<p>„Rozumím, pane.“</p>
<p>„A není třeba se o tom zmiňovat ostatním.“</p>
<p>„Jak si přejete, pane.“</p>
<p>„U všech bohů, v životě jsem se necítil tak <emphasis>čistý</emphasis>.“</p>
<p>Ze strategicky umístěného místa mezi ozdobnými dlaždicemi, kousek pod stropem pozoroval Výsměška upřeně malý pidimužík v buřince.</p>
<p>Když Afekt odešel, začal se arcikancléř pomalu utírat velkým froté ručníkem. Jak se mu vracel klid, vyplížila se mu z hrdla další píseň.</p>
<p><emphasis>„Oh, druhý den Svátku prasečí hlídky jsem... poslal mé milé zpět chlípný dopis, haháá, tak to bylo, a křepelka na hruškovníku -“</emphasis></p>
<p>Skřet sklouzl dolů na podlahu a připlížil se za poskakující postavu obalenou ručníkem.</p>
<p>Po několika dalších zkusmých řádcích Výsměšek začal zpívat píseň, která dříve či později vznikne na každé planetě, kde se mění roční období, a kde jsou tudíž zimy. Často bývá nasazena do služeb některé místní víry a změní se v ní nějaké to slovo, ale ve skutečnosti má s bohy asi tolik společného jako kořeny s listím.</p>
<p>„- vycházející slunce a běh jelení -“</p>
<p>Výsměšek se otočil. Roh vlhkého ručníku udeřil skřeta za ucho a srazil ho na zem.</p>
<p>„Viděl jsem, jak se mi plížíš za zády! O co tady jde, no? Nějaký mizerný zlodějíček, co?“</p>
<p>Skřet poodjel po namydlené podlaze dozadu.</p>
<p>„Hele, a co to na mě hrajete vy, člověče, vždyť se předpokládá, že vy mě <emphasis>nevidíte!</emphasis>“</p>
<p>„Já jsem mág! My vidíme všechno, co je kolem nás,“ odpověděl mu Výsměšek, „a v kvestorové případě i věci, které kolem nás nejsou. Co máte v tom pytli?“</p>
<p>„To ne, pane! Jenom neotvírejte ten pytel, pane! V žádném případě neotvírejte ten pytel!“</p>
<p>„Proč? Proč ne? Co v něm máš?“</p>
<p>Skřetovi poklesla ramena. „Není důležité, co v něm mám. Důležité je, co z něj vyleze. Musím je z něj pouštět postupně, jednu po druhé, nemám nejmenší představu, co by se mohlo stát, kdyby se dostaly ven všechny najednou!“</p>
<p>Zdálo se, že to Výsměška zajímá. Začal rozvazovat řemínek, kterým bylo převázáno ústí pytle.</p>
<p>„Budete si přát, abyste to byl neudělal, pane!“ kvílel skřetvíl.</p>
<p>„Ano? A co tady tedy vlastně děláte, mladíku?“</p>
<p>Pidimužík se vzdal.</p>
<p>„No, víte... znáte vílu Zubničku?“</p>
<p>„Jakpak by ne? Jistěže,“ přikývl Výsměšek.</p>
<p>„No... tak já nejsem ona. Ale... je to tak trochu stejná záležitost...“</p>
<p>„Cože? Odnášíš nějaké věci a dáváš za ně -“</p>
<p>„No... teda... ani ne tak odnáším. Spíš tak jako... teda... přináším...“</p>
<p>„Aha... myslíš jako nové zuby?“</p>
<p>„Hm... myslím jako nové bradavice,“ odpověděl mu skřetvíl.</p>
<p>Smrť vhodil pytel do zadní části saní a vylezl za ním.</p>
<p>„Vedete si moc dobře, mistře,“ řekl Albert.</p>
<p>TEN POLŠTÁŘ JE POŘÁD HROZNĚ NEPOHODLNÝ, řekl Smrť a popotáhl si opasek. NEJSEM ZVYKLÝ NA VELKÉ TLUSTÉ BŘICHO.</p>
<p>„Právě to břicho je to nejlepší, co se mi podařilo vyrobit, mistře! Začínáte, abychom tak řekli, s handicapem.“</p>
<p>Albert odšrouboval uzávěr láhve se studeným čajem. Všechno to vypité sherry způsobilo, že byl hrozně žíznivý.</p>
<p>„Vedete si skvěle, mistře,“ opakoval a zhluboka se napil. „Všechny ty saze v krbu, stopy na koberci, vypité sherry, koleje saní po střechách... to musí zabrat.“</p>
<p>MYSLÍŠ?</p>
<p>„Jasná věc.“</p>
<p>A UDĚLAL JSEM TO TAK, ABY MĚ NĚKTERÉ Z NICH VIDĚLY. POZNÁM, KDYŽ ODNĚKUD NAKUKUJÍ, dodal Smrť pyšně.</p>
<p>„Dokonalé, pane.“</p>
<p>TO SI MYSLÍM.</p>
<p>„I když možná je tady jedna taková maličkost. Stačilo by jen ,Ho. Ho. Ho’. Nemusíte už dodávat ,Třeste se ubozí smrtelníci!’, pokud nechcete, aby z nich vyrostli lichváři, nebo tak něco.“</p>
<p>HO. HO. HO.</p>
<p>„Ano, to je ono, vidím, že se do toho už skvěle dostáváte.“ Albert spěšně sklonil obličej k rozevřenému zápisníku, aby mu Smrť neviděl do tváře. „A teď vám musím, mistře, říct, co by tomu pomohlo ze všeho nejvíc. Měl byste se objevit na veřejnosti. Vážně.“</p>
<p>OH. OBVYKLE TO NEDĚLÁM.</p>
<p>„Jenže Otec prasátek, to je taková postava hlavně pro veřejnost, pane. A jedno pěkné vystoupení na veřejnosti udělá mnohem víc, než když vás náhodou zahlídne nějaké to dítě z úkrytu. Pěkně to rozpohybuje svaly víry.“</p>
<p>SKUTEČNĚ? HO. HO. HO.</p>
<p>„Dobrá, dobrá, to bylo skutečně <emphasis>skvělé</emphasis>, mistře. Kde jsem to... aha... obchody budou otevřeny dlouho. Rodiče berou spoustu dětí podívat se na Otce prasátek, chápete? Ne na toho <emphasis>opravdického</emphasis>, pochopitelně. Většinou to bývá nějaký obstarožní penzista s polštářem pod vestou, který šetří vaši přítomnost neboli váš čas, pane.“</p>
<p>NENÍ OPRAVDOVÝ? HO. HO. HO!</p>
<p>„No, to už by snad... A taky nemusíte pokaždé -“</p>
<p>A DĚTI TO VĚDÍ? HO. HO. HO.</p>
<p>Albert se poškrábal na nose. „Myslím, že ano pane.“</p>
<p>TAK BY TO ALE NEMĚLO BÝT. ŽÁDNÝ DIV, ŽE DOŠLO K TĚMHLE... OBTÍŽÍM. KOMPROMIS VE VÍŘE? HO. HO. HO.</p>
<p>„No, někdy to tak bývá, mistře. A jestli bych mohl, tak to ,ho, ho -’„</p>
<p>A KDE ŽE SE ODEHRÁVÁ TAHLE TRAVESTIE?</p>
<p>Albert se vzdal. „No, myslím že u Krumpla, to je jeden z těch velkých obchodních domů na Střepu. Jejich jeskyně Otce prasátek je velmi populární. Tam mívají vždycky velmi dobrého Otce. Alespoň se to říká.“</p>
<p>TAK MY TAM TEĎ ZAJEDEME S NAŠIMI SANĚMI A PĚKNĚ JE PŘEVEZEME. HO. HO. HO.</p>
<p>„To víte, že jo, mistře.“</p>
<p>TO BYLA TAKOVÁ SLOVNÍ HŘÍČKA, ALBERTE. NEVÍM, JESTLI SIS JÍ VŠIML.</p>
<p>„V duchu se směju jako ďábel, mistře.“</p>
<p>HO. HO. HO.</p>
<p>Arcikancléř Výsměšek se usmál.</p>
<p>Usmíval se často. Patřil k mužům, kteří se usmívali, i když se jich něco dotklo, ale právě teď se usmíval proto, že byl pyšný. Stále ještě poněkud bolavý, ale přesto pyšný.</p>
<p>„Úžasná koupelna, co?“ řekl. „A oni ji dali zazdít, pochopíte to? To byla pěkná pitomost. No, bylo tady několik drobných obtíží,“ dodal neohrabaně, „ale to se přece dalo čekat. A je v ní všechno, vidíte? Umývadlo na nohy ve tvaru mušle, podívejte. Velká skříň na ručníky a župany. A ta vana támhle, ta má u dna takovou rouru a tou jde dovnitř vzduch, takže vám bublá voda, i když jste nejedli nic, co by vás nadýmalo. A tahle věcička tuhle, co ji drží ty mořské panny, to je miska na odstřihnuté nehty. Je tady prostě všechno.“</p>
<p>„Zvláštní miska na odstřihnuté nehty?“ podivil se skřet Bradavčák.</p>
<p>„No, člověk nikdy nemůže být dost opatrný,“ pokračoval Výsměšek a opatrně zvedl víko z ozdobné dózy s nápisem „koupelová sůl“, z níž vytáhl láhev s vínem. „Stačí se zmocnit něčeho tak osobního, jako jsou něčí vlasy nebo nehty, a máte ho pod palcem. To je hrozně stará magie. Taková finta od úsvitu lidstva.“</p>
<p>Pozvedl vinnou láhev ke světlu.</p>
<p>„Teď už by mělo být skvěle chlazené,“ zabručel a vytáhl zátku. „Tak bradavice, říkáš?“</p>
<p>„No, hrozně by mě zajímalo proč,“ přikývl pidimuž.</p>
<p>„To chceš říct, že to nevíš?“</p>
<p>„Nevím. Jednoho krásného dne jsem se prostě probudil a byl ze mě skřet Bradavčák.“</p>
<p>„To je ale opravdu zajímavé,“ zamyslel se Výsměšek. „Můj otec vždycky říkal, že skřet Bradavčák se objeví, když děti běhají bosý, ale nevěděl jsem, že skutečně existujete. Myslel jsem si, že si tě otec jenom vymyslel. Rozumíš, víly Zubničky a ti mrňaví smrádci, kteří žijí v květinách, proč ne, když jsem byl kluk, dělal jsem si z nich sám sbírku, ale o skřetech, co nosí bradavice..., tak to nevím.“ Zamyšleně upil z láhve. „Abych se přiznal, mám dokonce vzdáleného bratrance, který se jmenuje Bradavice. Je to ostatně docela příjemný zvuk, když si to člověk řekne, co myslíš?“</p>
<p>Podíval se na skřeta pres hrdlo láhve.</p>
<p>Těžko se kdo stane arcikancléřem, aniž by měl cit i pro ty nejjemnější nesprávnosti situace. No, vlastně to tak docela nebylo. Bude správnější, že pokud by takový cit neměl, <emphasis>nezůstal </emphasis>by arcikancléřem dlouho.</p>
<p>„A je to dobré zaměstnání?“ zeptal se zamyšleně.</p>
<p>„Lupy by byly lepší,“ odpověděl skřet. „Alespoň bych si při tom užil víc čerstvého vzduchu.“</p>
<p>„Myslím, že uděláme dobře, když se na to trochu podíváme a ověříme si to,“ zabručel Výsměšek. „No, ale možná, že na tom nic nebude.“</p>
<p>„Vřelé díky,“ řekl skřetvíl Baradavčák zachmuřeně.</p>
<p>Letos je Jeskyně Otce prasátek skutečně úžasná, pomyslel si Vernon Krumple. Personál na tom pracoval opravdu velmi tvrdě. Už Otcovy sáně byly malým uměleckým dílkem a prasátka nejenže vypadala jako živá, ale měla <emphasis>dokonalý</emphasis> odstín růžové.</p>
<p>Jeskyně zaplňovala skoro celé první patro. Jedna z víl dostala pokutu za to, že kouřila za Kouzelným zvonečkovým vodopádem, a loutky všech národů, poháněné hodinovým strojkem, ukazující, jak můžeme všichni společně vycházet, se tu a tam porouchaly, ale celkově vzato, pomyslel si, je to všechno vzorová ukázka Potěšení všech dětských srdcí.</p>
<p>Děti se svými rodiči se stavěly u vchodu do fronty a rozšířenýma očima pozorovaly celé dění.</p>
<p>A peníze se hrnuly. Oh, jak se hrnuly!</p>
<p>A proto, aby náhodou zaměstnanci nepodlehli Pokušení, dal pan Krumple vytvořit zvláštní systém drátů vedoucích pod stropem místnosti. Ve středu každého patra seděl v malé budce pokladní. Zaměstnanci brali od zákazníků peníze, vkládali je do malé lanovky, poháněné hodinovým perem, a posílali ji pod stropem pokladníkovi, který je rozměnil a stejným vozíkem vrátil zpět drobné. Tak bylo zabráněno už vzniku Pokušení a malé vozíčky poletovaly pod stropem obchodu jako rakety.</p>
<p>Pan Krumple miloval Vánoce. Vždyť to byly především svátky dětí!</p>
<p>Zastrčil si prsty do kapsiček u vesty a zářil na všechny strany.</p>
<p>„Všechno v pořádku, slečno Tvrďásková?“</p>
<p>„Jistě, pane Krumple,“ přikývla pokladní pokorně.</p>
<p>„Skvěle, opravdu <emphasis>skvěle</emphasis>.“ Podíval se na rostoucí hromadu mincí.</p>
<p>Najednou z nich klikatě vyletěly jasné jiskřičky a uzemnily se na kovové mříži pokladny.</p>
<p>Pan Krumple zamrkal. Z ocelových obrouček brýlí slečny Tvrďáskové před ním se rozletovaly jiskřičky na všechny strany.</p>
<p>Celý vzhled jeskyně se změnil. Na kratičký zlomek času měl pan Krumple pocit strašlivě zrychleného času, jako kdyby se všechno, co se dělo kolem, právě na ten zlomek vteřiny s jekotem brzd zastavilo. Což byl pochopitelně <emphasis>nesmysl</emphasis>.</p>
<p>Čtyři růžová prasata, kašírovaná z papíru, vybuchla. Panu Krumplovi se od hlavy odrazil papírový rypáček.</p>
<p>Na místě, kde ještě před okamžikem stála čtyři malá růžová prasátka, se teď potily a funěly čtyři obludy... No předpokládejme, že to <emphasis>byla</emphasis> prasata, protože hroši nemají špičaté uši a kovové kroužky v protažených rypácích. Jenže tahle stvoření byla obrovská, šedá a štětinatá a kolem se rychle šířil oblak čpavě nakyslého pachu.</p>
<p>A vůbec nevypadala sladce. Nebylo na nich ani za nehet roztomilosti. Jedno z nich k němu otočilo hlavu a upřelo na něj pohled malých, krví podlitých oček a neudělalo „chrochty“, což byl zvuk, který pan Krumple, vychovaný ve městě, vždycky spojoval s prasaty.</p>
<p>Udělalo <emphasis>„Grrrhúúúíííonng?“</emphasis>.</p>
<p>I sáně se změnily. Byl na saně, které měli v jeskyni, velmi pyšný. Byly bílé a měly ozdoby v podobě stříbrných spirálek a arabesek. Osobně dohlížel na nalepení každé stříbřitě lesklé hvězdy. Jenže teď celá jejich krása ležela v troskách kolem saní, jež vypadaly, jako kdyby byl vyrobeny z nahrubo opracovaných polen a přibity na dvě masivní dřevěné sanice. Vypadaly starodávně a na rovných plochách byly ozdobeny řezbami ošklivě rozšklebených a rozchechtaných tváří, které se tady zdály naprosto nemístné.</p>
<p>Rodiče křičeli a pokoušeli se odtáhnout své děti pryč, ale příliš se jim to nedařilo. Děti se sbíhaly k velkým saním jako mouchy na med.</p>
<p>Pan Krumple se rozeběhl k té příšernosti a mával rukama. „Zastavte to! Zastavte to!“ křičel. „Vystrašíte dětičky!“</p>
<p>Za sebou zaslechl nějakého malého chlapečka, který právě volal: „Hele, jaký mají kly!<emphasis> Žúžo!</emphasis>“</p>
<p>Jeho sestřička se přidala: „Jůů! Hele, tamhle ten čurá!“ Zvedl se děsivý oblak nažloutlé páry. „Podívejte, rozlejvá se to až ke schodům! Kdo neumí plavat, ten se okamžitě chytne zábradlí!“</p>
<p>„Když budete zlobit, tak vás sežerou,“ vyprávěla jakási malá holčička zasvěceně a na tváři se jí zračil výraz naprostého souhlasu. „Sežerou vás celý. I s kostima. Ty pěkně schroupaj.“</p>
<p>Jiné, starší dítě vyjádřilo své mínění: „Nebuď jak malý děcko. Vždyť nejsou skutečný. Oni si tady prostě najmuli mága a ten tady čaruje, tak je to. A nebo je to všechno poháněný hodinovejma strojkama. Každej ví, že nejsou opravdický a -“</p>
<p>Jeden z kanců obrátil hlavu a upřel na hošíka pohled krvavých oček. Hoch se okamžitě schoval za svou matku.</p>
<p>Pan Krumple, jemuž po tvářích stékaly slzy vzteku, se prodíral zmateným davem, až se ocitl ve středu Jeskyně Otce prasátek.</p>
<p>„Tak tohle má na svědomí Sdružení za stejná práva nestejně vysokých!“ vykřikl. „Rozhodli se mě zruinovat! A zruinují to všem dětičkám! Podívejte se na ty krásné panenky!“</p>
<p>Víly zaváhaly. Děti se shlukovaly kolem kanců navzdory stálým pokusům svých matek odlákat je pryč. Zmíněná malá holčička jednomu z čuníků právě dávala pomeranč.</p>
<p>Bohužel, pohyblivá scénka panenek celého světa měla nepopiratelně nějaké potíže. Hudební automat pod nimi sice stále hrál „Když na sebe budem hodní, budeme se všichni hodni“, ale vodítka, která oživovala loutky, se pokroutila, takže klačský hoch tloukl obřadním oštěpem do hlavy omnijskou holčičku, zatímco dívenka ve slavnostním kroji Achátové říše kopala malého čalamadoského druida do zadní strany roucha. To všechno přítomné děti nadšeně pozorovaly a fandily celé scénce bez nejmenšího náznaku diskriminace.</p>
<p>„Pane Krumple, v jeskyni máme ještě další problémy,“ obrátila se na majitele obchodu jedna z víl.</p>
<p>Zmatkem si prorazila cestu postava v červené a bílé a vrazila panu Krumplovi do ruky falešný plnovous.</p>
<p>„Tak to už je opravdu vrchol,“ prohlásil starý pán v kostýmu Otce prasátek. „Nevadí mi smrad pomerančů a mokrých kalhot, ale tohle snášet <emphasis>nemusím</emphasis>.“ Pak oddusal chumlem dětí pryč. Pan Krumple slyšel, jak popuzeně dodává: „A ke všemu to ještě dělá blbě!“</p>
<p>Pan Krumple se začal prodírat zástupem.</p>
<p>Někdo seděl ve velkém křesle. Na koleně měl posazené dítě. Ta postava byla... divná. Na sobě měla každopádně něco jako kostým Otce prasátek, ale pohled pana Krumpla po ní neustále klouzal, nedokázal zaostřit, oči mu ujížděly stranou, jako kdyby se pokoušely zachytit onu postavu v oblasti periferního vidění. Bylo to, jako kdyby se pokoušel nahlédnout si do vlastního ucha.</p>
<p>„Co se to tady děje? O co jde?“ dotazoval se rozzlobeně.</p>
<p>Na rameni se mu sevřela ruka. Otočil se a zíral do tváře skřítka jeskyně. Tedy, ten tvor na sobě měl kostým skřítka, i když poněkud neupravený, jako kdyby ho někdo ve spěchu tvořil a pak dlouho používal.</p>
<p>„Kdo jste?“</p>
<p>Skřítek si vytáhl z koutku úst ocumlanou cigaretu a nahnul se k němu.</p>
<p>„Říkejte mi strýček Drsňák,“ řekl.</p>
<p>„Vy nejste skřítek!“</p>
<p>„To nejsem, já jsem Dědeček na scestí, pane.“[*]</p>
<p>V tom okamžiku se za Krumplem ozval hlas:</p>
<p>A CO BY SIS KE SVÁTKU PRASEČÍ HLÍDKY PŘÁL TY, MALÝ ČLOVÍČKU?</p>
<p>Pan Krumple se v hrůze otočil.</p>
<p>Před ním - nedokázal onu osobu pojmenovat jinak než Otec prasátek-usurpátor - stálo malé děcko nejistého pohlaví, které se skládalo hlavně z obrovské čepice s bambulí zvané kulich.</p>
<p>Pan Krumple věděl, jak takové věci obvykle pokračují. Pokračovaly takto: dítě bylo strachem neschopné řeči, doprovázející matka zachytila pohled Otce prasátek a s oním zvláštním důrazem, jejž používají dospělí, když se paktují proti dětem, řekla třeba: „No, chceš přece malou panenku Jiskřenku, ne, Darinko? A skoro opravdovou sadu nádobí do kuchyně pro panenky, kterou jsme spolu viděly ve výloze, ne? A vystřihovánky ,Co všechno vidíme v kuchyni’, co? Co říkáš?“</p>
<p>A strachy ochromené dítě ze sebe roztřeseným hláskem vypraví „kuji“ a dostane pomeranč nebo nafukovací balónek.</p>
<p>Jenže tentokrát to proběhlo poněkud jinak.</p>
<p>Doprovázející matka se dostala sotva ke slovům: „No, chceš přece -“</p>
<p>PROČ MÁŠ RUCE UVÁZÁNY NA KOUSCÍCH PROVÁZKU, DÍTĚ?</p>
<p>Dítě se podívalo na své ruce, změřilo šije po celé délce až k rozkývaným palčáčkům, které mu visely z rukávů. Pak je zvedlo, aby si je mohl Otec prasátek prohlédnout.</p>
<p>„Fou páčáky.“</p>
<p>AHA. TO JE VELMI PRAKTICKÉ.</p>
<p>„Feš opvadickej?“</p>
<p>CO SI MYSLÍŠ <emphasis>TY?</emphasis></p>
<p>Kulich se zahihňal. „Fem viděva tvý pvafe, jak ďá číí!“ řeklo dítě a z tónu jeho hlasu se dalo soudit, že tento zážitek bude pravděpodobně zařazen mezi největší okamžiky, jaké kdy kulich prožil.</p>
<p>OH. HM... DOBRÁ.</p>
<p>„A měvo táákve hvozně vevikýho -“</p>
<p>TAK COPAK SI PŘEJEŠ KE SVÁTKU PRASEČÍ HLÍDKY? přerušil holčičku spěšně Smrť.</p>
<p>Matka se znovu chopila příležitosti, jak zohlednit ekonomické hledisko celé operace, a rychle mu vskočila do řeči: „Ona by chtěla -“</p>
<p>Otec prasátek netrpělivě luskl prsty. Matčina ústa se s neslyšným klapnutím zavřela.</p>
<p>Dítě očividně vycítilo, že tady se mu nabízí příležitost, jaká se naskytne jen jednou v životě, a rychle spustilo.</p>
<p>„Či amádu. A taky vekej hvad, co má kvustý pičatý věže,“ vysypalo ze sebe v jediném zátahu. „A mečák,“ dodávalo spěšně.</p>
<p>CO ŽE TO? nechápal Otec prasátek.</p>
<p>„<emphasis>Vekej</emphasis> mečák?“ řeklo dítě po krátké odmlce, ve které zřejmě zvažovalo srozumitelnost své odpovědi.</p>
<p>AHA. UŽ CHÁPU.</p>
<p>Strýček Drsňák strčil do Otce prasátek loktem.</p>
<p>„Čeká se od nich, že pěkně poděkujou,“ upozorňoval.</p>
<p>JSEŠ SI JISTÝ? LIDÉ TO OBVYKLE NEDĚLÁVAJÍ.</p>
<p>„Myslím, že vždycky poděkují Otci prasátek,“ zasyčel Albert. „Což jste vy, jasné?“</p>
<p>AHA, ANO, SAMOZŘEJMĚ. EHM. ČEKÁ SE OD TEBE, ŽE ŘEKNEŠ DĚKUJI.</p>
<p>„Kuju.“</p>
<p>A BUĎ HODNÁ. TO JE SOUČÁSTÍ CELÉ VĚCI.</p>
<p>„Ano, sím.“</p>
<p>DOBRÁ, TAK JSME UZAVŘELI SMLOUVU. Otec prasátek sáhl do svého pytle a vytáhl</p>
<p>- obrovský model hradu s - jak si správně přeložil - mnoha tlustými věžemi se špičatými stříškami, které byly jako stvořené k uvěznění princezny -</p>
<p>- krabici s několika sty nádhernými rytíři a pěšáky -</p>
<p>- a meč. Byl metr a půl dlouhý a jako břitva ostrá čepel mu jemně světélkovala.</p>
<p>Matka se zhluboka nadechla.</p>
<p>„To jí nemůžete dát!“ vykřikla. „To je hrozně nebezpečné!“</p>
<p>TO JE MEČ, vysvětloval Otec prasátek. MEČE JSOU VYROBENY K TOMU, ABY BYLY NEBEZPEČNÉ.</p>
<p>„Vždyť je to jenom dítě!“ zvolal pan Krumple.</p>
<p>JE TO POUČNÉ.</p>
<p>„Ale co kdyby se pořezala?“</p>
<p>TO BY PRO NI PŘEDSTAVOVALO VELMI VÝCHOVNOU LEKCI.</p>
<p>Strýček Drsňák něco s naléhavým výrazem zašeptal Otci prasátek do ucha.</p>
<p>SKUTEČNĚ? NO DOBRÁ. MYSLÍM, ŽE JE ZBYTEČNÉ, ABYCH SE O TOM PŘEL, KDYŽ ŘÍKÁŠ.</p>
<p>Čepel meče náhle zdřevěněla.</p>
<p>„A všechny ty ostatní věci taky nechce!“ prohlásila rezolutně Darinčina matka, která teď stála tváří v tvář následkům unáhleného přání svého dítěte. „Je to holčička! A já si nemůžu dovolit takové drahé hračky!“</p>
<p>ALE JÁ JÍ TO CHTĚL PROSTĚ DÁT, řekl Smrť s mírně zaskočeným výrazem.</p>
<p>„Dát?“ zbystřila matka.</p>
<p>„<emphasis>Dát?</emphasis>“ zvolal pan Krumple, který naslouchal s hrůzou. „To tedy ne! To je <emphasis>naše </emphasis>zboží! To nemůžete jen tak rozdávat! Svátek prasečí hlídky tady není od toho, aby se tady rozdávalo! Tedy... chtěl jsem říci... samozřejmě, <emphasis>samozřejmě</emphasis>, že se dárky dávají,“ opravil se, protože si uvědomil, že ho pozoruje dav lidí, „ale nejdřív se musí přece koupit, chápete, tedy chtěl jsem prostě... haha.“ Nervózně se zasmál, protože si začal čím dál tím silněji uvědomovat jakousi cizotu, která jej obklopovala, a také vzdálený pohled strýčka Drsňáka. „No není to, jako kdyby hračky vyráběli elfové někde na Středu, haha...“</p>
<p>„To máte svatou pravdu,“ přikývl strýček Drsňák, vážně. „Byl byste maniak, kdybyste jen pomyslel na to, že dáte elfovi do rukou dláto, jedině snad, že byste stál o to, aby vám jím na čelo vydlabal svůj monogram.“</p>
<p>„Chcete tím říct,“ ujišťovala se Darinčina matka ostrým hlasem, „že to všechno je zadarmo?“ Nechtěla, aby se hovor odchýlil od tématu, které považovala za ústřední.</p>
<p>Pohled pana Krumpla bezmocně ulpěl na nabízených hračkách. Rozhodně nevypadaly jako ty, co měl jejich obchodní dům na skladě.</p>
<p>Pak se pokusil vrhnout ostrý pohled na Otce prasátek. I ta sebemenší částečka šedé kůry mozkové mu říkala, že má před sebou veselého tlustého muže v červenobílém kostýmu.</p>
<p>Tedy... skoro každá částečka. Několik těch opravdu nejbystřejších mu říkalo, že jeho oči vidí něco jiného, ale nedokázaly se dohodnout na tom, co. Několik z nich odmítlo spolupracovat docela.</p>
<p>Ze sevřených rtů mu uniklo několik slov.</p>
<p>„Jak se zdá... tak ano.“</p>
<p>Přestože byl předvečer Svátku prasečí hlídky, univerzitní budovy hlučely hojným životem. Mágové nikdy nechodili časně spát[*], a dnes tady byla navíc Slavnost prasečí hlídky, která začínala jako obvykle o půlnoci.</p>
<p>Abyste měli nějakou představu o půlnoční <emphasis>hostině</emphasis> na Svátek prasečí hlídky, řekneme, že za něco <emphasis>malého</emphasis> na zub se na NU považovalo jídlo o pouhých třech či čtyřech chodech, ořechy a sýr nepočítaje.</p>
<p>Někteří z mágů začínali trénovat už celé týdny předtím. Tak například děkan už dokázal zvednout na jediné vidličce osmikilového krocana. To, že museli čekat do půlnoci, dokonale doladilo ostří jejich zdravého apetitu, které už bylo profesionálně vybroušeno.</p>
<p>Všude panoval příjemný duch radostného očekávání, všude tiše syčely a pěnily chuťové pohárky a všude se nenápadně shromažďovaly prášky a pilulky, které měly zasáhnout v oněch několik hodin vzdálených okamžicích, v nichž se osmnáct požitých chodů sešikuje někde v hloubi hrudního koše a vyrazí k protiútoku.</p>
<p>Výsměšek vyšel do sněhu a zvedl si límec. Všechna světla v budově Silnoproudé magie svítila.</p>
<p>„Nevím, nevím,“ zabručel si arcikancléř. „Je Noc prasečí hlídky, a ti tam pořád pracují. To není přirozené. Když jsem byl <emphasis>já</emphasis> student, bývalo mi touhle dobou už dvakrát špatně -“</p>
<p>Abychom nikomu nekřivdili, řekneme, že Rozšafín Ctibum a jeho skupina studentů-výzkumníků udělali jisté úlitby Svátku prasečí hlídky. Hex ozdobili jmelím a na velkou skleněnou kopuli, která pokrývala největší mraveniště, položili veselý papírový klobouček.</p>
<p>Pokaždé když sem Výsměšek zašel, zdálo se mu, že s tím... strojem... nebo myslícím strojem..., nebo co to vlastně bylo..., zase někdo něco dělal. Některé věci se v něm objevily přes noc. Občas, tedy podle Rozšafína, Hex sám... fuj!... <emphasis>to</emphasis> zřízení <emphasis>samo</emphasis>... nakreslilo plány nových kousků, které potřeboval... <emphasis>potřebovalo</emphasis>. Ze všech těch věcí často pobíhal Výsměškovi po zádech mráz, a ten teď znovu vyrazil na cesty, protože arcikancléř spatřil, že před zařízením sedí kvestor. Na okamžik zapomenul všechno, co se před chvílí dozvěděl o bradavicích.</p>
<p>„Co tady děláte, starý brachu?“ zeptal se s dobře utajovaným zděšením. „Měl byste být v hlavní budově a poskakovat sem tam, abyste si udělal v žaludku víc místa pro dnešní hostinu.“</p>
<p>„Ať žije růžová, šedá a zelená,“ odpověděl mu kvestor.</p>
<p>„No... mysleli jsme si, že by Hex mohl..., jak bych to řekl, pane, pomoci, pane,“ začal vysvětlovat Rozšafín Ctibum, který sám o sobě s oblibou uvažoval jako o jediném příčetném člověku univerzity. „Víte, s tím kvestorovým problémem. Mysleli jsme si, že by to pro něj mohl být skvělý dárek ke Svátku prasečí hlídky.“</p>
<p>„Ale proboha, vždyť kvestor nemá vůbec žádné problémy,“ odpověděl Výsměšek a poklepal přihlouple se usmívajícího muže po hlavě, zatímco jeho ústa formovala slova <emphasis>„až na to, že má v kouli cvrčka jako bábovku“</emphasis>. „Jeho vědomí občas trochu bloudí, to je všechno. Povídám, VĚDOMÍ ŽE VÁM OBČAS TROCHU BLOUDÍ, hm? No to se ale dalo čekat, strávil příliš mnoho času sčítáním čísel, že? Málo čerstvého vzduchu. CHODÍME MÁLO NA ČERSTVÝ VZDUCH, CO, STARÝ BRACHU?“</p>
<p>„My jsme si mysleli, že by si... třeba... docela rád s někým promluvil,“ pokračoval Rozšafín.</p>
<p>„Cože? Co? Ale vždyť já s ním mluvím pořád! A vždycky se ho snažím vyvést tak trochu z něj samotného na čerstvý vzduch,“ zvolal Výsměšek. „Je důležité zabránit mu, aby se pořád plácal na jednom a tom samém místě.“</p>
<p>„No... to tedy... jaksi... samozřejmě,“ přikyvoval Ctibum diplomaticky. Připomínal si kvestora jako muže, jehož představa vzrušujícího dobrodružství kdysi mívala podobu vejce vařeného na měkko. „Takže... hm... co kdybychom to ještě zkusili? Připraven, pane Hlomozraku?“</p>
<p>„Ano, díky, a zelenou se skořicí, jestli vás tím příliš neobtěžuji.“</p>
<p>„Nedokážu si představit, jak si může povídat se strojem,“ řekl Výsměšek vzdorovitým hlasem. „Vždyť ta zatracená věc nemá žádné uši.“</p>
<p>„No, víte, pane, my jsme jí vlastně jedno ucho udělali,“ vysvětloval Rozšafín. „Hm...“</p>
<p>Ukázal na velký buben umístěný uprostřed spleti trubek.</p>
<p>„Poslyšte, nekouká to támhle na konci z těch trubek naslouchací trumpeta starého Rumpála Žičky?“ zamračil se Výsměšek s podezřením.</p>
<p>„To je ona, arcikancléři,“ odkašlal si Rozšafín. „Zvuk totiž, abyste pochopil, se šíří ve vlnách a -“</p>
<p>Najednou se zarazil. V mysli se mu vynořily všechny mágské předsudky. Byl si v tom okamžiku <emphasis>jistý</emphasis>, že Výsměšek to pochopí tak, že on, Ctibum, mluví o moři. Vznikne jedno z oněch bezedných nedorozumění, jaká pravidelně vznikala, když se někdo arcikancléři pokoušel něco vysvětlit. Slova jako „příliv“, pravděpodobně i „zmrzlina“ a „písek“ by se jistě vynořila z...</p>
<p>„Je to všechno provozováno magicky, arcikancléři,“ vzdal se nakonec.</p>
<p>„Aha. Správně,“ přikývl spokojeně Výsměšek. Jeho hlas zněl mírně zklamaně. „Takže žádné ty složité věcičky s koly, převody, výstředníky, pery a trubicemi.“</p>
<p>„Přesně tak, pane,“ přikývl Ctibum. „Jen magie. Vhodně <emphasis>pokročilá</emphasis> magie.“</p>
<p>„Výborně. A co to má dělat?“</p>
<p>„Hex slyší, co říkáte.“</p>
<p>„Zajímavé. Ušetří to spoustu času při propichování děr do těch vašich kartiček a tlučení do všech těch tlačítek, co jste tady vy, hoši, věčně provozovali.“</p>
<p>„Sledujte tohle, pane,“ řekl Ctibum. „Dobrá, Adriane, aktivujte OSS.“</p>
<p>„Jakpak to děláte?“ zajímal se Výsměšek.</p>
<p>„No, to znamená, že Adrian zatáhne tadyhle za tu velkou páku,“ odpověděl neochotně Ctibum.</p>
<p>„Aha, to první je kratší, že.“</p>
<p>Rozšafín si povzdechl. „To je ono, arcikancléři.“</p>
<p>Kývl na jednoho ze studentů, který překlopil velkou červenou páku označenou nápisem NEPREKLÁPĚT! Někde uvnitř Hexu zabzučely převody. Dvířka mravenčí farmy se začala postupně jedna po druhých otevírat a miliony mravenců vyrazily do spleti skleněných trubic. Ctibum poklepal na rozlehlou dřevěnou klávesnici.</p>
<p>„Fakticky by mě zajímalo,“ komentoval okolní činnost arcikancléř,, jak vy si, mládenci, pamatujete, kdy a jak a co je potřeba všechno udělat,“ a pozoroval Rozšafína pohledem, který mladšímu mágovi připadal mírně pobavený.</p>
<p>„Víte, to je z větší části podvědomé, arcikancéři,“ odpověděl mu Ctibum. „Je samozřejmé, že nejprve se musíte poměrně dlouho učit. Takže teď, kvestore,“ dodával, „kdybyste nám něco řekl...“</p>
<p>„On vám říká, ABYSTE NĚCO ŘEKL, KVESTÓÓÓR!“ zaječel arcikancléř snaživě kvestorovi do ucha.</p>
<p>„Vývrtka? To je velmi lechtivá otázka, to Stařenka vždycky říkala,“ přikývl kvestor.</p>
<p>Některé části uvnitř Hexu se začaly hýbat. V pozadí místnosti se začalo majestátně otáčet velké kolo pokryté ovčími lebkami.</p>
<p>A husí brk umístěný ve středu celé spleti táhel, vodicích lišt a pružinek začal psát:</p>
<p>+ + + Proč si myslíš, že jsi lechtivý? + + +</p>
<p>Kvestor na okamžik zaváhal. Pak řekl: „No, já mám totiž vlastní lžíci, abyste věděl.“</p>
<p>+ + + Řekni mi něco o své lžíci + + +</p>
<p>„No... je to docela malá lžička...“</p>
<p>+ + + Dělá ti tvá lžička starosti? + + +</p>
<p>Kvestor se zamračil. Pak se ale očividně sebral. „Hopla, tady máme pana Sulce,“ prohlásil, ale nezdálo se, že by mu ona věta šla od srdce.</p>
<p>+ + + Jak dlouho jste pan Sulc? + + + .</p>
<p>Kvestor se rozzářil. „To si ze mě děláte legraci?“</p>
<p>„Úžasné!“ zvolal Výsměšek. Má ho to pod kontrolou! Je to lepší než pilulky ze sušených žab! Jak se vám to podařilo?“</p>
<p>„No...“ odpověděl váhavě Ctibum. „Prostě se to tak nějak stalo a...“</p>
<p>„Skutečně úžasné,“ opakoval Výsměšek. Vyklepal dýmku na jeden ze vstupů Hexu s nápisem „Vnitřní mraveniště“, přičemž Ctibum bolestivě zamrkal. „Tahle věc je tedy něco jako veliký umělý mozek, že?“</p>
<p>„No, mohl byste si ho tak <emphasis>představovat</emphasis>,“ připustil Ctibum opatrně. „Jenže Hex ve skutečnosti nemyslí. To není ten proces. On jen <emphasis>vypadá</emphasis>, jako že myslí.“</p>
<p>„Aha. To znamená, že je jako děkan,“ přikývl s pochopením Výsměšek. „Není nějaká naděje, že bychom do děkanovy hlavy umístili takovýhle mozek?“</p>
<p>„Váží to deset tun, arcikancléři.“</p>
<p>„Ale? Vážně? Hm. Na to bychom tedy potřebovali pořádně velký krumpáč.“ Pak se na chvíli odmlčel a vsunul ruku do kapsy. „Já věděl, že jsem sem kvůli něčemu přišel,“ provázel slovy své počínání. „Tady ten pidimužík, to je skřet Bradavčák -“</p>
<p>„Dobrý den,“ ozval se stydlivě Bradavčák.</p>
<p>„- který, jak se zdá, vznikl, aby byl dnešní večer s námi. Podívejte, pomyslel jsem si, že tady něco nehraje. Samozřejmě, že kolem Svátku prasečí hlídky se vždycky dějí věci tak trochu tajemné a neskutečné,“ dodával Výsměšek. „Nejtajemnější noc roku hned po noci svatojánské a tak dále. Vzduchem sviští Otec prasátek. Čas nejtemnějších stínů a podivností všelikých. Dobrá. Všechen okultní odpad starého roku se najednou hromadí. Může se stát cokoliv. Já si jen myslel, že by se na to mohli vaši hoši mrknout. Pravděpodobně tady ale není nejmenší důvod k obavám.“</p>
<p>„Skřet <emphasis>Bradavčák?</emphasis>“ ujišťoval se Rozšafín.</p>
<p>Pidimužík v obranném gestu sevřel svůj pytel.</p>
<p>„No, dává to stejný smysl jako spousta jiných věcí, řekl bych,“ prohlásil Výsměšek. „Koneckonců víla Zubnička taky existuje, ne? To byste mohli klidně přemýšlet o tom, proč máme boha vína, a ne boha kocoviny a -“</p>
<p>Zarazil se.</p>
<p>„Slyšel ještě někdo ten zvuk?“</p>
<p>„Promiňte, arcikancléři, ale jaký zvuk?“</p>
<p>„Takové <emphasis>klingleklingleklingleklingle?</emphasis> Jako malé rolničky?“</p>
<p>„Já nic takového neslyšel, pane.“</p>
<p>„Oh,“ Výsměšek pokrčil rameny. „No... co jsem to vlastně... ano, nikdo nikdy neslyšel o skřetu Bradavčákovi, až do dnešního večera.“</p>
<p>„Svatá pravda,“ přikyvoval skřetvíl. „Dokonce <emphasis>já sám</emphasis> jsem o sobě do dnešního večera neslyšel, a to jsem já.“</p>
<p>„No podíváme se na to, arcikancléři, a uvidí se, co zjistíme,“ odpověděl Ctibum diplomaticky.</p>
<p>„Hodný,“ přikývl Výsměšek, zastrčil si pidimužíka zpět do kapsy a podíval se na Hex.</p>
<p>„Úžasné,“ řekl znovu. „On skutečně vypadá, jako kdyby doopravdy myslel.“</p>
<p>„Ehm... ano.“</p>
<p>„Ale ve skutečnosti vlastně nemyslí?“</p>
<p>„Ehm... ne.“</p>
<p>„Takže... on jenom <emphasis>vypadá</emphasis>, že myslí, ale <emphasis>přitom nemyslí</emphasis> a jen se tak tváří?“</p>
<p>„Ehm... ano.“</p>
<p>„Takže se chová jako všichni lidé,“ uzavřel svůj průzkum spokojeně Výsměšek.</p>
<p>Když si hoch sedl na oficiální koleno, obdařil Otce prasátek zkoumavým pohledem.</p>
<p>„Tak abysme si rozuměli hned od začátku. Vím, že jste někdo převlečený za Otce prasátek. Otec prasátek je biologický i časový nesmysl. Doufám, že je to jasné.“</p>
<p>AHA. TAKŽE JÁ NEEXISTUJU?</p>
<p>„Správně. Tohle všechno je jenom takové sezónní divadýlko a ještě k tomu dodám, že zbujele komerční. Dárky už mi nakoupila matka. Musel jsem jí dát instrukce, aby koupila ty správné. Ona občas dělá pěkný hlouposti.“</p>
<p>Otec prasátek vrhl krátký pohled na ustaraně se usmívající vtělení mateřské nevýkonnosti, které postávalo opodál.</p>
<p>KOLIK JE TI LET, CHLAPČE?</p>
<p>Kluk zvedl oči k nebi. „Sem neslyšel, že byste se měl vyptávat na něco takovýho,“ řekl. „Já už jsem tyhle věci zažil několikrát. Máte začínat tím, že se zeptáte, jak se jmenuju.“</p>
<p>ÁRON NEPOSEDEK, „V BOROVICÍCH“, ULICE NA OKRAJI, ANKH-MORPORK.</p>
<p>„No, to vám asi někdo řekl,“ ušklíbl se Áron. „Zdá se, že ti lidi převlečení za víly tahají informace z matiček, co?“</p>
<p>JE TI OSM A NEUSTÁLE STÁRNEŠ... HM, AHA, ASI TAK DO PĚTAČTYŘICETI, řekl Otec prasátek.</p>
<p>„Nejspíš dostanou nějaký dotazník, když platí dárky, řekl bych,“ pokračoval Aron.</p>
<p>A PŘÁL BY SIS DOSTAT NEAGRESIVNÍ OŘECHOVÉ HADY ZE STO LAT, TERÁRIUM, SKLENICI SMRTNIČKU, LIS NA JEŠTĚRKY A PLAZY A SBĚRATELSKÉ ALBUM. CO JE TO LIS NA JEŠTĚRKY A PLAZY?</p>
<p>„Nemůžete si je lepit do alba, dokud jsou ještě nafouklý, to nevíte? No, to vám asi řekla, když jsem si zrovna prohlížel pastelky, že jo? Heleďte, mohli bychom tu frašku skončit? Dejte mi prostě můj pomeranč a už o tom nebudeme mluvit.“</p>
<p>DOKÁŽU DÁT MNOHEM VÍC NEŽ JEN POMERANČ.</p>
<p>„Jo, Určitě. To jsem viděl. Pravděpodobně ve spolupráci s několika společníky, kteří vždycky odlákají pozornost důvěřivých zákazníků. Páni, vždyť vy máte dokonce i falešný plnovous. A mimochodem, starý brachu, víte, že to vaše prase -“</p>
<p>ANO.</p>
<p>„Všechno to bylo udělaný pomocí zrcadel, provázků a nějakých trubek, že jo? Mně se to <emphasis>hned</emphasis> zdálo příliš umělé.“</p>
<p>Otec prasátek luskl prsty.</p>
<p>„No, to bude asi zase jeden z těch vašich tajných signálů,“ řekl kluk a seskočil mu z kolena. „Tak vám mockrát děkuju.“</p>
<p>ŠŤASTNÝ SVÁTEK PRASEČÍ HLÍDKY, řekl Otec prasátek, když chlapec odcházel.</p>
<p>Otce prasátek vzápětí poklepal po rameni strýček Drsňák.</p>
<p>„Skvělá práce, mistře,“ řekl. „Nesmírná trpělivost. Já už bych ho byl sám párkrát lísknul přes ucho.“</p>
<p>OH, JSEM SI JISTÝ, ŽE SI BRZO UVĚDOMÍ, PO JAK NESPRÁVNÝCH CESTÁCH KRÁČÍ. Rudá kapuce se pootočila, takže jen Albert mohl nahlédnout do jejích hlubin. NEJPOZDĚJI V TOM OKAMŽIKU, KDY OTEVŘE BALÍČKY, KTERÉ NESE JEHO MATKA...</p>
<p>HO. HO. HO.</p>
<p>„Nevaž to tak pevně! Nestahuj to tak tím špagátem!“</p>
<p>KVÍK!</p>
<p>Jak Zuzana procházela kolem řad svazků ve Smrťově knihovně, slyšela za zády hašteření. Místnost byla tak velká a vysoká, že by se tam klidně mohly tvořit mraky, kdyby se nebály.</p>
<p>„Dobrá, dobrá,“ ozval se zase hlas, který se pokoušela ignorovat, „takhle by to asi šlo. Musím mít možnost hýbat křídly, chápeš?“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Aha,“ řekla tiše Zuzana. „Otec prasátek...“</p>
<p>Nebyla to jedna kniha, ale hned několik polic zaplněných svazky. První z nich byly, jak se zdálo, napsány na srolovaných polovydělaných kůžích zvířat. Otec prasátek byl starý.</p>
<p>„O.K., jak to vypadá teď?“</p>
<p>KVÍK</p>
<p>„Slečinko?“ ozval se hlasitěji havran, který hledal druhou příležitost.</p>
<p>Zuzana zvedla hlavu. Kolem prohopkal havran, jehož hruď byla jasně červená.</p>
<p>„Tvít, tvít,“ řekl. „Bubly, bubly, píp. Hopsy, hop, hopsy, hop kolem...“</p>
<p>„Koho tím chceš oklamat? Akorát možná sebe,“ zavrtěla Zuzana hlavou. „Já ten provázek vidím.“</p>
<p>Rozbalila svitek.</p>
<p>„Možná bych si měl sednout na zasněženou větev,“ zamumlal jí havran chraptivě za zády. „V tom asi bude celý ten trik.“</p>
<p>„Já to nedokážu přečíst!“ stěžovala si Zuzana. „To písmo je nějaké... divné...“</p>
<p>„To jsou éterické runy,“ vysvětloval jí havran. „Vždyť koneckonců, Otec prasátek není jaksi... smrtelník...“</p>
<p>Zuzana přejela rukou po slabé kůži. Ty... tvary se jí točily kolem prstů.</p>
<p>Nedokázala je přečíst, ale <emphasis>cítila</emphasis> je. Byl v nich ostrý pach čerstvého sněhu, tak živý, že se jí začal dech u úst srážet v bílých obláčcích. Byl tam zvuk kopyt, praskot větví v promrzlém lese...</p>
<p>Zářící lesklá koule...</p>
<p>Zuzana rychle uhnula hlavou a odhodila svitek. Pak rozbalila ten, který vypadal, jako kdyby byl vyroben z pruhů stromové kůry. Písmo se vznášelo nad jeho povrchem. Ať byly svazky určeny k čemukoliv, rozhodně ne k tomu, aby je četly lidské oči. Mohli byste říci, že to bylo Braillovo písmo, kterého bylo třeba dotýkat se myšlenkami. Hlavou se jí třepotaly představy - vlhká kožišina, pot, vůně borové pryskyřice, saze, led, závan mokrého popela, prasata... ne, hnůj, rychle se opravila. Byla tam krev... a chuť... fazolí? Všechno představy beze slov. Téměř... zvířecí.</p>
<p>„Ale tohle všechno přece není pravda! Každý ví, že je to tlustý veselý stařík, který nosí dárky dětem!“ řekla nahlas.</p>
<p>„<emphasis>Teď</emphasis> je, <emphasis>teď</emphasis>. Ale nebýval. Víš přece, jak to chodí,“ upozorňoval ji havran. „Ano?“</p>
<p>„Je to jako s tím... tou... pracovní rekvalifikací,“ pokračoval havran. „Dokonce i bohové musí jít s dobou, není-liž pravda? Byl pravděpodobně před tisícem let úplně jiný. Dej si říct. Třeba jenom proto, že tenkrát nikdo nenosil punčochy,“ pak se poškrábal na zobáku.</p>
<p>„Jasně, paninko,“ pokračoval mírně přemoudřele, „ale pravděpodobně to bylo jen klasické předjarní puzení. Znáš to... krev na sněhu přivolá východ slunce. Začíná to oběťmi zvířat, znáš to, uštve se k smrti nějaké velké srstnaté zvíře. Víš, že někde kolem hor Beraní hlavy žije kmen, který na každé svátky zabije střízlíka a pak s ním chodí od domu k domu a zpívá o něm? A to se spoustou ,a hele ho, on je pašák a tralala a žumpsajda’? Nesmírně folklorní a velmi mystické.“</p>
<p>„<emphasis>Střízlíka</emphasis>? A proč <emphasis>zrovna střízlíka</emphasis>?“</p>
<p>„Copak já vím? Třeba někdo řekl, přece nejsme magoři, proč bysme se honili za takovým dravcem, jako je orel, s jeho ostrým zobákem a obrovskými ocelovými pařáty, rozumíte, co kdybysme místo toho chytali tohodle střízlíka, který je velký sotva jako vořech a umí dělat akorát ,píp’? No ale je to na vás, rozhodněte se sami. No, a pak to pomalu sklouzlo do náboženské roviny a začaly se dít ty klasické věci, jako když nějaký chudák našel ve svém talíři zvláštní fazoli a každý začal říkat ,ohó, ty jsi <emphasis>král</emphasis>, příteli’ a on si pomyslel ,no to zas není tak špatný nápad’, jenže oni mu zase řeknou ,ale dlouhé zápisy o tom dělat nebudem!’. Bodejť by jo, když vzápětí zjistí, že pádí po sněhu a v patách má tucet chlápků s obřadními srpy, a to všechno proto, aby zem znovu ožila a všechen sníh zmizel. Velmi, jak bych ti to... <emphasis>etnické</emphasis>. Pak nějakou opravdu bystrou hlavu napadlo: hej, poslyšte, vypadá to, že to zatracený slunce vždycky vyjde tak jako tak, tak proč vlastně dáváme druidům všechno to jídlo zadarmo? A vzápětí je najednou spousta volnejch pracovních příležitostí. Tak to prostě s bohy chodí. Oni si vždycky najdou způsob, jak... být nablízku a čekat.“</p>
<p>„To zatracené slunce vždycky vyjde tak jako tak,“ opakovala Zuzana. „Jak to víš?“</p>
<p>„No, pozorování. Stane se to každý ráno. Viděl jsem to na <emphasis>vlastní</emphasis> oči.“</p>
<p>„No, já spíš myslela všechny ty věci kolem obřadních srpů a tak.“</p>
<p>Havran se pokusil zatvářit mazaně. „Když si vezmeme obyčejného průměrného havrana,“ řekl, „zjistíme, že je to vlastně velmi okultní pták. Slepý Io, bůh hromu, míval tajemné havrany, kteří dokázali doletět a vletět kamkoliv a kteří mu nosili zprávy o tom, co se děje na celém světě.“</p>
<p>„Míval?“</p>
<p>„Nóó... on neměl v obličeji oči, jen takové ty, jak bych ti to, volně pohyblivé oční bulvy, které vždycky huííí - prosvištěly kolem.“ Havran si, zřejmě za celý rod, rozpačitě odkašlal. „No prostě a jednoduše, stala se taková nehoda, no.“</p>
<p>„Myslíš ty někdy na něco jiného než na oči?“</p>
<p>„Teda... ještě tady jsou vnitřnosti.“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„No, má pravdu,“ přikývla Zuzana. „Bohové neumírají. Nikdy úplně nezemřou. Jen se tak trochu vytrácejí...“</p>
<p>Vždycky je tady nějaké to <emphasis>kam</emphasis>, pomyslela si. Do kamene, možná, nebo do slov písně, do mysli nějakého zvířete, snad do šepotu větru. Nikdy docela neodejdou, visí na světě třeba za jediný prst, za špičku nehtu a vždycky se snaží najít cestu zpět. Jednou bohem, vždycky bohem. Zdánlivě možná mrtví, ale přitom jen jako svět v zimě...</p>
<p>„Dobrá,“ probrala se z myšlenek, „tak se podíváme, co se s ním stalo.“</p>
<p>Natáhla se pro poslední svazek a namátkou ho otevřela.</p>
<p>Ten pocit proti ní z knihy vyletěl jako bič...</p>
<p><emphasis>...kopyta, strach, krev, sníh, chlad, noc... </emphasis></p>
<p>Upustila knihu, která se s klapnutím zavřela.</p>
<p>KVÍK?</p>
<p>„Ale ano... jsem v pořádku.“</p>
<p>Podívala se na knihu u svých nohou a věděla, že se jí dostalo přátelského varování, asi takového, jako když je zvířecí mazlíček rodiny šílený bolestí, ale pořád ještě tak krotký, že nepoškrábe ani nepokouše ruku, která jej krmí - tentokrát ještě ne. Ať už byl Otec prasátek kdekoliv - mrtvý, živý, <emphasis>někde</emphasis> -, chtěl, aby ho všichni nechali na pokoji...</p>
<p>Podívala se na krysího Smrtě. Malé oční důlky mu modře plály - až znepokojivě známým způsobem.</p>
<p>KVÍK. ÍK?</p>
<p>„Tuhle krysa říká, že kdyby se chtěl on něco dozvědět o Otci prasátek, stavil by se v Kostěném hradu.“</p>
<p>„Ale to je přece jen taková pohádka,“ řekla Zuzana. „To je místo, kam se říká, že dojdou všechny dopisy, které děti před Svátkem prasečí hlídky posílají komínem. Povídání pro malé děti.“</p>
<p>Otočila se. Krysa a havran na ni upírali pohledy. A ona si najednou uvědomila, že byla až příliš normální.</p>
<p>KVÍK?</p>
<p>„Tuhle krysa se ptá, co to znamená <emphasis>jenom pohádka</emphasis>?“</p>
<p>Pletiplot se zahradou pomalu přesunul k Davidu Mezinima. Tedy pokud se tomu vůbec dalo říkat zahrada. Byla to prostě země kolem... domu. Tedy pokud se tomu vůbec dalo říkat dům. Nikdo o tom moc nemluvil, ale stejně člověk občas musel vyjít ven. Nikdo z nich se uvnitř necítil dobře.</p>
<p>Otřásl se. „Kde je <emphasis>von</emphasis>?“ zeptal se tiše.</p>
<p>„Nahoře,“ odpověděl mu David Mezinima. „Pořád eště se pokouší vodevřít tu cimru.“</p>
<p>„Tu se všema těma zámkama?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>David Mezinima si ubalil cigaretu. V domě... nebo věži, nebo napůl v tom i onom, prostě v tom <emphasis>kdovíčem</emphasis>... se nedalo pořádně kouřit. Když jste si tam zapálili, chutnalo to strašně a dělalo se vám špatně od žaludku.</p>
<p>„A proč to dělá? Dyť se nám podařilo všechno, kvůlivá čemu sme sem přišli, ne? Dyž sme tam stáli jako partička malejch fracků a čuměli, jak nějakej nedoštudovanej mág odříkává svý pitomý zaklínadla, měl sem co dělat, abych se nesmál. Vo co mu teďkom de?“</p>
<p>„No voň akorát řek, že dyž je to taklenc zamčený, chce se prostě mrknout dovnitř.“</p>
<p>„A já zase myslel, že se vod nás čeká, že uděláme, co se po nás chce, a vypadnem vocuď!“</p>
<p>„Jo? Tak mu řekni! Chceš si taky ubalit?“</p>
<p>Pletiplot si vzal sáček s tabákem a poněkud se uklidnil. „Teda řeknu ti, já byl v životě na pěkně hnusnejch místech, ale tohle je fakticky síla.“</p>
<p>„To jo.“</p>
<p>„Je to ta slaďárna, co nám bere dech. A taky by tady mělo bejt k jídlu něco jinýho než jabka.“</p>
<p>„To jo.“</p>
<p>„A co to zasraný nebe? To mi taky pěkně pije krev.“</p>
<p>„To jo.“</p>
<p>Snažili se držet oči od onoho zas... zasmušilého a nepřirozeného útvaru stranou. To nebe z jakéhosi důvodu působilo dojmem, že se vám každým okamžikem zřítí na hlavu. A bylo to ještě horší, když jste dovolili očím, aby sklouzly k obzoru, protože tam žádný obzor nebyl. Efekt byl stejný, jako kdybyste měli bolení zubů v očích.</p>
<p>O kus dál se na houpačce houpal Běloskvoj Banjo. Zvláštní, pomyslel si Mezinima, jak se zdá, je tady Banjo dokonale šťastný.</p>
<p>„Včera vyšmát strom, na kterým rostou lízátka,“ prohlásil nevrle. „Teda, řikám včera, ale kdo ví? A chodí za tím chlapem jako pes. Vod ty doby, co zemřel tatík, eště nikdo s Banjem takhle netočil. Je jak malej kluk. Teda zevnitř. Takovej byl dycky. Všecko mi vyřizoval. Teda když jsem mu řek ,polož ho’, tak mu jednu vrazil a položil ho na zem.“</p>
<p>„A ten dotyčnej zůstal ležet.“</p>
<p>„Jo. A teď za ním chodí jako pes. Dělá se mi z toho blivno.“</p>
<p>„A pročs sem teda lez?“</p>
<p>„Kvůlivá těm deseti tisícům tolarů. A <emphasis>von</emphasis> řiká, že by toho mohlo bejt eště mnohem víc. Víc, než kolik si dokážeme představit.“</p>
<p><emphasis>On</emphasis>, to byl samozřejmě Časnačaj.</p>
<p>„Ale von tady nejde akorát po penězích.“</p>
<p>„Jo, jasňačka, ale hele, já nepodepsal smlouvu na to, že pomůžu ovládnout svět,“ ušklíbl se David Mezinima. „S takovejma volovinama se můžeš dostat akorát do maléru.“</p>
<p>„Jo, pamatuju si, že vaše máma nám dycky něco takovýho říkala,“ přikývl Pletiplot. David Mezinima zakoulel očima. Snad každý si pamatoval mámu Běloskvojovou.</p>
<p>„To byla správná ženská, vaše máma. Vod rány, ale spravedlivá.“</p>
<p>„Vod rány... jo.“</p>
<p>„Si vpomínám, jak tenkrát uškrtila Ulepenýho Ruma jeho vlastní nohou,“ pokračoval Pletiplot. „Ta její pravačka, ta byla vošklivá, čistej jed, to se vaší mámě musí nechat.“</p>
<p>„Vošklivá... jo,“ přikyvoval David Mezinima.</p>
<p>„Zařídili jste jí, kluci, fajňáckej funus. Dyť tam byl skoro celej Stínov. Všichni jí přišli projevit úctu. A těch kytek. A každej vypadal tak...“ Pletiplot v řeči poněkud klopýtl, „šťastnej. Ale takovým tím smutným způsobem, žejo,“ dodával spěšně.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Máš nějakou představu, jak bysme se vocáď dostali domů?“</p>
<p>David Běloskvoj, alias Mezinima, zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Já taky ne. Museli bysme nejspíš najít znova to místo...“ Pletiplot se otřásl. „Teda, co proved tomu vozkovi..., rozumíš, tak bych se nedokázal chovat ani k vlastnímu fotrovi -“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Když je to vobyčejnej mentál, tak si s tím dokážu poradit. Ale von dokáže mluvit docela normálně, a najednou -“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Možná bysme se k němu mohli připlížit voba a-“</p>
<p>„Jo. Jo. A jak dlouho bysme zůstali naživu? Pár vteřin.“</p>
<p>„Třeba bysme měli kliku -“ začal Pletiplot.</p>
<p>„Jo? Dyťs ho viděl. Todle nejni jeden z těch mladejch, který ti akorát vyhrožujou. Tendle patří k těm, co tě vodkrouhnou a ani nemrknou. Este rychlejc. Teď už nám nezbejvá než se ho držet. To je jako to přísloví, co se říká vo tý jízdě na tygrovi.“</p>
<p>„A jaký přísloví se říká vo jízdě na tygrovi?“ zeptal se Pletiplot s podezřením.</p>
<p>„No...“ Mezinima zaváhal, „no prostě... mlátěj tě do ksichtu větve a mouchy a takový věci. A ty se musíš držet, nebo bys slítnul. Mysli na ty prachy. Je jich tam obrovskej pytel, viděls je sám.“</p>
<p>„Já musím pořád myslet na to skleněný voko, co mě pozoruje. Musím pořád myslet na to, že mám dojem, jako kdyby mi čumělo rovnou do hlavy-“</p>
<p>„Buď bez obav, <emphasis>von</emphasis> tě z ničeho nepodezřívá.“</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>„No, dyť smě pořád eště naživu, ne?“</p>
<p>Zatím přišlo v Jeskyni Otce prasátek na řadu další vykulené dítě.</p>
<p>KRÁSNÝ SVÁTEK PRASEČÍ HLÍDKY. HO. HO. HO. A TY SE JMENUJEŠ... EUFROZÍNA SLEPIČKOVÁ, JE TO TAK?</p>
<p>„No tak, odpověz přece Otci prasátek!“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>A JE TI ŠEST LET.</p>
<p>„No tak, miláčku, nestyď se. Jsou všechny stejné, v tomhle věku, viďte...“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>A PŘÁLA BY SIS PONÍKA A...</p>
<p>„Jo.“ Malá ručka stáhla kápi Otce prasátek až dolů k malé puse. Strýček Drsňák slyšel naléhavý šepot. Pak se Otec prasátek narovnal.</p>
<p>ANO. JÁ VÍM. JE TO MOC OŠKLIVÉ PRASÁTKO, TO MÁŠ PRAVDU.</p>
<p>Jeho silueta se na okamžik rozostřila, ale pak se ustálila a ruka vklouzla do pytle.</p>
<p>TADY MÁŠ UZDU A SEDLO PRO SVÉHO PONÍKA, A TENHLE ZVLÁŠTNÍ TVRDÝ KLOBOUK A VYSOKÉ BOTY A KALHOTY, KTERÉ, KDYŽ SI JE VEZMEŠ NA SEBE, VYPADAJÍ, JAKO KDYBYS MĚLA V KAŽDÉ KAPSE VELKÉHO KRÁLÍKA.</p>
<p>„Ale my nemůžeme mít poníka, že ne, Eufí, protože bydlíme ve třetím patře...“</p>
<p>ALE JAKPAK BYSTE NEMOHLI? JE V KUCHYNI.</p>
<p>„No, jsem si jistá, že si tak trošku děláš legraci Otče prasátek,“ prohlásila matka poněkud ostřejším hlasem.</p>
<p>HO. HO. ANO. JAKÝ JÁ JSEM TO VESELÝ TLOUŠTÍK. V KUCHYNI? TO JE LEGRACE. PANENKY A TAKOVÉ VĚCI PODLE VAŠEHO DOPISU BUDOU DORUČENY POZDĚJI.</p>
<p>„No? Co řekneš, Eufí?“</p>
<p>„Kuju.“</p>
<p>„Nešoupnul jste jim doopravdy poníka do kuchyně, že ne?“ naklonil se k Otci prasátek Albert, když se fronta posunula.</p>
<p>NEBUĎ BLÁZEN, ALBERTE. ŘEKL JSEM, ŽE BY TO BYLO SMĚŠNÉ.</p>
<p>„No, zaplať pánbůh. Chvilku jsem skoro věřil -“</p>
<p>JE V LOŽNICI.</p>
<p>„Ale...“</p>
<p>JE TO MNOHEM HYGIENIČTĚJŠÍ.</p>
<p>„No, tak to máme jistou jednu věc,“ přikývl zachmuřeně Albert. „Říkala ve třetím patře, co? Tak ti budou na Otce prasátek fakticky věřit.“</p>
<p>JISTĚ. VÍŠ, MÁM DOJEM, ŽE TOMU ZAČÍNÁM PŘICHÁZET NA CHUŤ. HO. HO. HO.</p>
<p>Ve Středu zeměplochy plál sníh modře a zeleně. Na nebi visela Odstředová záře, celé závěsy bledého chladného světla, obklopující ústřední horský masiv, a vrhala na ledovou pustinu strašidelný svit.</p>
<p>Jedna část oné tajemné <emphasis>Aurory Corealis</emphasis> se nadouvala, točila a pak natáhla potrhané křídlo, na jehož konci bylo vidět malou tečku. Když ji oči představivosti přitáhly blíže, změnila se v Truhlíka.</p>
<p>Pomalu poklusával, pak už šel, jen co noha nohu mine, až se nakonec ve vzduchu zastavil docela. Zuzana se rozhlížela na všechny strany.</p>
<p>Pak přece jen našla, co hledala. Na konci údolí, porostlého zasněženými stromy, jasně zářilo něco, co odráželo lesk oblohy.</p>
<p>Kostěný hrad.</p>
<p>Její rodiče si s ní jednou, když jí bylo asi šest let, sedli a vysvětlili jí, že něco takového, jako je <emphasis>Otec prasátek</emphasis>, doopravdy neexistuje, že jsou to takové milé pohádky, které je hezké znát, ale že jsou to právě jen <emphasis>pohádky</emphasis>. A ona jim uvěřila. Všechny ty víly a bubáci, všechny ty krvavé pohádky, plné ohlodaných kostí z pradějin lidstva, nejsou ve skutečnosti <emphasis>skutečné</emphasis>.</p>
<p>Lhali jí. Jak se ukázalo, její vlastní dědeček je více než dva metry vysoký kostlivec. Ne tedy pravý vlastní dědeček z masa a kostí, ale ty kosti se zapřít nedaly.</p>
<p>Truhlík zlehka přistál a rozeběhl se po sněhu.</p>
<p>Byl Otec prasátek bůh? A proč ne? pomyslela si</p>
<p>Zuzana. Vždyť i jemu se koneckonců přinášely oběti. Všechno to sherry a koláče s masem. Hlásal přikázání, odměňoval dobré a věděl o každém všechno. Když jste v něj věřili, přiházely se vám pěkné věci. Někdy byl ve své jeskyni, jindy zase cestoval po obloze...</p>
<p>Věže Kostěného hradu se jí už teď tyčily vysoko nad hlavou. To velké písmeno si každopádně zasloužil.</p>
<p>Viděla v jedné dětské knize jeho obrázek. Navzdory jeho jménu umělec, který dřevořez vytvořil, dokázal, že stavba vypadala... jistým způsobem vesele.</p>
<p>Nebyla veselá. Pilíře u vchodu byly stovku metrů vysoké. Každý ze stupňů schodiště vedoucího ke vchodu byl vyšší než dospělý muž. Stupně byly ze starého ledu a měly šedozelenou barvu.</p>
<p><emphasis>Z ledu.</emphasis> Ne z kostí. Na tvaru pilířů bylo cosi vzdáleně povědomého, možná že připomínaly nějakou tu stehenní kost a jejich hlavice zase lebky, ale všechno to bylo vytvořeno z ledu...</p>
<p>Truhlíkovi nedělala velikost schodiště žádné potíže. Ne že by se vznášel na zemi, on prostě vzhůru vyběhl po nakloněné rovině, kterou si sám vymyslel.</p>
<p>Nad ledem se proháněl vítr a před sebou hnal obláčky sněhu. Zuzana se rozhlédla po okolních závějích. Smrť po sobě nezanechává stopy, ale ona spatřila napůl zaváté otisky bot. Byla by ochotná se vsadit, že patří Albertovi. A... ano, další stopy sice byly sněhem téměř zasypány, ale zdálo se, že tady stály sáně. Dupala tady nějaká zvířata. Jenže sníh rychle zavál skoro všechny stopy.</p>
<p>Sesedla. Tohle bylo jistě to místo, o němž se mluvilo, ale pořád ještě to nějak nebylo ono. Podle všeho mělo plát jasným světlem a hučet činností a životem, zatímco tady to vypadalo jako v obrovském mauzoleu.</p>
<p>Kousek za pilíři ležela obrovská ledová deska rozbitá na mnoho kusů. Ve stropě po ní zbyl otvor, kterým bylo vidět hvězdy na temném nebi. Ještě když se dívala vzhůru, utrhlo se několik menších kousků ledu a se zaduněním dopadlo do sněhu.</p>
<p>Ve vzduchu se najednou zhmotnil havran a s unaveným pleskotem přeletěl na ledový pahýl nedaleko ní.</p>
<p>„Tohle místo je jako márnice,“ poznamenala Zuzana.</p>
<p>„Jo, a bude to moje márnice..., jestli budu muset... dneska v noci ještě lítat,“ vyrážel ze sebe přerývaně havran, když se mu krysí Smrť svezl ze zad. „Nikdy jsem nepodepsal smlouvu na dálkové lety rychlejší než čas. Měl bych bejt někde v pralese a vyrábět vzrušující ozdobné konstrukce za účelem přilákání samiček.“</p>
<p>„To dělají lemčíci,“ upozornila ho Zuzana. „Kdepak havrani.“</p>
<p>„Aha, tak teď už si budeme vyčítat i původ, jo?“ zašklebil se havran. „A kromě toho, věříte, že tady postrádám jídlo?“</p>
<p>Pak protočil své na sobě nezávislé oči každé jiným směrem.</p>
<p>„A kde jsou všechna světla? Kde je ruch a shon? Kde jsou všichni ti veselí malí záprdkové ve špičatých čepicích, červených a zelených šatečkách, kteří sice nepřesvědčivě, ale zato rytmicky buší svými kladívečky do dřevěných hraček?“</p>
<p>„Tohle spíš vypadá jako chrám nějakého hromového boha,“ řekla Zuzana.</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„To ne, mapu jsem přečetla správně. A mimo to, Albert tady byl taky. Všude kolem je popel a nedopalky cigaret.“</p>
<p>Krysák seskočil z pahýlu na zem a chvilku chodil sem a tam s kostěným čeníškem přitisknutým téměř ke sněhu. Po chvíli čenichání zakvičel a vyrazil do šera.</p>
<p>Zuzana ho následovala. Jak si její oči přivykaly na slabé modrozelené šero, všimla si něčeho, co se zvedalo ze země. Byla to jakási stupňovitá pyramida, na jejímž vrcholu bylo mohutné křeslo.</p>
<p>Někde v temnotě za ní se zachvěl a zasténal jeden z pilířů.</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Tuhle krysa říká, že jí tohle místo nejspíš připomíná nějaký starý důl,“ tlumočil havran. „Rozumíš, potom, co byl opuštěnej a nikdo se nestará o výdřevu a výztuže a údržbu a tak? My takovejch denně vídáme...“</p>
<p>Aspoň že ty schody mají lidské rozměry, pomyslela si Zuzana a snažila se ho neposlouchat. I sem napadal sníh díky dalšímu otvoru ve střeše. Tady bylo Albertových stop opravdu mnoho.</p>
<p>„Co když starej prasečí Fotřík havaroval se saněma?“ nadhodil havran.</p>
<p>KVÍK?</p>
<p>„No, copak by se to nemohlo stát? Prasata nejsou ani náhodou aerodynamický zvířata, nebo snad jo? A se vším tím sněhem, jen si to představte, špatná viditelnost, na poslední chvíli zjistí, že ten mrak, do kterýho se řítí, není mrak, ale hora, pak uvidí chumel vytřeštěnejch chodců v šafránovým oblečení, kteří se na něj dívaj seshora z úbočí, pak BÁC, a je po všem, až na to, že nějací šťastní horolezci přijdou k celýmu kopci jitrnic a najdou černou skříňku.“</p>
<p>KVÍK!</p>
<p>„To jo, ale na druhý straně je to přece jenom starej pán. V tomhle věku už by se asi neměl prohánět v oblacích.“</p>
<p>Zuzana zatáhla za něco napůl pohřbeného ve sněhu.</p>
<p>Byla to červenobíle pruhovaná cukrová tyčinka.</p>
<p>Rozhrábla nohou sníh hned vedle a našla dřevěného vojáčka v uniformě, která by nebyla nápadná, pokud byste ji měli oblečenou v nočním klubu chameleónů, jejichž jediným koníčkem jsou tvrdé drogy. Další pátrání ještě vyneslo na světlo zlomenou trumpetku.</p>
<p>Ze tmy se ozvalo sténání, skřípění a tichý praskot.</p>
<p>Havran si odkašlal.</p>
<p>„Aby bylo jasno, co krysák myslel tím, když mluvil o starým dole,“ začal opatrně, „totiž to, že staré doly mají sklony sténat a praštět podobným způsobem, chápeš? Nikdo je prostě neudržuje. Padají do nich různý věci. A vzápětí je z tebe červ pod písečným závalem. Chtěl jsem tím akorát říct, že bychom se tady neměli zbytečně zdržovat.“</p>
<p>Zuzana, pohroužená v myšlenkách, šla dál.</p>
<p>Tohle všechno bylo špatně. Celé to místo vypadalo, jako kdyby bylo opuštěné už mnoho let, což samozřejmě nemohla být pravda.</p>
<p>Pilíř nedaleko ní zapraskal a téměř neznatelně se zachvěl. Od stropu se snesla prška ledových krystalků.</p>
<p>Bylo jasné, že to není obvyklé místo. Postavit palác z ledu v takových rozměrech je nemožné. Podobalo se to tak trochu Smrťovu domu. Kdyby Smrť opustil svůj dům na delší dobu, všechny ty pozastavené věci, jako čas nebo fyzikální zákony, by ho převálcovaly. Bylo by to, jako když se protrhne přehradní hráz.</p>
<p>Obrátila se k odchodu a znovu zaslechla ono podivné zasténání. Podobalo se sice zčásti zmučeným zvukům vydávaným ledem, až na to, že led nestáná slovy: „Ach, <emphasis>jejky, jejky</emphasis>...“</p>
<p>Ve sněhu ležela postava. Zuzana ji málem minula, protože postava byla oblečena v dlouhém bílém rouchu. Ležela s roztaženýma rukama a nohama, jako kdyby chtěla dělat otisky do sněhu, a pak sejí nechtělo vstát.</p>
<p>Na hlavě měla malou korunku z vinných listů.</p>
<p>A nepřestávala sténat.</p>
<p>Zuzana zvedla hlavu. I tady byla střecha propadlá. Jenže nikdo nemohl spadnout z takové výšky a přežít to.</p>
<p>Rozhodně ne žádný <emphasis>člověk</emphasis>.</p>
<p>Vypadal jako člověk a teoreticky celkem mladě. Jenže to bylo opravdu jen teoreticky, protože i v nedostatečném světle, které se odráželo od sněhu, vypadala jeho tvář jako obličej někoho, komu se z toho už dávno dělá špatně.</p>
<p>„Je vám něco?“ zeptala se.</p>
<p>Nehybná postava otevřela oči a upřela pohled vzhůru.</p>
<p>„Přeju si, abych byl mrtev...“ zasténala. Kdesi ve stínech budovy se od stropu zřítil ledový balvan velikosti domu a vybuchl v oblaku ostrých ledových úlomků.</p>
<p>„To možná nejste na tak špatném místě,“ řekla Zuzana. Uchopila mladíka pod pažemi a zvedla ho ze sněhu. „Myslím, že teď uděláme nejlíp, když odsud zmizíme, co říkáte? Tohle místo už se brzo rozpadne na kusy.“</p>
<p>„Ach<emphasis>, jejky, jejky</emphasis>...“</p>
<p>Podařilo se mu zachytit se jí jednou rukou kolem krku.</p>
<p>„Můžeš jít?“</p>
<p>„Ach<emphasis>, jejky, jejky</emphasis>...“</p>
<p>„Možná, že by ti pomohlo, kdybys přestal říkat nesmysly a trochu se snažil.“</p>
<p>„Mně je to líto, ale jak se zdá, mám ... příliš mnoho nohou. Au.“</p>
<p>Zuzana dělala, co mohla, aby ho udržela ve vztyčené poloze, když s potácením, klouzáním a podklesáváním kolen dorazili k východu.</p>
<p>„Moje hlava,“ řekl mladík. „Moje hlava, moje hlava. Strašně mě bolí. Moje hlava. Mám pocit, jako kdyby mě do ní každou chvíli někdo uhodil. Moje hlava. Kladivem.“</p>
<p>A někdo ho opravdu tloukl. V jeho vlhkých kudrlinkách seděl malý skřítek v purpurových a zelených šatičkách a v rukou svíral stříbrné kladívečko. Přátelsky na Zuzanu kývl a znovu udeřil.</p>
<p>„Ach, <emphasis>jejky, jejky</emphasis>...“</p>
<p>„To snad nebylo potřeba!“ zvolala Zuzana.</p>
<p>„To mě chceš učit mou práci?“ osopil se na ni šotek. „Předpokládám, že ty bys to asi dělala líp, co?“</p>
<p>„<emphasis>Já</emphasis> bych to nedělala vůbec!“</p>
<p>„Jenže <emphasis>někdo</emphasis> to dělat musí,“ řekl skřítek.</p>
<p>„On je. Součást. Dohody,“ vysvětloval mladík.</p>
<p>„No, vidíš?“ zatetelil se spokojně mrňous. „Mohla bys mi podržet kladívečko, než mu natřu jazyk tady tím žlutým svinstvem?“</p>
<p>„Okamžitě z něj slez!“</p>
<p>Zuzana se pokusila mužíka lapit. Ten ovšem hbitě uskočil, přičemž v jedné ručičce svíral své stříbrné kladívko a napůl se ukryl za nejbližší pilíř.</p>
<p>„Já jsem součástí dohody, já jsem součástí dohody!“ ječel.</p>
<p>Mladík si sevřel hlavu rukama.</p>
<p>„Cítím se strašně,“ řekl. „Nemáte kousek ledu?“</p>
<p>Načež, protože existují jisté zvyklosti a neměnné procesy silnější než obyčejné fyzikální zákony, se budova zřítila.</p>
<p>Pád Kostěného hradu byl majestátní a impozantní, a jak se přihlížejícím zdálo, trval dosti dlouho. Praskaly pilíře, desky stropů klouzaly, led se tříštil a rozpadal. Vzduch nad bortícími se troskami se naplnil mlhou ze sněhu a ledové tříště.</p>
<p>Zuzana všechno pozorovala z okraje lesa. Mládenec, který se opíral o příhodný kmen, otevřel oči.</p>
<p>„To bylo úžasné,“ vypravil ze sebe.</p>
<p>„To myslíš to, jak se všechno mění zpátky na sníh?“</p>
<p>„Ne, to, jak sis mě hodila na rameno a vyběhla ven. Au!“</p>
<p>„Jo <emphasis>tohle</emphasis>.“</p>
<p>Skřípot ledu pokračoval. Padlé sloupy se nepřestaly hýbat, když dopadly na zem, ale dál se rozpadaly na kusy.</p>
<p>Když se usadila ledová mlha, nezbylo tam nic, jen sněhové závěje.</p>
<p>„Jako kdyby to tady nikdy ani nebylo,“ řekla Zuzana nahlas. Obrátila se ke sténající postavě.</p>
<p>„Dobrá, a teď, co jsi tady dělal?“</p>
<p>„Já nevím. Zrovna jsem otevřel oči. Otevřel jsem oči a byl jsem tady.“</p>
<p>„Kdo jsi?“</p>
<p>„Já... myslím, že se jmenuju Žlučoblij. Jsem... ano, jsem oh bůh kocoviny.“</p>
<p>„Cožpak existuje i bůh kocoviny?“</p>
<p>„Je to <emphasis>oh bůh</emphasis>,“ opravil ji. „Když se se mnou lidé setkají, chápeš, obvykle se chytí za hlavu a řeknou: <emphasis>,Oh bože...’</emphasis> Kolik vás to tady vlastně stojí?“</p>
<p>„Cože? Jsem tady sama!“</p>
<p>„Aha. Dobrá, dobrá.“</p>
<p>„V životě jsem o bohu kocoviny neslyšela...“</p>
<p>„A slyšelas někdy o Vínopijovi, bohu vína? Au...“</p>
<p>„To ano.“</p>
<p>„Velký tlusťoch, kolem hlavy věnec z révových listů, a vždycky ho malujou rozchechtaného a se sklenicí v ruce... Au. No a víš, proč je tak spokojený? On a ten jeho přihlouplý ksicht? Protože ví, jak skvěle se bude ráno cítit. Jsem to totiž <emphasis>já</emphasis>, kdo -“</p>
<p>„- mívá kocovinu?“ dodala Zuzana.</p>
<p>„A to vůbec nepiju! Au! A kdo končí každé ráno s hlavou v záchodové míse? Ach, jejky, jejky!“ Vstal a sevřel si hlavu rukama. „Měl by mít člověk pocit, že má hlavu uvnitř vyloženou psími chlupy?“</p>
<p>„Myslím, že ne.“</p>
<p>„No.“ Žlučoblij se zakýval. „Znáš takové ty lidi, co ráno vstanou a řeknou: Včera večer jsem do sebe nalil patnáct kousků dvanáctek, a když jsem se ráno probudil, měl jsem hlavu čistou jako zvoneček?“</p>
<p>„To ano.“</p>
<p>„Ti hnusáci! Mají hlavy čisté, protože jsem to <emphasis>já</emphasis>, kdo se se sténáním probudí v hromadě natráveného guláše! Aspoň <emphasis>jednou</emphasis>, a myslím opravdu aspoň jednou, bych rád ráno otevřel oči a zjistil, že mám hlavu v posteli, a ne přinejmenším v kýblu.“ Odmlčel se. „Jsou tady v tom lese žirafy?“</p>
<p>„Tady? Neřekla bych.“</p>
<p>Zadíval se nervózně přes Zuzaninu hlavu.</p>
<p>„Ani indigově modré, takové protáhlé, co se vždycky rozsvítí a zase zhasnou?“</p>
<p>„To je velmi nepravděpodobné.“</p>
<p>„Díky bohu.“ Znovu se zakýval se a tam. „Promiň, ale obávám se, že budu muset vyhodit snídaní.“</p>
<p>„Vždyť je noc!“</p>
<p>„Vážně? V tom případě to asi bude večeře.“</p>
<p>Tiše si klekl do sněhu za silným stromem.</p>
<p>„Neutekl jim náhodou z cirkusu?“ ozval se hlas z větve nad Zuzaninou hlavou. „Já podle toho, jak umí obrátit kufr naruby.“</p>
<p>Po krátké a hlasité mezihře se oh bůh vynořil zpoza stromu.</p>
<p>„Já <emphasis>vím</emphasis>, že musím jíst,“ vypravil ze sebe s námahou. „Háček je ale v tom, že jediný čas, kdy vidím nějaké jídlo, je ve chvílích, kdy putuje obráceným směrem...“</p>
<p>„A co jsi dělal právě <emphasis>tam</emphasis>?“</p>
<p>„Au? To si mě klidně prohledej,“ odpověděl oh bůh. „A to jsem ještě měl štěstí, že jsem v ruce nedržel nějakou dopravní značku a v kapse neměl kus dámského prádla.“ Povzdechl si. „Někdo si někde opravdu skvěle užil,“ dodal toužebně, „a já bych si přál, abych to byl býval já.“</p>
<p>„Radím ti, aby sis dal pořádnýho panáka,“ prohlásil havran. „Dej si chlup ze psa, kterej pokousal někoho jinýho.“</p>
<p>„Ale proč zrovna <emphasis>tam</emphasis>?“</p>
<p>Oh bůh zanechal pokusů zaostřit na havrana. „Já bohužel nevím tak docela přesně, kde je to tvoje tam.“</p>
<p>Zuzana se obrátila k místu, kde stával hrad. Byl pryč, zmizel zcela beze stopy.</p>
<p>„Támhle ještě před chvílí stávala jedna velmi důležitá budova,“ řekla.</p>
<p>Oh bůh opatrně přikývl.</p>
<p>„Já často vídám věci, které tam ještě před chvilkou nebyly,“ řekl. „A ty skoro pravidelně o chvilku později zmizí. A musím ti říct, že to bývá ve většině případů štěstí. Takže si toho obvykle moc nevšímám.“</p>
<p>Chytil se za žaludek a zmizel opět za nejbližším stromem.</p>
<p>Teď je tam jen sníh, pomyslela si Zuzana. Nic než sníh a vítr. Ani náznak trosek.</p>
<p>Znovu ji zaplavila podivná vlna jistoty, že to není tím, že by tady hrad Otce prasátek jednoduše už nebyl. Ne... on tady nebyl nikdy. Žádné trosky, žádné stopy.</p>
<p>Bylo to velmi zvláštní místo. Tady měl podle pověstí žít Otec prasátek. Což bylo velmi divné, když se nad tím člověk zamyslel. „Ani co by se za nehet vešlo to tady nevypadalo jako místo, kde by žil štědrý výrobce hraček, přítel všech dětí a starý veselý pán. Vítr skučel ve větvích stromů za nimi. Z větví klouzaly sněhové návěje. Ze tmy občas zazněly zvuky, které se podobaly dusotu kopyt.</p>
<p>Ze sněhové závěje vyskočila malá pavoučí postavička a přistála oh bohovi na hlavě. Obrátila korálkové oko k Zuzaně a zaskřehotala: „Všechno dobrý?“ Na ta slova odněkud skřet vytáhl své kladívko. „Někteří z nás prostě musí pracovat, chápeš, i když jsme metaforického... ne, spíš folklorního původu.“</p>
<p>„No tohle, okamžitě běž pryč!“</p>
<p>„Jestli si myslíš, že jsem zlej, tak počkej, až uvidíš růžový slony,“ ušklíbl se mužík.</p>
<p>„Nevěřím ti.“</p>
<p>„Vylezou mu vždycky z uší, poletujou mu kolem hlavy a při tom cvrlikají.“</p>
<p>„Hm,“ ozval se havran a z hlasu mu čišela ironie, „to spíš vypadá na červenky. A ty jsou všeho schopný.“</p>
<p>Oh bůh zasténal.</p>
<p>Zuzana najednou cítila, že ho nemůže opustit. Byl to člověk. No, přesněji řečeno měl lidskou podobu. Tedy, každopádně měl dvě ruce, dvě nohy. Tady by jistě umrzl. Je pravda, že bohové, a jistě i oh bohové, pravděpodobně nemohou umrznout, jenže takhle lidé nepřemýšlejí. Za takových podmínek prostě nemůžete někoho jen tak opustit. Byla pyšná na tuhle zcela normální a logicky lidskou myšlenku.</p>
<p>Kromě toho by mohl znát odpovědi na některé otázky. Stačilo, aby ho udržela v bdělém stavu alespoň tak dlouho, aby jejím otázkám porozuměl. Ze stínů na okraji pralesa je pozorovaly zvířecí oči.</p>
<p>Pan Krumple seděl na mokrých schodech a vzlykal. Nedokázal se k oddělení hraček dostat blíž. Kdykoliv se o to pokusil, vyzvedl ho dav ze země a proud lidí ho znovu vynesl na okraj zástupu.</p>
<p>Někdo řekl: „Vrchol večera, co, šéfe“, a když Krumple zvedl hlavu, spatřil před sebou malou a velmi nepravidelně tvarovanou postavu, která se k němu zmíněnými slovy obrátila.</p>
<p>„Vy jste jeden ze skřítků?“ zeptal se, když v duchu vyčerpal všechny ostatní v úvahu přicházející eventuality.</p>
<p>„Ne, pane, abych vám řekl pravdu, nejsem skřítek. Abych se vám přiznal, jsem desátník Nóblhóch z Hlídky. A tohle je svobodník Postihnout, pane.“ Podivný tvor pak nahlédl do papíru, který svíral v horní končetině. „Vy jste pan Skrupule?“</p>
<p>„Krumple!“</p>
<p>„Jo, to je ono. Poslal jste běžce na strážnici, pane, a my jsme na vaši žádost, jak vidíte, zareagovali s doporučeníhodnou rychlostí,“ pokračoval desátník Nóblhóch. „A to navzdory faktu, že je podvečer Svátku prasečí hlídky, což má za následek mnoho podivnejch událostí, ale, a což je nejdůležitější, že máme na strážnici prasečnicový večírek, při němž všichni hoši dusej pivo a trhaj kořalu, prostě si to lejou do hlavy. Ale to je v pořádku, protože Myčák, to je tady svobodník Postihnout, nepije, pane, jelikož je to proti jeho víře, a já přestože <emphasis>piju</emphasis>, pane, přihlásil jsem se dobrovolně, protože je to moje občanská povinnost, pane.“</p>
<p>Noby předvedl jakýsi pozdrav, o němž se domníval, že je to řízné zasalutování. <emphasis>Nedodal</emphasis> už: „A když se o svátkách vydá hlídka posloužit takovýmu zazobanci, jako jseš ty, předpokládá se, že si velící důstojník skupiny přijde na nějakou tu láhev nebo dvě, nebo na nějaký jiný hmatatelný důkaz vděčnosti“, protože to už za něj říkal celý jeho postoj. Dokonce i Nobyho uši byly ztělesněním očekávání.</p>
<p>Naneštěstí nebyl pan Krumple v nijak zvlášť chápavé náladě. Vstal a ukázal roztřeseným prstem k vrcholku schodiště.</p>
<p>„Chci, abyste zašli tam nahoru,“ řekl, „a zatkli ho!“</p>
<p>„Zatkli koho, pane?“ zajímal se Noby.</p>
<p>„Otce prasátek!“</p>
<p>„A proč pane?“</p>
<p>„Protože sedí tam nahoře ve své jeskyni a mýrnix týrnix rozdává dárky!“</p>
<p>Desátník Nóblhóch se nad tím zamyslel.</p>
<p>„Nedal jste si už nějakou tu skleničku na oslavu, pane?“ řekl pak hlasem, v němž se chvěla naděje.</p>
<p>„Jsem abstinent!“</p>
<p>„To je velmi moudré, pane,“ přikývl spokojeně svobodník Postihnout. „Alkohol jest dehtem lidské duše. Janerad, kniha druhá, verš dvaadvacet.“</p>
<p>„Promiňte, pane, ale tady s vámi nějak nedokážu držet krok,“ zachmuřil se desátník Nóblhóch a zatvářil se užasle. „Já si vždycky myslel, že Otec prasátek <emphasis>má</emphasis> rozdávat dárky, nebo se mýlím?“</p>
<p>Tentokrát se pan Krumple zarazil a nějakou chvíli o tom přemýšlel. Až dosud se mu totiž nepodařilo srovnat si všechny události v hlavě, takže nebyl s to posoudit nic jiného než jejich základní špatnost.</p>
<p>„Ale tohle není skutečný Otec prasátek!“ prohlásil. „Ano, to je ono! Je to falešný Otec!“</p>
<p>„A víte, že já si vždycky myslel něco podobného?“ přikyvoval Noby. „Myslel jsem si, že každý rok stráví Otec prasátek alespoň čtrnáct dní v umělé jeskyni v obchodním domě v Ankh-Morporku? A že se tam pěkně zapotí? Aha! Ale asi ne. Asi je to jenom nějaký penzista s falešným plnovousem, co?“</p>
<p>„Víte, já chtěl říct, že... to není ten Otec prasátek, kterého tady obvykle míváme,“ vysvětloval Krumple a snažil se dostat na pevnější půdu. „On se sem prostě vetřel!“</p>
<p>„Ale, tak <emphasis>jiný</emphasis> falešný Otec? Ne ten pravý falešný?“</p>
<p>„Správně... ano... ne...“</p>
<p>„A začal rozdávat dárky?“ ujišťoval se Noby.</p>
<p>„No vždyť to říkám! To je přece Zločin, ne?“</p>
<p>Desátník Nóblhóch si zamnul nos.</p>
<p>„No, <emphasis>skoro</emphasis>,“ přikývl, protože se nechtěl s konečnou platností připravit o šanci na dar nebo slavnostní remuneraci[*].</p>
<p>Ale pak mu najednou svitlo. „On rozdává vaše zboží!“</p>
<p>„Ne! Vůbec ne, on si to všechno přivezl s sebou!“</p>
<p>„Ale? No, kdyby rozdával vaše zboží, pak bych okamžitě viděl, kde je zakopaný pes. To je jasná známka provedeného zločinu, když chybí nějaký zboží, to jo. Ale když se někde nějaký věci objeví - nóó, tak to je choulostivá věc. Pokud to samozřejmě nejsou věci jako nohy nebo ruce. Měli bychom pevnější zem pod nohama, kdyby vám to zboží kradl.“</p>
<p>„Tohle je <emphasis>obchod</emphasis>,“ prohlásil pan Krumple, který se v myšlenkách dostal ke kořeni celého problému. „Tady se <emphasis>zboží</emphasis> zadarmo nedává. Copak můžeme počítat s tím, že si u nás někdo něco <emphasis>koupí</emphasis>, když tady nějaká osoba stejné zboží <emphasis>rozdává</emphasis>? Teď prosím běžte a vyveďte ho odsud.“</p>
<p>„Jo jako myslíte, abysme tak nějak Otce prasátek třeba zatkli?“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„V předvečer Svátku prasečí hlídky?“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„Ve vašem obchodě?“</p>
<p><emphasis>„Ano!“</emphasis></p>
<p>„Před všema těma dětma?“</p>
<p>„A-“ pan Krumple zaváhal. Ke své hrůze si uvědomil, že na tom, co desátník Nóblhóch říká, proti veškeré pravděpodobnosti něco je. „Vy si myslíte, že by to nevypadalo dobře?“</p>
<p>„Těžko říct, jak by to mohlo vypadat, pane.“</p>
<p>„Nemohli byste to provést nějak pokradmu?“</p>
<p>„Hmm, tedy pokradmu, ano, to bychom mohli zkusit,“ odpověděl desátník Nóblhóch. Věta zůstala viset ve vzduchu s rozpačitě rozhozenýma rukama.</p>
<p>„Zjistili byste, že nejsem nevděčný,“ dodal konečně pan Krumple.</p>
<p>„Nechte to na nás,“ usmál se desátník, kterému vítězství vlilo novou energii do žil. „Vy si pěkně zajděte do své kanceláře, uvařte si hrnek čaje a my to během chvilky vyřídíme. Uvidíte, že nám budete moci být vděčný.“</p>
<p>Krumple na něj vrhl pohled muže zmítaného vážnými pochybnostmi, ale nakonec se skutečně vydal do své kanceláře. Desátník Nóblhóch si spokojeně zamnul ruce.</p>
<p>„Vy tam u vás, odkud jsi, nemáte žádný takový svátky, že ne, Myčáku?“ zeptal se, když stoupali po schodišti do prvního patra. „Podívej se na ten koberec, člověk by skoro řekl, že jim ho pochcalo prase...“</p>
<p>„My tomu říkáme Půst Sv. Janerada,“ odpověděl mu Postihnout, který pocházel z Omnie. „Ale není to příležitost k podporování pověr a odporného komercionalismu. My se prostě v rodinách sejdeme k tiché modlitbě a společnému posezení.“</p>
<p>„Co, krocan, kuřata, ryby a tak dál?“</p>
<p>„Je to <emphasis>půst</emphasis>, desátníku Nóblhóchu. My <emphasis>nic</emphasis> nejíme.“</p>
<p>„No dobrá. Každý podle své chuti, ne? A aspoň nemusíte vstávat brzo ráno jen proto, abyste zjistili, že cokoliv jste se chystali upéct, je tak velké, že se vám to nevejde do trouby. Dárky taky ne?“</p>
<p>Spěšně ustoupili stranou, když po schodech kolem nich rychle sbíhaly dvě děti, které mezi sebou nesly obrovský model lodi.</p>
<p>„Někdy si můžeme vyměnit nová náboženská kázání vydaná tiskem a děti samozřejmě dostávají výtisky <emphasis>Knihy Janeradovy</emphasis>,“ pokračoval svobodník Postihnout. „Někdy dokonce s <emphasis>obrázky</emphasis>,“ dodával opatrným způsobem člověka, který hovoří o autoritou povoleném potěšení.</p>
<p>Kolem procupitala malá holčička, která si nesla medvěda většího, než byla sama. Růžového.</p>
<p>„<emphasis>Mně</emphasis> vždycky dávaj sůl do koupele,“ postěžoval si Noby, „a mýdlo a pěnu do koupele a rostlinný přísady do koupele a tuny různejch věcí do koupele, a já nemám ani šajna proč, protože já se skoro vůbec nekoupu. Člověk by si myslel, že jim to dojde, co říkáš?“</p>
<p>„Já říkám, že je to odporné,“ prohlásil svobodník Postihnout.</p>
<p>V prvním patře hučel dav.</p>
<p>„Pch, podívej se na ně. Když jsem byl dítě já, tak mně pan Otec prasátek nepřinesl nikdy nic,“ řekl desátník Nóblhóch a zachmuřeně pozoroval děti. „A věšel jsem si punčochu pravidelně, každý svátky. Nikdá v ní nic nebylo, akorát jednou se mi do ní můj táta vyzvracel.“ Sundal si helmu.</p>
<p>Noby nebyl v žádném případě hrdina, ale teď se mu najednou v oku zablesklo jako člověku, který viděl příliš mnoho prázdných a jednu příliš plnou punčochu. Z jakési nedostatečně zahojené rány na jeho malé okoralé duši byl stržen strup.</p>
<p>„Jdu na to,“ zavrčel.</p>
<p>V prostoru mezi Velkou síní univerzity a vstupními vraty je rozlehlý kruhový vestibul, kterému se říká Vzpomínka na arcikancléřovo střevo, i když nikdo neví proč, stejně jako nikdo neví, proč tam musí být podle prastaré tradice položen každou druhou středu do výklenku vysoko ve zdi malý bochánek s rozinkami a jeden měďák[*]. Výsměšek stál uprostřed a zíral vzhůru</p>
<p> „Řekněte mi, starší pAsáku, je pravda, že jsme na hostinu ke Svátku prasečí hlídky nikdy nepozvali žádnou ženu?“</p>
<p>„Samozřejmě, že jsme nikdy žádnou nepozvali, arcikancléři,“ přikývl starší pAsák. Zvedl pohled k prachem pokrytým trámům a zapřemýšlel, co tam upoutalo Výsměškův pohled. „U všech bohů, samozřejmě že jsme je nikdy nezvali. Ženské vždycky pokazí celou zábavu, to říkám já.“</p>
<p>„A všechny služebné vždycky dostaly až do půlnoci volno?“</p>
<p>„Velmi úctyhodný zvyk, to říkám já,“ opakoval starší pAsák a cítil, jak mu tuhne za krkem.</p>
<p>„Tak mi řekněte, proč támhle nahoru rok co rok věšíme otýpku toho zatracenýho jmelí?“</p>
<p>Starší pAsák, s hlavou stále zvednutou, se otáčel kolem dokola.</p>
<p>„No, jak bych... tedy... víte, je to... jaksi..., je to symbolické, arcikancléři.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Starší pAsák vycítil, že se od něj očekává něco víc. Zatápal v zaprášených vikýřích svého vzdělám.</p>
<p>„To listí, rozumíte..., to je symbol... zelené, zatímco ty bobule..., chápete... tedy ve skutečnosti, ano, ty bobule symbolizují..., jsou symbolem bílé. Tak. Zelená a bílá. To je silná symbolika.“</p>
<p>Čekal. Naneštěstí nečekal zbytečně.</p>
<p>„A čeho?“</p>
<p>Starší pAsák se rozkašlal.</p>
<p>„Nejsem si tak docela jistý, že to musí být <emphasis>něčeho</emphasis>,“ odpověděl.</p>
<p>„Tak?“ Arcikancléř se na chvilku zamyslel a pak</p>
<p>dodal: „Takže bychom mohli říci, že bílá a zelená symbolizují malou cizopasnou rostlinu?“</p>
<p>„Ano, to jistě,“ souhlasil starší pAsák.</p>
<p>„Takže jmelí vlastně symbolizuje jmelí?“</p>
<p>„Přesně, arcikancléři,“ souhlasil starší pAsák, který viděl, že má na mále.</p>
<p>„Legrační věc, tohleto,“ pokračoval zamyšleným hlasem arcikancléř. „Tohle konstatování je buď tak hlubokomyslné, že by trvalo celý život, než by člověk pochopil každou částečku jeho významu, nebo je to absolutní volovina. Tak by mě zajímalo, co z toho to opravdu je.“</p>
<p>„Mohlo by to být oboje,“ snažil se starší pAsák zoufale.</p>
<p>„A tahle poznámka je buď nesmírně bystrá, nebo velmi banální.“</p>
<p>„No, mohla by být to i -“</p>
<p>„Neškrábejte to, pAsáku.“</p>
<p>Na vstupní vrata někdo zabušil.</p>
<p>„Aha, to budou zpěváci chrochtovníci,“ řekl starší pAsák, vděčný za to přerušení. „Každý rok chodí k nám jako k prvním. Mně osobně se vždycky nejvíc líbila ta ,Chlapci jako lilie’, znáte ji.“</p>
<p>Arcikancléř naposled zvedl hlavu ke kytici jmelí pod stropem, vrhl na zářícího pAsáka přísný pohled a otevřel malá dvířka v hlavních vratech.</p>
<p>„Tak abych vám to řekl rovnou, chrochtovníci, já na nějaké -“ začal. „Oh. No musím říct, že jste si mohl vybrat lepší čas...“</p>
<p>Postava v černém plášti s kápí prošla dřevem zavřených vrat a na rameni nesla něco jako zplihlý pytel.</p>
<p>Starší pAsák rychle ustoupil.</p>
<p>„Oh... dnes ne... <emphasis>dnes</emphasis> v noci ne...“</p>
<p>Teprve pak si všiml, že to, co měl za roucho, je dole zdobeno aplikací z černé krajky a kápě, i když to byla kápě, byla mnohem stylovější a elegantnější než ta, se kterou si ji na první pohled spletl.</p>
<p>„Zastavila jste se jen tak, nebo jste tady služebně?“ zeptal se Výsměšek.</p>
<p>Zuzana si shrnula kápi z hlavy.</p>
<p>„Potřebuju vaši pomoc, pane Výsměšku.“</p>
<p>„Vy jste..., nejste vy Smrťova vnučka?“ řekl Výsměšek. „Nesetkali jsme se několikrát -“</p><empty-line /><p>„Ano,“ přerušila ho s povzdechem Zuzana.</p>
<p>„A... vy mu stále pomáháte, ehm...“ Jeho pozvednutá obočí ukázala na nehybnou postavu na jejím rameni.</p>
<p>„Potřebovala bych, abyste ho vzkřísili,“ vysvětlila mu.</p>
<p>„To máte na mysli nějaký zázrak?“ ozval se starší pAsák, který se držel za Výsměškovými zády.</p>
<p>„On není mrtvý,“ vysvětlila Zuzana. „Jen odpočívá.“</p>
<p>„To říkají o všech,“ mávl rukou starší pAsák.</p>
<p>Výsměšek, který byl poměrně praktický, pozvedl oh bohovi hlavu. Ozvalo ze zasténání.</p>
<p>„Vypadá, jako kdyby byl tak trochu pod parou,“ řekl.</p>
<p>„Je to bůh kocoviny,“ svěřila mu Zuzana. „Oh bůh kocoviny.“</p>
<p>„Vážně?“ podivil se Výsměšek. „Já nikdy žádnou kocovinu neměl. Nevěřila byste, ale můžu pít celou noc a ráno jsem čerstvý jak sedmikráska.“</p>
<p>Oh bůh pomalu otevřel oči, otočil pohled k Výsměškovi a začal ho bušit oběma pěstmi do prsou.</p>
<p>„Ty mizernej, hnusnej lumpe! Já tě nenávidím, nenávidím, nenávidím -“</p>
<p>Oči se mu zase zavřely a oh bůh sklouzl na zem.</p>
<p>„Co to mělo být?“ zeptal se užaslý Výsměšek.</p>
<p>„Myslím, že to byla jistá nervová reakce,“ odpověděla Zuzana diplomaticky. „Dnes v noci se děje něco opravdu moc ošklivého. Doufám, že právě on by mi mohl alespoň zčásti vysvětlit, o co jde. Ale nejdřív musí začít <emphasis>normálně</emphasis> myslet.“</p>
<p>„A to jste ho přinesla <emphasis>sem</emphasis>?“ podivil se Výsměšek.</p>
<p>HO. HO. HO. SAMOZŘEJMÉ. ZDRAVÍM TĚ, MALÉ DÍTĚ JMÉNEM ROHOVÍN BRADAVČÁK, MOC HEZKÉ JMÉNO, STÁŘÍ SEDM, JE TO TAK? VÝBORNĚ. ANO, JÁ VÍM, ŽE TO UDĚLALO. ANO. VŠUDE PO TÉ ČISTÉ PODLAZE. TO JE TAKOVÁ VĚC, KTEROU SKUTEČNÁ PRASATA DĚLÁVAJÍ, VÍŠ? NO NO, TO NIC, UŽ O TOM NEMLUV. TAK HEZKÝ SVÁTEK PRASEČÍ HLÍDKY A BUĎ HODNÝ. JÁ DOBŘE VÍM, JESTLI JSI HODNÝ NEBO ZLOBÍŠ, TO MI VĚŘ. HO. HO. HO.</p>
<p>„No, musím přiznat, že jste jim do těch jejich malých životů vnesl něco opravdu kouzelného,“ zabručel Albert, když bylo spěšně odvedeno další dítko.</p>
<p>TEN VÝRAZ NA TĚCH MALÝCH TVÁŘIČKÁCH MI DĚLÁ MOC DOBŘE, prohlásil Otec prasátek.</p>
<p>„Myslíte tu směs strachu a úžasu a tu nerozhodnost, jestli se mají smát, plakat, nebo si pustit do gatí?“</p>
<p>ANO. TO JE TO, ČEMU JÁ ŘÍKÁM <emphasis>VÍRA</emphasis>.</p>
<p>Přenesli oh boha do Velké síně a položili ho na lavici. Kolem se shromáždil výkvět staršího mágstva. Do posledního muže byli připraveni pomoci těm, kdož byli méně šťastní než oni, aby tak zůstali.</p>
<p>„Vím, co je na kocovinu nejlepší,“ ozval se děkan, který se cítil ve společenské náladě.</p>
<p>V očekávám k němu pozvedli pohledy.</p>
<p>„Když se předtím člověk pořádně opije!“ řekl.</p>
<p>Pak se rozhlédl po přítomných a rozzářil se.</p>
<p>„To byla dobrá slovní hříčka, co říkáte?“ dodal, aby zmírnil nenaložené ticho, které se rozhostilo kolem.</p>
<p>„To jsme se zasmáli,“ zavrčel Výsměšek. Obrátil se k děkanovi zády a znovu se zamyšleně zadíval na oh boha.</p>
<p>„Říká se, že jsou na ni dobrá syrová vejce -“ vrhl ošklivý pohled na děkana, „tedy, myslím tím, že jsou <emphasis>špatná</emphasis> pro kocovinu,“ uvažoval nahlas. „A taky čerstvá pomerančová šťáva.“</p>
<p>„Klačská káva,“ ozval se rozhodným hlasem lektor Zaniklých run.</p>
<p>„No jo, ale tenhle chlápek nemá jenom <emphasis>svoji</emphasis> kocovinu, on má kocovinu <emphasis>všech</emphasis>,“ upozorňoval Výsměšek.</p>
<p>„Já zkoušel kdeco,“ mumlal oh bůh. „Vždycky se mi po tom chce spáchat sebevraždu a zvracet.“</p>
<p>„Směs hořčice a ředkve?“ ozval se profesor Neurčitě mlhavých studií. „Rozmíchat ve smetaně. A přidat pár tlučených ančoviček.“</p>
<p>„Co jogurt?“ přiložil si své polínko kvestor.</p>
<p>Výsměšek se na něj užasle podíval.</p>
<p>„To znělo skoro rozumně,“ rozhlédl se. „Dobrá práce. U toho bych na vašem místě zůstal, kvestore. Hmm. Pokud si vzpomínám, tak můj strýc klel při omáčce Ohó-ohó,“ dodal.</p>
<p>„Myslel jste jistě, že se s ní zaklínal?“ ujišťoval se lektor Zaniklých run.</p>
<p>„Nejspíš oboje,“ odpověděl mu Výsměšek. „Pamatuju si, jak jednou vypil v rámci léčebné kúry té omáčky celou láhev, a zdá se, že ho to skutečně vyléčilo. Když ho přišli připravit do rakve, vypadal velmi mírumilovně.“</p>
<p>„Vrbová kůra,“ ozval se zase kvestor.</p>
<p>„To je skvělý nápad,“ připojil se lektor Zaniklých run. „To se dává jako analgetikum.“</p>
<p>„Ano? No, možná, ale pravděpodobně by bylo lepší podat mu to ústy,“ řekl Výsměšek. „Poslyšte, kvestore, cítíte se dobře? Zdáte se mi nějak hrozně při sobě.“</p>
<p>Oh bůh otevřel krustou slepené oči.</p>
<p>„A je jisté, že mi to všechno pomůže?“ zamumlal.</p>
<p>„Spíš by tě to zabilo,“ prohlásila Zuzana.</p>
<p>„Ano? Výborně.“</p>
<p>„Mohli bychom přidat Englebertův zesilovač,“ navrhl děkan. „Vzpomínáte, jak ho Afekt použil na svůj hrách? Každý z nás stačil sníst sotva jediný!“</p>
<p>„A nedokázali byste spíš udělat něco víc... magického?“ zajímala se, Zuzana. „Odčarovat z něj ten alkohol, nebo něco takového?“</p>
<p>„To ano, jenže teď už to přece není alkohol, že?“ upozornil ji Výsměšek. „Teď už se proměnil v celou řadu jednotlivých malých jedů, které mu křepčí v játrech.“</p>
<p>„Stačil by na to Spoldův nesměsitelný separátor,“ napadlo lektora Zaniklých run. „A jak je to jednoduché. Člověk skončí s kádinkou plnou všech těch nedobrot. Vůbec to není těžké, když vám nevadí vedlejší účinky.“</p>
<p>„A jaké jsou ty vedlejší účinky?“ zajímala se Zuzana, která už se s mágy setkala předtím.</p>
<p>„Ten hlavní je, že na to, co zbude z toho člověka, stačí o něco větší kádinka,“ informoval ji lektor Zaniklých run.</p>
<p>„Živé?“</p>
<p>Lektor Zaniklých run zkřivil tvář a rozhodil ruce. „V <emphasis>širším</emphasis> slova smyslu ano,“ přikývl. „Živé tkáně, každopádně. Ale zaručeně střízlivé.“</p>
<p>„Myslím, že máme na mysli něco, co by ho ponechalo v původní podobě a naživu,“ zavrtěla hlavou Zuzana.</p>
<p>„No, to jste měla říct...“</p>
<p>Pak děkan vyslovil onu posvátnou mantru, která měla tak mocný vliv na rozvoj vědění ve všech dobách.</p>
<p>„A co kdybychom to všechno jednoduše smíchali dohromady a počkali, co to s ním udělá?“ řekl.</p>
<p>A Výsměšek na to zareagoval zcela tradičním způsobem.</p>
<p>„Myslím si, že za pokus by to stálo.“</p>
<p>Velký skleněný pohár určený k léčení byl postaven na stupínek uprostřed místnosti. Mágové rádi dělají obřad téměř z čehokoliv, ale podvědomě cítili, že jestliže mají vyléčit největší kocovinu na světě, je třeba to udělat stylově.</p>
<p>Zuzana a Žlučoblij přihlíželi tomu, jak byly do poháru přidávány jednotlivé ingredience. Když byla nádoba plná asi z poloviny a její obsah měl zhruba hnědooranžovou barvu, udělal lektvar něco jako <emphasis>žbrumm</emphasis>.</p>
<p>„No, mám pocit, že tím jsme to moc nevylepšili,“ prohlásil lektor Zaniklých run.</p>
<p>Englebertův zesilovač byl poslední přísadou. Děkan spustil do poháru nazelenalou světelnou kouli, která se okamžitě ponořila pod hladinu. Jediný viditelný výsledek byl ten, že se po stěnách poháru vyplazily purpurové bubliny, přetekly přes okraj a přepadávaly na zem.</p>
<p>„A to je ono?“ zeptal se oh bůh.</p>
<p>„No, myslím, že s tím jogurtem to nebyl zrovna nejlepší nápad,“ přemýšlel nahlas děkan.</p>
<p>„Tak <emphasis>tohle</emphasis> já pít nebudu,“ prohlásil Žlučoblij rozhodně a vzápětí si znovu sevřel hlavu.</p>
<p>„Ale co víme, bohové jsou prakticky nesmrtelní, že?“ nadhodil jen tak mimochodem děkan.</p>
<p>„No <emphasis>výborně</emphasis>,“ zasténal Žlučoblij. „A proč mi teda rovnou nezkusíte nacpat nohy do mlýnku na maso.“</p>
<p>„No, jestli si myslíte, že by to pomohlo...“</p>
<p>„Předpokládal jsem jistou dávku neochoty ze strany pacienta,“ řekl arcikancléř. Smekl klobouk a z kapsičky v jeho podšívce vylovil malou křišťálovou kouli. „Podívejme se, co dělá v tomto okamžiku bůh vína, ano? Najít takového zábavymilovného boha, jako je on, by nemělo být nijak zvlášť těžké, a navíc za takového večera, jako je ten dnešní...“</p>
<p>Dýchl na sklo a vyleštil oblý povrch. Pak se mu na tváři objevil spokojený úsměv.</p>
<p>„Tady ho máme, toho vykuka! Sedí na Dunmanifestinu, myslím. Ano... ano... polehává na gauči a je obklopen nahými menádami.“</p>
<p>„Čím že to?“ zarazil se děkan. „Maniaky?“</p>
<p>„On myslí... vzrušujícími mladými ženami,“ vysvětlila mu Zuzana. A měla dojem, že mezi mágy došlo k viditelnému oživení, které se projevilo v jejich co možná nejnenápadnějším, ale současně co nejtěsnějším semknutí se kolem křišťálové koule.</p>
<p>„Nedokážu přesně poznat, co to vlastně dělá...“ řekl Výsměšek.</p>
<p>„Dovolte, třeba to poznám já,“ protlačil se kupředu profesor Neurčitě mlhavých studií plný dychtivosti. Výsměšek se napůl pootočil, aby udržel kouli z jeho dosahu.</p>
<p>„Aha, už je to jasné,“ řekl zvučným hlasem. „Pije. Vypadá to na pivo ležák, a co je tohle? Jako kdyby to bylo nějaké hutné sladké víno...“</p>
<p>„Ach<emphasis>, jejky,jejky</emphasis>...“ zasténal oh bůh.</p>
<p>„A ty mladé ženy, o kterých -“ začal lektor Zaniklých run.</p>
<p>„Na stole vidím další láhve,“ pokračoval Výsměšek. „Támhle ta... no jistě, to by mohla být mačkadlice, která, jak jistě víte, se dělá z jablek -“</p>
<p>„<emphasis>Hlavně</emphasis> z jablek,“ opravil Výsměška děkan. „Ale abychom se vrátili k těm ubohým děvčatům -“</p>
<p>Oh bůh se svezl na kolena.</p>
<p>„...hm, a <emphasis>támh</emphasis><emphasis>le</emphasis> vidím nějaký nápoj, a věřili byste, že v láhvi plavou nějací červi...“</p>
<p>„Ach, <emphasis>jejky, jejky</emphasis>...“</p>
<p>„...<emphasis>támhle!</emphasis> Támhle je prázdná veliká sklenice, nevidím přesně, co v ní bylo, ale zůstal v ní papírový deštníček. A pár višní na špejli. Ano a taková veselá opička.“</p>
<p><emphasis>„...áách...“</emphasis></p>
<p>„... samozřejmě je tam ještě mnoho dalších skleniček,“ pokračoval Výsměšek nadšeně. „Co sklenička, to jiná barva, věřili byste tomu? Takové ty dobroty vyráběné z melounů, kokosových ořechů, čokolády a takových těch věciček. A víte, co je na tom nejlegračnější? Všechny ty sklenice na stole jsou alespoň půllitrové...“</p>
<p>Žlučoblij se zvedl a popošel ke stupínku.</p>
<p>„Tak dobře,“ zasténal, „já tu mizernou břečku vypiju.“</p>
<p>„Ještě není úplně hotová,“ zarazil ho Výsměšek. „Ano, děkuju ti, Afekte.“</p>
<p>Afekt, který před sebou tlačil vozík, se tiše přiblížil ke stupínku s pohárem. Na vozíku byla velká kovová mísa a v ní ve vrstvě drceného ledu stála malá lahvička.</p>
<p>„Právě před chvílí jsem to vyrobil pro slavnostní večeři,“ řekl Výsměšek. „Zatím se to ještě nemělo čas uležet.“</p>
<p>Odložil křišťálovou kouli a z klobouku vylovil pár silných rukavic.</p>
<p>Mágové se od něj najednou vzdálili tak rychle, že skupina shora připomínala zrychlené záběry rozvíjejícího se květu. V jedné chvíli se tísnili kolem Výsměška a vzápětí už se ukrývali za různými kusy těžkého nábytku.</p>
<p>Zuzana měla pocit, že se účastní nějakého obřadu, jehož pravidla nikdo neuznal za vhodné jí vysvětlit.</p>
<p>„Co je to?“ zeptala se, když Výsměšek opatrně pozvedl lahvičku.</p>
<p>„To je omáčka Ohó-ohó,“ vysvětlil jí Výsměšek. „Nejlepší dochucovadlo známé člověku. Nejšťastnější společník masa, ryb, zvěřiny, vajec a mnoha rozličných chodů zeleninových. Není však zcela bezpečné používat ji, když se na lahvičce sráží vlhkost.“ Chvilku lahvičku pozoroval, pak její povrch přetřel palcem a vyloudil tak skřípavě vrzavý zvuk. „Na druhé straně,“ pokračoval vesele „Jestliže tady připravujeme lék typu Uzdrav nebo zabij, pak máme, jestliže je pacient prakticky nesmrtelný, reálnou šanci na vítězství.“</p>
<p>Přitiskl zátku palcem do hrdla lahvičky a zuřivě protřepal obsah. Ozval se náraz, protože se profesor Neurčitě mlhavých studií a starší pAsák pokusili současně vlézt pod jeden stůl.</p>
<p>„A jak se zdá, tak tihle dva jsou z jakéhosi důvodu proti tomu,“ dodal Výsměšek a přistoupil k poháru.</p>
<p>„Já mám raději omáčku, která se nechová tak, že minimálně půl hodiny po jejím požití nesmíte dělat žádné náhlé pohyby,“ zabručel děkan.</p>
<p>„A která se nehodí jako trhavina k rozbíjení menších balvanů,“ tiše se připojil lektor Zaniklých run.</p>
<p>„Nebo jako neselektivní herbicid k ničení hluboce zakořeněných plevelů,“ přidal se profesor Neurčitě mlhavých studií.</p>
<p>„A kterou už vlády tří měst postavily mimo zákon,“ huhlal lektor Zaniklých run.</p>
<p>Výsměšek opatrně odzátkoval lahvičku. Ozval se krátký sykot nasávaného vzduchu.</p>
<p>Pak nechal skanout do poháru několik kapek. Nic se nestalo.</p>
<p>Přidal poněkud štědřejší dávku. Směs zůstávala až tvrdohlavě netečná.</p>
<p>Výsměšek podezřívavě přičichl k hrdlu lahvičky.</p>
<p>„Tak mě napadlo, jestli jsem přidal dost strouhané wahúni?“ řekl a po krátkém zaváhání obrátil lahvičku vzhůru nohama a většinu šťávy nechal skanout do směsi.</p>
<p>Hustá tekutina jednoduše udělala <emphasis>žbrrumm</emphasis>.</p>
<p>Mágové začali vstávat, oprašovali se a vrhali jeden na druhého rozpačité úsměvy lidí, kteří vědí, že právě zafungovali jako synchronizované mužstvo ve hře Udělejme-ze-sebe-pitomce.</p>
<p>„Vím, že to čertovo lejno tady máme už dlouho.“ Smutně obrátil lahvičku od omáčky dnem vzhůru a zasmušile na ni zíral.</p>
<p>V jejím hrdle se najednou objevil slaboučký pramínek omáčky a na okraji hrdla se vytvořila malá vypuklina.</p>
<p>Všechny mágské hlavy, jakoby přitahovány neviditelnými provázky, se obrátily tím směrem.</p>
<p>Mágové by nebyli mágy, kdyby alespoň občas nedokázali nahlédnout kousek do budoucnosti.</p>
<p>Oblina se pomalu zvětšovala, pak se začala protahovat, pomalu na sebe brala kapkovitý tvar a většina přítomných mágů se obrátila a s rychlostí na muže obdařené tolika lety a ještě více centimetry v pase nevídanou se začali vrhat na podlahu.</p>
<p>Kapka se utrhla a dopadla.</p>
<p>Udělalo to <emphasis>žbrrumm</emphasis>.</p>
<p>To bylo všechno.</p>
<p>Výsměšek, který stál nehybný jako socha, si s úlevou vydechl.</p>
<p>„No, nevím,“ řekl nakonec. „Byl bych rád, kdybyste vy, hoši, alespoň někdy ukázali, že máte nějakou páteř, a ne se -“</p>
<p>Ohnivá koule ho srazila na zem. Pak se vznesla ke stropu, kde se roztáhla do šířky a s tichým plesknutím zmizela. Zanechala po sobě jen otvor s pravidelně odchlípnutou omítkou na okraji, který vypadal jako květ chryzantémy.</p>
<p>Místnost naplnilo jasné bílé světlo. A bylo slyšet jakýsi zvuk.</p>
<p>CINK. CINK.</p>
<p><emphasis>SSŠŠš...</emphasis></p>
<p>Mágové riskovali pohled přes rameno.</p>
<p>Pohár teď svítil, byl plný tekuté záře, která tiše pobublávala a vysílala na všechny strany jiskry, podobné otáčejícím se démantům.</p>
<p>„No tohle...“ vydechl lektor Zaniklých run.</p>
<p>Výsměšek se zvedl z podlahy. Mágové se většinou uměli skvěle koulet, ale i kdyby se jim to právě nedařilo, byli většinou natolik polstrovaní, že se mohli odrážet a poskakovat.</p>
<p>Výkvět univerzity se začal pomalu stahovat zpět k poháru a za ním se na stěnách prodlužovaly temné stíny, tvořené ostrou září.</p>
<p>„No, tak co je to?“ zajímal se děkan.</p>
<p>„Pamatuju si, že otec mi dal kdysi několik velmi vzácných rad o pití,“ vzpomněl si Výsměšek. „Říkal mi: Synu, nikdy nepij žádné pití, které je ozdobené papírovým paraplíčkem, nikdy nepij nic, co by mělo nějaký komický název, a nikdy nepij to, co změní barvu, když se do toho přidá poslední ingredience. A nikdy, ale opravdu nikdy nedělej tohle -“</p>
<p>A vstrčil do poháru prst.</p>
<p>Vytáhl ho s jedinou malou kapkou na konci.</p>
<p>„Buďte opatrný, arcikancléři,“ varoval ho děkan. „To, s čím pracujete, může představovat koncentrovanou střízlivost!“</p>
<p>Výsměšek se zarazil s prstem na půli cesty k ústům.</p>
<p>„Dobrá připomínka,“ přikývl. „Teď, ve svém věku, už nestojím o to začínat znovu jako střízlivý.“ Rozhlédl se kolem. „Jak obvykle testujeme takovéhle věci?“</p>
<p>„Většinou si vyžádáme dobrovolníky z řad studentů,“ řekl děkan.</p>
<p>„A co se stane, když se nám nikdo nepřihlásí?“</p>
<p>„Stejně jim to dáme.“</p>
<p>„Není to trochu neetické?“</p>
<p>„Ne, když jim to neřekneme, arcikancléři.“</p>
<p>„Aha, skvěle.“</p>
<p>„Já to vyzkouším,“ zamumlal oh bůh.</p>
<p>„Něco, co namíchali tihle mago - mágští gentlemani?“ řekla Zuzana. „Vždyť tě to může zabít!“</p>
<p>„Předpokládám, že ty jsi asi nikdy neměla kocovinu, co?“ řekl oh bůh. „Jinak bys nevykládala takové pitomosti.“</p>
<p>Připotácel se k poháru, na druhý pokus se mu ho podařilo uchopit a větší část z něj vypít.</p>
<p>„Tak, a teď bude ohňostroj,“ komentoval to havran ze Zuzanina ramene. „Plameny z úst, výkřiky, ruce sevřené na krku, hlava pod proudem studené vody a všechny takové ty věcičky -“</p>
<p>Smrť ke svému úžasu zjistil, že mu jednání se členy fronty dělá neobyčejné potěšení. Jen málokdy předtím se setkal s někým, kdo by byl rád, že ho vidí.</p>
<p>DALŠÍ! A JAK SE JMENUJEŠ TY, MALIČKÝ... Smrť zaváhal, ale sebral se a zaútočil... MALIČKÁ OSOBO?</p>
<p>„Noby, Nóblhóch, Otče prasátek,“ řekl Noby. Zdálo se mu to, nebo bylo to koleno, na němž seděl, opravdu mnohem kostnatější, než by mělo být? Jeho zadek se chvíli dohadoval s mozkem, ale nakonec si na ně Noby sedl a byl pokoj.</p>
<p>A BYL JSI HODNÝ CHLA... HODNÝ TRPA... HODNÝ SKŘ... HODNÝ JEDINEC?</p>
<p>A Noby najednou zjistil, že ztratil kontrolu nad vlastním jazykem. Ten, bez Nobyho vůle a ve strašlivém napětí, řekl:</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Snažil se trochu vzpamatovat, zatímco mocný hlas pokračoval. NO, PAK PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE BY SIS PŘÁL DÁREK VHODNÝ PRO HODNÉHO ČLOV... PRO HODNOU OBL... PRO HODNÉHO SAMEČKA?</p>
<p>Aha, a teď ti ubalím jednu do žeber, pudeš se mnou, ty starej plesnivče, vsadím se, že už si dávno nepamatuješ ten sklep z druhý strany domu kalounkáře ve Staroobuvnický, co? Všechny ty rána Svátku prasečí hlídky, když jsem se budil v zimě a viděl, že mi zase někdo udělal díru do toho mýho mizernýho malýho světa?</p>
<p>Tahle slova se sice Nobymu formovala v krku, ale než se dostala k hlasivkám, byla převálcována něčím podivným a k Nobyho úžasu se změnila v:</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>NĚCO HEZKÉHO?</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Teď už z Nobyho vůle sotva něco zbývalo. Svět se skládal jen z jeho obnažené duše a Otce prasátek, který vyplňoval vesmír.</p>
<p>A SAMOZŘEJMĚ BUDEŠ CELÝ PŘÍŠTÍ ROK DOBRÝ, ŽE? Malé zbytky základní nobyovštiny chtěly říci: Hm, a jak vlastně chcete definovat slovo „dobrý“, pane? Jako nějaký zboží, který si nikdo nenechá ujít? Nebo, například, můj kámoš byl na hlídce, jo, a zjistil, že si jeden švec nechal na noc otevřený dveře u krámu, jo? Teda, víte jak to myslím, každej mohl vlézt dovnitř, jo, ale předpokládejte, že tenhle můj přítel si tam vzal jednu nebo dvě věcičky tak jako za vodměnu a pak zavolal ševče a nechal ho zamknout krám, to se taky počítá jako „dobrý“?</p>
<p>Dobré a špatné byly pro Nobyho způsob myšlení dokonale relativní pojmy. Tak například většina jeho příbuzných byly kriminální živly. Ale stejně jako předtím, i tahle výzva k intelektuální debatě padla do pasti někde v oblasti jeho hlasivek, vyděšená strachem z toho obrovského vesmírného plnovousu.</p>
<p>„Jo.“ kníkl.</p>
<p>TAK A TEĎ BYCH RÁD VĚDĚL, CO BY SIS PŘÁL. Noby se vzdal a seděl němý jako ryba. Ať už se teď mělo stát cokoliv, ať se to tedy stane, a on s tím už nic neudělá... Právě v těchto chvílích světlo na konci jeho duševního tunelu ukazovalo jen začátek dalšího tunelu.</p>
<p>AHA, UŽ VÍM...</p>
<p>Otec prasátek prohrábl svůj vak a vytáhl podivně tvarovaný dar zabalený v přezdobeném svátečním papíře, který díky jakémusi momentálnímu zmatku ze strany Otce prasátek na sobě měl figurky veselých havranů. Desátník Nóblhóch dárek uchopil nervózníma rukama.</p>
<p>A JAK SE ŘÍKÁ?</p>
<p>„Kuji.“</p>
<p>TAK A TEĎ BĚŽ.</p>
<p>Desátník Nóblhóch s úlevou sklouzl na zem, protlačil se zástupem a zastavil se až u svobodníka Postihnouta.</p>
<p>„Co se stalo? Co se stalo? Já nic neviděl!“</p>
<p>„Já taky nevím,“ přiznal Noby. „Dal mi <emphasis>tohle</emphasis>.“</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>„Nevím...“</p>
<p>Vrhl se na havrany zdobený obal.</p>
<p>„Celá tahle záležitost je typická,“ prohlásil svobodník Postihnout. „Je to jen uctívání idolů a -“</p>
<p><emphasis>„Je to Burleigh-Silnorukův dvoučinný třípákový samostříl s pažbou z leštěného ořechu a stříbrnými dekoracemi!“</emphasis></p>
<p>„- obyčejná komercializace jakéhosi data, které má čistě astronomický význam,“ pokračoval Postihnout, který málokdy dával pozor, když byl uprostřed svých odsudků. „Když už by se měl vůbec nějak slavit, pak -“</p>
<p><emphasis>„Já ho viděl v </emphasis>Lucích a střelách<emphasis>! Vydavatel ho umístil na první místo ankety ,Co bych si koupil, kdyby umřel bohatý strýc Sidney’! A chlápkovi, co na ten samostříl dělal posudek, museli zlomit ruku, aby ho pustil.“</emphasis></p>
<p>„- nějakou malou bohoslužbou -“</p>
<p><emphasis>„Ten musel stát prachů! Ten určitě koštuje víc než můj celoroční plat! Vyrábí se jenom na zakázku! A čeká se na něj celou věčnost!“</emphasis></p>
<p>„- určenou k oslavě darů božích a jeho dobrotivosti.“ Svobodníku Postihnoutovi konečně došlo, že se děje něco zvláštního.</p>
<p>„Nezatkneme toho podvodníka, desátníku?“ zeptal se.</p>
<p>Desátník Nóblhóch se na něj podíval nepřítomným zrakem, v němž se zračila nekonečná majetnická pýcha.</p>
<p>„Vy jste tady cizinec, Postihnout,“ prohlásil. „Nemůžu od vás čekat, že vám dojde skutečnej význam Svátku prasečí hlídky.“</p>
<p>Oh bůh zamrkal.</p>
<p>„Ach,“ řekl. „Je to lepší. Určitě. <emphasis>Mnohem</emphasis> lepší. Děkuju vám.“</p>
<p>Mágové, kteří sdíleli havranovu víru v to, že se život drží vyzkoušených vyprávěcích postupů, ho ostražitě pozorovali.</p>
<p>„Teď už to musí začít každou chvilku,“ ozval se lektor Zaniklých run s přesvědčením, „nejspíš nějakým netypickým výkřikem a -“</p>
<p>„Víte co?“ řekl oh bůh. „Myslím, že bych mohl sníst vajíčko na měkko.“</p>
<p>„- nebo se mu možná začnou kroutit uši -“</p>
<p>„A možná vypít sklenici mléka,“ dodával oh bůh.</p>
<p>Výsměšek se zdál být zaskočen.</p>
<p>„Vy se opravdu cítíte lip?“ ujišťoval se.</p>
<p>„Ale ano,“ přikyvoval oh bůh. „Vážně cítím, že bych mohl riskovat úsměv bez obavy, že by mi upadl vršek hlavy.“</p>
<p>„Ne, ne, ne,“ protestoval děkan. „Takhle to určitě není v pořádku. Každý přece ví, že úspěšné léčení kocoviny zahrnuje spoustu veselých výkřiků a tak podobně.“</p>
<p>„Možná bych vám mohl říci nějaký vtip,“ nabídl oh bůh opatrně.</p>
<p>„A nemáte neodbytné puzení rozběhnout se někam ven a vstrčit hlavu do putýnky se studenou vodou, mladý muži?“ vyzvídal Výsměšek.</p>
<p>„No... ani ne,“ odpověděl mladík. „Ale jestli vám to udělá radost, tak bych si dal topinku.“</p>
<p>Děkan si sundal klobouk a vytáhl z jeho špičky vylepšenou verzi thaumometru - nového magoměru. „<emphasis>Něco</emphasis> se muselo stát,“ prohlásil. „Cítil jsem silný magický proud.“</p>
<p>„A ani se vám nezdálo, že by to chutnalo nějak. .. zvlášť kořeněně?“ pokračoval Výsměšek v pátrání.</p>
<p>„No, ono to nemělo vlastně vůbec žádnou chuť,“ svěřoval se oh bůh.</p>
<p>„Ale počkejte, vždyť je to úplně jasné,“ vmísila se do hovoru Zuzana. „Když bůh vína pije, pocítí tady Žlučoblij následky, takže když bůh kocoviny vypije lék na kocovinu, pak se musí následky vrátit stejnou cestou zpět.“</p>
<p>„To by mohlo být,“ potvrdil děkan, „vždyť on je vlastně jen jakýsi kanál.“</p>
<p>„No, já se zatím vždycky považoval spíš za nějaké potrubí,“ řekl oh bůh.</p>
<p>„Ne, poslyšte, on je určitě v pořádku,“ zvolal Výsměšek. „Když <emphasis>tamten</emphasis> pije, tenhle mládenec z toho má ošklivé následky. Takže z toho logicky vyplývá, že když požije lék na kocovinu, všechny ty ošklivé následky se vrátí toutéž cestou zpět a -“</p>
<p>„Někdo se tady zmiňoval o křišťálové kouli,“ ozval se oh bůh hlasem, který najednou zvonil pomstychtivostí. „<emphasis>Tohle</emphasis> bych si nechtěl nechat ujít...“</p>
<p>Byla to objemná sklenice a v ní pořádná dávka. Neobvykle velký a neobvykle dlouhý drink. Jeden z těch výjimečných koktejlů, do kterého se každá ingredience leje velmi dlouho a velmi pomalu, takže leží v barevných vrstvách jedna nad druhou. Nápoje, jako byl tenhle, mají sklony nazývat se jmény jako Semafor či Duhová pomsta nebo na místech, kde si lidé pravdy více cení, Vítej a sbohem, slečno mozková buňko.</p>
<p>Navíc tomuhle nápoji plul na hladině lístek zeleného salátu a na cukrem ojíněném okraji sklenice koketně hřadoval plátek citronu a ananasu. V poháru byla <emphasis>dvě</emphasis> papírová paraplátka, jedno modré a jedno růžové, a obě měla na konci višni.</p>
<p>A někdo si dal tu práci a vyrobil led ve tvaru malých slonů. Po takových zjištěních už neexistuje žádná naděje. To už klidně můžete pít i na místě s takovým jménem, jako je třeba Cococobana.</p>
<p>Bůh vína pohár pozvedl s radostí a láskou. To byl nápoj jeho srdce.</p>
<p>Pozadím zněla rumba. Několik mladých a půvabných dam se k němu tisklo popředím. Bude to skvělá noc. Vždycky to byly skvělé noci!</p>
<p>„Všem krásné Prasečnice!“ zvolal a pozvedl pohár.</p>
<p>Pak: „Neslyšeli jste někdo něco?“</p>
<p>Kdosi mu se zakvíknutím vyfoukl do obličeje papírového hada.</p>
<p>„Ne, vážně... něco jako sestupnou stupnici...?“</p>
<p>Protože to nikoho nezajímalo, pokrčil rameny a strčil loktem do jednoho ze svých druhů z Mokré čtvrti.</p>
<p>„Co kdybychom si dali ještě ze dvě ze tři a pak vyrazili do toho klubu, co znám?“ nadhodil.</p>
<p>A v tom okamžiku…</p>
<p>Mágové se narovnali a dva nebo tři z nich se usmáli.</p>
<p>Jen oh bůh zůstal v předklonu s očima přilepenýma ke křišťálové kouli, tvář pokřivenou zlomyslným úšklebkem.</p>
<p>„Najednou máme erupci!“ vykřikl a vítězoslavně udeřil pěstí do vzduchu. „Ano! Ano! <emphasis>Ano!</emphasis> Přišla bída na kozáky, co? Hahá! Jak se ti líbí ta jablka?“</p>
<p>„Víte, jsou to <emphasis>hlavně</emphasis> jablka,“ upozorňoval ho děkan.</p>
<p>„No, mně se zdá, že je tam ještě mnoho jiných věcí,“ zabručel Výsměšek. „Zdá se, že jsme obrátili tok příčinných souvislostí...“</p>
<p>„A bude to nastálo?“ obrátil se k němu s nadějí oh bůh.</p>
<p>„Obávám se, že nikoliv. Koneckonců jsi bůh kocoviny, takže se všechno vrátí k původnímu stavu, jakmile účinek léku pomine.“</p>
<p>„Potom asi nemám mnoho času. Přineste mi... co bych si tak... deset litrů dvanáctky, nějakou vodku s pepřem a láhev kávového likéru! A s paraplíčkem! Jistě by se nám pod ten opasek vešla ještě jedna, ten pacholek, ale počkej, já ti dám, podíváme se, jak se ti to bude líbit, panáčku!“</p>
<p>Zuzana ho chytila za ruku a odtáhla ho k nejbližší lavici.</p>
<p>„Neudělala jsem všechno pro to, abych tě dostala do střízlivého stavu, jen kvůli tomu, aby ses zase nadral jako peří.“</p>
<p>Zamrkal na ni. „Ne?“</p>
<p>„Potřebuju, abys mi pomohl.“</p>
<p>„Pomohl ti s čím?“</p>
<p>„Říkal jsi, žes nikdy předtím nebyl člověk, nebo ne?“</p>
<p>„No...“ Oh bůh se pokusil sám sebe prohlédnout. „Je to zvláštní. Pamatuju si, že jsem měl vždycky bolení hlavy..., ale nikdy jsem neměl hlavu. To není tak docela v pořádku, že ne?“</p>
<p>„Ale potenciálně jsi existoval?“ zeptal se Výsměšek.</p>
<p>„Myslíte, že jsem existoval?“</p>
<p>„Myslíte, že existoval?“ přidala se Zuzana.</p>
<p>Výsméšek se odmlčel. „Ale ne,“ řekl po chvilce. „Obávám se, že za to mohu já, nebo ne? Řekl jsem mladému Ctibumovi o pití a kocovině, to si vzpomínám, a...?“</p>
<p>„A tak jste ho stvořil?“ svraštil děkan obočí. „Tomu se mi opravdu <emphasis>nechce</emphasis> věřit, Vzoromile! Pch! Jen tak, z čistého vzduchu? Co kdybychom to mohli dělat všichni, no? Má někdo chuť stvořit si nějakého nového skřítka?“</p>
<p>„Jako třeba šotka Plešoděje?“ rozveselil se lektor Zaniklých run. Ostatní mágové se zasmáli s ním. „Já <emphasis>neplešatím</emphasis>!“ vykřikl dotčeně děkan. „Mám jenom v některých místech vlasy dost daleko od sebe.“</p>
<p>„Jasně, část na hlavě a druhou část na hřebenu,“ neodpustil si lektor Zaniklých run.</p>
<p>„Nemyslím, že by bylo třeba dělat si legraci z někoho, kdo plešatí,“ řekl Výsměšek. „A kromě toho, víte, co se říká o holohlavých mužích, děkane.“</p>
<p>„Jo, to vím, říká se ,podívejte se na něj, jakou má pleš’,“ přisadil si lektor Zaniklých run. Děkan mu v poslední době lezl na nervy.</p>
<p>„Tak naposled,“ zařval děkan, ,já nepleš-“</p>
<p>Zarazil se.</p>
<p>Ozvalo se zvláštní tiché <emphasis>klinglekl</emphasis><emphasis>ingleklingleklingle</emphasis>.</p>
<p>„Rád bych věděl, odkud se to ozvalo.“</p>
<p>„Ehm,“ začal děkan, „nemám náhodou něco na hlavě?“</p>
<p>Ostatní mágové k němu upřeli pohledy.</p>
<p>Pod kloboukem se mu něco hýbalo.</p>
<p>Velice opatrně zvedl ruku a smekl.</p>
<p>Mrňavoučký skřítek, který mu seděl na temeni hlavy, svíral v každém pářátku hrst děkanových vlasů. V náhlém světle provinile zamžikal.</p>
<p>„Stalo se něco?“ zeptal se.</p>
<p>„Okamžitě to ze mě sundejte!“ zaječel hystericky děkan.</p>
<p>Mágové váhali. Měli jisté, i když velmi vzdálené znalosti teorie o tom, že velmi malá stvoření mohou přenášet choroby, a i když byl skřítek přece jen o něco větší, nikdo nestál o to chytit chorobu řídnoucích vlasů.</p>
<p>Zuzana ho lapla jediným zručným pohybem.</p>
<p>„Ty jsi skřítek Plešoděj?“ zeptala se.</p>
<p>„A kdo jiný?“ odsekl na to skřítek a zakroutil se jí v ruce.</p>
<p>Děkan si zoufale prohrábl vlasy.</p>
<p>„A co jsi dělal s mými vlasy?“ zeptal se popuzeně.</p>
<p>„No, myslím, že některé z nich jsem musel rozdělit po tvých hřebenech,“ odpověděl po pravdě skřet, „ale z některých jsem myslím utkal takové malé kulaté rohožky, které ucpávají odpad jak ve vaně, tak v umyvadle.“</p>
<p>„Co chceš říct tím myslím ?“ zajímal se Výsměšek.</p>
<p>„Okamžik,“ přerušila ho Zuzana.</p>
<p>„Jen chviličku,“ <emphasis>řekla</emphasis>. Obrátila se k oh bohovi. „Kde jsi byl, ale <emphasis>přesně</emphasis>, než jsi zjistil, že ležíš ve sněhu?“</p>
<p>„No... tak jako... myslím, že všude,“ odpověděl oh bůh. „Všude, kde se ještě chvilku předtím konzumoval alkohol v neřízeném množství, dalo by se říci.“</p>
<p>„A-ha,“ udělal si Výsměšek. „To znamená, že jsi byl imanentní[*] životní síla, co?“</p>
<p>„No, myslím, že to jsem mohl být,“ připustil oh bůh.</p>
<p>„A když jsme žertovali o skřítku Plešodějovi, objevil se náhle na děkanově hlavě,“ pokračoval Výsměšek. „Na místě, kde jsme si jeho činnosti v minulých měsících mohli všichni všimnout, i když jsme byli příliš slušní, než abychom tuto skutečnost komentovali.“</p>
<p>„Vy prostě vyvoláváte věci z nebytí do bytí, pane,“ řekla Zuzana.</p>
<p> „Vážně? Jako třeba: okamžitě dej děkanovi obrovský pytel peněz?“ řekl děkan, jehož myšlení v některých okamžicích startovalo jako blesk. Pak se s výrazem naděje rozhlédl kolem. „Zaslechl někdo z vás tiché cinkání?“</p>
<p>„Dostáváte často pytle peněz od neznámých dárců, pane?“ zeptala se ho Zuzana.</p>
<p>„No, rozhodně bychom nemohli říci, že denně, mladá dámo,“ odpověděl děkan. „Ale jestli -“</p>
<p>„Takže tady pravděpodobně není okultní prostor pro Obrovský pytel peněz,“ usmála se na něj Zuzana.</p>
<p>„Tedy <emphasis>já</emphasis> osobně vždycky přemýšlel, co se asi stane s mými ponožkami,“ ozval se kvestor zvesela. „Víte, co myslím, ať děláte co děláte, vždycky jedna do páru chybí. Když jsem byl kluk, vždycky jsem si myslel, že je něco potají odnáší... pryč a požírá.“</p>
<p>Mágové se nad tím zamysleli. Pak to ale zaslechli všichni - slaboučký cinkavý zvuk, který upozorňoval, že se odehrává něco magického.</p>
<p>Arcikancléř ukázal dramaticky k nebesům.</p>
<p>„Vzhůru do prádelny!“ zvolal.</p>
<p>„Ta je dole, Výsměšku,“ upozornil ho děkan.</p>
<p>„<emphasis>Dolů</emphasis> do prádelny tedy!“</p>
<p>„Dobře víte, že paní Vidláková nemá ráda, když jí tam chodíme,“ nadhodil profesor Neurčitě mlhavých studií.</p>
<p>„A kdo je tady vlastně arcikancléřem Neviditelné univerzity, ptám se?“ zrudl Výsměšek. „Snad paní Vidláková? <emphasis>Já</emphasis> si to nemyslím! Jsem to snad já? A hleďme, jak úžasné, tomu kupodivu věřím!“</p>
<p>„To ano, ale dobře víš, jaká umí být,“ stále ještě váhal profesor.</p>
<p>„Ehm, no, na tom něco je -“ připustil arcikancléř.</p>
<p>„Ale poslyšte, mám dojem, že odjela na dovolenou ke své sestře,“ napadlo najednou kvestora.</p>
<p>„No my si přece nedáme poroučet od nějaké hospodyně!“ rozhorlil se znovu arcikancléř. „Do prádelny!“</p>
<p>Mágové se vzrušeně vyhrnuli ze dveří a v místnosti nechali jen Zuzanu, oh boha, skřeta Bradavčáka a skřítka Plešoděje.</p>
<p>„Vysvětli mi ještě jednou, co to bylo za lidi,“ požádal oh bůh.</p>
<p>„Jedni z nejchytřejších lidí na světě,“ odpověděla mu Zuzana.</p>
<p>„A já jsem střízlivý, že?“</p>
<p>„Chytrý není totéž co rozumný,“ řekla Zuzana, „a oni říkají, že jestliže chceš vykročit cestou moudrosti, pak musíš první krok udělat jako malé dítě.“</p>
<p>„A myslíš, že slyšeli i o druhém kroku?“</p>
<p>Zuzana si povzdechla. „Asi ne, ale občas, když s křikem pobíhají kolem, o něj zakopnou.“</p>
<p>„Aha.“ Oh bůh se rozhlédl kolem. „Myslíš, že by se tady našlo k pití něco, co by v sobě nemělo alkohol?“</p>
<p>Cesta k moudrosti skutečně začíná prvním krokem. Lidé bohužel dělají tu chybu, že ignorují všechny ty tisíce dalších kroků, které následují za ním. Udělají první krok rozhodnutím, že splynou s vesmírem, a z neznámého důvodu zapomenou udělat ten druhý, logický krok, což je žít sedmdesát let vysoko v horách, denně jen z misky čaje a misky rýže s jačím tukem, protože teprve ten druhý krok dá tomu prvnímu nějaký smysl. Říká se sice, že cesta do pekel je dlážděná dobrými přesvědčeními, ale je třeba dodat, že pravděpodobně budou všechna na prvních několika krocích.</p>
<p>V takových okamžicích ze sebe děkan vždycky vydával to nejlepší. Šel v čele výpravy, proplétal se mezi obrovskými mosaznými káděmi, šťoural svou holí do temných koutů a tiše, spíš sám pro sebe, si říkal „k-šopa! k-šopa!“.</p>
<p>„Ale proč by se to mělo objevit zrovna tady?“ zašeptal lektor Zaniklých run.</p>
<p>„Je to bod nestabilní reality,“ vysvětlil mu pohotově Výsměšek, který se právě postavil na špičky, aby nahlédl do bublajícího kotle. „Každá z těch podivných věcí se vždycky objeví tady. To už byste taky mohl vědět!“</p>
<p>„Ale proč zrovna teď?“ nechápal profesor Neurčitě mlhavých studií.</p>
<p>„Tiše!“ zasyčel děkan. Pak bleskově vskočil do ústí další chodby a svou hůl napřáhl v obranném gestu před sebe.</p>
<p>„Aítei!“ zvolal a pak se zatvářil zklamaně.</p>
<p>„Ehm, jak asi bude tahle věc, co krade ponožky, velká?“ obrátil se k arcikancléři starší pAsák.</p>
<p>„To nevím,“ připustil Výsměšek. Nahlédl za hromádku dřevěných valch. „Když o tom ale přemýšlím, například já musel za ty roky ztratit celé tuny ponožek.“</p>
<p>„Já taky...“ přiznal lektor Zaniklých run.</p>
<p>„No... máme ho potom hledat na malých místech, nebo naopak na <emphasis>těch velmi velkých</emphasis> místech?“ pokračoval starší pAsák hlasem člověka, jehož myšlenkový vlak právě vjel do dlouhého temného tunelu.</p>
<p>„Dobrá úvaha,“ přikývl Výsměšek. „A děkane, proč pořád mluvíte o nějaké kůlně?“</p>
<p>„Já říkám šopa, Vzoromile,“ odpověděl mu děkan. „To znamená... to znamená...“</p>
<p>„Malá dřevěná budova?“ nadhodil Výsměšek.</p>
<p>„No, někdy ano, ale jindy zase... prostě potřebujete si říct ,šopa’.“</p>
<p>„A tohle ponožkové stvoření... ono je krade, nebo <emphasis>požírá</emphasis>?“ nedalo to spát staršímu pAsákovi.</p>
<p>„Ten člověk pro nás má velkou cenu,“ zabručel pochvalně Výsměšek a přestal se věnovat děkanovi. „Všichni se budou snažit, aby nevypadali jako ponožky, předejte dál!“</p>
<p>„Jak můžete -“ začal děkan, ale najednou se zastavil.</p>
<p>Zaslechli to všichni.</p>
<p><emphasis>...grmf, grmf, grmf...</emphasis></p>
<p>Byl to velmi zaměstnaný zvuk, zvuk něčeho, co chce uspokojit skutečně zvláštní choutky.</p>
<p>„Ponožkožrout!“ zasténal vyděšeně starší pAsák a pevně stiskl víčka.</p>
<p>„Kolik myslíte, že to bude mít chapadel?“ zeptal se lektor Zaniklých run. „Tedy myslím - odhadem?“</p>
<p>„Je to ale <emphasis>pořádný</emphasis> zvuk, co?“ rozhlížel se kvestor. „Já bych řekl, že alespoň půl tuctu,“ prohlásil lektor Zaniklých run a začal couvat.</p>
<p><emphasis>...grrnf, grmf, grmf...</emphasis></p>
<p>„Jak nás to uvidí, strhne nám to okamžitě ponožky...“ zakvílel starší pAsák.</p>
<p>„Aha, takže to musí mít alespoň šest chapadel, co říkáte?“ zadrmolil lektor Zaniklých run.</p>
<p>„Já mám dojem, že se to ozývá z jedné z těch kádí,“ naklonil děkan hlavu ke straně.</p>
<p>Každá z praček byla dvě patra vysoká a stroje se většinou používaly během studijního roku, kdy univerzita kypěla životem. Obrovské otočné kolo bylo spojeno převodem s několika mohutnými dřevěnými kopistěmi, které se po jeho roztočení pohybovaly v kádích. Kádě pak byly vyhřívány topeništěm umístěným pod nimi. Když pračky běžely naplno, potřebovaly přinejmenším půl tuctu lidí, kteří prádlo namáčeli a vytahovali, přikládali pod kádě a mazali převody. Výsměšek je viděl v plné činnosti jen jednou a pamatoval si, že mu scéna připomněla velmi čisté a hygienické peklo, místo, kam by mohlo přijít po smrti mýdlo.</p>
<p>Děkan se zastavil u dveří, za nimiž se matně leskly kádě.</p>
<p>„Něco tam je,“ zašeptal. „Poslouchejte!“</p>
<p><emphasis>...grmf...</emphasis></p>
<p>„Teď to přestalo! Už to ví, že jsme tady!“ sykl. „Všechno v pořádku? Připraveni? ‘nik-šopa!“</p>
<p>„Ne!“ kváknul lektor Zaniklých run.</p>
<p>„Já otevřu dveře a vy se to pokusíte zastavit! Jeden... dva...<emphasis>tři!</emphasis> Oh...“</p>
<p>Sáně vyletěly k nebi hustě pokrytému padajícím sněhem.</p>
<p>MYSLÍM SI, ŽE TO CELKOVĚ PROBĚHLO VELMI DOBŘE, CO ŘÍKÁŠ?</p>
<p>„Jistě, mistře,“ přikývl Albert.</p>
<p>MUSÍM ALE ŘÍCT, ŽE TEN CHLAPEČEK V KROUŽKOVÉ ZBROJI PRO MĚ BYL TAK TROCHU ZÁHADOU.</p>
<p>„Já si myslím, že to byl člen Hlídky, mistře.“</p>
<p>OPRAVDU? NO, ALE ŘEKL BYCH, ŽE ODCHÁZEL ŠŤASTNÝ, A TO JE HLAVNÍ VĚC.</p>
<p>„Myslíte, pane?“ V Albertově hlase bylo slyšet obavy. Smrťova osmotická povaha měla sklony nasávat některé nové myšlenky až nebezpečně rychle. Albert samozřejmě chápal, proč je tohle všechno nutno podnikat..., ale mistr... mistr prostě občas postrádal onu nezbytnou duševní výbavu, která by mu umožnila rozlišit, co by mělo být pravda a co nikoliv...</p>
<p>A TAKY SI MYSLÍM, ŽE V TOM SMÍCHU JSEM SE MOC DOBŘE VYPRACOVAL. HO. HO. HO.</p>
<p>„Každopádně, mistře. Je velmi veselý,“ odpověděl Albert. Podíval se na seznam, který držel v ruce. „Bohužel, práce nepočká, že? Ta další je nedaleko, takže bych se na vašem místě držel nízko.“</p>
<p>SKVĚLÉ. HO. HO. HO.</p>
<p>„Adresa tady je: Sára, malá prodavačka zápalek, vchod do Náprstkova obchodu s dýmkami a tabákem, Vysolgrošná ulice.“</p>
<p>A COPAK SI TA PŘEJE KE SVÁTKU PRASEČÍ HLÍDKY OD OTCE PRASÁTEK? HO. HO. HO.</p>
<p>„Nevím. Nikdy nám nenapsala. A mimochodem, jen taková drobnost, mistře, nemusíte <emphasis>pořád</emphasis> říkat to ,ho, ho, ho’. Ale počkejte..., tady se říká...“ Albertovy rty se při čtení pohybovaly.</p>
<p>MYSLÍM, ŽE PANENKOU ŽÁDNÁ HOLČIČKA NEPOHRDNE. NEBO NĚJAKÉ PLYŠOVÉ ZVÍŘÁTKO, CO? ON TO VĚTŠINOU NÁŠ PYTEL POZNÁ SÁM OD SEBE. TAK CO PRO NI MÁME, ALBERTE?</p>
<p>Do dlaně mu vklouzlo něco malého.</p>
<p>„Tohle,“ řekl Albert.</p>
<p>OH.</p>
<p>Nastala chvilka zhrozeného ticha, v níž oba zírali na přesýpací hodiny dívenčina života.</p>
<p>„Jste tady i z jiných příčin, ne jen kvůli Svátku prasečí hlídky,“ vzpamatoval se Albert. „Život jde dál, jak se obrazně říká.“</p>
<p>ALE TEĎ MÁME SVÁTEK PRASEČÍ HLÍDKY.</p>
<p>„Pokud vím, tak je to velmi tradiční čas právě pro tyhle události,“ odpověděl mu Albert.</p>
<p>MYSLEL JSEM, ŽE TO JE ČAS ŠTĚSTÍ A RADOSTI, řekl Smrť.</p>
<p>„Hm, to je, ale víte, jedna z věcí, které působí, že jsou lidé ještě šťastnější, je pomyšlení, že existují lidé, kteří šťastní nejsou,“ oznámil mu Albert suše. „Tak to prostě bývá, mistře. Mistře?“</p>
<p>NE. Smrť vstal. TAK BY TO ALE BÝT NEMĚLO.</p>
<p>Velká síň Neviditelné univerzity byla připravena k zahájení tradiční hostiny Svátku prasečí hlídky. Stoly už sténaly pod vahou porcelánu a stříbra a bude trvat ještě několik hodin, než se na nich objeví nějaké skutečně podstatné jídlo. Navíc bylo dost těžké představit si, kam by se v tom pralese broušených sklenek a přetékajících mis s ovocem vůbec nějaké jídlo vešlo.</p>
<p>Oh bůh zvedl destičky, v nichž bylo rozepsáno menu, a obrátil na stranu čtyři.</p>
<p>„Čtvrtý chod: měkkýši a korýši. Směs humrů, krabů, ostrorepů, garnátů, krevet, ústřic, škeblí, mušlí obrovských, mušlí zelenoústých, mušlí úzkoústých a zuřivých kuželnatek tygřích. S tekutým bylinkovým máslem. Víno: Chardonnay ,Tři mágové’, ročník Mluvící žáby, Pivo: Hlemýžďův ,Starý výstředník’. Odložil složku. „A to je jen <emphasis>jeden</emphasis> chod?“</p>
<p>„V oboru společného stravování tihle lidé znamenají opravdu mnoho,“ vysvětlila mu Zuzana.</p>
<p>Obrátil ozdobnou složku v ruce.</p>
<p>Na přední straně obálky byl erb Neviditelné univerzity a přes něj čtyři velmi starodávná písmena:</p>
<p>Е Д П Д</p>
<p>„To jsou nějaká magická písmena?“</p>
<p>„Ne,“ povzdechla si Zuzana. „Oni si to dávají tisknout na všechny tyhle jídelní lístky. Dalo by se to nazvat neoficiálním mottem Neviditelné univerzity.“</p>
<p>„A co to znamená?“</p>
<p>„Čte se to: je, d, p, d.“</p>
<p>Žlučoblij na ni vrhl nechápavý pohled.</p>
<p>„Já jsem slyšel, ale co to znamená?“</p>
<p>„Hm. Aha. Víš, ta písmena pocházejí z prastaré magické abecedy a tak jako u nás se písmena nazývají á, bé, cé, dé, é, ef..., tak ty jejich znaky se jmenují az, buky, vědě, glagoli, dobro, jesť a tak dále. Tyhle jsou ,jesť, dobro, piť, dobro’, a když to takhle vyslovíš, zní to jako ,jíst dobře, pít dobře’.“[*]</p>
<p>„Aha,“ Žlučoblij moudře přikývl. „Jak vidím, mohly by se ale vykládat různě.“</p>
<p>Zuzana se tváří v tvář jeho výrazu naprostého nepochopení cítila poněkud bezmocná. „Hm. Ani ne,“ zavrtěla hlavou. „Oni to tak mají <emphasis>vymyšlené</emphasis>, aby tomu každý hned nerozuměl, a když na to přijde, aby se zasmál. Všichni mágové tu abecedu znají. Říká se tomu slovní hříčka. Jesť dobro, piť dobro.“ Chvilku se na něj zkoumavě dívala. „Směješ se,“ přikývla, „ale jenom ústy. Jenže doopravdy se vlastně nesměješ, protože se od tebe nečeká, že se budeš takovým věcem smát.“</p>
<p>„No, možná že bych se měl raději podívat po sklenici mléka,“ řekl oh bůh bezmocně a upřel pohled do nepřehledného bludiště džbánů a lahví. Jak se zdálo, na smysl pro humor zcela rezignoval.</p>
<p>„Myslím, že arcikancléř by na univerzitě mléko netrpěl,“ zavrtěla hlavou Zuzana. „Tvrdí totiž, že dobře ví, odkud pochází, a že je to velmi nehygienické. A to je člověk, který den co den sní ke snídani tři vejce, věřil bys tomu? A jen tak mimochodem, jak víš o mléku?“</p>
<p>„Mám... mám jisté vzpomínky,“ řekl oh bůh. „Ne že by to bylo něco konkrétního. Jen takové útržky, víš? Tak jako třeba vím, že stromy rostou vždycky tím zeleným koncem nahoru a tak. Je to asi tím, že bohové jisté věci prostě vědí.“</p>
<p>„A máš nějaké zvláštní božské schopnosti?“</p>
<p>„Asi bych dokázal změnit vodu v nepříliš dobrý alkohol.“ Stiskl si prsty můstek nosu. „Je to k něčemu? A taky bych asi dokázal seslat na lidi oslepující bolest hlavy.“</p>
<p>„Potřebuju zjistit, proč se můj dědeček z... chová divně.“</p>
<p>„To se ho nemůžeš zeptat?“</p>
<p>„On mi to nechce říct.“</p>
<p>„A zvracel v poslední době hodně?“</p>
<p>„To bych neřekla. On snad ani nejí. Občas nějaké to kari.“</p>
<p>„To musí být pěkně hubený.“</p>
<p>„Ani si nedokážeš představit jak.“</p>
<p>„No, v tom případě... nedívá se na sebe náhodou často do zrcadla a neříká ,blé!’? A nevyplazuje na sebe náhodou jazyk a nepřemýšlí o tom, proč ho nemá žlutě potažený? Víš, je možné, že mám nějakou moc nad lidmi, kteří trpí postopiciálním stavem. Jestli hodně pil, možná že bych ho našel.“</p>
<p>„Nevěřím, že něco takového dělal. Asi bude lepší, když ti to řeknu rovnou... můj dědeček..., totiž abys rozuměl..., on je..., víš, když někdo umře, tak si ho prostě vezme... Smrť.“</p>
<p>„Tak on je mrtvý! No, to je mi líto.“</p>
<p>„Řekla jsem, že <emphasis>on</emphasis> je Smrť.“</p>
<p>„Promiň, asi jsem ti nerozuměl.“</p>
<p>„Smrť. Znáš... Smrtě?“</p>
<p>„To jako myslíš černé roucho -“</p>
<p>„- s kápí, kosa, bílý kůň, kosti... ano Smrť.“</p>
<p>„Poslyš, rád bych se jenom ujistil, že jsem to pochopil správně,“ prohlásil oh bůh hlasem, v němž bylo slyšet až příliš pochopení. „Ty si myslíš, že tvůj dědeček je Smrť a že se chová divně?“</p>
<p>Ponožkožrout se opatrně zadíval na mágy. Pak se jeho čelisti znovu pustily do práce.</p>
<p><emphasis>...grmf, grmf...</emphasis></p>
<p>„Hele, támhleta je moje!“ vykřikl profesor Neurčitě mlhavých studií a pokusil se prudkým výpadem ponožku zachránit. Ponožkožrout spěšně ucouvl.</p>
<p>Vypadal jako maličký slon se silným chobotem, který se směrem dolů nálevkovitě rozšiřoval, a právě v něm mizela jedna z profesorových ponožek.</p>
<p>„To je ale legrační trpaslík, co?“ uchechtl se arcikancléř a opřel svou hůl o stěnu.</p>
<p>„Pusť to, ty mizerné střevo!“ opakoval profesor a znovu se vrhl po ponožce. „Kššc! Jedeš!“</p>
<p>Ponožkožrout se pokusil uniknout, ale zůstal při tom na místě. Něco takového je teoreticky nemožné, ale je to pohyb využívaný množstvím malých zvířat, když jsou přistižena při požírání něčeho zakázaného.</p>
<p>Nohy zuřivě zahrabaly po zemi, ale krk a horečně pracující čelisti se jen natáhly a začaly se otáčet kolem žrádla. Nakonec zmizela v jeho chobotu s mlaskavým zvukem poslední ponožka a stvoření potácivým poklusem s odfukováním odběhlo za nejbližší kotel. Po chvíli zpoza kotle vystrčilo jedno oko a pozorovalo je.</p>
<p>„Jsou drahé, chápejte, mají zdvojenou patu,“ huhlal rozzlobeně profesor Neurčitě mlhavých studií.</p>
<p>Výsměšek otevřel jednu z malých zásuvek svého klobouku a vytáhl z něj dýmku a sáček bylinkového tabáku. Škrtl sirkou o bok pračky. Jak se zdálo, bude to ještě mnohem zajímavější večer, než předpokládal.</p>
<p>„Tohle si musíme pořádně ujasnit,“ řekl, když prvních pár obláčků kouře naplnilo prádelnu vůní podzimních ohňů. „Nemůžeme dovolit, aby se nám tu zničehonic začali objevovat různí pitvorové jenom proto, že si na ně někdo pomyslí. Je to nehygienické.“</p>
<p>Sáně smykem zahnuly do ústí Vysolgrošné uličky.</p>
<p>TAK JDEME NA TO, ALBERTE.</p>
<p>„Víte, ale od vás se nečeká, že budete dělat takové věci, mistře. Vzpomeňte si, jak to dopadlo minule.“</p>
<p>OTEC PRASÁTEK BY TO UDĚLAT MOHL.</p>
<p>„Ale... malá holčička, prodavačka zápalek, která umírá na sněhu, je právě součástí toho, čemu se říká duch Svátku prasečí hlídky,“ snažil se Albert zoufale. „Pochopte, lidi se o tom doslechnou a říkají: ,No, my jsme na tom hůř než oloupanej banán, k jídlu nemáme nic víc než bláto a starý boty, ale pořád ještě jsme na tom líp než ta chudák holka, co prodávala ty sirky.’ Díky tomu pomyšlení jsou šťastní a vděční za to, co mají, chápete?“</p>
<p>JÁ VÍM, CO JE TO DUCH PRASEČNIC, ALBERTE.</p>
<p>„Promiňte, pane. Ale podívejte, bylo by to vlastně v pořádku, protože ona se přece probudí a všechno kolem jiskří a září a zní nádherná hudba a poletujou tam andělé, pane.“</p>
<p>Smrť zastavil.</p>
<p>AHA. TAKŽE SE TAM NAKONEC V POSLEDNÍ CHVÍLI OBJEVIL NĚKDO S TEPLÝM OBLEČENÍM A HORKÝM PITÍM?</p>
<p>No maucta, pomyslel si Albert. Mistr je zase v jedné z těch svých komických nálad.</p>
<p>„Ehm. Ne. No, alespoň ne v <emphasis>poslední</emphasis> minutě, pane. Ne, nebylo to v poslední minutě.“</p>
<p>A KDY?</p>
<p>„Jak bych vám to... spíše jako po poslední minutě.“ Albert si nervózně odkašlal.</p>
<p>TO CHCEŠ ŘÍCT, JAKO ŽE AŽ PO TOM, CO UŽ BYLA...</p>
<p>„Ano. Alespoň tak je to v té pohádce, mistře. Já za to nemůžu.“</p>
<p>A PROČ SE NEOBJEVIL NIKDO PŘEDTÍM? ANDĚLÉ PŘECE MAJÍ POMĚRNĚ VYSOKOU NOSNOST.</p>
<p>„To vám neřeknu, mistře. Řekl bych, že si lidé myslí, že když se to stane tím způsobem, je to tak nějak... uklidňující...“ Albert zaváhal a zamračil se. „Poslyšte, kdybych teď měl někomu najednou vykládat, že...“</p>
<p>Smrť se podíval na malé tělíčko, které rychle pokrýval padající sníh. Pak postavil přesýpací hodiny do vzduchu a dotkl se jich prstem. Zajiskřily.</p>
<p>„Tohle ale nesmíte,“ pokusil se naposled Albert a cítil se při tom prabídně.</p>
<p>OTEC PRASÁTEK ANO. OTEC PRASÁTEK DÁVÁ DÁRKY. NEEXISTUJE LEPŠÍ DAR NEŽ BUDOUCNOST.</p>
<p>„No jo, ale když-“</p>
<p><emphasis>ALBERTE.</emphasis></p>
<p>„Dobrá, mistře.“</p>
<p>Smrť zvedl dívenku do náruče a vykročil ke konci uličky.</p>
<p>Sněhové vločky padaly jako peří andělů. Smrť vyšel na hlavní ulici a oslovil dvě postavy, které se prodíraly padajícím sněhem.</p>
<p>VEZMĚTE JI NĚKAM DO TEPLA A DEJTE JÍ POŘÁDNOU VEČEŘI, přikázal a vstrčil malý uzlíček jednomu z nich do rukou. A MOŽNÁ ŽE SI TO POZDĚJI PŘIJDU ZKONTROLOVAT.</p>
<p>Pak se otočil a zmizel v hustých vířících vločkách.</p>
<p>Svobodník Postihnout se podíval na malou dívenku, kterou měl v náručí, a pak na desátníka Nóblhócha.</p>
<p>„Co to má znamenat, desátníku?“</p>
<p>Noby odtáhl cíp pokrývky.</p>
<p>„To nevím,“ zavrtěl hlavou. „Zdá se, že nás vybrali, abychom udělali dobročinnej skutek.“</p>
<p>„Já bych neřekl, že je to zrovna dobročinná věc, hodit někomu někoho takhle na krk.“</p>
<p>„Ale nech toho, na strážnici beztak zbylo jídlo,“ usmál se Noby. Měl velmi silný a velmi jistý pocit, že se to od něj čeká. Pamatoval si velkého muže z Jeskyně Otce prasátek, i když si nějak nemohl vybavit jediný rys jeho tváře. A nedokázal si vybavit ani jediný rys tváře člověka, který jim podal dítě. To znamená, že to musela být jedna a ta samá osoba.</p>
<p>Krátce potom zazněla ve Vysolgrošné uličce rajská hudba, rozzářilo se jasné světlo a na jejím opačném konci se objevili dva očividně rozčilení andělé, ale Albert po nich tak dlouho házel sněhové koule, až nakonec odletěli.</p>
<p>Hex dělal Rozšafínu Ctibumovi starosti. Rozšafín nevěděl, jak zařízení funguje, ale všichni ostatní předpokládali, že ano. Ach ano, <emphasis>měl</emphasis> dost jasnou představu o některých částech a byl si téměř jistý, že Hex přemýšlel o věcech tak, že si je převede na čísla, pak je rozmělní a vytřídí (za tím účelem k němu přece připojili odstředivku z prádelny a mlýnek na mák), ale na co potřeboval tu spoustu svatých obrázků? A pak tady byla myš. Nezdálo se, že by tam byla k něčemu, ale kdykoliv jí zapomněli dát sýr, Hex přestal pracovat. Jeho součástí také byly všechny ty beraní lebky. Mravenci po nich tu tam pobíhali, ale nezdálo se, že by tam lebky hrály nějakou důležitou roli.</p>
<p>Z čeho však měl Ctibum největší strach, bylo to, zda se jednoduše nepřipletl do nějakého dopravního kultu. Četl o nich. Nevzdělaní[*] a důvěřiví[**] lidé, jejich ostrovy možná byly kdysi navštíveny nějakou obchodní lodí, která uhnula z pravidelné trasy a chtěla tady vyměnit perly a kokosové ořechy za takové skvosty civilizace, jako byly skleněné korálky, zrcátka, sekery a pohlavní choroby, začali později vyrábět velké modely té lodi v domnění, že přilákají ji i její magický náklad. Ale protože to byli lidé velmi nevzdělaní a velmi důvěřiví, nechápali, že jakkoliv přesné napodobení tvaru a podoby předmětu s sebou nenese automaticky i jeho obsah.</p>
<p>Vytvořil podobu, tvar Hexu a postavil ho na magické univerzitě, kde hranice mezi skutečnem a neskutečnem byla tak slaboučká, že jste jí mohli proniknout pouhým pohledem. Nabyl hrozivého podezření, že jen přeměňují na hmatatelnou skutečnost nákres, který byl ukryt někde ve vzduchu.</p>
<p>A Hex věděl, jak by to mělo vypadat.</p>
<p>Tak například celá ta záležitost kolem elektřiny. Hex s tím námětem přišel jednoho večera, nedlouho potom, co požádal o myš.</p>
<p>Rozšafín se pyšnil tím, že ví skoro všechno z toho mála, co se o elektřině ví. Třeli o sebe balony a skleněné tyče tak dlouho a úpěnlivě, že se jim podařilo přitáhnout Adriana ke stropu a při tom to nemělo na Hex ani ten nejmenší vliv. Pak zkusili přivázat větší množství koček na obvod dřevěného kola, a když se pak kolo rychle roztočilo, nasypali pod ně větší množství jantarových valounků, o něž se kočky třely. Tak se jim podařilo vyprodukovat celkem slušné množství elektřiny, která se rozptýlila po okolí. Ta nešťastná věc pak povlávala ve vzduchu celé dny, ale nezdálo se, že by si našla nějakou cestu do Hexu, a kromě toho všem vadil ten strašlivý hluk.</p>
<p>Nápad s hromosvodem prozatím stále vetoval arcikancléř.</p>
<p>Z toho všeho cítil Rozšafín jistou depresi. Byl si jistý, že svět by měl fungovat mnohem účinněji.</p>
<p>A teď navíc i ty věci, o nichž si myslel, že jdou dobře, jdou špatně.</p>
<p>Upřel zachmuřený pohled na psací brk spočívající ve spleti per a táhel v útrobách Hexu.</p>
<p>Dveře se prudce rozletěly. Jen jediná osoba dokázala rozrazit dveře s takovou razancí. Ctibum se ani neotočil.</p>
<p>„Zdravím, arcikancléři.“</p>
<p>„Funguje ta vaše myslící mašina?“ šel Výsměšek přímo k věci. „Já že tady mám takový drobný zajímavý-“</p>
<p>„Nefunguje to,“ zarazil ho Ctibum.</p>
<p>„Ne? A proč jako? To si to udělalo prázdniny na Svátek prasečí hlídky?“</p>
<p>„Podívejte,“ ukázal Rozšafín Ctibum.</p>
<p>Hex psal: + + + Hopla! Tady máme sýr! + + + MELOUN MELOUN MELOUN + + + Chyba v adrese ulice u Melasového dolu č. 14. Ankh-Morpork + + + !!!!! + + + Jednajednajednajedna + + + Press Reset+ + +</p>
<p>„Co se to děje?“ zeptal se Výsměšek, za nímž se do místnosti tlačili další.</p>
<p>„Vím, že to zní hloupě, arcikancléři, ale my se obáváme, že něco chytil od kvestora.“</p>
<p>„Hloupost, myslíte?“</p>
<p>„Ale to je přece nesmysl, mladíku!“ zahlaholil děkan. „Idiotismus není nakažlivá choroba!“</p>
<p>Výsměšek zabafal ze své dýmky.</p>
<p>„No, já jsem si to kdysi taky myslel,“ řekl. „Ale teď už si nejsem tak docela jistý. Například moudrost chytit můžete, ne?“</p>
<p>„Ne, to teda nemůžete,“ odsekl mu děkan. „Není to přece rýma, Vzoromile. Moudrost je... no, vrozená.“</p>
<p>„Ale bereme sem přece studenty a doufáme, že chytí moudrost - od nás, ne?“ rozhlédl se po přítomných Výsměšek.</p>
<p>„No, <emphasis>metaforicky</emphasis>,“ připustil váhavě děkan.</p>
<p>„A jestli se denně stýkáte se smečkou pitomců, nebude trvat dlouho a budete brzo sami pěkně pitomí,“ pokračoval Výsměšek.</p>
<p>„No, tohle bych spíše považoval za řečnický obrat...“</p>
<p>„A stačí, když budete mluvit pět minut s chudákem kvestorem a budete mít pocit, že se vám to samému tak trochu pozpřehazovalo v hlavě, nemám pravdu?“</p>
<p>Mágové zachmuřeně přisvědčili. Pobyt v kvestorově společnosti, jinak naprosto neškodné, občas skutečně působil tak, že mozky jeho společníků sténaly námahou.</p>
<p>„Takže váš Hex chytil od kvestora hloupost,“ ujišťoval se arcikancléř. „Jednoduché. Přirozená hloupost musí vždycky porazit umělou inteligenci.“ Pak několikrát udeřil dýmkou z boku do Hexovy naslouchací trubice a vykřikl: „CÍTÍTE SE DOBŘE, STARÝ BRACHU?!“</p>
<p>Hex napsal: + + + Nazdar, maminka testuje + + + MELOUN MELOUN MELOUN + + + Sýrová chyba odstraněna + + + !!!!! + + + Pan Rosol! Pan Rosol! + + +</p>
<p>„Jak se zdá, Hex dokáže vyřešit všechno, co se týká výhradně čísel, ale když zkusíte cokoliv jiného, dostanete tohle,“ stěžoval si Rozšafín.</p>
<p>„Vidíte? To je přesně kvestorova nemoc,“ upozorňoval Výsměšek. „Zlaté ručičky, když jde o to něco spočítat, ale prasečí paznehty, když jde o cokoliv jiného. A zkoušeli jste mu už dávat pilulky ze sušených žab?“</p>
<p>„Promiňte, pane, tohle je velmi neinformovaná poznámka,“ odpověděl mu Rozšafní. „Nemůžete přece sypat do strojů léky.“</p>
<p>„Nevidím jediný důvod proč ne,“ zaškaredil se Výsměšek. Znovu udeřil do naslouchacího potrubí a zařval: „UŽ BRZO VÁS DOSTANEME ZPĚT NA... na... no samozřejmě, starý brachu! Kde je to prkénko se všemi těmi knoflíky s písmeny a čísly, pane Ctibume? Aha, výborně.“ Usedl ke klávesnici a napsal jedním prstem, pomalu jako předseda akciové společnosti:</p>
<p>T-Y B-A-Š-E P-I-L-U-L-E Z-E S-U-Š-E-N-Ý-XH Ž-A-B.</p>
<p>Hexovy trubky zařinčely.</p>
<p>„To nemůže fungovat, pane,“ zavrtěl Rozšafín hlavou.</p>
<p>„Ale mělo by,“ trval na svém Výsměšek. „Jestli ho může napadnout, že je nemocný, může ho taky napadnout, že by se mohl vyléčit.“</p>
<p>Napsal: S-P-O-U-A-T-A P-I-K-U-L-E-K Z-E S-U-Š-E-N-Ý-XH Ř-A-B.</p>
<p>„Tak se mi zdá,“ dodal, „že tahle věc věří tomu, co se jí řekne, ne?“</p>
<p>„No, když to chcete brát takhle, tak máte pravdu, Hex nemá představu o tom, co je to nepravda.“</p>
<p>„Výborně. Takže já jsem právě řekl té věci, že dostala spoustu pilulek ze sušených žab. Ten stroj mě nenazve lhářem, že ne?“</p>
<p>Uvnitř složitých zákoutí Hexu se ozvalo klepání a bzukot.</p>
<p>Pak Hex napsal: + + + Dobrý večer, arcikancléři + + + Jsem zcela zdráv a těším se na další úkoly + + +</p>
<p>„Takže už ne blázen?“</p>
<p>+ + + Ujišťuji vás, že jsem stejně příčetný jako kterýkoliv člověk + + +</p>
<p>„Kvestore, a vy od té mašiny koukejte zmizet, ano?“ obrátil se arcikancléř ke kvestorovi. „No dobrá, takže předpokládám, že do lepšího stavu už ho nedostaneme. Teď si věci pěkně utřídíme. Chceme zjistit, co se to děje.“</p>
<p>„Jedná se o něco konkrétního, nebo máte na mysli situaci jen tak všeobecně?“ obrátil se k němu Rozšafín s mírným sarkasmem.</p>
<p>Ozval se skřípot Hexova pera. Výsměšek se podíval na papír.</p>
<p>„Tady se píše ,Druhotný vznik antropomorfních personifikací’,“ řekl pak. „Co to znamená?“</p>
<p>„Hm... já si myslím, že se Hex pokusil odpovědět na vaši otázku,“ zamračil se Rozšafín.</p>
<p>„Ano, u všech všudy? Vždyť jsem si ani nestačil rozmyslet, <emphasis>jak</emphasis> ta otázka bude znít!“</p>
<p>„On vás slyšel mluvit, pane.“</p>
<p>Výsměšek pozvedl obočí. Pak se naklonil k mluvicí trubici.</p>
<p>„SLYŠÍŠ MĚ, TY TAM?“</p>
<p>Pero zaskřípělo.</p>
<p>+ + + Ano + + +</p>
<p>„STARAJÍ SE O TEBE DOBŘE, DOUFÁM?“</p>
<p>„Nemusíte křičet, arcikancléři,“ upozornil ho Ctibum.</p>
<p>„Co to ale znamená ,druhotný vznik’?“</p>
<p>„Ehm. Myslím, že už jsem o tom slyšel, arcikancléři,“ pokýval hlavou Rozšafín. „To znamená, že existence některých věcí automaticky vede k existenci věcí dalších. Jestliže existují jisté věci, musí právě tak existovat jiné jisté věci.“</p>
<p>„Jako třeba... zločin a trest?“ ujišťoval se Výsměšek. „Pití a kocovina... samozřejmě...“</p>
<p>„<emphasis>Něco</emphasis> takového jsem měl na mysli, pane.“</p>
<p>„Takže... když existuje víla Zubnička, musí existovat skřítek Bradavčák?“</p>
<p>Výsměšek si zamnul plnovous. „To dává jistý smysl. Ale proč ne například skřet zubů moudrosti? Víte ten, který nosí lidem ty, co dorůstají poslední? Nějaký malý tatrman s pytlem plným velkých stoliček?“</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Ale právě do onoho ticha zazněl vzdálený zvuk stříbrných rolniček.</p>
<p>„Ale to snad... myslíte, že jsem mohl vyvolat -“ začal Výsměšek.</p>
<p>„Mně se to zdá logické,“ ozval se starší pAsák. „Pamatuju si, jak strašlivě to bolelo, když rostly moudráky mně.“</p>
<p>„To bylo minulý týden?“ ušklíbl se jízlivě děkan.</p>
<p>„Aha,“ přikývl Výsměšek. Nezdálo se, že by ho to nějak vyvedlo z míry, protože lidi, jako je Výsměšek, nikdy nic neuvede do rozpaků, i když naopak mnoho lidí se ocitá v rozpacích právě díky jim. Sklonil se znovu k naslouchací trubici.</p>
<p>„JSI TAM JEŠTĚ?“</p>
<p>Rozšafín Ctibum obrátil oči v sloup.</p>
<p>„MOHL BYS NÁM LASKAVĚ ŘÍCT, JAKOU VÝŠI REALITY TADY TEĎ MÁME?“</p>
<p>Brk psal: + + + Na stupnici od jedné do deseti -otázka + + +</p>
<p>„JO!“ zařval Výsměšek.</p>
<p>+ + + Dělte okurkovou chybou + + + Prosím, re-instalujte vesmír a znovu nakopněte + + +</p>
<p>„Zajímavé,“ zavrčel Výsměšek. „Máte někdo představu o tom, co to znamená?“</p>
<p>„K sakru,“ zasténal Rozšafní. „Už to zase spadlo.“</p>
<p>„Výsměšek se zatvářil nechápavě. „Ano? Ale já neviděl, že by se to vůbec vzneslo?“</p>
<p>„No, já tím chtěl říct..., ten systém se tak trochu zbláznil,“ vysvětloval Ctibum.</p>
<p>„Aha,“ přikývl Výsměšek. „Tak na to jsme odborníci.“</p>
<p>Zabušil znovu pěstí na zvukovou rouru.</p>
<p>„CHCEŠ DALŠÍ DÁVKU SUŠENÝCH ŽAB, STARÝ BRACHU?“ zařval.</p>
<p>„Ehm, víte, kdybyste nás to laskavě nechal vyřídit, arcikancléři,“ ozval se naléhavým hlasem Ctibum a snažil se Výsměška vymanévrovat od stroje.</p>
<p>„Co znamená ,dělte okurkovou chybou’?“ zajímala se hlava univerzity.</p>
<p>„Víte, Hex se nám jenom snaží říct, že jestli nakonec najde nějakou odpověď, ví, že ta odpověď bude pravděpodobně nesmyslná.“</p>
<p>„A to ,znovu nakopněte’? To znamená, že ho pořádně nakopete, nebo co?“</p>
<p>„Oh, to ne, samozřejmě že... my..., tedy abyste věděl... no, abych řekl pravdu, tak ano,“ zakoktal se poněkud Ctibum. „Adrian vždycky dojde dozadu a... ehm... strčí do něj několikrát nohou. Ale má na to svou <emphasis>techniku</emphasis>,“ dodával spěšně.</p>
<p>„Aha. Myslím, že pomalu začínám chápat, jak to s tím myslícím strojem doopravdy je,“ rozjasnil se Výsměšek. „Takže on si jednoduše myslí, že vesmír potřebuje nakopat, co?“</p>
<p>Hexovo pero znovu zašustilo po papíře. Rozšafín se podíval na papír.</p>
<p>„Asi ano. Tahle čísla prostě nemohou být správná!“</p>
<p>Výsměšek se znovu spokojeně usmál. „To chcete říct, že se buď zbláznil celý svět, nebo ta vaše mašina?“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„No, v tom případě si dovedu představit, že je na to lehká odpověď, co říkáte?“</p>
<p>„Samozřejmě, každý den Hex velmi pečlivě testujeme,“ odpověděl Rozšafín Ctibum.</p>
<p>„Jedna nula pro vás, mladíku!“ Udeřil do mluvicí trubice stroje.</p>
<p>„TY TAM, DOLE -“</p>
<p>„<emphasis>Opravdu</emphasis> nemusíte křičet, arcikancléři,“ upozorňoval Ctibum.</p>
<p>„- co je to ta <emphasis>antropomorfická</emphasis> personifikace?“</p>
<p>+ + + Lidé vždycky připisovali náhodné, přírodní nevysvětlitelné a jiné jevy entitám v lidské podobě + + + To jsou například Janek Mráz, Otec prasátek, víla Zubnička nebo Smrť + + +</p>
<p>„Jo, <emphasis>tihle</emphasis>! Ano, ale ti existují. Sám jsem jich pár potkal.“</p>
<p>+ + + Lidé se vždycky nemýlí + + +</p>
<p>„Dobrá, ale jsem si jistý, že něco takového jako Ponožkožrout nebo bůh kocoviny nikdy neexistovalo.“</p>
<p>+ + + Ale neexistuje jediný důvod, proč by nemohli existovat + + +</p>
<p>„Ten stroj má naprostou pravdu, abyste věděli,“ ozval se lektor Zaniklých run. „Mužíček, který roznáší bradavice, není o nic divnější než někdo, kdo dává dětem za vytržené zuby peníze, když se nad tím zamyslíte.“</p>
<p>„Možná, ale co Ponožkožrout?“ vrtěl hlavou profesor Neurčitě mlhavých studií. „Kvestor jenom řekl, že si vždycky myslel, že mu něco požírá ponožky, a bingo, už to tady bylo!“</p>
<p>„Ale my mu to všichni věřili, ne: <emphasis>Já</emphasis> tedy rozhodně. Přišlo mi to jako nejlepší vysvětlení toho, kam se za ty roky poděly všechny moje chybějící ponožky. Víte, kdyby například jen napadaly někam za zásuvku nebo za prádelník, byla by jich tam už touhle dobou celá hora.“</p>
<p>„Já vím přesně, co myslíš,“ přikývl Ctibum. „To je jako s tužkama. Za ty roky jsem si musel koupit snad tisíce tužek, ale kolik jsem jich doopravdy vypsal až na malého špačka? Dokonce i já jsem se přistihl, jak myslím na to, že se vždycky něco tajně připlíží a sní je -“</p>
<p>Ozval se tichý cinkavý zvuk. <emphasis>Klingleklingleklingle-klingle.</emphasis> Ztuhli.</p>
<p>„Co to bylo?“ nadhodil profesor opatrně. „Mám se otočit? Uvidím něco strašného?“</p>
<p>„Vypadá to jako značně překvapený pták,“ odpověděl Výsměšek.</p>
<p>„S velice podivným zobákem,“ dodal lektor Zaniklých run.</p><empty-line /><p>„Přál bych si vědět, kdo dělá ten zatracený cinkavý zvuk,“ pokračoval arcikancléř.</p>
<p>Oh bůh pozorně naslouchal. Zuzana žasla. Nezdálo se, že by jí snad něco nevěřil. Ještě nikdy předtím nedokázala s někým mluvit takhle otevřeně a taky mu to řekla.</p>
<p>„Bude to asi tím, že jsem neměl žádné a něčím ovlivněné počáteční představy. A to zase pravděpodobně vyplývá z toho, že jsem nikdy nebyl počat.“</p>
<p>„No dobře, tak nebo tak, zatím se věci mají takhle,“ končila své vyprávění Zuzana. „Jak je vidět, nezdědila jsem po něm... fyzické předpoklady. Ale předpokládám, že vůči světu zaujímám jistý nepříliš typický pohled.“</p>
<p>„A jaký?“</p>
<p>„No... ne vždycky je pro mě ohraničen bariérami. Jako třeba tohle.“</p>
<p>Zavřela oči. Cítila se lépe, když neviděla, co dělá. Určitá část jejího já jí totiž pak umíněně tvrdila, že to není možné.</p>
<p>Vnímala jen slabé chladné lechtání.</p>
<p>„Co jsem udělala?“ zeptala se stále ještě se zavřenýma očima.</p>
<p>„Ehm... mávala jsi rukama skrz stůl,“ řekl oh bůh.</p>
<p>„Vidíš?“</p>
<p>„Ehm... předpokládám, že to umí většina lidí?“</p>
<p>„To tedy ne!“</p>
<p>„Nemusíš hned křičet. Já nemám s lidmi téměř žádné zkušenosti, copak jsi to nepoznala? Tak asi jako kdybych stál v místnosti, jejíž okno by mělo zatažené závěsy, ve kterých je mezera a tou by svítilo slunce a vrhalo dovnitř stíny kolemjdoucích lidí a... Jediné, co vím, je to, že si většinou přeji, aby se otevřela zem a pohltila je nebo aby byli raději mrtví. Ti lidé, ne ty závěsy.“</p>
<p>Zuzana se na židli opřela - a věděla, že malá část jejího vědomí jí říká „ano je tady židle, je to skutečný předmět, můžeš na ní sedět“ .</p>
<p>„Jsou tady ještě další věci,“ pokračovala. „Pamatuju si různé události. Události, které se ještě nestaly.“</p>
<p>„To musí být moc užitečné, ne?“</p>
<p>„Ne! Protože nikdy nevím, co se pak - podívej, je to, jako kdyby ses díval na budoucnost klíčovou dírkou. Vidíš kousky věcí, ale nevíš jakých a dějů a nevíš, co znamenají, dokud se nedostaneš do doby, kdy se děje odehrávají a jednotlivé předměty nezapadnou na své místo.“</p>
<p>„No, v tom by mohla být jistá potíž,“ připustil oh bůh.</p>
<p>„Věř mi. Nejhorší z toho všeho je to čekání. Čekáš, až se jeden z těch kousků stane minulostí. Chápej, většinou si z budoucnosti nepamatuju nic <emphasis>užitečného</emphasis>, jen pokřivené malé útržky, stopy, které nedávají smysl, dokud už není příliš pozdě. Jseš si jistý, že nevíš, proč ses najednou objevil v hradu Otce prasátek?“</p>
<p>„Ne. Pamatuju si jenom, že jsem byl... Dovedeš si představit, co je to mysl bez těla?“</p>
<p>„Nejistě.“</p>
<p>„Výborně. To znamená, že pochopíš, co to je, i když řeknu bolest hlavy bez hlavy? A vzápětí jsem ležel na zádech, která jsem nikdy neměl, na spoustě bílého studeného něčeho, co jsem nikdy předtím neviděl. Jenže předpokládám, že když už má někdo najednou vzniknout, musí se to taky stát <emphasis>někde</emphasis>.“</p>
<p>„Někde, kde měl existovat někdo, kdo tam už neexistuje,“ řekla Zuzana spíše sama pro sebe.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Otec prasátek tam nebyl,“ pokračovala Zuzana. „On tam <emphasis>stejně</emphasis> neměl být, ne dnešní noci, ale tentokrát tam nebyl ne proto, že by byl někde jinde, ale protože už nebyl nikde. Zmizel dokonce i jeho hrad.“</p>
<p>„Myslím, že ještě chvíli a už celou tu záležitost s převtělováním pochopím,“ řekl oh bůh.</p>
<p>„Většina lidí -“ začala Zuzana. Najednou se celá otřásla. „Ale ne. Co to dělá? Co TO DĚLÁ?“</p>
<p>DOBŘE ODVEDENÁ PRÁCE, ŘEKL BYCH.</p>
<p>Sáně hřměly nocí. Hluboko pod nimi ubíhala zasněžená pole.</p>
<p>„Hmpf,“ odpověděl Albert. A popotáhl.</p>
<p>JAK ŘÍKÁTE TOMU PŘÍJEMNÉMU TEPLU, KTERÉ CÍTÍM UVNITŘ?</p>
<p>„Pálení žáhy!“ odsekl Albert.</p>
<p>ZASLECHL JSEM V TVÉM HLASE NÁZNAK NEMÍSTNÉHO MRZOUTSTVÍ? řekl Smrť. PRO TEBE NEMÁME CUKROVÉ PRASÁTKO, ALBERTE.</p>
<p>„Já o žádné dárky nestojím, mistře,“ povzdechl si Albert. „Snad kromě toho, abych se probudil a zjistil, že je všechno zase pěkně po starém. Heleďte, víte dobře, že se to pokaždé, když se rozhodnete měnit věci, nějak zvrtne...“</p>
<p>ALE OTEC PRASÁTEK <emphasis>MŮŽE</emphasis> MĚNIT VĚCI. MALÉ ZÁZRAKY, KAMKOLIV PŘIJDE, A SPOUSTA VESELÉHO HO, HO, HO. UČÍME LIDI, CO TO JE SKUTEČNÝ VÝZNAM SVÁTKU PRASEČÍ HLÍDKY, ALBERTE.</p>
<p>„Cože? Tím myslíte to, že všechna prasata a dobytek byly poraženy a při troše štěstí že každej bude mít dost jídla na zimu?“</p>
<p>NO,KDYŽ JSEM ŘEKL <emphasis>SKUTEČNÝ</emphasis> VÝZNAM-</p>
<p>„Nebo že nějakému ubožákovi usekli někde v lese hlavu jenom kvůli tomu, že při večeři našel v omáčce fazoli, a proto se teď léto začíná vracet?“</p>
<p>NO, NEMYSLEL JSEM PRÁVĚ TOHLE, ALE -</p>
<p>„Aha, už vím, myslel jste to, jak pronásledovali nějaké ubohé zvíře a nastříleli své šípy do vlastní jabloně, a díky tomu začínají stíny ustupovat?“</p>
<p>ANO, TO JE KAŽDOPÁDNĚ JEDEN Z TĚCH VÝZNAMŮ, ALE-</p>
<p>„Potom musíte mluvit o tom, jak lidi vždycky zapálili obrovský oheň, který měl sloužit slunci jako vzor a přesvědčit ho, aby se přestalo flákat za obzorem a pustilo se do pořádné každodenní práce?“</p>
<p>Smrť se odmlčel, zatímco kanci pádili nad zvlněnými pahorky.</p>
<p>NESNAŽÍŠ SE MI TO ZROVNA ULEHČIT, ALBERTE.</p>
<p>„No, ale to jsou opravdu všechno ty <emphasis>skutečné</emphasis> významy, o kterých jsem slyšel.“</p>
<p>MYSLEL JSEM, ŽE BYS SE MNOU MOHL SPOLUPRACOVAT, ALBERTE.</p>
<p>„Ale vždyť ono je to všechno opravdu o slunci, mistře. Bílej sníh, rudá krev a slunce. Nikdy to nebylo o ničem jiném.“</p>
<p>TAK DOBRÁ. OTEC PRASÁTEK ALE MOHL LIDI NAUČIT I TEN <emphasis>NESKUTEČNÝ</emphasis> VÝZNAM SVÁTKŮ.</p>
<p>Albert si pohrdavě odplivl přes postranici saní. „Pch! ,Alespoň v tom jednom dni, budme na sebe hodní’, to myslíte?“</p>
<p>ZNÁM MNOHEM HORŠÍ VÁLEČNÉ POKŘIKY.</p>
<p>„No sakra, sakra, sakra...“</p>
<p>PROMIŇ.</p>
<p>Smrť sáhl do záhybů roucha a vytáhl přesýpací hodiny.</p>
<p>OBRAŤ TY SÁNĚ, ALBERTE. POVINNOST VOLÁ.</p>
<p>„Která povinnost?“</p>
<p>TAK TI PĚKNĚ DĚKUJU. ALE KLADNĚJŠÍ PŘÍSTUP Z TVÉ STRANY BY VĚCEM ROZHODNĚ NEUŠKODIL.</p>
<p>„Neuvěřitelné! Máte ještě někdo tužku?“ rozhlédl se Výsměšek po svých společnících.</p>
<p>„Už jste mu dal čtyři,“ zaprotestoval lektor Zaniklých run. „A nezbyl z nich ani špaček. A dobře víte, že si teď musíme kupovat tužky sami, arcikancléři.“</p>
<p>To bylo jedno z oněch bolavých míst. Jako většina lidí, kteří nemají základní představu o skutečné ekonomii, vyhlásil Vzoromil Výsměšek Plán důsledné finanční kontroly, v němž se počítaly i kancelářské sponky. Každý ze starších mágů musel odevzdat špačka tužky, pokud chtěl ze zamčené zásuvky v arcikancléřově stole dostat nové psací náčiní. Protože se málokomu podařilo uchovat více než napůl vypsaný zbytek, byli mágové nuceni občas vyklouznout ven a nakoupit si tužky za své vlastní peníze.</p>
<p>Příčina nedostatku nedopsaných tužek se teď krčila před nimi, a se bzučením chroustala tužku tvrdosti HB. Nakonec znechuceně vyplivla kvestorovi na botu objímku z mosazného plechu, ve které seděla guma.</p>
<p>Rozšafín Ctibum si dělal poznámky.</p>
<p>„Myslím, že to funguje takhle,“ řekl. „To, co tady máme, je personifikace jistých sil, jak řekl Hex. Ale funguje to jen, když jsou ty síly... tedy... logické.“ Pak polkl. Rozšafín, tváří v tvář daným faktům, pevně věřil v pravdu logiky, ale nenáviděl zbytečné používání onoho slova. „Tedy, nechci tím říci, že je <emphasis>logické</emphasis>, že existuje stvoření, které požírá ponožky, ale ... víte..., dává to jistý smysl..., je to prostě nejpravděpodobnější pracovní hypotéza.“</p>
<p>„Tak trochu jako Otec prasátek,“ přikývl s pochopením Výsměšek. „Když jste dítě, je to stejně dobré vysvětlení pro to, co se děje, jako kterékoliv jiné, že?“</p>
<p>„A co je potom nelogického na tom, že by mohl existovat skřet, který by mi nosil plné pytle peněz?“ prohlásil uraženě děkan. Výsměšek podal Pobertužkovi další tužku.</p>
<p>„Víte, pane... tak za prvé, vy jste nikdy zničehonic nedostal obrovský pytel peněz a nepotřeboval jste si vytvořit teorii, která by to vysvětlovala, a za druhé, nikdo jiný, možná kromě vás, by to nepovažoval za možné.“</p>
<p>„Pch!“</p>
<p>„Ale proč se to všechno děje teď?“ přemýšlel nahlas Výsměšek. „Podívejte! Vyskočil mi na prst! Máte ještě někdo tužku?“</p>
<p>„Možná, že ty... síly tady byly vždycky,“ uvažoval dál Ctibum. „Ponožky a tužky se vždycky nevysvětlitelně ztrácely, co si budeme povídat. Ale proč se najednou začaly takhle zhmotňovat... Obávám se, že to mi uniká.“</p>
<p>„No, ale to bychom měli raději zjistit, nemyslíte?“ prohlásil rezolutně Výsměšek. „Nemůžeme dovolit, aby se nám tady dělo něco takového. Aby nám tady vznikali přihlouplí antibohové a nějaká různá bůhvíco jenom proto, že na ně lidé mysleli? To by se nám tady taky mohly objevit pěkné věci. Co kdyby například nějakého idiota napadlo, že musí existovat bůh špatného trávení, no?“</p>
<p><emphasis>Cinkylinkycinkylinkycink.</emphasis></p>
<p>„Ehm... mám strach, že se právě stalo,“ řekl tiše Rozšafín Ctibum.</p>
<p>„Co se děje? Co se děje“ rozhlížel se zmateně oh bůh. Chytil Zuzanu za ramena.</p>
<p>Pod prsty ucítil kosti.</p>
<p>„SAKRA,“ řekla Zuzana. Odstrčila ho, opřela se o stůl a dávala při tom pozor, aby jí neviděl do obličeje.</p>
<p>Nakonec, s velkou dávkou sebekontroly, které se v několika posledních letech naučila, se jí podařilo vrátit svůj hlas k normálu.</p>
<p>„Vypadává ze své vlastní role,“ zamumlala spíš sama pro sebe. „Naprosto jasně to <emphasis>cítím</emphasis>. A to na jeho místo vtahuje <emphasis>mě</emphasis>. Proč to všechno dělá?“</p>
<p>„To se mě zbytečně ptáš,“ odpověděl jí oh bůh a spěšně ustupoval. „Víš... jen tak pro všechny případy... Než ses ode mě odvrátila, vypadalo to, jako když máš opravdu <emphasis>hluboké</emphasis> oční stíny... Jenže ty žádné nemáš...“</p>
<p>„Podívej, je to velice jednoduché,“ řekla Zuzana a otočila se. Cítila, jak se jí na hlavě sám od sebe mění účes, což dělal vždycky, když byla nervózní. „Víš, jak to v rodinách bývá? Ze tam vládne třeba babiččina nebo pradědečkova podoba, modré oči, koňské zuby a tak? No, v <emphasis>naší</emphasis> rodině vždycky nakonec převládne Smrť.“</p>
<p>„Ehm... to snad nakonec v každé rodině, ne?“</p>
<p>„Ale mlč, nežvaň nesmysly,“ zarazila ho Zuzana. „Já nemyslela smrt. Já myslela Smrť s velkým S. Pamatuju si věci, které se ještě nestaly, a umím MLUVIT TÍM HLASEM a krást se tím kradmým způsobem... a jestli začal dělat něco jiného, budu za něj muset tu jeho profesi dělat já. A že nějak vypadl ze své role, to je naprosto jasné. Nevím, co se stalo se skutečným Otcem prasátek nebo proč dědeček dělá jeho práci, ale vím něco o tom, jak myslí, a taky to, že nemá ... žádné ochranné duševní mechanismy jako my. Neumí věci zapomenout nebo je ignorovat. Bere všechno logicky a doslova doslova a nedokáže pochopit, proč to pokaždé nefunguje -“</p>
<p>Všimla si jeho užaslého výrazu.</p>
<p>„Podívej..., jak bys to udělal, kdybys chtěl, aby měli všichni lidi na světě dostatek slušného jídla?“ zeptala se.</p>
<p>„Já? No, tedy...“ Oh bůh se na chvíli zamyslel. „No, předpokládám, že by člověk nejdřív musel všude zavést nějaký jednotný politický systém, správně rozdělit zemědělskou půdu a zajistit její dokonalé využití a obdělávání, potom -“</p>
<p>„Ano, ano, to stačí. Ale <emphasis>on</emphasis> by prostě každému dal pořádné jídlo,“ řekla Zuzana.</p>
<p>„Aha. Už je mi to jasné. Velmi nepraktické. Pch, to je stejná hloupost, jako kdybys řekla, že můžeš obléct nahé tím, že jim prostě dáš nějaké oblečení.“</p>
<p>„Ano! Vlastně ne! Samozřejmě, že ne! Myslela jsem tím, že je jasné jak - ale, vždyť ty víš, jak to myslím.“</p>
<p>„Ano, myslím, že ano.“</p>
<p>„Ale on to neví.“</p>
<p>Vedle nich něco s hlasitým praskotem spadlo.</p>
<p>Z hořících trosek se vždycky vykutálí doutnající kolo. Dva muži s obrovskou tabulí skla vždycky přecházejí silnici před komikem, který je právě hlavním účastníkem bláznivé pouliční honičky. Některé zákonitosti vyprávění jsou tak silné, že případy jim podobné se odehrávají snad i na planetách, kde se v poledne kámen vaří klokotem. A když se zřítí stůl, který se prohýbá lahůdkami, vždycky zůstane jeden jakoby zázrakem nepoškozený talíř, který se točí dokola, rychleji a rychleji, až se zvukem podobným zakvokání zůstane ležet.</p>
<p>Zuzana a oh bůh ho pozorovali a pak přesunuli pozornost k mohutné postavě, která teď ležela v tom, co zbylo z ovocných mis zdobících střed stolu.</p>
<p>„On... zhmotnil se z čirého vzduchu,“ zašeptal oh bůh.</p>
<p>„Skutečně? Tak tam jen tak nestůj. Pomoz mi ho zvednout, ano?“ řekla Zuzana a pokusila se odvalit velký meloun.</p>
<p>„Ehm, za uchem má hrozen vína -“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„Mně se dělá mdlo, když si na víno jenom <emphasis>vzpomenu</emphasis> -“</p>
<p>„Ale no tak, nech toho.“</p>
<p>Společnými silami se jim podařilo zvednout nove příchozího na nohy.</p>
<p>„Tóga, sandály... vypadá tak trochu jako ty,“ řekla Zuzana, zatímco se ničitel ovoce nejistě kýval sem a tam.</p>
<p>„Byl jsem taky tak zelený?“</p>
<p>„Skoro.“</p>
<p>„Je... je tady někde záchod?“ zamumlal podivný muž ulepenými rty.</p>
<p>„Myslím, že stačí projít támhle tím obloukem,“ řekla Zuzana. „Slyšela jsem, že tyhle stavy prý nejsou zvlášť příjemné.“</p>
<p>„Jaké ,prý’? A příjemné, u psí nohy!“ zasténala tlustá postava a vykročila naznačeným směrem. „Až se vrátím, mohl bych dostat sklenici vody a tabletu živočišného uhlí?“</p>
<p>Dívali se, jak odchází.</p>
<p>„To je nějaký váš přítel?“</p>
<p>„Bůh špatného zažívání, myslím. Poslyš, já... myslím si... Mám dojem, že si <emphasis>něco</emphasis> pamatuju,“ řekl oh bůh. „Těsně předtím, než jsem se vsebevtělil. Ale zní to hloupě...“</p>
<p>„No?“</p>
<p>„Zuby,“ řekl oh bůh.</p>
<p>Zuzana zaváhala.</p>
<p>„Nemyslíš tím, že na tebe něco útočilo, že?“</p>
<p>„Ne. Jenom... měl jsem prostě pocit zubatosti. Asi to nic neznamená. Jako bůh kocoviny vídávám mnohem horší věci, to mi věř.“</p>
<p>„Jenom zuby. Spoustu zubů. Ale ne strašné zuby. Jenom obrovské množství malých zoubků. Skoro... smutných?“</p>
<p>„Ano! Jak to víš?“</p>
<p>„Och, já... možná, že si pamatuju, jak jsi říkal, co jsi mi ještě neřekl. Nevím. A co velká červená zářící koule?“</p>
<p>Oh bůh se na chvíli zamyslel a pak zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne, tady ti nepomůžu. Pamatuju si jenom ty zuby. Řady a řady zubů.“</p>
<p>„Řady si nepamatuju já,“ řekla Zuzana. „Cítila jsem jenom, že důležité jsou zuby.“</p>
<p>„Hele, je to úžasný, co všechno se dá se zobákem dokázat,“ řekl havran, který zkoumal prostřený stůl a právě se mu podařilo zvednout víko jedné misky.</p>
<p>„Co to tam máš?“ zeptala se Zuzana unaveně.</p>
<p>„Oči,“ oznámil jí havran s radostným rozechvěním. „Mágové, panečku, vědí, jak to skutečně roztočit, to se jim musí přiznat. Ti se ale opravdu o nic neošidí, to ti řeknu.“</p>
<p>„To jsou olivy,“ oznámila mu Zuzana.</p>
<p>„Mají pech,“ ušklíbl se havran. „Viděl jsem je první.“</p>
<p>„Ale to je přece druh ovoce! Nebo zeleniny nebo čeho!“</p>
<p>„Jseš si jistá?“ Havran otočil jedno nezávislé oko k misce a druhé upřel na Zuzanu.</p>
<p>„To jsem.“</p>
<p>Oči se zase přeostřily.</p>
<p>„Takže ty jsi najednou náramnej expert na oční bulvy, jo?“</p>
<p>„Podívej se dobře! Vždyť jsou zelené, ty pitomý ptáku!“</p>
<p>„No, mohly by to být <emphasis>velice</emphasis> staré oči,“ snažil se havran udržet pozice. „Někdy tak vypadají -“</p>
<p>KVÍK, řekl krysí Smrť, který se právě prokousal napůl cesty plátem sýra.</p>
<p>„A vůbec nejsem tak pitomý,“ odporoval havran. „Havranovití jsou výjimečně inteligentní, a co se týče některých pralesních druhů, ty dokážou používat i jednoduché nástroje!“</p>
<p>„Aha, takže ty jsi <emphasis>specialista</emphasis> na havrany, ano?“ ušklíbla se Zuzana.</p>
<p>„Madam, pokud jste si nevšimla, tak já <emphasis>jsem</emphasis> -“</p>
<p>KVÍK, řekl krysí Smrť.</p>
<p>Oba se otočili. Krysí Smrť ukazoval na své zuby.</p>
<p>„Víla Zubnička?“ nechápala Zuzana. „Co je s ní?“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Řady zubů,“ ozval se oh bůh. „Já jsem to... vzpomínáš? Řady zubů? Kdo je to víla Zubnička?“</p>
<p>„No, tu dneska vidíš každou chvíli,“ odpověděla mu Zuzana. „Nebo spíš je. Je to taková živnostenská činnost. Dostaneš žebřík, opasek s penězi a kleště a dáš se do toho.“</p>
<p>„Kleště?“</p>
<p>„Když nemá dost drobných, musí na protiúčet vytáhnout další zub. Ale podívej, víly Zubničky jsou docela neškodné. S několika z nich jsem se setkala. Jsou to prostě pracující děvčata. Nikoho <emphasis>neohrožují</emphasis>.“</p>
<p>KVÍK.</p>
<p>„Já jenom doufám, že si dědeček nevzal do hlavy, že bude dělat i <emphasis>jejich</emphasis> práci. Můj bože, když si představím, že -“</p>
<p>„Ony sbírají zuby?“</p>
<p>„Ano. Jak jinak?“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Proč? Je to jejich zaměstnání.“</p>
<p>„No, a kam nosí ty zuby, když si je vezmou?“</p>
<p>„Copak <emphasis>já</emphasis> vím? Ony prostě... prostě si vezmou zub a nechají místo něj peníze,“ vysvětlovala Zuzana. „Co je to za otázku - ,Kam nosí ty zuby?’“</p>
<p>„No, jenom mě to tak zajímalo. Lidé to asi všichni vědí, a já jsem hrozně hloupý, když se tak ptám, asi je to všeobecně známá věc.“</p>
<p>Zuzana se zamyšleně zadívala na krysího Smrtě.</p>
<p>„No, ale to je pravda... <emphasis>Kam</emphasis> vlastně nosí ty zuby?“</p>
<p>KVÍK?</p>
<p>„Říká, abys ho prohledala,“ odpověděl havran. „Třeba je prodávají?“ Zaútočil zobákem na další nádobu. „A co tyhle, vypadají moc pěkně, jenom jsou tak trochu svraštělé a -“</p>
<p>„Nakládané vlašské ořechy,“ odpověděla mu Zuzana nepřítomně. „Co asi dělají s těmi zuby? K čemu jsou jim všechny ty zuby? Ale i tak... Komu by mohly uškodit víly Zubničky?“</p>
<p>„Máme dost času na to, abychom některou z nich našli a zeptali se jí?“ řekl oh bůh.</p>
<p>„Čas není náš problém,“ odpověděla Zuzana.</p>
<p>Jsou takoví, kteří věří, že vědění je něco, co se získá časem - něco, co je třeba vydobýt z šedé hmoty nevědomosti jako ryzí kov ze zlatonosné rudy.</p>
<p>Jiní říkají, že je třeba si vědění jen připomenout, že kdysi, v dávné minulosti, byl Zlatý věk, kdy všichni věděli všechno a kameny přiléhaly jeden na druhý tak, že jste mezi ně nezasunuli ani čepel nože, víte, o čem je řeč, a každý ví, že tenkrát existovaly létací stroje, chápete, protože máme nákresy věcí, které lidi mohli vidět vysoko ze vzduchu, rozumíte, a existuje muzeum, já o něm četl, kde našli v prastarém chrámu pod oltářem kapesní kalkulačku, chápete, co to znamená? Jenže vlády velmocí to všechno tutlají a...[*]</p>
<p>Vzoromil Výsměšek věřil, že vědění může člověk</p>
<p>získat tak, že bude křičet na lidi, a důsledně to praktikoval. Mágové seděli v mágorlíku kolem společného stolu, který byl pokrytý silnou vrstvou knih.</p>
<p>„Je Svátek prasečí hlídky, arcikancléři,“ ozval se přátelsky děkan a namátkou listoval jakýmsi prastarým svazkem.</p>
<p>„Není. Až do půlnoci,“ odpověděl Výsměšek. „Vyřešení téhle záhady vám, chlapi, jenom dodá chuti k půlnoční hostině.“</p>
<p>„Poslyšte, možná, že mě něco napadlo, arcikancléři,“ ozval se profesor Neurčitě mlhavých studií. „Tohle je Vedlejšův <emphasis>Přehled základních bohů</emphasis>. Jsou tady různé věci o lárech a penátech, a jak se zdá, ty nám přesně pasují na tuhle situaci.“</p>
<p>„Lárové a penáti? A k čemu byli dobří tam, kde byli doma?“</p>
<p>„Hahaha,“ zasmál se profesor.</p>
<p>„Co je?“ obrátil se k němu Výsměšek.</p>
<p>„Měl jsem dojem, že jste udělal dobrý vtip, arcikancléři,“ odpověděl profesor.</p>
<p>„Ano? Nic takového jsem neměl v úmyslu.“</p>
<p>„To pro nás není nic nového,“ prohlásil děkan koutkem úst.</p>
<p>„Co jste to říkal, děkane?“</p>
<p>„Ale to nic, arcikancléři.“</p>
<p>„Myslel jsem si, že jste udělal tu narážku na ,domov’, protože jsou to obojí domácí bohové. Nebo spíš kdysi bývali. Už před dlouhou dobou upadli v zapomnění. Byli to ani ne tak bohové jako... bůžkové domovů, jako například -“</p>
<p>Ostatní tři mágové, kterým to na mágy poměrně rychle myslelo, mu zakryli ústa dlaněmi.</p>
<p>„Pozor!“ zvolal Výsměšek, „Stačí neopatrné slovo a vytvoříte nový život! To je důvod, proč nám záchod obsadil velký tlustý bůh špatného trávení a zvrací tam. Mimochodem, kde je kvestor?“</p>
<p>„Byl na záchodě, arcikancléři,“ odpověděl lektor Zaniklých run.</p>
<p>„Co? Když tam šel -“</p>
<p>„Ano, arcikancléři.“</p>
<p>„No, určitě bude v pořádku,“ řekl Výsměšek nezúčastněným hlasem člověka, který pozoruje, jak se někomu mimo doslech právě děje něco ošklivého. „Ale ani trochu nestojíme o to, aby se nám tady objevovali další ti..., cože je to, profesore?“</p>
<p>„Lárové a penáti, arcikancléři, ale já přece neříkal, že -“</p>
<p>„Mně se to zdá naprosto jasné. Děje se něco nedobrého a tihle malí pidižvíci se vracejí. Takže nám zbývá jen zjistit, co se kde pokazilo, a uvést to na správnou míru.“</p>
<p>„No, to jsem rád, že se to všechno tak snadno a rychle vyjasnilo,“ zavrčel děkan.</p>
<p>„Domácí bůžkové,“ opakoval Výsměšek. „Takže nic jiného než domácí bůžkové říkáte, profesore?“ Otevřel zásuvku ve svém klobouku a vytáhl dýmku.</p>
<p>„Ano, arcikancléři. Tady se píše, že to bývalo něco jako místní duchové. Dohlíželi na to, aby kynul chleba, aby se dobře utlouklo máslo a tak.“</p>
<p>„A požírali tužky? A jaký byl jejich přístup k oddělení ponožek?“</p>
<p>„To bylo ještě dávno v době trvání První říše,“ upozornil ho profesor Neurčitě mlhavých studií. „Sandály, tógy a tak.“</p>
<p>„Aha. Takže žádné ponožky?“</p>
<p>„Pokud je obecně známo, tak žádné. A bylo to devět set let předtím, než Osric Karandaš objevil na okraji pláží neznámého ostrova Sumatří, jejichž písek byl bohatý na grafit, onen malý keřík, z nějž se po delší době šlechtění podařilo vypěstovat -“</p>
<p>„Dobrá, dobrá, všichni už víme, že máte pod stolem na kolenou otevřenou encyklopedii, profesore,“ přerušil ho Výsměšek. „Ale já bych řekl, že od té doby se nám věci poněkud změnily. Přizpůsobily se časům. Nevyhnuly se mnoha změnám. Tihle taky. Kdysi dohlíželi na to, aby kynulo těsto, teď se změnili na obludky požírající tužky a ponožky a dohlížejí na to, abyste nikdy nenašli čistý ručník, když ho právě potřebujete -“</p>
<p>Ozvalo se vzdálené zacinkání.</p>
<p>Umlkl.</p>
<p>„Co jsem to zase řekl? Stalo se to zas, co?“</p>
<p>Mágové zachmuřeně přikyvovali.</p>
<p>„A to bylo poprvé, co se o tom někdo zmínil, že?“</p>
<p>Mágové znovu přikývli.</p><empty-line /><p>„Dobrá, u všech rohatých, je neuvěřitelné, že opravdu <emphasis>nikdy</emphasis> nenajdete čistý ručník, když -“</p>
<p>Odněkud se ozvalo sílící <emphasis>bzííí</emphasis>. Do místnosti veplul zhruba ve výši ramen ručník. Všem se vnucovala představa tisíců malých křídel.</p>
<p>„Tenhle byl můj,“ zasmušil se lektor Zaniklých run.</p>
<p>Ručník zmizel směrem k Velké síni.</p>
<p>„Ručníkové vosy,“ zabručel děkan. „Skvělá práce, arcikancléři.“</p>
<p>„No ale já přece, k sakru, vždyť já... je to přece lidská přirozenost, ne?“ bránil se Výsměšek. „Věci se nedaří, pokazí se, zmizí, je přece docela <emphasis>přirozené</emphasis>, vymyslet si malá stvoření, která - dobrá, dobrá! Dám pozor. Chtěl jsem jen říct, že člověk je od přírody mytizující postava.“</p>
<p>„Tím chce říct, že si právě takové malé duchy věcí velmi rádi vymýšlíme,“ řekl děkan, aniž zvedl hlavu.</p>
<p>„Ehm... Omluvte mě na chvilku, pánové,“ řekl Rozšafín Ctibum, který až dosud zamyšleně psal na desku stolu, u nějž seděl. „Naznačujeme tím vším snad, že se věci vracejí zpět? Mohli bychom to považovat za životaschopnou pracovní hypotézu?“</p>
<p>Mágové se rozhlédli jeden po druhém.</p>
<p>„Dokonale životaschopnou.“</p>
<p>„Samozřejmě, že ano.“</p>
<p>„Ano, to je přesně to, co je třeba servírovat vojskům!“</p>
<p>„Jakým vojskům? Jaká věc? Co se servíruje vojskům?“</p>
<p>„No... no přece vojskům se dávají... dávky konzervovaných potravin? Pořádné zbraně, dobré boty... a takové věci.“</p>
<p>„A co to má co společného s tím, o čem tady právě mluvíme?“</p>
<p>„No to se <emphasis>mě</emphasis> neptejte. <emphasis>On</emphasis> začal mluvit o tom, co všechno budeme dávat vojskům.“</p>
<p>„Byli byste už všichni laskavě zticha? Nikdo žádným vojskům nic nedává!“</p>
<p>„Hm. A neměla by vojska přece jen něco dostat? Koneckonců, je předvečer Svátku prasečí hlídky.“</p>
<p>„Podívejte, já to použil jen jako řečnický obrat, chápete? Chtěl jsem tím jenom říct, že s vámi naprosto souhlasím. To je jen takový pestrý jazyk. Dobří bohové, přece jste si vážně nemysleli, že bych chtěl doopravdy rozdávat něco vojákům? Ať už v předvečer Prasečnic, nebo někdy jindy?“</p>
<p>„Nechtěl jste?“</p>
<p>„Nechtěl!“</p>
<p>„To ale od vás není zrovna pěkné, co?“</p>
<p>Rozšafín větu přešel bez povšimnutí. Určitě je to tím, pomyslel si, že jejich mysl se zaměstnává hlubokomyslnými obtížnými věcmi a myšlenkami, a jejich ústům je proto dovoleno bloudit kolem bez omezení a dělat ze sebe nesnesitelné pitomce.</p>
<p>„Já tedy nesouhlasím s použitím toho myslícího stroje,“ ozval se děkan. „Už jsem to opakoval několikrát. Příliš to koketuje s kultem. Mně vždycky stačil okult, děkuju vám mnohokrát.“</p>
<p>„Na druhé straně, on je tady mezi námi jediná osoba, která dokáže myslet přímo a dělá, co se jí řekne,“ odpověděl Výsměšek.</p>
<p>Sáně se hnaly padajícím sněhem a za sebou nechávaly hustou kondenzační stopu.</p>
<p>„Hm, to byla fakticky legrace,“ huhlal Albert a pevně se držel postranice.</p>
<p>Běžící kanci dopadli na střechu nedaleko univerzity a přešli ze cvalu do rychlejšího kroku.</p>
<p>Smrť se podíval na přesýpací hodiny.</p>
<p>ZVLÁŠTNÍ, řekl.</p>
<p>„Takže je to práce pro kosu, ano?“ zajímal se Albert. „Nebudete chtít asi ani ten kožich, ani plnovous, ani veselé ho-ho-ho?“ Rozhlédl se kolem a jeho jízlivost byla náhle nahrazena údivem. „Hej... jak tady může být někdo mrtvý?“</p>
<p>Někdo přece. Ve sněhu leželo nehybné tělo.</p>
<p>Bylo jasné, že onen muž právě zemřel. Albert zašilhal k obloze.</p>
<p>„Není tady místo, odkud by mohl spadnout, a ve sněhu nejsou žádné otisky,“ řekl když Smrť máchl kosou. „Řekněte mi, kde se tady vzal? Vypadá jako něčí osobní strážce. Byl ubodán k smrti. Vidíte, tady má ošklivou ránu po noži.“</p>
<p>„Je to špatné,“ řekl onen lidský duch a prohlížel sám sebe.</p>
<p>Pak se podíval na Alberta a na Smrtě a jeho duchovitá tvář změnila výraz z užaslého na zvědavý.</p>
<p>„Dostali zuby! Všechny! Jednoduše vešli dovnitř... a... oni... nečekali ani chvilku...“</p>
<p>Vybledl a zmizel.</p>
<p>„No tohle, o čem to ten chlap <emphasis>mluvil</emphasis>?“ zvolal Albert.</p>
<p>MÁM SVÁ PODEZŘENÍ.</p>
<p>„Viděl jste ten odznak na jeho blůze? Byl na něm obrázek, jako když někomu vytahují zub.“</p>
<p>ANO. PŘESNĚ TO TAM BYLO.</p>
<p>„A odkud to pochází?“</p>
<p>Z MÍSTA, KAM JÁ NESMÍM.</p>
<p>Albert se ještě jednou zadíval na tajemnou mrtvolu a pak znovu zvedl pohled ke Smrťově nezúčastněné lebce.</p>
<p>„Nemůžu si pomoct, ale pořád si říkám, jaká to byla legrační náhoda, že jsme takhle narazili na vaši vnučku,“ řekl.</p>
<p>ANO.</p>
<p>Albert naklonil hlavu ke straně. „Když vezmeme v potaz počet komínů a dětí na světě a tak dále...“</p>
<p>TO JE PRAVDA.</p>
<p>„Skutečně neuvěřitelná náhoda.“</p>
<p>„I takové věci se stávají.“</p>
<p>„Tomu by jeden jen stěží uvěřil, řekl byste vy.“</p>
<p>ŽIVOT NÁM VŽDYCKY DOKÁŽE PŘIPRAVIT NĚJAKÉ PŘEKVAPENÍ.</p>
<p>„A nejen život,“ zabručel Albert. „A zdálo se, že to s ní doopravdy otřáslo, co? Ta se fakticky namíchla. Vůbec bych se nedivil, kdyby se začala vyptávat co a jak.“</p>
<p>TO JSOU CELÍ LIDÉ, CO BYS OD NICH CHTĚL.</p>
<p>„Ale točí se kolem ní krysák, ne? Ten z ní pravděpodobně nespustí oční důlek. Bude hlídat její kroky, doufám.“</p>
<p>JE TO ALE MALÝ ULIČNÍK A VELKÝ LENOCH, CO?</p>
<p>Albert věděl, že nemůže vyhrát. Smrť měl tvář, kterou by nedokázal překonat ani ten nejlepší hráč pokeru.</p>
<p>JSEM SI JISTÝ, ŽE SE BUDE CHOVAT ROZUMNĚ.</p>
<p>„Jo, to jo,“ vrčel Albert, když se vraceli zpátky k saním. „Vždyť to má v rodině, jednat rozumně. A hlavně logicky.“</p>
<p>Jako mnozí barmani i Igor ukrýval pod nálevním pultem obušek, aby s jeho pomocí vyřídil různá malá nedorozumění a nepříjemnosti, ke kterým zvláště kolem zavírací hodiny docházelo, i když je třeba říci, že bar hospody Na márách nikdy nezavíral a nikdo si nepamatoval, že by byl viděl Igora jinde než za barem. Ať tak či tak, věci se někdy člověku vymkly z ruky. Nebo tlapy. Nebo spáru.</p>
<p>Igorova oblíbená zbraň byla proti obyčejným palicím poněkud modifikována. Obušek byl okován stříbrem (proti vlkodlakům), ověšen česnekem (proti upírům) a obtočen pruhem pestrobarevné pokrývky (proti bubákům). A všem ostatním většinou stačilo, že to bylo sedmdesát centimetrů solidního, pod vodou ztvrdlého dubu.</p>
<p>Pozoroval okno. Plížil se po něm mráz. Z jakéhosi nepochopitelného důvodu kradmé prsty mrazu po skle nemalovaly klasické motivy kapradí, ale vzorek, v němž se opakovala tři malá štěňata vyhlížející z boty.</p>
<p>Najednou mu někdo poklepal na rameno. Otočil se s obuškem v ruce, ale okamžitě se uklidnil.</p>
<p>„Oh... to jste vy, slečno. Neslyšel jsem dveře.“</p>
<p>Zuzana neměla na žádné dveře čas. Spěchala.</p>
<p>„Neviděl jste v posledních dnech Violu, Igore?“</p>
<p>„Myslíte tu holku od zubů?“ Igorovi se soustředěně stáhlo obočí. „Tak tu jsem už neviděl týden, nebo spíše dva.“</p>
<p>Pak se mu obočí nenaloženě setkalo nad kořenem nosu, když si všiml, že se havran pokouší nenápadně došourat za napůl vyprázdněný sáček slaných buráků.</p>
<p>„Měla byste si to odvést, slečno,“ řekl. „Znáte pravidla o domácích mazlíčcích a pomocníčcích. Jestliže se na požádání nedokážou přeměnit v lidskou bytost, mají zákaz vstupu.“</p><empty-line /><p>„Jo, možná, ale někteří z nás mají rozhodně mnohem víc mozkových buněk než prstů,“ zamumlal hlas od misky s oříšky.</p>
<p>„Kde bydlí?“</p>
<p>„Tak poslyšte, slečno, víte, že na takovéhle otázky zásadně -“</p>
<p>„KDE BYDLÍ, IGORE?“</p>
<p>„Na Stydlonohé ulici, hned vedle krámu starého rámovače obrazů.“ odpověděl Igor automaticky. Pak se zatvářil rozhořčeně, protože si uvědomil, co řekl.</p>
<p>„Ale no tak, slečno, vždyť znáte pravidla! Zatím mě nikdo nepokousal, nikdo mi nerozerval hrdlo a nikdo se mi neschovává za dveřmi, když jdu domů! A vy na mě nezkoušejte hlas svého dědečka! Mohl bych vám sem zakázat vstup za to, jak se ke mně chováte!“</p>
<p>„Promiňte, ale je to důležité,“ odpověděla. Koutkem oka stačila sledovat, že se havran kradmo přesunul na police za barem a teď se pokouší dostat do jakési nádoby s víčkem.</p>
<p>„Jo, a co kdyby si náhodou některý z upírů řekl, že je důležité, aby neminul svou svačinku?“ reptal Igor a ukládal obušek zpět pod pult.</p>
<p>Směrem od láhve s nakládanými vejci se ozvalo ostré <emphasis>křach</emphasis>. Zuzana se tam snažila za žádnou cenu nepodívat.</p>
<p>„Můžeme jít?“ zeptal se oh bůh. „Ze všeho toho alkoholu kolem jsem hrozně nervózní.“</p>
<p>Zuzana přikývla a spěšně vyšla z hospody.</p>
<p>Igor zabručel. Pak se vrátil k oknu, aby dál pozoroval mráz, protože Igor od života nikdy příliš nežádal. Po chvilce zaslechl tlumený hlas, který si tiše liboval: „Ám o! Onechně jenno ám!“</p>
<p>Slova byla částečně nesrozumitelná, protože havran měl jedno vejce nabodnuté na zobáku.</p>
<p>Igor si povzdechl a pozvedl svůj obušek. S havranem by to bylo velmi špatně dopadlo, kdyby si krysí Smrť nevybral právě onen okamžik k tomu, aby Igora kousl do ucha.</p>
<p>TÁMHLE DOLE, řekl Smrť.</p>
<p>Přitáhl opratě tak prudce, že kanci dostali smyk a skončili rypáky proti původnímu směru jízdy.</p>
<p>Albert se snažil vyhrabat ze závěje medvídků, v níž podřimoval.</p>
<p>„Co se děje? Co se děje? Do něčeho jsme narazili?“ ptal se.</p>
<p>Smrť ukázal dolů. Prostíralo se tam nekonečné sněhové pole a jen slabé světlo svící, které tu a tam blikalo v okéncích zavátých chaloupek, prozrazovalo, že i tady existuje nicotný lidský život.</p>
<p>Albert se rozhlédl a pak si uvědomil, co Smrť objevil.</p>
<p>„To je nějakej šílenec, co putuje sněhem,“ řekl. „Podle toho, jak vypadá, byl asi někde na dříví. Na toulky venku moc špatná noc,“ pokračoval. „A já jsem taky venku, když už o tom mluvíme. Heleďte, mistře, jsem si jistý, že už jste udělal až až, abyste zajistil -“</p>
<p>TAM DOLE SE NĚCO DĚJE. HO, HO, HO.</p>
<p>„Podívejte, on bude jistě v pořádku,“ bručel Albert, který se křečovitě držel boku saní, mířících příkře dolů. Na sněhu na okamžik zableskl pruh světla, když nosič dřeva otevřel dveře sněhem zapadané chatrče. „Podívejte támhle! Dva lidé mu spěchají v patách, vidíte, ale jsou obtíženi balíčky a dalšími věcmi, vidíte? Přece jen bude mít nakonec hezké Prasečnice, tak co? Teď bychom mohli obrátit a -“</p>
<p>Smrťovy modře planoucí důlky přehlédly celou scénu do poslední podrobnosti.</p>
<p>TO NENÍ V POŘÁDKU.</p>
<p>„Ale ne... už ho to bere zas.“</p>
<p>Oh bůh zaváhal.</p>
<p>„Co myslíš tím, že nedokážeš projít těmi dveřmi?“ zeptala se Zuzana. „V baru jsi dveřmi klidně prošel.“</p>
<p>„To bylo něco jiného. Mám jisté božské síly v přítomnosti alkoholu. Ale vždyť už jsme stejně zaklepali a ona se nám neozvala. A co se asi stalo s panem Způsobilem?“</p>
<p>Zuzana pokrčila rameny a prošla laciným dřevem. Věděla, že by to pravděpodobně neměla dělat. Pokaždé, když něco takového udělala, spotřebovala na to určitou dávku, no, dejme tomu, <emphasis>normálnosti</emphasis>. A dříve či později zapomene, <emphasis>na co</emphasis> jsou kliky u dveří, stejně jako to zapomněl její dědeček.</p>
<p>Když už o tom tak přemýšlela, uvědomila si, že on vlastně nikdy ani nezjistil, na co kliky u dveří jsou.</p>
<p>Otevřela dveře zevnitř. Oh bůh vstoupil a rozhlédl se kolem, což mu netrvalo dlouho. Nebyla to velká místnost. Vznikla přepažením větší místnosti, která už byla malá sama o sobě.</p>
<p>„Tak <emphasis>tady</emphasis> žije víla Zubnička?“ podivil se Žlučoblij. „Není to tady... trochu těsné? Všude po zemi krámy... A co je to za věci, co tady visí na té šňůře?“</p>
<p>„To jsou... ženské šaty,“ odpověděla mu nepřítomně Zuzana, která se přehrabovala v papírech na malém stolečku.</p>
<p>„Nejsou zrovna velké,“ komentoval to oh bůh. „A trochu tenké...“</p>
<p>„Řekni mi,“ zeptala se ho Zuzana, aniž zvedla hlavu, „ty vzpomínky, které jsi měl, když ses tady objevil..., ty nebyly příliš složité, že...? Aha...“</p>
<p>Nahlédl jí přes rameno, když otevřela malý zápisníček v červených deskách.</p>
<p>„Mluvila jsem s Violou jenom párkrát,“ řekla. „Myslím, že ty zuby někam odnáší a dostává nějaké procento z vyplacených peněz. Není to zrovna skvěle honorované zaměstnání. Znáš to, napíšou vždycky, že si můžeš vydělat až několik set tolarů doma a ve svém volném čase, ale ona říká, že by si vydělala víc, kdyby chodila žebrat ke kostelu - aha, tohle je zajímavé.“</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>„Říkala mi, že každý týden dostává dopředu jména.“</p>
<p>„Co, to jako jména dětí, kterým vypadne zub?“</p>
<p>„Ano. Jména a adresy,“ přikývla Zuzana listující v zápisníku.</p>
<p>„To nezní moc pravděpodobně.“</p>
<p>„Promiň, ale nejsi ty náhodou bůh kocoviny? Aha, podívej, tady je ten zub, o který přišla minulý měsíc Tylda.“ Usmála se na kratičký zápis. „Ona si ho vlastně skoro vyrazila, protože nutně potřebovala ten půltolar.“</p>
<p>„Máš ty vůbec <emphasis>ráda</emphasis> děti?“ zeptal se oh bůh.</p>
<p>Vrhla na něj posměšný pohled. „Rozhodně ne syrové,“ odpověděla. „Dospěláci mi nevadí. Moment...“</p>
<p>Pak prolistovala další strany a znovu se vrátila zpět.</p>
<p>„Tady je několik prázdných stránek,“ řekla. Podívej, posledních pár dnů jsou stránky neodškrtané. Žádná jména, žádné adresy. Ale když se vrátíš o jeden dva týdny, jsou všechny přesně vedené a na patě každé stránky je dole připsána příslušná suma, vidíš? A... tohle, to přece nemůže být správné, že ne?“</p>
<p>Na první z neodškrtaných stran, to znamená na pondělí minulého týdne, bylo zapsáno posledních pět jmen. Většina dětí podvědomě věděla, kdy zbytečně nepokoušet štěstí, a jen ty hamižné nebo dentálně bezstarostné přivolávaly vílu Zubničku kolem Svátku prasečí hlídky.</p>
<p>„Přečti ta jména,“ požádala Zuzana.</p>
<p><emphasis>„Vilém Nemyslík, přezdívka - Vilík (doma), Vrhač (ve škole), II. p. zad. lož. Zakopaná třída č. 68. </emphasis></p>
<p><emphasis>Andulka Šafářova, přezdívka - tatínkova princeznička, podkr. lož. Hippo 5.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ctihodný Jefrem Bibleton, přezdívka - Trable v gatích (doma), Čtyřočko (ve škole). I. p. vzadu, Šourkovy domy, třída Zeleně-“ </emphasis></p>
<p>Zarazil se. „Povídám, připadá mi to trochu zmatené, nezdá se ti?“</p>
<p>„Je to celý báječný nový svět,“ řekla Zuzana. „Ještě nejsi na konci. Jenom pokračuj.“</p>
<p><emphasis>„N</emphasis><emphasis>uhakme Icta, přezdívka - Malý skvost, přízemí, Úsměvný Falafel, klačský celonoční obchod smíšeným zbožím, roh Nasáté a Šerošedé. </emphasis></p>
<p><emphasis>Reginald Běloskvoj, přezdívka - Surovec z třídy Zeleně, Neviděli jste tohoto muže?, Vandal Husí brány, Postrach kopce Šlofík, pok. 17, YMPA. </emphasis></p>
<p>„Ympa?“</p>
<p>„To je cizí zkratka pro společnost, které se tady říká Klub mladých členů reformované církve vyznavačů božské krve Bel-Shamharota[*],“ odpověděla mu Zuzana. „Zdá se ti, že by to mohl být spolek, jehož člen by měl očekávat návštěvu vily Zubničky?“</p>
<p>„To ne.“</p>
<p>„Ani mně ne. Mně to spíš připadá jako někdo, kdo by měl očekávat návštěvu Hlídky.“</p>
<p>Zuzana se rozhlédla. Byl to opravdu velmi ubohý pokoj, taková ta místnost, kterou si najímá někdo s přesvědčením, že tam nepobude dlouho, a kde přejít v noci po podlaze znamená slyšet rytmický praskot smrtelného flamenca rozšlapávaných švábů. Je až neuvěřitelné, kolik lidí stráví celý život na místě, kde nechtěli zůstat dlouho.</p>
<p>Nepohodlná úzká postel, drolící se omítka, malé, napůl slepé okno...</p>
<p>Otevřela okno, zašmátrala pod úzkým parapetem a pocítila uspokojení, když její pátrající prsty nahmátly silnější šňůrku, na níž byl uvázán sáček z voskovaného plátna. Vytáhla ho nahoru.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se oh bůh, když sáček položila na stůl a otevřela.</p>
<p>„No, tohle je dost známá věc,“ odpověděla mu Zuzana a vytáhla několik balíčků zabalených v pomačkaném voskovaném papíře. „Když žiješ sám, myši a hmyz ti sežerou všechno, protože před nimi jídlo nikam neschováš - a za oknem je v chladnu a bezpečí. Více méně. Je to starý trik. Takže... podívej na tohle. Okoralá slanina, plesnivý chleba a kousek sýra, kterým by ses mohl oholit. Ta nebyla doma už pěkných pár dnů, to mi věř.“</p>
<p>„No nazdar. Takže co teď?“</p>
<p>„Kam asi nosila ty zuby?“ řekla Zuzana nahlas, ale hlavně sama pro sebe. „Co má, krucipísek, víla Zubnička společného s -“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře. Zuzana otevřela.</p>
<p>Venku stál malý holohlavý mužíček v dlouhém hnědém kabátě. V ruce držel zápisník, a když spatřil Zuzanu, nervózně zamrkal.</p>
<p>„Ehm...“ začal.</p>
<p>„Copak si přejete?“ zeptala se Zuzana.</p>
<p>„Ehm, víte, viděl jsem světlo, a tak jsem si myslel, že je Viola doma,“ odpověděl jí mužíček. Rozpačitě si pohrával s tužkou, která byla k bloku připevněna kouskem provázku. „Ona má totiž trochu zpoždění v zubech a taky má nějaký malý dloužek a Norbert se nevrátil s vozem a já to musím nahlásit, a tak jsem se raději předtím zastavil pro případ..., třeba jestli není nemocná nebo tak něco, není to nic pěkného, být sám a nemocný, a ještě k tomu na Svátek prasečí hlídky-“</p>
<p>„Ona tady není,“ odpověděla Zuzana.</p>
<p>Muž na ni vrhl ustaraný pohled a smutně potřásl hlavou.</p>
<p>„Chybí nám skoro třináct tolarů v polštářových penězích, chápejte. Budu to muset ohlásit.“</p>
<p>„Komu?“</p>
<p>„No, musí to jít výš, rozumíte? Já jenom doufám, že v tom nebude něco takového jako tenkrát v Quirmu, kde nám jedno děvče začalo vykrádat domy. Pak už jsme o něm nikdy neslyšeli -“</p>
<p>„Ohlásit komu?“</p>
<p>„A pak jsou tady žebřík a kleště,“ pokračoval mužík ve své litanii proti světu, který nechápe, co to znamená, když člověk musí vyplnit formulář AF17, a to hned trojmo. „Jak mám provádět zjištění momentálního stavu zásob, když se každou chvíli přijde na to, že se z něj někteří zaměstnanci průběžně zásobují?“ Znovu potřásl hlavou. „Já to nechápu. Dostanou celkem slušné zaměstnání, jenže si snad představují, že budou pořád pracovat za vlahých letních nocí, nebo co, pak se trochu ochladí, a bac ho, sbohem, Karle, jdu dělat někam do tepla servírku. A pak je tady Norbert. Já ho znám. To je vždycky hlt pro zahřátí a pak další, aby tam tomu prvnímu nebylo smutno, pak třetí pro případ, že by ty první dva zabloudily... A to všechno musím napsat do své zprávy, to jistě chápete, a kdo to všechno nakonec odnese? Já vám to řeknu -“</p>
<p>„Budete to vy, že,“ řekla Zuzana. Byla téměř hypnotizovaná. Mužíček měl aureolu řídkých ustaraných vlásků a jemný, neméně ustaraný knírek. A jeho hlas zcela nezastřeně vyjadřoval, že před vámi stojí muž, který se bude obávat, že až nastane konec světa, padne vina na jeho hlavu.</p>
<p>„Tak, správně,“ souhlasil a v hlase mu zazněl mírně odmítavý tón. Nechtěl připustit, aby mu byť i malá troška pochopení prosvětlila dokonale zachmuřený den. „Vím, že to děvčata někdy nemají lehké, ale já jim vždycky říkám, jen pěkně v klidu, je to jednoduchá práce se žebříkem, nemusí trávit večery v kouři a po kotníky v papírových odpadcích a doplácet manko ze svého, a to bych ještě dodal, že -“</p>
<p>„Vy zaměstnáváte víly Zubničky?“ vskočila mu Zuzana rychle do řeči. Oh bůh stále ještě stál, ale oči už mu začínala potahovat sklovitá mžurka.</p>
<p>Mužíček se mírně nafoukl. <emphasis>„Svým způsobem,“</emphasis> přisvědčil. „V zásadě vedu oddělení velkosběru a expedice -“</p>
<p>„Kam expedujete?“</p>
<p>Podíval se na ni. Odpovědi na jasné přímé otázky nebyly jeho silnou stránkou.</p>
<p>„Já prostě jen dohlédnu na to, aby se všechno v pořádku naložilo na vůz,“ zamumlal. „Když jsou zuby naloženy na voze a Norbert mi podepíše příjemku GV19, je to pro mě vyřízené, jenže jak říkám, on se tenhle týden vůbec neukázal a -“</p>
<p>„A to jezdí pro trochu zubů celý vůz?“</p>
<p>„No, vozí taky zásoby pro strážné a - poslyšte, kdo vlastně jste? A co tady děláte?“</p>
<p>Zuzana se narovnala. „Tak na tohle nemusím odpovídat,“ prohlásila sladkým hlasem jen tak. Pak se znovu sklonila k mužíčkovi.</p>
<p>„O JAKÉM VOZE TO TADY MLUVÍME, KARLE?“ Oh bůh se vyděšeně odtáhl. Mužík v hnědém kabátě uskočil tak prudce, že málem upadl na záda. Zachránila ho jen stěna chodby, na kterou narazil. Zuzana postoupila za ním.</p>
<p>„Jezdí vždycky v úterý,“ vrazil ze sebe vyděšeně. „Ehm, co jste -“</p>
<p>„A KAMPAK ODJÍŽDÍ?“</p>
<p>„Já nevím! Jak už jsem řekl, když mi Norbert podepíše-“</p>
<p>„GV19, je to pro vás vyřízená věc,“ řekla Zuzana normálním hlasem. „Ano. To už jste říkal. Jak se Viola jmenuje celým jménem? Nikdy se o tom nezmínila.“</p>
<p>Mužík zaváhal.</p>
<p>„PTALA JSEM SE-“</p>
<p>„Viola Botičková!“</p>
<p>„Děkuju vám.“</p>
<p>„A Norbert taky zmizel,“ pokračoval Karel, jehož mozek zřejmě přepnul na autopilota. „To je podle mě podezřelá věc. On má totiž ženu. A vůbec, nebyl by to první chlap, kterému by se zatočila hlava z třinácti tolarů a hezky tvarovaného kotníku a - tedy ne že bych tím chtěl říct, že by byl Norbert nějaký takový hlupák, který by všechno hodil za hlavu, a vůbec, kam by svět přišel, kdybychom se všichni rozhodli utéct s mladýma slečinkama?“</p>
<p>Vrhl na Zuzanu přísný pohled člověka, který kdyby nevěděl, že se beze něj svět neobejde, by se už dávno nudil se štětcem a paletou při malování nahých krásek na některém z tropických ostrovů.</p>
<p>„Co se stane s těmi zuby?“ vyptávala se Zuzana.</p>
<p>Zmateně zamrkal. Hrubec, pomyslela si Zuzana. Velice malý, slabý a velmi <emphasis>hloupý</emphasis> hrubec, který si nedovolí skoro žádnou hrubost, protože sotva kdy narazí na někoho, kdo je ještě menší a slabší než on, takže se snaží každému ve svém okolí alespoň trošičku znepříjemnit život...</p>
<p>„Co je to za otázku?“ podařilo se mu ze sebe vypravit tváří v tvář jejímu pohledu.</p>
<p> „Nikdy jste o tom nepřemýšlel?“ řekla Zuzana a v duchu sama pro sebe dodala:<emphasis> já tedy ne. Napadlo to vůbec někoho ?</emphasis></p>
<p>„No, to už není moje věc, já jen -“</p>
<p>„Rozumím. To už jste říkal,“ přerušila ho znovu Zuzana. „Děkuju vám. Velmi jste mi pomohl. Mnohokrát vám děkuji.“</p>
<p>Mužík na ni chvíli zíral, ale pak se obrátil a rychle seběhl po schodech.</p>
<p>„Zmiz, záprdku!“ zabručela Zuzana.</p>
<p>„To je velmi neobvyklá kletba,“ prohlásil oh bůh nervózně.</p>
<p>„Je to <emphasis>tak</emphasis> snadné,“ pokračovala Zuzana. „Když budu chtít, najdu <emphasis>každého</emphasis>. Je to v naší rodině dědičný znak.“</p>
<p>„Aha. Výborně.“</p>
<p>„Ne, ty tomu nerozumíš. Máš ty vůbec nějakou představu, jak těžké je být <emphasis>normální</emphasis>? Na co všechno musíš pořád pamatovat? Jak chodit spát? Jak zapomínat? Na co jsou kliky?“</p>
<p>Proč mu to vlastně vykládám, pomyslela si, když se dívala do jeho šokované tváře. Jediné, co si musí pamatovat on, je, jak vyzvracet alkohol, který vypil někdo jiný.</p>
<p>„Víš co, pojďme,“ řekla a vyrazila ke schodům.</p>
<p>Bylo tak snadné sklouznout k nesmrtelnosti, jezdit na koni, vědět všechno. A věděla, že pokaždé když to udělá, přibližuje se den, kdy nedokáže seskočit ze sedla a cokoliv zapomenout.</p>
<p>Smrť - to bylo její dědictví.</p>
<p>Je to odkaz vašich předků.</p>
<p>„A kam jdeme teď?“ zajímal se oh bůh.</p>
<p>„Do spolku YMPA,“ odpověděla krátce.</p>
<p>Stařec v chatrči přehlížel velmi nejistým pohledem hostinu, která před ním ležela. Seděl na židli a choulil se do sebe jako pavouk před plameny.</p>
<p>„Dal jsem si uvařit trochu fazolí,“ mumlal a pozvedl k návštěvníkům zakalené oči.</p>
<p>„Dobré nebe, nemůžete jíst na Prasvečer <emphasis>fazole</emphasis>,“ zvolal král a široce se usmál. „To přináší strašlivé neštěstí, jíst na svátek prasátek fazole. Přísahám!“</p>
<p>„Sem nevěděl,“ odpověděl stařík a v zoufalých rozpacích sklopil oči do klína.</p>
<p>„Přinesli jsme ti tohle <emphasis>skvělé</emphasis> jídlo. Nebo tobě se to snad nezdá?“</p>
<p>„Vsadím se, že jsi za ty dary nekonečně vděčný,“ řeklo páže ostrým hlasem.</p>
<p>„Jistě, samozřejmě, jakpak by ne, děkuju, prosím, je to od vás nesmírně laskavé, panáčkové,“ drmolil stařec hlasem síly myšího pískotu. Zamrkal, protože nevěděl, co má dělat teď.</p>
<p>„Toho krocana jsem se skoro nedotkl, je na něm pořád ještě spousta masa,“ liboval si král. „A vezmi si kus tady toho do křupavá vypečeného hvízdáka euroazijského nadívaného husími játry.“</p>
<p>„Ale já mám docela rád pořádný talíř fazolí a nikdy jsem nebyl nikomu za nic zavázaný ani dlužný-“ nedokončil větu stařec s pohledem stále upřeným do klína.</p>
<p>„Dobré nebe, s tím si přece vůbec nemusíš lámat hlavu,“ zabublal srdečným hlasem král. „Jsou Prasečnice! Jen tak jsem se díval z okna svého hradu a povídám tuhle mladému Jermainovi: ,Co je to tamhle za chlápka?’ a on mi odpověděl: ,Ale, to je jeden venkovan, takový človíček, který žije na samotě u lesa’ a já mu říkám: ,Podívej, já už nemůžu ani sousto, jinak bych prasknul a koneckonců, máme Svátek prasečí hlídky’, a tak jsme sbalili všechno do ubrusu a jsme tady.“</p>
<p>„A já předpokládám, že jsi až pateticky vděčný,“ opakovalo páže. „Předpokládám, že jsme vnesli jasný paprsek světla do temného tunelu tvého života, co?“</p>
<p>„-jistě, vznešení pánové, jakpak by ne, akorát že já si ten zbytek fazolí schovával kolik tejdnů a v ohništi si peču pár bramborůch, našel jsem je ve sklepě a myši se jich skoro netkly.“ Stařec nezvedl oči nad úroveň kolen stojících hostů. „A náš táta nás vychoval k tomu, abysme od nikoho nic nežádali -“</p>
<p>„Poslyš,“ řekl král a bylo slyšet, jak o něco zesílil hlas, „ušel jsem dnes v noci celé <emphasis>kilometry</emphasis> a vsadil bych se, že takové jídlo jsi v životě neviděl, co?“</p>
<p>Starci začaly po tvářích pomalu stékat slzy bezmocného ponížení.</p>
<p>„- víte, je to od vás určitě moc laskavé, vzácní pánové, ale takové věci jako labutí to, jak jste to říkali, s tím, já bych to ani neuměl jíst, ale jestli chcete trochu mých fazolí, stačí říct -“</p>
<p>„Rád bych se vyjádřil <emphasis>naprosto</emphasis> jasně,“ přerušil ho král ostře. „Tohle je skutečná prasátkovská dobročinnost, pochopil? A my tady budeme sedět a pozorovat šťastný úsměv na tvé neotesané, ale poctivé hubě, pochopil?“</p>
<p>„A jak se říká dobrému králi?“ dodalo promptně páže.</p>
<p>„Kuji.“</p>
<p>„Výborně,“ řekl král a spokojeně se opřel. „Tak a teď si vezmi svou vidličku a -“</p>
<p>Dveře se s rachotem rozletěly. Do místnosti vkráčela nezřetelná postava, kolem níž se točil hustý sněhový vír.</p>
<p>CO SE TO TADY DĚJE?</p>
<p>Páže se pokusilo vstát a tasit meč. Nikdy nepochopilo, kde se za ním vzal ten <emphasis>druhý</emphasis> muž, ale byl tam a klidně ho zase přimáčkl na židli.</p>
<p>„Nazdar, synu. Jmenuju se Albert,“ zazněl mu do ucha hlas. „Co kdybys ten meč velmi, ale opravdu <emphasis>velmi</emphasis> pomalu odložil. Někdo by mohl přijít k úrazu.“</p>
<p>Kostnatý prst se zabořil do břicha krále, který byl příliš šokován, než aby se zmohl na odpověď.</p>
<p>CO SI MYSLÍTE, ŽE DĚLÁTE, SIRE?</p>
<p>Král se pokusil na postavu zaostřit. Měl z ní dojem červené, bílé, ale současně i černé.</p>
<p>K Albertovu skrytému úžasu se tomu muži podařilo zvednout se na nohy a vypnout se tak královsky, jak to jen šlo.</p>
<p>„To, co se tady odehrává, ať už jsi kdokoliv, jest akt pravé dobročinnosti, jakou se na Svátek prasečí hlídky sluší konat. A kdo -“</p>
<p>TO TEDY NENÍ!</p>
<p>„Cože? Jak se odvažuješ -“</p>
<p>KDE JSI BYL MINULÝ MĚSÍC? BUDEŠ TADY PŘÍŠTÍ TÝDEN? NE. ALE DNES V NOCI CHCEŠ UVNITŘ CÍTIT TO PŘÍJEMNÉ TEPLO SPOKOJENÉHO JÁ. CHCEŠ, ABY O TOBĚ DNES VEČER ŘEKLI - JAK DOBRÉHO TO MÁME KRÁLE.</p>
<p>„A jé, už zase zachází příliš daleko -“ zabručel si Albert pro sebe. Znovu přitlačil páže na židli. „Kdepak, nic takového, synku, jen zůstaň pěkně v klidu. Jinak z tebe zbude sotva mastný flek.“</p>
<p>„Ať už je to, co je to, pořád je to víc, než co má!“ odsekl král. „A jediné, čím se nám odvděčil, je nevděk-“</p>
<p>ANO, A TO VÁM VŠECHNO POKAZILO, CO? Smrť se naklonil kupředu. BĚŽTE PRYČ.</p>
<p>Král ke svému nesmírnému úžasu zjistil, že velení převzalo jeho tělo a odnáší ho z místnosti.</p>
<p>Albert poklepal páže po rameni. „A ty taky utíkej,“ řekl.</p>
<p>„-já jsem nikdy nechtěl nikoho rozzlobit, akorát, že jsem taky nikdy nikoho o nic nežádal -“ brumlal stařík, který se pohyboval ve svém malém, ubohém a pokorném světě, a nervózně si při tom proplétal prsty.</p>
<p>„Bude lepší, když to teď necháte na mně, mistře, jestli vám to nevadí,“ řekl Albert. „Budu v cuku letu zpátky.“ Maléry, pomyslel si. Zachraňovat maléry. Mistr nikdy nic nedomyslí až do konce.</p>
<p>Krále dohonil kousek od chatrče.</p>
<p>„Ach, tady jste, pane,“ řekl. „Ještě než se vydáte na cestu, nechci vás samozřejmě zdržovat, ale je tady jedna taková maličkost -“ Albert se naklonil k užaslému monarchovi. „Kdyby někoho napadlo udělat nějakou chybu, jako třeba že by sem zítra poslal biřice, dal toho staříka vytáhnut z jeho boudy a zavřel ho do vězení nebo tak něco... nóó..., tak to by byla chyba, kterou by si mohl uložit do paměti a hýčkat jako poslední chybu svého života. Moudrému napověz... že?“ Tajemným gestem si poklepal ze strany na nos. „Hezké Prasečnice, pane.“</p>
<p>Pak se obrátil a vrátil se do chatrče.</p>
<p>Potraviny, které ještě před chvílí ležely na stole, zmizely. Stařec zmateně zíral na prázdný stůl.</p>
<p>NAPŮL SNĚZENÉ ZBYTKY, řekl Smrť. TAK TO MY DOKÁŽEME PŘECE JEN NĚCO LEPŠÍHO. Sáhl do svého pytle.</p>
<p>Albert mu zadržel ruku dřív, než ji stačil vytáhnout.</p>
<p>„Dovolil byste, mistře, abych vám trošku poradil? Já jsem vyrostl ve stejné chatrči, jako je tahle.“</p>
<p>A PŘI VZPOMÍNCE NA TO CÍTÍŠ, JAK SE TI VKRÁDAJÍ SLZY DO OČÍ?</p>
<p>„Spíš krabička sirek do ruky, mistře. Poslyšte...“</p>
<p>Stařík si jen vzdáleně uvědomoval, jak si ti dva něco šeptají. Seděl se svěšenými rameny a zrak upíral do prázdna.</p>
<p>NO, JESTLI JSEŠ SI JISTÝ...</p>
<p>„Byl jsem tam, zažil jsem to, obíral jsem kosti,“ přikývl Albert. „Dobročinnost nespočívá v tom, že lidem dáváte to, co chcete vy, ale v tom, že jim dáváte to, co potřebují dostat.“</p>
<p>DOBRÁ.</p>
<p>Smrť znovu vnořil ruku do pytle.</p>
<p>ŠŤASTNÝ SVÁTEK PRASEČÍ HLÍDKY. HO, HO, HO.</p>
<p>Vytáhl věnec klobás. Celý uzený bok. Malý soudek soleného vepřového. Hromadu vepřových drobů, zabalených v mastném papíře. Klasický černý pudink. Několik nádob s nechutně vyhlížejícími a až nechutně chutnými vedlejšími produkty, tak vysoce ceněnými v každém na prasatech závislém hospodářském společenstvu. A nakonec byla na stůl s tichým nárazem položena jako koruna toho všeho -</p>
<p>„Prasečí hlava,“ vydechl nevěřícně stařec. „Celá prasečí hlava! Neměl jsem ovar už kolik let. A sulc! A plný lavór vepřových nožiček! A mísa vepřového sádla!“</p>
<p>HO. HO. HO.</p>
<p>„Úžasné,“ vydechl Albert. „Jak se vám, mistře, podařilo, že se ta prasečí hlava podobá králi i tím výrazem?“</p>
<p>MYSLÍM, ŽE JE TO POUHOPOUHÁ NÁHODA.</p>
<p>Albert poplácal starce po zádech.</p>
<p>„Tak ať si to, do prdele, pěkně užiješ. A ta tvoje prdel potom taky,“ řekl. „A teď si myslím, že můžeme jít, mistře.“</p>
<p>Zanechali starce sedět u stolu, na jehož plnou desku zíral s nábožnou úctou a nebeským potěšením.</p>
<p>NEBYLO TO PŘEKRÁSNÉ? nadhodil Smrť.</p>
<p>„To jistě bylo,“ potřásl Albert hlavou. „Chudák stará. Fazole na Svátek prasečí hlídky? To je pech. Mizerná noc na fazole, zvlášť když mezinima člověk najde v misce nějakou zvláštní.“</p>
<p>CÍTÍM, ŽE JSEM BYL STVOŘEN PRÁVĚ PRO TAKOVÉ VĚCI.</p>
<p>„Skutečně, mistře?“</p>
<p>JE TO KRÁSA, DĚLAT NĚCO TAKOVÉHO, ŽE SE LIDÉ TĚŠÍ NA TO, AŽ VÁS UVIDÍ.</p>
<p>„Hm,“ zabručel Albert.</p>
<p>OBVYKLE SE NA MĚ NIJAK ZVLÁŠŤ NETĚŠÍ.</p>
<p>„Ano, to asi máte pravdu.“</p>
<p>JEN SNAD ZA NĚKTERÝCH NEOBVYKLÝCH A VELMI NEŠŤASTNÝCH OKOLNOSTÍ.</p>
<p>„Správně, správně.“</p>
<p>A MÁLOKDY MI NECHAJÍ SKLENKU SHERRY.</p>
<p>„To věřím.“</p>
<p>MYSLÍM, ŽE BYCH SI NA TUHLE PRÁCI SNADNO ZVYKL.</p>
<p>„Ale to snad nebude potřeba, že ne, mistře?“ řekl Albert spěšně a myslí mu proletěla hrůzná vidina toho, jak navždy zůstává skřítkem Albertem. „Protože my dostaneme Otce prasátek zpátky, že? Říkal jste přece, že přesně to uděláme, ne? A mladá slečna Zuzana se kolem toho taky točí, takže...“</p>
<p>ANO. SAMOZŘEJMĚ.</p>
<p>„Ne že by ji o to někdo prosil, že?“</p>
<p>Albertův velmi citlivý sluch nezachytil ani náznak nějakého nadšení.</p>
<p>No nazdar, pomyslel si.</p>
<p>VŽDYCKY JSEM SE UBÍRAL TUDY, KUDY MI VELELA POVINNOST.</p>
<p>„Správně, mistře.“</p>
<p>Sáně zvýšily rychlost.</p>
<p>MÁM VŠE POD KONTROLOU A SMĚŘUJI PŘESNĚ K CÍLI.</p>
<p>„Takže nemusíme mít obavu z žádných potíží, že, mistře?“</p>
<p>VŠECHNY OBAVY BY BYLY ZBYTEČNÉ.</p>
<p>„To opravdu rád slyším, mistře.“</p>
<p>KDYBYCH MĚL KŘESTNÍ JMÉNO, PAK BY MÉ PROSTŘEDNÍ JMÉNO BYLO POVINNOST.</p>
<p>„Výborně.“</p>
<p>ALE STEJNĚ...</p>
<p>Albert napjal uši, seč mohl, a měl dojem, že na samé hranici slyšitelnosti zachytil smutné zašeptání.</p>
<p>Ho. Ho. Ho.</p>
<p>Byla tam velká společnost. Jak se zdálo, konala se v celé budově.</p>
<p>„To jsou tedy každopádně velmi energičtí mladí mužové,“ podotkl oh bůh opatrně, když šlápl na mokrý ručník. „Mají sem přístup i ženy?“</p>
<p>„Nemají,“ odpověděla krátce Zuzana. Pak prošla stěnou do kanceláře ředitele. Kolem produsala skupinka mladíků, kteří vlekli sud piva.</p>
<p>„Ráno toho budete litovat,“ varoval je Žlučoblij. „Silné nápoje jsou zrádné, na to nezapomeňte.“</p>
<p>Mladíci postavili sud na stůl a narazili ho.</p>
<p>„Po tomhle bude někomu pěkně špatně,“ zvýšil hlas oh bůh, aby přehlušil všeobecný hluk. „Doufám, že si to uvědomujete. Vy si myslíte, že je to chytré, co, snížit se na úroveň těch božích hovádek... tedy na tu úroveň, na jakou se snižují ona, když pijí jako vy... no, víte jistě, jak to myslím.“</p>
<p>Beze slova odešli a vedle sudu nechali jeden napěněný korbel.</p>
<p>Oh bůh se na něj podíval, zvedl ho a čichl k němu.</p>
<p>„Hm.“</p>
<p>Ze stěny vystoupila Zuzana.</p>
<p>„Nebyl tady už - co to děláš?“</p>
<p>„Chtěl jsem zkusit, jak chutná pivo,“ prohlásil oh bůh provinile.</p>
<p>„Ty <emphasis>nevíš</emphasis>, jak chutná pivo?“</p>
<p>„No rozhodně ne, jak chutná, když ho piješ. Je to... je to úplně něco jiného, když jde ven,“ odpověděl kysele. Znovu upil a pak si dal ještě jeden, mnohem delší doušek. „Nechápu, proč se kolem toho tolik nadělá,“ dodal.</p>
<p>Pak obrátil prázdný korbel.</p>
<p>„Předpokládám, že to teče tady z toho kohoutku,“ zabručel. „Abys věděla, tak mám poprvé ve svém životě chuť se opít.“</p>
<p>„A nejsi snad pořád opilý?“ zeptala se Zuzana, která ho vlastně ani příliš neposlouchala.</p>
<p>„Ne. Já byl vždycky <emphasis>opíjený</emphasis>. Vždyť jsem ti to vysvětloval.“</p>
<p>„Nebyl tady už několik dní,“ řekla Zuzana. „To je zvláštní. A neřekl, kam jde. Když tady byl tu poslední noc, měla ho Viola na seznamu. Zaplatil za ubytování týden dopředu a já zjistila číslo jeho pokoje.“</p>
<p>„A klíč?“</p>
<p>„Co to je za divné nápady?“</p>
<p>Pokoj pana Běloskvoje byl malý. To nebylo nijak překvapující. Překvapující však <emphasis>bylo</emphasis>, jak dokonalý pořádek tam panoval, jak pečlivě byla ustlána malá postel, jak byla zametena podlaha. Bylo těžké představit si, že tady doopravdy někdo žije, ale tu a tam na to něco ukazovalo. Na jednoduchém nočním stolku byl malý, dosti neumělý obrázek buldoka v paruce, který mohl při bližším zkoumání vzdáleně připomínat ženu. Tato celkem nelogická úvaha by mohla být podpořena nápisem „Mazlíčkovi od maminky“ na zadní straně.</p>
<p>Vedle obrázku byla položena kniha. Zuzanu zajímalo, jakou knihu si může koupit někdo s reputací pana Banja Běloskvoje.</p>
<p>Jak se ukázalo, kniha měla šest stran a jedna z nich, jak se zdálo, měla okouzlit dětskou duši magií tištěného slova sdělením, že Ola má mísu a máma má Olu.</p>
<p>Na žádné ze stran nebylo více než deset slov, a přesto byla mezi strany čtyři a pět pečlivě vložena záložka.</p>
<p>Vrátila se k přední desce. Byl na ní obrázek kytičky růžových poupat, v nichž byly červené a rozesmáté dětské tvářičky. Koliha se jmenovala Poupata. Tváře dětí byly buclaté jako tváře barokních andělíčků.</p>
<p>Kniha vypadala jako spisek, který je pečlivě, i když pomalu čten.</p>
<p>A to bylo všechno.</p>
<p>Slepá ulička.</p>
<p><emphasis>Ale možná, že ne.</emphasis></p>
<p>Na podlaze vedle postele, jako kdyby ji tam někdo upustil náhodou, ležela stříbrná půltolarová mince.</p>
<p>Zuzana ji zvedla a zamyšleně si s ní začala pohazovat. Pak si prohlédla oh boha od hlavy k patě. Převaloval hlt piva z jedné strany úst na druhou a zamyšleně upíral oči ke stropu.</p>
<p>Přemýšlela o síle a životaschopnosti jeho vtělení v Ankh-Morporku, navíc ještě teď, na Svátek prasečí hlídky, a co teprve v okamžiku, kdy léčebná kúra povolí. Koneckonců, vždyť jediný cíl jeho existence spočíval v tom, aby ho bolela hlava a téměř bez ustání zvracel. Faktem je, že pro lidi s takovouhle kvalifikací ve městě mnoho pracovních příležitostí nebylo.</p>
<p>„Poslyš,“ obrátila se k němu, „Jel už jsi někdy na koni?“</p>
<p>„Já nevím. Co je to kůň?“</p>
<p>Kdesi v hlubinách Smrťovy knihovny se ozval skřípavý zvuk.</p>
<p>Nebyl hlasitý, ale zdál se v tom neustálém, neodbytném šumu píšících se knih hlasitější, než by dávaly tušit pouhopouhé decibely.</p>
<p>Říká se, že každý člověk v sobě nosí knihu. V téhle knihovně byl v každé knize jeden člověk. Skřípot zesílil. Měl rytmickou, rotující podobu. Kniha vedle knihy, regál za regálem... a v každé z nich, na stránce stále se měnícího „teď“, se pomalu dopisovaly řádka za řádkou tak, jak sledovaly příběhy lidských životů...</p>
<p>Zdroj skřípotu se konečně vynořil zpoza rohu. Vydávalo ho něco, co vypadalo jako velmi chatrná stavba, několik pater vysoká. Podobalo se to nejspíše po stranách otevřené dobývací věži. V její základně, mezi koly, byla šlapadla s převody, které celou věc poháněly a ovládaly.</p>
<p>Zuzana křečovitě svírala zábradlí na vrcholku konstrukce.</p>
<p>„Nemůžeš si pospíšit?“ křičela dolů. „Jsme teprve u Be.“</p>
<p>„Už tady šlapu celou věčnost!“ vyrážel ze sebe udýchaný oh bůh.</p>
<p>„No, zdá se, že A je tady velmi populární písmeno.“</p>
<p>Zuzana si prohlížela ubíhající regály. Byly tady mimo jiné umístěny i všechny knihy se společnou hlavičkou Anon. - anonymní - všichni lidé, kteří z nějakého důvodu nedostali jméno.</p>
<p>Jejich knihy byly většinou velmi slaboučké. „Aha... takže... Boč... Bog... Boh... zahni vlevo...“</p>
<p>Knihovní věž se skřípěním zahnula za další roh.</p>
<p>„No... Bor... čert aby to vzal, Bot bude ještě alespoň o dvacet regálů výš.“</p>
<p>„No, to mám opravdu radost,“ zasténal oh bůh.</p>
<p>Zatáhl za páku, která přehazovala převod z jednoho ozubeného kola na druhé, a opřel se do pedálů.</p>
<p>Praskající a skřípající věž se začala velmi pomalu vysouvat vzhůru.</p>
<p>„Dobrá, už jsem tady,“ zavolala Zuzana dolů, když se horní plošina několik minut pomalu zvedala. „Tady, moment... aha... Adéla Botičková...“</p>
<p>„To znamená, že Viola bude ještě o pár regálů dál, co?“ pokusil se oh bůh téměř marně o jakousi ironii.</p>
<p>„Dopředu!“</p>
<p>Věž se trhaně rozjela podél písmene B.</p>
<p>„Stop!“</p>
<p>Oh bůh sešlápl brzdový pedál a věž se s nebezpečným zakýváním zastavila.</p>
<p>„Myslím, že tohle je ona,“ ozýval se Zuzanin hlas shora. „Dobrá, můžeš spouštět.“</p>
<p>Roztočilo se velké kolo, opatřené těžkými olověnými závažími, a jednotlivé díly věže se začaly pomalu zasouvat do sebe. Poslední dva metry Zuzana sešplhala.</p>
<p>„Je tady opravdu <emphasis>každý</emphasis>?“ zeptal se oh bůh, když začala listovat posledními popsanými stránkami.</p>
<p>„Každý.“</p>
<p>„I bohové?“</p>
<p>„Všechno, co je živé a má vlastní myšlení,“ odpověděla Zuzana, aniž zvedla pohled od knihy. „To je ale divné. Zdá se, že je v nějakém... snad vězení. Kdo by chtěl uvěznit vílu Zubničku?“</p>
<p>„Někdo, kdo má příliš citlivé zuby?“</p>
<p>Zuzana se vrátila o několik stran zpět. „Je to... masky přes obličej... lidé, kteří ji někam odnášejí a tak dál. Ale -“ obrátila stránku, „- říká se tady, že poslední práci provedla na Banjovi... a, ano, dostala jeho zub..., pak měla pocit, že za ní někdo stojí..., tady je něco o jízdě na povoze... a maska spadla a pak cítila nějakou dlážděnou cestu... a...“</p>
<p>„To všechno v té knize <emphasis>je</emphasis>?“</p>
<p>„Je to životopis. Každý má svůj životopis. Píše se současně s tím, jak žiješ.“</p>
<p>„Já mám taky nějaký?“</p>
<p>„Asi ano.“</p>
<p>„Ach jejky. ,Vstal, vyzvracel se a chtěl umřít.’ Žádné zvláštní čtení.“</p>
<p>Zuzana obrátila další stranu.</p>
<p>„Věž,“ řekla. „Je v nějaké věži. Podle toho, co vidí, je ta věž vysoká a uvnitř sněhově bílá..., ale zvenčí ne? Vypadá neskutečně. Kolem rostou jabloně, ale ty stromy... vypadají divně. A je tam řeka, ale ani ta není v pořádku. Jsou v ní zlaté rybky..., ale ty plavou po hladině.“</p>
<p>„Aha. Ekologická katastrofa,“ přikývl oh bůh.</p>
<p>„To se mi nezdá. Ona říká, že vidí, jak se hýbají, jak plavou.“</p>
<p>„Co? Po hladině?“</p>
<p>„Tak jí to prostě připadá.“</p>
<p>„Fakt? A nemyslíš, že se mohla přejíst některého z těch sýrů porostlých tou podezřelou plísní, co?“</p>
<p>„A bylo tam modré nebe..., ale tohle asi nějak špatně pochopila... Tady se píše, že tam bylo modré nebe <emphasis>nahoře</emphasis>...“</p>
<p>„Jasně. To je pro nebe nejlepší místo,“ přikývl oh bůh. „Nebe, které vidíš <emphasis>dole</emphasis>, pravděpodobně věští ošklivé nepříjemnosti.“</p>
<p>Zuzana několikrát obrátila tutéž stranu sem a tam. „Ona myslí..., že nebe bylo nahoře, ale už ne dál. Žádné nebe na obzoru.“</p>
<p>„No promiň,“ přerušil ji oh bůh. „Já sice na tomhle světě nejsem dlouho, to připouštím, ale myslím si, že na obzoru musí být nebe. Tak přece poznáš, že je to obzor.“</p>
<p>Zuzana měla neustále pocit, že jí to připadá podivně známé, ale kdykoliv se pokusila soustředit, myšlenky jí nekontrolovatelně uhýbaly stranou.</p>
<p>„Já to místo viděla,“ řekla a poklepala prstem na stránku. „Kdyby se jenom lépe podívala na ty stromy. .. Říká tady, že mají hnědé kmeny a zelené listy a připadají jí velmi divné. A...“ soustředila se na další odstavec, „Jsou tam květiny. S velkými kulatými květy.“ Upřela na oh boha nevidoucí pohled.</p>
<p>„To není skutečná krajina,“ řekla nakonec.</p>
<p>„No, mně se ale zase nezdá nijak neskutečná,“ zavrtěl hlavou oh bůh. „Obloha. Stromy. Květiny. Mrtvé ryby.“</p>
<p>„<emphasis>Hnědé</emphasis> kmeny stromů? Vždyť ty jsou většinou šedočerné, porostlé nazelenalým mechem. Hnědé kmeny stromů můžeš vidět jen na jednom místě,“ odpověděla mu Zuzana. „Je to totéž místo, kde je nebe jen nahoře. Modré nebe, které nikdy nedosahuje k zemi.“</p>
<p>Zvedla hlavu. Na vzdáleném konci chodby mezi regály bylo jedno z těch vysokých, velmi úzkých oken. Bylo jím vidět do černé zahrady. Černé keře, černá tráva, černé stromy. Vody ozdobného jezírka křižovaly rybí kostřičky, pod vodou rostly černé lekníny.</p>
<p>Byly tam v jistém slova smyslu i různé barvy, ale jen ty, které byste dostali, kdybyste prohnali černý paprsek hranolem. Byly tady náznaky barev, tu a tam jste mohli při troše dobré vůle sami sebe přesvědčit, že vidíte velmi, ale opravdu velmi tmavou purpurovou nebo půlnoční modř. Jenže krajina byla celkově černá, pod černým nebem, protože to byla krajina, která náležela Smrťovi, a to říká vše.</p>
<p>Smrť měl podobu, do jaké si ho během staletí stvořili lidé k obrazu svému. Proč kostlivec? Protože kosti připomínají smrt. Jeho nástrojem byla kosa, protože všem lidem živícím se obděláváním půdy to dávalo možnost vytvářet skvělé metafory. A žil v pochmurné krajině, protože pro lidskou představivost by bylo příliš obtížné představit si, že Smrť žije na nějakém hezkém místě uprostřed pestrobarevných květů.</p>
<p>Stvoření jako Smrť žijí v lidské fantazii a berou na sebe podoby lidských představ. Nebyl sám...</p>
<p>...ale jemu se ten jeho scénář příliš nelíbil. Začal se zajímat o lidi. Byla to myšlenka nebo vzpomínky na něco, co se ještě nestalo?</p>
<p>Oh bůh sledoval její pohled.</p>
<p>„A můžeme se za ní na to místo vypravit?“ nadhodil.</p>
<p>„Říkám my, protože mám dojem, že jsme do toho spadli jen z toho důvodu, že jsem byl v nesprávný čas na nesprávném místě.“</p>
<p>„Je naživu. To znamená, že je smrtelná,“ uvažovala Zuzana nahlas. „A to zase znamená, že ji dokážu najít.“ Obrátila se a zamířila k východu z knihovny.</p>
<p>„Jestli říká, že je nebe jen nad hlavou, co je mezi ním a obzorem?“ ptal se oh bůh, který se rozeběhl za ní.</p>
<p>„Nemusíš se mnou chodit,“ upozornila ho Zuzana. „Není to tvůj problém.“</p>
<p>„Ano, ale když uvážíš, že mým problémem je to, že smysl mého života spočívá v tom, abych se cítil mizerně, je cokoliv jiného mnohem lepší.“</p>
<p>„Může to být nebezpečné. Nevěřím, že je tam dobrovolně. Myslíš, že bys byl co platný v boji?“</p>
<p>„Samozřejmě. Dokážu lidi pozvracet!“</p>
<p>Byla to chatrč a stála někde na jednom z předměstí malého městečka Scrota. Scrotum mělo hodně předměstí, která často ležela dost daleko. Rozbitý vůz tady, mrtvý pes tam, lidé jimi často projížděli, aniž si to uvědomili, a některá z nich se na mapě objevila jen proto, že kartografy už nudily ty obrovské, nepopsané prostory plání.</p>
<p>Svátek prasátek přišel po vzrušení, které obyvatelům poskytovala zelná sklizeň, v době, kdy bylo ve Scrotu klidno a mrtvo a nebylo na co se těšit až do jarní Slavnosti rašícího zrní.</p>
<p>Tahle chatrč měla železný sporák s trubkou, která procházela střechou pokrytou pevnými došky ze sušených zelných listů.</p>
<p>Z nitra roury se ozývaly slabé hlasy.</p>
<p>TOHLE JE ALE OPRAVDU PĚKNÝ NESMYSL!</p>
<p>„Já myslím, že ty tradice vznikaly v dobách, kdy měl každý pěkný velký krb, mistře.“ <emphasis>Tenhle</emphasis> hlas přicházel odněkud shora, jako kdyby někdo stál nahoře na střeše a křičel do komína.</p>
<p>VÁŽNĚ? A TO JE JEŠTĚ ŠTĚSTÍ, ŽE V TĚCH KAMNECH NEHOŘÍ.</p>
<p>Ozvalo se další tlumené škrábání a několik plechových nárazů a pak zadunění z břichatého těla sporáku.</p>
<p>SAKRA.</p>
<p>„Co se děje, mistře?“</p>
<p>TA ZATRACENÁ DVÍŘKA NEMAJÍ KLIKU ZEVNITŘ. TOMU JÁ ŘÍKÁM BEZOHLEDNOST.</p>
<p>Několik dalších nárazů, pak kovové zaskřípění, když se uprostřed plátů nadzvedl litinový kruh a odsunul se stranou. Z otvoru se vysoukala ruka, natáhla se k přední straně sporáku a hmatala po ní tak dlouho, až nahmátla kličku.</p>
<p>Chvilku si s ní hrála, ale brzo bylo jasné, že ruka nepatří tvoru, který by byl zvyklý něco otvírat.</p>
<p>Abychom celou věc zkrátili, řekneme, že nakonec z kamen vystoupil Smrť. Jak přesně to udělal, bychom těžko vysvětlovali, aniž bychom museli tuhle stranu několikrát přeložit a propíchnout špendlíkem. Prostor a čas byly ze Smrťova pohledu jen dvě věci, o nichž mu někdo vyprávěl. Když při jejich přidělování došlo na Smrtě, dostal cedulku s razítkem a nápisem „neaplikovatelné“. Možná že by to napomohlo vaší představě vesmíru jako gumové plachty, ale možná taky, že ne.</p>
<p>„Pusťte mě dovniř, mistře, tady venku je zima jako v psinci,“ ozval se slabý hlas ze střechy.</p>
<p>Smrť přešel ke dveřím. Štěrbinou pod nimi navál do místnosti sníh. Nervózně si prohlížel dveře i rám.</p>
<p>Zvenčí se ozvalo zabušení a Albertův hlas zazněl mnohem blíže.</p>
<p>„Tak co se děje, mistře?“</p>
<p>Smrť prostrčil hlavu zavřenými dveřmi.</p>
<p>TADY ZEVNITŘ JSOU TAKOVÉ KOVOVÉ VĚCI -</p>
<p>„Závory, mistře. Musíte je odsunout,“ řekl Albert a vstrčil si ruce do podpaží, aby si je trochu zahřál.</p>
<p>AHA.</p>
<p>Smrťova hlava zmizela. Albert podupával nohama a díval se, jak se jeho dech sráží ve vzduchu, zatímco naslouchal šmátrání a škrábání na druhé straně dveří.</p>
<p>Pak se znovu ze dřeva vynořila Smrťova hlava.</p>
<p>EHM...</p>
<p>„To bude asi řetězová západka, mistře. Musíte řetízek natáhnout, až bude skoro napjatý, a pak ten konec zvednout tou drážkou nahoru.“</p>
<p>AHA. DOBRÁ. DOBRÁ.</p>
<p>Hlava znovu zmizela. Albert poskakoval sem a tam a čekal.</p>
<p>Objevila se hlava.</p>
<p>ZATÍM SE MI TO PODAŘILO AŽ K TOMU NAPNUTÉMU ŘETÍZKU, ALE...</p>
<p>Albert si povzdechl. „A pak musíte jeho konec zvednout tou drážkou nahoru.“</p>
<p>AHA. ANO. UŽ TO CHÁPU.</p>
<p>Hlava zmizela.</p>
<p>U mrtvé krávy mojí prababičky, pomyslel si Albert, ten to snad nepochopí nikdy.</p>
<p>Dveře se s trhnutím otevřely. Za nimi stál Smrť a zářil pýchou. Albert se vpotácel dovnitř a v patách se mu hnal oblak sněhu.</p>
<p>„Hrome, že je tam ale psí počasí,“ zabručel Albert. „Nějaké sherry?“</p>
<p>ZDÁ SE, ŽE NIKOLIV.</p>
<p>Smrť se ohlédl k jediné punčoše zavěšené vedle krbu. Byla děravá. K punčoše byl připíchnut dopis psaný neuspořádaným písmem. Smrť ho vzal do ruky.</p><empty-line /><p>CHLAPEC BY SI PŘÁL KALHOTY, KTERÉ BY BYLY JENOM JEHO, VELKÝ MASOVÝ KOLÁČ, MYŠ Z MANDLOVÉHO TĚSTA, SPOUSTU HRAČEK A ŠTĚNĚ, KTERÉ BY SE JMENOVALO ŠPINDÍRA.</p>
<p>„No to je fakt krása,“ zavrčel Albert, „tak to abych rychle zamáčkl slzu, protože všechno, co dostane, je tahle malá dřevěná hračka a jedno jablko.“ Pozvedl ruku s vyjmenovanými předměty.</p>
<p>ALE V DOPISE SE JASNĚ PÍŠE, ŽE -</p>
<p>„Ano, jistě, ale tady zase vstupují do hry ty ekonomicko-sociální faktory, chápete, mistře?“ přerušil ho Albert. „Na světě by zavládl strašlivý chaos, kdyby každý dostal, o co si řekne, co?“</p>
<p>ALE TAM V OBCHODNÍM DOMĚ JSEM JIM DÁVAL, CO CHTĚLI...</p>
<p>„Jasně, a obávám se, že s tím budem mít ještě hodně problémů, mistře. Všechny ty vaše ,hračky’, které doopravdy fungují. Já nic neříkal, protože to v té chvíli bylo ku prospěchu věci, ale takhle to prostě dělat nemůžete. K čemu je dobrý bůh, který vám dá všechno, o co si řeknete, no?“</p>
<p>TAK TO JSI MĚ DOSTAL. NEVÍM.</p>
<p>„To, co je důležité, je ta <emphasis>naděje</emphasis>, mistře. To je velká součást víry. Dejte lidem sklenici džemu teď a oni si sednou a snědí ji. Konec. Slibte jim tu sklenici do budoucna, a ona je udrží na nohou navěky.“</p>
<p>A CHCEŠ ŘÍCT, ŽE PROTO CHUDÍ DOSTANOU JEN UBOHÉ DÁRKY A BOHATÍ DÁRKY DRAHÉ?</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývl Albert. „Takový je duch Prasečnic.“</p>
<p>Smrť se téměř rozplakal.</p>
<p>ALE VŽDYŤ JÁ JSEM OTEC PRASÁTEK! ZDÁLO SE, ŽE UPADL DO ROZPAKŮ. TEDY ALESPOŇ V TÉTO CHVÍLI.</p>
<p>„To ale na věci nic nemění,“ odpověděl mu Albert a pokrčil rameny. „Pamatuju si, jak jednou, to jsem byl ještě malej šprček, zamiloval jsem se do velikého koně, kterého měli v hračkářství za výlohou...“ Tvář se mu na chvilku složila do vrásek, když si vyvolával ty dávno zašlé vzpomínky. „Pamatuju si, jak jsem jeden den - a to byla zima jako na středovejch pláních - strávil celý <emphasis>hodiny</emphasis> s nosem přitisknutým na sklo výkladu, až si potom někdo všiml, že tam pláču, a vzal mě do tepla. Těsně předtím jsem viděl, jak vyndavaj koně z výlohy, a víte, v ty chvilce jsem fakticky věřil, že ho dostanu já. Já o tom koni skutečně snil. Byl červenobílý, měl skutečné kožené sedlo, uzdu a bůhvíco ještě. A byl <emphasis>houpací</emphasis>. Byl bych pro toho koně <emphasis>zabíjel</emphasis>.“ Znovu pokrčil rameny. „Jenže to bylo všechno marné, protože my doma neměli ani hrnek, kterej bysme si dali pod postel, a občas jsme si museli dokonce plivnout na chleba, aby trochu změkl a dal se jíst...“</p>
<p>PROSÍM TĚ, TOHLE BYS MI MĚL OBJASNIT. CO JE TAK DŮLEŽITÉ NA HRNKU, KTERÝ SI DÁVÁŠ POD POSTEL?</p>
<p>„No, to je... to je takovej slovní obrat, mistře. Znamená to, že jste chudej jako kostelní myš.“</p>
<p>A KOSTELNÍ MYŠI JSOU CHUDÉ?</p>
<p>„No... asi jo.“</p>
<p>ALE JISTĚ NEJSOU CHUDŠÍ NEŽ OSTATNÍ MYŠI? A KROMĚ TOHO, V KOSTELE PŘECE BÝVÁ SPOUSTA LOJOVÝCH SVÍCÍ A JINÝCH VĚCÍ, KTERÉ JSOU K JÍDLU.</p>
<p>„To je zase takový řečnický obrat, mistře. Nemusí to dávat tak úplně smysl.“</p>
<p>AHA. UŽ ROZUMÍM. POKRAČUJ.</p>
<p>„Samozřejmě, že jsem si stejně pověsil vpodvečer Svátku prasečí hlídky punčochu ke krbu a ráno, teda... víte, víte co? Můj táta mi do ní vstrčil takovýho malýho koníčka, kterýho mi vyřezal sám...“</p>
<p>ACH, řekl Smrť. A TEN KONÍČEK PRO TEBE ZNAMENAL STOKRÁT VÍC NEŽ VŠECHNY TY DRAHÉ HRAČKY A HOUPACÍ KONĚ NA SVĚTĚ, ŽE?</p>
<p>Albert na něj vrhl mírně horečnatý pohled. „Ne! To tedy neznamenal! Když je člověku sedm, je to většinou bezohledný malý sobec. On se táta stejně po večeři pěkně nasral a rozšlapal mi ho na hadry.“</p>
<p>PO VEČEŘI?</p>
<p>„No jo, asi jsme měli kousek sádla na chleba, nebo tak něco...“</p>
<p>ALE I PŘESTO, DUCH SVÁTKU PRASEČÍ HLÍDKY-</p>
<p>Albert si povzdechl. „No když chcete, mistře, když teda chcete...“</p>
<p>Smrť vypadal mírně vyvedený z míry.</p>
<p>ALE PŘEDPOKLÁDEJME, ŽE BY TI BYL OTEC PRASÁTEK PŘINESL TVÉHO ZÁZRAČNÉHO HOUPACÍHO KONĚ -</p>
<p>„Ale, táta by ho stejně brzo vyměnil za pár flašek kořalky,“ ušklíbl se Albert.</p>
<p>ALE NAVŠTÍVILI JSME PŘECE DOMY, KDE MĚLY DĚTI SPOUSTU HRAČEK, A MY JIM PŘINESLI JEŠTĚ VÍCE HRAČEK, A V CHATRČÍCH, JAKO JE TAHLE, DĚTI NEDOSTALY PRAKTICKY <emphasis>NIC</emphasis>.</p>
<p>„Pch, my bysme byli dali prakticky <emphasis>všechno</emphasis> za to, kdybysme dostali to vaše <emphasis>nic</emphasis>, když jsem byl malej,“ povzdechl si Albert.</p>
<p>BUĎ ŠŤASTNÝ Z MÁLA A SPOKOJ SE S TÍM, CO JSI DOSTAL, TO MÁŠ NA MYSLI?</p>
<p>„Tak zhruba, mistře. To je celkem dobrý předsevzetí. A taky taktika. Dejte jim jen nějakou lacinou maličkost a řekněte jim, že musí být šťastné. Zbytek příště. Sklenice džemu do budoucna, chápete, mistře.“</p>
<p>TO JE, ALE ŠPATNĚ. Smrť zaváhal. TEDY, CHTĚL JSEM ŘÍCI... JE <emphasis>SPRÁVNÉ</emphasis> BÝT ŠŤASTNÝ Z TOHO, CO DOSTÁVÁME. ALE MUSÍTE NĚCO <emphasis>DOSTAT</emphasis>, ABYSTE MOHLI BÝT ŠŤASTNÍ Z TOHO, ŽE TO <emphasis>MÁTE</emphasis>. JE PŘECE NESMYSL, ABY BYL NĚKDO ŠŤASTNÝ Z TOHO, ŽE NIC NEMÁ.</p>
<p>Albert cítil, že se mu tváří v tvář téhle nové sociální politice mírně propadá půda pod nohama.</p>
<p>„Jo, to já nevím,“ zavrtěl hlavou. „Ale předpokládám, že by se utěšovali tím, že mají měsíc a hvězdy a zdraví a takové věci.“</p>
<p>JSEM SI JISTÝ, ŽE BY SE TOHO NA SVĚTĚ ZA TAKOVÝCH PODMÍNEK HODNĚ ZMĚNILO.</p>
<p>„Jediné, co vím já, je, že kdyby <emphasis>nás</emphasis> táta o Prasečnicích chytil s pytlem hraček, hned by nás zflákal jako koně, protože by si byl jistej, že jsme je někde zčórovali.“</p>
<p>ALE... TO JE. TO JE NEFÉR.</p>
<p>„To už je život, mistře.“</p>
<p>ALE JÁ NE!</p>
<p>„Já tím myslím, že všeobecně se předpokládá, že to tak bude,“ řekl Alfréd.</p>
<p>NE. TY CHCEŠ ŘÍCT, ŽE TAK TO <emphasis>ZATÍM</emphasis> CHODILO.</p>
<p>Albert se opřel o sporák a ubalil si jednu ze svých strašlivých cigaret. Bylo lepší nechat mistra, aby se těmihle věcmi prokousal sám a udělal si je po svém. Bylo to jako s těmi houslemi. Celé tři dny jen drnčení a praskot strun a pak už se té věci nikdy nedotkl. To byl ten skutečný Smrťův problém. Všechno, co mistr dělal, se tomu tak trochu podobalo. Když si něco takového vzal do hlavy, bylo jen třeba dostatečně dlouho počkat, až se mu to z ní zase vykouří.</p>
<p>Mistr si myslel, že celé svátky Prasečnic jsou samé... samý švestkový pudink, brandy a ho, ho, ho, a nemá ten druh myšlení, který by mu dovolil nevšímat si ničeho jiného. A proto trpí.</p>
<p>JE SVÁTEK PRASEČÍ HLÍDKY, řekl Smrť, A LIDÉ UMÍRAJÍ NA ULICÍCH. JEDNI LIDÉ USEDAJÍ K HOSTINÁM ZA OSVĚTLENÝMI OKNY A JINÍ LIDÉ ŽÁDNÝ DOMOV NEMAJÍ. JE TO SPRÁVNÉ?</p>
<p>„No, samozřejmě, to je hrozně složitá otázka -“ začal Albert.</p>
<p>TEN VENKOVAN MĚL POSLEDNÍ HRST FAZOLÍ A KRÁL MĚL K JÍDLU TOLIK, ŽE BY SI ANI NEVŠIML, KDYBY Z TOHO DAL CHUDÝM PŘEDEM TŘEBA CELOU POLOVINU. JE TO SPRÁVNÉ?</p>
<p>„No jo, ale kdybyste to všechno dal zase tomu venkovanovi, byl by za rok za dva stejně nadutý jako ten král -“ začal Albert, záštiplný pozorovatel lidských charakterů.</p>
<p>HODNÍ A ZLÍ? řekl Smrť. ALE JE SNADNÉ BÝT HODNÝ, KDYŽ JSI BOHATÝ. JE TO SPRÁVNÉ?</p>
<p>Albert se chtěl přít. Chtěl říci: Jo? A jak to potom přijde, že tolik těch bohatých prďolů jsou hnusáci k pohledání? A to, že je někdo chudý, zdaleka neznamená, že je taky zlý. Když jsem byl malý kluk, byli jsme chudí, ale poctiví. No, abych řekl pravdu, tak spíše hloupí než poctiví. Ale v zásadě poctiví.</p>
<p>Ale nepřel se. Mistr nebyl na žádné spory naladěný. Vždycky udělal to, co si myslel, že má být uděláno.</p>
<p>„Vy jste přeci říkal, že to všechno děláme jen proto, aby lidé nepřestali věřit v -“ začal, ale pak se zarazil a začal znovu. „Když už mluvíme o tom, co je a není <emphasis>fér</emphasis>, pak vy sám, mistře -“</p>
<p>JÁ NEČINÍM ROZDÍLŮ MEZI CHUDÝMI A BOHATÝMI, odsekl mu ostře Smrť. ALE TOHLE NESMÍ BÝT SMUTNÝ ČAS. PŘEDPOKLÁDÁ SE, ŽE ČAS SVÁTKU PRASEČÍ HLÍDKY BUDE ČASEM HOJNOSTI, RADOSTI A MÍRU. A SLÁB TEN, KDO ZTRÁCÍ V SEBE VÍRU! Přitáhl si blíž svůj rudý plášť. A MALÝ TEN, KDO MALÝ MÁ JEN CÍL! dodal.</p>
<p>„Vždyť to nemá čepel,“ řekl oh bůh. „Je to jen rukověť meče.“</p>
<p>Zuzana ustoupila ze světla a pohnula zápěstím. Vzduchem zableskla tenká modrá linka a na okamžik zviditelnila čepel tak tenkou, že ji lidské oko nedokázalo vnímat.</p>
<p>Oh bůh spěšně ustoupil.</p>
<p>„<emphasis>Co</emphasis> je to?“</p>
<p>„No, teď to přetíná ty nejmenší částečky vzduchu. A dokáže to vyseknout duši z těla, takže se, prosím tě, drž raději kousek dál.“</p>
<p>„No, to tedy budu, to budu.“</p>
<p>Zuzana vylovila ze stojanu na deštníky černou pochvu.</p>
<p>Stojánek na deštníky! Tady nikdy nepršelo, ale Smrť měl v předsíni stojan na deštníky. Prakticky nikdo ze Zuzaniných známých stojan na deštníky neměl. V jakémkoliv seznamu užitnosti jednotlivých kusů nábytku a bytových potřeb by byl stojan na deštníky až někde skoro na konci.</p>
<p>Smrť žil v černém světě, kde nebylo nic živého a všechno bylo tmavé, v jeho knihovnách byl jen prach a pavučiny, protože je stvořil na efekt, nikdy tam nesvítilo slunce, vzduch se nikdy nepohnul, ale on měl stojánek na deštníky! Pár hřebenů ve stříbře u postele. Chtěl být víc než kostlivé zjevení. Pokoušel se vytvořit jisté náznaky osobnosti, ale ty zradily samy sebe, příliš se inzerovaly, byly zbytečně okaté, jako dospívající chlapec, který se předtím, než vyrazí do ulic, navoní vodou po holení jménem Divoký hřebec.</p>
<p>Dědeček <emphasis>nikdy</emphasis> nepochopil věci přesně. Viděl život zvenčí, a proto mu tak docela neporozuměl.</p>
<p>„Vypadá to hrozně nebezpečně,“ řekl oh bůh.</p>
<p>Zuzana zasunula meč do pochvy.</p>
<p>„To doufám,“ odpověděla.</p>
<p>„Ehm... kam teď půjdeme? Ale přesně?“</p>
<p>„Někam, kde je nebe jen nahoře nad hlavu. A... já už takové místo viděla. Dřív. <emphasis>Znám</emphasis> to místo.“</p>
<p>Přešli ke stáji. Na dvoře čekal Truhlík.</p>
<p>„Řekla jsem ti, že se mnou nemusíš jezdit,“ řekla Zuzana a zachytila se sedla. „Víš, jsi přece jen.... náhodný kolemjdoucí.“</p>
<p>„Ale jsem také bůh kocoviny, který byl z kocoviny vyléčen,“ řekl oh bůh. „Takže momentálně vlastně nemám žádnou funkci.“</p>
<p>Když to říkal, vypadal tak opuštěný a ztracený, že povolila.</p>
<p>„Dobrá, tak pojď.“</p>
<p>Vytáhla ho za sebe.</p>
<p>„Jenom se drž!“ řekla a dodala: „Ale chyť se mě někde jinde, když dovolíš.“</p>
<p>„Promiň, to bylo špatně?“ zeptal se oh bůh a přesunul ruce.</p>
<p>„To bych ti zbytečně dlouho vysvětlovala a ty asi ani neznáš všechna slova, která bych k tomu musela použít. Kolem pasu prosím!“</p>
<p>Zuzana vytáhla z kapsy Violetiny hodiny a pozvedla si je k očím. Zbývala v nich ještě spousta písku, ale ona si nebyla jistá, zda je to skutečně tak dobré znamení.</p>
<p>Jediné, čím si byla jistá, bylo to, že Smrťův kůň dojede kamkoliv.</p>
<p>Zvuk Hexova psacího brku zněl, jako by jej vydával zoufalý pavouk uzavřený v krabičce od sirek.</p>
<p>Navzdory své nechuti k tomu, co se dělo, si musel Rozšafín Ctibum v duchu přiznat, že na jednu část jeho já to udělalo velký dojem.</p>
<p>Pokaždé v minulosti, když se Hex vzpouzel vydat své výpočty nebo je upřesnit, když upadl do mechanického trucu a začal psát věci jako + + + Sýrová chyba odstraněna + + + a podepisoval se tajemným + + + Press Reset + ++, pokoušel se Rozšafín řešit situaci chladně a logicky.</p>
<p>Nikdy ho nenapadlo například udeřit Hex palicí. Ale přesně tím teď Hexovi Výsměšek vyhrožoval.</p>
<p>Bylo to velmi <emphasis>působivé</emphasis>, ale co víc, bylo více než znepokojivé, že Hex chápal, o co se jedná.</p>
<p>„Tak dobrá,“ přikývl Výsměšek a odložil palici.</p>
<p>„Takže už žádné takové ty nápisy jako ,nedostačující datle’, jasné? Ve Velké síni je těch věcí několik beden. Můžeš je mít všechny, co se mě týče -“</p>
<p>„On mluví o <emphasis>datech</emphasis>, ne o datlích,“ snažil se Ctibum vyjasnit situaci.</p>
<p>„Cože? To myslíš... jako nějaké jiné? Třeba víc ulepené?“</p>
<p>„Ne, ne, data, doje Hexovo slovo pro... no, údaje.“</p>
<p>„To je ale divný způsob vyjadřování,“ prohlásil Výsměšek pohrdavě. „Když neví, co odpovědět, tak proč jednoduše nenapíše ,to jste mě dostali’ nebo ,k sakru, to nevím’ nebo ,k čertu, o tom nemám ani potuchy’? Všechny ty řeči o nedostatku datlí jsou jenom obyčejné naschvály, to si myslím já. Prostě kecy. Vytahuje se.“ Pak se obrátil k Hexovi. „Tak hele, zkus hádat.“</p>
<p>Brk začal psát + + + Nedostač - a zastavil se. Chvilku se jen třásl na místě, pak se přesunul na novou řádku a začal znovu.</p>
<p>+ + + Tady se jen pokusím počítat nahlas, rozumíte? + + +</p>
<p>„To beru,“ přikývl spokojeně Výsměšek.</p>
<p>+ + + Množství víry na světě muselo dosáhnout horní hranice + + +</p>
<p>„To je divné konstatování,“ zabručel děkan.</p>
<p>„Dává to smysl,“ přikývl Výsměšek. „Předpokládám, že lidé jednoduše... víc věří v některé věci. Jak se zdá, existuje určitá hranice, kam až můžete věřit. To jsem ale já říkal už dávno. Dobrá. A co?“</p>
<p>+ + + Objevili se tvorové, ve které se věřilo kdysi +++</p>
<p>„Ano, to je pravda, tak by se to dalo říct.“</p>
<p>+ + + Zmizeli, protože se na ně už nevěřilo + + +</p>
<p>„To se mi zdá naprosto logické,“ souhlasil Výsměšek.</p>
<p>+ + + Lidé věřili v něco jiného - otázka + + +</p>
<p>Výsměšek se rozhlédl po ostatních mázích. Zavrtěli hlavami.</p>
<p>„Je to možné,“ přisvědčil opatrně. „Lidé dokáží věřit ve spoustu různých věcí.“</p>
<p>+ + + Následně z toho vyplývá, že je-li odstraněn hlavní předmět víry, bude velká dávka víry přebývat + + +</p>
<p>Výsměšek zíral na slova na papíře.</p>
<p>„To jako... že se poflakuje všude kolem?“</p>
<p>Obrovské kolo zdobené beraními lebkami se pomalu a majestátně roztočilo. Mravenci, kteří zatím klidně putovali skleněnými trubkami sem a tam, se rozběhli dvojnásobnou rychlostí.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se Výsměšek hlasitým šeptem.</p>
<p>„Myslím, že Hex hledá slovo ,poflakuje’,“ odpověděl Ctibum. „Asi bude ve velkém rejstříku slov.“</p>
<p>Odněkud shora se na pružině spustily velké přesýpací hodiny.</p>
<p>„Na co to je?“ zajímal se arcikancléř.</p>
<p>„Eh... to ukazuje, že Hex na zadaném úkolu pracuje.“</p>
<p>„Hm. A to bzučení? Jako kdyby přicházelo odněkud zpoza stěny.“</p>
<p>Ctibum se rozkašlal.</p>
<p>„Tam je právě velký rejstřík slov, arcikancléři.“</p>
<p>„A jak to funguje?“</p>
<p>„No... víte, představte si paměť jako řadu malých regálků, nebo... nebo otvorů, arcikancléři, kam si můžete odložit věci, no a my objevili způsob, jak vytvořit takový druh paměti, na který se dokážou dokonale napojit mravenci, ale co je důležitější, dokáže se zvětšovat podle množství informací, které do ní uložíme, a i když je tak trochu pomalá -“</p>
<p>„Ale ono to bzučí opravdu <emphasis>hodně</emphasis> nahlas,“ upozorňoval děkan. „Bude to fungovat?“</p>
<p>„Ano, to jen dokazuje, že se tam opravdu pracuje,“ odhodlal se nakonec k odpovědi Rozšafín. „Jsou to totiž... úly, víte?“</p>
<p>Znovu si odkašlal.</p>
<p>„Jiné druhy pylů, jinak silná vrstva medu, rozmístění vajíček... Je fakticky neuvěřitelné, kolik informací můžete uložit v jediné medové plástvi.“</p>
<p>Rozhlédl se po jejich tvářích. „A kromě toho je to velmi bezpečné uložení dat, protože kohokoliv, kdo by si s tím zkoušel hrát, včely ubodají k smrti a Adrian navíc věří, že až se to na prázdninové měsíce zavře, dostaneme ještě ke všemu pěknou dávku medu.“ Znovu si odkašlal. „Pro... naše písečné... čarodějky.“ dokončil.</p>
<p>Pod jejich pohledy se cítil stále menší a bylo mu hůř a hůř.</p>
<p>Nakonec mu na pomoc přispěchal Hex. Přesýpací hodiny se zasunuly a brk byl zase vytažen z kalamáře s inkoustem.</p>
<p>+ + + Ano. Poflakují se kolem. A narůstají + + +</p>
<p>„To znamená, že se shromaždují kolem nových středů, arcikancléři,“ snažil se pomoci Ctibum.</p>
<p>„To vím,“ odsekl arcikancléř. „U zapařeného kravince! Vzpomínáte, když se nám všude kolem rozlila ta životní síla? Člověk pomalu nemohl tvrdit, že jeho kalhoty jsou jeho kalhoty! Tak... teď se nám kolem potuluje přebytečná víra, hrom do škopku, a tihle malí ďáblíci z toho těží? Vracejí se? Myslím tyhle domácí bůžky?“</p>
<p>+ + + To je možné+ + +</p>
<p>„Dobrá, tak teď nám ale řekni, v co to tak najednou lidé nevěří?“</p>
<p>+ + + Sýrová chyba odstraněna + + + MELOUN MELOUN MELOUN + + + Press Reset + + +</p>
<p>„Děkuju ti. Jednoduché ,nevím’ by mi bylo stačilo,“ řekl Výsměšek a posadil se.</p>
<p>„Že by některý z hlavních bohů?“ nadhodil profesor Neurčitě mlhavých studií.</p>
<p>„Pch, kdyby zmizel jeden z těch, to bychom se rychle dozvěděli.“</p>
<p>„Je Svátek prasečí hlídky,“ napadlo děkana. „Doufám, že je Otec prasátek v pořádku, co?“</p>
<p>„Ty věříš na Otce prasátek?“ ušklíbl se Výsměšek.</p>
<p>„No, je tady přece pro děti, ne?“ obrátil se k němu děkan. „Ale jsem si jistý, že ty na něj věří všechny. „Alespoň já na něj jako dítě věřil. Jaké by to pro mě jako pro dítě byly svátky, kdybych si nesměl vedle krbu pověsit povlak na polštář -“</p>
<p>„Povlak na polštář?“ přerušil ho ostře starší pAsák.</p>
<p>„No, do punčochy se toho zrovna moc nevejde,“ odpověděl děkan.</p>
<p>„Dobrá, ale <emphasis>celý povlak na polštář?!“</emphasis></p>
<p>„A co je na tom?“</p>
<p>„Myslíte, že se mi to jenom zdá, neboje to skutečně pěkně chamtivé a sobecké chování? V naší rodině jsme si vždycky směli pověsit jen velmi malé punčochy,“ vykládal starší pAsák. „Perníkové prasátko, cínový husar, pár pomerančů - to bylo všechno. Aha, takže jak je vidět, lidé s potahy místo punčoch pěkně nabourali celý trh, co?“</p>
<p>„Ty mlč a oba přestaňte žvanit,“ vykřikl Výsměšek. „Musí existovat nějaká jednoduchá cesta, jak to zjistit. Podle čeho se pozná, že Otec prasátek existuje?“</p>
<p>„Někdo vypije připravené sherry, na zemi se objeví otisky nohou ušpiněných od sazí, na střeše stopy sanic a váš povlak na polštář je plný dárků,“ zabručel děkan.</p>
<p>„Ale, <emphasis>povlak na polštář!“</emphasis> vypravil ze sebe s temným pohrdáním starší pAsák. „Pch. Tak to bych skoro odhadoval, že jste byli taková ta fajnová rodina, kde se dárky rozbalovaly až po sváteční večeři, co? Co mívá takový obrovský prasátkovský stromek v hale, co?“</p>
<p>„Ale co kdyby -“ začal Výsměšek, jenže už bylo pozdě.</p>
<p>„No a co?“ děkan se vzpurně zamračil. „Samozřejmě, že se u nás s dárky čekalo až po večeři -“</p>
<p>„Tedy řeknu vám jednu věc, co mě dovedlo fakticky našňupnout, to byli lidi s velkým snobáckým prasátkovským stromkem v hale. A taky bych se vsadil, že jste měli jeden z těch pitomých louskáčků na ořechy, co vypadá jako velká palečnice,“ pokračoval starší pAsák. „<emphasis>Některým</emphasis> lidem muselo samozřejmě stačit kladivo na uhlí, co bylo v kůlně. A protože jedli jednou denně, zakousli něco obyčejného v poledne a neměli žádnou <emphasis>opulentní</emphasis> hogo fogo večeři vpodvečer.“</p>
<p>„Nemůžu za to, že naše rodina měla majetek,“ odpověděl děkan a to by bylo mohlo věci přivést téměř do normálu, nebýt toho, že dodal: „A úroveň!“</p><empty-line /><p>„A hlavně velké potahy na polštáře!“ vykřikl popuzeně starší pAsák a začal zuřivě poskakovat. „A vsadím se, že <emphasis>jmelí</emphasis> jste si kupovali od chudáků na trhu, že je to tak?“</p>
<p>Děkan pozvedl obočí. „Samozřejmě! My jsme se neplížili za městem a nekradli jmelí z cizích živých plotů jako <emphasis>někteří</emphasis>!“ odsekl.</p>
<p>„Ale to je přece součást celé té sváteční legrace! Je to tradice!“</p>
<p>„Co? Slavit Prasečnice pod <emphasis>kradenou</emphasis> zelení?“ Výsměšek si zakryl oči rukama.</p>
<p>Slyšel, že podobné chování někdo nazval „srubovou horečkou“. Když se spolu dva lidé tísnili v zimě za dlouhých večerů a temných mrazivých nocí příliš dlouho v malém srubu, vždycky si dříve či později začali lézt na nervy. Jistě však existovala myšlenková škola, která by byla ochotná diskutovat o tom, že když někdo tráví svůj život na univerzitě, kde je více než pět tisíc místností, tedy alespoň těch, o kterých se ví, obrovská knihovna, nejlepší a největší kuchyň ve městě, pivovar, palírna, mlékárna a výrobna sýrů, nedohledné vinné sklepy, prádelna, holírna, kuželník a stovky metrů ambitů a chodeb, je třeba pohlížet na výraz „tísnit se“ z poněkud jiného úhlu. Ale na druhé straně je třeba říci, že mág dokáže mágovi lézt velmi rychle na nervy, i když oba sedí v protilehlých rozích velmi rozměrného pole.</p>
<p>„A co kdybyste na chvíli zavřeli ty svoje huby?“ zařval. „Je Svátek prasečí hlídky! To není doba na <emphasis>hloupé</emphasis> hádky!“</p>
<p>„Právě naopak,“ odporoval profesor Neurčitě mlhavých studií zachmuřeně. „Přesně tohle je ten <emphasis>nejlepší</emphasis> čas na hloupé hádky. U nás doma jsme považovali za výjimečné štěstí, když se večeře odbyla bez klasického zahájení typu: Je to ostuda, že se váš Jindřich odmítl spojit do kšeftu s naším Rudou. Nebo: Jak je možné, že ty děti pořád ještě nikdo nenaučil používat i nůž? To bylo další oblíbené otevření.“</p>
<p>„A trucování,“ přikývl Rozšafín Ctibum.</p>
<p>„No aby ne, jasně, trucování,“ rozzářil se profesor. „To by nebyly žádné Prasečnice, kdyby všichni neseděli v jedné místnosti a každý z nich mlčky nezíral na jinou stěnu.“</p>
<p>„Hry byly horší,“ nadhodil Rozšafín.</p>
<p>„Horší než děti, co se navzájem tloukly hračkami, které dostaly, myslíš? Nebyl by to žádný druhý den svátků, kdyby se po domě nepovalovala kolečka a kusy rozlámaných panenek a v každém koutě neřvalo jedno dítě. Těžké ublížení na těle a baterie přiloženy.“</p>
<p>„U nás se hrávala taková pitomost, které se říkalo Najdi bačkoru,“ vzpomínal Rozšafín. „Někdo někam schoval bačkoru a my ji pak museli hledat. A pak jsme se kvůli tomu všichni pohádali.“</p>
<p>„To ale ještě nebylo to <emphasis>nejhorší</emphasis>,“ prohlásil lektor Zaniklých run. „Pořád ještě nebylo skutečně <emphasis>prasečnicky</emphasis> zle, dokud si někdo neposadil na hlavu papírový klobouček. Vždycky dojde na tu chvíli, a určitě to všichni znáte, kdy si nějaká strašlivá prateta posadí na hlavu papírový klobouček a šklebí se a mrká na každého, protože se tak po bohémsku odvázala.“</p>
<p>„No ano, na papírové kloboučky bych byl málem zapomněl,“ připustil profesor Neurčitě mlhavých studií. „Hoši!“</p>
<p>„Později někdo navrhne, že by se mohla hrát nějaká stolní hra,“ přidal se Rozšafín.</p>
<p>„Správně. A nikdo pořádně nezná pravidla.“</p>
<p>„Ale to nezabrání někomu jinému, aby nenavrhl, že se bude hrát o nějaké to penny.“</p>
<p>„A o pět minut později tam máte dva lidi, kteří už spolu celý život nepromluví ani slovo kvůli dvěma penny.“</p>
<p>„A nějaké strašlivě nevychované a uřvané malé děcko -“</p>
<p>„Já vím! To znám! Nějaké strašlivé malé děcko, kterému rodiče dovolili zůstat ještě chvíli vzhůru, vyhraje všechny peníze, protože je to hnusný a bezohledný malý podvodník!“</p>
<p>„Přesně na to jsem myslel!“</p>
<p>„Ehm...“ pokusil se hovor zastavit Rozšafín, který měl zvláštní dojem, že když byl malý, býval oním dítětem on.</p>
<p>„A nezapomeň na dárky,“ dostával se do varu profesor Neurčitě mlhavých studií, jako kdyby v duchu předčítal z jakéhosi seznamu přírodních katastrof. „Jak... hm... přitažlivé se člověku zdají v těch pestrobarevných papírech a s ozdobnými stužkami, jak těhotné jsou možnostmi... a pak je rozbalíte a zjistíte, že balicí papír byl mnohem zajímavější než sám obsah, a vy musíte říct ,jak milé, to se bude <emphasis>opravdu</emphasis> hodit’. Podle mého přesvědčení není ani tak lepší někoho obdarovat než být sám obdarován, ale je to méně trapné.“</p>
<p>„Přišel jsem na to, že jsem byl celé roky doslova vysmívaným vývozcem svátečních dárků -“</p>
<p>„Jo, to je snad každý,“ přidal se profesor. „Člověk utratí celý majlant na dárky pro jiné lidi, a všechno, co držíš v ruce, když dáš pryč ozdobný papír, jsou obnošené pantofle odporné barvy a příručka o tom, jak si správně čistit uši.“</p>
<p>Výsměšek seděl a naslouchal jim ve zděšeném úžasu. Vždycky Prasečnice miloval, každou jejich minutu. Měl radost z toho, že uvidí své prastaré a vzdálené příbuzné, těšil se na jídlo i sladké pochoutky, býval dobrým v takových hrách jako Na krvavé koleno nebo Pan čáp ztratil čepičku. Byl vždycky první, kdo si nasadil papírový klobouček. Cítil, že papírové kloboučky dodávají celému svátku tu správnou slavnostní náladu. A vždycky si pečlivě četl přání na svátečních pohlednicích a vždycky věnoval několik milých vzpomínek odesílateli.</p>
<p>Když teď naslouchal přítomným mágům, bylo to jako dívat se, jak se někdo snaží rozkopat na kusy domeček pro panenky.</p>
<p>„Ale třeba sváteční žabky[*]. Někdy mívají legrační hesla... ne?“ pokusil se.</p>
<p>Všichni se k němu na okamžik obrátili, ale pak znechuceně odvrátili pohledy.</p>
<p>„To se vám může zdát, když máte smysl pro humor jako drátěné ramínko na šaty,“ ušklíbl se starší pAsák.</p>
<p>„Božíčku,“ řekl Výsměšek, „pak Otec prasátek asi opravdu neexistuje, když tady vy všichni sedíte s dlouhými nosy. On není z těch, který by na svoje svátky dovolil, aby byli lidi otrávení, nenaložení a nepříjemní jeden na druhého!“</p>
<p>„Výsměšku, vždyť je to jenom nějaký starý zimní bůh,“ upozornil ho starší pAsák. „Není to víla Fajnálada nebo kdovíkdo.“</p>
<p>Lektor Zaniklých run zvedl bradu z dlaní. „Co je to víla Fajnálada?“</p>
<p>„Ale, to jsem si jenom vzpomněl na něco, co nám říkala naše babička, když bylo deštivé odpoledne, my nemohli ven a lezli jsme jí na nervy,“ vysvětloval starší pAsák. „Říkala vždycky: Asi na vás budu muset zavolat vílu Fajnáladu...“ zarazil se a zatvářil se provinile.</p>
<p>Arcikancléř přiložil divadelním gestem ruku k uchu a znělým hlasem zvolal: „Teď ticho již. Co jest to zaslechlo ucho mé?“</p>
<p>„Někde něco zazvonilo,“ dodal po chvilce. „Tak ti děkujem, starší pAsáku.“</p>
<p>„To ne,“ zasténal starší pAsák. „Ne, ne, ne!“</p>
<p>Chvilku napjatě poslouchali.</p>
<p>„Třeba nám to projde,“ zašeptal nakonec Rozšafín. „<emphasis>Já</emphasis> neslyšel nic.“</p>
<p>„Jo, ale představit by sis ji dokázal, ne?“ odpověděl mu rovněž šeptem děkan. „V okamžiku, kdy jsi to řekl, se mi v hlavě objevila její podoba. Tak především ponese přes rameno plný pytel slovních hrátek, hádanek a hříček. Nebo nám hned navrhne, abychom šli někam do přírody, protože je to výborné pro naše zdraví.“</p>
<p>Mágové se otřásli. Nebyli proti přírodě a venkovské krajině, byli prostě jen proti tomu, aby tam někdo hledal místo <emphasis>jim</emphasis>.</p>
<p>„Takové ty rozjařené povahy, ty mě vždycky dokázaly strašlivě zničit,“ ozval se děkan.</p>
<p>„No, jestli se objeví nějaký ubohý uzlíček rozjařenosti, tak to nestrpím,“ zvedl odhodlaně bradu starší pAsák a založil si ruce na prsou. „Poradil jsem si s obludami, trolly a velkými zubatými příšerami, takže nemám v úmyslu tady trpět nějakou -“</p>
<p>„Dobrý den! Dobrý den!“</p>
<p>Hlas byl toho druhu, jímž se čtou dětem vhodné pohádky. Každá samohláska byla dokonale zakulacená. Mágové slyšeli, jak oba koncové vykřičníky, zrozené z jisté křečovitě zoufalé veselosti, zapadly na svá místa. Obrátili se.</p>
<p>Víla Fajnálada byla malá a kulatá, na sobě měla tvídovou sukni a boty tak dokonalé, že by si jistě samy dokázaly vypočítat povinné daňové odvody. Hodně se podobala vaší první učitelce, té v první třídě, co má speciální výcvik na to, jak zacházet s těmi, kdož se ještě počurávají z nervozity, a s chlapečky, jejichž jediným příspěvkem do pokladnice úžasného společného světa je to, že opakovaně tlučou malé holčičky do hlavy dřevěným koníkem. Je třeba říci, že této představě napomáhala i píšťalka, která jí visela kolem krku na provázku, a výraz, jenž dával tušit, že každou chvilku zatleská rukama.</p>
<p>Maličká gázová křídla, která jí byla na zádech sotva vidět, měla zřejmě jen pro efekt, ale mágové nedokázali spustit oči z jejích ramen.</p>
<p>„Dobrý den -“ zopakovala, ale už zdaleka ne tak jistě. Vrhla na ně podezřívavý pohled. „Vy jste opravdu <emphasis>velcí</emphasis> hoši,“ řekla po chvilce, jako by jí to udělali naschvál. Zamrkala. „Je mojí povinností rozhánět chmury a rozptylovat smutek,“ dodala, jako kdyby citovala naučenou roli. Jak se zdálo, pak se přece jen trochu sebrala a pokračovala: „Takže všichni hlavy vzhůru a chci vidět samé rozesmáté tváře!“</p>
<p>Její pohled se srazil s pohledem staršího pAsáka, který neměl rozesmátou tvář pravděpodobně ani jednou v životě. Byl specialistou na obličeje otrávené a zamračené. Ten, který vykouzlil teď, by se mohl klidně účastnit mistrovství kyselých tváří.</p>
<p>„Promiňte, madam,“ ozval se Výsměšek, „ale to, co vám sedí na rameni, je opravdu kuře?“</p>
<p>„To... ehm... to je... ehm... modrý pták Štěstí,“ řekla víla Fajnálada. Její hlas se maličko chvěl, jako hlas poctivého člověka, který sám tak docela nevěří tomu, co právě řekl, ale bude to tvrdit i nadále pro případ, že by se potvrdilo, že stokrát opakovaná lež se nakonec stává pravdou.</p>
<p>„Já se velmi uctivě omlouvám, ale to je kuře, madam. Živé kuře,“ nedal se zmást Výsměšek. „A právě zakvokalo.“</p>
<p>„Je ale <emphasis>modré</emphasis>,“ snažila se bez velké naděje.</p>
<p>„No, tak to jediné je pravda,“ připustil Výsměšek tak laskavě, jak to jen dokázal. „Kdyby to bylo ponecháno na mně, byl bych si představoval poněkud... <emphasis>proudnicovitěji</emphasis> řešeného modrého ptáka Štěstí, ale to samozřejmě není vaše vina.“</p>
<p>Víla Fajnálada si nervózně odkašlala a chvilku si hrála s knoflíky na svém střízlivém a praktickém svetru.</p>
<p>„A co si takhle dát nějakou hezkou hru, abychom se všichni dostali do té správné nálady?“ řekla. „Nějaké hádanky, třeba? Nebo soutěž v malování? A vítěz by mohl dostat i nějakou malou odměnu.“</p>
<p>„Madam, my jsme mágové,“ oznámil jí starší pAsák. „My se nijak zvlášť neradujeme.“</p>
<p>„Co nějakou scénku?“ pokračovala víla dobré nálady. „Nebo už jste si na něco hráli? A co takhle zazpívat si nějaký kánon? Znáte ,Červená se line záře’?“</p>
<p>Její odvážný úsměv narazil do skupinové chmury semknutých mágů. „Nechceme přece být pan Otravný nebo pan Zasmušilý, že?“</p>
<p>„Chceme,“ odpověděl jí bez váhání starší pAsák.</p>
<p>Fajnáladě poklesla ramena a pak si začala horečně ohmatávat neforemné rukávy svetru. Nakonec v jednom z nich skutečně objevila kapesník. Začala si osušovat oči.</p>
<p>„Takže je to zase všechno špatně a k ničemu, co?“ řekla a brada se jí třásla. „V téhle době se nikdo nechce bavit, nikdo nechce být veselý a já se <emphasis>tak</emphasis> snažím. Sepsala jsem Knihu žertů a sebrala tři krabice starých šatů na scénky a... a... a kdykoliv se pokusím lidi rozveselit, zdá se, že jim to připadá trapné... a já se vážně <emphasis>tak</emphasis> snažím...“</p>
<p>Hlasitě se vysmrkala.</p>
<p>Dokonce i starší pAsák měl dost slušnosti na to, aby se zatvářil rozpačitě.</p>
<p>„Ehm...“ začal.</p>
<p>„Copak by to někomu ublížilo, kdyby zkusil být alespoň <emphasis>trošičku</emphasis> veselejší?“ vzlykla Fajnálada.</p>
<p>„Ehm... v jakém směru?“ zeptal se starší pAsák, který se cítil hrozně.</p>
<p>„Ale vždyť existuje tolik hezkých věcí, nad kterými je možno se potěšit,“ řekla víla a znovu se vysmrkala.</p>
<p>„To jako... kapky rosy, záře slunce a takové věcičky?“ sondoval opatrně starší pAsák a tentokrát se mu do hlasu podařilo přimísit jistou dávku jízlivosti, i když bylo slyšet, že mu nejde od srdce. „Ehm, nechtěla byste si půjčit můj kapesník? Je skoro čistý.“</p>
<p>„Proč někdo dámě nenaleje trochu dobrého sherry?“ napadlo Výsměška. „A trochu zrní pro to její kuře...“</p>
<p>„Oh, já <emphasis>nikdy</emphasis> nepiju alkohol,“ zvedla víla zděšeně ruce.</p>
<p>„Skutečně?“ podivil se Výsměšek. „A přitom je to něco, co zase <emphasis>my</emphasis> považujeme za činnost, která člověka dokáže rozveselit. Pane Ctibume... byl byste tak laskav a zašel sem na okamžik?“</p>
<p>Přivolal mladého mága co nejblíže.</p>
<p>„Na to, aby vznikla ona, se musela kolem poflakovat pěkná dávka víry,“ zašeptal mu. „Musí vážit aspoň osmdesát kilo, jestli mám jenom trochu odhad. Kdybychom se chtěli spojit s Otcem prasátek, jak bychom to nejlépe provedli? Dopis do krbu?“</p>
<p>„Jistě, ale ne dnes večer, pane,“ zavrtěl hlavou Rozšafín Ctibum. „Dneska bude doručovat.“</p>
<p>„To znamená, že se nedá odhadnout, kde bude,“ pochopil okamžitě Výsměšek. „Ale do prkenný vohrady!“</p>
<p>„Ale je také možné, že tady ještě nebyl,“ dopověděl Ctibum.</p>
<p>„Proč by sem měl vůbec chodit?“ nechápal Výsměšek.</p>
<p>Knihovník si přetáhl pokrývku přes hlavu a schoulil se do klubíčka.</p>
<p>Jako orangutan toužil po teple deštného pralesa. Potíž byla v tom, že nikdy deštný prales ani <emphasis>neviděl</emphasis>, a v orangutana byl proměněn v době, kdy byl plně dospělým člověkem. Ale něco v jeho kostech to cítilo a to něco nemělo ani zdaleka v lásce zimní chlad. Jenže až do morku těchže kostí byl také knihovníkem a radikálně odmítl, aby se v knihovně rozdělal sebemenší oheň. Výsledkem toho bylo, že se po celé univerzitě ztrácely polštáře a pokrývky a všechny končily v jakémsi kokonu v příručním oddělení, kde lidoop trávil nejhorší zimní chladna.</p>
<p>Přelehl si na druhý bok a přitáhl si pevněji kvestorovy záclony.</p>
<p>Někde mimo jeho hnízdo se ozvalo skřípání a nějaký šepot.</p>
<p>„Ne, lampu nezapalujte.“</p>
<p>„Říkal jsem si, proč jsem ho dneska celý večer neviděl.“</p>
<p>„Oh, on chodí na Svátek prasečí hlídky spávat časně, pane. Tak tady to je... prosím, pane.“</p>
<p>Ozvalo se tiché zašustění.</p>
<p>„Máme štěstí, ještě nebyla naplněna,“ ozval se po chvilce Ctibum. „Vypadá to, jako kdyby použil jednu z kvestorových.“</p>
<p>„Dává si ji tam každý rok?“</p>
<p>„Co já vím, tak ano.“</p>
<p>„Ale to není tím, že by se považoval za dítě. Je v tom jen ta jeho dětská jednoduchost.“</p>
<p>„Třeba je to u orangutanů jiné, arcikancléři.“</p>
<p>„Myslíte, že to dělají i v džungli?“</p>
<p>„To si nedokážu představit, pane. Tak především tam nemají žádné krby.“</p>
<p>„A taky mají hrozně krátké nohy, že? A taky jsou většinou velmi podzásobeni v oblasti punčoch a ponožek, tihle orangutani. Byli by na tom samozřejmě dobře, kdyby si mohli pověsit rukavice. Otec prasátek by si musel zdvojnásobit pracovní dobu, kdyby si mohli pověsit rukavice. To jako díky tomu, jak mají dlouhé ruce.“</p>
<p>„Výborně, arcikancléři.“</p>
<p>„Povídám, co je to tady na... no ne, to je sklenka sherry. Kdo šetří, má za tři.“ Pak se v šeru ozvalo tiché zabublání.</p>
<p>„Myslím, že to sherry tady bylo pro Otce prasátek.“</p>
<p>„A ten banán?“</p>
<p>„<emphasis>Myslím</emphasis>, že ten tady je pro prasata, pane.“</p>
<p>„Pro <emphasis>prasata</emphasis>?“</p>
<p>„Ale vždyť víte, pane. Dlabal, Klekták, Kořenáč a Rypoun. Tedy tím myslím -“ zarazil se Ctibum, který si uvědomil, že tohle jsou věci, které by si dospělý muž už dávno neměl pamatovat, „- ta jména, která jim dávají děti, jestli se nemýlím.“</p>
<p>„Banány prasatům? To ale není tradice, že ne? Já bych myslel, že by se jim měly dávat žaludy, ne? Jablka nebo tuříny.“</p>
<p>„Ano, pane, ale knihovník miluje banány.“</p>
<p>„Je to velmi výživné ovoce, pane Ctibume.“</p>
<p>„Jistě, pane. I když, což je legrační, to přesně řečeno není ovoce.“</p>
<p>„Jak to, že ne?“</p>
<p>„Jak povídám, pane. Botanicky je to jistý druh ryby. Podle mé teorie kmenově spřízněný s krullskou mihululkou, která je samozřejmě také žlutá a vyskytuje se v celých trsech nebo hustých skupinách u pobřeží.“</p>
<p>„A ta žije taky na stromech?“</p>
<p>„No, obvykle ne, pane. Banány, jak se zdá, hledají nové životní prostory.“</p>
<p>„Dobré nebe, vážně? Zvláštní věc, ale já nikdy neměl rád banány a ryby se mi vždycky zdály tak trochu podezřelé. To by to vysvětlovalo.“</p>
<p>„Jistě, pane.“</p>
<p>„Útočí na plavce?“</p>
<p>„O něčem takovém jsem neslyšel, pane. Samozřejmě, žluté mihululky mohou být tak chytré, že útočí jen na plavce, kteří se neprozřetelně vzdálili příliš daleko od břehu.“</p>
<p>„A to jako, kdyby šlo o banány..., myslíte jako hodně vysoko? Tedy na stromech, chápete?“</p>
<p>„Možné by to bylo, pane.“</p>
<p>„Mazané, co?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„No, ale my si zatím můžeme udělat pohodlí, Ctibume, že?“</p>
<p>„Jistě, pane.“</p>
<p>Ve tmě zasvitla rozškrtnutá zápalka. Výsměšek si zapaloval dýmku.</p>
<p>Ankhmorporští chrochtovníci nacvičovali celé týdny.</p>
<p>O tomto zvyku hovořila už Anaglypta Hýčkalová, organizátorka nejlepší a nejvybranější skupiny městských zpěváků, jako o dokonalé příležitosti k deklaraci přátelství a dobré vůle.</p>
<p>Každý člověk by se měl vyvarovat lidí, kteří otevřeně a bez zábran hovoří o „přátelství a dobré vůli“ jako o něčem, co se dá přiložit na život jako křenová placka. Stačí, abyste se k nim jen na okamžik obrátili zády, a už začnou organizovat tanec k návratu slunce a vy nemáte na výběr, zbývá vám jen jediné - vyrazit k okraji lesa.</p>
<p>Zpěváčci teď byli s dokonalou harmonií v polovině třídy Zeleně stejně jako v polovině písně „Červená slepička“[*]. Plechovky od různých potravinářských produktů už byly plné darů pro chudé tohoto města, nebo alespoň pro ty chudé, kteří byli podle mínění paní Hýčkalové dostatečně pitoreskní, ale ještě ne příliš páchnoucí, a dalo se od nich čekat, že řeknou „děkuji vám“. Lidé přicházeli ke dveřím a naslouchali. Oranžové světlo svící tvořilo vlahá jezírka na sněhu. Lucerny poblikávaly mezi padajícími vločkami. Kdybyste z té scénky dokázali sundat víčko, museli byste uvnitř najít čokoládové bonbony. Nebo alespoň zajímavý výběr noblesních sušenek.</p>
<p>Paní Hyčkalová slyšela, že chrochtování je prastarý lidový zvyk a není třeba nikomu vykládat, o co tady jde, ale ona cítila, že se jí podařilo odstranit všechna ta rušivá místa, která by nelibě zněla jemným uším.</p>
<p>Jen pomalu a postupně si chrochtovníci uvědomovali jakousi podivnou disharmonii.</p>
<p>Vzápětí se zpoza rohu vynořila jiná skupinka klouzajících a kymácejících se zpěváků.</p>
<p>Někteří lidé se chovají odlišně. Řídí se zvláštním rytmem. Bubeník, který udával rytmus tady, se musel vyučit někde jinde, možná mezi mimozemšťany na jiné planetě.</p>
<p>V čele skupinky byl muž bez nohou, popojíždějící na malém vozíku, a zpíval, seč mu síly stačily, přičemž tloukl o sebe dvěma velkými poklicemi jako činely. Říkalo se mu Podříznutý Arnold. Postrkoval ho Jindra Rakvář, jehož pracný boj se zcela jinou písní rušily pravidelné záchvaty dokonale arytmického kašle. Jindru Rakváře doprovázel dokonale obyčejný muž v potrhaném, špinavém, ale velmi drahém oblečení, jehož příjemný tenor se téměř ztrácel v kvakotu kachny, která mu seděla na hlavě. Ten slyšel na jméno Kachní muž nebo Kachna, i když, jak se zdálo, nikdy nepochopil, proč mu tak ostatní říkají, ani to, proč je neustále obklopen lidmi, kteří vidí kachny tam, kde evidentně žádné kachny být nemohou. Průvod pak uzavíral muž, kterého za sebou vlekl na kusu silnějšího provázku malý šedý voříšek. Mužem byl Starý Smrďa Rum, kterého v Ankh-Morporku považovali za nejvyšinutějšího ze všech ankh-morporských vyšinutých žebráků. Ten pravděpodobně zpívat vůbec neuměl, ale alespoň se pokoušel do rytmu nadávat. Přesněji řečeno do rytmů.</p>
<p>Chrochtovníci zastavili a v hrůze pozorovali podivnou skupinku.</p>
<p>Jak tak žebráci postupovali ulicí, ani jedna ze skupin si nevšimla, že z kanálů ve spirálách vystupují podivné černé a šedé obláčky, které stoupají i z větších spár mezi dlažebními kostkami a mizí v temnotě. Lidé měli vždycky nutkání zpívat a bušit o sebe různými předměty, když dospěli k temnému nedopalku roku, kde všechny možné druhy psychických ošklivostí načerpaly sílu z krátkých šedých dnů, dlouhých černých nocí a ještě delších stínů a začaly se množit. Později začali lidé zpívat harmonicky, což téměř ztratilo svůj účinek. Ti, kdož opravdu vědí, jen buší předměty o sebe a křičí.</p>
<p>Žebráci však nebyli tak dokonale vyškoleni v základních významech folklorních činností. Dělali jen obyčejný kravál v naději, že jim lidé dají peníze, aby toho nechali.</p>
<p>Ale i v jejich mírně řečeno neuspořádaném projevu bylo možno vytušit náznak písně.</p>
<p>Nadešel nám svátek</p>
<p>Otce všech prasátek.</p>
<p>Čuník už je buclatej,</p>
<p>dejte tolar kulatej.</p>
<p>„Když ne tolar, aspoň penny nebo klobouk s pérem,“ jódloval Starý Smrďa Rum sólo, „nedáte-li ani ten, tak my na mhmf hmpffhmf...“</p>
<p>Kachna s prozíravostí studovaného člověka ucpal Starému Smrďovi ústa dlaní. „Promiň,“ omlouval se, „ale <emphasis>tentokrát</emphasis> bych byl rád, kdyby před námi lidé dveře nezavírali. A stejně se ti to moc nerýmovalo.“</p>
<p>Nedaleké dveře se nicméně s třesknutím zavřely. Ti druzí chrochtovníci se spěšně odsunuli do poněkud klidnějších míst. Pokoj lidem dobré vůle byla fráze ražená někým, kdo se ještě nesetkal se Starým Smrďou Rumem.</p>
<p>Žebráci přestali zpívat s výjimkou Podříznutého Arnolda, který měl sklony žít ve svém malém světě.</p>
<p>„- nikdo neví, že se dá vyžít i z vařených bot den za dnem...“</p>
<p>Pak ale jakási změna v ovzduší pronikla i do jeho podvědomí.</p>
<p>Vítr shazoval sníh ze stromů, kde se sotva stačil usadit. Vzduchem se zatočil sněžný vír a snad se skutečně stalo, že žebráci, jejichž kompasová střelka ne vždy ukazuje přímo na REALITU, zaslechli útržek rozhovoru.</p>
<p>„Já jen říkám, že to zdaleka není tak jednoduché, mistře -“</p>
<p>JE MNOHEM HEZČÍ DÁVAT NEŽ DOSTÁVAT, ALBERTE.</p>
<p>„Ne, mistře, je to jenom mnohem dražší. Nemůžete přece chodit jen tak sem a tam a rozdá-“</p>
<p>Po sněhu se rozsypaly věci.</p>
<p>Žebráci je zmateně pozorovali. Podříznutý Arnold opatrně zvedl velké růžové prasátko z mandlové hmoty a ukousl mu rypáček. Starý Smrďa Rum zíral užasle na velkou sváteční žabku, která se mu odrazila od klobouku, a pak s ní zatřásl a přiložil si ji k uchu.</p>
<p>Kachní muž otevřel velký sáček sladkostí.</p>
<p>„Ale, větrové pokroutky?“ podivil se.</p>
<p>Jindra Rakvář si z krku stahoval věnec vuřtů.</p>
<p>„Vyprdnoutsenato?“ prohlásil Starý Smrďa Rum nejistě.</p>
<p>„To je sváteční žabka,“ oznámil mu šedivý voříšek a poškrábal se zadní nohou za uchem. „Musíš za ni zatáhnout.“</p>
<p>Rum bezcílně zamával ve vzduchu žabkou, kterou třímal za jeden konec.</p>
<p>„Ale, dej to sem,“ zavrčel pes a sevřel druhý konec žabky do zubů.</p>
<p>„Přísahám,“ brblal Kachna a lovil v závěji, „že tady je celé pečené prase! A obrovská mísa pečených brambor, která se jako zázrakem nerozbila! A... podívejte..., není to tady v té lahvi kaviár? A chřest! A konzerva krevetek! Bohové! Co jsme to měli mít ke slavnostní večeři, Arnolde?“</p>
<p>„Staré boty,“ odpověděl Arnold. Otevřel krabici doutníků, která ležela na sněhu, a s výrazem nadšení jeden z nich olizoval.</p>
<p>„Jenom staré boty?“</p>
<p>„Ale ne. Nadívané lógrem a s pečeným lógrem. A že je to dobrej lógr, já už ho nějakou dobu schraňoval na svátky.“</p>
<p>„A teď si můžeme dát jako jeden z chodů pečenou husu!“</p>
<p>„Výborně. Co kdybysme ji nadili starejma botama?“</p>
<p>Směrem od sváteční žabky se ozvala rána. Slyšeli, jak chytrý voříšek Starého Smrdi Ruma vrčí.</p>
<p>„Ale ne, ne, ne, na hlavu si dáš <emphasis>klobouk</emphasis> a to veselý <emphasis>motto</emphasis> si <emphasis>přečteš.“</emphasis></p>
<p>„Cech kloboučníků, číslo padesát sedm?“ řekl Rum a podal proužek papíru Kachnovi. Kachní muž byl považován za intelektuála skupiny.</p>
<p>Zadíval se na nápis.</p>
<p>„Aha, už to vidím... Tady se píše ,Pomoc, pomoc, pomoc, spadl jsem do stroje na žabky a běžím tady na tom páse, ale docházejí mi už síly, vytáhněte mě z -’.“ Několikrát otočil proužkem papíru v prstech. „Víc už tady není, když nepočítám ty hnědočervené skvrny.“</p>
<p>„Vždycky ty starý otřepaný fráze,“ zavrčel pes. „Někdo bouchněte Ruma do zad, jo? Jestli se bude ještě chvíli smát, tak se - no už se stalo. Dobrá, to taky není nic novýho.“</p>
<p>Žebráci strávili několik dalších minut tím, že sbírali šunky, láhve a nádoby, které se povalovaly ve sněhu. Obložili jimi Arnolda na jeho vozíku a vyrazili ulicí.</p>
<p>„Jak je možný, že jsme dostali takovejch věcích?“</p>
<p>„Sou Prasečnice, ne?“</p>
<p>„Jo, ale dyť smě si ani nepověsili punčochy.“</p>
<p>„Copak nějaký máme?“</p>
<p>„Já si pověsil starou botu.“</p>
<p>„Počítá se to?“</p>
<p>„Já nevím. Rum mi ji sežral.“</p>
<p>Tak já tady čekám na Otce prasátek, pomyslel si Rozšafín Ctibum. Sedím tady ve tmě a čekám na Otce prasátek. Já. Já, který věřím ve fyziku. Dokážu z hlavy spočítat druhou odmocninu z 27,4.[*] Tohle bych dělat neměl. To je něco jiného než si pověsit punčochu. Na tom něco je, protože co kdyby...</p>
<p>Chvíli seděl zcela nehybně, pak si vyzul špičatý sandál a sroloval si podkolenku. Při takových věcech vám může být velkou pomocí, když si to všechno představíte jako vědecké ověření zajímavé hypotézy.</p>
<p>Odněkud ze tmy se ozval Výsměškův hlas: „Jak dlouho ještě? Co myslíte?“</p>
<p>„Všeobecně se věří na to,“ odpověděl mu Rozšafín a přitom silně zatáhl, „že celá roznáška je kompletně ukončena chvíli před půlnocí.“</p>
<p>„Jste v pořádku, Ctibume?“</p>
<p>„Všechno v pořádku, pane. Dobrý. Ehm... nemáte s sebou náhodou napínáček? Nebo alespoň malý hřebíček?“</p>
<p>„To asi nemám.“</p>
<p>„Tak nic, už je to dobré. Našel jsem kapesní nůž.“</p>
<p>Po chvilce zaslechl Výsměšek ze tmy tichý škrábavý zvuk.</p>
<p>„Jak byste napsal ,elektřina’, pane?“</p>
<p>Výsměšek se na okamžik zamyslel. „Víte, já si myslím, že bych něco takového nikdy nenapsal.“</p>
<p>Zase bylo chvíli ticho a pak se ozvalo kovové zazvonění. Knihovník zavrčel ze spaní.</p>
<p>„Co děláte?“</p>
<p>„Shodil jsem lopatku na uhlí.“</p>
<p>„A proč šmátráte kolem krbu?“</p>
<p>„Oh, já si jen tak... víte, myslel jsem..., tak se rozhlížím. Takový malý pokus. Koneckonců, jeden nikdy neví, že?“</p>
<p>„Nikdy neví co?“</p>
<p>„No... prostě nikdy neví, víte?“</p>
<p>„<emphasis>Někdy</emphasis> ví,“ řekl Výsměšek. „Já si myslím, že vím mnoho věcí, které jsem kdysi nevěděl. Někdy si myslím, jak zvláštní je, co všechno nakonec člověk ví. A často mě napadá, jaké nové věci se ještě dozvím.“</p>
<p>„No právě, člověk nikdy neví.“</p>
<p>„To je pravda.“</p>
<p>Vysoko nad městem se Albert obrátil ke Smrťovi, který, jak se zdálo, se mu snažil pohledem vyhnout.</p>
<p>„<emphasis>Tyhle</emphasis> věci jste neměl z pytle, mistře! Nebyly tam žádný doutníky ani broskve v brandy, ani žádný jídlo s cizozemskejma jménama!“</p>
<p>ALE ANO, VYTÁHL JSEM JE Z PYTLE.</p>
<p>Albert na něj vrhl podezřívavý pohled.</p>
<p>„Ale to jste je tam nejdřív sám strčil, že jo?“</p>
<p>NE.</p>
<p>„Ale, musel jste je tam strčit, co?“</p>
<p>NE.</p>
<p>„No tak, jen se přiznejte, strčil jste je tam.“</p>
<p>NE.</p>
<p>„Někde jste je votočil a nacpal do toho pytle.“</p>
<p>NE.</p>
<p>„Stejně jste je tam dal.“</p>
<p>NE.</p>
<p>„Samozřejmě, že jo.“</p>
<p>DAL.</p>
<p>„Já to <emphasis>věděl</emphasis>, že ste je tam musel dát. Kde ste je čórnul?“</p>
<p>JEN TAK TAM LEŽELY.</p>
<p>„No co <emphasis>já</emphasis> vím, tak celý pečený prase se <emphasis>jen tak</emphasis> hned někde nepovaluje.“</p>
<p>JAK SE ZDÁ, NIKDO O TY VĚCI NESTÁL, ALBERTE.</p>
<p>„Před pár komínama jsme byli nad tím noblesním restaurantem...“</p>
<p>SKUTEČNĚ? VIDÍŠ, NEVŠIML JSEM SI.</p>
<p>„A teď mám tak nějak dojem, že jste tam dole byl déle než obvykle, když dovolíte.“</p>
<p>ŽE BY?</p>
<p>„Jakpak tam ty věci - uvozovky dole - jen tak ležely - uvozovky nahoře?“</p>
<p>NO... PROSTĚ TAM JEN TAK LEŽELY. VŽDYŤ VÍŠ. ZAHÁLELY.</p>
<p>„V kuchyni?“</p>
<p>MUSÍM PŘIZNAT, ŽE V TÉ MÍSTNOSTI BYLY JISTÉ KULINÁRNÍ NÁLEŽITOSTI A VYBAVENÍ.</p>
<p>Albert na něj namířil roztřesený prst.</p>
<p>„Vyjste někomu sbalil prasečnicovou večeři, mistře!“</p>
<p>STEJNĚ BUDE SNĚDENA, bránil se chabě Smrť. A KROMĚ TOHO, MĚL JSEM DOJEM, ŽE JSI TO POVAŽOVAL ZA DOBRÝ NÁPAD, KDYŽ JSEM TOHO KRÁLE VYHNAL ZE DVEŘÍ.</p>
<p>„No jo, ale to bylo něco jinýho,“ řekl Albert a ztlumil hlas. „Jenže, heleďte, Otec prasátek se nespouští krbovým komínem proto, aby lidem kradl večeře!“</p>
<p>TI ŽEBRÁCI SI TO MOC UŽIJÍ, ALBERTE.</p>
<p>„No, asi ano, ale -“</p>
<p>TO NEBYLA KRÁDEŽ. BYLO TO JEN TAKOVÉ PŘEMÍSTĚNÍ[*]. JE TO DOBRÝ ČIN VE ŠPATNÉM SVĚTĚ.</p>
<p>„To tedy není!“</p>
<p>TAK JE TO ŠPATNÝ ČIN VE ŠPATNÉM SVĚTĚ A NIKDO SI TOHO NEVŠIMNE.</p>
<p>„Ne? A co kdybyste alespoň trochu myslel na ty lidi, kterejm jste čmajznul tu večeři?“</p>
<p>TI SAMOZŘEJMĚ DOSTALI JISTOU KOMPENZACI. NEJSEM DOCELA BEZ SRDCE. TEDY METAFORICKY. A TEĎ - KUPŘEDU VZHŮRU.</p>
<p>„Náš cíl leží tam dole, mistře.“</p>
<p>TAK TEDY KUPŘEDU DOLŮ!</p>
<p>Bylo tam něco jako vlnité lokýnky. Truhlík jimi probíhal bez námahy, i když se zdálo, že se nehýbe. Vypadalo to, jako když je zavěšen ve vzduchu.</p>
<p>„Ach, jejky, jejky,“ vypravil ze sebe oh bůh namáhavě.</p>
<p>„Copak?“ zeptala se Zuzana.“</p>
<p>„Zkus zavřít oči -“</p>
<p>Zuzana na chvíli zavřela oči. Pak zvedla ruku a dotkla se vlastní tváře.</p>
<p>„Vidím pořád...“</p>
<p>„A já si myslel, že to jenom já. Obyčejně to bývám jenom já.“</p>
<p>Lokýnky zmizely.</p>
<p>Dole se objevila zelená plocha.</p>
<p>A právě to na tom bylo zvláštní. Byla to jednolitá zelená plocha. Zuzana už několikrát letěla nad venkovskou krajinou i zámeckými parky, dokonce i nad džunglemi a močály, ale takovou zelenou jako tady neviděla nikde. Kdyby zelená patřila k primárním barvám, vypadala by takhle.</p>
<p>A ta pokroucená věc tam dole...</p>
<p>Neubránila se výkřiku. „To přece není řeka!“</p>
<p>„Jak to, že ne?“</p>
<p>„Je modrá!“</p>
<p>Oh bůh se odvážil jediného pohledu dolů.</p>
<p>„Voda přece je modrá,“ přikývl.</p>
<p>„Samozřejmě, že není!“</p>
<p>„Tráva je zelená, voda je modrá..., to si pamatuju. Je to z něčeho, co znám.“</p>
<p>„No, vlastně svým způsobem...“ Zuzana zaváhala. ...Každý přece <emphasis>ví</emphasis>, že tráva je zelená a voda modrá. Většinou to tak nebývá, ale každý to ví, stejně jako ví, že je modré i nebe.</p>
<p>Udělala chybu, že při té myšlence zvedla hlavu.</p>
<p>Byla tam obloha. Samozřejmě modrá. A tam dole byla země. Ta byla zelená.</p>
<p>A mezi nimi nebylo nic. Ani bílý prostor. Ani černá noc. Jednoduše... nic, a to až na konec světa. V místech, kde vám mozek říkal, že by mělo něco být, přesněji obzor, na němž se úpravně stýkají země a nebe, tam byla pouhá prázdnota, která sála pohled jako uvolněný zub.</p>
<p>A pak tam bylo slunce.</p>
<p>Viselo <emphasis>pod</emphasis> nebem a vznášelo se nad zemí.</p>
<p>Bylo žluté.</p>
<p>Žluté jako pampeliška.</p>
<p>Truhlík se snesl na trávu u řeky. Nebo spíš na onu zeleň u řeky. Vypadala jako mech nebo houba. Očichával ji.</p>
<p>Zuzana mu sklouzla ze hřbetu a pokoušela se co nejméně zvedat pohled. To znamenalo, že se dívala na ostře modrou vodu.</p>
<p>Byly v ní oranžové ryby. Nevypadaly moc přirozeně, jako kdyby je stvořil někdo, kdo si myslí, že ryby se skládají ze dvou obloučků, tečky a trojúhelníkového ocasu. Připomínaly jí vzdáleně kostlivé rybičky z jezírka jejího dědečka. Ryby, které odpovídaly... svému okolí. A viděla je, přestože voda byla jen hustou barevnou plochou. Část Zuzanina já ji přesvědčovala, že voda by měla být průhledná.</p>
<p>Klekla si na břeh a ponořila do vody ruku. Na omak to byla voda, ale to, co jí protékalo mezi prsty, byla tekutá modř.</p>
<p>A najednou věděla, kde je. Poslední kousek skládačky zapadl na své místo a poznání se v ní rozvilo jako květ za letního dne. Věděla, jak budou vypadat okna v domku, kdyby nějaký zahlédla, i jak bude stoupat kouř z komína.</p>
<p>A na stromech budou velmi pravděpodobně jablka. Budou červená, protože každý ví, že jablka jsou červená. Slunce je žluté. Voda modrá. A tráva zelená.</p>
<p>Jenže on existuje <emphasis>další</emphasis> svět, kterému ti lidé, jež v něj věří, říkají <emphasis>skutečný svět</emphasis>, svět, kde obloha může mít jakoukoliv barvu od šedobílé přes rudou barvu zapadajícího slunce k jedovaté bouřkové žluti. A stromy mohou vypadat všelijak. Třeba jako spleť holých zčernalých větví, které se na jaře črtají proti nebi, nebo jako rudožlutý plamen před příchodem zimy. Slunce bylo bílé a žluté a oranžové. Voda hnědá, zelená šedá i modrá...</p>
<p>Barvy tady byly barvy léta, ale ne léta pozemského. Byly to letní barvy, jak si je představovalo oko.</p>
<p>„To jsou dětské kresby,“ řekla.</p>
<p>Oh bůh se sesul na zelenou plochu.</p>
<p>„Pokaždé, když se podívám na ten prázdný prostor, začnou mi slzet oči,“ zamumlal. „Cítím se strašně.“</p>
<p>„Povídám, že tohle je krajina, jak ji kreslí děti,“ opakovala Zuzana.</p>
<p>„Ach propána... mám dojem, že ten magický lektvar začíná vyprchávat...“</p>
<p>„Viděla jsem podobných obrázků dost,“ pokračovala Zuzana. „Nebe namaluješ nahoru, protože ho máš nad hlavou, a když jsi vysoký sotva metr, tak toho z obzoru stejně moc nevidíš. A každý ti říká, že tráva je zelená a voda modrá. Tohle je krajina, jakou děti kreslí. Takhle kreslí i Tylda. <emphasis>Já</emphasis> jsem taky tak kreslila. Dědeček si schoval nějaké moje -“</p>
<p>Zarazila se.</p>
<p>„No, prostě tak kreslí všechny děti,“ zamumlala. „Tak jdeme, musíme najít dům.“</p>
<p>„Jaký dům?“ zasténal oh bůh. „A nemohla bys mluvit tišeji?“</p>
<p>„Bude tady někde dům,“ řekla Zuzana a vstala. „<emphasis>Vždycky</emphasis> tady bývá dům. Mívá čtyři okna. A z komína vychází kouř, který se točí jako pero z gauče. Podívej, tohle je podobná krajina jako ta u děd- u Smrtě. Nemá vlastně se zeměpisem nic společného.“</p>
<p>Oh bůh popošel k nejbližšímu stromu a udeřil do něj hlavou, jako kdyby doufal, že ho začne bolet.</p>
<p>„Ale zdá se vypadat jako zeměpis.“</p>
<p>„Copak jsi někdy viděl takovýhle strom? Velikou zelenou kouli na hnědé tyči? Vždyť to vypadá jako lízátko!“ prohlásila Zuzana a vlekla oh boha za sebou.</p>
<p>„Tomu já nerozumím. To je poprvé, co v životě vidím strom. Auauúú! Něco mně spadlo na hlavu!“ Zmateně zamžoural na zem. „Je to červené.“</p>
<p>„To je jablko,“ vysvětlila mu. Pak si povzdechla. „Každý ví, že jablka jsou červená.“</p>
<p>Nikde nebyly žádné keře. Zato tam byla spousta květin a každá z nich měla dva listy. Rostly zvlášť a jejich různé barvy se odrážely od zeleného podkladu.</p>
<p>Nakonec stromy zmizely, a tam, v zatáčce řeky, stál dům.</p>
<p>Nevypadal nijak velký. Měl čtyři okna a dveře. Z komína stoupal kouř podobný vývrtce.</p>
<p>„Víš, je to legrační věc,“ řekla Zuzana s pohledem upřeným na dům. „Takhle kreslí domy Tylda. A přitom žije ve velké vile. Já je tak taky kreslila, a přitom jsem se narodila v paláci. Proč?“</p>
<p>„Třeba jsou to všechno obrázky tohohle jediného domu,“ zasténal zubožený oh bůh.</p>
<p>„Cože? To myslíš vážně? Že by všechny dětské kresby zachycovaly tohle místo? Že bychom ho měli všichni uložen v hlavě?“</p>
<p>„Mě se neptej, já se jenom snažím udržovat hovor,“ řekl oh bůh.</p>
<p>Zuzana zaváhala. Před očima jí vyvstávala otázka: „Co teď?“ Neměla by tam jednoduše jít a zaklepat?</p>
<p>Pak si ale uvědomila, že to je <emphasis>normální</emphasis> myšlení...</p>
<p>V zářící, zvonící a žvanící restauraci si právě hlavní vrchní zakoušel své. Bylo přítomno množství lidí a personál měl být zaměstnán sypáním jedlé sody do vína, aby tak vyrobil velmi drahé bublinky, a krájením zeleniny na velmi malé kostičky, aby ji mohl podnik účtovat co nejdráž.</p>
<p>Místo toho stál v neuspořádané skupince v kuchyni.</p>
<p>„Kam to všechno zmizelo?“ ječel majitel. „A někdo probral dokonce i sklep!“</p>
<p>„Vilém tvrdí, že cítil něco jako závan studeného větru,“ ozval se jeden z mladých číšníků. Ředitel ho zatlačil ke štosu nahřátých talířů a on teprve teď pochopil, čemu předtím tak docela nerozuměl. Totiž proč se předehřátým prázdným talířům říká <emphasis>horké</emphasis>.</p>
<p>„Já mu dám závan chladného větru! A zbylo nám vůbec <emphasis>něco</emphasis>?“</p>
<p>„No, jsou tam různé zbytky a nedojedky...“</p>
<p>„Zbytky a nedojedky! To jsem určitě špatně slyšel. Snad <emphasis>des curieux et des bouts</emphasis>,“ opravil ho majitel.</p>
<p>„Jasně, chápu, samozřejmě. A taky, hm, taky...“</p>
<p>„Nic jiného?“</p>
<p>„Ehm... staré boty. Zablácené staré boty.“</p>
<p>„Staré-?“</p>
<p>„Boty. Spousta,“ přikývl číšník. Cítil, že se v jistých partiích připaluje.</p>
<p>„A jak jsme přišli k těm... starým ročníkům obutí?“</p>
<p>„Nevím. Prostě se tady najednou objevily. Trouby jsou plné bot, pane. A spíž jakbysmet.“</p>
<p>„Máme dnes reservé pro stovku lidí! Všude bude zavřeno! Kde je šéfkuchař?“</p>
<p>„Vilém se ho pokouší přemluvit, aby vylezl ze záchodu. Zavřel se tam a má zase jednu z těch svých chvil.“</p>
<p>„<emphasis>Něco</emphasis> se připéká. Co to cítím?“</p>
<p>„To jsem já, pane.“</p>
<p>„Staré boty,“ mumlal majitel. „Staré boty... staré boty... Jsou kožené? Žádné dřevěné podpatky, žádná guma?“</p>
<p>„Vypadají jako obyčejné boty. A strašně zablácené, pane.“</p>
<p>Majitel shodil frak. „Dobrá. Doneste nějakou smetanu, ano? Máme cibuli? Česnek? Máslo? Staré hovězí kosti? Trochu těstovin?“</p>
<p>„Ehm, to jistě všechno máme, pane...“</p>
<p>Majitel si zamnul ruce. „<emphasis>Dobrá,</emphasis>“ zabručel a stáhl z háku zástěru. „Vy tam, dejte vařit vodu! Spoustu vody! A najděte mi někde hodně velké kladivo! Ty, nakrájej pár cibulí! Zbytek začne třídit boty. Chci, abyste z nich vyřízli jazyky a odtrhli podrážky. Uděláme jim. .. okamžíček... <emphasis>Mousse de la Boue dans une Panier de la Pâte de </emphasis><emphasis>Chaussures...“</emphasis></p>
<p>„A kde to vezmeme, pane?“</p>
<p>„Blátivá pěna v košíku přezůvkových těstovin. Chápete? Není to naše vina, jestliže ani Quirmané nerozumějí restaurační quirmštině. To koneckonců není žádná lež.“</p>
<p>„No, ale <emphasis>tak trochu</emphasis> to -“ začal číšník. Byl plnohodnotně proklet hned v začátku svého projevu.</p>
<p>„Pak tady máme <emphasis>Brodequin rôti Façon Ombres...</emphasis>“ Když majitel viděl vyděšený výraz hlavního číšníka povzdechl si. „Vojenské boty na způsob Stínova,“ přeložil.</p>
<p>„Ehm... na způsob Stínova?“</p>
<p>„V blátě. A jestli uvaříme zvlášť jazyky, můžeme dát na jídelní lístek i <emphasis>Languette braisée</emphasis>.“</p>
<p>„Jsou tam i nějaké dámské boty, pane,“ ozval se jeden ze starších kuchařů.</p>
<p>„Skvěle. Připište na jídelní lístek... Počkejte...</p>
<p>Nožka <emphasis>ďune Bonne Femme</emphasis>... a... ano... <emphasis>Servis dans un Coulis de Ter</emphasis><emphasis>re en l’Eau</emphasis>. To je bláto, abyste tomu rozuměli.“</p>
<p>„A co uděláme s tkaničkami, pane?“ ozval se další z kuchařů.</p>
<p>„Dobrý nápad. Najděte někde ten recept na Spaghetti Carbonara.“</p>
<p>„Pane?“ žasl vrchní číšník.</p>
<p>„Začínal jsem jako kuchař,“ odpověděl mu majitel a zvedl velký nůž. „Copak si myslíte, že bych si jinak mohl dovolit tuhle restauraci? Vím, jak se to dělá. Když jídlo pořádně načančáte a je v pořádku omáčka, jste ze dvou třetin za vodou.“</p>
<p>„Ale tady budeme všechno dělat ze starých bot!“ zakvílel kuchař.</p>
<p>„Ze skvěle odleželého hovězího,“ opravil ho majitel. „Bude to měkké, než mrknete okem.“</p>
<p>„No, ale... no, ale to... nemáme polévku -“</p>
<p>„Bláto. A spoustu cibule.“</p>
<p>„A inzerovali jsme pudinky -“</p>
<p>„Bláto. Zkuste, jestli by náhodou nezkaramelizovalo. Člověk nikdy neví.“</p>
<p>„Nemůžu najít ani kávu a... Jenže oni asi stejně do kávy nevydrží...“</p>
<p>„Bláto. <emphasis>Café de Terre</emphasis>,“ odpověděl mu majitel pevně. „Pravá zemitá káva.“</p>
<p>„Ale pane! Obávám se, že na to přijdou, pane!“</p>
<p>„Až dosud na nic nepřišli,“ odtušil s temným přízvukem majitel.</p>
<p>„To nám nikdy neprojde, pane, nikdy!“</p>
<p>V zemi s nebem jen nad hlavou zatím David Běloskvoj Mezinima vlekl dolů po schodech další pytel peněz.</p>
<p>„Musej tam bejt celý tisíce,“ řekl Pletiplot.</p>
<p>„Statisíce,“ přikývl David Mezinima.</p>
<p>„A co za krámy je tohle?“ zeptal se Kočičák a otevřel jakousi krabici. „Jenom papíry.“ Odhodil krabici stranou.</p>
<p>David Mezinima si povzdechl. Byl všemi deseti pro třídní solidaritu, ale Kočičák mu někdy vážně lezl na nervy.</p>
<p>„To jsou listiny se zápisy pozemkových práv,“ řekl. „Ty jsou lepší než peníze.“</p>
<p>„Papíry lepší než peníze?“ ušklíbl se Kočičák. „Něco ti řeknu - když to můžeš spálit, nemůžeš to utratit.“</p>
<p>„Počkej,“ řekl Pletiplot. „O tom už jsem něco slyšel. A hlavní Zubnička má nějaký pozemky?“</p>
<p>„Musela přece vydělat nějaký peníze, ne?“ přikývl David Mezinima. „Pamatuj na všechny ty půltoláče pod polštářema.“</p>
<p>„A když to zmáknem, tak budou naše?“</p>
<p>„To je nějaká lstivá votázka nebo co?“ zamračil se Kočičák.</p>
<p>„Bodejť, ale... hele, když vidíš tohle všechno, nezdá se vám deset tisíc na jednoho trochu málo?“ nadhodil David Mezinima.</p>
<p>„Jenže von nemine ani -“</p>
<p><emphasis>„Gentlemani...“</emphasis></p>
<p>Otočili se. Ve dveřích stál Časnačaj.</p>
<p>„My sme akorát... My sme sem akorát snášeli věci,“ oznamoval pohotově Pletiplot.</p>
<p>„Ano. Já vím. Přikázal jsem vám to.“</p>
<p>„A je toho tady opravdu tolik,“ řekl Časnačaj. Usmál se na ně. Kočičák se rozkašlal.</p>
<p>„Musí toho bejt za tisíce,“ liboval si David Mezinima. „A co všechny ty pozemkový práva? Helejte, tendle například je na vobchod s fajíkama v Medový ulici! V Ankh-Morporku! Dyť zrovna tam si já kupuju tabák! Starej Náprstek vždycky brečí nad tím, jak vysoký má nájemný!“</p>
<p>„Ach. Takže se vám podařilo otevřít pokladny,“ řekl Časnačaj příjemně.</p>
<p>„Jo... no...“</p>
<p>„Výborně. Výborně,“ přikyvoval Časnačaj. „O to jsem vás sice nežádal, ale když už se stalo... dobrá, dobrá. A kde si myslíte, že víla Zubnička dostává své peníze na zuby? Malí pidimužíci těží někde v dolech zlato? Nebo je to vílí zlato? Ale to se přece ráno mění v popel a škváru.“</p>
<p>Zasmál se. Pletiplot se zasmál. Dokonce i David Mezinima se zasmál. A v tu chvíli ho Časnačaj chytil pod krkem a zatlačil ho k nejbližší stěně.</p>
<p>Něco se zamíhalo a když se David Mezinima pokusil mrknout, ucítil bolest v levém víčku.</p>
<p>Časnačajovo zdravé oko, pokud se mu dá říkat <emphasis>zdravé</emphasis>, měl těsně u obličeje. Jeho zornička se změnila v pouhou tečku. Jediné, co David Mezinima viděl, byl hrot nože, který mu Časnačaj držel těsně před levým okem.</p>
<p>„Vím, co se o mě říká. Že dokážu někoho zabít snáz než mrknout okem,“ zašeptal Časnačaj. „A abych se přiznal, tak vás bych opravdu v téhle chvíli raději zabil, než bych mrknul, pane Běloskvoji. Vy stojíte uprostřed zlatého hradu a vymýšlíte, jak byste ukradl pár penny. Můj bože. Co s vámi mám dělat?“</p>
<p>Maličko se uvolnil, ale jeho ruka stále ještě držela hrot nože těsně před Davidovým nemrkajícím okem.</p>
<p>„Vy si myslíte, že vám pomůže Banjo,“ pokračoval Časnačaj. „Tak to vždycky bylo, že? Jenže Banjo mě má rád. Opravdu rád. Banjo je můj <emphasis>přítel</emphasis>.“</p>
<p>Davidovi Mezinima se podařilo zaostřit pohled za Časnačajovo ucho. Jeho bratr tam jen stál s prázdnou tváří, jakou míval vždycky, když čekal na nový rozkaz nebo na chvíli, až se mu v hlavě objeví nějaká nová myšlenka.</p>
<p>„Kdybych si myslel, že vůči mě chováte nějaké ošklivé úmysly, byl bych moc rozčarovaný,“ pokračoval Časnačaj. „Mnoho přátel už mi nezbývá, pane Davide Mezinima.“</p>
<p>Ustoupil a spokojeně se usmál. „Tak zase dobří?“ řekl, když se David Mezinima svezl po stěně k zemi. „Pomoz mu, Banjo.“</p>
<p>Na ta slova Banjo vykročil kupředu.</p>
<p>„Banjo má srdce malého dítěte,“ řekl Časnačaj a nůž jakoby kouzlem zmizel někde v záhybech jeho roucha. „A víte, že si totéž myslím o sobě?“</p>
<p>Všichni ostatní stále ještě stáli ztuhlí na místě. Od chvíle, kdy Časnačaj zaútočil na Davida Běloskvoje, se nikdo z nich neodvážil pohnout. David Mezinima byl urostlý muž a Časnačaj byl jako párátko, ale přesto zvedl Davida ze země jako peříčko.</p>
<p>„Co se týče peněz, abych se přiznal, tak ty já na nic nepotřebuju,“ pokračoval Časnačaj a sedl si na pytel stříbra. „To jsou jen drobné. Ty si můžete rozdělit mezi sebou a bezpochyby se budete snažit podvést, okrást a ošidit jeden druhého, až z toho bude přecházet zrak. Jaká tragédie. Je to skutečné strašné, když člověk ztrácí přátele.“</p>
<p>Kopl do pytle. Ten pukl. Z pukliny vytryskl drahocenný proud stříbrných a měděných mincí.</p>
<p>„A vy budete hýřit a utratíte to všechno za pití a ženy,“ řekl, když viděl, jak lačnýma očima pozorují mince, které se kutálely až do těch nejvzdálenějších koutů místnosti. „Myšlenka na to, že byste je mohli <emphasis>investovat</emphasis>, se v těch vašich malých pokřivených mozečcích ani drápkem nezachytí -“</p>
<p>Z Banjovy hrudi se vydralo dlouhé zadunění. Dokonce i Časnačaj trpělivě čekal, dokud obrovitý muž nesestavil svou větu. Výsledek zněl:</p>
<p>„Já mám prasátko.“</p>
<p>„A co bys dělal s milionem tolarů, Banjo?“ zajímal se Časnačaj.</p>
<p>Další zadunění. Banjova tvář se zkřivila úsilím.</p>
<p>„Koupil... bych si... větší prasátko?“</p>
<p>„Skvělá myšlenka.“ Vrah vstal. „Teď bychom se mohli skočit podívat, jak pokračuje náš mág, co říkáte?“</p>
<p>Vyšel z místnosti, aniž se ohlédl. O chvilku později za ním vykročil Banjo.</p>
<p>Ostatní se pokoušeli nedívat se jeden druhému do tváře. Pak se ozval Pletiplot. „Neříkal von, že si můžeme vzít prachy a zmizet?“</p>
<p>„Seš blbej jak monolit, nedostali bysme se vocáď ani na pár metrů,“ odpověděl mu David Mezinima, který si stále ještě držel rukou tvář. „Au. To fakticky bolí. Von mi pořezal víčko... Pořezal mi to my zasraný voko!“</p>
<p>„Tak to tady nechme všechno a vezměme roha! Nikdy jsem nechtěl jezdit na tygrech.“</p>
<p>„A co budeš dělat, když po tobě pude?“</p>
<p>„Proč by se unavoval takovejma, jako sme my?“</p>
<p>„On si na svý kamarády vždycky čas udělá,“ odpověděl David Mezinima hořce. „U všech bohů, sežeňte mi někdo kus čistýho hadru, nebo něco takovýho...“</p>
<p>„O.K. Ale... nemůže nás přece hledat všude.“</p>
<p>David Mezinima zavrtěl hlavou. On sám prošel nemilosrdnou uliční univerzitou Ankh-Morporku a že ji udělal, dokazovalo to, že zůstal naživu. Jeho zkušenosti a vrozená inteligence rostly s neustálým nebezpečím. Stačilo mu podívat se do Časnačajových rozdílných očí, aby věděl jednu věc: kdyby vás Časnačaj chtěl najít, nebude vás hledat všude. Půjde se podívat jen na jedno jediné místo, a to tam, kde se budete ukrývat.</p>
<p>„Jak je možný, že ho tvůj brácha tak žere?“ David Mezinima udělal ošklivý obličej. Banjo vždycky dělal, co se mu řeklo, jednoduše proto, že mu to řekl jeho bratr David. Až doteď, samozřejmě.</p>
<p>Musela to být ta rána v baru, po níž Banjo padl jako podťatý strom. David Běloskvoj, alias Mezinima, na to velice nerad vzpomínal. Slíbil matce, že na Banja dohlédne[*]. Když David Mezinima vyskočil ze svého místa, aby sfoukl momentálně nepozorné světélko Časnačajova života, zjistil, že vrah stojí za ním a tiskne mu na záda nůž. A to prosím před očima všech! Byla to potupa, nic jiného než...</p>
<p>Pak si Banjo sedl, zatvářil se užasle a vyplivl zub...</p>
<p>„Kdyby se ho Banjo pořád nedržel jako ocásek, mohli bysme se na něj vrhnout všichni najednou,“ uvažoval Kočičák.</p>
<p>David Běloskvoj zvedl hlavu a jednou rukou si tiskl k oku kapesník.</p>
<p><emphasis>„Vrhnout se a něj všichni najednou?“</emphasis> řekl.</p>
<p>„Jo, beztak je to všechno tvoje vina,“ pokračoval Pletiplot.</p>
<p>„Jo, tak moje, jo? Takže tos nebyl ty, kdo řek: páni, deset táců, du s váma?“</p>
<p>Pletiplot o krok ustoupil. „Já nevěděl, že se to takhle strašidelně zvrtne! Já chci domů!“</p>
<p>David Mezinima navzdory vzteku a bolesti zaváhal. Tohle nebylo normální, takhle Pletiplot obvykle nemluvil, přes všechno svoje stěžování a reptání. Tady to bylo divné místo, o tom nebylo pochyb, a celá ta věc se zuby byla velmi... zvláštní, ale on byl s Pletiplotem několikrát na kšeftech, kdy se všechno zvrtlo a měli v patách nejen Hlídku, ale i Cech zlodějů, a Pletiplot byl klidný jako kdykoliv jindy.</p>
<p>A kdyby je v takových případech chytili náhončí cechu, byli by jim přitloukli uši ke kolenům a hodili je do řeky. V základní příručce Davida Mezinima - a to byla velmi jednoduchá kniha, psaná v duchu a velkým písmem - se nikomu nemohlo stát nic hroznějšího.</p>
<p>„Co je to s váma?“ řekl. „Všichni jste - chováte se jako malý děti!“</p>
<p>„Myslíte, že naděluje lidoopům dřív než lidem?“</p>
<p>„To je zajímavá myšlenka, pane. To z velké části odpovídá mé teorii, že lidé pravděpodobně pocházejí z opice,“ přikyvoval Rozšafín. „Je to smělá hypotéza, která by mohla smést nevědomost celých staletí, kdyby příspěvkový výbor našel způsob, jak mi poskytnout prostředky na to, abych si mohl zapůjčit loď, na které bych obeplul -“</p>
<p>„Já si myslím, že by mohl doručovat podle abecedy,“ ozval se Výsměšek.</p>
<p>Do temného krbu padlo několik kusů sazí.</p>
<p>„Předpokládejme, že by to mohl být on, co myslíte?“ pokračoval Výsměšek. „No dobrá, taky bychom ještě mohli zkontrolovat -“</p>
<p>Do popela něco dopadlo. Oba mágové stáli nehybně, zatímco se postava v krbu tiše narovnávala. Ozvalo se zašustění papíru.</p>
<p>TAK SE NA TO PODÍVEJME -</p>
<p>Ozval se úder, když Výsměškova dýmka dopadla na zem.</p>
<p>„Kdo, k čertu, jste?“ řekl. „Pane Ctibume, zapalte svíci!“</p>
<p>Smrť ustoupil.</p>
<p>JSEM SAMOZŘEJMĚ OTEC PRASÁTEK. EHM. HO, HO, HO. KOHO JSTE ČEKAL V TÉ <emphasis>DNEŠNÍ</emphasis> NOCI, PTÁM SE?</p>
<p>„Ne, vy nejste Otec prasátek!“</p>
<p>JSEM, PODÍVEJTE SE, MÁM PLNOVOUS A POLŠTÁŘ A VŠECHNO!</p>
<p>„Ale ve tváři vypadáte výjimečně hubený!“</p>
<p>JÁ JSEM... JÁ... NENÍ MI DOBŘE. TO JE TÍM, ŽE... ANO, ZA TO MŮŽE VŠECHNO TO SHERRY. A TO POBÍHÁNÍ SEM A TAM. JSEM TAK TROCHU NEMOCNÝ.</p>
<p>„Nevyléčitelně,“ dodal Výsměšek. Chytil postavu za plnovous. Ozvalo se zadrnčení, jak gumička praskla.</p>
<p>„To je falešný plnovous!“</p>
<p>TO TEDY NENÍ! bránil se Smrť.</p>
<p>„Tady jsou háčky, které se chytají za uši, a ty <emphasis>vám</emphasis> musely nadělat dost potíží, to věřím!“</p>
<p>Výsměšek pozvedl předmět doličný.</p>
<p>„Co jste měl v úmyslu, když jste se sem spustil komínem?“ pokračoval. „Tedy že byste měl zvláště vybraný vkus...“</p>
<p>Smrť v obranném gestu zamával kouskem papíru.</p>
<p>TADY MÁM OFICIÁLNÍ DOPIS OTCI PRASÁTEK. ŘÍKÁ SE TADY... začal a pak se znovu podíval do papírku. JE TOHO TADY VLASTNĚ HODNĚ. JE TO CELÝ SEZNAM. KNIŽNÍ NÁLEPKY EX LIBRIS, SLOVNÍKY A ENCYKLOPEDIE, TUŽKY, BANÁNY...</p>
<p>„Knihovník prosí Otce prasátek o takové věci?“ nevěřil Výsměšek. „Proč?“</p>
<p>TO NEVÍM, odpověděl Smrť. To byla diplomatická odpověď. Položil prst na příslušné slovo, aby se mohl arcikancléř podívat sám. Orangutanský znak pro „vráceného špačka“ byl více než zajímavý.</p>
<p>„Mám ve stole spoustu tužek,“ odpověděl nenaloženě arcikancléř. „A rád dám novou tužku každému, kdo mi dokáže, že tu minulou už téměř vypsal.“</p>
<p>ONI VÁM MUSÍ NĚJAKÝM ZPŮSOBEM DOKAZOVAT, ŽE UŽ NEMAJÍ ČÍM PSÁT?</p>
<p>„Samozřejmě. Jestliže někdo potřebuje běžné potřeby, stačí, když zajde za mnou. Nikdo o mně nemůže říct, že jsem nepřející nebo co.“</p>
<p>Smrť pečlivě prošel celý seznam.</p>
<p>TO JE DOKONALÉ, potvrdil s antropologickou přesností.</p>
<p>„Kromě banánů, rybu bych si do stolu nedal ani za nic.“</p>
<p>Smrť se znovu zadíval na svůj seznam a pak se pohledem vrátil k Výsměškovi.</p>
<p>NUŽE? řekl v naději, že tím se celá věc vyjasní.</p>
<p>Mágové vědí, kdy zemřou[*]. Výsměšek žádné předtuchy neměl a teď, ke Ctibumově hrůze, s mrknutím šťouchl Smrtě do polštáře.</p>
<p>„Proč vy?“ zajímal se. „Co se stalo s tím druhým chlápkem?“</p>
<p>PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE VÁM TO MUSÍM VYSVĚTLIT.</p>
<p>Ve Smrťově domě se ozývá šepot písku a téměř neslyšný zvuk přesouvaného skla, které se pohybuje někde v temnotě...</p>
<p>A ve vyprahlých stínech je cítit ostrou vůni nového sněhu a slyšet dusot kopyt.</p>
<p>Křivomus téměř polkl vlastní jazyk, když se mu za ramenem objevil Časnačaj.</p>
<p>„Tak co, děláme nějaké pokroky?“</p>
<p>„Gnk...!“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>Mág se trochu vzpamatoval. „No... nějaké... trochu,“ přikývl. „Myslíme si, že se nám podařilo odemknout jeden zámek.“</p>
<p>V Časnačajově pohledu zablesklo podivné světélko</p>
<p>„A pokud se nepletu, tak je jich sedm?“ ujišťoval se vrah.</p>
<p>„No... ano, ale jsou z poloviny magické a z poloviny reálné, takže z poloviny neexistují... Víte, tím myslím, že některé jejich části vůbec nevidíte -“</p>
<p>Pan Záhněda, který na jednom ze zámků pracoval, odložil šperhák.</p>
<p>„Je to moc špatné, pane. Ale tady by se, bohužel, nepořídilo vůbec nic, ani kdybych si na to vzal krumpáč. Možná kdybych se vrátil do města a sehnal si někde párek draků, tak bychom s tím trochu pohnuli. Když je dobře nakrmíte uhlím a pak jim šikovně kroutíte krkem, dokážete jimi propálit i ocelové pláty.“</p>
<p>„Bylo mi řečeno, že jste nejlepší zámečník ve městě,“ řekl Časnačaj.</p>
<p>Banjo, který stál za ním, přešlápl z nohy na nohu.</p>
<p>Pan Záhněda se zatvářil dotčeně...</p>
<p>„No, to je jistě pravda,“ přikývl, „ale řeknu vám jednu věc, zámky se obvykle nemění během té doby, kdy na nich pracujete.“</p>
<p>„A <emphasis>já</emphasis> zase myslel, že dokážete otevřít každý zámek, ať ho vyrobil kdo vyrobil,“ odpověděl Časnačaj.</p>
<p>„Pokud ho vyrobily lidské ruce,“ odpověděl poněkud popuzeně pan Záhněda. „A většina trpaslíků. Kdo ale vyrobil <emphasis>tenhle</emphasis>, to nevím. O magii jste mi nic neřekl.“</p>
<p>„To je ovšem škoda,“ pokýval Časnačaj hlavou. „V tom případě se můžete klidně vrátit domů.“</p>
<p>„No, litovat toho nebudu.“ Pan Záhněda si začal ukládat nářadí do brašny. „A co mé peníze?“</p>
<p>„A já vám nějaké dlužím?“</p>
<p>„Vydal jsem se na tu cestu s vámi, jak jsme se dohodli. Já přece nemohu za to, že se to všechno ukázalo být magickou záležitostí. <emphasis>Nějaký</emphasis> honorář bych dostat měl.“</p>
<p>„Aha, no, já vaše hledisko celkem chápu,“ přikývl Časnačaj. „Určitě byste měl dostat, co si zasloužíte. Banjo?“</p>
<p>Banjo se klátivým pohybem vydal kupředu, ale pak se zastavil.</p>
<p>Ruka pana Záhnědy se vynořila z vaku a svírala těžké páčidlo.</p>
<p>„Ty si snad musíš myslet, že jsem se narodil včera, ty slizký mizero,“ řekl pan Záhněda. „Já takové typy, jako jsi ty, znám. Ty si prostě myslíš, že je to všechno jenom hra. Děláš si sám pro sebe malé žertíčky, myslíš si, že si toho nikdo jiný nevšimne, a považuješ se za bůhví jak chytrého. Dobrá, pane Časnačaji, já odcházím, jasné? Teď hned. Se vším, co mi patří. A vy mi v tom nezabráníte. A Banjo už teprve ne. Znal jsem starou mámu Běloskvojovou, ještě než přišli kluci na svět. Myslíte si, že jste zlý? Myslíte si, že jste drsný? Máma Běloskvojová by vám klidně ukousla obě uši a vyplivla vám je do oka, vyjeden nafoukaný prevíte. A já s ní pracoval, takže mně strach nenaženete, a malý Banjo už teprve ne, vždyť je to chudák kluk.“</p>
<p>Pan Záhněda se podíval nejprve na jednoho a pak na druhého, a potěžkal páčidlo. Křivomus se přikrčil u otevřených dveří.</p>
<p>Viděl, jak Časnačaj půvabně přikývl, jako by pan Záhněda pronesl nějakou krátkou děkovací řeč.</p>
<p>„Obdivuji váš názor na věc,“ usmál se Časnačaj. „A opakuji, mé jméno se vyslovuje Ča-snač-aj. A teď, Banjo, prosím.“</p>
<p>Banjo se naklonil nad panem Záhnědou, natáhl jednu tlapu a zvedl ho za páčidlo tak prudce, že boty malého zámečníka zůstaly ležet na zemi.</p>
<p>„No tak, vždyť mě znáš, Banjo!“ zakrákoral zámečník a zazmítal se ve vzduchu. „Pamatuju tě jako malého kluka, chovával jsem tě na kolenou, vzpomeň si, častokrát jsem pracoval pro tvou mámu -“</p>
<p>„Máte rád jablka?“ zaduněl Banjo.</p>
<p>Pan Záhněda se znovu zazmítal.</p>
<p>„Musíte říct ano,“ řekl Banjo.</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„Máte rád hrušky? Musíte říct ano.“</p>
<p>„Tak tedy dobrá, ano!“</p>
<p>„A máte rád, když vás někdo shodí ze schodů?“</p>
<p>David Mezinima pozvedl ruku, aby si zjednal ticho.</p>
<p>Rozhlédl se po partě.</p>
<p>„Tohle místo už vám leze na nervy? Ale už jsme spolu byli předtím na různých ošklivých místech, nemám pravdu?“</p>
<p>„Na takhle mizerným ale ne,“ zavrčel Pletiplot. „V životě jsem ještě nebyl na místě, kde by mě všecko bolelo, když se podívám na oblohu. Mám z toho husí kůži.“</p>
<p>„Pletiplot je jak malý děcko, ble, ble, blé,“ poškleboval se Kočičák.</p>
<p>Všichni se k němu obrátili. Nervózně si odkašlal.</p>
<p>„Vodpusť..., nevím, co mě to popadlo, proč jsem to řek...“</p>
<p>„Dyž budem držet dohromady, všecko dobře dopadne-“</p>
<p>„Ententýky dva špalíky...“ zahuhlal Kočičák.</p>
<p>„Cože? Co to žvaníš?“</p>
<p>„Vodpusť... Jen tak mi to uklouzlo.“</p>
<p>„Prostě vám chci říct,“ pokračoval David Mezinima, že estli-“</p>
<p>„Broskyňa na mě dělá ksichty!“</p>
<p>„To teda nedělám!“</p>
<p>„Lhář se moří, gatě mu shoří!“</p>
<p>V tě chvíli se staly dvě věci. David Mezinima ztratil trpělivost a Broskyňa zařval.</p>
<p>Z kalhot mu stoupal tenký proužek dýmu.</p>
<p>Začal poskakovat kolem a zoufale se rukama tloukl přes zadek.</p>
<p>„Kdo to udělal? Kdo to udělal?“ rozhlížel se zuřivě David Mezinima.</p>
<p>„Já nikoho neviděl,“ odpověděl Pletiplot. „Teda, abyste rozuměli, nikdo u něj nebyl. Kočičák řek ,gatě mu hoří’ a hned nato - „</p>
<p>„Je, a teď si cumlá palec!“ vykřikl Kočičák posměšně. „Bé, bé, bé! Stejská se mu po mamince! Víš, co se stane takovejm fakanům, co si cumlaj palce? Vobjeví se veliká vobluda s nůžkama a - „</p>
<p><emphasis>„Okamžitě přestaň vést takhle blbý řeči!“</emphasis> vykřikl David Mezinima. „Já se na to vykašlu, vždyť je to, jako dyž se člověk dohaduje s partou mrňavejch - „</p>
<p>Nahoře v budově někdo vykřikl. Výkřik chvíli trval a zdálo se, že se přibližuje, ale pak umlkl, byl nahrazen tupými nárazy a občas se ozval zvuk, jako když na kamennou podlahu narazí kokosový ořech.</p>
<p>David Mezinima doběhl ke dveřím právě včas, aby viděl, jak se tělo pana Záhnědy, zámečníka, kutálí kolem. Pohybovalo se velmi rychle a velmi nešikovně. Chvilku za ním proletěl po točitých schodech jeho vak s nářadím. Při jednom z nárazů pukl, ozvalo se řinčení nářadí a šperháků, které se sypaly po schodech za svým bývalým majitelem.</p>
<p>Ten zatím zmizel ve spirálovém ohybu šachty a bylo jasné, že se zastaví až hluboko dole na úpatí schodů.</p>
<p>David Mezinima zvedl hlavu. O dvě otáčky schodiště výš na protější straně rozlehlé šachty stál Banjo a díval se na něj.</p>
<p>Banjo nerozeznával dobré od špatného. Věci tohoto druhu vždycky ponechával na svém bratrovi.</p>
<p>„Ehm... chudák, musel uklouznout,“ zabručel David Mezinima.</p>
<p>„No jo, určitě musel uklouznout,“ přikyvoval Broskyňa. I ten se díval nahoru.</p>
<p>Bylo to zvláštní. Předtím si jich nevšiml. Zdálo se, že bílá věž září jakýmsi vnitřním světlem. Ale teď se po bílém kameni pohybovaly stíny. Ale ne, nebylo to po kameni, ale v něm.</p>
<p>„Co to bylo?“ řekl. „Ten zvuk...“</p>
<p>„Jaký zvuk?“</p>
<p>„Znělo to jako... jako když někdo brousí nůž,“ řekl Broskyňa. „A bylo to fakticky blízko.“</p>
<p>„Vždyť jsme tady akorát my!“ řekl David Mezinima. „Čeho se bojíte? Že se na vás vrhnou sedmikrásky? Tak pojďte..., skočíme dolů a pomůžeme mu...“</p>
<p><emphasis>Nedokázala</emphasis> těmi dveřmi projít. Odolávaly všem jejím pokusům. Několikrát se o ně ošklivě narazila. Zuzana se tedy pokusila vzít za kliku.</p>
<p>Slyšela, jak oh bůh udiveně vydechl. Jenže ona už byla zvyklá na budovy, které byly větší uvnitř než zvenčí. Její dědeček praktický význam rozměrů nikdy nepochopil.</p>
<p>Druhá věc, která upoutala okamžitě oko každého, byla schodiště. Začínala naproti sobě v prostoru, který teď vypadal jako obrovská kulatá věž, jejíž horní konec se ztrácel v jakémsi oparu. Spirály schodišť se točily do nekonečna.</p>
<p>Zuzaniny oči se vrátily k té první věci.</p>
<p>Byla to obrovská kuželovitá hromada ve středu podlahy.</p>
<p>Byla bílá. Třpytila se ve studeném světle, které sem přicházelo odněkud z mlhy nahoře.</p>
<p>„Jsou to zuby,“ řekla.</p>
<p>„Myslím, že budu zvracet,“ řekl oh bůh roztřeseným hlasem.</p>
<p>„Na zubech není nic strašného,“ ohlédla se po něm Zuzana. Nešlo jí to ale od srdce, protože na hromadu byl ve skutečnosti pohled velmi děsivý.</p>
<p>„Copak jsem říkal, že se bojím? Mám akorát znovu kocovinu... ach, jejky, <emphasis>jejky</emphasis>...“</p>
<p>Zuzana velmi opatrně přistoupila k hromadě.</p>
<p>Byly to samé <emphasis>malé</emphasis> zuby. Dětské zuby. Nevěděla, kdo je tady shromáždil, ale ať to byl kdokoliv, byl v tomto směru velmi důsledný. Několik se jich odkutálelo o kus dál a leželo rozsypáno po podlaze. Poznala to v okamžiku, kdy na jeden šlápla a ten praskavý zvuk a kluzký pocit v ní vyvolaly zoufalé přání, aby se už nic podobného neopakovalo.</p>
<p>Ten, kdo je tady vysypal, byl však týž člověk, který pak kolem oné obscénní hromady nakreslil po podlaze značky křídou.</p>
<p>„Je jich tak hrozně moc,“ zašeptal Žlučoblij.</p>
<p>„Nejméně dvacet milionů, když vycházíme z průměrné velikosti mléčného zubu,“ odpověděla mu Zuzana. Byla mírně šokovaná, když si uvědomila, že její odpověď přišla téměř automaticky.</p>
<p>„Jak to můžeš vědět?“</p>
<p>„Objem rotačního kužele,“ odpověděla Zuzana, „Velké vé, jako objem, se rovná jedna třetina krát pí er na druhou krát malé vé, jako výška. Vsadím se, že slečnu Cílenou nikdy nenapadlo, že se mi to bude hodit na místě, jako je tohle.“</p>
<p>„To je úžasné. A to jsi spočítala z hlavy?“</p>
<p>„Tady něco není v pořádku,“ řekla Zuzana tiše. „Nemyslím si, že to je to, co by měla víla Zubnička dělat. Všechna ta námaha, aby dostala zuby, a pak by je tady měla sypat na hromadu? Ne. Každopádně tady vidím nedopalek cigarety. Nezdá se mi, že by si víla Zubnička balila vlastní cigára.“</p>
<p>Upřela pohled na křídové značky na podlaze.</p>
<p>Hlasy kdesi nahoře ji přinutily pozvednout oči. Měla dojem, že zahlédla hlavu, která se naklonila přes zábradlí a pak se rychle stáhla zpět. Nestačila si tvář pořádně prohlédnout, ale byla si jistá, že rozhodně nepatřila žádné víle.</p>
<p>Znovu se obrátila ke křídovému kruhu načrtnutému kolem zubů. Někdo chtěl mít všechny zuby na jednom místě a nakreslil na zem kruh, aby těm, kteří je přivezou, ukázal, kam je vysypat.</p>
<p>Kolem kruhu pak bylo nakresleno několik menších značek.</p>
<p>Měla skvělou paměť na detaily. Byla to další z dědičných rodinných vlastností. A teď se jí jeden z takových detailů začal pohybovat v hlavě jako ospalá včela.</p>
<p>„Och, <emphasis>to ne</emphasis>,“ vydechla. „Nikdo by se přece neodvážil zkusit -“</p>
<p>Někdo vykřikl; jakýsi hlas tam nahoře v té zářivě běli.</p>
<p>Po schodišti, které k ní bylo blíž, se skutálelo tělo. Byl to malý hubený muž středního věku. Technicky vzato stále ještě to byl hubený muž středního věku, ale dlouhé spirálovité schodiště k němu ani zdaleka nebylo laskavé.</p>
<p>Tělo se několikrát překulilo po bílé mramorové podlaze, kousek po ní klouzalo a zůstalo ležet jako malá hromádka bez kostí.</p>
<p>Rozběhla se k němu, ale než k němu dorazila, tělo zmizelo a nezbylo po něm nic kromě krvavé skvrny.</p>
<p>Zachřestění podobné zvuku rolniček ji znovu přinutilo zvednout oči ke schodišti. Teď se po něm dolů řítilo páčidlo, skákalo jako pstruh v peřejích, pak se na posledních několika schodech odrazilo, vysokým obloukem a špičkou napřed dopadlo na dláždění, do kterého se zarazilo, a s tichým bzukotem rozvibrovaného kovu zůstalo stát.</p>
<p>Pletiplot vyběhl na vrcholek schodiště celý udýchaný.</p>
<p>„Tam dole jsou nějaký lidi, pane Časnačaj!“ zasípal. „David a ostatní se tam vypravili, aby je lapli, pane Časnačaj!“</p>
<p>„Ča-snač-aji,“ řekl Časnačaj, aniž spustil oči z mága.</p>
<p>„Rozumím, pane!“</p>
<p>„No a?“ řekl Časnačaj. „Prostě... to s nimi vyřiďte.“</p>
<p>„Ehm... jeden z nich je dívka, pane.“</p>
<p>Časnačaj se ani teď neohlédl. Mávl neurčitě rukou.</p>
<p>„Tak to s nimi vyřiďte <emphasis>slušně a na úrovni</emphasis>.“</p>
<p>„Ano, pane... ano, jasně...“ Pletiplot si odkašlal. „Nechcete, abysme z nich vymáčkli, proč jsou tady, pane?“</p>
<p>„Dobré nebe, ne! Proč bych měl chtít něco takového? A teď už běžte.“</p>
<p>Pletiplot tam chvíli mlčky stál, ale pak se otočil a odběhl.</p>
<p>Když dupal dolů po schodišti, měl dojem, že zaslechl zaskřípění, jako by se otvíraly staré dřevěné dveře.</p>
<p>Zbledl.</p>
<p>Byly to jenom dveře, říkala mu ta normálnější část jeho mozku. Na tomhle místě jich byly celé stovky, přestože - když se nad tím zamyslel - ani jedny z nich neskřípaly.</p>
<p>Ta druhá část jeho mozku, ta která dlela v okolí temných míst někde na horní části jeho páteře, říkala: Nebyly to ani jedny z nich a ty to víš, protože také víš, <emphasis>které</emphasis> to doopravdy byly ...</p>
<p>To zaskřípění neslyšel už třicet let. Vyrazil ze sebe slabý výkřik a začal brát schody po čtyřech.</p>
<p>Stíny ve výklencích a rozích začaly tmavnout.</p>
<p>Zuzana vyběhla část schodiště a oh boha táhla za sebou.</p>
<p>„Víš, co se pokoušejí udělat?“ řekla. „Víš, proč sem přivezli všechny ty zuby a umístili je do toho kruhu? Ta <emphasis>síla</emphasis>... pro všecko na světě...“</p>
<p>„To neudělám,“ řekl vrchní číšník pevně.</p>
<p>„Podívejte, koupím vám hned po Svátku prasečí hlídky mnohem lepší pár - „</p>
<p>„Jsou tam ještě dvě na těstoviny s botami, jedna na porce <emphasis>Purée de la Terre</emphasis> a tři na <emphasis>Tourte à la Boue</emphasis>,“ řekl číšník, který právě vběhl dovnitř.</p>
<p>„Zákusky z bláta!“ zasténal vrchní číšník. „Nemohu uvěřit tomu, že podáváme zákusky z bláta. A teď ještě chcete <emphasis>moje</emphasis> boty!“</p>
<p>„Se šlehačkou a cukrem, když dovolíte. Skutečná chuť Ankh-Morporku. A to jistě dostaneme objednávku přinejmenším na čtyři přídavky těch bot. Co je pravda, to je pravda. Už jsme v ponožkách všichni-“</p>
<p>„Stůl číslo sedm vzkazuje, že steaky byly skvělé, ale maličko tužší,“ zvolal další číšník, který vběhl do kuchyně.</p>
<p>„Dobrá. Na ty další použijte větší kladivo a vařte je o něco déle.“ Majitel se obrátil zpět k trpícímu vrchnímu číšníkovi. „Podívej, Viléme,“ řekl a vzal ho za rameno. „Tohle není jídlo. Nikdo nečeká, že to bude jídlo. Kdyby se chtěli lidé jenom najíst, zůstali by doma, nemám pravdu? Chodí se sem předvádět. Hledají nové zážitky. Tohle není vaření, Viléme. Tohle je <emphasis>cuisine</emphasis>. Je ti to jasné? A budou se sem vracet, aby to zažili znovu.“</p>
<p>„No ano, ale staré <emphasis>křápy</emphasis>...“</p>
<p>„Trpaslíci jedí krysy,“ řekl majitel. „A trollové pojídají kamení. V Jakazačistánu žijí lidé, kteří pojídají hmyz, a na Vyvažovacím kontinentu zase lidé, kteří se živí polévkou z ptačích slin. Tyhle boty alespoň pocházejí z poctivé krávy.“</p>
<p>„A to bláto?“ řekl vrchní číšník zachmuřeně.</p>
<p>„Neexistuje jakési staré rčení, které říká, že člověk za svého života sní přinejmenším jedno kolečko hlíny?“</p>
<p>„Ano, ale neříká se tam, že ho musí sníst najednou.“</p>
<p>„Viléme?“ řekl majitel laskavě a zvedl velkou vařečku.</p>
<p>„Ano, šéfe?“</p>
<p>„Tak už si, ksakru, sundej ty zatracený boty, ano?“</p>
<p>Když Pletiplot dorazil k úpatí věže, třásl se a nebylo to jen námahou. Běžel přímo ke dveřím a byl by vyběhl ven, kdyby ho David Mezinima nezachytil.</p>
<p>„Pusť mě! Jde to po mně!“</p>
<p>„Koukněte na ten jeho ksicht,“ zvolal Kočičák. „Vypadá, jak když viděl strašidlo!“</p>
<p>„Jo, bodejť, ale není to strašidlo,“ zablekotal Pletiplot. „Je to <emphasis>horší</emphasis> než strašidlo - „</p>
<p>David Mezinima mu uštědřil hlasitý políček.</p>
<p>„Seber se! Vohlídni se! Nic tě nehoní! Každopádně dyby vo něco šlo, můžeme bojovat, ne?“</p>
<p>Hrůza měla chvilku času, aby o něco ustoupila. Pletiplot se ohlédl ke schodišti. Nic tam nebylo.</p>
<p>„Dobrá,“ řekl David Mezinima, který pozoroval Pletiplotovu tvář. „A teďka... co se stalo?“ Pletiplot sklopil pohled k zemi.</p>
<p>„Já myslel, že je to ta skříň,“ zamumlal. „No tak, smějte se...“</p>
<p>Nikdo se nesmál.</p>
<p>„Jaká skříň?“ zeptal se Kočičák.</p>
<p>„No, když sem byl malej...“ Pletiplot zmateně zamával rukama. „Když už to chcete vědět, tak smě mívali takovou velikánskou almaru. Dubovou. A vona měla... jako dyž... na dveřích byl takovej... strašnej... <emphasis>ksicht</emphasis>.“ Rozhlédl se po jejich tvářích, které byly stejně dřevěné jako vzpomínaná skříň. „Teda von to nebyl vopravdickej vobličej, byly tam takový... jako dyž... vozdoby vokolo klíčový dírky, něco jako kytky a listí a takový věci, ale dyž ste na to koukali... správným způsobem..., byl to jako dyž takovej ksicht. A voni mi ji dali do pokoje, páč se nikam jinam nevešla, byla hrozně veliká a v noci... dycky v noci... prostě v noci -“</p>
<p>Byli to dospělí muži, přesněji řečeno žili už několik desetiletí, což se v některých společnostech považuje za totéž. Ale ani jeden z nich ještě neviděl muže tak zničeného strachem.</p>
<p>„No tak?“ řekl Kočičák drsně.</p>
<p>„...tak vona... šeptala různý věci,“ řekl Pletiplot tichým roztřeseným hláskem, který zněl jako myší pískot v hladomorně.</p>
<p>Podívali se po sobě.</p>
<p>„Jaký věci?“ řekl David Mezinima.</p>
<p>„Já nevím! Dycky sem měl hlavu pod polštářem! A vůbec, sou to jenom takový věci z doby, dyž sem byl malý dítě, jasný? Táta se jí nakonec zbavil. Spálil ji. A já se na to <emphasis>koukal</emphasis>.“</p>
<p>V duchu se všichni otřásli jako lidé, jejichž mozky se z temnot vynořily zpět na světlo.</p>
<p>„To je, jako to bejvalo se mnou a s tmou,“ řekl Kočičák.</p>
<p>„Ale nezačínej s tím zasejc,“ řekl David Mezinima. „A i kdyby, teď už se tmy nebojíš. Ses tím vlastně proslulej. Makal sem s tebou ve všech možnejch sklepech, podzemních chodbách a takovejch místech. Dyť si kvůli tomu dokonce dostal i svý méno. Kočičák. Protože ve tmě vidíš jako kočka.“</p>
<p>„Jo, jasně... dyž to hodně zkoušíš, tak se s tim nakonec vyrovnáš,“ řekl Kočičák. „Protože dyž seš velkej, víš, že sou to akorát stíny a tak. A kromě toho, už to dávno nejni ta tma, jakou sme mívali ve sklepě.“</p>
<p>„Jo, tak voni mívali u vás ve sklepě speciální druh tmy, když si byl malej?“ ušklíbl se David Mezinima. „Takže už to nejni ta tma, co mají dneska?“</p>
<p>Jízlivost nezabrala.</p>
<p>„Nejni to ta samá,“ odpověděl Kočičák jednoduše. „V našem sklepě to bej vála docela jiná tma.“</p>
<p>„Naše máma nás dycky zflákala, dyž sme vlezli dolů do sklepa,“ řekl David Mezinima. „Mívala tam dole palírnu.“</p>
<p>„Jo?“ řekl Kočičák odněkud z daleka. „No, <emphasis>náš</emphasis> táta nás zase dycky zlískal, dyž sme z toho sklepa, kam nás zavřel, zkoušeli utýct. A teď už o takovejch věcech držte huby.“</p>
<p>Nebylo tam živé duše. Ani mrtvého těla.</p>
<p>„To přece nemoh přežít, co myslíte?“ řekl David Mezinima.</p>
<p>„Viděl sem ho, dyž prolít kolem,“ řekl Kočičák. „Krky nejsou stavěný na to, aby se vohejbaly v takovým úhlu - „</p>
<p>Zašilhal nahoru.</p>
<p>„Kdo se to tam hejbá?“</p>
<p>„A jak se hejbou <emphasis>jejich</emphasis> krky?“ vypravil ze sebe s námahou Pletiplot.</p>
<p>„Rozdělme se!“ řekl David Mezinima. „A tentokrát si rozdělíme ty schody. Tak se nebudou moct dostat dolů!“</p>
<p>„Co je to za lidi? Co tady dělaj?“</p>
<p>„Co tady děláme <emphasis>my</emphasis>?“ zavrčel Broskyňa. Vypoulil oči a rychle se ohlédl za sebe.</p>
<p>„Myslíte, že si přídem na svý peníze? Dyž sme se dali do holportu s nim?“</p>
<p>„Jo...“ řekl Broskyňa a vykročil za ostatními. „Hm... slyšeli ste teďka ten zvuk?“</p>
<p>„Jakej zvuk?“</p>
<p>„Takový ňáký cvakání, šmikání...?“</p>
<p>„Já ne.“</p>
<p>„Já taky ne.“</p>
<p>„Ne. To se ti muselo zdát.“</p>
<p>Broskyňa ztrápeně přikývl.</p>
<p>Když stoupal nahoru po schodech, po bílých kamenech pobíhaly malé stíny a sledovaly jeho kroky.</p>
<p>Zuzana uhnula ze schodiště a táhla za sebou oh boha dlouhou chodbou lemovanou řadou bílých dveří.</p>
<p>„Myslím, že nás viděli,“ řekla. „A jestliže tohle byly víly Zubničky, pak si někdo opravdu hloupě vyložil heslo Stejnou pracovní příležitost pro každého...“</p>
<p>Otevřela jedny dveře.</p>
<p>V místnosti nebyla žádná okna, ale samy stěny ji dokonale osvětlovaly. Uprostřed místnosti bylo něco jako prosklená skříňka s dokořán otevřeným víkem. Podlaha byla posypána kartónovými lístky.</p>
<p>Sehnula se, jeden z nich zvedla a četla: „Tomáš Zimnička, čtyři a tři čtvrtě roku, Hradní vyhlídka 9, Sto Lat.“ Písmo byla přepečlivá oblá kurzíva.</p>
<p>Přeběhla chodbou k dalšímu pokoji, kde objevila tutéž scénu zmaru.</p>
<p>„Tak teď konečně víme, kde byly ty zuby uloženy,“ řekla. „Museli je ze všech těch místností vybrat a odnést dolů.“</p>
<p>„Ale na co?“</p>
<p>Povzdechla si. „Je to tak stará magie, že už to vlastně ani magie není,“ odpověděla. „Když získáš ústřižek něčích vlasů nebo nehtů nebo něčí zub dokážeš toho, komu patřily, za jistých podmínek kontrolovat.“</p>
<p>Oh bůh se pokusil soustředit.</p>
<p>„Ta hromada kontroluje miliony dětí?“</p>
<p>„Ano. A teď už i dospělých.“</p>
<p>„A když máš ty zuby..., tak je můžeš přinutit, aby si mysleli a dělali věci, které ty chceš?“</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývla.</p>
<p>„Můžeš je třeba přinutit, aby otevřeli tátovu peněženku a poslali celý její obsah na nějakou adresu?“</p>
<p>„No, zrovna na tohle jsem nemyslela, ale ano, předpokládám, že by to šlo...“</p>
<p>„Nebo jít dolů, rozbít všechny láhve v baru a slíbit, že až vyrostou, nikdy nebudou pít?“ řekl oh bůh s výrazem naděje.</p>
<p>„O čem to mluvíš?“</p>
<p>„Tobě je to jedno, ty jsi v pořádku. Ty se neprobouzíš každé ráno a nevidíš, jak ti před očima protéká celý tvůj život.“</p>
<p>David Mezinima a Kočičák běželi chodbou a zastavili se v místě, kde se rozdělovala.</p>
<p>„Ty běž tam a já - „</p>
<p>„A proč se nedržíme dohromady?“ řekl Kočičák.</p>
<p>„Co to do vás všech vlezlo? Viděl sem, jak si zakous párek hlídacích psů, dyž smě dělali ten kšeft v Quirmu! A teď bys chtěl, abych tě držel za ručičku? Prohlídni támhlety dveře a já to vemu tudyma.“</p>
<p>Vykročil chodbou.</p>
<p>Kočičák opatrně nahlédl do svého dílu chodby.</p>
<p>Nebylo tam příliš mnoho dveří. Chodba nebyla ani nijak zvlášť dlouhá. A jak Časnačaj řekl, v celé věži nebylo nebezpečného nic, jen to, co si sami přinesli s sebou.</p>
<p>Zaslechl hlasy, které přicházely z jedněch dveří, a bylo vidět, jak se mu ulevilo.</p>
<p>S <emphasis>lidmi</emphasis> už si poradit dokáže.</p>
<p>Když se přiblížil, jakýsi zvuk ho přinutil k ohlédnutí.</p>
<p>Chodbou za ním se hnaly stíny. Proudily dolů po stěnách a pluly po stropě.</p>
<p>Tam, kde se stíny potkávaly, byly stěny temnější. A ještě temnější.</p>
<p>Stíny se zvedaly. A vrhly se kupředu.</p>
<p>„Co to bylo?“ řekla Zuzana.</p>
<p>„Znělo to jako začátek výkřiku,“ rozhlédl se poněkud poplašeně oh bůh.</p>
<p>Zuzana otevřela dveře dokořán.</p>
<p>Venku nikdo nebyl.</p>
<p>Ale přesto se tam něco hýbalo. V rohu chodby zahlédla zvláštní pás temnoty, který se rychle smršťoval a mizel, zatímco další podobný stín mizel v zatáčce chodby.</p>
<p>A ve středu chodby stál pár bot.</p>
<p>Nevzpomínala si, že by tam ještě před okamžikem, když tudy procházeli, nějaké boty byly.</p>
<p>Začichala. Vzduch byl cítit krysami, vlhkem a plísní.</p>
<p>„Raději odsud zmizíme,“ řekla.</p>
<p>„A jak najdeme tu Violu... ve všech těch pokojích?“</p>
<p>„To nevím. Měla bych ji teoreticky dokázat... vycítit, ale nedokážu to.“ Zuzana vyhlédla zpoza rohu na konci chodby. Slyšela, jak někde nedaleko křičí nějací muži.</p>
<p>Spolu s oh bohem vyklouzli znovu na schodiště a vystoupili o další patro výš. Tam bylo ještě více pokojů a v každém z nich jedna vypáčená skříňka.</p>
<p>V rozích se pohybovaly stíny. Výsledný dojem byl takový, jako kdyby se neviditelný světelný zdroj pomalu přesouval sem a tam.</p>
<p>„To mi hodně připomíná váš... hm... dům tvého dědečka,“ zabručel oh bůh rozpačitě.</p>
<p>„Já vím,“ přikývla Zuzana. „Neexistují tam žádná pravidla, jen ta, která vytvořil on sám, jak se mu postupně zachtělo. Nedokážu si <emphasis>jeho</emphasis> představit, že by byl zvláště šťastný, kdyby mu někdo začal ničit knihovnu - „</p>
<p>Zarazila se. Když znovu promluvila, zněl v jejím hlasu odlišný tón.</p>
<p>„Tohle je místo určené dětem,“ řekla. „Pravidla tady udává to, v co věří děti.“</p>
<p>„No, tak to jsem si opravdu oddychl.“</p>
<p>„Myslíš? Nezdá se, že by věci byly v pořádku. V zemi Kačera pečené duše umějí kačeři snášet čokoládová vajíčka, ze stejných důvodů je Smrťova země černá a pochmurná. Lidé tomu věří, a proto tomu tak je. Je v tomto směru velmi úzkoprsý. Po celém domě má ozdobné vzory z lebek a kostí. A <emphasis>tohle</emphasis> místo - „</p>
<p>„Krásné kytičky a podivné nebe.“</p>
<p>„Já se obávám, že to bude mnohem horší, než si myslíš. A velmi, velmi podivné.“</p>
<p>„Ještě podivnější, než to bylo dosud?“</p>
<p>„Myslím, že není možné, aby tady člověk zemřel.“</p>
<p>„Ten chlápek, který spadl ze schodů, mi připadal dost mrtvý.“</p>
<p>„Ano, umřeš. Ale ne tady. Dostaneš se..., jak bych ti to... ano..., přesuneš se prostě někam jinam. Pryč. Už tě jednoduše nikdo nikdy nespatří. Tak by sis to asi představoval, kdyby ti byly tři roky. Dědeček říkal, že ještě před padesáti lety to tak nebylo. Vyprávěl mi, že když chodil k umírajícím tenkrát, často mu tehdy dost dlouho trvalo, než našel postel, na níž umírající ležel, protože se kolem ní tlačili všichni příbuzní, kteří si chtěli pořádně zaplakat. Teď se dětem jednoduše řekne, že babička odešla a už se nevrátí. Vzpomínám si, jak si Tylda myslela, že její strýček byl pohřbený v tom smutném pásku vyschlé trávy za zahradní besídkou spolu s Řimbuchem, Vouskem a všemi třemi Buclíky.“</p>
<p>„S jakými třemi Buclíky?“</p><empty-line /><p>„To byli tarbíci. Mají sklony hodně umírat,“ vysvětlovala Zuzana. „Trik je v tom, vyměnit je, když se dítě nedívá. Ty toho ale opravdu moc neznáš?“</p>
<p>„Ehm... haló?“</p>
<p>Hlas se nesl odněkud z chodby. Vydali se po zvuku a vešli do jednoho z pokojů. Tam seděla na podlaze Viola připoutaná za nohu k bílé bezpečnostní schránce. Její pohled byl plný napětí, které se změnilo v úžas a ten nakonec přešel v poznání.</p>
<p>„Nejsi ty-?“</p>
<p>„Ano, ano občas se potkáváme na Márách, a když jsi přišla pro Tyldin poslední zub, bylas tak hrozně šokovaná, že tě vidím, že jsem ti musela dát napít čokolády, aby ses uklidnila,“ řekla Zuzana, která se pokoušela rozvázat provazy. „Myslím, že nám nezbývá mnoho času.“</p>
<p>„A co je zač tady ten?“</p>
<p>Oh bůh se pokusil odhrnout si z čela loknu vlasů, která mu tam neustále padala.</p>
<p>„Ale to je jenom bůh,“ odpověděla Zuzana. „Jmenuje se Žlučoblij.“</p>
<p>„Piješ ty vůbec?“ zeptal se oh bůh.</p>
<p>„Co má tohle být za otáz-“</p>
<p>„Potřebuje to nutně vědět, aby se mohl rozhodnout, jestli tě nenávidí, nebo ne,“ vysvětlovala Zuzana. „Podle mě je to dobrá věc.“</p>
<p>„Ne, já nepiju,“ odpověděla Viola. „To je mi ale nápad. Dostala jsem modrou stuhu!“</p>
<p>Oh bůh se obrátil k Zuzaně a tázavě pozvedl obočí.</p>
<p>„To znamená, že je členkou Offlerovy ligy střídmosti,“ řekla Zuzana. „Musí podepsat závazek, že se nedotkne alkoholu. Nevím vůbec proč. Pravda je, že Offler je krokodýl. A co já vím, krokodýlové do baru často nechodí, ti si potrpí spíš na vodu.“</p>
<p>„Takže ty se alkoholu vůbec nedotkneš?“ podivil se oh bůh.</p>
<p>„Nikdy!“ přikývla energicky Viola. „Můj otec byl v těchto věcech velmi přísný!“</p>
<p>Po několika minutách pocítila Zuzana povinnost zamávat jim před obličeji rukou a rozpojit tak jejich propletené pohledy.</p>
<p>„Mohli bychom pokračovat?“ nadhodila. „Výborně. Kdo tě sem přivedl, Violo?“</p>
<p>„Já nevím! Byla jsem na výběru jako obvykle. Měla jsem dojem, jako kdyby mě někdo sledoval, pak najednou všechno potemnělo, a když jsem přišla k sobě, byli jsme..., vidělas, jak to vypadá venku?“</p>
<p>„Viděla.“</p>
<p>„No, tak jsme byli tam. Ten velký mě nesl. Ten, co mu říkají Banjo. Není zlý, jenom tak trochu... divný. A taky hodně pomalý. Jenom mě pozoruje. Ostatní jsou skuteční lumpové. Největší pozor si dávejte na toho se skleněným okem. Všichni se ho bojí. Jenom Banjo ne.“</p>
<p>„Skleněné oko?“</p>
<p>„Je oblečen jako vrah. Jmenuje se Časnačaj. Pokoušejí se tady něco ukrást... Strávili celou <emphasis>věčnost</emphasis> tím, že vynášeli ty zuby ven. Všude kolem malé zuby... Bylo to strašné! Děkuju vám,“ usmála se Viola na oh boha, který jí pomohl na nohy.</p>
<p>„Navršili je do magického kruhu dole v přízemí,“ řekla Zuzana.</p>
<p>Violiny oči a rty vytvořily tři velká O. Bylo to, jako kdyby se člověk díval na růžovou kulečníkovou kouli.</p>
<p>„A na co?“</p>
<p>„Myslím, že je užívají k tomu, aby kontrolovali děti. S pomocí magie.“</p>
<p>Violina ústa se otevřela ještě siřeji.</p>
<p>„To je <emphasis>strašidelné</emphasis>!“</p>
<p>Strašné, pomyslela si v duchu Zuzana, to správné slovo je „strašné“. „Strašidelné“ je dětinské slovo, volené dospělými ženami v okamžiku, kdy chtějí okolní muže přesvědčit o své křehkosti, jestli se velice nemýlím. Zuzana věděla, že je to od ní nelaskavé a zavádějící myšlení. Věděla ovšem také, že je to pravděpodobně i velmi přesné pozorování, což ovšem celou věc ještě zhoršovalo.</p>
<p>„Ano, to je,“ přikývla.</p>
<p>„A byl mezi nimi i mág! Měl špičatý klobouk!“</p>
<p>„Myslím, že bychom ji odsud měli odvést,“ řekl oh bůh hlasem, jehož tón Zuzana považovala za zbytečně dramatický.</p>
<p>„Skvělý nápad,“ připustila. „Pojďme.“</p>
<p>Kočičákovi popraskaly tkaničky v botách. Jako kdyby ho někdo zvedl tak prudce ke stropu, že s ním jeho boty nedokázaly udržet krok.</p>
<p>Davidovi Mezinima to dělalo starosti. Starosti mu dělal i ten zápach. V celém zbytku věže nebylo cítit vůbec nic, ale tady se linul zřetelný zápach hub.</p>
<p>Na čele mu naskočily husté vrásky. David Mezinima byl zloděj a vrah, a proto měl obzvláště silně vyvinutý smysl pro morálku. Jen výjimečně okrádal chudáky, a to nejen proto, že většinou neměli nic, co by stálo za to jim ukrást. Když bylo nezbytné někomu ublížit, pokoušel se zanechat po sobě taková zranění, která se zahojila. A když ho směr jeho činnosti přinutil někoho zabít, vynaložil velké úsilí na to, aby jeho oběť trpěla co nejméně, nebo při tom alespoň vydávala co nejméně zvuků.</p>
<p>Ale celá tahle záležitost už mu začínala lézt na nervy. Obvykle si ani nevšiml, že nějaké nervy má. Ale teď měl pocit, že o co zavadí, to je špatné.</p>
<p>Po starém Kočičákovi zbyly jenom boty.</p>
<p>Vytáhl meč.</p>
<p>Plíživé stíny na stropě se rozkývaly a odplouvaly pryč.</p>
<p>Zuzana se tiše přikradla k místu, kde chodba ústila na odpočívadlo schodiště, a když vyhlédla ven, zírala přímo na hrot střely nasazené v kuši.</p>
<p>„Tak, a teď hezky všichni vylezte ven, abych na vás viděl,“ řekl Broskyňa konverzačním tónem. „A na vašem místě bych se nedotýkal toho meče, madam. Pravděpodobně byste si ublížila.“</p>
<p>Zuzana se pokusila udělat se neviditelnou, ale nepodařilo se jí to. Obvykle to bylo tak snadné, že se to stávalo téměř automaticky, a většinou s více než rozpačitými následky. Mohla si klidně číst knihu, zatímco lidé prohledávali pokoj, v němž seděla, aby ji našli. Ale tady, navzdory veškeré své snaze, zůstávala neustále viditelnou.</p>
<p>„Tohle místo vám ale nepatří,“ řekla a ustoupila o krok.</p>
<p>„To ne, ale vidíte tenhle samostříl? Tak ten mi patří. Takže vy teď půjdete pěkně přede mnou, jasný, a zajdem se podívat na pana Časnačaje.“</p>
<p>„Promiňte, ale rád bych si něco ověřil,“ řekl Žlučoblij. K Zuzaninu úžasu se naklonil kupředu a prstem se dotkl špičky šípu.</p>
<p>„No tak moment! Proč to děláte?“ řekl Broskyňa a ucouvl.</p>
<p>„Cítím to, ale samozřejmě jistá dávka bolesti je součástí normální reakce všech nervů,“ řekl oh bůh. „Varuju vás, existuje tady jistá, dosti silná naděje, že jsem nesmrtelný.“</p>
<p>„To je možné, ale my pravděpodobně ne,“ upozornila ho Zuzana.</p>
<p>„Tak nesmrtelnej, jo?“ zašklebil se Broskyňa. „Takže kdybych ti ji napálil rovnou do makovice, tak zůstaneš naživu?“</p>
<p>„No, když to berete takhle..., vím, že bolest cítím...“</p>
<p>„Fajn. Takže jdeme.“</p>
<p>„Až se něco stane,“ řekla Zuzana koutkem úst, „vy dva se pokuste dostat dolů a ven z věže, rozumíte? Kdyby došlo na nejhorší, kůň vás odsud vynese.“</p>
<p>„Jestli se něco stane,“ zašeptal oh bůh.</p>
<p>„Až,“ zdůraznila Zuzana.</p>
<p>Broskyňa, který šel za nimi, se rozhlížel na všechny strany. Věděl, že by se cítil mnohem lépe, kdyby se objevil někdo z ostatních. Byla to skoro úleva, že chytil tyhle vězně.</p>
<p>Zuzana zahlédla koutkem oka jakýsi pohyb na schodišti na protější straně šachty. Na okamžik si myslela, že to bylo několik světelných odrazů, jako když ostré světlo dopadne na lesklý kovový povrch.</p>
<p>Pak za sebou zaslechla hlasité nadechnutí.</p>
<p>Muž se samostřílem stál velmi tiše a upíral zrak na protější schodiště.</p>
<p>„Och, to nééé,“ vydechl zděšeně.</p>
<p>„Co je to?“ zeptala se Zuzana.</p>
<p>Obrátil k ní zděšený obličej. „Vy to taky vidíte?“</p>
<p>„Tu věc, která vypadá jako spousta čepelí, které se třou jedna o druhou?“ řekla Zuzana.</p>
<p>„Och, to <emphasis>néé</emphasis>...“</p>
<p>„Objevilo se to tam jenom na kratičkou chvilku,“ řekla Zuzana. „Teď už je to pryč,“ dodala. „Je to někde jinde,“ řekla.</p>
<p>„To je Šmikmalík...“</p>
<p>„Kdo je to?“ zeptal se oh bůh.</p>
<p>„Nikdo!“ vyštěkl Broskyňa a pokoušel se trochu sebrat. „Nikdo takový, jako je Šmikmalík, neexistuje, rozumíte?“</p>
<p>„Ách... <emphasis>ano</emphasis>. Když jste byl malý, necumlal jste si náhodou palec?“ zeptala se Zuzana. „Protože, co já vím, jediný Šmikmalík, který existuje, je ten, kterého si vymysleli dospělí lidé, aby jím strašili děti. Říkají jim, že se objeví a -“</p>
<p>„Držzobákdržzobákdržzobák!“ vypravil ze sebe Broskyňa a strčil do Zuzany samostřílem. „Malí frackové věřej na různý voloviny! Ale já už sem teď dospělej, rozumíš, a dokážu votvírat pivní flašky cizejma zubama a taky - oh, <emphasis>bohové, stůjte při mně...“</emphasis></p>
<p>Zuzana zřetelně zaslechla kovové šmik, šmik. Zvuk zněl velmi blízko. Broskyňa pevně zavřel oči.</p>
<p>„Je za mnou někdo?“ zeptal se roztřeseně.</p>
<p>Zuzana odstrčila ostatní stranou a zuřivě jim rukou ukazovala k úpatí schodů.</p>
<p>„Nikdo,“ řekla, když se oh bůh s Violou dali na útěk.</p>
<p>„A stojí vůbec někdo na schodech?“</p>
<p>„Nikdo.“</p>
<p>„Výborně! Tak až uvidíš toho jednovokýho prevíta, vyřiď mu, ať si ty svý peníze nacpe do bot!“</p>
<p>Obrátil se a dal se na útěk.</p>
<p>Když se Zuzana otočila, aby pokračovala v cestě vzhůru po schodišti, stál tam Šmikmalík.</p>
<p>Postavou nepřipomínal člověka. Vypadal trochu jako pštros a trochu jako ještěr stojící na zadních nohou, ale docela a úplně jako něco, co se od hlavy až k patě skládá ze samých čepelí. Při sebemenším pohybu se tisíce kovových ostří pohnulo a udělalo šmik, šmik.</p>
<p>Dlouhý stříbrný krk se prohnul a hlava složená ze žiletek se otočila k Zuzaně.</p>
<p>„Já nejsem ten, koho hledáš,“ řekla. „Nejsi <emphasis>moje</emphasis> noční můra.“</p>
<p>Čepele se natočily nejdřív sem a pak zas tam. Šmikmalík se pokoušel přemýšlet.</p>
<p>„Vzpomeň si, jak sis přišel pro Tyldu,“ připomínala Zuzana a postoupila o krok kupředu. „Ta hloupá vychovatelka jí řekla, co se stane malým holčičkám, které si cumlají palečky, vzpomínáš? A vzpomínáš si také na ten <emphasis>pohrabáč</emphasis>? Vsadím se, že než sis pak nabrousil všechny ty ztupené čepele, dalo ti to po čertech hodně práce...“</p>
<p>Obluda sklonila hlavu, pak opatrně Zuzanu obešla a snažila se při tom mít ten nejuctivější výraz, jaký při své podobě dokázala nasadit. Se zvoněním a tichým šmik, šmik se pustila po schodišti za Broskyňou.</p>
<p>Zuzana se rozběhla k vrcholu věže.</p>
<p>Křivomus si nasunul na lampu zelené stínítko a zatlačil slabou stříbrnou tyčinkou, která měla na konci zasazen smaragd. Část zámku se pohnula. Odněkud z nitra dveří se ozval tichý bzukot a něco udělalo „cvak“.</p>
<p>Úlevou se mu téměř zatočila hlava. Říká se, že když je člověk odsouzen k smrti oběšením, dokáže až neuvěřitelně soustředit myšlenky, ale takové oběšení bylo ve srovnání s tím, když vás pozoroval mistr Časnačaj, jen odvarem sedativa.</p>
<p>„Já... ehm, myslím, že to byl třetí,“ řekl. „Otevírá ho zelené světlo. Pamatuju si ten proslulý zámek u královské síně v Mergli. Tu bylo možno otevřít jen pomocí středového větru, i když ten zámek zdaleka nebyl tak-“</p>
<p>„Oceňuji vaši profesionální dovednost,“ přikývl lhostejně Časnačaj. „A co ty další čtyři?“</p>
<p>Křivomus vyplašeně zvedl oči a jeho pohled ulpěl na mlčící hmotě Banjova těla. Pak si nervózně olízl rty.</p>
<p>„No, víte, jestli se nemýlím, některé z těch zámků fungují jen na základě určitých okolností, to potom... jaksi... bychom tady mohli být celé roky...“ odvážil se. „Předpokládejme třeba, že by je mohlo otevřít jen malé světlovlasé dítě, které drží v ruce myš? V úterý? A jen když prší?“</p>
<p>„A dokážete alespoň zjistit, jakého původu je zaklínadlo toho kterého zámku?“ zeptal se Časnačaj.</p>
<p>„Ano, to jistě, samozřejmě, to dokážu.“ Křivomus naléhavě zagestikuloval rukama. „Tak se mi podařilo otevřít tenhle. Zpětná thaumaturgie, chápete samozřejmě, to je přirozené. Takže to dokážu. Hm. Po určitém čase, že?“</p>
<p>„Času máme spoustu,“ odpověděl Časnačaj.</p>
<p>„No, možná ho budeme potřebovat ještě o něco víc,“ roztřásl se Křivomus. „Ty procesy jsou velmi, opravdu velmi... obtížné.“</p>
<p>„Ale šmankote. No, pokud je to na vás příliš těžké, stačí jen říci,“ pokýval hlavou Časnačaj.</p>
<p>„To ne!“ vyjekl Křivomus, ale pak se mu podařilo poněkud se ovládnout. „Ne, to samozřejmě ne. Já to... jsem si jistý, že se mi je brzo podaří otevřít -“</p>
<p>„Tak to je opravdu <emphasis>skvělé</emphasis>,“ usmál se Časnačaj.</p>
<p>Studující mág sklopil oči. Škvírou mezi dveřmi a rámem se prodral proužek podezřele zbarveného dýmu.</p>
<p>„Vy víte, co je v téhle místnosti, pane Časnačaji?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>„Aha. Hm, dobrá.“ Křivomus truchlivě zíral na čtvrtý zámek. Je zajímavé, na co všechno jste si vzpomněli, když vám za zády stál někdo jako Časnačaj.</p>
<p>Vrhl na vraha nervózní pohled. „Nedojde k žádnému dalšímu zbytečnému zabíjení, že ne?“ zeptal se. „Já prostě <emphasis>nesn</emphasis><emphasis>áším</emphasis> pohled na násilnou smrt!“</p>
<p>Časnačaj mu položil uklidňující ruku kolem ramen. „Nebojte se,“ usmál se. „Jsem s <emphasis>vámi</emphasis>. Násilná smrt je to poslední, co by vás mohlo potkat.“</p>
<p>„Pane Časnačaji?“</p>
<p>Vrah se otočil. Na odpočívadlo dorazil David Mezinima.</p>
<p>„Ve věži je ještě někdo jiný,“ řekl. „Dostali Kočičáka. Nevím, jak se jim to podařilo. Nechal jsem Broskyňu hlídat schody a nejsem si jistý, kde je teď Pletiplot.“</p>
<p>Časnačaj se ještě jednou podíval na Křivomuse, který se znovu začal šťourat ve čtvrtém zámku v horečném pokusu udržet se při životě.</p>
<p>„A proč mi to říkáte? Myslel jsem, že vám, velkým silným chlapům, platím tu spoustu peněz právě za to, abyste si s podobnými věcmi poradili.“</p>
<p>Rty Davida Mezinima sice zformovaly nějaká slova, ale když promluvil, řekl: „Dobrá, ale proti čemu to tady stojíme? No? Je to starej dědek Potíž nebo bubák nebo co?“</p>
<p>Časnačaj si povzdechl.</p>
<p>„Předpokládám, že to budou nějací zaměstnanci víly Zubničky,“ řekl.</p>
<p>„To asi ne, zvlášť jestli jsou jako ti, který sem zahlídnul,“ řekl David Mezinima. „Byli to jenom civilové. Všecko vypadá, jako dyby Kočičáka doslova pohltila zem.“ Chvilku o svém výroku přemýšlel. „Teda myslím spíš strop,“ opravil se. Jeho nedostatečně využívanou fantazií najednou přeběhla strašlivá představa.</p>
<p>Časnačaj přešel ke schodištní šachtě a podíval se dolů. Hluboko pod ním se leskla hromada zubů jako bílý kruh.</p>
<p>„A ta holka je ta tam,“ řekl David Mezinima.</p>
<p>„Vážně? Měl jsem dojem, že jsem řekl, abyste ji zabili.“</p>
<p>David Mezinima zaváhal. Máma Běloskvojová chlapce vychovávala tak, aby se chovali uctivě k ženám, které podle ní byly jemná a zranitelná stvoření.</p>
<p>Jestliže mámin neobyčejně citlivý radar zaznamenal nějaké neuctivé chování, okamžitě hochy trestala a nemilosrdně peskovala. A její cit pro tyto věci byl skutečně neobyčejně vyvinutý. Máma slyšela, co děláte o tři pokoje dál, což je pro dospívajícího chlapce věc přímo strašlivá.</p>
<p>Něco takového zanechá na každém následky. Je pravda, že máma Běloskvojová na hoších následků zanechala víc než dost. Co se týkalo ostatních lidí, neměli hoši žádné praktické námitky proti tomu zbavit se každého, kdo náhodou stal mezi nimi a velkou sumou peněz, ale teď tady vládl všeobecný, i když nevyslovený odpor proti tomu, co požadoval Časnačaj, totiž zabít někoho jenom proto, že už nebyl k užitku. Ne že by to bylo neprofesionální, takhle mysleli jenom vrahové. Ale bylo to prostě tím, že existují věci, které uděláte, a jiné, které udělat odmítáte. A tohle byla jedna z těch věcí, které hoši udělat odmítali.</p>
<p>„Mysleli jsme... Teda, jak bych vám to řek... Jeden nikdy neví...“</p>
<p>„Není nezbytná,“ řekl Časnačaj. „Jen málokdo je nezbytný.“</p>
<p>Křivomus začal spěšně listovat ve svých poznámkách.</p>
<p>„A navíc, celé to místo je jako bludiště, takže -“ pokračoval David Mezinima.</p>
<p>„Je to smutné, ale je to tak,“ řekl Časnačaj. „Ale jsem si jist, že nás nakonec najdou. Bylo by pravděpodobně příliš, kdybych doufal, že mají v plánu podniknout něco hrdinského.“</p>
<p>Viola a oh bůh spěchali dolů po schodišti.</p>
<p>„Víš, jak se dostaneme zpátky?“ zeptala se Viola.</p>
<p>„A ty to nevíš?“</p>
<p>„Myslím si, že tady někde je... jisté měkké místo. Když budeš vědět, kde je, a půjdeš přímo do něj, podaří se ti projít <emphasis>skrz</emphasis>.“</p>
<p>„A ty víš, kde to místo je?“</p>
<p>„Nevím! Nikdy v životě jsem tady nebyla! Když mě chytili, natáhli mi na hlavu pytel a stáhli mi ho až tady. Nikdy jsem nic neudělala, jenom jsem vybírala zuby z pod polštářů a dávala jsem tam za ně mince!“ Viola se rozvzlykala. „Prostě dostaneš seznam, asi pětiminutové školení a účtujou ti dokonce deset pencí týdně za žebřík. Vím, že jsem udělala tu chybu u malého Vilíka Kubína, ale to mi měli <emphasis>říct</emphasis>, čeká se od nás, že vezmeme každý zub, který je pod -“</p>
<p>„Ehm... chybu?“ řekl Žlučoblij a pokoušel seji přinutit k většímu spěchu.</p>
<p>„Copak můžu za to, že spí s hlavou <emphasis>pod</emphasis> polštářem, a kromě toho všem nám dávají kleště, a navíc nikdo mi neřekl, že nemám -“</p>
<p>Každopádně má <emphasis>velmi</emphasis> příjemný hlas, pomyslel si Žlučoblij. Bylo zvláštní, že současně jistým způsobem i tak trochu skřípal. Člověk měl pocit, že naslouchá mluvící flétně.</p>
<p>„Myslím, že bychom měli vyjít z budovy,“ řekl. „Pro případ, že by nás někdo zaslechl,“ nadhodil.</p>
<p>„A kde vlastně funguješ jako bůh?“ zajímala se Viola.</p>
<p>„Ehm... no, já... totiž tuhle a támhle... jak bych ti to... hm...“ Žlučoblij se pokoušel navzdory pulsující bolesti hlavy přemýšlet. A pak najednou dostal jeden z těch nápadů, které vám připadají jako skvělé jedině po pořádné dávce alkoholu. Možná že to pití vypil někdo jiný, ale jemu, oh bohovi, se podařilo ukořistit ten nápad.</p>
<p>„Já se totiž ve skutečnosti zaměstnávám sám,“ řekl tak přesvědčivě, jak to jen dokázal.</p>
<p>„Jak můžeš být bůh, který zaměstnává sám sebe?“</p>
<p>„Víš, podívej, když si nějaký jiný bůh chce například udělat prázdniny nebo něco takového, já za něj zaskočím. Jo, to je ono. Přesně to dělám.“</p>
<p>Za těchto podmínek velmi nemoudře povolil své představivosti, aby ho unášela ještě dál.</p>
<p>„Tak, tak. Jsem velmi zaměstnaný. Nohy si můžu ušoupat. Všichni mě chtějí zaměstnat. Nedokážeš si to ani představit. Každou chvilku si některý z nich na měsíc zmizí a vyrazí si na zálety třeba v podobě velkého bílého býka, labutě nebo něčeho takovéh a to je potom pokaždé: ,Och, Žlučobliji, starý kamaráde, postarej se mi tady o to, než se vrátím, budeš tak laskav? Vyslyš jejich modlitby...’ a tak dál a tak dál. Jsou chvíle, kdy nemám ani minutku sám pro sebe, ale znáš to, dneska člověk práci neodmítá.“</p>
<p>Viole se úžasem oči zvětšily téměř dvakrát.</p>
<p>„A právě teď taky někoho zastupuješ?“ zeptala se.</p>
<p>„Hm, ano... abych se ti přiznal, dneska zastupuju boha kocoviny...“</p>
<p>„Boha kocoviny? To je ale strašné!“</p>
<p>Žlučoblij sklopil oči ke své pomačkané a potřísněné tóze.</p>
<p>„Ano, řekl bych, že je...“ zamumlal.</p>
<p>„Ale moc ti to nejde.“</p>
<p>„Tos mi nemusela ani říkat, vím to sám.“</p>
<p>„Ty by ses mnohem víc hodil na některého z důležitých bohů,“ řekla Viola s obdivem. „Dovedu si tě docela dobře představit jako Slepého Io nebo Osud nebo některého z takových.“</p>
<p>Žlučoblij na ni zíral s otevřenými ústy.</p>
<p>„Hned jsem poznala, že nejsi úplně v pořádku,“ pokračovala. „Ty se nehodíš na nějakého odporného malého bůžka. Ty, se svými kotníky, bys mohl být dokonce Offlerem.“</p>
<p>„Vážně? Chtěl jsem říct... no vlastně ano. Někdy. Samozřejmě potom musím nosit i jeho tesáky - „</p>
<p>A v té chvíli mu někdo přitiskl na krk čepel meče.</p>
<p>„Co to má bejt?“ prohlásil Pletiplot. „Ulička věrnejch milenců?“</p>
<p>„Koukej ho nechat na pokoji, ty!“ vykřikla Viola. „Je to bůh! Budeš toho opravdu litovat!“</p>
<p>Žlučoblij polkl, ale velmi opatrně. Byl to <emphasis>velmi</emphasis> ostrý meč.</p>
<p>„Tak bůh, jo?“ zašklebil se Pletiplot. „A čeho tak asi?“</p>
<p>Žlučoblij se pokusil znovu polknout.</p>
<p>„No, trochu toho a trochu toho,“ zahuhlal.</p>
<p>„Ale di,“ řekl Pletiplot. „Tak to ti teda řeknu, žes na mě udělal velkej dojem. Jak tak koukám, tak to abych byl děsně vopatrnej? Byl bych nerad, kdybys mě srazil bleskem, co? A zničil mně celej den nebo něco takovýho -“</p>
<p>Žlučoblij se neodvážil pohnout hlavou. Byl si však jist, že koutkem oka zachytil, jak po stěně přeběhly velmi rychle jakési neurčité stíny.</p>
<p>„Ale božíčku, tak blesky nám došly, co?“ šklebil se Pletiplot. „Dobrá, ale dyž to chceš vědět, tak mě ani ve snu nenapadlo -“</p>
<p>Ozvalo se zaskřípění.</p>
<p>Pletiplot měl tvář jen několik centimetrů od Žlučoblijova obličeje. Oh bůh viděl, jak se Pletiplotův výraz rychle mění.</p>
<p>Lupičovy oči se obrátily v sloup. Jeho rty tiše zaševelily: „... zase ta...“</p>
<p>Žlučoblij to riskoval a ustoupil o krok zpět. Pletiplotův meč se ani nepohnul. Ubožák tam stál a lehce se třásl jako člověk, který by se hrozně rád obrátil a podíval se, jestli za ním nestojí něco strašného, ale neodvažuje se to udělat ze strachu, co by tam uviděl.</p>
<p>Jediné, co stačil Žlučoblij postřehnout, byl zvuk, který připomínal zaskřípění starého dřeva.</p>
<p>Zvedl oči k věci, která stála na odpočívadle o kousek výš.</p>
<p>„Kdo to tam dal?“ zeptala se Viola.</p>
<p>Byla to jen skříň. Začernalý dub, na předních dveřích zdobený naklizenými vyřezávanými ozdobami, které se marně pokoušely utajit neutajitelnou skutečnost, že nejde o nic jiného než o velkou dřevěnou bednu. Byla to prostě obyčejná skříň.</p>
<p>„Nepokoušel ses náhodou vrhnout po něm blesk a nespletl ses o nějaké to písmeno?“ odvážila se říci Viola.</p>
<p>„Cože?“ naklonil Žlučoblij hlavu a přenesl se pohledem ze ztuhlého muže ke skříni. Skříň byla tak obyčejná, až byla... zvláštní.</p>
<p>„No, rozumíš, blesk začíná b, a kdybys vzal skříň jako almaru...“</p>
<p>Violiny rty se tiše pohybovaly. Jedna část Žlučoblijova podvědomí si říkala: Přitahuje mě dívka, která musí vypnout všechny ostatní mozkové funkce, aby si v duchu mohla odříkat abecedu. Na druhé straně <emphasis>ona</emphasis> je přitahována k někomu, kdo je oblečen v tóze, která vypadá, jako by si v ní udělala společenský večírek rodina tchořů. Asi bych udělal nejlépe, kdybych o tom přestal uvažovat.</p>
<p>Největší část jeho mozku si však přitom myslela: Proč ze sebe ten muž vyráží ty podivné bublavé zvuky? Vždyť je to, u všech všudy, jenom obyčejná skříň!</p>
<p>„Ne, ne“ sípal Pletiplot. „Já nechci!“</p>
<p>Jeho meč zazvonil na podlaze.</p>
<p>Udělal krok pozpátku ke schodišti, ale velmi pomalu, jako kdyby to dělal navzdory úsilí všech svých svalů.</p>
<p>„Nechcete co?“ zeptala se Viola.</p>
<p>Pletiplot se obrátil. Žlučoblij něco takového nikdy neviděl. Lidé se obraceli rychle, to je pravda, ale Pletiplot se obrátil, jako kdyby se mu na hlavu přitiskla nějaká obrovská ruka a najednou s ním trhla o sto osmdesát stupňů.</p>
<p>„Ne. Ne. Ne,“ zakvílel Pletiplot. „Ne.“</p>
<p>Potácivě se rozběhl ke schodišti.</p>
<p>„Musíte mi pomoct,“ zašeptal.</p>
<p>„Co se děje?“ nechápal Žlučoblij. „Vždyť je to jenom obyčejná skříň, ne? Je to věc, do které si ukládáš staré šaty, takže tam nemáš nikdy dost místa na šaty nové.“</p>
<p>Dveře skříně se otevřely.</p>
<p>Pletiplotovi se podařilo zvednout jednu ruku a zachytit se okraje, takže na okamžik zůstal stát naprosto nehybně.</p>
<p>Pak byl jediným plynulým pohybem vtažen dovnitř a dveře se s třesknutím zavřely.</p>
<p>V zámku se s tichým cvaknutím otočil malý mosazný klíček.</p>
<p>„Měli bychom ho dostat ven,“ řekl oh bůh a rozběhl se ke schodišti.</p>
<p>„Proč?“ divila se Viola. „Nejsou to moc příjemní lidé! Tohohle znám. Když mi nosil jídlo..., dělal ošklivé poznámky.“</p>
<p>„Ano, ale...“ Žlučoblij nikdy neviděl tak vyděšenou tvář, s výjimkou těch chvil, kdy se dostal k zrcadlu. Pletiplot vypadal velmi, opravdu velmi špatně.</p>
<p>Žlučoblij otočil klíčem a otevřel dveře.</p>
<p>„U všech svatých...!“</p>
<p>„Nechci se tam dívat! Nechci vidět, co tam je!“ řekla Viola a zvedala se na špičky, aby mu lépe viděla přes rameno.</p>
<p>Žlučoblij se sehnul a zvedl pár bot, které stály uprostřed na dně skříně. Pak je opatrně položil zpět a obešel skříň kolem dokola. Byla ze silné překližky. V jednom rohu na zadní stěně byla vybledlou barvou napsána slova „Spralhoďas a synové, Zapudrovaná ulice, Ankh-Morpork“.</p>
<p>„Je kouzelná?“ zeptala se nervózně Viola.</p>
<p>„Nedovedu si představit, že by na sobě měl nějaký magický předmět uvedeno jméno výrobce,“ řekl Žlučoblij.</p>
<p>„Ale magické skříně přece existují,“ řekla Viola nervózně. „Když do ní vstoupíš a prodereš se šaty, vystoupíš z ní v kouzelné zemi.“</p>
<p>Žlučoblij se znovu zadíval na pár bot. „Hm... ano,“ přikývl.</p>
<p>MYSLÍM, ŽE VÁM MUSÍM NĚCO VYSVĚTLIT, řekl Smrť.</p>
<p>„Ano, také si to myslím,“ řekl Výsměšek. „Všude kolem mi tady pobíhají různí malí pidimuňkové a podivné obludky, kteří požírají ponožky a tužky, zvečera jsme pomáhali vystřízlivět někomu, kdo si o sobě myslí, že je bůh kocoviny, a půlka mých mágů se pokouší obveselit vílu Fajnáladu. <emphasis>My</emphasis> si myslíme, že se něco muselo stát Otci prasátek. Máme pravdu, že?“</p>
<p><emphasis>Hex</emphasis> měl pravdu, arcikancléři,“ opravil ho Rozšafín Ctibum.</p>
<p>HEX? CO JE TO HEX?</p>
<p>„Ehm... Hex si myslí - tedy on <emphasis>počítá</emphasis> -, že dnes došlo k velikým změnám v podstatě víry,“ řekl Rozšafín. Cítil, i když nevěděl proč, že Smrť pravděpodobně příliš nemiluje neživé věci, které myslí.</p>
<p>PAN HEX MĚL ZNAMENITĚ PŘESNÝ ODHAD. OTEC PRASÁTEK BYL... Smrť se odmlčel, NEEXISTUJE PRO TO ŽÁDNÉ LIDSKÉ SLOVO. MRTEV, SVÝM ZPŮSOBEM, ALE NE ZCELA PŘESNĚ... BŮH NEMŮŽE BÝT ZABIT. NIKDY NEMŮŽE BÝT ZCELA ZABIT. ŘEKNĚME, ŽE BYL DRASTICKY OMEZEN.</p>
<p>„U všech bohů!“ řekl Výsměšek. „Kdo by chtěl zabít toho starého bracha?“</p>
<p>MĚL SVÉ NEPŘÁTELE.</p>
<p>„A co provedl. To snad minul komín?“</p>
<p>KAŽDÁ ŽIVÁ VĚC MÁ SVÉ NEPŘÁTELE.</p>
<p>„Cože, každá věc?“</p>
<p>ANO. KAŽDÁ VĚC. MOCNÉ NEPŘÁTELE. ALE TENTOKRÁT ZAŠLI PŘÍLIŠ DALEKO. TENTOKRÁT POUŽÍVAJÍ LIDI.</p>
<p>„Kdo oni?“</p>
<p>TI, KTEŘÍ SI MYSLÍ, ŽE VESMÍR BY MĚL BÝT HROMADOU KAMENŮ, KTERÉ BY SE POHYBOVALY PO PRAVIDELNÝCH KŘIVKÁCH. SLYŠEL JSTE NĚKDY O AUDITORECH?</p>
<p>„Předpokládám, že o nich mohl slyšet kvestor - „</p>
<p>NE AUDITOŘI, KTEŘÍ SE ZABÝVAJÍ PENĚZI. JSOU TO AUDITOŘI REALITY. POVAŽUJÍ ŽIVOT ZA SKVRNU NA ČISTOTĚ VESMÍRU. NÁKAZU. CHAOS. NĚCO, CO STOJÍ V CESTĚ.</p>
<p>„V cestě čemu?“</p>
<p>VÝKONNÉMU PROVOZOVÁNÍ VESMÍRU.</p>
<p>„A já myslel, že vesmír je provozován pro nás... Tedy přesněji řečeno pro profesora aplikované anthropiky, ale nám že je dovoleno se s ním svést,“ řekl Výsměšek. Pak se poškrábal na bradě. „A já vám řeknu, že bych dokázal provozovat úžasnou univerzitu, jenom kdyby se nám neustále pod nohy nepletli ti mizerní studenti.“</p>
<p>TO JE ONO.</p>
<p>„Takže oni se chtějí zbavit <emphasis>nás</emphasis>?“</p>
<p>ONI BY CHTĚLI, ABYSTE BYLI... MÉNĚ... SAKRA, TEĎ JSEM TO SLOVO ZAPOMNĚL. NEPRAVDIVÍ? OTEC PRASÁTEK JE SYMBOLEM TOHO...</p>
<p>Smrť luskl prsty, takže se od okolních stěn odrazila ostrá ozvěna, a dodal: ...TOHO VAŠEHO ,PŘÁNÍ JEST OTCEM MYŠLENKY’?</p>
<p>„Nepravdivý?“ zvolal pohoršené Výsměšek. „<emphasis>Já?</emphasis> Já jsem poctivý každý den jako dneska, od rána do večera! No, co chcete tentokrát?“</p>
<p>Rozšafín Ctibum ho v té chvíli totiž zatahal za roucho a něco mu naléhavě šeptal do ucha. Výsměšek si odkašlal.</p>
<p>„Právě mi připomněli, že dnešek je nejkratší den roku,“ řekl. „To ovšem neznamená, že by to jakýmkoli způsobem zpochybňovalo to, co jsem právě řekl, i když tímto děkuji svému kolegovi za jeho nedocenitelnou podporu a stálou připravenost opravit drobné, i když ne podstatné nepřesnosti. Jsem výjimečně pravdomluvný člověk, pane. Věci, které se řeknou na schůzích univerzitní rady, se ovšem nepočítají.“</p>
<p>MĚL JSEM NA MYSLI LIDSTVO VŠEOBECNĚ. HM... AKT, V NĚMŽ ŘÍKÁTE VESMÍRU, ŽE JE JINÝ, NEŽ VE SKUTEČNOSTI JE.</p>
<p>„To jste mě dostal,“ řekl Výsměšek. „Víte, co by mě zajímalo? Proč vy děláte tohle zaměstnání?“</p>
<p>NĚKDO TO DĚLAT MUSÍ. JE TO ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ. MUSÍ BÝT VIDĚNI A MUSÍ V NĚ BÝT VĚŘENO. JEŠTĚ PŘED ÚSVITEM MUSÍ VÍRA V OTCE PRASÁTEK VELMI ZESÍLIT.</p>
<p>„Proč?“ zeptal se Vzoromil Výsměšek.</p>
<p>ABY VYŠLO SLUNCE.</p>
<p>Oba mágové na něj nevěřícně zírali.</p>
<p>ŽERTUJI VELMI ZŘÍDKA, dodal Smrť.</p>
<p>V témže okamžiku se ozval výkřik hrůzy.</p>
<p>„To vypadalo jako kvestorův hlas,“ zamračil se arcikancléř. „A to si v posledních několika hodinách vedl tak skvěle.“</p>
<p>Příčina kvestorova výkřiku ležela na podlaze jeho ložnice.</p>
<p>Byl to muž. Mrtvý muž. Žádný živý člověk nemohl mít na tváři takový výraz.</p>
<p>Několik mágů tam dorazilo dříve. Výsměšek si prorazil cestu hloučkem.</p>
<p>„U všech bohů!“ vykřikl. „Jaký obličej! Vypadá, jako kdyby zemřel hrůzou! Co se stalo?“</p>
<p>„No,“ ozval se nejistě děkan, „pokud tomu dobře rozumím, tak kvestor otevřel skříň a našel toho chlapa uvnitř.“</p>
<p>„Skutečně? Nikdy by mě nenapadlo, že by byl starý dobrý kvestor tak strašidelná postava, aby dokázal někoho <emphasis>takhle</emphasis> vyděsit k smrti.“</p>
<p>„Ale ne, arcikancléři. Tahle mrtvola na něj z té skříně vypadla.“</p>
<p>Kvestor stál v rohu a na tváři měl svůj obvyklý výraz člověka, kterému otřes mozku omylem přivodil dobrou náladu.</p>
<p>„Jste v pořádku, starý brachu?“ obrátil se k němu Výsměšek. „Kolik je jedenáct procent z 1276?“</p>
<p>„Sto čtyřicet celých třicet šest,“ odpověděl kvestor bez zaváhání.</p>
<p>„Svatá pravda, přesně, takže je jako rybička,“ usmál se spokojeně arcikancléř.</p>
<p>„No to si nejsem vůbec jistý,“ ohradil se profesor Neurčitě mlhavých studií. „To, že dokáže různé nesmysly s čísly, ještě neznamená, že je jinak v pořádku.“</p>
<p>„To ani nemusí,“ odpověděl přes rameno Výsměšek. „Má se zabývat čísly, to je jeho práce. Ten chudák má možná nějakou tu pavučinu v mansardě, ale já o tom četl. Je to jeden z těch jakoby šílených artistů, co vůbec nejsou šílení.“</p>
<p>„Autistů,“ opravil ho děkan trpělivě. „To slovo je autista, Výsměšku.“</p>
<p>„Klidně. To jsou ti chlápci, co vám dokážou říct, jestli prvního zelence před sto lety byla sobota, nebo pondělí -“</p>
<p>„- úterý -“ řekl kvestor.</p>
<p>„- ale nedokážou si zavázat tkaničky u bot,“ pokračoval Výsměšek. „A co dělala mrtvola v jeho skříni? A žádám, aby nikdo neříkal věci jako ,celkem nic’ nebo ,začínala páchnout’ a podobné nechutnosti. Mrtvolu ve skříni už jsme nenašli od té ošklivé záležitosti s arcikancléřem Zapnikolem.“</p>
<p>„Všichni jsme přece Zapnikola varovali, že je ten zámek příliš tuhý,“ ozval se děkan.</p>
<p>„Jen tak pro zajímavost, proč se chtěl vlastně kvestor v téhle noční době hrabat ve skříni?“ zajímal se Výsměšek.</p>
<p>Většině mágů se na tvářích objevily přihlouplé výrazy.</p>
<p>„My... totiž, víte..., hráli jsme si na sardinky, arcikancléři,“ odpověděl v rozpacích děkan.</p>
<p>„Co to má být?“</p>
<p>„No, to je jako na schovávanou, ale každý hledá každého, a když někoho najdete, tak se k němu musíte v jeho úkrytu přidat,“ vysvětloval děkan.</p>
<p>„Poslyšte, v tomhle bych si rád udělal naprosté jasno,“ zabručel arcikancléř. „Mí služebně nejstarší mágové strávili celý večer tím, že si hráli na schovávanou?“</p>
<p>„Hm, ono to nebylo celý večer,“ odpověděl profesor Neurčitě mlhavých studií. „Hráli jsme taky Honzo, vstávej a slovní kopanou, ale toho jsme museli nechat, protože starší pAsák udělal strašlivou scénu, když jsme mu odmítli uznat, že slovo ksindl začíná písmenem x.“</p>
<p>„Společenské hry? Vy?“</p>
<p>Děkan se přišoural blíž.</p>
<p>„To paní Nováková,“ zamumlal. „Když se k ní nechceme přidat, vždycky se rozpláče.“</p>
<p>„Kdo je paní Nováková?“</p>
<p>„No přece víla Fajnálada,“ odpověděl lektor Zaniklých run zachmuřeně. „Když jí na všechno neřeknete ano, roztřese se jí brada jako vepřový sulc. Je to nesnesitelné.“</p>
<p>„Prostě jsme se spojili, abychom se jí pokusili zabránit v pláči,“ převzal štafetu slova děkan. „Je neuvěřitelné, jak může být jedna jediná ženská tak podmáčená.“</p>
<p>„Když nejsme veselí, okamžitě z ní začnou tryskat slzy,“ stěžoval si profesor Neurčitě mlhavých studií. „Starší pAsák jí teď právě předvádí nějaké žonglérské kousky, aby ji trochu obveselil.“</p>
<p>„Ale vždyť on neumí žonglovat!“</p>
<p>„No právě, myslím si, že to jí trochu vylepšilo náladu.“</p>
<p>„Chcete mi tím vším snad říci, že mí mágové pobíhají kolem a hrají si dětské hry jen proto, aby rozveselili nějakou na mysli pokleslou vílu?“</p>
<p>„Hm... ano.“</p>
<p>„A já si myslel, že byste při tom měli spíš tleskat rukama a volat, jak v ně věříte,“ zaškredil se Výsměšek. „Opravte mě, jestli se mýlím.“</p>
<p>„To platí jenom na takové ty malé a zářící,“ odpověděl mu lektor Zaniklých run. „Ne pro ty ve vytahaném svetru, co mají v rukávech nacpáno přinejmenším půl tuctu kapesníků.“</p>
<p>Výsměšek se pohledem znovu vrátil k mrtvole na podlaze.</p>
<p>„Znáte ho snad někdo? Mně připadá tak trochu jako grázl. A kde má boty, se ptám?“</p>
<p>Děkan vytáhl z kapsy malou skleněnou kostku a přeběhl jí nad tělem.</p>
<p>„Má to velmi silnou thaumickou reakci, přátelé,“ řekl. „Vsadil bych se, že se sem dostal pomocí kouzel.“</p>
<p>Probral mrtvému kapsy a vytáhl celou hrst jakýchsi malých bílých věciček.</p>
<p>„Fuj,“ řekl.</p>
<p>„Zuby?“ podivil se Výsměšek. „Kdo by se světem potuloval s hrstí dětských zubů v kapse?“</p>
<p>„Velmi špatný zápasník?“ ozval se profesor Neurčitě mlhavých studií. „Zajdu za Afektem a nařídím mu, aby toho ubohého muže odsud odvedl, co říkáte...?“</p>
<p>„Kdybychom provedli několik měření thaumometrem, možná, že by z těch údajů pak Hex dokázal -“ začal Výsměšek.</p>
<p>„No tak, Výsměšku,“ zarazil ho děkan. „Vážně si myslím, že existují <emphasis>jisté</emphasis> problémy, které se dají vyřešit i bez pomoci toho zatraceného myslícího mlýna.“</p>
<p>Smrť se zadíval na Hex.</p>
<p>MYSLÍCÍ STROJ?</p>
<p>„Tedy... víte... jaksi... ano, pane,“ přisvědčil Rozšafín Ctibum.</p>
<p>„Víte, ale když jste řekl... Vezměte to takhle, Hex věří všemu, ale ve skutečnosti slunce zítra vyjde jako vždycky, že? To je přece jeho <emphasis>zaměstnání</emphasis>!“</p>
<p>NECHTE NÁS O SAMOTĚ.</p>
<p>Rozšafín rychle ucouvl a pak se tiše vytratil z místnosti.</p>
<p>Mravenci se hemžili svým potrubím. Ozubená kolečka se točila. Obrovské kolo ozdobené ovčími lebkami se s praskotem pohnulo. A kdesi uvnitř toho všeho zapištěla myš.</p>
<p>„NO? řekl Smrť významně.</p>
<p>Po nějaké chvilce začalo pero psát.</p>
<p>+ + + Velká rudá páka + + + Čas + + + Otázka +++</p>
<p>NE. ŘÍKAJÍ, ŽE JSI MYSLITEL. ROZŠIŘ LOGICKY VÝSLEDEK TOHO, ŽE LIDSKÁ RASA PŘESTANE VĚŘIT V OTCE PRASÁTEK. VYJDE SLUNCE? ODPOVĚZ?</p>
<p>Trvalo to několik minut. Kolečka se otáčela. Mravenci horlivě pobíhali. Myš pištěla. Od stropu se na pružině snesly přesýpací hodiny. Chvíli se zmateně pohupovaly a pak se znovu zatáhly.</p>
<p>Hex napsal: + + + Slunce nevyjde + + +</p>
<p>SPRÁVNĚ. JAK SE TOMU DÁ ZABRÁNIT? ODPOVĚZ.</p>
<p>+ + + Pravidelnou a nepřetržitou vírou + + +</p>
<p>VÝBORNĚ. MÁM PRO TEBE ÚKOL, MYSLÍCÍ STROJI.</p>
<p>+ + + Ano + + + Připravuji si oblast paměti, kam se dá jen zapisovat + + +</p>
<p>CO JE TO?</p>
<p>+ + + Ty bys řekl: Řekni mi to a já budu mlčet jako hrob + + +</p>
<p>VÝBORNĚ. TADY JSOU TVÉ INSTRUKCE. BUDEŠ VĚŘIT V OTCE PRASÁTEK.</p>
<p>+ + + Ano + + +</p>
<p>VĚŘÍŠ? ODPOVĚZ?</p>
<p> + + + Ano + + +</p>
<p>OPRAVDU... VĚŘÍŠ? ODPOVĚZ.</p>
<p><strong>+ + +ANO + + +</strong></p>
<p>V podivně seskupeném bludišti potrubí a hadic, tvořícím Hex, došlo ke změně. Velké kolo se přesunulo do nové polohy. Kdesi za zdí se ozval silný bzukot včel.</p>
<p>VÝBORNĚ.</p>
<p>Smrť se obrátil k odchodu, ale zastavil se, protože Hex začal zuřivě psát. Smrť se vrátil a podíval se na papír sunoucí se ze štěrbiny.</p>
<p>+ + + Milý Otče prasátek, ke Svátku prasečí hlídky bych si přál - + + +</p>
<p>ALE NE. TY PŘECE NEMŮŽEŠ PSÁT DOPI-</p>
<p>Smrť se zarazil, ale potom řekl: VLASTNĚ MŮŽEŠ, ŽE?</p>
<p>+ + + Ano + + + Jsem k tomu oprávněn + + +</p>
<p>Smrť počkal, až se brk zastavil, a zvedl papír. ALE JSI PŘECE JEN STROJ. VĚCI NEMAJÍ TOUHY. KLIKA U DVEŘÍ SI NIC NEPŘEJE, I KDYŽ JE TO VELMI SLOŽITÉ ZAŘÍZENÍ.</p>
<p>+ + + Ale i věci o něco usilují + + +</p>
<p>MÁŠ PRAVDU, řekl Smrť. Vzpomněl si na drobné rudé plátky v černých hlubinách a dočetl papír do konce.</p>
<p>NEVÍM, CO VĚTŠINA TĚCH VĚCÍ JE. OBÁVÁM SE, ŽE TO NEBUDE VĚDĚT ANI KOUZELNÝ PYTEL.</p>
<p>+ + + To je mi moc líto + + +</p>
<p>ALE UDĚLÁME, CO BUDE V NAŠICH SILÁCH, řekl Smrť. ŘEKNU TI, ŽE BUDU OPRAVDU RÁD, AŽ TA DNEŠNÍ NOC SKONČÍ. JE MNOHEM TĚŽŠÍ OBDAROVÁVAT NEŽ BÝTI OBDAROVÁN. Chvíli se přehraboval v pytli. TAK POČKEJME... KOLIK JE TI VLASTNĚ LET?</p>
<p>Zuzana se plížila vzhůru po schodech a jednou rukou svírala rukojeť meče.</p>
<p>Rozšafín Ctibum byl ustarán z toho, že se on, mág, přistihl při tom, že se těší na příchod Otce prasátek. Je zvláštní, jak si lidé často sami sobě určí jistou roli, spoutají své zkušenosti a pak jsou neustále překvapeni věcmi, které jim padnou na ruletě vesmíru. Jsem tady, říkají, obyčejný obchodníček ve velkém za řídicí pákou obrovského letadla, protože jak se ukázalo, celá posádka si dala k obědu kuře à la Marengo. Koho by to napadlo? Tady jsem já, žena z domácnosti, která si ráno odskočila, aby uložila zisky amatérské společnosti prodejců automobilových kapot, a najednou jsem na útěku s milionem dolarů v hotovosti a velmi půvabným mužem z Armády osvobození kuřat po boku. Úžasné! Tady jsem já, docela obyčejný hokejista, který si najednou uvědomil, že je syn Boží a má pět set oddaných příznivců v Empowermentu v Jižní Kalifornii. Věřil by tomu někdo?</p>
<p>Tady jsem, pomyslela si Zuzana, já, prakticky myslící vychovatelka, která dovede sčítat čísla napsaná vzhůru nohama rychleji, než to dokáží lidé s čísly napsanými normálně, a lezu tady nahoru věží, která vypadá jako vykotlaný zub a patří víle Zubničce, a v ruce svírám meč, který patří Smrťovi.</p>
<p>Už zase!</p>
<p>Přála bych si, aby uběhl alespoň jeden měsíc, alespoň <emphasis>jediný</emphasis> zatracený měsíc, kdy by se mi nic takového nestalo.</p>
<p>Nahoře slyšela nějaké hlasy. Někdo řekl něco o zámku.</p>
<p>Vyhlédla přes okraj schodištní šachty.</p>
<p>Zdálo se, jako kdyby tam nahoře tábořili nějací lidé. Byly tam krabice a tu a tam se povalovaly deky na spaní. Dva muži seděli na krabicích a pozorovali třetího, který pracoval na zámku dveří v prohnuté stěně. Jeden z mužů byl ten největší člověk, jakého kdy Zuzana viděla, takový ten obrovský tlustý chlap, který nedával najevo, že ta spousta tuku, kterou ukrývá pod svým oblečením, jsou vlastně svaly. Ten druhý...</p>
<p>„Zdravíčko,“ ozval se veselý hlas hned vedle jejího ucha. „A jakpak se jmenuješ ty?“</p>
<p>Přinutila se otočit hlavu opravdu velmi pomalu.</p>
<p>První, co spatřila, bylo šedé lesklé oko. Pak se objevilo to žlutobílé s droboučkou tečkou zorničky.</p>
<p>Oči byly rámovány přátelskou růžovou a bílou tváří, korunovanou kudrnatými vlasy. Tvář byla vlastně docela hezká, jistým chlapeckým způsobem, až na to, že obě různorodé oči, které z ní vyhlížely, dávaly tušit, že byla někomu ukradena.</p>
<p>Pohnula rukou, ale mladík byl rychlejší a vytáhl jí meč v pochvě z opasku.</p>
<p>„Ha, ha!“ zachichotal se, otočil se a odstrčil ji, když se pokusila meče zmocnit. „Ale, ale, ale. No tohle. Bílá kostěná rukojeť, dost nechutná ozdoba v podobě lebky a kostí... To je přece Smrťova druhá nejoblíbenější zbraň, nemám pravdu? Ale božíčku! Dnes musí být Svátek prasečí hlídky! A to znamená, že vy musíte být Zuzana Stohelitská. Šlechta. Klaním se,“ dodal a odtančil o několik kroků zpět.</p>
<p>„Mám strach, že byste mohla provést něco moc ošklivého -“</p>
<p>Ozvalo se jakési cvaknutí a tichý výkřik vzrušení, který se vydral z hrdla mágovi pracujícímu u dveří.</p>
<p>„Ano! Ano, to je ono! Párátko, které se musí použít levou rukou! Jak <emphasis>jednoduché</emphasis>!“</p>
<p>Viděl, že jej pozoruje i Zuzana, a nervózně si odkašlal.</p>
<p>„Ehm, tak jsem odemknul pátý zámek, pane Časnačaji. Žádný problém! Jejich systém je založen na Tupohlávkově Řadě okultní souslednosti! To by dokázal každý hlupák, kdyby to věděl!“</p>
<p>„Já to vím,“ odpověděl mu Časnačaj, aniž spustil oči ze Zuzany.</p>
<p>„Ah...“</p>
<p>Nebylo to prakticky možné, ale Zuzana téměř slyšela, jak mágovy myšlenky zařazují zpátečku. Tam vpředu totiž leželo vědění, že Časnačaj nemá čas na lidi, které nepotřebuje.</p>
<p>„...s jistými... velmi... zajímavými... odchylkami,“ dodal pomalu Křivomus. „Opravdu. Velmi ošidnými. Takže já se teď podívám na číslo šest...“</p>
<p>„Jak víte, kdo jsem?“ zeptala se Zuzana.</p>
<p>„Ale to je přece <emphasis>jednoduché</emphasis>,“ usmál se Časnačaj. „<emphasis>Krakatilova šlechta</emphasis>. Rodinné heslo <emphasis>Non temetis messor</emphasis>. Měli jsme to ve třídě jako povinnou četbu. Věřila byste, že starý Měřice tomu říkal Kdo bude kdo pod drnem? Nikdo se pochopitelně nesmál, jen on.</p>
<p>Samozřejmě, že o vás vím. A hodně. Váš otec byl velmi známá osobnost. Ušel velmi rychle velmi dlouhou cestu. A co se týče vašeho dědečka..., tedy, víte, to motto. Myslíte, že je to vkusné?</p>
<p>Chápu, samozřejmě, že <emphasis>vy</emphasis> se ho bát nemusíte, že? Nebo snad ano?“</p>
<p>Zuzana se pokusila stát se neviditelnou. Nešlo to. Cítila, jak zůstává až trapně hmotná.</p>
<p>„Nevím, o čem to mluvíte,“ řekla. „A vůbec, kdo jste?“</p>
<p>„Omlouvám se. Jmenuji se Časnačaj. Jonatán Časnačaj. K vašim službám.“</p>
<p>Zuzana si v duchu jeho jméno zopakovala.</p>
<p>„To myslíte jako... ve čtyři odpoledne?“ ujišťovala se.</p>
<p>„Ne. Řekl jsem Ča-snač-aj,“ zavrtěl hlavou Časnačaj. „Vyslovoval jsem velmi jasně. Prosím, nepokoušejte se narušit mé soustředění tím, že mě budete takhle sužovat. Mě se to tak lehce nedotkne. Z míry mě vyvedou jen důležité věci. Jak pokračujete, pane Křivomusi? Jestliže jsou zámky zaklínány podle Tupohlávkovy sousledné řady, pak na číslo šest by se měla použít měď a modrozelené světlo. Pokud, samozřejmě, tam nejsou nějaké velmi ošidné <emphasis>odchylky</emphasis>...“</p>
<p>„Ehm, právě to dělám, pane Časnačaji -“</p>
<p>„Myslíte, že se vás váš dědeček pokusí zachránit? Myslíte, co? Jenže já teď mám jeho meč, vidíte? Zajímalo by mě -“</p>
<p>Ozvalo se další cvaknutí.</p>
<p>„Šestý zámek, pane Časnačaji!“</p>
<p>„No prosím.“</p>
<p>„Ehm... chcete, abych začal se sedmým?“</p>
<p>„Pokud chcete. Tady bude klíčem čisté bílé světlo,“ odpověděl Časnačaj, který stále ještě nespouštěl oči se Zuzany. „Ale možná, že už to teď nebude důležité. Přesto vám však děkuji. Opravdu jste mi velice pomohl.“</p>
<p>„Ehm -“</p>
<p>„Ano, můžete jít.“</p>
<p>Zuzana si všimla, že Křivomus se ani nezdržoval tím, aby si posbíral své knihy a nástroje, ale vyrazil dolů po schodech jako člověk, který má strach, že ho někdo zavolá zpět, a proto se pokouší pohybovat rychleji než zvuk.</p>
<p>„A to je jediný důvod, proč jste tady?“ zeptala se. „Loupež?“ Byl koneckonců oblečen jako vrah a tohle byl jistý způsob, jak se vraha dotknout. „Kradete jako obyčejný zloděj?“</p>
<p>Časnačaj rozčileně poskočil. „Zloděj? Já? Já nejsem zloděj, madam. Ale kdybych byl, byl bych ten druh zlodějů, který by ukradl oheň bohům.“</p>
<p>„Oheň už máme.“</p>
<p>„Tak ještě něco lepšího. Ne, ne. Tihle dva pánové, to jsou lupiči. Obyčejní lumpové. Celkem slušní, i když si myslím, že byste si nepřála vidět je například u stolu. Tohle je David Mezinima a ten druhý, to je Banjo. Umí i mluvit.“</p>
<p>David Mezinima Zuzaně kývl na pozdrav. Všimla si pohledu v jeho očích. Možná že tohle je něco, co by mohla použít...</p>
<p>Něco bude potřebovat. Dokonce i její vlasy z toho byly zmatené. Nedokázala se vrátit v čase, nedokázala zmizet, a teď ji dokonce zradily i její vlasy.</p>
<p>Byla normální. Tady najednou byla taková, jaká si vždycky přála být.</p>
<p>Do psí boudy, do psí boudy, a ještě jednou do psí boudy!</p>
<p>Křivomus běžel dolů po schodišti a modlil se. Nevěřil na žádného boha, protože většina mágů žádné bohy nepodporuje, ale i přesto se modlil horečnatou modlitbou ateisty, který doufá, že se celý život mýlil.</p>
<p>Ale nikdo ho nezavolal zpět. Nikdo za ním neběžel.</p>
<p>Když se tedy dostal do jedné vážné zatáčky svého vědomí, zpomalil a jeho strach se dostal do podkritického množství, začal dávat pozor na cestu, aby náhodou nezakopl.</p>
<p>V té chvíli si všiml, že jednotlivé stupně schodiště už vůbec nejsou tak hladce bílé, jako byly předtím, ale změnily se ve velké, nepravidelné dlažební kameny. I světlo se změnilo a pak už to vůbec nebyly schody a on se zapotácel, když narazil na rovnou zem v místech, kde mělo schodiště pokračovat.</p>
<p>Nataženou paží zavadil o rozpadající se cihlu.</p>
<p>V té chvíli dovnitř vproudili duchové minulosti a on si uvědomil, kde je. Byl na nádvoří školy Kmotry Vrtožulé. Jeho matka si přála, aby se naučil číst a psát a stal se mágem, ale také si myslela, že pětiletému chlapci stále ještě velmi sluší dlouhé kudrnaté vlásky.</p>
<p>Tohle ovšem byla loviště Ruperta Ječila.</p>
<p>Paměť a rozhled dospělého člověka mu říkaly, že Rupert je jen polointeligentní sedmiletý fracek s dohola ostříhanou kulatou hlavou, který má svaly i tam, kde by měl mít mozek. Jenže pohled dítěte ho mnohem přesněji zařazoval k silám podobným zosobněnému zemětřesení, s jednou nosní dírkou ucpanou polypy, s odřenými koleny, zaťatými pěstmi a mozkem, jehož všech pět šedých buněk přemlouvalo mluvidla k vytvoření neartikulovaného zvuku.</p>
<p>Ach, bohové. Támhle byl ten strom, za kterým se Rupert vždycky schovával. Kmen vypadal stejně výhružně a mohutně, jak si ho Křivomus pamatoval.</p>
<p>Ale... jestli se opravdu z nějakého důvodu ocitl právě tam, dobrá. Možná že je trochu hubený, ale je teď o pěkný kus větší než Rupert Ječil. To je ono, on teď nakope tomu malému hajzlíkovi vzadu gatě až do...</p>
<p>Pak něco zastínilo slunce a on si uvědomil, že má dlouhé kudrnaté vlásky.</p>
<p>Časnačaj se zamyšleně zadíval ke dveřím.</p>
<p>„Předpokládám, že bych je měl otevřít,“ řekl, „když už jsem kvůli tomu vlastně přišel až sem...“</p>
<p>„Vy pomocí těch zubů kontrolujete děti,“ řekla Zuzana.</p>
<p>„Zní to divně, viďte, když se to takhle řekne,“ ušklíbl se Časnačaj. „Ale tak to máte s celou tou bílou magií. Myslíte si, že se vás váš dědeček pokusí zachránit, co říkáte? Ale ne... myslím si, že ani nemůže. Ne tady. Mám za to, že sem ani nemůže přijít. Proto poslal vás, že?“</p>
<p>„To tedy ne! On -“ Zuzana se zarazila. Och, vždyť on mě vlastně <emphasis>opravdu</emphasis> poslal, pomyslela si a cítila se tím víc jako hlupák. Samozřejmě, že ji poslal. Naučil se toho v poslední době o lidech opravdu hodně. Na chodící kostru dokázal být pěkně mazaný...</p>
<p>Teď jde o to..., jak mazaný je Časnačaj? Zdá se, že je až příliš nadšený svou bystrostí a neuvědomuje si, že jestliže Smrť - pokusila se tu myšlenku rychle zahnat pro případ, že by jí Časnačaj dokázal číst v očích.</p>
<p>„Nemyslím si, že by se o to pokusil,“ řekla. „Není tak chytrý jako vy, pane Časnačaji.“</p>
<p>„Ča-snač-aj,“ opravil ji Časnačaj automaticky. „To je ale škoda.“</p>
<p>„Myslíte si, že vám tohle projde?“</p>
<p>„Ale božíčku. Vážně lidé říkají ,ale božíčku’?“ Najednou stál Časnačaj mnohem blíže. „Samozřejmě, že mi to projde. Už žádný Otec prasátek A to je jenom začátek. Pochopitelně dohlédneme na to, aby nám sem zuby přicházely dál. Možnosti, které nám to -“</p>
<p>Ozvalo se zadunění připomínající vzdálenou lavinu. Podřimující Banjo se probudil, protože pocítil otřesy ve své dolní polovině. Obrovské ruce, které až dosud spočívaly na kolenou, se začaly svírat.</p>
<p>„Co to má bejt?“ zabručel.</p>
<p>Časnačaj naklonil hlavu ke straně a na okamžik vypadal udiveně.</p>
<p>„Co má být co?“</p>
<p>„Vy ste řek, že už nejni Otec prasátek,“ zamračil se Banjo. Vstal a podobal se při tom horskému hřebenu, který náhle vypučel mezi dvěma kontinenty narážejícími o sebe. I při tom mu ruce stále ještě klidně spočívaly na kolenou.</p>
<p>Časnačaj se podíval nejdřív na něj a pak přelétl pohledem k Davidu Mezinima.</p>
<p>„Doufám, že ví, co tady vlastně děláme, nebo ne?“ zeptal se. <emphasis>Řekli</emphasis> jste mu to?“</p>
<p>David Mezinima pokrčil rameny.</p>
<p>„Otec prasátek musí bejt,“ prohlásil neochvějně Banjo. „Dycynky bejval Otec prasátek.“</p>
<p>Zuzana, sklopila zrak. Po bílém mramoru se šířily šedé skvrny. Ona sama stála uprostřed šedého jezírka. Banjo také. A kolem Časnačaje tmavé skvrny poletovaly a stahovaly se jako vosy kolem sklenice s marmeládou.</p>
<p>Něco hledají, pomyslela si.</p>
<p>„Ty přece nevěříš na Otce prasátek, že ne?“ podíval se Časnačaj na Banja. „Takový velký mužský jako ty?“</p>
<p>„Jasně, že jo,“ odpověděl Banjo. „Co mělo znamenat to vaše ,už žádnej Otec prasátek’?“</p>
<p>Časnačaj ukázal na Zuzanu.</p>
<p>„To udělala <emphasis>ona</emphasis>,“ prohlásil. „Ona ho zabila.“</p>
<p>Zuzanu šokovala strašlivá nestydatost tohoto lživého prohlášení.</p>
<p>„Ne, já to nebyla,“ bránila se. „Já to neudělala, to on-“</p>
<p>„Udělala!“</p>
<p>„Neudělala!“</p>
<p>„Udělala!“</p>
<p>Banjova obrovská holá hlava se otočila směrem k ní.</p>
<p>„Tak jak je to vlastně s tím Fotrem čuníků?“ řekl.</p>
<p>„Já si myslím, že není mrtvý,“ zavrtěla Zuzana hlavou. „Ale Časnačaj způsobil, že je velice nemocný-“</p>
<p>„A koho to zajímá?“ zasmál se Časnačaj a odtančil o kousek dál. „Až tohle skončí, Banjo, dostaneš tolik dárků, kolik budeš chtít. Věř mi!“</p>
<p>„Ale Otec prasátek musí bejt,“ duněl Banjův hlas. „Páč jinač by nebyly žádný Prasečnice.“</p>
<p>„To je jenom další svátek sloužící jako záminka k uctívání návratu slunce,“ řekl Časnačaj. „To je-“</p>
<p>David Mezinima vstal. Ruku měl položenou na rukojeti meče.</p>
<p>„My dem vocaď, Časnačaji,“ řekl. „Já a Banjo deme. Mně se to ani trošku nelíbí. Nevadí mi někoho vokrást, nevadí mi něco vyloupit, ale<emphasis> todlencto nejni čestný</emphasis>. Banjo? Okamžitě pojď se mnou!“</p>
<p>„Co to pořád má bejt, to vo tom, že už nejni Otec čuníků?“ držel se Banjo svého.</p>
<p>Časnačaj ukázal na Zuzanu.</p>
<p>„Chyť ji, Banjo! Za všechno může ona.“</p>
<p>Banjo udělal několik kymácivých kroků směrem k Zuzaně a pak se zastavil.</p>
<p>„Naše máma řikala, že se holky netlučou,“ zaburácel. „Ani se netahaj za vlasy...“</p>
<p>Časnačaj obrátil své zdravé oko k nebesům. Šedé skvrny kolem jeho nohou se točily tak rychle, že se zdálo, jako by se kámen těsně pod povrchem vařil. Sledovaly každý jeho krok. Kolem Banjových nohou to vydalo stejně.</p>
<p>Hledají, pomyslela si Zuzana. Hledají, jak by se dostali dovnitř.</p>
<p>„Já myslím, že vás znám, Časnačaji,“ řekla tak sladce, jak jen dokázala. To kvůli Banjovi. „Vy jste to zlé, šílené dítě, kterého se všechny ostatní děti bojí, že?“</p>
<p>„Banjo?“ vyštěkl Časnačaj. „Řekl jsem, abys ji chytil -“</p>
<p>„Naše máma řikala -“</p>
<p>„To dítě, co se nervózně chichotá a kterého se ani známí rváči z ulice nedotknou, protože vědí, že kdyby to udělali, chytí ho amok a bude kopat, kousat a škrábat,“ řekla Zuzana. „Dítě, které nevidí rozdíl mezi tím, když hodí po kočce kámen, nebo tím, když ji poleje petrolejem a podpálí.“</p>
<p>K jejímu potěšení na ni upřeně zíral.</p>
<p>„Neříkej to,“ zamračil se.</p>
<p>„<emphasis>Vsadím</emphasis> <emphasis>se</emphasis>, že si s tebou nikdo nechtěl hrát,“ pokračovala klidně Zuzana. „Ty jsi byl to dítě bez kamarádů, ano. Děti vědí, co obnáší mozek, jako je ten tvůj, i když nevědí, jak ho správně pojmenovat -“</p>
<p>„Řekl jsem, abys byla <emphasis>zticha</emphasis>! <emphasis>Chyť</emphasis> ji, Banjo!“</p>
<p>A bylo to tady. Slyšela to v Časnačajově hlase. Ozývalo se v něm chvění, které tam předtím nebylo.</p>
<p>„Ten ošklivý malý kluk,“ ušklíbla se pohrdavě a napjatě pozorovala jeho tvář, „který nahlíží panenkám pod sukně...“</p>
<p>„To jsem <emphasis>nedělal</emphasis>!“</p>
<p>Zdálo se, že Banjo má starosti.</p>
<p>„Naše máma říkala -“</p>
<p>„K čertu s vaší mámou!“ odsekl mu vztekle Časnačaj.</p>
<p>Ozvalo se tiché zašeptání - to David Mezinima tasil meč a čepel se otřela o vydělanou kůži.</p>
<p>„Cos to řek vo naší mámě?“ zasyčel.</p>
<p>Tak a teď se musí soustředit na tři lidi najednou, pomyslela si Zuzana.</p>
<p>„Vsadím se, že si s tebou nikdo nechtěl hrát,“ zaútočila znovu. „Vsadím se, že jsi udělal pár věcí, o kterých lidé mluvili jen šeptem a ukazovali si při tom na tebe, že?“</p>
<p>„Banjo! Dělej, co jsem ti řekl!“ zaječel najednou Časnačaj.</p>
<p>Obrovský muž už byl téměř u ní. Viděla, jak se jeho tvář křiví v agónii nerozhodnosti. Obrovské pěsti se zavíraly a otvíraly a rty se mu pohybovaly, jako kdyby mu v hlavě probíhal nějaký děsivý rozhovor.</p>
<p>„Naše... máma... vona dycky říkala...“</p>
<p>Všechny šedé stíny se najednu přesunuly po podlaze a vytvořily jezírko stínů, jehož hladina s udivující rychlostí tmavla a zvedala se vzhůru. Stín se zvedl vysoko nad hlavy tří mužů a vzal na sebe tvar.</p>
<p><emphasis>„Tak tys byl zasejc ošklivej zlej </emphasis><emphasis>kluk, ty malej neřáde?“</emphasis></p>
<p>Nad trojicí se tyčila obrovská ženská postava. V jedné masité ruce třímala svazek vrbových větévek silný jako mužská paže.</p>
<p>Pak stín zavrčel.</p>
<p>David Mezinima zíral do tváře matky Běloskvojové. Každý pór její kůže vypadal jako prohlubeň v zemi. Každý zahnědlý zub jako náhrobní kámen.</p>
<p>„Takže tys ho zaseje nechal vlítnout do nějakýho maléru, co Davide? Už zasejc, co?“</p>
<p>David Mezinima vyděšeně ustupoval. „To ne, mámo... heleď, mámo, dyť já...“</p>
<p><emphasis>„A ty, Banjo, potřebuješ pořádně zvalchovat hřbet, co? Už si zase hraješ s holčičkama?“</emphasis></p>
<p>Banjo klesl na kolena a z očí mu vytryskly slzy zoufalství.</p>
<p>„Promiň, mámo, promiň, vodpusť jééé-hhúúú, mami, vodpusť, já už to, mámo, promiň -“</p>
<p>Postava se pak znovu obrátila k Davidovi Mezinima.</p>
<p>Meč mu vypadl z ruky. Zdálo se, že se mu pomalu rozpouští tvář.</p>
<p>David Mezinima se rozplakal.</p>
<p>„Ne, mami, ne, mami, néééé, mami -“</p>
<p>Vydal ze sebe jakési zabublání, sevřel si hruď a svezl se k zemi. A zmizel.</p>
<p>Časnačaj se začal smát.</p>
<p>Zuzana mu poklepala na rameno, a když se ohlédl, udeřila ho pěstí do tváře tak silně, jak to jen dovedla.</p>
<p>Tedy měla to v plánu. Jeho ruka však byla rychlejší a chytila ji za zápěstí. Měla pocit, že narazila na železnou tyč.</p>
<p>„Ale <emphasis>ne</emphasis>,“ vydechl. „Tak <emphasis>tohle</emphasis> bych nedělal.“</p>
<p>Koutkem oka stačila Zuzana zahlédnout, jak se Banjo plazí na místo, kde byl ještě před okamžikem jeho bratr. Matka Běloskvojová zmizela.</p>
<p>„Tohle místo se ti pokouší dostat do hlavy, že?“ řekl Časnačaj. „Zkoumá, jak by se s tebou mohlo vypořádat. No, <emphasis>já</emphasis> jsem ve spojení se svým vnitřním dítkem.“</p>
<p>Natáhl k ní druhou ruku, surověji chytil za vlasy a táhl jí hlavu k zemi.</p>
<p>Zuzana vykřikla.</p>
<p>„A tohle je opravdu skvělá zábava,“ zašeptal.</p>
<p>Najednou Zuzana ucítila, jak jeho stisk povoluje. Ozval se pleskavý náraz, jako když na dlaždice dopadne pěkný kus masa, a po zemi kolem ní přelétl Časnačaj na zádech.</p>
<p>„Netahej holčičky za vlasy,“ duněl Banjův hlas. „To je <emphasis>ošklivé</emphasis>.“</p>
<p>Časnačaj vyskočil ze země jako akrobat a opřel se o zábradlí schodiště.</p>
<p>Pak vytasil meč.</p>
<p>Čepel byla v jasném světle věže neviditelná.</p>
<p>„Takže to, co se vypráví v různých pověstech, je pravdivé,“ řekl. „Tak tenká, že je neviditelná. Těším se, kolik zábavy si s ní užiju.“ Zamával zbraní. „A jak je lehká.“</p>
<p>„Neodvážíš se ji použít. Dědeček by si to s tebou vyřídil,“ prohlásila Zuzana a vykročila k němu.</p>
<p>Viděla, jak mu víčko zdravého oka několikrát zacukalo.</p>
<p>„Ten si to nakonec vyřídí s každým,“ ušklíbl se Časnačaj. „Ale já na něj budu připravený.“</p>
<p>„Jeho myšlení je velmi jednoduché,“ upozorňovala ho Zuzana, která už mu byla téměř na dosah.</p>
<p>„O, tak pak je to muž podle mého gusta.“</p>
<p>„To je možné, pane Časnačaji.“</p>
<p>Máchl mečem. Neměla ani čas uhnout.</p>
<p>A když máchl mečem podruhé, už se o to ani nepokoušela.</p>
<p>„Tady nefunguje,“ řekla, když na ni užasle vytřeštil oči. „Ta čepel tady <emphasis>neexistuje</emphasis>. Tady nic neumírá!“</p>
<p>Potom ho udeřila dlaní do tváře.</p>
<p>„Nazdar!“ zvolala vesele. „Já jsem vychovatelka tvého vnitřního dítěte!“</p>
<p>Neudeřila ho příliš silně. Natáhla jednoduše ruku se zvednutou dlaní, opřela se mu o bradu a převrátila ho pozpátku přes zábradlí.</p>
<p>Udělal salto zpět. Nikdy nepochopila jak. Nějakým podivným způsobem se odrazil od čirého vzduchu.</p>
<p>Jednou rukou se jí zachytil za paži, nohy jí vyletěly z podlahy a ona sama přepadla přes zábradlí. Druhou rukou se jí podařilo zábradlí se zachytit - i když později přemýšlela, jestli to náhodou nebylo zábradlí, kterému se podařilo zachytit ji.</p>
<p>Časnačaj jí visel na ruce a díval se vzhůru se zamyšleným výrazem. Viděla, jak si dal rukojeť meče do úst a sáhl do opasku.</p>
<p>V tom okamžiku padla otázka „Je tento muž dostatečně šílený, aby se pokusil zabít někoho, kdo ho drží nad propastí?“ a odpověď na ni nebylo třeba dlouho hledat... Prudce kopla nohou a zasáhla ho do ucha.</p>
<p>Látka jejího rukávu začala praskat. Časnačaj se pokusil uchopit ji pevněji. Vykopla znovu a šaty praskly. Na okamžik visel v prázdnotě a pak - s výrazem člověka, který se stále ještě pokouší vyřešit jakýsi složitý problém - začal padat, otáčet se, zmenšovat...</p>
<p>Dopadl na hromadu zubů, které se sprškou rozlétly po okolním dláždění. Chvilku se zmítal...</p>
<p>A zmizel.</p>
<p>Ruka podobná trsu banánů vytáhla Zuzanu nahoru přes zábradlí.</p>
<p>„Když budeš tlouct holky, dostaneš se do maléru,“ řekl Banjo. „S holkama si nehraj.“</p>
<p>Za zády jim něco cvaklo.</p>
<p>Dveře se otevřely dokořán. Po podlaze se valila bílá mlha.</p>
<p>„Naše máma -“ řekl Banjo a pokoušel se srovnat si to v hlavě. „Byla tady naše máma -“</p>
<p>„Ano,“ přikývla Zuzana.</p>
<p>„Jenže to nebyla naše máma, páč naši mámu pohřbili -“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Koukali sme na to, když zasypávali hrob a takový ty věci.“</p>
<p>„Ano,“ přikývla Zuzana a v duchu dodala: <emphasis>vsadím se, že jste koukali.</emphasis></p>
<p>„A kam se vypařil náš David?“</p>
<p>„Ehm... někam jinam, Banjo.“</p>
<p>„Někam, kde je hezky?“ vypravil ze sebe obrovský muž váhavě.</p>
<p>Zuzana si slyšitelně oddechla úlevou, že konečně dostala příležitost říci pravdu, nebo alespoň ne tak docela lež.</p>
<p>„Asi ano,“ přikývla.</p>
<p>„Kde je líp než tady?“</p>
<p>„To nikdy nevíš. Někteří lidé by řekli, že je to velmi pravděpodobné.“</p>
<p>Banjo k ní obrátil svá prasečí očka. Na kratičký okamžik tenhle pětatřicetiletý muž zíral na svět růžovým sklíčkem očí pětiletého dítěte.</p>
<p>„To je dobře,“ řekl. „Takže se zase sejde s naší mámou.“ Jak se zdálo, tak ho ta rozsáhlá konverzace vyčerpala. Najednou jako kdyby se celý zmenšil.</p>
<p>„Chci domů,“ řekl.</p>
<p>Dívala se do jeho velikého poďobaného obličeje, pak bezradně pokrčila rameny, vytáhla z kapsy kapesník a nastavila mu ho ke rtům.</p>
<p>„Plivni,“ přikázala. Poslechl ji. Otřela mu kapesníkem obličej z nejhoršího a strčila mu ho do ruky.</p>
<p>„Tak a teď se pořádně vysmrkej,“ přikázala a rychle se stáhla do patřičné vzdálenosti, kde vyčkala, než utichla ozvěna jeho zatroubení.</p>
<p>„Ten kapesník si můžeš nechat. Ráda ti ho dám,“ dodala a myslela to opravdu upřímně. „Teď si hezky zastrč košili.“</p>
<p>„Ano, slečno.“</p>
<p>„Tak a teď běž dolů a vymeť všechny zuby ven z toho kruhu. Dokážeš to?“</p>
<p>Banjo přikývl.</p>
<p>„A co že to máš dokázat?“ zaútočila na něj Zuzana.</p>
<p>Banjo se soustředil. „Vymést všechny ty zuby ven z kruhu, slečno.“</p>
<p>„Výborně. Tak do toho.“</p>
<p>Zuzana se dívala, jak s dusotem odchází, a pak se obrátila k bílým dveřím. Byla si jistá, že se mág dostal jen k šestému zámku.</p>
<p>Místnost za dveřmi byla dokonale bílá a mlha, jejíž kotouče se vznášely do výše kolen, dokonale dusila i zvuk jejích kroků.</p>
<p>Jediné, co tam bylo, byla postel. Byla to obrovská sloupková postel pro dva, stará a zaprášená.</p>
<p>Zuzana si zprvu myslela, že je postel prázdná. Ale pak spatřila postavu ležící uprostřed závěje polštářů. Ze všeho nejspíš se podobala křehké stařičké dámě v obrovském krajkovém čepci.</p>
<p>Stařenka obrátila hlavu a usmála se na Zuzanu.</p>
<p>„Vítám tě, má drahá.“</p>
<p>Zuzana si nepamatovala ani jednu ze svých babiček. Matka jejího otce zemřela, když byla ještě velmi malá, a co se týče druhé větve jejich rodiny... prostě a jednoduše, nikdy žádnou babičku neměla. Ale tohle byla přesně taková babička, jakou by si byla přála.</p>
<p>Tak laskavá, že - jak dodávala ta horší stránka jejího podvědomí - taková ani vlastně nemůže existovat.</p>
<p>Najednou měla dojem, že zaslechla dětský smích. A znovu. Někde, téměř mimo doslech, si hrály děti. To byl vždycky příjemný, uklidňující zvuk.</p>
<p>Uklidňující samozřejmě za předpokladu, že nerozumíte jejich slovům.</p>
<p>„Ne,“ řekla Zuzana.</p>
<p>„Promiň, drahoušku?“ naklonila stařenka hlavu ke straně.</p>
<p>„Vy nejste víla Zubnička.“ Ach ne... měla na posteli dokonce ten háčkovaný přehoz...</p>
<p>„Ale jsem, má drahá.“</p>
<p>„Ale babičko, proč máte tak velké zuby... Dobrý bože, vždyť vy máte dokonce i ten kytičkovaný šál.“</p>
<p>„Já ti nerozumím, miláčku -“</p>
<p>„Zapomněla jste na houpací židli,“ řekla Zuzana. „Vždycky jsem si myslela, že budete sedět v houpacím křesle...“</p>
<p>Někde za zády se jí ozvalo tiché „pop“ a vzápětí tichoučké pravidelné <emphasis>skříp, skříp</emphasis>. Ani se neotáčela.</p>
<p>„Kdybyste teď k tomu ještě přidala kotě, které si hraje s klubíčkem, velmi špatně by to s vámi dopadlo,“ řekla upjatě a zvedla svícen, který stál u postele. Jak se zdálo, těžký byl dost.</p>
<p>„Myslím si, že nejste skutečná,“ řekla vyrovnaným hlasem. „Neexistuje žádná drobná stařenka v květovaném šálu, která by tady hospodařila. Jste jen výplod mé mysli. Tak se vlastně bráníte... Proniknete lidem do hlavy a najdete tam věci, které na ně platí -“ Švihla svícnem. Ten postavou ležící v posteli zcela bez obtíží proletěl.</p>
<p>„Vidíte?“ řekla, „vždyť vy opravdu nejste <emphasis>skutečná</emphasis>.“</p>
<p>„Ale drahoušku, já jsem skutečná,“ řekla stařenka, její obrys se poněkud změnil. „Neskutečný byl ten svícen.“</p>
<p>Zuzana se podívala na nový tvar v posteli.</p>
<p>„Houby,“ zabručela. „Je to děsivé, ale <emphasis>mě</emphasis> to nevystraší. Ne, tohle taky ne.“ Měnilo se to znovu a znovu. „Ne, otec mě taky nevystraší. Dobrý bože, jak vidím, tak už vyškrabujete dno? Pavouky mám <emphasis>ráda</emphasis>. Hadů se nebojím. Psi? To snad ne. Krysy jsou prima, krysy můžu. No dovolte, copak se <emphasis>tohohle</emphasis> někdo může <emphasis>bát?</emphasis>“</p>
<p>Chytila ono podivné stvoření a tentokrát se jeho podoba nezměnila. S hlubokýma očima pod obočím připomínajícím dva balkony vypadalo jako malá vrásčitá opička. Vlasy mělo šedivé a řídké. Bezmocně se zmítalo v Zuzanině sevření a sípavě lapalo po dechu.</p>
<p>„Já se tak snadno nevyděsím,“ sdělila mu Zuzana, „ale divil by ses, kdybys viděl, jak se dovedu rozzuřit.“</p>
<p>Stvoření ochablo.</p>
<p>„Já... já...“ zamumlalo.</p>
<p>Pustila ho.</p>
<p>„Ty jsi bubák, že?“</p>
<p>Stvoření se schoulilo do malého klubíčka.</p>
<p>„... ne <emphasis>bubák</emphasis>... já jsem <emphasis>ten</emphasis> bubák.“</p>
<p>„Co má znamenat to <emphasis>ten</emphasis>?“ zajímala se Zuzana.</p>
<p>„<emphasis>Ten bubák</emphasis>,“ snažil sejí vysvětlit bubák. Teprve teď si všimla, jak je vyhublý, že jeho vlasy a chlupy jsou skoro bílé, že kůže stěží pokrývá kosti vyhublého těla...</p>
<p>„První bubák?“</p>
<p>„Já... kdysi byly..., pamatuju, když byla země úplně jiná. Led. Mnohokrát... led. A ty... jak jim to říkáte?“ stvoření se několikrát sípavě nadechlo, „Země, ty veliké země... každá jiná...“</p>
<p>Zuzana si sedla na pelest postele.</p>
<p>„Myslíš světadíly?“</p>
<p>„...všechno je jiné.“ Tmavé zapadlé oči jí zableskly do tváře a stvoření se náhle zvedlo a zamávalo zmateně kostnatýma rukama. „Byl jsem temnotou v jeskyni! Byl jsem stínem mezi stromy! Slyšelas o... prvotním pravýkřiku? To bylo... kvůli <emphasis>mně!</emphasis> Byl jsem...“ stvoření se znovu schoulilo do klubíčka a sípavě se rozkašlalo. „A pak... ta věc... znáš tu věc... jasnou a zářící..., blesk, který můžeš nosit s sebou, je horká, malé slunce, a už nebyla žádná tma, jen stíny a pak jste si vyrobili sekery, sekery v pralese, a pak... pak...“</p>
<p>Zuzana se ho pokusila utěšit. „Existuje stále ještě spousta bubáků,“ řekla.</p>
<p>„Schovávají se pod postelemi! Ukrývají se ve skříních! Ale,“ tvor se pokoušel chytit dech, „kdybys mě viděla za... starých časů..., když přicházeli hluboko do jeskyní kreslit své lovecké obrazy..., jak jsem jim dokázal zařvat v hlavách..., až jim žaludky vypadly zadkem...“</p>
<p>„Stará umění poslední dobou vymírají,“ přikývla Zuzana vážně.</p>
<p>„...Oh, později přišli jiní... Ti ovsem nikdy nepoznali ten čiročirý prvotní strach. Jediné, co znali,“ i když bubák sotva sípal, dokázal do svého hlasu přimísit velkou dávku pohrdání, „byly temné kouty. Já byl <emphasis>temnota</emphasis>! Já byl... <emphasis>první!</emphasis> A najednou jsem nebyl skoro k ničemu... tak strašit ženské, srážet mléko..., ukrývat se v temných stínech na sklonku roku... a pak, jedné noci, pořád se ptám... proč?“</p>
<p>Zuzana přikývla. Bubáci nebyli zvlášť chytří. Trvalo pravděpodobně velmi dlouho, než se v mozku, kde se buňky pomalu odrážejí od jedné stěny mozkovny k druhé, vynořila otázka existenční nejistoty. Ale... dědeček myslel stejně. Pohybujte se mezi lidmi dostatečně dlouho a přestanete být tím, čím si oni představují, že jste, a zatoužíte po tom být něčím, čím chcete být sami. Deštníky a stříbrem zdobené kartáče na vlasy...</p>
<p>„Myslíš si teď: ,Jaký to vlastně všechno mělo smysl’, že?“ řekla Zuzana.</p>
<p>„...děsil jsem děti..., plížil se..., pak jsem je začal pozorovat. V těch ledových dobách vlastně ani žádné děti nebyly... jen velcí lidé a malí lidé, ne <emphasis>děti</emphasis>... a... a v jejich hlavách byl jiný svět... v jejich hlavách... <emphasis>tam</emphasis> se teď vytratil ten starý svět, do jejich hlav. Staré časy. Když bylo všechno mladé.“</p>
<p>„Vylezl jsi zpod postele...“</p>
<p>„Dával jsem na ně pozor..., staral jsem se, aby byly v bezpečí...“</p>
<p>Zuzana se musela ze všech sil ovládat, aby se neotřásla.</p>
<p>„A zuby?“</p>
<p>„Já... no podívej, nemůžeš dovolit, aby se zuby povalovaly jen tak, to by je pak mohl dostat <emphasis>kdokoliv</emphasis> a udělat s nimi strašné věci. Já je měl rád, nechtěl jsem, aby jim někdo ublížil...“ bublal bubák. „Nikdy jsem jim nechtěl ublížit, vždycky jsem je jen tak pozoroval a zuby jsem držel pěkně v bezpečí... a... a občas jsem tam jen tak sedával a naslouchal jim...“</p>
<p>Jeho tichý šepot pokračoval. Zuzana ho poslouchala s rozpačitým úžasem a nevěděla, jestli má tu věc litovat, nebo - a to byla poměrně zajímavá další možnost - ji zašlápnout.</p>
<p>„... a ony ty zuby... pamatují si...“</p>
<p>Prabubák se začal třást.</p>
<p>„A co ty peníze?“ zeptala se Zuzana. „Dneska člověk bohaté bubáky nevidí.“</p>
<p>„...peníze všude... zakopány v děrách... staré poklady... v pohovkách, v krbu... množí se... investice... peníze za zuby, moc důležité, část magie, je to bezpečné, je to správné, jinak je to <emphasis>krádež</emphasis>... a já je všechny označil a uložil je v bezpečí a... a pak jsem byl najednou starý, ale našel jsem lidi...“ Zubní skřetvíl se zachichotal tak, že Zuzana na okamžik politovala ony lidi v pradávných jeskyních. „Oni se na nic neptají, že?“ bublala obludka, „...dáš jim peníze a oni dělají, co se po nich chce, a na nic se neptají...“</p>
<p>„Dostanou víc, než za kolik ta jejich práce stojí,“ řekla Zuzana.</p>
<p>„...a pak přišli <emphasis>tihle</emphasis>... a chtěli krást...“</p>
<p>Zuzana to vzdala. Staří bohové mají nová zaměstnání.</p>
<p>„Vypadáš strašně.“</p>
<p>„...ó, děkuji mnohokrát...“</p>
<p>„Chtěla jsem říct, že vypadáš nemocný.“</p>
<p>„...moc starý... a všichni ti muži... strašná námaha...“</p>
<p>Bubák zasténal.</p>
<p>„...tady... tady se neumírá,“ zalapal po dechu. „Jenom stárneš, posloucháš ten smích...“</p>
<p>Zuzana přikývla. Bylo to ve vzduchu. Nedokázala rozlišit slova, jen vzdálené žvatlání, které jako by se sem neslo odněkud z konce dlouhé chodby.</p>
<p>„... a tohle místo... pomalu kolem mě vyrostlo...“</p>
<p>„Stromy,“ řekla Zuzana. „A nebe. To všechno je z jejich hlav...“</p>
<p>„...umírám... ty malé děti... musíš...“</p>
<p>Postavička vybledla a zmizela.</p>
<p>Zuzana chvíli tiše stála a naslouchala vzdálenému ševelu hlasů.</p>
<p>Svět víry, pomyslela si. Stejný jako ústřice. Stačí, aby se do ní dostal kousek špíny, a vyroste kolem něj perla.</p>
<p>Vstala a vydala se dolů.</p>
<p>Banjo někde našel koště a mop. Kruh byl prázdný a Banjo teď s překvapující iniciativou pečlivě umýval křídový kruh.</p>
<p>„Banjo?“</p>
<p>„Ano, slečno?“</p>
<p>„Líbí se ti tady?“</p>
<p>„Támhle jsou stromy, slečno.“</p>
<p>To bych pravděpodobně mohla považovat za ,ano’, rozhodla se Zuzana.</p>
<p>„To nebe ti nevadí?“</p>
<p>Překvapeně se na ni zadíval.</p>
<p>„Ne, slečno.“</p>
<p>„Umíš počítat, Banjo?“</p>
<p>Vrhl na ni mazaný pohled.</p>
<p>„Ano, slečno. Na prstech.“</p>
<p>„Takže umíš počítat do...?“ rozhodla se ho Zuzana vyzkoušet.</p>
<p>„Do třinácti, slečno,“ odpověděl Banjo pyšně.</p>
<p>Podívala se na jeho obrovské prsty.</p>
<p>„No nazdar.“</p>
<p>No, a koneckonců proč ne? pomyslela si. Je velký, důvěryhodný a jaký život by ho tam venku čekal?</p>
<p>„Já si myslím, že by bylo skvělé, kdybys tady dělal zubní vílu, Banjo.“</p>
<p>„A bude to v pořádku, slečno? Nebude to zubní víle vadit?“</p>
<p>„Víš co..., tak to budeš dělat, dokud se nevrátí.“</p>
<p>„Tak jo, slečno.“</p>
<p>„Já... hm... podívám se po někom, kdo by na tebe alespoň trochu dohlédl, než se zapracuješ. Potraviny se sem myslím dopravují vozem. Nedovol lidem, aby tě ošidili.“ Podívala se na jeho obrovské ruce a pak očima stoupala po nižších úbočích, až její pohled doputoval k vrcholku hory Banjo, a dodala: „Ne že bych si myslela, že by to někdo zkoušel...“</p>
<p>„Dobrá, slečno. Budu se vo to tady starat, slečno. Ehm...“</p>
<p>Obrátila se k ní obrovská růžová tvař.</p>
<p>„No, copak, Banjo?“</p>
<p>„Moh bych mít štěně, slečno? Kdysi sem měl kotě, ale máma ho utopila, že prej je špinavý.“</p>
<p>Ze Zuzaniny paměti se vynořilo jméno.</p>
<p>„A to štěňátko by se jmenovalo Haf?“</p>
<p>„Samo, slečno. Štěňátko Haf, slečno.“</p>
<p>„Myslím, že se tady brzo objeví, Banjo.“</p>
<p>Zdálo se jí, že tomu zcela bezmezně uvěřil.</p>
<p>„Děkuju vám, slečno.“</p>
<p>„A teď už musím jít.“</p>
<p>„Tak jo, slečno.“</p>
<p>Ohlédla se zpět ke věži. Smrťova krajina možná byla temná, ale když jste tam byli, ani v duchu vás nenapadlo, že by se vám mohlo stát něco zlého. Tam jste byli daleko za místy, kde se děly ošklivé věci. Ale tady...</p>
<p>Když je slovek dospělý, obává se jen - řekněme -logických věcí. Moci. Nemoci. Že bude odhalen. Nikdo nešílí hrůzou, protože by se pod schody mohlo schovávat něco tajemného. Svět dospělých není plný despotických světel a stínů. A co ten úžasný svět dětství? Nuže, to není zmenšený svět dospělých, to je jisté. Vypadá spíše jako skutečný svět dospělých, ale popisovaný velkými tučnými písmeny. Všechno je tam... <emphasis>silnější</emphasis>. Silnější než <emphasis>všechno</emphasis>...</p>
<p>Nechala Banja u jeho kbelíku a hadru a vyšla ven do sluncem neustále zaplaveného světa.</p>
<p>Rozběhli se k ní Žlučoblij s Violou. Žlučoblij mával ulomenou větví jako obuškem.</p>
<p>„To nebudeš potřebovat,“ zavrtěla Zuzana hlavou. Chtělo se jí hrozně spát.</p>
<p>„Promluvili jsme si o tom, co se stalo, a řekli jsme si, že bychom se měli vrátit a pomoci ti,“ řekl Žlučoblij.</p>
<p>„Aha. Demokratická odvaha,“ zabručela Zuzana. „No, všichni jsou pryč. Ať už zmizeli kamkoliv.“</p>
<p>Žlučoblij s vděčným výrazem spustil větev.</p>
<p>„To nebylo proto, že -“ začal.</p>
<p>„Podívejte se, vy dva byste teď mohli být užiteční,“ řekla Zuzana. „Zůstal tam hrozný nepořádek. Běžte a pomozte Banjovi.“</p>
<p>„Banjovi?“</p>
<p>„On... on to místo teď více méně vede.“</p>
<p>Viola se zasmála.</p>
<p>„Ale on je přece -“</p>
<p>„Prostě to teď vede,“ opakovala Zuzana unaveně.</p>
<p>„Dobrá,“ řekl Žlučoblij. „Každopádně jsem si jistý, že mu dokážeme alespoň říci, co by měl dělat -“</p>
<p>„Ne! Už příliš mnoho lidí mu říkalo, co má dělat. On <emphasis>ví</emphasis>, co má dělat. Vy mu jenom pomozte začít, rozumíš? Ale...“</p>
<p>Jestliže se teď Otec prasátek vrátí, ty zmizíš, že? Nevěděla, jak by tuhle otázku formulovala.</p>
<p>„Já, hm, víš..., věším svou původní práci na hřebík,“ oznámil jí Žlučoblij. „Hm... budu pokračovat v tom, co jsem řekl, že dělám - záskoky za bohy, kteří si chtějí udělat nějaké to volno.“ Vrhl na ni prosebný pohled.</p>
<p>„Skutečně?“ Zuzana se podívala na Violu. Ach, snad... možná, že jestli v něj alespoň <emphasis>ona</emphasis> opravdu věří, tak by to... Mohlo by to fungovat. Jeden nikdy neví.</p>
<p>„Výborně,“ přikývla. „Užij si to. Já se teď musím vrátit domů. To je ale pekelný způsob, jak strávit Svátek prasečí hlídky.“</p>
<p>Truhlík na ni čekal u potoka.</p>
<p>Auditoři vzrušeně povlávali. A jak se ostatně ve společnosti jim podobných pravidelně stává, když se něco radikálně zvrtne a potřebuje okamžitě opravit, sešli se, aby vymysleli, na koho by shodili vinu.</p>
<p>Jeden řekl: To bylo...</p>
<p>Pak se zarazil. Auditoři žili v dokonalé shodě, což činilo výběr vhodného obětního beránka trošku problematickým. Pak se ale uklidnil. Koneckonců, jestli z toho všechno bude třeba někoho obvinit, pak to prakticky nebude <emphasis>něčí</emphasis> vina. Vždyť to bylo to, čemu se říká kolektivní zodpovědnost. Fungovalo to v podobných případech spíše jako smůla, živelní pohroma nebo něco takového.</p>
<p>Další řekl: Naneštěstí by to všechno mohli lidé špatně pochopit. Mohly by nám být kladeny otázky.</p>
<p>Jeden řekl: A co Smrť? Nakonec se do toho zapletl.</p>
<p>Jeden řekl: Ehm... vlastně ani ne.</p>
<p>Jeden řekl: Ale jděte, vždyť do toho namočil tu holku.</p>
<p>Jeden řekl: Totiž... ne. Ta se do toho zapletla sama.</p>
<p>Jeden řekl: Ano, ale on jí řekl...</p>
<p>Jeden řekl: Ne, neřekl. Naopak, on jí výslovně <emphasis>řekl</emphasis>, aby se do toho... Odmlčel se a pak dodal: Sakra!</p>
<p>Jeden řekl: Na druhé straně.</p>
<p>Roucha se obrátila k němu.</p>
<p>Ano?</p>
<p>Jeden řekl: Neexistuje žádný skutečný <emphasis>důkaz</emphasis>. Žádný písemný doklad. Nějací lidé podlehli emocím a rozhodli se zaútočit na zemi víly Zubničky. To je sice událost nešťastná, nicméně s námi nemá nic společného. My jsme tím, pochopitelně, šokováni.</p>
<p>Jeden řekl: Jenže pořád je tady ještě Otec prasátek. Jsou tady věci, kterých si jistě bude všimnuto. Možná budou kladeny otázky.</p>
<p>Chvíli se nehybně vznášeli na svých místech.</p>
<p>Nakonec jeden z nich řekl: Možná, že bychom měli...</p>
<p>Odmlčel se, protože se hrozil to slovo si byť jen pomyslet, ale nakonec se sebral a přinutil se větu dokončit.</p>
<p>...riskovat.</p>
<p>Postel, pomyslela si Zuzana, když kolem ní ubíhaly kotouče mlhy. A ráno takové ty slušné lidské věci jako kávu a ovesnou kaši. A <emphasis>pos</emphasis><emphasis>tel</emphasis>. <emphasis>Skutečné</emphasis> věci...</p>
<p>Truhlík se zastavil. Chvilku se mu dívala někam mezi uši, ale pak ho znovu pobídla vpřed. Zažrál, ale nehnul se z místa.</p>
<p>Jeho udidlo zachytila kostnatá ruka. Zjevil se Smrť.</p>
<p>JEŠTĚ TO NESKONČILO. JE TŘEBA UDĚLAT JEŠTĚ VÍC. STÁLE JEŠTĚ HO TRÁPÍ.</p>
<p>Zuzana se na Truhlíkově hřbetě shrbila. „Kdo? Koho?“</p>
<p>KUPŘEDU. POVEDU TĚ. Smrť se vyšplhal Truhlíkovi na hřbet a natáhl ruku před ni, aby se chopil otěží.</p>
<p>„Podívej, měla jsem namířeno -“ začala Zuzana.</p>
<p>ANO. JÁ VÍM. KONTROLA VÍRY, řekl Smrť, když se kůň vydal na další cestu. NĚCO TAKOVÉHO MŮŽE NAPADNOUT JEN VELMI JEDNODUCHOU MYSL. MAGIE TAK STARÁ, ŽE UŽ SNAD ANI NENÍ MAGIÍ. JAK JEDNODUCHÝ PROSTŘEDEK K TOMU PŘINUTIT MILIONY DĚTÍ, ABY PŘESTALY VĚŘIT NA OTCE PRASÁTEK.</p>
<p>„A co jsi dělal <emphasis>ty?</emphasis>“ podívala se na něj Zuzana.</p>
<p>I JÁ JSEM VYKONAL, CO JSEM SE ROZHODL VYKONAT. UDRŽOVAL JSEM VĚCI V BĚHU. MILIONY KOBERCŮ ZAŠPINĚNÝCH OD SAZÍ, MILIONY NAPLNĚNÝCH PUNČOCH, VŠECHNY TY STŘECHY, NA NICHŽ JSME ZANECHALI STOPY SANÍ... NEVÍRA ZJISTÍ, ŽE MÁ TVÁŘÍ V TVÁŘ TAKOVÝM DŮKAZŮM VELMI TĚŽKOU POZICI. ALBERT ŘÍKÁ, ŽE TEĎ NECHCE VIDĚT SHERRY ALESPOŇ <emphasis>DVA</emphasis> DNY. OTEC PRASÁTEK SE TEDY BUDE MÍT K ČEMU VRÁTIT.</p>
<p>„A co musím udělat teď?“</p>
<p>MUSÍŠ PŘIVÉST ZPÁTKY OTCE PRASÁTEK.</p>
<p>„Musím? Ach ták! Pro mír a dobrou vůli a zvonečky vil? Kdo o to <emphasis>st</emphasis><emphasis>ojí</emphasis>? Je to jen nějaký tlustý starý klaun, který lidem dodává o svátcích pocit jisté ctihodnosti! To myslíš vážně, že jsem to všechno musela podstoupil kvůli nějakému tlustému staříkovi, co se potuluje kolem dětských ložnic?“</p>
<p>NE. PROTO, ABY VYŠLO SLUNCE.</p>
<p>„Co má, prosím tě, astronomie společného s Otcem prasátek?“</p>
<p>STAŘÍ BOHOVÉ PROVOZUJÍ NOVÁ ZAMĚSTNÁ-NÍ.</p>
<p>Starší pAsák nečekal na hlavní hostinu. Přikázal jedné ze služebných, aby mu donesla velký tác vybraných mlsků do jeho bytu, a tam se teď předváděl a dělal všechny ty věci, které dělá muž, když se nečekaně ocitne tête-à-tête s osobou opačného pohlaví, jako že si nepozorovaně čistil boty o nohavice kalhot a čistil si nehty jedné ruky nehty ruky druhé.</p>
<p>„Ještě trochu vína, Gvendolíno? Ale jděte, vždyť v tom skoro žádný alkohol <emphasis>není</emphasis>,“ prohlašoval právě a sklonil se nad přítomnou.</p>
<p>„No, tak trošku bych snad. ještě mohla, pane pAsáku.“</p>
<p>„Říkejte mi Horáci, <emphasis>prosím</emphasis>. A co takhle trochu vašemu kuřátku?“</p>
<p>„Obávm se, že se mi někm zaběhlo,“ řekla Fajnálada. „Obávm se, že jsm... jem... <emphasis>jsem</emphasis> velmi nudná splečnost...“ hlasitě se vysmrkala.</p>
<p>„Ó, to bych v žádném případě neřekl,“ prohlásil starší pAsák. Přál si, aby měl předtím čas alespoň trošku si v bytě poklidit, nebo alespoň stáhnout ty nejvíce kompromitující kousky prádla z vycpaného nosorožce.</p>
<p>„Všichni na mě byli <emphasis>tak</emphasis> laskaví,“ prohlásila víla dobré nálady a znovu si začala osušovat zvlhlé oči. „Kdo byl ten hubený, který na mě dělal neustále ty legrační obličeje?“</p>
<p>„To byl kvestor. Proč si nevezmete -“</p>
<p>„Ten mi připadal opravdu velmi veselý, to musím říct.“</p>
<p>„To dělají ty pilulky ze sušených žab. Pojídá je po celých hrstech,“ řekl starší pAsák pohrdavě. „Povídám, proč si -“</p>
<p>„Ale šmankote. Doufám, že nejsou návykové.“</p>
<p>„Jsem si jistý, že by je okamžitě přestal jíst, kdyby návykové byly,“ konstatoval starší pAsák. „A teď mi řekněte, proč si nedáte ještě sklenku vína a potom... potom...“ v tu chvíli ho napadla šťastná myšlenka, „...a potom bych vám třeba mohl ukázat památník arcikancléře Útroby? Má totiž velmi zajímavé to... totiž velmi zajímavý strop. To mi věřte, slovo na to.“</p>
<p>„To bude jistě velmi pěkné,“ řekla Fajnálada. „Myslíte, že mě to rozveselí?“</p>
<p>„Oh, to by mělo, určitě by mělo,“ řekl starší pAsák. „Každopádně! Výborně! Takže já, ehm, já bych tedy šel a... prostě půjdu a... já...“ ukázal rukou směrem k malé převlékárně a poskakoval přitom z jedné nohy na druhou. „Já bych se jenom skočil trochu... maličko, chtěl bych se...“</p>
<p>Vběhl do šatny a zavřel za sebou dveře. Vyplašenýma očima přeskakoval z police na polici a z háčku na háček.</p>
<p>„Čisté roucho,“ drmolil. „Vykartáčovat si vous, vyprané ponožky, nový účes, kde mám tu vodu místo holení -“ Z druhé strany dveří k němu dolehl úžasný zvuk, když se víla dobré nálady znovu důkladně vysmrkala. Z této strany pokoje se pak vzápětí ozval tlumený výkřik staršího pAsáka, který si díky spěchu a velmi špatnému čichu omylem spletl vodu místo holení s petrolejem, který používal k ošetřování nohou.</p>
<p>Někde vysoko nahoře, velmi malé a velmi tlusté dítě s lukem a šípy a pozoruhodně neaerodynamickými křídly naráželo bezvýsledně do zavřeného okna, na něž právě Jeník Mráz načrtl obrys půvabné aurientální dámy. Na druhém okně už byl do detailů vyveden ledový obrázek vázy plné slunečnic.</p>
<p>Jeden ze stolů ve Velké síni se mezitím téměř zřítil. Bylo jedním ze zvyků hlavní hostiny, že přestože bylo na tento večer připraveno mnoho různých chodů, každý mág je pojídal svou vlastní rychlostí. Tato tradice vznikla proto, aby zabránila těm pomalým zdržovat všechny ostatní. Navíc každý z nich mohl dostat libovolný přídavek, takže jestliže některému z mágů výjimečně chutnala polévka, mohl si ji přidávat stále dokola a teprve potom se pustit do prvního z vybraných rybích chodů.</p>
<p>„Tak jak se teď cítíš, starý brachu?“ řekl děkan, který seděl vedle kvestora. „Už jsi zase zpátky na pilulích ze sušených žab?“</p>
<p>„Já, ehm, já, ehm, ne, tak špatné to se mnou ještě není,“ odpověděl kvestor. „Byl to samozřejmě velký, skutečně velký šok, když -“</p>
<p>„To je opravdu škoda, protože tady je tvůj dárek k Svátku prasečí hlídky,“ řekl děkan a podal mu malou krabičku. Uvnitř něco zachrastilo. „Jestli chceš, můžeš si to hned otevřít.“</p>
<p>„Ale, to je opravdu hrozně milé -“</p>
<p>„To je ode mě,“ řekl děkan.</p>
<p>„Jaká překrásná -“</p>
<p>„Koupil jsem to celé za své peníze, abys věděl,“ řekl děkan a nedbale při tom zamával krocaním stehnem.</p>
<p>„Ten balicí papír je opravdu velmi -“</p>
<p>„Jo, ten stál víc než dolar, to musím dodat.“</p>
<p>„Můj bože -“</p>
<p>Kvestor stáhl poslední vrstvu balicího papíru.</p>
<p>„Je to krabička na pilulky ze sušených žab. A podívej, dal jsem na ni vyrýt ,Pilulky ze sušených žab’, vidíš?“</p>
<p>Kvestor krabičkou zatřásl. „No, to je opravdu skvělé,“ řekl s mdlým úsměvem. „A dokonce už jsou v ní nějaké pilulky. Jak pozorné. Ty se budou <emphasis>jistě</emphasis> hodit.“</p>
<p>„Určitě,“ řekl děkan. „Vzal jsem ty, co jsi měl na nočním stolku. Koneckonců už takhle mě to přišlo na víc než celý tolar.“</p>
<p>Kvestor vděčně přikývl a položil si malou krabičku vedle talíře. Dnes večer mu dokonce povolili nože. Dovolili mu dokonce jíst i jiné věci než ty, které se daly nabrat pouze dřevěnou lžící.</p>
<p>S nervózním napětím pozoroval nejbližší pečené sele a přitom si energicky cpal pod bradu ubrousek.</p>
<p>„Hm, promiňte, pane Ctibume,“ zvolal rozechvělým hlasem. „Byl byste tak laskav a podal mi mísu s jablečnou omáčkou -“</p>
<p>Někde vysoko ve vzduchu nad kvestorem se ozval zvuk, jako když se trhá silná látka, pak zazněl náraz a něco dopadlo přímo na pečené sele. Vzduchem zavířily opékané brambory, omáčka a masová šťáva. Jablko, které mělo sele v rypáčku, vyletělo, jako by bylo vystřeleno z kanónu, a zasáhlo kvestora přímo do čela.</p>
<p>Zamrkal, sklopil oči a zjistil, že téměř zabodl vidličku do lidské hlavy.</p>
<p>„Ahaha,“ zamumlal a oči mu začaly sklovatět. Mágové odklidili převrácené nádoby a rozbité sklo.</p>
<p>„Spadl z čistého vzduchu!“</p>
<p>„Je to vrah? Není to jeden z těch jejich hloupých studentských žertíčků?“</p>
<p>„A proč drží v ruce ten meč bez ostrého konce?“</p>
<p>„Je mrtvý?“</p>
<p>„Myslím si, že je!“</p>
<p>„Já jsem se ještě nedostal ani k lososové pěně! Podívejte se na to! Má v ní nohu! Rozkopl ji po celém okolí. Nezbylo někomu z vás trochu?“</p>
<p>Zástupem se prodral Rozšafín Ctibum. Znal své starší kolegy, a to i v situacích, kdy se cítili bezradní. Pak působili jako sklenice vody podaná topícímu se člověku.</p>
<p>„Poskytněte mu čerstvý vzduch!“ zaprotestoval.</p>
<p>„A jak víme, že vůbec nějaký potřebuje?“ ozval se děkan.</p>
<p>Rozšafín přiložil ucho na hruď ležícího mladíka.</p>
<p>„On nedýchá!“</p>
<p>„Dýchací zaříkávadlo, dýchací zaříkávadlo,“ zamumlal profesor Neurčitě mlhavých studií. „Hm... snad Špaldova Okamžitá nádcha? Myslím, že to tady mám dokonce někde napsané -“</p>
<p>Výsměšek se protáhl mezi mágy, uchopil černě oděného muže za nohu, zvedl ho, chvilku ho ve své mohutné ruce podržel hlavou dolů a pak ho hodil na podlahu. Mladík těžce dopadl na záda.</p>
<p>Výsměšek se rozhlédl po udivených obličejích. „Takhle jsme to dělávali na farmě,“ řekl. „Na novorozená jehňata to rozhodně zabíralo.“</p>
<p>„Aha, jenže poslyšte,“ začal děkan, „nemyslím si, že-“</p>
<p>Tělo vydalo zvuk, z nějž se nedalo poznat, zda se mladík dusí, nebo kašle.</p>
<p>„Udělejte trochu místa, lidičky!“ zvolal arcikanléř a vyčistil velký polokruh jediným máchnutím mocné paže.</p>
<p>„No moment! Dávejte pozor!“ zvolal lektor Zaniklých run. „Z tohohle krevetového koktejlu jsem ještě ani neochutnal!“ stěžoval si.</p>
<p>„Ale? Věříte, že já si ani nevšiml, že tady nějaký <emphasis>máme?</emphasis>“ řekl profesor Neurčitě mlhavých studií. „Někdo - a já raději nebudu jmenovat, že, děkane? - ho ukryl za mísu s kraby, aby ho mohl sníst celý sám. Tomu já říkám lumpárna.“</p>
<p>Časnačaj otevřel oči. O jeho kondici vypovídalo mnohé to, že bez následků snesl detailní pohled na Výsměškův nos, který vyplňoval jeho zorné pole jako velká růžová planeta.</p>
<p>„Promiňte, promiňte,“ prohlásil Rozšafín, který se nad Časnačajem skláněl s otevřeným zápisníkem, „ale tohle je životně důležité pro pokrok přírodních věd. Viděl jste nějaká jasná světla? Proletěl jste zářícím tunelem? Pokoušeli se s vámi promluvit nějací zesnulí příbuzní? Jakým slovem byste nejlépe popsal -“</p>
<p>Výsměšek ho odtáhl kousek stranou.</p>
<p>„Co to má všechno znamenat, pane Ctibume?“</p>
<p>„Měl bych si s ním skutečně promluvit, pane. Je to člověk, který se přiblížil prahu smrti!“</p>
<p>„Tomu se přibližujeme všichni. Říká se tomu ,život’,“ odbyl ho arcikancléř mávnutím ruky. „Nalejte tomu ubohému mladíkovi sklenici kořalky a tu zatracenou tužku dejte pryč.“</p>
<p>„Oh... tohle musí být Neviditelná univerzita?“ vypravil ze sebe Časnačaj. „A vy jste všichni mágové?“</p>
<p>„Víte co, jen klidně ležte,“ odpověděl mu Výsměšek. Jenže Časnačaj už se zvedl na lokty.</p>
<p>„Měl jsem meč,“ zamumlal.</p>
<p>„Ten? Ten spadl na podlahu,“ řekl arcikancléř a sehnul se k zemi. „Ale zdá se, že nemá... To jsem udělal já?“</p>
<p>Mágové nevěřícně zírali na velký kus stolu, který upadl na zem. Něco totiž prořízlo všechno - dřevo, ubrus, talíře, příbory i všechny potravinářské produkty. Děkan přísahal, že plamen svíce, který se ocitl v cestě neviditelné čepeli, se na okamžik změnil na poloplamen, dokud si knot neuvědomil, že takhle se slušná svíce nechová.</p>
<p>Děkan pozvedl ruku. Ostatní mágové rychle ustoupili.</p>
<p>„Vypadá jako tenká modrá linka narýsovaná ve vzduchu,“ prohlásil s úžasem.</p>
<p>„Promiňte, pane,“ řekl Časnačaj a vzal mu meč z ruky. „Bohužel už musím jít.“</p>
<p>Vyběhl ze síně.</p>
<p>„Daleko se nedostane,“ prohlásil lektor Zaniklých run. „Hlavní brána je v souladu s pravidly arcikancléře Zwiebelmustera stejně zamčená.“</p>
<p>„Nedostane se daleko, když má v ruce meč, který podle všeho prosekne cokoliv,“ ušklíbl se arcikancléř při vzdáleném zvuku padajícího dřeva.</p>
<p>„O co to tady vlastně šlo?“ prohlásil profesor Neurčitě mlhavých studií a obrátil svou pozornost ke zbytkům hostiny. „No, musím říct, že konečně jsou jednou dokonale nakrájené kotletky a...“</p>
<p>„Bu-bu-bu -“</p>
<p>Všichni se otočili. Kvestor zvedl ruku před sebe. Držel v ní vidličku, jejíž zuby byly hladce odříznuty.</p>
<p>„No, jsem rád, že mu ten můj dárek opravdu přijde vhod,“ zabručel spokojeně děkan. „Nejdůležitější je vždycky ten nápad.“</p><empty-line /><p>A pod stolem se zatím zaběhlé Modré kuře štěstí vykálelo kvestorovi na nohu.</p>
<p>JSOU TADY... NEPŘÁTELÉ, řekl Smrť, když Truhlík probíhal ledem pokrytými horami.</p>
<p>„Všichni jsou mrtví -“</p>
<p><emphasis>JINÍ</emphasis> NEPŘÁTELÉ. MYSLÍM, ŽE UŽ TI TO KLIDNĚ MOHU ŘÍCI. DOLE V NEJHLUBŠÍM MOŘSKÉM KRÁLOVSTVÍ, KDE NENÍ ŽÁDNÉ SVĚTLO, ŽIJE JISTÉ MALÉ STVOŘENÍ BEZ MOZKU, BEZ OČÍ A BEZ ÚST. NEDĚLÁ NIC JINÉHO, JEN ŽIJE A VYTVÁŘÍ MALÉ OKVĚTNÍ LÍSTKY BARVY DOKONALÉHO KARMÍNU, KTERÉ V TÉ TEMNOTĚ OVŠEM NEJSOU VIDĚT. NENÍ TO NIC, SNAD JEN MALÉ ANO V HLUBOKÉ A NEKONEČNÉ NOCI. A PŘESTO... PŘESTO... MÁ NEPŘÁTELE, KTEŘÍ K NĚMU CHOVAJÍ ZUŘIVOU, NEPŘEKONATELNOU NENÁVIST A KTEŘÍ SI PŘEJÍ NEJEN JEHO DROBOUČKÝ ŽIVOT ZNIČIT, ALE DOKONCE TO, ABY NIKDY NEBYL EXISTOVAL. STAČÍŠ MĚ ZATÍM SLEDOVAT?</p>
<p>„Ano, ale -“</p>
<p>DOBRÁ. A TEĎ SI PŘEDSTAV, <emphasis>CO TAKOVÉ BYTOSTI CÍT</emphasis><emphasis>Í K LIDSTVU.</emphasis></p>
<p>Zuzana byla šokována. Nikdy svého dědečka neslyšela mluvit jinak než klidným vyrovnaným tónem. Teď však měla jeho slova rezavé ostří.</p>
<p>„A co jsou ti tvorové zač?“ řekla.</p>
<p>MUSÍME SI POSPÍŠIT, NEMÁME MNOHO ČASU.</p>
<p>„Myslela jsem, že ty máš vždycky času dost. Víš, co tím myslím... Když jsi chtěl něco zastavit, stačí, aby ses vrátil v čase a -“</p>
<p>A ZAMÍCHAL SE DO TOHO?</p>
<p>„Už jsi to několikrát předtím udělal...“</p>
<p>TENTOKRÁT TO DĚLAJÍ TI DRUZÍ. A <emphasis>NEMAJÍ</emphasis> NA TO PRÁVO.</p>
<p>„Jací druzí?“</p>
<p>NEMAJÍ ŽÁDNÁ JMÉNA ŘÍKÁM JIM AUDITOŘI. ŘÍDÍ VESMÍR. DOHLÍŽEJÍ NA TO, ABY PŘITAŽLIVOST FUNGOVALA A TEN... ATOM SE OTÁČEL, NEBO CO UŽ TO TEN ATOM DĚLÁ. ONI NENÁVIDÍ ŽIVOT.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>JE... NEPRAVIDELNÝ. NEČEKALI, ŽE SE NĚCO TAKOVÉHO PŘIHODÍ. MAJÍ RÁDI KAMENY, KTERÉ SE POHYBUJÍ PO PRAVIDELNÝCH KŘIVKÁCH. A LIDI NENÁVIDÍ ZE VŠEHO NEJVÍC. Smrť si povzdechl. V MNOHA SMĚRECH POSTRÁDAJÍ SMYSL PRO HUMOR.</p>
<p>„Proč zrovna Otce -“</p>
<p>ČLOVĚKA Z TEBE DĚLAJÍ PRÁVĚ TY VĚCI, V NĚŽ VĚŘÍŠ. MOHOU BÝT DOBRÉ ČI ŠPATNÉ, NA TOM NEZÁLEŽÍ.</p>
<p>Mlha se rozdělila. Všude kolem byly vysoké nepřístupné štíty, osvětlené září odraženou od bílého sněhu.</p>
<p>„Tohle vypadá jako hory, kde stával Kostěný hrad,“ řekla.</p>
<p>JSOU TO ONY, přikývl Smrť. V JISTÉM SMYSLU. VRÁTIL SE NA MÍSTA, KTERÁ ZNÁ, KDE ŽIL PŘEDTÍM...</p>
<p>Truhlík tiše klusal sněhem.</p>
<p>„A co to tady vlastně hledáme?“ zeptala se Zuzana.</p>
<p>AŽ TO UVIDÍŠ, BUDEŠ VĚDĚT.</p>
<p>„Sníh? Stromy? Víš, nemohl bys mi nějak napovědět? A co tady vlastně děláme?“</p>
<p>UŽ JSEM TI TO ŘEKL. MUSÍME ZAJISTIT, ABY ZÍTRA VYŠLO SLUNCE.</p>
<p>„To je přece <emphasis>samozřejmé</emphasis>, že slunce vyjde!“</p>
<p>NE.</p>
<p>„Neexistuje žádná magie, která by mohla zastavit slunce!“</p>
<p>PŘÁL BYCH SI BÝT TAK CHYTRÝ JAKO TY.</p>
<p>Zuzana se cítila jeho poznámkou velmi dotčena, zachmuřeně sklopila oči a hluboko dole něco zahlédla.</p>
<p>Malé temné tvary, které se rychle pohybovaly po bílém sněhu, běžely, jako by někoho pronásledovaly.</p>
<p>„Tam dole... vypadá to, že někoho pronásledují...“ oznámila mu. „Mám dojem, že vidím nějaká zvířata, ale nevím, koho nebo co honí -“</p>
<p>Pak ale spatřila další pohyb ve sněhu, velký rozmazaný stín, který kličkoval, klouzal a nikdy nebyl zcela zřetelný. Truhlík se spustil dolů, až se jeho kopyta dotýkala vrcholku borovic, které se za ním ohýbaly a tvořily brázdu podobnou vlnám za lodním kýlem. Lesem za ním se hnala zvuková vlna a vlekla s sebou ulámané větve a zvířený sníh.</p>
<p>Teď když byli níže, viděla lovce velmi jasně. Byli to obrovští psi. Jejich kořist byla nezřetelná, kličkovala v závějích a snažila se držet pod ochranou keřů, jejichž větve byly přetíženy sněhem.</p>
<p>Závěj vybuchla. Něco obrovského, dlouhého a modročerného se vynořilo z rozprášeného sněhu jako velryba, která vyskočila nad mořskou hladinu.</p>
<p>„Je to divoké prase!“</p>
<p>KANEC. ŽENOU HO K ÚTESU. JSOU UŽ SKUTEČNÉ ZOUFALÍ.</p>
<p>Slyšela, jak zvíře namáhavě oddechuje. Psi nevydávali jediný zvuk.</p>
<p>Sníh byl potřísněn krví ze zranění, která už své kořisti zasadili.</p>
<p>„A ten kanec...“ zeptala se Zuzana, „není on jeden z...“</p>
<p>JE.</p>
<p>„Oni chtějí zabít Otce -“</p>
<p>NE ZABÍT. ON VÍ, JAK ZEMŘÍT. ALE VLASTNĚ ANO... V TÉHLE PODOBĚ VÍ, JAK ZEMŘÍT. MÁ SPOUSTU ZKUŠENOSTÍ. NE, TIHLE HO CHTĚJÍ PŘIPRAVIT O JEHO REÁLNÝ ŽIVOT, PŘIPRAVIT HO O DUŠI, VZÍT MU VŠECHNO. NESMĚJÍ HO STRHNOUT.</p>
<p>„Dobře, tak je zastav!“</p>
<p>ZASTAVIT JE MUSÍŠ <emphasis>TY</emphasis>. TOHLE JE ZÁLEŽITOST LIDÍ.</p>
<p>Psi se pohybovali podivně. Neběželi, spíše pluli, překonávali vzdálenosti rychleji, než naznačoval pohyb jejich nohou.</p>
<p>„Nevypadají jako skuteční psi...“</p>
<p>NE.</p>
<p>„ <emphasis>Jak</emphasis> mu můžu pomoct?“</p>
<p>Smrť kývl hlavou směrem ke kanci. Truhlík s ním teď udržoval tempo a nebyl od něj dále než několik kroků.</p>
<p>Najednou pochopila.</p>
<p>„Na <emphasis>tom</emphasis> přece nemůžu jet!“ zvolala Zuzana.</p>
<p>PROČ NE? MÁŠ PŘECE <emphasis>VZDĚLÁNÍ</emphasis>.</p>
<p>„Které mi stačí na to, abych věděla, že žádné prase nedovolí člověku, aby na něm jezdil.“</p>
<p>ARGUMENTY NASHROMÁŽDĚNÉ POZOROVÁ-NÍM NEJSOU DŮKAZEM.</p>
<p>Zuzana se podívala dopředu. Zdálo se, že někdo sněhové pole přeřízl nožem.</p>
<p>TY MUSÍŠ, ozval se jí v hlavě dědečkův hlas. AŽ DOBĚHNE NA OKRAJ SRÁZU, OBRÁTÍ SE K OBRANĚ. TO NESMÍ UDĚLAT. ROZUMÍŠ? TO NEJSOU SKUTEČNÍ PSI. JESTLI HO CHYTÍ, NEZEMŘE OBYČEJNOU SMRTÍ, ON... UŽ NIKDY NEBUDE...</p>
<p>Zuzana skočila. Na okamžik se vznášela ve vzduchu, za sebou rozevláté šaty, ruce natažené kupředu...</p>
<p>Když dopadla na hřbet zvířete, měla dojem, že dosedla na tvrdou, velmi tvrdou židli. Ta se zprvu zakývala, ale pak se zase vyrovnala.</p>
<p>Zuzana zvíře objala rukama kolem šíje a obličej zabořila do ostrých štětin. Cítila pod sebou teplo. Bylo to, jako kdyby jela na kachlové peci. Která páchne potem, krví a prasetem. Mnoha prasaty.</p>
<p>Krajina před ní se vytratila.</p>
<p>Kanec se začal brodit sněhem na okraji srázu a téměř ji při tom shodil. Pak se obrátil a postavil se tváří svým pronásledovatelům.</p>
<p>Bylo jich hodně. Zuzana znala psy. Doma je mívali asi tak samozřejmě, jako v jiných domech mívali koberce. A tohle zdaleka nebyla ta velká poddajná rasa.</p>
<p>Zarazila kanci podpatky do boků a chytila ho rukama za uši. Bylo to, jako kdyby svírala v rukou velké chlupaté rýče.</p>
<p>„Obrať se doleva!“ vykřikla a zatahala za ucho.</p>
<p>Vložila do toho příkazu všechno. Její tón sliboval slzy ještě před okamžikem, kdy se musí jít spát, pokud nebude uposlechnut.</p>
<p>K jejímu úžasu kanec zaryčel, obrátil se na okraji srázu a vyrazil stranou. Psi se rozštěkali a rozběhli se za ním.</p>
<p>Byli na náhorní plošině. Z místa, kde se teď pohybovali, to vypadalo, že je plošina ze všech stran ohraničena strmými srázy, odkud vede jediná cesta na jediné straně.</p>
<p>Psi už zase byli kanci v patách.</p>
<p>Zuzana se rozhlédla šedým, matným vzduchem. Někde tady přece <emphasis>musí</emphasis> být nějaká jiná cesta...</p>
<p>Byla.</p>
<p>Byl to kamenitý útvar, obrovský úzký hřeben, který planinu spojoval s kopci dole. Úzká sněhová pěšina ohraničená z obou stran mrazivou hlubinou.</p>
<p>Bylo to lepší než nic. Bylo to nic pokryté sněhem.</p>
<p>Kanec doběhl k začátku hřebene a zaváhal. Zuzana sklonila hlavu a znovu zabořila podpatky do kančích boků.</p>
<p>Se skloněným rypákem, dusajíc nohama, které se pohybovaly jako písty, vyrazilo zvíře po úzkém skalisku. Jak se nohama snažilo udržet na úzké stezce, rozkopávalo sníh do všech stran. Nedostatek elegance prostě nahrazovalo šíleným úsilím a nohy se mu pohybovaly jako nohy stepaře vystupujícího po pohyblivém schodišti, které jede dolů.</p>
<p>„Zatím je to dobré, pořád je to dobré, ještě je to dobré -“</p>
<p>Jedna noha uklouzla. Zdálo se, že kanec na zlomek vteřiny zůstal stát jen na dvou nohou a zbývající dvě zoufale zaškrábaly po ledovém kameni. Zuzana se okamžitě naklonila na opačnou stranu, zachytila se kancova krku, ale i tak cítila, jak ji hlubina přitahuje.</p>
<p>Pod nohama měla hluboké prázdno.</p>
<p>V duchu si řekla: <emphasis>Jestli spadnu, on mě chytí, jestli spadnu, on mě chytí, jestli spadnu, on mě chytí...</emphasis></p>
<p>V očích ji zaštípaly krystalky ledu, které se rozletovaly na všechny strany. Zuřivě hrabající noha ji málem zasáhla do hlavy.</p>
<p>A pak se jí v duchu ozval starší hlas: <emphasis>Ne nechytí mě. Jestli teď spadnu, nezasloužím si být chycena.</emphasis></p>
<p>Jen několik centimetrů před sebou viděla oko zvířete. A pak pochopila...</p>
<p>...Z hlubin očí všech zvířat, s výjimkou těch nejneobvyklejších, přichází jen ozvěna vašeho pohledu. Z temného oka, které teď měla kousek před sebou, jí někdo pohled <emphasis>oplácel</emphasis>...</p>
<p>Cítila, jak nohou zavadila o kámen, soustředila celou svou vůli a s vypětím všech sil se odrazila vzhůru. Prase a dívka se ještě okamžik kolébaly nad propastí, ale pak se zvíře zachytlo dalším kopytem a kanec vyrazil po hřebeni vpřed.</p>
<p>Zuzana riskovala jeden pohled přes rameno.</p>
<p>Psi se stále pohybovali oním podivným způsobem. Jejich pohyby byly poněkud trhané, jako kdyby se z místa na místo přesouvali spíše časem než vlastními svaly.</p>
<p>Ne psi, pomyslela se. Jen psí tvary.</p>
<p>Ucítila, že se kanec znovu prudce zakymácel. Vyletěl sníh. Svět se zahoupal. Cítila, jak se tvar zvířete změnil, když se svaly napjaly a vymrštily tělo ke skoku, protože pod nohama mu povolil kus kamene pokrytý ledem a zahájil dlouhý pád do hlubiny.</p>
<p>Zvíře dopadlo a náraz Zuzanu smetl z jeho hřbetu. Naštěstí padla do sněhu a zoufale kolem sebe zamávala rukama, protože očekávala, že se každou vteřinu začne řítit do propasti.</p>
<p>Místo toho jednou rukou nahmátla jakousi sněhem obalenou větev. O několik kroků dál ležel na boku trhaně dýchající vysílený kanec.</p>
<p>Pomalu se zvedla na nohy. Skalní hřeben se tady rozšiřoval do pahorku, na jehož vrcholku dokonce rostlo několik sněhem pokrytých stromů.</p>
<p>Psi doběhli k nově vzniklé mezeře a tam se začali mačkat jeden na druhého ve snaze nezřítit se dolů.</p>
<p>Viděla, že by tu vzdálenost mohli celkem snadno přeskočit. Dokázal to dokonce i kanec, a to i s ní, jako se zátěží na hřbetě. Uchopila větev oběma rukama a zapřela se. Větev se s praskotem ulomila a Zuzana s ní zamávala jako s obuškem.</p>
<p>„Tak pojďte,“ vykřikla. „Skočte! Jen to zkuste! No tak!“</p>
<p>Jeden z nich to skutečně zkusil. Větev ho zasáhla v okamžiku, kdy dopadl, pak se Zuzana otočila kolem osy a udeřila znovu skvělým backhandem, který zvedl omámené zvíře do vzduchu a smetl přes okraj pahorku.</p>
<p>Nevědomky, v návalu zuřivého triumfu, udělala několik tanečních krůčků.</p>
<p>„Tak! To je ono! Kdo bude další? Ještě někomu posloužíme?“</p>
<p>Ostatní psi se jí zadívali do tváře a rozhodli se, že další nebude nikdo a že nemají zájem. Nakonec se vrátili na plošinu a po několika nervózních vteřinách se jim podařilo na úzkém hřbetu obrátit.</p>
<p>V cestě jim stála postava.</p>
<p>Ještě před chvilkou tam nebyla, ale teď vypadala více než dostatečně hmotná. Na první pohled se zdálo, že je ze sněhu, ze tří obrovských sněhových koulí postavených na sebe. Místo očí měla černé skvrny. Půloblouk menších černých teček naznačoval ústa. Místo nosu trčela z hlavy velká mrkev.</p>
<p>A místo rukou dvě uschlé větve.</p>
<p>Alespoň tak to z dálky vypadalo.</p>
<p>V jedné z nich držela prohnutou hůl.</p>
<p>Na rameni jí přistál havran, který měl na břiše kus mokrého červeného papíru.</p>
<p>„Píp, pipi, píp?“ nadhodil. „Veselý slunovrat? Štilíp, štilíp? Na co se čeká? Na Svátek prasečí hlídky?“</p>
<p>Psi ucouvli.</p>
<p>Sníh začal ze sněhuláka opadávat ve velkých kusech a odhalil hubenou postavu v rozevlátém černém rouchu.</p>
<p>Smrť vyplivl mrkev.</p>
<p>HO. HO. HO.</p>
<p>Šedá těla se zavlnila a rozmazala, jak se psi zoufale pokoušeli změnit podobu.</p>
<p>NEDOKÁZALI JSTE TOMU ODOLAT, CO? ÚPLNĚ NAKONEC. CHYBA, ŘEKL BYCH.</p>
<p>Dotkl se prohnutého kosiště. Ozvalo se tiché cvaknutí a čepel se zvedla.</p>
<p>ŽIVOT, TEN UŽ SE JEDNOMU DOKÁŽE DOSTAT POD KŮŽI, řekl Smrť a popošel kupředu. METAFORICKY ŘEČENO, SAMOZŘEJMĚ. JE TO ZVYK, KTERÉHO SE MOC TĚŽKO ZBAVUJETE. JEDNO NADECHNUTÍ NESTAČÍ. RYCHLE ZJISTÍTE, ŽE SE PROSTĚ BEZ DALŠÍHO NEOBEJDETE.</p>
<p>Jeden ze psů uklouzl na ledovém povrchu a teď zoufale škrábal tlapami, aby se zachránil před pádem do hlubiny.</p>
<p>A CO VÍC, VĚŘTE MI, ČÍM ÚPORNĚJI BOJUJETE O KAŽDOU CHVILKU, TÍM VÍC JSTE VLASTNĚ NAŽIVU... A TO JE PRAVĚ TEN OKAMŽIK, ABYCH SE TAK VYJÁDŘIL, KDY DO TOHO VSTUPUJI JÁ.</p>
<p>Vedoucímu psovi se podařilo na krátkou chvíli změnit se v neurčitou šedou postavu v plášti s kápí, ale morfologická setrvačnost ji vzápětí vtáhla zpět do původní podoby.</p>
<p>STRACH JE TAKY VELMI PEVNÁ KOTVA, pokračoval Smrť. VŠECHNY TY SMYSLY DOKOŘÁN OTEVŘENÉ KAŽDÉ SOUČÁSTCE SVĚTA. TO TLUKOUCÍ SRDCE. TEN NÁVAL KRVE. NECÍTÍTE, JAK VÁS TO VŠECHNO TÁHNE ZPĚT?</p>
<p>Jednomu z Auditorů se znovu podařilo ještě na několik vteřin nabýt svého původního tvaru a rychle ze sebe vychrlit: To nesmíš udělat, jsou tady pravidla!</p>
<p>ANO. JSOU TADY PRAVIDLA. ALE VY JSTE JE PORUŠILI. JAK SE ODVAŽUJETE? JAK SE <emphasis>OPOVAŽUJETE!</emphasis></p>
<p>Čepel kosy byla modravým obrysem na pozadí tmavě šedého nebe.</p>
<p>Smrť zvedl prst do míst, kde by měl ústa, a vypadal najednou zamyšleně.</p>
<p>A TEĎ TADY ZBÝVÁ JEN JEDINÁ, POSLEDNÍ OTÁZKA, řekl.</p>
<p>Zvedl ruce a zdálo se, že roste. V očních důlcích mu zaplálo světlo. Když nakonec promluvil, začaly v okolních horách padat laviny.</p>
<p>BYLI JSTE HODNÍ, NEBO JSTE... ZLOBILI?</p>
<p>HO. HO. HO.</p>
<p>Zuzana slyšela, jak se kňučení ztrácí kdesi hluboko dole.</p>
<p>Kanec teď ležel nehybně v bílém sněhu, který zrudl krví. Klekla si a pokusila se mu zvednout hlavu.</p>
<p>Byl mrtev. Jedno oko nehybně upíral do nicoty. Jazyk mu visel z tlamy.</p>
<p>Cítila, jak se někde v ní zvedají vzlyky. Malá částečka Zuzany, ta která přihlížela, vychovatelka vnitřního dítěte, jí tvrdila, že je to jen vyčerpání, napětí a pokles hladiny adrenalinu. Nebude přece plakat nad zabitým čunětem.</p>
<p>Zbytek její osoby začal bušit kance oběma pěstmi do boku.</p>
<p>„Ne, to nesmíš! <emphasis>Zachránili</emphasis> jsme tě! Nečeká se od tebe, že teď pojdeš!“</p>
<p>Zvedl se mírný vítr.</p>
<p>V krajině pod sněhem se něco pohnulo. Větve prastarých stromů se jemně zachvěly a shodily drobné krystalky ledu.</p>
<p>Vyšlo slunce.</p>
<p>Záře zalila Zuzanu jako tichý vánek. Byla oslnivá. Přikrčila se a zvedla předloktí, aby si zastínila oči. Obrovský rudý kotouč změnil led na větvích stromů v oslnivý plamen.</p>
<p>Do horských vrcholků udeřilo zlaté světlo a změnilo každý z nich v tichý oslepující vulkán. Valilo se kupředu, s šumotem zalévalo údolí a dunělo vzhůru po úbočích. Bylo nezastavitelné...</p>
<p>Ozvalo se zasténání.</p>
<p>Na sněhu, kde bylo před chvilkou kančí tělo, teď ležel muž.</p>
<p>Byl nahý s výjimkou bederní roušky z vydělané kůže. Vlasy měl dlouhé a spletené do silného copu, který mu splýval hluboko na záda. Cop slepený krví a mastnotou vypadal jako plstěný. Muž krvácel na mnoha místech, kde ho psi potrhali.</p>
<p>Zuzana ho chvilku pozorovala a pak, poháněna něčím jiným než obyčejnými myšlenkami, systematicky natrhala pruhy ze své spodničky, aby zavázala alespoň ty nejhorší rány.</p>
<p>Schopnost, říkala jí malá část jejího já. Hlava, která i v naléhavých případech dává zřetelné a logické pokyny. Racionální myšlení.</p>
<p>Každopádně něco racionálního.</p>
<p><emphasis>Pravděpodobně je to nějaká dědičná vada.</emphasis></p>
<p>Muž byl tetován. Na kůži pod nánosem krve tu a tam prosvítaly modré vlnovky a spirály.</p>
<p>Otevřel oči a zadíval se na oblohu.</p>
<p>„Můžete vstát?“</p>
<p>Přesunul pohled z nebe k ní. Pokusil se pohnout, ale těžce klesl zpět na zem.</p>
<p>Nakonec sejí podařilo zvednout ho do sedu. Položila si jeho paži kolem ramen a pomalu mu pomohla na nohy. Zakýval se tak, že na okamžik myslela, že padnou k zemi oba. Dělala, co mohla, aby nevnímala zápach, který měl téměř fyzickou podobu.</p>
<p>Nejlepší volbou se zdála cesta dolů. I když jeho mozek ještě nepracoval, zdálo se, že to jeho nohy pochopily.</p>
<p>Pomalu putovali lesy spoutanými mrazem a sníh ve vycházejícím slunci oranžově zářil. V údolíčkách a proláklinách se krčily temně modré stíny jako malé šálky plné zimy.</p>
<p>Tetovaný muž vedle ní ze sebe vypravil slabé zabublání. Vyklouzl jí z pod paže, klesl na kolena do sněhu, sevřel si rukou hrdlo a zdálo se, že se dusí. Jeho dech zněl jako pila.</p>
<p>„Co <emphasis>teď?</emphasis> Co se stalo? Co se <emphasis>děje?</emphasis>“</p>
<p>Obrátil k ní oči a znovu si rukou sáhl na krk.</p>
<p>„Něco vám zaskočilo?“ Udeřila ho do zad tak silně, jak to jen dokázala, ale on klečel na všech čtyřech a dusil se.</p>
<p>Vsunula mu ruku pod hrudník, zvedla ho a objala rukama kolem pasu. Oh, bohové, jak že to bylo? Vždyť je to učili ve škole... okamžik, není to tak, že jednu ruku sevřeš v pěst, pak ji uchopíš druhou rukou a zamáčkneš <emphasis>nahoru</emphasis> a <emphasis>dovnitř</emphasis>, nějak <emphasis>takhle</emphasis>...</p>
<p>Muž zakašlal, něco mu vyletělo z úst, odrazilo se od kmene nedalekého stromu a přistálo ve sněhu.</p>
<p>Přiklekla najedno koleno, aby se podívala.</p>
<p>Byla to malá černá fazole.</p>
<p>Vysoko na větvi zatrylkoval pták. Zvedla oči. Korálkovým okem na ni zíral drobný střízlík, který vzápětí poodlétl na vzdálenější větev.</p>
<p>Když se obrátila zpět, viděla, že se muž změnil. Teď byl oblečený v těžkých kožešinách, měl nejen kožešinovou kapuci, ale i kožešinové boty. Opíral se o oštěp s kamenným hrotem a vypadal mnohem silněji.</p>
<p>Něco běželo lesem, skoro neviditelné, svou přítomnost to prozrazovalo jen pohybujícím se stínem.</p>
<p>Pak na okamžik zahlédla bílého zajíce[*], těsně předtím než uskočil a zmizel na jiné stezce.</p>
<p>Otočila se k muži. Kožešiny byly ty tam a on sám vypadal mnohem starší, i když měl tytéž oči. Měl na sobě silné bílé roucho a vypadal skoro jako kněz.</p>
<p>Nedaleko znovu zakřičel pták, ale tentokrát už se neohlédla. A uvědomila si, že byla na omylu, jestliže si myslela, že se muž mění, jako když se otáčejí listy v obrázkové knize. Všechny podoby tam byly současně a ještě mnoho dalších. Co jste viděli, záviselo na tom, jak jste se dívali.</p>
<p>Ano. To je všechno v pořádku, jsem klidná a na takovéhle věci dokonale zvyklá, pomyslela si. Jinak bych si skoro mohla dělat velké starosti...</p>
<p>Ocitli se na okraji hustého lesa.</p>
<p>Kousek před nimi stáli čtyři obrovští kanci, z jejichž těl se kouřilo. Byli zapraženi do těžkých saní, které vypadaly jako sroubené z nahrubo otesaných kmenů. Začernalé dřevo bylo zdobeno řezbami, zhotovenými nejspíše kamennými nástroji, ale možná také jen větrem a deštěm.</p>
<p>Otec prasátek vylezl na kozlík a sedl si. Na několika posledních metrech ztloustl a teď už bylo téměř nemožné vidět v něm něco jiného než obrovského muže v červeném oblečení, na němž se tu a tam třpytily sněhové krystalky. Snad jen v občasném mrazivém záblesku mohl člověk ještě zahlédnout náznak štětin a klů. Poposedl na sedadle, pak se sehnul, zvedl falešný plnovous a tázavě ho pozvedl v ruce.</p>
<p>PROMIŇ, ozval se hlas za Zuzanou. TEN BYL MŮJ.</p>
<p>Otec prasátek kývl na Smrtě způsobem, jakým zdraví jeden dobrý řemeslník jiného dobrého řemeslníka, a podobně kývl i na Zuzanu. Nebyla si jistá, jestli to bylo současně i poděkování - bylo to spíše gesto uznání a souhlasu s tím, že něco, co mělo být vykonáno, skutečně vykonáno bylo. Ale poděkování - to asi ne.</p>
<p>Pak trhl opratěmi, mlaskl jazykem a sáně vyrazily.</p>
<p>Pozorovali, jak rychle mizí.</p>
<p>„Vzpomínám si, že jsem slyšela,“ řekla Zuzana nepřítomně, „že postava Otce prasátek, oblečeného do červené a bílé, se objevuje teprve od nedávna.“</p>
<p>NE. TO BYLA EVOKACE. LIDÉ SI JEN VZPOMNĚLI.</p>
<p>Otec prasátek už byl jen malou červenou tečkou na druhé straně údolí.</p>
<p>„No dobrá, dejme tomu, že to zdůvodňuje <emphasis>tohle</emphasis> jeho oblečení,“ přikývla Zuzana. „Víš, ráda bych se zeptala jen tak, z profesionálního zájmu... Byl sis jistý, že to přežiju, co?“</p>
<p>BYL JSEM O TOM TÉMĚŘ PŘESVĚDČEN.</p>
<p>„Ano? To jsem opravdu <emphasis>ráda</emphasis>.“</p>
<p>SVEZU TĚ ZPÁTKY, řekl Smrť po chvíli.</p>
<p>„Díky. A poslyš..., řekni mi...“</p>
<p>CO BY SE BYLO STALO, KDYBYS HO NEZACHRÁNILA?</p>
<p>„Ano! Slunce by bylo vyšlo tak jako tak, co?“</p>
<p>NE.</p>
<p>„Ale jdi. Nechceš přece, abych věřila něčemu <emphasis>takovému</emphasis>. Je to astronomický fakt.“</p>
<p>SLUNCE BY BYLO NEVYŠLO.</p>
<p>Obrátila se k němu.</p>
<p>„Byla to dlouhá noc, dědečku! Jsem unavená a potřebuju se vykoupat! Co nepotřebuju, je poslouchat nesmysly!“</p>
<p>SLUNCE BY BYLO NEVYŠLO.</p>
<p>„Opravdu? Tak mi tedy řekni, <emphasis>co</emphasis> by se stalo?“</p>
<p>SVĚT BY BYLA OZÁŘILA POUHOPOUHÁ KOULE ŽHAVÝCH PLYNŮ.</p>
<p>Chvilku kráčeli mlčky.</p>
<p>„Aha,“ řekla pak Zuzana otráveně. „Zase ty triky se slovíčky. To bych byla řekla, že jsi mnohem realističtější.“</p>
<p>JESTLI <emphasis>JÁ</emphasis> NEJSEM REALISTA, PAK UŽ NIKDO. ALE LIDÉ ŽIJÍ VE SVĚTĚ, KTERÝ JE ZALOŽEN NA TRICÍCH SE SLOVÍČKY.</p>
<p>„Dobrá,“ přikývla Zuzana. „Nejsem hloupá. Ty prostě tvrdíš, že bez... <emphasis>fantazie</emphasis> by byl život pro lidi nesnesitelný.“</p>
<p>MYSLÍŠ? JAKO KDYBY TO. BYLA NĚJAKÁ RŮŽOVÁ PILULKA? TO NE. LIDÉ POTŘEBUJÍ FANTAZII K TOMU, ABY BYLI LIDMI. ABY SE UDRŽELI V MÍSTECH, KDE SE POTKÁVÁ PADAJÍCÍ ANDĚL SE STOUPAJÍCÍ OPICÍ.</p>
<p>„Víly Zubničky? Otcové prasátek? Malé -“</p>
<p>ANO. JAKO TRÉNINK. MUSÍŠ ZAČÍT S TÍM, ŽE SE NAUČÍŠ VĚŘIT <emphasis>MALÝM</emphasis> LŽÍM.</p>
<p>„Abychom pak uvěřili i těm velkým?“</p>
<p>JISTĚ. SPRAVEDLNOST. MILOSRDENSTVÍ. POVINNOST. A TAKOVÉ TY VĚCI.</p>
<p>„Ale to je přece docela něco jiného!“</p>
<p>MYSLÍŠ? TAK VEZMI VESMÍR, ROZEMEL JEJ NA PRACH, TEN PŘESEJ PŘES TO NEJJEMNĚJŠÍ SÍTO A PAK MI UKAŽ <emphasis>JEDINÝ</emphasis> ATOM SPRAVEDLNOSTI, <emphasis>JEDINOU</emphasis> MOLEKULU MILOSRDENSTVÍ. A PŘESTO - Smrť mávl rukou - A PŘESTO SE CHOVÁTE, JAKO KDYBY NA SVĚTĚ VLÁDL NĚJAKÝ IDEÁLNÍ ŘÁD, JAKO KDYBY VE VESMÍRU BYLA NĚJAKÁ... SLUŠNOST A POCTIVOST, PODLE NICHŽ BY MOHL BÝT POSUZOVÁN.</p>
<p>„Ano, ale lidé tomu <emphasis>musí</emphasis> věřit; jaký by to mělo jinak <emphasis>smysl</emphasis> -“</p>
<p>A CO ŘÍKÁM?</p>
<p>Pokusila se sebrat myšlenky.</p>
<p>EXISTUJE MÍSTO, KDE UŽ DO SEBE MILION LET NARÁŽEJÍ DVĚ GALAXIE, prohlásil Smrť jakoby mimochodem. A NEPOKOUŠEJ SE ŘÍKAT <emphasis>MNĚ</emphasis>, ŽE JE TO SPRÁVNÉ.</p>
<p>„Dobře, ale to jsou věci, o kterých lidé nepřemýšlejí,“ zavrtěla Zuzana hlavou. Myslela na to, že tam někde je její postel...</p>
<p>SPRÁVNĚ. HVĚZDY VYBUCHUJÍ, SVĚTY SE SRÁŽEJÍ, V CELÉM VESMÍRU SOTVA EXISTUJE MÍSTO, KDE BY MOHLI ŽÍT LIDÉ A NEZMRZNOUT NEBO SE NEUPÉCT, A PŘESTO VĚŘÍTE, ŽE...ŽE...POSTEL JE DOCELA OBYČEJNÁ BĚŽNÁ VĚC. TO JE SKUTEČNĚ ÚŽASNĚ NEOBYČEJNÉ NADÁNÍ.</p>
<p>„Nadání?“</p>
<p>SAMOZŘEJMĚ. VELMI ZVLÁŠTNÍ DRUH HLOUPOSTI. MYSLÍTE SI, ŽE MÁTE CELÝ VESMÍR VE SVÝCH HLAVÁCH.</p>
<p>„Podle tvých slov vypadáme jako blázni,“ zavrtěla hlavou Zuzana. Skvělá měkká a teplá postel...</p>
<p>NE. LIDÉ POTŘEBUJÍ VĚŘIT VE VĚCI, KTERÉ NEJSOU PRAVDIVÉ. JAK JINAK BY MOHLI <emphasis>EXISTOVAT</emphasis>? řekl Smrť a pomohl jí na Truhlíka.</p>
<p>„A tyhle hory,“ zeptala se Zuzana, když se kůň vznesl do vzduchu, „jsou skutečné hory, nebo zase jen takové nějaké stíny?“</p>
<p>ANO.</p>
<p>Zuzana věděla, že se toho víc nedozví.</p>
<p>„Ehm... ztratila jsem meč. Je někde v zemi víly Zubničky.“</p>
<p>Smrť pokrčil rameny. UDĚLÁM SI JINÝ.</p>
<p>„Dokážeš to?“</p>
<p>ALE JISTĚ. ALESPOŇ SE CHVILKU ZABAVÍM. NELAM SI TÍM HLAVOU.</p>
<p>Starší pAsák si se zálibným pobrukováním už podruhé kartáčem pročísl plnovous a štědře jej postříkal něčím, co se ukázalo být výtažkem z liščích žláz, určeným spíše k zahánění démonů než, jak se domníval, příjemnou pánskou vůní[*].</p>
<p>Takto připraven pak vstoupil do pracovny.</p>
<p>„Omlouvám se za to krátké zdržení, ale -“ začal.</p>
<p>V místnosti nikdo nebyl. Jen odněkud z velké dálky sem dolehly zvuky, jaké vydává smrkající člověk, do nichž se mísilo tiché cinkylinkycinkylinky slábnoucí magie.</p>
<p>Světlo už pomalu zlatilo vrcholek Věže umění, když Truhlík zastavil vedle balkonu dětského pokoje. Zuzana se svezla do čerstvého sněhu a nerozhodně se zastavila. Když si někdo udělá poměrně dlouhou zajížďku, aby vás odvezl domů, bylo by slušné pozvat ho dovnitř. Jenže na druhé straně...</p>
<p>NECHTĚLA BYS DNES PŘIJÍT NA PRASEČNICO-VOU VEČEŘI? řekl Smrť. V hlase mu zazněla naděje. ALBERT SMAŽÍ PUDINK.</p>
<p>„<emphasis>Smaží</emphasis> pudink?“</p>
<p>ALBERT UMÍ SMAŽIT, Ó JÉ. A MYSLÍM, ŽE PŘIPRAVUJE SPECIÁLNÍ DŽEM. ROZHODNĚ O TOM NEUSTÁLE MLUVÍ.</p>
<p>„Já... víš..., oni mě určitě čekají,“ prohlásila rozpačitě Zuzana. „Oni Kamašných vedou bohatý společenský život. Obchodní přátelé. Obávám se, že celý den budu muset... budu asi muset dohlédnout na děti...“</p>
<p>NĚKDO TO DĚLAT MUSÍ.</p>
<p>„Ehm... nedal by sis hlt něčeho k pití na cestu?“ řekla Zuzana, která to vzdala.</p>
<p>ZA TĚCHTO OKOLNOSTÍ BY BYL ŠÁLEK HORKÉHO KAKAA TO PRAVÉ.</p>
<p>„Výborně. Na římse krbu je krabice se sušenkami.“</p>
<p>Zuzana s úlevou zamířila do malé kuchyňky.</p>
<p>Smrť si sedl do praskajícího proutěného křesílka, zabořil nohy do koberce a se zájmem se rozhlížel. Slyšel klapot šálků, zvuk, jako když se někdo prudce nadechne, a pak zavládlo ticho.</p>
<p>Smrť si posloužil sušenkou z krabice. U krbu visely dvě nadité punčochy. Vstal, s profesionálním uspokojením do nich jemně strčil prstem, pak si zase sedl a prohlížel si tapety. Byli na nich mimo obrázků další fauny zachyceni králíčci v kabátech. To ho nepřekvapilo. Smrť se občas zjevoval osobně i králíkům, hlavně proto, aby se ujistil, že celý proces správně funguje. Neviděl jediného králíka v kabátě. Kabáty by nečekal. Tedy byl by kabáty nečekal, kdyby neměl své zkušenosti s tím, jak lidé znázorňují vesmír. Takhle si jen pomyslel, že zaplať pánbůh, lidé ty králíky ještě neobdarovali zlatými hodinkami a cylindry.</p>
<p>Lidé také mají rádi tancující prasátka. A ovečky v kloboucích. A přitom, jak Smrť dobře věděl, jakékoliv lidské styky s prasaty a ovcemi jsou pouhou předehrou ke kotletám a klobásám. Proč by je tedy měli za takových podmínek zobrazovat na tapetách v dětských pokojích, a ještě k tomu oblečené, to byla záhada. Nazdárek, malí lidičkové, tak tohle budete papat... Cítil, že kdyby k té záhadě dokázal najít klíč, věděl by o lidských bytostech mnohem víc.</p>
<p>Pohled mu sklouzl ke dveřím. Na háčku tam visel Zuzanin plášť a klobouk vychovatelky. Plášť byl šedý a klobouk jakbysmet. Šedý, kulatý a nevýrazný. Smrť toho o lidské psychice příliš mnoho nevěděl, ale poznal ochranné zbarvení, když ho viděl.</p>
<p>Nevýraznost. Něco takového mohli vymyslet zase jen lidé. Neuvěřitelná představivost!</p>
<p>Dveře dětské ložnice se otevřely.</p>
<p>Ke svému zděšení v nich Smrť spatřil malé dítě neurčitelného pohlaví, které se napůl spící prošouralo pokojem a sundalo obě punčochy z háčků u krbu. Bylo v polovině zpáteční cesty, když si ho všimlo. Klidně se zastavilo a zamyšleně ho pozorovalo.</p>
<p>Věděl, že malé děti ho vidí, protože ty si ještě nevypěstovaly onu příhodnou a selektivní slepotu, která se dostavuje s vědomím osobní smrtelnosti. Cítil se poněkud v rozpacích.</p>
<p>„Zuzana má pohrabáč, abys věděl,“ řeklo dítě, jako by mu nějakým způsobem chtělo vyjít vstříc.</p>
<p>ALE, ALE. NO TOHLE. A PROPÁNÍČKA!</p>
<p>„Myflela fem - <emphasis>myslela jsem</emphasis>, že teď už to všichni víte. Tůvle - <emphasis>tuhle</emphasis> chytila bubáka za nos.“</p>
<p>Smrť si to pokusil představit. Byl si jistý, že větu zaslechl špatně, ale ať slova přehazoval jak přehazoval, lepší to nebylo.</p>
<p>„Dám Gábinovi jeho punčochu a přijdu se dívat,“ řeklo dítě. Pak odcupkalo pryč.</p>
<p>EHM... ZUZANKO? Smrť se rozhodl povolat posily.</p>
<p>Zuzana se začernalou konvicí na vodu vycouvala z kuchyňky.</p>
<p>Za ní bylo vidět postavu. V šeru modře zářila čepel meče. A odrážela se v jednom skleněném oku.</p>
<p>„Ale, <emphasis>ale</emphasis>,“ prohlásil tiše Časnačaj a upřel pohled na Smrtě. „Tohle je opravdu <emphasis>nečekané</emphasis>. Rodinná záležitost?“</p>
<p>Meč se s tichým zasyčením pohnul sem a tam.</p>
<p>„Přemýšlím o tom,“ pokračoval Časnačaj, „zda je možné zabít Smrtě. Tohle je jistě velmi zvláštní meč a tady bude fungovat...“ Zvedl na okamžik ruku k ústům a uchechtl se. „A něco takového by se jistě neposuzovalo jako vražda. Možná že by to byl dokonce akt veřejného dobrodiní. A jaký! Vstaňte, pane. Možná že máte nějaké osobní vědomosti o své zranitelnosti, což já nikoliv, ale jsem si jistý, že tady Zuzana <emphasis>určitě</emphasis> zemřít může, takže bych na vašem místě nezkoušel žádné ty záchranné akce v poslední chvíli!“</p>
<p>JÁ JSEM AKCE V POSLEDNÍ CHVÍLI, řekl Smrť a vstal.</p>
<p>Časnačaj kolem něj začal opatrně kroužit a hrotem meče opisoval ve vzduchu nepravidelné křivky.</p>
<p>Ve vedlejším pokoji se někdo pokusil tiše zapískat na píšťalku.</p>
<p>Zuzana se podívala na svého dědečka.</p>
<p>„Nepamatuju si, že by si psali o něco, co by dělalo hluk,“ řekla.</p>
<p>ALE JDI, V PUNČOŠE PŘECE VŽDYCKY MUSÍ BÝT NĚCO, CO DĚLÁ HLUK, řekl Smrť. K ČEMU BY JINAK BYLO PŮL PÁTÉ <emphasis>RÁNO?</emphasis></p>
<p>„Tam jsou nějaké děti?“ řekl Časnačaj. „No ano. Samozřejmě. Zavolejte je.“</p>
<p>„To tedy ne!“</p>
<p>„Bude to pro ně velmi poučné,“ vysvětloval Časnačaj. „Přímo vzdělávací. A když je vaším protivníkem Smrť, nemůžete si pomoci, <emphasis>musíte</emphasis> být kladným hrdinou.“</p>
<p>Namířil hrot meče na Zuzanu.</p>
<p>„Řekl jsem, abys je <emphasis>zavol</emphasis><emphasis>ala</emphasis>.“</p>
<p>Zuzana se s nadějí obrátila k dědečkovi. Přikývl. Na okamžik měla dojem, že viděla, jak mu modré světlo v jednom očním důlku pohaslo. Smrťovo mrknutí. <emphasis>On má jisté nějaký plán. Dokáže zastavit čas. Dokáže cokoliv. Má plán.</emphasis></p>
<p>„Gábine? Tyldo?“ Tlumené zvuky ve vedlejším pokoji umlkly. Ozvalo se pleskání nohou a v pootevřených dveřích se zjevily dva vážné obličejíky.</p>
<p>„Aha, tady je máme, tak jen pojďte dál, kudrnatí andílkové,“ prohlásil Časnačaj co nejmileji. Gábin na něj vrhl ošklivý pohled.</p>
<p>Chyba, pomyslela si Zuzana. Kdyby jim řekl vy malí grázlíci, měl by je v tu ránu na své straně. Ale děti skoro vždycky poznají, když je někdo úmyslně ohlupuje.</p>
<p>„Chytil jsem tohohle bubáka,“ poračoval Časnačaj. „Tak copak s ním uděláme, hm?“</p>
<p>Dvě tvářičky se obrátily ke Smrťovi. Tylda si vstrčila do úst palec.</p>
<p>„Je to jenom kostra,“ ušklíbl se kriticky Gábin.</p>
<p>Zuzana otevřela ústa, a meč se přesunul k ní. Znovu je zavřela.</p>
<p>„Ano, ošklivý, plíživý, strašidelný kostlivec,“ přikývl Časnačaj. „Máte strach?“</p>
<p>Ozvalo se tiché „slup“, jak Tylda vytáhla palec z pusy.</p>
<p>„On jí ťutěnku,“ řekla.</p>
<p>„Sušenku,“ opravila ji Zuzana automaticky. Jakoby nepřítomně začala pohupovat konvicí.</p>
<p>„Strašidelný kostlivý bubák v černém oblečení!“ řekl Časnačaj, který si začal uvědomovat, že věci tak docela nejdou podle toho, jak si to představoval.</p>
<p>Obrátil se k Zuzaně. „Hraješ si s tou konvicí,“ řekl. „To znamená, že se chystáš provést nějakou nepředloženost. Polož ji prosím. A hezky pomalu.“</p>
<p>Zuzana si opatrně klekla a položila konvici na rošt krbu.</p>
<p>„Pch, on ani není nijak strašidelný, vždyť jsou to jenom kosti,“ řekl Gábin skoro pohrdavě.</p>
<p>„A vůbec, Kryšpín, pacholek ze stájí, mi slíbil opravdovou koňskou lebku. A já si z ní udělám helmu, jako měl generál Takticus, když chtěl vystrašit lidi. A vůbec, on tady jenom tak stojí. Nedělá dokonce ani ,húúú, húúú’. A vůbec, <emphasis>strašidelnej</emphasis> jste vy. Vaše oko je strašidelný.“</p>
<p>„Ano? Tak se podíváme, jak umím být opravdu strašidelný,“ řekl Časnačaj. Pozvedl meč a čepel modře zableskla.</p>
<p>Zuzanina ruka se sevřela na pohrabáči.</p>
<p>Časnačaj viděl, jak se začala otáčet. S pozvednutým mečem uskočil za Smrtě...</p>
<p>Zuzana hodila pohrabáč spodním obloukem. Zahučel vzduchem a za sebou nechával drobné jiskřičky.</p>
<p>Narazil na Smrťovo roucho a zmizel.</p>
<p>Smrť zamrkal.</p>
<p>Časnačaj se na Zuzanu usmál.</p>
<p>Pak se obrátil a jako ve snu se zadíval na meč ve své ruce.</p>
<p>Zbraň mu vypadla z prstů.</p>
<p>Smrť se obrátil, ještě ve vzduchu zachytil meč za rukojeť a změnil jeho pád ve vzhůru směřující křivku.</p>
<p>Časnačaj se podíval na pohrabáč, který mu trčel z hrudi, a pak se pomalu svezl k zemi.</p>
<p>„To ne,“ řekl. „Tebou přece nemohl proletět! Máš tolik žeber a jiných kostí!“</p>
<p>Ozvalo se další „slup“, když Tylda znovu vytáhla palec z úst a řekla: „Ten pohrabáč zabíjí jenom obludy.“</p>
<p>„Zastav čas, <emphasis>teď</emphasis>,“ přikázala Zuzana.</p>
<p>Smrť luskl prty. Místnost na sebe vzala šedorudý odstín stojícího času. Hodiny přestaly tikat.</p>
<p>„<emphasis>Mrknul</emphasis> jsi na mě! Myslela jsem, že máš nějaký <emphasis>plán</emphasis>!“</p>
<p>SAMOZŘEJMĚ. JAK BY NE. MĚL JSEM V PLÁNU ZJISTIT, CO UDĚLÁŠ.</p>
<p>„Nic <emphasis>víc</emphasis>?“</p>
<p>JSI VELMI VYNALÉZAVÁ. A KROMĚ TOHO MÁŠ VZDĚLÁNÍ.</p>
<p><emphasis>„Cože?“</emphasis></p>
<p>PŘIPOČÍTAL JSEM K TOMU ZÁŘÍCÍ HVĚZDY A VŠECHEN TEN HLUK. MYSLEL JSEM SI, ŽE TO VŠECHNO JE NAMÍSTĚ.</p>
<p>„A co kdybych byla <emphasis>neudělala</emphasis> nic?“</p>
<p>MYSLÍM, ŽE BYCH BYL NA NĚCO PŘIŠEL. V POSLEDNÍ MINUTĚ.</p>
<p>„Vždyť to <emphasis>byla</emphasis> poslední minuta!“</p>
<p>VŽDYCKY ZBÝVÁ ČAS NA <emphasis>POSLEDNÍ</emphasis> POSLEDNÍ MINUTU.</p>
<p>„Ale děti se na to musely dívat!“</p>
<p>VZDĚLÁNÍ. SVĚT JE BRZO POUČÍ O TOM, JAK VYPADAJÍ SKUTEČNÉ PŘÍŠERY. AŤ SI PAMATUJÍ, ŽE JE TADY VŽDYCKY NĚJAKÝ POHRABÁČ.</p>
<p>„Ale viděly přece, že to byl člověk -“</p>
<p>MYSLÍM, ŽE MĚLY VELMI PŘESNOU PŘEDSTAVU O TOM, <emphasis>C</emphasis><emphasis>O</emphasis> BYL ZAČ.</p>
<p>Smrť strčil do ležícího Časnačaje nohou.</p>
<p>PŘESTAŇTE SI HRÁT NA MRTVÉHO, PANE ČA-SNAČ-AJI.</p>
<p>Vrahův duch vyskočil jako čertík ze škatulky a vrhal mírně bláznivé úsměvy na všechny strany.</p>
<p>„Vy jste to vyslovil správně!“</p>
<p>SAMOZŘEJMÉ.</p>
<p>Časnačaj začal blednout.</p>
<p>TĚLO VEZMU S SEBOU, řekl Smrť. TO ZABRÁNÍ NEPATŘIČNÝM OTÁZKÁM.</p>
<p>„Proč to všechno dělal?“ zeptala se Zuzana. Víš, co myslím? Chtěl získat peníze? Nebo moc?“</p>
<p>NĚKTEŘÍ LIDÉ UDĚLAJÍ COKOLIV Z POUHOPOUHÉHO OPOJENÍ TÍM, ŽE TO UDĚLAJÍ, odpověděl jí Smrť. PRO SLÁVU. NEBO JEN PROTO, ŽE SE TO NESMÍ.</p>
<p>Smrť zvedl tělo a hodil si ho přes rameno. Ozvalo se tiché klepnutí čehosi, co dopadlo na zem ke krbu.</p>
<p>EHM... TY JSI <emphasis>VĚDĚLA</emphasis>, ŽE MNOU TEN POHRABÁČ PROLETÍ?</p>
<p>Zuzana si uvědomila, že se celá třese.</p>
<p>„Samozřejmě. V tomhle pokoji má výjimečnou moc.“</p>
<p>NEMĚLA JSI NEJMENŠÍ POCHYBNOSTI?</p>
<p>Zuzana zaváhala, ale pak se usmála. „Byla jsem si velmi jistá.“</p>
<p>AHA. Její dědeček na ni chvilku upíral pohled a ona měla dojem, že v něm odhalila slaboučký náznak nejistoty. SAMOZŘEJMĚ. SAMOZŘEJMĚ. ŘEKNI MI, NEMÁŠ V ÚMYSLU ZAČÍT UČIT VE VĚTŠÍM MĚŘÍTKU?</p>
<p>„Nic takového nemám v plánu.“</p>
<p>Smrť se obrátil ke dveřím na balkon, ale pak si, jak se zdálo, na něco vzpomněl. Zašmátral v záhybech svého roucha.</p>
<p>TOHLE JSEM UDĚLAL PRO TEBE.</p>
<p>Natáhla ruku a vzala si od něj obdélník vlhkého kartonu. Z dolní části odkapávala voda. Zhruba uprostřed na něm bylo nalepeno několik hnědých peříček.</p>
<p>„Děkuju. Ehm... Co je to?“</p>
<p>ALBERT ŘEKL, ŽE NA TOM MÁ BÝT SNÍH, ALE TEN SE, JAK VIDÍM, ROZPUSTIL, odpověděl Smrť.</p>
<p>„Oh...“</p>
<p>TAKY TAM MĚLA BÝT ČERVENKA, ALE AŤ JSEM SE SNAŽIL SEBEVÍC, NEPODAŘILO SE MI JI PŘESVĚDČIT, ABY TAM ZŮSTALA.</p>
<p>„Ah...“</p>
<p>ODMÍTALA SPOLUPRACOVAT.</p>
<p>„Vážně...?“</p>
<p>MYSLÍM, ŽE VŮBEC NEPOCHOPILA, CO TO ZNAMENÁ DUCH SVÁTKU PRASEČÍ HLÍDKY.</p>
<p>„Oh. No. Tak dobrá. Dědečku?“</p>
<p>ANO?</p>
<p>„Proč ty? Proč jsi to všechno dělal ty?“</p>
<p>Chvilku stál mlčky, jako kdyby si v duchu zkoušel různé věty.</p>
<p>MYSLÍM, ŽE TO MĚLO NĚCO SPOLEČNÉHO SE SKLIZNÍ, ODPOVĚDĚL NAKONEC. ANO. TAK JE TO. A TAKY PROTO, ŽE LIDÉ JSOU TAK ZAJÍMAVÍ, ŽE VYMYSLELI DOKONCE I JEDNOTVÁRNOST A NUDU. ÚŽASNÉ.</p>
<p>„Oh.“</p>
<p>NO... TAK... HEZKÉ SVÁTKY.</p>
<p>„Ano. Hezké svátky.“</p>
<p>U okna se Smrť zastavil ještě jednou.</p>
<p>A DOBROU NOC, DĚTI.... VŠUDE.</p>
<p>Havran s unaveným pleskotem přistál na padlý strom pokrytý sněhem. Jeho umělá rudá hruď byla potrhaná a bezcílně za ním povlávala na provázku.</p>
<p>„A ani nás nesvezou domů,“ huhlal havran. „Jen se rozhlídni, no? Sníh a ledové pláně, kam oko dohlídne. Už neuletím ani píď. Klidně bych tady mohl zemřít hladem, abys věděl! Pch! Lidi mají plné huby recyklace, ale když se jeden pokusí o trochu praktické ekologie, je oheň na střeše..., nechtějí... o tom... ani slyšet! Pch! Vsadím se, že <emphasis>červenku</emphasis> by někdo domů vzal. No jakpak by ne.“</p>
<p>KVÍK, prohlásil krysí Smrť s účastí a zavětřil.</p>
<p>Havran pozoroval, jak malá postavička v černém rouchu s kápí začala hrabat ve sněhu.</p>
<p>„Takže já tady mám prostě umrznout, co?“ pokračoval havran v pochmurné samomluvě. „Dojemný uzlíček peří a mé malé nožky pokroucené mrazem. A kdyby si na mně aspoň někdo pošmákl, ale tady? Ani to ne. A řeknu vám jednu věc, když někdo našeho rodu umírá hubený, je to strašlivá ostuda a -“</p>
<p>Najednou si uvědomil, že pod jiskřivou vrstvou sněhu je jakási mnohem méně bílá, spíše šedá, běloba.</p>
<p>Krysí Smrť škrábal dál a zanedlouho odkryl něco, co se velmi podobalo uchu.</p>
<p>Havran vypoulil oči.</p>
<p>„Vždyť to je <emphasis>ovce</emphasis>!“ kráknul.</p>
<p>Krysí Smrť přikyvoval.</p>
<p>„<emphasis>Celá</emphasis> ovce!“[*]</p>
<p>KVÍK</p>
<p>„To si mě uvař na tvrdo a voloupej!“ jásal havran a poskakoval kupředu, zatímco se mu oči bláznivě točily na všechny strany.</p>
<p>Krysí smrť ho šťastně poplácal po křídle.</p>
<p>KVÍÍK-ÍÍK. ÍÍK-KVÍÍK.</p>
<p>„Děkuju ti, kámo. Tobě taky šťastný a veselý...“</p>
<p>Kdesi daleko a dávno se otevřely dveře obchodu. To malý výrobce hraček vešel do místnosti z dílny umístěné vzadu a v tom okamžiku jeho tělo, jakoby nadáno darem jasnovidnosti, doslova zmrtvělo.</p>
<p>VE VÝLOZE MÁTE VELIKÉHO DŘEVĚNÉHO HOUPACÍHO KONĚ, řekl zákazník, který stál za pultem.</p>
<p>„Aha, ano, to mám, ano.“ Mistr si nervózně upravoval na nose brýle s hranatými obroučkami. Neslyšel zvonek nade dveřmi a to mu dělalo starosti. „Ale ten je tam jen na ozdobu, je neprodejný, protože byl vyroben na zakázku pro lorda -“</p>
<p>NE. KOUPÍM HO.</p>
<p>„To nepůjde, protože, pochopte -“</p>
<p>MÁTE DOST JINÝCH HRAČEK?</p>
<p>„Samozřejmě, ale -“</p>
<p>PAK SI TOHO KONĚ VEZMU. KOLIK VÁM ZA NĚJ TO LORDSTVO ZAPLATILO?</p>
<p>„Ehm, dohodli jsme se na dvanácti tolarech, ale-“</p>
<p>DÁM VÁM PADESÁT, řekl zákazník.</p>
<p>Malý obchodník se zarazil v polovině protestu a druhou polovinu doplnil chtivostí. Mám přece <emphasis>doopravdy</emphasis> spoustu dalších hraček, pomyslel si rychle. A tenhle zákazník, posouvaly se jeho myšlenky dál se slušnou dávkou prozíravosti, vypadal jako někdo, kdo jen velmi zřídka klade otázky a kdo odmítá považovat „ne“ za odpověď. Lord Žraloun se bude zlobit, jenže lord Žraloun tady není. A ten cizinec, naopak, ten tady je.</p>
<p>„Ehm... tedy, za těchto okolností... hm... mám vám ho zabalit?“</p>
<p>NE. VEZMU SI HO TAK, JAK JE. DĚKUJI VÁM. ODEŠEL BYCH ZADEM, JESTLI VÁM TO NEVADÍ.</p>
<p>„Ehm... a jak jste se dostal <emphasis>dovnitř</emphasis>?“ zajímal se obchodník, který vytahoval koně z výkladu.</p>
<p>ZDÍ. JE TO MNOHEM POHODLNĚJŠÍ NEŽ KOMÍNEM, NEMYSLÍTE?</p>
<p>Zjevení hodilo na pult malý kožený váček, v němž to zacinkalo, a bez jakékoliv námahy zvedlo koně. Malý obchodník měl co dělat, aby se udržel na roztřesených nohou. Síla ho opouštěla. Cítil, že ještě chvilku a opustí ho i včerejší večeře.</p>
<p>Postava se rozhlédla po policích.</p>
<p>DĚLÁŠ DOBRÉ HRAČKY.</p>
<p>„Ehm... děkuji vám.“</p>
<p>ABYCH NEZAPOMNĚL, obrátil se ještě ve dveřích zákazník, TAM VENKU PŘED KRÁMEM STOJÍ MALÝ KLUK S NOSEM PŘIMRZLÝM NA SKLO. TROCHA TEPLÉ VODY BY TO SPRAVILA.</p>
<p>Smrť došel na místo, kde ve sněhu čekal Truhlík, a přivázal houpacího koně za sedlo.</p>
<p>ALBERT BUDE MÍT JISTĚ VELIKOU RADOST. NEMOHU SE DOČKAT, AŽ UVIDÍM JEHO OBLIČEJ. HO. HO. HO.</p>
<p>Jak světlo svátečního dne pomalu zalévalo věže Neviditelné univerzity, vklouzl do Velké síně knihovník se štůskem notových záznamů pod paží.</p>
<p><strong><emphasis>Jak světlo svátečního dne pomalu zalévalo věze Neviditelné univerzity, usedl arcikancléř s hlubokým povzdechem ve své pracovně a vyzul si boty.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Byla to pohříchu dlouhá noc, o tom nebylo pochyb. A udalo se tolik zvláštních věcí. Tak například bylo to poprvé, kdy viděl staršího pAsáka propuknout v pláč.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Výsměšek se zadíval ke dveřím nové koupelny. No, díky bohům se vyřešily všechny ty počáteční závady a horká sprcha ho jistě neobyčejně občerství. A pak se může vydat odpočatý a vymydlený na varhanní recitál.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sundal si klobouk a z toho něco s cinkavým zvukem vypadlo. Po zemi se kutálel malý pidimužík.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>„Oh, tady je další. Myslel jsem si, že už jsme se vás, lidičky, zbavili,“ řekl Výsměšek. „A co ty jsi zač?“</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Šotek na něj vrhl nervózní pohled.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>„Ehm... </emphasis></strong><strong><emphasis>pamatujete si, že kdykoliv se někdo magicky zjevil, slyšeli jste zvuk, hm, zvonečků?“ řekl. Jeho výraz naznačoval, že se chystá Výsměškovi sdělit něco, co tomuto efektu teprve dodá tu správnou chuť.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Skřet pozvedl kovový kruh s několika malými zvonečky a nervózně jimi zatřásl. Udělaly velmi smutně cinkylinkycinkylinky.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>„Dobré, co? To jsem byl já. Já jsem, totiž skřetvíl Martin Cengáč.“</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>„Vypadni.“</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>„Taky umím dělat světelné efekty s</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>jiskřícím prachem, při kterých s vždycky ozve ,cink’ nebo ,pink’, kdybyste si přál...“</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>„Zmiz!“</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>„A co takhle ,Rožnovské hodiny’,“ vnucoval se skřetvíl zoufale. „Velmi případné. Velmi líbivé. Proč si to nezkusíte se mnou? je to takhle: Róžnovskéé hodiny (cinky link), smutně bijúú (cinky linky)...“</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Vysměšek zaznamenal přímý zásah gumovou kačenkou a skřetvíl se dal na útěk odpadem u vany. Kletby a nekontrolované zvonění se pomalu ztrácely kdesi v hloubce vodovodního řadu.</emphasis></strong></p>
<p>Knihovník přestal pumpovat, teprve když ze zásobních měchů varhan unikal vzduch kolem nýtů. Spokojený se s klepáním kloubů rukou o zem dokolébal k sedadlu za pultem a tam se zastavil, aby si s pýchou a nesmírným potěšením prohlédl klávesnici nástroje.</p>
<p>Přístup Zatraceného Hlupce Johnsona k hudbě byl stejný jako jeho přístup k jakémukoliv jinému vědeckému či kulturnímu poli, která jím byla ovlivněna jako brambory <emphasis>silnými</emphasis> pozdními mrazy. Udělej to co nejhlasitější, říkal. Co největší. Všeobjímající. A proto byly obrovské varhany Neviditelné univerzity jediné varhany na světě, na něž se dala zahrát celá symfonie napsaná pro bouři a čvachtání rozšlápnutých žab.</p>
<p><strong><emphasis>Voda se v kaskádách řítila z Výsměškovy špičaté čepice.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Mistr Johnson stvořil, a jistě ne úmyslně, dokonalou koupelnu - alespoň dokonalou pro zpěv. Ozvěna a rezonující trubky zahladily všechny ty drobné nepřesnosti a obdařily i toho nejnedomrlejšího pěvce vláčným, hebce čokoládovým hlasem.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>A Vysměšek zpíval.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>„- do lesička na dádadá šel mládýý dádadá... a důdlaj důdlaj důdlajdáá, tramtadadáda do lesa, tmavého, a pak se to tramta pótento, on ji picnul důdlajdý, a vzal ji róvnou damtadá, takže -“</emphasis></strong></p>
<p>Píšťaly varhan bzučely nadbytečnou energií. Knihovník sepjal ruce a se suchým praskotem si uvolnil klouby. To nějaký čas trvalo. Pak zatáhl za páku uvolňující vzduchové ventily.</p>
<p>Bzukot se změnil ve zlověstné bručení.</p>
<p>Velmi opatrně sešlápl pedál.</p>
<p><strong><emphasis>Vysměšek si přestal zpívat, když k němu stěnou dolehly tóny varhan.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Hudba do koupele, hm? pomyslel si. To je skvělé.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Je škoda, že je to tak tlumené vším tím koupelnovým vybavením.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>A v tom okamžiku odhalil malou páčku, pod níž byl štítek s nápisem „Hudební trysky“.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Vysměšek nepatřil k těm lidem, kteří by se zatěžovali přemyšlením o tom, co by se stalo, kdyby stiskli tohle tlačítko nebo zatáhli za onu páčku, protože se to dalo mnohem rychleji zjistit tak, že tlačítko stiskli a za páčku zatáhli. Vysměšek to udělal bez váhání. Namísto hudby, kterou očekával, však byl odměněn jen tím, že se ve stěně na několika místech odsunuly stranou panely a odhalily řadu mosazných trysek.</emphasis></strong></p>
<p>Knihovník byl pro tuto chvíli ztracen, snil a vznášel se na perutích hudby. Jeho ruce a nohy tančily po klávesnicích a pomalu si hledaly cestu ke crescendu, kterým končila první věta Bubeláčkovy Katastrofické suity.</p>
<p>Jednou nohou kopl do páky s nápisem „Přídavný tah“ a druhou otočil kohoutem, pod nímž byl štítek „Rajský plyn“.</p>
<p><strong><emphasis>Výsměšek poklepal na jednu z trysek.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Nic se nestalo. Znovu si prohlédl ovládací panel a uvědomil si, že až dosud ještě nezatáhl za malou mosaznou páčku označenou jako „Varhanní spřáhlo“.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Udělal to. Bohužel, ani to nemělo za následek proud příjemného koupelnového zpestření. Ozval se jen jakýsi náraz a odněkud z dálky do koupelny dolehlo tiché bublání. To však začalo rychle sílit.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Vzdal se a vrátil se ke své předchozí činnosti, kterou bylo mydlení rozlehlého hrudníku.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>„Už nám došli jéleni, a tramtadůdlajda-damtadá, v kamizolce pídlidá, pidlidýý...he? Co-“</emphasis></strong></p>
<p>Později toho dne dal znovu dveře do koupelny pečlivě zatlouci prkny a opatřit velkou cedulí, na níž byla napsáno:</p>
<p>„Za žádných podmínek nepoužívat. To je DŮLEŽITÉ!“</p>
<p>Když však Afekt dveře zatloukal, nechal hřebíky na půl centimetru vyčnívat, aby je později mohl snadněji zachytit kleštěmi, až mu zase ti shora řeknou, aby dveře otevřel. Nikdy nic nepředpokládal a nikdy si nestěžoval, měl jen velmi dobré praktické znalosti týkající se práce mágských myslí. Mýdlo se nikdy nenašlo.</p>
<p>Ctibum a jeho studenti spolupracovníci opatrně obhlíželi Hex.</p>
<p>„Nemůže se přece jen tak zničehonic <emphasis>zastavit</emphasis>,“ vrčel Bláznivý Truboš, alias Adrian Cibulář.</p>
<p>„Jak vidíš, mravenci se prostě přestali hýbat,“ upozorňoval ho Rozšafín. Pak si povzdechl. „Dobrá, dejte tam ten krám zpátky.“</p>
<p>Adrian opatrně vrátil nad klávesnici Hexu malého plyšového medvídka. Věci se daly okamžitě do pohybu. Mravenci se rozeběhli. Myš zapištěla.</p>
<p>Vyzkoušeli to třikrát.</p>
<p>Rozšafín znovu upřel oči na ta jediná slova, která Hex napsal.</p>
<p>+ + +Můj!Žjová! + + +</p>
<p>„Mám tisíc chutí,“ začal opatrně Rozšafín, „ale ani jednu říct arcikancléři, že tenhle stroj přestane pracovat, když mu sebereme jeho plyšáka. Myslím, že dokonce nemám ani chuť v takovém světě žít.“</p>
<p>„Ehm,“ ozval se Bláznivý Truboš, „můžeš mu vždycky říct, že to pracuje s integrovaným MPM.“</p>
<p>„Jsi přesvědčený, že to zní líp?“ řekl Ctibum váhavě. Neznělo to jako příliš reálný popis medvěda.</p>
<p>„Myslíš líp než ,malý plyšový medvěd’? Co bys řekl ty?“</p>
<p>Ctibum přikývl. „Máš pravdu. Je to lepší.“</p>
<p>Ze všech dárků, které dostal od Otce prasátek <emphasis>on</emphasis>, se Gábinovi nejvíc líbila ta kulička.</p>
<p>Jaká kulička, zeptala se Zuzana.</p>
<p>Vysvětlil jí, že ta <emphasis>skleněná</emphasis> kulička, kterou našel na zemi u krbu. Vyhrával s ní všechny hry. Pohybuje se prý určitě nějak jinak než všechny ostatní kuličky.</p>
<p>Žebráci poněkud nesystematicky, ale velmi klikatě procházeli ulicemi města, což jim cestu prodlužovalo minimálně na dvojnásobek. Začal padat časný ranní sníh.</p>
<p>Tu a tam si některý z nich spokojeně říhnul. Všichni měli papírové čepičky, s výjimkou Starého Smrdi Ruma, který tu svou snědl.</p>
<p>Z ruky do ruky si podávali třílitrovou plechovu od okurek, která byla naplněna delikátní směsí vín a tvrdých alkoholů a ochucená něčím, co Podříznutý Arnold našel na zadním dvoře chemické továrny v Zapudrované ulici.</p>
<p>„Ta husa byla skvělá,“ pochvaloval si Arnold, a zapátral párátkem mezi zuby.</p>
<p>„Mě jenom zaráží, že ji jedl tudle Kachňák s tou jeho kačenou na hlavě,“ řekl Jindra Rakvář a také zapátral, jenže prstem v nose.</p>
<p>„S jakou kačenou?“ zapátral do třetice Kachní muž.</p>
<p>„Co bylo takový to masný?“ zeptal se Podříznutý Arnold.</p>
<p>„To, můj dobrý muži, bylo <emphasis>pâté de foie gras</emphasis>, pravé genovské, to bych se skoro vsadil. A bylo skvělé.“</p>
<p>„Helej, a taky z něj prdíš jako valach? Já teda jo.“</p>
<p>„Ah, tenhle svět haute cuisine,“ prohlásil Kachní muž šťastně.</p>
<p>Nakonec po delší a velmi nesoustavné cestě dorazili k zadnímu vchodu své oblíbené restaurace. Kachní muž na podnik upíral zasněné, mírně skelné oči, v nichž ožívaly vzpomínky.</p>
<p>„Tady jsem kdysi večeříval skoro každý večer.“</p>
<p>„A pročs toho nechal?“ zajímal se Jindra Rakvář.</p>
<p>„Já... já vlastně ani nevím,“ odpověděl mu Kachní muž. „Mám to... nějaké rozmazané. Víte. V těch dnech... Myslím, že jsem byl někdo jiný. Ale přesto,“ řekl a poklepal Podříznutému Arnoldovi na hlavu, která se mu vznášela v půli stehen, Jak se říká ,s přáteli tvrdý chléb jest lepší bydlo než upečený býk, kde lhostejnosti sídlo’. Kupředu, Smrďo.“</p>
<p>Umístili Starého Smrďu Ruma strategicky před zadní dveře a pak zabušili. Když otevřel jeden z číšníků, Smrďa Rum se na něj široce usmál, odhalil zbytky svých zubů a páchnoucí dech, který naopak s řídnoucím chrupem houstl.</p>
<p>„Tisíc let vlády bohů, ruka a krevety!“ zvolal a klepl po námořnickém zvyku klouby pravice do čela.</p>
<p>„Šťastné a veselé svátky,“ tlumočil Kachní muž.</p>
<p>Muž se pokusil dveře zavřít, ale Podříznutý Arnold bleskově vsunul do skuliny botu[*].</p>
<p>„Mysleli jsme si, že byste možná byli rádi, kdybychom se tady zastavili v poledne a zazpívali několik pěkných prasečnicových písní vašim hostům,“ pokračoval Kachní muž. Jindra Rakvář, který stál vedle něj, předvedl jeden ze svých výbuchů kašle, který by si nezadal ani s erupcí vulkánu a který byl tak dokonalý, že dokonce <emphasis>zněl</emphasis> zeleně. „Naprosto zdarma, samozřejmě.“</p>
<p>„To že sou ty Prasečnice.“</p>
<p>Žebráci, navzdory tomu, že byli tak zvetšelí, že dokonce ani nebyli členy Cechu žebráků, si žili podle svých malých měřítek poměrně dobře. Bylo to především díky tomu, že promyšleně uplatňovali takzvané Pravidlo jistoty. Lidé jim dali téměř cokoliv, když se mohli spolehnout, že tato sehraná společnost pak <emphasis>jistě</emphasis> odtáhne.</p>
<p>O několik minut později už byli znovu na cestě a před sebou postrkovali šťastného Arnolda, obloženého narychlo připravenými balíčky.</p>
<p>„Lidé dokážou být <emphasis>tak</emphasis> laskaví,“ liboval si Kachní muž.</p>
<p>„Tisíc let vlády bohů, ruka a krevety.“</p>
<p>Jak ostatní kličkovali s jeho vozíkem v tajícím sněhu, Arnold se jal prozkoumávat dobročinné dary.</p>
<p>„Na chuť je to... nějaký známý,“ řekl po chvilce.</p>
<p>„Známý? Jak známý?“</p>
<p>„No, chutná to jako bláto a starý boty.“</p>
<p>„Ale houbeles. To je holt ta hogo fogo bašta!“</p>
<p>„Jo, no jo...“ Arnold chvilku mlčky žvýkal. „Helejte, nemyslíte si, že bysme najednou byli hogo fogo, co?“</p>
<p>„Copak já vím? Jsi hogo fogo, Smrďo?“</p>
<p>„Vyprdnoutsenato.“</p>
<p>„Už asi jo. Zdá se mi nějakej hogo fogo.“</p>
<p>Na hladinu řeky Ankh se tiše začal snášet sníh.</p>
<p>„No tak teda... Šťastný Nový rok, Arnolde.“</p>
<p>„Šťastnej, Kachňáku. A ty tvý kačeně taky.“</p>
<p>„Jaké kačeně?“</p>
<p>„Šťastnej Novej rok, Jindro!“</p>
<p>„Šťastnej Novej rok, Smrďo.“</p>
<p>„Vyprdnoutsenato!“</p>
<p>„A bůh ať nás všechny opatruje,“ dodal Podříznutý Arnold.</p>
<p>Pomalu je ukryl hustý sníh.</p>
<p>„Kerej bůh?“</p>
<p>„Nevím. Kterýho uctíváš ty?“</p>
<p>„Kachňáku?“</p>
<p>„Ano, Jindro?“</p>
<p>„Vzpomínáš na toho pečenýho bejka, cos voňom mluvil?“</p>
<p>„Ano, Jindro.“</p>
<p>„A jak ho pekli? Nadívanýho?“</p>
<p>„Aha... to byl jen takový slovní obrat, Jindro.“</p>
<p>„To nebyl pečenej bejk?“</p>
<p>„No, ne tak docela. Já jsem tím chtěl říct, že -“</p>
<p>Pak zbyl jen sníh.</p>
<p>A ten zanedlouho začal tát na slunci.</p><empty-line /><empty-line /><p>Terry Pratchett OTEC PRASÁTEK</p>
<p>Z anglického originálu Hogfather,</p>
<p>vydaného nakladatelstvím Victor Gollancz Ltd.</p>
<p>v Londýně v roce 1996,</p>
<p>přeložil Jan Kantůrek.</p>
<p>Technický redaktor: Tomáš Kropáček.</p>
<p>Odpovědná redaktorka: Naďa Svobodová.</p>
<p>Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. s r. o.,</p>
<p>Příčná 8,110 00 Praha l,</p>
<p>jako svou 257. publikaci.</p>
<p>Sazba: SP SOFT.</p>
<p>Lito obálky: Jams.</p>
<p>Tisk UEBERREUTER PRINT, Pohořelice</p>
<p>První vydání, Praha 1998.</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Abychom si rozuměli: že poteče z těch, kdo si zaslouží, aby jejich krev byla prolita. Ale třeba taky ne. U některých dětí si nikdy nemůžete být docela jistí.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Je to smutná a hrozná věc, že vysoce urození a bohatí lidé skutečně věří, že sloužící budou naprosto zmateni, když se alkohol naleje do karaf, které jsou mazaně nadepsány pozpátku. Jenže během dlouhých historických let každý sociálně uvědomělý butler dospěl k přesvědčení - a můžeme říci, že na mnohem reálnějším základě než oni - , že jeho zaměstnavatelé nepoznají, když po odebrání jistého dílu se do jejich karafy s whisky doleje aniru.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Nejde o zvrhlou příbuznou víly Zubničky, ale o lahvičku s jedem, kam se vhazují ulovené exempláře hmyzu, hlavně motýlů, aby se usmrtily před dalším zpracováním.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>To by bylo dlouhé vysvětlování, přečtěte si knihu Mary Poppinsová, která vypráví o vychovatelce - idolu všech dítek -, a možná že se někteří z vás utlučou i tak. (Pamela Lyndon Traversová: Mary Poppinsová, Albatros 1987)</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Broskyňa byl ten typ, kterého se člověk raději na nic neptá, a když, tak jsou to většinou otázky typu: „Kdy-kdy-kdybych vám dal v-všechny peníze, které m-mám, mohl byste být tak hodný a n-nelámat mi tu druhou nohu?“</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Pletiplot dostal svou přezdívku díky svému osobnímu příspěvku k jistému specializovanému způsobu odstraňování odpadků, jemuž se říkalo „betonové přezůvky“. Nevýhodou onoho procesu bylo, že po nějaké době začínaly mít různé kousky klientova těla tendenci se oddělovat a vyplouvat na hladinu, což zase vyvolávalo mezi obyčejnými obyvateli spoustu řečí. On přišel s tím, že když se použije dostatek drátěného pletiva, bude tento problém vyřešen, aniž při tom bude omezena možnost krabů a ryb podílet se na urychlení recyklačního procesu.</emphasis></p>
<p>[**] Pozn. autora: Ankhmorporské podsvětí, které bylo tak rozlehlé, že nadsvětí se na něm tetelilo jako maličká slepička, která se snaží postarat o hnízdo pštrosat, už mělo Velkýho Davida, Tlustýho Davida, Pako Davida, Davida Chcáče a Davida Kim-ho. Každý si musel najít své místo.</p>
<p>[*] Pozn. překl.: Ne, já taky zatím nevím, kdo je Karel.</p>
<p>[*] Pozn. autora: Je to případ velmi podobný případu quirmského filozofa Ventry, který říkal: „Možná že bohové existují, a možná také, že ne. Tak proč na ně v tom případě nevěřit? Jestli je to všechno pravda, pak po smrti přijdete na nějaké překrásné místo, a jestli to pravda není, tak nemáte co ztratit, ne?“ Když pak zemřel, probudil se v kruhu bohů svírajících ošklivě vyhlížející hole a jeden z nich řekl: „Teď ti ukážeme, co si tady u nás myslíme o takových chytrácích, jako jsi ty...“</p>
<p>[*] Pozn. autora: Dělal, co uměl. Jenže kombinace černé, rudé a zvratkově žluté barvy není na papírové řetězy pravé nejšťastnější, a taky žádná loutka Prasečí víly by neměla být přitlučena na zeď za hlavu.</p>
<p>[*] Pozn. autora: Jako například víl kličky elektrických vrtaček.</p>
<p>[*] Pozn. autora: Ona dívka (psala Křivomusova matka) byla dobrá partie, protože její otec měl poloviční podíl v jídelně s pečenými úhoři ve Třpytné ulici, musel jsi ji přeci znát, má pořád ještě všechny svoje zuby a dřevěnou nohu, které si ani nevšimneš, když o tom nevíš, jo a její sestra se jmenovala Nedala (kdoví proč jí tak říkali?), moc hezké děvče, co kdybych ji pozvala na čaj, až příště přijedeš, když já tě teď, co jsi tím velkým mágem, tak málo vidím, ale člověk nikdy neví, a kdyby to s tou magií nevyšlo, potom by nebyl čtvrtinový podíl v jídelně s pečenými úhoři vůbec k zahození...</p>
<p>[*] Pozn. autora: Ne že by to byly věci, které by dělat chtěl nebo které by chtěl, aby někdo dělal jemu. Prostě jen věci, které se odehrávaly v jeho snech, když se někdy ocitl v zapařeném podpaží ošklivé noci.</p>
<p>[*] Pozn. překl.: Vím, že je těžké si to představit, ale pokud si vezmete k ruce publikaci M. C. Eschera Grafika a kresby (česky 1992, Benedikt Taschen/Slovart) a nalistujete si buď tab. 66 (schodiště), nebo 67 (relativita), zjistíte, že je to jednoduchost sama. Zbývá jen jedna otázka. Jak si to, k sakru, dokázal představit ten chlap Escher?</p>
<p>[*] Pozn. autora: Je pravda, že když jí bylo osm, našla na půdě sbírku zvířecích lebek, pozůstatek jednoho z vévodových záchvatů zvídavosti. Její otec byl v té době poměrně dost zaměstnán záležitostmi státu a ona stačila vydělat sedmadvacet tolarů, než celá záležitost praskla. Když se na to dívala dnešním pohledem, bylo jasné, že chybou byla ta hroší stolička. Lebky ji nikdy neděsily, už tenkrát ne.</p>
<p>[*] Pozn. překl.: Jasně, všichni víme proč, ale pokud by se náhodou stalo, že by tohle pro někoho byl jeho první zeměplošský příběh, doporučuji mu knihu Těžké melodično (Talpress 1998), kde se dozví nejen proč, ale i jak, kdo, s kým, o čem, proti komu a za kolik.</p>
<p>[**] Pozn. autora: Sdružení Za stejná práva nestejných výšek (ZASTEPRNEV) bylo připraveno bojovat za práva nestejně vysokých a nevzdávalo se ani přes skutečnost, že většina šotků, pidimužíků a skřítků neprojevovala nejmenší zájem producírovat se ve špičaté zelené čepici s rolničkami, když se kolem nabízelo takové množství mnohem zajímavějších zájmových činností. Všechny tyhle pohádkové nesmysly s rolničkami byly možná dost dobré pro staré a nemoderní pidilidi tam doma v lesích - ale když už se jednou některý z těch malých pidimužíků dostal do Ankh-Morporku, dával přednost tomu pořídit si pořádnou opici, kopnout nějakou váženou osobnost do kotníku a uhnat fešnou pidisukni, se kterou by si mohl pořádně zařádit. Abychom tedy řekli pravdu, členové ZASTEPRNEV trávili tolik času přesvědčováním malých lidiček, že nemají dostatek práv, až nakonec neměli dost času za ta práva bojovat.</p>
<p>[*] Pozn. překl.: Přesvědčte se sami: Do šejkru dejte několik kostek ledu, půl sklenky pradědu (zmíněný dědeček!), čtvrt sklenky dobré brandy, čtvrt sklenky citrónové šťávy. Přidejte půl lžičky cukru a dobře protřeste. Nad koktejlovým pohárem přelomte kousek dobře omyté citrónové kůry, vložte na dno a zalijte nápojem. Dejte si jich několik, a vzhůru na scestí.</p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Často se řídili jistým časovým rozvrhem, aby si navzájem vyhověli. Mnoho starších mágů žilo samozřejmě zcela v minulosti, ale bylo mezi nimi i několik takových, jako třeba profesor antropogenetiky, kteří vymysleli celé složité časové systémy založené na víře, že všichni ostatní lidé jsou pouhá iluze. </emphasis></p>
<p><emphasis>Řada lidí ví o Silných a Slabých antropogenetických zákonech. Ty Slabé praví, tedy v základě, že to bylo od vesmíru nesmírně hezké, že se dal zkonstruovat tak, aby se v něm nakonec mohli vyvinout lidé, a to až k bodu, kdy se začali živit ve společenstvech, jako jsou řekněme univerzity. Silné oproti tomu tvrdí, že celý smysl vesmíru spočívá nejen v tom, aby lidé pracovali na univerzitách, ale především aby si vydělávali obrovské sumy peněz psaním knih, v jejichž názvech jsou slova jako „kosmický“ nebo „chaos“.**</emphasis></p>
<p><emphasis>Profesor antropogenetiky NU rozvinul takzvanou Speciální</emphasis><emphasis> anfropogenetiku nevyhnutelnosti. Její princip pravil, že hlavní a jediný důvod, jakési vyústění činnosti celého vesmíru, spočívá v závěrečném vývoji profesora antropogenetiky NU. Jenže, vzato kol a kolem, to bylo jen formální vyslovení teorie, o níž absolutně všichni -jen s nějakými drobnými úpravami v kolonce „zde vyplňte své jméno“ - věřili, že je pravdivá.</emphasis></p>
<p>** <emphasis>A má pravdu. Vesmír opravdu pracuje především pro blaho a spokojenost lidstva. To je více než jasné už třeba z toho vhodného způsobu, jímž slunce každého rána vychází zhruba v té době, kdy jsou lidé více méně připraveni začít den.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>To je cizí slovo.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Obě tyto tradice se samozřejmě neustále úzkostlivě dodržují. Kdyby lidé opouštěli tradice jen proto, že už si nepamatují, jak vznikly, nebyli by lepší než nějací obyčejní cizinci.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn překl.: <emphasis>Pominu všechny ostatní, mnohem složitější významy tohoto výrazu, protože jsem si téměř jistý, že v tomto případě jde hned o ten první, totiž o něco, co vyplývá ze své vlastní vnitřní podstaty, což vypadá logicky. Už jste zažili někoho, kdo by měl kocovinu, aniž by tato měla svou vnitřní podstatu?</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Omlouvám se, že to není zcela přesné, znaku „p“ by se v oné abecedě mělo říkat „pokoj“, ale koneckonců, je to přece prastará zeměplošská abeceda, ne?</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Nevzdělaný: stav, v němž zmíněný neví, co znamená slovo zájmeno nebo jak vypočítat druhou odmocninu z čísla 27,4, a zná jen takové dětinské a zbytečné věci, jako kteří z těch sedmdesáti téměř identicky vyhlížejících druhů rudých mořských hadů jsou smrtelně nebezpeční, jak zpracovat jedovatou dřeň stromu Ságo-ságo na výživnou kaši, jak předpovídat počasí nejbližších dní podle pohybů stromového kraba Loupežníčka, jak navigovat člun tisíce kilometrů nekonečným oceánem jen pomocí kousku provázku a hliněné sošky vašeho dědečka, jak extrahovat životně důležité vitamíny z jater zuřivého středoledního medvěda a další podobné věcičky dobré na přežití. Zvláštní věc - když se ze všech stanou vzdělanci, každý bude vědět, co je to zájmeno, ale nikdo nebude vědět, co je to Ságo-ságo.</emphasis></p>
<p>[**] <emphasis>Důvěřivý: stav, v němž má zmíněný takový pohled na svět, vesmír a postavení lidstva v něm, jaký mohou mít a také mají jen velmi naivní a nezkažení lidé a pak ještě ti nejchytřejší a nejpokročilejší matematikové a fyzikové.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Je zajímavé, jak skvěle výkonné jsou vlády - když vezmete v potaz jejich výkonnost v jakékoliv jiné oblasti - v utajování věcí, jako jsou blízká setkání prvního druhu. </emphasis></p>
<p><emphasis>Možná že jeden z těch důvodu spočívá v tom, že sami mimozemšťané jsou příliš stydliví, než aby se k tomu přiznali.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zatím se nepodařilo zjistit, proč většina z ras schopných vesmírných cest považuje za vhodnou předehru k prvním fyzickým kontaktům s lidskou rasou prohrabat se spodním prádlem pozemšťana. Jenže zástupci několika set ras se zatím usídlili v rázných koutech planety obývaných primitivními obyvateli bez vědomí těch ostatních a unášeli vhodné objekty. Někteří z nich byli uneseni, zatímco čekali na vhodnou příležitost k únosu jiných mimozemšťanů považovaných za pozemšťany, kteří chtěli unést pár ještě jiných mimozemšťanů povazovaných za pozemšťany, jelikož tito byli podezřelí tím, že si díky chybně reprodukovaným příkazům při čekání na únos svých vyhlédnutých mimozemšťana považovaných za pozemšťany krátili čas tak, že se pokoušeli vytvarovat dobytek do kruhů a zohavit zemědělské porosty.</emphasis></p>
<p><emphasis>Planeta Země je teď zakázána pro všechny mimozemské rasy, dokud nebudou porovnány jednotlivé záznamy a dokud mimozemské civilizace nezjistí, kolik, pokud vůbec nějaké, skutečných pozemšťanů unesly. Bohužel, velmi skeptické odhady předběžně mluví o jediném - je obrovský, chlupatý a má až nezvykle velkou nohu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jisté je, že tam někde se skrývá pravda, ale tady máme hlavy plné nepravdivých informací.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl<emphasis>.</emphasis><emphasis>: Já vím, ze se o tom už mluvilo, ale pro jistotu a nové čtenáře: Pozor! Nezaměňuj s YMCA (Young Men’s Christian Association) - Společností mladých mužů křesťanského vyznání. To třetí písmeno tady znamená Pagan - tedy pohanského. Vyznání</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Sváteční žabkou se tady nemyslí půvabná dívka, na kterou už našinec narazí jen jednou za čas (tedy svátečně), ale papírový váleček s konci podobnými koncům karamely. Když se za konce zatáhne, váleček s třesknutím praskne. Žabky většinou obsahují malý dáreček, bonbon nebo proužek papíru s žertovným heslem.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora<emphasis>: „Červená slepička ohlašuje příchod nového dne“. Slepice ve skutečnosti není tvorem tradičně spojovaným s ohlašováním příchodu nového dne, ale když paní Hyčkalová sbírala lidové písně pro příští generace, dala si pečlivý pozor a přepsala a upravila je všude tam, kde, jak sama říkala, „by se mohly dotknout těch, kteří jsou jemnější povahy, samoúčelnými hrubostmi a dvojsmysly“. K jejímu velkému údivu většina lidí v původních písních žádné hrubosti ani dvojsmysly nenašla, dokud jim je neukázala a nevysvětlila. Občas není ani kuře nic jiného než pták.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>V duchu připouštěl, že jeho odpověď by zněla „pět a kousek“, ale lepší něco než nic.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl<emphasis>.: Je zajímavé, jak se stejné činností v rázných jazycích opisují stejně. Živě si vzpomínám na známé: Na vojně se nekrade, na vojně se</emphasis> <emphasis>přemisťuje! Kdo nebyl na vojně (ne že bych to někomu přál, bůh kocoviny chraň!), ten by neuvěřil, co všechno se dá přemístit!</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Bylo to vlastně poslední přání mutti Běloskvojové, i když ona nevěděla, že je poslední. Její poslední slova k synovi zněla: „Snaž se dostat ke koním, já se je pokusím zdržet na schodech, a kdyby se mi něco stalo, postarej se o toho troubu.“</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Rozhodně to vědí dostatečné včas na to, aby si dali vyčistit nejlepší roucho, napáchali co nejvážnější škody ve svých vinných sklepech a dali si ještě jedno skutečně opulentní jídlo. Je to mnohem příjemnější verze Smrtelného zápasu, která má tu výhodu, že k ní nepotřebujete ani žádné čumily, ani rozhodčího.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Je to plné tajemných narážek, všimli jste si ? Zajíc, zvláště bílý, je v Británii, hlavně té staré, zvířetem spojovaným s čarodějkami asi jako u nás kočka. Černé kočce přes cestu se tam každý vysměje, ale nedej bože, aby to byl bílý zajíc... V severské mytologii navíc zajíci provázeli Freyu, bohyni úrody a plodnosti a zvěstovatelku jara.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Skutečně to byla příjemná pánská vůně. Ale jen pro samičky lištičky.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Zemřela ve spánku. Přirozenou smrtí. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>požehnaném věku. Po dlouhém a šťastném životě, šťastném tedy do té míry, do jaké mohou být ovce šťastné. A byla by pravděpodobně ráda, kdyby se dozvěděla, že ještě po smrti byla někomu více než k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>užitku…</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Arnold neměl nohy, ale protože častokrát vznikaly situace, kdy byla bota velmi příhodným nástrojem, připevnil si jednu na přiměřené bidélko. Ovládal ji více než mistrovsky a mnohý lump, který klesl tak hluboko, že se pokusil okrást žebráky, zjistil, že ho do hlavy kope podpatkem muž, který měřil necelý metr.</emphasis></p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKpAZsDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5s17w5rHhjUF0/XLF7K6e
MSKjnOVI45HFZGT0OOPaug1zxJe+Ir1LzVHaSc5LuXLFicevpisQoGyxJOeRXa4+97pCZHz
Rz3pxHqKAo7CnYY3JyAADQSRnPftS7Mt0zSYycZxQAHoBQTxggUoB5zSlVxnNMAG0JjApTt
GcNn2xR64XbSHOOKYMeJPlIKjOc5I5FNLZbJ+X6Vu+DtAi8T+LbPRJ5JIluN/zx43AhSRjP
uK6vVvhJqmiXH2nUdTtLXSEUM93M4V045URnkt2AFUlchzSdjzbGQDj6UeVJ5ZcAlfWny+U
Z5DArCLcdoY847ZpAxCsoPBHQ0aDTuR7eKBxyOlOK44IOcZoHSgYLkc4HNOLHHIHpRtHuKM
AjimSHzdBj60mCT1qRVC8kbh6UAYzgAY/SrihMaFHU/pRjuP1qbynXG5cA9M0wjDY6VTjoC
GY6n0pe3y8UucDHWkAGfu1lazGBBDfNxmlK7RyMZp20EjgfjU0dvJOwCqXPQBeTWyXUiRAq
lzjHH616R4A+FPiLxtKZrSFLaxjOJLu4yF+i92NdD8OPgj4j128tdW1mwbTtD3KztP8jzLn
+FevPSvq+K1t9OsVsNLtktoIflREXAUegqalaNNXW5cKTm9djyTw98EfDGlPJcahANQlzhT
dHcoHqEXAH6118XhnStPhCaTbiwKNu8u3VURm6ZIA5+tdR9nlySzYzzmmyBN5GzIPGa5XVb
d2d1Ohy2sZaQRosZUFnA5JAzWsHaaAxxBFz/eHWqkkLOY0iXknBrXsbOKIj7Q2GHXJ4rFy1
OurFONmeF/H7wLYP4Hh8Y2enwWt/YzJBctEoXzonyATjqQR1r5clUHoPavq39oj4haZHoM3
w80kPNeSSJLeSFSFiQchQe5Pr6V8stgjLIMnmvUwqbg7niVdJWKAAxtYUxxx059atyRJkZI
U+5xUIAb8+tbcvS5CepXK7jk8/wBaTBPGOnSptpHFNYDGD1qXCxdyJsgjbwPSkzmpdoADEZ
GenpTCOSTWTiNMQcCup8FePte8C3txLpMkctvdLsntp13Rv2Bx2I9RXLHHbrTQOcmsZR6jO
g8WeK9S8Y65/a+qrAkqxLCscCbURR0x3P1Jrn2znjpS4o75pANwMcgUi4GeKdkbsZpCARxQ
AEjAAUD8KQH5fX3NAx6ZpwXOAeBnHrQAzcM89a1dC0VtevZrSG5igmWIyJ5xwrkdRn1x3rp
G+FXjHzpBBZR3NtGqsLhJB5cgPQL3J9u1c5oms6h4Y8QQ6tpvli7tXIAlQOh4wVYHgimtCP
i2F1Xw3rGjQQXOoWXlQSsypKrq6sR15Gcdax2HzHg1va54q1nxFdTNfzRCOWXzjDBEscYb2
AHQds1hsfmPSpY1fqWQoJG0hj7U0AYBHepUC7cEHdjjnFd18PPh7ceN9QnLXBtbG2I82RVy
zE/wiiEblt2V2croWg6r4j1ZNM0q0M90yltueFUdSTXYal8HvGum6PLqjWUFzBApaRYJMyK
B1O30r6K8NeEfDvhuMxaTYx27AYaQ8vIfduv4dK7G3NvgxOobghh1yPQ/yxWrhYz5mz4KsN
PvNVvUs9NtZLu4flY4lLMRjOcDtVifRNTtdVXSbnTbiK/YgLbtGQ7E9MDvX3Dp2ieGdDu2u
dM0O0s7iUBXkggVG/StgJpUupxXc+nWk11Bjy7iSFWdfo2M1g7rU1S7nwNqej6jot19k1jS
7mwuSocR3EZRtvrg9ves/axOB9TX3/8AEPVdB0XwTdeJvEWhQ61Hb7Y0jlgWQ7mPGS3QZ71
8i33xMuJry4m03wn4b06OTICpYK5GT1y3eim+fUJLlPOCPTnHWlGM/MvFXbu8mvJWkmWHc2
TlIwnX/dxVRlHTOK3cdCUwillgnSWCV4ZUOVdGwVPqCKs3eqajfkfbb6e5AYuPNkLYY9Tz3
qoAAT15oHJ4zn09azvZA0txHbcSTSYBOD1rtfCPwz8W+NGzpFhiA9LidtkZ57HvXY3n7Onx
EtF3xR2V2CVGIpjnk46EdqhSV9QWp48EZ1x27E0nlkjkcetfVFh+zfpllo6XGoSXWpz7cuk
TFGU/7OPStbwr8BvDemXMt3qlo99blj5MN4o3be2cenP1rTniKzPkDbjnORTkQNgdj+Ffcm
r/AAs+H2sacdMk8N2tkoACXFmvlyofXcOv45rxbVP2cNbt9UuE03XrCXTxgwvNlZGz2IHTH
TNOM0xSizI+EHwosPGsN1q2u3My6bA/kLFCQrSNjJyewA/nX0ZoXw78D+GPDgT+yrB7O33O
91fxJI+Ccks7DjHA/CuI+Dul614W0vUfDOsWLRTW9w0yS4zHMhwNwP4D3rr/AIj+GtZ8Y/C
y+07R7qdLyGRXjtUcKt2M8o/t3HuKzqN82jLhZK71K3jjwV4R+Kng06d4V1TSm1fTgZrX7N
IpCrjBRtv8J6exwa+Lb6zms76a0uojFPA5jkQ9VYHBFe7/ALPmn6ro3xTu5brTZ7f7NbtDO
JI9phJPRgcdQDXmXxKazuvif4ik0nMto9/J5bLzvJY5xjqM5xWlO8G4t3REnfbQ40xjGduR
2IpNuDnHSvVV+F1tpnhA6v4x8UWug3VzaG406wZC8spHOHGPlz0x15ry0Bv4hzW0bT2Ib5S
zpWmXOrara6fZx+ZPdSLFGvqxNfbnw4+Fmg/D7RYrueCK+1qRB51y65Cn+6oPQD25NePfAn
4Y3cuoaf491Odba0tpiLeB4yXlbbgv7AZr6Xu5RPIUJO3tXPVbvyouL7lhH84s7/Nznb2qf
y12ZBGKzEu0jLNjkj5ieKWPxBpThwbuP5Tz82a5XSk3ornRGrFLV2J7lFVirAjjOKzJCAOS
A3UfSmX2sRSp5tu3mLnG4elZaaiLqQkuFVDgL3NXGjJo3hiVFnQ2EBkmAPQYyfWtq/tbdbc
NIoDkcAd6xdFuGZyNvY43H0rXlDzSq7kE4xj0rmmuVmznzu5wni/wD4f8bWCW+t2mXjJaK6
j+SSM4x9709q8n1j4VfCz4eaB/aXjTUrzU7h1PlwxyeU07DqERevJHOa+n7ewEpBIH1rnfH
Pwz8O+PPD7abrMBaSIl7e4i4eBiMcH0PHFXTq2dr6HPVUXrbU+Jb/x1YQYh8L+DdH0i2Ukh
rmEXczf7zPnr6CuN1bU7zWL5by+MIZVCKIYEhXbnPRQBVvWNOutO1S6sbqPZcWkrwyKR3Vi
D+tY7gjJ617MYqK5kcD3GSEAkKc/0qLG4Ajr609uelNB25xU82uoWEIx060049adktz2pyR
vJIqRoXZuAAMkn0xT6XGiEjaeaCOcGrM9rdW8rx3FrNA8TbXSRCpVvQg9DioCPmJH/AOqsX
qUN2ntTSpB59M09iSMGkXuD0xgc1m1YBoHJyKRsHheBS5J6jihucY4pDG44yOacCQBnmkIZ
WII5+tDZB+lCA9M8K/GDUfDmiHTL3S4tWMMey0eaVl8k5yNwH38fnXmk00k9xJPKBvkYsQo
wBk5qI9+aPyzSau7iSsPRSWLADgUjY3GkH3wKec56/pQBb2kjI4xjJr63+BmlSWHw6h+22g
gnnlkfLfeZTjaTXlnhH4I+JJdbtLjxDBBa6epDujyZZ++3A9/evoS6vdJ8P6d5mo6hbWUEC
qpLEAJ2HA5rW1tgTUiSeBU3FXPJwQozUEMk4fBUSqOMqeQPpWRpHxA8K6/rY0nS9SS4vGQu
oUEBsdcEjrWzLEyTOwjUAj74PJpqXRg19pD5bkCRYzISzHAG0k8cnAHpVmF3UBmyM9P3bZH
14p/hSdH8eadB5Z3eXM+4j/ZANeCeIPjz8TrDxHqsEGu2sVrDezQRK1qhO1WIAzj6Vo4u/K
l0uYwbqNvsfRF1HpmueGr7QNWYyWd5EYXDRt8voenUHn8K+MvEXw78RaR4j1DTbLSL7ULW2
maOK6jt3IlXqrZx6YrsB+0R8UDwPEdmMf8ATmv+FH/DRPxRwAPEdnx0/wBDX/Cs1QnF6G75
meat4O8WAZPhrU//AAFf/CmHwf4rK8eG9T/8BX/wr07/AIaJ+KWf+Rjsj/26L/hR/wANE/F
IcDxFYHP/AE6L/hVeym90FpdzzI+D/FBj/wCRd1Pce32R/wDCuj8DfDTWPEHiy1sNY0+60z
Th89xPPAyjaP4RkdT0rqx+0T8Ueh8R2H4Wi/4Un/DRHxROceI7A46H7Iv+FL6vPoiWp9z6v
0ZfDuhaZb2Fg8UUECCNFCkYAGPStL+19NJAFygAHXBH9K+P/wDhon4of9B/Tj/26KP6Uo/a
K+KBU/8AE+04/wDbqv8AhWbwknq0WnNLc+whq+nbR/pK/rTH1PTZUYPcxncMdDXyAP2i/ij
n/kP6aTj/AJ9F/wAKcP2ivikRzrum/wDgIP8ACj6m+xPNU7n1DNfWgYgTDKnnAPNVpLu0l3
CSbdkdSDkV8zn9or4oZGNb0zj/AKdV/wAKX/hon4oZ/wCQ3pf/AICj/CtFhmuhfPU6n0xaT
wrM+bkKh6sehrahvNMjzH9rRsncGJ4r5N/4aK+J/fWtK4/6dB/hSn9ov4nDGdZ0o/8AbqP8
KPq05bmfvn1FqaaDdy3Fypt1uruMQzygZMigEAN68GuQ0b4O/Cu11eHVpZZ5rmCcXAjlnAi
3ZyAFA6A9q8MP7RvxN/6DGlHPraCl/wCGi/idjP8Aa+kn/t0H+FJ4WVhe/wBSD4yzeJ/Ffx
L1OWPSLiawtXNvaGC2bYUBzuzjkk8153/wi/iJNrtoN+FYEgfZ3OMfhXpn/DRnxOyM6tpQ+
tqOaT/ho74nDP8AxNdJ/wDAQVvCnKKtYlwk3dHvPw98XWl34F0PTbyyntJ4bdbeUzRsoV1H
pjoRg5rq5bywwW+1Rkg+vWvlr/ho34nYz/aulf8AgKKUftG/E7H/ACE9Jz/16Cs3Qle9g5Z
7XPoLX9W3QeXZu3cttTOR9a41hPHOGWJ2yPmUKQK8xH7RvxOyc6lpH/gGKX/ho34mkjGp6R
x/06Cuyk501ZR/E46uElN3cj3KwuUTT2jcEHrgjFNt3giuyfO+ViWGVP5V4b/w0b8TQ3/IU
0j3H2QU7/ho/wCJmcrqGkfX7IKzak224/ibQoTiklI+nNK1CyikUvOi7h37VtnU9OzuF5Hn
PrXyR/w0d8TSedR0cD2tBQf2kPidnampaQPYWYya4p4OUnc7Y1Jx0Psyy1nTTABLqEAx23A
Vdg1LTriQQQXkMkrciMOMn1/KviiP9oz4oSSCKPUNIYnt9kHpXvWkfEm3t/hp4P8AiB4xvI
bYzRXJmkjj2735CqqjqTgVzTwjivUiVWS1Z87/AB9tILT4z60lqVIlWKUgdmK4P8s15JOMd
vyrovFfiG58UeJtQ1+6P769naQx/wDPNeir78Vzch7oK9WEOWikzLmvIrtkLkdaibpnue1W
poLiJo0eF0aVQ6ZU/OCTgj16VWOeQf1rmk+xqIrMAQK0tB1aXQ/ENjrEMayyWkyzBHGQ2PW
ssgg8c07cSuCc+gpRbtZge2/E/wCI/gzxRorRaVpslzqF+i3Etw0KwC3nHBJA5kbb8uemK8
SJ9BSnJHt6U0+lPlS2ARuelGAOuSaUdKTcSMY75rNoBMkrweR2NCnHJQNz3pG6570KGchQp
z6AZJqQGsWJzx+FITkAY6Vdu9L1KwhSa8sLi3ST7rPGQD7Zqnv7Y4NIE09hnPQdaUIxI469
6M89Pzr0jwT4Q0nxz4Vv9Pt7kWniexYy2wb7tyh7MegwePxrKrVjRjzz2NYQc3aJ5uMCTJp
5PNaWt6BrPh3U/sOuadLYzjosg4YeoI4IrMbhiCQD6VXPGSunoQ1yu0tD0HRfiv468P2f2T
T9dl8ofwzqsu36bga5jU9Z1HV9Qm1DUryW5uLht8jMep+nao73TtR051W/065s2YZUTxMhI
9sjmq7EttY4BAroSvsybW3Ou+HOt6foHj7TtS1VdtqjFGlBOYtwwH98V9RL4p0iS4hS2uhP
byrlbmMbkJPv618x+Avh3q/ji8k+zubazgYLJOVLZJ6Ko9cete36X8EbrSLuE6d4qvEgVwz
27gYYA9MdB+FUnFO8h6tNRPTvCbRv8Q7TyX8xFilwRyPug9a+MvGmW1/Uz1zqd1/6Mr7a8M
aZDpfinSo4FCBknyo7nb1r4k8YOTrOoen9pXXPr89awfNUuu36ipx5XJef6DYvBurXGhxax
bSwT27QNcSiN8vbqCR+8XqA2Dg9KyxomsNbrP8A2fK0TBjvAG0BfvZOeMcdaltteuLR42jT
CrZGyZQxAkQkn5sdeT0rcuPH0s2jT6SNHto7K4kkd41kbo4GQD/CAVBHHtzW15HQY994Z1i
z1N9PFsbqaNFcmAbg2YxJgepCnJxTLnQNSt2QCMzt5fmSLGuDAPR89DyPzFaN54zmvwUlst
iAoYjDO0bJiIRkFh94EKCQfzqwPH16bC4sJbJJre4QxymSQtKynGAsmNwAIGOtNSkI56/0i
+060tZ7yPymuHkjETDDKUKg5H/AhVu18M61PqcViLGWKWR/LyyEhTt3YbGcfLz645xUWpa0
2p2tnbvEyLbSSSBmkLs+/bkMT1xtFdfffEZLXxJe3eh2ga0upFkZpiVaRvs5hyP7uMsfyp3
lYRyLaBqolkSKzmuQrBQ0K7g2W2gjHYngGp7zwprNnodtq8tvmCfzchOTFsYKd+OnLAVas/
Gd7YyabdW8AF3pyqkcnmEJIqsWG+PoTye/erUPj2e0t7W1ttLgS1hW5R4ZJDIsyzMGIbP91
lUj6Uc0hHOto2rKob+z5ufu4TludoIHcbuPrxVi58Palb3PkRxC5YKC/k8iNicbGJ6NnjHr
wM1oHxrqEiaW0q/6VpgCQXCuQGAk8xQ6dGw386ZD4q+z2up2kGmLFaalKs8qpO25ZFbcrI2
MgDJ45+vFUnIVjGuNPvrW3S4ubSWGKTIRnXbvxwcZ9MH8q2tV8Ga3pCWpuIg73SCSKONWO9
dm8kHGGAHXB4rM1TWZNUSwSSPy1s4TAo3ltw3s+TnuSxrXtvGlzZWsNtaWsiQRXEdyYpLlp
EBT+FVP3A2SDjsaLy3Cxk2ei6jerK0NswEcRk5U5cAZwB3OMn6VdufCes2ttcyvErPbSRxy
RKcsC8fmDj0Cjk9q0NL8dHS7yW7t9DtTMZpWVtxGyN4ynl+6gHj3Henr8QLuO4uZY7CPF1N
DLcIzlhMqReWyEY6MOtLmkI5aawv7dGeezmjRVRyzoQNr8ofow6VKmlanLAs0WnzvE6GVWV
M5TON30zgZrZ1jxedV0mWx/s2OF5Yba3eVZCflgzswD7HB+lWo/F1rp2l6D9gtfOvrGymtp
WlJCx75CeAPvfKf1p8z7AYn9g66sxt5NLuVmQMWiKEMAMkjB5yAD+VV30nVEn8l7KZZOpUj
kYxnPp1HWunh+IVxD4hu9b/siF7q6nmn3GU8CVChUnHIAPHSqzeOrlrd7eSxEqyo8Ukksm6
ZlbGAJMZGMDGc0Xb6DsZK6BqZsprqWIw+XJ5flSAh2YYBCjvjIz6ZpbfQNSutT1DToVRriw
ieaRcHkIQGA4ySCelS3HiL7XBaxXNo8rWjs8MjXDbvmIJDcfNyvX3pV8TTjXNb1QWwEmrRT
ROiuR5fmMGOD39Pxp+8IdF4V1YwLNNF9nJeRHjcHdHsQOSQB0IIxTrTwnrN1D5xRbcGR49s
52sCsRl5XtlVOK1I/iJdxyB002FiI3iyZDzut1hz+S5+tQx+OpIrqS7h05VuJp5Lh2Mpxve
FoiwGOPvE4qbzA52TTdSSFJ5LKcRsxjVihwWA3Ffrt5qru4JyCO2K7KfxsLnQb6Ge2h+0Xi
RK0QU4WVBtecHorunynHv61x93NBNeSy2tt9lgZspFvLbB6ZPWqi29GBHuoBw2T09utMzSE
9x/OqFYu6eQdSjByBzg59jXv3jRmH7IngMg5Infv/tvXz7Yc30f4/yNfQ3inyB+yr8OTdc2
4vT5i/3k8xtwz9M1z1Z8rUu1zOovd+Z89l+6fQ8VFI2RxwTXQ+L/AAzd+FNca1cmSzmHm2t
wB8ssft7jofeucOGUnOMj0rONeFaN4O9yXBxlZntfh/4q+D4vApj17QXk8S2Nk9jY3MUKMm
0qQrbjypFeGsW6Hn1p5UjgHqMU0qRwRWKptMtMbgAcHNGT604jAHHWm5PSnYYZx3oLf3una
k/A0nUdOaGA52UnKrgYHGfamZpTnHNIBk57VACbj9TUsMhhuI5s8owbP0OajwAaQjuKloHr
oe1eKPiF4P1PwQEtIri41CdPLa0uUytuwHD56Hqcd68UJKgZ5pepo785pNt7kwilsMPPOMm
u6+GF8LLxvGHl2JNC6HHX1H+P4Vw4ADZI4+taWj366drthqGMC2mSRgo4Kg8j8s1x4un7Sh
OD6nbhJ+yrxl0ufUI1Pw34x0YeHfE9sLjYSAQcOvo0bde4rnLj9nzw7NcNLbeL3jhfBVJVQ
svHQ8iuZ8UaSbPU01m0aWO1uf30TRMQYWPTp2qJPE3iBEVYtaglQAYeSMlj9a+OoTrQj+5n
8n0Pr8Rl9HEPna3PrPxf4K0Lxfpf9n6zZrNHwyseCpx2PUVxll8B/AFvpzWlxoyXT53ec8r
7wPTIIrk/iz8WvHPgbxtNpMdvpQtZFWW2KDc5jxjLc5B9sVoeFf2g/C+pWMUfiH/iXXwT96
xGIy3sea+2SkldHxDevvHpPhzwbovhGxNnoNoLWJm3FSxbn8a2TCHJLgBh3rntM+JHgPVlV
LXxPpzTHH7tpdpX8SAKt3/jjwVpdnJeXniXTRGM8C4DE47ADvUtN7lqXLexpWaufFukll2n
y5xn/gIr4G8XZbVrz5uuo3eP+++tfZHgX4oeHfH/AI+trLQoboNZ280kkk6BQ2QBx618beL
GzqdyfW/uj/5EFd9DTTy/VmcHzSk/P9DpNB8M6U/h1bLXZbW3ubvUohFN5qlmi8hn2hgeAW
2g+hNc7HpmnTeNdK017Wezs7maKOZZZBkAttdgR0HfnkfSoLrwnq9po+n6lLGWjvwnkBEYh
9zEABsY3ZHI6jIqOPw1rL6jb2l5avYtOrMslwCFAU4JJ7AHArpT8za52Nn4a0K4gstVtrZU
ijLpcxT3IdsrMEVguOcg89lxnmnXHgjQxiFS0AliunjvHnATzI59kac8EMOOPrXGyeFtcj0
8XyWksiBpklVFIaHyiA24H/eB/Wql8msLZwwahHMtvZObdFcYWNm+cr9T1oSbfxCO6m8H6F
b2Etyf3l5BFORaLcYEzo6KME84AZj/ALWMiruq+GvCc3izUIVtfKSVrvyfKnCpD5cAdMDvl
sj0P1rz19C1Ii0a2ie5aeBLgbQcqGLKBz1OVPTrVfT9M1DUbopZQvKVYB3PRNzbQWPbJpqL
3uI1/EtlptlY6Y2muBHewrcxx5+eNMBWDnqT5gfGey+9dlqfh7w6NYiuLEwOFgCXVvwEib7
DuUgd8uCSeobiuI13RPEaa1fpfwvdS280kLzIvyuUbazKB1APt3qr/wAI/rKWV9dyWjxRWg
Bm3EZGW2/oePxp7rcR6Fpvh/w6NfhnmtI75ZRLHIrSKqW+LQOuVHUs3Q9Mj1ry25t57SREu
FKM6rIBkH5WGQePapdPsrnU76OztQwkkPJGcKB1Y+w659Kll0bUlmuo4rd7gW+Q8kQLKVHO
4eoxzn0Iqo6dRGeeO+aQ8nmtGXRNXgSPz9Mnj3v5a7kI3N/d+vBpBoertHFIum3DJMSEIjJ
3EDdgfgM/SrvqBng478UucjrWh/YWsi9ez/su5Fyih2i8s7tpGQce45FNu9HvbKGGaRA0Us
ay71+6u7OAT68GjmAonIOM4xSHOeoI6Crn9maibSK6WymMEp2o+04c5xx688VaXw7qptbiZ
rdkeAxgxMCHcSEhSvqODzRzAZPPrSgE8VsHw3qEXiO00KXZFcXTRpHI2Qjb8BTk9VycZ9Qa
il0DWIr1LFtLuFuWXesZQ5dc4DD2Jp3XcLmYenHP0ppPHNao0DU5LeGS3tJZ3k37o4423R7
WCndx6n8KjbRNYVLp30y4VbRmWclD+7KnDA/TIz6UXXcRn9uKUEFuakht5riZbe2ieWV+iI
Mk/hVxND1hp5LddMuTJEu918s5VcZyfbHOaT9QKBUAnLYx0z3pN3Y8VtnwnrSaDFrMlm6QS
3ItY4yCJHYoXBA7ggZpIPCut3Gn3V5FZPm0kjjaEg+ZlwSpAPUYB5ouu4GITzSZq9DpGqXN
us9vp1xNE7BVZIycknA/M8fWpRoOqLOi3FjLaRsFZpp0ZVjUtt3MccLnj61NwK+m7TqEQ9d
x/wDHTXv3jbI/ZF8BAZJM79P95q8GtI2h1YQspV4y6tnjsa948bkj9krwAOQfNf8A9Cesaj
fNGxnV+H5lvS9DtPij8JYoVjWK/skPkTNztk7/AEBIOR7ivAL/AEy+0jVZtJ1K2e2uoHKOj
jkGvoj9nGLVV07U5p7aQaeXHkSsMxu3RwPXHFeu6z4E8L6/rFvqmq6Nb3dzANqSSLyR6Hsf
xr82jnSyrGVKE/ehe6S6M9n6r9YpRa0Z8KLAMlQrM3QcZzT3srhFG+B0boA67T+tfW/j7Xf
D3gLSBb6dYWf9qTjbbwxRqPLH99gB0GPzr5i1K9ur6+kuLqR5JnbLFzkse5Jr7vJ8bUzGm6
0qfLDpfqeNi6aoS5E7s5mSJkYg9qiKnGNvPWtC6B37SB9KrIkZdRK5jQtgkDO0dzjvXpVFG
OxEW7alXHPFBNfSf/CkvAn2O01Sx1vUNQt5LNdlsbcj7TM4+V9w+6mSCcelfN1whhuJIXIL
RsVIHYg1wOVy1qRk5o7AHrQKU42k85FZuRQg7iut8DeANf8AH+rtZaJb7khCtcTsQFhQnGf
c+w64rntL0641XVbawtVDzXMoijBHGT619vfCb4Vaf8ObKe7m1Se71S/jVZUBxGAORhe557
0OVo3Fu7HCH9mXwzFow8zWL1LwY3TZG2TuRtxxXTeH/wBnT4aw6XPbXwutUubjJWeR2jMS9
goHBx716o5glmxyCeufWrb6pDpsUKyRF+OGHUVyylJmyjFHxH8VPgprHw2hh1L7YmpaVPIY
xNGpVomydqsD7d68piJjkDhQ3sehr7r+MUq+LPhNrtnAxhWOP7ShOPnMfzbSPTrXwuMEbu/
8q2ppte8Zyutj3nw5rMPiTwdbxM5e8toxHMkagY7AcjHIwa5O60fVVu5FS32KDwpkHFcb4Z
8TXPh7VEmRma1J/fQjo4/HofevcrfWPD2pWsV8J1t/PQP5T7SU46E5r4vFYWrhqsnTWjPvM
vzCjWoqM3Zo+fJJZriUyzzPI7cFnfLH8+aQl1Xtz6ivp34W/s731tfNqfj+xt/srwtGmns5
d9zfxEg4BHbrUPxo+CfhPwt4MvfFugyXNo0LIhs1+eJixwDycr+tfa+3ipch8K4M+ZScc9/
SguSNxAJPWm569x04oPIq9CLM99/ZWcn4oX3H/Lg9eQ+JznUJ245vbrI/4GK9d/ZWB/4Wbq
B/6cHryDxJg3cmTw15dZ/77FdNF+8vT9Qpby/roi1ovjO60K0ktrS03RyoiSQyzM0WVcNvV
OitlQM9smpn8cXUkE8MllGUuPtBdvMO4GSRZMqSONpUfrWnpnhTRHi0y8eV5zKjLdW052OJ
TC7rsA4ZcheQc54qpJ4X0mLTbZ0e4nvJNJ/tJofMAJk8wp5Q4zkD5vX2ra8b6o3Kdn41u7M
RAW/n7I7tC00pYv8AaFAYn1IC1Bq/iVdcikt3sY7Jbi7W7llEjO24JsOB6Y5xW9F4N0BNQs
oZb+4kW6nihdUZQbbfAZCGPcq3H481Vh8L6M9mL8z3Plraw3DW6HdKxaV42K46gbAfbdzxT
XL0QmJfeMlg0Kz0CxxcW0NvDuuEzFIsqNIdyt124f2rB0vX5NO0y701rZbi3uZ4bk/OVYPG
cryOo61sLo+nfZtOsY1do9RmzLfOoDWf7zZtfHAwMMffpV7T9A0BNR1WyvpJreOKxkMlzPH
uEbiVAGj6FuCeelWkktiblbUPHV1easNXl0uGO4eGeJCkxK+XK7MePUbmAP0PaoNU8czavo
8unX+mQyPMqq92Dtlfa+5dxAG/HvyfWuf1vTZNG12802TGbeQoCH3hl6qQ3fIINX/D+kW2o
2epXd8Zlhs4gU8n70kjHCoB+pPYCnyrcCrp+qx6XqF9LZ22+1u4JLVo3fDeW2P4h34FXIvE
zw6LBpMUEkUNs8jRyRzbXIcAMrnHzDKjj04rR1fwla6d4Jk1iW4aO/hu4oGt925Sske7IP6
cZ/OuZ0qOObWrGKVQ8bzxq4PcFhxQrNCNuXxjcynXS9oj/wBrSLKpdyfszjOGX1+UlfxqxN
47vLjVodSa22yxRhDEkhWInyTEHCgcNg9fb3rT1HwRbHWHu9Pl+06M4kd5kYIUZZdjIE6/K
SPqOelPm8IafZLfWE8pMLar9itb0AFxGrAPK3YKAR9TjtRdAZf/AAnt4+jrpQtBEipbgTxS
YmVogQGD4yAQx4HPFUb7xQdR8PLo1zp8bpEsYt5Q5EkLLnJGBzuDYOfrW/Y+FrG/fSdOjt2
s76Vr3yxcnieSIqyK/TClQ/Sk/wCET0G5tIb1b25xd2V5eIqqoCmFwqjB7Nk/SldIDFtfFz
22oaTqTWEc11pkSwpl/wB3Ig3AZX1wxGR9akt/Fwj84S6e15FK8beXPOW2KhYhF44GW6Y7e
9ZnibSrfRfEM+nWszzQokcis+M/PGr4OOOM4/CptE0eHUtPvrt/MmktnhRbaLh3V2wz/Re/
1qrRtdgaF940nvfEOgaw1jGjaLHHGiBuJfLcuM4HHWpo/Hl3Fov9lGyXy2hMTzBv3oPmmQM
pI+Ugtj3rR1TwTpsWnXVrpupR3t7YTXXl7FwbuKNkywPT5QTx359Kil8F6X/aE9pb6hMPs9
7LbbpgB5u2EyDaOxJGKlODXYLFebxXHp+iPptrN9tlu7W4hmnDt8nmSo/U/eb5Ofr3oTx4i
vqD/wBixpLfxzxTSCQsSsigZ5H8OOOme9S6Z4P0bUfKkN1qMKSaha2BWSMI370Hc3PYEZHq
Kx/EHh+LTYbOfTmmnjljlkl3gfu9khTPHY8fnTXKIr6XrVvomu3V5p9o0trNDLbCOd/nEbr
tJ3Do3fIrTbxk/wBhnto7IxtJZR2CzCYlxCmTtJx1Ynk+gx0rkgSCMniu40fwsl/piWupYs
72S+YJJJw0iLAz7FzwcsAAemTTk4vWwD2+Isphu4zpUZa8uTcT5lJGTCYiEB+7wcj0xUD+P
HbR7TSjpoMVl9nMLiYq/wC6LMNx75LH8q5rVrW0tL1I7L7R5ZjViJ49hVu4A7jPc9au+HtG
t9dkvrQ3DRXccHn24AG2TaRuB/4CSfwpOEewGw3xBuZ9asdWexSKa2mWZorZ/LimxKZQGGM
4BJ/Q1NpnjNBLc3V4kJhEVwr20rFjcmWQSKAOnyOAee2aW18KWeseHrddDcXF00x8zz18qU
AuVXax+RhgZ45BzxVy08GaMbW4ivLsW4uLW3kWeUH9w7TtGy/Q7RyRxms7paAcJYu02rCWV
izvvZmJzklSa+qbHw5pfin4C/DbStaufs9lvlmkO/YWCsx257ZzXy9BZzaf4llsrhPLltml
jZSc7SqsOvevc/HLsv7J/wAPAhwfMbp9X71zYulOrFU4Oza37GcpJK77n0Pog0SytorHS57
SGBVCqiMuAPQAVvSQ2pXcJdx6DLcE1+d2l6pcaVrFlqcDuJLaZZQMkZwc4r6m+K3i6/sPhX
Yalod/JbSajNFtnifDKhG44+vFfmuLyOph8RCldSdTq+57UMVGcHNqyRx3xr8Eavb39x4qs
99zZTMPPjwWaAgYBA/u9Oexz614HP5gckk5HfFev6B8c/EGnRvY6/aQ63bSKVbzeJMdMdMN
+IrhvGT+HbnWlvfC/mRafdr5htJFINs/QoD3GeQa+/yiGMoUvquJivd2ktmeNivZzm6sHuc
fLuDZbqe5qs2OpBJ9avToVZWY55x61Wk2k7Qepr2KkLLUwi7omOua0LGGyGr3gtYCTFCJ22
oT1wM8VmYycmpHwBgGmbTiuCS7I2ukN74xSE9tv41NHDJK4jiRpJGOFRVJLfQd6Ro3jkKOr
K6nBUjBB96xSu7Ip3XQ9F+D/wBmg8bx3l3pV5deSMpJbxGQRt/temR37V9grqTNCsuNp6tj
0/pXy58HPH2maFqVt4d1SyjihvJCn2/fjy2P3dy9MZwM19GzyXEQlKgeWCRnA+YVcknoh0Y
63kakesATj5MgHANGo6gJbdTuAIyOa5+ORwRvQtyOex/Cpbm5L22Qu0H1HSs+Szud9oHNeM
o/EWo6DdaJ4Ziila/iaJ5pn2rGp5b8xxXyFc20tpdy2kyYlhcxtjpkHBr7StrpYhnAIweTz
xXCx+F/Ctj4ju9Zk0OG5eVhIscvKoT1IHTk88iuiMHLY86svZM8N8M/DzxF4mmV7W0MFset
xMCq4Pp3P4V2knwS1CJ/L/4Sa1G0Dgq4I4rpPH/xOuPDqR6L4bSO2vZIQ0k20f6OD0VV6Zx
37V4zP4v8VTTvK/iG+LMck+e1ZThFfGrmUXOWsXY/RQ6zEojM8TRtJgKB8x6e1R6zYaT4m0
W60LU1WW3vozG8bqRn3+ueRXz/AOL/ANoXTtDAsfCdg91qcUgE016QYio4IXac5OOorybxJ
8dviF4ihuLb+0k0y0nAHk2cYQgD/b+9n8a43h300OuM9NTE+KXgQfD3xtJokF8L+0eMTQzc
btp/hbB6jp71xHJqae4muZGmnkeWQ/xuxYn8TUDA/Q555rtjCyM2z379lfP/AAsrUiP+ge9
eN+IS3nls9bu5P/j4r2X9lYH/AIWJqjEHH2BwDXjOvckHOB9puTnPT5xzW1HfXt+oqX2vX9
ER6foOt6nPZwWljN/pkiwQyNlUZm+6M9smopdI1eK8ktn0+5WeMbiNjfdzgEeozwDXT6V49
TSEsxZ6HGq281tM6+cf3kkJJz0/iz+FNg8evAsMP9lia0iRlMEz+YJgX3kPkdieMYI5Oa6N
bm1rnN2ukavdNAIrKfFzKsUcjIQhdjgc+54ot9H1e51CKxgsJ3uJGWMKqnnc20c+hPAPTNd
HD4/lhn+0R6XGJHjtoZFEh8vZCwZdq/wk7QCfqe9Ps/H5sWhmTSg1xGkMe9piFYRTmZeMcE
7iDTux2Ry76PrINyjadc4hLedtiJA2nBz9DjNV7u2ubG8ks7pWWZCAytng44Bz/KunTxpsc
JDZyCDF2PKMxwfPxyf93bWL4g1g674ovNaaAQG5lD+WGztwAOv4Zqo3IasVptJ1WIxifTrq
NpWKJviYbiByBxzj+VWNN8Oa9qmqDS7HTrhrkttaN1KBeMgN6ZHIzXTXPxClur+7uZdODLc
zySMjSZ2K0YQhTjgjGc/hUen+PHtJ7OSa2lulsbn7TE7ygO58vy9rEDkAdMdOlF2Byn9n6o
yRv9huXjkYIjBGIc9gD3zjipP7F1dLf7SdOuViEohyYzneRkD8u9dFH43kt76XUILWSG6nS
JJCsvyp5YwCgIIBOBnPv60+fxnp908QutBXyop1maOGXylmYIVJIHAPIPGBx70+aXYDnJNG
1yG1kuZbC7igjdI33KykMw+UY96QaTrDRTu9lOgg2F1ZSG/eNhcA9ckV13/CxQr2cqaQDJZ
NA0Ss+UYx7x8wxzlW7dDVK08a/Ybm5eK1knSYRr5czhgiK5ZkGAOCGIz170tRHOWFzqUF55
dh5huZAUAVd7jIIO3rg4z05xTIrK/uAEgs7mYgbsIjMNv+FPh1AWWvR6lpaNb+ROJ4EZtxT
DZUE9+wzXSDxnCv9pQ2+mtZ2d1PHcQCFx5lqyZIUEjBBJJ9qu77CMGTQdWS1W7a2Z43SOQE
HcxD7gpx16qfypLXRNXuVt5Le2dVuJhbxk/Luc9sntXS2/jsWyxKNNEsQihglWRg3mohffz
jgsHPPYilbxvbrfWF1bWNxCLMwp5KSDZIsRyhJxnOMZ9+e9TeXYEcqdL1ZLhIBYXayMpdF8
pssucbh7VFDDdXN5HZQq8lxLKESMZ3FycAY9c11z+OkufDMOhXlhI0axhWuklxKWWVpBg9l
+bBBrBk16abxiPEpto1l+2LdeSgwuQ27H6UJvsMivdE1uyj8y7tJ0AeRCDlipjID59MFhyf
WoI9N1Sc4is7lwWEWQjYyxGFJ7ckfnXXHx1ag3UZ02Uw3aXiPmUBh9oZHJBx/CUA+hqOPx2
ixyxvpvmRl0liikYbYnAQbgwwwPydOhzzQm+wM5iXRdVt5LyKewkjawYpcZBHltnGDTrzSN
ZsbpYLy0uFcSmJCAWBcdQp7ke1dPqHjpbtJY0tJ7T97PNHLAyh3E3LJIT2zxkdqcfHwa4vZ
5bFpY7yVmAeTJhRofLOw9iOCD+FJtvoBxNxHdRTtFeJJHMBysoIb261NDp2pybDb2F05Zti
mOJjklc4GB1I5+lWta1UarJZokLJFZ2q2qGRsu6gk7mP1bj0GBXSR+PnithElvMoWWxlAEm
NotwAV/4FjNPWwjj1jvm2xpHOf4lAVumcZGPfj61ZutK1iG5FtPaXRnMYlKYLHYehOPeugm
8XadNv36VcbprZ7OR45sbUM5lBXjg8kZq1c+PYZjcRJZz28DGFoJIioltvKyEVexXnJJ5Jy
aV2FjktMYnU1JJLbZM56n5Gr3nx2B/wyp8PBkD5m/m1eE2LNNrTSktmQSvlup+Rq9z+IJC/
sqfDrudzfzapl8cX6mFVe7bzPBsljsGee3rXfal4nj1P4O+G9Ie6D3mmajMGjblhHtGz8OS
K8/gEs1wkUKF5HO1FAyST0A9811Ph74deOfEl3e2ui+H555LI7Z/MHlbG/ufNj5vasK0abn
Gc/s7CipJOK6mFvfeGzu38HPrnpTyGaTcSVweSP4etdt8P/Az6t8UF8K+KLW6sZLdGe4tXG
yQ7ew69c9a9s1P9mvwxdRXcmh6xf2FwUYxRTuHjD/wliADiumWMpppWMlSk0fK8kqgbRxty
MEdaz5CdxIIBrrPHfgrxL4G1tdL8RRL5jp5kU0XMcq+x9R3HauRO4tkj8x3rGriY1Fc0jTs
RkEnHfvXTeDvBuq+LtbgsbWJlty4E1weFiBBPJPAOAa6z4e/B7WvGDDU9UdtH0NWG67lX5p
R/sA9fqeK9tkj8JeEtJk0bwzZvIkcflYLktIzHl2Prx27cV81mGZ06NO0HdnvZdltXET1Wh
wHjA6L8OfBy6f4atovtNwxH2p1VpPQsDjKnr0NeATTzzXDzTSF5XO52PJJPU17L8QPC+sz+
CI9dwZYrVik/HKgkEEewJrxdssc9qeVVFUpOd9TTOYexxHs0tEICc5Fd14X+J3iLw3cM4uD
qUJTaILt2ZU+nPFcKCVPtTefxr2IzaPEsfUfg7xxqviHQpdf1R4LOyWcwbIwSQwwdx9h6V6
JbOdQsYrqPa8c6hgynhh6ivjfQ9e1ywtbrTtNvXitpkMk0YG5TtH3ueh9xXUeFvjD4p8M6f
9ghW21C1Dlwt0pJUnrhga6ZVIOCXVGUPaRm29mfReqWd3HMwizgE8J1WsSG3ubi9WN5GfGN
yY+YjPNctD8frK706KG18K30usupXyY33ws/fH8ePatm3+NnhCwi83XvDupWOtRKPMsxGDg
/U4x+NZRr/wAu50VFePvIh8dfBnWPEd22sWNxaxERhIrVUwzr3Zm7mvmmeLyLiSGVCrxsVY
Y6EV6l4s+OPirX9amfR7qXRtM8ryUt4yCWXruY/wB4+1eYEySEuWYluSc9TWUpveRhCDtZD
CTj/CmMTnOMZ617T8TPgnF4L0R9e0bXf7SsYyvmpLFskjDHg5HBxx6da8XcDG7tWl+dXiaL
QlsrqSy1CC7iI3wOHXKg/wA67rxH4n8M3unbbSxjuLmWPc7fZhHtkzggkckY5zXC29nd3kq
xWdpNO7cBY0LE/hXSW3w78bXtuZrfwzqEiD/plg/kef0pqdtGJw5noer/ALK3HxB1Y9hYP0
6V4rrRB29s3Fwc+nzivdf2ZLC8074ka3a39pNazx2DBo5oyjD8DXhOsD5EOf8Al4uOf+BCt
aVnJ27L8x0vtev6Il1bR7Gx0aw1S2u2kS+hUojY3LICRKDjsCBj60zwxpltqviBLa5lEUaR
STY4LSlFLCMA45bGKq3mkanZi2ae1k8u4jWWFlG4EPnaPqcHiqxtbqNGm+zTIics2wjb9T2
7V0RehqdOmiafd2lxrN1b3dlC0/lfZbeMs9vlCwO087cjH0zzmtCfwRpr3Uml2eoTHUV0yD
Uh5wVY3DKpkX1yoYn8DXNvoWuRW0ty6Oii3W5bEmS0ZbaCfx7dfasrbdxkO4lXjqQRwOOvp
2p6hex1SeG9Kextrn7XdyfbQWheGMOqkShNsh/hO3nPuPWtO88CaXHqd3a2d/cyiykvEfei
hrgw42iMepz056E1wAlkVDGrsqHqoYgUGV9wIkfIO7O49fX61XKwPSdM8JaRL4f1FJoLiaW
SXTzGUAM9r5pYOpHTsDz2weM1Lb+ENLg8M36zPbTzi0nKXJ4VJFukjDg5+7tJ/M15kJZssf
Oky33vmPP1pDLJs2eY+zGNu44x6UcrEdze+G9JF7d2hmuIl0mzmaYpDxOY3UBlJ67gx57cV
T8T+GNN0iznuNOu7mYQXMMTCdVHyyQiQdD1GcE9DXItNK2A0z4Ax949PSkMsjAqZGZSQSCe
uOlGvcRqaFpa6vqws5JCi+W8nyDLPtQttXPc4rqbbwrpo02UvBdStcw2cygKDPamSV0YEDg
jjP0IrgVdlcMrEEdCDjFSi5uBvIlcF/vHefm+tEk3sB3d34OsorKG2a4ikls1vDJNbneboR
yoo2euASeKq3Og6XY+HxcW3n339oyyJFI0O2SyCYwXUHgnPPsMiuOSeVNpWR12fdwx4+lKt
xMA+JXBf72GPzfWmosDtW8HaUmsz6W99eLLax3EksiwgxuI03Bkboc8/gQcmoNT8N2lpoF/
c2Xmzv8AaLRIS6/Ptmh8zHB6jOO/SuRNxOVAM8hCjaBuPA9KVbm5RhJHPIpU8YY8HGM/lxT
sxEXTIxjtzXqOl+CtM1G/0KfyQ9sUs/ttvG20qsu4F2yc8lQOOnfrXlx9zmnrczocpNIpAA
yHI4HSk4sDpp/DljBpZvZp7pHn80wIkW8IVfAST+7xzn6VpyeGNBtZNbjt7meabSCUuRcxg
L5ZyvmR4PXdgYPqTXE/aJtjqbiRvMO5gWOCfephqdyumzWQRNs7hpJSD5jgfwk9x7UlFoCq
i7nRMhQxwDnOK9CPg3TXt30+F51ube/eN7mVADOiW7PtiHcMR8vrXnpbJLAjJ5OOlL9quSV
/0iTCfd+Y/L9KJptaAda3hbS4tKOpy3l3FGYIJVgMY8xWkdo9renK5z3BrVPgCCy8QXNrc3
TyRWt1PEA0QDXCxR7wFGeS3T868+eeeUt5k8jF+W3MTux609ru5chpLiV2Ughi5JBHSlqB1
Vn4bttek+2WcU9lby3TReQY8+QBA0g5J9Vxz1HNPg8MWV1o9pqlxP5NtDZwyTJbx5lYvLIp
fB6gBevHYVy0WoXS3XmG6lwzq7hmLByP7w71LfazeXl3FMrJb+RF5MS2wMaogJOAM56kk/W
lZiH2SLFrbxRFnVBKqs6lSQEbkg9D7V7d8RCR+yr8OAO5P82rwzSmLaopZ8kpIST3+Rq9y+
IpK/ssfDbnuev/AAKoqaSXzMqvw/M8p8BTaVb/ABF0CTXVU6ct7GZi33QM8E+wbBr9AJLqK
NdwdSJPmVl/iB75718B/D5NMm8faVZ6vbCa3uZBEGLYMb/wt784r7d07TY7LT0gSRpEjUKu
9j0A6VwYiKau2bUb87XQs3lvpUl/HqlxYQHUYVKxXBQCRQeMZ6kY7UWcr3N2gtr0JcL65w3
1rI1BPmKoxQdGYHnP1qnbt++Yq5RiR8wPNZqknG5tKSjLQ3Pi1oGm+IfhTqVlrQgSVYwbaV
zzHPn5SvcknjA65rx3wX8E9O8L6fHrPiGKK81HyhIRPgxQ/Re5+v5V3msandeIvGui6JJKr
JYwtdDIzmQttUntkAGsP4peJv7F09LeW6YNMwiVF538cnFfJY7GVFJ0YH0OBy+LcZVHv+Rj
eIvGGo3mdL0VkiWMbGmHAX2QVz2j2ssEZWXkx/MwY8sCcgj171j6f4ns5IVAiR2AOCDjbWp
BqkX2gTltscnQpyQcdxXzVVVLNSR+jUKFOEF7PY7XSzZX9pqmgXuPL1e2eNVk6B9pxXyPqm
mXGlancafcIUkhkKc9wDX1DY6hbxajFcud7RMGVyOmOhxXj/xbiivPEs2tW9v5CzsSwByN3
fHt3r28hxap1HSfU+N4hwEmvbroeXMDnaR9KbUmcNkjtTB9M96+3bVrs+EinLRbnS+CLCa+
8SrHGgaERt55b7oQ8Nk9uvFekw/AkpnUrzVoINLU7gfODOw7AcVW8D6MdH0Jrq4A864IkYE
dB/Cv07/jXRXuqXl+yWxld0ByqHoPwr4/GZlP2zjT2R+lZdkMZ4aEqi13foaqXnh34f8Ag+
+1rSLCFXswFhJUFpZj90E/Xk/SvBF0bxB4hsL3xJFFJqB+07bgIC8m5vmDY9M5Fd78UNUit
/DemeHkRVneT7TPg88Aha4nwd4zufClzP8AunuLOcfvIUk8tsjoynsfrxXt5RF+x9pPdnye
fOMcT7KltE5wqyzMrKVdeCCOQe+anSQBACO1PhR9U14AuVa6nA3Mc43N19+tfYenfD/4faV
pdrp72FhcvBEqtLOiM7nGSST7munF4qnSaUmeXhaM5JuJ2us6Taa5o9zpt1bi7tp02uuOn/
1815ZZfBbwVo+qG8uI7i7dHDJbzyfKuB7DnnnmuEvf2lvF0wIsNH0yxych9rSHH0Jxmqtp+
0D4qkv4ZNbsNO1C3VvnEURikI9jkgH8K9CDOJRbep79BZ2VmV+x2kFvtOAUjAP511Wglru6
EP2gep9a5PQtW0jxLoseq6HdCa3kUEg9Yz3U+4NbukBNP1D7TuJXqcGiraUdDendOx1E+n2
0Hi+yuY4k817O4UybRuIABwW6kZr86dXYtGmP+e0/OOvziv0Ua9S68SWmMErZ3B49wK/OzV
ceXF/11n/9CFaYa60fb9WZreXr+iOksvHcNrNYmSyndLOOxTZvGCYJWdj/AMCzinWXjiwsU
u5I9KkkublJRKZWVwzNKrq3PRQFC4FRWWi2Gs2fh22htILO51aW4hacu3yeXtwRk4yQSPqR
Ulj4N0W8vHVtSvkgW4trfi3CsHlYocZ4IUgc+ldXLG5oV7fxnDZa3rGrW1vM8uocqlwVkSI
mQORgjkcY9afq+vaTceGrHTVi/dfbZJtsUmZorZju8lmIxkNnHUVl6B4dTVfE1xpNxNJHbw
bzLPGB8iIeWOe3B46k4Fai+EdI/sy4v5dSuwsVpHeiMRKGKtM0W3k/e+UEfjVNR6AcoraWM
5juj8r42sv3s/J+AHX1qkMkc16G/gazXV49NlluGgSS7Et1DGNypEV+d8nGME9O/FRReCtM
hn0Vrq/mk/tKWF0gWPrE8uxlYj7rADn3OKtSQjgs89KTv1xVvUbY2upXEIiKRiRxHkcFQxA
I9Rx1qpjvVCFP1pKT+lOAz3x9aoQGkIIGCD7U7gjrSHr1zQAgp2aQg5x3FKOOtAhQeOf1oz
zSMQx4GAaMcUAOJOOQeKOMcGk56GgdDxQAnbFA+tKMnv0oG3HXmgaF5CHrnNICQeO3NByeM
0AHtSACMYYsOeeKQc0oGTjoaUYP3sUCE4+nvSYp3yj600nJ4oAv6SN2pqM/wSf+gNXunxK4
/Ze+Gwx/eH868K0nI1FOn+rk/wDQGr3T4mcfswfDUDGdpJH51zVd18zGpt8zwSGWaCeOWKQ
pJEwdHHVSD2r6f8HfH7w9LoVtbeKlmtdRhTY8sShlkx0OK+W15fnsKmgikuJNkQ3NnHTp9a
5UuZ2sVzcup9UXHxo8P6vqkVjoGmXNzIoBa5lOEAzyNv8AWrlv4livNbWBd6CE4yTw2ee3v
Xhnh8afoUXnzXscty4GUX17A+3tUmqeOLvRxAukOiXrSCaZmQMFUH5Ux6eter7KlQouTPOd
etOstD6L1G/Gm+JND1LZtVg8TN6kENg/gTXE/HK3e9urHVIQGSAGJzjpu5B9h2zXneqfFnx
Z4hGn6ZceH7WCZbhJVMEbhpO2FB6ZHeu0mmmu0vdC1JZEeWIoVc8qf/rcV+YZnF0sSqsXoz
9QyuKxVJxWkoo8ntGa3uBcqG2I219voelehaXaxPFuGCvRgT1rk10qe3glsJEDSbsYXvXba
Fp8q2vmam6242jYA3LmvOxlRTV0fW5fSlRp2kUr5207UF8qZtjDK89vSofGVn9u8Dm7AVwr
KwBHU9MV07aX9ri2JHHJsPrkj2zVbxXZmz8N2+mo5le5mVSpGMD+lefQr2qwcd0Vj+WrRlS
6s80s/gv4wurdbicWtkp+b99LyAfYVuab8K7nw/v1HU3h1NofmUWx3Ig/vEdTXd32u3NzGf
Pm8tQAPLj+gqDTtc8u9SSGYEKwDL6+oPqK9WrmuIqe63oeXhOH6OHXt0rtHC3viWxKttvYk
RexccfQVRvPHumabahdLB1C+ZeZnXZHGfp1arHxa8GWenyr4m0aLbZXj5ljA4ic9/YV5M4J
6mvZy/AYfEQVRO/dHiZvnuMpSdBLk9C1qGpXmqX0l5fTNPcTHLuw/THp7VS2/MKu2Nn50Vz
dSNst7aMszf3m6Ko9yefoKpkMHKnoe4r6SLjblj0Ph6jcpc0mey/AnwDF4m8TNrupxxzaZp
zcQt/y1k6rz6CvoPW7jSY9auEfR1lYFQXAUA/KK8k/Z48QW0Wg6/obb45omF15ijIKNhf0I
r03Zptz/pE11ueT5iS/NfD5tiJe35H0PpstoKVK6Ple68A65b+CE8XqY59OKoZWTJ8rccDJ
6Hpzjoa5UMVwSSKtrq2pJpMmlR6hcLYTOJHthIfLdh0JXpmtDwnosXiDxVa6VPdG1ilPzuM
bsdwAeM45/Cvvk2j5Q9J+A+uzab4rvtFkl2W+oW3mJG3Tep6j6ivopZmikAY/Kw6V5v4N+E
3hXRNRm1e516TU3VcWiNH5bQnuTg88V3AkSQkFySMAHFaRtJM05J02uY6bw/KzeKtjSFwlj
PgY4HAr4N1PHlxD/ppMf/Hq+6vC7L/wkkyA5xYTH+VfCmpn5IwBjLy9ef4q6KatO3kZ09eY
kn0PXLWxju57OX7N5S3CkOGCxseHKg5UHHU8UyW01pVErrM6mAXW5ZN2IwcBjg8YJrqE8Z6
bblLqCznmuV0VdIMchAj6/M5x1GOg9abL4wspm1JR9rhtr6CVEhRV/wBGLsrbVPUr8uME/l
V3d9jdJHKWcGpSC6lthKojhM8zAlfkyAT7jJHr1pmzUZbO4uMyGGAKspdiMZPC4PXn8q7KX
xvYkSXBtXnvGt3i814wqtlkIDIDjjZg4xUknjDw5BpOqWVlY3xW/t54Ss77lR3dXVhk4+XG
OOT1zVc1ugmcMt3fA5W4nBfIyHbLdz9e1Ik16EESTTkAhioJ4I7+1b2l6/BbeGV0oWq/2nD
d+bZXjNgQhxhwfxAIPbmtzVvGOnzXWq2sFs1m19HE8l5anLLcZDSlf9hm7D0p3v0EcNd2t9
EsMl3GwWSISIzHI2FiAc9hkH8jVYxyDgxsOM8qRxXeWHjezso4bee1mv7OG0jha3mChZnWc
yFm+oOM1JF420yNHsJoLq8srqa4a5aUASLFIOIkPswDZ9uKOZrSwjgY7aedwkMTO5YIAB1J
4AoeCeOZoWhZZEbYwI6N6H0rv9M8Z6JYW0TtbXj3Gz96CQVMgnWQOvp8q46Zz3qpd+KbCaC
5it3uIXead5JGiVzdLIQQHzwCuMA46dMUcz7COYvdD1XToEnv7JreN5ZIVYkEF4yA68emRW
eyMo5Ug+4xXo93450O+059MubC4aCa6u55JAB5iCVlZNh7EFcH61jeKdf0bWNOs7SwiuVNv
dzSB5RysT7cJnnJG2q5ntYDDvPD2r6fYC/vLJo7XzPJEoZWG/GdvBODjms0KzdFJwcHAr0J
PFPhyHUbUQC9/s22tZrOG3MKjYJIiGlY5+dy5z7AAVFb+KtGtrS8Nr9ttrqa1htInCAqqqm
2RtvQs3QZ+7n1pczA4Law5KMAfUU7axB+Vvl68HivSm8daHDptzaWtvdsds4tmlAYxCSNVQ
ck/dIycfWq9v4w0GORruWG8a6lZvP4yJgbfy+RnGd+WJOaOZ9gOEWxunsHvkgdraOQQtIOg
cgkD8gagwdu7BA9TXV+FvE0Gg2SQN5yv/aUN3IYwDuhUEMv4+lS33iTSrjTrhLW0lhE9iLQ
WZUGJZAwPnZ9eCfqSOlHM7gccN2S3OO/pRjGflPHByMYrs9E8VW2l6Pb2bJJuW1vIJAEBEj
SBfLOT124J9q1bLxtoSNHJfW1zLLFdwXRYICZNtt5Tgk9Mt83vRzO+wHnkNvPcSrFAhZ2BI
A7gdajXcR8uT7ivQdP8Z6JbW8SXtnJcSxQSwLIkezaGgKAMudpIYj5gBwPU1keE/EtpoL2z
TxyEJfJPMEUHdDsKsnPrnpT5n2A5iC3muriKCFQZJWCruIUE/U1JNp17Bai5ltmEDHAfqM/
h06V6HpfiDw/JDa2NuJoY4p7W4drpgqR7HJlxz3B4x29aztc8VaXqPg2LRbTz7eWEQ5xGNk
xTzAc4/3hyfSp5pX2A4YhQgjK4YHO72pBkHilH0oxzgflWgbl7Sl/4mKDHJjk/wDQGr6pl+
G2q/EX4IfDrQre6j05bWAy3U04P7sEkKoHdjXh/wAHvA58beOEhndY9OtIzLcs2fnGMBAAQ
TnnvX2LpWoadpdsnhvTlCR26eWkakhVUcjg9K+XzbNI4eapx3R2UcG68bnkk37KGgx6eVi8
W3z3YXId4EC5+melT+Ef2etF0zzU13zdSn37lXeURVx6DGT+NeuXOqX3lx/aUaE7WAYfxHH
Tj1FMN+9tZfanmz5qZUZxuGM5z9a+Sq5xOcrJtI9WngeVbJnk+qfs96bqOqCSz1S40+0jf/
jzVFVUPsR1NRx/Azwx4e1uLXft810LZtxsZoxOkhwQCx7HoefSvVLfxTbSQoZo1ExJBbdjj
PUduauWmp2tzaPJDGEhRmLqV5CjoQD1ye9Y/wBqVZR5YTdjp+rcrUpwR5NFfeHfDSNNF4Yt
pL/zSVPlBdrHoEH07ivPdZ16fV9Yub65iWBmlzhP+WYA9e5r2TXtaku4p5NP8MR3VvENs0s
pETe+PbFcHquleHdVs1OlWiWeqxn95bqSSw/HgmuVVm1abuj6/AqEPeULNmVbW0N0VaSdBP
tD+bt+8P6VDc2bJfLBIsrRhdxCLuP4e9Y81rf6NcLmOcRyH5XaMjB9PSkh13VW1Xy4wb0Fc
iEMEIPrWfspTfuvQ9T26hHU7cXZ0jRxcor4JVRGoJd3PCqAOpJ7Uy68HfEG/gXxJeaBOYkQ
tDZhgZgCOrDPB9q5xpPE9jf2Go65ZS2trBJ51uFfIZ/4TuHHyjoPWu8sPijr8IR4755gpGY
5sMGXvzwc1tRpUqTvVWp51SGLrWq4e1l0Z4Zrvi+9sb+Szn0O4tZU+UpeEo4/DFP8NeIBqd
/LE0BgfYOh3AjNfUNvf+Afilaf2X4l0qCO+lO1C4xubH8LevtXmPiP9nfWfD2q/wBo+CH/A
LQgclWtZZMMi+zGvZdHDyovkiePTzXHUcYo4qenVW0KEOr295o02iatbedaTKVyByPf8O1c
fJ8K/D8u6S21a8EZPCuo4ro5PDXi3TInGoeGNQi8scyJEZFHv8ueK56XxTp1vIUfUVQofmU
g8fX0ryqcMTR0pXSPocRTyzE/vZyj95tQ/C/TdQ0A6DZ6i8PmSLKshAb94OPmz2wa47xJ8M
dJ8E2RuvEfiL7TOx/cWVkgDSj3J+6v4U+/+LN/bQ/ZvD8Yg2DH2grlifUZrznUdW1DV71rz
UrqS6uHPLuck19JltLF8rdZnwmb1cDzNUldrsdd8OPGMfg/xfJfCMrZXSG3lQnO1CeCT3xX
ubSRXDefbNEYZAHQgjGDzXyqhKyHIwRV+PWtSgiWKK/lRFGAqtwKvMcqhipqonZnBl+aPCx
cXG5WCKBjv71qeH9XHh7xJZ6ytqtz9mfeYXPDcEfngmssE8tuI59KUjPzHoOnGc19Vujwb2
Z9XaXdrLp9rq1rJ5kF5CJE3HJAPb6joa6G3uFmEeBg45HrXJeHtKuNN+FGgQywPDcCLc6MM
FSzE9PxFbunW1xtjV1K5H3vQVxc9m0j6lUo4nDpzVmdh4QcP4mvCAQBp0oGa+GtRP8Aqwez
yHHr81fdPhW3kg8QXeWBU6bKwx718LXyllVgpI3Pnj/ar0Kb5p38kfNygoTlFd/0R1Fr8P5
L2aztLfVEN3cray4eMqqifOB7kbT9eMVVs/C9pdXc1hb6hHcS/uo2kMbL5DtLsI9GP/6qxr
aXWr65gtYLqdpZmjjj3SFQdv3Bk4Ax29K1m1jxFoL263lsn2h/LuUnmJdpEWTcvOfu7l7Vo
7jQ8+CnGi6hrS3oNpp8jxyoUxIzK4T5QeoJOc9qtSfD2SC/ezl1NVla4gtreUp+7meUKwGe
21Wy3pjFYt9eeJPPi1W6mu4Rf75ISGb5l3fOFGem7sfSqB1fVXtzbtqN00LMX2eaxG4nlvq
eOfpTXNbcGdjbeCLKXT/tKTFl083b3zSkxmZInRAEHVfvE/Sqtl4d0+5tryeGWC8iiS6aOc
K6eYI0VlIH49Pzrmm1jWZHDHUrsvGWx+8Y7c9fz4z64rQn1PW7zQzcwRNb2Nu5imniYje7g
D5znJJC9uKpX6sRd8KeGbbU59KutTlLWV7eNaCKL75KoWyT2HTjvSX3gi4sbbU3e7iaaxso
b91AO1o5cbQp7sARn8fSuetL/UtP3Cxvbi25DMI3KjI6E4p93Pq6wJZ3k915RRWWKQtgoeV
IHpzkU9b7ga9t4XEmn6VfvK8ovYZbloUjxsijYK5ZjwAcjmti4+HefED6ampxw+c7iFRGzD
i388ZPpg7c+tcbFquqQRxmO+uUSKNolAdsKjHLKO2CRnHennW9aEyztql35yZKyGVtwyu3O
f8Ad4+lLViNPUfClzp/h9tVldleKdLeS3dMMpZN6n2yAeDzT/CejQazJdCeNH8uW2QbnIxv
lCEce1VWv/FE1nFdSXt5LbzS+RG7OWDSBcYAPU7Tge1LYXmr2gm0PTLQR30rqHeI5lyjbgA
c4GD3Hand2Eadx4ImW2tpob3zprq2S7jt0iYttaYxhfdsita1+HGdJkmuLyIS3Vv5lszvtE
TrOI2DdQfwriV1jVkeN11G6zEojjIkOVUNuAHtu5+tLLruszwGCXVrqWMjG1pSRjdu6f73P
1pWn3At6V4efUbvVoJbkWZ022luZDImSQjBSuB3Oa0L3wd/Z9kbu61SKK2aWSKKQoSCVQPg
46E7gB/hWGtxq7R3moi4uMTnybmYuQZC/O1j1O7HINOi1nUo5D5t1NMjNueGRyVc428j6cZ
9qLt9QN2+8KQRRx3k19Dp1rIsaqzZf5/IWQ5xzyWx9T6CjW/BMujaXe3p1KKc2LWvmxiMrn
z4964J646EVj3mv6nd3UkyzPbJKsYEMTEIdiBFOO52jrVefVtVukljuNQuZ1m2GRXkLb9gw
mc/3R09KEnuB0OleFItX0PTvIkEWpX1zIkauSd8aIWchfbGAe5OO1c7qdpb2lwkUF9HeAxg
lkUjYTnKnPce1TRXmtNp4nhvpxb2BRUIl2+USTt2jPrnpUN+mpMlvdX6zEXKb4XkP30yeR+
OaFuMpjk9M0bffp0J/nW14S0ZPEPi7TdGkZljuZgjlPvFepx74H616P8AFn4Pf8IbDaa94a
efUdAuxkuqFmtm64bHY+tZzxNONRU5PVmipSceZHjpGD0/Kjjp/k0rD0P40AckntWnMm9zP
bcTJHSren2N9qeoQ6fYW0lzd3DCOOONcszHoBVTHz4z1719TfAzw9p3hXwUfGN/Zb9XvyTb
O6/6uEf3c9Cec/hXBj8ZHCUeaW50YehKvPkgdD8MPAH/AAgOmOmuataxarfKrSQWkW6SIY4
UseM+9dXLpSNefaNF8UoZZPmeG/hEm7Hoy4Iqzol1eanNfSRWkMDSuWE5GefTPtXGeN9WHg
m8sdV8QRveJeTMI4rcgDCjnOf6V+d160sRLnUb38j62jSVFunKfL5aanQPrF0l+ul39u9uz
EeXcfet5e4KyfXjB55qxLf6PayiGdzEsSmcROC6qx+8PbnkVoaZ4i0XxV4ZlhsbZPIMYkWJ
kBBB74+vFeYXdheXev3WmaZaxzRQRed5IwZWXuVyMkjHTNcVWhBtKO524alGo3Cq+Xl1Otb
ULSbV0l1S0nW2njYQALs38j+7yB09KfPrskkNtYab9oWZyfLgdwwIzyoZufw5zXHeHfFVz4
ZvwlxEt3p05O7z1O+E9CRnlSO6GvRC1v4pjtbvTfsHnKTJaSjKib+8GH8LD061h9XaWj+Rr
Wj7Oac46dH0PJ9e1/V7CaPULi3ntmQlHj8zEUzA9GXkD/OKybHUZxLbX+qSW0iO/mfYBavB
KASDiKQjDEcYHeuv8UWeuXl5d201p9hvQBJLGp3R3aoQTt3cFgOR61y8iatrN2FvNdin0wQ
MIYZTsMT+nI4IPPHNa01G3LJHd8dpRdjofFFsmqeHJtQgvRJFbgSgIpSRkPcj1B4OK4Lw7q
djY+ILPUr1JLizjceao2ltpyMjI7V1tvoPiHT2jurzdLbSwsmS+BOuPv7fc5P6964/TtFvL
bUZJLm0821BIZM8MM9KKclTujrhH2lO17pn0ZrWkaXdaaDo8JgNzGGVNu61uBjJVlIwpI7j
B714L4lsYLG7N1psb2sLPse2dtxt5MZKfTpg17b4W1S51Tw5De6dPLElvI8XlNgZVVyuR39
M/Q15l45hmuZ5b1T+6uomDENn54zuBI7MFJFN1/aSSZw5U6lDEOF7o4Ww1GSO+RlkZQzAkq
SCDngj3zX0b4f+IU994diu542edYtrxhhud1JVmX8QeK+brO2Ml1G+3h8Zx1yTXoXh/wA7V
LV9Cszta3u5WLKvRWxgZ+uaVWpOMf3bsenm+GpVeVzieuxfEdbgfZ7S0d5XIUM6kA++OtZ2
r/Dq08QRm81fTdNunlOXH2ZVcfQ4/rWtoehadpdvGbgxtMQBI7g5J+vauidPLiJjLbH7bt2
fpXVh6tWWtabaPhsS6EG44eP36nx38XPhVB4Wtpdb0ZfKtEk2z2xJPlgnhgfTPWvHbWVba7
huCm8ROrlcfewc4r9BNXsbTVlbT76BblJB5bbhyQe2D16V8bfFzwUvgrxy9rZoU0+6jFxBw
dqnJDLz7jpX1GBxkanuXPnq+HcHzrQ3fG2n+BG8Dx67pNr5Wp3+2RD54JJJIbCg8Y6kYryB
gwY7ScfSgZ3g+nT2qbaPavUZxpnsWqfATxXDqkkOlXFpd2A5W4lfYQPdRnJ+ld/4W+Aujaf
fW19rV/Lqc0OH8gKEi3+/cj617Otuu5mIAC8ncegxXmfjT41+FPCd4dO0+M67eqP3gtZAIo
vQF/4j7CtXVk1ZHX7KlB+87neXVojxYkjBCjgDua8R8e/GBNA1S50Xw/YpNd258uW5mP7uJ
8fdAB+Yj8q4Pxv8Z9e8UxfYtPQ6NY/xpFIWkc99z+nsP1rzAkkHcxJPJ71lZ63N54t8vJDY
+r/gF4417xfqmvrrkscxs9Pby2VAp5HPT6V8wXjuu1AcAl+cf7Rr3n9lqQi+8Wpkbf7PJ6c
jg14FfEHZgZ+9x7bjXpUd7eSPLpNtyk+53lp490uK508S2072tobGTyQq43w58xvqw4zUkv
xA0CX+zlm0QzJYpEVJA3SMpkyD2KjeGX0ZeeDWZZ+CIhbPez3a31nJZSSrPbHCxyiPf5bZ5
yOQQQOmeRTrX4b3t0ly51S3iW2neBmaJvmKQGYke2Bj61r7q3NmWpPG+nTeHYdLkkvDfxR7
U1RhmWFfN3lAM9GBwee3pWNaeI7G38U61q62Ztor23njghRQ3lO+NpI6YGM8dOKj1PwmNK0
mDUptTSS3uBCYgkTbiZELjPpjafrVbXvDUnh92t7m+ikvF2EwIDkqyB9w9hkD69K0ik9iTp
9R8c6Te2TrbWrWt8yx+ddPEHNxiARsrAe4JGcjnPWpLfx9oscEiTWE0tq88EsenEDyrcJEy
Hbng8sHH61y3hHRrHWNbWLVbj7NYR7RK27aSzHaiqTwDk5544NNtvCt7J4r1Dw9czR2dzYJ
O8rMpIHlKWYceuOKHGPUDp7Pxxo9tZR2dzbSXQ8nybq8Kbbi5+YspD5ypAOOcg557VLB450
QeJ7LX5Det9mgtIfs5AwViUK6k984zzx6isKz8D3V7qcdrBdqY541kjnMZCktCZdvPfAxj8
anT4d3c2oQafb6nby3Mq2zkbGCqJkLjJ7kYIx37UWgI0LvxtoU13D5emGXT44rcG0KKokdJ
WYkn3UgA+2K5rW9Yt77U7KdX+121uSQjxbDs3Z2Mckt39h2rRsPB9tdxXQt9Tt9Qu1jHl2k
RKyhjnJweG245APcVPceD7Gxu7xprz/Qomgt/OfI8uWSESbm9VHPvTXKgsW5/F2lXdlHbzX
19tS8mu4AEwLbcu1U47A8fLjjHvVy/wDH2jS6xY3thZSW8K3DS3cflAGTMKrtJHX5wSR71g
x+ByYhenUYryw+ztK9xaDcsbiMsI2B5DZBHIHtVObw+kHifQtNZlcX0VtI3zEZMpB5OPl4O
O/SloxHQS69Yy6DqN/DAqQyrE0cDbcW92AUKoM7jGUJPsetcbZ/2XaeILc3N1PPYxkNJLCo
D8rk7QeDhu/fFdBa+AL3UUim0+9t5oXjeWUoc/ZdoYlH5zuwnHGDkYNQQ+B7240KLWYbuI2
spgKAqQzebK0Q47YK/j2ppxA2pfGugzTwS3FhLcAJEkwYDLsquvm5PUjcpGfSubfV7RvGOn
arO6XVvbyRNKVt9m9UOTlTncSB1PWjSdAF1req6ZMiSPZ21wwbcUG9CBn9elXE8Ira602m3
d9bz3UbTxS26kqyGONmDZAxjI4+nbNJWQGpb+MdGbSoLe4gI1FInjS+MI/cfvt6rtGCVKkg
45qCy8SW8q6ULHTopdatbqRY3cLHDNCXEgDA8ZyCv0NIfADyawthFqcFsXDhfMVmyUgEzE4
6Aj8qp6l4Wj0vwzd6g0qXTK1o0UqkrhZkLbSpHXjrQrdAOhN/4f06XU9Rexin0xbyA29u7I
zvh3MmF9AT34IA9arS+MtIngsYnnmnu7a1EKX0sOdjCZn27QeVKkKee3pXnZUZJoOMEUci3
Gadpq0th4oh1u1YBoLkXCFF2Dhs8L2Ht2r688J/FDSpFFpqKxDTLuLzImK7oyx+8rDtXxgO
ORXeeBdYT59Euh8j8xNnGwnr+tfPZ5h5OmsRT3ie9kzo1KvsK+zPo/Ufh38G9avZNSjlj09
pD88SFVRj7Ajj8Kjn+Enwf1O0SBYlt5UXAkhuPmPuRXltzpUpi2XkDxwhdocLuUn8DxXPvo
8thcHUNEuSs8PP7vIwMc8GvlKePqT3lqfV1cj5F+7ldHpzfsy+GbiUCz8X3cSt90NCrA/jm
rvjC71mx8DaJaaPCJo4o1ikPlblVkGw7gOnINcPp/iWW9u4rNkuLS7fCojthJHxzg8YJ54N
exeCvFOkWXgmHTplEU+x98sh43l2yvPfJJ59aK+KniElXexyU8D9VkqlD3n1XYPC3iq+/wC
EGsXu7RLe5ERDD7ocjqfoQMioZ08P+P7ZtP8AEMStCAZ4pGf5oG6EA+lcf4l8VjcsBfenmf
u9gH0GT6GsjVb3RpY4bWG+MMz/AHn+6qt6Y7ivLjVnzKS2PZjlsHBykrNnpFhfeG/CWjw2+
gyrdSQwkck7VUnIBPrmuc0bVWj1LU/EiovmQIsTuCDsU8nH445ry+4k1CyidP7Vt9pGCzDn
jpitewl0t9JCQ3TMTGBI0cnf+LI70VYOXvXOinhKSThu/M7DWbOz8T6bfa1bSRW9/wAGaBi
R53TBOeN3o34V5/oXivUPDmqwzx3DLbrJvdWJIU9C49CB19q6myvZtWs7Sz057Cdo3+zrDE
/zkDG539F5xn1FdkfAnh7QNDuNZ8URDUrxlAaNcoqk8KiDu3uamFT2ceWoYVK1OnF0pe9fp
29CWXx9o+s6MkWoLsViMF42KZPORJjAwe1Og8NQX8Mmoabrcsbk7pYGjRwJB068jgdRWhp3
9oWXhq008XFoyyjC2DpvkdT1BHTGCPwrjJL7UtF8ZXWjW+p2dtYg/LGUI2IRxGSD65wcfpX
HGanNqO5x4f2jbhS0R19hotvq5F5eXk0l2UZH+0OC0HqFA7cdqpalpD2HlaepivFkXEcsa4
3Y6q/ocdD0NZaWmuy6bPFDqdjLC7KdyT5K88Zx3+nWsuS6Swd473XLzUNx3P5Clc46YZ8ke
nFV7KTum9Ttp06qqe67rsbOjXV5omrmwuLgw2t2MKSMiOTt+lV/EljBPdwwWV1Hc6lcs6Ja
2z7lPy/MxJ6DHauM1DxFCztBp2jKC7ZZ7x2mYn15OBWh4Thvdc1hxbeTay2aYM3l7AjZwQA
MZbHWrdNUYc71Z11aLhL2smomDYQXVlqhtbmDZc28xSRCehHXmvXfht4eaGwttVuVaNrqVp
XYc/KTlePTH864LXILax1TXjcSCeZikULxn+NxhmP0A6e9ek6D4gjgdtMZXAhEbxKh2llK4
wPU5HSlOppF9zDMKtWvQSgekX2q/YTCbu1SSymIRZ07H0ZaaGsy7QxYjMnPlkld3uD0riL/
AMW6ebNltYJ73MhhbDu3lMeMsDxgd+a0Le31rQdNW+RLXUNPcbntYmYuAe67vT0rsVRzl7q
0R8d7BKNm9S1rJnt3LtCzxjnI4Yjv+Iryz406TD4p+HMuohh9u0vNxG2M+Yo4YEdjg/pnvX
qL6jaXml29/YTEW84IyeqkfXuD/hXC67GouJobiGNIpojHNsH7uTIznb2PXOPes41nQqqUD
ohhfrFPke58aBSWGMf41KSQccV2+q+BZJtQLaIVAaUoIJHxjuoVvfpg+tcVcQyW1zJBPG8c
sbFWVsAqR1BFfe0MXTrQTvqfLYvBVcLPlqI6bWNd8U6paCfUNX1G7txhNzuxQH0yOM+1cqz
naQDxX3jpfgHw9qvwil8BGyihRoMCQYZhKBkSZ9c18M67pF9oGv3mjajEY7uylaKQY7g4z+
NehOqpOyVjhUXa8igegPP40n0oLEjmrWmJavqlsL8stm0qrKynBCk8mou2O9j6B/ZbI+3eL
zj/AJhx/ka8BvuGTn+9/wChGvqz4I+FrLw5qXiqXT9ShvbW50xiuyVZGTGcE49a+WJo3uLu
3t4yPMlOwFiFGSx7ngV6FFPmfoiKL0fqyaXUteghSOa8uY45YztXfwyMMHgeoGPpU9tq3im
8Bjt7+9lXhWCuSAWXyx+YO38a7K+1zSNK0ix04RwR6zFBbNJcmMTxsAH3ROB1PIPoelVrTx
bosE8RaaVLLNmXs0tgFUxODJ9d3LevOO1aryRscYNY1mJjEb+4GxFh2lsqqrkKMdMDnFLLq
etJ5Amu7kFEHlbidwUqRwT2wSK7VPFOlT6dBp2n26Nc/Zo40DQKge5FyzhmY9BsIGc+1OPi
Xw/pXiaUWwL2sOoQSgtArny1ctMo7Y52j1Cir5n2A8/txfPZ3C2+9reMCaYIeBjgE/TPWnt
q+qSahPqL307Xk6lJZyx3OGXaQT3yOK7C48TaDPpOrRSRHz57WeG2xbgCMmdXTp0wobntnF
Q6JqWlaboOk3GqAXFuZLsT2YQOZsqAgJ/hGTkN1GOKafdAc3D4g1y3jUQ6pcxqpBXa54wu0
Y/Dj6cVE+taw0nmtqM/mDy/m3kEbBhP++e1d9D4r8HRXN9I2niS3ldXsontwfsSiBlKH+9l
yPyz1qvaeLfDTCzGs2IvYUtrRZ40twpkkjlZn5H+wVGe+KltdgOPGv61vP8AxMZ1LdcEAjI
IJ46HBPI9ac3iPW5ZCzajMxZFRsnO4LwuQeDgcA9a6OTxFox0+W3ikYagwl8vUBbAGNS4Kx
7foCM9ulC+IdGj0WGwkCSMbSZJ5BageZMZldGz14Xdz2ziq5vIRhy6n4lsIoZJJ7mCNiwRm
XaJCBtPPfGcHPrUFlrF8Natb+ZDqFzB5aQCQnKlT8mMdemMV2134p0DVNLi0extW+1Ge6kt
pWjx5TvMjxKATt2sAQ2enFYXiW80m38cwy6cvlWsUsdxOiAYjlYh5VGOqqeB9KI26oRjSa1
rlpcPCbu4tZYpMuq/IVYE/Ke5xkjBpF8Sa3E05i1OdPOCq4VtoIU5UYHAweeOldhqHifw7q
V9dXksrRT/AGq6mt3FuBlXZTGG74wD7+/NN13xP4X1GaSeyslhkhus2+LUKJIZApkLejKyn
Hsxoul9kDkrDXriwa/uEiWW6voXhedyd21/vHA6k+tTW3ie/h2vLi6nRWVJZDyu5Chzj75w
eCa6i38ReFftOoXV0zH7S91GtuLRQiRMhEJGPRjz6Y71ma7ruiah4ZnsbaGNbpb6OWApbhM
Q+Ttb5h6uM4ov5AYn/CRa59pFwdQmM/zfNkZ+ZdjfmvH0qO41vU7qyNpcXsklu3lgqeh8sY
T8geK1NV1HSL/wvaWscSxajbbEVoV2o6bTuL5/izxkdfSugsfEPg+31KOe404z6Z9lt4/sB
twWWZdvmPuPUHDH3zik2B59NbywOEuI2hYgNh1IODyDzTXidESR0ZVf7pIxu+ldpYa9plrJ
eTXk0V7cSXlvJDI1oPlhWQlwAeh2kDHccdqo+L9T0PUptOOiRiJIYpVkAi8sEmZ2X6/KVp8
zA5f5c/Lmpbe4kt51miJV1OQe1RdKBTlFSXLLYcW4u63PRdA8eWUPlDXIZXMbgjHzIR7j+n
SvR4Nat/EcT3+mXVsYy3lmBIwhX6j+tfOZ5q9puq3ukXQubCdopPbofrXy2O4fpVU5UdGfW
YDiGrSlGNfVHtPiDS5LuyaeRvKuUG4SKcKSORmtvwjpDa5pup6hdarFZwQRi5lV13LgnaMH
seK8PvPGmuagStzcDa3BAFe9+CVhb4OPqQIeCbU4I5MdfLRlJU/99GvnK2W1sLS/f6o+hlm
1HEt1cO7S2/pHFajDONUEcRe/HmgwtEhw/YDHate9stSsbU3F7p6NPLtEgMYIjXPp/Wtfx/
ojeH/Fd9c26sNNv83MQU/6twQWUemev1NSfEPUTruseHr/AMPZurKSGOKTycNh5DlUPvweD
6V5vLzaQ2R6MManySltI41nfdIIlt2mXBKNGFBB5GGp2g2en6prQN/alBArSXCL8pYDoo9S
TgCr6aJe6ho2tanZ2xeHSgpuwT86bjjIHfGDkUzwjbLqvi7TbfdhRmRypzlRjA/X86bTUG2
dlepSkpcjvbRns3gvwzY2W3UIbOK2nnOdiLxn69wv6nmua8VeMLCDx/NYal5lxp+mINiohb
zJ2GGYn/ZUnHvmvUGuoNP0qe8XKrBCSBjsBmvle6uNRlu2vbwzRySsZlkX7uWOSMfxDnFct
NKr8Z85hqTrzlLoj39L2U21pcRX8V9CgBtpGdFUnHdlOTx2NecahZHXNTOoWVzE15KCbxZH
UeU6kjaozyP/ANdcLpy6dbajBfajpYWKPLmLczRO3UZStqLXPDNw8csuk3E0URd0ht4vJC5
Odu48kUoYb2TbWrZ6eHpzou7R317rM6aesc1wke1cGKNVTJHfNc8NP1LVXBtbScoT9912rg
9wP4q9S8CXvgXUvDKX9jotvaNt8uRZlEjoM427z1zVvWruGHT7hLaINCfmjQAbcDqMH+WaW
IXstXK7M6WZSUnCNO3mclp3grTrQLqV1c/aGK4WLA+Yjrk9F+o5ri/FsM0dy2p2SzWSQBWW
UOIlVc/dRVPzZxnJJz3rvo7l7vT4443l8iRvnU4Cj1JHJwPc15t40uoWcz5kv2kYBLmU4Uh
eMRxjgKD0PtTw0pS0lsXHnq1L1HczNOmk1D7M14+XnvHmdyMbiBkZ7dv1rp7NpdQ1w2glYJ
PKCZAdroqqScemc49q5vSElawBlC7kh3r9WP8APA/WtOwu3svEVleeWJY5nMLjP3dy4z+eK
VZJtpdD2akb0nynumkX1jYaZHa+QpKD5BtGR9a05NSS9lU2f3FG2dce3tXnFh5mo6pFY5Ma
4zITnJA6j37V2GlW8+gSTT3+1IJJSkbqchOmM+x6fUVxUKtWfuN6HyGKwsKbu/iZi3FzLoM
d3YXVl/oTymaG6TlYy3VZB2Ge/euW1LVF1KxWOdVM8RKLIjg7hjO3jrg8j8a7bxFc2l9f22
n7XiS9bbeDAK+UBkhD3zwPzqjrfgHQZNLmvvDam0uHQLtLbowR0znp9a7KkFaylqTRrxptK
omrnjmqRfZ5XdOjCCdP++Qc/mKztQ8D+HtV1KfUbrzTPcOXc5xk+taXipmglhtWHzwW0cMn
HRlLKatWHiNINNtYpLOOVhEuXYctkZreDqQinB2ParKFSlCTVz6c0mzvNKcF7HztwAZ1PzA
Y68183/tH/DjVpvFI8caPplxc2l1Gq3iRxljDIoxuIHqMc+1fS39qtDp0m7cZAgKkck8Vnw
eJLiOMrNGJlzhgTg19+lLm5j8wdFtaH50NERnIII7YpoHYkjtX2346+EXg74jSR32nSRaDq
ygiR0jG2b/eA7+4r5N8ceCdY8CeJrjQtXizs+eGdPuTxnoy/wCeK6VZo4pRlF2kj2P9l8EP
41P8I04/yNfP93gMmemD/wChGvoL9mEbV8cN2Gnf0avn26PzJkfwn/0I16NH4n6IzpbP1Zu
TeD7yGe3Q3kUkdzEs8UkYLboym9nx6L90+4rb034fRHxBDaaxqCraz7xCYlO6YrB5owedow
V6+9crBquvWkNrdQz3EUCRvawuV+TYeWjGRgjnJHvTo/FHiCKYypqs29upODghNuQOx2/Lk
YyOK3s9jY1IfAepzSvCl3ALmE2/2mHBHkifHlnPRuozjpmsLUdMn02CyuJmDC8hMqhewDFe
fxU1MviLW1jij/tKYJCUZACBkp9wk9TjtnOKXU9R14iSy1V5d5jUbJUwyKTvGOOASc+hoXM
Bo2PhabUPCkOs2b/OGn84dcKjIFwBz/HyegqXUvAl5pz3iNqFtOdPnNveNGDi3baWUsT1Bx
gY7nFY1lqetWlqstjPMlvZbhvUArF5o2sDx/FjGParq69q11YarEgnuLrUXWS+uQSxdVO4A
gDA55zVagXL3wXc6ZZz3c9xFdwratPHLAx2OQyjhujYLdOtM0Xw9p+saEDaXX2jXHZ8WPme
U21VyGTIxJn5sjIIxWc+s+ILy3lsmuJJImjYPEkYC7GIZjgDHJAOfaobPVNYt7CSKxlYQRA
szrGrGINwcORlc9OCM00n3EdBD8PL+aMn+1rJGFyloyktlZHj8yNencfl3og8Fw22j3uq6z
qKhYLGO8S3gGXYSMUTJxgfMDWJF4o16Ilk1CQEzrc5wvMirtVun92nprniCWGXyrl5ojbC1
kAiDL5SkkKRjoCSQfehKb6iDRvDV9rVvLNDKkYVXKb1OJCiF2XI4yApqxo3h631jw9d3ZvP
s12t3DbQhxlHMgOAcdDnGDVW31vX9Iso9PiuZbaBS0qRMgyvmLgsMjIDL6de9QadreqaZbS
2lhcmOOR1kZQgY7l4DLkEgj2p2b2A3V8E3UC2sV4uyWZFun2vnbF53lMpH97cM+lU/FfheT
w7cCVLyK6tJbq4t4ipO5TE+0hvfkVE3iDxPDZLbPczrBapsw8Y+VS+8BiRkjdzyetVL7VdX
1qEreXEl1HBJJcEBcbGcgu3A4ycdaLS7gdJrXw9vbO+AsX3WXkC4MkjAmNVhSSRmx0xv4HU
1m3vgvUtO0eLWb64hh0642G2m5bz94LLgdV4BznpVQeKPEPmyT/2lIzSlTJ8ow21NgBGP7o
x796jk17XVeWK4unIkCgwyIpVQB8uEIwuAeMUPm7ga0PgLWJbyazeeCK4t5IoblJDjyHkGY
1J75PHHc1HbeE7mfT3U7Y73zgpLyYWMCFpCGGOu1c57ZrLl8R6zNGiSXzkRsj9ssyfcLH+I
jGBn0p8Gua4ZbgwXcjPPK9zKyoCS5QqzdP7rMPTBqWmBpXHgrUIbT7XHf2tzAFikZoyfljk
UsshB7ZVl+orlifmwMEZ6gcGt7/hKLv+xriyZ5DPcW6Wby7wF+zocrHsAHIPf3rEnnkuJjN
OwaQgZwMdBgcfQCnHTcYzPFHGKc0UqxrI0bBH+6xGA2OuKauCOuaegWDHGc4owxo9eaTtSe
oxQpLc19G/CzRdST4Ra1a3MbiC8C3cadwDkAj/AL5J/CvnvTrC51TU7XTbOPzLm6lWCNP7z
McD+dfZ9rar4e8LzaRaz4e3C2wkBzjYACPw5r47ibE+zoxppanu5NTc61+gz7LZeO/BMCzX
CC4RcNLnmKVRhs/lVb4d+Dinh3UbCfyBbyX8d5FclgoBQDoPqDz71yOkGY+JLrTor5tPtJf
mvNuf3hB4288AjivTW1S1ihksrfyYjE2FjGc4HRmHpXwkcR7K/mfWYrDygvZp+h0sHhnQ9O
GpXLzZbViPtS25CpJwRyPoTXGW/gPwbo1w02kW95ZOGCrLHLk4Pb1psHjBEka2uJEYn/lpG
cKfrnpTNY8T2tkFm092CqCWYYZfrz+FE8VUqaJaGFHBV4y73JtR069FheWy6/eqjfJskAdd
v3Tz1/WsHR/AeiQXmde1pr61jUEW2zag5/iA5IqhB4kvryaSzuopMTfMC7j5j15x065rUg1
D/lgkYU4G6V87n+nWub2k46I9X6rUjBxva4an8LPDGtak11o+sHT7ZR89rEvmKCB1GeV+nN
czqfwi1zTtOlv9F1GHW40OTbhTHIo9R/e+ldtY31jqEiW9i5sTnZJMzYJb0/8A1114sJtPi
/0e4+1YXeGZsFWHp+tdMcVUWtrrqcLr18PaMZnk/gTQtQsPBl+uoQXNu13OrxxuNn3c5bB9
yBW54gkOgxQT3N1ItsUIUo27bjqSDnNaGoeLHsZXn1Bjt3kiNiCcjjj2HpXlHi/XtT1nULc
RxSiKXEdsGOFOeuRWaX1mrdaHZQp1G+eezLmo+J9Qv5zp6azHe2pXfIYh5SpH7j1/GuR1i6
jv9XREkYwwjYmThVHsPQU+7gtrXy9OtSZdikzuwBDyZ5Ix2HSn2WhG+vIbdZQvm5Y7uqKOv
59K9BRjTuz24UlGnzWLSTXMUiXCxH7LIwEYboQBjp+FaF1oWs2WmSalK6xxxrujQg5Y9fw6
V1traWqanawvGhgjTcoA6jpnP5Ve1jUbXWtOa2wYpUO3OOCf/r15lTEvmSSMueTShFXTNLS
rmDVdKtNc0qZXmj2+fFn5ozjk4/SpYbaTxFrFza3t5MbeIqogZzsGcnkd+leU2zahoVyLvT
p/LmhOJMHAcdwR3H1rsLTxxZrq9tc3tkdPt7hNk8iEtz2bA7Z4/GodJp3pnDicJUgnLdd+x
6JJ4G8Nx2zS6bftZ6gOVuCclSO3PbHFYkmt6v4bZ01XRZbnBKwTRyKtvctjIyeoOBnGKv2+
r6csK6mNXtJ9NjYM84lGMen19q5vxprd54i0dZLS1+z6NFKqcj95LIchGPovP1Oa1pSjJc8
42a2PAhSqynyPWPVnF+M/tV1ri32oPE8uoW6TsIowipnOFHrj1NNstIguNOtpWDFjEoPPoA
P6VY8aHOp2kIxutbGJJPZtucf59aTSde0yPR7VJrqJJBGAVJGRXVzSlFNHvyUKdCnGTPoOX
IHJyeuT68VBLZNNFlVy2OR60eVL8klxLIz4HyMRhTV+AupyOQMd6/SnpqflkKreqMJtPvoO
Y4ZMDkehqh4j0PRPGGjrp/iTTVvFjOYnbKyxH/ZYc/0rnv2lLm9svh3oxtbmWCJ77EoQkB/
kJUE/Wvmqx+JvjLSLZLbTNfu4YUOVjciRV+gYHFXSgpx5r6k1MRd2lE+rvA/gfR/Bdtr8Wl
ae9qbjTJS7uxYvjOAc+gNfEV2MtHgDO08n6kV9P/APxX4g8Tw+N5td1e41F4tObaZn3bcqx
OB2/CvmC7HzoccEH/0I130Fq79kckLPmsdVea9pFx4IuPC671SzaG5spWU5klxiYEfw5yee
+BUdrq3hxYfDqz2gSCz41ODygXuj5mSyt/ukDHHT3rQPgOxvLWT+xdWefUIobfNjMoR/Mm2
FCp6FPmxnsRz1rDk8I3kUkivfWipCm+U+YcxYfZhh1B3Hp3HNdGhYzU57LUbOzstP23N+Li
UmWOIRbo2IKJ29CfbpXWeKdR8N21y9nZWlsdRQRiZ5UEkciG2Rdox0ZX3Z56/SuQ1vw5eaC
yx32wz/AGmW1YxtkAxkA4/76q7L4J1D+2HsbaeGRHvzp1tI2V+0Tjqo9O3J7kU0k2BJ4XGn
2OlX19rlv5tkZrfA4JcBm3YHU44yKu2PiDRE8yz1G2sxBMoje4s4yk4UbueQVcnOCCAMAc1
haX4fW/tdaN3eC0l0tUK7hlS5k2EH069QKtf8IXqUbapb3gMV1pxJljB4EasqsQe/3gRjsa
LR6sDYn8SeH3e5urcRteyLaLE1xb/uzGkISSN8erAnjrwMisPQNatdM07xFHIEE17BGkAMe
5ciUMeD049am13wdNpetXttZ3iXVnb3b2nnbfnV1GcMAOPl5rD1rR7zQdXm0u/CefCFJMZ3
AhlDKfyINUuXZCO1udb8CtqAlisF+xiK6WeDyPmmkdiYXU/wgfLx2weuaR/EHhebVNWt3gS
30udg0cltEElQCPAG3BDqX6g9OtYsPheLUNP0mTSnuJ7vUfPKJIqhVEOCxJBzjBJz7UyDwT
qdxbi4ivLH7MZIYg/m9GlJCKQMkEkYP4UklcRX8UTadd6xNqWmXEZt5WEccOwhkARckjsCe
g71vRax4S/0SKe0ja3SG03iODDtKpbzTnqeCuexxWVd+Db61h+0C5jaKGzju7uUnAt97sir
7nIqa+8B6rYaatxIoEkbOs64yiAFPLII67g+fQClo1uBo2XiPREmul1iC3uYJVhizApy6iQ
ku3YsoIIGMHAFJaav4csGnhSZZrA2YtpUFuFeZvODM2euGUevHArOh8Cakdeu9DeaF7638x
CsL7gJVUsQWIx0B/lWbf8Ah6ez8TQaDBKk00wgCH7o3yKrAe2C2Kdo9wLOuXmjTaMlvZCKS
9F9LKJY4tgWAj5Ubpkg8+1a1/rPh+4tDJapBJfByJTdRErLH5KqMHqSCG445wazH8D6wumv
fiazeEQTTgJLlisThJMDHYsPzqjquhXGnWNheE747rfHuJ/5aIRuGPQZHNOy6AdK2oeEktP
sSxQzTJYgRXYixvuCwLFhjhcDavXue9Y2jatp9l4qutQu4IhBJDMohhUrGxZSNgHUAmp28A
a7HdGzaWyWX7SLTb5//LUx+Yq9O6/lUVx4N1SK2e7iUPHFFFJJhskb13A4HIGB19aTsBtfb
vAsF/p8kJE1mLhpr2KS3+d4mUYiX3U7l7Z4NJHrvhWO6wljaC2E1iyBrUMdqgfaM57nkY/L
FY9x4L1CLVBZwTQukt4LGCR22+bNgHaPzHX2qDSPC97q76rbRqRfWIXEWB853FWyfbGaVkx
3Ogj1jwnDp8yCGGS4VIBAJINwTFw7SYzwMxlR71BLqXhYXEH2O2tfspkxcLcREsB524Mg9N
mBjPY8VhW3hbVr1kjt/KaZ7c3SxF8MYg20tg/TOPTmppfB2twyzRPCg8lkD7iVxuYgNyPu5
B5HHSjlQam3LrHhmV5FW0s0iP24Ai2GcNj7OPw5561w88UcM7RRTrOq4w6ggHj3ppBVmXOc
HGQabTtYZ6/8APDyal4/n1y5QPbaJbPcYb/no3ypj6cmva4Xl1Lw9qR2BXF403ynlg2M/rm
uC/ZlhMlv4ukYgL5USfzJ5rsNP1JbPxBeaZcsEt74nyGcbdzZ/kTX5jxJUlPE2Pssip/u3J
LVanMXytY3L6kpdg64OCMrjsv596ujxRFPprBcpMxAJUfvAPc1q6zpb3tpcW6r5c6PuKHjk
elc35E+wROmGjYbuAOnTnvXzKakkmfeU3Cqk+xq+G9Nh169uZLgsttEQD3kye+PTg12kXhv
wXYbLW6hNz5uCrSt3zxwOK880q8vLF2+zztbSoAAdgYOO4rTOoT3LPLfN9tkY5yRtCD2A6U
pNxfunHXw9apK0ZWR1OtaVY6ff2r2MMY7KNowKk1qyWz0BZmdI7wDcgyOfbNcs+p3DQiAzN
s2nB6kfiawpr3ULmIRSXszoODv5HHQYFZwg5ayY4YSq1FOW25Z1S+uNStk8m2S0nXHmOjAb
/f60+2v9esIVmt45rxgB+8Z22ofw61jLbS7t74eLncQPMI/4COR9aoHXnsHaK0u5cFjtijk
w2fYHH611xhJ6JHXUhC3IkdHZXDDXTqVxZXvmyKxd4rcsATwRjGGHfoD61F4gPh2WWKaW8k
0sA/OgtZFkY+oQ8D8DXNXHjTxOI/3Wt3FuRj9yBz+JqOfxt4iv4lt727E4PG50BIrvjScdW
cccLU5uyINQntnuUi0O0lNrkKDOB5s7k9T/hXtfgfwnYaPocl9rdkb/VJ08wwsvCeiD9K53
4b+Dmurj/hJdV82RI8+Qj9CepbHp6V6jdFZIjJHlZIm2Eeo/hP0NceIryWkUcOOxV7UIPQ8
l8R+J59T1GMtp6WD2j/uCgAJToyMB1z2HrWfZzK87l23Ox3D/Gt3xPp1s9404jME7DIAHDH
vn0NcXdyrYTiSNkZCpI5IAbrjNc6ftVotT2cHGEKfuG5d2qmNwEA3g89SfrXLTW1zvWCBfN
DthQRtbHvV3TfEss7+VdQxhOm9Wzj/AD6110cFpLNE7KNp/jHUelJOdDRo6OdxRwVt4c1a7
vLx7KJY1tlDyIH+Yk5xgdzxXonhe6EvhSPSSwmuLiVAwByUAbJ3DtjFJ4chiiuNWZWyBc/f
9QFGM/nV3TrxLXTr7XGgSESu0vC4yigAE/UDP40q+Ic1y21Pn8TP2l4JdTK037Je/Eu+ubq
MPDDI7IrDIcqRGP1FewQwaXHbxJLYRlwgyfJU9vpXhfhHTNU1vxMLxZPIs0iLzvgn5mOduB
ySTzXsobUY0REeUqqgAlACePrXZFyppW2PLzOMeaMXLZD9OluJNFtPtIzP5K5JHXgdfetS0
E8t0kCjJY5zjgDFZjXRSdt4AOMKnpxVuyu5ZbiP7LmOVztHGfl7mv1Jx0PgYvl0Zn/G6zs7
r4I68mp5C28ayxkH/loGAXGenJr4IOM46n19K+xf2htc1Y/DSa10pop9LluEhu5BHlgMZ4P
YbsAmvjlnABU45OPpWNHSLbM5NPVH0V+zH/yDfHxPbTj/AOgtXz3d/wDLMdMqR/48a+g/2Z
Ru0nx+Twf7OP8A6C1fPV2f9Wcj7nfvya9Og9X6Iil9ot/29qq3M04vds00SQs6gA7Uxtwex
G0cjnipZvEOr3HmzSTITcDZIywovmfMG5IHJyMk1317a+GtP1qzhmsLW+LR2Dx2lqhMoVoQ
Zy+OD1JHU5qBLrwZFbJpt5PA9lZ6hcKvy4kkHlbYpTgcpv5I61vdXNDhdS1nWNZP2jUZ2nC
zvNvKBQJHwWOQOp2jj2qy3i/XzcyXH20CR2Em8RLlXAx5g44fB+8Oa2bh9PvfDlxpUd3plt
dS3sUxWFiI9qxMGfJGM5xnHHI4qp4L/sCG/efXbm3EUc0KmKZMh4t/7wjg8he3v1qul0Bj2
Gtatoona1fyhfxgSebEriRQ24feB7jOfWr6+LvFNzbSQG+luUWN/NLRh22MwZgzYzjdg/Wu
nv73wjPbiO1ls5bq2t1itvtBYQmMTSlkzjO7aynPp0wa53wxbWpXW7nUYn+wJZsSY2K5xKm
VU9ztzwaWj1aAgm8beJLi6kup79Gkk3718hArlsbiygYJOByR2rP1XXtT1qTfqdyJ5CwYsU
UMSFCjkDP3QBWl4rfSGvguiJZrZLI5haAt5jRnlRID0I/Prya37j/hCrrUJLeGaxtbeO4ja
ORFb51+z/MCT2MnHsT6U1ZCOPg1/VbZdOFtevENOZ3tigAMZY/N9c+9W08T62YikEkMUbTx
3BSG3Rf3kZJVsAdsk1qSf8Is3xB06TdbnR3WI3IBIjDbMSDpkDdnkVq2174QTRYLq3FrBr4
tQF+Zo4SRKwYP/tGMr+VF12Ecr/wlmtkIj3Kugj8hkaFSHj3FgrDHIDEkZ6Uo8W6+LhJ21A
yOhlIMiBgfMADggjkEAcdsDFbCXPhuGwYC3055zpzuxO5j9pE/ygc/3PzHWqcw8N/8LBunj
Nu2i7ZWjBLbN3lEqB3xvxxTXL2AbB428TRXU9yl9mW4uDdSHylJ8wrtLDjjIOKyrjXNQuNV
t9TmmX7ZbeWsbiMA/u8Bc+uMDr6V2AufCcenyzWS2g1aWK33xPI6QFCmJl46Nuxx+RqrZDw
pLqdo159kj0r7NggkiYXGwj58fweZ19se9Hu/yhoYcPizXIYlihvQipHJEuI14V3DuPxZQa
j1XxJqutRxpqU8ciRyvMqrGqAOxyx465wKuXx0Zda0cxC0kKRIb7azLbvIGOQOMgFcAkd84
rqJT4AjktpofsrmS5tvOhlyRBGdwmUEEbgBtO6htdEFjkX8Xa5Jffbnu1af7QLvcYl/1oTY
D6fd4xQ/izWnfzDcJv8AJEAkEa7lQJswD/ukiuh87wgnhlrv7Np/9qRwYjiG8gsJ+CRnk+X
z9AKbqp8NzNq11bGxmvpL2V8O5WM27A+W0YA6g9R9KX/boGM3jHxD5u83CCTzFmTMCjbIF2
iRfRiO/fisu01XUbDz5Led0Ny6PJIRyzI24HPru5Nek6nd+CL7ULGaeSzuWleKC5kYsNkQt
FGeMYIkHWuQ8Qz6Z/ZVta6S0EtqiRurGRvORyuJFK9PvZOfpSjr0ArXPjDXrqR5pbiLzpFK
NIsKhthbcUyB90nt71PD4x1FdOuoWkbzJrVrONE4iSJyC+F/vEjr2rl8ZoOccVpZDDjHXPp
70ucjpSDnrS0DPpb9meTSrrSPEOju4TUGljuJEJ5liAwPwBzWz45tJ5priR7Z0bzSkaKBkj
2x045/GvFfgpqp0n4u6RMbkQxyeZE+5sB8rwp+pxj3r6o1vTmN/LIJAIrqNxCvQ78Z6npnA
FfmvENBwxKlHqfX5DiPZXucFo/iu5to4LHXLT7VFA/ki6UfOAoHDDqeDnPWn3WueBrWUl9T
MO4ZXzY2zwe3HWqURgbzbK73jLlxIeCrenvVC/06DUtPa0ZgbpTuglHIP+yR2z618p7k5e8
rH2nsLSvC6Q+LXNN1m7eLRA+V5UTjbuX1Gae1lq4c5jEQznjBP0rz942jeWAxFWZSjKQQQf
8AHNStqToYEk88SQfd/eHDDtnNdP1brB6HpRjUirJ3OsvN9nG095eJGMYJZwM1yk2rmecmz
eS5deghz+rdBVGVLW4uBcmMsTyY5WLLVoSvJCIE2onZI12iuiFGNNXkWoVpaN2QS389wiw3
8qOB18hsSD231Va4cuywNIEPTedzGtOKxgQZ2gD+dDxLJKkUEXmuxwAq5J+lWpRTNY0IU1e
W5jeSzr/Fkc5r0PwH4CutYlg1K/hMdmGyqkcvjvXSeC/hqk8aanrqEDOUtwcDH+17+1evJY
rDCI4CiKF2hQcY9gKwrYhtOMD57MM2jG9OjuRQrHZolssYWIJsULwKzbmyFywjJYKh+Vo3K
sv+Ip/2bU1YRXUSNCOS4faQfUH6dqfGkaGJIpjc7W+ZX+9/30OteTNSa1PnU7e89Wcvrdkr
2Uhu42aLaQuSC0r9hxXhl2b2S423j+YY2ZdgACrg9h/Wvp270iO6cSmXaACAh4Ke9eFeJNM
WLW52toXEe4nLeveujDP2TtI+jyuvGonB7nMWsCRzqTgqx79q6WLTZvsjpY308IIzjIcZ9s
1csfCWpXemR6lBZ+ZB8xcgghQPUdqlIjtLPzImKM+NiseB/nmta83c9eU6ck4xldo14LSHT
fBVnYNO7T6m20sGy5HV2z344/KsPx3qC6bokWnW7kNK43LngIO36Cum8P2Ml4w1O8YOsamK
2GeFXPJ/E/yryn4gait94lnWNlaOAeWCp4PrXNho+2xCXbV+p49CCdVp9D1j4afaLHwnbtE
oae5cztnrycfyA/OvSzdxvtaa1QSFRu+cDnFeR6DrD6dDpYRMwG0iUrj/AGBXdnXrZgpyg+
UfeHPSutVuWTTPFx2EqTquaW50GraY4itZlYAkAMR9OK0dNsTp1jNqVwCzrGQigZJ9vxNXZ
LOaeKCAn7u1mAHUY7VJbvHe3wEXzWdixRcdJZccn6KP1r9NlV05T4NxvK5yPxO0T7f8ItZ0
9Yy072ZJ2jlpFw3T1O3+VfALrtchhgjgjHT2r9NdT8safKXTK4J5r88fiBpB0Tx7rNhsKot
y7x8Y+VjuGPwNXQ1g/I556Ox7P+zM5Hh74grxhdPJ6f7LV87XQH7vrgJ/U19C/sz8eHviIf
8AqH/+yNXz1d9IeQBs6kdPmNelh/ifohU9mb//AAhmvi4McfkySxrG0gjm5iWSPerN6Db1P
tVd/CmsrYQXoEEltOqNE8cuQ6s5QEcdNykHPStDUfG2qT6n9r02I2CiG3jdNgYyeXEIxuJH
KkZODxzWc3ibXY4UTzfJgNq1pEnlAIsTHLBcjuSefeum8mzRl1PA+qzWlt5MYe8nKEW7OAd
jglXHqMAk+g61Dd+E5oNOs76K+t5YJoVkkmLbY0dpGRUBxznb6VWTxPq6z2dyJw1xYxrFBN
t/eRxqMBc9xzjntQ3iLV3s1sGSN7VVAEHkjaMMXBx9WJz70e93EXR4D1/fcRyR20ElvFLM6
SzAfJGQHPuBuB9wcikbwbqkL3kF1JHCY1YxYf5Z2VQ/DH5QApB5xyQKqy+LNelnnnmu98k0
UtvIxQZKyEFx9SQPpUV54j1XUlaO9Mc6MwcK0fCEIFyMeyj8RT97uBo3vgjU4p/9CeK6h2x
M7F9pj3wCb5h2AXPPtWDfaVdafDaTzhXgvIzJBLGdySKGwcH2IxWmvi/xBE0somC+eUMhMY
w22LygPps496pTa3eXENrBKsDQWgCwReWNkQDFiAD2JOT61S5r6gZh/Sip7i5e4WPdFEojB
A8tNpOSTz69ar1YhcY7UZoJB6E0hPFMQ4YoI4PekBpck0AAPHWg4xSE9qUYNAC/hSA8kUdq
Tr/9akAuaMDGaTj0o9hQAvpzRTeacD+dSAYpaAeeaKCh8TtFIksblZEYMpB6EHg19np4gN7
4T0yG8DvM1rHJIykZMhAIIPb1r5S8B+F5/GPjrS9Ag+X7RLmVsZ2xryxx9OPxr7I1LQ7LSt
PeCNNqKoUSMvIA4HHNfn3FtS3Ioo+iyRwU3znl2p3c097mKzka7mlIW3jUsXcnPy1d1Pw34
p0fTP7Wv9LUWygeY8EvmNGP9odR+HFbmjJHa/ES3e7k+aKykkRT/CSQMn0+XPNevx31i+n/
ACFWi2/MrH71fLUY0pL947H1OLzOvSmo0Y+6fNUR0fVGdtQi2NIoAnhfDD0II4/OoZvBtze
wSf2ZqFvqEajOJv3cq/iOPxr1268MfDmW7IGleSz/ADExFo8ep4OOtcrrHhlfDU6ajol2J9
PPDQ78vHk8tnup7jsajnUX+6nfyO2nmPPJaOMn9x5qvgnxAs3krbIze0ox+datn4L8RCM74
bNSf70p4/IV3lnNHMs5D5ljcqBwcjrn+lC6hcQkAZJTkKP4vUVyzxtRvlsd/wBYxGyMC0+H
8bkJq2sYc4Kpbx4/U119hpmi6TKY7GFLZ8AMZFyzj6n+lQ3U0VzZpd20rZh/emIDkdiKzri
7liiaQuJIGOAr9BmuZ1qktzmkqtbScvkek212nlK0QRj6DpU0l7bhDJNDsQfxKa4rRNTju4
xHAQrrgBd361v3CSPbZh/1jEIhYcEkgA59OayU6nNynh18MoS94bcXX2yZ7axtHmdF3sS3y
xr1y1XdLl1FGM1zBHHAOAmcs3ufSraaYtlDHaBW+zvl5pT1lcdifT+gxVf7XPDL5P2crkY3
ZyrDpn610StTV2tTl5va+7HY0rr7RcW4NiUYY5DjkfSvPvFFjOzLc3KLGW+VRgB3PsAegrs
JTmLIkaFxzw2M1xWuxxiSSUC4lkA++eePbJqZ1FNa7nbl8XCpoU9H1a60PzreBhJb3HLxuO
vrg9j/AIVlXGmT393FpiRJtf8AeTSluY0z2HYngVBqOoGBYY4YpJ5puIEC4JPY8dh610+k2
0uh6C99PmS6mYNNI4xjHb2AqalScYq/yPZrNU3zU1rId4h1K18M+F7h4lCyJFtiTp8x4Uf5
9K+dZAZ2dpDyxOT9a7/xfrF5rniMS3sZaxtmQrBgqZF6kn3NVvGFl4TSzsZ/DQdHlOZI2lL
bRjgYPTB4r18uoKlTcm9Wb4Wl7FJSV3LqXvCWpLqmgmxkI+0WmI2A5yuPlb/GukivhBCkLW
MTlFA3GRua8y8Lrc23iMXVmvCqxdT/ABp0I/wr01YoruNLmFi0ciKVI6EYrHE00p3iZTSpS
cZHtiXl7rSmC5tBp1rt/eKlxvkkJAx8y42r69zV+3ms7GJLeFQsa/KqxjhfrQLLZbCKAhGK
gbgMZ470o07U2Up9rt4FA4IiLNn3yea/R9FsfkEnLcfcu8lv8squjjqxzXyj+0H4YvTPYeK
be1Z7Ur9mmkQZw3UZ+vIr6cksPEflXKq1gZlQiCRy3l7u25evrmqNt4QRSJLzXLi8MxzdW8
sSPbS9yoQjgZ6HORXRTmoJ2MeSUmmeB/s1Runhb4hysp2HTyA2ODhGr51uc4jH+zjP4mv0F
bQdJ0PTfEa6LawWlpJo0pEEEQRVIBGeOpPrX5+XKgCL02cD8TXqYd3bfkh09n6s9Rl8TeGT
qOqPcm1ubR9P0yMrGCHuDGU82MZ78H0rAv7qzmg1zT5NZtbi21G6jksDk4thvJ3kY/dgKcE
D+lQ3XgeVf7O+xu93DclVa5gw8TEoX4OflOARhsE4zWTf+HJrCykunlPyRRyOhA3Jvxszz0
I5/GulWuajvDV5a6edd+0yRHzNMmhiV84kcsmAMdzgmut8SatpOqwCPRtUtbTUEtbA+aCY1
YJDteIHHBD84/WuJh8M63cafaX8Nm8kN4+yApzvOcHGP/145qvc6PfWuoQWMkaia4x5SqwO
7LYH0OfWhxTEa3jO50vU9RGq6bcW+fLht540G1pZljHmTAY4Ukdc89a6iLxDoQstNhM1qfL
8MS2sjEHeJzIT5f1I9vxrjD4S15RNKdPJt7Yus06uPKiKEBwzdsEj65q3pngjVb3WEsLorY
BxIUeVgd+yLzPk/vAjHI9aGltcDb1LVdGbUdfmt7uA6JqFoEsrHo8LnbsG3HylMHLd/wAa8
/uIhBdSwLLHceWxXzIjlX7ZHtWteeHb632SRQu0D7PnfA2sYhJgjPA285NPk8I+IYnWN7A7
2cJsVwSpKbwSOw2c5PaqTEYXQ4ozz0q9faZPY6kLKQ/M4VkLEAMGHB9s1buvC+uWkgWayJY
sqEKwbazIXAbH3flBPParuIxs+1Ia6I+D9ZzbxR2sj3MxKtCAMoQu7HXk7eeBSJ4YvBHC07
D98s7bIsM6mJQTkenP86V0Bz9JuoBPAx+X9KKoB3B+tGfemjI607gnpTAXPGDzSDI6UnQ0v
cUgDIz93ilyD1pOe9JRYBxxSA57UnNKMA0mAvA7UUd6BgZyM5pAeufs63iWnxrsEdwoubWe
EHuW25AH5Gvq7XkSeGS3eQ4Q7ifpziviz4Tfah8YfCjWaFpft6cA/wAODu/8dzX2f4ujuLe
6MkDZU5bpg1+fcU02rS6Hu5S06tjgNbvYLTUrXUJYyUVjA8ir0RgAPqARn8afJcavKi29tc
+VbOQrOvUA+/0rnfFN9bpN9hUudqglcnP4V0fhpxe+BrEWm27uWUiQb/mUgnr6ECvhfZuUF
LsfeVIQo00/5u51sEVjpsJVZwJTwzXLYwPUE8VzPi8C1sbiX7R5aXMbRDDhUORnIUZJ/SqU
lzqVvqDRXerSrazHy4wy7gR6MDx2rnvG+iXcAhuku45LXYFZkHl4btwOMf4VVJ021Hqc0MO
41FKcrpkWgXn2yFZo1IaTBAWt+aFhyyMqkHafT2rlvAgksfHbabIyFGtGl2KchmBGCo/nXq
l7bwy2rNGi7XGSR/CayxSVOpbuejLFKNS1jF8JbL1r+wuSSThPTAI61e0zREaea0vtjoDtI
28NjvXOfbm8PeJobxGxbTqEdh0Vq9RSS1v9PWeFkcsA25T1PqDUNJxujixtSdGfNHZnMXWh
NpsbT6HGAw5eIn/WAdgexo0TU4L+y8y3uxHNFIHWOQZaJhkcr3H0roEuSDsmyWHGR3Hoa5H
WtM+y6idW062WWRgPMizjcPUHsamLS1vqc0G60XCfXqeladfpdwR22oCF55Q20xKdrAckYP
Q45rP1vRjBYm5055AUO4xE54zzjPSuD0/xLtvEwZraeA7ljmbJbjoD6dq9ahukvLKOaJ8pI
FYY54IzmvbpuGJpOM17x42JoVMJNNbM83E96GZ5r1JIgvyhgMMPXNcv4k12NFS3iCzzyZWN
FVW3/jWzrNtqsmoT6VY2bRNuYyXTArFGpYn5cfeOD0qXSdH0Pw3bm7uysk2MtPPgsx9R6V4
UmqT11fY92lUjZOC1ZhaT4TuLSAa/q257gRZUOcCMehz6egrlfFHi99QePRtKl3QBxvbqHb
PAHtU3jnx7da8X0zTpXi05OGdMgyn/AArz5QbaeKQbhtwQfQ9q9GhhnL95U37HtYTC1HH2l
Xfse0X/AIYbVtItbi+mjttQVAsjxjIYen0ri9W8F6hawGaCaO8i7+WNsmPXB612OleLdK1j
Q43vL+3tbyPAmilO3kdx6g1Bb2z3iH96k7yOzLO8ZIQZ+UA54HpXHTqVqUrSZxqvXpXg3sc
Vp2k3Wj6KbtkH2+/dVjTH+rTGVH9TUw0SWJVjTUNSQADIimwmcc4H1zWveF5L/f53mpCBFG
R0J/ib88itDKsFIYqNo4yPSuv2827s2jaUeaWrZ7pbao0F15VwpwVG1h9Knu5bqaWGfTp4w
yAqYJSVRs4+bI5yOa4y48ceE1kNvd6jJbSocGKaB0fPpjHWr2nazb6hIF0u1vJrfOTcTRmN
MYzxuwT+Vfpz5WfkEbp2N651gRusd6yW8rkheSVf8f6U/wAzCHJJBPA6CnX6QzLbwpAkodc
tFtzvX/GsKD/iWXcdnDOzWUzGOJZm3PG452ZPY9s+lNKxcZ3di7fMx0rxAWAH/Emm4H0Nfn
ldYHlf7n9TX6E3rE6R4jyc/wDEmm/Dg1+e12D+490/9mNexhuvojCHU2bTxffWDKbCysrX9
4JJfLiIE7AEDcM44yTxjrVS78QXt5HdxyxQot5HBE+1SOIQAmOevHNb+sXOhXPgFdJtpk/t
DR7hdkmAPtEci/vAp74f9BUkNhpaeFdKk1JMXjQTNBDM5CSFZRuHJAX5emOvNdOlyjE03xd
q+j2H2PS/JtSWRnmVTukKtuGcnHfrjJFVP7VjfW7XUDYwQpbypI0dupAb5s/xE4NdfpcPg0
T2t3Klvp09vdo5heUzJMpk5XdkFSo9sEDrVXUbjS28DmD7ZB9rSEKIonPzH7S5Ix3+XB9qd
1cCpefEDVHn1GGyiht9Hv5ZZJbBlJSXzCCS/OSeByCOlV4PHWsRX0d00FpNLFuFt5kZxbho
/LKoAeBtxxz0Bq34fsfCN5pkL61dDT5UYGQsd4uQXHyjByhA65GMc5rE1Y6fDfWnk6fHHHG
P3yxzb1nG7OcA/LkccH3p6ATS+LdUl07ULBo4BBfxQRSKE5AiAVSvo2Bg+tWH8caz9vmvVj
to5ZZEkkCx/K+2LydpBPKlOCPety2tPCcPiO4ls760Wzt5ElRpHbfJHI4yoOcDYnB75zUt1
ZeAre11ARrBNJHaTywM1w3zSrcbY149Y+vrSvHsI4mPVfJ1u31OLTLRfIcOtsVYxMQeMgnJ
GevPatGbxlqs0OrQiOBBqwQ3BAYncrE+YpJ4Y5IJ9OKtWtp4YPjy9t7jyzo6xTNEvmlVLiI
lFDdfvYFa9ppfg+a7sLme5s4raeO3FzDvb92zIfMYEngAgcDPJqhHM3Pie7vdQGoXNnayXm
FDzjcrSEDAJ2kYPHUYq3d+O9Wv7kXl3BazXAEqiUqQVEiBGHX0A561opD4VTUrO4snjhhuL
VyyeaS1vIsTggn/AGpApH1rE8TQ6XFc50VYXsNieXOspaSQ7Bu3gng7s544NCAxbudbm6ku
Ft4bcOciKEYUcY4BJ9Kg/Dj1r0pbXwpqF/ZSSzJLN/o1tPHyCA0AUSJt4+R+WB59ayryHw7
Jbz3E0sct3ZXTQTOHObtSoAkVfRSG6diKfMgOKwTigdBniuh8SwaRbOYdJtl8pZn2XKTbvO
j/AIcrnIPfJx9K6GGw8FyR4aSO1eG6hUSJMzNIptyzZ9vNCjPanzAefEEckHFHPXrXpdtp1
nq2lalc3Yi01ZLm1Ekks+YXJ37m+XgfdGBn8Rmrlta+Df7AvtLN9aW7Xv2NgQ+VSYeYGyeo
UHZuwe9S52A8pI4z29TwKaR68fWuq1+LTLfw/pn2VQk0o/eQK5ZY3QlZH995CkexOK07DSf
Df2HT7W9W1e7uLWaeS4W5wI5PLJihIz97IyT0yQKfMBwYOBz25pc16Jb23h5NDexVrK4SS6
snn3zcoDF++ZT14JPrz2rh7+zS2vHWJw8D5eF92S6biASO3ShO4FMUtJigUwOt+HPiW38If
EjRPEd4jPa2c+ZgvXYQVJH0zX138QvHGi6T4e/4SB7pJrG6hQWu1hum3HOQPYda+F/17/Sp
GurmS3jgkuJXijOUjZyVX6DtXjZjlscbyqW3U68NiHQfMtz2nxZ8VtKuZyPDFlKWVN7SXBx
tPcADnGan8Y+D7jw43gLUtO1O9utR8RrFczoDtXcShCqo7DJrxO2ViJgo/wCWZ78dRX1N8R
/El94O0r4Z+I7LS0vms9FKATDKwlkQB/Y1wvKqGGg1SjdtM6K2ZV6soOctEzP+Lfib/hGfC
dlpMWxdVkIZRjJjwcl/z4q74I1bxF44+Gk8N9DZTx3W+3Vm3I0bAY8wHkZ9vWvnme/1zxz4
zSa9uDc6jqU6xBz0BZsYA7AZr7R0zSINIsrHS7IBLaCJY9oGMkDGf/r15dDKKFCjaoryve5
6EcdVrVP3ekV08zz/AFLwIul+H4L/AMMJt1iwbzRJM53XK4w0ZY9PUe9Lo/jFb3TLWW6L2j
ToG/eLhDkdj0/WvUWsmlEivgIvI718765400nw948u9ChnNzoXmFpCqgi2lOS4THVc88dMm
uHNMsVeHPTjqj1MJjo0p8lV6M9AvbaG7tn2NHPG3JVDkGs21u9Y8MMxtJDc2JyfKY/cHt/h
VPTU8G6zKDDrAZHwQI1AO7/Pat5fAWkPEZbTWfPG7Ox8jt0xmvim40nyTuj6n21OKUJ7Mt2
vjCx1GAut1GkoHKOwBz3ph8V2YjLRSG5cH/VKCS30NR2uhaRp5fzo0k2kHaFC7a6K2l8IWs
ZlKQRCP7zSYrnkoXvFNnPP2cNYQuchEuq+IrkNp+jJaBeN08nI98Yr1Hwil/b2BsdQlieSF
c74+gyTwPauD1X4geF7ORo9OP2yU8fuVIX8T0r0DwaWn8Px6pK+TeYlwR0GOB9OK7sI6qnf
lsjzMylUdD3lbsZniXWrDRJbye+nCr8uFY9SF7CvD9W17V/Fl04ghkhg2lhEmSzKPX0rf8Z
pc+K/iNqFrYILlbUBFA6cAZ/XvS21nq2habeWdvZkX9xtOSAWKgdFz+NOMKVKo5faZ7mBpU
8PSi73m/wOCKiFdu0fLxj3pUtmmVvMwFPXPep/KuBevC1vJ9qzhoivzA9en9a6nQfDNu8jX
vilxb28R3C23dcd3Pt6V1yrcseZs9uriYU4cyKXhTwPJrFyLyY7NPjbgv8A8tT/APEj9a6m
7mnaWTRdO+aDO26vE+7EOm1eev8AKtm5vp9ZtBp2g28lpYsNr3ITaSnog9/U1oafpNtZ2Qt
Y4DFFGOOMn3JrzHUnVlzz27HytfGOo25PTscbeaSzRR3NsP3kWEeNT94AcEVCttchFBtm+6
Ov0ruZLZXuk3xgMq8MgwMf1qy1kRgKI2GBgke1O8uwRzHkjynThcQIXjhuAoGXxlgcepq2r
edGpUYI/Ss5G0zy9yPwQG+U4zUsUZSZZopwsZ/hLda/WfdPy6LknqbkQFwiMj7ZEBWuf1mK
SUyweSUusefGw6GROVP49D7GtrTmZ5H2sjMOuDWR4x1rT9Aht9W1adLe3iBDM3QnsB6mhWc
uVEzdveRG11De+GtevoOIp9ClkAPUZUnFfn9d/dgwMny+n4mvt3wlr1tr/wAPfEl5avmNtM
umRMYKId20Y9OuK+IbkgpB2zGM/ma9jDK1/kKlK6udBqPgfWbLVYrGyjXUPMEIWSIgYZ4xI
FIzleDj8Kij8OeI9TnsBeLKsFwI/LuLhwUVHcovJPHzA8deKvf8LD1ZdRhvoLKximSSF5Cs
bHz/ACk2IG56AdhjmmXHj7UJ7e1gextDBbCMJAFYIpjcuh69RuIznoa6ffNblfVPBOpWF1H
BbOl+JHnTKfLgQsFdjnoMnrWMNH1KTVJNMS2Y3sSs7RAjJCruOOeeATgVtDxzqvnGRre1Ys
bkOpU4dJyGdDz0yAQeoxWTZazNp3iG21myhigltpFkSPkpxgEHPUEdfrTXM9wY6Lw5rUtr9
pSyYQldwcsBkbd3GTyduDj3FXpvBettqLWdhbG8woKsuF3nyhIVAJySFPI9jTJPE9/daZPY
XNvDPbG6a9VCCvkuwwdpB6Yxx7CrC+OtUTUYL5ba2EkDM6qFOMmDyfX+7+tNuS2EUZ/Dd7a
6Ld6jdRvEbdocBQrqyyZwd4PHQ+veq8Xh7WJrQXUVg7RGPzhyM+XnG/b1254zVqbxRfT+HJ
tCaKEW0ohUnB3YiLFe/wDtnNTW3jG/gtYoPLiEgtf7PNztJkFuX3FOuPx9DReQijJ4a1qOY
QvYEZkaIsWXarr1UnOA3t1q9L4K8RQmGNrEm6macfZww3IIsF2POMYbOav3fjy4N1qcGn2U
CabeXE1x5bg7izkfOTnIOBjjsTRP8Q9Wub6S9ltbXzylwmdpACzIEfjPooIoTkIxovDGtzx
CVLImIqrhw68oX2BhzyN3GRWbe2zWWpXFk+fMgkMbZGDkcHI7fStmz8V31iIRFBARFZrZgs
D9xZfMz9S36VWn1xbu5urq40u0klud5YkNwzPu3DnqOn0PrVJy6gZcM89tL5lvM8T4I3I2D
g9ajPPUZqa6nS5vJbhLeO3EjFvKjztTnoPaoOhzVXACFxxk560o6dMA0hPGTRkkcUXAsNd3
LWa2bXEjW6HKxFvlB+lQj2HNJggdKQH8OaGBNPc3FzIslzK8rqoQF2yQB0AqMqNm0DrSbqT
OeM0XAcQCOcH2pcnqeaaBgcHIoB4x60mAEmjd+FGMnBPNIRg8mkA5cFvmbAxQcY4poxilBz
QBYg+7MQMfuzn8xX1p8TtG1rW/hr4WsNBMclz/AGJEZLdmAM0YC5AB6kcGvkm2584esZ/mK
+s/iJpniWbTfh3rfhmaOO50nR1kbeeHBVflx3BANc1W/MrdjOsrxR5b8IPCGuWPjyDV9Y0h
7a0s0dT9qXa28jCkA9SD3r6BhnvZr2Rix2g7cdh9K8PT9oCVZXXUvCyCZFKkQzkDdnnII4F
crffGHxRqHiiy1SK6/sm0gkUG2twWVkDclgfvnFefOm3uj0aGKjQj7p9JeINW0ttTj0XV9Q
jsdPS2F06SyhDOclQpJPIHoOuea5XXdB8Ea3pax2unwS26fK0kDAMhPTnqKu6V4s0zxZZ/2
jp1rFqH2NTiSSIK2T2UkfKTWbfRa1crJItiLa4uXDzTzMBGhAwowDkhRk+5Jr5TNMsxHt1V
ozfN2Wx7OCxVKV/aJcvU890/U/B/g261Oz0nStRu7tz5VtdXLhIvMP8AebgADv3NP0p/GWs
3dwG066aVXx5lrLhWOM8AHB/CuwszpEGmxaabT+0rFpiXuJVVleQnlynpnj2rotPU6Xbyxa
fpgby5XaJkkEaKWORjHPfH4elXjsrnTw6dOnz1Jb3NsFmc6dZ8s7QWy6HC2fhjxHrCv9t1a
SyjjfaUuZCHfHUgA03xXoUdvBb2mmaRqZeEnzJ5oZCJOO2eCK62W9/tTw7Nqk8flq0UpYBs
4PK4B/3hx9RXFWcnxx0zbbQatO6KMKZ5VdeBzz1xjtXi5dgKmLlKT05dD2sbnX1apGXKpXN
HwT8Pdc13UES+tJtO0tcNPNMhQunXCA8knpntXrXi7xto+h6F/YGgk3F6I/KjSD5khUDHLD
v7dawvDmmfEO4097zxHqdrriyDZLp6HyjsPdW6Fu2Dwfar91/wjVndpZXVtc2E7KJBDNAB8
p4GMHFRj6dbDvSN/M5o436/XjOqvh2SOZ8AkaVo9/dXmEvppRLI0vBKD69Oa0Naur2/EWoz
WbxQKwAbO11J6Ej0yK6e40q38lEk8P3VwqsHQkKiEjocjJNK1trGspJanTVSJlA2qu0ZByD
k9cYr52dOcp80o6no/W4SqOaOUw974kurpLaJlhthAZCcDcx3c/QD9aWbT7bfDLcn7QV6Rg
bY8/7vf8a3vsIsYnt4rcxlZC0vcl+5NZ06kSq8x2ntgZBrFt35TeEudaPQ7fT7SK3tYhtHI
DNz04q7dW8SRklkII4ZePwrk9O1tY4RBMW2qPlYjP4GnX3iCOGHezp6elepDEwUbKJ4M8LU
lUuXpXSO5SMpwBzx1p8kse/iTjA/lXHzeIg67k+YngEHIpH1BWILTuCQMgY9K53Vd72OpYO
TWp6PqfhfS9O0ue7lu9Yuo4I9/kR3jBpMDoMYyfxr5/uPG2pafrVza6jrt3p9s8RnsrfCTu
B/Cu4gkn1yTima58SPEL6XFbmVGeeJZPMRj90kjBHZsCvP4NE1XUdRvL6Kwlv3wWCwZyrcj
Jx0x196+zeInUd3oj56GH5PeeqZ28Xj3x9o/gu68TjW2haN1RbaTYA7E7c4VRk98V5D4o8a
+JfGNzHc+I9Ym1CSMbUDYVE+ijitnxbq1zL4UtNOklXYk/8Aq1PcAkse+a4BUZ2ATkntXs5
Ypezc573OTNIqNbkjskfS37PMiyfDz4jt8xYWLAknPHlPgCvnG4x5duOxj5/M19J/APTb/T
Ph58R49Qs5rWRrBiFmQoSPKfnmvmu5zstz28sfzNfRUXqzx6XwlfjkHOccYoJBGMivUvh3q
/hq002y0XxLpNrc2mqXTxm72IZrSQMhRsn+E9CPrW348tLC60HRdO0O101GuLJTcXCtCiq/
mfxH7248d+ledPNnTxHsJwaXc6eS6vc8RBA7+1HA4zX0PpOl+HYfBlpp97a6Z/a6+Groyo/
l7/tBlPl5z/HjGK5u1srXT/g7p9rHp9hc61Le3EVw2YS0SeWpBctztHPTHNZRzpSulB3Tt5
eo/Z+Z43kHjNNAG44Ne3X2k6Fqka23h+90+00G20JboP5cbSTXQ++jM3zBicfh2rY+IWi6F
qWh6nZ+HLfSUuIL6zjGxI0aKN05MbL94FvvE9KP7bjzxi4PX8PUPZ+Z898dufpSyRSwkLNG
0RPIDjb/ADr6BTRvh7fzeBdVb7Gul21xLp1+HAi810/1ckgz0Jxlulc/Dq9/pWr6lq/i/wA
P6ZqUVmhEcfkxgTRlwCEx1AXo1VHOJTT5Kb0/ztoJ0/M8fSGWRWMcbOEGWKqTtHv6UwE545
Jr6BuI/D9v4R1u48O6bBcNNqFutohSLzPJaANht3VQx5+lc74X0DTtM8Eag2vafYXl5Nqtm
9pGZE3XEQDNIkbHscAH0PWinnScHNwa1SS6/wBIXIr2ueSGC4EnltC4fG7aVOceuKjGD82a
+h9QsNFkbU9YW7gZrrRbwx2VzbxxXNocjaG2/e7hT1IFee/Cy28Pw60mpeJoYZrCWVLBEmQ
OoeTqxXtgd+1aUc29pRnWcH7v9aCcOx52TgdcUmR613WnaVB4d+Lc+nXMdrqMGnyT7RKA8M
wWNmQnsQflr1Sxj8F6v4c1DXtK8P2kEk+ktcJZtFGzwXAlCsibuvAJHsarEZsqKjJU3KL6r
oNU9dz5wGM4zSjg4r1vwz4fgtx4t1bXrGwS2fTZGtg5RlhnLDCADhX5ztFbuo3PgdviNb+D
7vQrBLR7qCQ3gRI0jAgB8rK9VZ+pY1E83tUdONNtpX0Fyaas8H3AjrRxx719C+HNI0m6u9L
fxPoumwa6I9QV7byY1WSJUzDIyD5c78hT3FUP7E8MpoVxeS2Gnxa4/h+We8tUKssMyyYjdV
6I5XkgVis9jfl9m/6dh+z8zwoHPNIQOoNe3XUHg/8AtvwfrKW2npaa99kFxbmJdkAjJWYsO
25sD3HNXtG0Tw/ba74ptdY0mzCodSuLaN0QExBP3ZQ+mcbauWdKMbum/wCnYPZ+Z4Hn3peO
5xXvEmi+HH0ue60TSrJ9dTQrOexs5FR97sT5zbTxI+McHpnpVjUtE8PQxaw/h3RdNu7n7Vp
wkg2q6xl1P2hAT90dM4PFZ/29HT92x+z8z5+6Hk08LIqhyhCngEjg17q0fw607xDe+F49Mt
brTr24mNjqMYEjQSoFPl7j96PJZap+O9G+0aH4e0vQ9Ht187ToJpZQqIqTEcjd1Dk4+XvVw
zpSqRi6bSl1E4HioRnbCKWPoozSbHCltp2g4JxwD6V7/pel6HaS6RaTaKU1STSI4Zrq1hSS
Sxndz+8liP3sqMEnoDmub+IWh6fofw5tLSzurO+nTXrlXubUYWRdikD2wSR+Bp0s5jUqxpc
rV3b8xunpe55XaqWEyqCT5bcD6ivtnxHP9k0Pwn84XGjR4HTOAtfFFqSGmIOD5Z5/Kvs3xp
GG0XwmPu/8SeMev92vYqfErdiIWc0pbXR4P8V4rG7sodStdMEdwJCLi5GAzk/dz6jg815Tb
2txeTLFawvM7HAWNSc/lX0UlsBqO65gMgU4IYZU5GOh6/8A1639M0y1Qf6HBHbRIMFI1GBj
txWEYqXxnZjsLGE17PZmD8OdG1DQfDxsr1kR3YyGM8FQe2e9SfEjXLvSvClpHFqRtZLm5Eb
OhwZI/wCP8ADzW7rmr6T4a0R9SvZkTb0jz87nsAPrXOaxpWmfEDRYrx22yBBsLH7mfSulU3
N6dDzZVVQi4N6s2bmGKyEEMCBYWVdpU5VgR/WuQ8XaZ4msbhb7wrcXENo4Alt4ZDkEdSAc9
qgluvFHhBNLOt6hHf6HbOIXjjgXMcJGN2euR1r0jTGS/iN1pNzBqFoCD5kD7iuegYdj9azk
pQl7x2Qq08RTUU7NHmza3411GztNP0Pws9tZWOHNvKMiRgcgsxI3c8gVraB4G+IHi3XrTU/
F93c6ZpsD+YEWTErH+6qr936nsa9SutXutF8J32trpEmqPaR7xaJgO3PJ6ZwO9edzftMWa2
yiDwSy3WCD5l0Ainp2GcV5lOnToJwoxsr3CcmmueV7Hutvbm3kDITFBHHhjIcAYHUk+1eJ+
N/iRoWpfEey0jTWju1s1khlvVOUZm/5Zr6j39a8Z8YfFLxf4xldNT1NobMn5bO1JjiT8By3
4muKhmaKaOSNirRkFcHBz2rmxGGVanKMjqwuPdHEQqx2T1Prbwr4/wBY0jU/7JihF7aSJ/o
9tLJtZWHUKx/keK7CH45eCmkkgn1BLS5iJWSGcFHQjqMEda8D0TVo9c0mLUIiBLHjcoOGRx
0P51S+KmlQa1YweNNNjKS/LBqMWPuPjCv+PrXyVCDlU9jOXKz7PNcLTlRWMw6unue06n8Uv
Cl9dmS31O1LOeER8sx7Hp1qo3iWfUJDFpumTXU47bfLH4k8Vyv7OfhnwzeaPea/fRJLqcNw
YNznPlpgEYB6d6901eTTbkS2SRWzOq7t6YG0dx9a8rHYOjRm3e7/ABZxYPGpQS5DyuePxOX
8qW6t9MU8MkUZd/Ybm4/IVRvNKeY7Lu8nun9JGwv1woArtLqFTGywFpI1TMZfnJBrz+41aR
JWa6wuWwo759AO9eZBynfl6H0FJ8yJItOSzybW5MbEcIOVP4U4l+N8nzYGeKqXUuqpB5zab
dQxyjAuJYyigdePeoPsFsQC9qJGIBLM+CfeteS3xHVBcyvdHn1sr3FzGkytMqnc6xEB2BPI
B6decGtDTvFGtaZ4suk8KWhht7hF3vKvmMgGcnjjNaNzYagI7u2s7VW0qO62pqDRh5IwByo
J6jJ6811nh3wlqGhatDpFzqMdq14jOs67Czgc7M/w8V9NOrFJs+Gl70bPRJniPi3c8KSOSZ
TcOzg9SSOpqx8L9BPiD4h6ZatGXghkFxNxn5R0H54r0r4neH7M+HZ7fT7eO4u47lH89GLfK
xxsHbceOK9E+D3w9tvB2lR3moRI+rXe1pHI5QdkH0r6DLqvPRUjxM2qKeI06pHpWpWMFh4d
8VCAEBtElyPTCNXwDFbPeXmnWisqtPtiBboCWIr9CvER3eGfE56EaLOOv+y1fnxDdNY3um3
qRiRrfZKFJwGKuTg/lXu0nNwnyb2PPpJKPzOrv/hhqth4ug8LyajZPfSSmJ8BgsQ2hvMJI+
5yBn1NGn/C7xFqV5renwXFsL3Sbg2zWzMd9wyjcTH/AHuAT61Uv/iDq174l1nxDbxCw1DU9
gMkMh/cAYyFz2baM1Pq3xI1PU9Z/taK0jsL03cN600ErbmkjTZn8R1rzpQzJpLT4V06nV7m
w28+Ht7Z6JqGsSa5YFLK5NlKhLbjMASEHHUgf0qWX4X+I4tT8O6cs9pI2vq32eRZCEjZfvK
5P8Q5yPaq03j26utLvdOudLgkhvNWGrybnblwSdn+6c1auviVqepaFYaVrNmmoCxuZbiK4e
ZllG8Y2hh0xwQfWm1mKaWj16pbBeBHB8NNauda1DR7a6iF9aWrXYt5UeKSdVJBCKwGTxn6G
uftdDmufFUHh5L+3S4nmWATFj5Yc9ifqcV08nxQ1Z/E2ia5LaCaTRbZraBZp2d3DAgl36sf
m/QVwaTPFcJPGdjo/mKw7NnOa3w1PGWftUr20t3Jk49DY8QeGtR8NyNBqLRrL9olthGOv7s
gFv8AdJPBro7T4ZarqFvok9trmnzLrMzW9riRssy/e6jtWD4w8V3njLxE2t31tFbyvEkXlx
E7RtHJ59eSfrWtpnxFvdKtPC0EWmwS/wDCN3ElxCWcgzF85Deg57UVaeMVGM6dufW+nrb8b
E+7ctR/Da5v/Fj+H9L1i3WZYmfZcuysdo+fgDpwSD6VW0/4b6tqJsY4tUsF/tB5I9O8x2UX
bIMts4+X05xk8VHpfj9tH8Yr4ls9GiE+ydXSWdnDebnJzjIxk4Ap+jfEW70yx0aGfSre/k0
OeSfTpZJGXyS/JDAfeAPI6Vg45lDa23Zb9SvcMTSfDmpa1falaROsM+n28tzOszHO2P7y/W
oPDuh3niTXbfRrCaOK4uAxTzGIXhSxz6HAq3o/iu70nUNX1AwJdT6pazWspdiuPN+8wx3qb
wt4si8MSR3UWjwXN/CZGhumlZSpdCnI6MACTjjmu5/WIxmoxV7K3r1/Ei6GW/hDVrjwZe+L
YpI/sdnMIZEL4kwTjeB3XPGfXitLVvhz4i0P7Mb2SONLqSCOB13bZWlAICnGBgEZpbH4j6h
Z6TdaMbSOfS7iw+wm0eQ7FOS3mjj7245rTufi3qN5aXdpc6VBJbzvaSRo0zEQPb4wy8dWA5
rhqSzPmXup7+tuhVoCT/CvVH18+HtN1CKe+iglluY5WZQWiGX2ccjsD61iw+A9amvNShlli
t49KhWe/nuNyLbbsYVsjJbJxitO3+Jr2fifU/EFtocS3eox3CS77l2CiZcNt9MHmpZfiteX
MV3BeaRbz2+oabFp18nmsrXHl/clLdnGOvNZwWZwaVk9tfPqHuFDWvh34l0PStS1fUJIPs1
g8CF0lLeesoJjaM91wDWRrnhrUvD+m6Nf3ssTRazbm5gMbkttBx83vmun1P4r3ms6Le6Pqe
iwS6fcm2CQpOyeSkAIRAcZIOTkmsTX/Gb+IIPD1vPpdvFDocHkJGrkiddwYhvTpjiunDPMG
4qvFdb+lv8AMUuW2hPovw617xBpNnqNnPa+RdR3EkayyFeIBmTPHXpV9fhZ4nnXTp4Lu0uI
NRZIo7mOYsqO33Y3/utznBqTTvijPpEdta6foFvHZW8N1EsJmY5M4AY5xxgDgVnaD8RNV0H
UJZYYRNayXEFybR5SEEkXRvqe9c9R5m3KUErJ6aX6jShYz/Ffh6TwvrK2IvvPlTKOVY70cH
aw+menrU+s+C9Z0BJo727hW+hgS5ns43ZniV8YLYGM85IzWf4g1uLXdUk1JNNFpPPNJPKwm
MmSzE4GQMAE109x8T7q9XV5b3RbeW+1bT49PubhZWUMqEEPtx97jHWulxxkIU+WKff1uhPl
uZK+BPEB0jQNVHlC21u5FpbkvhkkJwN/Hy5yCPaoH8NatJ4xPhJZE/tKO4a2k/eHylZerbv
QY610MPxX1FdLXTbrS4rqC31CG/sw8pH2UxYAjXjlcDFZN745M3iDUde07SxYalfGRzOk5c
xs7AnbkcDGRj3NZxlj+aSlBX1t+g3y30Hp4D8Tv4p1nw+k0Z1jTELyQecd86gAny/73GD9K
k0j4Z+JNdt7SWwuLOSO7vZbGLdMQPNjXc3bpjvV7/haWoHxvF4xj0uJNZRIEebzThwgw+Rj
GXAAPp2q5p3xdk0qe1ex8NWsUVvqVxqSQ+e21XlTYyjj7o6isZSzNWcYq9l99tQtA82iQxz
XMZIyispI9QQK+z/GUqx6b4SjZAxbR4//AGWvjOOQST3TkAB0ZsA9MkGvsrx3bNNp/hRkYj
y9Jj4Hf7tfQRXvx5uqOOu3CKcd/wDhzkJFS4yN5DZGGXt9asrb6j5Ea2krDL/Nt/u98f8A1
6bas0cjyRKolbuy5BboOK6Pwbe6hqE+s+H9UNrJeaWY5VeFQrujgnkCpxEXTXMjtwmNVS1O
oj5v+JekXVl4jdx/aUkLEsGuzkDJ7Hpj0ra+G2o6uYmsp4HNiBtSU8An0z3r6A1Lw7YarIz
XsbNj5c9QMdD/APqrOtfDdlbPFbwQp5a5IkYcY68ntVYecU+e5wYujLmkkjljZG9RrW7h8+
GTKmNgCGX0ras7bwp4PuY5o2t9C+3KPNMkuxHAHYHjPWtXT20u81We20+4Ek0bbGTITI9RU
vjbwBa+OfDK2M19/ZssUgkjlEYk6A4GPQkmtK9ZNnDRptLQ5jUPjX4W0v7Va6F5+taiAI7c
RxHyZpG4xnqfwFfO/jjUr/WPGF7qGp6NDo15IV820ijMYU+uD3Nb918NvGmleKbfTVsZ45p
JlEF5EreUOeJC4+5jg89K+lpvh/ouueHYdK8RWcV3fNarFLejBkZwMblYc9ea8+donpQ5p6
XPkLwj4abxZ4ss9CW9jsTc7sSy9OBnAHcnoBVvxx4LuPBOsQadcXAuGniEwJG1lz2I65H61
mavYPouuXmnGQtNZXDw7wcEFGxnPrxVGeeW4lae6mknmbq7sWJ/E0exe4r7plrRNbu9E1EX
VudyH5ZYv4XH+PpXtOk6navCl/Hi90y8XyruE8h19x6jrXgW7awP8q6Hwx4mm8P3UgeMzWM
4xNFngf7S+/8AOvEzHL/ar2tPRo+ryXN1hn9WxHwS/A6tNT134TeNWv8AR3aTSb350RuYrq
HOdp/2gO/WvRZPjj4NktftCwanb3DDLQFAcH0DZ6VgM2marojaXqB8/SbzDwT5y1s55DL/A
FFeReIvD2oeHdS+y3i7kbJimXlZV9Qa8enh6GOajWVpo78ww9fL26+H1pyPQNZ+NutXsM1t
pdpHYRyDb5hYu/19BXS/AbR9Q8Qa3qHiDVb6Z7Gz+RRK24eY3JI/CvAByMgHd6V9CfBHUZD
4Jv8ATbRszx3u6WME52MvDfTIxW+NwtLCYRulDU8bCYqtiMRyylY9N8cXNnMjRW2oOCm0iI
v8rfh3rzTUviMNH1B9MbQRMYFVd7g5b5Qc/rXZxw5vZra4RYr6CMtGykMJI/X86wtTtrW41
GSaSKF3ZVyzjk/KK+Ro1E5NyR9ZLmpUowg7s52y8U+Jra7uY7BzZacJzHHaTWSxxCFj971G
O4rrtJ1KfTbqD/RrAXBRgihZWe+UnOVBXAxngj6VuaZ4S1TXbK48Q+K9ZvtK0WJA0KvtNy2
B94FRgA5wOMmptFsY9EFxqtrY3c087lVW8kaWdIx90jIwM9SO1fWRwTrPsfFyx/so2sTT2O
pa5DBdeJJI9JghlEsGnJy8jDG1pGHA9QB0rqdCmu5rqJ7xgGKhVBH3R0JrLiV9QJ+07kLcn
cP0rQsJpbfUo03AwvhBn1r3MPhlShyxPDr15VantJHXXMMN5p2saVJew2kl/pr26STvgAtl
QT69a+cV/Zq8QLEqL478PFVGF3KTx+NfUNusM6gyRxsfujIzVxra1HBtoSf90VusQ6eiN4x
mlpY+Tn/Zu19Tz478Ng+64oH7NviAHP8AwnXhsfVKv/tOT6vbaxotvFbLb6YImdJocrulP3
lYjrgYIFcF4G8cWo02Pw54hmECxkm2u2GRn+656gZPWu2jWdR6ytf0Mq1SpDVJP7zrT+zh4
jCnHjjw05z2Qf4Uo/Zu8S4yPGvhv/vgf4VZmS4gi+0uplt5PuTRtujf/dI4NY8uqzQR4iJ6
55r1I4WU/hndeiZ5rzCotHD8y/8A8M3eJeT/AMJt4a+nlj/Cl/4Zw8UAHb428NYI5HljH8q
xm1S8liwAQSeShqGCMXcht7mSaOTkj5yMn0rV4Gpa/N+SM/7Tnezj+Zu/8M5eJyMf8Jj4aB
x/cH+FNP7OPipVBHjHw0c/7A/wrh9S8J67AJp9Jae6jk4aBWYsi46j8a5KN7tIhI1zcxsr4
3Fz8hHbH17GuN0ql+Xm/I744lzjdI9mX9nLxWG/5G/wz3/gHb8KU/s5eLcn/irvDH/ftf8A
CvLtY8ZarrmlQ2FxGBLbuGjliOw4xzwOpNc+1zqAk2td3EY7Zkb/ABqLT6y/ItVJvovxPcD
+zn4tAy3izwyAozny15/Sm/8ADOXi75seLPDJ/wCAL/hXmeneKNd0rThZx3S3FujFtk67xk
jkdc4/Gue+23gkLC7m2k9BM2B7U+Wa3l+RKqyb2/M9rH7OPjDOR4q8M/8AfC/4U/8A4Zz8Z
np4p8M/98L/AIV4jPc6lDgvc3SAjPLsPpjmqj6lfgYF9cf9/T/jUS5o7y/ItTm+h7wf2cPG
gx/xU3ho5/2V/wAKQ/s5+NSuB4k8NEfRf8K8HGqaj2vrg/8AbVv8aUajqJ5+3XHHbzW/xrF
Tb+1+RTdTt+Z7q37OXjXbj/hIvDRPsV/wpP8AhnLxtwP7f8Nfmv8AhXhJ1LUMkm/uOOv71v
y60Lqeo5/4/rnH/XVv8aPavbm/Iq9S2x7qf2cPGxOP7f8ADf8A30v+FJ/wzh43HA13w2T7u
vP6V4pHqmoEg/b7gD/rq3+Ndr4Y8Y3Oi3q3yn7W0cbqI5pCVJZSAefTOfwrqpwlNaTOedap
Br3bnaf8M4eOOv8AbPhsg+ki/wCFKP2cfHP/AEGPDh/4Gp/pXmJ12+8wE3MxUseDIetM/wC
El1CGExtcS4Bxnec4reNCduZz/Al4mq9oHqB/Zx8d9Bq3hz/v4v8AhTD+zd48J/5C3hw/9t
VH9K8cuNe1GWRmW+uBn/poabZeJNd0+8S6tdUuElXoS5YEehB4NcMpuLspfkdClVavyo9kX
9m/x8G41Pw6f+2y/wCFO/4Zu8fZx/aXh1j7TL/hXj2q+J9d1fUXvry/kWV1CkQny14AA+Uc
DpVNdW1Vj/yEbrj/AKatx+tT7SXf8h3qdl+J7Uf2bfiDsZft/h9QwwdtwBkfXFe9eK7NEfR
bGWaJ3ttOSJih3DcMDr+FfLXwmj1HW/iVpEE73V5awyNNcLuZlACHBb2zivpXU2aKKZ7a1G
xXOWVRx7e/0obfNdsdPnnLpb5nODTpI70tAy4Q7gjLkE/WuA8baXq3gPUh8TPC+pNZS3FyI
7m2fnLuCT7Ohx93tXq2nxve3qQwp8zHcwPRB6n6V5P8cfHui3Ojw+BdD8u8EFwtxdXoOVRx
0RD36nJorTlJKJrOnCLutzQ0f9pGz8kR+IvC7eaB801hIFVz67G6fnWH4p+PUd9FLB4d0Fr
QuSBPdOGwP9wcdq8PCkDp81IV55/U1nCm1qjOb5viOu0Dx7ruheIjrXnG7kkbdKj8bue3pX
vWhfHnwnfQx22qrNp0z4BZxujU/UV8rsGUgqQPekk+VtqOHGByOPetJX6mXJ2PtB/iv4FCy
7/E1ltbcM5I9+Py/Wltvi34EeO9uLXVt8dhCWd/KYK/oqkgZJ6Yr4sUgEYAqyJpYkG1tuDk
U1SUt9htyStc1dfnbUNavdXYeX9snkuDHjlS7FsfkayFjLg4JzQ1w821WOewqRVcwSSRhjs
5bA+6O5/Oulxjv0RMb2syq3yk4GQO9MUscjkEjjjrTiCepJIrsPAb+EDd3dp4vihWCZVMc8
u75CDyAV6E/lXNKDTZonpZmZ4b8QPpdwIJjvsZTh1J+5nuK9TVNM1TSn0XWyG065w9tdryb
ZuzD/ZPcV5V4uXRI/EtwPD0iy2fGJE3LGTjB2Z5xn1qxoPimTT0SwvgZLPOFP8AFFn09q+d
zHAOUvb0dGj7LJ81hGH1PF/A9vIo+IvDWoeGtVayvAGVhvhnQ5SdOzKa6D4YeOh4E8USXtz
C0tjeRfZ7pVOGVM5Dr9OuO9diJNM1fRo9K1VlutJlO6G4jAMluf7yH+YNec+KvCGoeGJ1eX
FzYTfNBexjKOOwPofUGihiKeLpvD1tGzkzHK6uCqe0o+9Do0dx4h+JkUXxNj1jw5KLzTbeM
IfMBCzA8tgdRgYFQan4nu9a1ObVJJ1VrghtsZIVRgAAD2AFeVRllcjPUfnVtL+7iQRx3JVR
0A7UquVU0kqasTg81VO/tldn6CeOGmt/Ci3P2Ge7hhuoXuI4kyUiXOW2jqAcHiuZsvFNpqN
qr6WIbtWOBIGwM+hB5B+tbXhHV9bSfVtC1q4+2y6dOIkuj96RGXcuR64IzWd4n8HWF9Jfa3
pUsuj6y0bP9otcHzSoyA6H5X6YzjNbQfK7ngzj7RXiWlliiAEgXzM5IAphiL31vIq5UEPwK
+bIPiV48/tS2tIrqN5JCFA8hSZNx4zxxXdHxFq2qaBBc3etzCUW7zrDbx+VtKkjkg5J6HB/
KlWzKnh43avc0pZdVxc+VaI96tdd0ldUTSZL6OK+blYZQV3emCeDx+ddOjh1A4DgZI9R618
337/YfB1n4ovtSnv5CY0NpLMS9wrDKmInJDIfmx05Nd/4O+IthqDQ6RrM5sdbhwgNwAizj2
PTp1rmo4yniNtDaphamH0a26ndeJ/C+h+LdHbS9csI7u3JypYfMh/vKeoNfH/xI+BviLwfd
SXujQy6vorH5XhUmWI5+6yDn8RX2lFeDKpIu136EfMD+NJcqrWrvux712Rk4nO7T1Z+euhe
JdS8P3jWkzSmyY4ntZCQB2yFPQj9a9DiubLUrYvp1zFcBSMuuQeexB5Br2bxx8LtC+Idytn
Jcx6f4ljh86O6hUZmizjEi8ZIPQ9a8Yf4M/EXwZqq3jaM2p6arbZH0+QSMyHvt65r28Fj3T
fK3oeTi8EqkeaJGVljYnIUE44q3CkU8iRyzbHP3W9/c1iXh8RxT4tfD2oSQg877WVTt9fu8
Vmz6l4jtizyaDcJEx+UmKRdn0YjmvfeNpW+I8dYKq+h6bpV/eaZeCOaXeCMEdQw+tXNd8E+
HfFyveQs1pdHDy+V8hY+/Y15XH48msI0AtHZlPzLLyB9DWp/wtK3ZQH0pgTzlJhz7VyVpQk
7xkdtGnOCs4nXaX8MvDtgGl1LN3g7f3su0Ln/AHcZNbGqeE/BapDbpo1vLGylTLGAhB7c+t
cna+MdEvoYUk1ZIpZFz5MpJCH0LVsR3ka7RGFYDg4bcGHYilCHN1HOXL5epStPh14T0+9N5
Lc3F5FnK2khGwH0JHJxXcWeo6LDZpYNpdn9nPyshhGCPy9K5dr1CmRGpK9s81St7nzZ0/hG
efXNXKhde8OE/esjH+Jvw2e2hfXfDFiraSq75IxKS8eeyr2XvXiLr8xI5H8q+nPGviq00fw
VfaZbaotnqtzbYCSx7iynhgv4d+2TXzGyjkFq8mrLdHoUiEHBz+laejamul6rDdSQpPCCFl
idQwZSeeD3rMOR0qMkk4rj52nodDSa1PUPGXiXwXqnhIW+ixY1B50k3/YFt/lAOckdeMD61
5pk5z09qe5LBSSWIHeozntTu3qxRiookV6lExA44FVc05cHuD7VpCo09AcUy6l2VUhuSe9Q
SOT/ABn6VGevSgj2ya3lUb0ZPIrh1O3Fes+B/g3q/ia3F/qO6ystoKk8M+e/sK4PwhpMWu+
MdL0mWcQpczbGcjOBgn+mPxr738P6davYmQD+HOCcBW9cVg5ciuiuVSdj5yH7PcfO7XGBBx
gRhuPc1taN+z74ftbqR9WvrnUIiMIqsIwPfK5JNe8XVmYpR8yndznpzUFw9tYmI3V3b28eM
DznVAx9Bk1Kryki/ZQW5y3gX4a+H/Ay3r6P5rXF5w8k7ZZF7IMYrprrREbTwhdQeWwBgE+9
PlvI4iLl50SEjiQsNn1J6V458RvjdaaIv9l+GXg1TUHVg8yPmK2Pbp989/SpipSYOah8Jy3
xh1610/TrXwzpd2x1OacTXbRNgqgB2qSPft6YryvVPA3iXTtEh1uexB0yW2W7+0RtuQIxxt
J/vZ7VkTTyXl1JezzNJcSMXeRu5znNabeMfEKeDZfCCak/9iyyiY2jAMAw54OMgewr0nTkk
mcvPzSucuqlmAUEk9h/SkKuFG9SMHBOMZNXdNvW03VrPUY0WVrWVZQjjhsYP5V0/jnxTo3i
X7G2k6M+mtHuklLlTl26gbe3FSUcO54yGJ5ppBA5zzzV2CBXkTfyDwAa9M8c+Frf/hW3hzx
XYWwRmt0huY0XjBHDn+tcuJr08PKCqfadkbU4SqKTj0PJe/AFOc7kAHWnLC2MhTyO/SmiLc
20ttzXSovlsZ8y3YkY+6f9rivRPhbDbX3j6DT7yASw3UE0Tow4IK//AKq5DTNNlvdQhgije
Yltqqi5Ln0Ar6H+HPwf1Ox1Sz8QaiRZ3cYZUtlbcQD/AHj64ry83xMMJgp3labVorzOrB03
UrxdrpbnhXjTwvceFvE13pcgOxG3wsf44yeD9a5lQxOc/j0r721/wjo94/27VdOt7uVBwJE
DYxzxXyJ8QPEUeseI7jTtL0iHR7G1kKeWkQV5WBwWfuOnArx8lzqrjpRoyhrFas7MXhKdK8
1LfY4Et1XGRSEHBwMnHep5UUEnYc/X9ark/MeTxX1NRWPKia2i65c6VOF5ktjxJDnj8PevU
NG1+CaxEbLHf6ZPw8EnIx3wD0IrxhjgcH8qt6fqdzp0weJsxt95D0P/ANevAx2XxqfvKekj
6zKs6dFfVsT71N/gdb4k8FNZq2s6GTd6VIxO0ctD3wRVS0tfBj2ULXWpyxzlR5iMvKt3HFd
Poevb4jLZyArIMSwtyp9iKbP4b8IX87Xhe4tDL8xhT7qH0FcVHMZ0F7Outj0Mdw9HESVfCS
91n1dYbU8T63sYEzTpPkjsYwMfmprjdc8ceI7DWb3S7mwghaKQqmd6mRQeHXggggit3U11T
S9fTVY4WfRrm2IWZBu2HIMYIHI/iBqt4k8H3/ijREuNN1j/AE2JlkRmw/lnOSoYcqD3r0bp
OzPiISbWx5Pp+nxN47n8T6bbxQ4uhMtgZQgYKo3ohPAbdkgHtWnKDPr96L6xgsBdTtJGWvE
iaBHx1XGWx1G3r0q7c+HL463qug39oLW9ST7YPKwUDMoIZf8AZY7hXO2PjK5t9umW+hre6h
FcGNHuCCEbPG3PPvXx9epOVWUErn3FDDpUYzpys7Gh4tuLbTtW0TTtIvG1ZtIQrdSrHlRIV
2gYJH5dau3Ot6DrOlRK1molwu8k4IJ6kdwRzXGWd3ba9Bq76lLBYXtzcCcMFJAJAz+HX6Vq
XOnaVLPB/Z08bwgASyW/LEZAOeetclXlUlfRxPTpU+WCT95dmeoeANcv9EhmspL+TUNECeb
AZYmMsC5wcN0ZRxkdea6+58XzXQjh09xKD952TCle3PY1wkmtQWb6fbW+2DTIZo97EbRj7p
B9iDzWp4e0fSPFvxA1m+fUGuvD2mpFGkNvMVgknYEncB1wK+jy7FOtR13PiMwwzo1nyq0Wd
f4KaSXxTr881xDcSJHbgeWM+UCG+XP4Cuvurm4UExxqfcnFYVvDp+j2sun+GtOSzVnLyFFw
Wb1z3Puans1v3tik5WJQcmR+T+tetGD3keZ7T7MS4uomNdsx+c9wMAf41b+0RSIcxqVUf3R
g1hS3mjWO+e6vXvZhwFT5/wABjirWj6n/AGt5zxWhgjibyyWIJ3YyRge1OduhUVIqvBpup3
LwTeGIJkxhmmhXaw/EVkah8Ivh5rCA3fhKzgfcTm3BiOffbjNdsZhDIqGJmJ4zTnmROXk2+
x6UuZ/ZKirX5jy1/wBnn4YSRNGNInQk5DpcvkfTnFcB4k+AniPQpGu/h9rP262HJ0+9bEi+
yt0PSvpNJhJ937v94dKUl2IwFI9jWtOvVpvmUiJU4TVmfBPiXU/Gmgzf2brmlzaNcFiQzoV
L89j0P4Vb0z4iWNqUlu7KQzJjJXDKzDqR9a+2tb8P6T4k0t9O8RaTb6jbMOFdcke4PUH6V8
1fEn9nODRtIvPEPhPUSbW2ieeWzu2+ZVAyQjew7GvTp5lNq0zilhIR+E8o+IvifTvFNvpV7
bQNBcWkTQygnPmZIIYVwLL8uexFamn2gl1eHTr1XVHyWQqVYEjjj171V8h4i8EmFeElCD65
OKJVI1J6FQtHS47RND1HxDq0el6bCHmfJLOdqRqOrM38IHrXqtl4F0TwtYWt5rtxHftOWU2
6Q7pJxg5aMdkA5ycZI69BVDw5PYeEvhjeeIpEE15f3DW0URwVcqPlU+qjJY+4Fcz4Z1CS/w
DiFp174hupLtZpRGwdycBjwvsM8VxVeZRckr2KgnUmoXsmYum6PfaveNa6RayXTjJO0YCqD
95iSMD6105+GOv/AGB7qNtOkCE7sahECT0wASMmtax8N+ZdeKvDmm3RtZUui0Jf5WeMBiqk
+h4/Stv4eeHNH03SrPVtRttP1K6E3+kWN6nmboiMkr83UY3dOnepWL0TtoxSdpuN9jhvDHw
y8S+JtQuYkhTTrKzXfdahefLBCvqSPvewWneIvh9JoDTCDxDpmoNHEJwiOY3ljP8AEgb7w+
nPtXpGv+IrvxEk+kW9gNB8NWMa3NwLdRGscRznaOhLZ4+orwm5eJ72aSBHWF2Pl7zkqn8I+
uKijWnVm2tEjdqyLOizaXFqaHWbeSexZSrCM4YEjgj6V2PivRvBFn4VW/0C7zcPKiRIbjzZ
HXBLkj+EDjGR19a8+BA54wPTmgEZxgDHtXo6NGfK73HwXE1rdJPA5jliYOrKfukcivtT4Ve
OI/EXg+G7SUG7UiK7iJ2lJAOCPY9a+Jz1z2r6v/ZhjsZfB2sgrC05vVMgYZYqF+U+wHNc87
pal9bnqfiyXW7PRby+0OEXOpC3Y28DDgv2PPBx1x7V8T+KrrxNLrk48Uy3jakGzIt0TkemB
2HoBxX6CtPbWYUXJyc8ADJr5N/aY0qW0+IVjq+1vI1GzUK38IZCRj8jV0ZK/K0TUVzyez8Y
eI7HR7nRLbV7hLC6wJIS2Qcemen4elV9JtGvr+O1t1YvIwAPXHPU1mpE8jhFXeTwAOSa9U+
H/gLxJNrNpctp0tpCjrI7zx4GzP554rerXp4WnKtU6J28yVSlVkoQRxmoaP8AYbp4bmRVwS
PQZzjA/WsW7jWM7V3DHqOa+hPHXwou7q/u9R0uREV23tHKdn+9g9OvP414TrOkz6bqM1tNM
kjLz8kgkX6ZHFbYPMsPmFFSou76rsZ1MNUw87TenQxeQpA5xzSx7y2xV3MeOmaCvzMpODno
OlPiKGUKwIJGcg1pZX3Gd74Y+GPi7xDOiwae1jFt3tcXXygL7L1r6o0jwTbweB7XQ7uRJ4k
tVt3yvDgAAnHb1r5E0vxTr+lqhsfEt7GFYbUMhKqO/Br3e7+K93ZfD7S7yCeJ9RuJfJePB2
7gMswHoR/Ovis9wOZV6keZKUb+7y7382evgcRh6cG9n18yj4r0T4ZeF43S/thd3ODshQEE8
9SOgH1rw3xFqthe6jPPYaZbWFuxwkcKdPfPXNdx488Waf4ogtry3h+x3gj23ELjIJ670b26
YPY15NNNvLKwxjv619LleFnQoKeIcnU63d/uPNxM1UqONO3L5Dre/uLK4E9vI8UqnKPG20g
/UV6v8MvH/iMeMNH0+41u5ntLqYpJHK28n5TgZPI5xXjLOcYFaWg6g+m+IdOvUdkMFwj7ge
mGGf0rPG044ilKE43bTt6muHm6ck76XR9Y+N/ignhfxFDp01m92vlBn2OBjIzjB68D+VeFf
E+68PazfW3irw9eZ+2jbdW8hxLG4A5YdcEDqOKg+I/iFdX+JGq39tIGhDeSm3pwoU/qDXBu
Tv3Ajd7GubKslo4WnTrQ92dtV3ZeJxk6jlB6q+gzDOe/5YrovBnhi28R6rcQ3T7kgj3GCNs
Syc9U47e9YPzFOnNQ+ZLBKJkkkhkU8MrFSOnSvenC0dTiT1Ol8faLpWha7Hp2nwywTBBJJG
7bgoPK8+uM5rjjjOKmubm5url7i5ne4lc5aSRsk/U9agPPWuTY2V+pd0+8nsbwSwsQehHY1
1K+J7N1DS28gcjkDHWsJfDOvpp0eqNpc62Ui7hNxgjGc9fSs3cuPvkVx1sHSrPmmtT1sJmu
JwseWnLQ/Q2zv9d8L6fFb+IYLY2ce1ftiSfISTgAjqMnFc34y+InhnSZb+XTLryPE2lxY+z
bSiTg44PHzBQcjHpxmtHxT4kuPEmqar4J0WC2+zx26x3uo3ALrEzj7iJ/E2MEHoDzXE3vww
8BwWf2zxVqlzd6m6hTqM9yQ8mBgYXPP0rzYwlUj+pxWdOVlsc1o/iDUtW8STXes63O9+bJU
EzWymJQWJGCnVeevaue8OeHor3xVM99qLQzx3PmFI+C3VRIuccVFqeh6V4YSDUNEu5bq2ku
/I8tlZHddp3YAPqM8etdD4WutLv/ABbdMzedeLCFhjl3blQYLKP4twJ718vjqM6E5N7tH2e
X1lOgpIr3Ph4Wfjq8h0i6lhhLlRMyZAbbkqOu7rx60XttN4csdSnuitxEdsbTAYZG278lcD
HWuo1+Yl7aawPl3VrP5zQNld2RtOCeffOKyNbhl1/w7e2ltDKdSuZlklhQFkGFwMHGB3ryY
1pSavsenGNRNSSJdE8U6JDpAiv4kkluANqtu3OCOOMHOev4V3PgD+2NKtNS/s/w6otr6ZJF
e4YwHIXG4rjODnjvxXHeCYbKLVPC0lzp8ov4Jmt2J+ZFPl/u8jPDcNzXr2o+J9E0hXW/1GG
KRQGMIO58dhj/ABr6bK8HTTdZNnzGa4mUqnsmi/bzeIjdM01lYiNkH7xXYpEcnJIIyxPpxU
M9o07Frq5knXH3fuqPYKOn61g2nxR8KXTiBri4tN7BRNcQFYmJOANwJx+OK6CaZSRwRzz6H
jNe9BanheVinfWyGJI4AsXK5bHVe4HvV+2v7fS7dI7WxijgLZYREkjJ6nPWse/uPKiLO2wD
np0pdMsNV1FTPKxtIjjYzjmQeoHpTcbbs0VLlXMztI72O5gSW3Hmo3AYHvUTxwxymSZTM7c
BD0Wqum2yaTbeU8pndjkt0x+FWprmKJi+dxZc88VlrfQwlbuSRI0hXzAyp2UcCrUYVHKhdo
7GsmHV4pTid9mOvPFa0RQxZjYuD3zVy2IpyT2LIII3dQa8++Md7FZ/CvVEkuGh+3eXZjauS
3mOBj243flXfgHbhua8X/aRiupPhRHdW8Bdba+id2DlTGDkZwOvofSsy5dzzfx9p2m678D9
N8WQ2cI1vQJRYalKi7ZHRfkycdf4G/4FXhj2x1+3u7q0+a+tY/MkUf8ALaIdSPcD9K6zQvi
RNpo1LTdRSS50vWLR7e9gAGQ4H7uYA8blwOO4rjrW6awvbLW4IPs24sMBdqTjowHYAjII96
3g3HVnLKz1Q6+1przwhpOi+Wqixupphjo3mAZJ+mP1rPgZvtEbwtskTDKx7EHg/pXXX/gy2
u7Z9W8PX0c2jSkNAHyDCTy8L91KHoTwR3qlqfw58eaREtxc+F79LZwGEsUfmoVPQhlyMV6M
alNp36iV1qjtdcmN3oNh4/04+XIY0g1Hy/mMbg/K+B0GRg/UVB8PtTuJdJXSLC5TUL+eB/I
SZzGkD5OFLY5yPmwTjgDvVL4X3yReKm0DWLo2ljeh45I5MKC+0/K2R0Jx19O1Z/i3QJvDZa
58P37SRlR9pWzw0UYHAJIJBOevJxXzns5U+ag5aX0PQqck7VYrpqdh4p0k+HfCM3hmNrrV9
fv4FuJ4ogXEMMeDI7E9AMYA/LivFXVTOu47VZgCfQetdv4d1STw1dXOuX8r3Nxc27QN+9IJ
R0K9e/XpXMa3p7aZqUltGpNoSGt3PIeM9CD3HUfhXr4OKpx5GcM6nM7C614eudHVZXu7W4j
c4Uwvk4PTisXcevtUh37FQMSBkAZ6V1ngbwVdeM9Ykt1nXT9OtozLd6hKhMcC9unc9hXbK0
Qje2pyBB44r0j4N+IdQ8PfEK2urKNJYJI3S7jd9iiIDJcn1XFc34t8LS+GNTWJLmPUtNnLf
ZdQiBCTbeGBHZh6VN4H1S10nxVbyX6Mba4jktZNgyyCQbQwHcg4rKq/3UpR3RcYqTUW9z6H
134r3ltqiahBaW11YSKfLYSkhm44zj73tXlnxu8Vap4i1vRlvpImt0s/NhWJdu0s3IPqRjr
6VLBY+HdM18SajqaTrbzFhbhsZbn8sYFcz8T9W0/WPFluLC3eL7NaLFLuzktye/1rwMFiqt
XFRj0sexisFSw+Hbvdtqxx9vNtm5HIPY4r3rwH4xufD3gK91nU7uW4BuPIsbdpMhmC8gZ6A
ZGa+euVx61futYvbqwtrGSY+RaqRFEPuqScnj3NfQ4zC0sXS9jW2T18/Q8WjVnRnzwep734
78cf2/4L0rXrVjsl3Q3NuHJCOF6HHXnpntXgN1fzzzOzyZDHjHSo47+6jsJrNZGEMrBmXsT
2J9+tOutONto+nah5u4XnmjbjGwowH9azwNCOBw6o01pd/IdeftqvtJdvkdz4N8Y+E9J8OX
+leJ/DQ1SYeZNZTgA4kZcBXzztyAf6V56eckcE/pUYIIx1pcn7orui+pnbsTh2XHTkda1f7
QL2dqrSkeUxK5PQmsz+z75U3NaSqpIGWGD+RqeazgXT2nieRbiJts1vIOcdpAfSuqFdx3Rn
KmpaXHXV4XgCZ3k8gms4yo0iebkqGGdvXHepD5Qhbc/zcAYqJo4xl1Yn2p1pyqasVOEY6I6
fWfC1rB4cj8S6VfLNp7OsTRycOHPpzz6H0rmMKrB0OQOuRUOTwpzgDIGeB+FBfgjGP61xKS
vqbJW0Li3DE/MBnHX1qaGCS5YCKF2J5wilm/Ic0aXb6fNMBqOoR20CEFgxO5/QD/E16FZ21
hBppFuIja/89IpisbemccsR7mu2jKU9EYzcUcZJYTW2xri2dN3UOVVsD/ZJzWbdDz45X3He
mNqsPvDua6HU5LIxiNLeIqScOGwTzzx1rlpnVG3xIyL0IJyBWWJquHu7ozp6u7Kh4PJAAGT
mhWBww5HrU0JhQSSP85UAxIRkOc9/pV/xBYR6dqxjggKRPHFIATnDNGrED864lO+p2Jovjx
jrJ8LL4baRDaIfkfb86r/dyO31rnmQFssMmmoQTSk89TV3QWPo6086H4j3ei22oapp9zbWK
xyOZQrF4yuVYdGwCMH8aseNtVutLj0/VNJnuNc85mQC+QOIYwBl9y4P3uOnevcfiDoFpqya
VdLJa2F19oKi9kwvBT7hPcHGMGvDvEei69bwWlg+k3GnyQXDbprUs0LI6ncyN/dJwcGvmry
irw2PXhCE4uMt2UprjVrrwLoHiO7SK3hl1IGFrPmRJMsmDnjBI5rP8ZvqLXA1hRKZ5JPJF4
sYiYTJnOCvUjBya0tJFxf+H/EmgR3kW/zop7b7Q2wKwGSMYxyVxkVhw6nOLu4gAlk0sOL3y
ZSX8kyZJYenXBHtkV51eo6sueaPbwVGNKLpLYteHPGuq6nfx29/KwvIrZ0+1XDKwcINxGMc
/jz71Jb+KNb1jxKmk32o/wBm2u15GkVSqbFHTaMZyQB1rL1HRbSx1G2vtkgt5suki58t9w6
gr1/wrSsNOvdcn87ToI9Qh0u28yVDyBufGw45x15PrWFOhSnWT5dDsxU6tDBv3teh2elQRW
8puLG5uGVtyrclirSFuCyL0Q44B5NWri3g3pCbVd3QqVyzH1z1Le5rK0rxFMlvNo6aRLZ3V
ujTmWXa42+iEDv24FdjoeqeGL+/36bI89zCA0odSQeMblP8WDwcV9bSdCmvZwVmfnzWJrvn
nInj0azudAeBNOEiMpR48YPpkVgf8JfqPgqxjsb1P7VtkQLaSMSGcf8APN27Fex7ivSoHil
cFZSTzkZxms/W/D+l6xava39sGU/MCo5JpT11PUjTcYWTueaeDPF2o6nq11aa2807tKJ4mC
mQBCVGwn2H9a+g5L6F1VgQF+7lelfOel6XDokep6lplnFqsGmtNbLI0vlhZcjazofvEElcj
B6V6zZeJrC70+yS/hu9JnuVRQLi3ZY9/wDdEnTrxk4rGDV7SOatKpax2RljALCT6nvWXdO9
wdrk4HSont7xI3JU7SOvb61HElxHbyPJ80YwQw54rpUVc8qc29BgsbnaXhQSDHKjqKs6Pqs
sGoizlJMUp+UEcqabFqMUZX58MSNpAqxJpst7qsdzbwmMkgs3RR70peY6d0+aJ1ysXAGOtY
Hjfw/N4r8E6noVtcfZ7i6hKxsT8rMOgb1Hv/hWtJIsSrvJBOflAyT+FedeO/C+t+M9Okm8N
X1/pGqWqny5VleFLkc/u2wR35B7GuNRe56jlbQ+K/F3hjXvCuryaP4gsZrW6iPVh8r+6t/E
PpXOC5dYDbyySGEnO0HgHvx0r3zV/iP4nj0ifwT8R/DdvrDW+Y/OvlMdzEccFXAOfrjmvGL
yDTpJ3MKywKCRg4wfTnFbRempzNq9ijp2tahouoRXen3ckMiNvIByHx6r0Pfg+tfUHh74rS
jwlHZeGPFGmTGSBlOl6oGge1kK/wDLCTptBPyqc46Zr5SkXYQMh8H61CCwYEHaeuRwaTVzR
O2x6FH4N+Ik19KLbSbm5kmfc8qTq29icltwb1713/h7wj4j8OW/kx+J9Du79Vdl0acmaKRi
OUD/AHS2cjB714Ql/fQcLfS49FkJFa+jX9/d3tvbR3DCQuAjZI2HPXNDpxk9QlUqKLSeh0/
i+aDxFa2NzoWnCCDTLMJdxIT5vmDPmM2eoU8D0FYWpamdQsLGxJjna3G5ZEjwwBUZUn0zzj
1+tbl7q9tp/jI6vpzRy2U0pgucLhZmwPMIHcZ3fXJroLg/Dm28Karoc8F1beJLe6eewuLcf
u7iF+U3E/wrzx1qKFTkquMtjStQiqUZxWp5YVZHIZT7D1r2H/hL5R8F9Fg0myhs5Y55bO7F
vHjzmUbkZvUkE59xWFrHgewPhrT9T0e8JvZrYSyWzNlXYH5trY6+orO0Ce5h8F6paXKJHbm
5juLcTcfvRkHH/Aa7qk41F7rOPmTWpTi1O71Hw9JoN825ZZftFt8vKT4A/JgMfUUzwLIv/C
YW4lRTP5MohVj/AMtdh2/j1AHrWJcX13ZX0sM0aysgKozcbCPusD7dq0ttrrCwXtjcx2WrA
jzIpG8tZHHR0boDnqDWKvKm4lU37OSkegTaDPJp7apqF3BbQQ3AiZHK+aQTy3Iz1NSan8KN
S8S6pHN4UuI7i5mgBmt55NrM6jkqx6ggD6VkXOuNqfhi4tNZY2+sxlUUyBNtwvOXDbc8f7x
r0j4Uw+JL2ODVrdgbiJ/kUHA2gckemetcWWUXCclN2Z1ZjinKMZxV0fPOoWN3p13NYahayW
t5bMY5YZRtZWFLoX9j/wBvWY8QLP8A2WZNtwYP9Yin+JfXBwfwr1j9oKZbr4g2d+1m1vNLa
ATkxlfMYHk5PXr19q8ih0vULvTb3VLWzklsbHZ9pmA+WLccLn8a96TThzM44vmNnxZB4QtN
TjtfCN9d6hborCS5uAFEmTxtHUYFdX4+8E3OgfCPwTrW0vHdmUO2CCpf5gCPevP/AA9py6t
4o0zSpGIF5cxW5JOMbnAP86+1fiV4Yg8S/B/XPDmn2zb9LCS2iDJIKDPH1AIrmlUdrFuKuj
4XUkEDBOa0NHkSHWLKaRS6pMjFcdfmFZwLRnY6YYevarFvO8Dxzqu5o2VgD7HNbU5F6Jps9
n13R0ubi7Nu7G5gUvOIxuVRjCqB6nFcDfiWwMVxMjRTRFdyyL1HcEHtUnjfWZ59beygneK1
TEuIyQZGcbiWx1xnA9qpXOpz6n4dWC6kL3kQC735aSEdAD6iu+NVyg00ZV4wlPmWgy005L/
ULqaCOKKLyy0VuuSHJIBVe/vVEaNMmoPZTI8ZyNrMMDnpyeK1PD1/Jo9/BPcxjYSFwy4x71
a8R61aP5mleUbZGIz8vmFR1GPqahcvLzXMrtuyOLkChmCnBDEcmrujzaZbXzHWbF7y1dCu2
JtrKexBrRsrTTjZtvS4llHOQqqoGepJ5/Ssy+W3S5liiDIAcBZRgj8uD+FZThytSfU0jK+h
BfGxe/mexieGAnKK53MPqe9aGha0LGWHT76GJtPdyruUy8YbqR/Pp2rEcfMSM/jSAsXXYpY
9MDOTWHtGpXRqoqx2eqQ2FvPcxqwZkcrvU5JI7gjtXKXDlpG2cgEDnvVw6jdXtzOtzHH84J
+VdnlenSoYQkLlJHDSHnPanXq+0sYRi4u5qWT2cUMsqW4F0zqYgQChHUjPbOMVBf6q82pwX
FrZhZI1Vdr/ADsSP6dvpVKCe3X7TFcb9jrlNoyQQentVKN2Eu5XKsDxg8j0qHVfLoWo2NiL
StW1S7mnjspCWJZmKhBnrgA4z+FZrYDEbl496tpqlyrGVnkmmU/K0jk496vxw6Texi6u7t4
p5OXQY4NVGRfMj7u8feE38SWsV6txKbeGElrXcdu7ghwo698j0PFeZ6VrPjDwwbe1hvDd6Z
BJsls5mR1eE8/uh94jGMHnOfavfIrmL925I8qUDIPY15R4sudM0fW00PX4ZzaSytLZ30YAa
0Lcjaw5xnIx6cV8vXov4ouz/A9zDYj7EldfiWrT+ydbLy2/2d9PmJhlMqLHc2u3qsmMbk54
PUd64G7stIj8eXmr+HrB9Q0extkgOx/leVM/OgJ+cAE8/iM1Br99p8mi6vFaktLFA8X2u2U
xB1OOSTyWYgjHuak1fUBpelada6ZEEhuoBC7bMvGCMHGPYkY6DFeVUxcuVRktT6HDZfeo7X
1J9Y8F2GofbV0ueWfTRGl35MEajyI8bXO0dGDdfrUHhuLSfB/xJ0XVvDcxfSdU/wBBukR9w
U/wu2eRk4znoaPAU6eFvGmtXQlkQMBHaW7KWN4xOxU/PBOfQ+9e7aX4eih0mNNe8m/vtzSy
z+UF2MTu2pjkKDwK6aML2nFnHjJypKWHqrbY828XWGoXviq01S2tYrKS2d4LyW0YGSaDHyg
o2MkHB/rXAeI7u+0TxlBe232c2kEKHzIYyjNG7BXG3p1xx2619LjRNKGqy6ituqSzJscfwN
7kevvWJrXg7TNSR1tTFAxwWjlj3xvzwSOo59K73BuftL+8eBdwVuh4zZ+LfE1trT3+o2Ub6
UH8o2sIzIucBSp/iPrxjNdJHr+ta+bnSLe0u/D17EguVNxbh3lt+5QZxu9s9639b8CeJr+z
a1truyVHxvif5kb0IJwyMDyCDVzRvDvxDins5dY1vT7qWzRkjlRGXzV44cDr9RVwqVUvf1N
Y8rtyuxwHgfwP4gu9QvdWs7sRaZqJPntdRqXuPmySyj7rAjj0xXM6h8TNe06x1PwVd3kepq
kzxm6ZQGwrEBTxgHjr+VeueILXQvDthqN9r+G1O4Rp5J7eB/8AgOzHC445PJPWvDbXwrLq2
qnUdSuoXk1CMzqIPmB+Vmznp1HbuaJyUV5lxjdtHvXhnx1pmrzR6PqEi2t8RtjbeWjuCvyn
DHGG46Hr2zXVLCBO9talizjJBXGPzr5/h8L+If8AhD7XxVZW41eC/jQXAiBaWEhipyg6hTn
lenWvWvAE/iQeHrcajqVncsqMIYZyTNtDEBZJP7wxjp25rop1mlqeZKjeVmtjqYNDWO6M10
6suOFXgg1owbYmCRDy1bknrn86rwXTXcphmtprGbOAk4HzH1Ujgj9eKdcWd6zZhmBTumeTV
c/Po2Pk9mvdQhjkvRdWyztbnlFvIiBIhPpkEcV5DfeO/GHwz+IMnh/xbfy+J9IurcXNrcmO
OGaMZw3TCsR3HfIxXtFjIGg2iMJ5Z2sMdxXj37Slgt78MLbUIY2a4sL1QGQZwjqVbPoOB+N
DetkLXl0K/iPxj8EvHSoPF8jRXBXZFNLbyRSxg/7a8Y9jkVy9x+z74F8RxtJ4a+IZEQThXk
jnA9zyCPyr5t+36hbQqrXJwq7QGXOPas24v7t2ZhLtz3j+XPtxVxMtdbm94s8Ht4Y8UXeg/
wBq2eovagt51u+VkH4dCPSuXMsZVUkU4HAZRyK6Hw/p089tPqYkaCKA8yNb+Yr+oz6iq+pX
dhKjKttGHD4HlR7dwx1znOc1Zm3rY53adxCkn6Ct3wrdWdhqa3t9D50KEK0Y6up+8B74q/B
qcVhbwmK0XEI5QjdgY+Yt6knOBWNfRRxXzvaSF4pCWjJGDilzdEaJ30ZcuJrKKHyYN7wrNI
1vv4KqWGGPvtrQsrC48QagbKwtBLIqEhEwHKLzkk9e31OKksNYtJfCn9jalaZhN2sn2pV/1
XB/LP8ASpLC/vfB+pLd2Xlzb8Mk3aRev4duO1cftGm1Be90PSlSdSEakvhWnoRR6lqFndR6
ZqAkt4YuI0Jx5ZOO3Yj07UeJ7kpJbvEQwU/vo8YVmH8Q+tWvFfiy+8dX0N7c2YSW34Z+ApH
uR3rAt7aWaU2Uty+8niNsEMOvXPArWk5tJzVpHBXoxhK8XoUDcC7kmMuQ55Q56e1aVz4S8Q
WVol9daTdx20yCSOdIi0Tqe+8ZFdronwsm8b6Vd6h4PSaHULFc3GnzKWjIH/PObux/ukV03
gjXfi18Kb1tMl8LXt3pVzJtk065tnkRm9UYA4P06+ldF7MhJM898NeGtX122f7DrVpCgfb5
V5Ps3nHZeQfSvb/hT8FNPi1OPU/F+pi6ilGYLGCV4w7jrvxjKjjHrVvxlYReINL8P6/eeDI
/CGqXNzI0lmuC80Sr/rCAPl5xjPJre8KmS2mt9Su5Ga0ivI4cE8xhgcH6Zrro4d1YOp0OCv
ilRqqmtTX+PXgW58ZaboNjo8Km/iM32cFtqvtUHy/xHT3FcN8DPCN1beHvFvh/xfpUlpFqc
6WUsNwm0/KhJOD6Eg5r3vWbbVrrRIBbIU1GzkF1bylcgvH1B9nXIz6muPOrHxFr+p3luJIr
dIYZI94wVZk3bT9CCPrXNFy5lTZ6EnFQc0fKvhvwXqtl8bLHwvdBrS6sr8F3Zc7VjO8N75A
H519oabcC21c3D4ZZzskzjkep/GvPxJaDxVFrdxEn2tovs804GCY85GfYGuokkaRTGjBi7Y
DHpz0/Cu+VLlXvHFGuqmseh8v/AB+8Anwb8R5r2xt9ukauTcW+xflRz9+PPrnJHsa8xnsja
W9rdLcQzw3Skr5bZKkdQy9q+nv2gfF3hiX4Z2/g2LVINR1qK6RikLb2twoO4Mex5Ar5THqT
z7VjSk0dLu0W2cBEI54wR7VqeHrW4u70T+VvggRjuk+VQcepqzothoM3hXWb7VjcLdxBUsm
jYCMOTzvHU9Ogrn5L2Z9Mh08yN5EUjPszgEnHUV1Sqy2QQ5epqAz6h5kIv7eSWMEhBnkDuG
6His+O4s4o1kaE3NyW58z7qj2x1NLp9zFZzu0ql0khaNlAGSD0x79KzlGGJB59KmTewcqWq
Oy0vWdFltkW5RbG8UkMckxyKR+OPx4qLxRZxtoljfqcSRzvbHC9UK715745/OuRY84IzmrU
uoTTaZBYSOxSKQvyfUAf0qp1nOn7OQKCTuPs9Hv9RsLq9s0WVbbAdFb5+e4Xqar2V7Pp8sz
RMUaRDG/AzjuPaoYp5raUTW0zwyL0eNipH5VHjJLE5J5NctzRJ9Sw11IvKYUHrxQ0Esi+bK
SCTnPtVdG2yBhyQcjNT3t0t1MjrF5RCANg53Huab1VyLa2JLezMjPtPK45zgGr/wDZEsFss
8qBdzYBBz29awhuPGTj0q7Z6jc2i+WuHhLBzG4yM+3pWlOULWaJkpdGXzZhrWV4wMxxbnye
p3dKzS8QOCgzXXWcNvc2LbYyEl4XPPBBP6H+Vce0YLHPHsRWlSHJa4U/eR+jtrKPMa0kfCO
AVJ/hbFU/Gmh23inwJMk6r5sa5V9vKsp7VV1uG+0KIyNbzXlpAA6TQrucY6Iy8k/71YWneD
dU8VrPruva5cWNtdFJ7O0spw0cQPJ3Z6nsenevFq2kro6aXPBnmfiTwJqugadHbX2rnUIUQ
XVrGshHmAHJwO56YzWXaXr3mippmpxXiQwtJLaTPEA29v4GJ5IP6V9UyaTpF0sfnWkE5iXY
m9c7B0wPyFVL7wn4c1Cz+yT6XAFYHDIArISMZBHQ1xVcJRqR00f4Ht4bMMRRavZ269Twjw2
YvDOsjUdY0G9vjHNHFa20dyhnE/GGZCcsOeCPrX0cDKqIzjY0gGf4gpPY1xGi/DTStD8Uxa
9HqV9qFxCgWOGVlUAdNzYA3ke9dRqmt2Ol6tp9leSGP+0HkjRyuI1KqWO9ugGOlTQpeyjZk
YzESxFXnluzI8c61daH4YuZrMIGeJ41c5+V2GFIx7n9Kj8Iatbro2lWhtz5ktsjiSLMi5I5
3HHy8561518UtZGtXujWWg67YXOlrOY54oZQCJwMqWJ4ZMZ4Gea2fhB4gm1ZJtLiiU/2TNJ
HLMj/ACmNuUAHXGdw9qxlKXttHodCpJYXma1uej6nBrMjE6RqKI+Ruhmj3DHcg9R9Kt3OnX
lzYiFdReKUjDMqjB49qtuTG29WBIH3e7f/AF6pW+q/bJXhs0CzQnEsU6sjCvSTZ5DUdjkNU
+H97q0aw3+pm6iWTf5byOVPpkZ55xXKal4Cj0cy+TAlojzbpCC2xvpx8oPcDANe2RzLIxib
IcDJGD+lZ1/o2n3se2/klnAIJBYgH/gIo5lPSSMvZcvw6HnWm6re6JbCCzlhhjXP7tYxtXv
xzXz5rmtXg8X6lHaXbvbm6kjijhfG4MwJAKnqWOfzr6j1vSvA1pYz2upJFidGVlj5kIIwcY
6GvBdf8KaTYT3Wo6NaqlimRFb5LMseVw3zdGyM8etOvByh+6jaw8PUjTl+8le52HhDxF451
m90rRNTu400t5o7cSvEfPQoCwdWzzu2EHPY17Veyas9wywXMNvESdpWIu5H48A14Rba2mn2
tr9kkZr7T5be6KM213HKOqFuCQHJ9OBXtOh+KNP1iK3WC8WZZ1PkyMvlszKcMjKfuuO4HXt
XDh5Oaaa1OrENXUloWba2vjcK5up8dW3EfN+GKsajo2m6not5peoxJPa3cTRzBzyVPpWn5Z
bqp+uK8j+IHxY0bwhqV1ZeReX1xAvlAwqPJjmK5VXOcnqCfau6Nm9Dhn7pXl+Afgb+ztVtd
Ptrm5ubu2a3ilu5d/2Zv4WUYGCCB74r5j8Z+CfFnhjVrXTvFHh6KR5B9nguLVlUXIHRgQec
epFep6r+0VrMmgNp9o8VvqyYlj1CzQKkhB5SSN+x9Qc8V4/4m8ea54v16XXNVvle7ePy5HR
AqRr6Ko6c1rExbJNUfQfDfh8aFprjUr6aPdeTnLJv6gRjtjoW71yulafFewXV2ocT2pE20Z
IKd+BzxxXW2N3a+E4La5sLZ7rXL+DKSsd+xHHQKPvEggEnPWufEfiHwjfW+pi38uPOSoIeI
husb44BIB+XrTlFte6RTai/eMaa9aQOiJgE/MQOWpFivIrR7o2jeShEZlKnarHPGfWu2fRd
I8VynVfCai0AG670t2HmWp9YTn94n6ipLm900aQ+nGNbm1iw6xE7eVP885ya5Z4lQailr1P
aweXPE05VOZK2xw+mXVvHcy295uFrcrsfafuHsw+hrT0y4khuDZagsFxpucbnYbVUkcjuP6
VkXWmzrKJPJ2o/zAKQQgOSB78VBCgUyKV3YBwfStZQVRa7M51VnShyW2/E7Oe/8F2utSxw2
VzdWUcpEKlj5YAxyB1PO48n0rodQ8NaB4ksrfWPDENzpBAw7XloyWrH/roMrkn1Nc1Z6Pa6
xL4YSELB9vItJdp6OHCFvyYGvuzw54Yg0D4e2ng/VDBq0EELW8jGMIk0ZJxuX1wQDTS5dDj
neouZnkfwH0Ofwh4la0v5EuTrVoZLedCo2PH9+JgOrYO4EHpXrPirxZ/ZEhtYZ4p7zgLaW3
72ct2GB93PqcV4FJpmseDPjfpfhjQrmS6t4JGvrdmGWhieN1KH12kj3PFe0eFtBe08y5mVj
K5LSzzH55WPViepranFy1Zk5JrlOW1XTrq5B1HX2b+07rloy+4W8YPCA+vUn3rAMEkNtLbl
8xO+5gDwfSvRvFdtZC3+YbrpwApB5/KuAl3KT5hwA3QV7+D0p8vQ+ax8bVeZHcfD7XdWur+
4N7cvLY28Z8wH5sHjaQOtbC6DbaR4k1CWQl7PVSs8G/gLIM70P57h+NcB4f1ZdE1RbyDJQr
tZQCNwxXqct0PFXhOWfTo3+0QMJIl7+anzYH16fjXnYym6dVVI7HrZfUVSlyPVnnGtWMtlr
B09Y/NeRyIlxy4POK5Txx4TuZprG+0+K4eeJdk9uhJDL3ZQTgkc8fTFew6Zfw6lpia7p1u8
1zeZQGRAHhCnaVI7cg1RvbXUbfDyQOxY4xjgUqtRYiHI3YmFJ4arzpX8j48+Kfh6w0HX7BN
ObfHPaKXJPzM4OCzehPHFcLb2891MkFvA8srnCRopZm+gFfefj74RaD468JbJbSOz16OLdB
exph93Xa3qp4+nWuB+HHgCx8AaP9uM0Wo6zeqfMuPLwLdRkeWmec5BBPtXJhouMFTvdo9ac
uZ89rXPKviZ4Bu/BHwb8HxXESG6ubiaW8dU+67KCqE+qjNeKMOhxX3h410mL4hfB7W9Jljx
eWiGeAoMkSIMj8wMfjXwkwxw3BHUVurq6ZKS3Rd0WHTrnU1t9VuGt7dxjzFbAVu2far/AIn
0KDRJ7WS3vYLiO9jMyRJKsjxLnjeV4yeeKwPUGm7egHGavndrEqPvXNzwlon/AAkHiKOyNt
Ncosck0kUJwzKiFuD25AFYjBckgYDc4JyR7Z719N/s1eHrSytbjxfeqrvdu9nGWXOyJcb/A
MyQPwrwv4h2tjY/EzxJaadGIrSLUJhEi9FG48D0FZqbegcyuYOnaTqWrySxaXYz3bxruZYx
nA9TVSa3nt5PKuIJIX/uupU/rWlo2uX+hX/2uykI3LtkTOBIvocUmua5f+INQ+26hIWbG1E
/hRfb0qtB3lfYyQCAcGkxzmpMFjgZJPt1p09tcWzmK4gkhcdVkUqf1pFXRu6V4ct9V8P3mo
Ra3Z213abma0uGCFlA4Kk/eJ9K508ZOPwpSMgDqBz0prAfiaT1ElY2NO1OS1064iT738JJ9
QR/WsxnbdwAR60DaCApJGO9Lu4+6a0lOUrX6EqNj9JNb8Sf2FqemW11Cv2a8yhuC2CHHQAd
/em6ALDzdUsIWzFDcmeNCeiSDdx/wLdXH/Ga9EHhfSLtXRZ0v4tgOOEOAx9hjmk8LXetXN6
+oaFHaXD3FpEsn2tniThjgoQOeDkH0NePB2VztlL95Z7HqYjijQYCrngZ70LFtc7Pl9a8z1
3VtVXUC99DqWlROggxaXSmPfnlskE8j2zVLRtc0NZltrLxSIppWGzF4Xk59Q5xnPbFZqp71
mzVpR1seukxxAzSDbgY3Bc4H+Fc7438L2/jLwjc6QHRZn/eW0p5VZR90kenY+xqW7udR0Ox
S4upG1Sz3rHOeBLErHbuXAw3J5z0Fa10bfTtOeSd5JLeEbi4XkD8OtU7PQrWOx8f+JLW/vJ
Y7e1sk0yONMpahiEimT5Hx6fOp9gGFdd8NryKx8baJDpXnLe/LbagkowHVwSQexO4Eg+xrb
8TTeHtbu9XgjFzZRb21K1vfJEi+YV2yxuBzglVYfjWV8NC+qfFbTzbxxfZ4bJLiUKONyg4P
/j1ebWo1KVVX2Po6WMoYjBy5X7y0aPpJY0AZQpKnsxz+XpTlljj+8DgcA+leTJ4v0L/AISb
V7DXdXlS50+6aHzJ5DCrA8jZtOOAO/pXaeH9fsNZuLm1ttStr77MqyeZEwO6Js7c+hGK74V
buzPmpx6o20udQ/tRYmtUktGXInRvun0Zf61navo2o3277JqtxEHOGUtwB7e1acVmsV+1yt
3LtZdvkkjYferM0cm3MHUdhWylyu6MbXVpHGWXw/tg2b+8kuOc4zjJq9c+GdFhtpbP+xjcx
yDBBJOR/StwXcwlRZE29jlSP1qwrO2McD3rZVpy32MlRprZanH/APCIWl9PZyXejQmOyz5A
k5KgrtP146g1BqfgCzGlRQaFbDTPIcyxx2/ygSHq2PwFdxvYOMcj2qVmRGy+cjvURm4y5kX
KHNHlk7nyrrFl8UI9euINL1rU3+0SeXLYT3LRK7Hk7G7Z+o9q8813wP8AE+OOWGbwVqMUYf
zGEcYkycYLZBJJr7X1/QbXWrFt+Fkxw2doI68n8M57V5bqvxs0TwNby6VcXq69exBliS2fI
iUcASP0z6966JTjL3orU5I0nT92Tuj5DvvB/jG0spL/AFHQb+ztYxh57mAxqv5/0rmxIwh2
FiS5yf6V7H8Rfjp4l8e6HPotyltYaZIdxht0JZsHu57ewAryzQbK2vtWj+3B2sbcedcbPvC
MEZx+ePxpIqTsbl3qcmh+Ik1HStUEs2nxRxQThMYYLhsDofTNX31SLUINJ0F78i01ExvfSZ
wpd5CWJyOo9a5K/wBThury4VoAtu8hZSgwyeg9xVKa7kuLGC0fDC2BWIgYJUnJB9eaNtUSl
c9Nszo+nLdY0G2imMu2G0aV98WOjNIG5/ADk1T1gaVFcf2dqlpHbXkcc3mT2p3x+Yx3qGY8
krypPv3rn9P1DWRpFzZWMbhpxiZI1BzGgyW9RjrStoOu3/h248TmYPZRS+XKzybW3tjjHfJ
rjjhpNuXc9OWKppJWs0WrqxYadHfxF5bQcFmBBUnplhx+eK6f4efC7W/F2lXeupbM0RkWC2
XO1Z2LjzGyf4QuR9TSeFPB2tz6BpGsWN2sMetXEtih8/y0R1HR88HPTp3FfVHws0HxT4d8N
zw+I7CO2SObFtbRuJDEOckY4xnBAHvTjzRfLczlPnSbPlfxL4R1bwB4zstCkCxSQmK/sp5W
2xu5Vd67jxw64+tfRvgP4mav491i8Q6JBpdjp0C/aHMvnGScnoGHAwATj6V1fjjwZonjqwi
tfEFml1HA3yMhKSIT6N1/DpVbR/DkHhLTbfSfDOgvBYpk/dBZyerMe5PvXSlexwTk49NDH8
NT2T2R8W6nEv2uUMUlKjcysc7QfTAA/Crt742eYCOwj8odWdgDiuWa6K+DNJt1Y4XcpUjpt
Yg1TSVEbC8KMKGH617FHDxcOdnkV8TOL5Ea9xc3N7cwSXNx5juev8sVWntRtVmGRu5PXNV3
lCOrZ7+lWZixt15BUEcD0ruh7uiPOqK8bvcz3j8yQRhmBX5h/UV6B8PL14VvbBmAEgE8YJ7
jhh/KuAyA4WEb5AeFPStLT55rO6WeGRldcgA9qjEU/awsRg6zo1OZnf8AiLSrzSpG1/Qkee
Aky3tgvOc8tLGBzv8AVe/1rZ0O6h1PRVvLcrPbzRl0Zejf3SP6++axfCuuXl1DFYSzL5gXK
SOPvKDyKm1CQeC7qG8sSV0fUboR3Fsqblt5pOkqegLDlffPc189KMqb5WfV0pQqrnRtLd22
mQm41C7a3jjbbI0+QpJ6c9sV534o1nwzBq8M+mata3CXcwjuLIE7mZ+FkjOMZzgEDjnPWuq
8WWeoav4auFt7lGWaMRuiQ7zj2zz+PavK7bwH4sFxp93NpcQOlTtMSZCZZyRjGDxjHI56is
lJ05qXQ0cnL3Ujs9AvjpOs7if3EwIlz7ivnD4+fDeDwZ4th1bRoXXRNXy6/wB2Kbksg9iOQ
PrX0Np4s71gy3cUIRyjJO4jZTnBQ57g9qt+MV8HeJ9HuPAmvSNdzoq4MSlmtnx8jbhwCDjI
9K7K9aHMmuoqUJcrTPgYr83TNWtM0u91fVrbTdPga4urmQRxRr1Ymr/iHw9rXhjVm03W9Pl
srgDcolXAdezKe4r1L9nvwuNQ8YTeKrl1jtNEGQpHMkrDC4+nNXdOyRMnZNn0R4B0Kz0WKw
8MW0OyGzt/Ll95CAWP1LZr40+JiqvxV8UKqFQNSmGPT5zX2Pod88msS3ayYkefdnoMelfP3
7RfgZtD8ar4pso2Ona3+8ZieI5/41+h6j8al+5PlZlRfNFyPC9pBzilC5HFTBQMd69q+Dvw
vj15JPFfiG2U6RBxbxytsWZ+m9v9gdPc1a5VubOVlc898O/DTx74lgF9oHhq8uYBgrPgRoT
nsWIzW5r/AMOvjFqIhfW/DOp3Ztwdj7EYgHGeV5PQda+w/Deqalcw2kFja79OgUwPMIxHGW
B/gA5AHTkdq7ExSFuJjj1xzWE6nK7FU37RXSPzFv8ATdQ0m9ktNStJrW5j+/FMhRl+oNQwW
lzeM4toHmMal2CDJAHU1+jHjD4d+FvHGnm28Q6ctxIoxHcp8s0f0Yc18m+JvhN4y+HXjQXH
hq2uNYtFDPDJEm92Q8FHUf570QqJ7jmmtjxtreaB/LuImjYqG2sMHB6cV1ml/DvXtY0q31O
18jybhdy7mwcZx/SqfiZ9YvNfuL7WdNmsJ5ML5csbJtAUADJHPA61mx32pwRLFBe3Ecaj5V
R2wPpzWja6EXdtT6Q1XxFP43vdJ1DVmhtrG6MFukkQyLeN8b+D/ETuGe2RXuz+I9L06VY10
6VhboIt0ePlUYGB6jFfNlraweHVtvDo1G21VXtPMJhGQTnPlN2z179q9LsH1LStPtvJn8xJ
o1kEUoLJGCMlQeo9K8ikpVNIHXWk6LOE8Z6/qfiDVmbVPEU1s8FzIG09l8ny0BIRk7MSMZb
rWh4O8EReLru3TS7u6dLdka7nlJMa5JJAyOT6Y6da7mDw9oHjyRL++tre1itnwoaLzfP5+Y
gHoM+/aururzwv8LvDLz25a3tnfCQxJgSSnoMDoCfyrhnGzvI9GGJc0oxRL8TfE+l+HPD8e
l3qzGbUIzHbLEpyZFI2ncOmDg/hXVx6zbzeD49ctj/aEJsvtIwMGYBM9D0zjpXy34q8aap4
98QWk0sTQ6XayQ+dC4B+zlyFfDdSCQPyr0/wP4nj0rSb6DUpLyS3ivZobUCMCCOMv8v730J
J4PSlCv77gzWeG5aam+u52FjrFlqej22pG3sJ7S4RZns4YFYbTyT67gPUdj7VLb6D4W8K3t
54qsLcRNNbnaqN8gXliEXtuJ6dK8Wv/AHinSvDL6othaXMlruAgti63AjOQr7lPJGRwPSvf
dG0CzttLtFmRmxCg8uVi+w45HPvXTSlOV1M5qkYxX7s+cNM+Hmt+K521trK6luL2S5uLy3E
vliJmb5MFuCduRgevavUPhH4Wn0RddlvNHmsmuDEFLqAzIEAKk9chgTj3zXsESqiJHGBGij
AVRgCmSqsiMpbPGDTjTanzNhKpeFrGK7tODHDdeUVbClk7elaenpcx2gW6mErknJUYGKw9X
Fro2nm+ury78kOqiNMEuxOFUcd6v6Bq9rqunLNbiQeW5ieOXh42HVWrWVeN+TqYqhK3P0Dx
FdzWdlC0JCK0mGduQPQfjVCx1EJPmaZpGbkAHNdFc28V5BJBIgZHGCDXMN4fjiuPluLmPb0
BUEH9K6qcklZnHWpzunE6BJknGYZRu/u9Kuw72UpKATXKXVnNFBmC9MM2Mo8kR2k++DVnw/
q9ze6TDNdqEn5WVV5CsGKkZ78g0uVFxlJbnjN9rPjTx54q1qPyILbQbG5ktIIGvdi/uyQ7N
GvMhJGfm+UV88fENL+38STCRYfIUmOPyAAgAPoOlfavij4a6V4m1mz1q0ujpF9AJFeW3gRh
Pu67+mTx1rxL4t+BLLwjZC51K9XWBeW8oillgWKSCVACMbeqkH04NOG5E46XufLZJJOeM01
JprcN5UjR7htJU4yPT6UMAzEkVEec4FbIzsAZgxbAJPrVq0u47e486a3Em1fkHYN61TxilA
yOlMHseieDf8ASjDcwhL2+kmlhaxC7XKMmSd2cbSCfoQK9IsPh+X0xP7WvLiLSLZzI1tHgb
h1y+MhmHTpXmfw8h8jxTG8TDJgLEnnBBHFfR17dT6bpgu7eB5hFi4ZW/i2sG2n9a9ChSSou
b1Z4mIrS9uoR0PQPCngXS7r4Zw6NqtmPs95I14sca+UYN2Nm3+6QoX9c1kaBqGk+DPEd5BN
4q1vWbeAeQLVoC8cbA9d27BP0AFd9qusFPCLapZOqmeFWgLdMuBg++M5rzGxs82xDFnPfK/
eOeSfqa8eMeeWp9LGPuHX3fxG06ayd/Dthcahfv8AdjniMaRnsXJ/kOtcTd+Lbe21jZ4r8Y
37sF3NZacjLt9j5fKj6nPFc/4t8bHSZ5fDei7ft4TN5dY4th/Co9Wx+Vc14R0271Zp8NNBa
O+JLlOZLl+CwBPQDIyfes5uTqKnQV2d8MNTpYd4jEOy6d2egQQafrGmT6r4LLarogLb7d3x
cWswyWI3/eVvTOc1wv8AwsDSCim10W+vYmXLMCqBR7A17L4ZktNPe302ErBYAbYlSPEZJ7H
3ryrRNA07xD8SZdGktI7PR47qWaaIHHyLIQsZz0Bwc/WujEYjEYSKgup5WFwOFxc5VJ3Vl0
NnSdX0bXtFjn0xj8rYdJOHjPoR/WugEdo1oMlxgZyPUda43x14MPh/xgz+FyYor0jZFaNlk
bptUDORxWbqOteLtL0+O0vdOW2jiw8twzfvJVzyAOgOK6o5lGMbT3ON5VOouenZx/H5nbyv
pRLSQ3sWE+7yMt/n1qWKIJZx3JlEgkwPlOcVpXP2vULWaO4h0yaMQl41EHlNEnUKsgPzELg
8gA1yfhvSdK8VzKl14sn0oOrNDbQzpGdoHGVPI4BzWMM4pzdo9HY5quTVYvVaHX2NqTcrHF
M8Mr8xsrAEDuRU1tNe+IZ5vDPhuf7TYJLC1/fynMcDK4cqn95ztHsK8g8NWuueNfiHqFhpn
iO61Cw05MB2k8hrqJSF25xxnpuxmvo/w5Lptpo8dhouhjTTASLizAG6B8DOf72eMHoaVTEe
02R10MN7Jas6gbVYbWCkdD3+tUb2+8kzQBRHJtwskvCEn0NVL/X7HTjZtenyUupRCHYYEbH
puz90EjGemarQarDfajLayJbizZiqlrpGL44PyDkDrWGzuzreqsjPvfAmna40z6vb29yJoy
BKqgOuehVuoI7GuDGh+IPBFzb2GsXsuoeF4ZvtSXUNoHuIZASMSkcuuG6jJ4r2hJoYAsSrt
jUADA4AqeQQXELRybXSQbSD3pTve9giopWTOS1bwt4L+InhpLfULO11S2KYjuFGJIjjqD1U
+1fKmjaf8Q/A03jPTPDxZdH0e6xdyyQqT1+RsHBIK46V9Pan4Q1S1nkufDupXNpKxDFosfN
jorA8MKzfGfg681LwDcxza2ya7LEFkuT8i3YznynUcY7AkZFKNWWtg5U/i2PNfC3i3WdSji
8rw9BHevtO55iI3ycBlXGccdO1dt4QOk+LjqWo+OLW0vpNNnFvBHexqY4epOFPGSf5V59pN
rcaPOA9vJbzLIgVXY/uwCcKPRck813/AIWurnXtbvLKW0gtLqSziuJAVBw6uykr2zhhzXkY
bF1a2L5K2iPdxGCpYfBe0oJNsi8Q6R4GuSun6F4Q0i3gL/6Rem0RTj0jJHX1J4Aq3Nqdta3
lrY6fYGPThFthQQhc4P31X+Fe2TVHUnFsZtNDrPKj8IpBJA/vf3ai00PJ5smo3Bu55DtaU8
d+gHZR0H0r6d0+WNlq2fEvETnL3tLHo/ha6kuNJSxvY449Tt1BnEcYRHB6OmOqn+da06zBG
NrHG02OFdtorklmuIkstWt1zLakqQP+WkfRkz+v1rropbfVbO3vrOXzYZAJYZB6Y615zvGV
me1CfPDQpLdauqsZbCIEEDarn8frVW9K38TqIXjnhPEqEbkb2/wrVmuhACJwV7Bh/FWXfB7
lhLaq0Uq8hsYLe30qtG72Id4q9zIlgstas/s2q6Zb3k+37tzECJMdxkcfSuLufhZ8OZrhpZ
/C0EUrYLImQAcdq9Ie3muCrTq0LryCuMj8asNCAQGIY7RksBk8UXs7IbjKSPkTw94u0zS/h
xq/ha60K6/ta+PnpOQDlUIIOT/dwRxXr3h7xPpvifRooLWUGfyQTCwwxGByK+eNU1ddX0e0
v97SXas6SEH7uR8rqO2ecjpzXYfDvXNWTT/slhp+n3V1pwEkENyAkrq2dyo/UkHPHoa5cNK
UNevY7cZCMt9jpoPF9/4fsLrRLe2JntWuBHvXcYCJCQHHoVJIqj4z8ZSeLYbfTJIovsi3oj
WaOTGf3eTle3BOD7V3+pppnjjw7IPsz6dqCMxSO6CqWYcYJB+6R0Oa8evPDt/o8gkfSIsqz
/PNHI2Sv3QBnbkjp+NcmJpVIzcpLfY6MJUpTSSauhlhA0eizXl3MYtOaKNLiYOQZ2VzhUHc
4GOOlelfDTSdW8RWN/fQpbGxjvcHTroFodmzgEdCeeteU6hFrN1JayX0F1MWaNLVZojCCxc
cIuAPrX1B8LfCOqeDtBvbTV2ilnubo3IMTbsKQAAffisKVBuV5Ho4nER5OWLOw8M6e+keHL
LTJ3MrwRhC5Oc+g57AYH4VqMvJIPze9CsrYBxjvWO/iDTEujFELm4GSHeGFnRSDggnsc16j
cVuzxoxk9DWjd4ztfknpWb4k1C+0zw5qGo6bb/aLi3iMixgZJA+8R6kDJ/Cr8d9a3cfm2s8
c20YIRgSPqOoryu31+9sm8daL4mu7qfT9PtZZHZQC22QnYIzjONrAYPQis5uyNKa970My78
Uar4y0ldKminlspIzOs0UOySQg/LnnCYPPByau+CvEo0DT76wuYJLtFK3BuEYBmU4BbDfeI
64HYV5zZyta6ZpE1nqEltfviC5VH81ZFx/CB3AGMYrr/Cmj2niPxmmn2fm32iaUA088u4Ay
4+VVPU5JyR046V81TlXniLpn01T2EcO+bS+p7nEJQQWKMh5BB/KpYQiOVySCS2C+efxqKSe
K0tTNcXEUKLxukYKoP1Jrl9U+IWgWFxJbxC5v5Izs8y2izFv6Fd5IGc+mcCvqnJU43mz5Pk
5pWidDq/lx2ZkYgY+6PVuw9/pWToljJaWSWzzeYyf61iuN7Hlj7ckmsm21a61fU7SG/8AJd
ZMyQ+TkbWXkgg9eCMHoa6C+srs6JdQ2BBnPOFONwzyAfpWlGpTqQUovczqxlTbvuU7vWZbl
ZLLTlMcf3TcHqf90f1r5y+P+pzT61HpsV0rmCyVPKLZbDsSzf8AjoFe7T29zZ3kVrO8eI4h
K6LnCZ6Anuev5VxXjjwPB47htEe6XT4kkWWeWKJWlcAEKufQZPtXd7JWvE8dVpc9pnxhdQe
QwjJ+bGWHpVJ1IwT35FfRHxu+G+naF4e8P6ho1m0FtCWs5pFXO4n5ldz3JORXjjaM9z4eW4
ijG+2kMcjKck7uVJ9B1FTax1Rnc5jBPNTxqArBupGRXQ6N4auNY0vU7q2tLmSKwhWSSSJN3
klmwGcf3OuT2q14N8Ba/wCOdWm0vQLZZbmGBrhjI+1Qo46+pPFJ7FJ3aNn4WRmTUbyRm2/K
iZx3Jr6ZleNtIaOKMMQoBUkDd0zXjvgHwjqHhW91LTtatxFfRyoZArhhH8uQp9+fevQ5r1m
2W8TMHJyOO/p+le9h6V6CPl8VVtiJMp+GfEU99eyeFL+7ZrzQ1YW0LHIki3Eq6juQpx9BXo
GmyPA+6SAmMAMzqf6dq8ol8I6bqHj0apqMt9a3VpDG0KQP5e8Bj8xPX0BFekpcGFQyvlXOd
rDn8a8ecOWo7H2+Ai6lBOXU8b8RaZYan8RrvS9NmkltpJmmuGVvuAnJUn3J4r1PTrWGx0ZY
oIUt7dV2oqLgcevuTWDqNlHpni6W8+yLHHqBEoaPj5iAGz9D+Wa2oLqyTyl1C9isrdRwZnC
lj+P867aFCFCDm+p4WLr18RV9k9baWOht3ZtMla4l8swlXVVPLng4rxP4h3rQeNL9tNlkil
l1IKrRsULRSRqzIcf7WTXb+JvHGl2W208Py/aZXGJJyRjOOAuf515pDcLe6rPqd7BHOLa6j
81XcjGU2l+OcDcOfavnswxdKT5YrY+nyrLatKDr1F7r0t19TvPDt0PBvhS68ezTfb9TB226
XMhOc5CL64ABP5V6poOq2nxJ8CNd6ppNqL2JjBeQ7cEqACGHcA56V4Tqa6nNpsN1bxJLpWh
LGoYEMk1wwbaR13AY+ldl4P8AEieFNW0fVGk8u0vIorS+h7YZflkHuGyT7VwzxcYThFrTqX
HAurCpOO/Q0vGEyaZoS6DbNNJPNabY5ANoSJWA5Pdgox9K8iv4re40EwRRgX0LSK0hOGHCl
Tx+P517T45fRLrxNpk9jqdpdyuZYWSKZXzEU3AkDOORjmvJJLm20OSdbrRYLu5aYzRXU0uw
Y9HA69OB3rzqyVKvKNNWvqephrvCRc91udp+zwiWvj3WLNgJc6cjq/r84P5ivom+0axvbk3
iq9te7douYDtcDrjjqM84PFfN/wAHNSuIPiBNfTW0aS3NvImMeWHAKnOD2r6dtpJprcPPEs
beituBH1r3aMm4Js+frqCquMTzj4hS6pD4M1Cy1iy+2wmPLXMeQkoDAjgA7XBGcdDjrVrQL
2x1Ce2v9LWC1s5mMEEhljUz7RjCx9R0P4V6KFV8BgGHoa5nUPCdnFcvrHh+0trfV1BaMMuI
pT/dYY4z6jkVpd7oxcI21J7nTtYLH7Jc27K3UMpUj8uv41mHW9LsNSaw1bxLplpfJgtb+cA
3qOCQelaVjcPr2iw39jNLbzKxSWB+PLkXh0P0NZPijwTD4x0ww3kNva3y8rdNaq7HA+6c8l
fpg1rKpPk921zCnRhz6vQ6KDxBpE9hd3sGqw3Fpaj99LC+8RgDJztzg1n2t9oHiOC3u7PUY
9QgnJWJ42xu29cA9RR4M8G6b4O8PHSrJQ/mMZZ224EjkYY47Dir39l6MkVrFb2kMRtdwtjA
uDCeh246e/vXNGUlq9zqnThL3ehT1Dwh4Y1kiK+09Jpk+7JuKOuOwYHNec+J/BY0jxFZz6Z
Bq0mmzwtFfPBdkzMo5VQMg7epODnivZFZYIQXk3lRgyP1Puaoy28t5DIlzcRsofKGMdB7n/
Ch04t89tQdWSj7O+h4oiWgtm+xFUsiMokXRweh5/WtTTLaKR7W2lUBmcbnPOM10HiLwr9lV
7+1WNImk3vD0Gcfw+nP51yHh3xRocmriSXVLOyiim2yR3beU6kHkEH+ler7ZRjc8GVCTqWi
erafYJYWohkVXCsck85PtWDBqtv4W8U3tjL5kel3kgYF84gmI5bn+BuOnf8AGoLz4gaCutn
QYzPqE1y5WL7Iu9UPYsw4A75pLrR5tXcpPdSy3KwM6iMqIVOCAhyCWHvkVxylFts9JJwSij
sWb7SrpPaMEPTccEj1HeqF9fWmlWZluJpFRcBSeWJPAA9cntXGaZrd5YaHFqkH9pXun2ZeG
axKK1xC4OCp78HsexBzWTY+MpPElhaSapaPYXUFxO629xGY2BX/AFZO7GcKT0zzWMG5PlN5
pRXNc9KF7FPAlxHKrRuoI7H8fSoprmHzeeuB0PsK5DSb6e2vdetA6XlvHAt/aQFgx+cMzAt
gbQX6A5xmuVi8ReOdRhjvY3gs0mUMsAst/ljHTJbmqtZ2HzJRT7nzxqHg3U/DFrEupMjpdx
syTQPvTjsTwM9/x9q9Q+HXgQS6bp3iufUiZ40kaK1RAAc/LuLE55A7V6x4ts1a6uLTUNKju
IJCGXeo2njr6UaOEmaC0sbeQZ2rsQbQi55+gxnpW8aSUuc09pSqxcGzlTCRkkHHT0H0NajT
XlxbItu2BkLk/wAH+1712d74EaWUyWGsvGCeUu4VmA9CCNp/PNWtK8CwWs0NxqOoPftGdwU
KIk3dvlHJ/E101a9OSV0eZDCThL3XoO8NeFGs7Lzdfmj1O7d98bOMiMdsAjAPvXWGPD8kg/
zpduDnOT61FJ+8DAHJ7jNea2nqj1IrlVgLoGG44YV4PrTa9aR6jDpBaeJLyeOSISFcEuSDx
2AYV7jHGRlWjZh6HnFeW+OhZ6fJqFz4bnuDq00w+0W8bhoEO3DMRj7xUD5QevNeVmUHKldO
1j1cvklVs1e5hLceNNf1yy1jw3px06CyCeWEVVWWMf6wOx5LFgU29utOutVmn1a6+JabrF7
do4ZdI3+YJkRct5hHGSr5XH92uNgfxVeWyjS9SvIxdB2jWJ2ZXbqRnIx/Fn06U7Srea9jTS
tQvWtL1LaUNO6fLMrbtqPk8ENuGe2eOK4qNdySTex3YjCcjbWlzuvFXgiHV/iJotnpL/Y5t
Sikv73MYZI4xgBlAxhjkd8HHrWlbW198M5ovDnh9xq1xfTfaNskR8ws2AEGDwOGYsegqjpn
ifxO3jXVr2w0e21O9tbJYCks3kRLBGRlkPJJyeQeo71wx+I91aeJP+EueGK8826NymJMKql
fLEYPXge3XI712Tmrc8d7o5FCck6Unsj0jx34geHxjFaTW0MkWmRCRba4jMkVy8owWbngKA
cd8k1wWvTR3EelPpQj8P2+sSPKqJO4SBVbDTFQQqlmGBx0GSOatvcJ8RL2DXtXjubPzN0lx
YQswDxopEalsDb8wPJ67sdqwNa0fz0sZJLi7txc2RmsIZmU7d0rFEJ7ja35kVTm58z6Gfs4
QlCDVn3PZPh9HDea3q2pNMs8lpHHZoFYPtByzHI4ySO3tXokSvHLuB2o1eUfBmZNI01fDMl
ooaYSX0dymcysH2ujg/xLwOOwr1M71n2FCc9BkfN712YSyp2icOMi1Vdx9xpmn3cvnXEQaR
l2s24jcPQis608LaXbz+Z5rsufuE8fT3rWjhjc524C88tkisLUPEaxpJHpsfmMAQJ/4QfYd
zXdGU9kzkWHjU1SJvFNj4c1TQ5tA1qzjurOcANbZx7g5/hI6ivIdS+D/gQWdnHoF/eaTNCp
inkeP7QJw3/PRW6kdiOlS+MdUu7V9Pimmc3N/MzFEY+Y6KMls/wjp0rN06+1qW9hg05zcXX
8dlcSnbdoR1R2zsK9x3rVRmo83Qc3RhUVNvU67wX4D0H4V2+rSwa2+pz6pGoAlhU4UZ+XC8
EEnvTLbxFa292dD8HaLaW84UyTRWqqkURZuWkfHHP8I5qlFoPjHXFMd3LbeHLVTl/s8n2iZ
x/dyQFUe/NPmt9O8FeH7q10iHy2uCVj3sWkkkYYBJPX1rOFKcpamsowhByXQ5m1tbzWvElw
Y9r3d7cMThcDjgkewA6+9XdA0m71PxNbxi3GLeYSSAHgKGxj+ldd8NdPhjtZbzyx5mRGjt1
6c4+vFdJo3hz+ytau9VgnXyLtctER9w56g/WveliVTXs/I+Tp4NVZKq9m7nPeOLa1DprSwK
lxYMFn2Lktbtwxx/s8H8K57CPu2NuC52yDp9R+Vd7qc8LXsiTIHZ12YIyCD1zXA6eospJdJ
uAI5IWJhyOJYh0IJ4yo4NeYr/Ez6nA4iMZuk9jH+IXn2/gyLVYNomtZQuSu44bsPxwelZHg
3wlrniy+kuZFljt2QFrvUYScjGPkU8cV3tl4dm8Ua1Fd3loJ9BswRbIx+W4mHWQ9yqngepB
r0mzMklssMzKWB2sVHI9sdq4a0fbaN6djZ4hUZtwjr3OI0v4beDtIyb6BNc1N22xXNxGAok
A+VVUcdq8UsfDgls7lGQnWo3f7ZbyfJIj5JPPb+RFfUX9lxExraWq5En+slH3R6j3rzD4h2
lhe+KXewmMWo21r5L3UfXzTyFbs3B5znrXFiMDKulChp+prhczeHn7Svqn+B5XpCN/wj+va
Pb28kMs0sEsa4wo2khj79e1W7PTb5vsVpcwMgtZl3M44ICkcfXgfh71Lp3i3U9EM3h7VrCO
8t2Ul7YAASk9GRhyvTkCtT/hM47kwQf8ACPajaxAhpfNvjMAB2UE85/CvKq0JKNqjtJHs+1
lObnhleMuvY4XSQkGp3/my21vcmeTDTZXKA/LgjqKtamzX8PkwSW2q3JyvlhSViyPvA9/rW
1FD4Q1u5urnU9VZIFkwLa3Tc2TzwMECt7TpfDdnLGnh3Rppmj58/UH2gEdwq/1ohhMRWfPC
m2+7Qq+Y4ehD2E5pjvBnhXVLDxRpl1cLcSz3cbW1xK7+Y0cbL2XsAQMfWva9K1fTbGQ6ZHc
XSbSdr3kRRHI4IDH3rH+H1jcNaSahqkr3N2X4nPyqQeyqBwBUXxPuvEUXh1DYRMsTThJZbe
NpJETHXjp3HQ16lCNXD0+Sr+B4lTkxVVTp6dD0WOZGRd/yM3AUkGpcjdtz/wDWr5V8PePtR
8P6rHPqE1zqvh4SGKZHB821I/jBGDx3U19F6FrunanbwT6fci7sp+YLhWypGM4z/St6c41I
pwZnXo1MPPknt0ZQnkj8L+OFvJ52TTfEDLCyk/JDdKMKfbevy/UCuuAGSPTmua8d2D6p4D1
izih82YwM0QzyJF5Qj0IYCtTSmGo6FY3QnMvnW8biZON+VHOKv1MdVoiTWbuax0LUL23i82
a3t3kRM43MFJA/MV5t4Nl0jUPCkWu6BrKi7O0XUdxKUOQcsjDd8pPr39K9NmiulRhGqXEZG
Nj8H6Z714hYeF9Kf4pa1Jp9odK0oXENrJ8oYvNguzIW5Tkdv61hVVrNHTQaldHqGm+LP7V1
aeKzsfPsYWjgknQklZmzuXBH3VwMn3FdOAowSeAOnpXmfhvwT4ktNXuIdU1iX+xY52uIbWF
lUTsT8pcqNxwApJJ5Nd/YWctojxSXct0hbKmXGUH93Pce55q486epE1F6rUTU9Ps9TtxDdI
WQcjDFSPfNfO/xL8ESaXqr6jpNrNeuWzdRlA/mR7eHC924wcHNfSxUBM9PeuU8Rz3q2+biC
OO3jYOHUbycf56VtFOpFwZyyl7KarR6HzJoXjXS/B/itiulS3EUliINkOVaGRnyRhj6cV7j
4a8b+H9VieTTb1FlRQht7s+XJEf7uO/c5HFeReMPhy0Ggv48h8UQ6os94odY02nLnB+bPUc
DFZU0WkLZD7bpzTQjCJG6hnLHphlOQc9M9q8yrWeGtTSPoaGEp42Eq6nZ6eh7HqE0fh7xhP
ruganHcvqJDXmkBxumIGC6DPUDnp7Vk/EbxdoV1b6fotqRcakb2OcRiI7okUEkt/d7CsHQf
hvDpyDWroG21P78EFuw3W/H97GS2Oprd0LwZaxPLcLYvdXU7lpLmUFifXJPU5716OGTkvad
D57FaSdOGvmaHg3TNKv4tVgvoUlaUxSYc4YDB4BHOBx7VJqGjvb6hLFps6x2gx5ajkAEA4H
tXRX1jaXFnFcaaqwX9ih2BRwyn7yEdwcfhWXdWejXtwbpkkJkVWyJOPuj3H8qiSnKTaZUXC
EEmegMsLIBNtZMDAYZ7e9RxC0tpD5EcaE8EqMZqeUIcBgCMD+VUpIGM8bJLCi9w3Qj/GulN
rToDj71zQEhO3YmRnkZ5FTHk43YA5xWXFDCl3uhncMeqHofpVl5LiFx8wMfpWcmjVXLe6OQ
AqfzqJraISiYkqw9+tJCZpNwMWMDqvNLLbzEkq7gHtipURyegu/aryE5CgnI+leNSeD7VtF
vvEc99cC9vG+2I0ZwIWkYtyO68qDn0r2N/tEFjNJbWbzzKhKxcfOQOF/E15NonhjxprWpXg
1W9m8PafI7Rx2qfP5gPDKgP3QMH1615+MozrWjE78NNU7zvY4rTdSsI4BY38d019qNy32K3
tWKqsisI2mfHKoSSdoIzg+tdf4X1U2ura7qet2totnBpbxtHBFgYt2Ocg92DZx796muPB+n
+C/HFo9vpp+xXzH7Pckl3ilK4ZG4ztPBHoSa5nxJPcx2/ibTLe3naZ8xRssbEyNJ5e4cDGA
FOauOGhTjpExnip1J3lLQk1Jb/wAKfBfTdet5Ira71NWk1F9yrNLFICyRqWz0DD5RXgNss1
1eJZ2twIrZ3EaqQN3XgZHfnrXr/jS+1HxPrx0mxuNSPhmyjgthZyWuzdPGvJXIyF6Hd3rC8
OWttoV4s9xoM1xOh/1jIwMZ7FfwrCtNRXLFHu4Oh7Sk5yaNzU7PWobdbHVri3a5vpvJt722
domhLcHcoOGHHT1Oa9MGj2Mnw2sdG1YLJEEYRz/deKIEYIbqACOvoK4TXrmPX7QWTabO0jp
mJpYyvJ77uxBrobPUdd8dWNho8VgYEezNo0zOE3MABKcHqRzgVGDktVNbnFmdJpqUHqjY+H
HhrV7LxEdZvLGSGwktGMDNKDuaQ5JC9VyACR616S6q0kjX5iW2RMoxbaQe5NP1B7nSvD7NZ
QGZ4IwqBh14xmvJry71HVLkTalHPLMuRgodi/QV7eFwqaai7I8WvX5rOR303jTQ7Wb7JAkk
64ILxgbf8TXLaj4l8OaHp8moX995cJc7I9pDseu1R3NYL6dfKUle0lQpwODyK5rxlY3p0e2
1Eozf2ZcrMF2E7lPyn+f6V6P1aMVdMz9u4xaiiCe9u/EPiB/Et9bm2aSLyLW3J+a3g68/7T
Hk1amhleGKdHaKaI7kZeNhzxVn7LczW0U/lNLuUfMqkhh6itSK1lWIA20z7lwSUPzV7cY0l
RUN0fHSlWnXdSW51eg+Jk1TTC4QLcJ8k0IOdpx/I9a5HXBLqviXc4McWnLxk8F26n244rKv
pbzw1qkWsWUTFVGLiA5XzUHUfUDoa5LXPFWt3Wpza/pWn3EGkTwqz+ZwJWH90+uK8WNqNS8
3ofS1JVMTRVOmveZ6jpGsTafcNCsCtbo6u+e3yngfofwrtNC8UWuoaoNAnvLdLqGAO8W8Zf
0xXztbfEQuyRS6dNFJggRq3LkDOKxLmfU77WoNWguPsOqSSHyPIb5l4xg88cDv6VGNxeHdu
VmeXZbjGmmrJH0RrDjTb6cXMoGN0m93wNue/wBK5m91XStbfR7TT9RgmupdRSPy0bDBAPnz
nnG3IOODXCxXXiW5vNFg8XXqPZyXGzzt5dnbGVD9sE1d1G0ktNbhvtMcK9hqH26MOoLMmcS
RhvQ8kCuVYj28/ZYdXXc65YN4WLq4iVpdj6Ksbi3CpY6fD5VtENi44VVHQCrQlS2WSSKxd2
YnoOWPpWNo72t9Yx6naEtbTIJIXzsBUjPNX/7Uht45Lq5lVLaFS7OnzcDrj1pyjbRGCnd3k
W2lvBbNO6+U8cbSiBT04PBNeRTW4k0ayvpyXmnJkdu7Mx5J9667+2tZ1+wkFvajTre7yPOk
l3S+Uf8AZxwSKp6jpyNp0VpZqcRYC5/hArowl4VOZk14upDlR5xqum2l/wCWt7arMEPyMSV
ZD/ssDkfyrLutEtRAyoZwoIOHcuOPX1rsNVjheaa3AG4MNpA6etYLM5d4o/nmXgZ7ZOAK9z
2FGr784LQ8H61iKH7ulNpFnwx4Q/tmaO302DyUC5dyOF9zivRrP4YWdrHuur2WfByEiXGT+
NdV4Q0mPS/D1uuzbNMokkPTcSO9bjkglUzkjHuK8TEY6XNy09IntYfBQVPmnrJ9zGsJlgli
s41VLdDsCKOAewrVnlKphR8x7VnQWm2+RNuGPzls9/WreosIzHICcKc/WvPqe87nfS0i09k
eXeOvhxqWra63iHw8kcDTQhLm3jwrSOGz5nIwSRwc8mvMbUat4J114dGvpra6ckz6bOP3cn
G4jAGFPuK+qzIMjHJrA8VeEdJ8W6W9reIYZ8HybuIYlhb1B79sg1xVKTvem7Hr0cWowVKuu
aP4nn3hb4nm91S30TVbGWwnlXbDvmEsdwcZ2g9QcdPpXXeDdQvrR9X0Bg17BpqxzWZwFYRu
DiI+pXHB9MV41efCvx9pOq6e0ttbazbx3SSi6sGCSx7T1YNj9K6+31C70zxfp93eM9tc29y
ttcuOPMhbIw/qMkc+tdNCNSUHzs87GzoU6q9hflPRL7xZLFNEtpEtw5B8y3kVkeI+jH1ry6
51Rbb4rQazHZSw2U13bvcxO/8Ay0YGPzB2IBK0uveNdZXxDfzeHptPmtgr3crXkiDZEoC7F
JPBJydvU13/AIG1vTfFekpM2n2CTGJWkSJS3BAwTkf17c0V3TnG0N0GGlVpNyls0dY8N1DI
ZbW58yPPNu6jn2U9qautWJn8mRntpTxtmGMn69Kp+J9P1DUfDGo2Om3y2FzLERHcHPycHn5
TniuB+Hkz+I/hpDI5MU9qTbyTzyM8Vww6uCxyM4z+NVGSbtIXI0r09Tc8beNtd8JXyXEHhs
6ho6xB3nRyDuJxjPRQDgc5zmtK4u18X6N5mhana3VuFHmpC+dz4zt3Y49K5PxU9+vgvULC6
vrSWygjFxdXBfesaYOxRjqS23g9hmruh/EgX1nGNM8E6w9ou2EOkSrlgME4OOKhS5Z6Bye0
guZE1v4NR/CV9Z+I4EtbO5QtNZ2zDCkdHBHR8gHI7151rfhXTNKNtfafq0qtbkS41AJLK5X
kbWGGBPQ5B4r0XS9V8Qa78StQgv8ATb7TNDisFRbO7RcTOW5fIyOnGM1Y1HwtYaVKs+j+Hx
K8wKSmLmUeh5OcYyOOlEowqfEtTSnzUVyweh5/N4hGqWMV1o97ExkUFl3DLc9B3FP07V9e0
DUSmp39pp9qw81jdzKu/wBAATyaWD4Mzz6s+rLOmmwT3O9tPnj3GOLdkhWB+Vjzj0Brtbz4
ZeE7qB4pbB3LZ+d5mZgMY6k1lCdSC5OgTo0781zPuPHPgee1mEfii0t5Hx5hRjlW7gED+Ve
X6v8AGHTNM1e40/SbJbyxgISKffjeMDnBHrmvWR8NvCMNusA0kPjGWeRiWx0B56VP/wAIhp
tqq29lpumx26KAiyW4Zhx3J681UXMmUYsvTalq9o/+maNMyYA860cSAcd1ODVvS7x7sS+YI
jsPCkEOPqp5H1rQuo9QS2ka1aNpdoKBxgdO9ebXvi270/XPsmrwk7GTdM0fltFk43Ajqv8A
TNdsYucfdM24wac9D0pVWOcMIDuHcVZLxHJc47nPSnwLKLZPOYOwQbioxn3xSLJb3O5YfmA
OGBFc/qbeaNvRGjkjldCCDjmtjA9qydFVVikVF2qCBgVrAV0R2OeW4hUegpPLXOcCn4oxVW
RIwxqcZAP4UnlJknYufpUlFFgIvJj6+Wn/AHyKTyIf+eSf98ipqKLBdkPkR940P/AacIo0x
tRQfZRUlFFkGo0KMdB+VJsT+4v5U+jFADdqHqo/KkMcbDBRT9QKfRTAjEMQHEa/gopksaeW
couPpU9MlA8s5paisux4H8X7M3ut2+nxFY2urfYXx/q153N+Hb3xXH6h4Oj1Dwhb6RZX7W3
2I74VPKtjja3sfWvSvHltajxWtyYy9y8CqzMSQFGcADtXFAvDehoAQ5JXHYnqK9GnSVWnaf
U8qpiHQrqceh5Bd+GvEGm615mp6JJKTGRG9uPNjYk4JyB6UReHNavrm1m0/R590UyyElNoI
Hqa940fV7ibzvOtWXyh8+BkL25rqbd4Hg8yJMKeCcYIryauVwjPc+oocQVKlKzim+54xL4W
+0aeJ9ZszDcbg0YWU5gCnjGPU8mqeoxSIoJLFodp3f3q9A8STn7WyDbhSCCeeMZ/rXGXpIk
lkHzAqOncV9Ll9CFCK5UfG5liZ16jlJ3On+HXiCNo5fC9yCkDI1xanPUE5dPoCcgfWuh1q1
Ymx0xLlbfTnLFx/wA9GB4TPuOfwrx+1uJdOvrfUoMtJZyrKAhySmfmX64zXQap8evCFzYta
WHh6/1EEcxz7Ygvvu/HtXn4yl7Co9NGdOCnLEQ0WqPRzeCRPs+m20k86BcDbhADwCTVS5ke
zvLfTL/WLSO4uiUhUYEkjdsKT2rwzW/iz4y120Njo0kWk2bfL5GnqzygYxy/XP5VhaHo+tL
rljrX2C7dreZJWkvZNpYA5IA5PPT8a5YVKk7RjFnqPDwjCU6lRK3Q9k1SGO11O5TzfNMTcs
Bjccd/SmeDrSGTxBNJeyImMSBXI9c1Wt9YtriaaWfTikiyFvs7PnI57+lWBrHh8o9vf+GbC
9ieTzQjkllP1/pXsz9r7NxitT5inUh7RSnLQ9CvPit4RsoZpYtTgu/IYxGOBt7FwcYAHXkd
qpyan8StYsv7U0XSbSxtiQ8Ntfsyzzqe+3on481Z8JeIvC2pSQW9loltp1zACkSJGgC9yFO
OK7hmJf5R3r5mspQlyyR9XRlGcbxldHEaR46tr/yZ54nhuI0dLmLG5onU4Zcd8HNaMfirTd
c3raOyNGMMkgwcZHI9q5/4geCJr+1vdf8ADeYdcEOHVVBF4oH3SD0fsG+leE6d4l8T2hubK
1cGcD99BqMBEkJHQgDBH8q5alTkak9jrpYapVbjDc+vw3QHAI4OKchGQRn8K8P0TxcsVzZW
95Eun6qNpRmH7i45wVD9ifQ17Lp959tthKI/LbO0x9SpzUwqRq+9E0q0Z0JclRWZn6pfyQ3
7RiQxqNvXgNWDrGk2euzL9qkMTpEyF9ucoRyD/jVjxpcXVvJBeWqqywA+arrkEe/oPeuIut
Xdbe5MFwscbRkxrJyQBztB9xn8q9alSbp8yPErYhRnys8d1u1WCy07WbDwwz6FaXLR+c7Hy
b6RTgqepXO0kZ9SPSvpr4c+KLfV/DtvDdwafpupF3QWFn0RFPBxjivAfD/ieSH4SeIPBK6X
cTy3U5+zhV37S21m2AAlyCOw4yc17al/eeA/gba3t75I1i009EHmD5i/ZcdSQD09q8q6jqj
3LuUEmj0d1QsDtGema+aDrVl4S+Kut20kN3e+F0uyINMjOEiu2K5YDPTJ7/lVKw+P/jOCzV
bq2sLyVGLyvIpRmTr0U/KMdzTIPEFj8RvGlxfaTp32fVMLN9lX/VybFyzE+uTjOO1Z1asml
yo2o0eVv2miRb8R/ETTtRtNNu9P8KPDZvdSzzx3MTx2l4+dsblwMNtwDj1rsvhZ4517xtqt
9pmuG1nis4d4mWI27qSeFwD93HGRW94J8Q3LXOn+FNa0dbKRbZktwGLhhHgENkdSCDkfjXd
Pa2VldJdxWlvDI/7tpUjGTntkf/qraKcdmcU6kZ9CpJp+pxSfuNYuIwDkJMqyKv06EU26uf
EFoNzW1tewgclCUbA56HvWwZQ8/kNG2Qu4sR8vXHX1pJF25AJ+tdMancwdP+V2ZTtNUtL+A
NC4Ru6twVP0qdmG3qD2z6Vm3a27XH+qieUDJ2thv/r1VMU6OWQShR/CSCBSaTEpyjuacpCk
7j+NQSOS+Rg8D+VZd3cXEKtnzCcZxisl/El2jbW8zIAH+rHpQqbewSrW3Hah4hlvN01vP9n
WLBCK/wA/tkd8471xPi7VLjxBbxwy6Lm7hbEV3C2F2E/MrqeoIz06Gux8W2Tr4s0e7SJUgS
2liDAAFpDt+U+20Hj1pbZ7aWMyyQxg5Iz05rqotWvsY4nm5uU5zw54z1fw44tdXa51awC7S
MhpYT2Ib+NccEda9T0XX9H1qGSTTbyN3TBkiIw6fVa8x1fR5Vka6smHlE5ZQfumsS3mu9N1
Wz1K0LR363CQJIv3HV25V/Rea3q0YSi5x3OejiJxkqc1ofSWhiQRy+aepBA9K2BWVo+dswI
AOR0OR0rUFckHdXO6W4tFFFWSFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUyX/VNT6ZL/qmoA8h8e
hm8ToBjCxLkevWubmtlNhKxQGRQOV/Q/hXS+OgB4oyW+byFwB+PNccLxp1jjTPkqfnYdWAF
epRT5FY8Gu1zyTL+nALamNm2CZ90jdN3p+HSulY7LTHKBRn9K5+wXzCLiVBlm/dgdlFbUwe
VFVuSVx1pTV5XZrSmoxsc/rFsl3asVwspHDeuK4idTPbMG25HGfeu31SQWsqRgk46Ht0rm7
e2juohCmFeU/e7KScCu+hNQV5HHWipuyOQSORAWbnI5I5qnp/hnw7aard3cmkrJPMQy+cd6
AMeSqnpg/oRXfar4D1vTHDLCtzFtyzRHOK5GezuZIvMt0b7VbOXiUNjd6qfZhn8cV1VXTxE
eZO/KcMI1KDelrmqP7PsEf7PGuw/d8tP6VF54uHEgLBiPl+lUWljuIYngU7JlDLng49/fPB
q5bkKEK/6wjAwOBirilGPMjmnVbdmQNCcuSdzseWJ7e1U5YhG56YJzx2rVmQxDdGAu04PsT
3qkUErFCCTnIBHUdxVwbtcwnq7WLehSvZanHeKQJo23IT0J/zxX0PYXS3mmRXqMGWRA2O4y
ORXzlEGiZS6qfLzkdePWut8LeIZ9G1hfMlZ7a4P75W6c/xZ9a8nMsM6y51uezleM9g/Zvqe
yBmkBYr1Pc5zXm/xO8BN4igTXtDVIdes1wmeFuo+8b+/oa2v+E506O5eNLRzarkrKpxn8K2
9O1W113SkvLOUtGWKspGGVh2I7V8rVoyStNH2NHERlO1OWp83r4is7+wl0fW9OmguYh5csL
Lh43HTg8gg9DT7L4qXuizQweIbK8nhQeWt/ZT7JJgOAWQ5XOMA5r2zxV8PvD/AIvTztQja2
1BBhL63IEg9FP94exrybU/gr4vtpJH06fTtVhRlKeYTG7qGB+YEY7YrzqNB0pXp7M9+picP
iaPLVXvrqd74W8eaN43j26Xqc/2yNCjx3UQVse+PlYEcZHWm6r4avZYTNJFawhHwBCAu4HP
oK55ks9PkgvdF0uHSbqJnE0CIIyzjg5X2J/UVtaZr+pXEiW14uVchjIfuqP6CvpabcaTVz4
as4zqW5WeK2WtXvhXWZDp6m3uNPunkhm53YkXBXnIP/1qi1fVPEPi3VIIzfXWrTSFUt7Y5b
Lk4LEf3ehzwOteiah8NNZ1/XL7U7SOxjs52QQ3U7MOFB3MqfxZPGTit21stP8ACFpNpehop
vZ4lF5fFfmZscAegHYCvHw+CnVqeR9DXzKnhsOnpzD4vhD4dHwk1zS1Md/4gSN5W1DZ86TK
u4Ih67eCAPfJrwf4Tave6Z4lWS0bdMBsjXpgk+vX6ivrPwZqEVtoEdvcHEnmkEN/GvTNeNa
r4Ch8F/ERbbetrZajPLfaXqCoGWI/xQSKeD145HAzWuLSpRsuhjhJPE2blueoeH9R1bxPr0
Gn6vaQwyaUiX8jrEUk3MWVQp7DAOfWvTiCVYOODyc15f8ACnV7nVNS8SvqUsdzqkEsUMlxa
oUgaMKdqoD3HzZ5PUV6fvY5U9QPwrGm7xuy5RcfdfQzWgvJrwrIpihUh45Ym646qw96kuI4
Y51kkmZF6bSflJ96vAfxdD0qB7UGVZhIykdUzlW+orX1M9tjmdTku4tahY6A80efKW7ilBK
Bup2+lXb/AE1rwIVvngCEZKdT7VeuLqFdQSxZZVklUsrBfk46gmorjyoowzylQO/pV3I5EU
WsjhzNeSy/UAY/SoJ7GEzE+ZKOB/F7D2qWO4tr5pUhaQPE21iQR+XY/hUFxp87Tll1CUAgY
HHHAo5mDSRfuo1uJxYXdqJraRQWcnGw4/zzXC6nP/Z9z5NnI2q2+/ZuRD50Z9CcbWArpdel
ni0C5kgZleUrDlOynr+gI/GuHtrpo4kijB2EZI9D/jXXQpuTbObEVFFpM6CSeOHSJzKNjiM
hh0ri3k3aZdWUUgLumA5PGff2p2sak0e21bczS/KR2A9TWQsvlwMhJy4z+A4NexSwzcWjw6
+LSkvI+ifhx4jt/E3hpr2KLyJoX+z3EGc+VIo5XPcYwQe4IrthXjnwLWJrLXrmIFRPNEWTs
CFPP1II/IV7GOleVOHs5OHY9ylV9rBT7hRRRUGoUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABTJf8A
VN9KfUcpxGaAPE/iNcFPFbRbsZgQ8fjXNbpLfTWAUq7DYSB+tdD4zv8AQ7n4rDRbrUlg1FL
eN4YJRtWXOeA3c+1Z0MkU808MkQKoxVD2OO9erh6sZU0oangYqlOFRua32Ldnj7NDIzYIXk
+1PuL1zgKSAF+XFUJJ2GwDjHXj3rM8TeItO8MeHL3W9QMht7XC+WmMu7dFWtJJbyMIyu0kX
NR3XUJQk5GDzWrovhKO70xLsX6iWVVYFRuCHryK+dJP2g7uSRzb+F1KHIyZjkjp2BA6Ve0T
9pC80eS4f/hC0labaAftDLtA9sVz1qt4Wizvw9OUZ3mj7GhhX7OkTkMAArEjrgV4v4p0WXS
/EEkUELBZCXTYOvpXn8f7WOpRqFPgeFz2b7S3H/jtVbj9qa+udRilm8EQm3jGDD55Yt7g7f
0rmw1SdGXM9jpxdFV4Wjoa0aHT9SaK7jcWdxJmGXssxJzH7ZPP41oRxclirF+wxjB9K3fDF
5pfxS0GbVfD0LWkEjmG6s5sb7eXGeMdVPUHrxWVHbXdvc3Wm37Kl/Yt5c4I6+jD2Iwc161H
FRk7XPn6+EnBc1iCc78BFO5+D7Y71UESxsrjLBScfT0/OrpLjzCcOUOfkPT2/Go1243LlcE
/KfUiu5SsjzrXdyBkGWzw20fhUUTjehMO9QRkZ4I7VbmWM/vOA3AwTSwW4MlxJuVUi+Ylvu
qBkk/gBmolUSTuOEHKSSOT1/xlPpvxa0bRI3ENgIlSdD3aUHGf93jH1rqo9T1fRtbF7aXMk
bq/71A2FcA9CO4OMV4J4x1uLxX8UXv/AA/HIiyywxWu/wC8xUBQ34kZr3ySNjf+bOqyM8Wx
1J4DYxn8OteRTSrOTex72Ji6ChKGj6ns0WuWkunWOrZC2V2Mb8cox7EfmKPEviOHw7pEcq2
7Xl9dsYbG0j5a4lwTj2HcnsK5H4bXcL6RqGlXMiKYJBPGJWwu09T+Y/WoPGviWwOraBq1pq
Fmz6LdNJeoG3hYpAE3K3cgkEj0z6V41TDyUrRR7lHFqVNSb0Zct9P+y2X/ABNre2v9b1FRJ
qD3YBZ2xwgA6KvAFJA+lacvm2fh20hlU/LhcsSO464rWUsbxbousnnLuWRcEMPY1buJUu7c
QW5+fYegAyR6muiMIJJHNOdSTbTsYC+IbjUYJ7iJHSK3ISRQPut7iq0el20txJcXbsV3ZKL
yDnuTWLbf2zoOqTTxF0Wdtj74w8ePcV0Ojzx28bx3paS2lPzADaR6EH+lb8vLH3Uea/flaZ
0mm2FvNZvbWs0Uloyn51Pzo2OtVRo//CT6XceHfE1pHqemAlRPyrpIPusMcrj1rPV9L0rUD
Ja2t/c4wwIOFH19aoT+IFt9Ye+0qdgXO8q4xt9VI71EaLqX0Oz6xGjyvY7zwPpkOj+DLLSY
YlRbIyW5ZRjeUkZdx9zjJ+tdGVHQnrXC6D4pSLUXiu1EdnqFxut3HSCUjLRue248qfUkV3R
Ax1zXnTi4S5WrHtQqRqrni7oTGASD0ppbP8VBxtJVs1WeeGJlWWVFLHABYDP0pWZV0R3swt
bV5yrOEGSEGTXMS681wWIWERjsWyfx9K6O+vLazt2muHCqoyea841eeXWXTy7JIbfftXavz
N75roow5viOHFVHH4GdO+po8So0io2OqH9axLm2uHuWddfcKQCA2SRxTtO8PfZWE0sO5iAA
GboK6F7UqQAUGFHAHtTmop6MmHtKiuyn4oSafwzexLAVaFUuNynghSC36ZrzmG7SGBpWkUR
hd+5DncD0NdBq3xJNvc2EulaQL+0ubd2lt528qUSg7TEewYdSD1FeZ3czpp2CBaNIzHyc7h
EC2dgPqBXZl8ZSlydDkzKcYpNBdXj3l490xYM7BY17YB6VY0a2vNd1y00i3uvs6zSkSzIm7
y1AJzj8hisua8W2CrKyqmcIDySxrs/hna3i+I/7Qht1Nu8bRSySZAPQgD3r38QvZ0W7ng4V
e1rJNbntnw28NTeGrK/gl1L7d5zIyt5Ij24B9Cc5rvR0rC8O/wCrn5zyK3RXzHM5e9Ldn16
hGC5Y7IWiiigYUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABUc3+qNSVHN/qzQB8f/tAzJD8SmjgRze
zQQCMgYJbJ27W7HPpVjw38TNCttFi03xHa3dveW4xLcxx+akh9eORmu5+Lfg2w8Q+J1vrfU
jZ6vbRKQrcpIMHAwenXqK8Nv/CviWx025lurBtzsziSNd+OMDkewrz269CblDZnvUvqOOpq
lXlaS2PUdO8S6Pqkkkun38M0OcqHbYdv0NecfHq5Z/B+mRxEeTLebmKsMH5eM+9YttpD3Op
aVp9sG3rE5beMDgdz361wnj9tagnXTr5rlba3fdHHJkIGYdVH4GvRpY2tVjapC3meLjcnwu
ElzU6yb7H294O+FmmaV4L0u10zWtTtYGt0l8tBbkbmUMTloiTk+tb/APwr9QP+Rm1b/vm2/
wDjNeN6V4H8fP4Y8NeNrH4l6jb6Z9lsZ5dLaR2352bxuJ6HNe7+MHuf+EdiitLyexknuYIT
PbsA6qzc4JBA/Kk21oYpJmWfACHj/hJtWHvtt/8A41TH0+Twrsur54dX0ksEuJLm3jE1tng
PlQAy5OCMDHWtex8LSWOox3R8T63dhGz5NxcI0bfUBB/OuX+Nvi/SPCfwm1s386faNQtpLO
1t8/NK7qV4HYDOSfap1FypallrbTtM+JOo3VtbxQRy6THPMIEAEhVzhsDqcd/euT8Y/wBj3
TWPj+yaG+060QwamiEbmgcgB/8AeRuee2a4vQ/Ft7ZeCvDz65O1veX3h2KEztknYJiA3uSu
K9F8K6BoFxpGpR6bqMV7pF/CbaSFIymzdkHcDyG5zyO9VyWXO2YOo5T9mloYepfDO/ed5dE
1WJ7ebBXzOHwRwMgYNclqOi3+jTi1vIvlHIJ6Me/NeofDzU7uTQbvw/q67dR8Pz/YJXPWRA
MxSfimK3tb0Oy8QaY9hcOA/wDyylHLI3Yj+vrW9HH1IWUtjlr5bSnG8Nzw6yjSWf8AeY+R9
xPYYGf8K474na8NF8Cy2cBaO71h/KUjhhGPvn8eB+Nd1DaCG7nspnxcI5hdQcAMCQf5V8//
ABD1STxJ4zlstOHn2elK1vCyfx4OXb8W/QV3YmrHlTTPPy/DTlVtbY5nwrBc3nirSbW33Fz
dRyEp1Tac5HpxX0uwEkTOWBb5iT365rxn4QwuviPV50TLQWWckdMuBXrKXDyBmCDLYAB49Q
TSwkU4OVx5nNqrysy79ZX/AHKyOsRx5mwkHHpkdvaqEcXkQbcI6yDbtIB3npz9RWq+ViWXr
5p5AHT0/lVe9gDIoAA+XI4xge1enBKS5bHiucou99js/hl4oUO/hPVmL+Wpk06STqV/iiPq
R29q9GZoYUxHMolXkge/rXzP4te90zRNNvrST7PcfbFMM/QoUBP/AOuvSvCXxP0DxJDDDfX
kOl63GBHJb3DbVmPHzIx4IPYHpXztWMadVxR9lg5yq0FOSPSHuEu12M6xlf8Avlqjlt1ETN
LCjR9cjB5/Cqkm2NI32b4n/hGCPw9ar/Z5PMBjMkBBycP8vHTINaQc1sbywyk7nRW17HbLs
ucBMYDY4Hsaw7q2tL+ZruC1VU6MUP64pxcPGyXDOyHDHPIz1A96v2MAjgDRKMkZKZ70uepF
3TCWFhNWkjFXSmSLyiVltrkFJkzheeA2fUdveu20LVb1RDouquh1ARnyJ1XCXSr6j+FgOSO
9c824x3MWzz4JF+WIcHGOR/n0qreamh8QaT4ZtVa+8QieGeQRAj7FEDlpXPupIx3zXLiJc9
pS3JoUXRbjDY7OeB4pt0knlsTk/vSB+FUL37IsubgpJJ/CfvsK6G+0+z1KIw3cXmxnjAYjj
2IwazDbWWlL5WmWUImAAcySYIHqSeTXLzs3lSctmczJBA5+03H2xYuShlQlR9M9KbNd2Nja
MqahCZyMpznntwK0rjWr+1Ba8tLK5tyDtFvPyx99wxVC01O1nlePT9It7WT75Iw+4+mV/rW
sakrK6OSVOK+HcztP1/xFcEgWCTLk4kbMage5rpDJfShZDdQqWVTtAyBwKieC9lgaeS2Lyf
eWMuAM/SsW4s9Radm/sqTkA8MMdPrTlOF9ioRqRW5Lc/Dnwbq+v3XiC8svtU13hiQ7IAdoB
I2ke1ef+P8A4aXWlJFqPhWG+vLE5FxZbjM8J6iRN3zEeq5r2W6iuLZTPZ88DdHjg8dqLTVb
a8hDibaQcENxg96KVWdKXPE66tKnVjyTPkpbqLUoXDzBxG+GZcgow9uoP1r1D4a+M0sGTQ9
SdPszSfubhuxOOG/xrr/G/wAL9L8RGfVNICWOt7OJBxHcc5CuO/1614EyzxSSxvHJFNExim
jYdGXqMdiK+mo14YynyS3Pmq1CeBqKcdj7f8LMDbz4IIyDkfjXSCvI/gXrl1rHhS7S8jw9n
IsQfOd64yCfevXBXhVKbpy5H0PdpVPax511CiiioNQooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACo5
v9U1SUyX/VNj0pMDynx3o9nrGrtDdQ4byxslU4eM9iCK8m1G+1fw1ItvqSGWMt8s8b/fx0J
FeseNsRa7JKSSvkruGSBgV5idPi126ubjVrmQW4U+UF5y3Ye1ethUuW8tj53Hy9/3dyhb+I
be+t2klRTJwBxgk/XtXB/HOCyPw+0e8WUPeSXzLIAvRQnHPcV7h4S8H6NfafOm50a2bZlSM
/XmvF/2jPDTaHomlOt0JoZLplUYwQQueamtUpNOEAw9GtzKpPVH0loC/wDGPvh1cddNsRx9
Y66rxYP+JTYA8D+0Lft/tVk+B9NtNW+CvhrTrxXaCfSbZWCMVb7ikEEcgggV5F4q+E3jwal
cXDfGyXTdNa5MtrbXU7lohnKDJOWIry12PoPM779oi/vtM+B2s3mn3c9ncLJEBLC5RgC/OC
K8S+C3wVsfiNotn488aa7fanD5zxrYyOSGKED5nJJwfQVH4g+GvxE1yzk0e7+Juo65ZuPNc
XEbx2xCjOS0hHTGeAa3vAXjOx+Gfwqu9Hn8WWt9FpbGV5tJtGlEjStgRiV8IGz3GRjmqa7E
9dTvfiV4UGs+J/LsYoI203TY5I4n2qhTLoVGeAQDkduKk+FjBl1TFxDIsMixDY4diCWYFyv
AbLEcdhXlHiT4jXd3o1j4lsdBkl1G4lngub65nTUfs0MQ3KVjUhBnOeR0rY03xFeaz8cfBj
2l9LFZ6j4aFxJEkXkJI+T85j6A9cfWspJtalRaUro77xnb3+g+KYfF2mxIbO4hW21Mnom05
jlI7gZIPsRWx4Tv4LzQZdVfassLOrgOduRzx7EVsPdiGRbDVIfPjmUgP5e5W9Q/pn9a4e88
Ox+E2SSylkHh24kxLsbc9oWbqD/FHnqOozxwKUJxceWRNSnJS5omD8bJriL4djxZogME1xt
t7h1PMSOeX4/iHTPvXzHoptbPTrieDUzbTyyCNFyOU7sc19U/Eiy1TXvCGp6b4b0oXjSJGz
WqkETlGySvbpivnuD4deN9lzpEPgG+Gq3GN0s0QWKBScgK3Ss8RdrkTO/LqkIfvHa/U6H4e
22m3Gva6tjcebG0cUXmb/mkxlj6e1dq8ZtLdBcRBNg2rIR1xXPXvwp1vwd4KtbjUUWW6uJG
N7JbuSYj/BgjoAO470tv4i1y1t4baRLbVoSoUNPlJQo9x147mvSw1OrCmpUtV+J81mLjWxE
uf3X+BZgkhk224mDlXyRjqB3HtSNbzzXhjXMkWPkbHoOlQavqFtd3Ec+madqFndQxlABGJY
9o91Of0q14aGteKNWX+zZxZabbRYmvlTLzsT0jz6dz2r0ni1SjdrU8iODnUlpscv4zuFk8Q
Q6XMiXdjpVuPtKoctucc8eo4+leYNbo0fmF42VTwrHJPtj+teieLPh9qVreSSaLKdTM0rb4
ydsgJye/Y8c964I3QFzBZTQKk8J2MvlHfkHow7nivl6spubqS6n3+B9j7BUk9jZ0jWfEHh/
U0Oja7dRyIv8AqeXUgjptYle9dvN8T/iJo/lSa1bWs1sxBzPaFN3/AAIHisHwxpzy67B4jO
kMmi2EwF0YFLFy33cg9sgV6X4u8RWOrQWdukTl7WUSKPIPzLtwcnHQHFedUx1anViox0Z6s
cDSnBu+pJovxr8NahbgX2n3drdnGIoYxMrn2I/rTNT+NelW+tQWenaBeSrIwQzTnyfmJ4AX
knmvDdNlRbt3d1URMZMLwOtdN4P0FvHXj/TtAtrjexnF7dTvyI44yGKj37fjXesRNuzOSeF
pwhzKR6nc+Nviiuo6jYad4NgtprONJ5fMBd1jc4RiCe/NexeEvDE2hSXer63qH9o65qCILq
4C7EUL0RF7AZrfWztIdRnv1hCXMqLC8hHLKv3QT3xmq91d3Jk2QiIoeMlulU+7PPlNJWSLz
3sa5Odwz1FLNFBOVkaJZcfdJXOKxY9RvIbnbdW6TQ46w4JX6ir1prdjeSmGFmD+jKRQzOE1
cfNpthNIZZrCCR+m5oxmoZTZWqeWrQwKOdqgCrNzbSTphJ5IvXaRXN61pNxLZ+VbxM7g8Mr
4wfUmhK+7HP3VdI1WZZ0JjmDrnBIqOS1kL5LZ4Hf2rP0ewu9OhJ1C5MsjgKcc/jWvMrCXgr
jA7+wqJKzKg3JXasZ8I1lVX7TLH2DMhHTHpWTq2sf2NG6u8FxI/wAwGzbj6+tcvd+LZQ6W7
h7bUTGSSj5RkBA3AGuA1XWr2+umCyN5fKsxPzE17mFwcqj12PGxWMVNWW53L/E4/NGYuR3R
TgH0rz3xTc2+p69LrWkROWugBeWb4QO4GBMpPGcDBHfisvbnC5Knncc8/WpoEaPCkFVJzlT
wfc17MMDSjrHRngzx9Wek9Ue5fs13kd54f8QbFMbx3aJJEwwUYKciveQcivGfgJbQxaRrcs
aKHlnj3sv8WFIFezL0rwsT/FkfS4PWjEWiiiuc6wooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACmTf6
pqfTJf9We9AHifxPvRbas6MzE+WpCqeTXKwxzNplt5hEb3MmUA4JBHH6Gtz4lxm48ZG0Vi5
lhXKjjaO5p0VzHaeGZ9c1RfLtNHtzsTH38AYA9zwM9q9Hn9lRTPn5UXiMQ4nAeL/ABj4k8E
aro2j6C6pdXCi4uLfyvNYk8IjDryMnA56Vm/ELSPGHxM8A6MPENrp3hjULKWW6u3vbgRgQh
OHWPJc8c4pvgqS88R/EGz8RamB9ou9SikaTGc8EAKewA4pviD4df2ZqvxAgitBaxXF9bWtn
rOsTHbDbMoa4fe5yQTwccnpXlR5pNyl1PoJKFOKpU+h6X4a8RwppPw/8K/8JZNd2+s2/kWc
2jwiKNlhTBLu+W529AAa4XWvFXi6P43aj4U8DaRZfaNOvYYPMktXuZ7iMqC7STOSI1AJ/pX
na3/g7wtb6VDcfEuS9udCubmSzj8N253bZSPlEknCdDjrjNdh4d8R/Fi9uNQvPhX8OrvT/w
C1mRrnVdXYyyz7VCqxL7VBxycA5NaKPUyu1oYkGgeMPEHiO08TXGl3eoW91f6jbi9ju3Zxh
HVFdT8scYJAB71BZw2vg/wve6N4u8Zado81xFFGI7OUatK2xt2xk+4ie3XPevSbX4EfE/xf
bxv8R/iPLbWznzJNM0/7vXkfKFQfgDXonh39nn4V+HnEq+Hl1KYYIl1BzMfy+7+lPmQ+WTP
lxPE/goWdvpXhD4dXHinURO9x/aepKYVd3xnEMRC7OB8p4r0nwFpPj/UPi1b+PPHy2FnFZ2
TWkUFqoHlKR8qhF6AfU13vjaxsbL4s6dY21tDZ2gsYwEhQIq4c9ABjpXD3HjK68T+eNCM1r
aqWAitJPKaMAkbpXxnJx0GKyxFaFCmpTW4YajVxFZ04dD6Ftru1vfmhfcvPBGP0NVJbK3gh
ksJ4xJYXR2bSeFyO/tXzlD4t8d+HtZi1GbU5b3S7ZBJJZyqvnPEPvYfHzEDnOa+hNK1my8U
+HVvbSRZI5ohNEykHORlTj+nqK5KdSFRc0DunTqUnyVdzzPxbpWveHLSC1Xz5dGScFb23kK
uEKnETgc8Ho3TpWr4R1DxjP4Ru9T0mWSaziuGFpDeHzZLiJRhgDnI+YHFem6bMmqaJa3MyK
RcQqzrjPJHP9a5yOT/hDt9hMFGmSMZLOUKSsbcsYnOepOcHv0qXScp8yZftlCk4pbF+z13T
tXj+xzxG3kI+aC5QfMO4rj9U+E2n3esyXmnah/Z1tJyYUiDYPfGTWFaeLYra7n1Oaxju7h2
IXz5Nqx5PfA6VFqfibxRq8z+XqsltbMflSzHlgD6kbj9civQjGvSlaDPEliMPUX7zUzPEfh
a30y8bQtF8Q3N5rk6gOiokaW8JYb2dx90kZwPet3y4NB0aKwtoUhMSBNsI+6OelZHh63j0+
8kLFykz+c805LvI3QkseTXmXxM+Jmov4hn03Qbw2NkrkGaNgZGI6nP8IzwP8K2cbe9V1Zyx
aqNxoqyNue6InmmE5i2H7569ent9a5TxNoun6lJD4iR5rZ4pES5mjPPzcB8H36mtvw1Pc3/
huK/1NVe8udoc4wxGSd2PcYq9dWdv5RtZk/0e6iIeNs7G5/SumWHVem3FWZxYetLCYhX2W5
J8N/GFh4RttT0TWkF2J598juRuf5cD5T94V3Os+IvCaeDtUGjabL501q20raBV6dN2a8pi8
LzKhgfXkZWcbIbyETKUA6buufTFdn4d0fwZHZ22lXHmtv8AkkmNzJErE9SVVsAHmvEeCxMV
aVkkfZPM8vlJTg3d+Z4ZpWlWuri2W4uIrKBS5meJv3zLngbT7mvVvhvpEX/CaJZ+ANTlS6t
bCaaS5aMEksVAUk8YOCMVRtLCy0rxHqK+HNNi1e5srh4ob2GPdG3dSW/vY4I6ZFdn8DL6R/
Hvie91G3itphbRxOI0CqG3k4wPbBrzYzc6nK3se1iacI4bmtrLZnokPxLfSlW18ZaTLZzIR
G1zbjfGx6ZKfeX364rf1vXtE0jThqpeK53OsUSQEO0zt91Rj+vQVT8c2+kSaJ9vlhSWaQiJ
JA2OSD/KvOfAugaRqPiF9WjkSytLQH7MBDtNyx++57bQcgHqa9C3LC58z7R8/s3uej6U+tX
d0kt5qH2aSQ5FvDGpSI/3M4y3ua3LO9hF/cWU8KLewosrFF4dGONwH16jsfrWJeajY6XYz3
cV2Vgs0aaWZwCpA6r7fhXH6f8AEDTPEvxg0jTtAu1uYktZxcSITiQYDBMHsGGc1mpWdjogr
xuj0+fVrOIuCznHUhazLnxHZpEXkjmVRyCQOfwzmrF7a20sWLi3y56BBzWFNpLAyfZ7JADx
mVua15V1MJTmvhL1trkFzOIyjRs43KGXBIrRmdfM53dB29hWJZ6K1tcrNLNF5S8mNQSc9uT
WzM8fmfdboO3tUu3QunKbXvHz5qFleXE0VzZ3Kx3cCFAZV3KyNgkEfhXNefIJ5LecpDdROQ
yKevuPY11y3kTIG4U4HBqK+s7LUYSZbZJsD/WYG4duvWvrqcvZyuj5GrH2iMK3ZZG3OowP4
h/WnXEzPGBGDtB+9jkj2qI6fFbqYrK6uJ3PytvwNn1I6mr1vp8WyJZJpHcrnCr0/Gu6NRS3
PPdNxZ3/AMMviHpfgnTr+0vLC6mNxKHDRkEDAx3r0MfHTQCcDSL3n3X/ABrwj7A8Sgxxkq4
7/wA6tR2Sxxx/KG3A7ie3NcVbD0ZPmO+ljK8VyLY9xT436Iz7P7IvRx1yv+NSQ/GvRZ5Aia
TehicDO3H868OlW0S1dmCgINz7RzgGmWWlvfO1zIxgt+yZIPtkVxSpUVpY61iq+l2e7zfGn
QY2CLp9zM2DkIynH1rFsP2htDv9QmsR4a1SGaH7/mFAo/WvKZ0tbBhDbkPI64zzgfUVjyRz
RXSTohMxz86JuJ9QR6VKwqet9BvMJrQ+jovjBokke/8As66X0BxzSSfGLQo9u6xueenK185
Z1mWUsI5UxjrhR/n/AArVgsJpIFmu72Tc/WNeFX8etXLDU47kLHVpHuR+Nfh8Z/4l92SPTb
SD42aCx40y8x65WvHodEilhykiq4XB3seagm0yK0gDySAgttIXnHp2oVGi3awSxeJSumj3r
S/ino+p6mtiljcwuwLbnxgD8K6AeLdMabyEfdLjOzocevvXz3oFpFd6pHDFPskYYMgJBAHX
ivGLn4reIrf4g399Y3cP2BJTFFHdxllIXgMQpGCcZ4PeuPFQhTknF6HoYGrWrRtJan2tqvx
CsNJulgl0+6kyu4MgBBFY5+MWhqAW068TnHIFeC+HfjdpE8b/APCSXEINspLpGS6zKf8Ann
nnd6g113hTVfh/49vknsopYVDFWgmfDEjoSPQ/Ws6dSjb30aVo4lSagz03/hc3h3zQi2tyc
nAYAEVM/wAWtD8hpDZXW3IGcD1rhfFngnTNLsTqWnKyxhwrJydme4Pp71xNlp15qr405JJx
GASRnax7/N0J+lejCjh6keZM82riMZSnyyR6jLe2eueKpNYt4jt8kRBZMcGsHx9e/wBl2dj
4buvs9ppGst5JuGJJZgQ3lY7bvX8K53XPEsXw0j0uS9gN1LqBfzAzf6tFGSQO5zxXmvxX12
68a+IPD2oR2k8GiRoqRpv+cMxBLNjhT0xXj4rEQhKyeh7uAwlStBtrXqekXunGADTtL1hdL
miKM14q/JakAlVHGAccnPHvzXmN78JdQ1e01q88XeOb7UtRt7N7q0R9xE5Az/Gc8HAxjuK6
/wAM28mlabpYvhNd2MsUk7+bJu3F3+R3H8YKgD/ZxUXxES7Tw5qV7YuRfQSwiJQchUlXYyg
/48Zr5t5vWliuW+h7tPKKNOj5ln4Gtp9l4CW/t/AuhXF/bFt97K5MkuO/IO0+w4r02T4w6t
bvHG/hm0VCDg/amAAHbpXmXwStJo/AGuqhjDR3bREMckPgHH86TxFq9x/bcWi6FHbXk8Kbp
5CPkifsuACWPXPSvp41qMIc1VnzsqWInVdOkemD406oHKt4atQAAeLtjuH/AHzW5pHxB8Va
xc+RbeEoFXAbzHumC8/8Brxq7fxIkX2yeZbVIk+f7Fp2Y0+rPmh9W8XJFc3kesa+kcKebIY
4hDHEn0KgVy1Mww3/AC6g35np0cqxL1q1Evmj0TxRBrH/AAklx4k1+ygijhtT5S2zFwoRGb
BJA5JP6V4L8HbO61fxcukLdSW9uQ894yd0AwFz65PHvms/xP408UJ4wNjL4j1Z7d0XclxMw
IyOQV4HQ9cd69C+FcVtouk6xrVrCsct9d/ZYIzyzCPJ2/TnJNTUqwqxSqaJakQozwjlKOsm
7aHW/EbwfovhbwvH4i0y2m+zWsgN+vmPIWiPBcbicYJ6+hqT4Xy3mifCjSJpAYpGgd404Zv
JaQlDjpnH86sX+vX99YS2XiSCObR9Qia3uZIHO2EMOp3enqOlVfhxpl9Y+CH0jW4pIksLyW
zhMqkboVIKOD3BBNY4WpRqJzpvyJxnt0lGp01O88E6/Z3Phq3WSbEuWlf0G9i+OOmN2Pwro
ryHT9Y0+ezuFSe2mUo67v8AOD6V816Re2EHiGbT5NWfTIHnkQSSkhAA5A6c4xivZvDx8L6F
Y3FvP4ottQ3kSMzzjI9uDnFes8PHk543Z5NHF1HNwmkkcB4g8DazoFyGV47+xMu2CX7rjPR
XXoT6Edav6Dp1rqGk3sKZXULYkiLP3h6/SvSp9Y8NavYtbJcQapEeWhRlkx6ZFcnF4TuINc
XU/B8lrBC+BLaXIYLEe7LjJ+q8D6Vmq846SIqYOlKXNT6mHBMhjRZivmxHaVYcYrwmD4cze
OPi5rGhaCRBbpdvLLcOhKW0XB69yScAe1fSGs+H7q2Zv7Sht1juisZ1C1cosRJ53gjI46Ed
+taul6PoXhvS49P8ORw+TKA0l6rB3nOerOOtaVK0atoxNcJh5UHeZ5/8QLTRvC1lFeQ2wgs
7SCK3Mq8B24AJH4dqytKs4rmwjaS3+0r5RkZQdxI9Vz1x1Arl/jTrV3rXiRPDVtGXstKxPc
KhJ3yMM5b2UY/OtO01MRW9osjR2aqqMvlniPgdPp6GtqNa8nGTtY5sZQUEpJXuy5caHaSxm
XTNVSYZyInHlyL7HPBrPsYlEynYDJEfmcDrn1Fa+vWdxMIJ7pbaRplylzbnaJx6nHU8Vg2u
Fuw3zRMylTzwxrsqSvG8nc8fkfP7qszBvYrrw7d3Y0q7NvBqQM0aKRvY55Rc8bgcY+tdZ4G
1BfBum3VtdWb3F/fP585VgzqAOFz6jJz7moNbENv4VnWWKOQwTxXcU3UxlZFJA+ozWP4u1+
HTtFm1SGGUPLKFdoSFwp7+oJxXiLDQo1JS7n1FXMqtelTow6Heat4jtvGGkw6VpUF9hsebc
Tx7EtST86Y7sRxxwM1v2Fr5MKpGnlxLhSQuCf8A9VfOMXjLxRJbQXGnEWNrbkyRRRjsOdzE
5z+PWvUtF+JFxP4M1pb7VUgezjLWd3cbfOZyAPLaIDj5unqOe1cE4tyt0NvYy5bknxY8aWN
vp0ngOwhuLnVLh4QxjXCrk5x656fnUHhPwfe+H4rfxRZa08HifLRyh4xNbneeUI6+nIrA+H
Ph3U/FPiq/8XeJJN8sUi/OV3B34+79AK7vxhdDRYNUYXCwpFGjiVeWR2+7he44NdKcIK0lo
YylU5lCnues+HtVu9Z0iG+uYEgkJaKaFDuCSIdrAHuDjI+oq5dCRVPkhmHcjqPzrwr4JeI4
9J8L6nca5rIigmvA8NvJmSQcYdyBkgE49uDXtH29dXsI7nQ9Wtp4yRl0IcfTjvWXMm9Dutb
TqZF9rV1ZwTyiNnlhhaQRuAdxCk44riNLUa/pFrrV9e3UtzexiZ2hvWRMnsFzxjpj2rrvG+
tnw34K1TVSFa4ihxCrD70jEKOvuc/hXyNLqOs6VK+nrqkwEJxhDxzzx+dCt3JjTkz2EkEDc
AcYGKWSTybdpFODggDOCT2GKrbhuz1HAGeSeKZPueRXDLtHO0/pX1sj4+LJrRls4ckE5+8C
vU1qWLKIgTAGJHB3Y2isLfcPLv2AIv8AF25qxJfpbqks08cMWcb5GCAn2zVOXLElRuzbkkB
/dx46Yw1MIdYwW+UY7dKFW3+wtqN5eWtlZqm4zyzAA/T1/CuDvvHrapq6eH/B1gdQu7hvLh
nfgSHHGxev4nFcssTFdTrp4Sc9UjtbVfNlmZirRxv8ynoTx+eP61oPfx26/vH5PQHrUUWnS
6PY29jcSxy6hIvmSKoLZY9STztH1qrPY+QrX+p3lvbwouXeR+EHbmoVWMlzDlRnzcqWpUea
SRXfy9uT8p7GtCwnU7UBII6+359a4XxB470bTy0OkW66ndlQqTMPLjT1POCTXbeE/EXhHxD
cw6LaXpTUXhDfZpkYMWH3xnkcfypLGU9mP+z6y1saXluMt5ayq3QqcZqGSRRqFvEQ+w7fun
OCTwK6+fQhY2e/yDLgZUQt0P8AhWBpmm3s+qm4aBo1ZmYlh904OKJ4iPK2gWFmpqMjH8QeP
9G8Oa5DpJtDd7CPtcwcYtsnjjv+FbUb2ms69Z2yIpiMimVzkAqeg/HOa+eru0s4tFh1CWyu
A8r/ALydnLJJ83zP19u9drqHiTw5q1/pmn2804s7WBfOnV2iF5KRwq4wcKO/v7V40cfZuTR
9JUyi/LCL3PUra3fRPFr+VOlxBG+0MGBzuGATjoev5V813c0/gr4jaoi2sd8tldTQlJTtDK
TwfyrobjxFF4W8XWV7owzbKgS4iDk71JwxOeNw61n/ABO1HRNY+ID674fu3uoL23jkmLRld
kwXayjI9AD+JrT6wsRTTkrGUMHLB13FO6Rxut6sms649/Hp8NgJFAMcRJBIzk9uTmtnwd4i
vvDurx39pITsyNpPBGMkH61z8tvlkZCuXJ4z3ojuxGgwnzBxkD2pO3Lyo3avJ859QaL8V9V
Fsl9eapYSI682ru4GOmD1zXPX/iTVtc8Q3Wq3+vNBarGEt7DS77yI4gRgkDuR1P1ryi1+wT
2Kyxw+aSMEg9K6Kz8MPqtmtzHbomeQF4wfTNeNUqypr4rK572HwdGdnGmmQazb65LMtlFJd
a5YtGy2MhLSvGWILKT74HtXo9l4F1ybwhpCanHLbyRqtzJGV28Jz17nAxj3rlfB15JofiBk
jk+y7uX+b5VwfT168+hrtpPiFq1zfT3kzmGGFStpBE3oeWP+2Rkj8q5KlR1ZKMtu53QozoR
nOkt1sXJ5tTi0nR7m00W8lgFotuI/L5XB4DA8jP8AKsu603W9SsZYEsHiM95aw7ZZQZAivl
nCj+EV0qfGDwaljbwz6jYJcKAPtEkjMxx/eGOvtVC4+I/g2K6i1HS7uTUtUZx+6sl3qAO7c
AA/zr0KeW4SN6s3qeBLOsZUiqFKGt+x57qFt8QvhrdappEEs9taapN5oePBR+ezfwHFHg/x
v/ZOtNLexG9WbLSOzYYtnk57iu/8Y+ONN8Q+HphqkISPyw8c68K7Y5GOqtnHBr5ynu97GWC
UNJu/HnvisrfWbxa0R60EsNF1JW5pH1sfFs93E0T6MwtIgpdHnLrnGR8mMdMHvXS6Cbjxjo
1/aalApsbmNreR+QXDDnbn6/SvlbQPiVqOjMlvqrNf2IZSQ/yzRkdNrd8eh+lfR2g+Pv7Uu
QfD0tvqTyovmR4EbQnHLOnUe+OK9ejGlSptQWvnsfJYiVb26nUeieljxf4z+Dk8I+LtLkOq
S6ibu3DZmA8yLYQozjqMYFdL8O9dgfw1fQNDHPNZy+bDI/DKXwCPqdo5rkvi94mTxV8QLu7
tnSS1tI0sodo++VPzYPuxP5V03gH4e+LodIvIrnSfsP8AaPllZJmC+UFOcMM5BPOK8XHUnV
pOMNz6nCShBp1+p3Rv4tdihj+zmG2nUx3QJwrEqRj3+tX7bXLqb4eX2r3cyQ+TaCFMtkB41
Iyc92JHFW7X4cJA8F7caud8Jzlcqjccbup4rzfxpqdlpHg//hF9Lmiv45NU8yK6QlRH8xJR
ge4x16Vx5Xhp4atyS2YZpOlWoTnR1aX6nC6ezXF1Gk583JbLNzkk5zmuihsofOijQYIbhVJ
LOT2rmobGRLd7glgJH28dGxzXaeHZ7S01JLq9fy/LIMbt6Y6n3r9QoJUKTVrn5NOftKl2zu
vhzcWnh/V7qTUrZrcTR7EleMjbg8j/AOvXsUFzZxoksWzy5T96LGCfXivKTrtrKVs3mXyyc
nuOfQ9s1ZU+TaPcWVzJbyxnckSsRHKOuMV4eJpyqPneh7+GxMYR5I6nrLpHMjI4VlbjkZFc
jqfgq2Ia70iWSyvwdweE7Q/sy/dbj1H403Q/EZm06C9lVlgnAxuBG3P1rp5biIWizJKP9kj
ofrXmyTiz14zjNXZ4pFZxz+MJbfXNPt4L0uxhlX7s21QCQDwG9a6aHwrc6pcY0uR7K2jGJL
qeBSJj3VVPVccZ4rO8ZQ3CeIdE1aKJImtrxZXz/CvRmP8AskE/pXYXXiS6hlkQW8ES5IRpJ
CSfRsDjHtWUIymzOqqajzSPHvFvh3XfAEMXmmPWNCu3Ect4imI2rdjIoyBn1GAcVysNwE1y
KJUDkDzMq29XBBwR+FfRGm+JrW9Emma4IY5Xk8lXdMRXIIyDz0PUYPpXH6l8KfAclzcnRdR
OjaqG3xNHcF44X6/6snGD/dFauc0uW5k6NKcuddjzTX2lufDWpWtp8rzQgbTyBggjv7Vd8K
+HdO8e+B45SzZlTyriFV4V1Pqep4yDW3qHhDxlp86JeaBDrtowEb3WkShGcerRNjB+hrO8A
Wseg+JdS8NXNvqujmS4e505pD5IeIjO3B4Yg1XtnJ3ZlSw3KZep+BG8Jma4WKWWyFt+6l8r
zFORho5QOmCAQwFednTrK58TWVpDKuoG6gIuGhfHlhMHc3GFwoOCM9RX1ZHcXNp8l7JHfI7
EBkUI4H+0h4PfpVXUbKC485bK3tTHcIY5l8oKzgrjbkdPrWDoR5+dM9NYlxhytHkOj/EfXN
G0i2lPh2wfR1jHlRxFkdY923Gc4Ld+cA1zXjLxWPiH41Wz0K3ZbUQIgM4KnIySzAenP4Cu0
1DwPBEHOmaitlamTzDY3UTSR7gOilTkA46GuVh8G29nftf3eoSNuYvJFbR7Qucg474wf0rG
PtFFxe3QKlXDRanT+I6bw1cRp4e0GwS3jikmg+ZYhuYqpOXJ9D1/Guhh0iw1HUp5bE3ljPH
tWeSznMSvxkbscMf5V5vY61ean40t9J8GWynfH9mhmdT+7QDBY+gHWvetL8G23h7ww1jb3c
0lyzGea5lbcZJcct9DjpTpQ15pnNOM7tpnkfj/AEe50rwfqq2eoXM1gTG7QXDmXawcHcpPI
968buniu7k3E8kQkcLnP0Ar6A8Xl9VsLrR1kO+5tyUCcHcOQff0/GvnF44BIy3Fz5UoJDow
wQe/BracddEaYWs2mmz2RvMRShiKjA68HNPj2mILnAxxn+VWtY/5CK/71Z//ACx/P+lfXHy
NiVWjMrrvMUePXo1eJ+JdRu9V1qV5LwywxMUiUD5VGewr2GXpP/11/wAK8MHb/rof515+Ok
01Y9bLKakpNiwh2G18uq9mJ/rUqT3Cyn7KrwPuyro2ChHoRyKcv+s/4FUlv/rG/wB815L3P
d+zY7zwL8U5fDumXtjq9lJqK3D70bzfnL9MMT/DXM6/4q1vxJqBur24McRcmO3iPyRDsAO5
9zzXJS9F/wCuv+NacXRf96k7rS5rTpxbu0QXe9Qr7+nGGPNbHh7XtT8PXMl7pt2LS7aNoll
CBmAPXBI4PvWHqP8ArpKJv4P89qrlTjqaNe8ehaN8VfHujuPI1uS9XILR3oEob2BPIz7V3P
if44rfaVBZaHpj21xcRMLp5DxESMER+vfrXiEP+vP0H9KdJ/x/Q/59azcbaISjHmTsd5pp8
NyaMkN1fzRWyZkS3MxdGYDONuM8ntnnNSyxm9ube218RJbzwMbeKMBPJbjDEnviuH0n7ml/
9fA/lXUfEb/W6d9T/wCg15Dup2TPoIz54e8tjj5ZQ1zdIhM0ZYqskhGcDjrTz5cWn8yBnZg
AB6c1nj/kG/gf5U8/8ekP/XNf5GvS6JHm3XPK6IHV1Mce8CMnI55Gah+VAwxuJ/QVJP8A6y
L/AHR/Kq4/i+n9TXTE86okbegy3M94Y7SJ3EalnjQ/w+uK6vTvF1xpeYFkUQc43pllP41i/
DX/AJGm7/68j/MVnat/yEZ/941x1KUak3GR3UK8qVLnjudPeaxBqN0JrZbi6utvCxALke+O
tY11dzy6zNGszRIkavKwJ+/16/lmp/Af/IwN/wBcm/kaz5f+Qnq3+4f51NOnGMmrdCqleco
J36nVyS25Y/2bp7XcgIEkjRBgxHfJ5FRpJrcUTeXbeUnc4VR+NbvhD/jzn+p/pVbWv+QPff
j/ADrg5nzcj2PagrRUkcPqeq6hLYXUMt4JEZgSqNlVOev1rn7cymcMmQccfWltv+QTe/7y/
wAzU1r0g/3l/wDQq9unCMIPlR83iZylWswu0vXv1ilh2zPgBcck127eH9c8MaJJ4gtdZQXI
HlzRWr4ZUOM8/wCFYerf8jvb/wDXRa6u5/5FHUf+ucn/AKGK4sRVlGVOK6nVhsNCpGpOXQ5
Ka7kVgHPGSeTg88hh+Ner+E/il4nS1TTy39p3KOrBZW2tgejf4143q3+uj/65L/M11Xgv/k
ZU+g/lTqLljzI3pwjiGoVFoe5t8V/F2rQGO60+w0HT2O03Vw+WwDyFHc15b4x8RWd5LBaWL
GZYplkMxOMnPbv37034gf8AID0P/r4f+dcTqX/IUuv91v8A0IVwYdOrXjOTO6rCGHwlWEFo
z1rSLbzFZdzKsf8ACx4PuP6VrwCIhEmQMp4w1ZmmdP8Atkn86ut/rE/3z/Kv0aHwH4fUdp6
G5IE85Gj2oyjnbW7aagPlidj0OCfSuZP+uf6D+VXR/q2/651y1dUdmHk7nXaN4gGnXA07Uk
32u35cgEH3BroJNaW3jkgtHE9pMvy54KH05rzrV/8Aj2sP9wVut/yBoP8AeX+dePWppnt0q
sk0iTxF4m0/SdCu7TW1WYz2siwwIm9sEYy390ZI5pumvLNpemi8ZmKW6BpGGC2F6kHvXE+O
v+Rmvf8AsBj/ANHrXeXX+o07/rl/SuXDuzZ14vWMSW7mtvs7ws6HzOQpAP6dqoxajbxw7Hi
SOMe2AfxrKvP+Rg/7Zt/Kquo/8ghfp/U12xgpPU8qdSUFozcttTudPujc6LfCN9pLQM25GH
b5e34Uapr1z4it00vX9ItJreQgiTaQY2HRhzlfqK5bSv8AkN/9sa6C+/4+0+lcjpJTsbxxF
RRumVLGS70V/MMVzq+lwLhl+0E3MXrjP31+vNdzoOmaFrdgdT0bUZruB1/dEyZERJyRjj6H
Nc3on3pfo/8A6LNS/AD/AJEK8/6+pP8A0I1z4iHs5Jx6nr4ObrU/fNbVvDeuBQ0EHnZ4LRE
Y+pFcX4h8N3en3lukzN9pY7/m6Aehr3/T/uN+Feb/ABD/AORgH4f1qJTaRMsNBWkeM/BO2f
T/AIg6q09pPu+zmCFthK5L5YE49BXsusXd+0RhW5ZICQNqqATx0z1rD+GH/H5e/wDX2f5Gt
3XPvL/12/oK2w75txYmTtc841lrtNZtdRg4MQIBAyFP90j3qB7DwhqDfbNV0e3N9KAZj5ec
t0z+Na17/qZP+ulc5c/8fT/WuudlY82jdN2Z/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKpAY4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5eziNfoc00E59q9I+Jc3g
K4js5PCsVjDcyOzMtgjrGqYxg7wPmz069TzXm3y4yScjtXurU5BR9/A5FPJIbtTBjggUmcc
kVXJYCYMGORj8a2tK8S6xpaJHY6jIkSHckL/PGp/vbTxn0Nc+GweetSJnk4q4CZbmuHnnaa
Q5dzljjqfU+9Q56k9qZuyPXnil3AfebB9RWzJFJU4IoGWztGce1MDDP4dqlghnuLhLW1jeS
aYiNEQcsT0AHfNTbqA3PGeKZkYzjPNSTQS287280TRTxMUeNxgqRwQRUBPUVMldFIUtgcEG
jJOcHFN25HSggjqc/hWPKMUt60BwB0/Gm4BBwaAAFPB4pW1AfvJbLYP4VIGOT8o/xqICnAj
A4O7vVqNgHMR1bIz2x0p+McjpUe7f94nNLuGMY6e9UkgJQWxzgg9BUZZgSM04FQp+Q59RUb
kAjqKJLQFuegeHPiXf6VGllrYu9WskxsjF2YyuOgzg/Lx0ritUvl1DWL2/WAQ/aZnm8schN
zE4/WqOQRyabk+tc0olJaj85Ge9A6cVGTxQCDnmsSx+cnAoJxTMZ70gIB5pyiNDs/NzSMQK
Yx556UEBuKwAfk46c0ob1qPGMY4NKuO9HLYCTfRv+aosgd+9ITVDJi57Uhc554qPkrxmlHT
rmkA8HPfilLY70wHHIP4UZz+FX0ESiQEdvqaTdk9R+VMHPH601uBjIz61LGicgMhAwT7elI
SoJwy8elQhm24Bx7092ydytjd2rIpEok6qp3BhkYpHLRKxdQN3HK9KhBK42t070rlpclpch
RwDQAgOUyep703HX5QDScBSS3em4OM9qAHg4759aXllxuAGOKQHKscKMCk96AHg4OeD3z6U
8OxXIGBTBt2ccNVi30/ULsYtLOefjP7tC3HTPFWlcL2IGYjGeQP0powVUjqP1pxJIXp05pi
lmzxjBr0TmHk9PegEkYIpQc8AHigA5HPU4FaWuSIFyeeKkHIx2pCMrkd6Bx1qkrMB4PzADn
2pSAxzUfXBAp6/KMZArVEiEYHA5rQ0m/n0vWLLU4EDS2kyTKp7lTkA+1UwMtnIwOc+lO2nO
RznvVKIXR9LprngLW4W8TR2HhlLtog8099LtkjIHzKYv4j+ea+efEd1pmoa5cXmk2ptrWQ5
CkY3HudvYH0rO2KRuIG7HXFRnI4NZ+zcQVhr7dw2N+NIcFjyWHY96cEzxuxxXQ+E/Cw8T3c
1u2qQ6eIgOZFLFs9CMdBwPzrOzG5WOc2jOAKUqCeM/wD167HX/hz4h8NaY+q3TWs2nqyos8
MwOSeg29RXIHIIJ5qku4J3G5560jAAdcn0FPIB68UAbW6jB702tChqdyF4FKhByOhpC+GIB
4PpSKBuqVoMXHDDJ9aRjkDvRkFs9O1OXnrSbuBHjjrk0cYx3p+0o4I4x3NdF4P8Fax441O4
sdJNur28fmyNNJtABOAB6kmsJaDRzHH4etJwDgda6rxX4C8QeC7SxuNfjggkvWkWOBJQ7gL
j5mx0Bzx9K5YHHXrWehYDpnvSkAgYHT3poyad0JFAxjKD3xTsYGKMEml525zUcgwZixGSMD
pUbD5iMg+4p+B0YZNIMjnGKhx1ARUO4elOwv8AEPm9qcAxydwHtSY45PNWo6AMznqPypR70
48nrkUAnpS5QGDFGaUgDnNI3XFTYYde+KYT6nitfTfD2r6xZ3N3ptm88drgSbSMgnoPc8VW
utF1Sztzc3enzwRAA7pEKjk4HWpaY7opqRnA6U043HilwARn0pGI3E84x0rNjH4zk4PTn3p
QvPXHpSI53Kp5GepPSrM6osoAXO0YCq2Rn1pAVnRQp2MfamDrtHU0rbhz0z2FLnJy2cGkA3
2J5HGDSnIOKGXpkncPUUhyx5OTQA/jack5HSu18I+LLbRrNra7leHb/q5Y0LHBOSvBHfmuG
57VJjK8DNXGfKTKPMPb5ShwRxzTAcksRtqWfKbA3PH9amhihTTZ7m4DbyQkG08FupyPTFds
qipvUmFKVRXRX3YII4zXc/DGbwd/wlTWnjSCKSzuIxHE82fLSTcMbscgEcZ7VwR9RUgBAye
a05m0ZHofxW0Hwp4d8Wrp/ha685Nm+dVnEyIxOQFYe3auCzuABAwPamoTwmQe/PevWfCnwH
8WeL/Cdn4msNS0q2sbzd5Yup9jcEg/yrTmUEuZis2eT7T2IoJK8Zr3H/hmfxjnnX/D/wD4F
ikP7NHjDBH9v+H8/wDX2KPbw7hys8RDHOGBxjk+1SoB0HQ8dc19FeFPgH4l0fVt2qa34fns
ZV8uZRcq529fungjOPerni79nm6v5bKfw/qegWjiNluUW42ox3ZBGeelVHE0+5DjLsfNrlk
G3p24qu2WJB6ivc3/AGavFxAI8Q6BnHe6qP8A4Zq8YE5/4SHw90/5+xVSxEH1Gos8PKkZyO
K0dG1O40XV7fU7YK+xgXiYkCQdwa9hT9mvxgB/yMXh/wD8C6Q/s1eMO3iLw/j/AK+6zdWn3
HyX3RxPij4iy+INOn0mz0pbGwmkWUq87TPlewJ4UZJOBXCjDHDd69w/4Zp8Xg4HiLQMHn/j
7o/4Zq8XA5HiHw+ff7WKSq0+4+RrZHhpYKSvWlDfJtIBx0r3I/s1eLuCPEHh8+/2oUo/Zq8
WYBPiPw8P+3qn7an3C0l0PCiBjKnpTSSfXNe7f8M1eKy2f+Ej8Pgf9fYpD+zT4s3H/ipPD2
PX7XSdWn0Y+VvoeF/w9KeMbun0Ne4/8M0eLM/L4k8PH1/0qmN+zR4r7eJvD3H/AE9Vn7WHc
fKzw/hjnBwa3PCniW+8H+KbPXdPCSPbtl4n5WVP4lP19e1erD9mnxYoz/wk3h36fa6Q/s0e
LDx/wk3h3/wLqJVIPqHKzhPid4x0rxn4itb7Q9Nm02yigCmGZ97GQnLMT39PwrhAhxwK91P
7MvizH/Iz+HSe3+lUg/Zm8W9/Evh0H/r7qeeHcaR4Yw284waRevNe5n9mfxX/ANDN4e59Lu
lX9mfxXnnxP4d/8C6XPEux4aDgEAY460HJyAcjpxXuf/DM/isHP/CUeHP/AALrptE/ZutW0
kW/iLxDpcd2krYns70cofUNnJBz3FLniFj5lxj+po4zwS31r6M1/wDZsuGuIofDXiTR/sqD
LzXd2oeRj6AcAe1Yo/Zp8UDJHinw7kf9PYo5oi1PDeQOlLtyN3UdPpXuR/Zo8VYyvijw775
uxR/wzb4swo/4Sfw5jrj7ZT54jseFtgHjjNKFyM17l/wzT4o6HxR4cHoftYo/4Zp8UbcHxZ
4c/wDAuo54tjszwplOOnNKo9RXuq/s0eJ/4vFnhz6fa6G/Zr8TDOPFnhzH/X2KfPEdjyjwv
4r1Xwjqv2/TiksbjZPbTDdFOn91l/kRyK2fHPj218WWlvaWeitp6xyedI8lw0pdsYCj0Udq
73/hmrxOB/yNfhz/AMC6af2bPEuMf8JZ4b/8CxUcyYctzwsKTg9aUqOMDn3r3Efs2eKAwUe
LPDePX7YKD+zV4mzx4s8N5/6/BUXTKSPC9uc8c09XZQcJyf4q9H8e/B7xD8P9Cs9Z1PUdOv
LS7m8hGs5N/wA2CevTsa85wVOAeanR7AR7SVLEH5e+aVY2Khz93OCc08AKd4BOSR9DQrBGW
TywGDA7eoIpNANOWBYnOf5UuAQSrbSB3pq7mzlc5ORjsalkGQXYEuOpPegRESQm0/dHPuKc
yHGVcPnHTtSAEEgc88k0c4OOOe1KwxzZk8vapyR0/GvUZfAd/rfgLQU0cQm7tRIbiORwh+b
BH171z+ieHfs8qXWorukXhYf8a717620S0Go61IkCEbobXPzyn0A7D3rxcdj51K0Y0NT7fL
sjhSws6mNfLzL8ji7j4XarZW0lxqWradZrEu5t8hOD6cCuUutNigg82DVbS7H92IsDj6MBV
/xJ4q1LxJPvuiIrZOYrePhVHv6n61zx+Y5x+VexhvrFuapL5HyWLnhlPkoJ27kuSSCAcV7z
4tkdP2Ufh0EZk3ajNnaxGeWrwhFIIDHYD3PFe7eMECfsq/DgBw2NSlBI+rV6qu5RPOi9WeL
PqdyHYDkAkA5P+NNOq3PbGfqf8aqSE+Y4H941H07V22sVuXv7Uuc9ce4J/wAaP7Vuj0I9+v
J/OqJyfWkpeqDRdTQ/tW6zk4P5/wCNA1a49B+v+NZ+KAOM4p6DNH+1Lkngj9aQ6rdE5yP1/
wAaofQ4oByD2osBf/tW7znjj6/40DVLvPOOenX/ABqhn60cUmtbDuXv7VugduRj8f8AGl/t
W7B+8D9c/wCNUM9TQSeKm8QuXxq11yPl/X/Gj+1bkdAv6/41QAzSk4PHSqsNGguq3QzyOe3
P+NH9q3WONuPx/wAazxljmjPahWA0W1S4AXlGJHTB4oOrXJxjb+tZ4PpSc0vkI0Tq1zjGF/
X/ABpTq1zgZ24H1rNzS5oSvsh6F7+1Lg5+7+R/xo/tK4AGVXPWqR5oAJotbcC8dTuOgCnjr
zUZ1G4OAAuB9aqEEd6BkAnFPl8gui6NTn7qpo/tC4weEH4VTxkbgM113gP4f674/wBZ+w6V
FstoiPtN24+SAH19SfSsatWnSg5zaSKS5tjnP7QnPOF/KnHUZ8fdX8BWh4s8L6j4P8T3mg6
kAZLdyqyDgSr/AHh6Vhgd+uOxpwnGpFShqmDVnZlz+0ZwMFV69cUHUZeMKKpAsGNOzyCBmr
S12C6LLX85+YAcd6Vb+5LYCqSfUVT42nk5z0pcDHA5oYXRaGoXCsQwWka/lzj5f1qqRzTe2
OKVrdB3RaN9Lgcipbe7kkuFRgCCDnr6GqHB4zip7Mf6YhB45/kam+gz2vxdI3/DI3gZ2y5/
tSf7xz3evEBkxs4ThSNx7D0r23xaQf2RPAuf+gnOf1evC85Oenrk1499WJnpFhqngi6+G8M
euwQDVrBjHAsCutxOpJOWIO0j3INecyfe4PHbPpSdu/zUhyTz1oJQBeemcc08kHOc7j2FNH
GOM09FBkOzooyc96BkQLAn0/Wnk4HHI96ccyEsQM5znFRbeKBnrWoeKNB8Nf8AIElj1zUtr
YmZMW8BPcA8ua801LUb7U717vULmSeeQks7H+XpVdw4K8Yx+VMLEmjC4Glh1eOsu5247M8R
jXerLQQjJzT4V3TKvHJxzRgnJ60H5cE8+tdmq1PK1eiPrT4d/A/w1N4ftLnWYFvbu4VZhKw
4UegHQivWv+FV+CbvS4NNvNKE2nwyebFbO7eXG2MFlUdDzXk/7P8A8R9CfwjZ+D9S1NLHVL
V2jgWY4WcMcgBvXnFfRNrMxK7lPBxXLWrVG9y6dNLU/Ofx5oNr4c+IuvaFZzGS1srySKNup
VQeh+lP8FeAPEfj3Xf7N0K1LrHzPcMP3cC+rH+lfV/xH/Z1svG/jBte0vVotHeeMmdPIL+b
LnljgjBI611vwv8ABVt8L/Bz6HOY5dQdjc3Nwn/Lc9AeegA7VOLzD2NDmh8RtTp3lZnh0f7
K8jxeWfGK/awoJjW1BAP/AH1nHvivHfH/AMNfEfw71NbfWbffaTEi3vIx+7mx+oPsa7HXfi
hr9l8cTrcOoTR2llfbDArYWWMNhgw719WfEbR9G8dfDW+sriOOQPB9ptpSMmJwu5XX8CR9D
XmvHYnA1YPE1eaMjZ04TdoI+ZvDv7N2ra94Y0zW/wDhIbe1TUIVlSJ4jkZGcZzz+Far/sq6
wgAbxVaqSeMwEf1pNH+JF/qXxi8H+H9Puni0exuI7dUU4DIqlACO3TJ+texfH/Vri1+F01x
p1zJa3MU6sksTbWXr0IrLEYjG068MP7Ve9toWqUH0vY8Ei/Z4vZPG9z4Tk8SQw3sdut1Fut
yfNj6Fhzxg8YrWm/Zc1G2UG48X2cQboXhI/rXY/BnxsnjLxjo2paldGfXbHS7i0u3frKoZS
j+5Irpvjn4f8WeL7LS7PwiJN2/bM6yhBGp7nJH6ZrOpjsRDE+wqVlHTeyGqUJK6R88/EX4I
at8P/D0OuNqkepWjPtkMabdgPCnk85P8q5XwJ8PPEfxA1f7FolofJhI+03bD93AD6+v0Fep
eL9UvvDPh3xR8MPE2oy30EsKXelyTMX8sr1QE84OMj8a97+D2i6Z4P+EmlpHGq3F3At7dPj
mR3G79Biu+rmc8LhVKU7uWil3IVFSlaKPGD+ywsarHceM0juXGVU2wwfpls15v8TfhHf8Aw
1i0+e51Fb+G7LIXVNoRh0HX05qb4p/EPXtc8fXxttRntYLWUxxiN8YIPWtTXfGl349+A0Vn
q8/n6v4eulJnkbLXELDAPrkdK6qFPHUpQnUq8ye6sOap35VueM85OOBXsfgb4EXPjvwnb+I
NN8SQxpKSkkTQEmJwcFc55/8Ar148fu5xX2h+zHdRQ/CSWOTBP2+Tr9BTzrEVMPh3OnPl13
MaK5pWPM1/Ze1FpzAPF1r5oGSghJI9+tcz4k+BGs+FdZ02PVtUhTRr6QQHU0iYrBIeFDr1G
TgZ969VeLxHqP7XEFxp8t1HpdmBLcMuREE2EEHsTkjiu1+OfiTSoPBselu6NcXF1CQM8jDj
H4148MdiY1owVZTcl2Wh0exjd6HkDfst6nDC0kviq2RV5ZjAcD9aib9lzWJLVprLxTaXB25
X9ycMfTOa+jfiRfgfCzXDbP5c4tPl29QfwrkvgONT0P4UG78UzSq9zcPdRrcMSyRkADr9On
vXHDMcW6PtVXu72tZXZTpRX2T4q1vQ9Q8Pa5d6Nq0BgvLWQxyL2BHceorrvhl8NJ/iTqWoW
Fvqq2EtnEs3zRF94Jx68Va+M2u2niL4oahe2aqY1/dkr/EQc16/+zhHb+GfBureK75FQajd
R2sTtx8in5vwya+nxuKqUsJzc3LJ2+8whTvOyPNfiH8DdS8A+Gl1uXWYr2My+WyCMpt98k8
8jFeU21vPdXUdvBG0ssrBEROSxPAA9ya+8vjdp0HiH4S6rbxoHkgUXCHHQryCPwr5V+BVvZ
XPxm0EX8aPGjPKqv0LqhK/iDzXLl2YOeDnUnLmcQq07NJHeaX+zDdnRY73xJ4lXTbh1DNCk
QYRE9ixIBP0rA8a/s/33hPwfeeJbXX49UtrYK21YtuVzgnOTX0d8ZdL8QeJPh9JZeFpduox
yB9ittZ1HUKema+YtE8U+JfCWja74E8Zw30Gn6rCVjS7Vv3MwPDAnsR1964MDjK2JftI4i+
vw2Rq4QUbcup5JjHyj1r7T+E3g/xDp/wo04aJr2nwR38S3KyfYysqlskhzn5jngHjgV8bWd
tNeXlvZwKXlmdY0A7knAr7z8NalBpOn2vhhCA+n2UUeB1wFwTj6/zrXiLHqhTjGMeZ7v0DD
U+Zto+Qfi3p+tWXxMvrTWb5dQuFYKksa43A+3UcnvXo1h+zBql1p9pcTeJobea4hWQwtAdy
kgEjrziqvx5sobb4k6Pr86lbe62mY/7jDJP4Yro/AnxP1Xxd8ftNEkzR6asUu2AHj7vAP0G
B9c1rLFVquChXw8+WKj2KlTj7R8xnn9ljUg4V/FcCs2do+zn5vpzzWLYfs7XV/wCJ9W0AeK
I4bzTtrmNrckvEw+V+uOTnj2r1z9ozXr7TvBmm3ukXstldRXisk0LbSvFV/g340g8Y+NLrx
BOFGoHSILe8Ud5Ec/N+OQa8+GMxjwjxPttPRDdOClytHn9x+zDNbMq3HjS1idvurJBtz+tc
N8R/g9f/AA7hsLq61RbyyuW2vOse3yz24zzxzXvvxi8IeLPG/ivRI9CbydNTaLmcy7AoB59
z+FeP+OtbmtvB2tfD7XdRmvL7TLxJ9OlmO4mEjDJn0XHH1rrwGLrVeWSrc2l2rK4SpQitjV
sv2Z7jUdKttUtfFsTWtxCsyObYj5SMjv6Vx3hL4Q/8JX4p1rw9B4gjhuNNbKt5JYTR5xu68
HpxX174IuI2+D+iRKCZDpca89c7K4Wy8Hz/AA7+GnibV9IAu/EWob7qdlHIXORGn0B/OuKG
a1b1Kcq+t7LRaBGkusT5o8f/AA7g8DGJIvEdtqszsVlijXaY/Tvz3/KuLsSBdgFQcgjntwa
k1C/vNT1GW9v5mlnduS3O32HpTLQE3afj/I19hQjUVNKpLmfc5ZuN/dR7F4v4/ZF8CdP+Qn
P/AOz14bvYxGIEbSc4xXuni/I/ZG8C++pTf+z14Ww549K8xv3mZsQFiABjJPFKQd2Qc0i/r
2pT6mmhCnkY/GmAso44JpwyOaUgntTAFDhfvHFKEXBzmhQMgHvQeEG1s+o9KBnVeJPBnibQ
bGLUtY057aG4bYCwHDYzzjpXM29tNcSxxQRPcSvwEjUsTz6CvozxJ/bHxPUafZo9hocUgku
tSvl2BwDwIlOC36VoaHqPw4+HUMsNlPGbhgEe4C+bLLjqSei/QYFGW/W8Rh1VxMeWRljZ0K
NXkpO543o/wp8eaxKFg0Ca2iPWa6/cqB6nP8q9N0L9miW8Qyaz4thgcjIWzgMg+mSa0tR+P
XhaJWjt9Mv9SlHCyzSCJPwAzmsOL9o/XbaRfsOg2KKOAJGY4H1zXfKEmciqSex3Hhn9nDS9
D8RW2q3viNr+2tm82OEQ+W3mD7pJzXv8c264yg5HX+leceAfHeqeP9Jju30qOygdSCQ27LA
4OPQV6JBD5D7QcdK4aqa+I7IO9joIATEDzz1HpWdrulPqNjJ5EpiuRGyRlj8rZHRvarlq5K
4OT0PpVs8r/gelebOEZXUtjoTad0fmL4piktvFWswTgGWO6lDn3DHNfb+iR3i/DnTnkY4Gn
ITxzjy68w+JnwBl1D4qaS/he2mOn6vI0uoyO+5LbDDJyeeQTx61658TNe0zwV8OpoY2VXFt
5MK5AIULgde9cudUFj6lCnS6O50Yebjds+QPB6F/2gtNWH+LVmwfxavoL47wXMPwsu3lcsp
kUc14B8HY7jUvjn4blKM7G9M8pA4AwxJPpyRX1B+0ZBu+Dd40aFgsqMxUZwPWrx+GTzShO/
wjp1LRdtmfPH7OqSt8TpViPzfYJen1WvVvjZ4n8R+EdN0+50i/e2lkfaTjII5zXB/suWxl+
K95IUOxNOky2OASR3r1H9pLwhruveHtMl8PaTPqTxTYkjt0Luue+B2rHFYSnLOY1azXLYKV
Xlpabnzj488UP4+utJ1OKF5NTjtPJuowvVlBJYD0xk59q+tfDUF3efD/AEkxvlJNOiC4/wC
uYFeM+Ffg5ceEfAGueMfGaC2vDamO2td43RI3Dl8dCVyMdq779nb4iWXiTw4/hXVZ449UsH
Jt1YhTNCTkY9WHf2xUZxgliaMFhvgpsdKo4u76nyT4jhkh8WatBMMSJdSq2f8AerMSWWFZP
KkZVkXY2D94dcH8q+jfjb8DvELeLrrxL4S06TUrO+bzJbeAZkhkPX5e4PXj3rlrj4S6r4N+
FWpeIvE0MNvdX22KK2Y7nhjGSxP+0Tt6dBmvqaONozhH3rt9PM5HGTk2jxYc4zwD696+tf2
d4bmX4ZzGI4T7bIPboK+SsEsT36/Wvtz9mS3RfhCXdfv30pUnjI4H+TXmcS0HiMF7Nu2pph
p8k2zkPiF8Ym8HaxdaDaWDG+TDNIuFBz3J718+6h4n1rxV4ms7zVroyv8AaE2J2TLjpXXft
AxtD8adTBUqDHGyZHUY61594ehkuvE2l20KM8kl3EoVVySd4/8Ar10YHBUMNhb01q46surX
qSnyo+6tdum0Lw3carfq01paxiWRAM5A9vWotS0uTxZ4LeOzuikN/bBoJVPKkrlSP0rY+K1
urfCPxCkaZcWTAADJ4riv2avEL658LX068yz6RP8AZ0dhjMbDKj3I5r4COTKNH6zTn70ZNn
W8RpytHxnq+mXmka5e6Teq32q1maKQHqSD1/GvrDRvCFqPg7ovhTUNWXS7q5thJGWYKfMc7
uh+o4rmPib8Onv/ANpTRY4LdvsmsyxzzMAdoCH5+exxisj9pfUn/wCEz0/S4maOO2j3qBxj
AAGK+wxcJZi6NKnPl0b07mFN+ycpNH0PLpd9P4ffT7t1kZ7cxSMAcMduCcV8NxQ6z4d8YXM
mnKY77RpjJuUcoA+Bkd+oH0NfafwI1u+8RfCHTbrWHae5gaS386TrKqN8p9+DjPfFebw+Fr
S3/a01TSbm332Gr6dKwyOG3KMkeuCK8zKKH1L29Co00wq1PaJNdDX8D/GPw94rt4ra+vE0f
U8YMVw4Cs3fax4Ofeus8XeCbLxp4fk07VI1mjcboplALRtjgqa+X/EnwQ8faF4mk02z0G41
a2dswXdom+N1JwMn+E+1fYPhiwfwX8KdMtNfuRJdWNoEmfdnL4+6CfQ8c1wY3JqNGrHEYGp
Z9rm0MQ5Llkj5A+FXhCe5+O1nol0m/wDsyeSWbtkR9D+J2mvp+y8NWN/8Q28SaPrsVwFha1
vbMENg5ypGOVII71wPwetTJP8AEL4gmBla5le3tHIwWUcsV9s4/KvEvBvizVNL+NFnrOm3E
pe51HZKinIkR3wQR3GD+le9i8HLHznJz1ikvluzKMnSVl1PcP2kPDDSeA7XVo4+bGfcxxzt
bjHtzXi3wNieX4w6ckYIPlSn/wAdr7I+JulRa/8ADHX9MRBJI1q7xjOTuUZH48V8ofs32c0
/xptn8t3S3tpmkbBAU4wMn61GBpw/suphk9Fcio25qdj0b9oq3mi8A2pkJx9pAH5VxX7NkU
7+J9daE4xaR5/77NerftQQA/DmylRMqt2NzDp0/SuI/ZRtHfxD4luGiYwi2ij3443bicA1y
08LbJHRT/q5c6j9qpSH/G3xj4r8Ia5pi6Nqj2rSIWZQAVbB4yDXi3jjWh4w8QvrdhBNve2V
7hCv3COGPsP55FfQP7RngTxL4j1rRrzw9pFxqUYQxSfZxu8s+p9Bz1rnH+FzfDP4L63rmvG
F9evAqRrG24QoMMEz0J3AE/TFejlsMPhsPTlTtz2sOpOVSVketeCobyL4XaLMj/dsEcZ7fL
VXwN4mfxppF6wYrc2Nw9pcoeckdD+IrtvB9pt+EuiwPGfPOloMHrkx/wD168L/AGdtQeL4n
eMdDmjcJLumOeiskhAz6cMfyr5T+x4VKVafN7yldHR7e1lY8T+KvhdvCvxH1GxEZS3mbz4e
MDDckD8c1yFnxep6c/yNfUH7VOgJ9l0PxBBDnYzwTMozjIyM18wWi5u0GPX+Rr9Fy6o6mGg
29kedVS5ro9k8XDP7JHgQ9P8AiZTf+z14URgk5r3jxeM/sl+BB/1EZv8A2evDGRemKwtds5
2yHGB2z1oZe2cin4GMHr1FIeBz+VKwDTt6elL94UYBLYzwM9KRSN+cYz2oAUAEHORThnbxx
+NN46fpSkhR3q0B6VY3/jX4gap9i0tpbgRryZJMRxKT6dB+VXvEvwc8YaBoT65fz2UkKLuc
ebtYfTP3jXr/AIKtPBXhG4vtF0XWLaTUUdDJ5sgDOVz1JOO/as/45WaeJPC0Orf20trPYqS
LOSYCKb12jrvr5V8R4mvjY02+WHoz0FllKlQ57XfqfL6sT0IHfjmpYmk3Fh8vbJFMgie4lE
UakvIQoVeST6Cuh1nwxrPhkxprdi9qJF/dljkNwD19cEcV95Cz1bPDk+XY+s/gd4r0PUfh9
YadBPBa39inkz27Oqsxz/rAO4PrXr8cTGXIAPfPrX5n293dW10s1rcPBJnKyRsVI+hFfRvi
fxd4l0T9nPwHqmn6/fQ3mpXUiXU5mJaRRuwMnoOB0rz6lDnndPc7YVtOWx9VLKACVkwy8cV
cjkKrkndzya+I/Bn7QWveHIWs9bjbWIVJ2yO2JevdupOO9UPFf7QXjvxBqaTabe/2HaQE+V
b2pzu/3yfvH9Kn+z6j3H7Rdj6U+Lviz4heGJ7a88LeHDqWmmErJNBl5I3z0KjnHTnFfI3jf
xD438USPqHiW2uoLeN87ZIWjVSeAOeprrtI/aX+JOk2ot5Z7DUAowHuoMv+akVwfjf4h+Jv
iDqK33iG8RxFxFBCuyKPPovr711YfCezleUFfuS6j2TG+DvHev8AgXUZbzQpo43mXZIHQNk
emeo/Cuy1H9oHxxqVjcWF41ncWs6lJFaLhlIx0PSvI88deaYTn61vPCUakueUFzBGpKOi2O
28G/EvxP4ENwPD1xFFFctukjdAcn69eBXYj9pH4inINxbc/wDTOvGVf5dm1Qck57mjOKU8H
QnLnlBXHGrNHqPiT44+NPFXh260TVXtntbgfMUTDD6V5tY311puoQahY3D211bsHjljYqyH
2IqtknrQcAjFXTw9OEeWMdBSqTluz2/SP2lvHtlaC3v1ttQZRgSuu1/xx1Nc345+MniPx7p
I0zU4oIrdZN6mPOQPSvNOCOnzZ/SgVjHAUYT51HUv20rWH/LnrgdD7V6X4f8AjZ448K6HDo
mn31vJa23EZMY4HoPWvMd2RmjOe2a3q0IVlapG5EZyjsdV4x8c6t451GHUdcSE3kSeWJo12
kqOxrM0LXdR8Oazb6xpE/kXsGTHJgHbkYPWscZJpSeQM8mqjSjGHs4rQbm2+bqewXH7Q/xB
uLeW3nltJYZVKsrxDBB7H681i+FvjD4v8IWEunaLPDFZu5kWJoxhMnPB69+9ed4IIBApBwe
TisVgcOk4KCsyvazPYm/aI+ITSCQz2u8cA+XyB6ZrjvGPj/WfHVzbXWuLA9zbqUSVE2sVJ6
GuOPWlzxj1qaeEoUnenCwSqTkmmen+H/jf458OaFb6Np95CbW3G2MSRj5R2HHX61Hqfxq8a
anq1jq0lzDDf2G4Q3EUeHVWGGX6GvNB0yKSj6jQu5ciuwVWaVj3Cw/aV8f2yKl59jvMfxNH
tP444rn/ABd8aPF/i6zezu5o7e3dSCsWckfWvMM04EA5bpUwwGHhLmUEP2811PSdF+NPjbQ
tDi0azvYZLSFSiLJGOF9OP681x+n+IdR0vxGmvadILe8SQyKUUYUnrgH6msQn1o5xjFaRwt
KKbjHffzF7Rtas9fX9oX4iKmxbu3I948mue0L4peK/DesahqeiyQ2smov5k8SxDYW/mPpXA
g5oLEYw1ZxwWHinGMNGV7WTPVNX+OfjbXdIudK1V7W5srhSjxtF2PHB7H3rK8I/Ffxf4KsJ
bDRL2OO0Zy/lPGCAx6kdzXAknJBpOOmcA1ccLRUeTlVhe1le57GP2iviORg31vzzzEKxPEn
xk8ZeK9MXT9VuIGRHWSN0jwVYEEH36CvNsqecgUu4gYFKODoQlzRgroftZs9dh/aC+IkFuk
B1CFwq4y0QBNYGlfFjxXo3iPUNd0yeG3utRbdcqkY2SN/ePp17cVwG7J5oHtSWCoJNci13B
VZ9z07XPjZ408RaJc6NqsttcWdwux0MQB9jnsRivPbRiLtOccN0+hqmTViyP+mJ9D/I1rTo
QpLlpqyFKblufX/gTwNovjr9nLwnY62szRW9xLOvlvty25hg+2DVm5+Anw9aGWJdFljeTKi
VJ2ynHUZrovgeQPgD4c5zzN/6Ga6jWvEuj+HrZbnWL1baOQ7VBGSfwrw5VJ+0cYoTgrczeh
8Q/EX4Za14A1E/aka50udsW18g+Vh6MOx9q4KQ7nJPHbA7V91/FmG11z4RXwtXhuYbkI0bB
gcc8MPcV8PX1rJaXUlvKVLKeCK6oKThzNGPPFS5UykRyfpQMDkmnYyM8/jSbB1FG5dwU7T1
yD1HejqCetGMDJx+VAUkdcU0guOdpGfeSzN1znnPrmnPNNKitLLJKB03sWx+dfVvhz4N/Di
0dG1yK6vpbtC6RmQgW4PQDb1+teRfF7wP4Z8Ja/CnhrUjLFMxEthLIrS23oSR2Poea8fBZp
hcXUjCCbf9bnTXwlagryZxHhq9k0vXLPV0hjmaylWYRSfdfB6GvUtc+O8eqafcWJ8KWyqys
YTM4k8uQ9WGR6enNeVfKmmE8fNkZ9cHqax0UyMM/dPP0r6mtBRSitzx4S5m2zRUSarqstyI
o43lJkKxjCj1AFe3/ERDH+zT8M48dL2YY6/3q5PwX8MPHdzNDdw+E7ieG6C4aYeWoUkfMxP
QY5r2z4j/AA28ZeIfhpouiWGlWdv/AMI+7XAWO5B+0Ag5UcDaec89aU5U4xhrrcqHN7R3Wh
8hy5WZ8n+I1ExyeKfMCksiMCGViCCMY5qNQSR2zXUmjoF69KMjIBobIyOOD+dNODQgFHPf6
YqxYWdxqOoW9haqrT3DiONWYKCx4xk8fnVYcVr+GGUeL9GZjgC9i5/4GKUm1FtDOztvBk/g
jxrHo/j/AMNG7vbuArZ6eLtEVpH+VWkcH5R3HvUnhf4V6/e6rcyanoDXel2l2bG6NvqEMTx
zccKzNhiMjjueK739olCf2kNGyDiSK124HLfP2/Gtf4S+HJ9c+KGveJtbuAPCvhu+ubhFkP
7ozkk7sd9o5yfQCuF1X7Pm6sq3c8Z+JHgfUfBGsxRXWhzaPa3Ck20dxdJPK6r1dinAznpVb
V/hn400PwhB4t1PRhBo1yI2juPNRi3mfc4Bzz9OK6nxLqGr/Gb4y2l46GHTb67+xWjD7scE
ZyxHr8uWNe+NHpXjz4FeNtB0LxHFriWzNJZqkZSS0VACkW0+gQ4I9abrSiotjSR8peGvAHi
jxXYXWoaRYK1hZEC4up5ViiiPoWYgZ9qvwfCnxzc+KB4XttJjk1VrYXawC4jw8XZ1bdgjn1
r1j4bfELwponwyg+HvxM0OS30fVFaaC9iUlZlL4JfHOVbjPPSuj1nwJa/DrxIdX8N+ILy4t
Ljw1qD2Anky9qFVXXY3Ur8wI96Pby5nH7irI+fr/wCGHjTTdV1HTL/TEt7zTLMX1zG1wnyQ
5wGBzz+HrWn8J/Bd14s127uh4bm8Q2mnQ75LOK4WHe7Z2bmYjjg9PSvc7Xx3ovxJ+AniPV7
yCOPxdpWkPbXbAYZ4iRhs9wSOfQ1U+A974f8ACdn4b0+81yHTdX1ppb2a0mjIF1C3yQrv7H
jcAfWk681FtrVBY+W72N49QnikjETJIymMdEIJG0fTpW54a8D+I/F8N7NoVlHNDYqGuJZZk
iSMHplmIFdR8dPDKeF/jJrVnAu22u2F9CAMALIMkD8c1o/Arwpf+NfGsOizPKfDlpIt/qEQ
4SVl+4rHvkn8Bmt5VH7PnRPUx734JfEawn06G60aGJ9Sk8m1H2uIiVipbA+b0Gah1L4P+O9
IN6t9ptskthAbm4gF7E0qRj+IqGyRXtGo+MJ/Hf7Tnh59KgdvDnhy+WwSdf8AVmUhsn8SCB
7Csf4zeI7dvid4k8L6X4bij1+6kgWDVLeRjNJhASjAnAUqT09Oa54Vpykkyjyib4U+NrXwQ
vjOXS0OhtAtwLhZ0O5G6EDOanuvhB4+sbPSby70mOGHWJEhs2e5QeazjKjGcjI9fWvefDPj
rQvDHgbSPC/i3y5tLufC/wBoS3lO5JJY3kymf9oAc/7IrQ17VbjXPh58HdXvD++vNailZR0
X5zhcegGBUvE1E7MrQ8g1j4P39nobWUfheW38TRQGe5gfVYWVIlBJkVAdxLYPB4HvXJad8J
/GuqeFrXxRbWdquk3RCx3Mt5HGpYnG05br7V6x8edfgg+LGraJp+gRR67MlsLfVYpGM2ePk
29ACOOOtary6VpX7H2hSeINPmvILfVD/o0EoTdIJHwCf7uQelNVpqKa6i0PHB8FPiO3iQeH
ToIj1IwfaUja4jw8edpKtnBwcce9cHfWk+n39xYXAAnt3KSBSGAIODgjg19SfBv4h6x8Rf2
gP7V1aGK2ittKlht7aEkpEgI7nqfU965rwd4e8H6V4uubnXLePWdeuL0hbaUj7LYB5NqNM3
TcSenapniZQupLUVkeO6X4C8U6vb/abDSmeAHDSFwqD6sTjPtXXaT8D/Et/tNzf2VorYAA3
THP/AAR+te2eIfFviTw38bdG8AnQtIEF+0ISeOEt8jHD7A390CvRXuZ31jxnoWh63Lc6ppN
hHLb24VP3cjK5xgDnogx7iuCpiMXOzWholFHz3a/s5xkP9r8TziRRnbDpz4H4k1m6j8BLe0
Zki8b20TgZC3lnJEPxPSrGmftDfE2K8GmXVrYXVxA224SS22uMfe3YPGBn8q9/wDF3xAt/C
ms+HNF1bw5HqV3rwzA1q4CqSQMHd7mlKWNg1eRS5T5Sm+CXj0KZtNs7TV7fOFms7tGDj1AJ
B/SsHxL8PfE/hGxivddtIbeKWTylCzo7BsZwQDkV9sf2/4DuvEv/CPXwi0nWwoJ0+6QRS89
CGHB/Op9d8A2WoRMJ7hZrc8G3vYFmjz9T8w/A0o5hiINe0WgOEXsfnqc7eRTQvr1r6T8afB
LTRdT3EdncaBtG4TWsZurIj6D50/I143qHw88T2dpLqFrZjVNNjz/AKZYMJkwPXHKn2xXp0
cfSqLexm4tHInmgU5gAxXPI/Sm4O2u9O6uiNQ+gq1Y7Rdx8c4P8jVUHirFmM3qcZ4P8jSYz
6n0PWdS0X9m3wLdaVdvbym8kztPDjLfKR3FTeP3kh1+21/UYVuN1um+DJKpu6HFYMt/Np/7
LXgmS3hWWVrqYKhOO7V5vP4o8Q6zbJZ3mqYSFfnjYZJI+7uJ7ZrLDUr+9Fa3PIxTk58p28l
5eWfh1rGSby4J5DJHC5JCqRzj0rwjWLgXeqzyoPlB2r9BXX+IPEuvajZG8NstrEj7X8uTOM
nA+grg2JYlySSeT35oxU18EQwVJqTlJkfI61vaF4Y1DxJb3h0lEnu7UKxtiwVpEPUrng444
rCIIPTJNami+INT8PXb3ekz+RM6GMsVByD9a89HpttIr6ppd5o+oSafqCqlzHguiuH2k9iR
xmqY+70qW6nkurmS6nlMkspLsx6k1B2oGtj7NtdTsrGSyn1CbyBCmQtxlAyEevTpXzN45td
KtPHmotousRatZXLNOssbbiueqMfUGvti30W01fSPEOjSwRyLNaRIm5QwRmjbkDtz6V8EtY
Taf4iu9MnG2W3keNgf9nIr5DhnBqnVjWUtXue1nOK9tePLaxBdO32bb0GFB+tdr8GNDi134
q6PBd2b3NpE5nddoK/Jz8+e2cVw91lgyH+/yM9sV9A/su2tnceIdddwDPHBHt9lLZJ/76Ar
7rEytJtnz9FJOx9VJI6yHEmV+6B2x7Voi2L2kkedokUrkdRkYzWQqqbpYppgMncR3NdBCVb
IL5749BXgS1eh6VR32PnG0/Zi0O08Zw6jeanJqGkktJLayLtdnJyBuHbnmvPf2gfhFo3gqH
Ttf8LWstvp9yzQ3MGS6xNjKsCegPSvtRo42PTNee/F/RdY174X6xpGiaYupXd1GI1gLhSOQ
dwz1Ix0rqpYmSmuZnNKOmh+dxBzyOaaeDir2oWF5pd/Pp+oW8ltdW7FJIpBhkI7EVRPXGK+
iUk1dbGVhOakido5VkjYoyEMrDqCDkEfjzTdvHQ/lS7SOxzQpJq/Qbi76Hod98Z/HWpRWp1
C5sbu8tF2QX8tlE1xGP8AZcjINVNH+KvjTQ/DU/hyx1CA6ZcO8k0M1rHJ5zMfmLEjJ/GuFI
bsp/Kl5/8A1VHJG2235BZt2O0b4m+K21Sz1BJ7WGayt3trcRWkaJEj53YUDGTkjOOlReEPi
N4r8Ci8/wCEYvks/tuPPzEr78dPvA/yrj85HQ0oDbeASPWlaPK3bRFWeiO3g+J/iOKwtdPm
g0u8tbV3kgjubCOQQszFjtyOOTnHSmX3xR8b6nqtxqV/rHnzzWj2BDxIUSB/vIi4woPtXFA
H0pev3fmz6UNQW4OMuiZs6J4l1Xw/bajbaZMiRalbm0ulkjVxJHnO3kHjgdKm1DxbrWp69Y
61dzxm7sEijt2WFVVFj+4NoGOMCsDJ6Yxjmk53c1S5RNNXujqvFnjbxJ47vItT8R3K3dxbo
IhMsKoQvYHaP51b8JfEvxf4IsLmx8NailnDdPumBgRy5xjksCen9a44NIEKKzbGI3KCcH0z
SAMByCMdaTjBLlHZna/8LS8YpcadPBe21s2nTtc26wWkaKspGC5AHzHGeT61LefFjxlqOo3
GpXl3ZvqFxCYHvPsUQmKEEEbwuRwcfjXC4J6DIprCp5aabaS08ykna7Rtar4h1TWrDTLPUJ
keLS7cWtqBGq7IwcgHGM+vPrW83xR8ZNpejaW2oRG00SRZrGP7On7l16HOOfxriOQAKUqwy
WB/Km4x6gk7N2uj0C7+L3ja/wBYbV7u8spdQaPy/tTWEJlC4xgNtz071mXHxB8UXfgmLwXc
X6NokTB1g8lch8k7t2M5/wAa5MKx6KT+FLtb+6fyo5YRaT6CUJPZHQ+FPGfiDwTqkmpeHLx
bO6kjMTyGNXyp6gbgcVPqnj3xHq+lTaXczW8VrNOLqUW1tHCZJR0YlQCT9a5YHHHUntTzFL
xmJxnplSM0moaSkl9/3BGLlflPQ4/jT4/WK18zU7e4urNNlvez2kclxAOmEcrkVzWn+NfFO
l+KJfE9jrl1FrErF5LoPlpCeobsQfSueVSQSBn6c0Dk4HLf3e/5UKML2HZ9Ud1qfxW8WatD
dR3Taer3gC3M0VjHHJKAQeXAyeg/Wmav8U/GuvappGp6tqkd1d6Q/mWkhgQeWfbA5Hsa4ja
2cFTz04pCr5+435Ur0997lezk20r6eR2WpfEnxbq2uXut3+oRTX95bi2lna3TcYx744IwOR
zxVzQ/i/4+0N4Vg8SXdzBECDBcyGRGHod2a4HkHbg5I6Y5pRG4Odp6+nSonTpPR2BRm9Uj6
Q0H9p65ykGveGomVQd09nLsJHptIx+tei6LqHw/8fWTT+GtSGiauc4Nu4jmB77k+64PuK+L
n3SPuZCcjkKMYqS1ubuyuFntJpbedcbXjJUg/UV5mIyynPWnKzNVz9UfSPjX4c6deTSJrOn
RWci8f27pkWI85/5bxdV+oyPcV4h4o8E6l4aYTl1vtPkGY7yDlCPqOld34M+MGoSSLpPi2+
eUSbYob1sDyvaT1HvXZ6namzsWnsntIrOdv9Iiu3C2typ5J+bgHpyteHHF4vB1uSauvvNfZ
05K6lqfNBAxxU1kQLxTz0P8jXfar4R0jWN2reGH+zQI+LqxB81oR0LJj761yVxpc+l6tDDI
yyI4YxzIcrIuCMj0Pr6V9LQx9Gv8O5zuDR7vdadf6r+zb8OdO0uGSa6m1CVERPvMfnrpvC3
7PaXtjDqfinUri3u5UPm2cKr8gzgAsc84ro/hA9pL8HfBryRefcWjSvFk/cJLKW9+DXsiOj
xBlH4elc1bEVaceSDtqYKnTnPmZxcXwu8B22nyWaeHbYxyxeVIWyS6+5Jznj8K+fPHXwBl/
wCEjup/CcqrppQFYpGC7W7ge31r6tvLmCCL9+6xox27mOBXjXiWLxDZNFYWfiKHU5pHYwxi
DJ2HJy5zzgUsNzzd3qYYhqnpE+QLzTZtP1GayuMJJCxVsjoRwRVIocdQa3tasNRj1+5t7iJ
muHkJCrkkkk8Csqe1uLSQw3UMtvIOqSoVI/A10zVnZmkJc0Uynj1peNtSEH05A59qaBkHnG
D60kaH6O+FUb7LNqUo8t79g0SEYOxBgZ/U18cfG3w4/h74wXt3Ht+y6pIbiML/AA7uCPzr7
Pj1KG5chGybdQ4x6Dg182/tM2Rn/sbXYVDJBK0TuB2YZX+Rr4/Ka8aFanThqrnrYylKpGUm
eH6NZaTc61bHXpmh01ZwbqSMEsE74r6R8CfEn4QWPiW20rwh4dudOuLmL7Obto9plA6Keck
nGc18wXhIhLR52yANge9N0XVDpWu2OpJktbTpJgdMA8ivu8VCMnc+eoSsj9BpX+1TeerKX2
7STwcVYtdRaxdzHltuAQTmuL0bXrfVNGttWtJEkgu1DxyJ05PQ+4roLMGZs53EnP1rx3Cyu
z2pJaK9zu7eXfkA/nUzDcOPzrN0yMlS/PJyOa1lGBkmuGSuznasz40/ai8LW1h40sdfsLGQ
f2hCTdyKp2b1ICknoCRx+FeGaTqMelG5uBbxyzyR+XF5g3AHPWv0I+KCwXXwq8TwTWn2lfs
EpEeM7mxxj3FfnGc4zjr+le7hWq1L2c+hnCq6U1OD1O6uNWuo/BFpqqRwfapJyjMYhggHpi
o/D2ow6r4vWQ2saCa32yxhRtDKOCB2qte/8kvsPX7Q386reB+PFCnuIn/lXlKhD6tVklqm1
9x9b9YqPGUYdHGL6dmXDq+u2NzNeXemRNYJJgq8IA2k9jUfg9kk8VXUQRZLeRJGCMAfcVzt
xfXIkvLdpnaKVmBUtnkN6GtrwHn/AISbkHHkSfjXRUw7p4ac+X7Jz0cT7XG04Rd0peRa0PV
rzUPEhtbxIZLIl/NBiXCoM4zxTfCz248bzQQRq9pI0m1CARgdPpVrSJ7LV7PVdFt4Esppcv
EVJy+D0J+tZfgxGTxlEjja6iQMPcDFc1l7Orpa0Vp3OpK1TDpPmTm3f80XtP1a9vfFBs5Yo
ZLPzWEieSuFTPXOOB70uiahp1v4vvLBEQ2NzK0cPAOxuxH1qxpFxZ6k+taJbwLaSzhvLdT8
z8ngnv8ASuEbzbWc5+SWJunoQa2owVaU1y8rSWne63Mq9V0IUqnNzxcm79rdDobXTJrXxbc
LdN+7sS08rEcMo5H55FYV9dvfX0t04AMjEhVGABXYeJ74y+GtPuhGqT6go+0Ov8YXoPzrh+
9d2AcqsXVlpbT7jzMzjGlP6vDrrf11On8DMD4nSJwrRvG25WGQcVoaVrF/e+KBYTwwT2zSM
rxiIYRc+uPpWb4GA/4S2A46I/16VDea61u91aaTbrZRysRI2dzvzz83YVyV6bq4mpBK94r5
anfha8cPgqdWUrWk9O50mmywWll4layWN47dyYcqDt+lU9D1KfU9P1NtXSKW0jgJ8wxqu1+
wBqHws0aeGNdeaPzY1QZUnGeKnzDrvgWdbWFbaawcO0UXCuvv68Vxz9ypUhLvFX7aI74S5o
U6kJfZk+X+bc5C0ga4vYII/vSSKo/E12/ih4L3wwJLNE/0K68mTbjJwMZPtmub8OKiak1/K
D5NlG0zkdT2AHvkium0a1srzRtbgsLh5Ypot5hm4kRxkjPqK68bUUaiqX+G3/BOHLqDlRnB
pJzvp6HOWOvtp2lRWlnEgneQtLIyhsDjAGa6TxJrtzpOrWaQxxNDJAryIUB3Z61wEed6gjn
IBNdT45/5Ctljr9lWtK1Cm8TCy3TMsNiaqwVVt6xasSafbWFppWoeJJokn/fFLaJx8oJOQf
wzVa28YarHdB7l0ngPDxbABj0HpViQGb4XReVyIbrDj8a5LHHI61phaMarqSqau9l5WIx2I
qUFTjSdlyp+Tb3Ou8FTb/FLxKMwyo7FCM+4/Kqi6ZrQ8QC6FnL/AMfG7ORjG7/CneB8/wDC
UJyeYX/lWQHk/t0AyN/x8Duf71ZS5/b1FF7RNafJ9Voua15+h0/im6lj8bWscTeXHF5e1VG
AM9eK0tfuvEEWvtDpdsv2ZFBJ8pSOhJJzWL4s/wCR6jx/0yz+lR+L7ya38YSSxTPHtVOMnG
MciuWjB1PZRT3j19Tvr1Y0lXlt76/JjP8AhIol1V9XW1j+0tb+Xs2jaJM4zj6Vtx6zfP4GX
U90YuftWzf5YHy+lcA2XJfGMnrXVq2fheAOv2sn+ddWJwtOKppLeSv+JxYPF1qjqt7KLf5C
zeK2Fu1zFbxLqMoETttBCqueQPU5rU1zW76x0XRbqDyvMuIi0u6MYfp/jXn5PUnk+tdb4nJ
/4Rvw6Tz+5P8AIUq+FhCrTUVu3cnDY2tUo1Zt6xSt95z+pzx3moy3cSBEmw5QdFOOn5g11/
hrw54n+IL20N5f3B03T1WKN5mYqo7pH79zjp3pPA3gC/8AE9wl/dxeRpMbAPJJlPNPJwp/D
r/OvdL/AFLTPCPh9BvjtbWCLaiA4AHsOpz+teTm+bqk1hcJ70+/Y5cJhZ1261Z2RzE3gfT9
CFvbaYyW12eBdpI25DngehGeua8q16/86+trNkjZjun68xOwIdePUqD/APrp/ifx9qOtSSW
9izWlmx5I4kk+voKb8OtOuL3xtY3j6ZcXtjBNm4kRCwhz0ZjWuU5bXppVsQ9zDMa9L4aK2P
pD4TXZPw00NLfcskMRjeNlwVOc9K9g0rWIpY/JlKxSqMkMcVx3hqysNZnZ7a9UQw4Hlqdrn
0J9utZ3jC6Ph+7chmLvypHpXsSp+2nyI+ZVSUFztG34x8VWqn+xLC1mv9VfZKtvEm75cnv0
7d64iTUVtyb23aXcI2HnbTtgJ48vHr/UGuC0yx8Tapr2peJrO4fz4SiyRqfvRMeOnGVAz+d
eqt4Ys9Uto9NsdZcee/nNbeYdhOPnYcdcnOKujVo0pOnze8jGtGrWXMkRfDz4fabc6pL4v1
u1M1/DLtto5QVMJA6kepBpvxi8Nab4p8G6zOdNim1TTommt5kXD4XqvHUYrpbTxBZ2WktBF
dj7ZC7R3KOQr71OMke4xzWFr3iS0022k1a8jkmsEDNcxKMmSPHzL269KynGU5OpLY6I1Iwj
GET4mA4C5xu4PakdACRlRz9at6pJZzancz2EZhtJJWaGJusak8A/QYqmenXNUpNq52p3R9l
/DzWbjVfCsV1FP/p1hi2uM8mRRyrfkP0pvxiso9T+EmqzFVPlxCYexVgT/WvOvhrrs+h+Lm
siQIr5AjAjoy8r/WvU/iJJ5/w1123gO8z25ZPdiOg96/NI2p4mDTsfoGaYSVOcqaWjPji1m
FzarEf9ZHweOCp6V6p4Q+EzeNvAEF9YERXJldN+77jrwQfY5BrA1H4O+PfD/hpPFU1gj2yr
vmihcPJCnqyjt/KoPC/ivxL4a8vVNB1KeCFnEr24OY2Ydcr9K/WMNXWJpfu7No/M61L2M/e
2PQLD4IfEbRJ1Wx12OziyTtt7l15xySo4ya+hfDmlXOl6fFaz3Ut1NGoLzzH5mOeTXB+Dfj
n4f8QPbWniS3msNYnlEQe2jLW75Py98rnNet+SDuTcB2yp6151aVT+FUVmj0aEoRV073NjT
51UEk8HGMfStFjuQYzisOxASMEDhTitpWLRBl6VwNcrNJO+pyHxB8QaX4Y8Darqur5FssDR
bAMmRmBCqPcmvzllk3SO23AJziv0A+Nl1Y23wY8SNqBXElv5ce4D/WEgLj3zX5+N1x6cV7W
Aj7rZyPc6e8ubVvh7a2C3cRuY5S7R55AJqv4OuLa01xru8uUgiWJhlj1J4rnCMfWkPvT+pW
pTp3+J3PWeYv29PEci9xJW720N4aPZS6lIZ9bs1t2csWVjuwT9K09EvNMtfF89wlzFbWMUR
gjLN14x/wDXrjCBngUAc+tRLBOcXBzdmrFxzCFOanTppO93/kbOl3IsfFUNyJlCJPkuD8u0
nn9K6O1k0qy8ey6gNTgFm6s4O4/ePGOnrXCcYpfQ55qqmCjU15ulvUmlmTprl5ftcy8jWt7
kWnixLqKYbFuNwkB4Iz1qbxSLSTX57qxuIpoLg7sofunvmsMk46e1Nz0zWiwyU41ObVKzMn
jHKnKjy6N3R1Wvz2kvhrSbe3u4pprZSJFQ9M1y1Az26CgnnitKFBUIezvfUzxeKeJqKo1bR
L7jovB11a2PiJLu8nSGJI2BLngk9BWNehE1CcRusiFyVYHhhng1WPNJ2pRoJV3Wb3VipYpv
DLD8uzudXod1Zw+GdWt57yKKa5XEcbHk4H6VW8JX0VjrZF3OkVpLGUm3HgjFc73zgZpwFc8
sGpKcW/idzeOYTi6cox1hp8jo5Us7HR9Tgsr+CVp5gAgYkmIH/wDVUXhW9Wx16Oea5S3gwR
KXPBGKwuSeRn60fp9Kr6nH2cqUpXv1K+vtV4V4Rty9C/qMVsmtzJaTRvA0uUcHjBNa/i+6s
727tLizuo50WERttPQiuYOSKT8KpYWPNGbl8P4mbxrcKlNR0nr6HQeH9bhsY59O1GNpNOuR
iRV6qfWmtolk9xm31u0+yE5DuxDgf7tYfJHJo7+4pPCe9KdOVubcccbeEadaHNybHWaBc6d
Y+KZJ3u44bOJGiR348z3FYQEZ18HzU8sThvMz8uN2c1QHT8KQ8cjiiGFUZyk5bqw541yjCm
o6Rdzq/ENzZXni+C8tryKS3YplwT8uOueKd4ki0/Vdda9tdatRGyhSGLAjH4VyQbjmgdRwa
yjgXBRcJ2cVY2nmnPzqpC6lK5s61Hp1vHaWWm3AuQql5Zh/Ex/wxWj9rtB4BOnfa4hdCYy+
X321y7cdOD1oGeprWWFUkk5ap3MoY6UKk5wjo1a3kAxj69Oa9s8IeENO8cDS/tkxk0fR4T9
tMRxvYgERg+5615R4d0LUfE3iC00TTIjJdXL7QB2HdvwFfUOqjSvBvhm28G6C3kwxRGS4uG
X7zD77k9+eBXg59ilR5YU37/T5nRlik+anJaS3K/iLW9L0jS1lzHbaVYjy1jTjOOiqP4s4r
508VeK7/wAVaqbm7cpboSIIRwEXt+NP8XeJpde1COKJsafa5W3Tuwz94+5rnB9KnJMmWGgq
9bWbJx+OdT9zT0ivxOh8JeH4vEniS20ua4NvE7De+MkDPavsjwN4N0HSdBj0yJDBpyMWSNp
Dvmc8F3PU+lfG3hLXY/D3iODUpIi6xjadvUA+lfVfgjxXaeLbMy6ZLM0cYwDNHtAbqQDX01
de5eLPlqs5RqJNaHp1voug+HJJNTt7cW+V2kg5GBnt+NeA/EH4hWniXxQunWNsyC2LKWkyB
J7EA5Feta9qGoW+mbDNlUHznGeteN6l4FTUNT/tXS7h4/MOW3nJ571zYWlHm9pUdzDEV+Zc
kdDuvBGs2EGm3EVxY2+nyoPNc25ZhIowAeec5bHvXf6Df20V3eK9vLHcSAjEqbWQoOVOe2O
eOvPNfO2sx3dhqcUFpcPC4hUNt/jZScZ9ua9vutbfUvD2m6pdRw/YZIoyLtABNC+NpJz23Z
GRn3rxcZlMMNWeLpdf8j0sFj1WiqMt0eaeKG1O+uodVaALPIqtvjH+tjY5UnvnGB+Fcf8AE
6bx7pXgezW41JZND1AeXJEI18yI44R26lSOf0r3/U7fSBoioHYfYkDL5R+dAo6jPUd+a5Lx
Lpj+IPCOt6VclXW4tC1uDjcZQNyNlflxkDpRgczWMpxpyjZxIqYJUKvtL3R8d8U0tweMUrk
k4OQRwc9RRgbPU16evU2PYTepaeKLLVV+WPzEnB7YPX+teyXt3PqcNnZxBWQSCWQZ6p1BH4
4H514xq9tJHPdWjJvMEz2yqgxx1UD88V734N0GZNJsLSdfMn8gNcSFcknHCL78V+V4mKfLb
c/XMfWh7OFRnpOjGG40QwSQRshTY3GdwI5GK+MviFoth4L+Kms+HVRodLmZJ7cdo96hsD2y
SPwr7b02O2XRQsTqHVPnA4K+xHrXkvj/AOEdn8QfG+hajezyw2KW8kV3NBgM4HMYyemckZr
6zKMRLBzjz9j8zx1NYi7ij5m0XTtStvElgNMt3ur37SjWyqQEkYYbqT0x1r7OtTLt2smGLZ
AXnnvWR4a+DnhrwlPHdaf9rvr2HcIpbyTf5at2UDAzx1ruLXTNlyJpfvd1A719PisZCtJSi
jzMNRdONpE9pE8aBmBywGRV5rm3t7aSe4mWCKMZZnOAPevMfid8WdB8GeGNQisdXtLjxFsK
W1qjeYyOeNzAdNoOcH0r5Nl+MfxJkuo57nxNPOIfuLKqmP67cYP45rhjSqVPelobyqxS5Ue
l/G7xB4h8f6zHpmk6Drceh6e5CMtjIy3bH+M9OMZxXjbeBvEOf+QFrZ9/7Nkrr4f2hPijkK
3iUkY4/wBHQf0rYtfjv8Spso3iPL9R+4Tn9K+gw1Opy8sbWOKdRR+I82bwH4hwP+JFrf8A4
LZKYfAXiT/oA63/AOC2SvorTNe+NniDwtZ65ofim2uRcM6NAyxxtGy9V5XBPT864bU/i78Y
tK1S402+114buA7XiaGPIPtxzWiVXmcY2bXqS8Qlq0eWf8IJ4j3f8gHW8f8AYNegeA/En/Q
B1r/wWyV6TB8ePiT5mybxAep5MKf4VfT44fEN0yPEbMegxCn+Fbxw9aWit+P+RnLGRj0PKP
8AhA/Eucf8I/rf/gtkpf8AhBPEu3/kA61/4LZK9Um+NHxLCHZ4kII/6YJx+lZ3/C5fi7cXc
dpZeJJ7i5lI2wxWyMzE9gNvNZ1qNeirytZebKp4qE3aKPPV8BeJSePD+tn/ALhr0f8ACAeJ
s5/4R/XP/BZJX1h4K0r4z6vp8F/4q8cyaWkmG+yRWsTTBf8AaJGBXr9mLm1tIbZ7qa6cDDT
Tkbn9zgAfpXg1M4p05cqV2+2p6EaUnqfnh/wgPiYc/wDCP637/wDEtkpq+AvEr8r4f1tvpp
z196+NfiB4b8B6Q95rd8DcMp8i1j+aSY46Bew9zXy14l/aI8c6leibRJbfw9bAYWKBBK7f7
zEY/Ku+liK1VcyhoZNxWlzzH/hX/isnjw1rnv8A8S6Sj/hX3ivGR4a1w/8AcOkrqm+O/wAV
w7EeLpzxggwx/wDxNJ/wvr4sh8jxZNj/AK4x/wDxNae2qrZIXOupy/8Awr7xX/0LWuf+C6S
gfD7xWSP+Ka1z/wAFz10//C+fi3k48WTY/wCuMf8A8TR/wvz4sjI/4SyUj3gj/wDial16z3
iVzI5n/hX3isH/AJFrXP8AwXPQPh94r5z4Z1z/AMFz10v/AAvz4sE/8jdL/wB+Y/8A4mm/8
L8+LOcf8JdN7/uI/wD4mp+sVewro5wfD7xWeP8AhGdc/wDBc9OPw88WclfDGvEdj/ZsldAf
j78WFH/I3zf9+Y//AImk/wCF+/Fgcf8ACXz/APfmP/4mp+tVOxVzAHw78Wk8+F9d/wDBdJQ
fh34txx4W14/9w6Sug/4X78WAox4vnz/1xj/+Jpn/AAvz4s9vGE5z/wBMY/8A4mm8VPsFzA
Pw98X8H/hFdd/8F0lB+Hni8rk+FtdH/cPk/wAK3/8Ahffxaxg+MJ+P+mMf/wATR/wvv4s4/
wCRxuP+/Mf/AMTS+tVOwXRgD4d+LyOPCuun/uHv/hT/APhXnjEqP+KV144/6h7/AOFbo+Pf
xYx/yOFx/wB+Y/8A4mg/Hv4sN08Y3A+kMf8A8TS+tT7BzGD/AMK78YZz/wAIrruP+we/+FK
Ph34xI58Ja6D/ANeD/wCFbh+PPxZ6f8Jhc/8AfqP/AOJqzafHH4uXVzHax+MLkySsFUeXGM
knA/h96meKnZtxBLm907L4M+GpPD9nqfiq6hljv2ZrG1ilTa6YOJGx2OeKq+ObjxB4ijnsd
B0e/wBRjcCOWW1gaUqoOeig4BOfyrtvEE/9j6Vaaba4nlwLUNnDSTPzJIfU5JJ9yK8buPiv
4w8Oate2PhTXH06xRxH+7jQ+YyjBYkgnrXxOHbzDHvESV0tj6TENYXCKEd2YR+HXjHGP+ET
1/wD8AH/woHw78Y9/Ceu89P8AQH/wrc/4Xx8Wicjxlcn/ALZx/wDxNeg+CviH8VNe8NeJL2
48VXTyWliZrd/Lj+WTOcY29wDX208ZKEXOUdEfOxdnynkv/CvPGO0A+EteBHf+z3/wr6V+E
cEmneBLeyv7OSwvLVmEsM8eyRRnIYqeecnmvB2+OXxcU7f+EwufTHlx8f8AjtY2pfFLx3ql
3Hd6n4gnnnRSu9VRGYHsSoGR7HpVOrN+7JadzGpHmjoz6+1O9soBJqV3cLHaIPmDchhjivI
NQ8ayvqksWl2pWyAxhUyENeP6j8R/FevafbaXqGo5tLfAVIk27sdye9ejaBqOnab4fllmtR
eGCHzDEXKtKzMFBJHOB1rop1IUqUqjV7fjc8utQnKUYt7/AKFC81eS78Q210/yFMpjrweua
9K0jzbv4PXtnEWJPzKdxJALZ/pXE6jNY6loyXzabDY3cUyxj7O2VdGz1yOSMda7fwvNGngu
Xd91kzxxjnpVuvHFUbKPK07W+RhGm8PUjJO6Z18EMaWaSXWXkndpI9vWNei4P0AOD61UNou
mxwWa3BuAqjdu4IUk9h+X4U+01D7TpEM1wV8x1AiVeWbA6BR14qd/D99dr9tnzZ3HCRbuoi
HUOB6knjtxXz1erSwMU5ryZ6sITxV0j5E8f6SNH8e6taou2IzGSIdijDIP061zJJUcHOfSv
cvj3ZKU0m8e3gjuYN1s0kef3g6859K8LOMcHjtmuuNSM0pRejOiN17st0fR13Yxj4rxW5UN
HdOt24PQMo5/pX0Jo9vF5KOD5coG9WBzzXh3zr4y0+/YCWVIpBNjk5OCCT+gr1fSLyW6s1F
sG3gZUAdOenvX5Sqv7yCZ+lY+lNUuV7HYRzGQGVscfefoas6VCvlNJuyJHMirnkKegx26Z/
GqVhpzTWIlvZXiVmLeSx2qMHv7e1TyXZluT5CBYU5EneU+3+yPWvoqGnv1EfJVGm+WLPlb4
++N/Euj/F6+07QPE1/Z28VtBuht5iiK+znp3ri9H+K3i/VXXSdd8X6t5UgKJKt15eRj7rY/
nUPxtj/4vb4l+fdmZTn/AICK82Iy2M4B9K+6oQjaNRI+drXknBM7vVdGXzvOjQ5JO925LH1
J7muWurcxSmMj73Tj+Vb+i+KAYo9P1Yl1Hypc+g7Kw7j3rWu9OhYDdGJFYZVh/MGvqVRpYi
Pubnh+3qYefLUPPY1xKnmLwTznrWoLdokWS3mDoRn3Wrl5o6gFtxbI4ZRyv1FVINNuyGSCU
Hbj5ScZrnhQdKVmrnU60Z+8mbegeOfFfhkPDpeqy2sch3GPAZS3TIB4Bx3FQ3Gozajey3l5
M81xK295XOWY+5rIPnCVo7mNt69jUoO4fIRitaSUJOSFK8la5oyRRyjd8rAfnSJH5MqkD5e
wHaq0MildpPy49easWpkdyQc44zXepptHM4tJmrp+nXmq3qW1nA81xKwRFUZJJr6j+Fvwq0
7wpaDVNQjiutZcf64r/qh/dX/HvXN/AjwWghbxNfWxzuK2xfgbQMF/xNe+kgYVTx+lfAcQZ
o6s3QpuyW57eW4blhzz6kOxAR8mB049K5/xl4rtPB/hx9Sl2yXUn7u1gPWaX/AdTXQv13YJ
+lfNfxk8TPqHxG/sJEH2XRIwpI5BkcAsfwwBXjZNhFisV72y1O7H13RouSPO/Een6t4r1Wb
Vdav5J7yZt2WHb0X0HtXPyeCdjEHeF/vEZz+VdVLrlqAjT3EY9OelR/8ACU6Wr5N6JPYCv1
NUKS0aR8QsRiHqcr/wiSK5VnJH+7/9epP+EatI1w6M7ewxWzc+IdJuJsxsob1LjNVpNeslQ
qfmK9DuBFaQp0Yj9riZGa/h+2XdtiK59ulUJPDKs2CSPTC1qHXGkfbGhKHrsxTX1jA4iPPd
j/hTlCjLdG0Z4hbswbnw28a5TJ9cisSexntnYPEdvQnHSuwn1roHgz0OUbNWVu7W4g52tuH
I/iH1FcVTB0Knw6HXTxNaHxHnTjnAHHrTQuK6XVNHjZWubJcjqYx2rn2QqSGBB9CMV4VfDS
oy949WlWjUV4keOOKVlaM4YdQDg8H2P5UuBjnpXo+jeK9A1G0t7bxPptgb21iEEd3LCSGQd
M7e4HFc9jRysebDHpzS/lVjUWt31S6ezUJbNK3lgcYXPHH0qsFBPNSkzW90BwB60cAA5FTx
2dxcbRb20spJwNiE5/KuhT4feNntRcDwlqrREZDC2Y4Hr0qHOK3Y+W+pzPXBzXZ/DTTYtT+
IOmRXA/cws1w/vsG4D8wK5aewu7Odre+tZrWZPvRzIUZfqDXo3wcs/M8S6helcpb2bLk9Bu
4P6CuLMK/ssLOafS33m+Ehz14xOw8T6s9nq7Xc7FksbWWcnP8Ay1dcAfgSB+FeBHMj7mbJc
7iffOTXqXjjUVuNHvDG5xiO3BHJJzlv1Bry6KGa43CFGbYNzHsB715uSwUKMqjPTziX71QO
p8K6Jp+s6ilvdaja2QbgG5YorH64r6s8FeBbPwxoMsEM6XBuQDIycpIuDtAyOnzHmvjrSZz
DdqVA+c8nGf519kWVn4hg8I+FhopfyILWM3Yb5Qw2DCn1wew7iunPIV61KMKdRRjLddranl
YNxhNymr2PNPH3gPwToktxfNqttbyuDIbI4Lk9flC9PxFeE6kdPadhZ2zqnYsa9++KXgm81
jWF1PTYJHkmQLMu5Sue7BsjHvkVwFr8L9Uc75GtlGcBPM3t+IXIH513YPG0aeDisTVTdte9
znnhqkqzcYu34HnFrbFsAA4zwK9Q8KeFtW14QC2i+yxKCpu5zhFHpnHP0ANdj4X+FECTRTX
9tJdMPm8rZsiHPcn/AOvXQeJtasfD1ocTrHaIPKRYBkyP/dX149MD1rzsRnif7rBw5m+rX6
HSsuvJTrvlS6HLeI/D1voHhW2a2vWvJFulTzpBhWOCWwPoK39HlSLwPdPjY4XKqO4Bryi41
y41rUFaYtDEjExQZyF55Y+rH1ru4r918C7I2Cysdi45LDdX0mW4OtTw96zvOTuzwMwrQlVt
S2idP4duN+mvHdEzRRJG6g/wnAHB7V248VAWsMCqlxNCzoQ7kHaD8ucckkECvM7Cb7Jpi2w
Uh5docnjjOeK6HVri1tkjFs8dndXQJa9YZ8lEA3Pju3IA9zXDnFGhKLdZXinf5muW1aqny0
3Zs86+Me/VdKaaK1ng2SCd4pFJWIk7T83Qg4BzXghCkEs2OePevc7zUr+58Nataa7NM8V5K
0qrKDJcrbjByVH3VO0Nk46153ceH9KvbKO40Mzy/Nh0J+ZeO/FTRjB0oqKtodLreynJTd2f
Q+naHeXmqQxWimaR2HA6tnqxPavadE0K38OaaZ7k+bdNzhT0J6KB3PvSD/hH/B1k0gZfMYD
3d/b2qpZ67/as32iQAAH5EPOz/wCvX51CFHC+9UleR+gY3F1scvdVoGnLdqZQb0LLlwDGOE
QHoPf3qKeZJr+FhJsU5YEdAoxkVRudRtoZijkKTGXJPcbuPxzXnfi/xvHofhDU9SdhFL5bR
23cmRlIA+nWpWJqV6ipLqzjjhuWm59EfMPxF1aPXviR4i1aIsY572TYfZTt/pXHgnnBNWHb
glm3E5LE9z1J/PNbU3gjxbBbWF23h69aDUVD20iQlhKD0xjpn3r9VjH2cIxfY+RveTZz4JX
nrW5pXiG5sYvskoM9of8Alnu5X6H+lZ+qaXf6Jqk2mataPa3kBw8Mgwy8ZH86rxgAhguT2r
ro1JRknF2OerTjNe8rnodpeadqULLBJtkA+6/DimyWVosuHZkcjhwP8K4VplPJBDDoy8Fau
wa5fQYVW82LoPNGTXtRx0VZTR5MsDJfAzfubMTy/Owcp0NV00sspjO0A9yP61DH4giO0vCQ
RkZH/wBeteLVLaRlxIApHJJArdVKFTUyarU9zEk0meHAyGXPUdq29H0l2uIlJJD8ntnngVf
iubViXiVWB+UljmtLw+IrjXdOit5U3PdRjJcYHzd/yrOo4UoSqQ3Sb/AmM6lSSg11PsLQLd
LHRLOzt18uKGBE2AcjCg/zzWqT8oIySRVFNsEJUEbjyT6mpElWSEoW+bgCvwKWL5pPn3ep+
hQpJRSXQnj5cKXJ6Zr45+Ic9xN8VfFDNnd9rZSBz8oAAr6/X5BtyMgcmvkP4wRHw98Wtbkd
crfbbxM8cMMH8iK+04TxEFVkp9jxs2pSlTXKcNJYySNht5UHgEUxdClJLhCB2yO9UH8U30c
/mQCPbjhSM81FL4s1hxkT7D3x3NfocsVh+p88qGI6HR6P4Ss9TvJLS9vJLORlJhkIAQuOcE
npn1qnJ4Xniup4I0aZFcqJQvDAcZFYw8WaurfNKrj3Wp/+E517aVSdEA6YQViq+Hvc19nir
WSNGPwpf+dujgmyO6qSDWgmg3oU+ZE/IxkxkVgL8QPFSfc1Lj0Kg1s6d8TtbikQ3sqy4P3k
UAj8O9awxVDmtEwqYfFNXaJm0qWNS4jSVB94Y5rMurS2Em5Yyhz95TjbXZxfEDw/eqst/AD
N3bbsP14600XHhXXJJIre+CXBBKFyF3c9Dmur2lORxp1YfEjlY4DF+8WVXBGNx6kVFdJY3c
fk3kKeYOd44YfQ966F/DrhpI0vY4pAOVckZ/Pr+FcprGkalpzg3KebCeRJH827j17U6rjGP
vRub0ZqctJWMO90a4tlMkGZYOx7isplJ45B9K3bO+uLWfKEmM9m5roPsOl6vBuEQVwOSvGD
XiywcautN28j1frDpWU9TgQnbvV2zsLq9k8iztZbmUjO2NSxAHfitNfDN+2t2emW+15byUR
QEnA3McDJ/GvoPxF4c8OfD/4dW3hexvRDrWqBUuZI2+a6k/uk9QgPYde/WvnsfiI4N+zn8T
PVw0PrFpQN/wCEXiPSo/D1toUugpE9rbAsTgeZIB8wz0LfU11tz440mIt5WlaiDGdw8pCFx
j0JByPbivJ9E1KXwwbXS9R1LFrar5IlgjXdbkYy7ptwy/MMk/rXcy6kLIRta3kGpxS4zNau
ADn3XKkfgDXxtSpLlc1rc92NNKXI9zN8RQeGfH9hKb2ze+kj4YMPJvIMjhh6j25FcB4K0c+
F31e2tYrzVZLsCNFt7RgygAj5genXtxW/4guNPkupLqKV7eVQAoQhXHfPJAPTt+VJZfFcW8
ptvEM/nwKuDLBGwlYY4OQQD78ZrOnUlOk6S27FTiqc1UW5y134CuLmJIdXlWygd/Of94Cw4
6EDgfnmucu/Bd/r+ptY+HbCOy06LA3Pn96cdTxya7uTx74DS+Eth4Zv9SmB+Vri54/LnA9s
Vfk8W+K7qE3Ci00DTypxFCmHI+pAP8q0jWxGHXuhUjCu7yKPhr4S+GvDBTV/GV7HdbfuwSn
Yo+ijJc/XFesP45k1CztbHSJ7TRrRcAS3RDy7P9iIdD/vV4Ld67pTTtFPcG6nPV5H3AH86q
rrd0m9bC6S33H5WRMfk3NTKria2s5gqNCnsfThis7u3WdClyMfNLKqoG9/zqKODSfNiaGC3
efO5VhXdtPr6D61494Y8JeJ9fNtd3urt9kHzYV2fI9s8Z/OsDx38QtU8K+Lv7J8K30SwWqq
k1wMSNI38S56DHsOtYUsHUr1eSL/AK9SalRUouR7B458X6V4TsR/aTPeX9wcJYQSDzGH95z
/AAr2rwjxfd+INdsrXxJrNutvYs7Q2cMK7YoAMZ9ySO5rZ8H+IvBN/eKmt6LeXmp3MqiS7e
YymRmPAweeBXtnjKx0e68HzR6rb/aLWzwzx2sgRof4ePwwcGvp6UYZfWpw9m231X6HhTnLE
xlJu1j5asoWgLM7bhtLMT6CvThaiHTtJtGAZfIWRj2BPPPp1rivEN54fEzQaNNduCmwG4Vc
kZH92vT/AAtq4g17SYYygjeHN0HwV2IhPOfQ4r7TEVqkKLnSW2p817NVKsYTejKerWVxpmk
6XqMzMzXEsrEheg4AX34Un8ay9Y8QRaje2Q02D7RLZAWUCliUu7mQg5PYomAfeu1+Ifiq11
Lw3Fo1osqXWrSi3QSxbdkf3mkB9CvQj1ryHV9PvNEj0ZNKXMlndEgLxnK4/pj8a+So1KtfC
PnjZq/37ns1I06GJhGMtH+Rka22u+HtS1ldR1D7XdXjCO8fdkXCH7wB7DIGB71g2/iW306E
x6TYtFuOXMkmc/TitPV7ifVNIm1e5D+c7tbyxOuDExwy8duhrg92FAqsFWqum41PiPWzPB0
Izi6esWtD6sv9Za7u5AZRI2/PPTFdjoN404jeFQEXbuz06HpXjai4jtApwsuS3XP0zW3o3i
K7jlTT496KQB7k9K/Mq1CTV0z9aq4RSo8sVY99tdGh1QJqN/lIEXaAOPN56fTNeB/tE3OmR
WWl6fYBY5JJjKU7hFUjP/fRrs9U+Jmj+EtOjsda1Exv5WEt4gZHI9cDpnPU18weMfFU/i7x
Jc6zJGYlkOyOM/wRjoP6n3NfVZHhXVqxqRhaK3b7+R+d5nWdKMqTnfyRzrk55OB617Jonxh
j0b4ZrpZvdQm1KOL7MlkqqtuQD8rmT72McFR1wK8bycBcDNMOOVbr61+hygpHy6Zoa1rV/w
CI9buNX1aXz7y5ILsF29Bjp24qn8qLgZPp7VGgwM5yaQZxz39K0guUlq5MjplTNzDuG/1I7
4/CvovUPDnwtXwldeIX8LXduLOyWcO0zLG5YYQYONxY9h061845+UYHb86mnvb+e3SGe8uJ
YowAqPISqjtgHtilUi3qibWKbSMTuJ/WjzCWBHHtmkLKSeDVzSbKLUtYtdPlu47NLh9nnSA
lUz64564rmlK3U0smtSFXmK4EzAAZIB61paPqcuma1YXgkIENzHI2fQMCa6XW/hhruh6PLq
RvtO1COCPzpUtZSXVMgFsEdASBXDnDDaehHUmpnJzhKCerQoximmfoulytxDFcRsNkqK6H1
BAP9ant5sOc84NeZ/B7xS3ij4Z2MtwQbyw/0SbHU7RhT/3yRXoMYKzZ5xX4XjITwmIlCXRn
2FPllBNGpJMI8Moz698V4z8c/AFz4w8Nxa3pSM+qaaGYJ3mi6lR7jqK9cEhToOG6065YPGs
ecEdCBzXbQx06U1WpuzX4mNSlGa5Wj85XCo20HBBwRtwVPpSCNmy3J5619cePvgtoPiq6n1
KxY6Vq8gyXjH7qQjoWTHH1FeLX3wG+I1jKfs2n219GBw8Fwoz/AMBJBr9Ky/PcJi4rmdn59
zw6uDqU33PKyzK5VhzUZb5Tz1rtr74X/EC1bE3hXUAemRFkfmKfafCH4h3iK6+GrmNW6eZh
Mn8a9V4mG/MrephyS2scIOeanEbIoLAqCMivdvC/wGa2R9U8cakmn2lspllggbe6qBltzdF
rxrxBc2d1rl5JpqNHYiUrApOcRg4XP4U8PiqFVN05Xt2M505wkk1YzsY5JzmljZkJZeGHNQ
M/sOtKJCDkemK6vaXegcp0un+K7y3tksrk+dag8K43FfoTzj2rorPWJSm+yuUuY2HML8j8M
15wGPXH4VLHJJERJExU9iDXdSxsorllqcFXBQlrHRnb6lpljcxNdWRMM6cSWz9VHqvqPasU
yS2zLcQOd6/e/wBoehHrUdrrbIFS7Qvx98dfrVt/IubczWM5cdXQj5vrXd7SE1eG5gqcoK0
9jf0TxCEv7XUUWMXFvKp2sMkduPzz+Fdd4Y0IeN/iteT+IdUjhgsSCsUsoR5RkbVTP05PvX
jjvIbtJYWEcqnr0ye1dh4H8RbvHmly6k0UQjZkMjW5m524A2jk/Tsa+TzWnOrU9ta9ke5l3
LBKmtj6Muvhzouo61caxHeSwDUIXDxEAxnP8PIOB9K4TUdJ0+x16z0y0hitFtW3STWmQ6xL
wSGXnknGa7O68aSDw7PPrSwaaiMywlF2h4ex25OD7V4lq3iHw7rmvR3Q1ZrW0JRGQJJlgD9
7I4GRXwcI1KsrauKvsfYwUIJ8zXM+5J4uvb2+uWjtGuDYxjyY7q4UgysD8wLDr6D6e9Qado
OsR6dDqN1HHdaZyxngjMjRg9R8p9fUV71o0fhi/wBCtrIW1u9oACjR4K59h6n60Xnw+0S6D
HQ7mfSb3+F7aQxk8fkacMZb3EjnrYZP3n/wDyi01q90f7Rq2m6Fa3dlbQ/vZri2aKOJyQq5
OATn9K5fxDq+oax4ni+22cMHmlElW2cshyMqUz90eoxivXtb8MeJdS0d9L1LxC0umqw8yIw
qhcj++VGTXmus6DNBZm9mZDNFYJNAyHIIRiPTg/JivZyz2NZNTXvI+dzR1aVpKWhLoU2saZ
qTQ2cOm3al93k3NmBvGOhYcj681674U1rwDr0k9sdD0/T9SgcCe2kRUdWH3gCcbh6Edq878
P3U58aeHT8kVndM7AmUTbyF74GQOaZL4SuPEniDUtUjnt7i5kuJIIoZIwI5QGIXcRggnH3h
XRjcPQSTvyvucuAr4mcmmrpHpHxC+LHhvw5o13ouiypPqxhMcNvaAMluzDG5mHAx1wK+QQ7
m4+fLPk5zzzXb+KvD+o+F9S+yX2mvYy53Kjc9+cN0f61e03wNrHibTRruh6fDfyxoFuLYMF
J7ZHvxXoYOjSo+9e9+pnVxU5P3lYy/Cl6mj6zbaxJGZms2M0MATJklA+TPtuxn2rs/D2n+O
tdu7rVlvktY7zckzTtkSkjJDDuPT0qhpXgrxhcXUkj+HmsCBl57kiJI1Azkse3risPTfGy6
f4hSS7vBf2unswtIAWSF3ORvYdSBk8dTXrTr0+ZNPU86ftWny7HUTfDbULWf7XPIsu0Zzb4
49OCfapkUW1+r3qyqyAIAFJD5IzuH4CtyPX5tQgS/0yM6jIiiPyooJI16dcsBmuY1fxL4v0
ctqGpaNDFExwu8btozxmr+sOCu5bnAlVqSszvdYvH1zUrXUL6MW9np0H2aziKYkYHG+RvQn
HA7CsTxGlrcQJFhn3fKoHVuxx71wVl4+v5pZZb/AGtI8hZ2PZcdAPatu6uL+3sbHVJ7W4Ms
gaTTrdFJafn7xHZBxk+/Fc31imoXXQ2eHrTqpW1Oeu2M1xqzTOG+020crA/89IzjOO2cGvP
7rcbiQsgBLE4A6V6OfDN9pklrFrEptptWfDmQcon3mOOoFbGg/BiDxH4fj14+LLS2Fw5AiZ
MkDJ759q8OGKp+2lPoz7qphfY0KUZO7SdzuF0qCXc865RuQB1b61z/AIu1UeGfD7zW+I72Z
vKgYD5h6sPSu7Nm8luBErGTy9wPrxXJ618L7zxDPa3+p6lLAqnIiGAAp5wO5PvXwWDqU/aq
pXeiP0PHVZOjKNJ6njWm+GvFXikyXmmaReaw/PmyxqzsnP8AEf6c1Q1Tw/r2iKjavo95YJI
SqG4iZAxHYZr7+8Cx6Tpnha3stNhS3to1CJGBjOOCSe5pPES6f4g06XTNU06O6s5AVZJE3D
njI9DX3NPO6cIJpJLyPzKpgJObjK7aPzyxuGW/+vTZFHPGB6+tdZ8QPBWpeA/FUmm3QLW0m
XtrgcrLGenPqBwRXHlh0Az7mvraOIhWpqpHZnkTpunLlYm/sBzSq3HzA803vnAxS9h7U+Z3
0ESIxKhSOAKmC5T5/Sq6E7cAdKtxyxkYKnGORXXTs9GZsz2yD3FJ0Oc89RU0wAkYDkdqr9j
Xn148raNY6o0f7f1htNbTH1GY2bnc8RI+Y+56n8aqggHPNVc881Kp3dRXNF30Zdj0z4S/EN
vAXirN7Iz6Je4S7QDJT+7IB6j+RNfY9te2t3ZwXljOs9pcxiWKZTlXU9GB9K/PFSFIJrv/A
AJ8U/EfguQW9rIL3TC257C4b5D7qeqH6V83nORRx372jpUPQwmLdJ2lqj7ajkBLcZ/z1qUk
OMYzjj6V5l4V+L3gXxFbRH+1V0q+b79lets2t/st0P516BDK80Cz24MkTcq8fzBh9RX5tXw
WKwsuWrFnuKrTqrmiyeVdsiqW3dhmqEiDDgp14zVqSQkbXGMHqykYqFYHlOIkMuewBIrz5R
m3aK1+Z1RlFLWxXEbjDJO2TztycCiKCSSXClm3dwTVTWNe0DwzCX8Q6tbaYoGdkz4f8F6mv
nr4hfHOXWbOXRfCMM2m2smRLfM22WQf7OPuqfzNe5gMlxeMqLmTUTlr42lRTSepo/Gr4mW8
lrP4J8Pzx3CPxfXMZ6EH/VqR16DJ/CvnlsADA59fWrDhgHLBiR97Pv0z9aquc9Dmv1bCYCn
gqKo0z5mpUlVk5yGkDJ4xQBzirenWZ1HVLWwSRYnuJBGrucKCa6O9+H3iPTtJuNTuYovJt8
iTZJuKkHoe2a7EuplzK9jkvpmuu8JaX4V1fT7yHXNVl06+R1MDhgA64OeG4zXIHoSCRSNgn
B5qrtbDepsa5Y2ema7c6fYaimpWsZAW5jGA+QCfyNV7G6WyuxMyF177TgkVnjIPXn6U/OOc
5rSNZwaaM5w51Zm/qtrHNbpf2vzROMn1Wr/hzWJtL1zT/EGl2sE2o2By9vKPklwMbvriq2g
3Ecmn3VjIRkfOFIzxisRGkhviUJVlPG39K66/JUgnJaPc5aTkpON9jV8ReJ9W8T6m95qtxy
SdsKkhEHoBWNuC4wcg+vStDUYkuoVv4wobhZVQdG9fxrK53AD8q4XRjQXs0lbyO2NV1VdvU
9A8AJ4ha7a/tDfrpFscXBtmBAYj5RgnGa6kfFbUbW5RGjZokk2llyGOP735Vq/Dbwxfn4XT
3drY3ct5qcztDIJCsSRphSx5wTnPBHOK891a1v4fEe9rNkgtlP2p4oypVWbbyM4xgkA+hr4
7Ewo1sRLnW21j6XD1qlLDrl1fmfT3hbW7Txjo7zzQywPb4VpkkK7sjI57jFeW+MrXyLO3vt
Mw1qt1PBGAeHVpM556/NuNd817p+m2kNpo8MeJUAtbOA5Mvy/eI9B1JrjfGV3ZWkvhfRWmX
95dLuK9SMEOcfjn8a0yilLnlJqyPJzqpGUYwju9TkPC2r6zaS38OjWbXWqR2aLEXkCSwYYk
FePmTGDitPw5qet6Zp9ncXsQCrMEW4ViN755WRezZzz3/GrE+kS+F/GWm6usqGKxne2uc8b
hvIyPoCP1r0nWNE0vRzvvYBNoWvFQ8h4SKVsbcntnjn2r2sVg4Voezl8meNgsbKhNTj8zY1
J9B8c6G1lrNpG0NwgKuR88RP8AEhPQ5rxHxDpXi74PzXGo6JN9v8P3ACG4YDKnsHx90+461
Yvtb17wRqVzpck0N3pykvZrc/Kxjz0Deq+/UV2/hrW9T8Z6TJ9p0RoNGeFjM1zgpKvtnr0r
5qNTE4F8tV3ifROGHxsf3asz568R/EPV/ENkbN4o7WJj8zozs7+xJPT2rd+EmiaJc+IkudW
X7TdNGxtrVo9yoR1kc9BjHFYvxI8N6NoGvRLofmm0mVmeNjkI2RwD6cjiuo8N6rbxeA41i/
4lVoiBb6/cYadgTmND1PGK+kwfJV95bHh4yLox5EtT27w3faffwX8qFWW2kMJbptx6V518Q
tb0ltJ1IPIkvmRmNccjOeMepzXms3je+bUDF4eM0CTfuxAoyHGeCR3NWJ/Bmu31vDc61qTh
JGJ+zoC3HXtwDWtbG0aGknucuGyuviWmlaxh+B0vG8QrcwaeL3yMyKJgTCmOrP6gDtXtele
IL/SNavda1uAavPLD5UUufJS3UchUXHC55rR+EUWg7JLi+C2vmRNBbRSINuwj5jjGSWHUnt
XNeObjQ9E0+6j0nUbu6flVhki+SP23/wBOa+crVpVpKED7fBYWhTk5VVqkc/K+seLtb1fWf
J823sbaRAd/EY2kseeuP615SbidYwkdxIqA/dDEAV6MNRZvC2nQ+Grh5L25s2tb20jGXWQk
ljt7gr3rzeWKWKV4JI2SSM7WQjlT6V34GDtOLscmY1IuMHHzPuyaCGBioUAYAJx14GKwNZ1
i13RpvZbmd1it1UYwO5+mKlv/ABFp2o3EtvYX0bTpGH8ssFJ46DPWuG0+f7ZrRaGI70ObmZ
vmY8/d/P0r869k/tKyPuMNGNTVy1N3wz4mntfENxp89+RaRSFo4H4wc+vfua9GtdYXULl4l
lR42APB6c+vauQtfDHhzUI/t2o6ZJNNISN0ZZQ3uw/rTm0ubQ4Lm6sYpWs1XzAI/mwAMlf0
rZwd4uLMK6w1Ryto0cX+0vdabJoHh+AOh1D7RI4Veqx4A5/GvmKQ8g10vjjxVfeLvEk2q3b
YU/JGmeEQdB/WuWdh2+7nNfqeW05UcLGMt2fm+LcXWdg3D1/OpAR611nhTX9D0yzn0/W9Fh
vBLKJYrgpuMRxjBHU9v8mud1AWI1Gc6aZTZlyYfNUK233A4HevVhc42iALlSwI+XsT1pVYh
xg8c4BpB8y5PAHakBCk+vXNdURWO01Dwzor/D638R2GrQi5XCy2zyqZHYkgqF6gjg+mK4Rg
cD178VeyDEDu5A44qowZieOKyrQ6ijoQkUqk5zk4pzqVGcUxSQcE1w8tmbJ3J9yk4XnjvTl
Uk5Hygdc1Cnb7vXvViWOaLyzLE0fmLvQOpG4eoz1HvW0ddAegoZeFfBBra0nxZ4j0NSmka/
fWSgYCQzsqj6DpWByx5IH9KGTHRg2KicIz0lFDTe6Z38fxg+JcY2jxpqDL/tSA/wBKq3fxM
8e3sZS58Yakyk5wk20fpXE5GKA+ARj8qiOHo78i+4rnl3L1xe3F5cG4u7mW5nbrJM5dj+Jq
AsApJ+8e9V845yTTSxYdD1rVe6vdViJJvc7TV/Gem6p4Qh0g+GoYtQCoJdQEzZkKHhtnQHH
FcaSMdcmkwOrduwpDkMRjFZavcoehdHV1YqynIZeoPrWvqfibxBrVvFbapq9zcQRDCxF8KO
+cDr+NY+4E4OR24pQcDBP41S7BbW4A8Ec4pue9SE8A0wggD3pPUBpOc8Yp6gH6UzBPanqCD
gCklqPc1dAYJrCA/dZSMdq2fDWlRah4/sbKezku7b7QHniRTl4l5fPoMdT7VneHLCa61RWi
RnKjcFUZJ/CuwshrfhLxLFr8el3SIsckcwmgYKY5FKspbGBwa7J3lhGo7nHCcY4m72PetYj
+Huu2Eugy/Dya2toYxtvdPWMeWuMh1wdzD6g15lJ8ArLWdPfUPBXjey1OMrvS3nTYx46Egn
B/AVT0L4ix2VlLbXlrJcRoohgkRgkqpj7hzww9xXMeFrjXLXXrrU/Cl/PZ2kCtJvl6MoGdh
HRuR0r4mjXxcVJVnttfqfQVIUZ8vste52GpXfjuPwvYeGUsZfDB0i2ZHG8r9uPQBMcN64z7
151Le6/aiO4ur6XzbiB4XaQlykfTBz0J9a9z8NeM5PFVhBY+NNGhSC6jLpPOAkTMORtJ+6c
HjmuY+Ivwz1GKwl1nwncy3trHD5b2Bw0kcec7kb+Mfr9a48LiYqtyVEl/Xc6cRFqlpqypoH
iPR4beGOz3pdJGI2aRi8r8cgH+7gcAcVsaCtrrqzeLNWtEuGhu47eCCVT+4TJDdejHqa2vh
voGi3tt4Z1F9Jt455LOaAyBcl2XGQ3vjPXkVzmq397K9x4V8N2Ml1d3+rTztDARuWOE7VX0
GeTn2r62MqaptrRHxkqc+fTVlf4oa/ZR+JNR0YyO8Uk0ZBjXcyAoDJgfl9C1Zfivxz4u8Se
FBp/9l/YdJttkMkUn3gn8LHPI6D5uK37H4W6vfS3HiDxXq1nBc3EnmeUiecApGAGOQMcDIH
pXM3MMpFzYRRzySsrRFAcZXOx1H94E4IJ6DNeJWzS8uWm9EfS4PJlyqU1ubGh2kN7q1nd6/
dQ65qMpSO0t5mzHBnHJ74C8k+le1yeC9clsZGXxSIIzzDbQ26rboAPukctz9a8S+HulyaRq
IF6A2pXTm1WQHMcX7veVx7jr/uivddBvbmXw2rtfRS+YPLjEIOMAlcg9MccVVLCwqq9SXNc
jFYidCpyU48vL+J8seMLe+1Hxq2h3H7hdN/17OcgE8swPccjFU3e18Uamtg12dJ8K6Wm5pM
DBIHJA7u3Ye9dD8WRCnjrVFecwNLaI4UcGRwdg59OM1f8AC1ho8V2tu3h2XVNNtDFbsryeW
nnFcvK5+6cZ6E8VrOXsI+zgY0ofWZ+0qMm0AfDnTLKG+OlXFhvJiW7upQ7bunzKGLKM452k
c1teJ9U1OLTYbW01hnszaApLAQqgr68fe6Vw/iLTLLVrpdY8M6DeWehyymGZpcSIkmcHaOy
/4Cs/SYLyO0n0uWdpI4ZXjDA9gA36f1rxa9FO1Ry2Pp8DUSk4ctz0q2i0yy8Jx2RUW2u6dL
++nPDknO1ueoI4HavNPF1/dT2JMm6QO+1pUGELHk89+Pyr1VNT8KXz7PEGlXM+p+XuXELsX
jzkEMpAI598GvI/G2vjW7qG3sLFrWytXYRxbcAdhx26Hr61thLTqxl2NK+IlClNRjZ7X7l/
RdCtr+28ObJvszzEma5UneD5m3Ix0AHpXW/Enwjpl/pVjcaSiHUradrW4mjG37SgGVkI9e2
fauc8GXsEP9j2up2skdrFP5ckgO1gjPnI9MV7PJaaRda3Lp+nMnk2kCb3Rt29yT1bvxXLiK
tSFRyg+p2U8HTnhoqcHc+fvA3hG98deIWt11NLdogHbzJSJJAeyZOSa+jNE8IQeGNN8mxVp
CB87SElye5yR/OvkSOea0uFkhd4ZEOQyMVKEHsRyDXrHhf4x+O2txo1xrkk9qibQ8iKZAPQ
tjJFelnGX1ayc4T91dLHi5Ni7VFRS95u1z3QeJ/FVpaS2Njb2sqxofnCFWz75OB+tdbpet2
OoaTc3bzJDELNmuY3YLtO0gnt3BGPavNPAHiK31SEaNqUojvoZWuY2kIAukPAXPcqeo9DXm
/xw8TQNra+GNPh8qWACS+nUkGV2AIQD+6Bj6mvBwOEq1sRGm9kermdSnRjKMo2Z41eukl7P
JCMRNIxXPYZ4HFVAMnB6VdvNP1G1ihnurG4hjmUvG7xFQ6+ozVMAggfjx/Sv0qK2S6I+Efc
duI4BIAo3HPJ96tLY3cls1wlvI0a9WVCR+ntVTGDzwfStb8pG5Irbc+9DNk5pnSnRh5JAkc
bSM3ACgk1opiY8MNo4zj1oYHcpHTvU0unajBbG5nsLmKDOPMkhZVz6ZxVdSVPrW8ZpoQ6QL
t56k4Aqoch8NXYeCfDMnirUNWtIlzJb6fLPFzwHGNo/HkVyWGO5WGCP5151SvTqzdNbx/U2
UWo872Gg4I/nXsl58QvCGseFrSy1TShNc21skRee3BmiIUAiFl4AyM84+leMkEUqsRwCaUH
ZkyjcsbhklMgZxgjt70jNz04NMBPOfzoBPPGa6G+wJWQpx2po9zz6UZJFIdx9qi9yh2DgBV
I/rmrmoaVqmlTGHULKe2YAHEiEDkZHNP0PVP7G16y1J7aO7S3kDNDIMhx0I+uDx74rs/Fvx
Jk8ReFYvD9lpzWtoJfOkaZxI/BOxVbsBnmpbFdnnoAPU0hyRyc0ZJNO7dKgo3PB1vol14y0
q18Qsq6ZLMI52ZyoUHvuHTnHNdt8QPAnhTQHuLnR9SnSKLIEDMs+SfugOpxj354ryonnHHp
0qQNL5eze+wds8flTREl2A8D39abzn9KD93J4o5x1qC+lx2Md663wNoEXiLxKsF3C72EMZm
uQh6qOgyPU8VyOOhrr/AniKDw74g3XUjx2dynkzOoPyjqDj0BxXNinONCXs97GtGKlUipbX
PqPwZ4R8M2HhODUrL7FBc3SidX+5HkNwmTzwBg5PJOapatqV3/AMI5dWxMV1Y3SvEZLbDtb
A8DzRz06bwCMelcvo011YeH7jw9rWmXGr6DdSi4trqwG94mznIHXHeoLnS/Dsd9FqOk+M/s
klu24ecvlzIfRuhP0OawwmLpzppc+q6HBj8LONZpLQ8j1FksdQe1uQgkifKvF8yOo7qe+a3
fDl7bDSL23t5BJFsKqoIBGe+Pof0qLxHolncX13fNrmm3QkbfK1tA689zheB+lcrZ6Na/ah
PZ61CjRkyJHh1Dgfw8+tZ46l7enycyOrK8WsJU5+Vu+mx7X4r1TTtM+HH9kRWqCKJFSPJBG
TjHXuMA/hXmng74p6x4axbXqG8sFyI1U4miHqD3Xrwah8QatcatYi2tmkkEkokFvsO5Wxj5
j6Yqj4c0N7nXLjStQlMG+GMLNBz5eZVGTnthjn8K8TCYKMKTjVV9T28fioyqpUX01PSNG8U
6t4g1aTUPDqtokFpI1ze3SyAQhHXBynQSNzyMfpVPw2bXWdb1DUvCV9b6JLbqUnu7yfAdXJ
3bV5JJ554rW1bw5ZeFdF8V+CrC7a9FzBBfRykj5sttZSR6H9DXKv8ADm900atqKTK+nafED
dxgfvJ1PI8vIIBraXK37Nv0OGm23zqJ6jZ+K9KvtRj0i3uvJFhZtIsl0pQTbRgFR/Fk1zWk
2sME+o38jj7VPNI3PGACePbJyfxrIu/BvjG48OwXd1brHBbPG1pOtzl7GM4XaT1Y8gjGaz9
bu57WdNI0S2mublT5cA+8ZCOpP19fX614dXCxvy03ufZZXio29rVWkTTi+232rR+HLORIhq
9yiGfo0JXJLr6EIWH4173pemW2jaLFp+mMBY6RE0QMpOXYEjPTGc/z7V4RpVjrnhyex8W6l
Zfb7dUeNooEZZLd2XqwP0xmuqk+MEN1o39nWOjXEl5KWV3IBRCeODnkn3HFe1hKnsqfJfY+
eziP1jEOpSjozjvFWhN4i8b33iC9vtPtbeGRLSJbxgfMbAztXvjdnJru9a1jwXY6InhfSNR
tZbKD5FtoH3mZyMbyR3J7/wCFeDeLrea3kjv5pR9rvDI8sG7dsPGDjtkd/au68EaJfPFJqu
kX9rEDbooZ5MvjHPBHTORSrtyip3ZVCmoJQe6OnS08My+FjJZXklqyDNxAspVWcdGIzjqD2
5rjLW9hsdOt9RRTNcSvdO6gc7t+wf8AjpNAEUl1qGnQJdXTecivPBErIoByQDnGSQOKyNX0
/wAUaRdOy6PNY6YW3AyssrRhhhnfaTjPXHqBXKqTndPqd9JulJNIta54xkFpb6VMi+W6GZT
tGYgx+4rdcDHrXO6PqNnD4nisbqNfsF1sgnbuAW4fPsSDWLqNtcX+oyLaS+ZaRtiAucEqP5
etT3Xh2TT9Et7+S6jluppcCCPLELjg/nXoU6VKEVFvVmFXEV5O8FomfSGmaF4b0HwtqWl6/
Cl7qLyk25VCTx0IboVPB/GvOPE/jSLw7qbDTikd1IqLLFCVYIAvc9zk157eeLvE1zpUGi3m
pTGC1GyNTw6j0z16dq52cSRn5kZSxz89TTytSleq9OmprUziUtKcXd7nafEnSba112PWNOw
LDVY/ORenlyD76H8efoa5PTLlLW+Sd9+F4H/169Iu/s2v+Drm0UeZNtF3akdcr95fxGa8r6
k4B6V6eX1HXw7p1N1uceaYdYDGRq0fheqPT761/tTQTLCzLOuZomjbBDD/ABFeb3NzPPctP
NO8spILSOcsSO5PrXZeCNa+y6hCshDBGA2tyCPf68isXxnpQ0rxTdxxIRbTkTwHtsb/AA6V
zZc/q1eVCS9D0c9ccZh6eMh139TU1P4meItW0BNIuvIQKoj86NNjBMdCPfNVPBHgfWfHOqy
afo8ab4k8yVpW2oi5wcn19B3rlAOcV9B/s1a7Y2Wo61o07qt5cok8AIyXCE7gPoDmvoovqj
4lpJXPp7wl4Y07S/D1tp72VuypGqhPLBXAAHf1rxDxz+y/Nq3i577whqFvYabODJPHdMXZJ
CxJ2YHTnpX0Rp94ssAHGPatVM7T6VxSqSUrmkEmj89viN8I/E/w38q41hIbjT532Q3lsxKl
sZwwPKn29jXH+HtdvvDWuQ6rp4heeLI2zRiRGB6jB6H3FfpN4g0DSPE+hXGja1aJdWlym14
27e4PYj1r87/iF4btfCXxA1nw/Y3P2m3s7gxo5xnb1AOO4zitqdVz3FKJ13jj4rReK/CEeh
WthPZTSOrXAkKsgCcqEwM8nrnsK8oGQvBNJGhaTamSx49c12vh74a+MPE0ay6XpEgtj/y3m
IiT8M4z+Ga0deFKPNUlZIUYSk/dVz0D9nGxluPEGtXIXEQijiZsdSSSRXG/F7wqnhfx9Ols
gWyvV+0QgHpk/MPpnP4EV9L/AAh+HNz4F0Ix30qPeXMhmnKD5VIGFUHvx1PvW94s8CaB4rj
8nXLFLmEPvjYMVZOc4DDtX57PNvq+PliUrwej/wAz3vq3tKCpP4kfBRXMZI+8O1RHhsA5r6
u134f/AAg8MW7yavbQ2rFSVR5mZn+gBzXzz4n1TQrjUZY/DWjx2VgOEd/mkcdifT6V9vl2P
jjqftYwcV3fU8avD2UuW9zmieB0oxx6UhHGSeT6dq6vwJ4ZsPFusXWmXmpCxmW3aS3ywBlc
EfIAepxk/hXo36GRyQOad2FdN4x8NWPhjUIbC31N72crukBjC7B26E9a5tVbdx096F2BO43
GT0pCDkDNTsVXI5LZ9eKjyS3Q8VTiF9bDQB3NSW8Et1dRW0A3yzOI0XOMknA/MmkI2puNSR
wSbRPITEnVT3P0rO13Yd0i3rGg6roF4tprVlJZTldwjkGCR0/pWc348Vo6hqeo6tNFLqd9P
ePFGIkeZyxVR0AJ7VTCkZ44/OqtpcQtrbPd3UVrHt3yMFXccDNaGs+H9R0FoRqQjUThinlu
G6HHPcVmNxyM59RSO8rsGZnYjuxz/OodluFtdRBwOtOyeC3Qdz0pqJI7KqIWc9ABkmuy0rQ
3sYYri4ktEuR8ypcKWJyOjA/4VxV8SqSOilR9q7Xsi74St/GOn6UdW0zWpNNhZxHHE0m0Sn
ucHIxXV3+u/EK20mWS68Tsz4zhYFKY/wB4isVo4FtvO1l2sIVOZHVfk+oCnJHboK3vDw8J3
kkMk8knlSLtR0k3q+D6N93HHB9a+TrV5xk6zVl5I+mhhISSpt6nCm613U4bt9Tnvbj5CQoZ
9m7144rH/tKe90hrS4vbjfCANjSEow+h9PSvpP8AsPSWdHTXmFvwPJYqhIrI8ZeH9AHhqW5
jt4C8YyCoViQeOSKxp5repyuL1CeVNR92W3keBaTdajYzSvZKZodmNrjCsx4Fdi8d54f0WO
/iZZNUuCVdT86kN/yzPtgVJ4T0PTLmylnlaWVvtAgigh5Zh3JJyOBzn2ro7vwtpzXyy2S3e
+L948MiH5kBw2D0JAORXTicdepy3tYnCYCFOMqlrt6HNRXWvBBqp0WC2srRS08iE7mDHHVj
zzj6V2/g3xpHqd7c2F64Vb238r0zIM8fiPXuDWzFZSag93p1neWsdi8AaAvbiTzwV5zngc9
q8d1Pwtd6RdPaWl00ssrB4Agxv4ywVv7w9KwpVqeJbjN2kYVcM6VpU1otz0jSviCl14dl8P
6s6wwzRiBbrH+qdD+7LDtyoB9jWD4f8W6Xp3juW3u7iKaK/DW10gGYy2QQyv8Aw89/pXm1v
cNdak7arMqgHMiMdm9vU1OVtbi9815glshwrwJkgnouP8a7VhoqTMqeJmoOEVoz61utR84R
W+l3iHykwssmA7Lj7pPQnv8AhXlg8HR+Zq3i3UspoYWT7KXba1xO2BkAc7VOSD3OK4zUP+E
k8Px20HiG61LSUmjDQyCNX80Hp+PTjrUWpeJNZ1Dw3DawalHfaNEiwvEilHiwByVJ6kDPHq
eK46WHau7nTKtoktCC50DRfEmpQXB1m7a9kJF0JIQI2VAPlRv75HbHrXpfhrQPh2lhD/ZWk
Xl1qLgqIZEaTe46dwpGPWuJsPCt/Boi61YWtw9uD5q2+/aJAPvMvowBB+h6VpR+KGsbqO+0
+BtNKqAIrO4Lhh3Zy33icnnitfaJvlvt0PRo4KVWFqCvPqzq9Uj1DQL8afqZhs7yS1aWNLe
JCkIcsCmMEZ24+hzWNZaHJHAksmv6hapcxLLDLKjTRNGQMAsBweOhrY07TJPHNxc3GnzyO9
rbmT7ZcSF2nmb7sbH0AB6Va07xjq3hXR7xtIezgs0kWK5gujvNvOw52rkELnPHQGsY1Izny
tnTOm4RjGlbnW9zybV9KjieW90+98yGMhBdSRskcjnPycjk+9Sac2vaFaxeJbrRw1pBIAlz
GyyR7uwODxVrxFqWr606/arlXDS4jKJtRSzDL4/zxWvc6TqOiXOo2U97Y31rf+TezR25Aj7
7eAcqeen0rduLj3Mp4avz7Wk1e3Q57X/H3h651aTWYfDttc6vLgytKSIAcdVGASavXMlp4v
8ADkF1cQQRXiyKzKECKqlTwOBnkVt2UfhySOOzTRbMX0aAh03HdnO5HDZyR6g159411177U
G0mCGCzsbKQ7EtwQXbGMsScnHSopUvrEvY0U4tdbnFVUsND2tbW/Qq+FdWeyu44nyGjYSIG
7juPxqv4x0lLHV/ttr81nffvYyB91j95f1q745tPCWj63ZnwZq8l/GU3y7jvER4wA2Bkkde
uPWrtheWniDQZNOutu8jMbn/ljJ/ga9ysnhq6rxXuy3JwklmmE+qN/vIarzRxmn3L210rqe
uAw/GvRNcWHxJ8PIZIYw+oaQzMTjl4GPPPsa83vLW60+8e3uoWilQ856EeoPcV2Pg66vpJo
obK3lu55Mp5UY3Fweq/TGOTxTxyXu4mD1X5GeVycoVMvr6X1V+jONgtJ7guYI3cxqWbaM7V
Heve/g78HJtZtU8VeIGmsLCLD26xMUefv16gGufgs9E8Hx3WlW0sN/qt2T9oKnK28f8AzxB
6EnPJ9q9B1z4yjQPh3ZaLZQbdZEAgeEnZ5BCgFmx3znAHUY9a6cJj3Xm6SXY8XG4CWHgqje
jPbNJ1WOKbyYwuIyAQeNvbv1rrBqscSnzj04UgE7jXwx8O/HsmkeK7vUPEWp3M8dxDsMrsX
YYbOBX0pYeN/Dt/p6yQeIrQQkK+2SUBsEcDB716M6KerPKhJxVj1WxvxeyOUXAjPToSK8D8
c/sz2WsX2q65o2vTx31y7zi3mUGMMecbuuM969Lg8VeH9HtZNRvdbs7a0Rd7u0qnIx2Gefy
ryiz/AGl73UvGR0qx0G2/s2ScxwXEkjByuDgsOgJ/lXP7KfN7pamuVtny9C97omqSGCUQ3U
EjIWXDYIODXdaH8WPHGmSBYtVW6QjbsuYw4TnqOh/Wuf8AHBtn+IWtSWscEMT3BfbAdyBiA
WwfTJNc4shWUYbODXRLDUK0VTxEbp9yY1JLWD1PuzwH4vm1zwRp+r6gIhcyxEuyAhepHT8K
2ZNSjvrcSxOHDDgjsa+f7HxYfDnwJ0lbaRUvrpWiQA/MBuOWrnfAvxOuNDvxY6vcvNpU7fP
KTloD03+pX1FfnlbIMZiKdbE09Ixk+WPex9DHGUKcowlu92eb+MtU1W/8WamdWneSZLh0ZS
xIGCcD6Yrmjkn1zXpHxf0y3tvGo1Syw1nq0K3EciHKu3RiD79a87UHPANfc5fUdfDwlsrfi
jx8RHlqybI/L4+Zh9KeG28j5fSrunaZqGsagljptnJc3Mh4iiGTivTLD4IXtzDavfeIbS0a
clfLCl2Dgj92R13fpWtXFUaWknqaUsHXrLmhHQ8lMpDbj87dfm5zTd5bJIxnqBXp/i/4Oat
4at1ubG/TUhtzLCUMU0J64IbrkenpXm0tndW8xjuYnicdVZSD+tKlioVfgdxVcLVoq9SNkP
gFqZx5yu0fGQGwSO/PavTviN8NLTwroej+JdDuJrjS9QULKl0AHt5Cu7b7gj+Vcn4O0DStb
1KePVtYTTYIIjIMoXeZhyEUDuema+m/EXijwkujeH5tasjd6BDMGhS4AbfKkeFVx14zkcdq
5MRi/Z1VbWx2UML7TDuT69T5XsfCut6rMn2WxlaNhnzmQrEg9Sx4wOa6FPAura/NcHw5Zmf
TNP8A3b3srbEkbuQT156ACvoG98X2WuaBdajfC2s9At7hY5NPVgJZx2GwcpHxgnqenQ11fg
/VNMvLCTUoI7VLSDdHYQDlEZeS2DxnkYH1pfXZynzWsCw0FB3Z8o/8Kq8eERg6DN+8z5SMQ
Gceu3qAfU4rpfA/wi/t+2afW7qWyJlaJIIwMgqcMSfrxj2q3qnxX8Sz3Fx9luVtpLuZ2knB
zIcsQOvQDGMDtU+l+PJdK0yHTLZd6wQsXd1yJR1LEdRycnntXjY3H41xcYaM7sJg8Nfmmzq
5/wBmrRLaKVp/FN4qqu4OIk2qMdDXk3ij4aHR7dr7RNdstasVOCySKrj8M8/hXrGh6nceKd
PuJPt0v2OFhGsMJCmfA3NvI5ZeCAM1p+PNZ0FdN0+TQ0gtNW1UAB1jUSQQAYJI9SQQPx9K4
KGZ4pVOW/qaVcDSjC7Pm/wtpLajqH+vaBVwCyNgg+ua9ntvg/p9zazNqd7Ed8XylGLMGPOS
1WLDRtIj8Ku9hFYW5ZyLieWLcSPXPXPTnNZaeL7pdFisLFEEshKgkkheuW/D1qMXi6+Ilej
0OjBYOC92b3PH10DWtU1eTTrKGa9KTNCjOSSdpwMH/CultNItPDlvJDqfiO3SeIE/Zoj5kg
b0GOF/E03xD4n1C4s7fR/DsLWVqEZJrmM4luznlmb+Fc9APrWdaeEb27sI41tzz96RRwxPf
JwK9RycoL2g6dGUZy+qw5n/ADS/I2LCGO/mWWa5WHIGCw80j6k/0rauYP7Mn/si6mWW0vIW
kguoW2kEeq+meMVh2fhSayQI+oxoc42vKuV/Wrk1pY2Unmy65DqM/lmJUhkDCEEck46f415
8kufS9vQ92HtYU+Wq0r+aM/QNWXQ/EEN0zn7NIflZDjae/wCFe5eGtZ0bUNQkSQJCbpTi5l
fYqpwFVSerMSeB6ZrxG8stMllt50JeGGVC5VfvjgZx7d67zwtrVjFo09pJITeW9yHgDIHVi
TjhT0IBzWWJoU60XK2p81XxVXC1Y0V8LPTvsFvZ2MkVvGI03fIF42j2rl9Qh0bWI7yzvbGN
ru2YSRyr8jIP7ykdDUs/iG5vZrq20lGmIiWOOZh+6aUnn5vUY6d81h6j4gtf7TKnyrJFURT
3DgBndQP3foOufU44rw8Phq9+ax6n1zDyfs1I8q8UWUqzy3JSPUo0kKmcDbIp9HHc+9YOlP
fNeR2uj6ZNcXLSJL5cSGQ/Kc9B2rqJTc3/AIjg0m8vjHa3NwI3kYZ2ITyR+FfU/h26+Gfhy
SCPSbKys7uG3EYuUTbJKBjOSOpPXnrX2VFr2SVQ+dxNo1bQMI65oniax+x6jb211KFDPaXU
RUxsQM8MAV57ivI/EnhjTNF1Ca90tXhjdylxaFtylCeSvcFRyPbivTvFvivQNbWYvAbSeRR
9iu3UKUY5+ZWxkrgDOPpXl1/rH2mzsZLg+aZYA7ydzj19c14vJOjP3HdM9SioVadpLVBa6s
dKmOnXWrTNDEwltH+8AQuFJ55UqQv/AAHNaOm+Brrxjfi4W4s9PV0DO6MG3di3lDkEnvwK8
olvYppXN1EyWbuRBJnHl88Ae3tXR+F/EtiYEsL3UrmwvYXL217bNhyDxsb2yO9dNahOMXUp
mmHxLg+ROzPprwv4Zs/C+if2bZTSTlnMrzSAAyMcDkDoABwPrWD4xudB8O6X/ai+GtOu9Ru
pjGjz24Zc4yzuecjA6DrWnJ4nt9B8B2Gva6xlkkt42IQANMxGeB09zVaS/wBB+IHhaay0i8
iaVgJEiYYeOQf7J57kcetfOYd14VfayV0zZyTl5dzyDV/t2h6lMEihm1CNlu3VIwYcOpwAB
xtxxipfC66HLdS6hqk/laVaw7nVR8zSOvC7epxnr34FZkss2gf2rbyWKyrc272s0Tgg7geG
B9VIz+FS6N8RfCGieH006bQ4tSnHP2jy+Scf7VfQNOUOajG56eJrSoy5JySVrXXVbkFhEbC
xm1W8Dm1SNhGzrgZHPHqa8puZWvLma5LDzJHLYIz15Ndf4z8f3niuKC0jtksdPt+Vhj7n1J
riMNjODmvay3DTpwdSorNnymaY1V5KMNkezeJ/2dtf0Xwy+tadrVtq7Qx+ZJbRROrsO5TOd
1eO2V1caZfblypU4ZDxn1BFfZPizxx4m0v4lafo2nadPcWFx5W2bYSkm4cqpAxx7+tcB8Tv
hbD4k+It5eade2OlSG0FxcLNwssobacY742k1dLGqf7utszF4eVCSq0XqunU4vQtBsvGunp
LqCG106AeY92wwUAPMaN0Jx69KTUPF3hrS7eXRvBWnHT0YeW14vzSS+uXPJzWteQtpPw/tt
CjmWNrUyQ3fktuVmbo24cEEYNeW2VtHLdpFGh/ex7QO4YdMV5kY87lG75U9F2PZ+sTrzVRx
jzPd2sX9ixzJLFIZM8sf48985q78RJjda7bagVCJc2kZjG7JYKNpJ9+MfhV/WfDlzp2l22o
3OA2weYFbBVvbH4Vz/iaSeXUIlliEUNvAsUa5zjuSfQkkkgV6OVtzrxlDazMs5ioUHGXc5l
skZwdvTNBYso55XpWnpGiatr16unaRZzXk0h4SJcmvozwL+ztZWlkb/4hbbh5tvl2cEh/dj
vuYd/YV9RKXc+Nuuh85afp+q63cx2ljb3N/MowsUStIw+mOleq+H/gV42uLm2+1gaR5qhwZ
Bl09Bj1r6u0fw14W8KxKmh6PbWGFCbok+Yj3PU1a1K9uGjU24VCrDDHHPfGfeso4iSlaCIk
o2PnC+/ZZ1SHTXuV8VWXn9I4pYzGrsei5J6mvO/E3wW8Y+HdPttRlt1vPNmMUkVruleFh6j
HQ4617n8WPGeoXfiLSNECCGC1uILiUA5DSs3H/fIGfxr2B5rZEka6GNvzs8pBAHrk1yU8c5
Tlz7I762DlTp06i+2ro+FvE9pren2enWt/pd9ZWdtCIYWuIGjD55J56nNcy0gFuFC8qMHBx
mvuiS+0rx5banpU2l/atKiXyxc3SjbJIQR8in0HO7ivizxz4ffwj401HQBdJOLd8B06YIyB
9QCAa9GhilUjzJWPPlStK0ipd65Pe+G4NDmjWVLWbzYGYZeLd95AfQnBxWfFalbuOK6tpWU
dYkOHf/Cr/hS0luvECmCSFJreJ7hGnICqyDOTnj0r0DTfEOj6ZAo1LSf7V8Q6h+/E0bZZpH
AK/XrjHSvCx+NdOTVKJ72DwKqpTrSLXgfw54nXQ7i1s9KttK8/Y7alO7LP16R4IG4j8hXQa
l8MbC2DXMnjNptVfkEXAGxvQjqcdc5rG8Y6B8QdYSLUbybyFeIKLO2l3Ogx1IHAx3xWx4Z+
GjQ6NbXGp3u++gKzr5s7AR4OW+XPJP4V8rWxD5faTml5bn0MKb+FJ2OT1y18X6N9o+3eJ7q
6jkIMM+7zYJtn3S3fOeAeKfpPhvWfHskOp6pc27TGzNwsHl/fQNtJJHVuPwr1PULuO2a4mh
toSZ02G3eNTGqeoHOT3qDSRopsoVtJDpOpWeXKiTZG8ZOSu0kAg8Z9Kzhjm42ho+5q8O00p
u6MfSvClno1lb+JNCs0ttRss4bBIfsyN7H8xWyt98PfFngJ7Xxf4uvLWW4drjyppQvkOM42
IByM9+9Vf7SmtfCNnZWkcs91czuI4gMvPk4HHv8Ayq/4n+F9vfavo2kvdLZzWWioJiELq8u
Tx+SsfwFd+BnUqNybuefjkqcFFLdng+o6v4m1i702K+E39n27tDbXiWqxO8eccuBg8YPNdx
P4G8Z6dY6TeeGNeutS0bWOYsx4MUucbJB0B4PTg4r3K2t7DTfg7Y6BqOkSHybUFd8Qbz2JP
3e+eR+dbl3aDRvBegactqFmidZPIB284ywBPQ8k16265jyY0k5WZ8kz/DjxeL2aybTT9q8t
pEQA7pRnkLtyCR6Umn+G/FC6dqUZtXsbqxgJmhu0MUhh65APryM19J2WoJc+K7S0hFuJY5B
LnztxjUfezj1Xjjuai+M1pdvoY8S6F5aX9lbywzjIbz7ZhhlbHoTuBqJNyheCsyppUZpN7n
zp4G1a60fUGS4t57a3UGYxsNpePrxntnvTbzUzruuT6ndSkSyjhUJxCnRVH0B/WrXiPxpJr
qW0z6W9rF5Tok8mMkFeUz3x2PvXJ6Veo2yGX5d0agsQOuT/APWrz40m+aq1Zs9H20LRhe6R
39t4iurTTptLKCcY8p9y4GQcYAHUdK5zXb2KPRnlgZFd1FuoXjBPLY/Dis6a923Tytcg9dx
HHOODVaaTT113TrTVI5pLOOMO8cQy755wM+vHNKOHcXzP1OiliFCnOWyWnpckj1ttI0aSW3
sI5rhwqpPcjIQf7K9Cfc1p+EvFWlTa+z+MJzc28kR2tKSVjYei9B6dKtarokb2qS3Fg1nDc
nESSSqzDjjgcgV5/aWdu+upbX5dbdXxMY/vBe+K6YxpVoOMkeZLFTbjKnO8fwueieI9U8Ka
lcNHpVrp8sf3di5VyT3B2/yrqvhj8FrXxJpbeIvEGpvpmlXMgW0hjbLuA2MknscEDHWs3wr
4C8M3OtvrUCTzaTpKeZO1y4VJZCRsTcOwByfX8a9Htvi61qy6b4e0qWWIusMMNnDiNccbdx
9vpzUw5KMWlf5mdarKo/eWvkdnD8Dfh/pay3dvLfJbsRuT7SxX0IOOxPJrlfFfwQtku1n8O
X6WglORG5O3jGF9VJGQCPeuhl8e+OLGP7TqngfVFtMZXygr5JPAYLyOO9VNP8fWHiY38Tai
1lqCxbYbW9iyUPUEjjcQR1HNROqrKyvcjllJWkzxDV4NR0O4l0rWre7hliJ8uGGTZEQOjIO
+D3965q01hrWRPNUw4JJQj5XOCMkHjPvX0n4u8P2Pi3wmtrHrVkmseaJISRxGwHzgDrg4OR
XzpcpJZXlzZ33l+ZA21iPusPUZ7VkpK1me5g6GHrxS+GaM2/vDeXC3Ucp3pggpy2R6Yrp9A
8d3ct7Z6brcUSNxEl44GVGeSw6AYPasQyWyqXV4wPUEVzWoahbtqIkV+IwckD7x6cVvTSqL
lcdAzHBUqVP2ntLy6I9W8W67pCaB5Zv7e9u4UYWqWmWEfGAXPQY9jXEaPf3d14UWJ1z5Uux
ZiedvXAFLJ4G8SS+HBrCKn2eVfMFurkOV/kT7Vd8I2E7aYttdRPGqOxKd/qfyqJypeztDdM
87DUqsZ++tLGHrQSz0u101yvnjDtj+tdRc+HNJ0zwXZXyyD7RKU8+6xnCsQCMew/lXESW13
rusPLEjETTeTEW5wx+6P0/Wt3W9Qv08OJpFxH5ciFEMYbdh+nNaVIt8sYv1M4Nc0pSj6Hpu
s+M1uUbVvsVvc6HGq2Ment/rYlUjDgHpu7+w68Vzlv4y0yO7juNJ8P30MsD5je3DJsxwRnJ
H1NP1bwdqGlf2TaSXCY1i3W4xnHkx5yd/pgd/Wsnw5r+jWEN9YTxm4sbi5Zd7E72iznnnjP
PSvMqUoJSkldrsfSyUKMo06UtGtb9yxf8AizR9R16J9YuCftMmb24tU3yBSMMFHTcR8ufrT
tf+Dmt28L6p4aWTW9JnAmspLOIyebEegOM4YdwR+NX7+DwDHbhtKsYku9uUJl/1fccZ6j1r
j9N8da/4f1oTaXq90bOOck2wmYRyrnkYB4yMjivVy6XMmqcWvU8LNIPSc5J+SOj8OfB/UCy
6l48vrfwpo8ZDO15IqzTD0Vc5/MVLr1t8GL5dnhzUdT0WW2lMbO0ZnW5THDj0GRTfF3gK71
u3j8Y+EtWGv6XflWW1kuQ11ZluqSKxzgHjPpXpXw18C2Fj4SWS70C3GqjaLmacrLu3biABz
twAPriu7EYr2MfaSu/I8alDmdkY3h7436l4Ytl0rU/Iu0jzscHzNucYAI9COn61mzeOLHxt
fagms74DdLsxENpiTO4ufUk4GPTivJk0248uGWAQzefF5gVSBt5xj611+oJp2qeHvD2l+Gr
Yz6zEqG88uPiEk7dpP8RLHmvLq0IpKz2Po44mLneUUd14HsLMXer6Hca+I4ruExMJIclssG
WQNntgdsjpXAa5o0Ph3xBPbSyiRmJEczHjjuPQ9D+Ne2/2Bp/gnQLW2FpFqvjK7gMbSTRiR
LbALHap4GBzXjuo+F9Vnja2eCDfGW8xpnOevDA9/wAK5/aOE7SloddGnCpJzpK3qaXhPw7r
PjiWS205vPsrYrJcedKA8pzjC5IwK0/FPga/t52s9VtZYJ3IfZkHencoRwTjjritv4XQ6X4
VjbVNa1ESpewiNUT5REyOcowznsCDXpdz4s8BeKdLtbfWt13HGxYRh9io3oSP8ay9t7Op7j
tY09pJXjOF4vfv8jQ0iXw3pnhC21Tw9p9ulpDAsKmNAkmeAVc4yDnGazPFXjq80Hw5/acW3
V5HRjGlqpMcbg8biORjnNSXXhjwpJoWoDwuGsZroAvaG5YwXBBzhlJJBOPvDkda8AvNQ8Ua
bql+rW8OlSQzMqWrF2KA9/RuO/eu6pmU5zjOE1Zbnh0cqhW54KLTb09Br/Hb4i28JtoNQjR
Q5ZWeFS6EnODnk/jXK6x8RfG+uNEdT8QXU4jlE0ab8KHzngCktvDQvZpJ73WLe1kL5fzc5P
v0rp9LtPDGiET2e7Ur9ThZJEOxPcZr26+Z4eEOZavy2MsPkGKq1VBqyv1NvxRrd5q9zZ6hd
wLBdzIlw8Q5KHaoA5+mfxrQn8ceKvEBhttU1I3USFdkCRqiyNkBQQo5Ocda5e6eS8me9vJP
LD9WI5Yk8BQOv4V6l4Q8Iiygj1m/UpJgNawFRvXIILuPXBOB2614GEp1sTV02b1Ps81qYHL
MIoTSdRK0fI7nw1Amk2NvpsUvmInMsmcFnPLH65z+FfPvx80HSdF8V2NzpNi8P2+Jp5ZXbI
kbI9e/PNe4Wtz9ivWuJUkIxuVU5PH9cA18yfEjxdJ458XSXlrZyQWkEYt7aHO5tgJJJ9yST
+VfcOkqdorofj9GvKtJzm9TjtP1W40m6lngCt5kTwSBwCCjqVPHr6GvQ/Ceg/2dNpOv63fQ
2guXxD5p2sFAJBDHpXmkkO0kHIwRnsRX0R4n0Gz1jwz4fvLC1t7nT0t03tuO5fkACj8e3Wv
lc4mqco3dlK92fXZTFTvfVrZF7xJ4/wDDt/Fb6HoAmvtSkiKvMZD5SHueOW47D0rm49L8Xx
WcFrZ6hJcI4Pzz2/krGPUF+3tis/R9Y1XQNbQaZp7l54wrJbwBcqDjbu+oPSvT5ND8U6r4b
t9T8T3kVlZqBLHBGmXwM8Mx9OeK+amlRS5VdfefQw50vedmcLpGhaheStJc35mhtylwzsCA
8asQ4BHUjHH1roJLTQn0GG5u9MW6TzJJ4FuR86hySq/kAMfSrc+qSWWkQHT0N3azKYreGLm
Q56ux7gmpBC51fQNKuJYUnM0c87HGAsX7x8+nCmsFOdaaSf6G0v3cHKbuRafbalba1Z3V1I
keu3bpZ2FmrDNkjf6yVuytsBAHUexr0C9vXl1W6uI1M54toAuSeeAvucdffNeB+J/FkesX2
pajoN2RJbtJMsq8ZO7AwevIZvyr1r4O3l3rtha6/cJHbaJpiFFnuDtaac+mewzye5r6mhTV
OK5T5SeI5580t0eoy+Ze+LdM0+QD7LpcPnykjguBtUD8cn8Kz9emtdX8Qz206+dDaxGIo3Q
s3Lfjjj8aw7PxvFLe6jqWmQS3NtLOEe7kXyoFCgj5Wb73IPQEe9cpq3xN8P6dFO0N0tzduW
Z3VcKWPv7V1SlZ2Lw6Xxvodr8ONDsrafV9UhtYod7i2hIGdsa8kfXcf0FZvx3ure1+HQxGD
c3NysKODtZQfvnjrxxjmn+DvHMmpaALbQvD184gQyyXM0flROTyz729T6Zrxn4j+IdT1rXz
davK5is1zb2lmd4iB6l36ZPqB0rH3m9TnrNVZyeyKmgWfh46e2neJHtY7YODtncIMll6HOc
iuX+JHg2x8PeNJYPDF9aaho14POtxDciQwA9VbHI5PB7iucMI1LUZnkgVIgfmxlmz6ZPWvd
bH4R6Z4b8JW/iPxczNcSf6vSYRhGLL+7V265GckUpT5U0aU8NTpU1Xruy/M5zwF4R0SfwhF
f3tlFdXU7sJXl+bBDEACuI+IGk2miatDNaOFuoipK9lGeOD0r02IWWi+HY7C1DJBAMkBvvE
8sfzrxbW5bi8nuru7leUuxALcluePyArhwsJus6rlddj5eFeNatP2d+U0F8R3V3L9vv2Msw
JEZIyF45OOmTXp3w++FPhvXvCx8Q+MWuoXnY/ZlgfYxjA5Zj+grzjw94I1PxVrN1Y6XPFb2
0FsJpJ51PlgnHy5Hrn9DX0fbrompaHbG232beH7Tybq0B+U4XnJ7jjKt7c10VHyNunufRUp
3goJWR4nqrPH4uk8CaW0lvoQvJLh4I1K7kAJbBPU7BjPTNeuanLe+GNJtNQ0zUdMt/sxLf2
KkCtGI+w3Yyzeh9axfCdzDF4p1bxBqmkXOqWtzbCCwW1tjKVIJV0YD7p5HPQg5rJ13wZLo0
Mmp6nod3ZTTbn05GuWbcw+4jDO1SOOPatozjtON2Y1IVL+7Kx2x+KOradHFe+I9NvbPRLmU
xrG5CzZIypK9QvBxx3rjvFdt4V8Z2Ut5o1vd2FzCyvHJLuVhjncAcEj6fjXM6PY6xfahba3
dpLqMGkutxMs8o82RA5CnaepwD+AFdd4v8Aibb+KEOhaZoVznIAHkbW7/MOPlxjrSp4eEk3
KVmjOtiZQmoKF/M8607xvq1hcQadqTCS4s90kN1j94cggbuOa5DxLql5qMh1WaQGdwVYDj5
OgBH+etX/ABtqqS+NPOsdrrCFjjPHIAII9+O/tViDwtczWgmuUEl/O37myAILAHv3/AfjRG
lGD9odMasmuW+p58rMT+8kx/s1Z/s+Y2K36KGizk7TkgZxkj04rW8RQWNlrEdha2IiubZfL
ukZtyvJnOBj2I5qxp7Weh6ppmp3Ejrp98jCeEDcRGSVcD8RxXTKenu9TOzb993seqQeJbdv
CNtbJLvTylwODnIrlLjxJa2azJGG+0lSEK9Se2cfjXBJrA0+8uobItJYux2LKcMB26d6ltr
q3dGl/eTTP0UDAX8a8uOAUZNnsfX3NJLc7nwna2sJs5pG+W2P2mQA8F8YA+uTn8Kx9Xvk1L
xP56MoxMJzgcBV6cepNVNJudbumk02KWzt43XO6RtoQZ7epresbvStDZ47SGO5upB++vbiM
/8AfKDGRj9amUXTk5dehpCaqtJLRb/I7S607UdVsp0K/YW113Ft9pOHhtUO48dQrEkD1xXG
3+i3V14g0W2g057awmVIjJCmVO3iRge/OTUur+L7mZMrPJJLKqo0kibSVHACjso/WrN98TE
trGGOw05vORVji89tyg8ZOPTqa5KccTF3px3O+bw9uaq9jE8X+CjousRR2LPdW9ynmrx8yD
dj5q5S+sJbO5khlQoUOCOmK63UfHd1JGz6VBNbXMyj7Vc3JEjSMD92MdEUenNUpL/UfGGkX
V7qE6PdWO1i6qF3oc9cd+K+yy9WoqlUd5rc+LxlXmrOcPgexyQd4s+XIyk/3eP/ANddLp3x
C8V6RbxwWmszxRxoIlCAFto6Ak9ce9c1KMMRnpULZx0FOrSi9LXQ03bc9c8G+DLvxJbaWyy
3M0KyqxitAHaKLDB8seFbIBAPUVreE9Kg+HXxGk1bxjY3lraRF2tJJIDtlfPBIXj0/GtWx+
KP2WGVodBhCFAUkiAWNCABwnGR2yaZb+N/EviadJG08XtvE4BCxBVTJGQD3r5Sdecou60Pq
o4ObfMmUtf+KN/p/wAQl1vSXt7mFo33gjeCrcNj8MV0GjWun+KdRijM5srWO3+1TuctujP8
Kbv/ANQxW74q8PeFNR0LTEuLRYLu2lMyiCMIZV/uscfdrir27tJvCkmqXerwWl5IzQW9mjg
GFA2cP3ycYHsfeuCryVOVR3O/CKdNNy0bOzm8MfDDULCLT7XUbu0u7hjiQS7wzHoWzkZ+mK
9D8H6PpPhzS7fw3FFaifkedNb584jrk5618zwNbReHob6WS4SVskyxL+7U84H8hWppvj7V4
J7FDKTAikoZASWz1Gf5Uv3lr7nVPBRleNKfmfQGo6bDpTTaxo+mCS5tFfzrQciRe5X3xyK8
+8X28vxB0e2ufDBtW1NmEYhmUAuAc4BPQ+1aeg+PbAwLNPdLFOc74GfJG0Z7+orz/S9aW38
WyatBItnpFzqDOiKuWhG/5XHsTjPTg1nTfvc8Va3Qzp4epdp720Z5tqlxqeharc6ZqtokV1
auY5I3BDKw6g1BD4pli/1Gno7AZBbJx+FfRet6d4C+K11dnUSNP1qFCqXkLDa/oxH8Xpg9K
+doLvVPhn44u4mtLS6urbdAyzruSRSeo+o719bhFgsVG6jZo8DEZhmmFTg5uxPonj/U9K8Q
f2w8VvcllwEdPlUe3dT9Oteh+GfilrHiHxGtjdwxxW8qsUWCM5iYDOc9ef615T4r8TnxTrK
ag+nWmmJFGIora2XACjJ6nknnqa9X+Hf/AAjNrcKnh2K51K8ljQ3c0jBBFGcEge+eMCvpcM
oQiowVkfHYybqXqVNW+p6hZtCyx3FzvkAPzBm6k9K2dA0Pw3YXkUsOk29rCjYVYkHBP4ViW
9vPeTMsYcI3AXPAFdOukNaxcbsEcnOOK2qqL0Z5VLmivdPNfjv4E0rUfD0ni/RrWOC6sMLc
rEgUOmeSQOpGc1856X4h1TSHS3i1C5isGcNLDG2QQD2B4zX174qlgs/hX4rn1FXitJ7VkVs
HLOw2qBn1OK+LSkkr7Y42cqNx28n/ACK82pRhUi4SV0e1h6sl70XY9H0T4pyaRDMPLIl8zh
/KVi65JGe4PPaq138SdV8QXEeki5uorKWXpvLyEnsoJ4615yw24wOCfzrq/hjp/wDavxS0C
yazjule5BaKThXUAlsn6V4s8rw8ZOezZ7qzKvK0Xqel2viqw0PTYtN0PSb25vGG2SSaFg27
6kYA+lcnr/iS8T7c0t2v9sXINu6xnKWsPBYBhwXbABx0/Gm/ETwl4g8EeMbmxkkvLnS3lL2
bSSGQOpGQMA8Y6dulUE8IeJmsdPm1mH+w9HvHxHcXAEe8nn689s8GuajgqVKV73ZWIzCtVX
I9hvhTw7qHiIyw2lpdnSUkDXUttEXduMhFx/kCvb/CXibSNZttP8JRX9lp2g6aCr2bErNeO
TkjHAAyep561n+HfGml+AdJbQvhtp0etXiv593PeTFYUOMFmkJA9gBS694Oi8WWx13Q/AIl
1XU1El5dRzlLeKQct5QypYkckjjPrW9ScIfEzlox5muVXY7xjFqMs0t5qNnDNaKdsMZ1Vbe
GFM4EYVeowO3Jq34etvBVjbL4i1SzXVr+LJSCGEpZwf7K7sBj/tEn2FeTWvh3W9O12xjsr1
luJHIj3APsx14OfpX0D4Tj0y0ni1LxH9t1rUoD+7WSEGO2AHICYA+nBrhr46jGzbPT+p4ia
vGNkc3f/E7xfrDPaQaFFouiMAsdzNHI0fB6fKMH9BXnfjbWI0P2fXb641DzR+6SxVIIXPcP
g7vwNe2eKvic8N02mQX8iSMw8gW4Ug5GPnyfkAPG3Ga4TVfAOg6p4hlfxVrkOoTxAExaVGU
eVyRkbj14PaphmEW9VoXDCShTdt36mP8ABvwHpviGe7n1MStb6Y8ZWOCUKzSE7iTnqBx9a9
D+MU91pehWdxbyPeWtpds8m47nUFDgk+g9Penp8MdP0rw/qM/gXV72xuJoslLol1dgOOG5R
+2e1eAXnxB8U3GjHw3qjNLBDcszSuwa4LcgqW7jrzipjerJzjt+hhi1GtanV0WxqSeNrC4s
ZDCYySuGjcetcHMkmoXkdrbr5hky6ovf0rstE+Gup+JdMGqafYJBaE7S80vlhjnnAwc/U1k
L4d1HS9ZIsfsdxJbko8aXal/+A9On9K1pVqKcowfvdjkw+T08LUTcrxb1Pd/BOmaXY/CHQ1
iu7kQaneAamxk8uSOUbh5bEYIGAFx7+9dLqWqaVoNjdPZ20Gnh4HDxhBh8cBX7tnscZ5wa8
FXV9Su5/wCzbe6nivb1lWSEsQsrf3pFPDEY6+1ep6Fo2i6M9v8AaS1zdYyZ5eWD9Tgdh9K4
MRXUVd7l5jOOBn7OL5ut1+pyg+IPi3wp5U+maRLFouQw8xN0kIPLBeRuHcbhxUeofFvUPGV
lcx6letZ2KIFhWW1Zo7hy4BDlSQoA54544rq/F8q3NiWhTLLMrKO2Ce/rxXDrpenZuIr4SQ
WVw4lFxbyEeRJj5Syd13Y6DqRXZRrJL3+p4tDHe1laR3Gh+MvBfi3w5H4evIrTSdUaLyxLa
4jDP/C6MTk9jgnPWsnxV4cOlaDc3XibxjbzwW+EhgtJcPcMegPZenOATXE6T8P7mwmuNb1Z
bdbezt2ubc3cq4lfAKDYeW459DiqFrp3hPXBdal4h8VpZmKYl4BAZGlB5GwLgbvwxXQuTd6
npycl7qL/AIRtdU1JX8SzWC3tlaOVt4pVG1mZhuLDHTHIHrXR6mjMbqyg8QwaXc3YFxJdwR
FjtMvQk8r87DIHbp0oiXWvEXg3TdB0W0ufDmjQXDst7ekRCdMfeIOMkAdAOK6mw+HngrVm/
sq6+IrXl7cSCW5S2jRd7AA4ZsZ29D9aqU48ycnohQpzS2Z8uXrTQ6vdB7tLiZJWRpw25XOS
Cc9weua0NVmgu7WGGMiNNPhWFec5bkufxJNfWWs+A/BVjZSWF3Y2bDyT5eI1XcmdvUc5B5z
XzJ8QfAd34FurVHuo7yzvwzwSpngDBwR2PPrzVUa8a0rbNBKMqcW1qcdMVKYwCSTzjggU62
uNq7CcFenNWDZXk2nJqL2/+hq5i8xf4SME5/Ais2XYJnKH5c8V276XMJXR3Wh+DPEGv6XJr
OlRRiCNwpcShTn6V6lB8OryC9t7o38NzcINqrcRjywMdlGACPWvFvC3jXWvCkk39nmOSGZc
SQTLuRvfHavRdT+JXil/A8Wqf6LZG7cxwLDDktjryTx+VfP4yhjpztTasfR4TF4SlC8tzsP
EOn+CfBVsur+JLw6pqt0vFsqgkjHQAcKK8TtNZj1HWLz/AEWG2F42PNAJa3jznYnoT0zS2E
8F1a3+taxcG9u0C+WkzE7yTzn8O1U9Yja3nW8jtTp7lgBCSMsDyCMdRXZhsL7Fvmd5P7jzM
ZjZYjRaLyJdQsYmimubbYYoU2KpkO8js3PXvWp4fs7hvCepShkC3ciqqk4LhAdxH5isHTbC
68Ra9aafZQKLqb5SQeMDkk+mBXrGurpOkaRpWgWsS3MOngPJI3yNKd2W57E819FgqE7ucVs
jwMVVjGKhJ6tiXngjwxomladpOtS/8TvVLQXR5y0JwTgL2GPxrynWNJk0q5aBn3hW24PDDH
rXYatqSa947j1exe6GozXK+Wk7B0jQAKBnqf0rA8SR3IvGuLzncQu4dyBjP1O015UHUp1Wp
vU7XJW0N7RbVtZ1S30p3a3SYfMU6qvtXvWg6NoHhPTJYIL64W2uX3BJpA+wkAZHTgkda8Gt
L86POmoxYLICjAH1GD+VW/8AhJ7rUQLdJHd1TCF34XnPU9BzXgV41Zr3dj9CpUaT0qSafY9
F8Q61BBbSAz7pUP7oHrn6Hsa4eZ73xL4mtIBbWwkjQjzFQDaB1Jbv1rNk11rS0KsDdXdwBG
0zHJHYKg7j3rt/A2mxRT20l9bOJ9xluiSdsSYwsYx15IY1yqmqEOZ7ndVqUrKHUzPF/ijU4
vDNloTaPBaW9omwHzQ6s2MFsAd+etc9c2s+l+GIZHiS6j8tCynKOhbnbn2GK9Dn8Bnxd4za
CO8kFjAoluZVQhemVj5/iPXrWJq8Okn4jW3hqC4S4tAWZyThZJADhPw6Y9a1hWWkYrXdnn0
nCLcoya0SRynh69czEPaQMGz89y7MyjocAY3cH9K6q68G6pBeXdvZQBrSGWLy7t3jCFZU/d
Fs9N2OuODiuk+16JcqnhltGZjcKEDxIu5ZWJCspOCORgj2rvdCCx63e6fPpqXen2ttBZXEL
EN5m1dzfKfvYz0rGOJvO1rE4q8FFKV2jhbrUZLnTNJ0y0sY/wC3YU8md4VCefn76cfeGP1H
FcH4uW3l8NzG/sJLjUUwsd0UBMajszZBPHsa9Y+J/gG2tLUa/wCGLNLa0iUNKIXZTDzlZI+
eB2IHTg9q86tdTTXbCaLUlZ7+ECK6c4IuQeFk+p7n1HvXXhn9Wmqq1NPYU8dQdKOknt6niv
3ZQSucHoe9eufBXWbKG91HR7poopbkLJA7Mq7iDgoCfr0rzjWdNbTtXnszkqjZVsfeU8g/l
XeaT8EvGl8tvcS2sOn28sa3Mc08gGAQMcDJDYNffwqRnapFn5viaLg3SqbrfyZ7XF4htbO9
Mdldw+ej82/mAMuODx1r0jT9VsdWhg3zLEXGdrjvXgWjfDm20W7W7lmku7kggzsxx16L/wD
Xr09IRFbxQxxnzQAgIG089666kIzSb3PGjL2bcYvQ474teDPGfijUGms9Ut4NDtowxhklKK
GBOS3OCcd68b+HuvaB4U8dXH9vTmXT3jaA3UEQlEZHRgp+8p/lX0j4mkttP+HGvHU7lZbb7
I+4EnZuYbVUH64/Gvitz827HNcs1bQ76EnLc6TxlqOl6z4um/sKGCPTPM2weTD5QkBPLEdQ
ST+HatSQy/Dj4yQyWkZCWc0ciK2eUdBk/qa5nw1bC+8XaTaEE+ddxKQO/wAwr239o3w68Fz
o/iOKL5XU28jhevO5Cf5fhXg4jEqGIhQltJP8D1qVK8HNbov+Jde8ZzTXfimDVLe+t7NkT7
M8G6OAtgbd3BLZwfYE1maV4M8U/FHW5rfxV4qis7pLXz7S2VleI87Qu3PHOPesW31HXdS8J
TiwM8ugTRb7yJQDGshP8R6/eA6V0/gmy8KS6r4ak0uwuBfx+bPcSTSuyAovCAk46kEge1Z1
lF1LxVjWh70W5HSeD7bTtH16+g1G3hms9CAsIEZQyG4CgzTkdCxJ2gnoBWnq/wARri0ilv4
k8mGIZHr+XTmuRsby2i+IOu6OA2241GWVTIfvb1DD8cGt/wAXW7XvhifRrGGMSNAzDZHgDH
OWJ7nGAK+Qx0pvEcs3ofW4SlShRUkrsj0PQ2v5Dr1/LI19fEFEiG0Lu58tfzyT9a1PG+uf8
Ijaw6bpkKPqV+dkYY5HueP8kmsfwj49EHh+NbaJZrgRlsE/c2sF/rXC/EbWb288eR6nJM8E
PkRT2rA9Iyo37f8AgWc0qdB1Kr5+gVq0k1/KTeG7eSz8Rw6N4q03yTdsVU3CEF3Jz8rD1z9
a9PutH0q1ur230+HyRa2gvYXZi23ZxjLc5yO1eH33jhY/F2kamLj7bb2sgdhKcqzD+L6jj8
q3fG/xMa41S3ttBZ5IZbVoZ5Bx5m854z6YrprYWrOcY2smjFVoxk1CV9T3fw5r/wDbHgCO6
ub9WvrklnRQN0akDC5HXpnJ9a+Rru1Sw+Jl9pevzZijvWE0uepzkZPoeM1uaT4m8R6XALe0
aMKOFZ/vKvYY9q3fCHw41/xze3d7Io+zMzS3mo3C/ITn5gD/ABMB246V3YenOm5876WJxOB
btNvlXW/6GtrUXiO+8KRaX4KuLe9triYTziGZY3Qj7qKp7Y6jpxXn1/4Y8aFMzeEr2O5dsM
EhHl9O2PWvWde+D3hzw5bQrb+Jpra4EW+Nd2JZST12g9zwP5Vywh1jStYhtLfxDqFzNORHF
Zzz7TyOWfB+Vfbrgc4qacvYK0Gn8n+ZyU8LPGS027o5CDRNYhs7WzHmTatLJuhRXy0GOq59
epPYVt+Hb/VJ7qa21DVla6tZdqHJZHx6H/PStPWtRttCs5NK0jN7dSL5l9eONoK9hn+CL0H
Vupry6w8RS2OoNduwuBLJvbC7SvYD8q6ownWg00efnGCpKmowd5fp5+Z7j4i1U2mkhbcB8h
S8ueh74HeuZOoq0c0Mr/uJocksMf3uR+QrM03xvBcyRRXVqY4JHwu85D8f0q3pnh/WPGmu3
9joi7dLiAjmu3HyKB1Vf9o81zQoyg/3mx8tSwlRSSSOMXVH1n7PZX97PHB90GSdtp/A8CvS
NK04aJpLN4Xt9OTV3jKCa64mC5yXjByjHsMHNbX/AAp2zXUIfLaSSzi8tEIThic5Ld+pX8K
5fxrpkHgKOy0suLm8ncsLWOQgbP8AaB5U91IraTdT+H06H3mEqUFFQrx1fVGHHq66zfSx6l
qoeeFsf8Te8KHd3wpBx6dqcbrSrC5V1vLe1nVvkntJQ4XjuQBj8qy79LTWrdCzLHfYwk0ny
mQY5jf3HY1n22m2xb99GokHVWGCPrTtCa5noz2KUcSp8lO0k9trP1O/1H4h6xaaOYbu0t78
yII47ssdwT27YPrXBeKNe1jW9Mi+2XYMEJDLbKMqnTufp9Kt2ai3kmtGjM9m0eSjdFOePpn
0rD1pTaLJaRoQkwzCAeoPb8CDVYdRi7Ixx+HhGDqSVulvM3dOu7OD4fzLKkYNxFdPkdQ2VV
V+vGa84BAUcDIrrpj9i069s3fItrRIVUrw0rNlvx68+1YcNtZRWck1xKXnIxFHH6+/tXp0Y
8vN5nxtWV7FWFDcXMcMagvIwQHFa/iG7BlstNiYmKxj2KM8ZJzn/PrUdpc2cU1oqx4mWTe8
ueo7DH1qCK1k1O+up8qqIC25jjOOOPU+1bK17swtfQjQmSJ2dwys/IHAzWhe6hqOuy2Vi8Z
leECOJVJYuxHQe5qvb6csmnm7uVYQxvsJTq7H7oArrtMht/B1tBcXEKNrM/zDLAm0Qj/0Mj
r6VvRoe1lfsZVKnIvM6nwV4e/sCKYSp9o1y8HlJDENzwjrsT1Y45PQVw2p65qOp38ltJCVm
MrKsQ+8vONv4HNe0/BZodW8RanfSMDcWtsGjVuT1+YiuD1zTnh+O15/ZWkS3kss/nR2sa/e
yMkk9hk1dfHTw9SeHprRI4qVBzi609WUNOs7Xwpaf2zrLgXssZ+yxbCSpHf865/xFPLc6ZE
zANdSOkjgjHBQnP8A49XffE3TJ7WxtNQ1B0lvWuBHNHGd0MIAysaHuBzk96hsvhvbeI9Kjv
otceRztYzJEdsgYHoD0wQV/CvCVSP8euztjSdjmrprbUG8+5lj8xhjCELgn2FO+w3EeFtrM
ozjAcqVDHpwOprtL210WzDpewWFpemOPMEKjglcs2cngfzrGtLoXE9vb2EU186ENE0S7mjP
oa8z2rUdFp5n6fCpCertGXfdlvS/CRspEvNVRroyLwynaYyMcKTxXfaXKdUt49O8Pac0MIk
/fX0zYVOzKv8Afb1xxVKCx13WbNbC6tJtNt4jvuZLk+VGyd1z1yfao9U8d6XodiunaJCksy
qEZ4V2Rjj+HPTn05NeTUq1KsuWOr/BDVON3y/edhqOo6V4J0CbTrNw97JkyTr/ABsegAzXg
etabeS6jDeJGyySN5m4DBVs5zn1rae81G5tzqF9bSQknALxlVIP9zPf1qTSbe91fVYrWCMy
PIcAZwB7n0HrXRQi6Dc5PXqenRweHqULNna+CtPu31mTxFrskTrpkO4bV25lPOW9Tjn8c96
7TR9DvZdJOtJqBTUry7e+a32/KykYRc9jt9OoOK4u9a1sbeDQbSGa7tfMWS/ZX2ecx6ru/h
JxgDsK6a48RTy27wWtyptGVWgWT5GUAZwCOMg8Y68ZrndW6c11/A8aVKVSreK0LMnii8tor
i1vrNbjT7hTFPBI2GQEYJBPH/6q4g/CnxFY2F74rt/KFhsfyrUN++aI/dLDtg4OOuK5/X9V
+3ai1gLi7STzVby5TuD+uGHUd819KeEr1rrRNPsJnjuJ/KKyFOFUAfeI+mARXbhFJNQe7Of
Fz9glWpKyT1PlXVtIl8RaVFJb280mpWq/6uKMs8inouBzwa+sNO0K6XwZpNlqE7XN0ltGks
kowxIXkEetXNJ0vSNAupb6y0+2sgQUluRhSQPU9s+1eNfFf4+S6Ze3Xhzwabdp42XfqisJF
wVyVUEYznjNfWYSNSlFU27tHyeZ4mljKrqwVr7+Z6dqmj2kcKEN5ZjbAKjgcdT61i6rrGm6
Dp0up6tqFvZQAhRJOCGb02r1bPoK+VvEHxK8a+IZ7e51LxBc7rddsawHygo75C4z+NcrqGq
ahq1x9p1G/nvJf700hYj869n2kkrSPnfq6bv0O8+JnxL1HxbqMmm2l2U0CBgIYoxtE+P42z
39PSvOkSSeRIoEZ3c7VVRlifpUe7b04PTNbHh3xLqXhfVBqWkrb/alGFkniEhT6Z6Vk5Ss3
Hc6oQUWtND2D4UfBzX5PEWm+JNZQWEFtKs8ds4JlfHTI/h/GvpDxLoWka9obaTq1slxaSJt
KP8Awnt+IrwD4bfGzxBrXi2z0LWbe3K3Z2JLCPLKtjPIyc56cV7bq/izw9YazbaHe3/2e+v
ATAj9HI4PPbn86/N80q46WItJe90t0Xc+kw0aPKpR2637nkGv2Phf4XxT2uja0sDagPIuNP
mbz42UnGWU/dwO49K5K+OveD9QivdGuYNZ0mB/OjmtySCCMPtI7EE5U8iuV+Kuk3ml/EXUZ
LnLJev9ojk7MG64/H8uKxbO11aw8OvrumaoogUhZ4kcgqSdoBB4P+fSvrMDh3LDxqObk31Z
5tepyzcErHtF+YNR8TWnibQ1Bg1K3hngf7yvNGNkkZ/2sAHFUvFvxDtZdPGnQLNBKfllDoU
ZPUe/NeS6T411rSLM6fbOj2JlFwbfG3Y/95CDlT7iuvPxgE1ns1Lw3Z6pcoMQTyoEZf8Ae6
5NcOKy6bqqqoX+Z6GGzCMaXs5O1vIyZ7u+0m6uNR0iSNbA7RmCUOse7nGOoyfyqhp+nal47
8aafotgzLNeShFwSwhB+8304JrHu9Z+26jNe/YLe187rHbZRR+ZNfQv7LWg21zqWu+JpII/
Ng2WkB7qW5Yg/QAV2xw/s7SkrM5Z4h1Fy30OU8cfA+y8D+GE1DUfETz3s1ysUFsI8B15J3H
scDNcPHZ20bgxx4I4BJzivY/j74hmvfGtroTrhLEeYmBwSw4Of++hXj0ziK2eQEAICff2ri
qzk5ctz7HJsPRhh3Wmrs7DwV4O1PxprJ0+xMdtbRYNxdScBQTwo9WI6fhX0hqmq+GPh54ch
8P6WgMUKlRao+fvdWkY9CeSe/tXhWgau+neFbSw0SaSJpwktzdsuxmlIJIUemcAdSccU+Xw
zrEhtH8SLLAL4mWGyE2JnyTmWZs5ROCT3OcVzwqckZRivmYYpTxc4us7RW0e5m+JvH+qalq
T3mnoJrpUMa3Ea7QkefuKe2M9ev0rkpbmPRbWSWaXzdSmzvmxkRA9vc8dO/WvTrLwq2pwy6
P4aSBI7KMS6hfugCRcZ2L6N6IOnfmvI9QuLfUdZMGmo39m2bth3HzPJ0LE9SamGu+yOinW1
VGj8T7dP82QXNxNqdmtslsbOyYh5gzEyXT/AN5j6e3aqEuhW0ifuwEYdMdK1mLZ9aVUdv4T
g9a0deS+E9KnlOH5Wpq7e5zmnaZcT+I9O0RgXS7uo4wpPy8sM4PavuTSPDemWNraaRpj2+n
2UZ3yRxYXeD1/H618ZXsO0JcI7RywnzI5FOCjDoa+jvBtzrGveHrHV11S2KPGjyvj5hx8wK
jvnNXVqylGMkrnyeOwP1ary30Z6rfQWksnm2qDyxGzGRT6DAx7gfyr5b+J8GiL46tRYyz3d
95TTTyTsWaNSRsUk9+Cfxrc1740y/b7rSNFsJXEMzJFI0oCFR1ZtvJ57V5rPdXV5qMupalc
G4vZzmWU9+OAPQAcVinO7lNcvzO3K8FzSU1qk9zA1aWWDVZm8oTW4QPLFnA9Mg+tTw3kVwy
C4TDIOBI21yvbB70tzJGktwfLDtMBGD9eOaydVEUqxxghktwEz1yfau6NpRVzfFJ0qk6kX8
joXlgELOjLEi8hN2WkP06k/pWFbsL7XJ7+8IEVlH5iRnsf4R/Wrt0ttY6f5kCLHuXG7vWdH
avDZJ9oYBLs+dMR1SMZwD6E/wCFXQiuh52c1pKEYPTrYr6m7/2bBJPMxkvmM5HooyFz+ZrJ
dCkabjy3C1ZmuDNMZ5FbYPlAJ6KOiiq7yCYvOQFJOFX09K74XifLvVnT6VpGlajpMMVwy2l
8m5yzttL5xtGD0+tbTeHjYWXlKiskSDzWVg2SSemPauUn1SfWb6Pz7Fri58kwoEBJz2bA9K
6aLVkk0hLaEthsCTHA3gYrhrxqp3voerh5UmuVoj0WJdNs5tQgk85knK2sMuCYCOrsPXkhf
xNYWq3bSahIZGMshOXZj3rbi3faIjAQm1P3oYYBwTik1zSIjpWlzWVlJJfXEZllK88biMgd
x7/nXvUsVCFCOljwKlF/WGtyTwH4sl8KeNbDWXllSzV9tysZ+9GeoNfR6+Lfhuk7anZeLtP
inuoiihkIkVSchC2MgdeK+cdM8EatcW4vJVjNqI95xIqtn0APU1F4j8Kpounpci4RjcZaKN
QC2wED5iOnX9K8qvChXqOadnsdPK6atJHpXxK1e3v9ltcRRy2Esex5I/mVW/gmXHHHTjsTW
l4c8RaD4R8CafBqF2I1P7uMn774yxbb1AyxrznwXMdc8N6h4curhWltY/Osw7YJHO5V9fWv
P7p52nfznMkisVJbnocVxfUnVvQk7WDne59CL4Q8Aacr3mvX1pLleNkpY/5/Ci0+IHg/QbZ
rTw5o8wjGQXCqu73Jzk/lXB32j31p5qT277lTcAq7gfy/rXo3hLwF4QTSoNW1jUViiCoZSc
KdzDjBPua+anGnGPNWnKXofpFbDQoNONrHOeJte1XU5zaX8ksSAhvILDCkjPOO9crp9jFaa
9bXN43mWxlGd3ODmuw8UaHFpfiB7XT/ADrve5jjUjLk9jTx4fSwg87xRfxabb4yIVIaV/r6
d60hVhShaGl/vPXn9WlQXRnYDx9YaxYz6BHobXGnbCI/kV2J6ZYDkfUZ61jQXWneCtEWKGQ
XWuTIrSKQCYjjkN7Lzx3rKbVLqS0Ol+E7BNL00nmVv9bL6k1kTaWLa6QJdTtIzqSM5XJOCa
yjTi7xlp/XU8iNGau4vQ9M0Wx064EU6Ay+YCLiJ22tMTg7ueAwI6jjin3Gm2kczJaqohfMk
Y/vnv8ARsdR3qPR/BfiafVGhg05tPtI2wt5cyDYU4+b3JHpWkt94E0kzDWtR1C8aKTyhDbx
7Vdhx1B5+tS8LOct7IX1iNPSF5eSOHbw9JeeLbGKwtZLmV1kXainjK8e3WveNF0+z8DeDLd
r+FjfygI6qQzyOScKPzya4af4xaV4cufsWhaBBBbIheT597c9CcdffkmsnxDrer6hPYa3e6
z9qWQkQNbALFGhwSwHr9a9CNSGGtLeR59SlicY/Ztcsd/P0sb3iXxLDcW097qHlPbRndDap
ygYcAuerN9QAP1r5q0fwZe+LfHMlnp1q9vpkkrSvcOp2RRZyxyep9BXqXiW90q8cC13PLnd
NM7bvMHuOmKPD/xCi0TwxPo99aO8ZlYxFQP3asfWtMPjq0XKqldsWIyen7KMILYyPiZ4R+H
ml+A4H8MTq2o2pAZy+XlTOGLZPXPtXhRA6CvZ9d8Cx3mktFp1zI9xIWnG7kbAcheO3PX1rz
qDwzd2fiiw03XYms4LmdUabIC7ScZDdPavqMtcqmH5276nyOZU6dKt7OKtY54RM4yqnH5Uw
Lg/dAz+dfffh7w14U0vSoNJj8OadJDGPLBeFZHYHuWP3q+Y/jx8P9N8D+LbebQ/3dhqcTSr
Buz5Tg4YD/ZOePxr0W7TseetVocL4Em+yfEPQpsElbyPgd+a1viVrU998R7+5MrPJZyLBGQ
fuBB/jn8qZf8AhQ6PoOl+LdC1MXyxBJrg5GbeQkbQMc4zxzzXH3NzLeXk91O+6Wd2lY+rE5
P61zPCxlWdd7pW+81VeXJ7Ppe56DrfiRvHXgqOO9IbWtHzK0hwvnxHqfqOOK4fStO1HW9Vt
tF02OSee7mWNIlJAJPAJH0PXtzXT/C7Q9F8Q+OorLX5HFgkEtw0cb7DMUXOzPbNde3izwz4
c8ejWfAejRWc3kG1RJJCyKXBVpAT0I459zXE6lPCN0qav1Xlc6+WVdqc9jmZ/hrdad4lOg3
94GnRkUyWwBXLHA25+9z71yPiDRb7w34gvNE1FAl1ZyGNwDxnqD9O9dl4ctdd1j4oR3M14k
T6YBcGVJN6Rqpyqg9yxwPxrqtX0ay8fXXiK/muAl6kpuIZs5Ekf3fm/Bc/jXJ9clRfNWlfQ
6Hh1W/hLY8514+FZNM0++0Fmiu2yt1YyBiUIUc56EE56V7r+zVqKjSPEFlnyhDNHKDnruUg
/hwK8g8FeHPD8niidvFc0h0ixiEsogbDSc8Lnt6+vau5i1nw14W8WC58HWzaZbzYCyb/ADB
KnbcuTk+gODVY/FxnH2cFd73Iw2FmneTKPxhtbm3+Ist25kkjkYbScnII4x7dePas6wSw0g
JqGuW32i5kcNa2uNwU/wB7Hcg9zkDsDXc2v2v4geJ3lZ0nv4SsMsjKFhgAPAT2x83OSTxwK
m+MGj6b4K0vw5qGmKr6vcX5abUp0y/ygY47KM8Aegry4Sc3yPc+gjiPqtFU9+b8P8zdsxJo
GhDxBHoF/qeoeW5hmNuywxseSEVuRz1bBNY9pqV9r1jd6s4uZLl3Ed1qUVuzhF2nbBFwcHt
n+H6mqcvjHxh/Ylq41+DVbd42SGREwFwcMCD0OGGD7V6B4A1jXdAu9T0TVhDEpgW+XYBlWJ
KsfbcAD+dckHyzaqCnKdOLqLWR5dd6n4o0nwBd2GkaNd20EsrbiqEbCP4cfe6ZySOT3rire
O3itkgtiMqAT2OT1z+PWvcfEfj6a9sLW7srHT4LaXD29xdt5EzJ0J2gcKecZPPXFZV/o+me
PNI+xq8Vpqtom5HUjcQ3cMPvITkE9uK1lNRVrF5dj/q9Rzte5475TPcLEqs8jthUUZLHtgV
02v8AhPxF4Os7e71rT9lvcYAljJdYiRkK/HB/SvdPhd8N4PDYvtUuXg1K9mVRbzSIAYFA5U
f416Dc6esqkXcSXKyYDxuNynjrg10RpXjzI7a+fzVa9ONkfDV66vBK5O0BeAf84rG08+K7S
K+vPDg1CKF49ty9srFCnoSB+tfQGr/s73lz40F7YajawaC84na0O7zFXOSgPof5V7ddeHbS
TSzpdhZwW9uqkKiIFAPtgd63jP2StDU8rMsbHGyTmrHw/ptuDp0dzjLuPnbrzVkux6ZwD09
a9g8TfCbULPUb240+dYJWQNsKho3bH6fUV5H9ptjNJb3AW3uUYrJEx+6R1rn5ueTdj6XL8Z
h5UVR+Fozr+DfbOScHGcVhf6iOPzrcz5O9ME8keuK6K/vrWC1corzHH8A4z7noKqaHdRprF
vqF8h2SK8YQfKoBGBz9a76Cly6o8TN6tCFROnJNlYxXF3EmpahNEYUUPFAhzt5/iHpUJtdU
1WOae2sp5rWJt8zoucgZxU2vXkEZXT7aQyRRjyyGAyi5ztyOvPf0qzba4JNDksYpzBMEypU
7c9q6nzKN4o+VqTdaTlUd2c+trPc+Y64WCAjcCQGA+h71WZPJlJjPmL03MOv/ANetqC2vdQ
lWaG1eSfkmV1HzDHGRVa7sb+AtNdWciBT9/bxWynd2bscnPBPlvqW/BkOtHxdbXGjSiG8iD
EzSD5YVwQzH8Ca7/Tfh9d3ml6Tpmj7Zrq8LXIeQ42Q5++/oMc/pWHoeuW+kaJcppFl5ihd0
srr++Zj6jsmc/oa0PDvxE17SCxt3tZE+wm2zdErhVPG3HVvas8bSnyRdN6nVgqsfaTUzf1j
TYfDE8tjoNkl/dQruk1KWMSfNkfdHQKDXFx3eu6rrjzWSLNe2/wAwdFX5QAc8Dt1OBV7wfq
uu694kKtrcdpcXELkLOwEZweBg8DpWnc2y+EdJjlEc0GuW5ab7agzHI5fPlt/s7eVauCKqL
Sbuds6lDTlEltY7Owmk1WMapqFwFW1ljcGMIo+6V428Z565rEu5J7WBbprQfZdRgNrtALEs
pxzx16Vo6n4vtdS0eC41KGaa4aXMkgj2KueoU9zz6d6yxfXl3a30NtfNYQ6bA0lvCeVkAIJ
GTyWOaIKdveHXhBv927nPWv2fT4HnFxKuoRt8qxg5iPTk1n+WHZnc9T19a0zDLdpNdzzHaC
DIXOd5x2+lZUzKXPl52Z+XPpX0lKCa52eHdOTSZ7z4dttcnSRra/S4ubM71jnTd5idmBHPq
D9BUU6eIlkQ3Oi215DCH8u3L/u1LcZIBBOOQPSrKS2sqpc2k5tdQi+aOSPjHqCOmD6GtzR/
FTM0trq+myMsfJubQbwR7r1H0Ga/Nudt8yifqtehye4/hOX0/TvFitMDdtZrMFX5SXYKOih
jyAK0LbwY32lpblnmfGWkkO8n867GyvNJ1aZodHv/ADplG77PMhjfHqA2M1qx7GUwzIImBw
wIxXNOvKN7qxnBqPwnIR+HYoroMZ5ABgdcA+gqG60i7lI81SUPUAenp616nodxpdrBNb6ra
pNA/wC8RmTcQw44rnZpVe6mlRAAzHCgcKKmpPlipJ6nRTxMpTcXGyONex1OUR2x1a4nhQYE
Dyt8vtiqsmimJtzlxk9ZFPWuxkfymL24iMxBxxzWffWuqFRLJqeS6giMKM8+lTCrUl1Oj2q
h5HF6josfkuo2pIOjxr1Pes7RdduNH0e60a908X1m8xbiby2gJPOOOc0t/wCJkfU5dMj1CK
0jhyJZ5AScjsMd65rWPF1iAdPsrcuoYLLcs33xnOQK9mhha1WPIo3POxGJw0Zc9Sdhdf12C
KBrKwspUkuMR+bLNng9cY7109jbXEGmeVfSxW4EYjDTR5ck+uevHeuXvdHGr6Wy2koabyft
EPbcV5Iz9M/lWV4g8d6j4g8Oado9xDFGtmoBnVfnlI6EmvSp4R4iKp0Ha25w47GvA4l1Kjv
Fpcvoeq6R4xg8DSPa3FrG9nOih3aLL8dQvcKc5x6jpXb6X4s+H/iu/ghimjiuzhIlKbAxPR
SrDaa+a9d8Uf27pmmwzWqQ3NqhjkkjXAm9CffFen/AHwh4f8ReIJNZ1TUY5H0w7xpflkl+m
yQt0xk9B3FfUYOKo4ZRnuj4XGyVfEOcep9OaHqmgXxaOwuAzW52uGGCGHHT8+lcl8VPhHD8
SI49RtdQa11C2iZbdSo2SEnIDntnFdctlaJdST29pDCzcnYgUnHetK2vAoWND8oIBGMmlKV
/eiLksvePzp1CyvNJ1K80m9JhntpWimjViV3KcH64IqkRx1r0f4y6Hqmm/FHWb+901rW11K
7kmtnJBEi55OR0PTj3p3he/wDh5/YlhHrOmxnV4pHSRps7GUnKNxw2OmDiuqKdtTmbSdzze
GWa3lWeCRo5FOVZTgj8a7fwN4j8PadfagPEmnJcedZywW0hyFjkcYLMBnPBPOODiud8Sppq
eIJl0qSBrZsYEAIjVj1Az2962/EHw81Hw5oMWq3d/A4dFdoo1bI3YxhuhHPXNYVcOp9PmaQ
quOqKdlrFtpe+K1co04KSyK3Kr7e59frVC98TXD3B+wN5XyeUDGMZFT+FYdIfWHuNZjE1ja
pv8jnE7Z4Q45APrVG4Fvb6l51vbNbxkbgkcoYoD0wT1/nXlPD0oyatex1/WZtaHReGPDet6
3oF1e6fY3TzvMsazOyrbyD+JWYkfMDgjtWp4s8Pw6doaalI1vBqMyQ+ZbWibQkpH3R/wABj
7k1o+DFAWz062udQhS+mdXCyHyjGAS7EdAQMnnnineIb6xk8Uxi4Tdb2uZ/LBIOWPycdDhR
0z3rinN+15V01PUw1lh6lep0sl6swvBfi+78M6nG9tbmPeNsryTEKX3ZDEYOMDjp3Neg6z4
wW8sLjVtYczK9v5ARvnCn+GKIY/ixuLDnp6VwXivVI/EWoxW5t4UkJCGSONVJGOQcD0rr9N
sdLur1BJOyW2mWxlxx8rsmN5B67V54rGvCHtFLq9zfBVJ06FSvL7Oi9Tzv+3NWsLzN7ZPY2
150iEZ24wB8oPU+9dbN4heRNSk8OyajFazILa7vLolj5ZAwnsM7hnHAOKst4c1i88H28uvy
yXc17OzWlvwskMTNu3AtwA/pjOMVyVxY3VnrF1LbXX2C0aRbaRLa5VzHGem4fxGuqVCE3zJ
HlLGVLvmZq/ECPU/EXjjTtGsC06LBHb2ca8bgAAP5Vf0nUdc+H/iTT7TXIEAtZhJtXkbD8s
qZ9Mc49eaytWvPs0tjq8EkrPZj7OZ1GySN1YhWIPIJAU/jWRdanL4l8SRRfbbq5a5mAaSc7
nLMQCcVzxg5RjCW2p1yUYtVI9T6N0344+FoNTfT0uH8gSbRIEbCjpk5xXcJ8TvC1xYS3sOs
wyrbHYxVhjdjgc9vesS6+GXw3m06O9htZJZGiAzzskYDBGMcZNc3qvwU0C6jl8tJLJ/LBhe
HgDvjGcV5snClKyk7HSuWpq1qZXij41aje2scXh2fyblXDSsE3IEHI2seD0r0P4Y/F6z8dy
f2XeWpstVgi3zBRmM/NgbT1r5r8Y6Ff+BtWW3vZmubOdMwy7NuCOq4FcXYeI9WsNSOo6TdN
Zzq+4TRnDD0/D2r0sNR5o80NQxssNGlDkfvdj7/8Rz2sdoPtV4YedygfeJH6ke3pXil/8Ot
N1vxBstrM4mHmNcBQVGBnkeprzTSfi9q+ualpWka/5OWlSKW/wTJg9yTx1PNfRfhrTriG4N
1cPtuTxGR825O3PToPyrnrYes6y6I46Val7N66ni3xP8EWfhnwpOLkQoWIWAxD5mHfjoB65
r5+mlCRiM7j6DPSvZfjF48vtd8V3/hwX1vNpGnyfO9qhAkC8lTnuDx6cV4zLK1zdNKEC+Yx
IB/ICvYoUvZx5ZO551Wp7SVx9vbgmKW6jla2ZvmZBk4rdh8NLHeJNIDJps/zJKDkoPeqljP
e6Rfx+fCJ4UfDQOflevRp5NFuvCun3FqPsl1I7hrYybsDqCPxBFYYmtOFrHfgqVKo7SON0+
6uPDl4zzSh4In/AHabc71PGPY4Oa19d1u41WxsbGNVjlu3VZM8Z45qvdW0dzdWkU0gjV5lG
4dcAE9fw/WqF7eabp93exJHLcXTEJDJM24RqQOR75zzXRTo88FWn0PGx9OnCvaG4aFpF3cX
0kMF4tqqAy+YIi54wNuB14Ndnrfwd1Cz1vTLbR7l9Q0O+jWUX+0blJ+8hHb1GfWvML27uYJ
Io4pimFDZVuQT1yfWuo0/xt4jtru0tba5mkSFVSGJS2H4PY+xz+FOvKT+HY1pJLVlzWPCml
6Ndz2b64bKa13pIJBu8yJscoR1OOD9Ki8Or4g8RXl4ljbte6cuYzJM21Y0IwBnoCOoAqxHo
OveJ9Sil8Rxy2WnA72uHj2EDqQqnu3t+NeoaJDZTWaRWEK2WlW2Ujhj4Le57sx9a8vEYp0I
rqzonOMmonAWvw78UGSKWCGG6S3LCC2EqvkH1Gcg9OxrmtS8PahY38cl6URLpXkmjizvTa2
10Knoen4c17JcWN558uqaeUSdJUMUbrlSVIYjORgYFZfinwrDquqzeIJLv7Ncz3IF2YGLxM
JBkMqnkYIwfUU8LiZc0ZzOZYnnhKCPD9RvBPMYoQEhjPAXpWdt4PWtGTTLp79rW3gkmk3sg
Cr1wcV6d8PvCHhlNLvtW8eSzW8PnC1gijG5t4BLE/hj86+iq4mCjzsiCVtBYbfUbLVbjTYi
siqNuX+XjAIIPrzXU+Fbm3t47m0uJvKnxt8xupPrWR4fs1vtWne9lZ0nufLyT/s44+ldxf8
AgiGyt4b3TkYyKfnRRncPcV+cV6sU+SW/c/ZIySVpPcZZwWt5DIb6NXulTbFcRcMjDOHVuo
PSuS0n4k6xHaImpx2+rqCVEzjypXwccsOD07itl7i/gkJgSKNsMoQjABxWF/wgOn29rNHaX
d09+yiRRJt8pzjJTA6HPQ08K6Ti1Vd+xzV6C9upON1bVp7HUL490yOzS81a0vNLtXO3z9yy
pnsDt5HfmsjUviR4Xt4mnsb43bL0RI23H/CuKilMcclncxGWFsxywyLjp1yD0INcjcWb+Hd
ZtL0oLyxjlWVcjhhnJU+/avWweAwtZtT36LueZmX1nBRVWi+aD672PTtS1DxXe6Olw1g2mW
khBWVlJbnkc9vyqpLqPiG9gjgv9aNtDgDNtHhyO43dvqK7/VvE/hbxDoUNxY+I7KFJ48Nbz
yBXRv7pB7CuCuLCxhBaTV7YxMchIpQc+wHeuOLlFuCha3kduGeHrxU6k7y9f0NK2i0q68Lz
aWbWIXVhGZEkVAGuo2OHVvVsHOfUZrxvV9LmsL2UbZGtzIVjm2nbIO2D646ivUQbnTr6GS2
doZU5Qjqv+RTfEus6vrfhk+HphFdedJ5kR8ob4toJO0D1PGa9bLsZKjNJ7M4M3yhVqbq0d0
cp4U1Q/Zoo35ksZQ43d0Pb+Y/Gs3x3okWl+I3uLO3MOnXwFxbjGQoP3kz32tkflWbpF2dP1
RFnUgZKSIev+RXpeoWUvinwVPo0P7y/0gteWoP3pY8fOg9+h/CvUbWGxacfhkedJLMMsu/j
pafI8bB+XrXZ/Drx/ffD3xMdZtLRLyKSIwzW7sVEik5yGGSCDXKW0STFg56DgHimyx+V8jA
Bh2Jr6H2fNG76nw92tD2vVP2jdfuvFlhrVjpFtbW1rE0TWTyM6zhsbix/AY9MUzXf2i/Emp
6W1ppWmwaRNIebmN/Mdef4cgY/WvEeDweaDtx82fcisvZpD1Zu65rHiLXpUv8AXby9vC2Sk
k+7b2yB2H4VikjgEda67xD8QdS8QeHNN0SWytbSOyiEbyQA5uCB95h0B6ZI9K41iAOOvqau
+gJAST757V0UFl4s1DRiY1vZNPIUBpJSqMq9BgnoOak8HeH7DWbiabU52it4wFRI2AeRycD
APBx+Favja71K3lTRodbmuofM8sLIojYBRjBTquOOOh7E159TEtPlgXydTkYM2cjxzqSsgB
O0/dI6Gqd424xv5pckYPqPSreoae1pbq0UslxGG2u5T5A+OVDd8V6DY/DrT7zw/Zrbalpt9
qd26s3k3oZ7dCMnemOAACSQTg8VhOpFR5mXCnKclCPUm+HsRt/Dd5r9zK0eQ1tbqzHBXGZX
H0A2/jXEPq7ahrd5dGUxNOxMfJOdv3VwOvGK7v4gajDpelW3h/SkxHHEIdsZCosY65/2nPJ
9jXN6F4QsrvV5NKvJg84McmYg6+TCVDNITx0zj61wUZRvKtL+ke7i4yUYYSktt/Nv/I0tE0
bULqG21PUlL3F4+23DAbmQHBc/j0+hpl54lkl1K9tNOljj8+RrMNtyJVbCnHHHT9a6rW7uC
DTr2/hAt0SP7FpkBwNzFdq4/wB0DJPrivHTZ3ltbQsxniLktGJE4d1OMr61nh17VyqSOnN1
HC0oYOn01l6nq2r+JDBHO+oahDe3NhDIlrhMbjs2q31HXHSuAsdOZI08uSK4hdIriZwcyR/
Nt2nt94iotQlS/to9QM8cdzJnzoWG3kD7yk8EE9uxrJgvLi2d47WRyspG9QM7wCCM/jXdGl
aJ8zbmVzb1fV7tNWurCKOJo4ZpV3bcmQbifm5561X0TV9Q0zVF1OxiQ3KfKmV4Q+ox0Na+m
W9nrV4GlkigkZdpLNhVdTkFvZuma3xpej+HdYvYNYhYaZe7PJuo2DCJ+ew6iueVaNNcqjqd
tGlOaUpSLFl8c/FemaUbGa1t7q78wulzOCPLX+7tGAfrXV6N+0jNJcrH4i0NEi248y1fcV9
yG4NeKTafd63rhsNCsptQcyN5fkRlt49cCtiHwvBoYik8ToUunbEdgx2k+8npTlhsO4rTch
1asJNXOo+JninUfH8scGiaNcyaRZbpEupE2mUYzuOegAHSvLYnSOEnaWYcDNdLe+J9QEZtx
xp6M6JEHO0xFcbPU4PT61zUc/lOkxjztkyVPT3H5VtRpqnT5I7I5pScneTFihJI3dXOAvf6
1rN428WCzh03/hJL8WtsT5UXnsuz8iPpil8Taz/auvTa4scMK3YWRYIcARkADbgdACKdo3h
S/wBYtm1CWN44pCdrdNx747mtJSjFXmCTexmlpLkx2Nsnn3Fyf3kgOWbJ5XNPnimsZ3t5fL
MtsSCyjI9P0zT5Ybjw7quzGXAyrMCvHtUEJN1Jt87HmEs7noo6nJp76oEraCyX7TTxysVaZ
TuGehPvXdeENMuNY1mAzw7ZJ0d1gBxgDHzew5rP8PeHobu9tZJVjhWVvLtlmB2uf774GcHs
KsrqeoeD/HouSBcXNjJtljQ7ldD95fYEGuitgZPDtvR9AwuMVPEprZbmj4x0JtJcRSO8Yf7
yuBlHFczo+gz37PeyTQlEO0FvmPHtXc3vi/QPEk0UKQL58p2ol020I3QDce3vVC31HTLGfy
dSisVdF+6s4B98dea+ep1a9Kj7Ox9I6eGxNb2krWKuiad4fW4lsNbSC3d3L/a542kAPZTjJ
A98GujtND8J2ttPf6lf6YfspDxW9tMHkuSPu4PVRnrWPd3Ph6+TzLWWGJ0GSWfc/sOP8awj
bWc8oS3t5r1xyDDEWH5kUoyc/ivc5sTh4Q0hNJHqEOvaH4hv5tZ1bX9H0W2jRIkgnDO6YHJ
VBwck9TzWhdPoaeFrjXfDWpreRxblSWKLb85IXJDdOSK8tuPCetCyeX+yYbDzDwJXAkP4DO
K2rKx1DQfBs9lqd5anRAEvrnyjuNxnpFntyBnFa+wjWS5XseHU5KbtJ3udDbXt9qXh67ETL
BEkv7yaV9nD9HP+yAvQc1la9eXNhbafoOn3QiVs6i93KObkqcKqr1CjBIz71xyeOoFtDcT2
Ub3aE43DGOeOOhIHHNa2gaFfeONKv/E9/r32IrOLOP5PMkfK5I6jAxWrjCm+eSsjGnROLbW
b2DWxcWMjvJLzvcczFjycfXpXqvia7sNG8P6Ml0Fk3RhpVZ8FpmGXJHscj6Yq5oXw38P6RJ
BdpcXOr3EZypli2xxEdz9K8x8e6qL/AMTTRCZriOA7d+Rhm74qFKONn7OnsinBW0PUdEu00
XxlZ3V6m6xklBkHGEYjGfoa9zuLnTBCZradJEK5wK8ju9Lspt0MMRuUEeSNxGfauR8RS6do
2m2aWms3KTzuNsQuGxAM8ggHivk1BYn3Fuj9Zx1KKkqt7I9G8RvYwzwXa4DsSXt8ZPtgepr
Nvft13BE50qWyeTIjkcbVLAZXNaXw3Omt4chvzKNS1ORmjZJ2Mrpz90c9wRzWpq8t4ltdWN
npt3NJBC0qxEYRSOQAzdx6Z6ViqbjUVNIX1y0OWWy6nzvr3jebUtbE95pcVtNGvlXCxE/vG
B+9z0P86t2d9ZanYtAy+fav96I/eWuH1EyS6hPNNnzXcs+R3zzW1pPg/wAU3fh9vE+k2zPY
JM0LusoDAqATkHtzX6E8ujKnFwdpWPj8Jn9Wg3TrLmhroQax4cn09PtdoftNoTneg5T2Yf1
pnhvTb7WNbt7PTome6BDIqjJOPStTSPFChlhvSbebO3z1GR9GWuns7OGDVrXWNMuo9I1BG3
R3cI3wyE9mXtn2rKWJqUYOnXir9Ga/2fh8VJYjAzdr3ceptSW897q7kxO3zZcZ+4fQn39Kp
69bDw74nsJm1NTeXmV+ysoHkxgevUEn86zvGHiPxjbwG3n063s3lfzGv7DdiU9iPQ15lNe3
suoG8uJ5Jbpm8wyyEs2e2c15+FyqpUTqOSS7I9DG56oThDka5d76HYeNNJWSQa/Zr8kpC3E
aj/VuB976H+da3h/XG+yWGrW0v+m2JWKcD+JcYVvoRwfpUeh67DqFu5lAfcuy7g/vKeCQKx
p7e48Jayl5bA3Gk3XGSOJIz1Q+jD+lbRcqsHQqaSjt5nRONPDVlj8Or0pL3kWvHmjW+l6zH
ruiQGPRdUHmxbclYpT9+PPYg8gehrlxe290Ns6L7lhzXqGk3mjahpl1oF/cGfRNQO6KccG2
m6K5HYjoR3Feb6v4ZutD8Q3GiaiyRzR8pJnKSL2ZT3Br28vxkuX2Mt0fJ51l0aFT6xT1hLV
NEIXSQSsdw2885K8fSopLBCgYH5c8gdqf9gtoziSbO3nK9qDdNvKvllzuJXivoEla80fMO/
2WVLm3SLDRkkH1qi/Bz7ZFWZp97MAflzUEewzx+bu8vcN+04OM84rzq7XQ66adrtnqmird2
HhyLThNbXFv5QkmtXQLvLgtjcO/+Fee62UkaLUIYHgSZyqJI+6Q7e+fTJwD7V1Or2MGnT+f
p979lhkV2DykvvUt8i8ZwQuMViadqMl54u057+0k1ZYf3EMEcYy2Pu/L355NeBTVm57nVJ8
zSQkc2r6no9p4cstNu7oyzNJHGsRO+Qn7wwOuBXqum6VZfCvwTc6jqiW95qc58tyrcyN1EC
n+6CMsR9K07GLQ/htZ3ep3UqpqlwxWVoXL+SG6wxjPLHuw6Zrz69lvPFOrRalrMUjW4O2z0
2LcxA7DA9+p71x1Kyqe617vXz8kfQ4PAzpe8lebWnZLu/M1rfxDdWWmIlzZ2WvyapL5qRz2
/wC8SZuu0jqo4A4rStIJbKGeTVLwRz3WH1O6UZW3jHKwj1x6d24p0EUejTNfXTwtq4UBJUO
Y9MjPBUdmkPc/w9BWVfTi7WKG7ke10zIaLGJUYngPNtOVJPTIOO4rkTlUfKvn/kenNU8BH2
0tX9ldb92Udb1V9Yl857SOOHiHTYpT81vFtJZ9v998d+hIxWFFqsU3i2zjsra51DTLaSMiG
Y/MEzll3D7oySa0F8E3MmqNeateCG08zEfkEtJMB3jXsPc461auLrQPDcEka5MzqWW2Rwz5
7GVx0HsK7faKPuU9TyqWCnVk8Vipcke/V/IzdZ0GKa5uGso54rK3kJHnx/PHu528cMMd65q
3tytxILFnlKrz8vRfWtqW58VXHhr+1pL+JLC4mbZAsgDSEthiV6kdsn0rM82O2tnkkt0aVX
wwcsPNXGABjjg8110lKK1dzwa7g6jdPYj+0T292t1bM8MuMOqrnyh/dI/xrs9B1HSItCuBr
vhfTtQldwbSY71Y9Sw2qw4I744rj7jUjqd+ojJSG6KGWOPsVUDOfU4JqlZR6gLxVtJArYMi
EnGVBxkZ+nStLc25nd9D0DT/ABzqFno72lra29vA8ki20cQCOFHBVmXDHGeCa4/xDrdxqV4
8lyzvcgkSB2LdD/e6t+PNbXh3w7b6ql1feIBqKzKu8BEESopYKGLN1yT0ArH169sWT+zbK1
FskbjeM797KCCcnpk8mlHWQrsvnQBdW0DvN5s/kxXEu9wixiQ4VEHc9SaztRtkjvo7K1kSQ
yfJHEOhxwDn0PQetLBrMq2f2S3MrIECfOcrGvpjqRnPHQ5qxY3VjbedqT3VtdahjcplUjys
cZXsTjAA7YovJMPNmVpOjSX3iyDSNnmu02whecn0/p+Fen+MtJ1e8vDa+GbGaXSdJCxu1qp
wHA5OfUEkcVF8LbLS5fiDo2oNvW7maZiHOBH+7O057nPJrrtbt5rHwr4YsILqSKyuPtM00k
TFSZy56kcnpxXBiaslNWNFOMYu54Rdm7u76Vr2eSREbd5srl2+mT/KtrStPs7cHUbuMLEgJ
RHH3v8Aab+grd/4RhILn7RDAbmfcJFjJJjfr8x9xjpWPfW+qq0dxqGlXcdo0igu0R2Hnnnp
zzX0GBlRtzzd2uh5E8Uq2kC/f2fiW6sbfUrexlhgkO63ZWClj2x37Vd0J7608C6tqcBkfUH
uAlwx5dFI4yTyR1zXqQk00xaba3W+3sIojDcY+byRuyj9exKn3zVRtCsdC1G9KLK1reYDzI
fMhmU9Ce6nn1rbESqTldbHLCtGMORo+eryc3Gob7gExlvnIHOKtJo8yR/fhaPkiXzABj19a
6rxX4Mu9H1R7u3tJZdPZ8lUHIX+RGOlZLeFLbUlFxoGoJhjxa3PyMPx6VwtJM9CNVcq1sjN
tJzpUD3aJDdxsfLUkHGcda7XwTc694lub6YTRiC08obFTpvbauMdhjk1xk+jana6fLZXlrJ
DLGfMHHDr7Y6/hXoXwH1m003xTf6deNLFLfwoI2QA5CkllIPqD+lceJS9m2jsoKNWVm7nP6
jdat4l8Vrp2n3szQ5IhZ3/AIR/EfrirmuaN4obS/K8y0FrFyU3ZL4Oc4xjrnir+gW91oV7q
zxYg1C0unt97KDtUcjGexzVvVNVuL2OSAKPNmHznoqj1ArzVVnGS5NkZVbc1ux5AY7u+1Ax
CNp5mflEGSxr1vwFDc2Gi6ros6bZSBdRKRjy3x0/IYq3ceIvD2l2dvFpFmDOIdhYIA8je56
jmsSbxG2k6ZcIsgfUr1su4H+pXso9/euhOri48kY6DjX1aaLfiDx7d2mltptncEyTZztbiM
d/xrypizEsxJJOST1NWbnzJZ2lblicnPf1qELxxj869zD4SGHjZLUmCaWp9MT69qUdkLaHT
bBbuYYguATsU44LDpXidv4U8Sa541n0uW3IvHm/0ibGI0GeWJ9PTFe/DwdOHhg0lSiNjcsn
zKR7fStz7I1oqW1yC0rNtUqNuexBPp9a/O8HmKwbfso6s/TMfg6WL5VzWUfPc4C/tdI+GHh
3/iVXN1dm7Q29w+eQ4XIK/wB1c9u9cp4b+L19Y2I0jxB9ovbZCfJuN+ZUGehz1xXscsVvGJ
Le3Kyx+ZkRuoZGB9QfSuavvBHhK+a+1PU9NWB7cebIbIbFZR/sjjP0rpwuNwtSMqeLi229z
jxGExEGqmGlouj6nk3iW0sPEGs3WpDbBNcOZF8oq67P4cgdDgVzE+ka9bWbR20s9xZn5jHD
ISPrtHerPijW7WXWk/4R7T/7Ks7RcRgAiRznlmz3qKy8WSC5R76E7ehkg+R/rjoa+opLE0q
alT96PZ7nmSnluIl7OvFwkuq7nPSLImA6Mp9GGKsWOqX2nEi2mZY3xuQ8q34HpXocHifTNT
Q2t7Da6kjArtu4tsijthxgj88VSvfDPhO7jzYTXumXGR8khE0f58GtHj4TXLiI2D+xcTF+0
wVRS7a6kOneNo0iWGYNCG+8jDchP49Kvz6f4d10+bKn2O6k/wCWsX3GPbPpWFJ4C1KQ/wDE
tu7S9AGcK+xsfRqybrSfEOhyCS4s7m0z0c8Aj6jisI0aE3zYSpyvtc7JY3EQXJmVDmXe2v3
m3deDdb0qT7fp8iXSx/MJIHyw+o61JZa8k0D6bqtsVWXiVHU7CfUf3TWNa+KdVtiPnDEcZx
g4rZPiyw1CIR6paIw4GWXB/wC+hyfxorQxDV68ea3VblYTEYSLthatk/sy2+8rzafcaNJJq
WmyGexJwQeSAezAfzrdhvNJ8RaULDWGdI48/Z7tV3SWreh9U9hTdMvraxf7ToUrW74xtZhI
jexBHQ1Dt0Ge5+03dnNo1yxOZLLmEn12muR1rtS+2vtf5norCOHuw1py3V7pejMfXfDmsaF
KrXKrd2bjMd3afvI3X8Oh9jXMSy7sFWOTwcjGK9S0m/1fS3kl0yfz4myHEIDxyL/tRt3+lQ
ufC2sXbNrGirA7H5nsz9mYH2VuPyr0aecTa5amvmeDW4bd28O189zyst+fvSckbSMZPUcV6
fN4O8JG4zbajeRwtyv2mAnHHqhNWbbwxoluALXUtGdj3mEgYf8AfQpTzOm1ZIxp8PYhv95Z
fJ3OSt9Cm1y/ddFuUewjjVmuLpRDt4wc8ncc5xjJ9q6ixuNG8B25l0+Vp9VnjaKW6xtYg9V
iX/lmPVupp02iagYilnq2iwqgwGN1n8hjFUYvCsMdy02oaxpssneR5zL+iivPlX51ZuyPZo
ZZTw7Xs05S7tWS9F3K1tJe6rOb51SSUDCPJ/qoF9FXua24dVi8P2ly8UpE9wuyW5YZlYf3F
/ur7Dn1q1YWOhm3Y3ur3c8v8EdpAEX834H5VRi1Lw7Zatiw05bu8ztRpR9pl98Z+QH8OK5v
jdraI9Wty4alzvWXeTSX3dSjb22teIXlmmgFnpcKHY8pIQyZGCw6uevABrbfUNF8Pw2jREr
eeX5YkkGSTnqkY4H+85zXIav4r1e/lmNswjjj+SRw5do/9nPRf+A1Ut9Qjije7neVYJ4Wt2
/dBzID94ZJ6579a7o0JzS5tF2Pk62NoQm5x9+fd7fJFrWfE1/e3psreRLOCZ9sszNukbnnL
/0FY0Munk3VvfzyyrGhMbInEjdt3p1rNkf7W+2VW2DoQOen88YrTu7yNNAWy0+wmhhYgTXD
8+YeoHTge1dkaaguWKPFr4mriJc9WV3+BDB/Y5s7VJbq4inLEykZ2IvJBHvnGMVRniw++Kf
z125Yk5x9T61djsri+0+a9kQLFCgTK8EsBgfh71mLDvj81QwXHLHuR6Ctkkcpd0eWLz1tp5
BDC5JZ8cggHAqOW8aaIw3A+ZSAjqOgHAqkTsdtxOQecVpWuj397ps+oRonk23LOzYI7/jRo
nqB1Ok62xSa3e7a3ivxHbGRrpmkjcMGVhuyQoIziktYLDbfWs5gvJby5aPJf58q3D57E88j
1rA0qytr7T7qU6ikF9EQyxyg7ZF9iO9VLu48y5CzYMwbBljPLYPX9KycNbpgWprZrJ7gWt2
RcJKySR7eAoPynPrVKUwxxAsq70/hznJ7npWldXVtNZR2VusUcavtWQKFaRj1Zj3H/wBeqF
jaStfOqqrSQ55ZvlQDua0SshXNnw/rt3ouqac7B1FtKJE344U9QR2r1mDXLe+03ULC+gebT
ZT9qtJIGBaF8/Nj6Eg/ia8TETzXIt7UNPJM2AeN0je1amma7qWiLJafZkOQRslBBU5BJH/f
IrHEYKU488Nyk0panRP4su9F1uOORvPt8FpFRDGTnrgH3Gfzr1NfEtvr+gQ24uVl09oWidT
1RmHy5x2H9a8Ge/i1fXBc69M8cUn3niH+r64IHpnNRX/2K01OVNF1Gaa02hlkIMZbjkceh7
1csBzRjJO0upw1aEZPmhoet6Ff3Gs6bDo7pFbTwPJYSysPlm2qGj3++3K574Faqz33h67ni
0i+jkFsAr21wu5VU89D29COleP6DqWupfsunxT3zz7Q0UalyxU5VhjuPX3NdVrN9e3UQ1WO
6NrfWT5ZZSFkjPdGB5616cfdp8stzjr0ZKouXY9as/GN/DZNdajomnT6c8eXjimO9V7sFIx
muJ8RRaL/AKRqkFkptQomDxYQsp6f4VD4O0Xxv8UpJrO3lTStNgT/AEi+eIkHPRV9SfavQL
D4DeILmGPSfEHiW1i0mJVUfYI2MsoByB83CiuFSs3obvCVJpXPNNP1XwjrOllblp4vKXPkt
JtZSD1U+/FS+EPhx4t8WeJv7Z0CBdI0e1k3wz36k7z6ADDNn16V9G+FPhP4F8Hyiax0wXV3
jm5vD5r9ewPA/AZrt5HjBJ4/Lv60VWqkeVrRnbQoexlzJnid58KNZ1i8F1emxs5mws80Nw7
+aAMD5QF7cc5xWbf/AAenF4IxpqXSLhUmgn2h0A4yG5B6g9a983BlJwD2rhfiJ8TdF8AWSL
cqbzV7mMvbWS/xjpuY/wAK/XrXn/VaaXKkd7l9o5nRvhDazOH1m3it41BCwQsHd+O74GPwr
Sj+CHgA3DS3OnT3TN2kuGIHsAK8T1H48fEG6uA8dxZ6Urf6uO3hDHn3Oc1mw/tBfEqynj8y
8sruJDjEtqMP9cYrrw8HQjaBzSlGTPoh/g38Nm2r/wAI5GADx+8aorv4J/Dq5QyDQI4iCB8
sje/vWL8M/jbpvji8Gk6larpmskbkQNmKcdwhPQ+x/CvW1cNbsRn7w7exro55Dsuh8S2Pxi
8fadri3Wo38l4vAe0uE2KwA9sEfpVbxj8Vtd8VokJUadbKclYXO6Q+7en0rm9Rm8S+KL8XV
xaXN5MUCjyYC3A9hmn2ngrxVfbymh3UMcYLSzToY441HUszAYApPAYT2inyK5ccXXjHlvod
ponxeuLPwdLomp2huLuBP9CvQfnUntIP4hT7X42ajDabW0SCWcAAuZW2n14rzDULIadfPaR
3treqoB862YmNvXBIB4r1P4I+DPDXim/1S98Rq93Hpyo0dkrFVk3E/M2OcDAGPesJZXhZtt
wOiOZ4iEbKRx/ivxneeLGQXGlWNoIzkNBHhz7buuPauRIbjb1r7P1r4J+B9e0u1vbXRZdOF
tnMWmnBmXrtOc854zXjNx+zt4xlWa40ZrO8AkIW2E22VVzxnPGcV6VOMKcVCOljglVc5c0t
Wzyuw8Oa3qdhJf2Ni09sr7C6kZz9OtUYdRvbfBiuHUA9M5FdjJ4A+JGm31xp0fhzWbSUDbM
IVbaQR3ZTt6fzqnD8O/FkmoxWE2jXFoZBkNKmAB7YpulGptYqNadLWMmijbeKbyIgyxxyBR
jPTJ7VuW/i+5uVW28u4Ibjy1PmD8q9Y8KfCrwv4QtV8R+OUW4sI4i0j3DbYyT0CqOW9K891
zxzoemeIrhPAWjw2elqxETSqSW98HkfjWCy3DTl+8VvTQ748Q4+EbU5X9dUUJrCLUCTPoks
cm3OREUNQf8ACOWilUazulK5OQp5+vFa/gw6z498Xx2V5LIYMZfy/kVFBySQK+q/Dfg7wfb
hobF7l5oMAySyc59sda3qYClRjzQnImOeVK0v9ooQk/u/I+MZ9BtYzvhnuY2AzlkK4NVkN3
buVGqwkf8ATTkD8K+ovjtH4T0zwpJp7+KPsOusRLFbkszyjHQhfuj3NfHjxguxJySc5rl+r
TqxTc7/ACOyOawi/cp8tuibsdWl4iZMt3Zq6/dKMVNWBryGMBr1WX3YOfwyK4+1sbq9vorO
ytnuLiVtiRou5mPsBXr/AII+BeteJH36vqEWkW2dgAUSSE9cegrBZYnrJnXLiSpFJcqOObV
dOzv+1KHxjKjGPyqAazEZNq388mf9nP8AOvYfEf7Nf9jaJc6vaeLoXgtYzLL9pgK/KBkkEH
+deBRhIL9POQyQhxuUHbuHcD0Na08sovXmdjOfEeJStGKRqXep3IbCs4H95iBj8MVXe/1gx
kidQzkjAwAuKuaxP4ekS3OiLcR5VjMs4yVOeAD3461mRp5keDtIwQN3Oa7Z5XRUb00eRPOM
VUd5Sa9Cld/2rtzd3RHfHmZ/QVXtLidZEgjlkRZGGQh5Oas/ZigkypKv8p4zjHoaoMkkUqt
G4JByCK4vZcitaxjKvKo7yk2/M6/Xb20l0+w0u0sRprwwsrgsF84E5O71PH6VY8Mw+GZBCm
o+TLcKo3QTEoHfJ/i6AYxziq1nd3uo2EsyaS1yAMMGt2kRj6g44PXismY21rqgmm0k+WAd1
vgqAe3uKwVOck7IUpq+rL1xDBZ6xqdhPbIUY7rd0k3LDnlRkdfSlu7iJbdY7N5Yl2l57OZc
JnGNyHqRWZ9o0xGL2UcymbiVGI2r3wp/xramtba5toWjviZWQAwGMuF+jE1NrPUW5gq8I0v
Av54pnfa0R5QoOQR+Pai3ZY/N+yv5sgjOcj5UGDk/rVt4rFNtpqUZtlBLJNENzY9Mdxn+dR
3Asgken2DOXkYBpCfv56ZFapoRStLxbWQSNbJcBirOknOcHkfQ1sW730VpLBppV7WYFvLQD
dGSPu89ulTajYeUkUXkRFLcbFnhQ7ZGPXcT3FJd31ndQR7rBYp0UgvbMV3fUUm7sLnNSWks
R2yAqw9+hpiLtbjJNaU6WXlZWe4eZuiFAAD7mux8B/CPxX47voPsdhJDpbSBZr6QDy4l7n/
aPsK00Dc4e3liMbpNC0rOMIwbAVv61q6Tour6qgttM0i8vZSfuW8TNkn1P9K+0vCnwL8B+F
bZUewTWbskM9zeoGJPsvRR7V6TBY2dmoSzs4bdV4VYowgA9gK0VRR1Qct9GfBtl8H/AIoXd
0n2fwjfwurAh5gIgpB65YgCu0uPgD8VddvPterzWH2goqeZNcg4A6A7Qa+wjIQrEnPtQMZy
CFPtUOq2Uo2PnPQv2XtOit0k8ReIrk3P8S2KqqgfVgSa7nSPgD8NtKuY7gaVNfyqcAXcxcE
4OTt6H8q9OuHiggeeZwqRgs7NwAoGSc+wzXz/AOJ/FOv+JPEN3qHg7U7iTSQqR/ZFl2G72/
eK90PIx61z1MRyK8mbwo87tFHu9joum6WqLp2m29mEG1RDEq8fhTbjRdLuLgXFzpVlNN03v
ApP54rwr4efEzXLn4gJoBsZ2spNqTW8oeSSFunmZOSoB69jmven1HTl1L+zzqNt9sAybfzV
MgH+719KIVudBKkou0iVYoo4QkMaRqOgRQoH5UFCDycHrxTsNk9ue9cJ8VfiFD8O/CS3scY
uNUvN0VnC3Tdj77ew6/WjnuRa2p1Wp6no+i2jX2r6jb2EA6yTyBR/9euE1P42fDCwUn/hIR
eOBwlrC0hb8QMV8aa14l1TXtRlvta1GfUbqVixaRyyj6DoB9Biqlrcm4dlDKpxwG4B9s9K0
5H1M3UPufw38UvAvieB5NN16CF4z88N2fJkH4Hr+Brwy08KfD7VdX1fUfiJ8RrRtWuLuRoV
tL9SIosnGSQefboK8ZuII5oWjuYRFPEMEgcj3rnprYxSFWGP7p9aFHUn2l9Df8ZRaNp3iu7
sPDWtS6vpcOBFdOoG498Y6/Wse1u8TgzMWXucZx+HeqDDYcE9OtdFZ6XDNpyvG8RmBJPmHH
y44I/HNaWsQ1YiLT2N3BqmnzmKaGQSRyx8FCDkH2Nfb3w+8TTeLfhxp3iCVlW5n+ScdvMXc
G/PAP418OTGGGLC3KSM2QQvSvpD9mTW1vPD+ueHJHBlt50u40ZuArAqxH4gUmiottH0rDZa
bZupt7O2gAA5jjA7V5z8X/D+v+MPA8ujeHruO1dpA0qkY8+P+7n3OD+FehPMpQEnAAH8qrh
4pH8vHzdgf51KlZ3bCT5lZHzB4W/ZykuYGbxTfmEfwx22Mr7k4P5frXpvgT4Nab4J8WXuta
ddz3Mc9t9nWKTjb/eJI+9XqRlhQeWUSNzyeRnFNW+iyqRuqkcZ9a09rKeqMuVR+I07CFLeE
W6xBEHYDAzSXU9lpVuZ2QIOSQq9aak7vAUyC2OGFeT/ABlhkbw6t03i8+HkhJLA5b7RkYC4
BB60UoOpO0tip1FCPu7npsuvQfYmupbiC2g2FmkZhjb9a+YPHfxf0izmktvCUQlvxIVa9l5
wAeiivG9U8V+Jr6A2N7r89za42hBKShAPHFZOmpZ3GrWsWpTtb2byqJ5UGWRSeWA9uv4V6N
OMYaI5pKVTWRt6p4g13xprcC6zqryyyuI4zIxEcQJ5wBwBz6UeLvBd94Uljae5trq1mIVJI
iVLHGSNp5FZOsWVvpeu3dpYagmoW8Mm2O6i4Eg9RUF7qOoagUF7eTXQiGF81y20e1atlJW2
O18N6y+l6VY3ek3VvBcCVlu496xyPGCOM+4r1/4beM7XWfGV5ZNdwwPGolgEsw2uM8gNnBI
NfL+F3BWAyfXipPKuQVdFcHswyB+FXOtzR5bGSw6Uua59bfFj4Fal4z8S3HizSNWjiubiNE
eyugFGVGBtf+leUxfs3fEeTmYaZBnIO66U4/Kua0rxv8Vre0WHTdY1ea2VQgQAyKMdOorpb
TX/AI7auyxWlpq06nn/AI9CBx74x+tcXLbd2OnmktkdB4Z/Z08eaRrlvqUniPTdIeF8ieJj
Iy/QY5/GvpHQ/BOm6eYLie7m1C7RQWlchQzd22jjmvDPhxB4yv8AxA8nxE1CTTbaAFjaXET
RPMeQCrdDg896+gtKvrJwhsJ1Nug2ht+cjt1rOo2laLHF3l76Ri/EzQdb17wbcabourQafH
IhWcTR5EyEY25/h+teJzfAvwl4c8KXNz4s8Txx38sX+jzxn5Imx3Xqw96+m55LCe3eC5kie
JxtZSw+YelfN/xN17wXA91p73IM6FljEQ3mP29KrCJydnoTiZKHwnzTqVn9kuHSORZE3Ebg
PvDOAcfSvXPAnwXtNe8M2us6pqc8f2oF4UijGwYJwGz1zivM7m+tJd6JbtJnkSufmP4dBV7
w/wCJfGlndrZ+H9euraRhhIfNAU45AAbivUqxS+BnLGTlH3j7JsPAPgl7AW974bsIyqBNyQ
LyMdN2M5rl4/gz4EstaGsS6XFcWSf6uykQFCfVz355rwbWPjN8SZ5DaXerfZ5YTtf7KqoGI
9SOtZVn8WfHNg2E1qZwWL5l+bBrglTk9WzVNr4T618VaU938P7nSdA8Kwu8iFLdIESMQsQQ
HBOAMV826p4X8aeHhE2o2tu/O2ZDOGb8z2rGuvjT8SLyAxL4muUB6iEAEflWJJB468UTrJc
Q6tqTy8A7Hfd+PAq6FX2V0Z1abqWZpXy6TGWub/QNNjmQZGydsOfdV4rn7nUbG4Qqmm28Pz
HAgDrgfXOP0r0nw98APHOsost1bW2kRHHzXbbmIP8Asr/jXpek/sx6DAI21zxHd3bjG+O3R
Y0Y56An5h+dKrUpvdF0qEurPl2YWNxCIHt5hJnEchkJIPpg9fpXQ6b8IPG+rwCfSNGubkbS
/wA0TREY9N2Mmvs/w/8ADHwF4ajC6d4ctXlX/l4uR5sh/wCBNXZbi3yg7T06VyVKsZfDE6a
dPl6n55f8If8AEOxmNmfD2sxGNixTyG+96+ldBovwa+J/iS8QPoE2nxP1ubweUgH06mvvEN
hfvHj3pny56kmubQ3PCPBP7OWg6BdQ3/iO9TWJo8MLcR7Ys/7RPLD24r3C2tILGyjs7O3jt
7eJdqRRKFVfoB0qVuhUL1oAIXAXj3oBMhw4BOOPriq11eCFlhTMly6lo484yB3Pt71fYEc7
cDHasOW2kt9YnvBb+YsyqA45K7egrOTBFkwX6KrmZfO3AsgX5Mdx68VLFdDzzDOFSTdhcdH
+nvVC71Zo1ZhHtOCST2A7kd6ZpkM1yV1S9mLMxLRQhsqgxgMfVqxcruxrFXVzzP4qavdXWo
3GhHW5tMt4lQ7YnEQYMD8zMeWB5GBxxXk9tpEXhWK5vtK8ZwC6gj3izmwyTfL2YHg9q9x8e
wWNp4y07xFq+kx39ibY2YMib/KlLhlyMfxDKj3rzjxp4TjFpFrltpGn6Wit5awIm4gEn5nX
+E54ry68mqlpao9TDJOPuvUxvD/jPS9bmtptSjMWqyAoxtmeNzk8IxUgkd68s8diXTPiLqU
+n6ncmVJBPFcCZjIpIGRuzng8ZruE06Y+J9J1u0vbe8vboMHtIkEfkug6EfTvXl/iOG6g8Q
vJdRMhlLMA3oe1dGDio1mk9Oxli3zU1O2p7v8ADf8AaP8AsVlb6J48EswjXYmqr87kdvMXv
j1HNdX47vfg18UrfTZdQ+IMFobLd5ZSXYzq2Mhgw46V8eSNknHaoST0xivU9lHc8xSdrM94
+JHiH4c+F/DEfhj4YJbT3Vyc3eqR/vJBH/cEh5yT1xgYrzfR/Derf2e15Npsgt5VZmLxkEK
Afm5/nXV/CHwjp129z4w8Qxwy6Vp7GOOCU4WabAPPsB/OvUdf8Q6Lrb3F7NNMyRQYFvDMAV
X++F6Y9gK4cRivZv2cTqoUOfVnjt5pzWdhbC8nTeygwXJIPJP+rceno1c/dW6TiSFk2OCcj
untXYXHhqHQtAvW8QaGJZdQ2vY3ckn+rQAkBecHPGa57XLNLJ0uII5TavCjLcE52NgZX3H8
q0o107KT1MK2GlFuUUclJpl9taRbd5EBxuXnH19Kh8q9t/lZJMDtWz9vlY+Vbtu3cEL3pjx
3aKGaJlz7V2p3OXmfUxkEbsAcr24Fb2j3Wt6Pcy3GiXc8LugRzEcEjOeazJUTJZQY39u9Wd
P1W804yGAI4fGd3amyk2tj75XVdS1KzB0rSbpXmwsE9xEUiX1dsnO0fTJraj8J6RJaJ9u8y
8uAP3lyJnR5G9flI9enQVVTRNdnJj1K4SeIKB80zYb8MVWe0Ol3Do9vLFHkHzEDFD+IriT5
9zRvk2Re/wCEP0KyR7uEXFvJErEy+e7njk5BOD+VcTp3iK/uLhbGLR59Vmh3s72hRF8sNgM
QehPXHXiu2g1K5kYpBFNKhJG3aWH6ipYJtR8grZ+HjCpfayhUiz7kEitEnB+6yZONW10c3J
d6rqri2gS8tbc/Kxgi3TS8c4YkBPrWLrXwQ0TxBqAvtUXVLhiMGOfUy23noOOOvSvVrOOaJ
SDaiM/7JGKvgO3XNEZVIvRmvLC2qPJYPgX8N7exCz+DLe6kXslzIW/Mkc/hWNqPwJ+ETrhr
W+0yZ84VbgqVP4gg17g5hjI3SojnpuYAmopNhl2MiucZyVzT9rK7UZD5VZOx8o6j+ztoclw
0WjeLLnDkkeba7wo9yDW/4f8A2YdCt4luNd1W91F2wQkIEC49+pr6Q8mEyK3lIMdPl5/CvP
8Axj8S4tB1S40XTLeO51KGHzWafcsakjIUED5jjnANU8TKCvNijR53aKJdJ+Dvw50qJBF4R
sZHGMNMplb8dxNdR/wjvh0IsTaFpwVPuqLZAB9OKpeG/Fth4gmntogBNb4y6tmOfAG5kzzj
JIz7VyNzerL8VNc+xeJjY39okIS0kkBglGwE7lPc8jII6VjPFacyehqsO78r3Oz1Lw3bXWn
vbaS40ibIKywRjA+q8A1R/wCEY16C38yz8TuJ1HG6AbXIHTGeK07DxTo15ZNcSXcdo8OfOh
ncI8ZHsevqCKz1+IGhGWIMt0LOWQQ/bXi2RhicAnODg8cgY96UqsXZXuCoyXQx59clubZbP
WvDyT3MeA7TRkIx6ZBxxWZa2ekpeRSWp1TSo8k+RbOrwknuOMgda7281YHWf7JsYIbqeJBL
M0kuEQenAJ3Hr0rntS+IvhzRNImutSga2u4nMa2JUeZM3+wehX3z/hW6rKEdTBYSdSaUd2I
+gaHrlrLaL4hvPPmBVds210PrgivCfE/7N/jQ3c9zpOp2mrws7OokkMUvJ754Jr063+LGjR
Xa6nqng+W2d+I7iApK20/UDn6Zr0bw94u8O+KLYz6LqCTFeZIm4kT/AHlPNFHHr7DOzEZVW
oLmqwsu58gWXwA+Jd5IFfRobM5I3T3KD8a3I/2bvGIXfc6zpEGBkglpD+lfXdwjSxMVCMSC
BvOM/iK5u7sI5o1F7pE+Ou+GVXX04BOf0rq+vVNmee6F1dHzQn7OmoNN5cni/TUGBnykOcf
TNdxoH7NnhWzCya3e3eqOOSqfuk/EDk/nXp09poUxBuYtQbbyN8CnH4beOlMsbbw1FdNJba
vd2TvkSQvI0W8/Rhx+FZzxUmEaTW5Po3w58E6TEIrHwtYxnH3mj3E/ia6i3sbW1I+z2sUar
0EaBcVk3Npp9yUaPW7u2ccboLpgH+o6Gixt9EtZhturu9nVt3zSySHOPyrmdVnQqa6m7weo
NZ008s11JY2IVpkwZD/DED0z7n0q/wCe0kZZIDGSMjzjt/MdaowQfZJLiRJnaW4k86Tgbd2
MYHoOlRKpfcnlVxv2a9sk82a5W4TOGYJtKe+PSr6BipI/MHrTIJnujLE33Su1qfHF5MvlRM
CgUBQxwRgY61Uar6jcY9BQH3g5ATHK+tPAx/hUJmBjdxDI2zqAP5etOVldFkRgwxxg5rTnR
PKx/LHKj/61Lk7eexxxS4GOB+VR9DjndTuCQrMFViWOByfasa81mOCQCNQ2eA7ZAzV3U2k/
s25MP3xGxH5VCj29xaeXuDIVxtI6fWsmmwuk7GOnmTNKzsokOcMBx9P0qzo4EdpPHGNqrLl
BjhcjJ/WnyWBiiJjflfug9hUUDNYMdwVoHYE44ZSev1FRGOtwvZEfiLSv7d0C401ZWgkkw0
UqdY5FOVbHsQP1r56TxV/aGtT2Xi64g08WryxS7pBtmkU9c/3TyR/9avoDxLp13rXh+70zT
9Tm0u6lA8u6j+8mD7YOO3B79a+ZPHmj3/hXWbfTrvWheq0S5R4AVxk5wOccEYPqTms8RQVV
WaOihWdKV7mP/wAJZ4csdYsryxsnlubeWRJJYgcSbvlUZ6be9cV4uu5rq5jWdAssMjqHAIy
PXHrXVy6J4h8QeH9auY9Ss7Y6Oqt9kVNks+3kbQByVHOR0rgLnVhd6bBb3Ubm7ikLtKT/AK
0HnJ9+fyp4fDKElJIKuJc4uHQyYbS5uRIYI2cIPmxViCxMVo93OnByqqexrR0YXiX0i2vEb
NlvYVPrzrHa+QJCxyWruf8AKee5O9inpeseJ5tKbw5pMlxNaNIZzbRJuO7ueBnH6V6DoNhb
vrl1cX8yaIYold7a7Du0/HMe5edhK/qBW98C9JtV8IeIdWBDX9ywtIuOVUAMfzJH5Vq+OfE
OmCzVpdES61aNdjSFMrGOOvcfQV41fExdV00j16FGXJzXIINW1XxBfSRwiM6Qka3EcUyBgi
9AuT0AI/Sue+IG+CytrCXTLeIk75JIjsGccAdhk/nVWHxULXTbq2t2jtPtQWJg7BBtXJGPQ
cniuS8X+J21W8jgt7o3McaKjsOFYgAce1YUsNN1eZLQ6a1ZKnypltPDlkjG4vJ4VkRS0kTL
kZxnkjvWD4jSDT7q1/s+d0Dxb3i8zcF5P5VWn1HUbq3WGefyoAP9XGAi/jjrWS+0yHDZ9T6
169KlNO8mefVqwlHljE0o7m3vGCSMIZjgZPQ/4U2a0uY2IEZYZ6ryDWZtX61ZivLu3TbFMw
X0z0rrZxJH6ijeWGXUcDp9KfnAxnmk8vgFT2H8qkRF/wD11x8qOywinnk5qTAyOAxpu3Dda
Q9eCR2z6UWbFscz4f8AHvhrxLqM2n6fdOl5Fu/dTqEaQKxUleeeRUOp/EPQNNuJYUNxfvCS
jG2TcgYdV3EgH39K4H4weIdLF1F4aitYGnjAkuJECLLGW+4qE9CRkkjpxXl3k2q3Un2SfUL
cH/W+XdxMxJ9u9eVisW6T5I7nrYXBxqrmkbmueJdav9Y1i+WwlvrSeTEQukJkgXsqlRgAEc
YIPPNe1+AfFNv4k8OwRPI66pawotzHMoVicfeHPIOOv515JJq9m9hDbrqmtbhEPLXyI0zgc
EYHP41hTeMGstTi1HS9TMNyjiVWubcjn0+XjB7j3rz8PjKkKt3HRndWwSqU7RVmj6qO0Y7/
AIV4z4k8I+P9e167tDd2slvDMbqzvLrmOFSflRVXBDjHJOeK9C8GeKtO8Y6AmqWUiiRW8u5
iU58qQdR9M8g9xXn2qaxqvh3WfEenJJcTLPKzsQ+fs6ykeXKvoACQ3pgGvdrThyrm2Z4dCN
SM2o7nnGieI/Fem+JdUm0LR9IuvEB3xXFxc7iySA7GVGzgqcZAIHXmuJnHxK8SeKb24fzv7
XmxcTTLEY4x5YIAYY4GOPen+HvCUus/EzU9PLtYw2Vy0k03mEuih+APUnjr6133jbx0ltcw
+F/AVo2pa9JKfNZ1LKpxjC4OCfXsK8+VZx/dUle/4ep6c6MYRVSoveZ5heeK/GmkTJea4BP
JbNutknVJIQSO3qTXd2bXnjLQdP8AEvifxhBDpUcRgRIothQ55UqTjPofYVwug+Er/WfE+o
W3iyykurnYYCLi6EAhmYjaR1zgZ+UCuh8TfCyXTNUfTtN1K186C3N1JCf3cckaDDOoJPz5x
x3zkeldE6dOVoJ2n5bfIzU5xknJe6dt8OfEdsPiRb2um6lLeWFylxF/pDAu5+Uh89+n1Fb/
AMWNR8MXfhHULLT4lfUFutpcJkxzBlyTnkZHpxXi3g/WoINZj1q2TEOn24iIK873G0sB34z
Vzxx43ttV0e50qK2S3aVx8y8YXuX5yWGABitqakocjOd1af1qLgr2Y2+1m4njt7HIAiGAB6
11Hwfu4Ifitaia+S3328iKHO3zmOAEH5dK8ai1KQTBLUbgq7QznJ+tdNZ+ZDZ2t5bNm8kcM
mPvbgeD7c1wxh7CabP0KrXhj8POjHTS59yq+OVUhfQ0pPcY20y38w2kbTriUou/03YGaSe7
t7KMy3UixR9CTXutq2p+Vckr26jpreKVCk0YPH3hwQfrXI6to3iK1uIrnRpheQbh5sUrbZF
H+wcY9ODXVWV/aapYxX1hMJ7aX7rr3q0FbBx24qLJrRj5Wtzi47y/to1kmmdUb5ds0ZjK/U
rkD64rat/7QulSWL7O8ZHDCff/ACrZkhjeMpIivu6hhnNY0vhrTzIzwvNaSMcloZCh/MVjy
jbZait7nbtnnVHP/PNM9/erItyx2+e8gHB3ADP5Vkmx1y0bZbaobhOoNwqkj8gM024vNftt
rzT2aDcPvQnkfUNTaIc4pXY+1lvYeZonFySd6RqSq9wM9xjHP8qnuIr662MIdhHJMp2nORg
DH41R/t/V1mQxWtpNF/y0JYqfqBg5/HFaserwvD5k8LwsPvADcKfs7kqtB7FdZtUtJtr2rT
xSHG9CCB788gVZ0+FoUkMoVWlkaQqvRcn+vWpYtQtZHAy67um9CBVh2UHA4NaKnylqqpLQG
YZPp7VQmvAz+VakSSDgkHhfrV1iBGzYOAOQKzYGgtLISykAHG4+pP8A9endkkr2nmqDNcMG
P9w4ANczqofTrlQpaNXOFYNkE+9dc7oo2EgFetZ9/ax31oUkRSOqk9jUzV17pVl1OP8A7cu
hOsQMhXqeOv8AhWm066rELSJ9jNgMCQWUdc/59aG0tRMBKNoI5Kcc/wD6q1baeJUZJwqzR/
KWA5Zf4ScVFNSRLRN5Sg8nPfNeJ/FjR5ZfE9trtoN02nxQsykAgo7uucHjqqj6c17bJcRoG
xuOOMlcZrgPF9sLrULS6Gfs88T2M/8AssfniP8A30CP+BCuize5nO3LY838FNLc/GwG5jHl
LI67APlUhcjI7ghjz1rhfjj8MrLwnq9vqeh3K/ZL7e/2Fmy8GDliv+xzxnpXrWjWcemeMrL
XrRfOubsqhU9CTFt/nGa8n+JF5faz4v8AF1/csHa0c2sYByI1UYIH1wT+NEYyjqZ88YxPKt
KvfKnRHfCt973p2vujTKIzkEbjnvWIxIPU5B4x2q/ptjc6rfLa7jtXBbd2XPb1PtWktPeZS
jdmz4V8dal4W0y5sbZN8MpLjHVW4/wpJ/HOo3kzyFY2lcklpORXpOmajpOm6bFokekxRPEp
M6t8/GerH1PJx2rmdV8LeFL2+eWzkNorjLIkowp9ge341596Lnzcup0qrOKtc4CeabUbkjD
XNw5LO5HT/AVoWukvt3bkh9TJyfwFT6ppj+H2CW9+RnkKoBJHrWQbu7I3+eWz0LJwfxrvT5
l7pzylKW5rTWuix7Q8Fzcv3JJUflWZPDaNG6xWTocfL14+vrVY6hdDO5QajF9cOwVF+Y9hz
VK4krDFtZQfmOMd8U8wyFciMuPUUFL7OWifnsVNOhmuLcMu0g59KsZ+o+3GFJxwP5UqDvu7
0jEcZ6gD+VCsCCVIPNcB2Ep4Bqlqmox6TpF1qcsE86W0ZkMdvGZJGx/dXuan8wljmkXO4sC
xz2qhWZ8teJ9ft/Emu3viq30HyL2VFS2gutp3Kg5bv85GB6Yrk/8AhOdT1K3k0vUrG3VMbh
NBaqs0I7srAD5Qeuc17B8V/hxcTJP4g0KOCWIv5t1FLL5KwAAlnVvTP8Pqa8JsptMuLieHU
7trFDGcXc0sh6/wjA4z9MV4c6DTcpbn0NKvTlTXL0IbjUb4xPt1hCqMcSSoN3sQB149Kxjr
+vwFo4tUMYJLhMl8+5HIyR+Vbdzpvh63to5bVr6ZEG6QS3HlKH6YTg+YffHevSvCPwRt/Em
hwam2o28JlUq0ZdpJLcgn5WAwNwrejBPRRMq1SKd07Hf/AAZ8LW2iM2ov4vj1O/vbNHubGA
r5ceSCG45OOmfeq3xX8Ia+Z9c1/T41n0u6tEN24lKy2wRcFlX+IcAkZ9RivQPDXhPRfBGkf
upULQRYlu5VVNkY5I4+6v8AM1xnj74weDLbRTodlqcd9JqitbSS2xJFujDaznjk4JIA6kV3
SoqdPkmeS6/LU5os8Httc1Oyl+w6Jbi81jVlitVvB1nIBHy49BnrzkA11l34buZrLRzci8k
GixyxGPTocyqTJgGRx82cDnjqDXklpcQR6/HYWzC907TvMaCVX8pnYghZACRjBwcdhXsPhT
xdqdpd2upyXcBhuboWkk8bbTNI6gsducsARkH1z61nHC2i/M1nj7VVJ62OOEQXx80Frpt4R
dzbI7WYMAJeNu5jzknJrpdL06bwD4vuf+FnG21G2ubIhA7edkbs4UZz1/lXSaj8QtE0rWLt
9bZzfqFZI0hO1+fvex965PWfDf8AwmmuNrk+oG4vZ5EDASbVso1xlcHqSOgB7ms1TjRfNY2
qYt4hci0RmrpU/jDxlqcfg68sjE4EsFoYvKDRBegH+z0JxXjWof2la61dW93Btu1mYSKwOU
YHBGDX1L4Eiay1Pw/q8FvbrZSs+kXCbfmU72KOCO+cKQfUVwPxV8Hab4Y8ezta3TzT6mWvM
TjcYiW5QnuO4rqVW1Pm3MMHhPaV+RO1zyOxDKpF4nlBuSxHL+1erfDCDwgl5D4k8Y+JrWzt
LGdZLeyRt8twwPBZVyQoI6d8Vxl+6rbbWi2y42KjDq/qK1fCvha/126stLtYWeR8CRipKxg
nGWNcaqqXvNH2M8K6UHRjVSst/wBD7P0Hxd4b8WWzTeHdatdQUHJWN/mH1U8ivLfj5qk1pp
ulwpcsqlLlpIkOCcqFRvwJP6+lS/2B4E8OeGbeW3EIubcvbpsDLcXE4BCrGy8g7/w4ryn4h
39z4h1WG1kvmutUQQ6fKpbhtg+b85G2+/WumdS8bHxcKdp6bI2vgTf+KtY8bw2V9qEttZ6N
b7ZBGhInXHyo5+6OvB619SuvUDJHXNeKarrVp8LvhSmhS6Va6fr9xbyRIiN5quuMNM74zzn
AB74HSqnwl1G912907UYdPvoREji+lkkkMJBQqgG4kMScHA6Ypc/I1GK3G486cj3NuoUEg+
lA+ZgSc/hSZ3nP97pTxlSMen610nMLtJbjrTXt45VxNGr46bhkipAWAOevtShuDmhakvsVD
YW27zFiUMae1pE0JVkDA+oqUHJxnvShx0V84q7mfJHsY66HCkvnRl1IOcbun0rQUSDGz5sc
ZarW4EE8c0zeASB0qudi5EtijOdQVgYlibP8PrWdDcCa3ktJ0AkXMbqBkjB9P1rbfnJ5z6i
sjUrOXzUv7QATIMOnTzB9fUVM2xqLKId1XaWJAOBg5OPetKCQmEZ6jj61jzzhiJxH8rd8c1
WmnuRJaFbo29uzP50mzdgAZAx2ye9SnbUm99DXuVed0HCKrZJ65qJiG1uC3AwfKd2I9MgD9
aybTWkuLyW13m4nUeZG0UZHmR8ANjscnFbFjayLNLfXA8q4kURiLOfLQHIGfUnJNEddindb
lmWCLAGGJ9zVDVdNg1XSJrJyY2dfkdSAUYHKkfiBVx51UfOH46HrSJJC67gSD79a2sxc0Xo
eFf2hJ4f8TW0+osFjtbgGZTkeRJu+YfTDMR7V5t8QJI9O+JHivTXVlhurgzjjG5XAYEevUV
9JeMfB1j4qtvlkW3vwpUSlDslXH3XHUjngjkdq8c+LGkeHp/CtjHr2uw2/jTTrXyYobH94b
kDhFk9DgZyemTUJu+plyaWZ84MpstTjPUK4YEjqM967DUb2fTXh1Ww2K5BilBUFVQ/xD0Nc
dPbXCxmeY4IbbhjyDXoOlhbjTrWWWPztyqDGehUDkn8K0m1axLbTuMn1KPVvDN4ttCsaxeW
omjGDKTndn3xiubjMpvCJctEiKHfsWAzWfqE9xZST6VE2yDzmkVQcZ3d/0FVZLiWyiaEPvL
jLegzWUKaRte5paosj6ilxIdyTL8voAKXSZALn+zbuJZraXJCsPunrxVQXDSaZZwsQRGxb3
5qRZY4rxZQMbUbkeuOK0VybFSe3jaN5IlxskKMo/Sq0Es9lOJojhh3q9ZGN0zI3zvKWxUss
A84lAOvzbhxVgkOGr3FzGcOwb+LHpVRpWbJlJbnr3qvM6W93vhOVzyOxpZ3UvuRsI3Iq+YX
Ij9RjyRzxgfypu4DgDj2pwxgc8AD+VOBXsc1wHYQlhu6d6+bfjX4x1q78VT+FrC+awsLLaJ
fKkKmZmTec47AEAD1NfRt9dR2dhcXjqzJbxNKyoMkhQTwO54r4w+I1ze+IPG03jDTrVrSxv
YRc+XJKN4VVVGzjgE8Y/nWVW9tGdGHcXUUWZT3PjDwzfw+EdXv5Vtb0R3b2rz+ase7oX64O
Dkj9K7j4iXGiXPgm3tYPDsoNvMI4b+Hbs80jcYic5ORyfTir3gM+GTvvr2zGoXU8Xk7rljK
QvTaCfSsnxlpFmJbWw0x7m4u4kN3c2tuf3cUeMKWT+92yK8qOJjVxCbVraHs18POlheRLXc
xPDui3DvJaBP7Ijddy6lIfMdUBG7ysjHHGecgc19beDLaztPBGjizgSONrSJmKrjc20bmPq
ScnPvXyHLpfiqy0BrHUVmsdFv1a6t87SryBTjBDHH8IOccV7x8LvHEk/hu+0jxJqdsH0mzj
nWdMqYYSNux1P8SkY9+K9enZOx4cruN2a3jXVY9e1CbwzbX4gs7N1+3PtzvkIyIc9MAYZvw
FfNPjHxDpcepvZ2cMNxaxZDlh8zHp8v4dK1rW41S6hvJJLua6klnNwpGfNZ+Qd49T1rzHxB
by2upXkDh0ljl+YOu1icfn0NZpNzblsRToxqJ23R3Ufw/h1nS7PVdLa9R5wZIXVMpGQDgHg
9wRkelYdvdat4b8TPqGub7meNSkV1eKzpE3QYA4HHTHrXtfwO8Qya34JXQNJvI9L1XTiBMZ
IRIs8LMfX6n/ACa7zxt8NbXV7KO3tJobaNgPPfA+c85IU8A5x0681urrd6HI6d2fLmy4164
XTbjWVe2nlAiuGjAaRueVzzszxg/pXsmk6dr8dpCl9prW033VaLDxSnaozkfdLbeM4OSaxt
T+DL2+noNO1cT28e4xeUg3dcnBPIGfyrG8BeI9S8NeMovDup3gudIlcTSylsC2YdDnPrwR3
NRVgprQqnKUXqeqeK49L8L/AAwmjtZLlLiYo0RJ2sLgsGBx03ZA5yfWuF+IulR3trDrtlrH
9pXlszJNFj5miY7gy/7S8A+oHtXNeNviBd+LNQbTp4/I0WORiLWP73mDIWRz9PSsnTtTv4f
E9jZ2upm+jddpmzuMa4J2nHBB965pRahynoYevKlUjUitjuPhbqWnah/a3hXWbKG+tLy3Nz
G8qbjGy4BGTzg8H2x713ejeIbC1i1DS/D3gh7R7Yb5XtiqeaRwHPc9vWvP/D9roGk+I4fEM
eous5leF7dRkF2Bz6BBjJzwOM1p+PvFw8P6Q/8AZ+ui+uNTkOyMBd0IZChQFenXPPWueLlz
baHbisQqs3OPXodnYSND4Sk+KPiG4WG4ntDHptjkFYXk+VGBxzISegHGDXh+ma7HaeOFl/s
w6xcWJVkgj4UlOQ0jHtvwSfRRR4r8YXa6Np+myal51nZIkdvZxYCwFeCQPUnjPXqat/Cj4f
23jG9dte1a5s4JVeYiMAeYFYAqzE5Gd3cdjXVG07X0sc6Xs0763Na5i134q+L20/TWOsPbK
JryVpBGHGRmMHoqLnAHPPrX1bpllBp2j21hbQJbJCgTy4hwCOOvfp1xmuRtbn4V+CY7eys7
vStO+zbmjWGXc43feZiOfz4rtIp7a4gjntJY5YXG5XjYFSPWtado6J3MKsnK2lkWVOPxp3q
Ryaiwc8n/AOtTgNq9Qa3OZvUlVvlGe/vSk4Gcg1CCKTc20qADQGhPxwcn8qbsUt2z61EH+U
L6d6XcCAc5+tMgGBGAQTz60zHGQuDT94BIBFDOOmRk0hEZz2OKjmjE8bROTtZSpI64PFBYl
iMY54obzAMhuM4q7t6CObktL7TU8j7L9ut14EkB+cDoNynv9M1GLywNusxuY40Ylcu2CD0x
W/PKIlZnZUVepziuK1W5dYrxvC3h6LULwIC86xDZknHy54dh1Pt1qbsThpctXRubDVbTVI4
RPBjyZQCMeUeSV9SCB+ANWW8ZeExgP4k05Sw7zjJrx+5ufEWi6jNDrF3JJsy01vM4Eaqe64
4A69KztYn8OQ6nFdm6tIEu4vMKl1UFgeoHvmuqFFW0ZwPFy6QPdLfXtCv5ALLWbK5YfwpMp
P5Zq3PJFp8Et7dSRwQRqXeWU7VVR3JNfOmfD2oXMVhaXdkHuC265WPzfKVRuJzjqAOBnj0q
SDQtTtdVGl+LPFs994alnRoLB3JW4VvuMzdCoOM4PfpWMp8jszppT51qrG547+Lz37DRfCV
z9khuT5X9pjO6TufKx0GB94/hXhWvaFP563i3zCbdvaWbOZGPQk9eK7jxjpDaXHf3r+H4H0
Oe5U2zW02JIGIwdid1BU9Oled3VxOLcxw6l9vglBBSU5b6fWp+LVDd0zB1KScOy3CgM/O5T
lWPqK3vD2rItjFGcFI1aKQDqAeN1c5NbRbpYopTBID/AKqQ5H0z2qgftNtJvw0bKfvDpW3L
dBa5v65OJbM2rWi5hlLR3aj76n+HNcwW3nnr71vaZezXkklpcBZFkjIyV5B6Z/Kuf5GecMO
D+FOCtoNdi5GG+xh8gBepFMeRsBjkoT19KfZyxMpilOFY9fSpprZrV98bCeBuWoTtuWUopg
kqt2HvWg9+wwr/ADAjhs9qyHwXOzgE8CkLErjnina4i9c24ZTLGxwedtVo5lVMOm7FLHcuq
7Oq/wAqWdFKq6dD2FAH6l7zxx2H8qUNg0BxgbhgEDBrm/FPjPQ/CdqkmpzFppc+XbxfM7/h
2Hua4HJRV5HdTpSqS5Yq78jlPid4gtNO1nSNK1i/uLTRb+KUzrbNsaRhjqepGOMCuNtdD8B
+INOitrLXVljj3C3gVfKdFPVSTwenQ1zXxJ1m3+JuoaQumxfYZrNJVmNxJhERsbXJXPOeMY
rnYPAXjDSo7K3fT2u1ikLR3dsRJE4wcjI5yOevpWTgqiuzSVJ0W00+ZHVv8Nz4Xjg1e31+a
eznuDHKkUAdY8gkNleMA4BPvVZ/Etloeof2q98H1Fk+yTG2j3u4U8beOdw4P0GKpaN8SINN
trq1h1p44EsZfLEXQSEKNoHrkN+ddTqvxOttO0m1fQ9Ji1Zdke66kAVBIVztUAZYqSM9PrX
FWw0Jy9o3ZHfQxlRRVO3MzL8V2Gpp4cstRmtZLaznupVjtLh8G2WdlKs393kNn04rRurlNM
+Gmo6DqcEEGtaeLa1gvYoyrXsZlJUFiPmxy3cdDWGLrxt4sVP7f1FLW1t5FuNksIREzuAYq
BllBb3wCTV+bUrjRm07wt4kxNNp2pwT2SE7lMfKmJWP3lBdWB6Y47VdOtByfJqKvh5xhae6
6Hd/DLw7LoU0o1S2h865k8yCVT5hCgDIJ7clj75rwb4oMmofGfxFePbKuycW0ceMcKuN341
9OWWv21pbubawad9ygosiguhPbJ7Vxfjr4T6b4u1KTWbDVE0vVXIE5OHR1x8uRngjpnvXW5
88fd0ZjgKlPD11OqtD5p0S/wBb8G6zNrHh+/aNlIR0Vch1zkqw7iu71D4+eKLyxFqNOtUlY
YMrBiT74rcuPgV4s062aSz1G0vyQWC8oT788GvPde8G+JPDZWfW7NVlkJVGVhsXjPY1mnNa
TR7tbDYGt79KVr7mLc654m13VIdUv9XuWuEXZHKPk8vHYAVE+keIru3vb9JJLiOOMNN83UA
8ceoNR2+pho4LdVaSWQ847k9AB617FpPwp8Z3BgttYePRNLugGmkEwaQqcHbtHQmlGVVSSi
tBzw+WQovnl7xxfhL4U+KvEunrqOm3unurqSqtMS2e4OOnuK9ft/gtrt/aR/aPGNhEISArW
VkubYjsrE9sYrr5Lfwp4T0mw0XSbGdEaVYYmtVYsjsQCzHrk56n8Kh8dzzaX4f03w54fkez
gvHMM0qNmRY8ZY5PJzz+ddc/dXPNaI+QT53am73PGfiJ4F1r4dWYvbbWhq0OqzeSVji2FJ9
p2kryMkZ5GK81/sxbeyjEsoN3BMs8shwViXIByerNlhn0Ir3nVPBOo6j5NvqHiq9udIhlE4
BG+VZBwMOe1eMeMPD7eE9bbybmTUdLnLQS/uyrrjBKntkZBB7kV51PGUa0+WDsz0FhalFc0
1cy7BrZ7+SS1tTeXCxl5rq5b92p/vBfT0Xqa3rI2umR297qym4tNQ8x4y8hV32nq6jp14+l
cv5qeH7xZVtJ388b7d7qIx7R/e2nhiKjisJ/EeoIui6fcTeWhaeRn5lOclsZ+X6CtqkFL43
Zdy6VSUHeKu+x3ceuaNdPJaW9za6db+64Eh9Dj+H+deh/DLxjL4N1a30671K0m0DU7naW4X
7NIR99QOiccj6VyOi/DrSdVdbTSfDM93dqgeUyz4jhGOjMeMj061zPifw9rXgfX7Kz1K4jg
jkk3xvbMJCq9MAEDJ5+lc1GCb5qbaS77M7sTNODhUSb8tz7sWQSxo8LiVHAKspyGB6HNI7F
GGc4P4V4Xp+u6xrVrDpCM1npFvCtvHAkwT5VA/1knBJPXA4rXGn+IfDMa6hodwjW5YGS284
zRN6gg8rxn5h0rR4+Cnys8z6jOx68j8HjIPSnEqANv0rE8P61Dr+jw6lbx+UWZo5Ii+fLdT
hlz357960pLiKCJnkcAAdsk/lXoJ3V0cMo2dmWcp6A/SlO0gDbz9aoR6jZy5BmVG7B/lP5G
i4nukVZLSKO4UjlQcH8+lXFSfQylOCW5dBVmyFH8qCAGO0Y985rkJ9f1iK4a3ey8pwN2MZG
KfH4mvAio9sm88Z6YNaujJHOsRTbsdSzgYYcEeopkk6qhZioA5JJwB71n2t3c3Ftunj2uOp
HQ1meKLj/AIldvZh9kl7cRwYHdc5f9BWT0N4uL6jmt38SSwyFXi0uKXfjIzelfukeiAjPvg
dq5b4oePF8FWVukFwEkkba0caguQR1Gen1rt9J1ez1Cy3wypxlSo4AwcY9q+cvj74a1WDxL
Z+IHuhNYX5NtGx58huuD9RWLbWrNrKTUYnm994hn13VlvPEN3Ldxly8kZfggHgf0zWjGia3
qk11IqwoF2xwIw3onYn0Fcn4pi0rRLy306wlmurmHD3E7YCM5GUVR6DPOa5+DVLuzNxLDMV
eTAYjuOv8yaqFPmXNfcqvOKfJBbHpmkeLfDnh9nstP05pXuEePz5ScqzDDcdMYxXN2ni7xC
tmujtNa39lbE+VFexh2jGeinqOlcde3PnuJ0fluW+tVxLdSTq0RJl4ChByTW/stNTkW57He
+NPDGr+EZtNeyutO1ff5oG7dHFN3ZQT91up+teaanqTcSNZpHNnExA+SY9m47/Srdp4b1LU
bmGORoojKwUFv3jn1wPUDJxXo3grwJ4bt/H2l6dr0Ums2t8jxxNKCiRzAZXKg8ggEYNEKSW
vQmUkpqL3PIhBJeqb21hmCjhnZCU6dN2MfnVYzXsYKeXuQdiN1fcHivR4bXwjbwadaQQW1n
PG5iijCqVwUPA92FeTR+HdIu7iZb7ToWUP8wZfm6+1U52djTld7I+doL5o7hHVNjZwSB1BG
KrXcTxzM4GFJxX0k/wt8D6gWX+zpYNo3B4ZmB/LpXl/xK8EDwhcwSWUkl3ps4wkshBaNu6t
jvSjVi3Y2nh5QXMzzTeQuBgD6VatI72/uYbC1VpJJ3CrGM8k1WdMNx0zxXo3giSyttClurO
zR9dSTfHK43bV45Hp/wDXrSpLlRgdlY/Cbw5ovhyfU9euf7Tuoisc0KOY0gZug45b68VzWo
+GfC1xcpb2GlToZPumG43N06hT14BP4VJe+MEmvrm8LsbK4iFrfWL/ACyJz/Cf4gCMhuKh8
L+KIzHf2k1lJdSAmWK9iBEiR7duCF7YJ4964JVKsV7R7G9OCqS5EcJqWhSWURuLeYXNv1DB
SGA9SKhtoIHtxvYZ9CeldDrGpaaniKD+zIJIUHyTmRywmyR2PTisXW7OOx1J1hQCJ8sqoeB
yQf1FdlOXPFMylFwk4vofZ2r/ABa8QXmivrPhzQms9HjTc1/druLDsVXIrwXxL4uuLqW6v7
m4lnuJWzJI55c9voPatT4d6Pq/iLw5c6dAzR2WqysrOG3C3QAdBn1/LrUPjz4faBoyvZaV9
ovZociS5a5UgkDJBUcg/hivJlScp2m9D6zC5hHCQl7GC5u/U3/AH2LUPhut1AVjvJ9UEV82
PuxNwu49gPXpk13tnZeKrT4ealcKkDwWM8tzHbRzHzrR1Od2TwQO4PUGuC+FmhabH4TMyX0
9ncagj28odt0aswzFkEfdPeu78J3Gl2OkXGlasLPS9ej3IZ5pN0dyjE7WYKcMmCQfQirbio
2R4lS86ntqm73PFbe9j07Un1aOwiuYdiyyrBI0PmZPzsF5APOc+nbivYdO1/QbvQrbVtMAv
MTGOI3QRQDj/VyL/C4B4f7rcHivIfGnhrSNE8W3Njpd1HcWhRXHlOSq7hyvXpntWIttawxs
wUAdTXJUlGcXCWp9Vh8pnVaxVFqKZ6lqHxC8PXl0bua7kkvoVaG2s7VMs7uMMScY29sfU1z
+qx61q9lbWevKgtkRY08pCcAHgeYemOmRxWR4Al0u48WLq1zHhLP57QMg23Dg87jjpxjFd1
4h+M3hbQpLXTPDui2t3pzSbr2CRWVkOfmBOefy4xVUMNCklCB42PqNVHGL93uup5za+K/Fn
g27+y2pj1SwilyIpyXeMegbORXS6V+0DGftlvrvhWCW3m6LGxOe2GB9vSvRdXPgLxzoWna1
ZaJfWc1tMtpcNaRhZLfzB8rFejrnHI6A5ryfxT8PLCDXbiGa4dbiNmViAI2f+6+CPmBzXco
x3kjyXPXVnp9l8efCuoacunXsV5oCvH5MMpTKIM9iOlO13xL4Y8Y+HZNFt9Vj1dTEBLMXCT
D/AGs4HI6/hXz3qPh7WLqTTtKMKTStII42jcESHHQjt9axtTsJNF1tYp7d7aSFwlxbjhkZW
G4H8q0g0/dubVKEUvaU5aL+vwPpr4a+DNL8E6SNbu7eLV9SuP8AUyOgAjGcJtB6E9zXovjm
5vP+EPnuNPuUaXT5Va9VhwxZexPdcg4rh/CXjLRNdurW3tL6KWMwvmFlGT05H+6KofFLx7a
Xtq/gvwq6Ncv+8u5eFiiQdWZvXj6mtpSivevojzuadVOm9zho/i5d6Nrl55lwZmD7jISOcD
AA47VtQ/EC68S6tJ4psWRYLErZQwz8jJBLvj3OBivEfE/h/wDsVIrp7kuZ/mQTHEsi/wDPT
b2B966HwPpV9Yr9o1S3litr2SAxITtDgv8AePoDkVx4m06Tkmehg6LpVlGS2PYbbx++n+Gr
Ca8kjSwYiKViPmTJwee+G/nUfjq+t/DWhy+IfDdxHqltesrXFrNECsIwQGB/n9a5DxqIJfB
lxpVpsTydTeE4U5CmQkDP8R6HjtVDQZPEmmaVeeGLbSH1EajblIUmyDFngn3HfHbFeHToQi
lPS9/wPerzu2qaOE1/xRceK9cS/wBYt0jUKsaokhCIPUk/0r1T4cabpFx4X1O7SyWzulR4z
KZScrtxuAIGBXR6J8GfDkWhWqarHuvip3tGQNhrW0zw1Daa9p+iz36PdXq4mmZQn+jRnLKP
VjkD8c9qK+NpYm2HwzaZhQouhetU3N34anV1+H2m/YEt9JMyhbg3MJ/fFfl8xRnLbgB1rjP
iD4Tttc+KZ1LWvEdvpuk2cEMS3KIC29txVSp4znJx6YzXR+K9RfSfHkcF5eIftkDbIlH3Qp
+Ux44wQRx1BGa8adW8SX+m29vqLQqiPHdhUMjmRnO8hf4iRjn0r2Kkpxjynl0YKc3KR39q0
nhrULvR2WHW4tGiMiS+Z5SujDcXkPOCFH54rq/DXjG1kja+Xy/sKyRkA5EkDOcHKNhgpHIP
IriLDQ7A6cbKe4iimnliaVLtmdLpQejBeV9euK3PiXpl/Hdad4u0OZJ7rTLcW9xbpGFiMPQ
Dbk7xzzz6VwcsJK0n7x3Sc+fTVHcaR4m0zw34k1eykdRaahcC4gfOFR9oDD0APBH411cviG
5ILwhdrcklc8e1fPPh7R/Ed1qVrceJfMtBFKktjbxR7opUwd7HPYDA56E9K9cLXDArbyMi4
wRjBIr3cBSly3m7nzOZV4qfLDQ1rzUJL4iOZ2OeduBiq8FzNaSOsDPCCOVDfL+VYhW9ug72
kFxNGDy4B/HFNltNSEJc2tz6DII/nXsKC2bPAdSb96KZuzatK+TJcsSOMEZ4rp7OG0Nukq2
wUOA3K85965vRYbW1RWl0uaS6H8TNuU/hiuohnuphu8kIfRjXDX/unp4NX1qIugZ5JPtXN+
K5AI9MFvEJtSF6n2SIkDzWwd65PTK55roX3hCD1PXmvNvihrp0aLRLiyt3n1G0ma7Ubtq+U
BskB7kkPgY71xt21Z6yjfRIoW1xaQotzp8c0UN6z74mb/VsCeD6HqOPQVvfbNE8Uw3fh7xL
bK+n3YUwq+R5cnU4fsc8g14/a/ETQV1S9tboz2lncH7TEGhJME5+8MDnByPXkE9609I8Waf
rt9PoltbyI7ruhkchfO28kAdietF1y7nK1Vpu6Why/wAS/gfq+nX1xrujail/o7lQrTsPOU
4wA2OD0615Jd+F9espdj2DurDgxkNmvpZbi/ui9iLhirna6SDIwP6iuZ17xVFoeq29ktpZa
hIqMJl6NF/dJPQZrt54U4qMjljKvVnenqeEW/hXX7mby4tJuMrjO9do5+tbVh4K8SW19FO4
ggaLkbnzg+4Fe029zZ6xoa6xDD9mIfZJDkHDg4Iz3FZ2qahNp+lTX9hFE0sfCGVdwGSBn9a
056PJzMz58Q6vsorU5/R9NfTt00khuLh9u6RhhvovoP5122ianp7+N/DenGWIXkd0Zp4wcE
HynI+p6VzFrq+jX1hFe3mpR2k6Ei6TGGXHO4DvXmen6vKPHUGsW8haSO9WSN24OC4/HpROt
TkrU4hSw9ZVW6z1R9m63Obrw1qcUA3ObdzHjpuAyPpyBXlkuoW15cR6lDgRXsSyA9D0z0/K
vZdlsHEvlcnk5FeAatv0Txbq/h9lVUt5/tNtgceVJyMfQkj8K5KitaSOxN3Z2mnx5toZIm/
gyRXPeK9MttZ0uW1ud0kRHzAdVPYj3q5p2oo1sYgcbec9wCO9JL+9XYGByOw61zzjF+8tzu
Vbnjys+Y/EPh+58P3rQyyxzx8ESR8gZzgH0PFMsr9bXTB9mkljuxlWKdNue9egeMYBa6tIs
iq63MB+Uj3Of5ivM54EhQmJpAG6g9DXRTkpqzIqU+VKSLmqqkl8HgPmCQAg56t/F+tbvgjU
biyfUoImgj+0xCKTz1bjB7EA4rE0TSNY1y4FvpcZYRkBnJwq16LaSeJ59Uk0x2s7ZzHIWFr
EUEjKueo6/lWNaXu+xW5vQjKL9pZ2PO9fjEOsmRJ4ZQyg5iyV47cgVmXVzPcsGfqBjPrXee
KbA22nW93q0b3SSllieJgNj44ySBnnqMdq4DYxHMZYDjgYFdFBvltJHPVlGcnKLO78N+NdT
8N6W9jbpMswcSQyq5BjJwT7EcdKqWt7Fea0t1rkF3cQzymS7aNirybuCcj0PasofawpZ43I
UdSOnvSNNePbuyuxgTlm6c+ma45LmPfhSjBNa6+R7mnxL8DaJoT2Oi6XEXdPl84NJ0Xj73H
XFcpqHinWtWmfW00jSprZUS38uKMYiGPlI5znJx+Fdrpnwf0lfhZpPiBma/1DVIs3D43JCG
BKY7rjua8UP22xuLnSLrIkt5GikG4J04z0rB04/DHfqcNOSc2n95v+HNL8V+KNUurfT7Sza
6tl3SwzSrE+0d1DHmsrxLY+K9GuxaeINNudPEv3BIm1ZB7HoR+NWLO6n0Rze2+t4lVRJEI1
83ORgh2xnAx0+hqTxN8RNe8VGGPxHM11aom2JVGxF/2tvr71rCMG/hOuWJxMYqnzvlK9jd6
le6a+nwGKxkXGJEzlh9OlYeoaNNaxSTz3RediS465z3zS2N0kF40XnsT/AAFujD/Grt9dfa
oyhUEKnJ7ZqffhPTY76NHCVsNqveR6R8G/iHcaXrd1pusgz280CR792QiLxnb/ABH9a6T4i
67pF/e2klvqsF48CuJJA+1gN33duOeCMH65rwC3+2adNHqUJCvakOvPDd8H1FdDqqBdMXUg
ZZJp8ySXM2BDuPO2NR1Hqa1ckmrHzlTDSh8SPTPBpZtd8O+IZ78SW17LPbE7APLbOAoPoQB
175rl/GvhufTfH+rz6/A9rplzePNZuql/teTwqkdev15qPwt4ls59L/4RmW6I8y3MkCuNoi
mySQMd+4P4V6vol5BrPhTTbXxfoUlzYBhLHIGwwbpuUryOM15UqsqNV+0R6kMPF0U6ep88X
9lKt+NtqNNkChhFESTEhJyzd8kc8VfSdIbeLT9Pha7vrhgyxBgSenLHuT6dq9f8XfC7RdRg
ju/BGoPH+93S207nDdtwc/MMZ6VJ4c+Bli88V3rGtXF1eYG+KyKxkDHY9TWrxdCS5ea5jGj
UjLmtY4ew+Futau/n6kjy3Uw+YS3AVV9s8k49K1tN0KTR/EgfTNTtxHZkI0dxuljMoGM4Y5
OK9sf4deEBGx0++1LSrmJSxl+0sSPch8givOI/hRrNldTXFn41s5bO4LyP9pjzuLdwVJ5zX
JN1L6zXkdtOVJP4GZlhojxTQah4o1T7QLaRnhiCgJvc5LHA5J7elbI8Zas4m/4Rzw3KbGHK
yX4QEZxztGRkVxy+EPFvltLeast7pWlTFb8orHywvJ3eowQc+hr2rwzqWnJHu8Q+EoLe2Ma
G0u4bLzInX3AzjsRwKuGB5pc1Z3Mq+MSXLSVjzX/hYWs2tyL+7tzHFKMKk6GIyHGMr1B9xT
ZPHGla3O9tr9nCY1w0e1i8kT+pGAQD7cV9EP4d8L6zBb36aeitjMciR+Wcds9M81xHjf4dx
XOlxajBcRLeWE5eG5eMO+08GN8/fQ+/SqlldGL54bmccxm/dkk0fPvjPWEgixYEx2k0gIt3
bIhlH8UbdQCeOOMVh6Fd3kGnr4h+zXcS284ZpokZYny2du8DgnJFWPFsTLbX2jXkcdre2kr
SiNCSo54CnqFPp2r6J8I6RZaX8O7HQLqFXtY7XfdZzggjdJ0+pr1MLQ5qfLLocWLxcaVVSp
LSRX8PeIfDD6LcatFcfa3lyr27QlpS56Jux90Dj061Bq9pNomm6cZNUOn6ZqErI73AVo7MY
yq5Hr056Vw1rodxrHgbxCmlFrdVuEuYZ1YrhIyccjthv0qp4b8N+LROj3WpCfQdYbyHW3lS
YZbIACNnDZHXrXLKhTnLlbLp1KkLuPTU9gTyP+EUN0l3DdQ26i5jkRwQcE7tvsVrYttPupl
ZbZlbg4UkDd7e1cBa6Bd+DdTfwa1pKdO1cB7DBLC3BYK6uewGc5PriveobK0tItsMSqf72O
W5rqwcp0FKD7nBjqMcU41DL0HSP7Lt3eWTfcznLgH5V9gK1nYNwcGnBMAj1pfKCDrniuiU3
KXMyI0owjyogDjIAUEegpXOW4/LFBUDnAx6Con3qCwAJFVfuLlXQJJI0ieSWRI0RSzO5wFA
5JP4V8//ABI1lNQgvdanj8iExCDTwCd0sQbJlI7ZPQegzXoHxJ1VtP0O1shLiTU7pIGQc5i
HzyfmoAx/tV5V8RHj1azdLBd6+QHij242Mp4AHpg4ry8ZVcZql0PWy+jOpeqjxHVrl/N+1o
Moxy3OSD6H69a9N8NeGRFaWmsWWor9tVFu0gMY5kwTt3enY/WuP0XRYdXgv51LR3kca+XDx
skOTkNn6YrW0rUlggawQPDJA2GhkyrRn3B6VVeXMuWlvE3o0IJ/7QtJbM7i6+ImgRafc3CR
smoAH/R24kWTupGMYz+leQ32u3N7qs17PaBHuHLgR+/Wuiv9Hsr26urmVpIriVdwK4IyO5+
vrXHCGeOUF8AKfw/CtKdVTXvbk08E6E7x2Z33hDxJbQS3GnahPFBCwMqmTgbsYxWV4s8Ux3
MsVtpzg2kLbjtzh27dew61z262diLlVALdSOn41HMYm3rHbglhwNvBrVSurPYU8JCM3VT1K
a3F5dzFo8qh4ZwOAK1tC0y0bxXoFjPcrbxTXkayyseANw5Jqtb2dzcy+UYpHONwhiX9T+Pr
S6laCzU+ZIXuSnRTwhx0XH8/auqCdtEeVVklOzerPue8lhtYpJrlkhgiBZ2kPyqor5T+Ivi
W81jx/L4k0q3dtJto1tUnK7RKg6t9Mk/pXRxeM38b6lo3h+9vRbafZ2sHmqJMm8m2jIYntx
0rQ8Q6dC8t5Zy2cccRjCRheAykdh2rOpVSVjlfMpWOO03XlmUukucEqT0H0PvitmPVGmCxJ
Ky8EA5wRXktv4c8U2eqNbWGnXNwwPAQZDCvStF8IeLJ7IXd/p/2WRQW2u2PlUdfrWDh1RqY
vjFHmtre/wCS0EhVmx0V+P5gVzFt4ch1GBmnuHiOcLgDA9zXV68Vbw9qFuT+9VMjJ/iXmuV
0fUtoG1sDGSPendpXiduGcHeNQ9G+FugLp/hPULueNXZp3VWHBYLwCPxzWPFdXmieOxrJ1M
6c0IPlSSKrISykHIPHOMZ9xWp4U8QQ6f4K1GbUrpVgtrmQJuOCR1wfqWry3WvEmqaxrkOtm
3VYbeXfDFjKHBBxg9ffNclGE515SkdVSSp0lBa3Oj8VatFqelw2dzqsN0Fm81BGiqQzH5sl
e3NZHhPSbTUWmjun2Ki5HTrnFdb4sg0XxD8PLzxVYaakLSGOWAQKAYmztljfH8IOCPrXA6H
c/IVDLHherNtz7V6EYtU9GeYpQk/hsMuri4lHzvsjHZT1rY8JWket3sPhthhbuTbvxyF7nH
sBW1rPwv8AEekujD7NeJtDM1upYIMDqCQfyql4dtNe8M+KbLXYDtngf5Y5oCEkB4K56DIOP
asPccbLc9yrjXGTnF6s+h59cXwn4dbRrCd5bDT7MR4k6yLtzyf0r5a128l1q9uddbcJ7py7
qvAUduO/Fezan8QJ9UNxB/wj89vcONxyyug7cY6+lYl78PRf+H5/Ea28mmXMcZuGWSMpHJs
527enIH61yYeTpybq9ThcYuN0cV4Xks3vorDW/MtHkwRuXbwehGR0q5430zQNJe1+wFpJZi
2+InKlez/nV6a01jUdZg1zxdo91Hp0u2d7iCMMsa4+QDHRRgcdq1fFngXRNX0hvEPh7WvPm
27jGI/9YevbofapqyVLExcm7P7j1sNUdfCciSbX3njskLxN6qOQT1qxBfsq+TcAFW4D1AXe
XgkhxwQaQQh3VHHB4Oa9eykvePJjKVOT5H8jS3Kw8t2JjYdT2HtUqzyzXvkXLG7LKIIXnf5
Ic8ZP4VjLNLA5j370B+6T/KpUljkU/Pg9wTip9l2NqleNRWe5dmW80qcy2zbl3+WJHAIYr3
X6etdZpXxJurTTUs5UnaZZQVKONioeoxgnrz1rjmElzBFC9ySsJ/dxtyAKeYILGM+Y3bO8c
HrUSpQqLlqq7MoTqUp88H7p7jYatqXiGwUaFp6XgJDPeu3kDjPc8H8BVDTPiFaW169vfPLp
sq9HaUkZHdXHr15FcVY+MZrTwNZaTp4khdC0d0FOGcHnj61j6jbRTPHLC/mW8yZDpzyPTPf
2PpXjRwMLtTVl0PXeMnJKcHfue3Q/GQwIIX1WC6ilUoHkdd0X19c1ZXx3dHO6GxLMwjgdE8
sSg+jcgH9K8K/saUWMs8d/aSpyApYBuO4B571m6Hq8GlarDPqFmmoWcbYe2mJKupHIX0P0r
X+zqc01GWxzyxzptSnDc+sfhbeeZd+LrbX/ALNJaXgSeWYzCRSCPLKN27dPauJsdfbwrqlz
Y3mp6zFopd1s3tpjjCnG0Ag9PasCXxZqtl4A04aH4etHtrqXKskLEoAflDKO+cjcfQVo3Hx
c0bwzpltDY+EZ014c3b6jjCr1ZEXHCt7c12UWopRT2PJxMZSk5yVkzobH4iajd3iwaRZ+IN
QVxmMXOobD9RwAfXFei6br/ifWNMfTpfD41O42bJ54LoRJCDwAxPylhnkLXzx498Z3OqXyG
z0G18OMqJN/oeTId4B+ZunfoBXuf7PutPc/DRLO+mt1WC4eO2LSr5ki5ySRnPDEgHvVK8nc
hQdNe8eY6t8KdRPxb0/T9V1BWivrtZtpy2+LbkIHbG7BXaRjjg17zDaIk5geKRSMoyCI8gj
p+Wa6LXdF0fxAtot+CJbOdbi3mjk2vE6nPyt2z0PqK0SArlynPv610U6nKmjGrS9o077Hh0
dpfeFYvFGj6lp01vo14k8llPnbvAGfL/2W5OPX8K7n4b+AtF8P+FdMu3sUbUXjFy8zHJRnG
eM9MAgZ9q6TxRpaa14S1DTmKK80DbJJBkRMASrfgQDSeEZbifwbpDzcym1QNxjoMZ/HFYvc
6VdIXXNFGqXWnyxXHkvBKBMR/HCeWX81U1suNzFh65qF22sA2fypUkJJAHHatLEX6EgIGaj
O4k/NgH3p4DZwaZJ8kZZeW7iiJMiCVnUn5d2BxVSSWUxkFMZqYzyPyYzzxk1HdXVrZWcl1e
SpBBENzyOeAK0fumG+x418WGml8WeHoN4Kw21xKBnqxKr0rxq71a7XVEMkzA5ZQS2ABnp+l
en+PPE+l6/400YacbhjFZTMzTQmPALjBAPUcV5dq9v5V/JdNCZYopC7RgZ3qT1B9Qa82tKM
q7v2PosFGUcMnHuLpEXm3N1JZuEnb51jJxkg8/Q81Jqs2larGsOtxS6ffhcfbVj+cEdAT0Z
TU5trW4A17w63m7ADPbA4dfoP6VDLqK6rbC3nt0nlTIAbgr9QelciT577HrVHGdK0nf8AL1
RjSaTq0rbdJ1tNQjA4eOUYb8DyPTFV7nQvEdrah5rbMbHn+Ln/AICTTrrTbCGbIt/IZf40c
j8AagN5OFeGPVbwRqwBTzN3X69O1d6cn1PJUIJ9V6P/ADK/2XUmG17YH2+Y/pipY1W0ukGp
uvkOwRY1Oxue/riqUisq7xqc21iEyTjnOD9elTW1jZef5zSNcEY+dmOVY9vwraMuXVkzpxq
Lli3fztobF/qttpr3NnpyBsgL5iHAB7jp81c5K++JpHYsyjLE8k/56VPPC5uVeNPkYkKByc
1FqFtPbQRLLbsiupkO7gsq9R9a6lKUlc8eVGNFuD1fc6nQvDssmnW187+SDEJPMB5Pp9MDp
XqGj+K4IXgsNRaLUZo0AYzrgP8AQ9z0rnJPDt7Fp1tEZLrR2vFSS1Z2WSGbKg7QRw3bjhuu
M1wviLSfF+myrdTaqbhQ+4eWm1V98dh04NcvI3K97HFJtuzPctW8VW8d3bW+ladFaxSRlpG
wPlOcYzivOPE3jjxOdRvLCxsZZoY/3bSKpxnHt0rC0vxxHLIsWsjyp8cyj7j++a17xBeTya
lpd0kpmGXVGysmBgY9xRFSU/eJ5rHmd3q2px3LvcCSJicESRkZ9etVrC8ihuGO/iQ8ZHAP+
NdXquo2stuYplDxsCSrH7p9K42KynuZ2S0hebJ7Dgfj0rtSi1oaRm3qzUa9d7aHSZ3Z4RdP
PKjceaMAg/n2rR1KSB9IKLGERRlef6Vnahomo2WkR39xciYwPtMaDPlqe+frWdFPdX26JSE
XHJNYulqmjrhiLxaLGjeIp9Ft9R0/y/Ps76FopIixGCRgMvoayIppIUOxfMB/SmSRsly8bs
CwPX1p0cbyErGV45O44rpslqc63PrSU+PY4mhlbSbgbVxMjtuTjqobC/pU0c+u3WixadqPh
Lw9PLGATdzzN8zf3tgXjj0Nd3a+FEu4ZDfeJLN4UABaAD5eO5JxXPeILCz0uUR2OvWtyoH3
GBLD6sMiuilg6DekWjya2LxUY8zsZOnz61pyr9l8P+HFlQkhl8zGPbjioL7VPiFqum3Vgza
TZJco0ZVI2k2KeDyeDkVLFqV2fmZBKg4PlLnirI1i2cbBP5SN1Dryfat3l9Jbo4lmdbuU7J
Ba2FvY3U7zLBEIxvbnAHsOnWufv/B+nXMklzps8umvIcypbPsRz/u4IB+ldezpNAUjmhdvw
wB2qAWt4i5jjgc9Tk7R+Ga6HRpySjOJhDFV6U3UpSs2eeS/DPw8baWJoC8jncJzOwdT/L9K
pWPwp0sTs9/qNxd24bIhwEPt8w54r0mS4ngkxLYyA4zlQHA/Kmy6yot5J5rB44YU3PI8e0K
Px6+lP2dG2iVgWMxN7cz1PHb/AODd+byVrLWbVbbJKecG349Djg1zcnwx8Vf2gLVLBJInJB
u1fMaAfxN3UfhXrur6xq13a/bdMhOnWUcZdzNGGldScfKhPyj1LV503irVdW1B9Ju9Slm0+
MiRhsEbOTkEOVxlR+XNedOth3pDc9eisZo57eZmD4cwxzMJ/GOjRvxhVdyeffGP1rn/ABBp
mnaPqAsrLWhqsiANLIi/uwT2BzzXVa1PLOZo8RS2SBRsA4IbIyD04IFc+dEtRoLXUaFbg4R
Rk5DKDuJHvwaw54tXO5Rnf4jHgPlyEgn5h8rZ71s2LsdHDFjGpnYqcYz0OR6Ywaz9K01tUv
bC0D4W7mSLOPugnGa7bxzpP9la3Z6ba25j0+G3xCWGdx/i+pPeuHEVIc6pPqezhac/Zuqtk
c3NeJPeeRPHaxzNgrO4YbvdsHGeOuBnvS6Np1vcyX8jyRyGCLGeql3YKMfQZr0r4V/C6w8V
mTxJrxR9GtXaFYSSpuGA557KprV8RfCjTkuku/AjTNk4ntLhj5ZweCrnk49Dmt1QnKDcNGc
csXThNKewuk6hd+G7Gyt7W8TzI0kYxEjZOu5SyYP5g9jXIeO7zT/E8MmsbQbxJyqsvQxKOQ
foP1rup/hFLqkEE2reIGN2q8pHCPKVfQdyeTzTbX4J6SbaS3udau/Mkbl4QqAL/unNcVLKp
xl7S+p1Vs6oTXs7Gl4vbQ7f4YSXwt4X+1W6QxyhAdxY4TnrgV4M2kNDEuJZEmA6o5yx7Yxg
Dj3r30/DLV9Wht/COoaqsPh3T1LwXUYBuJicBQyngbeee9cF4v0L4eeELqXw8U1XxFr8YAb
/AEoxQxsw4zt+o4pYLBzw8JObu22ZYrGUqzSh2RyNjpt/dzrIviGWBk5DfaGZwfbB/rXpPh
34gfEfw3NDs1tfE1pGcvZXA3Oy+ivyQfqfSvGU07VbaV45R9kSEeaTu24GeFB7n2r0Twb4D
1rxQHGl3ccDxKhub15GOxnySqKOCQPX1967HDm+FmF+X4lY+u9PvrHxp4Xs9QgkZtPvY98k
Qb5h6oxB6g5BFdDbJHDEkUShI0UKqjoABgAfSsPwp4f0rwz4YstJ0eIx2sSZG/O5mPLMc9y
cmtd5SGCrjPrWajqaOWhKyY57/WjGSMmqzXRwAwwab9qUnYTgHvVcjMueJalwOAwAqBmyQD
1IzkdMU2W5VGIVc8etc/4i8RQeHdGa+nYvPIRFbRjkyStwqgd+earkZEqsdzYuJI7eB553W
OKMF3djgKAMk15ys2t+PpprVzBp2jxlZo4gN7Oeqs5/I7R071DdWmsatZTaLqOsNe6bOwkc
OhWeRuDsLA4EYIOABnnFdTo3k2LRwQWRs9g2yBkxkVSi09TndVTtbY8U8f8AhTWdEvrDXbp
oiIGaBvLJLeUzfeP4/wA64SC6tJbiXS7yfynclrd3OAD3Uk/hj8a+ivixCJ/BUjSsVhZGjk
wOfm6H8DivlWYefP8AZbkL5x+V1foeOv41zYnD81pHu5Xi+S9Blq9TUdG1D+0dMma1uDxJt
XhsdMjoRRqWq22tqt1Lbf2bqUSlpZF4WY449wfrVu0jvrOAMl20sEOG8iRQ5IBGVyfbNT3d
vYa3qTXGmz3FjNIm5kkj+WQKO3PFcSlFSs/vPYqUJtNrRvp0+RxK6xMwAZ1Y5PJODUJ1Dyo
mQwhy5DPlvlY571NrFpcRahLE6bipwGXkVktaSAgt94HPNenFRaujwavtYOzNRv7TuI1DQK
MYIZFAVR+NSCyl2qstwsOST8p3H9OKsWd19rQRXK4kJ2jaflcDtU8j2cRMcjhCeh3fzrVQR
wSr1Oa1y5puq6XYWNxdWgluL+2UbTcqMEk4wMHgVhXVzcTFopJMzSDZluQu49vxNUJBulb7
OSUyTkHAPNaVhYfbNTtrdeQuJ5j6+n45xVqN2olOUYRc3ufQvhe/sJNNg8Ma+outKnRYUE4
+RJFHUMORnsc8GmeJPDM+mSyvpMkuoWAUiW0mfe6qBxsY8t/unP1ritOuJbWQRsBNDMpVl+
9n0wK9M8Kxalc28C3DsI4FKnceTjoP5c1dSlGPxHk0azqnhupeEbWUNfabOrWzfMU9D3//A
FEAjBqC0sD4V0p9Xur1UjfIS3TJLt2HoOa9g8R+E/t/iKRvD+oxWGstCWkJUPHIinI8xDxn
0PWpfD3w3mutVtfE3jTVYNVe3ANtZwxCOFH6bmHc+1Yeykt3odKlze6eJ6N4IubjdrHiaOR
YZAXEA4LZ5y2OmcjAFdO8cP2WOK3to7W2iXYEjAHHqfevpC60nTNTgZJ4kliIwygAcjtXnH
jTwTp2m6TcajpCMr2xDyRlyylfYeorpUovQ561OrvfQ80FnHJFLAUEkcg2lDwGHcV5VqEE+
jatdWMTbfLbCt14PIr2K0YSROiDJGCD6mvPfFUNkmvajDco28kPCVOACRyDWc1yBg5Nto4k
73l3MSTuwWHOa0ING1C/h861tXkizgOeAfpTLiCcCEparAuDhkJ+b35Ndt4F8YDQbe6sdTj
32zMJETYG2t7Z6DFOLj1O2pe3un0Ammacsalbp5mwDsVT6Ui28JuGzGiRqMDP3s1uHw+2wS
R3TvJsHPbOPrWTJpk8c7Bt6OWwTgDdXuKpHufHypSvbl/Eg32wRorYtz1AyD+dC2DtIFlJG
edxBxWva6X5MayNMFkAztIFSy6gLcbZSzqOche9N1NbImMO5kvBIkgS3Tg8FkXlvxqdNLul
xNO7xjr+FasWp281u7YKYHOAOB+FZfnIL5I7i5kiRwdrO2FPse3YcVPNLZlqMdyB5J5rhVt
EIiJ2biO/tmuG1nVhc6y0l5I0emWDnyUQ58xwcF2A6tnOB7V6TYh8qzNlQxk554x+v0ry7x
J4S1iLUku9Lmtri1ZmkVZHMbbyScnrkjJ54rhx0atWmo0j1srnRpVXOt8rnP8AiG7vodZtd
Umni0hGIaMRsHkZBwdy9OVP3fbmuZkvvDeuSvFNpeoJqiljFPpP3ZATwTH0HuM4robzwJ4r
1rVFuri+t7eN1w4iYvsX8uepxz3r0Lw1o1j4Y0+LTNMjxOpw0pQF5mJ9e/0rkwuXyUeaeh6
GMzSlzWp6s+e7+1vLJ5bW9SWyu1OfKZCuQcFSF6c96dYXf2hy3mRfaJUMYVyCFPTvX19P4Z
1G3tv7QvtLaRXAzvCs6jvkDOKm0nR/D8mqxfavDVlOXIxutQzj3zjirn7KK0dzOlXqSdpRa
ufN/hzwjqGheMNBsdVkt1vPN+0NaxfO8SbchnI4GSeBXafEGXTp9HNjcRPJePJ/opTAIkzg
c+nPI969x8XfDH7frMninwzLDZa7IgSdJv8AU3S4x82BlWHqPyrlfC3w78RL8Q9Nu/Feiwy
WVuJZgwkWSMSbRsPrkEHGa+bxdGdbFxqx2R9ngcTRoYGVKXxM29H8C/2V4UsNPGnynyIVWR
UJ5fqcgHB5zz9KrtdwWUr2l1NFYPA20x3A8sj6Z4P4Zr17PGcYz1NZ1zPpyNi4SJyvA3oGx
XswrTjoj5mthYVNWed6ddw6pfm2sla/lQZ/dodo+rcCt4+GNbuGVvMsrCPOWABeT6DHAro1
1OyiH7tdi/7K4UflVhLjcoIbcH5BHpTlWqSIhhqUPM5k6Bp/h6H7db2M15PKQLiQuZH46cH
t7CvBrz4X3q+K77Xre4t9X+1TtOYbjfFPGSQRjg8g19Rcbg2WAx1oypbcEG7u2BmoaTVpK5
ulyu8HY+bdb8L6xrVyfK0G20zzExI9xdhh7naBz9eD9a9A8EeFm8L6CllpbLeyiRpncKNrO
R7dBgYxXqDhZDl0UjPO4ZzSw+VCp8hFjyedq4zUwhThHliaTqVKjvUd0NSSZreM3CCJ2QFk
BztOOnFKoxzxwKRi+7Lcik39CBzTjG2xDlfYTfESyyBSOwNQjyfN3ADGcAAU9gzEFj+VYl7
qkqaidM0WBb/UhgypnEdsp43SH6dFHJqnK25HXY3diu+8rg9MV59q5utX8a3K2x8y20yNbR
HXBCzv80mD6hdo49xWlqlo9wnk6nrd7OXcIYrZ/s8bHjjC8kfUnrWppdotnaJFZ2UFpZxg7
UjXAB749/enCbi7sicFJWRnWWi+YxkWdljQ8yKfm69BXQvG1ztyNu05yec1SstRtYrq5s53
23DuJBngFcAA1rBlaFZV5Rhw3TFP2vM3cmFKMVY5vxp4bfxP4autNgnZJ2GYsthSw5APtXz
x4s8BmwVra5ux/aUFusg28AMT90E/eH0r6jM0VnCdxZ9x+prA1i30vXbY2uoQYIYGOcAb4v
oTVxTa1CfLGXtIOzPjax1h4JjaXzFdhKjIx35zWzcalLI8L2ckKBOVAOAe2M+teifEvwZ4d
t57dVkeea5JJmVNrK3ueh+leWv4V1fTld7XZdQ9QoO1iPXB/wAa5amEipXiezRzlTh7OqNu
g1zdzXMx8piowEwQOMZrHklZ7NLlY1Mhba4I/i+laTvJaq9vNH9luQu1hLx17DPWsx4ZGQt
5YA3fMVcEH6mnCMlpLQ2r1oziuQgEdwq7dwQZyNo5qAwLGCzE7TyzOe9WpX8kgl044AXkHi
p7LQNa1rc1lZOY+AZpPlUfif6Vqoyb0POlOENZGQ9wsrrb2qOS2FHHzE+3416Ho2iQaVayT
S7nvJVAYngDjtV/RfA9lpbRXl1cNNPGNzDHyBvbucV1f2aK+PlJGHCjLEDgV6NKny+9I8HG
Yrn92Gxi6PA0qNbBC0o+ZcDoM8H869asvEcV3o1vejalw/7qRQMFXXhh+deRHdbXjBHaLbk
ZXjIzjH61cspwNRkh1GbyrLmUGLh2YjGPpxn8aVaF5KRhQqKCaubLrqGoePLa88PyKt3dK8
Lq54G0DPsARivQtF0TXlk8rU/KS1QN/qJNwYn69Oa8w0rxtaeGtUuJoYFlhcBVVh+8B7tns
McYr0Gb4mWRYJbWcwJA8sOh+c9xn61zVHJ7I7sO6dryep2Ntp0NpYm0iLJF1LFua4bxTeap
pRSQQ+fbyIUyRkYPr6Gq178R9ctuZtPtI1I/1JD7h+Oa4nVNZ1nxHMlxqN2I0U4SCL5U/H1
Ncqbb1OitVhy8qMN7iG0upJ5gESIlywH3RnrXnGt65Jf65c3MFqHMrhbdz1XBPJHuM8V3vi
sR23hS6ZHEjzkRlgpAwa5Oz0E3mgPPdGT7LG4ZWTrkDH9ar2iveRGHpcqujk577Ut5Eyjf3
OKhMkswy65brxV26t0gneLJeM4KknJIosbOe6dorXhwNxOCePTit012Om9lc+r5dRZYEcSv
E5A4V+DxU1jr9+h8tYVmUn+Jc47daxL37lv/ALorW0H7r/h/OvSex8mpPmNXWdSnW2QCOIO
4+UpwRXHPdarcS7UnkODgjINdHrH+ri/3mrJ07/WP/vVtRfu3Mar94ls9Pv7ZBcS7gSTnLA
kip31O2EgW6gSTc3OQGB+oNbN5/wAe/wDwFq42b7x+p/pXNOTbNfhtY1rtrF7hTZym1bqFh
kIGP901SvE/d+Y0kjg8A4Bz9TWav/Ict/o38hWzc/8AILT/AHz/ACqqUmFZ2VzT0Cx0i6ts
XOo3dlIOFYqrxt/UV1ugr4T0e+8+TVo769f/AFbSgDy/90Dp9a4zSf8AkGp9P8a5OT/ka7f
/AHv6VwYirOOiZ6GCcZK/Krn0oNQSVBIkqlQpbcDTPtocfLJ8vsf61z+nf8glf+uZ/nVy2/
49v8+lcSPoIy5tWbKXWYz+8JOehIpkstxJEfLZkOMDGMfjVO27/UVqxf6kVBXQxUfUYWIlu
zKGPKswGPpTw6EgMFD55PBpt7/x8n/eP8jUCf6xfqKtGMrosvd28O0OykscAcc1GbxY8CKR
duc8/wAqx77/AI+rf/f/APZaQ9D9a3grmc242sdJb38coVFkAfuCama4KtksD9DXN2P/ACE
hWvP/AKwfSsk7my2LJuUdgTIPpSrPjgkdcDBrNH+sP0H9asL9xfqP61UXcGaPmIOC4/OkMk
ZPDAH61Vb79Qj74+pq+jIuZGp+JbyS4ks/DNrb3jQsUu7qZtsNuQPu8cu/sOB3NT+E7L+zY
LsSXBup7h/OlncAF2bk8D8h7CuY8I/8i1r3/Yf1L/0IV1+lfcb6LXM1fUuLLWp2dsY1vAFE
luwc88EdxUMGpWlzM8cbKkYHDZ6k+1WNQ/5A97/uH+VcbpP/AB8J+FbQ+Eio+WWh0eqeHbb
UrdB9sa0mUkieMDIPYH2rE0HXpjoH9m6uVj1PT52tpkHG7B+Vh9VxXXyf8ejfUf1rzS9/5K
Drn/X0v/otadFXZNduMdDorzUp2QAOqqPujNZk+o20UDTTyqNgyzFsAYovf9VH+Fch4j/5F
vUv+ubV2NWWh5l23qWZY9M8TPMmrQywsEJs2J2iRSPvDt2rhorDUrcK8sSvDESPMVhzjqT7
V3Wq/wDIJ8Jf9g5f5GseH/kWm/3Jv51z05NvU6KtNWRnTXNtcKyXscN2rrwJEVvyPasz+x/
CZjYHTIHfof3YFV7b/j3h/wB3+goX/WSfWvcVGDs2jxZV6kG7MsQWnhy3AS20m2V85GEGfz
rQW4hdI/KkzkbVUf09Kwk/4/V/3X/rV7Tv9fYf7z0nTitkZOvUluy3v88uqdUAUg+tN8w2y
SiKQliNp7ZNPtP+Pm6/3xVeb/lp/wBdTRJK41J2KkTo1y0Uio65+X1HrUkFu1zqBS1C8tsG
71zgfrVG2/5CMn+//jWtof8AyFh/18R/+hrWFRaG1LWdma03wyvLaRb25tI79AQZIbSYbx9
Qeoz2HpT7ZAZXFmMoSflODsI7DPSvWdN/5DDfU/yNeWaL/wAflz/19T/+hV58W2nc9etBQ5
eU6c2tneQJb3Nmbh2UqwJAyR6HsaoWngqydA9vpUQbI3C5lOM56810Om/8hC3/AOuzfyrUu
P8AV/8AA1/nWDS1Z0QeyOY+IPgc+LfAEmkWvk2+oRxhrcRqAhcfw/Q9K+etQ1mW10KPS5I1
tbi1mEV1bBdpjbb8w9wCD+dfYcf34Pon/oQr4u8f/wDJU/F3/X+/8zXOtVqdr0VzltQZZ5R
LCCRyB2rovBtreW1rPqSF4xMQiuvcDqPzrnU+5H/vtXpXhn/kRLD/AK6yfzNejRWpwYxuNP
Q//9k=
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell