Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1049.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Terry</first-name><last-name>Pratchett</last-name></author>
<book-title>Užasná Zeměplocha 03 - Lehké fantastično</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Terry</first-name><last-name>Pratchett</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>47b74fd8-49d5-4552-bb2d-2a759bdf221d</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2003</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong><image xlink:href="#_0.jpg" /></strong></p><empty-line /><p><strong>Terry Pratchett</strong></p><empty-line /><p> <strong>LEHKÉ FANTASTIČNO</strong></p><empty-line /><p><strong>TALPRESS</strong></p><empty-line /><p>Slunce stoupalo pomalu, jako by váhalo nad tím, zda to vůbec stojí za tu námahu.</p>
<p>Začínal úsvit dalšího zeměplošského dne, ale začínal pomalu, a to z následujících důvodů:</p>
<p>Když se světlo dostane do silného magického pole, ztratí smysl pro rychlost. Okamžitě zpomalí. A na Ploše byla magie neuvěřitelně silná, a proto hebké žluté světlo svítání plynulo nad spící krajinou jako laskání něžného milence nebo, jak by řekli jiní, jako nazlátlý sirup. Zastavovalo se, aby naplnilo údolí. Pomalu se vršilo na horských úbočích. Nakonec dosáhlo Cori Celesti, desetimílového sloupu z šedého kamene a zeleného ledu, který představuje Střed Plochy a je sídlem jejích bohů. Tam se navrstvilo do nepředstavitelné výšky, aby se nakonec v obrovské líné vlně tsunami zbortilo a tiché jako samet přelilo do krajiny za Středem.</p>
<p>Bylo to něco, co jste nemohli vidět na žádném jiném světě.</p>
<p>Samozřejmě že jiný svět také neputoval hvězdným nekonečnem na zádech čtyř obrovských slonů, stojících na krunýři gigantické želvy. Její, nebo podle jiných učení jeho, jméno bylo Velká A‘Tuin. Ona, nebo možná také on, nebude hrát v následujícím vyprávění nijak důležitou roli, ale každý, kdo chce porozumět podstatě Plochy, si musí uvědomit, že ona, nebo on, tam je. Rozprostírá se tam dole, hluboko pod doly, mořským dnem a falešnými zkamenělinami, které tam umístil Stvořitel s jediným zlomyslným úmyslem - poplašit archeology a nasadit jim do hlav ty nejnesmyslnější nápady.</p>
<p>Velká A‘Tuin, vesmírná želva, s krunýřem pokrytým zmrzlým metanem, zbrázděným krátery po meteoritech a zašlým prachem asteroidů. Velká A‘Tuin, s očima rozměrů prastarých moří, s mozkem rozlohy světadílu, v němž se myšlenky pohybují rychlostí malých lesklých ledovců. Velká A‘Tuin, jejíž obrovské smutné ploutve a svrchní krunýř nesou nesmírnou váhu Zeměplochy galaktickou nocí.</p>
<p>Je potřeba říci, že to filozofové všechno pochopili špatně. Velká A‘Tuin si to neobyčejně užívá.</p>
<p>Velká A‘Tuin je jediný tvor v celém vesmíru, který ví, kam jde.</p>
<p>Pochopitelně že filozofové vedli celé roky spory o tom, kam by mohla mít Velká A‘Tuin namířeno, a často zdůrazňovali, jaké starosti jim dělá, že na to možná nikdy nepřijdou.</p>
<p>Zjistí to během příštích dvou měsíců a teprve potom si začnou dělat <emphasis>opra</emphasis><emphasis>vdu </emphasis>starosti...</p>
<p>Další věc, která znepokojovala zeměplošské filozofy a jitřila jejich představivost, je pohlaví Velké A‘Tuin a na vyřešení toho problému bylo vynaloženo neuvěřitelné množství času a úsilí. Právě když nás míjí její obrovský černý obrys, podobný gigantickému kartáči z želvoviny, objevuje se nám před očima výsledek posledního pokusu o konečné rozluštění této otázky.</p>
<p>Před námi se v prostoru převrací naprosto neovladatelná bronzová skořepina Mocného poutníka. Mocný poutník je určitý druh prastaré vesmírné lodi, kterou postavili a svrhli přes Okraj kněží-astronomové z Krullu. Kruh je země velice příhodně situovaná na samotný kraj světa. V tomto okamžiku dokazuje Mocný poutník, že ať si říká kdo chce co chce, něco takového jako volný pád <emphasis>skutečně </emphasis>existuje.</p>
<p>Uvnitř lodi je Dvoukvítek, první zeměplošský turista. Několik minulých měsíců strávil průzkumem Zeměplochy a teď ji spěšně opouští z důvodů, které jsou příliš složité na to, abychom je tady vysvětlovali, ale mají přímou souvislost s pokusem o útěk z Kruhu.</p>
<p>Ten pokus byl úspěšný na tisíc procent.</p>
<p>A navzdory všemu, co ukazuje, že by Dvoukvítek mohl být i <emphasis>posledním </emphasis>zeměplošským turistou, obdivuje nádherný výhled.</p>
<p>Asi dvě míle nad ním se vesmírem řítí Mrakoplaš - čaroděj, oblečený v něčem, čemu na Zeměploše říkají skafandr. Představte si potápěčský skafandr navržený mužem, který v životě neviděl moře. Před šesti měsíci byl Mrakoplaš docela obyčejný nedostudovaný čaroděj. Pak potkal Dvoukvítka, který ho za neuvěřitelný plat zaměstnal jako průvodce a společníka. Většinu následujícího času pak trávil tak, že po něm stříleli, terorizovali ho, pronásledovali, že bez naděje na záchranu visel na vysokých stromech, skalách a jiných místech, nebo z nich, právě jako v téhle chvíli, padal.</p>
<p>Mrakoplaš neobdivuje své okolí, protože mu před očima probíhá celý jeho uplynulý život a překáží mu ve výhledu. Právě začíná chápat, proč je tak důležité nezapomenout helmu, když si oblékáte skafandr.</p>
<p>Mohli bychom teď říci mnohem víc, abychom objasnili, jak se stalo, že ti dva padají do vesmíru, nebo proč Dvoukvítkovo Zavazadlo, které jsme naposled zahlédli, jak se snaží na stovkách svých malých nožiček dohonit pána, není obyčejně zavazadlo.[*] Jenže taková vysvětlení by spotřebovala mnoho času a podobné otázky způsobí často víc škody než užitku. Tak například se povídá, že se kdysi kdosi ve společnosti zeptal proslulého filozofa Li Tin Ove Weedleho „Proč jste tady?“ a jeho odpověď zabrala tři roky.</p>
<p>Pro nás je důležité to, co se odehrává vysoko nad nimi, daleko nad A‘Tuin, slony i čarodějem, kterému se čím dál tím hůř dýchá. Sama látka, ze které je vytvořen Čas a vesmír, teď bude nacpána do ždímačky.</p>
<p>***</p>
<p>Vzduch byl mastný citelným magickým nábojem a štiplavým kouřem svíc vyrobených z černého vosku, po jehož původu by moudrý člověk raději nepátral.</p>
<p>Místnost ležela hluboko v podzemí Neviditelné univerzity, první a jediné vysoké školy magických umění na Zeměploše, a bylo na ní něco podivného. Tak především se zdálo, že má podezřele mnoho rozměrů, které nebyly přímo viditelné, ale vznášely se těsně na okraji vnímání. Stěny byly pokryty okultními symboly a větší část podlahy pokrývala Osmicípá pečeť velké Zácpy, o které se v magických kruzích všeobecně říkalo, že je schopna zastavit jakýkoliv proces silou hozené cihly.</p>
<p>Jediným kusem nábytku v místnosti byl knižní pultík vyřezaný do tvaru ptáka - no upřímně řečeno, byla to spíš nějaká věc s křídly, kterou raději nebudeme blíž zkoumat - a ke stojánku byla silnými řetězy s mnoha zámky připevněna kniha.</p>
<p>Kniha byla velká, ale nijak výjimečná. Jiné knihy v univerzitní knihovně měly vazby vykládány drahocennými kameny nebo byly alespoň z dračí kůže. Tahle kniha měla desky potaženy obyčejnou lacinou napodobeninou. Vypadala přesně jako kniha, kterou by katalog knihovny popsal jako „mírně opotřebovanou“, ale máme-li být poctiví, musíme připustit, že byla sedřená, otrhaná a ožvýkaná, prostě vypadala jako něco, co jste právě vytáhli krávě z huby.</p>
<p>Byla zavřena několika kovovými sponami. Spony nebyly nijak ozdobné, jen velké a těžké, právě tak jako řetěz, který knihu k pultu ani tak nepoutal, jako ji zatěžoval.</p>
<p>Jak spony, tak řetěz vypadaly, že člověk, který je vyrobil, měl před očima určitý cíl a většinu života strávil výrobou cvičných postrojů pro slony.</p>
<p>Vzduch ještě zhoustl a zavířil. Listy knihy se začaly strašidelným, pečlivě promyšleným způsobem vlnit a z knihy pomalu prýštilo modré světlo. Ticho v místnosti se začalo stahovat jako pěst, která se pomalu svírá.</p>
<p>U malých hustě mřížovaných dvířek stálo půl tuctu čarodějů v nočních košilích a postupně nahlíželo dovnitř. Když se dělo něco takového, nemohl ani jeden čaroděj spát. Hladina syrové magie v budově univerzity narůstala jako s přílivem.</p>
<p>„Tak tedy,“ ozval se jakýsi hlas. „Co se to tady děje? A proč mě nikdo nezavolal?“</p>
<p>Byl to Galder Počasvosk, Největší z Velkých vyvolávačů Řádu Stříbrné hvězdy, říšský kancléř Svaté hole, Ipsissimus osmé úrovně a třistačtvrtý rektor Neviditelné univerzity. Bohužel, nedá se říci, že by na něj byl impozantní pohled, navzdory rudé noční košili, ručně vyšívané mystickými symboly, dlouhé čepičce s třapečkem a malé „aha“ svíčce, se kterou se chodí v noci právě tam. Nepodařilo se mu to vylepšit ani s pomocí péřových pantoflí s bambulkou, ve kterých se komicky šoural.</p>
<p>Obrátilo se k němu šest vystrašených tváří.</p>
<p>„Ale my vás přeci <emphasis>d</emphasis><emphasis>ali </emphasis>zavolat, pane,“ odpověděl jeden z nižších mágů. „Proto jste také tady,“ dodal pak s nadějí.</p>
<p>„Chtěl jsem říci, proč jste mě nezavolali <emphasis>dřív?</emphasis>“<emphasis> </emphasis>vyštěkl Galder a odstrkoval ostatní, aby se dostal k mříži.</p>
<p>„Hm, a dříve než koho, pane?“ zeptal se čaroděj.</p>
<p>Galder se na něj ošklivě podíval a pak vrhl rychlý pohled mříží dovnitř.</p>
<p>Vzduch v místnosti se rozsvěcoval droboučkými blesky, které byly následkem vzplanutí větších prachových částeček v proudu syrové magie. Pečeť Zácpy se na okrajích kroutila a začaly na ní naskakovat puchýře.</p>
<p>Kniha, o které je řeč, se jmenovala Oktávo a jak vidno z uvedeného, nebyla to kniha obyčejná.</p>
<p>Samozřejmě že existuje mnoho proslulých kouzelnických knih. Někdo by vám vyprávěl o Necrotelekomiconu, jehož stránky jsou psány na prastaré ještěří kůži, jiný by upřednostňoval Knihu Promyšleného kráčení v čase za pět minut dvanáct, kterou sepsala tajemná a údajně velmi líná Lámaistická sekta, další by zdůrazňoval, že grimoár První nůše legrace, jak je vědecky dokázáno, obsahuje jediný originální vtip, který ve vesmíru vznikl. Ale to všechno jsou v porovnání s Oktávem obyčejné bulvární plátky. Oktávo totiž, jak bylo notoricky známo, zapomněl na Zeměploše po ukončení prací sám Stvořitel, jehož roztržitost byla příslovečná.</p>
<p>Na zažloutlých stránkách bylo uvězněno osm Velkých zaklínadel a ta vedla vlastní tajný a složitý života a všeobecně se věřilo, že...</p>
<p>Galder znovu pohlédl do ohrožené místnosti a obočí se mu zachmuřilo. Samozřejmě, teď bylo v knize zaklínadel jen sedm. Jeden z těch mladých idiotů, studujících magie, před nějakou dobou knihu na vteřinu otevřel, jedno ze zaklínadel uniklo a usadilo se mu kdesi hluboko v temných zákoutích mysli. Nikomu se nepodařilo přijít na kloub tomu, jak se to vlastně stalo. Jak se ten výtečník jmenoval? Plašomrak?</p>
<p>Hřbet knihy zaplavila Oktarína a purpurové hvězdičky. Z pultíku začal vystupovat slabý proužek dýmu a těžké kovové přezky spínající knihu začaly pomalu bobtnat a povolovat.</p>
<p>Galder pokrčil rameny. Samozřejmě to nesměl dát najevo, ale začínal mít opravdu starosti. Jako zkušený mág osmé úrovně už viděl neurčité tvary, které se chvilkově objevovaly v rozvlněném vzduchu, mámily a lákaly. Podobně se houfují komáři před bouří. Skutečně silné výboje magie vždycky přitahovaly věci z Podzemních rozměrů ošklivé Věci, plné nesprávně umístěných orgánů a slin, které neustále hledají sebemenší skulinku, kterou by pronikly do světa lidí.[*]</p>
<p>Tohle se musí zarazit.</p>
<p>„Potřebuju dobrovolníka.“</p>
<p>Zavládlo vyděšené ticho. Jediný zvuk se ozýval z ohrožené místnosti. Byl to ošklivý skřípot povolujícího kovu.</p>
<p>„Dobrá, v tom případě budu potřebovat nějakou stříbrnou pinzetu, asi dvě pinty kočičí krve, malý bičík a židli.“</p>
<p>Říká se, že protikladem hluku je ticho. Ticho je vlastně nepřítomný zvuk. Ticho by se ovšem zdálo strašlivým hlukem v porovnání s náhlou hebkou implozí nehlučnosti‚ která zasáhla mágy silou rozfouknutého pampeliškového chmýří.</p>
<p>Z knihy se vyřinul silný proud oslepujícího světla, v záplavě jisker narazil na strop a zmizel.</p>
<p>Galder zíral na otvor a vůbec nevěnoval pozornost kouřícím oharkům ve vlastních vousech. Dramaticky pozvedl ruku.</p>
<p>„Do horních sklepů!“ vykřikl a kolébavě se rozběhl vzhůru po kamenných schodech. Trepky pleskaly, košile za ním vlála a ostatní mágové se rozběhli v jeho stopách. Padali při tom jeden přes druhého, protože se každý umíněně snažil být poslední.</p>
<p>Nakonec se jim ale stejně podařilo dorazit nahoru právě ve chvíli, kdy se ohnivá koule ztrácela ve stropě hořejší místnosti.</p>
<p>„Urgh,“ prohlásil moudře nejmladší mág a ukázal na podlahu.</p>
<p>Místnost byla součástí knihovny, jenže teď tudy prolétl magický výboj a na cestě rozložil realitu všeho, co mu stálo v cestě, na modifikované částice. Bude tedy dobře říci, že hejno malých rudých čolků bývalo původně dlaždicemi podlahy a v místě, kde stávaly police s knihami, teď ležel kopec ananasového pudinku. Později několik mágů přísahalo, že se malý smutný orangutan, sedící uprostřed té spouště, podobal hlavnímu knihovníkovi.</p>
<p>Galder zvedl oči. „Do kuchyně,“ zaječel a vyrazil napříč hromadou pudinku k úpatí dalšího schodiště.</p>
<p>Nikdy se nezjistilo, v co se proměnil obrovský železný kuchyňský sporák, protože ten stačil prorazit zeď a zmizet, dřív než do kuchyně doběhla zmatená skupina vyděšených čarodějů. Šéfkuchaře našli až mnohem později. Ukrýval se v kotli na polévku a vydával ze sebe nic neobjasňující výkřiky typu „Ty klouby! Ty strašlivé klouby!“</p>
<p>Poslední proužky magie, viditelně pomalejší, mizely ve stropě.</p>
<p>„Do Velké síně!“</p>
<p>Tady bylo schodiště mnohem širší a lépe osvětlené. Mágové, udýchaní a vonící ananasem, se pustili nahoru. Ti fyzicky zdatnější vběhli do sálu ve chvíli, kdy magický výboj dospěl do středu velké univerzitní haly, kterou protahoval průvan. Tam na sebe vzal tvar koule a zůstal nehybné viset ve vzduchu. Jen tu a tam se na něm objevila menší nepravidelnost, přeběhla po povrchu, zaprskala a znovu se ztratila.</p>
<p>Jak každý ví, mágové kouří. Snad právě to vysvětlovalo, proč se za Galderem rozezněla kakofonie sípavého kašle a zoufalého lapání po dechu. Galder stál vpředu, odhadoval situaci a horečně přemýšlel, jestli může odtrhnout pohled od nehybné koule a rozhlédnout se po místě, kam by se mohl rychle ukrýt. Nakonec chytil jednoho vyděšeného studenta.</p>
<p>„Okamžitě mi sežeňte jasnovidce, dalekonosné jasnovidce, věštce a nahlížeče!“ vyštěkl. „Chci, aby tu věc prostudovali!“</p>
<p>Uprostřed ohnivé koule se něco zhmotňovalo. Galder si zastínil oči a upřel je na tvar, který se před ním formoval. Nemohl se mýlit. Byl to vesmír.</p>
<p>Byl si tím naprosto jist, protože měl ve své studovně model vesmíru a všichni říkali, že je mnohem dokonalejší než ten skutečný. Bylo to nejspíš tím, že si Stvořitel nedovedl poradit s materiálem, jako byly perly a stříbrný filigrán.</p>
<p>Ale vesmír uvnitř ohnivé koule byl až překvapivě - no řekněme opravdový. Jediné, co mu chybělo, byly barvy. Byl celý mlhavě bílý.</p>
<p>Dala se v něm zahlédnout Velká A‘Tuin, všichni čtyři sloni a dokonce celá Zeměplocha. Ze svého místa neviděl Galder dost dobře na její povrch, ale s ledovou jistotou věděl, že bude vymodelován do nejmenších podrobností. I tak zahlédl miniaturní napodobeninu Cori Celesti, na jehož vrcholu sídlili hádaví bohové Zeměplochy, občas podléhající měšťáckým choutkám. Za obydlí jim sloužila třípokojová apartmá v paláci z mramoru, alabastru a mohéru, kterému říkali Dunmanifestin. Většina alespoň trochu kulturně založených obyvatel Zeměplochy dost těžce nesla, že jejich světu vládnou bohové, pro které největší hudební zážitek představuje melodický zvonek u dveří.</p>
<p>Malý zárodek vesmíru se pomalu pohnul a zakýval...</p>
<p>Galder se pokusil vykřiknout, ale hlas se mu zadrhl v hrdle.</p>
<p>Pomalu, ale s nezadržitelnou silou výbuchu se začal tvar v kouli zvětšovat.</p>
<p>Mág nejdřív s hrůzou a pak se zvědavostí pozoroval, jak ho s lehkostí myšlenky minuly jeho hranice. Natáhl ruku a pozoroval bledý přelud kamenné vrstvy, který mu tiše a pilně pronikal prsty.</p>
<p>Velká A‘Tuin, větší než dům, už mírumilovně zmizela někde pod podlahou.</p>
<p>Čaroděj kousek za Galderem stál po pás v moři. Galder stačil zachytit pohledem loď menší než náprstek, ale ta vzápětí zmizela někde za zdí sálu.</p>
<p>„Na střechu,“ vypravil ze sebe a ukázal roztřeseným prstem vzhůru.</p>
<p>Mágové, kterým zbývalo trochu dechu a ještě byli schopni myslet, se rozběhli napříč kontinenty, hladce pronikajícími kamennou stěnou.</p>
<p>***</p>
<p>Byla ještě noc, ale na východě už růžověla v příslibu nového dne. Srpek měsíce právě mizel pod obzor. AnkhMorpork, největší město zemí Kruhového moře, spal.</p>
<p>Tohle tvrzení ovšem není ve skutečnosti pravdivé. Faktem je, že spaly ty části města, které se běžně zabývaly například prodejem zeleniny, kováním koní, vyřezáváním malých suvenýrů z nefritu, směnárnictvím nebo výrobou stolů ve velkém. Pokud nebyly náměsíčné. Nebo nevstaly uprostřed noci,jak už to bývá, aby se skočily vyčůrat. Na druhé straně mnozí z obyvatel, kteří si tolik nelámali hlavy se zákonem, byli vzhůru a prolézali cizími okny, podřezávali krky, mrzačili jeden druhého, poslouchali hlasitou hudbu v zakouřených lokálech a jednoduše řečeno si užívali mnohem víc než ti první. Většina zvířat ale spala, snad s výjimkou krys. A samozřejmě také netopýrů, ti také nespali. No, co se týká hmyzu, tak z hmyzu...</p>
<p>Vtip je v tom, že popisné vyprávění bývá málokdy zce1a přesné, a když Ankhu vládl ve funkci Patricije Olaf Quimby II., podnikl určité úřední kroky, aby zajistil nápravu a vnesl do takových vyprávění pořádek a pravdu. To mělo za následek, že když se v legendě o proslulém hrdinovi pravilo „všichni lidé mluvili o jeho chrabrosti“, dodával každý bard, který si jen trochu cenil vlastního života, „ovšem s výjimkou několika lidí z jeho rodné vsi, kteří tvrdili, že je to lhář, a spousty jiných lidí, jež o něm jaktěživ neslyšeli“. Poetická přirovnání byla přísně omezena na prohlášení jako „Jeho mohutný oř byl rychlý jako vítr za velmi klidného dne, dejme tomu tak v síle ‚tři‘ větrné stupnice“ a každý příliš nadšený popis milované bytosti, který tvrdil, že „hrdinu opájela její přítomnost“, musel být podepřen důkazem, že vypadala přinejmenším jako láhev šampaňského.</p>
<p>Quimbyho nakonec zabil nespokojený básník při pokusu, který se uskutečnil v palácové zahradě. Pokus měl dokázat přesnost rčení, že „pero je mocnější meče“, a ve svém slábnoucím vědomí k němu Quimby připojil dodatek ‚Jen když je meč velmi malý a pero velmi ostré“.</p>
<p>Tak. Takže město spalo zhruba z šedesáti sedmi, možná šedesáti osmi procent. Ti občané, kteří se plížili nočními ulicemi za svými nezákonnými činnostmi, si samozřejmě nevšimli bledé vlny, která se rychle přelévala ulicemi. Jen mágové a zaklínači, zvyklí vidět neviditelné, pozorovali, jak se vzdaluje a pění na vzdálených polích.</p>
<p>Plocha, rovná jako stůl, neměla žádný skutečný obzor. Někteří námořní dobrodruzi, kteří si hráli s vajíčky tak dlouho, až z toho zhloupli a vypravili se hledat protinožce, udělali tragickou zkušenost. Zjistili, že vzdálené lodi, které vypadají, jako když <emphasis>se ztrácejí </emphasis>pod Okrajem světa, se <emphasis>opravdu </emphasis>ztrácejí pod Okrajem světa.</p>
<p>Ale i Galderův bystrozrak byl omezen mlhou a zvednutým prachem. Podíval se nahoru. Vysoko nad Univerzitou se tyčila pochmurná a starodávná Věž umění, o které se říkalo, že je to nejstarší budova na Zeměploše. Její proslulé spirálové schodiště mělo osm set osmdesát osm schodů. Ze špičaté střechy, obývané hejnem havranů a skupinou chrličů, které vypadaly znepokojivě živě, mohl mág dohlédnout až na Okraj Plochy. Jenže to předpokládalo minimálně deset minut namáhavého výstupu, přerušovaného strašlivým kašlem.</p>
<p>„Do hajzlu,“ zamumlal tiše, „k čemu jsem čaroděj, koneckonců? Avyento, Thessalous! Poletím! Ke mně, duchové vzduchu a temnot!“</p>
<p>Rozpřáhl kloubnaté paže a ukázal na kus polorozpadlé římsy. Zpod nikotýnem zažloutlých nehtů mu vytryskl oktarínový záblesk a narazil do zvětralého kamene.</p>
<p>Římsa se zřítila. Dokonale vypočítanou výměnou rychlostí <emphasis>a vah </emphasis>se Galder vznesl a noční košile mu zapleskala kolem hubených nohou. Vznášel se výš a výš a v bledém světle vypadal jako - tak dobrá, jako postarší, ale mocný mág poháněný vzhůru odborně rozkývaným jazýčkem na vahách vesmíru.</p>
<p>Přistál na hromadě starých hnízd, ukročil, aby získal rovnováhu, a otočil se, aby zjistil, kde je obloha nejjasnějsi.</p>
<p>V tomto období dlouhého zeměplošského roku svítalo za Kruhovým mořem téměř v místě za Cori Celesti. Světlo postupovalo zeměmi kolem Ankh-Morporku a stín hory padal na krajinu jako stín ručičky na ciferníku slunečních hodin samotného Stvořitele. Směrem k západu však před postupujícím světlem prchala slabá mlhavá linka.</p>
<p>Za ním se ozval zvuk praskajících větviček. Galder se ohlédl a uviděl Ympera Trémona, druhého náčelníka Řádu, jediného z ostatních mágů, který s ním byl schopný udržet krok až sem.</p>
<p>Galder ho na okamžik ignoroval a staral se jen o to, aby se co nejpevněji zachytil na kamenech a zesílil zaklínadla osobní ochrany. V jejich profesi, se kterou se už tradičně pojila dlouhověkost, byl postup velmi pomalý a bylo považováno za samozřejmost, že mladší neustále hledají pohodlné místečko v teplých botách nadřízeného mága. K tomu ovšem bylo třeba zbavit se nejdřív jejich majitele. Kromě toho, na mladém Trémonovi bylo něco zneklidňujícího. Nekouřil, pil vařenou vodu s listím a Galder měl navíc ošklivé podezření, že je dokonce chytrý. Smál se málokdy, měl rád čísla a miloval organizační tabulky, plné čtverečků, ze kterých vybíhaly šipky, ukazující do jiných čtverečků. V krátkosti, byl to člověk, který dovedl použít slovo „kádrový“ a myslel to vážně.</p>
<p>Celá viditelná část Plochy teď byla pokryta rozechvělou bílou vrstvičkou, která ji dokonale kopírovala.</p>
<p>Galder se podíval na vlastní ruce a zjistil, že je pokrývá bledá pavučina zářivých vláken, která v pravidelných intervalech světélkovala.</p>
<p>Už věděl, o co se jedná. Sám tu věc mnohokrát použil. Jenže v malém, v mnohem menším rozměru.</p>
<p>„Je to Zaklínadlo proměny,“ ozval se Trémon. „Mění se celý svět.“</p>
<p>Někteří lidé by měli alespoň tolik slušnosti, pomyslel si Galder, že by na konec své věty umístili otazník.</p>
<p>Ozval se slaboučký tón, vysoký a ostrý, jako kdyby puklo myší srdce.</p>
<p>„Co to bylo?“ zabručel.</p>
<p>Trémon naklonil hlavu ke straně. „Řekl bych, že cis,“ odpověděl.</p>
<p>Galder mlčel. Bílá vrstvička zmizela a zespoda začal k oběma mágům doléhat šum města, které se probouzelo. Na první pohled se vůbec nic nezměnilo. Copak se to všechno stalo jen proto, aby se nic nezměnilo?</p>
<p>Galder začal bezmyšlenkovitě ohmatávat všechny kapsy na noční košili, ale to, co hledal, našel až po delší chvíli za uchem. Vstrčil si do koutku šťavnatý vajgl doutníku, potom na špičkách prstů vyvolal kouzelný oheň a zadýmal tak silně, že se mu před očima roztančily modré jiskřičky. Jednou nebo dvakrát si odkašlal.</p>
<p>V duchu začal přemýšlet o tom, kteří bohové mu dluží nějakou tu službičku.</p>
<p>***</p>
<p>Ve skutečnosti na tom byli bohové ještě hůř než starý čaroděj. Jednak vůbec nechápali, co se děje, za druhé nebyli schopni s tím cokoliv dělat a za třetí právě vedli vleklou válku proti Ledovým obrům, kteří jim odmítli vrátit sekačku na trávu.</p>
<p>Určitý klíč k tomu, co se vlastně stalo, bychom možná našli ve skutečnosti, že Mrakoplaš, jehož minulý život právě doběhl k zajímavým historkám z doby, kdy mu bylo patnáct, najednou zjistil, že dál neumírá, ale visí hlavou dolů na vysoké borovici.</p>
<p>Na zem se dostal velmi jednoduše. Nekontrolovatelně se zřítil z větve na větev, až nakonec přistál hlavou napřed v hromadě borového jehličí. Zůstal tam vyčerpaně ležet, lapal po dechu a přál si, aby byl býval v minulosti lepším člověkem.</p>
<p>Byl si naprosto jistý, že někde musí být jakási naprosto logická souvislost. V jednom okamžiku umírá, protože spadl z Okraje světa a zapomněl si nasadit helmu skafandru, a v příštím už visí vzhůru nohama na stromě.</p>
<p>Jako vždy v takových chvílích mu v mysli vyvstalo Zaklínadlo.</p>
<p>Mrakoplašovi učitelé se svorně shodli na tom, že příroda dala Mrakoplašovi stejný dar stát se čarodějem jako rybě schopnost stát se horolezcem. Z Neviditelné univerzity by ho byli pravděpodobně dřív nebo později stejně vyhodili - nepamatoval si jediné zaklínadlo a z kouření se mu zvedal žaludek. Co mu ale opravdu zlomilo vaz, byl ten nesmyslný výlet do sklepení Univerzity a to, že otevřel Oktávo, grimoár, který tam ležel zapečetěný a zajištěný řetězy a zámky.</p><empty-line /><p>A celý ten malér byl <emphasis>ještě </emphasis>horší proto, že nikdo nedovedl vysvětlit, jak to, že se všechny zámky najednou na chvíli otevřely a všechny pečeti odpečetily. A právě tehdy z Oktáva vyskočilo osmé Zaklínadlo a usídlilo se v Mrakoplašově hlavě.</p>
<p>Zaklínadlo nebylo nijak náročný nájemník. Prostě si sedělo v jeho mozku jako stará ropucha na dně studánky. Číhalo. Pokaždé, když se Mrakoplaš cítil skutečně unavený nebo vyděšený, pokoušelo se být řečeno. Nikdo nevěděl, co by se stalo, kdyby někdo vyslovil jen jedno z osmi Velkých zaklínadel, ale většina zasvěcených se shodovala v tom, že nejlepší místo, odkud by se to dalo pozorovat, by byla vedlejší galaxie.</p>
<p>Byla to dost podivná myšlenka na člověka, který sice ležel na hromadě jehličí a přitom právě spadl z Okraje světa, ale Mrakoplaše z ničeho nic napadlo, že ho Zaklínadlo chtělo udržet za každou cenu naživu.</p>
<p>„To beru,“ pomyslel si.</p>
<p>Posadil se a rozhlédl po okolních stromech. Mrakoplaš byl městský mág, a i když věděl, že mezi jednotlivými stromy jsou určité rozdíly, podle kterých je jejich příbuzní a nejdražší přátelé rozeznávají, on to nedokázal. Určitě věděl jen to, že ze země rostou tím koncem, na kterém nemají listí. Kolem jich bylo neuvěřitelně mnoho a rostly jen tak halabala. Kromě toho už tady jistě nikdo hezkou dobu nezametal.</p>
<p>Vybavil si také matně, že člověk může poznat, kde je, podle toho, že zjistí, na které straně stromu roste mech. Okolní stromy byly mechem porostlé ze všech stran, byly plné suků a ostrých ulámaných větví. Kdyby byly stromy lidmi, tyhle by seděly v houpacích křeslech.</p>
<p>Mrakoplaš do nejbližšího z nich vztekle kopl. Vzápětí mu na hlavu dopadl velký žalud. ‚Au,“ vyjekl. Strom prohlásil hlasem podobným skřípotu starých dřevěných dveří: „To máš za to.“</p>
<p>Zavládlo dlouhé ticho.</p>
<p>Pak se Mrakoplaš nesměle ozval. „Tos řekl ty?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tohle taky?“</p>
<p>‚Ano.“</p>
<p>„Aha.“ Chvíli přemýšlel. Pak to zkusil jinak. „Ty bys asi nevěděl, kudy by náhodou mohla vést cesta z lesa, že ne?“</p>
<p>„Ne. Já se moc nikam nedostanu,“ odpověděl strom.</p>
<p>„To musí být nuda k ukousání, co?“ zvedl k němu hlavu Mrakoplaš.</p>
<p>„Ani nevím. Jinde to prostě neznám,“ opáčil strom.</p>
<p>Mrakoplaš si strom pečlivě prohlédl. Vypadal stejně jako všechny, které viděl kdy předtím.</p>
<p>„Jsi kouzelnej?“ pokračoval v rozhovoru.</p>
<p>„Nikdo mi to neřekl,“ zaskřípal strom, „ale asi ano.“</p>
<p>Mrakoplaš si pomyslel: nemůžu tady přeci stát a žvanit se stromem. Kdybych mluvil se stromem, byl bych blázen, a já nejsem blázen, takže ten strom prostě nemluví.</p>
<p>„Sbohem,“ pronesl rozhodným hlasem.</p>
<p>„Hej, nechoďte ještě,“ začal strom, ale pak si uvědomil marnost vlastního počínání. Chvilku pozoroval, jak se čaroděj prodírá houštím, ale pak se pohodlněji rozložil, aby cítil na listech co nejvíc slunce, v kořenech co nejvíc vody a v míze sílu živin. Nuda k ukousání, pomyslel si. Zvláštní věc. Samozřejmě, brouci stromy okusují neustále, ale to asi není to, co myslel. Kromě toho, kdo to kdy viděl, strom bez hmyzu?</p>
<p>Faktem je, že už se Mrakoplaš s tímhle stromem víckrát nesetkal, jenže právě z toho kratičkého rozhovoru se odvinul základ nové stromové víry, která velice rychle zaplavila všechny pralesy světa. Její základ spočíval v tom, že hodný strom, který povede čistý, slušný a přímý život, si tak zajistí i život posmrtný. Když bude výjimečně dokonalý, vrátí se znovu na svět v podobě pěti tisíc roliček toaletního papíru.</p>
<p>***</p>
<p>O několik mil dál překonával své nemenší překvapení Dvoukvítek. Vždyť se ocitl znovu na Ploše! Seděl na trupu Mocného poutníka, který se s bubláním nořil stále hlouběji do vod jakéhosi jezera, obklopeného na všech stranách hustým lesem.</p>
<p>Bylo zvláštní, že necítil celkem žádný strach. Dvoukvítek byl turista, první z těch, kteří se měli na Zeměploše vyvinout až mnohem později, a samotným základem existence turistů je neochvějné přesvědčení, že jim se nic zlého nemůže stát, protože <emphasis>oni se přeci do ničeho nepletou. </emphasis>Další taková přesvědčení mu říkala, že když bude mluvit pomalu a nahlas, musí mu každý rozumět, že většina lidí je důvěryhodná a že při troše rozumu se lidé dobré vůle vždycky dohodnou.</p>
<p>Za takových podmínek byla jeho naděje na přežití menší než řekněme mýdlové rybičky, ale k Mrakoplašovu údivu to všechno více méně fungovalo. Mužíčkova nevšímavost k jakémukoliv druhu ohrožení byla taková, že každé nebezpečí zřejmě ztratilo odvahu a šlo pryč.</p>
<p>Obyčejné nebezpečíčko z utopení nemělo nejmenší šanci. Dvoukvítek si byl bezvýhradně jistý, že v dobře organizované společnosti nikdo lidem nedovolí, aby se potulovali kolem a jen tak se topili.</p>
<p>Také v duchu trochu přemýšlel o tom, kam se asi podělo jeho Zavazadlo. Pak se ale utěšil myšlenkou na to, že je truhla vyrobena ze dřeva myslícího hruškovníku a je dost inteligentní, aby se postarala sama o sebe.</p>
<p>***</p>
<p>Ještě o kus dál v témže pralese prodělával jakýsi mladý šaman jednu z nejzákladnějších částí svého výcviku. Sněd] kus posvátné muchomůrky, vykouřil několik omamných oddenků a opatrně si nasypal a naprášil výtrusy tajemné houby do všech tělních otvorů. Teď seděl na zkřížených nohou pod velkou borovicí a pokoušel se soustředit tak, aby se dostal do kontaktu s tajemnými a úžasnými záhadami v srdci Bytí, ale hlavně na to, aby si zastavil hlavu, která se mu bláznivě točila a chystala se mu odšroubovat a odletět z ramen.</p>
<p>Před očima se mu roztočily modré čtyřstranné trojúhelníky. Občas se usmál vědoucím úsměvem, aniž bylo čemu, a pronesl nějaké moudré slovo jako „Oh!“, nebo „Ahá!“.</p>
<p>Pak se něco pohnulo ve vzduchu a stalo se něco, co později popsal slovy „bylo to zrovna jako výbuch, jenže pozpátku, jasný?“ a na místě, kde předtím nebylo vůbec nic, ležela velká a otlučená dřevěná bedna.</p>
<p>Těžce přistála na hromadě listí, ze dna vystrčila stovky malých nožiček, neohrabaně se obrátila a podívala se na šamana. Je třeba říci, že pochopitelně neměla obličej, ale i ve svém mykologickém poblouznění si byl šaman strašlivě jistý, že si ho prohlíží. A nebyl to vůbec přátelský pohled. Je neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit jeden klíčový otvor a několik děr po sucích.</p>
<p>K šamanově nesmírné úlevě truhlice po chvilce jakoby dřevěně pokrčila rameny a cvalem vyrazila mezí stromy.</p>
<p>S nadlidským úsilím si šaman v paměti vyvolal sled operací potřebných k tornu, aby se postavil, podařilo se mu dokonce udělat několik jednoduchých kroků, ale pak se podíval dolů a vzdal to, protože propadl dojmu, že mu došly nohy.</p>
<p>Mrakoplaš zatím našel nějakou pěšinu. Byla hodně křivolaká a byl by raději, kdyby byla dlážděná, ale z nedostatku jiné zábavy se po ní přece jen vydal.</p>
<p>Několik stromů se pokusilo navázat s ním rozhovor, ale protože si byl Mrakoplaš skoro jist, že normální stromy se tak nechovají, ignoroval je.</p>
<p>Den pokročil. Všude bylo ticho a kolem se ozýval jen bzukot ošklivého bodavého hmyzu, občasné zapraskání suché větve a ševel stromů, které spolu polohlasem probíraly otázky víry a nepříjemností s veverkami. Mrakoplaš se začal cítit velice osaměle. Představil si sám sebe ztraceného v lesích, kde bude muset žít do smrti, bude spát na lůžku z listí a živit se bude... bude se živit.., tím, co je v lese k jídlu. Asi stromy, pomyslel si, a ořechy a bobule. Měl by...</p>
<p>„Mrakoplaši!“</p>
<p>Okus dál se k němu po cestě blížil Dvoukvítek - úplně promočený, ale rozzářený radostí z nenadálého shledání. Kousek za ním klusalo Zavazadlo (předměty, vyrobené ze dřeva Myslícího hruškovníku, následují svého pána kamkoliv, a proto se tohle dřevo často používalo na výrobu zavazadel zemřelých králů, kteří si tak chtěli pojistit, že začnou život na onom světě v čistém prádle).</p>
<p>Mrakoplaš si povzdechl. Až do tohoto okamžiku si totiž namlouval, že dnes už ho nic horšího potkat nemůže.</p>
<p>***</p>
<p>Začal padat výjimečně vlhký a studený déšť. Mrakoplaš s Dvoukvítkem seděli pod stromem a pozorovali ho.</p>
<p>„Mrakoplaši?“</p>
<p>„Hm?“</p>
<p>„Proč jsme tady?“</p>
<p>„No to máš tak. Někdo tvrdí, že Plochu a všechno, co je na ní, vyrobil Stvořitel Vesmíru, jiní zase říkají, že to byl složitý proces, ve kterém hrály hlavní roli varlata Boha Nebes a mléko Nebeské krávy, a další, že jsme tady jen díky nekontrolovatelnému biologickému nárůstu v časových úsecích s přemnožením částic pravděpodobnosti. Ale jestli máš na mysli, proč jsme teď <emphasis>tady, </emphasis>místo abychom padali dolů do vesmíru, tak o tom nemám nejmenší tušení. Pravděpodobně je to všechno strašlivý omyl.“</p>
<p>„Oh. Myslíš, že bychom tady v lese našli něco k jídlu?“</p>
<p>„Jasně,“ odpověděl trpce čaroděj. „Nás.“</p>
<p>„Měl bych tady pár žaludů, pokud byste na ně měli chuť,“ nabízel vstřícně strom, pod kterým seděli.</p>
<p>Chvilku panovalo vlhké ticho.</p>
<p>„Hele, Mrakoplaši, ten strom řekl, že...“</p>
<p>„Stromy neumí mluvit,“ osopil se na něj Mrakoplaš. „To by sis měl zapsat za uši!“</p>
<p>„Ale vždyť jsi to musel slyšet sám, jak...“</p>
<p>Mrakoplaš si těžce povzdechl. „Podívej,“ řekl nakonec, „je to všechno otázka jednoduché biologie a botaniky, ne? Když chceš mluvit, potřebuješ k tornu výbavu, jako plíce a rty a - “</p>
<p>„Hlasivky,“ napovídal strom.</p>
<p>„Jo, ty taky,“ přikývl Mrakoplaš. Potom umlkl a upřel zachmuřený pohled do deště.</p>
<p>„<emphasis>Já </emphasis>jsem si teda myslel, že každý čaroděj ví o stromech, potravě v divočině a takových věcech všechno,“ prohlásil Dvoukvítek opatrně. Jen velice zřídka se mu v hlase ozvalo něco jiného než bezmezná víra, že je Mrakoplaš úžasný mág, a čaroděje to vždycky povzbudilo k akci.</p>
<p>„Ale no jo, to víš, že jo!“ vyštěkl.</p>
<p>„No, tak mi řekni, jaký je to strom,“ ozval se vzápětí turista. Mrakoplaš zvedl hlavu.</p>
<p>„Buk,“ prohlásil pevně.</p>
<p>„No, abych řekl pravdu...“ začal strom, ale když zachytil Mrakoplašův pohled, rychle umlkl.</p>
<p>„Ale ty věci nahoře vypadají jako žaludy,“ nedal pokoj Dvoukvítek.</p>
<p>„Samozřejmě, no jak bych ti to vysvětlil, tohle je takzvaná přisedlá, neboli sedmiplodá odrůda,“ prohlásil Mrakoplaš. „Bukvice vypadají skoro jako žaludy. Spletou skoro každého.“</p>
<p>„No tohle,“ vydechl Dvoukvítek a stejným dechem pokračoval. „A co je to támhle za křoví?“</p>
<p>„Jmelí.“</p>
<p>„Ale má trny a červené bobule!“</p>
<p>„No a?“ prohlásil Mrakoplaš a upřel na Dvoukvítka nepřístupný pohled. Dvoukvítek uhnul očima první.</p>
<p>„No nic,“ odpověděl. „Asi jsem byl špatně informován.“</p>
<p>„To bych řekl.“</p>
<p>„Jenže pod tím křovím jsou takové velké houby. Nedají se jíst?“</p>
<p>Mrakoplaš si je velice opatrně prohlédl. Skutečně byly neobyčejně velké a měly široké nádherně červené klobouky s bílými puntíky. Ve skutečnosti patřily k odrůdě, jejíž zástupce by šaman (který se teď o nějaký kus dál kamarádil s kameny) nepozřel dřív, dokud by se za jednu nohu nepřivázal k nějakému velkému balvanu. Mrakoplašovi však nezbylo nic jiného než vylézt na déšť a jít si je pořádně prohlédnout.</p>
<p>Klekl si do listí a nahlédl pod klobouček. Po krátké chvilce prohlásil jaksi nevýrazně: „Ne, ty nebudou k jídlu v žádném případě.“</p>
<p>„Proč?“ volal na něj zpod stromu Dvoukvítek. „Mají lupeny špatný odstín žluté?“</p>
<p>„No, to ani ne...“</p>
<p>„Takže nohy nebudou správně šupinaté, že?“</p>
<p>„No, ty vypadají docela v pořádku.“</p>
<p>„Tak to bude kalich. Určitě mají kalich smrti, co?“ vyzvídal nadšeně Dvoukvítek.</p>
<p>„Nejsem si jistý.“</p>
<p>„No tak proč je tedy nemůžeme jíst?“</p>
<p>Mrakoplaš si odkašlal. „Víš,“ prohlásil potom unaveně, „to ty malý dveře a okýnka, ty to propíchly.“</p>
<p>***</p>
<p>Nad Neviditelnou univerzitou duněla bouře. Déšť se hrnul po střechách a chrchlal v chrličích, i když jedna nebo dvě z těch chytřejších obludek se vytratily ze svého místa a schovaly se v suchu pod střechou.</p>
<p>Hluboko dole ve Velké síni se mezitím sešlo v osmi cípech kouzelného oktagramu osm nejmocnějších mágů. Možná že by nebyli nejmocnější, kdybychom znali všechny mágy světa, ale v každém případě měli neobyčejně vyvinutý smysl pro přežití a to bylo ve výjimečně soutěživém světě kouzel skoro to samé. Na místo každého čaroděje osmé třídy se tvrdě mačkal půltucet čarodějů sedmé třídy a starší mágové si museli vyvinout vysoce citlivý smysl pro takové věci, jako je třeba škorpión ve vlastní posteli. Ostatně to už shrnovalo prastaré rčení. Čaroděje, kterého nudí hledání skla ve vlastní snídani, říkalo to rčení, nudí vlastní život.</p>
<p>Senior mágů, Šedomil Spold, příslušník Nejstarších a zaručeně původních Vševědů Nepřerušeného kruhu, se těžce opřel o svou vyřezávanou hůl a děl: „Mrskni sebou, Počasvosku, nemůžu už vydržet na nohách.“</p>
<p>Galder, který se v té chvíli pro efekt odmlčel, se na něj zaškaredil.</p>
<p>„Dobrá, já to tedy zkrátím...“</p>
<p>„No konečně!“</p>
<p>„Všichni jsme hledali vysvětlení událostí dnešního rána. Může snad někdo prohlásit, že je našel?“</p>
<p>Mágové se úkosem rozhlíželi jeden po druhém. Nikde, snad s výjimkou odborového sjezdu pracovníků nočních profesí, byste nenarazili na větší nedůvěru a podezřívavost než ve sboru nejstarších magiků. Na první pohled však bylo jasné, že den byl velmi špatný. Démoni, vyvolaní z Podzemního rozměru, kteří většinou ochotně poskytovali informace, se tvářili přihlouple a na otázky odpovídali vyhýbavě. Magická zrcadla popraskala. Tarotové karty tajemným způsobem vybledly a zůstala na nich jen rubová strana. Křišťálové koule se zatáhly mlhou. Dokonce i čajové lístky, nad nimiž většina čarodějů ohrnovala nos jako nad pouťovým a neprůkazným prostředkem, se shlukly na dně hrnečků a odmítaly se rozejít.</p>
<p>Krátce řečeno, shromáždění mágové byli v úzkých, a proto teď výjimečně svorně zavrtěli hlavami.</p>
<p>„Z toho důvodu navrhuji, abychom provedli obřad AškEnte,“ uzavřel Galder dramaticky.</p>
<p>V duchu si pomyslel, že na své prohlášení očekával mnohem bouřlivější reakci, něco jako třeba: „Oh ne! Obřad AškEnte ne! Člověku není radno si s takovými věcmi zahrávat!“</p>
<p>Jenže síní se rozlehl jen chór souhlasných hlasů. „Dobrý nápad.“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„To dá rozum.“</p>
<p>„Tak do toho!“</p>
<p>Galder, mírně vyvedený z rovnováhy, přivolal procesí nižších mágů, kteří do síně přinesli rozličné kouzelné rekvizity.</p>
<p>Jak už bylo opatrně naznačeno, docházelo v poslední době ve společenství mágů ke sporům o to, jak magii praktikovat.</p>
<p>Zvláště mladší mágové čím dál tím častěji mluvili o tom, že je na čase, aby magie zmodernizovala především svůj image, a že už by se konečně měli přestat patlat s voskem a kousky kostí a vybudovat celému odvětví dobře organizovanou základnu. Žádali rozběhnutí výzkumných programů a třídenní sjezdy v hotelích, kde by si mohli v klidu ve svých novinách přečíst články s názvy jako Kam kráčíš, geomantie?[*] nebo Úloha sedmimílových bot v současné společnosti.</p>
<p>Tak například Trémon už v poslední době magii skoro nepraktikoval, ale vedl celý řád s hodinářskou precizností. Dělal si množství poznámek, na stěně ve své kanceláři měl obrovskou mapu, která se hemžila barevnými špendlíky, vlaječkami a čarami. Nikdo jí nerozuměl, ale vypadala velice efektně.</p>
<p>Starší mágově zas tohle všechno považovali za naprostý blábol a odmítali vzít na vědomí nějaký image, pokud nebude mít podobu voskové figurky, do které jsou napíchány špendlíky.</p>
<p>Přítomné hlavy osmi řádů byly prosty takových myšlenek. Byli do posledního tradicionalisté a pomůcky navršené kolem osmiúhelníku nevypadaly jako nějaký moderní póvl, ale jako kvalitní okultní zboží. Převládaly beraní rohy, lebky, kované barokní železo a obrovské svíce navzdory zjištění frakce mladých mágů, že proslulý a strašlivý obřad AškEnte se dá bezchybně provést s pomocí čtyř malých kousků dřeva a čtyř kubických centimetrů myší krve.</p>
<p>Přípravy obyčejně zabraly několik hodin, ale spojené sily starších mágů je znatelně zkrátily, takže už po čtyřiceti minutách odříkal Počasvosk závěrečná slova celého obřadu. Ta mu chvíli zůstala viset ve vzduchu před obličejem a pak se pomalu rozplynula.</p>
<p>Vzduch ve středu oktagramu se zachvěl, zhoustl a najednou se tam zhmotnila vysoká, temná postava. Skoro celou ji skrýval široký černý plášť s kápí a to bylo pravděpodobně dobře. V jedné ruce třímala velkou kosu a člověk <emphasis>si </emphasis>nemohl nevšimnout, že místo prstů se na násadě svírají jen vybělené kosti.</p>
<p>V druhé ruce drželo zjevení ozdobnou špejličku, na které byla napíchnuta kostička sýra a kousek ananasu.</p>
<p>CO JE? řekl Smrť hlasem, který měl vřelost a barvu ledovce. Zachytil mágův pohled a sklopil hlavu k jednohubce.</p>
<p>BYL JSEM PRÁVĚ VE SPOLEČNOSTI, dodal o poznání vyčítavěji.</p>
<p><strong>„</strong>Ó,<strong> </strong>stvoření Země a Temnot, vyzýváme tě a zapřísaháme při...“ začal Galder pevným a přikazujícím hlasem. Smrť přikývl.</p>
<p>ALE, NO JO, TO VŠECHNO UŽ JSEM SLYŠEL, prohlásil. PROČ JSTE MNE PŘIVOLALI?</p>
<p>„Říká se, že dokážeš nahlédnout současně do minulosti i budoucnosti,“ odpovídal mu Galder trochu otráveně, protože velká slova, kterými se přivolané bytosti zavazovaly k poslušnosti, patřila k těm částem rituálu, které měl ze všeho nejraději, a lidé mu mnohokrát říkali, že je recituje skutečně dokonale.</p>
<p>TO JE NAPROSTO PŘESNÉ.</p>
<p>„Pak bys nám možná mohl říci, co se to dnes ráno vlastně stalo?“ zeptal se Galder. Velebně se vztyčil a dodal hlasitě: „Poroučím ti ve jménu Azimrotha, Ťchikela, pri...</p>
<p>DOBRÁ, PŘESVĚDČIL JSI MĚ, řekl Smrť. CO SI PŘEJEŠ PŘESNĚ VĚDĚT? DNES RÁNO SE STALO VĚCÍ! LIDÉ SE RODILI, LIDÉ UMÍRALI, VŠECHNY STROMY O NĚCO VYROSTLY, VLNKY VYTVOŘILY NA MOŘSKÉ HLADINĚ ZAJÍMAVÝ OBRAZEC -</p>
<p>„Chci vědět, co se stalo s Oktávem,“ odpověděl Galder odměřeně.</p>
<p>JO TOHLE? TO BYLA JEN DROBNÁ OPRAVA</p><empty-line /><p>PROBÍHAJÍCÍ REALITY. JÁ TOMU ROZUMÍM TAK, ŽE OKTÁVO NECHTĚL ZTRATIT OSMÉ ZAKLÍNADLO. POKUD JSEM DOBŘE INFORMOVÁN, PADLO PŘES OKRAJ ZEMĚPLOCHY.</p>
<p>„Zadrž, zadrž,“ prohlásil Galder. Zamyšleně se poškrabal na bradě. „Mluvíme o tom, které se usadilo v hlavě toho Mrakoplaše? Je to takový dlouhý, trochu pomačkaný hubeňour? To zaklínadlo, které -“</p>
<p>- KTERÉ NOSÍ V HLAVĚ PO CELÁ TA LÉTA, ANO.</p>
<p>Galder se zachmuřil. Zdálo se mu to všechno nějak příliš složité. Každý věděl, že když zemřel čaroděj, všechna zaklínadla, která nosil v hlavě, se uvolnila do prostoru, takže proč takové ciráty se záchranou nějakého Mrakoplaše? Zaklínadlo by se prostě dřív nebo později vrátilo zpět.</p>
<p>„Nevíš náhodou proč?“ zeptal se bezmyšlenkovitě, ale pak se rychle vzpamatoval a spěšně dodal: „U Yrripha a Kcharla, zaklínám tě a poroučím ti -“</p>
<p>BYL BYCH RÁD, KDYBYS TOHO KONEČNĚ NECHAL, prohlásil Smrť. VÍM JENOM TO, ŽE OSM ZAKLÍNADEL MUSÍ BÝT VYSLOVENO NAJEDNOU, A TO V DEN NEJBLIŽŠÍ PRASEČÍ HLÍDKY, JINAK BUDE ZEMĚPLOCHA ZNIČENA.</p>
<p>„Pokračuj, ty tam,“ dožadoval se Šedomil Spold.</p>
<p>„Ticho!“ okřikl ho Galder.</p>
<p>JÁ?</p>
<p>„Ne, on. Ten starý hluchý -“</p>
<p>„Já tě slyším!“ vřískl Spold. „Vy mladí nemáte trochu -“ Najednou se zarazil. Smrť si ho se zájmem prohlížel, jako by si pokoušel vzpomenout na jeho tvář.</p>
<p>„Podívej se,“ obrátil se znovu Galder k Smrťovi, „mohl bys nám znovu opakovat tu poslední větu? Zeměplocha bude co?“</p>
<p>ZNIČENA, potvrdil Smrť. UŽ MOHU ODEJÍT? VĚTRÁ MI TAM PITÍ.</p>
<p>„Zůstaň,“ ozval se spěšně Galder. „Při Chelilikim a Orizonovi a tak dále, co to znamená ‚zničena‘?“</p>
<p>TAK ZNÍ PRASTARÉ PROROCTVÍ VEPSANÉ NA VNITŘNÍ STĚNĚ VELKÉ TSORTSKÉ PYRAMIDY. VÝRAZ ‚ZNIČENÝ SVĚT‘ SE MI ZDÁ DOSTATEČNĚ VÝMLUVNÝ.</p>
<p>„To je všechno, co nám můžeš říci?“</p>
<p>ANO.</p>
<p>„Ale Den prasečí hlídky je za necelé dva měsíce!“</p>
<p>ANO.</p>
<p>„Mohl bys nám alespoň říci, kde je Mrakoplaš teď?“</p>
<p>Smrť pokrčil rameny. Měl figuru přesně pro taková gesta.</p>
<p>V PRALESÍCH SKUNDU, POSMĚRNĚ OD HOR BERANÍCH HLAV.</p>
<p>„Co tam dělá?“</p>
<p>LITUJE SE.</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>UŽ MŮŽU JÍT?</p>
<p>Galder nepřítomně přikývl. V duchu lítostivě myslel na propouštěcí obřad, který začínal: „Odstup stvoření pekelné...“ a obsahoval také několik velice pěkných pasáží, ale nějak v sobě nenacházel to pravě nadšení.</p>
<p>„Ano,“ dodal. „Děkuju, už můžeš jít,“ a protože dobře věděl, že není dobře dělat si nepřátele ani mezi obyvateli temnot, zeptal se: „Doufám, že se dobře bavíte?“</p>
<p>Smrť neodpověděl. Díval se na Spolda pohledem, kterým by pes pozoroval šunkovou kost, jenže proporcionálně to bylo naopak.</p>
<p>„Ptal jsem se, jestli je to zábavná společnost,“ zesílil Galder hlas.</p>
<p>ZATÍM ANO, odpověděl Smrť spokojeně. MYSLÍM ALE, ŽE O PŮLNOCI SE TO TROCHU POKAZÍ.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>JE TO MAŠKARNÍ. O PŮLNOCI SI VŠICHNI SEJMOU MASKY.</p>
<p>Pak zmizel a uprostřed osmiúhelníku po něm zůstala jenom ozdobná špejlička a kus papírové konfety.</p>
<p>***</p>
<p>Všemu, co se odehrálo, přihlížel tajně nezvaný pozorovatel. Bylo to samozřejmě proti všem pravidlům, ale Trémon věděl o pravidlech všechno a byl přesvědčen, že nařízení jsou tady proto, aby se nedodržovala.</p>
<p>Dlouho předtím, než se osm velkých mágů dostalo do vážného sporu o tom, co jim chtělo zjevení vlastně říci, byl už v hlavním sále univerzitní knihovny. Bylo to místo nahánějící hrůzu. Většina knih byla kouzelných a čarodějných a nejdůležitější, co si tady musel každý zapamatovat, bylo, že grimoáry jsou smrtelně nebezpečná věc v rukou každého pořádného knihovníka. Takový člověk měl totiž snahu uložit a srovnat všechny na jedno místo, a to u knih, které propouštějí magii, není ten nejlepší nápad. Jakmile jsou pohromadě více než dvě z nich, vytvoří takzvanou kritickou Černou masu. Kromě toho, velké množství menších zaklínadel je velice choulostivých na společnost, ve které se nalézají, a svoji nespokojenost vyjadřují tak, že prudce vrhají své knihy přes celou místnost. A k tomu je tady navíc neustále polotušená přítomnost Věcí z Podzemních rozměrů, které se stahují ke každému místu, kde magie prosakuje a pokouší se prorazit stěny skutečnosti.</p>
<p>Profese knihovníka v magické knihovně, který musí v takové vysoce vznětlivé atmosféře trávit většinu času, je skutečně výjimečně rizikové zaměstnání.</p>
<p>Hlavní knihovník seděl na svém stole, tiše loupal pomeranč a byl si nebezpečí plně vědom.</p>
<p>Když uslyšel Trémonovy kroky, zvedl hlavu.</p>
<p>„Hledám cokoliv, co se týká pyramidy v Tsortu,“ obrátil se k němu Trémon. Byl připraven, a proto teď vytáhl z kapsy banán.</p>
<p>Knihovník upřel na ovoce toužebný pohled a těžce seskočil na zem. Trémon ucítil, jak se mu do dlaně vsunula měkká ruka, a knihovník ho s melancholickým kolébáním prováděl mezi regály s knihami. Trémon měl pocit, že v ruce drží malou koženou rukavici.</p>
<p>Všude kolem nich syčely a jiskřily knihy a tu a tam z polic vyletěl silnější výboj, který však vzápětí pohltila zemnící tyč příslušného regálu. Všude se rozlévala slabá namodralá záře, vůně ozonu a stěží na hranicích slyšitelnosti bylo možno zachytit štěbetání bytostí z Podzemního rozměru.</p>
<p>Jako většina místností Neviditelné univerzity, zabírala knihovna mnohem větší plochu, než byl její vnější rozměr, protože magie deformuje zvláštním způsobem každý prostor a knihovna Neviditelné univerzity byla pravděpodobně jediná knihovna ve vesmíru, která měla Möbiovy regály.[*] Naštěstí paměťový katalog malého knihovníka fungoval jako hodinky. Zastavil se u sloupce ohmataných knih, které se tiše vznášely nad podlahou, a vyšvihl se vzhůru do tmy. Seshora se ozvalo šustění papíru a na Trémona se snesl oblak prachu. Pak se knihovník znovu objevil a v rukou nesl útlý svazek.</p>
<p>„Oook,“ prohlásil</p>
<p>Trémon si knihu vzal.</p>
<p>Desky byly poškrábané a polámané, zlato z ražby a ořízky se dávno oloupalo, ale ještě teď se dala přečíst slova ve starém magickém jazyce tsortského údolí: <emphasis>Te Velka Chramct Vctjsoky Tsort, ai tei Hajstorie Majstycka.</emphasis></p>
<p>„Oook?“ obrátil se k němu tázavě knihovník.</p>
<p>Trémon knihu opatrně prolistoval. Nebyl v jazycích nijak silný, vždycky je považoval za věc zbytečně komplikovanou. Kdyby bylo po jeho, nahradily by se jednotlivé jazyky číselným systémem, jednoduchým a srozumitelným. Jak se zdálo, byla kniha právě to, co hledal. Celé strany byly pokryty nesrozumitelnými hieroglyfy.</p>
<p>„Je to opravdu jediná kniha, která pojednává o tsortské pyramidě?“ zeptal se pomalu.</p>
<p>„Oook.“</p>
<p>„Jste si naprosto jistý?“</p>
<p>„ Oook!“</p>
<p>Trémon napnul uši. Kdesi v dálce zaslechl zvuk přibližujících se kroků a rozhádaných hlasů. Ale i na to byl připraven.</p>
<p>Strčil ruku do kapsy. „Chtěl byste ještě jeden banán?“</p>
<p>***</p>
<p>Skundský prales byl pochopitelně kouzelný, ale to nebylo na Zeměploše celkem nic divného. Byl to také jediný prales v celém vesmíru, který se jmenoval - pochopitelně v jazyce domorodců - „Tvůj prst, ty pitomče“, jak zněl přesný překlad slova Skund.</p>
<p>Důvod této zvláštnosti je až k politování jednoduchý. Když první cestovatelé z teplých zemí kolem Kruhového moře dorazili do místních chladných oblastí, začali vyplňovat bílá místa na svých mapách. Dělali to prostě tak, že chytili nejbližšího domorodce, ukázali mu nějaký vzdálený orientační bod, mluvili na něj hlasitě a pomalu a zapsali si do mapy, co jim ten užaslý člověk řekl. Proto se do celých generací atlasů nesmrtelně zapsala taková jména jako „Hora, nevidíš?“, „Já nevím“, „Cože?“ a samozřejmě i „Tvůj prst, ty pitomče“. Kolem holého vrcholu hory Oolskunrahod (Co je to za hlupáka, když neví, že hora je hora) se začala kupit bouřková mračna a Zavazadlo se pohodlněji uhnízdilo pod stromem, který se stále ještě neúspěšně pokoušel navázat konverzaci.</p>
<p>Dvoukvítek s Mrakoplašem se hádali. Osoba, která byla předmětem sporu, seděla na své muchomůrce a se zájmem je pozorovala. Mužíček budil svým zjevem přesvědčení, že bude zapáchat přesně jako ten, kdo žije v červené prašivce, a to se Dvoukvítkovi nelíbilo.</p>
<p>„Ale jak to, že nemá červenou čepičku?“</p>
<p>Mrakoplaš zaváhal a pokusil se představit si, kam to Dvoukvítek míří.</p>
<p>„Cože?“ vzdal se nakonec.</p>
<p>„Měl by mít červenou Čepičku,“ trval na svém Dvoukvítek. „Taky by měl být čistší a veselý, mnohokrát veselejší. Vůbec mi nepřipadá jako trpaslík.“</p>
<p>„O čem to vlastně mluvíš?“</p>
<p>„Podívej se mu jenom na ty vousy,“ pokračoval nezadržitelně Dvoukvítek. „Viděl jsem lepší strniště na starém kusu sýra.“</p>
<p>„Je patnáct čísel vysokej a žije v muchomůrce,“ zavrčel na něj Mrakoplaš. „Samozřejmě že je to podělanej trpaslík.“</p>
<p>„To tvrdí on.“</p>
<p>Mrakoplaš upřel oči dolů na trpaslíka.</p>
<p>„Omluvte nás na okamžik,“ řekl a odvedl Dvoukvítka na druhou stranu mýtiny.</p>
<p>„Tak podívej se,“ procedil mezi zuby. „Kdyby měřil pět metrů a řekl nám, že je obr, taky bysme to věděli jenom od něj, ne?“</p>
<p>„Nemůže to být trpaslík,“ bránil se Dvoukvítek.</p>
<p>Mrakoplaš se podíval přes rameno směrem k malé postavičce, která se promyšleně rýpala v nose.</p>
<p>„A co?“ prohlásil. „A co má bejt? Trpaslík, skřítek, elf, šotek, vílák, lesní mužíček - co tě žere?“</p>
<p>„Žádný elf,“ odporoval mu Dvoukvítek. „Elfové nosí jenom zelené barvy a mívají takové zbojnické kloboučky a na hlavičce malá tykadýlka s bambulkou. Viděl jsem je na obrázku.“</p>
<p>„Kde?“</p>
<p>Dvoukvítek se zarazil a sklopil oči. „Myslím že se to jmenovalo ‚huhly, huhly, huhly‘.“</p>
<p>„Jak? Jak že se to jmenovalo?“</p>
<p>Turista se najednou začal neobyčejně zajímat o hřbety vlastních rukou. „Velká kniha pohádkových postaviček a květinových víl pro malé děti,“ zamumlal.</p>
<p>Mrakoplaš se zatvářil nechápavě.</p>
<p>„To je kniha vo tom, jak se jim vyhnout?“</p>
<p>„Ale ne,“ vysvětloval spěšně Dvoukvítek. „Píše se tam, kde je máš hledat. Ty obrázky vidím, jako kdybych je měl před sebou.“ Na tváři se mu objevil zasněný výraz a Mrakoplaš v duchu zasténal. „Byla tam dokonce i víla, která odnášela tvé zuby.“</p>
<p>„Cože, jen tak přišla a vyrvala ti zub...?“</p>
<p>„Ale ne, ty tomu nerozumíš. Já myslím ten zub, co ti vypadl. Když ti vypadl zub, tak sis ho uložil pod polštář, v noci si pro něj přišla víla a dala ti tam místo něj jeden <emphasis>rh</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nu.</emphasis>“</p>
<p>„A proč?“</p>
<p>„Co proč?“</p>
<p>„Proč sbírala ty zuby?“</p>
<p>„No, prostě je sbírala.“</p>
<p>Mrakoplaš si představil společenství podivných bytůstek, které žijí v paláci z dětských zubů. Ta představa patřila mezi obrázky, které se pokoušíte rychle zapomenout. Většinou marně.</p>
<p>„Brr!“ prohlásil.</p>
<p>Červené čepičky! Přemýšlel, jak by turistovi nejlépe objasnil, co je to za život, když žába je pro vás vítanou potravou, zaječí nora plná bobků skvělý úkryt před deštěm a letící sova tichý noční děs. Kalhotky z vydělané krtčí kůže - to zní romanticky jen do okamžiku, kdy musíte tu kůži vlastnoručně stáhnout z původního majitele, zatímco se ten malý hajzlík, zahnaný do kouta nory, zuřivě brání. A co se týče červených čepiček, každý, kdo by se vydal ráno do lesa v barevných a jasných šatičkách, by se dožil sotva svačiny. Pokud by ho něco nesežralo už ke snídani.</p>
<p>Chtěl Dvoukvítkovi říct: Podívej se, život trpaslíků a skřítků je ošklivý, drsný a krátký. Oni jsou taky takoví.</p>
<p>To všechno mu chtěl říct, ale nějak nemohl. Dvoukvítek sice toužil po tom, prohlédnout si nekonečno, ale ve skutečnosti se pohyboval v uzavřeném světě vlastních myšlenek. Říci mu teď pravdu bylo stejné jako nakopnout kokršpaněla.</p>
<p>„Sví ví vídl vít,“ ozval se slabý hlásek vedle Mrakoplašovy boty. Podíval se dolů. Trpaslík, který se představil jako Vaverka, se podíval nahoru. Mrakoplaš měl skvělý talent na jazyky. Trpaslík právě řekl: „Zbylo mi doma od včerejška trochu šerbetu z čolka.“</p>
<p>„To zní zajímavě,“ odpověděl mu Mrakoplaš.</p>
<p>Vaverka ho znovu šťouchl do kotníku.</p>
<p>„Ten druhej velkej, je v pořádku?“ zeptal se starostlivě.</p>
<p>„Narazil na realitu a utrpěl mírný šok,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „Nemáš náhodou doma červenou čepičku s bambulí?“</p>
<p>„Vít?“</p>
<p>„To nic, jen mě to tak napadlo.“</p>
<p>„Vím, kde je nějaký jídlo pro velký,“ pokračoval trpaslík v řeči. „A taky bydlení. Není to daleko.“</p>
<p>Mrakoplaš se podíval na mračna, která klesala čím dál tím níž. Světlo z okolí se rychle ztrácelo a mraky vypadaly, jako když jim někdo vyprávěl o sněhu a jim se ta myšlenka zalíbila. Pochopitelně že mužíkům žijícím v muchomůrkách se nedalo věřit bez výhrad, ale kdyby Mrakoplaš v té chvíli narazil na ocelovou past, ve které by bylo místo vnadidla teplé jídlo a čistě povlečená postel, už by na ni bušil s výkřiky, ať ho pustí dovnitř.</p>
<p>Vydali se na cestu. Několik vteřin po nich se vyhrabalo na nohy i Zavazadlo a pustilo se za nimi.</p>
<p>„Hej!“</p>
<p>Zavazadlo se pomalu obrátilo, při čemž se jeho nožičky pohybovaly podle složitého vzorce, a zdálo se, že hledí vzhůru.</p>
<p>„Jaké to je, být truhlářským výrobkem?“ zeptal se dychtivě strom.</p>
<p>„Bolí to?“</p>
<p>Zdálo se, že Zavazadlo přemýšlí. Každá mosazná součástka a každý otvor po vypadlém suku vyzařovaly maximální soustředění.</p>
<p>Pak pokrčilo víkem a odkolébalo se pryč.</p>
<p>Strom si povzdechl a setřásl z větví pár suchých listů.</p>
<p>***</p>
<p>Domeček byl malý, sešlý a ozdobený jako vyšívaná dečka. Mrakoplaš si pomyslel, že se k němu musel dostat nějaký šílený řezbář, a než ho stačili odtáhnout, dost si zařádil. Každé dveře, každá okenice byla ozdobena girlandou dřevěných hroznů a půlměsíčkovými výřezy, pod střechou a po zdech se vinuly pásy borových šišek. Mrakoplaš napůl čekal, že se z horního okénka vynoří obrovská kukačka a ohlásí správný čas.</p>
<p>Současně si ovšem všiml i olejovité hustoty vzduchu. Ze špiček prstů mu začaly vyletovat malé zelené a purpurové jiskřičky.</p>
<p>„Silné magické pole,“ zabručel. „Přinejmenším sto milimagramů.[*]</p>
<p>„Tady je všude spousta magie,“ poznamenal Vaverka. „Kdysi tady žila stará čarodějnice. Už tady dávno nebydlí, ale magie stále udržuje domek v chodu.“</p>
<p>„Poslyšte, ty dveře jsou nějaké divné,“ zarazil se najednou Dvoukvítek.</p>
<p>„K čemu potřebuje takový domeček magický náboj?“ zamyslel se Mrakoplaš. Dvoukvítek se opatrně dotkl zdi.</p>
<p>„Ono to lepí!“</p>
<p>„Je to nugát,“ přikývl Vaverka.</p>
<p>„Proboha! To je opravdová perníková chaloupka. Mrakoplaši, podívej doopravdická...“</p>
<p>Polykající Mrakoplaš přikývl. „Jo, katedra architektury vysoké školy cukrářské,“ prohlásil. „Tam jsem se ani nepokoušel dostat.“</p>
<p>S podezřením se zadíval na velké klepadlo z lékořice. „Ono to tak nějak pořád dorůstá,“ vysvětloval mu Vaverka. „Je to fakt úžasné. Takový dům dneska neseženete, dávno už se totiž nedělá ten správný perník.“</p>
<p>„Vážně?“ podivil se zachmuřený Mrakoplaš.</p>
<p>„Tak pojďte dovnitř, ale dejte pozor na rohožku,“ zval je pidimužík.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Je z cukrové vaty.“</p>
<p>***</p>
<p>Plocha se pomalu otáčela pod svým upachtěným sluncem, denní světlo naplnilo rokle a údolí, a když se nakonec snesl večer, odteklo.</p>
<p>Trémon seděl ve své chladné univerzitní pracovně a pracně se prokousával knihou. Pohyboval rty a sledoval prstem řádky neznámého prastarého písma. Dočetl se, že Velká pyramida z Tsortu, jejíž umístění na tváři Zeměplochy bylo už po mnoho staletí zahaleno tajemstvím, byla postavena z jednoho milionu tří tisíc a deseti vápencových bloků. Psalo se tam, že při stavbě zahynulo deset tisíc otroků. Dozvěděl se, že pyramida skrývala bludiště tajných chodeb, jejichž stěny byly ozdobeny nápisy zachycujícími destilovanou moudrost mudrců Tsortu. Užasl nad tím, že součet její výšky a délky dělený polovinou šířky se rovná přesně číslu 1,67563, což je téměř na chlup 1 237,98712567 násobek rozdílu vzdálenosti Zeměplochy od Slunce a váhy malého pomeranče. Dočetl se i to, že se pyramida budovala celých šedesát let. V duchu si pomyslel, jestli to nebylo trochu moc povyku jenom proto, aby si mohl někdo nabrousit žiletky.[*]</p>
<p>Tou dobou se ve skundském lese usadil Mrakoplaš s Dvoukvítkem ke snídani představované krbovou římsou z marcipánu a oba v duchu toužebně mysleli na nakládané cibulky.</p>
<p>Kdesi v dálce si největší hrdina, jakého kdy Zeměplocha zrodila, ubalil a zapálil cigáro, aniž tušil, do jaké role ho osud předurčil.</p>
<p>Cigareta, kterou tak dovedně stočil v prstech, byla zajímavý kousek, protože jako mnoho potulných mágů, od kterých se naučil umění balit, měl i on ve zvyku ukládat si nedopalky do koženého pytle a z nich si kroutit nové kuřivo. Podle neochvějné logiky zákona průměrů a velkých čísel tedy část z toho tabáku kouřil už mnoho let téměř neustále. Věc, kterou si pokoušel právě zapálit, by mohla skvěle posloužit k vyspravení silnice.</p>
<p>Pověst toho muže byla taková, že skupina divokých jízdních nomádů ho s projevy nejvyšší úcty pozvala ke svému ohni z koňského trusu. Nomádi středových krajů se většinou s podzimem přesouvali směrem na Okraj a tahle skupina patřila ke kmeni, který vztyčil plstěné stany v děsivých vedrech -3 stupně. Nomádi se s oloupanými nosy pomalu ploužili táborem a někteří z nich už si stěžovali na sluneční úpal.</p>
<p>Náčelník nomádů promluvil. „Které jsou tedy ty věci, jež učiní muže v životě šťastným?“ Chcete-li zahájit kvalitní rozhovor u ohně stepních nomádů, očekává se, že řeknete právě něco takového.</p>
<p>Muž po jeho pravici zamyšleně upil svůj koktejl z kobylího mléka a krve sněžné kočky a řekl: „Step se svým nekonečně vzdáleným obzorem, vítr ve vlasech a bujný kůň pod vaším sedlem.“</p>
<p>Muž po náčelníkově levici promluvil takto: „Křik bílého orla vysoko na nebi, zasněžený les a přesný šíp na tětivě vašeho luku.“</p>
<p>Náčelník přikývl a dodal: „Já myslím, že je to však především pohled na pobité nepřátele, pohanu jeho kmene a na jeho plačící ženy.“</p>
<p>Kolem ohně se ozvaly projevy drsného souhlasu s tím skvělým projevem.</p>
<p>Pak se náčelník s úctou obrátil k vzácnému hostu, k drobné postavičce, která si u ohně tiše ošetřovala svou husí kůži, a prohlásil: „Ale teď bychom se měli zeptat našeho vzácného hosta, jehož jméno se stalo legendou: co podle <emphasis>něj </emphasis>patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?“</p>
<p>Host se zarazil uprostřed dalšího neúspěšného pokusu zapálit si.</p>
<p>„Čo žíkáš?“</p>
<p>„Ptal jsem se, co podle tebe patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?“</p>
<p>Bojovníci kolem ohně se napjatě nahnuli kupředu. Se zatajeným dechem čekali na perlu, kterou uslyší.</p>
<p>Host přemýšlel dlouho a těžce a potom pomalu prohlásil: „Teplá voda, dobrý dentišta a měkký toaletní papír.“</p>
<p>***</p>
<p>Výheň plála oslňující oktarínovou září. Galder Počasvosk, vysvlečený do půl těla, s maskou ze zakouřeného skla na tváři, upřel pohled do plamenů a udeřil s chirurgickou přesností kladivem. Kouzlo v kleštích zaječelo a začalo se kroutit, ale on ho dovedně vytahoval do linky barvy ztýraného ohně.</p>
<p>Kdesi za zády mu zapraskala prkna v podlaze. Galder strávil jejich laděním celé hodiny. V souvislosti s ctižádostivým zástupcem, chodícím jako kočka, to bylo celkem moudré opatření.</p>
<p>Dé moll. To znamená, že je vpravo ode dveří.</p>
<p>„Pojď dál, Trémone,“ řekl, aniž se otočil, a s vnitřním uspokojením zaslechl, jak jeho zástupce úžasem tiše lapl po dechu. „To je od tebe hezké, že jsi přišel. Zavři dveře, ano?“</p>
<p>Trémon s bezvýraznou tváří zavřel těžké dveře. V polici, kterou měl vysoko nad hlavou, se v zavařovacích sklenicích louhovaly všemožné nemožnosti a se zájmem ho pozorovaly.</p>
<p>Jako ve všech čarodějných pracovnách, i tady to vypadalo jako ve sklářské peci, kde se popral vycpávač zvěře s foukačem skla a během zápasu ještě zabili kolemjdoucího krokodýla (ten visel na řetězech od stropu a páchl kafrem). Všude se povalovaly lampy a prsteny, které by si byl Trémon hrozně rád přetřel rukávem, a zrcadla, do kterých by se jistě vyplatilo podívat alespoň dvakrát. V malé klícce neklidně poskakoval pár sedmimílových bot. Na stěně byla rozsáhlá příruční knihovna grimoárů, které sice nebyly tak mocné jako Oktávo, ale i tak začaly jiskřit a třást vázacími řetězy, když ucítily pátravý a závistivý pohled mladšího čaroděje. Ta syrová magická síla ho rozrušila jako máloco, ale odpuzovala ho špína a Galderův teatrální přístup k věci.</p>
<p>Podplatil jednoho ze sloužících a dozvěděl se zajímavé věci. Tak například zelená tekutina, která neúnavně bublala ve spleti skleněných trubic na jedné polici, nebyla nic jiného než zelená barva s příměsí mýdla.</p>
<p>Jednoho krásného dne, pomyslel si, to všechno vyhážu. A začnu s tím mizerným krokodýlem. Zaťal ruce, až mu zbělely klouby.</p>
<p>„Tak pojď,“ zahalekal na něj vesele Galder, sundal si zástěru a usadil se do svého křesla, jehož opěradla měla tvar lvích tlap a nohy představovaly nohy kachny. „Poslal jsi mi tohle shrnutí?“</p>
<p>„Shrnutí,“ pokrčil Trémon bezmocně rameny. „Chtěl jsem vás pouze upozornit na to, že ostatní Řády vyslaly do skundského pralesa své zástupce, kteří mají za úkol polapit chybějící Zaklínadlo, zatímco vy jste neudělal zhola nic. Předpokládám ovšem, že pro to máte své důvody, které nám v pravé chvíli objasníte.“</p>
<p>„Tvá důvěra mě zahanbuje,“ prohlásil Galder.</p>
<p>„Čaroděj, kterému se podaří Zaklínadlo získat, dobude současně velkou slávu jak pro sebe, tak pro celý Řád,“ upozorňoval ho dál Trémon. „Použili k tomu boty i jiné prostředky a kouzla. Co bychom podle vás měli použít my, mistře?“</p>
<p>„Zdálo se mi to, nebo jsem v tvém tónu zachytil náznak jízlivosti?“</p>
<p>„Ani ten nejmenší, mistře.“</p>
<p>„Ani co by se za nehet vešlo?“</p>
<p>„Ani co by se vešlo za ten nejmenší nehet, mistře.“</p>
<p>„Výborně. Protože já si myslím, že bychom se tam neměli vypravovat vůbec.“ Galder se natáhl a vzal ze stolu prastarou knihu. Zadrmolil kouzelnou formulku a svazek se s vrzáním otevřel. Knižní záložka, podezřele podobná jazyku, se tiše zatáhla do hřbetu.</p>
<p>Chvilku hledal mezi polštáři, až nakonec vytáhl váček na tabák a dýmku velikosti drtiče odpadků. S dovedností dlouhodobého nikotýnového zavislíka zformoval z tabáku příhodnou kuličku a nacpal ji do hlavičky. Luskl prsty a na ukazováku mu vyskočil plamínek. Zhluboka nasál a slastně vyfoukl kouř. Pak zvedl hlavu.</p>
<p>„Ty jsi ještě tady, Trémone?“</p>
<p>„Vy jste mne dal zavolat, pane,“ odpověděl mladší čaroděj klidně. Alespoň podle hlasu to tak vypadalo. Hluboko v šedých očích mu však zahořel ohýnek, který říkal, že má seznam všech malicherností, seznam, ve kterém je zaznamenáno každé posměšné zamžourání, každé otcovské pokárání, každý vědoucí pohled a za jeden každý z nich že se bude Galderův živý mozek koupat rok v kyselině.</p>
<p>„Aha, vlastně máš pravdu. Odpusť zapomnětlivosti starého muže,“ omlouval se Galder spokojeně. Zvedl knihu, ve které listoval.</p>
<p>„Mně se všechno to pobíhání vůbec nelíbí,“ řekl nakonec. „Je to sice všechno tak dramatické, létající koberce a podobně, ale to podle mě nemá se skutečnými kouzly nic společného. Vezmi si například sedmimílové boty. Kdyby člověk opravdu potřeboval ujít sedm mil jedním krokem, jistě by nám dal Stvořitel delší nohy... Co jsem to chtěl říci?“</p>
<p>„Nevím, mistře,“ odpověděl Trémon odměřeně.</p>
<p>„Aha, už vím. Je zvláštní, že nemůžeme v knihovně najít ani to nejmenší o pyramidě v Tsortu. Člověk by si myslel, že tam něco bude, nemyslíš?“</p>
<p>„Za to by měl být knihovník samozřejmě potrestán.“</p>
<p>Galder se na něj úkosem podíval. „No, neměli bychom na něj být moc přísní,“ odpověděl potom pomalu. „Třeba by stačilo zastavit mu příděl banánů.“</p>
<p>Chvilku se dívali jeden na druhého.</p>
<p>Galder odvrátil oči první. Přísný pohled upíral na Trémona velice nerad. Vyvolávalo to v něm stejný pocit, jako by se díval do zrcadla, které bylo úplně prázdné.</p>
<p>„No naštěstí,“ pokračoval, jsem našel nějaké údaje jinde. Abych řekl pravdu, přímo ve své skromné knihovničce. Jsou to noviny Skřelta Změnokoše, zakladatele našeho Řádu. Jestlipak víš, můj milý mladý a tolik uspěchaný příteli, co se stane, když zemře čaroděj?“</p>
<p>„Vysloví se všechna zaklínadla, která nosí v paměti,“ opověděl Trémon. „To je přece jedna z prvních věcí, které jsme se dozvěděli po vstupu na školu.“</p>
<p>„Jenže právě to pro osm Velkých zaklínadel neplatí. Skřelt zjistil, že Velké zaklínadlo si najde úkryt v nejbližší mysli, která je otevřená a ochotná ho přijmout. Postrč mi sem támhle to velké zrcadlo, buď tak laskav.“</p>
<p>Galder vstal a došoural se k výhni, která mezitím vychladla. Pruh kouzla se však stále ještě pohyboval, chvíli byl nehmotný a chvíli zase hmotný, vypadal jako štěrbina vyříznutá do jiného vesmíru, plného žhavého modrého svitu. Galder jej zvedl z police, vytáhl dlouhý luk a pronesl mocná slova. Potom už jen s uspokojením pozoroval, jak se kouzelný pruh natáhl, zachytil na obou koncích zbraně a napnul, až staré dřevo zapraskalo. Pak si pečlivě vybral šíp.</p>
<p>Mezitím Trémon dostrkal stojan s velkým zrcadlem do středu místnosti. Až budu mistrem řádu já, pomyslel si, určitě se nebudu šourat po kobercích v pantoflích.</p>
<p>Trémon, jak už jsme ostatně řekli, cítil, že by se dalo udělat mnoho věcí, kdyby se dostala k moci mladá krev a staré dřevo se vyřezalo, ale v tomto okamžiku byl upřímně zvědavý, co má ten starý blázen v úmyslu.</p>
<p>Možná že by pocítil určité uspokojení, kdyby věděl, že se Galder i Skřelt Změnokoš dokonale mýlili.</p>
<p>Galder několikrát prošel před zrcadlem, které se nejdřív zakalilo, ale pak se v něm ukázal pohled na skundský prales z ptačí perspektivy. Starý mág se zatvářil soustředěně, přičemž držel luk tak, že volně nasazený šíp směřoval ke stropu. Zamumlal polohlasně, ale dost srozumitelně několik slov jako - „upravíme podle teploty... pak odečteme sílu větru - dejme tomu tři uzly...“ a neohrabaným pohybem šíp vypustil.</p>
<p>Kdyby se k tomu mohl vyjádřit zákon akce a reakce, byl by se šíp odrazil od stropu a spadl o několik kroků dál. Jenže příslušného zákona se nikdo neptal.</p>
<p>Mizející šíp zmizel se zvukem, který se absolutně vymyká jakémukoliv popisu. Zněl zhruba jako „dzoinng“, které zkušený zvukař alespoň tři dny upravoval na dobrém mixážním pultu.</p>
<p>Galder odhodil luk stranou a spokojeně se usmál.</p>
<p>„Je jasné, že to teď bude tak hodinku trvat, než tam doletí,“ vysvětloval. „Pak bude Osmé zaklínadlo jednoduše sledovat jeho ionizovanou stopu až sem, ke mne.</p>
<p>„To je skvělé,“ přikývl Trémon, ale každý trochu slušný telepat by si při pohledu na něj přečetl třímetrová písmena, která hlásala: Když k tobě, tak proč ne ke mně? Sklopil oči k pracovnímu stolu plnému krámů a zrak mu padl na dlouhý ostrý nůž, který se zdál jako stvořený k tomu, co se chystal udělat.</p>
<p>Neměl násilí rád, ale v tomto případě se na to docela těšil. Bylo jasné, že na toho, kdo získá Osmé zaklínadlo a v příhodném okamžiku je přidá k ostatním sedmi, čeká jako odměna tajemství tsortské pyramidy a mnoho dalších požitků. Trémon neměl v úmyslu promarnit léta mravenčí práce jenom proto, že jednoho starého blázna náhodou osvítil duch svatý.</p>
<p>„Když už musíme čekat, nedal by sis mezitím šálek kakaa?“ zeptal se Galder a začal se šourat přes místnost, kde visela šňůra zvonku pro služebnictvo.</p>
<p>„Rád,“ odpověděl Trémon. Zvedl nůž a potěžkal jej v ruce, aby zjistil, jak je vyvážený. „Musím vám blahopřát, mistře. Vidím, že na vás bychom si, my mladí, stále ještě museli hodně přivstat.“</p>
<p>Galder se zasmál. Nůž vyletěl z Trémonovy ruky takovou rychlostí, že se (pravděpodobně v souvislosti s línou podstatou zeměplošského světla) opticky zkrátil a zesílil a zamířil přesně na Galderův krk.</p>
<p>Jenže tam nedoletěl. Místo toho uhnul k jedné straně a začal kroužit kolem Počasvoska tak rychle, že Galder vypadal, jako by měl kovový límec. Starý čaroděj se otočil a Trémon měl dojem, že je mnohem vyšší a vyzařuje z něj tajemná síla.</p>
<p>Nůž se najednou vymrštil nazpět a zarazil se do dveřního rámu, sotva několik milimetrů od Trémonova ucha.</p>
<p>„Přivstat, říkáš?“ usmál se na něj Galder mile. „Drahý chlapče, ty by sis vůbec nesměl jít lehnout.“</p>
<p>***</p>
<p>„Dej si ještě kousek stolu,“ prohlásil Mrakoplaš.</p>
<p>„Ne, já nemám marcipán rád,“ odpověděl mu Dvoukvítek. „Kromě toho bych řekl, že je dost nevychované jíst cizím lidem nábytek.“</p>
<p>„S tím si nedělejte starosti,“ uklidňoval ho Vaverka. „Ta stará čarodějnice se tady už několik let neukázala. Říká se, že dostala, co jí patřilo. Prý se o to postaral párek nějakých malých uličníků.“</p>
<p>„Ty dnešní děti,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš.</p>
<p>„Vinu nesou jejich rodiče,“ zasmušil se Dvoukvítek.</p>
<p>V okamžiku, kdy jste své smysly přesvědčili, že je to normální, byla perníková chaloupka docela příjemné místo. Zbytková magie ji udržovala neustále v chodu a ta okolní zvířata, která ještě nepochcípala na vleklé záněty zubů, se jí vyhýbala. Oheň z lékořicových polen hořel v krbu velmi špatně. Mrakoplaš se pokusil nasbírat venku nějaké suché větve, ale nakonec to vzdal. Dřevem, které na vás mluví, se topí velice špatně.</p>
<p>Říhl.</p>
<p>„Je to nezdravé,“ zafilozofoval. „Víš, zajímalo by mě, proč to musí být zrovna sladké? Proč ne tmavý chleba a sýr? A nebo třeba salám - tedy řeknu ti, že takové salámové kanape...</p>
<p>„Copak já vím?“ pokrčil Vaverka rameny. „Babka Zubolavá prostě vyráběla jenom cukrovinky. Přál bych vám ochutnat její sněhové pusinky...“</p>
<p>„Já je okoštoval,“ přikývl Mrakoplaš. „Prohlížel jsem postele a zjistil, že jsou z nich matrace.“</p>
<p>„Perník je tradičnější,“ ozval se Dvoukvítek.</p>
<p>„Co, na matrace?“</p>
<p>„Neblázni,“ odpověděl mu s převahou Dvoukvítek. „Kdo kdy slyšel o matracích z perníku? Na domy.“</p>
<p>Mrakoplaš zabručel. Myslel na jídlo - přesněji na jídlo v Ankh-Morporku. Připadlo mu až směšné, jak mu to místo najednou připadalo přitažlivé. Čím byli dál, tím víc ho to táhlo zpět. Stačilo, aby přivřel oči, a viděl všechno do nejmenších podrobností. Jídelní stánky stovky různých národů na trhu. Mohli jste si dát <emphasis>squishi </emphasis>nebo žraločí polévku tak čerstvou, že by se k ní žádný plavec neodvážil přiblížit, nebo...</p>
<p>„Myslíš, že by to tady mohlo být na prodej?“ zeptal se Dvoukvítek.</p>
<p>Mrakoplaš zaváhal. Už dávno se naučil, že je potřeba dobře si promyslet každou odpověď na Dvoukvítkovy překvapující dotazy.</p>
<p>„Na co?“ zeptal se opatrně.</p>
<p>„Přímo z toho páchne zvláštní atmosféra.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Co to je atmosféra?“ zeptal se Vaverka a začal čenichat kolem, přičemž se mu na tváři objevil výraz, který říkal, že on to neudělal, ať už je to cokoliv.</p>
<p>„Já si myslím, že je to jeden druh žáby,“ poučoval ho Mrakoplaš. „Kromě toho to nemůžeš koupit, protože není <emphasis>od koho...</emphasis>“</p>
<p>„No, tohle bych možná mohl zařídit, se souhlasem lesní rady, samozřejmě,“ vskočil mu Vaverka do řeči a přitom se pokoušel vyhnout Mrakoplašově pohledu.</p>
<p>„... a už v žádném případě by sis to nemohl vzít s sebou, myslím tím, že by se ti ten barák asi do Zavazadla nevešel, nebo jo?“</p>
<p>Mrakoplaš ukázal směrem k Zavazadlu, které se hřálo u ohně a jakýmsi záhadným způsobem se tvářilo jako spokojený, ale ostražitý tygr. Pak se s vítězoslavným výrazem obrátil nazpět k Dvoukvítkovi. Usměv mu okamžitě zmizel.</p>
<p>„Nebo jo?“ opakoval nejistě.</p>
<p>Nikdy se tak docela nevyrovnal s myšlenkou, že uvnitř Zavazadla je úplně jiný svět než zvenčí. Samozřejmě že to byl pouhý vedlejší jev jeho celkové tajemnosti, ale Mrakoplaše přesto stále znovu znepokojovalo, když viděl, jak cpe Dvoukvítek do Zavazadla náruče špinavých košil a ponožek, a když pak znovu otevře víko, leží uvnitř úhledně srovnané hromádky čistého prádla vonící levandulí. Dvoukvítek také cestou nasbíral spoustu zajímavých upomínkových předmětů, Mrakoplaš by řekl krámů, ale Zavazadlo si s nimi bez potíží poradilo. Vešel se do něj i dvoumetrový kůl sloužící k obřadu Drbání prasete a <emphasis>nikde </emphasis>z něj nevyčuhoval.</p>
<p>„No, já nevím. Ty jsi čaroděj a měl by ses v tom vyznat.“</p>
<p>„No to samozřejmě, ale zavazadlová magie je vysoce specializovaný obor,“ odtušil pohotově Mrakoplaš. „Víš, já si ale myslím, že oni by trpaslíci tu chaloupku ani prodat nechtěli, ona je to přece jen taková, taková...“ zoufale zatápal ve výrazech, které znal z Dvoukvítkova slovníku, „... taková turistická atrakce.“</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se se zájmem Vaverka.</p>
<p>„No to znamená, že sem bude chodit spousta lidí, jako je on, a prohlížet si tu chalupu,“ vysvětloval mu Mrakoplaš.</p>
<p>„A proč?“</p>
<p>„No, protože...“ Mrakoplaš znovu zapátral v hlavě „... je to folklór. Je interesantní. Romantická, eňo ňůňo, boží... Je to skvělá ukázka zaniklého lidového umění, založená na dovednostech dávno uplynulých let.“</p>
<p>„Vážně?“ podivil se Vaverka a užasle se rozhlédl chaloupkou.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„To všecko, co jsi říkal?“</p>
<p>„Asi jo.“</p>
<p>„Pomohl bych vám ji zapakovat.“</p>
<p>Pod pokrývkou hustých mračen, která pokrývala větší část zeměplošského nebe, mezitím klidně ubíhala noc. To bylo štěstí, protože až se obloha vyčistí a budou si ji moci prohlédnout astrologové, bude po klidu.</p>
<p>V rozličných částech pralesa mezitím bloudily skupinky čarodějů. Chodili v kruzích a začínali být silně nervózní, protože všechny stromy, do kterých naráželi, se jim omlouvaly. Ale ať už je to tak, nebo onak, někteří čarodějové se dostali skutečně do těsné blízkosti perníkové chaloupky...</p>
<p>Teď je ovšem nejvhodnější doba vrátit se do rozlehlých budov Neviditelné univerzity, a to přesně do obydlí Šedomila Spolda, který nejen že byl už dlouho nejstarším mágem Zeměplochy, ale byl rozhodnut jím ještě dlouho zůstat.</p>
<p>V této chvíli byl velmi překvapen a rozrušen.</p>
<p>Několik posledních hodin měl plné ruce práce. Jistě, byl hluchý a nemyslelo mu to už tak rychle jako dřív, ale staří mágové mají vypěstován neobyčejně silný pud sebezáchovy a vědí, že když se na ně začne zamyšleně dívat vysoká postava v černém, s posledním modelem jednoduchého zemědělského nářadí přes rameno, je nutno jednat rychle. Služebnictvu dal volno. Dveře zapečetil pastou vyrobenou z drcených jepic a na okna namaloval ochranné oktagramy. Po podlaze rozlil vzácný a nesmírně páchnoucí olej v ornamentech, které naznačovaly, že jejich tvůrce byl buď opilý, nebo nepocházel z tohoto světa, nebo obojí. Uprostřed místnosti je vidět osmicípá hvězda - symbol Sebraných smyslů, obklopená červenými a zelenými svícemi. Ve středu hvězdy stojí podlouhlá truhlice ze dřeva kapraďovité borovice, která se dožívá nesmírného stáří, vyložená rudým sametem, a její okraje jsou lemovány ochrannými amulety.</p>
<p>Šedomil Spold totiž předpokládá, že ho bude Smrť v nejbližší době hledat, ale to už čekal několik desítek let, takže za tu dobu ze svého bytu vybudoval nedobytný úkryt.</p>
<p>Vlezl dovnitř, spustil složitý hodinový stroj na zámku truhlice a zaklapl za sebou víko. Teprve potom se v klidu uvelebil s vědomím, že teď je konečně v naprostém bezpečí před útokem jednoho ze svých největších nepřátel. Háček byl v tom, že ve svých plánech zapomněl na důležitou úlohu, kterou ve většině příběhů podobného druhu hraje klíčová dírka.</p>
<p>V okamžiku, kdy se spokojeně natáhl, se mu těsně vedle ucha ozval hlas: ŽE JE TADY ALE TMA, CO?</p>
<p>***</p>
<p>Začalo sněžit. Okna perníkové chaloupky zasklená cukrkandlem vyhlížela vesele do tmy.</p>
<p>Na jednom konci mýtiny se na okamžik rozzářila tři malá narudlá světélka a ozval se sípavý kašel, který náhle ustal.</p>
<p>„Drž zobák!“ zasyčel čaroděj třetího stupně, „vždyť nás uslyší!“</p>
<p>„Nevíš kdo asi? Těm mládencům z Bratrstva Mrkající kápě jsme uklouzli v močále a ti blbečkové z Kruhu Pravých proroků se pustili špatnou cestou hned na začátku.“</p>
<p>„Jasně,“ začal nejmladší z nich, „ale kdo to na nás pořád mluví? Říká se, že je tenhle les kouzelný, plný skřetů a vlků a...“</p>
<p>„Stromů,“ hlas, který se ozval odněkud z neproniknutelné temnoty, bychom mohli popsat jako dřevěný.</p>
<p>„Jo, to taky,“ přikývl nejmladší čaroděj. Zatáhl ze špačka své cigarety a otřásl se.</p>
<p>Vedoucí skupiny vyhlédl zpoza kamene a pozoroval chaloupku.</p>
<p>„Tak dobrá,“ rozhodl se nakonec a začal potichu vyklepávat dýmku o podpatek sedmimílových bot, který v protestu zavrzal. „Vlítneme tam, seberem je a pryč, jasný?“</p>
<p>„Víš určitě, že jsou tam jenom lidi?“ zeptal se nervózně nejmladší mág.</p>
<p>„Jasně,“ zavrčel vůdce. „Co sis myslel? Že jsou tam medvědi?“</p>
<p>„Mohla by tam být taky nějaká obluda. Tohle je přesně takový les, kde by mohly žít obludy.“</p>
<p>„A stromy,“ ozval se přátelský hlas odněkud shora.</p>
<p>„Jo, to taky,“ přikývl bezmyšlenkovitě soustředěný vedoucí.</p>
<p>***</p>
<p>Mrakoplaš se na postel díval s nedůvěrou. Byla ze sladových bonbónů, vykládaná karamelami, ale vypadala spíš jako něco k jídlu než ke spaní, a taky už skutečně nesla stopy zubů.</p>
<p>„Někdo mi jedl z mé postele,“ prohlásil.</p>
<p>„Když já hrozně miluju karamely,“ bránil se Dvoukvítek.</p>
<p>„Jestli budeš vyvádět takové věci, přijde víla a sebere ti všechny zuby,“ pohrozil mu Mrakoplaš.</p>
<p>„Ne víla, elfové,“ vmísil se jim do řeči Vaverka, který stál na toaletním stolečku. „Zuby trhají elfové. A taky nehty na rukou a na nohou. Elfové jsou občas hrozně popudliví.“</p>
<p>Dvoukvítek si těžce sedl na postel.</p>
<p>„Ty si to určitě pleteš,“ vzdychl si. „Elfové jsou vznešení a krásní, moudří a půvabní, určitě jsem to tak četl.“</p>
<p>Mrakoplašovo a Vaverkovo koleno si vyměnilo významný pohled.</p>
<p>„Já si myslím, že musíš mluvit o jiných elfech,“ zavrtěl hlavou trpaslík. „Ti, co žijí tady v okolí, jsou úplně jiní. Rozhodně se jim nesmí říkat, že jsou vzteklouni. Tedy pokud si nechceš nést zuby domů v klobouku.“</p>
<p>Ozval se tichý zvuk otvíraných nugátových dveří. Z opačného konce domečku sem dolehl tichounký cinkavý šramot, jako když co nejopatrněji rozbijete velkým kamenem okno z cukrkandlu.</p>
<p>„Co to bylo za zvuk?“ zeptal se Mrakoplaš.</p>
<p>„Který?“ zeptal se Dvoukvítek.</p>
<p>Pak někdo zabušil holí na okenní rám. Vaverka se s výkřikem „elfové!“ vrhl napříč místností k myší díře a zmizel.</p>
<p>„Co budeme dělat?“ rozhlížel se Dvoukvítek.</p>
<p>„Zpanikaříme?“ navrhl Mrakoplaš s nadějí. Vždycky si myslel, že nejlepší cesta k záchraně je zpanikařit. Jeho teorie vycházela z toho, že se lidé, kteří se v minulosti setkali se šavlozubým tygrem, dali rozdělit zhruba na ty, kteří zpanikařili a utekli, a na ty druhé, kteří zůstali stát na místě a říkali něco jako „Ó, jak vznešená šelma“, nebo „Kuk, kočičko!“.</p>
<p>„Támhle je skříň,“ zašeptal Dvoukvítek a ukázal na úzká dvířka vtěsnaná mezi perníkovou stěnu a bok krbu. Rychle se namačkali do sladce zatuchlé temnoty.</p>
<p>Zvenčí k nim dolehlo praskání čokoládové podlahy. Potom někdo prohlásil: „Slyšel jsem tady hlasy.“</p>
<p>Jiný hlas mu odpověděl. „Jo, já taky, ale zezdola. To budou Mrkouni.“</p>
<p>„Vždyť jsi říkal, že jsme jim uklouzli v bažinách!“</p>
<p>„Jé, kluci, koukněte se, tady je všechno k jídlu, klidně si můžete kousnout třeba...“</p>
<p>„Drž hubu!“</p>
<p>Ozvalo se další vrzání a skřípání a potom výkřik zezdola, kde jeden z Pravých proroků, který se plížil tmou od okna, šlápl na prsty Mrkající kápě, ukryté pod stolem. Vtom zaznělo náhlé <emphasis>zíííp </emphasis>a <emphasis>zinnng </emphasis>uvolněné magie.</p>
<p>„Ale do prdele!“ zanadával hlas zvenčí. „Už ho dostali. Jdem!“</p>
<p>Bylo slyšet další skřípání a vrzání a pak se rozhostilo ticho. Po nějaké chvíli zašeptal Dvoukvítek Mrakoplašovi. „Poslyš, já mám dojem, že je v té skříni koště.“</p>
<p>„No a co je na tom divného?“</p>
<p>„Tohle má řídítka.“</p>
<p>Dole kdosi pronikavě vykřikl. Jeden z čarodějů se ve tmě pokusil nadzvednout víko Zavazadla. Ze spíže se ozval hlasitý náraz, který signalizoval náhlý příchod skupiny Osvícených mágů Nepřerušeného kruhu.</p>
<p>„Co asi všichni hledají?“ zeptal se šeptem Dvoukvítek.</p>
<p>„Nevím, ale myslím, že pro nás bude lepší, když se to ani nedozvíme,“ prohlásil Mrakoplaš zamyšleně.</p>
<p>„Asi máš pravdu.“</p>
<p>Mrakoplaš opatrně pootevřel dveře. Místnost byla prázdná. Po špičkách přešel k oknu, a když vyhlédl ven, zíral přímo do pozvednutých tváří tří Bratří Půlnočního řádu.</p>
<p>„To je on!“</p>
<p>Rychle uskočil a vrhl se ke schodům.</p>
<p>Scéna dole byla nepopsatelná, ale protože by byl takový výrok za požehnané vlády Quimbyho II. potrestán smrtí, bude lépe, když se ji pokusíme přece jen popsat. Tak především, většina bojujících mágů se pokoušela místnost osvětlit rozličnými plameny, blesky a magickým ohněm a to vytvářelo atmosféru diskotéky v továrně na fotoblesky. Skoro každý z účastníků se pokoušel najít takové místo, odkud by mohl pozorovat celou místnost bez nebezpečí, ale <emphasis>bez výjimky </emphasis>se snažili uhnout z cesty Zavazadlu. To právě zahnalo do kouta dva Pravé proroky a zuřivě klapalo víkem na každého, kdo se přiblížil. Jeden z mágů se podíval ke schodům.</p>
<p>„To je on!“</p>
<p>Mrakoplaš rychle uskočil nahoru na schody a narazil do něčeho zády. Rychle se ohlédl a uviděl Dvoukvítka sedícího na koštěti, které se volně vznášelo ve vzduchu.</p>
<p>„Musela ho tady zapomenout ta čarodějnice,“ zářil Dvoukvítek. „Opravdické létající koště!“</p>
<p>Mrakoplaš zaváhal. Z proutěného konce koštěte vyletovaly oktarínové jiskřičky a výšky k smrti nenáviděl. Ještě míň se mu však líbil tucet rozpálených a vzteklých čarodějů, kteří se prali o to, kdo se k němu po schodech dostane nejdřív, a právě to se dělo kousek od něj.</p>
<p>„Dobrá, ale já řídím.“</p>
<p>Kopl čaroděje, který už byl v polovině kouzla Ochromení a naskočil před Dvoukvítka na koště. To sletělo dolů po schodech a obrátilo se vzhůru nohama, takže Mrakoplaš na okamžik zíral přímo do očí jednoho z Bratří Půlnoci.</p>
<p>Vykřikl a křečovitě zakroutil řídítky.</p>
<p>Pak se stalo několik věcí najednou. Koště vyrazilo kupředu a prorazilo v dešti drobečků zeď. Zavazadlo také vyrazilo kupředu a kouslo jednoho z Proroků do nohy. Najednou se odnikud s ostrým zahvízdnutím vynořil šíp, o pár centimetrů minul Mrakoplaše a narazil s temným zaduněním do víka Zavazadla.</p>
<p>Zavazadlo zmizelo.</p>
<p>***</p>
<p>O kus dál v pralese, v malé chýši, přihodil stařičký šaman na oheň několik suchých větviček a přes kouř upřel pohled do tváře nejistého učedníka.</p>
<p>„Bedna s nožičkami?“ zeptal se znovu.</p>
<p>„Ano, pane. Spadla z nebe a podívala se na mě,“ přisvědčil učedník.</p>
<p>„Takže ta bedna měla oči?“</p>
<p>„Ne...“ začal učedník a zmateně se zarazil. Stařík se na něj udiveně podíval.</p>
<p>„Mnozí viděli Topaxciho, boha Rudé houby, a tak si vysloužili právo být šamanem,“ řekl nakonec. „Někteří viděli Skelda, boha kouře, a těm se říká čarodějové. Jen málokdo měl tu čest setkat se s Umčerrelem, duchem pralesa, a ten se stal pánem duchů. Ale nikdo doposud neviděl bednu se stovkou nožiček, která by se na někoho dívala bez očí, a takovým se říká idio...“</p>
<p>Přerušil ho náhlý svištivý zvuk a závan sněhu a jisker, který rozfoukal oheň po celé chýši. Něco se zamíhalo, pak zapraskala protější zeď, rozletěla se na kusy a zjevení zmizelo.</p>
<p>Rozhostilo se dlouhé ticho. Pak ještě krátký okamžik napjatého ticha. Nakonec starý šaman začal velmi opatrně: „Neviděl jsi teď náhodou dva muže, kteří letěli hlavou dolů na koštěti a křičeli jeden na druhého?“</p>
<p>Mladý učedník se mu podíval zpříma do očí. „Samozřejmě, že ne.“</p>
<p>Stařec si zhluboka a s úlevou oddychl. „Díky bohům! Já taky ne.“</p>
<p>***</p>
<p>V Perníkové chaloupce zavládl naprostý zmatek, nejen proto, že všichni mágové chtěli sledovat koště, ale současně v tom chtěli zabránit ostatním, a to vedlo k několika politováníhodným incidentům. Největší a také nejtragičtější se stal, když se jeden z Pravých proroků rozhodl použít své sedmimílové boty bez přípravy a příslušných zaklínadel. Jak už bylo řečeno, sedmimílové boty jsou velmi komplikovaná kouzelná pomůcka a ubohý čaroděj si vzpomněl příliš pozdě, že u dopravního prostředku, který vám má umožnit položit jednu nohu dvacet mil před druhou, se může každá chybička krutě vymstít.</p>
<p>***</p>
<p>Zuřila první sněhová bouře nadcházející zimy a většinu nebe nad Zeměplochou pokrývala hustá těžká mračna. A přece, shora, ve stříbrné záři malého zeměplošského měsíce, poskytovala mračna jeden z nejkrásnějších pohledů v celém mnohočetném vesmíru.</p>
<p>Velké pásy mračen, dlouhé stovky kilometrů, se táhly od Krajopádu ke Středovým horám. Obrovský sloup se netečně tyčil v mrazivém křišťálovém tichu až ke hvězdám a kolem něj vířila mračna podobná mléku, které si Stvořitel nalil do právě zamíchané kávy.</p>
<p>Nic nerušilo tu nádhernou scénu, která...</p>
<p>Vrstvou mračen prorazilo něco malého a vzdáleného a za sebou zanechávalo útržky vodních par. Chladným tichem stratosféry se jasně a hlasitě rozlehly zvuky hádky.</p>
<p>„Říkal jsi, že s tou věci umíš létat!“</p>
<p>„Ne, to jsem neřekl. Řekl jsem jenom, že ty to neumíš.“</p>
<p>„Ale já nikdy na něčem takovém neseděl!“</p>
<p>„To je náhoda!“</p>
<p>„Jenže ty jsi řekl, že... <emphasis>Podívej se na nebe!</emphasis>“<emphasis> </emphasis></p>
<p>„Ne, nechci!“</p>
<p>„Co se to stalo s hvězdami?“</p>
<p>A tak se stalo, že Mrakoplaš s Dvoukvítkem byli první obyvatelé Zeměplochy, kteří uviděli, co jim budoucnost chystá.</p>
<p>Tisíc mil za jejich zády se z mračen tyčila hora Cori Celesti a vrhala ostrý stín na zpěněná mračna, takže bohové by si toho mohli všimnout také, ale bohové se normálně na oblohu nedívají a právě v téhle chvíli se hádali s Ledovými obry, kteří odmítli ztlumit rádio.</p>
<p>Na okraji, ve směru, kterým neúnavně postupovala velká A‘Tuin, zmizely z oblohy všechny hvězdy.</p>
<p>V celém tom sametově černém kruhu zbyla jen jedna jediná hvězda, rudá a zlověstná, hvězda která zářila jako oko vzteklinou nakaženého norka. Byla malá, strašlivá a nelítostná. Plocha mířila přímo k ní.</p>
<p>Mrakoplaš věděl přesně, co je za takové situace nutno udělat. Vykřikl a zamířil s koštětem svisle dolů.</p>
<p>***</p>
<p>Galder Počasvosk stál s pozvednutýma rukama uprostřed osmicípé hvězdy.</p>
<p>„Uršalo, dileptor, c‘hula, splňte má přání!“</p>
<p>Nad hlavou se mu objevil malý obláček mlhy. Podíval se koutkem na Trémona, který neochotně postával na okraji magického obrazce.</p>
<p>„Ta další část je opravdu velice zajímavá,“ mrkl na něj Galder. „Dávej pozor. <emphasis>Kot-b‘hai! Kot-sham! </emphasis>Ke mně, duchové malých osamělých kamenů a všech ustaraných myší menších než pět centimetrů!“</p>
<p>„Cože?“ zeptal se Trérnon.</p>
<p>„Tenhle kousek jsem musel velice dlouho studovat,“ souhlasil Galder. „Zvlášť to o těch myších. Ano, kde jsem to skončil? Jo...“</p>
<p>Znovu pozvedl paže. Trémon ho pozoroval a nepřítomně si olízl rty. Ten starý hlupák se celou svou soustředěnou myslí upíná k Zaklínadlu a jeho, Trémona, si vůbec nevšímá. Místností se převalovala slova moci, odrážela se od stěn a mizela ve skulinách za nábytkem a předměty v policích. Trémon zaváhal.</p>
<p>Galder na chvíli zavřel oči a tvář se mu změnila v extatickou masku, když se chystal vyslovit závěrečné slovo.</p>
<p>Trémon se přihrbil a prsty se mu sevřely znovu kolem držadla nože. Galder otevřel jedno oko, kývl na něj a poslal stranou proud sily, který zvedl mladšího muže jako pírko a udeřil jím o zeď.</p>
<p>Galder na něj přátelsky zamrkal a znovu pozvedl paže.</p>
<p>„Ke mně, ó duchové.. .“</p>
<p>Ozvalo se zahřmění, světlo zmizelo a nastala chvíle fyzické nestability, během níž se stěny zdánlivě skládaly do sebe. Trémon zaslechl ostré nadechnutí a pak tupý, hlasitý úder.</p>
<p>V místnosti se rozhostilo ticho.</p>
<p>Když uběhlo několik minut, vylezl Trémon zpoza velkého křesla a oprášil se. Zapískal si několik tónů nějakého nesmyslu a s přehnanou nenápadností se obrátil ke dveřím. Zrak přitom upíral ke stropu, jako by něco takového v životě neviděl. Pohyboval se způsobem, který dával tušit, že chce překonat rychlostní rekord v nenápadné chůzi.</p>
<p>Uprostřed magického osmiúhelníku dřepělo Zavazadlo a klapalo víkem. Trémon se zastavil. S hrůzou z toho, co uvidí, se pomalu, velice pomalu otočil.</p>
<p>V útrobách Zavazadla zahlédl sloupečky čistého prádla, slabě vonícího levandulí. Čaroději tak nějak přišlo, že je to nejstrašnější věc, kterou kdy v životě viděl.</p>
<p>„Ehm, no,“ odkašlal si, „neviděl jste tady čirou náhodou někde ještě jednoho čaroděje?“</p>
<p>Zavazadlu se podařilo vypadat ještě výhružněji.</p>
<p>„Aha,“ řekl Trémon. „No dobrá. Na tom vlastně nezáleží.“</p>
<p>Soustředěně popotahoval za lem svého roucha a zdálo se, že ho na okamžik zaujal vyšívaný vzorek. Když zvedl hlavu, ta strašlivá truhlice tam stále byla.</p>
<p>„Na shledanou,“ řekl a dal se na útěk. Ze dveří se mu podařilo vyběhnout právě včas.</p>
<p>***</p>
<p>„Mrakoplaši?“</p>
<p>Mrakoplaš otevřel oči. Ne, že by mu to nějak pomohlo. Prostě namísto aby viděl jenom samou čerň, viděl kolem sebe samou bělost a kupodivu to bylo ještě horší.</p>
<p>„Jsi v pořádku?</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>Ležel na kameni poprášeném sněhem, ale ten kámen nějak nevypadal tak docela jako obyčejný kámen. Tak například se neměl pohybovat.</p>
<p>Kolem vál sníh. Dvoukvítek seděl asi metr od něj a na tváři měl opravdovou starost.</p>
<p>Mrakoplaš zasténal. Všechny kosti v těle mu vyčítaly způsob, jak s nimi v posledních chvílích zacházel, a stavěly se do fronty na stížnosti.</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Vzpomínáš, když jsme letěli v mracích a já měl strach, abychom do něčeho nenarazili, řekl jsi, že jediná věc, do které bychom v té výšce mohli narazit, je mrak nacpaný kamením.“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„Jak jsi to věděl?“</p>
<p>Mrakoplaš se rozhlédl kolem, ale co se týče malebnosti a členitosti okolí, mohli být klidně uvnitř pingpongového míčku.</p>
<p>Skála pod nimi byla prostě skála. Když přejel rukou po jejím povrchu, ucítil jasně stopy kamenického dláta. Když přiložil ucho na chladný vlhký kámen, měl dojem, že slyší pomalé bušení, podobné tepu srdce. Opatrně se plazil kupředu, až se dostal na okraj kamene a opatrně se přes něj podíval.</p>
<p>V té chvíli musel kámen prolétat nad trhlinou v mracích, protože Mrakoplašovi se podařilo zahlédnout nezřetelné, vzdálené vrcholky rozeklaných hor.</p>
<p>Byly strašlivě hluboko.</p>
<p>Nesrozumitelně zabublal a pozpátku, centimetr za centimetrem ustupoval nazpět.</p>
<p>„Je to zvláštní,“ oznámil nakonec Dvoukvítkovi. „Kameny přece nelítají. Jsou známé právě tím, že to nedělají.“</p>
<p>„Jenže možná by zrovna lítaly, kdyby mohly,“ zasnil se Dvoukvítek. „Možná že tenhle právě přišel na to, jak se to dělá.“</p>
<p>„No, tak hlavně doufejme, že to najednou nezapomene,“ ušklíbl se nejistě Mrakoplaš. Podkasal si navlhlé roucho a zachmuřeně se rozhlížel po okolních mracích. Zasnil se nad tím, že někde jistě existují lidé, kteří mají svůj život ve vlastních rukou. Ráno vstanou a večer si jdou v klidu lehnout a mají celkem slušnou jistotu, že nepřepadnou přes Okraj světa ani že na ně nezaútočí banda</p><empty-line /><p>připitomělých mágů, natož aby se probudili na balvanu, který zřejmě propadl touze dostat se do vyššího postavení, než bývá u kamenů zvykem. Matně si vzpomněl, že i on tak kdysi žil.</p>
<p>Mrakoplaš zavětřil. Balvan byl cítit něčím smaženým. Vůně, jak se zdálo, přicházela odněkud zepředu a promlouvala přímo k čarodějově žaludku.</p>
<p>„Necítíš nic?“</p>
<p>„Řekl bych, že je to slanina,“ prohlásil Dvoukvítek.</p>
<p>„Já <emphasis>doufám, </emphasis>že je to slanina,“ pokýval Mrakoplaš hlavou, „protože ji teď najdu a sním.“ Bez ohledu na pohyb kamene se postavil a kolébavým krokem námořníka se vydal do mračen a očima pátral ve vlhkém šeru.</p>
<p>Vpředu, nebo přesněji řečeno na přídi kamene, seděl u čadivého ohníčku na zkřížených nohou malý druid. Na hlavě měl uvázaný kus nepromokavého plátna a ozdobným srpem postrkoval po pánvi kusy slaniny.</p>
<p>„Ehm,“ ozval se nezávazně Mrakoplaš. Druid zvedl oči a upustil pánev do ohně. Vyskočil na nohy a výhružně napřáhl srp. Vypadal tak nebezpečně, jak jen může vypadat člověk v mokré noční košili a s promočeným šátkem uvázaným na babku.</p>
<p>„Varuju vás. S každým únoscem ošklivě zatočím!“ zvolal a strašlivě kýchl.</p>
<p>„My vám chceme spíš pomoci,“ prohlásil Mrakoplaš a upřel oči toužebně na slaninu, která se pálila v ohni. To druida, který byl k Mrakoplašově překvapení docela mladý, očividně zaskočilo. Mrakoplaš sice předpokládal, že teoreticky musí existovat i něco takového, jako jsou mladí druidové, ale tak nějak si je nedovedl představit.</p>
<p>„Takže vy mi nechcete ten kámen ukrást?“ zeptal se druid a spustil srp o několik milimetrů.</p>
<p>„Vždyť já ani nevím, že se kámen dá ukrást,“ odpověděl mu unaveně Mrakoplaš.</p>
<p>„Promiňte,“ vmísil se do hovoru opatrně Dvoukvítek. „Obávám se, že vám hoří večeře.“</p>
<p>Druid se podíval dolů a docela marně zamával nad ohněm rukama. Mrakoplaš se mu vrhl na pomoc, objevil se hustý oblak kouře, popela a zavládl zmatek. Společně vybojované vítězství v podobě několika kusů připálené slaniny vykonalo mnohem víc než dlouhé diplomatické jednání.</p>
<p>„A jak jste se sem vlastně dostali?“ vyzvídal druid. „Jsme přinejmenším ve výši sto šedesáti metrů, tedy pokud jsem si zase nepopletl magické runy.“</p>
<p>Mrakoplaš se pokusil na výšku zapomenout. „My jsme letěli kolem a prostě jsme sem jen tak zapadli.“</p>
<p>„Měli jsme namířeno k zemi,“ dodával Dvoukvítek na vysvětlenou.</p>
<p>„Jenže ten tvůj kámen nás naštěstí zarazil,“ pokračoval zase Mrakoplaš. Ještě teď mu to záda připomínala. „Díky,“ ukončil společné vysvětlení.</p>
<p>„A já si myslel, že jsem vletěl do vzdušného víru,“ poškrabal se za uchem druid, jehož jméno bylo, jak se ukázalo, Belafon. „Takže to jste museli být vy.“ Zimomřivě se zatřásl. „Teď už musí být ráno. Kašlu na předpisy. Vyletím nad mračna, držte se.“</p>
<p>„Čeho?“ vyjekl Mrakoplaš.</p>
<p>„No, snažte se upřeně myslet na to, že nechcete spadnout,“ radil jim Belafon. Potom vytáhl ze záhybů roucha velké kovové závaží a několikrát jím v podivných křivkách máchl nad ohněm.</p>
<p>Mračna kolem nich se začala propadat, Mrakoplaš a Dvoukvítek měli pocit, že jsou mnohokrát těžší, a kámen najednou prorazil poslední vrstvu mračen a ocitl se ve sluneční záři.</p>
<p>Vyrovnal se několik metrů nad šedivou hladinou mračen a pokračoval v testě pod chladnou, ale jasně modrou oblohou. Mračna, která se jim včera večer zdála tak strašlivě vzdálená a dnes ráno nebezpečně dusivá, se teď změnila v krásný šedobílý koberec, který se táhl donekonečna na všechny strany. Tu a tam z nich jako ostrov trčel vrcholek některé z vysokých hor. Za zádí kamene se hladina mračen čeřila v neklidných vírech. A kámen...</p>
<p>Byl asi deset metrů dlouhý, tři a půl metru široký a namodralý.</p>
<p>„To je skutečně nezapomenutelný pohled,“ prohlásil Dvoukvítek a oči mu nadšeně zářily.</p>
<p>„Hm, ale co drží ten kámen nahoře?“ zajímalo Mrakoplaše.</p>
<p>„Hlavně velká dávka přemlouvání,“ odpověděl Belafon a začal si ždímat lem roucha.</p>
<p>„Aha,“ přikývl nechápavě Mrakoplaš.</p>
<p>„Držet je nahoře, to je to nejmenší,“ pokračoval ve vysvětlování druid, předpažil a mezerou mezi palcem a ukazovákem zaměřil na vzdálenou horu. „Nejtěžší ze všeho je přistání. Koneckonců, prosby a přemlouvání drží pohromadě celý vesmír, bylo by zbytečné předstírat, že je to všechno pouhopouhá magie.“</p>
<p>Mrakoplaš se náhodou podíval řídnoucím závojem mračen dolů a hodně hluboko pod nimi zahlédl kousek země pokryté sněhem. Byl si jistý, že se ocitli ve společnosti šílence, ale na to byl zvyklý. Pokud si mohl v jeho společnosti zajistit bezpečí tím, že ho bude pozorně poslouchat, byl jedno jediné ucho.</p>
<p>Belafon si sedl a nohy si pohodlně spustil přes okraj kamene.</p>
<p>„Podívejte, nedělejte si starosti. Kdybyste si začali opravdu vážně myslet, že kámen nemůže létat, mohl by to uslyšet, považovat to za přemlouvání a vám by se špatně vedlo, jasný? Je vidět, že jste se ještě nestačili seznámit s novými formami moderního myšlení.“</p>
<p>„Jo, taky mám ten dojem,“ odpověděl mu slabým hlasem Mrakoplaš. Snažil se zapomenout na všechny kameny na zemi. Pokoušel se představit si balvany poletující oblohou jako vlaštovky, snášející se nízko k zemi jen proto, aby mohly v čirém opojení z letu vystřelovat vysoko k nebi...</p>
<p>Byl si až trapně vědom, že mu to ani trochu nejde.</p>
<p>***</p>
<p>Druidové Zeměplochy se pyšnili svým nadcházejícím sjezdem, na kterém, jak tvrdili, se dostanou na dosah k odhalení tajemství vesmíru. Samozřejmě že jako druidi všude a kdekoliv, i oni věřili v harmonii života, léčivou moc rostlin, přirozený rytmus ročních období a v upálení každého, kdo k těmto pravdám nepřistupuje s tím pravým nadšením. Také se dlouho a podrobně zabývali samými základy stvoření a nakonec zformulovali následující teorii:</p>
<p>Vesmír, tvrdili, existoval díky vyváženosti čtyř základních sil, které nazývali Nadpřirozeno, Přemlouvání, Nejistota a Nasranost.</p>
<p>Tak například Slunce a Měsíc obíhaly Plochu proto, že byly přemluveny, aby nespadly a neuletěly do kosmu, protože měly strach z Nejistoty. Nadpřirozeno umožňovalo stromům růst a Nasranost je udržovala ve vztyčené poloze a tak dál.</p>
<p>Někteří druidové sice naznačovali, že tahle teorie má určité nedostatky, ale příliš nepochodili. Starší příslušníci sdružení jim velmi důrazně vysvětlili, že je v diskusi vždycky místo pro fundovaný argument a že v odborné debatě vítají dobře mířenou ránu, stejně jako dokonalou obranu, ale všechny ty Věci že budou předmětem jednání při nejbližším ohni na počest slunovratu.</p>
<p>***</p>
<p>„Aha, takže ty jsi astronom?“ zeptal se Dvoukvítek.</p>
<p>„To ne,“ odpověděl Belafon. Kámen zatím opisoval měkkou křivku kolem úbočí hory. „Já jsem poradce v oblasti počítačového hardwaru.“</p>
<p>„Co je to počítačový hardware?“</p>
<p>„No přeci tohle,“ vysvětloval druid a nohou poklepal na kámen. „Tohle je tedy jeden z komponentů. Přesněji řečeno náhradní díl. Mají nějaké potíže s velkými kruhy na planině Vortex. Alespoň to tvrdí. Chtěl bych mít bronzový náramek za každého uživatele, který se vůbec neunavuje tím, aby alespoň nahlédl do manuálu.“ Pokrčil rameny.</p>
<p>„A k čemu to přesně je?“ zeptal se Mrakoplaš. Cokoliv mu bylo dobré, aby odpoutal mysl od vzdálenosti, která ho dělila od země.</p>
<p>„No, můžeš to použít... s pomocí těch kamenů můžeš přesně určit roční dobu a čas,“ odpověděl Belafon.</p>
<p>„Aha. To jako myslíš, když je na něm sníh, tak že je zima?“</p>
<p>„Ano. Vlastně ne! Víš, předpokládejme, že bys chtěl zjistit, kde vyjde ta nebo ona hvězda...“</p>
<p>„Proč?“ zeptal se Dvoukvítek a z obličeje mu vyzařoval nelíčený zájem.</p>
<p>„No třeba kdybyste chtěli vědět, kdy máte zasadit tu nebo tu rostlinu,“ odpovídal mu Belafon a začal se trochu potit, „nebo třeba kdybyste...“</p>
<p>„Půjčím ti svůj kalendář, jestli chceš,“ nabídl mu Dvoukvítek.</p>
<p>„Kalendář?“</p>
<p>„To je taková kniha, která ti řekne, jaký je den,“ vysvětloval mu unaveně Mrakoplaš. „To by bylo podle tvého gusta.“</p>
<p>Belafon ztuhl. „Kniha?“ zeptal se rozpačitě. „Myslíš jako papírová?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„No, to se mi nezdá zrovna nejspolehlivější,“ řekl druid pohrdlivě. „Jak může kniha vědět, který je právě den? Papír přece neumí počítat.“</p>
<p>Dupl na přední konec kamene a ten se znepokojivým způsobem rozhoupal. Mrakoplaš vyděšeně polkl a přitáhl si Dvoukvítka k sobě.</p>
<p>„Slyšel jsi někdy o kulturním šoku?“ zasyčel mu do ucha.</p>
<p>„Co to má být?“</p>
<p>„To je přesně to, co utrpí lidé, kteří stráví pět set let marnými pokusy jak přinutit kamenný kruh, aby ukazoval přesně, a pak potkají někoho s malou knížečkou, která má jednu stranu pro každý den a k tornu ještě obsahuje přehršli takových moudrostí jako ‚teď je nejlepší čas k sázení zelených fazolek‘, nebo ‚ranní ptáče dál doskáče, ale dřív chcípne‘, a ty si musíš o kulturním šoku pamatovat především jedno...“ Mrakoplaš se na nadechl a tiše pohnul rty, aby si vzpomněl, kam až v té větě došel „. ..jediné.“ dokončil.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Nikdy nesmíš kulturní šok způsobit člověku, který pilotuje tisícitunový kámen!“</p>
<p>***</p>
<p>„Už je to pryč?“</p>
<p>Trémon opatrně vyhlížel nad cimbuřím Věže umění, obrovského kužele napůl rozpadlého zdiva, který se tyčil nad střechami Neviditelné univerzity. Chomáč studentů a instruktorů magie, kteří stáli na zemi hluboko pod ním, přikývl.</p>
<p>„Určitě?“</p>
<p>Kvestor přiložil spojené ruce k ústům a zavolal:</p>
<p>„Už před hodinou to prolomilo dveře vedoucí na Střed a uprchlo, pane!“</p>
<p>„Špatně,“ prohlásil Trémon. „My jsme uprchli, <emphasis>to </emphasis>odešlo. Dobrá, v tom případě sejdu dolů. Dostalo to někoho?“</p>
<p>Kvestor polkl. Nebyl čaroděj, ale laskavý, dobrosrdečný člověk, který něco takového, jako se odehrálo v poslední hodině, vůbec neměl vidět. Samozřejmě že se občas stávalo, že univerzitními budovami bloudili malí démoni, barevná světýlka a občas nějaká ta napůl zhmotnělá představa, ale na nepříčetném řádění Zavazadla bylo něco, co mu opravdu zabrnkalo na nervy. Ten, kdo by se to pokusil zastavit, by měl stejnou naději, jako kdyby se pustil do křížku <emphasis>s </emphasis>ledovcem.</p>
<p>„Polklo to... zhltlo to děkana svobodomyslných věd, pane,“ vykřikl.</p>
<p>Trémon se poněkud rozveselil. „Všechno zlé je k něčemu dobré, „ zabručel si pro sebe.</p>
<p>Vydal se dolů po dlouhém spirálovitém schodišti. Po nějaké chvíli se mu na rtech objevil pokřivený tenký úsměv. Den se začal očividně vylepšovat.</p>
<p>Měl před sebou spoustu organizační práce. A jestli vůbec bylo něco, co Trémon opravdu miloval, pak to byly chvíle, kdy mohl něco organizovat.</p>
<p>***</p>
<p>Kámen svištěl nad náhorními planinami a vířil sníh závějí pouhých pár metrů pod sebou. Belafon bručel něco o spěchu a tu namazal trochu masti ze jmelí a tam přimaloval magickou runu, zatímco Mrakoplaš si v hrůze zakrýval oči a Dvoukvítek se strachoval o Zavazadlo, na které si vzpomněl.</p>
<p>„Kupředu a vzhůru!“ vykřkl druid do svistu proudícího vzduchu. „Pohleďte, velký nebeský počítač!“</p>
<p>Mrakoplaš vyhlédl mezi prsty. Daleko vpředu na obzoru uviděl obrovskou konstrukci z šedých a černých kamenných desek, uspořádaných do soustředných kruhů a tajemných uliček, které vypadaly na pozadí bílého sněhu pochmurně a odmítavě. Něco takového tady přece nemohli vytvořit lidé! Je to jistě skupina obrů, které proměnil v kámen nějaký...</p>
<p>„Vypadá to jako pěkná hromada kamení,“ ozval se Dvoukvítek.</p>
<p>Belafon strnul uprostřed gesta.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„No, že jsou moc hezké na pohled,“ spěšně mu vysvětloval turista. Hledal nějaké přiléhavé slovo. „Plné etnického kouzla,“ dodal nakonec.</p>
<p>Bylo vidět, jak druid tuhne. <emphasis>‚Hezké?</emphasis>“<emphasis> </emphasis>obrátil se k Dvoukvítkovi s nepříliš přátelským výrazem. „Triumf otesávání křemičitanů, zázrak moderních stavebních metod - o tom ty prohlásíš jenom‚ <emphasis>he</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>ké‘?</emphasis>“</p>
<p>„Samozřejmě,“ pokračoval v řeči Dvoukvítek, pro nějž byl sarkasmus pouhé slovo o devíti písmenech začínající na ‚s‘.</p>
<p>„Co to znamená etnický?“</p>
<p>„To znamená neobyčejně působivý, impozantní,“ vskočil jim spěšně do řeči Mrakoplaš, „a zdá se mi, že nám hrozí nebezpečí přistání. Kdyby ti to nevadilo, nemohl bys...?“</p>
<p>Belafon, nepříliš ukonejšený, se otočil a ublíženým šepotem ze sebe vychrlil řadu nereprodukovatelných výrazů, které končily slovem <emphasis>‚hezké!‘.</emphasis></p>
<p>Kámen zpomalil, sklouzl v záplavě sněhového prachu stranou a zůstal viset ve vzduchu nad kruhem. Pod nimi stál na volné ploše jiný druid, v každé ruce svíral svazeček jmelí a mával jimi ve složitých gestech. Belafon zkušeně spustil kamennou plotnu na dva obrovské vztyčené balvany, kam dosedla jen se slabým cvaknutím.</p>
<p>Mrakoplaš s hlasitým zasyčením vypustil dech, který se okamžitě rozběhl někam schovat.</p>
<p>Na boku balvanu zaskřípal konec žebříku a nad jeho okrajem se objevila hlava staršího druida. Udiveně se podíval na oba cestující a pak se obrátil k Belafonovi.</p>
<p>„Dorazil jsi v poslední chvíli,“ prohlásil. „Do Dne prasečí hlídky zbývá sotva sedm týdnů a zase je to všechno na nás.“</p>
<p>„Ahoj, Zakhirahu,“ kývl mu na pozdrav Belafon. „Tak co se stalo tentokrát?“</p>
<p>„Ale, je to všechno na houby. Dneska to předpovědělo východ slunce s tříminutovým předstihem. Asi se nám to nějak zbláznilo, obávám se.“</p>
<p>Belafon se spustil na žebřík a vzápětí zmizel pod okrajem balvanu. Oba cestující se podívali na sebe a pak upřeli pohled do obrovského volného prostoru mezi vnějším a vnitřním kruhem kamenů.</p>
<p>„Co teď?“ zeptal se Dvoukvítek.</p>
<p>„Co kdybychom si zdřímli?“ nadhodil zkusmo Mrakoplaš.</p>
<p>Dvoukvítek si ho nevšímal a začal slézat po žebříku.</p>
<p>Všude mezi kameny se pohybovali druidi a oklepávali megality malými kladívky. Několik obrovských kamenů bylo položeno na bok a kolem každého se tísnili další druidi, kteří je zkoumali a hádali se. Vzduchem poletovaly útržky nesrozumitelných vět a dolétaly až k místu, kde seděl Mrakoplaš:</p>
<p>„Samozřejmě že je software kompatibilní - Zpěv přechodové spirály byl <emphasis>n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vržen </emphasis>pro soustředné kruhy, ty debile...“</p>
<p>„Já bych to znovu rozhodil a zkusil jednoduchý obřad měsíce...“</p>
<p>„...dobrá, jasně, kameny jsou v pořádku, takže se nám prostě jenom trochu zbláznil vesmír, jo?“</p>
<p>Mlhou, halící jeho vyčerpanou mysl, se Mrakoplaš prodral až k té strašlivé hvězdě, kterou zahlédli na obloze. S vesmírem bylo včera v noci něco <emphasis>opravdu </emphasis>v nepořádku.</p>
<p>A jak se vůbec dostal zpátky na Plochu?</p>
<p>Měl dojem, že odpovědi na všechny tyhle otázky se skrývají někde v jeho vlastní hlavě. A začal pociťovat nepříjemné podezření, že celou scénu pod ním pozoruje ještě někdo, nebo něco jiného, a to prostřednictvím jeho očí.</p>
<p>Po zaprášených nepoužívaných vedlejších cestách jeho vědomí se odkudsi vyplížilo Zaklínadlo, jasné jako vyleštěná mosaz, a usadilo se mu v předním mozku, odkud pozorovalo celou scénu pod nimi a v duchu vykonávalo něco jako obřad pojídání slaných buráků.</p>
<p>Pokusil se je zatlačit zpět - a svět náhle zmizel.</p>
<p>Ocitl se v temnotě, teplé zatuchlé temnotě, temnotě hrobek, sametové temnotě sarkofágu mumie.</p>
<p>Cítil silný pach staré kůže a nakyslost napůl zteřelého papíru. Papír zašustil.</p>
<p>Cítil, že je okolní temno plné nepředstavitelných příšer, a potíž s nepředstavitelnými hrůzami je v tom, že si je každý velmi snadno představí...</p>
<p>„Mrakoplaši,“ ozval se jakýsi hlas. Mrakoplaš nikdy neslyšel mluvit ještěry, ale kdyby mluvili, měli by jistě přesně takový hlas.</p>
<p>„Hm,“ ozval se. „Ano?“</p>
<p>Hlas se uchechtl - byl to zvláštní zvuk, takový papírový.</p>
<p>„Měl jsi říci ‚kde to jsem‘,“ pokračoval hlas.</p>
<p>„A kdybych se to dozvěděl,“ zeptal se Mrakoplaš, „líbilo by se mi to?“ Upřeně se díval do tmy. Teď, když už si na ni trochu zvykl, něco nejasně zahlédl. Něco matného, sotva dost zřetelného pro lidské oko, pouhý stín v temném prostoru. A přitom měl pocit, že je to něco podivně známého.</p>
<p>„Tak jo,“ přikývl, „kde to jsem?“</p>
<p>„Sníš.“</p>
<p>„Mohl bych se už probudit, prosím?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl mu další hlas, stejně starý a vyschlý jako ten první, ale zřetelně jiný.</p>
<p>„Musíme ti říci něco velmi důležitého,“ ozval se třetí hlas, pokud je to možné ještě podobnější hlasu mumie než ty dva předchozí. Mrakoplaš tupě přikývl. Kdesi v pozadí jeho mysli se plížilo Zaklínadlo a nahlíželo mu přes mentální rameno.</p>
<p>„Způsobil jsi nám hodně starostí, mladý Mrakoplaši,“ pokračoval hlas. „Takové ty věci jako padání přes Okraj světa bez ohledu na ostatní lidi. Museli jsme dost vážně změnit skutečnost, abys věděl.“</p>
<p>„No tohle!“</p>
<p>„Teď před sebou máš velmi důležitý úkol.“</p>
<p>„Aha, no tak dobře.“</p>
<p>„Před mnoha lety jsme připravili situaci, kdy se jedno z nás mohlo ukrýt ve tvé hlavě, protože jsme předvídali věci, které se stanou. A ty v nich teď budeš hrát velmi důležitou úlohu.“</p>
<p>„Já? Proč?“</p>
<p>„Hodně jsi běhal po Ploše,“ vysvětloval mu jeden z hlasů. „Máš dar přežít.“</p>
<p>„Já? Přežít? Vždyť mě několikrát málem zabili!“</p>
<p>„Přesně.“</p>
<p>„Hm.“</p>
<p>„Ale už nikdy se nepokoušej znovu spadnout z Plochy. To by se nám nelíbilo.“</p>
<p>„A kdo je to <emphasis>my, </emphasis>to byste mí nemohli říci?“</p>
<p>V temnotě to hlasitě zašustilo.</p>
<p>„Na začátku bylo slovo,“ prohlásil suchý hlas za ním.</p>
<p>„Ne, na začátku bylo vejce,“ opravil ho jiný hlas. „Přesně si to pamatuju. Velké vejce, ze kterého se zrodil vesmír. Bylo maličko gumovité.“</p>
<p>„No, v tomhle případě se oba mýlíte. Já vím, že to byl prapůvodní sliz.“</p>
<p>Hlas někde u Mrakoplašova kolena prohlásil: „Ne, to bylo až potom. Nejdřív tady byla nebeská klenba. Spousta nebeské klenby. Byla původně hodně lepkavá, jako cukrová vata, nebo spíš sirupovitá, přesněji řečeno...“</p>
<p>„<emphasis>Pokud by to někoho zajímalo,</emphasis>“<emphasis> </emphasis>ozval se sípavý hlas po Mrakoplašově levici, „mýlíte se všichni. Na začátku bylo Odkašlání-“</p>
<p>„Pak slovo -“</p>
<p>„Odpusťte, ale byl to sliz -“</p>
<p>„Určitě dost gumovitý, řekl bych -“</p>
<p>Chvilku bylo ticho. Pak se ozval jeden z hlasů: „No, ať už to bylo cokoliv, moc dobře si to pamatujeme.“</p>
<p>„Tak, tak.“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„A naším úkolem je zaručit, že se tomu nic nestane, Mrakoplaši.“</p>
<p>Mrakoplaš upíral oči do tmy. „Mohli byste mi laskavě vysvětlit, o čem to vlastně mluvíte?“</p>
<p>Ozval se zase takový papírový povzdech. „Tak tady máte ty své metafory,“ prohlásil jeden z hlasů. „Podívej, je velmi důležité, abys ochraňoval Zaklínadlo, které nosíš v hlavě, a v pravý čas nám je zase přinesl zpět, rozumíš? V době, kdy nadejde ta pravá chvíle k tomu, abychom byly řečeny, chápeš to?“</p>
<p>Mrakoplaš si pomyslel: abychom byly řečeny?</p>
<p>A pak najednou pochopil, co za podivné obrysy to nezřetelně vidí v temnotě před sebou. Bylo to písmo na stranách knihy, viděné zespoda.</p>
<p>„Takže já jsem v Oktávu?“ zeptal se.</p>
<p>„V určitém metafyzickém smyslu,“ potvrdil mu nedbalým tónem jeden z hlasů. Dost se přiblížil. Mrakoplaš cítil přímo před nosem suchý šustot...</p>
<p>Dal se na útěk.</p>
<p>***</p>
<p>Na černém pozadí nebe zářila osamocená rudá tečka. Trémon, stále ještě oblečený do obřadního roucha předepsaného k inauguraci hlavy Řádu, měl pocit, že za chvíli, kdy ji pozoroval, se o něco zvětšila. Otřásl se a odvrátil se od okna.</p>
<p>„No?“</p>
<p>„Je to hvězda,“ sdělil mu profesor astrologie, „myslím.“</p>
<p>„Vy si to myslíte?“</p>
<p>Astrolog zamrkal.</p>
<p>Stáli v observatoři Neviditelné univerzity a ani ta droboučká tečka na obzoru na něj neshlížela tak zle jako jeho nový nadřízený.</p>
<p>„No, víte, háček je v tom, že jsme se vždycky domnívali, že hvězdy vypadají stejně jako naše slunce -“</p>
<p>„Myslíte jako ohnivé koule v průměru zhruba dvou kilometrů?“</p>
<p>„Ano. Ale tahle nová je, no jednoduše řečeno - velká.“</p>
<p>„Větší než slunce?“ doplnil Trémon. On sám považoval ohnivou kouli o průměru dvou kilometrů za dost působivou, i když s hvězdami jako takovými v zásadě nesouhlasil. V jejich uspořádání nebyl řád a obloha s nimi vypadala jako neuklizená.</p>
<p>„Mnohem větší,“ odpověděl pomalu astrolog.</p>
<p>„Mohla by být větší než hlava Velké A‘Tuin?“</p>
<p>Astrolog byl očividně v rozpacích.</p>
<p>„Je větší než Velká A‘Tuin a celá Zeměplocha dohromady,“ odpověděl. „Prověřovali jsme to a jsme si naprosto jistí.“</p>
<p>„To je opravdu veliká,“ souhlasil Trémon. Na jazyk se mu dralo slovo „obrovská“.</p>
<p>„Opravdu masivní,“ souhlasil spěšně astrolog.</p>
<p>„Hmm.“</p>
<p>Trémon začal přecházet sem a tam po podlaze observatoře zdobené mozaikou, znázorňující znamení zeměplošského zvířetníku. Bylo jich celkem čtyřiašedesát, od Vezena - Dvouhlavého klokana ke Gahoolii - Váze s tulipány (souhvězdí velké důležitosti pro všechny víry, jehož význam, bohužel, už byl dávno zapomenut).</p>
<p>Zastavil se na zlatomodrém obrazu Mubbo - Hyeny a najednou se prudce otočil.</p>
<p>„Narazíme na ni?“</p>
<p>„Obávám se, že ano, pane,“ přisvědčil astrolog.</p>
<p>„Umm,“ Trémon popošel několik kroků a zamyšleně si mnul bradu. Zastavil se jednou nohou na hlavě Okjocka - Obchodníka a druhou na špičce Nebeského pastiňáku.</p>
<p>„Těmhle věcem příliš nerozumím,“ prohlásil nakonec, „ale mám dojem, že to nebude nic příjemného, že?“</p>
<p>„Ne, pane.“</p>
<p>„Jsou hodně horké, co? Hvězdy, myslím.“</p>
<p>Astrolog polkl. „Ano, pane.“</p>
<p>„Shoříme?“</p>
<p>„Nakonec. Předtím však nastane plochotřesení, do pevniny udeří příbojové vlny, dojde k poruchám přitažlivosti a pravděpodobně se z Plochy oloupe dýchatelná atmosféra.“</p>
<p>„Aha. Jedním slovem naprostý zmatek, žádný organizovaný chaos.“</p>
<p>Astrolog zaváhal, ale nakonec se vzdal. „I tak by se to dalo říci, pane.“</p>
<p>„Lidé zpanikaří?“</p>
<p>„Velice rychle, obávám se.“</p>
<p>„Hmm,“ zabručel Trémon, který právě kráčel po Bráně pravděpodobnosti a pomalu se blížil k Nebeské krávě. Znovu zvedl oči k rudému záblesku na obzoru. Jak se zdálo, došel konečně k nějakému rozhodnutí.</p>
<p>„Zatím nejsme schopni najít Mrakoplaše,“ uvažoval nahlas, „a když nenajdeme Mrakoplaše, nenajdeme ani osmé Oktávovo Zaklínadlo. Jenže věřím, že k tomu, abychom odvrátili nadcházející katastrofu, je třeba přečíst všechna Oktávova zaklínadla - proč by ho tady jinak Stvořitel nechal?“</p>
<p>„Možná, že byl jenom sklerotický,“ nadhodil opatrně astrolog.</p>
<p>Trémon se na něj ošklivě podíval.</p>
<p>„Ostatní Řády prohledávají všechny země mezi Ankh-Morporkem a Středem,“ pokračoval, „a na prstech vypočítával jeden bod za druhým, „protože se zdá na první pohled nesmyslné, aby někdo vletěl do mraků a už se neukázal...“</p>
<p>„Pokud tam třeba do něčeho nenarazil. Co když byly ty mraky samý kámen?“ pokusil se astrolog neohrabaně, a jak se ukázalo zcela marně, zažertovat.</p>
<p>„Jenže on se někde objevit musel. Zeptejme se: Kde?“</p>
<p>„Kde?“ zeptal se astrolog poslušně.</p>
<p>„Okamžitě se nám nabízí, co máme dělat.“</p>
<p>„Aha,“ chápavě přikývl astrolog, který měl co dělat, aby s mágem, který právě uháněl napříč Dvěma tlustými bratranci, udržel krok.</p>
<p>„A to je?“</p>
<p>Astrolog zvedl hlavu a jeho pohled se setkal s očima stejně šedýma a přátelskýma jako ocel.</p>
<p>„Hm, přestaneme hledat...?“ pokusil se namátkou.</p>
<p>„To je ono! Použijeme dar, který nám zanechal Stvořitel, mozek, sklopíme oči a co spatříme?“</p>
<p>Astrolog v duchu zasténal. Pak sklopil oči. „Dlaždice?“ pokusil se riskovat.</p>
<p>„Správně, dlaždice, které nám dávají obraz...?“ Trémonova tvář vyzařovala očekávání.</p>
<p>„Zvířetníku?“ zvolal nazdařbůh zoufalý astrolog.</p>
<p>„Správně! Takže jediné, co potřebujeme udělat, je sestavit přesný Mrakoplašův horoskop a budeme přesně vědět, kde je!“</p>
<p>Astrolog se zatvářil jako člověk, který po delším tanci na pohyblivém písku znovu pod nohama ucítil pevnou zem.</p>
<p>„Budu potřebovat přesný čas a místo jeho narození,“ řekl mnohem jistějším hlasem.</p>
<p>„To je jednoduché. Opsal jsem si je z univerzitních záznamů, než jsem šel sem nahoru.“</p>
<p>Astrolog nahlédl do poznámek a na čele se mu objevily vrásky. Přešel místnost a u protější stěny vytáhl velkou zásuvku plnou grafů a hvězdných map. Znovu si přečetl poznámky. Potom vyjmul pár složitě propojených kompasů a provedl na mapách několik měření. Pozvedl malé mosazné astrolábium a opatrně je natáhl. Pískl mezi zuby. Na stole sebral kousek křídy a na tabuli vedle si poznamenal několik čísel.</p>
<p>Trémon mezitím vyhlížel z okna a upíral oči na novou hvězdu. Myslel si: Legenda o pyramidě v Tsortu říká, že ten, kdo vysloví všech osm Zaklínadel najednou, až bude Zeměplocha v nebezpečí, dosáhne toho, po čem opravdu touží. A to bude brzo!</p>
<p>Potom mu myšlenky přeskočily: Vzpomínám si na toho Mrakoplaše, že to byl ten neohrabaný mládenec, který byl vždycky skoro poslední ve třídě? V těle neměl jedinou kouzelnou kostičku. Jen kdybych ho tak dostal sem, to bychom se na to podívali, jestli bychom nedali dohromady všech osm...</p>
<p>Astrolog prudce vydechl a prohlásil: „Sakra!“ Trémon se obrátil.</p>
<p>„Tak co?“</p>
<p>„To je neuvěřitelné,“ zajíkal se astrolog. Čelo měl samou vrásku. „Vážně je to dost divné.“</p>
<p>„Jak divné?“</p>
<p>„Narodil se ve znamení Malé skupiny nudných slábnoucích hvězd, které, jak jistě víte, leží mezi Létající myší a Zauzleným střevem. Říká se, že ani náhodou by se vám nepodařilo najít něco zajímavého na takovém znamení ‚které...“</p>
<p>„Ano, dobrá, pokračujte!“ prohlásil Trémon netrpělivě.</p>
<p>„Tohle znamení je už tradičně spojeno s výrobci šachovnic, prodavači cibule, výrobci sádrových náboženských sošek nejlevnějšího druhu a lidmi alergickými na cín. To vůbec není znamení čarodějů! A navíc, v době jeho narození padal stín Cori Celesti...“</p>
<p>„Nezajímají mě podrobnosti,“ přerušil jeho řeč Trémon. „Prostě mi řekni, jaký má horoskop.“</p>
<p>Astrolog, který byl zatím, jak se zdálo, sám se sebou spokojen, vzdychl a provedl dodatečně několik menších výpočetních operací.</p>
<p>„No, tak dobrá,“ ozval se nakonec. „Jeho horoskop říká tohle: Dnešní den je vhodný pro navázaní nových přátelství. Dobré činy mohou mít nepředvídané souvislosti. Vyhýbejte se konfliktům s druidy. Brzo se vydáte na velmi zvláštní cestu. Vaší šťastnou potravou jsou malé okurčičky. Lidé, kteří vás budou ohrožovat nožem, to s vámi pravděpodobně nemyslí dobře. PS.: S těmi druidy je to míněno vážně!“</p>
<p>„Druidi?“ zamyslel se Trémon. „To by mě zajímalo...“</p>
<p>***</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ ozval se Dvoukvítkův hlas.</p>
<p>Mrakoplaš otevřel oči.</p>
<p>Čaroděj se rychle posadil a chytil Dvoukvítka za košili.</p>
<p>„Chci odsud pryč,“ prohlásil naléhavým hlasem. „Okamžitě!“</p>
<p>„Ale tady se odehraje prastarý a velmi výjimečný obřad!“</p>
<p>„Mně je úplně fuk, jak je prastarý! Chci už zase jednou pod nohama cítit poctivou dlažbu,v nose zápach městských žump, chci být někde, kde jsou davy lidí, ohně, střechy a zdi a podobné milé věci! Chci <emphasis>domů!</emphasis>“</p>
<p>Uvědomil si, že najednou zoufale zatoužil po páchnoucích zakouřených ulicích Ankh-Morporku, který byl vždycky na jaře nejkrásnější. Chtěl vidět hladinu řeky Ankh, pokrytou silnou vrstvou špíny a duhovými světélky mastných skvrn, a slyšet písně ptáků, nebo alespoň jejich sípavé pokašlávání.</p>
<p>Do očí se mu vedraly slzy, když si vzpomněl na hru světel na kopuli chrámu Malých bohů, onoho význačného orientačního bodu, a hrdlo se mu sevřelo, když si vybavil stánek s pečenými rybami a brambůrky na křižovatce Hnojné uličky a ulice Mazaných řemeslníků. Myslel na nakládané okurky, které se tam prodávaly, na ty velké zelené ovály, které se povalovaly na dnech dřevěných škopků jako líné velryby. Vábily Mrakoplaše bez ohledu na strašlivou vzdálenost, která je dělila, a slibovaly mu, že ho seznámí s pikantními vejci, naloženými ve vedlejším sudě.</p>
<p>Vzpomínal na útulné a teplé podkroví v městských stájích, kde nocoval. Jaký byl hlupák, když si občas právě na ten život stěžoval! Teď se mu to zdálo neuvěřitelné, ale tenkrát se mu zdál nudný!</p>
<p>Už toho měl právě dost! Vrátí se domů. Ó volání nakládaných okurek, já vás slyším...</p>
<p>Odstrčil Dvoukvítka stranou, důstojným pohybem si podkasal své roucho, obrátil tvář v tu stranu, kde odhadoval, že leží jeho rodné město, a s pevným rozhodnutím a velkou roztržitostí vykročil přímo přes okraj deset metrů vysokého trilithonu.[*]</p>
<p>Ani o nějakých deset minut později, když ho Dvoukvítek, vyděšený a ustaraný, vyhrabal z obrovské závěje u základu kamenů, se jeho výraz nezměnil. Dvoukvítek na něj upřel pohled.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se nejistě. „Kolik ti ukazuju prstů?“</p>
<p>„Já chci domů!“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Nepokoušej se mi to rozmluvit, mám toho všeho dost. Chtěl jsem říci, že jsme si to sice všechno překrásně užili, ale já prostě už to... co?“</p>
<p>„Řekl jsem v pořádku,“ přikývl znovu Dvoukvítek. „Já už bych taky docela rád znovu viděl Ankh-Morpork. Předpokládám, že už ho většinu touhle dobou znovu postavili.“</p>
<p>Měli bychom vzpomenout, že ve chvíli, kdy dvojice opouštěla město, hořelo jasnými plameny, a taky to, že tahle skutečnost měla přímou souvislost s tím, že Dvoukvítek objasnil ziskuchtivé, ale nesolidní veřejnosti princip požárního pojištění. Ničivé ohně však byly na druhé straně pravidelnou součástí morporského života a město bylo vždy znovu a nadšeně dobudováno s použitím místních materiálů, především dokonale vyschlého dřeva a došků napuštěných dehtem.</p>
<p>„Jo?“ prohlásil Mrakoplaš, který se trochu vzpamatoval. „Prima. Tak dobře. Výborně. Takže bychom se měli vydat co nejdřív na cestu.“</p>
<p>Postavil se na nohy a oprášil ze sebe sníh.</p>
<p>„Já si jenom myslím, že bychom měli počkat do rána,“ opatrně nadhodil Dvoukvítek.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„No, hlavně proto, že pekelně mrzne, nevíme, kde jsme, Zavazadlo se ztratilo, stmívá se...“</p>
<p>Mrakoplaš se zarazil. Měl dojem, že v hlubokých roklinách své mysli slyší šustění napůl zpráchnivělého papíru. Začal se bát, že se mu budou od dnešního dne sny opakovat, a pomyslel si, že má na práci mnohem zajímavější věci než to, co by mu poručila přehršle starodávných zaříkadel, která nebyla schopná shodnout se ani na tom, jak vznikl vesmír.</p>
<p>Kdesi hluboko v podvědomí se mu ozval slabý hlásek:</p>
<p>„A jaké věci?“</p>
<p>„Kušuj,“ osopil se.</p>
<p>„Já jsem jenom řekl, že mrzne a -“ začal Dvoukvítek.</p>
<p>„To nepatřilo tobě, to jsem mluvil na sebe.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ále, kušuj,“ odpověděl mu Mrakoplaš unaveně. „Předpokládám, že tady těžko najdeme něco k jídlu, co?“</p>
<p>Obrovské kameny se temně a hrozivě rýsovaly proti zelenorůžovému západnímu obzoru. Vnitřní kruh byl plný druidů, kteří se pohybovali ve světle několika ohňů a dolaďovali všechny vedlejší obvody kamenného počítače, jako byly kůly s beraními lebkami, jejichž temena byla ozdobena věnci jmelí, praporce se znaky propletených hadů a tak dál. Za okruhem vymezeným září ohňů se shromáždily zástupy obyčejných lidí, protože festival druidů byl neobyčejně populární, zvláště když se jim něco zvrtlo.</p>
<p>Mrakoplaš na ně zachmuřeně zíral.</p>
<p>„Co se to děje?“</p>
<p>„No, podívej,“ začal nadšeně vysvětlovat Dvoukvítek, „na první pohled je jasné, že je to obřad, který je několik tisíc let starý, kterým se slaví znovuzrození Měsíce nebo - hm, možná taky Slunce. Ne, jsem si jistý, že je to Měsíc. Očividně bude obřad velmi slavnostní a krásný a bude probíhat s tichou důstojností.“</p>
<p>Mrakoplaš se otřásl. Pokaždé, když začal Dvoukvítek mluvit takovým způsobem, dostal čaroděj strach. No, alespoň že Dvoukvítek nepoužil slova jako „pitoreskní“ nebo „bizarní“. Mrakoplaš nikdy přesně nepochopil, co znamenají, ale nejbližší ekvivalent jejich významu spatřoval ve slově „malér“.</p>
<p>„Přál bych si,“ poznamenal turista lítostivým hlasem, „aby tady bylo Zavazadlo. Teď by se mi hodila obrázková skříňka. Zdá se, že obřad bude opravdu velice bizarní a pitoreskní.“</p>
<p>Dav se v očekávání zavlnil. Bylo vidět, že už to začne.</p>
<p>„Hele,“ začal Mrakoplaš naléhavě, „druidi jsou vlastně kněží. To si dobře pamatuj. Nedělej nic, co by je urazilo nebo rozzlobilo.“</p>
<p>„Ale -“</p>
<p>„Neptej se jich, jestli by ti neprodali některý z těch kamenů.“</p>
<p>„Ale já -“</p>
<p>„Nezaváděj řeči na bizarní lidové obřady a veselice.“</p>
<p>„Ale já myslel -“</p>
<p>„A <emphasis>především </emphasis>jim nevnucuj žádné pojištění, to je vždycky strašně rozzuří!“</p>
<p>„Ale já myslel, že jsou to kněží?“ zakvílel Dvoukvítek. Mrakoplaš se zarazil.</p>
<p>„No právě,“ přikývl opatrně. „To je to, o čem mluvím, ne?“</p>
<p>Na vzdálenějším konci vnějšího kruhu se začalo tvořit jakési procesí.</p>
<p>„Ale kněží jsou přece laskaví a dobrotiví lidé,“ pokračoval Dvoukvítek. „Doma obcházejí ulice s almužnickou miskou. Bývá to často jejich jediný majetek,“ dodal.</p>
<p>„Aha,“ prohlásil Mrakoplaš, kterýsi nebyl jistý, jak tomu má rozumět. „To jako myslíš tu mísu na krev?“</p>
<p>„Na krev?“</p>
<p>„Jasně, na krev obětí.“ Mrakoplaš si vzpomněl na kněze, které znal z domova. Samozřejmě že si nechtěl znepřátelit žádného boha, a tak vykonával malé službičky v několika chrámech. Když o tom tak přemýšlel, došel nakonec k závěru, že definice průměrného kněze v oblastech kolem Kruhového moře by říkala, že „je to člověk, který má většinu času ruce od krve až k ramenům“.</p>
<p>Dvoukvítek vypadal zděšeně.</p>
<p>„To ne,“ odporoval vyčítavě. „Tam, odkud pocházím já, jsou kněží svatí muži, kteří svůj život zasvětili odříkání, práci pro blaho všech a studiu boží přírody.“</p>
<p>Mrakoplaš se nad tím na okamžik zamyslel.</p>
<p>„Žádné oběti?“</p>
<p>„Vyloučeno.“</p>
<p>Mrakoplaš se vzdal. „No,“ řekl nakonec, „<emphasis>mně </emphasis>se zvlášť svatí nezdají.“</p>
<p>Ze skupiny hudebníků s mosaznými troubami se ozvalo hlasité zatroubení. Mrakoplaš se ohlédl. Kolem procházela dlouhá řada druidů svírajících v rukou srpy na delších násadách, ozdobené snítkami jmelí. Za nimi následovala skupina mladších druidů a učedníků, kteří hráli na různé bicí nástroje, sloužící podle tradice k odhánění zlých duchů. Vydávali takový hluk, že by nebylo divu, kdyby se jim to skutečně dařilo.</p>
<p>Světlo pochodní črtalo na oblinách kamenů romantické stíny. Směrem na Střed začala na nebi pomrkávat zářivá stěna aurory coriolis[*], neboli Odstředové záře, která se třpytila na středovém nebi a v podobě milionů ledových krystalů tančila v magickém poli Zeměplochy.</p>
<p>„Belafon mi to všechno vysvětlil,“ šeptal Dvoukvítek Mrakoplašovi do ucha. „Uvidíme starobylý obřad, který oslavuje jednotu člověka s vesmírem, to mi řekl.“</p>
<p>Mrakoplaš s kyselým výrazem pozoroval procesí. Když se druidi rozestoupili kolem velkého plochého kamene uvnitř kruhu, nemohl si nevšimnout krásné, ale velmi bledé mladé dámy stojící v jejich středu. Měla na sobě dlouhou bílou splývavou řízu, na krku zlatý náhrdelník a na tváři výraz nejistého odhodlání.</p>
<p>„To je druidka?“ zeptal se Dvoukvítek.</p>
<p>„No, tak bych to zrovna neřekl,“ odpověděl mu Mrakoplaš pomalu.</p>
<p>Druidi začali zpěvnými hlasy předříkávat jakýsi text. Mrakoplaš cítil, že je to neveselý a velmi ošklivý text, jehož rytmus vypadal přesně tak, jako by měl na konci vyvrcholit do náhlého crescenda. Pohled na mladou ženu, ležící naznak na velkém plochém kameni, jeho myšlenky nijak neobveselil.</p>
<p>„Já tady chci zůstat,“ prohlásil Dvoukvítek. „Myslím, že takovéhle obřady se drží strohé jednoduchosti minulých dob, která -“</p>
<p>„No jo, no jo,“ přikývl Mrakoplaš, „ale musím tě upozornit na to, že tu dívku obětují.“</p>
<p>Dvoukvítek na něj zíral ve zděšeném úžasu. „Cože? Oni ji chtějí zabít?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Mě se neptej. Aby líp rostlo obilí nebo vyšel měsíc nebo co já vím. Nebo se jim prostě jenom líbí sem tam zabít nějakého člověka. Taková už je jejich víra.“</p>
<p>Najednou si uvědomili tichý bzučivý tón, který spíš vycítili než zaslechli. Zdálo se, že přichází od vedlejšího kamene. Pod jeho povrchem se začala rozsvěcet malá světélka, podobná slídovým zrnkům.</p>
<p>Dvoukvítek bez hlesu otvíral a zavíral ústa.</p>
<p>„Nemůžou místo ní použít květiny a lesní plody nebo takové věci?“ ozval se nakonec. „Víš, jen takové symboly!“</p>
<p>„To nemůžou.“</p>
<p>„A zkoušeli to někdy?“</p>
<p>Mrakoplaš si povzdechl. „Podívej,“ začal potom zeširoka, „žádný opravdový druid, který má jen kousek sebeúcty v těle, neabsolvuje celý ten složitý rituál s trumpetami, procesím, vlajkami a bůhvíčím jen proto, aby nakonec zapíchl nůž do kytky narcisů a ošatky švestek. Musíš se smířit s tím, že když to zbavíš balastu, jako je zlaté jmelí, požehnané přírodní cykly a tak, dostaneš se buď k sexu, nebo násilí, ale většinou k jejich směsce.“</p>
<p>K jeho úžasu se Dvoukvítkovi roztřásly rty. Dvoukvítek se nedíval na svět jen růžovými brýlemi, ale co bylo mnohem horší, on ho vnímal růžovým mozkem a poslouchal růžovýma ušima.</p>
<p>Recitace se nezadržitelně blížila k vyvrcholení. Hlavní druid přejel prstem po ostří srpu a všechny oči se upínaly na kámen, který se jako varovný prst tyčil na pozadí dohasínající oblohy a za kterým se měl vynořit poslední účastník obřadu - měsíc.</p>
<p>„Je zbytečné, abys -“</p>
<p>Ale to už Mrakoplaš mluvil do prázdna.</p>
<p>***</p>
<p>Mrazivá krajina za obvodem kruhu však nebyla tak pustá, jak by se na první pohled zdálo. Tak především se právě teď ke kruhu blížila malá výprava mágů vyslaná Trémonem.</p>
<p>Jenže z úkrytu za příhodným balvanem pozorovala dění uvnitř kruhu i malá osamocená postava. Muž, který byl největší zeměplošskou legendou, sledoval počínání druidů s napjatým zájmem.</p>
<p>Viděl, jak druidi svírají kruh a zrychlují přednášená slova, viděl, jak nejvyšší druid pozvedl srp.</p>
<p>Zaslechl hlas.</p>
<p>„Povídám! Odpusťte, ale měli byste chvilku na slovíčko?“</p>
<p>***</p>
<p>Mrakoplaš se zoufale rozhlédl kolem a hledal nejlepší cestu k útěku. Vedle kamenného oltáře stál Dvoukvítek, jednu ruku zvednutou a na tváři výraz nezvratného odhodlání.</p>
<p>Mrakoplaš si vzpomněl, jak se jednoho dne Dvoukvítek rozhořčil nad kočím, který podle něj tloukl zbytečně krutě své volky. Ten případ, kde Dvoukvítek tak rázně projevil soucit se zvířaty, zanechal Mrakoplaše ošklivě potlučeného a zakrváceného v bahně ulice.</p>
<p>Druidi pozorovali Dvoukvítka pohledy, které mají normální lidé vyhrazeny pro vzteklé ovce nebo krupobití žab. Mrakoplaš nerozuměl, co všechno jim Dvoukvítek vykládá, ale stačily mu útržky frází jako „etnické lidové zvyky“, a „ořechy a květy“, které k němu dolehly přes ztichlý kruh.</p>
<p>Pak se na čarodějových ústech sevřely prsty podobné slaným tyčinkám a na ohryzku ucítil výjimečně ostrou čepel. Těsně vedle ucha se mu ozval vlhký hlas. „Ani šlovo, jinak je š tebe mrtvola.“</p>
<p>Mrakoplašovy oči vylezly z důlků, jako by se pokoušely opustit nešťastnou hlavu svého majitele.</p>
<p>„Když budu mlčet, jak poznáš, že jsem ti rozuměl?“</p>
<p>„Drž hubu a pověš mi, čo to tam ten druhý idiot škouší?“</p>
<p>„No vidíš, když mám držet hubu, jak ti mám -“ Nůž na krku se změnil v bolestivou skutečnost a Mrakoplaš se rozhodl, že pro tentokrát pošle logiku k čertu.</p>
<p>„Jmenuje se Dvoukvítek. Není tady odsud.“</p>
<p>„Taky še mi ždálo. Je to tvůj kámoš?“</p>
<p>„No mezi námi je to ten vztah ‚oni se sice pořád hádají, ale jeden bez druhého nedají ani ránu‘.“</p>
<p>Mrakoplaš svého věznitele neviděl, ale podle toho, co cítil, se jeho tělo muselo skládat převážně z ramínek na šaty. Navíc byl silně cítit peprmintem.</p>
<p>„Muším říčt, že má nervy, to žaš jo. Dělej přešně, čo ti řeknu, a možná že še nám ho š toho podaří doštat dřív, než přijde o nervy i š hlavou.“</p>
<p>„Grrr.“</p>
<p>„Jak vidíš, tady nejšou žrovna švětoví.“</p>
<p>A přesně v tom okamžiku vyšel ve slepé poslušnosti k zákonům přírody měsíc, i když zákony výpočetní techniky zřejmě nevzal na vědomí, protože vyšel za úplně jiným kamenem, než který označil kamenný počítač a ke kterému upírali oči všichni shromáždění.</p>
<p>Zato se ale objevila v potrhaných mracích nad hlavami zástupu rudá hvězda. Visela přesně nad nejsvatějším kamenem posvátného kruhu a blýskala se jako rudá jiskra v očním důlku samotného Smrtě. Mrakoplaš si byl naprosto jistý, že je o něco větší než včera v noci.</p>
<p>Kruh shromážděných kněží vykřikl v hrůze. Dav za hranicemi kruhu postoupil dychtivě o něco vpřed. Začínalo to vypadat slibně!</p>
<p>Mrakoplaš cítil,jak mu do ruky vklouzlo držadlo nože, a šeplavý hlas za ním prohlásil: „Už jši něčo takového někdy dělal?“</p>
<p>„Co jako?“</p>
<p>„No už jši někdy vnikl do chrámu, požabíjel kněže, ukradl žlato a žachránil krašaviči?“</p>
<p>„Takhle všechno najednou?“</p>
<p>„Ale tak še to dělá.“</p>
<p>Pár centimetrů od Mrakoplašova ucha najednou zaznělo zavytí podobné řevu paviána, který se chytil do pasti v kaňonu s mnohonásobnou ozvěnou, a kolem čaroděje proletěla malá šlachovitá postava.</p>
<p>Ve světle pochodní spatřil, že je to stařík, ten hubený typ, kterému se všeobecně říká „čiperný“. Hlavu měl holou jako koleno, dlouhé vousy mu splývaly do půli stehen a sirkovité nožky, na kterých svižně pádil, byly pokryty sítí křečových žil připomínajících mapu středně velkého města. Navzdory zimě na sobě neměl nic jiného než jakýsi kožešinový pytel a pár bot, do kterých by se bez potíží vešel ještě jeden pár nohou.</p>
<p>Dva nejbližší druidi si vyměnili významné pohledy a pozvedli srpy. Něco se zamíhalo a oba se zřítili k zemi, kde se stočili v bolestivých klubkách.</p>
<p>V nastalém zmatku se Mrakoplaš pomalu přesunul ke kamennému oltáři. Nůž při tom takticky ukrýval, aby ze strany druidů nevyvolal nežádoucí poznámky. Ve skutečnosti si ho nikdo nevšímal, protože ti druidi, kteří z kruhu neutekli, to znamená především ti mladší a silnější, se shlukli kolem staříka. Zřejmě s ním chtěli probrat celou otázku obětního obřadu, který se měl v kamenném kruhu odehrát, ale podle výkřiků a praskotu kostí stařík udržoval debatu v proudu.</p>
<p>Dvoukvítek pozoroval boj s upřímným zájmem. Mrakoplaš ho chytil za rameno.</p>
<p>„Vypadneme!“</p>
<p>„Nemohli bychom mu nějak pomoct?“</p>
<p>„Určitě bychom jenom překáželi,“ vysvětloval mu spěšně Mrakoplaš. „Víš, jak je to nepříjemné, když spěcháš nebo děláš něco důležitého a někdo ti kouká přes rameno.“</p>
<p>„No ale tu mladou dámu musíme v každém případě zachránit,“ prohlásil Dvoukvítek odhodlaně.</p>
<p>„Dobrá, ale hoď sebou.“</p>
<p>Dvoukvítek vzal Mrakoplašovi z ruky nůž a pospíchal ke kamennému oltáři. Po několika neohrabaných pokusech se mu podařilo přeříznout provazy, které poutaly dívku ke kameni. Ta se posadila a vypukla v zoufalý pláč.</p>
<p>„No tak, už je to v pořádku -“ začal ji utěšovat.</p>
<p>„To tedy, u všech sakrů, není!“ vykřikla na něj a upřela mu do tváře rudě podmalované oči. „Proč se vždycky objeví nějaký pitomec a všechno pokazí?“ Potom se nasupeně vysmrkala do podolku svého sněhobílého roucha.</p>
<p>Dvoukvítek upřel na Mrakoplaše nechápavý pohled.</p>
<p>„Obávám se, že vám nějak nerozumím,“ obrátil se k dívce. „Vždyť jsme vás právě zachránili ze spárů jisté smrti!“</p>
<p>„Nemyslete si, že je to tady jen tak,“ odpověděla. „Myslím ohlídat si -“ polil ji ruměnec a v rozpacích začala žmoulat lem šatů. „Chtěla jsem říci, nepřijít o to... zůstat to... prostě neztratit potřebnou kvalifikaci...“</p>
<p>„Kvalifikaci?“ řekl nechápavě Dvoukvítek a stal se tak nositelem Mrakoplašova poháru v soutěži nejpomaleji chápajících osob celého vesmíru. Dívčiny oči se zúžily.</p>
<p>„Teď už jsem mohla být v království Měsíční bohyně a mohla jsem pít medovinu ze stříbrného poháru,“ prohlásila uraženě. „Osm roků jsem kvůli tomu seděla každý pátek a sobotu večer doma a teď je to všechno v háji!“</p>
<p>Podívala se na Mrakoplaše a zaškaredila se.</p>
<p>Něco vytušil. Možná že za sebou zaslechl tichý krok, možná že se ten pohyb odrazil v dívčiných očích - prostě se vrhl k zemi. Místem, kde byl před zlomkem vteřiny jeho krk, něco prosvištělo a letmo to zavadilo o Dvoukvítkovo holé temeno. Když se Mrakoplaš otočil, uviděl vrchního druida, zvedajícího srp k dalšímu úderu, a protože si byl vědom, že utéci už není kam, v zoufalství vykopl nohou.</p>
<p>Zasáhl druida přesně do kolena, ten zaječel a upustil zbraň. V téže chvíli se ozval ošklivý zvuk páraného masa a druid padl bezvládně na tvář. Za ním se objevil malý stařík s dlouhým vousem a z těla mu vytahoval meč. Klidně otřel čepel hrstí sněhu a prohlásil: „Mám houšera jako praše. Mušíte néšt poklad.“</p>
<p>„Poklad?“ Mrakoplaš se zmohl jen na tu jedinou, nepříliš inteligentní otázku.</p>
<p>„Žlaté náhrdelníky, taky štříbrné náhrdelníky, náhrdelníky ž platiny a další náhrdelníky. To jšou čelí oni, nič jiného nemají. Doštane še i na váš,“ dodal stařík. „Čo je to ža holku?“</p>
<p>Mrakoplaš si utřel poprskaný obličej a pomyslel si, že v blízkosti podivného starce je až nezdravě vlhko.</p>
<p>„Nechce nám dovolit, abychom ji zachránili.“ Dívka upřela na staříka pohrdavý pohled, zdůrazněný rozmazanými očními stíny.</p>
<p>„Neotravuj,“ prohlásil břitce, jednou rukou ji zvedl z oltáře, nejistě se zapotácel, vykřikl, když se ozvalo jeho revma, a padl na zem.</p>
<p>Vzápětí, aniž změnil polohu, vykřikl: „Tak tam neštůj jak špatně vyřežaná, ty pitomá šlepiče, a pomož mi vštát!“ K velkému Mrakoplašovu údivu a jistě k ještě většímu údivu vlastnímu to opravdu udělala. Mrakoplaš zatím křísil Dvoukvítka. Cestovatel měl na spánku šrám, který nevypadal hluboký, ale malý mužík byl v bezvědomí a na tváři mu pohrával maličko starostlivý úsměv. Dýchal slabě a velice podivně.</p>
<p>Mrakoplaš ucítil, že Dvoukvítek ztratil váhu. Ne že by vážil málo, on nevážil nic. Čaroděj měl pocit, že drží v rukou pouhý stín.</p>
<p>Mrakoplaš si vzpomněl, co se o druidech říká. Používají prý všechny druhy nejpodivnějších a strašlivých jedů. Na druhé straně ale také slýchával od těch samých lidí, že lumpové mívají oči postavené blízko sebe, blesk že nikdy neuhodí dvakrát do jednoho místa, a kdyby bohové chtěli, aby člověk létal, byli by mu darovali letenku. Jenže na té Dvoukvítkově váze Mrakoplaše něco děsilo. Vyděsilo ho to k smrti.</p>
<p>Podíval se na dívku. Ta si zatím přehodila staříka přes rameno a napůl omluvně se na Mrakoplaše usmála. Odněkud z místa nad jejím roztomilým sezením se ozval hlas: „Máte všechno? Tak byšme měli žmižet, než še ta šmečka vrátí.“</p>
<p>Mrakoplaš si vstrčil Dvoukvítka pod paži a klusal za nimi. Nic jiného mu totiž nezbývalo.</p>
<p>***</p>
<p>Stařík měl v nedaleké rokli u suchého pokrouceného stromu přivázaného obrovského bílého koně. Zvíře bylo štíhlé, s lesklou srstí a budilo dojem skvělého válečného oře, který jen nepatrně rušil otrhaný a špinavý pytel uvázaný u sedla.</p>
<p>„Fajn, můžeš mě poštavit. Mám š šebou v šedlové brašně flašku nějakého mažání, takže kdybyš byla tak laškavá. ..“</p>
<p>Mrakoplaš opřel Dvoukvítka v sedící poloze o nedaleký strom a v měsíčním svitu - a jak si současně uvědomil i v načervenalém svitu zlověstné rudé hvězdy - si mohl konečně lépe prohlédnout jejich zachránce.</p>
<p>Muž měl jen jedno oko, druhé mu překrýval černý klípec. Hubené tělo bylo pokryto pavučinou jizev a hnědými pigmentovými skvrnami. Jak se zdálo, zuby už ho opustily dávno.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptal se Mrakoplaš.</p>
<p>„Bethan,“ odpověděla dívka, která s péčí a pílí vtírala staříkovi do zad jakousi zelenou mast. Její výraz pravil, že kdyby se jí někdo zeptal, co by jako panna čekala od hrdiny na bílém koni, který ji zachránil z obětního oltáře, nepadlo by ani slovo o mazání zad. Zároveň se však tvářila jako dívka, která je rozhodnuta, když už to došlo k takovým koncům, být dobrá i v mazání zad.</p>
<p>„Já myslím on,“ odpověděl jí Mrakoplaš.</p>
<p>Stařík k němu obrátil své jediné oko, které bylo kupodivu jasné jako hvězda.</p>
<p>„Jmenuju še Cohen, chlapče.“ Bethanina ruka znehybněla.</p>
<p>„Cohen?“ hlas se jí chvěl. „Barbar Cohen?“</p>
<p>„Jo, to jšem já.“</p>
<p>„Počkej, počkej,“ ozval se najednou Mrakoplaš. „Cohen je obrovský chlap, má býčí šíji a prsní svaly jako dva fotbalové balony. Je to největší zeměplošský válečník a ve své době byl skutečně legendou. Pamatuju si, jak mi o něm dědeček vyprávěl, když jsem byl docela malý. Můj dědeček ho viděl na vlastní oči... dědeček byl tenkrát starý jako... dědeček...“</p>
<p>Pod upřeným pohledem jediného oka sklopil zrak.</p>
<p>„Aha,“ zabručel nakonec. „No jo. Bodejť. Promiň.“</p>
<p>„Jašně,“ přikývl Cohen a vzdychl si. „Konečně ši na to káp. Já jšem proště taková přeštárlá legenda.“</p>
<p>„Páni! A kolik ti dneska už vlastně je?“</p>
<p>„Ošumdešát šedum.“</p>
<p>„Ale byl jsi opravdu největší!“ vskočila jim do řeči Bethan. „Bardi a minstrelové o tobě zpívají dodnes!“</p>
<p>Cohen pokrčil rameny a bolestně zasténal.</p>
<p>„Nikdy jšem z toho neměl moč,“ prohlásil a zachmuřeně upíral oči na sníh. „To je čelá hištorka mýho života. Škoro ošumdešát roků u řemešla a čo ž toho mám? Bolavý žáda, žlatou žílu, špatný trávení a štovku růžnejch rečeptů. Já ji nenávidím, rožumíte? Nenávidím!“</p>
<p>„Koho nenávidíš?“</p>
<p>„<emphasis>Čo, čo nenávidím! </emphasis>Polívku! Nenávidím polívky!“ vysvětloval jim Cohen znechuceně. „To ty moje žuby, rožumíte? Nikdo váš bez žubů nebere vážně. Každej hned: ‚Šedněte ši k vohni, dědo, a dejte ši trochu polívky...“‘ Cohen se ostře zadíval na Mrakoplaše. „Máš moč ošklivý kašel, chlapče.“</p>
<p>Mrakoplaš se odvrátil, protože nebyl schopen podívat se Bethan do očí. Dvoukvítek se stále ještě v bezvědomí opíral o strom a vypadal tak vyčítavě, jak to jen za těch podmínek šlo.</p>
<p>Jak se zdálo, vzpomněl si na něj i Cohen. Nejistě se postavil a přišoural se k turistovi. Opatrně mu palcem otevřel oči, prohlédl šrám a nahmatal puls.</p>
<p>„Odešel,“ prohlásil nakonec.</p>
<p>„Cože? Je mrtvý?“ Mrakoplašovi se zadrhl hlas. V debatní místnosti jeho mozku vyskočilo několik emocí najednou a začaly se překřikovat. V čele se chvilku držela Úleva, pak ji ale odkopl někam do kouta Šok a nakonec se do čela protlačilo Ohromení. Hrůza se pustila do boje s Pocitem ztráty a jejich zápas skončil, když se z nejbližších dveří vynořil Stud, aby se podíval, co se to tady vlastně ke všem čertům děje.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl mu Cohen zamyšleně. „Tak jšem to memyšlel, ne tak dočela. Proště odešel - je pryč.“</p>
<p>„Kam odešel?“</p>
<p>„Nevím,“ zavrtěl hlavou Cohen, „ale myšlím, že žnám někoho, kdo k tomu má mapu.“</p>
<p>***</p>
<p>Daleko na sněhové pláni se ve stínech pravidelně rozsvěcovalo půl tuctu rudých světélek.</p>
<p>„Už není daleko,“ ozval se vedoucí mág, který nahlížel do malé křišťálové koule.</p>
<p>Kolem něj se ozval sbor hlasů, který zhruba vyjadřoval, že ať je Mrakoplaš kdekoliv, není jistě tak daleko jako teplá koupel, dobré jídlo a měkká postel.</p>
<p>Čaroděj, který klusal vzadu, se najednou zastavil a sykl na ostatní. „Poslouchejte!“</p>
<p>Poslouchali. Kolem bylo slyšet tiché zvuky, jaké vydává zima, která pomalu tiskne kraj ve svém ledovém sevření - praskání chladnoucích balvanů, tlumené šramocení malých tvorečků, kteří se ukrývali ve svých norách hluboko pod sněhovou pokrývkou. Ve vzdáleném pralese zavyl vlk samotář, a když se k němu nepřidal jediný druh, uraženě se zase odmlčel. Kromě toho bylo slyšet pískavé oddechování půltuctu mágů, kteří se snažili dýchat co nejtišeji.</p>
<p>„No já tedy neslyším nic -“</p>
<p>„Pst!“</p>
<p>„Dobře, dobře.“</p>
<p>Pak to zaslechli všichni - slabé vzdálené praskání, jako by se něco velmi rychle pohybovalo po horní tvrdé kůře sněhu.</p>
<p>„Vlci?“ zeptal se jeden z mágů. Jeden vedle druhého si vybavili stovky hubených hladových těl tiše klusajících po sněhu.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou vedoucí čaroděj. „Je to příliš pravidelný krok. Možná že je to posel.“</p>
<p>Zvuk zesílil, bylo slyšet podivný křupavý rytmus, jako by někdo velice rychle ohlodával mrkev.</p>
<p>„Pošlu světlici,“ oznámil svůj úmysl náčelník výpravy. Rychle umačkal hrst sněhu, vyhodil kouli vysoko do vzduchu a zapálil ji proudem oktarínového světla, které vystřelil ze špiček prstů. Koule vybuchla v záplavě oslepujícího modrého světla, ale ve zlomku vteřiny také zhasla.</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Pak se ozval jiný čaroděj. „Ty blbečku, teď nevidím vůbec nic!“</p>
<p>To bylo poslední, co slyšeli, než do nich narazilo něco tvrdého a hlučného, co vyrazilo ze tmy a ve tmě zase zmizelo.</p>
<p>Když se navzájem vyhrabali ze sněhu, jediné, co našli, byla tvrdě ušlapaná pěšina plná otisků celých desítek malých nohou, které se držely těsně vedle sebe a mířily napříč sněhovou plání stejně rovně jako paprsek z hledáčku.</p>
<p>***</p>
<p>„Ona je nekromancer!“[*] zvolal Mrakoplaš.</p>
<p>Stařena na druhé straně ohně pokrčila rameny a z jakési neviditelné kapsy vytáhla paklík umaštěných karet.</p>
<p>I přes mráz, který panoval venku, páchl vzduch v jurtě hůř než kovářovo podpaždí a čaroděj se už teď strašlivě potil. Sušený koňský trus je skvělé palivo, ale co se týče klimatizace, bude se muset klan Koňských lidí ještě mnohému učit a začít tím, že se někoho zeptají, co slovo „klimatizace“ vůbec znamená.</p>
<p>Bethan se opatrně naklonila k Mrakoplašovi.</p>
<p>„Co je to ‚hek romance‘?“ zašeptala.</p>
<p>„Nekromancie. Ona mluví s mrtvými,“ vysvětloval.</p>
<p>„Aha,“ prohlásila poněkud zklamaně.</p>
<p>Pojedli koňské maso, koňský sýr, koňský puding, pyré z koňských kaštanů a řídké pivo, o jehož původu Mrakoplaš raději nepřemýšlel. Cohen (který dostal koňský vývar) vysvětloval, že členové klanu Koňských lidí ze středových plání se rodí převážně v sedlech, což Mrakoplaš považoval za gynekologicky nemožné, a že mají výjimečnou citlivost pro magické síly přírody. Je to pravděpodobně tím, vysvětloval Cohen, že lidé žijící na nekonečných středových pláních si nejživěji uvědomují, jak přesně obklopuje obloha na všech stranách zem, a to v lidech přirozeně vzbuzuje otázky jako „Jak?“, „Kdy“, nebo „Proč už si jednou pro změnu nedáme kus hovězího?“.</p>
<p>Náčelníkova matka na Mrakoplaše kývla a rozložila před sebou karty.</p>
<p>Jak už bylo řečeno, byl Mrakoplaš nejhorší čaroděj na celé Ploše. Od chvíle, kdy se mu v hlavě uhnízdilo jedno z osmi Velkých zaklínadel, mu tam nezůstalo žádné jiné, stejně jako by žádná malá rybka nezůstala pod jedním kamenem se štikou. Jenže měl stále ještě svou pýchu a čarodějové vidí jen velmi neradi, když žena provozuje byť i sebemenší kouzla. Neviditelná univerzita v celé své historii nepřijala jedinou ženu a představení školy při tom mumlali něco o potížích s rozvodem vody. Skutečným důvodem však pravděpodobně byl panický strach z toho, že kdyby se jednou pustily do kouzlení ženy, mohly by dokázat, že pro to umění mají výjimečné nadání a předpoklady.</p>
<p>„Já na karotkové karty nevěřím,“ zamumlal. „Myslím, že všechny řeči o tom, že je to destilovaná moudrost vesmíru, jsou obyčejný kecy.“</p>
<p>První karta, zažloutlá kouřem a pomačkaná dlouhým používáním, představovala...</p>
<p>Měla to být Hvězda. Jenže karta se nepochopitelně změnila. Místo kruhu s malými paprsky teď vypadala jako malá rudá tečka. Stařena něco huhlala a škrabala po kartě nehtem. Nakonec prudce zvedla hlavu k Mrakoplašovi.</p>
<p>„Já s tím nemám nic společného!“ ohradil se.</p>
<p>Pak ještě postupně obrátila kartu se symbolem Jak je důležité mýt si ruce, Osmiúhelníkovou osmičku, Boží dům, Jezero noci, Sloní čtyřku, Želví eso a -jestli to Mrakoplaš nečekal - Smrtě.</p>
<p>Jenže na Smrťovi bylo taky něco v nepořádku. Obrázek měl představovat celkem výstižnou podobu Smrtě na jeho velkém bílém koni a karta vypadala podobně. Jenže obloha za Smrtěm byla zbarvena do ruda a na jednom z kopečků v pozadí uviděl Mrakoplaš malou postavičku. Nepotřeboval se ptát, kdo to je, protože po jejím boku stála truhlice na stovce malých nožiček.</p>
<p>Zavazadlo bude svého pána následovat kamkoliv.</p>
<p>Mrakoplaš vrhl přes stan pohled na Dvoukvítkovo tělo - bledou tvář, která se strašidelně odrážela od hromady vydělaných koňských kůží.</p>
<p>„Je opravdu mrtvý?“ zeptal se. Cohen jeho slova přetlumočil stařeně a ta zavrtěla hlavou. Natáhla se k malé dřevěné truhličce vedle sebe a chvilku se přehrabovala v hromádce sáčků a lahviček, až našla malou zelenou fiólu, kterou vyprázdnila Mrakoplašovi do piva. Pozoroval její počínání se silnou nedůvěrou.</p>
<p>„Ona říká, že je to koužlo, po kterém tvoje vnímání mnohokrát žešílí,“ vysvětloval mu Cohen. „Já bych moč neváhal, oni čašto bývají došt nedůtkliví, když odmítneš pohoštinnošt, kterou nabížejí.“</p>
<p>„Neutrhne mi to vnitřnosti?“ zeptal se Mrakoplaš.</p>
<p>„Ona říká, že je důležité, abyš to vypil. Moč.“</p>
<p>„No dobře, když myslíš, že mě to nezabije... To pivo už hůř chutnat nemůže.“</p>
<p>Zvedl džbán, cítil, jak se na něj upřely všechny oči v místnosti, a zhluboka se napil.</p>
<p>„Hm,“ vypravil ze sebe. „Ono to vlastně vůbec není špat-“</p>
<p>***</p>
<p>Nějaká síla ho zvedla a vyhodila do vzduchu. Jenže fyzicky stále ještě seděl dole v jurtě u ohně. Viděl sám sebe - malou postavičku osvětlenou světlem plamenů, oranžový kroužek, který se rychle zmenšoval. Ostatní postavy kolem, podobné hračkám, zvědavě pozorovaly jeho tělo. S výjimkou stařeny. Ta měla zvednutou hlavu, dívala se přímo na něj <emphasis>nahoru </emphasis>a usmívala se.</p>
<p>***</p>
<p>Nejstarší čarodějové zemí Kruhového moře se zato vůbec neusmívali. Začali si totiž uvědomovat, že stojí proti něčemu novému a strašnému - proti mladému muži na postupu.</p>
<p>Po pravdě řečeno, žádný z nich nevěděl, jak je Trémon starý, ale vlasy, i když prořídlé, měl stále ještě tmavé a jeho kůže měla voskový vzhled, který mohl ve špatném osvětlení budit dojem květu mladosti.</p>
<p>Šest přežívajících hlav Osmi řádů sedělo u nového lesklého stolu v místnosti, která bývala pracovnou Galdera Počasvoska, a všichni mysleli na jedno a totéž. Co zvláštního to v sobě ten Trém on má, že stačí, aby se objevil, a už byste ho nejraději kopli.</p>
<p>Nebylo to tím, že byl tak ctižádostivý a krutý. Krutí lidé bývali hloupí a každý čaroděj věděl, jak kruté lidi využívat a jak využít cizí ctižádost. To patřilo k základnímu magickému vzdělaní. Když jste chtěli přežít ve funci mága osmé úrovně, museli jste dokonale ovládat duševní judo.</p>
<p>Nebylo to ani tím, že byl krvežíznivý, posedlý touhou po moci a výjimečně zlý. Tyhle věci se u čarodějů nepočítaly ke špatným vlastnostem. V průměru nebyli mágové o nic horší, než dejme tomu předsednictvo klubu milionářů. Většina z nich se dostala na svá místa ne pro své schopnosti a lidumilnost, ale proto, že nikdy neváhali využít slabostí svých protivníků ku vlastnímu prospěchu.</p>
<p>Nebylo to ani tím, že by byl výjimečně chytrý. Každý mág se považoval za nejchytřejšího široko daleko, hlavu pomazanou a děda Vševěda v jednom. To už patřilo k jejich profesi.</p>
<p>Nebylo to ani tím, že by měl obzvláštní kouzlo osobnosti. Každý z mágů poznal charisma okamžitě a Trémon měl charisma čerstvě sneseného kachního vejce.</p>
<p>Snad to bylo právě tím...</p>
<p>Nebyl ani dobrý, ani zlý, ani krutý nebo výjimečný jakýmkoliv způsobem, snad s výjimkou jediné věci, pozvedl šeď a bezvýraznost na úroveň jemného umění a vypěstoval si mysl, která byla beznadějná, nemilosrdná a logická jako úbočí pekla.</p>
<p>Jedna věc byla zvláštní. Přítomní mágové se v životě setkali s bezpočtem stvoření plivajících oheň, s obludami s tygřími drápy a netopýřími křídly a bez jediného mrknutí se jim postavili v samotě magického osmiúhelníku. Ani jeden z nich však nikdy v životě nezažil tak tísnivý a nepříjemný pocit, jaký ucítili o deset minut později, když do pracovny vstoupil Trémon.</p>
<p>„Omlouvám se za malé zpoždění, pánové,“ prohlásil a zamnul si ruce. „Je toho teď mnoho, tolik věcí se musí přeorganizovat, určitě to znáte.“</p>
<p>Trémon usedl do čela stolu a začal si spěšně rovnat papíry a mágové si vyměnili postranní pohledy.</p>
<p>„Co se stalo s tím starým Galderovým křeslem, s tím, co mělo lví opěradla a kuřecí nohy?“ zeptal se Jiglad Budiž. Křeslo spolu s většinou starého známého nábytku zmizelo a na jeho místě stálo několik nízkých kožených křesel, která vypadala neobyčejně pohodlně a také byla, pokud jste v nich neseděli déle než pět minut.</p>
<p>„To? Dal jsem ho spálit,“ odpověděl Trémon, aniž pozvedl hlavu.</p>
<p>„Spálit? Ale vždyť to byl magický artefakt nevyčíslitelné ceny, bylo to pravé -“</p>
<p>„Obávám se, že to byl obyčejný starý krám,“ přerušil ho Trémon a vykouzlil na rtech kratičký úsměv. „Jsem si jistý, že skutečný mág takové věci vůbec nepotřebuje, a teď bych vás poprosil, abyste věnovali pozornost důležitým bodům dnešního programu...“</p>
<p>„Co je to za papír?“ ozval se znovu Jiglad Budiž z Řádu Mrkající kápě a zamával ve vzduchu dokumentem, který našel při příchodu před sebou na stole. Mával jím o to víc, o co víc bylo jeho křeslo v krámy přecpané věži pohodlnější a zdobnější než to Galderovo.</p>
<p>„To je program dnešní schůzky,“ vysvětloval mu Trémon trpělivě.</p>
<p>„A k čemu je to dobré?“</p>
<p>„Je to seznam věcí, které dnes musíme projednat. Je to velice prosté a je mi líto, jestli máš dojem, že -“</p>
<p>„Nic takového jsme předtím nepotřebovali!“</p>
<p>„Já bych to vyjádřil tak, že jsme něco takového potřebovali už dávno, ale <emphasis>nepoužívali </emphasis>jsme to,“ prohlásil Trémon a v jeho hlase zvonilo neochvějné přesvědčení.</p>
<p>Budiž zaváhal. „No dobrá,“ ustoupil nakonec neochotně a rozhlédl se kolem stolu, jako by hledal spojence. „Ale co má znamenat tady to...“ pozvedl si papír až k očím „... ‚nástupce po Šedomilu Spoldovi‘? To bude přece starý Rhunlet Rajón, ne? Už na to čeká celé roky.“</p>
<p>„Ano, ale je na tu funkci vhodný?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Jsem si jistý, že si všichni uvědomujete, jak důležité je, aby na vedoucích místech byli ti správní lidé,“ pokračoval Trémon. „Abychom nechodili kolem horké kaše, Rajón je... samozřejmě svým způsobem schopný, to ano, ale -“</p>
<p>„To přece není naše věc,“ vskočil mu do řeči jiný čaroděj.</p>
<p>„Není, ale mohla by být,“ odpověděl mu Trémon.</p>
<p>Rozhostilo se ticho.</p>
<p>„To by ovšem znamenalo vměšovat se do vnitřních záležitostí jiného svrchovaného Řádu,“ prohlásil Rajón.</p>
<p>„Ale to přece vůbec ne,“ usmál se Trémon. „Nadhodil jsem tady jen to, že bychom Řádu mohli nabídnout... no, řekněme radu. Ale to bychom si mohli probrat později.“</p>
<p>Mágové ke své škodě nikdy neslyšeli výraz „mocenská základna“, jinak by Trémonovi něco takového jistě neprošlo. Bylo na první pohled jasné, že pomoc bližním, i když se za ní ve skutečnosti skrývaly kroky směřující k posílení vlastní moci, jím byla naprosto cizí. Co se jich týkalo, každý mág se staral sám o sebe. Většina z nich měla plné ruce s nepřáteli ze svého vlastního Řádu, natož aby si ještě všímali vnějších nepřátelských skupin.</p>
<p>„Myslím, že bychom měli především zhodnotit situaci kolem Mrakoplaše,“ nadhodil Trémon.</p>
<p>„A Rudé hvězdy,“ přisadil si Budiž. „Už si toho totiž začínají všímat lidé.“</p>
<p>„Právě, hlavní je, že začínají reptat a říkají, že bychom s tím <emphasis>my </emphasis>měli něco dělat,“ přidal se k němu Lemuel Odfrkl z Řádu půlnoci. „A co tak asi, to by mě zajímalo!?“</p>
<p>„Vždyť je to jednoduché,“ prohlásil Budiž. „Říkají, že bychom měli přečíst Oktáva. Jenže to říkají vždycky. Je neúroda? Přečtěte Oktáva! Onemocněly krávy? Přečtěte Oktáva! Zaříkadla to všechno spraví. Pch!“</p>
<p>„No, na tom něco je,“ vmísil se do diskuse Trémon. „Můj bývalý - hm, předchůdce studoval Oktáva velmi pečlivě.“</p>
<p>„To každý z nás,“ vskočil mu znovu do řeči starý Odfrkl. „Ale k čemu je to dobré? Osm zaklínadel musí být řečeno dohromady. Samozřejmě souhlasím s tím, že kdyby selhaly všechny ostatní způsoby, měli bychom to pravděpodobně riskovat, ale osm Velkých zaklínadel má být vysloveno dohromady, nebo vůbec, a všichni víme, že jedno z nich se usadilo Mrakoplašovi v hlavě.“</p>
<p>„A toho nemůžeme najít,“ ozval se Trémon. „V tom to všechno vězí, že? Jsem si jistý, že to každý z nás zkoušel soukromě.“</p>
<p>Shromáždění mágové se po sobě v rozpacích rozhlédli. Nakonec to byl Budiž, kdo se ozval první. „Budiž. Je to tak. Vyložme karty na stůl. Já jsem ho prostě nenašel.“</p>
<p>„Já to zkoušel s křišťálovou koulí,“ ozval se další, „a nic.</p>
<p>„Já vyslal domácí skřety, zmoky, šotky, láry, pidimužíky a plivníky,“ přiznal se třetí. Ostatní se narovnali v křeslech a bylo vidět, že jim hlavou proběhla jediná myšlenka: Jestli je tedy motem celého dne přiznat neúspěch, ukážu těm ostatním kandrdasům, že já jsem neuspěl hrdinsky!</p>
<p>„A to má být všechno? <emphasis>Já </emphasis>jsem za ním poslal démony!“</p>
<p><emphasis>‚Já </emphasis>ho hledal s pomocí vševidoucího zrcadla!“</p>
<p>„Včera večer jsem ho hledal s pomocí tajemných run v M‘Hawu!“</p>
<p>„Rád bych vás upozornil na to, že já jsem použil kombinaci magických run a zrcadla a <emphasis>navíc </emphasis>vnitřnosti pruhovaného jehněte.“</p>
<p>„<emphasis>A já </emphasis>zpovídal všechny tvory země, vzduchu i vod.“</p>
<p>„No?“</p>
<p>„Houby!“</p>
<p>„Poslyšte, já jsem se ptal samotné páteře země, podzemních kamenů a základů hor.“</p>
<p>Najednou se rozhostilo hrobové ticho. Každý upřel pohled na mluvčího. Byl to Ganmak Stromduť z Kruhu Pravých proroků, který nejistě poposedával na svém místě.</p>
<p>„No jo, myslíš ten obřad se zvonky, ne?“ zeptal se někdo.</p>
<p>„Jenže on mně stejně nikdo neodpověděl.“ Trémon se pozorně rozhlédl kolem stolu.</p>
<p>„<emphasis>A já </emphasis>za ním poslal někoho, kdo by ho měl najít.“</p>
<p>Budiž si odfrkl. „Pokud si pamatuju, tak to v posledních dvou případech nebylo vůbec nic platné, co?“</p>
<p>„Protože jsme se spoléhali jenom na magii a Mrakoplaš je nějakým nepochopitelným způsobem v magickém stínu. Ale své stopy neukryje.“</p>
<p>„Poslal jsi za ním stopaře?“</p>
<p>„No dalo by se to tak říci.“</p>
<p><emphasis>‚Hrdinu?</emphasis>“<emphasis> </emphasis>Budižovi se podařilo do toho jediného slova vložit několik významů současně. Podobným tónem by v jiném vesmíru prohlásil obyvatel Jihu něco jako „zasranejenký“.</p>
<p>Mágové zírali na Trémona s otevřenými ústy.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl klidně.</p>
<p>„A kdo<strong> </strong>ti k tomu dal právo?“ dotazoval se Budiž. Trémon na něj upřel pohled chladných šedých očí.</p>
<p>„Já sám. Nikoho jiného jsem k tomu nepotřeboval.“</p>
<p>„Ale to se vymyká všem pravidlům! Odkdy si mágové najímají hrdiny, aby za ně vyřizovali jejich záležitosti?“</p>
<p>„Od té doby, kdy na to jejich magie nestačí,“ odsekl mu Trémon.</p>
<p>„To je jenom momentální stav, nic víc.“</p>
<p>Trémon pokrčil rameny. „Možná, ale nemáme dost času, abychom mohli čekat. Dokažte, že to tak není. Najděte Mrakoplaše s pomocí křišťálové koule nebo se zeptejte ptáků. Ale já musím být moudrý. Chytrý člověk dělá to, co je potřeba, a účel světí prostředky.“</p>
<p>Je známé, že mágové a hrdinové spolu nevycházejí právě nejlépe, protože ti první si myslí, že ti druzí jsou smečka krvežíznivých idiotů, kteří se musí zastavit, aby mohli myslet, a ti druzí přirozeně nevěří skupině podivných individuí, která si neustále něco mumlají pod vousy a oblékají se do dlouhých rób jako ženské. No, posmívají se čarodějové, když vám vadí tohle, co si má normální člověk myslet o všech těch zlatých kruzích, náušnicích a naolejovaných svalech, které vidíte v YMPE?[*] Na to <emphasis>většinou </emphasis>hrdinové odpovídají, že od takových teploušů, kteří se vyhýbají oklikou každé ženské a tvrdí - podržte mě - že by to mohlo ohrozit jejich magické schopnosti, to akorát sedí. Tak pozor, odpovídají mágové, to říkáte zrovna vy s těmi vašimi koženými pytlíky, ve kterých se tak nestydatě předvádíte? Jasně, začínají se vztekat hrdinové, ale řekněte, proč vy...</p>
<p>A tak dále. Tyhle spory se táhnou už celá staletí a zapříčinily množství velkých bitev, po kterých zůstaly celé kusy země neobyvatelné kvůli magické rezonanci.</p>
<p>Abychom se dostali k základu věci, musíme říci, že hrdina, který právě cválal po Vortexských pláních se do podobných hádek nikdy nepletl, protože většinou k ničemu nevedly, ale hlavně proto, že tenhle nebyl hrdina, ale hrdinka. A ještě k tornu rusovlasá.</p>
<p>Když vyprávění dospěje k tomuto bodu, bývá často zvykem mít ohled na sedřeného výtvarníka, který bude tvořit knižní obálku, a dlouze se rozepsat o kožených součástech oděvu, vysokých botách a obnažených čepelích.</p>
<p>Do vyprávění se nenápadně vplíží slova jako „plná“, „oblá“, „dlouhonohá“ a dokonce „vyzývavá“ a množí se tak dlouho, až se autor sebere, dá si studenou sprchu a jde si lehnout.</p>
<p>Je to dost nesmyslný zvyk, protože žádná žena, která se rozhodne živit mečem, nebude po světě pobíhat oblečena do něčeho, co připomíná sen zájemců o speciální druh sexuálních magazínů.</p>
<p>No dobrá. Musíme však přiznat, že Herrena, zvaná Hennovlasá Babina, by po pořádné koupeli a dlouhé pečlivé manikúře nevypadala tak zle. Kdybychom ji navíc vybavili sadou kožených modelů z Woo Hun Linova obchodu Exotika orientu na Ulici hrdinů, udělalo by to s ní pravé divy. Protože však měla dost rozumu, oblékala se běžně do kroužkové zbroje, bot z měkké kůže a u pasu nosila krátký meč.</p>
<p>Ale ano, ty boty <emphasis>byly </emphasis>z kůže. Ale nebyly černé!</p>
<p>S ní jelo několik snědých mužů, ale protože ti budou pravděpodobně v nejbližší době zabiti, je zbytečné je blíže popisovat. Kromě toho na těch nic ani „oblého“, ani „vyzývavého“ nebylo.</p>
<p>Podívejte, jestli si přejete, mohou být oblečeni do kůže.</p>
<p>Herrena si o nich myslela své, ale bylo to nejlepší, co se jí podařilo v Morporku najmout. Mnozí z obyvatel opustili město a v obavách z nové hvězdy hledali úkryt v horách.</p>
<p>Herrena však mířila k horám z úplně jiného důvodu. Směrem posměru a na okraj od plání se tyčily holé Hory skřetích kostí. Herrena, která se celé ty roky cvičila v používání výjimečných schopností, vlastních každé ženě, která se rozhodla živit mečem, si plně důvěřovala.</p>
<p>Tenhle Mrakoplaš byl, podle toho, jak ho Trémon popsal, obyčejná krysa a krysy hledají úkryt. Kromě toho byly hory velmi daleko od hlavního města, a tedy od Trémona, a i když pro něj pracovala prakticky stále, byla Herrena ráda, že je od něj co nejdál. V jeho chování bylo něco, co působilo, že kdykoliv ho uviděla, byla by ho nejraději kopla.</p>
<p>***</p>
<p>Mrakoplaš cítil, že by měl propadnout panice, ale to nebylo tak lehké, protože, i když si to uvědomoval, pocity jako panika, hrůza nebo zlost mají něco společného s nervy a žlázami, a to všechno zůstalo v jeho těle.</p>
<p>Bylo obtížné si uvědomit, <emphasis>kde </emphasis>vlastně jeho skutečné tělo zůstalo, ale když obrátil pohled pod sebe, uviděl slabou modrou linku, která se mu táhla od toho, co pro zachování zdravého rozumu stále ještě nazýval kotníkem, kamsi do nekonečné temnoty pod ním, a zdálo se logické předpokládat, že jeho tělo je na jejím druhém konci.</p>
<p>Byl mezi prvními, kdo by připustili, že to není tělo nijak zvláštní, ale jeden dva kousky z něj v něm vyvolávaly sentimentální vzpomínky a současně si uvědomil, že kdyby se ta tenká modrá nitka přetrhla, musel by strávit zbytek svého živo... své existence nad stolečky spiritistů a předstírat, že je mrtvá tetička toho, dědeček onoho, nebo jiná mrtvá duše, aby si nějak ukrátil čas.</p>
<p>Z toho na něj padla taková hrůza, že si v první chvíli ani neuvědomil, že se nohama dotkl pevné země. Přesněji řečeno <emphasis>nějaké </emphasis>země, v duchu si totiž vzápětí pomyslel, že to určitě není ta země. Pokud si totiž pamatoval, obyčejná zem nebyla černá a nikdy se mu tak zvláštním způsobem nehýbala pod nohama.</p>
<p>Rozhlédl se kolem.</p>
<p>Všude, kam dohlédl, se tyčily vysoké rozeklané hory a vzpínaly se k mrazivé obloze poseté krutými hvězdami. Ta souhvězdí nebyla zachycena na žádné mapě mnoho-vesmíru, ale přesto i uprostřed nich zářil zlověstný rudý kotouč. Mrakoplaš se otřásl a odvrátil pohled. Krajina před ním prudce klesala a nad balvany popraskanými mrazem tiše šeptal suchý vítr.</p>
<p>A skutečně šeptal. Zatímco ho za roucho a vlasy tahaly šedivé vzdušné víry, měl Mrakoplaš dojem, že tu a tam slyší hlasy, slabé a vzdálené, které říkaly věci jako: „Víš určitě, že to, co jsi dala do omáčky, byly opravdu hříbky? Cítím se nějak...“ a „když se ještě trochu nahneš, uvidíš tu krásnou krajinu dole...“ potom „s tím si nelam hlavu, hřebík byl trochu rezavý, ale je to jenom škrábnutí...“ a vzápětí „dávej pozor, kam tím lukem míříš, vždyť jsi mě málem...“ a tak dál.</p>
<p>Klopýtal dolů po svahu a uši si ucpával rukama, až nakonec uviděl něco, co viděl málokdo z živých.</p>
<p>Úbočí najednou pokleslo ještě prudčeji a změnilo se v obrovskou nálevku, která měla v průměru nějaké dva kilometry. Do ní směřoval šeptající vítr, který unášel hlasy a duše mrtvých a sténal a vzdychal, jako by oddechovala sama Plocha. Nad ten otvor vybíhala ze skal kamenná ostruha, široká možná pětatřicet metrů.</p>
<p>Na kamenném poloostrově se rozprostírala zahrada s malým sadem a zeleninovou zahradou a uprostřed stál nevelký černý domek.</p>
<p>Vedla k němu zřetelná stezka.</p>
<p>Mrakoplaš se ohlédl. V patách se mu táhla slabá modrá nitka. A Zavazadlo.</p>
<p>Dřepělo na stezce za ním a upřeně ho pozorovalo.</p>
<p>Mrakoplaš si se Zavazadlem nikdy zvlášť nerozuměl.</p>
<p>Vždycky v něm budilo dojem, že je proti němu zaujaté. Ale tentokrát se na něj pro jednou neošklíbalo. Mělo spíš patetický výraz, vypadalo jako pes, který se právě šťastně vyválel v prachu a kravincích a po návratu domů zjistil, že se jeho pán odstěhoval o světadíl dál.</p>
<p>„No jo,“ slitoval se nad ním nakonec Mrakoplaš, „tak pojď.“</p>
<p>Zvedlo se na nohy a vydalo se za ním po stezce. Mrakoplaš tak nějak předpokládal, že zahrada na útesu bude plná mrtvých květin, ale ta byla ve skutečnosti velmi pečlivě udržovaná a na první pohled bylo vidět, že ten, kdo se o ni stará, má oko pro soulad barev, pokud máte rádi kombinaci temně rudé, bílé a černé. Vzduch byl provoněn vůní obrovských lilií. Uprostřed čerstvě posečeného trávníku byly sluneční hodiny, ale bez gnómonu.[*]</p>
<p>Mrakoplaš se Zavazadlem v patách se opatrně kradl po cestičce vysypané drceným mramorem, až se dostal za domek a tam stiskl kliku dveří.</p>
<p>Stáli zde čtyři koně a upírali na něj oči přes okraje svých pytlů se senem. Byli skuteční a živí a kromě toho patřili k nejkrásnějším zvířatům, která kdy Mrakoplaš viděl. Jeden z nich, obrovský bílý kůň, měl stání kus od ostatních a na háku vedle dveří visel nádherný postroj z černé kůže zdobený stříbrem. Ostatní tři koně byli uvázáni u žlabu plného sena na protější zdi, jako by právě přijeli hosté. Všechna zvířata pozorovala Mrakoplaše s mírnou zvědavostí.</p>
<p>Do nohy mu narazilo Zavazdlo. Otočil se a zasyčel:</p>
<p>„Dej pozor, ty...!“</p>
<p>Zavazadlo ucouvlo a vypadalo zahanbeně.</p>
<p>Mrakoplaš přistoupil po špičkách ke dveřím, které vedly ze stáje do domu, a opatrně je otevřel. Vedly do široké chodby vydlážděné plochými kameny, která zahýbala do široké vstupní haly.</p>
<p>Pomalu a se zády pevně přitisknutými ke stěně postupoval dál. Zavazadlo nervózně vystoupilo na všechny špičky a pomalu se šinulo za ním.</p>
<p>Ta hala...</p>
<p>Mrakoplašovi nedělalo starosti jenom to, že hala byla mnohem větší než celý domek zvenku, ne. Po tom, co poslední dobou zažil, by se byl vysmál každému, kdo by nevěřil, že se do pivního půllitru vejde litrovka vína. Nebyla to ani výzdoba, která byla v raně kryptoidním slohu a používala k dokreslení atmosféry množství černých závěsů.</p>
<p>Byly to ty hodiny. Obrovské hodiny vyplňující téměř celý prostor mezi dvěma schodišti. Dřevěné schody ubíhaly velkými oblouky vlevo i vpravo vzhůru a byly zdobené bohatou figurální řezbou, představující scény a výjevy, se kterými by se mohl obyčejný člověk setkat jen po požití velké dávky něčeho silně ilegálního.</p>
<p>Hodiny měly dlouhé kyvadlo, které se ve velkých obloucích s hlasitým tik-tak pomalu pohybovalo sem a tam. Při tom zvuku trnuly zuby, protože to byl takový ten urážlivý tikot, který dával nade vši pochybnost najevo, že každé „tik“ a každé „tak“ vám ukrajuje ze života další vteřinu. Ten zvuk vás zlomyslně upozorňoval, že někde, v jakýchsi pomyslných přesýpacích hodinách vám pod nohama vypadlo dalších pár zrnek písku.</p>
<p>Jistě je zbytečné zdůrazňovat, že spodní okraj půlměsícovitého závaží byl nabroušený jako nůž a ostrý jako břitva.</p>
<p>Vtom mu něco zaklepalo na záda. Rozzlobeně se ohlédl.</p>
<p>„Podívej se, ty potomku špatně vyrobenýho kufru, už jsem ti jednou...“</p>
<p>Nebylo to Zavazadlo. Byla to mladá žena, spíš děvče. Měla stříbrné vlasy, stříbrné oči a byla dost překvapená.</p>
<p>„Hm,“ prohlásil Mrakoplaš, „ehm‘ teda, dobrý den?“</p>
<p>„Vy jste živý?“ zeptala se ho dívka. Její hlas v něm vzbuzoval představu plážových slunečníků, opalovacího oleje a studeného martini s citronem a sodou.</p>
<p>„Doufám, že ano,“ odpověděl jí Mrakoplaš a zapřemýšlel, jestli si to užívají i jeho žlázy, ať už jsou v téhle chvíli kdekoliv. „I když si chvilkami nejsem jistý. Co je to za místo?“</p>
<p>„To je dům Smrtě,“ odpověděla mu.</p>
<p>„Aha,“ přikývl čaroděj a olízl si náhle vyschlé rty. „No, těší mě, že jsem se s vámi setkal, ale myslím, že už bych měl zase jít...“</p>
<p>Zatleskala rukama. „Ale to mi nemůžete udělat! Sem přijdou živí lidé jen zřídka! A mrtví lidé jsou tak nudní, co říkáte?“</p>
<p>„No, asi ano,“ souhlasil s ní rychle Mrakoplaš a očima visel na dveřích. „Asi toho moc nenapovídají, co?“</p>
<p>„Znáte to, je to vždycky stejné : ‚To když já byl ještě naživu -‘ ‚nebo ‚jó za našich časů, to se lidé mohli opravdu nadechnout,“ zaparodovala, položila mu na předloktí malou bílou ručku a usmála se. „A většinou bývají takoví nijací. Není s nimi žádná legrace, jsou příliš formální, jestli víte, jak to myslím, takoví...“</p>
<p>„Strnulí?“ napověděl jí. Vedla ho ke dveřím na protilehlém konci haly.</p>
<p>„To je ono! Jak se jmenujete? Mně říkají Ysabell.“</p>
<p>„Já jsem Mrakoplaš. Nezlobte se, ale jestli je to dům Smrtě, co tady potom děláte vy? Vy mně nepřipadáte mrtvá.“</p>
<p>„Oh, já tady bydlím.“ Upřeně se na něj zadívala. „Poslyšte, nepřišel jste sem náhodou zachránit svou ztracenou lásku, že ne? To tatího vždycky dost rozzlobí a říká, že jediné jeho štěstí je v tom, že nikdy nespí, jinak by prý stejně nezamhouřil oko. Prý by ho budilo to neustálé dupání procesí mladých hrdinů, kteří sem chodí, aby si odvedli procesí hloupých holek.“</p>
<p>„Děje se to tady fakt tak často?“ zeptal se Mrakoplaš hlasem, který slábl s tím, jak se zmenšovala vzdálenost ke dveřím.</p>
<p>„Pořád. Já si myslím, že je to velice romantické. Jedna věc je však velice důležitá, když odsud odcházíte, nesmíte se ohlédnout.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „To nevím. Možná že se člověku naskytne ošklivá vyhlídka. A vy jste skutečně hrdina?“</p>
<p>„Ne, to ne. Skoro ne. Vůbec. Je to ve skutečnosti ještě horší. Já tady hledám svého přítele,“ odpovídal jí nešťastně. „Neviděla jste ho náhodou? Malý obtloustlý človíček, hrozně ukecanej, nosí brýle a takový legrační šaty.“</p>
<p>Už při řeči měl pocit, že mu uniklo něco hrozně důležitého. Zavřel oči a pokusil se zopakovat si posledních pět minut rozhovoru. Myšlenka ho udeřila jako pytlík s pískem.</p>
<p>„Tatí?“</p>
<p>S pochopením se na něj podívala. „Já jsem adoptovaná,“ vysvětlila krátce. „Říkal mi, že mě našel jako malou holčičku. Prý to bylo všechno velice smutné.“ Tvář se jí najednou rozjasnila. „Ale pojďte, já vás představím - dnes večer tady má na návštěvě pár přátel. Určitě vás rád uvidí. On se společensky s lidmi skoro nestýká. A já taky ne,“ dodala.</p>
<p>„Promiňte,“ znejistěl Mrakoplaš, „pochopil jsem to vážně dobře? Mluvíme oba o Smrťovi, jo? Vysokej, hubenej, prázdný oční důlky a šikovnej s kosou?“</p>
<p>Povzdechla si. „Ano, to je pravda, nevypadá zrovna nejlíp. Obávám se, že mu jeho zjev dost škodí.“</p>
<p>Byla pravda, jak jsme ostatně řekli už dříve, že Mrakoplaš se v magii vyznal asi jako čmelák v bicyklech, ale jedno bylo jisté, tím, že se stal studentem magie, nabyl jedno základní právo, které mu už nikdo vzít nemohl. V okamžiku smrti si pro něj musel přijít Smrť osobně, místo toho, aby tu záležitost svěřil některé z menších mytologických bytostí, jak to většinou dělává. Díky vlastní neschopnosti však zatím Mrakoplaš několikrát v pravý čas nezemřel, a jestli existuje něco, co Smrť nemá rád, je to nedochvilnost.</p>
<p>„Heleďte, já si myslím, že se sem můj přítel zatoulal omylem,“ přesvědčoval ji. „Dělá to pokaždé, on už jiný nebude. Jsem rád, že jsme se seznámili, ale už bych měl jít...“</p>
<p>Dívka se však v té chvíli zastavila před velkými dveřmi, potaženými purpurovým sametem. Zevnitř sem slabě doléhalo několik tajuplných hlasů. Byly to hlasy, které se nedají prostým grafickým znázorněním blíže popsat, pokud by ovšem někdo nevynalezl sázecí stroj s ozvěnou a pokud možno písmo, které by vypadalo jako řeč kulek.</p>
<p>Hlasy říkaly zhruba tohle.</p>
<p>MOHL BYS NAM TO VYSVĚTLIT JEŠTĚ JEDNOU?</p>
<p>„No, když vyneseš cokoliv mimo trumf, Jih to bude moci zabít svou trumfovou dvojkou, přijde jen o jednu želvu, jeden kalich a jedno Velké tajemství, <emphasis>zatímco </emphasis>-“</p>
<p>„To je Dvoukvítek,“ syknul Mrakoplaš. „Ten hlas bych poznal kdekoliv!“</p>
<p>OKAMŽIK, DÝMĚJOVÝ MOR JE JIH?</p>
<p>„Ale no tak, Smrtíku, vždyť už nám to vysvětloval. Každý z nás se prostě pro zjednodušení jmenuje po jedné světové straně. A co kdyby Hlad hrál - jak jsi to říkal - trumfem?“ Tenhle hlas byl syčivý, vlhký a sám o sobě nakažlivý.</p>
<p>„No, <emphasis>ty </emphasis>potom budeš moci přebít jenom jednu želvu místo dvou,“ vysvětloval se zápalem Dvoukvítek.</p>
<p>„Ale kdyby začala trumfem Válka, pak by nám skóre spadlo o dva zdvihy?</p>
<p>„To je ono!“</p>
<p>JÁ TOMU POŘÁD JEŠTĚ NĚJAK NEROZUMÍM. ZOPAKUJ MI JEŠTĚ JEDNOU TO O TÉ LICITACI, UŽ JSEM MĚL DOJEM, ŽE TOMU PŘICHÁZÍM NA KLOUB. Těžký dutý hlas zněl jako nárazy dvou olověných závaží.</p>
<p>„No, ty jsi rozdával, proto nabízíš. Jenže pozor! Je třeba licitovat tak, abys pokud možno zmátl své soupeře, ale ne spoluhráče! Ty jsi sice nabídl jednou želvu, ale předák, Východ, jednou bez trumfů, takže...“ Dvoukvítkův nadšený hlas se nezadržitelně valil kupředu. Když se k Mrakoplašovi rudým sametem prodrala slova jako „trik“ „‚kniha“, „sehrávka“ a „malý slon“, nechápavě se podíval na Ysabell.[*]</p>
<p>„Vy tomu rozumíte?“</p>
<p>„Ani slovo,“ odpověděla mu.</p>
<p>„Zní to strašlivě složitě.“</p>
<p>Na druhé straně dveří znovu zazněl těžký hlas. NEŘÍKAL JSI, ŽE TO LIDÉ HRAJI PRO ZÁBAVU?</p>
<p>„Někteří z nich jsou v tom opravdickými přeborníky. Já jsem jenom průměrný amatér.“</p>
<p>ALE VŽDYŤ LIDÉ ŽIJÍ JEN NĚJAKYCH OSMDESÁT, DEVADESÁT LET?!</p>
<p>„No, tohle bys snad mohl vědět přesně, Smrtíku, nemyslíš?“ pronesl nějaký hlas, který Mrakoplaš zatím neslyšel a už by ho ani slyšet nechtěl, zvláště ne po setmění.</p>
<p>„Je to opravdu velice - spletité.“</p>
<p>ROZDEJ JEŠTĚ JEDNOU A UVIDÍME, JESTLI SE NAM PODAŘÍ TO ASPOŇ ROZEHRÁT.</p>
<p>„Co kdybychom se zašli podívat dovnitř?“ navrhla Ysabell. Za dveřmi se v tom okamžiku ozvalo: NABÍZIM... ŽELVOVÉHO SPODKA.</p>
<p>„Ne, okamžik, obávám se, že to není správně. Dovolte, podíváme se spolu na váš list a... “</p>
<p>Ysabell otevřela dveře.</p>
<p>Abychom řekli pravdu, byla to dost příjemná pracovna, možná trochu pochmurná. Pravděpodobně ji stvořil bytový architekt, který měl migrénu a nepřekonatelnou touhu postavit na každou volnou vodorovnou plochu přesýpací hodiny nebo tlustou žlutou svíčku, kterých se chtěl určitě zbavit.</p>
<p>Zeměplošský Smrť byl tradicionalista, který si zakládal na tom, že odvádí své řemeslo co nejlépe, a častokrát podléhal chmurám, protože jeho práci málokdo ocenil. Byl by rád dokázal, že jeho, Smrtě, se vlastně bojí málokdo, protože lidé mají strach především z bolesti, odloučení a zapomnění, a že je tedy nesmyslné mít odpor k někomu jen proto, že má prázdné oční důlky a snaží se svou práci dělat poctivě. Kdyby ho chtěl někdo poslouchat, byl by zdůraznil i tu skutečnost, že on stále ještě používá kosu, přestože Smrťové na jiných planetách si už dávno pořídili kombajny. Smrť seděl na jedné straně černého karetního stolku ve středu místnosti a vzrušeně se přel s Hladem, Morem a Válkou. Dvoukvítek byl jediný, kdo zvedl hlavu a všiml si Mrakoplaše.</p>
<p>„Ahoj, co tady děláš?“</p>
<p>„Bohové, pojďte si všichni ke... ne, tak by to nešlo. Podívejme, ono se to těžko vysvětluje, ale já -“</p>
<p>„Našels Zavazadlo?“</p>
<p>Truhla se prodrala kolem Mrakoplaše a usadila se pánovi k nohám. Dvoukvítek odklopil víko, chvilku se přehraboval uvnitř a nakonec vytáhl malou knížečku vázanou v kůži a podal ji Válce, která právě bušila do stolku rukou v kovové rukavici.</p>
<p>„Tohle jsou ‚Základy hry v kostce‘ a je tam spousta užitečných informací. Jsou tam ukázkové licitace i sehrávky a -“</p>
<p>Smrť vytrhl Válce kostnatou rukou knížečku a začal v ní spěšně listovat. Upoutala ho natolik, že si vůbec nevšímal přítomnosti Dvoukvítka s Mrakoplašem.</p>
<p>DOBRÁ, rozhodl nakonec. MOR NAČNE NOVY BALÍČEK KARET. JÁ TOMU PŘIJDU NA KLOUB, I KDYBY MĚ TO MĚLO PŘIVÉST DO HROBU, SAMOZŘEJMĚ OBRAZNĚ ŘEČENO.</p>
<p>Mrakoplaš chytil Dvoukvítka za ruku a vyvlekl ho z místnosti.</p>
<p>Když se Zavazadlem v patách prchali chodbou, zeptal se Mrakoplaš:</p>
<p>„Co to mělo všechno znamenat?“</p>
<p>„No, vypadalo to, jako že mají bůhví kolik času, a tak mě napadlo, že by se jim to mohlo líbit.“</p>
<p>„Co, karty?“</p>
<p>„Tohle je taková speciální hra,“ podíval se na něj v běhu káravě Dvoukvítek. „Jmenuje se to...“ zaváhal. Jazyky nebyly jeho nejsilnější stránkou. „Ve vaší řeči se to řekne jako ta věc, co natahujete přes vodu, myslím.“</p>
<p>„Lano?“ pokusil se Mrakoplaš. „Akvadukt? Rybářský vlasec? Jez? Přehrada?“</p>
<p>„Tak nějak.“</p>
<p>Ocitli se nazpět v hale, kde obrovské hodiny pravidelně odčítaly vteřiny živých tohoto světa.</p>
<p>„Na jak dlouho by je to mohlo zabavit, co myslíš?“</p>
<p>Dvoukvítek se zastavil. „To je těžko říct,“ zamyslel se. „Možná do příští licitace.., to jsou nádherné hodiny!“</p>
<p>„Ne aby ses pokoušel je koupit,“ radil mu Mrakoplaš. „Nemyslím, že by se to tady místním obyvatelům líbilo.“</p>
<p>„A kde je to vlastně ‚tady‘?“ obrátil se Dvoukvítek k Zavazadlu a otevřel víko.</p>
<p>Mrakoplaš se rozhlédl. Hala byla temná, opuštěná a její úzká okna zvenčí pokrýval led. Od kotníku se mu ke dveřím do stáje táhla modrá světélkující nitka a Mrakoplaš si teď všiml, že tatáž nitka ubíhá také z Dvoukvítkova kotníku.</p>
<p>„Víš, oba jsme tak jako neúředně mrtví,“ ušklíbl se. Bylo to nejlepší, co ho napadlo.</p>
<p>„Ale?“ podivil se Dvoukvítek, aniž se přestal přehrabovat v Zavazadle.</p>
<p>„Tobě je to jedno?“</p>
<p>„Víš, já si myslím, že věci se nakonec vždycky nějak vyřeší, nemyslíš? Kromě toho pevně věřím na převtělování duší. Jako co by ses chtěl vrátit zpátky na svět?“</p>
<p>„Já nechci umřít,“ srazil ho Mrakoplaš v rozletu. „Pojď, musíme rychle vypadnout - ne, jenom to ne!“</p>
<p>Dvoukvítek konečně našel, co hledal. Vytáhl ze Zavazadla zvláštní skříňku. Byla dost velká, černá, na jedné straně měla rukojeť, vpředu kulaté skleněné okénko a byl na ní připevněný kožený řemínek, na který si ji Dvoukvítek pověsil kolem krku.</p>
<p>Býval čas, kdy Mrakoplaš tuhle hračku zbožňoval. Proti všem praktickým zkušenostem věřil, že svět je v zásadě srozumitelné místo, a kdyby se mu podařilo vyzbrojit se příslušným duševním nářadím, mohl by obrázkovou skříňku rozebrat a přesvědčit se, jak vlastně funguje. Samozřejmě že se, jako ostatně skoro vždycky, krutě mýlil.</p>
<p>Ikonoskop, jak mu Dvoukvítek říkal, nevytvářel obrázky po dopadu světla na speciálně upravený papír, jak se Mrakoplaš domníval. Bylo to mnohem jednodušší. Uvnitř skříňky byl uvězněn malý démon, který měl cit pro barvu a rychlou ruku se štětcem. Když to čaroděj zjistil, hrozně ho to rozrušilo.</p>
<p>„Teď není čas na obrázky!“ zasyčel.</p>
<p>„To bude hned,“ odporoval mu Dvoukvítek a zaklepal na boční stěnu skříňky. Vzadu se otevřela malá dvířka a z nich vystrčil hlavu droboučký skřet.</p>
<p>„U všech ďáblů,“ zacvrlikal, „kde to jsme?“</p>
<p>„Na tom vůbec nezáleží,“ odpovídal mu Dvoukvítek. „Nejdřív ty hodiny, myslím.“</p>
<p>Démonek se zašklebil. „Je tady mizerný světlo,“ vzpouzel se. „Zabere to fůru času, jestli se k tomu můžu vyjádřit.“ O vteřinu později se zevnitř skříňky ozval zvuk skřípající stoličky, kterou si zmetek táhl k malířskému kozlíku s plátnem.</p>
<p>Mrakoplaš zaskřípal zuby.</p>
<p>„Vždyť ty obrázky vůbec nepotřebuješ, stačí, když si to budeš všechno pamatovat!“ vykřikl zoufale.</p>
<p>„Když to není ono,“ odpověděl Dvoukvítek nevzrušeně.</p>
<p>„To je přece lepší! Je to opravdovější!“</p>
<p>„Ba ne. Počkej, až budu po letech sedávat u krbu...“</p>
<p>„Jestli odsud okamžitě nezmizíme, bude ti tak akorát svítit věčný světlo!“</p>
<p>„Ach, doufám, že už neodcházíte.“</p>
<p>Jako na povel se oba otočili. Ve dveřích za nimi stála Ysabell a mírně se usmívala. V jedné ruce držela kosu s čepelí příslovečné ostrosti. Mrakoplaš se ze všech sil snažil nedívat se na ty tenké modré nitky, které je spojovaly se životem. Dívka s kosou, pomyslel si, by se neměla usmívat takovým nepříjemně vědoucím a maličko nepříčetným úsměvem.</p>
<p>„Mám pocit, že tatí je v téhle chvíli trochu zaměstnán, ale jistě by ho ani ve snu nenapadlo nechat vás tak brzo odejít,“ dodávala. „Kromě toho, já bych si neměla s kým povídat.“</p>
<p>„Kdo je to?“ obrátil se Dvoukvítek k Mrakoplašovi.</p>
<p>„No, bydlí tady,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „Je to prostě místní děvče,“ dodal.</p>
<p>Chytil Dvoukvítka za rameno a pokusil se s ním pomalu odšourat ke dveřím do stáje a černé zahrady. Nefungovalo to ze dvou důvodů. Jednak Dvoukvítek nepatřil k lidem, kteří by si lámali hlavu jemnými nuancemi výrazů na tvářích svých bližních, a navíc žil v bludu, že <emphasis>jemu </emphasis>se nemůže nic stát.</p>
<p>„Moc mě těší,“ prohlásil. „Máte to tady moc hezké. Ten motiv lebek a zkřížených hnátů tomu dodává takový barokní nádech.“</p>
<p>Ysabell se usmála. Mrakoplaš si v duchu pomyslel, že jestli jí jednou Smrť předá živnost, ona v tom bude lepší než on - určitě je bláznivá.</p>
<p>„To je pravda, ale my bychom už měli jít.“</p>
<p>„To vás nesmí ani napadnout,“ usmála se. „Musíte tady ještě zůstat a něco mi o sobě vyprávět. Máme spoustu času, a kdybyste věděli, jaká je to tady nuda!“</p>
<p>Najednou sebou jako lasička smýkla na stranu a švihla kosou po modrých nitkách. Ostří zasyčelo vzduchem jako rozzuřená kobra. V polovině cesty se však najednou zarazilo.</p>
<p>Zaskřípalo dřevo. Zavazadlo sevřelo list kosy pod víko.</p>
<p>Dvoukvítek upřel na Mrakoplaše udivený pohled.</p>
<p>A v té chvíli ho čaroděj s jasným úmyslem a velkou dávkou zadostiučinění udeřil do brady. Malý mužíček se začal kácet dozadu, ale Mrakoplaš ho zachytil, hodil si ho přes rameno a dal se na útěk.</p>
<p>Ve světlem zaplavené zahradě zachytával o větve a všude kolem bylo slyšet šustění malých chlupatých a pravděpodobně strašlivých tvorů. Mrakoplaš pádil podél modrých nitek, které strašidelně světélkovaly v trávě zšedlé jinovatkou.</p>
<p>Z domku za nimi se ozval ostrý výkřik zklamání a vzteku. Odrazil se od kmene stromu a pádil dál.</p>
<p>Vzpomněl si, že tady někde musí být stezka. Jenže v bludišti stříbrného svitu a stínů, teď ještě zabarveném zlou hvězdou do ruda, vypadalo všechno jinak. V každém případě alespoň nitě jejich životů se zdály mířit úplně špatným směrem.</p>
<p>Za sebou uslyšel zvuk kroků, znělo to jako Zavazadlo, ale v této chvíli Mrakoplaš nijak nestál o to, se s ním sejít. Obával se totiž, že by si mohlo špatně vysvětlit, proč udeřil jeho pána, a jednoduše řečeno, ty lidi, kteří se mu nelíbili, Zavazadlo prostě zhltlo nebo aspoň pokousalo. Mrakoplaš nikdy neměl odvahu se zeptat, kam se podějí ti, za kterými se zaklaplo těžké víko ze dřeva Myslícího hruškovníku, ale faktem bylo, že když se znovu otevřelo, byli pryč.</p>
<p>Obával se zbytečně. Zavazadlo ho snadno předběhlo a pod jeho dnem se v prudkém pohybu rozmazávaly pracující nožičky. Podle toho, s jakou úporností pádilo, nabyl Mrakoplaš dojmu, že Zavazadlo ví, co ho pronásleduje, a ani trochu se mu to nezamlouvá.</p>
<p>Nesmíš se ohlédnout, vzpomněl si najednou. Ta vyhlídka je moc ošklivá.</p>
<p>Zavazadlo se prodralo hustým křovím a zmizelo.</p>
<p>Vzápětí Mrakoplaš zjistil proč. Přepadlo totiž přes okraj skalního výběžku a řítilo se k otvoru hluboko dole, který byl zespoda osvětlený slabou načervenalou září. Od Mrakoplaše se přes okraj skaliska táhla dvě namodralá světélkující vlákna, která mizela v otvoru na dně.</p>
<p>Nejistě se zastavil, i když to není zcela přesné. Několika věcmi si byl totiž naprosto jist. Tak třeba tím, že nechce skočit dolů nebo že se nechce setkat tváří v tvář s těmi, kteří je pronásledují, í tím, že také ve světě duchů se Dvoukvítek pěkně pronesl, ale především byl přesvědčený, že jsou horší věci, než se jen zabít.</p>
<p>„Až řeknu tři, tak skočím,“ zahuhlal, okamžitě dodal:</p>
<p>„Tři !“ a skočil.</p>
<p>O několik vteřin později na místo přijela čtveřice jezdců. Nezastavili na okraji skaliska, ale vyjeli na něj, pak teprve přitáhli koním uzdy a zůstali stát ve volném prostoru nad hlubinou.</p>
<p>Smrť se zadíval dolů.</p>
<p>TOHLE MĚ POKAŽDÉ OTRÁVÍ K SMRTI, prohlásil. TO UŽ BYCH SI MOHL DÁT V DOMĚ KLIDNE INSTALOVAT OTÁČECÍ DVEŘE NEBO KORÁLKOVÝ ZÁVĚS.</p>
<p>„Zajímalo by mě, co vlastně chtěli?“ řekl zamyšleně Mor.</p>
<p>„Mě se neptej,“ odpověděla mu Válka. „Ale ta hra opravdu není špatná.“</p>
<p>„Fakt,“ souhlasil Hlad. „Nepřekonatelná.“</p>
<p>MYSLÍM, ŽE BYCHOM MĚLI ČAS JEŠTĚ NA JEDNU PARTIČKU, nadhodil Smrť.</p>
<p>„Rubber,“ opravila ho Válka.</p>
<p>COŽE?</p>
<p>„Říkal, že se hra jmenuje rubber.“</p>
<p>TAK JO, RUBBER, souhlasil Smrť. Pozvedl hlavu k nové hvězdě a marně přemýšlel, co by to tak mohlo znamenat.</p>
<p>MYSLÍM, ŽE MÁME JEŠTĚ ČAS, prohlásil maličko nejistě.</p>
<p>***</p>
<p>Už jsme částečně informovali čtenáře o pokusech, které měly uvést informační systém a především literaturu Zeměplochy na patřičnou míru. Mluvilo sej o tom, jak byli básníci uchráněni bolestného procesu - ano, uchráněni -obcházení bublajících potůčků a porovnávání růžových prstů časných rán. Když chtěli například říci, že „pro krásu její tváře vyplulo na moře tisíce lodí“, mohli takové přirovnání použít jen tehdy, když mohli své tvrzení podložit záznamy z přístavních knih.</p>
<p>A protože chováme tuhle tradici v úctě, neřekneme, že se Mrakoplaš s Dvoukvítkem změnili v ledově modrou sinusoidu, která se přehnala bezednou temnotou, ani že zazněl zvuk podobný drnčení obrovské struny. Neřekneme, že jim před očima proběhl celý uplynulý život (tím spíš, že Mrakoplašovi už proběhl uplynulý život před očima tolikrát, že u těch nudných pasáží většinou usínal), dokonce ani že se na ně zřítil vesmír podobný obrovské dávce rosolu.</p>
<p>K tomu je třeba dodat, a to bylo dokázáno experimentálně, že při tom zazněl zvuk, jaký by vydala C durová nebo snad ještě H mollová ladička, do které se prudce kleplo dřevěným pravítkem, a pak následovalo bezdeché ticho.</p>
<p>To bylo tím, že Mrakoplaš s Dvoukvítkem absolutně mlčeli a padali absolutní tmou.</p>
<p>Mrakoplaše napadlo, že něco není v pořádku.</p>
<p>Pak před sebou uviděl slabou spleť podivných nečitelných znaků.</p>
<p>Pochopil, že se ocitli v Oktávu. Přemýšlel, co by se tak asi stalo, kdyby teď někdo knihu otevřel. Objevili by se tam s Dvoukvítkem jako barevná ilustrace?</p>
<p>Asi ne, usoudil nakonec. Oktávo, ve kterém byli, se lišil od té fyzické knihy přikované k pultíku hluboko v podzemí Neviditelné univerzity. Ta kniha byla pouhým trojrozměrným znázorněním mnohoprostorové skutečnosti a...</p>
<p>Zadrž, pomyslel si, takhle já přece nikdy nepřemýšlím. Kdo to tady za mě myslí?</p>
<p>„Mrakoplaši,“ ozval se hlas podobný šustotu zažloutlých stran.</p>
<p>„Kdo? Já?“</p>
<p>„Samozřejmě že ty, ty natvrdlý blbečku!“</p>
<p>V Mrakoplašově potlučeném srdci na okamžik zahořel plamének vzdoru.</p>
<p>„Už se vám podařilo shodnout se na tom, jak vznikl vesmír?“ zeptal se jízlivě. „Pokud si pamatuju, bylo to ‚Odkašlání‘, a potom ‚Nadechnutí‘, ne? Nebo si to pletu a bylo to ‚Škrabání za uchem‘, ‚Pokouším se vzpomenout’ a ‚Už to mám na jazyku‘?“</p>
<p>Jiný hlas, sušší než troud, zasyčel: „Pamatuj na to, kde tvůj duch právě v této chvíli je!“ Samozřejmě že je nemožné zasyčet větu, ve které není jediná sykavka, ale hlasu se to skoro podařilo.</p>
<p>„Tak já si mám pamatovat, kde jsem? Myslíte, že jsem úplný idiot?“ vykřikl Mrakoplaš. „Jasně že si uvědomuju, kde jsem! Jsem uvnitř nějaký pitomý knihy a bavím se se spolkem hlasů, který ani nevidím. Proč myslíte, že řvu?“</p>
<p>„Předpokládme, že bys chtěl vědět, proč jsme tě sem znovu přivolaly,“ ozval se mu třetí hlas hned vedle ucha.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Co říkal?“ ozval se další nehmotný hlas.</p>
<p>„Řekl ne.“</p>
<p>„On opravdu řekl ne?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Och.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Takové věci se mi stávají pořád,“ vmísil se mezi hlasy Mrakoplaš. „V jedné chvíli padám přes Okraj světa, najednou se ocitnu uvnitř knihy, zničehonic zase na letícím kameni, pak pozoruju Smrtě, jak se učí hrát Přehradu, Splav nebo co, a vy se divíte, že mě to už pomalu ani nezajímá?“</p>
<p>„Dobrá, my jsme myslely, že by tě mohlo zajímat, proč nechceme, aby nás někdo vyslovil,“ ozval se zase první hlas maličko opatrněji, protože si uvědomil, že ztrácí iniciativu.</p>
<p>Mrakoplaš zaváhal. Ta myšlenka mu skutečně proběhla hlavou a nervózně se rozhlédla na obě strany, aby ji náhodou někdo neporazil.</p>
<p>„Proč by vás chtěl někdo vyslovit?“</p>
<p>„To kvůli té hvězdě,“ ozvalo se Zaklínadlo. „Kvůli té rudé hvězdě. Mágové už po tobě pátrají, a až tě najdou, budou nás chtít vyslovit a změnit tím budoucnost. Myslí si, že Plocha se s tou hvězdou srazí.“</p>
<p>Mrakoplaš si to probral v hlavě. „A srazí?“</p>
<p>„No, ne tak docela, ale <emphasis>- co je to?!</emphasis>“</p>
<p>Mrakoplaš se podíval dolů. Ze tmy se vyšouralo Zavazadlo. Z víka mu trčel kus čepele kosy.</p>
<p>„To nic, to je jenom Zavazadlo.“</p>
<p>„Ale my jsme to sem nevolaly.“</p>
<p>„Zavazadlo nikdo nikam nevolá,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Prostě se jen tak objevuje. Nelamte si tím hlavu.“</p>
<p>„Aha. O čem jsme to vlastně mluvili?“</p>
<p>„O té rudé hvězdě.“</p>
<p>„Správně. Je velice důležité, abys -“</p>
<p>„Haló! Hej, je tam někdo?“</p>
<p>Tenhle hlas, slabý a kvákavý, vycházel z obrázkové skříňky, která se bezvědomému Dvoukvítkovi kývala na řemínku u krku.</p>
<p>Obrázkový pidimuž otevřel dvířka a mžoural na Mrakoplaše.</p>
<p>„Kde to jsme, průvodče?“</p>
<p>„No, nejsem si tak docela jistý.“</p>
<p>„Ještě jsme mrtví?“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„No, tak doufejme, že brzo přijdem někam, kde nebudeme potřebovat tolik černý barvy, protože mi pomalu dochází.“ Potom práskl dvířky.</p>
<p>Mrakoplašovi proletěla hlavou letmá vidina Dvoukvítka, který ukazuje obrázky přátelům a k tomu jim vypráví:</p>
<p>„Tady to jsem já, když mě pronásledovala asi tisícovka démonů, a tadyhle to jsem já s takovým legračním párkem, se kterým jsme se setkali v podsvětí.“ Mrakoplaš si nebyl jist, co se s člověkem skutečně stane, když zemře. Úřední výklady v tom byly poněkud nejasné. Jeden ze snědých námořníků odněkud z okrajových zemí tvrdil, že on věří v ráj plný šerbetu a hurisek. Mrakoplaš neměl ani ponětí o tom, co jsou to hurisky, ale nakonec došel k názoru, že to budou ty tenké lékořicové trubičky, kterými se pije šerbet. Jenže on ze studeného šerbetu vždycky dostal rýmu.</p>
<p>„Tak, teď když už nás nebude nikdo rušit,“ pustil se do řeči první hlas, „můžeme pokračovat. Ze všeho nejdůležitější je, aby sis od mágů nedal Zaklínadlo vzít. Kdyby se nás osm řeklo předčasně, došlo by ke strašlivému neštěstí.“</p>
<p>„Já chci jenom jedno,“ zabručel Mrakoplaš. „Aby mi všichni dali pokoj.“</p>
<p>„Výborně. Od prvního dne, kdy jsi otevřel Oktáva, jsme věděly, že ti můžeme důvěřovat.“</p>
<p>Mrakoplaš zaváhal. „Okamžik,“ ozval se. „Jestli tomu dobře rozumím, tak po mně vlastně chcete, abych běhal po Zeměploše a zabránil čarodějům dát dohromady Osm velkých zaklínadel?“</p>
<p>„To je ono.“</p>
<p>„A proto mi taky jedno vlezlo do hlavy?“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>„A uvědomujete si, že jste mi úplně zničily život?“ rozhořčil se Mrakoplaš. „Kdybyste se nerozhodly udělat ze mě jakousi příruční kouzelnou knihu, mohl ze mě být čaroděj! Jenže takhle si žádná jiná zaklínadla nepamatuju, protože mají strach zůstat s vámi v jedné hlavě!“</p>
<p>„To je nám líto.“</p>
<p>„Já chci domů, rozumíte? Chci se jednoduše vrátit tam, kde -“ v Mrakoplašových očích se objevily stopy vlhkosti, „kde máte pod nohama dlažbu a občas dostanete slušný pivo a večer kus pečený ryby a k tomu nějakou tu nakládanou okurku. Úhoří paštiku a talíř surmovek čeřitejch, a když se pořádně najíte, vždycky najdete nějakou teplou stáj, kde se můžete vyspat. Chtěl bych se ráno vzbudit na tom samém místě, kam jsem si večer lehl, a vědět, že když je léto, neodnese mě nic do míst, kde padá sníh. Já - mně ani tak nejde o to, že jsem se nenaučil čarovat, asi na to nejsem ten pravý, ale chci prostě <emphasis>domů!</emphasis>“</p>
<p>„Jenže především musíš -“ ozval se hlas jednoho ze zaklínadel.</p>
<p>Bylo pozdě. V Mrakoplašovi se napnula ta pružná a nezničitelná páska, která dokáže přinutit lososa plout tisíce kilometrů neznámým oceánem nebo zahnat milion lumíků do moře, kde hledají svůj domov, který se před stovkami let propadl do mořských hlubin. Touha po domově se v Mrakoplašovi zvedla jako birjání s krevetami, které si dal neopatrný mlsoun pozdě před spaním, chytila tenké vlákno, kteřé spojovalo jeho ztrápenou duši s tělem, zapřela se podpatky a ze všech sil zatáhla.</p>
<p>Zaklínadla uvnitř Oktáva osaměla.</p>
<p>Když nepočítáme Zavazadlo.</p>
<p>Zaklínadla se na něj chvíli dívala, ne očima, ale vědomím starým jako sama Zeměplocha a nakonec jedno z nich promluvilo:</p>
<p>„A ty koukej taky vodprejsknout!“</p>
<p>***</p>
<p>„-né.“</p>
<p>Mrakoplaš věděl, že to mluví on, protože poznal ten hlas. Chvilku opatrně vyhlížel ze svých vlastních očí, ne jako obyčejně, ale jako špion vyhlíží otvory vyříznutými v očích obrazu. Pak byl najednou zpět.</p>
<p>„Šeš v pořádku, Mrakoplaši?“ zeptal se ho Cohen. „Chvilku jši vypadal trochu nepřítomně.“</p>
<p>„Byl jsi trochu bledý,“ souhlasila Bethan. „Jako kdyby tě obcházela smrt.“</p>
<p>„Jo, asi nejsi daleko od pravdy.“ Zvedl ruku a přepočítal si prsty. Zdálo se, že jich má stejně jako vždycky.</p>
<p>„Pohnul jsem se vůbec?“ zeptal se.</p>
<p>„Vůbec, jen jsi se díval do ohně, jako kdybys viděl ducha,“ odpověděla mu Bethan.</p>
<p>Za nimi se ozvalo zasténání. Dvoukvítek se posadil a rukama si svíral hlavu.</p>
<p>Nakonec na ně zaostřil pohled. Rty se mu chvilku nehlučně pohybovaly.</p>
<p>„To byl opravdu podivný.., sen,“ prohlásil nakonec. „Co je to za místo? A proč tady jsme?“</p>
<p>„Nó,“ začal zeširoka Cohen, „někdo ši myšlí, že na žačátku vžal Štvořitel hršt hlíny a -“</p>
<p>„Ale ne, já myslím <emphasis>tady,</emphasis>“<emphasis> </emphasis>přerušil ho Dvoukvítek. „To jsi ty, Mrakoplaši?“</p>
<p>„Jo,“ kývl čaroděj hlavou, ale v jeho tónu byla velká dávka pochybnosti.</p>
<p>„Byly tam ty hodiny, které... a ti podivní hosté, co...“ Dvoukvítek zavrtěl hlavou. „Proč tady všechno páchne po koních?“</p>
<p>„Byl jsi nemocný,“ vysvětloval mu čaroděj. „Měl jsi halucinace.“</p>
<p>„Ano... myslím, že to tak nějak bylo.“ Dvoukvítek sklopil oči na vlastní hruď. „Ale řekněte mi, proč mám potom...“ Mrakoplaš rychle vstal.</p>
<p>„Odpusťte, ale je tady hrozně vydýcháno. Skočím si na chvilku na čerstvej vzduch.“ Strhnul Dvoukvítkovi řemínek se skříňkou přes hlavu a vyrazil ze stanu.</p>
<p>„Když jsme sem přijeli, vůbec jsem si nevšimla, že má něco takového na krku,“ prohlásila nejistě Bethan. Cohen jen pokrčil rameny.</p>
<p>Mrakoplaš stačil uběhnout sotva několik kroků od východu z jurty, když to ve skříňce začalo harašit. Velice pomalu se z ní začal vysunovat poslední obrázek, který skřet namaloval.</p>
<p>Mrakoplaš ho netrpělivě uchopil.</p>
<p>To, co na něm bylo, by se zdálo strašlivé i na denním světle. V mrazivém svitu hvězd doplněném načervenalou září rudé hvězdy to bylo mnohem horší.</p>
<p>„Ne,“ prohlásil Mrakoplaš pevně. „Takhle to nevypadalo. Byl tam domek a to děvče a...“</p>
<p>„Ty vidíš, co vidíš, a já maluju, co vidím já,“ ozval se skřítek z dvířek. „Pravdivé je to, co vidím já. Vychovali mě k tomu. Já prostě vidím to, co tam opravdu je.“</p>
<p>Po ztvrdlém a praskajícím sněhu se k Mrakoplašovi blížil temný stín. Bylo to Zavazadlo. Mrakoplaš, který je normálně neměl rád a nedůvěřoval mu, najednou pocítil, že je to nejpříjemnější obyčejná věc, kterou kdy viděl.</p>
<p>„Takže tys to taky nakonec dokázalo,“ prohodil.</p>
<p>Zavazadlo zaklapalo víkem.</p>
<p>„Prima, zajímalo by mě jenom, co jsi vidělo ty. Ohlídlo ses?“</p>
<p>Zavazadlo mlčelo. Vteřinu stáli mlčky vedle sebe jak dva válečníci, kteří prchli z vražedné řeže a teď se na okamžik zastavili, aby chytili dech a trochu příčetnosti.</p>
<p>Potom se ozval Mrakoplaš: „Tak pojď, uvnitř je oheň.“ Natáhl ruku a chtěl Zavazdlo poplácat po víku. Popuzeně po něm chňaplo a tak tak minulo jeho prsty. Život se vracel do normálních kolejí.</p>
<p>***</p>
<p>Úsvit příštího dne byl chladný a jasný. Obloha se změnila v modrou báň přiklopenou na bílou mísu světa, a kdyby nebylo hrozivé načervenalé tečky na obzoru, byl by celý obrázek působil stejně svěže jako reklama na zubní pastu.</p>
<p>„Teď už je to vidět i ve dne,“ zabručel Cohen. „Co je to?“</p>
<p>Pátravě se zadíval na Mrakoplaše, který poněkud zčervenal.</p>
<p>„Proč se všichni díváte na mě?“ ohradil se. „Já nevím, co to je, třeba je to nějaká kometa nebo co.“</p>
<p>„Spálí nás to všechny na prach?“</p>
<p>„Jak to mám vědět? Ještě nikdy jsem se s kornetou nesrazil.“</p>
<p>Projížděli po jiskřícím sněhovém poli v řadě za sebou. Klan Koňských lidí, který, jak se zdálo, choval Cohena ve velké vážnosti, jim daroval koně a ukázal jim, kudy se mají dát k řece Smarl, sto padesát kilometrů směrem na okraj. Cohen si myslel, že by tam Dvoukvítek s Mrakoplašem mohli sehnat člun, na kterém by dopluli ke Kruhovému moři. Několikrát si prohlédl své omrzliny a nakonec prohlásil, že pojede s nimi.</p>
<p>Bethan se okamžitě nabídla, že ona tedy pojede také, pro případ, že by Cohen potřeboval něco namasírovat.</p>
<p>Mrakoplaš si jen tak mimochodem všiml, že se tady děje něco zvláštního. Především, Cohen se pokusil učesat si vousy.</p>
<p>„Myslím, žes jí padl do oka,“ naklonil se ke Cohenovi. „Kdybych byl ašpoň o dvačet let mladší,“ zatoužil hrdina.</p>
<p>„Tak?“</p>
<p>„Tak by mně bylo šedešát šedm.“</p>
<p>„A co to s tím má co dělat?“</p>
<p>„No, jak bych ti to řekl? Když jšem byl mladý a dobýval jšem ši šlávu a jméno, tak jšem měl rád divoký rušovlášky.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Potom jšem o něčo žeštárnul a přišel jšem na chuť blond ženškejm, který měly takovej ten švětáčkej pohled.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Jenže teprve když mně přibyl ještě nějakej ten rok, žjištil jšem, čo maj chlapi na šmyšlnejch černovláškách.“</p>
<p>Odmlčel se. Mrakoplaš vyčkával.</p>
<p>„A?“ nevydržel to nakonec. „A co potom? Co musí mít žena, kterou hledáš teď?“</p>
<p>Cohen k němu obrátil revmatický pohled vybledlého modrého oka.</p>
<p>„Trpělivošt,“ pokýval hlavou.</p>
<p>„Já tomu stále ještě nemohu uvěřit!“ ozval se za nimi rozjásaný hlas. „Já cestuju s Barbarem Cohenem!“</p>
<p>Byl to Dvoukvítek. Už od rána, od chvíle, kdy zjistil, že dýchá stejný vzduch s proslulým hrdinou, se tvářil jako opice, které se podařilo ukrást klíč od banánové plantáže.</p>
<p>„Myšlíš, že je šarkaštičkej?“ zeptal se Cohen Mrakoplaše.</p>
<p>„Ne. On je prostě takový pořád.“</p>
<p>Cohen se obrátil v sedle. Dvoukvítek se rozzářil a pyšně na něj zamával. Cohen se obrátil a zabručel.</p>
<p>„Copak nemá voči?“</p>
<p>„Má, ale ty jeho fungují jinak než u obyčejných lidí. Věř mi. Chci tím říci - no, víš dobře, jak vypadají jurty Koňských lidí, kde jsme včera seděli.“</p>
<p>„Jašně.“</p>
<p>„Řekl bys taky, že je v nich tma, jsou špinavé a mastné a smrdí jako nemocný kůň?“</p>
<p>„To je škvělý popiš.“</p>
<p>„On by s tím nesouhlasil. Tvrdil by, že to byl vznešený stan divochů, který byl vyložený kožešinami divokých zvířat. Zvířata skolili šikmoocí bojovníci žijící na okraji civilizace. Tvrdil by, že stan voněl zvláštním a vzácným kořením, uloupeným z obchodních karavan, které občas křižují nekonečnou.., no a tak dál. Znám ho,“ dodal.</p>
<p>„Je to blážen?“</p>
<p>„Trochu je. Myslím, že za to můžou peníze. Je bohatý.“</p>
<p>„Požor, v tom případě nemůže být blážen, je jenom trochu ekščentričkej.“</p>
<p>Cohen se znovu obrátil v sedle. Dvoukvítek právě vyprávěl Bethan, jak Cohen docela sám porazil hadí válečníky zlého čaroděje, pána ze S‘belinde a uloupil obrovský diamant ze sochy krokodýlího boha Offlera.</p>
<p>Mezi vráskami na Cohenově tváři se objevil zvláštní úsměv.</p>
<p>„Můžu mu říct, aby byl zticha,“ nabídl se Mrakoplaš.</p>
<p>„A bude vážně šticha?“</p>
<p>„Ne, myslím, že nebude.“</p>
<p>„Tak ho nech žvanit,“ kývl Cohen hlavou. Ruka se mu podvědomě sevřela na jílci meče, který byl za desetiletí užívání vyhlazen do zrcadlového lesku.</p>
<p>„Víš, mě še líběj jeho voči,“ řekl zvláštním tónem. „Viděj padešát let do minulošti.“</p>
<p>Nějakých třicet metrů za nimi v hlubokém sněhu neohrabaně poklusávalo Zavazadlo. Jeho se nikdo nikdy na názor neptal.</p>
<p>***</p>
<p>Navečer přijeli k okraji náhorní roviny a temným jehličnatým pralesem, na kterém ležel jen slabý sněhový poprašek, začali sjíždět dolů. Byl to kraj obrovských balvanů a údolí tak hlubokých a úzkých, že tam den trval sotva dvacet minut. Divoký kraj, neustále bičovaný svištícím větrem, pochmurný, přesně takový, kde byste čekali, že se každou chvíli objeví...</p>
<p>„Trolové,“ prohlásil Cohen a zavětřil jako křepelák. Mrakoplaš se v rudém svitu zapadajícího slunce rychle rozhlédl. Kameny, které byly roztroušeny po okolí, mu najednou připadaly podezřele živé. Stíny, kterých si předtím nevšímal, se mu zdály plné ještě temnějších stínů.</p>
<p>„Já mám troly docela rád,“ ozval se teď Dvoukvítek.</p>
<p>„Ne, to tedy nemáš,“ oznámil mu Mrakoplaš pevně. „Jsou velcí, sukovití, žerou lidi...“</p>
<p>„Nežerou,“ vmísil se jim do řeči Cohen, sklouzl neohrabaně ze sedla a začal si masírovat kolena. „To je ovšem všeobečně rožšířený omyl. Trolové ještě nikdy nikoho nešežrali.“</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Ne, oni vždyčky ty kušy, čo z váš ukoušnou, vyplivnou. Nejšou šchopní lidi štrávit, víte? Průměrný trol nechče od života nič jiného, než pěkný kuš žuly, a možná ještě koušek vápenče jako žákušek. Šlyšel jšem, jak někdo říkal, že je to tím, že jšou čili... šílikoňo...“ Cohen se odmlčel, otřel si zvlhlé vousy, „... že jšou ž kamene.“</p>
<p>Mrakoplaš přisvědčil. Trolové se objevovali i v Ankh-Morporku, kde si je dost často bohatí a vlivní najímali jako osobní strážce. Ze začátku s nimi byly vždycky dost velké výdaje, protože než se naučili používat dveře, měli ve zvyku vycházet z domu tou zdí, která byla právě nejblíž.</p>
<p>Zatímco sbírali dřevo, Cohen pokračoval. „NejžajímavějŠí na trolech jšou jejich žuby.“</p>
<p>„Proč?“ ptala se Bethan.</p>
<p>„Jšou to diamanty. Muší být, to je jašné. Jedině diamanty jšou tvrdší než kámen a navíč jim každý rok naroštou nové.“</p>
<p>„Když už mluvíme o zubech...“ začal nejistě Dvoukvítek.</p>
<p>„Čopak?“</p>
<p>„Nemohl jsem si nevšimnout, že...“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Ale, nic,“ začervenal se Dvoukvítek.</p>
<p>„Nič? No tak nič. Pošpěšme ši š tím ohněm, než še dočela šetmí. A potom byšme ši mohli,“ Cohen se zatvářil zoufale a odevzdaně, „uvařit nějakou polívku.“</p>
<p>„To umí Mrakoplaš,“ oznámil mu nadšeně Dvoukvítek. „On zná všechno o kytkách, koříncích, lesních plodech a tak.“</p>
<p>Cohen si změřil Mrakoplaše pohledem, který pravil, že on, Cohen, tomu nevěří.</p>
<p>„No, Koňští lidé nám š šebou dali žášobu šušeného masa, prohlásil, „a ještli še ti podaří najít divokou čibuli a pár nějakých bylin, mohlo by chutnat o něčo líp.“</p>
<p>„Ale já...“ začal Mrakoplaš, ale pak se vzdal. V každém případě, přesvědčoval se, jak vypadá cibule, vím. Je to taková kulatá bílá věc a nahoře z toho rostou zelené stopky. To bych neměl přehlídnout.</p>
<p>„Skočím se po nějaké podívat, co?“</p>
<p>„Běž.“</p>
<p>„Třeba támhle, do toho hustého tmavého křoví?“</p>
<p>„To je moč dobré míšto.“</p>
<p>„Vážně mám jít do té hluboké rokle, kde je úplná tma?“</p>
<p>„Škvělej plač, řekl bych.“</p>
<p>„Jo, já si to taky myslím,“ zabručel čaroděj spíš pro sebe. Potom vykročil z tábora a horečnatě přemýšlel, jak by na sebe přitáhl pozornost cibulí. Jenže, pomyslel si, i když je na trhu člověk často vidí viset v celých věncích kolem stánků, v té podobě pravděpodobně nerostou. Možná že venkovani, nebo kdo, používají psy cibuláky, nebo cibulím zpívají, aby se ukázaly.</p>
<p>Když se začal bezradně přehrabovat v trávě a spadaném listí, vysvitly na nebi první hvězdy. Pod nohama mu tu a tam začvachtala světélkující oranžová houba, která vypadala jako argument vhodný k ukončení manželské hádky. Kousala ho malá létající stvoření. Další takové věci, naštěstí neviditelné, poskakovaly kolem nebo se mu plazily pod nohama a přátelsky na něj skřehotaly.</p>
<p>„Cibule?“ zašeptal Mrakoplaš. „Není tady někde náhodou cibule?“</p>
<p>„Támhle pod tím starým tisem je jich celý lán,“ ozval se nějaký hlas těsně vedle něj.</p>
<p>„Aha,“ zaradoval se Mrakoplaš. „Díky.“</p>
<p>Potom se rozhostilo dlouhé ticho, přerušované jen bzučením moskytů, kteří kroužili Mrakoplašovi kolem hlavy.</p>
<p>Stál úplně nehybně, ani nemrkal. Nakonec řekl: „Promiňte?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Jak vypadá tis?“</p>
<p>„Tamten malý, sukovitý s tmavozeleným jehličím.“</p>
<p>„Aha, už ho vidím. Mnohokrát děkuju.“</p>
<p>Mrakoplaš se stále nehýbal. Nakonec se tajemný hlas ozval znovu. „Mohu pro vás ještě něco udělat?“</p>
<p>„Vy nejste strom, že?“ hlesl Mrakoplaš a úzkostlivý pohled upíral kupředu.</p>
<p>„Nebuďte blázen, stromy přece nemluví.“</p>
<p>„Promiňte. To je tím, že jsme měli v posledních dnech se stromy nějaké potíže, a člověk je z toho celý zmatený, znáte to.“</p>
<p>„Ani ne. Víte, já jsem kámen.“</p>
<p>Mrakoplašův hlas se skoro nezměnil.</p>
<p>„Aha, tak dobře,“ odpověděl pomalu. „Tak já bych si vzal nějakou tu cibuli.“</p>
<p>„Poslužte si.“</p>
<p>Mrakoplaš popošel prkenným krokem kupředu, objevil místo, kde ze země vyčnívalo několik bělavých hlíz, vytáhl je, oklepal a obrátil se.</p>
<p>Kousek od něj ležel balvan. Jenže takových bylo kolem rozseto víc. Kosti Plochy tady vystupovaly téměř na povrch.</p>
<p>Čaroděj se nesmlouvavě zadíval na tis, pro případ, že by to mluvil on. Ale tis byl strom samotář, nikdy o Mrakoplašovi - znalci přírody - neslyšel a navíc ještě spal.</p>
<p>„Jestli jsi to byl ty, Dvoukvítku, tak... já vím celou dobu, žes to byl ty,“ začal Mrakoplaš. Jeho hlas zněl najednou opuštěně a v houstnoucím šeru se nesl jasně celou mýtinou.</p>
<p>Mrakoplaš si vzpomněl na jednu důležitou věc, která se týkala trolů. Trolové, kteří přišli na delší dobu do styku se slunečním světlem, se měnili v kámen, takže ten, kdo je chtěl zaměstnávat přes den, utratil celé jmění za krémy s ochrannými filtry.</p>
<p>Jenže když tak o tom přemýšlel, <emphasis>nikdy </emphasis>neslyšel, co se stane se zkamenělými troly, když slunce zase zapadne.</p>
<p>Poslední sluneční paprsky prchaly krajinou k západu. A Mrakoplaš si teprve teď uvědomil, kolik je kolem něj kamenů.</p>
<p>***</p>
<p>„Že si s těmi cibulemi ale dává načas,“ ozval se Dvoukvítek. „Neměli bychom se po něm jít podívat?“</p>
<p>„Čarodějové še o šebe umí poštarat,“ zavrtěl Cohen hlavou. „Neměj štrach.“ Zamrkal. Bethan mu stříhala nehty na nohou.</p>
<p>„No, on zas není tak skvělý čaroděj,“ odpověděl mu Dvoukvítek a přisedl si blíž k ohni. „Do očí bych mu to neřekl, ale -“ naklonil se těsně ke Cohenovi, „-abych řekl pravdu, nikdy jsem ho neviděl udělat jediné kouzlo.“</p>
<p>„V pořádku, tak teď druhou,“ řekla Bethan.</p>
<p>„Jšeš opravdu moč laškavá.“</p>
<p>„Měl bys docela hezké nohy, jen kdyby ses o ně trochu staral.“</p>
<p>„Už še tak šnadno neohýbám jako dřív,“ usmál se Cohen dost přihlouple. „No a v mé profeši tolik pedikérek nepotkáš. Je to vlaštně legrače. Kolik já potkal hadích kněží, šílených bohů, válečníků, ale ani jednu pedikérku. Myšlím, že by to nevypadalo dobře - Cohen a pedikérka...“</p>
<p>„Nebo Cohen a pedikéři zkázy,“ navrhla Bethan. Cohen se uchechtl.</p>
<p>„Nebo Cohen a šílený zubař!“ zasmál se Dvoukvítek.</p>
<p>Cohen s mlasknutím sevřel čelisti.</p>
<p>„Co je na tom k šmíchu?“ zeptal se a jeho hlas byl najednou plný ostrých hran.</p>
<p>Dvoukvítek polkl. „Nemohl jsem si nevšimnout, že tvoje zuby, hm, jaksi nejsou tam, kde tvoje ústa,“ vypravil nakonec ze sebe.</p>
<p>Cohen se na něj chvíli díval, ale pak se najednou jakoby zmenšil a propadl do sebe.</p>
<p>„To je pravda, šamožřejmě,“ zamumlal. „Ty ža to nemůžeš. Je to těžké být hrdinou bež žubů. Je čelkem jedno, čo všečko jinak štratíš, nevadí, když přijdeš o jedno oko, ale když otevřeš pušu a vyčeníš na ně dášně, každej žtratí rešpekt.“</p>
<p>„Já ne,“ pospíšila si Bethan oddaně.</p>
<p>„A proč si nepořídíš nové?“ zeptal se ho nevzrušeně Dvoukvítek.</p>
<p>„Jo jašně, kdybych byl žralok, nebo něčo takového, tak bych ši je nechal určitě narůšt,“ odsekl mu Cohen jízlivě.</p>
<p>„<emphasis>Ale </emphasis>ne, ne narůst, měl by sis je koupit,“ trval na svém Dvoukvítek. „Podívej, já ti něco ukážu - hm, Bethan, mohla by ses na chvilku otočit?“ Počkal, až k nim dívka stála zády, a potom si strčil prsty do úst.</p>
<p>„No proším, čo tomu říkáš?“</p>
<p>Bethan slyšela, jak Cohen lapl po dechu.</p>
<p>„Ty ši je můžeš vyndat?“</p>
<p>„Samožřejmě. Mám jich několik. Odpušť -“ ozval se podivný čvachtavý zvuk a Dvoukvítek normálním hlasem pokračoval. „Je to skutečně docela pohodlné a jednoduché.“</p>
<p>Cohenův hlas vyzařoval závist, nebo alespoň tolik závisti, kolik můžete bez zubů vyjádřit, což je sice stejné jako se zuby, ale zdaleka to nezní tak přesvědčivě.</p>
<p>„No to ši myšlím. Když tě bolí, tak je proště vytáhneš a necháš je, aby še š tím vyrovnaly šamy. Člověk může těm malým mrchám ukážat, žač je toho loket! To by še mi líbilo, nechat je, aby bolely šamy šebe!“</p>
<p>„Počkej,“ krotil ho Dvoukvítek. „To nejsou moje vlastní zuby, jenom mi patří.“</p>
<p>„To ši štrkáš do pušy žuby, které patří někomu jinému?“</p>
<p>„Ne, to ne! Někdo je prostě vyrobil. Tam, odkud pocházím, je nosí spousta lidí, je to -“</p>
<p>Dvoukvítkova přednáška o zubních protézách zůstala nedokončená, protože ho v té chvíli někdo praštil.</p>
<p>***</p>
<p>Po obloze se pomalu kutálel malý zeměplošský měsíc. Zářil svým vlastním světlem, za což vděčil zmatenému a poněkud neefektivnímu astronomickému uspořádání, které vymyslel Stvořitel. V téhle chvíli se na něm mačkal zástup měsíčních bohyň, které se tam sešly, aby sestavily petici proti Ledovým obrům.</p>
<p>Kdyby se podívaly dolů, mohly zahlédnout Mrakoplaše naléhavě promlouvajícího ke skupině kamenů.</p>
<p>Trolové jsou v mnohovesmíru jednou z nejstarších životních forem, pocházejí z doby, kdy se někdo pokusil stvořit život bez vší té rozplizlé protoplazmy. Jednotliví trolové žijí velmi dlouho. Pozdě na jaře se ukládají k letnímu spánku a během ostatních dnů ročních období spí také přes den, protože teplo je zpomaluje. Jejich silnou stránkou je geologie. Jeden z nich ovládá nauku o tření, aplikovanou na přirozené opotřebování nerostů a minerálů, druhý vám může vysvětlit, jak je to s polovodivou schopností nečistého křemíku, další vám přiblíží život gigantů trolí historie, kteří vytvořili většinu zeměplošských horských masivů, ale prostá pravda je, že bez mocného a všeprostupujícího magického pole Plochy by byli dávno vyhynuli.</p>
<p>Na Ploše zatím nikdo nevymyslel psychiatrii. Mrakoplašovi nikdy nikdo nestrčil pod nos rozmazanou inkoustovou skvrnu, aby zjistil, jestli v mládí neztratil na půdě oblíbenou hračku. Byla jediná možnost, jak mohl popsat způsob, kterým se kameny měnily nazpět v troly. Bylo to podobné, jako když se díváte do ohně nebo na oblaka a před očima se vám najednou začnou objevovat obrazy.</p>
<p>V jednom okamžiku před ním ležel obyčejný kámen, a pak na sebe těch několik puklin, které tam byly už předtím, vzalo jasnou podobu obrovských úst a špičatých uší. Tak to pokračovalo, takže aniž se cokoliv změnilo, seděl před ním najednou skutečný trol a šklebil se na něj ústy plnými diamantových zubů.</p>
<p>Nestrávili by mě, opakoval si Mrakoplaš pořád dokola. Bylo by jim ze mě hrozně špatně.</p>
<p>Moc ho to neuklidnilo.</p>
<p>„Takže ty jsi ten Mrakoplaš, čaroděj,“ promluvil nejbližší z kamenů - trolů. Hlas zněl, jako když někdo běží po štěrkové cestě. „To se mi nezdá. Myslel jsem si, že jsi větší.“</p>
<p>„Třeba nám trochu zvětral,“ ozval se druhý hlas. „Ta pověst je už hrozně stará.“</p>
<p>Mrakoplaš si opatrně poposedl. Měl dojem, že se začal měnit i kámen, který mu slouží za sedátko. Na noze se mu společensky usadil maličký trol, sotva větší než obyčejný oblázek, a s nelíčeným zájmem ho pozoroval.</p>
<p>„Pověst? Jaká pověst?“</p>
<p>„Předává se v celém našem rodu od hor až ke štěrku, už od soumraku trolstva,“[*] vysvětloval první trol. „Až se na nebi objeví rudá hvězda, přijde Mrakoplaš - čaroděj, který bude na cestě za cibulí. Nikdo ho nesmí pokousat. Je nesmírně důležité, aby zůstal naživu.“</p>
<p>Chvilku bylo ticho.</p>
<p>„To je celé?“ zeptal se Mrakoplaš.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl trol. „Mnohokrát jsme o tom přemýšleli. Většina našich legend je mnohem víc vzrušujících. Být kamenem kdysi bývalo mnohem lepší.“</p>
<p>„Vážně?“ zeptal se slabě Mrakoplaš.</p>
<p>„Samozřejmě. Nekonečná zábava a legrace. Všude kolem sopky. Tenkrát to ještě něco znamenalo, být kamenem! Žádné ty nesmysly o usazeninách. Buď byl jeden celý žhavý, nebo nic. Jenže to už je všechno pryč. Ti, co si dneska říkají trolové - no promiňte, ale častokrát jsou to sotva břidlice. Dokonce křídy! Kdyby se se mnou dalo kreslit, nevystrčil bych ani nos, co říkáte?“</p>
<p>„Já taky ne,“ odpověděl rychle Mrakoplaš. „Ani nápad! Jo, ještě k té pověsti. Vážně se v ní říká, že mě nesmíte pokousat?“</p>
<p>„Přesně!“ potvrdil malý trol, který mu seděl na noze, „a já vám řekl, kde najdete cibuli!“</p>
<p>„Jsme moc rádi, že jste přišel,“ ozval se zase první trol a Mrakoplaš si všiml, že je ze všech okolních kamenů zdaleka největší. „Ta nová hvězda nám dělá trochu starosti. Co to znamená?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Mrakoplaš. „Jak se zdá, tak si kdekdo myslí, že bych to měl vědět já, ale já to -“</p>
<p>„Nám by nevadilo, kdybychom se roztavili,“ pokračoval velký trol, „koneckonců, tak jsme všichni vzniklí. Ale napadlo nás, že by to také mohl být konec všeho, a to se nám nezdá správné.“</p>
<p>„Pořád se zvětšuje,“ přidal se další trol. „Jen se na ni podívejte, je zase o něco větší než včera.“</p>
<p>Mrakoplaš obrátil pohled k nebi. Hvězda byla<emphasis> </emphasis>mnohem větší než včera.</p>
<p>„My jsme si mysleli, že byste mohl mít nějaký návrh,“ pokračoval tázavě největší trol tak opatrně, jak to jen jde s hlasem, který zní, jako by žulová socha kloktala oblázky.</p>
<p>„Můžete skočit přes Okraj,“ navrhoval Mrakoplaš. „Ve vesmíru musí být mnoho míst, kterým by se nějaký ten kámen navíc hodil.“</p>
<p>„Už jsme o tom slyšeli,“ přikývl trol. „Mluvili jsme s několika kameny, které už to zkusily. Říkaly nám, že to se letí asi milion roků vesmírem a pak se jeden strašlivě zahřeje, část z něj odhoří a nakonec skončí v hluboké díře někde uprostřed krajiny. To zas nezní tak přitažlivě.“</p>
<p>Trol vstal se zvukem, jaký vydává plný vůz uhlí vysypaného násypkou do sklepa, a protáhl si silné uzlovité paže.</p>
<p>„No, od nás se čeká, že vám pomůžeme,“ řekl. „Co pro vás můžeme udělat?“</p>
<p>„Chtěli, abych uvařil nějakou polívku,“ svěřil se mu Mrakoplaš. Nazdařbůh zamával cibulemi. Při veškeré snaze jeho gesto nevypadalo nijak hrdinsky.</p>
<p>„Polévku?“ zeptal se trol. „A to je všechno?“</p>
<p>„No, ještě tak kdyby byla hrst sucharu.“</p>
<p>Trolové si vyměnili pohledy a pousmáli se. Při tom se jim v ústech zablesklo tolik klenotnického materiálu, že by se za něj dalo koupit menší město.</p>
<p>Nakonec znovu promluvil největší trol. „Takže polévka. Dobrá,“ chřestivě pokrčil rameny. „Představovali jsme si, že podle té legendy to bude něco... no, něco většího, něco takového jako třeba... já vlastně nevím.“</p>
<p>Napřáhl k Mrakoplašovi ruku, která vypadala jako trs zkamenělých banánů.</p>
<p>„Jmenuju se Křemen,“ představil se. „Tohle je Chrysopras, támhleto Brekcius, Jaspis a tuhle moje žena Beryl - je trochu metamorfní, ale kdo dnes není. Jaspise, slez mu z té nohy!“</p>
<p>Mrakoplaš opatrně uchopil nabízenou ruku a v duchu se připravoval na rozdrcené klouby. Nic takového se nestalo. Trolova ruka byla hrubá a kolem nehtů porostlá lišejníkem.</p>
<p>„Nezlobte se,“ omlouval se Mrakoplaš. „Ještě nikdy jsem se se skutečnými kamennými troly nesetkal.“</p>
<p>„Jsme vymírající rasa,“ odpověděl mu se smutkem v hlase Křemen, když se výprava ve svitu hvězd vydala na cestu. „Malý Jaspis je jediný oblázek v našem kmeni. Trpíme nevhodnou filozofií, víte?“</p>
<p>„Vážně?“ podivil se Mrakoplaš a snažil se udržet se svými podivnými společníky krok. Trolové se pohybovali velmi rychle a kupodivu velmi tiše. Obrovské oblé stíny, které se sunuly nocí jako duchově. Jejich postup mohlo prozradit snad jen občasné krátké a placaté vykviknutí menších lesních zvířat, která je neslyšela přicházet a ke svému neštěstí se jim připletla pod nohy.</p>
<p>„No ano. My jsme vlastně jejími oběťmi. Každého z nás to dřív nebo později potká. Říká se, že se prostě jednoho rána probudíte a pomyslíte si ‚proč bych se unavoval?‘ a tak se jednoduše neunavujete. Vidíte támhle ty balvany?“</p>
<p>Mrakoplaš letmo zahlédl několik velkých temných tvarů ležících ve vysoké trávě.</p>
<p>„Ten poslední balvan, to je moje teta. Nevím, o čem právě teď přemýšlí, ale posledních dvě stě let už se nepohnula.“</p>
<p>„Jděte? To je mi líto.“</p>
<p>„No, dokud jsme tady my, abychom se o ně postarali, není to žádné neštěstí,“ vysvětloval mu Křemen. „Tady v okolí naštěstí nejsou skoro žádní lidé. Já vím, že to není tvoje vina, ale vy lidé, jak se zdá, nepoznáte rozdíl mezi zamyšleným trolem a obyčejným kamenem. Mého dědečka dokonce <emphasis>rozlámali, </emphasis>abys věděl.“</p>
<p>„To je strašné!“</p>
<p>„Ano. Jeden den to byl zamyšlený trol a zanedlouho z něj byla ozdobná římsa nad krbem.“</p>
<p>Zastavili se u vysokého útesu, který Mrakoplašovi připadal povědomý. Ve tmě světélkovaly uhlíky, rozkopané po celém okolí.</p>
<p>„Vypadá to, jako by se tady bojovalo,“ prohlásila Beryl.</p>
<p>„Všichni jsou pryč!“ zděsil se Mrakoplaš. „Koně taky! Dokonce i Zavazadlo!“</p>
<p>„Jeden z nich tekl,“ zachřestil Křemen, který si klekl a prohlížel zem. „Kapala z něj ta červená voda, kterou máte v sobě. Podívej.“</p>
<p>„Krev!“</p>
<p>‚Jmenuje se krev? Nikdy jsem nepřišel na to, k čemu je vám vlastně dobrá.“</p>
<p>Mrakoplaš pobíhal kolem, jako když přišel o rozum, a nahlížel do každého křoví pro případ, že by se tam někdo schoval. Tak se stalo, že zakopl o malou zelenou lahvičku.</p>
<p>„Cohenovo mazání!“ zakvílel. „Neudělá bez něj ani krok!“</p>
<p>„Víte, vy lidé děláte něco zvláštního, mám na mysli něco podobného, jako když my začneme filozofovat a přemýšlet. Jenže vy se prostě pomalu rozpadnete na kousky -“</p>
<p>„Tomu se říká umřííít!“ zalkal Mrakoplaš.</p>
<p>„Jo, to je ono. Museli to udělat, protože tady nejsou.“</p>
<p>„Taky je mohl někdo sežrat,“ vskočil mu nadšeně do řeči malý Jaspis.</p>
<p>„Hmm,“ řekl Křemen a „Vlci?“ řekl Mrakoplaš.</p>
<p>„Tady jsme všechny vlky rozšlapali už před mnoha lety,“ zavrtěl trol hlavou. „Udělal to Praděd, abych řekl pravdu.“</p>
<p>„Neměl je rád?“</p>
<p>„To ne, on jenom nebyl zvyklý dívat se pod nohy.“ Trolové znovu pečlivě prohlíželi okolí.</p>
<p>„Tady je nějaká stopa,“ ozval se nakonec Křemen. „Spousta koní.“ Zvedl hlavu k nedalekým kopcům, kde se proti hvězdnatému nebi vzpínaly příkré útesy a v hustém pralese se ukrývaly hluboké rokliny.</p>
<p>„Praděd žije tam nahoře,“ řekl potichu.</p>
<p>Řekl to takovým způsobem, že se Mrakoplaš okamžitě rozhodl, že o setkání s Pradědem vůbec nestojí.</p>
<p>„Je hodně nebezpečný?“ zeptal se opatrně.</p>
<p>„Je velmi starý, obrovský a zlý. Neviděli jsme ho už několik let,“ odpověděl mu Křemen.</p>
<p>„Staletí,“ opravila ho Beryl.</p>
<p>„Ten by je všechny rozšlápl na placku!“ dodal Jaspis a vesele poskakoval Mrakoplašovi z boty na botu.</p>
<p>„Občas se stává, že opravdu starý a velký trol odejde sám do hor, a jak bych to... no, kámen v něm převládne, jestli mi rozumíte.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Křemen si povzdechl. „Lidé se taky někdy chovají jako zvířata, ne? No a trol zase někdy začne myslet jako kámen a kameny nemají lidi právě v lásce.“</p>
<p>Brekcius, hubený trol s pískovcovým povrchem, zaklepal Křemenovi na rameno.</p>
<p>„Budeme je pronásledovat?“ ptal se. „Pověst přece říká, že máme tomuhle měkkému Mrakoplašovi pomáhat.“</p>
<p>Křemen se zastavil, chvilku přemýšlel, pak uchopil Mrakoplaše za límec jeho pláště a rozmáchlým pohybem si ho posadil za krk.</p>
<p>„Jdeme,“ prohlásil pevně. „A jestli potkáme Praděda, zkusím mu to vysvětlit...“</p>
<p>***</p>
<p>O tři kilometry dál klusala nocí skupina koní. Tři z nich nesli <emphasis>v </emphasis>sedlech dovedně spoutané zajatce s roubíky v ústech. Čtvrtý za sebou táhl narychlo vyrobený vlek, na kterém leželo nehybně a tiše spoutané Zavazadlo, obalené navíc sítí.</p>
<p>Herrena tichým hlasem zastavila kolonu a zavolala k sobě jednoho z mužů.</p>
<p>„Jsi si opravdu jistý?“ zeptala se. „Já neslyším nic.“</p>
<p>„Viděl jsem troly,“ odpověděl bez zaváhání.</p>
<p>Rozhlédla se. Stromy tady začaly řídnout, převládaly husté keře a cesta před nimi se stáčela k holému kamenitému vršku, který vypadal v rudém svitu zvláště odpudivě.</p>
<p>Cesta jí dělala starosti. Byla výjimečně stará, ale něco ji vyšlapat muselo. A jestli to byli trolové, tak ti se zabíjejí opravdu velmi špatně.</p>
<p>Povzdechla si. Najednou se jí zazdálo, že kariéra sekretářky není tak špatná věc.</p>
<p>Nebylo to poprvé, co si uvědomila, že povolání profesionální šermířky a válečnice má množství nevýhod. K nemalé patří to, že vás málokterý mužský bere vážně, dokud ho opravdu nezabijete, a pak vám už stejně není nic platný. Nebo kožené oblečení! Hennovlasé Babině způsobovala vleklé ekzémy, ale co měla dělat, když kůže patřila k neporušitelné tradici! Dál si můžete namátkou vzít třeba pivo. Bylo v pořádku, když se takový barbar Hrun, nebo Cimbar - zabiják, celou noc nalévali pivem v podezřelých putykách, ale Herrena něco takového zásadně odmítala, dokud se pití nebude podávat v decentních malých skleničkách a nejlépe s nakládanou višničkou. A co se týče toaletních potřeb...“</p>
<p>Jenže Herrena byla příliš urostlá na zlodějku, příliš zásadová na placenou vražedkyni, příliš chytrá, než aby se stala manželkou, a příliš pyšná na to, aby se živila jako příslušnice té poslední ženské profese, která ještě zbývala.</p>
<p>Takže se stala šermířkou, a dobrou. Pomalu shromažďovala malé jmění, které jí mělo zajistit lepší budoucnost. Neměla o ní žádné přesné představy, ale byla pevně rozhodnutá, že pokud se k tomu bude moci vyjádřit, bude její budoucnost zahrnovat bidet.</p>
<p>Odněkud zdáli se ozval zvuk praskajícího dřeva. Trolově se nikdy stromům nevyhýbali.</p>
<p>Znovu zvedla oči k pahorku. Pod vrcholem z něj vybíhaly dva kamenné hřbety, jeden vlevo a druhý vpravo a uprostřed z něj čněl velký výběžek s - podívala se pozorněji - nějakými jeskyněmi.</p>
<p>Trolí jeskyně. Jenže možná že by to bylo lepší, než bezcílně bloudit v noci neznámou krajinou. Jakmile se rozední, bude po starostech.</p>
<p>Naklonila se ke Ganciovi, náčelníku morporských žoldnéřů. Nebyla s ním moc spokojená. Je pravda, že měl svaly a vytrvalost býka, ale potíž byla v tom, že měl i mozek býka. A divokost fretky. Jako většina mládenců, kteří vyrostli v dolním Morporku, by radostně prodal za pár měďáků i vlastní babičku a pravděpodobně to taky udělal.</p>
<p>„Na noc se utáboříme v jedné z těch jeskyní a ve vchodu rozděláme velký oheň,“ rozhodla nakonec. „Trolové oheň nesnášejí.“</p>
<p>Podíval se na ni pohledem, který dával jasně najevo, že on má jinou představu o tom, kdo by tady měl vydávat rozkazy, ale ze rtů mu vyšla jen krátká věta: „Ty jsi tady náčelník.“</p>
<p>Herrena se ohlédla na trojici zajatců. Byli to oni, i s tou truhlou - Trémonův popis byl naprosto přesný. Ale ani jeden z nich nevypadal jako čaroděj. Dokonce ani jako nedostudovaný čaroděj.</p>
<p>***</p>
<p>„No nazdar,“ povzdechl si najednou Křemen.</p>
<p>Trolové se zastavili. Noc kolem nich se vlnila jako samet. Někde opodál strašidelně zahoukala sova - Mrakoplaš si alespoň myslel, že to byla sova, v ornitologii nebyl zvlášť honěný. Možná že houká slavík, nebo snad drozd? Nad hlavou mu proletěl netopýr, toho poznal s naprostou jistotou.</p>
<p>Byl dost unavený a poštípaný od moskytů, kteří se kolem něj neustále hemžili.</p>
<p>„Proč no nazdar?“ zeptal se.</p>
<p>Upřel oči do noční temnoty. V dálce, směrem ke kopcům zahlédl malou blikající jiskřičku. Vypadalo to jako oheň.</p>
<p>„Aha,“ přikývl s pochopením. „Vy nemáte oheň rádi, co?“</p>
<p>Křemen přisvědčil. „Ruší supravodivost našich mozků. Jenže pro Praděda je takovýhle ohníček jako nic.“</p>
<p>Mrakoplaš se opatrně rozhlédl kolem a snažil se zachytit nějaké známky blízkosti divokého trola. Už se přesvědčil, co dovedou trolové udělat s pralesem. Nebyli posedlí ničením, považovali jenom všechny organické formy života za jakousi obtížnou mlhu.</p>
<p>„Musíme doufat, že je nenajde,“ vyjekl horečně.</p>
<p>Křemen si znovu povzdechl. „Obávám se, že je pozdě,“ odpověděl. „Ten oheň mu zapálili v puse.“</p>
<p>***</p>
<p>„To je všechno moje vina,“ zasténal Cohen. Bezmocně zacloumal svými pouty.</p>
<p>Dvoukvítek ho omámeně pozoroval. Kámen z Ganciova praku ho zasáhl do hlavy a udělal mu obrovskou bouli a turista měl potíže s tím, vybavit si některé věci, vlastním jménem počínaje.</p>
<p>„Měl jšem dávat požor a pošlouchat,“ pokračoval Cohen. „Neměl jšem pošlouchat ty tvoje povídačky o těch jakšetovlaštnějmenuje - <emphasis>proti téžích. </emphasis>Vidím, že už žačínám měknout.“</p>
<p>Zvedl se na lokty. Herrena a její lidé stáli kolem ohně v ústí jeskyně. Zavazadlo, zabalené v síti a stále tiché a nehybné, leželo opodál.</p>
<p>„Ta jeskyně vypadá legračně,“ ozvala se najednou Bethan.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„No, podívejte se na ni. Už jste někdy viděli takové kameny?“</p>
<p>Cohen s ní musel v duchu souhlasit. Půlkruh kamenů kolem ústí jeskyně byl skutečně velice zvláštní. Každý z nich byl větší než dospělý muž, silně otřelý a nepochopitelně lesklý. Podobný půlkruh vybíhal ze stropu jeskyně. Celek působil dojmem, že je to kamenný počítač, vybudovaný bláznivým druidem, který věděl o geometrii málo a o svislicích už vůbec nic.</p>
<p>„Podívejte se na ty stěny.“</p>
<p>Cohen si začal prohlížet nejbližší stěnu. Rýsovaly se v ní žíly narudlého nerostu. Nebyl si jist, ale byl by skoro přísahal, že v hloubce kamene blýskají malá světélka.</p>
<p>V jeskyni byl také strašlivý průvan. Z hloubi vanul ven silný vzduchový proud.</p>
<p>„Vím určitě,“ naklonila se k němu Bethan, „že když nás sem přinesli, vál ten vítr opačným směrem. „Co myslíš, Dvoukvítku?“</p>
<p>„Já se sice v jeskyních moc nevyznám, ale řekl bych, že támhle ten stalak - něco, co visí od stropu, je taky dost divný. Vidíte, jak se dole rozšiřuje?“</p>
<p>Cohen s Bethan obrátili oči tím směrem.</p>
<p>„Víte, já pořád nevím proč,“ pokračoval Dvoukvítek, „ale mám takový pocit, že bychom odsud měli co nejrychleji zmizet.“</p>
<p>„Jašně,“ ušklíbl se Cohen jízlivě. „Podle tebe byšme měli ty lidi poprošit, aby náš rožvážali a nechali jít, čo?“</p>
<p>Cohen strávil v Dvoukvítkově společnosti poměrně krátkou dobu, jinak by ho bylo nepřekvapilo, že mužík spokojeně přikývl a prohlásil jasným a zvučným hlasem, který obyčejně používal jako náhražku cizích jazyků:</p>
<p>„Promiňte! Mohli byste nás laskavě rozvázat a pustit? Je tady vlhko a hrozně tady táhne.“</p>
<p>Bethan vrhla na Cohena postranní pohled.</p>
<p>„Myslíš, že je to to nejlepší, co mohl udělat?“</p>
<p>„No, v každém případě je to něčo nového.“</p>
<p>Od skupinky u ohně se skutečně oddělili tři lidé a vydali se k nim. Nevypadali, jako by se chystali někoho rozvázat. Dva z nich, muži, naopak vypadali jako typy, které si ve chvíli, kdy uvidí svázané zajatce, začnou pohrávat s noži, dělají zlé obličeje a trousí ještě horší poznámky.</p>
<p>Herrena se představila tím, že vytáhla meč a jeho hrot položila Dvoukvítkovi na srdce.</p>
<p>„Který z vás je mág Mrakoplaš?“ zeptala se. „Měli jste čtyři koně, je tady vůbec?“</p>
<p>„My nevíme, kde zůstal. Šel hledat nějakou cibuli,“ odpověděl jí Dvoukvítek.</p>
<p>„Dobrá. Jste jeho přátelé, takže vás bude hledat a přijde jistě až sem,“ zatvářila se spokojeně Herrena. Podívala se na Cohena, na Bethan a pak si začala zblízka prohlížet Zavazadlo.</p>
<p>Trémon zdůrazňoval, že se Zavazadla nemají dotýkat. Kdo je zvědavý, bude brzo starý, ale kdyby to platilo, byla by Herrena už dávno pod drnem.</p>
<p>Stáhla z truhlice síť a uchopila víko.</p>
<p>Dvoukvítek zamrkal.</p>
<p>„Je zamčená,“ prohlásila nakonec. „Kde je klíč, tlusťochu?“</p>
<p>„K tomu není - to nemá klíč,“ odpověděl zmatený Dvoukvítek.</p>
<p>„Má to klíčovou dírku,“ ukázala prstem.</p>
<p>„No to má, ale když to chce být zamčené, je to zamčené,“ odpovídal stísněným hlasem Dvoukvítek.</p>
<p>Herrena si všimla Ganciova úšklebku. Vztekle zavrčela.</p>
<p>„Chci, aby to otevřel. Gancio, postarej se o to.“ Otočila se a odkráčela zpět k ohni.</p>
<p>Gancia vytáhl dlouhý tenký nůž a sehnul se k Dvoukvítkovi.</p>
<p>„Chce, aby to otevřel, Weemsi.“</p>
<p>„Jasně,“ zašklebil se jeho společník.</p>
<p>Gancia pomalu zakýval nožem Dvoukvítkovi před obličejem.</p>
<p>„Heleďte,“ začal znovu trpělivě Dvoukvítek, „vy mi asi nerozumíte. Nikdo nemůže otevřít Zavazadlo, když se samo rozhodne, že bude zamčené.“</p>
<p>„No jasně,“ prohlásil Gancia zamyšleně. „Já jsem zapomněl. Samozřejmě, je to kouzelná truhla, co? Říká se, že prý má stovky nožiček. Povídám, ty vidíš nějaký nožičky, Weemsi? Ne?“</p>
<p>Položil Dvoukvítkovi nůž na ohryzek.</p>
<p>„To mě zlobí a tuhle Weemse taky. On toho moc nenamluví, ale zato dokáže lidi roztrhat na kousky. Takže - otevři - tu - truhlu!“</p>
<p>Otočil se a těžkou jezdeckou botou kopl do boku Zavazadla, kde zůstal mělký šrám.</p>
<p>Ozvalo se slabé cvaknutí.</p>
<p>Gancia se spokojeně usmál. Víko se pomalu a váhavě zvedlo. Odraz plamenů se zaleskl na zlatě - na spoustě zlata. Zavazadlo bylo plné zlatých mis, řetězů a mincí, které v pološeru jasně zazářily.</p>
<p>„Výborně,“ vydechl tiše Gancia.</p>
<p>Podíval se směrem k nic netušícím mužům kolem ohně, kteří v té chvíli začali křičet na někoho před jeskyní. Pak se zamyšleně obrátil k Weemsovi. Rty se mu nehlučně pohybovaly, a tak mu pomáhaly v zápase s výpočty zpaměti.</p>
<p>Nakonec očima zavadil o nůž, který stále ještě držel v ruce.</p>
<p>Pak se zem pohnula.</p>
<p>***</p>
<p>„Něco jsem zaslechl,“ ozval se jeden z mužů. „Tam dole, mezi kameny.“</p>
<p>Ze tmy se ozval Mrakoplašův hlas.</p>
<p>„Hej.“</p>
<p>„Co je?“ zeptala se Herrena.</p>
<p>„Jste v obrovském nebezpečí. Musíte okamžitě uhasit oheň!“</p>
<p>„Ale vůbec ne,“ odpověděla mu Herrena. „Ty si to pleteš. Ve velkém nebezpečí jsi ty. Ten oheň zůstane hořet.“</p>
<p>„Je to obrovský starý trol -“</p>
<p>„Každý ví, že trolové se ohni vyhýbají,“ prohlásila Herrena. Kývla rukou. Několik mužů vytáhlo meče a vyklouzlo do tmy.</p>
<p>„To je pravda,“ křičel na ni zoufalý Mrakoplaš, „ale tenhle se mu vyhnout nemůže!“</p>
<p>„Nemůže?“ zaváhala Herrena. Z Mrakoplašova hlasu zaznívala opravdová hrůza.</p>
<p>„Jasně, protože vy jste mu ho zapálili rovnou na jazyku!“</p>
<p>Pak se zem pohnula.</p>
<p>***</p>
<p>Praděd se ze svého staletého spánku probouzel velmi pomalu. Kdyby se všechno odehrálo o pár desítek let později, byl by se už asi nevzbudil vůbec a příběh by byl skončil jinak. Když trol zestárne a začne přemýšlet o tajemstvích vesmíru, najde si většinou nějaký tichý kout, tam se usadí a pustí se do složitých filozofických úvah a po nějaké době začne zapomínat na svou výjimečnost. Pomalu začne zvenčí krystalizovat, kamení a nakonec zůstane jen malá jiskřička života uprostřed obrovského, nezvykle tvarovaného kamenného útvaru.</p>
<p>Praděd se ještě tak daleko nedostal. Probudil se během velmi nadějného myšlenkového postupu, který sliboval odhalení podstaty pravdy, a s velkou námahou si uvědomil, že v místě, kde má ústa, cítí odpornou teplou chuť popela.</p>
<p>Začal se ho zmocňovat hněv. Po nervových cestách z křemíku se rozběhly povely. Na různých místech křemičitého těla se začaly kolem speciálních lomových linií přesunovat kameny. Stromy padaly a zem pukala, jak se prsty velikosti lodí otevřely a zaryly do země. Když pozvedl víčka, zřítily se z přední části útesu dvě kamenné laviny a odkryly oči podobné gigantickým opálům.</p>
<p>To všechno Mrakoplaš, jehož oči byly zvyklé na denní světlo, neviděl, ale viděl, jak se černý obrys pahorku pomalu otřásl a začal se zvedat.</p>
<p>***</p>
<p>Slunce už vstalo.</p>
<p>Sluneční svit ne. Proslulé zeměplošské světlo, které, jak už bylo několikrát řečeno, putovalo v silném magickém poli Plochy velmi pomalu, začalo zaplavovat země na Okraji a pustilo se do vláčného a tichého boje s ustupující armádou noci. Rozlévalo se jako roztavené zlato[*] nad spící krajinou - jasné, čisté a především strašně pomalé.</p>
<p>***</p>
<p>Herrena nezaváhala ani vteřinu. S velkou duchapřítomností se rozběhla k Pradědovu dolnímu rtu, vyskočila ven, dopadla na zem a několikrát se překulila. Muži ji následovali a s kletbami padali do kamenné suti a trnitých křovin. Starý trol vstával jako tlusťoch, který se pokusil udělat dřep a teď se snaží vztyčit.</p>
<p>To všechno samozřejmě nebylo z místa, kde leželi zajatci, vidět. Cítili jen to, že se pod nimi houpe zem, a slyšeli strašlivé, většinou nepříjemné zvuky.</p>
<p>Weems chytil Ganciu za ruku.</p>
<p>„Zemětřesení,“ zvolal. „Rychle pryč!“</p>
<p>„Bez toho zlata nejdu,“ zasípal Gancia.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Zlato! To zlato! Člověče, můžeme být bohatí jako Kreosol!“</p>
<p>Možná že měl Weems IQ ve výši pokojové teploty, ale poznal, když se někdo choval jako idiot. Ganciovy oči se leskly silněji než zlato a zdálo se, že je upírá Weemsovi na levé ucho.</p>
<p>Weems vrhl zoufalý pohled na Zavazadlo. Stálo nehnutě a víko mělo stále ještě pohostinně otevřené. Bylo zvláštní, že ani při nejsilnějších otřesech půdy se nezavřelo.</p>
<p>„To nemůžeme unést,“ protestoval. „Je to moc těžké!“</p>
<p>„Tak odneseme aspoň něco!“ vykřikl Gancia a ve chvíli, kdy se zem znovu zatřásla, přiskočil k truhlici.</p>
<p>Víko spadlo. Gancia zmizel.</p>
<p>A jen tak, aby si Weems nemyslel, že to byla náhoda, se víko znovu otevřelo a velký jazyk v barvě mahagonu olízl řadu bělostných zubů. Pak víko se zaduněním znovu zapadlo.</p>
<p>K Weemsově nevýslovné hrůze se ze dna vynořily stovky malých nožiček, bedna se zvedla a nožičky začaly složitě stepovat. Zavazadlo se tak pomalu otočilo a teď stálo Weemsovi tváří v tvář. Kolem klíčové dírky se mu objevil výjimečně zlomyslný výraz, který jako by říkal: „Tak pojď - uvidíš, jak si to spolu užijeme...“</p>
<p>Weems začal ustupovat a jeho pohled padl na Dvoukvítka.</p>
<p>„Možná že by nebyl špatný nápad, kdybyste nás rozvázal,“ nadhodil Dvoukvítek. „Ono je docela hodné, když si na vás jednou zvykne.“</p>
<p>Weems si nervózně olízl rty a vytáhl nůž.</p>
<p>Zavazadlo varovně zaskřípalo víkem.</p>
<p>Přeřízl jim pouta a rychle ustoupil.</p>
<p>„Děkuji vám,“ kývl na něj Dvoukvítek.</p>
<p>„Mám počit, že mě už žaše vžaly žáda,“ stěžoval si Cohen, když mu Bethan pomáhala na nohy.</p>
<p>„A co uděláme s tím mužem?“ zeptala se Bethan.</p>
<p>„Šebereme mu nůž a řekneme mu, aby vodprejšknul,“ zamračil se Cohen. „Čo?“</p>
<p>„Ano pane! Děkuju vám, pane!“ vypravil ze sebe Weems a vrhl se k ústí jeskyně. Na okamžik se jeho silueta začernala na šedivém ranním nebi a pak zmizel.</p>
<p>Z dálky ještě zaslechli něco jako slábnoucí „áááááá“.</p>
<p>***</p>
<p>Sluneční záře, podobná mořskému přílivu, se pomalu valila krajem. Tu a tam, v místech, kde bylo magické pole o něco slabší, předháněly výběžky rána ostatní den a za sebou nechávaly izolované ostrůvky tmy, které se pomalu zmenšovaly, a když je pohltilo postupující světelné moře, mizely úplně.</p>
<p>Vrchovina kolem Vortexských plání se proti postupujícímu světlu tyčila jako obrovská šedá loď.</p>
<p>***</p>
<p>Trola je sice možné bodnout, ale ta technika vyžaduje dlouhý trénink, a kdo udělá v praxi chybu, už se nikdy nic nenaučí. Herrenini muži viděli, jak se ze tmy vynořují trolové, podobní temným zjevením. Ocelové čepele zazvonily na křemíkové kůži, ozvaly se dva tři krátké výkřiky a pak už se ozýval jen slábnoucí jek prchajících, kteří se snažili mezi sebe a pomstychtivé balvany položit co největší vzdálenost.</p>
<p>Mrakoplaš se vyplížil z úkrytu za stromem a rozhlédl se kolem. Byl sám, ale houští kolem šustilo a praskalo, jak trolové pronásledovali prchající bojovníky.</p>
<p>Zvedl hlavu. Vysoko nad ním dvě křišťálové oči pátraly po všem, co bylo měkké, teplé a hlavně se dalo rozmáčknout. Když Mrakoplaš uviděl, jak se nad ním zvedla ruka velikosti domu, sevřela se v pěst a začala se snášet přesně na místo, kde stál, přikrčil se hrůzou a zavřel oči.</p>
<p>V tom okamžiku sem s tichým výbuchem dorazilo sluneční světlo. Tělo starého Praděda mu sice chvíli stálo v cestě jako nezničitelný vlnolam a všude kolem něj se hnala sluneční záře. Ozval se krátký skřípavý zvuk.</p>
<p>Pak kolem zavládlo ticho.</p>
<p>Uběhlo několik minut a nic se nedělo.</p>
<p>Ve větvích okolních stromů začali pomalu znovu zpívat ptáci. Nad balvanem, který byl ještě před okamžikem Pradědem, zabzučel čmelák a spokojeně se usadil na velkém polštáři mateřídoušky, která rostla pod kamenným nehtem.</p>
<p>Mrakoplaš se z úzké štěrbiny pod sevřenou pěstí vysmekl jako had.</p>
<p>Ležel na zádech a přes nehybnou postavu trola se díval na oblohu. Trol se nijak nezměnil, jen znehybněl, ale přesto už si s Mrakoplašem začínaly pohrávat jeho vlastní smysly. Včera večer se díval na praskliny v kameni a zdálo se mu, že v nich vidí oči a ústa. Teď se díval na Pradědovu hlavu a viděl, jak se jeho rysy mění v obyčejné pukliny ve skále.</p>
<p>„No né,“ řekl si pro sebe.</p>
<p>Nijak mu to ovšem nepomohlo. Vstal, oprášil se a znovu se rozhlédl. Když nepočítáme čmeláka, byl úplně sám.</p>
<p>Chvíli obcházel kolem a narazil na kámen, který z určitého úhlu vypadal jako Beryl.</p>
<p>Cítil se ztracený, osamělý a daleko od domova.</p>
<p>Vysoko nad ním něco zadunělo, ze skály se zaprášilo, dolů se sesypala sprška kamení a na místě, kde měl Praděd ústa, se objevil otvor. Mrakoplaš v něm na okamžik zahlédl zadní konec Zavazadla, které nakonec s vypětím všech sil udrželo rovnováhu a znovu zalezlo dovnitř. Pak z otvoru vyhlédla Dvoukvítkova hlava a ozval se známý hlas.</p>
<p>„Hej, je tam dole někdo! Hej!“</p>
<p>„Haló“ zakřičel čaroděj, „jsem rád, že tě vidím!“</p>
<p>„No, nevím. Jsi?“</p>
<p>„Co jsem?“</p>
<p>„Poslyš, tady odsud je ale nádherný výhled!“</p>
<p>***</p>
<p>Trvalo jim přes půl hodiny, než se dostali dolů. Naštěstí byl Praděd celý popraskaný a tak poskytoval dost opor pro nohy a pro ruce. Jedinou překážku na cestě představoval převislý Pradědův nos, ale díky středně vzrostlému dubu, který se mu uchytil v jedné nosní dírce, překonali i tu.</p>
<p>Zavazadlo se šplháním neunavovalo. Prostě skočilo dolů a po několika překuleních vstalo bez viditelných následků.</p>
<p>Cohen seděl ve stínu a pokoušel se znovu chytit dech a taky trochu čekal, až ho dohoní jeho vlastní příčetnost. Zamyšleně pozoroval Zavazadlo.</p>
<p>„Všechny koně jsou pryč,“ hlásil Dvoukvítek.</p>
<p>„Určitě je nakoneč najdeme,“ odpověděl mu Cohen. Očima provrtával Zavazadlo a to se začalo tvářit rozpačitě.</p>
<p>„Byly na nich všechny naše zásoby,“ upozorňoval Mrakoplaš.</p>
<p>„V leše je špoušta jídla.“</p>
<p>„V Zavazadle jsou nějaké výživné suchary,“ nadhodil opatrně Dvoukvítek. „Cestovní suchary kapitána Osmidrápa. V hladu, ba i v nebezpečí, Osmidráp vás zabezpečí!“</p>
<p>„Jo, já už je zkusil,“ přikývl Mrakoplaš. „Maj hrozně nebezpečný hrany. Ostrý jako...“</p>
<p>Cohen najednou vstal a zamrkal.</p>
<p>„Odpušťte, ale muším žjištit jednu věč.“</p>
<p>Popošel k Zavazadlu a uchopil ho za víko. Truhla spěšně ustoupila, ale Cohen jí mistrně nastavil kostnatou nohu a podrazil jí polovinu nožiček. Když se začalo Zavazadlo obracet, aby po něm mohlo chňapnout, zaťal dásně a zabral ze všech sil. Podařilo se mu převrátit Zavazadlo na víko, na kterém se houpalo jako rozzuřená želva.</p>
<p>„Hej, to je přece moje Zavazadlo!“ prohlásil Dvoukvítek. „Proč se na ně tak najednou vrhl?“</p>
<p>„Myslím, že to vím,“ ozvala se Bethan tiše. „Řekla bych, že to udělal proto, že se ho bojí.“</p>
<p>Dvoukvítek se s otevřenými ústy obrátil k Mrakoplašovi.</p>
<p>Mrakoplaš pokrčil rameny.</p>
<p>„No mě se neptej. <emphasis>Já </emphasis>před věcma, kterejch se bojím, utíkám.“</p>
<p>Zavazadlo prudce trhlo víkem, vymrštilo se do vzduchu, dopadlo na nožičky, vrhlo se na Cohena a jedním okovaným rohem mu roztrhlo lýtko. Když se znovu obracelo, podařilo se ho Cohenovi chytit na jednom konci a s vypětím všech sil ho postrčit kupředu, takže předním koncem narazilo se zaduněním do skály.</p>
<p>„To nebylo špatný,“ poznamenal Mrakoplaš s obdivem.</p>
<p>Zavazadlo se zapotácelo, na okamžik znehybnělo, ale pak znovu s výhrůžným klapáním víka vykročilo ke Cohenovi. Ten vyskočil a dopadl přímo na Zavazadlo, a to tak, že nohama stál na okraji spodní části a rukama svíral okraj víka.</p>
<p>Jak se zdálo, bylo Zavazadlo jeho chováním poněkud zaskočeno a ještě víc užaslo, když se Cohen zhluboka nadechl a začal víko zvedat. Na hubených rukou se mu vzduly svaly jako sáčky s kokoskami.</p>
<p>Na okamžik oba soupeři znehybněli v němém zápase svalů proti pantům. Jen občas některý z nich zaskřípal, nebo zapraskal.</p>
<p>Bethan strčila Dvoukvítka loktem do boku.</p>
<p>„Udělej něco!“</p>
<p>„Hm,“ zabručel Dvoukvítek. „No jo. Hej, myslím, že už toho bylo dost. Polož ho, prosím tě.“</p>
<p>Když Zavazadlo zaslechlo hlas svého pána, vydalo zaskřípění, kterým tuhle zradu odsuzovalo. Pak zvedlo víko s takovou silou, že se Cohen odkutálel kus nazpět, ale znovu se vyhrabal na nohy a vrhl se k truhle.</p>
<p>Víko zůstalo otevřené a odhalovalo vnitřek Zavazadla.</p>
<p>Cohen nahlédl dovnitř.</p>
<p>Zavazadlo sice výhrůžně zaskřípalo, ale nepohnulo se. Pravděpodobně se obávalo, aby je pán neposlal tam nahoru, k Velké nebeské skříni. Když Mrakoplaš nakonec sebral odvahu a podíval se skulinou mezi prsty, uviděl Cohena, který stál nad Zavazadlem, nevěřícně zíral dovnitř a tiše a zuřivě klel.</p>
<p>„Prádlo?“ vykřikl nakonec Cohen. „To je všečko? Šamý prádlo?“ třásl se vztekem.</p>
<p>„Ještě by tam měly být nějaké ty sušenky,“ ozval se slabým hlasem Dvoukvítek.</p>
<p>„Ale bylo tam přeče žlato! A já viděl, jak to šežralo toho chlapa!“ Cohen se s tázavým výrazem obrátil k Mrakoplašovi.</p>
<p>Čaroděj zavrtěl hlavou. „Já nevím,“ odpověděl mu. „Mně ta strašlivá věc nepatří.“</p>
<p>„Já to koupil v obchodě,“ bránil se Dvoukvítek. „Řekl jsem jim prostě, že potřebuju cestovní zavazadlo.“</p>
<p>„A dostal jsi cestující zavazadlo, fakt,“ ušklíbl se Mrakoplaš.</p>
<p>„Je velice věrné,“ bránil Zavazadlo Dvoukvítek.</p>
<p>„To by bylo v pořádku, pokud si kupuješ kufr kvůli věrnosti,“ útočil na něj Mrakoplaš.</p>
<p>„Počkejte,“ vskočil jim do řeči Cohen, který těžce dosedl na nejbližší kámen. „Nebyl to náhodou jeden ž těch kšeftů, kterých šiš nikdy předtím nevšiml, a když šeš tam potom vrátil, nemohl jši ho najít?“</p>
<p>Dvoukvítkova tvář se rozjasnila. „Přesně, jak to víš?“</p>
<p>„Majitel krámku byl takovej hubenej štarej chlápek? A krám byl plnej podivnejch věčí?“</p>
<p>„Zrovínka tak to bylo! Už jsem ho nikdy potom nenašel. Říkal jsem si, že jsem asi byl v jiné ulici. Šel jsem tam znovu, byl jsem si skoro jistý, že tam musí být, ale na tom místě byla jenom vysoká holá cihlová zeď. Ještě jsem si říkal, že je to strašně divné, protože já...“</p>
<p>Cohen pokrčil rameny. „No jó, tak on to byl jeden ž <emphasis>těch </emphasis>obchodů![*] Tím še to šamozřejmě vyšvětluje.“ Opřel se o balvan za zády a ušklíbl se. „A ten pitomej kůň mi<emphasis> </emphasis>utekl š mým mažáním!“</p>
<p>Mrakoplaš si na něco vzpomněl a začal se přehrabovat v hlubinách svého zašlého potrhaného pláště. Pak v ruce pozvedl zelenou lahvičku.</p>
<p>„To je ono!“ rozzářil se Cohen. „Jšeš fakt úžašnej!“ Pak se podíval stranou na Dvoukvítka.</p>
<p>„Byl bych to poražil,“ řekl potom tiše. „I kdybyš to neokřikl, byl bych to nakoneč štejně poražil.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přikývla Bethan.</p>
<p>„Vy dva byšte teď mohli být užiteční,“ dodával Cohen. „Když še to Žavažadlo bouralo ven, vyražilo trolovi jeden žub. Byl diamantovej. Podívejte še, ještli byšte nenašli nějaký kušy kolem. Mám š nima nějaký úmyšly.“</p>
<p>Bethan si vyhrnula rukávy a odšpuntovala lahvičku s mazáním a Mrakoplaš táhl Dvoukvítka stranou. Když byli za hustým křovím a zaručeně z doslechu, prohlásil:</p>
<p>„Zblbnul.“</p>
<p>„Ale vždyť ten muž, o kterém mluvíš, je Cohen - barbar!“ podíval se na něj šokovaný Dvoukvítek. „Je to největší válečník, který kdy-“</p>
<p>„Byl,“ oznamoval mu Mrakoplaš naléhavým tónem.</p>
<p>„Všechny ty historky, jeho boje s kněžími tajemných kultů, zombiemi a hadími lidmi, to se stalo před mnoha lety. Teď už mu zbyly jenom vzpomínky a tolik jizev, že bys na nich mohl hrát mlýnek.“</p>
<p>„No, je o něco starší, než jsem si myslel,“ připouštěl Dvoukvítek. Sebral ze země kus diamantu.</p>
<p>„Myslím, že bysme se od nich měli trhnout, najít naše koně a pokračovat v cestě,“ nadhodil Mrakoplaš.</p>
<p>„Nezdá se ti to trochu nepoctivé?“</p>
<p>„Těm dvěma přece nic neschází,“ přesvědčoval ho mazaně Mrakoplaš. „Řekni mi jenom jedno. Mohl bys být spokojený ve společnosti někoho, kdo se holýma rukama vrhne na Zavazadlo?“</p>
<p>„To je pravda.“</p>
<p>„Já si myslím, že jim bez nás bude mnohem líp.“</p>
<p>„Určitě?“</p>
<p>„Zaručeně,“ přikývl Mrakoplaš.</p>
<p>***</p>
<p>Našli koně, kteří se bezcílně potulovali opodál v lese, pojedli kus špatně usušeného koňského masa a vyjeli směrem, o kterém si Mrakoplaš myslel, že je správný.</p>
<p>O několik minut později se ze křoví vynořilo Zavazadlo a drobným klusem se pustilo za nimi.</p>
<p>Slunce sice stoupalo po obloze, ale stále ještě se mu docela nepodařilo zahnat světlo Rudé hvězdy.</p>
<p>„Přes noc se zvětšila,“ prohlásil Dvoukvítek. „Proč s tím někdo něco nedělá?“</p>
<p>„Jako třeba co?“</p>
<p>Dvoukvítek se zamyslel. „Nemohl by třeba někdo říci A‘Tuin, aby se jí vyhnula? Jako aby ji obešla, myslím.“</p>
<p>„Něco podobného už se prý kdysi zkoušelo. Mágové se snažili naladit na vlnovou délku Velké A‘Tuin.“</p>
<p>„Nešlo to?“</p>
<p>„Ale jo, fungovalo to, jenže...“</p>
<p>Jenže se ukázalo, že když chce někdo číst v mozku tak velkém, jako byl mozek vesmírné želvy, vystavuje se naprosto nepředvídanému riziku. Mágové nejdříve trénovali na želvách a na obrovských želvách mořských, aby se vcítili do myšlení těžkopádných obojživelníků, ale i když si uvědomovali, že mozek Velké A‘Tuin je obrovský, neuvědomili si, jak bude pomalý.</p>
<p>„Pracuje na tom celý tým mágů a ve směnách čtou její myšlenky už celých třicet let,“ vyprávěl Mrakoplaš. „Zatím se jim podařilo zjistit jen jednu věc, a sice to, že vesmírná želva se na něco dívá.“</p>
<p>„Na co?“</p>
<p>„To nikdo neví.“</p>
<p>Nějakou chvíli mlčky projížděli drsnou krajinou. Cestu lemovaly obrovské vápencové balvany. Nakonec se znovu ozval Dvoukvítek: „Víš, já si myslím, že bychom se měli vrátit.“</p>
<p>„Podívej, zítra dorazíme ke Smarlu,“ přesvědčoval ho Mrakoplaš. „Nic se jim tam nemůže stát. Nevím, proč bychom...“</p>
<p>Mluvil však sám k sobě. Dvoukvítek obrátil koně a s elegancí pytle brambor už klusal zpět.</p>
<p>Mrakoplaš se podíval pod sebe. Zdola na něj upřeně mžouralo Zavazadlo.</p>
<p>„Na co čumíš?“ osopil se na něj čaroděj. „Když chce, tak ať se vrátí, a co je mně do toho?“</p>
<p>Zavazadlo mlčelo.</p>
<p>„Podívej, já se o něj přece nemůžu pořád starat,“ vysvětloval mu Mrakoplaš. „To už bychom si měli vyjasnit jednou a provždy.“</p>
<p>Zavazadlo mlčelo, ale tentokrát mnohem hlasitěji.</p>
<p>„Tak běž, běž za ním. Se mnou přece nemáš nic společného.“</p>
<p>Zavazadlo zatáhlo nohy a rozvalilo se na stezku.</p>
<p>„No, tak já jedu,“ oznámil mu Mrakoplaš, „a myslím to vážně.“ Obrátil koně směrem, kterým měli původně namířeno, a podíval se na zem. Zavazadlo tam stále sedělo.</p>
<p>„Podívej se, zbytečně se pokoušíš hrát mi na city. Klidně si tady zůstaň třeba celý den, ale já jedu, jasný?“</p>
<p>Podíval se na Zavazadlo. Zavazadlo se podívalo na něj.</p>
<p>***</p>
<p>„Já si myslel, že se vrátíš,“ kývl mu na pozdrav Dvoukvítek.</p>
<p>„Nechci o tom mluvit,“ zabručel Mrakoplaš.</p>
<p>„Budeme mluvit o něčem jiném?“</p>
<p>„Jo, nejlepší by bylo, kdybychom probrali, jak se zbavit těch provazů,“ utrhl se čaroděj. Trhnul rukama spoutanýma v zápěstí silným provazem.</p>
<p>„Vůbec nedovedu pochopit, proč jsi tak důležitý,“ ozvala se teď Herrena. Seděla proti nim na velkém kameni a přes kolena měla meč. Většina jejích mužů ležela o něco výš za kameny a pozorovala cestu. Mrakoplaš a Dvoukvítek byli až k pláči snadná kořist.</p>
<p>„Weems mi řekl, co ta vaše bedna udělala Ganciovi,“ dodala. „Nemůžu říct, že bych to považovala za nějakou velkou ztrátu, ale doufám, že je té bedně jasné, že jakmile se objeví na dohled, podříznu vám oběma krky?“</p>
<p>Mrakoplaš divoce zakýval hlavou.</p>
<p>„Dobrá,“ usmála se Herrena. „Tebe chtějí mrtvého, nebo živého, mně osobně je to koneckonců jedno, ale někteří z mých mládenců by se tě rádi zeptali na pár věciček o těch trolech. Kdyby slunce nevyšlo právě včas -“</p>
<p>Nechala nedokončenou větu viset ve vzduchu a pomalu odešla.</p>
<p>„Tak, to jsme se dostali do pěknýho maléru,“ prohlásil Mrakoplaš. Znovu zalomcoval spoutanýma rukama. Těsně za ním byl kámen, a kdyby se mu podařilo zvednout spoutané ruce, jo bylo to přesně tak, jak si myslel. Zatímco mu kámen dřel ruce do krve, nebyl dost drsný, aby uškodil tvrdým provazům.</p>
<p>„Ale proč honí právě nás?“ přemýšlel nahlas Dvoukvítek. „Určitě to má něco společného s tou hvězdou, co?“</p>
<p>„Ale já o té hvězdě vůbec nic nevím,“ ohrazoval se Mrakoplaš. „Vždyť jsem na univerzitě ani nechodil na přednášky z astrologie.“</p>
<p>„Já si myslím, že nakonec všechno dobře dopadne,“ oznámil mu klidným tónem Dvoukvítek.</p>
<p>Mrakoplaš se na něj podíval. Podobné poznámky ho vždycky nesmírně popouzely.</p>
<p>„Ty tomu fakt věříš?“ zeptal se. „Ale fakt, věříš?!“</p>
<p>„No, věci se zatím vždycky nakonec nějak vystříbřily, když o tom tak přemýšlím.“</p>
<p>„Jestli myslíš to, že se celý můj život za poslední rok ocitl v troskách, potom máš možná pravdu. Já jsem dávno přestal počítat, kolikrát jsem málem přišel o život -“</p>
<p>„Sedmadvacetkrát,“ prohlásil Dvoukvítek konverzačním tónem.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„O život jsi málem přišel sedmadvacetkrát,“ vysvětloval mu Dvoukvítek. „To máš jednoduchý počet. Ale nepřišel jsi o něj.“</p>
<p>„Co? O jaký počet jsem měl přijít?“ vyptával se zmatený Mrakoplaš, který už měl zase známý pocit, že mu smysl konverzace nějak uniká.</p>
<p>„Ne o počet. O život. Kolikrát jsi byl málem zabit, tedy nebyl. Nezdá se ti to trochu podezřelé?“</p>
<p>„No, jestli myslíš, že mi to vadí, tak to se moc mýlíš,“ ušklíbl se Mrakoplaš. Zachmuřeně se díval na špičky nohou. Dvoukvítek měl samozřejmě pravdu. Zaklínadlo si ho udržovalo hezky naživu. Kdyby skočil ze skály, určitě by ho v pádu zbrzdil mrak, který by <emphasis>náh</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dou </emphasis>letěl kolem.</p>
<p>Potíž s celou tou teorií byl v tom, pomyslel si, že fungovala jen do té chvíle, dokud neuvěřil, že je to pravda. V okamžiku, kdy si řekne, že je nezranitelný, bude mrtvý na to šup.</p>
<p>Takže, vzato kol a kolem bude nejlepší na to vůbec nemyslet.</p>
<p>A kromě toho se může zatraceně mýlit.</p>
<p>Jediná věc, kterou si byl jist, bylo, že ho začíná bolet hlava. Doufal, že Zaklínadlo se právě vyskytuje někde v bolestivé části jeho ubohé hlavy a schytá si to z první ruky. Když výprava odjížděla z mýtiny, seděli jak Mrakoplaš, tak Dvoukvítek na koni před jedním ze svých věznitelů. Mrakoplaš se nepohodlně kýval před Weemsem, který si vymkl kotník a byl ve velmi špatné náladě. Dvoukvítek seděl před Herrenou, a protože byl mnohem menší než ona, měl tu výhodu, že měl alespoň uši v teple. Herrena v jedné ruce svírala tasený nůž a ostražitě pátrala po sebemenší známce přítomnosti jakékoliv chodící truhlice. Zatím sice nepochopila, co je Zvazadlo zač, ale byla dost chytrá na to, aby si uvědomila, že truhla nedovolí, aby byl Dvoukvítek zabit.</p>
<p>Netrvalo dlouho a Zavazadlo se objevilo před nimi na stezce. Víko bylo otevřeno dokořán. Bylo plné zlata.</p>
<p>„Objeďte to,“ přikázala Herrena.</p>
<p>„Ale-“</p>
<p>„Je to past.“</p>
<p>„To můžu potvrdit,“ dosvědčil Weems, který náhle zbělel jako křída. „Věřte mi.“</p>
<p>Neochotně pobídli koně mimo stezku a pomalu objížděli truhlici, v jejíchž útrobách svůdně zářil zlatý poklad neuvěřitelné ceny. Když se výprava vrátila zpět na pěšinu, vrhl Weems pohled přes rameno, aby se ujistil, že je Zavazadlo nepronásleduje.</p>
<p>Uviděl něco mnohem horšího. Stezka byla prázdná, Zavazadlo zmizelo.</p>
<p>Bylo naprosté bezvětří, ale kus od stezky se najednou tajemně rozvlnila vysoká tráva, za několik vteřin se však zase utišila a všude zavládlo ticho.</p>
<p>Mrakoplaš nebyl žádný čaroděj a už vůbec ne bojovník, ale byl znalec strachu, a když se ve vzduchu začal vznášet strach, poznal to. Klidně a tiše prohlásil: „Půjde vám to v patách, s tím počítejte.“</p>
<p>„Cože?“ zeptal se trochu nepřítomně Weems, který stále ještě nejistým pohledem pozoroval trávu.</p>
<p>„Je neuvěřitelně trpělivé a nikdy se nevzdá. Uvědom si, že proti sobě máte Myslící hruškovník. Klidně si počká, ty si budeš myslet, že na tebe zapomnělo, a jednoho krásného dne, až půjdeš večer nějakou temnou uličkou, uslyšíš za sebou ty malé nožičky ťap, ťap, ťap, budou pleskat po dláždění, ty se dáš do běhu, ale ťapání za tebou se zrychlí, ťapťapŤAPŤAP-“</p>
<p>„Drž hubu!“ zařval Weems.</p>
<p>„Taky si myslím, že tě poznalo, takže -“</p>
<p>„Povídám, drž hubu!“</p>
<p>Herrena se otočila v sedle a pátravě se na ně zadívala. Weems se zamračil, přitáhl si Mrakoplašovo ucho k ústům a drsným šepotem mu oznámil: „Já se nebojím ničeho, jasný? Kašlu na celou tu vaši magii.“</p>
<p>„To říkají všichni,“ kývl Mrakoplaš hlavou, „dokud za sebou neuslyší ty kroky, ťap-“ Rychle umlkl, protože na boku ucítil špičku nože.</p>
<p>***</p>
<p>Za celý den se nic zvláštního nestalo, ale k Mrakoplašově potěšení a Weemsově narůstajícímu zděšení se jim Zavazadlo několikrát ukázalo. Jednou leželo na kamenném výběžku nad stezkou a vyhřívalo se na sluníčku, jindy na ně zíralo z příkopu a obrůstal je mech.</p>
<p>Pozdě odpoledne dojeli na vrcholek jakéhosi pahorku a před nimi se otevřel pohled na údolí horního Smarlu, nejdelší řeky na Ploše. Byla skoro kilometr široká a její kalné vody těžkly splavenou zemí a bahnem. V důsledku toho se na spodním toku rozprostíraly nejúrodnější nížiny celé Plochy. Kolem břehů se točily první nesmělé pramínky mlhy.</p>
<p>„Ťap,“ řekl Mrakoplaš. Cítil, jak sebou Weems zděšeně trhnul.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Nic,“ odpověděl s tou nejnevinnější tváří Mrakoplaš. „Jen jsem si odkašlal.“ Potom se zatvářil. Vložil do toho obličeje všechno. Byl to přesně takový výraz, jaký mívají na tváři lidé, kteří vám upřou oči někam za levé ucho a naléhavým hlasem vám začnou vyprávět, jak je špehují tajní agenti ze sousední galaxie. Možná že byste narazili na strašlivější škleb, ale pak by to muselo být jenom v krajových džunglích, kde žijí šklebiči. Jsou to děsiví, černooranžově pruhovaní tvorové s dlouhým ocasem, kteří číhají v korunách stromů nad stezkami v džungli na své oběti a potom se na ně nečekaně šklebí ze zálohy.</p>
<p>„Okamžitě se přestaň tak strašlivě šklebit,“ poručila mu Herrena, která zpomalila a jela nedaleko nich.</p>
<p>Cesta ústila na břeh řeky, kde zahlédli hrubé přístaviště, u kterého byl pověšen velký bronzový gong.</p>
<p>„To je znamení pro převozníka,“ obrátila se Herrena ke svým lidem. „Když se na druhý břeh přepravíme tady, přetneme jeden obrovský zákrut řeky a ušetříme si velký kus cesty. Možná že se nám ještě dnes večer podaří dorazit do města.“</p>
<p>Weems se tvářil dost pochybovačně. Slunce se pomalu klonilo k obzoru, červenalo a mlha kolem řeky začala houstnout.</p>
<p>„Nebo byste chtěli radši strávit noc na téhle straně řeky?“</p>
<p>Wemms zvedl palici a udeřil do gongu takovou silou, že se kovový plát otočil na závěsu a spadl na zem.</p>
<p>Tiše čekali. Pak se s vlhce kovovým zvukem z vody vynořil řetěz upevněný ke kovovému kůlu u přístaviště a napjal se jako struna. Po nějaké době se z husté mlhy vynořil nízký obrys převozní pramice. Ovládal ji převozník v širokém plášti a s kápí na hlavě, který točil klikou velkého ozubeného kola uprostřed lodi a tak ji po řetězu pomalu posunoval ke břehu.</p>
<p>Ploché dno lodi zaskřípalo na štěrku, převozník se opřel o kolo a namáhavě oddechoval.</p>
<p>„Jen po dvou,“ zabručel skoro nesrozumitelně. „Víč še váš šem nevejde. Dva š koňma.“</p>
<p>Mrakoplaš polkl a pokusil se nedívat se na Dvoukvítka. Ten chlap už asi září jako sluníčko a tváří se jako idiot. Nakonec na něj vrhl rychlý pohled.</p>
<p>Dvoukvítek seděl s ústy dokořán.</p>
<p>„Ty tady normálně nepřevážíš, co?“ prohlásila najednou Herrena. „Už jsem tady několikrát byla a pokaždé mě převážel takový vysoký mohutný, tak trochu -“</p>
<p>„Vžal ši dneška volno.“</p>
<p>„No, dejme tomu,“ pokračovala pochybovačně. „Ale v tom případě, <emphasis>proč se támhleten tak spokojeně směje?</emphasis>“</p>
<p>Doukvítkovi se třásla ramena, obličej mu zčervenal a z úst se mu draly tlumené zvuky. Herrena se na něj chvilku dívala a pak se naklonila k převozníkovi.</p>
<p>„Chlapi - dva z vás, chyťte ho!“</p>
<p>Chvilku bylo ticho. Pak se jeden z Herreniných průvodců zeptal: „Koho, převozníka?“</p>
<p>„Samozřejmě!“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Herreně zmizel z obličeje jakýkoliv výraz. Něco takového se přece nemůže stát, to se jí jistě zdá. Vždyť se všude můžete dočíst, že když někdo vykřikne „chyťte ho!“, „na ně!“ nebo „stráže!“, každý se toho hned chytí a lidé to udělají. Nečeká se, že zůstanou sedět a budou se přihlouple vyptávat.</p>
<p>„Protože to říkám!“ To bylo jediné, co se jí v té chvíli podařilo zaječet. Dvojice, která byla k převozníkovi nejblíž, se na sebe podívala, oba muži pokrčili rameny, slezli ze sedel a každý z nich chytil převozníka zajedno rameno.</p>
<p>„Takhle?“ zeptal se jeden z nich. Dvoukvítek lapal po dechu.</p>
<p>„Teď chci vidět, co má pod tím pláštěm!“ Oba muži si znovu vyměnili pohledy.</p>
<p>„No, já nevím, jesti to -“ začal jeden.</p>
<p>Dál se nedostal, protože se mu do žaludku silou pístu zarazil kostnatý loket. Jeho společník na to užasle zíral a druhý, stejně kostnatý loket se mu zarazil do ledviny.</p>
<p>Cohen se s klením pokoušel vymotat ze záhybů pláště meč a krabími pohyby při tom poskakoval směrem k Herreně. Mrakoplaš zasténal a plnou silou trhl hlavou dozadu. Weems bolestně vykřikl, Mrakoplaš se vrhl bokem ze sedla, dopadl těžce do bláta, rychle se vyhrabal na nohy a zoufale se rozhlížel po místě, kam by se ukryl.</p>
<p>Cohen konečně s vítězoslavným výkřikem vytasil meč a zamával s ním nad hlavou, přičemž těžce poranil jednoho z žoldnéřů, který se k němu plížil zezadu.</p>
<p>Herrena shodila Dvoukvítka ze svého koně a hmatala po rukojeti zbraně. Dvoukvítek se snažil vstát a poplašil koně dalšího jezdce natolik, že se zvíře vzepjalo a svého pána shodilo na zem. Jezdcova hlava se dostala právě do takové výšky, že ho mohl Mrakoplaš kopnout a on to bez zaváhání udělal. Mrakoplaš byl první, kdo by sám o sobě prohlásil, že je krysa, ale i krysy zahnané do kouta se brání.</p>
<p>Na ramena mu dopadly Weemsovy ruce a pěst velikosti středního kamene ho udeřila do hlavy. Když padal na zem, zaslechl jakoby z dálky Herrenin hlas. „Zabte je. Oba. S tím starým tatrmanem si to vyřídím sama.“</p>
<p>„Dobrý,“ sykl Weems a s taseným mečem se obrátil k Mrakoplašovi.</p>
<p>Pak ale najednou zaváhal. Nastal okamžik ticha a dokonce i Herrena zaslechla šplouchání a bublání vody. Na břeh se drápalo Zavazadlo a všemi škvírami z něj prýštila voda.</p>
<p>Weems na ně zíral s hrůzou. Meč mu vypadl z ruky. Bandita se otočil, dal se na útěk a vzápětí zmizel v mlze. O chvíli později kolem Mrakoplaše předusalo Zavazadlo, které se prchajícímu Weemsovi hnalo v patách.</p>
<p>Herrena se vrhla na Cohena, ten její ránu odrazil a zabručel, když mu celá paže zabrněla silou nárazu. Zbraně zvonily a Herrena musela vzápětí ustoupit, když ji Cohen jedním z promyšlených útoků málem připravil o ruku.</p>
<p>Mrakoplaš se připotácel k Dvoukvítkovi a naprosto bezvýsledně ho tahal za rukáv.</p>
<p>„Je načase, abychom odsud zmizeli,“ mumlal mu do ucha.</p>
<p>„To je přece nádhera!“ rozplýval se nadšený turista. „Všiml sis toho způsobu, kterým -“</p>
<p>„Samozřejmě, ale teď už pojď.“</p>
<p>„Ale já to chci vi- no to ti řeknu, to bylo skvělé!“ Herrenin meč najednou zazvonil, vyletěl jí velkým obloukem z ruky a zarazil se do prachu opodál. Se spokojeným zavrčením napřáhl Cohen meč k poslednímu úderu. Vtom se mu oči na vteřinu zkřížily u kořene nosu, z úst se mu vydralo bolestivé zaúpění a uprostřed pohybu jako by zkameněl.</p>
<p>Herrena na něj udiveně zírala. Naznačila opatrný pohyb ke svému meči, a když se nic nedělo, skočila po něm, potěžkala zbraň v ruce a vrhla se ke Cohenovi. Začala kolem něj kroužit v ostražitém postoji. Jediné, co se na něm hýbalo, však byly oči, kterými ji sledoval.</p>
<p>„Už ho zase vzaly záda,“ zašeptal Dvoukvítek Mrakoplašovi. „Co budeme dělat?“</p>
<p>„Co kdybychom si chytili koně?“</p>
<p>„No,“ odfrkla si Herrena, „já sice nevím, ani co jsi zač, ani co tady děláš, ale byla bych ráda, kdyby sis to nebral nijak osobně.“</p>
<p>Pozvedla meč vysoko nad hlavu.</p>
<p>V mlze za ní se něco pohnulo a zazněl tupý náraz dřeva, které jí dopadlo na hlavu. Herrena chvilku stála s nepříliš chytrým výrazem ve tváři a pak se svezla k zemi.</p>
<p>Bethan odhodila silnou větev a podívala se na Cohena. Pak ve zlomku vteřiny provedla několik úkonů. Chytila bezmocného muže oběma rukama za ramena, koleno mu položila na kříž, zkušeným pohybem s ním trhla a pustila ho.</p>
<p>Cohenovi přeběhl po tváři nedůvěřivý výraz. Opatrně se ohnul.</p>
<p>„Je to pryč!“ řekl. „Žáda! Jšou v pořádku!“</p>
<p>Dvoukvítek se otočil k Mrakoplašovi.</p>
<p>„Můj otec tvrdil, že nejlepší na záda je pověsit se za ruce na otevřené dveře,“ prohlásil nevzrušeně.</p>
<p>***</p>
<p>Weems se s maximální opatrností plížil mezi polozakrslými stromy, které se napůl ztrácely v mlze. Vlhký mléčný vzduch tlumil většinu zvuků, ale Weems si byl jistý, že v posledních minutách se široko daleko kolem nic nepohnulo. Velmi pomalu se otočil a dovolil si přepych dlouhého úlevného povzdechnutí. Pozpátku ustoupil do krytu křovin.</p>
<p>Něco ho velmi jemně strčilo do nohou těsně pod koleny. Něco hranatého.</p>
<p>Podíval se za sebe na zem. Díval se někam hluboko, mnohem hlouběji, než byla úroveň okolní země.</p>
<p>Pak se mlhou ozvalo krátké ostré klapnutí.</p>
<p>***</p>
<p>Oheň vypadal v temné krajině jako malá oranžová hvězdička. Měsíc ještě nevyšel, ale Rudá hvězda už stála nad obzorem. „Teď je kulatá,“ řekla Bethan. „Vypadá jako malé slunce. Skoro bych řekla, že i hřeje.“</p>
<p>„Tak to neříkej,“ žádal ji Mrakoplaš. „Jako kdybych neměl i bez toho dost starostí.“</p>
<p>„Čemu ale nerožumím,“ ozval se Cohen, kterému Bethan masírovala záda, ‚jak váš mohli žajmout tak, že jšme nič nešlyšeli. Vůbeč byšme še to nedožvěděli, kdyby to tvoje žavažadlo pořád neškákalo šem a tam.“</p>
<p>„A nekňučelo,“ dodala Bethan. Všichni se na ni podívali.</p>
<p>„No ono <emphasis>vypadalo, </emphasis>jako že kňučí,“ vysvětlovala. „Já si myslím, že je vážně hrozně milé.“</p>
<p>Čtyři páry očí se otočily k Zavazadlu, které dřepělo na druhé straně ohně. Vstalo a s okázale zdůrazňovanou lhostejností zmizelo ve stínech.</p>
<p>„Žádný trable š krmením,“ nadhodil Cohen.</p>
<p>„Taky se neztratí,“ souhlasil Mrakoplaš.</p>
<p>„Je věrné,“ doplňoval Dvoukvítek.</p>
<p>„A proštorné,“ přisadil si znovu Cohen.</p>
<p>„Ale ‚milé‘, to bych zrovna neřekl.“</p>
<p>„Myšlím, že byš ho nechtěl prodat, čo?“ zeptal se Cohen.</p>
<p>Dvoukvítek zavrtěl hlavou. „Myslím, že by to Zavazadlo nepochopilo,“ dodal.</p>
<p>„No, já ši to hned myšlel,“ kývl Cohen hlavou, sedl si a zahryzl se do rtu. „Hledám nějaký dárek pro Bethan, víš. Budeme še totiž brát.“</p>
<p>„Mysleli jsme si, že byste to měli vědět první,“ začervenala se Bethan.</p>
<p>Mrakoplaš se na Dvoukvítka raději ani nepodíval. „No, ehm, to je skutečně, ehm překvapení...“</p>
<p>„Uděláme to, hned jak se dostaneme do nejbližšího města, kde bude nějaký kněz,“ vysvětlovala Bethan. „Já bych byla ráda, aby to bylo po všech stránkách v pořádku.“</p>
<p>„To je moc důležité,“ přikývl vážně Dvoukvítek. „Kdyby se svět choval slušněji, nestrkali bychom do různých hvězd.“</p>
<p>Všichni se nad tím na chvíli zamysleli. Pak se vesele ozval Dvoukvítek. „To si zaslouží oslavu. Mám ještě nějaké suchary a trochu vody, takže jestli máte někde aspoň kousek toho sušeného masa, tak...“</p>
<p>„No nazdar,“ prohlásil zničeně Mrakoplaš. Potom odvedl Cohena na stranu. Stařík si přistřihl bradu, takže teď by ho mohli lidé snadno považovat za sedmdesátníka. Za temné noci.</p>
<p>„Není to vtip?“ zeptal se ho čaroděj. „Vážně si ji chceš vzít?“</p>
<p>„Jašně. Něčo ti na tom vadí?“</p>
<p>„No víš, to ne, ale jak bych ti to... chtěl jsem říct, jí je sedmnáct a ty jsi... tobě je..., kruci, jak bych ti to řekl, ty jsi trochu staršího ražení.“</p>
<p>„No právě, je načaše, abych še konečně ušadil, ne?“</p>
<p>Mrakoplaš lovil v paměti vhodná slova. „Cohene, uvědom si, že jsi o sedmdesát let starší než ona. Jsi si jistej, že...</p>
<p>„Podívej še, já už byl ženatej předtím. A náhodou ši to ještě dočela dobře pamatuju,“ bránil se Cohen vyčítavě.</p>
<p>„Ale ne, já myslím něco jiného, víš, myslím teď váš fyzický vztah, v tom je to, je to prostě otázka tělesné kondice, zdraví, rozumíš mi, a ten věkový rozdíl...“</p>
<p>„Aha,“ odpověděl Cohen pomalu, „už mi žačíná být jašné, kam míříš. Myšlíš ta tělešná žátěž. Tak ž téhle štrany jšem o<strong> </strong>tom neuvažoval.“</p>
<p>„Já si to myslel,“ přikývl Mrakoplaš a oddechl si. „Víš, to se nesmí podcenit, mohlo by se to ošklivě vymstít.“</p>
<p>„Tak to ši mi opravdu našadil brouka do hlavy, to aby měl jeden vážně štrach.“</p>
<p>„Doufám, že jsem to nějak nepokazil.“</p>
<p>„Ne, ne,“ zavrtěl Cohen nepřítomně hlavou. „Jen še neomlouvej. Máš do puntíku pravdu!“</p>
<p>Otočil se a zpytavým pohledem si změřil Bethan, která mu zamávala. Potom se podíval na Rudou hvězdu, tu a tam probleskující trhlinami mezi mraky na nočním nebi. Nakonec zabručel: „Jšou to dneška nebežpečné čašy.“</p>
<p>„To máš pravdu.“</p>
<p>„Kdo může říčt, čo bude žejtra?“</p>
<p>„Já ne. Nikdo.“</p>
<p>Cohen poklepal Mrakoplašovi na rameno. „Občaš proště mušíme riškovat,“ prohlásil. „Doufám, že še tě to nedotkne, ale já ši myšlím, že š tou švatbou to přeče jen provedu. Víš,“ podíval se znovu na Bethan a vzdychl, „mušíme proště doufat, že to ta holka vydrží.“</p>
<p>***</p>
<p>Kolem poledne příštího dne dojeli do malého městečka, obehnaného hliněnou zdí. Za zdmi se prostírala pole, která byla stále ještě šťavnatě zelená. Zdálo se, že všichni cestují opačným směrem než naše čtveřice. Po cestě duněly těžké, plně naložené vozy a pomalu se pohybovala celá stáda dobytka. Naši společnost míjely postarší dámy, které si na zádech nesly celou domácnost i se seníkem.</p>
<p>„Nákaza?“ zeptal se Mrakoplaš nějakého muže, který před sebou tlačil dvoukolák plný dětí.</p>
<p>Muž zavrtěl hlavou. „To ta hvězda, příteli. Copak jste ji na nebi neviděl?“</p>
<p>„No nemohli jsme si jí nevšimnout, máte pravdu.“</p>
<p>„Říká se, že se s ní v Den Prasečí hlídky srazíme, moře že se začne vařit a království Plochy že budou rozdrcena, králové sraženi z trůnů a města se změní v lávová jezera,“ odpověděl mu muž. „Míříme do hor.“</p>
<p>„To pomůže?“ naklonil Mrakoplaš pochybovačně hlavu.</p>
<p>„Asi ne, ale bude tam mnohem lepší výhled.“</p>
<p>Mrakoplaš se rozjel za ostatními.</p>
<p>„Každý se bojí té hvězdy,“ oznámil jim. „Jak to vypadá, ve městech už skoro nikdo nezůstal, všichni utekli.“</p>
<p>„Ne že bych chtěla panikařit,“ ozvala se Bethan, „ale nezdá se vám, že je strašně teplo?“</p>
<p>„Já to říkal už v noci,“ přikývl Dvoukvítek. „Opravdu je moc teplo.“</p>
<p>„Já mám podežření, že še udělá ještě mnohem tepleji,“ zabručel Cohen. „Pojeďme do měšta.“</p>
<p>Krok jejich koní se ozýval v prázdných ulicích dutou ozvěnou. Město bylo prakticky opuštěné. Cohen pozorně prohlížel vývěsní štíty obchodů, až nakonec zarazil koně. „Tak tohle jšem hledal. Podívejte še po kněži a nějakým chrámu, já váš hned dohoním.“</p>
<p>„Zlatník?“ nadhodil Mrakoplaš.</p>
<p>„To je překvapení.“</p>
<p>„Docela by se mi taky hodily nové šaty,“ řekla Bethan.</p>
<p>„Dobře, ňějaké ti ukradnu.“</p>
<p>Na celém tom městě je něco velice tísnivého, pomyslel si Mrakoplaš. A taky něco velice podivného.</p>
<p>Skoro na každých domovních dveřích byla namalována velká rudá hvězda.</p>
<p>„Je to strašně skličující,“ poznamenala Bethan. „Jako kdyby ti lidé chtěli hvězdu přivolat.“</p>
<p>„Nebo ji odpudit,“ zamyslel se Dvoukvítek.</p>
<p>„To nemůže fungovat,“ prohlásil zasvěceně Mrakoplaš. „Na to je moc velká.“ Všichni se k němu otočili.</p>
<p>„To je snad logické, ne?“ obhajoval se kulhavě.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěla Bethan hlavou.</p>
<p>„Hvězdy jsou malá světýlka vysoko na obloze,“ prohlásil Dvoukvítek. „Kdysi jedno spadlo nedaleko domu, kde bydlím. Byla to velká bílá věc, velká jako dům a žhnula celé týdny, než začala tmavnout.“</p>
<p>„Tahle hvězda je jiná,“ vysvětloval jim jakýsi hlas. „Velká A‘Tuin se přiblížila k vesmírné pláži. Tohle je velký vesmírný oceán.“</p>
<p>„Jak to víš?“ zeptal se Dvoukvítek.</p>
<p>„Co jako?“</p>
<p>„No, to co jsi právě řekl, to o těch plážích a oceánech.“</p>
<p>„Já jsem nic neřekl!“</p>
<p>„Samozřejmě, že ano, ty hlupáku!“ vykřikla na něj Bethan. „Viděli jsme přece, jak hýbeš pusou!“</p>
<p>Mrakoplaš zavřel oči. Cítil, jak se mu hluboko v mozku pomalu šourá Zaklínadlo, něco si brumlá a pokouší se ukrýt za jeho vědomí.</p>
<p>„Dobře, dobře,“ odpověděl. „Nemusíš hned křičet. Já... já... nevím prostě, jak mě to napadlo, prostě to vím.“</p>
<p>„Přála bych si, abys nám to mohl říci.“</p>
<p>Zahnuli za roh.</p>
<p>Všechna města kolem Kruhového moře mají vyhraženu jednu čtvrť pouze pro bohy a jejich chrámy. Tato městská část bývá většinou těsná, a co se týká architektury, nezajímavá. Samozřejmě že nejstarší bohové měli chrámy největší a nejnádhernější, háček však byl v tom, že noví bohové se dožadovali stejných práv a brzo se svaté čtvrti hemžily přístavbami, nástavbami, přestavbami, dostavbami, vestavbami a dalšími stavbami, podzemními chrámy, přenosnými modlitebnami, dokonce i časovými rozpisy užívání jednoho chrámu rozličnými církvemi, protože žádného boha by ani ve snu nenapadlo žít mimo svatou čtvrť. Neustále tam hořelo tři sta rozličných druhů vonných kadidel, esencí a tyčinek a hluk častokrát překračoval práh únosnosti, protože se každý kněz nebo obřadník snažil přilákat k modlitbám do vlastního svatostánku příslušnou část věřících.</p>
<p>Tahle ulice však byla úplně mrtvá. Byla tichá tím nepříjemným, tíživým tichem, jaké se rozhostí v místech, kde mlčky stojí stovky vystrašených a rozzlobených lidí.</p>
<p>Jeden muž na okraji zástupu se obrátil a zamračil se na nové příchozí. Na čele měl namalovanou rudou hvězdou.</p>
<p>„Co to má,“ začal Mrakoplaš, a když se jeho hlas v tichu děsivě rozléhal, dokončil šeptem, „znamenat?“</p>
<p>„Vy jste cizinci?“ zeptal se muž.</p>
<p>„No, mezi sebou se docela slušně známe -“ začal zeširoka Dvoukvítek, ale pak rychle zmlkl. Bethan ukázala ulicí.</p>
<p>Všechny chrámy měly v průčelí namalovány rudé hvězdy. Jedna z největších se červenala na obrovském oku, vyvěšeném před chrámem Slepého Io, náčelníka bohů.</p>
<p>„Hm,“ zabručel Mrakoplaš, „řeknu vám, že až tohle uvidí starej Io, pěkně se namíchne. Myslím, že bychom odsud měli co nejrychleji zmizet.“</p>
<p>Zástup pozoroval narychlo postavené pódium, vztyčené uprostřed široké ulice. Na jeho přední stěně byla nařasena rozměrná vlajka.</p>
<p>„Vždycky mi říkali,“ zašeptala Bethan, „že Slepý Io vidí, co se děje na celém světě. Zajímalo by mě, proč -“</p>
<p>„Mlčte,“ okřikl je muž vedle nich. „Bude mluvit Dahony.</p>
<p>Na provizorní pódium vystoupil hubený muž s vlasy barvy pampelišek. Zástup nezačal ani křičet, ani tleskat, jen jakoby jedněmi ústy vzdechl. Muž začal mluvit.</p>
<p>Mrakoplaš mu naslouchal s rostoucí hrůzou. „Kde jsou bohové?“ křičel muž. „Odešli. Možná že ani nikdy neexistovali. Kdo je opravdu viděl? A teď se objevila hvězda, byla poslána, aby...“</p>
<p>Tak to pokračovalo, mluvil tichým, ale jasným a vemlouvavým hlasem a používal slova jako „očistit“, „vymést“ a „vypálit“ a vrtal lidem do hlav jako rozžhaveným drátem. „Kde jsou,“ říkal, „čarodějové? Kde je všechna magie? Fungovala, nebo to byl pouhý sen?“</p>
<p>Mrakoplaš se začal vážně bát, že by se o tomhle shromáždění mohli doslechnout bohové a rozzlobit se tak, že by zato potrestali každého, kdo byl na shromáždění přítomen.</p>
<p>Nakonec došel k názoru, že i hněv bohů by byl lepší než ten odporný hlas. Zdálo se, že v různých obměnách říká stále jedno jediné. Hvězda se blíží a její strašlivý oheň může být odvrácen jen tak, že - Mrakoplaš si nebyl tak docela jist, ale v duchu viděl meče, prapory a válečníky s nevidoucíma očima. Hlas nevěřil v bohy, kteří podle Mrakoplašova soudu byli docela slušní, ale nevěřil ani v lidi.</p>
<p>Vysoký cizinec v široké kápi, který stál vlevo od Mrakoplaše, zavadil o čaroděje loktem. Mrakoplaš se k němu otočil a díval se přímo na vyceněné zuby vybělené lebky, která se ukrývala ve stínu kápě.</p>
<p>Mágové, stejně jako kočky, Smrtě vidí.</p>
<p>V porovnání s tím hlasem se zdál Smrť skoro příjemný. Opíral se o zeď a kosu měl opřenou vedle sebe. Kývl Mrakoplašovi na pozdrav.</p>
<p>„Přišel sis užít?“ zašeptal Mrakoplaš. Smrť pokrčil rameny.</p>
<p>PŘIŠEL JSEM SE PODÍVAT NA BUDOUCNOST, odpověděl.</p>
<p>„Tohle je budoucnost?“</p>
<p>BUDE, kývl Smrť.</p>
<p>„To je hrůza,“ otřásl se Mrakoplaš.</p>
<p>MAM SKORO CHUŤ S TEBOU SOUHLASIT.</p>
<p>„A já si myslel, že pro to budeš všema deseti.“</p>
<p>TAK TO NE. CHÁPU SMRT VÁLEČNÍKA, STARCE, DOKONCE I DÍTĚTE. ZBAVÍM JE BOLESTI A ZKRÁTÍM JEJICH UTRPENÍ. TÉHLE SMRTI MYŠLENEK VŠAK NEROZUMÍM.</p>
<p>„Na koho to mluvíš?“ zeptal se Dvoukvítek. Několik lidí se otáčelo a podezřívavě Mrakoplaše pozorovalo.</p>
<p>„To nic,“ odbyl ho Mrakoplaš. „Nemohli bychom jít? Strašně mě bolí hlava.“</p>
<p>Teď už si na něj ukazovala celá skupinka lidí na okraji shromáždění a lidé se mezi sebou šeptem dohadovali. Mrakoplaš chytil Bethan a Dvoukvítka za ruce a táhl je za roh.</p>
<p>„Nejlepší by bylo, kdybychom vylezli na koně a odjeli,“ přesvědčoval je. „Mám takový ošklivý tušení, že...“</p>
<p>Na rameno se mu položila těžká ruka. Otočil se a zjistil, že stojí tváří v tvář velkému svalnatému muži s kulatou holou hlavou. Mužovy kouřově šedé oči se mu upíraly někam přes rameno. Na čele měl namalovanou velkou rudou hvězdu.</p>
<p>„Vypadáš jako čaroděj,“ pronesl muž tónem, který naznačoval, že něco takového je nadmíru nemoudré a pravděpodobně i velmi nebezpečné.</p>
<p>„Kdo? Já? Ne, já jsem - úředník. Jasně, písař. Tak je to,“ odpověděl mu Mrakoplaš.</p>
<p>Pak se velmi nuceně zasmál.</p>
<p>Muž se zarazil a rty se mu začaly nehlasně pohybovat, jako by naslouchal hlasu, který mu zní v hlavě. Mezitím se k nim přidalo několik dalších s hvězdami na čelech. Panoval tady zřejmě nepsaný zákon, že se podezřelým zásadně zírá na levé ucho.</p>
<p>„Já si ale myslím, že jsi čaroděj,“ trval na svém holohlavý muž.</p>
<p>„Podívejte, kdybych byl opravdu čaroděj, mohl bych čarovat, ne? Prostě bych vás proměnil v něco ošklivého a bylo by to. Neudělal jsem to, takže nejsem čaroděj, není to jasný?“</p>
<p>„Všechny čaroděje jsme pobili,“ oznamoval mu nadšeně jeden z ostatních mužů. „Pár nám jich sice uteklo, ale i tak jsme jich zabili pěknou řádku. Pořád jenom mávali rukama a nic.“</p>
<p>„A myslíme si, že ty jsi taky čaroděj,“ oznámil mu muž se šedýma očima a ještě pevněji Mrakoplaše sevřel. „Máš truhlici na nožičkách a vypadáš jako čaroděj.“</p>
<p>Mrakoplaš si najednou všiml, že se jejich trojice i Zavazadlo nějakým záhadným způsobem vzdálili dost daleko od koní a že se kolem nich stále úžeji stahuje kruh bledých lidí s nepřátelskými tvářemi.</p>
<p>Bethan zbledla. Dokonce i Dvoukvítek, který dovedl vycítit nebezpečí asi stejně, jako Mrakoplaš uměl létat, vypadal ustaraně.</p>
<p>Mrakoplaš se zhluboka nadechl.</p>
<p>Pozvedl ruce v klasické póze, kterou se naučil kdysi dávno, a zasyčel: „Ustupte! Nebo vás ztrestám magií!“</p>
<p>„Magie zeslábla,“ vykřikl jeden z mužů. „Hvězda jí vysála sílu. Všichni čarodějové říkali svá směšná slova a nic se nestalo. Dívali se zmateně a s<emphasis> </emphasis>hrůzou na své ruce a jen několik z nich mělo dost rozumu, aby utekli.“</p>
<p>„Já to myslím vážně!“ zvolal Mrakoplaš.</p>
<p>Zabijou mě, pomyslel si. Je konec. Už ani nevím, jak bych je oblafnul. Neumím čarovat, neumím blufovat, jsem jenom obyčejnej...</p>
<p>V hlavě se mu zavrtělo Zaklínadlo. Cítil, jak se mu přelévá mozkem jako ledová voda a vzpamatoval se. Chladný proud mu vtékal do levé ruky.</p>
<p>Levice se mu proti jeho vůli pozvedla, cítil, jak se mu ústa otvírají a jazyk pohybuje a jak mu ze rtů vychází podivný cizí hlas, starý a vysušený, který vyslovoval slabiky tak suše, že mu od rtů odlétaly v podobě prašných obláčků.</p>
<p>Zpod nehtů mu vytryskl oktarínový plamen a obtočil se kolem muže s holou hlavou. Ten se vzápětí ztratil v chladné a děsivé záři oktarínového světla. Modrý kruh nějakou dobu setrval na svém místě a pak beze stopy zmizel.</p>
<p>Po muži nezůstal ani obláček mastného kouře.</p>
<p>Mrakoplaš si s hrůzou prohlížel ruce.</p>
<p>Dvoukvítek a Bethan ho chytili z každé strany za ruku a táhli ho ochromeným zástupem, dokud se nedostali na volnou ulici. V jednom okamžiku, když museli uhnout z hlavní ulice, čaroděje málem roztrhli, ale nakonec se dohodli. Pospíchali dál a Mrakoplašovy nohy se sotva dotýkaly země.</p>
<p>„Kouzla,“ mumlal vzrušeně, opilý vlastní silou. „Já jsem čaroval...“</p>
<p>„Jasně,“ uklidňoval ho Dvoukvítek.</p>
<p>„Chceš, abych udělal nějaké kouzlo?“ ptal se Mrakoplaš. Namířil prstem na psa, který běžel kolem, a vykřikl:</p>
<p>„Húúú.“ Pes se na něj ukřivděně podíval.</p>
<p>„Nejlepší by bylo, kdybys dokázal, aby naše nohy běžely mnohem rychleji,“ navrhla mu zasmušeně Bethan.</p>
<p>„Jasně!“ vykřikl Mrakoplaš. „Nohy! Běžte rychleji! Koukněte, fakt běží rychleji!“</p>
<p>„To je tím, že naše nohy mají mnohem víc rozumu než ty,“ komentovala situaci Bethan. „Kudy teď?“</p>
<p>Dvoukvítek se rozhlédl po spleti uliček, které se od nich rozbíhaly na všechny strany. Kus za nimi se ozýval křik mnoha hlasů.</p>
<p>Mrakoplaš se vytrhl svým společníkům ze sevření a nejistým krokem vykročil nejbližší uličkou.</p>
<p>„Já to umím! Dokázal jsem to!“ vykřikoval z plných plic. „Jen se všichni dobře dívejte, já vám...“</p>
<p>„Je v šoku,“ řekl Dvoukvítek.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Nikdy předtím neudělal ani jediné kouzlo.“</p>
<p>„Ale vždyť je to čaroděj!“</p>
<p>„Ono je to trochu složité,“ hodil přes rameno Dvoukvítek, který se rozběhl za Mrakoplašem. „<emphasis>A </emphasis>navíc bych nic nedal za to, že to vůbec nebyl on. Rozhodně ten hlas nezněl jako jeho vlastní. No tak, uklidni se, kamaráde.“</p>
<p>Mrakoplaš na něj upřel divoké, nevidoucí oči.</p>
<p>„A tebe proměním na růžový keř,“ prohlásil.</p>
<p>„Jasně, to víš že jo. To bude skvělé. Tak jenom pojď,“ promlouval k němu Dvoukvítek uklidňujícím hlasem a tahal ho za ruku.</p>
<p>Z okolních uliček už se začaly ozývat zvuky kroků a najednou se kolem objevilo několik lidí s hvězdami a zamířili k nim.</p>
<p>Bethan chytila Mrakoplaše za ruku a výhrůžně ji zvedla proti přicházejícím.</p>
<p>„Stůjte!“ vykřikla.</p>
<p>„Správně!“ vykřikl i Dvoukvítek. „Máme čaroděje a nebudeme váhat ho použít!“</p>
<p>„Myslíme to smrtelně vážně,“ zvolala zase Bethan a otočila Mrakoplašem jako korouhvičkou kolem dokola.</p>
<p>„Varujeme vás,“ zvolal Dvoukvítek. „Jsme těžce ozbrojeni! Cože?“ dodal Dvoukvítek.</p>
<p>„Povídám, kde je Zavazadlo,“ sykla Bethan Mrakoplašovi přes rameno.</p>
<p>Dvoukvítek se rozhlédl. Zavazadlo zmizelo.</p>
<p>Naštěstí Mrakoplaš jako hrozba fungoval dokonale. Lidé s hvězdami z něj měli zcela evidentně strach, a jak s ním Bethan otáčela kolem dokola, padali na zem a snažili se ukrýt jeden za druhého.</p>
<p>„No tak, kde je?“</p>
<p>„Jak to mám vědět,“ odpověděl Dvoukvítek.</p>
<p>„Je to přece tvoje Zavazadlo, ne?!“</p>
<p>„Jedním ze základních znaků turisty je, že často neví, kde má zavazadla,“ odpověděl jí Dvoukvítek. „Často se prochází samo. A myslím si, že bychom se raději neměli pídit po tom, proč.“</p>
<p>Davu pomalu začalo docházet, že se nic neděje a že Mrakoplaš jim není schopný vrhnout do tváře ani nadávku, natož aby na ně vrhl nějaká magická zaklínadla. Začali pomalu postupovat kupředu a ostražitě pozorovali jeho ruce.</p>
<p>Dvoukvítek s Bethan začali ustupovat. Dvoukvítek se rozhlížel kolem.</p>
<p>„Bethan?“</p>
<p>„Co je?“ odpověděla Bethan, aniž spustila pohled z postav, které se přibližovaly.</p>
<p>„Je to slepá ulička.“</p>
<p>„Víš to určitě?“</p>
<p>„Myslím, že poznám holou cihlovou zeď, když ji vidím.“</p>
<p>„Tak to v tom opravdu lítáme.“</p>
<p>„Co kdybych se jim pokusil vysvětlit, že -“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Hm.“</p>
<p>„Nemyslím, že tihle lidé by byli ochotni poslouchat nějaká vysvětlení,“ dodala Bethan.</p>
<p>Dvoukvítek pozoroval postupující dav. Jak jsme řekli, většinou byl k vlastnímu ohrožení naprosto nevšímavý. Proti všem zkušenostem totiž Dvoukvítek věřil, že kdyby si lidé popovídali, dali si spolu nějakou tu skleničku, ukázali si fotografie vnoučat a tak, všechno by se vyřešilo po dobrém. Věřil, že lidé jsou v zásadě dobří, ale že každý má tu a tam špatný den. Dav, který se k nim přibližoval ulicí, se v jeho přesvědčeních choval jako slon v porcelánu.</p>
<p>Kdesi za Dvoukvítkovými zády se ozval tichoučký zvuk a snad to ani nebyl zvuk, jen jakási zvláštní změna ve vzduchu.</p>
<p>Obličeje zástupu se náhle změnily. Lidé zděšeně otevřeli ústa, celý dav se jako na povel otočil a dal se na útěk.</p>
<p>„Co se stalo?“ zeptala se zmatená Bethan, stále ještě podpírající Mrakoplaše, který mezitím omdlel.</p>
<p>Dvoukvítek zíral na opačnou stranu, na rozlehlý skleněný výklad plný podivných předmětů a dveře s korálkovým závěsem. Nad dveřmi visel velký vývěsní štít, a když se poslední písmenko doplazilo na své místo, začal hlásat:</p>
<p>„Kotlík, Wang, Yrxle!yt, Packal, Cwmlad a Kebule“</p>
<p>Rozličné předměty</p>
<p>DODAVATELÉ</p>
<p>***</p>
<p>Zlatník pomalu otočil zlatem na malé kovadlince a doklepl na místo poslední podivně broušený diamant.</p>
<p>„Z trolího zubu, říkáte?“ zabručel a sehnul se, aby si svou práci prohlédl zblízka.</p>
<p>„Jo,“ kývl Cohen hlavou. „A jak jšem řekl, žbytek ši můžete nechat.“</p>
<p>„To je od vás opravdu velkorysé,“ prohlásil zlatník. Vypadal jako trpaslík, a když narazil na dobrý obchod, tak ho samozřejmě poznal. Povzdechl si.</p>
<p>„Vypadá to, že vám pošlední dobou kšeft moč nejde, čo?“ řekl Cohen a oknem krámku pozoroval skupinu lidí s prázdnými pohledy na druhé straně ulice.</p>
<p>„Časy jsou špatné.“</p>
<p>„Co je to támhle ža lidi, š těma rudejma hvěždama na čelech?“ zeptal se Cohen.</p>
<p>Malý zlatník ani nezvedl hlavu.</p>
<p>„Šílenci,“ odpověděl. „Říkají mi, abych přestal pracovat, protože se blíží hvězda. Já jim říkám, že mně nikdy žádná hvězda neublížila a že bych si přál, abych mohl totéž říci o lidech.“</p>
<p>Cohen zamyšleně přikývl a pozoroval, jak se od zástupu oddělilo šest mužů a vydalo se přes ulici ke zlatnictví. Byli vyzbrojeni vším možným a měli ve tvářích odhodlaný výraz štvané zvěře.</p>
<p>„Zvláštní,“ prohlásil Cohen.</p>
<p>„Jak vidíte, jsem částečně trpasličího původu,“ vykládal mu zlatník. „Říká se, že jeden z kouzelného rodu. Lidé s hvězdou věří, že hvězda nezničí Plochu, když se zřekneme veškeré magie. Asi mě jdou zase zbít. Tak to prostě chodí.“</p>
<p>Pozvedl malé klíšťky, ve kterých držel svůj poslední výrobek.</p>
<p>„To je nejpodivnější věc, kterou jsem kdy udělal,“ prohlásil. „Ale myslím, že to bude výjimečně praktické. Jak že jste říkal, že se to jmenuje?“</p>
<p>„Proti-téže,“ odpověděl Cohen. Podíval se na předmět tvaru dvojité podkovy, který mu ležel na dlani, otevřel ústa a vydal ze sebe několik bolestných chrochtavých zvuků.</p>
<p>Dveře se rozletěly dokořán. Muži se vhrnuli dovnitř a rozestavěli se kolem stěn. Byli zpocení a nejistí, ale jejich vůdce odstrčil Cohena bezohledně stranou a chytil trpaslíka pod krkem.</p>
<p>„Varovali jsme tě už včera, pidimužíku,“ prohlásil. „Je nám jedno, jak odsud potáhneš, ale taky by to mohlo bejt nohama napřed. Takže teď si s tebou pěkně -“</p>
<p>Cohen mu poklepal na rameno. Muž se vztekle otočil.</p>
<p>„Co chceš, dědku?“</p>
<p>Cohen mlčel, dokud se k němu muž úplně neotočil, a pak se usmál. Byl to takový pomalý, líný úsměv, který odhalil asi tři sta karátů z pokladu, který měl Cohen v ústech, a v místnosti se rozsvětlilo.</p>
<p>„Teď napočítám do tří,“ prohlásil přátelským tónem. „Jedna. Dva.“ Kostnatá noha vyletěla nahoru a jeho koleno se plnou silou zabořilo muži do rozkroku. Když se vůdce zapotácel, ukročil Cohen stranou a kostnatým loktem ho švihl do ledviny. Muž se zřítil k zemi jako býk na porážce a tam zůstal ležet ponořen do vlastního vesmíru bolesti.</p>
<p>Cohen se nad něj sklonil a řekl: „Tři.“ Samozřejmě že Cohen slyšel o poctivém boji, ale už v mládí se rozhodl, že s něčím takovým nechce mít nic společného.</p>
<p>Rozhlédl se po ostatních mužích a obdařil je svým jiskřivým úsměvem.</p>
<p>Měli se na něj podle všech pravidel vrhnout. Místo toho vykročil kupředu jeden, který se cítil v bezpečí díky tomu, že on měl těžký meč a Cohen nic. Pozvedl zbraň, přikrčil se a opatrným krokem začal kroužit kolem Cohena.</p>
<p>„Ne, takhle ne,“ zvolal Cohen a začal mávat rukama. „No tak, mladíku, děláš to úplně špatně!“</p>
<p>Muž se na něj úkosem podíval.</p>
<p>„To jsi ještě nikdy nedržel meč?“</p>
<p>Muž se napůl otočil ke svým společníkům, jako by u nich hledal nějaké vysvětlení.</p>
<p>„No, mockrát ne,“ odpověděl. „Občas.“ Znovu výhrůžně zamával těžkou čepelí.</p>
<p>Cohen pokrčil rameny. „Možná že zemřu, ale doufal jsem, že mě zabije někdo, kdo aspoň umí vzít meč do ruky,“ ušklíbl se.</p>
<p>Muž se podíval na vlastní ruce. „Co se ti na tom nezdá, vždyť ho držím dobře, ne?“ prohlásil pochybovačně.</p>
<p>„Podívej se, chlapče, já o těchhle věcech něco vím. Chtěl jsem říct, pojď sem na minutku a - dovolíš? tak, podívej, levá ruka přijde sem nahoru na hlavici a pravá zase sem - tak je to správně - a vidíš! Čepel ti vjede přesně do stehna.“</p>
<p>Když muž zařval a sevřel si probodnutou nohu, Cohen mu nonšalantním pohybem podkopl druhou a obrátil se ke zbývajícím mužům.</p>
<p>„Není vám to hloupé?“ prohlásil. „Proč se na mě nevrhnete všichni najednou?“</p>
<p>„Správně,“ ozval se mu u pasu nějaký hlas. Zlatník odkudsi vytáhl velkou a ošklivou válečnou sekeru, která slibovala přidat ke všem válečným hrůzám ještě tetanus.</p>
<p>Zbývající čtveřice chvilku posuzovala své možnosti a nakonec začala couvat ke dveřím.</p>
<p>„A koukejte si umejt čela!“ zamračil se na ně Cohen. „A každému řekněte, že se Cohen barbar hrozně naštve na každého, koho uvidí s takovou hvězdou na čele, jasný?“</p>
<p>Dveře se s prásknutím zavřely. Vzápětí do nich narazila sekera, odrazila se a usekla kus kůže z Cohenova sandálu.</p>
<p>„Odpusťte,“ omlouval se trpaslík. „Patřila mému dědečkovi. Používám ji na sekání dřeva.“</p>
<p>Cohen si opatrně ohmatal čelisti. Zdálo se, že se mu protézy dobře usadily.</p>
<p>„Kdybych byl vámi, stejně bych se odsud odstěhoval,“ řekl. Ale trpaslík už pobíhal po místnosti a do velkého koženého vaku sypal drahokamy a zlato z podnosů. Nářadí zastrkal do látkového pruhu s kapsičkami, ten sroloval a vložil do jedné kapsy a do druhé zasunul balíček s hotovými šperky. Pak přistoupil ke své kovadlince, uchopil ji za držadla, která měla po stranách, a s heknutím si ji hodil na rameno.</p>
<p>„Hotovo,“ řekl. „Můžeme jít.“</p>
<p>„Jdete se mnou?“</p>
<p>„No aspoň k městské bráně, jestli vám to nevadí,“ podíval se na něj trpaslík. „Nemáte mi to za zlé, že ne?“</p>
<p>„Vůbec ne. Ale tu sekeru nechte raději doma.“</p>
<p>Vyšli do odpoledního slunce. Ulice byla úplně opuštěná. Když Cohen otevřel ústa, objevila se ve všech okolních stínech veselá prasátka.</p>
<p>„Mám tady ve městě přátele, pro které se musím zastavit,“ obrátil se k trpaslíkovi. „Doufám, že jsou <emphasis>v </emphasis>pořádku. Jak se jmenujete?“</p>
<p>„Bezbrada.“</p>
<p>„Je tady někde místo,“ Cohen se na okamžik odmlčel, a než vyslovil další slova, s láskou si je pohýčkal, „kde bych dostal pořádný biftek?“</p>
<p>„Lidé s hvězdou zavřeli všechny hospody. Řekli, že je špatné sedět, jíst a pít, když -“</p>
<p>„Dobrý, dobrý, dál už to znám,“ ušklíbl se Cohen „Myslím, že tomu začínám rozumět. A co se podle nich vlastně může?“</p>
<p>Bezbrada se zamyslel. „Pálit věci,“ odpověděl nakonec. „V tom jsou dost dobří, řekl bych. Hlavně knihy a tak. Dělají takové ty velké táboráky.“</p>
<p>„Táboráky z knih?“</p>
<p>„Ano. Strašné, co?“</p>
<p>„To bych řekl!“ souhlasil s ním Cohen. Ta představa byla hrozná. Každý, kdo nějakou dobu žil pod širým nebem, znal cenu dobré tlusté knihy, kterou jste mohli rozdělávat oheň celou sezónu, pokud jste vytrhávali jednotlivé listy opatrně. A když jste si chtěli zakouřit a nemohli jste najít dýmku, kniha byla po ruce vždycky.</p>
<p>Cohen věděl, že lidé píšou do knih různé věci. Vždycky mu to připadalo jako strašlivé plýtvání papírem.</p>
<p>„Obávám se, že jestli na ně vaši přátelé narazili, jsou v nebezpečí,“ ozval se Bezbrada smutně, když šli bok po boku ulicí.</p>
<p>Zahnuli za roh a uviděli oheň. Hořel uprostřed ulice. Pár hvězdonošů na něj přihazovalo knihy, které nosili z nedalekého domu s vyraženými dveřmi. Stěny domu byly pomalovány hvězdami.</p>
<p>Zpráva o Cohenově přítomnosti se zatím neroznesla daleko. Spalovači knih si ho ani nevšimli. Cohen popošel k ohni a opřel se o blízkou zeď. V horkém vzduchu z hranice stoupaly kudrnaté oharky papíru a vznášely se až nad střechy.</p>
<p>„Co to děláte?“ zeptal se Cohen.</p>
<p>Jedna žena s hvězdou na čele si špinavou rukou odhrnula vlasy z očí, Upřeně se zadívala na Cohenovo levé ucho a řekla: „Zbavujeme Plochu špíny. Musíme ji očistit.“</p>
<p>Z domu vyšli dva muži a upřeli pohled na Cohena, přesněji na jeho ucho.</p>
<p>Cohen se natáhl a vzal ženě z rukou těžkou knihu, kterou nesla k ohni. Její desky byly vykládány podivnými rudými a zelenými kameny a ty se skládaly v jakési slovo. Ukázal knihu Bezbradovi.</p>
<p>„Nekrotelecornikon,“ přečetl trpaslík nápis. „Tu knihu používají čarodějové. Myslím, že je o tom, jak se spojit s mrtvými.“</p>
<p>„Nejsou na tom špatně, tihle čarodějové,“ zabručel Cohen a palcem a ukazováčkem zkoušel kvalitu papíru. Byl slabý a jemný. Velmi odpudivé, téměř živé písmo, které stránku pokrývalo, ho nechávalo lhostejným. Ano, kniha, jako je tahle, by mohla být člověku skutečným přítelem...</p>
<p>„Ano? Přejete si něco?“ obrátil se k jednomu hvězdonoši, který ho chytil za rameno.</p>
<p>„Všechny kouzelné knihy se <emphasis>musí </emphasis>spálit,“ oznámil mu muž. Mluvil poněkud nejistě, protože Cohenovy zuby v něm vzbuzovaly pocit, že něco není v pořádku.</p>
<p>„A proč?“ zeptal se ho Cohen.</p>
<p>„To nám bylo zjeveno.“</p>
<p>Cohenův úsměv byl ještě širší a ještě nebezpečnější.</p>
<p>„Myslím, že bychom měli jít dál,“ ozval se Bezbrada nervózně. Na ulici za nimi se objevila skupina hvězdonošů.</p>
<p>„A já si myslím, že bych měl někoho zabít,“ prohlásil Cohen a na tváři mu stále pohrával úsměv.</p>
<p>„Hvězda přikazuje, aby byl svět očištěn,“ vyjekl muž a začal ustupovat.</p>
<p>„Hvězdy nemluví,“ odpověděl mu Cohen a vytáhl meč.</p>
<p>„Jestli mě zabiješ, nastoupí na mé místo celé tisíce,“ blekotal muž, který narazil zády na zeď.</p>
<p>„Ano,“ přikývl Cohen. „Ale to není to podstatné, podstatné je to, že budeš mrtev, ne?“</p>
<p>Ohryzek začal muži poskakovat jako jojo. Zašilhal na Cohenův meč.</p>
<p>„No, ano, to je pravda,“ vypravil ze sebe nakonec „Víš co? Co kdybychom ten oheň uhasili?“</p>
<p>„To je nápad,“ kývl hlavou Cohen.</p>
<p>Bezbrada ho zatahal za opasek. Ostatní hvězdonoši se rozběhli k nim. Bylo jich hodně, většina z nich byla ozbrojena a zdálo se, že situace bere vážnější obrat.</p>
<p>Cohen na ně výhrůžně zahrozil mečem, pak se obrátil a dal se na útěk. Dokonce i Bezbrada měl co dělat, aby mu stačil.</p>
<p>„To mě podrž,“ zalapal po dechu, když zahnuli do další uličky. „Já si - v první chvíli - myslel, že s nima - chcete bojovat.“</p>
<p>„Utíkám jenom tak, aby byla psina.“</p>
<p>Když vyběhli na druhé straně z uličky, vrhl se Cohen za roh, přitiskl se ke zdi a vytáhl meč. Naklonil hlavu na stranu a poslouchal, jak se kroky jejich pronásledovatelů přibližují. Pak máchl čepelí ve výši břicha proti ústí uličky. Ozval se ošklivý zvuk, několik výkřiků, ale to už Cohen zase pádil dál svým zvláštním šouravým během, při kterém ho puchýře na nohou skoro nebolely.</p>
<p>S Bezbradou, který mu zasmušile dusal po boku, vběhl do hostince, jenž měl nad vchodem namalovanou velkou rudou hvězdu. S docela zanedbatelným výkřikem bolesti vyskočil na stůl, přeběhl ho, zatímco Bezbrada ho v téměř dokonalé choreografii podběhl, aniž se musel shýbat, a když Cohen na druhém konci seskočil, pádili opět bok po boku dál. Prokopali si cestu kuchyní a vyběhli do další uličky.</p>
<p>Ještě několikrát zahnuli za různé rohy a pak jako na povel vběhli do chladné chodby jednoho domu. Cohen se opřel o zeď a lapal po dechu, dokud se mu před očima nepřestaly dělat modré a zlaté hvězdičky.</p>
<p>„No,“ vydechl namáhavě, „tak co máš?“</p>
<p>„Hm,“ odpověděl Bezbrada, „jednu karafku.“</p>
<p>„Nic víc?“</p>
<p>„No, já musel běžet <emphasis>pod </emphasis>stolem, jestli sis náhodou nevšiml. Ty na tom ostatně nejsi o moc líp.“</p>
<p>Cohen vrhl nepřívětivý pohled na malý meloun, který se mu podařilo v běhu sebrat.</p>
<p>„Tady to musí být opravdu smutné časy,“ prohlásil a prokousl slupku.</p>
<p>„Nechceš si ho pokápnout olejem?“ nabízel mu Bezbrada karafku.</p>
<p>Cohen mlčel a díval se někam za trpaslíka.</p>
<p>Bezbrada se otočil. Byli ve slepé uličce, která byla prázdná, jen u vysoké cihlové zdi někdo nechal ležet velkou truhlici.</p>
<p>Cohen zíral právě na ni. Podal beze slova meloun trpaslíkovi a vyšel do slunečního světla. Bezbrada ho s údivem pozoroval. Cohen se opatrně plížil kolem truhlice, nebo alespoň tak opatrně, jak to jde, když vám kosti praskají jako plachetnice pod plnými plachtami. Potom do ní několikrát strčil mečem, ale velice opatrně, jako by čekal, že truhlice vybuchne.</p>
<p>„Je to jenom obyčejná truhlice,“ volal na Cohena trpaslík. „Co se ti na té bedně nelíbí?“</p>
<p>Cohen mu neodpověděl. S bolestivým vzdycháním si dřepl a pečlivě si prohlížel klíčovou dírku.</p>
<p>„Co je v ní?“</p>
<p>„To si ani nepřej vědět,“ odpověděl mu Cohen. „Buď tak hodný a pomoz mi, ano?“</p>
<p>„Klidně, ale tahle truhla...“</p>
<p>„Tahle truhla,“ prohlásil Cohen, „tahle truhla je -“ bezradně rozhodil rukama.</p>
<p>„Hranatá?“</p>
<p>„<emphasis>Tajemná!</emphasis>“</p>
<p>„Tajemná?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Aha,“ zabručel trpaslík. Chvíli stáli a pozorovali truhlici.</p>
<p>„Ty, Cohene?“</p>
<p>„No?“</p>
<p>„Co znamená, že je tajemná?“</p>
<p>„No tajemná, to je -“ podíval se na truhlici. „Kopni do ní a uvidíš.“</p>
<p>Bezbrada se napřáhl a okovanou trpasličí botou kopl do truhlice, až to zadunělo. Cohen uskočil. Nic se nestalo.</p>
<p>„Aha,“ řekl spokojeně trpaslík. „Tajuplný znamená dřevěný, co?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Cohen. „Takhle by se chovat neměla.“</p>
<p>„Je mi to jasné,“ prohlásil Bezbrada, kterému naopak nic jasného nebylo a pomalu si začínal myslet, že Cohen neměl chodit tolik na sluníčko. „A coby podle tebe měla ta bedna udělat? Utéct?“</p>
<p>„Jo. Nebo by ti taky mohla ukousnout nohu.“</p>
<p>„Aha,“ zabručel zase trpaslík a vzal Cohena trpělivě za ruku. „Pojď, tamhle je takový příjemný chládek. Na chvilku si tam sedneme a uvidíš, že se ti -“</p>
<p>Cohen se mu vytrhl.</p>
<p>„Pozoruje tuhle zeď,“ řekl. „Podívej, proto si nás vůbec nevšímá. Dívá se na tu zeď.“</p>
<p>„No ano, teď už to taky vidím,“ uklidňoval ho Bezbrada. „Samozřejmě, pozoruje tu zeď těma svýma malýma očkama a -“</p>
<p>„Nemluv jako idiot, žádný oči přece nemá,“ štěkl na něj Cohen.</p>
<p>„No promiň, promiň,“ omlouval se Bezbrada rychle. „Pozoruje tu zeď bez očí, promiň.“</p>
<p>„Myslím, že má nějaké starosti,“ pokračoval Cohen.</p>
<p>„No a i kdyby,“ odpovídal mu Bezbrada. „Myslím, že by ta truhla byla nejradši, kdybychom se sebrali a nechali ji tady samotnou.“</p>
<p>„Vypadá hrozně zmateně,“ dodal Cohen.</p>
<p>„Jistě, vypadá opravdu zmateně,“ přikývl trpaslík. Cohen se na něj podíval.</p>
<p>„Jak to ty můžeš vědět?“</p>
<p>Bezbradu napadlo, že se jejich role začínají podezřele obracet. Díval se střídavě z Cohena na bednu a naopak a ústa se mu při tom otvírala a zavírala.</p>
<p>„A jak to víš ty?“ obořil se na Cohena. Ale Cohen ho neposlouchal. Sedl si před truhlici, když budeme mít za to, že ta část s klíčovou dírkou je předek, a velice upřeně ji pozoroval. Bezbrada ustoupil. To je opravdu zvláštní, pomyslel si v duchu, ale já mám pocit, že mě ta legrační bedna pozoruje.</p>
<p>„Tak podívej,“ prohlásil Cohen, „já vím, že my dva jsme si nepadli zrovna do oka, ale oba hledáme někoho, o koho máme starost, je to tak?“</p>
<p>„No, já bych to -“ začal Bezbrada, ale pak si uvědomil, že Cohen mluví k bedně.</p>
<p>„Tak mi řekni, kam šli?“</p>
<p>A zděšený Bezbrada v hrůze přihlížel, jak Zavazadlo vystrčilo ze dna stovky malých nožiček, poodstoupilo, pak se plnou rychlostí rozeběhlo a narazilo do zdi. Kolem se rozletěly nepálené cihly a ze zdi se vyvalil oblak prachu.</p>
<p>Cohen nahlédl do otvoru. Na druhé straně bylo malé špinavé skladiště. Zavazadlo stálo uprostřed a vyzařovalo nesmírné rozpaky.</p>
<p>***</p>
<p>„Do krámu!“ zavolal Dvoukvítek.</p>
<p>„Je tady někdo?“ ptala se Bethan.</p>
<p>„Grrrm!“ prohlásil Mrakoplaš.</p>
<p>„Myslím, že bychom ho měli někam posadit a dát mu sklenici vody,“ prohlásil Dvoukvítek. „Jestli tady nějaká je.“</p>
<p>„Je tady všechno možné,“ hlásila Bethan.</p>
<p>Místnost byla plná polic a police byly plné věcí. Věci, které se do nich nevešly, visely v chomáčích od temného stropu. Po zemi se povalovaly krabičky a sáčky s všemožným obsahem.</p>
<p>Zvenku sem nedoléhal jediný zvuk. Bethan se ohlédla a snadno zjistila proč.</p>
<p>„V životě jsem neviděl pohromadě tolik krámů,“ prohlásil Dvoukvítek.</p>
<p>„Jenže je jedna věc, kterou tady nemají,“ oznámila jim Bethan.</p>
<p>„Jak to můžeš tak jistě vědět?“</p>
<p>„Stačí se podívat. Právě jim došly východy.“</p>
<p>Dvoukvítek se otočil. Tam, kde byly před chviličkou dveře a výkladní okno, byly teď police plné věcí. A vypadaly, jako by tam stály od nepaměti.</p>
<p>Dvoukvítek posadil Mrakoplaše na starou rozvrzanou židli a s pochybovačným pohledem začal prohlížet police. Byly tam krabice plné hřebíků a kartáčů na vlasy. Byly tam tyče mýdla vybledlé stářím. Celá jedna police byla plná kelímků voňavé koupelové soli, na které někdo připevnil neumělé tabulky s ještě neumělejšími nápisy, že koupelová sůl je dárek nad dárky. Taky tam byla silná vrstva prachu.</p>
<p>Bethan prohlížela police na druhé straně místnosti a najednou se zasmála.</p>
<p>„Pojď se podívat na tohle!“ zvolala.</p>
<p>Dvoukvítek se podíval. Bethan držela v ruce - no byl to maličký kopec s pavilonkem nahoře. Pavilonek byl polepen drobnými mušličkami a majitel napsal na střechu „Speciální suvenýr“. Střecha se samozřejmě otvírala, hrála jednoduchou sladkou melodii a dovnitř se daly naskládat například cigarety.</p>
<p>„Už jsi někdy viděl něco takového?“ smála se Bethan. Dvoukvítek zavrtěl hlavou. Ústa měl otevřená dokořán.</p>
<p>„Není ti nic?“ zeptala se ho Bethan.</p>
<p>„Je to ta nejkrásnější věc, kterou jsem v životě viděl.“</p>
<p>Nad hlavami se jim ozvalo tiché bzučení. Zvedli hlavy. Z temnoty u stropu se spouštěla černá koule. Na jejím povrchu se rozsvěcovala a zase zhasínala malá červená světélka. Jak ji tak pozorovali, otočila se a upřela na ně jedno velké skleněné oko. To oko vypadalo výhrůžně. Zdálo se, že dává najevo, že vidí něco velice nechutného.</p>
<p>„Haló!“ zvolal znovu Dvoukvítek.</p>
<p>Nad okrajem pultu se objevila hlava. Vypadala dost rozzlobeně.</p>
<p>„Doufám, že máte v úmyslu za tu věc zaplatit,“ prohlásila hlava ošklivým tónem. Její výraz naznačoval, že čeká, že Dvoukvítek řekne „samozřejmě“, a ona mu stejně nebude věřit.</p>
<p>„Za tohle?“ ozvala se Bethan. „To bych si nekoupila, ani kdybyste mi do toho přidal hrst diamantů.“</p>
<p>„Já to koupím,“ ozval se dychtivě Dvoukvítek. „Kolik?“ a sáhl do kapsy. Najednou se zasmušil.</p>
<p>„Jenže já nemám žádné peníze. Všechny jsem nechal ve svém Zavazadle,“ začal smutně. „Ale mohl bych...“</p>
<p>Hlava zaprskala. Potom zmizela za pultem a vynořila se za vzorky kartáčků na zuby.</p>
<p>Patřila velmi malému mužíkovi, který se skoro ztrácel v zelené zástěře. „Nemáte peníze?“ ušklíbl se. „Takže vy si klidně přijdete do mého obchodu bez peněz...“</p>
<p>„My jsme původně ani nechtěli,“ vysvětloval mu rychle Dvoukvítek. „Vlastně jsme si ani nevšimli, že tady je.“</p>
<p>„Nebyl tady,“ prohlásila rozhodně Bethan. „Je kouzelný, že?“</p>
<p>Malý obchodník zaváhal.</p>
<p>„No,“ zdráhavě souhlasil, „trošičku.“</p>
<p>„Trošičku?“ řekla Bethan. „Trošičku kouzelný?“</p>
<p>„Opravdu jenom trošičku,“ připouštěl a pomalu ustupoval. „No dobře,“ uznal nakonec porážku, když ho Bethan nepřestávala upřeně pozorovat. „Je kouzelný. Nemůžu s tím nic dělat. Takže se ty pitomé dveře znovu objevily a zase zmizely, že?“</p>
<p>„Správně, a ta věc, co se spustila od stropu, se nám taky ani trochu nelíbí.“</p>
<p>Zvedl hlavu a zamračil se. Potom prošel dveřmi s korálkovým závěsem, který se napůl ztrácel za zbožím. Z vedlejší místnosti k nim dolehlo hlasité bzučení a cinkání a černá koule zmizela ve stínech u stropu. Místo ní se nejdřív objevil svazek bylinek s cedulkou, která je označovala jménem Dvoukvítkovi naprosto neznámým a</p><empty-line /><p>doporučovala je k přípravě skvělého čaje na spaní. Pak kompletní starobylé brnění a nakonec vycpaný krokodýl, jenž měl neuvěřitelně věrný výraz bolesti a překvapení.</p>
<p>Zezadu se znovu vynořil majitel krámku.</p>
<p>„Už je to lepší?“ vyptával se.</p>
<p>„No trochu se to vylepšilo,“ přikývl Dvoukvítek v rozpacích. „Mně se nejvíc líbily ty byliny.“</p>
<p>V tom okamžiku Mrakoplaš zasténal. Bylo vidět, že přichází k vědomí.</p>
<p>***</p>
<p>Existují tři základní teorie, které vysvětlují fenomén mizejících obchodů, <emphasis>tabernae vagantes, </emphasis>jak se jim odborně říká.</p>
<p>První tvrdí, že se před tisíci lety někde v mnohovesmíru vyvinula rasa, která měla zvláštní schopnost levně nakupovat a draze prodávat. Netrvalo dlouho a ovládali obrovskou mezihvězdnou říší, kterou nazvali Prodejminium. Ti nejchytřejší z jejich společenstva vyvinuli speciální pohonné jednotky, které jim umožňovaly prolomit černé stěny vesmíru s celými obchody a tak otevřít nepředstavitelné množství nových trhů a odbytišť. Ještě teď, dlouho potom, kdy světy Prodejminia zmizely ve výhni jejich zanikajícího vesmíru, roznášejí potulné obchody a obchůdky zboží a prohryzávají si cestu stránkami kosmu jako červ třídílným románem.</p>
<p>Druhá teorie dokazuje, že tajemní obchodníci a jejich obchůdky jsou výtvory laskavého osudu a je jim přiřčena role dobré víly, která dodá pravou věc v pravý čas.</p>
<p>Třetí teorie tvrdí, že jsou to jen geniálně vymyšlená zařízení k obcházení platby daně z přidané hodnoty.</p>
<p>Všechny tři teorie, i když se tak zásadně liší, mají dvě věci společné. Za prvé to, že se pokoušejí vysvětlit tolikrát pozorovanou skutečnost, a za druhé to, že se všechny strašlivě mýlí.</p>
<p>***</p>
<p>Mrakoplaš otevřel oči a s pohledem nehybně upřeným na vycpaného ještěra zůstal chvíli ležet. Nebyla to zrovna ta nejlepší věc, na kterou mohly člověku padnout oči, když se probudil z ošklivých snů.</p>
<p>Magie! Tak takové to je! Žádný div, že se mágové nijak moc nevěnují sexu!</p>
<p>Mrakoplaš věděl, jaké to je, dosáhnout orgasmu, kdysi jich sám několik zažil a některé dokonce i v dámské společnosti, ale nic z jeho zkušeností se nemohlo vyrovnat tomu úžasnému, žhavému okamžiku, kdy mu celým tělem proletěla vlna modrobílého ohně a ze špiček prstů mu vytryskl proud syrové magie! Naplnilo ho to, nadlehčilo a on plul na zpěněné vlně základní síly. Není divu, že mágové bojují o moc.</p>
<p>A tak dále. Jenže tohle všechno neměl na svědomí Mrakoplaš, ale Zaklínadlo v jeho hlavě. Začal Zaklínadlo upřímně nenávidět. Byl si skoro jistý, že kdyby bylo nevyplašilo všechna ostatní malá zaklínadla, která se pokusil naučit, mohl z něj být průměrný čaroděj a bez obtíží by se uživil.</p>
<p>Kdesi v hloubi Mrakoplašovy otlučené duše blýskl zubem červík vzpoury.</p>
<p>Dobrá, pomyslel si. Při první příležitosti, která se naskytne, půjdeš zpátky do Oktáva!</p>
<p>Posadil se.</p>
<p>„Kde to jsme, u všech čertů?“ ozval se slabým hlasem a rychle si rukama sevřel hlavu, aby se mu nerozpadla.</p>
<p>„V obchodě,“ odpověděl mu Dvoukvítek pohřebním hlasem.</p>
<p>„Doufám, že se tady dostanou i nože, protože bych si potřeboval uříznout hlavu,“ zasténal Mrakoplaš. Něco na tvářích jeho přátel způsobilo, že najednou vystřízlivěl.</p>
<p>„To byl jenom vtip,“ uklidňoval je. „No skoro vtip. Proč jsme v tom obchodě?“</p>
<p>„Nemůžeme ven,“ řekla Bethan.</p>
<p>„Zmizely totiž dveře,“ dodával Dvoukvítek další podrobnosti.</p>
<p>Mrakoplaš se postavil na roztřesené nohy.</p>
<p>„Oh,“ prohlásil. „Je to jeden <emphasis>z těch </emphasis>obchodů?“</p>
<p>„No ano,“ ozval se teď opatrně majitel krámku. „Je opravdu kouzelný, mizí a objevuje se, ano, ale ne, neřeknu vám proč, protože...“</p>
<p>„Mohl bych dostat sklenici vody?“ ozval se slabým hlasem Mrakoplaš.</p>
<p>Majitel obchodu se zatvářil dotčeně.</p>
<p>„Nejdřív nemáte peníze, potom chcete sklenici vody,“ odsekl. „Nezdá se vám, že je to jako s tím prstem a rukou a...“</p>
<p>Bethan zavrčela a vyrazila přes místnost k malému mužíkovi. Ten se sice pokusil ucouvnout, ale už bylo pozdě.</p>
<p>Chytila ho vpředu za zástěru a zvedla ho tak, aby mu viděla přímo do očí. šaty sice měla potrhané, vlasy neupravené, ale i tak se pro tu chvíli stala symbolem všech žen, které kdy přistihly chlapa, jenž palcem přidává jedné z misek na vahách života.</p>
<p>„Čas jsou peníze,“ zasyčela mu do tváře. „Máš třicet vteřin na to, abys mu donesl sklenici vody. To je docela slušný obchod, nezdá se ti?“</p>
<p>„No řeknu ti,“ řekl Dvoukvítek tiše Mrakoplašovi, „ta když se rozzlobí, tak je opravdu zlá, co?“</p>
<p>„No,“ přikývl Mrakoplaš bez znatelného nadšení.</p>
<p>„Dobrá, dobrá,“ uklidňoval ji majitel, který byl očividně otřesen.</p>
<p>„A pak nás pustíš ven,“ dodala Bethan.</p>
<p>„Jasně, to se mi docela hodí. Stejně jsem neměl v úmyslu prodávat. Zastavil jsem se na pár vteřin jenom proto, abych si zaměřil polohu, a vy jste vlezli dovnitř!“</p>
<p>Odšoural se korálkovým závěsem do vedlejší místnosti a vrátil se se sklenicí vody.</p>
<p>„Hezky jsem mu ji odpustil, aby byla studená,“ oznámil a vyhýbal se Bethaninu pohledu.</p>
<p>Mrakoplaš se podíval na tekutinu ve sklenici. Pravděpodobně byla původně docela čistá, ale o poháru už se to říci nedalo. Každý, kdo by vodu vypil, by zahubil desítky nevinných bacilů a bakterií.</p>
<p>Opatrně sklenici odložil.</p>
<p>„A já si teď dám pořádnou koupel,“ oznámila Bethan tónem, který nepřipouštěl odmluvy, a odešla dveřmi s korálkovým závěsem.</p>
<p>Majitel obchodu neurčitě zamával rukou a prosebně se zadíval na Dvoukvítka a Mrakoplaše.</p>
<p>„Není zlá,“ vysvětloval mu Dvoukvítek. „Bude si brát jednoho našeho přítele.“</p>
<p>„A on už to ví?“</p>
<p>„Vypadá to, že vám ten meziplanetární obchod poslední dobou moc nejde, co?“ zeptal se Mrakoplaš s tak účastným výrazem, jaký jen dokázal vykouzlit.</p>
<p>Mužík pokrčil rameny. „Asi byste tomu nevěřil. Víte, naučíte se nic moc nečekat, prodáte něco tu a něco tam, prostě si tak akorát vyděláte na živobytí. Ale ti lidé, se kterými se dneska člověk setká! Myslím ty s rudými hvězdami na čelech, no řeknu vám, já měl sotva čas otevřít obchod a oni už mi začali vyhrožovat, že mi ho vypálí. Prý je příliš kouzelný. No a co jim máte říct? Samozřejmě že je kouzelný.“</p>
<p>„Takže je jich tady hodně, co?“ zeptal se Mrakoplaš.</p>
<p>„Teď se objevili po celé Ploše, příteli. Ale neptejte se mě proč.“</p>
<p>„Oni věří, že ta Rudá hvězda narazí do Plochy,“ vysvětlil mu Mrakoplaš.</p>
<p>„A narazí?“</p>
<p>„Moc lidí si to myslí.“</p>
<p>„To je škoda. Obchod tady docela šel. Příliš kouzelný obchod! Budou povídat! Co je vlastně na magií špatného, to mi řekněte!“</p>
<p>„Co budete dělat?“</p>
<p>„Přestěhuju se do nějakého jiného vesmíru, je jich kolem...“ odpověděl majitel krámku bezstarostně. „Děkuju, že jste mně o té hvězdě řekli. Mohu vás někde vyložit?“</p>
<p>Zaklínadlo v duchu Mrakoplaše koplo.</p>
<p>„E, snad ani ne,“ poděkoval Mrakoplaš. „Myslím, že bude nejlepší, když zůstaneme tady. Rádi bychom to viděli.“</p>
<p>„Takže vy se té hvězdy nebojíte?“</p>
<p>„Hvězda je život, ne smrt,“ odpověděl zvláštním hlasem Mrakoplaš.</p>
<p>„Co jsi to řekl?“</p>
<p>„Co jsem řekl?“</p>
<p>„Udělal jsi to zase,“ zamračil se na něj Dvoukvítek a ukázal na něj obviňujícím prstem. „Říkáš různé věci a pak nevíš, že jsi je řekl!“</p>
<p>„Řekl jsem, že raději zůstaneme,“ bránil se Mrakoplaš.</p>
<p>„Ne, ty jsi řekl, že hvězda je život, ne smrt,“ nevzdával se Dvoukvítek. „Hlas jsi měl, jako když hoří starý pergamen. Že měl?“ obrátil se k majiteli obchodu.</p>
<p>„To je pravda,“ potvrdil mužíček. „A taky bych řekl, že …<strong> </strong>měl nepřítomný výraz v očích.“</p>
<p>„Takže to bylo zase Zaklínadlo,“ znechuceně prohlásil Mrakoplaš. „Snaží se mě ovládnout. Ví, co se stane, a myslím, že se chce vrátit do Ankh-Morporku. A já taky,“ dodal vzdorovitě. „Můžete nás vyhodit tam?“</p>
<p>„To myslíte to velké město na Ankhu? To rozlehlé místo, co páchne močůvkou?“</p>
<p>„Má dlouhou a vznešenou minulost,“ odpověděl škrobeně Mrakoplaš s ublíženou pýchou lokálního patriota.</p>
<p>„No, mně jsi to tak nepopisoval,“ vložil se do řeči Dvoukvítek. „Mně jsi tvrdil, že je to jediné město, které už začalo jako zkažené.“</p>
<p>Mrakoplaš se zatvářil rozpačitě. „No jo, ale je to můj domov, moje <emphasis>rodné </emphasis>město, ne?“</p>
<p>„No, já vždycky říkám,“ ozval se majitel, „že domov je tam, kde si člověk pověsí klobouk.“</p>
<p>„Hm, nevím,“ začal Dvoukvítek, který měl rád ve všem ‚jasno, „tam, kde si pověsíte klobouk, je prostě věšák na klobouky. Domov je...“</p>
<p>„Půjdu připravit vaši cestu domů,“ ozval se spěšně majitel krámku, když se Bethan vrátila do místnosti. Rychle se kolem ní protáhl.</p>
<p>Dvoukvítek šel za ním.</p>
<p>Za závěsem byla malá místnost s postelí, špinavým sporákem a třínohým stolkem. Pak majitel obchůdku něco provedl se stolem, ozval se zvuk podobný zvuku zátky vytahované z hrdla láhve a v místnosti se od zdi ke zdi rozlil vesmír.</p>
<p>„Ničeho se nebojte,“ uklidňoval Dvoukvítka majitel, když kolem nich plula souhvězdí.</p>
<p>„Já se nebojím,“ odpověděl Dvoukvítek a oči se mu leskly.</p>
<p>„Aha,“ přikývl majitel obchodu trochu zklamaně. „Ten vesmír stejně není skutečný, vytváří ho právě tahle místnost.“</p>
<p>„A vy se můžete opravdu přenést kamkoliv?“</p>
<p>„To ne!“ odpověděl obchodník hluboce šokován. „Má to vestavěno množství pojistek a ochranných systémů. Nemělo by přece smysl cestovat někam, kde není vhodné, nebo dokonce žádné odbytiště nebo trh, že? A taky potřebujete vhodnou zeď, kde byste se mohl objevit, že ano. Aha, tady, tohle je váš vesmír. Vždycky jsem si říkal, že je takový droboučký. Spíš takový vesmírek...“</p>
<p>***</p>
<p>Tak, tady máme temné nekonečno vesmíru, myriády hvězd zářící jako rozsypaný diamantový prach nebo, jak říkají někteří, jako obrovské koule vodíku, které vybuchly kdesi daleko od nás. Ale je známo, že někteří lidé toho moc namluví.</p>
<p>Vzdálená světélka začal zastírat stín, který byl temnější než sám vesmír.</p>
<p>A odsud se zdál i větší, protože vesmír není ve skutečnosti nijak velký, zdá se vám takový, když jste uvnitř. Planety velké jsou, ale u nich se s tím počítá a co je zvláštního na tom, být takový, jaký se od vás čeká, že budete?</p>
<p>Ten temný tvar, který zakrývá hvězdy jako neslyšné boží kroky, to není planeta.</p>
<p>Je to želva, dlouhá od špičky své meteority dolíčkované hlavy ke špičce pancéřového ocasu šestnáct tisíc kilometrů.</p>
<p>Velká A’Tuin je <emphasis>obrovská. </emphasis>Gigantické ploutve se pomalu zvedají a dopadají a mačkají vesmír do podivných tvarů. Zeměplocha pomalu klouže oblohou jako královská galéra. Ale i Velká A‘Tuin teď zápasí, protože se noří z hlubin vesmíru a pracně vzdoruje děsivému tlaku na slunečních mělčinách. Tady, na pobřeží světla, je magie slabší. Bude to sice trvat ještě mnoho dalších dnů, ale Zeměplochu nakonec smete tlak reality.</p>
<p>Velká A‘Tuin to ví, ale vzpomíná si, že něco podobného už před mnoha tisíci lety udělala.</p>
<p>Oči vesmírné želvy, rudě světélkující v záři hvězdy, nejsou však upřeny na ni, ale na úzký pás vesmíru vedle ní ...</p>
<p>***</p>
<p>„Dobře, ale kde vlastně jsme my?“ zeptal se Dvoukvítek. Majitel obchodu, shrbený na své židli, jen pokrčil rameny.</p>
<p>„Já myslím, že nejsme nikde,“ odpověděl nakonec. „Jsme v cotangenciálním nesouladu nebo rozporu, řekl bych. Ale možná že se mýlím. Obchod většinou ví sám nejlíp, co má dělat.“</p>
<p>„Tím chcete říct, že vy to nevíte?“</p>
<p>„No, sem tam jsem se něčemu přiučil.“ Obchodník se vysmrkal. „Občas přistanu na světě, kde takovým věcem rozumějí.“ Obrátil ke Dvoukvítkovi pohled malých smutných oček. „Vy máte laskavou tvář, pane. Vám to klidně řeknu.“</p>
<p>„Co mi řeknete?“</p>
<p>„Víte, není to žádný život, starat se o obchod. Nikde se nemůžete usadit, stále v pohybu, pořád otevřeno.“</p>
<p>„A proč tedy někde nezůstanete nastálo?“</p>
<p>„No, právě v tom to je. Nemůžu. Spočívá na mně kletba, abyste věděl. Je to strašlivá věc.“ Znovu se vysmrkal.</p>
<p>„A ta kletba vás odsoudila k tomu, abyste prodával v tomhle obchodě?“</p>
<p>„Navěky, pane, navěky. A pořád musím mít otevřeno! Už čtyři sta let! To ten čaroděj, víte? A já udělal hroznou věc.“</p>
<p>„On byl v obchodě?“</p>
<p>„No právě. Vzpomínám si přesně, co z mého zboží chtěl, ale když o něj požádal, tak já... já udělal jen takový ten zvuk, jako když chcete písknout, jenže dovnitř.“ Předvedl.</p>
<p>Dvoukvítek se zachmuřil, ale byl to laskavý člověk, připravený vždycky odpouštět.</p>
<p>„Aha,“ řekl pomalu. ‚Ale přesto...“</p>
<p>„To není všechno!“</p>
<p>„Oh.“</p>
<p>„Řekl jsem mu, že o něco takového v poslední době nebyl žádný zájem.“</p>
<p>„A předtím jste písknul, jak jste říkal?“</p>
<p>„Ano a možná že jsem se i trochu ušklíbl.“</p>
<p>„Á jé. Neřekl jste mu náhodou taky šéfe?“</p>
<p>„No, možná, možná že jsem mu tak řekl.“</p>
<p>„Hm.“</p>
<p>„Ale to pořád ještě není všechno.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„No právě. Řekl jsem mu, že mu zboží objednám a že se může zastavit příští den ve stejnou dobou.“</p>
<p>„No, to by to skoro napravilo,“ pokýval hlavou uklidněný Dvoukvítek. Patřil k těm několika lidem v celém mnohovesmíru, kterým nevadilo, když jim obchodníci požadovanou věc objednávali a chtěli za ni mnohem vyšší cenu. Ta měla pokrýt náklady spojené s objednávkou a poštovným a pokrývala vlastně neschopnost obchodníků objednat příslušné zboží s pravidelnou dodávkou.</p>
<p>„Ten den jsem zavřel dřív.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Lomcoval klikou, ale já měl na dveřích tabulku, víte takovou, co se na ni píše třeba ‚Přejímka zboží‘ nebo ‚Pro nemoc zavřeno‘. Slyšel jsem, jak buší do dveří, ale já se jen zasmál.“</p>
<p>„Vy jste se smál?“</p>
<p>„Jo. Asi takhle: chachacháááá!“</p>
<p>„Myslím, že to nebylo právě nejchytřejší,“ zavrtěl Dvoukvítek hlavou.</p>
<p>„Já vím, teď už to vím. Otec mi vždycky říkal: ‚Nikdy se nepleť do záležitostí mágů a čarodějů...‘ Pak jsem ho slyšel křičet něco o tom, že už nikdy nikomu nezavřu před nosem a spoustu podivných slov, kterým jsem nerozuměl, a obchod potom... bylo to hrozné, on oživl!“</p>
<p>„A od té doby se takhle touláte vesmírem?“</p>
<p>„Ano. Doufám, že jednoho dne narazím na čaroděje a možná budu mít na skladě věc, kterou bude chtít. Ale do té doby jsem odsouzen k tomu, toulat se z místa na místo -“</p>
<p>„To bylo ale strašné, udělat něco takového,“ řekl Dvoukvítek.</p>
<p>Prodavač si utřel nos do zástěry. „Děkuju vám.“</p>
<p>„Ale ani <emphasis>za to </emphasis>na vás nemusel seslat tak strašnou kletbu,“ dodal Dvoukvítek.</p>
<p>„Aha, no ano, máte pravdu.“ Majitel si uhladil zástěru a učinil statečný pokus se sebrat. „No ale všechny ty řeči vás do Ankh-Morporku nedostanou, že?“</p>
<p>„Víte, co je legrační? Že já si koupil svoje Zavazadlo v podobném krámku, jako je ten váš. Byl jiný, ale podobný.“</p>
<p>„Ach ano, je nás několik,“ přikývl majitel a obrátil se nazpět ke stolu. „Obávám se, že ten čaroděj byl velice netrpělivý.“</p>
<p>„Navěky se toulat vesmírem,“ žasl Dvoukvítek.</p>
<p>„Tak tak. A k tomu ještě musíte šetřit pro případ, že by se vynořila kríze.“</p>
<p>„Kríze?“</p>
<p>„No, krízy, to jsou takové -“ majitel krámku se zarazil a zamyšleně svraštil čelo. „Víte, teď si už nějak nemohu vzpomenout, už je to tak dávno. Knizy, krýsy...“</p>
<p>„Něco jako hodně velké myši, které všechno sežerou?“</p>
<p>„Jo, to bude asi ono.“</p>
<p>***</p>
<p>„Počkej, nad něčím to přemýšlí,“ zarazil ho Cohen. Bezbrada unaveně zvedl hlavu. Bylo to příjemné, sedět klidně ve stínu. Došel právě k názoru, že ve chvíli, kdy se pokusil uprchnout z města plného šílenců, vydal se dobrovolně do rukou jednomu z nich. Přemýšlel, jestli bude mít dost času, aby toho mohl alespoň litovat.</p>
<p>Tajně doufal, že ano.</p>
<p>„Jasně že to myslí,“ přisvědčil trpce. „To přece vidí každý.“</p>
<p>„Myslím, že je to najde.“</p>
<p>„Ach, můj bože.“</p>
<p>„Chyť se toho!“</p>
<p>„Zbláznil ses?“ prohlásil Bezbrada.</p>
<p>„Já tu věc znám, věř mi. Nebo tady chceš zůstat se všemi těmi hvězdonoši? Možná že by si s tebou docela rádi popovídali.“</p>
<p>Cohen se přitočil k Zavazadlu, vyskočil na něj a obkročmo se posadil na víko. Zavazadlo si ho nevšímalo.</p>
<p>„Pospěš si,“ prohlásil. „Mám pocit, že každou chvilku vyrazí.“</p>
<p>Bezbrada pokrčil odevzdaně rameny a vyškrábal se za Cohena.</p>
<p>„Jo?“ začal. „A jak si myslíš, že to prove-“</p>
<p>***</p>
<p>Ankh-Morpork! Perla měst!</p>
<p>Samozřejmě, že to není zcela přesný popis, město nebylo ani kulaté, ani lesklé, ale i jeho největší nepřátelé by připustili, že když už ho chcete k něčemu přirovnat, pak by to mohla být hromada odpadků, pokrytá nezdravým slizem umírajícího hlemýždě.</p>
<p>Byla i větší města. Byla bohatší. Jistě existovala krásnější města. Ale ani jedno z měst mnohovesmíru nemohlo Ankh-Morporku konkurovat co do zápachu.</p>
<p>Prastaří, kteří znali všechny vesmíry a znali zápach Kalkuty, Xrcu i skličujícího Marsportu se shodovali na tom, že i tyhle dokonalé ukázky nasální poezie jsou pouhé stíny v porovnání se slavným pachem Ankh-Morporku.</p>
<p>Můžete mluvit o rybářských molech. Můžete mluvit o česneku. Můžete vzpomenout Francii[*]. Pokračujte. Ale když jste necítili Ankh-Morpork za horkého letního dne, necítili jste nic!</p>
<p>Jeho občané jsou na to pyšní. Když je opravdu hezky, vynášejí si židle před domy, aby si odér skutečně vychutnali. Nafukují tváře, poklepávají si na prsa a trousí veselé poznámky o jeho jemných charakteristikách. Postavili morporskému ovzduší dokonce sochu, která má připomínat památnou událost z nedávné historie. Tenkrát se oddíly nepřátelské země pokusily jedné noci město přepadnout a podařilo se jim vyšplhat až na vrcholky hradební zdi. Tam vojáci s hrůzou zjistili, že se jim začaly rozpadat nosní ucpávky. Bohatí kupci, kteří žili dlouhá léta v zahraničí, si posílali domů pro speciálně zajištěné a zapečetěné lahve morporského vzduchu, pak si je v daleké cizině otvírali a čichali tu sílu, která jim vháněla slzy do očí.</p>
<p>Morporské povětří už mělo takovou moc.</p>
<p>Je jediný způsob, jak popsat účinek, který měl ankh-morporský vzduch na nos náhodného návštěvníka, a to zase jen pomocí přirovnání.</p>
<p>Představte si látku s tartanovou kostkou. Posypte ji konfetami. Pusťte na ni světla barevné hudby.</p>
<p>Vezměte chameleona.</p>
<p>Položte ho na tartan.</p>
<p>A pozorně ho pozorujte.</p>
<p>Vidíte?</p>
<p>To všechno vysvětluje, proč Mrakoplaš okamžitě potom, kdy se obchod zhmotnil vAnkh-Morporku, prohlásil:</p>
<p>„A jsme tady!“ Bethan zbledla a Dvoukvítek, který měl velmi špatný čich, se zeptal: „Jak to víš?“</p>
<p>Bylo to dlouhé odpoledne. Zhmotnili se v reálném vesmíru v mnoha městech a na mnoha zdech, protože, jak prohlásil majitel, v magickém poli Zeměplochy se výjimečně špatně určovaly přesné souřadnice.</p>
<p>Většina města byla napůl prázdná a patřila potulným skupinám bláznivých hvězdonošů.</p>
<p>„Odkud proboha všichni vylezli?“ ptal se Dvoukvítek, když prchli před dalším pomateným zástupem.</p>
<p>„V každém normálním člověku se ukrývá šílenec, který se občas pokouší dostat ven,“ prohlásil majitel. „Alespoň tak si to představuju já. Nikdo se nezblázní rychleji, než naprosto normální člověk.“</p>
<p>„To nedává smysl,“ zamračila se na něj Bethan, „a jestIi ano, tak se mi to nelíbí.“</p>
<p>Hvězda už byla větší než slunce. Dnes nebude žádná noc. Na vzdáleném obzoru pracně zacházelo zeměplošské slunce, ale celkový dojem, kterým působilo i tak dost ošklivé město v rudém svitu, byl strašlivý. Vypadalo jako obraz, který namaloval po proflámované noci šílený malíř krémem na boty.</p>
<p>Ale byl to domov. Mrakoplaš se rozhlédl prázdnou ulicí na obě strany a cítil se téměř šťastný.</p>
<p>V podvědomí mu kopalo Zaklínadlo jako šílené, ale toho si nevšímal. Možná že skutečně magie slábla s tím, jak se hvězda přibližovala, nebo možná že měl Zaklínadlo už tak dlouho v hlavě, že si vypěstoval určitou duševní imunitu, ale zjistil, že mu <emphasis>může </emphasis>celkem úspěšně vzdorovat.</p>
<p>„Jsme určitě v docích,“ prohlásil bez zaváhání. „Cítíte ten mořský vzduch?“</p>
<p>„Oh,“ ozvala se Bethan, která se opírala o zeď. „Jasně.“</p>
<p>„To je, pane, tím ozonem,“ tetelil se Mrakoplaš. „To je nějaký vzduch!“ Zhluboka se nadechl.</p>
<p>Dvoukvítek se obrátil na majitele obchodu.</p>
<p>„Tak vám přeju, abyste brzo našel svého čaroděje,“ kývl na něj. „Je mi líto, že jsme nic nekoupili, ale mám všechny peníze v Zavazadle.“</p>
<p>Majitel obchodu mu něco vtiskl do ruky.</p>
<p>„To je malý dárek pro vás,“ řekl. „Budete ho potřebovat.“</p>
<p>Potom zmizel v krámku, zvonek nad dveřmi zacinkal, tabule s nápisem, „Zastavte se i zítra pro čerstvé pijavky“ a „Lízátka zde“ narazila bezradně do skleněné výplně dveří a obrysy obchodu vybledly. Vzápětí se objevila cihlová zeď, jako by tady nikdy nic jiného nebylo. Dvoukvítek nejistě natáhl ruku a dotkl se stěny, protože tomu stále ještě nemohl uvěřit.</p>
<p> „Co je v tom sáčku?“ chtěl vědět Mrakoplaš.</p>
<p>Sáček nebo spíš menší papírová taška ze silného hnědého papíru měla ucha z provázku.</p>
<p>„Jestli teď vystrčí nožičky,“ prohlásila Bethan, „tak o ní nechci ani slyšet.“</p>
<p>Dvoukvítek nahlédl dovnitř a vytáhl předmět, který v něm byl uložen.</p>
<p>„A to je všechno?“ zeptal se Mrakoplaš. „Domeček polepený mušličkama?“</p>
<p>„Je velmi užitečný,“ bránil svůj poklad Dvoukvítek. „Dají se do něj ukládat cigarety.“</p>
<p>„A jediné, co opravdu potřebuješ, jsou cigarety, co?“ pošťuchoval ho Mrakoplaš.</p>
<p>„Mně by se hodila láhev dobrého opalovacího oleje,“ ozvala se Bethan.</p>
<p>„Tak pojďte,“ pobídl je Mrakoplaš a vykročil po ulici. Ostatní se vydali za ním.</p>
<p>Dvoukvítka napadlo, že tady by možná byla na místě nějaká slova útěchy, takový tichý rozhovor s Bethan, který by ji odvrátil od smutných myšlenek a dodal jí trochu optimismu.</p>
<p>„Nebuď smutná,“ začal. „Pořád ještě je naděje, že Cohen zůstal naživu.“</p>
<p>„Ale jo, proč by neměl být naživu?“ odpověděla mu Bethan a dupala po kamenech dláždění, jako by každý z nich byl její osobní nepřítel. „Těžko by se ve svém povolání dožil pětaosmdesáti, kdyby umíral při každé příležitosti. Ale není tady.“</p>
<p>„Moje Zavazadlo taky ne,“ utěšoval ji Dvoukvítek. „Já vím,“ dodal spěšně, „že to je trochu něco jiného.“</p>
<p>„Myslíš, že Hvězda opravdu narazí na Plochu?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Dvoukvítek s přesvědčením.</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Protože si Mrakoplaš myslí, že ne.“</p>
<p>S<emphasis> </emphasis>úžasem se na něj podívala.</p>
<p>„Víš,“ vysvětloval jí turista, „slyšela jsi o tom, co se dělá s mořskými řasami, ne?“</p>
<p>Bethan, která vyrůstala na Vortexských pláních, o moři zatím slyšela jenom divoké historky, které se jí vůbec nelíbily. Zatvářila se nechápavě.</p>
<p>„Jí se?“</p>
<p>„Ne, pověsíš si je přede dveře a ony ti řeknou, když se chystá déšť.“</p>
<p>Další, co Bethan zjistila, bylo to, že nemá cenu pokoušet se porozumět, co Dvoukvítek povídá. Jediné, co mohla udělat, udělala. Snažila se udržovat s konverzací krok, čekat, až zahne do známé uličky, a zase si hezky naskočit.</p>
<p>„Aha,“ přikývla.</p>
<p>„A Mrakoplaš je úplně stejný,“ končil Dvoukvítek. „Jako mořské řasy.“</p>
<p>„Ano. Kdyby tady byl důvod, proč se bát, on by se bál. Jenže on se vůbec nebojí. Naopak, ta hvězda je jedna z mála věcí, které se za celou tu dobu, co jsme spolu, nepolekal. Jestli se Mrakoplaš nebojí, dej na má slova, pak se opravdu není čeho bát.“</p>
<p>„Takže chceš říct, že nebude pršet?“</p>
<p>„No, ano. Metaforicky řečeno...“</p>
<p>„Aha.“ Bethan se rozhodla neptat se, co to znamená „metaforicky řečeno“, pro případ, že by to mělo něco společného s mořskými řasami.</p>
<p>Mrakoplaš se otočil.</p>
<p>„Pojďte, už je to jenom kousek.“</p>
<p>„A kam jdeme?“ zeptal se Dvoukvítek.</p>
<p>„Na Neviditelnou univerzitu, samozřejmě.“</p>
<p>„A myslíš, že je to rozumné?“</p>
<p>„Asi ne, ale stejně tam -“ Mrakoplaš se zarazil a tvář se mu stáhla bolestí. Přitiskl si ruce k uším a zasténal.</p>
<p>„Zaklínadlo ti dělá potíže?“</p>
<p>„Hmmm!“</p>
<p>„Zkus zpívat.“</p>
<p>Mrakoplaš se zatvářil zle. „Hlavně se musím zbavit té věci, co mám v hlavě,“ řekl stísněným hlasem. „Vrátím ji do knihy, kam patří. Chci svou hlavu nazpět!“</p>
<p>„No jo, ale potom -“ začal Dvoukvítek a zarazil se. Slyšeli to všichni. Vzdálený zpěv a dupot mnoha nohou.</p>
<p>„Myslíte, že jsou to zase hvězdonoši?“ zeptala se Bethan.</p>
<p>Byli to oni. První z davu se objevili za rohem nějakých třicet metrů daleko a nad hlavou mávali špinavou bílou vlajkou, na které byla namalována osmicípá rudá hvězda.</p>
<p>„To nejsou jenom hvězdonoši,“ ozval se Dvoukvítek. „To je kdekdo.“</p>
<p>Dav procházející kolem nich je smetl s sebou. V jedné chvíli stáli na opuštěné ulici, v příští je městem unášela vlna lidských těl.</p>
<p>***</p>
<p>Ve vlhkých tunelech hluboko pod univerzitou zablikalo světlo pochodní. Hlavy osmi nejvyšších Řádů, jeden za druhým, pomalu postupovaly kupředu.</p>
<p>„No, alespoň je tady dole chládek,“ ozval se jeden. „Ale my bychom tady neměli být.“</p>
<p>Trémon, který celou společnost vedl, mlčel. O to víc přemýšlel. Myslil na lahvičku oleje, zastrčenou za pasem, a na osm klíčů, které nesli mágové - na těch osm klíčů, které otevřou osm zámků na Oktávových řetězech. Myslel si, že staří mágové, kteří cítí odliv magie, jsou zaměstnáni svými vlastními starostmi a ztrácejí ostražitost. Myslel na to, že už během několika minut bude v rukou svírat Oktáva, největší pokladnici a zdroj magie na celé Země-ploše.</p>
<p>Navzdory chladu v chodbách se začal potit.</p>
<p>Konečně dorazili ke dveřím potaženým olovem, zasazeným do hladké kamenné stěny. Trémon vytáhl z kapsy těžký klíč - poctivý železný klíč - ne jako ty podivné a pokroucené tvary, které se hodily do zámků na řetězech Oktáva. Kápl do zámku trochu oleje, zasunul do něj klíč a otočil jím. Zámek vzdorovitě zaskřípěl a odemkl se.</p>
<p>„Takže jsme stále ještě všichni zajedno?“ zeptal se Trémon. Odpověděl mu sbor nepříliš ochotných, nicméně souhlasných hlasů.</p>
<p>Strčil do dveří.</p>
<p>Převalil se přes ně proud teplého hustého a olejovitého vzduchu. Prostor byl plný pištivého a nesmírně nepříjemného štěbetání. Z každého nosu, prstu a vousu začaly vyletovat malé oktarínové jiskřičky.</p>
<p>Čarodějové, naklonění v proudu zbytkové magie, která odtékala z místnosti, pomalu postupovali kupředu. Kolem nich se hihňaly a pleskaly křídly napůl nezřetelné obrysy. Byly to noční můry, obyvatelé Podzemních rozměrů, kteří se neustále pokoušeli (s pomocí těch věcí, které nazveme rukama jen proto, že je měli na konci paží) najít nějaké slabé místo, kterým by mohli vniknout do světelného kruhu představujícího vesmír logiky a řádu.</p>
<p>I v tomhle čase, tom nejtěžším pro všechny magické síly, v místnosti navržené tak, aby utlumila magii, Oktávo hučel a praskal silou.</p>
<p>Pochodně tady byly zbytečné. Oktávo plnil místnost zvláštním matným svitem, nebylo to světlo v pravém slova smyslu, ale opak světla. Opakem světla totiž není tma, tma je jen jeho nepřítomnost, a to, co vyzařovalo z velkého grimoáru, byl tajemný svit, světlo, které leží na opačném konci temnoty, tušené, prchavé, neskutečné a vytoužené - lehké fantastično.</p>
<p>Mělo dost obyčejnou, načervenalou barvu.</p>
<p>Jak je známo, Oktávo byl přikován k vyřezávanému pultu. Ten představoval směsici ptačích a hadích tvarů a vypadal až nezdravě živý. Dvě lesklé oči sledovaly mágy se špatně skrývanou nenávistí.</p>
<p>„Viděl jsem, jak se pohnul,“ ozval se jeden z čarodějů.</p>
<p>„Jsme v bezpečí, dokud se nedotkneme knihy,“ prohlásil Trémon. Z pasu vytáhl roličku pergamenu a roztáhl ji.</p>
<p>„Přines sem pochodeň a <emphasis>zadus tu cigaretu!</emphasis>“</p>
<p>Čekal výbuch uražené pýchy. Ale nic takového nepřišlo. Místo toho postižený čaroděj skutečně vytáhl z úst zbytek cigarety, hodil jej na zem a pečlivě zašlápl.</p>
<p>Trémon v duchu zajásal. Takže dělají, co jim řeknu, alespoň zatím. Ale to stačí, to mi úplně stačí.</p>
<p>Upřel oči na pergamenový svitek a přelétl řádky, které napsal mág dnes už dávno mrtvý.</p>
<p>„Dobrá,“ řekl nahlas. „Tak tedy: Aby zklidnila se Věc, ta která jest strážcem...“</p>
<p>***</p>
<p>Dav proudil přes most spojující Morpork s Ankhem. Řeka pod mostem, obyčejně vzdutá záplavou špinavých vod, se změnila v malou říčku, ze které stoupala pára.</p>
<p>Most se třásl pod nohama zástupu mnohem silněji, než bylo běžné. Po bahnitém dně, které bývalo řekou, se rozběhly podivné vlnky. Ze střechy nedalekého domu spadlo několik tašek.</p>
<p>„Co to bylo?“ zeptal se Dvoukvítek.</p>
<p>Bethan se podívala za jejich záda a vykřikla. Vycházela hvězda. Zatímco slunce se pro vlastní bezpečnost rychle nořilo pod okraj Plochy, obrovský kotouč hvězdy stoupal vzhůru, až vystoupil několik stupňů nad obzor.</p>
<p>Zatáhli Mrakoplaše do relativního bezpečí jakéhosi domovního výklenku. Dav si jich nevšímal a hnal se dál, bezhlavý jako hejno lumíků.</p>
<p>„Ta hvězda má skvrny,“ ozval se najednou Dvoukvítek.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl mu Markoplaš. „To jsou... věci. Kolem hvězdy lítají věci. Jako slunce kolem Plochy. Ale jsou ke hvězdě mnohem blíž, protože, protože...“ zarazil se. „Už jsem to skoro věděl!“</p>
<p>„Co jsi věděl?“</p>
<p>„Musím se toho Zaklínadla zbavit!“</p>
<p>„Kudy se dostaneme na univerzitu?“ zeptala se Bethan.</p>
<p>„Tudy,“ ukázal Mrakoplaš rukou.</p>
<p>„Tam to musí být moc pěkné. Jdou tam všichni.“</p>
<p>„Tak by mě zajímalo proč?“ ozval se Dvoukvítek.</p>
<p>„Nevím to sice jistě, ale nevěřím, že by se chtěli zapsat k večernímu studiu,“ zamračil se Mrakoplaš.</p>
<p>Ve skutečnosti dav univerzitu oblehl a dobýval. Přesněji řečeno dobýval ty části, které byly za dne běžně vidět. Dav před branami měl dva zásadní požadavky. Chtěl aby: a) mágové přestali dělat hlouposti a zbavili se hvězdy, nebo, a tento požadavek prosazovali hvězdonoši, b) zastavili veškerá kouzla a spáchali sebevraždu a tak současně zbavili Zeměplochu kletby magie a hrozby na nebi.</p>
<p>Čarodějové uvnitř ovšem neměli ani ponětí, jak vyhovět bodu a) a ani v nejmenším chuť vyhovět bodu b) a tak se většina z nich klonila k bodu c), který říkal, aby se nahrnuli k tajným východům a utekli tak rychle, jak to jenom jde, a raději ještě rychleji.</p>
<p>Ty zbytky magie, které ještě ve zdech univerzity zbývaly, byly použity k zajištění velkých bran. Teprve teď začalo mágům docházet, že je sice skvělé mít obrovské a těžké brány zamčeny kouzly a magickými pomůckami, ale že by nebývalo od věci, kdyby na ně stavitelé připevnili i jiné bezpečnostní systémy, jako například pár pořádných kovových závor.</p>
<p>Na náměstí před branami hořelo několik velkých ohňů, spíš pro efekt než pro co jiného, protože hvězda sálala jako rozpálená výheň.</p>
<p>„Ale hvězdy jsou stále ještě vidět,“ upozorňoval je Dvoukvítek. „Myslím ty malé, na černé obloze.“</p>
<p>Mrakoplaš si ho nevšímal. Upíral oči na brány. Skupina hvězdonošů spojená s obyčejnými lidmi se je pokoušela vyrazit těžkým kůlem.</p>
<p>„Je to marné,“ vzdechla Bethan. „Nikdy se dovnitř nedostaneme. Kam jdeš?“</p>
<p>„Na procházku,“ odsekl jí Mrakoplaš a rozhodným krokem se vydal k boční uličce.</p>
<p>Tady narazili jen na dva revolucionáře na volné noze, kteří se zabývali pleněním obchodů. Mrakoplaš si jich nevšímal, ale sledoval zeď univerzity, až k místu, kde vytvořila s protilehlými domky úzkou temnou uličku, která páchla stejně jako většina podobných nešťastných uliček kdekoliv na světě.</p>
<p>Pak začal velmi pečlivě prohlížet kameny ve zdi. Zeď tady byla skoro sedm metrů vysoká a její koruna byla poseta ostrými železnými špicemi.</p>
<p>„Potřeboval bych nůž,“ obrátil se Mrakoplaš ke svým společníkům.</p>
<p>„Chceš si prosekat cestu dovnitř?“ zarazila se Bethan.</p>
<p>„Hlavně mi najděte ten nůž,“ nedal se vyvést z míry Mrakoplaš. Začal oklepávat jednotlivé kameny.</p>
<p>Bethan a Dvoukvítek se na sebe podívali a s pokrčením ramen se vypravili uličkou. Zanedlouho se vrátili s několika noži a Dvoukvítek nesl dokonce meč.</p>
<p>„Prostě jsme si je tam vzali,“ oznamovala mu Bethan.</p>
<p>„Ale nechali jsme tam nějaké peníze,“ dodával Dvoukvítek. „Tedy byli bychom tam nechali nějaké peníze, kdybychom je s sebou měli -“</p>
<p>„Trval na tom, že tam musíme nechat alespoň napsaný lístek,“ přerušila ho Bethan unaveně.</p>
<p>Dvoukvítek se vytáhl do celé své výšky, což za to ani nestálo.</p>
<p>„Nevidím jediný důvod, proč -“</p>
<p>„No jo, no jo, jasně,“ povzdechla si Bethan a otráveně si sedla. „Já vím, že ne. Mrakoplaši, všechny obchody byly rozbité napadrť, všude byli lidé a brali si, co je napadlo, na druhé straně ulice dokonce vykrádali obchod s hudebními nástroji, věřil bys tomu?“</p>
<p>„Ale jo,“ přikývl Mrakoplaš, zvedl jeden nůž a zamyšleně zkoušel čepel. „Předpokládám, že to byly vozembouchy.“</p>
<p>Zastrčil čepel mezi kameny, zakroutil jí a rychle ustoupil stranou. Ze zdi vypadl těžký kámen. Zvedl hlavu, tiše počítal a zakrátko ze zdi vypadl další kámen.</p>
<p>„Hej, pojďte mi pomoct, jo?“ Netrvalo dlouho a byl v polovině výšky zdi a s nohama a rukama v otvorech po vypadlých kamenech uvolňoval ze zdi další.</p>
<p>„Je to tady už celý staletí,“ nesl se jeho hlas seshora. „Některé kameny nemají totiž maltu. To je tajnej vchod, víte? Pozor, tam dole!“</p>
<p>Do uličky dopadl další kámen.</p>
<p>„Udělali to studenti, ale už dávno,“ pokračoval v práci Mrakoplaš. „V noci je to celkem pohodlná cestička ven a zase nazpět.“</p>
<p>„Aha,“ usmál se Dvoukvítek, ‚já tomu <emphasis>rozumím. </emphasis>Přes zeď a hurá do osvětlených hospůdek a vinárniček, k pití, zpěvu a recitování veršů, co?“</p>
<p>„No skoro, jen bys z toho musel vynechat ten zpěv a verše,“ zabručel Mrakoplaš. „Jestli se nepletu, pár těch kovových hrotů by mělo být taky volných -“ V uličce něco zazvonilo.</p>
<p>„Na druhé straně to není zdaleka tak vysoko,“ ozval se jeho hlas za chvilku. „Tak polezte. Jestli teda chcete.“</p>
<p>***</p>
<p>Tak Mrakoplaš, Bethan a Dvoukvítek vstoupili na půdu Neviditelné univerzity.</p>
<p>A zatím jinde, hluboko pod ní...</p>
<p>Osm čarodějů, kteří jeden na druhého vrhali ustrašeně pohledy, vložilo své klíče do zámků a otočilo jimi. Ozval se slaboučký falešný zvuk a velký zámek se otevřel.</p>
<p>Oktávo byl volný! Na jeho vazbě se odrážel slabý oktarínový svit.</p>
<p>Trémon se naklonil, zvedl ho a ani jeden z ostatních neprotestoval. Rukou mu proběhlo slabé brnění.</p>
<p>Obrátil se ke dveřím.</p>
<p>„A teď do velké síně, bratři,“ prohlásil rozechvělým hlasem, „a když dovolíte, já vás povedu.“</p>
<p>Ani tentokrát se neozvala jediná námitka. Mágové se rozestoupili.</p>
<p>S knihou pod paží došel k východu. Byla horká a měl pocit, že píchá.</p>
<p>Při každém dalším kroku čekal výkřik, nějaký protest, ale nic takového se nestalo. Musel sebrat všechnu pevnou vůli a sebepřemáhání, aby se nezačal smát. Bylo to mnohem snazší, než čekal.</p>
<p>Ostatní byli sotva v polovině tísnivé podzemní místnosti, když Trémon procházel dveřmi ven, a i kdyby si někteří z nich všimli podivného chvění jeho ramen, bylo pozdě. Rychle překročil práh, chytil za kliku, přibouchl dveře a otočil klíčem. Pak se rozesmál.</p>
<p>Spokojeným krokem prošel chodbou a vůbec si nevšímal zuřivých výkřiků podvedených mágů, kteří právě zjišťovali, jak marné je pronášet zaklínadla v místnosti, která je kouzlotěsná.</p>
<p>Oktávo se začal kroutit, ale Trémon ho svíral pevně. Rozběhl se a snažil se nemyslet na odporný pocit, který cítil pod svou paží. Cítil, jak se kniha postupně mění ve tvary chlupaté, kostnaté, šupinaté i ostnaté, a ztratil v ruce cit. Štěbetavé zvuky, které vycházely z knihy už předtím, teď zesílily a přidaly se k nim ještě další - poťouchlé zvuky, vábivé zvuky, zvuky vydávané nepředstavitelně strašlivými tvory, kteří defilovali v Trémonových představách. Když pádil napříč Velkou síní a dál po hlavním schodišti, začaly se kolem něj pohybovat, měnit a stahovat okolní stíny. Uvědomil si, že ho něco pronásleduje, jakési hopkavé stvoření, jehož nožky škrabaly po dláždění. Pohybovalo se odporně rychle. Na zdech se tvořila</p><empty-line /><p>námraza. Dveře, kolem kterých probíhal, se ho snažily pohltit. Měl pocit, že schodiště pod nohama se mu pohybuje jako jazyk obrovského zvířete...</p>
<p>Trémon nestrávil dlouhé hodiny v té podivné místnosti, které se na univerzitě říkalo cvičebna, pro nic za nic. Tam si vypěstoval duševní svaly. Nevěř svým smyslům, říkal si, ty mohou být oklamány. Pod nohama máš schodiště, někde tady musí být, uvědom si tu skutečnost svou <emphasis>vůlí, </emphasis>přivolej je do reality, vždyť po něm stoupáš vzhůru, člověče. A snaž se, hodně se snaž, protože tohle všechno není jen tvá představivost.</p>
<p>***</p>
<p>Velká A‘Tuin zpomalila.</p>
<p>Zapřela se ploutvemi velikosti světadílů, aby odolala tlaku mezihvězdných proudů, a čekala.</p>
<p>Věděla, že nebude čekat dlouho...</p>
<p>***</p>
<p>Mrakoplaš se pomalu vplížil do Velké síně. Hořelo tam několik pochodní a místnost vypadala, jako by byla připravena k nějakému magickému rituálu. Jenže obřadní svícny byly převrženy, složité obrazce nakreslené na zemi byly rozmazány, jako by po nich někdo tančil, a vzduch byl plný zápachu, který byl i podle benevolentních měřítek Ankh-Morporku odporný. Mrakoplaš ucítil závan síry, ale ten jen podtrhoval něco mnohem horšího. Vzdáleně se to podobalo pachu dna vypuštěného rybníka.</p>
<p>Oděkud zdálky sem dolehla hromová rána a změť výkřiků.</p>
<p>„Vypadá to, že brány povolily,“ naklonil Mrakoplaš hlavu na stranu.</p>
<p>„Zmizme odsud,“ žadonila Bethan.</p>
<p>„Do podzemí se musí tudy,“ ukázal Mrakoplaš a vykročil jedním obloukem.</p>
<p>„Ty chceš jít tam dolů?“</p>
<p>„No a? Vy raději zůstanete tady?“</p>
<p>Vytáhl z držáku na zdi jednu pochodeň a začal sestupovat po schodech.</p>
<p>Minuli několik odpočívadel a schody už nebyly obložené mramorem, ale změnily se v obyčejné kamenné stupně. Tu a tam narazili na otevřené dveře.</p>
<p>„Něco slyším,“ prohlásil Dvoukvítek.</p>
<p>Mrakoplaš natáhl uši. Zdálo se, že z hlubiny pod nimi se skutečně ozývá nějaký hluk. Nezněl strašidelně. Zněl, jako když několik lidí buší do dveří a křičí „hej!“.</p>
<p>„Nejsou to ty strašné věci z Podzemního rozměru, o kterých jsi nám vyprávěl, že ne?“ zeptala se Bethan.</p>
<p>„Ne, ty tak nenadávají,“ uklidňoval ji Mrakoplaš. „Jdeme dál.“</p>
<p>Pospíchali vlhkými chodbami, vedeni zuřivými kletbami a hlubokým sípavým kašlem, který je z neznámého důvodu uklidňoval. Dospěli totiž k názoru, že ať už tak kašle a sípe cokoliv, nemůže to být nebezpečné.</p>
<p>Nakonec došli až ke dveřím zasazeným v rozlehlém výklenku. Dveře byly tak silné, že by byly odrazily i nápor mořských vln. Ve výši očí v nich bylo malé zamřížované okénko.</p>
<p>„Hej!“ vykřikl Mrakoplaš. Nebylo to právě nejchytřejší, ale jeho nic chytřejšího nenapadlo.</p>
<p>Uvnitř se rozhostilo bezdeché ticho. Pak se na druhé straně dveří ozval pomalý hlas. „Kdo je to tam venku?“</p>
<p>Mrakoplaš ten hlas poznal. Vytrhl ho z přítomnosti a přenesl o mnoho let zpátky do hrůzy horkých odpolední v posluchárně. Byl to hlas Lemuela Odfrkla, který si kdysi vzal za své vtlouci Mrakoplašovi do hlavy základy vyvolávání duchů a věštění z křišťálové koule. Nedostudovaný čaroděj si okamžitě vybavil ty pronikavě oči v poněkud prasečí tváři a jízlivý hlas: „A teď sem půjde pan Mrakoplaš a nakreslí nám na tabuli základní symbol, který se používá...“ Potom nekonečná cesta čekající třídou, během níž si snažil vzpomenout, co ten jízlivý hlas před chvílí drmolil. Ještě teď cítil to strašlivé sucho v krku a pocit bezmocné viny. Jenže s tím neměly Podzemní rozměry nic společného.</p>
<p>„Prosím, pane, to jsem já, Mrakoplaš, pane,“ vykvikl. Viděl, jak se na něj Dvoukvítek a Bethan tázavě podívali, a odkašlal si. „Ano,“ dodal nejhlubším hlasem, který ze sebe dokázal vyloudit, „to jsem já. Mrakoplaš. Aby bylo jasno.“</p>
<p>Na druhé straně dveří se ozval spěšný šepot.</p>
<p>„Mrakoplaš?“</p>
<p>„Nakopl až co?“</p>
<p>„Já kdysi učil jednoho mládence a ten tedy nebyl nijak...“</p>
<p>„Zaklínadlo, vzpomínáte?“</p>
<p>„Mrakoplaš?“</p>
<p>Za dveřmi bylo chvilku ticho. Pak se někdo nahlas zeptal: „Předpokládám, že v zámku není klíč zvenčí?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Mrakoplaš.</p>
<p>„Co říkal?“</p>
<p>„Říkal, že ne.“</p>
<p>„Takový byl vždycky.“</p>
<p>„Hm, kdo je tam?“ přiblížil se Mrakoplaš ke dveřím.</p>
<p>„Mistři magie,“ odpověděl mu zevnitř pyšně jakýsi hlas.</p>
<p>„A proč?“</p>
<p>Uvnitř se znovu rozhostilo ticho a pak se ozval celý sbor šeptajících hlasů.</p>
<p>„No, my jsme tady totiž zamčení,“ odpověděl mu potom zdráhavě jiný hlas.</p>
<p>„Cože? S Oktávem?“</p>
<p>Šepty, šepty.</p>
<p>„No, ve skutečnosti tady Oktávo není, tedy jaksi on tady ve skutečnosti není,“ odpověděl tentýž hlas pomalu.</p>
<p>„Ale vy ano?“ ujišťoval se Mrakoplaš tím nejnevinnějším tónem, na který se zmohl, a šklebil se při tom jako nekrofil v márnici.</p>
<p>„No, dalo by se to tak skoro vyjádřit.“</p>
<p>„Mohli bychom pro vás něco udělat?“ zeptal se ochotný Dvoukvítek.</p>
<p>„Mohli byste se pokusit dostat nás odsud,“ zněla odpověď.</p>
<p>„Nedal by se ten zámek otevřít paklíčem?“ zeptala se Bethan.</p>
<p>„To je zbytečný,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Ten je tak zajištěnej, že se vám o tom ani nezdálo.“</p>
<p>„Myslím, že Cohen by to dokázal,“ prohlásila Bethan oddaně. „Ať už je kdekoliv.“</p>
<p>„Jasně, a Zavazadlo by si s těmi dveřmi taky rychle poradilo,“ přitakal jí Dvoukvítek.</p>
<p>„No tak dobrá,“ ukončila debatu Bethan. „Co kdybychom zase chvilku vyšli na čerstvý vzduch, tedy na čerstvější?“ Obrátila se k odchodu.</p>
<p>„Počkejte, počkejte! To jste celí vy. Starýho Mrakoplaše podle vás zase nic nenapadne, co? Kdepak, Mrakoplaš je tady jen tak do počtu, co? Až půjdete kolem, můžete si do něj kopnout, ať je alespoň k něčemu! Hlavně na něj nespoléhejte, on je totiž...“ .</p>
<p>„Dobrá,“ zarazila jeho výlev Bethan. „Tak si poslechněme, co máš.“</p>
<p>„... absolutní nula, nepodarek, prostě takovej... co?“</p>
<p>„No, tak nám řekni, jak chceš ty dveře otevřít?“ obrátila se na něj Bethan.</p>
<p>Mrakoplaš na ni zíral s otevřenými ústy. Pak se podíval na dveře. Byly opravdu velmi masivní a zámek se tvářil neobyčejně mazaně.</p>
<p>Jenže on už se jednou kdysi dávno dovnitř dostal. Student Mrakoplaš tenkrát prostě do dveří strčil a ty se jednoduše otevřely. Vteřinu potom vyskočilo z Oktáva Zaklínadlo, usadilo se mu v hlavě a zničilo mu život.</p>
<p>„Podívejte se,“ ozval se za mříží hlas, který se snažil být tak laskavý, jak to jen šlo. „Víte co, běžte a pokuste se najít nějakého mága, to by bylo nejlepší!“</p>
<p>Mrakoplaš se zhluboka nadechl.</p>
<p>„Ustupte,“ zasípal.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Najděte si něco, za co byste se mohli schovat,“ vyštěkl a hlas se mu chvěl jen velice nepatrně. „A vy taky,“ obrátil se k Bethan a Dvoukvítkovi.</p>
<p>„Ale ty přece nemůžeš...“</p>
<p>„Myslím to vážně!“</p>
<p>„On to fakt myslí vážně,“ řekl Dvoukvítek. „Podívej se na tu malou žilku, co má na čele, když mu začne takhle nabíhat, víš, tak to znamená že -</p>
<p>„Ticho!“</p>
<p>Mrakoplaš nejistě zvedl ruku a namířil jí na dveře.</p>
<p>Nastalo naprosté ticho.</p>
<p>Bohové, pomyslel si, co se teď stane?</p>
<p>Kdesi vzadu, v temnotě jeho mozku se nejistě pohnulo Zaklínadlo.</p>
<p>Mrakoplaš se pokusil naladit na stejnou vlnu, nebo jak se tomu říkalo, s kovem zámku. Kdyby se mu podařilo vnést mezi atomy kovu zmatek a nesoulad, měl by se zámek rozpadnout...</p>
<p>Nic se nestalo.</p>
<p>Pracně polkl a obrátil pozornost ke dřevu. Bylo staré a napůl zkamenělé, pravděpodobně by nehořelo, ani kdyby je někdo polil olejem a hodil do krbu. Přesto se pokusil prastarým molekulám vysvětlit, že by měly začít poskakovat nahoru a dolů a zkusit se trochu zahřát.</p>
<p>V hrobovém tichu vlastního mozku se ošklivě díval na Zaklínadlo, ale to se tvářilo přihlouple a dělalo, jako že nic.</p>
<p>Potom začal přemýšlet o vzduchu kolem dveří, jak by ho mohl prostorově pokřivit tak, aby se celé dveře přenesly do jiného rozměru.</p>
<p>Dveře tam stály a jejich výraz byl pevně odmítavý.</p>
<p>Mrakoplaš se začal potit a v myšlenkách se znovu vydal středem pošklebujících se spolužáků na tu nekonečnou trapnou pouť k černé tabuli stojící kdesi daleko vpředu. Se zoufalým výrazem se znovu obrátil k zámku. Musí být vyroben z malých kousků kovu, ty nebudou nijak těžké...</p>
<p>Od mříže k němu dolehl slaboučký zvuk. Byl to zvuk, jaký vydávají mágové, ve kterých povolilo napětí, a teď vrtí hlavou.</p>
<p>Někdo zašeptal: „<emphasis>Já vám to říkal </emphasis>-“</p>
<p>Pak se ozval slabý skřípavý zvuk a cvaknutí.</p>
<p>Mrakoplašova tvář se změnila v masku. Z brady mu odkapával pot.</p>
<p>Ozvalo se další kovové cvaknutí a zaskřípání neochotných západek. Trémon sice zámek naolejoval, ale olej pohltila rez a prach mnoha uplynulých let, a když chce mág čímkoliv pohnout bez použití mechanických prostředků, má k dispozici jedinou páku a sílu. Vlastní mozek a vědomí.</p>
<p>Mrakoplaš dělal, co mohl, aby mu protiváha nevytlačila mozek ušima.</p>
<p>Zámek zachřestil. Kovové čípky se pohnuly ve vyježděných drážkách, poddaly se a odstrčily západky.</p>
<p>Páčky zaklapaly, zuby zaskřípaly. Potom se ozval protáhlý skřípavý zvuk, který srazil Mrakoplaše na kolena.</p>
<p>Dveře se pomalu otevřely dokořán. Čarodějové se jeden po druhém opatrně kradli ven.</p>
<p>Dvoukvítek s Bethan pomohli Mrakoplašovi na nohy. Tvář měl bílou jako stěna a slabě se potácel.</p>
<p>„To nebylo špatné,“ prohlásil jeden z osmi vysvobozených čarodějů, který si pečlivě prohlížel obrovský zámek. „Možná trochu pomalé.“</p>
<p>„Na to zapomeň,“ štěkl na něj Jiglad Budiž. „Potkali jste vy tři někoho, když jste šli sem dolů?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Dvoukvítek.</p>
<p>„Někdo ukradl Oktáva.“</p>
<p>Mrakoplašovi vyletěla hlava. Oči se mu zaostřily.</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Trémon -“</p>
<p>Mrakoplaš polkl. „Vysokej kluk?“ zeptal se. „Řídký vlasy a vypadá trochu jako fretka?“</p>
<p>„No, teď, když o tom tak mluvíš...“</p>
<p>„Byl v tý samý třídě jako já,“ pokračoval Mrakoplaš. „Vždycky se o něm říkalo, že to dotáhne daleko.“</p>
<p>„Jestli otevře Oktáva, dotáhne to ještě dál,“ zavrčel jeden z mágů, který si roztřesenými prsty rychle balil cigaretu.</p>
<p>„Proč?“ zeptal se Dvoukvítek. „Co se stane?“</p>
<p>Mágové se podívali jeden po druhém.</p>
<p>„To je prastaré tajemství, které se po staletí předává mezi zasvěcenými, a my o něm nemůžeme mluvit s nevědomým,“ řekl odmítavým tónem Budiž.</p>
<p>„Ale no tak,“ prohlásil Dvoukvítek.</p>
<p>„No dobrá, teď už na tom pravděpodobně nezáleží. Jeden mozek nepojme všechna Zaklínadla, natož aby je udržel. Zaklínadla se uvolní a vznikne otvor.“</p>
<p>„Cože? V jeho hlavě?“</p>
<p>„Ne, ve hmotě vesmíru,“ vysvětloval Budiž. „On si možná myslí, že je stačí kontrolovat sám, ale -“</p>
<p>Ten zvuk ucítili dřív, než ho zaslechli. Začal kdesi v jádrech kamenů jako pomalé vibrace a pak náhle přešel do vysokého jekotu, který proletěl ušními bubínky a zařízl se přímo do mozku. Zněl, jako když lidský hlas zpívá, přednáší nebo pláče, ale byla v něm hlubší a mnohem strašlivější harmonie.</p>
<p>Mágové zbledli. Pak se jako na povel otočili a vyrazili vzhůru po schodech.</p>
<p>Před budovou se shromáždil dav. Někteří lidé drželi nehnutě pochodně, jiní se zarazili nad hromadami hořlavých předmětů, které rovnali ke zdi. Všichni však svorně zvedali oči vzhůru ke Věži umění.</p>
<p>Mágové si proklestili cestu nehybným zástupem a zvedli hlavy.</p>
<p>Obloha byla plná měsíců. Všechny byly třikrát větší než vlastní měsíc Plochy a převážně ve stínu. Byly z nich vidět jen malé růžové srpky, od kterých se odráželo světlo Rudé hvězdy.</p>
<p>Jenomže na tom podivném pozadí se na vrcholu věže odehrávala divoká scéna. Bylo v ní jen matně vidět temné tvary, ale ty nepůsobily ani v nejmenším uklidňujícím dojmem.</p>
<p>Zvuk se teď změnil na něco, co se podobalo mnohonásobně zesílenému bzukotu obrovské vosy.</p>
<p>Někteří z čarodějů padli na kolena.</p>
<p>„On to skutečně udělal,“ povzdechl Budiž a zavrtěl hlavou. „Otevřel Cestu!“</p>
<p>„Ty věci tam nahoře,“ zeptal se Dvoukvítek, „to jsou skuteční démoni?“</p>
<p>„Oh <emphasis>démoni,</emphasis>“ ušklíbl se Budiž. „Obyčejní démoni, to by byla velikonoční jehňátka v porovnání s tím, co se sem pokouší prodrat.“</p>
<p>„Jsou horší, než si kdokoliv z nás dokáže představit,“ přidal se k němu Lemuel Odfrkl.</p>
<p>„No já si dovedu představit dost odporné věci,“ zamračil se Makoplaš.</p>
<p>„Tak tyhle jsou ještě horší.“</p>
<p>„Oh.“</p>
<p>„A co máte v úmyslu s tím dělat?“ ozval se jasný hlas za nimi.</p>
<p>Otočili se. Stála tam Bethan a se založenýma rukama na ně upírala pohled.</p>
<p>„Prosím?“ zeptal se Budiž.</p>
<p>„Jste přece mágové, ne?“ pokračovala. „No tak s tím něco udělejte!“</p>
<p>„Cože, mají si poradit s tímhle?“ pípnul Mrakoplaš.</p>
<p>„Víš snad o někom jiném, kdo by to dokázal?“</p>
<p>Budiž se protlačil dopředu. „Madam, já se obávám, že tak docela nerozumíte o co -“</p>
<p>„Všechny obludy z Podzemního rozměru se nahrnou do našeho vesmíru, je to tak?“</p>
<p>„No, ano, ale -“</p>
<p>„Všechny nás sežerou obludy, které mají místo obličeje chapadla, je to tak?“</p>
<p>„No, tak příjemné to nebude, ale jinak máte -“</p>
<p>„A vy prostě dovolíte, aby se to jen tak stalo?“</p>
<p>„Poslyš,“ snažil se ji zarazit Mrakoplaš, „už je po všem, nevidíš? Zaklínadla už zpátky do knihy nedostaneš, co bylo řečeno, už nevrátíš, nemůžeš ani -“</p>
<p>„Můžete to <emphasis>zkusit!</emphasis>“</p>
<p>Mrakoplaš si těžce vzdychl a obrátil se ke Dvoukvítkovi.</p>
<p>Dvoukvítek byl pryč. Mrakoplašovy oči se jako přitahované magnetem otočily nazpět k věži. Právě včas, aby spatřil, jak v jejím vchodu mizí malá boubelatá postava s mečem v nešikovné ruce.</p>
<p>Mrakoplašovy nohy se tentokrát rozhodly samy od sebe, a na rozdíl od jeho mozku všechno pochopily špatně.</p>
<p>Ostatní mágové se na něj ochromeně dívali.</p>
<p>„No?“ otočila se k nim napůl vyzývavě a napůl tázavě Bethan. „<emphasis>On </emphasis>tu odvahu má.“</p>
<p>Mágové se pokoušeli nedívat jeden na druhého.</p>
<p>Nakonec promluvil Budiž. „Myslím, že bychom to mohli opravdu zkusit. Nevypadá to, že by se to šířilo.“</p>
<p>„Jenže nám zbývá tak málo magie, že to skoro nestojí za řeč,“ ozval se jeden z ostatních čarodějů.</p>
<p>„Má snad někdo lepší nápad?“</p>
<p>Jeden po druhém se mágové obrátili a vlekli se ke věži. Obřadní roucha jim světélkovala ve strašidelném svitu Rudé hvězdy.</p>
<p>Věž byla uvnitř prázdná a kamenné stupně schodiště byly vestavěny ve spirále přímo do obvodové zdi. Dvoukvítek byl už několik otáček nad zemí, když ho Mrakoplaš dohonil.</p>
<p>„Počkej,“ volal tak veselým hlasem, jaký se mu podařilo z hlasivek vyloudit. „Neuraz se, ale tohle je záležitost spíš pro lidi, jako je Cohen, než pro tebe.“</p>
<p>„Byl by tady něco platný?“</p>
<p>Mrakoplaš zvedl oči k jedovaté záři, která se prořezávala vzdáleným otvorem na vrcholu schodiště.</p>
<p>„Nebyl,“ připustil nakonec.</p>
<p>„Takže v tom případě tam budu stejně platný jako on, nebo ne?“ odpověděl Dvoukvítek a potěžkal ukořistěný meč.</p>
<p>Mrakoplaš šel za ním a držel se tak blízko u zdi, jak to jen bylo možné.</p>
<p>„Ale ty tomu pořád nerozumíš!“ vykřikl zoufale. „Tam nahoře jsou nepředstavitelné hrůzy!“</p>
<p>„Vždycky jsi říkal, že žádnou představivost nemám. „No, na tom něco je, ale -“</p>
<p>Dvoukvítek si sedl najeden schod.</p>
<p>„Podívej,“ obrátil se k Mrakoplašovi. „Po něčem takovém toužím od chvíle, kdy jsem sem přijel. Tím chci říct po dobrodružství. Tohle přece <emphasis>je </emphasis>dobrodružství, ne? ‚Sám proti bohům‘ nebo takového něco, že?“</p>
<p>Mrakoplaš několik vteřin otvíral a zavíral ústa a teprve pak se mu na jazyku objevila první slova.</p>
<p>„Umíš zacházet s mečem?“ zeptal se slabým hlasem.</p>
<p>„To nevím, nikdy jsem to nezkoušel.“</p>
<p>„Jsi šílenej!“</p>
<p>Dvoukvítek naklonil hlavu na stranu a podíval se na něj. „No zrovna od tebe se mi to líbí. Já jsem tady, protože mě nic lepšího nenapadlo, ale co tady děláš ty?“ Potom se podíval šachtou dolů a ukázal na ostatní mágy, kteří se plahočili po schodišti. „A co támhle ti?“</p>
<p>Šachtu věže zaplavilo fialové světlo a shora zaduněl hrom.</p>
<p>Mágové je dohonili. Bez výjimky kašlali, dusili se a lapali po dechu.</p>
<p>„Co máte v plánu?“ zeptal se Mrakoplaš.</p>
<p>„Žádný plán nemáme,“ zabručel Budiž.</p>
<p>„Výborně. Prima,“ přikývl Mrakoplaš, „No tak vás nebudu rušit a nechám vás, abyste se s tím vypořádali sami.“</p>
<p>„Ne, ty půjdeš s námi,“ prohlásil Odfrkl.</p>
<p>„Ale vždyť já ani nejsem opravdový mág. Vy sám jste mě vyhodil, pamatujete?“</p>
<p>„Pravda, nevzpomínám si na žádného studenta, který by byl neschopnější než ty,“ pokýval hlavou stařičký čaroděj, „ale jsi tady a to je jediná kvalifikace, kterou potřebuješ. Tak pojďme.“</p>
<p>Světlo zablesklo a zavládlo znovu šero. Strašlivý hluk nahoře utichl jako na povel.</p>
<p>Celá věž se naplnila těžkým dusivým tichem.</p>
<p>Nahoře se proti kroužku narudlého nebe něco pohnulo. Padalo to pomalu a v pádu se to obracelo a kolébalo ze strany na stranu. Dopadlo to na schody jednu otočku nad nimi.</p>
<p>Mrakoplaš dorazil na místo první.</p>
<p>Byl to Oktávo. Ležel na kamenech zplihle a bezvládně jako každá obyčejná kniha a jeho listy se obracely ve větru, který profukoval věží.</p>
<p>Dvoukvítek doklopýtal k Mrakoplašovi a podíval se mu přes rameno.</p>
<p>„Jsou prázdné,“ zašeptal. „Všechny strany jsou čisté, nepopsané.“</p>
<p>„Pak se mu to podařilo,“ ozval se za nimi Budiž. „Přečetl všechna Zaklínadla. A s úspěchem. Nikdy bych tomu nevěřil.“</p>
<p>„Ale byl tam takovej kravál,“ zabručel pochybovačně Mrakoplaš, „a světlo a ty odporný tvary. Mně to moc úspěšný nepřipadalo.“</p>
<p>„No, sám přece víš, jak se to dělá,“ zasípal starý Odfrkl přezíravě. „Při každé větší práci vyvoláš určité množství mimoprostorových jevů a bytostí. Dělá to dojem na lidi, ale jinak to nic neznamená.“</p>
<p>„Jenže tam nahoře byly obludy,“ prohlásil Dvoukvítek a postavil se vedle Mrakoplaše.</p>
<p>„Obludy? Ukaž mi nějaké obludy!“ ušklíbl se na něj Budiž.</p>
<p>Všichni zvedli hlavy. Nahoře bylo ticho. Ve světelném kruhu se nic nehýbalo.</p>
<p>„Myslím, že bychom měli jít nahoru a, ehm, popřát mu,“ obrátil se Budiž k ostatním.</p>
<p>„Blahopřát mu?!“ vybuchl Mrakoplaš. „Ukradl Oktáva! Zamkl vás dole jako malý kluky!“</p>
<p>Mágové si vyměnili vědoucí pohledy.</p>
<p>„No dobrá,“ ozval se nakonec jeden z nich. „Kdybys byl pokračoval ve studiu, chlapče, věděl bys, že jsou chvíle, kdy jediná důležitá věc je úspěch.“</p>
<p>„Důležité je dorazit na místo,“ upřesnil to tvrdě Budiž, „ale nezáleží na cestách, které k tomu použiješ.“</p>
<p>Mágové začali pomalu stoupat vzhůru po spirále schodiště.</p>
<p>Mrakoplaš si sedl a zachmuřeně zíral do tmy.</p>
<p>Na rameni ucítil ruku. Vedle něj stál Dvoukvítek a v druhé ruce držel Oktáva.</p>
<p>„Takhle se přece s knihami nezachází,“ stěžoval si. „Podívej, zlomili ji ve hřbetě. A to dělá kdekdo, lidé nemají nejmenší představu, jak se ke knihám chovat!“</p>
<p>„No jo“‘ přikývl nepřítomně Mrakoplaš.</p>
<p>„Neměj strach,“ utěšoval ho Dvoukvítek.</p>
<p>„Já nemám strach,“ odsekl Mrakoplaš. „Mám vztek! Půjč mi tu zatracenou knížku!“</p>
<p>Téměř vyrval Dvoukvítkovi knihu z ruky a otevřel ji. Rychle se začal přehrabovat v temných koutech vlastního mozku, kde se skrývalo Zaklínadlo.</p>
<p>„Tak polez!“ zavrčel vztekle. „Už sis užilo, zničilo jsi mi život, takže teď maž, kam patříš!“</p>
<p>„Ale já přece-“ začal Dvoukvítek.</p>
<p>„Zaklínadlo! Já myslím Zaklínadlo,“ zasyčel Mrakoplaš. „Tak dělej, lez na ty stránky!“</p>
<p>Zíral na prastarý pergamen, až z toho šilhal.</p>
<p>„Tak dobře, ty sis o to koledovalo! Já tě řeknu!“ vykřikl vztekle a jeho hlas se ozvěnou odrážel od stěn věže. „Přidáš se k těm ostatním a uvidíme, jak se ti to bude líbit!“</p>
<p>Vstrčil knihu Dvoukvítkovi do rukou a vyrazil po schodech vzhůru.</p>
<p>Mágové mezitím došli až nahoru a zmizeli za okrajem otvoru. Mrakoplaš šplhal za nimi.</p>
<p>„Takže ‚chlapče sem, chlapče tam‘, co? A ‚kdybych byl pokračoval ve studiu‘, jo? Mně se přece podařilo potulovat se po světě s jedním z Velkých zaklínadel v hlavě celé roky a nezbláznit se, mám pravdu?“ Nad svou poslední řečnickou otázkou se chvilku v rozpacích zamyslel. „Samozřejmě že máš pravdu,“ ujistil se nakonec. „Nebavil jsi se se stromy, ani když na tebe mluvily, jsi duševně úplně fit.“</p>
<p>Jeho hlava se vynořila nad okrajem věže. Čekal, že uvidí očazené zčernalé kameny se známkami po spárech a pařátech, nebo něco ještě mnohem horšího. Místo toho uviděl skupinu starých mágů, kteří se shromáždili kolem nepoškozeného Trémona. Trémon se otočil a příjemně se na Mrakoplaše usmál.,,Aha, to je Mrakoplaš. Pojď mezi nás.“</p>
<p>A je to, pomyslel si Mrakoplaš, celé to drama, a pro nic. Možná že v sobě opravdu nemám jedinou kouzelnickou nitku, možná že - Podíval se Trémonovi do očí.</p>
<p>Snad mu oči zbystřilo Zaklínadlo, které v jeho hlavě žilo tolik let. Možná že to bylo tím, že Dvoukvítek, který viděl okolní svět, jaký by být měl, ho naučil vidět věci, jaké jsou.</p>
<p>Nejtěžší věc, kterou kdy Mrakoplaš v životě udělal, bylo, že se podíval Trémonovi přímo do očí a v hrůze neutekl nebo nezačal zvracet.</p>
<p>Ostatní, jak se zdálo, si ničeho nevšimli. Všichni stáli tiše a bez pohybu. Trémon se pokusil uložit ve svém vědomí sedm Zaklínadel, ale jeho vědomí to nevydrželo. Povolilo a obludy z Podzemního rozměru si svou cestu skutečně našly. Bylo hloupé představovat si, že stvůry Odjinud připochodují v zástupu po obloze a budou mávat kusadly a pařáty do rytmu. To bylo příliš staromódní a nebezpečné. Dokonce i bezejmenné hrůzy jdou s dobou. Stačilo jim ovládnout jednu hlavu.</p>
<p>Trémonovy oči byly jako prázdné otvory. Mrakoplašovým vědomím najednou projelo poznání jako ledový nůž. Podzemní rozměr bude dětským hřištěm v porovnání s tím, co udělají jeho zástupci s vesmírem řízeným zákony a pořádkem. Lidé se dožadovali pořádku a teď se jim ho dostane. Pořádek utahovaných šroubů a nezměnitelný řád přímek a celých čísel. Budou prosit o vysvobození...</p>
<p>Trémon se na něj díval. <emphasis>Něco </emphasis>se na něj dívalo. A ostatní si stále ještě ničeho nevšimli. Jak by jim to jen mohl vysvětlit? Vždyť Trémon vypadal stejně jako předtím, změnily se jen oči a na kůži se mu objevil slabý lesk.</p>
<p>Mrakoplaš se na něj díval a uvědomil si, že existují mnohem horší věci, než je Zlo. Pekelní démoni by rádi mučili vaši duši, ale to bylo přesně to, <emphasis>proč </emphasis>si vaší duše tak cenili. Zlo se bude neustále snažit ovládnout vesmír, ale dělá to proto, že pro ně vesmír představuje něco vzácného, vytouženého. Ale ten nevýrazný, šedý svět za Trémonovýma očima pošlape a zničí cokoliv s naprostou lhostejností, ve které nebude ani tak slušný, aby ke svým obětem cítil nenávist. Ani si jich nevšimne.</p>
<p>Trémon napřáhl ruku.</p>
<p>„To osmé Zaklínadlo,“ řekl. „Dej mi ho!“</p>
<p>Mrakoplaš ustoupil.</p>
<p>„To je odpírání poslušnosti, Mrakoplaši. Jsem tvůj nadřízený. Abys tedy věděl, stal jsem se svrchovanou hlavou všech Řádů.“</p>
<p>„Vážně?“ zeptal se Mrakoplaš a hlas mu ve vyschlých ústech ošklivě zaskřípal. Rozhlédl se po ostatních čarodějích. Stáli nehybně jako sochy.</p>
<p>„Jistě,“ usmíval se Trémon mile. „Ani jsem nemusel nikoho přemlouvat. Bylo to opravdu velmi demokratické.“</p>
<p>„Já dávám přednost tradicím,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „Tak se k tomu mohou vyjádřit i mrtví.“</p>
<p>„Ty mi to Zaklínadlo vydáš dobrovolně,“ zamračil se na něj Trémon. „Nebo ti snad mám ukázat, co se stane, když odmítneš? A nakonec ho stejně vydáš. Budeš mě prosit, abys mi ho mohl dát!“</p>
<p>Jestli se to dá ještě zastavit, tady je poslední příležitost, pomyslel si Mrakoplaš.</p>
<p>„Budeš si to Zaklínadlo muset vzít sám,“ vydralo se mu z hrdla. „Já ti ho nedám.“</p>
<p>„Já si tě dobře pamatuju,“ řekl najednou Trémon. „Pokud vím, nebyl jsi jako student k ničemu. Nikdy jsi v magii moc nevěřil, vždycky jsi tvrdil, že by měl existovat nějaký jiný způsob, jiný základ, na kterém by měl vesmír fungovat. Tak teď by ses toho mohl dočkat. Mám velké plány. Mohli bychom, ty a já -“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Mrakoplaš, „nikdy. Ty a já nikdy.“</p>
<p>„Dej mi Zaklínadlo!“</p>
<p>„Zkus si ho vzít,“ vydechl Mrakoplaš a ustoupil. „Nevěřím, že to dokážeš.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>Z Trémonových prstů vyletěl oktarínový blesk a na zemi zůstala louže roztaveného kamene. Mrakoplaš uskočil v poslední chvíli stranou.</p>
<p>Cítil, jak se Zaklínadlo třese kdesi v temných koutech jeho mozku. Cítil i jeho strach.</p>
<p>Začal po něm v tichých prostorách své mysli natahovat ruku. Zaklínadlo v úžasu ucouvlo jako pes, na kterého zaútočila bláznivá ovce. Hnal se za ním, vztekle dupal v neužívaných prostorách a pobořených uličkách vnitřního města svého podvědomí, až ho nakonec objevil za hromadou zavržených myšlenek. Chtělo se mu v bezhlasém vzdoru postavit, ale v Mrakoplašovi už dávno žádný vzdor nezbýval.</p>
<p>Tak takhle si to představuješ, křičel na Zaklínadlo v duchu. Když přišel čas posledního zúčtování, prostě zalezeš a schováš se? Máš strach, co?</p>
<p>Zaklínadlo samozřejmě odseklo, tomu sám nevěříš, je to nesmysl, já jsem přece jedno z Osmi velkých zaklínadel. Ale vzteklý Mrakoplaš k němu přistoupil ještě blíž a křičel na něj - to si myslíš ty, ale já tomu věřím a uvědom si laskavě, v čí hlavě jsi, ano? Tady si můžu věřit, čemu chci!</p>
<p>Mrakoplaš znovu uskočil a horkou nocí proletěl další oktarínový blesk. Trémon se ušklíbl a udělal rukama další neobyčejně složité gesto.</p>
<p>Mrakoplaš ucítil strašlivý tlak. Zdálo se mu, že každý kousek jeho kůže používá někdo jako kovadlinu. Klesl na kolena.</p>
<p>„Jsou mnohem horší věci,“ oznámil mu Trémon příjemným tónem. „Mohl bych ti podpálit maso na kostech, nebo ti proměnit krev v žilách v mravence. Moje moc je taková, že -“</p>
<p>„To je meč, víte?“</p>
<p>Hlas byl plný vzdoru.</p>
<p>Mrakoplaš vzhlédl. Rudým závojem bolesti zahlédl Dvoukvítka, který stál za Trémonem a tím nejnemožnějším způsobem svíral v ruce meč.</p>
<p>Trémon se zasmál a zavířil prsty. Jeho pozornost se na okamžik upjala jinam.</p>
<p>Mrakoplaš měl vztek. Měl vztek na Zaklínadlo, na celý svět, na okolní nespravedlnost, na to, že se v posledních dnech moc nevyspal, i na to, že mu to moc nemyslí. Ale ze všeho největší vztek měl na Trémona, jak tam stojí a přetěká magií, po níž Mrakoplaš vždycky tolik toužil a ke které se nikdy nedostal. A Trémon, který ji dokonale ovládl, ji používal tak nesmyslným způsobem. Mrakoplaš vyskočil, udeřil Trémona hlavou do žaludku a v zoufalství ho sevřel rukama. Padli na dláždění a v letu porazili Dvoukvítka.</p>
<p>Trémon zavrčel a z úst mu se mu začala drát první slabika jakéhosi zaklínadla, když ho Mrakoplašův nazdařbůh poletující loket zasáhl do krku. Záblesk rozptýlené magie ožehl Mrakoplašovi vlasy.</p>
<p>Mrakoplaš bojoval jako vždycky - v boji nebyl ani zkušený, ani poctivý, ale vkládal do něj upřímné úsilí a pohyb jeho rukou by si nezadal s lopatkami větrného mlýna. Jeho taktikou bylo nepřipustit, aby si protivník uvědomil, že není ani silný, ani dobrý zápasník, a kupodivu, dost často to fungovalo.</p>
<p>Zabíralo to i teď, protože Trémon strávil mnoho času nad prastarými rukopisy a pohyb na zdravém vzduchu a vitamíny zanedbával. Podařilo se mu sice umístit několik úderů, ale Mrakoplaš zuřil tak, že si jich ani nevšiml.</p>
<p>Navíc Trémon bojoval jen rukama, zatímco Mrakoplaš i nohama, koleny, lokty a zuby.</p>
<p>Je třeba přiznat, že zatím vyhrával.</p>
<p>Byl to pro něj dost silný šok.</p>
<p>Ještě větší šok ale zažil, když si nakonec klekl Trémonovi na hruď a začal mu otloukat hlavu o dláždění. Tvář jeho protivníka se najednou začala měnit. Kůže se zvlnila a rozmazala jako něco, co vidíte závojem horkého vzduchu, a Trémon promluvil.</p>
<p>„Pomoc!“</p>
<p>Oči, které upřel na okamžik Mrakoplašovi do tváře, byly plné strachu, bolesti a naléhavé prosby. Pak už to nebyly oči, ale mnohoplošné útvary na místě, které bychom mohli nazvat hlavou jen v případě, že bychom silně upravili definici toho výrazu. Zavlnila se chapadla a rozevřely pilovité končetiny, aby strhaly z Mrakoplašova už tak dost hubeného těla další maso.</p>
<p>Dvoukvítek, věž i rudá obloha zmizeli. Čas běžel čím dál tím pomaleji, až se zastavil docela.</p>
<p>Mrakoplaš se zuřivě zakousl do chapadla, které se mu pokoušelo utrhnout obličej. Chapadlo se zkroutilo bolestí a povolilo. Vyrazil rukou kupředu a cítil, že pod ní prasklo něco horkého a čvachtajícího.</p>
<p><emphasis>Oni </emphasis>přihlíželi. Pootočil hlavu a viděl, že zápasí uprostřed obrovského amfiteátru. Všude kolem seděly ve stupňovitých řadách příšery, které mohly vzniknout jen křížením nočních můr, a se zájmem přihlížely. Za sebou zahlédl ještě něco horšího, obrovské stíny, které částečně zakrývaly oblohu. Dál se nerozhlížel, protože Trémon-obluda se na něj vrhla s taseným žihadlem velikosti oštěpu.</p>
<p>Mrakoplaš uskočil stranou a oběma rukama spojenýma v pěst udeřil věc do žaludku, nebo to mohla být hlavohruď, a s uspokojením poslouchal praskot chitinového krunýře.</p>
<p>Znovu se vrhl kupředu. Hnal ho nesmírný strach z toho, co by se s ním stalo, kdyby teď přestal. Neskutečná aréna se naplnila cvrlikáním a štěbetáním stvoření z Podzemních rozměrů. Do uší se mu drala vlna šustivých zvuků. Představil si, že by ten odporný hluk naplnil celou Zeměplochu a vrhl se s novou silou kupředu, aby zachránil svět lidí, malý záblesk světla v temné noci chaosu. Snažil se zavřít puklinu, kterou se sem draly noční můry. Především však bušil do svého protivníka proto, aby ten nemohl bušit do něj.</p>
<p>Po zádech mu přejely jako žhavý nůž spáry nebo pařáty a něco se mu zakouslo do ramene, ale on sám nahmátl ve změti šupin a chlupů svazek měkkých trubic a ze všech sil je sevřel.</p>
<p>Trny pokrytá pěst jej odhodila stranou a Mrakoplaš se převrátil do hrubého černého prachu.</p>
<p>Podvědomě se stočil do klubíčka, ale nic se nestalo. Místo výbuchu násilí a útoku nepřítele, na který vzápětí čekal, zavládlo ticho. Otevřel oči a viděl, jak jeho odporný protivník kulhá pryč a z různých míst těla mu odkapávají páchnoucí šťávy.</p>
<p>To bylo poprvé, kdy se před MrakopIašem dalo něco na ústup.</p>
<p>Vyskočil a vrhl se za obludou. Chytil ji za šupinatou nohu a zakroutil. Stvoření na něj zuřivě zacvrkalo a v posledním obranném pokusu zvedlo těch několik končetin, které mu ještě fungovaly. Mrakoplašův stisk nepovolil. Vztyčil se a plný uspokojení udeřil stvůru do posledního zbývajícího oka. Vykřikla a dala se na útěk. Bylo jediné místo, kam mohla uprchnout.</p>
<p>Se slabým klapnutím se čas znovu rozběhl a Mrakoplaš kolem sebe uviděl vrcholek věže a rudou oblohu.</p>
<p>Ve chvíli, kdy Mrakoplaš pod nohama znovu ucítil hrubé kameny dláždění, vrhl se plnou vahou na stranu a strhl s sebou k zemi i svého odporného protivníka, kterého svíral na délku paží od sebe.</p>
<p>„Teď!“ zaječel.</p>
<p>„Teď? Co?“ zabreptal Dvoukvítek. „Aha, jasně, správně!“</p>
<p>Máchl neobratně mečem, ale do úderu vložil všechnu sílu. Mrakoplaše minul, pravda jen o vlas, ale přece a čepel se hluboko zaťala do těla Věci. Ozval se ostrý bzukot, jako kdyby bodl do vosího hnízda, a změť nohou, chapadel a makadel se zazmítala v poslední agonii. Hmota se začala převalovat po dlažbě, řvala a ječela, ale hluk vzápětí přestal. Obluda se totiž převážila přes vnitřní okraj plošiny, zřítila se do ústřední šachty věže a Mrakoplaše strhla s sebou.</p>
<p>Ozval se čvachtavý zvuk, jak se tělo odrazilo od kamenných schodů, a pak vzdálený slábnoucí jekot, který se ztrácel v hlubině.</p>
<p>Za několik vteřin dolehl nahoru tupý náraz a ode dna věže vytryskl záblesk oktarínové záře.</p>
<p>Dvoukvítek zůstal na vrcholu věže sám, když nepočítáme několik mágů osmé kategorie, kteří stále ještě vypadali jako solné sloupy.</p>
<p>Dvoukvítek seděl u zdi ochozu a nevěřícně zíral na to, jak se z temného nitra věže vynořilo několik barevných koulí a vlétlo do odhozeného Oktáva. Kniha se najednou změnila, vypadala jako dřív a tím pádem samozřejmě mnohem zajímavěji.</p>
<p>„Oh, bože,“ zašeptal. „To byla určitě Zaklínadla.“</p>
<p>„Dvoukvítku,“ hlas byl dutý a odrážela jej ozvěna, ale přece jen bylo poznat, že je to hlas Mrakoplašův.</p>
<p>Dvoukvítek, který napřahoval ruku ke knize, ztuhl na půl cestě.</p>
<p>„Ano?“ ozval se opatrně. „To jsi... to je Mrakoplaš?“</p>
<p>„Jo,“ ozval se znovu hlas, který jako by vycházel z hrobu. „Potřeboval bych, abys pro mě udělal něco moc důležitého.“</p>
<p>Dvoukvítek se rozhlédl kolem a sebral veškerou odvahu. Takže osud celé Zeměplochy bude v jeho rukou.</p>
<p>„Jsem připraven,“ odpověděl a hlas se mu chvěl hrdostí. „Co chceš, abych udělal?“</p>
<p>„Tak nejdřív mě musíš opravdu pozorně poslouchat,“ pokračoval nehmotný hlas.</p>
<p>„Poslouchám.“</p>
<p>„Já ti vysvětlím, co je třeba, a je velice důležité, abys mi potom neřekl něco jako Jak jsi to říkal?‘ nebo se se mnou nehádal, rozumíš?“</p>
<p>Dvoukvítek se postavil do pozoru. Alespoň jeho myšlenky a vůle stály v pozoru, jeho tělo už na tom bylo o něco hůř. Bojovně vystrčil všechny brady.</p>
<p>„Jsem připraven,“ prohlásil.</p>
<p>„Fajn. Takže chci, abys především udělal jedno -“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Mrakoplašův hlas stoupal z hlubin věže.</p>
<p>„Chci, aby ses sem ke mně nahnul a pomohl mi odsud, protože se už dlouho neudržím.“</p>
<p>Dvukvítek sevřel ústa, ale pak je rychle zavřel. Rozběhl se k okraji šachty a nahlédl přes něj. První, co uviděl v matně narudlém svitu hvězdy, byly Mrakoplašovy oči.</p>
<p>Dvoukvítek si lehl na břicho natáhl se dolů a Mrakoplašovy ruce ho sevřely, jako by ho už nikdy v životě neměly pustit.</p>
<p>„Jsem rád, že jsi naživu.“</p>
<p>„Jo, já taky.“</p>
<p>Chvilku visel nehybně v temnotě a cítil pocit úlevy. Ale jen chvilku.</p>
<p>„Tak mě vytáhni,“ navrhl.</p>
<p>„Já se obávám,“ oznámil mu Dvoukvítek, „že to nebude jen tak. Mám strach, že to prostě vůbec nedokážu.“</p>
<p>„Čeho se držíš?“</p>
<p>„Tebe.“</p>
<p>„Ne, já myslím druhou rukou!“</p>
<p>„Já tě držím oběma rukama.“ Mrakoplaš řekl ošklivé slovo.</p>
<p>„Víš, co mě napadlo?“ ozval se Dvoukvítek. „Schodiště se točí ve spirále, ne? Takže kdybych tě tak jako trochu rozhoupal a ty ses potom pustil -“</p>
<p>„Jestli mi tím naznačuješ, abych skočil nějakých šest metrů do tmy a pokusil se zachytit na těch úzkých a kluzkých schodech, které by tam třeba ani nemusely být, tak na to rovnou zapomeň,“ zaječel ostře Mrakoplaš.</p>
<p>„No, potom je tady ještě druhá možnost,“ pokračoval po chvíli turista.</p>
<p>„Ven s tím, člověče!“</p>
<p>„Můžeš spadnout těch stopadesát metrů dolů a tam narazit na dláždění, které tam určitě je,“ sdělil mu Dvoukvítek.</p>
<p>Na několik okamžiků mezi nimi zavládlo hrobové ticho. Pak řekl Mrakoplaš vyčítavě: „To byla jízlivost.“</p>
<p>„Já myslel, že říkám to, co je očividné.“</p>
<p>Mrakoplaš zavrčel.</p>
<p>„Ty bys asi nebyl schopen udělat nějaké kouzlo -“ začal Dvoukvítek.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Jen mě to tak napadlo.“</p>
<p>Hluboko dole zablesklo světlo, ozvaly se zmatené výkřiky, objevila se další světla, ozvaly další výkřiky a vzhůru po spirále schodiště začala stoupat celá řada lidí s pochodněmi.</p>
<p>„Po schodech sem jdou nějací lidé,“ ozval se Dvoukvítek, který vždycky rád poskytl informaci.</p>
<p>„Doufám, že běží,“ zasténal Mrakoplaš, „už necítím ruce.“</p>
<p>„To máš štěstí, já zase ty svoje ano.“</p>
<p>Přední pochodeň se zastavila a válec věže se naplnil ozvěnou nesrozumitelných výkřiků.</p>
<p>„Myslím,“ sdělil čaroději Dvoukvítek, který pomalu, ale jistě klouzal stále dál přes okraj ochozu, „že na nás někdo křičel, abychom vydrželi.“</p>
<p>Mrakoplaš řekl další ošklivé slovo.</p>
<p>Potom dodal tišeji a velmi naléhavým tónem: „Abych ti řekl pravdu, myslím, že už se déle neudržím.“</p>
<p>„Zkus to!“</p>
<p>„Je to zbytečné, kloužou mi ruce.“</p>
<p>Dvoukvítek si těžce povzdechl. Přišel čas, kdy musí být tvrdý. „Tak dobře,“ řekl, „tak si spadni. Mně je to jedno.“</p>
<p>„Cože?“ zeptal se Mrakoplaš. Ta odpověď ho tak zaskočila, že se zapomněl pustit.</p>
<p>„Klidně se pusť a zabij se. To je nejsnazší, co můžeš udělat.“</p>
<p>„Snadný? Tobě se to zdá <emphasis>snadný?</emphasis>“</p>
<p>„No a ne? Prostě se pustíš, chvíli poletíš, zakřičíš si a dole si rozlámeš kdejakou kost v těle,“ odsekl mu Dvoukvítek. „To umí každý trouba. Tak se do toho dej. Byl bych nerad, kdyby sis myslel, že bys měl zůstat naživu, protože potřebujeme, abys řekl osmé Zaklínadlo a zachránil Zeměplochu. Ó ne! Copak záleží na tom, že nás to všechny potom spálí? Dej se do toho, mysli jen na sebe! Spadni!“</p>
<p>Znovu se rozhostilo dlouhé, tentokrát zaražené ticho. „Já nevím, čím to je, ale od té doby, co jsem se s tebou seznámil,“ ozval se po chvíli Mrakoplaš mnohem silněji, než bylo třeba, „trávím spoustu času tím, že visím za prsty nad kdejakou hrozivou strží, všiml sis toho?“</p>
<p>„Smrtí,“ opravil ho Dvoukvítek.</p>
<p>„Co smrtí?“</p>
<p>„Nad hrozivou smrtí,“ vysvětloval mu Dvoukvítek snaživě a pokoušel se nevšímat si toho, jak pomalu, ale jistě, klouže stále dál k otvoru. „Visíš nad hrozivou smrtí. Ty přece výšky nesnášíš.“</p>
<p>„Výšky mně nevadí,“ ozval se Mrakoplašův hlas zdola z temnoty. „S těma bych se smířil. V tomhle okamžiku mně vadí hloubka. Víš, co udělám, až se z toho vyhrabem?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Dvoukvítek, který se právě zachytil špičkami bot ve štěrbině mezi dlaždicemi a pokoušel se udržet na místě pouhou silou vůle.</p>
<p>„Koupím si dům v té nejplošší krajině, kterou najdu, ten dům bude mít jenom přízemí a přísahám, že si neobuju ani sandály na vyšším podpatku -“</p>
<p>První pochodeň se vynořila nad poslední spirálou schodiště a Dvoukvítek zíral do rozesmáté tváře barbara Cohena. Těsně za ním spatřil uklidňující obrys Zavazadla, které prapodivným stylem hopkalo po schodech.</p>
<p>„Všechno v pořádku?“ zeptal se Cohen. „Můžu vám nějak pomoct?“</p>
<p>Mrakoplaš se zhluboka nadechl.</p>
<p>Dvoukvítek okamžitě rozpoznal známé příznaky. Mrakoplaš se právě chystal pronést některou ze svých perel typu: „Ano, hrozně mě svědí záda, mohl bys mě laskavě podrbat, až půjdeš kolem?“ nebo: „Ale vůbec ne, ani nevíš, s jakým potěšením visím nad bezednými hlubinami!“ a došel k názoru, že to už by asi nevydržel. Rychle vykřikl.</p>
<p>„Vytáhněte Mrakoplaše na schody, ale pospěšte si!“ Jeho zvolání přerušilo Mrakoplaše v okamžiku, kdy otvíral ústa.</p>
<p>Cohen chytil čaroděje kolem pasu a docela prozaicky s ním škubl, takže Mrakoplaš dopadl na kamenné stupně.</p>
<p>„Tam dole je pěkně zasviněná podlaha,“ prohodil konverzačním tónem Cohen. „Kdopak to byl?“</p>
<p>„Mělo to...“ Mrakoplaš několikrát polkl, „mělo to - no víš - chapadla a takový věci?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Cohen, „viděl jsem jen obyčejné kusy. Samozřejmě byly trošku rozházené.“</p>
<p>Mrakoplaš pohlédl na Dvoukvítka a ten zavrtěl hlavou. „Byl to jeden čaroděj, kterému věci tak trochu přerostly přes hlavu,“ odpověděl nakonec Mrakoplaš..</p>
<p>Ruce na něj sice bolestivě pokřikovaly, ale když ho přátelé podepřeli, pomalu vystoupil zpět na ochoz věže.</p>
<p>„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se Cohena. Cohen ukázal na Zavazadlo, které přiťapalo k Dvoukvítkovi a otevřelo na něj radostně víko, přesně jako pes, který ví, že zlobil, a snaží se náhlým a upřímným projevem oddané náklonnosti odvrátit srolované noviny nejvyšší autority.</p>
<p>„No trochu nás to vytřáslo, ale jinak to bylo skvělé,“ usmál se Cohen. „Nikdo tě cestou neobtěžuje.“</p>
<p>Mrakoplaš zvedl hlavu k obloze. Byla plná měsíců. Velkých kotoučů posetých krátery. Každý z nich byl desetkrát větší než malá zeměplošská oběžnice. Pozoroval je s upřímným zájmem. Cítil se vysílený a přetažený, dávno už překonal kritický bod a teď si připadal křehký jako vypálená slída.</p>
<p>Všiml si, že Dvoukvítek vytahuje svou obrázkovou skříňku.</p>
<p>Cohen pozoroval sedm starých mágů.</p>
<p>„Koho napadlo postavit ty sochy zrovna sem,“ prohlásil nakonec. „Vždyť sem nikdo nepřijde. A s dovolením, nemůžu říci, že by to byly nějak zvlášť pěkné kousky. Mizerná práce.“</p>
<p>Mrakoplaš se pomalu došoural k postavám a zaťukal Budižovi opatrně na hruď.</p>
<p>Tak takhle je to, pomyslel si. Já chci prostě domů.</p>
<p>Moment. Vždyť já jsem doma. Více méně. Takže teď se chci ze všeho nejdřív pořádně vyspat a třeba bude opravdu ráno moudřejší večera.</p>
<p>Pohled mu sklouzl k Oktávovi, kterého halila slabá oktarínová záře. Aha, no jo, pomyslel si.</p>
<p>Zvedl těžkou knihu a opatrně v ní začal listovat. Stránky byly hustě pokryty složitým a propleteným písmem, které se mu přímo před očima měnilo a přeskupovalo. Vypadalo to, jako by se písmo nemohlo rozhodnout, čím má vlastně být. V jednom okamžiku to bylo obyčejné tištěné písmo, pak řádka ostrých lomených run. Pradávné písmo kýthijských mágů a piktogramy nějaké ďábelské, dávno zapomenuté civilizace, složené z odporných kombinací hadích těl, která požírala jedno druhé a prováděla ještě mnohem odpornější věci...</p>
<p>Poslední strana byla prázdná. Mrakoplaš si povzdechl a nahlédl do hlubin svého mozku. Zaklínadlo mu pohled opětovalo.</p>
<p>O tomhle momentu Mrakoplaš snil. Snil o tom, jek se nakonec Zaklínadla zbaví a stane se jediným pánem vlastního mozku. Těšil se na to, jak se naučí všechna malá zaříkadla a zaklínadla, která byla tak vystrašená, že mu odmítala zůstat v hlavě. Tak nějak si ale myslel, že to bude mnohem víc vzrušující.</p>
<p>Teď byl k smrti vyčerpaný a neměl náladu se s nikým a ničím dohadovat, takže se v duchu na Zaklínadlo chladně podíval a ukázal obrazným palcem přes rameno.</p>
<p>„Ty tam. Ven.“</p>
<p>Chvilku to vypadalo, že se bude Zaklínadlo hádat, ale nakonec se moudře rozhodlo jinak.</p>
<p>Mrakoplaš ucítil slabé zabrnění, kdesi na očním pozadí mu přelétl modrý záblesk a pak ucítil podivný pocit prázdnoty.</p>
<p>Když se podíval do knihy, pokrýval původně prázdnou stránku text. Byly to runy. Potěšilo ho to, protože odporné hadí písmo bylo nejen nepopsatelné, ale pravděpodobně i nevyslovitelné a připomínalo mu věci, na které by jen velmi těžce zapomínal.</p>
<p>Nepřítomně zíral do Oktáva, zatímco Dvoukvítek nadšeně zkoumal ochoz věže a Cohen se pokoušel stáhnout kamenným mágům z rukou prsteny.</p>
<p>Mrakoplaš si uvědomil, že měl ještě něco udělat. Ale co to bylo? Otevřel knihu na první straně a začal číst.</p>
<p>Prstem sledoval jednotlivé řádky a rty se mu tiše pohybovaly. Každé slovo, které zamumlal, se zhmotnilo vedle něj ve vzduchu. Slova byla v jasných barvách a odplouvala ve večerním větru.</p>
<p>Obrátil další stranu.</p>
<p>Po schodech teď přicházeli další lidé - hvězdonoši, obyčejní obyvatelé Ankh-Morporku, dokonce několik vojáků z osobní stráže samotného Patricije. Několik hvězdonošů se s nevelkým nadšením pokusilo přiblížit k čaroději, který už byl obklopen duhovým mrakem hlásek a vůbec si jich nevšímal. Zato Cohen vytáhl meč a se zájmem se na ně podíval, takže si to nakonec rychle rozmysleli.</p>
<p>Od Mrakoplašovy postavy se začalo šířit jako kruhy na vodě naprosté ticho. Přetékalo přes ochoz i cimbuří věže a zkrápělo neklidný dav u jejího úpatí. Přeteklo zdi univerzity, začalo se rozlévat ulicemi města a pohltilo kraj za branami.</p>
<p>Obrovská hmota Hvězdy se vznášela nad Plochou. Kolem ní se na obloze pomalu a tiše otáčely nové měsíce.</p>
<p>Mrakoplaš chraptivým šepotem četl stranu za stranou a jediný zvuk široko daleko byl jeho téměř neslyšný hlas.</p>
<p>„Není to úžasně vzrušující, řekni?“ obrátil se Dvoukvítek ke Cohenovi. Barbar právě zvedal ke rtům cigaretu, kterou si stočil z dehtem prosycených zbytků, a ruka se mu zastavila na půl cestě. „A co jako má být podle tebe tak <emphasis>vzrušuj</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>ci</emphasis><emphasis>?</emphasis>“</p>
<p>„No přece všechna ta magie.“</p>
<p>„Vždyť jsou to jenom obyčejná světla,“ ušklíbl se Cohen. „Zatím se mu nepodařilo ani vytáhnout z rukávu holuba.“</p>
<p>„No ano, ale ty necítíš tu okultní sílu?“ nedal se odradit Dvoukvítek.</p>
<p>Cohen vytáhl odněkud z hlubin svého vaku na tabák velkou žlutou zápalku, podíval se na kamenného Budiže a velmi uvážlivě rozškrtl zápalku o jeho nos. „Podívej,“ obrátil se pak k Dvoukvítkovi tak vlídně, jak to jen dokázal, „co vlastně čekáš? Já už to znám celé roky, znám celý ten kouzelnický krám a řeknu ti, že jestli budeš chodit kolem se spadlou bradou déle, než je zdrávo, někdo tě do ní nakonec praští. Koneckonců, mágové umírají jako kdokoliv jiný, když se člověk trochu snaží a -“</p>
<p>Ozvalo se hlasité plesknutí, jak Mrakoplaš zavřel knihu.</p>
<p>A hned nato se stalo tohle:</p>
<p>Nic.</p>
<p>Lidem chvilku trvalo, než pochopili. Každý se podvědomě přikrčil, všichni čekali výbuch oslňujícího světla, zářící světelnou kouli nebo, jako třeba Cohen, kterému stačilo málo, párek holubů a mírně pomačkaného králíka.</p>
<p>Ani to nic nebylo zajímavé. Někdy už to tak bývá, že se věci přihodí obyčejným, nezajímavým způsobem, ale v tomto případě i to, co se nestalo, nějak nebylo celé.</p>
<p>„To je všechno?“ zeptal se Cohen. Ze zástupu se začalo ozývat nespokojené bzučení a několik hvězdonošů vrhalo na Mrakoplaše rozzlobené pohledy.</p>
<p>Čaroděj se na Cohena podíval kalnýma očima.</p>
<p>„Asi jo.“</p>
<p>„Ale vždyť se nic nestalo!“</p>
<p>Mrakoplaš upřel prázdný pohled na Oktáva. „Třeba to má jenom nějaký velice malý efekt?“ prohlásil s nadějí v hlase. „Vždyť my nevíme, co se vlastně mělo stát.“</p>
<p>„Ale my ano!“ vykřikl jeden z hvězdonošů. „Magie nefunguje! Je to obyčejný klam!“</p>
<p>Odněkud přiletěl kámen a udeřil Mrakoplaše do ramene.</p>
<p>„Jasně,“ přitakal další muž s hvězdou na čele. „Lapneme ho!“</p>
<p>„To je ono! Chytněme ho a shoďme ho z věže!“</p>
<p>Dav se pohnul kupředu. Dvoukvítek zvedl ruce.</p>
<p>„Určitě se někde stala nějaká chybička -“ stačil říci, než mu někdo podrazil nohy.</p>
<p>„Ale do prdele,“ povzdechl si Cohen, upustil nedokouřeného špačka a pečlivě ho zašlápl. Vytáhl meč a rozhlédl se po Zavazadle.</p>
<p>To kupodivu nepřiběhlo Dvoukvítkovi na pomoc. Stálo před Mrakoplašem, který vypadal zoufale a tiskl Oktáva k hrudi jako ohřívací láhev.</p>
<p>Hvězdonoši se na něj vrhli. Zavazadlo výhrůžně pootevřelo víko.</p>
<p>„Vím, proč to nefungovalo,“ ozval se nějaký hlas za skupinou hvězdonošů. Byla to Bethan.</p>
<p>„Jo? Vážně?“ obrátil se k ní nejbližší muž. „Ale proč bychom tě měli poslouchat?“</p>
<p>V následujícím zlomku vteřiny se mu už na krk tiskl Cohenův meč.</p>
<p>„Na druhé straně,“ navázal muž plynule a opatrně, „myslím, že by bylo dobře, kdybychom vyslechli, co nám chce tahle mladá dáma říci.“</p>
<p>Zatímco se Cohen s mečem připraveným k útoku pomalu otáčel kolem, postoupila Bethan kupředu a ukázala na zvířené tvary zaklínadel, která stále ještě poletovala ve vzduchu kolem Mrakoplaše.</p>
<p>„Tady to sem určitě nepatří,“ řekla a ukázala na špinavě hnědou čmouhu, která se proplétala mezi ostatními pásy jasných a zářivých odstínů. Musel jsi nějaké slovo vyslovit špatně. Podívejme se na to.“</p>
<p>Mrakoplaš jí beze slova podal Oktáva.</p>
<p>Otevřela knihu a prohlížela strany.</p>
<p>„To je legrační písmo,“ ozvala se za chvilku, „pořád se mění. Co to dělá to zvíře podobné krokodýlu s tady tou chobotnicí?“</p>
<p>Mrakoplaš jí nahlédl přes rameno, a aniž o tom moc přemýšlel, řekl jí to.</p>
<p>„Oh,“ prohlásila klidně. „Nevěděla jsem, že to krokodýlové dokážou.“</p>
<p>„Je to staré obrázkové písmo,“ vysvětloval jí Mrakoplaš spěšně. „Když chvilku počkáš, změní se. Zaklínadla se mohou zjevit v kterémkoliv známém jazyce.“</p>
<p>„Nevzpomeneš si, co jsi říkal, když se objevila ta ošklivá barva?“</p>
<p>Mrakoplaš přejel prstem po stránce. „Tady. Myslím, že to bylo tady na tom místě, kde ten dvouhlavý ještěr to... no, to už je jedno, co dělá.“</p>
<p>Přes druhé rameno mu nahlížel Dvoukvítek. Zaklínadlo opět změnilo písmo.</p>
<p>„Vždyť já to ani neumím vyslovit,“ pokračovala Bethan. „Klikyhák sem, klikyhák tam, tečka, pomlčka.“</p>
<p>„To jsou sněhové runy z Cupumuguku,“ zabručel Mrakoplaš. „Myslím, že by se to mělo vyslovit jako ‚sf‘.“</p>
<p>„Jenže to nefunguje. Co takhle ‚sph‘?“</p>
<p>Znovu se podívali na poletující slovo. Barva se nezměnila.</p>
<p>„Nebo ‚sp‘?“ zeptala se Bethan.</p>
<p>„Taky by to mohlo být ‚sh‘,“ prohlásil Mrakoplaš pochybovačně. Pokud se slovo změnilo, tak snad jen nabralo ještě špinavější odstín.</p>
<p>„Zkus ‚zph‘?“ nabízel Dvoukvítek.</p>
<p>„Nebuď blázen,“ zavrtěl hlavou Mrkoplaš. „U sněhových run se vždycky -“</p>
<p>Bethan ho strčila loktem do břicha a ukázala prstem. Špinavě hnědé slovo se teď rozzářilo ohnivou červení. Kniha se jí v rukou zachvěla. Mrakoplaš ji chytil kolem pasu, Dvoukvítka za límec a uskočil dozadu.</p>
<p>Oktávo vypadl Bethan z ruky a padal k zemí, jenže na ni nedopadl.</p>
<p>***</p>
<p>Vzduch kolem Oktáva se rozzářil. Kniha zamávala stránkami jako křídly a pomalu se vznesla.</p>
<p>Ozval se zvučný, sladce zvonivý zvuk, který se změnil ve složitý světelný květ, který se rychle zvětšil, vybledl a zmizel.</p>
<p>Jenže mnohem dál, vysoko na obloze se začalo něco dít...</p>
<p>***</p>
<p>V geologických hlubinách mozku Velké A’Tuin se daly po nervových spojeních do pohybu nové myšlenky. Nebeská želva neuměla změnit výraz, ale její šupinatá, meteory zbrázděná tvář se jakýmsi záhadným způsobem naplnila očekáváním.</p>
<p>Upřeně zírala na osm koulí, které se na vesmírném břehu otáčely kolem hvězdy.</p>
<p>Koule praskaly.</p>
<p>Začaly se z nich odlamovat obrovské kusy kamene a ve spirálách se řítily k hvězdě. Nebe se naplnilo lesklými úlomky.</p>
<p>Ze zbytků duté skořápky se pomalu vykolébala velice malá nebeská želva a ve svitu hvězdy se narudle zaleskla. Byla sotva větší než obyčejný asteroid a krunýř se jí leskl zbytky vaječného žloutku.</p>
<p>Na vrcholku krunýře jí stála čtyři slůňata a ta nesla na hřbetech Zeměplochu, maličkou, pokrytou vodní párou a dýmajícími vulkány.</p>
<p>Velká A‘Tuin počkala, dokud se ze skořápek nevysvobodilo všech osm želvat a s užaslým výrazem se nepustilo do vesmíru. Pak se velká želva otočila tak opatrně, aby nic nepoškodila, a s viditelnou úlevou se vydala na dlouhou zpáteční plavbu k požehnaně chladným bezedným hlubinám vesmíru.</p>
<p>Mladé želvy jí následovaly a ve hře obíhaly kolem svého rodiče.</p>
<p>***</p>
<p>Dvoukvítek pozoroval představení na obloze jako u vytržení. Pravděpodobně měl také nejlepší výhled na celé Zeměploše.</p>
<p>Pak ho napadla strašlivá myšlenka.</p>
<p>„Kde je obrázková skříňka?“ zeptal se naléhavě.</p>
<p>„Cože?“ zabručel nepřítomně Mrakoplaš s očima upřenýma na oblohu.</p>
<p>„Obrázková skříňka,“ opakoval Dvoukvítek. „Z tohohle musím mít obrázek!“</p>
<p>„Nestačilo by ti, kdyby sis to jenom pamatoval?“ zeptala se Bethan.</p>
<p>„Co kdybych to zapomněl?“</p>
<p>„<emphasis>Já </emphasis>na to nezapomenu nikdy,“ zavrtěla hlavou. „Je to nejkrásnější věc, jakou jsem v životě viděla.“</p>
<p>„Mnohem lepší než holubi a kulečníkové koule,“ souhlasil nadšeně Cohen, „to ti musím, Mrakoplaši, přiznat. Co je v tom za fígl?“</p>
<p>„Nevím,“ zavrtěl hlavou čaroděj.</p>
<p>„Hvězda se zmenšuje,“ upozornila je najednou Bethan. Mrakoplaš na půl ucha vnímal, jak se Dvoukvítek hádá s obrázkovým démonkem, který žil ve skříňce a maloval obrázky. Byl to technický spor, týkající se vzdálenosti a toho, jestli má pidimužík dost červené barvy, nebo ne.</p>
<p>Je potřeba zdůraznit, že Velká A‘Tuin byla velmi spokojená a potěšená a z mozku o velikosti několika měst pochopitelně takové pocity vyzařují s nezanedbatelnou silou. Z toho vyplývá, proč se v té době mysl většiny obyvatel Zeměplochy ocitla ve stavu, kterého můžete dosáhnout za normálních podmínek buď celoživotní pokornou meditací, nebo třicetivteřinovým pokuřováním zakázaného býlí.</p>
<p>Konečně je to ten starý Dvoukvítek, pomyslel si Mrakoplaš. Ne, že by nedokázal ocenit a obdivovat krásu, ale dělá to prostě svým vlastním způsobem. Když básník uvidí narcis, podívá se na něj a napíše o něm dlouhou báseň. Když uvidí narcis Dvoukvítek, vydá se hledat učebnici botaniky, aby si o něm něco přečetl, a při tom ho zašlápne. Cohen měl pravdu vtom, že žádná věc, na kterou se Dvoukvítek podívá, nezůstane beze změny. Obávám se, že se to týká i mě.</p>
<p>Vyšlo zeměplošské slunce. Hvězda pomalu bledla a už mu nedělala takovou konkurenci. Staré, dobré a spolehlivé zeměplošské světlo se znovu rozlévalo krajinou jako moře zlata. Nebo, jak by jistě podotkli věrohodnější pozorovatelé, jako zlatý sirup.</p>
<p>***</p>
<p>Byl by to překrásný dramatický závěr, ale život takový bohužel nebývá. Musí se stát ještě další věci.</p>
<p>Tak například Oktávo.</p>
<p>Ve chvíli, kdy se knihy dotkly první sluneční paprsky, zavřela se a začala padat dolů k ochozu věže. Mnoho přihlížejících si uvědomilo, že samotný ten pád je nejkouzelnější věc na celé Zeměploše.</p>
<p>Pocit svatého poslání a bratrství vyprchal s ranní rosou. Dav se vrhl kupředu a odstrčil Mrakoplaše s Dvoukvítkem stranou. Lidé se hnali k místu, kam se kniha snášela, lezli si po zádech a natahovali ruce.</p>
<p>Oktávo zmizel uprostřed řvoucího zástupu. Pak se ozvalo cvaknutí. Váhavé cvaknutí, jaké vydá víko, které se nechce otevřít ve spěchu.</p>
<p>Mrakoplaš se podíval pod něčíma nohama na Dvoukvítka.</p>
<p>„Poslyš, víš, co si myslím, že se stane?“ zeptal se se spokojeným úšklebkem.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Řekl bych, že až znovu otevřeš Zavazadlo, bude tam prostě zase jenom čisté prádlo, to si myslím.“</p>
<p>„Oh, bože!“</p>
<p>„Myslím si, že Oktávo ví, jak se o sebe postarat.“</p>
<p>„No, doufám. Musím ti říct, že mám občas takový dojem, že Zavazadlo přesně ví, co dělá.“</p>
<p>„To znám.“</p>
<p>Pomalu prolezli ke kraji neklidného davu, vstali, oprášili se a vydali se ke schodům. Nikdo si jich nevšímal.</p>
<p>„Co dělají teď?“ zeptal se Dvoukvítek, který se marně snažil nahlédnout přes hlavy davu.</p>
<p>„Vypadá to, že se snaží vypáčit víko,“ odpověděl mu Mrakoplaš.</p>
<p>Ozvalo se chňapnutí a výkřik.</p>
<p>„Myslím si, že má Zavazadlo docela rádo, když se mu někdo věnuje,“ prohlásil Dvoukvítek, když začali opatrně sestupovat dolů.</p>
<p>„Jo, asi mu to dělá dobře, když si tak vyjde, aby přišlo mezi lidi,“ přikývl Mrakoplaš. „A já si myslím, že mně zase udělá dobře, když někam zapadnu a objednám si pár panáků.“</p>
<p>„Skvělý nápad,“ rozzářil se Dvoukvítek. „já si jich taky pár objednám!“</p>
<p>***</p>
<p>Když se Dvoukvítek probudil, bylo skoro poledne. Vůbec si nevzpomínal, proč leží na seníku, ani proč má cizí kabát, zato v hlavě mu seděla jediná utkvělá myšlenka.</p>
<p>Došel k názoru, že je životně důležité, aby se o ni okamžitě podělil s Mrakoplašem.</p>
<p>Vylezl ze sena a zakopl o Zavazadlo.</p>
<p>„Aha, tak tady jsi, co? Mělo by ses stydět!“</p>
<p>Zavazadlo vypadalo zaraženě.</p>
<p>„Rád bych se učesal. Otevři se,“ přikazoval Dvoukvítek.</p>
<p>Zavazadlo poslušně otevřelo víko. Dvoukvítek se chvilku přehraboval mezi sáčky a krabicemi uvnitř, až nakonec našel zrcadlo a hřeben a opravil část škod, které v noci utrpěl neznámo kde. Pak se na Zavazadlo přísně zadíval.</p>
<p>„Předpokládám, že mi neřekneš, cos udělalo s<emphasis> </emphasis>Oktávem?“</p>
<p>Výraz, který Zavazadlo nasadilo, bychom snad nejlépe popsali jako „dřevěný“.</p>
<p>„Dobrá. Tak jdeme.“</p>
<p>Dvoukvítek vyšel do slunečního světla, které se mu zdálo v jeho momentálním stavu trochu ostré, a bezcílně vykročil ulicí. Všechno vypadalo nové a čerstvé, dokonce i zápachy a vůně, ale ulice byly zatím téměř prázdné. Byla to dlouhá noc.</p>
<p>Mrakoplaše našel u paty Věže umění. Čaroděj tam dohlížel na skupinu dělníků, kteří nahoře na ochozu vybudovali visuté lešení a s jeho pomocí spouštěli seshora kamenné mágy. Jak se zdálo, pomáhala mu v této činnosti opice, ale Dvoukvítek byl ve stavu, kdy ho nemohlo vůbec nic překvapit.</p>
<p>„Myslíš, že se podaří je zase nějak oživit?“</p>
<p>Mrakoplaš se otočil. „Cože? Jo, to jsi ty. Ne, asi ne. Obávám se, že to nepůjde. Ostatně starého Budiže upustili. Dovedeš si představit, co z něj po tom pádu zbylo.“</p>
<p>„A budeš s tím moci něco udělat?“</p>
<p>„Je z něj skvělý jemný štěrk.“ Mrakoplaš se otočil a zamával na dělníky.</p>
<p>„Jsi nějaký veselý,“ prohlásil Dvoukvítek vyčítavě. „Spal jsi vůbec?“</p>
<p>„Je to legrační, ale já nemohl usnout. Vylezl jsem trochu na čerstvý vzduch a zjistil jsem, že nikdo neví, co by se mělo dělat, tak jsem dal dohromady pár lidí,“ ukázal na knihovníka, který se ho pokoušel chytit za ruku, „a začal to trochu organizovat. Není krásně? Vzduch jako víno!“</p>
<p>„Mrakoplaši, já jsem se rozhodl, že -“</p>
<p>„Víš, říkám si, že si tu školu dodělám,“ oznámil mu veselým hlasem Mrakoplaš. „Tentokrát se na to opravdu cítím. Už se vidím, jak úspěšně bojuju s magickými vědami a promuju jako výtečník. Říkají, že živobytí je tady laciné -“</p>
<p>„No, to jsem rád, protože -“</p>
<p>„Nahoře se uvolnila spousta míst, tihle nejvyšší mládenci můžou sloužit tak akorát jako dveřníci a kdekdo bude rychle postupovat, takže -“</p>
<p>„Jedu domů.“</p>
<p>„- chytrý mládenec, s nějakou tou zkušeností a znalostí světa by - cože?“</p>
<p>„Oook?“</p>
<p>„Povídám, že se vracím domů,“ opakoval Dvoukvítek, a přitom se ohleduplně snažil setřást knihovníka, který se mu pokoušel vybírat vši.</p>
<p>„Kam domů?“ zíral na něj užaslý Mrkoplaš.</p>
<p>„No domů. K nám domů. Tam, odkud jsem přijel, kde žiju,“ vysvětloval neohrabaně Dvoukvítek. „Zpátky přes moře. Vždyť víš. Mohl byste s tím laskavě přestat?“</p>
<p>„Oh.“</p>
<p>„Oook?“</p>
<p>Zavládlo ticho. Pak se Dvoukvítek znovu ozval. „Víš, napadlo mě to v noci. Řekl jsem si, že všechno to cestování je sice krásná věc, ale člověk se může bezvadně zabavit i tím, že už někde <emphasis>byl. </emphasis>Třeba když si pomalu lepíš všechny obrázky do tlusté knihy, ukazuješ je známým a vzpomínáš.“</p>
<p>„Myslíš?“</p>
<p>„Oook?“</p>
<p>„Určitě. Když jsi zažil spoustu věcí, na které chceš vzpomínat, je důležité, aby ses měl kam vrátit, na místo, <emphasis>kde </emphasis>na ně můžeš vzpomínat, víš? Musíš někde skončit. Vždyť dokud se nevrátíš domů, nikde jsi <emphasis>nebyl, </emphasis>pořád tam <emphasis>jsi. </emphasis>Rozumíš tomu?“</p>
<p>Mrakoplaš si v duchu celou větu znovu zopakoval. Ale ani tentokrát se mu nelíbila víc než poprvé.</p>
<p>„Aha,“ opakoval nepřítomně. „No co. Když se na to díváš takhle. A kdy chceš odjet?“</p>
<p>„No, myslím, že dneska. Vyplouvá loď, která by mě vzala velký kus cesty tím směrem.“</p>
<p>„No, to jo‘„ řekl Mrakoplaš neohrabaně. Podíval se na špičky bot. Vzhlédl k obloze. Odkašlal si.</p>
<p>„Ale že jsme si spolu něco užili, co?“ usmál se Dvoukvítek a šťouchl ho loktem do žeber.</p>
<p>„To jo,“ přikývl Mrakoplaš a pokusil se stáhnout tvář do něčeho, co mělo připomínat úsměv.</p>
<p>„Nerozrušilo tě to moc, že ne?“</p>
<p>„Koho, mě?“ opáčil Mrakoplaš. „Pch, vůbec ne. Mám tady spoustu práce.“</p>
<p>„To je dobře. Poslyš, pojď se mnou. Dáme si někde pořádnou snídani a potom bys se mnou mohl zajít do přístavu .“</p>
<p>Mrakoplaš sklíčeně přisvědčil, vytáhl z kapsy banán a obrátil se ke svému asistentovi.</p>
<p>„Je potřeba na ně pořádně dohlédnout, takže přebíráš velení,“ zahuhlal.</p>
<p>„Oook.“</p>
<p>***</p>
<p>Abychom řekli pravdu, v přístavu nebyla žádná loď, která by mířila směrem k Agateánské říši, ale to byl jen zanedbatelný detail. Stačilo, aby Dvoukvítek ukázal kapitánovi první trochu čisté lodi, kterou uviděli, pár zlatých mincí. Vzápětí ten dobrý muž přiznal, že už dávno toužil vydat se tím směrem.</p>
<p>Mrakoplaš čekal na nábřeží, dokud Dvoukvítek nezaplatil vyděšenému kapitánovi asi čtyřicetkrát víc, než kolik stála jeho loď, když byla nová.</p>
<p>„Takže to je vyřízeno,“ oddechl si Dvoukvítek. „Vysadí mě na<strong> </strong>Hnědých ostrovech a tam už snadno seženu loď domů.“</p>
<p>„Bezvadný,“ přikývl Mrakoplaš.</p>
<p>Dvoukvítek se na chvilku zamyslel. Pak otevřel Zavazadlo a vytáhl těžký vak plný zlata.</p>
<p>„Viděl jsi Cohena a Bethan?“</p>
<p>„Myslím, že se šli dát oddat,“ zabručel Mrakoplaš. „Slyšel jsem, jak Bethan říká něco jako že buď teď, nebo nikdy.“</p>
<p>„Dobře, tak až je uvidíš, dej jim tohle,“ podal mu turista vak. „Vím, kolik stojí zařizování nové domácnosti.“</p>
<p>Dvoukvítek za celou dobu nepochopil, co je to kurzovní přepočet. Pytel obsahoval sumu, za kterou by si mohli novomanželé koupit malé království se vším všudy.</p>
<p>„Dám jim to hned, jak se to bude hodit,“ slíbil Mrakoplaš a k svému vlastnímu úžasu si uvědomil, že to myslí naprosto vážně.</p>
<p>„Prima. Přemýšlel jsem taky o tom, co bych dal tobě.“</p>
<p>„Oh. To přece vůbec není -“</p>
<p>Dvoukvítek se začal přehrabovat v Zavazadle a vytáhl velký pytel. Začal do něj cpát šaty, peníze, dokonce i obrázkovou skříňku, až nakonec zůstala truhlice úplně prázdná. Poslední, co hodil do pytle, byl jeho milovaný suvenýr, škebličkami polepená hudební skříňka na cigarety, zabalená do hedvábného papíru.</p>
<p>„Tak a to je tvoje,“ řekl nakonec, když zaklapl víko Zavazadla. „Už ho stejně nebudu potřebovat a do skříně by se mi nevešlo.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Co, ty ho nechceš?“</p>
<p>„No, jasně, ale vždyť je tvoje. Chodí za tebou, ne za mnou<strong>.“</strong></p>
<p>„Zavazadlo,“ obrátil se Dvoukvítek k truhlici, „tohle je Mrakoplaš. Teď jsi jeho, rozumíš?“</p>
<p>Zavazadlo pomalu vystrčilo nožičky, ještě pomaleji se obrátilo a podívalo se na Mrakoplaše.</p>
<p>„Stejně si myslím, že nepatří nikomu, jenom samo sobě,“ zamyslel se Dvoukvítek.</p>
<p>„Jo,“ přikývl Mrakoplaš nejistě.</p>
<p>„No, takže to je asi všechno,“ prohlásil Dvoukvítek a napřáhl ruku.</p>
<p>„Tak sbohem, Mrakoplaši. Až přijedu domů, pošlu ti pohlednici. Nebo něco.“</p>
<p>„Tak jo. No, kdybys jel kolem, stačí se zeptat na univerzitě. Tam budou vždycky vědět, kde bys mě našel.“</p>
<p>„Jasně. Ano. Takže dobře.“</p>
<p>„Fajn, prima.“</p>
<p>„Dobrá.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Dvoukvítek přešel po lodním můstku, který netrpělivá posádka vytáhla, jen co vystoupil na palubu.</p>
<p>Ze zadní paluby zazněl buben, vesla se pohnula a loď pomalu vyplula do proudu širokého Ankhu, jehož hladina se rychle vrátila na původní úroveň. Řeka, vzedmutá přílivem, uchopila koráb a unášela ho po proudu k moři.</p>
<p>Mrakoplaš loď pozoroval, dokud se nezměnila v malou tečku v dálce. Pak se obrátil k Zavazadlu. Dívalo se na něj.</p>
<p>„Hele,“ promluvil na truhlu nakonec, „běž pryč. Vracím ti tě, rozumíš?“</p>
<p>Obrátil se k Zavazadlu zády a loudal se pryč. Po několika vteřinách za sebou zaslechl ťapání malých nožiček. Prudce se otočil.</p>
<p>„Už jsem ti řekl, že tě nechci!“ vyštěkl a kopl Zavazadlo do boku.</p>
<p>Zavazadlo jako by celé zplihlo. Mrakoplaš se loudal dál. Ušel několik kroků, zastavil se a poslouchal. Bylo ticho. Když se obrátil, leželo Zavazadlo tam, kde je nechal. Mrakoplaš chvilku přemýšlel.</p>
<p> „No jo, dobrá,“ zabručel nakonec. „Tak pojď.“ Obrátil se a pustil se směrem k univerzitě. Po několika minutách se zřejmě Zavazadlo rozhodlo, vystrčilo nožičky a vykročilo za ním. Došlo k názoru, že nemá moc na vybranou.</p>
<p>Prošli po nábřeží a mířili do města. Dvě tečky v ustupující krajině. Jak se záběr pomalu rozšiřoval, objevila se i droboučká loď, plující přes rozlehlé zelené moře. Moře bylo součástí jiskřícího Kruhového oceánu obepínajícího Zeměplochu zahalenou mraky. Pestrobarevný talíř důstojně podpíraly hřbety čtyř slonů, přešlapujících na krunýři obrovské želvy.</p>
<p>A želva se rychle proměnila v malé světélko mezi hvězdami, až nakonec zmizela úplně.</p><empty-line /><p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Tyto příhody Mrakoplaše, Dvoukvítka a Zavazadla popisuje kniha Terry Pratchetta Barva kouzel, kterou vydal Talpress v r. 1993</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Nebudeme je popisovat, protože ty nejpěknější z nich vyp</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dají jako kříženci chobotnice a jízdního kola. Je známo, že věci z nežádoucích vesmírů vždy hledají vstup do toho našeho. Je to pro ně stejně psychické potřeba jako pro nás hledat lepší spojení nebo bližší obchod.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Geomantie je mystické věštění ze značek nakreslených na zemi.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Regály byly kupodivu nazvány po pozemském </emphasis><emphasis>(?)</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong><emphasis>matemat</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kovi devatenáctého století Augustu F. Möbiovi. Möbius přišel s jednou z prvních praktických ukázek matematického oboru, pojmenovaného topologie - s tzv. Möbiovou páskou. Když vezmete proužek papíru,jeden jeho konec otočíte v p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>délné ose o 180</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis> a pak konce slepíte, dostanete kruh, který má, mimo jiné, jen jednu stranu, představující současně líc i rub a jen jednu hranu. Topologie se zab</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>vá právě těmito odlišnými tvary a analyzuje je.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Jeden milimagram je základní jednotka magické síly. Def</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nujeme ji jako takové množství magické síly, které je potřeba k vytvoření malé bílé holubice nebo tří kulečníkových koulí sta</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>dardní velikosti.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Jak je vidět, stavby pyramidálního charakteru mají podobné vlastnosti, ať jsou kdekoliv. V sedmdesátých letech našeho století se i na Zemi používaly k broušení žiletek malé modely Chufevovy (Cheopsovy) pyramidy. Podrobnosti by se daly jistě najít v denním tisku z té doby. Pro nevěřící cituji ale</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>poň úryvek z knihy Tušení stínu: </emphasis>„<emphasis>Nehodlám se zabývat ani zvláštními vlastnostmi tvaru pyramidy a jejího působeni, jež podle pana Bovise mumifikuje vložená těla a podle patentu K Drbala v lepenkové miniatuře brousí žiletky (což je jistě záslu</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>né).</emphasis>“<emphasis> - L. Souček, Tušení stínu, str. 79, odst. 1., vydání 1., Čs. spisovatel 1974.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Trilithon - kamenná stavba ze dvou svislých a jednoho n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>příč postaveného obrovského balvanu.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Gaspar Gustav de Coriolis - francouzský fyzik a matematik. Objevil mimo jiné i zřychlení pohybu těles v rotujícím systému a byla po něm pojmenována odstředivá síla, která se uplatňuje při relativním pohybu hmotného bodu v nesetrvačné otáčející se soustavě.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Nekromancer je věštec, který zjišťuje budoucnost tak, že v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>volává mrtvé z hrobů a vyptává se jich.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Young Men‘s Pagan Association (YMPA) - Sdružení ml</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dých pohanských mužů, nezaměňuj s YMCA!</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Gnómon - ukazatel slunečních hodin, sloupek, nebo tyči</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ka, která vrhá stín.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Nebýt jiných názvů karetních barev a záměny názvu </emphasis>„<emphasis>malý slon</emphasis>“<emphasis> za </emphasis>„<emphasis>malý slem</emphasis>“<emphasis>, dalo by se tvrdit, že Dvoukvítek učí společnost bridž. Bridž (bridge - česky most) je karetní hra založená na stejném, ale mnohokrát složitě</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>ším principu než lici</emphasis><emphasis>tovaný mariáš. Jméno </emphasis>„<emphasis>most</emphasis>“<emphasis> prý pochází od toho, že tato hra vytvořila d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>slova most porozumění mezi národy.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Je to zajímavá metafora. Trolové jsou výhradně noční tvorové, a proto se zrodili za soumraku a v budoucnosti je čeká úsvit.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>To přirovnání samozřejmě není přesné. Stromy nepukaly ž</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>rem, lidé nebyli náhle bohatí, ani upečení a moře nezačalo vřít. Lepší by bylo říci, že se </emphasis>„<emphasis>nerozlévalo jako roztavené zlato</emphasis>“<emphasis>.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. autora: <emphasis>Zatím se nepodařilo zjistit proč, ale většina skutečně záha</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ných a tajemných věcí poc hází z podobných obchůdků, které se objeví a neexistují ani tak dlouho jako některé nové butiky. Stačí, aby v nich někdo něco koupil, a mizí jako dým. Nabízí se několik vysvětlení, ale ani jedno z nich tak docela nep</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>čítá se všemi zjištěnými fakty. Obchůdky se objevují po celém vesmíru a jejich zmizení snadno odhalíte. Ve městě, kde takový obchůdek právě zmizel, potkáte celou řadu lidí, kteří bloudí v okolí stejného místa, v jedné ruce svírají příslušný magický předmět, ve druhé zdánlivě platný záruční list a podezřívavými pohledy si měří kdejakou cihlovou zeď.</emphasis></p>
<p>[*] Pozn. překl.: <emphasis>Nezapomínejte prosím, že autor je Angličan.</emphasis></p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKUAZ8DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDwu3HkQqseV3e9X7bU540J
CK23+8KY1q/2dflp0CKp3yp8o4PvX6RQ5VH3T5ObJbvU7+8iiikCKqHco29DWfP5khj875n
5ycCrkzDfIm3AAytRhVLBj1NbS94gqiIMNoTB7H1pFVChUryTk1d2YwcbuaY8aiYhRgdTT5
UIgEYBJCZGKEjG9sLn+lS4YN8gOBT0jJLEH5T0p8oESw/u922pYo0OCyjPSpUjZy2B8mKPL
KtwvajlAYyDew2DAFUWjBzuGT2NaLHaw3ABj61TYHzm2jOaHEootEuORk1FsTkFavqhwCVq
DaW3DGMGsXHU1RWWIHnb06e1TeVHsChcnPJpqbo5anRQGwGwSc1MY9x3I/KTb8yjGe9MMKf
eCjA9KtfvODgHJPWlZTsOQKrlRJU8kMSQopyxjODx7U+NTzgYqQqRjPfimop7A9CqYlbI2d
KHjPmfKtXGUqBioVy0hBOMVPJqNS0Iyi9k/GprePOQwzTkUM3y8nOfyqRCQ0jMMZNUoJbk3
uybyI8bce9SbA6s4UNjio1kwRnqVqaF1AA9TVKMSZCJEneMLxVd4kwcLkf1q2wJRwOlBjIX
OetO0SCiIiWUEc9aWQNgnHXirWPQ5ccnNRjfINzdAelNKI07EMcf4t/dpG2qzLj5anHyvtX
r3qC4/iVaGkth3uVpA0jMvyrUaLhduKGd1b7tSL8q4/vVCNAP+rHy09WjHQc96Sjv8wqZAO
DbmOeR2HpTwqsRlaFQcY6mhxIcqi/U1ICkITwORQ4O/hRnFMLMuFPWpY9pHy8NVrXQBjIWi
G4ZFJGM8EYAqU7Adqnk0Iyqwcg8mjks7gxDCDzt49KnCKABkfQ0pkXkpwKaCXORVNXMiCYq
rEDGPaoQoZRj1qaRVPB5PrUDkxKc9RWcorqaR2NCwn+z3KybclRlf97tX1L4N1k654et7tk
RmaMZwOhHH9K+Smm2oG3YrpPCnj7XfDP7m0usWu7c0TcgjvXzWb5esQlKO6OzDz5XqfVFzZ
wzQsDGob2Fc9qFpb2WDxuA646Vc8K+LtK8WWYubFisoI8yFvvA46+4pPEely3Y3RyHJ6V8M
oyhU5KjPTn7y904+8lhfGcM2ccjrVOZZrbc0R6jooqz9hkScRXD/dOeBVqSS2VSExwOa9OX
La0DiSs7Hk76ZchNjQMvGduDmsy+gaOIFfkdTyhr651DwXousBP3KpI0I+Ydf0ryHxf8NNQ
0mWWdYjPAwxleor6XBZzTnLlqe6Z1sHOJ4swZ4/MZfmFMw+4NkbQOmK3dR0ySJC0S71U7eO
DVJ4lZ4/Lh2Kq4IJzk19VCrGaujzbNEG9VRixGT0qtw8uCcDHPtUrwuQVPGDk+wqtJcRoVV
cF24OK0lNRSQWJzENuecHnjvUjRlRtPyYOaZBuWXpkDpzVrIkUsRknqTT31ENjDI/zup3dA
Ohp0zBABt4FSRgMdmACOlJK3zsrA9O9TzDKk+HIbjcKaFVTnAyadIOAV6jrVd25PzdOtNsF
uNlAjbII5qBz+9ck8U5yuMcn60jgM2Nvas+Y0IWG6TI6YpzJjawOM0Khzk8UHJODnGaTB7E
qsViHenEs8YG0cUka8EAZ570BnEgUjA71ILYYkYILH8qkWLe4UjjPXNSIqMxBpd0ayqM96a
ASRQfkz06ZqupWOQll3Zq2irI9NMIDEYqrgVwwDHAwTT1Gc4pfK3PgVYSEphieD7UyZOyGR
QgRl2J5O0U/y8N61Pxsyhzjn8ajRixLEYOaCE7jliUMqnI7mllZM56qDxUilixkxkGmtEAC
Se2QDQNkICzSkp196bKGYYB244bFSRKVUBV+8cn2pJ12YA6scYpgiv3G3ioZWwMEA1JhhkK
dx9KRoQGy3JoGVfLyrO/FRNjbkKRV1lwGJ5/2e1VHLOck8egqJGqI1kepunPrSpDhc459Kn
WEMACOlJK4XsIhZ1HOCOBVhV5OT25NNCIeOgFDgrgKTj0rRqxF7jTFvJwTkVJ5LIBlefapE
UkEgd6sshjyd3uDSGZ5VnzhRxTo1LgqxAHrUxRCGKqS35VHtAUDO0d+KYEJBaTYBwOhoKsg
J/CpxEQdwfOOcd6UpnBc4z2FNEMqrjacjmmSxgPk8gipyq/MFJ4pGUABjQ0rajRmTZAwi8m
mIjBMso96uyHkhACaqOkhIycCuSpBPY3i7HZ/D3W5tJ8Waa6zMkckwjfHTB4P86+oNTlWOy
aYncRwPYV8faRIbWUSsRtHGT29x719J6RqU+o+AtPu2cysyAOx6kj+tfD51QXtYzPRw89GU
t4Mjt5jEknrUQ2xK+EBJ7095FEauwwWOKieSMbhIMjHGDx1rz7Ep3dzR8P8AxQ1CwERvbeG
6i2KrFTgivWtI8V+GvFEX2eOVDK68wSjB/CvkIPOsAjZztbkEdqmt9Yu4bhJllZJEbaGU7T
X0dbJYSjeDJp46Ufdmj6K8YfCW2v7drzQysFyOfLP3XFeFeI9BnsL1beWya2lxjk8N6kV6r
4N+MQjSLTfEbs0chCJeevoHH9a9B8T+ENN8YacGMq7zEGjkTHy/jXl0MViMBPkq/CdFSlTr
x5qZ8jPCjS7cEHox7Vm6lbQWm6dbORmIx8vNeh+I/C1x4b1KS01RBtB/dTr91vQGuTvWeKE
OqiRXr62nXhiYqcDyXCVN2Zl26M1szyBVbrgHpTo1OM/wnt6GqM6X0k8UbKqQ7tzmNuT7Vr
oUMrEemOtd1Ko5KzMWluJBCC2Bzj72ajuIwqEjOSehOK0EgCyh14JAz6Cq15G5YNt3KSR9K
blZ2GtjLmaPyMqMEjsarMDtJwOnNaCW4MeGTGBioZIQ7ttOMdqXMD3KTqcsT3HFPUDyl457
mphAShJB9BUaJwVIPFO6GV3Q7iB0p6AbSMDp3qSVCSCfujoalSHfHt6e9F0CKcbHzeegFOl
BLgr360GFopiDx70/aPJDKdw9RUpoYxSVc45BqSOMO5LEjPA4pEXnHfvV+JIwvJGapNXJI4
oeQFySveiSJigYDnpV1GjMbITyecCkZVEO/gHt71MvMLmaEdGClcN1qwx8xhGoxtGSamKoU
VujA4OaZI21m24U+/erhNbCexCg2gYPfmnnB4UDrz7UlvyTv79KeQMBR17mtOZIgVI22LtA
JPPWpZY5CAGAweeO1EcUkTrjBG3qT1qQsTGOMEcYpcyYDBGAMqc4IqO4XI8w4HWrZ2BUCkE
98VDMhdSpGADnHrWXPrYZlqj5Mg4xzikPzPmpmcrKw27Qvp3FIVUEgEZPQVqpoCtOMKuPSm
Jb/JuIxV5EjA3syt7ZqLaGRvK+6KpO4XIERgxwenXNW0w2CvI6dKbGgz5fO49TVqRUUKFHK
j5qBNoYLcEccNnmphaguMqGKjNTJGAV67SOKnikJky/QcVXMK5VWFYyQEbHuKk8kNg4B46G
pSpI3Yzz0p4ChfQkZFZ37jKbxIkeW4+neqjRqPm7HirszkjphegzVcxqgYuckdKfNYaK4ZV
6/ePApucqQKJckqDgsemKg+eIkHJGapSC1xcZ+6QB71BMTvyDxU0sjHAXABqu+V4Yg5qXIq
OhHnc/HbrTiFYkUhARsngHrSpg1i3dM2LGnAG5RZcBFOfpXuPgfWrO70uHQxC0bxlnSRTlX
z6+leLWdupcuSRhfXivf/hjp1xB4anNxZCDfKWhdhyyEcGvkc6lGEU5HZhk5NpEN6AsxUnI
Vs4qlvDIx2n88V0F9pJE7l278H1rLksVVGw2PrXhUanMdDXLozzuaNHiCKRlV7VlTJsgHy4
2HO71NZOoSXl1ZR32muY7mIDIDcNVFL/WtVcRshtImPzkDJP5197DEuHuSV2eZKldcyZq3d
4tnYyyOx8pFLsF/pXXfD/9oXxFptjHpSeGV1aM5WJpLkRnHpzXEeIUS38L3UKZJWMgufvVj
eH9RciCJrOOLZEsiSlQckdD+dedmdBV5KNtjrwsvZwbPb/E3xb1nxDpkmnal8NYBHMCNw1K
LcPxzXnUM+r21yum65octi1yN1u7uHSRT05Hevo34favJ468EWl3P4U0sWWGhmnDjzCy99u
z+teMePb/AEaw8W3GlWC4trBorpgG+WBmba6454IwfrXz2DxUsNW5I7HZWhGcOY5K6iaGVw
yYOcgCnAgx+cAV6A+1Xrm4sdat5JrC5WXbw7RHla5WGbxDbzNZiKKdJThbg/wj3FfbvFRSV
ldP8zxvYNvsbGq61/Y+lS3bQ+bwABnBPNUI9f8AEd1axvF4K1GWJsOrqjEMCO3FZPiq3ntv
DMoubp7hi6j5hwBkdK9z8IeH7HxBczpqEl15drZWaxCO4dAMxAngGvjuIM6q4GSnHQ+iynL
IYuPKzyH+0/FWSE8D6mF64Mbf4VE+oeJckN4H1LJH/PNv8K+lB8PfDwHXUP8AwNk/xpT8PP
Djjn+0M/8AX7J/jXx3+vVbv+B9F/q1A+ZUvPE4+UeCtR9f9W3+FAuvE5DD/hC9Rwev7pv8K
+m/+FdeHCRg6hx/0+yf403/AIVz4d5+bUP/AANk/wAaP9e6v834B/q1T/r/AIY+Zzc+I94b
/hCdT2gY2+U3+FJHe+I4iT/whepc+sLf4V9ND4eeHlGN2oD/ALfZP8aQ/Dvw8OfM1D/wNk/
xp/69Ve/4B/qzT/r/AIY+YDceImyT4Q1L8Im/wphuPEPl7F8H6kcf9MW/wr6f/wCFeaBnKz
ajj/r9k/xpF+HWgFeZtRH/AG+yf/FUv9eqj6/gL/VqB8xw3XiKNyx8Ham/1ibj9KnXUvEG4
/8AFF6ofpC3+FfTI+HmggYE+pAeovpB/Wua8XaR4W8J2FrdXD6rcNcTrCkf26TPJ5PWtKXG
tWtLkg7sUuG4RV2zw06n4gD/APIl6qD3/cN/hTpdZ12UID4K1MbcDmFh/SvpSP4e+H5IlZb
nUxuG4H7bJ0PPrTj8PNCJ/wCPvVT/ANvsn+NZPjmad2/6+8X+rcGfNL6zrBJx4K1NT2Ihb/
CmSalrsoyfB+q5/wCuLf4V9L/8K50ItkXeqj/t9k/xqQfDzRf+f7Vc/wDX7J/jVf69VO/4A
+GYnzBHqOuIwI8I6tjP/PBv8KUatris2fB+qZJ7wt/hX05/wrzRu19qw/7fpP8AGj/hXmjd
7/VuP+n5/wDGr/16qd/wJ/1ZifNTazrbKqnwfqmVGM+S3+FQHVdeZvl8I6px/wBMW/wr6d/
4QDR+R/aOrf8Agc9KPh9o/X7fq/8A4HP/AI0f69zX2vwH/qzE+YDqmvB9/wDwiOqqR/0xf/
Cnf2zr7ZH/AAiWpc9/Ib/Cvpw/D3RT1vtW/wDA1/8AGhfh7owP/H/q/wD4HP8A40v9epr7Q
v8AVmJ8vrf6ztbd4Q1VmPX9y3+FV/tmvb8/8Ilqn/flv8K+qT8P9GGcX+r/AIXz/wCNN/4V
/pG3b/aGrfX7c9P/AF6qPr+A/wDVmJ8trd67u3f8IhqmPTyG/wAKBqGunJPhHU8H0t3/AMK
+pz4D0oLxqOr/APgc/wDjR/wgWkkf8hDVv/A56n/Xyp1Yf6sRPl+LVdbjGF8IaqT6mBv8KP
7V13dn/hD9Tz/1wb/CvqA+AdJd/wDkIasv0vnpR8PdIz/yEdX/APA5/wDGmuO5/wBf8OH+r
MOp8x/2zrwIz4O1QjHaFv8ACga3ru0geD9U9x5D5/lX06fh9pQA/wCJlq4/7fnqC58G+HbQ
xLc63qkJlbYm+/cb29BzRHjmpLSN3/XqJ8NU0fNMeua+GwPB2q4/64v/AIVIdZ1ryyD4N1X
PY+S3H6V9Jw+C/D1xPNBBrWpzSQELKseoOdhPY4PFT/8ACv8ASf8AoJav/wCBz0/9e6kXZt
oS4bps+YG1fXWCgeDtUCj/AKYtz+lJJq+sk5Hg/VVBHOYH/wAK+nG+Hml5+XU9XAHT/Tn/A
Maf/wAK+0okE6prAx6Xz1X+vlTv+A/9WqfU+VG1HWjy3hXVOP8Apg3+FMOo6ywAPhfU+f8A
pg3+FfVp+Hmlg5GrayD/ANfz03/hX+mhTjVtZJAz/wAfr/41S46qN6bk/wCrVP5Hye2sTx3
UNtfaPdWbTEbPOQrn861JtuVPp3rV+IhlN/4etp55ZzBe3MYeZ977VkwAT+FUHUO7ZGOcD8
6/RMkx08ZRdSZ8tmGFp4apyRK74KgYyTSrGN/DYAxkDvTpVUDbjtUcLJDIGJ3AdRXrzbSdj
zrLY7bwN4bu9cv47uYGOzjfIXH3yOn4V9DLe22jWccVyyKoHLHgLXzLpvjjWtFtJLK0kQRk
5icjmP1+uaseJvG+reIbGC0u5Nqgku6HG/jjNfJ4vB18TUV9jthUjSXu7n0dO6XMBuISsg7
Y5zXN3d1EgYThUPoa4X4eeLHa2is7m4JMI2MrHt2NdD4hk8u5Lrgo3IIGQa86OElRrcrKlU
5kmeEWVzJHbxlSwPHXvWmupR7lGMDOSD2r2nUv2eXn8PnUPDuoqdSklZykg2oyHsMdK8nfw
V4wimv7e48O3G7Th+/bb29R619jhcyw9WPNFq67nHWw1Snp0MbX3Mvh6+kJ6oTisS0ubays
LCa4ZvLa02kgE7TnjpRrWqW62E1ksoDOu0huMVVsXll0pVt/Kn+zrGTGD80pY7doHrXNjcR
GNWUk+hvRpvk2O8/4T+DSP2e4dB0XWLuz1uS8EjCFXQ7CefmxjpVzXbDwnpPw8u7S0uzd6h
drDc3c7t5kpPVst2ANct4huvG0Yay1G3ttKgiiWEx3DpmI7cg89OO471xmoOl7qEdvDcNes
Ywh8pjtLfU18tFOpNtI9OVlGx3/AIFtbN7G/EMpa4yu5QAMKenTrWxHH5G5QSB69Qa53w3o
+rWuk6hImIZplQRBX5GK07DV5Ghlh1jy7ee1+8ScAjpX12GqqlFU6iseRWg5ybgUPHiD/hF
pXwF3SJn8xXu/w3X/AEjU+RxDaL/5BFfPXjDXdP1Pw21vaN5hWVPmAOOvrX0R8OAPP1jjAH
2ZfyhFfnfG001dPofX8NJxbud5Lc29uga4mSEN0MjBc/nToLqCfJgljlAO0lGBAPpXl3xzg
ibwFHdEESw3K4KkjrwRVz4K2aQ/Di2u8fvrl2d3Y5JwcD+VfmKwUFgliU7O59x7b997Kx6N
Jd2sJAnuIomIzh2AOKhOo6eNv+nW/wAxAA8wck14b+0HAIpdHvYmZZpN8ZwxwR2rCT4fXmg
6f4d8Tx6qbou8Us1u2RtQkcjnnrXbSyqlVoRrTqWbvpbsYSxDU+Sx9JSXVrE2ya5ijPXDuB
TWvrFYw7XkKqwJUlxhscceteE/H1FivtHvYWdJZY2VsMRlR0/nVb4laVBpnwv8LSwB0ljwp
YMedy5JP40qWURqRpyU9ZMqpinCUlbY9/F1amLzhdQ+VnBfeMZ9M0v2yy2lhdwlR1O8YH1r
xSfSrW3/AGa0lYETmIXJfcdxYtXL+G4bQfBbXry5Ekt5d3KW8B3nO/jAH51UcqjUi5Ko9JW
2KeK8j6US6tZFYpcxMq8swYEAeua4TxZ4Yh8WeKtHuLnVbePStPzKyeYMu+ePw6VV8N+CYP
D/AMNr+C8Mkt7eWjPcuzE7flyFHpivE/A/g+68Z3mowjV5bOOziLs7EkH0HX2rXBYOHPOrT
q2UdL27mVau7RTWrPrOCaCVMwSrIgO0FSD0+lSggEk8D37V5r8Hra503w3qOl3jBp7S8ZS2
c5yBgj8K9GuYlntp4JBlJEKnt1FeHiKfssQ6d762udsZNxu0J9ttT0uYMH/poKfFcwy7/Kk
Ryv3trA4r5L8O+FrzxV4/u9Ag1OS0iieQmUuzYVT6Zr1/4TadeaBqXiHQ72czvDIjK5YkOp
HBFerjMrp0KTaqXla9jkp15VJJW0PVWnhQ4klRD6MwFP3K6bkYOPVTmvmz46XzR+ObWK3mk
jZbVWfY5GeSf5Yr3DwMY5vAOi7AdrWq5y2Tnvz9c1y18v8AZYenWb+IqniOaq4djdM9urEG
4iz/AL4qQTQ52eam/wDu7hn8q+OvF801h481a2hup1gS6IA3ngZya9k061sZ/ibp+p20khg
OjC7VRIdpYADkV6FTJYwjGano1czhi3OTjbY9d+1Wv/PzF9N4p6zQscLMjNjOAwJx618geJ
9I1zTbG11y6v5Uj1WV3ijDsCi5zu+hz0r1j4UaHqugeK7yz1Sc3C3enR3MTbyQQxHHNRXyi
nToe2VS4QxbnPksezGeNQu6RF3ZxuYDOKVWSRd0bq455U5rwT48ypYS6NbWUsscr+Y7bZCO
DxXonwjkEvww02QOzsS4dmJLZz6muGrlzp4SOLvuaxxF6rp2O2mngt4DNcSpFGvV3bAH41F
BeWtwqtb3UUyt0KOGz+VeF/FrVNR8QePNP8E6dKY4ww3DcQGdu5x1HtWl4D8I6h4J+KA0q9
vmu7eSyaSGQEhOvPB7iuhZXFUFOc7SeqRP1hupypaHsyzwFiBcRZBwRvHB9KctzATt8+Mtg
nAYE4FfKHjbTNciN/4tN3Jb2V3qMsMUYkYE47/jXVfDbQdVsvENpJqV09xY6zpsjQsXb5fU
fWt55NCND2ntdTN4tubio7H0OJ4ZMhZkZvQMCa5T4geHIvEvhOWGW4FpcW5E1tcM+xVcdMm
vGPg3BJe/E66+0XU8sdkjsqtKxHXA4/KrPxN1nV/GHxDg8F6NMwghYRkBiA79STjsBRTyyV
HGKMJ6RSk32CeIU6ex6p8NtAtPDfhtEa/ivNRvT5txKkgbc3cD1xXbG5t1zuuIwRnI3DivA
PCXg7WfAPxb0mxvroXVrdQOY2jLBScdMHoa4j4oNcab8R9WgtrudYd+/aJWAUkAkVtUy1Yz
FNKre6utPkT9Z9nS5mj64E0W4DzUyeg3DmnSSxxRmWV1jRerOcAV4Zo9nZ6h4w8C3dvcTmC
aw82VfNYhmjBHNQfFfXNS1/xlYeAdFnaNWZfOw3Bc+uOwFcH9kv26pc10ldvsauvenz9z3W
C7tbtTJa3MVwi8ExuGA/KpMdf92vl3wzdax8MfirHod/dmS2eRYJBk7XDdGANfUG7Kkg4Ug
4/pWGPwH1SceV3i9mVRrKrFrqj5J+IRV9d0PPO69vD/AORjTUhRwwU7eSQDUfjkFte8O5bO
Zrl//Izf4VLEGMjEcA8HNfvXC/8AuX3H5fnTviCncR7HGec8VWkQbc4xitKVC7btuBjgZql
cbhKEVflxmvrHZto8NOzKbrvdfl+X1pHbAXBzmpzkEA8DvimsgwFGBjmo5EVzC2l3PaTie2
kKP06cEeldlpnju6hT7NqsayWyr8mwZOc1xKIdhw2TmpY1cA7jkVxYjCxqepcZ21Pvjw7q1
q+n29vIDFMvARu9b09pa3EMp2Id6EMcDJBHT6V4kNRuD5dwjFGXlWHUV2mjeMJrmP7LdIOn
3xxXxs8DNR5qZ7SrxekkfHXjX4b69D461LS7CzW+iWcypKGCZVuQpFZuleDPEUt0ILjboWz
lkt4C7qOmS1ezahfXetfEbVVsYnuZ5Ljy0SNPuKCAGY+lez6V8LNMSW1lvDLczIu+Vi5VXJ
/hIHYGt8TKFLl5+pjSk53UUfJd/wCCPDkqKmmf2rrt7EN91d3AYhfRQD61jR6ci3EMdtbeU
I33Sb49u0jtX3NcaBDY6h9jtdOhSGYZYxpjjt9a8p8U/BKG+1eXUorm5Q3EgaRVGFx6Yrpw
GOo05e+jKrTqTPELe9S3Vo1bcyH5sHpVTUtOsdUvkvZIyVGM56P9a931v4HWFnpsKQfuHkI
/0g/Nz7ivOPGvgnVvBeoQ21xtuLOVVZLpQQr57fWvdpYrC4mVnucDpVad2jzXxgkEHhWCKO
JRm6RchcYFfRfw6AD636iaFfyhWvnTxsD/AGPac4U3KcV9IfD1VZdbOeftaD/yEtfnHHCSd
ltb9Ufb8M63bMP47tj4dqB/Fcp/Wtr4SLs+FmkHPBRj/wCPGsP48H/i30K+typ/Q1v/AAtK
w/CvR3bhViYn8zXwMv8AkWRt/Mz66L/2p+h57+0G5zoijqC5A/KjwVrOreMNfTQtasP7Pt4
tKEMPyEFwCCG/Sq3x0vI75fDd1ECqSo7rng4yMV6vaadDnQtdZkhFlYFJX6ZTYMfrXe6yo4
CnCS1adn2OeMObEPseU/tAoftOgw9f3bfn0zXH+N9I8b6b4Z01vEmpC4sJf+PeMPu2/Lx+h
Fdb8d5ori98PzwtmOSJnBPcE1e+OBP/AAgvhtV7kf8AoAr0MDVlCjh4W0dzGvSUpVGnsaet
qI/2cIB1/wBFiHP+8K8R03xTeafY6TYRbRBY3f2pgwyHYkDn6Cvb/E3H7N9uMf8ALrDj/vo
V5FeaLAfhNYa7FHtlF7JDI+OqkDGa0y1wUJqet5seI5ueHL0R9RahepdeC7u+jOUlsncfQp
Xy34T8T6t4fsNbTTdPNyt5H5csgBPkjJ54+te7eD9RGo/AwSs+9orKSEn/AHQa4r4GWcOoW
fiWzmjDpOixkH3zXn4LlwlKu5q9pGtW8507HsHhSwS302PUI5ARfQxOy7cchAM/yroJBiN/
9w/yrM0VFsNOs9HmlU3Nvbjcq9h0Facx/cS+oRv5V8tVblWUn3PRWisz5M8M+KJvCXjvVtV
i0437P5sZUE/LluvFe/eALZp9DsfEby/vLyzVZFx6OT1/HFeWfByCK7+IuvRzwrLG0MisCB
0Lmvb9BsTonhtbN0CLbiTaD0C5JH6V9Nm9WLapRVm7fccGDi4x5m9NT57+Jdt/aWqa9reN5
tL5LJD2wEORXs/wmuPtPwx0liTmMNHz2wx/xr531vU9fXTdR863f+yNSvHljdl4Mit2Priv
bPgVdCbwFLbbsmC6YY9iM10ZnSawEF/K0ZUJr28k+p5t4w0M32ieIddiizNZ6wyyED+AgCt
L4P3E2u65NZSuVFrpb2yPnPBbj+ZrvPDGlJrPhzxrprj/AI+b6ZRn1xx+tcJ8CreS18b6vb
Sgh4bcxsD6hqv6wpYSpB7wSt9yD2fLXjKOzZY+O1utlB4bsIvuQxsin1HA6V7No+mKbbR9S
DbZIbAQkddwZVPX8K8h/aABOq6CvbY3/oQr3LRjjQtPU8H7PGP/AB0V4mNnJZfQServ+ZvT
SVaTPB/i7ajWPEOtzlSy6PZQkY/hLtzXY/Ayfzvh2YQ2DBcupHp3ry3xlrOujXvF13a27S6
LfTG1nk25UFcbea7f9n263aVrFkWGUlWTHqCD/hXrYyj/AMJqitbWOanO+I9Tz3x7qd5oPx
qvNWjBM9tcJIoPcbQQK9y8K+JdC8em21eym8jUbSN43tj95N4wT7getcd8VPAcnipT4p8Ng
SzRhop4MYLhcjI9TxXm/wAKNQudK+KOnwndGLhzbzJjBx6H8a2dOljsEpQ+OKsSpzo1tdmz
0L432cemeA9DsYyCEuTk4+8cEk/rXc+FdLWTwN4XvVm2PZWhYcZyGTkVx37QQX/hHtGHb7Q
+f++a9D8KqE+Gulj0sR/6DXkTk1gKOvU7Ir9/P0PHfgfgeNfEE+PuwMf/AB6oPhIn9q/GDU
tVm5aNZZRn1ZsD9DVj4Hru8R+I8Dn7MR+OTUXwOk8j4japbvgO8DgA98NzXr4h8rryX8sTk
p7U79z27XtKe41TQb6CMtJZXZycZwjLg14p4/0J9XvfG2oRJvm0+5ikBA5K45H6ivo4AnOM
8DFea+HrGLUPFXj6ykwY55VhOfQpXz2W4qVOUpv7K/U7a8Yzi4WPLfg5qU17400qxmB22EE
3ln2Iz/WrngnbrH7RF7eS/N5ck7jnpjgVV+E2ny6Z8X7nT5RhreOWPB9uB/Kp/hY3l/HC/R
sBmNwP1NfTYiKc60odYL9ThhdKMZdxfjtCLfx5o96g+doFJbuSrda+hbFzcaPazd3gUn/vk
V4B8fzv8T6Iq9fs5/8AQq970oGLw3aL0YW65B/3RXhYx3weHbOunZVppHyb4wOfEnhcE9Vm
f85nq6c5cKOhql4rG/xT4VA6m2l/9HSVbdhkonOACa/beGP9xR+ZZy/9pGy72baowo4rHuL
tLW6MN1E0YzxL1BrSeeJXx5gEhPyqTjdUFwiXamKUg88qOea+gq803amzyoq2rKG97nJt7Z
ioP+sY4zU20bQTycc+1XViRItpwFAwMcVXCjDnPUba1gpW94htN6EcMYx0xn1qZo02n5Saj
3/3+MDtS+cPLO3pVSYj6Ut0caZBJM2AQDmlsbpUtrlsl5t2yPaerHpVy6s1TQFnDgIqKcnp
0rh4bm7u7mzsLQBJDMrRBPvNz1NeFRarUW0dzvz2PfPBfgqz8P6P9tktgNRuSJLiQ8lmPWu
6hC7lJXBI5FU4xMmkW4lIMwjAfJ71bVT9o3ZJXYK+Jr1XOTv02PapQUI6E7qu4OVyQMUgWO
SIpJGCD609fmA4pHBU8DiuVuysmb8qIbuzhubcQSqCqncOOleYfHHT4J/hdclbCW7ntWVoB
GuSvqfpivVScKAeajmiWWN4mUOrcEHkEemKqhWdGoprozOVOMk0fmr4twdDsQT1u48Z/Wvp
X4dDCa2f+n7H/kNK8g/aE8NweGPHyWVpFstLu4juohnhdx5H5ivYPhznyNcHT/T26/8AXNK
5+McR7ekqq6pfmj1uHYODkjnvj0wHgK2AwS1yMY78GqGleMNN0P4F2MaXcZvp4jbxxKwLbm
JGcV23jjwJF44gtre61KWygtiSI0QHcT3rirf4B6Zb3EEya7O/lOrhGiGODnHWvksNXwf1W
NKtLVO59JVp1PbOUF0Oa+NkQs7Hwnbc4htcc9cDGTXoHiDxdpln8N7K1tbuOW81KCK2hjRg
x+bAJI/OrPjX4WW3jTVob+61me1EMYjSKNAQvXkZrBsPgVp+n6tZX/8Abs832WRXWNoxg47
deK3WKwdSjTVSesb6D5K0Kja1TOV+OaCC88N24yTHbYIxg8cVpfHBgfBvhcKepJx/wBa7Px
v8LYfGmtR6jcazLbLHH5aRLGCFHrmoPEfwqk8T2OmWd74gl8vT4REo8oc+/wBeKKWNwsVR9
74WxTozam0tzJ8Uup/ZztdvIa2h9v4hXJ6fard/s1X+0bjDcmX8iK9N1D4cSah4Es/CT67L
5du4Jl8sEuoPC/hVWx+FTWPgm+8Kx+IJWtbuUSFvKGVHcVNDG4aMLc327/Icqc3K9uhzHwr
vRJ8HfEFq3Bg83j6pmqHwEvrS3fXY7m4SEhUk3OwUYyRnn0rsNG+Ec2iaRqem2niSURahD5
T/ALocc9fyrAT4AQwsBH4llXIwcQjkfnW0sRgqqrR57Kbv9xj7OslBqOqud34L1iHxF4j8Q
6zbPuthIlpCccFUHJ/Emu0mz9mmOCT5bdO/Fcx4F8Gx+DNCbSluvtO6UymTbtzxjpXRX9tN
dafcW0FwIJJIyiybc7SRjNfNYqdKWJvT+FWPQjfk13Z4H8ETH/wsjWgXXcY3Kg9/nr2zxXf
Lpvg/Vb5jjyrZyPQkgj+dcZ4M+FUnhDxL/bEGvNcEhkkiMYAcHt+ddZ4y8My+K/Dr6PFqJs
UkcM7qmSVH8P8AKvRxtejVxkJqXuqxhSjKNNprU4U+HoL/APZ2S3lQCRbL7Wrkcq/3iR9Rx
WP+z5dA2+t2ZK5VkkC5+oNejP4QvD8OB4RTWCGEPkfafK6pnpj6cVz/AIK+Flz4M1aa+t9b
89ZYmiaNocA56H8K6VjKU8PVpTnvK69CHTkqkZJdDQ+GpDReIiCedUlNZXhfTItN+OXiRIU
2xz26TYHbJ5ro/Bfg668KHUPP1X7eLybz+Y8bSTk02x8FXtt8QrrxZJrHmrcIY/s/l9E7DP
tXLOtTUqyUtGjRQdoeR5p8fGB13QY+4Rif++sV7faTpbeGre4PSO0Viewwma8+8bfCy68Y+
IP7Sn13yI0CxxReV9xep/Wurl8O39x4DPh19W23LW4gN2qYyOAMj6VVerQqYehBS+HczhGf
PJ2OQ8GaPb618ItVFynmLqc9xNyOh3HB+tcV8BJhb+LNXsGOS0PGOfusR/KvXfD3g+80LwN
N4aj1fzXYOsVz5YBjDe1cr4R+EV34T8Tw61D4g83bkSReVgOD1ro+u0ZU69OU9Ha3yJdOXN
BpbI2fA/iC0l1DxBoU9wiXNnfysFc4JjY5J/OvJ/Dltb61+0VPPpqBrSG6klyh44GD+tdT4
m+DGpaprt5rWla8lrcXcrO0TqUCgnoCOa6/4e/Di28EWk8sk32vUrgBZJsYCr/dX2Pen9Zw
uGpzq0pXlNWt27kuFSrJc0dEcd+0IQNE0ZT/AM93OP8AgNej+HMJ8M9OIOf+JcD0/wBiud+
IXw4v/HGo28ra0trbWybY4fKyQT1Oa6HTPDup2PgQ+HX1RXuViaGO5EeNoPTiuSdalHB0aP
NrF3fzN4xl7WUmuh5J8Ayh8Sa9k/MYhx7bjWDYXEfgL4+zC6zHa/aJIyfSN+h/M16r4C+F1
54K16TURrS3UMyFJIfKxn0OfXNWPiN8L7bxqsd3aTLZ6lGoTzCPlkA/vV6Lx+H+tyg3eE1Z
vsc6oydNO2qOg17W4lu9H0uyvFNzf3CnEZ3HygMs3H4VkeDF/wCK38bMG3L9sUcc/wANc34
C+FGueGfFNprer6rb3axRuqxqWYqT0xmuy8LeEL/QPEOsarc6sl2NTfzGjEe3Y2eK8yssNQ
hKnSnfT9f8jpi5SSclqcvBpMVj+0c88SbUurEzEdMt0P8AX8689t3HhD9o12ucRxyXTDJ6b
JB1r2SbwdqUnxOi8XjWFEUcfki28v8AgxyM/Ws34j/DFPGckOo2E6Wmpwrsyw+WRc5Gcd66
8PjqMZqM5aOFm+zMKtKVrx3TPOvicV8SfGfSNFtCJRAYom2cjruPT2r6GZFitCgwNsRX8lx
Xmfw7+FLeFNTfXdZulvNUwQmASEz3ye+K9MuF/wBFm542E598Vx4+vSl7KhRd4wt+ZrRi0p
Tluz5B8Und4p8JgHH+gMSfrLJUrSqgKZAY+/Jqv4mAHivwuD0GnE/+RJKrXkJuFDxuUkzhD
6Gv3Xh6bp4FSR+ZZolPEtMt3UC3VsIX4LfdfutTxwwWkYVCF45I53Viw3WrNci3aNUaMbWm
PcewrR+Y8NI0pI+8wwB+Fe9TnGpLnUdTypLlVh0kgJ9qjJTy89KRs9A1LIuQB1HU11NvqYo
gIyo3chulPjwsHpn2pjEucAYUdKnhUMXJB2jpWdxn03erLeeFYbaJflKLyO/y074P6XbT65
qt8IcmK4WNWbkqQOQM9K5aDxZFpvh9Llj/AMsxhGPXjFaXwR8QRPcaubplgRroyDJx8zD+l
fMOFSGBaid8WnVPoy4JWL5cMc1JFdA7QxyccgCsptc0qW0keC/gkEZ/eEOPk+vpXP23xB0a
88TNpFgWlEIAlmA+RSfevlVSm90eu6kVsz0DzVUZ5UYp+4McE4xXLa7rL2VsJ7NxMSw+UHO
a5O7+KcVjHI11H+8XpGOpPpirp4SdTSCuTLEQjueoOQGwaoi9B1A2ufmxury+4+N2nnSWca
bOl2UJVCOPxNdL4L1WTU7CHU9U2RXVym5Y9w4X1NXUwFWlDmqRaKhiYyaSZ84/tYaXPF4m0
HV3nQxTOkCR/wAQ2kkn6c12Xw6VzBrjFv8AmIN/6Alef/tS69pOteLtCg0u7W4aykEM5T7q
sWHSvRPhxj7LrgHJ/tB//QEr5ziSMo4aEZK2n6o+gyOS55WO3we/JoHA+YU5j+BpMZGM1+b
t6n110IeTkUAZ7U4AYwKCMd6LsY3Yc9QK5HWPFKTxXGm+GL22udbXKiJjjy+eWP0rriSeh2
nsc4rxrwiB/wAL68TsMAhDjPHpx/OvUwNCFTnm9VEwq1HFpLqdne+M9PtPDn2lNYsZL5fkP
mMURpVHzLUvhLxfF4ihdJLmzF2DuFtbSGTYnbJrzrU5NK0jwjrGvXsMc9xDfXENpGwBQMzA
b8eoxWl8MtMt/Cvge71/UWVL68je7w3DCNen616lTA0nh3KK1eiMlVfOj0m28SaHeapJpVp
qkE19GSHgVvmXHXP0puq+JtB0OVYtW1a2tHcZVZG5I9cDtXzp4b1R9G+LGkarcpPC+oEm48
5MZL9x6jpXSeNLfxDofxEufGdhp0OtaaB5ZDgSJGMYZSD0x60v7Hp+2ipPRxv8yI4l8rfY9
jl8XeGYLaC4m1y1jinBMTs/DgHGRVyz17RtQultrLUoZ5nTzAiHJKf3vpXhkUGi/EXTfD+m
2Nq9gP8ASxsHIVwAwwfTJq38LLjU9N8UavY6/hZdGsjGSQAdinI5+lOeU0lCTT95dA9u3Jd
j1CHxJJc/EF9FhubIWkMBDoXzK0uew7YFdUWCozE4Vc8njgV8s6frL2XxU0nxHOk8cmoTtJ
MJU2jDNtG31G3FfUFzCs9pNbrJsEqGPev8OfSuLMsHCjKkns0XSq+05r9DIPjTwmGK/wDCQ
2IIOOZRS/8ACZeFlJWTxBZKR94GUcV4oui6X4n+LMGjaVBHDo2ijM0igDzNpyxJ9zxUVpp1
7qHxP8VRaFbWE8iRkqLhQRtyPu9s16H9lYZJtvVK5l9ZlbY92k8UeHIFhabWLWNZlDIzScM
vqPWnz+JNBt7gWs+rW0VxgERGQZIIyP0rxb4heF0mttL0uwJEthYzXHlgZKEMCV/Dmue0yD
UJPiL4avtXYyXF9AJWUjIC4KgY+gpU8nw848/MOWInFq6PZo/H8TeIv7PabTV08ni7+1jlf
7u3+9XRTeKfDdrcPBc61Zwyx/eR5QCPSvB/AOkX2qwamkVjaT2T6gI53ZczKM9V9BVzU7ea
b43XNppmnQatI9ksaLKwCfcxvP0xmqnluHlVcE2rK5Ma0krrqe2t4q8NRRJK+tWWyQ4UiUE
N9K1vOj8rzd6mPbu3542+tfNvi3wS/g7QfDtrdTpPdXOpF5dvCpnHyrXo3xf1iXS/h2ttZz
GOW5KR/KcEIB83SuGpltJzpqjJtTuaRrS15kdnB4o8N3t8bC11q0mus4ESyAsTnHFTahr+j
6Mq/wBq6nb2Qbp5r4Jrw/xto+naX8JvDOt6ZAkF7E0bedHgO5K5OT35pfATDxd8Wb678Twi
eaG1Bignwy8hecH863eVUnB1ed8qvdeglXk2odz2g+KPDrWkd2NasvIkYoshkwpYdRmpB4g
0QXMVudVtxNLgpGHG5s9MDvXj/wAXfD9lovhaKPTljhiudRWVYQBiNmHJA9OlVZrHUbb41+
El1W7hu3a2QxtHCECrtPGO+PWoo5bQq0lVhJ2adk/IqVeUNGup7ld63penzRw3+ow20kgyq
yPgtzjgVobv7uD+NfNPxc1Fb7xXdXg84f2ZJHBAyofLLDJcFvXJGK+gPDuqJq/hnTtSQ5Fz
bo/Hc45/UVxYzAewoQrJ7lxqc1RxNhM4xyaecY5/KmIcYNKTk5xXlPR6mr3Ae1LkmgDNGMG
pEN7f1qG6wLKY/wCwf5VOBniobtf9Bn9PLb+VaU/jQnsfG3izLeJ/DIQ8nTf5ySVaSHKHbj
A6Cq3ilQ/inwwBkf8AEtH/AKG5rUhVdyxDrnANf0pw60sEkz8pzb/eJFaODJDSHjr+NRSgB
3AbIzxWvNCkKEdS3b0qkIQhOVya+jTWyR4zehS8n0P40kwJXAzk+lTu+FZSvNKgPlgd26U3
sESqqBQV+YenFXraEiIvg89jU9rCm7YyEnufWrMqx26HGXJ/gHJWuGpVUTVK5i6a95q0lva
NM7x8Es38IxnpXpvh3yNItHsLd3cGTczk85ry7Rb6Wwhiht4w8ku3DE9BjpXVtqkO6MzXf2
aUnJ2jJNbKmnHVE3s7pmjcQS/2hI1ldzj7SzGeNXO1vqK3NC1ufw/qiSiDzLOTCStjLDA61
ztlLPby3N3awSXIdfleY4GasTQTTRCS8mJDKPkQ4UGhYaE1ZoUqklrc9FvvinZW19bQaXaT
Xu98SsflAz2Ge9cpr+t3V9qMmoxaW0rZwQilttU9J8J+IdTujcWNmlvFF+8VpCQG98V7F4P
sNNi0dYNTmS0uh80oPG4+3rXBahgW5w1ZpeVZWZ4Vc6tLdWyoiBHGA2MnBP8ADXY6IvifW/
B2r6dpM5fVhHsjhwdxTI4B4xXsFh4A8BXutf2haiNLvzPMKhsK5+lejaX4e0nSJ3urS1SK4
lUKzqvJHpXn43O6MqfKoO51UMG76s+IfFvwU+JUOkWOpvoUlxsnSSWNHDyRjuWFeseC2utK
tNVmvtOvEt5r1pEnEDFCu1Rk9xyK+mzGh54z3ApiwxmNkCAA9Rjg/hXxOaSWZq9ZbH0eBqy
waapnkKSJPCJYmDoRkMpyMU/oAeoNW/HHhy08MaLP4g0aaS0eORWkthzFNuYA8fwn3FVAcq
JP4WAIr85zLLp4KV2+ZPbyPsMHjFiF5oUMOpoYgjg07nHOPbFNK59q8nZ2Z6Q3d29e/pXn2
p/Dy5PjKfxT4e8QS6Vd3A2zDyhIDx25r0Aj1bA9+leJax4y+JNjavq8Zs4tOmvfs1sskfzn
JwG+letl0K8nL2Mkk+5z1ZRjH3lc3Ne+FQ1fT7CyXXpYo7V2lbdDvM0rHJduR+VWpvh3qN3
Z3cN54qkme4jSAN5AAjiUg7AM98da5rVvFvxG0HSdTl1WSzS9tPKeIpFlZUdsHHv0rUfW/i
Rpcmj3+qSWM+mXTp9oFvH+8jVvXPuRXpuGMUbe0jZbfmZKVJu3LqbHi34ef8JTJpUv9pizb
TVXY8cALOwI569OOlRXPgTxCTqMWn+LWgtdR5mhe1DckDcVOeM1nT674+vfiLqnhrRr3T1j
s0EoeeLGAegpNP8AGXimbQPFUN41vFq+hc+aiZSQemPXipUcZGEffTtb5XFz0nJvlNrQPh3
b+HbnSnsL8hLHzC4aPJnZ/vEnPHQVNrngW61bWtT1G11dLIahbLbOBb5O0HJOcjOelcafFX
xOt/BUXjCZtNlscLI0Cp+8KE4rZs/GHiKT4k6Xo1xLAmmalbC6iPlfMcrnZ19aUqONTlWc0
3Z7dLFe0paJI0fFfw4TxLpej2Q1IWh0sAJMsO5mwOB1GBXYNZ3j+Hzp/wBtUXXkeV9pCd8Y
zj/69Yg1TWbj4ky6RbTRHSra2WWYbMkM3Rc/TmqfxI17WfDHhuPVNFeISecsbLIu4c9D+dc
E/rVaUKDkr7q5ouSMZOxz+k/CTVNJtbq3tPFzRpeuDdFLYB3HUjdu4zmrdn8NNX0nxHe61o
/ihbS4vAUZRaAgL27+1Up/FPxB8P3+j/8ACQJp0tnqjiJTApyjMMjNV9F8TfE/xCmrTaadM
WLT5mhJlTDOVznH4CvWlHHtuXNHldtTmXsux1Wk+DLnT9V0++udXF2beOVLgSRZNwZDyc54
44xUGsfD+51LxraeI7bVksxZII4YBBnC4I65960vAXiS68T+EzqN9CtvdQyPFL5Y+Ule9c7
4D8dar4i8WazpeoywC3swzRBI8M4BPOa4v9sUpuLScVqbydOy03DRvhlruhWN/Y6Z4x8iG/
ffLttufwO7itDSvh3Lpfj6LxLHqysI4RAbcxYygXb1z+Nclq3jn4jWUP8AakNvYpps96bW3
8xfnPJwT7cVvW3jbxFoFlr0njS1gW4soklgWAYWXdwMfjiuirDHSjzc0XzaGS9nF2a2Nrx3
4In8Zf2YqasLBbBzImYt+W9eoqu/w+l1WDU4fFGtNqf2uFIIisXl+Rt5yBk96wZtU+K66Ev
iVns0tnxM1kifvIoj3568Vtav4l1+28feHtJsp7YWGqxGVmePJGBzjmsILFUYqjTmrRTtby
1NH7PVtGdH8K7+e10/SdZ8TNeaNYSeZDbrCFY47E5rS1n4dLN4pi8SeHNTbRtSjQI+IwyOu
MdOKd4r8R6/pXjfw/pGmzW622qOVO+PJXGM9/esY+JPiFf+PtZ8O6TJppj0/EgkmjxlSBhf
rVU5Y2olUU1tez9bEtU4pqxa1r4Z6z4i03ydY8T+bcm4E7yi3GMAcKBngVcv/h/qN54x0vx
MutxR3GnQrDGn2fIOBjJ+b61gReL/AIjXXl6RbWdqdfW6dZQy4RYwMhs+hrJh+IHxOk0jUd
Xjs7Ce102cwXCxLlwR1IHpW8KWOt7s46dPUjmprRo7l/h/LN4D1Dw1c38U0t9M0zXTQ5IJb
dnGeo9c1u+DvDs/hbwxb6JNffbVtyRG+zbhSc4xz6mvMX8Y/FWG40O1mt9Ojm1gt9njdOcc
dfTg16L4H1bXNU0y8j8SRJBqVpcGJ1RcDGMgj6iuPGUsXCi1UmnFu+hrCcXO6Vmdco4pehH
emgcdad14r5699Td7j84HSmnrnFOPAoGDQIZ92ob050+47fu2/lViTgVVvT/xLrn/AK5N/K
rpr30J7HyB4hx/wmPhsY4bSl4+rPWjAoRRzjbzz3rM8QEnxp4ZGOmlIf1Y/wBa1WdFG0ck8
fSv6X4eS+po/J83/wB4kK8qSgBgRjoarSsDnkhj05p2GVWJOAfxqvKpcAqea+kUeh45GqBh
uycn1qUK4TzRjCVIqggIg5HWrQEaxLGE4PXnrSezC5Jbtugyrc+uK9I+GenQSWlxfXVvG8k
mQrSLu4Brz2zjRoJIgOY85P1FeoeAtQtT4XIgYFo22OP7pBr5PNZz5GonfhrdT56t2eCO3k
DEMMbSOc16B4c8ITyv/beuJtDpujgbhj7msTwLpcepeJtLgvU/cRKZSCPvbVz/ADr3DU7NJ
7NnWQIDGS3Hp/Kvop1rSjE5eU4oG1ZVgRii5xwOv4V6R4T+HEN40d/PIzxgZaAjg+hrx5L1
Gkj+VlMZLEj0B7V7x4b8e6bp+l2aGfzLmRAGI52j0IrkzGdanC9FXLoKLfvnpdt4P0+JUde
NqhAFqyPC+mx2qwNaJIMcuwy2fXNc5YePLe61u3soGErTfKQO1eio3ybtuScHBr4atKtCTU
z26cKbXunDXnhiK3lW5jO3B+8vUVLdarqlhCrQXnnBRyGFdbdRK8LIxwGHPtXE3Vql1cyW0
TBcnBINRCpJ6vYJrk+E6XRddi1aEs22OdRh0J5+o9q1w6KDzz2Bryi50fUdPmkv7S6IkhHX
P3h6Uan4xmlltIS0ttNsGdy4DN9aUsLzPnh1JjiGlqen3lnbajZPZX0SzwyqVdGHBFeZ6/4
MuPD1sb3w1dySxRKWexnfcGA6hT2PpXaeHtYXUbBRK/79eMZ5Poaj8QXlu2mToJd0kXOPf0
rinhozbp1Fc7KWJlTXtIM880zUYNV02K+t8hJByCMFW7qfQirueK4rwxM1j4o1PQowTasgv
o9xyYy5wyn8RXZg+tfnOZ4N4TESodFr9591gsR9YoRqLqIVyCPUYNeYfFq3jtvC2jwQpsjS
/jCj0Ga9Q5rzX4wYOgaRz/zEYqnAX+sQvodVX4bh8XbSNvh3Pdbf36mKIN7Fx/gKi8M6N4g
j1i2g8R6imo2N3pwEAVcbMEHB9/f2q78Xf+SaXBAAPmwf+hiurglgsfDNteSAAW1or5J6fL
611e3lDCxirO8mvwRilepe/Q8mu/E9l4U+Lnie9uUkkb7KggiVSxdhyPp9a09Jsc/CTxF4k
mmSa81qKW5kK8hAeAv1FL4egt9X+LviR7m3Qi4sI12sM4DDmsnQZZdO8AeOfCs5JOmeaYx6
I3pXrTs4qEPi92/mYptPmvoZ9p4itfEPhTwx4Asp/KF2FW6uWUhQFOdinuT/AFrrPilYf2L
pegeJtOjKHQ50QgD5hGSBg1z+raQsfwU8N+ILKNYbrSfLuN0YwdpPP17V3fj27j1H4PX1+B
lJrVJV79cYrOrNKtCVJWjzNNDi24tSLPgPfqOn3/ieZCj6xcecgbtEBtUfTHNZXxkKp8Px5
jBVW8iyfYc5Ndd4RVP+EJ0UKu1RaR4HpxXJ/GVA/gJEYAqbyJTnuM15lKbeYL1Nv+XVzNjd
vH/iTSGsonGiaKBLJOVwJ5QOAtcbo3ji28L6B4ns4t0upXWoSpGoU7YwxK7mbtXvunW8Ntp
FvBBEkUYiA2ooA6CvHvCvh+DxB4K8Z2jQo00t9MFbHzcEkD8678LiISjKM42imlb1bMJxaS
t1O00mxh8H/CyRftAmeO1kuHmXo7uvUficVwvhmCDRfiN4ZKyK0epaSUkZDkO/UjPrVuw1a
XVvglZ6XM5NzJdppki9z8/P6Cs/xR4Tj8C+NfDWtaZJINK+1ohiZtwiY8ED2Na0Y3nUpTdn
Jyt8kKUm2mtkdV8VbaG08M6BawjbHHqUKqPTrUHxbt4Z5PDMTJ81zepG5/vKOcH8au/F4Z0
TQyAcHVIufwNQ/GCKWPw9o+rxpuGn3scr47DpXNg3f2KfXm18zSWt2j0s28RtRAyBo9m3ae
eMYIryTx/Y303xM8I2Oi3qWFwIpBDMy7gmM9q9ZtLlLqxt7mIho5o1kU56givNdduo7z4z+
EZYG3KEmUnsSMg4/GvPwHPHESklspab9DSo7000YOq6Z4j0/wCJ3g/+3tcTVDJK+zy4tmzp
n86iuNP8S33xW8YJ4a1SKykSBRIHXd5g2jgf411HjVd3xT8EDjmSQnP4UeFsf8Lp8YHsIo+
n4V6irv2Kq2Xwdv7xi0uZ+p1Phmwtzp9jrEsWNQks44ZXP+zxjH1zXHfCu0hvdF8UWdwu6K
bUpVYetehR3sP9sf2PAigrCJmwcbQW4/rXDfCABdM8Qd86nL/OvNU5ujVnLd8pvLWasQ+OE
VPiT4FiA4WV1H0wtelRW8UVxLcIuJZ8byO+OB+leceOE/4ul4H95ZDz9BXpuOFrHFSfsaT8
n+ZUPikSL2FP2+9RA8ipA3NeToaMcV96QGlJpucCkSD9aq3n/IOuvTyn/kassc81Uv8AjS7
v/ri//oJral8aB7HyFroz418NY76QmfxLVorGvmbs/WqOsjPjrw3x10iLA/OtSVAh+Uc96/
pPh92wiPybN/8AeJEEw2/KAPWmnEcIbALHgCnHO8Buh7ntTUhDsZWYbFPHvX0t7I8cBNb2y
5nlVHNQrqFrNcbIZPNft5YyBUyxi4l3MBt78da1dJ0e3tYw8Q27myPeuKpOpH0LViKBbi2t
JZmGHI/i7103w2voUlvbWa5iRXUSkNx82aw9cuhDmBGByK5kSJBAziQxyMeqntXFXo+3pu7
NYS5SXTNSuINOs7+ybY5QAjuoxjH44Neh2Hjy3u9FvbKY+TcfZzt3HqccjNeS6JqEd00dms
ZUxQF2cHIIGNvHr1qe+UrA7I+4ck5rroKOKw6qdUVXXsqnKj0DTVuPFusPHoemNBalI4nlP
UHGG5r1rwf8HLyO9aXW7giyjwUjjbk/U1X8By6foPgWxmWOMFokdyBzIWr2LSvENhdaesu5
Q+wAKTXhYnGV4RcaZ2UaUJL3iLSfA/h3RNRXVrdGEyA4LPkD3rrbXUbS6jaSOdT2Iz/KuDt
5rzWtWe0ilKW0fMhU/pWhrtlBp/huaa3ZopIVPzg45xXiVYurOMakrtnZBqEXKKF1rxda2m
qLpZmVbhuoByMfWmyx21tbte+bmV13hiflxXg+iajceILy+m2szWcnl5Y9ffNa+salqsNqI
ZLsiDb9wn9K9R5WlFKL1OX6y23c9HkvhdWsX2eXzizcqvOad8QrG0m8Ci5dFgvoY9yMvbFe
UaFqd7bvDNa3oEStyO+fSnfEnxvdJ4YaN5wjXCmIIDyfWpjgpqa5SVUSTuVvCPju9EsrPLs
a0VIMg/f4zureuvF0jW0xluPM84EgDqxr5/0LUW8i7RZNssr7gueW+ld1o002rXEFtYBZry
RwkMWep9T6CvaeX0klUnocqrNux3Pw+826u9Z1W5cyTNOtumeyKOn5k13Fzd29pam5uZQkQ
/j6g+w9T7Vkad4N8S+DPC015cLb6nEjPcTRQZEm5jnA/vDPFdn4O8Ji4S28SeI18+/cCS2g
P3LZSMgbehOK/HsflVTFY+pUm/db/DofoGFzCGHwcIRXvJGEkmuTW0c1r4W1CRZRlC4Ccep
54rz34p6d4jvo9I0ptHNlKt0s/nTyAREjou71r6nwByMAelY/ifw5p3inQJNI1FN0ErKSR1
XBzkHsa6aOU4ejJSje66nJ/aleUtUfOHxId9e8LR+H9OurNL6eRC6yTAeXjBxn6ism60/4n
63p1ho1ylhFp0LxrcNbTAs6DHB59K+lovAPhNNNXTBodsYAoHzplj7565rhfHfgfT/DWmy+
JvDifYJ7T95IiElJUHVSD7ULL1Tp8lNpvV6rrY3WaP2i51ZHBeH/AA9r9j8UNW1q4sYo9Ov
YlgjZZAWQL04rI1vwj4qk8S+KLzS7CFrPWLYQoGmAII7kfnXqC39qukxalNIkFu8Yk3MQAo
YZrPTxTo7oZUadogP9atu5XH1xXzUa+Mc5ThC9tNux7kpUVFKcrX1Rztr4e1ZfhC/hu7s42
v1tzbKqvlWPY5/KqE3h3xVN8G08KNaRNqewW5JlG3aD1z9P5V31jqenagP9Bv4Lg9kVvm/K
ryhQcEDpjPauOeKrUXacba31OmKhNe47ox/C9re2PhPTbLUYRDdW8IidVbI44yK574l6JrP
iHw7b6bo9skri4WZ2d9oAU13pxjOAB69qaTxgdK5IYmUa3tralqKa5WUoTcx6Mm+AfaVhA8
vPBfHTNcb8OdC1zQYdYi1mzji+1XLXEZR92dx5B9K78D0po2qNvSmsTNQlF/at+AOCZ4rpX
grxnYeJYpJNPg/spdTN5tWYFsHI/Sux+Jegaz4j0G1sdFt0lmW5WYsXChdtdzuGMZz6H0pO
M5wK6Z5hOpWjU093+mTGlZNHnvjjQvEviHQtBtrGzjae1njuLkGQAZUcgV2OqaRDr3hqfTN
Qj2rcQhXwM7Gx2rTAUc9DTsjIPf1rmni5uMYx0s2V7JLY8itYvil4Z0qXw7Zadb6nboClte
eZgop6Z+lWE8LeJIPF3hbUUs0kttLh2TMZPmZn++2Pqa9TOBjFISCeTXT/AGnN6qKT6+ZHs
XaxwPivQte1H4geH9X060jls9LJMjNJtLbuuPyrDGi/ETTfH+seI9I0+yaK/wAIEnl/hHQ8
d69YIBOT1p4Qck4zSp5hKCSsnpYuVJHBeC9K8UWU2t6t4oSN9Tu2AjCPkBR0X2FHw30HXPD
ttqsOs2scS3V0bmNkfdw3b+Vd3x16GlwOeevWsZ42U1KLSSdtvIFT2OB8W6Dr2pePfD2rWF
pHLaaWxaRjIAW3YzgfhXfA8D14z7UfLu6D6elGAFwOnpWFSvKpTjB/ZViox5bi0ZxzQOF+t
J14rmKZIGzzS54qMAjvS470aC0HGquoHGl3Zx/yxf8A9BNWBVPVGYaRe4/54P8A+gmtaXxK
xMmj5G1xmHjvw4QMEaTF1/GtY4Z9qyZY9s1k66qyeP8Aw+jqWH9kw8DqeDSXOiXttK1/YzN
lfmMbdq/ovJa86GETUbo/KMzipYqSNb7O8rMzZEfSmtFlljj+70Hoaq/27cX8CLY2xkuGAD
jHyqa0LC21AHzL2WCMA/6tBk19HHExklynjcltCzDZN9lZhhQoNVoruSExNLNwh+6O31q9c
3UdvbMOQZO1c7LnBLFiSc5z1qrc24th91dNdXkjMMAnioYdNvdXuWtrO2eeSNckIOgp0FpP
cXKRwRtJLIwWNB1YntXt3gXw1P4Y02afUAgurg5wBkoOOM15ePxsMLDkT1OqhT9qz588Llt
OhSU6XIkV/uaO4k5+RV5Hthv51JeSMEKgDAYHHrSaDLJPaEPPJIsbFUTPCZ5Kj8a1rbS11K
7kySI4Uy3uSa68rjKOFVzTGSUsQ0uh6Rq+qLbfDrSbuykSSNZFyEccDH3fXislvifeWkWIo
nkIXoDiuKe3Av3hjysCnaFHTj2qyLDcJZ0HyDABxVSoxSbaOfmZ6T8OfjNLoMt7Lrls06XU
gIKHlK6zxr8abHW/Dc9po9vJ/pHyKX4YMeOnpXzbeFUjZlI3g9KoWupXolLxszAdjXlzwtK
U/aJanSqs1FxR7j4I1ObQPDVwLuPfI8u8up3FvrVDWvEt9q8otbG0PyZYMTjr9a4TRvG8sF
oYGjUSnIb3qtd6nJPcm4WYhSuDg9K9OEYqz3MNTrR4ovtCh+zXunyRYPySE/LI3rmuT1zXr
jVrxLi6csB9yLPArQu9Sn1iCzthFuigA2o/PP8AeNaNj4bsoh/aN6sUhU5CMBtY+mK6FBx9
6xmpK9jmvDdrHqXiCygeTylLDLIeQO/NfTPhKw0HTYRJpdpBHkYaUL8xx3zXlA8NWSLJr+g
RxKxjIktgcBfUitTRtUvlht4AjRqEyR03GvOxdN1o32KT5Hoj2Y/EWW2jWzm7zpCkwGRGhb
Br1i0uLe6t4pbchkI4PpivlO11QXOs3kLoNlj8vl+rkZBP51v6b421/T9Ml3sot3+QEHla8
OvlvtEvZHo08S46yPoyLUbSW6ktYpleeMZZAegp08pntJorK4QTlSEbrtbtx9a+Z7XxJfW1
5JeRzyIzDaz5+8DXV+DvE93a68kCM9ybnAKE57//AF65K+UunDmbOmOL5nY634d/ES81zVN
R8J+JoorXxHpbbZFAKidOzr+lbPxKs9V1XwHe6PoluJb29xCu84Cgnkk9q8b+MsT+HfiX4f
8AE3h6dbbVZkeW5iJxvSID9COP/wBVfQ2j38eqaRZ6lEQ0V1EsykejDP8AWvDjam1NHoNXS
djyrwx8PNW1i30258YSxx29kwEWmwjKMV4DOe/SvWl063iHkR28QgxgoFGPpirZVegXGKXH
Ge9Y35VaGiu394nd/G7nnniX4Yabqrpe6O6aTqELbo54UwM5/i9q4m11bVNTupNCsoIz4iS
4a2liBysQU8yH2wQRXvajH3hxj8DWdbaFo9prV1rFrYQx310AJrhVw749TXNXw9HE2daOqO
ihiKtBONNnA3fgjxRaW6TWGuR38oxuhuItiue+COleYv8AEl7e5ntbrQDFPbyNFIjXsS/MD
g4yc4r6cZBhiowO9fDXxN+Gxi+Jep33iG3YS38r3Csr4DpnA2j6VrQyShj3ZpRZSzSth1d6
o9Gb4mIOmjqT7ahD/jTP+FmDvoY+v9oQ/wCNeIH4c+Gmb90JsdMNLioI/h94dWdhOLgx44P
m9DXb/qVF6AuJn2Pdf+FnKOP7FX/wYQ/40f8AC0UA/wCQIP8AwYQ/415Fb/DbwTKEDpdAsM
5E5qPVPhr4NspREouRuA2sZsg0v9Sop2Q3xJI9i/4WigIzoq49tQh/xo/4WjHj/kCr/wCDC
D/Gvn688C+H45NsccwwcH94aqnwXoIdQfNwevzmt/8AUZPr+Zl/rNI+ij8URjJ0NQP+whD/
AI1H/wALSQttGhgf9v8AD/jXgEHgjw4JSZlnKD/prTZfA+guJWtxN8vYy9Kl8DR/q41xM0f
Qn/C0P+oIv/gwh/xoPxOJ5GiLj/sIQf4183DwbpYYBopuf9s1Zj8E6CyA7LjdnH3zV/6hq1
/8xrid9j6HPxPI/wCYGP8AwYQ/40n/AAtA/wDQCH/gwg/xrwWLwD4flkChJ2UfePmnikl8A
+HYruJDFdMjfeIfpUPgVf1cf+szfQ98HxQyR/xI1H/cQh/xp/8Aws8f9AVf/BhD/jXjdr8M
PCVxGCVuwfearL/CnwirAYujn/psaylwXCO7/MtcRy7HrZ+KGemhpn/sIQ/40h+KBP8AzA0
/8GMP+NeXXHwi8HQ6VNc4uA0aE7jPxmuWtvhxob482OdQ3QiTrShwbTns/wAxPiOXY96HxQ
2nJ0NT9NQh/wAaePikrAj+wf8AyoQf414kPhb4c+zCYm4Iwc/ORjmqy/DnwxIC0TzAA45l6
1S4Jpvr+Yv9ZJdj3P8A4WkAcf2Cc/8AX/B/jUN38SjcWNxCuiBWkjZATfQ9SMevvXj9h8KN
Bu8vsuTHnG7zMfWtiP4M+FAN7NdDHQmXg1g+EaNOW+o/9YnLocxqeI/idpEQljke20qNXMb
hwjBfUcVvys7L5bnKY3Eg/e4pv/CCaJ4TkOqWjTSSrlQHbcMGog7TEuvKScnjGPav0TKsM6
FD2bdz5PG1vbVvaIggiELFYYwik5KqMc1O7SO20HDAcD0qWNJGz8vOeDTru3kMXyD5gCSRx
XrKEY6JHAZMsu7cZR5rYwoPaqSqjyBSTg88U+QNnaWIYD86rsxDbmBG3sKHohpHpPwv0M32
pS6474t7MlUz3b1r0u4vmMsghIVOK8x+F3iO3sXudCmV2luW3wgDIz3FddcSu80jqcDtj61
8JmNOc8U+ZaHq0JKMND528PRSwaTG5XczHJAFdZ4duGS6urNh803zID1zXCalqv2bR7aKCU
iSUclT0H+T+lUdN8UXdhMjyK0zRfMpHUfU19RDMKVKMaLZnLCVan7xdWelxQmG3klnCiSJw
ZMj1NdDqz6ToumC0guftVxdRiQRQoXZAR3A6V5lceM9Q1W5jjsdFdJJQF3PkhznivTvDvhv
X9P04yyRRw3E43vLIx3v7dDgCvCzXPaeHilTdz1MvympXlaojzK5CT75InBGcFfT69xVeJp
pbgwWUb3Uy87IE3HFdHfeFrW/8SyfbruW1jJ/eyRODu9eOK9V0/w54S8FeFbfXvDcwjuJUK
C7uCXI9mHauKfE6hRThC8meguHpKrySeh4Vb6cr3nnnMagEyZ42egIpZLiEyGFACh56Vr+J
vEFzqmr3ct7axQXEChbkxIB5g/hfA4yOhrAMbPMskYyu0fMo4xjrX1OX4qOKpKpsz53G4R4
Wq4tmxaXc0TtIkpQ4x9RWjHfTSxR24fzFU/KM9zWdpNprF/byTabpT3cGMl8hVI9Rn6VFYX
IGpJaXELWm9sNLIfliX+8a9GWOo2cVLU4I0Jt3OyttQnXS7M6fIbeTDGZ3OUbngY/CoL7xd
fafI1kktq04iDBlVuMjIq3qFnJPptvBptm4hSMRo74VdvUuWPHQk1yevT283iK9nsp1ntI0
jhgdRgFFUD+eea+awzqYiryt6M7nFQjd7nX+BNWuE0bW7++LTXt7crhiODgciuyt/EEkujp
psVhG1w+R5jDdgk8cd6818N30baV9jkk2GOQn0znvXeaPHPp7RX6QsDJnyXbuf7w9q9pxhQ
o76nNFSqSOs0Lwlrt5q8do9oVBwS7coq9z9favftH8PaTpFrELO0jWVAP3pX5mPrXivhjxr
qej+baHbOjyBzvP3STzXcePfitpPgnQ7d/L+2andqTBaxnJJ9/avkMxxNapLV2SPboUEtOp
4v8adSS7+LWpQq2Rp2mrbDByAz5JH1+YD8K+pPDcS2PhbS7OJdoitYk2/3cIOK+L7aHVdb1
i8vtWhA1TV7pJmjHO0tIuFHtivrvUfEg0/VtK0CytjcX96w+RTxFEPvSN6AYrwIz5+ZrY9O
tHkUYnXqfWorhZpYJI4JRE5X5XK5waRWGAyHINU9V1W30jS7nULjbthQsAxADHnC5Pc0rXd
kYM8E8c/FXxp4B8YjQdbnsyGU3FndRIQsqf3ZFPQ8dRXr/AMO/H2m/EPwout6ejRMH8maJu
dkgGTz6V853fhWX4peOLea6lebU9QZ5ri5274rKBeFiUZ9eM+5rqdNkvPgH43sbG+MX/CGa
2/ltcRKVWC4AwCR2zXW4x5eXqJJtaH0sAD8ow2a47xb4X0a/07UNQ1GBJp1tpFWWTrENv8J
7V1ENzDdW8U9tMksUihkdDlWHqD3ouYIbu2eG4jEkUilXRhkMD1BrCFR0Zpx6ClBTVpHwfp
1+8c/75eI87fM/i7Zq3cFVkEysJImGTg1738etD0uy+G8V7ZaZDDJazxoGjQLhOmOBzXzY1
05QyIm9AMkHoa/TssxccXR51uj5bFUnSnYlW7kinfYW29snpU128lwsbNMzHg8mskXEcpdZ
H2PjirIvkX5doyBgKT96vX5bq5x38yzIiMd7ICOpPrVWW3Ty0mxhS3THQU0XE2w7E3A/3eu
c1pz2WtWwW0vdKuFlmQOkZiO5lPQj8KmVRU9Juw1Fy+EpRCP5UXO0g7mY1HLthuY2GNmOMH
71WrnQtfgtQZtFvIVY8F4SOKx382NmiZWWReqN1H0qIzjU+GVwcJR3LM0vmMvGNvpVZJypI
x0NMgnwQGGC3X2pssg3jbwGGfpXXF2VhWNWC9xIAHwMc81rW/zyF3ZQNuATXMWrZk5Ucc10
EU0hK4UBSKmSv1JNe1eRZCiZYdsGty1/fKNoJZfvAmuVjmeGQXMYZgvGO1dNo86PcnoCwya
8vEq0dDops0L62N1AtkE/dtyx9faq8mjRyXMMR3KkI7VprL5kxIIJBxitArHFGSWAJry/bO
GiOppMzP7JhIOxfkA6H0rJm8OQlgGJRD1wKvalq0tuuLdto9SO1YdtrV/Ldq91IrxlsBAMU
RVa929ASSOntYltoI4EjCqPuk96dI7sHXp246VA8k3lBwMZ5oik7vzXM4a3bGkmYviJtuiT
RsRluFz61ylrbpIiKpGFXoK6HxdP+6t4olzvYmuftiFKqnLD09a9vDq0EzGe5bW3Ealwckd
R6VBqLn7ISiZYjAxV9WCSESL82Mn0rD1i6Z5tnKKOARV63IsYkpy23gH27VVnJUlQM5GM1c
KBRyoKL1IPJqnMyHDYON3yg1teyuybk1hqE+jarZ6nBzLA4wvZh3H1r0v/AIS7Rr4B47oRs
VBZH4Kn0rlfCvgfUPFgNxETa2itzNIOp9h617DpngPwxolh5baelzKcbpZwHYn+lfK5jisP
GpfdnfQpzkrHznoGg+DLXwE/iTxFLcXt2VMcVpu8tEkDY6jqMc1v6TfeEl8KrFpPhNl1iRw
ro4LROv8Af8xug9q5rxn4cvfDtpLpRuWuIbki4gdhgnbwwPvjmuZsPFXiM2UenJcp5KgIql
AcV8pKnKrFyTPtoOnDlSWlvxPctPv9Fsrz+0r9rKS9gQLb2tqmYoM9c92NdqJtU16AR3NzB
YQTR7l3TKsijHGQOx9K+Yr628TMYo5Lx1NzyqxjaM9MVFFp8jJJaSSXUGqRMRJC0hzx6GvN
q5bCqr8x6EcTUhPlhE6bx+jaTcSI5SR9+Fu7WRhn6g9fwrD0nxXqQ02a1uroyWnPmQlskcd
fpWLcwm3QNLqZmbJ3RZLED3rHZdjq0ZJU9MDpXr0sNGNNRauedisbVdXmubK6xM+oLPICR5
TQsp6FcHGavaRqcEGnxws++UkoqZ7e9YKR743g+zs1zIwKsD2A5GK0LWeTRLaK5gt4HnmjB
LyqH2j0APGa9LD1XQvyHkYr98lznpVtqWpt4ZMdvtiWNUt+GAAQAhjx6/1qtqzpJNbX0UQj
ub7c8kGciIJ8qkHvkc1h2Gp6zc6erlrFY35+WL5k/DpVm3djcF55XaVjy79TXrZdl1adX20
lozxK01TTVyRYiCImMsmPuqZSVH4ZxTLmEBQxTaq9VA4Ap0syvcx2sTYeQELjjLdsn0p0H2
qCGL7fIBBcF0PGQhBxjNe1VxNChVdJK3mcns51I81zu/A2m6fqEEktyqzMgAEZ/h967e6hu
BOkWxiqrtRcZCivFLK9msbhHhuDBlgGMTckZ9q9V8f3134b8HxXFjLIkt+ESGWThthXczD6
eteBjMRT53KLuethI6WK3iDxRpXh8sLmVZLvbxbo3zMccZx0FUvCujTai0/jjxdd5UIfIjk
PKAdAorkfAng268V6v9qnjeOwV97zSdW9SSa9Il0uLx38Q9O8IaE//EussCaWLO1EHDMffs
PrXw+ZY2WJr/VaT23PpcPRVKHtpna/CDwpD4k1Cf4i6uW+zpM39nwZ2qNoI8wj8OKvfCq/f
xP8avHXicXjTW0LLZWqk/dQHqPbK16D4j0iTw98JtU0rwvaOptdPeK2gTqoAx+dfKvw+v5N
GjzZeJ38K6nENkxuIiVnHup7jJrsoU4xi4x26HBUqSlK7Ps3WfEeh+HLB7vWdShsox08xsk
nsAvU187eO9d1z4g3Wp67YzSaf4R8NASKZMj7VKpBII9TwK5GW6a+8TJfm6uvGN9G42Xs3N
vAP7/lLktg9sV33iW6V/hBceHtHhk8uQrJNcToY3u5WcfdQ8gFiOvpW8KSp6sy500d18C/D
6WPgZNeuMm51P5hu5EcQY4H49fxo/aG0Y6p8GNRk2hnspIroZ5+VW+b9DXovhzTo9J8Nabp
sSlUtraOLB9lFZfxLsTqvwv8TWIXJksZPxwuf6Vxyledzej7rTPF/wBnX4iBo28AazdN50S
efpkjn/WQ90z6g9BX0p5oAweo7V+cyRXmnaD4c8V6JdSefp7Agg8wSKc7T7HrX3L8OfG1j4
88FWmuW237QVEdzFnmKUdRW1Sm7KfQ6cVSVOrfudTqFpaalaNa31vHPC3BSRQQR+NfKHxZ+
Gf/AAh039saPvOjTP8AMpOTA3p9DX1qrK2cDhvWuT+I1ha33w91iC8tRdKYCRHnByOh/Cuj
LcbPDVvd2Z5WJoRqRd1qfDUiD7T5gBOa9a+Fnwwn8WB9Yv2SHToy0cSlctK5GOPoa4jwRo9
tq/iqzsryTFtvxIpPvX2xoOjWWhaSlhp0YW2UAqB0H0r7DN82dGKp0d2jxcNhVKTbR57ofw
R8J6W8Ut6ZL+dCHG5iFyPavS3tbcyxs9tEWQAKSgJAHvVkAY5BxSbsAY45r4KvjK1V3qSuz
3Y0qcVoiC7t4rqNopEVtwweOlfPPjX4DXrXMl/4dvvtCOS7wTnBBz0DV9FlwZW55x09arys
ingZzyRVYXMa2GkpQIq4eFWNmj4Lv9HvdL1OfTtQhMN3CcPGetUHhIDK6kHpXq3xV0i7f4p
3jQQTPJMEkXCE788HbjtXG6hZNErrNFtkHBVhhlPvX6vgcXHE0oyvqz5mtTcJOFtEc/aRMZ
1UjAY4FdZBEECqx5xms+2st0kK/ex824CrkrtFIplyGB4HqK6pz7GEUTSIBGwBwDyR7VJa3
v2NvtgUtsGNuetUZbrz4woByTwc9BU9tbFlB2jLH7pPWsGuZe8WtGdZFqsCo0oYhsbiO9Ub
/XmnVFiRmB6+9VFttqjc3PoKqzK6oqgHOOxriVGClc2ctAeWa7IkaUFQcADtT1SR/kiAAyC
SaigOdo8o1YWRo2wW+vrTk9LImN1udaj5s4z/AHl25PrUEgEULSO3QcmsH+0ySiMx8pehB6
VW1LXd9l5MZ+aT5SK4Vh5Nm9yhqM8l/fhpWzHGCqhT1HrUsUcagbOEHJ45qCytE2CUdf4ia
0JsLwo4xwa9hJRikc6u9yIBA5ViT3CjvWbqDB5ktjDgY+83rWkjJbqbiU8gcCsyOZ553uZo
snPyisnJp6DMjU4BasqEHJ5Bzwaf4e0YeIPE1lpO8qs7/OfRRyaNWlWe9JdShUYJrX+HsDS
/ELTJI5CrIWc/QCs8XUcMPKQ4RvJH0VY6bb6fZR2NpCsUUSfIAMZxWR4kvLi3IjijG4gMcC
unYuCDt59umKzNQs/txZguxhjnHWvzDmvK8j6LltG0Tw74saPMnhCx1iH98Yx5y4GcBhhq8
Jt4tMvtSiVna2kkOdwPGe1fRlt4i1CbTbTT/EFqktiUaNWxlWQ9DXk/xG+G0eiyf2r4Wuvt
Vi3zNEOTCfQetXh4+z/dtnqRxbafYwtX1t7ewi0o2sjXtlJ5jXIYMT6YrGN5q+oXiCRj9sk
ky0jD5pCSev4YFWfB2p6Ul9fWmtuyJeIFScgEowP8jXpF3e6Ro6Xd9Z6PHq8O0TW1zD92Ju
nz+nJ6VUpexlyKNzs5vrH7yUrWPPfCXg+/8T+Ik06EpE8sjbmb+HHU16Bd/CDSrRJ2m1oh4
4y/yjg464rE8K66mjW8t3Hps9xdBi0ssAw0QY8de1NvvFlzNbLeRrO8NwxjjQ/KST1Gegrd
+1k7RPFcopty1OLt7S5sb19QiZd2nyBtkgOXQ8bsfzqSCWTUtP8As7GO0j4IAXlyWPSp9Z1
i7uXhzGltG6fZmkU5G0nkE9/rWjcLaR6VaParEs9s4G1WyJgvcH3wa9PC05O/Mc9aq7JI1I
vDsVraxMkjxSkDPUlvrUcul6nuPkzREf7RwR7+tbBn+2wJfqhQSAAjP3SKniAchBxJ69jX2
tDCQUIzjJ/oeFUrS59UVND0wW8pvLlzPdtlVJX5UHtXWWWhTyTGK0QYuWyYgodWPc4NUrK1
nubpYrcxoyctI5wqe5ro4viDo/h7Tbu00WB77VXUx/aZVAjiJ4LDHJ9q58Xh4KHJFXFTk27
t2Oq0PwTomjK/ibxTNGtjpuHe0aNVy2OAV6kk4AFea+N9Q1bx/wCNNNEiG3tLlvKtrVRgQQ
A46die9T+GLbUPEuqXV9quoS3FraKJrjzZOJpFHAx3wK6/wNoU2q+MLjWLxTHbwAoox9xF5
J/Wvy/NcZ7KrOnSd2j7PAYZexVSZe8RvYeEPAbwR3Ysoo7Zt4Th5W7KPrXp/wAFvDOl+F/B
sCq8Uus3KLc3koHzfPkqp+gNfI/j/wAQP4p+KlnpbSMdNtrlY9oPB5ySR9K9/wDDPjCbSZ7
m7iUMbkKCG7BegFZZZlkqWG55O8nqa43Exqz5I7I948Qa3Homiz6tLC00MIG9YxkgdCfpWL
rNz4IfQ/7V1ePTp7WWPIkkRGLKw/OuP1r4k6Y3hi5jvIF/0iFonDEAYI618tT3c88os7e/u
LmFT5cUbE/Lz0x3617uFwDqRcpaJHlzqcuiO0uJrC08TSx+H5EktxITCoPlsFz2I6jFe++F
NFl8Tw6Vqmp2Cafa2QDJaq2WuXX7rMfQdRXmuifAnV7vw/bX095HBeTKHWBh90Y45/pXvPh
Cw1DS/C9pZaqB9qgHlsRyCO1Z46VKNvZO5nSi3K7OrjxgANuxyT61FqUMdzpF5byAFJYXVh
7FSKfEcHPrUeot5el3cgJBWBz+Sk14i1Z3q2zPz60SwvI7+fSbZmuElmeIxnoqhj+8/wCAg
Gu0+D/jN/h34+/s64kY+H9ZlEbsRgRyZwrj0qn4L8X2PhcXd5Npiahd3E0gCbAWKknPJ6cV
S8WQp4ine90SzcWQhV5FA5t3zjHX8RivQVSVvZvY+olgo17ScWtD7riYsCyYZD0IPX3rn/F
Om6lrdkmlQOIbWb/j4lPJCeg9689+A3jubxT4QfRtTnD6rpBELsx+aSLorH34xXsOc9iDXL
OLpz0PmJpxbjLocJo/wg8G6Lq41O1sGMwXbgsSD7kdK6i317SbvWZtCtJ993boWeNBwvbr6
1gfERPEo8PRyeHXkZ4m3TRQ8SSJ6Ka8r03xNrXhi+kurTQp3e5iCSxXULghh/FuA56/pXPW
xc5T5ZmtDDR9m5JnuviDxDpfhrSpdQ1OcRRRjAX+JmxkKB34Febad8arS6Zbq98P3tvpTPs
XUI0Lxqf9o4wP6VlaRpPiT4h+Ioda8XQeXpVozGC2wY0dsYAAPJ6k7j6e9crr/hv4ofDm5u
IvByr4g8NXrkCykTzTBk9AvpWkUpaBywjHzPWvFXxB03QxbpaNFdXVxD9oX5/lKdjkevHAr
z7QPipr58e29h4giaO1vMKUeLy/JLfcZfVWPHPIrx3S/DHjLxf47vLHTlexvdP2yyRbtht+
w2gnjntXvvg/4TPY30OreK7j7XdxkMEdy5Zx0Z2PUj0HFZzjyPUHyKNj1H+zLWS9+3PbRG6
K+WXI5A9M181/FjQpbLx9dztbyR295tMcu35S+ORX0+kpC89uteMfHDXNOaw07R1mWS+FyJ
TGvJjUDr9K9/Ja9SGJSjqmeNjIRdNs8j0cw20zQyRnc68Z6Vm+IIJ/tqzK6iPGNo5q7cNIJ
oJU6jGQM+lS30qXtk7xjDRcn61+jRdpXPnbaGNZWgLLIWwB2IraieNQfMbBXoRWHBIzgpvz
uPyjPX1rSjQyOInG3bxnNdEkmrklzzhIMqOfp1pk0Rkj4UhwOoqS3heS42QHcnRnzkVJeRm
2ikKXOWbhfrXDK0ZGttLmXFKUkCBtrZ71ZQCdicA89cVlxRl7sy3DMirgZPQmty3iXzwFGI
x2x1qJWW4JXZzGv3DaHeQyQgSWl5w0YGXRh6CiCG6v8SThbS367Orv9fSuzurS2uiBLDG5A
wGxyKclhGFwsYC45auGEuV3lI3avsY0cKrEYM7RxtHtUsgjhVEllGB+lEsYCuFk2kZwfWqU
7wPCPNALL1OetdsZcy0MnuSyot0uDjy8jp3FQaqtpZxkxHrjAPantOnkYhQIAOD61jahKZJ
NtwNxI4HpTUZuSRDZmSvvnbcDuY9uc+1eg+DNFk0TWLXV7+YoxUgxAZ2qe5965vwzYwXHiu
zjl5WMGVh9P/112uuyTx3PkRAKSMZb+LnoK83HVlKXsTopx95M9Ylu4Y4FbeCpGVJPWqY8Q
WcavGJhx3rldSvRD4chkjBZYEG5MktnHevPp/EKMCWbG7nBOMV8fh8G6smj1J13HY5X4aeN
bTU9FHhfWWBkQYhkY9BXVui6NK+mXO6WxnO5HJ6V8zRzS2dylxbuyOv8Veq6d46k1jw40d7
b+ZcWoClg2GK+1bSpRkdDjKL90xPG/heCy177TpA863ugrGJV+aNifugfrXMQ3M9lBcWsF6
6RT5DwqxAYDnkeuRXq8F9YPpsOo2dx9surcEys5wN5OEVR7etdBP8ABNNc8GQ6rpy41MxBp
40OSH5J/PNcvt+VclX4Ud042SUNTnNNvfDuo+FFi1OzcajFGojeFyomHbOKfq91o0Hhix8N
XemxG8trvzHvVk/dgEcp9a5rS/C/iHTtZ/sm5IjdMyRrKMZI6gGpfF1tHpk8tj5d7b3TSCV
rSYZUkj74foa0STd4vQ5oRbTTRzXim/trq7tbCxiMdrEOIwPu/wCNb2laLPeLbGYPCGDbEY
YIUD7xHpTfC3hK/wBVnvojok2oOSHjmUghBjPrW6pl0TxnbNq+oR7p4GxjkFOMA/iP0r0cN
KHOoyehjVpS5Lk8dssNqlvbKxRM7s9zViOJmQPh1K+grYkWG6i2pOqE/MApwRWj52p/Ykto
LOzkIbl2G0nj07197RrU3BKm00vM+bnGSd5FPSdLuWEt/dRkacF3TB+AyjqK4qVoY7ia4hi
8u33MyJ/dXJx/Ou11CTWdRZUvZz5S/J5EI2xge471harYqtta2sERa7uZVREXrt3DJ/KuLE
11RozrTdrJnTQhz1Y00jtNO0toPD+iaZagpqF7IfNVRyqnDMf6V0nj7xxp3w28Lz6FpbxS6
5cRfvlIzsDDGB/OqVpqtnoGp3+sahdwl9GtAsCscHzCNxH6V84Rahd+J/Gc2p6lM00krmQl
jnHOQP1r8dwVD20pV6nf77n6C05ShRpljw6HXxtb3VyxlbzssT6sDXu8QXyrSQyiJVf5ix4
APc143axR2viy2klTaGlRj7nP/wBevUdRi8/R5IUJJB24HcA19xg7Soqx5OY4f6viHC2pzX
jLVRqGptbWs/mWsWAAvRj3NHw/utPsfH2k3GqqDaCcbi44Q9iay5BBbxMlxGxcHCmqypM0g
YADb0r6KNGDouMXueBOU4zu9j9C4nV4FaKRTG43KR/EOxqzGdxx6CvnbwP8cdPtdGtdN8SW
8lubaNYjco24YHcjrXoGlfF3QdVv54bBJ7mNBmOSKNvm/A1+d18FVozfMtD1oVYtKx6goCo
Aag1H59Juo1bBaFx/46RXMab4l1PVb5YBos9tG3P2iThVH0Nbuq3HkeHtQm4JS1kcfghrli
nc3TtqfCfhLwtf+Jtbn0y0mjR4RJLJK/3URWI/P0qn4ksRoVw9pHqv2m4jHzwxqQR6EnoK6
b4Xan9ll1WBo90t1F5qYOC2GJK/qDXBpfy3WtS2sMbXV3ezlNx5yxJ6/gK6Emn6H2ccRUqT
5Kr5YxS6bnT6F4gvvBPizRvG2jakt7ZvGqalDCNuBn5gynrgV9yaXqMGrabbaraTCS2uY1l
iYd1IyK/OXULfWtKdr2SwHktkMYzkMnQivpT9mH4hDV9DuvB97chrjT2MlosnVoW6L/wHNd
M+WdPmhqfK4yNqra2Z9KEDALdaYyqzAlQceozSb12hiu4jnjrUdreRXcb+QwODtcHqpHavM
um/M5leK91kxIYfeA7UyZ44beZ1+ZgpIXHVhk06QxxwNNKyqiDczf3RySa+X/E/xv1GfxJc
XWg6k0NhY3ARbdkH7+MH5ifY1aTexUY8zOo+D1vHe/EbxB4rkcm4vrcFwRwreYwI/DAr2z+
0bGW+ayS8hNyB88Icbx/wHrXyrB8SD8PPE3ia2tLaOYaoUubCRRuSOJhuJH0JrM+Huu2mtf
FrTtT/ALYaO9mnMtxcTyY3jByoHuTin7Nt8sipxTTmfVniDxBpnhvS5NR1KQxwjrhSS1fKX
iPxD/b/AItvNeVQnnfLbof7o4GfSvrq8it7q1dLi2S5BXhHXdXx94m0q58M65Pb6vapbrcy
NIiI4YgZ9B0r6jh50o1HKWjPDzFT5fdHW1xLLFDzk5JbioLe8VHmiaPO9qZZXMKRHcCykcj
0B6VIsscdvJhdzZGDX27tds8SyWly08UNyuY4xGkXBIHU1R1Qrp8S38ZZ0RisqY++PUU+2v
1aCSNUJYtjFXIJi48uQJIp4O709K5qzmo6GkbXG6ZqtvLawyw7Vt2UtnONp+tUX1Vr67H2K
CW7iHDSEYQf41hHQZR4huI4wy6W0ofyQ3GO9dfGUSAW0MYjReFA9K86nUnOV5dDZ2H2ywPt
E4GM5x71tLJGYwkQUHPJFc/LaSSTMzyAKCBjOM1si5tLNJEMW3oF28449aeJqdjNeYr7hKs
WfnY8L3NTXnmQQNCTtcj/AL5qn/aCpIJI1BlUZGetYt1qF5dyF5HwxJwKVOEqzSRo5qK0IZ
Z5ZHAAG5Tj2PvUU43AI6Dd3x3pvmkBSON3JPvUIEkocMDgV7MYJKz3OZtse8oSHDAlegOel
Z8/lqPN5JAOAfWrrW7pGcPtBH3TVKdUEO3u/JPpVdRHUeAbQMLnV5QCzv5Uef7tbd3cofEs
TTRmdSPLT0U+tcr4Hv2QXWmbtyr+8jPtnn+lakF3O2pJcAKXifOCM5HOK+XxFCcpyl1O2Ls
kdusPz7WQsjfK/uK8l1zRxHrd5YJcq6xPkMB2POK6W+8UanNvtk225IznGNtYVsgLP5rCWQ
jLSZ+8c1lgqU6TbkVUmpaI+exayGNd7bVb7tOtWltbkTwONqfeZvun2q35JujJdXP7qBew9
aqbvtE6W6LsjJzt9K8lO59G4uO+h9B/CfSfCfjeGWHVNsM4IAs4j5ak/wB4V6HpM994D8dS
+HzdtdW6gPDLJ/Erc7cd8etfK+j63qGjauLrRxsEMeHx3GetfU/w+sIfHd5p2sXNw0xig3N
nnEg4A/KvEx1NpNy2ZtRdpqyOx1jR9F8bpCJYfst3C29Z4+HjP+FZWqeD9U06CO9khttTht
lMeJo1yE7g+n1rfntW0u8ktnRoB2cd63pvEdm/hgqwWOaL5HDHgrjrXh4WtWpr3Hp2O+qoJ
3R832ljYy+LNRS0e48O3UcLHZG5XzMDIyRwxx0Peu18AaXoej6zfR+JLVdQuL4LJbz3KbmW
MDkexyelGm2GnavZ6nrN1drJZQiVorckYI3cDPsOhrjPEOqTy6eLuxunlMKGa1Lja8Sq2AG
PfI6evWvpKlOVWCtpc86qnD3pbHrviXRvCF1Gv9nQwy7hwoG0g141eXF14Wnjsrx/tUt4zi
3TvEqkbmJ7jqBVzw/qWpXdzNZpI05nKi4lPy+VERuJ3ds8Ln0NUpJLPVdC8S+KL6eCKa0Zb
W1hV8uiIx7dsj867Mupzw1Rc0nYyxc6VWl7i1NEarYxQpMz7sjLLj72K4+58XxWfjL7fKBi
KxItUI6Ox5/lWW92zDMZ3R5yB2x1rA8QoHksbtgARIUbPvyK+yzbCxqYPTY8LLqjeLipdzp
vFskfiHS7RNIhdbqONzdFus7nB3/iM/lXFW721iljdRJslT9zNEw5z616d4GfT/tGrS3gYy
Q2DvBtGSWyBx+BNc94ggg1WYR3FoDdthleLqR6Gvz+ElT/AHdtD9TlgpKXPR3XU5vxFfhYr
K/t8j5i2QMYI/8A1V65pVz/AGhYQahAC6vEGyfcc/rXmy+D9WvrW6t7HFwqIJDGzBmHOOPe
tLwu2v8AhQz2F3btdWUeWZEcF4+5x6/SvVwVeEI8lzwc0pVK1fne9jq7vSvtRHkojg5yB2N
ZcFghKq+77QZNixk4Fdd4f1fRdeQz6ZeANnbLGw2svvj2qPxDoVtNDu0i8Q3Ub7mUtyR1yK
9L62oe62eFyO3NY9R8LfBq0Wwtr3UblWkmUM0WNwAr1/TNA0nSYgun2kMICgFlXGa848IfF
LQY/DFlb61K+n3kUYjkWRTzjjIrqrHx94W1FpYrTU0cxKZG44KgZNfOYirWqybvdFU5Qa0O
1O4cKcqKoa+27wvqvGc2cox6/Iap6Vr+maxZW+o6bcrLbzglDnBYDjOKNeuUPh7UYI3UTSW
kwVC2C3yHtXBHm5rG+qeh8W6TolrbfC0eLG1OWHURMvkxRj7ozyc/hXPeHVE+rrqzyMsUc+
CR/GSDuY/nWXp2rTz+H08N/aHWNpzLcc8Dbwqr+NaU2vweaui2rvBaggbIEG4j+Ig+tdDpy
ace577xnNTSnrY37zVrzV7pNG0WFL+6ij2lBgBcDB5NcMk2v+EfEaavYRrZ39s4ZXjkyVYH
PGO1bSWXhnTJBe2E73NtcSGL96Ck0D46N7Hrn3qH+zbS7uHhhjEWBvlYscovrk9a0owjh/d
SPMrS+se92Pt7wb8QtD8RfDyy8SXWo21s7wBrlJHH7psfPke5qv8ADTX4vEF14n1S03izkv
w0PmddnljDD618C3UiRaqLLTQZ0YhTGW3B6++vhLoJ0TwLB5zs91d7ZpGYd9oAUewxTrwhC
PMupw6p2O9u4Bd6fPbMdkc8bIfbORXwV8QPCOo+AfFVxp+osJojl7eVejxnoD9MV9u2/iKG
78WXmhWkXmfYo1eeQ9EY/dTHqRzXhH7TesQmCy8PfYIvMlja4W/lH3CP4AfU1jSi7pD5nHV
Hzc2tNFpDHRb5nvLlfJuEkXLIhPIU9lrsPBejw3ttFomnHN9dyJGZf7hJ/p1rgFhk0LQ1v4
vLkN2qFyeCmc/Lmtr4d+LfFdv8QdL/AOEcsoLzUAx8u2cYEnByB74711yoyqK0WRCo4763P
0I060e00izs5Z/PlgjVGkb+Lav3q+cviDoj+G/i5DreoRtc2+oXSzQSN8yuANrRH3Haupt/
2g9JtJI7DxP4b1XRtQHEkckJKBvZqlsH1P4qeLdO13U9PbSvCmjSG4sorjG+9l/vnPRa51T
lGomtLD91RfMrnnemfDjxJrt7qNzptqsFrDO6RiY7CwB6frWbrPhLxB4duZIr3T5Aijd5i/
Mpr6w1G+0vSdNl1G/uoba2iHzSs2AR2Aqhb3uieJ9EdrG6gv7GYFHKtnORyD6V9JDiGtCaU
loeXLLW1zpaHx+9vcJKkgbaGYHI6D2rSP8Aowd3YFeuQO+a6b4k+Co/B1/bNpUsxsLrcAHO
4xuPU+npXEtO89gC42nA+Yd6+ro1IYmmq0dmeHUg6TsyeC8Mtxgwttc5znGa6O2NqkhlZQX
7Z7CuStiVXo5HOfetKC6E0Xy/KygD5qzrU2l7oQfc2pQHt2+cD5yxBqjKjB9rAlSvXPApJZ
zNEIw+BnAx2rlPHfiCTStKFjAVEl0wVn7iPv8AnXBUqKjByOinB1KiRPb64+oa99gtWKQRI
XeVv+Wp6YX2rTbakoVsqrA4x2rz/RNWtB4jEahYo/KECnd1Irt2SR8SM4TCgZz1rbLq/PHm
bHiaThKyJ2mRSXyu3ufSiCYL8mQCDkADO4VhX1ylpE7uTsUheD97PT9azpdVvJfEUFxCmbV
FCSbD93H3hjvW2IxsKLtIVLDzqbHZXU67QTk/L1A6VlajEY4Y5EZizjAH1rmvEPiDXLK7uJ
nsJIbFyEgLnaQ2M5IHY101hdW+rWUV1DcLJIqDdGB91sVnQx1OtPQdXDSpK8inpeoSaHq6X
IgZ1AKOgHLA9cV1tvrGnX87tbXIsZnG0LNxk9hXO3lo00BuZNqeUCx+tW4NGtdO0qx1vUGa
4eRlaK3HAz1yarExja/UyjLm16GhPY61JfLJqFsWt84Z4BnIrXtdMgKMY3Qcc7hkisy/8Ua
ndMjwr9iU/NtQZ/OpD4wv0jHmabbzkDBkUgbq8mtCu0rKxsnC9zwzW5kuLW3gsbMxWSf8tT
wZT6muatQxlklPOOK6/wAV61ZXSpaabEiW8SbQR3rLs9MkjsEV4sST/MP9lfU+lfPUm1Bc2
lz6+rB1Kj5dkZqSy21xKsbkeagH517p8KfGz+D/ABpBZ3UmLXUYkgaIcCORRwR9c4rxjS7K
TUfEIgh5EQL89Dt5rb8WWsdtrTR2dxNP9kWMyOp5V2GWx7ZxSqwVWXs+hyKTg+c+5L/UNN8
Q6I0fm7JpAV64KHtXhHjC48QafeJo0kcxuLwHyxH0mx1YHsMVyOg/E+9hEdrf3Si6ZQglGN
rYHDH0NdNb6/fanrHnap+/ltbZre1gTo7NwST6Y9K8XDYGrQrOMtjtlUjXSUTJ0YTaqxYSP
Fp8eLYgShFOzoD9TnNa/ifUdNu449BtZI/NcL9oMP3UQdFB9M4Nb/g/w1u+1R6lANrlHS4h
hHlDP3QQeuP/ANdReKvDaJq8uuWZhV49trcxbdinHQ8fdOO+MV7DhKVROey2M61OpKPIzkW
t9U0zw7erZXarGEL+XKM529wfT2NUfhX4C8ReKNL1PxddNClvcv5MRmXiR++B2GO9db4bl/
tO81LTNQRQQ5xErbwYyoGQe4zmtX4Y+M4dJ0O68E3u2OXT7hkRR911LZFPG1XGlzRPPpQTl
ynjt/p11pOs3em3aCOe1nMbIBwAORj8DWH4kV/7IWZR/qZAa9w+L+grJeweJ9Ot2zKnl3aA
f98yflxXkssUF1aPA4LIwwRjpX2uBqrMMB7OD1SPGrwlhMSpy0OdsPEj2rxzRO8UhyGI/un
rXVaPr+n3F/hpE+0vEyQs2QM7cAVkWOjWuk38V1LcO8EfztlAwBByAR6dvxqrr2taPqGuzv
YWi2lnJh0WPgxk9cH618licJOjUtUR95hs0liKUqcZbnd6Z4nisLUWEWmxRXap5Q3Jwp6l9
3c1lTQfb9QeaUO1xMdzLA2ArHvntWFpPjSLS0a2uNIi1V2XakjcH8am8TzeKJQjS/Y9Lspl
3ILeT5WGOmR1Nc7owTPNc8ZKT5HbSxLFpWjy6iY9Ov5JNTZtpEkpjjJ/3h1NXdIkkPidtLu
Cbe/8t5Y51b7rKM8+o4rg5L3UrSxigW/jeOLhEXqPcd+9aHhgXV3Br93GHkvIrMlBk7uThm
/KuhWat0OWvT5Umnr1PXdK8XadqOjxSuFaZsiRGG7DA8nj161u2fiq50a5EiaVZtBKPLKN1
kQ8MB6cV4l4b106fp/9l2MfkXk8x33JPVOwA9a9L8P6fptw8NzrV7JAsmS7zMd5Uf7Q6D6V
g/cTRxyj7ycTptQ0jw1p+kyeKNE8XXmnXduPNGnyyNtRc8hT6gdB0NVz8Yl0TxPqGoeK9Mu
tSaOzjt7GaI4j6fM31bIzWT4+0/TItLeHRWaSGceWYGcsc9ipPOelZPhW9n1SNrO+0w3v2O
MRyyKucq3yhmB6EYrKNNJc1jf2jWh5zbx217qty08o06B3eYYOSwJJAX6ZreuYtOudPi/sB
g72lvvmZlG8sTj+QzXT3PgGE+XczhLexIaSIOMOBnofQVyMuyy1HbaRkxmYI/lR8HPv3qpT
TWm5rRu3Zs57VtMji06C7jv3nupWYyI2QV57jvnrV3TdF1rU9CuL20uHNzGm4oWwDH0P1rp
Wgvde1Ge0tdN8+4GY4gigEt7/AIVp6bP/AGFqEEWraWtqkeYJGEwb5vRsdKxnVlyXS1O+Ea
abVzy17eGwu4J7G8eVkIeRlGCp7iv0k8GXaXvg3SLiFiUe1jYA/eGVHWvzn1lI49c1CwglC
2pkLD5eWH17V9u/BPR9csvB0Op+I5dtzNbRxR26scRQqPkZv9oitK756auckopS906PUfDn
iGw8WXHiPwpcWQa/RRdW17nazLwrBx0r5P8A2hvHGs694ptfDmrWKWM+khhPFG+5Gkboynv
8p719pa9rmn+HtCvdb1OcLaWcZklb2HRR75r82fGWvN4m8Z6vr259t5cvMgc5O3sPyrPDRb
ld7ET20NLSv+Jh4G1uCTLNbRJLET1G1sH9DXefs0eE5ta+Jq+IDIFtdDQyNg8sxBAWuN+H8
dv/AMJAul6iSkOpwNA4PbcMA/niu6tfiongP4e3fgjTPDf2TWNklrdakGCsxBIVvrit1L3p
U0aSptxTR2uuftLaQdc1iw1TwZFcLZlo7N22yFpAf489vpXjC+IPGPjfVrrVL/X7q3gd8sk
MpVIx2VVHAArzgl5p9zsS7HJYnJJ9a9F02a3023htI5AZSm4qO9OpenH3T1Mpw9OtWvWdoo
7KG/1L+yoNIu9ZvL2zhfzUiuHLAHoD7/SvQfgdrtzb/Eq90KOfdbX1o07IPuiRT1A9814mN
RmWQSzFI12/KQ2cfWu2/Z6ur3Uvjqs1vAXt4rSRZW7IvGPzNcVKEpSbqaqx9DnVTDUsL7Om
rO59JfFDwnrXi3QbfTtMkgjCyebI8vBYgcAV81IXhjl02WMI8bskm3+8Divta8RvsEhRh5m
w7d3TpxmviuDTtYl1fVJY4Jbpo5mEzwoXQHPPIr6vIK7VN05PRH5ZmMNeZEqxthWfKkDZjP
T3psqPHIxAIPfHc0yf7VHIDc53Z6FCuD6c1pxIJbbfG+/A/WvqHOO97o8dRktxkEvmSRhhg
gdB3ri/iZpUtzp9pqdtEzJDmNx/d5613VpZTLN57kMCvUc4o1DV9HsbUw3txDJuHzoBuGPe
vIxqjONkzrw8nGadj56XUYwiRi22MinLD+I+ta9l4x1KK1+xq8jFhhN5yR9K1Nd0Xwve3Ek
ml6gbGY5bynUlG78en41zXhzTYb3UpTeTGK1to2llIOMr6V4d5UW0me2uWoryR1UGj649oJ
764MhkXzF8sebjv8y9vwq3Fpt0IxLbw3FiWj8uSBVwGDdSCf4fY81c8OalkFtJc6fEXxjdw
Fxgda2bnXNHgWYX07XL5w25iDn1x3H0rxcRim5a6s9LD4RyV07I5rxDdale3kX223l+zooU
syZSQBQBnHTpWLoV9PaeLkkt4g0cuWaOJvlCge56CvQLfVtIuL62jsp/soc4kdeYpBjoQax
Nds7C21BmMUSq3+puYV2h+Pun2q8LiuWS0sxV8FNRvNpo3JtQtr6we4tnaWAPtkGMdDypFX
7i+utWuFBhCwxqBHEOijFcP4OuNOVNUstQuzB58gdGJwBx39K6U67a2H7uW4imVF2r5RyT7
nFfb0sVTdHnnufL1aElJqK0NiRVktAzBgynByeKxZZXLSxh8YPatK2kmutG+0ToFSQ5VRwQ
vbNUFiWO4ldQWB45relPmV2zmtyux5DZWUd1cg+eNvZnwP0rttSjsNL0IyyTGSZkAaRuGkP
91R2Ari0kWKRns8xuv8QGcVE0VxfXHyvJNM3rljXxVWjeSfNoj7SjjFCDSjqzsvh/pjTWur
6xKqqI4/LUk4GSNx/QVl6FcXGoeJILNI2kjvJSkpUZJUnn8q149TttK8EvpkLMCYnZ3Dfed
sDp2wOKTwxrl7YaPdrpVrAJlj23D+Xl0UjGQanDP97KdTRPY5K6vBRjuNn8Kedqt55YePT7
Wdo3cn5sD0/Kuj+G2vq3iOXwzeRRzQFmkiaZ8MHjXKrv9OPxrK1jVZz8PbKfCiea+fzDjBY
Ko6/XNc6IpbTxbBLBB5onQTLtOCARyRXq1qVOa9x3ZxUZ1IP3me4jxXrKXEl5qsPlmQrJbm
Nz5MS8FQg7dMHNHjnxmXM97p0kK6jexRvJald2P3Z3ZHrnFczphu9bk2X18y2Fkisqqm9mz
3UdQ314FdtbeCotV1iC5gshFbWsTCGJf9YzYyDI3VmJIyO2K82EJUpPndz2KMXJc/Q8/wBC
0TztM1C/vbq5UWVqt1G8b4fLAEqPYZq14MS3j8XPftMVsrpPkmzv2Sej56E13+peCtRstEu
ba2fY01vt2nqVGVz9CCfyrQi8CaZoXhGLWtFvWur67hWZzMn7txjmN1H3l/XiubFzh7Pll1
MnSkq11sd/4U3ai8+kX9vHKJI90EjDIB7qfWvGPiZ8P5NBvLnWdNQLYytlrfH+rbv+HFb+g
eOF8M6tbNeAxWszj7PMz5VD3Vj/AC9q1fGnj3w9qdhdwS3KyvJ8jbUJXJOM56cVxZdia2Br
rkfutjxNGOKpuTWqPACyyxlGX5GXBXPtWP4ct9L07U7jT9as2lt3cOJIQPM2+gz1FaJIjma
EHOxiOByRk4P5VDcwrcRjzMjaMhhwy1+k4/DfXqKnB6nz2BxP1Sv7y0NG21ay0HxBcajo9v
He2CgiW2uoFMoX157fSsRbgeIr2Lw9ZIrRXF0Jo3fJES8gj2HSqc+kyzEsLsliuAxHUehqx
4Z+1+HNd/tExRyqPlGTkDg4r5KvgsRSpyaWqR9HHH051OVPRj/E3hGDw3qb2M97snTGQ4+V
jj+H2rE0nV38O62L6DbICpSRMcOprpL/AFQa/r3m3sYkaMeY0h56jp+grUu/Dd/b+GbTxC+
lwPp92SkbN1znp+NeXQryhCMau57k8BSqwvF2Xcw49X8HTSPqctncRXSEuIUIKsa29Kv9I1
DSGuJLu5MgJyiSbRGG7YrEgXSpbJ5UsUWYnayL296yjplst20Ceakj9Y4jw1dsa8G2pI8+t
k00lOE0zZu/E+rTyNYyai16Ldw8UpHzIBg496XQ9b1nTbq+ni1L7BbagpScnP71M8/StPw5
4b0pAtrPc3091KD+6tYhJtz685rL8W+FNT026gSO2mNuPl2yKUfP0NR7em3ypnmywdSD1PR
dM1LwlHpu2+12S4LALbSGVngUDoGB5FSahLHHaNDqdhYX9lcAeU0b5KN2IIryfRfD2q3Gqr
AjRpE/ExMmRGO5x612Oox6Lbwpo1sHtlC4S637hI4PUj61zSlFTSjqX7GVuxWL3+nXrHRfP
W2K7bjy2PmdeQHP3a5/xBZtZxtexJcAXJ3bZ5lf3xjrmuhtdWl0Mz6XrUrx+YN/nxNkMvpV
a61WKeCOTTPDZu1gJZbhY22g/wC0e9au7mpR2JpN2cLXZxdojwsGuYSglHODnHua958EfGe
bw/q2rW+t6p/adlLYiNJbeI/LMFCxD05714Q5LvN9vNwkw5SNU4J9KgtItShuI5hGFQOHQS
DK5B4OO5FdTs17z0EqNW9rNH118bdekb4CaRpF0zf2vrCwt5SnlwvLZ/lXzXqvhaH+0Y79I
fs9ibaKWRRz+8IwUH4ivQItU1dotO1fxLqUms6uuIrO2YYEII7ir9xqOhWeo21lLcxzf2XE
2o6hJxh5m6Rj1x+lefOo4TVOHX8j14YZRjzS3PEdNv5YvFcVywKeS4UAjG3Brt/jHYrJPpH
iK2QBNUhw5HH7xev41wJvkv8AxRPflPLS7mdwv90E8D617JqGnN4x+CCvAPMvNKZm2j1Q4Y
fiMGssXP6viKdZ7Xs/mctFOVKcUfP2CGABya9F8EaNAsQ8Q6nL5gjJWG367j6n2rgrOBrm9
SEdXfH0r0m4uUsdLWzt+MLtwOx9a7sRK1o9z0Mkwqk5VqvwxOW17UvtOpSmCLyIi/Civsb9
mLwbaaR8Nl8StCTqGruS0jDkRKTtAr4olXzroRu+0M2C/pnvX6XeCNJttC8BaLpti3mQQWc
YV+7ZAJP60q0vZ0bI8rE1XVqtt3RpavY3V7pc1nb3BtWlTb5oGSM1keGfCth4Y0SLSrWMOF
Jd3Kgs7E8knvXSBn5Jyc1BvKMWZs15lOpOnFqLOSUFLc8I8fapYXHxatfCevvDa6HhWdTGE
2/KTvVvrxXler3Wl6Tq15a6fqML2cDN5bueqevvXQftCa7aav8AETStKsbiOV7ODa0sRGRK
z4VWPTivLvEviOK9tLfQ9RtrdDp5bfIIfnmfI3A49Mda97BYurSSvqctbDwmzoNQ8SG70gW
mmKWecHzJeQI0A5xjv6VykcllpLTyPaTXMBYxnzOPl2/K5HrnvWY+rItpCluropfeLqQHEW
OMgDt/hVXWdZ0++gVYppLZpEC3BDkiZh/ER2PSnWqyrSu9CqdOMFZFTVJ7CWJC37qfduche
TkdD6VkWM1yk8lvZqH+1gJgjtnmobi9a4DwKMmQjJB4JHTrWpDpOpWbi48z5okDquM5HpWU
nZWvqdCi5NdjvLDw3Jb6cTDKr3DzIygnA+lU/EPh67t4jd6okDSSDkiQ/J6GqlvrDRNGRO7
ow5xxggdB7U/+0ZL0p9sKAo+5RI24EDsR3rx4qtGbfQ+gSouCLF5oWiWujMLTW1fU41VyqA
lCSM4Fczf/AGi2aa3bUEuBhWikP8QPGAPatfU9T06+Q2yPLEzsC0vlqE/A9QKyUlS4s3sp1
QrFwG284Hv1rspJqzkceIcWnYx4YNWvhJeW9tNJEh2O6DIBrtNA8L39xZx3+pQvBYgchhh5
j2XFanw48QaXpWk3Nhe3MUJDl13jhh2rq77xFpk1nDKtzJcruykcEZIJHUCvoKEIuzb0Pmq
tWWsbDYInks1T5lfbyCMAADAFIbR4XkJ2kOdwBJ/pVy11Bb2xhv0R0jmB4ccgUF23NvJJ7c
dBXqOpr7q0PMcbHR3Xwm8AW3gWXVHDaUIISVu3kyGYfMFIP3ieleZ+HU0m71gppWjm4xCQ8
0UbENkch19uRkV9F/E3Rrk/DjTbzTY4pmsmG2zmTK3G4BcgdyvUV5IyT/DjxVHfaPdfY9Pu
7JZJBIPldz/AMfj+dfB4urHm9mnqfX4Wm7Js4afw5Z6eXkuVc6beT5hSU5OV+8uR068fSp5
7aPwN4gaPQbiC5ivYBKDMocxoSPlYf3gwyKn1PxTrdlq1tcQaLJbRX+TCs8HmA4PHl571hx
bJfEt/eX2mzajqcs3lG1lRmkEmMkqoAyOnFXh3LmUqmsSMSopPl3ZQ1vVbjWtUffaefaKPn
hiGxRIeWcEdMmqs95M0kPlwrbLAphjLfMwT617XoHwb8ZeK4IGk0yPRbGQZXzyI2Qd/3YGS
fqa9L0L9mvwbY3Kza5qVxq06sD5O4RoPw6kV2Kuot8isjjdmeEeApbLQLBrsTrfXF/ACFds
hGV+/4YrtNB8bDQ9Xg1PUA82npMxYgbWkZ16he6jGK3/jx4O8KeHG8PTaZoxsze3bJKtgMM
4VQdir05PeoNM8LXWseHpINS8D/Y8x/uZYLr94g4+Zlb7x49qc8RTjZTaPSpS5qPs0LL4vl
ufFD6vLIhgb52tt3zwW6q2wFfU5yan8F+IYr3wbBp1w+JF3cHnIYkj9DXCeILDVNF1Ka4gS
5vJ7hfJSCSHynj3KcgnncMdweKj0e/8AtED21iH01rRArSyNui3YwAD1JPoK5MZh3iYJ0uh
EJuM2pMv/ABD0hY/BEhwu57nCnHKcHkD2rmfBvh4Xssmg69r0+mQqVP7tN5mBUFW5+6MZpP
EGo6ncadF9uu3lLr9mUPGVXzWbA259smrtlrMMdnreqtpq3k9q0VusgYh0hTCjA7jIbP4UV
I+zgoS3MIRnFuweKPhw3h/W4Vttba5sZtpeV8MyqTjNdzoPwZ0PXLB7m11K6vjGSsjBsZPb
j6VD4hSO4t9Pt0idJGsXurkPwUQjj9TVX4bePrnwFdix1+GaG11ICSCVhkFRxn6Up4mu6XL
GbVuxlShBT96KbKevfB6XTx5VleSBh0SXp+JrzbVtLutCvobTWrWRIHLjKjKP8pxg/XFfXW
r3CavaR3MMfnRzrlXTnnGRXnXiOxFwq2Gr2i3Gl3SMjEL88TAZLA/56VxYbOsY70Jyunoel
/Z9C0attU7ngbpY3EuiR4aNU3ifYMb0HzY+uciuq8X+PLW40+y03SLOP7GkQYW0i7tykdPb
oea4+88I+JNF8aR6assMsS7riKRnzG0WOWJ7DGM+tWn0u0MKWWra3BbYcyLJFbF2jH90H+7
9a7vYp8st7F1sXGVVuOiOe1GSDSw19Zoy2t/F5iKTzE3Qofoa3dA02L7dFbS3ACPbrczTE7
WZSOUHtV6Tw/4UtrCKJNfk1TBLCKGAALnuc1V1LSUv1E+g6gyXMCeV9mnQL5iexHFa1LVNE
rEqvUUN9Dq9Hu9K0K2ujpcc8kcbAkqPmXPQ57iqviG8v727murkPcTRgMYpH6qPQfjXJaVr
mo6Rby2VzI1ncsPLkilXBx2IJ61Y1WXVr3SbPVFgdDbjY04/jz3FeZ9WlGpeWx1xqxcL2uy
1aXWl3+my2JY2FxKxMcgHQnsTVNvBGvQbrhLi3v0Ug8Pk9e3pWfqOmzyeH49UtJU8qXaJHJ
+4e9S6Nd+IPD12DbvLcwlePK/eq/eun2c4punJGDqQafPFkesr/aXnTxTKFtAInQjBQdyf+
BZFaWiXWs2lg1jo16zCUDzI0mBUj1xVDw3qVrP4nmk1lBD58pZg/QZPKn2x+tXNU8LRWHiB
V0+5UW90S9rKr/8AjhPatHUa/dtmmGbp2nD8Tprbw/az2wD/AG2SUf6yQrtXPfr0rKHhKS/
uZW0ora2Nqpee6nJIX2HrXQ+F4Z7RXTVtP1C/Oz5NshK//qrsbi70Cx0YXXiu+gtLKPDJp1
swJkI6ZHU15k686Lu7yXZHs1b1dZ6HmGnWF5onh268Z63cschksg5x5jdAQPpXns2pb9JmE
+ZJ7t2dnJ6mup+IHjK48darFBZ27W2l2vy2tsgzx6kCuJvoJLZUgmjeN06Kwwa9XCwaXPW0
k+nkeDVrSs+VXRSjYiVHU4KtmvcPgtryr4j1Dw7evm31KMuq9t4HP5ivDVGGAHXNdlpF42m
2Vzq8JKXVjPBLEw7Zzn8OlPH0PrFGVPq1p69Djws/Zzuy9r3hN/C3xLvNOIzbAmWBj3RuRS
6rEwtzOoJwOR6V6749tbTxJ4L0vxfYRCSaIK7leT5bjBB+hrybWbkQaYZC/bGPWvOweIeIj
Fv4lo/VH2uEp04YKaT3OPjge5nWGMEyysEUDqSelfp14atntfCelWspIeOziVh77BXwr8Bf
CyeK/i5YLNC0lppwN5McZGV+6D+J/SvvvaSNwyNvVR+VelimnFI+Des2xeM4BqlqVkb+xuL
IyPCJo2QvGcMAeCQamv7y207Tp766cJDBGZZCewAzWB4B1W71/wAGW2vXzHOoM1xChGNsRJ
2L/wB84/OuPlco3E3Y+V/HXhu/0XxVc6RrdpHb6dJAVtdQ8jhwOVYt/ez3rgLnQdJutRddP
uS9sUzPdzHIh45IHUgk9a+/NY/shtOl/t1LVrJQS5uQDGPwPSvHL+x+CuuXElimjWdpeyKw
t5WiMKO5Bx83Gea3pVlGXLIORy1R8oXelnSrW9hiuPODkSqxPyzqMblFcxfx2l1eGWzSWON
l3lZO3t9K9T8R2+oaPc/2dq1jdRm3UxKjRgIrE8+XgYKkd85zWZ4P+FGueOtcvrLTpEsra0
G6SaTkKSMhTivQWyZne2h5Z9nmfJhikMYOCR0zWxZ/2kb6O3up32phQGPr/wDWr6Xv/hza+
CdK022gisZ444/9JueD5jDvz0rj9A8C2HirT9e1u7Pl7GYxkceXjOCv4VGLq06NNSk9zXCq
dSdkjzm50VbFkiuLkbZhuDdcN0x7Vq2HhCGe6WO6uyfOkwY0b7ox1JqOfw3r8Oi/bpFhmUN
iNS+ZHQdGxWHBrcltc/6XMyOqn73ykGuG86sbUmetZU52nojq/EfgGKzhc2l6VSFeYiuVIx
xg+tcadNv57e4m0u2aZoSPMVBwo/8Ar1cufFerajKLK0mnut+AY1+YnivRfCslpo80tnc2k
ljPc7SomAIc4rowlOSkqdV6nJjWuRzpnlmnJ5ZXHlDzXAdCuWTBz0I5r0/w7ZT6RbyapfL5
LXG7yLXqIlPU47E8VuXj28bZt7aASbsbvLX5W9elZN9eb3wWV2VhubpzX1mEy5qV5Hy9bGJ
rlQ6TVgspVY+Cu1RjtTrb+0b+JnszHHj70khwPpVvSNHh8Q6nFam6W3AG+aUkDyk9vc1xHx
A8S2098NG0BzaabYny49v35COrE/WssXjo0n7OluhUaMqnvM+gPFnilJfD8EVteeVelkS0h
ePIjhB+d39MgYrhdZ06+0O0tNev9T8+xvW3WumowPlzYB5zyF54ArUNzp2rNDrNwu6aFSqW
VtFnzAMbUZunPPFdz8PfA48aa1b+MvFUA8nT5THb2C/6p3H8focdPwr88o3q1lf5n2NZezp
emxh+LPhTrmmeG9F8X2GpXM3iG3kWS4Tb5sMAYZyidtuRXWfBfwu41PWvEd5FPcJcOvlXV9
FiaWbkySDI4HOBjtXtk4ULECoJJGf8DXIeP/FmreDbG11u3srWfR4pUjvNxIkUMwGV7ADPN
e7BckVDZHkNub5mdLqlwbDT3lx+8zsU5x14qDTdNghX7TvMs7Yy7nJ5pmrgXuiRXVs29F2T
oRznjP8AKnaVOXPl4wCM4xyaifNzWRJ5N8cpxF4m8KCUL5SNLKCRwGBH9Ku2vjzQy+nQXhi
SHUWEcE4cHLHoGHb8fapvj7pEOpfDd9VjmRLrS5hJGAwy4bgpXy1d2F67aLYRTTC+mufMuM
tgRuvKmPHbB/SuerhIV3zT6G9Os6eyPrfVfDGl6vGkN3bJNwCpYZZT04NeUat4Js/CviOHV
YLZ7qxik3yRkAtCQThhx75NXtN8Zy+DtHg0e4muNZ1OUhhGW3GMY+87HoK43xL8QfGf20W2
NMWO552xoznHofevLoVK8JNRloj0PYppTa3M/wAX61Y678RvD/h7SHiuoreYXdxKi8BscA/
TvVF/D2mfbrlbmS8TFx5YhtXJDxg7mGBzkmuR1ObV28QW2qWFoljqI6yAMqSAeuf5V0g0vx
Hp6jVbbWIpLyQmRkVT5eSOxr2Y0K+LnzU1exg69OmrVdCHxH4sh1rxBcpdGTTImKQyrIdrw
26fKFPv/Os3xz4x0HXdT0jStCRjbaVbi2SY9ZAPX9fzqhcwXzWF3BrOjrqLyy+cjxNlnOc4
c9cVzU2iTWdwZYtNna1f5GjZTuj79f611RoySanFo5Fyc3NCVz6z+Gvi7T7zwxb2t04AUbB
nsQMcjtXMfEjxXpCW6S2F2ESJnIMfO9ypQBQOpGScfSvCrXxLd6daSPpty6eUgeSCUYYnoc
HvTtN12+triLVLnS45wLhp0t5x8sYIHzfXjNeZQwPJVc5HZOtJRUUdlHZ+VLPeasskLagsU
NvDKfnhtxjLMOxIHSuS8R3mnT+IoJ9KmkvM7SsEa4O7OSCfTNber3V1ZeEbvxHq7efd6h+7
t2LZJDZyx+gwAKufC+DSdFs/+EkvbaG7u3+SKOVgB1+99a6ald0KfPbU29hTrSjCJJB4K1n
ULCTV9UuItGS4J/0a1UBiPRjXE65YaZZ3slrZtcO427WaU7l9T7V6X4u8eNNaTWgSKB2JOU
YNsHvivJLu4vfEeqNHA0Vu2wO0srbBgDH49K48K61WXPU0R0YiFKlHlgrmbq9+zvJaNObqJ
MCN5fmaP1Gepr0LwDNc3Hgm9g11hFpCHCPIcEetcN/wj0lzpMTw2EsU6kmS6c/JJz1XParc
niLXdX09vC0FiLuSQgfuY8swHTAFehWj7SKjE8+nKUJc0lZFxPEGl2HhrUNEjgkuw8zNGx+
7t6CuY0rVb7S547mxuZEaJshcnBHpiuvtPh34rmgSeexSxjkGwC5YIxOM4wazrfQrSxnELC
S6k3ZZQPlHPNXBUo3jvcVTEx5ros3zaR4mgvdUjcWl7FD5ix44dh95T796x4LTUX09GuJWW
Pediz5UL7g12kVxbaZq1n5NhDHaQuryLs3Bww4z+OfyqfxPqllfNF/o7NbRtmJgvyuf7nHS
uSU+Wfs0ro7sMo1f3lQi8M+H9U1W4ME3iRrCBcNIVdi23HOD6VvW3gPSFsriS71GG4uyjNb
+Y28zqBksPTiuZ0vUrl9QmlkXyJGwVROPlIxgiqNrdX0dyQbl0eByozyCh4OKlxlq1o0fT0
KNHlhVjG6ZvaVZ6N4TV70wLe3c3CRv/DWb4hdPFUTTSwwx3MY2Dyh6dBVa9mnaCYqoluHYR
qf7ufSlsYotKhBuJMCPMrH1NNKUWpTd2bv2E3Kmo2j3PNpA0M/lsuGVsHNdNaL5nh/XRJ1+
zxSKPXDgf1rB1KYXmozXKoVWQkqMV2miWcepaJKsI2y/2fN5hPTKkMP0rtqztBNnwvs06ko
x2R3fwc8SmPTz4Z1qMG1nVjCZOjIeGUfzrgfiZplz4f8AEcmjup+zx5khP96M9Ko2j3z3EE
gvVhnsFBjUnGF+lex31nYfFHwIrgJLrOkZ2hD/AKwDqhPUg149SCwWKWIkvclv5M9KnW9tS
dCk9R3wb+IXgn4Z+C5LqeG51PXdSk33EcCA+Qi/dXccD3r6u8L+J7Hxf4XtdesGf7PdLwpP
zLjgivzdu4NXhe5BtzbxW+Q6Ku0KR1B9TX1Lp/xM0z4YfBbQNE0tY73WWsxM6lv3ULPz8/f
dk9K96rSU0prqeBfl93sd58aPEjtpVj4F06TOseJphbIqnmOLcDIxH+7kV6dp1vbaPo0FnB
iO3tIFjAHRVVcZH4Cvmb4NEa541uPHfie9lvtWe2lltFk6LGuQ789OeBXomtfF7Sbz4Yy6l
4au7d9UvB9lgtXb50lYlSSvUjFclanyWS2FaUtbHBeLviJceLfETyWm5NM0+XbDbSf8vDA/
6xh3rmfG97LrPhsM5jtRDGbnzIjnMgI2qB2rOufC93pFtbI10ftgQyESceYBz17delefxan
Dq+syJd3k1vaL98FsEEdsV5Cpe1q+0hK6R7kKkadDlnHU988AfEbRh4H1Cz+IMkGrHT9n2a
SZFeSQMudoz6EVyXivxbNqltcW2mXkPhewIMotbBdm49jIw5JrzjS/DEpuIdTuXe4i8wHyI
+SEB++/oMZp3ipll8RrbGFEimmI2RqAMA+3tXp1bt8yZw05QcrW3K9qutvYJdXN7cXVu8pi
RJJG2g+o5r06DVU0D4cXdpaszTTqzfJ0C47/AK1VZdHt/DCWDw5dpMw7GGWOOABXEX91qyX
Zj1aL7LZQJwjMAHxxjI6nmvLkpYtpNbHrQlTw7s3Yh1LxZcahGpigdY0RY1xwOg5PpWBp1g
t3rtrea1aStYLIWdlQnIHv6V2k1jpd74divzMihQRNCTtZGBOAMfeyAB+NVBrU+k6awe1d1
iwgtZJCGIdSQeOqgcYr1qMVBWjoeViqinKyd0b3g7w5ZtqV1qmnyoYZp9lvMV27E6kf0rY1
a2sNRukgkYsQpZHzzuU1wdr4qaw0C0ghlVBsxsQ/dIPJNLH4stoR9pkZnlHyog7A9TXlToY
iVZVU9tj1KNSjGlyPrubf2yYh4JT++ichvf0qICacLF8qGRwOn3ien61Lo+gahqWiSazNIs
JuHMiq/XAqnaar/Y+pi+kSO4ltVLwxv93f2JH51+n/AFh08FzN+9b8T8+nRUsQ0trm142u4
NJ02DRrWJreeD/WyniSQ46n2J6V57o3hvWPFF9cx6asaGIBpJZG2jntk96ZrGq6n4i12e/n
YyXM0mFUnlj7e1dVokFz/Zq6VpRkYKN8027aGfPTPtXxkE0+Z7s9hvkVkeweGIoNZFn4d0L
aGuJZBHLjJjQf6yUn9BX01o2mWej6Tb6dZRrHb26CNEXqR3/EnnPvXh/7OuiwN4Wn8VSQkT
Tk20WRwkS8nH1JP5V6N8S/Fj+EvBb3NsB9supUtLbP8TOcZH0rjw2GVCLm3vuehiKntmoLZ
HPfEj4nzaGs9toAjd7M7Z7ybmNHP/LNR/E1cvpXg7x18VNMgvvHOuSWOl3IWVdPhXYXx3I9
KTQ9Oi8Q/FuDRrmPztK8P2kd1Ksi8z3MnO8/SvQPGnjG58OzwWWmJGZ3G9zIOB2AArpwtGt
iZa9djKvVhSio2O7sbWO006Cxjz5cESxKG5yAMVn+J3uLXwnq1xp8OblLWQxhepO3r+HX8K
4rwf8AEC/vtS+xawEIkOFdBjBr0ozRPlAwY45FdWIoSoStUVjlhNTV0fH1td+IvF+iw2sd/
DLBYzp9olLHbcMp3DcDz2PNZSzafqWpw3aT21lfWUzhCCXjeMsQ6g9zxuBrS8aS3Fh4+12X
RpYbO0lvmZoEIRXKYx+GA3HvXoWmfBbSPE3wYixAdK1y/DXyXCMQyO/zBTj+HBxivPoOblL
m+E7akVGKfU8t+G0994k8V61Y2t0qwS3shkvZl3ssQb5VX3xX0Xa6R4d0SyEEGlQmbr9plU
Oxb1NfKui3WufCfWn8P6/pMttdq7GPaCVuATwUPf8A+vXaXPxyuLaNrSTSUnnfjazFip9CB
3/GuLFYSrK/skaYaq5S5ZM9b1q20TWIzb3NpBJGzkDagBXjqDXk+oaE+gNNom/fFgyWj9fk
J5XPfBNFr4s1u70lNcSBJNPlYoTHG2YmH8Jxkj8qoeIfF0uq6XaR2apFqMEoaILJ5hYHIZd
uM88davKZYrL8WnJ+49zpxlCGLw7UVqjm7kSwsxHBXqB3pXl1O48Napb6apklmtzkM3OO+D
2OKzxr13PMf3NvaP3iePcYzzlTnuMVgazqeqNEYoL9lik6qi4Vvyr77E5xhalNwS1PGw/D+
MSVV6IyVjvodQ03Xbm1jv7AOPPaEZHoVYdiB+tbXhXyYNc1+3Hl3zNal4DLyGAYEj64/lXP
2eqavpxutFsIDcRzDc0YGdpI5NUtLv5NL1+DUkcqF+SQH0Iwwx+NfNtOadj0aiVFqL3Nnxr
fz6rr1raTSpDCqIfLX/Vpx0xTLrVba6W306wjM9zgRCOEE7j7Vm+IMTal5sRVH+zou1hkvx
1FL4Ztn+1NfvJLG0QxiJtrY71hVhGMVz9BUJyd1Hdl/TNEF9LqNpPBdi5iULHF/dY9Sx7/A
Er0XS7bQJvAXka9HDa3tmHjtLpMK7lf4T659K5a+8UXWgSxnRrRbK3mj5Od7SHuST0PWq2l
Xq+INRtNPXSBPcuDHHGM/e7yP/ePfFcVVVKivsjvpxhTleT1I/EWqX1xotrFE7iyVfp35A9
a6z4RX9t4b8N+J/GFvbx3N/EY7O0aRciMsCWYZ78Vtaz8JrXTrC1vPE2uJpEYUlIZ8vIxx1
VB0qOVtBtIrHwzosgutHlKNuC7RIQMtIxz97PGPSqp1IqCiupxYubrT5YFm/uNQ1HwbDNqc
kt5cX2dQmJO2OCPJCge5xmuJm1exNvNczTCFYmEcUKqM7RgnLdTWh4n8a/2tcva2ksdvZ20
axtEvyqqrkBffFec3N/a6xq8Fu8SwQxp5eU43n1r0IU/ZPmSuTSpQnBU01zMSfWL65v5I7V
jFBOwChhnjOR+pJrTfUNQs9EvbCVP9aVG1hyCOcr6E9asQWNtHrFjtUECLzH9OtJrniLSpL
mz2ae8v2TIkuVfBcn+H6CsJS556I9j6kqFHnnLXYu+FdO1Waxu75LKR2gYGV2OWGR6dcY5z
VPz2UecJC7sdiL7ZxVKfx5r8mqXN1FILRriMQkRoBhMbdv5VLcS2dlN9os0ZYmO9Ek5OAMf
qea0hQcp3ZEs0jCiqVN7GhpA+0a3HE6jfFGXYZ/ibjn6VQ8R+bF9sjZyR5gjPsQelP8ACEr
DxEWJ3M/JY/WrnirT5XsNUvAQPLuTLyeoJ/8Ar1hU0r2PSo89TLW79ziri6SJRBEgLAfeI6
V2Xw+uPMttStM4b7HPt49U/wDrGuBNvd+Sty0D+W3IfacEfWuv+HEm/wAWrbj/AJbQypj1y
hrXFJypO3Q+XoycaqT00Mrw7pV1qmqjnZC+Q7t3BHPPtXZaH4iTwpqi3Gl2zQac7GIkNlnG
MFsfWuP0m9vEumso87VSYNg4wCOtS2d+ZdIfT/lXIKhx2X+prunRp16PJNaM5VOVKpeD2PU
fEUVj4k8NDxJpz5eNfLv4o+uR0YfXua8yeC6uWEcaSMXYJDGuSS54Ax3ODVzwn4hm8N6sIp
WE9nOpjkiY/LIp4wfeus0rV9C8CeOtN1h9NfXbdd80EZbaoJPygHuy1wYaTof7PLVLY6q8V
V/eR0fU9h8dfDnWPD/wj0TXfDd19h1LQtN8q7VTjzYm5cH6MT+dfNfh/wARpZahbajOoLwS
K+CvB9SRXrfjv9oHUPGHhS68PWuipY2t2PLmkVy7uuentXir2CzASzo8ECriNV6ufemlzXU
upjFyjZnql98QR4o/dRQMis2DcyHhe2FFZyXPhvQLDzLK2iuZlYtvlUOXYdc57dq87bUfLU
wn5PK4KLzj3zUmnrPqE8drbMFZzgBhwB3JPauSOEjT1i7I9GeKVS3MtTo7/wAR3f8AaEsdm
hhS9i3TwW/yqSf4R6D/ABrm7u6uP7YsLaKTdNByWDZ2uT3PfHStvxR4Zv8ARdFXU7mXy3nI
WNEbIx61z2lpFFYXK3Ns8s90VEBR8OjA8n8a6qXLKLcTjnCUJpteZ1+qatfR6nA/2cXTEKq
AD5d3fj09axmg1O81C7uNQV2WzbMu3DIh6jOe1SaFJd2uvW115ksSKrKAQJGxjDcGr0z3lr
9l+3WJh0ed97orA+cMnlsdTz0pcihH3RVZKtM24NfuX0VU0a7t3i8xmcND89qME5BPBz0/G
uL1K8dFkvPtDPKzgRqTuZuOc/nVttGgM1xc2l6xsbdg6ZyS4z0x2FOs4bfUvGxg+1r9lLsT
lACEznH607xS5kKVCUWl0L/g/wAJ3Osw/bUsJbt4JQxTGE25zya1p9HNx42jgk0uO1S5yoi
A3AIOpB9a7+18W2GnJNpuiqBZGIRthcCM+57/AFqtEBfvJqsCkFsR2z4/h7kfXmsMslWxOL
UZRtFanRjaMKWFlJS97oXbu5Gl6OsW+IQBQgLHAVelePeMriO01CRElBVkRlZOc5rpvGGoW
aajb2rq1ykMRwgJ27iTkn1xxxXEQfaRLI/2aDew+X7QDkAema9zFYuM26V9EzyqGFcKaqNa
sz7O9UoWUsJzJnzOu1cdvxrW1rWbhdMsrWzkW2jVAXeIkF375rm0ea3ud9ypTzckbehqSS0
v5rIagLCeezLbFZVJXdXG0VJW3PvWHxdpvg7wfp2kaNCjziICKNfuwqf4j+Zrwf4leMNfvb
jSLTVr4y26akk6z4xsPauitJWn1ZjMQI9iruPsBgfrXN/EvSo38KSsAhaOaEqx/hy2Cfwr3
Xl0YYOV1dtHnwxMnW8j2rRL2Pw/4wsvEd5tGn6xAtrNdj7odT8jN2Gc16J4n0TSdZt/OmQ+
eFwsiHdx1z9K+evhL4r0rVtPk8C+JnEVxakGIyt+7nXpkA16ZpWq6j4O1K704QSa1ohYPbL
C26a19Rg/eX+VfCYLFzwk1SqO1j6XE4dYiLnDqdToXgiC0nhvvOY46IVrr7+e30vS7q7Miw
rDC0hlY4Awp61naL4v8O65ZxPp+p25eTgQlgsikdQVPINeU/HjxGk2k2vhTTZjLcXc6vdCJ
idkanGw47k8Yr3Z1HUfNN3PNhDkdrHk+l2J+I3i7RdJtuLWeX7Teg/MwAJLkN2B4H419j21
vHbQxWsUQSGNAqj0AGB+leb/AAq8AJ4S0dtQvYETVb5QZBwDDH/Cn9T716FPqNlZoZLu9hg
QA5aRwuPzrlpw5b92bzbk9Ecp8Q/h9o/j7w5JpmpxhJ0Be2u04eGTsQfT2r4OvdK8QeD/AB
bceH7u1xdRuyEiTY7gHhs/wk19geMfjVpkdnc6Z4MU6trBBRJEXMcLdNxPfHoK+aPiFoFjp
Vi114x1qabxNfAzpEhBdc87pCeg9quNeKnyJ3f5F06Ul7x1fhm78QWtm8GmxXumTTL5iAv9
oinPow9arXtjdWmotr17GbG5g/eygBIyGHdVzmvFNA1C8s9XjUate2AJwslvIcgewzXrupW
2l23hC5vdFMkt8+fthv8A55nA6sS33c5GAK6FBI6oV3ayVkcLqmqWSazdS/bftf2hzP5jDB
3Mckfnmq02oWXmxhZh5RVdoA+6Tya9u8EeHfA3jDwVNp0+hhdUmt9q3JbJD44I9K8O8SeC7
nwfrktnqMTvEj/I4bqPrWMqMN7HoPGYiUFZ6IpahJLaavcSaPPN54wWZRyEIrEvESKURy3j
Fm5b5MDn1rX/ALM1N0tLyylkkuLpmTAHCLnAya2LfwhqEM0g1C4gMpBKMTu3Y6r9aSnCOlz
yZU6lVt2MC1uo7y2FrqUgR4F/c3aEEqP7pHemQX8VjMYbO6WVSOTtwD61fTSbe8eb7Mq289
uplYH7hA681TfT7e6jBiIRjGZkbBw2PvDj0roSU4tvoc0m4S0M+8v7ibEQk3qWyE9DXu/w5
m0z4eta3SW0Os+IbuEP5kj/ACWgIz+frXEeDvDCvoD6hPZqbcrumuGGWBIIVVHf1OKteH9P
1P8Asq51LT71oA4kWOTAIJjBJyD2wOK5Je/+7iJP2msmdv4gS58R3s2qajdyST3GfLJOSx9
h/Co5HvXB6xGvhjQbe/uZtmotK4igxtPkkYGV+uakbx5cRwJD4cilur7ys3OoSpl1yBkxr2
xXn2qLqN3ezXGrG4kuWJLyyks270zWiw9OCUXuEYt3cNkQWsjXl/5syGVpZc+Sn8eR/Ktm9
8N6tZWovJYkCqQdqdVFP8A2cc+vGeXCpbxlznHX2rtfEOoJBp1wjxS5kjJB8s4rlr4qUaqp
QPosvwOGlh5V68rNbHOXV3FbadZeUqvcSoI+DyOK072z0awsYoZGSRLZR9odR/Gf4R6muG0
hpLrX7LzH4Rg3PYDmrAuprrTnLsSGuGmZf7xrtp0rS944sbjvbRS7aGkJNI1DUraCaIWtnC
fMkdRln9BUHiDUI9V1QC3iSC1iTyolUY47ZPrWbfxfYYbWaN2IniLHPqDUel2j6nJKrXSwQ
p+8llc5xXU6ll7x49uZ2R2fg/RZLnXzHE4bbGN3fBP0ruPEegWTaJe2f2yCKV1+dnbJH0Ay
TXn8OtXmlaOqaTKLW2lPNwMebM2ccnsPapfCIa/8Xpb3M4zMh+eRu/Xqa8CvCo5OsnZI+ho
Y106KwvcckxnsbbwzdTfadMRiES3hEbFv727Bqx8OtBNt4/sblSzW6XkkPPUfuyea2jY3tn
rVrZG6s2gtblpvODjKgnkH1rpPANhGfDsWsseV1C4mDeoCMM/SufEYtxpNrroZUsO5SvLdH
C+MPAy2+m22o+HvNM3k+beKOAu48EH39K8qR5lGwEgg4OOtfQWv+KtM1LQ4rLSDMmoKiwsi
pmORRzz7g9DXit9ptxCXunglEgJ35Xg115dXqum41dNTixlGMZ3gdRoekaXd6LfwGZEaSLz
PtUy8wuBnA+tc1bz6hc6S8cqtcWlu5dAOsbeufepCLiSwjhEvl2zcuqtwamtbyXRYbm3miW
eK7QKEz93HQ13QupNt3OWrK8UoktlqFxZmGe2jEEqgh24YkqcqcHpVK61W6vbsz3jO7yjzC
FGAfy7VtTabLp9p9ruo0WWYeaoV8/L1/GrHhjw5b6/d3RuJzYWzQbVmdtq7z0UZ61M6sYLm
YqUKlR8iM3QdLtG8RWS60ZIbCWZIpTGNzbGPX9a3/HEdp4S8Zan4e0u1iWG35Rt+SVPKn64
PSsjX/CHibw7J5riS5th8wmi5x6ZFctd3V/qFzJfXbm5nlbfJI/LsenNVH2dZXjK4ThOm7S
Ru614s1fWNGtrW8ZR9mC4YdTjgVQsJZJr23ubhzsRgzP0K/j3rKaaWbAWPn29K7PwnBpral
YJqqbU8wqyyDAPHBPtRJRpQbSLi5VpKLZ0FvcLdRy6ro7WyC1LRgyR5JQjhsH1NYNrZ3Nyt
utmxlljDO0ZQAZ6nBPT2r2HXvDvhvxHpKWulSR2F1AN6mMbRIndD615/L4bcXGn6K2IYnlC
NMp/eJ7jnmuLD4mNeagtGa18HOlBta26nLtd3FnY6hbW0YX7VlXj6kHoMHuTnpWzoejf2Hf
TxaxARqJKbIWGWO7kfjXTa74QisFtYtGSSW1QDesh58zPMnqM4B/CjxFLGvxL0+9Eb3RSCN
mUeoyOT9K7cZh506b6XOfCV1VmoSZ1eo+CpbzTblb64EbyKrFIOApA+XNc3f+KP7G0FbOK1
Q3jQ+VEFbKjAxux2qDXPHU9m7Qb1a3mjaIru55+6c+ory+4v45b6OZiY4QdwbPOR3rz8thi
ad5OWh6GPdGSULao7TR4p7S2XUvEVjLLYygjPdSe9actvo19p4dgZLaT5Ec9Yj61wVr4zu1
hjsJ3ea0jkLtvP3+a7o3WkTeG728tyUJ+WMDu3sKzr06kZc73bOihVhKDS6HL6N4T/AOEg8
XJpL3Y+xxN5hnH8Sf3a+irKx0rTdChsIbaOK3iGEiIGPr9a47wR4bGjaJFe3CAX1187lhgo
vYVs6pqF6kO/T4oWlzhvNPGK96FJ8qTPl8VO9RqLOy1H4S6pLbw32gz+YkqAyRyttIbjn9K
5bUfDmp6arab4nsZFt51MbvKMoQfQ19H6HcbtEs96FJAgP7wcH8atXz21wnlahZLcwScEMu
8A161LMqsYclRabGE8PBu8WfAPizS9e8K3lvOsBlt7Y4gu1Bw8Z6Kze1dF4L8Z32sZCeIU0
/UrMB4EuJPLM/P3Q54r7Kn8OeFr21No+l27QyfKY5V4/WvDPiv8AdBh0DU/Enhm1+yS2itL
LaKNyOgHO30PevnsVQpVpbHt4SvUjHkbOy8La74M8YQi11XRLfT7vywwuJcRmRxwxRhjJ75
rIu/DPgDQda/0jxbcrfK2Q5OcAcgng5+tfMWm+JPFei+H30q0Md3Y7i8YlXc8WeOD1FdnH8
XrXUNLsbHWfBzzahaxiI3cE3ls49+K8utCqqbhDU9ZYWXMpSi9fI93u9NGswb9P8V63IrfM
HRmCv7j1rhvEtt4W0QFPEevmaVl+5LclifwzxXEeK/i54p8SaXBoumQnQNNiUK3kyZkYDoM
9q81uNPtHDTzl7iQ9ZJXLEn69q46eDqyadWq/S56tLBVZU3JRt6nquo/GDQvD2nNYeA9Et5
74kbb6WLakPGMgdz714Lr13qmr3k+satcyXVzcOS80hyXb0HoK0bWLy53CRphsgt94KKju5
Yru4gsbdf3MPUjvXu0KUMPG0dzyJUJ1buWivZeZj20Mzjy5FO8DK5r0LTDFdeG2k/tWGcxj
bJa34JKnGOCOo+tYeoRpa+XN/Go6e1YUmoBtWDWzGNZBh8Dg10wnzMMVhoYZWcrnfeEfFd3
4TlMiSwqAwAdG6/hWn8Q/Glj4r0SWWUp9uUgEKMZ461ymjeH7fXllW7uJYJUTenIVZPYe9U
NW0y60uW4trqIOLXA3OCG2kcfWtXa6OR4mcadrbjNO1+QRJDBO8QjiEexTjd61PHrerSyW0
sULBYAyqXbJJ9TWFZaUtwSqybJBznPI/CtVLHUIIxsfzwDyo61NsNe8wp0cZyudNXRqLEkf
h6XdMFmv5BGhz95Acv+GcCsu7UwxS2UEgDAFYip4IPVfxqfULeS6MCK2yC0iGcdQc5P071F
Ztpd3dZvLkxxxYCBQTuJ759RSoxbm9dGcleSjCzWqNY+Jrq5sLGT7R5b2qrHHBH8oQqMHI7
5HrVKPX7i6e60u1uXs7OZWbIXLL/eUDsDzXYaj4Ds9J8KQaxfXTNeXzbrSzAwXUD7zmuN0K
3jk8YWSZO1ZVLZH8P8X4Y4qlRjGWjMYUnTg5M1PB+myXTKtvM0MZGJZU6kZ4A9Bgc/Wux1T
RbYW01j5eF5ILcnkdc96p+HY7ew1TUbe05iLF4h3KdMfXpWhqV4y2zSsCz4xzySTwMetfNY
qtUlirdD9JyjD4eGBdSSWq1OT8GaedHuRrt8YWsYZyBbv1mC9Wx6A9a6vxD4svPF2myT3Hl
W1vE2wNBEAGX0/pUfi7wlp2haJplrb3z3d/NbNLIiNuMLnquPQ5rh7rU9S0/SIbSbT/s1tG
Q2w9mA4zXfODm79T4KtKMpqF9LlXU9LtrTZqOmxywllZX8w8YIwD+vSsq2lEEcUe5PlyX7j
Fes+FdL1XUNLj8RazoSvpmB5bz8Rp6ysPQfrXMeJNCl8SHUvE1tbx2Gn27LDAoTb9pIPLAD
860oYxRbhLoaV8PezgcTrmpWuoC1itEKpApHsSe4qFbndYrbpEke3qy9W+tTXei3mnSAXVu
yBuVBHWltbJ7hsogiiUZZ2ONo969CUoz1OJRcWWbaaSeya0FosjsBhj/Bg5yBU0k0NlP5qS
kXEY4VD7VUN3thMFi5CMfmbHJqKeD7OhUgfNyD1zWMlfc3vpdbllL+W6Pnyy4IJBKrz0719
B+B7Xd8IoZNo4t7pv8Ax0188RKqWjMv3XB/A19I+A33/BA7WG5ba5H/AI6a8DOko04NfzI9
TL1zN69D52nFwbCSSJmSWM5G04qvLPqIsllS6d43T5kLEj3rpLiCI7lA25HWsazAieW1ZAQ
DwPY9RXsU6icR1MKoNJ9TIs7wq7RuqbWGDkVYuYrIgNiSO4YdmyMe1VNQtTaXLfL8jfdI5q
azlaTY4AaSHjB/iFdWjV0eTblm6cyfR7i6m1qBZ5vPjhYFo2/iTPJFen6to6vff2W0sKzWr
iSKNjsW4jIypArz5FhS7iuki2SDlcDj6GvUru2g+IHgQXem4/tzSl4UHDOndf8ACvJxlS04
t7HfQocvUZHrNx4e82KSzubiwMf7+Ob5xG/sfSsK70Lw/wCL4nufDi/Y9RIL+Q/yiTHXFZd
t4i1C702Ozm1ForqMGNkl/wCWqdDz6+1dFoiWSX1tbwssa243y4Pz4x0B9Oc4rk9nKinKPx
fmdcmqvuSWh5NqVtJpl+be7sxBMv31ycH6VLZ3BvNkTbnmQbUAJycmui8VTWWr+cbNZJDFK
Qksg+97ZrN8KwWsGsabNMfnafBfsPUGvahVcqHNJa2PGlRUa3LF6HSadYXlrqVmupveCBhk
Ro2AF9K0Z57jStch1uFfLFpJuSMkupTOO/eu9tPC134o8Q+XEzCBISzH0/2RXIeItBvtPvV
hhYypJmNVI+9x0ry8PjouotFdHoYrBRhTd5PU72eUyyx3KPiCRQwbrkNz1/GuX1jRbmXVZL
wyNHC+AsqKW7dMDn1qTRBfXXw9CxK0klpK0BUHooPB96uWN/fQ2zS8RWsCnfJN8oyK+8xVC
GKoRblY+LpVp4er7iuec6t4S1G/kdrYBIIBveaRDEiKO7E1wklnPc7nhBNvEDukH3SM9R7V
6b4m8WXXitLnR7adrXR44vMmu40LCVh2PoM1w6x3dzc2+i2FoXnlXAVTw+e/sK8JQ5WoQPZ
hLmvOoS+EPBOpeLtRe2tJEhjgw0szjKqOwx617nongXQdA8mSVXvrhR80kp+XPqFp/hbQrf
wn4cFgDuuHbzLlwer46D6Ulzq0pZih4PAB9K9mlgHUSTR5VXF2bUWa91qsQkkjL5I4BHQVz
N7qUjXDBc7QOoqm19GkciOpLHgHNZNxdBCSCVz2r2KGA5d9TgdZtn2boOrvDo9nHeWrEeWM
MnINdBa3Nhd58uUbs52g4Iryrwj8RNPfS7WLVbNrVxGP3sJyh/Cu1XUvDV+8e3UbctJ91g2
w181Oi4/Gmj2OeMupv3EJRkDHeCehHNTzW1vdWtxBcRCWCcMjxueCpGCKyntLyMI9nescHg
SHOaa95rFncDzrRZoer+X1Fczhc2jJJ6Hzp43+APiDTrue/wDCK/2lY5LC1Y7ZYh1wvqK8W
vLK80y5aHULGa0uAdpWaMqa/QeLUrR8Au655KP2rF8Y+C9C8caA+matbiVGO6O4TG+FuxBr
hlRPo8Jnlag1Gpqj4JEksRyMMnUriqN3e6PcnY0yw7TkqOCa9j8U/AfxxoNzL/ZVt/btiCS
skLASH6r/AIV5vd/DPxZeSu6+FdSSVV3Pm2PFZQp+9qj6OrmkalK9GSbe6ZybXMtyfs1jCI
Lfux71YtbW1swZGYPIf4h2pF8Na7HcPZyWl2sqnBjMTAj9K0oNC1LSm83U9MuYonHyNJEwV
vxxWkrRXunBhqqlUTqWM+S1u764CCMsSpI9hXM31lNHq0qQr5hiG4lOQK9m8PeGde1zf/YO
iXN9clcHEZWMD0LHioJPhXr8V5PDqXk6UGP7xFBZm9RnpWmEjVqOyRxZrPDJc0pq/kcL4e1
qS0+YR+cgBGwjIBPavWtHk0/XNIea5gjnuLJY1uUbkSRkkfmOOa5i5+Hlna2Tx6ZK8FyvO+
Rsh/r6VQ03X7jw3a3OmahbCNmHDAfe5B5PccV34jC1qbTaPm6ePVS0VsjnPF/hy/8ACevOx
Qx27yEw46AddvvgGu107RrKbT7W8N096JkDhfuj8auzajpvjXwuYb8LHJDcbslvnbdgbhns
OKyvD4v/AAtNPoWsxbbMyFbe5zkIfQ+3SunBRoyqfvY3QV8RXhTk6EmkdLDp8UMZijgjiLc
Hag5HpzXO6houhhZblbBYpUOWeJiucdQR0rflvZrV1jdSCAOfUeorn7uz1H+3fs+lwNeC7z
M0Kt8zKeuPcelfR4iFKELcqsfP0ZzlO99St461+W+1a2jt2KxWsAjUDouR2/CuDuLm5tbuC
azcpMgOGH0xWnqbEXTqz7tjFTngj2P0rOnZSMAdeK+ako62Prr88Fc6TwndarfeL7CySJZ5
ZyFGOABjnNdt440bxVoeuadbJYwHz2UxOjb1YngY/Hisv4b32kWOmyvsRtRvX8jzGGTEOmA
e3XNdB4s8VNqvi+103w/cKtroKm3jl6mWYDlh7A5r5qpJTxDna1i1mFWlQeHg/dZiXVkNEA
t5NQW41GQlbmRGLAHP3Ae5rNe2Gs61DpMNp9pnuD5RdzyWP+AFSaklhYRh7i7aW5j+a4m3Z
wTyVH+NP+Hd8NQ8ai/ib7Na6fEQs7DOCcgMayquXLKokZ4bD680t2dzF4rn1HXo/D1nEEsb
GFrUKOjOQBgjpxg4NS6nf6Ldi7sbt2gjtIMWcEQx5r9CScdc5rO8GafJql7eXkL4t1ndWvX
GAePlb6k5rL1PTozpDfbpRFd+dJ5bYYttH8XHQV4i9nKs7P8A4c+ggrQdzltf065UiC8kbe
8auqMctGT0rktVmWFBp8Hyxp/rTnmRvf2rv9O8P3NzJLPNcC/aKMO00b78LnjJqR/A3hRSl
xqXiS4R5WLfu4M4z2Jr3IYqnS92bf3Hl1aEqjvE8oimMc6PkHB6Hoav6iHa2WUAZHOe1elt
4K8CPBM9lqOpag0ADSeXFjYPU1y3inQtIt7eKbQL6W5haMM6yDGDnBFdNPG06krK/wA1Y5/
YThFpnGRXJELqW+UMOPWvoX4c6nDH8JdQWQMVitZycH1A/wAa8G0vT2neS8+zRy29rgyiRw
M/Qd69R+GNyZLDVLPBe1+xyt5frkgYrnzamqlFPs0y8BJxqNHGTXtszsVm3jGeFOKzri6hF
yJ4UkYkYIVCM12h0e4ttUvL26aPT7eCPzYYpV4mHovvW/p0eh6hpaTGNo8g5wBkHPT3rKWL
hCKcY3R6qp1K3u32PKNQ3XsQEVvKu3ple1Y6W93ZzLOYnVVPJxwa9lvfDlhbCW+ur25ktXj
DWzRr91vRhW34c8BQaxokGoy2+9J9y7WOOhxmiWbUKMOeV+U5pZfUq1LX1PCY72dysCEkM2
Rn1rtPDl3r/g/XItb+yM1pkLcBDuXaa0tf+H8HgzWLbUr2A3+iTEqQp+ZD71V8P67ZWmoyW
u4nS5z5YEnOAeK6KmIjiKHNSXNFozhSnSqcknqdH4+8A2WpPB4r8PX0MGmagoLqfupJ7ema
5K48O3+jKl/LrEbbMAlFzx7nPoa9E0GS00O7bwdrZE2gap81nM7ZETZ6Vlah4F1a81C/0oF
Y4pJGMe1twC9iPUV5tHEzpv2NWXurZ2WqOipR95uC1OF1Obw8umRXOk3+bliROjr8ufUDtW
LcWssUKajaRFoyQCTwqtn5T+dF3pN9pcslhNCjshKk44PNaOn6ibbR9R0+92/ZriFuv8D9Q
R+IFe7TSikoO6Z41WTlK7Vj3P4T63e3lg0sg8ueFfnfs3GM1Z8W2z20kF4yANv8xW7dDn9M
14t4c8Q+I9PdJdMm2K8fkunYrXS6n4w1TWNKstDZDcXUTkL5KlmYnoDjpXjrK6rxPtI/CzW
eYR9jyPc6HwZcyDStQKDKtfMRjp0H+NVdfKeLPEkOgxakIdHs1M97JAQGZl/gHrV02lj4X8
FyWdxKRN9maS428lZNvzflxXm8N1qnh/SmsdS8OwhNQhV7e6kb96medykHnI7GvtcTJ04Rp
Hz2HjzylM6x7aTQbLUdMtri3i0ySF5WeXDMFPbj1o+GPg25fSb7xrZjc6bltrd+oQdWrzfT
5bzXNVgtdT1ForWQLbtcSDG1V6V9HaAq6bHDaWQEFsIPL2g/KTjg+9Rg6Dd6jexpiJcqUUc
NPqUs83mhyCcllJ6GqyXJkV9xAIPai4WdLmZHtZDI0pVmCcFs9varVzo2oWUAuZrTER5JBB
I/Cvt4SpuKaPnJRlzMq7FbDsCpHJ75ruvC3w5g1GyfVfEEjW8Uw/dRk449axPC+mHXPE2na
YhCjf5sjMP4R2r23xSsUejorTxxRROFUpg14eaY6UZKnRfzR24elfWR4hY2HijTNDt76K3m
aBBncVzuH1q1YeMluCUuLFvMXk+WpbFfSuk6JDceC7Sw8tC/2faCRxWL4X8B2Hh0XDyWcBk
lYscLn8KyhmkeX343Z0/Vpx1TPMbbxoTBH9l12W0lQgBS2Pwwa7LS/iD4kt4kaXytSgJ6su
0uPY+tZ/in4eWeo+K7LU7C0jR1lHnRgYBGeTivQ00nT9OjMMcQIHygNyo+grlr4qi0rRNac
akXuWNN8Y+HtZRI5o3tpnH3ZV249cmuigt7Nk32sx2nkYbIrz7U/sdwjWwaIP0wBtI9MVza
anqPh+BBqt9LDB1S5QEoOehrgjGFV6Oxv7XSzPbyjnAU7iP71MJnRySN4PX2PtXnGjeNGul
8y11WC9i75cZA/pXW2viWOYANblh3ZDkUVMNKD2NY1FI05/JRvMlslZv720E1RuL3SbwLb3
tiXQcYljDL+VacN3bXI3q2fZuDUn7oclVLj26VjyxXxI0u3szPgvdNgj8ixa3hC/8ALMLsH
5Cny22m6raql3awXI9OHA/Kn3Gk6fe5aW3G49WHFYg8FwwzF9Pv5bUE5IVyMmiMYr4XYhpr
fUbe/Dzwpe2clvJpEUaHkmPgivMPEvwCjuoHi0W5Se1f/lncDDx57q3WvYbfSdQtlK/2zNJ
3G8ZpTD4jjYGO5gmUHOGXBrdV5tcrkZuKfQ+CvGXw18ReBJ5BqEEv9nu2BOoyMZ74+gq1oF
+uvltG1p3MxjPk3KrnzgB93619y6nZx6vpktjrOiLdQupDJgEGvmzxp8IL3w/fNq/gqCZ7B
T5kthIMPH3LIfbniuNuS0Z206nIecXZuNDjgCx3N9pvXbOv7yH8qmsH/tDxTpkOlxzK1vGz
kuCjKM5J/Krs2qrqBeZkM1tt8skkboyeMn8jWj4cddL1281SdN6W9nKrSHkAsFCr9cA16Us
S/Y8rehwVIRcrxR5n4705rfXpp0YDz/mIJ4Ld+awYNA1i+tPtUcax2v8Az0LDGfT+ddJ42u
7TVZtPt4pPLMkh8x2/hOea1fCIh1fxdpmhQxn+y7UmWRsf6zaOp/HFeHicRKnFyiergYe0j
qafhP4ZWcdjayyarJFq6qbv5T8igZwpB68VjyJPcT3F9osENtc26tBcRBgWfcTkj3x3rdfU
9X0rVtem1NlLwW7W9uFPyjPU/rXlthd34uHWAM0sxwET7zk9h715WH9rVc51JaaWPUdGlTt
ZEGr6nJcn7HEjRx5wxJ5bHbPevTPhv4ei03R59X8SobfTLsCNIMFZLjHJwP7o9abonhCz0A
R3/iKKN7+QAwWj8iDPRpPf2rb1bVrm0XfDFNcK9sIFlCh1BYktj0yKjE11UiqENE+oUaUnJ
1X9x0D3lvdxHQtNRbaxnTbbww8KrAHb9Tn+dcLqmq6pbPLY6jG6ieIwSlRglhxz3p+l6g2h
6RFe6q/kSMxktw3DYzkcVVv/AIgaRcamby5sTeXEbHndgMPcetcOHw84Tdlfz7nbOrG2rsV
dFfU9Hlup9NSXyXC+dDnlgParthFqM1/+9smjluZGdEdiFWqT/FGZZHe00yJCeVGzP61hap
428RXV/FqaO0HlMAoXgL+Fd7oYibb5UvMwlWpU0nc9Gm8J+KBLJdaXPBi5GyWM5QMPc96v2
nwz1F9DEepahZRSAsTGjBjg9AK8kf4ieMZcg6nKvrisq78TeILpTNNqcx55+c5ojgsZJK80
rGTxmHvdK5f8V6FLoOpyW07YjDfKVINdj8MVaz1u4gll2pPYGTd6AkE15VLdXV24NxM8hHd
2JzXp/g69tp9WMIAQjQpkJ9SENduMpzeG5Ju7fY46NSHtvaRPUtR0/wAAXMyy65rMt+IRwM
gKv0waytR8VfDLT7VLTS7NSIx8oJOSeuc189u92WDMzupxjJqf7IHiSdwV5wSTmvMhk0bfv
Krt2PT+vycv3cT2FviFpEcAt7fTysQGQJGDZP41Efiu1sSbK3RfRNwAT14ri7bwBqd9axXX
lpa25ORLcNsDD2HU11emeC/A0KBNT1Z72XukHyIp+p5NZTw2Cpw95ORr7fEyd46FHU/ie2p
2ctrepC0Eudydfxrz5b7SlMiiSQryVC9BXs/9gfDu2SaSG1jZ1TcFliL4x7981ws954OkvZ
ornRbfyclVdE2svvx0rqwdaik40oSSOXEupdObVzNl8SvfaD/Y8Ub3ca4aNsfOhHTB7V3/A
MPL7VPFVhKlzf3UY0xAQynmVcH919c45rgLXS7SyvBqvhfUVdoTloJOSR7A9a6nwR4guvDl
3fXUcqiS5jK8AKsI6k49a0xtKLouNJa+ZnQqzlPmk/uOO8Yvb2uoxS6bcPOtwrPJHKcvC4O
CprlRcXEyl2X7vzFf7wHWvRdR8GyXfg658ZtMyxtdFWLfxbj1FcpFEI1hVbiGVFbIIODivR
w1WHs+VbrR+pxV4S52z2zwxoHgnxOum3Jh8mGYxxy+VIVHocj1r16HQNJ8LXTafo+l2tusa
kCRVBbB9/XFfOvwtRovFI0JpRHbamPMgdv4HU5IHua+iLvUrDT18/ULoCYnBi6u3OBhetey
nT5FUkzxJwkpctrmPf8Ag3w9eRqx8yBi2JVc7ldCfm/HnrXmPjP4Vf2fKl7ot1PrVpBMM2k
xPEfouOa9Og1Wa/05rmeNo98rFEYYKxgkDI9T1rVuQv2dJUnhiUjCl225bHQV2OmqyU5Oxz
KbptqJ4d4ms7eXSrLQ9J8NpapbN5jPDuYkkYIORmvR/DujyQ6Jp9ldEqUjAff1Hoo9q3zbX
bBmeIERjKk8/rWdNqRRd5BwowQT1NaU8NKnJ2le4qlVtK5C6GLfBliVzj09jWPNcyK5LESE
clWHDVbk1SK30+4d/mnbovcCqNnDLMzEoXkf7uOwr0opJWkjkm2/hOp0i9tTd+a1pClzHEW
hmjXawP8Adrg9Q8YXPl3FndW25WmMg3MeK6W+vLfRNFM0c0Rv2+SIbskE+orzHUnkkummuJ
FZyPmPqavA4de0lNrQmdRxVkfbmgkjRbQZ6IDVuWEvuYZ4zxVDSpYrfQraWeRY4xGMsxxir
k97BFG7tKoXGetfJ8p70rJanF6h4hsLHW47e7byZQpcjGAo96W91+0kiidClxvbcNjdPrXm
PxWla7upNTsEZzEAshTksPpXAhfFumWMWpS215aafM4DT5wQp64FdssNCVNST1OTndz0Xxl
r26cYAikZh5e04zjvWN4t8WxQ+DLjTJZvNuLmEKkec7Se/tU3idPCcHh6zl0WT7Vqs23bI8
pJx/FkdvpXls73cltODF/rPk3ydfzpYbDSk7hKy1Zzdm97DC00U8kSFtjbGI5/Cta28S6xY
MBDr13GVP3Q561PFpRWFYSV2kZZhzk1b03QbZbppb0ZhUZAx1r6OlTdveRg5J7GtZ/EjxuV
3LeXM8ZGxWbp9frXo/hH4u62kAt9bcSmHks68lR9K8uvdbxp7WlnbRra5wpAw35VCjSafo8
VyA5nvCUDHqo78VH1aNR2aB1uSN7nu8X7QWmbT5+jzJh8DY4O4euO1a9r8dfCs8irPFcQA/
xMucflXzLaIY2l2KGJPORnNWHSeU7jbFQBxxWryejbfU5P7QqX0PrSz+J/hC+kCw6vGAe7n
bXQweJdCuJVSLVraRjyB5gr4kEM65ZgT6ADpVm3a4DfedSOh3YNck8ii9pGizFrdH3Qk8Uo
DRvvB7A8H8RSSiGQFJVVgQRtJzXxtp+veJNLkWWy1u7iyPuhiwrtNL+MHjSyXyrqOG+T+9K
hTHvmvMq5NXi7Q1OyGNhNamN8YPhJrWjalfeJPBdrJcWN2C9zaRL80Z4yQO4715LoWtahJ4
G1CxuldUW54kYY3nHKk+tfSV18b5H0yC2TTFTVrqTyYB5mYxxy59QPT3r5z8QmWwvp42uvt
b387XNzbRpgRuDjeB6dfyrwaz9hUdCpqz06dN1KftFszzDV7lm1bazkhCBzXo3wymSI61dx
MRPDagRtn7uTya8y1hS2qSyxowRz8gYYJ9/avTvgnatda9fxzxZtmtWDyN9xT/tGuLMWlhG
7nbgbqqkzYl037XrN3YWlw+rzTwqSoXaQx6/h71N4fstE8B3CG52Xevu+wswylr7Z9a3dav
tF8GWqLolq7S35wb12yTj+FfQV579k1fV7xrc3Aa1dzMdx5z3z6mvFpuVWFm+WNketWdOM7
rWx1fin7SmoXcXktcWdyfPaUHLM4XABJ7CnWnia00LwdbwvEktwrGTa+CCx6Z78elcp4l16
e0shbS3EzpwolAx06CuJi1aS41BJb0N5BGwjGSPw/rXZRwbq07PYwqYpQldGjql3rPizV5C
sLS7FZ9q8Ki9/wrvNC+Fkmq+BG8RxXIRyGKwJ8xYr1+nesDw1fNPqF5otjIkLvAfJl28t6q
fWvZfBsN3pPg2SxtbnzZYQZIkbo0mOR+RNGNxEsPBU6eliKUFVnzzPL73wlo91qMFl4bupD
viG95eRuxz2GOeK4zU5TYNeaPPb/vY5AhPoRXr99d39pZW91LZRQI0klvLMgHzyE54A5wOK
4Dxnp8U3iEaiUZbe9AfcOiyHggn61WExU5y/eF1KMeR8hyCxxo+1kzvUMPx6026soFjkWPc
GU5z7dq17PT2W3/0nrEcKe5FJcoAVBGAy7a9f2iUrIxlhnGNzkosmdUY7SWA6VcttTm0q+k
mtJiT5bQZPcEYIpkQePWQke1iWxlzgL+NaUMcdndXWk6vaIRI+7fn50PYj1FaztZ3POaktE
RxSyDTY7l0IiVwm7HcfzrUttR0+1ZbiVMrnLA8sfotX9T1S0XRYLOOWF4o4yscMaY2lvX3r
Kt9Fjt0E14Q77Qyj2NcrandtHpRpVG0oi6l4o1bVJhHBLMsAP7tSc7R7elXNO1TV7WwZLa1
t0ZWw87pvcn6mqURRZzEhCGM7xjv6inEyQ3e7LKkw2vzxnsaj2dPltyjjCa3Zbu7/AFW/Vv
tWqPgjkJ8ucfSqEWnr5jlbhi5GckcmriqHTcy7cfLnsaZ5flP5gY56NihWWiOlUot+9qYMv
mwTMVcqynasiHH4V3vw/h0y91CZNftTeTOgWNA+1TnjJrgtZVkkjP8AfOcCrvhXxEfDfiKL
VXtRdeWMrG7cfjV4ik6lFxjucXPGnXaex6DqmoTaZZXnhTU53ltbW5CpAG+7HnsO5wRXFvD
aaZqH2HWNOZTkHdGQGXPP8jXX6Z4p0fxD4yj1fXxBau86sylcqQOMZ96X4mrp2p+MpNY0U+
baSCNS6DKBwNpAPevMoydKfspK19W/M1qQVRcyZb8N6b4Zvb2C4sdZNhc2z742kZkdT7YzX
rcE9lp9u76HbTa7qs6fNqDLuSMnjO5vT2rwnS7TUbS9jv49iSKvzKoGCD7V7l4T1lpvAWmT
3TrHGkREhJwq4JHPauqll8cVUvKo+WOtjjr4qVCPux17j0guYLJIfnlZFAZm6se/1rK+IcU
zeEdPaJyki3asPQHaeD6Zrhda8W+IbzxpcvpmqvbWUK7oouMOo6nB/nWHq3jnW9b006Xf3Q
ltTKGIAAYsvTpXt1cTB0/Z090eZSw0nPnn1Ot+HHju/vPEEui63cFjcqIIgW4R1zjj6cV2u
pQlJ2Vo2bcxwF5xXmHwt8L/ANveIZ9f1NALCwbah37GaXqMV7bf3GnQXhN5NFATjgnAPHav
Xy9yS99XODFqLdjhbkRRz+ZcBlKHIU9WHpXQ2Maz21zC9s8CyfKXB5H0qzqNnocYj1C7urd
UJAH7wc1zniHxxFpmqWtrpCx3kSnMpX9BmvRdR1fdinc4opR1uZHizw9b6P8AZbu3kcx78P
vk3EHHXFcTdyrKWO8kitPWtWuNZ1aa9eNo/Mb5Is5C8V1Xw/8ABFh4ngvPt28TxEYCvjiuz
231aheoTKPtZe6e5674l0a48CvA1yY43i3bjwcj0rxPT/HmtySNaC+eS2L43OcsFrf/ALf0
y/0TyJriJ0dNqK2PlHt6V51eS2Flq6PbESIg2tt7ivmsLySfs5xfqehVmu56XHfLHcRubxX
aQc4IIP1rO1bULjVBcQw3TTM3yhWbIHGOBXKprWhx28ObK4edSeCc7jWbPqk8shntbUWiqe
ua2jheadkYc9ty1JaNYW+5LVlZG3Md+dxHfFZp8Qv54jubZZIVOdoHNV/7TuHLlV3HPL5/p
U+n6PHdSy3OoSSwxAbtxH3vYV7VCg6SM51U9zU0W7mvLh0trIGEDezyHAH0p+p6p5IaFShx
6HOKu/aLu7sZ7Pw3p5kitV/fMhG7Nc1pE2iT3Fzb6/LLal+UlXnb6jH1orY2jRi27yfZboc
aNSo1y6R8zObU7nznkhlKM/yn0qbT74JOY7yRmgnIUv8AeMZHcD+lZj+U8rrC5aIOQjsMF1
B64qXzo4E3nGBz06V6cJU3TVZaK33epySUovkk7u56PYaTJbwrK6faIH5SZBkMP6Gr8cgTD
Pp80kY6sE4FchMviXw7Z291a3xmspkEoeA7kXPY+ldL4W8WvNFdwahIZ5gu9FUZ3L34rhp4
v61Tc6E1KxtKhOjLlqKxNLqOhzSFIrSSRhwSqnGaqQ6rovmsDaCNl4ORzVTVGvpdREmjXH2
e02fMF+XaT13ViXaTQgNJexMW+9IFyTW0HN7kS5dzqpPE9naxnyIIlGPvOP6VixXmqeKNVF
lYmSaRvmIUbURe5PoMZrD0rSdT8RavDpWlQtNcSvt3P0A7sfQCvW9Q0az8NeEW0Xw0sk9zc
yLbXWorx5jn7yKf7oGa5cbj44WlKXVG1DDuvNR7nEaNssln1eTSXMtsHaO8kB2/N8qBfUHO
T+FeVSapKfEFxfLM3+sZVJ54B6f1r1jxP4qjl8L32n2soe1spIEQg8Hg5+gyB+VcB4R8L29
1JBqPiaSS00vPyxsMNMf6DPevyyliPaSqYnEbvY+4cIUIxpQ2I/DvgHVfG8s2q3LCy0mDMk
97OdqhR1C+pr0+8udC8L6HaaD4bUNZXaEzzL998A4LVal8QS6pJDpUVmNP8OiABIEXZlgen
uD1qO7lh0uJ4dQtxd2BGdqjDIMdvavPrVqleVp/D2NIKNP3upyF3NNrXhGONNjx2CZZjyyn
PB/Hp+Fcv4f1kDX1TXB5MECMyFOQWHQH61d/tCCF9QjspngtdQURpu6DB4rl/EKXmi3r6Yo
WcTgSh9uWxivYo01KLg0eT7R87aPRfG+p2erWhtrWBEt2VWiAUZ3AVydzo8yNAkkKLIGHHp
xnJrPvNXL6TZwRFQ8WATnDbu+akj8QT3Fw8k3l7oPlYZ5YnvV0qcqVN2Marc53Ro2ULDx7o
bqAk8p8uQRjkgZ+b/PpXsuiXdlaa5OLW/FwiBLgMBj+LacivFvCGrWw+Iel3k3+rjcqXPPJ
GAP5/nXql/pmg+HLy8urS+lmN/hZOCVt8nOM9BXjZrHnkoy7fie7gfg1NDWtH0++1q6aW9u
IxFMZBbIuQxPVl9Aa4q+u7e/ku7VocWojKMhGCoHGfrXW69qSwWOm6mJvJlKrazFBydp657
ZWuDvr22m1w3EKBLadirYfJIzgZrlwlOo1q9jsq1IpWRzfNvcSWl0zMySbRJ2ZezfjUWsRq
kIli6gf5FW9bVl0+0bOCrPAJCPvqOVP4CpZIPtOlblUMWXOPT3r6CMtplx/eU3E4jT0upVu
jDAHRTukU/e/CtPRbnSZNdtLnXQz2QJikBGWQetPaBoZFuIT5bZKOB/F6GqAs1uYy8OBcjO
9B/FXc5KS1PCqUnCWpZvLnTY/tcdrb+anzbJCvUdmplpqomtfKm++BwW4rQ1PQ5tJ8G22pm
eO4hvjtQqeUYfwkda5YW7iJXJyR39aVNRlDQ0VaUJKUTZ2sJklwCGGK0LhfNgRgcEp09xzX
PeY8dsyrIc4zzzV6DU4TH5ksnXBxSlB9Ap1lvLc3ZAstuNgARlDDnpVKL94ssRPzGq0OowR
JKjb2WNsqw9+1QNqMcIMq7mJPAxWcYM39vFalPWHD3UaDnYPWs545I5VBHLcA/Wpgkt5cGU
A7WbaGq3JYXTTLaRx75lXzQM87cdK7NILc86f7yXMXLa3VY44JQAGBQE9jjtW34f1xLOGXT
9ScKkJIKsOqk9fwrJtLe7mmi8yIoIzvOfTFUNVuTq9+HsrNmdBhsDOSD6Vzygqt4s6m/ZwU
up6laafdWk0clhF9rtdwmkusZIDdvpisDV/GFz/AGLaeH7Zz5No8nnBeBK244/DGOK6HwLq
t3p2kWlrcSxt56spjZhkKT0OfSvPPGOmS6J4tuLWVflkIlXHTBrgwVS1edGXYWIjzwUzW8K
aLe+NvH8Wl2l48JuYWaaQckBR0Fd1ffCuTRrVg0N3JdIS8Mrr8j+xx/OvLdI1GPS9UN4ksl
iyx7cxOQzfj719B/s/eOp9c1jUvDWsyCeGYGa0STnYw4KjPtzXtQlFJwaPLqKSXNFnKeHYb
zT9Hu47vZBJLL5ohRuFI/rQ9pdaiQ8gdm6kEk17p8RdB0HRvCV/rptYlmRAI1YYyxOM+9fO
B8dRW08NmsjN5UhZyoHzqei/UV7eCzWhSj7Kx5dbB1J++zVudOCookQsG6BiTis26FvbxbS
oDZwTjp711yefr2lpqNnZvIMv+7jIZvlbGSPwrlb+1d74JLG6hpFUqy4KjPevpI4qjKn7rs
ea6bjOzPYPh98PLG7vJNQkBni8kAGQZG4+leiaf4PXS7me6+RVZdgCLg9a1vBVgLLwzbRwO
rlxuYCtnU42aDCkA+hHvX59jsbOcnqe3QpQSuj4Wt4PPaNFfauMd66CG3gUBGiOAMFscH8a
yo7aXcq2asQgyxPPNPv57pYVSa4OfRK+qoxqxWp5kpRlIiu5EW6220UjPgnaBmmINVuolhW
2ljhDDcwUj+dX7ONNEZrq6lE11LF+7jQ58sHufemLqN1NG6yzvsPbdXq4bDSb5pGNSslsbd
sNItZGaKD94owzOc9uuDU9z4e8QXtss1s0UqsoZFEo59sVyU88YUiN8selR2+p3liv+iXzo
Bzt6gH8azzKnjIwUsA1fzLwtTDtv6wnYiubrXNB1W4th52m3OPnjzgkep9ayTNJNc/aLmU7
pH/eSY7E8mr91JfardNeXMk15L93zCMn6VWEXzhGBT2III+tRQw9rzdo1ZLW3+RtVqWatfk
Xc7aTwr4dttDbUU8RtO6cKUA2kYzwOvWufjtfPgWXI2v2AzxVSGAKfLRcheQO2a11e9s9Bu
YSbc2Ucud3WVSRnAxz7V5cZYvLE6lap7VSdrbWNpyo4m0aC5Wi7YahJaaHNo6lhBI3HPT86
EDWdzFdJ/o7AjawPNcta+IIkvEnGlXmohRwjHaB9cCqV7rd1f6hJJd2H2bPRVZl2jtjNeXL
M4UarjhKaSer9Tp+qzqwvXbbWx6rDd/az9oYxPs++0TbVc+je9WJtMuNViMsdqqhsLBbxnc
Xb2rxqXUbnTodxkdBKCfKc8n3xXpPwa+KOn+EtVmi8QQPd2BAaFgu6SFieTz2xXbHOLrWOp
zvAq+57Dong6H4f+DZdW124NpNdD/SHjXdLt7RIB3PeszVvGGi6pb+FoPDVrNDZwSzu8U67
XZ1wuT+ddfeeNPBXxRv28I6R4ha1v4GE0FyqgrLkcgZ74OK5Txn4Nm8O6n4Z0XTJgVW2uCZ
5FyzyEgkk/56V8tmuJqVKc3J6WPdwVGNOcXHc5MaDoEGlajbzxJNerJ9qmgQ7g+3O1V/WsM
axb+KfEP9lTQRRxQszQqvGEwPkPuDUXg6fUbDxRrn9pQPHLLA0ECgcyTE/wAOfTn8BWB8SG
0zw5Hb6fp13HNqG0ebPA//AC06t/hXzuFptVXG93ZW+49nEtctz1a48zw+U03W4Vk0+TmKd
UGIs9B9K8r+Jd5qOh6hHpzXmbCVQyoxyyg9PwNc/d+PtQ1nQ7aC5vHjW2i2hCxO4juc9a5/
Wdc/t1beMBpLlgql2OenFerhsDKnPmmeXWxKeiL0sF5Fo8lpNe25RlSRARyp5Iwf89a1PD+
+wgttUmkS8uJUyol+cLHyCv16VympR6hbyJYzgbUThj3HWqcWq31tA0FpITC3Xjoe9enyNx
3OJy1uje8Rz20mrx380KqLiMyhFG0A5x0rlWdnuHW3LAP0XNLcXdzdyBpy0suNoz6Vq2lpH
YqJZWD3T8qOgT6mtFH2cdTenFzZK+63gthEu2SHD/LwSc5zXo39rajqGjRR20fnWN1805B6
P3De4xmuBmsvLsWlaZWYnJboAK9F+FdvpllbT3uvLNNHcv5cUHOwY/iYe9edilFw9q9Wj0a
c3CaikWdSvEvPD8+nBy00CLIu45344z+VRX3gd7bwHFrr6pCJHXeIIh93HYn1qbx3od5oOs
Wt/p+mzfZL8GHjlCWHGPSun0qW08N+DLqw8RXUUzt+/RAMgcfd5rzoWhTTp63NKjvP3jynx
Tff8SDQI4huxGZNx/vE4I+opsNwg0neCwe3b5l6ZX/9VL40uLF/E/lxDbCqI6GPhQT14q54
Y0ix1bQ9cur242eWhEEgbG4j2716KhakrmcMVyN2MOR0kieJckYGD+orIu7SSK6863dlVwG
V16HuRWp/Z17b6fYXUg/cXbMsQU5dtp547dKtwJqKLFajTZpN0m2L93w/OcVq5KAO1Zauxz
TRz3Fv5TSyuA2RkkhTWnotqPs11Y3cWx3AeNj6dxXVzeC/FKJ591aw2EErAr9oYJuI69O1a
z/DTxNLHaXkklrAseXXLk7l79uRWE8bSjG3MkaUKHLLmetjz6fRXeQGJl+h7isKSxeKd4sE
4OeleuWvhbVJb6e1ieORreMSyvGu7aueCc9jWPqXgnUbi7EyXBmZ/wDnnHjFKGPhF+9LQ1x
OHp1NaS1PPzbyQlZXXCjqB0x61ZuoREivCweNuP8A69ddN4Dv4rC5uHlAjgkELpI2GZiuTg
elYU+mSW8KD7KWQcHJJwT3rrjiaU3ozynhqidmY0ai3JYyAD72M96ZaX8lrqH2rcZMDaTnt
XR22j2ztJ5oRZFQMFbofpUVpZMzNH5SNG6ncQoyvvVOvCW5oqE1rczjqepX8/lWUDyux+VU
Gc1Y0Oz1yy1Nb0adOpLEABeCR1B9q29KEOmQkQwzwTeaoMoXgq3fPbHH511+n2oZl0+ETiK
dC8lwXJG7ncPbnFctXExgvdRShz/HIzNL1K00/TNW8y0trwTfv1JGXgbpwao+NWh13SbLWL
MvLJaxKHDLyF7nPfFb91aafIlud1utpFAY8xcOwzzvqPULu1srGDTpry2MCxuFkX+JChGD+
YrhhK9RTinc6ZOPs3F7HmNnpmpywPrn9lz3FhE6h5vLJjB6j5unQV3vgDxLbaD4507XYkUR
wTAyIv8Acbg49a9Q8Natbt4KstHSP7PEIFLWhQbZBgDdjvz615T410eHQ9W/tG1s0Wx1EFI
1UY8pweQPTPWvp6uGnGCrR2PBp4lNunJa9D034r/Eix8V6jb22nRyrplgCzSS8CZj7e1eE/
Zra8uLmGzglnvZ3/cJGCSCe2B1zU+oTORHAwYkKoP+0a9W8ARz+GNMN1bww/b5vn82RMso7
AHtXPg8HOs20ViMUoQUWeh/s7+EdQ0jQtRv9a0+5tprhwkQnTaSi55APPU167qPhPRtTicX
NjCZH/5abBkV5HafGHVNOKQ61YiUY5eJufxHeu20T4q6Bqy7VmKSEfdYYx9a7K+FxNNXOBV
ac2btpa6joIWCzHnQr2b0+tUdZ1+eWIxsJLVgepHH4V19lfWuoQb7WVZUHYf1qnq2mRy22T
EG5zjHSvDd4yuzrjytaHx/cGPTWiEsgQ7eQprEN28l488UXyrwS39K07nw1qUNqkskQaaTj
yidzVUudJvrWNRcQeShGACeRX69BKVj5py5TNnuD5wcOWb+VB88xlmZlQdOOtSpHFayxNIh
kVXDMv8AeGeldVYeI9BkeWDUY5QkgztVeAP7n5V42aZnVwM4qnSc/Q7sFgqeJi3OaicKX+d
RvBHPIqzD5X2ckk7gc1LLFayXt49rB9ntXlZolY8hc8VGsfKhTnJwB3NexSre0pRrTXLfuc
U1yydJapHZ+FPF+naNpb2F/pizuhZleNR+8PbNZGoTya9qEmp30UUMjj5YLdcBR2JqG20aY
Msk8EoCEqY15ckngEds1sppdxCxdkRARhlUEke2T3r5vA4bBU8ZPEUG3JvV30O/EYitKgqb
SSRnWNsrXA47ZZR6Uzw94am8W+NLg2sjR2MXzTygnYo7rnpk1cuLOXUr2Lw9psyxy3fzXVw
P+XaAdWJ9a7vVfEXhr4feAXsoLeOaSX5Le26YIGQ8hHUnrXk8S5kqjWDpavudGW4Nq9WqUd
f13RvDmnS2Nro6pp9qq75YHUSOT3Pr+FeQav42uNW1DFpY28iFgIxLDkqO3I61g674g1PWX
W71C6+0DGEUDaE56Aegrsvh/opttVtNevtPknsoG8xtiFufoK+XhhYYaPPUd2e/Kq52hBaH
beGPhxJqcya94ujVrh1ylsgwsSdqwviV4a0fRmt7ixVxPKf3ax/xDHtXpWr+NtPOnpqFtco
YYVZ5YB8sgHoAfyrze58W6Y9i3iHVkFw53wwQYz5KjopHqc5rjw08TOq6n2eh11oYeNNQS9
48wtbjUtB16KW3Wa1v4HEo2ZJXuG47V9seI4vEPiP4Y+H/ABTbaez63ZRieS1zgyIwG7Huc
Zr5++FNuL34iLJ4n221vq9nJaW8kwBHzY2genHevrrxBqY8KeFY44AGmUJa20ZH/LTGASe4
Aya9yrGNSk1W2seZSbjUThufKXhTUpNa8S6jJrV02nC5ib7MjL84O7B57HIrjfGeiaXeeJt
cmJeNreBDBGDjc2Ov86674pafp2kX1u+jTu10n70kdmJy34E15hrGu3OtXEd7doftEaBGK/
xD3rysNStV9pD4WjsrVnOk6ct0zGsdJW5WKVjuhzgqrc5H9KtKkGmyB5EWNmbKjuozWTKL+
GcyxK6bvTjIpYrW+1C9it5GAaU9zXty1Wp5vLY0/EWti9lENsu5EULnHIrmfMKoUUkZrt5t
HttOtnaAsygHfvPXiuIlU79wPUng9qmm4taAvIs6ecy7FXMh4Wuyt9OSzi+0SgSXO35S4yq
fh3ameBPBGq+ItQiubWeC0hU582c8N7YrR1m3vdM1K4sJAJZYiWJT5lC9OPesK1VOfKmenh
VFRvIqRxx3up2NnKBHBLMgmzySM5Oa7bV7y2X4kWMiqU0wSJGwj4BCjjj8K5Lw3p8dws2tX
03lQQP5USk4Lv7/AK5rsLGPQZbOLUtVufPllDvFGjhfJQcb8929BXJVu3boaOaT5os9H8Ze
LNN1nwQmnecsdzHcIiE4BU5+U59+9eP6jbX2vqJJHWOO3mNtNIXzn3+gp9tptlriT6jd6h5
un2WTPgFXZs/IuO9RaRA97b6zY6TvSF9heJ25yTyaypUVSg4r1OepWu/fZneKtAsoLqzfSb
t7p5WW2WNuct6j2rc1r4fvo3hWNbO8f7SqGWQM33uOQPxrkb+5ufDnjOxiDGdLF0mYYzk9G
/p+VbGo3Wo3sgzeSPGmduW6o3IrqmpWjZ6GcbMoaF4jsorUnVLbbMHyLoHJjGMAKvbJ6mtK
DX7u+vLS4gDLdRFmdUyqjHRseprjtRggsr6NTMFeQHK/8889zUsHjC80ywewtEiwRtaUpkt
+NXUoKcfdW5UKyjLU9Vl1TXWii1Gyhku3MJjVXXfgHvg13PhG8vX0OWDWbCVCr7oQWC4Ugc
DPTmvmyHxxrdtarBFN93ozZyB6VXu/GHiC9OJ7+XA4wrEV5VXKHVjyOyOyGPUJc0T6C1rTj
M1x9m1JNFD7SWlnU7wpyBxUsXj6x02whsk1OymmiB3OIyd59Sa+ZH1G+mYmS5kbj+Ik1AJZ
n/jf86uOSQcFCctiXmLUnNLc9+1nxno2qzfaNQlgWdQOIRhWx0yK56bxpoVvI52Lc7hgjb2
ryJI5mbHPXvVgWLkbnJFddPLKVPRMyeOm9T0G58b+H1nMtvpCs2P4u1Ubnx6ZZvOi0yBHHH
TAFcmkdtEu1pNx9MU6OD7TOkNth3c4AIrrhhKV9DnniZvVmve+NNauraS3UpHE/wB4InXnP
WorHW70zBWvp0GOBGec9qj0jSTeahNFdhhBCCJGQ9T2q14j0xNL8RNb2kQjBiicIo+7lQT+
Of51v7OCVkjm57M09A8GeIvE1tcS2F+I7aJ9paZ+rHkiuavbK/0vWrjTb3Dz27+U/OQMV6t
4H1ZdE0P7GsMs88kpkkULheRwSfpXOeMoNP1bXX1u1DQyXH+vTdkBgeoPeuuaw6pr2b1M4S
rXaqbG/wDChr7UNdvLi7LywWtqIhzwCWz/AEruvFXh2517Qha2+wXEM3moH79sV5X4J8QS+
HbuUOEUXiZaOUkIcHggjvXoFx8SUOiSmyspU1DY3LY2Rj+9712QxFGOH9nJ/I5alCftVNGX
o/w7uLa+XVdeuIpCp3LbxAsMjpk12N2xYLHHEFZhg4PTjr+lcJ4J8Y3Ooa2dJmlMsE7na7/
eB68V22rEWrDBLO4KgHqK9nLVTcOamrHBjHK9pFXR/C2reL9V+waZb7fLXMkzjhM9q9Ch+G
V/pWl+ZFHGZEU72VcM9bPwUltJtH1ULIVn88F1JwQoHGP1rsfF2otZW6OHUx9OG5rzcbj6r
qukloXRoKMOY8107UdY0KQXltJvi6SQ45rttP8AHen6pakSXUcMoHKTHHevONZ1u2hgdPNC
vK3AAry/Wbx7m4ZY5CpQ4yp60Qyt4pc1rMf1j2eiNfxNbeW1reM7lpEwrD+E1zVwl0yfaJV
cjHBY5re0jxdFqlt5XiOCG3jjiGyZVJJbNbs+l2+t6T5ulzRyQKu0svBB+lfWUarioxqHDU
ppyvE8ykjM8oRhhPercNvHGuAv44ren8MX8cozHkADORUUmmS27xxyusbHkAjqK6/aU3ucb
jLqYUkBWMsQNoHXHQVe8JW4l8TfbGWJorNGMMch4Z+zHPXrmr2oae8disCExGVdxlYcYBwa
1dKfSbaKMS6dFcsFWJ/NO1UYDGRg/NmvguJ82lCP1WkfQ5Tg05qcjiZ/EtxpWq6pK0SXv25
laYBiMOpOGU9R9KfZ6j4t8SzmHzRZ2kh/eSthcD6nvXQa74c0+11P+0fJDR3HMELAgj3YdR
Tm0GKSCKTUWDiQZSFmwAPXaK8vKsPicRTtSfKu/c6sXVpwm4zV7GJeav8A2St1pui3MSRuQ
ksyHLMo6gn9a8+8Q60984to5jJHFn5ifmYmuw8WaRbWOiyPb2qDEn+sSvNGSVQZFTC7sA+t
RPBujWaqO77mlKr7SGg23/eXcENw5jjLDcwGSBXt9l4ks9G8N/ZvtaMI5B5RQ/PIuOcivFL
Lb/aaPeOUA9ByfpW6PDuvatpn2q0kSSMOQIi2G68ZrmxdGFW3tHZI7KFSUNIrc1PE3iRNZv
dPW2tPJjZ9u9mwCM8j3rc8RfDyN9Gh1jR7hhathpbZiXz6nisez8B6zpkQ1HXY4y5/d2tqz
5Z5WGFzjoB1/Cu38O6xd6XpFxpZ0qS5CqXmeRlQBxwVTPX8K56jlFRWH2RpCKqSftDnnjsr
C2t9Va/icwKFCR7g5AHABPcdhXqXjD4k3Wp+CfCMMk3/ABMrdGurhu3TCA++Oorzzw14d1z
xpNPa34W28Pwym4nnOAQT0VD9OKu+Ntf0lbS203TrKNLaxUwwBRnHQbie5OKOdK0Jatkyml
Fci2OVu/El5rFtdIcSzTMZZJieUAGMD0rh7iVmYCMncTwB1NbEen3UWmzXpDJHI218DoM16
V4A8L+FD4Du/EOsw+bqHmSJEXPCxgcFR3OT+lbwlGjB2MLyk7nmNrbsbWO51OWRkUn5HO0f
T1q3qiaTJFa6horeROcBoVU4/Wn+KVud6K0J8qMEhQOBnoSe5xV/QtLSDQTqUsUaeaSISQC
79uh6ClKolBTOihSdZ8pzGp6rLNaNbiRsE/Nj1rDEWGO7JX371sa6QLoIQucchexz3rMsQH
v4o5AShfketdNPSNzCVPklZn0R4FtLJvh+ptVxdpECjZx3+ak0/wAPXOp/EeXTNOKrAbUST
ynBOB/dHf6VyXhrxB/Zdw+nP+7IPmqo6bSORVnV9Y1XTtZtdS0G58mS7UQMQeVPUMK+fdOp
7WXmex7sacWjN1eOLSPFl/ZSoAqqJLeMcIzMMMSPU4qfwItnL4xWPU0ikiSGSWJP4SduR+R
xXM66uq3WsPFez/aL2TCZxzknt+dX5NC13w09hLM0YYnEas2N2eNpr1OS9Pkb1aPNcrNyL8
ur2tr4jgW7YQpc3DNL5a/KB2JH9aXXbtPCsr3VoVmS5wGCMOg5BGKh021ivb4X15tkl+5LG
wyBzyAK821KbfqMyRyM8SSMI9xPAzWlOlGTSfQwqRsr9zUutWn1zxT9rlxEbhlTCnooAFet
SeHHstdsLeNfOtnjjDyEcAnqK8LtpTb3cU4XJRgxHqBXsN78VtOk8P2cUFu/2iBfuEfff1J
9qjF053SpLQ3w1t2zyzxFvPiTUQ/y7J3QA89DWU1WLq4kurua7lOZJWLsfUk5NMjhklb5E3
V6CVopHK3dtkGD609FZm6VeXTmX5p22j0HWpo4IgeGx9aYFKK3csSelWktghH0zVpkRFYrI
rAe+KZaQ3Gp3JgtlG8DqT2qlFz91CbSV2PSAqRtAJxzk1FJLdxReYYQIidobsaZbLPFqotb
huA/7zP8q1tWYmxtdOEaKZWMwbGAB2FXCno+boRKW1iCC1trnSLud0zNFGSGAwoGePqap6b
M1tIPJcRyYLb2GfyrR/eNpa6fuES58yQ/3sdqsafFZW94rXEIuokLKwcbTg+g7YqW42SiNX
u7nRfDy1srrVEtrt2kVmaR07OwGVH49fwrBNxPPq97qrzF5ZJG+/zt54H5CtrwzoMr68jaP
qqKI3E7oSQQueFz64r0+38A+HG1UXbWspWR/MeLzPkz9K66eDqV4e4YyxFOE/fPNrHS/GF3
pkl3babcy2snIZQBx7CqmmeDtfvLW9u7a3kEVspkQSKTubuMetfS8KWdvbqqkRW0YwoUYCC
prKaCeNpbF/JtY85lK4yfWu+OTU4K99TCePnJcvQ+YdI8Navrt/HZaVbkog/eSupCRnvuz/
IV6Hc/CjX7iyhRfEMM4KbXDRlcewx2r1JJIopnmiaMWgB3OFCktVC58TSXV1DpWl2++WR9i
At940LKqcY3kZvGSeiPMtI+Hdv4f1CO91K8Z7yKTdDFagnOOvFe++BPh9Z6nbx+IvEcBeSb
LRWr/wAC9ifeqvg7RW0rxK+peIUhEccR8pSckPmtrUtaX7YWsr1mgzlSrcCuavVdOHs6H3k
J875pnRyeHPDWiJLqFnp8drMikEQMVLZ9R3ryTxVBLc6x5NldzXEJAYKzfdz1qzqXjWSPxX
LpOqXbrb3cQe3duBkcEVjx6xDO17Bb3CwrBGzE4yTSwNOTvUbu0OrJKPkcdrMU1lcSW9zP8
yDKk8/ka4u7nMUpCsxyOTjPeu2e7s9d0yeS7kCNADskJwWrgbhtoIA6Hr1zX11NyjHlPL0v
oX1eWa1jLsQPTirmmadfXUpgspZYkc5YrkDNUII5Xs4v4R/erq/DviDWNPu1S3S1aPcB5ss
QOK0XwcxTkdbpXhbWLJoXmu28qQfMzfMf1roZ7fw3pzyXN1LHdzqmN0hBx+FVfEGp6r5aCF
PNZsAuBgYx2HpXnuoIyRvLcKyuW53Hj8K5YU3Vfvmkp8kdDa1vXLLU4/s6W3lqnCMpxiuPi
8yw1X7ZBOjSr3EIGPx6E07zWVhGrBdpyOKeZNOhhvZbySRR5RWCOH/WSSZ4B9B1rkzLBYOn
SdatDm6L1LwlavUnyQloXFgub7Uhc6jLM88+CplQr5g9R6is/wAU3o0fX4bosd+NrpLyrpn
gofQAgY9abe+Iby+8NWkc80895bLtxswYFB+/9Aa3NO1iw8Q+HLQX1rFOHBSXenzI6nn8+P
zrwMJjauPj7KC5JQeiR62JwkMN+8T5ovf1OK1zVbOfSblocPNMMQ26OGWPP8R9T7V03w4+B
V9400a9u9V82xtzERau42nzfUD0rtvhx4A8MS6lN4pvtPWOw04GXbINylgetXvBfj2+0fxo
ltFA8uj6lqMkewNuSNGb5DnsQSRivOxcZ06yVd6s3w0VKPuI+btc8IjRL+4sb0uLm3d4mx1
Lg8H6VU0m4zaOLae4juQcMqZIbHrX2r8XvAHg7UtAu9Zu9NX+1pCsMMsTFSZGOAeOuBz+Fc
FongvSvDiwm1tIJF2AfMgY5HUt9TXkY3Fxw8LT+R6GFw1SrK0T52udR1uWOOfUZ5TNHgqki
kY4IGK1/DFhJ4g1bS7KzvLi5vPvSSXAwluM5Jr2b4koNW0CNngtYIoDu+SIKcgHHIri/h3N
YwXNtHCwM11byeY+OVO7p+ArjjmPPQdWMTp+qyjiOScjofGWuw6TYjwxo9sYbOOIFpl4Mr+
pFeSSJLfanaWphb52LNuHUivfJNO8PoVl1Nvt1wXGCegHvXjfjHWLO38UxvpYCwROy8Dg56
kVhg8S8RJxtqTjMN7LVMz9ent7TSvsO8bn/hU9PrVzw1eRW1hFNqiPNaxx7bSBGwM54Zq4D
UNSW4kuHdvnxx9M1fgn1C70dJ+ILaEHazDlyOwr2fYWp2keZr0Ow8R6jZXegxweWqXEkpAA
9fWs+7aO30qG2EpKwIRleT68CsPUdP1S1EN/cvGwaIOI1bJTjvUX26SewMx4GNu7HU46Cs1
RVl2PWw01TUufcxtZZZ5g0aeWFABGc1DpVq0t153meWsI3gnpmu6074d32seE77xAJhBHZj
JjdeSCDWBrGg3vhrTtIuriWOa31OD7Qu0/d5x/Su2FWMlyI86ak5NvYW7S6aSLULkmHKlsx
jJ+n416U3h3SZ/AssqXTGWIJcQyOfm2FckVyWh3UGt+Ho9JljZ7xS3lqo5kTHPPsKd4qv5d
N0cQaNfZ0+cIrDGWXHGM/nXLOPPJQ7HSnaFxllqMdxrdjaXN1DbR2xFw95/EcjgV0fxNs73
ULWx1fRbw6lZKoLPHztK9a8WLOx3HJOOpNX7bVNRt7RrOC4dIX5K5OK6fqy5lNHIpu1mXzr
DrI90k7xzyD5gOOaw2yzsxbOTnJ71Yw08od1y2KtRaeuMyjp2rosQ5GXt+bAOSBmpI7WaY5
UfL3zWvHaQByUjOcdT0FTrEwIBBc9gKluxDkZcVgF+ZhuPpVwQyYXauypJrhYXVZoGi461a
tNM/tO3lltLvyxEu5yTyK0pxlUdokOaiuZlNmk2/dOF74qBriwC/v0dm9qu+Hkk1DW47Ob9
9Gd21egFaXirSI43triCAIpbY22uqOFnKi672RnKtGNT2fcz73QrVdEa/tbwzOACVUZAB7U
eG1Bv7Xy0AlEjZKckjHervht7NbeayvJzEbyQoCekYA6/jWtZaBLoV7L5zrGgg862nj/iyc
c/lW8nTpuFdLTqTzOTdNbnOa3Aw8VNGowzMrHb16V1cen2WpW9vDOm6YLiN+zD0rBsdCk1K
/gjmvHXULiU7ZDk/KBnNdHNHdaTpKLfOpSGTelxGMGNj0BpU6tVTeIjH923qKSi4qm3aX6m
JeeHtStbh0tYTcDOV+bhf9k1oadpWrXd/9j1Wy/cyY/foRmP8e9bXhDUJNZu5oJIsxoufPX
ue1draaN5l5smBRAOAhya9yhl2Gq/vaezPOqYuvH3J7nOaDoNv4ded7WVprmU7dz87gDxXf
xXM0FqstwSOMkDrmqr6fDaurxqNq9ccmpA6XUyBk2rHyqD+te1CjCmrQOLnlKV5mhBbzatM
PtEhgtOpUfeYV0M9xbWekiCONUgjB2r/AHvrXNSaxHbRhAgMh4z6Vh6trr3Nv5SBgV6gHFT
Ok202Wp2NSytbzxfrNto1szwQyybGdBlU969JvPCOleCpLZI1W6mz8twww27HauO+G1xd6T
p81+FO2aQMvHII967DxDqkmpvFLcfPGe57HFeDiJyr1fZx2R000ox5nuYHiXU2e2VPP2zF8
4TjjvWda6ZqUWjHUFO2I5KITksKwtUlWHWFjhQyySnCKx6E9DXX6/r9np2mW2nBhvjjCkL3
OOT+degsNyxUIxuYe0u2zyTxtdXOqPbx3EYhaJ8I/Rl9qqadFqMun3ElkkrTW8WbiI8l4+5
QiotcLXVo0wzKyN5iknpz1/Cur1TSJ9M+H0GoXt5/ZkkkZls5Y2wZDjofUEZrw8w5sDXUqa
909XCwWJouL3PPHu4zD5MW4R9gTkEnv/8AWq5pXht9StZb+81BdN09W8pZ5DhXf0FZs0CLp
tq4WeSe7cARhPlYnjauO+a2tevbHT/7P8KyLJfrYxFp4FyFWZiCx/DOK0xmcc1FOg9epEMB
KMrS2Nyw02A6XGzOJpAuWjp99cxylEjt/Kbb91axRPaW9pbpYRkOo+Zy3zNWxo8/9s64kd7
JgJHuAjHLYHevq4+7HmPFfxDLDxB4lW6jtrO8mXc20Bl3AD2qTW7i6DGOUyTTk/PNKvP4Ds
Kl1e8EF2iacXglhfOV71a07XA8rPr9lHdW7cEj5WzWLSUuexpv7px7SHzSGO0gdP61CIy/I
O2QAjcfevRJ4PAt3Cy20jwTsMr3A9s1xt5ZwwXDmCQeQvQ5rX2tOa1MXCUfhM2OWLTzqEyS
u95cRokUR+6VXl8+3FJA1w/ie2stNh8o6kwEaZ/1cvCnP5j9KppqMcOs2peN5493MQGNyn5
SM9uta9wxuPGUumlFgeSIXFrcrwwKxnDZ9eBX53jakcBmPt6Tvfc+wwtOWJwfs6isj17xL4
30Lw78NJ/A3huaO+1jymgvTGci1B++5Pc5rxHTvGEWgaRqWnpercRuVkjk/iL7w+frxWLoe
pXlxrBW0RAY4ZUu3ncJv3Z3Zz95j1qlpfhnQrjSNcu9Q11o9QsAHtrLy+LhCQN2729K4Kze
JqOc/VHY1DDx5KTvpqex+IfjDf8AjDXtPuUha00mxjMsNs5+aV8Y3H9auWnjWS+t7l0hMYU
bkY9V4H/168itbXSpWsZry+Mb+cEkjQ8IgODXW6tbaSfEtpo/hu4LwztsmO/cMD3rycdSp1
bcy2FRq1qesHuaVzB4n8WRk2m/7G/DSSL8ijpu/CuY06OLwqJJZrofb7K5KtC3HmRkcsP51
9BvcJo3hWHTS0IhWLDtHwsYHvXyl8Qdch1HxJPPayq235AVPBFcWA5sQ3St7qOuvF00qkn7
zPQtU1u3vUNxDcssDJuBzxXkut6oLu9do+ETge9VLe7nezaF7x1hAztqpJFEWUx7/Jx1bua
+goYaND4TyZtym5MgzvO524z2619BeGvg3rFz8MU8Z6nqHl28MH2u109FGWUHPzHtnFeBGJ
vMjbZ+6DAZ+pxX6F27Wdr8KNO02V1SH+zEV93THl8/pXW6ftFykuaUk2fHOste6veNBHpyh
I4ciSFeCGbKn35OK6PwR4Xs08ZJa67KktpYwxzRRsNoJPUkdzVPS9RtdLm1e0nvIg0ksWxm
5HlhuMe4zmnfEWz1DTNLjvvtqXSXOFheL76+/vmvJd0/ZLqeleMkp9jvNY1Jtf8AC3ie10y
SGKOW8xK33QqqoCj9K8Y8fagt1Jp1gGhMdpAkamI8BR1/EZNdZ8Pri7Tw/dxQRM8zRtPOJy
VAK5wTx3rGh+FHxU8X3P8AaMPhS6aO5/eJI+2NCD3Ge1GEoTp1JRb0RdepF0047szLq7TQZ
bKbSW5jgMe5+j7hg1k6xrM2pRi2is4reFvmwn8XvXZad8P9c8QeK9P8GXTLZamJWt5Xk5WN
l9fWvT3/AGUNRjcef4thCnr5cRYn9a9GEebU8zmcdGfMyjb2zjtSM2WB2/hX1ZD+y5o1sFS
98R3cjt2SMLmuk0/9nX4eW2Eks7m9lH3neUgZ98V1pO9kZupBbnxpHIgclosgdh61dimuZh
tFtJnsVRj+Ffbkng74YeErQJJpumwSqfuhRI/61xHiDxL4WsoJ7rT9NWO2hGZJpEC7fQADj
Nd1DBVKi53okc0sVFaRVz5cuJLyzEAvNOkjST7m8bSR3rfg8M6jd6MmsaRdfI+T5JOCAOvW
p/EWu6f4u8cpql+HtNOVVQKBk7QOeB616MkGmzeCbmbQx9ogjt2VFUYKjv8AjV4TC0qnPKT
0SdiK1WSSsjyrw9uvdTuLW9tRcqUZmkccJitXwVpVjLezNe3iw7i0cNv3lqTwtf2ttaz6dD
otxfS3b7GZD94eld+fAGim6tb2RJrE2pWTaG4BHO2t6FGU1B01sZ16kUmpdTzPTND8T6ZJd
alpuhy+SS0e6VPuqa6Cy8PXeveErSO4drGW1uGMvmDlx/er0jUvEUb3CpboXgHDZ6UWWm32
t3JjtrcpB1VfavXo5X7NfvJaPdHBPGKT9zc82TwTYNqNq9tJJlHUuJBkPivR9b8MaZrOjwW
814LWWNNvmRLklT/D+Fatj4a8i8KzciPkVPfXek/bL+C5EdjLa24lPmMB+7PGR61rUw2Epx
cLWTCNStJ36nnEVl4f8OavKk9hNBMQBBPzJ54IA+T0z6Vvtpml6vpUtlfWzQCdQqqz7mGP4
vb6VZmntdQ0xLq2iMoQ7UEkZBX0K+1Vra1uGlE4UBF53E9/St6GHiocv2TGpVfNf7RHaWvh
jwvYxabDLHCvDSSO2DIa6G317RNPT7dKyRx3J8tCMsW+mOa5/UvserzfZzYJPtGHbbjH41z
Gn6EmmagbnzZZlQEQRO2fLGe1Co1acvZQj7vcp1ISXNLc9IW/sZWd7BQ4Y8huMfnWde4gja
USorZyqg4rIluUggXcQkj/ADEkcmobSw1XXJfJ0e3lumU5LEfKldrjGkrzehz83O7I2NE0T
WvFVwLfSrYyyA4aXokee5Nes3PhvQLLwvb6GNOAvrdQ00hXLM3cmtj4aW1t4Q8NvZahIEAB
lmuCMc9xV+YJrepTfYA0JCCWSa5Uqu09CB1NfGZhjp1qignZI9ehQUY8xwkLxx6cLeILEkX
rwD7VxviLxDPY3EYC7os4AXoDjrXa/EXSYvC3hhdR/tqSeW8cIkKxqoJ65HtxXjUl3dagyv
Llo0bCk459zXfktKM3KRy4r3NyP7fdf2oL9ydytuAJ7elJqV7e6jcSXQga3ift1xUulWy3G
tpJN80YfkDoa76+SwZI7dbZSZDhR6V9FOpaSUV8zihHmPHbrV7iwuYoLqKNra4k2Bgc9u/p
W/pl/qurCLw1HchLRG3SNMd6wx9DgVNr/heRL4Ry2bvAX83ai5LbecDHOaxFN9ocV5NaBZd
KYKjljh4s/dVgecgivlM3lNQfPr2PbwKvNKL9TvtTvPCngHwfZ3GkmC/1m2kcRTSKW2HGNw
z0rwe1i1HV9dkmFzGtxNvmeV3ChsnJ61oa/cTPYQGR90cmSozwO3P402z8FarLEs94jWcEi
Bo5GPDCvnMLTnUd+U9mtOnBWNyNRAkZHJPatNZ/sEInjYpKBnC9RVbR7EXN46rMtzFFHvZs
9/8Aa9DWzpvhHWfEd1ss7R44jz50gIH4Zr9HoYujUoRqJ6Hx9WhOFTkZzr6zqtxcr5bk54y
VBNa1ro+oXB8y5nkJPO0Z/lXq/hX4SSwTRTv+/uFOC7r8i/h3rv5I/C/hG1ltmtF1bVcbmg
ixtT03N/CK8rGZvh8O7ykd9HA1a3wo+bLvSr7Sr6yKwJbRXRwJZclUYcEY7kgil8RaV4kW6
8piGvWhURyqgiGCR8uOjNjp0Ndlrfiz/hKLiea7ltLeTTQZrOxiA2I+7G0ju3vWtY61f+IP
DLstnGNRt1LRrOnJI/mSvIPtX5vmWfYidVukrxPrcHlVKEUqj9487ttFsdO05LjUY5A9w0E
FwJXy6liNwz2HBrD8XNNpBeezUE6NctZrKG3blLF4zn6cV2+s2dvPoczfbXhTcCJnTdtl27
toHfPIz2rz/U20qe7i0ydZEbUIwyvI+EHPG/36/SuDC1XVnzzPQrwVGNodjntKm0S1msfEO
pCS/VrgzXFoi4jQA9PckZrn9UlN5q1xfeXtSWZjGhONoznH4AivZPBnhbSNT+Kdl4bFst7p
VxbG8hsnkwjS4IIY+nGayPiD8Ndf8DJeW+s2Mi6WbkyWdxEN0aq3Rc56/X0r34VE9keJOLW
559p9pLeyYSK6UsQrNGN4H1Fd3puk6X4fij1KDxbOkkYLIwsjwe/WuO8OHXZ78aVpOmLNcT
nYTtIYj3PavTPFPgDxrpmgwa/eRae3yiPyLMksPbHf3rlxM7yUW7J9CoRtHm5TjfEHiy+1u
Eq2o317FnDB8RRk/QVwNzFF5ku+VVfHyJH8wJ9DXStpWtarO9nb2rmVMs24hVX+lYD2D2l8
1tOo8xDg4ORn2rsoQVNe6YubnuU445GC5b5e4PatBHDKEK7h0+lBi2oxK8KelWdOtFu0m2t
tkXlQe9bydlcT2NuLRxJpTDqNucD17V9Aj4m6NN8MtI0KyuxPrF5aLa3JYZFuehPP8WBXhM
WoSQxbShVkGAFGS/TgVs2en6fa+GtQv9Qs7pdQ80qlzGCscRIyUx/exXNTqTjdIzhGM9xk+
m2s/iaz0TTR9ut0uDIL9lyz54+bHAAxXs/wL8F2eoeNdRl8UXqXV1oz7LLT5GDbRj7+D164
rttR+DumeLPhj4eXwxf/ANgS29qJllhUAzOyD77Dtmtf4b/BXSfCr2fiHxDczy+IYeXkNwT
Gh9vUHrg0ckubmZulGS9082+KLJYfFTU1bQ5Le1S3towY4sRyoGBY8DHOSMV9PQXFrLokNx
ZBBDLADbAHCkFfl/pVy7tbC8g3XlnDdITna6hs8HvWQTplteWumyXUdvKo2w2qEAKBwBj3q
4cqbcnuTOUpJKK2PkLWvDHjTSvEWo61rei6jJHNMZjdWpw8UmTyMc4Ire+DmreM9Q+LkVxB
/al5ouxre4M7F1THQ5PGQa+o5FigjmvNTmS3tFyS7njHpzXiHi74r2dqk+h+BbaK2SRz5k8
abdzHqRiu3CYKpUneGxy1sRyQvJHovibxHoegl/tl55t2SdsETBmY+57V5bqPjDxBrQ+y6V
H9htiSWZCdx/GvO1d3ujealPJNcs25ixzyf/1mtm81mdrVZ9HmCrF8yox2n6V62JrYTKZKN
ZOU32OShh62OTqU3aKJYdBlmujLdFpSTkkvyTWwdC0+7snsZ9PjltpQfMVznPpTLPWBHodt
Ncwl9QuCFEcQ53HoatG5NzJbyRtJDCMrKqn5h7fWvRqZlT9k+X3na/Ktzkjg5RmtbJsxr7w
P4T3xrJo1t8oxsQFcD61p6VoWkaVpq22l2iW8GS20HIYng5/ClsdJmm1g/Z2uXsEyzyzHkk
9q0557eyHkR/vChBUjoT6VngKtLE0vaKm4t9GaV4SpzcJSuULbRLWxg+yaNbwWau29lVMZP
1pmo+HrnUhHFazfMG+fAzuqHU9VupZo/Kty0jNtx0H6V0+nasbW2W3vfKt8/ekXkivUSlS+
BHI5KWkjlYfCWyb7E/lswfLse9djZLDC0Nlp+1Zh8jOFwB9K07K+8KXVuZlLQqjfPM/WX6D
tXOX3iyy+0RrYxbI4JCyuQAWx61k6lStoCjCOxpah4aZL5LeHUkYt8zv6H0pT8OvC/iCTT7
rWrhS+nSs0sZ4EoxwnuO9cJeeM57fUZDHICsjl2PpVWXxLfahIEhlKI/JYHk1VTB1KkVGTC
NeMWdrqOkaLbtLHZOSpbCKR8sY9BWRB4ffUG+x/djPTA60W6RJal7ieQlgDu3VXs7+91LWR
pGnXGGm4Eh6qvfpVSk6NPlTtYhpSd2dDceBodMsRAt3aLCV3OplHmM30rzzxFZ6dYxCSF3V
3HQjofQV7/wCHfA9jDaRhQZpl5kuZhuZm9s9qwfHmj21lbot1p8N2G5QyDbg/hXmUczm6qg
9UdFTDpxufNjx32pSJDaW0s5yAXRSTjPevrP4d6Vo2ieDI/wB3Hb7U3Ss45J7mvH4fFF7oC
G103SrK3aXY7NChII6FTnr+FdL4c1bUNQt77XdUKpptseYh9ySUdAB/dHUis84q1ZQbeiKw
sIxkWvFG661OO7mlVdIj3Sm0DkSTEkbC/tx0qvJ48lMF9DchXRbZZGkUY2qHwR+ArhrnxLJ
e213dXMi7vMMjkHoCeg/CuM/tkatdXwtXeKPyWiBzxIDnI/lXwc8Q3JWPYprnVjq/iT4qh8
Qpoc1nJ5lolu6gEcCTcAf0xXJWdpc38UdnHC0SFgGesG21aOCC00+/G6GC73s5/gyMH6jpX
eDxDokVqUsNVieZn8uOCBMs5HfJ6CvucDmdKhhLS3PNxeEftNNjqvC/gm81JmhsYwsFsQJH
PX6CvSNP+FMP2uK6uX8pU5BByc1a+Ckcs3gIX8+Xe5uJPmIH3QcDOO9enFhyDkVw4nNqkna
nsa08LBK7PPrzwLcwW1zcaf8AZ570IVtxODsBP94j2zXkutfD3xDol3qmq6nY2msQayuLqx
t8r5eMbWQ9yMV9EX+qxWUaguPmYLisHW9ThvJra3tMtMJAQfQV5U51as/eOuE4UtEfDXijw
jr1jpdhdXlqUsr6V4oZcckqfukevvWrpPihBYQ6N4ttpPKtIwsMiD5vxr608Z+BofFg0aL7
V9it9NnkuNsYAZnKYHPoDyfWvKvFvwLutS23MviBZrhVRd/l7cjHOce9TSrzoP3TpajWVpG
74G+HWmWcUcxgS4Mqrn5dsY+uetelXy+HPDtisuqXMcaY/dwooyx9FHWvLj45vp9MC6ZPFa
vFFnMh+fjrgdq5HWYtcPhltZvL4Xd/eTqiOH37WJwAM9vWvPxeeU4P2UHr26HZhMqnUXtKh
p+PPG3iXxFqUOnaHI2m6TDOVk8uUplVwMsRz1PQVLaXmlwaNqEQu5pLiHMNyCNpcngHB578
E1x8y6tqeoWmjySwS3MMchcQqUQdCqs3qdprXtbCBtNbUr6+MrXrpJNEX27cLgKCeuCK+Ux
1adeKdSWvkfQ4anTpNpLQg8LaLpU2hh7nT421SCaTzVY83MZGVYH1AH86u2euQnxHbaldyR
6dazqsQjYgK4AKh/8APrXD694tNjfS6b4TthBtXEs8gy2c9M/TP51g6BoX2u4Sa933bZ2xx
yEkLuORx6Zr28v4fxWYRdSWkTyMZm2GwzUaauzr9SOveMtUki8MeHr26hiufNSe2jAhEijb
1PBUjrW43wW8d+JtdGp6hpFrotusX71HkD/MAcmMDoD6Gvob4ceHhoXhqKOSJIi6jCLwB74
FbPi3XI/DXg/UtakiaT7NEzhVGct0H6kV68cuhh0op6o4ZYuddbaM+TPhro2paX478Ma1qF
usYl1FoBJnnaQybQPTvXqv7UenXl58JYJ4CTDZ3iPOPUEYBrzvwRdSeI/F/gWyjuszRXst7
dxqOEK5Y/QDOK+mfG3huLxb4D1fQZ2CC8tyFYjO1sZH6is8HzyjJy76GuLcU4qO9j4i8MzT
aL4fh1Own8y9l/1oAyQOxFdVNrGv69pMr3t/5UUI5jTqTjhQPU1x/hSxtBfXFnqeoypJbSG
MxxjbhwSMfTiu5vl0qbRZjpyXMM8MnlRrnDOxA5P5V4uMajV1Rvh4e0g25Wj28zyq7sNYsp
ZJXvDaRXBIaMtulI6846VDB4fl1iWNbe3a1hAJa4k/i/8Ar10txpun6JIl3qFw0t/y0iSvy
fwrmdb8W31wggtAIlByqr2r1YVJ1NInnyhGEncq+KNDTRdR/s+GfzR5AkLkckntU+i2sEWn
SSTBHL87gcFfasa6urq8m828lMk5AUu3p6VNpk1y5aKIkiRgihRksc9APWuxwly2ZjNrodX
4Yjj/AOE30J57f7XEL2IGDGd/zV98ah4R8L3OjXtpqWkWxtbx/NnXYAGfGMj396+dfgJ8MN
Vl8XDxTr+lzWVpYg/Z4rpMGVyPvYPoM/mK+qHtTdkI5/dKcAevpVwpvqZxk0Yui6Va6Todv
pukW8kWl2ifImdxcZ+79K8W1jXNa8bak8J0/VQ67o47GNWVQ2cfOa968TR6uvh2ZPD6J9sA
G1emV74PY+leeeHm8WQa2stzY3VoCrKUupA3nE8DoT065rzcc5TqQoxvr1R6mFapwlUe5t+
FYNX8PeEtM0C/lFxqaKwYF92wFiQpPsCBXm/ivX7PS/H8qX14y30d5A8i55WNeRj6816N4o
8SReAbK21K7tTqN9dSEuN2CiquWAz7V81eP/FMvi/xOdXktYoio2RKo5K+rH1r26GVvH1YU
6c7Rh8XdnmTxzwsJVJx1kanxC+Jmq+NNSa1tWe2sEb5IEJG4e9chEiWiCUEeZ3HpTLaKa0i
Lx2hlkC5LbSayp7mWafDkBj1GcV+j4eOHgvY0Gm9j5Wq60/fnfU1obmSeV7fIZJDyxPT3q7
Clpb3ANuGdvWQ5ArEjnWFfLi27yOT6Vbs90kgjUZLHqaqrgqFWSqVYXlEUa9WEeWDsmdFbS
Xt9qSLbTmN4cMso/hIOQa6jSmMUqxNcCWR3MjyN1Zj1rkJNSWxhFvasokZcs47V2Pw08HXv
ju8nmkvmtrG2IR3Tq564FediMNh6DeLcbSOmFarNKinobcUzTE29q8k8x/5ZxKT/Ksi8iu7
K6P2m3lt36r5iEA/nX0fpXhfR9Ds/LsbFIyiYLj7x+uaxNW0ew1CENeWsc6xncNw/SvAWbu
MrRjc7nhHGNmeAS3ctuBNIykAk7se1czrHiKRyPLc7T1Neu+N/Dlpc+HZru0tPLuBxEIgB+
lZPhP4TwXq2T6tA00lwu5zI5+UfSvYjmVKFP2klqcDoTbtE8a/4SG7XMW8spG4DJAp9vql3
KMl1YP7dK9h8bfCTTNOglOjqYZlXfsLZSQentXD+DvBGr+LL2W2j2WltbNtllxyreg9a9Kj
jsPOl7Z6IwlhqkZWOeljWdwUYMwA7d6fDex2CCNkJlJ5Ne+aZ8E9K0/dc391JPgAIHO1R+A
rB8ReHNBtdTeyfTLcxhf9Yvv6Vy082p1Z8lNXRq8JOKueZ2usw3mqWWnXczLbSzIGYHoM81
9Jaf4W0Z9Yt760so4pzCB5ijA29B+dc78P/BnhUyTQR6UsszDLvLztH+zXeT2t3pWoW7INs
O8ADtj0r53M8W6krR0PQoUbRuzU1Ob+xtMM1pEGMfBFeGeLNfu9VuHFxIVVjgKOQK63xfqu
pDXJraGcrDIRlTXHJY2ty0kl5MRjgYrXA0VCKlLdirTv7qOOjjae7cq5cKMKCKsWFp4qh0m
Dw1Brq2qtK0iwRwK6sWP8WevFTXttNY61i2jaWKVeG7LXr+j+H9J0fRrXWZ08y+2bo93PWt
szdPkXOjLDqSlofJHiK01iz8Q32jalbfZr+MiTZCdsUqf3lHf3qFxFZaY0omP2nIVIVH388
4r2H4yW9td+HR4miQLqWmzKY3A5kRjgoR3rg9M0yx0+3h8WeImH2tmzbWv/ACzQ5+631Gfp
XxFel7ya2PbpSjIxdD8MTTvHqF4g84/MkUnEYAPOTUNjpb698RLTT7FYNPnknOHzhUUDLFR
3JGcV6hq3jPTdbu4rprMWemWsAVooFwidOfdq8c8XXo1Hxelxp1t9gggIW1iiPzkE/ez6n9
Kyw9XnqNy2NqkE1c+5fCcukaH4as9KtXWFLRPLIP8AEfX6nrU03iq2FxNGQCkYxuWvCPBmp
axrOlJDBqrG6gOyaK8j3kKOuGHatHxLri6ZZyL9o2uBjaP4vevpcNhqWJleB5lSq6aszofF
XjCC+nX7N+7WE5Jasm18V21zcWEkdwgmmOIgG/1mPT1rzXR9SbUvGNlBqKlbH5pnDDh9qkg
H2zXnlydZXxBNqFtfyRHSpXntUHAiBctgeg/xFGL9lhKns2GHg68XJH2db6zHLq8trfXaR3
EMayNF0wp6E1wfi3x7OuoXFnZxqIkYbJCcBhXmWi+INSOiy628017qd1ceS8rnJYEZUH6Gu
x0nwhfarZfbdaj2swzjpgk1lh6VGUHXk/kOpzqXIuhxXhq+0+CGaWdHtlLNJbIw3MEPYeh4
FZepavcgJfa1qjpHCTMljGVXy2Pq3TpjGeaovqGo30T3dlYWuiW7oF86T5pGP94LnpWNFYW
ELma4aTVLgHduuBhAfZeg/Wvncv4bxWKl7Rx5fU+lxmd4bDw5Yyublv44E+gPFpulsty53q
TGQvH8O49Qc5Jrnb59T1tYTq16ZVhG2OGM7VQdccdcVcaS6vLhU8z5AOAPlCewFBiSBCQoP
lg199l3C+Ewkuea5mfJ4rOsRiFyxdiGC0UBYY1Cg4LYr1v4U+FxqvilZmjAitQCVx3PT8q8
10q2e8uEiUcuwGfSvqD4N6WkWh3WpNtzcTMFP+yvGf0r28xqRoUFGmreh5mFhKrVvI9WiiR
I444wDtAH4Uy7srbULSa0uoFnt5QVeNhkMO9fJHxQ/aI8R2/jSfT/AAdPFaabp0+xmZMtcM
Dzz6dq98+FXxMsfiN4TTUFEdvfwfu7u2B+4394d8V8DOV7o+qSsrEnhL4R+EvBXiq/8QaJb
yxPdR+WI3bcsQzklfrXVeINVi0Lw3qOsTv8lnbvPg98DiobrxJFp3iyz0S82R/2hEXtXJxv
dfvKfw5rxH46eNDfzS+DdPm2W6JvumB/1hxlVrJyUEDl3PnDwyo8QavrOqyzPFdyXRuQqcY
DEmux13UV0Swm+zXguFuGDKGHzRtjqazfhloCXVzf3pkeK4jlCYA+XafUfWsz4rW/2DW1a3
dFUfLIq92rwptVMb7OWyVzu5HHDqqt3ocVrGo3GuX5u7ljuAwQD6VmW9rJd30ccakEsF45r
oNI8M6rcaempvDiGckR5HX3rqdK0+PRIrKFrRJJZJgCz8Eg9wa9XnhCLUDzqk5J2lucVf2D
x6q9syENsGOO/avpf9mf4d2EtnP4z1K3juZRIYLNXGQmPvP/AJ9K8T8R2kdvceZuDTfaDHu
znIHQV9afs6RIvwcsjnrcznd/wM1vSkqkdTOLuz2VFUAsevT/AOvXJ+LPGUHhkm1REa/dC6
iRtq4FdhHnbtP0zisnWfC+g6/LBNq+nx3MsJwjN1FTWjUcGqW51UpQjNOexgeDvGd54j8Kt
qt7p4tZfOaKMLnEgHRhntW9bulvbz6pfsI9qli56Io5NMgtbfz0t7VFit7b5URBgDFeQfHD
x0La3HhXTpuXP+lkH+Hsv1712YHC1KzjTlv1OTEVYwcqkdjhPiZ8Qp/FOtslthdOt90cCOO
QD1f6npXnSsryfaHAZC3ygj9aoTSyTzBN2QOvPAxXdnw7t8DjU5ZIoWKbwCcYFfUYrE4PJO
X2m9TS6PKp0q+YNxi9I6i6b46g8O6Slkukx3ku0k3O/aX54JFcBqN0dR1i6vWiWJpnLbU6D
NVZZtwLL35IPTFdr4W8MaPqCLNqV+kk0iiQxBwqQKe7HqTXJ9XyzJZSzBJ809tW3qbqeJxy
WGuko/I5GNEUBmfp0rW020v9XvYNP09C09w4jXaPu+9Xo/Cd94i8XXmk+EoTqQtBncD8v51
6P8NvB3i3TLvUVvYYtPS3dVbfjzd2P4T6c17n9qU5UFVho5K+u55ksJONTllsjH1H4Oaxb6
aZ7XVobm7UHdAw2j8D3Ne9/CDw63hv4f2iXMbR3ly3nTBhyCeMGvGviXP4n8KoniTRb2SWI
YS6tZVMqH34+6aZ4Z/aQX7FFaa5okkXIzPbtlQPX6V8pi8fUrU3CbPVoUIwfMj6V1XUGhby
l7jk1gNq0LpKm8F1XAB6VW0PXtO8T6Sbuyn8+LJR93JQ4z/KprLToWuyojWRQctuHWvMhZN
Nm1XmbKMPhm+1ODeZzDHJzuJzj6Ct6d7LSNPggifzJoV27u5Fa0kMFsF82Vba3QfKC+3+dc
tf6j4P+1ML3xPYwt/dM6g/zrX23PK03oNUWlc4fxPrjT3U2N25l2gHtTfhZd3EOqtYraCVZ
2Llj/6Eaqa2/hvUL+eTQdUW7XGzER3ZPrmuq8BW8WlQS6hO2yTyyFDDFe9VlTjhfdONc3tL
s9C1uGObS5opH2E9CDivF7y0J1F7aWQkltpY84Feh6lqJ1GyMomCheq5rlLaCA6gPtKgRMw
BPrzXl4Oq6acjerJTdj0Hw3oNvo1l58cgkeVByBTdV1SLY0UhBZegHapdS1yDRdKiMUe87A
EBPSvNtY1xZBvK4kkblwegrilCdeRbmoxtEXVr5ZblXMfzHnea5LWXaW2mJIR1XO4cYqPVd
dS3BkkcGNRtHqxPAA/GvOvG+vavp9hIbmHyYpI9wZW3FDjgGvTeMp4NKE5e92MI4erXV6au
jpTqriCODzkaTaAMkZNdvoupX93pqw3UTxuowhJyDXieja7a3vhy4sbbTIReQoriWQ/OeNx
x+OK2fEfxFvtc8EfYNAjMOp+UFvblzsWP++oPYnHavMedLFRlCpCzT0uelVyidFQnF3T3Mz
4qeLp4tRtdM0W4DmAsbiVV3ID069OK5OPUZ9bv7S11O/ihtrX96wIwn+0V9zVoePbXXPDNp
4bk0W2tZbXKOIxua4Y/d5/UmsfWtDsLPw4UkV5tUChzMrZSML/CB+P6VEMLWxUHNqyRLqwp
S5GX9f8AFg1e7j0vSopF0yI4SFRzMw4ya7rw18PrxIbbxRrcIWMRnyzJwEPYmsDwdotvoQt
dY1YeXauplmlK8j0VQe5q/wCKPHN74kjtdKs4WtdJtG3LCJMtMx7sf6UYPLamMXLSVkuoYn
GQpKyO+t510bR7i9s12zz4KnHO0dM/WvP9Y/tfxBffb5/lDEg44CgetVrG7vWZS9zIyqOdz
cY9B7CtO51JGhEVshlZ+CqDvX2mFwKwCSe58/VrOtsc7BeSafrFvLJMz26Nsbb12twf51n6
pqEWk39+sqyyWtwHhR8HbJhgRg+uK9d8GfC867qIfVdkCIA72+758Hpkds0fHzR9L07whpP
h/SdLHmWLfbDIg5ROh/M4/Kvm87lh6lRTvqevl0KmqQz4T+HNTg1m20fxDpzQJJbi9hlB3J
KpHBz6jIr1nxPr1jo1pHbxoWxgcGsPwp49hv8AwHaXDWqW9xaRLbMqHdgBBg57Zrm9XuL7U
na5a38vdjDScA150IJK0nZdDao7St1PIhazXlss0sbFQowF5P5Vrab4Rvr9GmVDDb+rCuh8
LW8eq3S22mo93OVXf8hIX64qv8Z74aD4Zt/Di+bDfXB+0sI32hIxxjjn5j2r7rEZjHDwtBI
8fC4F4idiKHwHfk2zR7AZmwhHO5c9vWsu/wBA+wyNa6jp4jVco3zt5pb2GORkGr/7NvizPi
STw14guA8QHnWD3D5Kt0KAn+VfQXibUtOsfG3h/TL+xtTaamkyrO6At5y8qoPvzXy2YY7EY
yMVSlytdj2sPg6eFlJ1Ve+x826Lo1zYzwPeAxCSQhDjBAI4zX0x8OFhj+GUMSsd5WRd3oxL
CvJPH4itdfEiDbGjgkHooxXT+HPFtv4d+F/iK41NkjgsIWaFzxv3qduPxIr2sa51cLCT6b+
Z5eHS9s7HxX4iU2viLUbRphMUupVL/wB4hjXV/Crxxc+A/iFpmpfaDHZSSLFdjPDxscEsPb
NcFJunufMmY5di7Z5O7P8A9eqxl3uzAgnoARXyu8j3Wu59+fFvxf4TtfD+javdXs5dJRPpt
/YgSIswU8Mf7pBwRXyfqXjBX8SXU32oXH2jdKXLbkQseVB/x6dKd4J0rxJfaTc2gmR9NkGG
s7nLD/fUZ+Qg85qvqnhSHTZ3062DXMrj966gleOeWPU/SqqRTWqMHOK0Ot8G6yNNEzpKPJu
QN0v901z3iO+0zUvFbxT3EdzDkSGUNkNwciuJvriWwc2zCSNi334JNoK9NpHSqokggkyiXA
JAEXmMML659a4fqsXUdVbtWOiMpcnJe6PdZtctovDEVhEibFTAK9PasnWdV0i70OKW7k/eR
Dcqg4OccfhXmB1W8gtpY4p5327Sf3eVVu/4YrP1HU3u3RIEkUAAMXOQT7DtWFPBcsr3FU53
K8joW1mS5tvLCgzRAvuY4+YnAOa+lvgh8R/7K8OfYdcsprXSYci1Mdk7Ltz94yAYOTzXz1o
+jww2cF9d4mlON3ThfpX3L8LNG8r4O6JpmowLl7XBR1H3WOQCPpXfCKjojnjY9BglWSNJIu
UcbgfY1NLlomAOMDOaZGixLHGgCqqhQB0AFQajqFrpdjPqF5KEhgQs5PpWzaSuzRJt2Rlav
djw94XvtUYfPFGZBn1r4n8Qajc6lqE93cS+ZLcSmRjnuT0r3Xxr8Rr3XtE1HTYbSG3spV2b
ySXwemfevnG+IaVlVt2xiDg8cV73DmKw1aU+R3kjgzbD1qShzKyImZVZgAW4yas3ep3lzYR
WlxeySwRj5IieAKrQxCadI1YAyMF56c9zXpLfDGyl0WW6XULgSQYUyMoCuxGePavTznM8Bg
5QjjI3ctvI4sBhcTX53QdktzyvIjG4884GegzXSeDPCOp+NNfTS9LVI3SLMspJAVM+3Xmq2
g6DLrHiy20UsVWSby3ZRnC55NfUPhrwf4c+G1xPc6ZcytPcJ5bmYjB+ldGMxVKVKKjZ3Wmh
jRpyU7uVrblX4X+CtS+Gs2o3mr+TKbhQqeUMEAHv9a6Ka4e/12e9RCscwwVB4Irntd+Jlgy
taXLKG6cHOKybPx4hjNtYW0s7SHCsg4X8a8N4arKPO42Z1e0WsVsdjPaCeQW88aNBISHRhk
MPp3rw74qfD+28PQC70tgLC5kzLEyINmfTHOM19IeEIlvrcyamFa5UZ5PSjxlo2ia3pN1pt
1GiqyHbJnmM4xn6d68fF+8+RnbRhyq9z5s+GnxHtvCulXNs9tHNLGypJHvwHUdx/tdsV65H
8XtBm8LalqatJpuoQxkLazYyzHhW+mRXiWkfDCGbx5DbjxDBc6Ss227kt23NG2CQMHv8prn
viTp8J8SLFpt35kaoIM5G47WwCcV4/tJU5WZ68IRnHmK2p+PvHfiK+kvbm8vJbd2KBVzt69
q3vBmjSXesJeXXhltVunO2I3s2EQevv9K2WWHw/ottp2mQWmpTJADGBGRkkcg56nOea6TwL
4W1e2uYNc1G0t9LlX5xaRxHcf8AaLE8V2YWLquxy4iagrI9Pl8Jw6fBAoghtnePeywqAuas
28rQaJLBKV2xqRGTyaw9c8XBLYXtyzFIiUbAzgVQOuWk9n9p+2rJAEDFtwwB719L7CfIoM8
WU1ualtqrCCeCPa0TH52OOPpVIXEUaFBOXYNxuPH4VxWq/EPw/pcCSWc6XkkjEeVFyF981y
niP4g217p8cWkwyR3H3jM5wB9K6IZfObtFGbrRR7Bf608sUf22YMVG1QT+VefeJ/EqxR7Uc
HHXFcInj7xDLYizIjumxnJTLCsnWY7lbQ3V05E0iF1UnGK3/s6dKMmuhnKvzWS6nTaLqWk6
tqnmavO6rA/+jRiTblgOpP1rh9Q1aY6hLp2qxJISTJHMz7gyg4xmueuLyE/2cLW5Ct5bLIf
c9KqapJK1ibe6RluRg2+OefY+ntX5vUoupiHVm7/ofc4apCjQ5YLoRNqlzp2pXKxsxw5Ibd
jgn5f6VVi1LVbv/iXo0ypK3msoBA5/iPtW74YbSzFfm+SOS7aAYabqpHXHvWha6g89zD5cK
nCON+0ZkXPQ/SvRwlGNbEKlbXv0OXFVJLD8/MZWnyaZp7Exr5sx4eZmwM+1bBvorlzpyNiR
1x8p3A5rl9Tt5P7RvWtrY7VG9gg+VfX6Vv8Agm0W8s/3DhZWBeZ3XJRc9AO59q+gp494WpO
NWSUI7rueF9V+sJShdyZ2jw3+qJFLe3WY4vkWM/dGOP5VSntLa3yYZS7KcJt7Vn311rnh1j
HK7XdncEuqsuAV9iehrufDul6DbaLB4p1aSW5VvnjtrUbnHsR616+CznDVKTnStZHJi8rxF
GajVOXEF1JLa2bM0bTgnc3HC9TUmsXNlpSRS6FdSLqMQ3Aq4O7HfFTeLNUt/EnilStqNNs4
EjWKAoyk5PT6+uKvX0U8rMw+x2pSPaBbQbinHQnqM+9fnGaZrWr4qNRzaS2SPtMsyylTw75
ldml8IPilaaH4l1u/8YajcPc6gqKk0gyp25+U+nWsi68cSeM/GmpXWpxi6ScPb2kLSbECZ4
Gf1rlV0OPUbqzsC4W4aXM0idNvqR611Wr+H/Bei6JLbwXTS3sQyCz87q4sVjI1Go63Z3YTB
ypzba0NzwXeweEY/wCzNciF3HPMxFxDIZIY2/hVz+ldHr1x4k1zV2stOmildEDlI/ux+wrx
O11NbDSptKxNLDOGljQtgbsdTmuztPiVc6f8Po7fQ9PSXxAkirJPt/1kXqSe9ergsTKmnKr
qlseTmOC1/d7n1X4Q0DSfDXhmBLeBYsRb3lZQOMZ5PWviP4v643ib4hapqdrcM8FzMY4CTx
5S4UAfkT+NfaHxE1CTTPhFrV3E3luLIqp9CQAP518G6sBe6xDHbgJ5MW1Aec7R6e5r0K9aU
pe8Xl+Hj7JzS1ZVgvfIgWWVmgnj5SSNsMCOmD613mofGPXNV8A6JoN5AG1DS7tbhNQdwXbb
kqPrzya87hggvJNk6nbCjFiD0bHH61b8I6Po+pX0ra1OwjWQDOThR64FYRnypsMY1GKk0fU
WtTWHiLwdY+LYrhvs91Crv0y0n3SAPXNcPqnhDxV4v8Ppo0Vx9hsoyH8ojc0uPulvYVJoWp
eF7OJdM0mWe6jgDNCCxG056AHiti28XwLcSIb+GzdTjbI5Vm9jmuXGZ3i6lJUKMbI8/DYPD
KftKktTnvg/8ONBtPiFLY+M5Ve/tiJNPt5FxDcMevXqfauE+ImjrffEbUdbtvDD6LZwzmCa
FgPLM4PO3HYgA13vibU4dVt1MLj7SJxGk8T8o3qrVznjfWkbRLbR03SvbS+Y8jNlpGxgk+/
vRhcVKcVFrUWJSTaizKttevNJtZYrJlL3WBKzfwr7VNfazBOkzQszOV2gseK5Ge5RtkaIS5
OcA9qsW9tOPNluADjAAU8c17NvaKzPJ5WtSg+mrfXzwkLtYZJ96xCZLC7lspkFxAhwA3UfQ
13VjFbwCS4uAFjUZyxxj3rjrq2k1HUZpbZ1UMeA1KpBU0dlOWho2N39hjaa1MiW8gw0MgDZ
P1qlbWP9q6yrwoWBOW2D5fpTYtAvBcRwXV1iJ+Ts9K9Y8IaFZ2loztAfLjOWbHbt+JrKLuz
arily8q3Oa07SL6a9t9ItleW4u5VhiTuST/QZr9DtNt/s2nWlscboYUQ4HXCgV4z8JPhcIt
Wj8a61CY5VybG3Yf6rP8Z98V76kSLnA/8ArVFrSbMqexDhVIJOAeMmsTXYNJ1a2ufDWo3AD
X0LAxB9rlfVfXBxW/cARwGRT905OR2rx/412mqPoMOsWULTNZFZYHtXEdzA/wDeB/jX1XvT
3WuxonZ6GTqfwYXS9Cv57bxFeXCwwloYjGpbeOuT3NfMVxBJHM8JjberkNk5JPcn0r2Dw/8
AtQ3VqtvZeLdE88Iximu4RjjpkrXI+PdX8G69qM2u+D5JVtmG66SVNgQnoQa9TJq2FwHNdb
nLj44jEqLvscBK/k/NICsQ5ZumMV6R4cg13W9Hjga/ubWwmXcHmYqleK3Vxf6tqRjgO+FGG
1Y+jY6fWvojwPdTaboSS6ldNNdToNqy8LAPQL3rsx1WnmbUIQTa2b6HHRg8Jq5PXc2fDGmW
XhC2u9VMSTSQ8RXGMLL9M8mq02sa/wCIrqWe7mFlATkEryR7VPc63NqDSCO3N2LbGE28D3r
U0k6ZcoZtWkMucDYONntXo4alOhSXtvel3/yOWrUU6jdPRGTaWHhbTw1xqF0bqTqWdsc/Su
p8NxXmqzomhaZi2DZado8Ko9q6Dw74P8A3Mkly1k7vvB/eN8pr0SfU9B0jT44o/Kjj6IkYx
XNiMavhhF3ZtTo395s5W5CaPAzxOTKRyw4FZ0WpSXMrfaVJiYYzjIx6GqOveIPtUxC7QnTB
qG8i1XUvBdxpnh6+jtLy5XHnOu7YD1OPXFck6ThDm5bstS9619Dx74mXOh2/iZbDwvJcW7b
pJby6gb92JiAAuR6Y7ep9an+EXwz0vxHomoarrN815cNK9pEqk/umBBMuT/EawfE/hfW/C8
KosLXNuGPzEcsQwAb6sf5V6Z8Dbiz0P4cvf6zdrHcXd48iwswDYGAePXINeDQpTqVnzI9Wp
UjGilFnR2HgTQ/D92jx2z6lqCKB9qnO7y/oOlZer+Lhp1/Jb+SpfoSRya6vWfGOmMri0YK8
innOK8K8Ya4GmmS1QyX78tIvzCMV9bgMNFKzjY8TEVLu6Zev/F8elXc11dwfaBcLkWwPyk+
/pXlVxfXBaYIzxxynLRox24Pb8K04LO71fUR9qdmI5PHQVu3ehabNB5K7Ynj745NfR06UYd
DzXUkcTY2rXmpQ28KkySsAMepr1C48D6Rp9tLbTEzXoi3qc4AbHSuY0W3g0nWTPuyUGEPfN
bN54mDpI3mqGJJErn8MVNS8ffeiKjrp1OUtLKTTZjfbzGcsoJFZ3iHVrvUIDHOxBaPy1Crl
m+gFX9X8SWMMKEuJgE34jPC5qrpuu6Ppssl086TXTLullI5iHZFB614ObZxTw9Jwprmk+x6
mX5bOtUTm7I8ruGCyLDCrKy9Scg/lRLqN75IR337Wyrt1UV0niHVZ9Y1GTVGsBBFM21CqYG
AOxrneGcxBd7dxXxMJ+0Sk0fTTg6cuVO6GxFHh3ynMvLbt2CTXoGgW6W+jpdyc3TA55J2gn
jArm/C+m299eyzzAHyh8qeucivR4fDeqXFkbmGDykUcBzt3Ad6+qynB06aeKqdD5/MMVKbW
HgefasLqPUryKzZmt5+WHPJI6cV1llouv+ANGsfE8k1ncWN+I/3YbLcjIBHp1rVs/B+mak8
jw+JII5MqWFwhjKsB0+lXL/w9FPqOm+E55jcxLG80UobjZgYH/ATmvlsZVozVZ1Fa57GBVS
M6cabOE8W+Nr7XruFnhhgtol2rGgwq5P8AjXR/Dj4p6X4Vskt9T02a5khdnSWNhhyegIPQV
x/iC1ttJ8Wzi3hSe2s5Vby35EgGP65q5L4pmub43GpaRpk0Dx+WkIgCKg7dOp96ww8o0qP7
paNHbiFOtVam9jsL/wCJU3ivxAms67HZpbWwYpFCoSRB2yT1NN1Px9bPZzafY4EL4YMkeGP
uT3Nc2NE0TXprT+z45tLtrlSgkchwZQMnjspxXNafdR6bJNazoH+ckOR6cAe1eXLDUq8nN3
5l0PTp15UkoJ6M7K58Y6dZ+Gxa6NZ3KalKwMl1IRkVzH2y7uXkmuZWlY8sT1qtqdwg8holW
RpF3MqHoaNLb7ZI0SIElQF+ec4rrpYWnGOiMZ4qbmo82h0un2cviFSTcrbzWybbdX4EvPIz
VzT9PvLW7uLRJvs8oAJCqHFbd94U0+Dwlp9q90YNTkZNxDYH7w5YY+lbWqeD57XR7UeH5S1
+oxKS2fk7V52KqKhJQk9GduCqLERcmj6A+MisfgtqQUsQqRbvpuGa+JnzHrbyGLBUgBieg6
/zr7h8aXVrrHwu1ezRwweykGF5+ZRn+lfCV3LJJLJx+8fYqjPJJ4FfQVoSTuziy+qlRk39l
mdAt6L2/ihtpJSUZ3EY3bV67j7U7w5rcmlXNzDiILdLh965/KvqW1+AutaJ8No08LarCniP
VYDHfS3A+V43UZQE9PSvN9f/AGb9Ys9JtZdDv47/AFeMEXtrvAAPbYT1raFPmjoeNXxKqSt
LY4K1ubu3XzLSUZJDYPQZ/lWzr9wbuwhuLqdLi8jIzvXJI9MjtXqGleFtF1v4bWuleItJl0
nxHpTfZ52iixJGCflJH8YPrXF+J/hp4l0AOzW39o2rfcuLZuSPdeoqp4KUrTSPPb5eph6H4
itZJVae3itkiJA+bAye+Kp+IzaWs4WCdria4Jctjpmsi20HUmu1MGnTy7jyjrjP4mtOWKSG
6W0ntpIZojkpONvHsT1rGWGlSfNy2FKtfRakOm2sEZEtwf3hAzXS6Xo9/wCItQj0fQLGW/n
Y5IjGQo7Et0FWfCvhq/8AHWuRaR4csy9yMebMR8lsM43MfXuBX2r4A8AaT4D8K22k2MaNOg
/f3IUBp26kk/WuiNXlXmKEOZ3Z4ppn7M8M/h27/t3Unk1aWI+RFGMJA+OM/wB6vANV8F+If
B122m+IdMezcsVSV1+SZc9Q1fo1HEBjkHn8qqajpGmalALfUtOgvIgfuSoGB/Oid57nRyaW
R8BaVpcupXMNlYWFxcF+AYoi/P16V9NfDf4UTII9Q8S2Zghgx5Nk5GWP998d/avY7LStNsI
0gsbGG2jX7qxRhQv5CtEDHAP6VntoTGityKOIRhUQYRRgCp6aAQ3XNOoNkrEcyh42Q9wRXK
3kem3kDWOs2yXEEbcB1zg9iD2NdYzADJrD1TS0vIpHXIZxhlA6itadmmmZSb3R85fE3wL4J
06KWdNQsIFm3FobdMvz0Ax1OepOK8a8K+Ctc8WWs9n4atLmW1gX96uMFyTg5J6H0HtX0dqX
wq8Mf2o17JBLGCS0gjlOC3Y813Pgbwfofhh5J9HvZWe4RRcK5BEjDJDBex7cVy1cPOMk+hr
CcWrXPItI/Z7vdK0tbyK5invG2usLKFKjHRvU+9Y+paPLp+pLY6zDN55PC42AfT1r07UfGP
iy4u7n7HNsxcGNYYhnaoOOQR6Yrb0m2tfid4akOrQmDVtOnMDzRjGGHOR7YNdWVZ3RVWVBL
VCxeWScPaXPKdOhuZFlgj/0ZAvC9z9TW7ZWkCBY0jQ9PMPqaueKvCGpeHlDyTNJa7sCVVOT
9cVnafHNABKkJuUHIUNkV9nGqqsb02eAoOD5T02w1HQNIsImay2DH1+tYfi7xPpl3ZRWlhC
oQncZem32rLgupFLfbYQ6MOIj1/Cuf8Ya5pOkaNE32ZeW/wBWjAvj3zXDDDxVTma1N+eysy
kjNeh8yk4P3quWeoy6bOskMzpGn3s9H9q5K28f+F7VMyWV7dOR8sQARQffmsmbx99rvJvtO
kGOAnMUcL8L6Zz1r1vZuenLocrnFdT2Q+LtPjshJqFikshGUjlwQnHB/rXzt4w1G0v/ABEq
aa7C3iByIyQqsTk4qzq2uS6t+42GJSc5L9vTArOkh0iNEGWU45A5BrTD4KEKnM0ZVMRJq1y
nDDdXEioJ3diMAM2c11OlWM0Om+TJJl3OSQOQfr3rFjvYbeQfY7Lc4HG7nHvWnbXt4LRvtb
BSevHT24r0HGK2RyqTtqQx6Zd296Zra6KIGwTnrV1nKct87HqaqNq0SsVAwCP1qjc6pMV2R
IAcZyatQb1Ib7kmpLJE3nbSI24zWToM9vqXj1rC/vorK1GI1aWPeqDHJx61Ykvbu5VbKNTK
4IwoGTWXdeG/En9qTXOl6VNdPeRES26xbmHHLe1fP5/CcsNam7HqZbyKteZkeIEtodUuJ7G
JX0yQvGG7TAfeI/umsbw9oFxrMyzSyOtqX2oo5MnP9BVS0W+vdRh0SScwqZihDg4jJOCT6A
V7B4q0yL4drpmmWM0Vybq1ciaMZVPmUFs+uM4r4mMLUJ1Hq+h9FFtVVGOzOB8a38N1qFppl
qywWlkDGpT7rH1rmTaXbsdkDZI5bGARVy5aO5h3bjuErMxH8P8A+uqMs12Y9rzSLHj5dzda
4qMeWmoLU9SSUZPqj1n4M6f9oudWu54YpoYI0jUlfutycV6q9i13Dt2O8pzhMYVa+fvBHib
xNo2nTaZotnDJHLKZWlkU4H413dl8T9a029tv7YsLK8t42zJHC5Vmr6Gjm9GhTVLdnh1cBU
rTc0tD0zSPhza6pG9xqFykS7/LAKZLGsfxh4KvtDnstR0hlu2tZCoWP721hzn24B/Gtfwfq
bePZJ7rQtQFrawth4XPzRse2PT3rTj0m1sPtE3iPW7cIjHCJMAT9ea8/EYiri4uCikmTRgs
JUU1e6Pm+60PWd1zc6laPHHM5XzXX5c5zjNc9qUTSSrAF4GEzjge9fQXiLxD4ce0eCxzMkY
4Ik3An+VcILS78RCO8mhWO0LjEcEY3SkdselceIw/1Kgq85JLZI9aljJYmfs1HXqzJgsNU1
PQ4IrFYLK3tWURSTMELHuy+tWP+EK0hYjdXdzNcuMyS7WAA+ntWJ4kj199QSKLzmhj+RYY+
GVuwx3robTQfG9p4UW5u7uzto2HMUqnzHAOSpOOOK8Co5OKlGaTZ60Upe5KOw0eEdHW0SRN
Kncuu4M7nB/SsdLDT9F1tLmO3dgo3xxN/C47+4re074qG6uZ9P1SK3s4FGUYgt5eABtGO3H
eszWNYtNbQwWNzA08Z3JLjGfbFGEliaNa9ZXQYinRq0moaMLTV11DxRYXWpzAx+ZmQ54B7V
7rZ3uhrcy3qajboZUVAc5wFA4r5f8At6wX5kaNZfNICj+4w6/41dsLi8vJo30yAzswcuvRe
vB/Kt80y+GYVlUT5UcmAxLwdF092fVfw5urPxD4NW62ERXYkt5juyJOSCf1rwjw/wCDobD9
oDSvDfiGEtHb3oQof+WgGTG3uOleseANbs9C8D6BolvcLceas0iBhtIOctir3i3wrbeNDaa
it+dM1+zb9zfIPm29lP07V9fVw8qqVSK+R4lHERoqUOjPTtfv5JtRjsrV3iCttZlXsOwHbi
ooI9NtxI8KgNwWaQ5JPvmuY1DX302003TEd7i58tUluXHLEfxVmTXeoXcrq7EQ55ZuMivSp
UHZXPLqT969ztr+50oQz6jJaQSv5YUnbkkDpk968b8S+KJtQndbYOXUEE4+VR6Vs65qBt7F
rWG88sBRx1NZ/hrwzqXjFLi10+NY4lPz3EnHP4da9PD0qeHj7SpsclScqj5Y7nAySeXBksS
0jbt2fun0Fd54V1Twz4kiOieLNNtroj5VllA349jWZ4s+GHifw5FcTyItxYwgyGdDwB9K83
EksUyzRsyOnzBhXpujRxkLRsc3PUoSTkfaPgjTfCWgWJsvDunQ2UW/LiNcluOpPU12/nIts
0g+cKMcV8b+HPihqGjOBJ84ONwbuK+iPBnjnR/FGkM1nfok/wB14HOGB9q+VxeWOg3JbHsU
MWqmjO8tbgSoX2sOcYarZII4WuOudQuLVwrEoA2fWqGvePrTTfD15KZ0N6IW8hVYEs/8IA9
c149SnKC5juhNN2Op1zxDpvh+yFzqEpXe4jjReWds9AK1La4W4tYrhVZVkUNhhgjIzXzV4d
8Y3etTyar4ztRHqGnSCOzSf5UZy2GbHfAr6DjvmuLKG6t382ORN2F6fhXJRqe0bRu42V0ax
fkY4NSZGPmIzWDHq0UnyzN5Uno1WTqEMUDSzOEjXnex4x9a6WrK5lGV3Yu3D+VBJKdxCrn5
Rk/gK8J1/wCNmp/8JrH4S8OaKi3ryiOM3rbPM9a9fvvEGmW2hzatJdK1kilvNQ8MPavhbxX
GuoeKb7V9IElvaTyNNE082Xjbrwc5zxXFWq8mh2UababR9t39msmlLfXYjgkSPdOpI2oQPm
/CuLsdd0e6mX7Fqqq4bCPjAz2rQ8E+K/D3j3wNDbW97HcS/ZFhvLfd86cYIb/GsefwNpen6
j/Ytnq1pE10v7mKY4mTH90Zp1cXWpRiqceZGcMPSk37R2Z08ei28l21/e2PmO4y0sJ2s2ep
rr9GttPs7IQ6farbRE5Kgcnjv61FpFmLDTLe0MrTtBGFaRxy3vV2RE3FskEDJrSFKkn7RRs
3uS3OyUpXRLNCk0RikUOh+8GG4H864PWfhnot9dtc23mWLt3tnKYNaOta+NO8Z6DowvEX7f
5ivCx+Y4Xg10jylefL3D2GCK6oV5UvhMJwXVHjmreANYsUZk1We6jA+8/3sfWvO9T8Gw3Er
vcm4LDqxGTmvefEnjyy8P6nDp1zZSMZYzIHYfKQO1N8PeLfC3iWaS3S3ihuAM+XIv3h6iu6
jnsYT9n9oxqZc3D2l9D5gvvCLxLvtSQmcbmyapL4eEULm5Mkj9cKcV9iXOkaBNGQba3UZxy
AKw20/wABbpMzWL+QMyBZFOMV7P8Abdl76PNeBT2Z8hNpwSU/Z7Y57ZOTSrpuqMcR2bMfZM
17drvxC8MRa42l+EvByauynBuDwhPtXW+H7TxNeSwm60zRtIEoDrEFLOVofEVPZRI/sy71Z
856bpHiqGbZZ6NIQT87mLcf1rYl8IeM7u3y1jJtzkIqAZNfS+u6tbeH447WC3glvbjks+Aq
Adz/AIVl23jaaGNhe6QkpT7kiLs3j2z1rB8Q66RNVlsVuzwGP4X66YA95bm1yRyRV2y+F63
dy8BkmuXUhGVB8qk+9e6a3r6+ILCGGws5IY1ZXd5QFCj3Na+nC2v4Y7GziSLaP3swGN59c1
jUz6o9kNYCF9GeNWfwzsPD2NVlWEyQ/ebzMseOmK7uza00CSLVYgjeZGMtbx7mQH1Nd/c6N
o1tZzEWcZUISzY3cAe/evI7XxlYw/D3xDqjW4t7bSArb1AZpA5GAR681xVcZWqxu9jsp0FD
ZHFap8HNH8ZeMLrWtB1AaLJcv5rpOpjPzcPtHoRVr4q/Cex16ytZPCeoNLf6dGYpICCyyrw
ThuxyK9A8KzW/i/w3aeI7m7jWKQnbCI/mVQcYJFSatqen6JqCRiGQW1wMQSW6kneOxFeZCF
areK2OhyUGpdT4VvLS901Jra7t5LWcyMJIpUKkY6Csq3tpLm6igXLvIwQKOeSccV9d/Erw4
fHPga6gsrcHU7WQTKTEFkJH8BPXJFfLFna6no+rJcrbvDc2sm7bIOVYdiKzq0pUU4vfod1G
r7do9P1e0XT9FttK021KJbw5kVCA0knck15rqjzpabJSQ5OWUnt6V09z4wfUbFBcWiwXRlL
+cvWTPUVy+svvcx3MeyR/nDn09K8TCU5qX7xant1pU4wSgyHR9Q1Oy1Z/7E1W6tTNHiZon2
lh6cVNcRlrycXV5Lkd3YuXPryay7GcW1xK8RALLgVf1TUdPuLaN4FdLjH70tyM16k3K55qV
PlvLcvteG106NLm1SEsPkljO0t9RXpfhjV7+y08rpkcf2vayQyTfdjAGSxrxSzt7rU7xWUs
8UJDPluAor0nSr821vdQg+YHheIk/dCnHNedmEFKCTuztwDSm3FWLlraXtvftqtpdS6xc+Y
skgSEsPVsHt9a3PFHj7S9RmitrfTr+by4smDaQSe/FV9O0KURR2p8TzWt1MpFulv8q8dAR9
K5vVdX17RJUtdaRryIEgXSJhvpkV5KpUsRUSerXyPSk5QTZgeIYdIv/wCz72xIs5bpvLljz
/quRy3pU1/4WXR7hEs9SSZ5lDo45AzVeHWI7m61Am2Elt5fLMgyOeKoNeMdHjlinImWUqqH
n5e1e3GM0lFdDy3KnqyKMSz3V3YiJPtYyFbOADjkj61u2F+miX2Y2SF2to0AY8DHU/jWND5
dlepqEku9hH5gz03dCKZHb3OtsbiNURRnaJDzjPArsWl2zz2ry0R694U0e7hu9G1mbUFSwg
3GIFskhhyMdq9IOrC5LrZqXAOS+6rnijwnpw8NWes+GY2uLbaA6xHO3Pt2rj4NOnhSJWkJG
797EpO4/Wvt8HGnGn7RO58tXU+azRuCfULidZ1uvMlQ8J97J9BVOa88WwXsZuNMuYluJAiN
InyEk4/CvYvC6eH7XSdLVIbfz8FwAvzFu+a0dE1O28TSavZHy5pLG9a3b1XHI+neuepmLpz
5eU6I4XnjdGHYfD3SL7T1TW4jczTKGLKMFc1JqGveGPhL4ZOn2skb3SsPItd+ZJdx6+uBXc
+TbWMPnyzmONFyWJwAPevlL4l+PvDPi/xxPp9xaxWlvZMogvxETJclT03cEKeleHicbLXmf
yPSw+GV1Kx9TefpnjDwnILW7intL2EqWiIcKSOQfQj0r518f/CY+GNK+26ZqBvkhy08bKAy
r2Ir1/whrVi3w5tdV0DSYNOidT5tug27WU7ScVzPia/1TVdNvVhgDzXS+UAOpHpXoZViKsX
zQdkzlxtODb0PnI24aUbjlWXgipLZ7vTbpbyyvXt5YyCGRjkf416Fo/w+1i/1pbE6NPFIY9
wWX5VVfXd357VJrXws8U6LDcXcmn+ZGhJIjYOQBX2DxlB+5Jp3Pn/Y1E+aKOz8PfFGTX/Cx
0rU7R7rWIkIHlEJ5g7V5Xd6tf6bqsuqx+FXtxDJh5Z2ZzEx478ZrHtWMN+s8SvBOp+Rhw0b
e9enwfES3fTU07xRZw6jCrq78YZiOh96+dzDLKsm5YeWnY9DD4p6Kpoc7omm6t478WyXt9d
Oljaou0FSoYH7wHvmvprRbq3sdOtbSPhYowi4POBXCaf4v8F6pDAunzQWR7R42Ffw7113+h
PpxexnW4nRCVAYDefQV4f1RUfjWp6cavNszWnig1DMgby+2X4zXjGp/EKzj8Qa34V1LXEt4
bXyzBNbL5nmFusZXnOOK8p8d/GvxJealLoUNjNo8MJMdxbK+JW55y3oR6Vy/hDUbi78ZaEs
gEsUV5HsQMrHluh4yePXNcNTESi+S2h308MnHmbPpr4i6ffah8IFsNBSRzGsdzsP7omMDJ+
nXOK+KmuozM801tNJtbkeYfvf0r7f+LOs6vY/Du/n0OB5biUrC/lruKxscMQPpmvi260rU9
OtJrm70u7NrKwUTSxlMfXiprRvZ2LoT5bxR1Hw9+IN/wCF/Gi32nLsZxsaNl+WUfxBj9O9e
5/DXW7HxB8XbvWdVike/vUKRJIcrCFyQUPqRxXy48+mwiNrPzHbB+UDlSepNfRXwS8C6pca
1ZeMbi/kt9N07i3Ei4+0bgQRg44GetcrUnNJHRPl5bvc+l9d1eDQtAvdTubmKGO2iL75G2q
D2H4nj8a5jwL8TIfGvhRr+KFbTUUV1NvKwJZwDgr6847V4L8YfHuuQeLrzQfEo+z6IYH8m2
TDhiM7HP14NecfBzUdb1D4naPBbzyOi3aySsDwidy3oMV1OpK/Kkc6hFK8mdR4Zk8WfEX46
2Ues3Usd7BcF7lskbEjbJXnp2r6EvNS8f2up3M9xJIEMmYYkTKhc9PyFeK/EXW4/A37QEmt
aFfxSPOqXE0EWG2P0ZW9yBX034Y8W6V4m8PWuq2k6KkijfG5GYnI+6QeRXNUpSqaRnys3hU
UFdq9y61hZ+INGtJtY02N5GjVyrj5kOOmax7rw7pGj29xeaDognvXGMB8fmT0rq0kUAA/dI
qOWCFvm49Bz3rrhQhpJrXucU5uW2x4xfy/EyW2uljSzimYFRGBkIPY968I1jwh4v0UPe3cF
xMjyncV6cntjqK+z7jToiyyQtnHUM1A0y1nX/SoI5e4G3iumpTUo819TlSadjw/wBDqNjoy
3UnhVrZQgBlf+M47DHFdBf8AjLVLDSXvpf3MVv8AITs5Ck46mvVZ5Io7GQWcaTmMbfLjwT7
nHtXDeM9CvdV+E3iGC4ghhupLdtioOuORnPfitKdeEaduXUPZPmvc8P8Ah7eaj4u+IcunGW
W7aNpbjzzL95M8DHbFfQn/AAhFzqNuI9Rl27DuQq+Sp9q8J/Z4gaXxzHqFtAIgIZUlweNuB
gfnX0RpXi23lmlsNWkS3vo5mjCgYBweOelczrK2q1NlRvrcfpfhQ2S+XqF79shVi0cRUcn/
AGvWuKs/jH4f/wCEm1LQzoU9tbaZP9nmuYyGVD6kdce9dR4y8eaJ4T8L3ms3lxlIxgCL5mZ
j0Ar44+HviW2/4SzXtZ1m3mlj1LfulU8gnkKe3SqpU+cHaJ913jW99oUqwXSLDcQnZKp4wR
jOa/PPVPFWpafHr/hyC8V7K8m8mVhn5vLbhh+Ne6adq/imLQ72w8O3RurV4H+zwXTYaFSP4
W6Y9q+X9Rhu7bUJLS+jaK5RjuVvXPOa2fuISldHXw/ETWY/Den6PYytZ/YnDrLE5Uv1ABA+
tfX+jvLqGgWMswV5Z4ElLAdSVGTntXwZAGXacbgRt/Gvr+08fR6Z4W0q3sNNlmljtY1bbwB
8o712YZ1JK0Ec2Jkoq7OvuND1oaustvqwW0kTdJEygsp9j6fXNcj418O+B9TVv7SsSdRVcG
WzO0qfVj0NEPxCt10t73U52M4JP2aNeFHv615J4s8fxXt8JdDuZo7e5cCaFoi0bt7DqK1xV
CKSWKWhjRqzTvSepyGveHLXS75re1uPt8AOUlUfd9q4nV4LkHLySTKDgFl+77V6v9u0+7nt
4Lu4EJzl5fL2AfQV0/h/wrpXiqyuIY43iWNmQvInEhHUg0p5ZQVpU577I6VmVezhUifMEvm
wzYDD1rQsle9u0BjZ2J2oiDJJr1bxf8F7qw1C0/sq/huFu5BGsJOCpP8AOl8JeEpNBs9Rlu
o9uq2zso4ztA64r5zG4hYW8JfEejhISrO62Mu08GmP7PHqExN0XBmUNtXZj7pPTNdDqHgdo
ohcWYe0jVQrW8hOHHbDdBVmK8tpZLi6W2SUrjczSH5h/EpB78cUXvjK8s/CctpCdjRMWjD8
koeQvvxXzFStiqk1ydT6OlQpwi2zmb+KTw80N9He3qXMXKrIodF/4EDVK6+I0l3b/ZpLHcO
jsg4b35FP0qDWPHGuQraxNYwSHEskYOz8jxmvRNO8K6aGFsFWR1Lq0roOqnHIravWoUEvbK
8vIypqtUuoPQ8cuNU0eLTblLKzcT3GAXdsYHfisFJo/OUeaAFORXu174ctIZHtr2wsxO6lo
38rCtXPzaT4evdEugmlwJdxIwYLxtYeld2HzKm9le5zVsFUe72PLphLOy70KQxDILHGfevV
fhNoOnahp97qN7OxkV/KWPjgetcTpeg/aNZgs59QEUV1mJmPIQYzkDvXpel2nw98H6e1ve6
retcOcmcAgN7YHSnmFZey9nT+JmGFpOVTnlsj274KSEaTqUTL5i5D/OSecfWovCaxR3fiG+
8iN5t0zAvk4PtzRRX2OAb9kz57E/GjS8EJEvh2/wBTMKtdQxSyI7EnawUkHrXnP7OGt6hd+
MtYNzMZfttubqbcT80nmEbuvpRRWOY/xTbDfCejfHvWr6w8E2kFo4iS8uNkwXPzKO3WvJvF
uiaVP4T/ALaeyT7dZGBo5RnJ3Y6+vtRRXxOYyaxaSZ9NgUvYs9r+ESxXPwxsDcRLKZ5JJHL
E8nd9a7yCzsEkkxYQfuzuXIPBH40UV9JhW/ZHgzXvs1opEEPmi3jBA4HOB345pkqx+d5nlL
mRMsMnB/WiinKT5lqJJcjOD1zw9oCS6rcrotp5swUMdp7/AI18t+JiLTWp4IECxoTtXk4oo
r7vK23ufN4tWRmPIyLG6nDMMkgmtOw8U69pybrTUZY9mSBuJHHSiivRxUY8r0OOk3zI4Xxd
cTah4rN5dSGSa7Allb1bFT/DXUZrL4g297FFE0ttHNJHvTIDBDg4oor80xq/eM+vpN8iPqr
wd4o1TW/BD6hqRimnMxUnaQMfTNbd3a2WqabdWmoWUNzbujAxOCV6emaKK9KmlyI5bu58Vw
2sC+OjaCMCAXe3y+2A+MfSvsPx1qt7Y6rpul2cvkWixRARpwDwKKK8TEP3j16Oq1Pl74n3t
zqPihTdzNIWtYMkn/Yrf8G2kVr8CvFep2he2vhdxD7RE5Vyo/hJ9PaiirXUit1PMrNmutek
F0zT5m2kyMSTwO/WtKDUbzT5Lo21xKFFx5ewyNtI9SM9aKKzl8RUfhR7v8PPib4vHhKW3l1
EXAt7hY0aVdzBcZxnNb8PxG8W3NxKr6kQqozKqjAByaKK9ij8CPJqfGzW8IapqniLV7ZdT1
O6kVl3lUlKgn8K9A1TzLG9LQTzfu4t4DSsRnafeiinX+Amm/ePB/BvifWxbTa0L6QXbahsY
7jtYM5BBGa9t8V6td/8IRqr7hk2Mh6ng4+vvRRXNS+E3qbo+cPhdr+oaK94+nusR8lO2erH
NdzP4hv5/D8jTLFIxndiWBznJ96KKUVqVfQ8f+JniHVLzT9P06WfbbeYxKrkZx0rnNGkaLQ
IWQAE3ZB/2sLxmiiuyj8Rie8eGblxoscsarGzqVYLnDDjqM14t8V7W3h8amWGIRtNGC+0nn
FFFYVdi4nEQsRaYHTk19ba7dfZvh9pNlbwRRRvbxFmVSGPy+uaKK9TLfiRz4z4Dz68toIdG
N4kf74nliTzXld9rF5pfim5NlsjYqCG25I47UUV38QJeyRw5b/FKekaze3euN9sKXIKEYlX
PU4r2bwLqt3ZPf6ZbkLbQbHjXk7Sy5PeiivlsI28VBHs4lL2cmYtxrN/L8Q9OLy7tkjFRzg
GtG//AHviq0nYkNO6rJhiAwbk5oorwOJtMxaX8p62R/7t8zE1iFNI8REaeTALjLSKDkEgD1
ri72eS51IWsx3RyuN3ryaKK48PuvQ9pfCz363tbXSvBtt9gt0gIUDK554rn7vVr2y+z3VrL
5cl5ErzYHDH1oor5SLbq1L9zrpL3DU8UrEvhm2uxCvnyxkM5yT+HPFeL63M9unnwny3liG/
HfrRRXq5VqjOrsZNjO6ahZsuMrKMflXZ+FdE0zX729bV7YXXl52B2OF5+tFFfW10lOLR8/h
fhl6n/9k=
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell